Profil uživatele Pegas


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Steve Miller Band - Ultimate Hits
2018-09-01

Steve Miller Band / Ultimate Hits

4 stars

Níže uvedená rcenze platí pro jednodiskovou verzi.

Tvorbu Stevea Millera neznám, ale hodně jsem si oblíbil několik jeho písniček a až o několik let později jsem zjistil, že to byla zřejmě populární kompilace Greatest Hits 1974-1978, nebo alespoň výběr stejných skladeb a do konce kazety dohraný ještě něčím navíc. Tipuju, že by se mi líbily i celé desky SMB, alespoň některé, ale protože diskografie je celkem obsáhlá a je i plno jiné muziky, chtěl jsem v tomto případě nějaký výběr, který by odpovídal tomu, co jsem znal, protože už prostě mám zažité, že to pasuje k sobě a když už nic jiného, tohle bych doma chtěl mít na CD.

Vloni vyšla kompilace Ultimate Hits, a to v jednodiskové i dvoudiskové verzi. Když jsem koukl na tracklist té jednodiskové, zjistil jsem, že to je skoro přesně to, co by se mi líbilo, protože kromě jedné písně True Fine Love je tu vše z Greatest Hits 1974-1978, k tomu hitovka Abracadabra a pár dalších. Protože nyní to bylo za necelých šest liber, bylo rozhodnuto. Mohl jsem sice mít dvakrát víc muziky na dvoudiskové verzi, ale tam by byly ty moje oblíbené kousky rozředěné dalšími a ještě roztáhnuté na dva nosiče, pro mě osobně tedy v tomto případě méně je více. Popravdě nemám výběry hitů moc v oblibě a kupuji je výjimečně, ale tohle mi přesně sedí a jsem naprosto spokojený. Nevylučuji, že časem nerozšířím sbírku o některé celé desky, prozatím si ale vystačím s tímto. Jestli mám mít drobnou výtku, tak to by byla asi absence té True Fine Love, kterou bych poslouchal raději než dříve nevydané živé skladby Space Cowboy a hlavně Living In The USA. Také jsou možná některé písničky v jiných verzích, než znám (minimálně konec Abracadabra), ale zas tak jsem to neporovnával. Je tu i nevydaná studiovka Seasons - ta je sice hezká, ale už mi tolik nepasuje ke zbytku.

Ani začátek CD není nijak slavný, nejprve krátké instrumentální intro Harmony Of The Spheres 2 a potom zbytečný archivní záznam z povídání pětiletého Millera s kytarovou legendou Les Paulem. Sice to je necelá minuta, ale kdo by to chtěl poslouchat pokaždé, když si pustí CD? Takže to pravé začíná až třetí skladbou Take The Money And Run a pak už je to jeden hit za druhým mezi kterými nechybí The Joker, Abracadabra, Fly Like An Eagle, Serenade a další. Millerovo propojení písničkářství, popu a bluesrocku i dalších stylů, skvělá kytara a příjemný zpěv je pro mě okouzlující a baví mě ty pecky poslouchat i několikrát dokola. Samozřejmě k tomu přispívají i Millerovi spoluhráči. Až do 16. skladby je to parádní výběr muziky, potom to začíná trochu polevovat, protože tam jsou ty živáky a už je ta silná sestava trochu narušená. Ale stále je to skvělé.

Pokud bych měl hodnotit tuto kompilaci trochu objektivně, rozhodně není tak ultimátní a neshrnuje kariéru Steve Miller Bandu, jak hlásí název a reklamní samolepka na krabičce a myslím, že tomu tak není ani v případě dvoudiskové verze. To by musely být zahrnuté všechny desky, ale v jednodiskové jsou těžištěm celé kompilace desky Fly Like An Eagle a Book Of Dreams. Za mě skvělý výběr plný výborné muziky, možná trochu nostalgicky ovlivněný, ovšem jestli je to dobré jako reprezentativní výběr, to už si nejsem tak jistý. Výběry ale byly vždycky vydávané spíše pro peníze než pro fanoušky a jestli do toho někdo bude investovat, to už si musí rozhodnout sám.

» ostatní recenze alba Steve Miller Band - Ultimate Hits
» popis a diskografie skupiny Steve Miller Band


Tangent - Going Off On Two
2017-08-29

Tangent / Going Off On Two

5 stars

Báječné DVD, které by měl mít každý fanoušek The Tangent ve sbírce. Kapela v silné sestavě (vlastně žádná slabá ani neexistuje) Andy Tillison, Luke Machin, Jonathan Barrett, Tony Latham a Theo Travis se místo koncertního záznamu rozhodla natočit skromnější živou nahrávku ve zkušebně a výsledek je výborný.

Parádně se to poslouchá, hodně mě na to baví koukat, výběr skladeb mi také sedí a skvělé je, že tu nejsou žádné studiové dohrávky, pouze pár úprav zpěvu. Tohle jsou The Tangent opravdu naživo. Žádné publikum, velká produkce, výpravná show, pouze skromné nasvícení a hudba na prvním místě. Přesto je stále na co koukat, vystoupení snímalo několik kamer a sestříhané je to lépe než mnohé záznamy koncertů větších kapel. Živé provedení skladeb je perfektní, drží se originálů s občasnou odbočkou či sólem. Samozřejmě znějí trošku jinak, ale nijak ochuzeně.

Už takhle by to stačilo k plné spokojenosti, ale je tu ještě něco navíc. Na výběr jsou hned dvoje titulky, první jsou texty písní a druhé komentář, kde se dozvíte zajímavosti o kapele, skladbách a další informace a vtípky. Mezi bonusy jsou hezké fotogalerie s hudebním podkresem, rozhovory s muzikanty (bohužel bez titulků) a opomenuty nemůžou být ani závěrečné titulky, jednak kvůli hudbě, která je doprovází, ale také je v nich krátká a vtipná disko vložka kapely. No a velkým bonusem je i CD verze nahrávky, kam se však nevešla jedna skladba. Ale většinou se stejně kouknu i na video, alespoň útržkovitě, ačkoliv stejně mě to pak vtáhne, že sledováním strávím víc času - tedy není vhodné pouštět při práci.

Toto video bylo financováno z předobjednávek fanoušků a je dobře, že to dopadlo. I při skromných podmínkách vzniku si dali na všem záležet a stále je to jedno z nejlepších hudebních DVD, co jsem viděl. Vřele doporučuji.

» ostatní recenze alba Tangent - Going Off On Two
» popis a diskografie skupiny Tangent


Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
2017-08-29

Tangent / A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two

5 stars

Deska A Spark In The Aether by se dala označit jako sázka na jistotu. Obal i podtitul The Music That Died Alone - Volume Two odkazují k debutu The Tangent a hlavně po hudební stránce mají mnohé společného. Jako kdyby mi chtěl Andy Tillison udělat radost a po zklamání z Le Sacre Du Travail si chtěl napravit reputaci. Kdo ví, třeba mělo stejné pocity víc fanoušků a tohle má být opravdu záplata. Ať je to, jak chce, pro mě jedině dobře.

Jedná se asi o nejchytlavější desku The Tangent (no, asi nastejno s první deskou) a drží se osvědčených postupů, kterými zřejmě zaboduje u většiny příznivců The Tangent a podobného progrocku. Hned při prvním poslechu mi bylo jasné, že tohle už bude zase něco pro mě, ačkoliv jsem si říkal, že to je trochu kopírka jedničky. Ale po důslednějším proposlouchání se mi to zalíbilo ještě víc, jenom to nezní tak originálně. Hudba zde obsažená je však svěží, zábavná, plná instrumentální nádhery, melodická a plyne s lehkostí, kdy ani dlouhé skladby nepůsobí rozvlekle.

Vše startuje svižná vypalovačka A Spark In The Aether s výrazným syntezátorovým motivem. Zajímavé je, že druhá část na konci desky se nese ve zcela jiném duchu - začíná jako jazzová instrumentálka, kde postupně, jen tak nenápadně probublávají motivy první části, až se vynoří stejný refrén a obě části se propojí v celek. Druhá skladba Codpieces & Capes mě zpočátku tolik nebavila, ale netrvalo dlouho a také jsem ji přijal jako povedený kousek. Víc připomíná The Flower Kings, ale trochu tam slyším i Queen. Skladba je oslavou progrockových velikánů a 70. let.

Clearing The Attic je uvolněná jazzrocková pohodovka s folkovými prvky, které už jsme od The Tangent také několikrát slyšeli a opět to působí jako balzám na uši. Závěr přechází v temnější Aftereugene, atmosférickou instrumentálku odkazující na Careful With That Axe, Eugene od Pink Floyd se šíleným saxofonovým sólem.

