Profil uživatele terka


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Grateful Dead - Aoxomoxoa
2018-11-13

Grateful Dead / Aoxomoxoa

3 stars

Pojem Grateful Dead se mně dlouho pletl s podobným Grand Funk Railroad. V obou případech jde o americké skupiny, jejichž kořeny sahají ke konci šedesátých let. Prvně jmenovaní jsou dokonce ještě starší a svou tvorbou zapadají do hipiesácké doby. Rodáci ze San Francisca se podíleli na utváření tamní psychedelické scény a dle dostupných informací, patřili k jejich čelním představitelům. Je možné, že jsme doma měli několik desek Grateful Dead, ale cédéčko se pro mě zachovalo jenom tohle. Takže nemůžu porovnávat, ale to mi vůbec nevadí. Kapelu stejně neřadím do nějaké první ligy a myslím si, že nejsem sama, kdo ji na stejnou úroveň vedle Deep Purple, nebo Led Zeppelin postavit nedokáže.

Do první skladby St. Stephen prosakují vlivy Beatles a Moody Blues. V dalších písních je květinová atmosféra ještě silnější. Taková Rosemary je psychedelií dost cítit. Mě se líbí čtvrtá Doin´ That Rag s pěknou melodickou linkou a krásně smutná a tak trochu strašidelná Mountains Of The Moon. Hravou a stařecky působící China Cat Sunflower vystřídá LSD úlet What´s Become Of The Baby, který je strašně nudný a nezajímavý. Cosmic Charlie už toho moc zachránit nedokáže.

Album s nevyslovitelným názvem se od evropské hard rockové produkce dost liší. Žádné hřmotné songy, nebo procítěné balady tady nenajdete. Hudba je zcela podřízena obětí lásky, plyne v poklidné rovině, nad kterou se vznáší silný psychedelický opar hnutí květin. Instrumentálně je to bohaté a zajímavé, ale spíš pro květináře a květinářky, než pro rockem kované šílence.

» ostatní recenze alba Grateful Dead - Aoxomoxoa
» popis a diskografie skupiny Grateful Dead


Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
2018-10-31

Iron Butterfly / In-A-Gadda-Da-Vida

4 stars

Kapela Doors nikdy nenašla žádného přímého nástupce, který by ji po smrti Jima Morisona dokázal nahradit. Ovšem ve stejné době bylo v Americe několik podobných skupin a jednou z nejslavnějších zůstali dodnes Iron Butterfly. V jejich muzice je podobná vůně poetiky a klávesový zvuk Douga Ingleho mně jejich velké vzory připomíná. Doors pro IB vlastně žádnými vzory nebyli, neboť kapely začaly účinkovat ve stejné době a obě jen směřovaly podobným směrem.

Pojem železný motýl je celkem dobrý, nemyslíte? Dnes už možná nezní tak zarputile, ale na konci šedesátých let se jednalo o originální název. In-A-Gadda-Da-Vida je jejich nejznámější deska, kterou měl v sedmdesátých letech doma každý, kdo to s rockovou hudbou myslel jenom trochu vážně a toužil zařadit do sbírky něco nového a neprofláknutého.

IB hrají americkou podobu tvrdého britského hard rocku, kořeněného mírnou dávkou psychedelie a blues. Mně stejně jako Doors připomínají ještě Atomic Rooster. Jsou dobrou alternativou k oběma kapelám a snadným soustem pro sběratele neotřelé muziky sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly


Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar
2018-10-26

Plant, Robert / Lullaby... and the Ceaseless Roar

3 stars

Přiznám se, že nepatřím mezi dobré znalce Roberta Planta. Led Zeppelin samozřejmě znám, u těch nehrozí, že bych je neměla ráda, ale u jeho sólovek už je to horší. Letmo předpokládám, že tahle patří k jeho vrcholům - něco jako "nejdospělejší a nejfavorizovanější" nahrávka. Archetyp toho, jak by měla znít world music. A tu já neposlouchám, tak je asi všem jasné, proč hodnotím, jak hodnotím.

Kupříkladu se mi hodně zamlouvá úvodní melodie na mandolinu (nebo o jaký nástroj se jedná) a doprovodná melodie na housle, které jsem ovšem v knížečce k cd nenašla ani uvedené. Skladba Little Maggie má zvláštní náladu, kterou nevím jak přesně charakterizovat - jestli obsahuje nějaké Skotské nápěvy nebo co -, ale je povedená. Jenže od dvojky Rainbow ovládá každou skladbu nějaký rytmus na bicí, které se stávají nosiči všeho a jsou taky nejdůležitějším nástrojem tohoto alba. Trojka zní po arabsku, čtyřka implantuje zvuky z okolí Sahary.

Nemůžu si pomoct, ale strašně mi tady chybí kytara. Ta k Plantovi patří a ani nemusí viset na krku Jimmy Pageovi. A Stolen Kiss je taková příjemná ukolébavka, ale vždyť Robert umí daleko intenzivnější věci. Další skladby už nebudu jmenovat s výjimkou House of Love kterou odkudsi znám. Možná právě proto, že ji znám jako jedinou, se mi líbí. Ostatní skladby nedokážu nebo nechci pochopit, a tak nad albem pokaždé zlomím hůl.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Nazareth - Hair Of The Dog
2018-10-24

Nazareth / Hair Of The Dog

4 stars

Nazareth nepatří mezi kapely, které by dnešní generaci nějak oslovovaly, nebo pro ni byly něčím výjimečným. Oni vlastně výjimeční nebyli nikdy. Podle toho, co se mi o kapele podařilo zjistit, si myslím, že to byli takoví chudí příbuzní všech těch hard-rockových dinosaurů. Jejich muzika není vyloženě zlá, není ani nudná (teda někdy je). Občas se zrodí zajímavý nápad, často je v tom hodně energie, jenže - jsou to zkrátka Nazareth. Trošku otravní a trošku jednoduší. Většinou nebývá nejtvrdší deska od kapely zároveň tou nejlepší, ale Nazareth tohle nepsané pravidlo porušili.

Titulní věc je klasika, která určitě není špatná. Ale hned druhá Miss Misery je nuda k uzívání. Guilty je celkem slušná balada. Naštěstí se pak všechno rychle opraví a Nazareth hrají jako o život a v zásobě mají ještě silný materiál. Mně se líbí všech pět posledních skladeb, ve kterých není žádná výplň, protože být tady ještě jedna nebo dvě slaboučké skladby, už bych si od nich nikdy nic nepustila. Poslední dvojice je určitě jejich nejsilnějším vkladem na poli sofistikovaného hardrocku. Což je žalostně málo. Love Hurts tam opravdu nepočítám, protože jestli se někomu tahle balada líbí, mě ani náhodou. Neznám ohranější píseň.

Jejich muzika se nemůže poměřovat s ostatní velkolepou rockovou produkcí v sedmdesátých letech. Proto dosáhnout na stupnici vyšší bodové škály je dost obtížné.

» ostatní recenze alba Nazareth - Hair Of The Dog
» popis a diskografie skupiny Nazareth


Cream - Fresh Cream
2018-10-13

Cream / Fresh Cream

3 stars

Debut Fresh Cream jsem zaregistrovala chvíli po druhé desce. Na první poslech to bylo pořádné utrpení a muzika, která se do drážek lp zaznamenala, mi připadala naprosto fádní a nezáživná. Postupně jsem začala svůj názor přehodnocovat až do chvíle, kdy jsem si tu malinko triviální muzičku celkem zamilovala.

Bez ohledu na to, jací významní hudebníci se v Cream sešli, je jejich první společný plod nesourodě-naivní sondou do bluesrockové oblasti. Následující desky jsou určitě silnější a osobitější. Novější songy mají zajímavější harmonie, jsou energičtější a po instrumentální stránce rovněž bohatší. Přes to přese všechno ta deska není hloupá ani špatná. V určitých momentech se dá odhadnout, kam bude potenciál kapely směřovat.

V první skladbě I Feel Free se tluče blues s rock'n'rollovým modelem, který používali na začátku své kariéry Beatles. Na rok 1966 mě přijde podobný vklad už trochu zastaralý. Ve druhé N.S.U. se potkávají Cream pro změnu s ranými Rolling Stones. K nejpovedenějším skladbám jsem si přiřadila Bruceho Dreaming, "whoovku" Sweet Wine a povedený dixonovský cover Spoonful. Na béčku jsou samé předělávky, třeba po selsku a od podlahy střihlé Four Until Late a Rollin' and Tumblin'. A hlavně zpočátku nenáviděná a dnes milovaná I'm So Glad.

Průměrně dobrá deska, ani špatná, ani nikterak okouzlující. Tedy za tři.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream


Grand Funk Railroad - We're an American Band
2018-10-03

Grand Funk Railroad / We're an American Band

5 stars

Určitě si řada z vás někdy ráda odpočine od složité muziky a pustí si obyčejný "rokec". Já volím buď Británii nebo Ameriku. Na přelomu 60. a 70. let se za oceánem narodila kapela, která si dala do erbu název tamější železnice. Grand Funk Railroad byli na začátku sedmdesátých let nejslavnější americkou partou hrající hlasitý rock. Dokonce prý tou nejhlasitější a nějakou dobu taky nejprodávanější. Jistí rejpalové o nich prohlašovali, že nejsou žádní extra hudebníci. Já teda nevím, ale když poslouchám tuhle nahrávku, napadá mě pravý opak.

We're an American Band byl opečovávaný nosič, který přiléval do éteru v našem bytě povznášející náladu. Pořád patří do přihrádky "světový evergreen". Začátek je hodně robustní a živý. Ale už dvojka Creepin ukazuje GFR jako výborné hudebníky. Střední tempa podloží výborné vyhrávky a Farnerův zpěv má něco do sebe. Creepin uvedou klávesy a najednou si připadáte, že posloucháte Brity a ne Američany. Basa s bicími skvěle šlapou a skladba má dokonce atmosféru. Takže žádný obyčejný rock bez průpravy. Black Licorice je strhující. Prostě rock'n'roll jak má být. Drummer Don Brewer má hlas, jako kdyby polykal žiletky. Zbytek pokračuje v podobném duchu.

GFR asi nemají všechny desky tak dobré. Já to vlastně nevím, protože znám jen jejich malinkaté procento. Tenhle exemplář ale stojí za hřích. Jen ten obal, ten mohl být zajímavější.

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - We're an American Band
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad


Manic Street Preachers - Gold Against The Soul
2018-09-24

Manic Street Preachers / Gold Against The Soul

4 stars

V poslední době už nevznikají tak silné kapely jako v 70., 80. a 90. letech. Každá doba měla svá specifika a v každé se dá objevit množství zajímavého materiálu. Nerada dělám rozdíly a nerada někoho povyšuji nad ostatní (tuto vlastnost úplně nesnáším), ale v průběhu devadesátých let vzniklo množství opravdu zajímavých kapel v různých hudebních oblastech. Jednou z nich jsou Manic Street Preachers z Walesu. Ti tady setrvali až do dneška, čímž se dostali před ty, se kterými na začátku devadesátek startovali a kterým už dávno zazvonil umíráček. Z MSP se brzy staly velké hvězdy. Zvednutý ukazováček způsobil už debutní materiál, druhá a třetí deska potvrdily rostoucí skladatelskou invenci a čtvrtá nahrávka zpečetila komerční záměry souboru.

Pouhý rok po rockově-punkovém (toho je tam jako šafránu) debutu přicházejí MSP s diametrálně odlišnou nahrávkou Gold Against the Soul. Brácha o ní vždy říkal, že je až hard-rockově čistá. Osobně si to nemyslím, propastný rozdíl mezi prvními třemi alby nehledám, ale je pravda, že neurvalost, se kterou kluci vyrukovali na debutu, je pryč a alternativní independent vystupující z Holy Bible tady taky neuslyšíte.

