Profil uživatele steve


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Haken - Vector
2018-11-01

Haken / Vector

1 stars

Do dnešních dnů odváděli Haken stabilně dobrou práci. Tak se ptám: "Proč i oni?" Proč se musel i jejich stroj takhle zaseknout? Vývoj Britů jsem pár let sledoval s nadšením. Po velice dobré desce Mountain kapela neusnula na vavřínech a vydala ještě lepší Affinity. Bavilo mě sledovat ten sílící proud nápadů a touhu nepřestat myslet kreativně. Jejich řemeslo a malinko jedinečný styl přinášely další zajímavé postupy i touhy napsat zase trochu jiné, ale pořád přijatelně poutavé songy. Tomu je s letošní novinkou konec.

Vector je stěží průměrné album. Pro mě jako posluchače navyklého na určitý progresivní standard dokonce velmi, velmi podprůměrné. Haken se totiž přihodilo to samé, co před několika lety Dream Theater. Obě paralely jsou s odkazem na jejich zarputile metalové představy téměř totožné. Co se týče progrese a pestrosti je to neskutečně bídná deska. Ta bere tolik ohrané ze své minulosti a spokojeně si chrochtá pod nánosem smradlavého marasmu, který utváří lajdácky strnule nabroušené kytary, topící se ve vlastním vzteku a egoistické zpupnosti přiznat si vlastní impotenci.

Aranžérská nemohoucnost a upachtěnost se převtělila do sedmi na nápady tak bídných skladeb, díky nimž si dnes můžou Haken podat ruce s průměrnou začínající kapelou z horní dolní, kterých je na světě miliarda. Hlavně je tam narvaná neúměrně velká porce monotónních riffů a ubíjejících rytmů, až z toho při třetí skladbě rychle dostáváte bolehlava.

Haken ztratili vlastní soudnost, ksicht i renomé. Jedno ze zklamání letošního roku.

» ostatní recenze alba Haken - Vector
» popis a diskografie skupiny Haken


Clarke, Stanley - Stanley Clarke
2018-09-19

Clarke, Stanley / Stanley Clarke

5 stars

Kdo se už alespoň částečně otřel o hudbu kapely Return to Forever a šťoural se v discografiích jednotlivých členů, zákonitě musel narazit na osobu baskytaristy Stanleyho Clarka. Ten má na svém soukromém kontě několik albových záseků a desku z roku 1974 lze označit za jeho nejpovedenější. Směle tak může konkurovat o dost slavnějším nahrávkám pocházejícím z mateřské kapely, aniž by je v nějakém měřítku nadstavovala nebo snad kopírovala.

Parta výtečných muzikantů, které tady nebudu jednotlivě jmenovat, sehrála bravurní představení prvotně určené všem labužníkům z oblasti fusion. Při poslechu desky vám nebude činit žádný problém zaposlouchat se do baskytarového umění hlavního představitele a vychutnat si i ty nejjemnější nuance jeho nástroje. Stanley byl velká třída. Jeden z vyvolených ve svém oboru, osobnost, prvotřídní technik a svérázný umělec. A že chcete malinkatý vzorek na ukázku? Ze všech skladeb, ve kterých hovoří jeho baskytara nadnárodním jazykem, bude píseň Lopsy Lu pro vás tou pravou. To je chuťovčička, co vám otevře nové poslechové dimenze.

Pro všechny milovníky RtF je tahle deska holou povinností. A že ji doma ještě nemáte? Bijte se v prsa a opakujte si, jsem já to ale voleček vdoleček.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley


Whitesnake - Slip Of The Tongue
2018-09-06

Whitesnake / Slip Of The Tongue

4 stars

Steve Vai je klasický kytarový samotář, hrdina, všeuměl a pokrokový člověk, hledající pro svou tvorbu stále nové výrazové prostředky. Jedno ze svých nejlepších alb vydal paradoxně s kapelou a ne jako sólový umělec. A co je ještě paradoxnější - ani se nepodílel na jeho přípravě. Narychlo nastoupil za nemocného Adriana Vandenberga a na desce Slip of the Tongue předvedl dechberoucí výkon.

Jeho kytaová hra je po popové 1987 tím pravým, co povzneslo bílého hada k dalším hard-rockovým metám. Mohutné eposy Wings of the Storm a Judgment Day střídají hitové Fool For Your Loving a Now You're Gone. Vydařený je začátek s titulkou a Cheap an' Nasty, výborná balada The Deeper the Love a závěr Sailing Ships. Nebýt průměrných Kittens Got Claws a hlavně Slow Poke Music dal bych snad i pětku. Coverdale zpívá úžasně, zvuk je mnohem dráždivější než před dvěma léty a obal působí fatálním dojmem. Já říkám parádní práce.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slip Of The Tongue
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy
2018-08-19

Return To Forever / Hymn Of The Seventh Galaxy

5 stars

Jestli někdo automaticky předpokládá, že až s Alem Di Meolou získávají Return to Forever na jazz-rockových kolbištích status neporazitelnosti, hluboce se mýlí. Jistě, Al je velkým fenoménem a ve škatulce fusion poskakuje jako rarach okolo roztopeného kotle, ale už jeho předchozí zástupce obsluhující šestistruní Bill Connors po sobě zanechává nesmazatelný dojem.

Nahrávka Hymn of the Seventh Galaxy je dokonalá každým coulem. V čem se malinko liší od svých nástupců, je její neutuchající živelnost. Očividná instrumentální sehranost, široká barevná škála Coreových rejstříků, nádherně pulzující kreativní basa Stanleyho Clarka a ohnivé, hračičkově dovádivé bicí Lennyho Whitea po většinu své poutě albem jedou na vysoké obrátky. V malebnějších místech dokonale vyniknou hráčské finesy a pestrost představených témat. V ostřejších zákrutách se monopost značky RtF prohání jako plnokrevný hřebec, neznajíc konkurence. Některé lokace (Captain Señor Mouse, Game Maker) jsou tempově strhující a tónově dokonalé.

Takové fusion je skutečně radost poslouchat, proto jej nelze než doporučit.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy
» popis a diskografie skupiny Return To Forever


Mystery - One Among The Living
2018-08-06

Mystery / One Among The Living

5 stars

Občas si na Progboardu projíždím recenze od jeho uživatelů. Pan Alienshore jich tady během svého působení zanechal neskutečné množství, navíc snad ze všech oblastí, které se s rockovou muzikou dají stmelit. Tak jsem vypátral i tento skvost, kterému dal (pro mě nepochopitelně) jeho majitel pouhé čtyři hvězdy. Druhá recenze od horyny už střílí do plných a já byl natěšený jako malý kluk, o čem tihle Mystery vlastně jsou.

Těžko hledám slova pro takhle vzácně křehkou muziku. Připadám si jako Alenka za zrcadlem, co se prochází okolo staveb postavených z papírových karet, které se můžou každou chvíli zbortit. Je zarážející, že se i v dnešní době dá hrát takovýmto způsobem. Nenásilným, noblesním a trochu krotkým, který pomalu graduje ke svému intenzivnímu finále. Vrcholem je šestidílná svita Through Different Eyes. A nechtějte po mně, abych určil, která její část je nejlepší. Neskutečné palety zvuků a aranžérské výměšky, se kterými hráči v jejím průběhu pracují, snad musí pocházet z jiné galaxie. Takto niterný přednes že vznikl tady, na naší zbídačené zelené planetě?

Mystery jsou vzácným úkazem toho, jak může láska k hudbě a inteligentní způsob vyjadřování vzájemně kooperovat, aniž by jedna složka potlačovala tu druhou.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery


Pain of Salvation - Remedy Lane
2018-07-31

Pain of Salvation / Remedy Lane

5 stars

V období alba Remedy Lane jsem si kapely Pain of Slavation nesmírně vážil. V těch letech to byla jedna z předních extraligových progresivně metalových záležitostí. Udržet se na špičce se jim dařilo nějakých deset let. Postupně ale jejich kouzlo vyprchávalo, až se se rozdrobilo na popel. Dnes je mnozí fans pohřbili zaživa.

Poslední deska je strašlivá a egoistické chování jejich leadera odpudivé a směšné. K zbožňování, nebo řekněme uctívání velkých hudebních ikon musí mít člověk důvody. Nestačí jen hudební talent a intelekt, ale je zapotřebí i zdravá racionalita a zdrženlivé chování. Naštěstí před patnácti lety tomu bylo opačně. Daniel Gildenlöw byl za progresivního věrozvěsta a současník dalšího génia, Stevea Wilsona. Dnes stojí obě tyto osobnosti na různých pólech své povahové osy. Wilson zůstal stejně geniálním hudebníkem a plachým introvertem, Daniel zpychnul a hudebně už nemá co nabídnout. Říká se tomu syndrom vyhoření. Jen on sám si ho nehodlá připustit, což je pochopitelné a pro část okolí také frustrující.

Deska Remedy Lane hledí do tváře umělecké svobody a novokoncepční tvořivosti. Pak už nebylo kam jít a následovaly více nebo méně povedené okliky. Remedy je ale dokonalá a dodnes ukazuje ostatním, podobně zaměřeným kapelám cestu. I dnes může sloužit jako učebnice progresivní dokonalosti.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Remedy Lane
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation


Van Der Graaf Generator - Still Life
2018-07-26

Van Der Graaf Generator / Still Life

5 stars

Mám rád začátek Pilgrims, decentní a melancholický. Hammill to nikam netlačí, spíš nás nechává samovolně se posunovat ke svému světu fantazie a dekadence. Po nějaké chvíli začne skladba těžknout a moc přebírá expresivita. Vzduch je zahuštěnější, ale v jeden moment skrze temno znovu problesknou sluneční paprsky. Střídání nálad je Hammillovou doménou. Still Life začíná romanticky a uvolněně, krásně se to poslouchá. Jenže Jacksonův saxofonový model spolu s tvrdým Bantonovým hammondem přemosťují skladbu do úplně jiné dimenze. Je to trochu schizofrenní, hlavně když Peter deklamuje svým drsným stylem.

Skladbu La Rossa rozdmýchávají pohupující se nástrojové proměny saxofonu a bujaré rytmiky. Složitější aranžmá a změny rytmů dovedou člověku pěkně zamotat hlavu, až se začne ve skladbě ztrácet. Je to klasická záležitost "generátorů" - dravá, pulzující, instrumentálně a poslechově náročná, nezapomíná na atmosféru a probouzí dostatek prostoru pro vlastní fantazii. Prostě skvělá. My Room (Waiting for Wonderland) je z úplně jiného světa. Tady jde především o náladu, kterou vytváří Peterův hlas, Davidova saxofonová melodie, ležérní Bantonův klavír, bublající basa a jazzově rozverné bicí. Childlike Faith in Childhood's End je pak magicky fatalizující operou definující celou tvorbu VDGG.

Stil Life je nejsilnějším reprezentatem druhého období "generátorů". To se vyznačuje skromnějším přístupem a odměřenější kompoziční škálou. Atmosféričnost zůstává stejná, bohatá a komplexní. Album obsahuje desítky překrásných detailů, do kterých je potřeba se postupně vpravit.

Deska desek!

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Dire Straits - Dire Straits
2018-07-17

Dire Straits / Dire Straits

5 stars

Jedno z nejlepších alb (ne-li to úplně nej), které DS nahráli. Krásná hudba, náladotvorná, plná nádherných melodií, při kterých běhá mráz po zádech. Knopflerova kytara zpívá a její pozici dokresluje Markův hlas. Pokud si chcete toto CD opravdu vychutnat, zavřete oči a nechte se unášet tou melodickou krásou. Opravdu to stojí za to, vřele doporučuji. Typicky obrazotvorně laděné skladby jsou na albu rozmístěny vyváženě a systematicky. Jde o poctivé muzikantské řemeslo, které se rodí jen jednou za určitou dobu. Plný počet.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits


Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
2018-05-17

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts

4 stars

Jak mě volný čas dovolí a mám-li chuť, zabrousím do stylů, kterým nepřiřazuju nějak závratnou důležitost, ale občas si v nich s chutí zalovím. Už se několikrát stalo, že jsem tam našel pořádně velkou rybu, se kterou jsem na udici nepočítal. Nedávno jsem zjistil, že i v neoprogovém směru se dají vykutat zajímavé poklady, které nemusí být za každou cenu odkojeny třeba Marillion nebo Genesis. Tihle Silhouette jsou jedni z těch, kterým se podařilo alespoň částečně navrtat horninu zevnitř jádra.


Silhouette pro mě představují čerstvou jednotku na bitevním poli. Jejich přístup nabádá k pozornosti a jadrná inspirace čerpající z klasické hudby, je nepřeslechnutelná. Klasická forma, tvar a melodika odtud pochází. Nejde jenom o to, pohrát si a naaranžovat určité nástroje tak, aby se z rockového krunýře dokázali vymanit. Utváření celkové melodie uvnitř skladby, jako i výsledného dojmu, je koncipován tak filigránsky, aby si tohoto (ne)úmyslného pojetí všimnul posluchač až s odstupem několika týdnů. Chytré.
The World Is Flat And Other Alternative Facts mě baví, jestli to tak zůstane i za měsíc, bude vyhráno.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Jethro Tull - Rock Island
2018-04-15

Jethro Tull / Rock Island

5 stars

Rock Island je označením terminus technicus nejlepší ROCKOVÉ album Jethro Tull a zároveň je nejenergičtějším produktem kapely v průběhu osmdesátých let.

Mainstreamová záležitost Under Wraps byl totální přešlap vedle, o tom žádná. Bohužel se Ian Anderson z pozice bloumajícího šaška potápějící svou sedřenou kocábku do komerčního bláta dostatečně a rychle nepoučil a za další tři roky přišel znovu s podobnou nahrávky Crest of A Knave. V té znovu a opakovaně, nanovo použil odporné zvuky automatického bubeníka. Jethro Tull se podobná produkce absolutně vymyká. Nejde jen o to, že pohřbila folkový duch kapely, ale pohltila naprosto všechno, čím bývali JT jedineční. Charisma souboru se rychle vytratilo a zůstala bezobsažná slupka. Odpad, co se snaží tvářit slušně, jen aby neurazil svou dobu. S odstupem času a možností porovnávat je skladatelská bezradnost a vzájemná vyčerpanost u těchto nahrávek varovná.

Naštěstí s o dva roky mladší Rock Island se začíná couvat nazpátek. Anderson si zřejmě lecos uvědomil - poznáte to třeba z pohledu jeho flétny, které je vyhrazen nezvyklý manévrovací prostor. Příčňovka hraje prim a plní velice důležitou funkci. Můžeme ji slyšet všude a takřka neustále. Dost často sóluje, drží rytmus, vede hlavní linku, někdy si zlehka broukne, z toho zhurta zasoptí, naléhavě zapláče, nebo jen bloudí po okolí a spokojeně vypiskuje. Nejpodstatnější změna přišla se zvukem. Plným, rtuťovitým, rockově napruženým, dravým, k nahrávce s podobnou zvířecí zarputilostí až animálně se hodícím. Vlastní skladby jsou precizně vyleštěné, voní folkovou tradicí a není problém vypozorovat vlastní autorství.

