SNAKECHARMER Solaris Jordsjø Hidria Spacefolk Agusa Resistor Mercyful Fate Gryphon Morte Macabre Kaprekars Constant

Články

2013-05-09

Chcem dávať profily na progboard

Predtým, než začnete pridávať nový profil, oznámte to v diskusnom vlákne Nové profily a vyčkajte na (súhlasnú) reakciu moderátorov! Inak môže byť profil odstránený.



Pre nových profilistov by som rád pripomenul niekoľko cenných a nezištných rád, ako na to. Rýchla pomôcka, stačí si preštudovať nasledujúce články a možno to pomôže:



Som encyklopedista, nekecám ...

A ako bonus pridávam aj Progboarďácke pravidlá slušného správania sa

... » celý článek

(24 komentářů)
 
2012-06-10

To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?

Pokiaľ sa hociktoré webové sídlo nerozloží osobnými spormi a nechutnými hádkami, ktoré usvedčujú filmy od Tarantina z prehnanej slušnosti, väčšinou sa dostane k slovu opačný extrém. Áno, reč je o takzvanom diktáte pozitívnosti, ktorá sa, ako správny vírus, bez váhania vydáva zničiť akýkoľvek pokus o komplexný pohľad na vec.

Hm, po tomto vzletne znejúcom úvode, ktorý sa mi časom s príslušným výkladovým slovníkom cudzích slov azda... » celý článek

(12 komentářů)
 
» archiv článků

Naposledy přidané recenze

Satellite - Nostalgia

Satellite / Nostalgia (2009)

EasyRocker | 5 stars | 09.05.2021

Hudební Kapitola s názvem Nostalgia byla pro polské klasiky Satellite návratem a prubířským kamenem. Než se sestava sešla, nebylo jisté, zda a jak budou fungovat. Hlavní mozek Wojtek Szadkowski měl dost času i prostoru, aby připravil sám téměř kompletní materiál.

Devítiminutové bombasticky rozmáchlé entrée, Every desert got its ocean. Řeky kláves se rozlévají jako povodně nad zpívajícími strunami a melodicky dokonalými sóly. Elektronikou hned napoprvé zdvojené rytmické běhy.... výsledek? Nelidská krása. Artově rozdováděná Repaint the sky sází na střední tempo, elektoniku a typicky vrstvené klapky. Afraid of what we say je citivá, až jímavá a Amirian zjevuje tradiční dilema: chceme být spolu, ale strach nám spoutává ruce. Sólové přestřelky kytar a kláves upalují až v orgastickém nápřahu. Pokud znáte starší věci Satellite, sedm melancholických minut I want you to know by se bez uzardění vyjímalo i na klenotech "minula". Over horizon je stavěna obdobně jako věc úvodní - nad kytarami a klávesami se jako kaleidoskop míhají tempová salta a obraty... Am I losing touch? z rockového hřmění "zlomí" ledový Wojtkův úhoz do piana v klidný, ambient. Brnká se tu na nejkřehčí strunu. Očekáváte s napětím vrcholné baladické finále? Pak vězte, že s Is it over? Wojtek zasáhl do černého. Amirian je tu jemný, ale i výbušný a celé provedení má dokonalé, tedy satelitní proporce. Majitelé bonusového digipacku si mohou vedle skvělého grafického doprovodu vychunat i klavírně elektronickou smutněnku The Color of the rain a typický odvážný Wojtkův tanečně-progový experiment, Relaxed.

Přes okolnosti se Wojtkowi podařilo stvořit nejlepší kolekci polského neoprogu. Hudba stojí na řekách jeho kláves, pevné rytmice, poprvé ve větším měřítku zařadili elektronické prvky. Amirianův léčivý zpěv, smutná, ale i povznášející nálada. Našel jsem vše, co jsem hledal, a ještě o chlup víc. 5/5.

» ostatní recenze alba Satellite - Nostalgia
» popis a diskografie skupiny Satellite

Springsteen, Bruce - Hammersmith Odeon London '75

Springsteen, Bruce / Hammersmith Odeon London '75 (2005)

makrelaman | 5 stars | 05.05.2021

Tento žiarivý klenot bol tridsať rokov v prachu archívov! Prvýkrát bol vydaný ako DVD 14. novembra 2005 ako súčasť balíka Born to Run 30th Anniversary Edition a potom o niekoľko mesiacov neskôr 28. februára 2006 ako zvukové CD. Záznam pochádza z vôbec prvej návštevy The E Street Bandu v Európe v rámci miniturné Londýn-Štokholm-Amsterdam-Londýn. Išlo o propagačné turné k megaúspešnému albumu Born To Run. Pre nezhody s producentom nemohol roky Bruce nahrávať albumy a tak sa zabával koncertovaním čo sa prejavilo neuveriteľným výkonom už pri prvom Londýnskom koncerte 18. 11. 1975. Škoda že nebol zaznamenaný aj druhý londýnsky koncert z 24. novembra, ktorý bol údajne ešte lepší. Svedčí o tom aj osem prídavkov oproti štyrom v prvý večer. Prečo musí mať toto CD alebo DVD bezpodmienečne Bruceov fanúšik a verím že aj nefanúšik? Jedná sa o vzácny kompletný koncert Bossa a Bandu ktorý hrá v neuveriteľnej forme. Jedinečne krištáľový zvuk vďaka ročnému čistenie Bobova Clearmountaina. Čo sa dá tomuto pokladu vytknúť_ Pri najväčšej snahe NIČ. Jednoducho treba zapnúť Play, zavrieť oči a počúvať.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Hammersmith Odeon London '75
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce

Liquid Tension Experiment - LIQUID TENSION EXPERIMENT 3

Liquid Tension Experiment / LIQUID TENSION EXPERIMENT 3 (2021)

jirka 7200 | 3 stars | 03.05.2021

Současná globální epidemie nepřeje koncertům a osobnímu setkávání muzikantů i fanoušků, na druhou stranu vychází desky, které by z nedostatku času jednotlivých protagonistů patrně nevyšly. Tak tomu je i u superskupiny Kapalné napětí, která poslední studiovou desku vydala před neuvěřitelnými dvaadvaceti lety. Takový odstup mezi alby zapříčinilo několik faktorů. Především to byl nástup Jordana Rudesse do Dream Theater a vedlejší projekt LTE tak v případě tří hráčů z jedné domovské skupiny by z pochopitelných důvodů nedával velký smysl.
Mediální zájem o LTE vzrostl v roce 2007, kdy byly vydány demosnímky z období natáčení druhého alba. V tu dobu proběhlo i několik podpůrných koncertů, které se rovněž dostaly na stříbrné kotouče. V roce 2010 však Snové Divadlo opustil Mike Portnoy a tímto uhasly naděje na natočení nové studiovky.

Mnoho vody uplynulo, než se mezi protagonisty zhojily všechny rány, pozitivní změnu signalizovala spolupráce Petrucciho a Portnoye na albu "Terminal Velocity" v minulém roce. Ledy byly prolomeny a projekt LTE se ve stejném složení, jako před lety pustil do práce na novém albu.
Mediálně velmi očekáváná nahrávka spatřila světlo světa 16. dubna 2021 v několika verzích. Pohlédněme na tu s dvěma CD.

První "Hypersonic" se snaží navázat na předchozí úvodní skladby z minulých desek. Hudebníci se snaží dokázat, že i po dvou dekádách jsou technicky na špici, ale zdá se, že tu rychlost zvítězila nad kompozicí. Miliony not za sebou vždy neohromí, některý posluchač si může připadat, jako na zvlášť nebezpečné horské dráze. Kdo hltal každou zprávičku o novince, neutekl mu klip k následující "Beating the Odds", který je příjemně melodickou soft rockovou instrumentálkou s fanfárami kláves a nezbytnými sóly."Liquid Evolution" ja ospalá kratičká náladovka s podobnně "skleněnými" samply kláves, které použil Rudess na debutním albu LTE. Z "The Passage of Time" je cítit radost muzikantů ze hry, je to první skutečně bravurní skladba se vším všudy - po technické i skladatelské stránce. Prostor dostává i basák Tony Levin, který zatím růžky moc nevystrkoval. V experimentální skladbě "Chris & Kevin's Amazing Odyssey" prohnal různými efekty svůj zláštní nástroj chapman stick a výsledkem je velmi ponurá záležitost, která nemusí sednout každému. To platí i transkripci slavné Gerschwinovy "Rhapsody in Blue" kterou již před třinácti lety několikrát uvedli živě. Odborníci na YTB se při rozboru skladby rozplývají nad jejím dokonalým provedením, komu však z nějakého důvodu nesedí rukopis tohoto autora, tak tu skladbu těžko ocení, i stylově k ostatním skladbám moc nezapadá. Předposlední "Shades of Hope" je jej jakousi předehrou k plnokrevné "Key to the Imagination", která jako jedna z mála důstojně navazuje na nedostižný debut.

Deluxe Edition obsahuje ještě druhé CD s pěticí písní z jamů zaznamenaných při skládání alba. Zde jakoby se se muzikanti vyklidnili, necítili se tolik pod drobnohledem, jak komplikovaně a náročně budou songy znít a je to znát. Fusion rock solidní kvality, který se jako kulisa příjemně poslouchá.

Shrnuto : muzikanti odvedli solidní práci, přišli s brilantně technicky náročnými party, ale ničeho překvapujícího se fanoušek nedočkal. Elektrizující jiskření na debutu mezi Rudessem a Petruccim dávno vyprchalo a album zachraňuje jen pár opravdu invenčních skladeb a příjemně plynoucí fusion rock zaznamenaný při společných jamech. Plusový bod lze udělit za povedený dynamický zvuk, který je mnohem lepší než na předchozích záznamech.

» ostatní recenze alba Liquid Tension Experiment - LIQUID TENSION EXPERIMENT 3
» popis a diskografie skupiny Liquid Tension Experiment

Rolling Stones, The - Emotional Rescue

Rolling Stones, The / Emotional Rescue (1980)

Laci73 | 3 stars | 02.05.2021

Po celkem zdařilé LP Some Girls trochu učesanější deska. Opět pánové koketují s disco rytmy v úvodní Dance a především v titulním Emotional Rescue. U obou se dají sehnat zajímavé remixy a prodloužené verze. Oceňuji, že zde není vysloveně slabá písnička, absence hitu typu Start Me Up, Miss You mi vůbec nevadí. Nejlepší píseň je za mne bluesové Down in the Hole, kde se pěkně táhne foukací harmonika. Vůbec mi v tomto období nevadí větší přímočarost a úspornější hraní kytaristů. např. She's So Cold - v jednoduchosti je síla (Stounů). Dal bych 3,5..

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Emotional Rescue
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Rolling Stones, The - It's Only Rock 'n' Roll

Rolling Stones, The / It's Only Rock 'n' Roll (1974)

Laci73 | 4 stars | 02.05.2021

Vynikající album Stounů, trochu ve stínu nepřekonatelných Sticky Fingers a Exile. Nejvíc mne baví díky skvělé kytaře Micka Taylora, od kterého se jednalo o labutí píseň. Zároveň oceňuji každý pokus o experiment téhle jinak celkem konzervativní kapely. Kromě pecek - If You Can't Rock Me a It's Only Rock 'N Roll (But I Like It) si rád dávám závěrečnou dost atypickou Fingerprint File ve funky rytmu a s plejádou kytarových šlehů + ekvilibristickou baskytarou. Také Time Waits for No One je zajímavá svým dlouhým kytarovým solem jak z nějakého jazz festivalu. Desce hodně pomohli přizvaní muzikanti, především tomu dávají pěknej kabát všichni přizvaní piantisi - klávesáci. Dávám 4 hvězdy protože jsou zde i věci, které přeskakuji což se mi u předešlých LP nestává.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - It's Only Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Rolling Stones, The - Dirty Work

Rolling Stones, The / Dirty Work (1986)

Laci73 | 2 stars | 01.05.2021

Když jsem přeposlouchaný Top alby Stounů (Sticky Fingers, Exile, Tatoo atd.), tak dám občas šanci věcem z 80.-90.let. Tahle deska je braná fans jako velmi slabá a asi se zde projevila krize ve vztahu Keitha s Mickem. Nahrávka na mne působí unaveným dojmem, v některých věcech zní, jakoby to nahráli Mickovi oblíbenci Living Colour. Na předchozí desce je ještě pár velmi dobrých a zajímavých věcí, tady je to za mne šeď a nuda.. Slušně odpracované, ale studené a bez duše. V rámci jejich tvorby 2,5hvězdy, na to co se tehdy tak po světě hrálo, to zas tak strašný nebylo. Nejlepší píseň asi singl Harlem Shuffle a jelikož straním Keithovi, tak zkousnu i baladu Sleep Tonight.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Dirty Work
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Rolling Stones, The - Tattoo You

Rolling Stones, The / Tattoo You (1981)

Laci73 | 5 stars | 01.05.2021

Tohle je dodnes můj velký favorit v diskografii Stones. Asi i tím, že to bylo první LP, které jsem měl. Kapela sbírala materiál velmi dlouho, jedná se tedy až o takové paběrky. V písních 8 a 11 ještě hraje Mick Taylor, který v době vydání již 6let u kapely nebyl. Líbí se mi, jak se na desce střídají rychlé našlápnuté věci (Start Me Up, Little T&A) s experimenty a baladami. Vrcholem je za mne skladba Slave v houpavém rytmu, s parádní pasáží saxofonu, ve sboru údajně zpívá kapelník The Who Pete Townshend! Heaven pro Stones dost atypická píseň, snivá, jakoby z filmové scény.. U Stones mi vůbec nevadily experimenty s nádechem disco, funky. Jaggerův zpěv falzetem, modernější rytmy, ale furt zařezávající kytary a vynikající doprovodní muzikanti (klávesy, dechy) otevřely Stounům nové pole působnosti, které se jim povedlo mistrně zaplnit.. Tatoo You mi hraje často v autě na cestách a můžeme poslouchat celá rodina.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Tattoo You
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Rolling Stones, The - Black and Blue

Rolling Stones, The / Black and Blue (1976)

Laci73 | 5 stars | 30.04.2021

Moje nejoblíbenější placka od Stounů. Vždycky mi zvedne náladu. Má hlavní výhodu v tom, že se ani po mnoha letech neoposlouchala. Hudba je nasáklá funky, reggeae a samosebou blues. Po precizním kytaristovi Micku Taylorovi zde poprvé hraje Ronny Wood a není to fakt žádnej jazzrock.. Ovšem kapela jede jak lokomotiva. Ta rytmika je prostě naprosto úžasná - úsporná, ale šlape to jak hodinky PRIM. Mám velmi rád zvuk bicích rockových kapel z období sedmdesátých let. Stouny cca do roku 67 moc nemusim, pak to začíná být čím dál lepší. Jako kluk jsem byl spíš na Beatles, ale Strahov 1990 mě nalomil na Stouňáka.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Black and Blue
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The

Puhdys - Heiß wie Schnee

Puhdys / Heiß wie Schnee (1980)

Laci73 | 3 stars | 30.04.2021

S novým bubeníkem do nové dekády.. Trochu víc do popu, ale s odstupem to patří mezi nejlepší LP od Puhdys. Klasika je propracovaná zajímavě vystavěná Bis ans Ende der Welt gradující sax.solem.. Nechápu, že právě tuhle píseň na pozdějších reedicích CD zkrátili o nejlepší pasáže. Povedla se taky křehce folková Lied für Anja a titulní píseň..

» ostatní recenze alba Puhdys - Heiß wie Schnee
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Ohne Schminke

Puhdys / Ohne Schminke (1985)

Laci73 | 1 stars | 30.04.2021

Tak tohle se fakt nepovedlo. Zřejmě Dieter Birr okouzlen možnostmi techniky prosadil experiment - automatické bicí, přestože bubeník Klaus je podle mne opravdu špička a kapele velmi pomohla změna za bicími.. Zvuk tak ničí i některé lepší kusy na desce. Např celkem zajímavá píseň Blind Geboren s pěkným partem piána od Petera, se dá najít na youtube v živém provedení 1987 RTL TV a tam je to prostě naživo parádní kus.

» ostatní recenze alba Puhdys - Ohne Schminke
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast

Puhdys / Live im Friedrichstadtpalast (1979)

Laci73 | 4 stars | 29.04.2021

Tohle dvojalbum jsem doma našel mezi deskami svého otce cca v 11letech a chytlo mne to na první dobrou. Táta to po prvních poslechu už víckrát nezkusil..asi kvůli němčině, která mne naopak u Puhdys baví (nešprechtim). V té době jsem miloval Olympic - Ulici, znal jsem Beatles a jinak nic moc.. Jelikož jsem neznal ani Purply, Floydy, LedZep, Sabbath tak mi přišlo, že to je fakt světová extra třída. No a jelikož co člověk poslouchá v pubertě, to má pak na celý život, tak se k téhle kapele fakt rád vracím. Z celého povedeného záznamu chci vypíchnout skladbu Alpträume (Noční můry), která není na studiových albech a je taková pěkně rockově strašidelná.. Řada písní je na živo lepší než ze studia.. Pánové zde hrají ve velmi dobré formě, též výběr písní je OK.

» ostatní recenze alba Puhdys - Live im Friedrichstadtpalast
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Sturmvogel

Puhdys / Sturmvogel (1976)

Laci73 | 3 stars | 29.04.2021

Tak první 2 LP Puhdys hodnotit nebudu, neboť se mi nelíbí. Toto už je lepší práce. Hned úvodní Sturmvogel, parádní hardrocková vypalovačka - skvělá i na koncertech. Lebenszeit byl hitem do rádia. Reise zum Mittelpunkt der Erde pro mne možná vůbec nejlepší věc od Puhdys co znám. Taková esence nejlepšího z Art + Hard rocku.. Už tady mají zvuk, jaký se mi u kapely nejvíc líbí. Propracovaná aranž, vokály, pěkně vystavěná skladba..žádný kolovrátek jak později v 80.. Ještě se mi líbí Einsamkeit, především zpěv a rytmika s akust.kytarou.. Dá se poslechnout i teď.

» ostatní recenze alba Puhdys - Sturmvogel
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Schattenreiter

Puhdys / Schattenreiter (1981)

Laci73 | 4 stars | 29.04.2021

Tuhle desku jsem si koupil v 1987 na zájezdě v prváku do Drážďan. Už jsem kapelu znal a měl doma pár věcí. Moc se mi líbil už obal a pamatuju si dodnes, jak jsem si ji v nějakém obchodním domě pěkně celou poslechl ve sluchátkách, než jsem utratil měkké německé marky. V té době mi to přišlo takové rockově - moderní. Když to poslouchám dneska, přijde mi, že chlapci střídali lepší rockovější pecky s kolovrátkovými pokusy o šlágr.. Líbí se mi svižná Der Außenseiter, přízračná Schattenreiter, tvrdší věcička Männlichkeit. Nádherná je pak očistná - závěrečná balada An den Ufern der Nacht. Ač miluju Beatles a Johna zvlášť, tak He, John mne neoslovila.. Vtipný je úvod Der Trinker s dechovkou..

» ostatní recenze alba Puhdys - Schattenreiter
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Perlenfischer

Puhdys / Perlenfischer (1978)

Laci73 | 5 stars | 29.04.2021

Tak tuhle desku jsem si koupil v Plzni na burze Gramodesek leta páně 1986. Z mého pohledu 2.nejlepší v jejich diskografii. Hodně kytarová, silné skladby, které na sebe pěkně navazují. Rád bych si to poslechnul zremasterované, možná zkusit znovu smíchat.. hlavně rytmika. Deska nemá slabou píseň. Sterne verspäten sich nie a Perlenfischer jsou za mne nejlepší čísla. 1. díky střídajícím se solům kytar v 2.části a titulní píseň prostě parádně vystavěná věc, melodie, akustická kytara, civilní zpěv, měnící se dynamika.. Líbí se mi hlavně celkový sound kapely v letech 78-79.

» ostatní recenze alba Puhdys - Perlenfischer
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - 10 Wilde Jahre

Puhdys / 10 Wilde Jahre (1978)

Laci73 | 5 stars | 29.04.2021

Moje nejoblíbenější LP Puhdys.. Líbí se mi zvuk kapely, která je na vrcholu, skvěle sehraná, v nejlepších letech.. Tradičně precizní aranžmá písní, ještě to není popík se syntezátory, hlavní roli mají kytary, ať elektrické nebo akustické. Hned otvírák Ikarus II je celkem slušný hardrock se zajímavým intrem.. Skvělá píseň je melodická Tausend Meilen von Zuhaus - lehkost kytar, bubínky.. velkým hitem je Doch die Gitter schweigen. Tuhle LP si dám často v autě (když jedu bez rodiny..samosebou)

» ostatní recenze alba Puhdys - 10 Wilde Jahre
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Computerkarriere

Puhdys / Computerkarriere (1982)

Laci73 | 4 stars | 29.04.2021

Tak tuhle fošnu jsem někdy v 5.třídě sjížděl, tak, že se po roce mohla vyhodit.. Kapela se definitivně přizpůsobila trendům 80.let, ovšem zde fakt se ctí. Byla móda koncepčních alb a éra kompjůtrů se vlomila i do východního bloku. Velmi se povedla hned startovní našlápnutá píseň Computerkarriere, hitem byla disko srandička TV-SHOW a mě se dodnes líbí Sehnsucht. Za mne jedno ze 3 TOP LP kapely. Hvězdičky dávám pouze ve vztahu k tvorbě této OST kapely..samosebou to nejde srovnávat s mými ikonami Pink Floyd, Beatles, Stones, Genesis, Led Zep apod..

» ostatní recenze alba Puhdys - Computerkarriere
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Das Buch

Puhdys / Das Buch (1984)

Laci73 | 3 stars | 29.04.2021

13. LP východoněmeckých Puhdys je jejich fans braná jako jeden z vrcholů kapely. Na mne je to opravdu už moc popík, ale skvělá je úvodní instrumentálka s příhodným názvem 1984..tato skladba zároveň album uzavírá. Velkými hity, které kapela pak hrála snad na každém koncertu jsou Ich will nicht vergessen, Rockerrente a titulní Das Buch. Deska na svou dobu velmi dobře nahraná, proaranžovaná a dá se celkem poslouchat i po tolika letech.

» ostatní recenze alba Puhdys - Das Buch
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Puhdys - Neue Helden

Puhdys / Neue Helden (1988)

Laci73 | 3 stars | 29.04.2021

Jsem mile překvapen, že jsem tu našel své oblíbence z pubertálních let. Mám jejich komplet diskografii do roku 1990 a občas si to z nostalgie rád pustím. Deska Neue Helden se oproti předchozí Ohne Schminke vrací naštěstí ke klasickým bicím místo uširvoucímu automatu.. Oba zpívající kytaristé v mezičase vydali solo LP. Na Neue Helden je několik zajímavých písní a zvuk desky je celkově velmi dobrý. Ve 2 skladbách vypomáhají dokonce symfonici z Berlínského rozhlasu. Líbí se mi titulní píseň s vtipným úvodem - Šavlovým tancem od Chačaturiana.. Pěkná je i balada Wüsten-Psalm s osvěžujícím saxofonem Petera Meyera.

» ostatní recenze alba Puhdys - Neue Helden
» popis a diskografie skupiny Puhdys

Di Meola, Al - Soaring Through A Dream

Di Meola, Al / Soaring Through A Dream (1985)

stargazer | 3 stars | 25.04.2021

Když jsem začínal s poslechem světových kytaristů, v síti mého zájmu se chytil i tento vyjímečný umělec. Album Soaring...je první z trilogie Al Di Meola Project. Nutno dodat, že je na hony vzdálené od jeho prvních pěti počinů. Myslím, že přišel o dost posluchačů, ale ti co vytrvali dál a obdivují Alovu hru, jsou i na této desce bohatě odměněni.

Al přichází s naprosto novým přístupem. Deska STAD je propojením klasické akustické kytary a kytarových syntezátorů. To co hraje prim a zní jako klávesy, ale jsou to kytarové speciály.
Další prim hraje akustické Steiway piano. V tom obrovském rejstříků všemožných kytarových zvuků, je samozdřejmě volba akustického piána víc něž vhodná.
Soaring... je složen ze šesti písní, z toho tři jsou nazpívané Airtou Moreirou /člen Return to Forever v začátcích skupiny/. Airto zpívá velmi jemně, romanticko-melancholicky, nikam to nežene. Na tohle album by se žádný super vokál ani nehodil. Plus, jak je na DiMeolových deskách zvykem, zaopatřil i perkuse a sám si otextoval svoje vokály.
Bicí nahrál Danny Gottlieb, podle mě dřív, než nastoupil do Mahavishnu Orchestra. Danny využívá hlavně hru na činely, album je takové cinkavé, ale v ten správný okamžik přitvrdí a pak zase ubere. Skladba July je nejrychlejším počinem a je mi zatraceně povědomá. Jako bych ji znal odjakživa.

Závěrem STAD je jemná, melancholická, ale přesto ne smutná deska. Je to další ukázka autorova novátorského přístupu a tahle deska je naprosto originální a jedinečná v Alově diskografii.
Je to dobré album a tři si zaslouží.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Soaring Through A Dream
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al

Katatonia - Brave Murder Day

Katatonia / Brave Murder Day (1996)

EasyRocker | 5 stars | 15.04.2021


Kultovní švédský projekt kolem dua Renkse/Nyström, povstal jako mnozí další ze šedého bahna švédského kovu smrti. Vizuálně a částečně i hudebně je v počátcích z(de)formoval i černý kov. Ke Katatonii dneška vedla dlouhá hudební pouť, a první zastávkou na dráze “přerodu” byl nepochybně v roce 1996 právě tento zářez. I v bookletu rozšířené verze pánové zmiňují, že I pro ně byla tahle práce přelomová a otevřela jim hudební obzory.


První temný vyslanec šestidílného hudebního celku pojednává právě o Odvaze. Kdo se dostal k prvotině Dance of December Souls, musí cítit a slyšet, jaký krok odvážná kapela udělala. Všude duní těžkotonážní ´unisound´ inženýra Dana Swana, pod ním ale už kytary malují táhlé, melancholické sonáty zmaru a žalu. Desetero čarokrásných minut. Vražda je pak usazena na těžkém středním rytmickém tepu a je ozdobena mistrovskými sólovými ornamenty. A prvou trilogii uzavírá trademarková suita, krásným způsobem zpodobňující Den. Mrazivý déšť kláves Dana Swana je jedinou oázou v jinak čisté metalové nadílce. Šest a půl minuty Rainroom uvozují jemná přediva kytar, aby se přelila ve vysokou Katatonickou – omamný koktejl a rej melodií. Skladatelsky nejnáročnější je 12 se zpodobněním černého divadla, 12 pohřbů, 12 morbidních směrů, a strachu z krásy. Ano, Katatonia nebyla nikdy veselá kopa, ale hudba i text jako by tu srostly a vrcholí jako očistec razantním riffem. Odlitkem již plně dospělé Katatonie (mimochodem, jde o jeden z typů schizofrenie) je symbolický závěr opusu – Endtime Tady pánové stvořili intermezza, mocné riffy a fatální, vyšinuté melodie, které už nikdo nezapomene. V roce 2007 vyšla k Brave... I výroční verze. Surová Nowhere je ještě mnoho dlužna černému kovu a undergroundu, At Last je trochu jemnější a Inside the Fall se řítí v ´katatonickou´ beznaděj.


Brave Murder Day je milníkem nejen extrémního metalu. Katatonia, narozdíl od kamarádů z Opeth, nevyužívá tak hojně akustiky ani klávesy, má jen důsledný metalový inventář. O to více je neskutečné, že se jí přesto podařilo bez nadstavby akustik ukovat takové melancholické perly, jako právě citovaný band páně Akerfeldta. Právě on jim zde rovněž jako host pomohl s vokály. Ptáte-li se, kde se zrodila nová, dnešní podoba Katatonie, musíte začít zde. Pro mě citovka. 5/5.

» ostatní recenze alba Katatonia - Brave Murder Day
» popis a diskografie skupiny Katatonia

Mangala Vallis - Lycanthrope

Mangala Vallis / Lycanthrope (2005)

Brano | 4 stars | 31.03.2021

Už na predošlej platni The Book Of Dreams sa v skladbe New Century zaskvel legendárny spevák Bernardo Lanzetti(Acqua Fragile,PFM).Na albume Lycanthrope mu patria všetky hlavné vokály a bol to dobrý výber.Ten najlepší!Špecifický,jedinečný,napätý,trochu trasľavý,kolísavý vokál jednoznačne dominuje počas celých 62 minút.Na tomto albume podal Bernardo svoj vrcholný životný spevácky výkon!

Hudba je úžasná,jasne čerpajúca zdroje v dávnych 70-tych rokov minulého storočia...avšak na rozdiel od debutu The Book Of Dreams tu nie je naviazanosť na gabrielovských GENESIS až taká okatá.Rozsiahle mellotronové plochy,analógové klávesy ,moogove riffy, dvanásť strunová akustická gitara a hlas Bernarda Lanzettiho,ktorý sa chveje ako tetiva luku po vystrelení šípu.Stačí si vypočuť tretiu skladbu Call me Alias a človeku sa hneď tisnú slzy do očú.Najväčšia pochúťka pre art-rockera sú najdlhšie epické kompozície The Boy that Howls at the Moon a ešte lepšia The Mask.To je nebo,priatelia,to je NEBO!

Lycanthrope je vrcholné dielo skupiny Mangala Vallis,ktoré siaha až takmer k 5*.Určite poteší všetkých priaznivcov talianskeho progresívneho rocku,romantikov(vychádzajúc z témy albumu) a všeobecne tých,ktorí majú radi kvalitnú hudbu.

» ostatní recenze alba Mangala Vallis - Lycanthrope
» popis a diskografie skupiny Mangala Vallis

Bolin, Tommy - Teaser

Bolin, Tommy / Teaser (1975)

legolas | 5 stars | 30.03.2021

Marching Powder je skladba, která mě inspirovala k napsání této krátké recenze. Netvrdím, že je právě ona tou úplně nejlepší z prvního sólového počinu Tommy Bolina, ale rozhodně je úplně jiná, než zbytek této vynikající kolekce. Strašně z ní cítím Mahavishnu Orchestra a to nejen díky bohatému stylu bubenické mlátičky Michaela Waldena a dunícímu ságu, ale především skrze jazzové improvizace klávesisty Jana Hammera a Bolinovo kytarové cítění. Vše dohromady tuto skladbu samočinně posílá do krajin, ve kterých vládli M. O. V dalším plánu bych z této stylově bohaté kolekce vyňal energický hit Teaser (který už dlouho znám jako cover MC), dále fusion parádu dle vzoru Jeffa Becka Homeward Strut, typově osmdesátkovou baladu Dreamer, a klenot v rytmu samby Savannah Woman. Právě tyto vyjmenované písně přinášejí do alba obrovský kus oživení a činí jej konkurenčně hodně nadstandardním.

Kdepak, Tommy Bolin byl génius. Lze to poznat nejen z té jedné jediné desky ukuchtěné společně s Deep Purple, ale třeba i z nahrávky Spectrum Billy Cobhama, nebo právě z Teaser.

» ostatní recenze alba Bolin, Tommy - Teaser
» popis a diskografie skupiny Bolin, Tommy

Kansas - Vinyl Confessions

Kansas / Vinyl Confessions (1982)

legolas | 4 stars | 23.03.2021

Vinyl Confessions je prvním z dvojice alba Kansas, které valná většina fanoušků ráda opomíjí. Z části je na vině nový zpěvák John Elefante, kterého hlasový rejstřík tlačí kapelu k mainstreamu. Tam však kapelu postupně nasměrovaly jak okolní tlaky z venčí, především firma, tak touha uchytit se v hitparádách. Kansas se to podařilo hned s první písní Play The Game Tonight, která je poplatná době vzniku. Když však odložíme stranou vykalkulovaný směr kterým se tehdy všechny kapely tlačili, máme před sebou sbírku úžasných melodických skladeb. Za takové Chasing Shadows, Diamonds and pearls, Windows, vrcholnou dvojici Borderline / Play on a pochopitelně poslední Crossfire(ta má k původní tvorbě kapely asi nejblíž) by se nemusela stydět ani Asia, nebo Foreigner, tou dobou nově vzniklé akvizice, kterým v té době ležel hudební a nahrávací průmysl u nohou. Elefante zpívá víc zženštile avšak stále dost přesvědčivě, i když Walshovi průbojnosti nedosahuje. Navíc tu pořád zbylo pár partů na Robby Steinhardta a jeho housle. Skladby spíš než nějakou originalitou překvapí citlivými aranžmány a na poměry Kansas dost romantickou atmosférou.

Vinyl Confessions je oproti Drastic Measures výborná deska prorostlá odkazem začátku osmdesátých let a to nemusí být zákonitě špatná vizitka.

» ostatní recenze alba Kansas - Vinyl Confessions
» popis a diskografie skupiny Kansas

Sensations' Fix - Portable madness

Sensations' Fix / Portable madness (1974)

Snake | 4 stars | 22.03.2021

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527121765 /2009/

Album Portable Madness vyšlo v roce 1974 a je druhým oficiálně vydaným nosičem skupiny Sensations´ Fix. Od debutu Fragments of Light ho dělí sotva pár měsíců, ale je po všech stránkách vyzrálejší, dokonalejší a jenom potvrdilo jedinečné postavení Sensations´ Fix na italské rockové scéně...

Vznik skupiny se datuje do roku 1973 a od svých začátků působila jako trio v sestavě Franco Falsini (kytara, klávesy), Richard Ursillo (basová kytara) a Keith Edwards (bicí). Její zakladatel a leader Franco Falsini se shlédl v experimentálním psychedelickém rocku a začal komponovat hudbu, která se dala jen těžko nějak pojmenovat a zařadit. V tehdejší Itálii takhle nikdo jinej nehrál a hudební publicisté si se skupinou nevěděli rady, protože ze zástupu ostatních čouhala, jak vidle ze záhonu. Pro jistou podobu s tvorbou německých kapel typu Can, Ash Ra Tempel, Tangerine Dream, nebo Amon Düül II si tak někteří ulehčili práci s vymýšlením nové škatule a produkci skupiny vlepili pod poněkud zavádějící termín krautrock. Zní to divně, ale nejde o nic tak úplně výjimečného. Třeba skupinu Supersister řadili někteří novináři ke Canterbury aj přes to, že byla z Holandska.

Na debutovém albu Fragments of Light se dá zaslechnout ještě něco málo vokálů, ale z Portable Madness nedostanete ani slovo. Hotová Němá barikáda. Devět skladeb, 36 minut dokonale sugestivního, psychedelického rocku a s nějakými předěly, nebo mezerami nepočítejte, protože to hraje na jeden zátah. Jako kdyby jste zakopli o bludnej kořen a prožívali nekonečnou hudební smyčku, u které nepoznáte kde začíná, ani kde končí. Všechny skladby si to šinou v podobném, hypnoticky monotónním tempu udávaném baskytarou a temným tlukotem nezvykle sejmutých bicích. Základem kompozic jsou klávesové plochy, do kterých Falsini velice zručně vyšívá atraktivní obrazce a podprahově chytlavé melodické linky. Jeho arzenál je relativně skromnej a podle potřeby střídá analogové syntezátory, nebo kytarová sóla se zvláštním, rozostřeným zvukem. Angličtina pro něj má takovej pěknej výraz, fuzzy, ale jak to mám nazvat po našem? Nejasný, neostrý, mlhavý? Prostě tak...

Jednotlivé skladby jsou si podobné jak vejce vejci a jisté motivy, nebo melodické linky se v nich opakují. Je těžké některou z nich vypíchnout a tak není divu, že v té době kapele nevyšel jedinej singl. Faktem je, že velké desky Sensations´ Fix sekali jednu za druhou (během roku 1974 jim vyšly hned tři), ale malou do jukeboxu nemají žádnou. A to tenkrát opravdu frčely. Z první strany desky bych zmínil aspoň stav beztíže vyvolávající pecku Phase One And Phase Two a hned se ptám, nepřipomíná vám ten název něco? Třeba Porcupine Tree a jejich Voyage 34? Z druhé strany desky trochu vyčnívá skladba Pasty Day Resistance, ale ono je to fakticky jedno. Pokud z tohoto sevřeného celku vytáhnu jeden dílek, tak se celej ten zbytek zboří, jak domeček z karet.

Původní alba Sensations´ Fix vydával Polydor v docela vysokejch číslech a tak jsou ještě dneska sehnatelná za celkem rozumnou cenu. S reedicemi to byla dlouhá léta bída a až teprve v roce 2019 se objevilo LP, vylisované ve spolupráci firem btf.it a Polydor. S cédéčky je to špatné furt a na stránkách discogs se dá dohledat jen kopie pirátské značky Tachika Records. Moje CD edice je součástí box setu Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 1 z roku 2009, která kromě Sensations´ Fix obsahuje ještě alba skupin Jumbo, De De Lind, Il Balletto di Bronzo a Latte e Miele. Jak tak koukám, jeho cena utěšeně roste a (nejen proto) jsem rád, že ho mám.

Album Fragments of Light jsem ohodnotil trojkou, ovšem tohle je lepší. Předcházející dvě díla byla spíš sólovými projekty Franca Falsiniho a až teprve tady se do komponování, i nahrávání zapojila celá kapela. Ono je to taky hned znát, protože rytmika dělá divy a navíc to i slyšitelně lépe hraje. Tož za čtyři.

» ostatní recenze alba Sensations' Fix - Portable madness
» popis a diskografie skupiny Sensations' Fix

Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)

Pražský výběr / Pražský výběr (Straka v hrsti) (1982)

chimp.charlie | 5 stars | 20.03.2021

Odchod z domova na studia má v životě mladého člověka zásadní význam. Nejenže konečně svobodně vydechne, zbaven jha láskyplné mateřské kurately, ale nabude i něco pro život užitečných zkušeností – například změní pohled na hodnotu peněz, či relativizuje po léta mu vštěpované názory na zhoubné působení alkoholu. Pobyt ve velkém, neřkuli hlavním městě též významně rozšíří jeho kulturní obzory. Nezastupitelnou úlohu v jeho kulturním zrání měla na přelomu 70. a 80. let minulého století inspirativní atmosféra VŠ klubů, často kořeněná příchutí revolty při produkcích umělců, s nimiž by se v Televarieté či Ein Kessel Buntes rozhodně nesetkal. Dnes ale není na programu žádný potížista z řad písničkářů nebo rockerů. Dnes je to hudba utlačovaného černého lidu, čili jazz. Už je slyšet kapelu, jak si dole v klubu chystá aparát. Nebo že by tam byl někdo jiný? Místo obligátního sjíždění laufů slyším rachot, do nějž kdosi řve „Haťapaťa!“ Předkapela? Za chvíli vidím stoupat po schodech Kocába.

Koncert. Houby předkapela, jede se hned naostro! Lidi na pódiu znám, ale každého odjinud – vyjma Jiřího Tomka, který na svá conga hraje se všemi a všude. Kocáb a Soukup jsou jasní, Pavlíčka s Hrubešem jsem tu nedávno viděl a slyšel s Janou Koubkovou. Takže…? To „haťapaťa“ hrajou opravdu oni. Žádný oduševnělý jazz, ale pořádný uan-tú pekelný blues. Tedy blues… to by bylo ještě dobrý. Jdu z koncertu, v uších hukot a v hlavě zmatek. Zklamání? To přece jen ne. Jen jsem si objednal stejk a naservírovali mi tatarák.

Sotva přichází pochopení, odchází Soukup. Zrada? Vypadá to tak, ale Kocáb se Soukupem přece nejsou Mirek Dušín a Jarka Metelka, jsou to profíci, kteří o muzikantském chlebíčku vědí své. Spíš tedy obava, co bude dál, když do elitní sestavy nepřichází žádný další extraligový střelec, ale jakýsi Čok. V životě jsem o něm neslyšel, jenže jak se záhy ukáže, sotva mohli do klubu přijmout lepšího Rychlonožku. A taky se konečně dá koukat na Gotta, přesněji na Soukupovo ksichtění na pozadí Mistrovy kultivované tváře.

Studia končí, život začíná. Nebo taky končí? Každopádně končí Pražský Výběr. Jen v Hitšarádě průhledně anonymní Elektrovox a F.R.Č. Kolegyně v mém prvním zaměstnání mi tiskne do dlaně maxellku: „Je na ní nevydaný album Pražskýho Výběru…“ Doma okamžitě žhavím Transiwatt a k němu připojený čerstvě pořízený deck Aiwa, jeden ze tří, které nedávno přišly do zdejšího Elektra a v regálech se neohřály, protože se v nich vůbec neobjevily. A už se to na mě valí v nevalné zvukové kvalitě – zapomeňte na DR, zapomeňte na FLAC a hi-res, my tehdy řešili chromdioxid, metal a Dolby, ale i o tom si tahle kdovíkolikátá kopie kopie může nechat zdát. Komu to vadilo, ať zvedne ruku. Kolegyně druhý den nemůže dospat: „Víš, že v třetí písni se zpívá ,Gó-ttwald, Gó-ttwald je špat-ný kněz‘?!“ Schválně si tu Straku v hrsti pusťte, pořád to tam je, i když jinde se dočtete, že tam muzikanti pozpátku nahráli „sedí ptáček a toká tu“.

Má smysl rozebírat jednotlivé kousky? Jsou přece notoricky známé. Erupce nápadů a ztřeštěné, avšak inteligentní a přitom všeobecně sdělné zábavy (možná spíš tahle kapela se měla jmenovat Stromboli), živená hráčskou virtuozitou a znalostí řemesla: tohle není hledání, z každého tónu je cítit promyšlenost, nic tu není jen tak náhodou, a přesto z toho čiší nevázanost a chuť hrát. Bylo to jako průvan v dlouho nevětraném bytě – rock se ještě vyžívá v mnohdy sice zajímavých, leč vedle Výběru najednou tak nějak těžkopádných projektech, zatímco jazz si stále víc hraje na svém vlastním písečku. Hravé, jen jakoby mimochodem vystřihnuté klávesové a kytarové běhy mají větší šťávu, než mnohaminutová složitě vystavěná sóla, a do toho ten Čokův zpěv… Zpěv? Prostě nová vlna, která se přehnala a leckomu z nás na prahu středního věku zpřeházela estetická kritéria a ukázala, že není nutné brát všechno zas tak vážně. Alespoň v muzice ne. Svahilština vstoupila do všeobecného povědomí i do Slovníku nespisovné češtiny (viz např. 2. rozšířené vydání, Maxdorf 2006, str. 351-352). A kolik z nás tehdy vědělo, že většinu textů v mateřštině napsal Čech, ta pro pravověrné rockery všech epoch diskutabilní persona?

Byla to divná a v řadě ohledů nedobrá doba, ale ať mně zase nějaký chytrák v televizi vykládá, že byla jen šedivá a ponurá. Taky jsme si užili. A hlavně jsme (stále ještě) byli mladí. A mládí, jak známo, funguje nezávisle na režimu.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr

Lifesigns - Altitude

Lifesigns / Altitude (2020)

jirka 7200 | 5 stars | 19.03.2021

Dlouhé čtyři roky jsme si museli počkat na třetí studiové album anglických Lifesigns. Tato kapela je (ač složena ze známých muzikantů progresivně rockové světové špičky) dlouhá léta synonymem nezávislosti, finance na natočení a vydání své hudby si vždy bez problému zajistila přes crowfundingové kampaně. I to má svá rizika a členové kapely se museli vyrovnat se ztrátou části zdrojů od fanoušků po krachu Pledge Music. Proto na album pojmenované „Altitude“ musely být doplněny finance přímo prostřednictvím účtu na svém webu. Nebyla to však jediná komplikace, ta další nastala po celosvětovém lockdownu, který nutí muzikanty nahrávat a skládat odděleně. Naštěstí jsou dnes technické možnosti na vysoké úrovni, výměna rozpracovaných partů nikterak nezdržovala a muzikanti podobnému stylu spolupráce poměrně uvykli. Bubeník například posílal své party až ze Švédska.

V sestavě kapely byly provedené drobné úpravy. Na svých pozicích zůstali oba klávesáci, mozek kapely a skladatel John Young a zvukový mág a producent Steve Rispin. V roce 2020 opustil řady souboru bubeník Martin "Frosty" Beedle, který měl v plánu vystupovat s Tokijským filharmonickým orchestrem. Jeho místo obsadil Zoltán Csörsz, fandům prog rocku známý z kapel Karmakanic, The Flower Kings nebo The Tangent. Na pozici basového kytaristy byl přijat všestranný John Poole (ex Wildhearts), který dlouhá léta působil v koncertní verzi souboru a z pozice hosta se do sestavy vyšvihl zpěvák a kytarista Dave Bainbridge.

Před poslechem novinky jsem si připomenul předchozí dvě alba a zjistil, že hlavně „dvojka“ Cardington je hodně silná a kvalitní deska, která ani po letech neztratila nic na svém kouzlu a dost si jí cením. O to více jsem se těšil na porovnání a nic již nestálo vstřebávání novinky. Hned v úvodu je třeba sdělit, že kapela se s posluchači moc nemazlí. Od prvních sekund čtveřice hudebníků s hosty útočí na smysly posluchače zbraní nejtěžší kalibru - svým šestnáctiminutovým art rockovým opusem Altitude. Ústředním tématem předchozího alba byl příběh vzducholodi, na tom současném posluchač nabývá dojmu, že autor popisuje krásu přírodních scenérií, až v okamžiku dramatičtěji zbarvené hudby se vyjasňuje, že jde o pohled bojového dronu, který vyhledává cíl k destrukci. Tuto mnohovrstevnatou kompozici jsem slyšel už nesčetněkrát a stále jsem z ní znovu a znovu nadšen. Chválím i technickou stránku zvuku, nejen této písně, ale celého alba, produkce Steva Rispina je dynamická, plně v souladu s mou představou dokonalého rockového soundu.

V následující parafrázi na tango, ve skladbě Gregarious se setkávají dva světy – Supertramp později nakřížený s prvky Pink Floyd - jasná hitovka do playlistu rockových rádií. Ivory Tower se ze dvou třetin vydává za křehkou baladu ozvláštněnou akustickou kytarou hosta Robina Boulta (skládá třeba pro Fishe) a klavírem. Kdesi na pozadí vyzvání jemné předivo syntenzátorové zvonkohry. V závěru se promění v razantní prog rock v určitých chvílích ne nepodobným kolegům ze Spock Beard. To jedna ze dvou věcí z Jeffova archívu, které původně vyšla na jeho sólovém albu před dvaceti lety.
Příjemná Shoreline je hodně ovlivněná jazz rockem, v desetiminutovce Fortitude vše pohodově plyne, dojde na kytarové a v závěru i hutné klávesové sólo. Šestá, kratičká Arkhangelsk je jen kratičkým klávesovým intrem k následné Last One Home, která, jak plyne čas, prochází kouzelnou proměnou. Zpočátku nenápadná balada počne pomalu rozkvétat v okamžiku, kdy se zapojí Bainbridgova „gilmourovská“ kytara. Ta zpočátku jemně kreslí pěkně zakulacená sóla, pak se přidají hammondky a atmosféra začíná houstnout, kytarista stupňuje napětí a žene sólo až do osvobozujícího finále s refrénem. Velmi emotivní píseň, která zasluhuje pozornost. Zde zpozorní fandové Pink Floyd a pravděpodobně nejen oni. Pamětníci si možná na tuto píseň vzpomenou v jiném aranžmá skupiny Qango, dávným prog rockovým pokusem Younga a Johna Wettona (Asia), který však neměl dlouhého trvání. Porovnání kytarových sól a zhodnocení, která verze je lepší, zabere jistě fanouškům čas během dlouhých a zatím chladných jarních večerů. :-)
Závěrečná „Altitude Reprise“ je jen kratičkou vzpomínkou, útržkem melodie titulního songu. V tomto bodě se s námi album loučí.

Závěrem : John Young se svou družinou Lifesigns na třetím studiovém albu podal mimořádný výkon. Hudebně navázal na předchozí opus Cardington a písně skladatelsky a aranžérsky ještě více s ostatními dopiloval. Vše jako by do sebe zapadlo, melodické pasáže se krásně prolnuly s těmi prog rockovými. Ohromující úvodní opus se zařadil mezi poutavá progresivně rocková díla a zbytek různorodých a nápaditých písní spolu s dvěma omlazenými songy jej skvěle doplnily. Pro fandy melodického prog rocku, Big Big Train, Kaprekar´s Constant nebo Spock ´s Beard nutnost. Je prostě vidět, že bojové drony létají výše než vzducholodě.




» ostatní recenze alba Lifesigns - Altitude
» popis a diskografie skupiny Lifesigns

McLaughlin, John - The Heart Of Things

McLaughlin, John / The Heart Of Things (1997)

stargazer | 5 stars | 17.03.2021

Tohle album bych doporučil k poslechu každému, kdo má rád moderní pojetí jazzové hudby, nebo někomu kdo sympatizuje s kytarovou instrumentální hudbou. Tahle deska nabízí posluchači plné číše hudebních zážitků.
Asi rok před vydáním THOT, tři pětiny tohoto souboru se sešly ve studiu/ album The Promise/ a natočily zhruba 15ti minutový track pod názvem Jazz Jungle. Byla to jakási předzvěst toho , co se bude v následujícím roce u JMcL dít.

John McLauglin si pro tohle album, které si sám produkoval, vybral k natáčení italské město Miláno. Už jednou tady nahrál desku Time Remember, jinak mnou recezovaný kousek, který je spíš podle mého suodu jako dokreslení diskografie.
John pro tohle album použil hutného, kulatého kytarového zvuku, který albu moc sluší. Musím ocenit i ten fakt, že John na desce hraje něco jako druhé housle a nechává vyniknout hru ostatních muzikantů.

Gary Thomas. Tenor A soprano saxofon plus flétna. Jak už jsem uvedl výše, právě tady je velký prostor pro tohoto hudebníka. Saxofon je na tomhle albu vyloženě dominantí.

Jim Beard. Klávesy. Jim se s JMcL znali a hráli spolu na konci éry Mahavishnu Orchestra z osmdesátých let, když odešel klávesák M.Forman a Jim ho nahradil po zbytek turné. Jim tomuto albu dává nádhernou klávesovou barvu. Sice na solování tady prostoru moc nemá, ale vůbec to nevadí. Rejstříky kláves jsou znamenité. Jinak jen pro doplnění: Jim Beard je klávesákem a producentem u Mike Sterna.

Matthew Garrison. Bass. Basa na tomhle albu je zárukou slušného základu. Tento mladý bassman dostal šanci a plně dokázal, že je mistr a kolektivní hráč. Nejvíce se odhalil v tracku 3, kde se jamuje společně s bubny.

Dennis Chambers. Bicí. Jestli je něco na tomhle albu nápadné, tak to jsou tři nástroje. Ságo, kytara a hlavně bicí. Dennis snad ani není jazzman/bože chran bůh, nechci ho urazit/, ale chci tím dát najevo, že se do své soupravy opřel jako hardrockoví bubeníci. Právě v tracku 3 pod názvem Mr D.C., si to dává dostatečně naložit. Dennis s Johnem spolu hráli i na drívějších deskách / The Free Spirits/ , ale na THOT se vyloženě vyřádil.

K této jediné studiovce mám ještě dvě cd live z Pařiže a Montreux s tou samou sestavou, jak na studiu.
V hodnocení je to jasné. Bývám skoupý na hvězdičky, ale tohle si plný počet zaslouží.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - The Heart Of Things
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Magnum - Kingdom of Madness

Magnum / Kingdom of Madness (1978)

pinkman | 5 stars | 16.03.2021

Život za železnou oponou pro nás měl krom milionu nevýhod taky jednu malou výhodu. Stejně, jak se k nám nedostávala klasická rocková muzika, nedostával se k nám ani punk, ani disko. Disko částečně jo, přece jen se jej česká rádia rychle chytla, ale o nějakém mávajícím punkovém praporu z Británie, neměla většina z nás ani potuchu. Každý si jel v tom svém rocku a rozdělení posluchačů na progresivní část a striktně hardrockovou, se nikdo nezabýval. Koncem sedmdesátých let nám byli nějací Ramones, nebo Clash absolutně ukradeni. Dělali jsem že neexistují. Ti nakonec vyhasli stejně rychle, jak vzpláli. Podobný příměr se dal o patnáct let později aplikovat k válcujícímu stylu grunge.

V té době se mezi posluchači začali usazovat nově vznikající party. Kapely jako Foreigner, Styx, nebo zrovna Magnum, se k punku točili zády. Kladli velký důraz na zapamatovatelné melodie a cílili nejen na hitparády, ale i k radiostanicím, které je rychle zařadily do každodenních rotací. Za oceánem se uchytili přetransformovaní Journey a všichni ostatní k nim začali vzhlížet. Jejich raketový úspěch s deskou Infinity přivál nový směr a zástup fanoušků i nových kapel se začal rozšiřovat.

Debut Magnum voněl po tradičních esencích Led Zepellin, ale svou učesaně melodickou strukturou otevíral dvířka novému odvětví. Všechno bylo ladnější a přívětivější. Přechod od strukturovaných alb Yes a Genesis k tvorbě Magnum a Foreigner nečinil nikomu problém. Syntezátory duněly okolím a my hltali každý klávesově podbarvený zvuk, ať už patřil jakémukoli z nováčků. Věci jako Universe, Kingdom of Madness, All That Is Real a Bringer se usadili v našich týdenních rotacích a začali vytěsňovat dinosauří staříky na okraj zájmu. Konkrétně Magnum patřili mezi naše hlavní favority. Srdcovce Kingdom of Madness tak musí naložit plný kotel, jelikož to bylo hned od počátku album signifikantní.

» ostatní recenze alba Magnum - Kingdom of Madness
» popis a diskografie skupiny Magnum

Murple - Io sono Murple

Murple / Io sono Murple (1974)

Snake | 5 stars | 14.03.2021

CD Mellow Records ‎– MMP 121 /1992/

Debutové a na dlouhou dobu jediné album skupiny Murple patří k těm nejvýraznějším italským chuťovkám a tak jsem toužil po tom, zařadit ho do své domácí sbírky. Ovšem shání se docela blbě a než se mi podařilo ten svůj cíl splnit, uteklo pěknejch pár let...

Původní album vyšlo u německého vydavatele BASF Fare v roce 1974 a jeho cena v bazarech a aukcích se pohybuje okolo 400 Euro. První reedice na CD (a zároveň aj první reedice vůbec) se dočkalo zásluhou italského nezávislého labelu Mellow Records v roce 1992 a další se objevily až o deset let později díky pirátům Akarma. Teprve v roce 2011 se na trh dostala výpravná edice s bonusovým DVD od AMS a tu zatím poslední poslali do světa Belle Antique z Japonska (2020). Ovšem v podobě docela nákladného SHM-CD.

Já jsem měl eminentní zájem o verzi s bonusovým DVD (se záznamem reunionového vystoupení) a tak jsem se snažil splašit rozkládací vinyl repliku od AMS, ovšem ta už byla dávno rozebraná a tak jsem byl nakonec rád za onu vůbec první reedici od Mellow, z roku 1992. Navíc se mi ji podařilo koupit v naprosto dokonalém stavu a tak vypadá, jako kdyby zrovna vyběhla z fabriky. Klasická plastová krabka obsahuje černým písmem potištěnej kotouček a pěknej, čtyřstránkovej booklet s originální obálkou a mnoha (maličkými) fotografiemi. Zajímavostí je vložená knížečka s koncepčním příběhem a texty, protože s něčím podobným - byť v daleko lepším provedení - jsem se setkal snad jenom u CD The Prince of Heaven´s Eyes irskejch Fruupp.

Bizarní koncepční storka vypráví smutnej příběh tučňáka Murpleho, ubíjeného každodenní neměnností a rutinou. V touze po dobrodružství se tak raději vzdá bezpečí své kolonie, opustí přirozené prostředí a vydá se do světa. Během svého putování je však uloven lidmi a donucen vystupovat v cirkuse. Nakonec skončí v ZOO a své dny pak dožije jako součást expozice na malém, plastovém ledovci.

Po hudební stránce jde o klasickej symphonic prog s prvky klasické hudby, minimem zpěvu v italštině a kouzelnou atmosférou. Necelých 34 minut dlouhé album obsahuje dvě rozsáhlé suity rozporcované do šesti kapitol a je jasné, že každá z nich zabrala celou stranu původní LP. Cédéčko však načte pouze dva tracky a která z částí zrovna hraje se člověk může akorát domnívat. Prim hrají především klávesy a slyšet jsou hlavně varhany, které doplňují všelijaké, dobově znějící syntezátory. Svůj prostor však dostane aj čisté piano a třeba úvod druhé skladby - Preludio e scherzo - právě v podání piana je parádní klasickou vsuvkou. Nechybí ani elektrická kytara, ale její role je spíš podružná a v podobě táhlých sól si ji plní vesměs v doprovodech.

Hudba je to sice propracovaná a přiměřeně náročná, ovšem zároveň aj neobyčejně přístupná a tedy bez nějakejch rušivejch elementů. Žádná orchestrula diabolika, disharmonika, ani akademika, ale klasická Itálie. Dalo by se to přirovnat k raným Genesis, šmrncnutejm umírněnějšími ELP a z italské scény mě napadají Reale Accademia di Musica, Latte e Miele, nebo Le Orme.

Kapela se do svého tučňáka naprosto zbláznila a přizpůsobila mu nejenom obal desky, ale i veškeré propagační materiály a pódiovou prezentaci. Prakticky na žádném vystoupení v letech 1971 - 73 nesměl chybět nafukovací tučňák v nadživotní velikosti a spousta dalších propriet. Přístup to byl jistě originální, ale skupině moc nepomohl a poté, co se BASF rozhodli s podporou italského progresivního rocku definitivně seknout, se rozpadla. Album nakonec vyšlo až několik měsíců potom, co bylo nahráno a bez jakékoliv podpory od vydavatele zcela zapadlo. Na své znovuobjevení a zasloužené uznání si muselo počkat pěknejch pár let...

Zkrátka a dobře, je to výborná muzika a malou výtku bych měl jen k výslednému zvuku. Nevím jak ostatní reedice, ale ta od Mellow Records je udělaná z původní vinylové desky a tak to šumí a praská, jako kdybych seděl u gramofonu. Není to nic neobvyklého a setkal už jsem se s tím v případech alb skupin Laser, Madrugada, nebo Gruppo 2001, ale trošičku mě to mrzí. Zvlášť, když remaster dostupnej na Spotify (2012) hraje líp a bez slyšitelnejch lupanců. Čtyři a půl.

» ostatní recenze alba Murple - Io sono Murple
» popis a diskografie skupiny Murple

Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu

Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu (1970)

EasyRocker | 5 stars | 14.03.2021

Posíleni památným koncertem na Woodstocku, ale i svým málem absolutním renomé, vydali hned další rok další zářez, Deja-Vu. Je sice logickým pokračováním hudební pouti CJN, poprvé ale vyšlo pod hlavičkou Crosby, Stills, Nash & Young.


Carry On spustí modelový folk-rock, to mělo trio zažité léty dřiny. A novic do party, Neile Young, vedle harmoniky dává k dobru lahodná sólíčka. Mistrné spojení akustických nástrojů i medové malby hlasů, to jsou křehké kousky Teach Your Children a pochopitelně i hymna v pravém smyslu slova - Almost Cut My Hair. Genialní cit muzikanta Neil Young předvádí v autorské baladě, Helpless. ´Woodstocku´ od Joni Mitchell dali řádný odpich a grády a jistě můžeme hovořit o nejostřejším menu z desky. Nashova fenomenální titulní skladba mě trefuje přímo do srdce jako ta střela Amorova. Bez debaty jeden z jeho vrcholných čísel vůbec... Po další subtilní nashovce Our House nám v 4 + 20 předvede svůj hlasový a akustický um také mr. Stills. Už bylo na čase. Co dodat k náročné 4-dílné Youngově minisuitě Country Girl? Vždyť tu kvarteto pluje bez bázně a hany málem artrockovými vodami, a přece je zakončená poctivou bluesovou harmonikou. Klasa klas. Finále pak nemůže být jiné než dobovým poselstvím lásky a míru - Everybody I Love You.


Ano, ano! Deja-Vu představuje parádní porci hudby. Trojka, posílena o další žánrový fenomén, Neila Younga, se třeba oproti debutu CSN vydalo logicky více uměřenými, folkovými zákoutími. Vyniká každý detail, každá ozvěna struny s vokální hostinou navrch. Nechybí ani náročnost a pánové ukázali, že nevládnou zdaleka jen folkem. 5/5.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young

Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed

Captain Beefheart & His Magic Band / Unconditionally Guaranteed (1974)

Gattolino | 4 stars | 14.03.2021

Unconditionally Guaranteed je dle mého soudu vysvědčení, že divoký bluesman Beefheart stále umí vedle nespoutaných free blues-jazzových erupcí a avantgardních výpadů do nezmapovaných krajin také postavit půvabné písničkové album, které je však stále beefheartovsky nezaměnitelné, a přitom laskavé a radostné. Podle mne se zde opět nejvíce přiblížil nádherné prvotině Safe as a Milk, možná v poněkud více učesané a sevřenější formě.
Působivá atmosféra jeho režného projevu však zůstává i v nejemotivnějších jednoduchých melodiích typu Magic Be. Proč ne? John Lennon také složil skvostnou Good Night, aniž tím snížil laťku kvalitě nebo se posluchači podbízel.
Obdivuhodná je průzračná čistota a jednoduchost doprovodu písní. Mezi nejkrásnější myslím patří New Electric Ride a Full Moon Hot Sun. Domnívám se, že Kapitán chtěl svému kamarádovi Frankovi ukázat, že nejen on má velmi široké spektrum stylovosti, a že se umí pohybovat v různých vodách. Podmanivá jízda na jednoduché kytarové lince v I Got a Love On My Mind mohla být docela dobrou inspirací pro budoucí sound U2.
Unconditionally Guaranteed možná nedosahuje údernosti a vnitřního napětí Safe as a Milk, ale je podle mne velice kvalitním a velmi přístupným písničkovým albem.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Unconditionally Guaranteed
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band

Petrucci, John - Terminal Velocity

Petrucci, John / Terminal Velocity (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 12.03.2021

Pokud zaostříte zrak na sólové aktivity Johna Petrucciho mimo jeho domovskou kapelu, nejsou kupodivu tak rozsáhlé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud vyškrtáte ze seznamu Johnovu participaci na různých tribute nahrávkách, neoficiálních vydáních, živých koncertech či jamech typu G3, tak zjistíte, že čistě sólovou věc vydal někdy před šestnácti lety pod názvem „Suspended Animation“ (2005). Na této desce (na rozdíl od dvou alb Liquid Tension Experiment, na které krom Johna participovaly tři hudební esa stejného kalibru) veškerou pozornost strhnul jen na svůj kytarový projev a basák Dave Larue (např. ex Satriani, Moore, Morse) s bubeníkem Dave Dicensem (ex Cro-Mags, Hiromi) mu poskytli precizní, ale nikterak exhibující rytmickou základnu.

Po patnácti letech je Petrucci zpět s druhým sólovým albem „Terminal Velocity“. V době covidové nahlédl do šuplíku a dokončil nedotažené črty songů. Baskytarové party nahrál opět Dave Larue, post bubeníka obsadil tentokrát kámoš a bývalý parťák z Dream Theater - Mike Portnoy. Devět povedených písní na albu je určeno příznivci hutného heavy metalu, který ocení technickou vytříbenost kytarových partů. V ideálním případě (tak jako třeba v tom mém) není podmínkou oddanost Dream Theater, odpadá tak porovnávání určitých pasáží s domovskou kapelou.

Z úvodních melodických kousků Terminal Velocity a The Oddfather přímo čiší radost ze hry, navazujicí Happy Song v ůvodu odkazuje na skladbu LTE – Universal Mind, následně svou jednodušší aranží připomíná spíše rozverné punkery Green Day. Nejvíce vyčnívá song Gemini, prog metalová kompozice, ve kterých se nálady a styly mění jak na horské dráze, speed metalová tempa tu střídají progové plochy ozvláštněné třeba flamenco vsuvkou. Out of the Blue je úchvatná pocta blues na kterou navazuje v protikladu hodně temná a drsná Glassy-Eyed Zombies v prog/power metalovými riffy. Na poněkud méně výraznou The Way Things Fall, ve které jsou recyklovány nápady z předešlých projektů navazuje Snake in my Boot s tepajícím rytmem a tleskáním, připomínající zpočátku drobnou parafrází na We Will Rock You do Queen, krerá se postupně rozvine do barevné kytarové exhibice. Závěrečná Temple of Circadia žádné zklidnění nepřináší, temné a těžké riffy à la Pantera to nedovolí. Skladba přesahující sedm minut nabídne naštěstí i meditativní mezihru zahranou na kytarový syntenzátor.

Závěrem : v oddechovém času během covidové přestávky prezentuje John Petrucci svůj kytarový um v rozmanitých skladbách, které krom propracovaných sólových exhibic nabízí i výlety třeba do bluesových, progresivně rockových, někdy až tvrdě power metalových zátočin. Do tohoto výsledného tvaru je navlékl dvorní garderobier Andy Sneap (Testament, Fear Factory, Judas Priest) a tím album Terminal Velocity zřetelně odlišil od zvukově rozevlátějších a decentnějších kolegů typu Satriani /Vai. Velmi povedené instrumentální album a těším se na porovnání s materiálem projektu Liquid Tension Experiment III (2021), který bude vydán za čtrnáct dnů…..

» ostatní recenze alba Petrucci, John - Terminal Velocity
» popis a diskografie skupiny Petrucci, John

Gentle Giant - In a Glass House

Gentle Giant / In a Glass House (1973)

legolas | 5 stars | 09.03.2021

Tak tohle album Gentle Giant dosahuje největší rating. Bezesporu vybrali fanoušci prog metalového serveru Progarchives správně. Právě In A Glass House patří k nejvypilovanějším položkám vyrobeným pod značkou něžného obra. Po odchodu třetího z bratrů Shulmanů, Philipa Shulmana, se zbytek souboru neskutečně sevřel a vytvořil ještě jedinečnější a specifičtější dílo, než jakým byl předchozí kus Octopus. V nápaditosti předstihlo dokonce opus magnum, Acquiring The Taste. Ne tak v atmosféře. Ta je jedinečná právě na úvodní trojici a že to dál pokračuje jinak, není až takový problém. In A Glass House potřebuje opakované poslechy, podobně jako to potřebují všechna mistrovská prog alba. Složitost hry, složitost kompozic, křehká produkce, to vše přispívá k tomu, že jde o mistrovské dílo. Každá nota, rytmus a melodie vás od začátku do konce provedou množstvím nálad a textur. Navíc právě tady je cítit ještě zřetelnější tlak na středověká témata a melodie. Jde o vrchol epické renesanční produkce moderní doby. Gentle Giant byli vždy schopni dosáhnout toho, aby kratší skladby zněly jako velkolepé eposy díky jejich bláznivé instrumentální souhře. Ve skleněném domě se vše děje k naprosté dokonalosti. Kapela se znovu snažila experimentovat v maximální možné míře. Vždyť to je koneckonců jejich produkčním cílem.

In A Glass House je jednou z těch nahrávek, alespoň pro mě, která má mimořádnou schopnost ultimativního zásahu přímo do srdce. Pochybuji, že jsem jediný kdo říká, že toto album je skvělé. Jejich nepopiratelný opus velikosti let 70. a zároveň jedno z největších alb daného žánru.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - In a Glass House
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant

Black Sabbath - Mob Rules

Black Sabbath / Mob Rules (1981)

pinkman | 3 stars | 08.03.2021

Ozzyho odchod jsem na konci sedmdesátek pořádně oplakali. Nikdo z nás si tehdy neuvědomoval závažnost situace, ve které se kapela naráz ocitla. Až později jsme došli na to, že šlo o přirozený vývoj uvnitř drogami a alkoholem zmítaného souboru. Takových už přece bylo. Šéf Iommi se s tím musel nějak popasovat. Tedy alespoň za předpokladu, že chtěl svou jednotku udržet boje schopnou. A že bylo s kým bojovat. Na mateřském kontinentu se zrovna rodilo NWOBHM, které BS pořádně komplikovalo pozici. Většina věrných začala odcházet už po Sabotage a to ještě netušili, jaký průšvih je čeká ve společnosti Never Say Die! Přecházeli ke stabilnějším spolkům i nově se rodící odnoži. Jako vnuknutí přímo z nebes se jevilo angažování zpěváka Ronnieho James Dia na vyprázdněný post. Ale Dio nebyl Ozzy. Byl to typově zcela odlišný chlapík, který si udělal jméno především u Rainbow, pro které byl jeho sytý témbr dělaný přímo na míru. K BS se už tolik nehodil. Ti skrze něj museli dost překopat repertoár. Přiskočili do rozjetého heavy metalového rychlíku, díky čemuž se začalo hned tvrdit, že tento styl formovali. To je samozřejmě blbost. BS byl vždy čistý hard rock a ne žádný heavy, nebo dokonce doom.

První deska kapela světe div se vyšla dobře. Dio byl částečně přijat a skladby stály na kvalitním rockovém základu. Ale už u další Mob Rules se začalo leccos drolit. Bill Ward následoval Ozzyho a kvalita repertoáru začala povážlivě pokulhávat. Sice to pořád nebyl takový průšvih jako s nemastným a zatraceně nudným Born Again, pro který frustrovaný Iommi sáhl k totálnímu přehmatu, když angažoval Iana Gillana, to už bylo fakt moc. Nazpět k MR. Co z toho, že desku znovu produkuje osvědčený Martin Birch, když kapele povážlivě dochází nápady. Co chybí především je čerstvost a epika. Kapela položila všechny karty na heavy metalový stolec a to není věru dobře. Metal a rock jsou dvě rozličné disciplíny. Ten první má jen omezený počet prostředků, kterými se dokáže vyjadřovat. Vše je založeno na předem daných šablonách, v jasně vyjetých kolejnicích. Postupy i skladby jsou podobné, tempo je příliš vláčné a refrény nevýrazné. Deska má malý tah a mimo dvou tří skutečných pumelic nemá co nabídnout. The Sign of the Southern Cross, titulní The Mob Rules, snad i Woodoo spolu s Country Girl a hlavně Falling Off the Edge of the World. To je zatraceně málo. Co tedy říct na závěr. BS byla hlavně sedmdesátková kapela. To, co se dělo v jejím středu v další desetiletce, lze nazvat jen parodií sebe sama. Bodů pochopitelně přidělovat moc nebudu. Ale zase, pokud poslouchám Mob Rules a potom takový kýč jakým je Dehumanizer, může kapele v prvním případě pořád ještě gratulovat za slušně odvedenou práci.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Mob Rules
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath

Moby Dick - Moby Dick

Moby Dick / Moby Dick (2001)

Snake | 3 stars | 07.03.2021

CD Bull's-Eye – 588 /2009/

Na italské skupině Moby Dick není italského, ani co by se za nehet vlezlo a při náhodném poslechu bych ji na partu z Apeninského poloostrova netipoval ani náhodou...

U jména Moby Dick mi jako první naskočí šlágr od Banco del Mutuo Soccorso a teprve potom slavný, dobrodružný román Hermanna Melvilla. Že se tak jmenuje i jedna ze skladeb Led Zeppelin jsem až donedávna nevěděl a o existenci stejnojmenné italské kapely neměl ani páru. A není se co divit, protože v tomhle případě jde o zapomenutost nejhrubšího zrna. Skupina sice působila relativně dlouhejch pět let, ale nezbylo po ní víc, než pár demáčů a jedno nevydané album z roku 1973. To se sice nahrávalo až v londýnských Olympic Studios, ale kapele se pro něj nepodařilo najít vydavatele a tak zůstalo ležet v šuplíku. Na světlo boží se dostalo teprve zásluhou labelu Akarma v roce 2001 a to na vinylu i CD.

Úvodní Two Timing Girl přesně vystihuje citát, že "každý začátek je těžký", protože jde o můj suverénně nejméně oblíbenej kousek celé kolekce. Tenhle nezáživnej, hardrockovej kolovrátek se zkresleným zvukem koušu opravdu těžko a být v tomhle stylu celé album, tak ho snad raději použiju jako tácek pod kafe. To by, aspoň v mém případě, udělalo lepší službu. S následující Free Wheelin Cat to není o moc lepší, ale obsahuje několik zajímavejch vsuvek a tak nějak podvědomě cítím, že se začíná blýskat na lepší časy. Splašená My Friend mi svým rock´n´rollovým fundamentem připomíná skladbu Rock And Roll legendárních Led Zeppelin a to už jsem u prvního vrcholu alba, kterým je šest minut dlouhej a částečně akustickej slaďák What Time Is It. Se zajímavým kytarovým sólem navrch.

Uno momento, já vám ještě neřekl, jak moc se to podobá na Led Zeppelin? Nejenom hudbou, ale i vokály? Je to tak a potvrzením mých slov budiž pátá Provisional Baby Hip. Opět částečně akustická, ale s neobyčejně chytlavým a důrazně pumpujícím rockovým spodkem. Předposlední Groove Me překvapí několika rychlými, energickými laufy a na úplnej závěr je tu naprosto zničující hardrockovej očistec Sex'n'Roll Express. Osm minut dlouhá smršť v pekelném tempu a jak břitva ostrým zvukem...

Bonusem navíc jsou tři demáče z roku 1970 a jsem za ně tuze vděčnej, protože tohle je Itálie, jakou mám rád. Sestava skupiny byla značně proměnlivá a nevím přesně, v jakém obsazení ty tři písničky vznikly, ale hodně mi to připomíná debutové album Sirio 2222 (1970) souputníků Il Balletto di Bronzo. Zpěvák a kytarista Marco Cecioni v Moby Dick krátce působil a nedivil bych se tomu, kdyby ty skladby nazpíval právě on, ale ruku do ohně bych za to raději nedával. Nerad bych o ni přišel.

