Profil uživatele john l


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Dream Theater - Train Of Thought
2019-01-05

Dream Theater / Train Of Thought

5 stars

S deskou, o které tady nikdo deset let nenapíše ani "ň", nebude něco v pořádku. Když si přečtu znechucené recenze pánů Joachima a Brana, které napsali pět let po vydání alba, tudíž s patřičným odstupem, nemám pro jejich postoj už tolik pochopení, než kdyby své recenze uvedli měsíc po uvedení desky na trh. Já byl tímto přehnaně tvrdým albem ze začátku taky pořádně zaskočený, ale za nějaké dva roky jsem si jej oblíbil stejně, jako kteroukoliv jinou jejich desku.

V době vydání jsem DT tolik nesledoval a dodnes nevím, proč tohle album vyšlo tak brzo po předchozí nahrávce - pouhý rok mezi sebou dělí Six a Train. To je u divadelníků jev dost neobvyklý a pokud na mou otázku někdo z vás zná odpověď, uveďte ji prosím. Takže žádné dlouhé turné, ale hupky dupky zpátky do studia a bum, prásk, ať to má koule, Dream Theater chtějí šokovat. Zřejmě měli potřebu setřást ze sebe frustraci a nasranost. Dokázat všem, že umí hrát pěkně ostře a přehodili výhybku směrem k tvrdému metalu. Nechali se inspirovat jejich velkou láskou Metallicou, což jim hodně fanoušků má dodnes za zlé. Ale když posloucháte nahrávku pozorně, není těžké v ní objevit ty staré DT. Jsou jen zabalení v modernější a neprodyšné slupce. Zvuk mohl dopadnout rozhodně líp, nahrávka je pod metalovou tíhou zbytečně přebasovaná a dunivá. John Myung odvádí skvělou práci, ale někdy je těžké jeho nástroj v té změti najít a oddělit.

As I Am je parádní nakopávačka a Endless Sacrifice disponuje odkazy na starou tvorbu. Osu desky však tvoří tvrďácké pumelice This Dying Soul a Honor Thy Father, v nichž kapela riffuje a hobluje jak o život. LaBrie zpívá přes efekty, čímž dodává skladbám ještě větší razanci, a Portnoy, ten je tu pánem všeho. Co všechno stihne obhospodařit je fakt neuvěřitelné. Tahle nahrávka je hlavně o kytarách a bicích, Jordan Rudess tu skoro nehraje. Má jen pár sólových výstupů a občas ho slyšíte někde hodně vzadu, ale je to žalostně málo. Jenže zrovna tak to má být, přece Metallica taky nehraje s klávesy. Vacant je violoncellový předěl a Stream Of Consciousness obyčejná nudná metalová instrumentálka a odrhovačka. Náladu vám zaručeně zvedne závěrečný kus vytesaný do žuly In The Name Of God, to jsou DT ve vrcholné formě.

Všechny starší recenze bodují tohle metalové album hodně vysoko. Já se k nim přidám, protože dokážu ocenit snahu hráčů vyzkoušet něco nového. Udělali to myslím dost dobře a po svém. Tenkrát jim takový tah vyšel, dnes už bychom frflali mnohem víc.
Pokud potřebujete doplnit energii do svého tělesného akumulátoru, nelze doporučit lepší album. Howgh.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Train Of Thought
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
2018-12-22

Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory

5 stars

Řada mých přátel považuje toto album za určitou obřadní záležitost. Mám na mysli jeho spojitost s vysoce propracovaným progresivním řádem. Pro řadu z nich se takřka ihned po vydání stalo neuvěřitelným kultem. Já tímto "nedostižným syndromem" v případě Metropolis pt. 2 nikdy netrpěl. Desku znám od dob jejího vydání a mám ji rád pořád stejně. Rozhodně ji také zařazuji mezi to vůbec nejlepší, co kdy Dream Theater vydali. Slušivou pozici mezi pěti, možná dokonce třemi nejlepšími nahrávkami si deska bez problémů ustojí. Zkouška časem je v jejím případě milosrdná a asi to už tak zůstane napořád. Dream Theater tu použili invenční příběh a zároveň se vybičovali ke svému skladatelskému maximu. Všechny hudební složky tady žijí ve vzájemné sounáležitosti a nikdo z muzikantů par excellence se netlačí před ostatní. Zvuk je dokonalý a LaBrieho hlas vykazuje ten správný mladický zápal.

Za nejlepší místa považuji nástupy skladeb Overture 1928, Strange Deja Vu, komplexní ohromující záležitosti Beyond This Life a Home a brilantní instrumentální představení The Dance of Eternity -tomu se v tvorbě Dream Theater vyrovná máloco. Skladba číslo jedna je pro mě už dlouhodobě píseň Home a hudebníkem číslo jedna Mike Portnoy. Dream Theater tady nevaří z vody ani vteřinu. To začalo až na daleko pozdějších nahrávkách (Black Clouds počínaje a neskutečným marasmem Astonishing konče).

Za pár týdnů bude na trhu nová nahrávka DT. Moc nadějí do ní nevkládám, ale třeba mi na stará kolena pánové ještě udělají radost. Nechám se překvapit.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Thin Lizzy - Bad Reputation
2018-08-22

Thin Lizzy / Bad Reputation

5 stars

Irští psi Thin Lizzy vyzkoušeli během své kariéry spousty producentů. Nick Tauber, Ron Nevison, John Alcock, Kit Woolven nebo Chris Tsangarides. Každý z nich dokázal kapele vtisknout svou vizi a trochu ji pozměnit k obrazu svému. Základní charakteristiku si ovšem Lynott a jeho kumpáni dokázali zachovat. Nejvyšší dohled nad deskami Bad Reputation a následující mooreovskou černou růži byl svěřen Tony Viscontimu. Ten ze všech zúčastněných odvedl nejdokonalejší "knoflíkovou" práci a z kapely vykřesal maximální maximum. Poslech "špatné reputace" je toho důkazem.

Jenom strnulá úvodní fádnost Soldier of Fortune může moje stanovisko nabourávat. Počínaje titulní věcí a konče technicky namakanou Dear Lord vychází zářivé slunce nad hlavami Thin Lizzy pravidelně a ještě osmkrát. Opium Trail, South Bound, hlavně křehule Dancing in the Moonlight a strhující That Woman's Gonna Break Your Heart. To jsem vám označil ty, které sám považuji za enormně přesvědčivé. Thin Lizzy tu voní dálavami orientu, často se nadechují k předem vyhrané bitvě a vyhrávají do všech stran, až se jim zapalujou lejtka. A to i přesto, že s Brianem Robertsonem začaly být patálie a na desce si moc neštrejchl. Na výsledku poznáte spíš pravý opak.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Bad Reputation
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Arena - Double Vision
2018-08-16

Arena / Double Vision

5 stars

Recenze už moc nepíšu, není tolik času a občas mě to taky vyčerpává. Někdy se ale přistihnu, že slina ještě nevyschla. Jako teď v případě nové Areny. Začal jsem psát, protože jsem si pustil svou oblíbenou desku Immortal a vzápětí dostal chuť na novinku. A taky se mi nelíbí, že ji tu horyna tak poplul. Skoro se divím, že nevsadil ještě o bod míň. Je na nás, abychom jí tu pošramocenou pověst pořádně napravili.

Jak už jsem předeslal ve svojí reakci, obě desky mi přijdou dramaturgicky podobné. Shodně obsahují šest kratších skladeb a jednu dlouhou na konci. Double Vision se období Immortal nikdy vyrovnat nemůže a to z jednoho prostého důvodu. Paul Manzi není a nikdy nebude Rob Sowden. Rob byl král, něco jako Mercury nebo Plant. Ohromně silný zpěvák s velkým charismatem, který dodával skladbám Areny něco nadpozemského. O dva kroky předběhl v cíli i Paula Wrightsona (a že to byl nějaký kabrňák) a Paula udělá o několik délek. Ale nechápejte mě špatně, Paul zpívá také přesně a charakterově. Jenom nemá fluidoidní dar vtáhnout vás tolik do děje jako Rob.

Začátek prostřednictvím Zhivago Wolf není zlý, spíš stereotypní. Klasická Arena s pěknými Mitchellovými vyhrávkami a hororovou atmosférou dosazenou Nolanem. Ovšem další skladby jsou parádní. The Mirror Lies je stejně úžasná jako Waiting For The Flood z Immortal. Křehká akusticky navoněná pomněnka, ve které Mitchell stornuje vaše pomluvy a předvede vám, jak dobře mu to pořád hraje a myslí. Z podobného těstíčka je i Scars. Tady se trochu víc představí Manzi a sázka na atmosféru Areně vychází jak čekáte. Kytarové sólo z časů Visitora.

Zapamatovatelnou, vpravdě popovou melodii kapela vsadila do skladby Paradise Of Thieves. Pořád je to progres, jen trošku přístupnější. Manzi se omotává okolo křehkých Mitchellových akustik a Nolan celý ten příběh efektně podmalovává. Po piklfloydovské a asi nejslabší Red Eyes je tady perla Poisoned. Opět něco na způsob Friday's Dream z Immortalu. Takže naléhavá a náladově pestrá věc s hospodárným instrumentálním arzenálem. Krásně se to poslouchá. A je tu přes dvacet minut The Legend Of Elijah Shade. Taková operní, trošku patetická, trošku roztahaná a taky trošku strašidelná skladba s několika dobrými a několika slabšími pásmy.

V případě Areny se všichni pořád ohání termínem progres. Prý už to není takový prog, jako byl před patnácti lety. Ano není, ale je to v jejich případě pořád potřeba? Musí vám, nebo komu, kapela ještě něco dokazovat? Arena svá hlavní slova už dávno vyřkla a teď hraje pro potěšení a ne, aby dobývala nějaké mety. Mně nakrásno stačí, když kluci skládají příjemné písničky, které mají hlavu a patu a já mám to potěšení se s nimi seznámit a poslouchat je. Progresivní odvazy typu Contagion, kdy to v kapele kreativně vařilo a přetékalo, překonat stejně nelze. Husté atmosféry viktoriánské Anglie 19. století, jakou měli na Peppers Ghost, už taky nikdy nedocílí, tak proč nevyzkoušet úspornější metodu. Po trochu nudnějším přehmatu s Unquiet Sky chytla Arena novou mízu a své posluchače dokáže znovu přikovat k reproduktorům jako za časů Immortal.

Já vím, že to na plných pět bodíků letos není. Ale pardon, tři a méně mi přijdou troufale potupné. Takže ať se máte čemu divit, já to slyším jinak.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena


Magnum - On a Storyteller's Night
2018-07-26

Magnum / On a Storyteller's Night

5 stars

Existují nahrávky, které mají pro člověka zvláštní význam. V moji sbírce zaujímá jednu z takových pozic album On a Storyteller's Night. Dlouho to byl jediný stařičký opus kapely Magnum, který jsem vlastnil. Jenže v určité fázi svého hudebního dospívání jsem z pompézní produkce dostával kopřivku a když se naskytla příležitost, dal jsem ho pryč. Jak se traduje, odříkaného chleba největší krajíc, uběhlo několik let a mně po desce začalo být zase smutno. Jenže zrovna v té době už nebyla v běžné distribuční síti. S odstupem několika let jsem si ji zase sehnal a dnes mně její překrásný obal i příjemné písničky přinášejí znovu potěšení.

Jde o dramaturgicky zajímavě rozdělenou desku. V první půli nás kapela potěší epičtějšími kusy plnými historie, zbojníků a sličných panen a v druhé si Catley se svými kumpány naposledy zavzpomínají, odkud Magnum vzešli a že heavy metal pro ně nebyl jen chvilkovým poblouzněním.

Několik kusů z této desky by se slušelo zařadit na celkové best of kapely. Vznešená modlitba How Far Jerusalem (možná nejlepší skladba celých Magnum), mystický drahokam On a Storyteller's Night, vzdušná akustická záležitost Before First Light, odpověď na úspěch kapely Asia Two Hearts nebo klidně dunící All England's Eyes. Co skladba, to klenot.

Pět nedávám z povinnosti, ale z úcty k mé nejoblíbenější desce Magnum.

» ostatní recenze alba Magnum - On a Storyteller's Night
» popis a diskografie skupiny Magnum


Big Big Train - The Underfall Yard
2018-05-25

Big Big Train / The Underfall Yard

5 stars

Několik skvostů tady zůstáva mimo hlavní proud zájmu. Přitom je kapela Big Big Train v poslední době mediálně hodně propíraná. První nahrávky svou průměrností na úspěch ještě nedosáhly, ale sotva do kapely přišel nový zpěvák David Longdon, vyletěli chlapíci strmě nahoru a přes noc se z nich stala jedna z hlavních art-rockových akvizicí nového milénia.

Přemýšlím, jakým termínem jejich muziku označit, aby šla snáze rozšifrovat nováčkům, kteří se tady za pět či deset let objeví. Napadá mě termín PASTORÁLNÍ ART ROCK. Nepředpokládám, že jsem jej právě vymyslel, ani že jsou BBT jediní na světě, kteří podobné projekci holdují. Ne, jediní určitě nebudou, ale jedni z nejlepších ano. Možná nejznámější, něco jako vůdci. A proč pastorální? Nejspíš pro jejich zálibu v dechové sekci, která jejich muziku výrazně modeluje, proměňuje a tvaruje. Už tak výrazné neagresivní pojetí navíc zjemňují pozouny, lesní rohy, kornety a dokonce i mohutná tuba. Nástrojově se tedy jedná o dokonale vyváženou desku.

K jejímu poslechu je zapotřebí dostatečně široké časové rozmezí. Povrchní posouzení se naprosto míjí účinkem. Nejen že si posluchač nic nezapamatuje, ale může se stát, že ohodnotí desku jen vlažně a nebude mít důvod se k ní vracet. A to by byla velká škoda. The Underfall Yard za námahu určitě stojí.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
2018-04-28

Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery

5 stars

Jsou desky mizerné, desky dobré a desky senzační. O albu Brain Salad Surgery jsem byl dlouhodobě přesvědčený, že je to deska dobrá. Teď ovšem musím svoje tvrzení poopravit, protože si myslím, že je to deska geniální. A co mě k nově nabytému tvrzení přivedlo? Zhola nic. A nebo možná přece něco. Tím něčím, možná by se slušelo konstatovat ničím, je dlouholetá pauzírovací propast, ve které jsem si ELP nepouštěl.

Možná jsem v něm konečně nehledal melodiku a přístupná aranžmá. Stejnak dobře vím, že podobné příměsi u ELP nenajdu, ale pokaždé je jaksi čekám. Možná jsem konečně poslouchal co pánové skutečně nahráli, tu syrovost, tu mrazivou atmosféru, kila Emersonových kláves a dunící bicí Carla Palmera. Možná jsem se na ně skutečně těšil tak moc, že jsem neměl potřebu slyšet hackettovské a gilmourovské vyhrávky, které s rokem 1973 souzní stejně mohutně, jako alba jejich kapel.

Jerusalem a Still... You Turn Me On jsou jedny z nejhezčích skladeb v oboru, to je bez diskuzí, a Karn Evil 9 zase patří mezi nejprogresivnější. Hm, nejprogresivnější? Co to vlastně znamená, zeptal by se laik. To znamená, že ti její náplň a průběh úplně zdevastuje myšlenky. Položí na lopatky, budeš jen žasnout nad tím, kolik různých tónů a variací jde naskládat do jednoho úseku. Úseku tak přebujelého a inteligentně vystavěného, až v něm najdeš zalíbení, které se ti nebude zajídat, nýbrž tě musí stimulovat.

Takže od teď o BSS jenom v superlativech a všichni prosím!

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Magnum - Sleepwalking
2018-04-27

Magnum / Sleepwalking

4 stars

Pokud budu posuzovat výtvarné náměty magnumovských alb, deska Sleepwalking určitě obsadí jednu z předních pozic. Její obal se mi vždycky hodně líbil a čím víc byla nedostupná, tím víc jsem ji chtěl mít doma. Pokud budu posuzovat Magnum po hudební stránce, je Sleepwalking jednou z jejich nejpovedenějších nahrávek. Společně s respektovanými díly vydanými v rozmezí let 82-85 vyhrává prestižní vavříny nápaditosti a melodiky. Po aranžérské stránce je zvládnuta za jedna.

Bob Catley podává nadstandardní výkon, jeho vokál hladí, šimrá i příjemně mrazí. Dokáže přesně nadávkovat emoce, kupříkladu v Only In America, kde se sjednotí se sbory a vytvoří dokonalou atmosféru. Hudebníci se vzájemně hecují a hrají stejně jako ve dvaceti. Neuchylují se k vykrádání sebe sama, tak jako se tomu děje dnes. Konec desky je povedený stejně jako začátek. Na zátylku zalechtá jak dokonalá Stormy Weather (na poměry Magnum dramaticky malinko netypická) v úvodu desky, tak sugestivní The Long Ride v jejím závěru.

Hudba zachycená roku 1992 je stejně pestrobarevná jako přiložená Matthewsova obálka a dodnes patří k mým nejoblíbenějším od Magnum.

» ostatní recenze alba Magnum - Sleepwalking
» popis a diskografie skupiny Magnum


Iron Maiden - The Final Frontier
2018-04-23

Iron Maiden / The Final Frontier

5 stars

Veškerá očekávání, že by moji dávní oblíbenci Iron Maiden ještě mohli vytvořit diametrálně odlišnou nahrávku, jsem dávno pohřbil. Až do chvíle, než na svět přišlo tohleto album. Samozřejmě nejde o žádný art rock nebo mezní dílo progresivní muziky, to jistě ne, ale na poměry kapely je právě Final Frontier výrazným mezníkem. Když si v hlavě promítnu některé ubohé pokusy ať už s Bayleym (tristní Virtual XI) nebo s Dickinsonem (suchopárná Dance of Death), pak je nárůst kvality v podobě tohoto alba až záviděníhodný.

Maiden konečně pozměnili svůj způsob komponování. Pestřejší vokální harmonie a především kytarová melodika a pro kapelu zcela netypické riffy tentokrát dostaly velký prostor k realizaci. Ta deska je jiná ve své dramaturgii a hlavně atmosféře. Cítím tu pozitivní energii a příjemné vibrační napětí. To se přenáší do úchvatných kytarových stěn a často se zrcadlí také v Dickinsonových vokálních ozvěnách. Jednotlivé skladby mají pořád složitou strukturu, na to jsme si už zvykli u minulých alb, rozdíl je v nápaditosti a nenucenosti. Vzdušnější témata, určitý pokrok v dynamice spodku a komplexní přístup konečně našly pořádnou odezvu.

Progresivní heavy metal je trefné označení škatule, která se hodí k tomuto albu. Tady jde nakrásno poznat, jak se z hard rocku vaří heavy a jak progresivní ochucovadla dokáží servírovanému pokrmu dodat ty správňácké chutě. Uf, to jsem se zase jednou spokojeně oblíznul.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Final Frontier
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Scorpions - Humanity: Hour I
2018-04-09

Scorpions / Humanity: Hour I

5 stars

Scorpions se v průběhu devadesátých let plácali v blátě jako ryba na suchu a po předchozím desetiletí plném úspěchů s doláčama vyčuhujícíma z kapes, najednou nevěděli jak na to. Crazy World jim dala nesmrtelnost a spokojený důchodcovský roky, jenže na ty kapela ještě nepomýšlela. Chtěla pokračovat dál a chtěla držet krok s Amerikou.

Na Face the Heat přitvrdili a zabalancovali, dalším deskám se to už nepodařilo. Scorpions vydávali brakovou hudbu, zbytečné živáky, výběry balad, akustické sety a podobné krávovinky. Ze země je zvednul až album Unbreakable. Za tři roky měl navázat Humanity: Hour I, což nevyšlo tak, jak se předpokládalo. Jelikož, a teď se podržte, jde o mistrovský progresivní opus (magnum)!!!!!!!

Jenže Scorpions nikdy žádný progres nehráli a tudíž ani nemohli disponovat takto zaměřeným publikem. Jejich fanoušci chtěli další variace na Still Loving You, nebo Send me an Angel. A oni si klidně vydali něco tak nepředvídatelného. Deska zůstala v regálech a kapela se potápěla zese ke dnu. Návrat k původnímu funkčnímu období přišel až s nahrávkou Sting in the Tail, která měla zůstat navždy tou poslední (kapela velkohubě ohlašovala konec kariéry), což mohla být vcelku důstojná tečka.

Jak jsem tedy už předeslal hore, Humanity: Hour I je progres jako hrom. Ne ve smyslu Yes, nebo Pink Floyd, ale v intencích hard n heavy směru Meineho a Rudy Schenkera. Na textovou, technologicky záměrně absurdní scifi výpověď zasazenou do budoucna se navlíkla moderní produkce a prvoplánové hitovosti se zabouchla vrata. Schenker si rozepnul rukávy a sype jeden hutný riff za druhým. A Klaus Meine pro změnu zpívá dokonale a bez falše, líp jak za mlada. Deska je razantní a neustále pod napětím. Ale pod tvrdou slupkou raší pověstná scorpionská melodika plná neslýchaných vyhrávek a zpěvných refrénů.

Humanity: Hour I je muzikantsky daleko hodnotnější, než obyčejní Lovedrivi a Amusementi. Není ukovaná pro diskotéky, ani pro stadionové halekače. Tahle deska je pro Progboard! Pět bodů pro nějlepší desku Scorpions v její bohaté historii! A to není prdel!

» ostatní recenze alba Scorpions - Humanity: Hour I
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Galahad - Seas of Change
2018-04-04

Galahad / Seas of Change

5 stars

Staří harcovníci, neúnavní obránci britského progu, jsou po šesti letech zpátky s novým albem a staronovým kolegou Lee Abrahamem. Dlouhé čekaní se několikanásobně vyplatilo. Galahad už mají na kontě dvanáctou desku a jestli jsme doteď za nejlepší považovali nahrávku Sleepers, s novinkou je všechno jinak. Ta přepisuje dějiny související s jejich tvorbou a dokonale uplatňuje zkušenosti, které tento soubor dokázal nasbírat. Tihle Britové jsou z podobné hudební rodinky jako Threshold nebo Arena. Těm prvně jmenovaným dnes zaráží smrtelný hřeb pořádně hluboko a obávám se, že v případě kolegů číslo dva tomu nebude jinak.

Galahad často vyznávali neinvazivní a neagresivní způsob hry, avšak noblesní novinka míří ještě výš. Její melodie jen zlehka kloužou okolo vás a zároveň jsou natolik propracované, že stačí trochu zapřemýšlet a už je nedostanete z hlavy. S nelehkým úkolem napasovat celou desku do jedné skladby se vypořádali velice schopně. Chytlavé refrény a výborná atmosféra jsou znovu hlavní poznávací znaky. Jde vytušit, že ani po tolika letech tvrdé práce pánové neztrácí sílu. Naopak. Kapela jak stárne, tak dorůstá a uplatňuje vše, co se postupně naučila. Velkolepost skladby se občas dotkne elektroniky na tom správném místě, nic není přebujelé, všechno šlape v uceleném sledu, bez zaváhání a rušivých kiksů. Nechybí rozmanité vokální linky, bravurně podané Stuartem. Zasněná atmosféra kontrastuje s moderními ruchy dneška a mihotavé expresivní výlety ostrých kytar dodávají tu správnou porci energie.

Tohle album si zaslouží pozorný a několikanásobný poslech, protože v případě, že si ho pustíte jenom jako kulisu, ubližujete hlavně sobě a okrádáte se o možnost poznat další geniální dílo. Kapela zúročila všechno dobré, co se jí povedlo na předchozích deskách. Seas of Change je ještě o stupínek lepší, než povedené Sleepers. Galahad jsou vyzrálá kapela a tohle je jejich skutečně nejlepší album, které za svou existenci vytvořili. Je ucelené, promyšlené a působivé. Je od muzikantů, kteří moc dobře vědí, co dělají. 150%

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad


Iron Maiden - Powerslave
2018-03-26

Iron Maiden / Powerslave

5 stars

K prvnímu střetu s Iron Maiden jsem se dostal někdy na začátku devadesátých let. To se v televizi pořád dokola protáčel klip ke skladbě Be Quick Or Be Dead. Tehdá mě styl kapely docela překvapil, protože jsem čekal prostší a jednoduší kolovrátkovku. Nakoukané jsem měl jejich obálky, ty působily jako omračující zjevení a nejvíc ta z desky Powerslave. Egyptská tématika s faraonem Eddiem vypadala i na cédu monstrózně. Když jsem uslyšel první pecku Aces High, pojednávající o pilotech RAF, zůstal jsem hledět s pusou otevřenou jako vrata do kravína. To byl pořádně těžký kalibr. Ale všude tolik propíraná 2 Minutes To Midnight mě nic neříkala a neříká ani dnes. Pojďme ale dál. Základní osa desky leží na dvou nejtvrdších a taky nejrychlejších písních mejdnů co znám. Flash Of The Blade a Back In The Village jsou dokonale boží. Pekelně rychlé riffy, dunící basa, naspeedované bicí a nejlepší heavy zpěvák co znám Bruce Dickinson, povyšují tyhle písně ve tvorbě mejdn na úplnou špici. Deska má jasně přehledný scénář, přesně víte co kdy přijde a kam kterou skladbu zařadit. Funkčí Harrisova instrumentálka Losfer Words ani melodická The Duellists nejsou žádné obyč položky do počtu. Druhou osu tvoří velkolepý závěr s dominantní a silově působící Powerslave, v které Bruce zpívá jako skutečný faraón a námořnická bajka Rime Of The Ancient Mariner. Obě za jedna.

Powerslave patří mezi mistrovská díla této kapely a dnes už vlastně legendy Heavy Metalu. Snad se nebude nikdo zlobit, když ji označím za BIBLI tohoto stylu. Vždyť jsme na ni v mládí přísahali snad všichni, nebo se mýlím?

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Powerslave
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


King's X - Dogman
2018-03-17

King's X / Dogman

4 stars

V 94tém vydávají Kings X jednu ze svých nejlepších a taky nejtvrdších nahrávek. Deska Dogmen se inspiruje v syrovosti Led Zeppelin a ohlíží za akustickými ornamenty, které provázeli některá ze stěžejních alb zlaté éry art rocku. Nejde o žádný natlakový metálek a žádný heavy sound se nekoná. Naše trio přitvrdilo na výrazu a naléhavosti. Na střídačku se tu potkávají Sabbathovsky zatěžkané groove idylky s krásnými, akustickou kytarou budovanými katedrálami ze skláren závodu X. Vebere si každý. Začátek desky není špatný, ale ty skutečné perly jako Pretend, božská Flies and Blue Skies, našlapaná Black the Sky a hned další v pořadníku Fool You, Don't Care, Sunshine Rain a Complain patří k jejich hymnám dodnes.

