Profil uživatele oř


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Asia - Astra
2018-09-05

Asia / Astra

5 stars

Po druhé desce Alpha se začala sestava hvězdných Asia drolit zevnitř. Mezi čtyřmi hudebníky docházelo k častým sporům a odchody a návraty zpěváka Johna Wettona, kterého na chvíli nahradil Greg Lake (zajímavé spojení, škoda, že nevydrželo), nakonec vyústilo v odchod Steva Howea. Jeho nástupcem se stal kytarista švýcarských rockerů Krokus Mandy Meyer. Deska, jejíž počáteční písmeno začíná ikonicky opět na A, dostala název Astra. Zdobí ji překrásný, opravdu povedený futuristický obal, do kterého když se za poslechu hudby ponoříte, ocitáte se v jiné dimenzi, v jiném světě.

Na úspěch svých předchůdců však Astra ani v nejmenším nedosáhla. Dostala vlažnou propagaci a odborná kritika si na ni pořádně smlsla. Znechucená kapela byla roku 1986 rozpuštěna a s vyjímkou výběrovky Then and Now, na které byli i tři nové kusy, na dlouho uložena k ledu. U valné většiny publicistů a fanoušků je deska Astra nenávratně zatracena. Ani já jsem ji dlouho předlouho nedokázal patřičně ocenit a odsouval ji na třetí kolej za eponymní debut a výbornou dvojku. Situace se otočila poté, kdy jsem si toto dílo po dlouhých letech připomenul a překvapením nevycházel z údivu, o jak strhující desku se jedná.

Zvukově ostřeji laděná Astra obsahuje celou řadu dynamických songů s bytelně klenutými melodiemi. Mezi trapné popiny, které už dlouho zabírají pozici na chvostu desky, počítám hitově otravnou Voice of America a prázdnou Hard On Me. Zbytek alba, což je osm záseků, dostalo mnohem detailnější a méně prvoplánovou podobu. Najdeme tady skvělé energické dupárny Go a Too Late. Překrásné Wishing a Love Now Till Eternity a nezkrotně progresivní eposy Countdown To Zero a Suspicion. Příliš nevadí ani Rock And Roll Dream a sci-fi konec s After The War doprovází působivá vizáž.

Domnívám se, že jde o důstojné rozloučení původních Asia s osmou dekádou. K dobru jim dávám pět bodů, trošičku nadstavených, ale upřímných. Kdyby tak dobře hráli také dnes.

» ostatní recenze alba Asia - Astra
» popis a diskografie skupiny Asia


Faith No More - The Real Thing
2018-09-01

Faith No More / The Real Thing

5 stars

Faith no More patří ke kapelám, které mě výrazněji zaujaly až při výměně zpěváka. Původní shouter Chuck Mosely za moc nestál a kostrbatě nevyprofilovaná hudba předchůdců The Real Thing dokázala oslovit leda skejtaře a mladé hejsky. Velký obrat nastal ihned po příchodu Mika Pattona. Ten je nejen o mnoho lepším zpěvákem, ale především daleko lepším velitelem a osobností.

Tohle album patří k nejdůležitějším zlomům v moderní rockové hudbě a otevírá cestu, kterou by se měla tato disciplína ubírat v budoucnu. V hektické době, kdy na rockové zaoceánské scéně vládl rock'n'roll, si fanoušky začínaly hromadně získávat kapely nové, v čele právě s Faith no More. Pětice byla tak rozdílná od všech ostatních, kterým záleželo hlavně na vlastní image. "Faiti" byli roztrhaní, pestrobarevní a nic nebrali vážně. Krátce po vydání alba vlétla do éteru píseň Epic, která změnila kapele život od základu.

Celé album The Real Thing v sobě koncentruje neslýchanou směs funku, rocku a metalu. Je plynule zapadající mozaikou všech odstínů hudebních barev. Nádherná spojení klávesových ploch a hammondů s mistrnou rytmikou Mike Bordina a Billy Goulda vytvářejí podklad ke kytarovým výpadům surrealistického malíře Jima Martina. Vše by však nebylo tak dokonalé, nebýt Mika Pattona - jednoho z nejlepších zpěváků scény 90. let.

Hitové skladby s parádními klenutými melodiemi From Out To Nowhere a Falling To Pieces vystřídá drsná Surprise! You´re Dead! i pomalu se rozjíždějící Zombie Eaters a mohutná The Real Thing, které narostou do překrásných mnohavýrazových funky koláží. Zejména Zombie Eaters je kompozicí, kde kapela předhodí všechny své trumfy od procítěného úvodu až ke gradujícím refrénovým výpadům. Album obsahuje coververzi War Pigs od legendárních Sabbath a mnohavrstvou instrumentálku Woodpecker From Mars, ve které se kapela dokonale vyřádí. Orientální klávesové motivy se střídají s plynulými tóny, nad kterými Jim Martin drhne své řezavé riffy. Poslední skladbou je malebná pohodička Edge Of The World s klavírem a znovu originálním Mikem Pattonem.

I když můžeme následovníka Angel Dust označit za povedenější a daleko širokospektrálnější album, místo první The Real Thing už nikdo nikdy neuloupí.

» ostatní recenze alba Faith No More - The Real Thing
» popis a diskografie skupiny Faith No More


Asia - Alpha
2018-08-10

Asia / Alpha

4 stars

Dnes si to dokážeme jen těžko představit, ale zkuste se vžít do kůže fanoušků Yes, King Crimson, Uriah Heep a dalších kapel, kterými prošli tři hudebníci, jež posléze vytvořili soubor Asia a v roce 1982 předhodili dychtivým příznivcům takto orientovanou desku. Každý čekal pokračovaní Going nebo Drama a teď zůstal jako opařený. Geoffa Downese jsme naštěstí poznali na posledním prog-rockovém albu Yes Drama, protože přijít tento disco-floutek rovnou do Asia, asi by tu kapelu mnozí příznivci starých časů ukamenovali zaživa. Po třiceti letech a možná už po první desetiletce, se pohled na jednu z prvních superskupin změnil. Dnes dokážeme akceptovat daleko horší hudební ohyzdnosti, tudíž nám první produkce Asia nepřipadají vůbec zlé.

Pořekadlo tvrdí, že železo se má kout dokud je žhavé. Necelý rok po Asia vychází druhé album Alpha a doslova kopíruje model, vytvořený několik měsíců před ním. Nebojte, Alpha není jenom stínem svého slavného předchůdce. Prodejně sice ano, přeci jenom zvědavost okolí už neměla takovou sílu a ti, co byli jejich hudbou zklamáni, podruhé neinvestovali, písně jsou ale stejně povedené a občas dokonce rockově dravější. Howe jde stranou a největší porce hudby je převedena na Downese. Ten se stává hlavním skladatelem a ústřední postavou Asia.

Alpha je důstojným pokračovatelem toho, co bylo před rokem započato, ale tradice progresivní muziky vzoru Yes je minulostí. Stejně nedovedu pochopit, že hráč takových kvalit, jakým Steve Howe byl, dokázal přijmout takovouto platformu.

» ostatní recenze alba Asia - Alpha
» popis a diskografie skupiny Asia


Deep Purple - Machine Head
2018-08-07

Deep Purple / Machine Head

5 stars

Do dětinsky trapné debaty se nehodlám zapojovat, ale v tomto případě se reagovat musí. A nejlepší obranou je útok. Vždyť co by si o tomto webu pomysleli ti, kdo přijdou po nás, ti noví, ať se tady objeví zítra, nebo třeba za rok. Že sem přispívala banda idiotů? Že se nechali strhnout fabulačně demagogickými smyšlenostmi, ať už je vytváří mladé ucho bez schopnosti akceptovat pocity ostatních, nebo prolhaný egoista, který se ukájí kolektivním napadáním. Posilování vlastní ješitnosti, to je oč tu běží pánové.

Ale k věci. Deep Purple=Machine Head. Nesmrtelná spojnice kapely a jednoho z nejlepších hard rockových alb celé historie moderní muziky. Naprosto vybroušená perla hard rocku. Spolu s In Rock a Fireball patří mezi trojici nejkvalitnějších věcí, které může tento styl nabídnout. To ony přepsaly rockové dějiny, ať už se to někomu líbí nebo ne. Na to, abych byl objektivní, nepotřebuji být ani jejich zastáncem, ani odpůrcem. Stačí zdravý selský rozum a umění sebereflexe. Skoro půl století se lidé chodící na jejich koncerty dožadují skladeb Highway Star, Pictures Of Home, Smoke On The Water a dalších. Není tohle ta nejlepší vizitka oblíbenosti?

Dnešní mládež žije v úplně jiných podmínkách, kdyby si na pár dnů vyzkoušeli ty naše za komunismu, mluvili by úplně jinak. Stejně jako generace před námi, ta naše i ty, které přijdou po nás, dokáží plným právem docenit takové skvosty, jaké vydávali DP v sedmdesátých letech. A na tom už nikdo nic nezmění!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Flower Kings, The - Desolation Rose
2018-06-25

Flower Kings, The / Desolation Rose

5 stars

Po velice úspěšném návratu s deskou Banks of Eden se hnedle další rok rozrůstá diskografie Flower Kings o další klenot. Nový počin nese název Desolation Rose. Stačí si poslechnout několik prvních minut a kapelu není těžké identifikovat. I tady pánové vychází ze svého letitého stylu, který obohacují o nové prvky. Slyšíme zajímavé postupy pro dosažení odlišné atmosféry. Pompa a yesovské atributy jdou stranou, emoce jsou to první, co vás táhne za ruku. Pan kolega Brano píše na jiném místě ve spojitosti s hudbou o "květinovém půvabu". Ano, tento termín se k jejich deskám dá bez problémů přilepit.

Srovnala se stopáž jednotlivých skladeb i ta celková. V první písni Tower ONE se hlasově pravidelně střídá Fröberg se Stoltem a po celou dobu nás drží ve zvláštním napětí. Tahle dvojice za mikrofonem postupně dozrála v prvotřídní zpěváky. Dvojka Sleeping Bones je temná jako stíny při západu slunce. Bodin stojící za klapkami se soustředí jen na to, jak připravit divákovi to nejpřitažlivější představení. K nejpůsobivějším číslům zařadím nejtemnější věc jakou zatím F. K. pořídili - White Tuxedos, zpěvnou Silent Masses a trpce tíživou Dark Fascist Skies.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Desolation Rose
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Fairport Convention - Unhalfbricking
2018-06-06

Fairport Convention / Unhalfbricking

4 stars

Fairport Convention jsou často uváděni jako první anglická folk-rocková skupina. Založili ji roku 1967 Simon Nicol, Richard Thompson, Ashley Hutchings a Shaun Frater. Skupina rychle vyvíjela svůj styl od přebírání cover verzí amerického hudebního stylu „west coast“ až ke zdokonalování svého vlastního, v němž se mísila rocková hudba s tradičními anglickými melodiemi a popěvky.

V roce 1969 stihnou Fairport Convention předhodit trhu dokonce tři alba. Liege and Lief je specificky nejlepší - alespoň většině tak připadá. Deska Unhalfbricking, třetí v pořadí, staví svůj potenciál oproti anglickému tradicionálu na převzatinách Boba Dylana. Tři skladby z osmi jsou od něj, z toho jedna zpívaná francouzsky. Sandy Denny exceluje, kapela šlape jako hodinky. Lidovky řežou country, Dylanovky ředí rockem, blues opepří folkem a vše zpevňují dotekem anglického tradicionálu.

FC nepostrádají ani dar v lyrické oblasti. Stačí se začíst do jejich textů. Jako příklad bych vybral význam slov v instrumentálně precizní písni s paradoxním názvem Autopsy (což je pitva, autorkou je sama zpěvačka), která je z esteticky filosofického hlediska naprosto dokonalá.

Jde o pestré album s výbornou přebálkou, kterému by se měl tvrdý rocker vyhnout obloukem.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Unhalfbricking
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Uriah Heep - Sonic Origami
2018-05-03

Uriah Heep / Sonic Origami

5 stars

Když se tady dívám na ten rozkol v hodnocení Sonic Origami je mě jasné, jak těžké je pro určitou skupinu lidí akceptovat vývoj uvnitř určité kapely. Hold není melodik jako melodik a ne každý Byonovec chce od svých srdcařů slyšet takovou pompu. Přitom je tohle album fakt zajímavé. Je potřeba zapomenout na jeden fakt. Vykašlete se na to, že jeho tvůrci nosí nálepku Uriah Heep. Že společně s Deep Purple kdysi tvořili rockové dějiny, měli mezi sebou jednoho z nejlepších klávesáků své doby a o zpěvákovi raděj mluvit nabudu.
Byron byl titán a nějaký Shaw se musí plazit a pochlebovat, aby si ho vůbec všimli.
Říká kdo?
Říká jejich běžný fanoušek?
Říkám, no a?
O Sonic Origami netvrdím že nemá mouchy.
Raděj však povyprávím o výstavní melodické linnii alba, kterou se Mick Box dokázal vzepřít alternativním směrům. Svému dítěti koupil pytlík slaďoučkých cumladel, které mají na obalu vedle značky výrobce napsáno slovo Styx.
Sonic Origami si přímo libuje v Americké melodické kráse. Ale je tu jeden patrný rozdíl. Shaw a jeho parta si nepaple pysky výraznou rtěnkou, na oči si nemaluje černé stíny, nevěší na krk kilogramy železa a nepotřebuje se nechávat svlékat od holek na jevišti. Uriah Heep jde především o muziku a to je velkej rozdíl.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sonic Origami
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


UFO - Phenomenon
2018-05-01

UFO / Phenomenon

5 stars

S příchodem Michaela Schenkera se UFO proměnili z kostrbaté spaceové družiny v čistě rockovou, vyhladověle živočišnou formaci. U spousty kapel zůstává podobná změna takřka nepovšimnuta, pro UFO je příznačný faktor zcela opačný. Při zevrubném porovnávání Michaela Schenkera s Mickem Boltonem dojdeme k závěru, že jsou oba typově diametrálně odlišní, skladatelsky i ve způsobu hraní - takřka jako voda a oheň. Když u ufounské kolébky stály kdysi tři sudičky, přiřkly této partě úděl stát se rockovou hvězdou první velikosti a s třetím studiovým albem Phenomenon se jim to skutečně podařilo.

Všecho podstatné se točí okolo nabušené Němcovy šípovky. Ta rozlévá lávu, plive síru a soptí kusance kamení kam oko posluchače pohlédne. Bravurně zrežírované dílo, ve kterém se střídá úderná energie se sentimentem stejně sebejistě jako blahodárné instrumentální výkony s atmosférou chytající vás za hercnu. Plný kotel pro Schenkerovo nejlepší album nejen s Ufo.

» ostatní recenze alba UFO - Phenomenon
» popis a diskografie skupiny UFO


Rainbow - The Very Best of Rainbow
2018-04-28

Rainbow / The Very Best of Rainbow

5 stars

Mezinárodní průzkumnou anketu o jeden z nejlepších hard rockových výběrů minulého století vyhrálo v příslušné kategorii bestofko Rainbow The Very Best of... Jde o reprezentativně zpracovaný výběr, na kterém je zastoupeno každé album kapely s výjimkou desky Stranger in us all. Většinou je tak učiněno po dvou vzorcích. Je to ideální a přehledná sondáž do historie Rainbow a dobrý dárek pro ty, kteří od duhového monstra nepotřebují skupovat všechno nebo si nechtějí famózní desky ředit těmi slabšími.

Začíná se chronologicky od prvního alba, od Diovy epochy, a pokračuje se přes Bonneta až k Turnerovi. Z první trojky bylo vybráno to nejlepší, i když ruku na srdce - všechny Ronnieho desky jsou natolik vyrovnané a dokonalé, že vybrat dvě či tři skladby není jednoduché. Naopak u nahrávek s Joe Lynn Turnerem šla kvalita podstatně dolů a právě tady se stává takový výběr dostačujícím.

Tracklist nemá smysl probírat, většina z nás jejich skladby dobře zná. Z té druhé a slabší půlky jsem rád, že se tady ocitly nádherná Jealous Lover ze stejnojmenného EP a skvostná Stone Cold, stejně jako jediná povedená dvojice z poslední desky, Can't Let You Go a Street of Dreams. Na opačné straně stojí bídná Power. Tady se nechce věřit tomu, že něco takového byl schopen Ritchie v té době napsat.

Já jsem si výběr koupil hned v roce vydání, kdy jsem od Rainbow znal jenom pár věcí. Dodnes ho poslouchám i přesto, že některé desky mám origoš. A místo těch chybějících mi bohatě postačuje právě The Very Best Of.

» ostatní recenze alba Rainbow - The Very Best of Rainbow
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Queen - News Of The World
2018-04-14

Queen / News Of The World

4 stars

Z mé vnitřní předpojatosti nemůžu desce News of the World nikdy udělit nejvyšší známku. Podle mě je škoda, že tato veskrze povedená deska zapříčinila první averzi mezi fanoušky Queen a díky provařené rozštěpenosti na začátku způsobila rozkol hodnot v kapele.

Samosebou to má na svědomí úvodní dvojice We Will Rock You a We Are the Champions. Ta první se mi vůbec nelíbí, taková otravná stadionová vyřvávačka s dusotem pralesních bubnů v pozadí. Šampioni mají dobrý nápěv, ale v refrénu vidím české hokejisty v Naganu a znovu se o mě pokouší divná pachuť. Za nejlepší skladbu bych vybral křehkou Spread Your Wings. Skutečný klenot Queen a jasná jednička tohoto alba. Co následuje potom? Jedna sugestivnější pecka vedle druhé. Zvláštní dramaturgie si vybrala svůj povinný komerční záměr na začátku a jelikož máme pořád ještě ta sedmdesátá léta, art-rock si drží špičku s každým songem. Queen okusí jazz (My Melancholy Blues), pomelou blues (Sleeping On The Sidewalk) a nezapomenou, z čeho vyšli - drsný rock reprezentuje Fight From The Inside. Nejzajímavěji ovšem působí funky skoky v Get Down Make Love.

Takhle sofistikovaně dokáže psát jen skutečně vyzrálá kapela, kterou Queen v té době nepochybně dávno byli.

» ostatní recenze alba Queen - News Of The World
» popis a diskografie skupiny Queen


Whitesnake - Forevermore
2018-04-13

Whitesnake / Forevermore

4 stars

Pokud bude David i nadále psát tak dobré skladby jako jsou Easier Said Than Done, Tell Me How (slyšte ten dojemně zvonivý souzvuk kytar), s vyceněnými tesáky útočící Dogs in the Street a My Evil Ways, prázdninovým parnem naplněné One of These Days, respektive Fare Thee Well, a bezchybná titulní hymna, milerád mu odpustím ty drobné koncertní prohřešky, kterými jsou vystoupení Whitesnake v posledních letech provázeny.

O desce Forevermore platí to, co jsem psal o jejím předchůdci. Naštěstí poslabších kousků je kratší zástup a deska vypadá rozmanitější a malinko vypulírovanější. Skladby znovu žene Davidův neutuchající pěvecký entusiasmus. Studiové knoflíky ho občas poupraví, dožehlí, nebo se něco zazpívá znovu, z čehož vznikne podobný ideál. Whitesnake s vyšším věkem ještě přitvrzují. Trojice skladeb na úvod, jmenovitě Steal Your Heart Away, All Out of Luck a Love Will Set You Free patří do kategorie vybuchujícího granátu, ničícího vaše reprobedny a okolí.

Fakt dobrá deska, uvidíme co bude napříště. Se zbytečným Purple Album se hošík moc nepochlapil a letos...

4,5

» ostatní recenze alba Whitesnake - Forevermore
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Whitesnake - Good To Be Bad
2018-04-10

Whitesnake / Good To Be Bad

4 stars

Když záměrně zapomenu na sladké americké období této party, dá se s určitostí tvrdit, že Whitesnake hrají čistý blues-rock. Nevím proč, ale na Progboardu jim pšenka moc nekvete. Třeba oproti takovým Colosseum je bílý had uťápnutý jako malá česká užovka. Zřejmě to bude právě tou neslavnou fází, která pořád leží spoustě lidí v žaludku.

Když Coverdalovi v roce 2008 konečně vyšla dlouho avizovaná comebacková deska, byl jsem nažhavenej jako panic před první kopulací. Hodně mě překvapil masivní sound a nový zvuk. Oproti uplakaným, zaoceánsky taktním nahrávkám 1987 a Slip of the Tongue to byla pořádná vzpruha. Whitesnake obměnili kádr a výrazně přitvrdili. Omlazený soubor ze sebe vydal to nejlepší a spoustě lidí dal pádnou odpověď na otázku, kdo patří do starého železa a kdo má schopnost složit silný materiál.

Celé desce vládne mocný Coverdlalův vokál. Ten získal na větší síle a osobitosti. Jeho mohutný výraz má v hard-rocku stále své dominantní postavení. Jednotlivé skladby pěkně odsýpají, povětšinou v kvapíkovatějším tempu, což u Whitesnake nebývalo pravidlem. David měl při výběru na kytarový post pokaždé cit a kousek štěstí. Kapelou prošlo několik slavných jmen a nováčků, kterým bílý had umožnil nastartováni vlastní kariéry. Doug Aldrich a Reb Beach nejsou žádné superstar, ale kdo se v americké hudební produkci trochu vyzná dobře ví, že známé jméno ještě kvalitu nedělá. Tahle funkční dvojka se dokáže skvěle doplňovat a seká jednu znamenitou vyhrávku za druhou.

Whitesnake bohužel nedokázali vydávat desky bez slabých skladeb. Nebudu ukazovat prstem na ty nepovedené, není problém je vyštrachat. První strana a trojice balad navrch jsou hnacími motory této coverdalovské edice, kterou David ještě neřekl své poslední slovo.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Good To Be Bad
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Di Meola, Al - Electric Rendezvous
2018-04-04

Di Meola, Al / Electric Rendezvous

3 stars

Na každého někdy přijde invenční slabá chvilka. V tak široké nadprodukci, jakou Al Di Meola během své kariéry vytvořil, není tak těžké ukázat prstem na desku, která se nepovedla. Tuhle disciplínu tady dobře ovládá zdejší fantom lover, a jelikož mně přijde nelogické zabývat se hudbou, kterou nemám rád, pokusím se vybalancovat Alovu mě dobře známou desku Electric Rendezvous.