Po poněkud rozháraném, rozpačitém začátku mi ta deska připadá čím dál tím lepší a na jejím konci už ji vypínám docela spokojenej. Myslím, že je dobrá a tu slabší trojku si nakonec zaslouží. Do sbírky jsem zařadil asi jedinou dostupnou reedici od amerického labelu Bull's-Eye a je to jednoduchej digipak, kterej ctí původní obálku od Akarmy. Uvnitř futrálu je vytištěnej profil skupiny v angličtině (půlka textu je však pod transparentním držákem CD), na zadní straně tracklist a tři fotografie. Zvuk alba sice není nic extra, ale jsem rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Moby Dick - Moby Dick
» popis a diskografie skupiny Moby Dick

Byrds, The - Younger Than Yesterday

Byrds, The / Younger Than Yesterday (1967)

EasyRocker | 4 stars | 05.03.2021

Čtvrté album mozků a mimořádných inovátorů amerických 60-tek má kultovní status. Souhlas s horynou - v rané tvorbě se v jistém smyslu odráželi Brouci. I v tom, že další velkou inspirací Bob Dylan, a v dalších fázích nasála jejich tvorba mnohé z americké hudební tradice - od folku po jazz. Báječná a neslýchaná práce s vícehlasy - to pak byl jejich vlastní vklad do análů hudby.

Ano, laskavé melodie jsou ještě bezvýhradně a la sixties. Důkazem je úvod - trubkou omalovaná So You Want to Be a Rock 'n' Roll Star. V bookletu bezelstně líčí, jak při jejím hraní létaly na pódium dámské kalhotky... Po Hillmanově působivé beatlesovce Have You Seen Her Face je tu dobová, kosmická C.T.A.-102, ta by se neztratila snad ani na Pištci. A byla-li řeč o dokonalé souhře hlasů, máme tu lahodnou crosbyovku, mimořádnou Renaissance Fair. Dvou-minutovka Time Between odhalí, že Hillman si bral od Beatles měrou vrchovatou, tady však nezbývá než potlesk... Se slzavou baladou Everybody's Been Burned by Crosby dobyl asi i ten Woodstock. Thoughts and Words - jistě, inspirace jde z Liverpoolu, ale mr. Hillman spustil pořádný odvaz, letící jako svěží větřík. Crosbyho psychedelické ambice pečetí šílená Mind Gardens (na remasteru je i alternativní verze). A dusot Dylanovy My Back Pages představí onen folkový konec jejich hudební inspirace. Folk a country The Girl with No Name, to není žádné kotlíkaření, ale čisté emoce, kořeněné blues. Why, to je energická folkrocková tečka za normální verzí. A kdo znáte jejich remasterované edice, tušíte, že jde o přídavek jaksepatří. Informačně nabité booklety shrnující hudbu, ale i jednotlivé skladby i bonusy. A vedle vokální magie It Happens Each Day a sprintu Don´t Make Waves a jsou tu mimo jiné i Lady Friend a Old John Robertson, známé i ze singlových verzí, a alternativní verze ze studia.


Stejně jako většina jejich vrstevníků tu ale bylo vedle velebných hlasů o mnoho více. Lahodná přediva akustik, bujné řeky perkusí, dechová sekce, ale zejména rostoucí ponory do oblak psychedelie. S Jefferson Airplane, Grateful Dead a dalšími byli věrozvěsty a jedni z otců dekády kvítí - a to jim historicky nelze upřít. Ta více psychedelická alba mi sedla krapet více, zde za 4/5.

» ostatní recenze alba Byrds, The - Younger Than Yesterday
» popis a diskografie skupiny Byrds, The

UK - Danger Money

UK / Danger Money (1979)

legolas | 5 stars | 05.03.2021

Obě desky hvězdných UK jsou výborný. To je potřeba říct hned na začátku, aby se člověk vyhnul případným nesmyslným prohlášení o jejich (ne)originalitě. Nezasvěceného napadne lecco. V poslední době však dávám přednost dvojce. Vůbec neřeším nepřítomnost kytary. Eddie Jobson u kláves odvádí práci za oba nástroje.
Kvalita místních skladeb je obrovská. Od romantického kusu Rendez-vous, přes progový monument The only thing she needs, až po moji nejoblíbenější Nothing to lose, která jakoby Asii z oka vypadla.

Celkově mně přijde Danger Money přístupnější a melodičtější než jednička. Pořád jde o jazzrock, ale stravitelnější a popovější. Cítím mírný závan Asie, která se tady už pomalu probouzí k životu. Pořád je to ale hodně experimentální a virtuózní.  
Škoda je, že podobně stylotvorná alba už dnešní autoři napsat nedokážou.

» ostatní recenze alba UK - Danger Money
» popis a diskografie skupiny UK

Liquid Tension Experiment - Liquid Tension Experiment 2

Liquid Tension Experiment / Liquid Tension Experiment 2 (1999)

jirka 7200 | 4 stars | 04.03.2021

První Album kapely Liquid Tension Experiment vzbudilo poměrně značný ohlas a tak firma Magna Carta dala souhlas k natočení jeho následovníka. Dokud je železo horké, musí se kout. Hudebníci jej nahráli ve stejném složení, jeden rozdíl tu však byl. Klávesák Jordan Rudess se mezitím stal členem Dream Theater. Při natáčení prvního alba „Tekutého napětí“ se totiž Petrucci s Rudessem hodně sblížili a jeho neotřelý a pohotový způsob hry jej dovedl až k jeho zařazení do služeb Snového Divadla. Původní hráč Derek Sheridian byl odejit a posluchač mohl ještě v tom samém roce 1999 po vydání LTE 2 posoudit, v jak rozdílných hudebních světech se oba klávesáci nacházeli, při porovnání se Sheridianovým sólo albem „Planet X“ (1999)…

Vraťme se ale k hodnocenému albu :

1)Acid Rain - úvod druhého alba Liquid Tension Experiment začíná více než slibně. Přímo ohňostroj nápadů a hudebnÍch „soubojů“ . Dalo by se říci, že je to nejsignifikantnější skladba LTE všeobecně. Jasně potvrzuje slova o dokonalém porozumění a souhře kytaristy a klávesáka, jejich nástroje se mezi sebou divoce proplétají jako liány. V určitých okamžicích lze těžko rozeznat, který nástroj má zrovna nadvládu. Velmi poutavé úvodní číslo, v určitých pasážích Rudess používá postupy z vážné hudby…

2)Biaxident – v bombastickém symfonickém intru kapela jemně nastíní úhlavní melodický motiv, který je nadále ve skladbě hýčkán a rozvíjen v různém stylovém provedení, v odstínu jazzovém i přísně metalickém, doplněný o latinsko americké rytmy – všímám si, že oproti debutu Rudess více používá zvuk klasického klavíru.

3)914 - Kratší hříčka postavená na hutném rytmu bubeníka a pevné basové figuře. Na tomto podkladu klávesák rozmáchle preluduje na el. piano a syntenzátor. Petrucci má omluvenou absenci.
4) Another Dimension – Přímočařejší záležitost, v mezihře mě zaráží ta akordeonová pasáž, která mi moc nesedla…

5)When The Water Breaks – Název skladby (ve volném překladu „Když praskla voda“) a domixovaný pláč novorozence v úvodu a na konci třetí části poukazuje na skutečnost, kdy kytarista John Petrucci opustil nahrávání z důvodu předčasného porodu manželky. Nejdelší epos složený ze čtyř celků, každý má trochu odlišnou atmosféru a po Acid Rain ji považuji za nejpůsobivější okamžik desky

6)Chewbacca – zajímavě vystavěná improvizační skladba, (do této a následné písně John kytaru dohrával až později), která se v půli láme do psychedelické a experimentálnější části

7)Liquid Dreams – jazz rockem ovlivněná pohodová záležitost s dunící a valivou bezpražcovou basou Tonyho Levina, ozdobená zvonivou marimbou

8)Hourglass – křehký závěr obstarává okénko do světa vážné hudby - duet akustické kytary a klavíru

Závěrem : opět skvělá ukázka dokonalé souhry výjimečných muzikantů. První album jako by bylo kapánek rockovější, zde více prosvítají na pozadí prvky jazzové a vážné muziky. Důvodem této změny byla pravděpodobně částečná absence kytaristy při tvorbě, kdy trio jamovalo osamoceno. Ostatně, mnoho takových pokusů bylo zaznamenáno a část byla i vydána pod hlavičkou Liquid Trio Experiment a zde je ten příklon k experimentálněji pojatému jazz rocku jasně čitelný. Myslím si, že to menší soustředění muzikantů a pozdější dodělávky jsou trochu znát, některé songy (914, Liquid Dreams a Hourglass) působí méně výrazně. V rámci diskografie LTE dávám jen 3,5 hvězdy, za kabaretní vsuvku na konci páté skladby zaokrouhluji nahoru:-)

» ostatní recenze alba Liquid Tension Experiment - Liquid Tension Experiment 2
» popis a diskografie skupiny Liquid Tension Experiment

Jethro Tull - Benefit

Jethro Tull / Benefit (1970)

Gattolino | 5 stars | 26.02.2021

Poslední dobou, snad v souvislosti s očekávaným a stále odkládaným koncertem v Praze, a pod dojmem z výborné knihy pana Řepíka, jsem se k Jethrům opět vrátil. Jak už jsem někde psal, Aqualung je legenda a milník, This Was je skvostný debut před osudovou křižovatkou, ale moje pozornost se teď stále více upíná k oběma albům mezi těmito výraznými záseky v historii. Zprvu jsem preferoval Benefit nad Stand-Upem proto, že jsem měl u druhého k dispozici takovou hodně zahuhlanou verzi bez výšek, a tak se mi ty skladby dost slévaly v jedno. Dnes je mi jasné, že se jedná o úžasnou desku s překrásnými, různorodými písněmi, předvádějící výrazně nástup nezaměnitelného poznávacího zvuku kapely. Reason for Waiting bych osobně vypíchl jako vrchol alba. Ale zpět k Benefitu.
Trpím nešvarem srovnávání, ale nahrazuje mi to nedostatek vhodného slovního popisu. Zkrátka, Benefit mi stále zní jako nikoliv kolekce písní na předchozím albu, ale jako ucelený, z jednoho kusu oceli vytepaný monolit, podobně jako hutná zeppelinovská slitina Physical Graffiti oproti zvukové pestrosti Houses of the Holy a Four symbols. Ale to je prosím pochvala!
Písně se jakoby nesou ve stejné zvukové barevnosti a vytvářejí úchvatný hudební tunel, který se chce projít od začátku na konec. Nevytrhovat nic z kontextu. Aniž jsem nějak zkoumal texty, jde zjevně o hodně osobní zpovědi, až mi připadá, že album muselo vzniknout "na jeden zátah". Uchvacující mi zde připadá oproti jakési hravosti a snad i zasněné prozářenosti Stand Upu spíše tvrdá linie plná sebevědomého, možná až bojovného a hrdého expresivního zpěvu (který pak plně vygraduje na Aqualungu). Ve "For Michael Collins ..." v ovázaných refrénech Andersonův hlas nádherně úlétává do koncových "kohoutů", což napětí jinak trochu chmurné sklady oživuje. Taky se zde předvádí celá přehlídka mocných hardrockových riffů (To Cry You a Song, Son) a Barreho typická "tlumeně zasekávaná, drbaná" kytara, kterou si pak na Aqualungu užijeme dosyta (Hymn 43, Locomotive Breath). Zajímavé také je, nakolik se kapela už vzdálila od někdejší bluesové kolébky a našla svou originální polohu.
Jedna z mých nejmilejších je "Inside". Krásně to šlape, Anderson zpívá tak důvěrně, jako by seděl u vás doma na čaji, a "Take a walk in the park, does the wind in the dark sound like music to you?" s tou "civilní samozřejmostí i naléhavostí" mne uchvacuje.
Vášnivá "Play in Time" s mírně disharmonickými vložkami, to už není jen obyčejná písnička, to se člověk zastaví a poslouchá. Nemluvě o "Sossity", to je jedna z věcí, kde člověk nechápe, jak to mohli zkomponovat.
Prostě deska za jasných pět hvězd, ale popravdě řečeno, která z tullích desek do Stormwatche není za pět hvězd? A to tu hranici dávám jen proto, že ty další nemám dobře naposlouchané.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Benefit
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Jethro Tull - Heavy Horses

Jethro Tull / Heavy Horses (1978)

steve | 5 stars | 24.02.2021

Jedenáctá řadová deska Heavy Horses, uzavírá
nejzdařilejší období v historii Jethro Tull.

Skladby Moths, Journeyman a Rover patří ke stěžejním věcem na Heavy Horses. V mém žebříčku jsou rovněž jedněmi z nejlepších skladeb z celého katalogu Jethro Tull. Překrásné písně plné něhy a opravdového muzikálního umu. Kdyby mě někdo požádal, abych mu představil o čem že JT jsou, byla by to právě tahle trojice, kterou bych mu pustil. Vlastně celá deska těžkých koňů je poctivá. Jak její začátek ...And The Mouse Police Never Sleeps a Acres Wild, tak famózní konec s titulním veledílem Heavy Horses. Tato gurmánsky složená věc zahraná s patřičnou vervou, patří k nejzdařilejším ozdobám pana Andersona.
Kdyby se na desce nevyskytl otravně nudný utahanec No Lullaby, neměla by slabšího místa. Ale i s tím malým škobrtnutím je to pořád plně bodovatelná věc. A vlastně ani nevím, mám-li víc rád předešlou Songs From The Wood, nebo právě Heavy Horses. Každopádně pro tuto desku mluví ještě originálně pojatá obálka, na které vede se skloněnou hlavou Ian Anderson dva plnokrevné hnědáky. Osobité.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Acqua Fragile - Mass-media stars

Acqua Fragile / Mass-media stars (1974)

Snake | 4 stars | 23.02.2021

CD Sony Music ‎– 88843099982 /2014/

Album Mass-Media Stars (1974) je druhým vroubkem v diskografii Acqua Fragile a pokud bychom ho porovnali s o rok starším, eponymním debutem, našli bychom celou řadu společných prvků...

Obě desky nahrála nemlich ta stejná sestava a první, co člověka praští přes uši je frontman Bernardo Lanzetti a jeho specifickej sólo zpěv s texty v angličtině. Unikát každým coulem, rozpoznatelnej na první poslech. Nezměnila se ani hudební náplň, kterou bych popsal jako britskou školou ovlivněnej symphonic prog a rozdíl mezi oběma alby je tak vskutku mizivej. Vystopovat by se tu dalo ledacos, ale jako největší vzory a zdroje inspirace bych tipoval Genesis, Gentle Giant a Yes. Jedinou, ale o to zásadnější změnou se ukázal přechod od nezávislého labelu Numero Uno k novému vydavateli, kterým se stala společnost Ricordi. Díky jejich dceřiné značce Import Records album vyšlo nejenom v Itálii, ale i v USA a tím se na tehdejší italské hudební scéně nemohl pochlubit každej.

Dlouho jsem si vystačil s eponymním debutem. Připadá mi výraznější a lepší nejen po stránce kompoziční, ale i zvukové. Album Mass-Media Stars však schovává eso v rukávu v podobě závěrečné Coffee Song, jedné z mých nejoblíbenějších písniček Acqua Fragile vůbec a tak jsem nakonec povolil. Celkem snadno dostupné cedlo od Sony se stalo součástí mé italské sbírky a po krátkém oťukávání jsem mu přišel na chuť.

První dvě skladby, Cosmic Mind Affair a Bar Gazing si berou z Genesis opravdu hodně. Připomínaj mi je hlavně instrumentální vsuvky s podobným zvukem klávesových nástrojů, ale co už. Ono je mi to nakonec docela šumák, protože především druhá jmenovaná je opravdu pěkná a tak není divu, že vyšla aj na samostatném singlu (jediném v dgf Acqua Fragile).

Od titulní Mass-Media Stars, po pátou Professor je to parádní artrocková jízda, protože všechny tři, do nejmenšího detailu vycizelované písničky odsejpaj v kvapíkovém tempu. Instrumentální kouzla, rytmické zvraty a vokální harmonie dávají vzpomenout na Gentle Giant a není divu. Acqua Fragile jim předskakovali na jejich italském turné a k jistému ovlivnění tak mohlo dojít velice snadno. Ta inspirace výše uvedenou, britskou legendou je navíc velmi volná a tehdy se podobným způsobem prezentoval kdekdo. Na úplnej závěr je tu krásná a uvolněná balada Coffee Song. Písnička, kterou jsem si zamiloval na první poslech a jediné, co bych jí vytknul, jsou nešťastně zvolené studiové efekty. Tady to pánové u mixážního pultu krapet přehnali...

Kromě Lanzettiho, který krátce po vydání alba odešel k PFM, se nikdo z kapely mediální hvězdou nestal. Uvolněnej flek po frontmanovi zalepil Roby Facini, klávesistu Maurizia Moriho vystřídal Joe Vescovi z The Trip, ale s Acqua Fragile to šlo od desíti k pěti a už o necelej rok později se rozpadli.

Původní album vyšlo ve velkém nákladu a tak je i dneska sehnatelné za rozumnou cenu. Reedic je taky dost a fungl nového nosiče chtivej sběratel by neměl odejít s prázdnou. Cédéčko od Sony (2014) je v klasickém jewel boxu, s transparentním držákem CD a čtyřstránkovým bookletem, obsahujícím dvě fotografie, sestavu, tracklist a texty. Jeho zvuk je detailní, čistej a třeba akustiky cinkají opravdu božsky, ale chybí mu výraznější basová složka. Na své domácí aparatuře jsem zvyklej muziku poslouchat většinou v "nulách", ovšem tady musím těm basům pořádně přidat.

Debut mám raději a na tom už se nic nezmění, ale aj album Mass-Media Stars je víc než dobré, poslouchám ho rád a tak těch 3,5 zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Acqua Fragile - Mass-media stars
» popis a diskografie skupiny Acqua Fragile

Wobbler - Dwellers of the Deep

Wobbler / Dwellers of the Deep (2020)

legolas | 4 stars | 23.02.2021

V poslední době jsem na zahraničních portálech neustále četl zprávy o tom, že nejlepší progresivně laděnou deskou minulého roku je poslední výtvor nějakých Wobbler. Pak je celkem pochopitelné, že mě taková informace nemohla dát spát. Budil jsem se v noci jestli je to fakticky pravda a ze snu křičel jméno interpreta tak dlouho, až si tu desku nakonec taky objednal.

Dwellers Of The Deep je zvláštní deska. Zvláštně nepůvodní. Až příliš okatě kopíruje své vzory ze sedmdesátých let, především kapelu Yes. Ale je prima, že i přes zjevnou inspiraci touto partou, Vám podobný handicap nemusí vadit. Vlastně se postupně stává jistou předností Wobbler. Deska zní jako zrychlenější a nabušenější Relayer. Pro ty, co neví co Relayer je, tak jde o signifikantní desku celých Yes, celých sedmdesátých let. Pravda, Wobbler sice holdují intenzivnějšímu pojetí, ale prezentují se stejně namachrovaně(nemyslím v pejorativním duchu) a s obrovským přehledem a zkušenostmi. Po patnácti letech přichází s nahrávkou podobně ohromující, jako byl kdysi jejich ikonický debut Hinterland.
Pořád si však lámu hlavu nad tím, co skutečně vede takové hudebníky k tomu, aby tak okatě vykrádali své vzory? Až toto pochopím, rád jim udělím vyšší známku. Zatím se to ale nedaří. I tak je průzkum jejich díla plnohodnotným dobrodružstvím, které si ty čtyři zlatavé hvězdy zaslouží.

» ostatní recenze alba Wobbler - Dwellers of the Deep
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Cosmograf - End Of Ecclesia

Cosmograf / End Of Ecclesia (2009)

Všivec sudetský | 5 stars | 21.02.2021

Rocková hudba s obrovským přesahem od renesančních kytarových vybrnkávaček a westernových instrumentálek přes Purpleovský hard rock až po Oldfieldovský multiinstrumentální crossover a kdovíjak by se to vše dalo nazvat. Armstrong vytvořil album, které je jak decentní a křehké, tak úderné a "rockující". Je tak rozmanité, chytlavé a zároveň nemaistreamové, že mám chuť ho poslouchat pořád dokola.

» ostatní recenze alba Cosmograf - End Of Ecclesia
» popis a diskografie skupiny Cosmograf

Voivod - Phobos

Voivod / Phobos (1997)

EasyRocker | 4 stars | 20.02.2021

Druhé devadesátkové kapely pro mě zbožňovaných Voivod po odchodu zpěváka Snakeho s Ericem Forrestem za mikrofonem. Tvrdost zůstala, leč styl zesnulého velikána mr. Piggyho, vytesal přesto patentní ´vodovod´. Tým Jamese Cavaluzza dodal úchylné elektronické výboje a z typického koktejlu tak nechybí vlastně nic.

Přes typické intro Catalepsy I a destrukci Rise s geniálním Piggyho melodickým šitím a chaotikou sól, ač notně pohmožděni, dorazíme až k - Mercury. Ta by dokonale padla i na rockový Angel Rat, leč trio vizionářů profesorsky utkalo i tvrdý kabátek a po mezihře se opět pustí do spurtu. V titulních orgiích mr. Forrest jede jako popravčí a Piggy tu vládne šílenými výpady. Po elektronicky laděné nejdelší Bacteria s Piggyho prstolamy a psycho intermezzu Temps Mort se valí šest zkázonosných minut The Tower. Pomník Piggyho riffové potence, jed a síra, vykloubený rachot univerza... a taky další soda Quantum se přímo vyžívá ve středním tempu. Sci-fi posedlost nese nadřená Neutrino a našlápnutá Forlorn je techno-vyslancem s demolujícími Awayovými bicími. Po outru Catalepsy II a Piggym mistrně zdobené M-body je tu fantaskní dovětek, 21st Century Schizoid Man. Poklona žánru, který je hudebně zformoval a mocně ovlivnil.



V "nové" éře, kde bylo nutno nadechnutí a udržení kroku se světem, se poučili špinavým thrashem, hardcorem a industriálem. Po zkáze jménem Negatron malinko zvolnili a hudba tak dostala drásavou těžkost. Jaderné pohromy, člověk-ničitel, schizofrenie, pochodující čety robotů - paralelní realita a la Voivod. Nejen Negatron mi sedl o málo víc, a tedy 4/5.



» ostatní recenze alba Voivod - Phobos
» popis a diskografie skupiny Voivod

Collegium Musicum - Konvergencie

Collegium Musicum / Konvergencie (1971)

bullb | 5 stars | 18.02.2021

Neskoro, ale predsa sa zveziem na nostalgii Vianoc. Prečo?
Medzi prvé moje platne patrilo aj dvojalbum Konvergencie. Bolo tesne pred sviatkami, keď som si kúpil aj vytúžený stereo gramofón.

Prvá skladba P.F. 1972 začína jemným motívom Mariána na organ. Pri troche fantázie to môže pripomínať tichú zimnú krajinu. Preto moja asociácia s Vianocami.
Motív sa opakuje, stupňuje, prichádza gitarové sólo, basa a bicia statočne kontrujú. Toto sa končí krásnym organovým sólom a detský spevácky zbor spieva o hviezdičkách, stromčeku, koníkovi. Jednoducho Vianoce v plnej paráde.
Druhá časť je modernejšia. Účelné skreslené bicie Dušana Hájka pokračujú do divokejšej fázy, kde sa predvedie kvarteto v tej najlepšej forme. Experimentuje sa so zvukom, nie samoúčelne, poslucháč nemá pocit, že sa sóluje pre sólovanie. Všetko má svoje miesto a pritom hudba je radostná a hravá.

Suita po tisíc a jednej noci na motívy známej suity Nikolaja Rimského-Korsakova potvrdzuje povrchnú pre mnohých málo zainteresovaných, že Varga a Collegium propagujú a hrajú vážnu hudbu v rockovom štýle. Jasné, že to tak nie je, stačí počúvať. Táto nahrávka je zvláštna aj preto, lebo je nahrávaná v štúdiu ako „live“ so zopár desiatkami poslucháčov. Marián, Fero, Fedor a Dušan hrajú v životnej forme. Pokojne môžem porovnať s vtedajšou hudobnou špičkou – bez hanby.

Tretia skladba – Piesne z kolovrátku je štúdiová s prívlastkom: dokonalá. Ku štvorici sa pridáva spevák Hammel, toť dvorný Vargov spevák. Nádherná lyrická gitara, klavír jednoduchá basa a bicie spolu s civilným spevom vytvára unikát. Dosť bolo snívania, prichádza „beat“ so spevom (netradične) tuším Grigláka. Záver patrí experimentom Vargu. Nech to nie je pre poslucháča jednoduché !

Eufónia. Tak tu ma dostanete. Takmer päťdesiat rokov vlastním tento dvojalbum, ale pustil som si túto skladbu dvakrát.

Hanba? Neviem.

Záver: Varga musel mať neskutočné „konexie“. Vydupal si u ministra kultúry nový organ, nahrávalo sa v experimentálnom štúdiu rozhlasu. Technici urobili špičkovú prácu atď. Logicky: mali špičkových hráčov. Na vtedajšiu dobu úžasné stereo efekty. Dokonale snímané nástroje. Hodnotenie 3x10 (bez štvrtej skladby) hviezdičiek je málo. Absolútna hudba.
Pozn. mojich dávnych 4* už neplatí.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Konvergencie
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum

Focus - In and Out of Focus

Focus / In and Out of Focus (1970)

legolas | 5 stars | 18.02.2021

Je fajn číst recenze o Jethro Tull, ale o těch toho každý ví už tolik a jejich adorace je tak průhledná, že se málo komu podaří vyštrachat nějaké skutečně zajímavé informace. Daleko přínosnější je povídání o minoritní části hudebního spektra. Třeba takových Focus. Toto holandské těleso založené ještě na konci šedesátých let, hrálo dost originální hudbu, kvůli které byli ve své zemi jasná jednička. Skupinu držela nad vodou dvojice Thijs van Leer - klávesy, flétna, zpěv a Jan Akkerman - kytary.

Jen velmi vzácně se stává, aby hned debut kapely byl tím nejlepším počinem. Tady to platí stonásobně. Možná není nejvyspělejší, třeba taková 3 je hodně povedená záležitost, ale jednička je o drobný chlup před ní. Je osobitější a magičtější. Je to dáno jednak atmosférou nahrávky a hlavně tím, že většina skladeb je odzpívaných. Už na o rok mladší Moving Waves se hlavně hraje, což tady naštěstí neplatí. Zpívat se začne už na začátku desky a skladby jako Sugar Island, nebo kouzelná Happy Nightmare (Mescaline), bych zařadil do zlatého fondu sedmdesátých let. Z čistě hraných tam patří ještě dvojici Anonymous a House of the King. To jsou exkluzivní parády.

Málokdo dnes taky ví, že původní název desky zněl Focus Plays Focus. Tedy nikoli In and Out of Focus. Bodování je v tomto případě nad slunce jasné.

» ostatní recenze alba Focus - In and Out of Focus
» popis a diskografie skupiny Focus

Santana - Welcome

Santana / Welcome (1973)

steve | 5 stars | 17.02.2021

Je pro mě už dlouhou dobu záhadou, proč je na nejžhavějšího adepta Santanovského katalogu neustále pasováno album Abraxas. Mistr si v následujících letech vyšlapával o dost zajímavější chodníček, porostlý jazzovým kapradím a ten teprve v kombinaci s jeho legendárním latinsko/americkým cítěním, působí daleko celistvějším a erotičtějším dojmem. Vygradoval jej například na desce Welcome, ale pěstěný byl z dob Caravanaserai a po lp Borboletta začal pomalu odkvétat.

Vokální kombinace Leon Thomas a Wendy Haas v Love Devotion and Surrender mě opájí neskutečným blahem. A po samba rytmech v třetí Samba De Sausalito, se během čtvrté When I Look Into Your Eyes zopakuje stejně mocný účinek dvojice Thomas/Haas. Flora Purim vznešeně dozdobí Yours is the Light a Leon ještě éterickou Light of Life. Za instrumentální vrchol považuji nekonečnou Flame-Sky a na učesání myšlenek je využita dvojice Welcome/Mantra.

Na desce Welcome našla Santanova tvář nového výrazu, to je nezpochybnitelné a být jazz jen trochu oblíbenějším a poslouchatelnějším žánrem, určitě by toto album stálo na stupních vítězů na místě, které zabírá nadceněný Abraxas.

» ostatní recenze alba Santana - Welcome
» popis a diskografie skupiny Santana

Bowie, David - The Man Who Sold the World

Bowie, David / The Man Who Sold the World (1971)

Egon Dust | 5 stars | 15.02.2021

Ak existujú,čo existujú na svete albumy v ktorých nie po 100om,ani 200om počutí stále nachádzame niečo nové,tak Man who sold the World by tam mal určite patriť.Po asi len vlažnom prijatí´´Space Oddity´´vraj vydaveteľstvo Mercury nevedelo ako to bude so začínajúcim folk rockovým spevákom Davidom vyzerať do budúcna.Agenti z Mercury videli potenciál pesničkárstva ala Donovan mierne mixnutý Sydom Barretom.

Životopisný snímok´´Stardust´´poukazuje práve na toto obdobie a jeho postupné prepojenie na Ziggyho éru.Nepredvídateľnosť Bowiemu vlastná asi dala riadne zabrať komukoľvek s kým David najmä v 70tých rokoch nejako spolupracoval.V roku 1970 založil kapelu Hype s ktorou poprvýkrát vystúpil v kostýmoch.Viem,že Visconti bol za Supermana,Bowie za pána Dúhového a ostatných dvoch Mickov (Ronson a Woodmansey) si nepamätám.Viem,že to dopadlo trapasom a kapela sa zmenila na štúdiovú. (Myslím, že Tony Visconti sa potom uberal skôr producentskou cestou.

V čase vzniku tejto platne bol Davidov nevlastný brat Terry zavretý na psychiatrickej klinike,ktorú spomínaju niekoľkokrát aj v tom trapase filmovom.Rodinná diagnóza rodiny Bowieovych z matkinej strany bola schizofrénia. Práve táto téma sa prejavila aj v hneď úvodnej dlhej kompozícii´´The Width of Circle´´.Mysticizmus,ktorý prenasleduje rovnako Bowieho ako aj napr.Pink Floyd tu ide v plnom prúde.Nasledujúci song hovorí úplne za všetko ´´All the madmen´´ (Všetkým šialencom).Tu úplne najviac cítiť podobnosť s Black Sabbathom,či Deep Purple.Ozzy síce vo všeobecnosti je najznámejší Madman v rock n rolle,ale kto ide do hĺbky veci,zistí že ranné Sabbathy sú síce geniálne rockové-metalové učebnicové diela,ale myšlienkovo je to ako porovnať ´´texaský masaker,či nejaký hustý strašidelný b-čkový horor´´ s niečim na pomedzí ´´1984´´ a ´´Prelet nad kukučím hniezdom´´ s dávkou psychadelie.

Špinavé blues prirovnávané v tom čase raketovo úspešnému Led Zeppelinu cítiť ´´ Black Country Rock´´.Oproti prvým mi príde ešte relatívne klasická ako keby si spravili jam Ozzy s Marcom Bolanom.Nemôžem si pomôcť,ale oproti Ozzymu ,Bolanovi a aj veľmistrovi Cooperovi (milujem ich všetkych) mi prídu takí ´´hračkárskí´´ rockeri-umelci. Bowie sa vždy tak stotožnil so svojimi dielami, že priam až hazardoval so svojim duševným zdravým. Albumy bral ako režisér a herec v jednej osobe.

Keby sa spýtate nejakého drsného rakera´´Aký je tvoj top song od Bowieho?´´ čo mi asi odpovie? no predsa ´´Man who sold the World´´ lebo Kurt, lebo Nirvana, lebo MTV Unplugged. Ja nedokážem na túto otázku ani odpovedať.V prípade tohto albumu je to song ´´After all´´.Tá apokaliptická nálada ma strhla do svojho deja.Neviem si ani predstaviť ako nákladná musela byť réžia tohto diela. Kam až sá dá zájsť v aranžovaní, čo všetko sa dá hudbou a slovom vyjadriť. LEvel Up !

Pre bežných popových poslucháčov David bol skôr balaďák a slušácký speváčik z čias´´Let´s Dance´´.Je to ako vidieť hrať Patricka Swayzeho najprv vo drsnom vojnovom dramate a potom v Hriešnom tanci.Takto vidím Davida v hudbe.Po pomalej apokaliptickej baladke sa opäť album vrátil k hard rockovému základu.Vypalovák ´´Running gun blues´´ ma úplne nezložil,ale ako klasická rocková šupa obstojí.
Pre znalejších je všeobnecne známe,že na začiatku 70tých David Jones priam hltal Friedricha Nietzscheho, Alistera Crowleyho,budhizmus a najmä Orwella.Toto sa nádherne pretavilo do tejto platne. Vypätá atmosféra´´Savior machine´´ musela byť pre vydavateľov zvyknutých na pesničky ala ´´Space Oddity´´ veľmi studená sprcha.

Temná bluesová vypätosť silne podobná Sabbathu ´´She shook me cold´´ je ako keby Elton John po ´´Your song´´ zložil ´´War Pigs´´.Nasledujúci titulný song v originále je podľa absolútne o inom ako Kurtov cover (obe sú samozrejme skvelé).Mám pocit akoby som v tom songu cítil temný folk mierne šmrncnutý temným country do finalnej scény ´´Život a doba Sudcu Roya Beana´´ale viac do apokaliptického divokého západu, ako do klasického westernu.Posledný song´´Supermen´´je jasný odkaz na Nietzcheho teoretizovanie o nadľudoch.Ani nechcem hovoriť,kto si osvojil túto myšlienku,lebo táto vec je absolútne jasná.Nacisti...

Výhodou tohto albumu je že dokáže zaujať tvrdým zvukom aj fanušikov Hard Rocku.Fanušikov prog-rocku,art rocku.Je to svojim spôsobom veľmi dôležitý a nie moc docenený album.
Málokto si uvedomí,že doba vzniku je len o nejaký ten mesiac novší od debutu Black Sabbath a prvých dvoch Zeppelinov.Tu sa môžme pozrieť,ale naozaj len na tú rockovú rovinu.Vyšiel mesiac ešte pred´´In Rock´´ od Purple, či Aqualungom od Jethro Tull,ktorý mu bol trochu podobný.Nádherne už tu na 3ej rádovej LP Bowieho vidieť,že sranda skončila a máme dočinenia s umelcom väčšieho rozmeru ako bežný popík boy.Vydavateľstvo Mercury Records bolo silne sklamané.Dostali neočakávané. Totiž svet ešte nebol pripravení na takýto zvukovo-myšlienkový atak.Už ten priamočiarejší hororový Sabbath,či nie ideovo úplne čistý Led Zeppelin mali znesiteľnejší potenciál pre komerciu.

Týmto albumom David a jeho parta skončili na dlažbe.
Trpezlivosť je dar biznismanov a predvídavejšia RCA Records videla práve v niekom takom ako Bowie potenciál.doba sa menila.Deti kvetov boli na posmech,začínali nové smery.Osobnosť Davida Bowieho už vtedy v istých kruhoch začínala byť neprehliadnuteľnou.Vo vydavateľstvách rozhodovali paprdovia,čo vydávali ešte Sinatru,Nat King Colea.Nová generácia lačne pýtala novú krv.Pozrime sa ešte na vizuálny obal albumu.David pózuje na diváne v elegantných ženských šatách po prvýkrát v histórii pop music výrazne androgýnnym štýlom.

Elegancia a bizarnosť obalu albumu akoby pridala viac zmätku ku komplexnému pohľadu na album. Stále bol len začiatok 70tých.O alternatívnej kultúre a sexuálnej nejednoznačnosti sa takmer nehovorilo.Ozzy Osbourne,Alice Cooper,Eric Clapton,Robert Plant aj napriek dlhým vlasom a úzkym nohaviciam stále pôsobili mužne.Gina ktorého David na tejto temnej LP vypustil rozbil titánovým kladivom niekoľko nových dvier pohľadu na umenie...

PS:História čakala na patrónov novej éry.Éry, ktorá
posunula 70té roky s rozbehom do 21storočia.

» ostatní recenze alba Bowie, David - The Man Who Sold the World
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Jethro Tull - Aqualung

Jethro Tull / Aqualung (1971)

Gattolino | 5 stars | 15.02.2021

Kdykoliv mne napadne zmínit zásadní alba rockové historie, vždycky mne přijde na mysl mezi prvními Aqualung. I s tím malovaným obalem na hrubě zrnitém kartonu s gotickým písmem. Jinak Jethro Tull poslouchám s nadšením v plném rozsahu jejich diskografie, éru před Stormwatch obzváště.
Možná jde o subjektivní dojem, ale zaznamenávám tajemný úkaz v hudební historii, a to období vzniku nepřekonatelných, stylotvorných a "Bohem inspirovaných" nahrávek v zhruba desetiletí, asi od roku 1967 do roku 1977. Ne že by předtím ani potom nevznikala úžasná nadčasová díla, ale myslím že už ne v takové intenzitě a v takové lavinové koncentraci. Stálo by za to udělat si graf a pak by to byla asi sinusoida s vrcholem cca 70-73. A rok 1971 je právě Aqualung.
Jen namátkou, v tomto "časovém vrcholu" vydávají svá nejúžasnější díla nejen Jethro Tull, ale i Bowie, John Cale, CSNY, Deep Purple, Genesis, Gong, George Harrisson, John Lennon, Incredible String Band, King Crimson, Led Zeppelin, Rolling Stones, Pink Floyd, Strawbs, T.Rex, Uriah Heep, Van der Graaf Generator či Yes. Samozřejmě spoustu ani nejmenuji.
Povídat o jednotlivých skladbách by bylo nošení příslovečného dříví do lesa, už to skvěle učinili jiní níže. A byly by to jen nadšené superlativy.
Pro zajímavost zmíním, že mi cca ve 14 letech můj švára nahrál z kotouče na kotouč něco, o čem tvrdil, že je to jednička Zeppelinů. Pak se mi do rukou dostala jednička Black Sabbath, a zjistil jsem, že jsou to ti domnělí "zeppelíni". Až na jednu skladbu na konci, nádhernou, začínající bohatýrským riffem, odsekávaným a ostrým jak šavle, s tlumeně sekanou kytarou s omamnými dozvuky akordů a drsňáckým, emotivním až vášnivě nazlobeným zpěvem s působivými chraplavými koncovkami, nesmlouvavou jízdou a mrazivě mocným kytarovým kouzlením. To mne fakt ihned dostalo. Byl to však, jak jsem později zjistil, závěr celého Aqualungu, Wind-up, jen bez toho klavírního zpívaného úvodu a bez poklidného závěru. Později mne dostal a dodnes drží v nadšení celý Aqualung, ale na Wind-up se vždy nejvíce těším.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Moore, Vinnie - Aerial Visions

Moore, Vinnie / Aerial Visions (2015)

horyna | 5 stars | 15.02.2021

Říká se, že dobrá muzika se prosadí a prodává sama. Avšak hudební dějiny jsou prorostlé tisícem nahrávek, které se i přes svou mimořádnou kvalitu do širší posluchačské pozornosti zkrátka nedostanou. Reklama je mocnou zbraní a bez ní... Jednou z takových nahrávek by mohla být i kterákoliv deska z pozdní tvorby kytarového mága Vinnie Moora.

Miluji jeho působení u ostrovanů UFO. Tam se však chlapec drží dosti zkrátka, hraje ve prospěch celku/kapely a své široko spektrální choutky nechává na kratším vodítku. Jeho sólová tvorba není zdaleka tak známá, o to je však bohatší a zajímavější. Satriani-ovské pojetí jeho hry je učebnicovým příkladem jak napsat, složit, zaranžovat a nahrát pestrobarevné album, sdružující několik stylů najednou. Zároveň je důkazem, že i bez tak důležité složky jakou je samotný zpěv, se dá v hudebním doprovodu obejít.

Osobně jsem na jeho vlastní práce narazil teprve nedávno, prostřednictvím poslední fošny Soul Shifter, kterou mě tento chlapík totálně smetl z povrchu zemského. Při dalším postupu, jsem z několika vyzkoušených věcí na netu zvolil nahrávku této poměrně podobnou a to její přímou předchůdkyni, desku Aeria Visions. Ta se od své následovnice příliš neliší. Co zůstalo stejné, tak je kytaristovo buldočí zaujetí a nasazení, podobný zvukový kolorit, skladatelská kvalita, feeling i atmosféra nahrávky. Vinnie pouze promíchal některé stylové škatule a tak je na Aerial Vision o dost méně fusion (snad jen ve čtyřce Slam), ale místo toho slyšíme například čisté boogie a to ve skladbách Mustang Shuffle a ZZ Top-áckém coveru La Grande. Nejimpozantněji vyznívá střed strany A. Písně jako jako snová, medově táhlá Satrianovka Faith, spolu se zmiňovanou Slam a druhou, na parádním odpíchnutém riffu postavená a krapet metalizující Now´s the Time, stojí opravdu za pozornost. Neméně zdatné je i samotné finále. Od kompozičně velice barvité a košatě vrstvené The Dark Dream, přes tempově úsečnější Calling Out, až po variabilně pulzující A Million Miles One, je čemu naslouchat a po pár posleších není problém najít zapamatovatelné motivy i celé skladby, které vás začnou ohromně bavit.

Vinnie Moore není žádným přehnaným inovátorem elektrické kytary, ale svůj nástroj ovládá nad jiné dobře a hlavně, hlavně dokáže do tohoto nelehkého stylového slohu složit parádní a snáze zapamatovatelné songy. Jeho melodie vám samovolně vplují do hlavy a pohodlně se tam usadí. Při příští návštěvě je nebudete složitě lovit, ale naopak jen lahodně povytahovat do popředí. Satrianovské pojetí, to jest styl i melodie a kvalita skladeb samotných, tyto dva kytaristy dnes spojuje. A věřím, že je to právě Vinnie Moore, který bude tento žánr po svém učiteli ještě nějakou dobu hrdě propagovat.

» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Aerial Visions
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie

Manfred Mann's Earth Band - Plains Music [Manfred Mann's Plains Music]

Manfred Mann's Earth Band / Plains Music [Manfred Mann's Plains Music] (1991)

luk63 | 5 stars | 12.02.2021

1. Tohle album má v díle všech kapel Manfreda Manna co jich kdy měl naprosto jedinečné postavení.

2. Tahle deska rozhodně nepatří do diskografie kapely Manfred Mann's Earth Band, kam je na tomto webu chybně zařazená.

3. Jde o vynikající world music, melodickou, citlivě zaranžovanou (zvláště klavír se mi líbí) a přístupnou širokému posluchačstvu.

4. Sedm skladeb z celkových devíti jsou tradiční melodie indiánských kmenů ze severoamerických planin.

5. Manfredovi se do kolekce přimotala i jedna nádherná věc z jižní Afriky, která je rozdělena na dva díly (Sikelele I a Sikelele II). Oba do celku skvěle zapadly.

6. Deska se mi zalíbila hned na první pokus v době, kdy vyšla. Láska k ní mi vydržela až do dnešního večera, kdy si ji po několika letech zase připomínám.

7. Asi znáte tradičnější a nejspíš i lepší umělce v oblasti world music (třeba Peter Gabriel), ale tento pokus se mi jeví jako velmi sympatický a zdařilý. Dám nejvyšší známku.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Plains Music [Manfred Mann's Plains Music]
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band

Liquid Tension Experiment - Liquid Tension Experiment

Liquid Tension Experiment / Liquid Tension Experiment (1998)

jirka 7200 | 4 stars | 12.02.2021

Americká nezávislá firma Magna Carta se v devadesátých letech věnovala vydávání alb různých prog rockových skupin, velký úspěch měly Tribute projekty velikánů art rocku Yes, Genesis nebo Pink Floyd. Právě při tvorbě dalšího podobného alba – poctě Rush, byl bubeník Mike Portnoy z Dream Theater osloven majiteli firmy, zda by nechtěl natočit sólové album s muzikanty, které si sám zvolí. Mike byl potěšen a rozhodil sítě. Basista Bily Sheehan z Mr.Big jeho nabídku odmítnul, ale lepší náhradu, která se namanula, by si fanoušek náročnejší muziky těžko mohl představit. Hutnit rytmiku spolu s Mikem se totiž rozhodl Tony Levin (mj. P.Gabriel , King Krimson, Pink Floyd) se svým dvanáctistrunným Chapman stickem, zvláštním nástrojem, který má basové i kytarové struny a dá se něm zahrát neskutečné věci. Tony před rokem nahrál podobně laděnou desku v prog/jazz rock triu Bozzio Levin Stevens, jehož barevné CD nazvané Black Light Syndrome (1997) nelze než vřele doporučit. Klávesista Jordan Rudess, člen Dixie Dregs, zaujal experimentálním albem Rudess/Morgenstein Project 1997, kde předvedl parádní výkon. Rovněž několikrát vystoupil před DST jako předkapela. Vhodného kytaristu dlouho nebylo možno sehnat, osloven byl i Brian May nebo Steve Morse, ale nakonec to nedopadlo. Nezbývalo nic jiného, než sáhnout do vlastních řad a z domácí kapely DT požádat o pomoc Johna Petrucciho.

Muzikanti se s tím moc nemazali. Za šest dnů si připravili kostru skladeb a v Milbrook Sound studiu v New Yorku desku s Paulem Orofinem při společných jamech nahráli. Orofin tehdy zrovna ukončoval práce na tribute albu Guitar Battle, na kterém Petrucci rovněž participoval. Jak vidno, tehdejší doba byla hudebním ekvilibristům zaslíbená.

Jak se tedy projekt Liquid Tension vydařil? Muzikanti více méně prokazují své kvality a připravenost na načrtnutých základech vystavět zajímavé melodické linky. Určitá podobnost s tvorbou Dream Theater je zřejmá, vždyť se ji v podstatě zůčastnily budoucí tři čtvrtiny Snového divadla. Posluchač se může plně věnovat relaxu při instrumentálních skladbách, kde Portnoy s Levinem vytvářejí plastickou rytmickou pavučinu nad kterou krouží metalická Petrucciho sólová kytara. Když se začne blížit okamžik, kdy by mohl daný koncept nudit, přispěchá Rudess s klávesovými vsuvkami a zajímavým repertoárem zvuků v paměti syntenzátoru, jako např. v úvodu Osmosis, kde na klávesách supluje jakési exotické perkuse. Ve skladbách jsou vyváženě dávkovány metalové a technicky náročnější pasáže s těmi melodičtějšími a oddychovějšími (Osmosis a State of Grace) , takže je stále co poslouchat. Možná jen ty dvě kratičké jednohubky The Stretch a Chris and Kevin's Excellent Adventure působí jako rozptýlení a kdyby na albu nebyly, nic by se nestalo. Ostatně také vznikly až v samotném závěru nahrávání.

Před závěrečnou Three Minute Warning, která vtipně z celkové stopáže odkrajuje skoro půlhodinku, je na obalu uvedeno upozornění, že bázliví, netrpěliví a kritici požitkářství by tuto skladbu vstřebávat neměli. Ač je song teoreticky rozdělen do pěti částí, ve skutečnosti se jedná o nepřerušovaný a celistvý záznam jamu, který osobně považuji za gró celého alba. Zde jsou hráči maximálně bezprostřední a uvolnění. Nezbývá nic jiného než popřát příjemný poslech!

» ostatní recenze alba Liquid Tension Experiment - Liquid Tension Experiment
» popis a diskografie skupiny Liquid Tension Experiment

Mona Lisa - Grimaces

Mona Lisa / Grimaces (1975)

horyna | 3 stars | 08.02.2021

Titul Grimaces od francouzských Mona Lisa patří mezi ty nahrávky, které mě poslechově postupně řádně dokázaly "ždímat". X hodin věnovaných jejímu pochopení a následnému přijetí mezi domácí extraligu, mi dávalo často pořádně zabrat. Jistě ten pocit řada z vás dobře zná. Opakovaně posloucháte něco, co vám podvědomě říká, že se vám to částečně libí, nebo alespoň, že by se vám to líbit mělo/mohlo, ale pořád vám ta či ona nahrávka zasunuje pod nohy nějaké překážky. Přesně tahle deska je takový případ.

Francouzština je pro podobnou muziku dle mého přinejmenším jazykem zvláštním a trvá dlouho, než se s ním posluchač léta letoucí nastavený na angličtinu nějakým způsobem popasuje. Je to ještě pracnější než s italštinou. Navíc hlasový přednes zpěváka jež si říká Dominique Le Guennec, je opravdu hodně ojedinělý. Jeho někdy až extrémně teatrální pojetí vám dokáže pořádně pocuchat nervy. Na druhou stranu jsou na nahrávce místa, v nichž zpívá náramně procítěně a oduševněle. Hned první píseň La mauvaise reputation je zemí, odkud soubor pochází, tedy samotnou Francií úplně prorostlá. Nádech a atmosféra písně dýchá místním šansonem na sto honů. Vcelku zapamatovatelný motiv protéká celou písní a Dominique na sebe strhává pozornost od úplného začátku. Jeho hlas oné písni i celé nahrávce znatelně dominuje. Někdy je to ku prospěchu věci, ale jsou pasáže, kdy má člověk té sebestřednosti plné zuby:-) Historická pompa a určité napětí charakterizují druhou artovou perlu Brume. Styl Yes překopaný do Francouzského pojetí prezentuje třetí Conplainte pour un narcisse i následující, roztomilá a košatě kudrlinková Le jardin des illusions. Jeden z vrcholných okamžiků vnímám u páté Accroche-toi et suis-moi, která je nápady a aranžérskými finesy narvaná až k prasknutí.
Poslední dva songy ještě pořád nějak nedávám. Ne, že by byly výrazně horší, ale první pětice mě ke štěstí tak nějak stačí a na delších cca 12 minut už nemám moc sil.

Mona Lisa je art-rockové těleso, které všechny Yes-ofily a Genesis-áky může notně potěšit. Jen ta fránina, ta je tam někdy hodně křečovitá. Každopádně od tohoto tělesa mám o dost radši platňu Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard.

» ostatní recenze alba Mona Lisa - Grimaces
» popis a diskografie skupiny Mona Lisa

Crystals - Crystals

Crystals / Crystals (1992)

Snake | 3 stars | 07.02.2021

CD Akarma AK 1040 /2003/

Kuriózní, jednoalbumová vykopávka a sběrateli vyhledávaná rarita v jednom. Materiál na debutové LP italské hardrockové skupiny Crystals se natáčel v roce 1974, ale vyšel až o osmnáct let později zásluhou labelu Mellow Records. Ještě v roce 2003 se na trhu objevila mini vinyl replika od pirátů Akarma a to je všechno. Jiné edice neexistují a případným zájemcům tak nezbyde nic jiného, než sledovat nabídky v bazarech a aukcích. Mě se poštěstilo koupit vydání od Akarmy v naprosto dokonalém stavu a jsem rád, že ho mám.

Ve skupině Crystals se sešla celá řada zkušenejch harcovníků, pocházejících z kolikrát aj docela renomovaných kapel a tak by se dala s klidným svědomím označit za takovou malou supergroup. Ostatně, posuďte sami :

Asi největšími hvězdami byli kytarista Marcello Todaro a basista Giorgio Piazza, kteří nahráli po třech albech s Banco del Mutuo Soccorso, respektive s Premiata Forneria Marconi. Druhej kytarista Giovanni Civitenga byl důležitým článkem v řadách Raccomandata Ricevuta Ritorno, nebo Samadhi a bubeník Giorgio Santandrea si vydobyl ostruhy u Alphataurus. Jediným nováčkem tak byl jen zpěvák Carlo Degani, ovšem i ten už se dříve objevil u beatové skupiny I Condors. Nu a všechny skladby složil (a také to aj produkoval) Paolo Tofani, který působil v sestavách I Califfi, Area a také v projektu Electric Frankenstein.

Člověk si musí položit otázku, proč tolika osobnostmi nabušenej projekt sešel na úbytě a těch možných odpovědí se nabízí hned několik. Co třeba ega? Veškerej materiál složil Paolo Tofani a skupinu tvořili jen najatí hráči bez možnosti něco změnit. Což nemuselo být každému po chuti a navíc, známá jména nejsou všechno. Pokud chybí vzájemná chemie, tak to asi nemůže dlouho fungovat. Další možností je to, že vycouval vydavatel. Trh se zdál být nasyceným, Cramps se navíc specializovali na hudbu trochu jiného ražení a tak mohli nabýt přesvědčení, že by se to neprodávalo. Nu a pak tady máme ještě samotného Paola Tofaniho, kterej se v té době netajil levicovými názory a produkovat muziku v angličtině, navíc vyloženě v angloamerickém stylu, mu muselo být přinejmenším trapné. Nicméně, všechno to jsou čistě teoretické a ničím nepodložené konspirace a tak pojďme raději k muzice.

Komplet album má necelejch pětatřicet minut a vešlo se na něj osm skladeb. Pět jich je s vokály v angličtině, zbytek bez. Jejich zvuková kvalita je poněkud kolísavá a tak si myslím (i vzhledem k relativně vysokému počtu instrumentálek), že nepůjde o finálovou verzi, ale vem to ďas. Obsah desky bych popsal jako klasickej, lehce Led Zeppelin orientovanej hardrock s výtečnými instrumentálními výkony. Především práce obou kytaristů (včetně basisty) stojí za povšimnutí a jsou to právě dvě kytary, které hudbu Crystals odlišují od výše uvedené, britské legendy.

Na úvod je tady pořádná dávka adrenalinu v podobě svižné, instrumentální řachandy Wrought Iron. Obě kytary předvádějí skvělou práci a zdatně jim sekunduje aj živelná a kouzelně brblající basa. A právě basová kytara odpálí asi největší šlágr desky, těžkotonážní a zemitou Time Out. Jasně, je to ve stylu Led Zeppelin a rovněž Carlo Degani tady má pořádnej "plantovskej" nátisk, ale co na tom. Skladba je to fantastická a podobnost s britskou legendou je třeba brát trochu s nadhledem.

Pěkná a uvolněná Feeling mírní emoce a docela mi připomíná skladbu Felicità, sorriso e pianto z alba Fiore di metallo (1973) souputníků I Califfi. Podle mého mají obě skladby společného jmenovatele v osobě Paola Tofaniho a to, že v té době u I Califfi už dávno nebyl, na tom zas tolik nemění. If She's Still Mine je opět instrumentální a melodické, kytarové výšivky jsou fajn, ovšem díky vlažnému tempu se začíná vytrácet tah na branku a s pátou Sad Story to není o moc lepší. Je taková neslaná, nemastná a těch (necelejch) šest minut je na ni moc...

To Persian Carpet už má v sobě energie víc, než v plechovce ekrazitu a instrumentální dovednosti kytaristů s bubeníkem mě dostávají znovu do varu. Ovšem to už se dostávám k vrcholu alba, kterým je předposlední pecka Policeman. Mám dojem, že to co slyším není akustická kytara, alébrž mandolína a jde o příjemné oživení jinak plně elektrifikovaného zvuku kapely. Atmosféra skladby má příchuť středomoří a připomíná mi debuty kapel Procession (1972), nebo Mediterranea (1981). Na úplnej konec je tu ještě instrumentálka Women Under Water, ale vzhledem k horšímu zvuku a disharmonickému závěru skladby bych se bez ní klidně obešel.

Je to dobré album, ovšem zasloužilo by si lepší produkci. Jeho zvuk je zahuhlanej, víceméně mono a tím pádem mu chybí prostor. Trochu výraznější stereo slyším až v poslední Women Under Water, ovšem to už je trochu pozdě. Nejspíš to bude pracovní verze, nebo demo, ale je dobře, že se ta nahrávka dostala vůbec na světlo.

Za tři.

» ostatní recenze alba Crystals - Crystals
» popis a diskografie skupiny Crystals

Sparks - Propaganda

Sparks / Propaganda (1974)

luk63 | 4 stars | 04.02.2021

Je zajímavé, že jsem se k prvním deskám Sparks dostal popořadě někdy kolem roku 1978. Jako první jsem objevil vším co nabízeli ojedinělé jedničku a A Woofer in Tweeter's Clothing, vydané v evropské reedici spolu jako dvojalbum. O něco později mne jako blesk zasáhlo skvělé Kimono My House a až ve zralé dospělosti jsem si pořídil Propagandu. 4tvrté album US bratří Maelovců (druhé natočené na naší straně Atlantiku) vyšlo v témže roce 1974, jako úspěšné Kimono. I zde Sparks vychází z rovnocenného hudebního vzorce. Propaganda zní stejně chytlavě, zní stejně tvrdě, zní stejně nablýskaně, zní stejně nadšeně, zní stejně osobitě, zní stejně... - prostě je to Kimonovo dvojče a proto se stejně dobře i poslouchá! A i když už není tak překvapivé, je velmi příjemné si jej čas od času pustit, což právě činím.

» ostatní recenze alba Sparks - Propaganda
» popis a diskografie skupiny Sparks

Wilson, Steven - The Future Bites

Wilson, Steven / The Future Bites (2021)

steve | 5 stars | 04.02.2021

Když se někdo vyvíjí říkají o něm, že zraje jak dobré víno. Toto přirovnání se teď dobře hodí k posouzení aktuální tvorby Stevena Wilsona. Ta je tak neuvěřitelně svěží, bezbariérová a ničím neohraničená, že Wilsonovi staří posluchači vůbec neví, jak s ní naložit. Cítí obrovské zklamání. U některých ten pocit přerůstá až k absurdnímu hulvátství. Podobně se chovají slaboduší jedinci, kteří sami neskousnou kritiku a umělcovo bádaní berou jako vlastní křivdu. Pod slovem progres si dnes můžeme představit leccos, třeba právě nového Wilsona. Přirozený vývoj, v němž propojuje dosud nemožné, předně pak rock s tanečním soundem, je jen další z cest, po kterých se umělec svobodně vydává.

Jeho aktuální tvorba má jasný vzor. Je to David Bowie. I on se kdysi pohyboval mezi temným rockem a disko muzikou. Soudobý pop přetavil do alternativních tvarů. O něco podobného se dnes pokouší i Wilson. Jeho zrání je podobné a stejně jako u Bowieho se setkává jen s malým porozuměním. Za padesát let budou tito umělci stát vedle sebe, jako dnes stojí Bach vedle Beethovena. Až další generace ocení Wilsonův tvůrčí potenciál a odvahu. Mnozí zakuklení progeři-pózeři se holedbají svým intelektem u nahrávek jako jsou Transatlantic, nebo Dream Theater a vůbec netuší, jak daleko jim ujel ten jejich progresivní vláček. Jsem rád, že ještě existují velcí hudebníci. Na začátku devadesátých se mezi ně zařadil i John Petrucci a Daniel Gildenlöw. Podívejte se kam to dopracovali. Respektive jak předvídatelné a skladatelsky zatuchlé nahrávky teď vydávají. Tohle není žádný progres, ale pokud si někdo myslí opak, pak je konzervativní masochista. Známkou velikosti není instrumentální preciznost, ale schopnost žánrového vývoje vlastním směrem. K pochopení určitého záměru někdy stačí přestat ohrnovat nos. (nebo si zajít na ušní). Každopádně The Future Bites je bezvadná deska. Těm, co měli rádi To The Bone udělá velkou radost.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Future Bites
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Gazpacho - Night

Gazpacho / Night (2007)

angus16 | 5 stars | 03.02.2021

Ke kapele Gazpacho jsem se dostal díky příspěvkům Horyny. Jeho chvalozpěvy mne natolik zaujaly, že jsem se rozhodl kapelu prozkoumat. Při brouzdání diskografií ve streamovací službě Spotify mi do oka padl obal alba Night. Rozhodl jsem se tedy, že jako první okusím tento počin z roku 2007. A hle! Byl jsem mile překvapen. Velmi povedený konceptuální počin norského Art Rocku.

Album je vystavěno jako hudební popis lidského snění. Zkoumá otázku, kde sny končí a začíná realita a mysl jako nástroj, se rozhoduje čemu věřit...co je opravdová realita. Prostě nádhera. Je zde mnoho zajímavých a skvělých hudebních momentů. Skladby se vzájemně prolínají a navazují na sebe. Už dlouho jsem neslyšel něco tak nádherného. Album funguje jako celek opravdu výborně. Osobně bych vyzvihl skladbu "Valerie's Friend" a závěrečnou "Massive Illusion". Jako fanoušek progresivní muziky, jsem teď procházel vcelku suchým obdobím, kdy jsem prahl po něčem novém, svěžím a zajímavém. A kapela Gazpacho je právě to co jsem hledal.

Velmi se těším až si poslechnu další alba. Ihned po Night jsem stihl ještě desku Demon a z této kapely cítím velký potenciál. Vřele doporučuji všem fanouškům Art rockové muziky, ale také ostatním fanouškům co mají rádi kvalitní hudbu. Hodnocení je jasné. Pět plných hvězd. Pokud možno rovnou šest.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Night
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Bowie, David - Hunky Dory

Bowie, David / Hunky Dory (1971)

Egon Dust | 5 stars | 02.02.2021

Možno je nás len pár,čo sme oddane hľadali čokoľvek,čo tento pán vytvoril.Ešte menej nás je,tých ktorí nespútane hĺbali v životopisoch,článkoch,knihách,v čomkoľvek,čo sa zaoberalo Davidom Bowiem od jeho hudbu,cez image,až po rôzne filozofie ktorými za svoju kariéru prešiel.Album Hunky Dory od fenoména,čo zmenil svet jednoznačne má čo ponúknuť. V mnohom mi Hunky dory príde ako Ziggyho predohra. Svet ešte len pripravoval na veľdielo a už aj to vo veľkom štýle.

Začnime originálnym až repeťácko-šlágrovým popevkom č-č-č-č-čejndžís. Na prvý dojem sa môže zdať lacným,do momentu, kedy nezačneme chápať jeho text a nadhľad. Tento song bol celoživotným mottom Mr.Bowieho. Kto viac z hudobných umelcov prešiel,toľkými zmenami a priam definoval,či nakopol tak odlišné nové smery.Vetu ´´Strange fascination fascinate me´´ si beriem priam osobne (v dobrom), lebo rovnako ako jeho,rovnako aj mňa fascinujú zvláštne a nezvyčajné veci. Tou bola na začiatku 70tých Davidová Androgynita.

Prístup akým umelec pristupoval k svojskému pesničkárstvu nemal ďaleko od šansónu a kabaretu ala refrén a frázovanie ´´Oh´you pretty things´´ veta ´´no room for me, no fun for you´´ jasne hovorila za všetko :).

Eight line poem je minisong opäť so svojskou umelcovou hravosťou.
Prvá skutočne silná vec sedmičkovej dekády pieseň ´´Life on Mars´´plná symboliky,dramatický prepracovaných aranžmánov,ktoré na danom albume boli skvelou prácou Yesovského Ricka Wakemana a multi-inštrumentalistu,presnejšie špičkového gitaristu Micka Ronsona. Korunu tomu nasadil Davidov silne afektovaný, ale zároveň technický neskutočne skvele zvládnutý spev.Video, ktoré vzniklo o dva roky neskôr,keď som videl ma položilo.Zrazu mi Mr.Manson prišiel ako totálna atrapa.

Folkový popevok ´´Kooks´´ zložil pre svojho čerstvo narodeného syna Joe Duncan Jonesa - Zowieho Bowieho. Tá hravosť ma vždy dokáže okuzliť. Dokonca aj vo verzii Robbie Williamsa.
Prvá strana LP Hunky Dory končí opäť silnou skladbou s opäť silnými symbolmi.Pieseň ´´Quicksand´´ zahŕňa toľko odkazov na mágiu,budhizmus,dokonca je tam spomenutý nacista Himler. Skúšal som si ju vysvetliť,ale čaro tohto umelca je práve v skúšaní poslucháčov,kde po rozlúsknutí záhady príde vytúžená odmena poznania.

Strana B,keďže je tento album v zásade počúvam len z LP začína totálnym kabaretným číslom ´´Fill your heart´´. Je to cover song, ktorého originál som ani nikdy nepočul, každopádne na Davidov uličnícky androgynny hlas mu nesmierne sedí.Polyfonycké zvuky v roku 1971 uvedú bláznivejší space folk v skladbe ´´Andy Warhol´´trochu happeningová vec pre svojho nového kamaráta, ktorý mu ukázal práve tie´´ čejndžis´´ v jeho legendárnej Factory.
Aby nechýbal do partie ďalší symbol 60tých,ktorého piesne znadčasoveli, tak tu máme skvelý´´ Song for Bob Dylan so skvelou Ronsonovou ťahanou gitarou a energickým folk-rockovým refrénom.

Sám David sa v songu´´´Queen Bitch´´odvoláva na svoj opäť ďalší vzor Lou Reeda a Velvet Underground. Musím len súhlasiť.Sexuálny podtón songu načrtáva, že s Bowiem si ešte hodne srandy užijeme.
Posledná pieseň je pre mňa od prvého počutia po dnes záhadou.Kto sú tí ´´Bewlay Brothers´´ ? Je to skutočne symbolika Davidovej sexuálnej nejednoznačnosti? Sú tam symboliky kabaly,Nietzscheho,Orwella,Crowleyho ??. Možno Ozzy, či Alice budú navždy Princovia Temnôt, David bude navždy umelec, plný záhad...

Ako ukazuje nie moc vydarený Film ´´Stardust´´ z minulého rocku. V roku 1971 David cestoval prvýkrát do Ameriky. Podpísal tam zmluvu s RCA a práve úspech Hunky Dory mu začala otvárať bránu do vyššieho levelu. Americké ikony a dekadentná kultúra po celý čas nás sprevádzajú v témach piesní tohto albumu. Je to definitívna rozlučka so 60tými a zároveň pioniersky náznak kam by sa mohla moderná popmusic uberať. Akustický zvuk ako to už bolo neraz spomenuté albumu neskutočne svedčí. Obal albumu je absolútne novum (keď to dáme do porovnania s tvrdými rockermi a narcistickými pózermi). Podobne ako u Man who sold the World David pokračoval v androgynnej image,kde konkrétne na tejto LP skutočne pripomína Nicole Kidman v historických úlohách.
V čase vzniku Hunky Dory David povedal v rozhovore pre Melody Maker ´´I´m gay and always have been´´. Týmto výrokom na seba pritiahol obrovskú pozornosť, čo jeho kariére a jeho hudbe len pomohlo. Kde bola pravda? a kde reklama? Je absolútne jedno. Som rád, že možno aj vďaka takémuto výroku sa jeho muzika dostala ďalej...

PS: Osobne by ma zaujímalo, či v rokoch 1971-1974 u nás v Československu vôbec niekto vnímal nejakého Davida Bowieho. Svetu začínal vládnuť art rock, hard rock a prežíval stále šlágerpop.Práve David našiel novú cestu. Generačne je David abs. mimo mojej generácie, ale mám pocit,že generácia mojich rodičov by ho odmietala. Prediehal dobu ako nikto pred ním a nikto po ňom...

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Airbag - The Greatest Show On Earth

Airbag / The Greatest Show On Earth (2013)

horyna | 5 stars | 02.02.2021

Pokud rádi nasloucháte melancholické hudbě dle vzoru Pink Floyd, mohli by vám Norové Airbag kápnout takříkajíc přesně do noty. Sám jsem je poznal úplnou náhodou a uzmul teprve nedávno. Krátce před vydáním dnes ještě stále horké novinky A Day at the Beach, jsem si jako první objednal právě desku recenzovanou nesoucí jméno The Greatest Show on Earth. Vcelku dost dlouho jsem o ní nemohl tvrdit, že by to byla nějaká láska na první poslech. Žádné wow se tehdy nedostavovalo, avšak paradoxně mi za pár týdnů spadla do klína tehdy právě vydaná A Day…, která se od floydovských tradic znatelněji odklání a právě ona se mi od prvního poslechu líbila o dost víc. Až teprve nedávno, respektive po mnoha a mnoha posleších, objevil jsem kouzlo a zalíbení také ve starší tvorbě Airbag.

U těchto Norů se mi tedy znovu potvrdilo, že za rovnítkem pojmu Norsko, slovo kvalita prostě patří. Airbag jsou podobně jako krajané Gazpacho nesmírně atmosférickou kapelou, hrající v silně melancholickém duchu a jejich nádherně táhlé a spletité tóny, se dají vnímat s patřičnou dávkou příjemné sugesce. Několik inovativních prvků se v jejich muzice dá rovněž vystopovat, čímž se stává absorbování tohoto mjůzik stylu snadnějším. A garantuji vám, že po určitém čase vás onen floydovsky vznášející se duch přestane téměř otravovat. Na světlo vytrysknou originální paprsky vlastní tvorby a melancholicky naladěný jedinec si spokojeností může mnout ruce.

Desku nakrojí dvouminutové působivé atmosférické intro Surveillance (Pt.1), na které naváže na poměry kapely zlověstně se tvářící a poměrně tvrdý plíživý kus Redemption. Neklidná nálada písně a dle vzoru Purcupine Tree i Anathema explodující refrén, navozují v posluchačově hlavě známky existenciální obavy z možného davového šílenství, jež dokáže zmanipulovat šílený jedinec. Do zcel opačných, až esotericky poklidných vod, vplujeme hned s trackem následujícím, písní Silence Grows. Gilmourovsky laděná věc je vítanou změnou po předchozí, až extrémně vygradované psycho skladbě. Čtvrtá Call Me Back je pak Pink Floyd-ovská, zrcadlově podobná píseň, s do ozvěny hozenou, překrásnou akusticky nadýchanou kytarou. Trochu čitelnější a hlavně hybnější song titulní, tedy The Greatest Show on Earth, vyznívá jako největší hit a do paměti se vám vepíše nejlehčeji. Nahrávku zakončí monstrózní, téměř sedmnáct minut trvající Surveillance (Pt.s 2-3). Do sebe zahloubaná, pohupující se posmutnělá suita, s naprosto sugestivními pasážemi, které dokáží diváka hravě odzbrojit svou krásou a zcela nenuceně navodit pocity štěstí i zmaru, vnitřní krásy, ale i neskutečné bolesti.

The Greatest Show on Earth je dramaturgicky výborně zvládnutá deska, s několika velice příjemnými místy. Jistě též patří k jedněm z vrcholných děl norských Airbag, stejně jako celého, melancholicky vzedmutého rockového stylu. 4,5*



» ostatní recenze alba Airbag - The Greatest Show On Earth
» popis a diskografie skupiny Airbag

Machine & the Synergetic Nuts - Leap Second Neutral

Machine & the Synergetic Nuts / Leap Second Neutral (2005)

luk63 | 5 stars | 30.01.2021

Japonský jazzrock 21. století nemám nikterak probádaný, ale tohle album mě kdysi zlákalo ke koupi na CD a dobře jsem udělal. Je to hodně živoucí a řízná kombinace tvrdého riffového rocku a místy divokého (free)jazzu s výraznou a šlapající rytmikou.

Hned otvírák M-B nám servíruje jednoduchý riff, který se rodí z poklidného začátku, spodek žene skladbu k novým obzorům, občas dojde na krátké zklidnění ryze klavírní vsuvkou. Klávesy dominují, ságo mě moc baví. Monako je džezovější a Trout hypnotičtější opakováním krátkého motivu - ale to jen v úvodu, pak se rozvine řada dalších sekvencí. Neutral je klidnější a plná dechových melodií, postupně gradující ve strhující jízdu. Muzikanti předvádějí své parádní dovednosti - líbí se mi kytara. Sturm je postavená na repetici úsečné melodie, Solid Box na hodně agresivním zvuku kláves. Texas poněkud tvrdohlavě šroubuje rychlý krátký motiv okolo něhož se dá vysledovat živý pohyb nástrojů. Závěrečná Normal sází na melodický saxofon, jednodušší rytmus a barvité klávesy.

Snad jsem někoho navnadil, aby si tuhle partu poslechl. Vřele doporučuju. Já si celou desku vychutnávám se zatajeným dechem. Myslím, že album Leap Second Neutral do sebe nasáklo to nejlepší z fussion 70. let a přetavilo do moderní podoby.

» ostatní recenze alba Machine & the Synergetic Nuts - Leap Second Neutral
» popis a diskografie skupiny Machine & the Synergetic Nuts

Wilson, Steven - The Future Bites

Wilson, Steven / The Future Bites (2021)

horyna | 2 stars | 28.01.2021

Tak a je to tady. Konečně se můžou všichni zarytí odpůrci Stevena Wilsona pořádně namlsat. Ti, kdo o něm neustále jen pochybovali jej znovu odsoudí a ti, kteří na něm doslova parazitovali, ho můžou konečně pohřbít se vší pompou. Závistiví ego maniaci si tak zase mnou ruce, že to, co o něm celou dobu tvrdí, tedy všechny ty plytké řeči o mistrově ne genialitě, se dají opřít o totálně zpackaný titul. Na jeho horkou novinku teď přece nadává absolutně každý, tak hurá, přihřejeme si polívčičku taky. Ale uvidíte, ono to zas tak horké nebude ani letos. Jasně, vyrojí se víc podobných pochybovačů, stejně jako těch, kteří zpěvákův záměr nebudou chtít pochopit pouze z principu. Ale už teď se internet naplňuje hlasy, kterým se nová deska znovu líbí a kteří jsou možná až překvapivě spokojeni. Přesto, mezi progresivní populací dnes koluje fáma, že se Wilson rozhodl nadobro opustit progresivní tradici a že se touží věnovat pouze popové linii. Na podobné spekulace je dnes ještě příliš brzo, Stevenovi další záměry ukáže až čas sám.