Touto deskou dala kapela celému dnes směšnému hnutí GRUNGE pěkně na prdel. Hned jak ji nafrnění kritici zaregistrovali, začali mektat něco o průkopnících stylu a že Pinnick, Tabor a Gaskill přišli první a další podobné zhovadilosti. Když kapela v osmdesátkách začínala, vycházela z klasického křesťanského rocku a proto, že vydala jedno album s tehdejším producentem podepsaným pod érou podobných nahrávek(Brendan O’Brien, například také Aerosmith), ještě neznamená, že musí být pionýrem stylu.

» ostatní recenze alba King's X - Dogman
» popis a diskografie skupiny King's X


Magnum - The Eleventh Hour
2018-03-16

Magnum / The Eleventh Hour

5 stars

První dvacetiletku v tvorbě Magnum jsem často vnímal jako nějakou rozčapenou chobotnici, která se pomocí svých chapadel zabodává do různých hudebních stylů a ty vzápětí ve své bambulaté hlavě cupuje na jednu hromadu.
Pro metalisty byli vždycky moc měkcí a vlezlí, pro hardrockery příliš pompézní a u arťáků si to svými přebujelými syntíky po pár albech taky postupně rozházeli. Kdo tedy na Magnum zbyl? Asi hrstka odtud, hstka odtamtud, pokaždé se někdo našel. Magnum s davem neuměli manipulovali jako třeba Iron Maiden, ale pokaždé si tu svou sortu dokázali získat a ohlídat. Dokonce ještě dneska jsou pořád tady a vydávají své čtyřicáté, nebo už dokonce padesáté album?

Asi nejpozoruhodnějším dílem zůstává už pětatřicet let nepřekonaná nahrávka The Eleventh Hour. Z mého pohledu jde o výživnou substanci sedmdesátkového hard rocku, promíchanou(tehdy ještě)neplastovou pompou s přídavným progresivním motorem u zadku.
Na poměry Magnum jsou tu celkem komplikovaná aranžmá, barevný a dynamický zvuk, stále lze postřehnout mladický zápal, ale taky určitou soudržnost a nerozředěnost. V té době byl Clarkin se Stanwayem herním duem k pohledání. Když k tomu připočtem sebejistého Catleyho za mikrofonem a skladby co mají šťávu(The Prize, Breakdown, The Great Disaster...............), dostaneme Magnumáckou osmdesáti% slivovičku.





» ostatní recenze alba Magnum - The Eleventh Hour
» popis a diskografie skupiny Magnum


Collage - Safe
2018-02-10

Collage / Safe

4 stars

Divím se proč tenhle progresivní skvost tady nemá ještě žádnou recenzi? Ani takoví borci na polskou scénu jako jsou Mayak, Horyna, Brano a Palo se do jeho rozboru nepustili. Přitom předešlé dílo Moonshine si zaslouženě své ostruhy už dávno vydobylo. Jenže Safe je trochu jiné. Aspoň mě tak připadne. V mých očích působí o poznání uzamčenějším a nepřístupnějším dojmem. Texty jsem nestudoval, ale nedivil bych se, kdyby se jednalo o vzájemně propojenou koncepci. Největší překážkou alba je jeho délka. Ta není oproti Moonshine tolik rozdílná, ale na displeji nepůsobí seřazení většiny dlouhých skladeb v jednom sledu za sebou moc dobře. Váže posluchače k nezbytné soustředěnosti a nechce mu dovolit, aby si při nějaké krátké vsuvce, nebo instrumentální parafrázi mohl myšlenkově odskočit.

Navázat na tak bezvadné album jako bylo Moonshine je těžké. Safe není horší, je AŽ druhé a příliš složité. A vlastně zůstalo taky nepochopeno, načež ukazuje jeho nižší hodnocení. Mě trochu připomíná Arenovské Contagi on, které je taky mistrovským dílem, ale Visitor a Immortal už nedokázalo nikdy přebodovat.
Přes všechny výhrady zůstává Safe dost dobrým rozlučkovým albem Collage a Gilovy melodie spolu s Palczewskiho mohutnou klávesovou stěnou zní pořád stejně úchvatně. Zvuk už není tolik pompézní, zato výraz Roberta Amiriana se k Hogartovské mimice až nebezpečně přibližuje. To nemá být narážka, spíš upřesnění, jak jsou karty rozdány.

» ostatní recenze alba Collage - Safe
» popis a diskografie skupiny Collage


Brand X - Unorthodox Behaviour
2018-01-10

Brand X / Unorthodox Behaviour

5 stars

Horyna sem napsal recenzi, Brano mě druhou ještě popostrčil a Mohyla nabídl odkaz odkud bych šli ty desky objednat. O čem že to mluvím? O nové fusion kapele Brand x. Ona teda nová vůbec není, je stará jako Metuzalém a dávno neexistuje, ale pro mě nová je. Její náplň je tisíckrát novější než všechny nejnovější kapely a retro kapely dneška.

Brand x vydali několik desek, ale první trojka je naprosto jedinečná. Už vůbec neřeším jestli tam hraje Collins nebo ne. O toho ani tak nejde. Kapela dokázala ve své době načrtnout ty nejlepší skladby jaké si fanouš tohoto stylu může představit. Prozatím poslouchám stále jenom debutní fošnu a netuším, jestli ji Morrocan Roll, nebo Masques přečůrají. Ale docela se těším jak to dopadne.

Špičková hráčská parta si pro první přírůstek zvolila zajímavé pojmenování a názvy instrumentálních skladeb jako Nuclear Burn, Euthanasia Waltz, Born Ugly, nebo Smacks of Euphoric Hysteria hovoří za vše. Brand x hyří vtipem a to se mě na nich líbí. I když to album poslouchám pořád dokola, pamatuju si jenom hrstku určitých epizod. Každá skladba obsahuje několik vymazlených doušků, vzdušných mostů plných funkující rytmiky, kterou podporuje něžná klávesová hra.

Vzdáleně někomu můžou Brand x připomínat ranější Weather Report. To neříkám proto, že bych je chtěl hanlivě ocejchovat, spíš naopak.

» ostatní recenze alba Brand X - Unorthodox Behaviour
» popis a diskografie skupiny Brand X


Deep Purple - The Battle Rages on...
2017-12-23

Deep Purple / The Battle Rages on...

5 stars

Je na čase abych zakončil svůj recenzentsko-průzkumný minimaraton kambekových alb Deep Purple. Poslední nahrávkou která mě schází je deska z třiadevadesátého, na které slyšíme opět navrátivšího se Iana Gillana. Hned z kraje se pochlubím pro mě samotného zajímavým zjištěním, že mě tahle výbušná poslední Blackmoreovská jízda udělala pěkný šrám mezi lopatky.

V minulosti jsem se o ní nevyjadřoval zvlášť pochvalně a snad právě proto to bude dnes naopak. Na muzice je krom jiného krásné také to, že se vám časem pohled na některé desky úplně přetočí. Podstatný vliv na celkový příjem má nálada posluchače a vytvořená okolní sugesce. Buďto jsem měl tyhle činitele nastavené jinak než běžně, ale z posledních Ritchieho desek je jasným vítězem těchto dnů právě The Battle Rages On.

Celkem často se setkávám s nahrávkami které vznikaly pod tlakem (myslím tím tlak uvnitř kapely, ne tlak okolí, firmy atd) a jeji vnitřní pnutí nemá problém je pozvednout k naprosté dokonalosti. Také na The Battle Rages On si každý hraje na svém pískovišti, komunikace vázne a z poslechu mám jistý pocit, že každý chce trumfnout toho druhého. Každý chce být nejdokonalejší a dokáže se vybičovat k ohromujícímu výkonu.

Volba producenta Thoma Panuzio a nastavení„nového“ zvuku DP vstříc devadesátým rokům nemohlo dopadnout ve větší shodě s okolní hudební scénou, ale neopomnělo zachovat výrazné atributy patřící k této kapele. Tady třikrát ano.

A muzika?
Celé dílo je komplexním mixem všech nejsilnějších předností, kterými kapela dokáže dodnes disponovat.
Jestliže jsem v případě Perfect, House i Slaves žehral nad špatně zvoleným úvodem, tentokrát všechna čest. Titulní skladba je těžkotonážní ultimátní nálož s vidinou předlohy v zaprášených albech párplů In Rock, nebo Fireball.

Z A strany jsou první, třetí a pátá skladba naprosto famózní. Třeba pulzující Anya s vroucnou emocionální naléhavostí, hypnotickou rytmikou a pestrým vrstvením vokálních linek u mě vedla vždycky. Ale to nejlepší si páni hudebníci nechali na Béčko Battle. Komplexní a dokonale organicky fungující Ramshackle Man, nádherně odstínovaná A Twist In The Tale, dále Nasty Piece Of Work a především úchvatná Solitaire, kde to buble a vaří vzpupnou zářící melodikou.


Dávno víme že konflikty mezi Ritchim a Ianem už nešlo dál přehlížet a konečné řešení bylo fatalizující. Žádný návrat Blackmora do DP se nikdy neuskuteční, to je jasné jako rotující slunce na obloze. Ale zkuste si to jenom náznekm představit, deska a poté rychlostí blesku vyprodané dědouškovské turné. Nebo raděj ne, vždyť ti dva by se pobyli i na invalidních vozících.






» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Deep Purple - Perfect Strangers
2017-12-20

Deep Purple / Perfect Strangers

5 stars

Chápu rozčarování obyvatel Deep Párplovského činžáku, když se z něj jejich miláčkové v druhé polovině semdesátých let rozhodli odstěhovat. Muzikanti se roztrousili do blízkého okolí, někdo si postavil kapelu novou (že mistr Blackmore) a někdo se přidal ke Coverdalovu bílému háděti. Když to za nějakých sedm let konečně prasklo a původní In Rocková sestava se zase spřáhla ke společné práci, nebyl nikdo z těch původních nájemníků proti. Gillanovci ani nemuseli zvonit na těch tisíce zvonků aby se připomenuli sloganem - tak jsme zase zpět, chtěli jste to tak tady nás máte. Dveře se otevírali sami, nemuseli ani ťukat, možná jenom lehce v úvodní Knocking, která je po dramatické vstupní sekvenci až neskutečně pohodovou nirvánou. Je to tak, v této písni se přímo odrazil momentální stav věci, který sice dlouho nevydržel, ale v čtyřiaosmdesátém byl nový start plný euforie a nadšení.

DP si tehdy vybrali tu správnou cestu ze dvou nabízených. Sice se mohli uchýlit k dávno rozběhnutému softu a aor-áckému přednesu typu Journey, Foreigner (v británii toto založili a praktikovali především hvězní Asia), ale neudělali to. Alespoň tehdá ještě ne. Zvolili ostrou hard rockovou cetu s ušmudlanými bagančaty od heavy metalu. Jasně, žádná kopie Powerslave se nekoná. DP nejsou hevík, ale právě ten v té době na ostrovech dohnal koho mohl a tak ani DP nechtěli zůstat stranou. Tahle sázka (na jistotu) se jim vyplatil a nabroušené album se zahryzlo do srdcí fans po celém světě.

Kapela připravila hard´n´ heavy menu, ve kterém po lehkém předkrmu s Knocking zasytí především chutné(nikoli hutné) omáčky typu Under The Gun, Mean Streak, A Gypsy's Kiss, nebo Not Responsible. Že je Blackmore génius se znovu dozvíme prostřednictvím Hungry Daze a parádní i když hodně dlouhé instrumentálky Son of Alerik. Hodně příjemná je také polobalada Wasted Sunsets, ze které si naopak Gillan ukradne něco pro přehlídku svých schopností.

Je třeba pochválit na několika místech pěkně vyčnívající basu Rogera Glovera a pořád kreativí zápal bicmena Iana Paice.
Obal je sice prázdný a bez nápadu, ale někdy postačí jenom logo aby bylo jasné kdo se to vrací zpátky na zem.

PS:O jedné písni jsem se záměrně nezmínil protože ji rád nemám, víte která to je??

» ostatní recenze alba Deep Purple - Perfect Strangers
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Deep Purple - The House of Blue Light
2017-12-18

Deep Purple / The House of Blue Light

5 stars

Pokaždé když přehrávačem proháním tuhle jasnou Blackmoreovku uvědomím si, jak je úvodní Bad Attitude slabá skladba. Tahle píseň jako vstupní (mem)brána příliš nefunguje. Takový fádní a několikrát přežvýkaný kus hovězího. Jenže pak přijde kmitočet The Unwritten Law a mě se začnou prokrvovat lýtka. Jenže třetí Call of The Wild elán kapely hodně přibrzdí a moje myšlenky se vrací zase na začátek. S touto deskou je to jako na vodním toboganu. Ostrá zátočina, mírné zhoupnutí a už se zase řítím pěkně rychle dolů. To už párpli servírují divokou Mad Dog (slyšte mě, tady zpívám já král Gillan)a hned za ní vznešenou Black And White (slyšíte, tady hraji já Ritchie B.), které patří společně s Strangeways do Rainboweovské líhně Stargazerů a Gates of Babylonů. Osobně bych vyškrtnul pochybnou kurtizánu Mitzi Dupree. To je i na poměry zavedených DP pěkná blbost.

Jen si zkuste představit že by dnes, nebo třeba před pár lety do svého koncertního setlistu(klidně v jeho závěru)zařadila kapela takové skosty jako The Spanish Archer, nebo Dead Or Alive. To by jsem všichni pěkně čubrněli a nikdo mě netvrďte, že by se tam nehodili.
Na tomhle albu se střídají naprosté bombice(šest skladeb) se čtveřicí těch dobrých a tak čistá pětka to být nemůže. Jenže když jsem ji mohl tuhle nalepit následující Slaves and Masters, tak si myslím že její předchůdkyně je ještě povedenější. Za A) už jenom proto, že je tady Gillan který ji dokáže vtisknout mnohem silnější charismas a kdyby ji nenazpíval právě on, tak by tak dobře(božsky) nevyzněla.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Deep Purple - Slaves & Masters
2017-12-15

Deep Purple / Slaves & Masters

5 stars

Kontroverzní nemusí pokaždé znamenat zlý a špatný. Svým způsobem mám slabost pro díla která se snaží nějak odlišit. Párplovskému Slaves and Master se to daří už jen tím, že na něm nezpívá Gillan. Však jeho fans si vedle tohoto alba rádi odplivnou. No a co, kašlu na předsudky. Prý toto dílo kritika strhala. Jaká kritika? Tehdejší? No to asi těžko. Tehdá každý hltal melodický hardrock na americký způsob a tomu se DP naplno oddali.

Po dnes už trochu stoicky suché King of Dreams přichází hit jako kráva Cut Runs Deep. Nažhavená metelice spalující všechny staré mosty. Ve Fire in the Basement se Ritchie otáčí na ja jazzovém prkně a se symfonickou Truth Hurts musí zaplesat i fanda In Rock. Při páté cítím zvláštní vybrace a Turnerovská balada č.6 mě hrne slzy z očí ven.

S a M mě baví, Turner mi nevadí a komerční otočka..... jaká že otočka?
Tak proč nepřitopit?

» ostatní recenze alba Deep Purple - Slaves & Masters
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Galahad - Sleepers
2017-12-08

Galahad / Sleepers

5 stars

Neuvěřitelné! Před několika dny jsem se dal svést horynovou a zpětně také branovou recenzí na tuhle skvělou desku a dnes ji poslouchám a nemůžu najít tak silné atributy, které by vyjádřili můj obdiv a spokojenost. Tihle Galahad jsou ještě něco víc než jen hudební nirvána. Dokázali dopilovat svůj styl do podoby, které není co vytknout. Slyším krásně čitelnou produkci, silné jednotlivé skladby a naprosto pohlcující atmosféru. Po hudební stránce působí album velmi uvolněným dojmem, ale když je potřeba dokáže kapela pěkně šelápnout pedál a přitlačit váš ksicht na progrockovou fasádu. Sleepers neobsahuje žádný vyložený megahit, na druhou stranu je nebývale konzistentní, což ve výsledku mnohem víc vypovídá o skvělé formě kapely.

Výborně propracované instrumentální pasáže prostřídají lyrické úštěpky a změny nálad, které nám kapela servíruje s dominantní preciznosí a ve velkých dávkách. Snoubí se zde pokrok nového věku, ale i staré prog postupy, které zažraného posluchače cvrnknou do boltců. Mě se to několikrát přihodilo a vyneslo Sleepers ještě o malinko nahoru.

A než uteču zpátky k přehrávači pustit si desku zase znova, připomenu ještě překrásnou písničku Julie Anne, protože její melodie a vytříbený refrén se mě do hlavy zaryli na první dobrou.

» ostatní recenze alba Galahad - Sleepers
» popis a diskografie skupiny Galahad


Iron Maiden - Piece of Mind
2017-11-16

Iron Maiden / Piece of Mind

5 stars

Čtvrtou desku Piece of Mind mám zařazenou mezi nejoblíbenějšími alby maiden. Je jako nepříliš vyzývavá decentní brož na dekoltu železné pany, poskládaná s drobných barevných sklíček. Zároveň jde o první celovečerní desku, na kterém nenajdeme slabší kusanec.

Velmi povedená je obálka s Eddiem ve svěrací kazajce, kterého kapela pro tentokrát uzavřela mezi polstrované zdi cvokhauzu. A poprvé se nám představuje nový, na heavy metal technicky brilantní bubeník Nico McBrain. Zvuk je prvotřídní a kapela šlape jako přesně pochodující hodinky.

Na albu najdeme dva z největších hitů maiden vůbec. Melodickou Flight Of Icarus a sthující koncertní tutovku The Trooper. Obal singlu
https://www.google.cz/search?q=the+trooper&client=firefox-b&dcr=0&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwjL1Mmgj7nXAhVB0hoKHfLRBL0Q_AUICigB&biw=1440&bih=743#imgrc=9lm7XOG01ql7GM: –

na kterém válkou zotavený Eddie kráčí s cárem britské vlajky v jedné ruce a zkrvavenou čepelí svého meče ve druhé je naprosto nedostižný. Ostatní skladby bych rozdělil do několika podskupin. První dvojice ukazuje novou, progresivní tvář maiden, stejně jako melodická trojka skladeb šest až osm. Jsou sice trošku nenápadné, ale prakticky neobehratelné. A dunovský závěr s To Tame A Land se Harrisovi povedl na výbornou. Jediný trochu slabší moment můžeme najít v Die With Your Boots On.

Já dávám tomuto Eddiemu čistou pětku.


» ostatní recenze alba Iron Maiden - Piece of Mind
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Iron Maiden - A Matter of Life and Death
2017-11-14

Iron Maiden / A Matter of Life and Death

5 stars

Doba kdy měli na Progboardu Iron Maiden většinový podíl v silném posluchačském zastoupení a zpětné odezvě je dávno pryč. Jejich fanoušci za sebou zabouchli PB dveře a vypařili se jako pára nad hrncem. Malinkatá hrstka jejich příznivců která tady zbyla je jen slabou náplastí na zhojení všech ran. Ona je vůbec velká škoda, že na tak kvalitním fóru jakým tyhle stránky jsou, je celková návštěvnost tak zanedbatelná. Ale na jejich konec to snad nevypadá a nové kvalitní muziky vychází stále dost tak proč hned ronit slzy.

Já mám tuhle kapelu moc rád a žblepty o nevkusnosi jejich obalů(tohle jsem se tu skutečně kdysi dočetl) mě nechávají chladným. Ironi jsou továrna na muziku a na prachy samozřejmě taky. S Bayleho érou to s nimi šlo pěkně z kopce a Bruceho návrat si přálo i nenarozené děcko.

Brave New World bylo vymodlené dílko, ale na kvalitu z před deseti let se mu navázat nepovedlo. Dance of Death dopadlo ještě hůř a v zázrak už tehdá nikdo nevěřil. V roce 2006 však udeřil blesk tím správným směrem. Ironi vydali do té doby své nejvymakanější album, které ukázalo cestu z bludného kruhu. Cestu z temnoty směrem k lepším zítřkům.

Jak silné muselo být pnutí uvnitř kapely a jak silná touha se vymanit z předem daných šablon? Nejspíš obrovské, jinak si neumím vysvětlit posun tohoto kolosu směrem k prog-rocku. Do skladatelského procesu zasáhli všichni a všichni měli silnou vůli trumfnout toho druhého. Výběr deseti nejlepších kusů se povedl dokonale a tak mohl nejeden nepřítel maiden pozvednout obočí závistí.

Buďme ale soudní, nepodařilo se úplně všchno. Od lacině vyhlížejícího obalu s válečnou tématikou(co to jen Harrise a jeho kumpány napadlo, copak se píšou osmdesátá léta)? Přes malinko zastřený zvuk, až po další neskutečně slabou úvodní vypalovačku(ta je spolu s předchůdci The Wicker Man a Wildest Dreams další nemastnou úvodovkou kapely), což po takových entreé jako bývaly Aces High, nebo Caught Somewhere In Time mozek nebere.

Tím naštěstí všechny výčitky končí a od výborné dvojky These Colours Don't Run, první vlaštovky která proceďuje nové objevitelské choutky se začínají dít zázraky. Je to především trojice kytaristů mávající jako jeden muž svým velkým heavy metalovým praporcem na poplach. V třetím tracku Brighter Than a Thousand Suns staví obrovskou hudební hráz, která nemá šanci pod těžkou kytarovou palbou popraskat. Dickinson stojí na jejím vrcholu a vede své ovečky k věčnosti vzkříšení. Moc a síla jeho hlasu a vůbec hudby maiden je naprosto dominantní. Když z průsvitné akustické pavučiny vyvane z jeho úst slogan Out of the Darkness, můžeme mluvit o zázraku maiden. Tolik krásy neuchovává pouze tato jedna píseň, ale i většina těch následujících. Jedna epická jízda přechází v další a nápady se střídají v pravidelných cyklech.

Nicko roztáčí nekonečné brejky, Stev hrabe do čtyř strun jako permoník a ti ostatní.... no však víte sami. Je to velká deska a ještě větší zázrak se stane za další čtyři roky.



» ostatní recenze alba Iron Maiden - A Matter of Life and Death
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Iron Maiden - Somewhere in Time
2017-11-07

Iron Maiden / Somewhere in Time

5 stars

Že může být také heavy metal progresivním žánrem nás od poloviny osmdesátých let přesvědčují Iron Maiden. Už jejich čtvrtá deska Piece of Mind nese spoustu novátorských a pro okleštěný metal netypických prvků. Je to až nahrávka z šestaosmdesátého která se stává neskutečnou lahůdkou pro progem kované solidňáky. Právě od ní se někteří z právověrní maiden odvracejí s nepochopením. Misky vah se však kloní ke kvalitě a obrovské melodičnosti, která je vyvážena hlubokou zásobárnou nápadů.

Ty nejlepší skladby jako již tradičně dodal Adrian Smith, ale ani Harrisovi Caught Somewhere In Time, The Loneliness Of The Long Distance Runner a Alexander The Great nezůstávají pozadu. Jedinou slabinou je spurtující Heaven Can Wait, která nemá čím překvapit. Podle slov autorů na desce nenajdeme klasické klávesy, jen kytarové syntezátory. Což jsou ke kytaře napojené mašinky suplující typický zvuk kláves. Právě tyto vymoženosti mají výrazný podíl na výsledném zvuku. Na tom, jak dokonale a svěže se nahrávka předvádí.

Space obal, space zvuk, space atmosféra to jsou Iron Maiden a jejich majstrštyk Somewhere in Time. A když si pustím třetí Sea Of Madness hned po nějaké desce z jejich začátků, nemůžu uvěřit kam až tahle kapela dorostla.



 

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Iron Maiden - Fear of the Dark
2017-10-31

Iron Maiden / Fear of the Dark

4 stars

Judas Priest versus Iron Maiden

Po albu Painkiller od jidášů odešel Rob Halford a stejný krok udělal o nějaký ten rok pozděj i Bruce Dickinson. Z dnešního pohledu to byla dobrá volba a očekávaně velkolepý návrat se mohl přichystat v obou případech. Zajímavé, kolik toho mají tyhle kapely společného.

Mejdny jsem měl vždycky radši. Sice jsou jejich alba podobná, melodie kolovrátkovsky stejné, ale Harris je oproti Hillovi mnohem lepším technikem, časteji se mění tempo a desky jsou pěkně vyrovnané. Tedy aspoň ty z osmdesátých let. Snad jen Nico je zkrátka Nco, tak, jako je Edie Ediem. Ten nám na Fear.....pěkně vyrůstá ze stromu a za svitu měsíce se halí do temných barev. Hudebně jde cítit posun od zajetého stylu. Rockovější nápřah, pěkná aranžmá, jinak nazvučené kytary, mírnější akustické sprinty a zas jednou skvělý zvukový omastek. To je Fear a mejdni v plné polní.

Be Quick Or Be Dead jsem kapele nikdy nebaštil, From Here To Eternity mě kdysi přišla prostince hloupoučká, ale dnes mě nevadí. Pořádně bavit se začínám až od třetí Afraid To Shoot Strangers a tento druh zábavy zdá se mi poněkud, no jak to jen napsat..... Zkrátka ok, dobrý, hodně dobrý.

Občas je dobré nějaký ten hevík pořádně provětrat. Dnes jsem otevřel okno a fůůů, bába futéř mi sem foukla mejdny s jejich Fear of the Dark. Byla to celkem příjemná pohodička.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Fear of the Dark
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Judas Priest - Painkiller
2017-10-24

Judas Priest / Painkiller

5 stars

Iron Maiden versus Judas Priest

Už jako malý špunt jsem si všímal těhle dvou heavy metalových legend, které vyrůstaly vedle sebe a vzájemně zapolily o metalový trůn. Na otázku kdo z této dvojky byl větším hudebním magnátem se dnes odpovídá stejně těžko, jako v dobách jejich největší slávy. Mejdni měli svůj ocejchovaný okruh věrných, kteří se rádi navlékali do riflových džísek, ověnčených nášivkama kapely. Džudasáci byli umírněnější. Ne tak strikní, svobodomyslnější s větším rozletem. Kapela poznamenaná soudním procesem vystupovala v kožených mundurech, po pódiu jezdila na motorkách a psala historii moderní muziky o půl dekádu před svým velkým rivalem. Jenže od Point of Entry charakterizovala jejich alba nevyrovaná křivka kvality s jasným komerčním úmyslem. Pod tíhou nahrávek Turbo a Ram it Dawn klesali níž a níž, jenže pak to přišlo!
Přišel Painkiller a heavy metalovému směru velel nový führer.
Zrodil se bůh a všichni okolo padli.(na prdel)

Titulní skladba už ve své úvodní bicí salvě spláchla do popové stoky všechny konkurenty. Scott Travis mocně zahřměl, paličky letěli vzhůru až ke kovové konstrukci každé hali ve které kapela koncertovala a bylo vystaráno. Největší hity mířili skz srdce a skladby Metal Meltdown, Night Crawler a A Touch of Evil jsou dodnes neuvěřitelně kvalitním matrošem. V druhém sledu šla do obliby trojice Hell Patrol, All Guns Blazing a Leather Rebel, ale jak stárnu tak si dnes nejraděj poslechnu Between the Hammer & the Anvil a One Shot at Glory.