Sestup z dosavadní linie kvality, kterou předváděl se svou předchozí tvorbou, je zřetelný hned na začátku nahrávky. Elektronicky podivně zmrzačenou inauguraci God Bird Change chce mistr vědomě poopravit zajímavými motivy v písni pojmenované podle samotného alba. Budiž. Vzájemný duet v rytmu flamenca s de Lucíou je osvěžující, jenže co naplat, když začnou v Alově hudbě dominovat skřípavé syntetizéry, není něco v pořádku. Až poslední trojici skladeb bychom mohli přirovnat k jeho minulosti. Ty v kontrastu k některým předchozím zásekům působí jako opojný koktejl blaha. Deska je proto částečně nevyrovnaná. V některých momentech může jazzmanům přivodit neočekávané bolesti žaludku.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Electric Rendezvous
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al


Queen - Sheer Heart Attack
2018-04-02

Queen / Sheer Heart Attack

5 stars

Triviálně ztřeštěná kolotočářská hymna Brighton Rock, která tuhle desku startuje, snad ani není hodna jména Queen. Takový úlet si pro začátek mohla začínající hvězda odpustit. Naštěstí v jejím závěsu trůní velikostí top skladba Killer Queen, jedna z deseti nejlepších věcí v historii této kapely. Mayova vynalézavá kytara na sebe strhává hodně pozornosti, ale co je to proti Mercuryho vokálům, ty jsou zkrátka všude. Pak přichází velká chvíle Rogera Taylora a jeho atmosférická bomba Tenement Funster, kterou by ani Mercury nedokázal podat tak osobitě a drsně. Instrumentálně hodně originální. Flick of The Wrist je další pecka s netradičně stupňovitým patosem příznačným pro Queenovské první roky. S Lily of The Valley si vylámalo zuby už několik kapel pokoušejích se o její zpracování. Tohle nemá chybu.

Bohužel v půlce se začíná deska trochu drolit. Now I'm Here ujde, operní In The Lap Of The Gods budiž, ale co ta nepříjemná odrhovačka Stone Cold Crazy? Dear Friends je spíš pokus než něco výraznějšího, ale Misfire a big bandová Bring Back That Leroy Brown obrací Queen zase ke světlu. Poslední věci jsou „jen“ dobré.

Tak a máme to. Do podobně podrobného rozboru se málokdy pouštím, jenže v tvorbě Queen je tolika rozdílů a stylových odstínů, že je škoda na ně neupozornit. Třetí deska je vybroušeným diamantem jejich tvorby, dokonalejší než Queen II(ne každý to tak slyší). Odtud chybí už jen malinkatý krůček k dobytí vrcholu s nocí v opeře.

» ostatní recenze alba Queen - Sheer Heart Attack
» popis a diskografie skupiny Queen


Flower Kings, The - The Rainmaker
2018-03-31

Flower Kings, The / The Rainmaker

5 stars

Výtvarně netypicky pojatý obal alba Rainmaker představuje pána v obleku, stojícího uprostřed deštěm zalité ulice. Tu lemují osvětlené lampy prosvěcující přicházející ranní úsvit. A právě takovou atmosféru má šestá studiová nahrávka kapely The Flower Kings.

Hyperaktivní multiinstrumentalista Roine Stolt přichází s novou kůži na trh a výsledkem je další dokonalé progresivní dílo. Kytaristovo hudební pojetí je monumentální a markantně odlišné od toho, co člověk běžně potkává. Pohrává si s psychedelií jako kočka s myší, nejraděj se plácá v období seventies a občas couvne až do éry hippies. Je to fakt hustý, přitom efektní a vzdušný. A hlavně to funguje, až se kolikrát nestačíte divit. Ti, co muziku téhle party znají, se mnou budou určitě souhlasit - ať ji proženete hlavou pětkrát, desetkrát, dvacetkrát, pořád máte co objevovat. Délka některých skladeb vás může sice odradit, ale nebojte, nejde o žádné umělé natahovaní. Těch deset, patnáct minut pokaždé rychle uteče. Podobně jako voda na chodníku okolo našeho pana prodavače deště.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - The Rainmaker
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Wishbone Ash - Theres The Rub
2018-03-30

Wishbone Ash / Theres The Rub

5 stars

Společně s deskou Argus je právě album Theres the Rub nepochybně nejdokonalejším wishbouňáckým výkvětem. Proto pokud pátráme, kam sáhnout s touto kapelou při prvním oťukávání, nelze doporučit lepší variantu.

Už při prvním kontaktu se Silver Shoes vás obalí sugestivní chuť typická právě pro způsob hry a pojetí Wishbone Ash. Don't Come Back je ráznější rockovka, plná krátkých a pestrých sólíček. Na vrcholku se po právu leskne skvostná Persephone, jejíž ozdobou jsou detailně promakané akustiky a dráždivá sóla elektrických kytar. Pokračuje standardně skvělá Hometown, na kterou naváže něžná pecka Lady Jay a jediná, přehnaně dlouhá instrumentálka F*U*B*B*. Ta mě až tolik nebere, ale renomé jedné z nejlepších desek této kapely rozhodně nezkazí.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Theres The Rub
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Blackfield - Blackfield II
2018-03-17

Blackfield / Blackfield II

5 stars

První čtyři skladby = 6 bodů
Skladby č.5,6,7 = 4 body
Závěr 8,9,10 = 5 bodů.

Tolik prostá matematika a můj vztah k tomuto brilantnímu albu. Blackfield jsem poznal poprvé díky deskám Welcome To My DNA a IV. Ty jsem ve společném balíku koupil najenou a okamžitě si je zamiloval. Všude jsem pak četl, že nejlepší Blackfield jsou první dvoje. Nevím jestli se to dá takto jednoduše obalit, ale je pravda, že k sobě mají nejblíže jak zvukově, tak tématicky. Patří k nejmelacholičtějším nahrávkám, které jsem měl možnost kdy poznat. Až prostě strohé, avšak emocionálně neskutečně silné vyjadřovací prostředky dvojice Wilson/Geffen, vytváří sofistikovaně inteligentní muziku pro posluchače s vytříbeným hudebním vkusem. S krásnými melodiemi a harmoniemi se tady pracuje na vysoké umělecké úrovni. Uslyšíte témeř dokonalá aranžmá ve všech částech desky, která je totálně IN a přesto tolik jinde.


» ostatní recenze alba Blackfield - Blackfield II
» popis a diskografie skupiny Blackfield


Colosseum - Valentyne Suite
2018-03-13

Colosseum / Valentyne Suite

5 stars

Dlouho jsem se rozhodoval jestli mám napsat o debutu, nebo raděj o druhé desce. Nakonec zvítězila Valentyne Suite protože mě přije o fous dotaženější a nabušenejší než úvodní představení.


The Kettle je dokonalé elektrické šílenství mísící vlivy jazzu, blues a rocku. Elegy má ještě vyšší ambice skrze svůj originální poskakující rytmus opírající se o Hisemanovi bicí. Butty's Blues vládnou Greensladeho hammondy v sepětí špinavého černošského blues. V The Machine Demands A Sacrifice cedí Litherland slova v rytmických proměnách tak skvěle, že si myslíte že za mikrofonem stojí někdo úplně jiný. O poslední Valentyne Suite už nemá cenu ani psát, to se musí slyšt. Fenomenální!! Stejně jako celé album, jako celá kapela!

» ostatní recenze alba Colosseum - Valentyne Suite
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Flash - In the can
2018-03-12

Flash / In the can

4 stars

Pred nedávnom som si doplnil zbierku o druhý album kapelky Flash, ktorej debut ma očaril a Banksovi musím nechať, že ponúka vľúdnejšiu hudbu, než Yes.

Napsal bych to podobně jako hejkal, jen už to bude delší dobu, co jsem si dvojku přikoupil. Malinko nerozumím třetí části jeho věty, jakou vlídnější hudbu má hejkal na mysli..? Možná chtěl říct, že Flash jsou víc rock než art a jejich hudba nemusí být za každou cenu krkolomná. Chris Squir volil složitější cesty pro své Yes než to dělal Banks v demokratickém státě Flash. Nebyl takovým diktátorem a pedantem. I Flash si rádi hrají jako malí, jenže se nebojí půjčovat hračky ostatním a třeba takový Ray Bennett je stejně pracovitý a hráčsky vychytralý jako právě Chris. Mám pocit, že dobrá polovina hracího času je vymezena pro něj. Často sóluje a chce být dominantní, baskytaru využívá spíš jako kytaru. Jakoby chtěl zastínit samotného Petera, proto to mezi touto dvojicí taky pořádně jiskří.

Dvojka In the Can se netěší takové oblibě jako debut. Je to škoda, protože na něj přímo navazuje a rockový motor jede pořád na vysokéh obrátky. Banksův kytarák má k Howeho Yes celkem blízko, tyhle dvě kapely nemají ve shodě jen jméno kytaristy, který tady i tam působil. Osobně maličko postrádám Tony Kaye. Ne že by větší klávesová síla nějak chyběla, ale možná mohla být deska s jeho účastí, nebo dokonce s Patrickem Morazem ještě barvitější. Ale nechápejte mě špatně, nepláču nad ukáplým mlékem z prsou vyobrazených na obale alba.
Živelnost a hráčská pospolitost si zde razí cestu napřímo a pěkně úderně.

» ostatní recenze alba Flash - In the can
» popis a diskografie skupiny Flash


Procol Harum - Broken Barricades
2018-03-07

Procol Harum / Broken Barricades

4 stars

Broken Barricades není žádné zklamání! Rozhodně ne!
Původně jsem chtěl napsat obsáhlejší reakci, ale nakonec se to rozrostlo a tak to vylepím jako další recenzi:

Hned první skladba Simple Sister ukrývá mistrnou Trowerovu sotva postřehnutelnou vyhrávku, která se ještě jednou opakuje a taky perfektní klavírní Brookerovi běhy do závěru. Bomba.
Titulka je taková romanticky sladká šarmantnost a třetí Memorial Drive rezonuje divokým Trowerovým riffem v sousedství Brookerovi klaviatury. Luskus Delph vychází v majestátním šatu, ale nejraděj si pouštím dvojici Song For A Dreamer, Playmate Of The Mouth. Na poměry PH celkem unikátní a experimentální písně. To se musí slyšet.
Jasně, tohle album je jinačí než třeba A Salty Dog. Řekl bych, že je propracovanější a konstruktivnější. Nejde o lacinou jednohubku kterou jde spolknout na první zátah. Takovou hudbou je potřeba se postupně prodrat. Navíc byli PH celkem jedineční a nikomu se nepodařilo je nějakým způsobem napodobovat, nebo pokračovat v tom co dělali. Yes mají moře plagiátorů, ale Procol Harum...?
Byli to skvělí instrumentalisté, ale jako skladatelé byli špička. Ať s Trowerem, nebo bez něj. Což hned potvrdil následovník Grand Hotel v obměněné sestavě.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Broken Barricades
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Spock's Beard - X
2018-03-03

Spock's Beard / X

5 stars

Pauza, která se od stejnojmenné desky natáhla na čtyři roky, měla pro novou tvorbu Spock´s Beard zásadní význam. Kapela se vrátila ke starému a osvědčenému modelu využívajícímu dlouhý časový prostor v jednotlivých skladbách pro dostatečnou prezentaci svých myšlenek, které potřebuje do tohoto útvaru umístit. Tohle klubko dovedných instrumentalistů mě pokaždé překvapí svou nápaditostí. Jejich písně vypadají jako rozsypané tabule skla, jejichž střípky je nutné poslepovat. Album X ovšem žádný slepenec není, jde o moderní progresivní desku, která vás vydráždí svým muzikálním tahem a obsáhlým nácucem z různých odvětví moderní hudby.

Velkým trumfem je tvarově proměnný projev lídra Nicka D'Virgilio. Ten se dokáže svému úkolu zcela oddat a velice citlivě přizpůsobovat frázovací techniku povaze skladeb. Promícháním několika chytrých skupenství tak kapela rozehrává jedno velké představení za druhým. Ty se odehrávají jak v rovině hudební, tak vokální. Spock´s Beard vytahují trumfy neskutečně často, čarují s náladou a pravidelně dávkují rozmanité myšlenkové pochody. Zářným příkladem je čtvrtá skladba From the Darkness, kde se toho uděje opravdu mnoho. V jejich případě je lepší slyšet, ne jenom číst.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - X
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
2018-02-09

Mahavishnu Orchestra / Visions Of The Emerald Beyond

4 stars

K desce Visions Of The Emerald Beyond mě přivedl blízký z rodiny mých hudebních bratranců, který mi dal kdysi přečíst krátkou stať v jednom zahraničním periodiku, ve kterém dotyčný popsal jeho náplň jako daleko přístupnější a vokálně podmanivější než cokoli, co do té doby kapela stihla vydat. Ten bláznivý floutek mohl z desky slyšet tak maximálně jednu, nebo dvě písně a to ještě nevím které, podle nichž vydedukoval svoji výslednou tezi. Když jsme si oba dva za několik měsíců desku poslechli, naznali jsme, že na jejím hodnocení nebylo ani zbla pravdy.

Visions Of The Emerald Beyond je zatraceně těžko rozlousknutelný hudební oříšek a spíš něž obvyklého art-rockera osloví přívržence Bartokových a Janáčkových smyčcových kvartetů. Přístupnější Goodmanův houslový tón nahradila neučesaná a složitá hra Jean-Luc Pontyho. Ani Waldenův kreativní styl bubnování k nějaké přehlednosti zrovna nevede. Jediným záchytným bodem zůstává kytarová škola Johna McLaughlina, která na Visions na nedostižné Birds of Fire v lecčem navazuje. Náladu má deska skutečně okrajovou a pro "normálního"posluchače jen těžko stravitelnou. Je to jako výprava s cestovkou, která vám v několika příštích dnech potřebuje ukázat kousek orientu, pobíhající domorodce na malajském soustroví, černošské plantážníky opodál, jazzovou sekci impovizující v nějakém zapadlém baru na předměstí a aby z toho byl pořádný galimatyáš, všude cítíte ten jazzovo-klasický abstraktní puch.

Obodovat takovou muziku je nesmírně těžké, protože pokud si ji pustíte ve špatný den a špatnou chvíli, po pár minutách jí přibouchnete vrata. Naopak pokud jste ji už někdy alespoň zběžně zaslechli a těšíte se na ni, může vám navodit hezké chvíle.
Dávám čtyřku z úcty. Tady se skutečně nejedná o nějaký příjemný poslechovový zážitek. Mě podobná hudba otvírá surrealistický svět bláznivého(berte s rezervou)francouzského skladatele Oliviera Messiaena. To je taky šílenství.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Visions Of The Emerald Beyond
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra


Spock's Beard - Octane
2017-12-18

Spock's Beard / Octane

4 stars

Ladně vystavěná deska v celistvé linii, kde se písničkově laděná část s tou progresivně propracovanou stránkou vůbec nepotírá. Spock´s Beard hýří kreativitou stejně silně jako jejich dřívější předchůdci a znova dokázují, jak širokou brázdu dovedou rozorat. Nealova doba je nenávratně pryč a Nick D'Virgilio je neskutečně tvárným frontmanem s variabilně posazeným hlasem plným něhy a přesvědčivosti.
Octane je typem alba které se v hlavě posluchače usazuje pozvolna a v určitých jednotlivých soustavách. Až se tyto částečky pospojují do soudržného celku, z reprobeden vypluje jedno z nejzajímavějších alba Spock´s Beard jejich kariéry.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Octane
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Spock's Beard - Day for Night
2017-12-14

Spock's Beard / Day for Night

4 stars

Zdejším chudým hodnocení této desky vůbec nerozumím. O jakém nejslabším albu je tady řeč? Nerad bych, aby tu vznikla nějaká zmýlená představa na další ze skvostných alb zámořské ikony progresivního rocku.
Day for Night možná nepřekvapí tak silně jako Beware, ale Morsův skladatelský talent je v jeho mladých letech zatraceně silný a ten není důvodem skládat ruce do klína. Podle dostupného tracklistu není patrné rozdělení desky na dvě poloviny. První obhospodařují klasické skladby, druhá se skládá ze suity The Healing Colors of Sound rozdělené do šesti útvarů. V Gibberish slyšíme Gentle Giant, v The Gypsy se kapela spořádaně poprala s moderními trendy a jako skutečně silná se jeví třetí skladba Skin.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Day for Night
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Spock's Beard - Brief Nocturnes And Dreamless Sleep
2017-12-09

Spock's Beard / Brief Nocturnes And Dreamless Sleep

5 stars

Ztráta, která přišla s koncem činnosti kapely Gentle Giant, je dodnes pro mnoho příznivců komplikované strukturální muziky nenahraditelná. Dlouho se nenašli žádní přímí následovníci, až v polovině devadesátých let se jako zdatní žáci a věrozvěsti progresivního směru představilo sdružení okolo skladatelské osoby Neala Morse.
Takřka na každém albu svých domovských Spock´s Beard kterým tento pilný konstruktér vdechl život, se dají vystopovat prvky mající svůj původ právě v Gentle Giant.
Ať se jedná o znásobené, na sebe navrstvené pěvecké stopy, složitou písňovou zástavbu, zálibu v jazzu, nebo jen jemnou melodikou vyzdobené kytarové linky, všechno ukazuje na inspiraci Schulmanovskou školou.

Deska Brief Nocturnes And Dreamless Sleep je postavena na pyramidovém efektu. To znamená že každá následující skladba je na pomyslném schodišti kvality postavena o jeden stupínek výš. S poslechem díla tak vzniká sugestivní zlepšující se pocit a očekávaná katarze přichází s koncem nahrávky.

Vývoj této kapely ve které její zakladatel už dávno nefiguruje je nepřeslechnutelný. Spock´s Beard se stále někam pohybují, jejich růst a potenci nejde přehlédnout.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Brief Nocturnes And Dreamless Sleep
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Transatlantic - Bridge Across Forever
2017-12-09

Transatlantic / Bridge Across Forever

5 stars

I kdyby tady nebylo nic jiného, tak dětský sbor zpívající Motherless children, Wandering nowhere... mě pokaždé připraví tolik zbožňovanou neopakovatelnou chvíli, že mám nadlouho emočně vystaráno. Už jenom za to, jak dokázali pánové z Transatlantic vyšponovat atmésféru při zmiňovaném nápěvu musí dostat pět hvězdiček. Ale tohle album je pochopitelně suprové celé, stejně jako jeho předchůdce, možná ještě o kousíček lepší. Vůbec nezáleží na délce písní, je v nich tolik silných okamžiků že se posluchač nemůže nebavit. Je to hudební extáze a nářez dohromady. Žádná bezbřehá exhibice, ale smysluplná a do detailu propracovaná muzika.

Poslouchat hudbu Transatlantic je jako vrátit se v čase do dob Relayer a Tales From Topographic Oceans.

» ostatní recenze alba Transatlantic - Bridge Across Forever
» popis a diskografie skupiny Transatlantic


Transatlantic - SMPTe
2017-12-05

Transatlantic / SMPTe

5 stars

Neskutečně propracované album ve kterém jsou gejzíry nápadů napresovány až za okraj. Lahodná muzika, složitá jak hrom, přesto posluchačsky zábavná a poučná. Tři dlouhé a komplikované skladby se proloží dvěma pochopitelnějšími a hned dostane dramaturgie desky ten správný směr. Je dobře že se tihle špičkoví hudebníci dokázali navzájem seřadit na jednu kolej a ega(tihle je ani nemají) nechat stranou. Za nejlepší bych označil kupodivu Stoltovku My new world, to je vtělená nádhera.

Pohodové album, které dokáže přetavit ten nejlepší art rockový mustr svých učitelů(Yes) nové generaci. Řekněte kdo se v dnešní době může něčím podobný pochlubit.

» ostatní recenze alba Transatlantic - SMPTe
» popis a diskografie skupiny Transatlantic


Flash - Flash
2017-12-04

Flash / Flash

5 stars

Všechno podstatné už zhrnuly předchozí recenze, za mě jen řeknu, že jde o neznámou na okraji žánru paběrkující kapelu, která po sobě zanechala naprosto skvostnou muziku. Především její první album se může poměřit s těmi nejlepšími art-rockovými projekty sedmdesátých let. Namakaná, částečně Yes-ovsky pojatá muzika plna nápadů a brilantní instrumentace(Peter Banks řádí jako Yes zbavený), které vévodí vysoko posazený vokál Colina Cartera. O dobrý dojem se přičiní taktéž povedený zvuk remasterovaného nosiče a jak už bylo zmíněno i lákavý obal, který pod letmou sukýnkou a dráždivými kalhotkami skrývá tolik obdivovaný ženský poklad.

» ostatní recenze alba Flash - Flash
» popis a diskografie skupiny Flash


Bowie, David - The Next Day
2017-11-21

Bowie, David / The Next Day

5 stars

Nejsem zarytým obdivovatelem Bowieho tvorby, ale tohle rozmáchle bujaré album respektuji. Těžko na něm najdeme slabší moment a věřím, že ten kdo se neprohrabává ranným Bowiem, vezme na milost právě tuhle předposlední kolekci. Pro mě je jedním z nejoblíbenějších a nejlepších Davidových alb. Vyznačuje se mírně futuristickým zvukem, takže nejde o žádný pop, ale vesměs o progresivní představení. Vše je přetransformováno v nenásilném a experimentálním hávu do písničkové formy. Bowie si už ve svých začátcích vložil do erbu slovo rozmanitý. I tady najdeme od každého stylu silný vzorek. Do lepší poloviny bych zařadil saxofonovou tryznu Dirty Boys, roztančenou The Stars, monumentální Love Is Lost, očistnou baladu Where Are We Now?, překrásnou melodickou píseň Valentine's Day, taneční ztřeštěnosti If You Can See Me a Dancing Out in Space a poslední dvojici You Feel So Lonely You Could Die a depkoidní Heat.

V tomto případě jde o mistrovský kousek z Bowieho tvorby a společně s nekrologem Blackstar i nejlepší mistrovu desku zralého věku.

» ostatní recenze alba Bowie, David - The Next Day
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Gong - Shamal
2017-11-08

Gong / Shamal

5 stars

Shamal je dílem neúčasti Daevida Allena o dost jinde než předešlé desky Gongu. To co kapelu odlišovalo od ostatních je zvláštní hippie rozpustilost, ztřeštěnost i nekonzistentní vesmírný koncept. Tyto postupy vymizely a jako náhradu tu máme profesorský jazzrock. Ze začátku mě překvapila účast Nicka Masona za producentským pultem, ale musím uznat že Gong snad lepší zvuk nikdy nenašli.

