Profil uživatele kneekal


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

McCartney, Paul - Flaming pie
2011-12-01

McCartney, Paul / Flaming pie

4 stars

Najde se vůbec někdo neznalý informace, kdo jest Sir Paul McCartney? Legendárního beatla asi není třeba jakkoli představovat, avšak s povědomím o jeho sólové tvorbě je to poněkud horší. Paul nebyl a není takovou mediální ikonou jako je kolega John Lennon a ani není divu, sociální kritika prostě nebyla jeho parketa. Přesto by bylo chybou opomíjet jeho sólovou diskografii, protože se stále jedná o jednoho z nejlepších písničkářů historie.

Velice pádným důkazem je deska Flaming Pie z roku 1997. Málokde dostanete tak silný a přesto velice civilní písničkářský počin jako v případě téhle sólovky. Žádné rockové běsnění tedy rozhodně nečekejte. Hlavní cenu v kategorii nástroj alba totiž vyhrála akustická kytara. Jasně, i elektriky se dočkáme, celkem i často, ale tak nějak tohle album prostě zní hodně akusticky a i ta elektrika se zjevně právě vrátila z kadeřnictví, protože je velmi učesaná.

Paul klade důraz na silnou zpěvovou melodickou linku, místy opravdu neuvěřitelně chytlavou, avšak zároveň nemáte pocit, že "tuhle stupidní melodii už z hlavy nevymlátím ani bestofkou německého diska". U něterých desek je zcela oprávněné vinit McCartneyho z produkce kýčovitých popěvků, tentokrát ale tak cítím, že vše je v naprosto správném hudebním formátu a vyznění.

A celková atmosféra? Žádná chmura, maximálně lehounká melancholie, ale jinak pohoda jazz slunného nedělního odpoledne, kde jediné co máte na práci je analýza tvaru oblak.

Tradičně uvedu své oblíbené skladby. Jednoznačně to bude melancholický akustický lovesong Somedays, který osobně považuju za jednen z nejsilnějších songů co kdy McCartney napsal. Ale výběr je opravdu široký a klidně se vsadím, že soft vypalovačky If You Wanna či Used to Be Bad uvedou vaše chodila do podusávacího módu. A co třeba nagradovaná patetická klavírní orgie Beautiful Night? Či vysloveně odpolední pohoda s Heaven on a Sunday? Na něco echt stupidního prosím zapomeňte, tady to nenajdete.

Flaming Pie je tak jednou z McCartneyho nejzdařilejších sólových alb a jeden z nejlepších post-Beatles počinů legendární čtveřic. Paul totiž v 90. letech chytil neuvěřitelně silnou skladatelskou slinu a deska jako je Flaming Pie všem fandům čistého pop/rocku prostě musí zákonitě udělat radost. 85%

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Flaming pie
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Beck, Jeff - Emotion & commotion
2011-12-01

Beck, Jeff / Emotion & commotion

3 stars

Nebudu zastírat, že Jeff Beck patří mezi moje nejoslavovanější kytaristy. Jeho styl zůstává i po těch desítkách let stále novátorský a nikdy jsem u něj neměl pocit, že by začal vykrádat sebe sama či tak nějak zahníval v rybníku světové hudební scény. Očekávání jeho nové desky (po dlouhých sedmi letech) tudíž bylo velmi značné.

Ovšem, kdo čekal industriální řezničinu ve stylu předchozích tří desek, tak byl asi hořce zklamán. Beck se totiž rozhodl, že přestane na svoji kytaru páchat industriální genocidium a vrhl se na poněkud konvenčnější tvorbu. A aby tuto přeměnu zcela dokonal, tak omezil své vlastní skladby na minimum.

Náplní desky Emotion and Commotion tak jsou především songy převzaté z opravdu širokého spektra stylů. Snivá kytara tak spojuje staroanglickou koledu Corpsu Christi Carol, Pucciniho árii Nessum Dorma či bluesovou klasiku I Put a Spell On You. Zdánlivě zcela nesouvisející materiál se na Beckově desce prolíná zcela přirozeně.

Co je však pozoruhodné je proměna Beckova stylu. Z neurvalého násilníka, který se z nebohého nástroje pravidelně snažil svojí tremolo pákou znásilnit tón co to dalo, se z ničeho nic (jo, 7 let je 7 let) stává rozněženelý procítěný vypravěč. A vykládá jednu hezkou melodickou linku za druhou.

Tahle deska dost možná vůbec nebude pro klasické Beckovy fanoušky, z jeho poslední diskografie se totiž poměrně zásadně vyjímá. Beck je ale hodně silný v kramflecích a víc co chce hrát. Nejedná se o žádnou křeč či vyhasnutí dávného bouřliváka. Přiznám se, že to co mi prvně přišlo jako neuvěřitelná nuda mne časem čím dál více bavilo.

Deska ale má svá hluchá místa, to nepochybně. Obzvláště Over the Rainbow mám cuky s chutí přeskočit a Elegy For Dunkirk je patetická až hanba. Tam už je té rozvleklosti a procítěnosti i na můj vkus až příliš. Naopak Beck naprosto září v kolaboraci s Joss Stone. Jak I Put a Spell On You, ale především našláplá There's No Other Time chytají ten správný švih. Blahem chrochtnu i u Never Alone s atomosférickou křišťálovou čistotou (Mike Oldfield by z této skladby měl rozhodně radost). Ale co zde dělá Hammerhead je mi trochu záhadou? To je nějaký zapomenutý kus z předchozích desek? Je to super song, dělá album bohatší, ale věřím, že pro mnoho posluchačů, kteří chtějí vysloveně večerní desku tu bude setsakra rušivý. Ale jako singl je to super vypalovačka.

Emmotion and Commotion není deska, která by vás zvedala ze židle a přinášela myšlenku na aplikace rozbrušovačky vůči konferenčímu stolku, naopak, ukazuje zcela jinou stránku tohoto skvělého kytaristy. Nečekejte převratné dílo, Beck jenom natočil klidnější desku a nechal svoji kytaru aspoň trochu dýchat přirozeně. Těžko mu to vyčítat, zcela typicky se opět posunul někam dál když už cítil, že se v jedné louži vymáchal až až. A je to koneckonců Jeff Beck, tak co jste čekali?

Jeffe bude to za 60% je to sice nejslabší deska od prapodivné Crazy Legs z roku 1993, ale žádný vyslovně průšvih to tedy není

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Emotion & commotion
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
2008-02-18

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble

3 stars

Nepatřím k fanouškům Uriah Heep a z hard rocku už jsem zřejmě definitivně vyrostl, ale sem tam dostanu chuť zase si pustit tuhle pro mě lehce old-school music. Dneska to padlo na debut Uriah Heep.

Gypsy je klasika, stále dobrá, stále skvělá a rozhodně nejlepší skladba, kterou jsem od UH slyšel a přiznám se, že je asi jediná skladba, kterou bych z této desky upřednostnil. Pozoruhodný je však také bluesový výlet Lucy Blues.

Jinak je to prostě fajný hard-rock, s patřičným patosem, hradbou varhan, ječivých vokálů a s velice solidními muzikantskými výkony.

Pro fanoušky hard-rocku se dozajista jedná dílo u kterého bych se divil, že by jim bylo zahaleno rouškou tajemství. Pro ostatní zřejmě deska bez které se dá bez problému žít i když muzika to rozhodně špatná není. :)

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Muse - Origin of Symmetry
2008-02-17

Muse / Origin of Symmetry

4 stars

Sice nepatřím mezi neuvěřitelnou masu uctívačů téhle kapely, ale zřetelně si pamatuji, když jsem tuhle desku uslyšel poprvé a s nadšením ji sjížděl dokola.

Muse jsou totiž pekelně chytlaví. Masivní elektro-kytarové riffy, které se kulí do klavírních eskapád, rozryté lkající Bellamym, který dovede v pravou chvíli zaškrtit svůj hlas a co by jinde možná znělo divně, tady zní parádně.

Osobně mám nejraději prvních šest skladeb, hlavně Citizen Erased, to je naprosto nehorázně dobrá skladba s působivými přechody. Další songy už mi tak trochu splývají a prostě tolik nechytají, neberou nebo tak něco. Uměleckou a posluchačskou hodnotu jim však ani omylem neubírám.

Jak jsem již řekl, Muse zas tolik neposlouchám, ale frekvence s jakou se Origin of Symmetry vrací do mých repráků svědčí o tom, že se jedná o dílo, které by člověku, který chce být v obraze o současné rockové scéně, nemělo uniknout.

» ostatní recenze alba Muse - Origin of Symmetry
» popis a diskografie skupiny Muse


Comus - First Utterance
2008-01-20

Comus / First Utterance

5 stars

Přítmí se tiše přelévá mým pokojem a z reproduktorů vyvěrá potemnělá zloba, která vyplňuje i poslední kout. Znepokojivé vokály jako z očistce, tančící flétna, blouznící housle a atmosféra příjemná jako dostaveníčko pod gilotinou. Takový je Comus.

Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal, Comus snad ani nemůže být napodoben, protože mi nepřijde, že by něco tak zvláštního dokázalo stvořit vícero kapel.

Snad někde v pozadí cítíte avantgardní podivné skladby raných T.Rex, ale tentokrát si s vámi nehraje veselý hippie nadopovaný LSD, ale šílenec, který se nebojí se rozmáchnout do hudební šíře ve stylu King Crimson a místy i Pavlov's Dog (to bude asi tím zpěvem ve stylu mňoukající kastrát, něco mezi Bolanem a Surkampem).

Není to deska pro každého, musí na ní být nálada a hlavně povaha. Já, jakožto fanoušek divné a obskurní muziky, se při poslechu jenom tetelím blahem.

Pro mě první velký objev roku 2008.

» ostatní recenze alba Comus - First Utterance
» popis a diskografie skupiny Comus


White Stripes, The - Get Behind Me Satan
2008-01-06

White Stripes, The / Get Behind Me Satan

4 stars

Že má Jack White ve zvyku osekávat své skladby na kost je věc známá. Ovšem fakt, že ze své kytary ořeže i typické masivní zkreslení mě poměrně překvapilo.

Ona změna je asi logická. Po mistrovském Elephantu to prostě White Stripes potřebovali zkusit jinak a Jack tak více než často sahal do skříně pro starou dobrou akustickou kytaru.

Blue Orchid ještě mate, je jak ze staré školy a kytarový riff vysekává do vašich bubínků jednu jizvu za druhou. Není sama, úderných riffů tu naleznete hned několik a i kvílivé blues má na této desce své místo, však celkové vyznění tentokrát stojí trochu mimo blues punkové struktury.

A co tedy vykukuje do popředí? Co by, country. Neošklíbejte se, z White Stripes inspirace touhle muzikou čouhala více či méně snad na každé desce. Táboráková Little Ghost tak ukazuje, co by se mohlo hrát u ohníčků místo vypelichaných Nedvědů. :)

Chvíli mi trvalo, než jsem si na tuhle desku zvykl. Přeci jenom jsem byl z Elephantu hodně namlsaný a čekal jsem říznou blues-punkovou jízdu. Ale zjemnění a místy velmi komorní vyznění, které vygraduje v závěrečné I'm Lonely... má své ohromné kouzlo, kterému jsem po čase podlehl i já.

Závěrem jen dodám, že určitě nevynechejte videoklipy - obzvlášť hitovka My Doorbell (asi nejlepší skladba desky) má klip nehorázně dobrý.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - Get Behind Me Satan
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


Sensational Alex Harvey Band, The - Next
2007-11-20

Sensational Alex Harvey Band, The / Next

4 stars

Po letech tápání si Alex Harvey zjevně velmi dobře uvědomil, že SAHB je pro něj to pravé ořechové a i další deska Next je parádním kouskem k poslechu.

SAHB pokračují v linii nastolené první deskou, a tak si dosyta můžeme užívat míchanice hard-rocku, boogie, blues a kdoví čeho ještě.

Leckoho jistě potěší bublající hitová šlupka Vambo Marble Eye s nesmírně chytlavým refrénem. Osobně mám velký problém s kapelou ono "Vambo" nevyřvávat.

Největší pecka je ale titulní skladba. Řezající Harveyho hlas, tklivé housle, brutální text, tango rytmus, kapela hrající přesně jenom tam, kde je to nezbytně potřeba... Opravdu mistrovský kousek za který ode mne SAHB sklízí ovace.

Takže celkově - další nesmírně originální dílo jedné z těch trestuhodně opomíjených uskupení. Fandové rocku řízlého vším možným, neváhejte ani vteřinu.

****

» ostatní recenze alba Sensational Alex Harvey Band, The - Next
» popis a diskografie skupiny Sensational Alex Harvey Band, The


Meat Loaf - Bat out of Hell
2007-11-18

Meat Loaf / Bat out of Hell

4 stars

Bojíte se netopýrů? Velká chyba, ti pekelní bývají vynikající společníci. A hned ten první je rozhodně nejlepší. Ale fandové anorexie, už dále nečtěte, tohle je pořádný flák masité hudby.

Bat Out of Hell je monumentální deska, která obsahuje jednak vypjaté balady, kde může Meat Loaf uplanit svůj nezměrně bohatý a jímavý hlas, avšak na druhou stranu tu máme čest i s dvěma svištícími pompézními rock and rolly. Řeč je o titulní skladbě a Paradise By the Dashboard Light.

Druhá jmenovaná je obzvláště geniální kousek a patří mezi skladby, které nade vše velebím. Skvělý text, různorodé pasáže, afektovaná Ellen Foley. Kdyby nic jiného, tak minimálně tuhle pecku si poslechněte.

Avšak Bat Out of Hell má pro mě jedno velké mínus. Přijde mi totiž až moc sladká, těch vypjatých vokálních partů je tam prostě moc a neustále bruslení na hranici patosu není úplně můj šálek čaju. Taková Heaven Can Wait může být pro někoho tklivou výpovědí, avšak mně přijde, že i pověstný cukrář Willy Wonka by se při jejím poslechu zastyděl.

Každopádně je to skvělá deska a pokud máte rádi monumentalitu, patos a pekelné zpěváky, tak by bylo hříchem po téhle desce nesáhnout.

****

» ostatní recenze alba Meat Loaf - Bat out of Hell
» popis a diskografie skupiny Meat Loaf


Harrison, George - Cloud Nine
2007-11-16

Harrison, George / Cloud Nine

4 stars

Když jsem se kdysi pročítal údaji ohledně Harrisonovy diskografie, tak jsem by velmi překvapen, že jednou z jeho nejoceňovanější desek byla Cloud 9 z roku 1987. Říkal jsem si: "Herdek, co to ten George natočil?" a jal se desku shánět.

Cloud 9 byla jedna z prvních desek, co jsem od Harrisona slyšel a nutno uznat, že je to po čertech chutný kousek. Žádné experimentování, prostě nahrát pár pohodových písniček, pozvat elektrikáře Lynnea, aby to všechno obalil svým soundem a šup s tím na trh. Prosté? Ale účinné.

George si na nic nehraje. Nemá potřebu něco světu dokazovat, prostě natočil desku se svými kamarády a shodou okolností na ní spáchal velký hit I Got My Mind Set On You. Song jsem znal z rádia a když jsem se dověděl, že je od Harrisona, tak jsem dost koukal. Pravda, je trochu ohraný, ale stále fajn.

Co se ostatních skladeb týče, tak rozhodně poukáže na skvělé That's What It Takes, Fish on the Sand, This is Love a nebo opravdu parádní nostalgickou When We Was Fab.

Deska, která potěší a dodá dobrou náladu. Když vás začne drtit podzimní splín, tak bych jako antidepresivum s přehledem doporučil Cloud 9.

****

» ostatní recenze alba Harrison, George - Cloud Nine
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Smith, Patti - Wave
2007-11-15

Smith, Patti / Wave

4 stars

Někteří umělci končí, protože už nemají co říct (to je ten lepší případ) a nebo protože si jejich desky už nikdo nekupuje. Patti v roce 1979 taky končila, ale z důvodu nedostatku kvalitního materiálu. Holt, chtěla se věnovat své rodině.

Jaké je Wave loučení? Výborné, ostatně od Patti jsem zvyklý jen na kvalitní zboží. Pravda, o nějakých syrových odlescích Horses už nemůže být téměř řeč a Patti se zcela proměnila v nesmírně originální rockovou písničkářku. Ano, skladba Wave opět potvrzuje, že titulní skladba bývá nejvíce ujetá a náročná na poslech.

Jinak ale deska příjemně odsýpá. Frederick je hitovka, trochu ve stylu Beacuse the Night, Dancing Barefoot je nesmírně působivá kytarovka a Revenge patří k mým oblíbeným mlžným skladbám, při kterých se stačí položit na podlahu a nechat se jen unášet.

Pro fanoušky netradičních písničkářů se tahle deska určitě stane vítaným společníkem a i když je Wave z první čtveřice nejslabší, tak je to spíš dáno vysokou kvalitou jejích předchůdců, než nějakou hudební vatou.

****

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Wave
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti


Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice
2007-11-06

Beck, Jeff / Beck Bogert & Appice

4 stars

Superskupina je vždycky ožehavá sranda a málokdy se opravdu povede vhodit do placu kus, který by byl i po letech sháněn nejen kvůli slavným jménům, ale i kvůli muzice.

Beck po rozpuštění své group opět zavelel k hard-blues rockovým zítřkům a do rytmiky si posadil osvědčené rytmické souputníky Bogerta s Appicem a šlo se na věc.

A chlapci si evidentně rozuměli. Oproti předchozím dvěma deskám Beck slyšitelně přitvrdil a na čas dal své jazzové choutky k ledu. Koneckonců neodolá, párkrát zakváká na svou kytaru, nahodí hutný riff a dá vzpomenout na staré časy z období Truth. Duo B&A také trošku vzpomíná, avšak do minulosti velmi nedávné a výborný důkazem, že právě opustili Catus, je našláplé boogie Livin' Thing.

Jako největší zářez mi přijde Supertision, který mám snad raději, než Wonderův originál. Lady mi pro změnu hodně evokuje Cream, vokální nástup mi přijde jak když Bruceovi z hlasivek vypadl.

Konec obstarává vkusný cajdáček I'm So Proud a já se rozmýšlím kolik si chlapci tentokrát vyslouží hvězd. Budou to nakonec silné **** i když věřím, že u mnohých posluchačů může tato deska mít s přehledem i na navíc.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Frampton, Peter - Wind Of Change
2007-11-03

Frampton, Peter / Wind Of Change

3 stars

Frampton nám opustil Humble Pie, pozval si hvězdou sestavu a natočil si sólovku. Jak to dopadlo?

No, jsem trošku rozpačitý. Mám rád Framptonův jásavý zpěv, který ve mě často navozuje pocity pohodových dní, kdy se vše daří a život si vykračuje vycházkovým tempem.

Jenomže Framtpon má trošku problém s materiálem a docela záleží na písničce, jestli ho právě chytla múza. Tak třebas Wind of Change je parádní kus a riffová kytarovka It's a Plain Shame si také zaslouží pochvalu. I cover Jumpin' Jack Flash mi přijde velmi zdařilý a Framptonovo podání sice není tak nagradované jako originál, ale Peter vás svým hlasem dovede rychle oblbnout.

No a teď už s chválou začneme trošku šetřit. All I Wanna Be by slušelo trošku zkrátit, 6 a půl minuty mi přišlo fakt hodně i na tak půvabnou podfantofláckou skladbu. Kdo zná Comes Alive, jistě mi dá za pravdu, že jen s akustikou zní daleko lépe.

Frampton má bohužel také sklon cukrovat své skladby jako o život, a tak místy mé punkové srdce nervózní tluče, snad ve snaze, abychom už se vymotali k další skladbě, která přinese trošku švihu a méně patosu. Lodger a Hard budiž toho svědky.

Celkově hodnotím ***, ale je to hodně nevyrovnaná deska, které osciluje mezi ** a ****. Další důkaz, že hvězdná sestava hvězdnou muziku nedělá.

» ostatní recenze alba Frampton, Peter - Wind Of Change
» popis a diskografie skupiny Frampton, Peter


Beck, Jeff - Jeff Beck Group
2007-10-30

Beck, Jeff / Jeff Beck Group

4 stars

Eponymní deska Jeff Beck Group se zároveň stala náhrobním kamenem tohoto bandu, neboť je posledním zářezem zmíněného uskupení v beckovské diskografii.

Jaká je? Beck si po Rough and Ready asi uvědomil, že dal Midlletonovi za klavírem až moc velký prostor, a tak můžeme slyšet návrat k šesti strunám a Beckovskému kouzlení, které se převaluje v tradičních rock až jazz-rockových škatulkách. Podotknu, že místy na mě dýchl jakoby až funky feeling, ale proč ne, Jeffovi to sluší a i když je tahle deska z první čtveřice asi nejslabší, tak se rozhodně není za co stydět.

Muzika je totiž navýsost chutná, deska odsýpá a velmi příjemně se poslouchá, žádné velké experimentální kočičárny, žádné velké výlety mimo základní strukturu skladeb, prostě prostě pohodička.

Z tracků bych rád poukázal na hitovou I Got To Have a Song (povšimněte si opravdu bravurních klavírních vstupů), tesknou klouzavou instrumentálku Definitely Maybe nebo fešný rytmický otvírák Ice Cream Cakes.

Tak co ještě napsat? Zkrátka a dobře, tenhle náhrobek se kameníkovi Beckovi podařilo vytesat velmi zručně.

**** - Jedny z těch lehce slabších čtyř hvězd, ale jenom lehce :).

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck Group
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Who, The - Who's Next
2007-10-29

Who, The / Who's Next

5 stars

I u Who's Next jsem měl chvilku problém, než jsem jí přišel na chuť. Přeci jenom, oproti živáku z Leedsu se hoši trošku zklidnili a zaútočili na posluchače trošku jinými raketami. Ovšem ani syňtáky kapele neublížily a dávají jejich muzice zcela nový rozměr.

Who's Next je hity napěchovaná a těžko říct, který vyzdvihovat víc. Asi nejslavnější je závěrečná osmi a půl minutová Won't Get Fool Again, která jasně ukazuje, že kytarové umění není jen o nějaký bleskurychlých stupnicových šílenostech. Ale jinak opravdu není šance najít špatný kus. My Wife, Bargain, Baba O'Riley... to je zlatý fond rockové historie.

Malá poznámka k Behind Blue Eyes. Taková hezká balada s překvapivým naboostrovaným bridgem a ona si spousta posluchačů myslí, že je to od Limp Bizkit, kteří z ní udělali uslintanou ploužárnu a navíc tu nejzajímavější strhující pasáž zcela vystřihli. Hanba, říkám, ještě jednou hanba. Takhle se covery dělat nemají.

Během tří let třetí skvostná deska a přece docela jiná, než ty dvě předchozí.

*****

» ostatní recenze alba Who, The - Who's Next
» popis a diskografie skupiny Who, The


White Stripes, The - Elephant
2007-10-27

White Stripes, The / Elephant

5 stars

Elephant byla první deska White Stripes, která se mi dostala do rukou a stále je suverénně mojí nejoblíbenější. Vlastně bych skoro mohl říct, že je jen minimum desek, které mám radši.

Stačí jen zmínit úvodní skladbu, Seven Nation Army. Neznám žádnou současnou rockovou skladbu, která by se tak často přejímala a dokonce mám ten dojem, že se charakteristický sestupný kytarový riff skanduje na stadionech. Už dnes nesmrtelný flák.

No a co dál máme na výběr? Tak třebas nekompromisní punk-bluesovou vypalovačku Black Math nebo nagradovaný cover I Just Don't Know What To Do With Myself v jehož řezavém finále málem Jack přijde o hlasivky. Následuje nesmělá In the Cold Cold Night, kterou zpívá bubenice Meg,což není školená zpěvačka, ale ta autentičnost mi sedí daleko víc, než školené sopranistky.

Do bluesových vod nás zavede garážové blues Ball and Biscuit, které sice oplývá lehce vyvařeným riffem, ale na působivosti mu to nebere ani za mák. Všem muzikantům doporučuji na jamování.

Nebudu pitvat každou skladbu - každá je totiž skvělá, každou žeru, stejně jako Jacka se svou přiškrcenou kytarou a sladké Meg s jejím primitvním bubnováním.

Geniální dílo, kde se setkává blues a punk tím nejlepším možným způsobem a které ze mě udělalo zřejmě doživotního fanouška téhle kapely.

***** - Exemplární důkaz, že méně je někdy více.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - Elephant
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


White Stripes, The - White Blood Cells
2007-10-26

White Stripes, The / White Blood Cells

4 stars

White Blood Cells je deska, která White Stripes vynesla mezi rockovou elitu 21.století a lví podíl na tom měla i geniálně audiovizuálně ztvárněná punkově čpící vypalovačka Fell In Love With a Girl. Kdo neviděl kultovní LEGO videoklip, tak neví, o co přichází. :)

Deska však pochopitelně není o jednom singlu a Jack & Meg opět válí. Kytara je vohulená na brutálně šťavnaté zkreslení, ale Jack si stále drží melodiku na uzdě a vaří tak pekelně návykovou směsku. Ukazuje se také, že Jack má nejen blues-punkové kořeny, ale že taky hledá inspiraci v country, čehož budiž důkazem výtečná hitovka Hotel Yorba. Ale na opravdové flirtování s country si ještě dvě desky počkáme, a tak téhle fošně vládne pevnou rukou elektrická kytara servírující ostré riffy v kontrastu s Meg, která má výjimečný talent na to, kdy nebubnovat.

White Blood Cells v podstatě navazuje na předešlou De Stijl, kterou jakoby dobrušuje do větší hitovosti. Mám o fous radši předchozí dílo, což ale nemění nic na tom, že se jedná o nehorázně dobrou muziku, která potvrzuje výsadní postavení White Stripes v mých žebříčcích, co se současné, ale vlastně i té postarší muziky týče.