Některé desky není dobré poslouchat příliš často, rychle se opotřebují, což je příklad i Painkiller. Sice nezestárnul, ale už z něj nejsem tak na větvi, jako kdysi, jako za mlada. V některých pasážích se zbytečně tlačí na pilu, což chápu že byl záměr a kapelu pěkně nakopnul. Riffy jsou velkolepé a smrtící, Halford je tu pánem celého universa, ale Hillova basa je totálně utopená a produkce kytarově přemaštěná. Chybí detaily, které rozmetávají kulometné Scottovi nohy.

Z úcty a mladické lásky dávám tomuto albu pětku. Řadu věcí dneska vnímám už jinak a měl bych jeden bod strhnout, ale vzpomínky jsou vzpomínky.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Jadis - See Right Through You
2017-10-09

Jadis / See Right Through You

5 stars

See Right Through You je dalším výleštěným kamínkem připevněným na náhrdelníku z obchodu jménem Jadis. Je ještě o poznání vzdušnější a jeho melodie lehce překlenou duhovou stopu, zanechanou na obloze po dešťové přepršce. Zvukově dotažené, vyrovnané a pocitově našlapané. Slabou skladbu jsem zatím nezaznemenal. Občas je album hodně učíslé a nic nevybočuje nad jeho dynamicky spořádaný rámec. Pokud ale člověk přistoupí na jadisáckou hru, dočká se náramně povedených okamžiků.

Prostředek desky je emočně nejdotaženější a dokáže vás citově katapultovat. Skladby You wonder why, All is not equal, Learning curve (fantasticky zazpívaná Garym), nebo instrumentální Nowhere near the truth jsou ozdoby hodny jména Jadis. Tak dokonale kapela nezněla ani na svém debutu. Vlastně ani poslední dvě položky pod kvalitu neklesnou. Pokud chcete začít poslouchat Jadis, nedoporučil bych vám lepší desku.

» ostatní recenze alba Jadis - See Right Through You
» popis a diskografie skupiny Jadis


Mr. Big - Defying Gravity
2017-09-20

Mr. Big / Defying Gravity

5 stars

Jeden den čtu na netu zprávu, že Mr. Big v brzku vydají novou desku a neuplynou ani dva týdny a už si cédo točím pěkně doma ve svým přehrávači. Buď je to vinou informačního šumu, nebo zprávu o vydání Defying Gravity vypouští kapela s velkým zpožděním. Tohle všechno už je teď jedno. Aspoň příznivci kapaly nemuseli čekat tři měsíce, než se vylisuje dostatečná zásoba vinylů a cd disků a dostane se na pulty prodejen.

Mám před sebou ještě dostatečně voňavou novinku PÁNŮ MUZIKANTŮ a hurá na ni. Byl jsem hodně zvědavý s čím kapela po minulé, místy utahané a baladami nacpané (tři je moc) třináctiskladbovce The Stories We Could Tell vyrukuje. Hm, hm, spokojeně si bručím pod vousem. Klukům se to letos povedlo seskládat fakticky skvěle.

Je to dynamická (otvírák Open Your Eyes), jako břitva nabroušená nahrávka (Mean to Me). Místy chutná ostře jako čili papričky (1992), z toho pohladí (Damn Im In Love Again), vzplane se do vysoka (Nothing At All), pochuduje jako armáda skřetů (Everybody Needs a Little Trouble), nebo si jen tak spokojeně výská tu svoji "velkou" melodii (Defying Gravity).

Kapela prostě šlape jako nikdy dřív. Gilbert hobluje, sóluje a riffuje jak vzteklý hafan a Sheehan si kutá to svoje hutný černý uhlí kdesi vespod a z gruntu tvrdí muziku. Pak je tu ještě velký zpěvák pana velkého, the great boy Eric Martin. Tomu s lety strávenými na scéně přibývají vrásky, zkušenosti a svůj hlas přebrušuje k větší a větší dokonalosti.

Letos už mám několik želízek v ohni a Mr. Big jsou jedním z nich. Parádní fošna. Milovníci poctivého big beatu neváhejte.

» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big


Pink Floyd - Animals
2017-09-06

Pink Floyd / Animals

5 stars

Na včerší večer jsem měl připravenou Floydovskou desku Animals a řeknu vám, těch překrásných 41 minut uteklo jako voda. To co se mi na nahrávce vždycky líbilo nejvíc a dnes ještě o fous vyrostlo, jsou Gilmourovi doprovodné kytary. Řekl bych, že tahle deska je na nich posazená. Společně s Wrightovými klávesami tu doprovody vládnou a dělají desce atmosféru. Kluci si její produkci pohlídali sami a ta je ze všech alb nejlidštější. Ani samotný Alan Parsons by se nezmohl na lepší. Textový, humánně zvířecí rozměr jde hodně do hloubky a dokáže lidi bezprostředně zaujmout a oslovit. V těch skladbách je ukrytý velký potenciál, už dopředu vždy vytuším jaká pasáž má přijít a moc se na ni těším. A na otázku jestli jsou lepší psi, prasata, nebo ovce, ať si každý odpoví sám. Všechny tři jsou velkolepé. Na Animals jde vypozorovat zaujetí kapely pro věc a společná vnitřní fungující chemie.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Riverside -  Love, Fear And The Time Machine
2017-08-23

Riverside / Love, Fear And The Time Machine

5 stars

Neexistuje žádný přesný mustr, podle kterého by měla být recenze napsaná. Tak doufám, že nebudu za černou ovci, když tentokrát zvolím značně zjednodušenou formuli:

Deska Love, Fear And The Time Machine je tím nejvelkolepějším hudebně obrazovým výtvorem, který ve své galerii doposud vystavili melancholičtí králové severovýchodu, Riverside.

A pro toho, kdo tomu nevěří, předkládám několik vzorových ukázek:

spící krasavici ‪#Addicted:
https://www.youtube.com/watch?v=6oZL5em0UgQ

popelku Afloat:
https://www.youtube.com/watch?v=U1DrKzPM-XU

nebo večernici Towards the Blue Horizon:
https://www.youtube.com/watch?v=VHcKsbRpN8U

Výborný obal Travise Smitha jde v symbióze s jejich mjůzik, přesně to jsou Riverside na svém uměleckém vrcholu. Hudba, která zahřívá a zároveň mrazí, naplňuje a stéká, čeří hladiny a konejší. Riverside vám zprostředkují silný emoční rozlet s křídly doširoka roztaženými. Cítíte ty vzduchové proudy?

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside


Landmarq - Infinity Parade
2017-08-14

Landmarq / Infinity Parade

5 stars

Britové Landmaq měli už od svého nástupu na scénu na prahu devadesátých let silnou fanouškovskou podporu v Německu, Francii, Polsku a dokonce i v rodné Anglii, kde si rázem získali kultovní postavení. Všechny nahrávky s Damianem Wilsonem v roli pěvce, dodnes těší posluchače, kteří si libují v inteligentní muzice. Na stránkách Progarchives je dokonce následující dvojice alb s Tracy Hitchings hodnocena ještě lépe. My se však vrátíme zpět k počátkům Landmarq, kdy kapela byla pouze mužskou záležitostí a v progresivní uličce řídil její přednes emotivní, vyšperkovaný Wilsonovský vokál.

Ta na albu Infinity Parade dostála svého vytyčeného cíle, předurčeného mimořádně rozehranou partií na debutní desce, že se rázem stala nejen vlajkovou lodí samotných Landmarq, ale taky šablonou pro neoprogresivní kapely devadesátých let, které se na scéně začínali probouzet.

Vyvážená paleta všech nástrojů v čele s bublající a pobrukující baskytarou, příjemným zvukem kláves, vynalézavou kytarou a emotivnně zpívajícím shouterem, dokáže i v dnešní, časoprostoru pohladit po duši.

Největší zbraně kapely, jako jsou časté změny tempa, propracovanost, emocionalita, nasazení a velká soudržnost, dostáli na druhé fošně ještě větší pestrosti a rozmanitosti. Start je opatrný, konejšivé akustické kytary nesou skladbu Solitary Witness a pomalu dláždí cestu mnohem zajímavějším kouskům, které mají v závěsu přijít. Prvním z nich je valčíkový rytmus precizně aranžované Gaia's Waltz. Nejpozděj tady se divák uzpozorní a mezi rty pronese něco ve smyslu" tak tohle je hodně dobrý". Instrumentální pohoda Landslide připraví půdu pro dlouhý epochální příběh, popisující stavbu monstrózní vodní elektrárny Tři Soutěsky, Ta'Jiang. O podobně výpravné projekty, které vychází ze sedmdesátých letech, se budou snažit různé, především britské neoprogové spolky v průběhu celého desetiletí, možná i později. Její modulace a obměny jsou mistrně pospojované a zanechávají ten nejpříjemnější dojem. Tailspin (Let Go The Line) je nejatmosféričtějším kouskem na desce, dokáže rozdmíchat pěkně strašidelné stavy, až vám tanečnější a rytmicky rozpustilá The More You Seek The More You Lose, přijde jako balzám na nervy. Tahle dvojice skladeb, patří společně se závěrečnou, sametovou Embrace, ve které je nablízku milý hlas Eileen Ruthford, k tomu nejlepšímu, co dokázali Landmarq ve své historii stvořit.

Infinity Parade je pospolitě soudržná a na progresivním poli nejsilnější nahrávka, dnes z velké části zakonzervované kapely Landmarq. V tuto chvíli, po pětadvaceti letech, je její vskříšení pro mnoho mladých, ale i starších obdivovatelů tohoto stylu učiněnou pootevřenou pokladnicí, ve které se vyplatí pořádně prohrabávat.

» ostatní recenze alba Landmarq - Infinity Parade
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Collage - Moonshine
2017-06-26

Collage / Moonshine

5 stars

KONEČNĚ! V poslední době se na mě Collage valili ze všech stran, nebylo kudy utíkat, tak jsem jim šel pěkně naproti a mám z toho výborný pocit. Pro mnoho lidí, doposavad i včetně mě, to byla neznámá, okrajová a zapomenutá kapela/záležitost, ke které mě postrčili kolegové z domovských stránek Progboardu. Tolik chvály a blahořečených nót, co jsem na Moonshine zachytil, mě nemohli nechat stát mimo. Collage jsou nedostupná a těžko sehnatelná muzika, o to víc ji teď aspoň docením.

Polskou scénu pomalu poznávám, neexistovat PB, tak bych k ní ani nepřičichnul. Collage jsou prý nejstarší a něco jako před obraz těch, kteří teprve přijdou. V roce 1994, kdy Moonshine vychází ještě neexistuje Polská prog scéna. Collage jsou provorození, rodičky i porodníci dohromady. Předpokládám, že debut byl pouze test v mateřštině a tohle je už rozbřesk do plna. Angličtina dostala přednost, kompozice se natáhli a všechno zpečetila mistrná aranžérská schopnost dvojice Gil/Palczewski.

Collage produkují osobitou muziku. Těžko se nějak škatulkuje, nebo definuje. Melancholie v ní určitě je, ale není hlavním hnacím motorem, spíš jedním ze stavebních kamenů. Kombinace vzdušných kytarových proudů a klávesových rejstříků, vytváří vesmírnou membránů, přes kterou propadává příjemný a heboučce semišový klásek Roberta Amiriana.

Zvláštní aspekt který nejde u této kapely přehlédnout, je nemožnost jejího rychlého oposlouchání. Moonshine projíždím poněkolikáté a pamatuji si sotva pár fragmentů z několika písní. Což je velice sympatické. Heroes Cry praská pod nápory dramatického lyrismu a na začátku alba funguje báječně. S dvojkou In Your Eyes už kapela rozehrává mistrovství světa na progrockové anabázi, tohle nemá cenu popisovat, absolutně se ztrácím. Naštěstí Lovely Day má jen pět minut a v podstatě jde o příjemnou, emotivní baladičku. Mezi moje nejoblíbenější skladby zatím řadím zahloubanou, útlocitnou parádu Living in the Moonlight, v ní je kapela v čele s neochvějně pevným Amirian u kormidla bezchybná. Další trojice skladeb The Blues, Wings in the Night a Moonshine bude zřejmě tím nejlepším v produkci Collage. Z těch skladeb teče slaďučký nektárek pro moje progem dychtící uši.

Collage mě totálně položili na lopatky, kdo tohle album ještě nevlastní (nevědomost zaslepuje), urychleně to běžte napravit.

Nebojím se cd Moonshine položit vedle zásadních děl progrocku, jako jsou Awake, Dark Side of the Moon, nebo Permanent Waves. Určitě se vedle nich nebude přikrčovat, jako nějaký nesmělý zajda. Říkám vám všem a pro reklamu kapely Collage udělám maximum, tohle MUSÍTE MÍT!

Jde o největší hudební poklad z polských luhů a hájů!

» ostatní recenze alba Collage - Moonshine
» popis a diskografie skupiny Collage


Threshold - For The Journey
2017-06-23

Threshold / For The Journey

4 stars

Poslední deska Threshold, to ve své době schytala ze všech stran. Dokonce i Progboard a Progarchives ji ignoruje a tak to hold musím napravit. Zase první, ach jo.. Nakloněno jí zůstalo snad jen Německo, kde mají kluci silné postavení jaksi automaticky a z části i Francie. Ale na ostrovech a třeba v Polsku z For The Journey dodnes odvázaní nejsou. Navázat na silného předchůdce jakým March of Progress je, nebylo lehké, avšak očekávané. Před vznikem desky, se ještě Karl Groom s Richardem Westem holedbali, jaká že uvolněná atmosféra ve studiu panovala a jak byl skladatelský postup hračkoidní.

Osobně s tím nemám problém souhlasit, desku skutečně pumpuje uvolněná atmosféra a zmiňovaná pohoda se na zákazníka přesune hned s první hitovkou Watchtower On The Moon a ještě lepší Unforgiven to zpečetí. Ale co dál? Několik základních riffů, sól a pěkných melodií díru do světa neudělá a v tomto případě taky neudělalo.

Vezmu to ale pěkně popořadě. Máme tu další skvělý cover, stejnou sestavu z minula, stejnou produkci a taky nudný hudební model. Samozřejmě že nejde o velkou katastrofu... Do začátku vsadila kapela líbivost a podstatnější progresivní motor, se rozeběhne až v druhé půlce. Ta mě konkrétně dělá větší radost a od pěkné balady Lost In Your Memory, je to hlavně poslední čtyřlístek od Autumn Red, po bonus bicmana Johanne Jamese I Wish I Could(který tu není uvedený). Najednou cítím zase staré Threshold, dusné a temné, technicky zmáknuté, snad až invenční.

Desku uvolňuje kratší stopáž, jedinou dlouhou je tentokrát trojka The Box a střídmější aranžmá, která mají uhodit do naší fantazie v kratší periodě.

Po třech dlouhých letech si For The Journey pořád dokážu užívat, sice to není taková lambáda jako okolo Hypothetical, ale abych poslal kapelu do kytek kvůli jednomu ehm 65% albu jako ostatní, to zas ne.


» ostatní recenze alba Threshold - For The Journey
» popis a diskografie skupiny Threshold


IQ - Frequency
2017-06-20

IQ / Frequency

5 stars

Předpokládám že v Čechách(nevím jak na Slovensku), neexistuje podobný hudební web, které by se zabýval progresivní hudbou a na kterém, bych mohl tak skvělé kapele, jakou Iq pro mnoho lidí jsou, vyseknout aspoň maličkatou reklamu, formou melé recenze.

Kdyby se totiž vyhlašovala soutěž ve skromnosti, Holmes a spol. by obsadili první příčky. Tahleta kapela, stejně jako jejich hudba, na mě působí jako afrodiziakum. Při poslechu jejich alb se mi vyrovná a uklidní emoční hladina v krvi, srovnají pocity a zarovnají nervové kostrbaté výčnělky, vytvarované lidskou lstivostí, krutostí, egocentrismem, arogancí a slaboduchostí. Muzika Iq je prosta hudební komerce a podbízivosti. Svým pozitivním přístupem brojí proti otupělosti, malicherným prožitkům a urážlivému autoritářství.

Iq jsou věrozvěsti dobrých nálad, stejně jako byli v sedmdesátých letech Genesis.

Po necelých třiceti letech to v kapel zabalil jeden z předních ostrovních klávesáků Martin Orford. Jeho nástupce Mark Westworth, je snad ještě lepším hráčem (a to už je co říct), ale škoda, že si s kapelou nesedl, tak jak všichni předpokládali a na další nahrávce už nefiguruje. Myslím si, že díky němu je Frequency cítit nevšedním nádechem scifi.

Kdyby jste mě o půlnoci vzbudili a chtěli rychle slyšet, která nahrávka Petera Nichollase a jeho Iq je nejlepší, tak vám zamumlám něco ve stylu, já nevím, asi všechny. Možná ale nakonec řeknu, že je to Frequency, ta je totiž hodně specifická a technicky bere maximum. Nepostrádá všechny stylotvorné prvky pro opravdu velkou, neoprogovou záležitost. Jen netuším, odkud si Mike Holmes nechává pořád dovážet ty náklaďáky nových melodií.


» ostatní recenze alba IQ - Frequency
» popis a diskografie skupiny IQ


Shadowland - Through The Looking Glass
2017-06-15

Shadowland / Through The Looking Glass

4 stars

Tomu říkám příjemná změna. V závěru recenze na první počin Shadowland, jsem už naznačil, že napříště by se mohlo urodit početnější stádo hvězd a od prvního poslechu kotouče Through the Looking Glass, mi bylo jasné, že tentokrát se Nolanova společnost trefila do černého.

Na začátku stojí příjemná kytarová věcička A Matter Of Perspective, ve které je cítit potřeba kapely, odlepit se od cukrovou vatou namíchané debutní desky. S dvojkou The Hunger, vás praští přes čumák mnohem tvrdší zvuk, průraznější aranžmá, větší živelnost a taktéž nový směr kapely, jedoucí po čerstvé progové silnici, u které nevidíte jenom kadeřavé klávesové kapusty, ale pěkně ostré trny růží. Ve stejném roce vydává také druhá Groomova parta Threshold svou novinku. Oproti Psychedelicatessen jsou nový Shadowland čajíčkovitější a košatější art rock, který nepotápí těžké metalové riffy a toporně dunivá, ušlapávající rytmika.

Na rozdíl od debutu, volí kapela častější pobyt na temných a ponurých místech, sází víc na atmosféru. Přesně taková je Dreams Of The Ferryman(pojednávající o sériovém vrahovi)a pokud posloucháte pozorně, nejde přeslechnout 100% zlepšení Nolana v práci s vokály. Co si tenhle chlápek najednou dovolí je neskutečné(že by inspirace Damianem Wilsonem?)

Half Moon Street pracuje s emocemi na plné obrátky, začátek je děsivý a vlastně celou skladbu svazuje provaz úzkosti. Tohle jsou Shadowland podlé mýho gusta.

Klasičtější spinetová záležitost When The World Turns To White, nahlédne s přispěním housliček do renesanční epochy a The Waking Hour zabalí hitový šat. Nolanův hlas tu pracuje na celé šiřce a skladbu bezpečně kontroluje.

Through The Looking Glass a svět Alenky za zrcadlem. Tady kouzlí Karl malebné akustické vzorce a Ian s jistotou buduje pevné basové podloží. Jde o dramatickou kompozici, podobnou dlouhým eposům z prvních alb Arena.

Malebná Mindgames uzavírá toto bombastické album a jeslti mám srovnávat, pak se logicky nabízí deska Pride, která Through malinko převyšuje, ale čtyři body si druzí Shadowland zaslouží rovněž.

» ostatní recenze alba Shadowland - Through The Looking Glass
» popis a diskografie skupiny Shadowland


Shadowland - Ring Of Roses
2017-06-14

Shadowland / Ring Of Roses

3 stars

Na krátké fragmenty o kultovní kapele Shadowland, jsem během své hudební dráhy už několikrát narazil a je dokonce možné, že jsem jednu z jejich nahrávek spatřil v devadesátých letech, v některém začouzeném music shopu.

Ve Vltavsko-Dunajském kraji(středoevropském), jde o celkem neznámou záležitost, která se během devadesátých let, kdy podobná muzika neměla na růžích ustláno a byla podsouvána do pozice poslední uklizečky na zabordeleném prog smetišti, stala cenným sběratelským spektáklem.

Kamarádi a hudební bratři Karl Groom a Clive Nolan nashromáždili pozitivní melodický materiál, v práci se inspirovali podobnou muzikou z osmdesátých let kapel Iq a Pendragon a po jejich vzoru se snažili vytvořit podobně velkolepé album. Jenže...

O Ring of Roses se neotírá ani zdaleka podobné fluidum jako o zde jmenované. Nepůsobí ani z půlky stylotvorně, jako kdysi pionýrské Script... od Marillion, velkých a nedostižných vzorů Shadowland. Sice jde o dílo zaměřené přímo na estetiku, hluboké emoce a silné melodie, ale někdy ani to nestačí. Svým způsobem je pevně zakořeněné v neo progu, možná až moc.

Karl Groom ukazuje o ždibec talentu navíc, než v začátcích Threshold, ačkoli často zní jako Steve Rothery, ale největší překvápko je Nolanův vokál. Má velmi příjemnou dikci a k takhle koncipované hudbě, dobře padnoucí rejstřík. Výsledek je překvapivě dobrý, Clive zpívá velice emocionálním způsobem. Shadowland je vlastně jeho dítě a přirovnat by se dal k optimistické etapě kapely Pendragon na začátku devadesátých let.

V bodování se budu držet zlaté střední, jestli jsem prvním Arena přidělil 3 stars, tady to nemůže být víc ani omylem. Něco mě ale říká, že napodruhé přijde výživnější sendvič. Někdy může i příliš mnoho melodií škodit.

Suma sumárum. V případě prvních Shadowland nejde o nic světoborného a povinného už vůbec ne. A termín "kultovní skupina" berte s hodně velkou rezervou.

» ostatní recenze alba Shadowland - Ring Of Roses
» popis a diskografie skupiny Shadowland


Sound of Contact - Dimensionaut
2017-06-13

Sound of Contact / Dimensionaut

5 stars

Rčení o jablku padajícím nedaleko od stromu, sedí na osobu Simona Collinse jako pr... na hrnec. Project Sound of Contact zaznamel v roce 2013 docela slušný ohlas a přinesl mezi progresivní sofílie zase něco nového. Všechno kolem tohoto bandu zavání vesmírnou odyseou. Název kapely, název alba, obal a textová stránka, kompletní nahrávka se inspiruje tam někde nahoře.

Hudebně jde o klasický neoprog, vlastně nee, vysoce originální neoprog. Stylové kotrmelce tu nepotkáte, zvuk je pevný, místy trochu vycizelovaný a příjemně chladivý, koncept zajímavý a fascinující. Není lehké v nahrávce vypíchnout stěžejní místa, jelikož se na vás ze všech stran tlačí přívaly jadrné a čerstvé melodiky. Album se vámi snaží prostoupit plynulým, velmi muzikálním proudem. Tady nenajdete ostré hrany, přehnané dynamické pády, ani žádné odbočky.

Collinsův, otci podobný vokál, k takové hudbě pěkně padne a vzdálenostně odtažitou atmosféru ještě umocňuje.

Jde o futuristicky moderní album, které se vám s každým novým poslechem pěkně poodhalí a dá vzpomenout na zlaté časy Genesis z kraje sedmdesátých let. Povedená záležitost!

» ostatní recenze alba Sound of Contact - Dimensionaut
» popis a diskografie skupiny Sound of Contact


Threshold - Subsurface
2017-06-10

Threshold / Subsurface

4 stars

Čtvrtá recenze na Threshold v krátkém sledu.
Co tedy napsat, abych se už neopakoval.

Jestli si dobře vybavuju dobové rozhovory, tak v nich pánové úváděli, že se chtěli pohnout jiným směrem a potřebovali nabrat čerství vítr do plachet. Přestavěli koncepci své hudby tak, aby vyzněla vzdušněji a dokázala propustit širší melodickou škálu, i za cenu úbytku části progresivního spektra. Dramaturgie desky se obrací jiným směrem. Tentokrát se karta vsadí na katší, údernější a přeceděné písničky. Zkátila se stopáž, na konci desky už nepluje, jak bývalo dobrým zvykem, žádná vnešená epická labuť, ale menší opeřenci, s přistřihnutými křídly.

Kapela zahajuje výkop prostřednictvím energické a velmi povedené Mission Profile. Bubeník Johanne James je obdivuhodný střelmistr, postaral se o výborné ozvučení své aparatury a podává zcela nadstandardní výkon. Taková Ground Control je typický příklad kvalitního valivého uchopení progmetalového materiálů, který vám pod rukama roste a dozrává z obyčejného hliněného kusu, do ladné, aristokratické vázy.

Mám velmi rád Pressure, Flags And Footprints, nebo The Destruction Of Words, ale přes nespornou kvalitu, je pro mě Subsurface "nejslabším" počinem s McDermottem za mikrofonem. 3,5

» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold


Arena - Pride
2017-06-09

Arena / Pride

4 stars

Pokud můj milý čtenáři patříš mezi nemalou sortu chlapů-jedinců, kterým nedělá problém občas něco uklohnit u plotny, určitě rád potvrdíš známý fakt, že pokud nějakou specifickou ingredienci přidáš v množstvím opačném, než je určeno, pravděpodobně se stane, že výsledný pokrm s tím původním, bude mít totožný pouze název.

Podobně je to i s muzikou. Můžete se snadno přesvědčit, jak moc záleží na tom, v jakém poměru určitou desku prokombinujete s jinými vzorky od stejné měrné jednotky a v jakém pořadí, to které album do svého poslechového dne zařadíte.

Jako názorný příklad nám poslouží druhá nahrávka kapely Arena:
Když si desku Pride pustíte až po poslechu nahrávek Immortal?, nebo Pepper's Ghost, bude vám připadat jako výrazně slabší.
Když si ji poslechnete nezávazně na diskografii kapely, v hlavě vám projede názor na dobrou, dokonce velmi kvalitní práci.
Ovšem když zmáčknete tlačko play pouze několik minut po doznění předchozí nahrávky Songs...(přesně to jsem dnes udělal), máte před sebou výbornou, s několika zanedbatelnými chybičkami, zcela profesionální nahrávku.

Na této desce dochází k dvojí výměně a ta na postu zpěváka je velice významná. Paul Wrightson je muž činu a naprosto jiný hlasový kalibr, než byl jeho průměrný předchůdce. Přesto, že se naplno zaskví až při nahrávce desetiletí The Visitor, už na Pride podává znamenitý výkon.

Ke škodě věci, jsou stejně jako na rok starém debutu, sudé tracky vyplněné spoustou natahovaných meziher. Číselná řada pokračuje pět až osm a píseň Crying For Help VII, táhne svým hlasem pouze a jenom Paul. Předvádí úctyhodný výkon, mě se ale právě tahle zvláštnost rychle přejedla.

Dramaturgie je s minulostí spojena opravdu dost okatě, což musel být autorův záměr. Opět tu máme dvě hitovější údernice a trojlístek atakující hranici deseti minut.