Přestože se nejedná o desku patřící k hlavnímu proudu (68-78), jde o náramnou pochoutku a sladkou odměnu pro všechny skalní fandy Jethro Tull.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Wilson, Steven - To The Bone
2018-04-15

Wilson, Steven / To The Bone

4 stars

Během posledních týdnů jsem znovu upřel svůj pohled na tvorbu Porcupine Tree. Dnes jsem chtěl trochu porovnávat a tudíž si pustil jednu ze Stevenových nahrávek, které vydal sám za sebe. Vybral jsem si tu poslední, o které si myslím, že se zpěvákovi povedla.

Diametrální odlišnost od tolikrát propíraného alba The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) je do uší bijící. Tato nahrávka je však daleko rafinovanější, než jak navenek působí, a nemá v prvním plánu jasně nalinkovanou exkurzi do retro stylu. Wilsonův postupně se obměňující virtuální svět v sobě dnes často zrcadlí popovou břitkost s nepřeslechnutelným groteskním faktorem. Pokud nejste škarohlíd a dokážete přistoupit na řekněme novou skladatelskou formulku mr. Wilsona, budete přinejmenším překvapení, kam až se dá s moderní muzikou dopracovat.

Jediné, co mě dnes na S. W. mrzí, je pochybení v práci s atmosférou. Při srovnávání s Porcupine Tree jde o sestup o několik tříd níže.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
2018-04-13

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other

5 stars

Se svým druhým albem prodělali VDGG obrovský posun v hudební i textové oblasti. Kapela během jediného roku vyrostla a dospěla takřka k nepoznání. Najednou působí jako dokonale rozehřátá mašina s jasnou vizí.

The Least We Can Do Is Wave To Each Other můžeme považovat za klasické album Generátorů a také za jedno z jejich nejlepších. Na mě dýchá velmi podmanivým dojmem a chladnou, sugestivní atmosférou. Už ten hrůzostrašný úvod Darkness (11/11) nemůže působit na labilní jedince vůbec příjemně. Částečné projasnění oblohy poznáme při skladbě Refugees, které si dovolím udělit statut příjemné, dokonce laskavé písničky - na poměry Graafů rozhodně. Vzápětí přijde dusno a zvuky jako ze studeného protiválečného krytu, kde vám nad hlavou sviští tříštivé varhanní granáty. To je bílé kladivo. Sólo na trubku je pro dokreslení scénické atmosféry úplná lahoda. I následující Whatever would Robert have said? začíná odosobněně a extatické výjezdy saxofonu přibližují její náladu k Pawn Hearts. Out of my Book je vsazena přesně tam, kam bylo potřeba - jde o krásnou skladbu, kterou bych si dovedl představit na první Hammillově sólovce. Možná z ní měla být skvělá pozitivní tečka, nebýt...

... ale i přes všechnu tu chmuru je to pěkná deska, souhlasíte se mnou?

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Porcupine Tree - Deadwing
2018-04-12

Porcupine Tree / Deadwing

5 stars

Po dobu účinkovaní kapely Porcupine Tree, byla veškerá pozornost upřena na hlavního leadera a téměř výhradního skladatele Stevena Wilsona. Jeho většinový podíl na výsledném schematu, tvorbě, psaní písní a v neposlední řadě také úspěchu, který jeho kapela dosáhla, není potřeba zpochybňovat. Dost často se však zapomíná na celkový obraz hudby tohoto britského tělesa. Za konečný sound, takový, který skrze elektronické medium dostává posluchač, je kromě Wilsona odpovědný ještě jeden důležitý člověk. Tou osobou je klávesista Richard Barbieri, tvůrce většiny geniálních myšlenek, které tvoří to nejpodstatnější - finální melancholickou složku. Bez něj by v určitých úsecích jednotlivých skladeb, a že jich není málo, nebylo co poslouchat.

Ať je to minimalistická zvuková koláž v úvodu titulní Deadwing, niterně vypreparované kouzlo atmosféry písně Lazarus, galaktické zvuky během Arriving Somewhere But Not Here nebo vydolovaný pocit osamělosti v průběhu skladeb The Start Of Something Beautiful a Glass Arm Shattering.

Ano, souhlasím, S. Wilson je génius. R. Barbieri je však ten, kdo míchá s našimi emocemi.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Porcupine Tree - In Absentia
2018-04-09

Porcupine Tree / In Absentia

5 stars

Ať jsou Wilsonovy sólové desky třeba skvělé a pro někoho geniální, nikdy se jim nepodaří dosáhnout kultovního stavu, jakým proslula jeho první kapela Porcupine Tree. Samostatnému Wilsonovi zkrátka chybí atmosféra, kterou měla každá produkce PT absolutně dotaženou. Můžeme tomu říkat jak chceme, třeba nadstavba. Ale je to tam a je to zatraceně slyšet. Porcupine Tree byla jedinečná formace a každé jejich SPOLEČNÉ album nadstandardní událostí.

In Absentia patři vedle několika dalších desek kapely na úplný TOP. Její vnitřní pohyb je jasně zachytitelný. Chvílemi radostný, chvílemi sklíčující, pesimistický, absurdní, decentně teatrální, všeobjímající, milostný a především vizionářský. Opojná nálada, která se do vás promítá postupně a skladbu za skladbou, dospěje až ke svému vrcholu v poslední skladbě Collapse the Light Into Earth, což je maximální emoční strop, kterého je kapela takových kvalit schopna dosáhnout.

The best of prog-rock.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - In Absentia
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
2018-04-05

Van Der Graaf Generator / Do Not Disturb

4 stars

Svoje pocity z posledních VDGG nedokážu dodnes přesně popsat. Za poslední rok jsem ho slyšel určitě tak desetkrát. To není zrovna málo, jenže jak určit u tak složité muziky, jakou graafové hrají, ten správný počet opakovaných zastávek, aby se dal jeho obsah alespoň částečně pochopit. Pak je docela těžké objektivně popsat hudbu, kterou se pokoušíte marně vstřebávat takový čas.

Každá deska Petra Hammila potřebuje určitý prostor na to, aby se dokázala důkladně vybarvit. U starších alb nemám problém s vyplavováním silných momentů na povrch, u těch novějších jsou podobná očekávání o dost chudší. Vina se dá svést na břitkou sugestivnost, plochou nápaditost, nedůslednou aranžérskou práci, tématickou okleštěnost, nebo taky na celkovou nemohoucnost vytvořit svérázně silné dílo.

Osobně se však nedomnívám, že by zakopaný pes posledního alba VDGG ležel v nějaké z nastíněných oblastí. Tisíc názorů, tisíc chutí, což si můžeme názorně demonstrovat na zdejší recenzentské tabuli. Tudíž budu první kdo nebude mluvit jenom v superlativech, ale když to tam neslyším, nebudu si vymýšlet.

Náplň alba bych rozdělil na dvě poloviny. Ta první je optimističtější. Překrásné písně Aloft, Alfa Berlina a Room 1210 poslouchám s chutí. Rockový odzemek Forever Falling se povedl a upomíná na desku Trisector, kde se nachází podobná píseň. Po bizarním čísle Shikata Ga Nai přijdou první chmury, které se táhnou celou druhou stranou a kde nastává souboj čerta s ďáblem. Jde o těžké, pesimisticky odevzdané songy, vyrvané ze spárů zubaté čarodějnice, pro které nenacházím blahodárný příměr.

Bodově dám čtyřku. Za snahu a za vytrvalost. A za Van Der Graaf Generator.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
2018-04-01

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast

5 stars

Takřka vzápětí po Stormwatch jsem si pustil tuhle desku. Fakticky mezi nimi leží ještě nahrávka A, ta mi ale z příběhu o Jethro Tull často vypadne, takže na ni přijde řada někdy příště. O Broadsword bych napsal něco podobného jako o bouřkové hlídce. Už to nejsou ti staří JT, které jsme tolik obdivovali na Aqualungu. Jednotlivé skladby ovládají orchestrální aranžmá postavená před hutný rockový základ, většina z nich nemá problém oslovit, je to však pracnější. Kláves markantně přibylo, ale vzdušná místa snad krom Seal Driver hledám marně.

Přitom začátek alba je nadmíru povedený. U skladby bestie mám pocit, jako bych stál před popravčím špalkem a tou sklánějící se bestií nad mým tělem byl kat s červenou kápí přes hlavu. Magický moment se přemostí ještě na začátek písně Clap, jinak pěkné věci ve středním tempu, s výbornými melodiemi na flétnu i Barreho kytaru. Ještě Fallen On Hard Times dopadne přívětivě a rezonuje starší tvorbou. Flying Colours je chudokrevná popová avantgarda, o takové nemá cenu absolutně psát. Výpravná bajka Slow Marching Band a temný příběh Broadsword patří k tomu lepšímu na desce. Pussy Willow čerpá znovu energii z původního ostrovního naturelu. Konec dobrý, všechno dobré, Seal Driver a Cheerio bych zařadil do čelních pozic.

Tak se koukám, že mě tenhle rozbor dneska pobavil. Vlastně to není tak špatná deska, ba právě naopak. Atmosféru středověké Anglie dokáže zprostředkovat intenzivněj, než leckterá nafoukaně se tvářící slátanina. Svým konečným hodnocením teď hnu žlučí početnému zástupu jethrofilů, ale proč občas nevyčnívat z řady?

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Stormwatch
2018-03-31

Jethro Tull / Stormwatch

4 stars

Skladbou Orion si u mě Jethro Tull postavili svůj další pomník. Její harmonické proměny jsou sladce vláčné, omamné a velice, velice působivé. Dobová kritika desku setřela za její syntetický náklon nasměrovaný mimo klasické mantinely kapely. Dnes je pochopitelné, že Anderson nechtěl hrát jenom folk a vydávat desky podle šablony písní z lesa.

Ať si pustím North Sea Oil a Home, ať poslouchám lidovku Warm Sporran, Flying Dutchman, nebo závěrečnou Elegy, pokaždé jsem bez výhrad nadšený. Anderson v některých momentech zpívá strašně vroucně. Album Stormwatch přineslo trošku jiný pohled a jinou atmosféru. Pro mě symbolizuje obohacení diskografie Jethro Tull a pouštím si ho tehdy, když chci slyšet prvotřídní art rock. A že to nejsou ti praví JT? V tomto případě na to nežehrám. Jo a folk je to pořád!

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Bad Company - Run With The Pack
2018-03-28

Bad Company / Run With The Pack

4 stars

S ročním odstupem vydávají Bad Company v roce 1976 své třetí album. To se umísťuje na čtvrtém místě britské hitparády a za oceánem zaostává pouze o jednu pozici. Tyhle údaje jsem uvedl schválně, protože tato nahrávka bývá často přehlížena. Některým lidem se zdá, že za výbornou dvojicí Bad Company a Straight Shooter zaostává. Je to částečně pravda, ale pořád jde o dobrou věc, kterou mám rád. Sice neobsahuje žádný velký hit, možná krom coververze amerického bluesového šlágru Young Blood, ale to tolik neva.

Jak už bývá u Bad Company zvykem, pomalé skladby se pravidelně střídají s vypalovačkami. Titulní flák má dobře posazenou srozumitelnou hlavní linku s decentním orchestrálním odleskem. Dále bych vybral něžnou dvojici Simple Man a Silver, Blue & Gold s vytříbeným smyslem pro melodiku. A něco podobného se odehrává v dalších, emotivně založených skladbách Do Right by Your Woman a Fade Away, do kterých dali kluci pořádný kusanec sentimentu. V případě Run u mě jasně převažuje jemnější nota, některé rychlejší skladby zní trochu jako odrhovačky a proto dávám 3,5.

Run With the Pack vytvořila původní, skladatelský silná čtyřka Rodgers, Ralphs, Kirke, Burrell, což by samo o sobě mělo být předpokladem pro kvalitně odvedenou muzikantskou práci.

» ostatní recenze alba Bad Company - Run With The Pack
» popis a diskografie skupiny Bad Company


Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
2018-03-27

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine

2 stars

Původně jsem první VDGG poslouchat vůbec nechtěl. Jenže v tomto týdnu mě jejich muzika zase chytla a dnes jsem si vytáhnul i tento neslavný debut. Názory na něj jsou hodně rozporuplné, já jej beru jako nesmělý pokus který příliš nevyšel. Jde o takové hrubé náčrty, ty se naplno rozpracují až v následující silné etapě, která začíná druhou deskou. Nahrávce nemůžu upřít autenticitu ani atmosféru, ta však na mě působí dráždivě skličujícím dojmem. A není mě vůbec příjemná. Samozřejmě se dá oponovat, že taková idea je kapele blízká i v blízké budoucnosti. Pravda, ale pověstná aranžerská erudice provázející VDGG je tady hodně chuďounká.
Nepodstatný doplněk sbírky.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
2018-03-26

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

5 stars

Jako mladík jsem nedokázal tvorbu této kapely vůbec akceptovat. O nějakém docenění bych tudíž ani nemluvil. Připadal jsem si, jako bych poslouchal pazvukovou koláž právě propuštěných chovanců pychiatrické léčebny. Když jsem se před lety potkal s jedním starým přítelem, zeptal se mě, jakou hudbu kterou nezná bych mu doporučil. Navrhnul jsem čerstvě objevené VDGG. Hnedka zpozorněl a prý už o nich slyšel z vícero zdrojů a chtěl, abych mu popsal o co jde. Těžko jsem vysvětloval co vlastně Hammillova družina hraje. Je to jazz? Je to ještě rock? Je to Psychedelie? Asi je, asi je to všechno dohromady.

Deska H to He, Who Am the Only One patří k těm stravitelnějším, proto je často označovaná za prubířský kámen jejich tvorby. Pokud se chystáte proniknout do blízkosti VDGG, přidávám další doporučení začít „háčkem“.

Tahle deska obsahuje některá poprvé, přítomná v repertoáru VDGG. Kapela servíruje svou nejlepší baladu (i když podobné písně nikdy záměrně nepsala) House with no Door.
Najdeme tady nejpodmanivější mellotronovou skladbu jakou si můžeme představit, The Emperor in his War-Room. Dramaticky vypiplaná a ponurá věc, s výtečnými instrumentálními pasážemi.
A Pioneers over C. patří zase k nejzáhadnějším a taky nejjazzovějším představením téhle party. Banton v ní hraje výborné bassové linky a Jackson řádí na saxík. Působivé harmonické proměny předkládají velký cit v kompoziční práci, se smyslem pro nepředvídatelné instrumentální finesy.
Málem bych zapomněl na skladbu Killer, která působila vedle tehdejší učebnicové produkce Moody Blues, Yes a vlastně i Pink Floyd neuchopitelně zlověstnou silou.