The Celluloid Road je nejdelší skladba alba (přes 21 minut) a nabízí pohled na USA prostřednictvím filmové a televizní tvorby. Skladbu tvoří několik odlišných částí, které přesto působí soudržně a po nejistém rozjezdu začne neuvěřitelně šlapat až k funky vrcholu San Francisco, který je jako vystřižený z nějaké starší americké detektivky. Tohle je pecka, která se liší od běžné tvorby The Tangent, ale jenom dokazuje, že kapela není svázaná žádnými mantinely. A není divu, že San Francisco je ještě jednou jako samostatný singl přidaný fomou bonusu na konec CD. Pokaždé si to rád zopakuji.

Desku vystihuje upoutávka na obalu „It’s a Rock album. It’s a Prog Album. It’s a Funky album. It’s a Pop album. It’s the 8th Tangent album“. A já jen dodám, že to je hodně povedené album.

» ostatní recenze alba Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
» popis a diskografie skupiny Tangent


Tangent - Le Sacre Du Travail
2017-08-23

Tangent / Le Sacre Du Travail

2 stars

Po předchozích dvou albech, která jsem si velmi oblíbil, přišlo zklamání a pro mě nejslabší deska The Tangent. Ani opakované návraty k ní moje dojmy nezlepšily, spíše jenom potvrdily, že tohle mi zkrátka nesedí.

Trochu mám podezření, že Andy Tillison, zklamaný z toho, že nemohl dokončit a publikovat svůj projekt předělání Stravinského Svěcení jara do progrockové formy, tolik toužil po desce vycházející z klasické hudby, že si složil vlastní - a tohle je výsledek. Ale jak se mi celkem líbí zveřejněné části na motivy Stravinského díla, které jsou na fanouškovském CD A Place On The Shelf, Le Sacre Du Travail na mě nezapůsobila.

I na starších deskách se najdou místa, která mě moc nebaví nebo skladby, které by v kratší podobě možná mohly být lepší. Ale to je bohatě vynahrazeno dalším materiálem. Jenže na této mě nezaujalo skoro nic. Ono to vlastně ani nezní jako typická deska Tangent (ne že by ty předchozí byly jedna jako druhá) a ani mě to moc nebaví. Hudba ve mě nezanechává žádné nadšení, touhu poslechnout si to hned znovu, ani žádné motivy či melodie se nechtějí usadit v hlavě, necítím tu žádnou energii...

Kupodivu bych desku neoznačil jako nudnou, kterou nevydržím a raději vypnu. Zatím pokaždé jsem ji poslechnul do konce, i když se k ní moc často nevracím. Nezáživná bude přesnější pojmenování. Kdybych měl najít nějaký světlejší bod, tak je to závěrečná Evening TV, ta je blíž starší tvorbě, ale zase taková pecka to není a celek od slabšího hodnocení nezachrání. Bonusy toho také moc nenabízejí, ale aspoň pobaví kraťoučká punkově znějící nahrávka Hat z roku 1979.

» ostatní recenze alba Tangent - Le Sacre Du Travail
» popis a diskografie skupiny Tangent


Tangent - A Place On The Shelf
2017-08-21

Tangent / A Place On The Shelf

4 stars

Toto CD, vydané vlastním nákladem v omezeném množství, bylo určené jako poděkování fanouškům za předobjednávky pátého alba, kterými bylo částečně řešeno jeho financování. Jedná se o kolekci nevydaných skladeb zřejmě ve fázi demoverzí, které se nedostaly na řadová alba, ať už z důvodů jejich námětu, autorských práv či jiných důvodů. Pozdější druhá edice CD je zkrácena o několik skladeb, ale i tak obsahuje skoro hodinu velice zajímavé muziky, která by mohla zaujmout všechny, kteří si The Tangent oblíbili. Nevím jak původní vydání, ale to druhé, které vlastním, je sice potištěné a s obalem, ale pořád jenom vypálené, což považuji za největší zápor, protože mám obavy o jeho životnost. Ale stále funguje, tak zatím není důvod si stěžovat. Musím se přiznat, že to nemám moc naposlouchané, a když jsem si to dnes pustil, tak se divím, proč tomu tak je, že jsem na to skoro zapomněl. Z pěti skladeb je tu jenom jediná, kterou jsem znal, a to Everyman's Forgotten Monday. Jiná verze byla zařazena jako bonus právě na Down And Out..., ale hodnotím je tak nastejno a ani jedna nepatří mezi mé favority. Tato se mi zdá trochu rychlejší a nejsou bez klávesových ploch na pozadí, stále však dost připomíná Pink Floyd.
Live On Air je více než 20 minut dlouhá skladba, ze které mám docela guláš, protože se tam toho odehrává tolik různého, že si vybavuji pouze jeden motiv, který se sem tam vyloupne na povrch. Tématem jsou bombové útoky v londýnském metru, ale také kritika médií, kteří z těchto tragických událostí těží. Sám Tillison v bookletu píše, že skladba je příliš kontroverzní, aby byla zařazena na plnohodnotnou desku.
I Wanna Be A Chick byla nahrána pro desku Down And Out... a je to líbivá svižná instrumentálka, která by ale na desku moc nezapadla.
Velká část CD, patří Le Massacre Du Printemps, která by měla být reinterpretací Stravinského Svěcení jara. Právě toto bylo zamýšleno pro řadovou desku, ale bylo odloženo kvůli autorským právům. Jelikož klasickou hudbu moc neposlouchám a neznám původní verzi, nedokáži říct, jaká část je tu obsažená, ani jak pevně se drží originálu. Zde se nachází dvě části (na začátku a na konci CD), první je instrumentální, druhá je doplněna i zpěvem. Každopádně to je provedeno podobným způsobem, jako např. předělávky klasiky od ELP. A dokonce to trochu ELP i připomíná, tak nějak by mohli totiž znít v období Works, kdyby se věnovali podobné tvorbě jako na počátku kariéry. Ale je to trochu náročnější na poslech.
Hodně překvapí kvalita materiálu obsaženého na CD, nejen po hudební stránce, protože se v žádném případě nejedná o nějaké ne moc zajímavé přebytky, které tvoří obvyklou náplň různých reedicí a bonusů. Ale i kvalita nahrávek a zvuku. Zvlášť jestli to opravdu nejsou finální verze. Bohužel chybí informace o tom, kdo jednotlivé skladby nahrál, pouze u Everyman's Forgotten Monday je uvedena stejná sestava jako na Donw And Out...
Pokud máte The Tangent hodně rádi a budete mít šanci tohle CD sehnat, tipuji, že bude pro většinu vítaným přírůstkem do sbírky.

» ostatní recenze alba Tangent - A Place On The Shelf
» popis a diskografie skupiny Tangent