Úvodní skladba Sleepflower ten klasický hard rockový model opisuje asi nejočividněji. Ostatní písně mají nenápadný záběr, který není tak lehké přesně vystihnout. Je to rock, možná alternativní rock, zjevně umělecký, srozumitelný, důmyslný a duchaplný. Říkáte, že alternativa nemůže znít duchaplně, že jde o lascivní popěvky a pózu?V některých případech určitě ano, ne však u MSP.

Tahle kapela hrát dokáže - dokonce velice dobře, a kdyby neskládala silné písničky, nebyla by dnes oblíbená po celém světě. Vždyť hned další čtyři skladby, jmenovitě From Despair to Where, La Tristesse Durera (Scream to a Sigh), Yourself a Life Becoming a Landslide jsou příkladem jejich věhlasu. Staly se z nich velké šlágry, díky kterým stouplo renomé kapely o pěkný kus vzhůru. Nejde o žádné laciné cajdáky, ale o racionálně napsané písně, které se v roce 1993 trefily přesně do vkusu tehdejší mládeže. Sociálně kritické texty plné revolty a vzdoru inspirovaly okolní pubescenty k rebelii a rodičům vháněly do hlav jeden otazník za druhým. Druhá strana je bizarnější a divočejší. I tady najdeme zajímavé písně. Takové Roses in the Hospital, nebo titulní Gold Against the Soul jsou dokladem dobře šlapající rockové kapely.

MSP patří mezi moje oblíbence. Vydali pár desek, které si ráda poslechnu. K životu mně jich stačí málo, zas to není kapela, od které bych chtěla mí úplně všechno.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Gold Against The Soul
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers


Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
2018-09-20

Osbourne, Ozzy / Ozzmosis

5 stars

Tohle album má jeden velký problém. Už jsem se o tom zmínila při povídání o Soundgarden a jejich Superunknown. Ten problém se týká produkce. Člověk, který točil knoflíky, se jmenuje Michael Beinhorn a pár měsíců před Ozzmosis brilantně zapracoval pro partu okolo Chrise Cornella a jejich velkolepé nahrávce významně pomohl na rockový (nebo grungeový?) piedestal. Ozzy tohle dobře veděl a proto oslovil stejného člověka. Jenomže co platí včera, nemusí platit dnes. Ozzmosis si zachoval temnou stránku podobnou dílu Superunknovn, výsledek je ještě tvrdší, mohutnější, plnější a dynamičtější. Jenomže kámen úrazu je v přeřvanosti a nepříjemném řezavém zvuku. Ten sice do devadesátých let patří, jenže jde udělat i sofistikovanější formou.

Ovšem po muzikantské stránce je album dokonalé. A každá strana desky je jiná. V úvodu se Ozzy vytasí s písní Perry Mason a smete nás jako vichřice. Během noci se z ní vyloupne druhý největší zpěvákův hit. Trojice I Just Want You, Ghost Behind My Eyes a See You On The Other Side si je v lecčem podobná. Kostru písní tvoří melancholické Zakkovy akustiky a střídání jemných poloh a úderných refrénů.

Druhá půlka je pestřejší a neoposlouchá se tak snadno. Tomorrow, Denial, nebo "vaiovka" My Little Man mě hodně baví. Jsou melancholické a zajímavé. Takhle Osbourne dřív nikdy nezněl, ale právě Beinhornova produkce posouvá desku do neprozkoumaných sfér. Vzdušná tečka Old L.A. Tonight utvoří pěkný závěr. Deska má ale ještě dvě malé proporční vady. Skladby Thunder Underground ("sabbatovější" než samotní Sabbath) a hlavně příšernou My Jekyll Doesn´t Hide. Ty kdyby Ozzy vystřihnul, získalo by album ucelenější charakter. Z hráčů bych vysekla největší kompliment jednoznačně Zakkovi.

V bodování mám jasno. Navíc je to poslední Ozzyho deska, která opravdu za něco stojí a pět bodů unese jako mravenec mouchu.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Pearl Jam - Lightning Bolt
2018-09-13

Pearl Jam / Lightning Bolt

5 stars

Pět let už nevydali Pearl Jam novou desku. To je zatím nejdelší studiová pauza v jejich kariéře. Během ní několikrát vyjeli na turné, nedávno dokonce poněkolikáté potěšili Prahu, ale do studia se klukům zřejmě pořád nechce. Nedávno jsem zaznamenala jednu zprávu, že se snad něco takového chystá, ale kdo ví.

Prozatím zůstává jejich poslední deskou stále album Lightning Bolt. Měli jsme ho doma hnedle, když vyšlo, a spolu s ním se na internetu vyrojily desítky recenzí opakujících dvě rozdílné verze. Jedni desce spílali za to, že už Pearl Jam nepřináší světu dávno nic nového a další deskou jenom recyklují svůj styl, aby i nadále zůstali rozhoupaní na své bytelné větvi, kterou si řezem vedle nechtějí podlomit. Jiní naopak desku vynášeli k nebesům za to, jakým obloukem se podařilo kapele opsat elipsu a vrátit se tam, kde jejich drasticky přechvalovaný debut Ten skončil. Ani jedna z těch dedukcí mi není blízká. První tábor lže, protože nemá kapelu rád a ponížil by ji, i kdyby přijela na zlatém teleti. Ten druhý zůstal stát v roce 1991 a nezná nic jiného než Ten, Ten a zase jenom Ten. Nedokážu odhadnout, nakolik budu objektivní já (to musí posoudit jiní), protože Pearl Jam poslouchám řadu let, ale zkusím se k poslední desce přiblížit s určitým odstupem.

Při porovnávání s většinou svých předchůdců přicházejí Pearl Jam na Lightning Bolt s malinko energičtější a zemitější nahrávkou. Dravější a v prvním i druhém plánu hitovější skladby vystavěli s velkým citem a hlavně inteligencí. Nepálí se do neznáma jako na No Code, neakceptuje se punk jako jediné východisko pro rychlé skladby jako na Vitalogy. Příkladem jsou skladby Getaway, energická jízda Mind Your Manners a miloučká My Father's Son. Lepší, nebo stejně dobrou úvodní trojici složili PJ pouze pro album Ten. Čtvrtá Sirens je jeden z dalších velkých hitů desky. Neokoukané melodie vepsali kytaristé do titulní Lightning Bolt. Tempový experiment Infallible, schopnost ponořit se do atmosféry v Pendulum, romantika Swallowed Whole nebo taneční Let the Records Play tvoří genius loci alba. Ale to není všechno. To nejlepší z Eddieho Veddera vytryskne v Sleeping By Myself a Future Days, při kterých si vzpomenete na krásný film Into the Wild.

Vývoj Pearl Jam na mě působí přirozeně. Na nic si nehrají a nepotřebují nikomu nic dokazovat. V jejich muzice nevidím kalkul ani falešné emoce. Pro mě je Lightning Bolt společně s Ten nejvyspělejší nahrávkou této kapely ze Seattlu. A jestli se mýlím, kdo dokáže být objektivní?

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Lightning Bolt
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam


Coverdale, David - Coverdale Page
2018-09-07

Coverdale, David / Coverdale Page

5 stars

Coverdale-Page. Zajímavé spojení, ale jaký doopravdy je tento hybrid jednoho z předních kytaristů a jednoho z nejlepších zpěváků, kteří se se svými původními formacemi navždy zapsali zlatým písmem do hudební kroniky sedmdesátých let?

V těchto pradávných dobách nebylo kreativnějšího kytaristy a charismatičtějšího zpěváka. Oba dva byli pro své kapely, LZ i DP převelice důležití. Ale jejich motory se začaly postupně zadrhávat. Ten Pageův už v plodné desetiletce s LZ, osmdesátky probendil úplně. Coverdalův o deset let později, mám na mysli formu uměleckou, ne komerční.

V devadesátých letech za oběma přišel John Kalodner, který inicioval už několik úspěšných setkání velkých hvězd. A i v tomto případě se neuvěřitelné stalo skutečností. Page si s Coverdalem sedl stejně dobře jako kdysi s Plantem a vznikla deska, která zněla jako LZ devadesátých let. Fraserův dynamicky plný a pulzní zvuk, Pageovy časté folkové citace jako vystřižené z Physical Graffiti a nedostižný Coverdalův zpěv napomáhají desce doletět až k nebesům. Jimmy místy hraje neskutečně tvrdě a solí riffy jako mladík. Davidův výkon je absolutní, tak všestranně nezazpíval ani v dobách své největší slávy. Tohle je jeho triumf. Jednotlivé skladby nemají základní strukturu sloka-refrén, ale jsou daleko rafinovanější a pestré ve svých zvratech a proměnách. Desku odlišuje právě Pageův folkový kolorit a Coverdalovo střídání nálad, odstínů a emocí. Ty jsou divákovi nabídnuty s příznačnou intenzitou.

Tohle album má ještě jednu velkou devizu. Tou je bravurní balada Take Me for a Little While. Něžně vášnivá a zároveň esteticky rozvolněná substance toho nejkrásnějšího, co lze v oblasti oslovující nás ženy vytvořit. Ostatní skladby jsou vzájemně zapletené množiny originálních motivů a nových zvuků, které i při častém přehráváním prakticky vylučují oposlouchání alba.

O tomto jepičím projektem nemůžu mluvit jinak než s úctou. Jde o osobitou formu fúze rocku a folku v suverénním podání dvou velkých hvězd, tvořících alespoň na chvíli skvělý tým.

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David


Marillion - Holidays in Eden
2018-09-04

Marillion / Holidays in Eden

5 stars

Na přelomu devadesátých let se z Marillion stali velcí snílci a poetové. Přestali si pohrávat s bombastickou fantazií a přeexponovanými refrény. Fish padl, povstal Hogarth. Kormidlo se otočilo a svět se stal daleko přirozenějším. Vstoupilo se do další desetiletky. V Marillion byl zažehnut nový pozitivní elán.

Holidays in Eden je nejpoetičtější deska skupiny, kterou mám zaškatulkovanou jako nejsmutnější. Tyhle prázdniny jsou jiné. Od běžné produkce Marillion se liší pozitivnějším nábojem, pozitivnějším přístupem a možná i celkovou kladnou myšlenkou. Jsou tady překrásná místa, ve kterých Rotheryho kytara nepláče, ale zpívá a tančí. Také Hogarth působí jako vstřícnější chlapík, který jenom nenaříká, ale na některých místech mě samou radostí uvádí do rozpaků. Zvuk je měkoučký, příjemný a teplý.

Pokud mám jmenovat skladby, které si skutečně užívám, tady jsou: Splintering heart, Cover my eyes (Pain and Heaven), The party, No one can-té (ta romantika doslova cáká z kapes), Holidays in Eden + dalších pět skladeb z druhé strany desky. Ale nejvíc asi Dry Land. Dry Land je úchvatná a nejlepší skladba (nebo aspoň jedna z nejlepších) od Marillion.

Zapomeňte na staré Marillion s Fishem a pusťte si prázdniny v ráji. Já je poslouchám nejraději potmě večer, tak jako právě teď. Ptáte se proč? Přece pro jejich nenapodobitelné kouzlo.

» ostatní recenze alba Marillion - Holidays in Eden
» popis a diskografie skupiny Marillion


Alice in Chains - Rainier Fog
2018-08-30

Alice in Chains / Rainier Fog

5 stars

Teprve včera jsem si toto cédéčko donesla domů, pak ho celý večer poslouchala a dneska sedím za psacím stolem a píšu na něj horkou tužkou jednu rychlou recenzi. Ptáte se, proč se svým vyjádřením tak spěchám? No protože jsem z novinky nadšením bez sebe. Předpokládala jsem, že půjde o dobrou desku, ale už jsem nečekala, že hravě strčí do kapsy své dva novodobé sourozence, a - z čeho jsem nejvíc překvapená - že je ještě lepší než grungeový prazáklad Dirt.

