Profil uživatele Kritik Vláďa


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
2019-10-12

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

5 stars

H To He, Who Am The Only One – to je opravdové progresivní mistrovské dílo těžkého kalibru. Desku jsem si koupil v dubnu minulého roku v muzeu hudby v Táboře, a dal jsem za ní 5000 korun !! Ano, je to trochu vyšší cena, než je obvyklé, i mě to nejprve odradilo od koupi, jenže pak jsem si sám pro sebe řekl: „Vláďo, co pro tebe znamená víc ? Tenhle papírek s portrétem Tomáše Garyka Masaryka, a nebo láska k tomuto hudebnímu dílu ?“ No samozřejmě, že láska. A pochopitelně, každý člověk chce mít svou lásku u sebe. Tak jsem si desku šetrně přivezl domů. Tu bankovku bych stejně dříve nebo později postupně projedl a propil, a moc dlouho by se mnou nezůstala. Ale album… to s tebou zůstane navěky. Pokud budeš chtít. A navíc, ani jsem neměl šanci tu desku zakoupit jinde, protože nikde nebyla, a na eBayi jsem tehdy ještě neoperoval.

Píše se rok 1970, Generátoři vydali album The Least We Can Do Is Wave To Each Other, a krátce poté se pustili do skládání materiálu pro své příští album, které se stane jejich nejvýznamnější a nejkultovnější. Z kapely ale mezitím odešel kytarista Nic Potter, ale na albu H To He si zahrál ještě na baskytaru. A to konkrétně v písních Killer, Emperor In His War-Room, a Lost. Deska nakonec vyšla v prosinci onoho roku 1970, ale však nezaznamenala nějaký výraznější úspěch, do hitparádových žebříčků se vůbec nedostala, a i recenze na ní byly smíšené. Ale všechno chce čas. I já jsem měl problém vstřebat tuto desku hned na první poslech, ale postupně mě začala přitahovat, až mě zcela pohltila.
Obal této desky vytvořil jistý Paul Whitehead. Zřejmě se nechal inspirovat skladbou Pioneers Over C.

Album hned z počátku nastavuje nejvyšší laťku. Skladba Killer je prostě bomba všech bomb. Je plná parádních riffů, a pasáž „Death In The Sea“ se těžko vyhání z hlavy. A to, co předvádí v polovině David Jackson, to se hned tak neslyší. Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ? Co jsem tak studoval historii této desky, tak prý někdo ze společnosti Charisma Records chtěl tuto skladbu vydat jako singl, ale samotná kapela s tím nesouhlasila, protože se obávala zařazení mezi hard rockové kapely. Zatímco ty čistě hard rockové pecky staví většinou na jednom riffu, ve skladbě Killer je těch riffů hned několik. Myslím, že by touto skladbou Generátoři povznesli hard rock do ještě vyšších sfér. Ale to je čistě můj subjektivní pocit.
Pak tu je House With No Door. Tuhle skladbu osobně považuji za nejlepší a nejkrásnější věc, jakou kdy tato kapela natočila. Pro mě je to srdcervoucí balada o člověku, který má problém s někým navázat přátelský kontakt. A to překrásné sólo v polovině na flétnu a saxofon zároveň ! Tleskám ve stoje, a srdce mi buší.
Další parádou je Emperor In His War-Room s neskutečnou atmosférou, až mě mrazí. A závěrečná pasáž „Live In Peace, Or Die Forever, In Your War-Room“ mě vždycky dostane do kolen. V této skladbě hraje na kytaru vzácný host. Samotný Robert Fripp ze skupiny King Crimson.

Druhá strana desky obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Daly by se označit i za suity. Ta první je Lost s textem pojednávající o ztracené lásce, což je poměrně netypické téma pro Generátory. A druhá nálož s názvem Pioneers Over C pojednává o skupince astronautů, kteří umí cestovat rychleji, než rychlost světla, ale hlavní je zde téma strachu. V Pioneers je opět zahrnuto několik skvělých riffů, novátorské hudební postupy, experimentování. Dál už nemám co bych dodal.

Pokud chcete přijít na kloub skupině zvané Van Der Graaf Generator, tak album H To He, Who Am The Only One bude vždycky ta správná volba. Zkrátka, klasické dílo, na které jsem ve své sbírce nesmírně hrdý.
Plný počet hvězdiček je snad jasný.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Camel - Mirage
2019-10-02

Camel / Mirage

4 stars

Sedím si takhle na terase naší chaty na Ostravici, kde mám krásný pohled na Lysou horu, notebook na stole, brouzdám YouTubem, a najednou kliknu na video zvané Camel – Lady Fantasy. Skladba mě zaujala hned na první poslech. Nějakou dobu poté jsem vyslechl celé album a nějak jsem nezalitoval. Právě naopak. Ale docela mi trvalo, než jsem album zařadil do sbírky. To víte, kapela Camel nikdy nebyla u nás zas tak známá, a jejich desek je zde, na území ČR a SR jako šafránu (alespoň tak to vidím já). Po usilovném pátrání jsem vinyl později za nemalý peníz získal, a tak je tato deska v mé sbírce takovým „chráněným druhem“. Však je to taky jediné album od Camel, které mám. Další alba si ale zatím nehodlám pořizovat.