Jako celek album funguje organicky dokonale, vyčnívá etnické Bambooji a parádní tango skryté uvnitř Cat in Clark's Shoes , ale je velice obtížné se v něm zachytit a orientovat. Obsahuje hodně fines a vychytávek, velké tempové zvraty a nástrojové přesmyčky. Jazzově složité proporce se střídá v nekonečném koloběhu a deska upomíná na podobně orientované Weather Report, v těch můžete taky snadno zabloudit.

Průzkum alba Shamal je jako průlet nekonečným a překrásným vesmírem. Občas se na něj rád vydávám.

» ostatní recenze alba Gong - Shamal
» popis a diskografie skupiny Gong


Renaissance - Prologue
2017-10-21

Renaissance / Prologue

4 stars

Jakápak rozpačitost? Kapela jen přesně neví, jestli se zařadit mezi rock, přimknout ke klasice, nebo se vydat cestou kapel typu Curved Air. Tahle výborná deska je prostě experimentální. Místy silně experimentální. Pootevírá okno tomu, co naplno propukne už s Ashes...

Prologue je velice muzikální kousek, v němž Annie otvírá pusu, aniž by vypustila souvislou větu. Pěje, pobrukuje a nádherně ladí. Ve skladbě Kiev, mimochodem velmi zdařilé, se přidá také mužský vokální člen a člověk si hnedle vzpomene na povedený debut. Na rozdíl od něj je nálada třetího alba mnohem uvolněnější a freejazzová. Člověk má občas pocit že se kapela hledá, ale ve většině momentů jim to neuvěřitelně šlape. Další sklabou je Sounds Of The Sea a její název napovídá o jakou tématiku půjde. Annie zpívá překrásně a velice procítěně. Okolo vás krouží ptáci a šplouchá moře, na kterém se pohupují klavírní notičky. Podobná, trochu dramatičtější nádhera vypluje i s Spare Some Love a Bound For Infinity.

Škoda že kapela zařadila na závěr tak zvláštní a hudebně nesourodou hrůzu, jakou je skladba Rajah Khan.

Prologue je muzikantsky dokonalý krajíc od kapely, která už brzo bude ve svém oboru tou největší z největších.

» ostatní recenze alba Renaissance - Prologue
» popis a diskografie skupiny Renaissance


Queen - Innuendo
2017-10-15

Queen / Innuendo

4 stars

Kdo z nás věřících Queenovských starochů na sklonku osmdesátých let doufal, že se kapela povede rozloučit v tak velkém stylu, jaký předvedla prostřednictvím své poslední kolekce Innuendo? Hm, asi jen hrstka. Nebýt jí, měli bychom kapelu zafixovanou jako spolek výborných stratégů, kteří v sedmdesátých letech tvořili jednu z etap v dějinách progresivní hudby a v další periodě totálně podlehli trendu a přetransformovali se na továrnu disco hitů.

Ne, Innuendo není žádný návrat k podstatě hudby Queen, ani k jejich art poloze. Je jen a to slovo JEN je velice podstatné, o uvědomnění si vlastní sounáležitosti s důležitou myšlenkou ve svém záhlaví, která se obrací k postavení člověka na tomto světě. Celé toto existenčno má svůj původ v Mercuryho zdravotním stavu a neuvěřitelně pevném postoji v boji se zákeřnou chorobou. Pěvec zde podává jeden ze svých nejlepších výkonů, na němž je celá nahrávka postavena.

Najdeme tu několik skvělých hymnických čísel. Na úvod je to titulní skladba s nezaměnitelnou španělskou mezipasáží a na závěr lahůdka The Show Must Go On. Zvláštní náladu má vysoce originální tepavá I'm Going Slightly Mad, ale i povedené I Can't Live with You, procítěná balada Don't Try So Hard, úprk Ride the Wild Wind, nebo popová vzpomínka Delilah.

Mám rád Queen a mám rovněž rád Innuendo. Ne tolik jako ranné nahrávky, ale jak píšu na začátku, rozlučka je to skutečně pěkná.

» ostatní recenze alba Queen - Innuendo
» popis a diskografie skupiny Queen


Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)
2017-10-13

Flower Kings, The / Banks of Eden (2CD)

5 stars

Potichu, s pokorou a skromností se vracejí The Flower Kings v roce 2012 s nenápadnou a skrytě ambiciózní deskou Banks of Eden. Z dnešního úhlu pohledu a tudíž s odstupem několika let můžu prohlásit, že tahle na počet písní chudá kolekce vyzrála jako víno. Kapela se redukovala na pětičlennou formaci, v jejím středu už nefigurují saxofonista Ulf Wallander ani hráč na perkuse Hasse Bruniusson. Bicí tentokrát obsluhuje nový člen Felix Lehrmann.

Hudebně jsou to klasičtí Flower Kings, jen starší, klidnější a rozvážnější. O své muzice víc přemýšlí, víc, než kdy předtím. Už z toho důvodu si dovolí výkop trvající 25 minut. Ten nese název Numbers a svou časově obrovskou plochu zaplňuje hromadou poutavých fíglů, vyhrávek, melodí, přechodů, zvratů, dynamikou, tragikou, prostě vším, s čím dovede Stoltova parta odedávna pracovat. Následuje čtveřice kratších skladeb a opět stačí podotknout, že jsou skvělé. Dlouhá pauza, která následovala po předešlé The Sum of no Evil, kapelu očistila a probudila v ní hlad po nové muzice. Ta je na tomto sevřeném díle velmi svěží a vyvážená. Překážky se tvorbě a originalitě u Stolta a spol. do cesty nikdy nepletly. Proto tvrdím, že tady jim to hraje doslova samo.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Gilmour, David - David Gilmour
2017-10-03

Gilmour, David / David Gilmour

3 stars

Poslední deska Davida Gilmoura, která se objevila v moji sbírce, bylo jeho první album. Davidovu tvorbu jsem začal obdivovat až po On an Island a postupoval pomalu dozadu. Od debutu jsem moc nečekal. Kdysi jsem jej slyšel a stejně jako tenkrát mi i dnes přijde maličko nedotaženej. Je pochopitelné, že jeho prostřednictvím Gilmour ventiloval úspěch Pink Floyd a jeho touha tvořit intimnější hudbu tady propukla naplno. Ale něco tomu chybí.

To něco může být vrchní dirigent Waters. Může to být vzájemná řevnivost mezi skladatelskou dvojicí Pink Floyd, nebo taky časový úsek vymezený pro jeho vznik. Znuděná a marmeládově rozteklá místa tu narušují celistvost alba, které nabízí několik slibných momentů. Do nich bych zahrnul začátek desky a písně So Far Away, Raise My Rent, No Way a I Can't Breathe Anymore. Je to asi polovina hrací doby, ta druhá je obklíčena porodními bolestmi, při kterých se jednotlivé písně rodily.

Když vedle sebe postavím tohle cédo a třetí věc On an Island, slyším podstatný rozdíl. Tam věkově mnohem starší a moudřejší David vyspěl. Jako skladatel i jako člověk povýšil své kompoziční chápání nad běžný rámec. A je jasné, že mu nové zvukové možnosti v lecčem pomohly. Dřív to bylo víc o srdci, teď o rozumu. První případ by měl být pochopitelně ten správný, jenže není. Gilmour vzor 1978 je předpojatě plachý, málo uhrančivý a málo důrazný. I přesto, že měl v zádech ty největší desky Floydů, bez Waterse byl tenkrát! jen poloviční.

Asi to byl jeho skutečný záměr, ale..

» ostatní recenze alba Gilmour, David - David Gilmour
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David


Opeth - Heritage
2017-09-30

Opeth / Heritage

5 stars

Opeth-ovské Heritage se honosí přezdívkou průkopnické album.
Většinou starých fanoušků zůstalo dodnes nepochopené(narozdíl od následovníka Pale Communion) a nových příznivců také příliš nepobralo. Na velkou část národa působí vycizelovaně. Přemíra techniky se kterou pracuje vyznívá chladně a odtažitě. Jde o art rock sedmdesátých let, který pro kapelu představuje nekonečný zdroj inspirace. Návrat k retro stylu je Åkerfeldtovcům souzený a má za úkol většině pochybovačů zavřít ústa na petlici. Jde o obrovský hudební celek, složený z tisíce malých detailů, které hnětou hudbu zevnitř a vytváří šokující napnelismus.

Na Heritage najdeme fůru skvělých momentů co stojí za poslech. Trojka I Feel the Dark, Nepenthe a Häxprocess jsou skladby, které mě pokaždé položí na lopatky. Jde o hudbu pro skutečné dospěláky, nad kterou pubertální máničky s opovržením ohrnují nos.

» ostatní recenze alba Opeth - Heritage
» popis a diskografie skupiny Opeth


Uriah Heep - Wonderworld
2017-09-28

Uriah Heep / Wonderworld

4 stars

Sedmá studiová produkce Uriah Heep dostala název Wonderworld a v mnoha posluchačích dnes vyvolává kontroverznější reakce než v dobách svého vzniku. V roce 1974 se celkem úspěšně umísťovala na všemožných hudebních žebříčcích a sklízela o něco přívětivější reakce. I ze svého okolí často slyším označení jako tupá, zbytečná nebo stagnující. Já tento názor nezastávám a na davovém lynčování Wonderworld se podílet nebudu. U mě jde o klasickou produkci Uriah Heep, která (ač neobsahuje úměrně silné skladby, na které jsem byl zvyklý v minulosti) slabým polotovarem jistě není.

Deska má oproti předchozím albům rockovější spád a Box dostává se svoji kytarou větší prostor. Přesvědčíme se o tom například ve skladbách Suicidal Man nebo Something or Nothing. Hensleyho titulní Wonderworld je klasická něžná Byronovka, stejně jako The Shadows and the Wind a špičková balada The Easy Road. Konec alba odhaluje kapelu při hledání nových výrazových prostředků. Skladby We Got We a Dreams patří k těm nejlepším, které kapela ukuchtila během první poloviny sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Flower Kings, The - Paradox Hotel
2017-09-17

Flower Kings, The / Paradox Hotel

5 stars

Album Paradox Hotel mělo posunout hudbu The Flower Kings jiným, písničkovým a malinko přístupnějším směrem. Jeho dopad na diváka je stejně monstrózní jako v předešlých případech a o ústupu z progresivní linie nemůže být řeč. Přesto se pár rozdílů najde.

Jazzovou hravost tu vystřídalo svévolné písničkaření. Kapela necpe do každé skladby milion not, ale svou vyzrálost a stav nad věcí, dokumentuje odlehčenějším přístupem. Z nahrávky sálá teplo domova a cítíme teplo plápolajícího ohně v roztopeném krbu. Přitom je toporný začátek s dlouhometrážní písní Monsters & Men, jedním z nejnudnějších natáhlých kusů z celého repertoáru F.K. Ovšem hned v následující písni Jealousy se změní podtón alba a jeho nálada vám připomene bezstarostnost a hravost dětských let. Album vám postupně otevírá oči, například v povedené instrumentálce Pioneers Of Aviation. Smutek na vás dýchne v Lucy Had a Dream a strachu se dotknete se slovy A. Hitlera v tajúplné skladbě Bavarian Skies. Flower Kings kouzlí s náladou ve velkém. Skladba Mommy Leave The Light On vás semele emočně a titulní Paradox Hotel je nejtvrdší rockárnou, kterou kdy tihle maníci napsali. Celá druhá strana je yesovatější naž samotní Yes, klidnější a rozvážnější. Pokud se na poslech důkladně nesoustředíte, můžete tuhle kapelu niky pochopit.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Paradox Hotel
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Flower Kings, The - The Sum Of No Evil
2017-09-05

Flower Kings, The / The Sum Of No Evil

5 stars

Období mezi roky 1995 až 2007 patřilo impozantnímu nárůstu nahrávek jedné z předních progresivních kapel současnosti, švédským The Flower Kings. Parta okolo skladatelské osobnosti Roine Stolta, stihla za pouhých dvanáct let vyprodukovat deset studiových alb! A to mezi ně nepočítáme různé živáky, výběry, nebo raritní kousky. Enormně častou nadprodukci musí dokonce několikrát řešit vydáváním dvojcd.

V případě desky The Sum Of No Evil jde o klasickou placku, ke které je pro ty nejvěrnější fanoušky připojena bonusová část na druhém disku. Pětiletá pauza, která bude vzápětí následovat, jakoby symbolizuje momentální stav kapely, která si je vědoma své síly a originality a už poněkolikáté pokládá své nové dílo na nejvyšší piedestal. Tahleta nahrávka je esencí toho nejlepšího, z čím kapela po dlouhá léta pracovala a dokáže se na ní ještě o nějaký metr posunout vpřed. Vytříbený sound, nepřeberné množství originálních a na poměry kapely i nových nápadů přinesly vyzrálé ovoce, které si můžeme ze zahrady Sum Of No Evil natrhat. Jde o poslechově velmi těžce přístupný produkt. Jeho melodická spletitost se rozmotává pomalu a postupně. Těch kytarových a klávesových špulek je plný košík a za nějaký čas vám dokážou prozářit váš byt krásnými barvami. Hudba T.F.K. je zázračná a nádherná jako duha uprostřed oblohy.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - The Sum Of No Evil
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Fairport Convention - Liege And Lief
2017-09-02

Fairport Convention / Liege And Lief

5 stars

Na dotaz jakou nejlepší studiovou nahrávku si má člověk od Fairport Convention pořídit, odpoví osm z deseti, že určitě desku Liege And Lief. Samozřejmě za předpokladu, že vaše nároky týkající se hudebního směřování, budou usazeny v počátcích Anglického folk-rocku, tak jako je v této oblasti zabydleno toto šestičlenné osazenstvo. Tohle album se mě opravdu líbí, hlásek Sandy Denny, mi přirostl k srdci o poznání rychleji než její kolegyně Maddy Prior ze spřízněných Steeleye Span. I celkové hudební pojetí je mi jaksi bližší. Tématická osobitost a ojedinělost skrytá v nápaditých, velice účelových muzikálních sekvencích, v sobě spojuje ryzí folkový staroanglický směr, kořeněný nenápadnými ingrediencemi rocku. Vše do sebe skvěle zapadá a tvoří bezchybnou folkrockovou koláž, opírající se o překrásný Sandynin hlas.

Mezi top skladby bych zařadil odpočinkovou "drnkačku Come All Ye v úvodu, elektrický ostrovní folkový tradicionál Matty Groves, dojemnou baladu Farewell, Farewell a určitě poslední dvojici dokonalých atmosférických skladeb Tam Lin a Crazy Man Michael.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Liege And Lief
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Haken - The Mountain
2017-08-17

Haken / The Mountain

5 stars

Jednou to přijít muselo. Čím dál víc narcisní Dream Theater si tak dlouho sami podřezávali svůj neochvějný progmetalový trůn, až z něho konečně sletěli. Každá novější deska je slabší než ta předchozí a kde jsou dneska? V pěkné prcině, protože i jejich následovníci a žáčci se jim jen smějí. Byli velice rychle nahrazení jiným výborným spolkem, který se na svých prvních nosičích opatrně rozkoukával po progresivní krajině, až v roce 2013 naplno udeřil a obry D.T. konečně poslal k zemi. Tvrdou a intenzivní muzikou naplněná třetí deska The Mountain rozmetá všechny úslužníky a jasně zakřičí, kdo že to teď vládne progresivnímu metalu.

Haken jsou dnes ve věku, ve kterém kdysi právě D.T. tvořili svoje nejlepší díla. Bylo to v devadesátých letech, tehdá bylo kapele mezi třicítkou a čtyřicítkou a stejně jako Haken teď, chtěli posouvat hranice a složit něco nezapomenutelného. Dobrých deset, patnáct let už LaBrie a spol pospávají na vavřínech a žezlo dávno přebrali mladší. Je to vlastně správně, jen si to ti fotříci pořád nějak nedokáží uvědomit.

Haken to je progová revolta. Šestka velezkušených a nadaných hudebníků, si s vámi pohrává jako tornádo s hubenou větévkou. Tempo se u nich mění tak často, jak si jen dovedete představit, zvuk je špička, atmosféra neradostná, bicí a basa unikátní a klávesy stejně tak. Do ucha vás cvrnkne vymakaná kytarová fuška Charlese Griffithse a svéhlavý vokální záběr Rosse Jenningse. Kapela se nebojí ničeho. Postaví vedle sebe metalovou úderku In Memoriam(jediná nejnudnější položka) a lyricky zpěvnou laň, Because Its There. Pořád experimuntuje, takových pasáží je tu skutečně hodně. Učí se od Gentle Giant v písni Cockroach King a okolní spolky hravě přečůrá s Falling Back to Earth.

Haken na desce The Mountain udělali správný krok směrem k moderní progresivní hudbě. Zní jako mocný náraz hromu při strašlivé bouřce, silový a smrtící.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken


Queen - A Night At The Opera
2017-07-03

Queen / A Night At The Opera

5 stars

Předchozí recenze z pera neučesaného teenagerovského provokatéra, nebyla k desce A Night At The Opera příliš milosrdná. Je naší povinností zareagovat, připojit nezkreslený pohled a zohlednit fakta. Ne kvůli opravě jejího rattingu, ale pro smysluplnost a objektivní pohled budoucím generacím.

A Night at the Opera je čtvrtým a fakticky nejslavnějším albem britské skupiny Queen, které v roce 1975 kapela vyprodukovala společně s producentem Royem Thomasem Bakerem. Do té doby šlo o nejdražší hudební produkci. Svůj název dostalo podle stejnojmenného filmu komiků bratří Marxů a zahrnuje širokou škálu stylů, v čele s mega úspěšným singlem a největším hitem Queen, písní Bohemian Rhapsody. Celosvětový prodej tohoto alba dávno přesáhl hranici šesti milionů kopií.

Queen byli jedineční v umění propojování rozličných hudebních žánrů. Disciplíně, kterou načerpali u svých velkých vzorů Beatles. Vytvářeli zvukově bohatou, barevnou a invenčně strhující muziku. Skladatelsky šlo o nebývale dominantní čtveřici.

Další kapitolou byl zpěv. Nebyl to jenom Mercury, kdo táhl Queen vokálně do cíle. Byl sice hlasově rozpoznatelný, šel přes několik oktáv a především na koncertech na sebe strhával většinu pozornosti. Pěvecká síla kapely stála také na dalších dvou osobách s rozdílnou vokální technikou. To May a Taylor dávali kapele rozpětí doširoka rozevřených křídel Orla skalního.

Brian May připojil dvojici skladeb 39 (spolu s Bohemian aranžérsky nejsvůdnější číslo) a retro dvacátých let Good Company.
Bubeník Roger Taylor neskutečnou intenzivní bravuru I'm in Love with My Car.
Z Mercurym zpívaných sól zaujímá výsadní postavení okázalý rockový patos úvodní Death On Two Legs, jakási spojnice těch nejkvalitnějších atributů tvorby Queen. Pak je tady sentimentální dvojice z dob starých časů Lazing On A Sunday Afternoon a divadelní číslo Seaside Rendezvous. Procítěné beatlesoviny You're My Best Friend a Love of My Life(podle vzoru Let it Be) a samozřejmě monoliticky brilantní kus Bohemian Rhapsody.

Intelektuální talent čtveřice muzikantů z kapely Queen, dosáhl na noci v opeře vrcholu. Pohupoval se v nápodobných vesmírných výšinách, jako poletující komety seržanta pepře a čtvrtého bloku Led Zeppelin. To je fakt, ať se to mladým líbí, nebo ne.


» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen


Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
2017-06-24

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want?

4 stars

Je průhledné a snadné kritizovat Rogerovu novou desku a nařknout ho z kopírování všeho, co doposavad vytvořil. Tohle můžou dělat jen bezpohlavní imitátoři, kteří nedokážou od základů vybudovat něco skutečně cenného. Starý Waters dokázal ještě jednou vyrukovat se strhujícím dílem a své nabité skladatelské schopnosti znovu postavil na obdiv všem čumilům.

Jasně že je tu všchno, na co jsme u něho zvyklí, ale copak to u Gilmoura, Satrianiho, nebo Lukathera nenajdeme? Vážení, nenechte se zmýlit pochybovači s ohrnutým nosem nahoru, skutečně se nejedná o žádný plagiát. Je to klasická vývojová etapa, kterou tento starý pán završuje všechno, co za svůj život vytvořil.

Za sebe povím jen to, že jsem nesmírně rád, že na nové desce slyším odkazy k raným Pink Floyd i k desce Amused to Death. Dokonce její "příjemný" odstín dokáže na některých místech Rogerova sólokapra zahnat do stínu. On je stále tím stejným pánem melancholie jako v mládí, jen nekomponuje tak ohromě extaticky a vzepjatě, což se dá přičíst, stejně jako v Gilmourově případě, věku.

Picture That jsou Pink Floyd jak vyšití, ta skladba je úžasná a hned další Broken Bones mi připomene opět tu stejnou kapelu. Is This The Life We Really Want? zní ale už jinak, je tajemná a na Waterse neskutečně atmosféricky zatažená. Úžasných skladeb je tu spousta, hodně sentimentální Roger promlouvá pomocí The Most Beautiful Girl, na obrovský hit Money ukáže Smell The Roses. Mezi zeď a Final Cut zasadil Wait For Her.

Nepřevlečený fanda Watersovy tvorby, ať sólové, nebo éry v Pink Floyd, může nad deskou řehtat blahem, stejně jako já. Sorta "inteligentů"(nebudu jmenovat, je jich pár i na tomhle webu, však oni se najdou sami), kteří ho nikdy neměli rádi, budou do Rogera rýt svým uštěpačným rypáčkem pořád dokola a blábolit otřepané fráze o břitkém umění, které strhává používání zpodobnělých samlových smyček z minulosti. Jenže právě na ně má tento muzikant patent. 4,5 bodu.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger


UFO - You Are Here
2017-06-23

UFO / You Are Here

4 stars

Kapele Ufo se během společné kariéry podařil další husarský kousek. Za věčného potížistu Michaela Schnekera našla adekvátní náhradu a hned první deska You Are Here, dává snadno zapomenout na své dva nepodařené předchůdce. Producent Tommy Newton vytvořil pro kapelu nový, masivní soud, který se bude vázat právě ke kytaře novice Vinnie Moora, šestistrunného čarostřelce, se soukromou sbírkou nevýrazných kytarových alb. A přesto, že se může zdát, že člověk jeho kalibru by do tak velké a slavné kapely jako Ufo jsou zapadl těžko, opak je pravda.

Nové kolektivní působiště mu svědčí a ten své kvality může naplno prokázat zpoza svých melodií, riffů a jedinečného kytarového kouzlení, které až v blízkosti P. Mogga dostává ty správně naleštěná křídélka.