Rainier Frog je prostě dokonalejší Dirt a to ve všech ohledech. Dlouhá pětiletá pauza je zúročena a na pultech obchodů dnes leží dokonalý tovar. Nová, do detailu progresivně vypiplaná hračka Alice v řetězech leží v těch nejrozmanitější rovinách, s jakými doposud kapela dokázala pracovat. Všemu tady vládnou melodie. Úchvatné, strhující a všudypřítomné melodie. Jejich nevtíravé a příjemně šimrající kouzlo se vám polehoučku zařezává do hlavy a přináší samé příjemné pocity. Pánové DuVall s tahounem Cantrellem vše spojují pestrou paletou nálad, které vykvétají z jejich sofistikovaných hlasů. Komplikovaná struktura valné většiny skladeb už není tolik temná a zatěžkaná jako v minulosti. AiCh dnes nasazují větší vzdušnost a působivější systematičnost. Jejich schopnost vygradovat zprvu přímočaře působící kytarový riff a celistvou vokální linku do uhrančivě rozfázovaného bohatého opusu s mnohonásobným hlasovým představením dnes ukazuje, v jak výjimečnou a profesionální kapelu dozráli. Samozřejmě, že smutek je prvořadý a všudypřítomný - jen už nepůsobí tolik destruktivně a osudově nezvratně.

Nesmím zapomenout ani na zvuk. Ten už potřetí pochází od Nicka Raskulinecze a pro tvář kapely je zcela nepostradatelný. Působí strhujícím dojmem ve svých protikladech. Je sytý i syrový, zároveň však jemný i příjemně teploučký. Jeho předností je dramatičnost a euforická drsnost. Všechny nástroje dostaly mohutný valivý sound a jejich zvukový přednes nepostrádá pronikavý charakter, který je vedle do detailu vymazlených aranžmá naprosto nenapodobitelný.

Jestliže mám letos na něco připevnit cedulku progres, pak takový úkaz do puntíku splňují noví Alice in Chains. Protože toto je skutečně velkolepá muzika.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Rainier Fog
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains


Who, The - The Who Sell Out
2018-08-28

Who, The / The Who Sell Out

4 stars

V posledních týdnech jsem na Progboard přidávala recenze k alternativním kapelám a možná si mě teď ostatní dopisovatelé spojují se směry, které tady nejsou zrovna cool. Nebojte, já nejsem žádná punkerka s obarvenými vlasy a naušnicí uprostřed nosu. Pořád nejraději poslouchám melodický rock a jak lépe svou zálibu demonstrovat, než na ultra melodických písničkách kapely The Who?

Jejich třetí desku Who Sell Out považuji za velice povedenou. Po ztřestěných začátcích se kluci umírnili a našli společnou řeč v čistě melodické formě a nádherně vyzpívaných vícehlasech. Originálním nápadem je uvádění několika prvních písní vysíláním rozhlasových kanálů. Who tady hrají lehce jako jarní vánek. Nejde jim o nic krkolomného. Na první místo postaví melodii a prokládají ji svými rozvibrovanými vokály. Kytara je nápaditá a čerpá z elvisovského modelu padesátých a šedesátých let. Všechno se vznáší na romantickém polštáři Daltreyova hlasu. Taky tam slyšíte odkazy na rané, ale i pozdně-opiové Beatles? Já neustále.

Až na ten záměrně odpudivý obal musím album moc pochválit. Sice ještě nedosahuje hloubky díla Tommy, ale jeho myšlenka je čistá jako padlý sníh.

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The


Soundgarden - Superunknown
2018-08-27

Soundgarden / Superunknown

5 stars

Soundgarden kdysi patřili k těm největším kapelám, které ovlivnily celé zástupy dalších nohsledů hledajících v právě doutnajícím stylu grunge své nové živobytí. Skutečné začátky souboru zmapované nemám, první alba jsem doma nenašla a z ukázek, které jsme s bratrem procházeli, se dalo vytušit, že kapela dřív hrála jinak, hodně punkově. Punk nebyl styl, který by u nás prošel. Táta ho neměl rád, brácha to zdědil a mně přišel vždycky banální.

Jenže když slyšíte nejznámější hit Soundgarden, klipovku Black Hole Sun, ve které není po nějakém punku ani stopy, nutně vás musí jeho sound srazit k zemi. Superunknown u nás přistál hned v době svého vzniku a od té doby se protočil snad tisíckrát. Dlouhátánská šestnáctiskladbová nálož, u které jsme si nejdřív oblíbili sabaťácké kusy - My Wave, The Day I Tried to Live, 4th of July, vzápětí ty melancholické - Fell on Black Days, Head Down, Limo Wreck, Fresh Tendrils a Like Suicide a nakonec experimenty a blbinky jako Superunknown, Spoonman, nebo Half.

Album má tendenci vám nikdy nezevšednět. To prostě nejde, dokonce bych řekla, že je deska běžně neoposlouchatelná. Právě tady se ze Soundgarden staly super hvězdy, kterým se navždy změnil osobní život a z lokální kapely vyrostla na několik málo let nová módní ikona. Jejich valivý sound vychází z tradic Black Sabbath a Led Zeppelin - však jim to nevděční kritici častokrát vyčítali. Zeppelin uslyšíme v mohutných pageovských riffech pana Kima Thayila a ponurou atmosféru B. S. zase v pomalých tempech depresivních věcí jako jsou My Wave, nebo 4th of July.

Chris Cornell byl zpěvák k pohledání a je ho věčná škoda. Nikde na mě neudělal takový dojem jako právě na jmenované desce. Ani na následující Down on the Upside a už vůbec ne na comebackové King Animal, nikde nebyl takovým titánem jako tady. Vybrat z tak obsáhlého množství nejoblíbenější kusy je těžké. V první řadě bych jmenovala Head Down, Black Hole Sun, Limo Wreck, 4th of July a třeba Like Suicide.

Chtěla bych ještě pochválit zajímavý zvuk od Michaela Beinhorna, kterého si o rok později k sobě přivolal Ozzy Osbourne, aby mu nazvučil Ozzmosis. Jeho paleta je sice podobně temná, ale výsledek je hodně přeřvaný a vůbec nevyšel tak dobře, jako placka Superunknown. Ta patří mezi pětici nejlepších rockově-alternativních nahrávek devadesátých let. Jasně vévodí v čele celého katalogu Soundgarden a je vedle Dirt nebo Ten milníkem epochy nazvané grunge.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden


Jethro Tull - A
2018-08-20

Jethro Tull / A

4 stars

Od Jethro Tull si pro své recenze zatím vybírám méně tradiční a spořeji oblíbené desky. Po Crest of a Knave to bude deska A. Právě u ní je nejmarkantněji poznat změna, kterou Ian Anderson na přelomu 70. a 80. let vytvořil. Původně bylo album zamýšleno jako sólová práce Iana Andersona, než jej společnost Chrysalis požádala, aby album uvedl pod znakem skupiny, což mělo pomoci navýšit klesající prodeje předchozích desek. To je také příčinou názvu alba, protože pásky byly označeny písmenem "A" jako "Anderson".

Pro používání syntetizérů a omezení folkových vlivů bylo album mnohými fanoušky skupiny přijato rozporuplně a podobně jako mnoho jiných kapel vkročili i JT do okolního prostředí bez bázně a hany. Kritika jim v posledních letech vyčítala přešlapování na místě, a tak Ian udělal všechno proto, aby se z Jethro Tull nestala novodobá karikatura. Když budeme jednotlivé desky pozorně poslouchat, tak ani v případě kritizované Stormwatch, která místy přehrává, nenajdeme stopy strnulosti a vyhasnutí. Deska A přijímá nové směry v oblasti objevování jiných zvuků a jiné koncepce, jenže není dotažená tak, jak by měla. Co se podařilo s Broadsword, tadyzatím zůstalo na půli cesty. A to už nemluvím o atmosféře - v tomto směru dopadlo "Áčko" jako otloukánek a jedna z mála desek JT, která žádnou atmosféru nemá. Nahrávku si nepouštím tak často, jak by si asi zasloužila, a jako ostatní alba JT. Podle mě jí schází soudržnost. Vnitřní žár tolik typický pro starší, ale také některé novější produkty této kapely. Je tady málo okamžiků, co mě dokáží vybičovat k soustředěnosti a udržet pozornost.

Pro někoho je to velký přehmat, pro mě jenom slepenec nálad a nových směrů proudící do osmé dekády. Většina skladeb má pěkné melodie a nevtíravé klávesové efekty, vyloženě nudnou skladbu tady neslyším. Za prvotřídní vybírám třeba melodickou Crossfire, Fylingdale Flyer, Working John, Working Joe a hlavně Black Sunday, houslemi podbarvenou Uniform a melancholickou tečku And Further On.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - A
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here
2018-08-18

Alice in Chains / The Devil Put Dinosaurs Here

5 stars

Skupina Alice in Chains patří spolu s Pearl Jam mezi přední představitele grungemánie devadesátých let. Jako jediné se jí podařilo znovu nastartovat kariéru a navíc úspěšně. Debut Facelift ještě nebyl pro hudební vývoj zvlášť oslnivým mezníkem, ale jeho nástupce, špinavý album Dirt, vyfásnul v USA čtyřnásobnou platinu. Pobláznil nejen Ameriku, ale taky Evropu a všechny dorůstající teenagery, kteří v televizi viděli do nekonečna rotující klip k Down In A Hole a běželi si desku koupit. Jedním z nich byl i můj bratr, a tak máme desku Dirt doma už pětadvacet let.

Producent Dave Jerden ji propůjčil masivní zvuk a sytá Cantrellova kytara v ní plave jako ryba ve vodě. Jádro hudby "Alenky v řetězech" pramení právě z kytarového pojetí hlavní osoby souboru, Jerryho Cantrella. On skoro pořád riffuje, ale velmi pomalu a strašně melodicky, Takže to vlastně nejsou riffy, ale spíš melodie. Melodické riffy - to je to správné pojmenování. Ze svého nástroje vyluzuje zvuky jako fakír hrající na píšťalu, když vábí hada ven z pytle. Ten se pomaloučku sune vzhůru a zamotává podobně jako hudba AiCH.

Další výraznou osobností byl Layne Staley, který zemřel předčasně na předávkování drogami. Budiž mu země lehká. Nikdo nezpívá jako Layne. Poznáte ho ve vteřině. Má identifikovatelnou barvu, jeho hlasu vládne melancholie, dokáže být rtuťovitě sarkastický, ironicky patetický, ale taky přívětivý a něžný. Byl to velký šoumen a pro "Alenku" poznávací prvek. Dnes jej nahradil Villiam DuVall, který má podobné schopnosti, jenom není takovým excentrikem. Hodně linek zpíval a pořád zpívá Jerry, takže se žádný velký rozdíl oproti dřívějšku nekoná.

V těchto dnech vychází novinka Rainier Fog, kterou si chci co nejdřív pořídit. Ale ještě než se tak stane, ráda bych ztratila pár slov o zatím stále ještě poslední nahrávce s podivným názvem The Devil Put Dinosaurs Here. Ta je druhou deskou obnovených AiCH a podle mě hned po Dirt tou nejlepší.

Najdeme na ní všechno, na co jsme byli od kapely zvyklí. Jerry Cantrell neustále chrlí své valivé riffy, které podporuje disharmonickými vyhrávkami jako dřív. Jde o poctivou práci, která se opírá o to nejlepší z tvorby kapely i celé grungeové vlny. Z desky zase sálá pocit beznaděje a úzkosti. První tři skladby jsou hodně úmorné, a tak akustické vysvobození s Voices mě pokaždé přijde vhod. Uprostřed desky jsou skvělé atmosférické kusy The Devil Put Dinosaurs Here, Low Ceiling a něžná Scalpel. Po nich přiletí uragán riffů Phantom Limb a závěr osadí melancholická dvojice Hung On A Hook a Choke.