V hudbě Van Der Graaf Generator nehledejme žádný hudebně estetický ideál. Většina jejich opusů byla ve své době revoluční a špatně pochopena, nebo nepochopena vůbec. Dnes je tahle kapela přijímána daleko vstřícněji. A to si myslím zaslouží.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Godbluff
2018-03-21

Van Der Graaf Generator / Godbluff

4 stars

Pokud je na výběr a pokud mám skutečně náladu poslouchat náročnou muziku, chci aby měla alespoň částečnou hlavu a patu. O nějaké prvoplánovité libivosti, nebo lehce pochopitelné melodičnosti si můžu u Van Der Graaf Generator nechat leda zdát. V dnešní době ultrabrutálních smeček a pomalovaných šašků hrajících divadélko na své obecenstvo jak ukrutně jsou zlí, může působit Hammillova muzika jako přeceděný čajík. Jenže právě ta šílená zloba je v děsuplné atmosféře tohoto alba tak trefně ukrytá, že dnešní teenager ji dokáže dost těžko odhalit. Pokud dotyčný interpret nevystupuje jako černokněžník, neháže okolo sebe kříži, nemaluje na zdi okultní symboly a nelije na sebe kalichy krve, nedokáže šokovat. To si dnešní mládež myslí a je to samozřejmě blbost! Zrak přenáší do mozku to co dnešní svět vidět potřebuje a v muzice to je podobné.
Hammill dokázal šokovat už před čtyřiceti lety a žádné levné propriety k tomu nepotřeboval. Byl to génius. Myšlenky které nosil v hlavě uměl přesně tlumočit svým tehdy pozorným posluchačům.
Texty a muzika je tím prvotním.
Žádný skandály, šminky, hadry, plátna a monstrózní hororová jeviště.
Mě stačí devět minut Scorched Earth a mám v kaťatech.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Beck, Jeff - Truth
2018-03-16

Beck, Jeff / Truth

4 stars

Blues poslouchám jenom okrajově. Můj šálek kávy to rozhodně není a desky s podobnou tématikou si pouštím sporadicky. Beckovu prvotinu jsem si pořídil za slušnou cenu na doporučení a už je to hodně hodně dlouho. Ale že bych si k ní vypěstoval nějaký vztah to se říct nedá. Včera jsem ji vylovil po hodně dlouhé době a docela mě překvapilo, jak kvalitní deska to skutečně je.

Blues-rock co má šťávu a taky koule. Ten rock jako styl je úderný, občas pěkně těžký a taky dospělácky drsňácký. Blues je základ, který nefňuká a nepláče. Motorovka Stewart mě nemusí být sympatický vizuálně a tím popíkem který téměř celou kariéru vyrábí, ale tady je úžasnej. Zkrátka sem pasuje.

Jasně, jsou tady výrazný kusy jako Let Me Love You, tradicionál Greensleeves nebo parádní nášup Rock My Plimsoul. Když k tomu připočítáme dobrý začátek Shapes of Things, čarokrásnou Morning Dew, vcelku inovativní You Shook Me, utahaný Ol' Man River a Blues Deluxe a hlavně instrumentální klenot Pageova kalibru Beck's Bolero, posloucháme nadstandardně dobrou desku. A to se bavíme o debutu, sice v té době už vyhraného Becka, který je v porovnání s prvními LZ(často lidi tyhle dvě desky spojujou)o něco vyzrálejší a vyhraněnější.

Zkrátka souboj 1LZ x 1JB = vyhrává Jeff. Mám uši, né.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Truth
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Plant, Robert - Fate of Nations
2018-02-08

Plant, Robert / Fate of Nations

5 stars

Pokud se budeme bavit na téma Robert Plant řeknu vám, že ve mě jeho poslední díla nějakou závratnou odezvu nenacházejí. Ale pořád je to kvalitnější, než s čím přicházel po rozpadu Led Zeppelin. V osmdesátých letech byly jeho hudební příspěvky tristní, ovšem s nástupem tvrdého rocku opětovně na scénu tento vyjimečný zpěvák pořádně pookřál a hned zkraje devadesátých let vydal svou nejlepší nahrávku.

Tato působivá kolekce nepřipouští žádná ale. Obsahuje dostatek nosných myšlenek a způsob jakým dává Robert svůj temperament na odiv je úctyhodný. Nadpoloviční většina skladeb je velmi dobrá a jeho zpěv se oproti angažmá u Zeppelin plasticky vytvaroval a je ještě expresivnější.
Fate of Nation už zůstane jeho nejvyspělejší sólovou deskou.
A skladby typu Calling to You, Come into My Life, I Believe, 29 Palms, Memory Song (Hello Hello), If I Were a Carpenter, nebo Promised Land těmi vůbec nejlepšími.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Fate of Nations
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Threshold - Legends Of The Shires
2018-01-31

Threshold / Legends Of The Shires

1 stars

Ubohost a úpadek. To jsou vlastnosti provázející poslední album anglánů Threshold. A to říkám zcela otevřeně já, dlouholetý fanoušek kapely. Tohle je prostě bída a nuda roztažena ještě navíc na dvě alba. Nečekal jsem zázrak, ale ani tak velký průser. Už For the Journey není bůh ví co, ale má rozhodně lepší zvuk, bahatší struktury, nepostrádá nápaditost a hlavně Damian je daleko lepší zpěvák než Glynn. Ten i kdyby se přethnul z ušmouraných a donekonečna se opakujících tuctových hoblovaček a nemastných melodií zázrak nevykřeše. Všechno je příliš předvídatelné a nebýt nějakých těch Westovin na klávesy, nedalo by se album ani doposlouchat. Leckde jsem na desku četl úplné chvalitebné ódy. Asi to psali samí metaloví námořníci, kteří v životě neslyšeli nic o stokrát zajímavějším progrocku.

Já si Threshold škrtám jako jednu z dalších formací se kterou už nemá cenu do budoucna počítat.

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold


Beardfish - The Void
2018-01-26

Beardfish / The Void

2 stars

Jenom krátce. Domnívám se, že tahle deska je soldní průser. Vůbec nechápu koho tím chtěla kapela oslovit. Najednou začala hrát jako běžné severské spolky z elitářských metalových kruhů. Tento překvapivě obrácený směr zastřešený zárukou určitého progresu nedokázal původní fans jednoznačně uspokojit. Horyna to ve své recenzi zhrnul za mě, přidám pouze fakt, že při filtraci takových písniček člověka nezabolí, že se kapela postupně rozpadla. Pro mě je bodování někde mezi 2-3 hvězdami. Poslední deska se naštěstí zase povedla a nakonec zůstává důstojnou tečkou za koncem této kapely.

» ostatní recenze alba Beardfish - The Void
» popis a diskografie skupiny Beardfish


Kansas - Leftoverture
2017-12-18

Kansas / Leftoverture

5 stars

Proč musí velká a zavedená kapela, která je na scéně víc jak čtvr století donekonečna omílat tu stejnou nahrávku. Jde o americké Kansas, kteří svůj hudební pomník Leftoverture neopomenou připomenout pomalu každoročně, stůj co stůj. Když koncertují většina skladeb se hraje z Leftoverture, když koncertují jindy, přehrají Leftoverture rovnou celé. Když vydávají živák, musí k němu nalepit kompletí Leftoverture(co chlapci, co to mělo letos být), když se mluví, mluví se jenom o Leftoverture. Pomalu to vypadá, na kapelu jednoho alba, jako by Kansas nikdy nic jiného nenatočili. Copak všichni z paměti vymazali Poin of Know Return, totálně jižanský debut Kansas, nebo skvosty Song for Amerika a Masque, když se už máme za každou cenu udržet v sedmé dekádě? Hold pětinásobnou platinu semlela řeč dolarů a mamon má taky svou cenu.

Ovšem všechno má také druhou stranu mince. Když toto arcidílo právě poslouchám, uvědomuju si obrovskou sílu a gejzír geniálních nápadů, které mě jeho prostřednictvím dokonale stimulují. Ono jde opravdu o skvělé album, jistě jejich nejvyzrálejší, ale ta převaha není prvotní. Jednotlivé skladby jmenovat nebudu, protože bych je musel vypsat všechny a to se mi přiznám se nechce. Kdybych psal svoji recenzi na papír, nejspíš by ho zmáčel pár třpytivých slz, které se mi vylupují při andělsky neposkvrněném dětském sboru v půli Cheyenne Anthem. To je skutečný zlatý hřeb alba.

A tak na mi na závěr dovolte použít provařenou parafrázi KANSAS=LEFTOVERTURE a LEFTOVERTURE=KANSAS. To hlavně díky němu zná tuhle kapelu celý svět.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas


Camel - Moonmadness
2017-12-10

Camel / Moonmadness

5 stars

Jestli si to ještě dobře pamatuju, byli Moonmadness jedni z prvních Camel které jsem si pořídil. Docela dlouho pak trvalo, než jsem jejich hudbu dokázal akceptovat. Původně jsem totiž čekal, že bude deska klasicky zpívaná, něco na způsob Yes. Dlouhatánské a táhlé plochy pomalu se posunující jako karavana na poušti mě přišli zdlouhavé a nudné. Až časem jsem si uvědomil že právě v tom je krása hudby Camel a charakteristika jejich prvního období .

Cela deska vyluzuje zvláštní chladivý dojem, který navíc často podtrhne Latimerova tesknivá flétna. Její party dokáží diváka povznést i obloudit. Hned z kraje alba v Song within a Song jsou takové momenty k dispozici. Kapele jde o náladu, o momentální rozpoložení, které dokáže dokonale ovládat. Ještě subtilněji se o to snaží ve čtvrté Spirit of the Water, to už je Camelovský parnas. Mistrně sejmuta basa Douga Fergusona, ale také rozdělení vokálních linek mezi celou kapelu. To jsou další z poznávacích znamení těchto Camel.
Deska Moonmadness zakončuje jejich první období, které je dnes chápáno jako jedno z klíčových v dějinách tohoto souboru.
Vysoká známka je nad slunce jasná.

» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel


Gong - The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen)
2017-12-09

Gong / The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen)

4 stars

Na tuhle desku jsem kápnul úplně náhodou na jednom českým portále s muzikou teprve nedávno. Zkusmo jsem ji na Youtubku profrčel a okamžitě objednal. Chtěl jsem doma mít nějaký novější vzorek těh pravých čajovo-drogově-extravagantních Gong a trefa na černo se proměnila na trefu do černého.

Řekl bych, že se pokračuje tam kde deska You končí, jenom zvuk je zmáknutější a vyspělejší. Je to pořád stejná psychárna, jen se častěj improvizuje po jazzovsku a Gilli Smyth víc recituje než zpívá. Vokál Daevida Alenna je objeví jen občas, hodně se hraje a část materiálu by mohla být klidně na nějakém Moerlenovském albu. Jsou tu krásné improvizační pasáže, ale na pilu se moc netlačí, občas máte halucinogení pocit, to když Gilli opakuje podobná slova stále dokola.

Na hudební mapě jsou Gong zvláštní vzezření. Neznám nic tak podobně ujetého, možná právě proto mě přitahují, ale musím na ně mít speciální náladu, už tak je to dost těžký oříšek.

» ostatní recenze alba Gong - The Owl And The Tree (Mother Gong with Daevid Allen)
» popis a diskografie skupiny Gong


Colosseum - Daughter Of Time
2017-12-04

Colosseum / Daughter Of Time

4 stars

Deska Daughter of Time je jediná fošna, která se mě od přechvalovaných Colosseum zamlouvá. Jejich poměrně často praktikované „holé“ instrumentální uchopení na mě nepůsobí nikterak závratným kouzlem. To bývá u podobných technicky špičkově vybavených kapel z okolních luk a hájů, které míchají šťavnatější koktejly z vícero nakomulovaných jazzových ingrediencí daleko působivější. Předchůdcům Daughter of Time něco chybí a to něco je ohromující představení Chrise Farlowea, který jejich třetí hudební zápis vynáší svou nadpozemnskou vokální akrobacií, silou a hlavně barevností vysoko nad nějaký obyčejný rockový rámec. Pak jsou to samozřejmě VELKÉ skladby které kapela pro tuto chvíli vytvořila a hned ta první Three Score and Ten Amen je strhující fatální symfonií celých Colosseum. V pomalejších momentech Time Lament nebo páté Theme For An Imaginary Western se mnou cloumají emoce a hudební hrátky trhají ještě bušící srdce na kusy.

» ostatní recenze alba Colosseum - Daughter Of Time
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Yes - Relayer
2017-11-11

Yes / Relayer

5 stars

Jak velkou změnu může v hudební orientaci způsobit výměna klávesáka, jsme se mohli přesvědčit v rozmezí alb Tales F.T.O. a Relayer kapely Yes. Obrazně řečeno jde o cestu z podvodní pohádkové říše až kamsi k hranicím industriálního rachotu, vkusně zaobaleného art-rockovou fólií. Ovšem jakkoli se může zdát deska Tales... pohádkově krásná, po několika minutách strávených v jejím sevření se dýchá stále obtížněji a posluchač obeznámený s předchozí produkcí marně hledá záchytné body a silné momenty. Jde o setrvačnou nudu utahaných a donekonečna prodlužovaných pasáží, postrádající logičtější úseky, nebo přijatelné vyústění v silnější myšlenkové struktury.

Oproti tomu nahrávka Realayer znamená velkou obrodu stylu Yes a opětovný návrat na výsluní. Jde o veskrze průkopnické dílo, které nebylo pro svou majestátně chladivou atmosféru do dnešních dnů pochopeno. Avšak v jeho odtažitosti je nové kouzlo hudby Yes. Ta se v pozici písně Sound Chaser dokonce přibližuje až k teritoriu King Crimson-ovských jazýčků v aspiku, tudíž do pozice, která je pro ni velkou neznámou. Přitom v každé ze skladeb najdeme senzibilní slide kytarové pasáže Steva Howea, kterými se nás snaží dotlačit do tajemných končin daleké fantasie. Patrick Moraz vhání do trojice nových písní free jazzové etudy a s kytarou pana Howea si náramně rozumí. Jde o velkou nahrávku, jakousi vlajkovou loď tehdy silně průkopnických Yes.
A znamenité úseky Stevovi slide kytary v To Be Over jsou toho jasným důkazem a jedním z nejkrásnějších momentů alba.

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes


Rush - Vapor Trails
2017-11-02

Rush / Vapor Trails

5 stars

Málokterý přívrženec Rush dokáže tohle album pochopit. Řeči o tom, jak jej kapela zklamala a vydala podřadnou desku se špatným zvukem jsem slyšel už hodně. Přitom se stačí poohlédnout po okolnostech, které jeho vydání v minulosti předznamenali. Neil Peart přišel v krátkém čase o své nejbližší rodinné příslušníky a po psychické rekonvalescenci se na motorce vydal na roční cestu napříč státy. Nechtěl se do kapely vracet, ale čas a jeho společníci ho nakonec přesvědčili. Cožpak by v tak těžkém okamžiku svého života mohl/mohli vydat sametově melodickou desku typu Test for Echo? Nebo melancholicky posazenou písničkovou slátaninu? Ne! Rush se sedřeli na kost! Odstranili všechen zbytečný klávesový ornament a zavzpomínali na své mládí otočením kormidla mezi svá ranná alba.