****

» ostatní recenze alba White Stripes, The - White Blood Cells
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


Clash - Give Em Enough Rope
2007-10-21

Clash / Give Em Enough Rope

4 stars

Druhá deska kapely The Clash budiž jasným důkazem, že pánové mají rozhodně větší ambice, než solit to do nás trojakordovkami s dvouminutovou stopáží.

Punkový feeling sice nezmizel, ale kytary už nezní tak útočně, Strummer sice stále huláká, jak kdyby házel královnu do Temže, ale ke slovu se dostávají i bohatší aranže.

Hodnotit, jestli hudební posun Clash prospěl, je diskutabilní. Give 'Em Enough Rope částečně chápu jako zrazení punkových standardů, ale Clash (narozdíl od svých vzorů Ramones) pochopili, že samotný punk jim k úspěch dlouho stačit nebude.

Give 'Em Enough Rope je tak deska na půl cesty mezi debutem a eklektickým mistrovským 2LP London Calling a přináší další kopu skvělé muziky, kde největší šlupkou pro vás asi bude Tommy Gun i když mojí favoritkou je rozverná, klavírem obohacená, July's In The Drug Squad.

Ještě malá poznámka ke Guns on the Roof. Připomíná vám ten úvodní riff někoho? Že by I Can't Explain od The Who? Inu, jak říkám, tady se někdo víc než inspiroval. :)

**** - Výborná deska, která ví, jak rozproudit krev v těle.

» ostatní recenze alba Clash - Give Em Enough Rope
» popis a diskografie skupiny Clash


Who, The - Live at Leeds
2007-10-11

Who, The / Live at Leeds

5 stars

Je nepřeberné množství kapel, které natočily geniální desku, ale je jen relativně malý klub vyvolených, kteří do historie rocku přispěli nějakým zásadním živákem. The Who by se svým Live at Leeds mohli tomuto spolku klidně předsedat.

Třináct tracků, třináct pecek, které živým poddáním dostávají nový, silnější rockový náboj. Kapela jede jako o život a jejich už tak skvostné studiové skladby se proměňují v nehorázně božskou muziku. No a to nemluvím o parádně vystřihnutých coverech. Takové Summertime Blues hrál kde kdo, ale verze The Who je moje nejoblíbenější.

Deska, která aspiruje na titul nejlepší živák, který jsem doposavad slyšel si samozřejmě zaslouží absolutní hodnocení.

***** - Moje nejoblíbenější deska The Who.

» ostatní recenze alba Who, The - Live at Leeds
» popis a diskografie skupiny Who, The


Bowie, David - Young  Americans
2007-10-11

Bowie, David / Young Americans

4 stars

Na Young Americans se už rozhodně nedá hovořit o nějakých Ziggyho echoes. Tohle je deska zcela z jiného ranku.

David v Americe čuchl k soulu, přetavil si ho do svého "plastic" pojetí a dopadlo na výbornou. Young Americans jsou živá, pulsující deska plná funky feelingu a zlatými hřeby v této hudební rakvi jsou bezesporu úvodní Young Americans s výraznými dechy a doprovodným sborem v pozadí a také závěrečná funky šleha Fame, kterou spáchal společně s Lennonem.

Hodnotím **** a skláním se před Bowiem. Takový hudební skok, který však ani náhodou netrpí slabým materiálem, se prostě jen tak nevidí.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Young Americans
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - Pin-Ups
2007-10-10

Bowie, David / Pin-Ups

3 stars

V zásadě od desek složených z coververzí nečekám nějaké velké dílo. Většinou spíš kapela chce vzdát hold svým vzorům, a tak nějak po svém připomenout na čem že to vyrůstali.

Pin Ups je jeden z těch případů, který rozhodně neurazí. Bowie losuje z 60. let a probírá se tvorbou poměrně známých kápel a servíruje osvědčené hitovky přetvořené k obrazu jeho.

V zásadě máme s Davidem podobný vkus (Who, Kinks, Pretty Things, Pink Floyd, Yardbirds), a tak mi vybraný materiál poměrně sedí i když nevím, jestli bych si některou skladbu pustil raději, než originál. Přiznám se však, že některé skladby v originálu neznám a je to případ i zřejmě nejlepší skladby desky, Sorrow.

Z dalších skladeb, které hodnotím vysokými čísly určitě poznamenám I Can't Explain, které saxík velice sluší a potom See Emily Play s doslova klasickým zakončením.

Celkově pohodová deska, příjemné ohlednutí za 60. lety očima Ziggyho Stardusta.

***

» ostatní recenze alba Bowie, David - Pin-Ups
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Mott the Hoople - Mott The Hoople
2007-10-10

Mott the Hoople / Mott The Hoople

4 stars

Tak ačkoli moji hlavní favoriti z tvorby Mottlů leží v letech 1972-4, tak debut poslouchám snad nejčastěji. Takovouhle muziku nechávat ležet ladem by byl hřích.

Mottlové jsou především rocková kapela, a tak to pochopitelně dovedou pořádně rozvařit a potěšit tak tvrdší duše. Na druhou stranu však u mikrofonu stojí Ian Hunter, který mi přijde, že má hodně dylanovský projev a ve chvílích kdy se řinčící doprovod stáhne do pozadí a vystoupí Ianův vroucí hlas... No, dobré to je. :)

Toho Dylana mi nejvíc připomíná Laugh at Me, kde prostě slyším varhaníka Koopera v Like a Rolling Stone. Naopak Rock and Roll Queen je šlupka ukutá v slušivém rockerském hávu a závěrečná jízda se skandovacím refrénem bezpodmínečně nutí hoblovat imaginární kytaru.

Jinak Mottlové si troufli i na dva covery a oběma mě potěšili. You Really Got Me instrumentální oděv sluší a Ohio oproti dokonale harmonické verzi CSNY zní sice místy jako vyřváčka, ale jako námitek nemám.

**** - Celkově hodnotí jako vysoce nadprůměrný debut.

» ostatní recenze alba Mott the Hoople - Mott The Hoople
» popis a diskografie skupiny Mott the Hoople


MC5 - Back In the USA
2007-10-08

MC5 / Back In the USA

4 stars

Druhá deska MC5 se mi dostala do rukou relativně nedávno a měl jsem s ní poněkud problém.

Zatímco Kick Out the Jams je brutální proto-heavy metalová řezničina, tak Back in the USA se drží při zemi. Základem je klasický rock and roll hraný pěkně od podlahy, ale žádné velké řinčivé běsnění. Vše pěkně šlape, kapela uhání vpřed, se sóly se příliš nemaže narve tam pár tónu a už se zase lokomotiva jménem MC5 žene vpřed. Koneckonců zde máme i dvě klasické rock and rollové šlupky, Tutti Frutti a Back in the USA.

Pro milovníka první desky se může zdá Back in the USA jako vyměkknutí kapely, ale pokud od ní odhlédneme, tak se dvojka MC5 jeví jako velice solidní materiál, který jasně ukazuje, že řadit MC5 k proto-punku není tak zcela od věci.

****

» ostatní recenze alba MC5 - Back In the USA
» popis a diskografie skupiny MC5


Deep Purple - Book of Taliesyn
2007-10-07

Deep Purple / Book of Taliesyn

3 stars

Z mého pohledu zajímavější počin než debut. Hlavně to asi bude tím, že je zde vícero původního materiálu i když paradoxně za nejzdařilejší části považuji Diamondovu Kentucky Woman a bravurní instrumentálkou uvedenou We Can Work It Out.

Jinak mi ale přijde, že Book of Taliesyn je především Lordova deska, jehož varhany udávají téhle desce směr. Co se Blackmorea týče, tak bych poukázal na velice roztřesenou a kostrbatou kytaru v Wring That Neck. Opravdu zajímavý styl hraní.

Docela mě zaujal i tracklist, kde se vedle sebe objevují jak hodně rockově znějící songy s popárnama. Taková Anthem, to je popík jen to hvízdne i když oživení s housličkami přijde k chutí.

Celkově za *** a kousek. Tahle muzika není úplně můj šálek piva.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Book of Taliesyn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Who, The - Tommy
2007-10-06

Who, The / Tommy

5 stars

Když jsem s The Who začínal, tak jsem si sice kdesi přečetl, že Tommy je zcela zásadní deska atd. atd., ale já si ho tehdy pár krát poslechl, řekl dobrý a poté už duněl barákem Live at Leeds.

Jenže doba se změnila, párkrát jsem zkouknul vynikající filmovou podobu a pak už to šlo ráz naráz a Tommy se mi zaryl pod kůži.

Je to vskutku velkolepé dílo a a i přes to, že není první rockovou operou, tak kdykoli někdo zmíní tento pojem, tak Tommy naskočí snad každému, kdo ví o co jde.

Co se týče hlavního hrdiny, tak je Tommy dost chudák. Ono být slepý, hluchý, němý, mít zavražděného otce a k tomu ještě bandu odporných příbuzných... No, to není zrovna výhra v loterii.

Většinový skladatel Pete se ukazuje ve fenomenální formě a vybalí to na nás hned ze začátku, v Overture, kde nám sdělí, jaké hudební motivy nás čekají a pak už je jen celou dobu tahá z klobouku, teda z kytary. A tahá opravdu kouzelně a i několik příspěvků ostatních členů kapely stojí za to. Nebojte se ani desetiminutové instrumentálky Underture, zblajznete ji jak malinu.

V zásadě však nemá cenu upřednostňovat nějakou skladbu. Tommy totiž především funuguje jako celek a kdyby jste chtěli upřednostňovat jednotlivé skladby, tak je to jako kdyby jste si pouštěli jednotlivé scény ve vašem oblíbeném filmu. Nevím, jak vy, ale já si rád vychutnávám celek.

*****

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The


White Stripes, The - De Stijl
2007-10-05

White Stripes, The / De Stijl

4 stars

Zatímco debut White Stripes mi přišel sympatický, ale přeci jenom poněkud kostrbatý, tak De Stijl (tuším, že je to název nějakého uměleckého holandského směru) již představuje kapelu, co má svůj ksicht.

Jack i Meg ubrali dřeva pod kotlem a namísto punkové agrese místy přidali víc písničkářského feelingu. A já je za to chválím. Jack White se totiž ukazuje jako výtečný skladatel a i když skladbě zrovna nedominuje jeho řízná přebuzená kytara, tak vás svým přiškrceným hlasovým projevem dovede spolehlivě zasáhnout.

Jádrem desky tentokrát nejsou krátké syrové vypalovačky, ale skladby spíše středního tempo, kterým zcela neskromně dominuje Jackova kytara, sázící jeden riff za druhým a která je podporována poměrně primitivním bubenickým podkladem. Ale ono to vlastně vůbec nevadí, že Meg není zrovna Keith Moon. K téhle muzice to její bušení skvěle padne.

Co se skladeb týče, tak jasné favority zde nemám. Mám tuhle desku rád celou tak jak je a je mi jedno, jestli to do mě solí řežba Let's Build a Home, posmutnělá Truth Doesn't Make a Noise, telefonická Hello Operator, nařvaná Jumble Jumble nebo odsekávaná Apple Blossom.

**** - Deska trošku stojící ve stínu dvou následujících úspěšnějších desek, přesto kvalitou nijak více nezaostává. Rozhodně stojí za to.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - De Stijl
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


Who, The - The Who Sell Out
2007-10-05

Who, The / The Who Sell Out

4 stars

Předchozí A Quick One sice už naznačovala nějaké ty koncepční hrátky, ale hudebně byla stále spíše ve stylu raných, hřmotných The Who. Rádio London na Who Sell Out je však něco naprosto jiného.

Tuhle desku mám rád. Je to takový jeden velký úlet a hodně naznačuje, kam se The Who vydají na další koncepční desce Tommy. Koneckonců, tam, kde Sell Out končí, tam Tommy začíná. V Rael 1 je totiž snad identický motiv ze Sparks z Tommyho.

Co se muzikantů týče, tak se chlapci hodně stáhli a přestali do toho rubat jak dřevorubci a na povrch tak lezou Townshendovy melodické nápady podložené hodně zajímavými aranžemi. Každopádně ze songů rozhodně nevynechat údernickou šlupku I Can See For Miles nebo akustickou Tatoo či jednu z mých nej skaldeb od The Who Silas Stingy se skvělými vokály.

Z opět bohatě zastoupeného bonusové materiálu na cd verzi poukazuji na totálně jetou verzi Griegova Hall of the Mountain King. Ano, i takto se dá pracovat s klasikou. :)

**** a 1/2 - Plný počet nedávám spíše z respektu z další tvorby, než jako ukazatel nějakých zásadních nedostatků.

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The


Smith, Patti - Easter
2007-10-03

Smith, Patti / Easter

4 stars

Easter je komerčně nejúspěšnější Pattina deska, a tak není divu, že přeci jenom zvuk už není tak garážový a drogově nahozený. Samozřejmě, že se na desku dívám v kontextu s předchozími díly, totiž, abyste nečekali nějakou popárnu. Patti totiž stále nevychladla.

Easter je docela hitová deska a pochopitelně nejznámější je spolupráce mezi skladatelem Springsteenem a textařkou Patti s názvem Because the Night. Skladba je natolik známá, že ji dost často znají i lidé, kteří o existenci nějaké Patti Smith nemají ani potuchy. Z dalších velkých hitovek je ještě nutné zmínit vypalovačku Rock N Roll Nigger s úvodníkem Babelogue a nebo třebas úvodní Till Victory či klávesově zahuštěnou Space Monkey.

Celkově je Easter po čertech dobrá a rozhodně více rocková, než punková deska, která ukazuje, že ani na třetí desce Patti netrpí nějakým hudebním deficitem. Ačkoli mám radši brutálnější Horses a Radio Ethiopia, tak Easter patří mezi špičky v Pattině tvorbě.

**** a 1/2

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Easter
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti


Bowie, David - Diamond Dogs
2007-09-30

Bowie, David / Diamond Dogs

4 stars

Diamond Dogs je první post-Stardustovská Bowieho deska, ale co se hudební stránky týče, tak na předchozí počiny poměrně jasně navazuje a osobně ji k glam-rockovému Bowieho období ještě řadím.

Tematicky však Bowie míří do koncepčních, orwellovských vod, a tak můžeme nalézt paralelu mezi Man Who Sold the World, ačkoli Diamond Dogs jsou rozhodně měkčí. A Ronsových kytarových eskapád se také nedočkáte. Bowie si to povětšinou odehraje sám a od něj prostě nemůžete čekat nějaké velkolepé kytarové kouzlení. To není Davidův styl.

Bowie čerpal inspiraci při cestě po Trans-sibiřské magistrále a zřejmě ho ruské múzy hojně obletovaly, neb materiál vznikl velmi solidní.

Kupodivu nejprofláklejší hitovku Rebel, Rebel zas tolik nemusím, avšak song to rozhodně není špatný a pro mnoho lidí jistě nejlepší skladba desky. Samá pozitiva tak mohu dštít především na Sweet Thing v kombinaci s Candidate nebo na riffovou jízdu 1984. A co třeba titulní skladba? Nebo pochmurná We Are the Dead? Uznale pokyvuji hlavou.

Takže když to shrnu, tak myslím, že pokud máte rádi glam-rockového Bowieho, tak Diamong Dogs vám sednou. Nejsou sice tak našláplí jako Ziggy Stardust a Aladdin Sane, přesto jsou pro mě vysoce nadprůměrné album.

****

» ostatní recenze alba Bowie, David - Diamond Dogs
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Who, The - A Quick One
2007-09-29

Who, The / A Quick One

4 stars

Ačkoli A Quick One neobsahuje žándou tak výraznou šlehu jako je My Generation, tak mám tuhle desku mnohem radši než debut. Přijde mi totiž daleko víc "whoovská". Prostě mi ke kapele víc sedne.

Zásadní částí desky, je 9 minut dlouhý opus A Quick One While He's Away, který tvoří slepence mnoha motivů skladeb a který naznačuje, že Pete nás ještě nějakými těmi koncepčními hrátkami rozhodně obdaří.

Ovšem Pete není sám, kdo servíruje pořádnou říznou muziku a Boris the Spider od Entwistla je jednou z nejkouzelnějších skladeb od The Who. Onen hluboký hlas co nám sděluje "Boris the Spider" je prostě neodolatelný.

No a co bubenický maniak Keith Moon? Kromě toho, že evidentně za své umění zaprodal duši ďáblu, tak dokazuje, že umí i skládat. Důkazem budiž hřmotná I Need You a především instrumentální orgie v totálně ujeté Cobwebs and Strange.

Na cd verzi najdete i spoustu bonusů, kde je dost materiálu z dílny Entwistla. Docela bych ocenil singlovou verzi Happy Jack, která vyšla na americké verzi téhle desky. Útěchou mi budiž, že je zde alespoň ve velmi pohledné akustické verzi, kterou mám skoro radši než původní singl. Upozorním ještě na napálenou Barbara Ann, kde nám Moon ukazuje, že má hlásek jako konipásek. Celkově bonusy potěší a přijde mi, že jako prodloužení zážitku z desku, která přirozeně končí s opusem A Quick One, docela fungují.

Celkově považuje A Quick One za výbornou záležitost a první desku The Who, která přispívá k výsadnímu postavení The Who u mé osoby.

****

» ostatní recenze alba Who, The - A Quick One
» popis a diskografie skupiny Who, The


Nick Cave & The Bad Seeds - The Boatman's Call
2007-09-26

Nick Cave & The Bad Seeds / The Boatman's Call

5 stars

Když budete chtít desku, která asi nejlépe ilustruje čistou písničkářskou stránku Nicka Cavea, tak The Boatman's Call bude jistě tou nejsprávnější volbou.

Na téhle desce se totiž Cave hodně oprostil od ostatních nástrojů a více, než kdekoli jinde, zde sedmičlenní The Bad Seeds pouze lehounce přizvukují svému pánovi. Takže žádné velké instrumentální výlety, žádné velké exhibice a už vůbec žádný řev. Ne, tohle je temný písničkář vylévající si duši do vašich reproduktorů.

The Boatman's Call jsem snad ze všech desek, co znám , slyšel nejčastěji a vždycky se k ní s nadšením vracím. Spoustu skladeb jsem si drnknal na kytaru a (Are You) The One That I've Been Waiting For je pro mě asi nejzásadnější "balada", co jsem kdy slyšel.

Dodávat, že tuto desku považuji za jeden z vrcholů kariéry pochmurného Australana je doufám zbytečné.

***** - Smutné, deprimující, nádherné...

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - The Boatman's Call
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds


Sensational Alex Harvey Band, The - Framed
2007-09-26

Sensational Alex Harvey Band, The / Framed

4 stars

K SAHB jsem se dostal přes svoji vášeň k Nicku Caveovi, kdy jsem se dočetl, že hrál v kapele jejich covery a tak jsem si říkal, že to může být zajímavá muzika. A taky že je.

Tu blues, tu hard-rockový riff, najednou boogie a dechy a k tomu všemu projev Alexe Harveyho, který je naprosto nezaměnitelný. Nejvíce mi připomíná nějakého šíleného klauna nebo pořádně vychlastaného námořníka a dodává desce patřičnou dávku teatrálnosti. Lví podíl na údernosti muziky má i zdařile sólující Cleminson a opravdu mě dostal běsnící saxík Phila Kenzieho v Hole In Her Stocking.

SAHB bývají řazeni ke glam-rocku, ale těžko je k nějaké takové skupině připodobnit. SAHB jsou prostě zcela svébytní a nutno říct, že na téhle desce opravdu výborní.

**** - Málokdo má za mikrofonem takové charisma jak Harvey.

» ostatní recenze alba Sensational Alex Harvey Band, The - Framed
» popis a diskografie skupiny Sensational Alex Harvey Band, The


Alice Cooper - Pretties For You
2007-09-25

Alice Cooper / Pretties For You

3 stars

Pretties For You je pro fandu klasického Coopera asi trochu divná ryba. Vincet a jeho boys sice začínají zostra, ale ne hard rockově, ale psychedelicky.

Moc nevím k čemu bych tu desku přirovnal. Vlivů se mi tam mísí nemálo, a tak zatímco sem tam vykukuje vliv barrettovský, tak hned za rohem mám neodbytný pocit, že mají Alice Cooper rádi raného Zappu. Vše ale patřičně elektricky podložené a protkané kratšími poněkud úchylnějšími skladbičkami. No, posuďte sami.

Ze skladeb je zajímavé se mrknout na Reflected. Přijde vám povědomá? Jasná věc, stačí si oživit Billion Dollar Babies, kde se vyskytuje hudební klon Elected.

Jak se mi deska líbila? Jo, u mě dobrý, divná psychedelie, divní týpci. Proč by ne. :)

***

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Pretties For You
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
2007-09-25

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band

5 stars

Jo, tak první Allmany si nechám hodně líbit.

Blues-rock jižanského ražení prvotřídní kvality, kde fanoušek kytar může jen slintat. Duane Allman a jeho kolega ve zbrani Dickey Betts ukazují, že i dvě sólové kytary vedle sebe mohou vzkvétat. K tomu řízná rytmika a nachraplaný hlas Grega Allamana. Milovníci blues-rocku musí být v extázi. :)

Deska plná excelentního materiálu, který graduje v závěrečných Dreams a především ve Whipping Post s grandiózně nařvaným refrénem.

S hustotou jakou tahle deska okupuje můj přehrávač není pochyb o tom, že musí přijít plný počet.

***** - Jedna z mých nejoblíbenějších jižanských kapel a jejich úchvatný debut. Co dodat?

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


ZZ Top - ZZ Top's First Album
2007-09-25

ZZ Top / ZZ Top's First Album

3 stars

Holobrádci ZZ Top začali svou hudební pouť vcelku zdařile.

Přijde mi, že na jižanskou kapelu jsou poměrně těžcí a jejich blues rock má hodně hutnou podsadu, což je asi důsledek toho, že hrají v power triu. Pochopitelně tak pánové neschovají nic ze svého muzikantského umění a snad netřeba nějak vyzdvihovat, že Billy Gibbons patří ke kytarovým mistrům.

Nějaký výraznější hit bych asi nevyzdvihl, ale netřeba toho litovat. Deska drží pohromadě zcela samozřejmě.

*** a 1/2 - Solidní kus muziky.

» ostatní recenze alba ZZ Top - ZZ Top's First Album
» popis a diskografie skupiny ZZ Top


Nick Cave & The Bad Seeds - From Her To Eternity
2007-09-24

Nick Cave & The Bad Seeds / From Her To Eternity

4 stars

Pokud patříte k těm, kteří mají v uchu Cavea z 90. let a chcete prozkoumat jeho počátky, tak se připravte na poněkud drsnou jízdu.

From Her To Eternity je nesmírně temná deska, nikoli melancholická, ale zlobná a pulsující. Temné piano, industriální ruchy, zlomený Caveův hlas, vše pořádně omotané undergroundovou pavučinou, žádný popík...

Začátek ještě relativně nevinný, zádumčivá Avalanche od Cohena se drží v klavírních vodách, kde nervní bicí jen sem tam protínají klidnou hladinu. Jenomže Cabin Fever už není muzika pro malé děti. Tato industriální šamanská zuřivost si mě našla až na několikátý poslech.

Královská je "asi zbíječkou" prošpikovaná nervní From Her To Eternity, která vhání krev i do posledních částí vašeho těla. Na konci i v druhé, stravitelnější verzi z filmu Himmel Über Berlin.

Jak vysvobození z nočních můr se může jevit klidnější cover In the Ghetto a The Moon Is In the Gutter, které přeci jenom nezáří hlukovým řeřavěním. Leč na LP je nenajdete.

Sotva jste si odpočli, tak je tu "Achtung!" Saint Huck - gradující skladba s vyjícím Cavem a gotickým zvonem. I poslední skladby se nenechávají zahanbit a zatímco Wings Off Flies místy zuří jak Etna v nejlepších letech, tak téměř desetiminutová A Box For Black Faul zastihuje mistra v klidnější klavírním rozpoložení. Krásný dojezd.

Hoj, to jsem rozepsal, ale From Her to Eternity je velice zajímavá deska. Dlouho jsem se do ní dostával, protože tohle post-punkové industriální písničkaření není lehká záležitost.

**** - Pro mě dříve opomíjená, dnes naprosto ohromující deska.

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - From Her To Eternity
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds


Bush, Kate - Lionheart
2007-09-24

Bush, Kate / Lionheart

4 stars

Když někdo vydá v jeden rok hnedle dvě desky, tak nebývá časté, že by se konal nějaký velký hudební skok.

Stejně tak Kate Bush. Lionheart je jak druhý disk od Kick Inside. Ale žádné vyvařování, pěkný silný a chutný druhý nálev, servírovaný půvabnou éterickou vílou, kde ze skladeb mě nejvíce potěšila Don't Push Your Foot On The Heartbrake a závěrečná, jednoznačná hitovka Hammer Horror. Ale to je asi jen o osobním pocitu, klidně to můžou kterékoli jiné.

Nějaká ta kritika? Ticho po pěšině. :)

Komu se líbí jednička, tak bude s radostí sjíždět i Bushinu dvojku.

**** - Fearie Rock :)

» ostatní recenze alba Bush, Kate - Lionheart
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Smith, Patti - Radio Ethiopia
2007-09-21

Smith, Patti / Radio Ethiopia

4 stars

Radio Ethiopia, to je proto-punková jízda zcela dle mého gusta.

Máme tu napálené elektrické nářezy Ask the Angels a Pumping (My Heart), kterým kontruje srdceryvná Pissing in the River, následovaná vlnivou Distant Fingers.