Alice In Chains natočili další desku, která se může počítat mezi jejich klasické. Je zahraná s chutí, láskou a pokorou.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - The Devil Put Dinosaurs Here
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains


Pearl Jam - Yield
2018-08-13

Pearl Jam / Yield

4 stars

Jsem moc ráda, že jsem tady shodou náhod objevila profil Pearl Jam. Oni nejsou zrovna obvyklá skupina, která má své místečko na stránkách s progresivní muzikou. O to je skvělejší, že sem mají přístup i alternativní vzorky. Profil sice není vytvořený, nebo byl smazán, ale jednotlivá alba tu jsou a to mě těší. Na jeho vyrobení si netroufám, i když bych ho během několika dnů asi také dokázala sesmolit, protože mám jejich diskografii v malíčku. Něco z historie si dokážu vybavit a pak je tady přece internet.

Když jsem dorůstala do věku, ve kterém mě muzika začínala zajímat víc než jenom obecně, poslouchala jsem bráchovo vyprávění o době, kdy do světa vtrhla alternativa a zrodil se grunge. On tuhle dobu prožíval hodně intenzivně, jelikož byl v rebelském věku její součástí. Mě to sice minulo, ale tohle téma mě dodnes nepřestává fascinovat. Pár kapel ze severozápadu USA se sešlo na stejném místě a v příhodných podmínkách, aby začaly přepisovat hudební dějiny. Je zajímavé, že jediní Pearl Jam dokázali dodnes přežít. Drogy a alkohol si postupně vybíraly svoji daň, až z celé té skupinky nezůstal kámen na kameni. Alice in Chains se sice postavili na start znovu, ovšem už bez svého lídra. Soundgarden to zkusili také, ale... však všichni víme, jak hořký konec potkal Chrise Cornella. Pearl Jam přežili, dokonce si po celou dobu zachovali stejný hráčský kádr, tedy až na potíže s bubeníky. Ale ta hlavní čtveřice Vedder, Gossard, McCready a Ament je spolu už skoro třicet let. Pěkně to utíká.

Dodnes má kapela na triku deset studiovek. Chvíli jsem přemýšlela, kterou mám zvolit. Před pár dny jsem si pouštěla Yield, tak jsem vybrala Yield. O něm se tvrdí, že je poslechově náročný, experimentální a pro Pearl Jam netypický. Mně takový nikdy nepřišel. Sice jsem jednotlivá alba nevnímala v jejich průběžném uvádění, ale když ho poslouchám pozorně, žádnou velkou revoluci v projevu mých oblíbenců neslyším. Ani žádné extrémní vzdálení se vlastnímu stylu. Je tady pár neobvyklých míst, ale pokud Pearl Jam máte rádi, ani vám to nepřijde divné.

Skoro na každou desku kluci dávají několik energetických teček. Brain Of J. je na rozjezd jako dělaná. Pak se rychle zpomalí a začíná se jemně experimentovat. Můžeme tomu říkat vývoj, na který Pearl Jam přistoupili hned s první nahrávkou a nikdy se neuhnuli z cesty, jen se občas trochu zasekli (eponymní avokádové album a prachobyčejné Vitalogy). Faithfull a No Way jsou pojaty bezprostředně a zajímavě. Given To Fly a Wishlist kolují na rádiu, Pilate má zvláštní zapamatovatelný refrén a v Do The Evolution tahají Vedderovi mandle bez narkózy. Druhá strana je taková nenápadná a vyžaduje víc prostoru. Hlavní slovo mají akustiky a Vedderovo něžné pokládání se do skladeb.

Za zvuk je znovu odpovědný Brendan O'Brien, který zůstává s Pearl Jam s malou přestávkou dodnes. Desku hodnotím za čtyři, protože znám aspoň čtyři jiná alba, která jsou podle mě ještě lepší.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Yield
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam


Marillion - Brave
2018-08-08

Marillion / Brave

5 stars

Marillion nás generačně rozdělovali. Táta zásadně poslouchal Fishovy desky a od Hogartha jen něco málo. Brácha to měl opačně. Fishe moc nemusel a Hogartha zbožňoval. Já jsem ocilovala někde uprostřed. Na Fishe je dobré mít náladu, protože někdy vám jeho vypjatý hlas nemusí sednout. A na Hogartha vlastně taky. Ten je melancholik a pokud máte zrovna deprese, Stevův hlas vás jich zaručeně nezbaví.

Třetí společná deska H-Marillion byla podle dostupných údajů, které jsem si vyhledala, kasovním a hlavně uměleckým trhákem. Koncept desky je postavený na tragické události, spojené s činem mladé dívky, která z nešťastné lásky ukončila svůj život skokem z mostu. Klukům se k takovému příběhu podařila napsat i výjimečně chytlavá muzika. Některá hudební témata tím příběhem pozvolna prorůstají, některá krásně gradují a jiná se postupně rozvíjí, až vás přivedou do bodu blaženého uvolnění. Steveův vypravěčský talent se do takové muziky hodí, jen mám občas pocit, že někdy je těch jeho emocí na mě už příliš. Deska nemá vyložené vrcholy, ale ani pády. Já mám ráda oba její póly. Neřízenou stopu melancholie v Hollow Man, stejně, jako údernější věci typu Paper Lies.

Brave je jedním ze skvostů Hogarthova období v Marillion, ale odvahu pouštět si ho příliš často jsem zatím nenašla.

» ostatní recenze alba Marillion - Brave
» popis a diskografie skupiny Marillion


Santana - Caravanserai
2018-08-01

Santana / Caravanserai

5 stars

Caravanserai patří mezi desky, které poslouchám ráda a často. Začala se mi líbit ještě dřív, než jsem si jméno jejího interpreta dokázala vůbec zapamatovat a správně vyslovit. Když dnes začne o Santanovi někdo mluvit, okamžitě si vybavím dvě nahrávky - Abraxas a právě Caravanserai. Dva natolik odlišné, ale zřejmě vrcholné prubířské kameny jeho uměleckého života.

První období, které Santana věnoval latinsko-americké muzice, začal na následujících nahrávkách pomalu opouštět. Deska Caravanserai zaznamenala v kariéře Carlose Santany zásadní obrat, neboť se jednalo o ostrý odklon od jeho prvních tří kritikou uznávaných alb. Zvukový kolorit se odvracel od toho rockově laděného a soustředil se na splynutí s jazzovými postupy. Kromě tří skladeb je zbytek desky instrumentální a nejspíš i proto z něj nevzešel žádný komerční hit. Je to první album ze série, které vešlo ve známost svou vzrůstající hudební složitostí, což znamenalo odklon od populárního rockového formátu raných alb Santany směrem k experimentálnějšímu jazzovému zvuku. Caravanserai je dodnes považováno za jakýsi umělecký vrchol tohoto kytaristy.

V roce 1972 se Santana nalézal na samé špici vlastní popularity. K tomuto stavu přispěla i famózní práce pojmenovaná Caravanserai, dodnes patřící k jeho nejoblíbenějším položkám. Určitě právem. Souhlasíte?

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana


Thin Lizzy - Chinatown
2018-07-25

Thin Lizzy / Chinatown

2 stars

Připadá mi zbytečné psát recenzi na desku, která se mi nijak zvlášť nelíbí. Ale jelikož tu nemá žádný ucelený názor, zkusím něco málo vyplodit. Z mého pohledu tedy jde o kontraproduktivní počin, který má ostatní posluchače spíš varovat, než je nabádat ke koupi takového nosiče.

Thin Lizzy mám ráda, jejich desky jsem slýchala často, některé z nich u nás rotovaly doma i na zahradě. Podotýkám, že některé z nich. Třeba Chinatown si vůbec nepamatuji a když ji teď poslouchám, asi tuším proč. Po minulé krasojízdě s Gary Moorem a deskou Black Rose nastala v Thin Lizzy doba temna. Chinatown je jako studená sprcha. Bez příchutě, bez nápadu, bez špetky zariskování. Kapela předvádí kolovrátkovské melodie druhého stupně, které nemají dostatek originality ani invence. Několik nudných skladeb je tu doplněných průměrnými položkami. Je to hubené až bída. Jako nejpřijatelnější vzorky jsem vyhodnotila první a poslední dvojici. Tam se pánové alespoň trošku snaží.

Nevím, co dál bych měla napsat o desce, která stojí za starou belu. Jestli někdo z vás Chinatown znáte, podělte se se mnou o vaše zkušenosti. Jsem zvědava, zdali mně dáte za pravdu.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Chinatown
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Rolling Stones, The - Exile on Main St.
2018-07-22

Rolling Stones, The / Exile on Main St.

5 stars

Dokážu pochopit, když toto album někdo zatvrzele odmítá kvůli jeho délce a nepřehlednosti. Z důvodu vysokého počtu písní je to celkem logické. Mně také trvalo strašně dlouho, než jsem jej v sobě dokázala vstřebat. Další a další poslechy se konečně staly něčím víc, než jen rutinní záležitostí a nudnou zábavou.

V hudbě Rolling Stones je ukryta celá paleta různých stylů, vždy dokonale navařených na rock´n´roll. Stejně jako většina rockerů nemám ani já ráda klasické americké country. Jenže způsob, jakým tento styl "stouni" ve své produkci upravují, je velice moderní a má tah. Vezmou ho, připojí k němu svůj typický rockový podklad a vznikne úchvatný kočkopes.

Dnes je tento materiál vnímán jako umělecký vrchol kapely, ale když deska vyšla, názory kritiků se na ni značně různily a leckdo byl zaskočen dřevním soundem a jistou neproniknutelností materiálu, který tíhl k americkému blues a folku. Skladbami, jejichž krásy odhalujete až s nějakým desátým poslechem, se totiž vinou linky nejrůznějších možných nástrojů - od dechové sekce přes několik klavírů a kláves až po nejrůznější typy kytar. Syrový (ovšem v žádném případě ne ledabylý) naturel tohoto tradicionalistického materiálu nejde přeslechnout.

V dobách kdy se art-rockové kapely soustředily na mocné a výpravné koncepty, přišli "stouni" s něčím opačným. Vytvořili umělecké dílo pomocí dřevních bluesových a rock´n´rollových postupů. Na desce hostuje i nemalý zástup doprovodných zpěvaček, tu a tam zazní gospelový chorus či part blízký jižanskému naturelu. Ovšem základ tvoří především kytary a americký bluesový zvuk. Po gradující a vypulírované stadiónové desce, jakou byla Sticky Fingers, najednou kapela působila hodně dřevně, když tedy vynecháme výraz "primitivně" a nahradíme jej spíš něčím jako "stylově".

Pro mnohé rockové fanoušky značí Exile on Main St. nejen nepřekonatelný milník diskografie Rolling Stones, ale i jedno ze zásadních děl historie rockového žánru. Pro jiné jde o prubířský kámen, který dá opravdu námahu soustředěně zvládnout. Každopádně jde o vynikající hituprostou desku pro fajnšmekry, kteří se nebojí zdlouhavého naposlouchávání a hledání skvostných detailů. Člověk musí být rovněž milovníkem tradiční americké hudby a nesmí se šklebit při poslechu boogie a blues, zde mnohokrát ozvláštněných aranžérskými vychytávkami z dalších hudebních oblastí. Všechno dohromady tak utváří mimořádný materiál, který se vám odmění měrou vrchovatou, když mu dáte dostatek času.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Cream - Disraeli Gears
2018-07-17

Cream / Disraeli Gears

4 stars

Motto "Cream neposlouchám a Claptona už vůbec ne" vydrželo našemu rodu docela dlouho. Tahle kytarová osobnost a jeho kapela si cestu do mého srdce hledaly obtížně. Stejně jako bratr jsem ji musela ignorovat, protože desky Cream se u nás zkrátka nepouštěly. Je to sice už historie, ale mně se tenhle stihomam stále vybavuje.

Ne, není to Clapton, kterého bych z tohoto tria začala jakkoliv uznávat. Osoba, která je mně nejsympatičtější, je Jack Bruce, kterého jsem znala z fantastické nahrávky Around the Next Dream. Kvůli tomuto dílku jsem si jej oblíbila a jelikož to je on, kdo měl na hudbu Cream veliký vliv, volání jeho hlasu nešlo odmítnout.