Welcome To The Cage vystřelí energicky jako raketa, Keith hraje ve stylu mladšího Mitchellova brášky, Nolan zvolil hvízdavé klávesové rejstříky a Paul je totální hero. Skladbu v půli potká zajímavý dramatický zlom a krásné sólo na kytaru.

Empire Of A Thousand Days s přehledem trumfne podobné skladby z jedničky. Cítíte mnohem větší zaujetí, sehranost, kvalitnější nápady a nadstandardní Paulův pěvecký vklad.

Medusa je další skvělá skladba, plná melodických výpadů, na pozadí skvělé instrumentace.

Skladbu Fool's Gold bych vyhlásil vítězem troj klání na Pride. Jde o komplexní progrockový drahokam starých Arena, tady před kaskádami melodií Keitha Mora smekám pomyslný širák. Nolan staví klávesové oblouky až do nebe, skladba v sobě nese všechny atributy kvality.

Poslední Sirens je něco podobného, jen v bledě modré.

Jak říkám na začátku, záleží na pohledu a na ingrediencích.4-5

» ostatní recenze alba Arena - Pride
» popis a diskografie skupiny Arena


Tangent - Not As Good As The Book
2017-06-06

Tangent / Not As Good As The Book

4 stars

Některým fans dělá čtvrté album Tangent, Not As Good As The Book problém. Většině z nich vadí jeho roztahanost na dva díly a nesourodá myšlenková mapa. Každý má svoje uši, já s touto nahrávkou neměl nikdy problém, cd si poslouchám odděleně a účinek přesycení tím eliminuju. Žádné Tangent nejsou lehké na poslech a tady je těch fragmentů o jedno cedlo navíc. Album mě přijde míň křečovité a naopak víc improvizační. Jako by si chlapci ve studiu řekli, jdem hrát tak, jak nás to baví a každý ať přidá kus sebe. Nebudem se zbytečně motat v dlouhých instrumentálních pasážích, spíš si zajamujem a uvidí se. Vzniklo tak vzdušné, jazzově krásné dílo, plné bravurních instrumentálních výkonů, které jsou u Tangent běžnou záležitostí.

» ostatní recenze alba Tangent - Not As Good As The Book
» popis a diskografie skupiny Tangent


Jadis - Fanatic
2017-06-06

Jadis / Fanatic

5 stars

Brilantní deska. Gary Chandler je precizní kytarista, emotivní zpěvák a nevysychající studna nápaditých melodií, které díky jeho vyspělé technice, rozkvétají do těch nejúžasnějších a nejroztodivuhodnějších malebných ornamentů. Skladby samotné jsou napsané vznešeně a zahrané s obrovským citem, že má člověk pocit, jako když se prochází po jarní louce, vonící rosou. Nejaromatičtější je květ titulní, přepychová instrumentální nádhera. Hned další Yourself Alone, divočejší popínavka Take These Words a samozřejmě osmiminutová What Kind of Reason.

Jadis jsou vysoce pocitová záležitost a poslouchají se sami.

» ostatní recenze alba Jadis - Fanatic
» popis a diskografie skupiny Jadis


Arena - Songs From the Lion Cage
2017-06-05

Arena / Songs From the Lion Cage

3 stars

Vláďa, ve své deset let staré recenzi píše, "Špičkový debut jak vystřižený z Fishmariliionovské éry. Vynikající výkony všech muzikantů a především perfektní materiál." Tak se mě zdá, že jsme slyšeli každý jiné album. Nesluší se potlačovat něčí nadšení, ale nemůžu ho ani sdílet. Pro jednoho může mít tento debut až legendární nádech, ale já z něj cítím těžkopádnost, slyším divně zastřený a nevýrazný zvuk, řadu toporných, upachtěných výkonů.

Arena svým pozdním nástupem na scénu v polovině devadesátých let, spadá do kategorie třetí vlny britského neoprogu. Tenhle nedotažený debut, se těžko poměří s výzrálými kolekcemi, které nastoupili cestu obrody podobně koncipované muziky z kraje osmdesátých let. Učebnicovým deskám Script for a Jester's Tear, nebo The Sentinel nekonkuruje ani náhodou.

Jde o upachtěnou práci tří zajíčků z pěti, kde ani zkušenostmi nabitý Nolan nepřesvědčí v každé pozici. Jeho klávesy místy nudí a vydávají pateticky otravné pazvuky. První zpěvák John Carson sice není špatný, ale nemá vlastní ksicht, výrazově spíš pokulhává a postrádá odlišnější barvu. Myslím si, že i vůdcovská role tahouna mužstva mu chybí. Kytarista Keith More sice předvede několik slibných kreací, ale ani on nedává kapele žádnou hlubší mimiku.

Propojit skladby krátkými mezihrami vypadá jako dobrý nápad, ovšem polovina z nich je nudná a otravná. Vycpávky, to je to spávné slovo. Až Crying číslo tři s donekonečna zvonícím telefonem a pěkná čtyřka, vyjdou vcelku dobře.

Z klasických skladeb jsou písně Jericho a Midas Vision koncipovány jako koncertní tutovky, mají náboj, nosnou melodii, ale všechno kazí nevýrazný zvukový záznam.

Pak je to trojice komplexních suit Out Of The Wilderness, Valley Of The Kings a Solomon. Ta poslední vyznívá částečně do prázdna, klávesový spodek postrádá nápaditost. Představte si roztavenou homoli cukru, jak pomalu stéká po stěně. První dvojička je mnohem povedenější, tvoří pevnou část nahrávky.

Jde zatraceně slyšet, že Arena se pomaličku rozkoukává a o svém hudebním směřování a budoucnu, ještě nemá jasnou představu.

» ostatní recenze alba Arena - Songs From the Lion Cage
» popis a diskografie skupiny Arena


IQ - The Road of Bones
2017-06-01

IQ / The Road of Bones

5 stars

Albu The Road of Bones se v krátkém časovém úseku podařil filigránský kousek. Bleskurychle se probojovalo mezi nejoblíbenější alba od Iq a na některých hudebních serverech jim dokonce vévodí. Kapela, která má u svých obdivovatelů pozici kultu a svou cestu, si dláždí pěknou mozaikou výborných alb, i když zcela pozmění hudební formuli(především náladu), nešlápne do lejna.

Ba naopak, statečná družina okolo kytarového esa Mikea Holmese, se tentokrát naplno ponořila do pochmurných myšlenek lidského pokolení a z jejich útrob, vydolovala dokonale atmosféricky kalné, na jejich poměry zcela dezolátní písně. Avšak nenechme se ošálit. Materiál oděný v ponurém šatu, se s každou další odhozenou vrstvou, svléká až do bodu, kdy na něm zůstane jen saténové negližé. Pod jeho průsvitným krajkoví, objevíme přesně tutéž kapelu, jakou už léta dobře známe. Instrumentálně zmáknutou, myšlenkově ucelenou, bohatou na nálady, opět velice melodickou a také velmi, velmi nápaditou.

Po očku sleduju nejtemnější obálku v dějinách Iq(s novým a povedeným logem kapely), pouštím si úvodní From the Outside In a první slova narratora mě oblaží pocity stísněnosti a opravdového strachu. Peter Nicholls si dokonale užívá své vypravěčské role šedé eminence a muzika, tajemná a osudová, putuj vašimi sny, jako nějaký temný odstín druhého já. Pro deliciózní dosažení požadované nálady, se do titulní The Road of Bones přimíchá ksilofon a Iq rozprostřou plášť pána temnot. To je fantasie, zavírám oči a působivost mě pohlcuje. Deska si udrží přesně nastavenou, specifickou náladu až do svého finiše.

Iq už v minulosti prokázali, že jsou mistry aranžmánů, tímto neobyčejným příběhem jen potvrdili svůj pobyt mezi progrockovou elitou.



» ostatní recenze alba IQ - The Road of Bones
» popis a diskografie skupiny IQ


Arena - Pepper’s Ghost
2017-05-31

Arena / Pepper’s Ghost

5 stars

Na albu Pepper’s Ghost, se kytarový mág John Mitchell představil jako neskutečný riffový mohýkán. Na celé desce dostal jeho nástroj větší prostor a v řadě skadeb je tahounem právě on. Jeho intelektuální nápaditost, je hnací silou většiny mohutně vyvedených kompozic a nápaditost, se kterou často přistupuje nejen k atmosférickým akustickým proložkám, ale také v přívalech obskurních melodií, mu můžou jeho kolegové jen závidět.

Komiksově vyvedený booklet alba, nás zavede do Vikroriánské Anglie a díky mimořádnému citu ve způsobu aranžování, se s chladem a strachem nočních ulic Londýna setkáváme na vlastní uši. Jako hozená rukavice do obličeje, nebo štiplavý políček, spíš ale facka, působí fluidum alba ve své historické podstatě. Arena s náladami svých výtvorů vždycky zacházela specificky, zřejmě si ve studiu řekli, tak a jdem se ponořit o 150 let nazpátky, nahodili pár akordů a všechno šlo samovolně.

Nebýt slabé, trošku nudné záležitosti Opera Fanatica, měl bych o konečné známce jednotnou představu. V tomto případě půl bodu dolů.



PS: po nahrávání odchází zpěvák Rob Sowden, z blíže nespecifických důvodů. Jestli jde o odchod mimo branži, nebo jsou na vině názorové rozdíli na další hudební směřování a Rob zakládá kapelu novou, to bohužel netuším. Buď mě podrobná informace tehdy utekla mezi prsty, nebo se o důvodech prostě nepsalo.

Jestli někdo ví o zákulisních praktikách v šestiletém mezidobí, budu rád, když je pro nejen moje rozšíření obzorů uvede, děkuji přátelé.

» ostatní recenze alba Arena - Pepper’s Ghost
» popis a diskografie skupiny Arena


Threshold - Clone
2017-05-30

Threshold / Clone

4 stars

Album Clone je pro mě významné hned z několika faktorů:

a) je první, na kterém se představil nový, dlouholetý zpěvák Andrew McDermott
b) kapela značně přeroubovala svůj styl, pozměnila ladacos, oproti první trojici nahrávek, jsou tohle úplně nový a mnohem zajímavější Threshold
c) na podobné hudební formuli pracuje kapela dodnes (nejvýrazněj právě s Macem)
d) pánové zapojili do své tvorby atmosféru, ta nebyla dosud u Threshold takřka vůbec přítomna
e) a je to především tíživá, mnohdy trudná a temná atmosféra, která povyšuje tvorbu kapely nad běžný, prog metalový rámec
f) hudební plochy propojují tisíce různých odstínů a variací na akustické mezihry, stejně i dlouhé vybrnkávací části, prezentované právě Karlovou bez-elektrickou kytaru


Léta jsem měl tuto desku za nejoblíbenější, možná až do dob March of Progress, to je klidně deset, čtrnáct let. Dnes se na ni dívám už jiným pohledem a sentiment přenechal pozici objektivitě. Z desek z Macem ji určitě překonává velkolepá Hypothetical, nebo monster progresivní Critical Mass.

Proč vlastně?:
Clone totiž obsahuje i nějakéto prach-obyčejné "hoblující" kytarové vakuum. První dvojice Freaks a Angels, jdou po první signální, ale občas zní fádně a na vině je právě zmiňovaná, kytarová nuda. Stejně tak v Lovelorn.

The Latent Gene jsem vždycky obdivoval, je to předobraz velkých, hymnických osmiminutovek, které kapela píše dodnes. Tady je všechno podstatné. Atmosféra, prázdná, odstrašující tma a o Richardovu klávesovou výmalbu se tříští překrásné, nonšalantně akustické ozvěny. Refrén je velice, velice melodický a okamžitě zapamatovatelný. Ve třetí minutě nás pohoupe delikatesní Karlovo sólo na pozadí, ne akustických, ale tentoktár klasickýck kytar. A Mac, to je prostě borec, který dovede náramně pohladit po duši.

Change je sugestivě podaná balada. Podle podobného mustru, bude kapela zpracovávat i další písně na svá příští alba.

V Life's Too Good spolu svádí boj Richardovi šeptající klávesové tóny a vyvážená akustika mistra Grooma.

Nejsilnější zbraň vytáhne naše parta do závěrečné trojice, zde se nechala inspirovat vesmírným programem.
Goodbye Mother Earth, Voyager II a Sunrise On Mars(zřejmě nejcitlivější položka skupiny do dnešních dnů). Tu krásu nedokážu přesně popsat, ale je to úžasná muzika, vždycky to poslouchám se zatajeným dechem, v jakési úzkosti a očekávání, jestli mě ty písně zpracují se stejnou intenzitou jako minule. Hurá, zase klaplo na sto perco.


Threshold jsou kapelou, která velice dbá i na vizuální stránku svých nahrávek. Clone, společně s Hypothetical, Subsurface a určitě i Dead Reckoning zdobí v pravdě fantastický motiv.


Sentiment mě velí bodovat do plných, ale logika věci připouští určitou pochybnost. 4-4,5 hvězd a klonů


Trochu se divím, že tu první nahrávky Threshold nemají ani sebekraťučkou recenzici. Zřejmě budou Wilsonovi práce(oproti těm Mackovým)v určité oblíbenecké defenzivě.

» ostatní recenze alba Threshold - Clone
» popis a diskografie skupiny Threshold


IQ - Dark Matter
2017-05-29

IQ / Dark Matter

5 stars

Znovuobjevení kapely Landmarq, ve mě zažehlo novou chuť, přípomínat si velké albové projekty Anglických progresivních kapel druhé vlny. V posledních dnech jsem se jim začal usilovně věnovat a po několika recenzích kapel Arena a Threshold, přišli na řadu velikáni tohoto stylu, nebo chceme li směru. Ti, kteří stáli u jeho startu, kapela Iq. Prozatím jsem velmi stručně ohodnotil jenom dvojalbum Subterranea, což je velkolepý koncepční projekt, na jehož poslech musí být člověk dokonale připraven. Bez sebemenší erudice a uvolněných, přenastavitelných mozkových komor, není lehké jeho obsah dokonale nasát, natož pak pochopit.

Naštěstí se v katalogu Iq, nachází i přijatelnější alba a jedním takovým je právě Dark Matter.

Proti stereotypu, si s vašim souhlasem dovolím ulehčit práci:

Titan (recenzent) píše: Temné, velmi temné album. - Ano, do puntíku souhlasím.

Brano píše: Napriek tomu,že z hudby IQ cítiť vplyv skupín ako Genesis alebo Pink floyd,ingrediencie sú namiešané tak znamenite,že celkový výsledok zaručuje vysokohodnotný poslucháčsky zážitok. - Neřekl bych to přesněj.

A Mayak: Dark Matter je po bezchybnom albume Ever, koncepčnom dvojalbume Subterranea a vysoko nadštandardnom The Seventh House ďalším drahokamom do mozaiky diel, ktoré budú dlho patriť k pilierom žánru, nazvaného rock progresívny. - OK.

Mohl bych to už ukončit, vždyť ty věty jsou víc než výmluvné.

Ale z opačné strany, Charlie: Skupinu IQ som v minulosti dosť počúval,na svoju dobu boli dosť aktuálni a produkovali príjemnú melodickú prog-rockovú muziku.No teraz chlapci trocha zaspali.Poskledný album "Dark Matter" som si opakovane pustil,no zdá sa že na albume nepriniesli nič nové,akoby len opakovali motívy ,ktoré už poznáme z predošlých albumov (vykrádanie samých seba je výstižný názov)

Charlie, nepotěšil jsi mě aaa ani já tě nepotěším.

Pro mě je materiál na Dark Matter sestaven velice šikovně. Poukazuje na slušnou životaschopnos a s velkým nadhledem, se snaží prodírat i jinými oblastmi, které nejsou vymezeny stanovenými progresivními zákonitostmi.

Jde o velmi zdařilou a možná dokonce inovativní nahrávku.

» ostatní recenze alba IQ - Dark Matter
» popis a diskografie skupiny IQ


Threshold - Critical Mass
2017-05-28

Threshold / Critical Mass

5 stars

Kotouč Critical Mass, je obecně považován za nejzdařilejší počin Threshold. Dokonce i několik vrstevníků z mého okolí, kteří Threshold podrobně neznají, si tohle album opatřili. Na Progarchives má největší rating a překvapivě i uvnitř Progboardu, se k němu vyjádřilo sedm přísedících.

Poslední, EasyRockerova recenze je stará už bezmála deset let, což bohužel ukazuje na fakt, že podobná hudba, tady dávno nemá zastoupení. Nebo je na vině lenost a laxnost okolí, vyjádřit svůj názor? Doba, kdy jste byli za vyčlenění z davu přibiti na pranýř, je dnes z větší části minulostí. Je to určitě škoda, Threshold na svém nejsofistikovanějším albu nastavují umělecky nejpřijatelnější a taky pro "dědečky" rockery nejpřístupnější tvář.

V případě Critical Mass, jde o syntézu křehkých, tříštivých akustických výpadů kytaristy Karla Grooma, v područí monumentální klávesové školy Richarda Westa. Tihle dva, jsou něco jako bratři, výborně se doplňují, jeden druhému pravidelně poskytují úhybné manévry pro četné sólové výstupy, které postrádají jakoukoli známku exhibicionismu a nesmrdí přeumělkovaností a zbytečným patosem. Dramatizace desky je skvěle poskládaná, na startovní čáře stojí atmosférická žula Phenomenon, za ní progrockový obr Choices, který vytřídá tempo asi nastokrát. Nejpřístupnější, akustickou polohu poodhalí Falling Away a riffmistr Karl Groom se předvede ve Fragmentation. Časový prostor písní Echoes Of Life, nebo titulní skladby, přesahuje běžný rámec, tady kapela vytasí své nejsilnější zbraně.

Ve světě technicky precizní muziky nejsou jenom Pink Floyd, Genesis a jim podobní. Nedávno jsme tu s kolegy objevili "umrlence" Landmarq a obrovskou progresivní hodnotu vykazují (k mému překvapení)i kapely z Polska.

Je každého věc, jaký nároz vyjádří a jak ho podá. Ovšem číst po stopadesáté o P.F.nebo J.T., už zavání nudou. Pořád je kvantum dobré muziky, která nejenom tady nebyla důkladně poodhalena a prozkoumáná. A deska Critical Mass k ní patří rovněž.

» ostatní recenze alba Threshold - Critical Mass
» popis a diskografie skupiny Threshold


Arena - The Unquiet Sky
2017-05-27

Arena / The Unquiet Sky

5 stars

Na kapele Arena mě fascinuje, že každá jejich nahrávka je z úplně jiného těsta. V posledních letech se u všech britských progresivních kapel druhé vlny, objevuje temná atmosféra, jako motto a hnací jednotka jejich alb. Když si vezeme poslední Iq (u nich takhle nastavený "ksicht" čekal asi málokdo), Pendragon, nebo Pallas, na všech albech těchto kapel slyšíme, jak moc je depresivní faktor v muzice dominantním prvkem, spolutvořitelem nálady díla a hybatelem emocí v jednotlivých skladbách.

Když deska The Unquiet Sky vyšla, sjížděl jsem ji do totálního obehrání a když se k ní po letech vracím znovu, baví mě ještě mnohem víc. Arena si razí cestu svého vývoje a Cliva Nolana musím pochválit, jak dobře dokáže na každé nahrávce připravit živnou půdu Mitchellovým kytarovým výbojům. Nápaditost si klestí cestu kaskádami melodií, ty jsou sice na tomto ještě stále aktuálním nosiči skryté pod povrchem, ale ne za každou cenu. Z některých skladeb se vyloupnou hity okamžitě, některé musí postupně dozrávat a jiné je potřeba prozkoumat mnohem výrazněj.

Arena je u mě sázka na jistotu, s touhle kapelou jsem prozatím nikdy nešlápl vedle. Vytvořila dvě výborná a šest vyjímečných alb. Nebojím se je nazvat artefakty současné moderní hudby.

» ostatní recenze alba Arena - The Unquiet Sky
» popis a diskografie skupiny Arena


Threshold - Dead Reckoning
2017-05-26

Threshold / Dead Reckoning

5 stars

Okolo Anglie šplouchá moře (nebo je tam oceán) plné art rockových a neoprogresivních kapel, ale o vyloženě progresivní metalové spolky z této krajiny člověk často nezavadí. Když kytarista Karl Groom a klávesák Richard West na konci osmdesátek zakládali mateřské Threshold, chtěli se za každkou cenu vymanit a vydat jinou cestou. Oba dva mají blízko k tvrdší a hrubší hudbě a tak do kolíbky svému děťátku přidali sudbu metalovou, ale nezapomněli na výraznou, typicky ostrovní melodiku, kombinovanou s výbornou Westovou klávesovou hrou.

Na své poslední desce se zpěvákem Andrew McDermottem, dokázali obsáhnout všechny typické znaky Threshold, které poskládali natolik bravurně, že i když uctíváte především melodie na úkor riffů, stejně vás na opakovaný poslech položí tato deska na lopatky.

Spousty geniálních a výrazný melodií, strhující tempo, žánrová pospolitost, kompaktnost a prokombinování různých elementů, zazdalo na jednu z nejlepších desek v podobném oboru. Devítka nebušených skladeb si svojí nápaditostí říká o obdiv.

Dlouho jsem měl tohleto album za jejich slabší článek, ale postupně jsem si ho tolik zamiloval, že dnes jsem Dead Reckoning pozitivní.

Asi to není na čistou pětikouli, ale v rámci jejich tvorby jde o povedené dílko.

» ostatní recenze alba Threshold - Dead Reckoning
» popis a diskografie skupiny Threshold


Arena - The Seventh Degree Of Separation
2017-05-23

Arena / The Seventh Degree Of Separation

5 stars

Pro některá hudební tělesa je cesta na vlastní vrchol náročná a spletitá. Pohrobci Marillion (v případě bubeníka Micka Pointera) - kapela Arena - se na ten svůj imaginární špičák vyšplhali docela svižně, hnedle po trojročním okupování ostrovní scény, a to s albem (pro mnohé nepřekonaným) The Visitor. Zuby nehty se od devadesátého osmého snaží udržet v nejužší špičce a jejich intenzivní muzika je do této kategorie předurčuje sama.

Mezi stěžejní majstrštyky směřuje (a dost možná trůní úplně nahoře) předposlední kolekce, pojmenovaná The Seventh Degree Of Separation. A to i přesto, že se nepodařilo v kapele udržet tak kvalitního pěvce, jakým Rob Sowden bezpochyby byl. Novým členem se stal člověk, slyšící na jméno Paul Manzi, který si se svým předchůdcem může spokojeně notovat. Kapela vždy vybírá nového "singera" podle stejného mustru a prozatím měla vždycky z pekla štěstí na samé osvědčené persony.

Arena tady předvádí celou plejádu výborných nápadů, řada písní zápolí v hymnickém souboji Nolanových kláves a Mitchellovy melodiky. Pak je tu ale také Paul, který svou hlasovou suverenitou táhne desku ještě o stupeň hore. Fůru písní charakterizuje masivní pojetí, dominantní je práce s temnou atmosférou, ta na albu dostává mimořádný prostor. Variabilita a nápaditost zdejších songů tak vyvyšuje tuto nahrávku nad běžný rámec prog produkce posledních let. Srovnávat můžeme možná s Contagion, tomu se T.S.D.o.S. lepí pekelně na paty.

Do preparace jednotlivých skladeb se dnes pouštět nebudu, třináctka těch zde přítomných by mi určitě neodpustila, kdybych si některou z nich dovolil vynechat.

P.S.: Vedle včera přidaných Landmarq působí nová Arena o poznání dominantnějším, ucelenějším a hlavně velkolepějším dojmem. Produkce se za těch patnáct let hnula kupředu, ale hudební výraz jednotlivých star je podstatně odlišný. Někdy je lepší nesrovnávat.

» ostatní recenze alba Arena - The Seventh Degree Of Separation
» popis a diskografie skupiny Arena


Landmarq - The Vision Pit
2017-05-22

Landmarq / The Vision Pit

4 stars

Přesně tohleto album jsem si kdysi koupil, protože jsem znal zpěváka Damiena Wilsona z prvního alba Threshold, Wounded Land. Ale moc se mě nelíbilo a za pár měsíců šlo přes palubu. Po dvaceti letech mě ho tu Mayak v nějaké reakci připomněl, tedy připomněl celou kapelu, ale já jsem si záměrně vybral stejné album, abych trochu zavzpomínal. Ale upřímně, nepamatuju si z něj ani notu, určitě jen ten skvělý obal s klečícím Kristem. Ale britský progrock poslouchám celkem pravidelně a Landmarq jsou jeho součástí, z jedné aukce jsem si desku The Vision Pit tedy objednal.

Dneska ji poslouchám potřetí a vím, že jsem udělal zprávné gesto. Jejich muzika mě baví a je hodně zajímavá a odlišná, než například hrají Iq, nebo Arena. S Threshold nemají Landmarq krom Wilsona nic společného, nehrají metal, ale tvrdší art rock s košatým instrumentálním výrazem, často mění rytmus a po nikom se neopičí. Oproti dvojici svých předchůdců, má lepší zvuk, především bicí jsou daleko průraznější a nezní tolik měkce(lepkavě) jako na debutu.

Pokud si desku pustíte, tak se nenechte odradit čajíčkovitým začátkem. První kompozice Cutting Room, je jen průměrná věc, které chybí moment překvapení. Pinewood Avenue už dokáže vykouzlit pěkný progový úsměv a vyspělou, technickou stopu, předvede se vší parádou, perfektní harmonická kompozice Infinity Parade. Tady už cítím správnost svého rozhodnutí. Deska ale ještě dorůstá, přijde melancholická libůstka Game Over a rytmicky sevřená, temno-záležitost All Performers Stand Alone s vynikajícím Damianem. Výpravná Narovlya, přivítá prvního zpěváka kapely Arena, Johna Carsona a Ten Million And One zní jako za časů renesance. Závěr desky je velmi silný, akustické kytary dostávají větší prostor, vkusná aranžmá a mýstická aura (alá obal) vyznívá působivě, třeba skladbu Hanblechia naplní kostelní organ a zvláštní sborový nápěv. A temná věc To Do Or Die všechno zakončí.

Tož Landmarq(u), vítej zpět, nestýsklalo se mi, protože jsem nevěděl po čem vlastně, ale jsem rád že tě mám zase doma. 4,5 hvězdy




» ostatní recenze alba Landmarq - The Vision Pit
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Thin Lizzy - Johnny the Fox
2017-05-12

Thin Lizzy / Johnny the Fox

5 stars

Když si chci vytvořit příjemné hudební menu, jednou z jistot po které sáhnu je kapela Thin Lizzy. Pominu li první nevýrazná alba, od desky Nightlife je to přehlídka profesorského rocku a desku Johnny the Fox řadím na čelní pozice, dokonce ji mám raděj, než tolik propíraný Jailbreak. Vím že není bez škraloupu, ale mě dělá její poslech velkou radost.