Tangent - COMM
2017-08-20

Tangent / COMM

5 stars

Po oblíbeném Down And Out In Paris And London bylo COMM album, na které jsem se opravdu těšil. A moje očekávání nezklamalo a dost se mi zalíbilo, v té době jsem ještě běhal s mp3 přehrávačem a COMM jsem díky tomu slyšel opravdu mnohokrát. Tradiční atributy tvorby The Tangent zůstaly zachovány, fanoušci sedmdesátkových kláves budou nejspíš potěšeni zvukem, i když je tu znát i trochu modernější přístup a více kytary od nové posily v týmu, kterou se stal Luke Machin (tehdy z kapely Concrete Lake, později Maschine). Ke změně došlo ještě na postu bubeníka, na desce hraje Nick Rickwood, ale už v době jejího vydání se stal členem kapely Tony Latham. U baskytary zůstal Jonathan Barrett, který se touto nahrávkou stal definitivně jedním z mých nejoblíbenějších basáků. Pochopitelně nechybí Theo Travis, jehož saxofony a flétny muziku výrazně obohacují. Nosným tématem desky, jak už název napovídá, je komunikace, internet, sociální sítě a současná společnost. Po textové stránce se tedy dá mluvit o koncepčním albu, ale jednotlivé skladby jsou jinak samostatné a hudebně spolu nemají souvislost. Hned na rozjezd je zařazena dvacetiminutovka The Wiki Man, kde je dostatek prostoru pro představení hudby The Tangent v plné parádě, a přestože mě baví, trochu zkrátit by jí asi neuškodilo. The Mind's Eye je další parádní kousek, trochu naléhavější, ale zpočátku mě vyděsil poněkud přidušený zpěv, než jsem si na to zvyknul, je to jak z nějakého dema. Nejdelší cestu jsem si hledal k Barretově skladbě Shoot Them Down, která mi k The Tangent Moc nepasuje, hlavně začátek zní také jak nedodělaný a umělý rytmus a pomalé tempo rovněž nejsou moc přitažlivé. Beru ji jako takovou mezihru před druhou půlkou desky a ačkoliv není moc výrazná, stačí se zaposlouchat a po instrumentální stránce odhalí svoje kvality. Tech Support Guy je klasickou ukázkou toho, že v progrocku lze i na malém prostoru odehrát hodně muziky a není nutné vše roztahovat do dlouhých skladeb. Ale než se člověk naděje, už je její konec a přichází vrchol desky a pro mě i jedna z nejlepších věcí, co The Tangent kdy nahráli. Velkolepá (přes 16 minut dlouhá) kompozice Titanic Calls Carpathia, která přechází od klidného atmosférického intra po zvukomalebnou jízdu s mnoha hudebními motivy a bez jediného hluchého místa. Atmosférou a orchestrálními prvky částečně připomíná filmovou hudbu a za geniální považuji hravé basové linky. Dokonce i Tillisonův zpěv mi tady vyloženě sedí. Už jenom kvůli téhle perle stojí COMM za poslech.
Nemůžu nezmínit dva bonusy, které je třeba brát odděleně a spíše pro zajímavost. První je demo The Spirit Of The Net, která nejen svým názvem připomíná Rush a je jenom dobře, že od toho opustili a deska zní jinak, protože tohle by byla opravdu vykrádačka. Ale jinak není špatná, ale zvukově je to slabota. Poslední je cover Watcher Of The Skies, zvukově asi schválně mizerný až to zní celkem věrohodně jako archivní nahrávka společného vystoupení Genesis a Yes. Se zpěvem v této skladbě pomohli členové SEYES (Yes tribute).

» ostatní recenze alba Tangent - COMM
» popis a diskografie skupiny Tangent


Tangent - Down And Out In Paris And London
2017-08-16

Tangent / Down And Out In Paris And London

5 stars

Jestli si to dobře pamatuji, tak pátá deska The Tangent měla být spojením Andyho Tillisona a kapely Beardfish. Jenže okolnosti tomu nepřály, myslím, že tenkrát byla nějaká krize v hudebním průmyslu, a tak z toho sešlo. Už tu nejsou ani muzikanti z rodiny The Flower Kings a mám dojem, že deska celkově vznikala ve skromnějších podmínkách. Tenkrát jsem od ní ani moc neočekával. V kapele se objevila nová rytmika - baskytarista Jonathan Barrett (dříve hrál s Tillisonem v Po90) a bubeník Paul Burgesse (pro mě neznámý, hrál s 10cc, Camel nebo Jethro Tull)- z dřívější éry kapely Guy Manning (akustická kytara, doprovodné vokály) a Theo Travis (flétna, saxofon). Velkým překvapením pro mě byla absence kytaristy nebo spíše to, že kytaru nahrál sám Tillison (jenom v jedné skladbě hostuje Jakko M. Jakszyk). Použití rozmazané fotografie na obálku nečiní desku přitažlivou ani po vizuální stránce. Prostě jsem měl tenkrát z nahrávky dojem lacinějšího produktu, který byl vydaný, aby něco vyšlo a přineslo nějaký zisk. Ať už to tak bylo nebo ne, po hudební stránce je to pro mě lahůdka (dnes už prověřená časem) a patří mezi moje nejoblíbenější desky The Tangent, která se mi líbí od začátku do konce, i když jsem se k tomu musel postupně proposlouchat. Opět tu máme na klávesách hodně postavený progrock hodně říznutý jazzrockem a asi i nějakou tou improvizací, ale zní to přeci jen trochu jinak. Nejde o zásadní změnu, která by snad dosavadní fanoušky mohla odradit, ale jiné to je. Třeba pomohlo i to, že to není pojaté tak velkolepě jako v minulosti, přesto skladby nepůsobí nijak ochuzeně a možná ještě víc vynikají instrumentální kvality všech muzikantů. Jakmile mě u nějaké desky začne bavit zvuková stránka, resp. poslouchání jasně čitelných jednotlivých nástrojů, je to pro mě vždycky plus a přesně tohle je právě případ takové nahrávky. Jak mi bylo líto, že už tu není Jonas Reingold, tak Barrettovu baskytaru jsem si také velice oblíbil. S bubeníkem se výborně doplňují a nakonec ani ta kytara není špatná, ačkoliv tu není tím hlavním. Samozřejmě převládají klávesy, kde je Tillison přeci jen jistější. Zpěv nemá cenu moc řešit, takový prostě k The Tangent patří, ale tady ho i docela beru. Ale hlavně všechno dohromady zní úžasně, pestře, i dlouhé skladby dávají smysl, rozdílné pasáže na sebe přirozeně navazují a není tu nic zbytečného. Dobře, trochu slabší se může zdát Everyman's Frogotten Monday, ale to je bonus navíc (chybí asi jenom na US verzi alba), i když v tracklistu zařazený jako předposlední. Skladba je poctou Richardovi Wrightovi z Pink Floyd. Ani po osmi letech od vydání se mi tato deska nelíbí o nic méně a je prostě výborná. Doporučuji k vyzkoušení i těm, které třeba jiné nahrávky kapely moc nechytly.

» ostatní recenze alba Tangent - Down And Out In Paris And London
» popis a diskografie skupiny Tangent


Queen - Queen II
2017-07-23

Queen / Queen II

5 stars

Přesně si pamatuji, jak jsem tuhle desku slyšel poprvé. Tehdy jsem se o hudbu moc nezajímal a Queen se mi líbily, ale znal jsem jenom jejich Greatest Hits. II mi ve škole půjčil spolužák na kazetě a nejdřív jsem si myslel, že to je jiná kapela a k tomu mě naváděla i dvojka v názvu (netušil jsem, kolikáté je to album. Postupem času se z II stala možná nejoblíbenější deska Queen, která částečně působí jako koncepční album a hlavně navazující sérii skladeb Ogre Battle až Funny How Love Is, tedy skoro celou druhou stranu) považuji za geniální. Neznámější Sevens Seas Of Rhye mi k tomu už nepasuje, ale samostatně se mi také líbí (až na její zakončení), vždycky na mě působila jako by patřila spíš na trochu novější desky. Abych se dostal také k první straně, ta o moc nezaostává, sice nepůsobí tak kompaktně, ale materiál na ní zařazený je také parádní a po jedné písni si zazpívali také Roger Taylor a Brian May. Queen si na desce hodně pohráli s mixem, vrstvením vokálů i kytar a přišli se skvělými melodiemi, které jsou mnohem působivější a než známé hitovky (které však nezatracuji). Celé to působí jako artrock v hardrockovém kabátu. Ale bohužel deska není dokonalá, a to hlavně po zvukové stránce, že v mixu je občas znát, že to je poskládané ve studiu, to je v pohodě, ale zvuk nahrávky není žádná sláva a v některých částech zní fakt blbě, hlavně bicí. Vlastně to z CD není o moc lepší než tenkrát ta ohraná kazeta a přes sluchátka jsou ty nedostatky ještě slyšitelnější. Škoda, tahle deska by si zasloužila pořádný zvuk, ale to už je dnes asi nereálné.

Když jsem si konečně pořídil tuhle desku do sbírky, bral jsem dvoudiskovou verzi, protože byla levnější než jednodisková, jinak bych o ni nestál. Na druhém CD je dvacetiminutové bonusové EP. Největší zajímavostí je bluesově laděná skladba See What A Fool I've Been, kterou jsem slyšel vůbec poprvé. Vyšla jako B strana singlu Seven Seas Of Rhye a je tu hned ve dvou verzích - studiové ze singlu 1974 a živé z roku 1973. Obě se dost odlišují, ale nejsou to typičtí Queen a ani se mi moc nelíbí. Další je živá nahrávka Nevermore z roku 1974, kterou údajně nikdy nehráli na koncertech, instrumentální podoba Seven Seas Of Rhye a další živák White Queen. Poslední jmenovaná se odlišuje od studiové verze a zní zajímavě, a to díky instrumentální části v druhé polovině.