Chápu jejich vnitřní nasranost i nasr..... posluchačů poté, co jim byla předhozena tak neotesaná deska. Další chybou je její špatná dramaturgie. První věci jsou skutečně pod psa. Rozehrávají v divákovi hru nervů a testují jeho výdrž. Osobně bych je ze seznamu vyškrtl. Skočit do alba trackem číslo tři, respektive čtyři, remcalů by ubylo. Výrazná melodická nápaditost líbá Rush ve skladbách jako jsou The Star looks down, How it is(hit jako hrom), Secret touch, zvonivé Eartshine a dalších a dalších. Deska v půlce zabere a baví jako kterákoliv jiná starší kolekce. Zvukově je podobná ranným nahrávkám mejdnů a když si na její syrové spektrum zvyknete je po problému. Invenční můza Rush nikdy neopustila, jenom je líbá plechově rachotící hubou.

» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails
» popis a diskografie skupiny Rush


Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973
2017-10-10

Proto-Kaw / Early Recordings from Kansas 1971–1973

5 stars

Mí předchůdci tohle album už poctivě zhodnotili, já přidám jen nějaká fakta. Nové a nikde neuveřejněné skladby jsou tady pouze čtyři. První tři a pátá Totus Nemesis. Všechno to jsou perfektní progresivní kusy, které jsou rovnocenými soupeři zavedeným kapelám z Británie. V dlouhých instrumentálnmích pasážích Nactolos 21 a Totus Nemesis vystopujeme paralelu ke King Crimson, nebo Van Der Graaf Generator.

Skladbu Belexes umístili Kansas na svůj debut a Incomudro najdeme na druhé desce Song for America. Zbývá Greek Structure Sunbeam a tu pro změnu přepracovali na albu Forth. Poslední dvojice live bonusů má špatný zvuk a výpovědní hodnotu jen pro zarputilce. Takto kapela zněla hned z kraje sedmdesátých let.

V konečném součtu si můžeme zaškrtnout sedm povedených prvoligových písní. Prapředků dnešních Kansas, znovu oživlých Proto-Kaw. Povedená sbírka a zářný kousek pro posluchače s dlouhým vousem.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Early Recordings from Kansas 1971–1973
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw


Proto-Kaw - Forth
2017-10-04

Proto-Kaw / Forth

5 stars

Na kapelu Proto-Kaw jsem narazil tady a teprve nedávno prostřednictvím recenzí Zdeňka3 a Horyny. V tomhle je Progboard úžasnej a dokonale plní jeden z účelů, ke kterému ho vytvořili.

Kapelu založil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pozdější kytarista Kansas Kerry Livgren. Po několika demáčích se zakrátko rozpadla a z jejich trosek povstali právě Kansas. V novém tisíciletí povolal Kerry své bývalé spoluhráče znovu do zbraně (v tu dobu už s Kansas zase nehrál) a začal s nimi konečně vydávat plnohodnotné desky.

Třetí v řadě má název Forth a po malé přestávce pokračuje v tradici svých předchůdců. Kapela na každém ze svých výtvorů působí víc než sebejistě a její styl je vysoce sofistikovaný. Pohrává si se střídmější symfonickou složkou, vzadu vše jistí bezchybná rytmika a celek dobarvuje flétna a saxofon. Tyto instrumenty vytváří krásné napětí, které v sobě skladby s ideální zvukovou stopou ukrývají. Všemu nasadí korunu jeden z nejlepších zpěváků kterého znám - Lynn Meredith. Když ten otevře ústa, bortí se skály a praskají ledové kry. Hned po Livgrenovi nejdůležitější člen sestavy Proto-Kaw.

Záměrně nevyberu žádnou předem určenou píseň, protože tu taková není. Na desce průměrné věci nenajdete, ale druhá půlka mi přijde ještě dokonalejší. Tohle je potřeba skutečně slyšet. Pokud se počítáte mezi pravidelné art-rockové uživatele a ve své sbírce nemáte čtyři alba Proto-Kaw, jste jen obyčejní chuďasové z okrajové čtvrti. Teď a tady vám garantuji, že s diskografií této kapely bude vaše já zase o něco bohatší.

» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Forth
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw


Vai, Steve - Passion and Warfare
2017-10-01

Vai, Steve / Passion and Warfare

4 stars

Druhá sólová práce Steve Vaie Passion and Warfare, se na několik let stala nedosažitelným symbolem instrumentální zručnosti pro mnoho začínajících kytaristů. Jde o prodejně neúspěšnější artikl z celého Stevova katalogu a rovněž nejoblíbenější desku jak u fans, tak u kolegů z branže.

Je tady zastoupena celá škála různých stylů, se kterými si kytarista pohrává jako kočka s myší. Čtrnáctka skladeb sebou nese i určité riziko jelikož se dá předpokládat, že ne vše osloví každého. V Liberty Stevova kytara vypráví zajímavý příběh, ale už v nervní a těkavé dvojce může nastat brnění hlavy. Kdyby se pokračovalo až skldbou The Riddle, byl by posluchač ušetřen podivných grimas ve tváři. Další věc Ballerina 12/24 je velmi rozkošná miniperla, která připravuje půdu pro stěžejní píseň For the Love of God. Stevova kytara se v ní rozprostírá doširoka, představuje jeho svět zevnitř a dojemnou melodii odhazuje okolo sebe, jako divoženka svůj šat. K těm výtečným bych přiřadil ještě I Would Love To, Blue Powder a překrásnou Sisters.

Bohužel (pro mě)je deska často rozmělněna legráckami typu The Audience is Listening, Alien Water Kiss a dalšími, které kdyby si mistr ušetřil, byla by deska kompaktnější.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Passion and Warfare
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve


Return To Forever - Where Have I Known You Before
2017-09-27

Return To Forever / Where Have I Known You Before

5 stars

Return to Forever jsou moje krevní skupina. Po včerejším vyslechnutí tohoto cd jsem byl úplně nadšenej. Sedlo přesně do mé melancholické nálady a dostalo mě na pokraj blaha. Nenásilné melodie a přechody, nádherný instrumentální přednes všech profesionálů bez jakéhokoliv náznaku sebeupozorňování. Pro mě je tady hráčem číslo jedna Corea, jeho rejstříky jsou úžasné. A rytmika, škoda mluvit.

Strašlivácky se mi líbí krátké debussyovské spojovačky Where Have I Loved You Before, Where Have I Danced With You Before a Where Have I Known You Before?. To je baštička. Už dávno jsem Returny zařadil mezi svoje oblíbence a stále se k nim rád vracím. Moje hodnocení je jednoznačné 5 hvězdiček a to nejen u tohoto alba.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Where Have I Known You Before
» popis a diskografie skupiny Return To Forever


Dario Mollo / Tony Martin - The Third Cage
2017-09-25

Dario Mollo / Tony Martin / The Third Cage

4 stars

Pokud znáte zpěváka Tony Martina účinkujícího na deskách Black Sabbath, poslechněte si některé z jeho sólových alb vydaných společně s italským čarostřelcem Dario Mollem. Dario sice není žádný hrdina kalibru Joe Satrianiho nebo Steva Vaie, ale úplně špatně taky nehraje. Jde o metalovější pojetí zapuštěné v hutnějších a tvrdších patrech.

Trojka je ze všech společných desek nejpovedenější a garantuju vám, že několik melodií a vokálních linek se dá po čase snadno zapamatovat. Po nudném úvodu s Wicked World mají následující skladby zlepšující náběh. Za nejpovedenější bych označil opravdu tvrdou záležitost Wardance, která vám důkladně vymyje mozek z hlavy. Kam se hrabou všechny rádoby tvrďácký grupy. A pak armádu melodických věciček jako jsou Oh My Soul, One of the Few, Can't Stay Here, nabo Don't Know What It Is About You. Jako uklidňující lék tady působí konec s pomalou Violet Moon.

The Third Cage je povedená deska na rozhraní rocku a metalu s neskutečně brilantně intonujícím Tonym Martinem u mikrofonu.

» ostatní recenze alba Dario Mollo / Tony Martin - The Third Cage
» popis a diskografie skupiny Dario Mollo / Tony Martin


Dream Theater - Octavarium
2017-09-23

Dream Theater / Octavarium

5 stars

Nedejte na planá slova. Octavarium je skutečné, je monstrózní a je taky poslední konkurenčně schopné album z diskografie US divadelníků. Po zvláštním metallikovsky laděném kytarovém albu Train Of Thought jsem tak velkou prog porci vůbec nečekal.

Nemůžu zapomenout, jak mi v roce vydání desky hned po jejím prvním poslechu náležitě spadla sanice až na zem. A to startovní pozice obsazená skladbou The Root Of All Evil za moc nestojí. Taky druhá The Answer Lies Within mi přijde neschopná a banální. Jenže světe div se, od trojky se dějí věci a deska mě pokaždé vtahuje do sebe. V These Walls zní brilantně Petrucciho akustická kytara, jak napsat velký hit ukazuje I Walk Beside You a démonické progresivní monstrum vycení tesáky zpoza Panic Attack. To je masakr jak vepř. V Never Enough ulítávám na LaBrieho zmutovaném zpěvu a dokonale opajcnuté atmosféře. Sacrificed Sons si pohraje s náladami a kapela mě ve svých kreacích vůbec nešetří. V poslední dlouhatánské floydovské báji Octavarium leží celý progresivní svět Dream Theater. Kluci prostřídají všechny jim dostupné prostředky a finty, aby si s námi dokázali pořádně pohrát.

Jak tvrdím na začátku - Octavarium je jejich poslední velkou a progresivně schopnou nahrávkou. Počítám, že tak tomu zůstane už napořád.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Octavarium
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Rush - 2112
2017-09-07

Rush / 2112

5 stars

Podle slov samotných protagonistů Geddyho, Alexe a Neila, měla kapela před nahráváním svého čtvrtého alba 2012 od vydávající firmy Mercury nůž na krku. Buďto album konečně zaboduje, nebo následuje vyhazov a ztráta nahrávacího kontraktu. Rush se ale podařil zázrak a dokonalý majstrštyk. Nejen že album konečně zabodovalo a ve své domovině se umýstilo na 61. příčce bilboardu, ale od té doby se několikrát platinovalo a pozlatilo.

Oproti předchůdci Caress of Steel šlo kupředu ve všech směrech. Sjednotila se koncepční línie, kterou tvoří celá A strana s jednou dlouhou titulní písní, hovořící o chaosu v budoucnu roku 2112. Zbytek jsou kratší rockové skladby, které zaplňují stranu B. Všechny jsou promyšlené a nesmírně citově silné. Díky Alexovým hladce krystalickým akustikám ve skladbách The Twilight Zone, Lessons a Tears, patří tyto kusy stále k tomu nejlepšímu z pera Rush. Také Geddy Lee předvádí zanícenější vokální postoj a v některých místech svým citem bodá.
Měřeno zpětným pohledem je album 2112 jen deskou s průměrně vyhlížejícím obalem, ale v jejich drážkách koluje zásadně revoltující hudba.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush


King Crimson - Three of a Perfect Pair
2017-06-16

King Crimson / Three of a Perfect Pair

4 stars

Když budu hodně konkrétní, dokážu album rozpulit na dvě strany. První, ve které se zpívá dám pětku, druhé instrumentální trojku. Úvodní čtyřka je parádní, pak zábava rychle spadne, ale Dig me a Lark III mě těší. Brufordova hra mě hodně baví(koho ne)a styl, se kterým přišel Fripp je znovu revoluční. Pokolikáté už. Červená, modrá i žlutá je zkrátka dobrá, aneb hloupého kopni, chytrému napověz.

» ostatní recenze alba King Crimson - Three of a Perfect Pair
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Santana - III
2017-06-11

Santana / III

3 stars

Carlos Santana patří mezi moje velké kytarové hrdiny. To slovo sice nemám rád, ale on hrdina latinsko-americké kytarové školy prostě je.
Jeho styl mě sedí, obzvlášť, když do něj míchá jazz a world music. Nepohrdnu jeho prvními nahrávkami, takový Abraxas je mistrovské dílo. Ovšem s TROJKOU šlápl pěkně vedle. Jestli to bylo vyčerpáním se na předešlé kolekci, nebo jen použitím nevýrazných motivů, nevím.
Mě tenhle Santana prostě nudí.

Úroveň alba se drží při zemi hned od začátku. Batuka mě neuzajala ani na dvacátý poslech, slabší nástup u něj snad neznám. No One To Depend On jen recykluje a derivuje to, co mistr předvedl před rokem. A Taboo je ještě horší. Toussaint l'Overture sice pádí o sto šest, ale začmoudlé afro vzorce mě tam vůbec nesedí. První dobrá věc a to jsem u skladby číslo pět, je až Everybody's Everything a samba Guajira. Zbytek alba je výborný, ale jako celek na mě III žádný dojem nedělá.

Postrádám jakousi rovnováhu a semknutost, Santana byl vždycky silný experimentátor, tady mě věci v podobném duchu štěstí nenesou.

Málo podmanivé, málo živelné, rytmicky kostrbaté, těžko zapamatovatelné a hlavně na začátku uspávající.
2-3 z úcty k mistrovi zaokrouhlím nahoru.
Raděj si zpravím chuť Caravanserai.

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana


Aerosmith - Toys in the Attic
2017-06-10

Aerosmith / Toys in the Attic

4 stars

Aerosmith se naplno povedl výstřel do amerických, ale taky evropských hitparád až jejich třetím a čtvrtým albem. Ale popularita a úspěch si vybrali svou daň ve formě drog, excesů, hádek a nakonec i nucené přestávky. Toys... je z této etapy tím nejlepším albem Aerosmith a pro staré rockové zakuklence, dokonce vůbec nejlepším deskou Tylera a spol.

Pozitivní nález devíti nebojácných nakládaček, dá se povedět, dvěti hitů. Každá skladba má jiný rukopis, velice charismatický a snadno zapamatovatelný. Walk This Way a Sweet Emotion jsou profláklé rádiové tutovky. No More No More a You See Me Crying mají daleko do vtíravosti břeček z MTV Cryin a Crazy. Pak je tady dixieland Big Ten Inch Record, valivá deka Round and Round a zbytek doplní Uncle Salty a Adam's Apple.

S deskou Toys in the Attic se kapele povedl skutečně razantní nástup na scénu, která prahla po podobně orientované muzice. V zámoří se z nich přes noc stali hudební a posléze i narkotikoví baroni. Tyler a Perry byla vždycky dvojka k pohledání, velkohubý drsňácký projev a slovutná kytarová technika, působili jako magnet na zvlhčované spodní prádélko dámské populace.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Toys in the Attic
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Tiles - Presents Of Mind
2017-06-03

Tiles / Presents Of Mind

5 stars

Takže dobrý den,
mé jméno je Chris Herin a jako kytarista naší kapely Tiles, vás všechny srdečně vítám na prvním představení našeho nového alba Presents Of Mind, široké veřejnosti.

Co tedy můžu k desce samotné prozradit. Obsahuje deset skladeb, které zabírají plochu přes padesát minut. Zařadili jsme tři instrumentální čísla a spolu se zbytkem materiálu plynule navazujeme na naše první dvě alba. Pro ty, kdo nás neznají prozradím, že hrajeme technicky náročnější rockovou muziku, která si jako předobraz vzala naše kanadské vzory Rush. Rovněž úzce spolupracujeme s producentem Terry Brownem a malířem Hughem Symem. Teď už tedy předávám hlavní slovo muzice samotné a doufám že vás všechny potěší, dali jsme si tentokrát skutečně záležet.