Wilson s deskou The Future Bites obrazně řečeno překročil řeku Styx a vydal svou nejméně typickou věc. Jestli je i nejambicióznější těžko říct, ale místa, kde se rock nahrazuje popem a progresivní sound čeří elektronika, tak vnímána být může. Každopádně ta deska tady po mnoha odkladech konečně je a záleží jenom na vás, zdali a jak moc se necháte odradit prvním poslechem a bandou nepřejících škarohlídů. Právě letošní novince je potřeba dát hned několik šancí, aby vás nějakým způsobem dokázala přesvědčit. Wilson je vizionář, to víme všichni a rád dělá věci po svém. Ta cesta nemusí být každému po chuti a kdo nemá dostatek odvahy, zabalí to hned na jejím začátku. Já to neudělal a tak si dovolím tvrdit, že to sebepoznávání vnitřního Wilsona skrze tuto desku za tu námahu stálo. Je to zase něco nového a to hodně jedinců nerado slyší. Do páru by se jim hodil spíš další „havran“, o tom žádná, ale to si pak desku objednejte u někoho jiného. Wilson se opakovat nehodlá. Paleta jeho barev je letos skutečně hodně bohatá a rozmanitá. Od překrásně snivé a jímavé, veskrze transcendentální King Ghost, přes popem osmdesátých let ovlivněnou Eminent Sleaze, a veskrze pohodovou 12 Things i Forgot, až po ambientní klenot Man of the People, či čistou elektroniku – aktuální odraz dnešní společnosti, který zpěvák simuluje písní Personal Shopper. Jde o song, jež je zároveň nejodvážnějším kusem aktuální desky a který většina progového osazenstva odsoudí hned s prvními elektro/moderno tóny.

Steven Wilson je posedlý workoholik. Šílenec dokonalosti, žijící jen hudbou a pro hudbu. Několik let vytváří remixy starých, proslavených alb, které se staly darem pro fanoušky a dosáhly celosvětové reputace mezi audiofily. V přímé konfrontaci k těmto dílům teď stvořil něco zcela jiného. Muž, který narušil status progové hudby konce minulého století s přesahem do tisíciletí nového, moderní básník notových zápisů a mimořádný multiinstrumentalista, skladatel a zvukař, se nikdy nezastaví ve svém tvořivém a inovačním procesu. Je si dobře vědom, že tímto krokem ztrácí mnoho svých dřívějších příznivců, ale ten risk mu za to, jak sám říká, stojí. Touha oslovit nové posluchače je vehementně silnější.

The Future Bites nepovažuji za jeho nejlepší album, to ani náhodou, ale za mimořádně zajímavé a inovativní považováno být rozhodně může. A jestli se někdo z vás znovu ptá, proč to všechno mr. Wilson dělá, odpověď je jednoduší, než si leckdo může myslet. Nejspíš právě proto, že ho to prostě jenom baví.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Future Bites
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven

Chicago - Chicago Transit Authority

Chicago / Chicago Transit Authority (1969)

horyna | 5 stars | 27.01.2021

Pravidlo - co v mládí zavrhujete, ve stáří jak když najdete, platí u leckterého jedince a leckteré muziky dvojnásob. Dechové sekce, hudbu big bandů a kejkle s žesťovými nástroji jsem jako puboš úplně nesnášel. Podobná mjůzik připadala mi strašně staromilská, otravná a zaprděná. Postupným rozšiřováním obzorů přicházející ruku v ruce s narůstajícím věkem a rozhlížením se na všechny strany i ne-rockového spektra, objeví posluchač po novotách lačnící i v tomto umění, jež protíná několik generací, skutečně velké a hodnotné poklady.

Jedním takovým drahokamem je i tvorba americké, v prvním období striktně jazz-rockové formace Chicago. Ta se zprvu nazývala celým jménem Chicago Transit Authority a právě tak pojmenovala i své album debutní. To je spolu s dvojkou Chicago, jejich jasně nejlepším počinem. Postupný přerod v popově orientovaný ansámbl už mi jaksi nic neříká, ale tahle dvojice, to je prostě velká paráda.

Z klasického rockového složení si kluci pochopitelně krom zpěvu půjčují i elektrickou kytaru a rytmiku basa/bicí. Čeho je u Chicago výrazně nad rámec, je jasně čitelná dechová sekce. Bohaté využívání žesťů je podstata a hlavním gró jejich hudby. Písně mají neuvěřitelný tah na bránu, dokáží vytvořit spoustu příjemných romantických zákoutí právě s přispěním trumpet, saxofonů a trombónů, stejně jako šťavnatých, chytlavých pasáží, které se vám zaříznou pod kůži s prvními poslechy. Deska obsahuje celou plejádu výborných skladeb a až na impovizační chujoviny Free Form Guitar, respektive poslední Liberation a řadu zbytečně natahovaných pasáží v předešlé Poem 58, jde o sbírku návykových, brilantně zkomponovaných a profesorsky zahraných skladeb.

Podobně jako stylově spříznění Blood, Sweet and Tears jsou i Chicago výsostně osobitým souborem, který k progresu let sedmdesátých připojil další ze zajímavých derivátů, spojující rockovou muziky s výraznou dechovou sekcí. Jde tak o svrchovaně originální pojetí, které vám spolu s láskou ke klasické hudbě může značně rozšířit mantinely. Absolutní hudba.

» ostatní recenze alba Chicago - Chicago Transit Authority
» popis a diskografie skupiny Chicago

Caravan - If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You

Caravan / If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You (1970)

steve | 3 stars | 26.01.2021

Že se může malinko nepodařit hned druhá nahrávaná deska, toho jsme svědky u mnoha kapel. Jednou takovou jsou i Caravan. Ti si skvěle našlápli svým výborným debutem, ale druhý zářez do pažby se jim už tak moc nepovedl. Jako zajímavý tah můžeme hodnotit prostřídání krátkých s dlouhými skladbami. Jenže ty dlouhé nemají tolik nápadů a silných částí, aby dokázali utáhnout tak obří čas. Člověk se v této trojici snadno ztrácí a chvílemi taky pěkně nudí. Vyprávět by mohli obě z kratších věcí, paradoxně ta nejdelší, tedy Can't Be Long Now/Francoise/For Richard/Warlock, se povedla. Vyloženě tristní je úvodní titul If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You, který svou banální dětinskostí jen otravuje. Na druhé straně leží sice trochu vtíravé, avšak určitě zapamatovatelné Hello Hello a roztomilé As I Feel I Die. Minutky Asforteri a Limits jsou pouhou výplní. Naštěstí se s třetí, dodnes nejuznávanější nahrávkou In The Land Of Grey And Pink Caravan výrazně pochlapili a tak jim toto mírné ušlápnutí stranou dokážu odpustit.

» ostatní recenze alba Caravan - If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You
» popis a diskografie skupiny Caravan

Clarke, Stanley - Stanley Clarke-Al Di Meola-Jean-Luc Ponty - The Rite Of Strings

Clarke, Stanley / Stanley Clarke-Al Di Meola-Jean-Luc Ponty - The Rite Of Strings (1995)

stargazer | 4 stars | 24.01.2021

Obdivuji hudbu od Al Di Meoly a hudební práce Stanleyho Clarka. Jeana Luc Pontyho/discografii/ nijak neznám, jeho hru na housle jsem zaznamenal pouze v rámci spolupráce s Johnem McLaughlinem.

V roce 1995 se tihle dva super muzikanti sešli/Clarke, DiMeola/, aby nahráli skvělou desku. A jako super bonus k nahrávání, si pozvali jednoho z nejslavnějších houslistů daného hudebního ranku, mistra Jeana Luc Pontyho.

Nahráli album, které nemělo ve své době konkurenci.
Jedná se o ne čisté akustické dílo. Rite Of Strings je oslava hudebního génia, je to oslava hudební virtuozity a vitality. Už v prvních minutách poslechu je nadevše jasné, že tohle album je něco extra. Al DiMeola hraje jako vždy perfektně. Baví mě to, že jeho kytarový projev není jen akusticky symbolický a do nahrávky TROS zapojil i kytarové syntezátory pro dokreslení atmosféry jeho songů.
Clarkeho basa je zarukou dobrého základu pro ostatní členy spolku, aby se mohli hudebně odvázat. Stanley sjíždí equibliristicky ty svoje tvrdé kontrabass struny a ve dvou tracích použije šmytec.
Tohle album je celkem zdařilá kompozice, je to ukázka hudebního cítění a techniky hry.
To co uslišíte poprvé, to je jejich nasazení. Ty melodie, skryté v přívalu tonů, přijdou do podvědomí až po letech poslechu. Jedním slovem SLAST.

Hodnocení: TROS je album, které co do muzikantského výkonu akterů a profi odvedené práce i ve studiu jasně za pět hvězd. JENŽE, kdyby tohle album bylo originální a nezakládalo se na přetaveném materiálu z minulosti,.... tak to má spočítané za 4 a půl.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke-Al Di Meola-Jean-Luc Ponty - The Rite Of Strings
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals

Pattern - Seeking Animals / Pattern - Seeking Animals (2019)

legolas | 5 stars | 24.01.2021

Naprosto luxusní záležitost. Album roku a zároveň krásná ukázka toho, jak by měl dnešní progresivní rock vypadat aby nenudil. Názorná cesta z bludného kruhu pro kapely, které omílají své postupy neustále dokola, až se z nich stává karikatura sebe sama. PSA jsou invenčním souborem s vysokým skladatelským kreditem a dlouholetou hráčskou průpravou. Vzdušnost, hravost a nadhled jsou hlavními atributy jejich nahrávek. Alfou i omegou je obyčejný písňový základ, který dává takové tvorbě zelenou. Podle pravzoru The Beatles dokáže s kompozicí pracovat hodně kapel, ale každé se nepodaří dotáhnout výsledný produkt do takového konce, který by vás svou originalitou a zvláštností dokázal s potěšením přibýt na kříž. Devět extrémně silných skladeb s vrcholy v ohromně propracovaných Orphans Of The Universe a Stars Along The Way a na druhé straně s popem koketujícími Beatles skladbami No One Ever Died And Made Me King, Fall Away a These Are My Things. Právě ty tvoří osu tvorby PSA, krátké o to však výživnější bomby.
Tady se fakticky povedlo všechno. Od obalu, přes zvuk, až po fungující chemii mezi spoluhráči. Tomu taky odpovídá konečný výsledek a jedno z nejlepších alb za posledních deset let. A pak že aktuální hudba už nemá co nabídnout.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Pattern - Seeking Animals
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

Ark - Burn The Sun

Ark / Burn The Sun (2001)

EasyRocker | 5 stars | 23.01.2021

Báječná norská grupa s excelentním hnacím motorem, Tore Ostbym, který si strunné vavříny vybojoval již v éře dávných krajanů Conception, a čerstvě zrozenou pěveckou střelou jménem Jorn Lande, je mou letitou srdcovkou. Obě jejich desky si hýčkám na čestném místě a je ohromná škoda, že to od nich bylo všechno.


Už v Heal The Waters jako by pustili do prostoru své veškeré triumfy. Neúprosně lomcující záplava Ostbyho riffů bičuje od prvé zlomky sekundy a také Jorn Lande spouští svůj coverdaleovský rituál. Hned zkraje hladí parádně nabušený bezpražec hostujícího Randy Covena, zhušťuje atmosféru a žene se k hraně možného. Torn je záležitost subtilnější. Těží z mechanicky sehrané rytmiky a riffů, supících jako parní stroj. Dokonalou odpovědí na otázku, co že to vlastně ti Ark kutí, je věc titulní . Moře Toreho riffových hradeb a Jornovy refrénové výbuchy s vámi rozhoupou až k útrobám - nádherné!. A Coven s Macalusem se dotkli nebe... Na nezastavitelně sekaném motivu, stojí extrémním kovem poučená jedovka Resurrection. Absolute Zero, v typicky technokratickém duchu Ark se zabývá fenoménem hvězd a zdaleka není sama. Působivě graduje a mr. Lande se tu zase odhalí hrdelně až na kost. Just a Little je odvážnou kolizí kovového hřmění s funkem. Rytmika jede neopakovatelně, lehkonoze a Jornův výkon je pro nepřipravené - zkrátka šokující. I když latinských témat z debutu k mé lítosti výrazně ubylo, drobnou vzpruhou budiž křehký nástup Waking Hour. A jemné latino přísady, i když je musíme zpod metalově drsného převleku pracně hledat a sbírat, nabídne klasická Noose. Svůj fenomenální dar "ad absolutum" pak zjeví Jorn Lande glóbu ve Feed the Fire. Přiznávám, že ty čtyři minuty jsou pro mě pěvecky jeden z největších momentů. Jorn ohýbá hlasivky po rodgersovsku a coverdaleovsku, padá a vstává jako Fénix. A svým umem kouzlí i v typicky, po ostbyovsku tesané polo-baladě I Bleed. Měl-li debut Can´t Let Go coby vyvrcholení, zde připlová devítiminutová orgastická a zázračná Missing You. Jemné kytarové entrée zvolna sílí až do fantaskního Olaussonova klávesového moře, a Landeho magické hlasivky, léčící i bortící. Vše, co čekáme od velkého artového finále, tu také dostaneme. Osudově sekané stěny zvolna odplouvají... Jako šťastný majitel japonské edice, kde je už tak dokonalý zvuk ještě o třídu jiný a je doslova vyleštěn. Klavírní smutněnka Silent is the Rain, tečka, konec...

Hudba, která rychle přenese do stratosférického víru emocí bez naděje na návrat. Řekl bych, oproti debutu ještě kovově přibrousili a zvýšili obrátky, ale hudba má pro mě stejně kultovní nádech. Sice zmizely mnoho z latina, které jsem tak zbožňoval na debutu. Zůstala ale jazzová okénka, a rytmické duely v čele s lahodnou basou jsou maximální. 6/5.

» ostatní recenze alba Ark - Burn The Sun
» popis a diskografie skupiny Ark

Procol Harum - Grand Hotel

Procol Harum / Grand Hotel (1973)

Kritik Vláďa | 5 stars | 21.01.2021

Jelikož současná hudební scéna mi nabízí přesně to, co se obvykle nachází v záchodě po vykonání velké potřeby, tak pokaždé neomylně zamířím do historie. Druhá polovina šedesátých a první polovina sedmdesátých let 20. století nám zanechala tolik hudebních albových klenotů, že se jeden nestačí divit. Jedním z oněch klenotů je i deska s názvem Grand Hotel anglické skupiny Procol Harum. Tohle album obohatilo mou vinylovou sbírku poměrně nedávno, a je pro mě artefaktem nezpochybnitelné kvality a melodické majestátnosti a propracovanosti. Mám k ní i booklet „Welcome To The Grand Hotel“, který obsahuje texty písní.

Grand Hotel je v pořadí šestá studiová deska této zajímavé kapelky vydaná v březnu roku 1973. Podle mého názoru skupině jednoznačně prospěl odchod kytaristy Robina Trowera, který to táhl hodně do blues-rocku, a to se mi vůbec nelíbilo. Naštěstí na konci roku 1971 Trower odchází jinam, a na jeho místo nastoupil Dave Ball. Jenže Ball se v kapele moc neohřál. Odešel krátce po focení určitých fotek pro tohle album. Nahradil ho Mick Grabham. Vypráví se, že na obalu je sice vyobrazen Grabham, ale je to pouze jeho hlava. Tělo patří právě Daveu Ballovi. Album Grand Hotel se na první pohled jeví jako konceptuální, ale ve skutečnosti to tak není. Sám textař a „neviditelný člen kapely“ Keith Reid přiznal, že „téma“ Grand Hotelu souvisí pouze s titulní písní a obalem desky. Přiznám se, že i já jsem podlehl klamu, že jde o koncepční album. Koneckonců, ty písničky k sobě neskutečně pasují a budí dojem propojenosti, a pokaždé si je dokážu maximálně užít.

Deska začíná titulním stejnojmenným skvostem. Klavír hraje šlechetné tóny a do toho vstoupí sám Gary Brooker. „Tonight We Sleep On Silken Sheets.“ Melodická vznešenost prostupuje celou skladbou, občas na nás dýchne závan kabaretu. Skladbu obohatí i pěvecký sbor. Když to poslouchám, připadám si skutečně jako v tom nejluxusnějším hotelu. Sedím ve fraku, popíjím to nejdražší víno, bydlím v apartmánu ze zlata. Následující píseň Toujours L’amour je výborný svižnější kousek a svým melodickým pojetím mě trošku připomíná kapelu The Who. Skladba A Rum Tale je nádherná zpěvná pohodovka, a když ji poslouchám, mám pokaždé chuť si sednout ke klavíru a zpívat společně s Brookerem tu výtečně vymyšlenou melodii. První stranu desky uzavírá asi moje nejoblíbenější skladba na albu T.V. Caesar. Geniálně vystavěná melodie přímo volá po tom, aby se z písně stal neuvěřitelný hit. „T.V. Caesar Mighty Mouse, Holds His Court In Every House“ si budete notovat ještě hodně dlouho po poslechu. Mě tato píseň tak naplňuje radostí, že jsem se jí musel naučit hrát na klavír i kytaru. Píseň má bombastické pompézní aranžmá, postupně jakoby graduje a přidává se i pěvecký sbor. Dámy a pánové, takhle by měl vypadat pravý symfonický art rock!

A Souvenir Of London otvírá druhou stranu desky. Je to v porovnání se skvělými opusy na první straně trošku uvolněnější příspěvek s country nádechem. Zajímavé je, že píseň byla v britském rádiu BBC nějakou dobu zakázaná, a to prý díky tomu, že v textu je odkaz na nějakou pohlavní chorobu. Píseň Bringing Home The Bacon je pro mě jediný slabší příspěvek. Je to takové méně zajímavé sekané boogie, které si mě moc nezískalo, ale od toho se dokážu odosobnit. Následující For Liquorice John už nastavuje vysokou laťku z první strany. Opět hraje prim klavír a melodiemi se nešetří, a navíc píseň má nádherný refrén. Fires (Which Burnt Brightly) si taktéž drží skvělou úroveň a její melodický motiv vám totálně uvízne v hlavě. Závěrečná Robert’s Box je líbivá úderná záležitost. Sympatická a podmanivá. V čase 2:55 píseň změní náladu, a Gary Brooker zpívá „Just A Pinch To Ease The Pain“. Tady mi vždycky leze mráz po zádech, a melodie zároveň oznamuje, že se blíží konec. „Vážení hosté, jděte domů, zavíráme! Přijďte zase zítra!“ Já určitě přijdu. Návštěvu Grand Hotelu si dopřávám rád a pravidelně.

Tohle album je pro mě vrchol skupiny Procol Harum. Významný projekt sedmdesátých let a symfonický rock ve své jedné z nejlepších podob. Pravda, Bringing Home The Bacon mě příliš neoslovila, už jsem chtěl kvůli tomu dát albu pouze čtyři hvězdičky, ale….. tohle nemůžu udělat. Přimhouřím oko a dávám pět hvězd. Plno skladeb z této desky mě příjemně naplňuje a obohacuje a patří k těm nejpovedenějším.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Grand Hotel
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

Asia - Arena

Asia / Arena (1996)

horyna | 5 stars | 21.01.2021

Třetí comebackové album skupiny Asia z roku 1996 nese název Arena a patří mezi nejlepší nahrávky nejen v Payneho éře, ale i v kompletní diskografii této pomp-rockové (tehdy) stálice. I když se náš soubor znovu rozrostl o další hostující kytaristy, stále zní velmi kompaktně a jednolitě. Předložený materiál vykazuje známky solidní variability a zasahuje do vícero hudebních směrů. Při pozorném poslechu zde krom obligátního A.O.R. uslyšíme i náznaky popu, progresu, world music, či lehké hrátky s fusion.

Po předehře koketující právě mezi fusion a world, je na druhé trati připravena famózní titulní skladba Arena. To je emotivně precizně vystavěná věc, přetékající aristokraticky vznešenými melodiemi, nadýchanými klávesami a symbolikou nových Asia, která je ukryta v hrdle Johna Payna. Ten svou výtečnou frázovací technikou vede znovu nastartovanou kapelu na další zteč. Barva jeho hlasu je moc a moc příjemná, teplá a sametově hladká. Přímí pokračovatel Heaven na začátku evokuje dokonce Pink Floyd, časem odhalí svoje ostřejší kontury, ale atmosférická naléhavost zůstává. Payne je pánem všeho mezi nebem a zemí. V sezpívaných refréne je naprosto nedostižný. Výkladní pomp rock s tepající basou a akustickými bortícími se hradbami kytar, to je píseň 2 Sides Of The Moon. Že dovede Asia i pořádně přitvrdit, poznáme prostřednictvím temného a ostrého kusu Day Before The War. Ten nepostrádá značné charisma, decentní patetický lesk i brilantní instrumentální výkony. Budu se zase opakovat, ale znovu je tu Payne. Král Payne, stojící na samém vrcholu hlasového řetězce :-) kázajíc o tom, jak hrát a cítit pompézní muziku. Never patří mezi klasické popiny to přiznávám, ale ujde. Mnohem osobitější je moderně střižená (Downese tu žeru) Falling. Bicman Michael Sturgis hravě vyplňuje prostor a z Payneho hrdla se řine barevně působivá slovní skládačka. Osmá Words patří do kategorie balad, a pak už to přijde. Intro z jiného světa, orientální motivy a až do oblak se vypínající atmosférický klenot U Bring Me Down. Další v pořadí Tell Me Why je naléhavá až to zabolí. K mým vůbec nejoblíbenějším položkám patří pomp rocková (a to doslova) hymna Turn It Around, jejíž melodie prorůstá Downesovými klávesami a vypíná se vzhůru jako ladná laň, stojící na úpatí skály při západu žhnoucího slunce.

Nemůžu si pomoci, etapu, přesněji řečeno první trojici desek s Johnem Paynem žeru Asii i s navijákem. Pro mne jde o zcela návykovou a se srdečním svalem rozmlouvající muziku. Muziku plnou úchvatných melodií a skvostných aranžmá, v jejichž čele stojí muž s brilantním hlasem - jeden z největších rockových mohykánů, jež kdy pompézní rock spatřil - pan John Payne.


 

» ostatní recenze alba Asia - Arena
» popis a diskografie skupiny Asia

IZZ - Don't Panic

IZZ / Don't Panic (2019)

Brano | 5 stars | 20.01.2021

Deviaty album tejto New-York-skej progresívnej kompánie považujem za ich najucelenejší a najkompaktnejší.Je to vyzreté dielo muzikantov,ktorí na fotkách z bookletu CD pôsobia skôr ako jedna veľká harmonická rodina a nie ako rockový band.

IZZ nám na ploche 44 minút ponúkajú iba 5 skladieb.Na obale je tajomná matematická rovnica,ktorej samozrejme nerozumiem,iba faktor 42 má vraj znamenať odpoveď na zmysel života.Titulná skladba má jasný zámer.Neprepadajte panike!Refrén sa vám rýchlo vryje do mozgovne a bude vás prenasledovať na každom kroku.Anmarie Byrnes a Laura Meade,tieto dve krásne baby,majú tak úžasne dokonale zladené vokály až sa mi chce plakať.Skladba je umne vystavaná a chytľavý refrén je už len pomyselná čerešnička na torte.

Po svižnom úvode nasleduje epická 18 minútovka "42" a to už je ťažšie prístupnejšie sústo.Inštrumentálne aj vokálne dobrodružstvo,ktoré si vyžaduje intenzívnu sústredenosť poslucháča.Rafinovane a elegantne zľahka pulzujúce klávesy Toma Galgana,invenčná gitara Paula Bremnera a ťažké basgitarové linky Johna Galgana, pripomínajúce nebohého Chrisa Squirea z Yes,sem-tam mierne jazzový rytmus a zmiešané žensko-mužské vokály Laury , Anmarie a bratov Galganovcov.V melódiách je zdanlivý neporiadok a nie je tu ani nejaký pevný opakujúci sa refrén alebo štruktúra,ktorej by sa dalo zachytiť.Avšak to všetko spolu paradoxne vytvára
hudobný monolit s pevným fundamentom vzdialene odkazujúci na Tales From Topographic Oceans od Yes.Posledné tri minúty atmosféra hustne a graduje vďaka nástupu organu a gitarového sóla.

Po ťažkom art-rockovom náklade je tu oddychová akustická dvojminútovka Six String Theory.Oddych však netrvá dlho a už sa na nás valí wakemanovsko-crimsonovská inštrumentálka Moment Of Inertia,ktorú považujem za najsilnejší moment tohto albumu.Progrocker musí chrochtať blahom a spokojne vrtieť chvostom.Posledná Age of Star to všetko priklincuje a Laura a Anmarie nám v záverečných minútach ešte zopakujú,že nemáme prepadať panike,čím vlastne nadviažu na úvodný song a fakticky aj na posolstvo celého albumu a uzavrú tak pomyselný kruh.

Don´t Panic je 44 minút kvalitnej muziky,ktorej musím nasúkať plných 5 hviezd.Inak sa nedá!

» ostatní recenze alba IZZ - Don't Panic
» popis a diskografie skupiny IZZ

Status Quo - In Search of the Fourth Chord

Status Quo / In Search of the Fourth Chord (2007)

luk63 | 4 stars | 19.01.2021

Jenom krátce. Nedávno jsem si koupil tohle CD, protože bylo za pár šušňů a orientační poslech některých písní na YT napovídal celkem dobrou investici. Poslouchám asi popáté, dnes do sluchátek, a jsem nadšen. I přes to, že Statusáci už dávno nejsou mou extra prioritou (a vlastně ani nikdy nebyli, spíš doplňovali mou sbírku LP). Ale tak dobrou věc jsem od starých pánů fakt nečekal. Výborný zvuk, neomšelé nápady, tradičně jisté provedení, nakažlivá radost, mladické nadšení, nevyčerpa(tel)ná energie - to vše se zdobí tuto kolekci nadšených songů, mezi nimiž marně hledám některý vyloženě slabší. Ano, kapela jistě nepřináší nic, co by nám neservírovala celou svou kariéru, ale při hledání čtvrtého akordu to dotáhla téměř k dokonalosti. Toto album u mě zaujalo čestné místo hned vedle "If You Can't Stand The Heat" z roku 1978 - mého nejoblíběnějšího od mistrů boogie rocku.

» ostatní recenze alba Status Quo - In Search of the Fourth Chord
» popis a diskografie skupiny Status Quo

Wishbone Ash - No Smoke Without Fire

Wishbone Ash / No Smoke Without Fire (1978)

horyna | 5 stars | 18.01.2021

Ke kapele Wishbone Ash jsem měl léta letoucí jen málo jak průměrný vztah. Ne že by se mi jejich raná alba nelíbila, to tvrdit nemohu, ale u žádného krom Argus nepřišlo to omamné wow, které vás posadí na zadek a vaše srdce si spolu se sluchovody notuje ve stejně sehraném rytmu.

Dnes už klasickou první šestici nahrávek W. A. ukončuje krajně nepovedená záležitost Locked in. Na konci roku 1976 je kapela na svém druhém startu. Návrat zpět do famózní formy představuje hned první deska této etapy, výborná New England. Poté následuje každý rok lepší a lepší věc. Kvalita u mne kulminuje s příchodem prvotřídní No Smoke Without Fire. Malý odklon, avšak podobné proporce nabízí Just Testing a vrchol blaha mě servíruje značně odlišná, dobová "osmdesátka" Number the Brave, kde pěvecké party převezme Andy Powell a basu tvrdí vele zkušený John Wetton.

Deska recenzovaná nepřináší prakticky nic nového, co bychom už nemohli najít na jejich předchůdkyních. Kapela opět sype své výsostně melodické nápady z rukávu jako by nebylo nic lehčího a vzájemná napojená témata, kompoziční spojky, přechody a aranžmá zvládá levou zadní. Melodické cítění kytarového dua Andy Powell - Laurie Wisefield je nadčasové. Posluchače „pronásleduje“ na každičkém kroku, nejhmatatelněji snad v čarokrásné a zároveň tajemné Like a Child, tempově maximálně sehrané Baby The Angels Are Here, prvotřídní baladě Ships in the Sky, stejně jako v závěrečném dvou zápřahu Way of the World.

Wishbone Ash projeli celými sedmdesátkami až na jedno malé klopítnutí se vztyčenou hlavou. Zanechali po sobě mnoho nahrávek s vysokým kreditem, ve kterých se dá přehrabovat téměř donekonečna. I No Smoke patří k těm, jež se dají vřele jen a jen doporučit.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - No Smoke Without Fire
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash

Transatlantic - Kaleidoscope

Transatlantic / Kaleidoscope (2014)

legolas | 5 stars | 15.01.2021

Téměř v předvečer vydání nové desky hvězdného projektu Transatlantic jsem se rozhodl trochu provětrat jejich starší tvorbu. Poslední album Kaleidoscope jsem dlouho neslyšel a taky jsem se potřeboval ujistit, jestli má vůbec smysl do letošní novinky investovat potřebné úsilí a peněžní obnos. Kapela projíždí druhou etapou spíš na údržbu a slábnoucí skladatelské výkony zastírá nabubřelostí a plácáním se na místě. Včerejší večer byl ovšem hrubou výjimkou. Placka Kaleidoscope mě hodně nečekaně překvapila. Zapůsobila mile a nenuceně. Spousta svěžích témat je citelně zakomponovaných do průbojné muziky, ze které trčí rytmické souboje i brilantní kytarové party. Malinko fádní klávesový podklad je už typickým Morseho neduhem, ale rád říkám žádná katastrofa. Deska má jasně symetrické uspořádání. Rámují ji mimořádně povedené dlouho minutové věci, stejně jako dvojice sugestivních balad. Uprostřed leží nejrychlejší skladba, několikrát vyzkoušený koncertní trhák. Ve prospěch díla mluví též semknuté zvukové ošetření a Stoltův stále velmi dobrý hlasový rejstřík. Kaleidoscope se včera usadilo hodně vysoko. Po nečekaném pozitivním dojmu jí teď mile rád vytáhnu tu nejvyšší možnou známku.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic

Irish Coffee - Heaven

Irish Coffee / Heaven (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 13.01.2021

Kdo by se nadál, že matador belgické rockové scény, bezmála pětasedmdesátiletý William Souffreau vydá další desku s názvem Heaven?
Je to taková rockovější verze Vladimíra Mišíka tamní scény, ta podobnost však začíná a končí jen v parametru délky působení a svým entuziasmem, stylově se tyto osoby svou produkcí jen letmo protly někde na počátku sedmdesátek.

V Belgii známý muzikant po pěti letech od vydání předchozí fošny When The Owl Cries připravil fandům dárek - jedenáct nových songů (včetně jednoho cover songu), které si sám složil i otextoval. Jeho dcera vytvořila obal a rockeři z místní scény společně s ním desku v domácím studiu Joana Ancaera natočili.

V porovnání s předchozí, výše zmiňovanou deskou, je novinka Heaven klidnější, rockové hrany byly trochu ohlazeny, krom Lay Them Shotguns Down a titulní potemnělé a hutné Heaven tu hard rockové písně nenaleznete. Odkazy na jižanský rock jsou patrny v Do My Playing a Gonna Take It As It Comes. Jinak je to spíše soubor staromilsky vkusných rockových songů načichlých blues ve stylu produkce Erica Claptona.

Závěrem : William Souffreau oslavil příjemným albem Heaven půl století na rockové scéně, které vedle poctivých písní přineslo i technicky naprosto dokonalej zvuk, který mu musí závidět většina mnohem známějších zahraničních souputníků.

» ostatní recenze alba Irish Coffee - Heaven
» popis a diskografie skupiny Irish Coffee

Flower Kings, The - Islands

Flower Kings, The / Islands (2020)

horyna | 4 stars | 12.01.2021

Po dvě dekády dokázali švédští Flower Kings vydávat umělecky vysoce ceněná a inovativní alba. Ale studnice kreativity začala postupně vysychat i Roine Stoltovi, což se projevilo jak na jeho sólovém projektu Manifesto..., který více méně byl stejně spíše deskou jeho mateřské kapely, tak i na předloňské Waiting for Miracles. Od novinky, která se jeví jako docela narychlo spíchnutá, jsem toho tedy opravdu moc nečekal, i když celá řada pozitivních reakcí z celého světa mluvila o Islands jako o návratu k tomu nejlepšímu z přelomu milénia.

Jaké jsou tedy mé, asi po jednom měsíci už vcelku pevně usazené dojmy? Ne, ani náhodou nejsem tak brutálně nadšený jako jiní přispívající a domnívám se, že dnes už loňská Islands, se s deskami z let 95-13 nemůže měřit ani omylem. Přesto je vcelku jasně rozpoznatelné, že opětovný návrat skladatelské múzy do Roineho života, přináší do tvorby "jeho" Flower Kings jen a jen pozitivní myšlenky. A to přesto, že je tahle novinka roztažena přes alba dvě. Nápady jsou tentokrát mnohem silnější a zajímavější a tak není problém s nimi utáhnout tak velkou minutáž. Ta naštěstí až tak obrovská zase není a dvě padesátiminutovky, respektive jedna čtyřicítka, je tak akorát.
Hned od prvního poslechu se mi o dost více zamlouvá disk číslo dva. Jeho náplň jeví se jako svěžejší, čerstvější, méně konvenční a tudíž více objevitelská. Spousta krátkých skladeb žije svým vlastním životem, nezávislým na předchozích příbězích a nabízí tak posluchači pestřejší orientační výčet. Hravost dvojky předčí kapku sešněrovanější a strnulejší nástup prvního disku, i když i na něm je solidní počet nadprůměrných songů.

Novinka Islands nepřináší zas tolik nového, jak jsem po přelouskání některých postřehů čekal, ani tolik nezvyklého a znovu inovativního, jak bych si u kapely dříve tak vysokého formátu přál. To však neznamená, že je tato kolekce prosta dobré a pořád solidně zajímavé muziky. Některé okamžiky a postupy už člověk slyšel dříve, tomu se u tak rozsáhlé diskografie zkrátka nelze ubránit. Řada aranží, nástrojových spojení a variačních sekvencí však působí znovu dosti svěže a neokoukaně. Právě takové části i celé skladby poponáší tento kotouč lehce nad průměrný hudební tok, který do drážek digitálních médií dnes zaznamenávají stovky jim podobných. Proto tedy spíše než pesimisticky, zakončím tuto recenzi optimisticky a poděkuji květinovým králům za jejich poctivý návrat s pozitivně laděnou muzikou, které v dnešní pokažené době není nikdy dost.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Anubis - Homeless

Anubis / Homeless (2020)

horyna | 4 stars | 11.01.2021

Více jak půl roku mi trvalo, než jsem se rozhoupal a poslední Anubis si konečně objednal. Na Discogs byl tento titul pořád dost drahý a tak nákup přímo ze stránek kapely, jevil se jako jediný možný. Tento kousek si však nadlouho zapamatuju jako ten, který mi v poště přistál přesně 23.12., tedy den před štědrým dnem. Rozbalil jsem jej a poprvé poslechl takřka hned. Hořel jsem nedočkavostí, s čím tito Australané přijdou tentokrát. Jejich hudební produkce se mi velmi líbí a i když nepřináší nic moc nového, osobně z ní cítím pořád dostatek svěžesti a výrazný melodický cit. Přitahuje mne hlas zpěváka Roberta Mouldinga, stejně jako košaté nadýchané kompozice z předchozích alb.
Anubis model 2020 tentokrát vsadil na přehlednost a zjednodušení formy. Kluci celkem výrazně zkrátili stopáž jednotlivých skladeb i celkovou délku alba. Do čtyřiceti minut nacpali devítku znovu dosti nápaditých kompozic, ze kterých je zřejmé, že kapela na vavřínech neusnula a skladatelsky zase zabrala. Jednotlivé songy mají větší razanci i hitovější potenciál. Rychlejší doba nahrává podobné strategii a Anubis se snaží hledět do budoucna. Písně jsou odlehčenější a nadýchanější. Co zůstalo, to je pestrost a skladatelský nadhled. Aranžérsky vymazlená a nápaditá deska Homeless, je dalším parádním zářezem do discografie Anubis. Bravo chalani, děláte mi radost.

» ostatní recenze alba Anubis - Homeless
» popis a diskografie skupiny Anubis

Jazz Q - Pozorovatelna

Jazz Q / Pozorovatelna (1973)

Danny | 5 stars | 10.01.2021

Pozorovatelna je důležitým albem tuzemského jazz rocku a, což je podstatnější, kolekcí zajímavých a překvapivých skladeb. Řada okamžiků předpokládá vaši spoluúčast, hudbou naznačené krajiny si musíte domyslet a dokreslit sami. Imaginace hudby je tady mimořádná. Líbí se mi, že skladby, i když inspirované zahraničními vzory, jsou svéhlavě originální. A nikam nespěchají. Pokud má změna motivu či hudební podstaty přijít, pak se tak stane v tom správném okamžiku. Ne dřív. Hudba nerespektuje žádná pravidla a rozlévá se do všech stran. Díky výkonům muzikantů. Oni modelují obrazce, které hudební textury naznačují. Zjevně improvizované party jsou plnohodnotnou součástí instrumentace.

Po uvolněné Pori 72 dvojice Padrůněk, Andršt, ve které si autoři a současně hlavní instrumentalisté vyzkoušeli začlenění improvizovaných pasáží do pevného základu, přichází titulní Pozorovatelna. Skladba, která kromě volného jazz rocku nabízí esenci blues a tradičních amerických forem. Mnohdy jen v náznaku a drobném gestu. Stoicky ukotvený Trifid předkládá zásadní Andrštův příspěvek nad Padrůňkovým ostinatem. Jeho vrčivá basa jakoby tu byla omylem a jen držela fazónu. Když se ozve Joan Duggan, jsem bezmála dojatý. Nádherný okamžik.

Magii opakovaných figur dotváří Klobásové hody s další neúprosnou basovou figurou. Tady se Padrůňkova basa ale chvílemi brání jasnému posuvu a hledá si své cesty. Stejně tak Andrštova kytara je v rámci energického blues pestrá a ne zcela tradiční. Závěrečná Kartágo si nejvíce hraje s atmosférou. Než se pohne z místa, jen o malý kousek, musíte počkat a vydržet. Nic nejde uspěchat. A to se týká celého alba.

Možná jsou některá další alba Jazz Q hudebně dotaženější a instrumentálně jistější, tuto nahrávku, i přes určitou syrovost, vnímám ale velmi silně. Je to skvělá ukázka toho, že i my jsme tu měli zajímavé autory. A Pozorovatelna je pro mě osobně dobrým důvodem návratu k muzice, která teprve vytvářela své vzory. Všichni tvůrci alba mají můj velký obdiv.

» ostatní recenze alba Jazz Q - Pozorovatelna
» popis a diskografie skupiny Jazz Q

Antonius Rex - Anno Demoni

Antonius Rex / Anno Demoni (1979)

Snake | 3 stars | 08.01.2021

CD Black Widow Records ‎– BWRCD 058-2 /2001/

Album Anno Demoni je kompilací raritních a do té doby nezveřejněných skladeb Antonius Rex. Podle leadera skupiny, kytaristy a skladatele Antonia Bartoccettiho vyšlo už v roce 1979 (na privátní značce Musik Research), ale jde o informaci, která se nedá nikde ověřit. Ostatně, jak už bývá u kapely zvykem...

Skutečně dohledatelné jsou čtyři edice. Ta první, pětiskladbová, je od Musik Research a v limitovaném počtu 499 očíslovanejch kopií vyšla na vinylu, v roce 1991. Druhou, na CD, vydal o rok později label Mellow Records, ale pod chybným názvem Jacula. Další dvě vydání pocházejí až z roku 2001 a obě poslalo do světa vydavatelství Black Widow Records. To první na CD a druhé v balíčku vinyl, plus sedmipalec. Počet skladeb narostl z pěti na šest a k nim přibyly ještě dva bonusové tracky dalšího z Bartoccettiho projektů, Invisible Force.

Jako první jsem si do sbírky koupil prastaré cédéčko od Mellow Records, ale ty tři skladby navíc mi nedaly spát. Když jsem pak o pár let později narazil na vydání od Black Widow Rec. za dobrou cenu, neváhal jsem a pořídil si i to. V regále mám tedy obě existující CD verze a tak je mohu mezi sebou porovnávat. Obě jsou sice klasicky v plastu, ale ta starší má horší výbavu. Čtyřstránkovej booklet není nic moc a navíc obsahuje až příliš mnoho zavádějících informací, nicméně samotnej nosič hraje až překvapivě dobře. Zní opravdu autenticky a tak bych Bartoccettimu ten původ v roce 1979 docela věřil. Verze z roku 2001 má zmíněné tři skladby navíc a k tomu pěknej, dvanáctistránkovej booklet s biografií kapely (v angličtině) a několika barevnými fotografiemi. Hudba však prošla natolik důkladným remixem, že jsem mrkal na drát. Některé stopy jsou vytažené, jiné naopak výrazně potlačené a tak jsem měl chvílemi pocit, že poslouchám úplně jinou desku. Ovšem zvuk jako takovej je fajn a nezdá se, že by trpěl přehnanou kompresí.

Osm skladeb, s původem v letech 1972 - 1979. Téměř každá vznikla na jiném místě a v jiných podmínkách, ale albu jako takovému to nijak neublížilo a zní velmi sevřeně. Hudba je to vesměs docela temná, psychedelická a prodchnutá mystikou, ezoterikou a spiritualismem. Klidně by mohla posloužit jako hudební složka k nějakému obskurnímu, gotickému hororu ve stylovejch kulisách zříceniny "čórtovýho hrádu". Strašidelnou atmosféru se kapela snaží vytvářet pomocí klávesových nástrojů, především chrámových varhan a sugestivního přednesu samotného Antonia Bartoccettiho. Jednoduchý, rytmický doprovod mají na starosti perkuse typu všelijakejch bubínků, zvonků, tympánů, basového bubnu, nebo gongu.

Úvodní Gloriae Manus na původním vydání chyběla a přesně splňuje vše, výše uvedené. Mohutnej sound chrámových varhan doplňují vyhrávky na piano a cemballo, za doprovodu jednoduchých bicích. Děsivou atmosféru se snaží navodit i efekt větrné bouře a hluboký přednes Antonia Bartoccettiho. Docela se to podobá materiálu z neoficiálního debutu Antonius Rex - Neque semper arcum tendit rex (1974) a může za to především silně zkreslenej zvuk elektrické kytary, použitý v několika stopách.

Následující Jacula The Witch je o něčem docela jiném. Jde o nejsubtilnější položku na desce a Bartoccetti ji složil už v roce 1971, ovšem v nahrávacím studiu zaznamenal až o tři roky později. Je to pěkná, melodická balada s dívčím vokálem beze slov a je to taková starší sestřička skladby Jacula Valzer, která se objevila na albu Tardo pede in magiam versus (1972) právě projektu Jacula.

Nejdelší skladbou celé kolekce je dvanáct minut dlouhá Anno Demoni, která se vrací k sugestivní atmosféře z úvodu alba. Hlavní slovo mají především syntezátory, ale v pěkných vstupech se představí i elektrické housle Colina Coldweise. Jenomže, je to tak trochu kolovrátek a ta přepálená stopáž je na mě kapánek moc. Ovšem pobavila mě poznámka týkající se původu skladby, uvedená na obalu vydání od Mellow Records. V ní se píše "composed: 1973, recorded: 1978 Antonius Rex Tour - Brno". Kapela sice někdy v letech 1978 - 79 opravdu absolvovala malé evropské turné, ale podrobnosti o něm se nedají nikde dohledat. Nicméně o tom, že by hrála v tehdejším, socialistickém Československu upřímně pochybuju a myslím, že to bude zas jedna z Bartoccettiho fabulací.

Nesporně největším úletem je čtvrtá Soul Satan. Chytlavá, elektro - pop - rocková písnička v diskotékovém tanečním rytmu a s primitivním doprovodem bicích Alberta Goodmana. Aspoň, že ta Bartoccettiho brutálně vyhulená basová linka je zajímavá a navíc ji sám principál korunuje i vynikajícím baskytarovým sólem. Jenomže ani v tomhle případě nejde o výjimku, protože skladby podobného typu už se objevily i na starších deskách Antonius Rex. Např. The Gnome na albu Zora (1977), nebo Witch Dance na LP Ralefun (1979).

Hudební složka skladby Missanigra je opravdu jednoduchá a tvoří jen základní podkres pro Bartoccettiho vemlouvavej monolog. Jeho text se mi nepodařilo vypátrat, ale Antonius Rex obecně odsuzovali války, drancování přírodního bohatství, nebo závislosti všeho druhu. Tedy nejenom na drogách. Mimochodem, i tahle skladba měla být údajně natočena v Brně a zmínku o koncertě jsem našel i v biografii kapely, vytištěné v bookletu vydání od Black Widow.

Poslední skladbou na albu je mysteriózní a téměř osm minut dlouhá Ego sum qui sum. Záhrobní atmosféru a Bartoccettiho chmurnej monolog doplňují nejenom varhany, ale i elektrické housle, které jsou studenější jak berla Mrazilka.

Bonusové skladby Morti vident a 1999 Mundi finis jsou od dalšího z Bartoccettiho krátkodobejch projektů, kapely Invisible Force. Obě se nacházejí na singlu, vydaném v roce 1972 labelem UniFunk (UniFunk ‎– A.R. 02143) a podílela se na nich sestava, shodná s projektem Jacula. Tedy Antonio Bartoccetti, Doris Norton (pod pseudonymem Elisabeth D'Esperance) a Charles Tiring, které doplnil ještě bubeník Peter Mcdonald. Zmíněný singl je naprosto nedostupný a tak mají obě skladby velkou sběratelskou hodnotu, ale - na druhou stranu - nepřináší nic nového. Zaříkávačka Morti vident vyšla, byť v jiné úpravě, nejenom na ofiko debutu Jacula jako Praesantia domini, ale i na albu Zora skupiny Antonius Rex a to pod názvem Spiritualist Seance. Podobně je na tom i nejznámější pecka z portfolia Jacula / Antonius Rex, 1999 Mundi finis, která se v různých verzích objevila téměř na každém albu, které natočili.

Album Anno Demoni (spolu s LP Zora) považuji za to nejslabší z tvorby Antonius Rex, ale má svoje kouzlo a tak mu nemůžu dát méně, jak tři hvězdičky. Byť notně ošoupané a vybledlé. Pokud máte rádi mysteriózní bijáky a béčkové horory, zkuste i Antonius Rex. Možná, že se vám budou líbit...

CD Black Widow -

01. Gloriae Manus (7:50)
02. Jacula The Witch (2:48)
03. Anno Demoni (12:00)
04. Soul Satan (5:42)
05. Missanigra (4:55)
06. Ego sum qui sum (7:44)

CD malus tracks :
07. Morti vident (3:52)
08. 1999 Mundi finis (3:21)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Anno Demoni
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex

Killing Joke - 2003

Killing Joke / 2003 (2003)

Konnie | 5 stars | 07.01.2021

Upřímně přiznávám, že moje cesta k tvorbě Killing Joke nebyla přímočará. Její prapočáteční tvorba je sice pozoruhodná, ale pro mne ne na tolik, abych měla potřebu se k ní systematicky vracet. A tak mi, částečně i proto, že jsem měla na přelomu milénia úplně jiné starosti a nesledovala aktuální hudební dění, comeback této formace unikl. O to víc jsem byla zaskočena při poslechu tohoto druhého eponymního alba. Někdo by možná pro jeho popis použil již otřepaný výraz dechberoucí, pro mne je výstižnější termín dechvyrážející. Přesně tak jsem se totiž pocítila při jeho prvním poslechu.

Už od úvodní skladby s příznačným názvem The Death & Resurrection Show jsem se nechala celkem bez problémů vtáhnout do toho hypnoticky pulsujícího soukolí, semlít do poslední částečky a poté nechat vyplivnout s extatickým pocitem z absolutního zahlcení zvukem, rytmem, vibrující energií… Celé album jako by bylo vytvořeno z oné temné energie koncentrované snad po několik předchozích dekád tvorby skupiny a naráz v jediném okamžiku uvedené do pohybu jako by se utrhl ze řetězu bájný Kraken a vyvalil se ze svého vězení připravený pozřít a zdecimovat cokoliv, co mu vstoupí do cesty. Její síla kumulující se už od úvodu dosáhne vrcholu ve třetí skladbě Asteroid, kdy máte skutečně pocit, že se na vás řítí kosmické těleso a vy nemůžete nic, jen konsternovaně očekáváte náraz jeho decimující síly. Po jeho drtivém dopadu už vás čeká “jenom” menší tsunami v podobě dalších skladeb. Čtveřice jokerů doplněná pátým hostujícím Davem Grohlem odvádí svou práci v dokonalé souhře. Z drastického rytmu zvolní snad jen v nostalgicky laděné You'll Never Get To Me. Je obdivuhodné jak i v pasážích s převažující rytmikou dokáže skupina balancovat na hraně skoro diskotékového rytmu a přesto nesklouznout ke kýči. A ještě obdivuhodnější, alespoň pro mne, je Colemanův výkon. To, s jakou grácií dokáže přecházet z kultivovaného melodického vokálu do poťouchlého jokerovského šepotu nebo naopak do chraplavého řevu, mě nepřestává udivovat.

Na samostatnou kapitolu by vydal rozbor jejich textů, ale to není mým cílem. Mohu vás jen ujistit, že ani na tomto albu nezůstala kapela nic dlužna své pověsti a opět se tu můžeme setkat s drtivou kritikou společnosti nebo s pochmurnými prorockými vizemi budoucnosti a vývoje života na Zemi. A to se píše teprve rok 2003. Dost by mne zajímalo, jak bude znít album věnované roku 2020…

Pro mě je toto LP zcela zásadní a možná i to nejlepší, co za svou dosavadní kariéru Jokerové vytvořili. Lehkou konkurenci představuje již dříve vydané Pandemonium, pozdější MMXII nebo Pylon, ale na patách ho šimrá snad jen Absolute Dissent. Zmíněná alba libující si více v démonické temnotě a apokalyptických vizích jsou výborná, ale toto LP u mne vítězí, snad pro svoji přímočarost a větší lehkost, pokud lze v souvislosti s KL vůbec mluvit o nějaké lehkosti…

» ostatní recenze alba Killing Joke - 2003
» popis a diskografie skupiny Killing Joke

Saga - Saga

Saga / Saga (1978)

horyna | 3 stars | 07.01.2021

První desku milovaných kanaďanů Saga jsem si nadělil teprve nedávno. Starou základní Sagu (alba 1-4), kterou mají její příznivci nejraději tolik neprožívám. Respektive, druhou a třetí desku ano, ale pořád to není nic proti tomu, co tihle mistři A.O.R. kříženého s pomp a art rockem předváděli v letech devadesátých a hlavně v novém tisíciletí. Až přehnaně předimenzovaná klávesová hradba postupně ustupovala střízlivějšímu skladatelskému pojetí a nadýchaná kytara Iana Crichtona dostávala větší manévrovací prostor, ve kterém mohla snáze rozdávat spousty překrásných tónů a melodií.

Úvodní skladba How Long je i na moje poměry (určitý druh obdivu/respektu k podobné produkci) docela příšerná. Umělohmotná bakeliťárna s odstrašujícími disco klávesami a uhozenou melodií. Raději ji přeskakuji, páč nechci mít zkaženou náladu hned na začátku desky. Naštěstí hned druhá skladba vyznívá podstatně lépe. V písni Humble Stance se Saga prezentuje jako klasická osmdesátková kapela s mohutným klávesovým parkem, silnou melodickou chutí a vepředu vytaženým Sadlerovým operním patosem. Climbing the Ladder začíná niterněji, posléze však nabere na obrátkách, ale v náznacích zde nepřestávám slyšet pozdější Genesis model 83. Takže kdo od koho vlastně opisoval? Will It Be You? má naopak rockovější mezihru, která kapele nebývale sluší. Mezi povedené pasuji i skladbu Perfectionis, a hlavně poslední dvojici, nejatmosféričtější, ladnou Ice Nice a mohutnou Tired World.

První deska Sagy není bez chyb. U kláves ještě nestojí Jim Gilmour, ale nějaký Peter Rochon. Přesto není jejich zvuk od pozdějších alb (Silent Knight) nijak výrazně odlišný. V této kapele hráli na klávesy i tři členové současně, což se dost rapidně odráželo na jejich prvotní produkci.
Dobrá, nikterak však zásadní věc s několika příjemnými songy dle modelu osmdesát.

» ostatní recenze alba Saga - Saga
» popis a diskografie skupiny Saga

Red Bazar - Things As They Appear

Red Bazar / Things As They Appear (2019)

horyna | 5 stars | 06.01.2021

Předešlý album Tales From the Bookcase dokázal pořádně provětrat zatuchlé chodby anglického neo-progového chrámu, po nichž se mnoho letitých kapel začínajících v dobáchh devadesátých, začínalo s rukama za zády příliš spokojeně a nenuceně procházet. Spolu s nevidomým multi instrumentalistou, skladatelem a zpěvákem Peterem Jonesem (vlastní projekt Tiger Moth Tales a klíčový člen koncertních Camel), vtrhli tito ostrované na tenký led onoho stylu s patřičnou razancí a stejný model, jaký použili na svém předchozím počinu, aplikovali i pro toto nové dítko, desku Things as They Appear. Znovu tedy máme co do činění s poměrně živočišným, velmi nápaditým a melodicky velice přívětivým progresivním rockem vysoké kompoziční úrovně, u něhož je profesionální ovládání jednotlivých nástrojů samotnými muzikanty jaksi automaticky vyžadováno. Materiál složený z osmi částí vznikal tentokrát společnými silami, což je na sehranosti celé čtveřice jasně patrno. Důležité slovo měl též hostující klávesista Gary Marsh, jehož aranžmá se do výsledného formátu rovněž promítla. Prvky, které na Red Bazar osobně oceňuji nejvíce, jsou vynalézavost a skladatelská zručnost. Přesně takto bych si představoval, že by zpoza svého léty vypilovaného stylu měli znít soudobí Arena, nebo Threshold. Invenčně zajímavě, neotřele, zábavně, nevyčerpaně a neomšele. Ale oproti jmenovaným jsou Red Bazar ještě pionýři a těžko spekulovat, kam se se svou tvorbou (ne)posunou za deset let. Jedno je však jasné, právě takovým kapelám jako jsou Red Bazar, Tiger Moth Tales, Lifesigns, či nový projekt Rain dnes svítí zelená, čímž se tradice ostrovní progresivní školy vzniklé v dobách Genesis, plynule předává dalším a dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Red Bazar - Things As They Appear
» popis a diskografie skupiny Red Bazar

Metaphor - Starfooted

Metaphor / Starfooted (1999)

EasyRocker | 5 stars | 05.01.2021

Také většina alb těchto zámořských vizionářů byla pro mě donedávnou zapovězenou manou. Měl jsem jen poslední The Pearl, ale v pátek konečně doputovaly do sbírky i debut a trojka The Sparrow. Protože už jsem Starfooted celkem naposlouchal, musí mé zjitřené pocity a dojmy ven....

Hned úvodní Ladder From The Sky sešle skutečně hudebně spásný žebřík z nebes. Na báječně zbarvený banksovský oceán páně Spoonera se napojují hebká kytarová plátna, dojemný hlas a razantní Koehlerovy údery. I Chaos With A Crown Of Gold omámí výpravností a nástrojovou bohatostí. Čaruje tu celá pětka - loučí se obskurně, snad až zlehka strašidelně. A máme tu čtvrthodinový hlavní chod Starfooted In A Garden Of Cans. Po akusticko-klávesovém entrée se otevírá prostor pro magické Mabryho hrdlo a dehberoucí hackettovsko-banksovskou suitu. Čistý klavír naráží na perkusní a paličkové nálety. Ambientní koberce kytar a kláves vrcholí závěrečnou hudební extází... Kapelníkovy subtilní akustiky, hlas a rytmy - toť magická vsuvka The Illusion Of Flesh. Devět minut chladivé In The Cave ukáže i odlišnou tvář Metaphor. Nádech Něžného obra je jasný - unikátní vrstvy kláves i obou typů kytar, basové pedály a všemu vévodí hlas. Seed je subtilní artovou desetiminutovkou, s mocným emocionálním vzepětím ve ´druhém´ dějství. The Bridal Chamber má jen tři minutky, ale teatrální gabrielovský příval emocí s vámi cloumá jako s loutkou. Don't Sleep po jemné ´hackettovině´ ovládnou opět klávesy a potemnělé samply, plačtivé finále jako by přišlo z jiného kosmu. Battle Of The Archons, toť Instrumentálně a aranžérské inferno. Suverénně tu zápolí neprostupnost King Crimson MkII či Gentle Giant s melodiemi opět v duchu Genesis a Yes, s lehkou jazzovou příměsí. Nu a Assumption? Kdyby nebesa seslala nějakou tributní desku mistrů Gabriela a Hacketta, bude zářit jak démant na jeho čele.

Kvintet vydal sice jen čtyři studiovky, o to víc ale pánové všechno důkladně a precizně vyladili. Jak píšou v recenzích trefně i mí kolegové, artoví velikáni jsou vzorem. Cítíte je, ale metaphorovská nadstavba vytváří místy až ohromující koktejl. Nemohu jinak, tohle zásahlo mé srdeční chlopně skutečně mocně. 6/5.

» ostatní recenze alba Metaphor - Starfooted
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon

Mark Kelly’s Marathon / Mark Kelly’s Marathon (2020)

horyna | 4 stars | 05.01.2021

Jako obrovský milovník Hogartovských Marillion, jsem vznik nového projektu jejich dvorního klávesisty Marka Kellyho pod názvem Mark Kelly's Marathon, přivítal s otevřenou náručí. První ukázky na internetu mě o jedinečnosti tohoto díla zrovna dvakrát nepřesvědčily, ale vrozená intuice našeptávala, že s důkladným a opakovaným poslechem toto dílo své přednosti časem jistě odhalí. Jako jeden z hlavních architektů hudby Marillion už od raných osmdesátých let, stál Mark za mnoha úspěchy této kapely. Jeho vynalézavý přístup dodává tvorbě Marillion čerstvý vítr, nový směr i inovativního ducha. S Kellym se tentokrát představují umělci Oliver Smith (zpěv), Pete Wood (kytara), John Cordy (kytara), Henry Rogers (bicí) a Kellyho synovec Conal Kelly na basu. V jedné skladbě se s kytarou na krku objeví také kytarista Marillion Steve Rothery.

Díky ústřednímu konceptu založenému na létání a cestování do vesmíru, je téma alba používáno jako alegorie rozpadu lidské komunikace. Vážná textová témata doprovází docela příjemná, někdy značně odlehčená a vždy velmi melodická hudba. Zúčastnění hudebníci možná nemají tak ikonickou reputaci jako jejich vůdce, ale ještě proto je nemusíme nutně podceňovat. Smith je vynikající zpěvák, jehož bohatý hlas zní záhadně i emotivně plně, podobně jako Peter Gabriel v nejlepších letech.

Album je rozdělené na dva široké segmenty s názvy Amelia a 2051. Nejprve nabízí příběh pilotky Amelie Earhartové a poté sci-fi příběh technologického zhroucení ve vesmíru. Deset základních skladeb důsledně odkazuje na alegorii lidské vzdálenosti a poruchy komunikace. Každá skladba se může pochlubit jistou hybnou silou, ale do každé budete muset investovat určitý čas, abyste objevili její kouzlo. Úvodní suita Amelia je plná nadýchaných klávesových ploch, výrazně melodických kytarových linek a řádně učesané rytmiky, které jako blesk z čistého nebe proráží onen Gabrielovsky výrazný charakteristický vokál. Změny tempa jsou sice přehledné, přesto můžeme tvrdit, že na sebe ladně navazují a postupná gradace, či prorůstání a setkávání se určitých témat, je v takto košaté muzice velmi velmi osvěžující. Po této úvodní troj-suitě, následuje trojice samostatných písní. When I Fell například začíná jako docela obyčejný pop rockový song, ovšem postupný nárůst emoční intenzity v rovině hudební i vokální, z něj nakonec vymodeluje velmi sugestivní hudební drahokam. This Time se přehrává ve svižnějším rockovém tempu a vzdáleně může připomínat rytmicky pevnější část tvorby Markovy domovské formace. Píseň Puppets s typickým sólem Rotheryho, je atmosférickým klenotem plným aranžérských kliček, tajemných zákoutí, poskládaných z geniálních nápadů svých autorů. Cítit je rovněž Kellyho nemalý obdiv k The Beatles. Progresivní rovnováha je obnovena především pomocí posledního songu 2051. 15 minutového prog eposu, který je dodáván s filmovým sci-fi tématem a příslušnými zvukovými efekty. Místy píseň připomíná tvorbu Lonely Robot, Sound of Contact, či Dee Expus.

Toto album přináší mnoho vynikajících momentů a uspokojí jak širokou Marillion-ovskou základnu, tak řadu klasických, k progresivnímu rocku se obracejících posluchačů. Netypická poloha Marka Kellyho přivanula na konec roku 2020 spoustu pozitivních vibrací a dala tak základ pro vznik jednoho z nejpřekvapivějších děl v sofistikované hudební oblasti posledních dnů.4,5

» ostatní recenze alba Mark Kelly’s Marathon - Mark Kelly’s Marathon
» popis a diskografie skupiny Mark Kelly’s Marathon

Birth Control - Backdoor possibilities

Birth Control / Backdoor possibilities (1976)

horyna | 5 stars | 04.01.2021

Němečtí Birth Control se s každým dalším nakoupeným nosičem posunovali v mé privátní sbírce s cd disky na vyšší a vyšší level. Prvenství oblíbenosti už navždy bude patřit cd Plastic People, avšak místo další, tedy druhé, už nějaký ten čas zaujímá recenzovaná Backdoor Possibilities. Právě zde prodělala kapela zřejmě nejzřetelnější hudební vývoj, když do svého repertoáru zapojila do té doby a na své poměry zcela inovativní a jen okrajově používané progresivní prvky. Pink Floyd-ovské a Yes-ovské tradice z alba předchozího propojila s pestrou škálou postupů, pocitů a harmonií příznačných pro tvorbu Gentle Giant. Košatost a variační prokomponovanost dle tohoto vzoru i kapel italské provenience let sedmdesátých, s grácií sobě vrozenou kapela namíchala v koktejl tvořený tisícovkou odstínů, jež postupně odebírá z obrovské palety plné sytých hudebních barev.

Hned první song, respektive jeho druhá část, nabízí podobně složité hudební variace, jaké na své pozdější alba umísťoval echt progresivní něžný obr. Čarovné kouzlo druhé Beedeepees nás odveze až k italským břehům, kde své svéhlavé kompoziční proporce a bohatství neustále se obměňujících témat podobně používali mistři v čele s PFM, či Quatro Vecia Locanda. Nejraději mám hned další, vznešeně znějící a rozvláčnou Futile Prayer - vzrušující pestrobarevnou atmosférickou koláž. Za pozornost stojí i mimořádně kreativní instrumentálka La Ciguena de Zaragoza, ovlivněná španělským koloritem a také impresionistickými barvami načichlá Behind Grey Walls.

Zkrátka, deska Backdoor Possibilities je jako procházka úchvatnou hudební scenérií. Zajímavá překvapení na vás čekají na každičkém rohu a o vzrušující zážitky plné intenzivních dojmů tu nikdy není nouze.

» ostatní recenze alba Birth Control - Backdoor possibilities
» popis a diskografie skupiny Birth Control

Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně

Plastic People Of The Universe, The / Co znamená vésti koně (2002)

Vojta | 5 stars | 03.01.2021

Byť muziku PPU znám již delší dobu, tohle zajímavé album mě docela dlouho míjelo a pustil jsem si ho až teprve loni, kdy jsem do tvorby "Plastiků" začal pronikat hlouběji.
Album, jež poprvé vyšlo v Kanadě roku 1983 se po textové i hudební stránce nese ve velmi temném duchu. Přesto je jak po textové, tak hudební stránce genniální. O místy až apokalyptické texty, poetikou perfektně padnoucí k hudbě Mejly Hlavsy, se kromě jediné vyjímky postaral Vráťa Brabenec.
Celá deska působí jako celek velmi dobře, a tak je hodně těžké vybrat nejlepší skladbu. Mezi nejlepší věci na albu ale rozhodně patří dvě, skoro až hymnické skladby, a sice "Samson" (s textem Pavla Zajíčka), hodně temná, ale stejně geniální je i bezmála sedmiminutová "Fotopneumatická paměť" s biblicky inspirovaným textem.

Skvělé album, na němž bychom marně hledali slabá místa uzavírá monumentální jedenáctiminutový opus "Osip" ozdobený zpěvem, či spíše recitací a posmutnělým atsaxofonem Vráti Brabence.

Na závěr nutno dodat, že se program "Co znamená vésti koně" dočkal v roce 2017 živého provedení ve spolupráci s Moravskou filharmonií Brno, které vyšlo na stejnojmenném CD.

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The

Cohen, Leonard - Songs of Leonard Cohen

Cohen, Leonard / Songs of Leonard Cohen (1967)

jiří schwarz | 5 stars | 03.01.2021

Nikdy nikam jsem o Leonardovi nepsal. Je to natolik srdeční věc, že je obtížné zachovat alespoň trochu objektivního odstupu. Ale teď už jsem natolik starý, že si to snad můžu dovolit. Leonard mě provází přes 45 let. A začnu pěkně od začátku.

O 5 let mladší než Leonard, folkařka Judy Collins vydala v r. 1966 své 6. album, kam zařadila 2 Leonardovy písně, Suzanne a Dress Rehearsal Rag. Vzbudilo to zájem o dosud ve světě pop music neznámé jméno, pouze kanadští intelektuálové ho znali coby literáta. Skončilo to smlouvou s Columbií (CBS), kdy židovský básník a romanopisec z Montrealu, do té doby již 8 let kmenově pobývající na řeckém ostrově Hydra s krásnou Norkou Marianne, mohl v r. 1967, ve svých 33 letech, nahrávat v New Yorku své první LP.

Na kytaru hrával LC od mládí, ale vesměs jen jako na doprovodný nástroj, žádné velké fígle s ní nikdy neuměl. Doprovod španělky je taky muzikální základ 10 básní/písniček na albu. Původně měl být podle kontraktu producentem alba Bob Johnson, ale ten byl záhy CBS odvolán, neboť byl zaneprázdněný produkcí jiných umělců (mj. Bob Dylan, Johnny Cash, Simon a Garfunkel). Produkce se ujal John Hammond a po jeho odstoupení tehdy 26letý John Simon). Celkem velmi citlivě vybrali studiové muzikanty a doprovázející vokalistky, všichni decentně dobarvují Leonardovo zpívání s kytarou. Melodie jsou melancholické, ale nosné, snadno zapamatovatelné. Také jeho básnění používá celkem prostý jazyk. To, co je na něm jedinečné, je obrazotvornost, myšlenková bohatost, dokonalé podchycení nálady okamžiku. Vybroušené, tisíckrát promyšlené a přepisované. Traduje se, jak se potkal Leonard s Dylanem a bavili se o přípravě svých alb. Dylanovi napsat písničky zabralo 4 dny, Leonardovi 4 roky. Témata od lásky, vztahů, prožitků s ženami, až po historické a náboženské konotace, obvykle promítané do běžného života. Leonardův hlas nevelkého rozsahu, ale s obrovskou naléhavostí v něm obsaženou.

Dobře 4/10 skladeb jsou nesmrtelné věci, které dodnes slýcháváme na rockových rádiích (stopy 1, 5, 6, 7 – ty se také ocitly na reprezentativním výběru Greatest Hits z r. 1975), k tomu č. 10. Budu psát jen o těchto, ale i ostatní materiál jsou podobně velmi kvalitní věci.

Úvodní píseň SUZANNE (ta, kterou o rok dřív vyšla ve známost v podání Judy Collins) je věnována kamarádce, kterou potkal v rodném Montrealu. S touhle dívkou, tanečnicí patrně lehce ulítlou do asijské filosofie, byl opravdu jen kámoš (nikdy údajně spolu nespali, celkem málo obvyklý scénář pro Leonarda; neplést s pozdější ženou Suzanne Elrod, se kterou měl své 2 děti). Tato ranná Suzanne měla byt u přístavu na Řece sv. Vavřince, zvávala Leonarda k sobě na čaj. Povídali si, koukali se spolu na zaoceánské lodě, plující z Číny s nákladem čaje, pozorovali provoz na řece, jako by byli „Ježíšem na jeho dřevěné věži,“ a představovali si nesmírnost moře, na které námořníci vyplouvají (v nedalekém kostele dostávali námořníci požehnání – patrně odtud v této básni zkratka „Ježíš byl námořník“). A vznikl z toho megahit, živý i po 50 letech.

SISTERS OF MERCY (stopa 5). „Milosrdné sestry jsou stále na místě, čekaly na mě, když jsem myslel, že už nemůžu dál.“ Už zde se objevuje Leonardův osobnostní problém (který o 2 desetiletí později vedl k Leonardovu odchodu do buddhistického kláštera) – milosrdné sestry mu radí: „musíš opustit všechno, co nedokážeš uřídit: začíná to Tvou rodinou (u Leonarda středostavovskou, víceméně liberální rodinou, dodržující některé tradiční židovské zvyklosti. Miloval ji, ale zároveň si uvědomoval, jak moc ho nenaplňovala), a pak to přejde do Tvé duše.“ A dál zas Leonard o sestrách: „nebudu se zlobit, když se dozvím, že Ti osladily Tvoji noc. Ne, nebyli jsme jako takhle milenci, ale i kdyby ano, tak to bude v pořádku“. Mnohoznačnost, typický Leonard. Navíc, téma trojúhelníku – Leonard toleruje, že s jeho milenkami mohou být i jiní muži – toto téma rozvádí na svém 3. LP, Songs of Love and Hate, v další slavné písni Famous Blue Raincoat.

SO LONG, MARIANNE (stopa 6). Ta dívka bydlela se svým synkem po většinu času na Hydře, zatímco se Leonard, snažící o průnik na piedestal ve světové literatuře (psal tam básně i romány) se vydal, po 8 letech víceméně společného života v domku na útesu bez elektřiny, nakonec do kolotoče popového showbyznysu. Takže to je sbohem, Marianno. Leonard později řekl, že když písničku psal (v Montrealu, dokončil v NY), nemyslel, že je to sbohem, Marianno (také původní název písničky byl Come On, Marianne). Ale nakonec bylo. Dojemný, silný, sladkobolný refrén, se sborem. V Leonardově srdci byla Marianne ještě řadu let, i když s ní fyzicky byl méně a méně, až nakonec vůbec ne. A ona ho, jako vždy předtím, vždy a dál podporovala v jeho tvorbě a snažení. Leonard ji jistě stále miloval, když ji opouštěl. „Tak ahoj Marianne, je načase, abychom se to tomu začali smát, brečet nad tím, a znovu smát a brečet…“ … a dál: „teď potřebuju Tvou skrytou lásku, jsem chladný jako břitva“. Nevím, jestli si to vsugeruju, ale cítím, že Leonardova snad jediná adresná reminiscence na leta života na Hydře je voňavá a zalitá sluncem, jak řecké ostrovy a Marianniny blond vlasy. Cítím, že poloha této písničky je v Leonardově tvorbě hodně výjimečná.

Suď bůh, zdali je následující HEY, THAT'S NO WAY TO SAY GOODBYE (stopa 7) je jen volným pokračováním předešlé písničky, taky o loučení, taky krásná melodie. Civilní, nevelké rozsahem, ale intonačně jakžtakž jisté Leonardovo zpívání, podporované (jako vždy) krásnými, citlivě zaranžovanými ženskými doprovodnými vokály.

Závěrečná SOMEONE OF US CANNOT BE WRONG je další nádherná melodie, ano, zase sladkobolná. Doprovod jen kytara, hvízdání, a nakonec exaltovaný zpěv, přecházející v srdcervoucí řev základního motivu písně. Síla.

Co říct na závěr. Zrodila se písničkářská hvězda, mezi sledujícími folk se zapsal hned, ačkoli prodeje LP nebyly třeskuté, obzvlášť ne v USA (obchodně nepomohlo ani datum vydání, 26.12.1967). Jistě, hvězdný rozměr nebyl tehdy porovnatelný třeba s Dylanem nebo Collinsovou. První album. Leonardův témbr ještě relativně vysoký a svěží. Autentický. Prostý jazyk pro relativně složité imaginace, pocity, mnohdy s velkým filosofickým přesahem. Můj nejlepší kamarád Kuba, co mě seznámil s bigbítem, nemá Leonarda rád. Říká mu pechař (asi mu vadí ta pro něj nadměrná sentimentalita). Kubo, ne, tady se mýlíš. Jen citlivý člověk, s obrovským talentem sdělení. Životní věci, vztahy, láska, jsou, anebo aspoň mohou být vskutku sladkobolné. A Leonard je tím, co to umí nejlíp vyprávět, a přes jednoduchost slov a muziky, s obrovským nadhledem, a taky, místy, s humorem. Možná, holky mají pro tenhle způsob výpovědi větší pochopení. Ale když jsem odcházel z pražského, skoro 3hodinového koncertu v holešovické aréně v září 2008, byli viditelně naměkko i kluci. A když jsem na tom odchodu náhodou potkal Jirku Černého, na jehož antidiskotéce v Čáslavské jsem v r. 1973 Leonarda prvně ve svých 16 slyšel (zařadil So Long, Marianne), vzmohl jsem se na jediné, co mu říct: Jirko, děkuju, že jste mě s ním seznámil. Byla z toho celoživotní láska.

» ostatní recenze alba Cohen, Leonard - Songs of Leonard Cohen
» popis a diskografie skupiny Cohen, Leonard

Johnson, Eric - Seven Worlds

Johnson, Eric / Seven Worlds (1998)

stargazer | 3 stars | 02.01.2021

Tohle album s příchodem na svět to nemělo vůbec jednoduché. Je neuvěřitelné, že deska, vznikající mezi roky 1976 až 1978, spatří světlo světa až v roce 1998. Nejedná se o žádné rarity, které ležely někde v archivu, ani o nějaké jamování v nějakém texaském klubu, jedná se studio album, které se mělo vydat jako první solo deska E.J. koncem sedmdesátek. At' byl důvod zpoždění vydání jakýkoliv /ze strany Erica, nebo ze strany nahrávací společnosti, ...opravdu nevím/, je úžasné, že Seven Worlds je na světě a hraje.