Ain't It Strange, muzika přesně do temného klubu, kde člověk propijí svou poslední bankovku a ospale kývá hlavou do rytmu, aby se probudil až na refrén.

Náročnější záležitost je nadrogovaná recitačka Poppies a především závěrečné duo skladeb, které rozhodně není žádná popárna. Patti zpívá místy jak totálně sjetá (asi byla :-)), kytary kvílí, bicí víří... Hukot, hukot, hukot... Nic na první poslech.

Jo a ještě Chicklets, moc příjemný akustický bonus končící cd vysílání hodně poslouchatelného rádia.

**** a 1/2 - Skvělé dílo, které je jen nepatrně slabší než Horses.

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Radio Ethiopia
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti


Television - Television
2007-09-21

Television / Television

3 stars

Natočit řadovku po 14i letech bývá velmi ošemetné a reuniony často zůstávají daleko za očekáváním.

Television si svou eponymní deskou ostudu rozhoděně neutrhli, avšak předvedli se v trochu jiném světle, než na svých klasických deskách z konce 70.let. Přeci jenom je znát, že dospěli a obrousili hrany.

Každopádně newyorská čtveřice stále funguje a to i přestože chemie mezi Lloydem a Verlainem není zdaleka tak strhující a invenční. Tempo je klidné, muzika atmosférická, zasněná, líně zakouřená, sem tam rozjíveně poštěkávající, jakoby pánové chtěli poznamenat, že to byli oni, kdo kdysi vládl proto-punkovým americkým klubům.

Žádných výrazných singlů se nedočkáte, možná tak Call Mr. Lee vylézá, ale nijak zvlášť. Rozhodně však vychválím závěrečnou Mars, která patří do zlatého fondu téhle kapely.

Celkově je to deska, kterou si fanda proto-punkové muziky s kořeny v 70. letech zcela jistě užije a ačkoli to již s punkem nic společného nemá, tak věřím, že se k téhle desce bude rád vracet. Tak jako já.

*** a 1/2 - Trochu nostalgický kanál muzikantů, kteří ví, že své dílo již nepřekonají.

» ostatní recenze alba Television - Television
» popis a diskografie skupiny Television


Thin Lizzy - Shades of a Blue Orphanage
2007-09-21

Thin Lizzy / Shades of a Blue Orphanage

3 stars

Na Shades of a Blue Orphanage je znát, že se chlapci poučili z první desky a zjistili, že občas méně je někdy více. Mluvím především o stopáži, která je o 20 minut kratší a deska tak působí mnohem kompaktnější a svěžejším dojmem.

Hned z fleku to do vás nasolí nadupané bicí, které rázem zplodí výtečný funky opus The Rise and Dear Demise..., kde se ukazuje, že driveu mají Lizzy na rozdávání. Lynnotův zpěv nebezpečně pulzuje hendrixovským feelingem a Bell svými vyhrávkami chytře dorovnává v místech, kde by náhodou basa a bicí nechaly nějaké to místečko. První kousek a hned pecka.

Další sestava desky je hodně barevná a funky otvírák následuje Buffalo Gal s téměř domorodým skandováním, kterou střídá elvisovké retro I Don't Want to Forget How to Jive. Sarah zase hraje na romantickou strunu se svým klavírem a akustickou kytarou a Brought Down se i přes decentní začátek rozvine v kousek tvrdšího ražení. Chatting Today pro změnu uhání v akustickém obleku, ale bryskně ji střídá kytarovým riffem tepající Call the Police.

Závěr pak obstarává poněkud rozvleklá tiulní skladba, které by zkrácení neuškodilo, ale což. Je to holt taková ta klasická dojezdovka.

Stále trochu hledačské, přes cítím, že Thin Lizzy vystrkují růžky a i když na nějaké velké hvězdění to zatím nevidím, tak si ty *** za tuhle desku zaslouží měrou vrchovatou.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Shades of a Blue Orphanage
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Amos, Tori - Little Earthquakes
2007-09-21

Amos, Tori / Little Earthquakes

5 stars

Debutová deska Tori Amos má rozhodně několik znaků, kvůli kterým není těžké jí lehce propadnout.

Za prvé je Tori naprosto fenomenální pianistka a to, že si ve většině skladeb vystačí jen s pianem a nenásilným doprovodem není vůbec na škodu. Nerad bych ale abyste propadli dojmu, že jde o jakousi ospalou záležitost na usnutí. Tori to totiž umí rozbalit do netušených možností a ve své hře kombinuje prvky od klasiky přes jazz až do rocku. Přiznám se, že neznám moc pianistů, kteří by dovedli hrát tak působivě jako Tori.

Druhou věcí, která je velkým plusem je Toriin hlas. Máte-li chuť na ironii, vztek, lítost, melancholii nebo radost, tak všeho dostanete dosytosti, protože Tori emoceni ani v nejmenším nešetří.

Velkou výhodou je fakt, že Tori je vynikající skladatelka. Rozhodně kompozice z pera žen patří ve světě hudby k menšině a o to víc potěší fakt, když se někde objeví kvalitní umělkyně, která jen neprodukuje skladby jiných. Tori má ale vynikajících pecek plný klavír a servíruje je nám po celé album.

Skvělý je hned začátek s Crucify, pop-rockovou šlehou, která je sice asi nejvíc radio-friendly song z desky, ale na kráse ji to rozhodně neubývá. Další moje favoritka je minimalisitická Silent All the Years a nebo song Precious Things s rockovějším zvukem a lehce psychedelickým nádechem.

Za nejlepší skladbu desky považuji Winter – melancholií přetékající piano a skvěle vygradovaný refrén jsou velká plus téhle skladby. Do kategorie ujeté skladby směle zařadíme hopsavou Happy Phantom a určitě je potřeba zmínit bluesem načuchlou Leather. K hodně drsným kompozicím patří Me and a Gun, která vychází ze skutečné události, kdy byla Tori znásilněna ve svém autě. Působivost textu umocňuje i provedení bez použití jediného hudebního nástroje, pouze zpěv.

Posledním zmíněným plusem jsou bezesporu i texty, kde rozhodněte nenajdete repliky duchaplné asi jako stádo ovcí. Tori se nebojí prezentovat svoji duši a zaobírá se hlavně svými zážitky, postoji atd. U málokterého umělce můžeme sledovat takhle velkou otevřenost.

Deska Little Earthquakes na mě udělala velký dojem a i především díky ní jsem byl ochoten vypláznout na své poměry hříšných 800 za Amosin koncert v Praze. Skvělá kombinace klavírní virtuozity a písničkářského talentu by neměla ujít fanouškům alternativního pop-rocku a klavírních exhibicionistů. Takže pokud jste fandové Toma Waitse, Eltona Johna, Nick Cave, Sinead O'Connor a jiných, tak rozhodně neváhejte a tuhle desku si sežeňte. Bravurní debut.

» ostatní recenze alba Amos, Tori - Little Earthquakes
» popis a diskografie skupiny Amos, Tori


Thin Lizzy - Thin Lizzy
2007-09-20

Thin Lizzy / Thin Lizzy

2 stars

Thin Lizzy patří mezi moje nej hard-rockové kapely a Phil Lynnot je snad nejlepší frontman, jakého si jen taková kapela může přát. Docela by mě zajímalo, kdybych začínal s touhle deskou a nikoli s Jailbreak, jestli bych pak Thin Lizzy zařadil mezi své oblíbence.

Debut těchto Irů není nijak zásadní záležitost, dokonce mi místy přijde, že kapela tak trošku tápe. Ano, jsou to bezesporu dobří muzikanti a neřekl bych, že si na hudebně hodně odkrývajícím power-triu vylámali zuby, přesto tahle deska na mě velký dojem nezanechala.

Mám z Thin Lizzy spíš dojem, že pánové nastřelili pár dobrých nápadů (např. Dublin, Return of the Farmer's Son, Things ain't working out down at the Farm) a pak to nějak tak doplácali na téměř hodinovou stopáž. A to podle mě neměli dělat, protože deska jim moc dohromady a nedrží a absence výraznějšího singlu ji posouvá do kategorie "kolem proplouvající šeď". Těžko říct, jestli by jim zkrácení na něco přes půl hodinu pomohlo.

Bohužel ani sympaťák Lynnot mi nepřijde tak hvězdný jako na pozdějších deskách a místy vskutku důmyslně vrstvené kytarové orgie Erica Bella celkové vyznění deska zcela nezachrání.

** - Z mého pohledu zas jeden hledačský debut, který mě nějak zvlášť neoslnil. Takže zpět k Jailbreak :)

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Thin Lizzy
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Springsteen, Bruce - Greetings from Asbury Park, N.J.
2007-09-20

Springsteen, Bruce / Greetings from Asbury Park, N.J.

4 stars

Po dlouhé době jsem zabrousil k Bossovi a začínám mít pocit, že jsem zas nějakého toho velikána naprosto nehorázně zanedbával.

Sprinsteenův debut je výtečná písničkářská záležitost, nikoli tak bombastická jako jeho pozdější známější tvorba, spíše křehčí, ještě hodně načuchlá folkem a lehounce country. Přesto dovede Boss a E Street Band šlápnout i do rockovějších pedálů. Samozřejmě, jen tak lehce, kdepak nějaké heavy běsnění, ale folkem bych tuhle desku rozhodně nenazval.

Vypíchnout nějaké singlíky?

Tak třebas Blinded By the Light (proslavená Manfred Mannem) a nebo Does This Bus Stop at 82nd Street?. Ty se mi nejvíce líbily, ale na téhle desce moc nemám, co vytknout. Prostě přesvědčivá a vřelá záležitost skvělého písničkáře a výborné doprovodné kapely.

**** - Neslyšíme se naposledy, Bruce Springsteene... :)

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Greetings from Asbury Park, N.J.
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce


Led Zeppelin - IV
2007-09-20

Led Zeppelin / IV

4 stars

Ano, zcela souhlasím s tím, že tahle deska je výsledek krystalizace muziky předchozích tří desek do posledního bezejmenného celku.

IV byla první deska Zeppelin se kterou jsem byl seznámen a byla doba, kdy se IV těšila v mém přehrávači zcela výsadnímu postavení.

Žel doby, kdy jsem výhradně uctíval hard-rock tak nějak odvál čas a neřekl bych, že by mi IV nějak zevšedněla. Prostě si radši dám předchozí kousky, které sice nejsou tak vybroušené, ale to je možná důvod proč je mám radši.

Tak či tak, IV je grandiózní kus muziky, legendární deska a ačkoli přiznám, že nevím, co bych vytkl, tak to nebude za plný počet. Hodnocení nevypovídá o chybách ani o slabé invenci a podobných kritických kecech... Je to prostě o pocitu...

**** - Ano, také jsem hrál Stairway to Heaven na kytaru. :)

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - III
2007-09-14

Led Zeppelin / III

4 stars

LedZep si zřejmě řekli, že rambajzu už bylo dost, a tak na své III vytáhl Page akustickou kytaru a jelo se unplugged. Samozřejmě ne všude, Immigrant Song je šlupka jak z II.

Osobně mám z III nejradši vypjatou kytarovou orgii Since I've Bee Loving You, kterou považuji za nejlepší "baladu" od LedZep. Opravdu věc, která dere slzy do očí. S oblibou se též pohupuji do rytmu v dupárně Bron-Y-Aur Stomp a ?lidovce? Gallows Pole.

Ačkoli je pro mě III jedna z nejlepších desek LedZep, tak na své předchůdce v mém žebříčku nemá. Prostě mi ta jejich akustická tvář zas až tolik nesedí a i na DVD Led Zeppelin je akustický set moje nejméně oblíbená část těch koncertů.

Každopádně, tuhle desku si dám vždycky rád, a tak z olova ulité 4 hvězdy.

****

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Genesis - From Genesis To Revelation
2007-09-14

Genesis / From Genesis To Revelation

2 stars

Raději se hned přiznám, že tvorba Genesis je mi víceméně stále zahalena rouškou tajemství a paradoxně znám lépe Gabrielovy i Collinsovy sólovky a Calling All Stations. Takže jsem k jedničce přistupoval bez nějakých předsudků a očekávání.

Jestli něco táhne tuhle desku, tak je to Gabrielův zpěv, protože kdyby jeho citlivý a jemný projev nedával téhle muzice trochu šmrncu, tak podle mě zbyde jen prázdná slupka. Ona muzika to není zlá, je jemná, klidná, prostá a kořeněná psychedelií, ale skladby kolem mě jen tak propluly, aniž bych si u něčeho řekl: "Jo, tak tohle bylo zajímavé, to si dám ještě jednou".

Mám radši jiný přístup k psychedelii, ale tuhle desku nezatracuji. Možná se k ní ještě vrátím, ale to na ni musím mít vysloveně náladu.

** a 1/2 - Hezká deska. Bohužel nic víc.

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Slade - Play It Loud
2007-09-13

Slade / Play It Loud

3 stars

Dvojka Slade se jmenuje Play It Loud a tudíž jsem čekal nějaký ten nářez pěkně od podlahy. Ovšem chyba lávky, Slade sice oproti debutu omezili covery, ale aby to pořádně nakopli, tak to ne...

Celkově mi Play It Loud přijde hodně inspirovaná pop/rockovými kapelami 60. let. Ano, místy sice vykukují ostré rockové růžky, ale spíše, než vohulenej aparát to dělá Holderovům řev. Ale třeba taková Dapple Rose je vyložená popárna s hromadou smyčců. Prostě mi přijde, že hoši to mohli daleko více rozbalit a že je produkce možná trošku utnula. Těžko říct...

Nejvíc se mi asi líbila (opět cover) The Shape Of Things to Come a vlastní dílo Know Who You Are. Jinak se deska pohybuje kolem průměru, místy nad, místy pod. Poslouchat se to rozhodně dá, kdyby to někdo pustil, tak bych mu to rozhodně nevypnul :). Slade dávají naznačit, že dovedou spáchat velmi chytlavé pecky, ale tady se to ještě tak úplně nepovedlo.

*** - Debut se mi líbil víc, ale tady pánové přece jenom nesli víc na trh svoji vlastní kůži. Takže tentokrát za ***, ale máte Slejdi štěstí , že jsem v dobrém rozmaru.

» ostatní recenze alba Slade - Play It Loud
» popis a diskografie skupiny Slade


Tubes, The - The Tubes
2007-09-13

Tubes, The / The Tubes

4 stars

Tak takováhle hudební koláž se jen tak nevidí. Tubes jsou prostě šílenci, kteří pod dozorem Al Koopera vhodili na svět velmi barevné hudební dítko.

Hudební styl? Ehm, Eklektický funkem šlehlý progresivní alternativní pop/rock místy podložený orchestrem nebo elektro vyhrávkami? Vše samozřejmě patřičně bombastické a brané s ohromnou mírou nadsázky. Prostě mazec... Už dlouho jsem neslyšel tak šílenou muziku.

Několik skladeb pro představu. Pseudo-japonská Up From the Deep, vesmírná bláznivina se změnami rytmu a divným sborem Space Baby, hispánská halekačka Malagueña Salerosa, elektro-nakváklá legrácka What Do You Want From Live se zrychlujícím recitativem na konci a konečně závěrečná hitovka White Punks On Dope.

Prostě grandiózní úchylná jízda od začátku až do konce.

**** - Vysoce eklektická záležitost, možná časem ještě ještě tu jednu hvězdu přidám.

» ostatní recenze alba Tubes, The - The Tubes
» popis a diskografie skupiny Tubes, The


Clapton, Eric - Eric Clapton's Rainbow Concert
2007-09-13

Clapton, Eric / Eric Clapton's Rainbow Concert

3 stars

Pozn. komentuji CD verzi.

Rainbow Concert je především důkaz, že heroin Claptona zcela nezlikvidoval a že je stále skvělý kytarista. Taky má k ruce velice sestavu, které vévodí duchovní otec akce Townshend a Steve Winwood.

Jako koncert to není vůbec zlé, i když kapela většinu skladeb hraje jako na studiovkách, bez nějakého výrazně vzletnějšího nápadu nebo změny. Osobně mám na živácích rád, když nám hudebníci předvedou, že skladby mají na živo větší náboj nebo si s nimi trochu pohrají. No, asi bych chtěl od Claptona v této fázi moc, ale zase zářnou výjimkou je pomalejší After Midnight, která se opět podobá více Caleovu originálu, než verzi z desky Eric Clapton. Let It Rain s menším bubenický sólem se mi taky hodně líbil.

Jinak zde máme klasické pecky Claptonových superskupin, něco i z jeho sólové kariéry a příspěvek Pearly Queen od Traffic, vše poměrně slušně zahrané.

Koncert za záchranu Claptona se dobře poslouchá, ale není to dílo, která vás donutí řvát a skákat po pokoji s imaginární kytarou v rukou. Prostě pohoda koncík. Nic víc, ale rozhodně nic míň.

*** - Vím, že Eric to umí líp.

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Eric Clapton's Rainbow Concert
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


Clapton, Eric - 461 Ocean Boulevard
2007-09-12

Clapton, Eric / 461 Ocean Boulevard

4 stars

No vida, Eric přežil své drogové období a vrátil se snad silnější než předtím. Delaney je sice pryč, ale Clapton ukazuje, že i bez něj dovede napsat výborný song. Zářným příkladem je asi moje nejoblíbenější Slowhandova skladba Let It Grow. Citlivé, křehké, ale přesto neobyčejně silné. Obzvlášťe žeru procezenou repliku "love is lovely".

Obecně mi přijde, že 461 Ocean Boulevard je o dost lehčí a introvertnější počin než debut. I když Mainline Florida je přesně v duchu desky první a pyšní se nakvákanou kytarou, ženskými vokály a šlapajícími bubny.

Je asi zbytečné upozorňovat na hitovou předělávku Marleyho I Shot the Sheriff, ale určitě se sluší upozornit na velmi decentní přání s názvem Please Be With Me.

Kolem a kolem řadím 461 Ocean Boulevard k nejlepším Claptonovým deskám a od plného počtu tuto desku dělí v mém hodnocení jen ten pověstný fous.

**** a 1/2

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - 461 Ocean Boulevard
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


Nick Cave & The Bad Seeds - The Good Son
2007-09-12

Nick Cave & The Bad Seeds / The Good Son

4 stars

The Good Son je deska, která je v mé hudební sbírce již od samého počátku.

Tohle cd si kdysi koupil můj tatík (mimochodem poslouchá country) a naší drahé rodině představil pana Nicka Cavea. Nevím, jak se o Nickovi dověděl, ale každopádně přinesl domů několik jeho cd. Jedním z nich bylo i Nick Cave & The Bad Seeds – The Good Son, ale vzhledem k tomu, že matička moje drahá miluje Queeny, tak přes Mercuryho zpěv se prostě Cave nedostal.

Pak jsem ale dostal hi-fi věž a mohl jsem si pouštět, co jsem chtěl a tehdy došlo i na The Good Son. Pustil jsem si cd, poslouchal a první skladba se mi vážně líbila, ale druhá se mi vůbec nelíbila a tudíž jsem zkejsl u poslouchání jenom prvního tracku a nic jiného z desky jsem prozatím nezaslechl.

Jenomže to mi takhle jednou ujelo, nějak jsem přetrpěl druhou skladbu (pozn. tehdy mi bylo tak 12 a ještě jsem netušil, že čím méně poslouchatelná hudba, tím větší umění:) a zjistil jsem, že další skladby jsou docela dobré, a tak se Nick Cave spolu s Queeny a Red Hoty stal mým oblíbeným autorem na další roky dopředu. Desku The Good Son jsem pochopitelně již poslouchal celou a dokonce jsem ji měl tak rád, že jsem ji přinesl na hodiny hudební výchovy. Jaké byly reakce si nepamatuju, jen vím, že jsem pouštěl The Weeping Song.

Hudebně vzato je The Good Son přeci jenom jedna z těch lehčích Cavových desek. Obzvlášť ve srovnání s předchozí Tender Prey. Máme tu dva jasné hity, lkající duet Cave a Bargeld The Weeping Song a baladickou The Ship Song, které najdete i na bestofce. Dřív jsem nejvíce sjížděl úvodní pop/rockovou kytarovku Foi Na Cruz, ale postupem času se mezi mé nej tracky zařadila kdysi neposlouchatelná dvojka The Good Son s téměř až gospelovým úvodem a běsnícími slokami. Za pozornost stojí také decentní smuteční Sorrow's Child nebo The Wittnes Song, která ukáže, že i zde Cave to umí pěkne o podlahy rozpálit. No a konečná Lucy? Jemná, lkavá, prostě typický baladický Cave.

Celkově je The Good Son velmi dobrá deska, která přimíchala do Nicovy tvorby něco toho pop/rocku a není to vůbec špatné. Ono taky u Cavea se nedá moc šlápnout vedle, málokdo má tak vyrovnanou produkci.

****

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - The Good Son
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds


Pop, Iggy - The Idiot
2007-09-11

Pop, Iggy / The Idiot

4 stars

Kdo by čekal, že punkový taťka v roce punku natočil desku, kterou by se chtěl rovnat svým následovníkům, tak bude krutě zklamán.

Pomalé tempo, hodně zkreslené kytary, které však nedrtí pádivý doprovod, ale spíš vybrnkáváním podkreslují už tak tak dost dekadentní atmosféru. Přidejte místy velmi monotónní basovou linku, střídmé bicí, temný syňtákový podkres a Popův lety notně prochlastaný chlast. Daleko víc, než punkem to zavání něčím post-punkovým až lehce gotickým.

Co se týče skladeb, tak je to pozoruhodná sestava. Temně funková Sister Midnight, dusavá a dusná Nightclubbin', Funtime evokující mi Velvety ve White Light, hitovka China Girl, která je rozhodně lepší, než disco Bowie a nakonec strojově nehostinná Mass Production s industriálními klávesovými nájezdy. Moc lákavá kolekce. Akorát saxíkovou nic neříkající Tiny Girl si mohli hoši odpustit. Na tuhle fošnu se vůbec nehodí.

Dávám sice ****, ale je to **** a 1/2.

» ostatní recenze alba Pop, Iggy - The Idiot
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy


Nick Cave & The Bad Seeds - Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus
2007-09-11

Nick Cave & The Bad Seeds / Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus

5 stars

Snad na vydání žádné jiné desky jsem nebyl tak nažhaven, jako na Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus. Po těžce prokaučované Nocturamě odešel můj oblíbenec Blixa Bargeld a já se moc bál, co s Bad Seeds bude. A ještě 2CD, takový nelehký projekt.

A hned první skladba byla šokem i úlevou zároveň. Žádné lkaní, žádná melancholie... Get Ready For Love je hrubá vypalovačka jak někdy z konce 80.let, kdy byl Cave ještě pořádnej undergroudnovej šílenec. Geniální tahem se ukázalo být angažování gospelového sboru, který nejen tuhle, ale i všechny ostatní skladby, kde se vyskytuje, posouvá do nebeských výšin. Spojení rocku a gospelu tu funguje na jednotku s velkou hvězdičkou.

Nick ale řádí celý první disk, kde vás nejprve kolébá Cannibal Hymn, aby vás následně trošku postrašil zlou a bluesem načichlou Hidding All the Way. Chcete vidět, jak to ten sbor umí pořádně vohulit? Ok, There She Goes My Beautiful World - nadpozemské. Trošku pop-rockem nám zavoní první singl z desky Nature Boy, ale tahle skladba je přesně to, co si představuju pod pojmem kvalitní alternativní pop-rock. První desku uzavírá hodně psycho Fable of the Brown Ape, kvůli které rozhodně nemůže Caveovi nadávat do popu.

Jak začalo Abattoir Blues zběsile, tak začíná The Lyre of Orpheus v poklidu a to pouze klidným zpěvem (téměř recitováním) ze kterého se vyklube další takové Caveovské blues při kterém je ideální pokyvovat hlavou a s kapelou naříkat: „Oh Mama“.

A teď se přátelé (i nepřátelé) podržte… Nick Cave nikdy nebyl žádný humorista a veselou písničku byste u něj hledali velmi obtížně a o nějakém pozitivním náboji nemůže být ani řeč. Ve stejném duchu se nese i toto dvojalbum… Ale je tu jedna výjimku a tou je „veselý song“ Breathless. Je to snad jediná skladba z dílny Nick Cave u které mám pocit jakéhosi veselí či pohody. Ale je to výborná skladba a vřele doporučím i klip ve kterém excelují animovaní zajdové a lišky.

Naopak další dvě skladby Babe You Turn Me On a Easy Money se nesou ve stylu starších desek a nesou typický Caveův rukopis, ale o vykrádání sebe sama se zde fakt mluvit nedá. Supernaturally se na vás opět vrhne s obrovskou energií a je jedinou výjimkou z poklidnějšího tempa druhého disku. Určitě se zmíním i o závěrečné skladbě celého dvojalba O Children, která je zároveň nejdelší skladbu na dvojalbu, ale rozhodně to není taková ta nudná dlouhá dojezdovka na konec, ale působivá pomalá balada s parádními vokály.

Nick Cave má můj obdiv. Čekal jsem ledacos a trochu jsem se bál, jak to bez Blixy bude vypadat, ale naštěstí jsem navýsost spokojen. Gospelový soubor dal Caveově muzice nový rozměr a Cave prokázal, že má stále talentu a inspirace na rozdávání. Navíc potvrdil, že stále patří mezi skladatelskou špičku a že tak obtížní projekt, jakým je dvojalbum, zvládá s přehledem. To že jsem nevyjmenoval a blíže nerozpitval všechny skladby (je jich celkem 17) rozhodně neznamená, že nejmenované skladby jsou nějaké špatné nebo obyčejné – to fakt nejsou. Rozhodně se zde také nevyskytuje nešvar mnoha dvojalb a to, že místy nudí a deska, která by vznikla jejich smrsknutím na jednu, by byla neskonale lepší a kompaktnější.