A kterou jinou desku začít poslouchat, než tu nejznámější? Disraeli Gears jsem přicházela na kobylku pomalu. Bruceho vizitky jsou jasné, jeho uhrančivý přednes ve World of Pain, Dance the Night Away, Tales of Brave Ulysses a We're Going Wrong mě fascinuje. Zbytek desky už neprožívám tak silně - Bakerův kus číslo pět a poslední skladba mě moc nebaví, úvod je tak trochu sterilní a Sunshine of Your Love znám nazpaměť.

Dnes se sama sebe ptám, jaký byl důvod, Cream tak dlouho igorovat. Třeba se tu odpověď někdy dozvím.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream


Jethro Tull - Crest Of A Knave
2018-07-13

Jethro Tull / Crest Of A Knave

4 stars

Před pár dny mě šokovala odpověď mého kamaráda, který na otázku, jakou hudbu poslouchá, řekl, že neskutečně miluje (doslova s nadšením vyhrkl, že žere) osmdesáté roky. Alba kapel Def Leppard a Scorpions jsou jeho nejoblíbenější. Jde o mladého (něco přes dvacet let) odchovaného rockera, to je tedy něco. Musím říct, že jsem z jeho odezvy byla pořádně paf, protože mi začal jmenovat ještě další popové protagonisty z toho období, které se tu ani neodvážím jmenovat. Jeden z nich je "říkal si hurikán" - asi poznáte, o koho jde. To jen na okraj a pro zasmání. Já tuhle dějinnou periodu respektuji, určitě by se i v hudbě pár pro dalo objevit. Třeba melancholicky romantizující nálada new age, kterou do několika písní převzali také folkaři Jethro Tull na svém zajímavém nosiči Crest of a Knave.

Propracovaný artefakt v sobě spojuje lidovou kulturu kolující v jejich krvi s hnutím nové moderní doby opravdu zajímavě. Pokud kapele věříte a máte ji rádi, dovede se přenést i přes několik nepovedených nápadů. Například uměle naprogramované bicí ve třech skladbách nebo místy stadionové halekání v rytmu "but ty čvachty". Vliv Dire Straits je tu cítit často, to je pravda. Ale to je asi ta nejmenší vada, kterou můžete na desce objevit. Kvalitní skladby s nádechem venkovského života a krajiny 19. století, jako jsou Farm on the Freeway, Said She Was, Dancer, Budapest a Mountain Men Farm mám na desce nejraději. Fotografiím uvnitř alba se musím smát. Z hlediska módy je to katastrofa, z hlediska známkování už tak přísná nebudu.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Crest Of A Knave
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
2018-07-09

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy

4 stars

Když jsem kdysi dávno - a že je to už nějakých let nazpátek - poprvé uslyšela skladbu From the Beginning, okamžitě jsem běžela zeptat se, kdo tuhle písničku hraje. Jména protagonistů jsem si samozřejmě nezapamatovala, ale zkratku tvořící začáteční písmena jejich jmen ano. Za pár dnů jsem se začala prohrabovat naší sbírkou a hledala cédéčko, na kterém byla tahle moc pěkná balada. V jedné řadě za sebou jsem našla několik desek ELP a s českým překladem té skladby na rtech nakonec i album Trilogy. Vsunula ho do přehrávače, zmáčkla play a přeskočila na píseň číslo čtyři.

Už podruhé s ústy dokořán jsem žasla nad tím, jak překrásnou písničku tato trojice dokázala složit. Cit a něha, které jsou do její atmosféry a Lakeova zpěvu naočkované, se jen tak neslyší. Tohle je parádní kompozice, ne nějaká obyčejná pomalá písnička určena k rozvlnění se na parketu. Píseň skončila a já čekala co uslyším dál. Hned jsem přeskočila zpátky na začátek, a jelikož jsem tvorbu kapely vůbec neznala, byla jsem fakt zvědavá, o co půjde.

Ten první poslech byl trochu děsivý. Rozhodně ale překvapivý a čím víc jsem poslouchala, aniž bych byla výrazně nadšena, něco mě táhlo k tomu nepřestat a snažit se tento oříšek rozlousknout. Bylo tam hodně klasiky - když hrála druhá Fugue, připadala jsem si jako na chopinovském koncertu, jenže ostré údery Palmerova stroje mě rychle vrátily zpátky do reality. Poslouchám rock, ne vážnou hudbu. Každopádně se mi ten začátek zaryl do paměti a líbí se mi dodnes - stejně jako Emersonovo předvádění se ve skladbě Sheriff, které má k nějaké pěkné muzikálnosti dost daleko.

Titulní Trilogy začíná opravdu zajímavě. Tajemný úvod vystřídá lyrický klavírní přehoz a moc pěkný Lakeův text. Keith hraje na klavír oduševněle, když pak přeskočí na hammondy a využívá další klávesovou hradbu, obyčejný posluchač si rychle zacpává uši. Právě v této pasáži kdosi cizí vstoupil do místnosti a pronesl "to je hrozná muzika". Podle mě je tahle skladba instrumentálním vrcholem celé desky. Kdyby přišel o tři skladby dřív, bude mluvit určitě jinak.

Postupně jsem vyzkoušela také další alba ELP, ale From the Beginning byla už navždy ta první skladba, kterou jsem od nich poznala. Asi to není ta správná věc, podle které se dá jejich tvorba posuzovat, ale...

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


McCartney, Paul - Back to the egg
2018-07-04

McCartney, Paul / Back to the egg

4 stars

Asi málokterý rocker nebo rockerka nemá rád kapelu, která stála u kolébky rodícího se hudebního hnutí zvaného rock. Beatles ovlivnili snad všechny vývojové směry, které se začaly zakrátko objevovat. Každý, kdo v příštích dvaceti letech nějakým způsobem výrazně zasáhl do rockové muziky, z Beatles vycházel. Tahle kapela inspirovala kde koho a kdo arogantně tvrdí, že u něj tomu tak nebylo, lže sám sobě.

Když vynechám Ringo Starra, tak všichni členové kapely - ať George Harrison, John Lennon nebo Paul McCartney - po předčasném odchodu brouků na věčnost vydávali výborná alba. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám začít Lennonem, nebo některým z příspěvků sira Paula. Nakonec jsem si vybrala baskytaristu a z jeho bohaté diskografie, ze které máme celkem pochopitelně jen ty nejsilnější kusy, právě poslouchám desku Back to the Egg.

U ní jde dobře vypozorovat, jak skladatelova vrcholná forma pomalu odchází a múza prozřetelnosti se pomalu začíná Paulovi vzdalovat. Deska ani náhodou neobsahuje tolik silných čísel, s jakými se předváděl na svých starších nahrávkách. Částečně nevyrovnaný materiál drží po kopě několik povedených skladeb, které fungují jako pojítko s těmi málo výraznými. Na Back to the Egg to funguje asi takto:

Getting closer – dobré desce, úměrně silný vstupní segment. We're open tonight – krátká, ale něžně odehraná balada. Spin it on – slušný rock´n´rollový běžec. Old Siam, sir – netypická kreativní píseň v zajímavém rytmu a obsazení. Arrow through me – píseň se drží v podvědomí díky Paulově překrásné hlasové poloze. Medley: Winter rose/Love awake – druhá ze dvou po sobě hrajících balad a rozhodně lepší než předchozí pokus. Baby's request – krásná barová tečka vyvolávající vzpomínky na tvorbu Beatles.

Ostatní skladby už nejsou bůhvíjak objevné, přesto jde podle mě o vcelku povedenou desku. Nahrávky, které Paul natáčel v dalších letech, jsem zaznamenala jen okrajově, ale vůbec ničím mě nezaujaly. Sice je to už dávno, ale přehrabovat se v nich dnes už nechci. Wings byli výjimeční, sólový McCartney za moc nestojí.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Back to the egg
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Flying Colors - Flying Colors
2018-06-24

Flying Colors / Flying Colors

5 stars

Minulý týden se tady diskutovalo o Nealu Morsovi. Vzápětí jsem si vzpomněla na kapelu, které pomáhal vdechnout život. Ta se jmenuje Flying Colors a tvoří ji různí lidé z branže, se kterými snad vyjma Mikea Portnoye Neal nemá nebo zatím neměl co do činění.

Jejich hudba na mě působí ozdravujícím dojmem a progrock takového druhu tady dlouho chyběl.
Parta akademiků v čele s Nealovým jmenovcem Stevem Morsem u vesla to dokáže pořádně rozbalit. Však si poslechněte takovou divočinu, jakou je píseň Shoulda Coulda Woulda a budete možná překvapeni, jak tvrdě může znít progresivní super-group, složená z lidiček, kterým dvacítka na krku už dávno nevisí.

Zpěváka Casey McPhersona tady slyším poprvé, ale působí na mě jako právě objevený idol rockového nebe. Nenápadný, běžně vypadající pomenší chlapík. Když otevře svá muzikantská ústa a spustí refrén ke skladbě Kayla, jde mu to samo a skvěle. Zní poměrně originálně - netuším, ke komu bych jeho výraz měla přirovnat. Pokaždé mě dostane svými zpěvnými výpady na visuté hrazdě při skladbě Forever in a Daze. Tady musím smeknout i před bubenickým esem Portnoyem a exkluzivním sólem na basu Davea LaRue. To je pořádná vichřice. Všechny skladby jsou něčím zajímavé. Všechny jsou výrazné a každá má svou vnitřní osu. Jedna zapadá vedle druhé, jako ozubená kolečka klapkostroje.

Kapitola téhle osvěžující kapely se dnes pomalu uzavírá. Její aktéři mají své práce dost a těžko nachází volný čas k další společné spolupráci. Zanechali po sobě dvě výborná progresivní alba, která nemám důvod vám nedoporučit.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Flying Colors
» popis a diskografie skupiny Flying Colors


Deep Purple - Purpendicular
2018-06-23

Deep Purple / Purpendicular

5 stars

Lidé, kteří zažili Deep Purple ještě v éře s Ritchie Blackmorem, nedokážou uznat nebo možná dokonce vůbec pochopit, že na celičkém světě, neběhá pouze jeden jediný kytarista podobných schopností a kvalit. Se Stevem Morsem udělali Deep Purple stejné terno jako kdysi s Blackmorem. A určitě se k nim hodí víc než Ritchie - po lidské stránce rozhodně. Morse má jiný styl. Spoustě staromilců musí chybět Ritchieho melodické vyhrávky, tolik typické v původní tvorbě této kapely. Pokud to říkám dobře, působil Steve v jazz rockové kapele a podobné postupy dotáhnul i do DP. Jeho hra je drsnější, méně učesaná a má širší rozhled. Když vystřihne sólo, zní stejně působivě jako to od Ritchieho.

Nejlepší album Deep Purple s Morsem je podle mě hned to první. Na Purpendicular jsou zachyceni odrostlí kmeti, kteří k sobě konečně našli člověka, se kterým se nebudou jenom hádat, ale bude je bavit společné psaní nového materiálu, hrání a jamování. Urážlivého egoistu vystřídal milý sympaťák, který na kytaru hraje stejně uvolněně, jako by to byla ta nejjednoduší činnost na světě.

Podle dostupných informací byla deska napsaná společně a při její přípravě panovala rodinná atmosféra. S jejím poslechem získávám pocit, jako kdyby se pánové zbavili těžkých pout, která je držela přikované u stěny. Najednou se dokáží rozhlížet kolem sebe, už nejsou tak vážní, ani sebestřední jako v době, která jim otáčela nosánek nahoru (hlavně Ritchiemu). Pochopili svou situaci a divákovi ukázali, že jsou taky jen lidmi z masa a kostí.