PLAY-Static, Modificatio... sedím jako přimražený a do uší dostávám porci neskutečně krásné muziky. Takovou hudbu předvádí technicky zdatní a kompozičně už zcela vyzrálí maníci s citem pro melodie, dynamické přejezdy a zapamatovatelné pasáže, které vylepšuje mandolína, banjo, akustická mezihra, nebo komplexní dávka melancholie v refrénu.

Nahrávka Presents Of Mind povynesla kapelu Tiles mezi špičku nejlepších. Jde o mistovské dilo progresivního rocku, které svou propracovanou a zároveň muzikantsky výživnou náplní, lemuje jejich diskografii z pozice absolutní.

» ostatní recenze alba Tiles - Presents Of Mind
» popis a diskografie skupiny Tiles


Jethro Tull - Catfish Rising
2017-05-26

Jethro Tull / Catfish Rising

2 stars

Catfish Rising je špatné a slabé album Jethro Tull, vůbec bych se nezlobil, kdyby nikdy nevyšlo. Nebojím se mu přilepit nálepku jednoho z nejslabší počinů Andersonovi party. Rozhodně bych neřekl že nahrávce chybí nápady, nebo pestrost. Spíš je to prapodivná kaše, nevalné chuti, připečená, trochu smrdutá a připálená. Anderson míchá blues s jazzem, pop s country a vždycky z toho vyleze kočkopes.

Rockový otvírák This Is Not Love má s J.T. hodně málo společného, ale budiž. Dvojka Occasional Demons patří k nejlepším na desce, pocit starých Tull se přelévá z ucha do ucha a Barre je skvělej. A dál, už toho moc nezbude, za zmínku stojí snad výpravná záležitost Rocks On The Road a blues staré školy Still Loving You Tonight. Věci jako Sparrow On The Schoolyard Wall, Thinking Round Corners, nebo Doctor To My Disease nejsou vůbec důstojné znčky J.T. a působí jako pěst na oko. Poslouchat je častěj, dostanu nejspíš žaludeční potíže.

Když dokázali Tull usmažit "tohle", museli být buď v rauši, totálním rozkladu, nebo se jim protáčela lebka jako sekundovka na budíku ze všech těch klima změn okolo. Bon Jovi zničehonic zamrzla voda v chladiči po odjezdu z New Jersey a mimina se začala drápat za dolarovkama uprostřed bazénů.

Okolí, se kterým se Jethro Tull za ručičky nikdy nedrželi, bylo mega-dekadentní a tempo už zkrátka neudrželi, vlastně ho ztratili někdy po Broadsword.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Wishbone Ash - Wishbone Ash
2017-05-13

Wishbone Ash / Wishbone Ash

3 stars

Málokterá dubutní nahrávka čerstvě rozběhlé kapely, je tak dobrá, aby se dala poměřovat s pozdějším výtvorem zkušené a sehrané stabilní jednotky. Třetí, nebo čtvrtý opus bývá ve většině případů mnohem kvalitnější a většinou zlomový. Namátkou si promítnu několik vzorků z hudební pra-doby, snad pouze debuty Led Zeppelin, Uriah Heep, Kansas, nebo Gentle Giant stojí za pozornost. Příznaky porodních bolestí nesou, dnes pro většinu zapadlí Deep Purple, Stouni, naivní Beatles, dětinští Genesis, o Rush ani nemluvě, Ufo každopádně a taky Wishbone Ash.

Nedotažená, lajdácká produkce a hlavně zřejmá podobnost nekonečných a opakujících se motivů, tvoří jakýsi slepenec hudební hmoty, který ať poslouchám zepředu, zezadu, debutová bárka jménem W.A. klesá strmě ke dnu. Přitom taková Blind Eye, nebo dvojice Errors of My Way a Queen of Torture mluví jasným a zřetelným jazykem Wishbounů budoucnosti. Všechno potápí neustálé a dlouhé sólování ve skladbách Handy a Phoenix. Nuda a nic než nuda. Vlastně ano, sklamání. Ale beru to, je to přece debut, nemastný, neslaný!

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Wishbone Ash
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Gong - You
2017-04-25

Gong / You

4 stars

Na kapelu Gong jsem kápnul tu, na Progboardu a hned jsem veděl, že podobnou "uchylárnu" chci vyzkoušet. Jen jsem neměl představu, kam se v začátku objevování skupiny v její douhé diskografii vrtnout. Přednost dostali ti pravý Gong, čajovo-drogovo-extravagantní Gong a uspokojení padlo s deskou You.

Ta je správňáckým psychem slušně nabita, jazz rovněž dostává hodně prostoru a časté změny rytmu a brilantní muzikantské výkony jsou tady doma. Je to ale taky čurina, člověk je musí brát s nadhledem a mít podobných cd dvě stovky, asi se zblázním. A tak, když mám zrovna podobně stříklou náladu, jakou měli Gong na začátku sedmdesátých, rád si tohle space-dobrodružství připomenu.

Jedno se kapele upřít rozhodně nedá: jejich hudba je dost kreativní na to, aby o ni projevila zájem (aspoň malinká)část progresivní obce a našla v ní i svoje pocity. Jako skladbu number one, hodnotím vesmírnou cestu The Isle of Everywhere, s geniální basovou stopou.

» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong


Oldfield, Mike - Tubular Bells
2017-04-23

Oldfield, Mike / Tubular Bells

5 stars

Ve dnech, kdy se Mike Oldfield albem Return To Ommadawn navrací do svých nejlepších časů, se připomínám s jeho první a dosud nejprodávanější a neujznávanější nahrávkou, slavnou Tabular Bells číslo jedna. Ta svou krásou a naléhavostí vnesla na tehdejší scénu průzračný pramínek čistoty a elegance.

Mikeova kytara v sobě skrývá příběh rozvíjejících se motivů, na který se nabalují další a další nezapomenutelné fantazie a kreace. Ty jde jen ztěžka přenést na obyčejný cár papíru (obrazovku) a velice těžko se o podobné muzice debatuje a polemizuje. Proto dost bylo psaní, tato hudba je určena pro klidné a tiché potemnělé večery, s hlavou připravenou bedlivě naslouchat. Jde totiž o muziku, která vás unese mimo čas a prostor.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Haken - Affinity
2017-04-15

Haken / Affinity

4 stars

Není možná? Chci zakřičet, Haken to dokázali! Za nejambicióznějším a momentálně i mým nejoblíbenějším albem The Mountain vidím problém podobenství s jinou prvoligovou progresivní produkcí starších zaběhaných kapel, stejně jako zbytečně na album napasované, vykřičené metalové úryvky. Je poznat, že s Affinity se kapela poučila a většiny neduhů z dřívějška se ráčila vyvarovat. Po Dream Theater a Pain of Salvation ani stopy, bohužel ani po Gentle Giant (ti jediní slušeli) a Haken jakoby dorostli a dozráli na úroveň jim podobným, kam už zaslouženě patří.

Drsné metalové sféry minimalizovali, kreativita je všudypřítomna a nepotopitelná Haken-melodika znovu sklízí své ovoce. Symbolem toho stavu jsou poslední čtyři skladby alba, to jsou Haken kteří se nebojí, experimentují, plně se otvírají k novým obzorům a oplývají silou překvapivých momentů. Zajímavou cestu si razí i skladba 1985, vzácné retro s příchutí jedné epochy, kde elektronické bicí mají vedle "těch" kláves nesmazatenou pozici. Každá skladba je stvořena vtipně a vychytrale, přesně podle měřítek dnešní moderní progresivní produkce. Jediné, čeho se mě dostává v menší míře než v minulosti, jsou výraznější, hitově aktivační nápady. Proto ode mne dostanou poslední Haken známku stejnou, jako v minulosti - tedy čtyřku.

» ostatní recenze alba Haken - Affinity
» popis a diskografie skupiny Haken


Dream Theater - Systematic Chaos
2017-04-11

Dream Theater / Systematic Chaos

5 stars

Systematic Chaos se mi líbí už od prvního poslechového mejdanu. Beru ho jako poslední plnokrevné, velmi kvalitní a vlastně i nejtechničtější dílo z divadelnického kapsáře. Od začátku jsem měl výhrady jen ke Constant Motion a The Dark Eternal Night, ale i ty nakonec povolily a desku si dnes užívám pěkně komplet. Album jsem si tenkrát koupil hned po vydání jako 2CD se záběry z jeho příprav na druhém disku - panečku, to je ale pokoukáníčko.

Začátek i konec desky přednese skvělé, dnes už legendární téma. Forsaken je geniálně vystavěná a dobře zapamatovatelná perda, ale nejlepší songy jsou na druhé straně desky. Repentance je jedna z nejpovedenějších D. T. věcí, její atmosféra je těžko popsatelná, tady sedí naprosto všchno, překrásná záležitost, která mě dráždí už od začátku. Pak přiletí bombastická Prophets of War s melodickým kytarovým riffem z říše snů, obsáhne vzdušné aranžmá a geniální Portnoyovy brejky i krásně posazeného LaBrieho, stejně jako v ministerstvu ztracených duší.

Fajn deska, fajn poslech, fajnové skladby a fajnový kolektivní výkon mé (tenkrát) hodně! oblíbené kapely.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Systematic Chaos
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Wishbone Ash - Wishbone Four
2017-04-06

Wishbone Ash / Wishbone Four

5 stars

Po dostačujícím napapání a vstřebání alba Argus, které se v mezičase vyšplhalo mezi mé nejdravější plnokrevníky a nejlepší zástupce sedmdesátých let, bylo na čase se pomalu poohlížet po dalších perlorodkách do sbírky z tvorby mistrů akustických nálad Wishbone Ash.

Ještě slovo o Argus: to se z prvního šedavého průměru proměnilo v opravdový zlatý poklad. Asi ho zná většina rockových fanoušků, jelikož je vskutku nejkvalitnější a provařené, díky válečnické tématice odlišné a dokáže dokonale vystihnout náladu starých rytířských dobyvačných bojů a výpadů. Předpokládám, že jestli má někdo doma alespoň jedny Wishbone Ash, jsou to právě tyhle.

Dlouho jsem přemýšlel, testoval a na internetu prověřoval, na které místo z jejich diskografie ukáže má šrajtofle úsměv podruhé. První dvě desky mě vůbec nezaujaly, další alba až po Front Page News, možná i včetně No Smoke Without Fire zní velice dobře a vyrovnaně, s jen občasným mírným zakolísáním, a tak se stalo dílem náhody, že druhou pozici obsadila právě čtvrtá deska Ash-áků.

Nemůžu si stěžovat, krom bojeschopné atmosféry Argus (tu jsem ale už u žádné další W. A. kolekce nenašel) se pohybujeme na stejném kolbišti. Opět se tedy střídají rytmické pevnější rockové kusy (So Many Things To Say, střet jazz a blues v No Easy Road nebo výborná Rock'n'Roll Widow) se vznešeným, baladicko-akustickým přednesem, plným subtilní esence a něhy, na kterou tato kapela snad vlastní patent. Ballad of the Beacons, Everybody Needs a Friend, Sorrel či Sing Out The Song - ve všech případech jde o to samé: utkat pavučinku pružnou a křehkou, kterou dokáže jen trochu výraznější vánek potrhat a zničit.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Wishbone Four
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
2017-04-02

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge

4 stars

Ihned po nákupu alba Bridges to Babylon vedly mé kroky k desce, která vrátila Stouny zpátky do hry. Jestli byly devadesáté roky na něco dobré, tak na to, aby naplno propukl boom reunionů. Přesto, že se R. S. oficiálně nerozpadli, V. L. je definitivně postavilo zpátky na nohy. Zvuk řeže jako rezavé ocelové kolo cirkulárky, Mick je naprosto ve formě (možná už drogově očištěný) a dvojka Richards/Wood se předhání v tom, kdo urve tomu druhému lepší kytarovou linku a dosadí kvalitnější aranžmá. Charlie Watts je talisman a jistota vzadu, bez něj by Stouni ztratili svůj ksicht, přesto že sexappeal dodává hlavně ústřední skladatelská dvojka.

Na desce jsou čtyři výborné rockující singly. Love Is Strong a You Got Me Rocking spotřebovávají dostatek šťávy a energie, balada Out of Tears je dostatečně známá a I Go Wild jsou prostě ti praví Stouni, s jiskrou a nad věcí. Pak jsou tu ale na první poslech nenápadné, ale o to dokonalejší songy, třeba procítěná dvojice The Worst a New Faces na začátku, a v druhé polovině pak super věci jako Sweethearts Together (obsahuje pěknou akordeonovou melodii), Suck on the Jugular (to je staré rhytm'n'blues) nebo rozmanitá pohodička Baby Break It Down.

Deska se výborně umístila v tehdejších světových žebříčcích a v řadě zemí obsadila první pozici. Chlapcům se zlaťáky do kapsy jen hrnuly a o pořádném přilepšení se tedy dá rozhodně mluvit. Za vodou sice už byli dávno, ale na další večírky je stejně potřeba pořádný množství vaty.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Tiles - Window Dressing
2017-03-31

Tiles / Window Dressing

5 stars

Příznivcům kapely Rush určitě neunikla jiná, podobně zaměřená sebranka, pojmenovaná Tiles. Jediným rozdílem je malinko tvrdší zvuk druhých jmenovaných a méně afektovaný projev zpěváka Paula Raricka. O kapelu se stará značka Inside Out Records a tím je z poloviny kvalita zručena. Chapíci jsou zkušení machři a ovládájí svou techniku důstojně a s potřebnou erudicí, hlavně kytarista dokáže obhospodařovat kupříkladu i banjo nebo mandolínu - však je to několikrát krásně slyšet.

Například hned v úvodní dlouhé suitě Window Dressing, která nabídne pohled velkým oknem do apatiky Tiles. V ní se střetává svět všech progrockových elementů smíchaných v jednu krásně hojivou mast. Remember To Forget zní dost syrově, ale když se kapela v refrénu pustí ze řetězu, hodně se bavím. Recept, jak naplnit skladbu zajímavými nápady, melodikou, vznešenými vokály i špetkou originality Tiles znají dopodrobna, zvolenou recepturu míchají třeba v Capture The Flag. Nějakou tu něhu zase dokáží nabídnou prostřednictvím Stop Gap s elektrickými houslemi.

Instrumentální schopnosti souboru přednese napínavá záležitost Tear-Water Tea - ta se skutečně povedla, což ale nemůžu říct o té další, sedmé Unincornicopia. Jde v ní o jakýsi klavírně-houslový duetní (než jsem se ponořil do recenze, měl jsem dojem, že jde o kvintet) hybrid, který nejen že se repertoáru Tiles na hony vymyká, ale ani se sem vůbec nehodí a nahrávku devalvuje - raději jej přeskočme. Jako hojivá mastička jistě funguje předposlední krása Slippers In The Snow.

Je dobře, že studiově končící Rush mají ve svém okolí tak dobré následovníky. Tiles se vyvedli svému učiteli dokonale.