Zcela jistě jeden z nejlepších počinů Nicka Cavea a jeho boys. Už se těším, co bude příště. Tenhle pán ještě do důchodu rozhodně nepatří.

***** - Že já blbec nejel na to Love Planet, kde hrál s tím sborem... Blbej nedostatek financí...

» ostatní recenze alba Nick Cave & The Bad Seeds - Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus
» popis a diskografie skupiny Nick Cave & The Bad Seeds


Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
2007-09-11

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets

4 stars

A Saucerful of Secrets je poněkud schizofrenní deska, která odhaluje kapelu na rozcestí, které ukazuje drogovou cestu ke skřítkům ala Piper at the Gates a nebo pěšinu do temnějších psychedelických vod, kde už pro nějakou hravost a naivitu není zas tolik místa.

Desku otvírá Let There Be More Light s pozoruhodným kytarovým intrem, plíživým zpěvem a hymnickým refrénem. Závěr pak tradičně patří psychedelickému běsnění.

Prvním autorským příspěvkem klávesisty Ricka Wrighta je pak dvojka Remember a Day ke které jeho lehký a jakoby zasněný vokál skvěle sedí. Jasná hitovka téhle desky, která však spíše spadá do Barrettovského pojetí Floydů. (koneckonců taky vznikla při nahrávání první desky, i když byla později přepracována)

Další parádní floydovskou skladbou je již zmíněná Set the Controls for the Heart of the Sun s šeptavým Watersovým zpěvem a mystickou atmosférou. Nick Mason se zde také konečně pořádně vyblbne na ty svoje škopky.

Po těchto třech, místy až mystických písních, vás z drogového oblaku lví silou, letem sokolím vykopne Corporal Clegg. Acid rockově znějící Watersův počin s tématem války, který ozvláštňuje dechový nástroj kazoo v rukách Davida Gilmoura. Tenhle song se mi jeví jako solidní úlet a hodně velký návrat někam před první desku. A vůbec, prostě mi přijde spíš jak z nějaké experimentální desky The Beatles. Každopádně skladba to rozhodně není špatná.

Naopak titulní, téměř 12 minut dlouhá A Saucerful of Secrets je z mého pohledu nudná instrumentálka, která dnes již posluchači nemá moc nabídnout a buď jsem nepochopil umělcův zájem a nebo tomu nerozumím.

K slabším kusům také patří další Wrightův výtvor a to See Saw, která hraje na podobnou notu jako Remember a Day, ovšem již zcela ne tak povedeně. Z mého pohledu příliš utahané.

Co však barrottofily (třebas mě :) rozhodně potěší je závěrečná skladba Jugband Blues, která je poslední autorským příspěvkem Bláznivého démanta do tvorby Pink Floyd. Skladba se sice snaží znít vesele a nějak tak cítíte, že sranda tentokrát není hlavní hvězdou večera. Konečně, i text je plný hořkosti a vyjadřuje rozrytý stav Barrettovy mysli. Song to je ale skvělý a za pozornost jistě stojí i účast kapely Armády spásy uprostřed skladby.

Celkově za slabší ****. A Saucerful of Secrets je sice deska s Barrettem, ale bez Barretta. Zkrátka, rozpolcená záležitost.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Led Zeppelin - II
2007-09-11

Led Zeppelin / II

5 stars

Zatímco první vzducholoď ještě plápolá, tak pánové opět startují. A let je to neskutečný, pro kytaristu až neuvěřitelný. Kde sebral Page takových riffů za tak krátkou dobu? To si je dobu syslil v šupleti? :)

Nevím, co bych dodal. Skvělá muzika, skvělí muzikanti, pro mě nejvíc nejlepší LedZep. Není třeba slov, je třeba to slyšet.

***** - Pohodáři na obalu vypadají, že vůbec netuší, jak je tohle explozivní matroš.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Yardbirds, The - Five Live Yardbirds
2007-09-10

Yardbirds, The / Five Live Yardbirds

4 stars

Takhle to vypadá, když se hraje s nadšením.

Yardbirds mám sice nejraději s Beckem, ale koncert s Claptonem má své neopakovatelné kouzlo. Nejedná se sice o nějakou precizní nahrávku, přeci jenom je to živák a jsou to mlaďoši, tudíž je to blues pěkně od podlahy. Žádné lkající táhlé smutné melodie.

Možná vás překvapí, že se mi daleko víc, než Claptonova kytara, líbí Relfova harmonika (obzvlášť v skvěle odzpívané a zahrané I'm a Man), která mi k tomu jejich tehdejšímu soundu pěkně sedne. No a entuziastické publikum? Nadšené ječení, klubová atmosféra, prostě půlka 60. let.

CD verze navíc přináší rovných 10 bonusových skladeb s klasikami typu I Wish You Would nebo moji oblíbenou A Certain Girl.

No já to vidím na ****, holt takovéto živáky si dám rád.

» ostatní recenze alba Yardbirds, The - Five Live Yardbirds
» popis a diskografie skupiny Yardbirds, The


Bowie, David - David Live at the Tower Philadelphia
2007-09-10

Bowie, David / David Live at the Tower Philadelphia

2 stars

Zklamání. Skoro se mi nechce psát nic víc. On už děsivě vzhlížející Bowie z obalu dává naznačit, že vše není úplně v pořádku. Mám živé desky velmi rád a dobrý živák dovedu vynášet do nebe. A kdo by si víc zasloužil moji chválu, než David Bowie na konci období, které mám z jeho tvorby nejraději?

Žel Davide zklamals. Asi už těch drog bylo trochu moc, nevím proč, ale tohle není dokument o síle Bowieho tvorby 70.let. Ačkoli je dvojcd poskládáno ze samých hitů, tak jako ohromující záležitost to prostě nefunguje.

Bowie mi místy připadá, že ho to vůbec nebaví, energie je ta tam a ani mohutná doprovodná síla rozhodně nehraje ze všech sil. Za nejhorší skladbu považuji utahanou verzi All the Young Dudes a obecně je první disk takový nemastný neslaný. Až Cracked Actor začíná mít grády, ale ani druhý disk není rocková smršť, i když Jean Genie šlape výborně. Kdo si zaslouží pochvalu? Earl Slick. Ronson dostal zdatného nástupce a možná je tím, že na kytary jsem zatížen, ale Slick mi přijde, jako jediná hnací síla tohohle živáku.

Nevím, jak to působí na vás, ale já jsem zklamán. Takový materiál si zaslouží lepší živý set, takže zřejmě zůstanu u poslechu Ziggy Stardust And The Spiders From Mars The Motion Picture.

** - Dlouho jsem váhal, jestli ** nebo ***, ale prostě to na ty *** nevidím. Ach jo...

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Live at the Tower Philadelphia
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - The Man who sold the World
2007-09-10

Bowie, David / The Man who sold the World

4 stars

Natočit první tři desky a předvést v nich takový rozptyl jako Bowie, to se teda jen tak nevidí.

Man Who Sold the World je jedním z nejrockovějších počinů, co Bowie natočil a velkou roli na tom má excelentní kytarista Mick Ronson, který je snad poprvé (a myslím, že i naposled) na celé desce výrazně přítomný a nespoutaný a je to právě jeho kytara, které hodně dělá hard-rockový sound. Opravdu netuším ke kterému kytaristovi bych jeho jedinečný styl připodobnil... Prostě Ronson :)

Deska neobsahuje žádné extra výrazné singlové zářezy, největší sklony k tomu má titulní skladba, ale celkově je vše pevně do sebe zaklesnuté. "Prodavač světa" se tak podobná pochmurnému monolitu, který místo vzletných rockových kompozic a pop/rockový vypalovaček vytváří hodně dusnou atmosféru plnou kouře, černých mraků...

**** - Velmi neobvyklá, temná rocková tvář mr. Bowieho...

» ostatní recenze alba Bowie, David - The Man who sold the World
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


10cc - 10cc
2007-09-08

10cc / 10cc

4 stars

Když se ve skupině sejdou hned čtyři výrazní autoři, kteří mají talent na psaní pop/rockových hitů, tak to v lepším případě může dopadnout jako u debutu 10cc.

Naprosto souhlasím s mct, že řazení cd verze je vysloveně nešťastné, protože tematicky podobné parodie 50. let Donna a Johnny Don't Do It příliš nevyzní. Jste-li mp3 fandové, tak doporučuji skladby řadit, jako na LP. Btw. vždycky jsem si při poslechu Donny říkal, jestli to pánové zvládli na koncertech zazpívat čistě. Odpovědí může být uši rvoucí verze v In Concert.

Deska je ale udělaná velmi slušně a každého fandu inteligentního pop/rocku musí potěšit. Takové šlehy jako Rubber Bullets nebo Dean and I je prostě radost poslouchat. Což teprv sarkastická lehounce avantgardní The Hospital Song...

Každopádně je 10cc velmi silná sestava skvěle sezpívaných songů, které fandu pop/rocku zcela jistě potěší. Když mám chuť na tuhle muziku, tak spolu s ELO, Tubes a Supertramp je 10cc horký kandidát na přehrání.

**** - Jak jsem již řekl, zábavný inteligentní a skvěle otextovaný pop/rock.

» ostatní recenze alba 10cc - 10cc
» popis a diskografie skupiny 10cc


MC5 - Kick Out the Jams
2007-09-07

MC5 / Kick Out the Jams

4 stars

Kick Out the Jams, motherfuckers!!!! Při tomhle pokřiku mám vždycky chuť prohodit svoji malou televizku skrz okno. Naštěstí se ovládám. Zatím. :)

Brutální, syrová fošna. Muzika místy ostrouhaná ne na kost, ale na kostní dřeň. Vše nařvané, ohulené, sršící energií, drtící slabé povahy. Kick Out the Jams je pekelný nářez.

MC5 se s tím vůbec nemažou a i nevinné blues Motor City Is Burning dostává patřičnou chuligánskou atmosféru a to nemluvím o psychopatickém psychedelickém kousku Starship.

Výtka. Politický podtext, fuj fuj... To nemám rád a proslovy typu "brothers and sister, bla bla bla..." prostě musím přežít.

Ale jinak je to řežba největšího kalibru, která by neměla ve sbírce správného výtržníka chybět a některé dobové hard kapely jsou v porovnání s MC5 nevinní popíci.

Poslouchat zásadně nahlas. :)

****

» ostatní recenze alba MC5 - Kick Out the Jams
» popis a diskografie skupiny MC5


Move, The - Move
2007-09-05

Move, The / Move

4 stars

The Move je moc zajímavá sixties muzika. Takový psychedelický pop ozvláštněný hrátkami fousáče Roye Wooda.

Celá deska je nesmírně chytlavá a servíruje jeden lepší song za druhým. Pravda, nejedná se o nějaké psychedelické experimentální orgie, Wood se docela drží zkrátka, ale sem tam mu ulítne nějaký ten smyčec popř. jiný zábavný zvuk, který naznačuje tvorbu budoucí.

Deska je to barevná avšak soudržná a čichám čichám různé vlivy. Místy na mě hlaholí popík ve stylu Hollies, pak ale přijdou elektrické kytary a zavoní The Who někde v dobách Who Sell Out, když tu najedou, kde se vzal tu se vzal, už mi v přehrávači kroutí boky mr. Presley.

Ovšem The Move nejsou žádný plagiát a je opravdu záhodno si je poslechnout. Máte-li rádi trošku zvláštní sixties pop pajclý trochou psychedelie, tak neváhejte.

****

P.S. Doporučuji CD vydání, které obsahuje plných 16 bonusových skladeb, které z části tvoří nějaké ty dobové singly (obzvláště hitovka I Can Hear the Grass Grow stojí za to) a také stereo mixy a alternativní verze některých skladeb.

» ostatní recenze alba Move, The - Move
» popis a diskografie skupiny Move, The


Wizzard - Introducing Eddy & The Falcons
2007-09-04

Wizzard / Introducing Eddy & The Falcons

3 stars

Roy Wood mává svým plnovousem do rytmu a retro rock and rollová dechovka se rozjíždí.

Introducing Eddy & The Falcons není taková šílená smršť, jako předchozí Wizzard Brew, ale některé její prvky přejímá. Především jde o starý dobrý rock and rollový rytmus, který podkládá hromadou smyčců a kde je velký prostor pro exhibice kytary a piana.

Někdo by možná mohl nabídnout, že Wood zde pouze vykrádá dávno použité postupy Chucka Berryho z 50.let či přebírá osvědčený cajdákový feeling sladkých tenorů té doby, ale to bychom Wizzard křivdili. Wizzard zní totiž velmi svébytně a i když se to všechno tváří hrozně vážně, tak někdy uvnitř té vší retroaktivity cítím mohutný čarodějův smích. :)

Nástrojové osazení je výtečné a obzvlášť klavír dovede rozpoutat hotovou klávesovou horskou dráhu. Mohutný "spectorovský" zvuk je u Wooda samozřejmostí, takže se rozhodně nedá říct, že by deska měla nějaká bíla místa. Spíš mám občas pocit, že mě to množství dechů i přes reproduktor přizabije. :)

Dvojka od Wizzardů není žádné přelomové dílo, ale spíše velmi chytře udělaná pohodová deska těžící z odkazu 50.let a počátku 60. let způsobem velmi půvabným. Chcete-li zlepšit náladu, dát si do repráků něco příjemně uhánějícího, tak s Introducing Eddy & The Falcons rozhodně nemůžete šlápnout vedle.

***

P.S. Zajímavé bonusy. Taková Nixture, které vládne flétna, zní hodně newizzardovsky. Ale u Wooda se holt téměř vždy dočkáte nějakého toho překvapení.

» ostatní recenze alba Wizzard - Introducing Eddy & The Falcons
» popis a diskografie skupiny Wizzard


Smith, Patti - Horses
2007-09-04

Smith, Patti / Horses

5 stars

Potemnělé spojení špinavého rock and rollu s prokletou poezií, taková je prvotina Patti Smith s názvem Horses.

Desku otvírá strhující úprava Gloria s autorskou předehrou In Excelsis Deo a legendární replikou: "Jesus died for somebody sins but not mine". Track strhující od začátku do konce, umocněný klasickým spellingem G-L-O-R-I-A.

Co se coverů týče, tak opravdový zářez je punková verze My Generation, kde hoši z The Who vypadají po poslechu od Patti, jak parta uťáplých pudlíků a text "I don't need that fucking shit", tak to je přesně punkový přístup.

Zmíním i Pattin specifický zpěv, který sice není zrovna z konzervatoře, ale do zaplivaných klubů se skvěle hodí.

Z tracklistu ještě upozorním na gradující hypnotickou Land a lehounkým klavírem nastupující rockec Free Money.

To byly jen takové moje oblíbené, nedělejte z toho závěr, že se jedná o jediné skvělé skladby. Horses je totiž deska, která má své místo v historii pevně zajištěno. 10 z 10 proto-punkerů doporučuje Horses, jako zásadní dílo Patti Smith a jednu z nejlepších desek poloviny 70. let.

*****

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Horses
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti


Bowie, David - Space Oddity
2007-09-03

Bowie, David / Space Oddity

3 stars

Pompézní folk-rock, tak nějak na mě působí Space Oddity. Možná to vypadá jako divné spojení, ale v případě Bowieho by vás již nemělo nic překvapit. :)

Bowie se drží silné melodiky a netlačí příliš na pilu, ale ostatní muzikanti dovedou spustit téměř až orchestrální doprovod. Výsledkem je tak pozoruhodná směska, kterou nejlépe ilustruje gradující Memory of Free Festival s davovým skandováním v druhé části. Festival se spolu s titulní skladbou a poměrně bizarně rozvleklou Cygnet Comitee může směle řadit k zlatému fondu mr. Bowieho.

Celkově vzato je Space Oddity přeci jenom ještě hledačským dílem, které však má svoje nesporné kvality a ukazuje Bowieho zase v jiném světle. Půvabná deska na pomezí popu/rocku/folku má u mě *** a velké významné plus. Přeci jenom mám u Bowieho mnoho jiných, větších favoritů.

P.S. Nejlepší způsob, jak si vychutnat skladbu Space Oddity je video Ziggy Stardust And The Spiders From Mars The Motion Picture. Tam je podaná způsobem, který rve srdce. Nevidím se, že některé dívky v obecenstvu brečí.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Space Oddity
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - Aladdin Sane
2007-09-02

Bowie, David / Aladdin Sane

5 stars

Že si Bowie nasadil Ziggy Stardustem laťku nehorázně vysoko je zřejmě nevyvratitelné, a tak se nabízí otázka, zda po geniálním díle musí zákonitě přijít pokles kvality.

Kdepak, nemusí a Aladdin Sane jest toho zářným příkladem. Posun oproti Ziggymu není drastický, ale stále ještě lehce akustické prvky střídá plně elektrický zvuk, který Bowie ještě přitvrdil popř. přidal nějaké ty experimentálnější prvky a místy na mě trochu dýchají Roxy Music.

Největším hitem je asi stokrát vyvařeným kytarovým riffem podložená Jean Genie, ale taková Cracked Actor, to je panečku nářez, pěkně v Bowieho stylu. No a to ještě nemluvím o parádním coveru Let's Spend the Night Together. Bowie ale zná i kabaret, což mistrně prokazuje v Time.

Další z Bowieho klenotů, Ziggy Stardust a glam-rock stále při síle, to nemůže dopadnout jinak, než za plný počet. *****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Aladdin Sane umístila na 277. místě.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Aladdin Sane
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Roxy Music - For Your Pleasure
2007-09-02

Roxy Music / For Your Pleasure

4 stars

Nevím, jak to Ferry udělal, ale oproti debutu se mu podařilo uklidit Ena daleko více do pozadí. Jestli je to dobře? Raději posuďte sami.

For Your Pleasure je daleko víc uhlazená než debut. Eno již nerozrývá Ferryho snahy a bublá si raději někde v pozadí, spíše dotváří atmosféru, než že by se vydával do nějakých velkých výjezdů. Výjimka potvrzující pravidlo je třebas poskakující The Bogus Man nebo skvělé klavírní hrátky a "šepot duchů" v titulní skladbě.

Jestli bylo na debutu několik výrazných singlů, tak tady jsou tyto dva. Pianistická vypalovačka Do the Strand a Editions of You. Ostatní skladby již tolik nevyčnívají, ale tvoří velmi přijemný avantgardní pop/rockový celek, který se poslouchá moc dobře.

Takže, deska tak trochu na půl cesty mezi obdobím s Enem a čistě Ferryho Roxy Music. Přesto skvělá záležitost. ****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska For Your Pleasure umístila na 394. místě.

» ostatní recenze alba Roxy Music - For Your Pleasure
» popis a diskografie skupiny Roxy Music


Queen - Innuendo
2007-08-31

Queen / Innuendo

4 stars

Nevím jak to bylo na přelomu 80. a 90. let, ale po ušmudlané Miracle se muselo Innuendo jevit jako naprosto nečekaný počin. Ony celé 80. jsou pro mě u Queen vcelku průměr, ale s novým desetiletím je vše špatné odpuštěno.

Innuendo je prostě deska, která dovede chytnout za srdce, hrábnout do duše... Když hřmí titulní skladba, tak mi vždycky běhá mráz po zádech a stejně tomu je i u závěrečné Show Must Go On se zdrcujícím závěrem, která by jistě donutila k slzám i takového drsňáka, jako je Chuck Norris.

Na Innuendu je hodně skladeb, které mám rád, ale zmíním hlavně našláplou vypalovačku Headlong, skeptickou Don't Try So Hard a nebo velmi solidní tvrďárnu The Hitman.

Žel i chybky se najdou a tituly jako Delilah popř. tradiční Taylorova šílenost Ride the Wild Wind mi zrovna pod nos moc nejdou, ale i přes ně považuji Innuendo za více než důstojnou tečku za působením skupiny Queen ve své klasické sestavě. Z desek vydaných v 80. a 90. letech patří s The Game suverénně k tomu nejlepšímu.

Trošku slabší ****.

» ostatní recenze alba Queen - Innuendo
» popis a diskografie skupiny Queen


Led Zeppelin - I
2007-08-31

Led Zeppelin / I

5 stars

První ze svaté zeppelínovské čtveřice bezesporu patří mezi nejzásadnější debuty historii a mezi nejzásadnější desky obecně.

Deska všehovšudy velmi známá, a tak snad není třeba nějak blíže komentovat, ale tak jen pár poznámek. :)

Přiznám se, že moc nemusím Your Time Is Gonna Come. Má sice vlezlý skandovací refrén, pěknou předehru na varhany a akustické vyhrávky, ale to ani ono mě nezbaví pocitu, že na tuhle poměrně syrovou desku se tenhle song moc nehodí.

No a druhá poznámka. LedZep I bývá často oslavována jako stěžejní dílo, které posunulo rock o kus dál. Určitě ano, ale pro mě zůstává tou první stěžejní deskou, která měla sunout rock někam dál velmi podobná (a nutno poznamenat, že starší) prvotina Jeff Becka Truth. Škoda, že oproti LedZep I se těší nesrovnatelně menší popularitě. Ale tak to už v muzice bývá...

Plný počet. Zde není, co řešit... *****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Led Zeppelin I umístila na 29. místě.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


T. Rex - Prophets Seers and sages, the Angels Of The Ages
2007-08-31

T. Rex / Prophets Seers and sages, the Angels Of The Ages

3 stars

Druhá deska T.Rex je sice jen o pár měsíců mladší, než debut, ale přesto tu určitý posun vidím.

Nejedná se sice o nic zásadního, páteří desky jsou stále velmi obskurní psychedelicko-folkové popěvky, které většinou oplývají pouze doprovodem akustické kytary a bubínků. Jenomže hoši tentokrát všechno zřejmě nevymýšleli ve studiu, což sice ubralo spontánnosti, ale naopak už mám pocit, že mi před očima nelítá tisíce barev, které mám problém registrovat.

Prophets už působí trošku vyzráleji a mám dojem, že Bolan a Took už stojí pevněji v kramflecích. No ale opět zopakuji, že na tuhle muziku musí mít člověk žaludek, protože Bolanovi fantaskní popěvky rozhodně nejsou žádný mainstream, i když z této desky pochází jedna z nejznámějších skladeb z folkové éry T.Rex Deboraarobed.

Mně deska dneska sedla a za špatnou ji nepovažuji, takže oproti jedničce přidám jednu hvězdu. ***

» ostatní recenze alba T. Rex - Prophets Seers and sages, the Angels Of The Ages
» popis a diskografie skupiny T. Rex


Harrison, George - Wonderwall music
2007-08-31

Harrison, George / Wonderwall music

1 stars

Poněkud schizofrenní materiál. Harrison jakoby se nemohl rozhodnout, jestli bude hrát na psychedelickou experimentální strunu anglického ražení nebo se plně oddá svým Indům a jejich sitárům.

Takže v praxi to vypadá, že si říkáte: "Dobře, takže jedeme indickou world music, bude to fajn..." a najednou buch ho, elektrická kytara, vazbení, echa... Koukáte jak vejr. Aspoň já houkal, pardon koukal.

Ono není se sice čemu divit, když byla deska nahrávána na dvou zcela odlišných místech s cela odlišnými lidmi, ale trochu té kompaktnosti by vážně bodlo, Popřípadě desku rozdělit na anglickou a indickou část.

Sice pestré, ale nesourodé a zmatené...

George Harrison je můj oblíbený Beatle, ale až zas někde budu hájit jeho genialitu, tak tuhle desku raději někam schovám.

Jako soundtrack možná, ale film jsem neviděl, a tak mi to nic neříká, takže "jen pro kompletisty". *

» ostatní recenze alba Harrison, George - Wonderwall music
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Santana - Santana
2007-08-30

Santana / Santana

4 stars

Trocha blues-rocku na kterém je naroubovaná pekelná latinskoamerická rytmika, tak to bych asi popsal jedničku od Mexikána Santany.

Těžiště desky je spíše v instrumentálkách, což potvrzují stěžejní rytmické orgie Jingo a především hypnotická Soul Sacrifice, kde nevím, jestli mám oslavovat perkuse, klávesy nebo kytaru. Inu, stačí se mrknout na památné vystoupení na Woodstocku. To je panečku řežba.

Dáváte-li raději přednost zpěvu, než čisté nástrojové produkci, tak doporučím Evil Ways, i když na živáku s Buddy Milesem je ještě o pár řádu lepší.

Santana je sice skvělý kytarista, ale není to jenom o kytaře. Jeho band jsou totiž muzikanti první kategorie a rozhodně nestojí ve stínu svého leadera. Obzvlášť ty klávesy a zběsilá conga. Jo, jo... Fešné...

Debut Santany řadím mezi to nejlepší, co od něj znám (celou diskografii ještě v uchu nemám, ale postupně napravuji :) a pokud si chcete pustit trochu Mexika do svého přehrávače, tak není důvod tuto desku opomíjet.

****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Santana umístila na 150. místě.

» ostatní recenze alba Santana - Santana
» popis a diskografie skupiny Santana


Slade - Beginnings
2007-08-30

Slade / Beginnings

3 stars

Často se to nestává, ale stane se, že mě nějaká kapela dovede pořádně napálit. Už si tak myslím, že ji docela znám a mám naposlouchanou a tu najednou se zjeví titul, který mě šmahem vystaví tvaří v tvář mé pošetilosti. :)

Osobně mám Slade docela rád a s klidem si dám jak jejich místy až vesnické pojetí muziky na Alive, i hopsavý glitterový hard-rock, i eighties rádiové smažby, ale Beginnings jsou jak z jiného světa.