Začátek desky není kdovíjak slavný, ale nejpozději intenzivní, melodiemi a sólami napěchovaná The Wild One, ukáže potenciál znovuzrozených Ufo. Ještě lepší je úderná jízda Give It Up a Vinnieho kytarové umění prozáří odpočinkovou krásku Slipping Away. Následuje nátlaková The Spark That Is Us, ve které kytara kolem vás doslova protančí a Phil Moog ohromí svým temperamentem ve skladbách Sympathy a Mr. Freeze. Krásnou melodickou tečku učiní příjemná záležitost Swallow.

Deska You Are Here načíná plejádu skvělých alb s Vinnie Moorem. Hodnotím 4*, Ufo zplodili ještě plnokrevnější hříbátka.

» ostatní recenze alba UFO - You Are Here
» popis a diskografie skupiny UFO


Gentle Giant - Free Hand
2017-06-19

Gentle Giant / Free Hand

5 stars

Album Free Hand řadím mezi nejdokonalejší nahrávky bratrů Schulmanů a jejich party. Obsahuje všechno, kvůli čemu má posluchač tuto kapelu tak rád. Rozsáhlá kompoziční variabilita, která je předložena na smysluplné progresivní linii, může těžko nechat dlouholetého sběratele díla G. G. bez odezvy.

Slyším velký přitlak k jazzu ve skladbě Just The Same, staroanglické kánonové vokální tradice v On Reflection, prog-rock a fusion první ligy v titulní Free Hand a Time To Kill. Návrat do renesanční doby se děje prostřednictvím chrámových ozvěn v His Last Voyage a instrumentální dvorní etikety Talybont. Zúčtování v příkladném stylu Gentle Giant má název Mobile. Luxusní muzika pro luxusní chvíle.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Free Hand
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


King Crimson - Lizard
2017-06-06

King Crimson / Lizard

5 stars

Kapela King Crimson nikterak výrazně nerozdělovala tábory svých stoupenců dle etap, kterými procházela podobně, jako se to stávalo u spřízněných Yes (Howe/Rabin) nebo Pink Floyd (s/bez Waterse). Lakeovci repsektují wettonovce, v lepším případě i belewovce a s pochopením nemají problém. Takt hraje v případě Frippova ansámblu prim. Občas se ale zapomíná na ještě jedno dvojobdobí, související s deskami Lizard a Islands.

Prvně jmenovaná nahrávka patří dokonce k vůbec nejlepším dílům K. C. a její ojedinělá smyslně jazzová atmosféra posunuje tvorbu kapely do nejrozličnějších sfér. Zlom přišel i ve zvuku - orchestrální aranžmá hrají podstatnou roli ve prospěch alba a změna na postu zpěváka je reprezentována jménem Gordon Haskell. Ten sice nedisponuje Lakeovým citovým nábojem, vlastní tvář má ale určitě. Bizarně protnuté improvizační pasáže jsou také novým prvkem jejich tvorby, mísí se tu instrumentální přepětí, sarkasmus a zvláštní free svět Frippových myšlenkových světů.

Přístupné toto album rozhodně není, ale jeho bohatost posouvá celý spřízněný hudební směr rázně kupředu. Je vlajkovou lodí z té doby a mnohem revolučnějším dílem než leckteré pozdější Wettonovy práce.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Blackfield - V
2017-05-23

Blackfield / V

4 stars

Letošní album projektu Blackfield leží v trošku jiné rovině než jejich předešlé desky. Aviv Geffen se šéfovské role ujíma stále pevněji a otěže v jeho rukou pomalu přetváří obraz kapely směrem od všeho, pod čím je Steven Wilson podepsaný. Jde o určitý ústup z melancholických poloh směrem k větší rockové upřímnosti.

Hudba na albu V. pořád disponuje melancholií, ale tentokrát autoři vsadili na zemitější sound a tíha atmosférického dusna není tolik drtící, jako v časech nedávných. Přesto se oplatí mít uši nastražené a poslouchat pozorně, deska vyplaví na povrch překrásné melodie. Jako příklad uvedu písně How Was Your Ride?, Lately, ostřeji pojednanou The Jackal, přepychovou instrumentálku Salt Water (v jednoduchosti je síla!), nebo poslední tři čísla alba. Konec desky poráží její začátek na celé čáře a proto se v známkování přidržím střídmé čtyřky.

» ostatní recenze alba Blackfield - V
» popis a diskografie skupiny Blackfield


UFO - No Heavy Petting
2017-05-17

UFO / No Heavy Petting

4 stars

V silné konkurenci alb Ufo v sedmdesátých letech, je velmi těžké najít slabší kousek. No Heavy Petting by jím být možná mohl, jenže je tu pár ale. Deska sice nepůsobí tak vyrovnaně jako Force it, kouzelně jako Phenomenon, nebo progresivně jako Obsession, přesto má naditou brašnu skvělými songy. Je tady výborná I'm A Loser. Pak samosebou Can You Roll Her, nabroušená jako ostří samurajského meče, Belladonna něžná jako dívčí pohlazení a tvrdá On With The Action, plná středních temp, kde vás Michaelova kytara postupně pomalu zadupává do země. A samozřejmě Martian Landscape, poklad téhle desky a vlastně celé kapely Ufo. Odzbrojuje okouzlující atmosférou a klávesami Danny Peyronela.


» ostatní recenze alba UFO - No Heavy Petting
» popis a diskografie skupiny UFO


Saxon - Unleash the Beast
2017-05-16

Saxon / Unleash the Beast

5 stars

Saxon a jejich Unleash the Beast, to je velká metalová jízda od začátku až do úplného konce. Energie by se dala z desky seškrabávat lopatou, Biff je v top formě a dvojka kytaristů Paul Quinn/Doug Scarratt, svými ohnivými laufy posílá nepodléhající duše k věčnému zatracení. Heavy metalu není tak úplně můj obor, ale tady se skloním až k zemi, pro mě Saxon v tom nejsilnějším možném. Co skladba, to eruptivní sopečný výtrysk rozpáleného lávového magma, které se valí urkrutánskou rychlostí a nemilostrdně smetávaj vše živé ve svém okolí, podobně jako žnoucí kytarové riffy a sóla, kterými vlajkonoši britské metalové školy rozhodně nešetří.

A které že uhlíky pálí nejvíce: Unleash the Beast, Terminal Velocity, Circle of Lights, Thin Red Line, Bloodletter, Cut Out the Disease... a to by mohlo stačit. Vypuštěná bestie si už brousí své tesáky, stejně jako její napodobenina na parádním coveru desky.

» ostatní recenze alba Saxon - Unleash the Beast
» popis a diskografie skupiny Saxon


Queen - Jazz
2017-05-11

Queen / Jazz

5 stars

Nahrávku Jazz považuji za poslední, životaschopný záznam kapely Queen. Kdyby byla jejich kariéra ukončena po tomto díle, vstup mezi nesmrtelné, by býval byl vydlážděn samými skvostnými alby. Radiostanice by zchudly o pár vlezlých popových a diskotékových hitíků z osmdesátých let a Queen by dnes stáli ve Valhalle hned vedle Led Zeppelin, nebo Beatles. (Ne)vývoj, jaký prodělali během dalších let, jim prospěl tak možná u žen v domácnosti, tancujících okolo své plotny, při tvorbě manželova obědu. V očích progresivní smetánky upadli hodně hluboko.
Roy Thomas Baker prošel s kapelou tím nejlepším a pokaždé z ní vyždímal maximum. Na albu Jazz je stále slyšet variabilní pohnutky, které kapelou cloumaly a síla, která je popoháněla ukázat světu něco nového. Myšlenková sepjatost a množství kvalitních nápadů, přinesli další snůšku zajímavých skladed made in Queen. Úvodní čtveřice má slova pouze potvrzuje. A dál, May dodal svěží věc Leaving Home Ain't Easy, Mercury velkolepou Don't Stop Me Now a Taylor drsnou More of That Jazz, tyto poklady jsou natěsno naskládány na konci desky. Naprázdno vyjde jen několik průměrných písní uprostřed, ale kromě taneční chujoviny Fun It, jde vesměs o dobré věci.

» ostatní recenze alba Queen - Jazz
» popis a diskografie skupiny Queen


Traffic - Shoot Out at the Fantasy Factory
2017-05-09

Traffic / Shoot Out at the Fantasy Factory

4 stars

Shoot Out at the Fantasy Factory je posledním kvalitním počinem kapely Traffic. Nalezáme v něm stále silně hořící kreativní plamen souboru, jež byl začátkem sedmdesátých let povážován za "typický" prvek tvorby Traffic. Hudba z části postavena na perkusním doprovodu a dechových výstupech, oplývá silným energickým jiskřením s prvky jazzové improvizace a typickým vokálním frázováním. Pětice vyrovnaných zástupců, dá poprvné se seznamujícímu "přijímači" řádně zabrat. Pánové nejsou žádná ořezávátka v oboru a svůj temperament si vypěstovali, během předchozích pokusů. Přesto, je potřeba poslech alba Shoot Out at the Fantasy Factory naordinovat, když už, tak proto, aby měl člověk přehled, že nejen Pink Floyd A King Crimson se živili technicky precizní hudbou před čtyřicetii lety.

» ostatní recenze alba Traffic - Shoot Out at the Fantasy Factory
» popis a diskografie skupiny Traffic


UFO - Obsession
2017-05-04

UFO / Obsession

5 stars

Koncem sedmdesátých let končí i přátelská smlouva Michela Schenkera s UFO. Výborná kolekce Obsession tak uzavře jednu epochu v dějinách tohoto souboru. Kytarový bůh kapelu na dlouhá léta opouští, ale na rozloučenou si s klukama vystřihne jednu z nejpovedenějších hard rockových jízd zmiňované etapy. Deska, ze které se bude často citovat a ze které se budou učit příští generace kytaristů po celém světě, je nabita jedním hitem vedle druhého a stojí na pomyslném vrcholu tvorby UFO. Svou mléčnou dráhu vyzdobili takovými hity, jako jsou například elektrizující otvírák Only You Can Rock Me, klasika Ain't No Baby, baladická věc Lookin' Out For No. 1, You Don't Fool Me s fenomenální Michelovou kytarou nebo snad nejpovedenější One More For The Rodeo.
Z Born to Lose pomalu odkapává smutek, napodobující velké loučení jedné velké kapely historie rocku.

» ostatní recenze alba UFO - Obsession
» popis a diskografie skupiny UFO


Uriah Heep - Wake The Sleeper
2017-04-30

Uriah Heep / Wake The Sleeper

4 stars

Bernie Shaw + Wake the Sleeper, spojení, určující směr znovunastartovaných Uriah Heep. Nad energií titulního songu vždycky pozvednu obočí, kde se tenhle příval entusiasmu v kapele tak najednou nabral? Vysvětlením může být dlouhá studiová absence, změna hudebního podnebí, nebo snad snaha ukázat světu staříky, kteří se necítí na odpis. Počínaje druhou skladbou Owerload se už ozývá Barnie a téhle skladbě, stejně jako většině dalších, nechybí tah na bránu, nosné myšlenky převrtané do zajímavých kytarových linek a solidní aranžmá. Lee Kerslake byl technicky nadaný hráč a do své hry často zapojoval mozek. Russell Gilbrook je rychloruký ďábel a kapelu svou neutuchající energií pumpuje nadoraz. Je klidně možné, že si uprostřed desky párkrát zívnete, ale její počáteční duel a strhující finiš, stojí na vlastních nohou.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wake The Sleeper
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - High And Mighty
2017-04-26

Uriah Heep / High And Mighty

5 stars

Deska High And Mighty má dvě velké nevýhody. Jednak byla vydána po dominantní nahrávce Return to Fantasy a podobně silnou hymnickou skladbu jako je titulní flák z pětasedmdesátého už nepřinesla. Za další, patří k nejprogresivnějším věcem z U.H.katalogu a většinou věrných U.H.fanoušků zůstala dodnes nepochopena. V roce 1976 byl trh s nahrávkami kapely přesycen a fanoušci jí nedali dostatečný prostor na to, aby se dokázala prosadit a přesvědčit je, navíc konzervativnější část nehodlala na kompromisy přistoupit a o žádné novum nestála. V době renesance kapely byla už High And Mighty doceněna podstatně víc, pořád na ni ale hodně lidí kouká přes prsty. Je to velká škoda, protože jde o vysoce kvalitní muziku v intencích kapely a touha posunout svůj výraz dál, je přehledná a patrná. Dovolit si výkop prostřednictvím Wettona u mikrofonu, je husarský kousek, ten vyšel přinejmenším zajímavě. Následující trojice skladeb už patří u uriášů k těm nejlepším. Je tu ale i hodně upřímného rocku a dalších vlivů, jako například reggae a klasický rock n roll.
Bohužel jde také o Byronovu labutí píseň, naplněnou citem a velmi laskavým, příjemným hlasovým vystupování, které nenašlo v art/hard rockové oblasti v sedmdesátých letech srovnání. Byron byl úžasný fenomén a žádný jemu podobně modulovaný vokál se už nezrodil.



» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Santana - Shape Shifter
2017-04-20

Santana / Shape Shifter

5 stars

Staří následovníci a obdivovatelé mistra Santany u desky Shape Shifter lapají po dechu, chrochtají blahem a stále nemohou uvěřit, že po desetiletích hibernace, zakořeněných v pop/rockové (komerční) zemině, tvořené alby na ose Festival - Supernatural - Guitar Heaven, se Carlos dokázal této produkce zbavit a vyhrabat se ze záře reflektorů zpátky k holé podstatě své (instrumentální) hudby.

Shape Shifter je dokonalým zjevením v Santanově tvorbě a návratem do sedmdesátých let. Potvrdila to famózní "čtyřková" kolekce z minulého roku i přesto, že se v mezidobí albem Corazon zase navrací mezi pop kulturu. Titulní skladba v sobě skrývá nepoznanou mystickou krásu, druhá Dom má hutnější charakter a Nomad pochoduje přesně v kočovném stylu svého názvu. Uprostřed deska vydechne a je zapotřebí si vychutnávat Santanův zpívající nástroj. Až devátá Macumba in Budapest objevuje navrátivší se latinsko-americké prvky kytaristova stylu, stejně jako Mr. Szabo, nebo jediný zpěvný zástupce desky, Eres La Luz.

Nezdolný Santanův feeling v propojení s geniální nápaditostí sahající do vlastních řad opět zažehnul ne-mainstreamovou jiskru.

» ostatní recenze alba Santana - Shape Shifter
» popis a diskografie skupiny Santana


Renaissance - Renaissance
2017-04-15

Renaissance / Renaissance

5 stars

Angličtí Renaissance po sobě zanechali tři výrazné hudební odpovědi. S vokalistkou Annie Haslam vytvořili famózní alba Scheherazade And Other Stories a Turn of the Cards, se zpěvačkou Jane Relf zase vysoce klasicistní desku debutovou. Ta se nese v na žánrové vlně classical rocku a partnerem Jane u mikrofonu je její bratr, Keith Relf.

Muzika, poznamenaná doznívajícími šedesátými léty, je zde ale plně akceschopna do kterékoliv doby a její vážnohudební nápaditost za sebou nechává několik famózních děl následujících deseti let. Jak už jsem prozradil, vokální party jsou zde rozděleny ve dví a o vzrušení nejen instrumentální je tedy parádně postaráno.

Pětka vyzrálých skladeb se může pochlubit jednak silným zvukem končící epochy, krystalicky čistým pianovým úhozem Johna Hawkena i jazzovým feelingem bubeníka Jima McCartyho. A aby té klasiky nebylo málo, často zaslechneme citace Chopina a dalších velikánů staré doby. Když k tomu přibalíme vznešený, historicky dýchající přebal, dostaneme jedinečné dílo jak svým významem, tak hlavně náplní.

Přátelé, kapelu Renaissance si nenechte rozhodně ujít, jde o jeden z vůbec nejosobitějších spolků v celých hudebních dějinách.

» ostatní recenze alba Renaissance - Renaissance
» popis a diskografie skupiny Renaissance


Gentle Giant - Giant for a Day!
2017-04-10

Gentle Giant / Giant for a Day!

4 stars

Voytusova i Horynova recenze je dost přes míru a klasickou rockovou nahrávku G. G. naprosto zbytečně očerňuje a podrývá. Předně nazývejme věci pravými jmény. Tady se nejedná o žádný hudební paskvil či propadák, ale o změnu stylu, softovější produkci či příklon k popu. O nápady neměla kapela nikdy nouzi, skladby jsou určeny širším vrstvám, všechno se zjednodušilo a přehlednost, klidně napíšu ne-kostrbatost je na pořadu díla. Nemusím být erudovaným hudebním kritikem, abych poznal, že kapela umí hrát a chce se posunout jiným směrem. Barokní proporce jsou pryč, to jistě ano, ale například jazz (Take Me, No Stranger) je nedělitelnou DNA kapely napořád a krásné beatlovské vyznání Friends je důkazem, že G. G. uměli do posledního dechu. It's Only Goodbye je fantazijní vyhutnávka.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Giant for a Day!
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Uriah Heep - Into The Wild
2017-04-07

Uriah Heep / Into The Wild

4 stars

Deset let trvalo, než se U. H. vzchopili k pokračování své dráhy a po výrazném předchůdci Wake the Sleeper po třech letech servírují další výbornou/dobrou hard rockovou desku.

Boxův rukopis je od začátku "silně odrhovací" Nail on the Head snadno rozpoznatelný, ale ty lepší momenty nás teprve čekají. Na albu leží spousty kvalitního materiálu a zda mu dá fanoušek šanci, je jen na něm. Hned druhá I Can See You šlape pěkně po krku, hammondy duní a Gilbrookova baterie dodává kapele na dynamice, podobně pak jede hned následující titulní povedenec. I Bernie se snaží a je jasné, že studio mu jde k duhu mnohem lépe, než živá produkce.

Vrcholem je pro mě baladická monstrózní věc Trail of Diamonds, která oplývá výjimečným kouzlem, nápady i romantickou atmosférou. Vypichnout musím ještě výborně odvedený rokec Believe, temnou Lost (tady se Box skutečně překonává, jak kroutí kytarové motivy) a samozřejmě delikatesu v závěru Kiss of Freedom.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Into The Wild
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Gentle Giant - Civilian
2017-04-05

Gentle Giant / Civilian

4 stars

Při poslechu alba Civilian artových specialistů Gentle Giant se nelze ubránit myšlence, že v tomto případě jde o naprosto jinou kapelu, než jak ji má posluchač zafixovanou z jejich řekněme prvních (střelím) pěti alb. V tomto srovnání nemůže materiál poslední nahrávky absolutně obstát a vlastně nemá ani co obhajovat. Starý G. G. styl se rozpadl na prach a z 85% vymizel. Dávat tedy jejich poslední alba do kontextu celé diskografie se nemusí vyplatit, člověk by se tím připravil o zajímavý pohled na kapelu, která sice už "neváli to svoje", ale v rockové branži "na hubu nepadá".

Civilian je totiž výborné, ne-artové dílo, pohybující se na dobovém hard rockovém kolejišti (né smetišti) a vyznačující se spoustou propracovaných skladeb. Sice bez atmosféry a přidané G. G. prog/renesanční hodnoty, stále jde ale poznat, o jak kvalitní kapelu se jedná.

Zvuk nosiče je na letopočet 1980 přijatelně syrový a melodie obstojně vkusné. Příkladem může být zajímavá dvojka All Through The Night (klasičtí, jen očesaní G. G.). Přijdou ale i kvalitní a emotivní místa, jako třeba v baladičce Shadows On The Street nebo floydovské Underground, rocková I Am A Camera (za kterou by se nemuseli stydět ani Genesis v té době), nebo atmosférická vizualizace It's Not Imagination.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Civilian
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Gentle Giant - Acquiring the Taste
2017-03-31

Gentle Giant / Acquiring the Taste

5 stars

Když se zeptáte deseti znalců tvorby Gentle Giant na jejich nejoblíbenější album, pět, šest z nich vám odpoví Acquiring the Taste, další tři řeknou Octopus a zbytek se rozmělní mezi okolní produkci. Je to zláštní u bandu, který má tak vzácně vyrovnanou diskografii a na svědomí má jak skvělý debut, přistupnější a melodičtější tři přátele, prog skvosty In a Glass.., Power and the Glory nebo podceňované Missing Piece. Z této abstrakce lze vypozorovat, že instrumentálními schopnostmi to nebude, zůstává tedy atmosféra, která je na tomto albu skutečně mimořádná, snad až tajemná, snad i strašidelná.

Už od tří úvodních skladeb je úžasně subtilní, křehká a možná až děsivá (The House, The Street, The Room). Ale třeba píseň Wreck je rockově složitá a nástrojově bohatá, zároveň ale do vínku vyfasuje zajímavý houslový výstup.

Acquiring je strhující záležitost, stejně jako další alba nikdy nedoceněných Gentle Giant. Schválně, zkuste se svého já zeptat, které LP G. G. je jeho nejoblíbenější? Že Acquiring the Taste? Neříkal jsem to?

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Acquiring the Taste
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Dio - Diamonds - The Best Of Dio
2017-03-28

Dio / Diamonds - The Best Of Dio

4 stars

Diovo best of je naprosto ideální produkt pro seznámení se se zpěvákovou sólovou dráhou. Nabízí totiž postačující vzorky z prvních pěti alb v podobě těch největších hitů.

První trojice, a hned nedostižné debutové album Holy Diver, lépe vybrat určitě nešlo. Rainbow in the Dark je neskutečně energická a Don't Talk to Strangers - to je Diův dokonale vystavěný rockový chrám, úplně žeru Appicovy mocné údery do bubnů. Další tři a na přetřes přijde deska Last in Line, opět silná ruka při výběru s (hard)rockovou definicí We Rock v čele. Tady jsou bicí ještě hromovější, tempo blahodárně ubíjející, a když k nebi letí chorus se slovy We Rock, je dokonáno. Svaté srdce je zastoupeno další trojkou. V úvodu je pohodovka Rock'n'Roll Children s dobovými klávesami a po ní démonická titulní píseň. Zařazena je pak i výborná Hide in the Rainbow z EP.