Steve to rozpálí hned se začátkem Vavoom: Ted The Mechanic. Mě tahle skladba moc baví, ale dokážu pochopit, že původní melodika pověstná pro DP tady zkrátka chybí. Jenže přichází Loosen My Strings, naprostý klenot obrozených DP. Tuhle skladbu je potřeba zachytit v celé její kráse. S pěkným vybrnkáváním na kytaru a basu, ale hlavně její vnitřní stabilní fluidum. Z ještě jemnější příze je utkaná Sometimes I Feel Like Screaming. Gillan, pan zpěvák, Morse pan kytarista a zbytek kapely vystřihnou píseň, jejíž melodie má skutečnou sílu a srovnatelnou hodnotu s Child in Time. Folkový opar se vznáší nad The Aviator a A Touch Away. Pro DP jsou to dost netypické skladby, které by Blackmore na desku nikdy nepustil. Pořádné drsňárny odpichnuté rovnou od podlahy jsou Rosa's Cantina a Hey Cisco. Hlavně na nich jde poznat, jak svěží vítr do kapely Morse přinesl. A samozřejmě jak dobrý je to hráč.

Na poměry Deep Purple jde o avantgardní desku. Ta jako taková má u mě srovnatelnou hodnotu s kteroukoli jinou pionýrskou nahrávkou Gillana a spol.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Purpendicular
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice
2018-06-20

Beck, Jeff / Beck Bogert & Appice

4 stars

Z tak často citované kytarové trojky Page – Clapton – Beck nejraději poslouchám hru posledně jmenovaného pána. Page znám z Led Zeppelin a vlastně vůbec netuším, jestli vydával také sólovky, ale předpokládám, že ano. Clapton jde z 90% mimo mě, ale zase - kdybychom doma nějaké jeho desky měli, možná by mě oslovil stejně jako Beck. Jeff Beck je pro mě mezi kytaristy působící na vlastní dráze jednička. Asi proto, že na každé desce přináší jiný model. Každá zní jinak a kdybych nevěděla, že Truth, Rough, Blow a třeba tahle nesou jméno Jeffa Becka, předpokládala bych, že každou napsal (neplést s nahrál) úplně jiný kytarista.

Pár společných míst ale objevit můžeme. Jeff byl s jazzem spojený odjakživa a i když je projekt o kterém píši hodně rockový, vespod křepčí fusion a spojuje se s dalšími styly. U spousty kapel mi vadí, když jejich písně nejsou společné a pocházejí od jiných autorů. Ne tak u Becka. Ten ty předělávky obléká ve svém šatníku a někdy ani nepoznáte, že je nenapsal on. Skladby určitě dobře fungovaly také naživo. Vzájemná chemie jde poznat i z cédéčka, ale vidět Appiceho, jak do toho buší live - to by byl zážitek.

Pátrala jsem na internetu, kdo v těch skladbách vlastně zpívá, protože jeden člověk to rozhodně není. Tady máte špatně uvedené jméno Danny Hutton, což byl podle všeho pouze sborový vokalista. Jeff nazpíval úvodní skladbu, Tim Bogert skladby 4, 6 a 7 a Carmine Appice ten zbytek – skladby 2, 3, 5, 8 a 9. Pokud to chce nějaký moderátor opravit, může.

Taky bych tohle album neoznačovala názvem super-group. Jde o normální Beckovu desku, při které znovu obměnil sestavu. Ta je tentokrát jenom tříčlenná. Jednotlivé skladby parádně šlapou, najdeme tady pomalé kusy Oh to Love You, Sweet Sweet Surrender (obě náramně vyzpívá Appice) a jako protipól energické vzpruhy Black Cat Moan a Superstition. Nejvyšší známkou ocením najazzované Lady, Lose Myself With You a Livin' Alone. Rozloučení se děje se skvělou I'm So Proud.

Bodově přistanu u čtyřky, jelikož tady mám desky, které si od Jeffa pouštím častěji.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck Bogert & Appice
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Uriah Heep - Sweet Freedom
2018-06-14

Uriah Heep / Sweet Freedom

5 stars

Poslední album Uriah Heep s Davidem Byronem, na kterém kapela nedělala ústupky, je Sweet Freedom. Jde o desku vyrovnanou, bez větších zaváhání. Slyším z ní pokrok, který Ken Hensley do kapely přikupoval, aby se mohla nějakým způsobem vyvíjet dál. Skladby sice nemají takovou razanci jako na démonech nebo magických narozeninách, ale zase tam nejsou výplně jako u Wonderworld nebo Return to Fantasy. Deska je to pestrá, velice melodická, duchaplná, obsahuje další zajímavé harmonie a strukturou má stále co nabídnout. Jsou na ní jak hity – Dreamer, Stealin, tak závažnější kusy - Sweet Freedom, Pilgrim.

Určitě nejde o vrchol tvorby Uriah Heep, spíš krásný doplňkem do sbírky. V hodnocení bych měla být zdrženlivější, ale kterým uriášům dát pětku, když ne některé z první šestice společných desek?

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Renaissance - Ashes Are Burning
2018-06-11

Renaissance / Ashes Are Burning

5 stars

Sedmá desetiletka dvacátého století nabízí hromady kapel, které na sebe dokážou i dneska něčím zajímavým upozornit. Mé pocity ze čtvrtého počinu Britů Renaissance jsou už dlouhodobě kladné. Proto jsem se rozhodla hodnotit právě toto jejich album. S klidem v duši mohu říct, že mi hudba tohoto legendárního souboru pokaždé přináší pocit štěstí a vzájemná jiskra mezi námi přeskakuje skutečně často.

Toto album je ukázkovým příkladem hudební vyzrálosti a stálého hlédání vlastní hudební filozofie. Přestože se jedná o již čtvrtý studiový počin, teprve na něm je cítit obrovské úsilí, ve kterém pánové a dáma táhnou za jeden provaz. Deska je sestavena z různorodých a kvalitativně souměrných kompozic, které jsou dostatečně soudržné a jako celek bezvadně fungují. Je tedy naprosto zbytečné hledat nějakou jasně danou koncepci či prvek, který by všechny skladby propojoval. I když jsou Renaissance výborní muzikanti a nemají problém s tím, že by svou hudbu neuměli dobře prodat, jejich nadčasovost a jedinečnost je posouvá o několik úrovní výš.

Album Ashes Are Burning mě s každým dalším poslechem fascinuje svou energií a neskutečně svěžím pojetím rocku zakořeněným v klasice. Je s podivem, že při prvních několika posleších se mi kdysi tato deska zdála nezáživná a jednotvárná. Jak ale čas strávený při muzice ubíhal, tak se měnil i můj pohled a já konečně můžu ohodnotit své dojmy z umělecky často dost opomíjené kapely.

Ještě před nějakou dobou bych dala za 4*, dnes už mám ale daleko větší rozhled, a tak hodnotím poctivými 5*. Ta sedmdesátková atmosféra tady pracuje na plné obrátky.

» ostatní recenze alba Renaissance - Ashes Are Burning
» popis a diskografie skupiny Renaissance


Yes - Magnification
2018-06-09

Yes / Magnification

5 stars

Magnification. Jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek od Yes. Spojení rockové kapely se symfonickým tělesem mi nepřipadá úplně šťastné. Je klidně možné, že podobnou nahrávku už doma nenajdu, teď si fakt nejsem jistá. Ale to je vedlejší. Muzice Yes totiž symfonický kabát sluší. Aranžmá nejsou bombasticky přehuštěna, kapela i orchestr dostávají podobně stejný prostor a v hudebních výměnách se spolu vzájemně střídají. Vyniknou jemné nuance jak velkého tělesa, tak třeba Howeovy kytary nebo Andersonovy fistulky.

Bližší příčinu vzniku tohoto projektu neznám. Z Yes odešel klávesák Igor Khoroshev a je možné, že kapela - než aby hledala jeho nástupce - se rozhodla ke spolupráci s celým orchestrem. Tento krok je mi přes určitou nedůvěru nakonec sympatický. Hudba Yes si o podobné zpracování říká sama. Pokud se podaří vyměřit aranžmá v rozumné součinnosti kapela-orchestr, je částečně vyhráno.

Yes zkomponovali chytré skladby s rozmanitou strukturou. Album se nese v art rockovém duchu. Pop vytěsnily nádherné harmonické rozhovory, bicí a basa jsou výrazné jako v minulosti a Jon Anderson zpívá zase skvěle. Jednotlivé skladby jsem si nazpaměť nikdy nezapamatovala. Zase tak moc desku neznám, přiznávám. To snad tolik nevadí. Ale jedna výjimka se najde: je to píseň Dreamtime. Ta je rockově a hlavně symfonicky naprosto strhující. Mohutné dechové nástroje, které duní na pozadí Steveových vyhrávek, ve mě evokují návrat černokněžného krále Angmaru z Tolkienova prstenu. Pokaždé se přede mnou zhmotňuje magická temnota tak silně, že dostávám strach.

Magnification mám stejně ráda, jako jiné důležité nahrávky Yes. Proto ta známka.

» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes


Di Meola, Al - Splendido Hotel
2018-06-06

Di Meola, Al / Splendido Hotel

4 stars

Jestli má některý z vás přítomných hudebních profesorů nastudovanou tuhle Di Meolovu čtvrtou desku, určitě bude souhlasit s tvrzením, že se jedná o hodně uvolněné, širokospektrální a stylově ambiciózní album. Splendido Hotel je deska zábavná, určena pro širší obecenstvo, než pro jaké byl provozován projekt Return to Forever. V jeho společnosti se v džezovém džípu znovu projedeme Andalusií, Latinskou Amerikou, očkem hodíme do renesance, klasiky a třikrát zamíříme k popovější moderně. Všechno je to brilantně zahrané a nástrojově přehledně čitelné. Žádné přehnané exhibice. Tak to mám ráda.

Latentní Di Meolův potenciál se zlehka prodírá džezovou skrumáží, složenou z bujaré rytmiky a hřejivých klávesových záhybů. Množství osob, které spolu s mistrem na nahrávce pracovaly, mě až na dvě výjimky nic neříká, ale Al by si žádná ořezávátka do studia nepozval. Pouze v dobrém kolektivu a v dobré atmosféře může vzniknout podobný diamant. Ve skladbě I Can Tell dokonce uslyšíme Alův zpěv a v desáté Isfahan rozkošný dětský sbor.

Výborná deska, ale ve srovnání se včerejším Welcome udělím Alovi o bod míň. Však i on má lepší desky. Ještě poděkuji za včerejší komentáře a jsem zvědavá, jestli se vyjádříte i k Di Meolovi.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Splendido Hotel
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al


Santana - Welcome
2018-06-05

Santana / Welcome

5 stars

O Santanově desce Welcome bych chtěla napsat alespoň pár slov. Nahrávka mně před pár minutami dohrála a já z ní zůstala perplex, tak jsem se rozhodla sesmolit v rychlosti několik řádků.
Hudba, kterou Carlos na Welcome zachytil, je úžasná, takřka dokonalá. Vlastně určitě dokonalá. Pro mě jde o jeho nejkvalitnější nahrávku, která se do mého vkusu trefuje na milimetry. Takové fůzi jazzu, latino a rocku žehnám všemi deseti.

Už jenom nápad vystavět Dvořákovo Largo do úvodních tónů Going Home a zdůraznit tak dramatičnost okamžiku, je nápad za milion. Hlas Wendy Haas v Love Devotion and Surrender je dojemný a zároveň úchvatný. Samba De Sausalito je ten nejsvůdnější samba rytmus který znám. Leon Thomas zdobí party v When I Look Into Your Eyes, pohodové santanovce, a Flora Purim je nedostižná při cukrování v Yours is the Light, zřejmém vrcholu alba. Na druhé půlce se sice převážně hraje a poslech je trochu složitější, ale to mně vůbec nevadí. Dalším vrcholem je u mě bonusová skladba Mantra, zachycující Santanu v roztodivně hravé poloze, plné napětí, očekávání a...

Tak co, taky máte desku Welcome ve svém pomyslném žebříčku mistra Santany na úplném vrcholku?