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen


Big Big Train - The Second Brightest Star
2017-07-02

Big Big Train / The Second Brightest Star

3 stars

Big Big Train - The Second Brightest Star
The Second Brightest Star vychází asi dva měsíce po desce Grimspound, takže fanoušci BBT toho mají k poslouchání víc než dost. Po seznámení s novinkou musím konstatovat, že tohle není nejvhodnější deska pro seznámení s BBT. Nahrávka je zamýšlena jako doplněk posledních dvou alb Folklore a Grimspound a tak je k ní také nuté přistupovat. Sice je tu cca 40 minut nové muziky a dalších cca 30 minut známé ze jmenovaných desek, avšak nic zásadního, co by musel nutně každý mít ve sbírce. Kdo má však BBT hodně rád a nestačí mu s ročním odstupem vydané dvě desky, toho může potěšit. Skladby jsou tu však takové komornější, pomalé, kapela jede na půl plynu a spíš jsem měl pocit, že poslouchám sólovku Davida Longdona (aniž bych věděl, jak jeho sólová tvorba zní ;-)). V první části jsou čtyři zpívané skladby, které nijak nevybočují z průměru tvorby BBT. Dále tři krátké instrumentálky, z nich ale akustickou London Stone lze brát jako intro k The Passing Widow a Terra Australis Incognita nepřináší nic nového, protože je postavená na motivu ze závěru skladby Experimental Gentlemen (z Grimspound) a je to v podstatě jiná verze závěru té skladby. Za pozornost však stojí Haymaking postavená na veselém houslovém motivu, která je živější než zbytek nahrávky, tak trochu vyčnívá, ale je to hezký kousek. Celkově se dá říct, že to není špatná nahrávka, ačkoliv z prvního poslechu jsem byl poněkud zklamaný. Příjemně se poslouchá, i když se tam nic zásadního neodehrává. Jenže s každým dalším poslechem, zjišťuji, že se mi to vlastně líbí, takže s hodnocením je to těžké, opravdu záleží na vztahu k BBT.
No, ale ještě je tu druhá část desky nazvaná Grimlore, která obsahuje známě skladby z předchozích desek a něco málo navíc. Takže Brookland Sequence spojuje dohromady On The Racing Line a Brookland, které mají společný námět, ale předtím byla každá na jiné desce. London Plane Sequence zase přidává k London Plane nové tříminutové intro. A Gentlemen's Reprise je tříminutovka vztahující se k Experimental Gentlemen, že by nějaká vystřižená pasáž? Nijak podrobně jsem nezkoumal další rozdíly proti původním skladbám, tak je možné, že se v pár detailech trochu liší, ale nic jsem nezaznamenal.
Provední CD je stejné jako u Grimspound, tzn. opět CD jenom zasunuté v kapse na vnitřní straně obálky, ale v bookletu jsou opět texty nových písní a povídání o jejich vzniku. Chybí jakékoliv informace k druhé části nahrávky, ale to asi není nutné, i když pár slov mohli přidat.
Když už to musím nějak obodovat, dávám 3/5, ale to především s ohledem na případné nováčky seznamující se s Big Big Train, které by mohlo vyšší hodnocení zmást, fanoušci si mohou bodík přidat, ale stále třeba brát tohle CD jako doplněk či rozšířené EP a ne jako řadovou desku. Myslím si ale, že delší odstup od Grimspound by byl vhodnější, takhle to trochu působí, že to mohl být klidně bonusový disk speciální edice.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Second Brightest Star
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Dire Straits - Brothers In Arms
2017-04-16

Dire Straits / Brothers In Arms

5 stars

Kdysi jsem měl tuhle desku na kazetě a hodně se mi líbila. Trvalo ale spoustu let, než jsm si konečně pořídil CD. Už jsem si to po těch letech zase několikrát poslechnul a zase v tom lítám. Tohle je úžasná deska a zvuková lahůdka.

Začátek So Far Away je ještě takový nevinný, ale už ten dobře zní. Money For Nothing je jedna z nejznámějších skladeb Dire Straits, sice notně ohraná, ale v rádiích už slyšet není, takže zase potěšila. Nejrockovější skladba na desce a dosud jsem ani nevěděl, že spoluautorem je Sting, který zpívá i doprovody. Walk Of Life je snad ještě ohranější, taková popůvka. Ale pak přichází ta lepší část desky. Your Latest Trick, typická svým saxofonem, a hned na to křehká Why Worry, která je zakončená hezkým instrumentálním závěrem. Zvukomalebná Ride Across The River je zároveň velice atmosférická, plná netypických zvuků a efektů a celkově moc příjemná skladba. Spíše akustická The Mans's Too Strong je zajímavá tím, že místo refrénu tu nastupují dramatické a proti zbytku písně výrazně hlasité výbuchy nástrojů. One World má zase tvrdší rockovou podobu a na závěr velkolepá a hodně smutná pecka Brothers In Arms.

Deska je po instrumentální, skladatelské i zvukové stránce výtečná, všemu samozřejmě vévodí charakteristická Knopflerova kytara a jeho zpěv, ale výborně zní i rytmika a klávesy. Tomuhle říkám hudební zážitek.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits


Yes - The Ladder
2016-12-13

Yes / The Ladder

5 stars

Recenze z roku 2006.

Nadšen nahrávkami ze sedmdesátých let a silně zklamán Open Your Eyes (a neznalý období mezi tím) jsem si přeci jen na základě nadějné recenze v tehdejším Rock Reportu šel koupit novinku The Ladder. Hned bylo jasné, že tradiční Deanova obálka se povedla, ale stále jsem netušil, co za muziku na mě doma vybafne, protože jsem se ani neobtěžoval v obchodě aspoň kousek poslechnout. Naštěstí se hned od začátku ukázalo, že to není takový průšvih, jako minulá deska. Sice ještě chvilku trvalo, než jsem The Ladder zařadil mezi ta hodně oblíbená alba, ale po delší poslechové pauze jeho postavení zůstává. Dokonce bych řekl, že je i pevnější, protože tenkrát mi moderní prvky ještě trochu vadily.
Nevím, jestli za to může osoba producenta Bruce Fairbairna, který se bohužel dokončení desky nedožil, nebo se kapela sebekriticky zamyslela nad svým minulým výtvorem, ale hodina muziky na The Ladder je prostě perfektní. Má v sobě něco s jásavosti Talk, je lehce ovlivněná moderními trendy, skladby nejsou příliš komplikované, zato plné různých vyhrávek. Jednotlivé nástroje jsou vyvážené, Jon Anderson se opět vznáší v oblacích bohatě podporován hlasy ostatních členů, Squireova baskytara si spokojeně hraje svá „sóla“, do kapely se vrátil plnohodnotný klávesista, v náznacích jsou slyšet i ozvěny minulých dob (např. mezihra Can I? přímo vychází z We Have Heaven, akustická Nine Voices částečně přebírá vokální harmonie z All Good People...,) a celkově je deska snad nejblíže klasickým sedmdesátým létům, než cokoliv za posledních dvacet roků. Velký přínos vidím v mladém, klasicky vzdělaném hráči na klávesové nástroje Igoru Khoroshevovi, který opět přináší klávesy na výsluní, plně se vyrovná svým předchůdcům a malebným, příjemně archaicko-moderním zvukem zastiňuje i poněkud syntetického Ricka Wakemana např. na Keys To Ascension.
Z desky mám rád všechny skladby, ale upozornil bych na dvě přesahující devítiminutovou hranici, titulní Homeworld (The Ladder), určenou na soundtrack ke stejnojmenné počítačové hře a hlavně výtečnou New Language, kterou bych zřejmě vybral jako nejlepší a musím zmínit instrumentální část, která vyvolává vzpomínky na Roundabout a Heart Of Sunrise. Z těch přímočařejších kousků se mi nejvíce líbí moderní vypalovačka Face To Face. U Finally si říkám, že o tohle se asi snažili minule, protože to je typově podobná skladba, ovšem mnohonásobně lepší, než celé Open Your Eyes, a to nemluvím o hezkém ambientním závěru. Messenger není nic jiného, než óda na yesovskou baskytaru a vokály... a další skvělá skladba. If Only You Knew je sice milá písnička, ale časem trošičku ztratila své kouzlo a občas ji kvůli přílišné nasládlosti přeskočím... no prostě lovesong. Ačkoliv mají Yes plno pěkných skladeb, na této desce plní funkci krásou oslnivě zářivého klenotu celkem jednoduchá skladbu It Will Be A Good Day, jejíž podtitul The River (řeka) výstižně vystihuje její povahu, kdy tak jako z pramínku postupně vzniká mohutný tok, tady se na základní melodii nabaluje stále víc krásy a druhá půlka je přímo skvostná.
Samostanou kapitolou je Lightning Strikes, dřívě nenáviděná dupárna, a to kvůli odporně znějícím tanečním loopům. Ale stačí tohle překonat, nebo si zvyknout, a je z toho vynikající a zajímavá skladba (neboť obsahuje i dechové nástroje) s vkusně přeplácaným aranžmá.
K The Ladder nemám žádné větší připomínky, na skladbách se mi líbí jejich přirozenost a naprosté oproštění od dva roky staré křeče. Je tu všechno, co mám na Yes rád, poslech mi dělá radost, takže plný počet bodů je jistý. A ještě něco, jako bonus je na CD zařazena prezentace hry Homeworld včetně dvouminutového videa, kde jsem měl poprvé možnost alespoň na pár okamžiků poprvé vidět Yes na vlastní oči.

» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes


Chroma Key - Graveyard Mountain Home
2016-11-18

Chroma Key / Graveyard Mountain Home

2 stars

Recenze je z roku 2004.
----------
Jméno Kevina Moorea má spousta hudebních fandů stále spjato s progmetalovou veličinou Dream Threater, ačkoliv už je to zhruba deset let, co její řady opustil. Následně debutoval s vlastním projektem Chroma Key a pod jeho hlavičkou představuje již třetí desku Graveyard Mountain Home. Předem upozorňuju, že Mooreova tvorba má s (progresivním) rockem pramálo společného a zaujmout může spíše příznivce jiné muziky.
Decentní elektronická nahrávka vznikla jako alternativní zvuková stopa pro filmový snímek Age 13 z padesátých let a inspirací pro jednotlivé stopy byly pocity vyvolávané filmem. Schválně používám označení stopy, protože o písních se tu nedá moc hovořit. Kdyby šlo o skutečný soundtrack, působila by muzika určitě efektně na podtržení atmosféry, v kombinaci s Age 13 (posoudit můžete sami po vložení disku do počítače) mi nepřipadá moc přirozená. To ale nevylučuje původní záměr vytvořit náladotvornou hudbu plnou melancholie a smutku i psychedelie. Moore k tomu používá množství programovaných smyček, elektronických ruchů, ale také piáno nebo akustickou kytaru a několikrát i vlastní zpěv (rovněž chladný a strojový).
Pro samostatný poslech se mi CD nejeví příliš vhodné, ale jako zvuková kulisa vcelku použitelné. Jenže kvůli tomu si asi nikdo desky nekupuje. To víte, já přeci jen raději hudbu elektrickou než elektronickou, takže pokud jste na tom opačně, klidně si nějaké procento přidejte.

» ostatní recenze alba Chroma Key - Graveyard Mountain Home
» popis a diskografie skupiny Chroma Key


Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame
2016-11-14

Rhapsody Of Fire / Power of the Dragonflame

3 stars

Recenze je z roku 2002. Dnes jsem si to po letech, kdy jsem od Rhapsody nic neslyšel, docela užil. Ale nesmí se to brát tak moc vážně, jak se to tváří. Na druhou stranu je třeba smeknout před tím, jak jim to všechno perfektně šlape a pří té přehnané velkoleposti se jim to většinou daří ukočírovat. A atmosféra také fajnová.
----------
Ještě ani nestihnul dohasnout poslední plamen zažehnutý EP deskou Rain Of A Thousand Flames a už nám italští symfometalisté servírují nové, čtvrté album Power Of The Dragonflame, které uzavírá čtyřdílnou fantasy ságu o smaragdovém meči započatou už debutem. Hovoříme-li o symfonickém metalu, tak právě Rhapsody mohou být svým nezaměnitelným stylem a perfekcionismem ukázkovým příkladem tohoto populárního stylu. Oproti zmiňovanému EP na novince trochu upustili od orchestrálních aranží a vrátili se blíže k poslední řadové desce. Bohužel možná až příliš. Ale nelekejte se, pokud patříte k velkému zástupu fanoušků této party, určitě budete novinkou opět nadšeni, ale při poslechu jsem měl často pocit, že tohle už jsem někde slyšel. Přesto kapela připravila i několik překvapení. Je to především smutkem přesycená balada Lamento Eroico, zpívaná kompletně v italštině a blackmetalovým chroptěním obzvláštněná skladba When Demons Awake, která má být možná náznakem, jakým směrem se bude ubírat zamýšlený budoucí projekt Rhapsody In Black. Osobně si však myslím, že pro tohle je skvělého hlasu Fabia Lioneho škoda. Obdivovatelé Rhapsody nechť si klidně připočtou k celkovému hodnocení jeden bod, ale ani ostatní by neměli být zklamáni.

» ostatní recenze alba Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame
» popis a diskografie skupiny Rhapsody Of Fire


Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
2016-11-12

Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery

5 stars

Pro mě už dlouhá léta geniální deska, jedna z mých nejoblíbenějších. Nezapomenu na první poslech někdy před 16 lety, kdy jsem seděl před věží se sluchátkama na uších a obalem v ruce, nadšeně poprvé poslouchal Karn Evil 9 a nevěřícně sledoval přibyvající čas. Netušil jsem, kdy to skončí (do té doby jsem znal jenom 1st Impression, Part 2) a byl to fantastický zážitek. Od té doby jsem to slyšel nesčetněkrát a nikdy mě to neomrzelo.
A takhle jsem o ní napsal v roce 2002.
----------
Když koncem třiasedmdesátého roku trio Emerson, Lake And Palmer vydalo svůj čtvrtý studiový počin Brain Salad Surgery, dosáhlo svého tvůrčího vrcholu, který už se jim bohužel nepodařilo nikdy překonat. Přestože jejich dosavadní nahrávky byly také na velmi vysoké úrovni, právě toto album se stalo kultovní záležitostí pro fanoušky klávesově orientovaného progresivního rocku, kterým ho jistě není třeba nijak zvlášť představovat. Pro ty ostatní je zde malé přiblížení, čím virtuózní hráč snad na všechno co má klávesy Keith Emerson, kytarista, baskytarista a v té době majitel jednoho z nejkrásnějších hlasů Greg Lake a neskutečně talentovaný bubeník s obrovskou bicí soupravou Carl Palmer, všichni tři technicky opravdu na výši, uchvátili zástupy svých příznivců.
Malou zajímavostí je skutečnost, že všech pět skladeb se nese v naprosto rozdílném duchu a přesto se nezbavíte dojmu, že právě takhle je to správně. Tím se zároveň nabízí možnost seznámit se s různými podobami ELP pomocí jediné desky. Hned na začátku tu máme Jerusalem, již několikrát zhudebněnou báseň Williama Blakea, která svým velkolepým aranžmá a kostelním zvukem připomíná jakousi hymnu. Proti tomu stojí v ostrém kontrastu Toccata, na první poslech chaotické dílo šílence převzaté z tvorby skladatele Alberta Ginastery s přidaným perkusivním sólem Carla Palmera. Za zmínku stojí spokojenost samotného autora s předělávkou, o níž se vyjádřil jako o ďábelské. Zástupcem příjemných balad Grega Lakea je Still...You Turn Me On a že má kapela smysl pro (černý) humor dokazuje zase Benny The Bouncer, přibližující krutou hospodskou rvačku. Po odeznění čtveřice uvedených skladeb z celkového počtu pěti uplyne teprve patnáct minut a nezbývá než se připravit na to nejlepší.
Pod tajemným pojmenováním Karn Evil 9 se ukrývá parádní rozsáhlá epická kompozice o třech částech, rozprostírající se na ploše neuvěřitelných třiceti minut. O významu číslice v názvu se vedou dohady dodnes, zbytek je s největší pravděpodobností anagramem anglického slova Carnival, neboť po textové stránce jde částečně o průvodce po výstavě plné bizarních exponátů. Hlavní je však samotná hudba, která vás zahrne množstvím hammondek a syntezátorů hnaných kupředu dravými bicími a podpořené výraznou basovou linkou a občas ještě kytarovým sólem. Druhá, instumentální část je dílem Emersona a je jazzověji orientovaná s velkým prostorem pro piáno. Z pohodového úvodu postupně nabírá na dramatičnosti, až dospěje k téměř hororové atmosféře, po níž se vrací zpět a nečekaně končí. Tím se přiblížila závěrečná část, v níž se stejně jako v té první představují ELP v plné parádě a zavádějí nás do daleké budoucnosti, kdy dochází ke konfliktu mezi lidstvem a počítači. Hudebně nádherně vykreslují přípravy na válku, následně v instrumentální pasáži zpracovávají samotnou bitvu a nejasným výsledkem celý epos a tím i deska Brain Salad Surgery končí.
Celkový dojem z alba navíc umocňuje vhodně zvolený obal, který je kombinací dvou děl švýcarského surrealistického umělce H. R. Gigera. Brain Salad Surgery ke dnešnímu dni vyšlo už v nesčetných reedicích a dokonce bylo mezi prvními nahrávkami, které se dočkaly převedení do moderního formátu DVD Audio.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Asia - Asia
2016-11-12