K těm škraloupům: rozjezd je tuctový, pomalý a nevýrazný, první dvojice vyjimečná opravdu není, ale třetí Borderline je výborná balada a hned po ní, píseň Don't Believe a Word (existuje i její cover, od dnes už úplně zapomenutého projektu lidí z Armored Saint s názvem Life After Death, to jen na okraj)patří mezi moje nejoblíbenější nejen z této desky, ale tvorby T. L. všeobecně. Ve spleti jemné melodiky se moje tělo patřičně rozkmitá a vybruje až po závěrečnou Boogie Woogie Dance. Především na druhé straně lp jsou skvosty v čele s překrásnou Lennonovkou Sweet Marie.

Pohodička, uvolnění, nenucenost a metrák líbezných melodií od dvojice pádelníků Gorham/Robertson a začmoudlý Lynottův vokál navrch, to jsou Thin Lizzy těsně pod vrcholkem.
Půl hvězdy dolů za nemastný začátek, ale rád zaokroulím hore ve jménu oblíbeného lišáka.

» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Johnny the Fox
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Satellite - Nostalgia
2017-05-03

Satellite / Nostalgia

5 stars

O existenci polských vyděděnců Satellite jsem neměl před dvěma měsíci ještě ani tucha. Horynova recenze mě otevřela oči a s přispěním dalších, v oblasti progu vzdělaných kolegů, jsem se jal doobjevovat neznámá území s propracovanou muzikou. Satellite a jejich poslední deska Nostalgia je první bohorodička z polské oblastní (a zdá se, že i velice kvalitní) líhně neoprogresivních kapel.

Deska se doma teprve krátce zahřívá, tak žádná časosběrná ponaučení o jejím vlivu a účincích vyslovovat nebudu. Místa na utříbení názoru je dostatek, co ale napíšu jistě je, že mě hudba této bandy chytla od prvního vložení céda do přehrávače.

Jedná se o velmi kultivovaný hudební přednes. Žádné násilí a depresivní stavy (jako v případě krajanů Riverside) jejich muzika nevyvolává ani nenabízí. Spíš naopak, na některých místech je album díky vznosným klávesovým linkám esotericky léčivé. Kytara hraje nápaditě a zpěvákův vokál mi sednul přesně do prog stavu, který jsem tak nějak očekával.

Deska je vyrovnaná, bez patrnějších výkyvů. Jede emočně souměrně, pánové mají přehled a cit. Donedávna jsem neměl o polských prog kapelách (s vyjímkou Riverside) ani tucha a hle, pořád je co napravovat. 4,5

» ostatní recenze alba Satellite - Nostalgia
» popis a diskografie skupiny Satellite


Deep Purple - Infinite
2017-04-29

Deep Purple / Infinite

5 stars

V úvodu mé recenze uvedu svůj aktuální vztah k jmenované ledové krasavici, který jsem právě nové párplovské desce přidělil. Nahrávka Infinite je totiž přesně taková, jakou jsem si ji přál a vysnil. Zkamarádili jsme se hned při prvním poslechu a během dalších dnů dozrávala z pevné čtverky na absolutní pětku. Ta deska je totiž neskutečně dobrá. Otevírá se postupně, je velice vyzrálá, variabilní a čerstvá. Tohle album nenahráli žádní mátonožící se staří fotříci, ale velice energická jednotka zkušených, ošlehaných a hlavně poctivích big beatových harcovníků, kterým rocková kev koluje v žilách už od narození. Jestli to někdo neslyší, jeho smůla.

Nepopírám, že D.P. léta obdivuji a vzhlížím k nim. Každá nově vydávaná kolekce, je pro mě vždy takovým malým svátkem, možná až rituálem a od dob nástupu Steva Morse, mě ještě nikdy nezklamali. Proto nechápu okolní remcaly (i na tomto fóru), kteří svým někdejším!! modlám vytýkají spousty věcí a každý!! nový materiál, často označují za průměrný. Pořád se odrážejí od In Rock a nejsou schopni zohlednit nová fakta ve vývoji kapely, stylu, doby, obsazení a nedokáží přihlédnout také k tomu, že jsou to (jenom) lidé, které žene kupředu!! společná činorodá chuť (jen se podívejte na bonusové video a možná se vám rozsvítí).

Na jejich novinku jsem úspěšně aplikoval metodu, při které cd první týden poslouchám velice intenzivně, pak je dám na několik dnů úplně stranou a po čase se k němu vrátím, abych si potvrdil, nebo vyvrátil všechny doměnky. Ta doba právě uplynula a následoval zmiňovaný návrat. Myšlenky jsou tedy sesumírované a klávesnice může praskat pod náporem kmitajících prstů, které ještě brní spokojeností a slastným pocitem.

Úvodní skladba uchvátí nahromaděnou energií, je zdravě nabuzená, zní zatraceně groove a zvukově vás sejme, stejně jako celá nahrávka. Takový masivní vstup jsem si dlouho přál. Do zvláštního transu se rozezpívá moje tělo s příjemnými, až něžnými kytarovými tóny v úvodu All I've Got Is You. Don Airey boduje ve vyhrávkách a především v další skladbě One Night in Vegas, do které vsadil několik jazzových motivů. Prog formule, daleko zřetelnější než u unavených Yes, je zakomponována v nejpromakanější skladbě posledních let D.P. s názvem The Surprising a další originální motivy provází devítku Birds of Prey. Písně Johnny's Band a On Top of the World jsou nenápadní dříči celku, odvádí špinavou práci a pokud člověk nevnímá pozorně, nedocení je. Poslední Roadhouse Blues bych viděl spíš jako bonusovku, ale budiž. Že by Gillan ještě utáhl foukací harmoniku v takovém laufu?

Infinite si zaslouží známku nejvyšší, nejen z úcty k věku hráčů, ale i z úcty ke kapele samotné !!!!!
Je to spanilá a velká krasojízda na ledovém oválu a tam se přece známkuje až do šesti. Stejnou číslici bych rád vytasil i tady.
Pětice pánů Paice, Glover, Gillan, Morse a Airey, má můj hluboký obdiv, smekám před vámi až k matičce zemi !!!!!!



» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Threshold - Hypothetical
2017-04-24

Threshold / Hypothetical

5 stars

Threshold jsou už dlouho zavedeným pojmem na metalové scéně a ve své muzice se zaobírají progresivními elementy. Pochází z Anglie a při životě kapelu udržuje skladatelský tandem, kytarista Karl Groom (též uznávaný a oblíbený producent) a klávesák Richard West. Ve svých řadách zaměstnávají technicky schopného bubeníka Johannea Jamese (jeho první album u Threshold) a jako zpěvák se představuje dnes už zesnulý vokalista, slyšící na jméno Mac.

Desku Hypothetical lze brát jako jeden z pilířů tvorby Threshold. Mezi fanoušky jde o vyhledávaný artikl s osmičkou vyrovnaných a výborných skladeb. Co se daří kapele vystihnout dokonale, je atmosféra díla. Nezvratná zkáza lidstva, neodvratná budoucnost, společenské odcizení a tragika je s nimi napevno spojena. Lehce nabroušené kytary, klávesové stěny, klavírní pochody a apokylyptické vize, to jsou Threshold vrcholné éry. A písně The Ravages Of Time a Narcissus její vrcholné kousky.

V rámci diskografie je to na plný kotel, ovšem konkurenčně se jedná "pouze o progresivní metal", který ostrovní art rock a neoprog originalitou nepřesahuje.

» ostatní recenze alba Threshold - Hypothetical
» popis a diskografie skupiny Threshold


Winery Dogs, The - Winery Dogs
2017-04-21

Winery Dogs, The / Winery Dogs

4 stars

Jelikož nemám s penězi co na práci, doma se v nich koupu a když se chci dostat do spížky, musím je přehazovat vidlema na druhou stranu, proč si teda za pár stováků nepořídit i první album Vinnejch psů. Dva roky od dvojky a čtyři od vyplutí debutu z pásů výrobní linky přistál blýštivý kotouč o velikosti většího mexického dolaru do mojí sbírky. Jaký tedy je? Pěkný, pěkňoučký, voněl novotou zabalenec jeden, knížka obstojná, zvuk výborný, muzikantské výkony excelentní a hudba taky dost dobrá.

Tečka, za pět a je vymalováno.
Jsou tu ale určitá ALE a ty mě mrzí. A tak se ptám, proč musí kapela na desku nastrkat 13, 15 skladeb a tím ji množstevně devalvovat? V případě Winery Dogs vidím album oloupané jako pomeranč o tři skladby a rovnice líbivosti se v tu ránu řeší mnohem snadněji. Takže když vykrojím Not Hopeless, One More Time a Six Feet Deeper, získám krásně vyzrálý a čerstvý plod bezvadné chuti, plný rockových vitamínů, kytarové erudice, exhibující basy, bicích přesných jako dělostřelci u Stalingradu a deliciózní bluesový vokál navíc.

Zbyteček o desíti drobcích, to už je nějaký pošušňáníčko. Elevate, Desire a We Are One startují s ohromnou chutí z ranvejí číslo jedna, dva a tři. Několikrát se zpomalí, taková Damaged, nebo The Dying jsou skvostné. Netypický, sabbatovský riff produkuje skladba Time Machine, která vnáší zajímavou pochmuru mezi pozitivní rockovou metalízu.

Suma sumárum, 4 stars. Dvojka je o nějaký ten zajímavější hitík přeci jen bohatší.

» ostatní recenze alba Winery Dogs, The - Winery Dogs
» popis a diskografie skupiny Winery Dogs, The


Spock's Beard - Octane
2017-04-19

Spock's Beard / Octane

5 stars

Hudba, kterou vytváří kapela Spock's Beard, je pro mě posvátná. Deska Octane mě přijde taková odstrčená a myslím, že další jen o rok mladší nahrávka je daleko důležitější a variabilnější, ale právě podceňovaná alba typu Octane mám rád. Je na něm všechno, co mám na S. B. rád, jen chybí větší moment překvapení a víc výraznějších skladeb. Nickův vokál je překrásný a práce Alana Morse jedinečná. Ze skladeb vyzvednu temně krásnou věc SHE IS EVERYTHING, veselou CLIMBING UP THAT HIL, spokovinu OF THE BEAUTY OF IT ALL, vlastně je ta deska dobrá celá. Jen začátek mi přijde trošku slabší, ale balada WATCHING THE TIDE na konci emoce pěkně urovnává.

Spokovský benzin si načepuju vždycky tuze rád.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Octane
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Tangent - The World That We Drive Through
2017-04-16

Tangent / The World That We Drive Through

5 stars

Druhá deska projektu/kapely Tangent, The World That We Drive Through, směřuje ve šlépějích dnes už legendárního jazzrockového debutu The Music That Died Alone. Působí rafinovaněji, méně přehledně a jazzověji, dýchá muzikálnějším a poslouchatelnějším dojmem. Zkrátka jazzrock vysoké školy umělecké. Třeba druhá Skipping The Distance, ta je nápady tak napěchovaná, že by klasickému metalovému spolku vyzdobila celé album. A závěrečná suita A Gap In The Night představuje model toho, jak v jazzu pracovat s atmosférou, aniž by musela být popřena instrumentální stránka skladby. Výborná kapela, výborná deska.

» ostatní recenze alba Tangent - The World That We Drive Through
» popis a diskografie skupiny Tangent


Moore, Gary - Power of the blues
2017-04-16

Moore, Gary / Power of the blues

3 stars

Tedy tuhle desku bych s klidem doporučil. Garyho nemám zmapovaného nijak zvlášť systematicky - většinou jsem nakupoval to, co bylo na krámě, ale s tím, co mám, jsem spokojenej.

První Power of the Blues je dnes už klasikou, There's a Hole ohromí krásným Mooreoým tónem, jdoucím doprotivky k hrubému protagonistovu zpěvu. Za pozornost ještě stojí pumpuující Tell Me Woman, That's Why I Play the Blues, při té se krásně lenoší, rozechvělá kytara v Memory Pain a zadumaná Torn Inside.

Garyho syrové bluesové pojetí nemůžu poslouchat pořád, ale do nečasu a sychravých dnů zapadá bezproblémově.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Power of the blues
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Platypus - Ice Cycles
2017-04-14

Platypus / Ice Cycles

4 stars

Pro desku Ice Cycles platí podobné přívlastky jako pro debutní fošnu Platypus. Kapela pokračuje v tom, co jí jde nejlíp - v jazz rocku explozivního střihu, v němž souhra čtyř osobností dokonalé technické vytříbenosti předvádí své nadání v lehce odlehčeném jazzovém stylu. Na jejich harmonicky modulovaném pojetí nejde nic kritizovat, virtuozní charakter a dobře poskládané refrény jim celkem žeru. A závěrečná Yoko, instrumentálka space jazzové turbulence, je úžasná. Tuhle kapelu doporučuji každému, kdo je utahaný současnou hudební produkcí ve, které se jedna banda podobá druhé, a zbustrovaný zvuk ho dokáže leda tak naštvat.

» ostatní recenze alba Platypus - Ice Cycles
» popis a diskografie skupiny Platypus


Genesis - Trespass
2017-04-10

Genesis / Trespass

5 stars

Neznám podobně naléhavé a krásné zvolání, jaké je na začátku písně Looking For Someone. Takové nádheře, která se na nás s Gabrielovou hlasovou exhibicí a nástupem ostatních hudebníků nahrne, jde jen těžko odolat. Když naplno vnímám Petrův nádherný vokál, postesknu si, jaká to škoda, že nezůstal ještě na pár let u této kapely a taky, že jeho moderní tvář na sólových deskách postrádá bližší atmosféru, podobnou z nahrávek Genesis. Petr sice stvořil dobrá moderní progrocková díla, ale kam se hrabou při srovnání s tímto obeliskem.

Banks je další obr alba, ukrajuje si tu pořádný kus pro své vize, ale krásné vize. Je úplně jedno a nejde vůbec poznat že u pádla nestojí Steve, ale ještě Anthony Phillips - jeho vybrnkávání na začátku White Mountain je geniální. A ty bicí - ano, možná by Collins kapelu nakopl daleko víc, ale je to vůbec potřeba? Člověk stejně Mayhewovu hru vnímá jen jako doplněk překrásné hudební pouti, kterou s kapelou podstupuje.

Banks klavírem otvírá třetí Visions Of Angels a té krásy není zkrátka nikdy dost, hlavně ten stařičký archaický zvuk je geniální. K čemu nějaký remaster? Do pekel s moderními pazvuky, tohle je čistá hudební panna, bože ty vokály, sbory a vůbec stavba písně. Stagnation je spíš instrumentálka a pak přijde nádherná Dusk. Skladba patří opět Anthonymu a překrásným sborům okolo. Dravější věc v závěru The Knife je rovněž skvělá.

Je potřeba pořád dokola o takových albech psát a připomínat je - jen skrze ně pozná člověk skutečnou hudební krásu. Navíc my, co podobnou muziku žereme, ji k životu stejně potřebujeme! Něco jako hudební kyslík.

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Riverside - Anno Domini High Definition
2017-03-28

Riverside / Anno Domini High Definition

5 stars

Zpráva, že se Riverside se zakončením úvodní trojdeskové trilogie vrhli objevovat nová hudební zakoutí, ohlašovala to nejlepší, co mohlo jejich posluchače i je samotné potkat. Od roku 2009 nese každé jejich dílo svou jedinečnou pečeť. Tady nám pánové trochu zhrubli, aby si to za čtyři roky vybrali otočením k sedmdesátým létům, a v roce 2015 naopak zase ukázali mnohem přehlednější a líbivější tvář.

Vždy jsou ale jasně identifikovatelní, takže žádné blbosti typu "Riverside hrají metal", "Riverside se zhlédli v D. T." NEHROZÍ! Kdyby Petrucciovci na některém ze svých posledních alb využili jen poloviny nápadů z polských luk a hájů, dnes by si jich jejich fanoušci vážili daleko víc. Takže stručně a jasně. Progresive rock, futuristic rock, melancholy rock, depressive rock. Riverside se nemění, ale posouvají, Riverside se vyvíjí.

Deska je pyramidálně sestavena, nezačíná se ale v žádném přízemí, člověk se při spuštění tlačítka play nachází rovnou v 63. patře nereálného mrakodrapu a s každou další stopou se vyhoupne o několik poschodí vzhůru. Takže očekávání jsou pokaždé větší a větší, což přináší nejen zábavu, ale i čirý proud nadšení. Pro mě je tohle album Michala Lapaje, jeho klávesy vydolované z letopočtu 3009 mě (jestli to tak hanlivě můžu napsat) "udělají" na spoustě míst této výborné desky. Nejhruběji pak v Egoist Hedonist a Hybrid Times.

Pět hvězd je v případě Riverside dostačující ohodnocení.

» ostatní recenze alba Riverside - Anno Domini High Definition
» popis a diskografie skupiny Riverside


Thunder - Rip It Up
2017-03-26

Thunder / Rip It Up

5 stars

Tož jsem si zrovinka prožil naordinovaných 2x50 minut rockového blaha s novým CD Rip it up od kapely Thunder. Pranic jsem od desky nečekal, byl to spíš pokus zaposlouchat se zase do něčeho trochu jiného - a jak dobře si to nakonec sedlo. Rockové srdce ve mě stále bije a několik příznivých recenzí na tento nový produkt ve mě nahlodalo myšlenku risknout to. Během chvíle se ve mě rozhostilo neskutečné blaho a učiněná satisfakce za to, že starý dobrý hard-rock ještě zaleka nevymřel. Pokračovatelé dávného odkazu velkých Párplů zase světu ukázali, jak napsat neskutečně silný a návykový materiál.

No One Gets Out Alive - Na 1. poslech obyčejná a nudná odrhovačka na, 2. poslech se vyloupl neskutečně dravý našlapaný otvírák s pěkným akustickým podložím. Rip It Up - po několika vteřinách je jasné, že Thunder zkomponovali skutečný hit, znáte to o tom dobře namazaném stroji.

She Likes The Cocaine - klasická hard kytarová citace, Morley čaruje společně s Bowesem, skladba má šťávu a ženský podpůrný prvek. Right From The Start - vznešeně odprezentovaná dokonalá baladická píseň. Shakedown - hybná, riffoidní jízda, Thunder pádí, až se jim zapalují lýtka.

Heartbreak Hurricane - stěžejní song alba, progresivní výstavba, tisíce kytar a parádní atmoška. In Another Life - kapela experimentuje s hammondy, otáčí se směrem k Byronovským U.H. v poklidné kouřové atmosféře. The Chosen One - na tuhle výpravu si pořiďte kvalitní kajak, jinak riskujete, že se mezi místními dravými peřejemi pěkně namočíte.

The Enemy Inside - hutnější moment alba, kapela exceluje ve svém Thunder-portfoliu. Tumbling Down - další nesporný hitík, jde tu cítit, jak kapela svou hudbou dýchá a žije. There`s Always A Loser - zajímavé spojení bicí/klavír (kytara se přidá až později), druhá pomalejší věc a výborná tečka.

Vynikající (léčivé) kurare na občasné bolehlavy, způsobené nadužíváním hudby sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Thunder - Rip It Up
» popis a diskografie skupiny Thunder


Kansas - Audio-Visions
2017-03-17

Kansas / Audio-Visions

4 stars

Proč to děláte? Dobře přece víte, že ta či ona kapela má na kontě mnohem zásadnější a vám příjemnější desky - a stejně si často vytáhnete zrovna tu, která vám zas tolik neimponuje a je jasný, že jste si to všechno zase pěkně zkomplikovali. Taky to děláte, že? Já docela často, asi má člověk v sobě zabudovaný reflex bránit ty slabší, nebo chce jen některým věcem přijít na kloub a tak to opakovaně zkouší.

U mě se tahle formule váže k albu Audio Visions pravidelně už několik let. Nikdy jsem ho nedocenil tak jako Leftoverture, debut nebo Freaks of Nature. Vždycky bylo někde na chvostě, ale dnes se aspoň na chvíli něco změnilo a mně se fakt neskutečně líbí. Anebo jen sedlo do nálady, to spíš.

Prvních pět skladeb je geniálních a to se mi třeba Loner dřív vůbec nelíbila. Druhá strana je sice roztahanější, jakási nesourodá a střídají se lepší momenty se slabšími, ale pořád se to dá ustát se ctí. Kansas mám rád, prvních pět desek tvoří základ art rocku, ale ani zbytek diskografie neleze do kopru. Ba naopak, některá alba pošlou řadu Anglánů spolehlivě na klouzačku.

» ostatní recenze alba Kansas - Audio-Visions
» popis a diskografie skupiny Kansas


Blue Öyster Cult - Club Ninja
2017-03-14

Blue Öyster Cult / Club Ninja

4 stars

Mezi rockovou populací jsou osmdesáté roky zpochybňovány a opovrhovány. Bývají hodnoceny s nevraživostí, někdy hraničící dokonce až s nenávistí. Znám několik hudebních snobů, kteří mluví o tomto období jako o žumpě, ve které plavou ticíce bakelitových ho... Slova jako vývoj, cesta, nebo logické vyústění jen málokdo použije.

Povětšinou mi nevadí poslechnout si něco i z těchto dílen, ovšem významně ocenit kvalitu z této doby je nesmírně těžká věc - na druhou stranu, nějaká tu vždycky byla a bude. V regálech leží desítky výborně vysoustružených nahrávek a jednou z nich, na kterou chci "ukázat prstem" je deska se směšným názvem a ještě horším obalem. Při zaměření se na jádro pudla (tedy texty) by se však leccos vysvětlilo. B.Ö.C. byli vždy zahaleni rouškou tajemna a spirituálního mysticismu, podle názvů zdejších písní se zde zabýváme kupříkladu i válečnou tématikou.

Ovšem hlavní důvod, proč tohle album posvětím, je jeho instrumentální (hudební) náplň. Vagony brilantních melodií, skvěle vystavěných refrénů, místy vesmírné, ale aranžérsky dobře zmáknuté syntezátory a bezchybná vokální představení několika kvalitních singerů dokáží tuto nahrávku vycucnout ze zmiňované popové žumpy. White Flags je excelentní otvírák, sólo, které mě prokrví, leží na začátku Perfect Watter a dokonale pateticky vítězí dvojice When the War Comes a Madness to the Method. Několik zákalů se na desce ale stejně najde a zvuk bicích je asi ten nejšpinavější.

Ve stejném roce se na trhu vyrojilo dost podobných alb a třeba takový Equator klesá ke dnu v osm metrů hluboké jímce mnohem svižněji. V sousedním disco kroužku by neměl ninjovník vedle Invisible Touch nebo Under Wraps šanci zabodovat, ti nosí lesklé šatičky, střižené na model osmdesát, daleko přiléhavější.

Během let jsem si v sobě nechal nainstalovat jakýsi pop přepínač, který mě skoro vždycky přehodí na podobou muziku a díky němu si pak můžu vychutnávat ty břitké melodie, aniž bych musel remcat o smyslnosti podobné tvorby, ve které evidentně chybí aspoň malinká špetka progrese.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Club Ninja
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Anathema - Judgement
2017-03-04

Anathema / Judgement

4 stars

Anathema kolem přelomu milénia rostla a dospívala každým novým dílem o úctyhodnou délku směrem vzhůru. Jestli si mnozí mysleli, že předešlá sbírka Alternative 4 nemůže být překonána, v roce 1999 zjistili, jak hrubě se ve svých názorech pletli. A právě Judgement tvoří pro mnoho jejích příznivců, ne tak pro kapelu smotnou, jedinečný a etablovaný Mont Everest jejich tvorby. Od oné doby se už repertoár těchto liverpoolanů odklání do různých směrů pod záminkou neopakovat se.

Předně je to deska o náladě. Od prvních tónu výborně postavené Deep, navazující svižnější Pitiless, slzavé Forgotten Hopes až po čtvrtou Destiny Is Dead tvoří tento soubor jakýsi kvadrumvirát. Pak přijde One Last Goodbye, jedna z nejlepších skladeb alba - těch nápadů tam! Kapela drží vysokou a vyrovnanou stopu, ze které vypluje blažený smutek Don't Look Too Far a výborná variace na Pink Floyd Wings of God. Album je tkáno klasickou kytarou, s níž si kluci vyhrají a pomalu i vystačí, občas do toho ale pěkně říznou jako v titulní skladbě, až mě uši zabrní. Je tady tolik smutku a bolesti, že mám co dělat abych to nějak přečkal až do konce.

P.S.: Určeno jen melancholikům a silnějším depko náturám.

» ostatní recenze alba Anathema - Judgement
» popis a diskografie skupiny Anathema


Riverside - Voices in My Head (EP)
2017-02-08

Riverside / Voices in My Head (EP)

4 stars

Při posuzování hodnoty tohoto ep je potřeba zdůraznit že jsem si ho pořídil jen díky jeho přibalení k počáteční trilogii a nachází se tedy na kompletu šesti cd Reality Dream Trilogy. Pro mě má vyloženě bonusový charakter, ale postupně jeho vlastnosti vnímám jakoby se jednalo o skoro stejně hodnotný výtvor jako každé jiné album kapely. Když nepočítám živáky, jde o pěti-písňový soubor velice slibného charakteru, pohybující se v tiších a subtilnějších pasážích.

Melancholický úvod Us otevírá krásná klasická kytara na kterou se pokládá Mariuszův hlas. Acronym Love ozdobí klaírní tóny, sóla a ještě sugestivnější zpěvákův projev. Pečeť rodu Porcupine Tree je nanesena na třetí skladbě Dna ts. Rednum or F. Raf, niterný svět deprese tu svádí svůj tichý boj uvnitř divákovi hlavy. Piotrovo kytarové sólo se od Gilmourovského vlivu odpoutalo a pluje za světla pochodní dál temnou nocí na křídlech samplů a sekvencerů. Atmosféra dohořívající svíce uprostřed tiché noci, stačí zavřít oči a nechat se příjemně unášet písní The Time I Was Daydreaming, stejně jako poslední umělohmotnou Stuck Between.

Na této desce je zachycena ta něžnější tvář polských Riverside.

» ostatní recenze alba Riverside - Voices in My Head (EP)
» popis a diskografie skupiny Riverside


Riverside - Rapid Eye Movement
2017-01-25

Riverside / Rapid Eye Movement

5 stars

Roku 2007 rodáci z Warsawi Riverside završují svou trilogii albem Rapid Eye Movement, které považuji a řadím mezi jejich nejužší špičku. Na rozdíl od předešlé desky, kde jsem v souladu s hudbou nezohlednil textový SCHIZOFRENÍ faktor (musím souhlasit s reakcemi ostatních, proto taková hudba, taková atmosféra), je tahle nahrávka mnohem přístupnější a harmoničtější. Ne že by snad obsahovala umírněnější pozitivní hodnoty, ale té těžké depresivní temnoty ubylo, nebo je možná skryta v daleko větší melodice.

A i když jsem předešlou desku lichotkami nezahrnul, musím jí přiznat velkou skladatelskou invenci a znatelný posun komba. V případě Rapid se už nic tak objevného neděje, deska derivuje nápady z obou dílů. Z prvního si půjčí melodické linky, z druhého hutnější stavy a tak by se dalo říct, že se vlastně jedná o jakési eklektické album.