Slade nám předvádějí kupu coververzí, ale kombinují způsobem velmi odvážným. Máme tu nářez Born to Be Wild, nařvanou psychedelii Journey To the Centre of Your Mind, něžnou, ale hopsáním navoněnou Martha My Dear, zasněnou Pity the Mother, zajímavou původní instrumentálku Genesis, další vlastní, tentokrát blues Roach Daddy.... Holder dokonce místy nezpívá, jak kdyby si krk prohnal pilníkem. No, co si budeme podívat, skoro to vypadá, jak kdyby si Slade chtěli střihnout něco tak rozmanitého jak White Album či co. :)

No pánové, na začátek to není vůbec špatné i když se mezi mé oblíbené Slade desky asi nezařadí, tak se k ní klidně zas s chutí po čase vrátím.

Zcela jiní Slade, než byste čekali mají u mě poctivé ***. Dobrá deska, překvapila.

» ostatní recenze alba Slade - Beginnings
» popis a diskografie skupiny Slade


Queen - The Miracle
2007-08-30

Queen / The Miracle

2 stars

80. léta se podle mě Queenům moc nevyvedla a ani jejich poslední deska této dekády se rozhodně nedá označit za zázrak.

Queen sice oprášili kytary a nahodili jakožedrsný zvuk, ale ty osmdesátkové bicí a klávesy to strašně shazují. Proto mám na Miracle radši takové dobové rádiové hitovky, které jsou takové.. no... prostě fajn . :) Do této kategorie spadá titulní Miracle a The Invisble Man následované o fous tvrdšími I Want It All a Breakthru.

Ale jinak nic moc, přátelé a kamarádi. Nějak si radši pustím Greatest Hits 2, kde mám tyhle fláky po kupě s jinými a neruší mě zbytek ze kterého vystupuje např. vskutku žalostná My Baby Does Me.

Ne, ne... Ač sympatizant s monarchismem, tak takovouhle královnu ne. Těžký průměr hodnotím ** a půl a abych ji odlišil od těch dobrých, tak zaokrouhlím dolů.

P.S. Klipy, to je síla téhle desky, především Miracle a Breakthru stojí za to.

» ostatní recenze alba Queen - The Miracle
» popis a diskografie skupiny Queen


Hunter, Ian - Ian Hunter
2007-08-30

Hunter, Ian / Ian Hunter

4 stars

Že v nejlepším se má přestat si zřejmě řekl Ian Hunter, když opouštěl Mott the Hoople. Obzvlášť poslední dvě studiové desky mám hodně rád, a tak jsem byl moc zvědav na to, co pan Lovec ukuchtí na své první sólovce.

Pro fandu Mott the Hoople musí být deska Ian Hunter velmi příjemné pokračování nastoleného trendu a Ian jasně ukazuje, že pravým nástupce "motla" není torzo Mott, ale právě on.

Hned první song je klenot, Once Bitten Twice Shy je efektně narůstající rytmický rocková šleha, která zvedá se sedadel a nutí si prozpěvovat chytlavé "once bitten, twice shy". A i další kusy stojí zato, i když jsou často v podobném duchu, kdy se kapela pozvolna rozjíždí, aby postupem času spustila na plné pecky a Hunter na nás vychrlil nějaký bombastický refrén (třebas It Ain't Easy When You Fall) popř. dramatickou instrumentální vložku.

Jinak obecně, Hunter má svůj nezaměnitelný styl zpěv, místy vášnivý, místy trochu naříkavý ve stylu Bryan Ferryho, ale bezesporu originální. Kapela také hrají více než dobře a fandové nervní kytary Mick Ronsona budou jistě tleskat nadšením.

Pustím se tedy do hodnocení. Velmi důstojný nástupce Mott the Hoople, kdo je má rád, bude mít rozhodně rád i tuhle desku. ****

» ostatní recenze alba Hunter, Ian - Ian Hunter
» popis a diskografie skupiny Hunter, Ian


Clapton, Eric - Eric Clapton
2007-08-30

Clapton, Eric / Eric Clapton

4 stars

Poté co vložíte cd do přehrávače (pustíte winamp atd.), tak vás možná hned první tóny desky zarazí. A vskutku… Neznalý posluchač by po instrumentální skladbě Slunky mohl klidně přijít k názoru, že se deska bude pohybovat v lehce najazzlém duchu s funky prvky, kde prim bude hrát velká improvizace.. No.. něco na tom bude, ale pravdě blíž bude spíš názor, že Slunky je (v rámci této desky) trochu zvláštní skladba, plná hraní si s kytarovými efekty (hlavně echem) a pěkně šlapající bicích.

Stěžejní skladby desky však leží zcela jinde než Slunky a na první místo vypíchnu hnedle tři.

Jakožto fanoušek J.J.Calea si Clapton "vypůjčil" jeho skladbu After Midnight a udělal z ní hit. To tam bylo Caleovo pohodové, poklidné hraní. Claptonova verze je pořádná smažba, kterou žene dobře i vhodně umístěná tamburína spolu se skvělým klavírem a výbornými vokály. Takhle by se měly dělat covery.

Druhou skladbou, která na 100% stojí za to je Blues Power. Nenechte se zmást poklidným začátkem, nejde o nějaký pomalý instrumentální počin, ale o výbornou kombinaci blues se soul-funkovým nádechem. Dovolím si upozornit, že obě výše zmíněné skladby najdete i na živáku Just One Night, kde teprv uslyšíte, jak se dají rozbalit na živo.

Do třetice všeho claptonovského je zde poslední song alba s názvem Let It Rain, který však s blues už mnoho společného nemá a hudebně patří někam do pop-rocku. Základem je kytarový riff podloženými klavírními sestupy. Tady se ale fakt musím zmínit o výborném kytarovém sólu, kterému zdatně sekunduje i klavír. Lahůdka, ozvláštněná mírně chaotickým koncem.

Tato svatá trojice stojí nad celým albem a je záhodno si poslechnout minimálně tyhle skladby.

Co se týče ostatního obsahu desky, tak se určitě není za co stydět. Clapton se totiž pohybuje někde mezi blues, funkem, country a popem, což činí z desky mimořádně zajímavou záležitost. Všechny skladby sice k sobě nějak pasují, ale nějak není cítit, že by byly všechny na jedno brdo. Tak namátkou: Lonesome and Long Way Home je nastavena téměř gospelovými prvky v podobě výborně znějícího sboru opakujícího Claptonovo lkaní, jak je chudák sám a daleko od domova. Easy Now je téměř folková záležitost, která zní skoro jak z desky Simon & Garfunkela, Told For the Last Time je naopak záležitost spojující prvky gospelu a country, no a Don’t Know Why je pro změnu načuchlá soulem.

Kdybych měl říct, jestli je deska Eric Clapton dobrá nebo špatná, tak zcela jistě řeknu, že moc dobrá. Clapton se evidentně odklonil od dřívějšího rockového běsnění s Cream a dalo by se říct, že se velmi uklidnil. Tempo není zběsilé, nálada je dobrá, tedy až na to občasné lkaní, jak je na tom špatně, ale to už tak u blues bývá. :) Co se týče zpěvu, tak Clapton nějak netlačí na pilu, ale jeho spíše komornější projev je rozhodně lepší, než kdyby se zde pokoušel o nějakou ekvilibristiku. O kytaře už vážně mluvit nechci (jde přece o Claptona :), a tak se zaměřím na doprovodnou kapelu, kterou víceméně tvoří Delaney & Bonnie & Friends, kde chválím hlavně piano a doprovodné vokály a snad není bez zajímavostí, že Delaney je spoluautorem většiny skladeb.

Kolem a kolem, ****, tuhle desku si dávám rád.

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - Eric Clapton
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


Cactus - Cactus
2007-08-29

Cactus / Cactus

4 stars

Jako fandovi kolaborace Beck, Bogert & Appice padl po čase do mého merku i projekt Cactus a tradičně jsem začal s jejich první deskou.

A vůbec jsem nebyl zklamán. Místy pěkně syrový a explozivní hard rock, který je prokládám teskným blues a nebo naopak se rytmická sekce postaví do pozoru a spustí nefalšované 4/4 boogie. Vše pochopitelně podložené zručnými instrumentálními výkony a označení téhle bandy za superskupinu bych se ani nebál.

Hodně mi tahle muzika připomíná začátky mého oblíbence Jeff Becka se svou Jeff Beck Group se Stewartem za mikrofonem. Koneckonců obě kapely mají u mikrofonu podobného chrchloňe. :)

Z hitů... Určitě Parchman Farm a hodně se mi líbil i Bro. Bill. Vlastně asi k žádnému místu desky nemám nějaké vážné výhrady, takže verdikt sice nebude absolutní, ale **** rozhodně deska snese a tudíž není od věci se stát na chvilku botanikem a zajet si do pouště pro nějaký ten Cactus :).

» ostatní recenze alba Cactus - Cactus
» popis a diskografie skupiny Cactus


White Stripes, The - The White Stripes
2007-08-29

White Stripes, The / The White Stripes

3 stars

Jestli chcete nějakou stěžejní charakteristiku první desky téhle kapely, tak to zřejmě bude jednoduchost a syrovost. Zpěvák, kytarista a skladatel v jedné osobě Jack White má totiž rozhodně rád garážovou muziku, ale taky si ujíždí na syrovém blues a country a nebojí se to všechno smíchat dohromady. K tomu všemu je navíc nezaměnitelný zpěvák, který zpívá hlasem tak přiškrceným, že by se oběšenci měli stydět a ze své kytary dere tak zkreslené zvuky, až máte pocit, že po každé druhé skladbě mění struny či rovnou kytaru.

Nezapomeňte ale že jediným dalším členem kapely je bubenice Meg White, která se teda dvakrát za těmi bicími nepřetrhne a hraje jen když opravdu musí a to pokud možno jen na minimální počet částí jejího bicího aparátu.

Výsledkem je tedy 17 poměrně krátkých skladeb s jednoduchou strukturou, které jsou ovšem až po okraj naplněny brutálním syrovým blues-punkovým feelingem. Je to divné spojení, ale přesně takové jaké hodně můžu....

Tenhle debut ale rozhodně není bez chyb. Chybí mi zde něco, co by skladby od sebe výrazně odlišovalo, protože po poslechnutí desky se měl trochu pocit, že mi hudba projela jedním uchem dovnitř a druhým kamsi za světlými zítřky. Rozhodně ale nechci říct, že by šlo o hudebně plochou desku, protože dojem ve vás rozhodně zanechá jako hrom.. Ale tak nějak kromě dojmu si moc nevybavím nějakou skladbu, kterou bych postavil na piedestal a oslavoval jako 100% hit. Zřejmě je to i zásluha, že na desce je více skladeb, než opravdu zajímavých hudebních nápadu a vyškrtnutí pár skladeb by albu prospělo.

Jasně, že tu jsou silné kousky typu Jimmy the Explorer, Suger Never Tasted So Good nebo I Fought Piranhas a pro zpestření zde figurují dokonce tři nepůvodní skladby: Stop Breaking Down od bluesmana Robert Johnsona, One More Cup of Coffee od Dylana a hodně ujetá verze bluesového standardu St. James Infirmary, ale i přesto přetrvává, že White Stripes zatím spíše hledají co a jak a že si ještě nejsou zcela jistí, co ze svou muzikou zamýšlejí a kam ji povedou. Jediné, co vědí je, že mají vztek, chce se jim řvát a chtějí pořádně ohulit komba a dělat kravál.

Hodně slibná deska, která naznačuje, že White Stripes mohou na současném hudebním moři dělat pořádné vlny.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - The White Stripes
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


Electric Light Orchestra - ELO (No Answer)
2007-08-27

Electric Light Orchestra / ELO (No Answer)

3 stars

Tak tenhle mix pop/rocku s těžkotonážními smyčci mi nikdy nepřišel jako záležitost na první poslech.

Oba hlavní účastníci, Lynne a Wood, sice oba těží z podobných základů, ale každý má tendenci směřovat trochu jiným směrem. Takže zatímco Lynne často bruslí na popovém rybníčku a avantgardní aranže používá jako dokreslení atmosféry, tak naopak Wood se vydal na pořádný hudební hokej a rozehrává to na všechny možné strany.

Celkové vyznění je tak velmi svébytné, kdy se vedle smyčcové bitvy The Battle of Marston Moor (July 2nd, 1644) objeví na Woodovy poměry velmi hravá First Movement (Jumpin' Biz), kterou následně vystřídá rádiovka Mr. Radio z dílny Lynnea.

Jinak nejznámější dílo z této desky je asi úvodní 10538 Overture, kterou doporučuji i na desce coververzí od Def Leppard s názvem Yeah.

A ještě technická poznámka, nevím, jak to bylo, ale z Look at Me Now ta Eleanor Rigby číší až příliš okatě. Ale že by zrovna Wood neměl napády?

Celkově vzato se jedná o velmi originální dílo, přinášející směs rocku a klasické muziky, které se ale nějak mezi moje oblíbence nikdy nezařadilo.

Pro někoho jistě silnější kus, pro mě pouze dobrý - ***.

» ostatní recenze alba Electric Light Orchestra - ELO (No Answer)
» popis a diskografie skupiny Electric Light Orchestra


Hendrix, Jimi - Are You Experienced
2007-08-27

Hendrix, Jimi / Are You Experienced

5 stars

Pozn. hodnotím Cd verzi.

Máte rádi geniální práci s kytarou? Máte rádi podmanivý zpěv, který až nehorázně čpí sexem? Jste fandové muziky ze které táhne LSD? Máte afro? A nemáte Are You Experienced? od TJHE? Zřejmě přicházíte o desku, kterou budete uctívat.

O tom, že je Hendrix fenomenální kytarista, se ani nediskutuje, avšak vězte, že tohle není kytara z konzervatoře, která vás dráždí stupnicemi na 136 způsobů, ale čistá feelingová hra, kde kytara a její tóny srůstají s hudebníkem v jednu bytost. Jasně, vychází se z blues, ale dostáváme pekelný kotlík ve kterém kromě poctivých bluesových licků bublá i kýbl té pravé LSD psychedelie, která na desce vytváří patřičnou atmosféru. Všimněte si i faktu, že Hendrix je velký fanda nejrůznějších kytarových efektů a tudíž místy máte pocit, že nehraje nahrávka, ale že přijíždí sanitka, či že jeho kytara každou chvíli zemře v hrozných bolestech, aby se náhle uklidnila a spokojeně něco zakvákala pomocí wah-wah pedálu.

Abychom jen nechválili Jimiho, tak i Noel Redding (basa) a Mitch Mitchell (bicí) odvádějí solidní kus práce a dávají nám zakusit, jak vypadá takové pořádné power-trio, které to umí pekelně rozbalit.

Jestli hledáte hity, tak těch se nabažíte až až. Začínáme hned první skladbou Foxy Lady, kterou sice otvírá vazba, ale ta se rázem překulí do jedinečného riffu do kterého skanduje doprovod své šeptavé „foxy". Chcete-li skladbu, které vás převálcuje, tak jistě oceníte řinčivou Manic Depression či je libo poctivé klasické blues Red House? Další mega šleha je často přejímaná vypalovačka Fire nebo neuvěřitelným sólem oplývající Stone Free. Největší úspěch však zřejmě u vás bude mít jediná nepůvodní skladba desky, Hey Joe, kterou Hendrix začal svoji hvězdnou kariéru, a ačkoli se této skladbě dostalo neuvěřitelného množství úprav, tak tato verze je zřejmě nejznámější. Z mých oblíbených upozorním také na decentní The Wind Cries Mary a fandové psychedelie se zas zřejmě s chutí čuníků v žitě ponoří do Third Stone From the Sun. A co třeba vítězka několika anket o nejlepší rockovou skladbu historie Purple Haze? Prostě výběr je velký a špatnou skladbu tu nenajdete.

Takže neváhejte, rozmlaťte kytaru, zapalte ji a trosky hoďte mezi dav. Prostě se do téhle muziky naplno ponořte a pochopíte, proč je Hendrix zván Největší kytarista všech dob. Kvůli výšce to vážně není....

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Are You Experienced? umístila na 15. místě.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Dixie Dregs - Free Fall
2007-08-27

Dixie Dregs / Free Fall

4 stars

Před časem jsem během svých toulek po jižanských kapelách našel zmínku o Dixie Dregs a od té doby se právě Free Fall stává častým návštěvníkem mých playlistů.

Tento plnohodnotný debut (předchozí deska vyšla jen lokálně, ve velmi malém nákladu cca 1000 kusů) je velice efektní jazz-rocková nálož, kterou podbarvuje více či méně silný country feeling popř. lehká inspirace téměř až klasickou muzikou.

Fandové jazz-rockové kytary (viz. něco ve stylu Becka na Blow by Blow a Wired, akorát víc do country) jistě ocení umění Steve Morse, který si ovšem nečiní nárok na jakési narcistické orgie, ale o sólový prostor se vcelku spravedlivě dělí s houslistou Allen Sloanem, jehož nástroj dává téhle muzice potřebný náboj.

Chcete-li doporučit nějaké konkrétní skladby, tak rozhodně nevynechejte Refried Funky Chicken, Holiday popř. country bláznivinu Moe Down.

Celkové hodnocení za okouzlující nadžánrovou muziku je ****. A jsou to silné hvězdy :)

» ostatní recenze alba Dixie Dregs - Free Fall
» popis a diskografie skupiny Dixie Dregs


Doors, The - Strange Days
2007-08-26

Doors, The / Strange Days

4 stars

Jako byla jednička plná výrazných singlových zářezů, tak Strange Days mi přijdou plynulejší, kompaktnější, celistvější a především klidnější.

Zřejmě to bude tím, že většina skladeb se pohybuje v jakémsi lehkém oparu, takové doorsovské mlze, která vše halí a balí do mystického kabátu, a tak zatímco na debutu máme tradiční rockové vypalovačky ve styl Break On Throught popř. Ligt My Fire, tak zde tento feeling zastupuje pouze Love Me Two Times.

Jinak se ale jedná velmi zdařilé dílko, které stejně jako debut vrcholí monumentálním opusem. Zde je to When the Music's Over, která pro mě bude vždycky znamenat jednu kalbu, kde s kámošem, nemalým množstvím alkoholu a stejně nemalým množství dřeva, které nemělo být spáleno, filozofujeme přesně přesně tak, jak se na hodí na sedmnáctileté :) a do toho všeho, ve svitu nemalého ohně zní všeobsahující věta: We Want the World and We Want It Now...

Zvláštní dny básníka a rockové kapely pro mě mají cenu ****.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Strange Days umístila na 407. místě.

» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Deep Purple - Shades of Deep Purple
2007-08-24

Deep Purple / Shades of Deep Purple

3 stars

Stíny Deep Purple jsou stíny šedesátkové a cítím, jak se v nich schovávají květiny a jejich děti. Takže žádný hard-rock, ale spíš taková ozvěna pomalu končících 60.let.

Shades jsou deska plná zajímavých coverů z nichž je pochopitelně nejznámější Hush, která stále patří k mým oblíbeným flákům od Deep Purple a potom si s chutí klidně dám procítěnější verzi Help od Beatles s ráznou kláveso-kytarovou sólovou střídačkou v druhé části.

Celkově vzato je Shades příjemná deska, kterou bych sice na nějaký piedestal nestavěl, ale jako fešná připomínka 60.let z trošku jiného úhlu, než běžně poslouchám, se rozhodně neztratí.

***

P.S. Jinak srovnání s Evanse s Gillanem... Mně se Evansův styl docela líbí, není to totiž takový "vřískal" (to nemyslím nějak hanlivě) jak Gillan a má takový uhlazený projev, což mi vůbec nevadí. Machine Head si s ním sice představit moc nedovedu, ale zpěvák to rozhodně není špatný.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Shades of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Cream - Disraeli Gears
2007-08-24

Cream / Disraeli Gears

5 stars

Když jsme před nějakým tím rokem hráli s klukama v kapele takové ty staré dobré rockové klasiky, tak Sunshine of Your Love mezi nimi měla své nezastupitelné místo. Dodnes s hrůzou vzpomínám na ta muka, když jsme secvičovali ten dvojhlas v refrénu, to jsme často jak sveřepí šakali zavile vyli. :)

Disraeli Gears pochopitelně není jen o Sunshine a jedinečných psychedelicko bluesových fláků je tu celá deska. Moje nej je asi Tales of Brave Ulysses ze které to LSD přímo prýští a velkou slabost mám i pro závěrečnou ujetinu Mother's Lament.

Moje nejoblíbenější deska od Cream a snad i nejoblíbenější "claptonovká deska".

*****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Disraeli Gears umístila na 112. místě.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream


Clash - The Clash
2007-08-24

Clash / The Clash

5 stars

Předem se zeptám, jestli máte rádi kapely, co si nehrajou na kdoví jaké muzikanty? Nudí vás instrumentální orgie? Máte rádi zpěváky, co neumí zpívat? Neposloucháte náhodou punk? :) Pokud ano, tak je pro vás debut The Clash naprosto zásadní záležitost. Joe Strummer a jeho boys se s tím totiž pěkně punkově neserou.

Téměř všechny songy se délkou pohybují okolo dvou minut (šestiminutová Police & Thieves zde vypadá jako slon v myším hnízdě) a začínají několika jednoduchými akordy, údernými bicími se slokou nastupující ještě dřív, než si uvědomíte, že začala další skladba. Samozřejmě musíme přidat snadno zapamatovatelný refrén, který se snad pokaždé shoduje s názvem skladby. Kytarová sóla se drží pěkně zkrátka a i nejzarytější kytarofilové musí uznat, že sem se prostě nějaké strunobraní prostě nehodí. Jestli mě něco překvapilo, tak to byla foukací harmonika v Garageland.

Zpěv... No... Joe Strummer ani Mick Jones by superstar rozhodně nevyhráli, ale já mám tyhle zpěváky-nezpěváky docela rád a člověk si koneckonců docela rychle zvykne na tuhle velmi netradiční barvu hlasu. A vůbec, dovedete si představit, že v punku to někdo žene do nějakých árií? Brrrr.... úplně vidím, jak se vaše číra zlostně ježí.

Nezapomeňte se připravit na hodně alternativní zvuk tzv. garáž. Klub přátel dokonale čistého zvuku ať tuto desku raději nezkoumá.

A kterépak skladby jsou ty best? Není to lehká volba, ale určitě stojí za pozornost hlavně: White Riot (s refrénem, který vás téměř zvedne ze židle a donutí něco rozmlátit); úvodní Janie Jones; mezi teroristy dnes jistě populární I'm So Bored With the USA (mimochodem tato skladba byla populární i mezi americkými punkery... ale za srdce se zřejmě nedrželi); Police & Thieves (což je jediná coververze na desce a ukazuje, jak si Clash s reggae rozumí a jak si ještě rozumět budou) a ještě třeba rockovější Deny. Je klidně možné, že za nejlepší budete považovat zcela jiné skladby a klidně můžou být, protože tahle deska je velice kompaktní.

Pro nás, fandy punky, zcela zásadní záležitost. Plný počet.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska The Clash umístila na 77. místě.

» ostatní recenze alba Clash - The Clash
» popis a diskografie skupiny Clash


Bush, Kate - The Kick Inside
2007-08-24

Bush, Kate / The Kick Inside

4 stars

Rocková víla Kate Bush spáchala velmi vydařený debut. Třináct vysoce vyrovnaných songů, kterým dominuje klasický klavír a samozřejmě zpěvaččin nadpozemský hlas u kterého občas člověk pochybuje, jestli je to vskutku lidská bytost, či nějaké pohádkové stvoření.

Mám tu pochopitelně svoje favority, jako je klasická Wuthering Heitghs s pozoruhodným baleťáckým videoklipem, rockovější James and the Cold Gun popř. skvěle vokálně rytmickým refrénem obdařená Oh To Be In Love nebo hravá Them Heavy People.

Celkově se jedná o vysoce nadprůměrné dílo talentované pop/rockové písničkářky, které rozhodně doporučuji k poslechu.

P.S.
To si tak sedím v křesle, z beden vyhrává Wuthering Heights a najednou se přižene matička, že tohle zná a začne vzpomínat, že to kdysi na škole v Žilině chytala na bůhví jakém rádiu a že Katebuš tehdy patřila k jejím oblíbeným záležitostem. Na to, že matička není zrovna hudební fanda, tak opravdu překvapila. Takže teď vždycky, když dělám matičce DJ, tak Bush hraje na půl baráku :)

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Kick Inside
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Bowie, David - Hunky Dory
2007-08-23

Bowie, David / Hunky Dory

5 stars

Po mrazivém Man Who Sold the World je Hunky Dory jak skok do jiného světa. Masivní elektriku střídá akustika a vrcholné skladby mají těžiště v nádherných klavírních partech. Inu, jak by taky nebyl nádherné, když za klavírem sedí Wakeman.

Hunky Dory je Bowieho pop/rockový majstrštyk, kde se shledáváme s takovými hity jako jsou Changes, Oh! You Pretty Things nebo vypjatá a monementální Life on Mars. Je-li libo nějaký ten rock tak na výběr je výjimečně elektrická Queen Bitch s prostším, ale o to účinějším riffem. Experimentálnější oblast je také zastoupena, konkrétně Andy Warholem, který začíná kosmickým úvodem a přes příjemnou melodiku se nese do psychedelického finále.

Jediné pro mě trochu překvapení, na téhle desce už figurují jako doprovod muzikanti z budoucích Spiders of Mars a na to, že na kytaru zde hraje Ronson, tak se nějakých jeho exhibicí nebo silnějších kytarových momentů téměř nedočkáte.