» ostatní recenze alba Santana - Welcome
» popis a diskografie skupiny Santana


Uriah Heep - Firefly
2018-06-01

Uriah Heep / Firefly

5 stars

Desky Uriah Heep patří do zlatého fondu a do každé jen trochu rozrostlejší sbírky rockového fanouška a fanynky. Společně s Led Zeppelin a Deep Purple tvoří zlatý hard-rockový trojlístek. Z uvedených kapel bývali těmi nepřístupnějšími a nejmelodičtějšími. Sice nekřížili rock s blues jako Zeppelin, ani s klasikou jako Párpl, zato měli úžasně propracované vícehlasy a dokázali napsat překrásné melodie.

V Uriah Heep neměl hlavní slovo kytarista, nebyl tu druhý Page ani Blackmore. Jejich hudbu vymýšlel klávesák Ken Hensley, jehož nástroj se stal poznávacím znakem souboru. Na klávesách to stálo a padalo. Jeho klávesy hudbě velely, přidávaly další barvy, aroma, rozměr, napětí a hlavně emoce. Možná proto se jejich nahrávky tvrďákům nepozdávají a metalisty (na rozdíl od Led Zeppelin) neoslovují. Někdo o nich říká, že jsou vyumělkované a podbízivé. Hloupost, hloupost, hloupost.

Uriah Heep jsou esencí sedmdesátých let. Hodně jejich desek patří k tomu nejkvalitnějšímu zrnu, se kterým tyhle roky dokázali pracovat. Kvůli svému věku jsem tuhle kapelu nemohla sledovat, ale něco o ní vím. O střídání muzikantů, výměnách zpěváků, boji s drogami, vyhazovu Byrona, smrti Thaina, odchodu Hensleyho... a o skladatelské neschopnosti Boxe.

Možná je to tak lepší. Dnes nemusím dělat rozdíl v tom, které období bylo ok a které K.O. Rozdíly se stírají. Nepotřebuji srovnávat. Souhlasím v bodě, že Byron byl jedinečný. V době, kdy byl součástí kolosu UH, neulpěla na deskách černá kaňka. Pak přišel Lawton a souboru se znovu vzchopil a dařilo se dál.

Deska Firefly je moje neoblíbenější Lawtonovka a současně bych ji zařadila mezi pět nejlepších děl této kapely. Pokud si někdo myslí opak, jeho názor mu neberu. Často může hrát rozhodující roli v pro a proti čas, který jejich nahrávkám věnujete. Firefly jsem byla zvyklá vnímat podprahově. Ty noty se ve mně postupně usazovaly a když je dnes prostřednictvím desky vyvolávám nazpátek, vykouzlí ve mě úsměv jako klaunovi.

Předně jsou tu skladby, které mají tah na branku a zapamatovatelné melodie. Žádné tuctovité vycpávky nenajdeme. No a pak je tady ještě Lawton. Principál Lawton. Rváč Lawton. Král Lawton. Jen on mohl nahradit Byrona. A taky to dokázal. Ostatním, kteří zkoušeli štěstí po nich, už chybělo to, čeho měli tihle dva plné hrdlo - charisma.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Caravan - Caravan
2018-05-31

Caravan / Caravan

4 stars

Debut Caravan a jejich tvorbu z první poloviny sedmdesátých let mám moc ráda. Prostřednictvím jejich hudby na mě dýchá závan vzpomínek na dobu dětství. Hudební charakter kapely Caravan je hravě zábavný, často až líbezný, a místy spadne do mírné psychedelické úzkostlivosti. Richard Sinclair a Pye Hastings mají příjemné hlasy, díky kterým si občas vzpomenu na Beatles.

Ve velmi spoře vypracovaném profilu čtu, že kapela patří do Canterbury scény. Právě ten pojem zadávám do Wikipedie a žasnu, kolik kapel kdysi v této oblasti působilo. Až na tři známá jména jsou pro mě ostatní pojmy absolutním tabu. Caravan patří jedna z prvních pozic a podle všeho byli právě oni tou neúspěšnější kapelou z tohoto regionu.

Už první skladba A Place of My Own má hodně specifickou atmosféru. Neznám žádnou jinou kapelu, která by se jim podobala. Asi to bude vězet ve zvláštně vypracované melodice, kterou hudebníci velice citlivím způsobem přehrávají. Projev Caravan není nijak bombastický, ani umělecky pompézní. Prezentuje se až okatě civilně. Možná právě to, mě k nim přitahuje.

» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan


Rush - Test for Echo
2018-05-28

Rush / Test for Echo

4 stars

Při poslechu desky Test for Echo jsem si pročítala vaše recenze. Začala jsem tou poslední, kterou napsal nick alienshore, protože mně přišlo jeho bodování nejbližší mému pohledu. Zaujala mě polemika o recenzích z doby, kdy deska vyšla. Je dost možné, že ji v té době posluchači skutečně vychvalovali - stejně jako tady v recenzích staršího data. Právě od nich se budu distancovat, protože mě si tahle zvláštní jedenáctiskladbová skrumáž nikdy nezískala. Slovem "zvláštní" jsem chtěla vyjádřit charakter každé jediné písně, protože tady nic nedrží pohromadě. Deska je příliš roztříštěna - jako by Rush nevěděli, jestli mají hrát ten svůj styl, nebo nějaký jiný.

Jsou tu dobré progresivní věci: Test for echo, Time and motion, Totem. A jsou tu také obyčejné popové písničky: Half the world, The color of right. Důvod, proč nakonec dávám o jeden malinkatý půlbodík navíc, je "rushovější" koncovka. Resist je moc pěkná píseň. Uhoupe vás konejšivou atmosférou a přesvědčí barevnou instrumentální dekorací. Limbo je skvostný instrumentální předěl, v mantinelech klasických Rush a Carve away the stone má taky něco do sebe.

Celkově je Test for Echo nejpopovější nahrávkou Rush. Není špatná, jen hodně jiná. Na poměry Rush až nečekaně variabilní.

» ostatní recenze alba Rush - Test for Echo
» popis a diskografie skupiny Rush


Fish - Vigil in a Wilderness of Mirrors
2018-05-27

Fish / Vigil in a Wilderness of Mirrors

4 stars

Kdyby se dalo cedo ohrát až by praskalo podobně jako deska, bylo by první Fishovo album rozbité k nepoznání. Čert ví, jestli by vůbec přehrávaná zvuková stopa odpovídala nahrané hudbě. Vigil in a Wilderness of Mirrors se u nás točilo tak často, že si ho dnes prakticky nepouštím. Pro osvěžení starých vzpomínek jsem toto dnes porušila.

Automaticky jsem však čekala trošičku větší zábavu. Určitý druh písní, například A Gentleman's Excuse Me a Family Business, mě dnes nudí. Cítím z v nich zbytečnou roztahanost a falešný sentiment. Zbytek desky je v pořádku. Fish navazuje na tvorbu Marillion, ze kterých po čtyřech výjimečných nahrávkách odešel. Přijde mi, že se snaží genesisovský styl zpestřit experimentováním s různými nástroji a často proniká do komerčnějších popových oblastí. To mně až tolik nevadí, spíš mi chybí Rotheryho vzdušná kytara, romantický náboj a rockovější hrany. Zpěvák Fish má na kontě určitě zajímavější nahrávky.

» ostatní recenze alba Fish - Vigil in a Wilderness of Mirrors
» popis a diskografie skupiny Fish


Rush - Hemispheres
2018-05-26

Rush / Hemispheres

5 stars

Když o Hemisférách začal brácha vyprávěl, často se nad nimi úplně rozplýval. Deska patříla k jeho nejoblíbenějším albům od Rush. Prý takto uceleně pokrokový materiál už kapela nikdy nedokázala nahrát. Je tedy jasné, že se jejich alba u nás protáčela pravidelně a já si k nim časem vybudovala nějaký vztah.

Hemispheres bych i já zařadila mezi jejich nejlepší produkty. Má skvělý zvuk a neprostupnou atmosférou. Takovou lidsky odtažitou. Na skladbě Cygnus X-1 Book II mám ráda komplexnost - to, s jakou lehkostí se neustále přeměňuje, vyvíjí a proplétá spousty různorodých témat, ze kterých postupně vyrůstá. Jako nějaká monster obrovská sekvoj. Je dokonale výpravná. Circumstances a The trees jsou kratší rockové kusy s jasnými artrockovými atributy. Melodické a celkem lehce stravitelné. La Villa Strangiato se obměňuje podobně jako úvodní skladba, ale už bez zpěvu. Kapela si vystačí jen se svými nástroji a dělá to výborně.

Na Rush se mi líbí, že dokázali přijít každý rok s jinou deskou. Hemispheres je oproti A Farewell to Kings z úplně jiné dimenze a zase další Permanent Waves je daleko přístupnější. Rush v té době naštěstí nedělali kompromisy. Trochu mi vadí Geddyho vokál - zpěvák totiž v některých momentech zbytečně ječí. Ale jinak jde o parádní desku. Rush sice nepatří mezi ostrovní rockové stálice, ale dokázali světu, že i na "druhé straně", v Kanadě, se dělá dobrá muzika.

» ostatní recenze alba Rush - Hemispheres
» popis a diskografie skupiny Rush


Thin Lizzy - Bad Reputation
2018-05-22

Thin Lizzy / Bad Reputation

5 stars

Bez Thin Lizzy by v hudební rockové knížce chyběla výrazná kapitola. Tahle kapela podle mě patří k tomu nejlepšímu, co nám sedmdesátá léta dala. Je stejně významná jako Deep Purple, Led Zeppelin nebo Rolling Stones. Prezentuje se originálním a nezaměnitelným stylem, který dlouho tvořil leader Phil Lynott. Jde rozpoznat pouhým mrknutím oka (přeneseně řečeno).

Zvuk kapely je sestaven z nezaměnitelného irského folkového koloritu a nápaditých kytarových melodií. Tyto dva substráty najdeme na každé desce. Na těch méně výrazných je vyhrávek jako šafránu a zní trochu všedně. To však neplatí o této desce, která má u mě mezi těmi ostatními významné postavení, a to z jednoho prostého důvodu. Obsahuje největší procento hitů ze všech jejich alb. Bad Reputation, Opium Trail, South Bound, Dancing in the Moonlight, Downtown Sundown, That Woman's Gonna Break Your Heart. Celkem šest skladeb z devíti je hodně chytlavých.

Bad Reputation není tolik slavná jako Jaibreak nebo Black Rose. Je ale řazena do stejné rockové kasty a určitě právem.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Bad Reputation
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Yes - Open Your Eyes
2018-05-17

Yes / Open Your Eyes

4 stars

Po zklamání způsobeném deskou Ladder jsem si chtěla napravit chuť poslechem jejich původní tvorby. Na ní jsem vyrůstala. Většina z těch desek se u nás pravidelně obměňovala, nepamatovat si je prostě nejde. Jenže když něco hodně znáte, tolik vás to už neláká. Daleko zajímavější mně dnes přijde prohrabování se v novější tvorbě, třeba právě u Yes. Ti mají několik nahrávek, které si veřejnost nestihla nebo nechce oblíbit. Na špici je deska Open Your Eyes, o které se lidé nejen tady vyjadřují v pejorativním duchu.

Já taková nebudu. Raděj zůstanu tou podivínkou, která má tuhle desku ráda. Každý tady na ni nadává, nikomu se moc nelíbí. Ale co je vlastně pravda? Že na ní hrají čtyři pětiny původních Yes? Že má znovu brilantní zvuk? Že nám všichni předvádějí své instrumentální dovednosti až nadoraz? Že deska překypuje živelností a hravostí známou od Yes už dlouho?

Stačí připomenout některé momenty, třeba titulní věc Open Your Eyes, infekční záležitosti Universal Garden, Man In The Moon, Love Shine a další. Že tohle není hudební vysokoškolská promoce Yes, nevěřím. Asi to nedokážu líp vysvětlit, mám tu desku prostě ráda.

» ostatní recenze alba Yes - Open Your Eyes
» popis a diskografie skupiny Yes


Santana - Santana
2018-05-15

Santana / Santana

5 stars

Pan Martin H mě svou pobídkou u desky Around... „s čím vyrukuješ příště“ nahrál tak trochu na smeč. Třeba bude spokojený nejen on, protože tentokrát jsem si vybrala desku, kterou má rád snad každý, kdo v muzice hledá nějaký pokrok a která stála u zrodu propojení dvou hudebních světů - rockového s latino-jazzovým.