Poslední trojice skladeb už postupně uvadá, stejně jako Diova kariéra. Ten se už nikdy za vzdálenější horizont nepodívá a servíruje zcela standardní písničky na průměrných, či i zhola obyčejných deskách. Strange Highways je těžší než Sabbath samotní, Angry Machines nudí k uzoufání a Magica, která měla vrátit Dia zpátky do hry, se pachtí a potí, ale výrazně zabodovat nebo snad opětovně okouzlit už nedovede. O zbytku není zapotřebí se zmiňovat, je to protipól zpěvákových začátků, chybí nápady, energie, skladatelské invence i výraznější kytarový průvodce dějem.

85%

» ostatní recenze alba Dio - Diamonds - The Best Of Dio
» popis a diskografie skupiny Dio


Fates Warning - Perfect Symmetry
2017-03-26

Fates Warning / Perfect Symmetry

5 stars

Ti, kteří dnes přiznávají, že propadli kouzlu progresivního metalu s albem Images and Words, postupně přišli na to, že stejnojmenná kapela už o tři roky dřív snesla výborný debutní materiál. Ale ve stejném roce a na jiném místě vzniklo ještě důležitější album pro vývoj tohoto žánru.

Američtí Fates Warning byli první roky spojováni s termínem power a svou scifi tématikou rychle zapadli mezi kultovní smečky zámořské oblasti z té doby. Ovšem kapele byl tento krunýř po dvou deskách příliš těsný, proto se prostřednictvím svého kreativního a rychle rostoucího zkladatelského šampiona Jima Matheose rozloučila s dosavaním zpěvákem Johnem Archem a angažovala mnohem variabilnějšího a tvárnějšího Raye Aldera.

Po zvláštním, nevyrovnaném a místy chaotickém albu No Exit naplno udeřili právě s Perfect Symmetry. Na něm už kapela představuje vyzrálý progresivní monument, v němž mnozí slyší jejich nejlepší materiál a základní kámen prog metalu. Melancholie, technika, instrumentální souboje, emotivní vokál, netypické pasáže, smyčce, ale i práce s atmosférou a dokonale pospojované, i když na první pohled netypické plochy, to všechno nabízí toto vynikající album.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Perfect Symmetry
» popis a diskografie skupiny Fates Warning


Jane’s Addiction - The Great Escape Artist
2017-03-25

Jane’s Addiction / The Great Escape Artist

5 stars

Excentrické duo Farrell/Navarro je dlouhá léta spjato se zvláštním hudebním stvořením, nazvaným Jane´s Addiction a pohybujícím se mezi rockovou extraligou už od konce osmdesátých let. Jejich obskurní koncertní činnost na prahu stylu grunge nelze vnímat jako zcela běžnou a usedlejší prog fanda by s ní měl asi těžkou hlavu.

Kapela se na dlouhou dobu odmlčela a především dospěla, dnes tu stojí opět a bez excesů, ovšem svou produkci usměrnila mezi přijatelnější mantinely a nepůsobí tolik extravagantně. Její ráz je teď umírněnější a vyzrálejší, vyznívá ale stejně fatálně jako před lety a pro originalitu nejde daleko.

Farrell se svým expresivním výrazem, kterému často sekundují mašinky, je frontman a především pěvec první ligy, přičemž ve výškách zní skoro jako Bono. Ovšem emoční množiny hudby J. A. vytváří a míchá Navarrův kytarový, těžko zaměnitelný projev. V něm jsou přítomny prvky psychedelie, Pageova škola, mix metalu i funku, rocku i independentu, zní teatrálně a je težce nad věcí.

Kapele se podařilo namíchat vzácný derivát, sílu vtáhnout a nepustit má většina skladeb, především ale úvodní píseň Underground, dále Curiosity Kills, I´ll Hit You Back, nebo Splash a Little Water on it. Je stále slyšet, že Jane´s Addiction chce být tam, kde se tvoří hudební historie.

» ostatní recenze alba Jane’s Addiction - The Great Escape Artist
» popis a diskografie skupiny Jane’s Addiction


Uriah Heep - Head First
2017-03-21

Uriah Heep / Head First

3 stars

První album Uriah Heep od dob debutu Very Eavy..., které znatelně ustupuje z vydobytých pozic. Tak například u funky desky Conquest mi ústupky nevadí, ale zde už nehodlám přimhouřit ani jedno oko a svým oblíbencům toho musím hodně vytknout.

Především je cítit výrazný skladatelský propad oproti předchozí, pouze rok staré desce Abominog. Zvuk jde ještě víc po trendech a písně jakbysmet. Goalby je stále dominantní a famózní zpěvák, který do osmé dekády skvěle zapadl, ale ani on neutáhne všechno. Na desce se nacházejí tři předělávky, z nichž prázdná a popová Stay on top patří k nejhorším skladbám kapely vůbec a Adamsova Lonely Nights (jen) neublíží. Zbytek je ucházející průměr, jednou lepší, jako Red Lights (ta měla ležet na začátku alba), nápady a kytarovou erudicí nadupaná šleha, jednou horší, jako slaboučká úvodní píseň.

Slabý průměr a pád U. H. do popové stoky, ale stále jde o poslouchatelnou muziku - s předsudky opatrně, jen očekávání koloritu sedmdesátých roků musí při poslechu rázně stranou. Jde spíš o sběratelský artikl, než nějakou povinnost.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Head First
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Renaissance - Turn Of The Cards
2017-03-18

Renaissance / Turn Of The Cards

5 stars

Pod nánosy smrdutého prachu, hluboko v zapomění několika dávných oddaných jedinců starých progresivních časů leží hromady skvostných a inspirativních děl hudební historie. Jednou z takových kapel, na než si v dnešním schizoidním světe vzpomene už opravdu málokdo, jsou i britští náladotvůrci Renaissance. Pojetí jejich historizující muziky je průzračné jako lesní bystřina, jako ranní rosa stékající po listech kopretin, zasazených v sadech, patřícím anglikánským biskupům, či v zahradách majetných šlechtických rodů - ale i v okolí obydlí prosté venkovské chudiny.

Od úvodních chopinovsko-romantizujících klavírních tónů, které se volně přelijí v rockovější model, se po čtyřicet minut pohybujeme na území, patřící klasik rocku. Slyšíme krásně čitelnou baskytaru, ušlechtilý tón klasických kytar, zmíňovaného piana, klávesové vsuvky, dynamické bicí, a především nejúchvatnější "nástroj" této kapely - a tím je andělský hlásek divoženky Annie Haslam. Tolik tvárný, znělý a především citem a emocemi nabitý tón, vycházející z jejího hrdla, nemůže přece nechat nikoho chladným. V jeho sousedství se pomalu prodíráme velice energickou a flexibilní nahrávkou, patřící k nejucelenějším sbírkám, pocházejícím ze semdesátých let. Najít v jejím nitru sebemenší škraloup je prakticky nemožné, kapela stvořila naprosto vyrovnanou kolekci o šesti v naprostém souladu probíhajících dějstvích.

» ostatní recenze alba Renaissance - Turn Of The Cards
» popis a diskografie skupiny Renaissance


Camel - Harbour of Tears
2017-03-17

Camel / Harbour of Tears

5 stars

Smutek a zase jen smutek tu tiše demonstruje odhodlání a vzdor irských přistěhovalců na cestě za lepší (americkou) budoucností. V určitých momentech může nahrávka dokonce evokovat odkaz folkově spřízněných seveřanů Clannad. Camel totiž dokáží stejně obratně přetvořit myšlenku ve skutečnost a představy mnoha lidí o vznešené, velmi melodické hudbě umělecky taví svými zástupy melodií v jednom sledu do praxe. A jak už to u Camel bývá, opět se víc hraje než zpívá, přestože Latimerův vokál dokáže probudit dostatečně silné emotivní kouzlo.

V prvním plánu převládá pocit úžasu a okouzlení z objevování nových myšlenek, nedotčených míst a lidských příbytků. Samotná rajská hudební zahrada vytváří dostatečný prostor pro smyšlené obrazce činů a tragédií podobných rozměrů, které se v dobách osidlování běžně děly. A že v některých momentech album připomíná velikány Pink Floyd? No a co, je to snad urážející? Jde veskrze o mistrovský kus z dílny Andrew Latimera, který stvořil velice naléhavé a osobité dílo, jdoucí ve stopách alb Nude, Stationary Traveller a Dust and Dreams. Že je neznáte? Vaše škoda, tak alou napravovat, tyhle zameškané artrockové hodiny vám nikdo nepromine.

» ostatní recenze alba Camel - Harbour of Tears
» popis a diskografie skupiny Camel


Bowie, David - Reality
2017-03-16

Bowie, David / Reality

5 stars

V sedmdesátých letech vypadal Bowie jako našminkovaný transvestita s pózou hrdiny, přes kterou se někdo dokáže jen težko přenést. V letech devadesátých se upsal samplům a moderní technika ovládla jeho alba, toť krutá pravda.

Kdo vlastně tedy byl David Bowie? Přesnou odpoveď se nejspíš nikdy nedozvíte. David byl jako chameleon, jehož obrovský šatník obsahoval tisíce slušivých i odporných (ty především v raném stádiu) uniforem, které převlékal tak často, jak se mu to jenom hodilo. Tento "zvířecí živočich" posouval každou svojí nahrávkou tvář schovanou za maskou nepředvídatelnosti dál a dál, jiným, v jistých okamžicích revolučním směrem. Důležité je podotknout, že na konci devadesátých let hudebně skutečně významně dospěl a (spolu)určoval tok moderní (populární) hudby.

Nahrávka Reality tudíž může být (pro vás mladší) tím správným seznamovacím a prubířským kamenem tvorby svéhlavého Londýňana. Na první pohled se tváří velice přístupně, ale její náplň je velmi kvalitní a namícháná z tolika různých ingrediencí, s nimiž uměla kreativně pracovat pouze osobnost Davidova formátu.

Věřím, že tady budete příjemně překvapeni. Vlastně se dá konstatovat, že si zde písňová forma podává ruce s moderní dobou, ovšem kulantně spojeno (schválně neříkám slepeno) obloukem, protínajícím veškeré dostupné epizody jeho pestré tvorby.

Měřeno současným pohledem je Reality výrazně inspirativní záležitostí, nacházející se na několika protipólech hudebních věd posledních desetiletí tohoto vývojového směru. V dnešní, vesměs prázdné době, kdy přinést ze studia nahrávku s nápisem "svébytná" je prakticky nemožné, se dokáže snadno uplatnit, ale také vehementně přesvědčit. Je tu zachycen kus poctivého a sofistikovaného muzicírování.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Reality
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Blackfield - Welcome To My DNA
2017-03-15

Blackfield / Welcome To My DNA

4 stars

Třetí album Welcome To My DNA tačí Blackfield pryč z vod mainstreamu k umělečtejšímu a hloubavějšímu pojetí jejich hudby. Dvojice Wilson/Geffen je zde opět s velkou dávkou něžných melodií.

Barevná koláž muziky, vycházející z emočního přepětí této dvojice, skýtá ve svých útrobách stále velikou sílu. Přesto se nejde úplně zabvit dojmu, že pokus o jiné uchopení, které dopadlo nadmíru dobře, je patrný, a po dvou podobných předchůdcích i očekávaný. Je to dobře, trojice totožných alb by zaváněla nudou, tady je posun znatelný a dá se hodnotit kladně.

Nový směr kapela představuje na rozdílných skladbách, jako jsou Go To Hell poznamenaná strojově industriálním nádechem, symfonická Blood nebo prchavá Oxygen. Dobře odvedená práce.

» ostatní recenze alba Blackfield - Welcome To My DNA
» popis a diskografie skupiny Blackfield


Uriah Heep - Abominog
2017-03-15

Uriah Heep / Abominog

5 stars

Jak se asi musel cítit Mick Box ve dvaaosmdesátém, když měl před sebou nahrávací sekvence k novému albu a hlavní principál souboru Hensley byl v tahu? Veškerá tíha najednou ležela na něm a než by na desku naflákal bezduché rozpracované písně, raděj si pro ty kvalitní zaskočil k sousedům. Další část alba vyplnil vlastní produkcí, u které mu asistoval zbytek ansámblu, a vstříc novým zkušenostem se pokusil s nastalou situací porvat po svém.

Pokud desku měříme Kenovým okem zpoza Démonů, Narozenin a Sladkých svobod, obstát nemůže. Avšak pokud na ni pohlédneme měřítkem poprockové produkce, rodící se v této době, nalezneme zcela opačné parametry. A to parametry kvalitních songů, které nepostrádají výborné melodie, zapamatovatelné refrény, spousty nosných kytarových i klávesových linek, tepající rytmiku a živelný zpěv. Goalby zapadl na dobovou míru.

Tyhle desky jsou o zábavě, ne o akademickém muzicírování, ale to je přece dané dobou, ve které vycházely a težko jim to může někdo mít za zlé. Jejich sílu to v žádném případě neumenšuje, spíš naopak. Songy z Abominog zní šmrncovně, vyzývavě, nabubřele, ale i šťavnatě a dají se pamatovat. Melodický rock pro dospělé. Přátelé, to není až tak marginální.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Abominog
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
2017-03-14

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway

5 stars

Nikdy se nepřete s člověkem, který vám bude tvrdit, že Beránek není nejdokonalejším prvkem gabrielovských či vlastně jakýchkoli Genesis. Nemá cenu se handrkovat o slovíčka typu "příliš zdlouhavé, mělo by se zkrátit na plochu jednoho lp", "málo reprezentativní", "utahané", "bez nápadu a atmosféry". Všehno je to jen snůška nesmyslů. On bude mít svoji pravdu a vy zase tu svou.

Beran je spolu s White Albem nejvelkolepějším projektem v historii rocku a konkurovat mu může snad ještě The Wall. Propracovaný materiál s poctivým množství melodií od pána boha nesnese zbytečné rozbory a rozhodně se vcelku poslouchá velmi obtížně. Zajímavá koncepce, která si žádala odlišný přístup i zvuk než v případě třeba Nursery Cryme je pochopitelná, pokud se člověk zaměří na texty a získá patřičný odstup. Tady není zbytečná jediná nota, sloka, nebo snad přímo skladba, vše plyne a zapadá tam, kam je zapotřebí.

Zbývá mi tedy pouze vyřknout tvrzení: "Jaká to škoda, že podobně dokonalá mistrovská díla nevznikají i v našem věku." Komplexnost a genialita se sešly nad jedním z nejlepších alb rockové historie.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis


Gentle Giant - The Missing Piece
2017-03-12

Gentle Giant / The Missing Piece

4 stars

The Missing Piece leží už od konce sedmdesátých let v zapouzdřené schránce s nápisem Gentle Giant na konci řady enormně schopných alb a stále čeká na své větší objevení. Jedná se o velice silnou sbírku, avšak neschopnou dokonale prodat své atributy.

Čerstvé album, dýchající novými plícemi, to mělo v roce 1977 nesmírně těžké. Dlouhá linie dokonalých nahrávek vylisovaných před ním nepřipouštěla žádné kompromisy a pevně si razila cestu progovými háji. Kapela hledala nové směry a trendy dokázala opovrhovat. Ve čtyřce se ozývá funky, v pětce jazz, šestka vypadla z renesance a v sedmičce se sešli zase Three Friends.

Deska ale zabere od začátku, taková Im Turning Around je líbezná až běda a tak vlastně jen konec zní roztříštěně a nesourodě. Věřím však, že si jednou i tenhle kousek vybuduje silnou pozici hned vedle Octopus nebo třeba Power and the Glory.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - The Missing Piece
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Jadis - Fanatic
2017-03-09

Jadis / Fanatic

4 stars

Jadis mají nejpočetnější fanouškovskou základnu na britském kontinetu - v zemi, z níž pochází. Pro středoevropana nejsou tak silným pojmem jako třeba Pendragon nebo Iq, ale právě s těmito kapelami mají nejvíc styčných bodů. I v jejich případě se jedná o podobně zaměřenou hudbu, kde melodika tvoří hlavní osu skladeb, od které se odvíjí to ostatní. Jejich diskografie je velmi vyrovnaná a pokud se vám zalíbí jakákoliv deska je velká pravděpodobnost že budete prahnout po další.

Ani album Fanatic není v tomto žádnou vyjímkou. Zakladatel kapely Gary Chandler využívá spíše minimalistický přístup a jeho kytara splétá atmosférické nitky z velice jemné spleti tónů. V jejich případě je vskutku překvapující, kolik melodických linek lze do jedné písně nadělit. Příjemný zpěv, urovnaná rytmika a podkreslovaný klávesový doplňek se snaží o maximální progresivní přístupnost v klidné emoční hladině.

Za nejlepší skladby lze označit vláčně tesknivou Each & Everyday, podobně laděnou instrumentální věc Fanatic a vzdušný nejdelší kus alba What Kind of Reason.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis


No-Man - Schoolyard Ghosts
2017-03-09

No-Man / Schoolyard Ghosts

4 stars

Projekt Tima Bownesse a Stevena Wilsona neboli No-Man je ceněná emocionální záležitost a deska Schoolyard Ghosts korunuje celosvětový úspěch tohoto originálního dua. Vývoj jejich hudby se z futurističtějších a z větší části programovaných pasáží pozvolna přesunul do civilnější roviny, ale její emocionální účinky se tím navzájem ještě znásobily.

Je to muzika velmi poklidná, volně se táhnoucí, uhrančivá a vytěsňující okolo sebe proudy tryskajících pocitů. Ale je to i hudba esoterická, velice sugestivní, dojemná a hypnoticky dominantní. Převládá zde Timův klidný vokál, který za doprovodu kláves, samplů, fléten a vláčných kytar vytváří snové obrazce, plující tiše vaší fantazií.

Na nahrávce se podílí několik skutečných "žolíků" moderní větve progresivní hudby: s flétnou je tu Theo Travis, uhrančivý bubeník Mastelotto, Edwin i Harrison z Porcupine Tree plus ještě nějaké ty smyčce jako nadstavba. Tahle hudba se hodí jen pro speciální příležitosti - pokud nevyhledáváte emocionální příběhy a vaše tělo nepotřebuje konejšivý vláčný rytmus k zacelení rozbolavělých šrámů na duši, pak tuto muziku budete jen těžko shledávat přitažlivou a připadne vám povrchní a nudná. Ale právě taková v žádném případě není! Ale to se těžko vysvětluje.

Harmonická čarodějka, stylově nezařaditelná a přec tak krásná.

» ostatní recenze alba No-Man - Schoolyard Ghosts
» popis a diskografie skupiny No-Man


Uriah Heep - Demons And Wizards
2017-03-08

Uriah Heep / Demons And Wizards

5 stars

Všeobecně nejuznávanější deskou Uriah Heep jsou Démoni a čarodějové - a to i přesto, že se na několika místech jedná o nevyrovnanou kolekci. Několik jednoduchých tezí nám pomůže objasnit tuto skutečnost:

1. V roce 1972 byli Uriah Heep novým, ale už zahřátým zjevením na trhu s hudbou, byli čerství, originální, nepodbíziví, nikdo je nekopíroval a množství nápadů realizovali prostřednictvím velkého počtu alb s minimem přestávek.

2. Ve svých řadách nakumulovali dostatek tvůrčí energie a skladatelského zápalu, na kterém se podílel větší počet hudebníků, a i když Ken Hensley převládal, ostatní se připojili také, a tudíž byl dán průchod velké variabilitě.

3. Dva nejdůležitější prvky této soustavy rychle a důrazně proslavily kapelu během několika měsíců. Hensley jakožto klávesový mág se svým stylem odlišoval a velkou měrou se podílel na konečném soundu, Byron zazářil jako (spolu s Plantem) nejcharismatější zpěvák té doby, přičemž jeho barva hlasu neměla mezi ostatními obdoby.

4. Producent Gerry Bron se plně etabloval jako další člen souboru.

5. Novic Gary Thain zaznamenal velký podíl na koncovém vyznění nahrávky.

6. Deanovský lákavá pohádková obálka i zvuk sladký a šťavnatý jako nektar z květů, v době vzniku i po pětatřiceti letech dokáže sluchu mocně zalahodit.

Fantastický úvod vytváří silný troj-skladbový vstup a pro toho, kdo desku nezná nazpaměť, je domluvené, že mu Easy Livin pokaždé vyrazí dech. Stejně fantasticky vyzní i konec alba, skládající se zřejmě z toho nejlepšího, co se na albu objevilo - epochální skladby Paradise, progresivně tvořivé The Spell a bonusové suity Why s dominantní basovou linkou.

Zápory vidím v podobě dvou průměrných, dokonce možná podprůměrných skladeb, které tuto kolekci rozbourávají v jejím středu. Písním Circle of Hands a All my Life chybí reprezentativnost a aspoň poloviční kouzlo podobné těm ostatním a jsou tudíž vnímány jako černé kaňky této jinak precizní desky, kterou nakonec jinak než nejvýš hodnotit nejde - i přesto, že přinejmenším na dvou místech pokulhává.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Gilmour, David - On an Island
2017-03-07

Gilmour, David / On an Island

5 stars

Kolekci On an Island patří post nejdokonalejšího po-Pink Floyd-ovského alba, které bylo kterýmkoliv ze členů legendární britské sestavy natočeno. Už při vyslovení této (pro někoho) domněnky, kterou pokládám za subjektivně léty neomylnou, slyším láteřící Rogerovy příznivce ťukající si na čelo a propadající v hurónský smích, zda tento blábol myslím vážně.

Tímto tvrzením neoponuji Watersovi a nestavím jeho tvorbu a umění na vedlejší kolej (nepočítaje Wrighta), naopak chovám ho ve velké oblibě, ale cítím že tento člověk byl především velkým vizionářem, geniálním skladatelem koncepčních alb, renesančním myslitelem a zakladatelem velkých myšlenek uvnitř Pink Floyd.

David není o nic menší génius, je ale především introvert, smyslný melodik, nositel melancholie a jeho kytara je strůjcem nálad velkých písní Pink Floyd. A jelikož upřednostňuji náladu před myšlenkou, je pro mě právě David ten PRVNÍ.

Zajímavé je, že když byla kapela pohromadě, nikoho nenapadlo rozdělovat a posuzovat navzájem tuto dvojici. Nejpozdějii od Final Cut je ale vše naopak a dva tábory znesvářených už navždy budou plivat na ty druhé. Směšné, ne?

On an Island je velkolepá, dechberoucí a emočně dotažená úchvatná deska, které dominují fantasticky sezpívané harmonizující vokální linky posazené vpřed a tvořící gró nahrávky. Když se navíc, jako je tomu v titulní písni, přidá dvojice Crosby/Nash, je zázrak vykonán. Vokálním linkám je nejlepším partnerem Davidova zasněná kytara a teprve v zadním plánu je to další zvuková koláž, dotvářející to podstatné, což jsou emoce.