Zkrátka a dobře, sestava skladeb je výborná a pestrá (jak bývá Bowieho dobrým zvykem) a toto dílo by nemělo zájemcům o Bowieho uniknout.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Hunky Dory umístila na 107. místě.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Black Sabbath - Black Sabbath
2007-08-23

Black Sabbath / Black Sabbath

4 stars

Kdeže jsou ty časy, kdy Black Sabbath a Deep Purple vládly mojí hifině a kdy se o mou přízeň rvala Highway Star, nemilosrdně vytlačovaná Paranoidem. Inu, pár let již tomu je...

Když jsem si tedy dnes pustil debut Black Sabbath, bylo to jako setkání se starým prohnilým kolegou, který povstal z nějakého zapomenutého hrobu, aby mi připomněl, že je stále ještě tady a má mi co říct.

Co k téhle desce dodat? Jistě, ta skvělá záhrobní atmosféra, která vás div neláká si udělat výlet a za zvuku titulní skladby tančit mezi hroby. :) Pláč zombieho Osbourna, valivá kytara Iommiho, klasické rockové skladby jako je The Wizard nebo N.I.B.

Pro mě má speciální význam Behind the Wall of Sleep, kterou mám z desky snad nejraději a je to jedna z dvou sabbathackých skladeb, které jsem se učil hrát na kytaru (druhá je pochopitelně Paranoid a víc jich nebylo, protože mi Iommi nikdy jako kytarista moc nesedl).

Pro hard/heavy rockery jistě stěžejní záležitost, kterou uctívají za svitu svíček, pro mě výborný hudební zážitek, který si kdykoli zas rád připomenu. ****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Black Sabbath umístila na 241. místě.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Beck, Jeff - Rough and Ready
2007-08-23

Beck, Jeff / Rough and Ready

4 stars

Jeff Beck kompletně přestavěl svoji Group a na výsledku je to hodně znát. Blues už cítíme pouze někde v kořenech, ale kmen téhle desky je rockový a obrostlý jazz-rockovými větvemi, které nám naznačují, kam se bude Beck za pár let orientovat.
Další velká změna je také v tom, že desku již tvoří téměř výhradně Beckovy vlastní kompozice.

Deska má sice v názvu "rough", ale přijde mi, že od Beck-Ola Beck trochu vyměkl a myslím, že velkou roli na změknutí soundu má absence chrapláku Roda Stewarta, protože jeho nástupce Bob Tench má sice vřelý, ale přeci jenom proti Rodovi poněkud civilnější projev.

Velký prostor dostávají také instrumentální pasáže plné vzletných soubojů Beckovy kytary, s Middletonovým pianem.

Rough and Ready je deska velmi kompaktní a jako jediný výraznější singl mi přišla akorát první Got the Feeling. Skvělé muziky je ale tahle deska plná a fandovi výborné kytarové muziky s trochou jazzíku by neměla uniknout.

Jiný, ale stále výborný Jeff Beck Group si zalouží ****

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Rough and Ready
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Beach Boys, The - Beach Boys Concert
2007-08-23

Beach Boys, The / Beach Boys Concert

2 stars

Když tu máme to léto, tak není asi není od věci si pustit něco od Beach Boys a já sáhl po tomhle koncertě.

Pro znalce raného díla těchto plážových povalečů se nejedná o nic nečekaného, snad překvapí jen vysoký počet coverů z nichž nejzdařilejší je asi The Little Old Lady From Pasadena a závěrečná neuvěřitelně napálená rock and rollová klasika Johnny B. Good.

Jinak ale nejlepší stránkou tohohle živáku jsou klasické hity od Beach Boys tzn. Fun, Fun, Fun, Little Deuce Coupe a I Get Around, ale ty si zrovna tak můžete pustit z klasických desek, pokud ovšem netoužíte je mít ozvláštněné hysterickými diváky, kteří se opravdu snaží nechat hlasivky na sedačkách :)

Beach Boys Concert je taková obyčejná retro záležitost, nic stěžejního, nic neobvyklého. Prostě takový obyčejný koncert jedné z legend šedesátkového popu.

** - jen pro sběratele a fanoušky

» ostatní recenze alba Beach Boys, The - Beach Boys Concert
» popis a diskografie skupiny Beach Boys, The


Barrett, Syd - The Madcap Laughs
2007-08-23

Barrett, Syd / The Madcap Laughs

5 stars

Takové čtyři roky zpátky jsem Barretta téměř uctíval. Piper at the Gates of Dawn jel v mojí hifině každou chvíli a já se zatajeným dechem pročítal Sydovu biografii.

Tyto časy jsou sice dávno pryč a povstali noví rockoví bojovníci, kteří nahradili jeho místo, ale k Sydovi se vracím často a rád.

The Madcup Laughs je strašlivě smutná deska a málokteré jiné muzice se ve mně podaří vyvolat tolik emocí.

Tohle není deska o virtuozitě hráčů ani o složitých kompozicích, tohle je Barretova roztřesená výpověď balancující mezi fantastickými světy a nočními můrami. Toto je zoufalý výkřik démanta spalovaného vlastní září, svíčka mihotající se ve větru...

Není to deska bez chyb, není to deska pro každého, ale pro mě je tohle srdeční záležitost. Zcela nekriticky dávám *****

» ostatní recenze alba Barrett, Syd - The Madcap Laughs
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd


Asia - Asia
2007-08-23

Asia / Asia

4 stars

Dobře si vybavuji, jak jsem jednou na koleji z dlouhé chvíli poslouchal Rádio Beat a zrovna tam hráli Soul Survivor. A i když z toho táhly 80., tak jsem začal pátrat a dospěl jsem k debutu kapely Asia.

No, jestli si nějak představuji kultivovanou eighties rockovou muziku, tak Asia by se do této představy vcelku dobře hodila. Hit střídá hit, spousta chytlavých melodií, které jsou podloženy velmi solidní hráčským podkladem (no ještě aby ne, když si člověk přečte obsazení :).

Moje srdcovka to sice není, ale když zazní Heat of the Moment, Here Comes the Feeling atd, tak volume rozhodně nejde doleva, právě naopak.

****

» ostatní recenze alba Asia - Asia
» popis a diskografie skupiny Asia


AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
2007-08-23

AC/DC / Dirty Deeds Done Dirt Cheap

3 stars

Dnešní den začnu s klokanem, řekl jsem si a už se z beden valil starý dobrý tatarský klokaní biftek s názvem AC/DC.

Jejich druhá neaustralská deska se mi líbí o něco méně, než úderná kompilace High Voltage, ačkoli feeling je stále stejný. Koneckonců, jsou to AC/DC, jestli je kapela u které čekám stále to samé, tak to jsou oni :).

Co na DDDDC stojí za zmínku, jsou již klasické koncertní fláky Problem Child a titulní skladba. Jako hodně zajímavá záležitost se mi jeví i pomalejší Ride On a pro zasmání jistě poslouží lehounká dvojsmyslná vulgaritka Big Balls. To je pane text :)

Jinak jsou to stále stejní AC/DC, i když možná trošku více rock and rolloví. Nic převratného, ale rozhodně neurazí a na *** je to tak akorát.

» ostatní recenze alba AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Queen - A Kind Of Magic
2007-08-22

Queen / A Kind Of Magic

3 stars

Jedno z mých nejméně hraných alb Queen.

Nachází se zde sice moji veleoblíbená Princes of the Universe, která mi ale přijde trochu jak z jiného světě a v kontextu desky ve mě vyvolává pocit, že najednou Queen ruplo v bedně a na konec desky si vzpomněli, jak se dělá parádní rockový nářez. Zkrátka a dobře, tenhle song žeru.

Stejně tak mám rád i stadiónovku One Vision, kde se při závěrečném "fried chicken" musím vždy usmívat a taky tesknou Who Wants To Live Forever. Ale jinak se mi A Kind of Magic nějak zvlášť nepáčí.

Titulní skladba je další z popových klasik a má výborný klip, ale další stadiónovou vyřvávačku Friends Will Be Friends si dám jednu za uherák. One Year of Love je takový nemastný neslaný cajdák a Don't Lose Your Head je tradiční podivná pseudo-taneční skladba z dílny mr. Taylora.

No a taková Gimme the Prize mi přijde, že ji May spáchal, když se vrátil z nějakého společného jamu s Def Leppard či něčím podobným :). No není to úplně špatné, ale nějak mi to ke Queen nesedne.

Inu, není každý den posvícení a tito Queeni nejsou můj šálek anglického čaje o páté. Tak něco mezi ** a ***... No dobře, tak ***, ale teda jen těsně.

» ostatní recenze alba Queen - A Kind Of Magic
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - The Works
2007-08-22

Queen / The Works

3 stars

Machines. To je pro mě skladba téhle desky a nejvíc nedoceněná skladba od Queen. Je to sice podložené nějakým tím synťákem, který tomu dodávat patřičnou elektro příchuť a tudíž je to načuchlé 80. až běda, ale tuhle skladbu prostě hodně můžu a ten technický podklad jen podtrhuje robotický odér téhle skladby. Moc dobrá věc.

Jinak je The Works taková popárna ušitá v královském stylu a kromě klasických rádiových hitovek, které zná snad každý (Radio Ga Ga, I Want to Break Free) tu můžeme nalézt i ostřejší záležitosti např. Hammer to Fall, Tear It Up, i když syrový rock v nich nehledejte.

Moc nemusím závěrečnou Is This The World We Created, která je sice hudebně jemná, tklivá, citovka, ale já tyhle "politické" motivy v rocku příliš nevítám. Přeci jenom stále vyznávám: sex, drugs & rock n roll

Popaři by jistě dali víc, ale já zůstávám při zemi. Dobrá deska to jistě je, tudíž ***

» ostatní recenze alba Queen - The Works
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - The Game
2007-08-22

Queen / The Game

4 stars

80.léta sice ťukají na dveře, ale hoši se stále ještě drží trochy té rockové říznosti a díky tomu je The Game velmi vítaná deska v mém přehrávači.

Crazy Little Thing Called Love je sice provařená, ale vzhledem k tomu, jak málo Queen poslední dobou poslouchám, tak se dá a spolu s Save Me a Play The Game tvoří takovou tu popovější, lehce stravitelnou část desky, která se asi bude líbit široké veřejnosti.

Daleko zajímavější jsou ale trochu upozaděné rockové smažby Dragon Attack popř. Need Your Loving Tonigt. No a kolegové již zmínili výtečnou baladu Sail Away Sweet Sister, perlu této desky. No a konečně, Don’t Try Suicide je taková hravá legrácka, která mě vždycky donutí si luskat prsty popř. si podupávat.

Coming Soon a Rock It naopak považuji za slabé kusy v jinak velmi solidním stádě. Takže ****

» ostatní recenze alba Queen - The Game
» popis a diskografie skupiny Queen


Sweet - Desolation Boulevard
2007-08-21

Sweet / Desolation Boulevard

4 stars

Po dnešní diskuzi u desky Sweet Fanny Adams snad nešlo nepustit si něco od Sweet. A jestli deska od Sweet, tak jediná rozumná volba může být Desolation Boulevard.

Ale ne, nejedná se o přelomové rockové dílo ke kterému vzhlíží generace, ale na druhou stranu se rozhodně nedá říct, že by tahle deska patřila do odpadu, ba naopak.

Na DB se podle mě Sweet jedinkrát povedlo natočit opravnou solidní a vyrovnanou deskou, která dovedla převýšit úspěch a úroveň jejich singlů. Koneckonců máme tu vše, co dělá Sweet Sweet. Jádro pochopitelně tvoří popově tvrdé kytary, namachrovaný zpěv, sem tam nějaká ta křečovitá póza, to vše smíchané v klasické Sweet úderné vypalovačky (např. Turn It Down, Fox on the Run). Ale na druhou stranu něco jako bubenická estráda Man With The Golden Gun se u glitter kapel vážně snad nikde nevyskytuje. No a takové Lady Starlight rozhodně nemůžete upřít, že jo vážně roztomilá baladka. :)

Deska končí My Generation (v nijak objevné úpravě), kterou sem Sweet umístili, jako dík Townshendovi, že o nic prohlásili cosi ve smyslu, že jsou dobrá kapela. Nejen tahle skladba, ale i vyznění celé desky vyřazuje zoufalou (a nutno říct, že i poměrně marnou) snahu bývalých načančaných primadon o uznání kolegů muzikantů z rockerských řad popř. kritiky.

Z mého pohledu jediná více nadprůměrná deska Sweet, které dám bych měl spíše dát *** a kus, ale dám ****. Nemyslím si, že tahle kapela si zaslouží svoji neumětelskou pověst a jak jsem již řekl: Když Sweet , tak Desolation Boulevard. Téhle kapele tato deska ostudu rozhodně nedělá.

» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard
» popis a diskografie skupiny Sweet


Beck, Jeff - Beck-Ola
2007-08-21

Beck, Jeff / Beck-Ola

4 stars

Jablko evidentně nepadlo daleko od stromu a Beckova dvojka je své předchůdkyni docela podobná. I když zdá se mi, že od blues-rocku se začínám Beck čím dál víc rozkoukávat na vícero stran. Ale možná je to jen pocit :)

Jinak ale Beck a jeho parta stále staví na těžkých bluesových základech, i když už začínají sem tam prosakovat lehce jazzové vlivy (viz. třeba Plynth), které však spolehlivě tlumí masivní bicí a opět výborný Rod Stewart, který místy zní jak kdyby si dal k snídani balíček žiletek. A zdá se, že mu chutnaly. :)

Jestli výraznými prvky první desky byly bluesové standardy, tak na dvojce jsou to předělávky klasických hitů od Elvise a to konkrétně All Shook Up, která je téměř k nepoznání a naprosto geniálně zmáklá Jailhouse Rock, kterou považuji za nejlepší cover Elvise, co znám.

Za trošku slabší místo považuji Girl Mill Valley, která sice neurazí, ale ani nenadchne. Ale jinak si opravdu není na co stěžovat, muzika je výtečná a komu se líbila první deska, tak zblajzne s chutí i tuhle.

Z mého pohledu trošku slabší než Truth, a tak hodnotím **** . Zas musím s těma pětkama šetřit.;)

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck-Ola
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Beach Boys, The - The Beach Boys' Christmas Album
2007-08-21

Beach Boys, The / The Beach Boys' Christmas Album

0 stars

V roce 1964 měli The Beach Boys rozhodně napilno, protože Christamas Album bylo již jejich čtvrtou deskou, která byla tento rok vydána. Z dnešního pohledu téměř neuvěřitelné. Uvěříme ale klukům, kteří se proslavili songy o serfování a autech, že jsou celý hotový ze stromečku a přerostlého páprdy v červeném kožichu?

Ne, neuvěříme. Respektive já neuvěřím, protože si myslím, že když už někdo vydává desky takhle rychle za sebou, tak by měl mít zřejmě neskutečné množství materiálu (většinu hudebního) a nebo ohromné umělecké pnutí nebo já nevím co. No ale a pak je možnost číslo 2 a to, že milého služebníka múz pěkně dusí vydavatelství, které z něj chce vymlátit peníze co to dá a honem rychle vydává desky, dokud je interpret prodejný a zrovna možnost vánočního alba je zde pozoruhodně lákavá, protože kdo by si nekoupil svůj oblíbený vánoční cajdák zpívaný svým oblíbeným idolem?

Přiznám se, že neznám dobové reálie natáčení této desky, ale neubráním se pocitu, že podbízivost a snaha vydělat prachy z Christmas album přímo sálá. Beach Boys ovšem nesáhli jen k prověřeným vánočním hitů jako je Blue Christmas a nebo White Christmas, ale přispěli i svou troškou do mlýna. Jenomže to dělat neměli, protože ačkoli je Brian Wilson nepochybně geniální autor, tak v tomto případě potvrzuje staré dobré přísloví, že i „mistr tesař si někdy utne“. Snad jediná skladba z jeho pera, která stojí za poslech a má hitové ambice. je Little Saint Nick

Co se týče těch převzatých, tak jsou to takové nevýrazné plevy mezi kterými jako diamantové zrno září Santa Claus is Comin' to Town, která má opravdu výborné aranžmá a je bezesporu nejlepší skladbou na desce.

Celkově vzato Beach Boys nepředvedli nic světoborného a i na průměr musí zaklonit hlavu. Psát o tom, že jsou výborní vokalisté je doufám zbytečné, ale jen z výborného zpěvu dobrou desku neuděláte. Potřebujete totiž nápady a ty na téhle desce setsakramentsky chybí. Jenom kroutím hlavou nad slovy Danny Wilsona, který v závěrečné skladbě tvrdí, že doufá, že si budeme téhle desky cenit stejně jako oni. Mám podezření, že si z fanoušků evidentně dělá prdel. Tuhle desku bych si rozhodně o Vánocích nepustil a vy to taky nedělejte, tedy pokud nejste opravdový fandové kluků z pláže, kteří zdobí umělý stromeček.

Už nám tady prostě jen chybí ti falešní sobi. Budu tentokrát zlý a udělím nulu... Tak a máte to. :)

» ostatní recenze alba Beach Boys, The - The Beach Boys' Christmas Album
» popis a diskografie skupiny Beach Boys, The


King Crimson - In the Court of the Crimson King
2007-08-21

King Crimson / In the Court of the Crimson King

5 stars

Přiznám se, že nejsem kdoví jaký fanda tzv. progrocku a období, kdy jsem poslouchal kapely ve stylu Pink Floyd, Yes atd. mám už dávno za sebou a netrvalo dlouho. Taky zůstaly pěkné mezery, co se téhle skupiny skupin týče :). Jsou ale desky, které se čas od času vžydcky tak nějak dostanou zpět k mým uším a pak je to velmi příjemné shledání.

Exemplární příklad je jediná deska King Crimson, kterou jsem kdysi splašil a tou je In The Court.

Už první skladba dovede nejen kytaristy zařezat do sedadal a hned následná série songů je prostě pohádková. Jediná vada na kráse je již zmíneněná experimentální pasáž v Moonchild, kterou tedy také často ingoruji a nemůžu se dočkat až to rozbalí závěrečný monumentální dvůr.

Tak si tak říkám, že možná, až se nabažím proto-punkových uskupení, se vrátím ke Karmínovému králi a doplním si vzdělání. Ale trumfnout tuhle desku se mi jeví jako úkol velmi nesnadný.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Television - Adventure
2007-08-15

Television / Adventure

4 stars

Ono je to těžké, protože když si člověk nasadí laťku tak vysoko jako Television svým debutem, tak chtě nechtě zpravidla přijde lehčí pokles.

Adventure sice neobsahuje tak monumentální ústřední skladbu jako Marquee Moon, ale naopak je zde velmi jasný singl v podobě hitovky Glory. Zvuk už je trošku uhlazenější a přece jenom už to nezní, jak klubový underground. I kytary už tolik neskotačí ve vzájemných svazcích, ale často jen tak tiše pobrukují.

Dvojka Televion je ale moc dobrá deska a fandovi první desky zcela jistě přijde k chuti. Koneckonců už ví, co čekat, a tak ho již Telka nemůže odvařit stejně, jako když si poprvé pustil Marquee Moon.

Velmi důstojný nástupce první desky, taková je Adventure a vzhledem k tomu, jak často ji sjíždím, si **** zaslouží měrou vrchovatou.

» ostatní recenze alba Television - Adventure
» popis a diskografie skupiny Television


Beck, Jeff - Truth
2007-08-15

Beck, Jeff / Truth

5 stars

Když jsem před časem rozhodoval, co poslouchat, tak Jeff Beck byl pro mě jasná volba. A volba to byla velmi vhodná, neb se šmahem zařadil mezi moje oblíbené interprety.

A hned jeho první deska patří k tomu nejlepšímu z jeho dílny. Řízný blues-rock zcela dle mého gusta opentlený Beckovou chameleónskou kytarou, která umí jak běsnit (Beck's Bolero), kvákat (I Ain't Superstitious) nebo se pustit do staré dobré klasické akustické Greensleeves, stálici v repertoáru všech klasických kytaristů. No, kdo jste někdy koketoval s klasikou, tak netvrďte, že jste ji nikdy nehrál? I když asi ne v Beckově úpravě :).

Dalším plusem je pro mě Rod Stewart, jehož chrchlák dává desce potřebný šmrnc a Blues Deluxe je díky jeho hlasu a také díky nervnímu pianu Nicky Hopkinse zážitek, který se musí slyšet. Co Blues Deluxe, celá deska je zážitek.

Dost se objevuje srovnání s Led Zeppelin I a dočetl jsem se, že LedZep od Becka tak trochu kradli. No nevím, jestli to tak skutečně bylo, ale když bych si měl vybrat mezi těmito dvěma deskami, tak v drtivě většině sáhnu pro Truth, obzvlášť když je ve víně :)

*****

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Truth
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Queen - Hot Space
2007-08-14

Queen / Hot Space

3 stars

Pro Hot Space jsem měl vždycky tak trochu slabost a není to z důvodu, že bych se považoval za nějakého diskoše.

Jasně, je to takový úlet na parket, ale úlet vcelku vkusný a poměrně stravitelný a určitě se zde najde pár skladeb, které si zaslouží neskončit v popelnici hudebního odpadu. Třeba Back Chat, Calling All Girls, Las Palabras De Amor nebo již klasika Under Pressure (i když tu mám radši v podání Lennox/Bowie).

Na druhou stranu se zde nacházejí i na Queen hodně slabé tracky, které si ke mě nějak extra cestu nenašly (jmenovitě) Dancer a Cool Cat.

Ale tak celkově hodnotím Hot Space jako lehounce nadprůměrnou desku a v záchvatu rozhazovačnosti jí ty *** přece jenom dám. Ale teda fakt těsně :)

» ostatní recenze alba Queen - Hot Space
» popis a diskografie skupiny Queen


Sweet - Funny How Sweet Co-Co Can Be
2007-08-14

Sweet / Funny How Sweet Co-Co Can Be

1 stars

Páteří desky jsou jednoduché bubblegumové popěvky. Tak kupříkladu první Co-co, které má na můj vkus už opravdu nechutně chytlavý refrén a když jsem si ho ještě několik dní vesele pobrukoval, začal jsem mít Co-ca, který je hlavním hrdinou, plný zuby. Nicméně marketingový tah se zadařil a na Co-ca jen tak nezapomenete.

Stejně prostinká je i druhá s názvem Chop-chop. Podobný případ jako Co-co. Do třetice, a zřejmě největší hit této desky je song Funny Funny a nezbývá jen dodat, že do vlezlosti refrénu může směle konkurovat oběma předchozím. Právě Funny Funny se stala jednou z nejpopulárnější songů své doby a vyšvihla se na vršky hitparád hned v několika zemích. (pozn. na této skladbě se nepodílel kytarista Andy Scott, neboť byla nahrána ještě před jeho příchodem do kapely) Všechny tyto skladby napsal Chinn a Chapman, kteří tak naznačili, že o nich ještě populární hudba uslyší.

Druhou skupinou jsou skladby, které bych definoval muzikologickým termínem miš-maš. Ať je to fanfárová trojka Reflections či Honeysuckle Love, která je sice vlastní tvorbou čtveřice Sweet, ale moc se hochům nepovedla.

Že by mě skladba Santa Monica Sunshine nadchla? Bohužel mi přijde stejně plytká a nezajímavá jako Sunny Sleeps Late i když obě mají velmi nebezpečně vlezlý refrén. Poslední do této party zařadím coververzi Daydream, která je původně od skupiny Lovin‘ Spoonful a já rád dám přednost originálu před produkcí Sweet.

Třetí grupu nám tvoří country dvojice Jeanie a Tom Tom Turnaround, kterou bych si dovedl klidně představit, jak ji zpívá parta trampů u kotlíku. Ne, že by byly extra špatné skladby, ale country mi k Sweet nějak moc nesedí.

Tak vážení čtenáři a teď věřte, že jsem byl překvapen, protože poslední skladba Spotlight, která je opět původní tvorbou kapely, se zcela vymyká zbytku desky. Začátek – tamburína, akustická kytara, ale postupně se připojí bicí i elektrika a do pozadí vstoupí vokál, tak trochu v duchu raných Queen a Andy Scott se dokonce pouští do lehkého sólování.

Tak si to shrneme. Funny How Sweet Co-Co Can Be je popová deska a určitě se bude líbit fandům jednoduchých oldies písniček 60. let. Fandové pozdější tvorby kapely ji asi zřejmě také příliš neocení. Na nějaká extra sóla zapomeňte, stejně tak se často dočkáte používání jednoduchých perkusí místo bicích. Ale skladbám Funny Funny nebo Co-Co těžko můžu upřít to, jak jsou dobře napsané, avšak celou desku podle mě sráží velká nevyrovnanost písniček a jejich různorodost, která je sice často plusem, ale zde to na mě prostě nepůsobí dobře. Takže máte-li rádi bubblegum, tak si sežeňte kompilaci s Co-Co a Funny Funny a na zbytek klidně zapomeňte.

Dávám * a teď mě omluvte, protože musím nějak zajistit to, aby mi Co-Co furt nezněla v hlavě.

» ostatní recenze alba Sweet - Funny How Sweet Co-Co Can Be
» popis a diskografie skupiny Sweet


AC/DC - Back in Black
2007-08-14

AC/DC / Back in Black

5 stars

No, už je to přes dva roky nazpátek, co jsem dokončil řidičák a tudíž jsem začal vybavovat i hudební arsenál našeho vozidla.

Ovšem prohánět škodovácké žihadlo za rytmu AC/DC a desky Back in Black nebyla zrovna šťastná volba. Příliš strhující rytmus, příliš skvělých songů... No, co vám budu povídat, když jsem se po několikáté přistihl, že mám tendenci dupat na plyn do rytmu, tak Back In Black v mžiku vystřídali Floydi. A svět je doufám bezpečnější :).