To mě v tomto případě vůbec nebrání v tom, si jeho náplň pořádně vychutnat, je tu tolik výrazných mommentů, tolik líbivých melancholických struktur a nádherných klávesových shluků, vokálních harmonií a úžasných temných výplní, že vždycky jen tiše žasnu. A pak je tu ještě 02 Panic Room, jedna z mých vůbec nejoblíbenějších skladeb Riverside.

Skvělá deska!

» ostatní recenze alba Riverside - Rapid Eye Movement
» popis a diskografie skupiny Riverside


Riverside - Second Life Syndrome
2017-01-17

Riverside / Second Life Syndrome

3 stars

Druhou desku Riverside hodnotím v kontextu diskografie kapely jako nejslabší. Ne že by se snad jednalo o vyložený propadák, nebo jeho kvalita šla oproti prvnímu záseku rapidně dolů, to ne. Ale přibylo drsných metalových šmirglů a schizofréní (rozkrájené) napětí na mnoha místech eskaluje do těžko snesitelných, nervy drásajících ploch. Pro mě jsou nejsnáze stravitelné a k vyzvednutí hodné tyto tři skladby: smyslně rozkvétající trojka Conceiving You, šestá pomalá I Turned You Dow a titulní progresivní veleepos. U zbytku mám problém s částečným bolehlavem, který mě v určitých pasážích nedělá dobře. Naštěstí pro mě je na obzoru třetí pokračování a to je jiná lahodice.

» ostatní recenze alba Riverside - Second Life Syndrome
» popis a diskografie skupiny Riverside


Winery Dogs, The - Hot streak
2017-01-17

Winery Dogs, The / Hot streak

5 stars

Několik důvodů proč využít pošťáka (raděj pošťačku) k tomu, aby použil váš zvonek v případě, že bude v ruce držet balíček s tímto pokladem:

1)kouknete do booklítu a seznam jmen vám musí našeptat že tady půjde o těžkou profesionalitu.

2)Richie Kotzen-zpěv, kytara: tenhle chlápek neuvěřitelně vokálně dospěl a profesně i kytarově vyrostl. Možná že dokonce i předrostl většinu svých suputníků, kterým dnes ukazuje záda. Umělecky se na svých asi dvaceti sólovkách parádně vyprofiloval, v posledních letech hraje jako pán bůh a krom klasického hard-rocku v pohodě zvládá i blues (hlavně na svejch sólovkách), funky, nebo jazz. Jeho charismatický hlas poznáte mezi stovkama jinejch, pracuje s ním, střídá polohy a barvy a dokáže jím své skladby slastně provonět.

3)Billy Sheehan-basa: kdo by nechtěl mít v kapele takového pohodáře a zároveň absolutního profesionála zpoza tlustých strun. Chlápek co perfektně ovládá nazvučení svého nástroje, je slyšet vždycky a všude, vlastně supluje druhou kytaru a odvádí mistrovskou práci.

4)Mike Portnoy-bicí: připadne mi, že Mikeovi víc sedne rock, než prog. Úplně se tu rozzářil, kapelu žene nezkrotnou energií kupředu, jeho hra je emotivní a stále vynalézavá. Vidím americkou highway jak po ní běží malinkatý Mangini a za ním chvátá obr Portnoy s velikananánskýma botama posetýma patnácti centimetrovýma hřebama a krutě ho nakopává do zadní části těla. Kdysi jsem ho na Labrieho sólovkách hodně obdivoval, kdysi. Jo jo, měli divadelníci Portnoye poslechnout a dát si pauzu, mohli se vyvarovat nuzným dílům z přítomnosti.

5)***- jen a pouze skladba Captain Love

6)****-Hot Streak, The Bridge, War Machine

7)*****- zbytek alba je hard-rocková smetana současnosti, vypichnu jen dvojičku a to hitovou singlovku Oblivion

https://www.youtube.com/watch?v=4SoTgZjokLU

a mou nejoblíbenější Devil You Know, kde to Kotzen žene do výšek a zpívá tak, že se mě podlamujou kolena a euforie dosahuje za horizont

https://www.youtube.com/watch?v=fvgzmBMsDyA

Včerejší večer a do něho buráceli The Winery Dogs svou druhou peckou Hot Streak, to byla pořádná jazda. Ještě teď se mě ježí...

» ostatní recenze alba Winery Dogs, The - Hot streak
» popis a diskografie skupiny Winery Dogs, The


Uriah Heep - Return To Fantasy
2017-01-07

Uriah Heep / Return To Fantasy

3 stars

Return To Fantasy je pořád ještě hodně dobrá deska Uriah Heep, silá melodicky, inovativní a na monoha místech taky tápající.
Existuje několik důvodů proč si to můžu myslet:
Je tady pořád koexistence dua Hensley/Byron a vyzrálá skladatelská chuť, projevující se na mnoha místech v nezyvklých harmoniích.
John Wetton není podle mě náhradou 100%tní za Garyho Thaina, jeho nezaměnitelný rukopis chybí, ale Johnova hra je také plně výživná.
Píseň Return To Fantasy patří do zlatého fondu kapely, okouzlující melodie se strhující sílou.
Pak ale nálada desky jaksi upadne a z průměru ji vytahne až ďábelská věcička (s úchvatnou mezihrou) popoháněná samotným pekelníkem zpoza varhan, Beautiful Dream.
Prima Donna patří mezi největší prohry kapely, vlastně se mě o ní nechce ani dál psát...
V druhé půli se už spolu střetnou výborné kompozice. Blues Your Turn To Remember, klasická U.H. věc Showdown, tesknivá slide balada Why Did You Go a nakonec přijde dramatický moment A Year Or A Day.

Tři a půl hvězdičky albu bohatě postačí a dostatečně ho ocení.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Enchant - Break
2017-01-03

Enchant / Break

3 stars

Enchant jsou zvláštní kapelou, mám chvíle kdy mě jejich hudba vůbec nebaví a né vždycky se dá dobře pochopit, pak ale přijde zlom a vyloženě si ju dokážu užít. Recenzované album jsem dlouho nechával mimo sběratelské choutky, ale zvědavost postupně rostla. Pořád jsem přemítal na kterou stranu se tohleto hudební poselství přikloní. Jestli vyhraje technicky precizní muzicírování ze začátku kariéry, nebo druhá vláčnější etapa (po odchodu skvělého bubeníka Paula Craddicka) ale nakonec je to zhruba plichta. Zvuk a progové směry náleží k první etapě, ale roztodivný postupy naznačují cosi z budoucnosti.
Nemá cenu vyjmenovávat některé skladby z jejich repertoáru, byl vždy vyrovnanej a výraznější hudební zakolísání nehrozí. Vše tu opět podléhá lídrovi od šesti strun, skladatelovi Douglasi Ottovi a pak taky jeho parťákovi zpěváku Tedu Leonardovi, který občas tahá za uši svými výškami, jinak ale dokáže melancholicky pohladit a recitovat s velkou vášní.
Garantuju vám, že tak zhruba prvních 6-8 !!!!! poslechů (záleží od jedince), vás bude album z valné části pěkně prudit, ale s každým novým poslechem začnou do popředí vystupovat nádherné aranžérsky dokonalé motivy a místa, že z čista jasna nebudete věřit vlatním uším, čeho všeho jsou pánové schopni.
V nestřeženém okamžiku se přistihnete, jak moc vás jejich hudba chytí a o to jde.

» ostatní recenze alba Enchant - Break
» popis a diskografie skupiny Enchant


Riverside - Out of myself
2016-12-28

Riverside / Out of myself

4 stars

Hned napoprvé a trefa do černého. Že Poláci umí je dobře známo a v té době nová akvizice na poli inteligentní hudby Riverside to projednou opět potvrdila. Ten kdo s nimi začínal od prvních krůčku, je určitě spokojený dodnes a pro toho, kdo objevuje jejich alba pozpátku v čase čeká hodně zajímavých chvil. Dokonce existují názory, že hned svou prvotinou tito naši sousedé vystoupali na svůj trůn svým nejprogresivnějším albem. S tím nemůžu úplně souhlasit, přeci jen mi jednička a dvojka přijde krapet syrovější a silné kolekci třetí části trilogie, nebo inovativnímu Anno Domini konkurovat v mých očích nemůže, přesto se jedná o dílo impozantních rozměrů.

Jak tedy pro nezasvěcené charakterizovat jejich hudbu? Kytarové Gilmourovské pojetí obsahuje velkou dávku sólových vstupů, které se umě přilepují na základový spodek basa/bicí a chybějící druhou kytaru suplují často dominantní, ovšem nikoli přeplácané, krystalicky čisté a originálně znějící klávesovo samlované vsuvky, tolik v tvorbě kapely důležité pro vytvoření speciální a jedinečné Riverside atmosféry. Hudba nutí uvažovat často apokalipticky bezvýchodně, depresivně, ale s velkou invenční dávkou, nepodobnou jiným spolkův podobného zaměření s prog charakterem a jednoznačně tak vítězí na duši i v otevřené mysli.

Na desce najdete precizní instrumentální kusy č.4 a 6, intenzivní baladické vzpruhy I Believe a In Two Minds, mohutný otevírák v úvodu, slepenec stovky fantastických sól v pregnantní prog lahůdce The Curtain Falls (už jen ten lahodný začátek) i atmosférické pozounové sólo v emočně neimpozantnější koncovce OK, definici to stylu Riverside.

Diskografie těchto borců zatím neobashuje žádný nižší ekvivalent, proto mě hodnocení v rámci ostatních alb vychází na pevně silnou čtyřku, i když občas sahá po metách nejvyšších.

» ostatní recenze alba Riverside - Out of myself
» popis a diskografie skupiny Riverside


Ark - Burn The Sun
2016-12-19

Ark / Burn The Sun

5 stars

Deskou Burn the Sun progresního projektu Ark jsme pozvaní na multižánrovou a plnotučnou záživnou dovolenou do krajů plných exotiky. Tím zdůrazňuju odlišnost tohoto komba od ostatních, lehce nadprůměrných individualit, s jejímž objevováním bude chuť postupně sílit a nabývat. Jde o progresivní metal (rock) té nejvyšší možné kvality s velmi energickým nasazením jak hráčským (vysunutá bezpražcová basa, techno kytary, bící hrané za hranicemi lidských možností), tak vokálním, jedinečný plamen Jorn Lande alis David Coverdal mladší, ne naklonovaný. Křižovatka několika stylů (např. i flamenco) a kouzelná atmosféra průzračného zvuku nedá posluchači příležitost se vzdálit.

Zbytečně bych vyděloval nějakou skladbu z uceleného kompletu, ti kdo desku znají mě dají za pravdu že všech 11 tracků je velmi vyrovnaných. Plnej kotel.

» ostatní recenze alba Ark - Burn The Sun
» popis a diskografie skupiny Ark


Rush - Counterparts
2016-12-05

Rush / Counterparts

5 stars

Recenze se vztahuje k datu vydání, roku 1993.

Dva roky od poslední desky Roll the Bones se nám profesorští hudebníci ze země javorového listu připomínají vydáním nového alba, které se určitě zapíše tim nejlepším možným způsobem do zlatého fondu kapely. Nejsilnější sbírka od dob Moving Pictures se právě rozlétla na pulty obchodů a my se můžem přesvědčit jaká skutečně je.
Že Rush neusínají na vavřínech a korespondují s dobou a okolím je zřejmé ze zvuku nahrávky, tak i z některých písní. Syrová masáž Stick it out by mohla vyprávět, ale je tu i plno klasických věcí jako jsou s rozletem podané jiskřící Between sun and moon, romanťárna Speed of love, nebo závěrečná, rozlučková pohodička Everyday glory. Nadstandardní se pro začátek jeví svižná zpěvná balada Nobody's hero, zvonivý otevírák Animate a ta nejlepší definice hudby tohoto tria v současném balení, skladba Cut to the chase. K novým obzorům nás zavádí velmi pohyblivá záležitost Alien shore, stejně jako propojovací mostní konstrukce starých a nových Rush, píseň Double agent. Největší pochoutku skýtá vzrušující instrumentální dovednost Leave that thing alone, v níž se práce s nástroji a kompoziční aranžérské vychytávky brilantně propojí.

Rush stále fungují jako dobře promazaný stroj, ve kterém kolečková soukolí zapadá pěkně jedno do druhého.

» ostatní recenze alba Rush - Counterparts
» popis a diskografie skupiny Rush


Friedman, Marty - True Obsessions
2016-12-01

Friedman, Marty / True Obsessions

5 stars

Mnohem víc než v bývalých domovských Megadeth mě Marty Friedmen dokázal uchvátit svými pestrými sólo výlety daleko za metalové hranice, tento výšlap je nejdokonalejší a nejpozoruhodnější ze všech. Stylové spektrum se rozchází od decentního metalového nákresu, přes burácející rockové vody, příjemné melodické písničky a zabíhá až do tajů esoteriky, podobně jako na jeho dvou předchozích dílech. Kdo zná tvorbu Megadeth, myslím teda těch Megadeth, ve kterých vedle Mustaina na sólovou kytaru hrával právě Marty, teda těch nejkultivovanějších (názor velké většiny jejich fanoušků) Megadeth a postaví vedle nich první čtyři sólové eskapády jejich melodického a kreativního kytaristy, nestačí žasnout jakými cestami se ve svém ranném mládí proplítal. Po speed bouřích Cacophony (kapela dvou alb spolu s kolegou J. Beckerem) a prvním podobném "dračím polibku" otočil Marty kormidlo zprudka zcela jinam a esoterikou prostoupené vyklidněné nahrávky Scenes a Introduction ukazují na smířlivou duši tohoto heavy excentrika. Vrcholná forma jej v průběhu devadesátých let neopouštěla a tak nejen v domovských Mega přidával jeden skvělý nápad za druhým (viz netypická a novátorská deska Cryptic Writings), ale i sólovou káru dotahl na svůj vrchol pojmenovaný True Obsessions.

Na zlatém tácku nám Marty servíruje jak pokrmy instrumentální, pro začátek duo písní pro příznivce dvojice Satriani/Vai, jedna lepší než druhá, dotek Japonska s fusion charakterem v Intoxicated a ještě jeden úklon gejši při Glowing Path. Vidina muže s velkým instrumentálním nadhledem tyčícího se jako bůh na sklanatém výběžku směřujícím do moře, přesně takové pocity se mnou hýbou při dvojici dokonalých tracků The Yearning a Farewell.

Barevnost alba spolutváří i písně zpěvné, nezvykle melodická Last September, americký střední proud Shine On Me, baladický soft rock Hands of Time, nebo tvrdší pochod Live and Learn.

Deska není jen pro znalce kytarového umění, jelikož o dobré písničky tady jde předně. Deska, na kterou si Marty pozval trojlístek tehdejšího výkvětu bubenické extratřídy. Deska pro vás, kteří se chcete do hudby zapojit a prožívat ji.

» ostatní recenze alba Friedman, Marty - True Obsessions
» popis a diskografie skupiny Friedman, Marty


Platypus - When Pus Comes To Shove
2016-11-13

Platypus / When Pus Comes To Shove

4 stars

Chcete slyšet parádní jazz-rock, sežeňte si desku od ptakopyska. Dvourázový projekt Platypus (v překladu opravdu poukazuje na zvláštního živočicha nazvaného ptakopysk) je skutečnou lahůdkou pro hrstku zasvěcenců a znalců kapel Dream Theater, King´s X, nebo Planet X. Jejich muzika nezná hranic, bezbřehá a sólující, ne přeumělkovaná, nápaditá ale ne onanistická. Derek není svazován konvencemi jako v Dream Theater, nikdo mu nenakazuje jak hrát (pravda na Falling Into I. předvedl kus svýho já a hlavně díky němu je deska tak špičková, tak jiná), John tu řádí a předvádí ekvilibristický bass výkon, Rod jazz umí a je to sakra znát, no a Ty, Ty je prostě Beatlefil a velký melodik.

Skladby v sobě mají šťávu, nápaditost a slušnou porci muzikálnosti, působí svěže a záměrný propojení rock-jazz jim padne jako dobře ušitej kabát. A proto když vyzhvihnu, tak právě tyhle instrumentální pecky Rock Balls/Destination Unknown (hlavní slovo Derek a Rod), Platt Opus ( Derek a Ty), melodická Blue Plate Special malebná Chimes, nebo poslední What About The Merch? (jeď Myungu, jeď) celkem pět výborných kousků.
Ani vokální čísla nejsou špatná, Nothing To Say vychází z Beatles a podobá se Taborově domácí kapele, v I'm With You používá zpěvák zkreslovač hlasu a tvrdší kytarové kudrlinky, Willie Brown opanuje chytlavá šestistruna a vyleze z ní roztomilé fusion a Bye Bye je melancholická utahaná cíťárna.

Chcete slyšet parádní jazz-rock, sežeňte si desku od ptakopyska.

» ostatní recenze alba Platypus - When Pus Comes To Shove
» popis a diskografie skupiny Platypus


Armored Saint - Symbol Of Salvation
2016-11-03

Armored Saint / Symbol Of Salvation

4 stars

Armored Saint jsem kdysi dost poslouchával, jejich hudba mě zásobovala potřebnou mladistvou energií a elánem, dodnes jsem si nechal ale jen tohle jediný, určitě nejlepší (i v konkurenčním boji) power metalový album, které krásně kříží rockové melodie a přístupnější hard styl s košatými refrény a metalovou nabroušeností. Deska plná výborných nápadů je seskládaná přitažlivě a co se týče různorodosti materiálu i nápaditě. Po zesnulém D. Prichardovi tu máme kytarový tandem Duncan/Sandoval, který odvádí výbornou práci, skladby přetékají melodickýma vyhrávkama i dostatkem sólových nájezdů, rytmika duní jak se na progresivně metalovou desku sluší a zlatý slavík John Bush, to je dynamitová rozbuška v hrdle, jeden z nejlepších vokalistů v metalovém ranku s krásnou a rozpoznatelnou barvou i výborným rozsahem.

A jaká že hudba se ukrývá v drážkách černého kotouče?
Snadná dostupnost parádních a nakažlivě melodických riffů, jeden z nich doslova exploduje hned v začátku desky, v písni Reign of Fire plné vyšperkovaných vzedmutých kytar. Další, tentokrát akustická vozba se vznáší okolo skutečné hitovky alba Last Train Home (s tajemnou atmosférickou aurou a vokálně best off Bushem). Houpavý grunge motiv (desku produkoval dvorní producent alice v řetězech, Dave Jarden) zaujme v The Truth Always Hurts, další dynamitová bedna vyletí s heavy údernou jízdou Hanging Judge a ještě rychlejší Warzone. Konec jde do finiše, nejprv volnější hřeb Burning Question, po ní dusot španěl v progovém rytmu Tainted Past tu slyšíme jak prsty Joeye Very hebce kloužou po hmatníku jeho baskytary a velké finále rozřízne masakrální jazda Spineless. Stěžejní song kapely najdeme přesně uprostřed kulaťáku, balada Another Day představí chlápky v něžné, zasněné poloze, která dokáže s nadsázkou řídit otěže melancholie na maximum.

» ostatní recenze alba Armored Saint - Symbol Of Salvation
» popis a diskografie skupiny Armored Saint


Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
2016-10-26

Van Der Graaf Generator / Do Not Disturb

5 stars

Konečně jsem se dočkal, konečně jsem okusil nový plod z rajské zahrady zvané Van Der Graaf Generator. A na tomhle místě a v čase víc jak 10 let po znovuzrození platí dvojnásob, kdo si počká ten se dočká, kdo vydrží, po zásluze bude odměněn. Ale popořadě. Nejbizarnější na celé historii nového alba Graafů je informace, že vůbec nějaká nová deska má vyjít, kterou jsem se dozvěděl zhruba 14 dnů před jejím oficiálním vypuštěním. Stránky kapely jsem dlouho neprohlížel, nikde neregistroval třeba půl roku dopředu (jak to u jíných skupin bývá avízováno) žádnou novou zmínku (ani tady), že by pánové něco kutili. Takže jako blesk z čistého nebe, mě tahleta zpráva překvapila a asi sem si vysnil, že by to natentokrát mohlo konečně vyjít a mě by nový materiál konečně potěšil.

A řeknu rovnou, že ani melancholický, ale hlavně pěkně (nepříjemně) vydepresivnělý Trisector, ani následující, místami silně polyritmický a atonální A Grounding in Numbers mě poslouchat nebaví. Instrumentální Atl jsem už neměl sílu objevovat a nad kapelou uzavřel hladinu, proto mě zpráva o nové kolekci tak nabudila a nakonec i maximálně sedla.

Desku mám doma teprve pár hodin, přemotal jsem ji do mp3 a pustil jako kulisu na cestě autem, abych vůbec věděl o co tady pude. Podruhé a natěšeně jsem ji šoupnul do sluchátek, pod rouškou tmy vnímal každý její tónový závan a jelikož psát recenzi po prvním poslechu se mě ještě nestalo, v tomhle případě se tomu nedokážu bránit. A že je troufalost vsadit plnej kotel takhle brzo, snad jsem si to tak přál a vysnil, že mi to prostě vyšlo:)

To málo co si z alba vybavím, tak rozhodně zajímavá bicí figura a povedená akustická melancholie v Aloft, výrazná Bantonova basa a sebejistý Peterův vokál během Alfa Berlina. Že jde deska nahoru s každou další písní mě potvrdila klavírní trojka Room 1210, prostě skvost. Mistrná dramaturgie alba nasazuje na další pozici dynamickou rockovou parádu Forever Falling, která časem přechází na jazzovou stopu, aby se obě tyto plochy v závěru protly a vyústili ve velkolepé finále. Akordeon táhne nevokální Shikata Ga Nai a na to že bláznivé schizoidní instru skladby Graafů nemusím, mi tahle sedí. Druhá půle vyznívá poněkud techničtěj, jak položka č.6, tak 7 směřuje k skutečnému prog cíli, výborná je swingující basa v šestce i klavírní melodie sedmé. Almost the Words vyznívá hodně pesimisticky, jako pochodující umíráček, přitažlivá atmosféra a tajemně recitující Peter působí vskutku dojemně. Konec je pak výrazně spásný, hudba jak z kostelního kůru.

Zvuk je naprosto precizní, vyváženej (bicí duní jak o život, slušně vytažená basa, krásně čistý klávesy, klavír, akordeon), ty tam jsou doby plochýho soundu z Grounding, nahrádka má velkou dynamiku a sílu, cítit je profesionální zručnost, silné pětí, razanci i houževnatost, snad je tu i kamarádská řevnivost, aby každý prokázal svoje kvality. Nezapomínejme, že pánům je sedmdesát, mladický elán se těžko vydoluje.

Nic nechybí, nic nepřebývá a hlavně tu nejsou hluchý prázdný místa, nebo plochy který mě iritujou, jak tomu bylo u předchozích děl. Tady je vše ok.

Za mě jasně nejlepší nahrávka v novodobých dějinách kapely, ale i minimálně od dob Still Life a jelikož druhou etapu kapely neprožívám tak jako tu první, odvážím se ji nazvat tou nejzdařilejší od dob Pawn Hearts.
Udělali jste mě nesmírnou radost pánové Hammill, Banton, Evans. Určitě nejen mě.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Do Not Disturb
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Asia - Alpha
2016-10-24

Asia / Alpha

4 stars

Druhou desku hvězdýho projektu Asia mám vesměs rád stejně jako jejich prvotinu. Kapela složila velice podobný materiál, kvalitativní propad tady ještě neslyším a deska tak pokračuje dalším přívalem "dobráckých" melodií a líbivých písniček. Steve Howe je tu držen na stále kratším řetezu, Palmerova technika je dávno minulostí, Wetton zklamat nedokáže a Downesovi tu patří zase hlavní slovo. Asia je jeho dítko a slyšíme to v každičké melodii, pocukrovaných klávesách i vokálních nápěvech. Chlapci si tehdá muzicírovali s chutí, pro zábavu a značně odlehčeně, slyšet že je to snad i bavilo. U posluchačů to měli vždycky mnohem těžší, ti co je nepřijaly a nařkly z podbízivosti, pro ty budou už navždy v Asii zatraceni. Naopak si stojí u hledačů melodií a těch, kteří technikou opovrhují na úkor dobré písničky, těm určitě nevadí.

Odvrácená tvář Alphy: Irituje mě vlezlost refrénu Don't Cry i nabubřelý patos My Own Time (I'll Do What I Want), která jinak absorbuje obstojnou melodii na španělku.
Tak někde v půli cesty stojí, to jest líbí/nelíbí songy 7.The Last To Know a 8. True Colors v které není Downes zas až tak k zahození.
A konečně velké parády, kde pompézní kouzlo funguje nejdojemnějc: líbezňoučká The Smile Has Left Your Eyes s líbivým Johnovým projevem, skvělými sóly odstartovaná hřmotnější Never In A Million Years. Další v pořadí je nadupaná dvojice The Heat Goes On (dravější rytmika a malá sóla kapele moc svědčí) a vytleskávající Eye To Eye (tady mi promiňte ta slova, už kurevsky šlapu i já), jedná se o nejprogresivnější (ehm) skladbu alba, fakt skvělá. Vrchol pozoruju (stejně jako recenzenti přede mnou) od počátku co jsem si desku oblíbyl v tajmné a sugestivní písni Midnight Sun s prvotřídní klavírní, klávesovou i kytarovou melodií, obstojnou architektonickou stavbou a dojáckým Wettonovým projevem. Jó, málem bych zapomněl, nejlepším Stevovým sólem na albu. Konec dobrý, všechno dobrý, protože hypnotická Open Your Eyes mě momentálně baví víc jak kdy dřív.

Nahrávce bych vytknul slaboučký, vlastně tristní zvuk, naopak parádní cover od mistra Deana mě těší.

» ostatní recenze alba Asia - Alpha
» popis a diskografie skupiny Asia


Porcupine Tree - The Incident
2016-10-20

Porcupine Tree / The Incident

5 stars

Zajímavá hudba se zvláštní atmosférou, ale jsem moc rád že ji P.T. vydali, že vydali koncepční dvojalbum, kterým odešli na svým absolutním vrcholu. S každým dalším poslechem deska neuvěřitelně vyrůstá a jestli jsem z ní byl z počátku na rozpacích, po tolika letech už je z ní jasně pětková záležitost.

Děj alba vyprávý o dopravní nehodě na dálnici, které byl přítomný samotný lídr kapely když byl uzavřen v dopravní koloně. Přemýšlel o nápisu který zahlédl-Incident a začal ho dávat do traumatizující spojitosti s lidmi projíždějícími okolo a vsugerovával si představu ducha mrtvého sedícího ve svém automobilu. Z médií si postupně vybral další Incidenty pojednávající o evakuaci dospívajících dívek z náboženského kultu v Texasu a s tím spojené události a další. Každá píseň je psána v první osobě a snaží se humanizovat oddělenou mediální reportáž.