Titulní skladba je Davidův pomník (vynikající kytarové sólo uprostřed) a jak esoterično provázející The Blue, tak temnota Take a Breath, mysticismus Red Sky at Night, folk v This Heaven, uklidnění v Then i Close my Eys, zasněná slide kytara u Smile, velkolepě dominantní A Pocketful of Stones a esence Gilmourova stylu při Where We Start - to všechno jsou energeticky dojemné písně elegantně stárnoucího muže. Poklona pane Gilmour, váš velkolepý návrat roku 2006 mi udělal upřímnou radost.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David


Phillips, Anthony - The Geese And The Ghost
2017-03-06

Phillips, Anthony / The Geese And The Ghost

4 stars

Anthony Phillips poprvé (sólově) a společně s Trespass i nejhodnotněji! Přeje si snad někdo oponovat? Prvky renesance - vznešený a pokrokový to čas - už dávno odvál vítr staletí. Pokud se někdo z hudební branže pokusil oživovat tuto zašlou dobu, nedopadlo to vždy zajímavě, objevovaly tu desítky metalových monster působících komicky, pateticky a fatálně. V rockové hudbě se totiž nesleduje pouze velikáštví, ale důraz se klade na působivost, emoce, duchaplnost, víru a především uměleckou výpoveď, která se orientuje v čase a její význam neslábne po několik dalších desetiletí.

Anthony vytvořil dílo s právě takovým obsahem a své (dvou)povídkové suitě vtiskl charakteristické znaky Tudorovské Anglie, komorní klasické hudby i stop progresivních hodnot, náležících sedmé dekádě. Vyrovnaná a téměř instrumentální kolekce stojí a padá s Phillipsovou klasickou kytarou, strunnými a dechovými party, které dokáží na spojnici těch správně sesumírovaných hodnot vytvořit uchu příjemnou, historicky laděnou výpravnou bajku.

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - The Geese And The Ghost
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony


Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
2017-03-05

Jethro Tull / Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die

5 stars

Jethro Tull prodělali uprostřed sedmé dekády několikrát "zástavu srdce". Jen samotní hudebníci a především Ian Anderson vědí, jaké pohnutky je vedly k produkci řekněme netypických (divných) alb, která se během rychlého desetiletí, kdy právě oni chrlili jednu desku za druhou, dají v jejich tvorbě vystopovat. Ať už to byl A Passion Play, War Child, nebo deska zmiňovaná, všechny se nacházeli jaksi "mimo" zorný úhel fanoušků, ale i folkově laděného klasického spektra této výsostné kapely.

Aby nedošlo k mýlce - tahle nahrávka rozhodně není špatná. Jejím prvotním úkolem je odlišovací strategie kterou kapela možná pod tíhou svého okolí zkusila opět použít a na rozdíl od zmíněných případů se tentokrát konečně všechno povedlo dotáhnout na výbornou. V prvé řadě jde o přístup. Pokud si někdo přeje vlastnit x-tou kopii Aqualung, nepochodí - písně jako Quizz Kid či Taxi Grab sítem, nastaveným na folkovou hrubost a atmosféru z desek Thick as a Brick nebo Songs From the Wood nepropadnou. Velká výhoda ale čeká na pozorného vnímavého člověka, který k Jethro Tull přistupuje nezaujatě, možná až odosobněně. Rád pak uvěřím jeho názoru, který hovoří stejným jazykem jako v případě zmiňovaných opusů a jde o podobně silný zásah do bušícího srdce.

Bohužel si tyto velké desky během následujících let samy vytyčily posuzovací kritéria, od kterých se bude odvíjet následné posuzování každého, byť sebemenšího přehmatu. From A Dead Beat To An Old Greaser, Bad-Eyed and Loveless, Too Old To Rock 'n' Roll: Too Young To Die . Pokud tyto tři panáky vypijete a žaludkem se rozleje velebený pocit štěstí, nebude problém dopít celou lahev.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Dream Theater - Falling To Infinity
2017-03-04

Dream Theater / Falling To Infinity

5 stars

Nic není konstantní a v hudebním průmyslu už vůbec ne. Bezmála dvacet let nás dělí od vydání alba Falling to Infinity a nemusí být člověk velkým pamětníkem, aby se rychle rozpomenul na reakce dobového tisku, hodnotící čtvrté album Dream Theater přinejmenším velice vlažně. Kevin Moore byl ze hry a početná většina diváků v ochozech nehodlala osobu a především rozdílný jazzový profil novice Dereka Sheriniana akceptovat. Na adresu kapely padaly ty nejsprostší urážky o zaprodání se, převlečení kabátu a další snůška nesmyslů. V místním divadle byla od té doby sehraná několikerá významná, ale i obscénní představení a F. t. I. si toho času vydobylo ztracené ostruhy nazpět a svou reputací dostalo na lopatky všechny novodobé desky.

Ano je tu skutečně víc jazzových partů, John Myung se dostává konečně do popředí a nová Portnoyova baterie (kterou podle dobových zpráv našel na půdě domu) nás přibíjí nezvykle dřevním zvukem. Kevin Shirley, který nahrávku produkoval, byl také častým trnem v oku - a dnes je z něj člověk světového jména. Oproti ultra progresivnímu Awake je to jiná a možná že schůdnější cesta, ale copak jiný znamená nutně horší?

Tento pestrý hudební mix hovoří jasným a terminovaně přesným progresivním jazykem.
Připadájí snad někomu písně New Millennium, Burning My Soul, Lines in the Sand nebo závěrečný veleopus Trial of Tears málo progresivní (jak publikovali pisálkové od tisku)? Tato tvrzení, tvářící se ještě před pár lety jako dogmata, rozprášili samotní D.T svými o poznání slabšími, nudnějšími a stereotypními "opusy". Kolik jen citu, melancholie a originálních postupů dokázala kapela vtěsnat do skladeb Peruvian Skies, Hollow Years, nebo Anna Lee. Dokáže snad ta stejná kapela podobné experimenty uplatnit také dnes? A dokáže nám vůbec na podobnou otázku odpovedět?

» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling To Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Yes - Union
2017-03-04

Yes / Union

4 stars

Důležitý je vlastní názor při pohledu na určitou problematiku. Pokud si ho vytvoříte a nemáte problém se jim řídit, jsou vám veškeré recenze u zadku a může vás navíc těšit to, že se najde podobný "druh" který na danou problematiku nazírá a hodnotí ji ve vzájemné shodě s vámi. Okolní subnázor je přeci tak vrtkavé a proměnlivé tvrzení, na jehož utváření se podílí tolik konstant zároveň, že je nemožné s jeho intencemi pracovat a najít pochopení.

Proč tolik filozofie zrovna tady, na tomto místě? Protože tenhle postoj je velmi důležitý a úměrně se k albu Union váže. Existuje několik tezí a některé jsou pokřivené a obrácené proti dílu, jeho stvořitelům a nakonec i posluchačovi, že je podstatné zcela se izolovat vůči okolí a spolehnout se pouze na svůj úsudek.

Během jednotlivých písní je krásně poznat, kdo, nebo lépe řečeno která frakce Yes je podepsána pod tou či onou věcí. Výborně vyšly všechny Rabinovy příspěvky, a tak ten, kdo našel zálibu v albech z let 1983 a 1987, si spokojeně pomlaskne. S Howem u kormidla je to už složitější a z dvoutřetinové výzdoby, kterou sem dodal, některá sousta uvíznou v krku.

Bylo by určitě schůdnější otevřít desku až s trackem číslo čtyři, klasicky skvělou Rabinovskou (i u mikrofonu) věcí Lift Me Up, jelikož to, co se děje před ní, není tolik zajímavé. Následuje spleť geniálních myšlenek Without Hope You Cannot Start the Day, Saving My Heart, Silent Talking, The More We Live - Let Go, kde Howe a Rabin na střídačku potí krev a dostávají ze sebe to nejlepší, navíc pokud je účastníkem i Wakeman, skladby dostávají atmosférické čaro a Andersonův energický génius vyvěrá v plném rozsahu.

Povedená esoterická vsuvka Angkor Wat a Howe v Rabinovském kabátu při Dangerous, kapela šlape na doraz. Podobná eruptivní nápaditost je dotažena až do konce desky (vyjma příšerně dobového bonusu) a důležitou emoční rovinu, která k Yes neodmyslitelně patří, musí zaznamenat i nahluchlý neumětel.

Bez předsůdků a s láskou k Yes 80%

» ostatní recenze alba Yes - Union
» popis a diskografie skupiny Yes


Bowie, David - Blackstar
2017-03-03

Bowie, David / Blackstar

5 stars

Podstatu vrcholného uměleckého díla, které svou náplní dokáže v posluchači uvolnit následnou emoční odezvu, splňuje poslední Bowieho deska do nejmenších detailů. Ano, takto si lze představit výpoveď umělce na sklonku života a ať už měl David tušení smrti na jazyku nebo ne, vyrovnává se s útrapami a podzimem svého života nadmíru důstojně.

Naléhavost a pocitovost sedmidílného materiálu je tak hmatatelná a vyprofilovaná, jak si jen lze představit, a už úvodní velekompozice Blackstar nemůže nezanechat šrámy na vaší duši. Jakékoliv škatulkování Bowieho hudby je zbytečné a míjí se účinku. Vkusná a inteligentní aranžmá si teskně zatěžkaně, ale i vzletně působivě plynou bizarní krajinou, typickou právě pro umělcovu hmatatelnou výpoveď. Jeho dominantní přednes, stále silný, průzračný, patetický, pitoreskní i uhrančivý, nesnese srovnání a sama nápaditost je dominantní značkou tohoto umělce. Důležitým nástrojem hned vedle Bowieho hlasu je teskný zvuk saxofonu Donny McCaslina, díky kterému nás čaro nahrávky nenechá odvát myšlenky jiným směrem.

Přesto, že má nahrávka pouze 40 minut, s posledními tóny žalmu I Can't Give Everything Away bude vaše touha po opětovném stlačení čudliče play velice silná. Krásně pochmurná a skličující nahrávka.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Blackstar
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Blackfield - IV
2017-03-03

Blackfield / IV

5 stars

Blackfield se po experimentálnějším minulém albu vrací k tomu, co jim šlo vždycky nejlépe, a to jsou obyčejné písničky. Do nich ústřední skladatelská dvojka dokáže procedit úžasné melodické postupy a jejich pojetí uměleckého art rocku (záměrně nepíši pop rocku, jelikož takový termín je v případě této kapely nanejvýš hanlivým označením) má slaďoučkou medovou příchuť.

Aviv Geffen přebírá v kapele stále důležitější post a jeho vokál, ale i melodie dominují více, než tomu bylo v minulosti. Je to určitě dobře. Rozlišení mezi touto kapelou a vlatní tvorbou Stevena Wilsona je patrnější a vznikající pocit slyšeného je stlačen na minimum. Angažmá trojice pěveckých osobností z venku byl vydařený tah a především Brett Anderson ze spřátelených Suede svým charisma vybudoval skvostnou kompozici.

Blackfield, to jsou především krásné harmonie, cit pro líbivé vokální kontrasty, ale i nevtíravá, posluchačsky hodnotná a nápaditá aranžmá, které mají potenciál neoposlouchat se. Rázem zjistíte, že je máte zavrtané hluboko v hlavě.

» ostatní recenze alba Blackfield - IV
» popis a diskografie skupiny Blackfield


Queensrÿche - Operation: Mindcrime II
2017-03-02

Queensrÿche / Operation: Mindcrime II

4 stars

Bylo by příliš prosté a nesprávné, nacpat všechny desky Queensryche, které přišly po Promised Land, do jednoho pytle. Jejich kvalita šla kolekcí z devadesátého sedmého rapidně dolů a oproti původní produkci kapely je to skok až neuvěřitelný. Ústřední skladatelská persona zmizela a z velké části se vytratila i ochraná známka a originalita těchto nadaných melodiků. Ale některá pozdější alba k zenitu přece vystoupala a sinusoida kvality se pohupuje jednou nahoru, jednou zase naopak.

Tím nejlepším výrobkem z druhé etapy Queensryche se zdá být deska Operation: Mindcrime II. Zřejmě pod tlakem nezprznit svým pokračováním nedostižnou jedničku, vybičovali se Wiltonovci tentokrát k neuvěřitelně variabilnímu výkonu, u kterého není nouze o spousty skvostných nápadů a technicko-zvukových vychytávek. Skladby mají patřičnou razanci, jsou zapamatovatelné a po celou stopáž se snaží udržet pozornost posluchače na uzdě. I přes určitou roztříštěnost se to vcelku daří a obzvlášť vokální linky pana Tatea, psané přímo jemu na míru, jsou ozdobou alba. Navíc podpůrná účast Pamely Moore a rockové brusky R. J. Dia vyšroubovala tuto sedmnáctipísňovou! kolekci ještě o něco výš.

A zvuk? Ten dopadl na poměry novodobých Queensryche ještě dobře, člověk si sice posteskne, jak by asi nahrávka zněla z dílny Jimba Bartona, ale když pak slyšíte o sedm let mladší návrat prostřednictvím "hubené a JEN metalové" stejnojmenné desky, která sice zní mohutněji, ale je předimenzovaná a nepříjemné vrčení, které se často ozývá při vyšších frekvencích, na dobré náladě rozhodně nepřidá, tak O. M. II vychází pořád slušně.

Hodnotit album není lehké, v nové éře 1997-2015 patří jistě k nejlepším, ale ve srovnání s těmi "správnými" Queensryche je to jen slabší čajíček. Přesto, kolik hudebních "dvojek" může svým prvorozeným směle čelit?

» ostatní recenze alba Queensrÿche - Operation: Mindcrime II
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche


Saxon - The Inner Sanctum
2017-03-01

Saxon / The Inner Sanctum

4 stars

Nejoblíbenější deska Saxon? Z posledních desetiletí dostala právě ona nejvíce plusových bodů. Pochvalně se o ní vyjadřují fans z celého světa, a když člověk vnímá tu obrovitánskou energii, která z nahrávky vyzařuje, není vůbec proč pochybovat. Na The Inner Sanctum se kapele podařilo skloubit několik nej dohromady a její náplň funguje naprosto skvěle.

Saxon nám představují nahrávku veskrze energickou, která v některých písních doslova exploduje. Řezavé kytary po vás budou šplhat vzhůru a ostrými drápy se zachycovat jako hladová šelma. Carterova basa je hodně vysunuta dopředu a Nigel buší do škopků, jako by mu bylo dvacet. Kytarový tandem Quinn/Scarratt si tentokrát napsal spousty výborných, melodických a zapamatovatelných riffů na míru, které skvěle dolpňuje místy hodně démonický a vitální projev Biffa Byforda.

Úvodní trojka je smrtící, poté se zpomalí a hard rockový odér má chuť se alespoň na chvíli poprat s dravým power metalem. Poslední ránu zasekne Attilův bič krvavě hluboko a dosti bolestně, jedná se o skladbu, která má charakter vás naprosto zdecimovat.

Dost bylo chvály. Největším záporem je výsledný sound nahrávky, který je sice plný, tučný a energeticky výživný, ale Ch. Bauerfeind nikdy nebyl a nebude dobrý producent. V jeho dílně vznikají metalové slepence, které se tváří vážně a vznešeně, jedná se ale o nabalenou zvukovou kouli, která na mnoha místech odporně škrčí a absolutně postrádá sebemenší nástrojové odstínění, dynamiku i jemnější hudební nuance, které by si člověk i v metalové hudbě rád vychutnal. Působí pouze silově a nabubřele, z muzikantského i poslechového hlediska se jedná o čistou blamáž, která výslednou kolekci sráží dolů.

» ostatní recenze alba Saxon - The Inner Sanctum
» popis a diskografie skupiny Saxon


Santana - IV
2017-02-28

Santana / IV

5 stars

Kolikrát se jen musel pozorovatel původního sofistikovaného Santanova díla stále zakusovat do shnilého jablka nechutně komerčních šaškáren, které tento kdysi kytarový polobůh s jistou periodou produkoval, a čekání na podobné album se přitom protahovalo do nekonečna. Třicet, možná dokonce čtyřicet let! To je neuvěřitelně dlouhá doba. V jejím průběhu prošel pan kytarista popovým ohněm (spíš sra...) a zahleděl se i do světel world music. Poznal nezájem okolí, ale převzal i řadu ocenění za hudbu, která byla částečně vykalkulovaná, šplhala po žebříčcích a nabalovala na sebe styly, se kterými měl Carlos jen pramálo společného.

Ale už minulé, umělecky hodnotné dílo Shape Shifter, patřící mezi jeho velkolepé projekty a s nálepkou jednoho z nejlepších instrumentálních alb vůbec, předznamenávalo velký přínos do budoucna. Ovšem typické Santanovy znaky potlačilo a latinské rytmy se objevovaly pouze sporadicky. Roku 2016 je všechno konečně v naprostém pořádku a monumentální čtyřka plynule navazuje na své tři stařičké předchůdce. Kdyby jen navazuje, ona jim naprosto dominuje. Boduje totiž s výhodami na své straně. Na rozdíl od I. je mnohem variabilnější a kreativnější, oproti Abraxas méně oposlouchatelná a oproti III. záživnější, dynamičtější a komplexnější.

Opětovné povolání Journey dvojice Schon/Rolie, krystalický famózní zvuk a časté protěžování vokálních atributů do kytaristova děje, především pak účast Ronalda Isleyho napomáhá dokonalosti nahrávky a jejímu startu vzhůru na hudební piedestal. Jen jednou jedinkrát se lze zaleknout, při tracku číslo sedm se s banálním rytmem Santana na chvíli vrací k obskurní popové tématice, ale pár taktů a skladba doznává toho správného přerodu v návykově taneční rytmus, který zásadně baví - bravo.

Harmonická krása, sólové nuance, velké množství latinsko amerických rytmů a původní kreativní snahy v aktuálním hávu dostaly nový rozměr. U mě tento materiál, který lze už s prvním poslechem a bez mrknutí oka označít za dominantní kolekci Santanovy diskografie, vynášejí až k nebesům. Bylo by nesporně nesprávné hodnotit tak závažné dílo méně než 100%, v opačném případě pak hrozí ztráta sluchu nebo lživá demagogie. Toto dílo nejen, že je vůdčím albem roku 2016, ale dost možná i celého desetiletí. V Santanových souřadnicích bude mít navždy postavení zcela mimořádné a výsadní.

» ostatní recenze alba Santana - IV
» popis a diskografie skupiny Santana


Porcupine Tree - In Absentia
2017-02-28

Porcupine Tree / In Absentia

5 stars

In Absentia je "TO" album, které přivedlo k Porcupine Tree metalově zaměřené publikum. S podobným názorem jsem se setkal už nesčetněkrát a zůstává faktótum, že u lidí vyznávajících a specializujících se na tvrdší žánry bodují tito hudebníci právě jmenovanou deskou. Pokud ale člověk poslouchá pozorně, zjistí, že podobné názory se nezakládají na podložené pravdě. Jistěže, na desce je několik řekněme pevnějších pasáží, dravějších postupů a rytmičtějších akrobacií, daných přístupem nového bicmana, pedantského astrofyzika Gavina Harrisona, ale to je asi tak všechno.

Naopak, deska In Abstentia patří globálně k prestižně objevitelským nahrávkám. Seznamuje nás s novými zvuky, pasážemi, představuje nové směry přístupu a posouvá výraz kapely k přehlednejší struktuře, podmíněné opět silně pesimistickou aurou. Co se vokálního ztvárnění týká, patří společně s nahrávkou Stupid Dream k nejněžnějším a nejprocítěnějším.

Rozjezd alba je velkolepý, jitřní tóny Blackest Eyes navozují příjemné pocity, usazené mezi hřejivými stěnami na úbočí monumentální scenérie, tolik proměnné, jako je muzika této čtveřice. Trains, Lips of Ashes a další a další fantastické obrazce si navzájem prokazují úctu a vymněňují něžnosti prostřednictvím různobarevné tonální infrastruktury. Zpěvné linky jsou ozdobou brilantně vystavěných kompozic největší naděje progresivní hudby posledních dvou desetiletí - Stevena Wilsona.

Pod tíživou naléhavostí tohoto klenotu se nalézá neskutečná krása hudebních myšlenek a nápadů jejího tvůrce, který se každým dílem snaží nezabřednout do polovičatosti okolní přezíravé produkce, ale naopak pestrou nápaditostí přispívá k rozvoji moderní intelektuální hudby.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Yes - 90125
2017-02-27

Yes / 90125

5 stars

Třetina, možná dokonce polovina dnešních příznivců kapely zaregistrovala podvědomě tvorbu Yes, aniž by o tom vůbec sama tušila. Za minulého režimu točila hit Owner Of A Lonely Heart snad každá rozhlasová stanice a mezi odpornými disco tituly se blýštila artově povedená kompozice, určena široké veřejnosti. A tak ti, již propásli kapelu u jejího zrodu, sledovali novou etapu - podobně působivou, avšak více prozaickou.

Tvrzení a báchorky o tom, že se Yes vydali z maxima už v předchozí desetiletce, jsou lichá, mylná a hloupá, a předkládají je zastydlí fotříci dávných časů, nerespektující vývoj ani odlišná přání samotných tvůrců. Jedná se stále o art rock nejvyšší kvality, jen model se upravil vzoru ráže osmdesát proto, aby mohl přežít a nakonec se o patnáct let se vší pompou znovu obrodit.

Kapela stvořila kolekci s neskutečnou hitovostí a přesvědčivou hodnotou, která, i když oslavovala osmdesáté roky, dokáže oslovit s jistotou dodnes. Nejlepší songy není potřeba zvlášť vypisovat, jelikož aspirantů je mnoho a každý se drápe po poháru vítězství.

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes


Weather Report - Mysterious Traveller
2017-02-27

Weather Report / Mysterious Traveller

5 stars

Čtvrtou deskou Mysterious Traveller končí první, pro někoho výzkumná, pro jiného čistě jazzová etapa Weather Report. Pro pravověrného jazzofila je tohle určitě ta pravá hudební mana, určená jeho vnímavým a otevřeným sluchům. Pokud si tedy libujete v nepřeberném barevném spektru změti neustále se měnících tónů, rytmů a nástrojových složek, tajemný cestovatel vás jistě uspokojí. Pokud ale potřebujete cítit v hudbě ostřejší spodek, opírající se o rockový základ, a toužíte poznat kapelu nanejvýš zručných muzikantů, začněte raděj až albem následujícím. Tenhle jazzový mišmaš by vám klidně mohl přivodit časté břišní potíže.