Nejlepší deska AC/DC s B.Johnsonem sice není můj největší favorit v diskografii téhle klokaní party, ale i když jsem původně chtěl dát čtyři, tak tuhle desku jsem slyšel tolikrát a mám ji skvěle zažitou, že tentokrát si těch 5 klidně dovolím.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Back in Black umístila na 73. místě.

» ostatní recenze alba AC/DC - Back in Black
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Queen - Jazz
2007-08-14

Queen / Jazz

5 stars

Iiiiiibrahiiiiim! :) Hned jak to slyším, tak jde volume doprava, protože vím, že královská jízda jménem Jazz začíná.

Jmenovat skvělé skladby nemá smysl, protože bych klidně sem klidně mohl zkopírovat tracklist a ten si můžete přečíst hore. Možná trošičku přimhouřím očko u trošku nepadnoucí Fun It, ale to je prostě Taylorova skladba a ty mi často přijdou na deskách Queen trošku jak z jiného světa. Ale jinak je to klenot vedle klenotu z nichž na piedestal zejména stavím říznou Dead On Time, kde při poslechu Mayova sóla vždycky jen slintám :).

Pro mě poslední geniální deska Queen, kterou nelze bez pěti hvězd hodit do placu.



» ostatní recenze alba Queen - Jazz
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - News Of The World
2007-08-13

Queen / News Of The World

4 stars

První dvě skladby téhle desky zná snad i malé dítě, tak jsou provařené. Zdá se mi však, že o samotné desce News of the World se to samé moc říct nedá.

A přitom stačí jen nakouknout za "žampióny" a Queen vám vmetou nekompromisní šlehu jménem Sheer Heart Attack. Jo, tak tohle se mi na Queenech hodně líbilo, že si dovolili za tak vymydlenou skladbu hodit něco tak nařvaného. Doufejme, že se o nikoho nebude pokoušet onen heart attack :).

Nejoblíbenější song? Rozhodně Get Down Make Love, kde mám při kytarovém nájezdu do "every time I get high" vždycky chuť pořádně se do té kytary taky opřít. Vskutku výtečné.

Co se nám dál líbí? Baladické duo, které se skládá z tklivé All Dead, All Dead a našláplé Spread Your Wings, dále pak bluesovější Sleeping On the Sidewalk a nezapomeňme akustickou Who Needs You, kterou v rytmické sekci koření (pro Queen poměrně netypické) rumba koule. A závěrem? Mercury + blues + piano = melancholie sedá jak moucha na lep. :)

No a jaké hodnocení? Já bych to viděl excelentně. Takže ****

» ostatní recenze alba Queen - News Of The World
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - A Day At The Races
2007-08-13

Queen / A Day At The Races

3 stars

Day je fajn, ale přiznám se, že mezi moje oblíbené Queen desky nikdy nepatřila a přehrávání se jí dostávalo jen poskrovnu.

A vůbec netuším, proč jsem si k téhle desce nevytvořil nějak velký vztah, obzvlášť když obsahuje několik mých oblíbených fláků, z nichž nejraději mám kytarovou pecku Tie Your Mother Down a pochopitelně Somebody To Love. I když v podání George Michaela z FM Tribute Concert má taky ohromné grády. Good Old Fashion Lover Boy byla svého času moje vůbec nejoblíbenější skladba od Queen a s chutí si ji pouštím dodnes. The Millionaire Waltz je správná legrácka ve Queen stylu a You and I je taková fajn rockovější pohodovka.

Ale ze zbytku mám rozpačitější pocit a kusy jako Take My Breath Away, Drowse a Teo Torriatte moc nemusím.

Z mého pohledu ošklivější sestra Night a ačkoli je černá má oblíbená barva, tak tentokrát dám přednost bílé. :)

Z mého pohledu: dobré, ne však zásadní. ***


» ostatní recenze alba Queen - A Day At The Races
» popis a diskografie skupiny Queen


Roxy Music - Roxy Music
2007-08-13

Roxy Music / Roxy Music

4 stars

Britský glam-rock v další ze svých podob, tentokráte na pomezí pop/rocku, prog-rocku a experimentálních syňtákových hrátek. No a to celé v čele s kabaretiérem Bryanem Ferrym, jehož lkající vokál je jasnou poznávačkou Roxy Music.

Co se týče kapely samotné, tak s ní jsem začínal právě touhle deskou a byly to tvrdé začátky.

Sice cítíte, že někde v jádru téhle muziky sedí solidní pop/rock, ale Ferryho podivný zpěv podpořený šílencem Enem, který umí hudební linky nejprve bravurně rozplést, aby je po menším elektronickém běsnění opět skloubil dohromady, je poněkud bizarní záležitost. Velká měrou se na zvuku Roxy podílí i výborný Andrew Mackay, který už tak dost zvláštní kombinaci dovede v pravý čas dodat tu správnou špetku dechové esence. (obzvlášť hoboj v Virginia Plain je pekelný). Ale i kytarista Manzanera se snaží a nejlépe jeho umění oceníte hned v první skladbě.

Desce jsem po prvních nedůvěřivých posleších přicházel čím dál více na chuť a několik jejích skladeb považuji za skvělé hity, které se směle můžou zařadit mezi to nejlepší, co Roxy vydali. Tak namátkou třeba první čtyři skladby, které začínají poněkud experimentální řežbou Re-Make/Re-Model, přes hravou Ladytron, grandiózní If There Is Something až po imho nejlepší skladbu od Roxy vůbec, kterou je famózní Virginia Plain.

Jak se dá elektronicky prznit teskná skladba nám předvedou hoši v další Enově úletu s názvem Chance Meeting, kterou následně vystřídá bizarní rock and roll Would You Believe?, kterému pro změnu zcela neskromně dominují dechy.

I další skladby jsou zajímavé a rozhodně se nedá říct, že by mě nějaká z nich nudila nebo že bych ji dokonce přeskakoval. I když na elekroběs v Sea Breezes musí mít člověk už trochu podobné muziky v uchu, jinak ho tohle může snadno spláchnout.

A závěr? Svůdná Bitters End prostě dovede vykouzlit úsměv na tváři. :)

Debut Roxy Music hodnotím jako velice pestrou a rozmáchlou desku, kde si dovedu představit, že by se takový materiál dal natočit daleko popověji. Pro někoho by možná deska Roxy Music získala na hodnotě, ale mě se prostě takhle neučasaná, neurvalá, roztřesená, podivná a kdoví ještě jaká, prostě moc líbí.

Na plný počet to sice není, ale **** s dlouhým plusem přihazuji bez mrknutí oka.

» ostatní recenze alba Roxy Music - Roxy Music
» popis a diskografie skupiny Roxy Music


Queen - Sheer Heart Attack
2007-08-13

Queen / Sheer Heart Attack

5 stars

Z mého pohledu první geniální deska od Queen. Stále sice ještě pod povrchem pulsují glam-rockové jiskřičky, které nás nejvíce ožehnou v teatrální pecce Killer Queen, ale na druhou stranu už probublává příchod pseudo-operních hrátek z následné Night.

Právě na téhle fošně se nachází jedna z mých nejoblíbenějších hitovek a to Now I'm Here. Obzvlášť ten kytarový nástup, který se překulí z tesklivé Lily of the Valley je naprosto fenomenální. Vůbec trojice začínající skvělou Taylorovou Tenement Funster přes Flick až po Lily je jedním z nejlepší momentů kapely v diskografii skupiny.

Z dalších vypíchnu nekompromisní šlehu Stone Cold Crazy, kterou si dokonce Metallica vybrala na svou svou cover desku Garage inc. (původně ovšem vyšla jako B-Side k Enter Sandman) a Hetfield si ji dokonce vystřihl s kapelou na Freddie Mercury Tribute Concert.

Jasně, deska obsahuje i trošku slabší kusy - Dear Friends a Mistfire, ale jsou kratinké a v kontextu už tak hodně hravé desky nejsou na škodu. Obzvlášť když tuhle pasáž ukončuje úlet v podobě Bring Back That Leeroy Brown.

Sheer Heart Attack je prostě super záležitost a v mojí top Queen skupině Sheer-Night-Jazz momentálně hraje prim. Ale jen o fous :) *****

» ostatní recenze alba Queen - Sheer Heart Attack
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - A Night At The Opera
2007-08-11

Queen / A Night At The Opera

5 stars

Moje první deska Queen, a tak se při poslechu vždycky dostaví troška nostalgie. V našem modrém vozítku značky Felicie jsme měli několik kazet a právě Night vždycky řvala na celé auto a já i moje sestra jsme se vždycky s oblibou přidávali k "mňoukací" pasáži v The Prophet's Song a "and I now I know" se neslo celým autem. Dokonce jsme podle téhle desky vytvořili takovou pseudodivadelní hru s plyšákama, které jsme jako děti vlastnili a celé představení bylo dělané na hudbu téhle desku. Jo, to byly časy.. :)

K Night mám tak velmi zvláštní vztah. Z mého pohledu nemůžu říct, že je to ta nejlepší deska Queen, protože u téhle kapely uznávám triumvirát Sheer Hear Attack-Night-Jazz a ve svém žebříčku je stavím zhruba na roveň, ačkoli poslední dobou přece jenom malinko vítězí Sheer.

Každopádně muzika je to fenomenální, i když třeba Love of My Life mám daleko raději z Live Killers, ale to je možná tím, že jako kytarista mám radši, když si to Brian dává na kytaru, než poněkud patetické piano z Night.

Nejoblíbenější skladba je pro mě hned první, Death On Two Legs a potom monumentální The Prophet's Song. Bohemka je už natolik provařená, že jako singl bych si ji už asi nepustil, ale na desku prostě patří. A klip má taky hodně zajímavý.

Ještě bych rád podotkl (a mám to z knihy Queen: vlastními slovy), že na téhle desce nebyl použit synťák, takže všechny ty dechy jsou údajně kytara. Inu, Brian si s efekty vážně vyhrál.

Tahle deska je pro mě sice už spíše minulostí a nevím, kdy naposledy jsem ji slyšel, ale hodnocení je jasné. ***** - deska mého dětství

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska A Night at the Opera umístila na 230. místě.

» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen


Wizzard - Wizzard Brew
2007-08-08

Wizzard / Wizzard Brew

4 stars

Teda merhaut mě hodně navnadil, abych si tuhle desku po hodně dlouhé době znovu pustil. A udělal jsem to hned několikrát.

Docela dobře si pamatuju, jak jsem nadšeně sjížděl hitovky ve stylu See My Baby Jive, Angel Fingers atd., a tak jsem byl hodně zvědavý, co debutový Wizzard přinese.

První poslech mi teda pořádně nafackoval. Drtící zvuk, zběsilé šílící dechy, 2 dlouhé skladby ve kterých se nástroje pomalu můžou přizabít, jen aby se překonaly ve vzájemných hádkách. A co teprv ta pochodová dechovka v Jolly Cup of Tea... A najednou to na nás rozbaluje Elvis! Prostě masakr. Dlouho pak nějak nebylo pro Woodovy hochy v přehrávači místo.

Když jsem pak tenhle bublající kotlík pseudorockecu projížděl po několikáté, tak se mi Woodovo dílo zdálo pochopitelnější a stravitelnější.

Každopádně si myslím, že tohle je deska pro otrlejší a myslím, že hodně posluchačů si po první poslechu řekne: "Co to sakra bylo?!" :)

Na druhou stranu, postupné odkrývání hudebních lahůdek bylo vždycky daleko zábavnější. :)

P.S. bonusy sice tenhle Molotov koktejl narušují, ale zas na druhou stranu nevyšly na jiné desce a je fajn je někde mít, protože songy jsou to povětšinou skvělé.

» ostatní recenze alba Wizzard - Wizzard Brew
» popis a diskografie skupiny Wizzard


Television - Marquee Moon
2007-08-08

Television / Marquee Moon

5 stars

Jestli je televizní kanál, který se mi snad nikdy neomrzí, tak je to bezesporu Marquee Moon.

Máme tu osm skvělých tracků, ze kterých sice asi nejvíc září titulní vypalovačka Marquee Moon, ale přesto je tahle deska velmi kompaktní a slabé místo prostě nenajdete. Prostě, co skladba, to pecka.

Veralaine a Lloyd smaží na svoje kytary jak o život a servírují nám jedinečnou symbiózu dvou kytarových partů, ve kterých rozeznat doprovod a sólo je často úkon vskutku nelehký. K dobrému si přičítám i parádně ledabylý zpěv.

Jak označit hudební styl? Hmm... Punk? Proto-punk? Říkat tomu můžete různě, já osobně používám sofistikovaný punk, ale na názvu snad ani tak nesejde. Marquee Moon je prostě jedinečná deska, jedna z těch, na které nedám dopustit.

***** jak vyšitých

P.S. co se týče reedice, tak to výborně vyjádřil penoz. Little Johnny Jewel se k těm osmi hodí náramně.

P.P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Marquee Moon umístila na 128. místě.

» ostatní recenze alba Television - Marquee Moon
» popis a diskografie skupiny Television


Cream - Fresh Cream
2007-08-07

Cream / Fresh Cream

4 stars

Tak začneme hitovkama.

„Pam Pam Pam“ začíná první track „I Feel Free“ a určitě jedna z nejlepších skladeb, kterou Cream kdy udělali. Fanoušci Claptona si zřejmě myslí, že jde o nějakou promakanou bluesovou skladbu, ale to jsou tedy na omylu. I Feel Free vévodí hlavně skvělý zpěv a velice zvláštní vokály, které dávají skladbě pořádný psychedelický nádech, kterému napomáhají i zahuštěné bicí, které jsou spíše v pozadí a taky piano, které zběsile vyťukává jeden tón. Clapton se ale pořádně vyřádí až v druhé skladbě „N.S.U.“ (zkratka znamená Non-specified Uretritis – souvisí to s močovými cestami), která ale také spadá do kategorie psychedelický pop a opět nám „Šlehačka“ dokáže, jak má ve svých řadách kvalitní vokalisty. Obě zmíněné skladby jsou původní tvorbou a proto se podíváme i na hodně zdařilé covery, protože Cream si půjčil (chcete-li přisvojil nebo ti radikálnější „ukradl“) plných 5 skladeb, která se na desce vyskytují.

Králem mezi těmito covery je skladba Skipa Jamese z 20. let 20. století „I’m So Glad“, kterou se Creamům podařilo přetvořit vskutku znamenitě a já ji pasuji za nejlepší skladbu desky. Další prastarou skladbou je i zle znějící blues „Spoonful‘“od Willie Dixona nebo „Rollin‘ and Tumblin‘“ hnaná dopředu zběsilou foukací harmonikou. Skladbu napsal legendární bluesman Muddy Waters (skladba mimochodem zazněla i pověstném „Unplugged“ Eric Claptona). O zbylých dvou coverech „Cat’s Squirell“ a „From Until Late“ jsou našel, že jsou tradicionály a opět velkou roli zde hraje foukací harmonika a v prvně jmenované také kytara mister Claptona.

Pokud chcete pořádné blues, tak Cream nabízí Sleepy Time, které je zatěžkané a hlavně ospalé přesně, jak název napovídá. Clapton opět řádí. Poněkud úchylná je skladba Dreaming, která nám znovu potvrzuje, jak je Jack Bruce skvělý zpěvák. Zbývá nám „Sweet Wine“ s fanfárovitým refrénem, zběsilým bubnováním Bakera a explozivním sólem Erica Claptona a zrovna v téhle skladbě mi nepřijde, že by své přezdívce mr. Slowhand dostával. Poslední skladbou je bubenická exhibice Ginger Baker s názvem „Toad“, která na koncertech dostávala obludně dlouhých rozměrů. Milovníci bubenických sól jistě ocení.

Na CD vydání této desky se vyskytují i dvě skladby navíc a jsou to „The Coffee Shop“ a neúspěšný první singl kapely „Wrapping Paper“, který se od typické tvorby kapely poměrně odlišuje klavírním motivem, jednoduchými bicími a swingových nádechem a dovedl bych si ji představit hranou bigbandem. Ke Creamu se sice moc nehodí, ale skladba to rozhodně špatná není.

Tak co jsme to vlastně slyšeli… V kapele Cream se sešli tři výrazné osobnosti své doby a dokázali svoji jedinečnost promítnout nikoli do vzájemných hádek mezi sebou (jak to v takových případech často bývá), ale do kvalitní a originální syntézy bluesu a psychedelického pop-rocku, která ani po 40 letech nemůže být nazývána nezajímavá nebo nudná. Hráčské umění? Může jen chválit.. Stejně tak si cením i umění vytvořit inovativní coververzi a ne jen přehrávání již daných postupů... Takže poctivé ****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Fresh Cream umístila na 101. místě.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream


Bowie, David - David Bowie
2007-08-05

Bowie, David / David Bowie

1 stars

Jsou sice interpreti, kteří svoji první deskou udělají díru do světa a zapíší se nesmrtelně do dějin hudby, ale k nim tedy David Bowie nepatří.

Jaký tedy jeho debut je?

Zapomeňte na Ziggyho, zapomeňte na experimentální tvorbu s Enem, zapomeňte na discofilní Let's Dance a industrialní choutky 90. let. Zapomeňte na vše, co jste od Bowieho slyšeli, protože tohle je zcela jiná liga.

Bowie zde produkuje poměrně krátké ulítlé skladby (občas mi to přislo, jako hodně divný folk), které jsou navíc podloženy z mého pohledu naprosto nevhodnými aranžemi, které jsou plné smyčců a dechů.

Zkrátka a dobře, desce jsem nějak na chuť nepřišel a to jsem jí dal šanci už několikrát a pěkně s odstupem času. Ze skladeb stojí za zmínku snad jen Love You Till Tuesday a závěrečná Please Mr. Gravedigger.

Věřím, že pro někoho je to veselý a příjemný úlet, ale tohle není můj šálek Bowieho.

Vzhledem k tomu, čemu jsem dal **, tak promiň Davide, ale dneska to bude za *

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Bowie
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars
2007-08-05

Bowie, David / The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars

5 stars

Viděli jste někdy klip Davida Bowieho, kde má červený vlasy, podivný hadry (i když u Bowieho, co není podivný) a má na sobě víc make-upu než Cher? Ano, je možné, že jste spatřili bytost jménem Ziggy Stardust, bisexuální mimozemskou bytost. Tak se prezentoval Bowie na tomto albu a stal se jednou z největších hvězd glam-rocku (o první místo soupeří jedině s Bolanem).

O tomto albu jsem slyšel a četl tolik nadšených ohlasů, že jsem se těšil jako malé pachole, když se tato deska dostala k mým pařátům. Na první poslech jsem byl trochu zaskočen. Čekal jsem prostě hrozně moc hitovou desku, ale takhle jsem si ji nepředstavoval. A nutno říct, že jsem si ji musel pustit několikrát, než jsem doopravdy dokázal vstřebat všechno, co nám zde pan Chameleón zanechal.

Většina songů je postavena na kombinaci: typický Bowieho frázování, častý akustický kytary, klavír a (a to mám na Bowiem hrozně rád) velice podivných, občas možná až úchylných vokálech, které jsou ale pro Bowieho dost typické (viz. např. deska Diamond Dogs). Velkou výjimkou je elektrická Moonage Daydream, ve které je vypuštěn ze řetězu kytarista Mick Ronson, aby pořádně vytrestal jednak svoji kytaru a jednak ucho posluchačovo. Trestá výborně.

Kdybych si měl vybrat jenom jednu skladbu ze Ziggyho, tak opravdu nevím. Prostě mi přijde, že tato deska opravdu nemá slabé místo. Ať to jsou vypalovačky typu Suffragette City a Hang On To Yourself nebo středně rychlý skladby, jako například výborná Starman, která je jedním z nejsilnějších momentů desky spolu s na riffu založenou Ziggy Stardust. Desku uzavírá emoční trhák Rock ‚N‘ Roll Suicide, kterým se Bowie rozloučil jak s deskou, tak nakonec i s postavou Ziggyho Stardusta, která se naposledy setkala s diváky na koncertě v Londýně v Hammersmith Odeon. Bowie Ziggyho opustil, aby se mohl změnit, což udělal ještě několikrát… Přezdívka Rockový Chameleón je sice hrozně omílaná, ale prostě lepší není…

Závěrem: Ziggy Stardust je skvělé album, jedno z mých nejoblíbenějších, které ovlivnilo vývoj hudby a i dnes, po těch x letech, stále určitě osloví všechny posluchače, kteří mají rádi kvalitní muziku a já osobně ho spolu s Hunky Dory považuji za to nejlepší, co kdy mr. Bowie natočil.. a že toho nenatočil málo.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars umístila na 35. místě.

» ostatní recenze alba Bowie, David - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
2007-08-04

Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn

5 stars

Teda u téhle desky je ale živo :)

Tady nemá cenu se rozepisovat a pitvat již x-krát propraný materiál a tudíž jen krátce.

Tahle deska je pro mě nesmrtelným pomníkem Syda Barretta a i přes to, že mi chvíli trvalo, než jsem jí přišel na chuť a začal si ji náležitě užívat.

Někde jsem četl, že ji Gilmour považuje za nej desku Floydů (i když se na ní nepodílel) a v tomhle s ním souhlasím.

Bláznivý démant v plné síle...

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Piper at the Gates of Dawn umístila na 347. místě.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pavlov's Dog - Pampered Menial
2007-08-03

Pavlov's Dog / Pampered Menial

5 stars

Když jsem se před pár lety setkal s kapelou Pavlov's Dog, tak jsem jejich první desku trestuhodně uložil do kolonky - tohle si chci někdy poslechnout. Jak velkou chybu jsem udělal se ukazálo asi po roce, když jsem konečně legendární slintající psisko roztočil ve své hifině.

Jednoznačně jedna z mých nejoblíbenější prog-art rockových desek plný skvělých kompozicí a ověnčená jedinečným ječákem Davida Surkampa, kterého jsem v prvních chvílích považoval za babu, protože jsem odmítal uvěřit, že je to chlap :)

Na druhou stranu znám pár lidí, kteří tuhle desku znají a právě kvůli kastrátskému projevu zpěváka ji nemůžou přijít na chuť. No, jsem rád, že mezi ně nepatřím a i když nejsem fanatický fanda prog-rocku, tak tohle hodně můžu.

Plný počet hvězd.

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Who, The - My Generation
2007-08-03

Who, The / My Generation

3 stars

Desku otvírá song Out In the Street a intro mi něco hodně připomínalo. Ano a bylo to tak. Úplně stejný motiv otvírá předchozí hit kapely Anyway Anyhow Anywhere. Nevím tedy proč je to tady zopakováno. Ale song je to dobrej a hodně napoví o čem bude celá deska. Máme tu Daltreyho chraplák a hlavně pořádně naboostřenou kytaru Pete Townshenda, který struny rozhodně nešetří a vytváří v jistých místech hodně neobvyklé zvuky. Píseň končí opět tím intrem o kterém jsem mluvil.

To bychom měli první, ale musíme se soustředit na to, co je na téhle desce to nejlepší. Ano, ti hudebně vzdělanější již tuší… Je to šestka My Generation. Píseň, která se stala hymnou tehdejší mládeže a nutno říct, že její text je hodně nadčasový a poněkud brutální vůči těm starším. Daltrey to ale zlehčuje tím, že v písni nehorázně koktá. Když k tomu přidáte skvělé basové vyhrávky John Entwistla, správně chaotické bicí Ketih Moona a samozřejmě parádní riff Townshenda, tak dostanete jednu z nejslavnějších písní The Who a rocku obecně.

Pokud se vám jedna hymna mládeže na desku zdá málo, tak sedmá The Kids Are Alright je něco pro vás, skladba s chytlavým refrénem, která vypráví o tom, jak je těžký opustit „mod“ gang. Jistě chápete proč byla tak populární mezi mladými výtržníky.

Třetí velká hitovka je A Legal Matter. Skladbu sice otvírá kytarový riff, ale hodně důležitá je zde basa a také v pozadí valící se piano. O tom, že Keith Moon zde opět řádí je zbytečné mluvit. Píseň o rozvodu je jistě skvělé téma, zvlášť když si ho vybral ještě svobodný skladatel Townshend.

Další songy již tak hitové nejsou, ale jsou velmi zdařilé, ať je to můj velký favorit It’s Not True ve které se opět do pozadí rve piano nebo hodně tvrdá instrumentálka The Ox, kterou vřele doporučuji všem bubeníkům, aby viděli jakej byl Keith řezník. Townshend tvrdí, že nikdy nedokázal hrát tak dobře jako jeho souputníci Clapton, Page atd., a tak hrál aspoň hodně moc nahlas. V The Ox to poznáte na vlastní uši. Rachot téhle skladby ve srovnání s rokem její výroby je neuvěřitelný. Mimo jiné v ní uslyšíte, co všechno se dá vymáčknout z kytary (mám podezření, že ji při natáčení Pete o něco omlacoval). Klavír zde také pěkně běsní. V The Good’s Gone a Much to Much naopak uslyšíte hodně typické vokály pro tvorbu The Who.

Všechny skladby byly napsané Townshendem až na 3 výjimky. Pod The Ox je podepsáno více autorů a dvojka I Don’t Mind a Please Please Please jsou z dílny James Browna. Osobně si myslím, že se na desku zas tak moc nehodí, ale tehdy se na desky dávaly covery v hojném množství a koneckonců aspoň má posluchač jistotu, že na desce jsou kvalitní songy, kdyby se náhodou autorská tvorba nepovedla. Což tady naštěstí nehrozí.