Co se týče hudebního obsahu alba, je blízké deskám Tones a Ah Via Musicom. Kombinace instrumentálních a zpívaných písní, kombinace el. a aku. kytar, perfektní zvuk. Eric je schopen vyzkoušet 30 zesilovačů, aby si vybral pro daný song třeba 17tý zesík. Svou práci podřizuje kvalitě, nikoliv kvantitě, proto v jeho dlouhodobém portfoliu je alb, jako šafránu. Šafrán je vzácný a hlavně pekelně drahý a jeho všude málo, proto to spojuji s tvorbou tohoto vyjímečného kytaristy, skladatele a textaře.

Hodnocení ??? Jasné tři ježatý. Je to skutečně dobré album. Nemá slabý moment, jako celek je silné a dobře poslouchatelné. S každým poslechem jde výš a výš, ale pořád bude u mě na těch slušnejch třech, Eric vydal i lepší věci.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Seven Worlds
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric

McKennitt, Loreena - An Ancient Muse

McKennitt, Loreena / An Ancient Muse (2006)

jirka 7200 | 4 stars | 02.01.2021

Předchozí album Book of Secrets katapultovalo Loreenu na výsluní mezi hudební celebrity. Vše se zdálo zalité sluncem, tragická událost v osobním životě muzikantky však zapříčinila její devítiletou pauzu, nepočítáme li živý záznam Live In Paris And Toronto, který částečně pomohl všem překlenout toto období. V roce 2006 však všem překvapeným příznivcům nadělila veliký dárek v podobě sedmého studiového alba An Ancient Muse.

Loreena důsledně studovala historické prameny o životě Keltů v dřívějších dobách a sledovala v jejich doložené otisky v krajině, který tento kmen za sebou zanechal na různých místech světa. Navštívila Mongolsko i severozápadní Čínu, Turecko i některé řecké ostrovy nebo Jordánsko. Málokterý umělec zvolil takto poctivou přípravu…

Hned v úvodních dvou skladbách, ponuré instrumentálce Incantation (která mi náladou připomněla The Host Of Seraphim od Dead Can Dance) a The Gates Of Istanbul se ocitáme v opojném světě etnické muziky, která přímo navozuje pocit fyzické přítomnosti na trzích a uličkách kdesi na Blízkém východě.Drnkání na bozouki a hra na ňiněru spíše odkazuje na starověkou řeckou kulturu, třetí skladba Caravanserai však v toku času přiznává skotské folkové prvky. Zajímavé spojení. The English Ladye and the Knight zvukem harfy a různých viol zase navozuje barokní atmosféru potemnělého středoevropského kostela. Kecharitomene a Sacred Shabbat se opět obloukem vrací někam do tureckých reálií a naznačují, že Keltové zanechali stopy i v lidové muzice tohoto národa.
Zbývající Penelope's Song a Beneath a Phrygian a částečně i Never-Ending Road (Amhrán Duit) se spíše přibližují hitovějším parametrům předchozího alba Books of Dreams a dost koketují s popem. Připomínají produkci Enyi a tyto skladby poměrně silné album trochu ředí a já s nimi moc nesouzním.

Závěrem : Loreena po devíti letech na svém comebackovém albu potvrdila neotřesitelnou pozici písničkářky, která ve vlastních písních dokáže mistrně rozpustit různé etnické hudební vlivy ve specificky pojatém irském folku. Tímto přístupem se přiblížila k Dead Can Dance, kteří tvořili obdobným způsobem. Nahrávka vznikla v Real World Studiu Petera Gabriela, finanční rozpočet natáčení byl takřka neomezený a tak se na nahrávání skladeb podílelo cca padesát hostů exkluzivních jmen, kteří ozvláštnili album zvuky různých exotických nástrojů. CD bylo tehdy nominováno na ocenění Grammy za nejlepší současnou etnickou nahrávku, svým masteringem tomu jistě napomohl i slovutný Bob Ludwig.

Po technické stránce skutečně brilantní dílo, proto jej lze na trhu najít v různých Hi-Res formátech, nechybí ani MSFL mastering. Kdo chce nahlédnout na etnickou muziku optikou Loreeny McKennitt, tak jistě zklamán nebude.


» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - An Ancient Muse
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Pulp - Different Class

Pulp / Different Class (1995)

joel | 4 stars | 31.12.2020

Different Class je páté studiové album anglické rockové skupiny Pulp. Bylo vydáno 30. října 1995. V roce 1996 získalo cenu Mercury Music Prize. Celého album je ve stylu melodického alternativního britského rocku až popu, žádná skladba nevyčnívá nad druhou, snad jedině svižná a nejznámější "Disco 2000" a pomalejší „Something Changed“. Za zmínku ještě líbivá skladba „Monday Morning“. Podle mého názoru na tuto kapelu navázala s podobným stylem kapela Qasis. Album je nenáročné na poslech a někdy si ho pouštím jako kulisu k jiné činnost.

» ostatní recenze alba Pulp - Different Class
» popis a diskografie skupiny Pulp

C & K Vocal - Generace

C & K Vocal / Generace (1977)

Danny | 5 stars | 31.12.2020

Jsou okamžiky, kdy se mi hudba před očima mění v barevný obraz. Čím je hudba lepší, tím je imaginace silnější. A konkrétnější. Při poslechu alba Generace vidím na pomyslném obrazu každý detail, zřetelně všechny barevné plochy a lomy světla i na těch nejjemnějších záhybech. Je až neuvěřitelné, kolik zajímavých alb vzniklo u nás v podmínkách rudé kulturní izolace. Bez možnosti sledovat to, co se v hudbě ve světě aktuálně děje a být součástí dějinného vývoje bez omezení. Mělo to současně své bizarní výhody, tuzemskému tvůrci byly zahraniční modely jen naznačeny, částečně poodkryty v omezeném vzorku, ke kterému byl schopný se dostat. Zbytek si musel domyslet sám. Využít své tvůrčí schopnosti. Proto tu vznikla díla, která si se skvělou hudbou ze zahraničí v ničem nezadala a mnohokrát ji i předčila. Neobsahovala stylové stereotypy, protože je obsahovat nemohla. Album Generace souboru C&K Vocal do této kategorie patří. A je to další z tuzemských alb, na které jsem pyšný a poslech si vždycky užívám.

Mám rád všechny sestavy C&K Vocalu, každá měla jinou barvu a byla jinak zajímavá. Ta, která se sešla při natáčení tohoto alba, byla svým způsobem výjimečná. Už tím, kolik osobností, jež dokázaly obstát i na sólových cestách, obsahovala. Vlastně každý ze zpěváků tělesa do dění na tuzemské scéně později nějak zasáhl. Z některých se staly pěvecké hvězdy, ostatní tak učinili třeba v roli producentů, supervizorů nebo skladatelů či textařů. Snad jen s výjimkou Mileny Červené. To ovšem její podíl na tomto albu vůbec nesnižuje. Jen to ukazuje na to, jaká sestava C&K Vocal tehdy v polovině 70. let tvořila. Stejně impozantní je ale i seznam hudebníků, kteří nahráli instrumentální party a seznam těch, kteří v roli autorů za nahrávkou stáli. Co je ale podstatné, setkání zajímavých osobností tuzemské scény dalo vzniknou mimořádnému a nestárnoucímu albu.

Téměř všechny texty alba napsal Ladislav Kantor, veskrze osobitý textař se svérázným viděním světa, jehož optiku vnímání okolních dějů jsem měl vždycky strašně rád. Dva texty ovšem nepocházejí z jeho dílny, jejich autorem je básník a textař Josef Kainar a doprovázejí obě převzaté skladby: Rám příštích obrazů a Doky, vlaky, hlad a boty. Ano, klasiku z alba Kuře v hodinkách legendárního Flamenga. Alba, které bylo díky emigraci některých členů, jak se říkalo, na indexu. C&K Vocal krásným gestem oživil odkaz tuzemské rockové veličiny. Mimochodem, druhou z dvojice skladeb hraje dnes na svých koncertech Luboš Pospíšil. To jsem ale odbočil. Rám příštích obrazů vám v podání C&K Vocalu vyrazí dech, zpěváci se tu kromě zpívaných partů zhostili i vokální realizace původně instrumentálních sól. Nad krajinou doprovodných nástrojů se tu do výšky pne impozantní vokální propletenec s Helenou Arnetovou v centru. Je to parádní záležitost. A Kainarův text je výborný. Cerhova a Kantorova Na kraji je zpočátku zklidněná, v Cerhově zpěvu civilně plynoucí. Postupně ale nabírá dech a sílu, Cerha přestává šetřit dynamikou a instrumentace je stále širší. Vokální party jsou najednou všude, představují se v krátkých sólech i v mrazivé ploše kdesi za scénou. Skvělé. Nemá cenu tady stanovovat nějaké vrcholy a zásadní okamžiky alba, Generace, to je kompaktní blok silných skladeb. Album navíc nemá místo pro to, které by vám umožnilo na chvíli si odskočit. Lásko, lásko - kompozice dvojice Ota Petřina a Ladislav Kantor - je další z důmyslných okamžiků a tady velmi doporučuju, neposlouchejte jen Pospíšilův part, ale všechny hlasy kolem něho, vokální aranž je totiž hodně zajímavá. Ta instrumentální samozřejmě také, vždyť ji má na svědomí Petřina, včetně závěrečného kytarového sóla.

Obě strany vinylového alba otvírají flamengovské kusy, tu druhou Doky, vlaky, hlad a boty. I tady si zpěváci mezi sebe rozdělili celou původní instrumentaci a poprvé tu výrazněji slyšíte Ladislava Kantora. A je tu Generace, titulní skladba, a tady soubor více vsadil na horizontální vedení hlasů. V barevném dialogu se tu střídají Petra Janů, Jiří Cerha a Helena Arnetová. Je tu taky dobře slyšet, jak skvěle se k sobě hlasy svým charakterem hodí. Současně se nám tu C&K Vocal představuje ve vokálních harmoniích, v rozsáhlých a vnitřně strukturovaných zpívaných akordech. Je velmi působivé sledovat třeba jen tuto složky hudby. Člověk při poslechu neví, kam dřív skočit.

Závěr alba obstarávají dvě skladby, které jsou koncepčně jiné. Subtilnější a celkově křehčí Vteřiny s renesančním přídechem v instrumentálním doprovodu nám navíc představují Arnetovou a Pospíšila v jejich silných okamžicích, oba zpívají vázaně v dlouhých tónech a zejména u Pospíšila je to možná jediná skladba, kde ho takto můžete slyšet. Závěrečný Chorovod je předělaná klasika polského hudebního hledače Marka Grechuty, jehož originál Korowód se objevil na stejnojmenném albu z roku 1971, pod kterým je podepsáno seskupení Marek Grechuta / Anawa. Skladba působí jako jazzrocková základna pro party sólových nástrojů, v těchto rolích se tu ale samozřejmě opět představují zpěváci C&K Vocalu a každý tu sám za sebe modeluje své vokální představení.

Co napsat závěrem? Album představuje nevšední zážitek.

» ostatní recenze alba C & K Vocal - Generace
» popis a diskografie skupiny C & K Vocal

BBP - podzemní orchestr - Je čas!

BBP - podzemní orchestr / Je čas! (2018)

Vojta | 5 stars | 30.12.2020

V pořadí již čtvrté album "Je čas!" pražského undergroundového souboru skrývajícího se za tajemným názvem BBP se mi stalo zhruba před rokem jakousi pomyslnou vstupenkou do pro mně nádherného a neprobádaného světa tuzemské undergroundové muziky.

Typicky nezaměnitelný sound podzemního orchestru, jehož členové vystupují pouze pod čísly, nebo přinejlepším přezdívkami, je kromě mnoha dechů a violy dotvářen také spoustou nehudebních nástrojů (po vzoru raných DG 307), jakými jsou například pila břichatka a různé plechy a kovové trubky.

Celkově temné vyznění všech skladeb na albu dotvářejí kvalitní texty z pera samotného Otto Kunnerta, z nichž některé např. "Nepovyšuj se", nebo "Řeka krve" slouží jako varování před lidstvem samým, nebo popisují tíživý úděl pozemského (ne)bytí "Je čas!" a "Rozhodnutí", Album ovšem obsahuje i písně sarkasticky milostné: "Kill me" a sem tam i nějaký ten satyrický popěvek, jakým je úvodní "Bajkal"

Suma sumárum pánové a dámy z BBP více než dobře navazují na typický zvuk PPU a DG 307 a skvěle pokračují v jejich odkazu. Hudba tohoto podzemního orchestru je přes svou značnou potemnělost plná určité energie a jisté dávky tajemna a v dnešní pocuchané době si jistě najde pár dalších příznivců.

» ostatní recenze alba BBP - podzemní orchestr - Je čas!
» popis a diskografie skupiny BBP - podzemní orchestr

Prokop, Michal - Kolej Yesterday

Prokop, Michal / Kolej Yesterday (1984)

Danny | 5 stars | 30.12.2020

Kolej Yesterday je dalším albem z domova, které považuju za zcela zásadní. Sešly se tu ve šťastném spojení podstatné prvky: silné písně v zajímavých aranžích a dobré texty. Tvůrcům nebylo zatěžko rozepsat někdy i velmi složitou instrumentaci, energie se ale vyplatila a vrátila se zpět v podobě skvělých skladeb. Kolej Yesterday je současně dalším domácím albem, které opustilo typické rockové vzorce a našlo si svou podobu. To jsou ty šťastné okamžiky, které mám rád a poslech alba je pro mě pořád hudebním svátkem; i po těch letech.

Hrubého Předehra 1984 je vhodným předkrmem před opravdovou hostinou. Navíc v mnohém napoví, co vás čeká - hudba prokomponovaná, která se nedá nahodile najít v rámci improvizace. Tohle je kombinace nápadů a schopnosti s nimi zacházet. Rozepsat je do partitury. A tato schopnost není zrovna běžná. Dnes se každý, kdo dokáže poskládat za sebe pár akordů, považuje za skladatele.

Právě v širokých aranžích leží kouzlo skladeb tohoto alba, představují totiž náležité krajiny pro nádherné texty. Mužem v pozadí byl tady Ladislav Kantor, on zosnoval podstatu tohoto programu a dohlížel na to, aby všechny složky měly odpovídající kvalitu. On, výsostný textař, nepřispěl nakonec žádným textem. Této role se tu ujalo několik mimořádných veršotepců, z nich pak nejvýrazněji básník Pavel Šrut, který přispěl šesti texty.

Asi nemá cenu popisovat postupně podstatu všech skladeb, všechny jsou zajímavé a nabízejí ještě něco navíc: každá je jiná. Kromě ostřeji laděných kusů tu najdeme i rockové šansony, formu, která Prokopovi velmi sedí. Hned první z nich, Skoumalova a Šrutova Stará píseň, patří k zásadním kusům zpěvákova katalogu. A tady musíme dodat další významnou součást kvality této nahrávky, a tou je sám Michal Prokop, vokální veličina a ústřední postava veškerého dění tady. Úžasný hlasový rejstřík díky svému přemýšlivému přístupu propojuje s uváženým výrazem. A je v tom nedostižný. Moc ho v tomto obdivuju.

Básník Josef Kainar měl své hudební alter ego, důsledně navíc své básně odděloval od písňových textů, které psal. Hudebnost a sklon k rytmizaci jsou patrné ovšem i z jeho básní. Pokud si poslechnete Petrem Skoumalem zhudebněný Odjezd, pochopíte. Žádné slovo tu nezazní jen tak, pro každé slovní spojení existuje nějaký důvod a finální montáž s hudbou, to je malý zázrak. Prokop sám přispěl nejen hybnějšími skladbami Blues pro poštovní doručovatelku (s vtipnou citací lidového popěvku Jede, jede poštovský panáček) a Tramvaj, ale hlavně nesmrtelnou klasikou v podobě dvojice pecek V baru jménem „Krásný ztráty“ a závěrečného Blues o spolykaných slovech. Ano, až si pro mě přijdou... A radši nedodávejme, kdo si pro nás přijde. Musím dodat, že autorem skvělého textu je Jiří Žáček, stejně jako v případě skladby Blues milenců z kina Svět, ve kterém se ústřední dvojice zbytečně hryže do rtu a válí se po sobě ve křoví.

Chybí snad ještě něco? Samozřejmě, výborná a báječně fantazijní Bitva o Karlův most autorské dvojice Hrubý/Šrut. Kdo někdy zkoušel psát písně, tak ví, že dát dohromady něco takového, je skoro nemožné. Pánové, klobouk dolů! A na úplný závěr jsem si nechal zjevný vrchol alba, titulní Kolej Yesterday. Těžko říct, jestli skladatel Petr Skoumal a básník (a textař) Pavel Šrut napsali někdy něco silnějšího. Možná ano... Tohle album se mi nikdy neoposlouchá a obdivuju všechno, co nabízí.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Kolej Yesterday
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal

Foreigner - Agent Provocateur

Foreigner / Agent Provocateur (1984)

horyna | 4 stars | 29.12.2020

Agent Provocateur je poslední stále ještě dosti dobrá deska britsko-amerických melodiků Foreigner. Poslední na dlouhou dobu. Inside Information byl už jen slabě přeluhovaný čaj a pokus s Johnny Edwardsem honosící se názvem Unusual Heat, nevyšel vůbec. Lou Gramm byl zkrátka nepostradatelný. Agent plynule navazuje na předchozí 4-ku. Většina písní stále disponuje silnými hudebními myšlenkami a v místech, kde kapele trochu dochází dech přispěchá zachránce/zpěvák Lou Gramm s potřebnou dávkou vlastního charisma, aby skomírající skladatelské potenci dodal šťávu a pořádnou jiskru.

Leader, kytarista a ústřední skladatel Mick Jones si byl vědom, že po masivním úspěchu onoho předchůdce, musí přijít alespoň s obdobně silným materiálem. Na singlové úspěchy tři roky starých skladeb tentokrát navázal, ale dle vzoru mega úspěšné Waiting for a Girl Like You, sestavil pro jistotu na aktuální desku balad mnohem víc. Znovu se jako jednička ukázala dle mého vůbec nejlepší skladba celých Foreigner, přenádherná baladická holubice I Want to Know What Love Is, která se po podařeném energy otvíráku Tooth and Nail a nachově nadýchané, neméně vydařené oplodňovací jistotě That Was Yesterday, vyhoupla v rotacích zaoceánských rádií do každodenního programu. Ale ještě zpět k zmiňované Want to Know What Love Is. Její vstřícný charakter, pozitivní a hřejivá atmosféra, spolu s krásně vláčným tempem a Grammovým uhrančivým frázováním i odzbrojujícím sborovým refrénem, činí z písně jednu z vůbec nejkrásnějších srdceryvných balad na rockovém trhu. Snová linie alba pokračuje ještě se čtvrtou Growing Up the Hard Way, jinak celkem nenápadné, avšak na pevné basové figuře postavené elektrizující písni. Střed desky pro mne osobně dost upadá. Reaction to Action i Stranger in My Own House řadím k typickým, ke glamu se klonícím "průměrnostem", za každou cenu si tykající s našminkovanou dobou. Zpět na melancholickou stranu desku kloní hřejivé klávesové rejstříky v A Love in Vain, další, mírně přes kopírák vyšmirglovaná balada Down on Love (Lou zachrání i nezachranitelné, ale ten refrén stojí opravdu za to) i ne nepodobná Two Different Worlds. Svižnější konec pak obstará pozitivní She's Too Tough. Žádná sláva, ale...

Miluju pompézní rock, A.O.R. a řadu těch načančaných, aristokraticky vyhlížejících souborů a jejich, na silové klávesové hře založený repertoár. Některé už příliš přeslazené a přecukrované produkce však s povděkem raději odmítám. Foreigner řadím asi podobně jako většina příznivců tohoto stylu na jeden z vrcholů pomp-rockové pyramidy. Jejich cit pro melodie, nádherný klávesový opar nad písněmi se vznášející, Grammův mohutně sytý témbr a tvorba sic jednodušších, za to však zapamatovatelných písní podepřených velkolepými refrény, je v této oblasti podobně legendární, jako je legendární produkce například Deep Purple v sekci tvrdě rockové. Agent Provocateur je pak typickým produktem kapely, jejíž největší slávu zažehla synthetizerová léta osmdesátá.

» ostatní recenze alba Foreigner - Agent Provocateur
» popis a diskografie skupiny Foreigner

Pospíšil, Luboš - Tenhle vítr jsem měl rád

Pospíšil, Luboš / Tenhle vítr jsem měl rád (1982)

Danny | 5 stars | 29.12.2020

Pospíšilův debut je pro mě současně jeho nejlepším albem. Řadím ho k tomu nejzajímavějšímu, co v tuzemsku kdy vzniklo. Zásadní měrou se o to zasloužil muž v pozadí: Ota Petřina. Na albu je jeho nejsilnější věc, titulní skladba Tenhle vítr jsem měl rád a taky jeho originální aranžérská stopa. Petřina byl vždy důkazem toho, že podstatou dobré hudby je instrumentace. Jeho schopnost psát partitury byla mimořádná. Nesmíme ale ještě zapomenout na to, že posledním důležitým prvkem silného kompletu byly Kantorovy texty, které tady možná dosáhly svého vrcholu.

Tenhle vítr jsem měl rád je zásadní píseň celé Pospíšilovy kariéry, hrál ji vždy, když jsem byl na jeho koncertě. A viděl jsem ho fakt mockrát. Je skoro neoposlouchatelná a díky textové rovině i zcela nadčasová. Je to výborný kus. Pokud jste Pospíšilův koncert viděli někdy poslední dobou, nemohlo vám uniknout, že se do jeho setlistu vrátila další podstatná věc jeho kariéry, skladba Kniha míjení. Spojení příjemně nestabilní hudby a mnohovýznamového Kantorova textu tady nabízí jeden z vrcholů už tak našlápnuté nahrávky. Moc jsme si album užívali v době vzniku a u vytržení jsem z něho i dnes. A není mnoho alb, která takto vnímám. Poprvé se tu taky objevuje Pavel Šrut, básník a textař, který je v následujících letech s Pospíšilem úzce spojen. Jediný jeho příspěvek – píseň Ten zcela tvůj způsob chůze (přebásněný Robert Graves) – důmyslně doplňuje reliéf tohoto alba. Svérázné a mnohokrát vychýlené blues vlastně představuje typický Pospíšilův rukopis, kdy mu nic není svaté. Nepravidelnost půdorysu jeho skladeb je pro něho vlastně příznačná.

Osobitý Petřinův hudební svět, postavený na důležitých detailech, tady symbolizuje Věčně hraný předfilm v bio Láska. Ladislav Kantor pro něj napsal jeden ze svých nejpovedenějších textů a spojení obou složek tu má mrazivý účinek. Nónový akordický rozklad v kytaře, který je tu ústředním bodem aranžmá, následně vzhledem k jeho expresivitě napodobovala řada muzikantů. V této písni zní ale autenticky a tudíž přesvědčivě. Rockovější polohu kolekce nabízí Sběratel, harmonicky (opět) zajímavě vychýlená skladba, jejíž melodická těkavost je její hlavní předností. Hudbu bez předsudků na závěr první strany vinylu přináší zarputilé blues Léta jsem měl rád velký holky. Nezní v něm nic nepotřebné, aranžmá je osekané jen na to, co je skutečně podstatné a text, vtipné a současně i krutě pravdivé zjednodušení partnerských vazeb, nemůže být příhodnější.

Druhou stranu vinylu, která je poněkud odlišná - potemněle lyričtější, otevírá nádherná balada Moře. A tady si uvědomíte, jak podstatný podíl má pro vyznění alba další důležitá formace tuzemské hudby, vokální uskupení C&K Vocal. Kontrastní položkou je tady zvláštně rotující Matějská, jejíž instrumentální doprovod se v průběhu skladby lehce proměňuje a je stále naléhavější. Krása se tu nabízí jako cudný benefit. Je to až neuvěřitelné, jak přirozeně hudba plyne všemi těmi podivnými soutěskami, ve kterých se pohybuje. Poslechněte si třeba Mlčení stromů, vánků, řek a zjistíte, jaká síla je v muzice ukrytá a jak důležitý je přínos všech zúčastněných tvůrců. Pospíšilova hudba získává všechny své odstíny díky Petřinovým aranžím, a Kantorův text opět přesahuje běžný standard. Nikdy mě to nepřestane bavit.

Finále obstarávají dvě neobyčejné skladby. Krásně imaginativní Pověst o zrození kosa, složená z několika oddělených bloků, a jedna z nejlepších Pospíšilových věcí vůbec: Vzpomínka na jednu venkovskou tancovačku r. 1966. Modulující harmonie, nestabilní a opět vykloubená bluesová základna tu s dalším neobyčejným Kantorovým textem vytvářejí nápadité vyvrcholení příběhu alba. Tenhle vítr jsem měl rád je mimořádná záležitost.

» ostatní recenze alba Pospíšil, Luboš - Tenhle vítr jsem měl rád
» popis a diskografie skupiny Pospíšil, Luboš

Mišík, Vladimír & ETC... - '4'

Mišík, Vladimír & ETC... / '4' (1987)

Danny | 2 stars | 28.12.2020

Překvapivě nedlouho po vydání "trojky", zejména vzhledem k několikaletému zákazu, kdy byl zpěvák rozhodnutím rudých pánů neviditelný, se na pultech obchodů objevil další přírůstek Mišíkovy diskografie v podobě alba Vladimír Mišík – ETC... 4. Není možné skrýt, že se album moc nepovedlo. Těžko říct, jestli se s jeho přípravou spěchalo, nebo jestli snad euforie z možnosti znovu vydávat alba otupila schopnost autocenzury. Z mého pohledu se jedná o nejslabší Mišíkovu nahrávku. A na dovršení zkázy je to současně kolekce s ne zrovna zdařilými texty. Je to zvláštní zejména u Mišíka, který mladé lidi k moderní české poezii vlastně přivedl tím, že jim ji nabídl ve zhudebněné podobě. A klasici jako Josef Kainar a Václav Hrabě vešli do povědomí (nejen) mladých posluchačů.

Karty na stůl vyloží hned vstupní Nezapomeň. Básnířka a Mišíkova manželka Eva Rudyšarová opatřila manželovu hudbu, společně s ním, popisně krkolomným textem: "Zaplatit nájem, pojistku, plyn, vyměnit hořák, případně sporák..." Mišík spíš deklamuje, než zpívá. Dvojtónová melodie vaši pozornost navíc dlouho neudrží. V refrénu pak, vzhledem k obrovskému množství slabik, které ze sebe musí v rychlosti vychrlit, spíš drmolí a není mu dobře rozumět. Zkuste si to sami: "Octnul jsem se v Pressu, co to všechno nesu. Složenky, alimenty, prošlý komplimenty. V manšestrovým saku podobám se vraku. Množej se chechtavý vize, stojím si jak věž v Pise." Instrumentace není úplně marná, nad frázovanou basovou figurou znějí v kytarách docela zajímavé harmonie, všechno ale bezpečně ničí necitlivě zvýrazněné bicí nástroje. Upleskaný zvuk elektrických bicích se spoustou zbytečných efektů se k hudbě vůbec nehodí. Asi tu skutečně Pavel Skala hraje, na druhou stranu, kdyby pod muzikou zněl bicí automat, výsledek by byl stejný.

Skladba Možná je zhudebněná báseň Josefa Šimona a díky jednoduché basové figuře zněla na koncertech docela dobře. Že je autorem hudby sám zpěvák, vám napoví obdobná dvojtónová melodie, která se objevila už v předešlém čísle. V textu jsou docela zajímavé obrazy: "Možná, že jako malé děti, ty budeš já a já ten třetí. Možná, až naše ústa splynou, poznám, že miluju se s jinou...," hudební zpracování je ale toporné a žádný mimořádný poslechový zážitek nepřináší. Ve stejně ztuhlém duchu se nese i následující Návštěvní den. Hudba se pomalu a líně sune, není v ní moc co poslouchat a Dědečkův text taky nepatří k jeho vrcholným, zejména díky plochým gramatickým rýmům (zdrželo/pršelo; nepřišel/neslyšel; hubatá/Zubatá). Pointa na konci, že přijde Zubatá, je - po té, co se dozvíte, že sestra je hubatá -, i předvídatelná. V podobných dekoracích jako úvodní Nezapomeň se odehrává i filozofující Pes, Franta a Kant, je ale o něco hybnější a rozvernější. I tady Dědeček staví svůj text tak, aby se mu to hlavně rýmovalo, v tomto případě je výsledná podoba ale docela vtipná. Jen toho mlácení elektrických bicích je tu zase až moc.

Poslech druhé strany vinylového alba žádnou změnu nepřinese. Pochod adolescentů s textem Jiřího Dědečka je právě díky této složce docela zajímavý a tady hudba (Petr Skoumal) za textem výrazně pokulhává a nepodařilo se jí zužitkovat celý jeho potenciál. Nejstrašidelnější položku alba představuje Když se zešeří – hudbou s bezúčelnou instrumentací, vokální kolovrátkovou (ne)melodií a textem, který jako by v průběhu skladby bobtnal a nechtěl vám prozradit, o co v něm jde. Pozitivním vrcholem alba je píseň Doteky dvojice Skoumal/Dědeček. Nádherná píseň s důmyslnou aranží, „nakopnutým“ basovým riffem a širokými vyhrávkovými melodiemi kytar a houslí. Jako by šlo o skladbu z úplně jiného alba, muzika vám pořád něco nabízí a Dědečkovi se tentokrát text velmi povedl. Je dokladem toho, že i o zamilovanosti se dá zpívat bez kýčovité přeslazenosti. Kdyby tady album skončilo, byla by to dobrá tečka. Poslední kus ale teprve přijde a jmenuje se Noční můra. Je to až výmluvné. Vrací se šeď a nuda, zpěv-nezpěv na dvou tónech a text o snu ve snu.

Mám album na vinylu a je jak nové, pěkné, neohrané. Ale abych nelhal, tu a tam si ho přece jen pustím.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '4'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...

Pineapple Thief - Versions Of The Truth

Pineapple Thief / Versions Of The Truth (2020)

Danny | 3 stars | 28.12.2020

Musím říct, že mě toto album příjemně překvapilo. Nejde sice o žádnou netušenou muziku - není tu rytmický nebo metrický slalom, harmonizace vychází z běžných postupů a instrumentace pracuje s tím, co už jste mockrát slyšeli - v rámci melodického pop rocku to ale vůbec není špatná věc. Na rozdíl od jiných. A co víc: kéž by takto vypadala běžná poprocková hudba, co se hraje v komerčních radiových stanicích. Pak bych pořád nepřepínal a neměl pocit kulturní apokalypsy.

Většina skladeb alba nabízí příjemný rock s promyšlenými aranžemi a odpovídající instrumentální výkony. Kapela nehledá nové postupy a současně je si vědoma svých kvalit. Prostor, ve kterém se skladby pohybují, je ale trochu úzký. Dobře je to vidět na Break it All nebo na výrazově rozmazané The Game, které svým vyzněním patří mezi zásadní okamžiky nahrávky a u kterých po chvíli víte, že vás ničím nepřekvapí. Poklidná atmosféra se kapele zalíbila a potemnělou zpomalenost servíruje jako hlavní příchuť téměř všech chodů. Celá kolekce se po chvíli takto jeví trochu strnule a jednotvárně. Chybí prvek překvapení a další písně v podobném duchu tuto atmosféru nerozptylují. Drobné detaily přesto poutají vaši pozornost a muzika si znovu a znovu žádá vaši účast. A vy na to přistoupíte.

Konec alba vás ale nechá v pochybách, protože hudba tady není moc silná. Out of Line nebo Stop Making Sense nenesou záblesk vizionářství a album ke svému konci spíš zpomalují. Přitom jde z kulis, které se tu nabízejí, vymlátit mnohem víc. Pak by The Game nemusela vypadat jak zastřený nástin možného tvaru a celé album tak strnule. Muzika má v sobě větší potenciál a pořád doufám, že ho jednou zúročí.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Versions Of The Truth
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík

Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík (1976)

Danny | 5 stars | 27.12.2020

Psát recenzi na Mišíkův debut je nošení dřeva do hlubokého lesa a v Athénách si odškrtávat další a další sovy. Album má u mě absolutorium, je to muzika, kterou si bez váhání dám třeba dvakrát po sobě. A další den zase a pořád mě baví. Kolekce, která střídá nálady a přístupy, nemá slabé místo. Je zábavná a zajímavá současně. Takových alb v tuzemských podmínkách moc nevzniklo.

Úvodní Cesta do dětství je důkazem krásy v prostém řešení, lydický koncept tady výborně funguje a sekvence septimových souzvuků v refrénu doslova rozkvétá. Nádherný úvod alba. Hudba nabízí trochu bláznivou kombinaci jazz rocku, art roku s folkem a psychedelií, a jde zjevně o všechny podněty, kterými byli tvůrci ovlivněni. A jsme rádi, že ta vykloubená doba dala vzniknout tak mimořádnému albu. Temnější Kde je můj stůl díky tomu nefunguje jak pozvání do bažin duševních krajin, ale jde v podstatě o příjemnou věc. Stejně jako v případě Jednohubek si skladbu pustíte ještě jednou, jestli vám (náhodou) v textu neunikla její podstatná část. Energický jazz rock, který přináší pecka Bazarem proměn, je jedním z vrcholů alba. Instrumentálně expanzivní skladba by mohla být chloubou mnohem slavnějších kapel, které se o podobný žánr pokoušely. A je to tak. Mimořádnou úroveň zpívané poezie pak dokladují další dvě písně: Proč ta růže uvadá s textem Jiřího Suchého a nádherná Stříhali dohola malého chlapečka, která má svůj původ v básni Josefa Kainara. Důmyslná hudba jim dodává další rozměr a udělala z nich klasické kusy tuzemského písničkářství.

Ale ještě nejsme u konce a závěrečná trojice má sílu dynamitu. Mišíkův a Žalčíkův Biograf se hudebně odvíjí od frygických struktur a má díky tomu zvláštní odstín, ten ještě umocňuje vokální part. Mišík tu nabízí jednu ze svých nejpůsobivějších podob. A rázná hudba ho k tomu doslova vybízí. Instrumentálně tu zní, částečně netušeně (nejsou totiž samoúčelné), polymetrické riffy a připravují pocitový prostor pro vrchol alba. Syn Daidalův je další skladba dvojice Mišík/Žalčík a jde o jednu z nejzajímavějších Mišíkových písní. Krásná věc přitom pořád ještě neznamená finální obraz alba, ten tu obstarává epický Kainarův příběh Obelisk. Skutečná a těžko uchopitelná tečka za mimořádným albem, jehož textové kulisy patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Buďme za taková alba rádi, nevznikají jak na běžícím pásu.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...

Mišík, Vladimír & ETC... - '3'

Mišík, Vladimír & ETC... / '3' (1986)

Danny | 4 stars | 26.12.2020

V souvislosti s tímto albem jsem si uvědomil starou dobrou pravdu: poslouchat, neznamená slyšet. Mišíkova trojka představuje zajímavou změnu ve směřování zpěvákovy "podstaty" a odklon od čistě rockových forem k obecněji pojaté hudbě. Je v tom i určitý problém, hledači rockových modelů byli tímto Mišíkem zklamáni, protože jim zmizel do prostoru, kterému nerozuměli. Každý, kdo v té době viděl Mišíkův koncert, musel ocenit posun k barevnější a plastičtější hudbě. Po dvou zjevně výborných, ale v mnoha směrech tradičních albech, se objevila nahrávka, která byla v mnohém jiná. To je přece to, co od muziky chceme!

Na albu není o zajímavé okamžiky nouze. Hudba nevyrůstá z oposlouchaného bluesového modelu (což bylo pro mnoho fanoušků matoucí), jde mnohem dál. Kapela hraje v promyšlených aranžích a dodává skladbám přesně to, co potřebují. Je to krásná ukázka rocku, který opustil přednastavené modely, protože muzika netrpí komplexem požadovaného tvaru. Je svébytná.

Trojka patří k nejlepším Mišíkovým nahrávkám. Co se týká textů, je možná úplně nejlepší. Samotáři, Blues o křestních listech nemohli mít působivější hudební zpracování. Dědečkova Kdo přijde po mně patří pak k úplným vrcholům Mišíkovy tvorby. Skvělé album. A skvělé koncerty, které ho tehdy provázely, to ale není pro kvalitu nahrávky podstatné.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '3'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...

Schlitt, John - The Christmas Project

Schlitt, John / The Christmas Project (2013)

luk63 | 4 stars | 24.12.2020

Většina lidí asi už zasedla ke sváteční večeři a těší se na balíčky pod stromečkem. Já na to netrpím, ale náladu Vánoc si přeci jenom dnes připomenu, a to tímto albem.

Chorus Hallelujah je vyvrcholením druhé části Händelova oratoria Messiah z roku 1741. Můj oblíbenec zpěvák John Schlitt se tématu chopil odvážně a k jeho původní velikosti přidal rockovou rozmáchlost. Nazpíval všechny hlasy a tuto kolekci písní otevřel vskutku velkolepě.

Následující písně jsou taková ta vánoční klasika (kterou zpracoval už dříve kde kdo) přetavená elektrickými nástroji a lehce chraplavým hlasem do netradiční podoby. Tu by mohli zarputilí rockeři (nejen) dnes ocenit.

Za sebe si po jedinečném otvíráku pro nostalgickou náladu a lehkou gradaci cením "Little Drummer Boy" a "O Holy Night". Radostí a hravostí se prezentují "God Rest Ye Merry Gentlemen", "Good Christian Men Rejoice" i "What Christmas Needs To Be". Hutným kytarovým riffem je kořením mého Štědrého večera píseň "Do You Hear What I Hear?"

I pomalé písně "That Spirit of Christmas", "We Three Kings" a "What Child Is This?" jsou povedené a pokud kromě dravosti snesete i chvíle zvolnění s větším důrazem na tklivou melodii, tak vám do koncepce tohoto rockového vánočního alba dobře zapadnou.

» ostatní recenze alba Schlitt, John - The Christmas Project
» popis a diskografie skupiny Schlitt, John

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

alienshore | 2 stars | 22.12.2020

Fates Warning ako inštitúcia progresívneho metalu je v súčasnosti učebnicovým príkladom tohto žánru. Nie všetko sa ale v zlato obráti, pokiaľ ide o veľké alebo väčšie mená v hudobnom biznise. Fates Warning prešli späť do vydavateľstva Metal Blade a prekvapivo pripravili na koroňácky rok 2020 nový album. Obálka prezradzuje čosi nie veľmi pozitívneho o samotnom smerovaní hudobného štýlu kapely a asi aj momentálneho rozpoloženia.

Album je celkove ukrutne dlhý. Už úvodný song The Destination Onward sa plazí ako lenivý smrad po nie veľmi vábnych a tvrdších hudobných plochách bez výrazného vyvrcholenia. Tak trochu priemer od prvotriednej prog-metalovej kapely. Skladby nie sú v ďalších prípadoch o nič lepšie. Metalistami kritizovaná AOR balada Now Comes The Rain sa mi páči najviac, pretože má aké také hitové ambície. Za vrchol označím 11-minútovú progovú esej The Longest Shadow Of The Day, tá skutočne prinavracia menu Fates Warning lesk a slávu. Dva hodnotné songy sú na mňa ale trochu málo. Nemám rád temnú energie, najmä ak je trochu tupšieho charakteru bez východu slnka. Dokonca počujem občas náznaky grunge, čo ma dosť irituje. Viac tvrdosti, ale menej progu a kvalitnej melodiky.

Nehcápem, čo viedlo hlavného skladateľa Jima Matheosa k vytvoreniu tohto diela, ak je jasné že nespĺňa kvalitatívne požiadavky. Žeby nedostatok peňazí na účte? To sa dá pochopiť. Nie však v prípade druhotriedneho výrobku, totiž aj muzika je len produkt k zakúpeniu pre bežných poslucháčov. Trochu si búcham hlavu o stenu, že som predošlý album Theories Of Flight neohodnotil viac. V porovnaní s Long Day Good Night je to úplne iná liga. Bohužiaľ rocková či metalová hudba má celkove zostupnú krivku kvality. Fates Warning asi už povedali všetko podstatné, pokiaľ je toto ich budúcnosť, tak skôr odporučím dať si poriadnu pauzu alebo to rovno zabaliť a neprodukovať nudné albumy, ktoré ubíjajú a neprinášajú poslucháčom radosť z muziky. Tento album je naozaj problém dopočúvať do konca ...

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Flower Kings, The - Islands

Flower Kings, The / Islands (2020)

Danny | 3 stars | 21.12.2020

Pokud bych měl na úvod vyzradit podstatu mého "příběhu" Islands, pak mě napadá: kompoziční propracovanost a výstavbová důkladnost při vytváření instrumentace; zbytečná délka nahrávky; poctivost, s jakou kapela sestavila místy trochu nesourodou hudební mozaiku; taky ale určitá předvídatelnost a kvalitativní nevyváženost. Vedle nápaditých skladeb stojí rozpačité okamžiky a chvílemi bohužel i různá klišé. Pokud přehlédnu Islands jako celek a upřednostním výrazné momenty, převažují pozitiva.

The Flower Kings vsadili na formát písně a byla to dobrá volba. Současně je potřeba říci, že instrumentální složka celé nahrávky vysoko převyšuje tu vokální. Se zpěvem jakoby si chvílemi kapela nevěděla rady. Úvod alba obstarává jedna z nejlepších položek, opravdu výborný kus: Racing with Blinders On. Je to krásná věc a kdyby v tomto duchu bylo celé album, jde o nahrávku desetiletí. Není to ale tak. Už následující From the Ground představuje typicky plochá gesta, kratičkou melodii, třítónový kolovrátek, jehož úzká melodie je na hranici únosnosti. Stejný tónový postup je i v Every Breath You Take od Police. Možná náhoda...

Black Swan je zajímavá a správně vrstevnatá skladba; zpěvová linka je ale zase úzká a v těch dlouhých vokálech není moc objevná, přistihl jsem se, že se zpěv snažím nevnímat. Zajímavý kontrast přichází s Morning News, jde o skladbu jiného pojetí, působí spíš kontrastně než zajímavě, po chvíli mě nebaví. Nejsilnější kontroverzi přináší Broken. Jsou tu harmonické spoje typické pro Neala Morse (od 0:22), kdy v durovém bloku zní mollová dominanta, až sám Morse tento fígl jeho nadužíváním úplně devalvoval. Hlavní instrumentální motiv (od 2:10) je překoplý Dream Theater, rytmické i metrické řešení fráze je identické jako v Beyond This Life od Dream Theater. Kapela tady zvolila velmi neobvyklý pětidobý tečkovaný rytmus. V Broken zní obdobná figura. Zpěv melodie, která je postavena na jediném tónu se souběžnou změnou spodní harmonie, je zase typický Morse - chvílemi mám skoro pocit, že to zpívá. Nejhorší okamžiky nastanou, když zazní nasamplovaný pěvecký sbor, v Looking for Answers se tento postup pojí s banální kytarovou muzikou. Závěrečná Islands: místo velkého finále zní další mátožný kus a opět je tam nepřeslechnutelný Neal Morse, vedením táááhlýých melodií i tím sladkobolem a nasamplovaným pěveckým sborem v podkresu. Odvaha k překvapivým hudebním řešením se úplně vytratila, tohle je hra na jistotu a nuda.

Islands je (i přes všechny výhrady) zajímavá nahrávka s několika skvělými momenty. Úvod druhého CD, až po Islands, tvoří velmi silný repertoár. Kapela ukazuje, že abstraktní muzika ji sluší, stejně jako zasněné nebo divadelně významové plochy. Tady je kapela nejsilnější.

Je obtížné pro tyto kapely přicházet s novými alby. Pokud by se výrazně odklonily od zavedeného modelu, přišly by o posluchače. Zkušenost mimořádných nahrávek posledních let ukazuje, že cestou k progresi je opuštění rockového řečiště. V rámci rocku nic mimořádného už dlouhou dobu nevzniklo. A asi ani nevznikne. Proto nezbývá než neustálá recyklace toho, co fungovalo a funguje. Některé kapely se takto dostaly do slepé uličky a jejich tvorba je z hlediska úplné ztráty invence (a soudnosti) obtížně poslouchatelná. Jiné kapely dokáží v tomto prostředí přicházet s alby, která stojí za poslech a v drobných náznacích ukazují, že by bylo v jejich silách zavedené modely posunout dál. A třeba i mimo rámec rockového spektra. The Flower Kings mezi tyto kapely patří. Přesto jsou vlastně důkazem toho, že takto pojatá rocková hudba je vyčerpaná. A chceme-li hudbu odvážnější, musíme opustit svět rockových forem. Mnoho skvělých alb poslední doby je toho důkazem.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Chick Corea Elektric Band  - The Chick Corea Elektric Band

Chick Corea Elektric Band / The Chick Corea Elektric Band (1986)

Danny | 3 stars | 21.12.2020

Hvězdná formace Chick Corea Elektric Band nabídla v roce 1986 milovníkům neotřelé hudby svou podobu smooth jazzu. Dobrodružství debutového alba má ale své meze a je - řečeno slovy klasika - progresivní v mezích zákona. Uhlazená hudba jen těžko upomíná starší Coreovu tvorbu a žádné stylotvorné kompozice tady nečekejte. Ani explozivní hudbu, kterou znáte z Light as a Feather nebo Hymn of the Seventh Galaxy. Debutové album Chick Corea Elektric Band je s Coreovou tvorbou ze 70. let těžko srovnatelné. Odvaha k objevování nových postupů rozhodně nepatří k přednostem alba. Přesto pod hlavičkou této skupiny natočí Corea pozoruhodné album, jedno ze svých nejlepších, na kterém se vrátí ke svébytné podobě modal jazzu, na to si ale ještě musíme dva roky počkat.

Přestože nejde o žádný průšvih, je pro mě toto album jedno z nejhorších, pod kterým je Corea podepsán. Zjednodušení hudby souvisí s dobovými postupy, fragmenty nápadů byly roztaženy do větší plochy a opatřeny instrumentací, která mohla vzniknout jen v této dekádě. Oblíbený koncept přinesl hudbu srozumitelnou a dobře přístupnou. Corea se tímto albem asi nejvíce vzdálil od přístupu, který uplatňoval pod hlavičkou Return To Forever nebo od alb z konce sedmdesátek. Podstatným tvarem jazzově laděné hudby 80. let byl smooth jazz, hudba postavená na přehledných strukturách a snadném uchopení. Zjednodušeně řečeno: pop jazz. Corea je kreativní tvůrce a i takto pojatá hudba je v jeho případě dobře poslouchatelná, sílu starších děl ale postrádá.

Album nabízí směs syntezátorového jazz pop/rocku a silného odéru 80's. Směs Coreovy svébytné muzikálnosti a jednoduchých tvarů, ve kterých se smooth jazz pohybuje. Album Chick Corea Elektric Band je medley všeho popsaného. Chvílemi si připadáte jak na diskotéce, v jiných okamžicích hudba zní jak z hollywoodského trháku o policajtech, kterým dominuje Eddie Murphy. Není to špatně, má to své plusy a je potřeba Coreovi přiznat určité kouzlo imaginace. Velkou jízdu pak představuje Got a Match?, nečekaná bopová pecka, která kompozičně nenabízí netušené pevniny, v sólových partech je ale zajímavá. Blýsknou se tu všichni zúčastnění a vedle Corei je výborný zejména basista John Patitucci. Na druhou stranu položky jako Side Walk, Elektric City nebo India Town nabízejí vlastně totéž: jednoduchý riff a nad ním prostou melodicko-harmonickou nadstavbu. Muzika se točí pořád dokola a za chvilku vás přestane bavit, a to jsou okamžiky, kdy mám s hudbou na albu problém. Uposlouchat ten jazzový popík, který by v dobách Return To Forever byl nemyslitelný, je chvílemi obtížné. Opravdu zajímavým kouskem je tu King Cockroach, skladba v odvážnějším střihu s výborným (a mým oblíbeným) Scottem Hendersonen. Vrchol alba.

Debut kapely, kterou Chick Corea pro druhou polovinu 80. let poskládal, představuje zvláštní položku v jeho diskografii. Určitý závan svěžesti je kompenzován transparentními strukturami a snadněji uchopitelnými skladbami, ve kterých na mnoha místech hraje podstatnou roli parfémovaný pop jazz. Hladinu cukru v krvi své muziky si ale Corea úzkostlivě hlídá a album vesměs mizerné by nikdy nevydal.

» ostatní recenze alba Chick Corea Elektric Band - The Chick Corea Elektric Band
» popis a diskografie skupiny Chick Corea Elektric Band

Flower Kings, The - Flower Power

Flower Kings, The / Flower Power (1998)

legolas | 5 stars | 18.12.2020

The Flower Kings nebyli jen kopírkou slavnějších Yes. Vycházeli ze stejného modelu, ale nikdy nehráli jako oni. Na rozdíl od takových Citizen Cain, kteří své vzory Genesis nestoudně napodobují, že je z toho člověku kolikrát až vnitřně trapně. TFK jdou po své cestě. Jejich podobnost na Yes pramení z podobného aranžérského přístupu. Stolt hraje iluzorním způsobem jako kdysi Howe a Bodin kreslí totožné scény jako kdysi Wakeman. Významná je i rytmika, kde Roineho bratr Michael drží výraznou basovou stoupu a ve své hře je hodně kreativní a vynalézavý. Totéž se dá říct o dvojici Jaime Salazar bicí a Hasse Bruniusson perkuse. U Yes se o podobnou práci staral jenom Bruford, ale čtyři ruce zmůžou víc a je to místy znatelně slyšet.

Druhá dvoj diskovka Flower Power je členěná do dvou sekcí. První zabírá suita Garden Of Dreams. Druhá využívá běžný písňový model. Garden Of Dreams je hodinovou procházkou krajinami Yes z období nepochopeného alba Tales From the Topographic Oceans. 2CD patří k nejvyrovnanějším sbírkám co od TFK znám a nebudu vybírat nejoblíbenější skladby, protože bych sem musel zkopírovat celý track list. Ten je parádní od začátku do konce. Invenčně je to plejáda mimořádně silných motivů a soudržných celků. TFK obsadili na konci devadesátých let dlouho vyprázdněný progresivní trůn a až neuvěřitelně snadno navázali na úspěchy Yes, Genesis i Marillion. Patřili mezi první, kteří v této dekádě pomohli znovu rozproudit horkou umělecky napumpovanou krev, která se dlouho schovávala v těch nejtenčích záhybech a konečcích navazující na životodárné tepny sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Flower Power
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Karfagen - Principles and Theory of Spektra

Karfagen / Principles and Theory of Spektra (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 17.12.2020

Letošní covidová doba muzikantům moc nepřeje a většině z nich již přichystala nejedny horké chvíle. Rušila se většina koncertních turné i jednotlivá vystoupení, přesouvalo se vydání nových alb, které se v posledních letech paradoxně staly spíše jakýmsi promo materiálem na následné turné skupiny. Jak se zdá, tak činorodého Antony Kalugina takové patálie nezastaví, léta vydával několik alb za rok a ani letos tomu není jinak. V lednu spatřilo světlo světa Birds of Passage, v říjnu sólová deska Marshmallow Moondust 2020 a v prosinci aktuálně hodnocené Principles And Theory Of Spektra. Krom toho připravil několik výhodných setů starších desek a DVD za zvýhodněnou cenu, ke kterým jako bonus přidal i nějaké dema a dříve nevydané nahrávky. Neuvěřitelné.

Co se týče nové desky Karfagen, tak mnohé naznačil samotný název - „Principles And Theory Of Spektra". Kdo v dřívějších letech sledoval tvorbu tohoto souboru, tak tomu bylo jasné, že Antony odkazuje ke koncepčnímu albu Spektra z roku 2016. Ano, na novém nosiči se objevily instrumentálky složené a nahrané v rozmezí let 2015-6 (alba 7 a Spektra). V letošním roce byly oprášeny a nově smíchány. Před poslechem jsem měl trochu strach, že se bude jednat o nějaké méně povedené přebytky vyřazené ve studiu. K dovršení všeho, album Spektra se mi nikdy moc nelíbilo, při vší snaze o pestrost mi materiál připadal fádní a zvuk dost syntetický. Po několika přehráních novinky mne však napadlo, že tehdy některé songy nebyly použity spíše pro svoji rozsáhlost...

Úvodní Levitation navazuje na nejlepší momenty z alba Spektra, třeba na song Celebration. Skvělej kytarista Max Velychko mi tu stylem hry připomíná Roine Stolta nebo starší okamžiky z tvorby Camel. Prostě melodická neo prog rocková jízda s prvky fusion. Navazující Hunter je stylově dost podobný, jen má hutnější rockový střih. Ve třetí, třináctiminutové Phantasmagoria se jako host představuje Eddie Mulder, kytarista holandských Flamborough Head a Leap Day, který tu Kaluginovi oplatil jeho výpomoc na svém sólo albu Victory. Oproti přímočaré, rockově laděné úvodní dvojici je to veliká změna. Poklidné tempo, akustické kytary, členité, až zasněné pasáže proložené technicky naprosto odlišnou Mulderovou hrou mě dokonale zrelaxovaly.

V následující Birth of Star hlavní melodickou linku doprovází flétna Eleny Kushyi, která rozbíji částečně chladnou produkci. Nachází se tu i podobné motivy použité na Echoes From Within Dragon Island. V předposledním Calypsu atmosféra v úvodu i v závěru rockově houstne, ve střední posluchačsky náročnejší pasáži se prolínají různé akustické nástroje. Závěrečná, uvolněná Gravitation uzavírá album.

Závěrem : Tato deska Karfagen mě celkem mile překvapila. Hudebně se sice posunula o několik let zpět, neobsahuje zpěv ani rozsáhlejší použití akustických nástrojů, tak jak tomu bylo na novějších albech. Přesto nepůsobí díky kvalitnější zvukové produkci vyčpěle a i ta umělohmotná pachuť je hodně potlačena. První dvě a závěrečný song nabízí melodické, přímočaré neo prog rockové instrumentálky, jádro alba vyplňuje členitější a náročnější, někdy jemnější (song 3), někdy údernější (songy 4 a 5) materiál. Z desky do počtu se vyklubalo zajímavé řadové album s tradičně skvělou dynamikou a výpravným obalem. V rámci žánru nepřináší nic objevného, více jak tři hvězdy dát nemohu, ale musím uznat, že u muziky Antony Kalugina se pěkně relaxuje. Příznivci melodičtějších stylů jistě přidají alespoň jeden bodík navíc…

» ostatní recenze alba Karfagen - Principles and Theory of Spektra
» popis a diskografie skupiny Karfagen

All Them Witches - Nothing As The Ideal

All Them Witches / Nothing As The Ideal (2020)

Danny | 4 stars | 16.12.2020

All Them Witches natočili syrové album. Své široké riffy ve skladbách nabízejí jakoby mimoděk, ty působí průbojně a místy i překvapivě. Moc se mi líbí zvuk alba. Není nesmyslně exponovaný jako u kapel, které chtějí znít sakra tvrdě a výsledkem je spíš kašovitá plocha. All Them Witches sází na polozkreslené, tužší zvuky a právě proto muzika tvrdá je. Valivé figury si vás brzy získají, jsou všude, baskytara v nich jasně definuje ráz i průběh skladeb. Často je tvrdošíjná a v rámci svého ústředního riffu si žije svým životem. Nechává si svůj prostor pro sebe a ostatní hybatelé, zejména harmonický voj, musí kroužit uctivě kolem. S kytarou se zajímavě šetří, je citlivá, stejně tvrdě útočná. Celek působí jako ve filmu s rozostřeným obrazem, vykresluje spíš siluety než konkrétní figury.

Důležitá je práce s detailem, hudební masa vyrůstá z drobností a v celku je každý kus důležitý. Stoner metal/rock se tu mísí z psycho rockabilly a acid blues. Kapela se sympaticky snaží hledat nové postupy, kombinuje žánry i přístupy. Přesto je sdělná a pro fanoušky stále čitelná. A pro mě zvláštně zahloubaná do svého světa. Parksův zpěv je přirozený a v posmutnělém módu dobře padne k muzice. All Them Witches vykročili k novým horizontům a předpokládám, vzhledem k vývoji a ochotě hledat a kombinovat, že se ještě máme na co těšit.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Nothing As The Ideal
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Rush - Caress of Steel

Rush / Caress of Steel (1975)

Danny | 5 stars | 15.12.2020

Album Caress of Steel není fanoušky jednoznačně přijímáno. Za mě: výborné album, jedno z nejlepších od Rush. Možná nejlepší. Hard rock se tu důmyslně prolíná z art rockem a dalšími vlivy. Kapela, jak to u velkých souborů bývá, nabízí i cosi navíc: osobité vidění hudebního prostoru, tedy prvek, který provází jen ty největší. Rush dokázali přijít s hudbou, která sice navazovala na to, co se v rocku aktuálně dělo, ale byla současně uhrančivě osobitá. K tomu kapela nabízela další bonusy v podobě neobvyklých postupů a svébytné instrumentace. O tom, že pánové na své nástroje umějí skvěle hrát, snad nebylo potřeba nikoho přesvědčovat. Rush pro mě v tomto období získali punc výjimečnosti. Jejich podoba hard/art rocku byla jedinečná, těžko opakovatelná. Byli nenapodobitelní a tím, jak byli stylově nezařaditelní, nabízeli další možnosti budoucího rocku. Oni měli být nositeli nového rockového světla... Nestalo se tak. Kapela svou budoucnost pojala jinak. Ale to je jiná kapitola a jiná recenze.

Caress of Steel je pestrobarevnou kolekcí skvělé muziky. Důležitý milník dějin rocku i mého života. Je pro mě obtížné si zachovat odstup. Proč taky?! Pokud jsem už dnes popisoval můj vztah k albu In for the Kill od Budgie, jako k mimořádné nahrávce, pak totéž cítím vůči tomuto albu. To jsou pro mě okamžiky, kdy rock byl víc než jen hudbou pro chvilkové pobavení. Caress of Steel je fantastické album.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush

Osada Vida - Three Seats Behind A Triangle

Osada Vida / Three Seats Behind A Triangle (2007)

EasyRocker | 4 stars | 14.12.2020


Ač je mi jméno Osada Vida známo už pár let, až letos jsem se zlomil a pořídil hned dvě alba. Three Seats... si mě získalo už při cvičném rozstřelu. A ježto patří v jejich sbírce mezi silná, vzniklé po příchodu struníka Bartka Beresky, začal bych právě s ním.

Čarodějný akustický proud novice Bartka Beresky s jemným programmingem - The Passion, uvede do společnosti kovově drsného prvého dílu Pictures From Inside, hudebně malující Barvy a poznámky. Nájezdy a vrstvy mocných riffů zvou k Fates Warning a zámořské škole vůbec, Paluczkovy klávesy jsou ale precizně ostrovní. Druhá část řeší téma lidské mysli o nekonečné kapacitě. Nad kovovou struskou mistrně sešívá kytara s klávesami. A tajemná Volba, The Decision po hitové předehře zabředne do těžké metalické bažiny a jistě ovlivněna umem mr. Matheose. A staré Divadlo snů a další zpoza oceánu odhodí širák v dál při bouřce Devotion (Part I) - After Hours, do níž se mr. Barteska v půli ´vláme´ akusticky a smrští sól. Ve druhém dílu, Letícím času, vráží do sebe božsky akustiky a klavír, hammondy, samply a mellotron. Kapelník Lukasz Lisiak s basou a samply vše ovládá aranžérským instinktem. Metalová střela Tension Blossoms ohromí zase subtilní mezihrou po vzoru Areny, Jadis nebo Pendragon... Sedm minut brusky Everyday Ltd. má v moci maniakální Bereska, vše ostatní je ořezáno na kost. Hudební inferno Boiling Point opět vybrousil mistr Lisiak drtící basou i vokálem. Mašinami dodal nádech post-industriální, jako FW právě v éře Disconnected. Baladický nástup Bitterly Disappointed s hammondy a mellotronem končí ale znovu nelidsky studeným klavírem. Normální verzi uzavírá nepochybně vrcholná show - věřte, že za osm minut The Rebirth Of Passion jste svědky vysoké školy progmetalu se silným melodickým akcentem. Podzimski drží střední tempo a na konci se zcela vymkne kontrole... Krása, umocněná i tématem stále se vracejících pocitů, vášní i snění. Nu a komu je málo těch 63 minut, na bonusu z r. 2008 najde basově-klávesovou hříčku In(s) thru mental a melodickou subtilní desetiminutovku .. and don't shut the door.

Polsko je už dávnou progresívní jistotou. Jsou mistry vznešených, velkých melodií i křehké, už zlehka ´severské´ melancholie. To Osada Vida se prezentuje o poznání drsněji a svůj kovový grunt nezapře, hudbu ale poskládali z nejvybranějších přísad. O něco méně mě oslovily ty drsné momenty v závěru a také když srovnám s klasami Satellite, Quidam nebo Collage, pálím silné 4.

» ostatní recenze alba Osada Vida - Three Seats Behind A Triangle
» popis a diskografie skupiny Osada Vida

Budgie - Nightflight

Budgie / Nightflight (1981)

horyna | 5 stars | 14.12.2020

Budgie jsou můj asi vůbec největší hudební objev na rockovém poli za zhruba poslední rok. Myslím z pohledu staré sedmdesátkové kapely, které jsem přišel na chuť teprve nedávno, co má rozsáhlou discografii a u níž jsem se nerozpakoval a krom debutu ji postupně pořídil kompletně. Za nejzdařilejší výtvory budu asi vždy počítat ty první, které jsem od nich slyšel, což je trojlístek alb vydaných mezi roky 73-75. Dnes mám ale rád i trochu syrovější Squawk, a naopak silně osmdesátkový Deliver us From Evil. Vlastně i ostatní desky jsou velice dobré, tedy až na desku předcházející této recenzované - Power Supply. Právě na ní došlo k jedné důležité změně, která se dost výrazně zapsala do charakteru oné desky. Odešel kytarista Tony Bourge, jehož nahradil novic John Thomas. Díky jemu a změně klimatu na hudební mapě té doby především, dochází k rychlé obměně Budgie z hard-rockové party na heavy metalovou. Tento směr mě k "andulce" zkrátka nesedí. Navíc příšerný zvuk (nechápu, jak toto vůbec mohli pustit ven) s kompozicemi podobnými jedna druhé, sesazují tuto desku v mém zorném poli na pozici v Budgie katalogu na druhou nejslabší.

Následující nahrávku, tedy album Nightflight vnímám jako daleko povedenější. Budgie se už za každou cenu nesnaží hrát jen ostře a od podlahy. Hevík tu sice znovu v písních prorůstá, ale daleko zdařileji a prostřednictvím složitějších, košatějších struktur. Zvuk se vyčistil a deska, i v řízných kompozicích nabízí daleko variabilnější hodnoty. Budgie znovu vsadili na sofistikovanější pojetí a svým skladbám přidali na vzdušnosti a autenticitě. Dokladem jsou překrásné pomalejší věci Apparatus a Change Your Ways, ušité dle vzoru starších, s podobnou atmosférou popasovaných písní. Z těch tvrdším vítám především parádní dupárnu Superstar, hymnickou Keeping a Randezvous a skvostný opener I Turned to Stone. To je ušní balzám a jeden z nejlepších songů celých Budgie.

Desku Nightflight zdobí parádní cover, lehce osmdesátkový zvuk i otevřenější sound a v řadě neposlední, i spousta výborných písní. Tahle deska je zkrátka parádní, ostatně podobně jako 90% všeho, co kdy Budgie složili. Zastánci "původní" koncepce kapely, by na mém hodnocení určitě jednu hvězdu sundali, ale od toho tu přece máme ten subjektivismus.

» ostatní recenze alba Budgie - Nightflight
» popis a diskografie skupiny Budgie

Rush - Power Windows

Rush / Power Windows (1985)

Danny | 3 stars | 12.12.2020

Že je inovativní hudba kanadských Rush ze 70. let vystřídána jednoduššími skladbami v bezmála hitparádovém střihu, to už bylo celkem zjevné minimálně na dvou předchozích nahrávkách. Na Power Windows se ale nová koncepce dá se říct zcela ustálila a Rush se připojili k popověji laděným rockovým souborům, které v 80. letech vznikaly jak houby po dešti. Takto koncipovaná hudba o fanoušky rozhodně nouzi neměla. Rock byl najednou hudbou pro všechny, svou jednoduchostí byl dobře přístupný a navíc takto konkuroval prvoplánovým hvězdám z oblasti disco popu. Byl totiž většinou chytřejší. Nabízel k tomu ještě cosi navíc, pocit určité výlučnosti. U Rush toto platí dvojnásob. Pokud nevíte, o čem je řeč, poslechněte si Marathon, asi nejvlezlejší skladbu, kterou Rush za svou kariéru nahráli. Skladba na hranici kýče, podmalovaná medovými syntezátory a přeslazeným refrénem, musela poutat pozornost. Staré fanoušky takto koncipovaná tvorba asi vyděsila, přinesla ale obrovský zástup fanoušků nových. A protože Rush nikdy nebyli žádnými hlupáky, prošpikovali pánové hudební tok svých nových nahrávek povinnými instrumentálními kotrmelci, aby o renomé progresivní kapely nepřišli až tak docela. Noví fans starší nahrávky většinou nekupovali, byly zpravidla mimo rámec toho, co chtěli i dokázali poslouchat, bylo tedy nutné přicházet se stále novými alby v duchu nastoleného trendu. A tak zpravidla minimálně jednou za dva roky vyrukovali Rush s novou kolekcí. Opravdu nová ale většinou nebyla. Měl jsem doma o osm let mladší Counterparts a ani přes opakovanou a úpornou snahu hudbě porozumět, jsem to nedokázal. Mám vyzkoušeno, že pokud album nezafunguje hned napoprvé, opakované poslechy to většinou nezmění. Na hudbu si možná zvyknete a v podobě kulisy ji nakonec i uposloucháte. Dal jsem album pryč.

Pořád je pro mě smutné, co se stalo s kapelou, kterou jsem měl tak rád. Album se mi neposlouchá snadno, v rámci objektivity musím ale přiznat, že je minimálně o třídu lepší než zmiňované Counterparts. Tady jsou alespoň záblesky zajímavých postupů a barevné instrumentace. Okamžiky, které dají vzpomenout na doby, kdy kapela patřila k vlajkovým lodím progresivní hudby. Tento typ uhlazeného a přehledně vyskládaného rocku je pro mě tužší sousto. Současně musím ale ocenit instrumentální stránku kolekce, která alespoň částečně obhájí důvod, proč se k albu tu a tam vracím. A taky fakt, že na rozdíl od řady jiných kapel, které se v 80. letech s pop metalem tak výrazně prosadily, si Rush přece jen určitý kvalitativní standard udrželi. A jsou to sympaťáci. Teda byli. Bohužel.

» ostatní recenze alba Rush - Power Windows
» popis a diskografie skupiny Rush

Pink Floyd - Atom Heart Mother

Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

Simon | 5 stars | 11.12.2020

Občas se mě kamarádi ptají, co to poslouchám za divnou muziku. Není to rock, co znají z rádia. Říkám, že jde o xxx rock, podle toho, na co je zajímá. Ty stylové šuplíky se jim pak snažím vysvětlit. Abych vysvětlil art rock, tak dávám tuhle desku. Vím, že to není úplně cajk, v Atom Heart Mother je i kus psychedelie a asi i blues atd., ale základ je jasný. Mix rocku a klasiky. Dokonce si myslím, že pro lidi, co si s klasikou aspoň trochu rozumí, je tahle deska líp poslouchatelná. A to nejsem na klasiku žádný odborník a poslouchám jen to, čemu jsem schopný rozumět. Ale snažím se.

V titulce Atom Heart Mother se mi líbí soulad všech složek, není to rock s příměsí psychedelie a klasiky, nebo klasika s přimíchaným rockem a tak, je to krásně vyrovnaný blok, skladba promyšlená do posledního okamžiku. A i když je dlouhá, profrčí před očima. Tím, jak je pořád co poslouchat. V hudbě je možné se doslova procházet a užívat si každý její záhyb. Krásná věc.

Kontrasty následných částí dávají desce další rozměr a dobře je tady vidět, jak kapela logicky pokračovala k těm slavným LP ze 70. let. Je tu všechno to jejich od jemného folku, silných kytarových písní přes rockově-epické kousky jako Summer '68 až po dunivější rock a v něm kytarová sóla. Ve Fat Old Sun je sólový Gilmour jako vždy parádní. Alan's Psychedelic Breakfast je pak takovou třešničkou na této krmi. Velkolepý závěr a tečka za představením jménem Atom Heart Mother. Tohle mě moc baví.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

It Bites - Once Around The World

It Bites / Once Around The World (1988)

horyna | 3 stars | 11.12.2020

Ke kapele It Bites jsem se dostal kdysi dávno, vlastně hned po vydání jejich comebacku v roce 2008, jež nesl název The Tall Ships. Desku jsem ihned přijal za svou a její obliba u mne trvá dodnes, což žel bohu nemohu tvrdit o druhé, přece jen slabší Map of the Past . Na jejich stopu mne přivedl o tři roky starší projekt Kino, na který mne tehdy upozornil agilní časopis Spark. A stejně jako v případě It Bites, ani dvojka Kino, nedávno vydaná deska Radio Voltaire, kvalit jedničky v žádném případě nedosahuje. Starší tvorbu prvně jmenovaných jsem měl v merku strašně dlouho, ale až teprve teď jsem se prostřednictvím Discogs dokopal k potřebné objednávce. Prvotní záměr, tedy nákup debutu The Big Land in the Windmill jsem s pomocí Youtube nakonec přehodnotil a sáhl po desce druhé - Once Around the World.

Ani jedna z obou lp It Bites, které kapela vypustila v druhé polovině osmdesátých let, není prosta jistých chyb. Jestliže jednička působí krapet archaicky, nevyhraněně, skladatelsky ploše a možná až umělecky nedokonale, tyto aspekty nahrávka druhá stírá. Jenže...už na ní se ta stejná sestava odklání od původní koncepce (art/prog rockového tělesa vymodelovaného dle vzoru Fish-ovských Marillion) a znatelně se dostává do područí tehdy stále módnějšího středního proudu. Deska tak vyznívá značně (přehnaně) eklekticky a výrazně popově. Prog je tu jen okrajovým stavebním pojivem, jenž drží po hromadě popové kvádry a pompézní suť. Občas nějaká ta melodie působí křečovitě, módně vyumělkovaně a ostudně trapně. Kapele však nelze upřít jistou odvahu změny, která je dokázala na chvíli posunout do tehdejšího mainstreamu. Každopádně hlas zpěváka a kytaristy Francise Dunneryho je přijatelně poslouchatelný, v některých méně šroubovaných polohách dokonce velmi příjemný a klávesová vozba Johna Becka zajímavá, pár krát celkem invenční a hlavně prostě "in".

Pro majitele osmdesátkových nosičů, přesněji pro ty, jež mají rádi hudbu kanadských Saga a Rush, britských IQ a Pendragon z této časové etapy, je pořízení oné nahrávky vcelku přijatelným řešením. Právě k albům Holmesových IQ jako Nomzamo a Are You Setting Comfortably?, lze desku Once Around the World dnes už nejspíše znovu polozapomenutých It Bites nejlépe připodobnit.

» ostatní recenze alba It Bites - Once Around The World
» popis a diskografie skupiny It Bites

Astralis - Bienvenida al Interior

Astralis / Bienvenida al Interior (2006)

EasyRocker | 5 stars | 10.12.2020

Zásilka s dvojicí desek chilských artových vyslanců Astralis dorazila do mé sbírky až v posledních dnech. Musím ale upřímně říct, že už nesčetné nástřely z rádia na ProgArchives, mě dokonale uhranuly. Je nejvyšší čas, abych kolegům tu mistrovskkou nadílku přiblížil.

Nástup titulní pecky už má božské proporce a strčí do kapsy i většinu matadorů, to mi tedy věřte. Vzdušná i hladová kytara Patricia Vera-Pinta, okolo prýští adrenalin a rozlévá se elixír života. Klávesy jen zlehounka hladí. Už první doteky hrozí fyzickou závislostí... A s jemnou pavučinou Gaetových keyboardů a ortelnými údery bubnů vstupuje Nocturno Urbano. Kytarově-klávesová exploze melodií. Dezert pro všechny, naladěné spolu se mnou třeba na krasopisný polský styl, ale i hogartovské Marillion, Jadis, Pendragon i trochu toho ´gilmourovského´ spiritu. Skoro dvanáct minut Noventa Y Nueve je dalším korunním démantem na 60-minutovém náhrdelníku. Fortelný rytmický nápřah dua Heredia/Arcis se znovu přelomí do bytostně melodické přehlídky. Pintovo hrdlo a Gaeteho čistý klavír vystaví hudební profesuru. Nádherně do prostoru vypuštěné gilmourovské sólo mistra kapelníka uvodí šest a půl minuty Doble Arcoiris. Orgastický, suverénní a nepopsatelný nápřah, který opět konkurenci staví do role statistů. Příjemným, lehkým vybočením je Bajo El Domo De Cristal. Technicky i instrumentálně se pánové vyřádili snad nejvíc. Nese se v yesovsko-genesisovském duchu, ale přesto ani na vteřinu nepřijde na mysl, že by se opisovalo. Ano, jak dobře podotkl Braňo, klávesové sólo je maximální. U závěrečné Kinnara se zase neubráním dojmu, že tak svěží nápady by jiným stačily na dvě alba. Deset minut až rituálně opanují lehké gilmourovské tahy, bujné trsy klavíru i kláves a vokální drama, odrážející to hudební. Finální nástrojová srážka pak působí jako výbuch supernovy. Nebo snad nový začátek?

Podíváte-li se na Braňovo pojednání níže, není k němu co dodat. Vždyť právě jeho recka mě přiměl do téhle fantastické kapelky "zainvestovat". A byl to královský kup, v téhe hodině opravdu marně hledám slabší místečko Melodické orgasmy, ale přesto absolutní ovládání nástrojů. Geniální momenty přichází snad v každém kousku.
Ano, bodování ... ale jak se tohle dá bodovat...?