První album Camel z roku 1973 nebylo příliš úspěšné, ale právě druhým albem Mirage zanechali v muzice jasnou stopu. Myslím, že přešli také k jinému vydavatelství, a písničky na albu „zkoušela“ kapela na koncertech, aby zjistili, jak zabírají na publikum. Evidentně dobře. A víte, co je ještě sranda? Že tuto desku zná docela málo lidí, ale obal té desky znají svým způsobem všichni. Co vím, tak v Americe toto album vyšlo s jiným obalem. Chápalo se to jako „propagace návykových látek“. Ale v Anglii to podporovali, a co jsem četl, tak dokonce při prvním vydání té desky bylo v obalu i pár cigaret.

Hnedka je jasné, že se kapela bude spoléhat zejména na tu instrumentální stránku. Prostě a jednoduše „muzikantské“ album. Jsou tady jak překrásná melodické sóla, tak i ty ostřejší, řekl bych málem jazz-rockové nájezdy. Na albu mám tyto jasné favority: Nimrodel/The Procession/The White Rider, potom Earthrise, a samozřejmě ona Lady Fantasy. První dvě skladby Freefall, a Supertwister jsou takové rozehřívačky.

Nimrodel… obsahuje všechno, na co Camel spoléhají, a představují to v tom nejlepším světle. Změny nálad, originální melodické nápady, kytarové exhibice, a klidný, netlačený, pohodový zpěv. Earthrise je výborná instrumentálka s nápaditou, výraznou melodií, ale někdy v polovině třetí minuty se to přesune do jazz-rockové nálady, aby se to v páté minutě mohlo vrátit celé zpět. No a pak přichází ona očekávaná suita Lady Fantasy. Má nejoblíbenější od Camel. Možná taky proto, že jsem jí slyšel od nich jako úplně první, a opravdu jsem do ní „zainteresovaný“. Zde je opět všechno, čím se Camel vyznačují. Překrásné melodie, soft-jazz-rockové exhibice, jen ještě v o něco lepším měřítku než u Nimrodel.

Album Mirage určitě není nějaký historický platinový monument, který by přepsal hudební mapy, ale rozhodně se oplatí mít tuhle desku ve sbírce. 4 hvězdičky si určitě zaslouží.

» ostatní recenze alba Camel - Mirage
» popis a diskografie skupiny Camel


King Crimson - In the Wake of Poseidon
2019-09-21

King Crimson / In the Wake of Poseidon

5 stars

Tohle album jsem před dvěma lety dostal na vinylu k narozeninám od své nejdražší sestřenky, a od té doby je ta deska v mé sbírce hýčkaným tvorem. Mám jí opravdu velmi rád, a když si jí pouštím (samozřejmě není to zas tak často, protože to je muzika, na kterou musí mít člověk náladu, a je hudebně i emočně náročná), tak je to pro mě takový menší hudební svátek.

Tuhle desku nahrávali King Crimson už v pozměněné sestavě. Z těch původních členů tam myslím zůstal jen kytarový inovátor Robert Fripp, a textař Peter Sinfield. Jak je známo, fantastický zpěvák Greg Lake už vystupoval s progresivním rockovým gigantem ELP, ale jsem strašně rád, že na tuto desku ještě stihl nazpívat vokály do většiny písní. No a co ještě vím, tak bubeník Michael Giles už nebyl stálým členem, ale nahrával tuto desku už jen jako studiový hráč.
Strašně se mi líbí obal, který vyobrazuje 12 archetypů od Tammoa De Jongha.

Co se týče písní, tak první strana tohoto alba vlastně kopíruje (strašně nerad používám toto slovo) první stranu debutového alba In The Court Of The Crimson King.
Pictures Of A City je stejná jazz-rocková palba, stejně jako na předešlém albu úvodní skladba 21st Century Schizoid Man. Některé motivy jsou téměř identické. Tady se snoubí hráčské mistrovství s agresivitou. Moc dobrý začátek.
Ovšem následuje úplný kontrast. Krásná a křehoučká balada Cadence And Cascade zaujme svou dojemnou melodií, a tady ale vystupuje jako zpěvák Gordon Haskell. Až o něco později jsem slyšel verzi, kterou zpíval Greg Lake. Přiznám se, že mě to trošku zamrzelo, že nedali tu Gregovou verzi na album, ale pak jsem si řek, že to tak asi mělo být. Gordon Haskell má taky své kouzlo. Tahle skladba se dá krásně přirovnat k písni I Talk To The Wind.
Po této skladbě následuje naprostý opus magnum. Titulní skvost zvaný In The Wake Of Poseidon. Tahle skladba mě dokonale odrovnala. Neskutečně nádherný Lakeův hlas, a neskutečně nádherné melodické postupy. Tady zkrátka emoce pracují na plný ceres. Tenhle epos můžeme srovnat s podobně laděným opusem Epitaph z předešlé desky.