Asia / Asia

5 stars

Recenze je z roku 2002, ale pro mě to stále je pořádná pecka.
----------
Letos 8. března uplynulo dvacet let od vydání debutové desky tzv. superskupiny Asia, jejíž nečekaný úspěch zaskočil jak hudební fandy, tak i samotnou kapelu. Konec sedmdesátých let znamenal zároveň také konec období rozkvětu artrocku. Nejen tato skutečnost, ale i další okolnosti, jako přemítání jakým směrem se dál ubírat a také neshody mezi muzikantskými osobnostmi v jednotlivých kapelách vedly k odchodu některých členů a k vlastnímu pokoušení úspěchu. Pro nás jsou v tuto chvíli důležitá čtyři jména - baskytarista a hlavní zpěvák John Wetton (King Crimson, Roxy Music, UK), kytarista Steve Howe (Yes), bubeník Carl Palmer (ELP) a klávesista Geoff Downes (Yes, The Buggles), kteří založili novou formaci Asia.
Netrvalo dlouho a v roce 1982 vydali svou bezejmennou prvotinu, která se dodnes řadí k nejúspěšnějším debutům hudebních dějin. Při pohledu na předchozí působení zúčastněných muzikantů by se daly očekávat opět náročné a rozsáhlé kompozice, skutečnost je však jinde, neboť Asia se vydala poprockovou cestou a přinesla třičtvrtě hodiny lehce zapamatovatelných a vyšperkovaných melodií, vrstvených vokálů a sborových refrénů v čele s dvojicí singlů Heat Of The Moment a Only Time Will Tell - zkrátka vzorový příklad stylu AOR. Instrumentální zručnost se však přes jednodušší přístup k písním nevytratila a sólové výstupy jsou šikovně ukryté a tak si málo pozorný posluchač ani nevšimne např. výtečného Palmerova sóla na bicí ve Wildest Dreams. Vyzdvihnout však nějaký hit z celé desky je nemožné, protože všech devět kousků je na velmi vysoké úrovni, obsahuje potřebné výše uvedené elementy a rozhodně stojí za poslech. Nepochybuji o tom, že toto album je ve sbírce většiny příznivců kvalitního rocku a určitě nezahálí pod vrstvou prachu.

» ostatní recenze alba Asia - Asia
» popis a diskografie skupiny Asia


Brazen Abbot - My Resurrection
2016-11-08

Brazen Abbot / My Resurrection

4 stars

Recenze je z roku 2005.
----------
Bulharský rodák Nikolo Kotzev, (nejen) kytarista, skladatel a producent v jedné osobě, neusíná na vavřínech a krátce po oslavě desetiletého výročí (viz živák A Decade Of Brazen Abbot) kapely/sólového projektu Brazen Abbot přichází se zbrusu novým studiovým materiálem na albu My Resurrection. Proti předchozím deskám kompletně vyměnil instrumentální část svého bandu a tradiční dvojici vokalistů Joe Lynn Turner/Göran Edman rozšířil tentokrát o Tonyho Harnella (TNT) a Erica Märtenssona (Eclipse). Největší novinkou je však účast Sofijského smyčcového orchestru, který posouvá skladby trochu do jiného rozměru, přitom zůstává spíše vkusným doplňkem a přirozenou součástí muziky. A hlavně, stále zachovává Brazen Abbot poctivý hardrockový výraz, takže fanoušci například takových Rainbow osmdesátých let si přijdou na své. Ať už v přímočarých flácích My Resurrection, Godforsaken, Lost, výpravnějších perlách Bad Madman, Beggar's Lane nebo perfektních baladách Dreams a The Shadows, stále jsou přítomné pohlcující melodie, které stačí párkrát slyšet a už vás mají. Parádní výkony muzikantů v čele s Kotzevem, jenž naštěstí nevyčnívá více, než by bylo zdrávo, výborní zpěváci a tucet písní nepostrádajících náboj jsou zárukou nadstandardního posluchačského zážitku. Malou výtku bych měl jen k mixu nahrávky, kde bych uvítal trochu větší důraz na rytmiku. A také mě napadá, když už Kotzev najmul čtyři zpěváky, proč má každý jenom své skladby a nenapíše jim také něco společného? Ale jinak nemůžu než konstatovat, že tahle deska je zkrátka dobrá, a to hodně.

» ostatní recenze alba Brazen Abbot - My Resurrection
» popis a diskografie skupiny Brazen Abbot


Howe, Steve - Spectrum
2016-11-03

Howe, Steve / Spectrum

4 stars

Recenze je z roku 2005
----------
Myslím si, že Steve Howe nemohl pro své nejnovější album zvolit vhodnější název než právě Spectrum. V patnácti instrumentálních skladbách totiž pokrývá opravdu širokou škálu stylů a opět dokazuje, že je skutečným mistrem kytary (ať už akustické nebo převládající elektrické). K jeho osobě snad nemá cenu nic dodávat, takže přejdu přímo k věci.
Jestliže obvykle instrumentální nahrávky neposloucháte, doporučuji alespoň jednou udělat výjimku a dát této šanci. V podstatě jde o písničkovou desku, absence zpěvu ani v nejmenším nevadí a věřím, že (stejně jako já) se často přistihnete, jak si podupáváte do rytmu nebo v duchu pobrukujete jednu z mnoha přítomných melodií. Rychlé, poklidné, veselé i melancholické skladby se pohybují na pomezí rocku a jazzu s příměsí country i klasiky, Howe se doslova mazlí se strunami s lehkostí a jistotou, jak to umí pouze on, pod ním šlape spolehlivá rytmika Tony Levin/Dylan Howe a sem tam doplňují klávesy Oliver Wakeman a Stevův druhý syn Virgil. Přes veškerou pestrost k sobě vše přirozeně pasuje, ta hodinka uplyne jako voda a zanechá samé příjemné pocity. Pro fanoušky je Spectrum povinnost, kytaristům může bezesporu posloužit jako bohatý inspirační zdroj, ale je lehce stravitelná i pro posluchače, kteří chtějí prostě na chvíli vydechnout a jenom si užívat.

» ostatní recenze alba Howe, Steve - Spectrum
» popis a diskografie skupiny Howe, Steve


Kino - Picture
2016-10-29

Kino / Picture

5 stars

Recenze je z roku 2005. Ale stále je to stejná pecka.
----------
To nám ten nový rok ale pěkně začíná. Nejprve novinky Spock's Beard a Arena, které rozhodně nezklamaly má očekávání a teď tohle. Albový debut formace Kino, od kterého jsem naopak nic moc nečekal a považoval jej za pouhou oddechovou bokovku, musím označit za velmi příjemné překvapení a úžasný hudební zážitek hodný větší pozornosti.
Kdo že to má na svědomí? Žádná neznámá jména - basák Pete Trewavas (Marillion), bubeník Chris Maitland (ex Porcupine Tree), klávesák John Beck (It Bites) a zpívající kytarista John Mitchell (Arena). To sice ještě nemusí být zárukou kvality, nicméně v tomto případě se to vskutku povedlo. Picture, jak svou prvotinu pojmenovali, se dá označit za progresivní rock s komerčním přístupem. Nepochopte to špatně, chci jenom naznačit, že je zde dostatek chytlavých melodií, které mohou zaujmout širší publikum a přitom nic není na úkor instrumentálních parádiček. Těch je zde také více než dost, jenom tak nevyčnívají. Ostatně zářivým příkladem tohoto přístupu může být hned první, devítiminutová kompozice Losers Day Parade, jež přináší více nápadů, než by mnohá poprocková skupina využila na celé album a zároveň přibíjí pomyslnou laťku kvality téměř ke stropu, kde pevně vydrží až do konce. Hned další, Letting Go, vyvolává vzpomínku na wettonovské období kapely Asia. Pomalý zpěv doprovázený smutným klavírem a následné přechody do mohutného refrénu a ještě bombastičtější instrumentální pasáž jsou zase hlavními znaky Swimming In Women. A co třeba krásná balada All You See nebo druhá nejdelší skladba Holding On, co se v půlce zvrhne do sólového běsnění? Jedna lepší než druhá a k zahození není ani křehký akustický závěr Picture.
Muzika není postavená na sólových předváděčkách (nic proti nim), vše je podřízeno celku. U takových muzikantů nemá cenu hodnotit jejich bezchybné výkony, ale nedá mi to, abych nezmínil Johna Mitchella, kterého já osobně řadím mezi ty nejlepší ze současné generace (prog)rockových hudebníků. Tento jednatřicetiletý sympaťák je v poslední době na roztrhání, ať už v Arena, sólovém projektu The Urbane (který má s Kino mnohé společného) nebo s Johnem Wettonem, vždy mě jeho kytara dokázala zaujmout. Nyní ale víc než kdy jindy ukazuje své pěvecké kvality a slušný hlasový rozsah. A když se nezřídka přidají ještě další doprovodné vokály, ani v tomto ohledu nahrávka nezaostává. Závěr? Vzhůru do Kina.