» ostatní recenze alba Astralis - Bienvenida al Interior
» popis a diskografie skupiny Astralis

Cale, John - Artificial Intelligence

Cale, John / Artificial Intelligence (1985)

Simon | 3 stars | 10.12.2020

S touhle deskou to mám složitější. Vidím to tak, že není dotažená, ne jako celek. Jsou tam i dobré věci, co mě baví, i písně tu a tam takové nemastné, neslané. Hned prvním třem chybí větší lehkost a táhnou se a táhnou. Vtip minulých desek byl v zajímavé jednoduchosti. Pro každý střípek bylo to správné místo, všechno pasovalo tam, kam mělo. Některé úseky této desky působí utrmáceně a moc energie není ani ve zpěvu. Až ve Vigilante Lover se objevuje silný Cale a zvláštní je, že mi i tady zní jako David Byrne. Už jsem to psal u minulé Caribbean Sunset. Píseň je to dobrá. Hned v další Chinese Takeaway (Hong Kong 1997) na úvod zazní citace Bacha, a pak další klasici, je to ale nejhorší kus na albu. Nevím, co má ta zvuková patlanice vyjadřovat. Baví mě třeba Song Of The Valley, je v tom neklid a příjemná kyselost a takto namícháno mi vyhovuje. U Fadeaway Tomorrow úplně nevím. Je to takový jasný hit do médií, což možná ani tak neměl být, ale cítím ho tak. Pořád se opakují kousky melodie, synťáky pípají a za chvilku už to máte v hlavě. Black Rose patří k jemným věcem, neurazí, není ale tak dobrá jako podobně pomalá Where There's A Will z minulé desky. Ale budiž, dá se. Konec v podobě Satellite Walk nese něco jako rock minimalismus. To se mi špatně hodnotí, protože nemám tuto hudbu dobře nastudovanou. Na předchozí Caribbean Sunset byly tyhle rychlejší a k tomu jednoduché kousky asi lepší.

Chvílemi na mě hudba na Artificial Intelligence působí spíš jako zvukový kouř s barevnými čmoudíky. Občas je ten efekt docela interesantní. To kouřmo se ale rychleji rozplývá než u alb předešlých. Asi to byl úmysl, Cale je tvořivý typ, autor co kombinuje a hledá stručné, ale zajímavé cesty. Tady se ale tu tam ne a ne trefit do těch správných barev. Stejně si desku pouštím, možná z nostalgie. Ale to nevadí.
*

» ostatní recenze alba Cale, John - Artificial Intelligence
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Cale, John - Caribbean Sunset

Cale, John / Caribbean Sunset (1984)

Simon | 4 stars | 09.12.2020

Caribbean Sunset poslouchám rád. Je to mix různých chutí a přísad. Cale mi tady zpěvem připomíná Iggy Popa, hodně v písni Experiment Number 1. A stejně tak je v hudbě slyšet působení gothic new wave a kapel z temnějších luhů a hájů, a to i když se muzika víc blíží k jasnějšímu rocku. Tomu se tehdy asi nedalo vyhnout, ale není to temnota, je to přítmí. Cale proto zpívá jednoduše, někdy přitlačí, trochu se rozkřičí. V Magazines mi zní jako Talking Head. I barvou a křikem jako by z beden duněl David Byrne. Necítím to jako opis, je v tom asi manuál toho období. Cale si postupně nasazuje různé masky a je vždy jiný. Nevadí mi, ani když jde o jemnější píseň, jako u Where There's A Will. Líbí se mi pestrost, jak se ve svých písních Cale pohybuje a ví, co dělá. Je to cesta, jak se dostává dovnitř svých příběhů.

Ten jednoduchý způsob a přitom barevnost je i v mé nejoblíbenější, podle které se deska jmenuje - Caribbean Sunset. Asi mini-šanson. Když se hudba vlní, hezky jde vedle ní. Muzika není přesycená, je přehledná a je poskládaná podle toho, co se nejvíc hodí ke zpěvu. Každý nástroj má v sobě stejný přístup jednoduchosti a hezky pasuje ke zpívajícímu Caleovi. Caribbean Sunset asi není tak silná deska jako třeba Helen of Troy, má jasnější průběh a je zase údernější. Je zajímavé, jak se některé písně při dalším poslechu trochu promění. Není to megadílo, ale je to slušná deska.

» ostatní recenze alba Cale, John - Caribbean Sunset
» popis a diskografie skupiny Cale, John

Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll

Nazareth / Close Enough For Rock 'N' Roll (1976)

horyna | 4 stars | 09.12.2020

Když do sebe celý týden s několika opakovanými poslechy „hustíte“ novou muziku těžkého bluesového kalibru jakou předvádí Joe Bonamassa, do sedmdesátek zpříma koukající Gungfly, lahodný neoprog Millenium, těžký prog-metal Fates Warning, či technický power metal, jaký představují noví Armored Saint není divu, že už té „tvrďácké“ hudby máte plný zuby a toužíte po zcela odlišném stylu, kterým chcete uvolnit své rozdrásané sluchovody. Vaše ruka jaksi automaticky sahá po něčem nenáročném, lehce přístupném, melodicky výživném a nekonfliktním. Po něčem, co má výrazný rockový spodek, rock n roll-ový základ, zapamatovatelnou melodiku a jednoduchou konstrukční stavbu.

Všechny vyjmenované aspekty celkem jednoznačně splňuje hudba, kterou se prezentovali skotští rockeři, v jejichž porfóliu leží nejeden velký hit na čele s obrovitánsky úspěšným singlem Love Hurts. Ano, pochopitelně mluvím o kapele Nazareth. Kapele, o které si určitě nejen já myslím, že 90% její diskografie art-rocker zkrátka neskousne a u něhož je nějaká motivace vedoucí k poslechu obrovské hromady jejich desek takřka nulová. Dobrých čtyřicet let mě jejich hudba v čele s křiklounem McCaffertym absolutně nezajímala. Před pár lety jsem si z čiré zvědavosti pořídil jeden vzorek z nazaretí fonotéky a to jen proto, abych od nich měl alespoň něco. Samozřejmě se jednalo o legendární desku Hair of the Dog, která veskrze špatná není, ale pokud ona má být tou signifikantní… Ne, prostě mě ani ona příliš ze židle nenadzvedla. Nazareth jsem tedy nechal nějaký ten rok znovu odpočívat u ledu, občas na netu otestoval všude doporučované Razamanaz, nebo Loud n Proud, ale jejich účinek na můj organismus byl vždy marginální. Avšak po blíže nespecifikovatelném časovém úseku se TO stalo, už nevím přesně proč, hodil jsem očkem i na desky, které následují právě po Dog… a o kterých se v éteru už tak často nediskutuje. A hle, bylo TO tam. Objevil jsem si pro sebe svůj Nazareth-ovský Mount Everest. Je jím deska… tak schválně, dokáže si někdo z fanoušků této kapely (a tady jich asi už moc nezbylo) tipnout, která to je?? Prozradím jen, že je dle mých preferencí extrémně výživná, energeticky plnohodnotná, spousta skladeb má švih, drajv, skvělé nápady a zajímavé motivy. Pár slov o ní snad také někdy napíši. Teď ale ne, Teď se chci věnovat první z dvojice desek, jež do světa Nazareth vypustili v roce 1976, které jsem si v kompletu na jednom cd před pár dny objednal a o nichž si dnes myslím, že jsou rovněž výborné.

Tou první je deska Close Enough For Rock 'N' Roll, na které je hned úvodní song Telegram naprosto skvostný. Hudebně na poměry Nazareth až netypicky složitá, rozmáchlejší věc, s výrazným muzikálním cítěním, napsaná i zahraná ve značně sofistikovanějším duchu. Prostě pecka. Následující Vicky je romantičtější kytarovou lahůdkou z pera Manny Charltona a navazující Homesick Again moc pěkná, procítěná balada v netypickém, atmosféricko sugestivním balení. Country větry vanoucí v hitové Vancouver Shakedown, vystřídá jasná Nazareth-ovská šlapárna Born Under the Wrong Sign, která mi přirostla k srdci hned při prvním poslechu. Dan tu artikuluje trochu netypicky a v několika polohách, Mannyho kytara zas vyšívá zajímavé figury a svou atmosférou skladbu vlastně „dělá“. Šestou Loretta zrovna nemusím, za to další Carry Out Feelings řadím svou prázdninovou patinou k nejlepším. Ještě zajímavější je skvělá Lift the Lid, rock n roll-ová jízda s mimořádně dobrou sólující kytarou a skvěle zahuštěným spodkem basa/bicí. V podobném duchu deska i končí, přičemž Youre the Violin je dalším skvostem podobného ražení.

Musím říct, že mě Nazareth skrze Close Enough For Rock 'N' Roll hodně příjemně překvapili. Netlačí tu tak výrazně na pilu jako v pětiletce předešlé, a možná právě proto je jejich hra a výraz zajímavější a hudebně bohatší. Jednotlivé songy jsou pečlivěji aranžované a nesplývají v jednu rachotící rockovou kouli. Nápaditá kolekce s nadpoloviční většinou výborných songů, které se nebojí jemných experimentů a kterým je klasický rockový rámec už příliš úzký.



Je nepochybné, že u mne Nazareth nikdy nedosáhnou k horizontům Beatles, Rush, Saga, Genesis, Urih Heep, nebo Deep Purple. Ale jen proto, že hráli "jednodušší" muziku, je nemusí recenzent shazovat a hodnotit přehnaně příkře.
I taková hudba má své obdivovatele i odpůrce, své vrcholy i pády. A právě tohle album řadím ve své kategorii k těm výrazně lepším.

» ostatní recenze alba Nazareth - Close Enough For Rock 'N' Roll
» popis a diskografie skupiny Nazareth

Jefferson Airplane - Volunteers

Jefferson Airplane / Volunteers (1969)

EasyRocker | 5 stars | 07.12.2020

Legendární soubor čele se slavíky Marty Balinem a souputnicí Grace Slick - kapitáni kalifornské psychedelie. Ovlivnili kvanta dalších, měli onu nejpamátnější adresu - centrum všeho, San Francisco. Tahle deska ukončila éru první nejslavnější sestavy, za soustavných tlaků a proseb k další aktivitě, skončili.

Houpavé, dosti syrové We Can Be Together - andělské nápěvy, trocška blues, psychedelie, folku i softrocku - a celá Kalifornie té doby je tu v plné zbroji. Text odráží památnou soudržnost hippies, ale i ono zásadní: Amerika táhne spolu i přes různé názory a postoje. Good Shepherd je folk-rocková laskominka. Elektriky aranžéra Kaukonena s Kantnerovými akustikami si jdou báječně naproti. The Farm v honky-tonky šatu a typickým duelem vokálů, Kantner věnoval přímo farmářům. Nejdelší Hey Frederick otevřou klapky Nicky Hopkinse, který sem zásadně přispěl jako host i autor. Pak najíždí eroplán v plné parádě - kytarové srážky, skvostná sólová okénka Grace Slick. Vše vygraduje nástrojovým armageddonem. V eklektické Turn My Life Down se rozparádí Stephen Stills na hammondky. Chcete orazit pečeť na celou tehdejší dobu? Wooden Ships , ta se zjevila i na debutu C&S& Nash a s Kantnerem ji přivedlo na svět právě duo Crosby a Stills. Vokální Alchymie nabírá až chorálový otisk, klavíry, hammondy, kytary s rytmika - attacky versus regulérní stop-timy. Najazzlou Eskimo Blue Day potiskla Grace Slick hlasem i klavírem. Drydenovo country A Song For All Seasons odráží umělecké tlaky, které je postupně rozložily. Minutová Kantnerova hammodovka Meadowlands uvede titulní orgie. Generační milník a hymna v pravém smyslu. Až hardrocková přímost, ďábelsky zdvojeně hulákaný refrén, a nástrojové projektily se sypou až do finiše. Na dvě minuty dostali vše - ´armáda dobrovolníků´ odrážel mrazivou válku a obtíže navrátilců. Nešlo o výzvu k násilí, spíš o to, jít do ulic a něco změnit. Jinak nemohu - 5/5.

Kapela, která dávala lesk světovýmm 60-tkám, je mou dávnou srdcovkou. A ty ozvěny pořád silně rezonují světovou hudbou. Obal ai náplň s jistě protiválečným, nikoli ovšem militantním laděním. Woodstock byl minulost, dekádě nadějí zvonil umíráček, bylo jasné, že 60tky nenávratně odešly. A tenhle soubor JA s nimi.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Volunteers
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane

Armored Saint - Punching The Sky

Armored Saint / Punching The Sky (2020)

horyna | 4 stars | 04.12.2020

U nových Armored Saint začnu kapku odzadu a to holým konstatování. Podobně, jako se deskám Revelation a La Raza nepovedlo úplně navázat na velikost a odkaz mistrovského díla power metalu devadesátých let, přesněji řečeno konkurovat nahrávce Symbol of Salvation, nepovedlo se ani letošní kolekci Punching the Sky zabodovat tak výrazně, jako jejímu předchůdci, neuvěřitelně našlapanému, pět let starému monster dílu Win Hands Down. Jeho prostřednictvím vstal „obrněný svatý“ z mrtvých tou největší možnou silou a jestli svého o čtrnáct let staršího bratra kvalitativně nepřerost, alespoň se mu svou dokonalostí brilantně vyrovnal. Každý den (s každou nahrávkou) nemůže být to správné posvícení, ale Punching je hodně dobrá deska na to, aby musela být jen srovnávána. Navíc srovnávat ji například s dvojicí desek z let 2000 a 2010, dopustili bychom se v jejím případě nemalé křivdy. Nejen, že je lepší než obě jmenované, je daleko lepší, než naprostá většina metalové produkce, která nás poslední léta obklopuje.

Armored Saint jsou už zkrátka velezkušení harcovníci na to, aby dobře poznali, jestli do světa poslali jen průměrně dopilovaný materiál. Co tedy novinku krapet sráží pod úroveň vysokánské laťky minulé Wind Hands Down? Je to celkově chudší variabilita letošního materiálu. Bushova parta tentokrát vsadila většinu z jedenácti přítomných karet na sílu, natlakovanost, údernost a tvrdost. Nemilosrdný knock out čeká na posluchače zpoza hodně rohů a ostré vyhrnuté lokty si naše pětice bere za své až zbytečně často. Druhá půle desky je v tomto naštěstí smířlivější a většímu přítlaku na melodie odpovídá i pestřejší aranžmá u většiny z posledních písní.

Mezi nejlepší a energeticky i melodicky výživné songy patří písně End Of The Attention Span, Do Wrong To None a Missile To Gun. To jsou skutečné definice stylu power v zaoceánském poutavém balení. Přičemž úvodní rozmáchlá Standing On The Shoulders Of Giants plní funkci folkově rozmáchlého openeru, opírajícího se v úvodu dokonce u zvuk skotských dud. Nejzajímavější momenty však posluchač zažije s hymnickou Lone Wolf, niternější Fly In The Ointment, nebo k osmdesátkám hledící a s vlivem Thin Lizzy koketující Bark, No Bite. K těm výrazně lepším položkám musím nutně zařadit poslední hudební uragán Never You Fret, ve které kapela ukazuje, že poháněna výborným riffem a smyslem pro atmosféru, dokáže vystavět opravdu kvalitní píseň.

Velkým plusem desky je její zvuk a zcela pochopitelně (čekal snad někdo něco jiného) i výkon frontmana Johna Bushe. Síla jeho zpěvu, barva, dominance a artikulace mají pořád tu stejnou sílu, jako před více jak dvaceti lety.
Velmi dobrá deska, které k nejvyšší metě z před pěti let přec něco chybí.


» ostatní recenze alba Armored Saint - Punching The Sky
» popis a diskografie skupiny Armored Saint

Omega - Testamentum

Omega / Testamentum (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 04.12.2020

Kolik času jste si v poslední desetiletce vyhradili pro poslech maďarské rockové legendy Omega? Já se přiznám dobrovolně – bylo to takové povinné minimum – několik poslechů desek ze sedmdesátek a v tomto období jsem si doplnil rozhled a vyzkoušel poprvé „živé“ Élö Omega z roku 1972.

Nyní na podzim při malém pietním rozjímání s Omegou u jejich živého dvojalba Live At The Kisstadion se ke mně shodou náhod dostala informace, že tato kapela zrovna vydala odkládané album Testamentum, na kterém slibovala návrat k progresivnímu rocku. Této zprávě nešlo odolat, neboť některým obdobným souborům se po mnoha letech podařil velký comeback. Omega by musela navázat alba vydaná cca před čtyřmi dekádami, neboť v osmdesátkách se spíše věnovala syntenzátorovému rocku (Babylon, Trans and Dance) či pomrkávala s měrem k hard rocku (Égi Jel).

V novém miléniu se tomuto souboru (jako mnoha jiným kolegům) nevyhnulo nutkání převléci své hity do symfonického tvaru. Tyto pokusy byly zachyceny na albu Rapszódia 2012. Někteří členové z kapely temuto trendu propadli natolik, že vzniklo i pokračování - Oratorium 2014, které představilo staré skladby v decentních aranžích určených pro kostelní prostory. Tehdy to již nerozdýchal dlouholetý člen a baskytarista Tamás mihály, který kapelu opustil.

Po ukončení sakrálního turné během čtyř let János Kobór u kláves tvořil nový materiál. Mám pocit, že vše složil a nahrál v domácím studiu sám (krom ženského sboru a kytarových sól), alespoň tak jsem to pochopil z velmi skoupých informací v bookletu, který obsahuje jen texty všech 18 skladeb.

Jaká je nová studiová deska, navazující na předchozí hard rockově laděnou Égi Jel z roku 2004? Na úvod je třeba poznamenat, že po prvním poslechu jsem byl poněkud zmaten nesourodostí materiálu a některé melodie mi byly jaksi povědomé. Nejsa znalec všech písní z 16 předchozích CD, investigativně mravenčí prací bylo vypátráno, že šest písní pochází ze starších alb kapely a opatřeny byly pouze novými aranžemi.

Abych lépe pochopil podstatu nové tvorby, extrahoval jsem CD do PC a tuto starou klasiku odstranil. Zbylo dvanáct nových songů a náhle ten materiál dostal větší smysl i zvukově se více sjednotil.
Při prvním stisknutí tlačítka Play jsem trochu znejistěl – místnost zaplnily bombasticky masivní symfonické tóny úvodní instrumentálky A Sötétség Kapuja (Nyitány), později doplněné o samply metalické kytary a ženského sboru. Tato skladba poukazuje na Kobórovu snahu natočit moderně znějící rockové album, zvukově podobné Nightwish nebo Amaranthe. V následující baladě A Lángoló Huszadik Század byly použity ženské sbory v pseudo duchovním stylu francouzských Era a jejich hitu Ameno.

Pokud si tvorbu výše jmenovaných kapel spojíte s jasně rozeznatelnými melodiemi Jánose Kóbora a jeho typickým zpěvem, dostanete jakousi představu, jak vypadá třeba následující Mennyben Az Angyal, Hangyanép a hlavně závěrečné Álomszínház nebo Halotti Beszéd.

Zbylo šest balad, ze kterých oceňuji především krásné a emotivní Jöjj, Szabadító! a Gloria Et Honor Deo se skutečným pěveckým sborem. Mimo všechny kategorie je sakrální Légy Hű Magadhoz! s varhany.

Závěrem : Můj osobní názor je tento : Jedná se v podstatě o sólový počin Jánoše Kóbora, který využil období korona krize a ve svém studiu dopiloval dvanáctku nových skladeb pod záštitou jména Omega. Některé oblékl do moderního, někdy až symfo metalového kabátku, další opatřil samply pseudo chrámového sboru, aby lépe zapadaly do dalšího chystaného turné po kostelních prostorech. Zbytek pomalejších písní zaznamenal v normálním soft rockovém střihu a několik z nich je celkem povedených. Ty historické songy zařadil po domluvě s producentem, aby se mohli i starší posluchači s něčím identifikovat.

Vzhledem k tomu, že alespoň dle recenzí v tisku mělo sakrální turné velký úspěch, tak určitě i toto album si své posluchače najde. Mimo okruh pravověrných Omega fans však asi moc nezaboduje.
Vzhledem k faktu, že se CD bude prodávat exkluzivně jen na benzinkách MOL za cenu dvou litrů nafty, tak čísla celkových prodejů nemusí být vůbec špatná.

» ostatní recenze alba Omega - Testamentum
» popis a diskografie skupiny Omega

Grand Tour - Clocks That Tick (But Never Talk)

Grand Tour / Clocks That Tick (But Never Talk) (2019)

Brano | 4 stars | 03.12.2020

Grand Tour je zoskupenie ktoré založili veteráni škótskeho prog-rocku pôsobiaci v skupinách Abel Ganz a Comedy Of Errors.Ich prvý album Heavy On The Beach mal veľmi pozitívny ohlas medzi progrockovou verejnosťou a páni si ním nastavili pomyselnú latku kvality značne vysoko.Je inšpirovaný postapokalyptickým románom "Na pláži" ,ktorý v roku 1957 napísal Nevil Shute.Skupina ľudí na pláži v Austrálii s hrôzou očakáva rádioaktívny mrak,ktorý sa k nim blíži zo severnej pologule.Román sa dočkal tiež aj úspešného filmového spracovania.

Témou albumu Clocks That Tick(But Never Talk) sú tiež temné 50.roky minulého storočia,konkrétne tajný program CIA zameraný na kontrolu mysle človeka.Hudbu zložil prevažne klávesák Hew Montgomery a texty napísali spoločne Montgomery a spevák Joe Cairney.Strašidelné až hororové intro odpáli titulnú skladbu,ktorá je aj najsilnejším momentom albumu.Akoby plynulo nadväzovala na predošlý album Heavy on the Beach.11 minút,ktorým niet čo vytknúť!Hlavný hrdina prežíva rôzne nepríjemné paranoidné stavy,v hlave počuje cudzie hlasy,ktoré u neho vyvolávajú paniku.Dráma dosahuje vrchol v skladbe Shadow Walking.Uvedomujem si,že vokál ktorým disponuje spevák Joe Cairney(Comedy Of Errors) nemusí vyhovovať každému,mne však nevadí.Je fakt,že hudba postupom času stráca na razancii a nevdojak sa pristihnem,že myšlienky mi unikajú iným smerom.Záver albumu pôsobí trochu rozťahano až nudne čo kazí celkový dojem z inak celkom sympatického neo-progového dielka.Preto je moje hodnotenie je 3,5*.



» ostatní recenze alba Grand Tour - Clocks That Tick (But Never Talk)
» popis a diskografie skupiny Grand Tour

Gungfly - Alone Together

Gungfly / Alone Together (2020)

horyna | 4 stars | 03.12.2020

Musím se přiznat, že je mi písňová tvorba Richarda Sjöbloma v posledních letech stejně, jako na jeho novém výtvoru dvorního projektu Gungfly Alone Together, nesmírně blízká. O svých skladatelských kvalitách mě jako autor klasické art-rockové písně, tento multi instrumentalista plně přesvědčil nejpozději výborným výtvorem On Her Journey to the Sun (zřejmě nejvelkolepějším projektem jeho aktuálního působiště) a plynule na něj navázal podstatně rockovějším a zemitějším albem předešlým, tedy deskou Friedship. Letošní nahrávka se nalézá někde uprostřed obou zmiňovaných protipólů. Znovu jí nechybí lehkost, hravost a vzdušnost, tedy vlastnosti tolik typické pro tvorbu Gungfly. Rovněž jakási vrozená, až obyčejně prostá genialita, která celou nahrávkou nenápadně prorůstá. Richardovi zřejmě neustále a v míře bohatě dostačující, prolétávají hlavou další a další zajímavé nápady a tak pro něj není zjevně složité, je všechny pregnantně napasovat do notových osnov. Letos divákovi předkládá další nápaditou a aranžérsky brilantně vypiplanou práci. Étericky vzdušné kytarové melodie se tu znovu snoubí se všemi těmi hammondy, melotrony a keyboardy a společně s osvědčenou rytmickou dvojicí bratrů Diamantů a pochopitelně nenapodobitelným Rikardovým zpěvem, nabízí šestero velice nápaditých a nenudících kompozic. Je radost dát si oraz, přestat spěchat, do něčeho se nutit a něco očekávat. U Gungfly stačí zmáčknout play, zavřít oči, či koukat do prostoru, nebo jen tak doma něco kutit a oni si vás ty jeho hudební imprese už najdou samy.

Gungfly ani na svém novém albu nedosahují hloubky a stylového přesahu Richardova dřívějšího působiště Beardfish. Ale to po tolika deskách a vzácně ucelené nahrávací linii posledních let snad ani nikdo nečekal. Stále však mají dost co nabídnout a jejich písňové pojetí protnuté art-rockem sedmdesátých let, progem a krapet i popem, je stále velice zábavné, nenucené a posluchačsky přívětivé. Mají svůj zvuk, styl i jistou originalitu. Poznáte je po pár minutách, což v dnešní době tisícovek na scéně působících kapel podobných jedna druhé, není zas až tak špatná známka. Gungfly jsou zkrátka hlavně o zábavě a památná věta – král (Beardfish) je mrtev, ať žije král (Gungfly), se v případě Richarda Sjöbloma dá uplatnit v míře plně dostačující.

» ostatní recenze alba Gungfly - Alone Together
» popis a diskografie skupiny Gungfly

Něžná noc - Neměj strach

Něžná noc / Neměj strach (2016)

Vojta | 5 stars | 02.12.2020

Nové album nahrál písničkář a kytarista Jan "Sahara" Hedl po dlouhé tvůrčí pauze. Jeho poslední sólovka "Matka zebra" vyšla už v roce 2001. Do tvorby nového hudebního materiálu se Sahara pustil společně s Blankou Šrůmovou (bývalou zpěvačkou Tiché dohody) a jejich doprovodnou kapelou nazvanou Něžná noc.
Oba dva na desce zpívají, a tak se Saharův drsný chraplák nádherně doplňuje s něžným a sametovým hlasem Blanky. Kromě písně "Pokojně snídej", kterou zpívá pouze Sahara, jsou všechny písně na albu duety.
Na albu se pěkně prosazují také další členové kapely, zvlášť skvělý kytarista Tom Zvardoň.

Celá deska je skvělá jak po hudební, tak textové stránce. Něžná noc je dokonalým propojením folk-rockových hudebních motivů s hořkosladkými texty přesně ve stylu starších Saharových sólovek. Jeho texty, jakoby popisovaly život každého z nás. Zdaleka asi nejhlubší a zároveň nejdojemnější písní na albu je "Neměj strach", v níž je dokonale popsáno všechno o životě a lásce, ať už je jakákoli. K dalším skvělým peckám patří pomalejší a něžná skladba "Únor" se skvělým kytarovým sólem a taky závěrečná "Něžná noc".

Na závěr snad dlužno dodat jen to, že vedle bolesti, ztráty a zmaru nacházíme v písních Něžné noci především a HLAVNĚ lásku, pochopení a naději.

» ostatní recenze alba Něžná noc - Neměj strach
» popis a diskografie skupiny Něžná noc

Bonamassa, Joe - Royal Tea

Bonamassa, Joe / Royal Tea (2020)

horyna | 5 stars | 02.12.2020

Informaci týkající se vydání nové desky mého oblíbence, velmi talentovaného kytaristy a specifiského zpěváka, jehož zná bluesový svět pod jménem Joe Bonamassa, jsem tristně zaznamenal jen několik dnů před jejím ofiko vydáním. Pochopitelně jsem cd okamžitě zahrnul do stávající objednávky u Music records a jak byl obsah balíku doplněn o několik dalších titulů, netrpělivě ji očekával ve své schránce. Mou zvědavost navíc patřičně podnítilo několik prvních informací přímo od fanoušků a recenzentů, kteří v souvislosti s ní mluvili nejen o nejlepší Bonamassově desce v celém jeho širokém portfóliu, ale rovnou jako o nejlepší nahrávce letošního roku. Očekávání bylo tedy obrovské.

S mistrovou tvorbou jsem zhruba jednu dekádu dokonale srostlý a každá z jeho nahrávek počínaje mou "vstupní branou" Dust Bowl, až po poslední Redemption, je pro mne dokonalou moderní bluesovou prací, pohybující se na nejvyšším levelu tohoto stylu. Nedělám příliš rozdíly mezi jednotlivými položkami jeho katalogu, protože každá z nich má svá specifika a je svrchovaně originální. Zpětně jsem docenil i některé z raných kytaristových prací, jako například world variace zapuštěné na Black Rose, interesantní Sloe Gin, či mladickou Had to Cry Today. Ač bluesmanem nejsem ani omylem a krom Gary Moorea, Cream, Led Zeppelin, Ten Years After a pár jednohubek tento styl prakticky neposlouchám, je to právě Joe, který mi jeho esence dokáže přinášet v té nejsnesitelnější podobě. Snad pro onu jinou osobitost a modernější ráz, je právě Bonamassa tím vyvoleným.

Titul letošní novinky dává jasně najevo, že se kytarista tentokrát inspiroval britskou blues-rockovou scénou šedesátých let, které v té době kraloval Jeff Beck, John Mayall and The Bluesbreakers a samozřejmě trio Cream. Pomyslně tak opustil americké teritorium a sáhl po inspiracích na britských ostrovech, kde blues rezonovalo ve své unikátní podobě. Na luxusně zvukově sejmuté nahrávce vzniklé opět pod vedením producenta Kevina Shirleye, ovšem tentokrát v proslulých Abbey Road Studiích, hostují bývalý kytarista Whitesnake Bernie Marsden, pianista Jools Holland (Sting, Clapton, Knopfler, Gilmour atd.) a svůj autorský podíl zde má i textař kapely Cream Pete Brown. Kolekce přináší deset skladeb, ze kterých se singlově vyloupla píseň Why Does It Take So Long to Say Goodbye.

Po krátkém orchestrálním začátku se první, přes sedm minut dlouhá píseň When One Door Opens, nese hned v několika hudebních rovinách. Úvod patří houpavé pomalejší části, kterou promalovává naléhavý zpěv hlavního protagonisty spolu s vokalistkami Jade MacRae a Juanitou Tippins. V druhém plánu se skladba posouvá do pochodového rytmu, tlačeného dlouholetým spolupracovníkem za bicími, Antonem Figem a podbarveného znovu všemi zpěváky s úchvatně sólující kytarou na pozadí. Ta přidává písni na expresivitě a napětí. I v druhé, titulní Royal Tea, je jedním ze stavebních prvků písně, příjemný dámský vokál spolu s pevně svařeným Bonamassovým kytarovým základem. Why Does It Take So Long To Say Goodbyea je klasičtější bluesovka, kde medově táhlou kytarovou linku svéhlavě prokresluje Joe svým zpěvem. Čtvrá Lookout Man je modernějším songem, tlačeným brilantní foukací harmonikou a parádně postaveným zemitým riffem. High Class Girl plynule navazuje na tradici britských bluesmanů šedesátých let a naopak šestá A Conversation With Alice, zahraje na jemnější a intimnější notu. I Didn't Think She Would Do It je velice osvěžující, instrumentálně brilantní záležitost, přehraná ve svižnějším tempu. Už při prvním poslechu se zařadila k recenzentovým nejoblíbenějším. Jedním z nejsilnějších okamžiků nové desky, je emotivní pomalá píseň Beyond the Silence, s krásně čitelnou Joevou hrou a jímavým textem. Závěr desky je vůbec velkolepý. Devátá Lonely Boy boduje s brilantřně aranžovanými řinčícími žesti, posazenými na okraji silně swingujícího tempa. A výborný dojem z desky potvrdí i poslední, folková Savannah, kde si Joe krom klasické kytary zahraje i na mandolínu.

Na závěr tedy musím se svými předřečníky plně souhlasit. I další deska Joe Bonamassy je mimořádně povedeným kusem, fortelně precizně odvedeného blues-rockového řemesla. V mých osobních preferencích sice nedosáhne kultovního statusu jaký má například nahrávka Dust Bowl, ani se nevyrovná mé zřejmě nejoblíbenější Blues of Desperation, ale i nadále přispívá k mimořádně vyrovnané linii, kytaristovy tvorby během posledních deseti let.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Royal Tea
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

horyna | 5 stars | 01.12.2020

Kapele Fates Warning patřilo na prog-metalové mapě první poloviny devadesátých let, vždy až nezáviděné třetí místo. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy Matheosovu služebně daleko starší partu, velice rychle předstihli noví koně ze stylově podobné stáje Dream Theater a vždy o nějaký ten krok před nimi byli i hudebně podobnější a jen o fous mladší Queensryche. První změna mezi fanoušky tohoto odvětví přišla okolo roku 1997, kdy se ze hry samočinně vyřadili právě Queensryche, svým, na alternativu orientovaným chabým počinem Hear in the Now Frontier. I přes množství k minulosti se obracejících alb, svou ztracenou pozici tahle kapela už nazpět nikdy nezískala a dle mého ani nikdy nezíská. Tate i DeGarmo byli příliš důležití na to, aby tato squadra momentálně vedená „vždy až tím druhým“ kytaristou Michaelem Wiltonem, mohla kdy přesvědčivěji zabodovat bez nich. Právě v této době vyšel F. W. jejich zřejmě nejambicióznější a dle mnohých i nejlepší počin A Pleasant Shade of Grey, jež je celkem přesvědčivě katapultoval hned za tehdy ještě stále nedostižné divadelníky. Ti nejsnázeji bodovali o dva roky později svým brilantním Scenes From a Memory a zdálo se, že pány profesory ještě hodně let z prog-metalového trůnu jen tak někdo nesesadí. Jenže i Adlerova parta byla tou dobou nesmírně silná v blocích a světu dala monster počiny Disconnected a FWX. Díla pro mladší následovníky hodná obdivu. Jenže… s odchodem zřejmě nejlepšího bubeníka v této oblasti Marka Zondera (promiň Miku P.), se koráb wárningů s ne úplně povedenou deskou Darkness In A Different Light začal povážlivě naklánět. Jejich styl se zdál vyčerpaný, Markův nástupce Bobby Jarzombek leč technicky brilantní, přesto malinko monotonní a ti se rázem ocitli v podobné pozici, jako u sousedů v divadle, kteří něco jakžtakž objevného přinesli naposledy na šest let starém dílku Systematic Chaos. Po něm a vlastně až do dnešních dnů, jde o pouhé omílání omletého a recyklaci vlastního. Tohle postupné vyčerpávání se naštěstí alespoň u posledních zůstavších, tedy u Fates Warning nepotvrdilo a dnes už předposlední nahrávka Theories of Flight, otevřela kapele nová, do té doby mírně přivřená dvířka. Polita životodárnou tekutinou předložila parta okolo skladatelského titána Jima Matheose znovu dílo mimořádné kvality, jež posluchačská obec plně ocenila a vřele přijala.

Čekání na novinku tentokrát trvalo čtyři roky, avšak nutno zmínit, že tuto dobu brilantně zkrátila loňská, mimořádně povedená sólová prvotina jejich zpěváka Raye Aldera. Stylově velice podobná (přeci jen krapet technicky umírněnější a malinko písničkovější) deska What the Water Wants, se stala jak vyhledávaným černým koněm posluchačů jeho domovské kapely, tak malým triumfem svého vlastního tvůrce. Letos tu tedy máme fejtsy nové a rovnou natažené přes sedmdesát minut času. Avšak vzhledem ke zmiňované ukrutné délce nahrávky a jejím třinácti skladbám různorodé minutáže je záhodno uvést, že o nějaká nudná místa, či prach sprosté vycpávky na této desce nezakopnete. Dle názoru recenzenta jde o nejvariabilnější navrávku přinejmenším za posledních dvacet let, tedy od doby památného giga díla Disconnected.


Hned první song The Destination Onward, je typickým příkladem úchvatné skladatelské potence a preciznosti Jima Matheose. V této, nutno říci jedné z nejlepších písní alba, je ukryt nejen velký potenciál celého souboru, ale i zářná definice kvalit jejich stylu. V jedné časové linii se tu střetává onen z posledních let dobře známý elektrický riffový svět dnešních Fates Warning, s akusticko melancholickým příběhem, prorůstajícím napříč celou skladbou. Alderův emotivní projev dodává skladbě patřičné pnutí a obepíná song jako zdobný rám plátna velkých romantiků devatenáctého století. Druhá Shuttered World je typickou hitovou hrou na jistotu. Řemeslně skuta po vzoru skladeb Firefly, či Seven Stars, ovšem s tím rozdílem, že postrádá nějaký výraznější záchytný bod, moment překvapení, či robustnější figuru, od které by se dokázal posluchač odrazit a píseň si nějakým způsobem zapamatovat a oblíbit. Pro mne je v tuto chvíli právě ona jedinou slabší položkou na celém albu. Další čtveřici skladeb naopak pasuju k tomu nejlepšímu a variabilně hodnotnému. Skladby Alone We Walk, Now Comes the Rain, The Way Home a Under the Sun disponují brilantními aranžmány, všechny často využívají akustickou kytaru jako základní štětec pro vytváření nálad a dojmů, jsou provázány výrazně pomalejšími tempy, kde se hlas Raye Aldera pne k nejvyšším vrcholkům dle možnosti jeho vokálních dispozic. K pestřejšímu a působivějšímu zvýraznění zármutku, žalu a ještě tíživější melancholie, jsou v poslední jmenované ku pomoci přivolány i housle a violončelo, kteří spolu s klasicky zvučenou kytarou, představují jeden z vrcholů této desky. Uprostřed nahrávky se pak nalézá rtuťovitější píseň singlová nazvaná Scars, u níž lze s opakovanými poslechy vystopovat solidní prvoplánový potenciál. Avšak o dost zajímavější je pochmurně znějící osmá Begin Again a o poznání ještě vyspělejší, post apokalyptická When Snow Falls, ve které si zabubnoval Jimův kamarád z projektu O.S.I. Gavin Harrison a která má k náladě jejich společné třetí desky Blood hodně blízko. Následuje dvojice energičtějších písní Liar a Glass Houses. Svou potencí nápadů a zajímavých hudebních figur (slušná zásobárna kytarových sól prostupujících písní první a geniální kytarové riffy (jedny z nejlepších na celé nahrávce) modelující stavbu, charakter i znepokojující napětí songu druhého), ženou desku zpět do obrátek a v koncertním provedení budou právě tyto jasnými taháky z novinkového alba. To odkrojí svůj nešťavnatější díl prostřednictvím předposledního songu The Longest Shadow of the Day. Přes jedenáct minut dlouhé, s velkou pečlivostí budované suitě, ve které si posluchač smlsne jak na Jimově akustické tónomalbě, parádně vyzvednuté bublající base Joeye Very, i technice a vzdušnosti bicích Bobby Jarzombeka, který především na samotném začátku, nepozorovaně opisuje styl svého mistrného předchůdce Zondera. V druhém plánu se dostavují typické Matheosovi riffy, vyhrávky a sóla z kategorie dokonalých a tato nadpozemská kanonáda zdá se nebere konce. V půli se píseň přec zlomí a do emočního toku sází Alder správně zvolená slova a Jim své nápadité hudební mozaiky. Niternost takového projevu však rozetne znovu technicky nabušený Vera a posun písně skrze další dimenze je blahodárně očekávaný i samočinně očišťující. Zvláštní a na poměry Fates Warning dosti netypicky posmutnělou až bolestivou ránu, kapela zasazuje skrze poslední píseň The Last Song. Jejím prostřednictvím se dokáže posluchačova euforie odfiltrovat vně, avšak opojný pocit z mimořádně strávených sedmdesáti minut přetrvává ještě dlouho.


Fates Warning všem škarohlídkům letos znovu předvedli, jak vytvořit dílo myšlenkově mimořádně silné hodnoty. Jedno z technicky nejsložitějších alb ve svém stylu oblékli do vzdušného šatu, jehož délku jako správní krejčí přizpůsobili povaze postavy samotné. Ozdobili jej nabranými volány, přidali krejzlík a nezapomněli ani na hluboký dekolt.

Čtveřice hudebníků z amerického Hartfordu tak znovu za pomoci mateřských Metal Blade vydala desku, kterou budou jejich fans v budoucnu často skloňovat jako jednu z vůbec nejlepších. Je pochopitelné, že po kultovním postavení Awaken the Guardian (u těch dříve narozených a s power metalem pevně srostlých) sahat nebude, ke komerčnímu úspěchu Parallels se rovněž nepřiblíží a ani plně sofistikované modle A Pleasant Shde of Grey konkurovat nemůže, přesto… je právě tohle dílo jedním z mimořádně povedených příspěvků party sdružené okolo Jima Matheose. A ta znovu ukázala pětici „zaprděnců“ z prken, jež znamenají život, jak se svou minulostí naložit, abych nezněl jen jako vlastní (ubohá) karikatura.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Omega - Live At The Kisstadion

Omega / Live At The Kisstadion (1979)

jirka 7200 | 4 stars | 30.11.2020

Smutné zprávy z nedávných dní, které zarmoutily fandy slavné maďarské kapely Omega, oznámily skon dvou jejích členů, kteří se podíleli na jejích zásadních nahrávkách – klávesáka Lászla Benkő a basáka Tamáse Mihályho. Tvorbu tohoto tělesa jsem si připomněl albem, kterým jsem kdysi v roce 1980 kapelu objevil.

Byl to památný živý koncert z roku 1979, který byl vydán na dvojalbu pod názvem Élo Omega Kisstadion '79. Pamatuji se, jak jsem v obchodě nadšeně studoval kreslený výpravný rozkládací obal, na kterém na vnější straně ztvárňovala kresba muzikanty v jakýchsi vemírných skafandrech v temném sklepení. Sci–fi atmosféra odkazovala a vnitřně ladila s předchozími nahrávkami kapely, které byl v tomto období silně ovlivněny space rockem s art rockovým kořením. Vnitřní strana znázorňovala bombastické podium s hradbami reproduktorů, mořem mlhy a efektním světelným a laserovým parkem, což působilo tehdy v socialistickém táboře stejně tak scifi jako vnější obal.

Zaznamenané živé vystoupení z 8 a 9. Září 1979 vidělo celkem 50 000 fandů a kapela přehrála to nejlepší z předchozích studiových desek Csillagok Útján (5x), Gammapolis (4x) a Idõrabló (2x). Z díla Nem Tudom A Neved zazněla jen titulní skladba. V úvodu byla použita před tím nevydaná klávesová instrumentálka Sze-Vosztok s namixovaným ruským odpočítáváním startu kosmické lodi Vostok.

Omega efektně přepracovala aranže jednotlivých skladeb (nebo tak jen alespoň dopadl výsledný mix), takže v nahrávce jako celku dominoval zvuk kláves Lászla Benkő , ze sólové kytary György Molnára jsou především slyšet sóla, větší prostor dostane jeho nástroj jen Csillagok útján a Õrültek Órája . Rytmická jednotka – bubeník Ferenc Debreceni a basák Tamáse Mihály zahráli přesně, ale většina jejich snahy ve výsledném mixu poněkud zanikla.

Nejpodivněji je nasnímán zpěv Jánose Kóbora - jako by stál uprostřed hlediště obklopen neustále zpívajícím davem, který je častokrát slyšet více, než on sám.

Souhrou všech těchto okolností dostaly skladby jednotný, takový melancholický space rockový kabát.
Některé skladby však za tou syntenzátorovou hradbou přímo vyrostly a získaly až dramatický patos ( Idõrabló, Nem Tudom A Neved, Éjféli Koncert ).

Tento koncert byl výřezem toho nejlepšího z přechozích čtyř desek, které pro mne byly rovněž tím nejlepším obdobím (spolu s 10 000 Lépes) Omegy. Takže takové velké Best off. Její tvorbě v těchto letech ty vlivy space a art rocku moc slušely. Dnes již tento specificky znějící záznam nového fandu asi nenadchne, pamětníci jako já si však rádi tyto písně připomenou.

P.S. : Pro odpůrce maďarštiny byla vydána i anglická verze, později byla nahrávka zvukově „upravena" po vzoru západních kapel. Původní linky nástrojů byly do nahrávky studiově dohrány a domixovány, takže výsledný sound nabyl určité barevnosti, ale na to si pamětník jen těžko zvykne….

» ostatní recenze alba Omega - Live At The Kisstadion
» popis a diskografie skupiny Omega

Millenium - The Sin

Millenium / The Sin (2020)

horyna | 5 stars | 30.11.2020

Tak jakpak tomu bude letos? Podaří se polskému, momentálně spolu s Riverside asi největšímu prog-rockovému ansámblu (páč trojice Collage/Satelitte/Believe - mlčí, neexistuje, nebo pauzuje), udržet nastolenou vysokou laťku kvalitní produkce z dob nedávno minulých? Jejich nahrávací katalog čítá nejednu hudební laskominu a z trojice po sobě jdoucích albových skvostů Ego, In Search of the Perfect Melody a 44 minutes, se staly v dnešní době zřejmě už legendární (alespoň v mém posuzovacím kritériu) počiny. Ač byl i loňský The Web mimořádně povedené a brilantní dílo, absence Dariusze Rybky u saxofonu a Karoliny Leszko v sekci překrásně něžného, druhého/doplňkového dámského vokálu, dávající hudbě Millenium nové rozměry a originální esprit, tu chyběla. Ani jeden z nich se do kapely žel bohu ani letos nevrátil (proč se tak nestalo, tak na podobnou otázku by znal krom leadera Ryszarda Kramarskiho odpoveď možná i kolega Miro:-). Pokud ano, budu mu za toto vysvětlení vděčný.

Millenium s letošním podzimem přicházejí tedy znovu JEN v pěti členné sestavě a UŽ pouhý rok po svém předchůdci, zmiňovanému albu The Web. S konceptem zaměřeným na sedm lidských hříchů a s albovou obálkou plnou podivně pokřivených obličejů, vyjadřujících ony společenské nešvary, stojí znovu na startovním roštu. Deska obsahuje sedm skladeb, které popisují vládní politiky, hrdé celebrity, chamtivé podvodníky, závistivé milence, líné lidi plné závislostí a nenávisti k ostatním. Musím se přiznat, že hned po prvním poslechu jsem si tuto nahrávku označil jako jednoho z horkých kandidátů na desku letošního roku. Až tak dobré mi nové Millenium po jednom přehrání přišli. Po těch dalších se ony aspekty jen a jen zvyšovaly, protože tito poláci znovu, na svém už x-tém albu dokázali, že jsou ve svém oboru jedni z nejlepších. Má vůbec cenu ve spojitosti s nimi znovu psát o výborném zvuku nového nosiče, o brilantních výkonech celého ansámblu, o neskutečně příjemném hlase Lukasze Galla a především o nevysychající skladatelské studnici Ryszarda Kramarskiho? No nemá, protože Millenium se stále někam vyvíjí, stále rostou, a stále plodí vysoce hodnotné plody. Nějaká opotřebovanost, stagnace, vysychající invenční řečiště, či snad postupné vyklízení pozic u nich prostě a jednoduše řečeno nehrozí.

Síla celé desky stojí na podprahové energii souboru vyvěrající z jednotlivých písní, spojené s uhrančivostí celého tematického konceptu. Střídmých kaskádách poutavých melodických soubojů kytary a kláves, Lukaszově čisté a nadmíru příjemné vokální artikulaci a nápadité aranžérské práci celého nástrojového parku. Millenium dobře ví jak a čím patřičně ohromit, co a kde je potřeba přidat, čím písně zkrášlit, kde ztenčit aranžmá a kdy jít do plných. Všech sedm songů stojí pevnýma nohama na zemi. Nápady a silné myšlenky přicházejí proporcionálně úhledně seřazeny a s velkou profesní jistotou. Úvodní tři songy, jmenovitě „pýcha“, „chtíč“ a „hněv“, mají vzestupnou kvalitu, přičemž už první pecka nepatři k nějakým prachobyčejným skladbám. Jistou jinakostí disponuje čtvrtá, volnější a značně originální píseň pojmenovaná „obžerství“. Netypické hudební harmonie a instrumentální bujarost, vynášejí tento song mezi trojici nejlepších. Druhým zlatým hřebem je hned píseň následující pojmenovaná „lenost“, která s pomocí lehkonohého odzbrojujícího aranžmá, rozehrává parádní atmosférické představení. Největší peckou je pak předposlední píseň „chamtivost“, která je ve své melodické nádheře takřka nepopsatelná. Nejen tady utekli noví Millenium většině konkurenčně schopným souborům z obou stran Atlantiku o pár mílových kroků napřed. Skladba se solidním hitovým nábojem, zapamatovatelným refrénem, silná jako sto metrů vysoká obrovitánská sekvoj. Posledním zástupcem je konstrukčně nejsložitější song „závist“, rozprostírající se na ploše deseti minut, jež se nese v klidnějších polohách, s řádně košatou stavbou a množstvím různorodých kompozičních meandrů.

Musím konstatovat, že letos mi ta nepřítomnost dua Rybka/Leszko vůbec nevadí. Nové skladby jsou natolik silné a svébytné, že je v pohodě „utáhne“ Plonkova kytara spolu s Kramarskiho klapkostrojem. Gall je znovu naprosto nedostižný a svým charismatem a lidskostí projevu, strčí snadno do kapsy i jinak emočně vybaveného Mariusze Dudu z Riverside. Kdepak, letošní Millenium žádný úbytek invence nezaznamenávají, právě naopak, deska The Sin se může směle zařadit mezi nejlepší, výše jmenované trio.


» ostatní recenze alba Millenium - The Sin
» popis a diskografie skupiny Millenium

Beardfish - Destined Solitaire

Beardfish / Destined Solitaire (2009)

EasyRocker | 4 stars | 29.11.2020

Jako celá řada jejich skandinávských souputníků, zhlédla se tahle magický kvartet v hudbě vokálně i instrumentálně bohaté. Někdetam, kde vlaje v čele zástava památných Gentle Giant. I já musím zde na fóru sdělit sv čerstvé dojmy z alba, které ke mě dorazilo relativně nedávno.

Awaken the Sleeping otevírá show řádně a s rockovou plnotučností. Po mocném hammondovém entrée se mistr Sjöblom rozdivočí za klapkami. Z pramenu už je klávesový, skvostně "archaický" proud tónů se slzavou dohrou. Destined Solitaire rozložili pánové takřka na 11 minut. Nad rytmikou neodbytně útočí kytary s klávesami jako brusky. Po deathmetalovém zahřmění dozní skladba v nejlepším yesovsko-gentleovském střihu. Until You Comply Inclusing Entropy je nejlepší možná artrocková čtvrthodinka. A jemně bere za kliku Něžný obr - magie hlasu, vícehlasů, kolize žánrů a jazzová okénka. Ne všechny okamžiky mě pohltily, hlavně ostré a osekané finále, vysvobozené klavírní docenturou. A pokud stále poletují zmínky o Gentlech, pak In Real Lief There is No Algebra je jim nejblíže, ty nápady, vrstvy a hlasy k ochutnání přímo zvou. V podobném duchu skvěle prokomponovaných částí naváže i monument Where the Rain Comes in. Zase je tu jazz, sólíčko si krom Sjöbloma popřála i Zackrissonova kytara. A že ovládá excelentně i akustiky, ukáže snivá At Home? Watching Movies. Coup De Grace omračuje nejen talentem, šokuje barevnost inventáře: Sjöblom nátěry kláves, akordeonem, čtyřka mistrně tluče do perkusí a kytary si jedou každá ve svém kanálu. Pro mě absolutní vrchol alba. Abigails Questions (in an Infinite Universe) nese zklidnění, ovládá ji neúprosně sound kláves. Menu pro ty (pro mě až tak ne...), kdo si libují třeba i v The Nice nebo ELP,. Poslední The Stuff that Dreams Are Made of je pak příjemným návratem k čistokrevnému ´old-school´ artrocku, znovu lehce smočeným do jazzu. Přesto keyboardy soustředěně sílí, aby nakonec explodovaly a strhly do očistce i další spoluhráče. Subjektivně za 4/5, pro hledače a skalní GG-fandy ale jasná volba. Možná, že to u mě vyleze i časem.

Skvělá prácička, která se jistě řadí k jejich vrcholům. Nejsem sice skalním fandou té artové větve, kde je právě i Něžný obr. Ale mají mou úctu jako ti, kteří uměleckou hudbu obohatili netušeným - krásnými hody vokálů až po fakt, že na plochu 3-5 minut dostali snad úplně vše. Beardfish jsou žáky - nadějní, a stále se lepšící.


» ostatní recenze alba Beardfish - Destined Solitaire
» popis a diskografie skupiny Beardfish

U2 - Rattle and Hum

U2 / Rattle and Hum (1988)

Konnie | 4 stars | 27.11.2020

V roce 1987 byli U2 v hudební branži již nepřehlédnutelným pojmem. Jejich poslední album dostalo punc platiny ve Velké Británii a USA za necelé 2 dny od svého vydání a figurovalo na prvních místech hudebních žebříčků ve více než 20 zemích světa. S takovou porcí popularity se čtveřice irských hudebníků musela nějak vyrovnat. Nebylo tedy nic neobvyklého, že kapela naplánovala nové turné. Pojala to ale po svém - rozhodla se natočit během turné filmový dokument a zároveň vydat hudební album dokumentující “cestu s hudbou”, jak čtveřice Irů o svém turné často mluvila. Vše ale dopadlo tak trochu jinak a z dokumentu původně určeného spíše pro fanouškovskou základnu se stal regulérní celovečerní film a z alba vzniklo dvojalbum Rattle and Hum, sestavené částečně z živých nahrávek pořízených během turné a z části z nahrávek studiových.

Na albu se skupina vrací ke kořenům hudby, ze které ve své tvorbě čerpala a interpretům, kteří jí byli inspirací. Částečně se tak děje přímo formou skladeb převzaných a dílem spíše přeneseně ve skladbách zkomponovaných právě pro tuto příležitost. Ačkoliv byl koncept desky zamýšlen s “dobrým úmyslem”, odborná veřejnost si to vyložila po svém a na skupinu se snesl téměř hysterický příval kritiky. Celou situaci komentuje Bono v knize rozhovorů sepsaných Michkou Assayasem takto: “Místo abysme byli jako kapela, která se považuje za střed světa, chtěli jsme do středu našeho světa postavit muzikanty, kterým fandíme… Napsali jsme písničky…, ve kterých jsme se vyznávali z toho, že jsme (jejich) fanoušky. Vyšlo Rattle and Hum a stal se přímo opak. Novináři říkali: “Tohle je egomanie, oni jsou snad přesvědčení, že patří do panteonu velkých umělců a chtějí citovat jejich muziku”. Já jsem si myslel: “Ale to je přesnej opak toho, o co nám šlo!” Nešlo to napravit… a od tý doby nám začali nasazovat psí hlavu egomanů a mesiášů.”

Ještěže jsem v době, kdy se album objevilo, byla příslušnicí školního vzdělávacího procesu a jako obyčejného teenagera mě žádné odborné recenze “nebraly”, resp. jsem o nich “neměla ani šajn”. A tak jsem si mohla desku užívat, kritikou zcela neovlivněna, plnými doušky a s mládežnickým nadšením. Točila jsem ji tolikrát dokola, až se mi dostala pod kůži včetně všech Bonových komentů, výkřiků, nádechů i výdechů .-) Zapůsobila na mě svou upřímností a spontánností, entuziasmem a oddaností hudebníků fenoménu jménem hudba. S radostí a možná i jistým zadostiučiněním musím konstatovat, že ani po těch pár dekádách mi album nezevšednělo a já nevím, kterou píseň z něj vyzdvihnout. Odvíjí se to i tak trochu podle momentálního mentálního rozpoložení. .-) Někdy mě více oslovují ty lyričtější skladby, jako např. druhá v pořadí smutná bluesová Van Diemen´s Land, k níž dobře ladí Edgeův poklidnější vokál. A občas mám spíš náladu na ty zahrané “pěkně od podlahy”, jako je hned ta úvodní z tvorby Beatles. Při interpretaci převzaných kusů Helter Skelter nebo All Along the Watchtower je poznat, že chlapci měli kdysi celkem blízko k punkrocku a dokáží to pěkně rozjet. V případě té Dylanovky mám dokonce pocit, že se mi tato verze líbí víc než Hendrixova. Svou energií si s nimi nezadá ani skladba Desire se svým výrazným odsekávaným rytmem a doprovodem harmoniky. Krásně vygradovaná je Hawkmoon 269, v níž Bono přechází postupně od recitace až ke svému typickému expresivnímu podání a v závěru se k němu v pozadí připojuje i doprovodné trio zpěvaček. Odsud už je jen krůček ke gospelově pojaté I Still Haven´t Found What I´m Looking For, kterou skupina nahrála s doprovodem sboru The New Voices of Freedom. Strhující věc, ke které snad není třeba nic dodávat.
Po ní přichází rozhořčená Silver and Gold, v níž se zpívá o apartheidu a nutno dodat, že live podání jí velmi sluší. Chvílemi až běhá mráz po zádech… A poté celkem logicky navazuje dokonalá Pride. Když slyšíte její živou verzi se skandujícím davem v pozadí, tak se té husině už prostě neubráníte…
Následující trojice skladeb nahraná v Sun Studio v Memphisu se nese ve znamení blues. Houpavá Angel of Harlem věnovaná Billie Holiday navenek působí pohodově až rozverně, ale text už tak idylický není. V následujícím nostalgickém blues Love Rescue Me moc nehledejte Edgeovu typickou zpěvnou kytaru. Jedná se o duet Bona s Bobem Dylanem a prostor zde vyplňuje spíše akustická kytara, harmonika a v závěru trochu netypicky i lesní rohy. Trojici uzavírá skladba When Love Comes to Town, kterou Bono složil přímo pro B. B. Kinga. Tomu se píseň zalíbila a spolu s Bonem ji nahráli jako duet i se svou doprovodnou kapelou.
Po této trochu stylově netypické vsuvce se vracíme opět do známých vod U2 a následují skladby, na jaké je posluchač od irských muzikantů uvyklý. Klenutá a posmutnělá Heartland je mnohem staršího data a byla původně určena pro album The Joshua Tree. Možná právě pro svou nostalgickou atmosféru byla vybrána do filmu jako hudební doprovod k záběrům z Gracelandu, který čtveřice muzikantů během svého turné také navštívila. Následující God Part II inspirovaná Lennonovou písní God s těžkým odsekávaným rytmem, zkreslenou kytarou a Bonovým přednesem, který osciluje mezi rytmickou deklamací a hlasitými výkřiky, působí oproti Lennonově verzi až skoro militantně. Možná právě zde bychom mohli najít zárodky budoucího nového groovu skupiny.
Co napsat o předposlední, živé verzi Bullet the Blue Sky? Bonův dramatický přednes, řeřavé kytarové riffy připomínající protiletadlové sirény a Larryho sekaný rytmus mluví za vše. A v obrazové verzi filmu je zážitek ještě působivější.
Po všech těch náročných tématech působí závěrečná balada All I Want Is You jako něžné, cituplné pohlazení. Kdo by nepropadl její atmosféře, kterou ještě dokreslují doprovodné smyčce…?

Na toto album lze jistě nahlížet z mnoha úhlů, jedno je ale víceméně jisté. Stalo se pro irské muzikanty jakýmsi prubířským kamenem nebo spíše bludným kořenem, po jehož překročení se kapela vydala poněkud jiným, pro ni dosud neprobádaným hudebním směrem. Pro mnohé fanoušky to bylo rozhodnutí možná nepochopitelné až pohoršující, ale pro U2 celkem logické. Jak dodává Bono v knize rozhovorů: “Myslel jsem si: “Dobrá, když lidi chtějí megalomanii, mají ji mít!”… Akce vyprovokovala reakci…


P.S. Pokud máte 90 minut zbytného času, rozhodně neprohloupíte, když zhlédnete výše zmíněný film o turné skupiny. Jednak si v něm, oproti tracklistu alba, užijete více písniček včetně několika hitů z dřívějších let, a také vám poskytne lepší představu o atmosféře vystoupení kapely a doslova vás vtáhne do děje. Uvidíte například, jak to vypadalo při natáčení gospelu v kostele, nebo jak se Bono “uthl ze řetězu” a posprejoval během koncertu v centru San Francisca Vaillancourtovu fontánu, zaslechnete vtipkování B.B. Kinga o tom, jak neumí hrát akordy, vychutnáte si působivé dramatické podání Bullet the Blue Sky, během něhož vznikla fotografie použitá na obalu desky, nebo zažijete asi tu nejemotivnější živou verzi písně Sunday Bloody Sunday. Během turné skupiny totiž došlo k tragickému bombovému útoku v Enniskillen a Bono na tuto událost pochopitelně reaguje během písně vzrušeným komentářem, který ukončuje slovy “Fuck the Revolution!”.
A v neposlední řadě se jedná o velmi zdařilý hudební dokument, který prostě stojí za to.

» ostatní recenze alba U2 - Rattle and Hum
» popis a diskografie skupiny U2

Aerosmith - Rocks

Aerosmith / Rocks (1976)

horyna | 4 stars | 27.11.2020

No vida, tak to vypadá, že jsem konečně po x letech objevil kouzlo desky Rocks. Ale že to někdy člověku trvá, než do určitého alba "doroste". Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě kupoval nějaká rocková periodika, ve kterých řada umělců na otázku, která kapela či alba formovala jejich hudební vývoj, odpovídala právě recenzovaným Rocks. Aerosmith zkrátka v sedmdesátých letech táhli a především v Americe na ně o desítku let později přísahala řada o generaci o dvě mladších umělců.

Nikdy jsem tuto nahrávku nebral jako nějak stylotvornou či určující a právě proto mě často zaujalo tvrzení, že se jedná o jednu z prvních (heavy) metalových desek na světě. Pro mne to byl jen mladší bráška Toys, který s věkovým posunem konzumenta náramně dozrál a snad možná i svého o rok staršího člena rodiny přerostl. Rocks při pozorném poslechu a bedlivě nastavených vjemových bodech na Aerosmith, skuteční zní hrubě rockově, možná až heavy metalově. Když ne žádná jiná, tak skladba Nobodys Fault rozhodně ano. Nátlaková energická pumelice, postavená na parádním riffu a ďábelské rytmice, je skvělou ukázkou muzikálnosti a skladatelské potence Aerosmith té doby. Jinak jde o desku vyrovnanou s několika singlovými peckami jako démonickou Back in the Saddle, nebo Get the Lead Out. Osobně zbožňuji především Last Child, Combination, Sick As A Dog a tklivý závěr s nevtíravou baladou Home Tonight.

Tahle a předešlá deska patří k těm nejlepším položkám ze sedmé dekády, jež tehdy stvořili američtí nespoutaní rockeři Aerosmith. 4,5*

» ostatní recenze alba Aerosmith - Rocks
» popis a diskografie skupiny Aerosmith

Omega - Omega 7 - Idõrabló

Omega / Omega 7 - Idõrabló (1977)

luk63 | 5 stars | 26.11.2020

Omega na albu Nem Tudom a Neved opustila své dřívější hardrockové zaměření a vydala se na cestu meodičtějších skladeb. Na následující desce Idõrabló dosáhla svého posledního vrcholu před následným pozvolným úpadkem.

Titulní skladba je výborná - rocková, melodická a podmanivá. Jasný vrchol alba. A ´Napot hoztam, csillago´ je její skvělá předehra. ´Ablakok´ je taková zimní vložka, jakoby předzvěst Lény - aspoň v úvodu. ´A névtelen utazó´ výborně navazuje, je tvrdý, melodický, vygradovaný, rock 70 jak má být. ´A könyvelõ álm´ je jednodušší, ale stále přijatelná. ´Nélküled´ se trochu vzhlédla v Pink Floyd, ale mě to nevadí. ´Éjféli koncert´ je plná nostalgie, trochu póza (odpustitelná), ale dobrý konec.

Pokud máte rádi tvrdou rockovou hudbu, která se naprosto přirozeně snoubí s křehkými melodiemi, tak na tomto albu najdete co hledáte. A protože tuhle desku poslouchám s velikým zalíbením už 43 let a nikdy mě nezklamala, dám troufale plný počet.

» ostatní recenze alba Omega - Omega 7 - Idõrabló
» popis a diskografie skupiny Omega

Už jsme doma - Uši

Už jsme doma / Uši (1999)

luk63 | 5 stars | 26.11.2020

Před lety jsem v recenzičce na album Rybí tuk psal něco o menší nápaditosti a jisté jednotvárnosti Uší. Blbost a pitomost, tvrdím dnes a kaju se! Kam jsem tenkrát dal UŠI? Jde totiž další geniální kousek teplických artpunkerů, který drží velmi dlouho prapor české hudební kultury velmi vysoko. Jsem rád, že v posledních letech jsou často k vidění a slyšení na (pro mě nedalekém) Hradu Loket.

Ve strhující a velmi sotisfikované jízdě (hudební i textové), která trvá od prvního do posledního tónu, dokážu jen upozornit na ještě trochu zajímavější skladby, než všechny ostatní: - Kovbojská duní jako hrom (no jasně, že ani tady není jediná) ale pseudolyrické pasáže ji velmi zušlechťují. Naprosto skvělý text, částečně v angličtině. Podobnou strukturu má i Řeka. - Emocionálně více prožívám i Strach a Ticho, snad kvůli textům mě blízkým.

Tuším, že to není hudba pro každého. Přesto říkám: to se musí slyšet!!!

» ostatní recenze alba Už jsme doma - Uši
» popis a diskografie skupiny Už jsme doma

AC/DC - Power Up

AC/DC / Power Up (2020)

jirka 7200 | 3 stars | 24.11.2020

Nová deska AC/DC natočená v tomto složení je takovým malým zázrakem. Kdo by si byl pomyslel při sledování událostí a peripetií kolem členů kapely, které se táhly již někdy od roku 2014. Na problémy bubeníka Phila Rudda se soudy za držení omaných látek a vyhrožování zabitím navázal neustále se zhoršující sluch zpěváka Briana Johnsona, které budily dojem o konci jeho hudební kariéry. Ač ho poměrně zdatně na turné zastoupil Axl Rose, byl to tak velký zásah do DNA souboru, že to neunesl basák Cliff Williams a po ukončení turné v roce 2016 z kapely odešel. K dovršení všech těchto citelných osudových ran následující rok zemřel kytarista Malcolm Young a v kapele AC/DC zůstala osamocena ikona souboru – kytarista Angus Young. Tehdy jsem to pokládal za definitvní konec této rockové legendy.

No a vidíte, nemožné se stalo skutečností. Po třech letech člověk drží v ruce elpíčko v rudě žhnoucím obalu s logem AC/DC, což je pro mne dalším důkazem, že akt zmrtvýchvstání není zcela nemožný. Za zdánlivě nenahraditelného Malcoma nastoupil jeho synovec Stevie, takže méně zasvěcený fanda ani nemusel zaregistrovat nějakou změnu v sestavě. Osmiměsíční trest domácího vězení si Phil Rudd dávno odseděl, jeho solové album nebylo přijato dle jeho představ, tak na další angažmá ve své domácí kapele rovněž neřekl ne. Brianovu ztrátu sluchu lekaři částečně vyřešili implementováním speciálního naslouchátka a svou účast v kapele podmiňoval Cliff Williams právě jeho participací na nové desce.

Všechno tak nějak do sebe zapadlo a nahrávání alba nic nestálo v cestě. Při zveřejnění producenta a člověka odpovědného za mix jsem čekal nějaké změny, třeba návrat Mutta Langa, ale vše bylo svěřeno do rukou dlouholetému tandemu Fraser/O'Brien. Předem tedy bylo jasné, že nějaké větší vybočení ve zvuku nastat nemůže. Rovněž bylo dané, kudy se budou skladby kapely ubírat i hudebně, neboť byl zmíněn fakt, že byly opět použity nápady z Malcolmova šuplíku.

Tato nahrávka se mi do rukou dostala trochu oklikou, zapůjčená ve formě gramofonové desky. Obsah jsem již znal z CD a tak mne spíše více zajímalo, zda po technické stránce přinesla větší dynamiku či rozdílný zvuk oproti stříbrné placce. AC/DC totiž nepatřili nikdy k mým stěžejním souborům, i když rané desky z Bonova období a Hells Bells si občas připomenu. Během poslechu jsem si začal všímat skladeb samotných a vzikla tato neplánovaná recenze.

Těch dvanáct skladeb má sympatickou stopáž cca 41 minut, znamená to tedy , že se délka skladeb pohybuje v rozumné relaci tří minut. První tři razantní a energické skladby mě navrátily v čase až někam k Back in Black podobnou energií i použitými riffy. V Realize, která kombinuje kytary z What Do You Do for Money Honey a sbor z Thunderstruck si mi líbila Angusova druhá kytarová linka pod hlavním riffem. Trochu mě znervózňoval zvuk rozmazané otevřené hajtky. V Rejection zaujalo netypické Brianovo frázování, pěkné sbory ve formě „ú ůůů“ v refrénu a v singlovce Shot in the Dark její přímočarý tah na branku.
Čtvrtá Through the Mists of Time je takovou odpovědí na povinné ploužáky, které ostatní podobné kapely zařazují, mě nijak neuchvátila. V Kick You When You're Down jako bych slyšel takovej jižanskej nádech. Potěšila i neobvykle pestrá hra Phila Rudda. V následující energické Witch's Spell mne zaujal mimo jiné i pěkný efekt skluzu po basové struně.

Druhá strana alba mě již tak nebavila. Nastartovala ji Demon Fire, která mne krom refrénu nic nenabídla. To platí i o Wild Reputation, nejnudnější věci z alba, kde rotuje neustále jeden riff dokola . O moc lépe se nevybarvila ani bluesově zabarvená No Man's Land. Riff v Systems Down je takovej studeně komplikovanej, jakoby digitálně nasamplován. Závěrečné dvě skladby se však povedly a zachraňují, co se dá. Money Shot vnímám jako potencionální hit – klasická vypalovačka jako vypadlá z počátku osmdesátek neochotně uvolňuje místo závěrečné Code Red, která jako by přítomnost spojila nějakým časoprostorovým tunelem s atmosférou konce let sedmdesátých. Povedená tečka.

Zvukově nepřekvapivě zvítězil dynamický zvuk z asfaltu, nahrávka má větší prostor a nástroje jsou více odděleny. Jen ten zvuk hajtky občas zbytečně moc šustí a je takovej rozmazanej. Zvláštní, že nejmarkantněji je to slyšet v první skladbě. CD i digitální Hi-Res formát 24bit/96kHz pochází z jedné matrice, je naprosto identický a vyšší bitrate zde žádnou přidanou hodnotu nepřineslo.

Shrnuto : vzpomínka na Malcolma vybičovala všechny zbývající muzikanty k dlouho neslyšeným výkonům a na dvanáctce songů je to znát. Zpětně bych ji zařadil na časové ose až někam For Those….Samozřejmě, dvorek má kapela jasně vyznačkovanej, na tý parcele za desetiletí znáte každé stéblo trávy, ale souhra všech okolností tomu přála a z hlíny pomalu vyschlé až na troud vyrašil zelený a pevný výhonek. Z dobré poloviny písní srší energie a ohradník napájený přes Měnič napětí při doteku stále festově kope!

» ostatní recenze alba AC/DC - Power Up
» popis a diskografie skupiny AC/DC

Crimson Glory - Transcendence

Crimson Glory / Transcendence (1988)

radomil.ocisk | 4 stars | 24.11.2020

Ač jsem zde na této platformě nováčkem, rád bych mezi vámi sem tam i já nějaké moudro hodil a myslím, že náš vkus je velmi podobný, i když se nikdy nenajdou dva stejní fanoušci. Transcendence má svůj osobitý půvab a je pro mě už dnes legendárním albem, který řadím po bok Operation Mindcrime, Awaken The Guardian či Images And Words. Jsem ročník 1966 a taky už něco pamatuju, Midnightovou smrtí jakoby ta první alba CG dostala ještě větší pocitovost a nostalgičnost. Jsem rád, že jsem objevil tuto možnost slyšet vaše názory, protože prog bohužel i bohudík není mainstreamový směr a není v reálném okolí fandů, kteří ulétávají na této hudbě. Díky.

» ostatní recenze alba Crimson Glory - Transcendence
» popis a diskografie skupiny Crimson Glory

Moore, Vinnie - Soul Shifter

Moore, Vinnie / Soul Shifter (2019)

horyna | 5 stars | 24.11.2020

Kytarové ostrostřelce typu Steva Vaie, Yngwie Malmsteena, nebo Joe Satrianiho zrovna dvakrát nevyhledávám. Od prvních dvou mám ve sbírce dle mého některá jejich top díla, ale je to hlavně Joe Satriani, který mě ze všech kytarových mohykánů křížící rock a fůze, s 95-ti % své tvorby naprosto uchvacuje. Jeho hudební záběr a kytarová hra, či řekněme styl, v němž nechává svůj šestistrunný nástroj "lyricky zpívat" namísto klasického vokalisty, mě prostě bere dech. Satriani zpoza svého "náčiní" doslova maluje rozměrná hudební plátna plná citu, atmosféry a velkolepých melodií. Jeho kytarová technika slouží ve prospěch skladeb samotných a nikdy je (vyjma některých pasáží z raných alb) svými artistickými výkony nedevalvuje.

Osobně jsem příliš nepátral po podobných hudebních galaxiích, ve kterých by se vyskytl člověk obdobného zaměření a zrna, jež by se právě s Joem dal poměřovat. Až teprve nedávno a zcela náhodou jsem zaznamenal fakt, že kytarista britských UFO Vinnie Moore vydal novou sólovou desku. Z bohapusté zvědavosti jsem si ji pustil a hned po prvních několika taktech, po pár skladbách, mi srdce samou radostí zaplesalo. Bylo to, jako bych nastavil zrcadlo, v němž se na místo Mooreova portrétu zrcadlí Satrianiho podobizna. Až tak blízko k tomuto umělci toto veskrze muzikální a velmi přívětivé dílo má. Zvukově, kytarovým koloritem, hudebním záběrem, střídáním rychlých rockových čísel s pomalými polo baladami, hřejivou atmosférou i občasnými zásahy do jiných stylových zákoutí jako jsou funky, jazz, či blues.