Desku zahájí deset minut překrásně pojmenované písně Nubian Sundance a garance taneční živelnosti v okolí Nilského kataraktu je zaručena. V kapele často účinkují dva bubeníci/perkusionisté, kteří dokáží už tak dost barevnu muziku rytmicky pěkně oživit. Odevšad čouhá neustále sólující baskytara a přisluhují zastrčené ženské sbory v povzdálí. Živelnost a improvizace provází další výborný kus Cucumber Slumber, v němž se víc předvedou prsty a ústa černého saxofonisty Wayne Shortera, umělce natolik zásadního a oblíbeného, že si produkci kapely bez něj jde jen těžko představit. Pokud bych měl vybrat jediný nejvíc "postižený" jazzový kousek, ať označím píseň titulní, nebo další Blackthorn Rose, je to jasná trefa do černého.

Kdo podobnou hudbu poslouchá nebo desku dokonce zná, je určitě nadšen nejen ze skvělého kusu Scarlet Woman s troubícím ságem, ale i z celé sedmiskladbové kolekce. 85%

» ostatní recenze alba Weather Report - Mysterious Traveller
» popis a diskografie skupiny Weather Report


Van Halen - Van Halen
2017-02-26

Van Halen / Van Halen

5 stars

Ve spojitosti s Eddie Van Halenem se traduje mýtus - a není to pověra - o kytarové revoluci, kterou mistr rychlých prstů zažehl. Jeho pojetí prý znamenalo velký zlom v nazírání na kytarovou hru a vytyčilo nové mantinely jejího užití. Když (nerad) přehlédnu kytarovou práci dvojice Tipton/Downing, vyniká právě Eddie jako prvotní titán v umění spojit do té doby nevídanou rychlost, zručnost, kreativitu a smysl pro velké melodie. Živelnost a energická hodnota přednesu, se kterým koncertně a na tomto albu vystoupil, zaslouží obdiv i dnes - po více jak třiceti letech.

Jestli někomu přijde začátek alba zastaralý a vlažný, nejpozději od pekelně rychlé I'm the One se všechno vehementně otáčí. Eruption je předobrazem dnešních kytaristů ctících sprint, pak přijde cover od Kinks a famózní hymna Ain't Talkin Bout Love. Track č. 5 a na kytaru sází riffy a sóla sám ďábel. Atomic Punk je smrtící, stejně jako další skvosty. Proč zůstávat na druhé straně barikády a necítit tak stříkající Rothův sex-appeal z Little Dreamer nebo On Fire?

Je velká škoda, že podobnou formuli, nebo spíš skladatelskou fazonu pánové nedokázali zopakovat na dalších pokračováních tohoto nadupaného alba. Příští čtyři desky budou pouze recyklovat už poznané bez toho, aby dokázali podstatně zaujmout. Komu doma chybí první Van Halen, nemůže tvrdit že má rockou encyklopedii, důkladně přečtenou.

» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Uriah Heep - Firefly
2017-02-25

Uriah Heep / Firefly

5 stars

První Lawtonův prubířský kámen, neboli album Firefly, je z dlouhodobého hlediska hodnoceno jako jedno z vůbec nejlepších alb v historii Uriah Heep. A není se vůbec čemu divit. Vyprázdněné pozice po Davidovi se John zhostil velmi osobitě, s chutí a naprosto srdcařsky. Jeho koncertní repertoár si přizpůsobil na tělo a do nových skladeb vtiskl vlastní impulzivní interpretaci, sytý a emotivní projev, ale i velké kouzlo, které se opět táhne celým albem, jako by spatřilo světlo roku 1972.

Jestli mohli posluchačům některé písně na deskách Wonderworld nebo Return to Fantasy připadat "zvláštní", tady se vyvěsil čistý a naleštěný štít, bez náznaků sebemenší oprýskané rzi. Ale i na Firefly se nachází dvě mírně řečeno netypické skladby repertoáru kapely. Jedná se o Elvisovský rockec-model skladeb Who Needs me a Do You Know, ale jejich živočišné podání okamžitě dokáže zahnat veškeré chmury přicházející s prvním poslechem do hlavy. Zbytek už sjednocuje esenci toho nejlepšího, co z především Kenova pera kdy vypadlo, a jestli se vám budou s poslechem cd nebo lp nosiče často klepat kolena (je klidně možné že skoro neustále) - s prvními dvěma a posledními třemi položkami pak rozhodně a dunivě příjemně -, vězte, že přesně takhle to kapela zamýšlela. Jejich muzika má za úkol především bavit a Firefly tento aspekt splňuje dokonale.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
2017-02-23

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn

4 stars

Tři velikáni kytarového kumštu okupující světová hudební pódia vydali během posledních třech let trojici výborných albových záznamů svých skladatelských a instrumentálních dovedností. David Gilmour navázal ucelenou kolekcí Rattle That Lock na dominantní On an Island. Carlos Santana se vycajchnoval a navrátil do své minulosti komplexním albem IV. A Mike Oldfield potěšil asi nejvíc hlavě proto, že od něj tak výrazné vzepětí sil už málokdo očekával.

Cesta časem k původním Ommadawn je cesta vzrušující a příjemná. Složitý kompoziční postup, při němž Mike vrství, spojuje, protíná, navazuje a prokládá různé dějové linie a motivy v myšlenkový proud plný rozvíjejících se témat a pasáží, vyznívá stejně brilantně, jak tomu bylo v počátcích jeho dráhy. Několik málo topornějších míst spolehlivě zažehne symbolika motivů a čistota autorových nápadů, protínajících dvojici zdejších monolitických skladeb. Stačí zavřít oči a nechat se pohltit proudem jeho kytarových tužeb.

Return to Ommadawn je hozenou rukavicí všem ospalcům, zatuhlým v šedesátých a sedmdesátých letech. Probuďte se a podívejte také do současnosti, i v ní vychází řada inspirativních děl.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Yes - Magnification
2017-02-23

Yes / Magnification

4 stars

Mohla to být rozlučka ve velkém stylu s čtveřicí starých bardů, kterým za zády dominuje velký symfoňák, kdyby... Kdyby mamon a vůně doláčů nezahnala Yesáky na scestí. Stůj co stůj zřejmě potřebovali zaplatit měsíční směnky a nestačilo použít značku vlastního jména, raději obětovali Jona.

Nebýt všeho, co po Magnification přijde, tečka by to byla náramná. Deska hraje dobře, kapela se snaží, orchestr válí a Jon, pchá, může ten snad zklamat? První trojka je velkolepá, pak následuje standard (na poměry Yes pořád hodně solidní) a dvě desetiminutovky na konci ukážou, jak má kapela komponovat, opírajíce se o velký orchestr.

» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes


Van Halen - A Different Kind of Truth
2017-02-22

Van Halen / A Different Kind of Truth

4 stars

A Different Kind of Truth je comeback, který se vydařil tak z poloviny. Úmysl byl dobrý, staří kohouti David a Eddie se usmířili, prohrabali archívy, naplánovali pár jam session, něco napsali, něco proškrtali, zkusili i živá vystoupení, přibrali synátora Wolfganga (jakpakto, že se zapomnělo na Anthonyho?) a zaskočili do studia.

Singl Tattoo se náramně povedl a zažehnutá energie znovu pálila, jako by se psal rok 1978. Nejlépe vyšly energické věci, ve kterých hraje prim Van Halenova rychlá ruka, Alexovy attacky kopáků a ze řetězu utržený Roth. Nejspokojeněji se budete tvářit ve společnosti She's the Woman (její riff je doslova zdrcující), spíďárny China Town či As Is, která začne jako těžkotonážní hard rock a v jeden moment se zlomí ve zničující uragán. Zajímavá je Honeybabysweetiedoll a jižanské blues Stay Frosty, ne nepodobné Ice Cream Man z debutu. Konec vyznívá do prázdna a některé skladby mají vyplňovací fukci. Tihle Van Halen jedou na 65%.

» ostatní recenze alba Van Halen - A Different Kind of Truth
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Iron Maiden - No Prayer for the Dying
2017-02-22

Iron Maiden / No Prayer for the Dying

4 stars

Kolik jen hnoje bylo na tohle album především v devadesátých letech nakydáno. Většinu z těchto fabulací vytvářeli věčně nespokojení fanoušci, kteří se s Bayleyho érou ještě rádi vrátili k Modlitbám pro mrtvé.

Jednoduchá dedukce, kladoucí důraz na prvotní setkání posluchač+album, musí obsáhnout u vstupních bran hudebního komplexu myšlenku či pocit alespoň částečného naplnění podstaty záměru jeho autorů a přiměřenou odezvou rozvibrovat pocity v tom, komu je určeno. Jestliže se nepodaří u druhé osoby vyvolat patřičně kladný dojem už kvalitním vstupem, zbytek materiálu má o to těžší úkol.

A právě tady leží kámen úrazu tohoto maidenovského alba. Kvalita a síla dvou úvodních písní je velice vlažná až zanedbatelná, v porovnání s minulostí souboru zaostává v každém směru. Ovšem po překlenutí nešťastného úvodu se od třetí titulní skladby vše jako mávnutím kouzelného proutku mění a kapela šlape v intencích starých časů. Skladby zachycují soutěživý charakter a pocit, že jedna se snaží trumfnout předešlou. Kytarové syntezátory zůstaly uzamčeny ve futrálech svých nástrojů a snaha naší pětice vydolovat ze sebe mladistvou syrovost ulice dávných začátků slavila úspěch. Kdybych měl vyhodnotit pouze jednu píseň jako reprezentativní, zvítězila by fenomenální The Assassin.

I.M. měli vždy velice konzervativní fanoušky a tak si nedělám iluze o tom, že valná většina z nich se mnou bude v tomto případě souhlasit.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - No Prayer for the Dying
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Uriah Heep - Fallen Angel
2017-02-21

Uriah Heep / Fallen Angel

5 stars

Pro někoho symbolizuje Padlý anděl kýčovité odumírající chapadlo mátořících se Uriah Heep, pro mě je to recept na vytvoření parádního (líbivého) pop rockového alba, na kterém rocková složka ohleduplně převládá. Tohle album za svým předchůdcem mírně, ale skutečně mírně pokulhává a nemůže se pyšnit tolik vyrovnaným materiálem, ale skvostných melodií tady není jako šafránu.

Woman Of The Night plní fukci krevního rozprouďovače, Falling In Love si skvělě zarockuje a One More Night napodobuje elvisovský model rock'n'rollu padesátých a šedesátých let. S každou další minutou se pocit kvalitní uriášovské nahrávky umocňuje a od Come Back To Me už deska přede v intencích Byronovy éry. Euforické zakončení poslední trojicí patří k nejlepším v uriášovských dějinách. S Lawtonem nám kapela předhazuje další z výborných kousků své bohaté éry.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Yes - Anderson, Bruford, Wakeman, Howe
2017-02-20

Yes / Anderson, Bruford, Wakeman, Howe

4 stars

Že to jde i bez Chise Squirea, jsme se přesvědčili v revolučním roce 1989. Čtyři pětiny původní sestavy, odpovědné za to "nejlepší", co z kapely v dobách dinosauřích vzešlo, daly znovu hlavy dohromady (i když ne tak úplně, ve spojitosti s albem se mluví o oddělených nahrávacích sekvencích) a bez nejmenších bolestí povily dítko s krvavě vytetovaným nápisem na zádech ART.

Už jen pohled na Deanovský přebal dokázal vrátit čas někam na pomezí desky Drama a hudební náplň směřovala ještě hlouběji, zhruba do období před desku Going for the One. Členitost a maximální aranžérská provázanost s podstatným podílem původní Yes atmosféry, to byly jedny z hlavních atributů, se kterými seděli pánové nad notovými zápisy při tvorbě opusu, který měl za úkol navrátit kompoziční schémata před Rabinovské časy.

Dvě kaňky se přesto dají vystopovat. Jednak je to příliš syntetický výsledný sound, především v perkusivní oblasti, a viditelně odpudivá, kubánsky plážová záležitost Teakbois. Valná většina nahrávky jsou ti "praví" Yes s výhonky geniality, klíčícími především v průběhu songů Brother of Mine, Birthright a Quartet.

Přesto plný souhlas nahrávce neudělím. Zvláštní křečovitost a pokřivená neupřímnost mě při poslechu několikrát zaplavuje a i když se to ve spojitosti se jménem Steva Howea nehodí, s rabinovským konceptem té doby vycházím zásadně snáz.

» ostatní recenze alba Yes - Anderson, Bruford, Wakeman, Howe
» popis a diskografie skupiny Yes


Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
2017-02-19

Jethro Tull / Minstrel In The Gallery

5 stars

Album Minstrel in the Gallery je další z řady velkolepých prací, honosících se nálepkou prvotřídní kvalita. Jedná se o desku, na které Jethro Tull posouvají svůj výraz směrem k písničkovější formě posazené na historické atmosféře, s důrazem na umělecké pojetí a s patřičně vysokým instrumentálním zaujetím.

Nepopiratelná špičková kvalita nahrávky je cítit nejen prostřednictvím vrozeného Andersonova citu pro melodie skloubené s irskou lidovou písní, ale i v nezaměnitelné Barreho intenzivní a inspirativní kytarové hře. Tento počin je skutečně dost dobrý na to, aby obstál ve férovém srovnávání se svými slavnějšími kolegy, jako jsou desky Aqualung, Benefit nebo Stand Up. Oproti zvláštní nahrávce War Child totiž můžeme mluvit o koloběhu nové krve v žilách v té době přešlapující kapely.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Warrant - Rockaholic
2017-02-19

Warrant / Rockaholic

3 stars

Recept, jak se vyškrábat z blátivé kobky zpátky na denní světlo, znají muzikanti kapely Warrant velice dobře. Po patnáct bezútěšných let jejich hudba narážela na nezájem publika a alkoholové avantýry dlouholetého výborného zpěváka Jani Laneho natolik obtěžovaly zbylé členy v kapele, až ona trpělivost přetekla a ti mu dali konečně vale.

S deskou Rockaholic stojí kapela na dalším novém startu, posilněna bývalým zpěvákem Lynch Mob Robertem Masonem (mimochodem taky výborným) a vyzbrojena silným rockovým arzenálem jde opět zkoušet matku štěstěnu. Čtrnáct energií sršících a bodajících sršňů (nějaká ta přítulnější sršnice se ráda najde) je připraveno vás svými hroty pořádně potrápit a jestli nejste rockově imunní, je možné, že na takový nálet budete ještě dlouho vzpomínat.

» ostatní recenze alba Warrant - Rockaholic
» popis a diskografie skupiny Warrant


Judas Priest - Metal Works '73–'93
2017-02-18

Judas Priest / Metal Works '73–'93

5 stars

Mezinárodní průzkumnou sondáž, pořádanou na přelomu milénia v různých koutech světa o nejlepší rock/metalové výběrové album minulého století, s přehledem vyhrálo dvojalbum Metal Works '73–'93 anglických heavy drtičů Judas Priest. Po právu reprezentativní bestofko, u jehož výběru mohla firmě kapela asistovat, splňuje ty nejvyšší nároky hudebního publika i jednotlivce, který nemá v úmyslu kupovat kvanta judasáckých alb, ale přesto se touží seznámit s materiálem, který kapela produkuje ve své první dvacetiletce.

Každá fenomenální, ale i průměrná deska je tu zastoupena většinou několika nejlepšími vzorky z interesantní etapy kapely a dokládá hudební vývoj Birminghamského tělesa. Skvělý obal z dílny Marka Wilkinsona evokuje zmenšeniny všech desek a poukazuje na fakt vypiplanosti tohoto uceleného souboru. To, že se jedná o inteligentní tah a ruka osudu tahala z bubnu štěstí samé výrazné kusy, můžeme dokumentovat zařazením dvou báječných skladeb Solar Angels a Desert Plains, obsažených na jinak vyloženě slabém albu Point of Entry. Jako zápor bych označil účast hned čtyř skladeb z navždy přeceňovaného dílu British Steel. Naopak ozdobou dvojalba jsou baladické kusy vyjmuté ze sedmdesátých let Before the Dawn a Beyond the Realms of Death. Zásadní alba halfordovské historie Screaming f. W. a Defenders o. t. F. dostanou slušný prostor, stejně jako čtyři singly z nedostižného Painkiller. Avšak roucho pro královnu nejspíš oblékne jedna z trojice stařičkých a milovaných jistot Exciter, Dissident Aggressor, nebo Sinner. Byl mezi námi na konci sedmdesátých let snad někdo imunní, koho tyhle šlehy s patřičnou intenzitou nepřeválcovaly stejně, jako energie zbavené "staříky" Deep Purple a Uriah Heep?

» ostatní recenze alba Judas Priest - Metal Works '73–'93
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Yes - Big Generator
2017-02-17

Yes / Big Generator

5 stars

Big Generator porodili Yes do dlouhého hudebně časového vzduchoprázdna, které kvalitní muzice nepřálo. Doba plná disca, trvalých a natupírovaných kštic, barevně zářících triček, plísňáků, mrkváčů a ohyzdných make-upových vrstev, čas se zastavil a móda se pohybovala zřetelně pod hranicí vkusu.

Yes byli s tímto parazitujícím období spjati, nebyli mu však nakloněni ani příliš nablízku. Se snáze přijatelným "progresivním" stylem touto desetiletkou propluli s grácií a vztyčenou hlavou a Rabin byl pro tuto epochu tou nejlepší volbou. Howe se sem nehodil a nikoho nevzrušoval, na svou renesanci musel ještě počkat, zato Yes potřebovali oslovit daleko širší a hlavně jiné publikum. Pro takovou změnu našli prostředky už na albu minulém a Big Generator tuto volbu jako správnou a hlavně jedinou možnou zcela potvrdil.

Za dvacet let na scéně se zatím prakticky nestalo, aby kapela neshrábla vavříny pro vítěze, a i toto album bude hrát vůdcovskou roli v nazírání na art rock osmé dekády a se jménem Yes bude stále spjat ten zlatavě zářivý odlesk. V prvé řadě je třeba pochválit nazvučení Whiteových bicí, absolutně odlišné od uniformovaného krabicového a plochého zvuku dané doby, stejně jako Kayeho klávesové rejstříky, na několika místech ne nepodobné klávesovým obrazcům alba Power Windows kanadských Rush - že by inspirace? Tyto dva faktory plus dynamicky živý zvuk řízený Rabinem vynesly kolekci osmi výborných a technicky dokonalých písní kapely Yes opět na trůn akademicky rockového směru. Rhythm of Love, Big Generator, Shoot High Aim Low - to byl start jako hrom a Squireho doprovodné vokály nešlo neregistrovat jako dokonalé. Lze tedy tvrdit, že osmdesátky hrály Yes do kapsy, a ti se v nich cítili jako ryba ve vodě.

» ostatní recenze alba Yes - Big Generator
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Talk
2017-02-16

Yes / Talk

5 stars

Zaměříme-li se u skupinu Yes na etapu, kdy kytarový aparát obsluhoval Trevor Rabin, jako nejkompaktnější a umělecky nejhodnotnější vynikne období náležící albu Talk.

Velice lidská a hřejivě teplá atmosféra, která při nahrávání alba ve studiu panovala, se s velkým přehledem a pohodou intonujícího Johna Andersona přenáší do reproduktorů mušlí sluchátek a v člověku umocňuje toužebný pocit zachytit každičký překrásný tón oné nahrávky. Jestli někomu připadal Trevorův styl na albu 90125 příliš vlezlý a nekorektně uhlazený a na Big Generator zase strojově chladný s charakteristickými dobovými obrysy, na tomto místě nemůže být o žádné polemice ani řeč. A přestože byla nahrávka vtěsnána do syrového období poloviny devadesátých let, s podivem si zachovává typicky rabinovský příjemný zvukový nádech.

Zprvu se může zdát, že se jedná o album dvojice Rabin/Anderson, ale je třeba pochválit především rytmiku s vždy přesným a tvrdým úderem Alana Whitea a výraznými stíny baskytary Chrise Squirea. Mušketýrské heslo "Jeden za všechny, všichni za jednoho!" vyvěrá po celou minutáž skrze hudbu tohoto alba a zdá se být naplněno přesně podle své podstaty. Co se týče jednotlivých písní, každá je svým způsobem zcela výjimečná, nejimpozantnější kreativní roucho ale obléká dvojice Real Love a Endless Dream, hudební mana nahrávky.

Zrod alba byl vymezen léty, která kapelám typu Yes absolutně nepřála (a to tedy velice rychle zapadlo), navíc byl poznamenán přáním většiny fanoušků dlouhodobě kooperujících s myšlenkou návratu Steva Howea, a tak byl Rabinovský podíl rychle odsouzen k nezdaru. Ovšem dvacetiletí, které už od vydání nahrávky uplynulo, úměrně vyneslo její kredit rapidně a několikanásobně vzhůru, a tak spolu s dvojitou, živě-studiovou nahrávkou Keys to Ascension, vyniká právě Talk jako poslední velkolepý projekt gigantů art rocku Yes.

» ostatní recenze alba Yes - Talk
» popis a diskografie skupiny Yes


Fates Warning - Theories Of Flight
2017-02-15

Fates Warning / Theories Of Flight

5 stars

Nová deska Fates Warning Theories of Flight funguje úměrně hojivě jako náplast na ještě nezhojené rány, které způsobila poslední nedotažená a na několika místech rezivějící nudná kolekce Darkness In A Different Light.

Stagnující desetiskladbová kolekce s sebou tenkrát přinesla tvrdší sound a výměnu na postu bubeníka - čin o kterém se v souvislosti s kapelou mluví ještě častěji než o novém materiálu a než je záhodno. Kolik debat a sporů už vzniklo na popud osob Zonder/Jarzombek je překvapivé a zarážející. Přísloví "starého psa novým kouskům nenaučíš" funguje na tomto místě s dlouholetými příznivci kapely bezvýhradně. A jelikož posluchače s touto problematikou dokonale obeznámili i moji dva předřečníci, velice rád se tomuto tématu vyhnu.

Důležitá je ale především muzika a ta učinila velký krok vpřed. Nebo vzad? Pánové se konečně a drze vrací k tomu co ovládají nejlépe. A tím je tíživou atmosférou naplněný progresivní metal nejvyšší kvality. 52 minut jede kapela na 150%, vše sedne tip-ťop a zvukové zpracování nahrávky patří k vrcholným v oboru. Osm zářezů, mezi kterými je každý králem. Fates Warning ze sebe vyplodili esenci toho nejlepšího, s čím celá ta léta pracují. Bravo.