Sbírka čítá 14 kusů ze kterých vybrat nejpovedenější není nejlehčí, je tu křehce eruptivní záležitost The Blind House s několika překrývajícími se Wilsonovými hlasy a expandujícím refrénem. Výbornýma melodiema nacpaná Great Expectations, s jazující trubkou, nebo zapamatovatelná Drawing the Line.
Originální tvrdá depresárna The Incident, znamenitě prosólovaná Your Unpleasant Family (Stevnovi výšky), stěžejní kompozice Time Flies kde tóny španělek, akustik, přesných bicí a drtivé basy zaznemenávají pozoruhodné hudební struktury. Strašidelný zvuky i mistrovskej riff + jednička Harrison v Octane Twisted, ezoterická The Seance, metalová mašinerie Circle of Manias, nebo rozlučka I Drive the Hearse, prostě co položka, to znamenitý mazanec.

Bonus cédo není žádný přebytek, ta hudba má duši a tvárnou depresivní atmošku, vrcholem jeho je určitě píseň Black Dahlia v níž se Stevův vokál přelévá do všech stran a svou silou demonstruje důležitost okamžiku a naléhavá poselství.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - The Incident
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Opeth - Sorceress
2016-10-15

Opeth / Sorceress

4 stars

Zklamání je silné slovo, ale smíšené pocity zatím převládají, ať bádám, jak bádám, svým novým materiálem mě Opeth až tak nenadchli. A jestli jsem nedávno brblal nad strátou atmosféry v novým směřování kapely, tak u horké novinky se atmosféra nachází, ale ne taková, jakou bych si přál. Vracet se zpátky k temnotě, po předešlých dvou dílech směřujících do progresivního rocku sedmdesátých let s průzračně průrazným nazvučením, mě nepříde nejšťastnější, ale textovej návrh si to zřejmě žádá. Copak o to, vývoj se kapele upřít nedá, co mě ale zarazilo hned od začátku byl hodně přebustrovaný a nabasovaný buracející zvuk nahrávky. Mohl jsem s tím počítat kdybych si poslechl ukázky z alba než vyšlo, ale chtěl jsem být překvapenej a názor si utvořit sám. Někde napůl cesty mezi starým a novým feelingem jsou zajímavý tempový pochody, mající svůj prazáklad někde v deskách King Crimson a cítím i vliv alba Grin od Coroner.

Obzvlášť začátek desky (Sorceress a The Wilde Flowers)zní hodně zatěžkaně a bolestivě, má ale tendenci vyvolat ve vás pocit něčeho zcela neznámého, alespoň u Opeth, nepopírá svůdnou náplň a vracející se moto slyšet to ještě několikrát. Pěknou písničkou je emotivní zasněná Will O The Wisp. Pátá Chrysalis šlape obstojně, konečně reprezentativní skladba kapely, ve které barevnost a rozvrstvenost hudby Opeth vyniká a exploduje, evokuje ve mě alba předchozí. Od sedmé The Seventh Sojourn se hraje sofistikovanjší hudba, východní moivy přítomné v instrumentální skladbě lehce prozrazují vzducholodní inspirace a závěrečný trojlístek bych zařadil k nejdokonalejším střípkům vcelku jednolitého tvarového komponentu.

Co mi album pojí s minulostí, je hravá a úderná technika Martina Axenrota a hammondy Joakima Svalberga. Kytarově mi přijde deska umírněnější, pánové se často pohybují v povzdálí, jelikož ovzduší nahrávky si to žádá. Výtku mám k dobové orientaci bookletů posledních několika sezón, pánové vždyť se to nedá číst:) a taky opotřebovaným a opakujícím se výtvarným námětům T. Smitha.

Je jasné, že nahrávka tak silně originální kapely jako Opeth bezesporu jsou, průměrná být nedokáže, mě ale tolik hudební krásy, jako díla předešlá zatím nepřinesla.

» ostatní recenze alba Opeth - Sorceress
» popis a diskografie skupiny Opeth


Enchant - Juggling 9 or Dropping 10
2016-10-14

Enchant / Juggling 9 or Dropping 10

4 stars

Když už tu nedávno byla řeč o Enchant, tak moje nejoblíbenější album je Juggling... Já raděj teplejší skladatelský rukopis kapely, který klade větší důraz na pamatovatelnější fragmenty, skladby nejsou tolik krkolomný jako na začátku jejich kariéry, ozdobou jsou velké melodie a trochu snažší přístupnost pro posluchače.

Paint The Picture platí za výbornej otevírák alba, Doug tam sází španělkový melodie, basa krásně jede i klávesy jsou jaksi víc učesaný a Ted, ten tu exceluje. Důrazná bicí artilérie (Craddick je výbornej) a klávesový styl přináší druhou Rough Draft kterou provází dokonalá souhra basa-bicí, v refrénu zpívají akustiky a líbezný Ted. What To Say je kouzelná, blouznivá a tajemná, zavede nás do světa akustických kytar a Ted nás sametovým hláskem doslova laská, geniální. Balada je pod č.5 a je to píseň Colors Fade, ne ne, kapela nás vzápětí vyvede z omylu, přitvrdí a vlastně si jede v té své progresivní notě dál, aranžmá jsou ovšem tak poutavá, že sklouznout k nudě nehrozí. Fusion nás obklopí při Juggling Knives, která šlape jak hodinky ze švajcjar. Dokonalý nazvučení alba je doménou kapely, i v Black Eyes & Broken Glass, vše ladí jak má, kapela je dost zkušená a sehraná na to, aby věděla kdy přidat a naopak. V Elyse Dougova kytara putuje prostorem nezvyklých klávesových krajin a technicky výborně sehraná rytmika je jí ku prospěchu. O zábavu je postaraný až do samotmýho závěru desky, nápady kapela rozdává, v zásobě jich má pěknou fůru a dokáže s nimi rozumně hospodařit. 4,5

» ostatní recenze alba Enchant - Juggling 9 or Dropping 10
» popis a diskografie skupiny Enchant


Savatage - Edge Of Thorns
2016-10-11

Savatage / Edge Of Thorns

5 stars

Oba recenzenti přede mnou vyjádřili k desce maximum, nevím co víc bych doplnil abych nepapouškoval jejich názory, snad jen, že mě osobně velice chybí hra Crisse Olivy, který mohl v rock metalovém měřítku dosáhnout status téměř ikonický dalším rozvíjením svého nepopiratelného talentu. Tento odkaz zůstane navždy uchován mezi jeho příznivci, kteří jeho skladatelskou invenci, originální hru i jedinečnou osobnost uchovávají v úctě a vzpomínkách nejen těch hudebních.

Deska jede na maximum, kreativita a velká muzikálnost hraje prim, důležitou složkou jsou individuální výkony a výborně napsaný melodie, kaskády přechodů a změn temp, ale taky orchestrální zanícenost a Queen-ovský operní přívlastek. Vjmenovávat skladby netřeba, vlastně jsem na nich vyrůstal a znám je jako svý boty, klasika za klasikou, ale skladba titulní to je pomník rockové muzice a tvorbě Savatage především.

Sava se dokázali ladně pohybovat na území několika hudebních stylů a neokoukané hudební prvky, s kterými pracovali se postarali o jedinečné místo této kapely v hudební historii.

» ostatní recenze alba Savatage - Edge Of Thorns
» popis a diskografie skupiny Savatage


Satriani, Joe - Crystal Planet
2016-10-11

Satriani, Joe / Crystal Planet

5 stars

Volit pět nekvalitnějším moderně rockových kytarových alb, tohle se objeví na jednom z předních míst. Joe za svou dlouhou kariéru vydal nespočet kvalitních titulů, tento zcela určitě vévodí na jednom z vrcholů. 15 skladeb a délka 70 minut jsou zabijácké cifry za předpokladu že jde o instrumentální desku. Tady to nevadí ani chvíli, cd je doslova nápady napěchovaný až po strop a nudu nezažijete, bez obav.

Když budu chtít vynaložit úsilí a vyndat z kompletu aspoň pár nejdokonalejších věcí, bude to fuška, ale jdeme. Na přední pozice bych zařadil, první svěží jízdu Up in the Sky, kytarový lauf otevírající třetí skladbu stejného názvu jako má samo album. Stuart Hamm tu duní naplno a Joe strhává pozornost na sebe svými důkladnými sóly. Love Thing vyklidní pozice a jen tak nenuceně si brnká. Následná Trundrumbalind jakoby zavelí k velkýmu útoku, ale omyl, střední tempa a kila melodií písní se proplétající spolu krásně souzvučí. Lights of Heaven po chvíli nasadí do sprintu, který cválá s Joeovými úchvatnými sóly. Jako další musím chtě nechtě vyzvednout ráznou Ceremony, ve které kapela šlape na výbornou a ukazuje se jak jsou kvalitní spoluhráči na instrumentálních deskách potřební. Pulzující basa a tajemný kytarový linky With Jupiter in Mind přepustí pozice (s dovolením Secret Prayer) pochodové A Train of Angels. Drsnost a syrovost Psycho Monkey už koresponduje s obdobým, které má do služeb kytaristy teprve přijít. Jasný vrchol vidím v songu Time, kde se navzájem perou dvě hudební složky, jedna drsná, dravá, pulzující a rytmicky neurvalá, druhá zosobňuje malebný melodický kytarový tok plný funkčních sól a vyhrávek.

Bravo mistr, tohle se vám vskutku povedlo.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Crystal Planet
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Moore, Gary - Run for cover
2016-10-07

Moore, Gary / Run for cover

3 stars

S jídlem roste chuť říká se a tak krátce po After the War přišlo na řadu i Run for Cover.

Po stejnojmeným otevíráku, v němž je tón Garyho kytary jasně a hned rozpoznatelné, tu mám dobrou Hughesovu Reach for the Sky a Lynottovu smršť Military Man u které si krásně zavzpomínám na skvělé časy Thin Lizzy, obsahuje pěknou dojemnou mezipasáž. Empty Rooms, největší Garyho hit ve své nové verzi získal na větší poutavosti i zasněné neopakovatelnosti a vysoko boduje. Nádherný vokál, klávesy i sóla na jednotku, bravo. Out of My System opět připomene Hughese a jeho vokální kvalitu, bezchybná písnička. Boží Out in the Fields, neboli další hit s velkým H, basa tu slušně vyšívá, bicí uhání jak splašení koně a klávesy nás omotávají svými pochody. Tvrdý tah Moorovi kytary je cítit v zemitější Nothing to Lose a "ozvěny hrůzy doby" mě drásají nervy během Once in a Lifetime. Na All Messed Up se mi líbí její drsná slupka ukrývající tuny sól a melodických vyhrávek Glenn tu uřáduje pěkně od plic, rázně a pomáhá albu udržet rockový záběr. Umělohmotná Listen to Your Heartbeat ho naopak utápí v břitkým balastu dobový produkce. A jako bonus navíc tu mám nádhernou Lynnotovu skladbu z alba Nightlife Still in Love with You, to je jiná kategorie oproti předchozí popovině.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Run for cover
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


California Breed - California Breed
2016-10-06

California Breed / California Breed

4 stars

Na troskách Black Country Communion povstali California Breed. Glen si ponechal muže s mocným úderem Jasona Bonhama a do trojice připojil nováčka s cítěním Jimiho Hendrixe, Andrew Watta. Klávesy tentokrát vynechává, pánové si vystačí bohatě bez nich, klapkový doprovod by naboural garážový a neotesaný, syrový zvuk tělesa, kterýmu je blízká rychlá a dravá jízda rockovými peřejemi. Ať sáhnete vlevo vpravo, dostanete jasnou odpoveď, jak zní moderní rock pěkně od podlahy.

The Way i Sweet Tea smýká pěkně a tvrdě, Chemical Rain maluje vznešenější atmosféru, Midnight Oil je fantastická hitovka s dámskou účastí, All Falls Down zase nádherná balada a mistr Hendrix riffuje zpoza The Grey. Spit You Out je správňácký úlet, který do refrénu silně nabírá dech a Strong svým chorusem povznáší. Desítka Invisible slouží jako drásající odpoveď na alenku v řetězech s výborným Glennovým hlasem, Scars tepe v pravidelných rytmech a Breathe staví do pozice geniální písně nejen účast Juliana Lennona. Jako bonus ještě přiletí drsná bomba nazvaná Solo a člověk bilanční, má pocit dobrýho trávení po rozmanité poobědové směsicí. 4,5*

» ostatní recenze alba California Breed - California Breed
» popis a diskografie skupiny California Breed


King's X - Ear Candy
2016-10-04

King's X / Ear Candy

5 stars

Nejbarevnější deska Pinnickovi družiny je taky jednou z jejich nejlepších. Jak velká proměna oproti předloňskému Dogman, těžko uvěřit že obě alba v rozmezí dvou let nahrála stejná kapela(sestava). Takřka pravidelně se tu střídají ráznější písně v kontrastu s baladičtějšíma a působí to naprosto úchvatně, zvuk je vypiplanej do detajlů, trojice skvěla nazvučena, slyšet je každá nota i šepot Dougova hlasu. do skupinky tvrdších kousků šupnem vokálně zkreslenej "vlak", dynamicky nabasovanou Sometimes, nebo s opovržením cedící skladbu 67. Těch lyričtějších je tu víc a jsou to samý skvosty, ať už dáme lsd-árnu (Thinking and Wondering)What I'm Gonna Do se vzpomínkou na G. Harrisona, Taborův akustický příspěvek A Box, dokonalou baladu Lies In The Sand (The Ballad of...), originální American Cheese (Jerry's Pianto) kde kytara i vokál Ty Tabora rozechvívají naše emocemi v dokonalým souladu, stejně jako při dojemné Life Going By.

Beatles vyčumákovávají z každé druhé vokální harmonie a nápěvu, pánové do své hudby dokážou vmontovat tolik rozmanitých chutí a nálad, že by jim to mohla leckterá artová partička závidět. Jde ale hlavně o písničky a ty jsou moc pěkný.

» ostatní recenze alba King's X - Ear Candy
» popis a diskografie skupiny King's X


Gentle Giant - Three Friends
2016-10-04

Gentle Giant / Three Friends

5 stars

K recenzi a poslechu třech přátel jsem se dostal zvláštní náhodou, když jsem si v neděli psal s Igorem (Mohylou) a přišla řeč na džentlíky, kteří mu zrovna šli ušima. Pocítil jsem obrovskou chuť po dlouhé době si je zase připomenout, tentokrát jsem nepřemýšlel kterou desku, ani jsem nekoukal do skříně, rovnou si otevřel Progboard s jejich alby a po chvíli padla volba na Three Friends. Zvažoval jsem prvně Acquiring i Missing, ale nakonec teda tohle, vždycky mi "přátelé" přišli tak nějak obcházení kolosálním a velmi oblíbeným druhým albem a středověkým monolitem, fantastickým Octopus(ákem).

Takže tedy, tři přátelé ze školy začínají skladbou Prologue, velice jemným a citlivým přednesem, plným mellotronů, kláves a krásnou kytarovou strukturou, vokály hladí, tempa se střídají a basa tu na mnoha místech dominuje. Schooldays tvoří labyrint překrývajících vícehlasů, v čele s Kerryho nádherným vokálem. Miluju tady klavírní zlom v půli a jeho emočně famózní melodii, to je nádhera. Dechy udávají tempo během Working All Day a housle zase v Peel The Paint, tvořené jemným brnkáním a zastřeným vokálem, rázem ale píseň praská pod hradbou dechových výkřiků a tvrdých riffů. Mister Class And Quality? má zabudovaný parádní tempově dynamický skluzy, ale místy pěkně zabouří, stejně jako závěrečná Three Friends, kde na vás díky božskému chlapeckému sboru v závěru dýchne kouzlo stařičké Anglie v plným rozsahu.

Krása, nádhera.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Three Friends
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


King's X - Out of the Silent Planet
2016-10-03

King's X / Out of the Silent Planet

4 stars

Tož, když už sem tu hodnotil druhou a třetí desku kingáčů, přídám k nim i tu prvů, určitě ne slabší, naopak, mnozí zarytí fandové kapely ju přijaly za nejoblíbenější a teď se spolu mrknem proč si to myslí.

Úvod desky mě až tak nesedí, přijde mi hodně zatěžkanej a utahanej, Taborova akustika vyhrává znamenitzě, ale temný refrén není to pravý. Od trojky Power of Love se tu vyhrává už podle mýho gusta, znamenitě , sebejistě a hlavně originálně. Dougova basa pěkně brousí okolo, Tabor nápady nešetří a vokálně je to kouzelný koktejl všemožnejch stylů a kultur. Podmanivá Wonder, definice stylu kings Sometimes, dokonce taneční jízda King (tady si pěkně pochrochtávám), progresivní What Is This?, nebo třeba devátá rockovka Shot of Love, všechno to jsou znamenité skladbičky, pevně uvelebený ve vlastní skořápce světa King´s X. Světa, kterej žije vlastním životem, nemá zapotřebí někoho kopírovat, nebo napodobovat, jen od velkých Beatles si bere částečnou inspiraci do vokálních linek a to je přece dobrá škola, ne?

V mojim žebříčku je rozhodně až za deskami z let 89 i 90, trochu mě mrzí mnohem slabší sólová pěvecká účast Ty Tabora, ale naštěstí ve sborech mi chybějící pocit chlapec spolehlivě vynahrazuje.

» ostatní recenze alba King's X - Out of the Silent Planet
» popis a diskografie skupiny King's X


Mr. Big - ...The Stories We Could Tell
2016-10-02

Mr. Big / ...The Stories We Could Tell

4 stars

Mr. Big jsem si zamiloval někdy kolem čtvrté desky, vždycky na mě působili normálním dojmem, žádné primadonny, pouze kámoši, přátelé hrající šťavnatej, komplexní a pohodovej big beat. Desku dokážou odpálit rázným nákopem Gotta Love The Ride nepostrádající kytarovej švih i exhibiční prostory, najdeme tu vrstvenou Fragil, Gilberta jako boha šesti strun představí 125 sól v Satisfied i kytarový proud The Monster In Me. Že je Sheehan krutej borec se svým nástrojem trávící společný chvíle snad i v noci, nám přijde s poslechem devítky The Light Of Day. Spojení Mr. Big a balada se skloňuje od nepaměti, tady je nejvíc povedená decentní kytarovka Just Let Your Heart Decide a k ráznýmu obratu se zavelí v následující živelné It’s Always About That Girl.

Gilbert už dlouho platí za kytarovýho hrdinu, kterej jde ve stopách Pageů a Blackmorů, ale po vlastní linii a v originálním stylu. A Martin, ten má i ve svých letech pořád v hrdle slušnou rozbušku. Dobře že jsou pořád tady.

» ostatní recenze alba Mr. Big - ...The Stories We Could Tell
» popis a diskografie skupiny Mr. Big


Porcupine Tree - The Sky Moves Sideways
2016-10-01

Porcupine Tree / The Sky Moves Sideways

4 stars

O ambientní hudbu jsem se nikdy nestaral, nepřitahuje mě a tak je vlastně jasný, že první dvě cd Porcupine Tree mě nic neříkají. Začal jsem je sbírat až od téhle desky a vzpomínám, jaký to s ní byl ze začátku boj. Dokonce jsem několikrát uvažoval o jejím prodeji, vždycky když jsem si ji ale pustil, rozmyslel jsem si to a řekl, tak ještě chvíli holka doma vydrž. Za nějakej čásek se to ale všechno změnilo a obrátilo v její prospěch a dnes jsem tůze rád že ji mám ve sbírce vedle ostatních, stojí vlastně na jejím začátku.

Snake se tu o ní rozepsal mistrovsky a přímo profesionálně a tak to vezmu jen ve zkratce podepřené vlastními dojmy:

Vesmírné obrysy nesourodého shluku hudby rozčíse The sky moves sideways phase one, uhrančivá, na ozvěny bohatá táhnoucí se pecka, která v půli doslova exploduje do tripového tanečního reje s inspiračními impresemi východu a geniálními extatickými vpády flétny. Uklidňující tóny v jejím závěru působí jako očista duše. Po strojové drsňárně Dislocated day, je tu moje nejmilejší, překrásná a posmutnělá The moon touches your shoulder. A stejně jako u Snakeovi verze přijde po Prepare yourself, druhá fáze The sky moves sideways, tolik už mě nabaví ale hlásek Suzanne J. Barbieri je kouzelnej a mořský šplouchání se zpěvem velryb nemá chybku.

Z druhýho cd si pouštím noční výlet hvězdnou oblohou Stars Die s hebce předoucí baskytarou Colina Edwina a hlasy z nějké kosmické základny a závěrečnou Moonloop (Coda).

Inspirace Floydovskou deskou z 75 roku je prvotní, ale nálada této kolekce směřuje úplně mimo prostor do dikobrazova jedinečného světa, který se postupně začíná přeorientovávat do rockových směrů.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - The Sky Moves Sideways
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Porcupine Tree - Signify
2016-09-27

Porcupine Tree / Signify

5 stars

Signify dohrálo a způsobilo mě nemalé hudební překvapení. Na to, že desku znám docela dlouho a její sílu jsem načerpával postupně, nebylo to rychlé očarování jako třeba v případě Stupid Dream, Lightbulb... nebo Fear... jsem hodně omámený. Pořád se schovávala za těma ostatníma, které ji častokrát převyšovali, sice jsem chápal její revoluční rozměr, ale jelikož mám v oblibě spíš písničkovější tvář kapely tady jsem byl skeptičtější.
Nevím jak se to přesně stalo, ale momentálně si mě nahrávka podmanila nečekanou silou a osobitě zvláštní aurou tajemna i nostalgie.
Tohle byl čistý a nečekaný direct ze kterýho se pomalu vzpamatovávám. Dokonale smontovaná psychedelie, metalový elementy a progresivní rock, přemalovnej svým decentním přístupem charakteristickým právě pro P.C. a zaobalenej dokonalým soundem položeným na oltář nefalšované hráčské kreativity. A to jsem si myslel, že z toho co ve sbírce mám, mě už nic nemůže dostatečně překvapit, ale jak řekl Spejbl, pak že zmílená neplatí:)

Halucinogení vesmírná bomba Bornlivedie a instrumentálka Signify to všechno odstartujou krutě podmanivou režií s pěkně tepajícím Ch. Maitlandem.
The sleep of no dreaming je překrásná, pomalu se s ní pohupuje na větvi utkané z mařeny. Kaťoučká velice sugestivní monstr-modlitba Pagan a je tu stěžejní kus Waiting Phase one s Wilsonovskýma španělama, Barieriho sampl-revolučními zvuky a hlavně neopakovatelnou zádumčivou atmosférou. Ambientní dvojka a pak už destruktivní náboženská skladba Sever, další známka geniality svého stvořitele. Idiot prayer je pěkně vydrážděná techno šílenost s programovatelnými sequencery, která se rozjede jako splašená kobyla. Porce melodií dorazí s líbezňoučkou Every home isw ired, aby Intermediate Jesus zahrozila na temnou a vzdorovitou notu. A aby těch modliteb nebylo málo, tentokrát se uchýlím do ústraní a jen tiše medituju při Light mass prayers a co se stran víry týče, i v poslední Dark matter je cítit vnitřní pnutí orámované dějinými událostmi spjatými s vírou.

Škoda konce mé milované kapely, sláva PORCUPINE TREE.



» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Signify
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


King's X - Faith Hope Love
2016-09-26

King's X / Faith Hope Love

5 stars

Jedná se zřejmě o nejbarevnější, nejvýraznější a taky nejoblíbenější desku King's X. Dotaženou po všech stránkách, aranžérsky precizní, vokálně sebejistá a nápady se tu plýtvá tak moc a dostatečně, že vás její poslech bude náležitě bavit.
Kings nám posílají hitovku It's Love, zasněnou I'll Never Get Tired of You, rock baladu Mr. Wilson, čarokrásnou meditativní polohu progresivního tvaru Six Broken Soldiers, Pinnickovým groove střídajícím se s kytaristovou melodickou polohou v devítce Talk to You, procítěnou akusticky i vokálně Everywhere I Go, depresivní převalující kytarovou strukturou tvořenou Faith Hope Love, či Taborovu nuantní výpoveď Legal Kill.
Prostě pastva pro uši.

» ostatní recenze alba King's X - Faith Hope Love
» popis a diskografie skupiny King's X


Moore, Gary - After the war
2016-09-20

Moore, Gary / After the war

3 stars

Když jsem začínal s Garym, záměrně jsem prvotně cílil na jeho hardrockové období a deska Run for Cover byla první a nadlouho jedinou položkou z jeho repertoáru. Až o pár let pozděj jsem se dopracoval ke Garymu bluesovému a tady jsem byl spokojen na mnehem vyšší úrovni. Desky, které přijdou po recenzované, poslouchám raděj a mnohem častěji. Blues a Gary se skloňují jako jedna nedělitená součást a k jeho osobě patří po právu.
Když v pětaosmdesátém obrátil kormidlo do rockových vod, byl to nejspíš s velké míry kalkul, ale asi i chuť zkusit zase něco jinýho, něco zemitějšího, co produkoval třeba s Thin Lizzy a doba, ta tomu šla naproti. Však to většina z nás dobře ví, nebo i zažila, v těch letech byla hudební zeměplocha dokonale metalové, hard rockové, prostě tvrdší hudbě nakloněna a kapely šli gramofirmám pěkně na odbyt, koncertní tůr se točila ve velkém a prodeje, jé ty šli na dračku. A Gary se prostě svezl s tím vším humbukem a díky svému talentu stál v předních pozicích oblíbenosti, jak u rockových fans, u těch bluesových z dřívějška přinejmenším v respektu a kririci, ti mu pochlebovali.

Na rovinu řeknu , že mě tahleta hudba ze sedadla zrovna nezvedá a zvukové inženýrství z té doby se podepsalo na jeho deskách v míře dostatečné. Myslím že dnes by takový koncert s těmihle hity mohl být docela dobrej odvaz, ale syntetika zvuku není nic pro mě.

After the War startuje zhurta fanfárovým úvodem, kytara přede jako spokojená kočka a hlas je krutě nad věcí, klávesy dozdobí potřebné plochy a osmdesátky sviští jak to jde. Speak for Yourself je parádní metalový šupec, nepostrádající bravůrní kytarovou techniku, akustický vsuvky i dravý refrén. Livin' on Dreams se snaží tohle všechno odlehčit a nastavuje rockovější tvář, melodiemi nešetří. Sabaťárna Led Clones s Ozzym se mi nikdy nepozdávala, asi není nejhorší, raděj přepnu na skvostnou instrumentální The Messiah Will Come Again kde věřím Moorovi každý tón. Metal se navrací s Running from the Storm a připadá mě, že tady to pánům sluší a šlape dokonale, melodie se na nás jen řinou. Po slabší nátlakovce This Thing Called Love, je tu hitovka Ready for Love o které si každý může myslet svoje, řeknu jen, hold ta doba. Naštěstí irské tradice a místní naturel se odrazí v bytelně stavěné pecce Blood of Emeralds.