Vinnie Moore se zde prezentuje značně odlišně od svého domácího působiště v UFO. Tam mám jeho přednes velmi rád a zastávám názor, že právě on je hned po Michaelu Schenkerovi pro potřeby této kapely tou nejsprávnější volbou. Obzvláště první tři společná alba nenápadně posunuji mezi naprostou špičku jejich tvorby. Jestliže však v bandě sdružené okolo charismatického tahouna Phila Mooga hraje především ve prospěch kapely a celku, na svých sólových výletech se pochopitelně prezentuje v daleko širší a neokleštěné pozici. Už dávno nemá potřebu vystřílet zpoza svého nástroje tisíce not za minutu tak, jako tomu bylo v dobách jeho Shrapnelovských začátku pro společnost Mika Varneye. Moore je daleko zkušenější, hravější, variabilnější a dokáže si udržet patřičný odstup. Jeho nadhled a schopnosti jsou mnohem vytříbenější. Podobně jako u Satrianiho vytváří jeho kytarová technika a především skladatelská invence písně plné velkých melodií a čitelných fragmentů. Hitový podtext řady kytarových „nápěvů“, riffů, linek a melodií, je opentlen dalšími a dalšími motivy, které spoluvytváří ono charismatické kouzlo této nahrávky.

Písně 1,3,6,8 a 10 v rukou Vinnie Moora rozkvétají v dravějším rockovějším rozměru, obě startovní na stranách A i B navíc s výrazným funky cítěním. Naopak songy číslo 2,4,5,7 a 9 jsou klidnější, rozvážnější a vláčnější. Mooreova kytara tu prozpěvuje, ševelí, hladí a laská, ale taky umí parádně přiostřit hrany, zatnout pěsti a rozpumpovat vaše srdce. Rytmika není jen do počtu, ale vytváří to správné gró podhoubí, potřebné pro přesné pulzování a tep jednotlivých skladeb. Nahrávka má krásně čistý a čitelný zvuk, nejvíce upomínající na období okolo (když už mám přirovnávat) Satchových velkolepostí Unstoppable Momentum, nebo Shockwave Supernova. Lahoda.

Zkrátka a dobře, pokud se řadíte mezi přátele kytarové instrumentální tvorby a nevyznáváte jen její drsnější a živočišnější část, jistě vám úsměv do tváře vymaluje poslední deska Vinnie Moora Soul Shifter, je totiž jedním slovem skvělá.

» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Soul Shifter
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie

Metaphor - The Pearl

Metaphor / The Pearl (2019)

horyna | 5 stars | 23.11.2020

Jaký společný jmenovatel vykazují kapely Echolyn, Discipline, Illuvatar, IZZ, Advent, Perfect Beings a recenzovaní Metaphor? Naprosto všechny tyto party spadají ho hudební škatule s nápisem moderní zaoceánský prog rock té nejvyšší kvality. Každá z nich je neodolatelně svá a naprosto originální. I přesto, že jsem takovým Discipline pro jejich složitost a nepřístupnost dodnes na jméno úplně nepřišel a třeba Advent jako následovníky gigantů Gentle Giant docenil až po dvou letech a x posleších, naopak přívětiví Illuvatar mi spadli do klína na první dobrou. Jako naprosté vůdce a kralevice této nejsofistikovanější větve art rocku na západní polokouli, jsem dlouhodobě považova nejpřesvědčivější Echolyn. Až v posledních měsících tuto pozici převzali o poznání charismatičtější IZZ.

No a s touto pěticí chrabrých rytířů prog rocku v té nejnaleštěnější zbroji, jsem si chtěl dlouhodobě vystačit, aniž bych potřeboval zkoušet a testovat další kvanta podobně znějících spolků z této oblasti. Jenže... stalo se, že se mi do rukou dostala skupina Perfect Beings, která mě svou neotřelou muzikou naprosto vyrazila dech. A právě od nich byl už malinkatý krůček k dalším matadorům tamní scény, ke kapele Metaphor. Ta si u mne svou poslední deskou Pearl vysloužila jedno důležité prvenství a sice - nejčastěji poslouchané hudební dílo v prvním týdnu po jeho zakoupení. U desky Pearl jsem totiž snadno vypozoroval, že za posledních x let je to ta "nejrajcovnější" hudební věc, která mě k sobě připoutala jako nějaký obrovský magnet, a od které nemohu odtrhnout uši, aniž bych si ji v jednom dnu několikrát nepřipomenul. Jistou a podstatnou roli sehrála i složitost tohoto díla, jež je opravdu těžce zapamatovatelným oříškem a které vás dvou vnitřní logikou a precizní konstrukční stavbou vyloženě nabádá k dalším a dalším poslechům. Bezbřehá nápaditost a nenucenost širokospektrálních témat všemožných, k artu přidružených stylů a jejich dech beroucích aranžmá, je tak neskutečně bohatá a pestrá, až člověka kolikrát doslova příjemně zamrazí na zátylku, z toho či onoho motivu, který vyznívá velice poutavě, přesvědčivě a myšlenkově hluboce. Silné hudební poselství je obsaženo v každém z devíti zde servírovaných tracků. Každý je mimořádným originálem uchopeným s velkou vervou a kreativním zanícením. Je to sonická pastva nejvyšší jakosti.

Čtvrté album amerických Metaphor je pro mne jedno z vůbec nejsofistikovanějších a hlavně nejbáječnějších alb nejen v prog rockové sféře, ale i celé rockové historii. Deska, která by neměla chybět v žádné domácí sbírce, pyšnící se inteligentní hudební potravou.

» ostatní recenze alba Metaphor - The Pearl
» popis a diskografie skupiny Metaphor

Tempano - The Agony And The Ecstasy

Tempano / The Agony And The Ecstasy (2002)

EasyRocker | 5 stars | 20.11.2020

Ano, debut Åtabal-Yémal, je dobou zrodu i elitní hudební náplní jedním z pionýrů latinsko-amerického artrocku. Tempano jsou tam pojem, jako u nás Flamengo, Blue Effect, Synkopy nebo soubor Mariana Vargy. Po nutném oťukání přes net jsem ten poklad objevil u jednoho Němce. 30 EUR, ale to je za ten málem dvojitý hudební chod nicotné....

Varhanní řeka kapelníka, Giuglia Della Noce, rozparádí prvý královský lektvar - ambientně klávesovou Twisted Mind. A slyšte zbylé osazenstvo - oddanost jazzu z dob minulých přetrvala. Jen instrumentální stylový šat navlékne skočná, hravá Bonfire. První perlou z náhrdelníku je maniakální Just in a Second. Basa a klasická kytara páně Echevarrenety se vlévají do skvostné řeky. Do ní zaplují Castillův hlasy, razantní kytary, smyčky, a nakonec rej Ubiedových bubnů a perkusí. Gigante? Skvostná miniatura v rukou basy a akustické kytary, malinko připomene Luboše Andršta na Capricornu. Piet? pro změnu ovládl Pedro Castillo. Zemitě rocková, živelná kytara, a lehký synti a mellotronový opar. Z menšiny zpívaných věcí je Timeless Time. Klavír a keyboardy s mistrovskou erudicí narážejí na hradby kytar a rytmický metronom. Deklamace ´rodné´ italštiny, Attimo Infinito - della Noceův pomník. Těžký varhanní barok tu na jednom písečku obcuje s jazzem - nepopsatelné. Střed alba ovládl docela, a tak za lehké basové asistence přidá tři křehké minuty - Intermezzo. La Porta di Santo Spirito léčí na těle i na duchu nápaditým kytarově-klávesovým duelem. Těžko vnímat, co se dá zvládnout za pouhých 2.38 - klobouček... Sílící bicí i perkuse, Landaetovy druhé klávesy a orchstrální nálada. Z toho povstala atmosférický experiment Giudizio Universale. Vražedné basové údery coby entrée k seřízené fúzové jednotce. Ano, přes sedm minut Il Duomo mele, drtí a nakonec vyplivne a pohřbí pod zem. Netřeba ani rachotu metalu, postačí k tomu Tempano... Další mistrným akustickým odlitkem fúze je Final Agony - keyboardy a vokál ji dochutí ad finitum. K rytmické latinské profesuře zve All Ages Tears. Akustiky, měkká basa a tu mister Ubieda tu přidal klávesy a programming. Výsledkem je delikatesa. Imaginary Sky nabídne vše výše uvedené plnými hrstmi. Klidný a lahodný úvod skvostným sólem Pedra Castilla ožije a zařadí do řádně pulzující, funkové strojovny, jak to hoši milují. A je tu žel finále. 1O-minutová katedrála Conspiracy se zdvihá k nebesům z těchto pilířů - klidu ambientu, tlukotu bubnů i perkusí, klasicky jazzové strunné výlety, bouřky klavíru a rytmika, padající jak ocelová kladiva na kovadlinu. Styly se střídají tak samozřejmě, jako v alchymistické kuchyni

K Majákově shrnutí toho, co je v kariéře všechno stihlo, opravdu nebudu rozvádět. Je tu matadorem a nejen díky němu jsem se dostal na věci, které můj život hudebně obohatily - i také Tempano. Ani k recce už není co dodat, kupujte, a podlehnete! Špičková slitina nejen latina, fúze a artrocku staré školy, byť prvé a druhé stále převažuje. 6/5.

» ostatní recenze alba Tempano - The Agony And The Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Tempano

Zappa, Frank - The Mothers - Over-Nite Sensation

Zappa, Frank / The Mothers - Over-Nite Sensation (1973)

Vojta | 5 stars | 20.11.2020

Frank Zappa v roce 1973 nahrál se svojí doprovodnou skupinou The Mothers, složenou jednak z dobře známých a osvědčených hudebníků (Ian a Ruth Underwoodovi), ale i zcela nových tváří (Tom a Bruce Fowlerovi, či Sal Marquez). Album je fenommenální a nápadité jak po hudební, tak textové stránce. Klasický Zappův rockový sound s dechovou sekcí zde krásně doplňují a podbarvují housle slavného francouzského jazzového hráče Jeana-Luca Pontyho, který s maestrem Zappou spolupracoval již na albu Hot Rats z roku 1969. Over-Nite Sensation je také po dlouhé době prvním albem, na kterém Frank kromě hry na kytaru také sólově zpívá. Další vokály na albu kromě něj obstarali ještě Kin Vassy a Ricky Lancelotti.

Celé album otevírá roztančená a veselá skladba "Camarillo Brillo" ozdobená zvláštními rytmickými figurami. Následují "I'm The Slime" (v níž se o doprovodné vokály postarala Tina Turner s The Ikettes), hitová, až skoro rádiová písnička "Dirty Love" následována "Fifty-Fifty" (korunována hned několika houslovými sóly Jeana-Luca Pontyho). Album uzavírá trio skladeb "Zombie Woof" (těžkopádný song s poměrně složitými dechy a marimbou je asi nejslabším kouskem celého alba), "Dinah-Moe Humm" (skladba s lehce erotickým textem a pro mne jednoznačné vyvrcholení celého alba), následující "Montana" (okořeněná o zajímavou marimbu Ruth Underwoodové) tvoří skvělé finále. Jde o parodickou skladbu o kovbojovi pěstujícím na svých polích dentílní nitě.

Over-Nite Sensation je skutečně senzačním a velmi kompaktním hudebním dílem sdružujícím v sobě věechny důležité prvky Zappovy hudby. I když má pouze něco přes půl hodiny, podle mého se jedná o jedno z nejlepších alb, které Frank Zappa kdy vydal a myslím, že u mě patří dokonce mezi jeho TOP 3 alba (ješte s One Size Fits All a Joe's Garage).

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - The Mothers - Over-Nite Sensation
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank

Giraffes? Giraffes! - More Skin With Milk-Mouth

Giraffes? Giraffes! / More Skin With Milk-Mouth (2007)

jirka 7200 | 5 stars | 20.11.2020

Na Progboardu mnoho math rockových souborů nenajdete, což je možná škoda. Několik kapel podobného ražení znám, ale nenapadlo mě je na tuto stránku instalovat. Když tu však v nedávné době tajemný KarBenCZ umístil kapelu Giraffes? Giraffes! z Massachusetts, očekával jsem jako bonus i vloženou recenzi, která by mne navnadila či navedla k nějaké desce tohoto dua. Zatím jsem se nedočkal, moje vrozená zvědavost mi nedala a já se poohlédnul po konkrétním vzorku. Na Spotify jsem si vytipoval jejich druhý produkt, podle mne nejucelenější desku s podivným názvem More Skin With Milk-Mouth z roku 2007. Ta obsahuje na ploše cca 29 minut pouhých pět instrumentálních skladeb se zrovna tak zvláštními názvy. Posuďte sami : druhá skladba se jmenuje neodolatelně : „ I Am S/H(im)e[r] As You Am S/H(im)e[r] As You Are Me And We Am I And I Are All Our Together: Our Collective Consciousness' Psychogenic Fugue“.
No, jako moderátor v rádiu bych ji představovat nechtěl :-)

Co se týče produkce samotné, tam se o žádnou podivnost nejedná, přistoupíte li na fakt, že je pro vás math rock zajímavou muzikou a technicky nadstandartně zvládnuté složité vzorce kytaristy a bubeníka vás budou bavit rozplétat a do výsledných rovnic budete umět dosadit proměnné. Konec konců, jsme na prog rockovém fóru a math rock je jednou z jeho odnoží, jakousi kombinací indie rocku, post, prog ,jazzu i hardcore. Všechny tyto styly odhalíte ve skladbách Giraffes? Giraffes!

Na albu „More Skins…“ jsou hodně živočišní, vedle pěkných melodií cítím občas právě tu hardcorovou nasupenost a zběsilost, přesto je většina jejich produkce posluchačsky celkem přístupná.
Na rozdíl od math metalových spolků, či různých noise a industriálních mutací je hudba Žiraf příjemnou procházkou rozkvetlým sadem plným zajímavých melodií a složitých rytmů. Ve čtyřech skladbách hudebníci prokládají klidnější pasáže s divokým rejem rytmických eskapád bubeníka doplněný dvojitým tappingem kytaristy. To je zvláštní technika hraní, spočívající v poklepu všech osmi použitelných prstů na struny kytary. Nejvíce se Ken a Joseph samozřejmě vyřádili na dvou devítiminutových skladbách „I Am S/H(im)“ a „A Quick One, While She's Away“, kde je prostor pro dlouhé zklidňující pasáže i minimalistické vložky, které se v čase pozvolna hudebně proměňují. Jakousi odpočinkovou záležitostí je předělový, třetí jam session „The Ghost Of EPPEEPEE’s Ghost“, která je zaobalen ve space rockových aranžích vesmírných zvuků kytarového syntenzátoru.

Nějaký odborný komentář a rozbor k této muzice bych (jistě nejen já) uvítal od odborníka Dannyho.

Závěrem : toto album je zajímavou exkurzí do světa ostřejšího math rocku. Skladby jsou dostatečně pestré a členité, střídají divoké rytmické pletivo s příjemnými okamžiky, kdy prosvítají na povrch pěkné melodie, nechybí ani zklidňující ambientní plochy. Nepřepálená stopáž alba zaručuje, že posluchačovy smysly nebudou přesyceny složitými strukturami a mě se zdá, že do té půlhodinky muzikanti nahustili takové to gró jejich tvorby. Z dalších alb jsem slyšel jen ukázky, ale i ty se mi zdály již poněkud naředěné. Pokud budu mít šanci naposlouchat komplet nějakou další LP Žiraf, třeba mě ta zkušenost vyvede z omylu.
V rámci žánru jasná pětka.

» ostatní recenze alba Giraffes? Giraffes! - More Skin With Milk-Mouth
» popis a diskografie skupiny Giraffes? Giraffes!

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

radomil.ocisk | 5 stars | 19.11.2020

Další lahůdka králů melancholického a emotivního progu je zde. Tentokrát se můžeme kochat velice pestrým albem, na kterém nechybí vlivy jazzu, rocku, klasiky a samozřejmě top progu. Jsou zde rozevláté ale nenudící instrumentální delikatesy (viz. např. předposlední pecka) ale i jakoby hitové Now Comes The Rain či Under The Sun. Pomalu gradující úvodní skladba přechází skladbu po skladbě k dalším a dalším rozmanitostem a člověk se nestačí divit, co přijde s dalšími tóny. Ray opět čaruje ve svých typických polohách a Matheos opět nezklamal coby skladatel. Musím říci, že s každým poslechem mi běží ten příjemný mráz po zádech. Snad jen mdlá recenze paní Jeřábkové ve Sparku mi narušilo požitek z díla.Díky, čekání se vyplatilo.
Radek

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Kayak - The Last Encore

Kayak / The Last Encore (1976)

horyna | 3 stars | 19.11.2020

V roce 1976 vydali Queen nejen desku A Day At The Races, ale také nahrávku The Last Encore. Že jde o nějaký renonc? Ano, jistě, ale při poslechu tohoto alba se vzpomínkám na „královnu“ nedá takřka po celou hrací délku alba ubránit. To v sobě nese tolik stop zbožňovaných Queen, že nebýt na obalu nápisu Kayak a nepoznat snadno identifikovatelný hlas Maxe Wernera, který je od Mercuryho polohy dost vzdálený, podle hudební náplně není tak těžké učinit přehmat.

Kayak na svém čtvrtém studiovém albu výrazně ubrali na obrátkách a nechali se nacucat epikou a rozvláčnou melancholií. Vyjma ráznější třetí skladby, je 90% materiálu až Queen-ovsky nasládlý. Hned klavírní zahajovačka Back to the front míří tímto směrem a a druhá, operně patetická Nothingness, jak by smet. Až na pár čestných výjimek je deska zplácána z téže muzikálně hliněné hmoty. Nese se v klidné poloze, kde vyniká jak Tonovo piano (Land on the water, The last encore), tak nějaký ten kytarový přeliv Johana Slagera (Do you care). K těm nejcennějším kouskům patří kromě jmenovaných i burleskně neklidná klasárna Relics from a distant age (zřejmě aranžérsky nejvymakanější věc), i sentimentální odbočka do dvacátých let minulého století Love me tonight / Get on board.

Změna v Kayak-ovském repertoáru přicházela pozvolna a o pár let předstihla měnící se dobu. To však nic nemění na faktu, že i čtvrtá fošna těchto Holanďanů stojí za pečlivý průzkum. Milovníci Queen se musí oblíznout blahem. 3.5*

» ostatní recenze alba Kayak - The Last Encore
» popis a diskografie skupiny Kayak

Def Leppard - Pyromania

Def Leppard / Pyromania (1983)

EasyRocker | 5 stars | 18.11.2020

Tohle, to je zatracená a už letitá nostalgie. Jó, to byly, sakra časy - prvák výšky apo Floydech asi první výlet z metalu. Paranoid, Machine Head od DP, debut Doors a - Pyrománie. Net v plenkách, žádné přípravy, čert ví, proč tak nesourodá směs. Ale zabrala, zakousla se, a rozhodně obohatila i můj hudební život.

A pánové vstvořili skutečně energické, ale i omamně svůdné rock-metalové menu - nebylo možné neochutnat. A tak tu máme skvostné davové halekačky volnější Rock! Rock! (Till You Drop) a ´infarktový´ heavy spurt Stagefright, a gejzír melodií, u připomínky božské Marilyn Monroe při Photograph. Vážným krokem od zábav a večírků je salvami uvozená a Elliottem dojemně podaná Die Hard the Hunter, z textem z Cooperovy indiánky Lovec jelenů (pak rovněž zfilmované). Pro věci Too Late for Love, kultovní parádu Rock of Ages nebo Foolin´ se pak vžil terminus "power ballads". Tklivé akusiky, přecházející do rockových orgií u poslední... no, mňam, mňam. Po svižnějších Comin' Under Fire a Action! Not Words (ne, nejde o cover Sweet, ten DF spáchali už časněji) dorazí mrazivě sugestivní finále Billy's Got a Gun. Tam byla inspirovací dokonce sebevražda mladíka jménem Billy, a hudební drama tomu odpovídá.


Tady nemá smysl si nic nalhávat. Stadionové ladění, dokonale vyladěné "Muttem" Langem (AC/DC, Bryan Adams a kupy dalších) a multiplatinové vavříny po celém světě. Pro mě ale letitá srdcovka, mockrát už vytáhla z depek a splínů. Atak na solar, a samozřejmě plná nálož!
P.S. Jo, a na to se balily slečny!!

» ostatní recenze alba Def Leppard - Pyromania
» popis a diskografie skupiny Def Leppard

I And Thou - Speak

I And Thou / Speak (2012)

horyna | 5 stars | 15.11.2020

Asi nejvíce vás vždy překvapí ta nahrávka, od které absolutně nic neočekáváte. Pro mne se právě takovým nečekaným triumfem stala deska Speak, jakéhosi Jasona Harta. Bez bližších informací a zjištění o pro mne zcela neznámém umělci, který dle infa na síti zase tak neznámou personou vůbec není, jsem do poslechu projektu I and Thou příliš entusiasmu nedával a to i přesto, že recenze kolegy Braňa mluví vcelku jasnou řečí. O dost důležitější než údaje o tvůrci tohoto impozantního díla, je však dílo samo. Hudební náplň s jakou jsem se setkal na tomto nosiči, mě už po prvním poslechu vystřelila až někam do stratosféry, absolutně mimo klasický muzikální rámec poplatný naší době.

Mám rád některá seskupení, které navazují, pokračují, či jen plagiátorsky kopírují odkaz velkých Hackettovských Genesis. První album Citizen Cain není špatné, do podobného soudku zasazené prvotní nahrávky italských Watch, mě postupně k srdci přirostli rovněž, ale to pořád není nic vedle I and Thou. Skrze něj se totiž Jason Hart nejen přiblížil nedostižnému stínu takových děl, jako jsou Nursery Crime, Foxtrot, nebo Seeling England…, on se jejich kvalit skutečně a celkem markantně i dotkl.

Už úvodní, po vzoru jmenovaných alb a jejich písní pohádkově vystavěná suita titulní, jest nesmírně kvalitní a zcela podmanivou záležitostí, která vás jako milovníky Genesis zkrátka musí podlomit v kolenou. Necítíte tu žádný boha pustý plagiát, ale skupenství vznešených myšlenek, zasazených do hudebních sítí utkaných o generace dříve. Jasonova nápaditost a aranžérská vyspělost vám nedovolí jej ani na vteřinku podezírat z nějakého umělého kalkulu. Jeho dílo je natolik svébytné a hlavně skvělé, že vzniknout od několik dekád dříve, velebí se dnes se stejnou úctou, jako nahrávky výše jmenované. Jeho pohádková atmosféra, kompoziční lehkost, vzdušnost prezentovaných témat a nápaditost jednotlivých motivů, kde vám občas brnkne do nosu ono podobenství s Genesis, je natolik silné a charismatické, že těch několik kosmetických vad šmahem smáznete a disk si pečlivě a hlavně rádi zařadíte do sbírky na to nejčestnější místo.

Možná to co teď řeknu bude znít krapet jako rouhání, ale troufám si tvrdit, že na albu Speak předčil učedník svého mistra, nebo se mu alespoň plnohodnotně vyrovnal.

» ostatní recenze alba I And Thou - Speak
» popis a diskografie skupiny I And Thou

McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin

McLaughlin, John / Shakti with John McLaughlin (1976)

stargazer | 3 stars | 15.11.2020

Jsou určitá rozhodnutí, které se v životě člověka dělají a mají určitý dopad na to, jak se věci dál vyvíjejí.
Moje setkání s hudbou JMcL bylo v jisté půjčovně CD v Hradci Králové. Měli tam bohatou diskografii tohoto umělce, tak sem si jí stáhl.
Samozdřejmě jsem vycházel i z toho, co jsem si o tomto hudebníkovi dočetl.
Shakti a JMcL byli součástí nabízené kolekce, tak jsem to vysmahl cd-r s tím, že časem podstoupím i tenhle hudební experiment....Čekání se vyplatilo. Cd-r jsem vyhodil do koše. Shakti jsou opravdová super jízda. Dnes mám od nich originály. Tohle album je live záznam, čistě instrumentální, akustická kytara, housle a indické perkuse a s jistým monotoním zvukovým podkladem, nahraným na zvukovém nosiči, charakteristickým pro indickou hudbu.
Na druhou stranu, tohle album řadím mezi nejslabší Shakti ze sedmdesátých let. A proč?
Tak tady jsou uvedené důvody:
Album obsahuje celkem tři songy.
Joy je název prvního z nich a má to spočítaný za pět kusů. Je to parádní skladba, co si plný počet zaslouží.
Následuje jakési intro k jedné z nejkrásnějších skladeb,/LOTUS FEET/ co kdy John napsal. Bohůžel kapacita vynilu neumžnila to zahrát celé, tak to prostě utnuli. Max jedna ježatá. Tohle si mohli odpustit.
Jako třetí track je skladba s nejdelším názvem, co jsem se kdy setkal. Kdybych ji tady jmenoval, tak mám v pohodě těch 250 povinných znaků k uveřejnění recenze.
Je u mě za tři hvězdy. Celé mi to sedí, skvěle je to zahrané i aranžované, bylo by to za plný počet, ale co nemusím v hudbě, jsou dlouhé separátní onanie, které v tomto případě přesahují víc než deset minut. Myslím tím ty desetiminutové indické perkuse. Kdybych byl osobně přítomen na koncertu, tak to asi skousnu , ale takhle z cd asi ne, Proto mažu dvě hvězdy z pěti.

Takže to mám 5 plus 1 plus 3 je 9, děleno třemi skladbami je 3. Tohle album si to zaslouží. Je to dobré album.

Shakti s Johnem jsou jasným důkazem, že hranice hudby jen tak nekončí. Jsou to nové výzvy, výzvy a nápady propojovat hudební kultůry na protipolech světa. A hlavně, dělat to inteligentně a s citem, jako McLauglin.

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Shakti with John McLaughlin
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Fates Warning - Long Day Good Night

Fates Warning / Long Day Good Night (2020)

messi70 | 5 stars | 15.11.2020

Po čtyřleté pauze od poslední desky se nám FW opět vrací s novou kolekcí 13 skladeb. Co o ní napsat?
Kapela ho na rozdíl od dvou předešlých alb vydala u Metal Blade records. O zvuk se postaral Joe Barresi.
Stopáž přesahuje 72 minut. Na albu se podílí staří známí Ray Alder - zpěv, Jim Matheos - kytara, Joey Vera - basa
a za bicími dovádí Bobby Jarzombek. Pro uplnost bicí party ve skladbách When Snow Falls a Under The Sun nahrál Gavin Harrison (Porc.Tree,The Pineapple Thief), který s J.Matheosem spolupracoval na projektu O.S.I. Několika kytarovými soly přispěl Mike Abdow.
A tedˇk hudbě samotné.
Musím konstatovat že i když má deska přes 72 minut délky, nenudil jsem se ani vteřinu. R.Alder je plný emocí a pěje jak o život - zdá se být ve špičkové formě, stejně jako na své solové desce (vřele ji doporučuji!). Ostatní členové sestavy se samozřejmě nenechávají zahanbit a podávají výborné výkony.
I když kapela nepřináší žádné novum, přesto třeba uvod písně Under The Sun plný smyčcu je naprosto skvělý.
Není nezajímavé porovnat styl hry obou bicmenu, ve skladbách kdy se paličkami ohání G.Harrison mi příjde zvuk jakoby vzdušnější - trochu jako když za bicími sedával M. Zonder, B. Jarzombek tam na muj vkus víc sype kopákem a ono je někdy méně přece jen více.
Nebudu se rozepisovat o všech skladbách, všechny mají lat´ku hodně vysoko, ale u nejdelší skladby alba The Longest Shadow Of The Day udělám vyjímku. Nejdelší stín dne začíná jemnými kytarovými melodiemi na které naváže Verova basa, jemný ševel bicích, pak přichází kytarová bouře, ta se následně opět ztiší, Alderuv zpěv, Matheosova práce s kytarou - booomba! Takhle si představuji Prog nejvyšší ligy - naprostý TOP!!!

» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning

Lunatic Soul - Through Shaded Woods

Lunatic Soul / Through Shaded Woods (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 13.11.2020

Na tvorbě Mariusze Dudy, zpěváka, baskytaristy a skladatele polských náladotvorných progresivistů z Riverside si vážím jedné věci. Vedle svého domovského souboru si hýčká svůj vedlejší projekt Lunatic Soul, kde neohlížejíc se na současné trendy vytváří muziku podle své nálady a současného vnitřního rozpoložení. A tak na předešlých šesti albech můžeme nalézt písně akustického charakteru, ambientní plochy ale i plno elektronických výbojů. Každý si může vybrat.

Na čerstvé novince Through Shaded Woods, která vychází dnes, 13.11.2020 u firmy Kscope, objevuju při poslechu nový inspirační zdroj. Mariusz směřuje ke svým kořenům, podstatě, teď nemyslím hudební (i když první jeho dvě alba byla také více akustická), ale té osobní, lidské. Objevuje harmonii a souznění s přírodou, kdesi kolem Mazurských jezer, tam kde se kdysi setkaly starogermánské tradice se slovanskou kulturou a tyto pocity transponuje do muziky, kde jsou znát prvky severského folku a keltské muziky.

Fanoušek podobných souborů může namítnout, proč se řadit do podobného šiku kapel, kterých tu působí celé zástupy – matně si vybavuji např. Wardrunu, Heilung, Uttern nebo současnou Myrkur. Na to zní jednoduchá odpověď v podobě poslechu této novinky. Mariusz Duda tyto vlivy použil jako koření a rozpustil je ve svém vlastním DNA - značce Lunatic Soul. Takže i když na vás ze skladeb dýchne mrazivý závan chladného vzduchu a při poslechu vám vlasy pokryje mrazivá jinovatka, zaznamenáte ten rozdíl. Tato muzika nemá onu živočišnou pohanskou zemitost oněch severských kapel, neboť je umně namíchána s postupy rockových melancholiků, např. Anathemy nebo Katatonie, ovšem s rozpoznatelnou výstavnou melodické linky, která neomylně ukazuje na polského muzikanta Dudu.

Ten se nyní rozhodl všechny instrumenty na desce nahrát sám, většinou lze rozeznat piccolo baskytaru, jejíž zvuk přes různé elektronické krabičky moduloval do zvukové podoby basy, kytary nebo cella. Samozřejmé je využití dalších klávesových nástrojů. Zda jsou všechny perkusivní nástroje nahrány automatem si netroufám odhadovat.

Na LP se nachází šest skladeb. Úvodní rytmická Navvie navozuje pocit jakéhosi pohanského obřadu za pomocí již zmíněné piccolo basy, tamburíny a bubnu. Hlas je zde použit jen jako další melodický nástroj. Navazuje majestátní a melodická The Passage, kdesi v pozadí se mi vybavila kapela Bathory na albu Twilight of the Gods v akustickém provedení. Toto tipuju na velký hit, doplněný textem vycházejícím někde až z nitra muzikantovy duše, tak jak tomu je i na některých předešlých albech….

Píseň Passage : >> odkaz

Soud právě začal,
vím, že jsi mým údělem
Závěrečný příběh
Propadávají poslední zrnka písku
Čekáš daleko na druhé straně
V lese, ve tmě
Najdu tě, až navždy zavřu oči
Na mé klikaté cestě

Pokud se pomodlím
Tak mi pomůžeš dostat se ven
Pokud se pomodlím
Tak mi pomůžeš najít
cestu ke světlu

Titulní Through Shaded Woods má zvláštní uhrančivou atmosféru. Ačkoliv firma prezentuje album jako převážně akustickou záležitost, tak zde se Mariusz nedal a využil svých dovedností z předchozích elektronických alb. Akustický úvod klame tělem, ale už při prvních slovech textu mě silně mrazí. Hlas je vyjma refrénu elektronicky rozsekán, což působí velice ponurým dojmem. Ten dojem určitého společného spirituálního zážitku je tu takřka hmatatelný.

Oblivion je určitou druhou částí předchozí skladby, ovšem s běžným zpěvem. Svou atmosférou a pseudo symfonickou atmosférou mi trochu připomíná Dead Can Dance.
V páté The Summoning Dance se určitá temná nálada alba rozpouští do pozitivnější polohy, jako by se božstva smilovala, na obloze se rozpustila mračna a vysvitlo slunko. Pomalá, procítěné nazpívaná soft rocková skladba pomalu nabírá na dravosti, poháněná elektronickými šlehami a surovou basou. Souboj dobra se zlem začíná.
Závěrečná The Fountain – balada se silně nahalovaným zpěvem s klasickým doprovodem akustické kytary a klavíru zklidňuje emoce a očistná katarze očišťuje nitro. Nádherně vygradovaná nahrávka.

Tady strana B na gramodesce končí. V prodeji je však připravena verze v 2CD provedení. To druhé nabízí navíc celkem cca 40(!) minut muziky navíc, která je rozdělena do tří skladeb. Je dobře, že byly odděleny od hlavního, uceleného díla, protože by svou o něco nižší kvalitou naředily jinak kvalitní dílo. Instrumentálky Vyraj a Hylophobia nejsou nikterak zvlášt zajímavé pohanské dupáky. Velmi zvláštní je závěrečná skoropůlhodinka Transition II, která se navrací částečně k elektronice z předchozích desek. Postřední část je jakási improvizace s xylofonem a picollo basou a končí ambientními klávesovými plochami.

Závěrem : Lunatic Soul mě nikdy zvlášt svoji produkcí nezaujali (i když mám zálusk na poslech jejich elektronického Fractured). To se však s albem Through Shaded Woods změnilo. První CD je úchvatný mix melancholického rocku à la Mariusz Duda a pohanských prvků v jednom celku! Každému audiofilovi rovněž zaplesá srdíčko nad technickou kvalitou zvuku. To je jasný plný počet bodů. Druhé, bonusové CD obdrželo body tři.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Through Shaded Woods
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul

Red Bazar - Tales From The Bookcase

Red Bazar / Tales From The Bookcase (2016)

horyna | 5 stars | 11.11.2020

Nadvláda britských neoprogresivních gigantů vzniknuvších v průběhu let devadesátých jako jsou Threshold, Arena, či Pallas, pár let už pomalu ustupuje do pozadí. Jejich invenčnost dávno nedosahuje tak závratných horizontů jako ještě před deseti patnácti lety a i když si mnohé z nich stále snaží udržet svůj vysoký kredit (nejlépe se to daří zřejmě IQ, Jadis a Pendragon), ti ostatní pomaloučku odcházejí vstříc důchodcovským zítřkům. Takoví Threshold jsou už dávno jen stínem své největší slávy, Arena v poměru k jejich kdysi nedozírnému kvalitativnímu obsahu na deskách mezi léty 98-05, dnes předkládá dílka jen lehce nadprůměrná a dokonce ani daleko služebně mladší bardi jako Big Big Train, pomalu upadají svou tvorbou do kolovrátkovského znuděného soukolí.

Naštěstí pro prog-rockového fandu vznikají i na ostrovech stále nové a nové kapely, jejichž invenční zaujetí je v dnešní době stále zaznamenání hodné. Na obrovský úspěch Porcupine Tree navazují Armstrongovi Cosmograf, ve stopách Arena jdou svéhlaví Credo, na melancholickou strunu stále intenzivněji brnkají rostoucí Pineapple Thief, čerstvý závan mixu popu s progem předvádí svůdní Lifesigns a naopak energičtější a modernější pojetí progu, nabízí na svých dvou posledních albech mnou nedávno objevení noví ostrovní věrozvěstové Red Bazar.

Ti se po dvou instrumentálních lp a jednom ep, rozhodli mezi sebe angažovat zpěváka Petera Jonese z kapely Tiger Moth Tales. Jeho čerstvý, energický a až melodicky extaticky klenutý vokál, dodal jejich písním to správné aroma a posunul je vstříc lehčí přístupnosti a poslouchatelnosti. Instrumentální kvality potvrdil soubor na obou dílech předchozích, milovník klasických zpívaných kusů si na nich však může lehce vylámat zuby. Právě pro něj je tu však dílo Tales From the Bookcase (vyprávění z knihovny), jehož textová náplň je inspirovány Peteho oblíbenými knihami a jeho výtečný výkon patří mezi největší lákadla dnešních Red Bazar.

Nebývale drsně zní jeho "nástroj" v první části druhého songu Queen Of The Night Part 1., který se ovšem v půli zhoupne do náramně teskné atmosférické části a Peter za sebe nechává promlouvat emoce zbavené jakékoliv syrové slupky. V podobné intonační dimenzi zpěvák pracuje i na začátku třetí Calling On Her, která oplývá vzdušností a oduševnělostí. Že jsou Red Bazar především rockovou kapelou se máme možnost přesvědčit v kytarově riffující řinčící části, která na úvodní selanku poté navazuje. Šestistrunka Andy Wilsona neupomíná na nikoho z prog ostrovní líhně. Jede si svým razantně vytyčeným směrem, ovšem nezapomíná na kvalitní melodické postupy. Atmosférické oblouky, které na nahrávce aplikují především klávesy, rázem přemosťují píseň do progového hájemství a táhle sólo na strunný nástroj přidává potřebnou dávku adrenalinu. Za největší pecku jsem si označil píseň čtvrtou - City And The Stars. Interesantní konstrukční stavbu tu pečlivě vyživují nádherně sestavené, opakující se sólové kytarové linky značné atmosférické bohatosti, čímž píseň zcela nenápadně posazují na piedestal intenzivního dojmového zážitku. A to nemluvím o Peterových precizně sezpívaných vokálních linkách. Následující The Lights Of Home překvapuje opravdu temnými a tvrdými kytarovými riffy a celkově ne příliš veselou atmoškou. I zbytek desky se nese na té nejlepší neo prog rockové vlně. Při šesté Sunset For A New World jsem si rozpomenul na polské Believe a Millenium, ale i zástupce z holandských síní, jako třeba Leap Day.


Třetí album Red Bazar poskytuje prvotřídní směsici umělecky hodnotného neoprogu. Tales From the Bookcase znamená úspěšný krok od čistě instrumentálního přístupu k vokální hudbě. Jednotlivé písně nepostrádají tah, výborné melodie i chytlavé nápady. V Red Bazar vidím budoucnost ostrovního progu. Nesmírně osvěžující záležitost, která vnáší do zatuchající okolní produkce něco ne úplně okoukaného a poctivě živočišného.

» ostatní recenze alba Red Bazar - Tales From The Bookcase
» popis a diskografie skupiny Red Bazar

Witchcraft - Firewood

Witchcraft / Firewood (2005)

jirka 7200 | 5 stars | 10.11.2020

Pokud by se člověk soustředil jen na doom, occult, psychedelic anebo stoner hard rock, tak by se z té ponurosti, temnoty a tun táhlých bažinatých riffů musel pravděpodobně zbláznit. Fanda muziky, který si v nekonečných regálech s touto muzikou dokáže dobře vybrat, může se i nahrávka z této oblasti stát velmi chutným desertem.

Dnes vysoce váženou kapelou z této oblasti jsou Witchcraft ze švédského Örebra. Letos oslavili dvacetileté výročí své existence a během této doby stihli natočit šest desek, každou zvukově i obsahově trošku odlišnou. Naprostým unikátem je letošní akustické CD se zavádějícím názvem „Black Metal", o kterém jsem se tu nedávno také zmiňil ve své recenzi.

Z jejich starší produkce mne nejvíce zaujalo jejich druhé elpíčko pojmenované „Firewood“. Dle mého názoru jej kritika tak nějak bez většího zkoumání zařadila do škatulky vintage hard rock, či doom metal, což je označení velmi vágní. Witchcraft totiž, na rozdíl od milionu podobně řazených spolků vychází spíše z odkazu amerických Pentagram, než jejich anglických konkurentů Black Sabbath. Jejich projev je oproti nim částečně kultivovanější, melodičtější a Magnus Pelander v roli zpěváka podává technicky přesvědčivější výkony, aniž by tratil něco z jinak hypnotického projevu kolegy Ozzyho. Zvuk zkreslených kytar by se dal přirovnat k tomu z albu Master of Reality, není však tak podladěný a obhroublý, ale spíše sametově příjemný na poslech.

Celkově album nezní ani nijak ponuře, ale spíše svěže a uvolněně. V hard rockových postupech se jakoby kapela částečně vracela ke kořenům rhytm and blues, tak jak jej potom drtili třeba Grand Funk Railroad, nebo k bluesovým prvkům v podání Free. Při soustředěném poslechu lze narazit i na odkazy rock n´ rollu, Eagles nebo Doors.

Pusťe si třeba hit Mr.Haze a zaposlouchejte se do strhujícího rytmu písně, do přesných výšivek bluesových kudrlinek kytaristy, či jemně psychedelického závěru ne nepodobnému kapele Jima Morrisona. Na light verzi Sabbatů narazíte ve Wooden Cross,v nahrávce se objevuje i maniakální smích po vzoru ukusovatele netopýřích hlav. Skutečné podoby s tímto vzorem se dočkáte až v Queen of Bess, kde i kytary dostávají patřičný zatěžkaný sound, nebo na konci Chylde of Fire, kde je dokonce ocitován motiv jedné VELMI známého hitu. Naproti tomu, odlehčená instrumentálka Merlin's Daughter nabízí potřebné zklidnění.

Znakem většiny písniček Witchcraft na tomto albu je jejich členitost, takže tam, kde jiné kapely v úvodu songu odpálí temný riff, aby jej do konce stokrát variovaly, zde se nálada v průběhu času několikrát promění. Tak tomu je třeba v Sorrow Evoker, kde po prvotním riffu zazní folkové kytary ( dokonce i flétnový doprovod Willa Summerse z prog folkových Circulus), v druhé půli je zase čas na pořádnou rockou jízdu plnou kytarových sól. Dojde i na překvapení v podobě utajené skladby v závěru alba – po několika minutách ticha po hypnotické Attention! nečekaně rozezní aparaturu cover od Pentagram - When The Screams Come, jako pocta velkým Pelanderovým vzorům a vlastně i kamarádovi Bobby Lieblingovi z tohoto spolku.

Závěrem : toto album Witchcraft těží z populární vlny zájmu o vše, co vzniklo v sedmdesátkách, podobně jako třeba Wobbler. Přes všechny tyto výtky při pozorném poslechu dokáže vnímavému posluchači nabídnout mnohem více, než by se na první poslech (nebo po přečtení pár recenzí) dalo předpokládat. Pro fandy Black Sabbath a blues rocku z přelomu 60.- 70tých let jako stvořené. Skvělé hudební výkony a pěkné aranže ukryté pod povrchem mě ani po několika posleších nezklamaly. Výbornej retro zvuk, kterej vzešel s dobových nástrojů a postupů z dob rozkvětu tohoto stylu. V rámci diskografie kapely dávám plný počet!

» ostatní recenze alba Witchcraft - Firewood
» popis a diskografie skupiny Witchcraft

Flower Kings, The - Islands

Flower Kings, The / Islands (2020)

Brano | 5 stars | 09.11.2020

"Všetko,čo potrebujem je láska!" dávajú svetu najavo Kvetinoví Králi,ktorí sa s dvojalbumom Islands vyštafírovali ako do kostola na nedeľnú omšu.Pod obalom od Rogera Deana sa skrývajú dva disky s vyše 90 minútami kvalitnej muziky!Roine Stolt a jeho družina tentoraz neodviedli "len" štandardný výkon,ako na predošlom albume Waiting For Miracles,ale podarilo sa im prudko sa odraziť smerom k výšinám a skutočne zázrak dosiahnuť a nie len naň čakať.

Na to,že skupina existuje už 25 rokov,znie ich hudba až prekvapivo sviežo.Keďže covid-potvora znemožnila muzikantom koncertovať,tak iba jedenásť mesiacov po vydaní Waiting For Miracles prichádza na trh hneď dvojalbum s kvetinovým posolstvom lásky.Roine Stolt už ustúpil od dlhých epických kompozícií a dvojalbum tvoria ,s výnimkou 9- minútovky Solaris,už len kratšie skladby.Ale keď si dvojalbum vypočujete ako celok,zistíte,že všetko do seba zapadá ako dokonalá skladačka.Svojou pestrosťou a farebnosťou sa Islands približuje ku klenotom ako Stardust We Are alebo Flower Power!A to je už čo povedať!Nájdete tu jasné odkazy na klasických Yes,jazz-rockové až ľahko avantgardné šantenie Franka Zappu až skončíme niekde pri country music(najmä Morning News).Ostrovy skrývajú množstvo hudobných pokladov v podobe nežných lyrických meditácií,je tu za priehrštie scénickej hudby tak príznačnej pre TFK,ale tiež mohutné zborové vokály a patričná dávka prog-rockovej pompéznosti.Po aranžérskej stránke je dvojalbum vypiplaný do dokonalosti.Rytmika Reingold-DeMaio je tradične precízna,Stoltova gitara je snáď všade a Hasse Fröberg spieva s úžasným citom,akoby to malo byť už poslednýkrát.TFK odviedli kus poctivej práce na ktorú môžu byť právom hrdí!

Z pestrej mozaiky,ktorú tvorí 21 piesní ťažko vyberať niečo naj...ale ak môžem,tak čisto subjektívne to je najdlhšia skladba Solaris,oduševnelá All I Need Is Love a najmä Telescope vďaka Stoltovým gitarovým sólam...A vlastne,dvojalbum je tak obsahovo bohatý,že nepochybne každý si tu nájde svoj obľúbený song.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Islands
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Pineapple Thief - Versions Of The Truth

Pineapple Thief / Versions Of The Truth (2020)

horyna | 5 stars | 06.11.2020

Třetí deska s Gavinem Harrisonem za bicí soupravou a rovněž třetí velmi, velmi povedený hudební nosič Pineapple Thief v jedné nepřerušené linii. Toť stručná charakteristika nového alba Versions of the Truth britských nekorunovaných králů novodobé melancholie. Byl jsem opravdu velice zvědav, zda-li se kapele sdružené okolo hlasově velmi charismatického frontmana Bruce Soorda podaří i do třetice naplnit očekávání, která do nich fanoušci kapely nejpozději od přelomové desky Your Wilderness vkládají. Netvrdím, že některé z dřívějších věcí (kupříkladu taková silně invenční Someone Here in Missing) nestojí za nic, ale kredit kapely, který šel s příchodem tohoto nesmírně vynalézavého bubeníka strmě vzhůru, se dnes pohupuje v těch nejvyšších patrech emočně třeskutého art-rocku naší doby.

Versions of the Truth přináší letošní Pineapple Thief v ještě intimnějším balení, než jaké jsme měli tu možnost v minulosti poznat. Na albu se nachází deset písní, které se od svých předchůdců znatelně liší. Sázka na výraznou progresivitu kapele vyšla výborně. Značně nehitové (nezapamatovatelné) a na prvních několik poslechů zastřeně se tvářící album, bude pro mnohé příznivce větším oříškem, než si jistě dovedli představit. Vrstevnatá, dynamicky pestrá a rytmicky precizní deska znovu stojí na silné technické vyspělosti bubeníka Gavina Harrisona. Samotný zvuk jeho nástroje, neustále změny rytmů, bubnování v lichých dobách, a především umění vymýšlet další obohacující a překvapivé figury, jež do písní brilantně vtěsnává způsobuje, že při poslechu jednotlivých skladeb často vnímáte jeho soupravu jako středobod celé nahrávky. Avšak čím důkladněji se jí snažíte přijít na kobylku, začínáte postupně odkrývat i ostatní instrumenty. Předně pak Soordeho zpěv (jeden z možných, velmi důležitých nástrojů) a nejrůznější klávesové a nasamplované plochy, které dnes nesou hlavní váhu hudby PT. Rozmanitost motivů tvořených na černé a bílé klapky zde vyhošťuje kytaru do pozice pouhého druhého konstruktéra. Experimentování se zvuky šestistrunného nástroje a především kláves totiž tvoří hlavní gró této desky.

Tu uvede tak trochu šedivě vyhlížející věc titulní, která posluchači na několik prvních ochutnávek příliš mnoho radosti nepřinese. Až teprve druhá Break It All začíná poodkrývat hudbu PT v celé její nesmělosti a zasmušilé kráse. Je to Gavin, kdo si vás od prvních sekund omotá okolo prstu svými brejky a filigránskými figurami, v nichž jeho paličky poletují okolo jak krvelační komáři. Avšak pokud vynecháme rytmus a tempa, pořád nám zbude nálada a nápaditost. Konstrukce jednotlivých songů je brilantní, stejně jako nepřeberné množství vynalézavých aranží a zaznamenání hodných figur/zvuků kytara/klávesy. Snad nejdůležitějším aspektem, jež „vyrábí“ písně Pineapple Thief takové, jaké v konečném důsledku slyšíme, je osobitá atmosférická aura, kterou se daří kapele už několik let plně do drážek nahrávky implantovat. Žal a smutek si razí cestu vaší fantazií, až máte kolikrát pocit, že je těch nářků a žalmů na vás trochu moc. Pak přijde k duhu nějaké to výraznější osvěžení (které bych já osobně uvítal častěji), třeba prostřednictvím písní Demons, nebo Our Mire. Prostoru k zamyšlení, vzpomínkám a ponoření se do vlastních pocitů se zde nabízí nepřeberné množství. Nejzřetelněji se vám bude meditovat (naříkat) při dojemných, třech po sobě jdoucích písních Driving Like Maniacs, Leave Me Be a Too Many Voices. Ze stavu upadajících až k letargii vás naštěstí vytáhne zřejmě nejlepší song desky, rytmická pecka Our Mire, jakýsi nejvýživnější hlavní chod alba. Po něm se už zase začíná usedavě lkát, k čemuž je Soordeho hlas jedinečně uzpůsobený. Konec desky tak vyznívá zhola pesimisticky a značně neradostně.

Jedno se však musí desce přiznat, ze zvukového hlediska je to znovu práce hodná mistrů. Navíc v době, která jde jaksi proti takovému proudu.
Versions of the Truth je nesmírně těžká "poslechovka". Deska je to však stejně geniální, jako její dvě předchůdkyně. S pocitem pomalého postupného růstu tak dávám známku 4,5*






» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Versions Of The Truth
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief

Wobbler - Dwellers of the Deep

Wobbler / Dwellers of the Deep (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 03.11.2020

Přibližně před týdnem přistála na pultech prodejen nová deska Wobbler -„Dwellers Of The Deep" jejíž název by se dal předložit jako „Obyvatelé hlubin“. Ten název je svým způsobem pro tvorbu těchto Norů signifikantní, neboť jakoby odněkud z hlubin rockového pravěku se jeho obyvatelé rozhodli přinést další poselství o tehdejších poměrech na art rockové scéně.

Graficky velmi povedený rozevírací obal přímo vybízí ke studiu. Sympatická mi je rovněž i určující stopáž alba cca 45 minut, to aby se bez problému vměstnala na plochu gramofonové desky. Na každé straně alba najdeme dvě skladby, na té první jmenovitě „By the Banks“ a „Five Rooms“.

Klip k Five Rooms:

>> odkaz

Již při prvních posleších jsem si všiml znatelného rozdílu mezi touto dvojkou songů a materiálem na předchozím CD „From Silence to Somewhere“. Je to poněkud zvláštní, protože byly obě složeny v době jeho vydání, z čehož vyplývá, že se tam svou atmosférou patrně nehodily a k finálnímu použití nadešel čas až nyní.

Úvodní „By The Banks“ napsal klávesák Lars Fredrik Frøislie, je slyšitelně dynamičtější, jeho mellotron určuje směr a kytarista Marius Halleland mu zdatně sekunduje. Sladit náročné rytmické figury bubeníka Martina Nordruma s charakteristicky znějící a vytaženou drnčící basou Rickenbacker v rukou Kristiana Karla Hultgrena je malý zázrak, neboť i basovka dokáže občas převzít hlavní melodickou linku.

V majestátním intru „Five Rooms“ jsou jasně slyšet rytmicky sešlapávané nožní pedály použitých varhan. Kapela nepodvádí, veškeré zvuky použitého mellotronu a marxofonu doluje z originálních nástrojů. Svou strukturou a dynamikou na sebe obě tyto písně navazují.

Na straně B hned v úvodu drážek najdeme akustickou, pomalou a něžnou Naiad Dreams, která je určitým zklidňujícím elementem před nejdelším opusem alba – devatenáctiminutovou Merry Macabre, ve které se střídají nervní rockové pasáže (jako od kolegů ELP) s ostrou rytmikou proloženou zklidňujícími klavírními pasážemi. Tato skladba mě však svou určitou překombinovaností a zbytečně nafouklým časem poněkud nudí, i když nepopírám, že ta dramatická závěrečná čtyřminutová část je poměrně vzrušující záležitost.

Značný „retro“ nádech jejich skladeb bude jistě opět dlouho rozebírán. Já si také nedávno připomínal ranou tvorbu Yes, což před poslechem této produkce nebyl nejlepší nápad. V hodně okamžicích mi určité pasáže připadaly dost podobné, zkombinované s některými okamžiky Gentle Giant. To tady ale asi nesděluji nic nového. Jako celku však nemohu těm třem písním upřít fakt, že mě i po mnoha posleších stále baví. Jen těžko uvěřit tomu, že dva členové Wobbler dříve působili v black metalových smečkách. :-)

Závěrem : je velmi obtížné být v kůži recenzenta a vyhodnotit všechny plusy a mínusy novinkového alba Wobbler. Zdá se, že kolem tohoto souboru byla v bublině prog rockových fans vytvořena určitá aura dokonalosti, či nedotknutelnosti. Ano (Yes), kapela nepostrádá kompoziční zručnost a um muzikantů dokáže vyvolat ducha sedmdesátkové produkce art rockových veteránů. Pokud však nahlédneme nezaujatě na celou tvorbu kapely, můžeme v této koncepci najít i zápory v podobě recyklujících se postupů, nemluvě s porovnáním s klasiky žánru. Pravdou však je, že i dobré retro v tomto stylu není jednoduchou záležitostí.

Nakonec po rozvaze dávám tři a půl hvězdy, příznivci retro zvuku, (který je mimochodem na mimořádné technické úrovni) můžou něco přihodit. A odpůrci "Obyvatel hlubin" s jejich podrobnou zprávou z minulosti mohou klidně dvě hvězdy ubrat. Vše bude relevantní.

» ostatní recenze alba Wobbler - Dwellers of the Deep
» popis a diskografie skupiny Wobbler

Gazpacho - Fireworker

Gazpacho / Fireworker (2020)

horyna | 5 stars | 03.11.2020

Norští Gazpacho patří mezi ty kapely, na které je z dlouhodobého hlediska kvality hudební produkce spolehnutí. Už téměř dvě dekády nás v pravidelných intervalech zásobují svými produkty a snad krom prvních dvou, maximálně tří, ne příliš vydařených studiových pokusů, se vždy jedná o materiál nesmírně kvalitní. Raketový výkop mezi elitu emocemi podbarveného, iluzorně plynoucího (vlekoucího se) art-rocku, katapultoval kapelu nosič Night, a vysoký kredit vzápětí potvrdila nahrávka Tick Tock. Mírný, ale opravdu jen v setinách procent mírný ústup z pozic se projevil na dvojici poslechově nesmírně obtížných desek Missa Atropos a March of Ghosts. Ale i u nich, pokud se jimi posluchač zabývá zevrubně, není těžké objevit parametry odhalující zážitky nevídané a krystalicky čisté, jak čisté a krásné jsou přírodní scenérie nacházející se v zemi, ze které Gazpacho povstali. Pro mne osobně je to vůbec nejlepším, co tato kapela kdy stvořila, ukryto na jejich třech, dnes už vlastně čtyřech posledních nahrávkách. Desky Demon, Molok a Soyuz řadím do té absolutně nejvyšší, umělecky svébytné kategorie.

A přesně do té zapadá i letošní disk Fireworker. Na něm, stejně jako po celou svou hudební pouť, „malují“ tito norští poslové smutku další ze svých velkolepých hudebních pláten. Pětice žalmů v časové délce atakující hranici padesáti minut, je znovu zasazena do křehké atmosféry, v silně ambientním duchu. Kapela ze své vytyčené cesty znovu neuhnula ani o píď. Především na té emoční rovině je vše opět dotaženo k absolutní dokonalosti. Za krystalicky průzračným zvukem se skrývá krása i smutek současně. Plačtivě temné kompozice tu vystupují na povrch a znovu se noří do hlubin zapomnění, v nichž bloudí lidská mysl tak osamocena, jak jen může být.

Jednotlivé písně nedisponují klasickou stavbou, ve které se střídají sloky, refrény, přijde ke slovu sólová část a píseň v opakovaném refrénu katarzně končí. Hned první, dvacet minut dlouhý mega opus Space Cowboys, poodkryje taje hudby Gazpacho v celé své kráse i bolesti. Jednotlivé motivy na sebe vzájemně navazují avšak vždy, po nějakém časovém úseku je skladba přemostěna zcela jiným, nutno podotknout obohacujícím a velice nápaditým hudebním úsekem, zasazeným do opačné dynamiky i jinak barevné instrumentace. Ani v takto zlomových okamžicích neztrácí skladby svou přirozenost a kouzelnou přitažlivost. Melodický tok je všudypřítomný a prakticky nekonečný. Gazpacho nás v této předlouhé suitě dráždí zpěvným kostelním chorálem, zasazeným do časově naprosto jiné roviny. Výpovědní síla této skladby, stejně jako celého alba, je díky aranžérské prozřetelnosti a silně melancholickému zpěvu Jana Henrika Ohmeho ještě vřelejší a o to intenzivnější. Ten jde stále pevněji ve stopách Steva Hogartha a s dozrávajícím věkem působí o poznání osobitěji a uvolněněji.

Křehkost a podmanivé kouzlo hudby norských Gazpacho účinkuje v plné míře i na jejich, považme už jedenáctém studiovém opusu. Ten poskytuje divákovi ohromné rockové momenty, snoubící se s elegancí i silou dramatické melancholie. Cestovat ve společnosti Fireworker, je jako nahlížet skrze zamlžené zpětné zrcátko do svého vlastního nitra, do svého vlastního já. A možná nebudu ani daleko od pravdy, když si dovolím právě Fireworker pasovat na vůbec nejvyspělejší nahrávku v dějinách Gazpacho.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Fireworker
» popis a diskografie skupiny Gazpacho

Jones, John Paul - The Thunderthief

Jones, John Paul / The Thunderthief (2001)

chimp.charlie | 3 stars | 03.11.2020

V bookazinu věnovaném Led Zeppelin, v kapitole mapující pozeppelinskou kariéru Johna Paula Jonese, Mick Wall o albu The Thunderthief napsal, že je o něco stravitelnější, než předchozí Zooma. Já bych řekl, že oproti nevyrovnané až frustrující Zoomě má docela prostě hlavu a patu.

Stejně jako Zooma i toto album do značné míry staví na basových riffech – už u úvodní LEAFY MEADOWS se dostaví silný pocit, že se na předchozí desku nevešla, a že potvrzuje to, co jsem napsal v recenzi na Zoomu: že řada skladeb působí jako pouhé základy, čekající, až na ně někdo něco nahraje. Tady se toho konečně ten někdo – a to nikdo menší, než Robert Fripp – ujal a našlehal na ně zběsilou „pavlíčkovskou“ kytaru, čímž skladbu okamžitě posunul o několik levelů výš. Je slyšet, že John Paul tentokrát usiloval o pestřejší kolekci, a dost možná se při tom i rozhlížel po okolí. Hned následující titulka jako by z alba vypadla Velvet Revolver, ANGRY ANGRY zase dokazuje, že hardrockového veterána neminul ani punk. SHIBUYA BOP si pohrává s orientálními motivy, což pro ozvláštnění občas dělají všichni, většinu prostoru ale zabírají nepříliš nápadité klávesové hrátky. Do jisté míry v zeppelinském duchu se nese DAPHNE s valivým spodkem, dojde i na tradicionál. Prostě všehochuť. Jedním z mála opravdu zajímavých kousků je pro mě balada ICE FISHING AT NIGHT, křehká jak ledová kra, a stejně tak mrazivě ostrá, věnujete-li pozornost textu. Polovina skladeb jsou instrumentálky. Většinu nástrojů na albu si John Paul nahrál sám, což je sice úctyhodný, na druhou stranu ale ani nikterak jedinečný počin. Dominance baskytary je pochopitelná, u muzikanta jeho kalibru mě ale přece jen udivuje menší tvůrčí využití kláves.

Sečteno a podtrženo: The Thunderthief je určitě poslouchatelnější než Zooma. Je ucelenější a zároveň stylově pestřejší, což ale samo o sobě ještě nezavdává důvod k přehnanému nadšení – není to jako když Beatles natočili své Bílé dvojalbum: Jones sice ukázal, že se taky umí inspirovat jinde, na rozdíl od nich ale skladbám nedokázal vtisknout punc osobitosti. Zkrátka to nejlepší, co v něm je, John Paul celoživotně odevzdává ve prospěch jiných. I tím si však přinejmenším v jedné kapele zajistil nesmrtelnost.

» ostatní recenze alba Jones, John Paul - The Thunderthief
» popis a diskografie skupiny Jones, John Paul

Kino - Radio Voltaire

Kino / Radio Voltaire (2018)

Dave71 | 5 stars | 02.11.2020

Když mi kamarád v roce 2005 dal poslechnout album Pictures tak sem byl unešen jejich muzikou.A potom sem čekal dlouhých 14 let než sem se k jejích druhe desce dostal.Byl jsem odrazován ,že to není co byl debut,ale nedalo mi to a zklamaný sem určitě nebyl..Po prvním poslechu se mi líbili jen některé věci,ale cítím z alba jako by to bylo pokračování té první a určitě necítím zklamání..Album se příjemně poslouchá..a těch 71 minut příjemně ubíhá a určitě sem se u ní nenudil.
Už první skladba RADIO VOLTAIRE mi případá jako návaznost na konec první desky Picture.
2.THE DEAD CLUB-Drsnější kytary,syntézatory takový větší progres..
3.IDLEWILD je odlehčenější,zasněnější,hezký klavír..a zpěv J.Mitchella.
4.I Don't KNOW WHY-Zpočátku jsem jí řadil k tomu slabšímu na albu ,ale po více posleších určitě není zbytečná..
5.I WANT BREAK SO EASILY ANY MORE-V této skladbě cítím jako bych se vrátil v čase na první album svižná,melodická ..Úžasná moc líbí.
6.TEMPLE TUDOR Taková poetická vypověd.Kytara a vocal JM.
7.OUT OF TIME-Tak tuto mám nejradší..basa P.Trewavase moc líbí..
8.WARNICH OF THE SUN-Necelé 2 minuty pomalá věc v hlavní roli klavír a zpěv JM
9.GREY SHAPES ON CONCRETE FIELDS-Začíná jako tikot hodin a užásná,energická vypalovačka made in KINO.
10.KEEP THE FAITH-Po drsnější skladbě taková pohodovka typická pro KINO..ale líbí není to nuda.
11.THE SILENT FIGHTER PILOT..Úvod zvuk motoru letadla
a pak překrásná věc ..mám z této skladby až husinu pro mne silná věc a (Ticho stíhacího pilota) krásně ukončuje toto album..pak jsou na albu ještě
3 bonusové mixy a ukončení skladbou jako z filmové znělky.. THE KINO FUNFAIR.
Podle mne slušné album,které mě osobně potěšilo a rozhodně při jeho poslechu sem se nenudil spíš naopak sem si to moc užil.Jediné mínus je ,že čekat 13 let na toto album a já ještě o rok délé než sem si ho mohl pustit..Takže za mne pět hvězd...A doufám ,že to nebylo poslední album a ještě něco pánové vydají..



» ostatní recenze alba Kino - Radio Voltaire
» popis a diskografie skupiny Kino

Tangent - Auto Reconnaissance

Tangent / Auto Reconnaissance (2020)

horyna | 5 stars | 02.11.2020

Pro letošní podzim si pro nás Andy Tillison se svými Tangent nachystal už jedenáctou studiovou desku. Křivka kvality se od sice ambiciózního, avšak zjevně nepochopeného a rovněž ne úplně povedeného alba Le Sacre Du Travail začala postupně znovu zvedat. Sázku na jistou zaznamenal projekt A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, ale bylo to až album následující, The Slow Rust of Forgotten Machinery, které znovu dokázalo posadit Tangent jako kralevice na fusion trůn nejvyšší. Stejně podařená byla i deska Proxy, jež před dvěma lety rozradostnila nejednoho fanouška kapely svým lehce improvizačním a značně odlehčenějším přístupem. Barevně široko spektrální kolekce mnohdy skoro hitových písní, disponovala silnějším přítlakem v jazz-ovějších oblastech a kapelu lehce posunula na nový start.

A ten se vlastně koná i letos s deskou Auto Reconnaissance. Tu nahrála totožná sestava jako minule, avšak mírný posun vpřed je znovu lehce rozpoznatelný. Osobně mám z desky upřímnou a velikánskou radost. Strašně mě baví ji poslouchat a to přesto, že se v jejím středu nalézá jedna předlouhá, skoro na třicet minut roztažená, jen těžce uchopitelná záležitost. Ostatní věci jsou však více než přitažlivé. Už začátek s časově úspornou Life On Hold se nese na bravurně jazzujících, opět značně odlehčených variacích, kde se všelijak proplétají Tillisonovi vzdušné klávesové rejstříky, spolu s Machinovou lehkonohou kytarovou hrou. Rytmika šlape na výbornou a lehce zapamatovatelný refrén posouvá skladu k téměř mainstreamové oblasti. Druhá Jinxed In Jersey dá v rytmické sekci vzpomenout na skvostnou Lost in London z třetího a pro mne stále nedostižného opusu A Place in the Queue. Volný charakter písně, podobné variace (použité rovněž v písni Lost In London 25 Years Later na desce čtvrté), Andyho nenapodobitelný akcent a Theovi sóla na saxofon, posunuje tuto skladbu mezi top kvalitu. Třetí Under Your Spell je něco jako fusion balada a následující The Tower Of Babel pracuje s postupy a zvuky použitými na desce předešlé, tedy na albu Proxy. Ostřejší hrany a živelnější tempo tu tvoří nakrásně protipól k písni předešlé. Z tvorby Tangent sálá pohoda, nadhled, dostatek důvtipu i stále dosti zřetelné skladatelské střevo. Předlouhou Lie Back & Think Of England do rozboru raději zařazovat nebudu a přeskočím až k poslední The Midas Touch – tajemným oparem opředené, do muzikálového aroma zasazené velice příjemné záležitosti. Tady jsou Tangent znovu jak polití životodárnou tekutinou. Bonus Proxima je pak brilantně zpracovaná instrumentálně improvizační záležitost.

Jak jsem už naznačil, noví Tangent u mě zabodovali na celé čáře. CD teď točím neskutečně často a při jeho poslechu mám podobně příjemné pocity, jako u mých největších oblíbenců, desek A Place In The Queue, Down And Out In Paris And London a COMM. Je celkem pochopitelné, že kultovního statusu první dvojice The Music That Died Alone a The World That We Drive Through novinka u fans už dosáhnout nemůže, ale na druhou stranu… kolik znáte kapel, které jsou na své jedenácté studiovce stále tak kreativně při chuti.

» ostatní recenze alba Tangent - Auto Reconnaissance
» popis a diskografie skupiny Tangent

Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts (1971)

Kritik Vláďa | 5 stars | 02.11.2020

Album Pawn Hearts jedinečného bandu Van Der Graaf Generator je opravdu nevídaný hudební nářez, který se chvílemi těžko rozdýchává. Tohle album je asi jejich nejhůře stravitelné. Odhaluje svoje hudební možnosti až na dřeň. Na rozdíl od jeho dvou předchůdců je zvukově o dost hutnější, tvrdší a nekompromisní. Určitě je to jejich hudebně nejvyzrálejší album, Generátoři tady prostě stanuli na svém vrcholu, ale upřímně… v mé oblíbenosti z onoho trojlístku „The Least, H To He, Pawn“ je Pawn Hearts až na posledním místě, protože obsahuje spoustu disonantních pasáží, které zrovna nemusím poslouchat každý den. Ale i přesto všechno… není to žádný neposlouchatelný paskvil à la Captain Beefheart, a není to ani žádné chladné hudební a vokální bloudění odnikud nikam à la Gentle Giant. Když se pořádně zaposloucháme do Pawn Hearts, tak zjistíme, že u Van Der Graaf Generator jsou stále na prvním místě především výrazné a silné melodie, a parádní chytlavé riffy. I v těch nejvíc disharmonických pasážích tu je se čeho chytit, a jde v nich vnímat hlavní melodickou linku.

Úvodní skladba Lemmings (Including Cog) je toho jasným důkazem. Je to saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně. Zeptáte-li se mně, kdo je král riffů, odpovím vám jednoznačně: Peter Hammill !! Druhá skladba Man-Erg je něco neskutečného. Začíná překrásným motivem, který postupně mohutní. Má to přímo hymnickou melodičnost. Ve třetí minutě se nálada skladby totálně „zvrtne“ a na vás se valí útočný tvrdý riff a Hammillův ječák „How Can I Be Free, Am I Really Me“. Šílené ! Pak skladba přejde do, řekněme, houpavé nálady, aby se pak mohl vrátit překrásný, monumentální motiv ze začátku skladby. I kdyby třeba Peter Hammill už nic jiného nenapsal, tak jen za tuhle skladbu bych ho jmenoval hudebním Mistrem.
Druhá strana desky obsahuje jednu dlouhou třiadvacetiminutovou klasickou suitu A Plague Of Lighthouse Keepers. Suita pojednává o zakomplexovaném strážci majáku, který zpytuje svědomí. Viděl umírat lidi na moři, a přesto jim nepomohl. Jak se s tím vyrovná ? Skladba má otevřený konec, takže je to na nás posluchačích. Hudebně tato suita obsahuje všechno, co jsem už vyjmenoval. Má jak nadměrně melodické pasáže, tak i skvělé riffy, ale i pořádně atonální disharmonické nálože.

Album Pawn Hearts je dílo, na které musí být opravdu správná nálada. Jedině tak se vám dostane mocného hudebního zážitku. Je to album, které opravdu nelze poslouchat denně. Třeba jeho dva předchůdce The Least We Can Do… a H To He, bych fakt mohl poslouchat od rána do noci. Miluju je nadevše. Ale Pawn Hearts… ? To chce skutečně přípravu a hudební odhodlání.
Dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

Alice in Chains - Alice in Chains

Alice in Chains / Alice in Chains (1995)

EasyRocker | 5 stars | 31.10.2020

Kdo mohl tíhnout k tak devastující, beznadějné a surově upřímné hudběn? Odpadlíci, trosky, uzlíčky nervů, pobudové, frajeři z ulice, co si nabodnou bez skrupulí svinstva nejhrubšího zrna. Zbědovaný zpěvák se ještě vzepjal ke geniálním Unplugged v MTV, a tím začal jeho bolestivý exitus...

S valivou, démonicky vyleštěnou slupkou od osvědčeného Toby Wrighta vrazí bez varování do prostoru Grind. A názvu Bruska dostojí. ´V nejtemnější díře by měli dobře poradit, jak naplánovat můj pohřeb, ještě než umře mé tělo´ ´Nikdy nenech Slunce, aby zaslepilo tvé oči...´. Vícero netřeba... Větší ránu na solar ovšem zasadí Jerryho tříminutová Brush Away se skvělým sólem, známá i u unplugged setu. ´´Snažím se dostat ven, ale pořád zůstávám, padnu, odplazím se a brousím po holé podlaze...´. K metalické, rytmicky lehce ofunkované Sludge Factory dodal kytarista hudbu i text. V oceánu smutku zasvítají jako jiskry lehké světelné strunné záblesky.. na jak dlouho? Trvalým hitem (a také unplugged proslavená) Heaven Beside You. Layneho akustiky, pekelný rozstřel rytmiky... ´Jako nejchladnější závan zimy, a vedle tebe nebesa... a peklo vevnitř´. Mistrný vokální duet s Jerrym a samo, upomíná to už jeho sólovky. Head Creeps, to je prvé z Layneho děsivých volání o pomoc. ´Mou scénu dělá jen prázdný pokoj .... vysajte mě tím plátnem s ostny, a hněv se stane naší Královnou...´. Jerry skvěle riffově graduje a vrcholí krupobitím sól.
e to neřízený, zlostný plivanec Cantrellův plivanec Again a lyrika ztroskotance - ´vím, že jsem zase udělal stejné chyby´. Kolektivní Shame in You je působivá poloakustická balada, mezi šlehami temna působí jako květinka. Layne hlasově kouzlí, ale odhaluje se duševně i tělesně. ´Tělo se hýbe, ale jen to dokazuje, že pohyb nikdo nechce... stále věřím, ale pořád se mýlím.. a všichni dítky Boží´.
God Am působivě líčí problémy víry v Boha v dnešním moderním, ale i každodenně banálním životě. A trio
Cantrell+Inez+Kinney tvoří tlak, přes který není úniku. So Close - nadějná či beznadějná vsuvka o tom, zda má existence na Zemi ještě nějaký smysl. Bez odpovědi. V Nothin' Song se Layne, obdobně jako Roger Waters, zaobírá stresy života a zapluje i k nahrávání desek. Trio ale ve své tradici končí v nicotě... ´Píseň o ničem se ti chytla na ústa, jako burákové máslo v mozku... nic už navždy zůstane...to samé´. Další, pak i unplugged věcička Frogs patří k nejpamátnějšímu tovaru z jejich dílny. Jerry startuje zeppelinovsky rozostřeným sólem a jeho i Layneho akustiky tu kouzlí. ´Co pro tebe znamená přítel..tak hnusně to zneužili...jsi zmaten, jako já, a zahrneš všechny kromě tebe...´. Nejparádnější možný závěr? Over Now. Akordeonový start a houpavé Jerryho riffy a v půli zlom do sólových eskapád, jako bez konce. Znovu otevřená zpověď Layneho strádání, lapání po dechu a celkové rezignaci a apatii... Mimořádná nadílka.