Jde o úvodní nahrávku tehdy mlaďoulinkého mexického kytaristy Carlose Santany. Chvíli mně zabralo rozhodování, kterému albu dát přednost. Vždyť tady máme dlouhou řadu nahrávek ,ve které je jedna lepší než druhá. Od debutu až po Festival (včetně), nemám šanci najít slabšího konkurenta. Nakonec jsem vybrala tím nejjednodušším způsobem - tedy hned první desku. Na ní už Carlos Augusto Alves předvádí hotovou definici svého hudebního názoru nebo řekněme pojetí, které se stalo rozhodujícím pro jeho další kariérní vývoj.

Podmanivé zvuky perkusí se rozjedou od úvodních tónů skladby Waiting a končí až poslední smrští Soul Sacrifice. Jedno velké představení začíná. Mám moc ráda zpívané skladby Evil Ways a Shades of Time. Jen netuším, komu patří ten nakřáplý a podmanivý vokál v druhé jmenované skladbě. Jestli klávesákovi Greggu Roliemu, pak všechna čest. Zpívá překrásně. Instrumentální varietní čísla Savor a Jingo dovedou efektně propuknout v divoké víření rytmů. V rychlém tempu se odehrává Persuasion a do džezových míst se podíváme se skladbou Treat.

Santana zaujal hned napoprvé a obodovat album nižším hodnocením jenom proto, že Abraxas a III jsou ještě malinko lepší, by byla hloupost.

» ostatní recenze alba Santana - Santana
» popis a diskografie skupiny Santana


Helloween - Chameleon
2018-05-13

Helloween / Chameleon

5 stars

Zdravím všechny přátele dobré hudby. Můj čtvrtý recenzentský příběh bude směřovat do metalových sfér. Do oblasti, která se mě dotýká jen okrajově a na stránkách Progboardu se netěší takovému zájmu, jako kultivovanější hudební styly. Začala jsem zpěvákem, pokračovala kytaristou a do třetice přišel na řadu klasický art rockový dinosaurus. Chci zkusit zase něco jiného a jsem zvědava, jestli mám šanci touto kapelou někoho oslovit.

Nebudu tvrdit, že bych snad kdy nějak holdovala metalu. Ale v každém stylu se najdou dobré kapely i špatné, vůdci a pochlebníci. Němečtí Helloween kdysi patřili do první skupiny a na konci osmdesátých let bylo slyšet jejich muziku z každého pokojíku napříč celou Evropou. Vyhnout se jejich hudbě bylo nemožné. Kapelu proslavila dvojice "Keeperů", s jejichž pomocí vymysleli fandové novou škatuli, speed metal. Speed znamená rychlý - to ví každý, ale kdo se o tuto scénu nikdy nezajímal nemůže tušit, kolik podobných uskupení se především v Německu na přelomu 80. a 90. let vyrojilo. Tisíce pilných včelek se snášelo k matce Helloween, jedna k nerozeznání od druhé.

Nemít jejich nosiče doma, nikdy bych podobnou hudbu neposlouchala. Některé ze starších desek se dají využít k oddechu nebo jako kulisa k práci. Jedna jediná se od těch ostatních dost liší. Je to deska Chameleon. Ta podle dobových zpráv kapele zlomila vaz, prý. To museli být všichni fanoušci buďto totálně hluší, natvrdlí, nebo zatvrzele stylově neústupní. Chameleon je totiž úžasná hard rocková práce.

Začátek desky je jenom fádní speed metal, skladba First Time zní dost nudně. Pak přijde When the Sinner, kterou řídí dechové nástroje a fríčkový Kiskeho pohled. Ještě povedenější je Grapovova I Dont Wanna Cry No More. Klasické španělky si vás omotají jako vata špejli. Po bláznivé žesťovce Crazy Cat je tu první vrchol, výpravná Giants. Následuje krásná balada Windmill a pak další perla, vzdušna Kiskeho džezovka In The Night. Ten jako skladatel na albu přímo akceleruje a zbytek svých kolegů předbíhá o světelné roky. Roland Grapov byl v té době taky třída, z jeho pera je muzikálová stálice Music a především nejchytlavější píseň na albu, Step Out of Hell.

Skladbu za skladbou se deska pne pod tíhou kreativity, která v té době líbala kluky z Helloween na obou tvářích současně. I Believe vymyslel opět Kiske, obsahuje nejcharismatičtější kytarový riff jaký si jen umíte představit, je těžká až běda, nervní a taky nakažlivá, prostě pecka. Nejoblíbenější song mám schovaný na úplném konci. Je to akustická píseň Longing, z pera koho jiného než Michaela Kiskeho. Určitě všichni znáte citronový lis, takzvaný vymačkávač ovoce, a taky víte, jak funguje. Tak přesně v takovém lisu se cítím při této písni. Její vnitřní náboj ze mě, za asistence smyčcového a klavírního doprovodu, pokaždé vypresuje všechny emoce. Píseň Longing je tudíž nejlepším německým songem, jaký znám, jaký kdy z této hudebně průměrné země vykvetl. Žádní Scorpions, Accept, Eloy, Amon Dull nebo Puhdys nesložili emočně elektrizující píseň.

Pětku nedávám z předpojaté nostalgie, nebo na truc rozlobeným fandům Yes, kteří včera schytali kopanec do zadku, když lezli po žebříku nahoru. Pětku dávám za schopnost nebát se a alespoň jednou v životě přijít s něčím nečekaným, s něčím netypickým, co ocení až další generace. Ta moje.

» ostatní recenze alba Helloween - Chameleon
» popis a diskografie skupiny Helloween


Yes - The Ladder
2018-05-12

Yes / The Ladder

3 stars

The Ladder měla být deska, od které se očekávalo, že po chudých letech konečně naváže na dávnou slávu Yes. Skutečně se to podařilo? Někdo odpoví že ano, někdo řekne opak. Podle mě to vůbec nevyšlo. Buďto jsem proti Ladder zaujata, nebo mě zkrátka neoslovuje. Já tam z původních Yes necítím prakticky vůbec nic a tudíž pro mě není tato deska reprezentativní, výjimečná, ani hodna jména Yes.

Řada skladeb je tady jenom do počtu. V určitých momentech(3.-6. skladba), zní album příliš popově a strašně naivně. Nechápu, jak něco takového mohli Yes pustit na desku. Hrůza. Když náhodně vyberu některou z jejich dalších nahrávek a postavím vedle třeba Big Generator, je to jako poměřovat Davida s Goliášem. Ladder nemá atmosféru, nemá charisma a postrádá kvalitní skladby. Dobře, pár výjimek tady je. Zřejmě jako kompenzace za ty ostatní.

Za takovou - promiňte mi to slovo - patlaninu kluky z Yes nepochválím. Raději si pustím některou z dalších patnácti desek a Ladder uložím na delší dobu zase k ledu. Těžko se hodnotí něco, k čemu nemáte vztah. K Yes chovám úctu a jejich hudba mě doprovázela dětstvím i dospíváním. Taktně udělím tři body, které si nejslabší Andersonova deska u mě neobhájí.

Tímto se omlouvám všem příznivcům Yes, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych si vymýšlela.

» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes


Moore, Gary - BBM -  Around the next dream
2018-05-11

Moore, Gary / BBM - Around the next dream

5 stars

Když se starší brácha oženil, přenechal mi sympatickou sbírku CD složenou z hudby sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Prý na to nebude mít už čas a nechce metráky desek převážet jinam. V tomhle jsem měla velký štěstí - zdědila jsem jeden obrovský hudební koláč. Ta jeho muzika u nás hrála pořád dokola. Něco jsem znala podprahově, aniž bych o to sama jevila zájem. Čas od času si koupím nějakou soudobou záležitost, ale starý věci mě baví mnohem víc.

Tolik odpoveď na výzvu pana vmagistra připojenou pod mým prvním pokusem u desky No More Tears a charakteristika moji hudební cesty životem. Samozřejmě posílám poděkování všem, kteří se nějakým způsobem vyjádřili a neporvali.

Gary Moore byl bráchovým kytarovým esíčkem. Jeho desky si pouštěl pravidelně, hlavně ty rockové. Bluesové období přišlo na řadu až později a ze začátku se mi striktně zajídalo - syrové utahané blues staré školy jsem pořádně nenáviděla. Průlom přišel s touto nahrávkou a deskou Still got the blues. Až na nich jsem poznala, jak může být tento styl příjemný. Umožní vám pohodlně se uvelebit, upřít svůj pohled do dálky a zadumaně rozjímat o každém tónu, který vyluzuje kytaristův nástroj. Některé skladby jsou nádherně nadýchané, některé emotivní a nad některými přemýšlíte, kde pobral jejich autor tolik geniality.

Největším lákadlem je pro mě skladba Why Does Love (Have to Go Wrong), kterou znám s pozměněným názvem z desky Disraeli Gears od Cream. Verzi s Garym Moorem mám však radši. Je kytarově nablýskanější, srozumitelnější a taky o malinko důraznější. Důvod, proč mám tuhle desku tak ráda, tkví ve zpěvu Jacka Bruce. Jeho naléhavý postoj je jednoduše senzační. Dlouho jsem žila v přesvědčení, že ji nazpíval celou sám, až později jsem se dozvěděla o podílu Garyho Moora na sólovém zpěvu i na zpěvu refrénech.

K dalším dominantám patří skladby:
Waiting In the Wings. Kdo ji někdy slyšel, určitě si vzpomene na Jackův uhrančivě rozechvělý hlas. To je něco. City Of Gold a hlavně Where In The World, kde jasně poznáte hlas Garry Moora, který se s Jackem v refrénu prostřídá. Zlatým písmem je zapsaná také Glory Days, opět s oběma aktéry na vokálech. Něžné balady Naked Flame a Wrong Side of Town, stejně jako rock´n´rollem oplácaná I Wonder Why.

Projekt BBM je krémovější než samotní Cream. Deska Around the next dream to v pomyslném souboji s Disraeli Gears u mě vyhrává o jednu nepatrnou délku.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - BBM - Around the next dream
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Osbourne, Ozzy - No More Tears
2018-05-09

Osbourne, Ozzy / No More Tears

5 stars

Krásný den,

tohle je můj první aktivní vstup na Progboard, tak vás všechny prosím o velkou dávku shovívavosti. Vaši hudební kolonii takřka neznám, tak budu určitě za pořádného vetřelce. Na rozdíl od zdejších machrů jsem encyklopedicky sotva ochmýřená. Doporučení jsem dostala od svého kamaráda, který tady kdysi působil a před šarvátkou s některými exoty mě důrazně varoval. Nechci si nic dokazovat, ale jen to zkusit. Tak tady mě máte, jednu odvážnou rockerku.

Pro svoji první recenzi jsem si vybrala Ozzyho desku No More Tears, kterou jsem poznala někdy v průběhu devadesátých let - tuším, že to bylo v době vydání Ozzyho výběrovky Ozzman Cometh. Líbil se mi decentně střižený obal do šera a dva největší hity Mama, I´m Coming Home a No More Tears, které jsem znala z televize. Proto jsem si desku tehdy koupila. A je to právě Mama, která po slabším úvodu patří mezi nejlepší rockové balady které znám. Country ladění na začátku je moc pěkné. Mezi nejlepší písně jsem si už dávno zařadila hutné hard rockové kusy Desire, kde kytara zní jako rozjíždějící se lokomotiva, pěkně riffujicí S.I.N. a pekelnou ozvěnu Hellraiser. Pak jsou tady další dvě povedené balady Time After Time a Road To Nowhere. Naopak nikdy mě nebavily pošramocené skladby Zombie Stomp a A.V.H. Za nejlepší Ozzyho píseň celé jeho kariéry považuju titulní No More Tears. To je atmosférický skvost, který zpěváka poslal mezi nesmrtelné.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000