Druhou stranu zahajuje překrásná kytarová etuda Peace. Je to vlastně motiv, který desku otevírá, i uzavírá. Po ní následuje Cat Food. Tahle skladba, jestli se nemýlím, dokonce vyšla i ve zkrácené verzi na singlu. Ano, v určitých chvílích má hitové ambice, ale jinak se přes ní nese něco tajemného, a ironického. Každopádně, opět mě tahle skladba velice baví, a ještě musím vyzdvihnout šíleně najazzlé piano.
Po ní následuje ona ďábelská obávaná suita, příznačně nazvaná The Devil’s Triangle. Jste-li dostatečně otrlí, tak mi nezbývá nic jiného, než to vřele doporučit. Nejlépe se to poslouchá za úplné tmy. To je opravdový horor. Jinak, kdyby to někoho zajímalo, tak se jedná o trochu přepracovanou, určitou verzi suity Gustava Holsta – Planety. Deska končí opět jemnou, překrásnou miniaturkou Peace. Je to nádherná, a dojemná tečka za všemi těmi pestrými hudebními náladami.

Tomuhle hudebnímu dílu patří má velká úcta.
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv dohadů.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
2019-09-19

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon

5 stars

Svou první recenzi zde, bych chtěl věnovat jednomu z nejvýznamnějších hudebních děl všech dob. Ano, The Dark Side Of The Moon.

S albem se znám už dobrých šest let, ale úplně po prvním poslechu jsme ho zcela nepobral. Přišlo mi trochu experimentální, a ne úplně srozumitelné, ale tak nějak mě přitahovalo. Zvláště díky obalu, který mám dokonce vyvěšený jako plakát v mém pokoji. Zde bych chtěl pochválit práci Storma Thorgersona, a studia Hipgnosis. A když jsem si nastudoval i téma této desky, tak jsem pomalu, ale jistě, začal objevovat krásu a výjimečnost tohoto díla.

Strach ze smrti, rychle utíkající čas, strach z cestování, z toho, že se zřítí letadlo, svůdnost peněz, a hlavně psychické problémy přerůstající v šílenství. Prostě témata, která negativně ovlivňují lidský život, zpracované do geniálního hudebního konceptu.

Album je nutno vnímat jako celek. 42 minut naprosté hudební výjimečnosti, ale dovolte, abych vyzdvihl své absolutní favority. Pro mě je to hned úvodní Breathe (In The Air), nádherně líná nálada skladby vás ponoří do nepopsatelné atmosféry. Stačí zavřít oči, a nechat se unášet tou melancholickou krásou. Tohle si vždycky strašně užívám. Nádhera…. Poté samozřejmě Time, to je prostě klasika. Vzpomínám si, jak jsem to slyšel poprvé, a úplně jsem se lekl, jak začali kakofonicky zvonit ty všemožné hodiny, budíky, atd…..
The Great Gig In The Sky – překrásný Wrightův klavír mě opět ukolébá do té nádherné, nepopsatelné atmosféry, jenže pak přichází Clare Torryová, a člověka úplně mrazí.
Us And Them – tak to je prostě klenot klenotů. Opět ta líná, nádherná melodie, a refrén sakra výrazný a silný. U této Skladby jsem vždycky naměkko. Jednou jsem byl v takové náladě, a Us And Them mě TAK emočně dostala, že….. no to je jedno.
Brain Damage – opět smekám klobouk. Překrásná melodie, a co se týče refrénu, tak to je prostě hudební nirvána. Vím, že byla i chvíle, kdy jsem u toho vymáčkl slzu. Holt, tuhle skladbu jednoduše strašně prožívám. Tahle skladba vlastně nepřímo pojednává o Sydu Barretovi. No, a Eclipse, shrnutí všeho kolem, hudební nirvána na druhou, lepší finále si ani nelze představit.

Nemám jinou možnost, než plný počet hvězdiček. Myslím, že Pink Floyd silnější dílo, ani předtím, ani potom, už nevytvořili. Při vší úctě k albům Wish You Were Here, nebo The Wall.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000