Nahrávka sklonku zlaté éry grunge. Emoce tedy prýští mnoha směry, není před čím prchat, dostihnou vás a zadupou. Drogami a krachy rozložené osobnosti, z nichž zpěvák a basák pak zaplatili daň nejvyšší - své životy. I když mám o chloupek raději předchozí trojici, rád onu exekuci ohodnotím plnou. 5/5.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Alice in Chains
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains

Coroner - Grin

Coroner / Grin (1993)

EasyRocker | 5 stars | 30.10.2020

Tito reformátoři ze země helvétského kříže mají pro mě nesmírný význam. A jak sem mr. Alienshore prozřetelně zasadil jejich profil, neváhal jsem a vyhřezl z pera své dojmy z jejich desek. S jedinou výjimkou - děsivou post-thrashovou sírou z roku 1993 s krvavou standartou se jménem Grin.


Hostující "klokan" Tim Chatfield s didgeridoo a exotickým dusotem buzuki - Dream Path, vskutku vstup Boží. A hned The Lethargic Age se surovým, plíživým riffem mr. Barona a zbylé duo postaví čelem ke zdi a skosí jak popravčí komando. Internal Conflicts - střednětempý koronerácký dusot se sípajícím sólem, který nadopuje lépe než amfetaminy. Je to jejich parketa, ale nový je onen zvukově ořezaný minimalimus. Mistrná akusticky-elektronická předehra uvede math-metalovou Caveat (To The Coming). Tommy Vetterli se tu zapsal géniálně a Coroner vykročili mezi nesmrtelné. Technično si podává ruce s pohřebním, harmonicky i vokálně zvráceným sabatovským funerálem. Další střednětempým projektilem je nebem i peklem kovaná Serpent Moves. Zhudebněný Poslední soud s Tommyho nevšedními ornamenty lehce "vortexovského" střihu. Status: Still Thinking se vrací zpět až kamsi k závěru osmdesátek. Produkce v režii kapely (v Morrisoundu pak ošetřil mixem Tom Morris) je trochu lidská, ne ale smířená a Broderův sekaný štěkot přivane další nádech smrti. Po další klokaní mezihře, Theme for Silence, dorazil zlatý hřeb nejen desky, ale celých thrashových kohort. 8 minut drastického kakofonického pochodu Paralized, Mesmerized. Grin (Nails Hurt - sedm minut, kde brutálně ledová surovost i výlevy žhavé lávy a dospěly až tam, kam si to v době vydání nikdo ani nedovedl přestavit. A když chorobně exaltovaný hlas vypálí ono "Grin!", je vymalováno - navždy. Majitelé bonusového vyvedeného digipacku se mohou "pokochat" úchylitou Host. Až ambientní okénka a nálady se střídají s brutální riffovými vichřicemi.


Těžko vystihnout, co pro mě Coroner znamenají. Už od R.I.P. (a to byl 87.rok!) byli tolik jinde, tolik vpředu. Spolu s tím málem spolků (Celtic Frost, Voivod, Mekong Delta) přetavili extrém v působivý kumšt. "Baron" Vetterli? Pro mě Hendrix i Mozart metalu. Neslýchané citace klasiků, jazzu, blues, i lví podíl na moderně metalové evoluci. Dopad na právě nastupující okované šiky byl nesmírný.

» ostatní recenze alba Coroner - Grin
» popis a diskografie skupiny Coroner

AMC Trio - Thor-Iza

AMC Trio / Thor-Iza (2006)

adam | 4 stars | 30.10.2020

Vyborne zahraty album. Perfektne sa pri tom pracuje, horsie soferuje lebo clovek zaspi za volantom. Osobne mi to pride take viac schovane v minulosti. Niektore veci napriklad st.cecilia mi pridu jak nejake 60te roky. Takze za originalitu vela bodov nezasluzia. Dalsie albumy su urcite viac zaujimave. Napriek tomu album nenudi. POcul som ho viac ako desat krat co sa nie kazdemu albumu postasti. Za 4 hviezdy lebo hoci vsetko je ako ma byt, stale mam pocit ze su to cever erzie hoci nie su...

» ostatní recenze alba AMC Trio - Thor-Iza
» popis a diskografie skupiny AMC Trio

Blue Öyster Cult - The Symbol Remains

Blue Öyster Cult / The Symbol Remains (2020)

horyna | 5 stars | 30.10.2020

Jen fantasta a naprosto bláhový idealista mohl očekávat, že američtí BLUE OYSTER CULT kdy vydají ještě alespoň jednu studiovou nahrávku. Od té poslední Curse Of The Hidden Mirror letos uplynulo plných devatenáct let a i když byla skupina po celou tu dobu víceméně koncertně aktivní, na nějakou konstruktivnější studiovou činnost to vůbec nevypadalo. Zhruba poslední rok se však začalo o podobných aktivitách nahlas šuškat a přes posuny konečného data vypuštění nové desky, je letošní podzim tím správným a konečně platným údajem.

Vůbec studiová činnost tohoto souboru byla od počátku let devadesátých velice utlumena a spíše sporadická. Ale oba comebacky, jak roku 1998 s velice povedenou a na poměry kapely tvrdou deskou Heaven Forbid, tak i druhý pokus s výše zmiňovanou Curse… z zoku 2001 dopadly na výbornou. Do dnešních dnů poslední desku dokonce hodnotím jako jednu z vůbec nejlepších nahrávek „modrých ústřic“ pro její slušný progresivní záběr, velkou dávku neotřelosti, muzikálnosti a velice přívětivou pohodovou atmosféru. Pokud měla být právě ona tou konečnou u BOC, pak by to byla tečka více než dostačující. Jenže letos je vše jinak a poslední místo v katalogu kapely už zabírá kolekce pojmenovaná „The Symbol Remains“.

Staré časy už sice pamatuje jen dvojice Buck Dharma a Eric Bloom (oba jako zpěváci, kytaristé i klávesáci), kteří se však na novince obklopili více než zdatnými spoluhráči, jmenovitě Richie Castellanem (obsluhujícím též kytaru a klávesy) hrající se souborem už pomalu dvě desetiletí (tato trojice album i produkovala), basákem Danny Mirandou (účinkujícím rovněž na deskách předešlých) a bubeníkem Julesem Radino. Společnými silami povili dítko o čtrnácti částech a celkové hrací době mírně překračující hranici jedné hodiny.

Čtrnáct songů je opravdu hodně, ale ať poslouchám novinku jak poslouchám, až na dva malinko slabší kusy, jmenovitě metalově klišovou Stand and Fight a vcelku nudnou, předposlední Theres a Crime, jde o výběr opravdu více než slušný. Prostřednictvím ostatních songů se zde promítá hned několik etap tohoto souboru. Na zlatá sedmdesátá léta nechá vzpomenout hned úvodní hymnická záležitost That Was me a naopak na dobu zcela nedávnou druhá, uvolněná Box in my Head. Na celé ploše alba zní hlasy obou hlavních protagonistů stále stejně svěže, jako by u nich těch sedm křížků nešlo ani napočítat. Zajímavě a vcelku novátorsky se prezentuje hned třetí, výpravná píseň Tainted Blood, kterou si na pěveckém postu vystřihl Ritchie Castellano. Inspiraci u krajanů Kansas tu nelze přeslechnout. Malinko ztřeštěně pak vyznívá čtvrtá, bodrou náladou opajcnutá Nightmare Epiphany a tajemnou auru opusů, vypuštěných na revolučních albech z konce let sedmdesátých, má skladba Edge of the World. Za tvorbou Lynyrd Skynyrd pošilhává lehkým závanem country šmrncnutá dvojice Train True a The Return of St. Cecilia. Osobně nejvíce kvituji typově rozevláté songy jako Florida Man, půvabnou, vlekoucí se Secret Road, či poslední, rozkošnou drobnost Fight.

S letošní novinkou se mohou Blue Oyster Cult směle zařadit mezi další dinosaury stylu jako jsou Wishbone Ash, Nektar, nebo Kansas, kterým se podařilo s jejich aktuálními kolekcemi rovněž slušně zabodovat.
Na pomyslné stupnici kvality to u mne na čistých pět rozhodně není, spíše za čtyři hodně silné, ale vzhledem k té obrovské čekací lhůtě a s přihlédnutím k faktu, že BOC jsou zkrátka mí miláčkové, přimhouřím pro tentokrát obě oči.




» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - The Symbol Remains
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

Deep Purple - Deep Purple

Deep Purple / Deep Purple (1969)

stejk | 4 stars | 29.10.2020

Po poslechu té trojky mě to napadlo, že bych ochutnal i první dvě alba. Po jejich poslechu / ještě se dohrává Taliesyn / mohu jen říct, že mi na nich trochu vadí ty covery od Beatles a Hendrixe...proto i nadále tu trojku z předgilanovské doby budu preferovat a už teď se těším na opětovné poslouchání.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Everon - Fantasma

Everon / Fantasma (2000)

jirka 7200 | 5 stars | 29.10.2020

Pojďme po nějaké době doplnit další díl puzzle do mozaiky příběhu německých Everon. Hlavní protagonisté souboru - Oliver Philipps a Christian Moos od vydání alba Venus nikam nespěchali, věnovali totiž velké úsilí vylepšování svého nahrávacího studia SpaceLabs v Severním Porýní-Vestfálsku. V roce 2000 nazrál čas a tak s novým členem na postu kytaristy Ulli Hoeverem, který nahradil vyhořelého Ralfa Janssena, natočili a sami vyprodukovali ve volných frekvencích novou desku Fantasma. Pro plné koncertní provedení angažovali také klávesistu Olivera Thieleho.

Ta poněkud delší pauza souboru jedině prospěla, nový kytarista získal čas do souboru více lidsky zapadnout a i on přispěl svým umem a zápalem pro společnou věc ke zdárnému dokončení díla a jeho výsledném tvaru. Nahlédněme nyní společně na obsah disku, který se ukrývá na CD pod koláží dvorního grafika kapely, G. Bridgese.

Již při poslechu prvních dvou skladeb Men of Rust a Perfect Remedy poznávám snadno čitelný rukopis skladatele Olivera Philippse. Musím opět upozornit na způsob výstavby písní – jeho brilantní kombinace prvků renesanční vážné muziky a metalického prog rocku je úchvatná. Vzpomněl jsem si i na desku kytaristy Genesis, Anthony Phillipse – The Geese & The Ghost, kde jsou použity renesanční prvky dost podobně. I když je zvuk oproti unylejší a jemnější produkci předchozího alba Venus (asi i díky novému kytaristovi) na recenzované desce mnohem průraznější, tak ostré kytary jsou dávkovány v aranžích tak, aby nepřehlušily melodické linky kláves a akustické nástroje hostů. Možná to je jedním z faktorů, kvůli kterému je masověji nepřijala prog metalová komunita. Pro ně především je určena třetí, nekompromisně nabroušená a nervně pulzující Fine With Me. Atmosféru klidní baladicky pojatá A Day by the Sea s krásnými kytarovými sóly.

Že to myslí Everon s náročnejšími prog rockovými kompozicemi vážně, ukazuje kapela v následné sedmnáctiminutové suitě Fantasma, složené z pěti částí. Po svižném instrumentálním intru Right Now
překvapí každého masivní riff v úvodu Till The End Of Time, kde muzikanti dále postupně vrství jednotlivé motivy, podobně jako u Queensrÿche v dobách jejich největší slávy. Na kratičkou klavírní vsuvku Fantasma Theme navazuje pohlazení v podobě symfonického partu The Real Escape, kde také předvádí svůj um hosté na cello a housle – jeden z vrcholu alba, které volně pokračuje do bombastického finále Whatever It Takes, ve které se k těm akustickým pozvolna přidávají rockové nástroje.

Album zakončuje gradující balada May You v podobném duchu jako v předchozí suitě a úplnou tečku představuje středně tempá Ghosts, která naštěstí postrádá tu dramatickou výpravnost předešlých songů, neopomene však potěšit vygradovaným kytarovým sólem, které zakončuje sampl vypínaných lékařských přístrojů po exitu pacienta.

Závěrem : Fanoušci kapely si museli počkat na novou desku dlouhé tři roky, ale odměna byla sladká.
Kapela povzbuzena příchodem nového kytaristy Ulliho (se kterým získala v určitých okamžicích až prog metalovou fazonu) představila pod názvem Fantasma možná své nejucelenější dílo, ve kterém se prolínají symfonické části s výraznými melodiemi, ohraničené dravým prog metalovým soundem. Nechybí citlivě pojaté texty o ztrátách - tentokrát těch vztahových. Co se týče kompozice i zvuku, Everon se bez diskuzí zařadil mezi nejlepší evropská tělesa tohoto stylu. Posluchači upřednostňující melodickou složku před hradbami řezavých kytar jej velebí o něco více, než zámořské velikány stylu typu Dream Teather či Fates Warning, oproti kterým znějí o něco vynalézavěji a komplexněji.

P.S. : Everon odehráli během následujících dvou let několik koncertů na podporu alba. V roce 2002 je však opustil klávesista Oliver Thiele. Jestli to mělo vliv na další vývoj kapely - to si povíme zase příště.

» ostatní recenze alba Everon - Fantasma
» popis a diskografie skupiny Everon

Fish - Weltschmerz

Fish / Weltschmerz (2020)

horyna | 5 stars | 29.10.2020

Příprava nové desky tentokrát zabrala bývalému zpěvákovi gigantů Marillion dlouhých sedm let, ale musím konstatovat, že ta dlouhatánská čekací pauza se rozhodně vyplatila. Mistrovi se totiž podařilo ony nekonečné měsíce příprav přetavit v soubor deseti neskutečně kvalitních a myšlenkově bohatých písní. Ty tento skotský bard rozprostřel na plochu dvou cd, přitom každé z nich dosahuje sympatické délky, jen něco málo překračující hranice čtyřiceti minut. Ani jeden disk tak není zbytečně předimenzovaný a žádná ze skladeb nenudí. Deska zcela jednoznačně navazuje na předchozí retrospektivní kolekci A Feast Of Consequences, přičemž letošní novinka vyznívá dynamičtěji a živelněji. Doby moderně znějících děl typu surrealistického Fellini Days, či mašinkami načichlého 13th Star jsou dávno minulostí a zpěvák se znovu vcelku hmatatelně obrací do své minulosti, k albům jako Vigil in a Wilderness of Mirrors a Suits, tedy k opusům, jež jeho osobu a ambice demonstrovali asi nejzřetelněji. Bohatství různorodých, na sebe naskládaných, či ve vzájemné úzké kooperaci spolupracujících motivů je nepřeberné. Aranžérsky maximálně vypiplaná nahrávka, si po celou stopáž drží svého posluchače na krátký distanc, prakticky mu neumožňuje vydechnout a svou největší sílu dává na odiv prostřednictvím tisíců pestrobarevných odstínů a hudebních barev.

Derek William Dick nám krátce po završení svých šedesátin nabízí další majstrštyk ze své bohaté discografie. Jestliže se ještě před třinácti lety šuškalo něco o tom, že deska 13th Star může být Fishovou poslední, po zdravotních peripetiích přistál za pár let mezi fans kotouč další, A Feas…, který mnozí znovu označili za zpěvákův testament. Ale ani toto už dnes neplatí, jelikož Fish v sobě posbíral dostatek odhodlání, energie a tvůrčích sil k tomu, aby studiově dokázal udeřit znovu. Že se mu tento pokus opět zdařil na výbornou, musí být každému, kdo s jeho muzikou vyrůstal a žije v úzké syntéze jasné hned po prvním poslechu. Ten je v tomto případě stejně odzbrojující, jako jakýkoliv další. Dílo Weltschmerz totiž snese ty nejpřísnější měřítka kvality se současným, ale i třicet let starým art-rockem toho nejslušivějšího střihu. Dlouholeté spolupracovníky Steve Vantsise a Robina Boulta doplnil zpěvák pro mne trochu překvapivě dvojicí John Mitchell a Craig Blundell, plus několika dalšími instrumentalisty a sboristkami, jejichž vklad je stran barevnosti a variability pro jeho nahrávky vždy velmi důležitý. Popisovat jednotlivé písně z takto ucelené kolekce pro mne není s prvními několika málo poslechy vůbec jednoduché ani přínosné. Ale vcelku jednoduše se dá album „odpíchnout“ pochopit už dle první osmiminutové kompozice Grace of God, která svým progresivním uchopením s jistou grácií předkládá, jakým způsobem jsou letos na Fishově novince karty rozdány. Instrumentální a aranžérský přehled, bohatá strukturovanost jednotlivých témat, decentní orchestrální vsuvky, famózní dámské sbory tu nádherně mistra doplňující, místy zase zcela dominantně deroucí se na povrch a hlavně slušný energetický potenciál (u starších ročníků ne vždy přítomný) s nepřeberným množstvím nápadů, motivů a témat, pasuje album Weltschmerz na horkého kandidáta mezi nejlepší letošní desky.

Abych řek pravdu, ani jednu z dnes už deseti klasických studiovek mistra Fishe nehodnotím slaběji než na 75%. Album Weltschmerz se u mne krátce po rozbalení a alespoň částečném proposlouchání velice bryskně katapultovalo do té nejlepší společnosti děl, jako jsou Sunsets on Empire, Raingods With Zippos, nebo vedle zmiňovaného 13th Star.
Kdyby tato poslechově nesmírně vděčná a příjemná nahrávka nesla letopočet řekněme 1989, mohla by díky svých neskrývaným ambicím soupeřit i s takovými díly, jaké byly svého času desky Script for a Jesters Tear, nebo Misplaced Childhood.

» ostatní recenze alba Fish - Weltschmerz
» popis a diskografie skupiny Fish

Sensations' Fix - Fragments of light

Sensations' Fix / Fragments of light (1974)

Snake | 3 stars | 25.10.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

Sensations´ Fix patří mezi představitele poněkud experimentálnějšího směru italského rocku a tomu hlavnímu proudu, vyznačenému (velkou) trojkou PFM, Le Orme a Banco, byli vzdálení na míle daleko...

Skupinu založil koncem roku 1973 Franco Falsini, kterého doplnili ještě Keith Edwards a Richard Ursillo. Obsazení měla mezinárodní, ale sídlila a nahrávala nedaleko Florencie a tak je řazena (podobně, jako The Trip) k subžánru Rock Progressivo Italiano. Ovšem není to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Sensations´ Fix experimentovali s elektronikou a svým psychedelickým space rockem připomínali kapely typu Amon Düül II, Can, nebo Ash Ra Tempel. Od některých publicistů tak vyfasovali nálepku (italskej) kraut rock.

Díky velkorysé podpoře labelu Polydor, který kapele nabídl pětiletou smlouvu na šest dlouhohrajících alb, se Sensations´ Fix mohli pustit do nahrávání a během roku 1974 vyprodukovali hned tři. Eponymní promo (pod špatně napsaným názvem) Sensation´s Fix, debut Fragments of Light a jeho pokračování v podobě alba Portable Madness. To promo jsem zatím neslyšel, ale debut mám ve sbírce a tak si ho pojďme v krátkosti představit :

Album Fragments of Light obsahuje jedenáct, vesměs docela krátkejch skladeb a celková stopáž desky nepřesahuje 39 minut. Téměř všechno jsou to instrumentálky a vokály jsou ke slyšení jen v psychedelické podivnosti Space Energy Age a v jediné, v podstatě "normální" písničce, Do You Love Me?

Náplň alba by se dala rozdělit zhruba do dvou skupin. Tu první tvoří rozostřené, psychedelické koláže, uplácané z vesmírnejch chuchvalců a mlhovin. Bez nějaké struktury a jasně rozpoznatelného začátku a konce. Prostě koláže (např. Nuclear War In Your Brain, nebo Windowpax And The Stone Sender), které mě moc nebavěj. Druhou skupinu tvoří skladby s výrazným, melodickým motivem a to už je jinačí kafe. Vypíchnul bych titulní, vymazlenou Fragments Of Light, nebo pod předvolbou číslo tři zašitou Music Is Painting In The Air. Tady Falsini dokazuje, že je nejenom schopným zvukovým kouzelníkem, ale aj kytaristou a jeho do vzduchu vymalované sólo je bezva.

Vrcholem alba je pro mě šest a půl minuty dlouhá Space Closure. Klávesy tady (nejspíš Moog) mají opravdu pěknej zvuk a motiv, které hrají, je chytlavej jak sviňa. Navíc do ní Edwards natloukl aj vynikající bicí. Oni to měli oba Falsiniho kumpáni docela těžké, kór na tomhle, v domácích podmínkách upečeném debutu. Moc prostoru nedostali a trochu výraznější baskytaru Richarda Ursilla vnímám až teprve v předposlední, přitom docela pěkné, Life Beyond The Darkness.

Album vznikalo v hodně skromnejch podmínkách a Falsini se s ním ve svém domácím studiu mordoval úplně sám. Polydoru přinesl už hotové dílo a tak je to vlastně jen kapánek lepší demo. Tomu odpovídá aj produkce a zvuk, kterej je sice autentickej, ale zároveň nic extra. Nicméně, poslouchat se to dá bez problémů.

Původní album vyšlo v relativně vysokém nákladu a tak je i dnes docela běžně k sehnání. Navíc jsou na trhu další dvě LP reedice z let 2013 a 2019. S cédéčky už je to krapet horší, protože poslední ofiko výlisky pocházejí z poloviny devadesátých let. Já jsem se dostal k originálnímu CD prostřednictvím box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4 z roku 2010 a jsem rád, že ho mám.

Pět z jedenácti skladeb se mi líbí víc, než zbytek a tak dám slabší trojku. Následující album Portable Madness je po všech stránkách lepší...

» ostatní recenze alba Sensations' Fix - Fragments of light
» popis a diskografie skupiny Sensations' Fix

Deep Purple - Fireball

Deep Purple / Fireball (1971)

Martin H | 5 stars | 24.10.2020

Po vydání alba In Rock skupina Deep Purple pokračovala v intenzivní koncertní činnosti, během níž předváděla nadšenému posluchačstvu svou představu hard rocku. Vyčerpávající koncerty, během nichž se některé skladby natahovaly mnohdy na půl hodiny, se staly možností předvést instrumentální mistrovství jednotlivých hudebníků. Zároveň se velmi brzy začalo s přípravou materiálu na novou desku, která měla přinést další porci energické a výbušné muziky a stvrdit dobyté pozice jednou provždy.

Již v polovině roku 1971 se objevila na pultech hudebních prodejen deska, na jejímž obalu se opět nacházely tváře zúčastněných hudebníků, ovšem ne vytesaných do skály, ale tvořící základ žhavého vesmírného tělesa. A stejně žhavý je i úvodní stejnojmenný otvírák Fireball, který skutečně dělá čest svému jménu. Velké množství energie shluknuté v několika minutách je přímým zásahem na komoru. Jedna z nejlepších písní, kterou Deep Purple kdy vypustili do světa, dává tušit, že i ostatní materiál bude pořádný nářez.

To potvrzuje následující pecka, pomalu vpřed se valící kousek No No No postavený na výrazném riffu a postupném rozvíjení hlavního tématu v instrumentálně zajímavých mezihrách. Pánové zde podávají excelentní výkon. Totéž platí i o písni Demon's Eye, skoro baladě, z níž přímo tryská temnota a deprese. Východiskem z této nálady jsou snad jedině Ritchieho osvěžující sóla.

To čtvrtý kousek na albu, křehká Anyone's Daughter, je z úplně jiného těsta. Skupina zapomněla, že se její jméno ve své době stalo synonymem pro tvrdost, ukazuje se najednou v jiné, rozjásanější podobě. Posluchači, hard rock je pryč, nyní tu máš parádní country, za které by se nemuseli stydět ani ti nejslavnější z Nashvillu. Příjemné osvěžení a příležitost nabrat síly, protože to, co se bude dít dál, opravdu stojí za to.

Za mohutného burácení začíná píseň The Mule, jedna z těch, jež se pomalu vymykají z hardrockové škatulky a vydávají se do progresivních vod. Občas mám pocit, že nebýt těch hřmotných bicích, tak by snad celá skladba vzlétla a uletěla někam pryč. A to je jen předzvěst toho, co přijde.

Osmiminutová paráda s názvem Fools je zásahem přímo mezi oči. Hardrocková tvrdost je zde v polovině vystřídána něčím, pro co nenacházím slov. Napadá mě snad jediné pro vyjádření mých pocitů, slova nadpozemská krása. Pokud někde nahoře hrají andělé na šalmaje, tak podle mě to zní právě takhle. Píseň se sice v závěru vrátí k původní ostrosti, ale ten pocit, možná umocněný Lordovým závěrem, ve mně zůstává.

Přiznám se, že poslední skladba na albu, úderná No One Came, mě dlouho příliš neoslovovala. Po předchozí nádheře to pro mě byl najednou posun do jednodušších vod. Její přednosti oceňuji až nyní v pozdějším věku. Především Blackmore zde vyšívá pěkné sólíčko, které mě vždy potěší. Slušná tečka na závěr.

Neustále tvrdím, že album Fireball patří k mým nejoblíbenějším. Mám ho rád pro jeho žánrovou pestrost a schopnost překvapit úkrokem do jiných vod, než jsou ty hard rockové. A to se mi na Deep Purple líbilo, líbí a bude líbit už asi navždy.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

Witchcraft - Black Metal

Witchcraft / Black Metal (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 21.10.2020

Švédskou hard rock/stoner kapelu Witchcraft jsem měl docela rád. Jejich dřevní a obhroublou verzi muziky jsem si užíval a mezi miliony podobných souborů, které ujíždějí na zpomalené, psychedelické verzi sabaťáckých riffů spojené s naříkavým projevem zpěváka (zpěvačky) je malinko i preferoval.

V posledních letech nastal však v Pelanderově táboře určitý neklid. Od té doby (co podepsal smlouvu s vydavatelskou firmou Nuclear Blast) s každou novou deskou docházelo pravidelně k totálním čistkám v sestavě, změnám atmosféry písní, jejich délce a nakonec i v hudebním zaměření.

Znovu překvapit své fandy se podařilo Magnusi Pelanderovi vydáním svého posledního alba Black Metal, jehož název poněkud klame tělem. Ti lépe obeznámení leccos vytušili při poslechu jeho sólového alba Time z roku 2016. Koho tato nahrávka ve folkovém stylu minula a čekal nějakou zběsilost v intencích názvu alba, zklamání ho neminulo.

Na ploše 33 minut posluchač najde jen sedm skladeb zcela v akustické podobě. Za značkou Witchcraft se totiž nyní ukrývá jen samotný kapelník se španělkou. Pokud můžeme o některé jednoduché a prostě znějící nahrávce říci, že její aranže jsou ohlodány na kost, tak v příměru k tomuto albu bychom museli použít výrok „ohlodaný až na samotnou DNA“. Plačtivý Pelanderův hlas pomalu a melodicky přednáší jednotlivá slova textu , který je podkreslen v e l m i p o m a l ý m vybrnkáváním prosté melodie většinou na jednu až dvě struny. Jen v Sad Dog zažijete malý šok v zakomponování několika úderů do klapek klavíru.

Pokud si vyšetříte půlhodinku svého života, tak prožijete sedm neveselých až depresivních příběhů, proti kterému je Nick Cave nejzábavnějším komikem z humoristickém kabaretu. Texty o depresích, smutných lidech, smutných psech, rozchodech, pocitu vykořeněnosti….na co si jen vzpomenete. Malá ukázka textu Smutný pes v mém volném překladu :

Smutný pse, opustil jsi tohle město
Trápení bylo příliš mnoho na to, aby jsi se motal tady kolem
Zachytil jsem pohled své ženy
Viděla věci, které jsem nechtěl

Mluvila o tom a já jsem smutný
Mluvila o věcech, kterých lituju
Jak můžeš vědět,
Že mě ten trip tak zpomalil?

Nechci zestárnout.
Vidím tě kroužit kolem.
Jako to dělá smutný pes.
Jako smutný pes.

Aby jste mě špatně nepochopili, noirová ponurost a minimalistická nálada desky se mi svým způsobem líbí, ale přehrávat doporučuji jen v plně vyrovnané duševní kondici..

>> odkaz


» ostatní recenze alba Witchcraft - Black Metal
» popis a diskografie skupiny Witchcraft

Kyuss - Blues For The Red Sun

Kyuss / Blues For The Red Sun (1992)

Konnie | 5 stars | 20.10.2020

Přes všechnu více či méně poctivou snahu v rozhodování se, zda má u mě dosud neznámý interpret šanci dalšího poslechu a detailnějšího studia jeho tvorby nebo bude bez milosti odsunut k ledu a pohřben v hlubině mého nezájmu, se mi nepodařilo najít žádný osvědčenější způsob než spolehnutí se na vlastní vnitřní pocit či řekněme intuici. Zjednodušeně řečeno, co mě na první poslech byť jen špetkou “čehosi” nezaujme, nemá šanci. I kdybych se k tomu vracela xkrát, je velmi mizivá pravděpodobnost, že se můj prvotní dojem změní.

V tom pozitivním slova smyslu tomu tak bylo i při prvním setkání s debutovým albem stylotvorných Kyuss. Jako by to bylo včera - na ten pocit nikdy nezapomenu. Od prvních tónů se dostavilo cosi, co by se dalo nazvat absolutní konsternací. Byl to přímo fyzický pocit naprostého uspokojení a blaha. Nevím, jestli jste někdy něco takového zažili, já jen tolikrát, na co by prsty jedné ruky vystačily. Prostě láska na první poslech…
Možná to bylo proto, že nikdy dříve a u nikoho jsem se nesetkala s takovým kytarovým soundem. Není to ale pouze o těch kytarách, i když lze na tuto hudbu bez přehánění aplikovat staré pořekadlo o “base”, která tvrdí muziku. K celkové neopakovatelné atmosféře jejich produkce přispívá i zdánlivě jednoduchý, místy skoro monotónní rytmus a nenapodobitelný kontrast hlubokého, zahuleného soundu s dramatickým vokálem Johna Garcii. Jeho zpěv má v sobě něco znepokojujícího a zároveň dokonale dotváří celkovou atmosféru skladeb.
Rozhodně si ale nestrhává všechnu pozornost jen na sebe. Ani nemůže, mnohem větší prostor je totiž ve skladbách určen čistě instrumentálním pasážím, ve kterých pěkně vynikají jednotlivé nástroje. Už při prvním poslechu tak na mě album působilo velmi přirozeně a spontánně, jako bych byla svědkem autentické dlouhatánské jam session. Výsledná energie linoucí se z alba je svým výrazem nenapodobitelná, ve své prostotě a živelnosti až jakýmsi způsobem tribální. Asi proto mi dlouhou dobu nešlo na mysl, proč byla tato hudba označena jako stoner rock. Ten termín ve mně totiž vyvolává dojem něčeho neosobního, chladného a nezúčastněného, čemuž je tahle zvuková masa na hony vzdálená. Pak mě ale napadlo celkem uspokojující vysvětlení. Pokud zůstaneme v oblasti geologie, tak by tyto zvukové zážitky šly přirovnat k tomu nejživelnějšímu a nejméně uchopitelnému, co se děje pod zemským povrchem - k sopečné činnosti. Přirovnání k bublající lávě, která v některých místech jen tak klokotá pod povrchem, aby v zápětí vytryskla s nečekanou silou a světelností, nebo se v pravidelných intervalech prodírá nad povrch a svým žárem pohlcuje vše, co s ní příjde do styku, mě nakonec plně uspokojilo…

Co k tomu víc dodat? Asi chápete, že o srdeční záležitosti se moc psát nedá, to se může jedině zažít. Takže pokud chcete pravý stoner, tak… dycky Kyuss!!

» ostatní recenze alba Kyuss - Blues For The Red Sun
» popis a diskografie skupiny Kyuss

Flower Kings, The - Waiting For Miracles

Flower Kings, The / Waiting For Miracles (2019)

Brano | 4 stars | 19.10.2020

Waiting For Miracles.V tomto prípade sa však,napriek názvu, žiadny zázrak nekoná!The Flower Kings nahrali štandardný kvalitný album so všetkými atribútmi,na ktoré sme boli v ich tvorbe zvyknutí.Samorejme,že časy Stardust We Are,Flower Power alebo Unfold The Future sú už dávno preč a nikdy sa nevrátia,ale The Flower Kings majú fanúšikom prog-rocku stále čo ponúknuť.

Tento album by bola chyba odložiť po prvom vypočutí.Jednotlivé fragmenty,substancie,chute a detaily poslucháč objavuje postupne každým ďalším posluchom.Predtým čierno-biela obrazovka sa záhadným spôsobom vyfarbuje,farby začínajú mať jasné kontúry,jemné odtiene a prekvapivú ostrosť.Čierno-biely elektrónkový televízor Tesla Kalina sa pred vašimi očami mení na dnešný moderný LED televízor s bohatou škálou farieb.

Mám rád tento album ako celok,ale najviac u mňa boduje 10 minútovka Vertigo,sympaticky veselá odviazaná Wicked Old Symphony a trochu temná The Rebel Circus.Z každého rožku trošku.Roine Stolt aj s partiou ma týmto albumom nesklamali,naopak sa teším na ich tohtoročnú novinku.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Waiting For Miracles
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The

Fruupp - Future Legends

Fruupp / Future Legends (1973)

EasyRocker | 4 stars | 18.10.2020

Irská artrocková parta, jejichž první duo alb je u mě pevnou a nestárnoucí klasou zlaté éry úvodu sedmé dekády. Technicky nadřená skvadra, která víc než dobře našlpápla (koncerty s Genesis, Hawkwind...), a přec jsou dnes málen neznámí. A to je nutno napravit.

Cukrátkově sladká Future legends, plnící i roli introdukce, vytvarovaly plačtivě tažené klávesy i atmosférická, moderními klasiky poučené sekce dechů. Už plně artově velebnou Decision uvozují akustické hody Vincenta McCuskera. Modelový artrock, a přec bez pocitu, že by jejich koktejl hudby jen tak něco připomínal. A k finále si "Volba" přičaruje mistrné rockové nálety. As day breaks with dawn se z flétno-hobojového klání propracuje zase k čistému akustičnu. Jako sešup horské dráhy, který mocně rozvibruje vaše útroby. Pod oparem je Nežný obr, snad takový Ant Phillips, Gryphon, Focus, ELP... Řeka akustik s jemnými basovými podkresy kapelníka Petera Farrellyho (ovládá vedle zpěvu i flétnu) a tříštivé salvy Martina Foyeho. To vše nabízí nepopsatelný melancholický poklad, zvaný Graveyard Epistle. Zatoužíte-li po plnotučném rocku, snad až hardrocku, Lord of the Incubus dokonale rozpompuje vaši ksotru. Rozžhavená rytmika, rytmický cval a pak sprint a klávesově-hammondové orgie Stephena Houstona. Jako by tu klapky obsadil sám Jon Lord. Pro milovníky hodů na poli instrumentace i aranží je určena Olde tyme future. Splašená je jenom napovrchu, vespod panuje řád, ale i drama. Za ní organicky pluje Song for a thought - chaoticky osudová overtura přejde do křehkých kytarově-klávesových meziher. Vince opět užil akustiky i elektriky a jeho spoj s rytmikou i subtilními dechovými výboji je tu mimo diskusi dokonalý. Ve faktickém finále kvartet stihl tolik, jako by jich bylo spíš 10. Druhý díl titulky coby dovětek zaplouvá s aksutickým fáborem a zatlumenými hlasy...

Slabých 45 minut něčeho, co se těžko popisuje. Jak jsem už uvedl, cítíte tam kolegy, s kterými byli Fruupp na jedné lodi, jste doma, a přece nejste! Už už jakoby zachytíte deja-vu po něčem povědomém, a pak vám zase uprchne. Nikdy jsem nebyl jejich skalní příznivec, ale čtyřku pálím bez pocitu studu, a stejně bych ohodnotil i Seven Secrets.

» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp

Kazachstán - Tichý pohled

Kazachstán / Tichý pohled (2018)

jirka 7200 | 4 stars | 18.10.2020

Na českých internetových stránkách se o ostravské kapele Kazachstán moc často nepíše, takže jsem zmínku o nich paradoxně objevil při hledání nějakých zcela jiných informací až na španělském hudebním blogu, kde se krčila několikařádková recenze na jejich první CD. Kapelu jsem neznal, popravdě hledat v českých luzích a hájích podobnou art či prog rockovou muziku mě moc často nenapadne.

Zvědavost mi nedala a popátral jsem na síti v našem rodném jazyce. Webové stránky kapely jsou krom dvou aktualizovaných dat koncertů na jakékoliv další informace skoupé, to samé platí o komunitním hudebním rozcestníku Bandzone. Naštěstí FCB nějakou tu informaci po troše úsilí poskytl, ale nejvíce jsem se dočetl o skupině právě zde na Progboardu. Jejich předchozí díla tu byla docela často skloňována, proto je mi trochu divné, že tu druhé plnohodnotné album z roku 2018 prošumělo bez jakékoliv reakce.

Ač nejsem znalcem tuzemské rockové scény, pokusím se tedy pár slovy o inkriminovaném albu Tichý pohled zmínit..…

Po roce 2011, kdy bylo vydáno debutní album „V srdci pták", došlo v souboru k několika personálním obměnám a z předchozí sestavy zůstaly jen dvě ústřední persony, dvorní skladatel, sólový kytarista a klávesák Robert Hejduk a zpěvák Alan Grezl, který obsluhuje i akustickou kytaru a kaval. Před nahráváním druhého alba bylo těleso postupně doplněno o baskytaristu Pepu Žerdíka, klávesistu Dalibora Dymáčka a Pavla Walase, který nahrál veškeré bubenické party.

Nesnadné úlohy dvorního skladatele kapely se opět ujal Robert, který zhudebnil poetické a lehce melancholické básně bohužel již zesnulého kamaráda Jaroslava Žily. Vzniklé písně byly průběžně zaznamenávány během dlouých tří let v ostravském studiu MROŠ, které se zdá být synonymem produkce kvalitního zvuku s určitou starší patinou, neboť tam před finálním zápisem kouzlí s analogovými mašinkami. Nemohl jsem sice posoudit předchozí materiál s mnou recenzovaným albem, ale dle popisu zde v recenzích nedošlo k žádnému zásadnímu hudebnímu zvratu či posunu.

Hned první song "Probuzení" navodil bezpochyb floydovskou atmosféru, kde gilmourovská kytara společně s klávesy vykouzlila patřičné napětí, ne nepodobné některým okamžikům ze slavné desky „The Wall", které se v čase několikrát prolnuly s klidnějšími pasážemi a uvolněným zpěvem Alana. Časem jsem si oblíbil éterický projev hostující Pavly Gajdošíkové a umně doaranžované perkuse. Následná „Pruhovaná" s jazz rockovým úvodem mi dala upomenout na brněnské kolegy Progres 2 z osmdesátek. Velmi mě zaujalo použití chromatické flétny kaval, která zde (a i v té další písni) dokázala navodit atmosféru Dálného východu. Cinematický úvod třetí, sedmiminutové instrumentálky „Dvě" přímo pod mými víčky vyvolal řadu fantaskních obrazců, které se měnily spolu s členitostí art rockových ploch. Tato skladba mě velmi zaujala. Navazující hospodská odrhovačka s akordeonem „Smutná vrána" tu zastoupila pozici jakéhosi vtípku na tři doby v rytmu „um- ca- ca, um-ca-ca". Přesně jsem ale nepochopil důvod jejího zařazení.

V nejdelší, přes jedenáct minut trvající „Někdo cizí" jako by muzikanti otáleli s rozvinutím hlavní melodické linky, určité jádro příjemné soft rockové písně obestavili totiž vrstvami náročnějších hudebních ploch. Velice sympatická záležitost. Nejkratší skladbička, taková impresionistická jednohubka „Tvé vlasy" mi připomněla nahalovaným zpěvem, atmosférou a doprovodem saxofonu tvorbu Romana Dragouna. Závěrečná, houpavá „Čaj a Rum" v sobě ukryla pro mne nejpoetičtější text na albu :

„Teď si dám čaj a k němu rum,
- to si budu přát,
Venku je mráz a prázdný dům,
- kamna nechcou hřát..."

Tento song s jazz rockovou mezihrou se stal povedenou tečkou.

Závěrem : Na české poměry skvělé rockové album, se kterým si muzikanti ve studiu opravdu pohráli. Oceňuji bohatě vyšperkované aranže, zapojení hostujících muzikantů, kteří obohatili zvuk houslemi, akordeonem nebo violončelem. Celkové vyznění skladeb působí poněkud archaičtějším dojmem, jako by vzniklo o několik desetiletí dříve, ale to byl určitě záměr a mě se to tak líbí. Hudebně bych produkci Kazachstánu zařadil kamsi do art rockové oblasti, ale s určitým přesahem směrem k československé rockové tvorbě na rozmezí 70/80 let. Jejich muzika mi nepřijde však až tak čistě progresivně ortodoxní, jako například zpříznění Jeseter, kde rovněž působí Robert Hejduk.

Nesmím zapomenout pochválit naprosto luxusní zvuk, na který jsem v domácích končinách velmi dlouho nenarazil. Takto kdyby zněla ostatní rocková produkce, tak bych plakal štěstím. Doufám, že na nové album nebudu muset čekat dalších sedm let, abych si v povědomí udržel vzpomínku na příjemné setkání s Kazachstánem.





» ostatní recenze alba Kazachstán - Tichý pohled
» popis a diskografie skupiny Kazachstán

Perfect Beings - Vier

Perfect Beings / Vier (2018)

horyna | 5 stars | 16.10.2020

Cesty, které člověka někdy dovedou k muzice, jíž se zabývat vůbec nechtěl a její pozornosti neměl v úmyslu se věnovat, jsou často dost zvláštní. K jen tak mimochodem naprosto geniální třetí desce Mayakových oblíbenců Perfect Beigns nazvané Vier, mě přivedl informační email z Music Records, který lákal nakupující na tu více, tu méně výrazné slevy z katalogů různých firem. Jen z čisté zvědavosti jsem si onu nabídku projel a hned na první dobrou mi v sítu uvízlo několik nezanedbatelných hudebních ryb, o které jsem v minulosti zájem příliš nejevil. Lákavá cena a vidina zajímavých hudebně objevitelských cest tady zaúčinkovala naplno a deska Vier se stala jednou z vlaštovek této akce, kterou jsem si hbitě pořídil.

V paměti jsem pochopitelně měl Mirovi pochvalné ódy a z čista jasna si přelouskal i novou bullbovu recku. S oběma pány jsem ve zcela jasné shodě. Vier je dílo mistrovské, dílo impozantní a hlavně dílo vysoce originální. Myslím, že nebudu daleko od pravdy když budu tvrdit, že ve své sbírce nemám zhola nic, co by se hudbě Perfect Beings nějak podobalo. Vzdáleně snad krajané IZZ, ale to je jen okrajový příměr. Do puntíku propracované a četně strukturované kompozice, jakými se tito chlapci prezentují, stojí na výrazném melodickém cítění, které ovšem pracuje ve prospěch skladby jako celku, kde hlavní myšlenka ač vždy originálně pojatá (zkrátka tady se vám rozhodně nějaké déjá vu nedostavuje), podléhá značnému technickému feelingu. Posluchač však u takto aranžérsky vypiplané chuťovky nemá ani jednou pocit nějaké přeplácanosti, či zbytečné kostrbatosti. P.B. hrají art-rock moderního progresivního střihu, který ač se to může zpočátku zdát nepředstavitelné, dýchá lehkonohou uvěřitelností a hoří jako mohutná světelná pochodeň svou vnitřní vitalitou a energií. Technicky namachrovaní hudebníci vás nutně nepřesvědčují o své genialitě a sofistikovaném přístupu. Příjemné pocity do srdce maluje nahrávka sama a jakoby mimoděk. Vše jde postupně a ruku v ruce s opakovanými poslechy. Nějaké přesycení není na pořadu dne, jelikož těch vrstev a struktur je v dvaasedmdesátiminutové nahrávce snad miliarda.

U takovéto precizní nahrávky se jiná známka než nejvyšší snad ani dát nesluší.

» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings

Clarke, Stanley - Modern Man

Clarke, Stanley / Modern Man (1978)

stargazer | 4 stars | 11.10.2020

Clarkeho album Modern Man z roku 1978 je pro mě zatraceně zajímavá práce. Tato deska, podle mého soudu se dá zařadit někam mezi koncepční fuzzion jazzrockové díla. Ta koncepce je slyšet hned v úvodu a v závěru desky. Jak úvodní opening, tak i závěrečná closing jsou si velmi podobmé.
První a závěrečná skladba jsou instrumentálky, vystřižené jak z velkorozpočtových amerických filmů. Mezi tím je celkem slušný materiál. Stanley zpívá v písni He Lives On a za mě velmi dobrý song. Celkově vzato, tohle album je zvětší části nazpívané. Clarke si najal tři zpěvačky na tuto desku.
Album Modern Man je směsicí jazzu, rocku , funky, diska a klasické hudby.
Album je vyplněno takovými intermezzy, kde Stanley bassuje sám se sebou. Ideální je to, že tyhle interlude nejsou nijak dlouhá, jako jinde na jeho deskách, takže mě tyto předváděčky moc neiritují.
Na albu jsou dva songy z předcházející éry. Dayride z alba RtF No Mystery, Stanley přepracoval do odlehčeného funky stylu a skladbu Hot Fun z alba Shool Days rozvinul a "roztančil".
Za zmínku stojí i skladba RnR Jelly. Je vystavěná na podobném basovém základě jako song School Days. Kytaru v tomto želé vede Jeff Beck.

Modern Man patří do zlatého fondu Clarkeho tvorby ze sedmdesátých let. Je to album, které mám rád a rád se k němu vracím. Jako vždycky, při dalším poslechu této desky, objevím v ní něco nového. Ale to se týče skoro celého portfolia, co mám doma na cd nebo LP.

Stanleyho Modern Man čtyři a půl.



» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Modern Man
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

Ibis - Sun supreme

Ibis / Sun supreme (1974)

Snake | 3 stars | 09.10.2020

Box Set Universal Music Italia s.r.l. – 0602527319346 /2010/

New Trolls patřili k těm nejpopulárnějším italským skupinám své doby a o šanci stát se tou vůbec nejúspěšnější se připravili sami...

V roce 1972 už to v kapele bublalo, jak v natlakovaném papiňáku a její zakladatelé - Vittorio De Scalzi a Nico Di Palo - si šli po krku takovým způsobem, že už se to nedalo dál vydržet. Nastal nevyhnutelnej rozvrat a oba znesváření kohouti pokračovali v hudební kariéře s novými, nebo "staronovými" spoluhráči. De Scalzi založil kapelu N.T. Atomic System a Di Palo kývnul na jméno Ibis. Dlužno dodat, že tomu bylo až po hlasování čtenářů v anketě vyhlášené časopisem Ciao 2001 a debut z roku 1973, Canti d'innocenza, canti d'esperienza, vyšel ještě "anonymně", pouze s otazníkem na obalu desky. Prvním albem pod jménem Ibis se tak stalo až Sun supreme, vydané v roce 1974 u firmy Polydor.

O jak ambiciózní materiál se jednalo svědčí už krátkej pohled na tracklist, kterej obsahuje pouhé dvě, na různé kapitoly a podkapitoly rozdělené skladby a nemusím snad ani dodávat, že každá z nich zaplnila celou jednu stranu původní vinylové desky. Z výše uvedeného vyplývá, že by mohlo jít o art rock a taky že jo. Pořádně komplikovanej, notabene s texty v angličtině a tak mi to italskou kapelu nepřipomíná ani náhodou. To spíš Yes.

Stačilo mi zaslechnout předehru úvodní Vision of Majesty a začal jsem se vrtět. Něco mi to připomínalo, ale chvilku trvalo, než jsem tomu přišel na kloub a inspiraci bych hledal v Roundabout. Celej Steve Howe. První track se nese v poklidném duchu, ale trochu mi vadí vokální linka. Zpěv samotnej je v pořádku, sice trochu vyšší a v anglině, ale v pořádku. Jenom tomu chybí kloudná melodie a tak nemám, čeho se chytnout a bude hůř...

S nástupem do tří strof rozdělené Travelling the Spectrum of the Soul dostávám ránu, jak od elektrického ohradníku. Naprosto nekompromisní nátěr s prvky jazzu, komplikovanou rytmikou a do vejšek tahaným zpěvem vstřebávám opravdu těžko a tak to do mě leze, jak do chlupatý deky. Myslím, že by se to dalo přirovnat k těm nejnáročnějším pasážím The Gates of Delirium a to je co říct.

V první části následující The Valley of Mists si můžu trochu odfrknout, i když s melodiemi je to pořád nalevačku, ale v čase 1:27 končí veškerá sranda. Z hlučné, nervní a ukřičené masírky jsem vykulenej, jak žába před bouřkou a tak lapám po dechu, krčím se před tou smrští a připadám si ztracenej uprostřed džungle, ze které se nemůžu vymotat. Malým paprskem světla na konci tunelu budiž teprve akustické outro "kingcrimsonovské" nakládačky Vision Fulfilled a tím bych měl za sebou první stranu původního alba.

S následující, do tří strof rozporcované Divinity už je to kapánek lepší, ale pořád ještě je to poměrně neprostupná houština tónů, kterou si klestím cestičku jen pomalu a těžko. Čerstvé krve do žil mi nalije až teprve pět minut dlouhé - a vynikající ! - sólo na buben (ex Atomic Rooster bubeník Rick Parnell) a najednou jsem z toho venku. Stojím na břehu oceánu, do tváře mi svítí životodárné slunce, poslouchám šumění vln, křik racků a z dálky ke mě doléhá uklidňující hudba a pomalu sílící sborovej zpěv. Už jsem si myslel, že nedojdu, ale jsem na konci cesty...

Album Sun Supreme už mám ve sbírce řadu let, ale nikdy jsem k němu nijak zvlášť nepřilnul. První straně desky bych dal ošoupanou dvojku, druhé slabší čtyřku a tak mi to vychází na bídné tři. Ovšem fanouškům poněkud náročnějšího art rocku ve stylu raných Yes, nebo King Crimson by se mohlo zamlouvat. Stačí zkusit.

Moje cédéčko je součástí box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol. 4, zasunuté v jednoduché papírové obálce a bez bookletu. Ale hraje pěkně, to zase jo...

» ostatní recenze alba Ibis - Sun supreme
» popis a diskografie skupiny Ibis

Everon - Venus

Everon / Venus (1997)

jirka 7200 | 3 stars | 05.10.2020

Německým prog rockerům trvalo dva roky, než se jim podařilo navázat na předchozí úspěšnou desku „Flood“ vydáním třetí desky Venus.
Krach původní vydávající firmy SI Music jim poněkud zhatil představu o propagaci a koncertní podpoře CD, padaly úvahy o rozpuštění kapely. Naštěstí byly tyto chmury zažehnány, nová smlouva byla podepsána s nezávislou holandskou firmou Mascot Music Productions a tak se mohla tato čtyřka z Krefeldu pustit do nahráváni alba v novém studiu Spacelab, které vybudovali kytarista Oliver Philipps s bubeníkem Christianem Moosem. V tvořivém nadšení si muzikanti desku Venus i vyprodukovali, což možná bylo chybou, neboť jak s odstupem času oba připustili, neměli nad tou záplavou studiové techniky úplnou kontrolu. Poněkud synteticky znějící bicí byly vytaženy a nahalovány více než je obvyklé, výborná kytara byla na určitých frekvencích ořezána a krčila se v pozadí. Nakonec se dle mého do výsledného repertoáru dostaly kapánek slabší songy…

Album „Venus" odstartovalo stejnojmenné kratičké klávesové intro s vzletným kytarovým sólem, které zvolna vyústilo do střednětempé Missing the Last Train se sociálně kritickým textem. Povedený progresivní rock s hradbou kláves podpořený decentním kořením metalické kytary a AOR sborem v refrénu nasadil laťku poměrně vysoko a znovu dal připomenout specifický inspirační rys Everonu, který neváhá v jedné skadbě zkombinovat prog rock- metalové prvky s líbivější melodií.
Následující „Real Me" je rozmáchlou bombastickou symfo baladou, kde Oliver Philipps opět dokázal schopnost napsat a zaranžovat silnou orchestrální skladbu. Nálada čtvrté „Information Overdose“ se dramaticky změnila do ostřeji pojatého rocku s prog metalovým kořením a poprvé si pozorněji počínám všímat neskutečně dravé Oliverovy kytary, která svoji ekvilibristikou bere dech. Textově se album navrátilo do chmurných nálad díla Flood, kde se v podobném stylu řešily otázky lidské manipulace a odcizení mezi lidmi. Rovněž velmi povedená a členitě vystavěná skladbička. Další rocková balada se ukrývá od názvem Restless Heart, kde si muzikanti pohráli s elektronickými efekty.
Sedmá „What Do We Know?“ mě svým soft rockovým zaměřením nezaujala, trochu jako by tu deska ztratila spád. Pochyby ihned zahnala instrumentálka Meteor, kde nelze odtrhnout sluch od vášnivé a invenční Oliverovy kytary, která je takovým trochu utajeným mixem Johna Petrucciho a Steva Vaie. Další skvěle kompozičně rozmáchlá je osmá Reply s mnoha klavírními předěly a dalším z řady neskutečných mnohaminutových kytarových sól. V předposlední „Not For Sale“ lze najít rovněž pěkné momenty, celkově ji však řadím mezi ty slabší z důvodu méně sladěných částí do jednoho celku. Album končí nejdelší, skoro devítiminutovou neo prog rockovou suitou What Do We Know?, která přináší patřičné zklidnění, ale oproti některým jiným nápaditým skladbám je na mě velmi rozvláčná.

Shrnuto : třetí album „Venus“ důstojně navázalo na své dva předchůdce, zůstal zachován specifiský styl kapely, ale mám několik výtek. Tou hlavní je zvuk, zde na rozdíl od „Flood“ hudebníci nešli cestou zbytečné zvýšené hlasitosti nahrávky, ale zase se poněkud ztratili v záplavě studiových vymožeností ve vlastním studiu. Jednotlivý poměr nástrojů nebyl vyvážený a našel jsem tu i několik slabších písní.

Závěrem : Kalich hořkosti nebyl u Everon ještě evidentně zcela vyprázdněn, neboť před začátkem turné tragicky zemřel šéf světelného parku kapely a z tohoto důvodu muselo být mnoho termínů zrušeno. To byla poslední kapka pro již tak vyhořelého kytaristu Ralfa Janssena a kapelu po vydání alba opustil. Zda byl nalezen následovník a jaký to mělo dopad na kapelu si povíme zase až v dalším pokračování.

» ostatní recenze alba Everon - Venus
» popis a diskografie skupiny Everon

Temple of the Dog - Temple of the Dog

Temple of the Dog / Temple of the Dog (1991)

EasyRocker | 5 stars | 30.09.2020

Pro skalní grungery je kultovní i tahle bokovka. Smyslem vydání byl tehdy posmrtný hold Andrewu Woodovi, bývalému fontmanovi spolku Mother Love Bone, který tragicky skonal v roce 1990. Sestava se rekturovala z dua ze SG a právě Pearl Jam, v té době křtěných právě z trosek MLB. A lepší pocty se Andrewovi dostat nemohlo...

Say Hello 2 Heaven nezaskočí ty, kdo ochutili rukopis MLB. Pak už diktují Cornellovy mučivé exaltace, a divé marše mr. Camerona a jeho apokalypsy středních temp - vše známo ze současné SG-nálože Badmotorfinger. McCreadyho ječivá pageovská sóla dupou v širou dál. Sabatovsky valivá, stěží prostupná Reach Down využívá působivě proti ppohřebními tempu oživlé rockování. Jedenáct minut dává vedla hrdla vyniknout i Amentově base i dvojici kytar. A je-li Ament uveden jako nepsaný šéf, nemám námitek. Obří hit Hunger Strike - pečeť, proč jsem si ty časy zamiloval, i pro výjimečnou výpověď. Mistrovsky se doplňující Vedder+Cornell, zvonivé struny perlového dua kytaristů. Stone Gossard tu navíc užil i slide i akustické laskominy. Pushin Forward Back je kontaktně blízko tehdejší podobě Soundgarden. Libovka - i pánové z Pearl Jam tu vzdávají Kima Thayilovi (SG) dokonalou hudební poctu. Call Me a Dog - nepopsatelná baladická 5-minutovka a magická Vysoká hlasová Cornellovská. Co pak ale říct o bezútěšné mantře Times of Trouble - Cornell se hrdlem klene zase přes baladické vlny a parádně tu využil i harmoniku a la Robert Plant. Zbytek - dokonale seřízený grunge-parostroj. Wooden Jesus dává Chris až komorní odevzdanost - pak ale vše naráz exploduje do ničivé riffové a sólové jízdy. Your Saviour - srážka starého ducha MLB s mlýnicemi riffů. Hlavní exekutoři? McCready, Cameron, Cornell za Vedderova doprovodu. Four Walled World, toť technicky precizní SG-trademark se špetkou funku, který použili nejen na Badmotoru, ale hlavně i na budoucím věčném Superunknown. Absolutní Cameron, ale opět i Cornellovy temné litanie nad nálety kytar. Sympatické finále All Night Thing má sic lehké bluesové aroma, ale hladí posluchače i rozmazaným, jako z dálky vanoucím větříkem naděje...

Zářez, který řadím v grunge moc, moc vysoko. Občas mám pocit, že tahle hodinka posílá do kopru i leckteré albové pomníky z té doby. Celá sestava včetně hostů a neprůstřelný Matt Cameron vystavili grungeové vysvědčení se samými jedničkami. Dojemné, leč smutné, jsou i okolnosti, které inspirovaly jeho zrod. Úsporný booklet, rozostřené malůvky... jako hudba sama. 6/5.




» ostatní recenze alba Temple of the Dog - Temple of the Dog
» popis a diskografie skupiny Temple of the Dog

Kansas - Drastic Measures

Kansas / Drastic Measures (1983)

horyna | 3 stars | 30.09.2020

Mezi příznivci kapely Kansas bychom jen stěží našli více zapíraný titul, než jakým je deska Drastic Measures. Jednak proto, že na ní nezpívá mezi fanoušky velice oblíbený Steve Walsh a druhak, což je hlavním kamenem úrazu, jde o stylově nejvzdálenější počin tohoto souboru od jejího původního repertoáru. Styčných bodů ke klasickým Kansas, tedy těm, které většinová posluchačská obec bere za ty nejpravější, zde moc nenajdeme. Přesněji řečeno žádný. Alespoň já jsem snad krom několika drobných náznaků nic podobného nezaznamenal. Kapela na D. M. nehraje ani hard-rock, ani jižaninu a progresivní se nesnaží být už vůbec. Alespoň ne v rámci svého vývoje. Kansas zde naprosto jasně inklinují k mainstreamu osmdesátých let. Z desky se line jak soft-rock, často se volí kurz k A. O. R., zaznamenáme rovněž trochu pompy a tak často i úplně běžný pop oné doby.
Pokud si v hlavě načrtneme v rychlosti žebříček do té doby největších, či nejúspěšnějších rockových kapel sedmdesátých let, alespoň částečně stylově s Kansas spřízněných myslím, že první místo v kategorii "kdo z vás se nejméně stravitelně dokázal sejít s dobou", obsadí u mnohých právě Kansas. Protože ani Yes, ani Pink Floyd, ani Rush, Toto a už vůbec King Crimson, nejsou tak kategoricky jiní a "nepřijatelní". Hůř už na tom dle mého byli snad jen Queen (dle jiných jistě i Uriah Heep).

Obě desky s Johnem Elefantem jsem léta letoucí přecházel bez hlubšího zájmu snažit se je více poznat. V poslední době jsem začal pracovat na tom, zkompletovat si diskografie několika z největších černých koní své sbírky. Ale Kansas jsem do užšího výběru nezahrnul. Byl to až kolega Petruco, který moderuje na rádiu Hey pořad o rockové muzice a pravidelně na Progboard dává příspěvky ke každému z dílů. V jednom takovém vysekl právě Kansas s písní Fight fire with fire. Hned jsem zpozorněl a chvíli zapřemýšlel, odkud pak onen název pochází. Ze kterého alba. Ale jelikož mi tento pojem nic neříkal, hbitě jsem usoudil, že to bude jedna z Elefantích nahrávek. Jasně, je to úvodní song patřící právě k desce recenzované. Až na tento popud jsem si obě alba pustil a bryskně usoudil, že to až taková trága není. Tedy je jen pro ty, kteří na Kansas hledí stále totožnou optikou Leftoverture. I já bych před deseti lety s touto deskou poslal dotyčného do kopru, kdyby se mi snažil narvat statě o tom, že není tak zlá, jak se o ní traduje. S odstupem několika let se ovšem na popovou problematiku kapel pokračujících i v neblaze ošetřené hudební desetiletce osmé, dívám se značnou rezervou. Netvrdím, že jsou originální, či instrumentálně a hlavně skladatelsky bezchybné. Jsou jaké jsou, páč doba si to tehdy žádala. A už vidím skladatele, kteří si nepřáli být úspěšní a nechtěli si vydělávat hudbou na živobytí. Hudebníci bez ambicí neexistují (dobře okrajově asi ano), a tehdy neexistovali určitě v počtu ještě menším.

Pokud mám tuto sbírku nějak sesumírovat, rozdělím ji asi takto:
Velkolepý hit, naprostá pecka s náznaky rocku v té nejlepší tradici osmdesátkové muziky – to je úvodní skladba Fight fire with fire. Song je postaven na velice sugestivním a procítěném Elefentově zpěvu, nádherných klávesách a jemných záchvěvech akustikých kytar. Velmi povedené.
Dále tu máme velice dobré soft rockové kusy v úplném závěru desky, písně End of the age – což je hutnější, stavebně zajímavá skladba s množstvím klávesových ozdob a výborným refrénem, a poslední Incident on a bridge – zasazena do složitějšího tempa s výrazněji promlouvající kytarou.
Pak dvojice baladických námluv skrze songy Andi (povedená věc doprovázená oduševnělým zpěvem s velice tepelně přilnavou atmosférou), a sedmou Don't take your love away – patřící k vrcholům desky. Song vyvěrá z klasického baladického podkladu, ale postupně se z něj stává slušně gradující jezdec.
Tak, to máme pětici songů patřící k výrazně lepší polovině. Zbylé čtyři věci už zastupují spíše průměr Going through the motions a „divná“ Get rich v tom lepším případě a písně Everybody's my friend a Mainstream v tom výrazně horším. Tady už se moc chválit nedá. Jde o soudobou směsku laciných popových melodií navlečených do nelichotivého kabátce podbízivosti, navíc zbavené veškeré umělecké korektnosti a zásad.

Závěrem tedy žádná velká hostina (pamětník let sedmdesátých by jistě řekl rovnou žranice) se nekoná. Přesto osobně nemůžu říct, že bych měl s deskou nějaký zásadní problém. S narůstající častější přílnavostí k podobné hudbě "sloužící lidu v letech osmdesátých", nemám problém něco prominout, nebo dělat, že to neslyším :-) Občas se při podobné nahrávce prog-rockerovi zkřiví úsměv ve tváři, to ano, něco zkrátka nelze přejít, nebo určitý song s poslechem nepřeskočit. Pro mne je Drastic Measures pohodovým albem přijatelné chuti, mající se značkou Kansas společný snad jen nápis své rodičky.


» ostatní recenze alba Kansas - Drastic Measures
» popis a diskografie skupiny Kansas

McLaughlin, John - Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans

McLaughlin, John / Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans (1993)

stargazer | 2 stars | 27.09.2020

John McLaughlin opět vyprodukoval něco, co v jeho hudební kariéře do té doby /1993/ ještě nebylo. Další originální kousek.

Bill Evans. Vinikající jazzový pianista, majitel několika cen Grammy a dalších ocenění,
hráč u Milese Davise, se kterým nahrál jedno s nejlepších alb jazzového světa Kind Of Blue,
inspiroval Johna, aby vydal nahrávku jeho písní a tímto vzdal hold jednomu z největších pianistů všech dob.
Hodně věcí z Evansova skladatelského pera, jsou dnes považovány za jazzové standarty a některé z nich John promítl na tohle album.
J.McL. nahrál Time Remember v Miláně během 25 až 28 března 1993. Jedná se o krystalicky čisté akustické dílo. Žádné bicí, žádné klávesy, žádné jiné nástroje, jen akustické kytary a akustická bass kytara.
McLaughlina doprovází čtyři kytaristé, hrající v klasickém kytarovém stylu. Je z toho cítit taková italská renesance. John to vůbec nehrotí rychlostí, hraje uvolněně, hraje taky klasicky v souladu s ostatními. Občas si "odskočí brnknout něco jazzových stupnic", ale hned se vrací zpět ke svému týmu. Je to velmi vkusné a "chytré". Celé album je takové klidné, až relaxační.

Hodnocení alba Time Remember na světových servrech je docela vysoké. Když jsem tohle album kupoval v bazaru, s prodavačem kecal nějaký člověk a všiml si, co jsem koupil. Pak pravil, že tohle je výborná deska. Já jí slyšel mockrát, ale tenhle styl hudby mi moc neříká. Určitě se jedná o špičkové dílo. Já jsem zatím k tomuto názoru nedospěl.
Tohle ocením dvěmi hvězdami. Jen pro kompletisty

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Time Remembered: John McLaughlin Plays Bill Evans
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Deep Purple - 	 Whoosh!

Deep Purple / Whoosh! (2020)

Vojta | 5 stars | 23.09.2020

Po tříleté pauze letos vydali britští hardrockeři nové album se zvláštním názvem "Whoosh!"

Já osobně se k novým hudebním počinům starých rockových harcovníků stavím poměrně skepticky, protože často nevím, zda bude jejich nový materiál tak dobrý, jako některá předchozí legendární alba. Tato předtucha se však v mém případě u nové desky Deep Purple nenaplnila ani v nejmenším.
Album jako celek působí, přihlédneme-li k poměrně pokročilému věku všech muzikantů, dost svěže a energicky. Kapela je velice dobře sehraná a všech třináct songů na albu "funguje" za mně, už na první poslech hodně fajn.

Na rozdíl od předchozího alba InFinite (2017) tu větší prostor dostávají skvostní hammondky Dona Aireyho, které vyniknou například v písni "Nothong At All". Ke slovu tu ale přijdou i synťáky, stejně jako místy až zpěvavá kytara Steva Morse ve skoro šestiminutové skladbě "The Long Way Round", která patří společně s výše zmiňovanou "Nothing At All" k nesporným vrcholům celé nahrávky.

Poslední "zářez" v diskografii "Párplů" mě nadchnul opravdu hodně, a s klidným srdcem jej přidávám ke své oblíbené (a dnes již legendární) čtveřici alb z let 1970-73 (In Rock až Who Do We Think We Are)

» ostatní recenze alba Deep Purple - Whoosh!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple

All Them Witches - Nothing As The Ideal

All Them Witches / Nothing As The Ideal (2020)

jirka 7200 | 4 stars | 23.09.2020

Příběh All Them Witches je o tvrdé práci rockové kapely z Nashville, která si pomalu, ale jistě vybudovala v podstatě z nuly renomé na mezinárodní hudební scéně, což se povedlo mizivému promile ostatních jejich souputníků.

Chlapi z ATW dříve nahrávali desky v obýváku na čtyřstopej magneťák, na chatě v horách a v malých bytových studiích, či v tom vlastním, které si zřídili v bývalém kostele. Ani to obrovské množství nejmodernější techniky nenapomohlo (jak jinak) ke vzniku nového repertoáru. Proto zvolili opačnou cestu, přesunuli se i se zvoleným producentem Mikey Allredem, (kterej s ATW již vytvořil desku Dying Surfer..) do Abbey Road Studia v Londýně, přímo do studia Two, kde nahrávali třeba Beatles. Zde se v časovém presu vrhli na nedodělaná torza skladeb (kde jedinou připravenou skladbou byla See You Next Fall). Nasáli inspiraci přímo z temných prostor studia plných vintage analogových mašinek a dokončili osm skladeb.

Základem desky se staly hypnoticky psychedelické, valivé songy které připomínají jam rytmické sekce Pink Floyd z počátku sedmdesátek se současnými Tool a drsným feelingem Kyuss. Částečnou větší hutnost oproti předešlé tvorbě zapříčinila jistě i nepřítomnost klávesáka Jonathana Drapera v sestavě, který kapelu v roce 2018 opustil.

K takovým skladbám lze zařadit hned úvodní Saturnine & Iron Jaw s pomalu dvouminutovým intrem, které kombinuje industriální ruchy s jemným prohrabováním strun kytary. Praví fandové zde zaznamenají patero úderů zvonů, jež symbolizují počet předchozích nahrávek souboru. Přímočarý stoner rock ve svižnějším balení bez zbytečných okras přináší druhá Enemy Of My Enemy a Lights Out. Krátké a úderné sólíčko na konci skladeb zaručeno!

To nejzajímavější z celého alba se nachází na pozici 4-6. V See You Next Fall se po horrorovém intru rozjíždí halucinogenní rytmika, která v této skladbě hraje prim, později připojivší se kytara spíše jen tak krouží kolem, občas jsme obdařemi skřípavým sólem. Tento jam měl původní stopáž 45 min :-) Pátá The Children Of Coyote Woman (pamatujete na Marriage a Death of Coyote Woman z druhé desky ATW ?) se nese v country duchu, ale nebojte žádný Johny Cash se nezjeví, atmoška je zadumaná stejně, jak tomu je u ostatní produkce. Na mne nejvíce působí navazující píseň se zvláštním názvem 41, která mě dokáže vždy dostat svou hutnou uhrančivostí do extáze. V jednoduchém postupu je síla !

Pro zklidnění je na albu umístěn akustický Everest (jakýsi úryvek melodie zahraný na kytaru) a melancholická Rats in Ruins, která je takovou malou zádušní mší za tuto desku. Kytara s basou stále variují dokola jeden vzorec a Michaelův hlas ze záhrobí se s námi loučí, vše zaniká v hluku vazbících kytar, jednoduchá melodie skladby však skrze něj až do konce prozařuje, jako světélko naděje….

Závěrem : Pokud odečteme intra, outra a akustický předěl Everest, kapela vyprodukovala 35 minut hypnotického materiálu s již znatelnými rozpoznávacími prvky ATW, které obsahují mix stoner rocku, metalu, psychedelie a country. Na vinylu přepychový zvuk umocňuje celkové jednolitější a monotónější vyznění, kratší stopáž však zaručuje udržení posluchačovy pozornosti.

O rozbor abstraktních textů jsem se nepokoušel, neb krom The Children Of Coyote Woman, která pojednává o Romolusovi a Removi, mi pravý obsah uniká. Stejně jsou na to prý i členové ATW :-)

Pokud bych parafrázoval název desky Nothing as Ideal, tak bych oponoval. Skoro ideální je poslední deska All Them Witches. O tomto albu se dle mého bude hodně psát a čtyřku dávám jen proto, abych mohl následující kotouček ohodnotit bodováním absolutním.

» ostatní recenze alba All Them Witches - Nothing As The Ideal
» popis a diskografie skupiny All Them Witches

Bowie, David - Tin Machine II.

Bowie, David / Tin Machine II. (1991)

makrelaman | 4 stars | 23.09.2020

Heuréka!!! Po štrnástich rokoch (aj to v r. 2006 vyšla len japonská verzia) konečne bola do sveta pustená remastrovaná reedícia tohto snáď najpodceňovanejšieho a najodsudzovanejšieho albumu z tvorby DB. Takže do mojej hudobnej mozaiky Davida Bowieho zapadol posledný kamienok z jeho oficiálnej diskografie. A verte že nie preto že by sa mi nepáčil ale jednoducho sa za prijateľnú cenu nedal zohnať. Veľa fanúšikov Davida celkom nepochopilo filozofiu odbočky ktorú urobil založením Tin Machine. Bowie sa jednoducho potreboval vymaniť zo svojej hviezdnej ulity a preto prehodil výhybku na úplne inú koľaj ako sme boli dovtedy zvyknutí. A táto rocková poloha mu neuveriteľne pristane. Treba si uvedomiť že tu nejde o David Bowie a... ale o kapelu v ktorej sú si všetci členovia rovnocenní. Preto je tu aj priestor pre sólový spev Hunta Salesa (Stateside a Sorry). Muzikantské výkony sú tu celkovo výborné (zvlášť treba vyzdvihnúť Gabrelsovu gitaru ktorá čaruje naprieč celým albumom). Kapela šliape a má oproti jednotke lepší zvuk a zdá sa mi že aj lepšie drží pokope. Preto ho mám o niečo radšej ako Tin Machine I. Jednoducho albumy Tin Machine netreba posudzovať v kontexte ostatnej tvorby Davida Bowieho a pri pozornom počúvaní zistíte že ide o skvosty hodné génia. Tu sa nehambím dať štyri ****.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Tin Machine II.
» popis a diskografie skupiny Bowie, David

Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales

Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales (2020)

horyna | 5 stars | 21.09.2020

Situace v kapele Spock's Beard je v posledním období značně nekonzistentní. Nejprve, a je tomu už nějaký pátek, odešel z tvůrčího podnětu dlouholetý bubeník Nick D' Virgilio. V nově stabilizované sestavě se usadil jeho náhradník Jimmy Keegan a vše se zdálo býti v pořádku. Ovšem ani ten nevydržel příliš dlouho a po dvou nahrávkách odešel rovněž. Prý z osobních důvodů. Na uvolněný post se znovu vrátil Nick, aby nabouchal zatím poslední nahrávku Noise Floor. Vztahy se tudíž jevily více než kamarádské. Ovšem dokonalý zmatek do všeho vnesla nově zformovaná parta okolo dlouholetého dvorního skladatele S. B., Johna Boegeholda. Ten k sobě přetáhl jak zpěváka Teda Leonarda a basáka Dave Merose, to jest polovinu dnešních Spocks, tak znovu za bicí se překvapivě navrátivšího Jimmiho K. Můžeme tedy jen spekulovat, jestli u spoka dnes vládne diktatura dvojice Okumuto/Moorse, nebo je Johnův tvůrčí přetlak tak obrovský, že jej potřebuje ventilovat prostřednictvím dalšího tělesa.