» ostatní recenze alba Fates Warning - Theories Of Flight
» popis a diskografie skupiny Fates Warning


Camel - Rain Dances
2017-02-15

Camel / Rain Dances

4 stars

Jestliže hledáme v historii souboru Camel některá přehlížená alba, pak Rain Dances je na takovémto seznamu spolu s The Single Factor, nebo Dust and Dreams. A nebudu tvrdit, že se tak stalo neprávem. Funguje totiž jako album přemosťovací.

Léty vtělená chiméra dokáže lehce nabourat představivost o tomto souboru jako o kapele epochy prvních čtyř desek, dodnes braných jako nepřekonané. A v tom si dovolím nesouhlasit. Camel, potažmo Andy Latimer ještě nesčetněkrát dokáží vytvořit velká alba a desky jako Nude, Stationary Traveller a především Harbour of Tears, které řádně rozčeří smrduté vody akademického art rocku jednotlivých dekád. A právě proto, že se R.D. staví, nebo lépe řečeno bylo postaveno do úlohy, která má Camel pomoci přeskočit na jiný a novější hudební model, bývá, jak už to tak chodí, většinou zapuzeno.

Na přídomky modernistické, nezáživné, nebo dokonce nudné jsem ve společnosti s hudbou Camel už několikrát narazil. Nenechte se ale prosím mýlit, to je čistý subjektivismus a z velké procentuální části také lež. Velbloudí hudba je naopak úžasná. Melancholie z ní prýštící má za úkol pohladit po duši a nezanechat sebehlubší šrám. Čistě snová fantazie se v hudebních obrazcích nanáší do divákova nitra velmi vkusně a po částech tak, aby nehrozilo přesycení, ale naopak byl umocněn pocit skromného naplnění. Navíc tu saxofon Mela Collinse řádí s nebývalou intenzitou.

Pokud Camel poprvé, tak určitě ne R.D. Naopak pokud jste se rozhodli rozšířit si vědomosti o kapele a toužíte si z její diskografie odškrtnout další položku s názvem splněno, pak si tuhle desku vybrat rozhodně můžete.

» ostatní recenze alba Camel - Rain Dances
» popis a diskografie skupiny Camel


Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
2017-02-14

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble

4 stars

Debutní nahrávka Very 'eavy...Very 'umble, kterou Uriah Heep vynesli na světlo boží uprostřed roku 1970, nevzbudila v očích kritiků nějaké velké naděje ani přísliby do budoucna. A přiznejme si, že ani velká část fanoušků z ní nebyla jaksepatří odvázaná. Za necelé dva roky je už situace odlišná a tahle určitě zajímavá sbírka zažívá velkou restauraci a nejde zrovna o tu zahradní. Dnes se v její přítomnosti používá fráze klasická deska, která startuje nejimpozantnější etapu dějin souboru.

Není to žádný jednoznačný a stěžejní kousek; je z ní cítit že se kapela postupně sehrává a k úplnému vyprofilování dojde až se Salisbury, přesto je pro rockového fanouška její formát nezaměnitelný a záměrně se jí vyhýbat by bylo trestuhodné. Kapela si v budoucnu bude často půjčovat skladby cizích autorů a začátky takového počínání jsou vystopovatelné právě na debutu. S výběrem skladby Come Away Melinda měli pánové šťastnou ruku a ta je - vedle stálice Gypsy, průzračné Walking in Your Shadow, svěží Real Turned On a ze řetězu odpoutané Wake up - hvězdou tohoto nosiče. Šestileté úspěšné účinkování trojice David Byron, Ken Hensley, Mick Box se započalo právě tady.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Saxon - Metalhead
2017-02-14

Saxon / Metalhead

5 stars

Po dvou letech tu máme nový výtvor z dílny Saxon, kteří albem Dogs of War přesedli z couráku na pěkně svižný rychlík. V době, kdy metalová muzika zažívá svou obrodu a spousta kapel se znovu formuje dohromady, stojí Saxon v čele anglické heavy metalové trojice. Iron Maiden jsou pouze stínem, nebo spíš karikaturou sebe sama, o účinkování Blaze Bayleyho se vedou spory od jeho začátků a společná cesta téhle pětice je u konce. Judas Priest dopadli s Timem Owensem ještě hůř a pro většinu pravověrných fanoušků zůstávají nestravitelní. A tak ti, co byli vždy v závěsu a jako poslední, se s úsilím a pílí vyškrábali nečekaně na hard'n'heavy trůn.

Spojení hard rockové esence s heavy výbušností, navrch přidaná nezakonzervovaná melodika a nápadité, dominantní a někdy pěkně ostré riffy posílají desku Metalhead na nejvyšší pozici nejen z duchaplné navrátivší trilogie, ale dost možná i z kompletní Byfordovské diskografie. Neblahým tvrzení o tom, že Saxon příliš často a okatě vycpávají svoje alba průměrnými skladbami, je dnes učiněna přítrž, nejpozději na tomto místě se skutečně jedná o jejich nejvyrovnanější kolekci. Pojmenovat novinku podle zaručeného hitu a nejsvůdnější skladby v historii Saxon, písně All Guns Blazing(stále nechápu, odkud kapela pochytila takovou dávku energie a impozantních nápadů), nemohli by vystihnout ducha alba lépe. Jedna teze na závěr: takto technicky dokonale Saxon ve své dlouhé historii nikdy nehráli, jsou vlastně vtělenými Dream Theater heavy metalu.

» ostatní recenze alba Saxon - Metalhead
» popis a diskografie skupiny Saxon


Weather Report - Tale Spinnin‘
2017-02-13

Weather Report / Tale Spinnin‘

5 stars

S deskou Tale Spinnin vstupují Weather Report do svého druhého, velice plodného a velmi úspěšného údobí, které představuje širší příklon k jazz rocku a fusion rocku. Nasátí okolních vlivů world music i komerčněji zaměřená alba z první poloviny osmdesátých let představují šťastnou etapu nejuznávanější jazzové, nebo chcete-li jazz rockové kapely minulého století, provázené řadou ocenění a uznáním široké veřejnosti. Avšak slovo komerčnější je ve spojitosti s jazzovou produkcí značně zavádějící pojem, jelikož ta není prvotně určena k podobnému účelu a pokud se nepohybuje na hranici koketující s přeprodukcí kombinovanou s vlezlým popovým marasmem, nemůže být o jejím začlenění k podobné sortě ani řeč, neboť takové téma sklouzává k velmi diskutabilnímu popudu.

Hlavní předák Joe Zawinul je pánem všeho, co disponuje klapkovým soustrojím, a třeba při poslechu takové Freezing Fire by museli i samotnému Keithu Emersonovi, jak se lidově říká, vypadnout oči z důlků. Slyšte jen tu čistou jazzovou krásu tančící ve druhé Lusitanos, neskutečné, tohle je opravdové a neposkvrněné umění. Prostřednictvím Man in the Green Shirt je vtažena tato sestava mezi soukolí vytočené do šíleně excentrických otáček a sóluje a sóluje. Na této nahrávce je saxofon Wayne Shortera povýšen do pozice zcela dominantní a ten je svým uměním schopen několikrát zastínit i ostatní zručné prvoligové nástrojaře. Pokud by měl člověk schopnost a dokázal během těch víc jak čtyřiceti minut rozdělit jednotlivé nástrojové party bez toho, aby se mu slévaly, vznikl by úchvatný zážitek několika vzájemně nesourodých exhibujících nástrojů. Máte-li zájem být seznámeni s vytříbenou jazzovou produkcí, nelze doporučit vhodnější album než jednoznačně Tale Spinnin.

» ostatní recenze alba Weather Report - Tale Spinnin‘
» popis a diskografie skupiny Weather Report


Waters, Roger - Amused To Death
2017-02-12

Waters, Roger / Amused To Death

5 stars

Je předmětné diskutovat nebo se nacházet v opozici vůči sólové tvorbě Rogera Waterse? A stála by vůbec za debatu, kdyby nenatočil tuhle svoji (jedinou) velkou parádu, která mu vynesla další nesmrtelné vavříny?

Desku Amused To Death je potřeba poslouchat často, aby bylo možno nalézt její zakleté kouzlo, jen mírně nahlas, aby k vám dokázala naplno promluvit svou lidskou stránkou, a snažit se ji pečlivě a intenzivně pochopit tak, jak si její autor dozajista přál a v konečném harmonizujícím celku ji i nahrál. Tady jde o prosazení a přenesení myšlenek, o určité poselství skladatele směrem dopředu, směrem k masám. Je to především koncepční zvuková kulisa vytvářející hlubokou brázdu napříč posluchačovým vnímáním masivního celku, který se sice dá rozdrolit na určité přijatelnější krystaly, ale pak hrozí ztráta celistvosti a hlavní myšlenky výpravné Watersovy báje.

První větší půle nahrávky je zvuková bažina a po častém odříkání se s jejím zdoláním ocitnete na perutích bájného Fénixe, který vás bude unášet vysoko nad překrásnou krajinou stvořenou rukou skutečného kouzelníka. Ta výprava za váš čas skutečně stojí. Roger je GÉNIUS!

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Amused To Death
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger


IQ - The Seventh House
2017-02-11

IQ / The Seventh House

5 stars

The Seventh House právem patří do vrcholného období Southamptonských IQ. Tři roky po koncepčním projektu Subterranea, na kterém kapela potí krev, se v uvolněnější atmosféře, s tvrdším zvukem a v dynamičtějších přechodech skvěle stylizuje do nové role, které patří vůdčí tvář britského neoprogu.

V tuto chvíli už nemusí nikomu nic dokazovat, do svého repertoáru zařazuje rytmičtější prvky, širší tónovou škálu, ale častěji kupříkladu i sólově vystupující saxofon. Spektakulární nástroj dostává rozhodující roli a pod jeho vedením se tu zaskví dvě vůbec nejpovedenější skladby z repertoáru kapely. Ti, co desku znají, určitě budou souhlasit, že kompozice Zero Hour a Shooting Angels patří do výkladní skříně progresivní hudby.

A pro ty, kdo se s deskou nebo kapelou zatím jen míjeli - tohle je přesně ten druh ovoce, na který by měl vystřelit jejich imaginární šíp z dob bájného Viléma Tella.

» ostatní recenze alba IQ - The Seventh House
» popis a diskografie skupiny IQ


Uriah Heep - Innocent Victim
2017-02-09

Uriah Heep / Innocent Victim

5 stars

V sedmdsátých letech jedou Uriah Heep na vysoké obrátky a v roce 1977 stihnou vydat dokonce dvě velice kvalitní nahrávky. Můžem se jen hádat která je lepší, v podstatě jsou ale hodně rozdílné. Innocent Victim (s nepříliš vábným obalem hadí hlavy)vidím jako písničkové album s dostatkem pestrých a melodických nápadů, kde každá skladba může porážet hitové příčky. Člověk žasne kolik pěkných melodií dokáže stále agilní Ken Hensley vyplodit a v jak širokém rádiusu se pohybuje. Jestli měli Uriáši ve své kariéře na někoho štěstí, pak to byli rozhodně basáci, Trevol Bolder je další výraznou osobou obluhující čtyři struny a jeho nástroj tu brouká jedna radost. I Lawton byl dobrou a nejlepší volbou po Byronovi, jeho sytý vokál sem perfektně sedne a většině písní dominuje. Deska nevykazuje žádné propady nebo nedej bože prušvihy, následuje jedna pecka za druhou a všechny obsáhnou výrazné a letité poznávací znamení souboru-překrásně sezpívané sborové vokály. Jeden příklad za všechny, taková Free n Easy se může postavit hned vedle podobného nášupu Easy Livin. Tvrdím že takhle vyrovnané album dlouho před ním a hlavně už nikdy po něm uriáši nenatočili. Pět zaslouženě.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Queensrÿche - Empire
2017-02-09

Queensrÿche / Empire

5 stars

Slavný, geniální a hlavně grandiózní projekt Empire od gigantů Queensrÿche patří mezi nejvznešenější hudební poklady historie. Nejkompaktnější album art rocku, album velkých melodií a příběhů, na kterém si Tateova družina zajistila nesmrtelnost. Raketový vzestup který nastal po stejně geniálním Operation: Mindcrime je dotažen nad rámec možností. Jedenáct skladeb, šestice singlů, chrámový zvuk vytesaný slovutným Peterem Collinsem a pětka kreativních hudebníků obdařena polibky několika sudiček stojícími u jejich zrodu. To je holý výčet faktů doprovázející jednu z nejlepších progresivních nahrávek, jaká kdy byla stvořena. Komu chybí mezi deskami s letopočtem 1990 tahle trojitá platina, nemůže tvrdit že má učebnici progresivní hudby kompletně přelouskanou. Ty vůbec nejlepší z nejlepších skladeb jsou:
Best I Can , The Thin Line , Jet City Woman , Della Brown , Another Rainy Night , Empire , Resistance , Silent Lucidity , Hand On Heart , One And Only , Anybody Listening?.

» ostatní recenze alba Queensrÿche - Empire
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche


Uriah Heep - Return To Fantasy
2017-02-08

Uriah Heep / Return To Fantasy

5 stars

Return To Fantasy je dalším výborným produkčním kouskem z Hensleyho výrobny. V době vydání nebyla vnímána tak jako to vidíme dnes my, nejednalo se o žádné comebackové album, nešlo o žádné vzkříšení. Wonderworld možná nesklidila tolik uznání jako předešlé desky, ale i tak si vedla skvěle a nutná byla pouze výměna na postu baskytaristy. R.t.F. objektivně řečeno navázalo na předešlé úspěchy a zaslouženě bodovalo. Pohádková atmosféra z démonů je tu opět přilepená a kapela s ní zachází možná úsporněj, určitě ale pečlivě. O jasném posunu vpřed svědčí trojice po sobě jdoucích "nových" skladeb a to Devil´s Daughter, Beautiful Dream a rock´n´rolovky Prima Donna s živelnými dechy. Mezi nejpovedenější patří zamyšlená kráska Why Did You Go a rtuťovitý závěr A Year Or A Day.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Voivod - The Outer Limits
2017-02-07

Voivod / The Outer Limits

5 stars

S koncem osmdesátých let se Voivod pomalu ale sveřepě odprošťují od tvrdých metalových kořenů a dospívají v melodicky přemýšlivou jednotku, která dokonale ovládá jisté ambice ubytovat svůj meziplanetární karavan v sousedství tak velkých osobností jako jsou Pink Floyd, od kterých si už podruhé propůjčí originál (tentokrát píseň Nile Song) aby ji přetvořili ke svému galaktickému obrazu. Desky Nothingface i Angel Rat pořádně zarockovali starým fans s nervovou soustavou, The Outer Limits je vydobyta esencí všeho předchozího a stvořena jako předobraz dalším generacím s ukázkou toho, jak umělecky, technicky a dospěle smíchat prvotřídní aranžérskou práci v kooperaci s originální hudební myšlenkou. Jedna pecka střídá druhou a vzájemně se překřikují ve své nezaměnitelné podobě, která že to uzme vavříny v tomto klání. Někdo upřednostní křehkost Moonbeam Rider, jiný vláčnou Le Pont Noir, další riffově prvotřídní Time Warp, nebo výpravěčsky časově náročnou věc Jack Luminous.
Tenhle brilantní kousek už Voivod nikdy nepřekonají, za jeho jedinečnost odpovídá i doba vzniku, tenkrát totiž podobné kapely velice rychle dospívaly.

» ostatní recenze alba Voivod - The Outer Limits
» popis a diskografie skupiny Voivod


Pink Floyd - Wish You Were Here
2017-02-04

Pink Floyd / Wish You Were Here

5 stars

O desce která tu čítá na 24 recenzí! těžko napsat cokoli, co nebylo alespoň jednou vyřčeno a k jejímu obsahu se jistě vymezila valná většina korespondentů. Jelikož hudbu vnímám jako čistě subjektivní pojem, který k sobě váže chuť, náladu, emoce, nebo místo a vzpomínku, nebudu tu psát žádné fantasmagorie o tom, že se ROZHODNĚ jedná o nejlepší dílo Pink Floyd. Za a) si to nemyslím a za b) taková věta svádí ke spekulacím. Je to názor jedince v onu chvíli pro něj jediný přijatelný, takže vlastně podsouvá a vnucuje pohled ostatním, tudíž jde o čistou fikci, blamáž které se pisatel dopouští a nejspíš si ji přeje dosáhnout. Wish You Were Here jsem vlastně léta neslyšel a důvod proč o ní píši a proč ji vlastně v tuto chvíli poslouchám vězí někde jinde. Rčení Cherchez la femme neboli za vším hledej ženu, je s recenzí spjato pupeční šňůrou. Byla to má žena která si před pár dny toto album pustila a neprojít okolo... Když jsem se přiblížil do její blízkosti, zrovna se místností vinula překrásná saxofonová melodie na konci úvodní skladby a identifikace nahrávky byla velice rychlá. Na otázku proč posloucháš zrovna Floyd a jejich Wish jsem dostal odpoveď typu- měla jsem na ni chuť, protože ji mám nejraděj a taky prý kvůli milované titulní skladbě. Tím jsem se ale nechtěně dostal opět na začátek, kde se hovoří o desce jako o nejlepší z diskografie britů. Kdybych měl například vybrat nejpřeceňavanější skladbu Pink Floyd, titulovka této nahrávky to jistě vyhraje. Těch 44 nahrávacích minut musí být naplněno nějakou vnitřní magií, která posluchaše po celou dobu hypnotizuje a upíná k sobě, určité části posluchačstva tak vytváří iluzi o její velkoleposti a neporazitelnosti. Nebudu tu o desce pochybovat, nebo ji krájet skalpelem jako pánové Gratias a Wright (aniž bych chtěl snižovat jejich entusiasmus, ta obludná délka jejich románů mě zamezuje najít špetku chuťi je vůbec přečíst), přesto se domnívám že její kompoziční charakter obsahuje zhruba polovinu revolučních manýr, kterými se může pyšnit deska předchozí nebo následující. Mezi nimi je Wish You Were Here pouze nevinná přísedící. Jistěže, pořád jde o muziku dostatečně náladotvornou, úchvatnou a geniální. Hodnocení je samozřejmě nejvyšší, vždyť říkám, vnitřní magie.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Uriah Heep - Salisbury
2017-02-03

Uriah Heep / Salisbury

5 stars

Pokud se najde jedinec prahnoucí po kontaktu s kapelou Uriah Heep, druhá deska Salisbury je tím nejvhodnějším kandidátem na úvodní seznámení. Pánové na ní učinili velký krok směrem vpřed. Slibný debut Very Eavy...Very Umble poukázal na novou akvizici na poli klávesového melodického rocku, ale teprve tato deska mířila do míst kam kapela svými postojí cílila. Ken Hensley si zabral větší prostor a tak tu máme nejucelenější a nejvyrovnanější album v historii kapely. Každá skladba je rafinovaným skvostem. Tvrdý a úderný úvod, melancholická Kenovka s emotivním Byronem, pestrá trojka, jeden z největších hitů v jejím závěsu a samozřejmě titulní orchestrální veledílo.
Na začátku své dráhy měli U.H. pěkně našlápnuto, na rozdíl od svým věčných rivalů Deep Purple, kteří bodovali až svým pátým!! albem, se to Byronovcům podařilo hned napodruhé.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Sweet Freedom
2017-02-01

Uriah Heep / Sweet Freedom

5 stars

Na Sweet Freedom už to začlo kapele mírně skřípat. Vydávat každého půl roku desku je záslužná činnost, ale nevděčná. Muzikanti v té době disponovali přetlakem nápadů a zřejmě je chtěly všechny porozdávat mezi fanoušky. V některých polohách je cítit i pop a na začátku je umístěna velice slabá věc Dreamer. Ale krásný hit Stealin i většina dalších písniček teze o slabším článku fonotéky U.H. rozpouští. To horší má teprve přijít za pár měsíců. Hensley stále přispíval živými nápady a několika skutečně vyjimečnými klávesovými figurami, které korunuje závěrečný monstertrack Pilgrim. Přesto půl hvězdy dám dolů za řekněme vrtkavé nápady které sem úplně nepasují.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Rolling Stones, The - Bridges To Babylon
2017-01-31

Rolling Stones, The / Bridges To Babylon

5 stars

Slavná období kapely konce šedesátých a začátku sedmdesátých let v desetiletí následujícím zapadlo alkoholovo drogovým prachem. Rolling Stones byli v čele těch, kterým se víc jak deset let kompozičně příliš nedařilo. Mohli děkovat bohu že se hudební tok během několika dnů úplně obrátil a garážový zvuk vpadl opět do módy. Kapela nelenila a svezla se s novou volnou. Po četných odvykacích kůrách se se znovunastartováním zkomírající slávy pánové hlásí roku 1994 s výbornou deskou Voodoo Louge a svůj vzestupný status potvrzují o tři roky později famózní jízdou Bridges to Babylon.
Šťavnatou rockovou smršť vytýčí třináctka geniálních a hlavně vyrovnaných skladeb, kde každá druhá aspiruje na hitové pozice. Je to mamutí koncern těch nejlepších stones jaké si umíme představit, stejně mamutí jako byla jejich koncertní vystoupení. Doba Their Satanic a Beggars Banquet je minulostí, v rádiích se teď hraje Flip the Switch a Already Over me. Deska sklidí obrovský úspěch a kapela se opět a po zásluze hřeje na výsluní popularity, tak jako před dvaceti léty.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Bridges To Babylon
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Uriah Heep - The Magicians Birthday
2017-01-30

Uriah Heep / The Magicians Birthday

5 stars

Oř - poprvé.

S deskou The Magicians Birthday se nacházeli Uriah Heep na výsluní popularity. Je součástí jejich nejplodnějšího období, na co sáhli tak se povedlo. Nápady se jim z rukávu hrnuli samovolně a díky nim vytvořili spousty vznešených kreativních děl, kde každé z nich neslo vysokou známku originality. Že byli velkou kapelou té doby potvrdili i na této desce. Žádný výkop šlehou typu Look at Yourself, žádné klenuté vznešenosti The Wizard. Startuje se ztěžka a potemněle skladbou Sunrise. Malá kaňka je snad jen Boxova odrhovačka Spider Woman, ale i ta se dá ustát. Nejlepší písně - počínaje trojkou Blind Eye je to každá následující s vrcholnou sentimentální věcí Rain, nejsmyslnější skladbou U.H.
Prvních šest studiovek uriášu patří mezi vrcholná díla hardrocku té doby, známkování je zcela jednoznačné.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000