» ostatní recenze alba Kino - Picture
» popis a diskografie skupiny Kino


Morse, Neal - It's Not Too Late
2016-10-29

Morse, Neal / It's Not Too Late

3 stars

Recenze je z roku 2001. Dnes můžu jenom dodat, že ačkoliv mě pozdější progrockové Morseovy sólovky už nebaví, tahle písničková se mi i teď líbila.
----------
Kdo sleduje dění na rockové scéně, tomu určitě nebude jméno Neal Morse neznámé. Tento zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel činný v oblíbeném progrockovém spolku Spock's Beard a hvězdém projektu Transatlantic se po dvou letech od vydání sólového debutu hlásí o slovo s druhým albem. Tentokrát však nečekejte nic ve stylu Morseovy domovské kapely, protože na It's Too Late se vydal jiným směrem a to blíže k populární hudbě. I když s nahráváním vypomohlo několik hostujících muzikantů, většinu nástojů obstaral sám Morse a za bicí usedl jeho kolega ze Spock's Beard Nick D'Virgilio, mimochodem současně také vydávající sólovou desku Karma pod hlavičkou NDV.
Na ploše šedesáti minut najdete na albu třináct písniček, mezi nimi tři svižnější kousky All The Young Girls Cry, Oh Angie a Something Blue, ale zbytek už tvoří skladby v pomalejším tempu, jímž dominuje klavír. Mě osobně se nejvíce líbí smutná balada Leah, The Change s chytlavým refrénem, Ain't Seen Nothin' Like Me a celou desku uzavírající The Wind And Rain, v jejíž druhé části jsou obzlášť výrazné bicí. Ani ostaní songy nikoho neurazí a pozorným posluchačům určitě neunikne výborné podbarvení klávesami. Po hudební stránce je vše profesionálně zvládnuté, problémem ale zůstává fakt, že nahrávek v podobném duchu je na trhu přeci jen mnoho a tak se tato zřejmě nijak výrazně neprosadí. Nicméně příjemně se poslouchá a pokud máte v oblibě muziku tohoto typu, určitě vás nezklame.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - It's Not Too Late
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Jadis - Fanatic
2016-10-29

Jadis / Fanatic

5 stars

Recenze je z roku 2003.
----------
Páté studiové album Fanatic britského čtyřlístku Jadis pro mne bylo velmi příjemným překvapením. Ačkoliv kapela funguje už od osmdesátých let, dosud jsem neměl tu čest ji poznat a po poslechu jejich aktuální nahrávky mám pocit, že je co napravovat.
Také se vám někdy stává, že napoprvé nějaké CD zhodnotíte slovy „hmm, je to dobrý“, pak s narůstajícím počtem poslechů se váš názor změní na „jo, to je ono“ a jde to ještě dál až skončíte u „Ježíši, to je nádhera“? Tak právě tímto způsobem jsem vstřebával kolekci devíti (v limitované edici dostanete navíc ještě desátou The Flame Is Burning Out) z počátku nenápadných kompozic, z nichž se postupně začaly rýsovat opravdové hudební klenoty lahodící uším každého milovníka inteligentní muziky. Navíc jsou tak dobře napsané a zaranžované, že si na své přijdou jak fanoušci přímočařejšího rocku, tak i progresivisté, i když tentokrát to bude bez gigantických eposů s rozsáhlými instrumentálními plochami.
Velký prostor dostává kytarista a zpěvák Gary Chandler, který vytváří úžasné kytarové i vokální melodie, ale kde by byl bez všudypřítomných kouzelných kláves Martina Orforda a jeho podpůrného zpěvu, nemluvě o bezchybně šlapajícím a nepřeslechnutelném základu dvojice Steve Christey (bicí) a John Jowitt (baskytara)? Nemá cenu zde vyzdvihovat nějakou skladbu (musel bych vyjmenovat všechny), na Fanatic nenajdete žádnou vatu a každá skladba má sama o sobě dostatečnou sílu zaujmout, natož když je dostanete naservírované takhle pěkně pohromadě.
Jadis možná nemají ve světě takové jméno jako jejich slavnější kolegové a na svém kontě milióny prodaných desek, to však neznamená, že se s nimi nemohou rovnat po hudební stránce. Veřte mi, že s Fanatic chybu neuděláte.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis


Urbane, The - Glitter
2016-10-28

Urbane, The / Glitter

4 stars

Ačkoliv Glitter je už druhým albovým zářezem britské kapely The Urbane (debut Neon vyšel v roce 1999), její jméno vám nejspíše nic neřekne. Podstatně známější je však lídr John Mitchell, který už několik let hraje na kytaru v progrockové partě Arena. Ve svém soukromém projektu se navíc postavil i za mikrofon, aby se ukázal jako výtečný zpěvák, a spolu s bubeníkem Paulem Cooperem, baskytaristou Martinem Raggettem a klávesistou Patrickem Darlingtonem natočil desku, která je stylově úplně jinde než Arena. Pozorným posluchačům sice pár společných rysů neunikne a určitě na tom má svůj podíl i Mitchellova hra, ale jako celek se Glitter ubírá cestou přímočařejších kytarových písniček.
V propagačních materiálech použité označení „power pop“ je zcela na místě. Více než hodinová porce muziky je totiž plná potenciálních rádiových hitů, které mají místy až punkový náboj, silné melodie a hlavně sílu zaujmout. Přes poměrně dlouhou stopáž CD se mi ani při opakovaných posleších nestalo, že by mě navštívila paní nuda, což přičítám jak rozmanitosti materiálu, tak i solidní interpretaci. Chain Smoking A Way To Your Heart, 12, Hate My Radio, In-between - to je jen malý výčet skladeb, které vám budou znít v hlavě ještě dlouho po vypnutí přehrávače. Za zmínku stojí i zdařilá a neurážející předělávka známého hitu Time After Time zpěvačky Cyndi Lauper a o útok na city se úspěšně pokoušejí balady Beautiful Sun a ne moc vesele znějící, zato opravdu nádherná Don't Say.
Pokud někdo od Mitchella očekával sólové předvádění, je na omylu, neboť i když je The Urbane jeho dítkem, jedná se skutečně o kapelu držící při sobě jako celek a ne jen o doprovodný band. Přeji příjemný poslech.

(recenze je z roku 2003)

» ostatní recenze alba Urbane, The - Glitter
» popis a diskografie skupiny Urbane, The


Kaipa - Mindrevolutions
2016-10-28

Kaipa / Mindrevolutions

4 stars

Níže uvedenou recenzi jsem napsal v roce 2005. Dnes mám raději desky s kratší hrací dobou. Přestože mě s každou další deskou Kaipa baví méně, tato na mě působí stále dobře a z období od obnovení kapely v roce 2002 ji hodnotím jako nejlepší (nepočítám do toho následující Angling Feeling, kterou jsem neslyšel).
----------
Z nejnovějšího počinu Mindrevolutions švédské kapely Kaipa na se na mě vyvalilo osmdesát minut yesovsky pozitivního progrocku a nebudu zapírat, že z každého opakovaného puštění CD jsem měl (a věřím, že i nadále budu mít) upřímnou radost. Skutečně mě nenapadá nic, co bych mohl vytknout. Z instrumentálního i producentského hlediska se jedná o bezchybnou práci, nic jiného jsem ani nečekal, ale podobně je na tom i hudební materiál a navíc pro mě tato deska přišla v pravý čas. Trochu jsem se obával délky nahrávky, ale to se ukázalo jako zbytečné, protože muzika je dostatečně rozmanitá a zajímavá, že se jen tak neoposlouchá. Všech deset skladeb je na takové úrovni, že pokud má některá navrch, pak je to titulní pětadvacetiminutový epos, ale to právě jenom svým rozsahem. Prostě, chcete-li nějakého favorita, zvolte libovolné číslo od jedné do deseti a máte ho, jinými slovy je to ta kompozice, která zrovna hraje.
Mindrevolutions přináší poměrně hodně melodickou muziku v bohatých aranžmá se spolehlivou rytmikou Morgan Agren - Jonas Reingold a kouzelníky Hansem Lundinem (klávesy) a Roinem Stoltem (kytara), kteří jsou většinou rovnocennými partnery, ale neodpustí si ani mnoho funkčních sól. Naprosto úchvatný je zpěv, o který se dělí Patrik Lundström a Aleena, to znamená dva zajímavé hlasy ozývající se střídavě i společně a dodávající nahrávce na originalitě.
Progrockovým fanouškům Mindrevolutions jednoznačně doporučuji. Jsem toho názoru, že zklamání se může dostavit pouze v případě očekávání nějakého experimentálního počinu.