Tak a jdem bilancovat. Deska Sings My Generation je na svou dobu hodně syrová a především za to může Townshend a jeho hra na kytaru, která se stěží dá nazvat poklidnou, ale na druhou stranu je občas nucena držet celkový rytmus, protože Moonovo bubnování plné dlouhých přechodů rozhodně nesplňuje to, co si představíme od pojmu klasické bicí. Ale deska obsahuje několik skvělých hitů a na svou dobu mi přijde velmi jedinečná. Spoustě dnešních posluchačů bude asi vadit hodně starý zvuk, ale holt jsou to 60. léta a s tím se už nic moc nedá dělat. The Who Sings My Generation se mezi deskami své doby zcela jistě vyjímá, ale v kontextu jejich další tvorby dávám 3. Pokud máte rádi hudbu ala Beatles, ale ti vám přijdou příliš měkcí, sáhněte zcela jistě po této desce.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska My Generation umístila na 236. místě.

» ostatní recenze alba Who, The - My Generation
» popis a diskografie skupiny Who, The


Black Sabbath - Heaven and Hell
2007-07-31

Black Sabbath / Heaven and Hell

4 stars

převzato ze stránky kneekal.bloguje.cz

Na konci 70. let se kapela Black Sabbath ocitla na pořádném rozcestí. Poslední dvě desky (Technical Ectasy a Never Say Die!) nedokázaly kvalitou dosáhnout na předchozí tvorbu Sabbathu. Jaký vliv na to měl velmi kladný vztah zpěváka Ozzy Osbounra k drogám a alkoholu je otázkou…. Vůbec s Ozzym byly poslední roky docela problémy. Už roku 1977 ukončil své působení v kapele, aby se na začátku následujícího roku opět vrátil. Ovšem v roce 1979 došla kapele s feťákem Ozzym trpělivost a byl vyhozen z kapely. Otázkou bylo, koho místo charismatického Angličana na post zpěváka?

Naprosto důstojným nástupcem se stal Američan Ronnie James Dio, který neohromoval výškou, ale rozsahem svého hlasu a který si vydobyl jméno ve světě hudby např. zpěvem v kapele Rainbow (pozn. založil ji bývalý kytarista Deep Purple Richtie Blackmore).
O rok později vydala nová sestava Black Sabbath první desku bez Ozzyho a nutno říct, že překvapila. Ty tam byly temné kompozice plné valivých rifů. S příchodem Dia se zvuk kapely pročistil a výsledkem byl originální hardrock, který se od předchozí tvorby Black Sabbath výrazně odlišoval. Deska nesla název Heaven and Hell a obal zdobili pokuřující andělé.

Tak a jdem si tuhle placku trochu rozpitvat.

Mým favoritem je hnedle první svižná skladba Neon Knights ve které se mi hrozně líbí to, co předvádí kytarista Tony Iommi se svou kytarou. Lahůdka. Už hned u téhle první skladba si zřejmě těžko představíte, že by to zpíval Ozzy. Je vidět, že tohle je Diova parketa a že jeho hlas sem pasuje však vy víte jako co na hrnec :).

Druhá, už pomalejší, Children of the Sea, začíná klidně, ale přejde tentokrát v skladbu, které vládne těžkotonážní kytarový riff, aby se hudba po chvíli opět přelila v klidné čisté kytarové téma. Něco podobného co předvádí Metallica ve svých přechodech z trashe do skoro klasických vyhrávek.

Další výborná pecka je třetí Lady Evil ve které to na nás ze začátku vybalí suverénní basa v rukách Geezera Butlera. Tady oceňuji také super refrén, který se vám určitě vryje do hlavy a jen tak ho nepustíte.

A jsme u královny alba. A tou je samotná Heaven and Hell, která má úctyhodných 7 minut, ale nebojte – utečou jako voda. Skladba se skládá v podstatě ze 3 částí. V první vás navnadí, v druhé uklidní, aby jste v čase 4:15 poznali, co je to peklo. A nakonec… krásné outro, kde máte skoro pocit, že vás unášejí andělé. Jinak text je zřejmě poctou dialektikům… ale to s hudbou nemá tedy mnoho společného.. i když….ehm..

Polední skladbu o které podrobněji porozprávím je Die Young. Po týhle skladbě prostě máte pocit, že opravdu není žádný zítřek a že umřít mladej by nebylo tak docela od věci. Obzvláště působivý je zpomalení ve střední části a Diovo : „Die young, die young, Cant you see the writing on the wall? Die young, gonna die young Someone stopped the pain“. Skoro až běhá mráz po zádech.

A je tu zase závěr. Tak jdem na to. Deska Heaven & Hell je jiná. Pro příznivce klasických Sabatů to bude odklonění od pravé cesty a od jejich mesiáše Ozzyho. Ale změna, která proběhla díky Ozzyho lásce k subjektům prohibice atd. se mi jeví jako velmi užitečná a díky ní kapela chytla jakousi druhou mízu a podařilo se jí natočit výborné album, které si určitě zaslouží titul: jedna z nejlepších desek Black Sabbath. Další skladby o kterých jsem zde nemluvil jsou sice dobré a podle mě kvalit předchozích songů nedosahují (slabší mi přijde hlavně Walk Away), ale to nic nemění na kvalitě týhle muziky. A třeba zjistíte, že bych se za tyhle kecy měl smažit v pekle a nebo mě budete vynášet do nebe (ale asi ne, co?:)….

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


AC/DC - High Voltage
2007-07-30

AC/DC / High Voltage

4 stars

Kdo mohl tušit, že banda, která vznikla v Sydney v roce 1973 okolo kytaristy Malcolma Younga se stane jednou z nejvíc nejlepších rockových kapel? A zvlášť když ji zakládal se svým 15tletým bratrem Angusem, který pochodoval po pódiu ve školní uniformě. Ale stalo se tak.

Kapelou prošlo zpočátku několik bubeníků a basáků, až se k oběma bratrům Youngovým připojil bassman Mark Evans, bubeník Phill Rudd a původního zpěváka D. Evanse nahradil Bon Scott. Pokud se vám zdá obskurní běhat po pódiu ve školní uniformě, raději se blíže neseznamujte s Bonem Scottem. Byl učiněním ztělesněním magora. Ať to bylo stylem života, pódiovou prezentací a vůbec svým zjevem, který daleko více než zpěváka připomínal pouličního rváče.

Tato pětice spáchala v letech 1975-76 v Austrálii dvě desky (High Voltage, T.N.T.), ale po turné v Anglii, kde na sebe upozornila i mimo svoji klokaní vlast, vydala takový výcuc z těchto dvou desek, který vyšel ještě v roce 1976 pod názvem High Voltage.

Desku otvírá syrová pecka It’s a Long Way to the Top, která nám naznačí s čím budeme mít čest celou desku. Syrové rify obou kytaristů a bluesová sóla Anguse, který svou kytaru zkresluje, co to dá. K tomu přidáme jednoduchý rytmus a hlas Bon Scott u kterého mám podezření, že při natáčení spořádal několik balení žiletek a máte výborný mix, kterému se v civilizovaném světě říká sofistikovaná hudbu a mezi normálními lidmi: nářez!!!! V It’s a Long Way.. si navíc střihnou duo kytara a dudy na které ve videoklipu i hraje i mr. Bon Scott (přeborník v hraní na tento nástroj)

Další song, který si určitě zaslouží vaši pozornost je trojka The Jack, která je textově postavena na roztomilém dvojsmyslu. Záměna karty s pohlavní chorobou. Velmi morální. A obzvláště skvělá koncertní skladba, kdy si celý stadion (tehdy ještě klub) může zahalekat: „She’s got the Jack!“

Do kolonky the best of AC/DC patří určitě i částečná pocta Alfredu Nobelovi s názvem T.N.T., která je také součástí stálého repertoáru australské smečky. Angus si zde vystřihne opravdu výborné kytarové sólo. Do stejné kolonky patří i poslední pecka High Voltage a všechny tyto 4 skladby patří stále do repertoáru AC/DC, což zcela jistě vypovídá o jejich kvalitě.

Ostatní skladby se ale stěží můžou nazývat nepovedenými. Obzvlášť dvojku Rock ‚N‘ Roll Singer Bonu Scottovi naprosto uvěříte, že kašle na tak odporné věci, jako jsou jistou běžného života spořádaného bohabojného člověka. Rozhodně mě zaujala i na AC/DC dost hopsavá Can I Sit Next to You Girl.

Světový debut AC/DC má spoustu předností a výhod. Výhodou je, že jako kompilace je v podstatě The Best nejranějšího období AC/DC, což by už tak mělo vylučovat špatné songy, které ale deska naštěstí neobsahuje. Z předností zmiňme aspoň několik: nezaměnitelný zvuk kapely tvořený hlavně hrou Anguse Younga a zpěvem Bona Scotta, jehož charisma se na vás valí ze sluchátek jako lavina. Každá skladba je opatřena chytlavým refrénem, který si posluchač zapamatuje maximálně na druhý pokus a proto si při každém dalším poslechu užíváte relativně jednoduchou syrovou rockovou desku čím dál víc. Co může někomu vadit, je fakt, že všechny songy zní docela podobně a můžou se vám plést a do refrénu kolikrát třeba netušíte, kterej je to song, ale tohle jsou prostě AC/DC a tohle je jejich muzika a když to funguje, tak proč by hráli něco jiného? S vědomím, že It’s a Long Way to the Top dávám ****

» ostatní recenze alba AC/DC - High Voltage
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Queen - Queen II
2007-07-29

Queen / Queen II

3 stars

Rozhodně první věc, která mě na desce Queen II zaujala, byl velice působivý a stylem lehce gotický obal, jehož motiv se ve velkém stal okupantem triček s tématikou Queen a taktéž se zjevil ve videoklipu k Bohemian Rhapsody (ale to je zcela jiná kapitola).

Rozhodně druhá věc, která mě na desce Queen II zaujala byl velice působivý a stylem lehce královský název Queen II. Nápad by to byl originální, kdyby podobnou taškařici neprovedli před pár lety třeba slovutní Led Zeppelin. Na rozdíl od svých legendárních vzorů si toto číslování Queen po této desce rozmysleli a ti hudebně erudovanější z vás jistě ví, že následující dílo má název Sheer Heart Attack. Ale zpět k desce…

Rozhodně třetí věc věc, která mě na desce Queen II zaujala byla velice působivá a stylem lehce gotická první skladba s názvem Procession a je to název vskutku trefný, moji milí čtenáři, protože tohle něco přes minutu dlouhé intro by se skvěle hodilo na jakoukoli akci na které je hlavním hřebem večera pokládání věnců na různé pomníky a pokorné klopení hlav všemožných papalášů.

Už jen díky výše zmíněným činitelům nemohu říct, že by deska nezaujala. Povedlo se jí to a to ještě ani nedohrála první skladba.

Ovšem nejsem z těch, které ukolébá obal, název a pochodová písnička, ale naopak jsem zcela jistě z těch, kterým učarovala trojka s názvem White Queen. Pomalejší, křehčí skladba se snovou atmosférou, decentní kytarou a jemným Mercurym za mikrákem. Tajemný nádech dodává skladbě i velmi střídmé používání bicích, protože Taylor se spíše věnuje víření a lehkému klepání do činelů. Určitě jedna z nejlepších skladeb raného období Queen.

Největším hitem (a pravidelným reprezentantem desky Queen II na různých Queen-kompilacích) je bezesporu poslední Seven Seas of Rhye a ti kteří pozorně čtou moje články dobře ví, že se v instrumentální verzi zjevila již na debutové desce. Pekelný klavírní riff a tamburína jsou elementy ženoucí tuhle pecku vpřed. Skladba se stala hitem i přesto, že není kompozičně zrovna dvakrát jednoduchá.

Velmi nedoceněnou skladbou z tvorby Queen je 1:17 dlouhá balada Nevermore, které sice nepřináší nějak extra objevný text, ale hudebně je to nádherný kousek a myslím, že je velká škoda, že se v zástupu balad od Queen krčí ve stínu profláklejších kolegyň. Klavíristi určitě ocení, neboť zde téměř není jiného nástroje (ano, je zde basa), který by narušoval klávesovou hegemonii.

Výše zmíněné skladby jsou dle mého to nejlepší, co Queen II přináší a myslím, že by byla velká škoda, kdyby se nedonesly k vašemu naslouchátku.

Co máme na desce dál? Ledacos… Pro fandy heavy-metalu zde máme Ogre Battle, dále popovější Some Day One Day a nebo přírůstek do skladeb Queen od bubeníka Rogera Taylora, který nese název The Looser In the End. Vyskytují se i kompoziční skladby např. Father to Son (s nepřeslechnutelným začátkem ve stylu The Who) a The March of the Black Queen. No a pro kompletnost, Fairy Teller’s Master-Stroke ve které si Queen opravdu vyhráli s vokály a konečně Funny How Love Is, kterou považuji na nejslabší prvek celé desky.

Pro závěrečné zhodnocení použiji srovnání s první deskou.

Celkově vzato se kapela Queen od svého debutu posunula dopředu. Vliv Led Zeppelin už lehce ustoupil a víceméně se zdá, že kapela už našla onen pověstný ksicht. Rozhodně mě potěšily plynulé přechody a návaznost mezi jednotlivými skladbami, což je můj oblíbený prvek na deskách a myslím, že je škoda, že se nevyskytuje častěji. Na rozdíl od svého debutu deska obsahuje více hitovějších skladeb, ale nějaký příklon k popu se zde nevyskytuje, protože heavy metal s prvky glam rocku, který je ochucen trochou té progresivity je stále žánrových vládcem této desky. Deska Queen II má své nezpochybnitelné kvality a myslím, že patři k těm deskám slavných kapel na které bohužel pomalu, ale jistě padá prach. Takže jestli se bojíte gotických obalů, tak se zkuste ovládnout a nabídnout tuhle desku vašemu přehrávači .Ten můj ji hraje relativně často.

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Queen
2007-07-29

Queen / Queen

2 stars

Patříte k těm, kteří omdlévají při pohledu na obnaženou hruď Freddie Mercuryho? Pláčete při Who Wants to Live Forever? Jsou vaše oblíbené olympijské hry Barcelona 1992 a milujete její hymnu? Jste fandové Flash Gordona nebo Highlandara? Jestli ne, tak zcela určitě znáte We are the Champions… No ale já se ptám, kde to všechno začalo, někdy přece musel Mercury a spol. vylézt z kanálu showbussinesu na světlo reflektorů seriózních klubů, hal a nakonec i stadionů. Stalo se tak roku 1973, kdy po roce a nějakých drobných dokončila anglická kapela Queen natáčení svého debutu, jenž byl 4.9.1973 pod záštitou vydavatelství Elektra vypuštěn do obchodů.

Předpokládám, že o kapele Queen máte aspoň minimální povědomí a tak jen pro pořádek. Hlavní postavou byl zanzibarský rodák Frederick Bulsara známější pod uměleckým pseudonymem Freddie Mercury (bohužel je již po smrti), kučeravý kytarista Brian May, bubeník Roger Taylor a baskytarista John Deacon (zajímavostí bezesporu je, že této desce byl uveden jako Deacon John, což se mu ale pramálo líbilo, takže si to na další desce nedovolili).

Čekáte-li od desky popový zvuk nebo stadionové hymny,tak vás deska určitě zklame. Já nečekal nic moc, protože debuty slavných kapel bývají veskrze dost často nevyzrálé a byl jsem mile překvapen, protože tahle deska je určitě jeden z těch zajímavějších debutů, co znám.

Všech desek songů se nese v hardrockovém až heavymetalové duchu a kdybych měl najít hudbu podobného ražení, zřejmě bych řekl Led Zeppelin, kteří byli „Královně“ bezesporu vzorem.

O hráčském umu jednotlivých aktéru určitě nebude pochybovat a co vás určitě zaujme je téměř operní výkon Freddieho, který se pohybuje s přehledem v takových výškách, že chvílemi pochybujete o tom, že není členem sboru kastrátů. Stejně tak stojí za zmínku i kytarové party Briana May, který se rozhodně nebojí vydat se do pořádného sólového prostoru a jedinečnost zvuku kapely Queen dodává jeho vlastnoručně vyrobená kytara na kterou místo trsátka hraje mincí. (chudáci struny). Dalším poznávacím faktorem této bandy je hojné používání „uječených“ vokálů, které používala kapela celá 70. léta. (byl jsem zvědavý jestli je zpívají i na koncertech a nutno říct, že všichni členové kapely jsou výborní zpěváci, takže si to docela dávají)

Nejlepší deskou je dle mého názoru hned první Keep Yourself Alive, která, jako jediná z této desky, se někdy objevila na jiné desce Queen (konkrétně na kompilace Rocks a na živáku Live Killers). Dál vypíchnu heavymetalovou trojku Great King Rat (zajímavý název) a poněkud psychedelickou My Fairy King. V několika skladbách za klavír usedá Mercury a na klavírním „riffu“ je postavena poslední instrumentálka Seven Seas of Rhye, kterou na druhé desce Queen rozpracuje a udělá z ní jeden z mnoha hitů.

Závěrem: Debut Queen je deska, kterou možná neocení fandové Queenů z 80. let, ale spíš ti, kteří inklinují s syrovějšímu rocku a neuhlazenému zvuku. Podle mého názoru, ale určitě stojí za pozornost, nejen pro to, abychom zjistili, co Queeni dělali, než hráli na stadionech, ale i pro zajímavou muziku, která se na ní nachází v hojném množství. Ale na opravdu geniální desku nám Queeni ještě nechají chvíli čekat.

» ostatní recenze alba Queen - Queen
» popis a diskografie skupiny Queen


Doors, The - The Doors
2007-07-22

Doors, The / The Doors

5 stars

Je spousta skvělých debutů, je spousta vlivných debutů, ale jen několik z nich udělalo takovou díru do dějin rockové muziky jako debut The Doors, který se jmenuje (jak už to u mnoha debutů bývá) stejně jako kapela. Takže, co že to je za těmi prvními dveřmi?

Já osobně, když jsem poprvé viděl tracklist této desky, jsem se domníval, že musí jít o bestofku, neboť většina těch hlavních pecek, co jsem znal, se tam vyskytovala. Nenechte se ale zmást a nenechte pochybnost otrávit vaše mozky, zde se opravdu jedná o řadovou studiovou desku.

A že začíná pěkně zostra. Break On Through (To the Other Side) je jednou z těch nejslavnějších skladeb z dílny Doors a typické rysy kapely jsou v ní nádherně patrné. Doors basu nevedou, a tak vás do skladby vrhnou pedály varhan Raye Manzareka podpořené nervozními bicími, které se doslova nemůžou dočkat, až do nich bude pořádně mláceno. Dále tu také máme výborný text, který dokazuje, že Morrison byl básník a když k tomu připočteme, že ho umí parádně zařvat, tak dostaneme hodně poslouchatelnou kombinaci. Kriegrova kytara zde sice hraje druhé housle a spíš přizvukuje, ale to je také dost častý znak tvorby Doors, protože Doors jsou hodně moc o klávesách.

Výborně to ilustruje zřejmě největší hit skupinu Light My Fire s již legendárním intrem a dlouhou instrumentální mezihrou, kde se oba sólové nástroje vyřádí dosytosti. K textu skladby se váže průšvih kapely v Ed Sullivan Show, kdy Morrison odmítl změnit text darling we could get much higher (drahá, můžem se sjet daleko víc) a i přes upozornění, ať tam zpívá něco jiného, si Jim tuto repliku zařval hezky natvrdo v přímém přenosu a slušně řečeno, cenzura nebyla ráda :).

Doors umí i pořádně psychedelicko-mystické skladby, které reprezentuje například The Crystal Ship s podmanivým zpěvem a výbornou kombinací kláves a čistého piana. V podobném duchu je ukuta i End of the Night.

Také It Easy Baby je v podobném duchu jako Break on Through a je to stejný skvělý nářez se zběsilými klávesovými vyhrávkami a úderným refrénem. Jedna z nejlepší skladeb od The Doors, která je imho trochu nedoceněná. Back Door Man není sice nějak zběsilá, ale po plíživém začátku se dostáváme k tradičně vyřvanému refrénu a bluesovému kytarovému sólu. Do kategorie údernějších skladeb, které spojuje výrazný uřvaný refrén patří bezesporu i Twentieth Century Fox a I Looked at You.

Co nám tu zbylo? Alabama Song (Whiskey Bar) je kabaretní záležitost popisující téměř smrtící nedostatek whiskey a litte girl. Změna rytmu a úchylné aranžmá vám dodá atmosféru z počátku století až k vám do repráků.

Taaak... a to nejšílenější nakonec. Fanoušci Apocalypsy (myslím film, ale fandové posledního soudu si doufám také přijdou na své) již tuší, že půjde o The End. Tahle přes deset minut dlouhá kompozice je podle mě jedna z nejúžasnějších skladeb všech dob. Má totiž neuvěřitelnou atmosféru , která dokáže pohltit celou vaši duši. Nikam se nespěchá, ale všichni cítíme, že konec musí nastat. To vše podkreslené lehce orientálními motivy a výjimečným textem, který nemá obdoby a nalézt v něm můžete ledacos. Prostě podobenství jako hrom, obsahující i slavnou Oidipovskou pasáž s větou mother, I want to fuck. Na nahrávce ovšem muselo být ono „fuck“ nahrazeno šíleným zavřeštěním, neboť tohle už bylo vskutku dost a kvůli této skladbě dokonce Doors přišli o své první stále angažmá. The End je skladba ze které běhá mráz po zádech. No schválně.. zkuste si ji někdy v noci pustit a zhasnout...

V konečném zhodnocení uspěje deska The Doors na výtečnou a považuji ji za jednu z nejlepších a nejoriginálnějších rockových desek všech dob. Skvělé texty, skvělé skladby, skvělé instrumentální výkon (především Manzarek válí) … tohle se vážně musí slyšet. Tak na co čekáte??? Běžte si ji sehnat...

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska The Doors umístila na 42. místě.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


T. Rex - My People were Fair and had Sky in their Hair...But now They´re content to wear Stars on their Brows
2006-11-10

T. Rex / My People were Fair and had Sky in their Hair...But now They´re content to wear Stars on their Brows

2 stars

Tyrannosaurus Rex – My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows (1968)

Tak se na to podíváme. Máme rok 1968, čím uznáváte obskurnější božstvo nebo ideologii, tím více jste in, drogy jsou spolu se psem nejlepším přítelem člověka a hippies vám kempují na zahradě a ani vodní dělo je nedokáže vypudit…. A ve staré dobré Anglii se díky inzerátu dávají dohromady dva hudebníci: nadaný kytarista, básník, manekýn a budoucí superstar Marc Bolan a perkusák, fanda Tolkiena a budoucí dealer drog Steve „Peregrin“ Took.

Bolan (který již nebyl úplnej začátečník a mihl se v relativně úspěšně kapele John’s Children) tehdy o elektrické kytaře zřejmě nechtěl ani slyšet a proto se s Tookem vydali akustickou cestou. Takže jenom bubínky a akustická kytara, která nesóluje.

Pokud máte pocit, že když někdo hraje jen s takto úspornou výbavou, tak výsledek bude citlivá folková deska, zřejmě budete nesmírně překvapeni. Tohle rozhodně není posezení u ohýnku s Honzou Nedvědem, ale spíš party rozjařených hippíků, kteří to zase jednou trochu přehnali v užívání toho, co měli pro vlastní potřebu. Deska na vás velmi často působí, že si ve studiu dvojice řekl: „Hele, teďka si tak jako zajamujem, já do toho zazpívám pár veršů o tom co vidím na tripu a hned to budeme nahrávat.. na nějaký přetáčení nehrajeme.“ Pokud to bylo tak (a možná, že jo, protože deska byla nahraná za 4 hodiny a některé songy vznikly přímo na place), tak je deska docela originální, což ale znamená hůře stravitelná. Took mlátí do bubínků, co se dá, Bolan do kytary jak by smet a nad tímto folkovým běsněním se nese typický Bolanovský zpěv (pokud jste slyšeli nějakou jeho desku, tak víte o čem mluvím). Skladby jsou většinou relativně krátké, mají mystickou atmosféru a naleznete v nich hromadu orientálních motivů.

Když se podíváme na jednotlivé songy, tak zde ale nalezneme i velmi dobré kousky, které ale oceníte zřejmě až na několikátý poslech. Ať je to první Hot Rod Mama, ovlivněná bluesem nebo sedmička Mustang Ford, kterou považuji za nejlepší skladbu, Child Star si zase oblíbil legendární DJ John Peel a nechal ji rotovat ve svém vysílání. Do čtveřice Strange Orchestras, kde zaslechnete i foukací harmoniku a která je ukončena jakýmisi… no.. fakt netuším, co je to za zvuky…

A jaké bude závěrečné zhodnocení? Tahle deska není rozhodně nic jednoduchýcho a určitě se nezavděčíte, pokud ji pustíte na jakékoli společenské akci (snad kromě mezinárodního sjezdu LSD fanclubu), ale rozhodně nemůžu říct, že je špatná. Naleznete pár zajímavých písní, dost věcí, které ale naopak nestojí za moc. Komu bych desku doporučil jsou fandové kupříkladu Syda Barretta nebo i avagardnějšího Boba Dylan. Ale jsem si jist, že desku si budete muset poslechnout několikrát, aby jste vstřebali její kouzlo a atmosféru ve které zaslechnete dobu květinových dětí, mystických vizí a pořádnou porci psychedelie. Takže já dávám 2/5, pokud jste fandové psychedelického folku a hnutí hippies, zřejmě půjdete víš s hodnocením a naopak, jestli vám tato doba nic neříká, nevěřím, že na tom debut T.Rex něco změní.

» ostatní recenze alba T. Rex - My People were Fair and had Sky in their Hair...But now They´re content to wear Stars on their Brows
» popis a diskografie skupiny T. Rex


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000