» ostatní recenze alba Tiles - Window Dressing
» popis a diskografie skupiny Tiles


Toto - Fahrenheit
2017-03-27

Toto / Fahrenheit

4 stars

Mám rád pohodovou muziku, u které stačí zavřít oči a oddat se bláhovému snění. Ať už se sklenkou koňaku, nebo bez ní, kdy moje myšlenky bloudí ruku v ruce s pěknou dívčinou romantickou krajinou a do ucha mého mi ta kráska lahodně splétá slova o lásce a milování.

K podobným pocitům se přímo nabízí muzika kapely Toto, zachycená na albu Fahrenheit - ta dokáže působit jako dokonalá terapie. Není to žádná zalepovačka na zbloudilé bolící hercny, ale vitální a akademicky dobře zvládnutá kapsle s potřebnou energy vzpruhou. Především první tři něžné skladby jsou pro tohle ezo cestování ideální - mít vedle sebe partnerku, je vcelku jasný, co se bude dít...

» ostatní recenze alba Toto - Fahrenheit
» popis a diskografie skupiny Toto


Wishbone Ash - Argus
2017-03-23

Wishbone Ash / Argus

5 stars

Jednou jsem se tak procházel po prodejně s muzikou a do oka mi padlo CD Argus. Koupil jsem jej, aniž bych ho někdy slyšel (věděl jsem jen, že jde o rock ze sedmdesátých let, na který jsem zahlédl pozitivní reakce), a když jsem ji doma pustil, moc velká originalita se z repráků nelinula.

Až za nějaký čas, co jsem cd obrousil, se začala dostavovat kýžená spokojenost. Rock, co se touží odvázat, má zde zajímavé výrazové prostředky a křehoučká melodika v hojném zastoupení pamalých pasáží je tuze moc pěkná. Jednou si musím přeložit i texty, protože jestli se v nich opravdu zpívá o době rytířů, hradních pánů, velmožů a urozených panen, určitě to můj zájem o kapelu a desku ještě víc umocní. A abych se od kolegů nelišil, ta druhá strana tu první skutečně s přehledem převálcuje.

Sometime World mi v první půli připomíjná staré dobré Uriáše, ale okovaná truhla plná pokladů obsahuje zlaté vázy, svícny a další cennosti s cedulkami The King Will Come, Leaf and Stream, Warrior a Throw Down The Sword. Pěkné, skutečně dobrá koupě. VŘELE DOPORUČUJI všem milovníkům sedmdesátých let, kteří ještě s kapelou neměli co do činění.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Haken - The Mountain
2017-03-22

Haken / The Mountain

4 stars

Na Haken jsem slyšel pět samou chválu, a tak jsem samozřejmě neodolal a prahnul po seznámení s nimi. Teď myslím, že většina recenzí přehání a nafukuje kapelu do oblak, kam rozhodně ještě nedorostla, i když snaha a ambice jí nechybí. Samozřejmě, že je dnes těžké přicházet stále s něčím novým a neobjeveným, vlstně je to vesměs nemožné, ale Haken si tak okatě půjčují od těch a od těch, že je to až přehnaně do očí bijící.

V písni Atlas Stone použijí hudební historickou fresku, na které si už tolik (metalových) kapel vylámalo zuby - ta jejich je až příliš podobna sestřičce z repertoáru Dream Theater. Aby toho nebylo málo, ve stejné skladbě nechají rozeznít baskytaru zvukově i náladou uhozenou po vzoru Riverside. Poloha Cockroach King je vyzobnuta z repertoáru Gentle Giant, ale kapele sedí jako prdel na hrnec, škoda že takových míst není na nahrávce víc. V In Memoriam zase procházíme zahrádkou, patřící Pain of Salvation, a vokály mohl tak stejně napsat i S. Wilson.

Že je těch vypůjček už trochu moc? Taky si to myslím. Ale potud naštěstí podobnosti končí a kapela si konečně razí vlastní cestu, jejíž linie se klikatí jen v meandru Haken. Jako světlá místa nahrávky vnímám kratší baladičtější úseky Because It's There a As Death Embraces, v nich se neopičí a na nic si nehraje, kopírák zůstává ve skříni. Progresivní náladu si nahrávka drží až do konce, každá skladba je svým způsobem velice přitažlivá, propracovaná a vysoce tvořivá. Chvíli se vzdouvá, buší do vás a drtí, z toho ale příjemně laská a našeptává.

Pokud chtějí Haken přežít a něco dokázat, musí odložit stereotypní a nudné metalové blouznění (stačí že s ním spávají Dream T.) a nechat melodii zvítězit nad progresivní myšlenkou. Uvidíme jak se s tím poperou na Affinity.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
2017-03-19

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1

4 stars

Sotva Peter na své soukromé první akci otevře ústa, už cítím, že mi vedle něj chybí zbytek velkých Genesis. Především kytara Steva Hacketta - ale určitě je dobře, že tu není přítomen, Steve si natartoval výbornou kariéru a na prvních několika albech z odkazu "svých" Genesis vycházel. Navíc rezonoval nový rozměr své hudby, pořád ještě hodně progresivní, ale než na kytaře je toto umění postaveno na zvucích a nových prostředcích, které ze samplů a keyboardů dokázal vyloudit. Obklopil se rockovou smetánkou a do zkomírající artové škatulky vnesl velmi čerstvý závan nového.

Moribund The Burgermeister je na svém začátku prazvláštní, jasně ukáze nový směr, vývoj a i když se pohádková atmosféra vytratila, skladba zajímavá rozhodně je. Pořádný hit, to je Solsbury Hill - ta začarovanou krásu rozhodně obsahuje. Správně dixielandovsky ujetá Excuse Me a pak Humdrum, to už je naprostá emoční špička. Při Slowburn mi kolem hlavy letí opět Genesis. Muzikální Down The Dolce Vita dokáže tělo pěkně rozvlnit, ale to nejlepší je až v samém závěru, skladba Here Comes The Flood kličkuje mezi různými formami pocitového velikášství a vyznívá opravdu velkolepě.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Bad Company - Straight Shooter
2017-03-17

Bad Company / Straight Shooter

5 stars

Jednu takovou rychlohubku přímo do éteru:
Druhá deska Bad Company už navždy zůstane ve stínu jedničky, ale copak je to její chyba, že přišla až jako druhá? Nemá takové renomé a ani tak výrazné skladby, ale že by byla vyloženě slabší, to rozhodně ne. Vlastně ji poslouchám (skoro) stejně rád a dnes jsem si je vytáhl obě k "rockovému prokrvení mozkových závitů".

První skladbě by slušel lepší, méně vtíravý refrén. Dvojka je hit jak hrom s krásnými sbory a taktním kytarovým úhozem; Rodgerse tu prostě baštím. Stejně tak i v tracku číslo tři, pohodové Weep No More. Se Shooting Star si rychle rozpomenu na první album, má podobnou atmosféru i feeling.

Druhá strana začne zase z ostra, model Bad Company 75 příjemně zahřívá i uklidňuje. Hra Mick Ralphse mě skutečně baví, proto mám kapelu tak rád. Balady umí B.C. na výbornou, další takovou je Anna, poklidná, vláčná až romantická, on taky hodně dělá Paulův příjemný akcent. Poslední je Call on me, otevřou ji decentní klávesky a akustika vás něžně hladí. kapela opět nespěchá, prostě si brnká a notuje, ale jako celek vše funguje a co se týče emocí, ty se daj vážit na kila.

Bad Company je kapela, na kterou dnes už kdekdo zapomněl, nebo postupně zapomíná. Ta přitom uměla sypat nápady z rukávů tak jednoduše a typicky, jako je pro mimino typické nasávání mateřského mléka. Nazdar a klíďo za pět.

» ostatní recenze alba Bad Company - Straight Shooter
» popis a diskografie skupiny Bad Company


Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire
2017-03-17

Mahavishnu Orchestra / Birds of Fire

4 stars

Hudba na Birds of Fire, potažmo všech albech kapely Mahavishnu Orchestra, je prvotně určena jazzofilům nebo rockerům s hlavou v oblacích, kterým jazzový mráček a vysoká hráčská průprava vrásky nedělá. V druhém případě pak i všem věčně nespokojeným rýpalům, kterým už hudba Yes, ELP či možná i King Crimson nedokáže nabídnout víc.

Tady válí naprosto všichni - u McLaughlina jsem to čekal, ale Goodmanovy housle a Cobhamova baterie, to je unikátní přívalová vlna a do puntíku propracované harmonie a společná aranžmá dělají z tohoto alba monolit věků.

Nejlepší momenty? Energické eskapády v titulní Birds of Fire (skvělé Goodmanovy housle). Jazzový poklad Miles Beyond, dále barokní romanťárna Thousand Island Park. V kratičké Hope toho vznešený houslový akord řekne tolik, co u jiných půlka alba. A pak určitě největší prog-jazz pecka alba, píseň One Word. Trochu rušivá mi přijde osmá Sanctuary, kde slyším kopírku s nápisem King Crimson. A dramatický závěr s Resolution - to je další velká paráda.

Tohle dílko si svou slávu zaslouží, jeho žár pálí jako roztopené polední slunce.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra


Living Colour - Vivid
2017-03-13

Living Colour / Vivid

5 stars

Máte rádi funky? A znáte kapelu Living Colour? Že ne? Jaké funky to teda posloucháte :)

Living Colour jsou v f-slabikáři na předních stránkách. Ze špinavých zdí amerického Brooklynu je seškrábal Mick Jagger, na debutním albu si dokonce zahostoval a navíc jim umožnil připojit se k turné jeho mateřské kapely a sláva těchto maníků byla zpečetěna. Když kapela v roce 1988 nastartovala debutní deskou Vivid svoji kariéru, byl to pro cukrářské a tupírovací společnosti zásah do jejich živobytí. Zázračný úkaz, černošská kapela z New Yorku doslova přes noc vtrhla na rockovou scénu a rozcuchala zámořskou A.O.R. a pop produkci na maděru.

První, co vás praští přes frňák, je tvrdý a průrazný zvuk bicích, podobný se začal vytvářet zhruba v roce 1993/4, ne tak v době alba New Jersey (kapelu si každý jistě dosadí sám). Pro funky typická vysunutá živelná basa vytváří neustálé energické pnutí, spolu s originální kytarovou hrou a hlasem Corey Glovera je typickou značkou pro L. C.

Z desky vzešly dokonce čtyři singly, přičemž píseň Cult Of Personality se stala hymnou kapely a obsadila 13 místo Billboardu. Podobně aspiruji i třetí Middle Man a jestli se první půlka orientuje částečně na rock, najpozděl Funny Vibe a Memories Can't Wait zavelí krutou otočku k funky, které tu vyvěrá až do úplného konce. Černý Harlem s jeho historicko-kulturním pozadím na této desce mistrně ožívá a TEPE.

Hudba Living Colour pracuje ve službách názvu kapely, je krásně okatá, barevná a pestrá. Jediné co zamrzí, je občasné praskání při hrubších tónech, tolik typické pro remasterované, ale i klasické cd disky. Zajímalo by mě, jestli by takhle rušivě hrála i gramodeska nebo Hi-Res soubor. Dokázal by mi na tuto otázku nějaký přítomný hifista (jestli tu takový je) odpovědět?

» ostatní recenze alba Living Colour - Vivid
» popis a diskografie skupiny Living Colour


Santana - Borboletta
2017-03-09

Santana / Borboletta

5 stars

Když si můžu vybrat, po které nahrávce mého oblíbence Santany sáhnout, ruka se většinou stočí k albům ze sedmdesátých let. A ještě častěji, než na "klasické" latino první albové trojce, dostávám chuť na některou z následujícícho čtyřlístku jeho desek.

Stručně řečeno, prvních sedm kytaristových ran je základ, pevný a tvrdý jak skála a tohleto tvrzení mi už nikdo nevymluví. Borbolettu jsem si vybral dnes a myslím, že jsem udělal moc dobře. Mám ji hodně rád, možná že i nejraděj, ona je prostě jiná, hebká a hladká jako pružné tělo dorostenky, vlídná jako samice v říji a vzletná jako zralá žena v rozpuku.

Prvotřídně poskládaná sbírka žhnoucích, kvalitně dominantních písní, které ale spojuje cosi těžko popsatelného a jedna bez druhé by prostě smutněla. Atmosféra je chvíli latino, chvíli jazz, mihne se funky a možná i pop. Úplně nejraděj mám Life is Anew, Give and Take, One With the Sun, Practice What You Preach, vrcholnou Mirage (to je snad ženský vokál, nebo se Leon dokáže tak převtělovat), vlastně všechny vokální věci, ale podle informací na Wikipedii pěje naprostou většinu Leon Pattilo, což mi nějak neštymuje, třeba v zmíněné Give and Take jde podle mě o duet s ???. Nějaká zásadní informace tu musela uniknout. Z instrumentálních parádiček jsou pak naprosto skvostné saxíkovka Aspirations a tajemná dvojka Canto De Los Flores s využitím zvláštního nástroje, zvaného echoplex.

Album s motýlem na obale a podivným názvem (že by druh tohoto živočicha?) mi dnes, stejně jako mnohdy v minulosti, udělalo neskutečnou radost. Jste na tom s "bárbí" podobně?

» ostatní recenze alba Santana - Borboletta
» popis a diskografie skupiny Santana


Beck, Jeff - Wired
2017-02-13

Beck, Jeff / Wired

4 stars

Jazz rocková deska Wired Jeffa Becka patří k jeho nejucelenějším výtvorům. Precizní práce kytarové, ale i rytmické složky se tu předvede v osmi kvalitativně vyrovnaných skladbách, hledající v podobné muzice těžko konkurenci. Samozřejmě najdeme spousty alb ovlivněných těmito variabilními styly, ovšem Beckovo pojetí se na hony vzdaluje skličující vyumělkovanosti, prázdným a nic neříkajícím kytarovým frázím, nebo melodiím které nejdou pod povrch a nesnaží se zanechat hlubšího dojmu.

Led Boots je pestrá úvodní baletka vznášející se na špičkách prstů nohou s lehkostí jako pírko. Po ní přijde swingující Come Dancing s betelnou bass figurou, živými klávesy a Jeffem v životní formě. Goodbye Pork Pie Hat má meditativní charakter a velké smyslné čaro, Jeff hraje srdcem ne hlavou a to mi sakra imponuje. Rád poslouchám i klávesově nápaditou Blue Wind, nebo smutnou tečku alba Love is Green, kde klavírní rytmus ověnčen kytarovou melodií vytváří ty správné romantické chvíle.