Právě s tímto, jež pojmenoval Pattern-Seeking Animals, vydal během necelého roku hned dvojici nahrávek. Brilantní zvuk dle mustru The Oblivion Particle, nezprostředkoval nikdo jiný než zkušenostmi ošlehaný Rich Mouser a hudební naplň je samozřejmě celá dílem Johnovým. Jestliže u S. B. alespoň malou troškou do mlýna vždy přispěli i samotní členové kapely, zde máme co dočinění s prací jednotlivce. Nutno ale poznamenat, že celkový kompoziční obraz je mimořádně povedený a přitažlivý. Boegeholder se odrazil vstříc důraznější vzdušnosti a do nově přístupnější formy implantoval celou škálu, ne za každou cenu progresivních prostředků. Jestliže je první song Raining Hard In Heaven ještě spíše prog-rockovou záležitostí, od druhé Here In My Autumn, se už "pouští žilou" proudu popovějších elementů v daleko širším měřítku. A právě tato poloha, která nově vzniklé kapele tolik sluší, dokáže ladně zaplnit malinkatou díru na trhu s podobně vysoustruženou muzikou. Aranžérská píle hlavního leadera klade podobně jako u S. B. důraz na členitost a systematickou pestrost. Schopnost vložit do rockové kostry smyčcové a dechové nástroje všeho druhu tak, aby jejich vzájemná kooperace s hrubým hudebním základem v hlavních i podružných motivech, předávala divákovi tolik potřebný příjemný emoční vír, je nejsilnější zbraní i kreditem Johna Boegeholda. Stejně funkční princip skladatel uplatňuje i v ostatních skladbách. Postupné poodkrývání dalších a dalších vrstev a badatelský průzkum skrze kompletní desku, se může jevit i člověku, který na své dlouholeté hudební pouti potkal už ledacos, jako velice příjemné dobrodružství.


Deska Prehensile Tales disponuje průbojnou schopností oslovit prog-rockového posluchače velice hbitým způsobem. Odkazy na tvorbu Spock´s Beard jsou sice evidentní a lehce čitelné, ale právě pro onu variační podobnost vlastně ani není důvod, tento projekt vnímat jinak, než jako pokračovatele slavné kapely v jedné, s malinkatou odbočkou, jasně dané linii.


U mne osobně jde o nejlepší nahrávku první poloviny letošního roku. V těsném závěsu je pak další věc z líhně spockova fousu, přesněji řečeno sólová deska jejich dlouholetého bubeníka a zpěváka Nicka D´Virgilia pojmenovaná Invisible - brilantní to věc. Ovšem oproti P-SA s daleko delší dozrávací časovou náročností.

» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals

McLaughlin, John - Remember Shakti -  Staturday Night In Bombay

McLaughlin, John / Remember Shakti - Staturday Night In Bombay (2001)

stargazer | 4 stars | 20.09.2020

Člen Progboardu, který přidal tohle album do portfolia J. McLaughlina, vybral to nejlepší od skupiny Remember Shakti. To je můj názor.
Rozdíl mezi skupinou Shakti z druhé půlky sedmdesátých let a skupinou Remember Shakti, založenou ke konci milénia, vidím asi takto:
Shakti ze sedmdesátek hrají ryze akusticky, vydali tři alba pro Columbia Records, jedno live a dvě studio alba.
Dominantním nástrojem byly housle a akustická kytara, doprovázené indickými perkusemi.

Remember Shakti nahráli tři koncertní tituly /z toho jedno 2cd/ pro Verve Music. JMcL hraje na elektrickou kytaru a kabel vede přímo do laptopu vedle něj. Housle na RS už nehrajou, ale byly vystřídány jinými nástroji, např. flétna a el. mandolína a jiné...

Album Saturday Night In Bombay je nahráno 8 a 9 prosince roku 2000. Byl to pátek a sobota, napadá mě jistá návaznost/pouze slovní/ na album z roku 1980 Friday Night In San Francisco, nahrané JMcL s Di Meolou a De Luciou.
SNIB obsahuje 4 kompozice. Autorsky John má jeden zářez pod názvem Luki a je to ten nejkatší a nejrychlejší song na albu. Hraje zde 11 hostů, až na Johna, všichni jsou indové.
Druhá kompozice je dlouhá přes 26 minut. Začíná jako meditační hudba, která potupně nabírá na dynamice a rychlosti a na závěr je to už slušnej kvapík. Dominuje hra indickeho struného nástroje jménem santur a Johnova kytara.
Třetí tack je zpívaný a hlavní "slovo" má vokál, el. mandolína a indická živelná rytmika. Johnova kytara hraje okrajově.
Čtvrtá kompozice má necelých 19 minut, začíná pomalu a rozjímavě, pak přechází do svižné rytmiky, opentlené hindustani slide guitar, el. mandolinou a Johnovou kytarou. Na tomto tracku mimo indy perkusí je použito i bicí soupravy.

Hodnotím tohle album pouze v souvislosti s tvorbou Remember Shakti, nikoli jako součást Johnovy diskografie. Takže za mě SNIB ****. Je to velmi nápaditá , propracovaná a díky velkému počtu hostů podílejících se na nahrávce, zajímavá věc.
V kontextu s touto deskou další hodnocení:
The Believer /european tour/ ***
Remember Shakti 2cd /U.K.tour 1997/ **

» ostatní recenze alba McLaughlin, John - Remember Shakti - Staturday Night In Bombay
» popis a diskografie skupiny McLaughlin, John

Collage - Moonshine

Collage / Moonshine (1994)

EasyRocker | 5 stars | 20.09.2020

Autorský tandem Gil + Palczewski, okolo něhož stojí elitní polské neoprogové sdružení Collage, je ve svém oboru průkopníkém a zároveň zkušenostmi ošlehanými profesory Spolu se Safe (to je u mě o chloupek výše) pro mě nejvývoznější artikly z jejich katalogu.

Palczewski po mohutné explozi klapek rozvíří krásné malby v nolanovsko-arenovském střihu a entrée alba - Heroes Cry - vládne. Mirek Gil servíruje strunné malůvky, drsné laufy, palčivá sóla a Amirian ční jak špice katderály. In Your Eyes patří mezi nejzásadnější opusy celého nového progu. Amirian vyrukuje vedle Hlasu i s konejšivými akustikami a mandolínou. Jsou to ale Gil a Palczewski, jejichž instrumenty dokonale melodicky táhnou a přemosťují - tvoří i boří. Přes dominující klávesy na albu právě tady za půlí rozjede svůj akt bubeník Wojtek Szadkowski. U Lovely Day diktuje zase tandem kytary + kláves; příznivci Marillion, Areny, ale třeba i mr. Hacketta jsou srdečně zváni. Living in the Moonlight je důkazem, že Palczewski je špičkový, komplexní hráč, stejně jako Amirian, ženoucí se za hranu. The Blues - divé klávesové kaskády stojí pevně na rytmické sekci. A pro změnu Amirian předvede svým hlasem celou škálu emocí. Patinu stařičkých Genesis ucítíme v jemném entrée Wings in the Night - akustiky versus našlehané banksovské přelivy. Nejen melodické laskominy při 11-minutovém běhu, musí každý objevit a nakonec zcela podlehnout. A zoufal-li si někdo nad bicími, tak v úvodu titulky se nám dostane její čirá profesura. Není už na co čekat - kytary i klávesy nás chaoticky strhnou do dramatického hudebního děje. Psal-li John v recenzi o deskách, které se mu zjevily, všeho se vám dostane. A v kombinaci s předchldcem jde o kompoziční pomníky. Svatý Grál, který když konečněš najdete - budete o Collage vědět vše. Po smršti emocí i tónů je tu pozitivistické, nadějné finále War is Over. Vlastníte-li bonusovku, v dynamické Almost There se vám zjeví opět lehce arenovské klapkové, ovšem i Amirianovy hlasové orgie.

Jak už zaznělo, o nepatrný chloupek raději od Collage mám Safe, snad je na vině nostalgie - kdysi mou sbírku ozdobilo jako první. Ale je tu tolik silných melodických pecek, na své si ale přijdou i nejnároční artoví hledači. A kdo chce objevit Polsko, není lepší pozvánka. 5/5.

» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage

Everon - Flood

Everon / Flood (1995)

jirka 7200 | 4 stars | 17.09.2020

Debut německé kapely Everon pojmenovaný Paradoxes posluchače zaujal, rovněž se výborně prodával, z čehož měli samozřejmě muzikanti radost a s nadšením pracovali na druhém albu. To bylo vydáno v roce 1995 pod názvem Flood a i při letmém pohledu na booklet si nelze nevšimnout krásné kresby na obalu. Ten fantaskní výjev jako by přímo vycházel z neméně povedeného textu Very Own Design. Autorem se stal australský umělec Gregory Bridges, kterého kapela oslovila již během tvorby prvního alba. Gregory se nechal inspirovat písněmi, které mu kapela zaslala a vytvořil kresbu, která odpovídala náladě alba. Skupina byla nadšena a tak se stal dvorním autorem obalů všech alb Everon.

CD Flood je dle mého velkolepým koncepčním albem (ač takto nebylo prezentováno), ve kterém jsou umělecky ztvárněny pochyby o smyslu života v dnešní podivné době plné odcizení a naprostého rozkolu mezi racionálním myšlením obyčejného člověka a smysl pozbývajícímu rozhodování politiků.I dnes velmi aktuální temná sonda do myšlenkových pochodů muže, co na prahu stáří bilancuje svůj život a přemítá o smyslu svých rozhodnutí. V lecčems zmoudřel a prozřel, stačí to však na obhájení své existence ?

Tuto recenzi jsem pojal poněkud netradičně. K letmému ohodnocení každé skladby jsem přidal úryvek velmi volně přeloženého textu, aby jsme společně mohli nahlédnout do textů kapely, která je rovnocennou složkou výsledného díla. Hudebně Everon navázali na svoji prvotinu, řekl bych že ve svou koncepci propojení dravější a bombasticky vystavěné kombinace prog rocku a AOR dotáhli o stupínek výše, dle mého se jim podařilo oba světy kompaktněji propojit do jednolitějšího celku. Ubylo inspirací z období renesance, do aranží byly více zakomponovány metaličtější kytary a zpěvák Oliver kapánek zcivilnil svůj pěvecký výraz….

01.Under Skies...
První skladba je jakýmsi bombastickým symfonickým intrem skladby následující - klidně bych v podobném duchu uvítal celou desku… na úvod nasazena laťka neskutečně vysoko...

"Když otevíráme dveře do jiného světa
Náhle se všechno proměňuje
Vše, co jsem dosud poznal
se zdá nepravdivé
A obloha mění barvy
z šedé na modrou…."

02....of Blue
Náročný, přesto melodický prog metal s emočně vygradovanou atmosférou a snad minutovým sólem kytaristy….

"Takže tady jsem
jen muž s prázdnými rukama
Právě zde bych padl na kolena
A nabídl pokoru
Kdyby se šedá obloha zbarvila do modra…"

03.Black River
Dramaticky vygradovaná rocková skladba s rytmikou Rush a náladou Marillion – svou výpravností a jako by vypadla z art rockového muzikálu..

"Ta řeka je napájena
temnými myšlenkami těch, kteří
mají uvnitř zčernalá srdce
A cítím, jak se
k ní sám v tom svém zármutku přibližuju
A ta řeka mě začíná přitahovat…."

04.Very Own Design
Odlehčená melodická záležitost s kouzleným refrénem a pulzující rytmikou a fanfárami kláves v podání Everon jasně ukazuje skladatelskou genialitu Philippse, který i z takto pojaté skadby dokáže udělat malé umělecké dílo….

"Celý život tvrdě pracujeme
Pro malé místečko, které bychom mohli nazvat svým vlastním
Nebo cokoli, dostatečně silného,abychom to chtěli vlastnit
Jsme poháněni jít stále dál
Ignorujíc naši zlomenou pýchu, srdce a všechny ztracené sny…."

05.In all that Time
V některých skladbách jako bych zaslechl závan Queensryche….

"Během té doby, kdy jsem žil zaklet tím kouzlem,
byl jsem uvězněn ve svém vlastním soukromém pekle
Během té doby jsem ztratil veškerou moc a svou víru
Během té doby jsem ztratil i veškerou naději"

06.Lame Excuses
....nebo osmdesátkovou melodiku britských IQ..

"Mohl bych být mužem s více prostředky
s velkým domem a limuzínou
Mohl být tím vším a ještě víc
a mohl bych pracovat celý den
A taky celou noc
Ale mám tak trochu od každého něco, co potřebuju
Takže si nebudu stěžovat"

07.In silent Grace
Kapela dokáže skloubit prog rock s AOR prvky tak nenuceně,že jim to baštím i s navijákem...

"Tancovali jsme a smáli se v kyselém dešti
Jsme cestující na lodi bláznů?
Jsme všichni slepí?
Jsme všichni slepí nebo možná
Prostě nechceme vidět
Ale chceme věřit tomu muži v televizi
Kdo říká, že všechno bude v pořádku"


08. Cavemen
Řádně ostré prog metalové kytary po klavírním intru překvapí, ale skladba je celkově na mě moc překombinovaná..

"Je to zlatý věk, říkáte,
ale ne pro ty, kteří se
rozhodli jít svou cestou.
Je jiná než ta, kterou jste si vybrali
Proč říkáte svému synovi
Co má dělat
Proč chcete,
aby se stal přesně takovým, jako jste vy?"

09.Simple truth
Blížíme se k závěru v méně výrazné skladbě ve středním tempu….

"Téměř nemůžu uvěřit,
že jsme to my, stále ty a já
už spolu nekomunikujeme
Co se stalo s těmi, kterými
jsme byli předtím?"

10.Flood
Po dvouminutové ambientní předehře je pološeptem odcitováno zpěvákem závěrečné neveselé memento příběhu, které se za doprovodu saxofonu ztrácí v šumění oceánu….…

"Jak dobrý je život
Pokud vše, co přináší,
je bolest, frustrace
a balancování na laně
Jak dobrý je muž
pokud nemá co nabídnout
Pokud je příliš silný na to, aby umřel,
ale příliš slabý na to, aby žil ?"

Deska byla opět nahrána v Woodhouse studiu pod producentským vedením Joachima Ehriga, který bohužel jako jeden z prvních přišel s nápadem vytočit záznam hlasitosti na maximum, takže v době, kdy většina nahrávek zněla celkem v pohodě, tak nahrávka Everon byla malou dynamikou dost poškozena, což mě dost mrzí.

Kapela měla poměrně velké ambice prorazit na mezinárodní trhy, na album Flood byla domluvena celosvětová distribuce firmou Roadrunnner. Bohužel v době vydání desky zbankrotovala vydávající firma SI Music, což mělo na propagaci a rozšíření alba Flood katastrofální důsledky a kapelu tato situace srazila na kolena.

Závěr : jedna z nejlepších desek Everon, jakýsi mix ostrých, až prog metalových riffů přirozeně skloubených s bombastickou AOR melodikou a obdařená skvělými texty byla hodně poškozena krachem vydávající firmy, což kapelu tvrdě zasáhlo. Zdali se muzikantům podařilo znovu postavit na nohy a důstojně pokračovat si povíme zase příště…..

Ukázka :
>> odkaz

» ostatní recenze alba Everon - Flood
» popis a diskografie skupiny Everon

Nektar - The Other Side

Nektar / The Other Side (2020)

horyna | 4 stars | 15.09.2020

Že to půjde i bez před čtyřmi roky zesnulého Roye Albrightona (zpěváka, kytaristy a zakládajícího člena), se můžeme přesvědčit prostřednictvím nové nahrávky angličanů Nektar, která se jmenuje The Other Side a na pulty prodejen se dostala na jaře letošního roku. V případě této kolekce má posluchač pocit, jako by se čas zastavil ve prospěch Nektar, jelikož většina z osmi kompozic této nahrávky se době, kdy skupina prožívala své nejslavnější období, tedy v letech sedmdesátých, přibližuje takřka na dostřel.

Lehce archaický zvuk a spousta postupů charakteristických právě pro onu epochu tu funguje tak, jak má. Však některé písně z této doby i pocházejí, ale na záznamová média byly zachyceny až teď. Úvodní Im on Fire funguje spíše jako taková rozehřívací koncertní tutovka, pevně zastřižena ostrými hard-rockovými nůžkami. Ovšem už druhá Skywriter (jedna z těch starších věcí) nás najisto vede do starého a známého světa Nektar a nakukuje skrze pootevřená dvířka s nápisem A Tab in the Ocean. Déjá vu jako hrom. Nejdelší, skoro osmnácti minutová píseň Love is/ The Other Side, poskytne spoustu jímavých, ale i zdatně progresivních pasáží. To nejlepší však přiváží dvojice na sebe navazujících songů Drifting a Devils Door, opajcnutých kouzelnou instrumentací i krásným spaceovým oparem.

Letošní novinka Nektar se může velice dobře zapsat mezi další nové desky rockových dinosaurů sedmdesátých let. Pyšní se výbornou dramaturgií, schopnými aranžmány a především nápaditou škálou v oblasti písňové tvorby. Po Wishbone Ash přišli letos také Nektar s přesvědčivou nahrávkou, která se vedle desek dříve narozených nemusí vůbec stydět.

» ostatní recenze alba Nektar - The Other Side
» popis a diskografie skupiny Nektar

Everon - Paradoxes

Everon / Paradoxes (1993)

jirka 7200 | 4 stars | 14.09.2020

Muzika je skvělá v tom, že se nejedná o žádnou fyzikální veličinu, její odnože nelze jednoduše změřit a zaškatulkovat. To platí bezpochyb mj. třeba o německých hudebnících z Krefeldu, kteří tu začali na prahu devadesátek budovat zajímavý hudební spolek pod jménem Everon. Ralf JANSSEN (kytara), Christian MOOS (bicí) a SCHYMY (basa) spolu hráli několik let, ale pro větší rozlet jim chyběl dobrý zpěvák. Na inzerát v tisku se ozval Oliver PHILIPPS, který získal ostruhy v JESTER'S PALACE. Pro kapelu se stal příchod tohoto člověka naprosto zásadní událostí srovnatelnou s nalezením šému pro Golema. Oliver totiž nejenže doplnil místo zpěváka, ale byl schopný ovládat různé klávesové nástroje, do nahrávek vymýšlel a nahrával party sólové kytary, ale především se stal hlavním autorem všech písní. Tady někde vznikly základy neotřelého soundu EVERON.

Debutní album, jehož kontury počaly vznikat v roce 1992, zastihlo muzikanty v skvělé kondici, jejich hudební erudice jim umožnila technicky brilantně rozvinout jednotlivé skladby tak, jak si představovali a netrpí jako mnoho jiných určitou nedotažeností. Na tom měl rovněž velkou zásluhu producent Joachim Ehrig (kdysi bubeník kultovních Grobschnitt), který jim nabídnul nahrávání ve svém studiu Woodhouse. Jejich rafinovanou kombinaci AOR, Rush a prvků renezanční muziky dodal určitý řád a pod jeho produkční taktovkou vzniklo album Paradoxes, které nakonec vyšlo u legendárního holandského labelu SI v roce 1993, který byl progresivním formám rocku velmi nakloněn. Nahrávka se stala jednou z nejprodávanějších z firemního katalogu, dobře vedla i v Japonsku. Následovaly koncerty s Fish, Pendragon či Jadis.

Co album obsahuje, v krátkosti přiblížím v následujících pár větičkách :

Úvodní chladivé tóny syntenzátorů v Face The World a dramatické hradby kytar ve stylu Rush se lámou v melodický AOR a posluchače nutí k přemýšlení, jaký že styl muziky vlastně Everon produjuje….Druhá Private Warriors s úvodem melodie s renesanční atmosférou také mnoho nenapoví, opět se tu mísí razantní rytmika s prog rockovými prvky s až soft rockovými melodiemi ve spravedlivě vyváženém poměru. Zpěvák Oliver PHILIPPS dává na odiv svůj vysoko položený hlas, udivuje svým rozsahem a zároveň ukazuje svoji techniku často aplikovaným vibrátem. Následná rocková balada Circles na první poslech rovněž klame tělem. Po několikanásobném poslechu však posluchač objeví další vrstvy v precizních aranžích kláves a dalších nástrojů. Velmi komplikovaně vytváří rytmické pletivo bubeník Christian MOOS, ač se to na první poslech nezdá.

Po první trojce odlehčenějších songů navazuje další trojice náročnějších skladeb, kde prvky AOR ustupují do pozadí. Je to patrné v Shadowboxing, která opět kombinuje postupy starověké muziky s náročně propracovaným a hutným prog rockem obohaceným krásné kytarovým sólem - jeden z vrcholů alba. Titulní Paradoxes a Reflections jsou velmi členité, vystupují zde na povrch rytmické struktury podobné Rush…

Sedmá It Almost Turned Out Right ukazuje jednodušší a melodickou tvář ne nepodobnou třeba zámořským Journey. Předposlední Marching Out mi připomíná kolegy Sieges Even a závěrečná Open Windows navazuje na Rush v období Signals, ovšem ve vlastním podání...

Závěrem : debut německé kapely Everon způsobil na prog rockové scéně malé pozdvižení, ač se dle svých kapela přímo do tohoto stylu neřadila. Provzdušněné skladby se zvonivou kytarou a zpěvem, jež mi připadá jako kombinace Gedyho Lee, Damiana Wilsona a Arno Mensese vkusně a naprosto přirozeně kombinují prog rock typu Rush, Sieges Even nebo Landmarq s prvky AOR a melodikou renezance.

P.S. : Toto je začátek vyprávění o Everon, recenze na následující desku bude následovat do tří dnů.

» ostatní recenze alba Everon - Paradoxes
» popis a diskografie skupiny Everon

Who, The - The Who Sell Out

Who, The / The Who Sell Out (1967)

Kritik Vláďa | 5 stars | 11.09.2020

Původně jsem chtěl recenzovat úplně jiné album. (Dream Theater – Metropolis 2 Scenes From A Memory) Ale když jsem si v hlavě neustále přehrával I Can See For Miles, neodolal jsem, a musel jsem se vrhnout na tuhle senzační desku s názvem The Who Sell Out, ke které se mi váže plno krásných vzpomínek, několik fantastických mejdanů na chatě ve dvou, kdy jsme s mou drahou sestřenkou na tuhle desku protancovali snad dvacatero bot. Prostě jsme tu desku pravidelně „drhli“ zásadně od začátku až do konce.

S albem The Who Sell Out jsem vlastně vyrůstal, spolu s deskou Tommy (ta na mě měla největší vliv). Abych to upřesnil, u mé hudební kolébky stály pouze dvě kapely, kterým vděčím za všechno. Na jedné straně kolébky stáli The Beatles, a na druhé straně The Who. Tyto dvě kapely mi daly základ všeho, bez kterého bych se dál nepohnul. Opravdu, až do smrti budu těmto dvou partičkám neustále něco dlužný. Mezi alba, které u mě přežily zkoušku času patří bezesporu i Sell Out. Zkrátka, bez téhle desky už bych asi nemohl existovat. (Stejně jako bez Tommyho, a mnoho dalších…)

Album Sell Out má opravdu jedinečný koncept. Vlastně je to takový koncept-nekoncept. Jedná se o to, že písničky na albu na sebe nějak nenavazují, a ani nemají nějaké společné téma. „Koncepčnost“ toho alba spočívá v tom, že skladby jsou navzájem propojeny znělkami pirátského rádia Radio London. Dá se říct, že album si vlastně hraje na vysílání onoho rádia. Samotní členové The Who toto album brali jako takovou poctu členům kultury mod, protože modové vlastně poslouchali pirátské rádia. S oním „konceptem-nekonceptem“ souvisí také obal, který slouží jako reklama na určité výrobky. Nejvíc se mi asi líbí Roger ve vaně s fazolemi Heinz. Členy v osobitých polohách vyfotil David Montgomery. Z focení této „události“ také pochází historka, kdy Roger Daltrey si musel skutečně lehnout do vany plné fazolí (tím upozorňuju, že to není žádná fotomontáž). Jenže ty fazole byly úplně studené, a Roger z toho potom dostal zápal plic. Hmm, i zdánlivě nevinné focení může vést k závažné nemoci.

Znalci určitě ví, jak tato deska začíná… „Monday, Tuesday, Wednesday…“ a potom už v plné síle na vás útočí změť efektů a riffů v písničce Armenia City In The Sky. Roger Daltrey zde má zvláštně postavený hlas. Buď je to dáno studiovým trikem, anebo dýchal z balónků hélium. Armenia pochází z dílny Speeda Keeneho. Po tomto pop-experimentálním začátku je zde vtipná Entwistlova vsuvka s melodií oslavující fazole Heinz. Následující čtyři songy – krásná Mary Anne With The Shaky Hand, Odorono, Tattoo a Our Love Was – jsou výborné melodické písně, které vás nenechají lhostejnými. Pokaždé ve mně vyvolají pozitivní reakce. Ať už je to zářivý úsměv, nebo spontánní podupávání do rytmu. První stranu zakončuje klasický hit I Can See For Miles. Myslím, že ho netřeba představovat, každý fanoušek rockové historie by měl tento kousek notoricky znát.
Druhá strana začíná výrazně melodickou písní, sólově zpívanou Townshendem, I Can’t Reach You. Tohle je věc, kterou bych taky mohl poslouchat pořád dokola a dokola. Pak následuje Medac – tak jak je krátká, tak je geniální. Je to další reklamní skladba od Entwistla o puberťákovi Henrym, který má problémy s akné, ale to vyřeší fiktivní krém MEDAC. Paráda ! Tady skutečně zamrzí, že je to tak krátké. John Entwistle se na albu předvedl s ještě dalším mimořádně parádním songem, a tím je Silas Stingy. Potenciální hit s chytlavým refrénem a výtečně vymyšlenou melodií. Ale ještě před tím tu je rock-melodický kus Relax. Píseň Sunrise je krásná akustická balada se zajímavými akordickými obraty. Finále toho alba je jedno z nejlepších, jaké znám. Miniopera Rael je melodická majestátnost se vším, co k tomu patří, prokreslovaná nádhernými sbory. Ale pozor ! Co se to děje ? V čase 3 minuty 42 vteřin zde přichází motiv z Tommyho ze Sparks a Underture. Ano ! Skupina The Who nám chce naznačit, jaký významný opus vydají o dva roky později.

Rok 1967 byl neuvěřitelně nabitý. V tomto roce spatřilo světlo světa tolik zásadních a revolučních desek. Vím, že Sell Out se zrovna neřadí k těm albům, které by nějak ultra významně přepsaly hudební mapy, ale mám-li to hodnotit čistě subjektivně, tak tahle deska je z celého onoho roku 1967 asi má nejoblíbenější. Nejvíc. Prožil jsem s ní mnoho krásných chvil, formovala moje názory a postoje, byla velmi důležitou součástí mých náctiletých let, provázela mě jimi. Zkrátka, pro mě je to těžká nostalgie.
Děkuji Vám, Pete, Rogere, Johne, a „bláznivý Moone“. Dokázali jste moje náctileté roky neuvěřitelně zpříjemnit a významně vyplnit. K děkování se připojuje i moje drahá sestřenka. Ještě jednou – děkujeme za ty parádní chvíle s Vaší parádní muzikou ! Doufám, že jich ještě plno zažijeme. I když už nám není „náct“, ale je nám „cet“, a všední povinnosti bohužel přibývají.
Plný počet hvězdiček !!!

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

Leprous - Pitfalls

Leprous / Pitfalls (2019)

Lukas | 5 stars | 10.09.2020

Taky jsem velmi překvapen, že Leprous nikdo nehodnotil. Leprous si přitom pozornost určitě zaslouží. Na tohle album musím mít tu správnou náladu, protože je to silně melancholická jízda se specifickým zpěvem mozku Leprous Einarem Solbergem (na zpěv jsem si osobně musel trochu zvykat, ale teď ho považuji za naprosto dokonalý a skvěle se hodící k hudbě Leprous). Materiál pro toto album byl vytvořen v době kdy Einar procházel obdobím deprese a pro mě osobně má velmi intimní atmosféru a zaškatulkovat ho do progresivního metalu je podle mého názoru zcela mimo. Je to progresivní hudba 21. století. Na rozdíl od předešlých alb výrazně ubylo sekaných, tvrdých riffů, přibylo smyčců a klasického piana např. dokonalé spojení v Distant Bells, se skvělou gradací. Deska začíná velmi pozvolna a skoro až ambientním způsobem, s postupnou gradací a zvyšující se tvrdostí.
A kousky jako Foreigner a Sky is Red, jsou v podstatě odkazem na jejich výrazně tvrdší alba. Pro mne jedno z nejlepších alb 2019, výše než např. In Cauda Venenum.
Pro Leprous nepolíbené by mohlo album Malina fungovat jako vstupní. Je to takové tranzitní album mezi více "heavy" obdobím a současností.

» ostatní recenze alba Leprous - Pitfalls
» popis a diskografie skupiny Leprous

Happy The Man - Happy the Man

Happy The Man / Happy the Man (1977)

horyna | 5 stars | 10.09.2020

Říká se, že dobrá muzika se dokáže zviditelnit sama. Že nemá zapotřebí, aby na ni někdo upozorňoval a postrkoval kupředu. Pokud by taková pravidla platila, hudební trh by musel vypadat zcela jinak. Komerční sra... by neokupovaly přední místa hitparád a éterem by se nenesla prvoplánově jednoduchá slátanina takového typu. A jelikož je tomu už hezkých pár let právě tak, jak jsem nastínil větou předešlou, na kvalitu zapadanou tisíciletým prachem je dobré alespoň občas upozornit.

A kapela Happy the Man kvalitní je. Dokonce obrovsky kvalitní a hlavně vysoce originální. Její mix rocku, artu, fusion, technicky maximálně vypiplaných pasáží alá Gentle Giant, s jemným dotekem historie dle modelu Gryphon, v sobě absorbuje naprosto jedinečné substance těchto prvků geniálně pospojovaných do jednoho celku, v pestrosti a nápaditosti takřka nevídané.

Mě osobně trvalo přesně rok a určitě celkem dost poslechů, než jsem doplna přišel na chuť následující fošně Crafty Hands. Tehdejší čtyři hvězdy jsou dnes jasně zářícím pěti-hvězdím, a její obsah se pro mne stal dokonale návykovým. Vcelku neomylně jsem zhruba před měsícem šel i do materiálu debutního. Očekávání byla už naprosto jasná a čaro obsahu umístěného v drážkách cd účinkovalo daleko rychleji. Domnívám se, že jednička je jejich nejlepší nahrávkou, protože její sofistikované pojetí ještě o chloupek překračuje už tolik nabušenou mladší sestřičku, a spousta segmentů z celé plejády skladeb, se posluchači lačnícímu po podobně strukturovaně provázané hudbě napevno zavrtá do hlavy.

Nebudu se tu už pachtit s rozborem jednotlivých skladeb, jelikož v tomto oboru odvedl výbornou práci kolega Snejk. Stačí když řeknu, že tak nekonečně rozlehlé bohatství motivů, které je tu divákovi neustále servírováno, dokáže svou vynalézavostí naprosto s klidem konkurovat i podobně orientovaným Hackettovým Genesis, nebo Howeho Yes.
Vedle těchto obrů jsou Happy the Man pro většinu posluchačů jen jednou velkou neznámou, avšak v celosvětovém významu je svým pojetím dokáží dokonce možná i zastínit.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Happy the Man
» popis a diskografie skupiny Happy The Man

Dragoun, Roman - Stín mý krve

Dragoun, Roman / Stín mý krve (1995)

fernetti | 5 stars | 09.09.2020

Je pro mě neuvěřitelné, že od vydání této první Romanovy sólovky uplynulo už čtvrtstoletí. Od té doby uteklo už hodně času, Roman vydal (už jen) další 4 tituly a za sebe si dovolím říct, že je to velká škoda, že zůstalo u celkového počtu s číslem pět, protože nejen Roman, ale hlavně my, jeho posluchači, bychom si zasloužili aspoň dvojnásobek. Roman je totiž člověkem, který nejen svým zpěvem a vrozeným muzikantstvím, ale i tím, jaký on sám je, má dar druhé lidi zasáhnout přímo na komoru. Srdeční komoru.
Stín mý krve je v mém žebříčku jeho nahrávek No.1 nejen proto, že je první, ale především pestrostí a šíří hudebního záběru. Ten se sice stále odehrává na poli inteligentního pop rocku, ale tu si vypůjčí něco z jazzu (často jen v takových náznacích, kdy se na pár taktů uvolní dechová sekce k mírnému zajamování, aby se zase pokorně vrátila k písni samotné, občas skladbu občerství krátké kytarové zajjazování Romana Pokorného...), tu někdy zabrousí víc řízne do bigbítu; úsporná a přesto spolehlivá rytmika (Jan Seidl na bicí a Libor Dunovský na basu) si občas lehce zafunkuje, zatímco Michal Pavlíček jen zpovzdálí beglajtuje a jeho občasná nenápadná sólíčka slouží hudbě samotné a nikdy neperlí tak, jako na jeho sólových deskách. Nemůžu opomenout ani Karla Růžičku a jeho sopránsax... Vlastně všichni, kdo na desce hráli, si zaslouží maximální pochvalu, protože odvedli kus poctivé a výtečné práce. Neméně si zaslouží ocenění i Michal Pavlíček, který celou desku produkoval, a jehož hudební vklad do výsledného zvuku je nepřeslechnutelný: zvuk desky je šťavnatý, barevný, každá skladba má akcent přesně tam, kde to má být, stejně jako umí občas zmírnit, odlehčit, zprůzračnit, když si to ta která skladba žádá.
No a je tu ještě Roman Dragoun - expresivní, čerstvý, jazzující, v plné síle. Jen rok od vydání Stínu (1995) se stal Ježíšem v českém muzikálovém Ježíšovi a dovolím si říct, že tento vrchol už nikdy nemohl překonat - jak rolí v muzikálu, věkem, zaslouženou popularitou a i s tím spojeným okruhem lidí, kteří se tehdy kolem něj míhali a pomáhali mu na této desce. Následující deska Slunci blíž (2000) sice byla taky výborná, Otlučená srdce (2009) rovněž, ale přece jen už je v jeho dalších dvou deskách poznat, že se s věkem stáhl k intimitě čistě sólového projevu (Piano z r. 2012 a Samota z r. 2016). Jasně, i to má svou sílu, ale přece jen bohatost aranží, která se nejvíc skví právě na Stínu, umí celkové vyznění jinak výtečných písní dostat ještě o level výš, než když se Roman doprovází jen sám na piano.
A abych nezapomněl - Roman má neskutečnou kliku na texty, které mu píše Milan Princ: to jsou perly, které nejsou určeny sviním. Nebýt jich, tak ať by Roman zpíval sebelíp, bylo by to jen hraní (si)... To se ale naštěstí nestalo. Bohu díky za to!
A Romanovi taky. Nejen za tuto desku, ale hlavně za to, že tu s námi je a dělí se s námi o sebe.

» ostatní recenze alba Dragoun, Roman - Stín mý krve
» popis a diskografie skupiny Dragoun, Roman

Leprous - Pitfalls

Leprous / Pitfalls (2019)

VopiceZHoR | 5 stars | 07.09.2020

Ani jedna recenze na Leprous? Tak se asi budu muset obětovat já :-)
Myslím, že mi nebyla zrovna dána do vínku schopnost vložit na "papír" pocity z hudební produkce, tak prosím buďte shovívaví k mé první recenzi zde :-)
Takže, "Pitfalls"...
K Leprous jsem prvně přivoněl někdy zhruba před deseti lety, když jsem se coural kolem Ostravice, v zeleném centru Ostravy (nekecám, fakt v Ostravě rostou stromy :-D) a hned jsem si naložil jejich nejlepší kládu "Bilateral", což byla v té době vlastně žhavá novinka. Aktuální album tenhle skvost asi nepřekonává, ale blíží se k němu opravdu na dostřel. Jo, četl jsem kdesi, že je to moc popový, a zpěvák je ve stylu u-ááá, u-ááá... Ale nevěřte tomu. Je to pecka... :-) Jednotlivé skladby asi nemá smysl rozebírat. Album je velice sevřené, "hitovky" zde nehledejte... Ale fans téhle kapely už dávno ví, že Leprous nic jiného než hitovky nepíší :-). Krásný album, progresivní metal...
Hodnocení zaokrouhluji na 5.

» ostatní recenze alba Leprous - Pitfalls
» popis a diskografie skupiny Leprous

Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito

Dalton / Riflessioni: Idea d'infinito (1973)

Snake | 4 stars | 07.09.2020

CD Minority Records – Minor 276 (2007)

Italská progrocková skupina Dalton pochází z Bergama v Lombardii a vznikla v roce 1972. Debutovala o rok později výborným, byť kraťoulinkým albem Riflessioni: Idea d'infinito, které následovala placka Argitari (1975). Poslední nahrávkou v kariéře Dalton byl singl Presto Tornerò/Mama Dog z roku 1979, po kterém se kapela rozpadla...

Pouhých osmadvacet minut dlouhé album Riflessioni: Idea d'infinito obsahuje směsku symphonic rocku, blues hardrocku a italského popu s expresivními vokály v italštině. Je jedním z mnoha produktů rychle se vzmáhající italské rockové scény a mohl bych ho přirovnat k podobně zaměřeným prvotinám skupin Laser, Capitolo 6, nebo I Raminghi.

V souvislosti s albem Riflessioni: Idea d'infinito bývají skloňována dvě jména - Deep Purple a Jethro Tull. Ty prvně jmenované tady neslyším (možná v poslední Dimensione lavoro), ale s Tully toho mají Dalton společného docela dost. Možná víc, než by bylo zdrávo a na archivních fotografiích mě zaujal především flétnista Alex Chiesa. Se šprajcnou v tlapách, hučkou na hlavě a zarostlej, jak rezervní Kristus inspiraci Andersonem rozhodně nezapře a podobné je to i s hudbou, ve které se flétnuje jak o život.

Deska obsahuje šest skladeb, které jsou k sobě pospojované introdukcemi se vzájemně podobným, melodickým motivem. Album tak působí sevřeným dojmem a vypadá to na nějakej koncept. I texty jsou si docela příbuzné a filozofují nad životem a smrtí.

Jako první je tu pecka Idea d'infinito (Myšlenka na věčnost) a jde o začátek ve velkém stylu, protože zemitej blues/hardrock s úsečně riffující flétnou je "jethrotullovštější", než samotní Jethro Tull a teprve expresivní sólo zpěv v italštině napoví, že jsme se z britských ostrovů přesunuli o pěknejch pár kilometrů na jih. Následující Stagione che muore (Období umírání) pokračuje v podobném duchu a obsahuje spoustu vokálů a flétnových sól. Výraznou změnou v nastaveném kurzu je teprve symphonic popová Cara Emily (Drahá Emily), s jednoduchou melodií a uhvízdaným Moogem, kterou končila první strana původního vinylového alba.

Tu druhou odpálí naprosto strhující instrumentální palba Riflessioni (Úvahy), po které přijde poněkud úsměvnej popík Un bambino, un uomo, un vecchio (Dítě, muž, stařec). Ten už je trochu přes čáru, ale tohle je Itálie a něco podobného bychom našli na většině italských alb vydaných v první polovině sedmdesátých let. Na úplnej závěr si Dalton připravili téměř sedm minut dlouhou Dimensione lavoro (Pracovní dimenze) a už od bubenického extempore a skřípějících Hammondek v úvodu skladby je jasné, že půjde o nejambicióznější položku celé kolekce. A je to zas "tullovina" jak vyšitá, s brutálně zkresleným kytarovým sólem...

Původní, dnes už naprosto nedostupné album vyšlo na etiketě Music Superstereo De Luxe (LPM 2011), ovšem naštěstí je na trhu aj dostatečný počet jeho reedic. Ta moje je od pirátského labelu Minority Records a klasická plastová krabka s transparentním držákem CD obsahuje čtyřstránkovej booklet s několika barevnými fotografiemi.

Je to velmi dobré album někde za tři a půl a fanouškům italského prog rocku (a Jethro Tull) by se mělo líbit. Já jsem rád, že ho mám.

» ostatní recenze alba Dalton - Riflessioni: Idea d'infinito
» popis a diskografie skupiny Dalton

Leap Day - Awaking the Muse

Leap Day / Awaking the Muse (2009)

EasyRocker | 4 stars | 05.09.2020

Před nedávnem rozšířil mou sbírku i legendární debut dnes už tulipánové neoprogové jistoty. Čistá, průzračná muzička, ohlížející se do Polska, německým sousedům, a určitě i takovým Pendragon, Jadis nebo Areně. Z přihrádky lze vytáhnout i krajánky Silhouette.

Už When Leaves Fall přináší exkluzívní pozvánku mezi masívní sloupy polského a britského progu. Mocné nolanovské klávesové erupce v rukou bratří Engelenburgů, střídají jejich jímavější malby. Jako jeden muž se přidává Mulderova elektrika a Roozenovy pobídky zpoza baterie. K nebesům sahá už dvojka What Would You Do. Je to myslím i proto, že Harteveld tu hlasem hladí, ale netlačí tolik na pilu, je civilnější, aniž ztrácí na osobitosti. Jinak hudební krasavice ve svůdných křivkách. V menu králů pokračuje i další démant, Secret Gardener. Mistrně zapasované melancholické střípky kytar a kláves, arenovsko-rotheryovská sóla a atmosférické terapie. Poutavý text odráží názor Leap Day - na konci tunelu je vždy světlo. Spurtující rockovice, to je Shop Window Dummies. A vracíme se do dávných časů vokálních harmonií Něžného obra, či jejich moderních ctitelů - Spock´s Beard. Hladivá barrettovská kytara zůstala, ale je žehlena žhavými varhanními orgiemi. Klavírní uspávanka Eyes Wide Open s lehkými kytarovými omalovánkami a slapovým řáděním Petera Stela. I ona projde řadou změn nálad, aby spočinula ve velebném klidu. Sandgrains - již důvěrně známé ´morseovské´ nálety, a dva hráči umožnily sound varhan působivě navrstvit. Do ruda žhne kytara mr. Muldera, celý sextet se tu rozběhl v pozoruhodné vícehlasé alchymii. Závěr, téměř desetiminutová klapkově dominantní Little Green Men se zase klaní zlaté éře artrocku, ale snaží se obstát i jako neoprogový moučník . Ale nějak si nemůžu pomoci, postrádám tam nějakou strhující melodii a mocné teatrální doznívání a ozvěny jak jsem u artrockových finále zvyklý u mistrů jako TFK, Spocck´s Beard, Ark, Transatlantic, neb starých alb divadelnických.

Docela dlouho mi kolekce o slabé hodince zalézala do šedé kůry mozkové. Protože jsem sladěn s jemnějšími progovými partičkami , nakonec se mě hudba přec otevřela a vyplula. Jedinou výtkou jsou snad časté Harteveldovy afektované pokusy o meineovské polohy, ale naštěstí se nejedná o výraznější prostor na albu. 4/5.

» ostatní recenze alba Leap Day - Awaking the Muse
» popis a diskografie skupiny Leap Day

McKennitt, Loreena - Parallel Dreams

McKennitt, Loreena / Parallel Dreams (1989)

jirka 7200 | 4 stars | 04.09.2020

Třetí album Loreeny McKennitt Parallel Dreams bylo vydáno v roce 1989 a přineslo několik zásadnějších změn. Poprvé se stala výhradní autorkou všech skladeb a krom dvou z nich i celé album otextovala. Navázala také dlouhodobou spolupráci s kanadským kytaristou a producentem Brianem Hughesem, který se podílel na mnoha dalších nahrávkách a produkci ve studiu během celé její kariéry, rovněž se stal důležitou personou a hlavou její doprovodné kapely.

Repertoár se zčásti proměnil. Z předchozího období tu jakoby zůstaly tři křehké a něžné skladby. Dvě jen s dominujícím doprovodem harfy – Moon Cradle a Annachie Gordon, ve které jsem si vyslechl tragický žalm o nenaplněné lásce dívky Jeannie a chudého Annachie Gordona. Třetí, závěrečná velmi pomalá instrumentálka Ancient Pines s komorně zakomponovaným zvukem cella završila album.

Ostatní skladby byly aranžerským zásahem Briana vkusně dobarveny dalšími nástroji. Hned úvodní Samhain Night rozkvetla doplněním kytary a citlivým zvukem houslí. I song Huron 'Beltane' Fire Dance dopadl velmi zvláštně. První část této instrumentálky mi připomněla indiánský zpěv za doprovodu bubnů z vydělávaných kůží. V druhé části se proměnila v smyslný a plnokrevný keltský rej doposud nevídané rychlosti. Další neveselý kousek zhudebnila Loreena v písni Standing Stones. Za doprovodu harfy, basy a houslí a klasické rytmiky jsem vyslechl příběh z Orknejských ostrovů, kde byla ze žárlivosti prolita krev!

Prosba opuštěného děvčátka z dublinského chudobince zaznamenaná v šedesátých letech pojednává o přání založit vlastní rodinu v písni Dickens' Dublin (The Palace) nemůže ponechat ani jedno oko suché, mě jež tolik neovládá cizí jazyk to trochu rušilo. V pomalé Breaking the Silence pozadí skladby ovládly jemné syntenzátorové plochy a střídmý rytmus rozetnulo až ostře znějíci sólo akustického kytaristy.
Angažovaný text byl věnován Amnesty International.

Závěrem : Loreena na své třetí desce okouzlila emočně vypjatými a posmutnělými i obsažnými songy, na které se oproti předešlým albům pochlubila bohatěji prokreslenými aranžemi a v některých skladbách i naznačenou rytmikou. Fanouškové tuto změnu přijali pozitivně a Parallel Dreams bylo vyhlášeno v kategorii nezávislých nahrávek albem roku.

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - Parallel Dreams
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Yes - Close to the Edge

Yes / Close to the Edge (1972)

Zaphirus | 5 stars | 04.09.2020

Na tento album som sa chystal pomerne dlho. Prečítal som si tu o ňom snáď všetko možné. Od viet evokojúcich štatút nedotknuteľnej modly až po vety evokojúce neskutočne pre-kombinovanú a ťažko prístupnú hudbu. Jediné čo som poznal bola akurát skladba Owner of a lonely heart.

Môj rezultát je jasný. Close to The Edge je výborné art-rockové album. Paradoxne, mne osobne sadlo na prvé počutie. Andersenov hlas mi vôbec nevadí, ba naopak, myslím, že sa pre konkrétne túto hudbu veľmi hodí. Navyše spieva nanajvýš zrozumiteľne, čo vnímam ako veľké plus.

Musím vyzdvihnúť zvuk albumu. Každý nástroj je krásne rozoznateľný a počuteľný. Veľmi pekne vynikne basa. Čo nie vždy býva pravidlom. Po kompozičnej stránke ide o veľmi pekné nápady a myšlienky. Titulná skladba má v sebe príjemný rockový šrmnc a pôvabnú kombinatoriku.

And you and I - radím za top albumu. Krásne nápady, skvelá atmosféra. Nie som veľký fanúšik akustických či polo-akustických vecí ale táto pesnička má v sebe takú zvláštnu naliehavosť.

Siberian Khatru - nevnímam ako nevýraznú. Veľmi sa mi tam páči ta indická sitárová vsuvka, ktorú vystrieda čembalo. Zaujímavá kombinácia a cele je to doladené rezavým gitarovým sólom.

Suma sumárum, veľmi príjemné album. Paradoxne, pre mňa vemi chytľavá hudba. Celé to má zaujímavú atmosféru a ako celok to pôsobí skvele. Po dnešnom prvom vypočutí sa k tomuto počinu budem vracať určite častejšie.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes

Clarke, Stanley - Rock, Pebbles and Sand

Clarke, Stanley / Rock, Pebbles and Sand (1980)

stargazer | 3 stars | 30.08.2020

Tahle deska je prvním milníken Clarkeho tvorby. Sedmdesátá léta, zakončená pro mě bravůrní deskou I Wanna Play For You jsou definitivně pryč. Stanley se pouští do nové dekády v novém stylu a v novém pojetí kompozic.

Album obsahuje sedm skladeb. První stana desky je oděna do rockového hávu. Rozhodně si zde přišel na své kytarista alba Charles Johnson. Ty první čtyři kusy jsou fakt jízda.
Druhou stranu alba otvírá romantická balada. Stanley zpívá v duetu se zpěvačkou Valerie Johnson. Už žádný rock a násílí,... jen vyznání lásky. Následuje silný funky groove s prvky rapu. Jako last track Clarke zvolil 11 minutovou suitu, složenou ze tří vět. První věta je takové rozcvičování, jako u některých věcí od RtF, druhá věta je opět duet Stanley-Valerie a tato věc je silně emotivní a krásná. Nemusím být angličtinář, abych pochopil, že tato věta neřeší pouliční násilí a zločiny. Třetí, závěrečná věta mě vrací na chviličku do jazzrocku uplynulé dekády.

Velkou změnou byla změna na postu bubeníka. Jazzoví hráči, jako Daryl Brown, Steve Gadd, Gerry Brown a další, nahradil rockověji a středoproudově laděný Simon Philips. Spolupracoval se Stanleym a Jeffem Beckem na turné po Japonsku v roce 1978 a na turné se SC v roce 1979.

Dávám TŘI a PŮL hvězdy. Ta změna stylu musela být asi pro příznivce Stanleyho Clarka trochu přes čáru, ale to je vývoj v hudební branži. Taky mi spadla brada, když jsem novátorské Achtung Baby.





» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Rock, Pebbles and Sand
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley

McKennitt, Loreena - To Drive The Cold Winter Away

McKennitt, Loreena / To Drive The Cold Winter Away (1987)

jirka 7200 | 4 stars | 29.08.2020

Písně na druhé, koncepční album s tématem keltských tradic, Vánoc a vítání Nového roku byly nahrávány v kostele Panny Marie v kanadském Guelpu, benediktínském klášteruv Glenstalském opatství a Annaghmakerrigu v Irsku. Je tedy zřejmé, že materiál na desku vznikal nejen na místech duchovních, ale také v prostorech zvukově výjimečných, které propůjčily nahrávce při poslechu dojem nekonečného vesmíru. Ve spojení s neméně působivým hlasovým projevem Loreeny, jejíž soprán rovněž krásně zapadl do duchovní nálady písní, vzniklo neobyčejně působivé dílo.

Já sice obecně takováto vánoční alba nemám rád a podobné produkty přežvýkaných koled v rytmu a charakteristickém zvuku určitého interpreta ( jako například strašlivé CD Roba Halforda z minulého roku) vůbec nevyhledávám. Je to hlavně tím, že různé variace v rámci populární či rockové muziky působí většinou v lepším případě komicky a i ty povedenější se nedají krom Vánoc poslouchat. Toto album je však vyjímkou potvrzující pravidlo, hlavně proto, že těch osm anglických tradicionálů krom songu King, (kterou nahráli i Steeleye Span) mi nebyly nikterak známé.

Tentokrát jsem nalezl na CD deset písní. Loreena přispěla hned třemi autorskými kousky,dva z nich v instrumentální podobě. V meditativním Banquet Hall napsaným pro harfu a finger cymbals ( českej výraz pro dva miniaturní činely připevněné k prstům mě nenapadá) vykouzlila přímo hmatatelný dojem zasněženého vánočního večera. The Stockford Carol je jen prostinkým melodickým ornamentem a třetí skladbou se stala hned následující The Snow, ve které Loreena použila text kanadského básníka Archibalda Lampmana, jež se proslavil oslavou krásné přírody ve své zemi. Lépe snad ještě text s muzikou dohromady nesouzněly.

Ostatních sedm upravených anglických tradicionálů a málo známých kostelních písní ze 17 – 19 století v podání Loreeny s harfou, cellem a houslemi i v tak střídmých aranžích rozkvetlo do nebývalé krásy.
Introverní skladby i s decentním hudebním orámováním ani po několika dekádách neztratily své kouzlo. Znovu jsem některé skladby porovnal s různými jinými verzemi folkových, country či pouličních písničkářů a jejich variace byly jen velmi slabým odvarem. Pro večerní meditaci není vhodnější nahrávky.

Dovětek : Lorena McKennitt si založila rodinnou vydavatelskou firmu Quinlan Road a nahrávky prodávala na svých pravidelných vystoupeních, neúnavně rozesílala poštou, nebo ponechávala ve spřízněných obchůdcích k prodeji. Její hvězda pomalu ale jistě stoupala vzhůru a zároveň albem To Drive The Cold Winter Away ukončila jednu etapu svého hudebního vývoje….

» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - To Drive The Cold Winter Away
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Jethro Tull - Thick as a Brick

Jethro Tull / Thick as a Brick (1972)

Kritik Vláďa | 5 stars | 28.08.2020

Tak. Přečetl jsem si zde několik nadšených recenzí na tohle báječné dílo, a rozhodl jsem se, že i já se musím podělit o své dojmy, neboť bych se sebou nevydržel, kdybych k tomuhle významnému opusu něco neřekl. Thick As A Brick je jedno z těch alb, které formovaly můj hudební vkus. Je to další, jeden z mých největších pokladů v mé sbírce, ke kterému se velmi často vracím, a vždy po skončení poslechu této desky, mám chuť si to pouštět znovu a znovu. Neustále jsem fascinován ( a myslím, že každý pozorný posluchač je fascinován ) tím, co se na albu odehrává. Neskutečné instrumentální výkony, výborné a nápadité melodie, Ian Anderson předvádí několik barev hlasu, skupina ani na chvíli nepoleví, neustále běží vpřed, prostě všichni tady jedou jak draci. Jethro Tull se zde opravdu vybičovali k tomu nejlepšímu výkonu v celé jejich kariéře. Tímto albem nastavili laťku tak neuvěřitelně vysoko, že už ji nebylo možné přeskočit. To nemůže nikdo popřít.

Historie této desky je hodně zajímavá. Začalo to tím, že Ian Anderson byl zcela zaskočen recenzemi na jejich předešlé album Aqualung, o kterém si někteří kritici mysleli, že jde o konceptuální album, což Ian Anderson zásadně odmítl. Určitě si poté řekl, že „ukážeme těm novinářským chytrolínům, co vlastně znamená konceptuální, nebo-li tématické album“. Takže Thick As A Brick je koncepční záměrně, a vzniklo takříkajíc „na truc“. Anderson zde také zanesl trochu sarkastického humoru, když album označil za „matku všech koncepčních alb“, a ještě poznamenal, že to má být parodie na Yes a ELP a jejich dlouhé suity.

Album skutečně obsahuje jednu jedinou skladbu trvající víc než 40 minut, pochopitelně rozdělenou na dvě poloviny. Její text je vlastně dlouhá básnička napsaná „jakoby“ fiktivním chlapcem Geraldem Bostockem, též přezdívaného Little Milton. Text je podle mě básnicky složitý až absurdní, plný narážek a metafor, takže ten příběh je docela nečitelný. Řekl bych, že celé album je zahaleno určitým tajemstvím a vyvolává u mě řadu asociací. Zkrátka, poselství této desky je vskutku svérázné, a pokud bychom mu chtěli skutečně přijít na kloub, museli by jsme se Andersonovi dostat do jeho hlavy. A to se nám asi nepodaří.

Další zajímavá věc na albu je samotný obal. Je to vlastně taktéž parodie na jisté lokální noviny The Saint Cleve Chronicle. Pokud máte na vinylu starší vydání, je to udělané tak, že můžete těmi novinami normálně listovat. Já mám na vinylu už tu novější verzi z roku 2012, takže listovat nemůžu. Ty noviny jsou součástí bookletu, který tam byl přiložen.

Myslím, že už jsem řekl vše potřebné. Thick As A Brick – zásadní, významné dílo, které by se mělo probírat v hodinách hudební výchovy. Fenomenální, famózní, jedinečné, nedostižné. Musím ale se smutkem v duši konstatovat, že následující A Passion Play pro mě představuje jen špatné déjà vu.
Thick As A Brick ale dostává plný počet hvězd bez diskuze.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick as a Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

Pink Floyd - More

Pink Floyd / More (1969)

fernetti | 4 stars | 27.08.2020

Třetí řadovka Pink Floyd, je deskou, která vlastně ani tak moc úplně řadovkou není - jde totiž o soundtrack ke stejnojmennému filmu Barbeta Schroedera. I tak jde o v prozatím kratičké historii kapely už o její druhý dotek se světem filmu - rok předtím natočili pár skladeb pro soundtrack k filmu The Committee (který sice nikdy ofiko nevyšel, ale dá se sehnat na bootlegové kolekci "A Tree Full of Secrets". Samotný film More jsem neviděl, ale vím, že jeho děj se odehrával na Ibize a mělo jít o vhled do života tamějších hippies. Pink Floyd už byli v té době miláčkové londýnského undergroundu, který oni sami výrazně spoluutvářeli - proto bylo celkem jasné, že když bude chtít Schroeder oslovit někoho ke spolupráci, obrátí se na ně: dvě předchozí desky Pink Floyd slibovaly, že i soundtrack k More bude hudebně neméně avantgarní a pestrý a tak šlo o sázku na jistotu. Pink Floyd nezklamali, ba co víc - oni nahráli More (přeloženo do češtiny to znamená "více").
Čeho "více" můžeme na desce uslyšet? Tak v první řadě více sebevědomí - to jim zjevně po roztodivném předchozím roce, kdy byli nuceni přehodit výhybku a nasměrovat se od pohádkově fantaskního světa Syda Barretta k progresivnímu a muzikantsky vyzrálejšímu projevu jeho následovníka, jistého Davida Gilmoura, nepřebývalo. Druhá deska, A Sacerful of Secrets, byla tímto přechodem a hledáním nového stylu poznamenaná a úplně sourodá podle mě není, přesto ale posvítila baterkou ve tmě nejistoty, která se projevila v nepovedených pokusech o nemastně-neslané singlové aspirace ve světě popu (It Would Be So Nice, Apples and Oranges...). Tento zlom v sebevědomí kapely je podle mě tím "víc", které se propsalo do každičké drážky právě této desky - ukázalo překvapivě velikou šíři jejich hudebního záběru, takže v kaleidoskopu skladeb můžeme projít od dvanáctkového blues (More Blues), přes křehoučké kytarovky (Crying Song, Green Is The Colour), k objevným a uším lahodicím zvukovým výpravám do cizích světů (instrumentálky Quicksilver, Up The Khyber...), až po tvrdý bigbít (The Nile Song). Co skladba, to osobitost; jedno, zda jde o srandičku A Spanish Piece, nebo naléhavou Cymbaline, kde i samotný Watersův text dostává skladbu ještě o kousek výš. O tom, že Floydi si už nebudou chtít do ničeho kecat svědčí i fakt, že desku si produkovali úplně sami - zvuk desky, veškerá ta kouzla s různými efekty a rámusy, jejich přesouvání v prostoru, dozvuky, ozvěny, to mě ohromně baví a je mi radostí to poslouchat. Tím spíš, že v tom neshledávám samoúčel.
Pink Floyd jsou nepochybně fenomén, jejich sedmdesátková alba jsou věčnými perlami a sluší se k bontonu je znát a obdivovat je, ale bylo by chybou opomínat i jejich ranou tvorbu, protože i v ní bylo víc, než by někdo méně znalý očekával. More je toho důkazem.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - More
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

Audioslave - Out Of Exile

Audioslave / Out Of Exile (2005)

Konnie | 4 stars | 27.08.2020

Z celé grungeové škatulky jsem měla vždy největší slabost pro Soundgarden, a to nejen kvůli jejich charismatickému vokalistovi. Poté, co tato kapela oznámila svůj rozpad a první sólové album Chrise Cornella mne příliš neoslovilo, mou pozornost upoutal vznik tzv. “superskupiny” Audioslave.

Po debutovém eponymním albu plném hutné atmosféry, silných kytarových riffů a extatického Cornellova zpěvu nabyla většina fanoušků tohoto žánru asi celkem obhajitelný dojem, že Audioslave budou jakýmisi pokračovateli odkazu Soundgarden. Druhé album této formace však uvrhlo část posluchačstva do rozpaků. Představilo totiž skupinu ve zcela novém světle – jako svébytnou individualitu klestící si cestu vlastním směrem, nikoliv jako, byť žádaného, nástupce oplakávaných grungeových velikánů. A tak zatímco někteří odborní kritici označili album za kvalitní, originální počin, našli se i tací recenzenti, kteří nad Audioslave tzv. zlámali hůl, argumentujíce nedostatkem invence, energie či pocitem sterility a líbivosti. Na tuto stranu pomyslné barikády se postavila i část řadových fanoušků. A tak si zde fenomén “nálepkování” a nepřiměřeného “škatulkování” vybral svou daň – ke škodě asi nejen posluchačů…

Čímže se toto album tedy tak odlišuje od svého staršího předchůdce?
Kromě spolehlivě kvalitních energických hardrockových skladeb, k nimž se řadí např. úvodní Your Time has come, Drown me slowly či Man or Animal, zde najdeme dost skladeb spíše lyrického rázu v čele s asi “nejhitovější” Be yourself, což není, s přihlédnutím k některým skladbám z minulého alba či k obsahu debutové desky Chrise Cornella, až takovým překvapením. Rozdíl je spíš patrný z atmosféry desky jako takové, která je celkově melodičtější, “pohodovější”, skoro by se dalo říci optimistická. Tato, možná trochu nečekaná, poloha se nejvíce dere do popředí v lechce soulově až funkově laděných písních Doesn’t remind me, Heaven’s dead či Yesterday to tomorrow. A což teprve hravá a chytlavá Dandelion, v jejímž textu se lze dočíst: Now the clouds are gone, all your tomorrows shine… až se člověk neubrání dojetí při pomyšlení na pozdější události…
Nejsilnější skladbou celého alba, kromě výše zmiňované Be yourself, je pro mne nádherná bluesovka 1 Zero. Kromě vzletných kytarových sólíček je na tomto kousku také dobře patrné, jak velkou proměnou prošel Cornellův pěvecký projev během cca 18 let – od doby EP Screaming Life až po působení v Audioslave.

Za zmínku možná stojí i fakt, že na albu je obsažen dovětek: "Všechny zvuky vyrobeny kytarou, basou, bicími a hlasem." Takže žádná syntetika, všechno čistě natural :-)

Já osobně zastávám názor, že se jedná o velmi kvalitní, poslechuhodné dílo, které vám, při troše trpělivosti a nezaujatosti, dokáže ze svých drážek vyjevit mnohé příjemné zvukové zážitky. A myslím, že by byla škoda se o ně, třeba pod vlivem jakékoliv předpojatosti, ochudit.

» ostatní recenze alba Audioslave - Out Of Exile
» popis a diskografie skupiny Audioslave

Blind Guardian - Tales From The Twilight World

Blind Guardian / Tales From The Twilight World (1991)

horyna | 5 stars | 26.08.2020

Poslední dobou mě strašně baví vracet se do své hudební minulosti. Připomínat si nahrávky z "dětských" let, (pochopitelně jen ty, v aktuálním věku pro mne ještě akceptovatelné), které voněly nenapodobitelnou poznávací aurou mládí. Člověk měl doma sotva pár nahrávek na kazetách, které si přesmahnul od starších kamarádů, poslouchal je pořád dokola a bylo mu vcelku jedno, jaká hudba se z reproduktorů line (a že to byly někdy pořádně odstrašující kousky:-). Potřeba postupného rozrůstání a budování vlastní sbírky šla pocítit už tenkrát. Buď to v sobě máte, nebo ne. Buď vám tato vlastnost vydrží po celý život, nebo začnete odpadávat jako většina vašich tehdejších vrstevníků. Někteří z nich to zabalili hned po vojně, někteří krátce po navlečení manželského chomoutu. My největší nadšenci, kteří se s muzikou sžili v pomalu užším svazku než je ten po-svatební, hudbou žijeme, usínáme s ní, je naším dením chlebem, radostí, rozkoší a hlavně láskou.

Nedávno jsem zcela náhodně procházel nabídku Music Record, kde jsem mimo jiné narazil na německé Blind Guardian. Okamžitě jsem si vybavil rok 1991, kdy byla tato nahrávka už čerstvě na trhu a mně a parťákovi ji nahrál chlápek, kterého jsme objevili přes inzerát a který se "přiživoval" kopírováním muziky druhým na kazety. Deska Tales From the Twiligh World nám zněla geniálně tehdy a domnívám se, že plně obstojí ve zkoušce časem i dnes. Stále si myslím, že jde o jednu z nejlepších desek, kterou slepý strážce ve své dlouholeté kariéře vypustil. Oproti prvním dvěma dílům jde sakra poznat, jak velký krok kapela udělala. Invenční snahy podnítily kluky z Krefeldu k mnohem detailnějšímu kompozičnímu záběru. Jednotlivé skladby pak získaly daleko více odstínů, vrstev i struktur. Melodické linie se navzájem překrývají, tempové obměny se střídají v daleko širší míře než u desek předchozích a nástrojové obsazení se obvyklým měřítkům daným pro takovýto stylový rámec začíná jasně vzdalovat.

Album startuje dvojice hymnických perel Traveler In Time a Welcome To Dying. Dodnes patří obě skladby z katalogu skupiny k vůbec nejoblíbenějším a koncertně nejžádanějším. Jejich svižné dráždící tempo, zvukové aroma přelomu osmdesátých a devadesátých let a spousta skvělých přechodů, vyhrávek, sól, sborových nápěvů a strhujících refrénů, plně prezentuje ono skutečné nadšení čtveřice mladíků, kteří se zakrátko stanou jednou z největších kapel svého druhu. Ale není to jen tato dvojka, která by snad měla představovat ten nejlepší vzorek alba. Z dalších stop tu můžeme najít překrásnou baladu Lord Of The Rings, velkolepou hymnu Lost In The Twilight World, v níž si vokální duet s Hansim znovu střihl i Kai Hansen, futuristické Tommyknockers, či nabušenou Altair 4. Poslední The Last Candle je pak tou pravou sborovou hymnou, prezentující nastolený styl kapely jako ten nejvhodnější.

Tales From the Twilight World je první dospělou deskou Blind Guardian. Dodnes platí za synonymum pro rychlou, speed metalovou muziku výborné kvality. Jde o album, které je až po strop našlapané hity. Album, v němž se proudy mladické euforie taví do mohutných melodických kaskád a hromově úderných sborů s jasně zapamatovatelnými refrény

» ostatní recenze alba Blind Guardian - Tales From The Twilight World
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian

Sylvan, Nad - Courting the Widow

Sylvan, Nad / Courting the Widow (2015)

fernetti | 4 stars | 24.08.2020

Kde já bych se o Nadovi dozvěděl, nebýt Steva Hacketta a jeho koncertů s Genesis Revisited? Asi nikde. Projekty jako Unifaun, Flower Kings nebo Agents of Mercy jsou pro mě zatím neprobádané vody a tak musím říct, že toho pána v pokročilém věku (ehm...) objevuju pro sebe až teď, kdy mu je aktuálně jednašedesát. Ale abych v tom nebyl jen já - vygooglil jsem si, že Nad se do studia uzavřel až po třicítce a první sólovku vydal v r. 1995 (Home Recordings), aktivněji se do zpívání obul až po čtyřicítce, čili ve věku, kdy se mnozí muzikanti se svou kariérou začali odebírat do zapomnění nebo se čtyř křížků ani nedožili... Takže když začal pozdě pan Sylvan, je moje pozdní objevování jeho tvorby tak nějak ospravedlněno, že...
Teď už ale něco k jeho sólovce Courting The Widow: je to první ze tří posledních sólovek, které v poslední době vydal, dalšími jsou The Bride Said No (2017) a Regal Bastard (2019). Mám je doma na CD všechny tři a tak se jejich vzájemné srovnání nabízí: Začnu tím, co je spojuje: všechny jsou nacpány invenční, svébytnou hudbou, plnou neotřelých nápadů, které, navzdory tomu, že progresivní rock už prozkoumal kde co, jsou zajímavé, chytlavé, objevné. Není to nějaká kopie čehokoli, ikdyž by se v různých harmoniích či nástrojových postupech dalo narazit na leccos. Asi nejvíc se u tohoto alba zmiňují Genesis - samo, že díky unikátnímu zpěvu Nada. Pokud srovnám ty tři poslední desky, tak ano, na této první jsou Genesis asi nejznatelnější, ale spíš jen tak nějak podprahově, pocitově. Určitě si ale nemyslím, že kdyby letos Genesis společně s Gabrielem s Hackettem natočili desku, zněla by jako Courting The Widow - to rozhodně ne. Rozhodně ale nelze opomenout osobní vklad muzikantů, kteří se na desce vydováděli - osobně si nejvíc vychutnávám basu Nicka Beggse, která, kde hraje, tam je ozdobou. O panu Hackettovi, Rogeru Kingovi, Jonasu Reingoldovi či Nicku D´Virgilio nemluvě... Zkrátka muzikantsky je to vážně lahoda, zvuk celkově je výtečný, barevný a baví sám o sobě.
Co k desce samotné? O čem je? Těžko říct přesně, texty jsou výpravné, mnohoznačné, takže jen naznačím pár slovy, co si kdo může hledat a ne/najít: moře, hledání svobody, cesty, naděje, osamocení, démoni, osvobození...
První polovina od Carry Me Home až po To Turn The Other Side mi přijde tak nějak dohromady slitá v jeden celek, nic tam přímo nevyčnívá. Druhá od Ship´s Cat až do konce mi přijde o poznání pestřejší, zábavnější, jakoby dospělejší (to je asi blbý výraz, ale těžko hledám přesnější) - jakoby už předznamenávala druhou sólovku The Bride Said No, která je hudebně ještě o poznání dále. Ale o tom až příště...
Takže jaké bude konečné resumé? Pro mě osobně výtečný objev a trefa do černého - nejen hudebně, ale i hloubkou sdělení a projevem mi Nad Sylvan sedl jak už dlouho nikdo před ním ne. Jeho první ze tří posledních desek - s nimiž srovnávám, protože vznikly dost nedlouho po sobě a mají společné nejen účinkující muzikanty, ale i to, o čem Nad zpívá, je sama o sobě pro mě za päť bodov. Ale abych byl spravedlivý, protože vím, co bude následovat, dávám jen poctivou, plnotučnou čtverku.

A úplně na závěr - kurňa, lidi, to je muzika jak víno!

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Courting the Widow
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad

McKennitt, Loreena - Elemental

McKennitt, Loreena / Elemental (1985)

jirka 7200 | 4 stars | 24.08.2020

Kanadskou multiinstrumentalistku a zpěvačku Loreenu Mc Kennitt jsem tu nedávno představil s jejím komerčně nejúspěšnějším albem The Book of Secrets, na kterém se nacházela ve vrcholné kondici, obklopena zvukovými inženýry a špičkovými muzikanty, kteří dopilovali a rozvinuli aranže na devadesátkových deskách do plnějších tvarů. Pokusil jsem se na toto období (jakože) zapomenout, rovněž tak na její pozdější inspirace z Asie a Středního Východu a proti toku času proplul až do roku 1985, kdy se objevil debut Loreeny s názvem Elemental.

V tomto období se Loreena věnovala skládání muziky pro divadlo, studovala keltskou kulturu a vyhledávala staré irské lidové písničky. Po mnoha pobídkách od přátel a kolegů natočila během jednoho týdne devět křehkých skladeb – sedm irských tradicionálů a dva své autorské příspěvky, které se mezi mnoha lety prověřenými songy, co se týče kvality nijak neztratily.

První z nich, procítěně podaná Stolen Child, ve které se Loreena doprovodila na harfu, je později decentně doplněna basou, cellem a citlivým podkresem syntenzátoru. Jako text byla použita báseň Ira Williama B. Yeatse, která v sobě kombinuje romantické prvky s tajemností a irskou mytologií.

Druhá autorská byla umístěna na koneci alba a lze ji nalézt pod názvem Lullaby. Jedná se o instrumentální skladbu, kde se její herecký kolega Douglas Campbell emotivně ponořil do přednesu básně anglického mystika a prokletého básníka Williama Blakea, která by svým obsahem i pateticky dramatickým zpracováním mohla být klidně použita jako intro pro nějaký song Manowar.

Zbývajících sedm irských tradicionálů v podání Loreeny jsem si rovněž oblíbil, protože, jak je známo, dobrou píseň nedělají jen noty a melodie, ale i způsob přednesu a samotné aranže skladby. Ty jsou u tohoto alba dech beroucí, lidové písně dostaly naprosto nový rozměr, lze je začadit někam na pomezí liturgické písně smíšené s náladou středověké tržnice, ovšem zahrané komorním tělesem. Rovněž zvukový režisér Bill Mather se nebál experimentu a krom skvělého zvuku (jak je slyšet, někdy stačí i stodola) domixoval pro dokreslení atmosféry do nahrávek zvuky štěkajících psů ( Stolen Child), jinde použil efekt letní bouřky (Lullaby) nebo pokřikujících racků kroužících nad mořem (Banks of Claudy). To vše zastřešil výrazný, někdy ve výškách až kovově bodající projev Loreeny.

Závěrem : kvalitní debut s irskými tradicionály a dvěma autorskými počiny ve středním tempu s kouzelnou atmosférou a s neméně zajímavými, romanticky posmutnělými texty v neotřelém podání Loreeny McKennitt je předurčen pro relax a rozjímání a věcích mezi Nebem a Zemí.


» ostatní recenze alba McKennitt, Loreena - Elemental
» popis a diskografie skupiny McKennitt, Loreena

Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Video

» Progboard TV

Kde to vře

Liquid Tension Experiment / LIQUID TENSION EXPERIMENT 3

stargazer
Já jsem s LTE 3 spokojenej. Jedu druhý poslech a líbí. Asi mi ke štěstí stačí fakt málo,...

Satellite / Nostalgia

Mayak
... Collage & Satellite rulezzz for ever ...

» posledních 20

Naposledy hodnoceno

» posledních 20

Horké album

Top 5 (nejvíce 5 *)

Top 100 (Bayseian av.)

Statistika Progboardu

13578 recenzí
2236 skupin
189553 příspěvků ve fóru
2775 členů

Facebook

Reklama


copyright Progboard | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google



Ikonky

Rock Shock Hudba 2000