» ostatní recenze alba Kaipa - Mindrevolutions
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Emerson, Lake & Palmer - In The Hot Seat
2016-03-20

Emerson, Lake & Palmer / In The Hot Seat

2 stars

Poslední studiovka ELP navazuje na combackovou Black Moon, ale je znát, že je to jenom takové nevýrazné přešlapování na místě a vlastně i zbytečná nahrávka. Lake měl v sedmdesátých letech skvělý hlas, ale později mě už moc nebaví, hluboký, "nosový" a svým výrazem až rušivý. Palmer byl jeden z mých nejoblíbenějších bubeníků, ale rovněž později přestal bavit a z originality se stal jeden z mnoha nahraditelných bumbáců. Emerson se možná snaží do hudby dodat velkolepost, ale k čemu je to dobré, když se skladby spíš drží přímočaře nastavené linie bez snahy o vybočení z průměru. Vím, že měl v té době potíže s rukou a nemohl hrát, jak by chtěl, ale ve studiu se dá čarovat a možná proto zní z celé trojice nejlépe. Ne že by se deska nedala poslechnout, některé skladby ujdou, pokud nečekáte ELP jako dřív, celek je však takový podivný, vlastně mám pocit, jako kdybych přepínal z Lakeovy sólovky na ELP. A po kompoziční stránce nic zajímavého.
Studiovou verzi Pictures At An Exhibition bude znát většina asi z In The Hot Seat, ale zde je jenom jako bonus (původně nahraný s dalšími předělávkami o něco dřív pro box Return Of The Manticore). V porovnání se živelnou koncertní verzí ze sedmdesátých let je to však tragédie. Zkrácená, zpomalená, unavená a bez jakékoliv energie. A ještě víc než třetinu zabírá závěr Great Gates Of Kiev, ve kterém na mě vokální pasáže vždy působily křečovitě naroubované... prostě nuda.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - In The Hot Seat
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Emerson, Lake & Palmer - Black Moon
2016-03-20

Emerson, Lake & Palmer / Black Moon

3 stars

V době vydání Black Moon jsem o nějakých ELP neměl tušení a tak mi byl i ukradený jejich návrat na scénu. Ale myslím, že to byl docela povedený návrat, i když fanoušci asi ocenili spíš návrat na pódia s jejich největšími hity. Deska se samozřejmě nemůže srovnávat s jejich tvorbou z první půlky sedmdesátých let, ani neoplývá žádnou originalitou. Dojem z toho je prostě takový, jako když se kapela cpe do stylu, pro který se nehodí. Nicméně to nedopadlo úplně blbě a osobně se mi Black Moon líbí a v mojí sbírce CD není jenom sběratelskou položkou, která zabírá místo na polici. Z celé trojice mi tu, stejně jako na In The Hot Seat, nejlépe vychází Emerson (se skvělým zvukem hammondek). Palmerovy elektronicky znějící bicí mě moc neokouzlily a zruinovaný Lakeův hlas také ne, ten považuji za nejslabší článek, protože se do většiny skladeb moc nehodí a ani s tím nejde zpívat křehké balady.
Z desíti skladeb mi nejlíp vycházejí instrumentálky. Klavírní Close To Home je sice sólo Emerson, ale pěkná, ačkoliv smutná, skladba. Zato Changing States jsou ELP v plné síle a ani bych se nebál říct, že to je lepší než Fanfare For The Common Man, které se stylem docela podobá. Romeo And Juliet je krátký výlet do klasiky (Prokofjev), sice trochu těžkopádný, ale dobrý. Kupodivu dobře mi zní úvodní Black Moon, zároveň singl, který je známý z různých výběrových desek ELP. Přes přímočarost, strojový a neoriginální rytmus to je fajn skladba, jenom škoda, že se víc nepustili do atmosféry intra a instrumentální mezihry. Paper Blood, Better Days jsou trochu živější skladby, opět na vlně přímočarého poprocku, ale neurazí. Farewell To Arms a Burning Bridges by nebyla zas tak špatné, kdyby nebyla tak vlezlé a nekazil mi je ještě ten Lakeův zpěv. No a jeho balady Affairs Of The Heart (napsanou společně s Geoffem Downesem) a Footpints In The Snow bych klidně vyhodil. Úplně nejlepší by bylo místo nich přidat dvě tři lepší skladby z In The Hot Seat a byl by dojem z desky ještě lepší.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Threshold - Dead Reckoning
2007-04-12

Threshold / Dead Reckoning

5 stars

Na první poslech nic moc nového, ale stačí tuhle desku párkát protočit a na povrch vypluje dost novinek. Originální zvuk, tvrdé riffy a výrazné melodie s báječnými vokály zůstávají, proti předchozí tvorbě je však toto album tvrdší, zároveň ale přístupnější. Pilot In The Sky Of Dreams je naprosto báječná skladba, ale další jsou hned v závěsu a je jedno, jestli jsou rozsáhlejší (One Degree Down, Fighting For Breath) nebo přímočařejší (Slipstream, Elusive).
I coververze Supermassive Black Hole (od Muse), umístěná na limitovanou edici v pěkném digipacku prodávaném za velmi pěknou cenu, se povedla.
Výborný počin a jde to i bez exhibicí ve stylu Dream theater a spol.

» ostatní recenze alba Threshold - Dead Reckoning
» popis a diskografie skupiny Threshold


King Crimson - In the Court of the Crimson King
2007-04-12

King Crimson / In the Court of the Crimson King

5 stars

Nejsem velkým fanouškem King Crimsona a neznám tvorbu mezi Red a The Power To Believe. Debutové album je ale naprosto úžasné a pro mě nejlepší. Od agresivní 21st Century Schizoid Man přes křehkou I Talk To The Wind po epickou The Court Of The Crimson King. Další desky se už více ubírají směrem, který mě moc neoslovuje, ale tohle je paráda.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Explorers Club - Raising the Mammoth
2004-12-28

Explorers Club / Raising the Mammoth

2 stars

I mistr tesar se nekdy utne, ale tady se Trent Gardner vubec netrefil. Po vynikajici jednicce, Leonardovi nebo deskach Magellan prisel uplny propadak. Deska nedotazena dokonce, nezajimava, nudna az otravna, nikdy jsem ji snad ani nesnesl v jednom kuse. Mam hodne rad Gardnerovu tvorbu, ale tady to nevyslo a je to jako jeste nedotazena demonahravka. Bohuzel, kdo si poslechne nejdrive tohle, muze ho to odradit od poslechu Age Of Impact a to by byla velka skoda.

» ostatní recenze alba Explorers Club - Raising the Mammoth
» popis a diskografie skupiny Explorers Club


Explorers Club - Age of Impact
2004-12-28

Explorers Club / Age of Impact

5 stars

Tohle je naprosta progmetalova bomba... uzasne pevecke vykony, sola vsech pritomnych muzikantu (vyzdvihnu alespon velice pusobiveho Petrucciho v druhe skladbe), paradni bici Terryho Bozzia, originalni Gardneruv rukopis. Jen to nezahazujte po prvnim poslechu.

» ostatní recenze alba Explorers Club - Age of Impact
» popis a diskografie skupiny Explorers Club


December People - Sounds like Christmas
2004-12-28

December People / Sounds like Christmas

3 stars

Tuhle desku mam doma a muzu doporucit, zazrak se nekona, ale je zajimava a do jiste miry originalni. Jenom pozor, tohle je jedina deska tohoto projektu a ta historie v bookletu je smyslena :-)

» ostatní recenze alba December People - Sounds like Christmas
» popis a diskografie skupiny December People


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000