Pro milovníky kytarové muziky je tohle velice dobrá volba a pro jazzmany ještě lepší.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Wired
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day
2017-01-22

Pain of Salvation / In The Passing Light Of Day

3 stars

Konečně nám Pain of Salvation vydávají novou desku. Po dlouhých šesti letech a zdravotních útrapách Daniela Gildenlöwa se tito švédové vrací opět na scénu. A hned v úvodu musím poznamenat že to není návrat nijak velkolepý, nebo snad opojný. K jakékoliv objevnosti, dlouhá léta s kapelou spjatou má tohle album nejdál z jejich doposud vydařené kariéry. P.o.S. zdárně recyklují sebe sama. Velkohubých návratů tady už byla celá spousta a tohle bude jeden z nich. Kapela která kdysi pozvedla zkomírající prog metalový žánr se vrací kamsi do své dávné minulosti.
Retro styl pečlivě vystavěný zpoza Road Sal-tů 1 a 2 je rázem zapomenut, rockové choutky ozdobené sedmdesátkami vzali za své a Danielova (nová) parta se obrací opět k metalu. K mé velké nelibosti prodělává velký krok zpět, krok který v rockové muzice absolutně neschvaluju a hodně se mě zajídá. Samozřejmě ta deska je pořád hodně progresivní, je tady pousta skvělých pasáží, dominanání práce s nástroji, atmosféra, instrumentální znalost, smířlivé melancholické plochy, ale... Ale vše nabourává ten "stupidní" metalový rámec a příšerný nu-metalové klišé, kterého se pejni dokázali z velké části postupně zbavit.
To co bylo u Remedy Lane a Perfect Element novátorské tu vyznívá tupě a to co bylo na Scarsick hitově dominantní tu mizí do ztracena.

Pro metalisty bude jejich nová deska opět velká údálost. Pro rockery, kteří nehodlají neustále překousávat tvrdé disharmonické celky koketující s nu-metalem kterým opovrhují vyznívá otravně, samolibě, ale také příliš zatěžkaně a může způsobit částečný bolehlav.

A tak se ptám proč? A odpoveď typu - proč ne, může znít povrchně i pravdivě, ale pak ať pánové nečekají nějakou úctu a poklonu.
V době, kdy hledí podobně zaměřené kapely jako Anathema, Riverside, Opeth, nebo S. Wilson se vztyčenou hlavou jasně dopředu a prošlapávají si terén to P.o.S. takhle zazdí. Schade!

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - In The Passing Light Of Day
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation


Vai, Steve - Real Illusions: Reflections
2017-01-20

Vai, Steve / Real Illusions: Reflections

4 stars

Steve Vai je sice v mém pohledu často příliš excentrický, hudebně extravagantní a velice rád předvádí své umělecké choutky na odiv ostatním. Na svých deskách vyznívá sebestředně, ale obrovský díl kreativity a nezměrně široká umělecká touha se mu upřít nedá. A jestliže alfou a omegou jeho tvorby zůstává nepřekonatelné album Passions and Warfare, recenzovaná deska stojí jen malý stupínek pod tímto klenotem.

Vstup do alba se Stevovi povedl mimořádně rázně, Building The Church je rytmicky úderná skladba obsahující kupu dobrých melodií a vyhrávek.
Vai mě jako zpěvák vůbec nevadí, sice není příliš vyprofilovaný, extra zajímavý, ani barevně sebejistý, ale ke své muzice se hodí a postačuje. Proto mě jeho expresivní řádění v druhé Dying For Your Love, nebo schizoidní žesťové šílenosti Firewall vrásky nedělá.
Čtverka K'm-Pee-Du-Wee má úkol zklidňovací, stejně jako velkolepá freska Lotus Feet.
Silový uragán těch nejlepších kytarových motivů se proplétá skrz emoční přívaly v Glorious a hřmotný riffový odchod ve stylu Midway Creatures se na albu vyloženě vyjímá, stejně jako poklid I'm Your Secrets.
Vyloženou progresivní baštou je track č.6 Freak Show Excess a závěrečná píseň Under It All s řádícím Colsonem na všechno do čeho se dá praštit.

Jsem zvědavý kolik podobných lahůdek ještě ze svého pera mistr Vai vypustí. Jeho skladatelská potence týkající se včasného produkování nových děl je totiž mizivá.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Real Illusions: Reflections
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve


Caravan - In the Land of Grey and Pink
2017-01-18

Caravan / In the Land of Grey and Pink

5 stars

Caravan a tzv. Canterburská scéna byli v dobách daleko dávných synonymem jisté umělecké vyzrálosti a zárukou kvality. To už je sice pradávno, ale zbyla tu po ní spousta významých hudebních děl a tohle je svým jedinečným způsobem možnou vlajkovou lodí pro ostatní. Tolkienovské inspirace, atmosférické ztvárnění obalu, jedinečná zvukovo malebná kulisa a především velice citlivá a vláčně jemná instrumentální aranžmá, umožňují se do hudby Caravan krásně položit a nasávat její chutě.

Harmoničnost se tu vznáší, vzdouvá a přeletuje jako hejna divokých hus a archaický zvuk se podílí na otisku vracející časové prodlevy někam o dvě, tři století nazpět. Klukům jde o to, vytvořit speciální atmosféru, díky které se dá jejich hudba snadnějc identifikovat a na této placce se jim to opravdu podařilo. Expeimenty s psychedelií a jazzem naznaly pokrokových rozměrů a plně se etablují v muzice jako je tahle.

Garantuju, že takovou Golf Girl si budete broukat od prvních chvil co ji uslyšíte a zamilujete, je totiž přenosně nakažlivá. Ještě hodnotnější je pro mě její následovnice Winter Wine snoubící citlivé aranžmány a smysl vymyslet parádní melodie. S Love to Love You (And Tonight Pigs Will Fly) nemám problém a titulovce In the Land of Grey and Pink náleží čestné místo i díky stylovému klavírnímu výstupu vně. A pak je tu divotvorná cesta napříč exotickou krajinou Nine Feet Underground, kterou se nepřísluší popisovat, její poslech vám napoví a zavede do oblastí tolik vzácných, že rockové srdce rádo a často zaplesá.

» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan


Jethro Tull - Songs From The Wood
2017-01-11

Jethro Tull / Songs From The Wood

5 stars

Jsem velkým fandou sedmdesátých let, ale cesta k folkové a originální partě kolem excentrického lídra Iana Andersona byla během na dlouhou trať s řadou oklik, plnou vynucených předsudků a stylových mantinelů. Několik let jsem se sice pohyboval v užším sepětí s kapelou, ale do její blízkosti jsem se zdráhal proniknout a spíš z povzdálí sledoval činnost kolem a připomínal si pouze ty "nejklasičtější" alba skupiny.
Ono těžko říct nejklasičtější, spíš nejznámější, nejdoporučovanější, do dalších jsem neměl chuť ani odvahu proniknout a proposlouchávat se. Tu mi dodala až nová přítelkyně, která kapelu vzývala a pánové pro ni byli modlou, sama jakožto vášnivá hráčka na příčnou flénu měla a má k Andersonovcům velice blízký vztah. Díky jejímu přispění jsem je začal víc objevovat. Musím říci, že zmíněný projekt (stejně jako mnohé další) mi skutečně vyrazil dech.

Tahle deska se liší od ostatních daleko větším příklonem k folku, melodie jsou vkusně originální a čistě krystalický zvuk všech těch španělek, mandolín a ostatních strunných nástrojů je úchvatný, dodává celku na obrovské škále barev. Další zvláštností alba je použitý specifický zvuk kláves evokující kostelní varhany. Snad s každou skladbou si člověk připadá jako součást Robinovi družiny, účastní se kdejakých slavností potulných kejklířů, hradních turnajů, divokých pitek a prodejních trhů na nádvořích chrámů.
A zdejší písně? Prostě paráda. Zpěvná, nástrojově barevná titulní věc, srdci blízká Jack-In-The-Green ve které Anderson krásně trhá hlasivky, varhaní Hunting Girl s cválající rytmikou a mistrným rockovo klasickým riffem, z lůna přírody vylouplá Velvet Green v níž Barre i Anderson notují jako nerozluční bratři. Dramatický začíná The Whistler a vyznívá pro mě jako vrchol desky, pochody bicích v doprovodu flétny, Glascockova basová figura a velice zpěvný tón, zkrátka blaženost. A po muzíkálně a pateticky teatrální Pibroch (Cap In Hand), přichází na řadu pohlazení v podobě Fire At Midnight s níž tahle pohádka o Robinovi a jeho družině končí.

Dost možná se jedná o nejlepší nahrávku kapely, ale ono jich bylo v tom plodném desetiletí nespočet.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Songs From The Wood
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Return To Forever - Romantic Warrior
2016-12-29

Return To Forever / Romantic Warrior

5 stars

Pnečku to je aspoň muzika. Jazz, jazz rock a fusion je spolu s vážnou hudbou tou nejvyspělejší hudební oblastí ve které se pohybují jen ty nejzdatnější individuality. Pro její náročnou interpretaci je zapotřebí dostát absolutoria v instrumentální oblasti, kterou docíli pouze hrstka vyvolených. Komponovat takto zaměřenou hudbu vyžaduje značný skladatelský talent a iq vysoce se nadřazující průměru. Věru takovou hudbu nezvládnou provozovat lidé účinkující v nějakých Hammerfall, Kreator a vlastně v asi 90% hudby všeobecně. Hráči z kapely Returt to Forever patří k naprosté a úzké špičce ve svém oboru, čtveřice jmen podílející se na desce Romatic Warrior si pro své dovednosti dokáže ukousnout obrovský kus svého působiště a svými nadpřirozenými schopnostmi každého s dokořán otevřenopu pusou zírajícího kolemjdoucího totálně rozložit.

Začátek je jako od Gentle Giant, ale zpěvu se u tohoto projektu, či kapely nedočkáte. Corea je většinou v čele, ale třeba Lennyho bicí baterie snese častá sarovnání s mistry tohoto druhu (sportovní) techniky. Dvojka Sorceress se díky volně plujícím melodiím, zapamatovatenějším fragmentům a funky nádechu dá označit přívlastkem snadnějc chápající. Titulní skladba to je souboj Clarke/DiMeloa, každý tu má možnost sólově se vyřádit a stále je slyšet džezík té nejvyšší kvalitky. Alova rockovější Majestic Dance, nebo značně free jazzová The Magician i poslední velkolepá Duel Of The Jester And The Tyrant, všechno jsou to velekněžky z chrámu boha Amona, které srkz vnitřnímu pnutí dýchají ne Egyptskou tématikou, ale díky obalu alba středověkem a rytířskými turnaji. Pnečku to je aspoň muzika.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Romantic Warrior
» popis a diskografie skupiny Return To Forever


Free - Heartbreaker
2016-12-21

Free / Heartbreaker

5 stars

Free a jejich Heartbreaker je klasika nejklasičtější, otevřená a absolutní hudba čistá jako horský potůček. Žádné machinace, ovlivňování zvenčí ať už gramofirmou, producentem, nebo snad nahánění trendů. S poslechem jaké koliv z osmi položek alba, je pěkně cítit jak zní hudba procházející srdcem. Že kapela odešla na svém vrcholu je všem jasný a nebýt závislosti Paula Kossoffa odvážím se tvrdit, že připravit 2,3 další takhle silný alba a dnes by stáli Free, když ne v jednom pruhu, tak těsně pod Led Zeppelin. Silná kolekce která ať míří na rockovou, bluesovou, nebo dojemně baladickou stranu, vždycky boduje totálně.


Wishing Well je dokonalej vál s výbornou melodickou stopou Rodgerse, kytarovým riffem (kterej hraje taky on)a moc pěkným klavírním motivem. Po ní následuje dramatická avšak citem naplněná Come Together In The Morning s mistrovským refrénem a Bundrickovým klavírem. Ještě zvláštní mix blues a country v Travellin In Style a je tu titulní zepelínovsky potemnělý težkotonážní kusanec Heartbreaker, který je důkazem nevysychající studnice nápadů, které kapelu ovlažovali po celou dobu její existence. Tradicionalistická jižanská vložka Muddy Water, vážná (slyšíte to efektní piano) Common Mortal Man, překrásná Easy On My Soul ve které klavírní melodika tvoří hlavní náplň songu, nebo fatalistická Seven Angels, prostě ať jdu od jedničky po osm, vždy vytáhnu žolík.

Když už srovnávám s obry Led Zeppelin. K jejich prvním 5 deskám se blíží na milimetry, ty další přepychově válcuje, věčná škoda téhle kapely.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free


Camel - Dust and Dreams
2016-11-21

Camel / Dust and Dreams

4 stars

Dust and Dreams patří na špici nekomerčních počinů kapely Camel a stejně jako mnoho dalších alb této skupiny i tohle je vesměs prosto vokálních linek a povětšinu skladeb tvoří instrumentální pasáže. Osobité kouzlo se na povrh dostává s melancholií a subtilní melodikou, které jsou hlavní náplní líbezných písniček poutavě poskládaných tak, aby dokázaly zaujmout všechny věkové kategorie posluchačské obce, pátrající po větší rafinovanosti než jim dávají například Pink Floyd. Prvoplánový úžas zde není na pořadu dne.



» ostatní recenze alba Camel - Dust and Dreams
» popis a diskografie skupiny Camel


Dream Theater - A Dramatic Turn Of Events
2016-11-14

Dream Theater / A Dramatic Turn Of Events

3 stars

A Dramatic Turn Of Events není podle mě nijak zvláštní, ani povedená, zásadní, nebo snad přelomová nahrávka. Je taková jaká je, ale jaká po pěti letech vlastně ve skutečnosti je. Čas dělá divy, obávám se že v případě Dream T. ani čas nepomáhá a neléčí. Co na nahrávce postrádám je větší počet zajímavějších momentů, které by desku vytáhly (a teď možná přestřelím) z průměru, do kterého občas pánové zabrousí. Temnou stránku nakousli už dřív, v Black ... jí bylo hodně, i tady se trousí v několika fragmentech. Metal tu vítězí nad skladatelskou variabilitou a větším zapojení přemýšlivých pochodů, v segmentu těžkého kovu se kapela brodí jaksi zatěžkaně a díky strojovému Manginimu až moc sucharsky, tudíž předvídatelně chladně, bez zápalu a s minimem zářných okamžiků, u kterých člověk spozorní a řekne si...á, tak toto je hodně dobrý.
Ať jen nekleju, třeba úvodní On The Backs Of Angels několik vyloženě dobrých a melodickým motivů má, připadají mě ale vykradené z druhé desky I. a W. Světlou cestou jakou bych si přál, aby se kapela ubírala častěji vykazuje předposlední Breaking All Illusions.

Vždycky se na poslech desky těším, vždy si naivně myslím-teď to dopadne jinak, D.T. mám hodně rád, tak by se mi mohla konečně snad líbit i tato recenzovaná nahrávka.
Vždy to ale dopadně stejně, už pět let, v pravidelných cyklech, stejně jako dneska.

» ostatní recenze alba Dream Theater - A Dramatic Turn Of Events
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]
2016-11-12

Gillan, Ian / Toolbox [Gillan]

3 stars

Kolem nás se nepohybuje velké procento umělců a zpěváků s takovým charisma, jako měl a snad stále ještě má Ian Gillan. O tom co stvořil v D.P. nemá cenu chodit s kůží na trh, je tady ale ještě jeho sólová cesta, která sice nevypadá tak zajímavě jako období kterým prošel v mateřské kapele, ale zase zabíhá do leckterých hudebních odvětí, je ale částečně dost nevyrovnaná, podobně jako tohle album.
Deska Toolbox patří mezi málo těch, které mají naprosto zkaženou dramaturgii.
Začátek je tristní, bez šťávy a s minimem výrazných nápadů, pro tři úvodní plytké skladby bych našel místo snad na konci alba a možná ani to raděj ne.
Od čtvrté Candy Horizon se karta obrací, deska nabírá nový dech, zmiňovanou písní protíká pěkná kytarová melodika, Don't Hold Me Back je můj favorit, ledabyle kladené kytarové motivy přes sebe pomalu zesilují a v její blízkosti stoupáme pomalu vzůru, kde se naléchází krásně položený zpěvný refrén s kytarovou linkou. Pictures of Hell zní metalově, je to jízda do pekel par excellence, Morris kouzlí melodie jako druhý Blackmore. Tradicionl Dancing Nylon Shirt, part I, koncertní tutovka Bed of Nails, nebo rychlovka Gassed Up všude slyším skvělé melodie a rockový náboj.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Pineapple Thief - Your Wilderness
2016-11-06

Pineapple Thief / Your Wilderness

5 stars

Svou první recenzi kterou jsem začal psát, ale dokončil až dneska věnuji desce, která se pro mně stala žhavým kandidátem na opus tohoto roku.

Na komplexní pojetí moderní progresivní hudby v podaní Pineapple Thief se nedá najít nejmenší kaňka, vada na kráse tu prostě neexistuje, jelikož na ni není ani místo. Emočně nabitá hudba, která po zásluze dokáže diváka strhnout a podmanit si ho. Dokonalejší a vyváženější zvuk aby člověk v dnešní době pohledal a i když se na muziku maximálně soustředíte, pořád vám není jasné, jestli máte v prvním plánu poslouchat ten nejdokonalejší bubenický přednes, kterého je moderně myslící bicmen vůbec schopen (to už vůbec nemluvím o precizním nazvučení kompletní rozsáhlé bubenické soupravy), výborné basové postupy, decentní kytarové akordy, většinou utvářené v akustických patrech, nebo nejdokonalejší nástroj kapely, hlas B. Sworda.
Podstatná je nahrávka svou atmosférou, dokonalým vystihnutím emoční práce s hudebními formami, které se vám zavrtají do mozku a nedostanete je ven.

Takhle hraje pokroková kapela dneška, donekonečna omýlané diskuze jestli jsou lepší stouns, nebo beat, proč hrají stařičcí Van Der Gráfi vyklidněněj a kdo je víc, ten či onen jsou k ničemu, člověk má jít kupředu, vyvýjet se, nezůstat přešlapovat v řekněme sedmdesátých letech. Objevujte a budete odměněni!

Jelikož nejsem přítelem dlouhých hudebně-slovních úloh a zastávám názor, že psát se má především o pocitech spojených s hudbou, proto končím a jdu si desku raděj znovu poslechnout. A vy to udělejte jako já, protože v hudbě neplatí,že: neznalost neomlouvá. Neznalost ochuzuje!

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Your Wilderness
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief


Rolling Stones, The - Bridges To Babylon
2016-11-02

Rolling Stones, The / Bridges To Babylon

4 stars

Stouni mě neberou, vždycky mě ale v telce hodně imponovala skladba Anybody Seen My Baby?, když jsem hledal aspoň jeden vzorek valících se kamenů do sbírky, volba ukázala na tohle album, který má výbornejch skladeb dostatek, nápadů taky a tak jsem si kdysi pořídil své první a jediné stouny.
Pochopitelně nejvíc jsem si oblíbil skladby které znám léta z okolní, hlavně radiové produkce, krom zmiňovanmé dvojky, jsou to energická Low Down, fantastická balada Already Over Me, znám i rockově moderní Gunface a Out of Control (ta je strhující). Vlastně snad polovinu desky, taková Saint of Me se čas od času v rádiu taky objevila.
Z nových věcí, do té doby neznámých, mě překvapilo Richardsovo reggae You Don't Have to Mean It, nátlaková moderna Might as Well Get Juiced i dojemná How Can I Stop.

Po dalším průzkumu rozmanité nabídky otců rock n rollů už neprahnu, pravda je, že jsem chvílku laboroval s myšlenkou přikoupení předchozí a následující desky, tedy Voodoo Lounge a A Bigger Bang, nakonec mi ale přeci jen Bridghes... postačuje, když se najde chuť a je to skutečně jen občas, pustím si ji a spokojeně debužíruju. 4,5 hvězdy

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Bridges To Babylon
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Spock's Beard - The Oblivion Particle
2016-10-31

Spock's Beard / The Oblivion Particle

5 stars

Kluky ze S.B. obdivuju, už dva jejich leadeři odešli, kreativní mozkovny a výborní tahouni, zpěváci i komponisté. Vždy to pánové ustáli, pozměnili obsazení a pokračují dál. Už od dob legendárního debutu The Light, kterým si získlai velký počet fanoušků, se jejich základna rozrůstá a nemyslím, že by nějaké procento z nich kteroukoliv deskou ztratili. Všechny jsou tak vyrovnané a kvalitní, že se mezi nimi těžko hledá víc výraznější celek. Někdo holduje Nealovu (konzervativnějšímu)období, někdo raděj Nickovu experimentálnější tvář a mladé nadšence přitáhlo Tedův zapál na posledních dvou deskách, na kterých se obrazně velkým obloukem kapela vrací ke klasičtějším schématům.

A kdo že to zahrál na 12 té studiovce nejlíp?
Jako již tradičně, výbornej je Dave Meros, Alan svou kytarou rozhodně nic nepokazí, pomalý vývoj je cítit i u něj a Okumuto na pár místech trochu přitemnil. I Jimmi mi připadá nějak při síle, ale hlavně Ted je perfektní, kolik odstínů a citu dokáže svým hlasem k divákovi protlačit je úžasné, řekl bych, že jde o jeho životní pěvecký výkon.

Písničky nemá cenu jmenovat, jde o dokonale vyrovnanou sbírku devíti rovnocených a kvalitních tracků, navíc se to u mě podle nálady mění. Pro dnešek by to byla 2,3,5,6a9.

Snad už jen dodám, ještěže jsou tu takové kepely jako je tato.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - The Oblivion Particle
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Yes - Open Your Eyes
2016-10-26

Yes / Open Your Eyes

3 stars

Proti všem - historický román Aloise Jiráska pocházející z roku 1893, který pojednává o boji husitů proti všem jejich odpůrcům. Proti všem - budu se svým názorem nejspíš stát v tuto chvíli sám somotinký v opozici ke všeobecnému názoru na desku Yes z devadesátého sedmého roku nazvanou Open Your Eyes. Ne že bych ji chtěl za každých okolností obhajovat, ale nechci ji ani smáznout. Sestava snů se u Yes sešla i nad touto jmenovanou nahrávkou, teda s jednou vyjímkou a to na místě kláves, za hádavého Wakemana přišel multitalentovaný Billy Sherwood.
Podle povrchního slechu se můžeme domnívat že se jedná o Stevovo a Johnovo album, ale řada kytar a vokálů je Chrisových, potažmo Billyho a tak to s tou demokracií nebylo u Yes tenkrát asi nejrůžovější.

Řada skladeb se povedla, řad z nich tvoří obyčejný průměr, na poměry kapely kalibru Yes rozhodně a tak si tu připadám trochu jako na houpačce, jednou nahoře, jednou dole. První trojice je úchvatná, obzvlášť zvonivá Open Your Eyes, zdobí ji krásné sborové vokály a kytarová příze S.H., do starých Yesáckých dob cestuju s Howem, Squirem a perfektně sezpívanými vokály v Universal Garden. K těm lepším přišoupnu taky chvílemi netypickou Man In The Moon, pannenskou From The Balcony, kterou utáhnou jen Jon A Steve a hlavně bombastickou Love Shine, jež atributy stylu Yes spojuje dokonale. I závěr s The Solution se taky povedl, až na tu hloupost s mezerami a časovou stopou. Zbytek o kterém se nezmiňuju, tolik nezaujme, nebo je to typická Sherwoodovina.

Na jednu stranu se mi deska zamlouvá, většina skladeb není špatných, přesto ji musím umístit až na konec řady jejich diskografie, za ni se vejdou jen první a poslední hrůzná sbírka, ta mi do mozaiky Yes nezapadadá vůbec, narozdíl od ní zmíňovaná Open Your Eyes atributy kapely nepostrádá. 3,5 hvězdy

» ostatní recenze alba Yes - Open Your Eyes
» popis a diskografie skupiny Yes


Kansas - Audio-Visions
2016-10-24

Kansas / Audio-Visions

3 stars

Z nového produktu amerických Kansas mám velkou radost, poslouchám ho snad obden a o tom, že je to geniální materiál jsem skálopevně přesvědčen. Napadlo mě, postavit ho vedle starších věcí, jak si asi povede, jak obstojí a jako partnera jsem mu vybral album Audio-Visions.

Deska vyšla v roce 1980 a znamená citelný ústup z progresivních pozic, na stranu popu se kloní jak dobovým soundem, tak aranžérským zpracováním. Ne, není to příliš markantní propad, nejedná se o žádné zašpinění dobrého jména kapely, sestava je doposud pevná, první trhliny ale už doznává rozdílný pohled na směřování souboru. Slovo přístupnost bylo hlavním motem alba i téhle doby všeobecně a když mám srovnat s přítomností, tak zvukově obstát nemůže (třeba za dvacet let si lidé řeknou o dnešním zvuku, že to byl běs, i když silně pochubuju, kam dál by mohl vývoj směřovat). A kompozičně? Není to zlé, je to jiné, epičtější, rozmáchlejší, ale v balení tehdejších měřítek.

Píseň Hold on není jen obrovský hit kapely, předně je to ale dojemná překrásná píseň se Steinhardtovou legendární houslovou stopou. Dál je tu Relentless, symbol produkce Kansas a výzva Steve Walshe předvést své hrdlo. Anything for you je rozvrstvená, dynamická a aranžérsky zajímavá práce. Výpravná, epická velekněžna Curtain of iron, musela uzrát v době z před pěti let. Rafinovanost Don't open your eyes vyniká v houslové technice a symbolika No room for a stranger je uchvatná. Klavírní barvy Back door dojmně desku uzavřou.

Cítím částečnou spokojenost, ale i produkční ústupky a ty už v dnešní době kapela naštěstí dělat nemusí. Raděj se navrátím k Prelude Implicit.

» ostatní recenze alba Kansas - Audio-Visions
» popis a diskografie skupiny Kansas


Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
2016-10-21

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts

5 stars

Album Pawn Hearts tvoří jeden z nejkomplexnějších a nejsložitějších albových projektů v dějinách moderní rockové hudby. Je brán jako špičkové dílo špičkových hudebníků a znamená pro mnohé posluchače vrchol jejich uměleckých ambicí.
Složitá hudební struktůra působí na poslechovou soustavu zvláštní silou a její podrobnější popisný překlad může dělat mnoha teoretikům velké problémy. Pro převedení notového zápisu do slovní podoby jsou tu mnohem povolanější kolegové, kteří svůj dar předvedli přede mnou.
Za sebe uvedu pouze to, že tenhle intenzivní a občas pěkně temný (nic pro nervově labilní zájemce) výtvor balancuje na hraně geniality v soutěži o nejinteligentnější hudební počin v moderních dějinách.

Jestliže se jedinci v dobách klasické hudby (Schubert, Schumann, Brahms) snažili navázat a překonat nesmrtelného velikána a pro mnohé z nich i nedostižný ideál Ludwiga van Beethovena (jeho 9 symfonií), o dvě stovky let později se o něco podobného snažili a snaží jiní a jako atribut kvality slouží látka nazvaná Pawn Hearts.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Gabriel, Peter - Us
2016-10-19

Gabriel, Peter / Us

3 stars

Když se někdo řekne A, druhý dodá B, neb po recenzi Up, přidám desku Us. Která si svou pozici v mé sbírce tvrdě dobývá už léta letoucí, velké nadšení z jejího obsahu ale nepociťuju. Hudba to není rozhodně špatná, nepostrádá dostatek emocí i nápadů, ale místy mě přijde nějak letargická a až moc oddychová. Je tady pár dobrých skladeb, jako třeba folkově laděná Come Talk To Me, Blood of Eden, nebo Fourteen Black Paintings. Ale taky velké množství samplů a naprogramovaných zvuků, imitace bicích a perkusí, navíc Steam mě přišla vždycky vlezlá a Digging in the Dirt obyčejná. Asi nademnou příznivci Gabriela zlomí hůl, ale u mě dosáhne deska tak na průměr. Následovník Up mě přijde mnohem, mnohem zdařilejší.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Us
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Up
2016-10-14

Gabriel, Peter / Up

5 stars

Svou první recenzi připravuju už několik dnů, týká se nové desky zajímavé kapely, sice mě už jeden kolega recenzent předběhl, ale ještě ji nemám dokončenou a tak zůstane zřejmě druhou v pořadníku a jako svoji první, představím nahrávku Up od P. Gabriela.

Peterova osobnost, která přinesla do několika desetiletí hudení epochy tolik zajímavého a nového mě nikdy nepřestala inspirovat. Jeho působení na scéně bych si dovolil rozdělit na několik kategorií:
Prvotní se nabízí sama, jedná se o zpěvákovo působení uvnitř kapely Genesis (pro mne nejpřitažlivější doba), do druhé bych vměstnal první 4 desky samostatné kariéry tohoto umělce. (komerčnější) deska So z 86 tvoří další výrazný mezník a alba Us i Up, která sice dělí jedno desetiletí, mě připadají podobná, hudebně navazují, tyto pak zařazuji do samostatné rubriky. Dále už kariéru umělce nesleduji, nejspíš proto, že klasickou studiovou nahrávku zatím nevydal a alba předělů a práce s orchestrem nemají u mě zásadní význam.

Jak vlastně popsat takovouto hudbu? Předně uvedu, že na pomyslném žebříčku Peterových nahrávem stojí nejvýš a na vině v tom dobrém, je jedinečná delikátní, intimně melancholická nálada, která se celou nahrávkou proplétá jako krásná stuha a podmanivé a posmutnělé opusy k sobě poutá. Ze všech jeho děl na mě působí nejvyzrálejším dojmem i když občas je toho pláče v notových osnovách až, až.

Nemám dar, ani zálibu se probírat do puntíku jednotlivými skladbami té které desky. Emoce, pomocí kterých na mě hudba působí hrají v mém nitru první housle, pokud je jich nahrávka prosta, nemám sílu se jí dál zabývat, tady to samozřejmě absolutně nepřichází do úvahy.

Darkness bojuje s mnoha kontrasty a díky těmto působí ve svém úvodu originálním způsobem. Podmanivé rytmy v Growing Up, svobozující a vokálně nejdokonalejší Sky Blue, široký záběr i do fusion zaujímá The Barry Williams Show se zvláštní trumpetovou melodií a podmanivé kraje východního světa představí Signal To Noise. Vybral jsem namátkou pár ukázek z kompletně dotáhnutého alba a mou nejoblíbenější sedmou My Head Sounds Like That si nechal nakonec. Obsahuje jednu z nejemotivnejších klavírních a dechových melodií, která kdy byla napsána a vedle hlasového fondu Gabriela budí fatalistický dojem.

Široký počet spolupracovníků, kterými se Peter obklopil, svým otiskem navždy pomohlo vytvořit dílo které přetrvá věky.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Up
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000