Při pohledu do bookletu nacházím jméno Cozy Powel, ale ať dělám co dělám, jeho bohatý styl bubnování na desce zrovna neidentifikuju, což mě celkem mrzí. Nechci se nijak dotknout fanoušků Garyho hard období, netuším, jestli tu nějací jsou, ale u mě tak tak průměr.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - After the war
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


King's X - Gretchen Goes to Nebraska
2016-09-19

King's X / Gretchen Goes to Nebraska

5 stars

Po světě běhá hodně nedoceněnejch kapel a King's X jsou (nebo spíš byli) jednou z nich, proč tomu tak je netuším, trojice vysoce kvalitních hudebníků, kde každý z nich je sympatickou personou dokonale ovládající svůj nástroj, kompozičně dostatečně kreativní a hráčsky nadmíru působivou.

Jerry Gaskill – drums, vocals : sympatický bicman pracující pro celek, sice nejméně výrazná osobnost z kapely, ale jako hráč dokáže vždycky působivě dotvářet celkový feeling písní. Jerryho údery rozdělují tempa v orientem načichlé a melodiemi nacpané Out Of The Silent Planet, taktéž v I'll Never Be The Same, nebo rázné Send A Message.

Ty Tabor – guitar, vocals : jedinečný mistr šesti strun, velkých a dojemných melodií, disponující Lennonovským hlasovým poutem. Tyho citlivé vokály a španělka nás obklopí během The Difference (In The Garden Of St. Anne's-On-The-Hill), ne nepodobné Pleiades i poslední The Burning Down, tady kytarista směle boduje.

Doug Pinnick – lead vocals, bass : rebel, bassmistr, výborný pěvec pohybující se v širokém stylovo vokálním spektru, svým soulovým groove plně ovládá hitovou Over My Head, překráně plynoucí baladičtější věc s Taborovou výpomocí v refrénu nazvanou Summerland, funky basovnou královnu Everybody Knows A Little Bit Of Something i další výrazný kus Dougova vkladu Fall On Me.

U této kolekce platí, co skladba to kvalita a vysoká škola aranžérská. Mám album rád, sice není vůbec lehké na poslech (a které geniální dílo je), ale ta práce za to stojí.

» ostatní recenze alba King's X - Gretchen Goes to Nebraska
» popis a diskografie skupiny King's X


Tangent - A Place In The Queue
2016-09-16

Tangent / A Place In The Queue

5 stars

Placku A Place In The Queue považuju za největší hudební výzvu v dějinách The Tangent, za výtvor hodný skutečných mistrů, kde už jasný směr vytvořený deskou debutní doznává svého vrcholu. Obsáhlé hudební plochy které kolekci rámují jsou trochu složitější na vstřebávání, ale i tudy se dá postupně prokousat a písně nalézající se vně, dokáží posluchače rázněj přitlačit do hudebního křesla. Je to jazz rocková jízda, na kterou prodávají místenky ti nejpovolanější hudebníci z profesionální branže. Věřím, že do děje vás vtáhnou jak ztracené procházky jazzujícím Londýnem s parádními vstupy rebelující flétny Lost In London, computerová potrhlost DIY Surgery, free přístup GPS Culture, nebo world music The Sun In My Eyes s vokálně sympatickým Tillisonem. Parádička pro věrné.

» ostatní recenze alba Tangent - A Place In The Queue
» popis a diskografie skupiny Tangent


Threshold - March Of Progress
2016-09-15

Threshold / March Of Progress

5 stars

Návrat Damiena Wilsona přinesl do Threshold čerstvou krev a velkou chuť skládat, tvořit, koncertovat i pokořit nové cíle. Ze začátku jsem byl trochu skeptickej, protože jeho předchůdce jsem si hodně oblíbil a singl v podobě Staring at the Sun mě z počátku příliš nepřesvědčil. První poslech voňavýho novýho cd se proměnil v naprotej úžas a s otevřenou pusou, jsem pak vnímal každou notu alba, které mě doslova smetlo z povrchu zemského. Deska se skutečně povedla, sedí tu každá nota, neměnil bych jedinou skladbu, panuje tu dokonalost, atmosférická podmanivá potemnělost, hráčská ekvilibristika a Wilson do toho jde s chutí a naplno.

Melodie otvíráku Ashes se mě pevně zakousnou do trenclí a ne a ne se jich pustit, v refrénu už mají dokonale buldočí stisk. Ve dvojce Return of the Thought Police se už pracuje s atmosférou pomocí zbraní u Threshold dobře známých. Je to epický rozměr akustických kytar, které do ovzduší přinášejí šeravou příchuť. Singl Staring at the Sun vyznívá dokonale a na poměry kapely nezvykle hitově. Dokonalý zážitek umocní čtverka Liberty Complacency Dependency progresivní hvězda silných ambicí. Prostředí temnoty navozují další položky, našlapaná oblíbenkyně Colophon i další kus The Hours. Baladické náměty a jistou zpěvnost čerpá That's Why We Came , oproti tomu metalově riffová Coda na to jde pěkně od podlahy a přenáší chuťový apetit přímo na svého strávníka. Vícerozměrný, desetiminutový kolos Rubicon kolekci uzavře, ovšem chyba lávky mám tu ještě bonus v podobě Divinity, která se za svými předchůdci nemusí vůbec krčit.


» ostatní recenze alba Threshold - March Of Progress
» popis a diskografie skupiny Threshold


Asia - Asia
2016-09-12

Asia / Asia

5 stars

Jako mladší ročník jsem transformaci, přerod, nebo možná kalkul části osazenstva Yes v Asii zažít nemohl a tudíž si ani nedokážu představit šok velké části příznivců, když jejich milovaní Yes po skvělém albu Drama prchli a vytvořili soubor dost rozličný a to pomprockovou Asii. Mám pompézní styl, nebo, chcete-li A.O.R. občas docela rád a uhlazená, aristokraticky znělá a oduševnělými velkými melodiemi napěchovaná hudba mi dokáže udělat radost, ale pouze a za předpokladu, že nezní pošetile a nabubřele otravně.

Deska jako celek splňuje požadavky tehdejší nové doby, na to, jak by mělo vypadat melodicky dotažený, oddechový album. Pro začátek bych z něj ovšem vyjmul hit Asie č.1 skladbu Heat Of The Moment, která mě nikdy pod vousy nešla, vlezlá, příliš jednoduchá melodie, na mě působí až senilně. Naštěstí noblesní klávesky v Only Time Will Tell přivádí kapelu domů, tam, kde jí to rozměrově sedne a dobře hraje. Dynamika Sole Survivor šlape výborně, stějně jako (tvrďárna) Time Again s parádním Palmerem a dokonalým sólováním S. Howea. Mezi top skladby počítám Wildest Dreams, kde mě Wetton ujistí o svých pěveckých kvalitách a osmičku Cutting It Fine progresivní melodickou Yesárnu.

S nahrávkou jsem obeznámen už dlouhé roky a hlavně v kytarách tam staré kvalitní Yes slýchávám častěj než dřív.

» ostatní recenze alba Asia - Asia
» popis a diskografie skupiny Asia


Tangent - The Music That Died Alone
2016-09-06

Tangent / The Music That Died Alone

5 stars

Super kapela, super album. Že to zní klišovitě, zní a co, tady je to holá pravda, fakt kterej musí uznat i zahlušenec v první chvíli, kdy si nasadi sluchátka, zmáčkne play a změť jazz rocku v tu ránu otřásá jeho hlavou. Vzácná uvolněnost, jev, který vás napadne od samýho počátku alba. Fantastická, rytmicky fukční a instrumentálně dokonalá spojnice Czorsz/Reingold (věčná škoda že už jeden z nich nepatří k sousedním Flower Kings). Do toho fouká nabuzený saxofon graffisty Davida Jacksona, líbivý Stoltovský melodie i zpěv a za nejenom tyhle nitky tahá principál Andy Tillison. Někteří lidé píšou, že se jim nepozdává jeho hlasová orientace, nemám s ní pražádný problém, přinejmenším plní odlišný prvek a jasně vyčnívá z řady. Celou deskou, v jednom tahu vás dráždí artově klenuté pasáže, silná progresivní bouře i malebné atmosférické vsuvky, vše v dokonalé symbióze a přednesu, s arzenálem mistrů všeumělů. Á propos: skladba The Canterbury Sequenceto je zhudebnělá poezie dokonalosti, myslím, že v jazz rocku není příliš konkurenčně schopných protivníků, přijde mi jako hymna celého Cantenbury.

Většina jejich děl snese ty nejpřísnější měřítka kvality a s velkým přehledem obstojí, svou pozici hravě ubrání, takže plnej kotel a klidně něco navrch. A to mám ještě radši jeho následovníka.

» ostatní recenze alba Tangent - The Music That Died Alone
» popis a diskografie skupiny Tangent


Dream Theater - Dream Theater
2016-09-03

Dream Theater / Dream Theater

5 stars

Při vzpomínce na pražský koncert vztahující se k albu musím připustit, že mě tenkrát zahřívali jen příjemný dojmy a krásně strávený chvíle. Zahájení proběhlo prostřednictvím úvodní mocné suity False Awakening Suite, hromový nástup umocňovali promítací záběry na stěně za kapelou a následující riffoidní rozjezd/řežba The Enemy Inside, zadupal do země všechny pochybovače, že by snad velcí D.T. sklouzli k průměru. Už si nepamatuju do puntíku jestli následoval hned The Looking Glass, ale vrátím se tím zpátky k desce, kde slyším jasný ozvěny Images and Words(v refrénu), ale moment překvapení a kouzelná atmosféra už nefungují tak jako kdysi, je ale poznat jak moc kapela chce a jako moc se snaží, stočit svou tvorbu kamsi nazpátek. Jako přidaná hodnota je zde brilantní sólo na pozadí basových akordů. Když si desku pouštím po dlouhé době a nestojí v řadě s dalšími alby, tudíž nejsu jejich hudbou přesycen, líbí se mě i zvláštní instrumentálka Enigma Machine. The Bigger Picture nás pozve do sousedství Scenes, aby krása akustické kytary Behind the Veil vykouzlila opět spokojenost a víru v lepší zítřky. Surrender to Reason je hodně znělá a muzikální, cítit že kapelu hraní baví, obsahuje překrásné kytarové sólo. Along for the Ride je balada ze staré kompoziční školy Petručiovců, mě se ale líbí.Konec desky představuje můj největší problém alba, dlouhá a nudná "epická" suita Illumination Theory, není zrovna důstojna kvalit souboru a desku zhazuje. Ale pořád je to kus poctivé a tvrdé práce souboru, kde každý její člen je mnohými veleben skoro jako nějaké božstvo. 4,5

» ostatní recenze alba Dream Theater - Dream Theater
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Opeth - Watershed
2016-09-02

Opeth / Watershed

5 stars

Brát sebou Opeth do přírody jsem už kdysi zkusil a dobře si pamatuju, jaký omračující vliv ve mě v sychravém podzimu zanechali. Byla to dostatečná labužniká porce, kterou jsem tentokrát dostal chuť si zopakovat a zažít něco podobnýho, výběr padl na titul Watershed. Musím naznat, že kouzelnou podívanou, spíš vlastně poslouchanou s vysokým stupněm spokojenosti, jsem si užil tak naplno, až mě to zaskočilo. Prvně jsem se trochu bál si ho do uší pustit(měl jsem za sebou už několik kilometrů), zvědavost mě ovšem přemohla a úžas udivil. Bál jsem se temnoty do které mě svou hudbou můžou pánové hodit, ale začátek Coil je povznášející a překrásný. Heir Apparent má zprvu náladu, jako když na vás někdo hodí temnou deku a dusí váše pocity, ten zvuk je killer a tvrdost dokáže emočně strhnout, po čase se přiženou progresivní party a vše je dokonalý, překvapivý a technicky precizní. The Lotus Eater zase střídá obě polohy, velké melodie a nápaditost, Mikael zpívá (v melodických plochách) dokonale, sklaba má atmosféru. Klavírní Burden zbožňuju, tolik nádhery sem dokáží vměstnat snad jen Opeth. Po hypnoticko poetické Porcelain Heart, progresivním klenotu Hessian Peel a závěru s Hex Omega, si jen říkám, je lepší Ghost, nebo Water. Vyjde to nastejno, Opeth zklamat nedokážou.

» ostatní recenze alba Opeth - Watershed
» popis a diskografie skupiny Opeth


Thin Lizzy - Black Rose
2016-08-29

Thin Lizzy / Black Rose

5 stars

Thin Lizzy patří k mým nejmilejším uskupením ze sedmé dekády, čiší z nich jednoduchost (neplést s vlezlou kolovrátkovitostí), upřímnost, velký smysl pro melodie i kouzlo osobitosti, to vše vzešlo z hard rockových tradic předešlých let a jako bonus navíc byl přímíchán irský, keltsko-folkový nádych. Vakuový kytarový prostor zaplnil kamarád a profesionál z nejpovolanějších, Gary Moore a společně se Scottem Gorhamem naplnil nůši dalšími překrásnými melodiemi a zavzdal tak příčinu, ke vzniku kultovního pomníku v katalogu těchto jedinečných Irů.

Myslím, že můžu s určitostí napsat, co skladba, to hit. Album se mě zkrátka líbí, působí uvolněně a poslouchá se dočista zlehounka. Vlítneme do něj prchavými melodiemi Do Anything You Want to, pokračuje Toughest Street in Town, má oblíbená v reggae stylu S & M (ta precizní baskytara), Waiting for an Alibi často hraná v rádiích, ale ohraná, nebo snad podlézavá mě nepřijde ani v náhodou. Dál máme smyslně baladickou Sarah s použitím harmoniky a šestá je Got to Give it Up další perfektní číslo s vícehlasy. Malinko zrychlí Get Out of Here, aby romanťárna With Love ukrojila kousky touhy z dívčích srdcí. Vše ukončí tradicionál Roisin Dubh (Black Rose).


» ostatní recenze alba Thin Lizzy - Black Rose
» popis a diskografie skupiny Thin Lizzy


Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
2016-08-27

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings

4 stars

Mizerný hodnocení střídají ty celkem slušný, aneb tva tábory, příznivců a odpůrců velkých drýmů se budou už navždy setkávat a vzájemně osočovat.

U mě zrovinka tímto albem začíná postupný ústup z pozic a kapela se jaksi mírně opakuje a společně s Train of T. metalikuje, tím myslím že si Hetfieldovce bere za svůj vzor zbytečně ve velkým. Pamatuju si, že když deska roku 2009 vykoukla na svět velké zklamání se u mě nedalo zakrýt. Temnotou zahalených pouhých 6 písní, na který jsem si za ta léta už hodně zvykl a jednu dobu jsem ji dokonce protáčel vcelku často, vesměs s ní teda problém nemám. Metalem natlakovaná A Nightmare to Remember s vytříbenou progresivní vložkou, střídá mě velice líbivá, energií kopající A Rite of Passage a poté senzibilní pomaloučká Wither. Druhá půlka už je větším oříškem, sice závan geniality Awake prosakuje skrz uzavírající návykovou kapitolu The Shattered Fortress, ale The Best of Times je místy abnormálně utahaná a prodírat se v ní mě někdy moc nebaví. Vše se snaží zachránit motiv jak přes kopírku Pull me Under na začátku finálního velkolepýho uzávěru The Count of Tuscany kde slyším i "vzpomínky z minulosti".

Album jsem poslouchal při dnešní dopolední jízdě autem, když teď vsunu origoš cédo do přehrávače a nasadím sluchátka, vše zní mnohem líp, mnohem dokonalej a pozornej posluchač rázem hvězu přidává:)
Jo a zvuk teda ostrej jak břitva!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Rush - 2112
2016-08-23

Rush / 2112

5 stars

Tak oproti Caress..., tohle je prostě vyšší liga, materiál vypiplaný až k dokonalosti, mnohem větší zapojení klasických kytar se tu velmi dobře vyjímá a úvodní dlouhatánská suita 2112 mě přijde dostatečně vystavěna a víc propracovaná, co se týče jednotící linie i melodiky, možná na úkor předešlé přetechnizované akrobacie, zato v dostatečně monumentálním balení. Její jednotlivé části jsou pevně odděleny a kompozičně je vše v naprostým pořádku, prostě je cítit, že kapele šlo o její bytí a i snaha o atmosférickou doménu působí na jedničku.

Co se týče skladeb ostatních, tak Bangkok a Bogotá mi přišla pokaždý z alba nejslabší. Zato The twilight zone počítám k nejkrásnějším melodickým písničkám Rush, Lifeson na kytaru přesvědčuje každým akordem a i Lee dokáže svým hláskem pohladit, moc pěkné. V podobném duchu pokračuje i Lessons, španělky tu i tam, bublající basa v rukou mistra Geddyho přede jako dobře naladěná kočka a skladba nepostrádá vzepětí. Myslím, že Rush ve své kariéře stvořili dvě!! naprosto dokonale emocionální skladby, jedna se jmenuje Different strings a nachází se na albu z roku 1980, ta druhá je právě slzavá Tears. Mračna smutných i vstřícných pocitů napěchovaných v něco málo přes tři minuty, s minimem instrumentální složky, to je nezkutečný zážitek. Kytarová a vokální dojímavost s minimalistickou orchestrální pomocí pluje slzavým údolím skrz zírající nevěřící, bomba, nezkutečná!! Something for nothing plní důstojnou tečku za albem, které pro mě představuje nejlepší vzorek sedmé dekády kanadských progresivních ikon.

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush


Satriani, Joe - Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock
2016-08-22

Satriani, Joe / Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock

5 stars

Průměrné hodnocení, větší zapojení kapely, nebo příšerná nuda a cosi strašné, jak tu popisují kolegové horyna a vetřelec??? To snad měli mlhu před ušima, nebo poslouchali desku způsobem projíždějícího rychlíku. Ten kdo Satrianiho muziku provozuje léta a pozorně, jistě mu neušlo, že jeho interpretace potřebuje leckdy mnohem větší prostor pro uzrání a postupné dobíjení jeho hudbou a opakování napomáhá snažšímu pochopení jeho záměrů. U této fošny je tomu právě tak, odsoudit ji pouhou odbytou lakonickou frází je snadné, lenivé a občas prozrazuje jak málo je člověk s dotyčným materiálem seznámen.

Temnota úvodní Musterion je děsivě hmatatelná a postupné přikládání sólových partů dodává skladbě na poutavé melodice a voňavé přitažlivosti. Overdive se tetelí blahem originálních kytarových postupů a kapela šlape přímo ukázkově. V Come On Baby se Joe prezentuje jako dobrý skladatel a citlivý hráč s vlastním výrazivem v jedné osobě, prostě pohodička, stějně tak v tracku následujícím. Diddle-Y-A-Doo-Dat šlape a kytarista parádně sóluje, stařičké hammondky skrášlují a nevtíravá melodie působí velmi vkusně, super pecka. Každá další skladba je velkým originálem, pořád je co poslouchat a deska nudu nepřipouští.

Jasně že má i lepší plody ve své rozkvétající zahradě, ale tady se dá klidně mírně ošuntělá pětka vytáhnout.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Professor Satchafunkilus and the Musterion of Rock
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Rush - Caress of Steel
2016-08-22

Rush / Caress of Steel

3 stars

Zvláštní album, zvláštní písně, asi ho úplně nikdy nedokážu pochopit, nebo vstřebat, pocity jsou spíš rozporůplný, někdy se mě líbí víc, jindy naopak. Pro mě reprezentuje první umělecký vzepětí sil kapely, která bude každým albem posouvat své skladatelské, kompoziční a aranžérské dovednosti k naprosté dokonalosti a vlastně do dneška z nich nepolevila, neuhnula ani o kousek. Když o tom přemýšlím v časových souvislostech, připadá mi, že se kapela pořád vyvýjí a stále roste, aspoň mě o tom poslední dvě díla dostatečně přesvědčují. Desku nechcu rozpitvávat, jsou tu části, které mě imponujou i polohy nic neříkající, momenty hodně syrový nemusím, naopak dovádění španělských kytar (např. v Lakeside Park)stojí za pozornost, nebo akustický vstupy v The Fountain of Lamneth rovněž.
Což o to, technicky je dokonalá, hudebně rozhodně víc jak vokálně, ale zarputilé změny temp a běsnící terorizování mozku drsnými přechody a nátlakovým běsem nedobře rezonují mou nervovou soustavu. Ty šílené techno pasáže mi připomínají německé techno thrashery Mekong Delta (možná pro ně kdysi byli velkými vzory)
3-3,5 max podle nálady.

» ostatní recenze alba Rush - Caress of Steel
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Hemispheres
2016-08-19

Rush / Hemispheres

4 stars

Dodnes nevím proč, ale rushovský hemisféry mě nikdy pořádně neohromili, aspoň né tolik jak deska předešlá, o té následující ani nemluvě. Cítím z nich v první řadě techniku, neuvěřitelně technicky zmáknutý album, myslím že po této kolekci už pánové nikomu nemuseli dokazovat, jak mistrovští jsou hudebníci, však v dalších letech z této své přednosti budou postupně slevovat, nebo ji spíš přetvářet ve prospěch velkých melodií, kterými skladby v dalším desetiletí doslova pulzují. Zvláštní neprostupný chlad a Geddyho vysoký vokál mi tady jaksi nedělá úplně dobře, chybí mi tam teplo Rush budoucích a především atmosféra, která na mě přes prvky výše vyjmenované prostě nedýchá.

První blok Cygnus X-1 Book II oplývá krásnými akustickými přelivy, změnami, technickou dokonalostí všech zůčastněných, přesto ale cítím jakýsi blok, kterým si mě skladba nedokáže podmanit, tak jako jiné. A tak je to vlastně i se zbytkem materiálu, podobné procesy se odehrávají ve třech zbylých písních.

Mám Rush strašně moc rád, tady ale plnej kotel udělit nemůžu, cítím v tom jakousi křeč.
Pod co bych se ale podepsal, je parádní obal alba, jeden z jejich nej.

» ostatní recenze alba Rush - Hemispheres
» popis a diskografie skupiny Rush


Satriani, Joe - Is There Love In Space?
2016-08-19

Satriani, Joe / Is There Love In Space?

5 stars

Skvělá deska, nemůžu si pomoct, mě se strašně líbí. Na zahraničních servrech nemá až tak příznivé kritiky a mraky zastánců, no a. Mě zas neosloví třeba první dvě alba, který mnozí vytahují do nebes.
Tady to šlape od úvodní Gnaahh, skvěle sejmutej zvuk všech nástrojů, dynamická šíře nahrávky a razance rytmiky i živelnost Satchova nástroje mě popohání jak Attila své nepřátele. Skvělej Matt a funkční Jeff to pěkně jistí zezadu. Hitovost Up in Flames a dravý tóny následující trojky pěkně proložený akustickýma vsuvkama rozhodně za námahu stojí. V Lifestyle přijde na řadu i Joeův (ne)zpěv a zádumčivost kusu titulního podepřenýho akustickou tónomalbou a překrásnýma sólíčkama dělá toto album. A když na pohodovou strunu zavelí If I Could Fly, nebo Just Look Up, šťuřím se tu jak malý děťátko. Za nejzdařilejší počítám devítku I Like the Rain, kde po motorkářským úvodu a potřebné harmonice vytasí kytarista riffy z kategorie osmitisícovek v tempu přímo ďábelském a svůj vokál žene přes efekty, už, už to ve mě vře na plný koule. Deset minut Searching laboruje a bloumá ve vodách stojatých a mírně tekoucích, krajinách pošmourných, náladách atmosférických, charakteru eufemisticko syrovýho.

Satch patří mezi pár top kytaristů(skladatelů, hráčů), kteří mi bez jedinýho slova, svou zpívající hrou dokáží přenést do těla mnohdy mnohem více slov, než kdejaký text.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Is There Love In Space?
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


IQ - Subterranea
2016-08-16

IQ / Subterranea

5 stars

Velkolepý projekt Subterranea britských Iq se rozprostírá na ploše delší jak 100 minut a dává mě pěkně do těla. Silný kalibr co se týče soustředění a pochopení obsahu nám pánové vybrousili ke spokojenosti a dostatečné dokonalosti. Občas mám problém se látkou proposlouchat, někdy ji raděj rozdělím na dvě části, tak jak jsou cd zozvrhnutá. Hudba Iq se vždy vyznačovala velkou melodickou šíří a stejně tak je tomu i tady, množství melodií, místy hodně posmutnělých a líbezný Peterův vokál, širé klávesové dálavy plynou pomalu a v podobném dynamickém rozmezí a často sklouznou do splývavého charakteru. Je to ale spíš zdání, hudba je to krásná, čarovná, magická i tajemná zároveň a svým obsahem by se spíš hodila do sedmé dekády, která byla více nakloněná takovému obsahu.

» ostatní recenze alba IQ - Subterranea
» popis a diskografie skupiny IQ


Hughes, Glenn - Return Of Crystal Karma
2016-08-15

Hughes, Glenn / Return Of Crystal Karma

4 stars

Hughes je člověk s obrovským talentem i charisma, v sedmdesátých letech mu žeru naprosto každé slovo i notu v D.P., osdesátkami se propil, aby v další etapě zostra nasadil na své kariéře. Vydává jedno album za druhým a snad všechna jsou na hodně vysokém uměleckém stupínku. Return Of Crystal Karma z řady nijak nevybočuje, spíše se krčí v pozadí vedle rozmanitejších nahrávek, avšak i tato má své kvality a tvář.

Slušně rocková palba The State I'm In stojí na samém začátku, dále je tu parádní funky It's Alright, Hughesovou groove basou bičovaná Switch, druhou půli načíná svéráz The Other Side Of Me, skvělé jsou melodie v songu Angela a na progovou notu ukazuje This Life. Vnímavý člověk si tu prostě najde to svoje.

Na předchozí ultra silný zásek The Way it is se v dostatečné míře navázat nepodařilo, škoda, u Glenna ale markantní hudební propad myslím nehrozí.
Odřená čtyřka.

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - Return Of Crystal Karma
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn


Spock's Beard - Beware of Darkness
2016-08-14

Spock's Beard / Beware of Darkness

5 stars

První zmínku o existenci S.B. jsem zachytil v jakémsi časopisu kde reklama na album zdobila zadní stranu obálky. Tehdá sem vůbec nevěděl která bije, myslel jsem si že jde o novou kapelu a její první album, jakýsi mustr tehdejší artrockové scény (všude byly na desku pěny ódy), v 96 roce pšenka podobně zaměřenejm bandám zrovna nekvetla.
Sám jsem disk pořídil až o několk let pozdějc, při samostudiu jejich hudby.

S titulní Harrisonovou skladbou, původní verzi neznám, tak počítám že se asi dost liší, jsem spokojen, jezajímavá, a jako titul a úvod hodně originální. Thoughts to už je pořádná progresivní metelice, kde se pěkně vyřádí všichni členové bandu, v těch čase Neal skládal jako superman. Duch Gentle Giant se ozývá ze všech stran. Překrásný klavírní úvod The Doorway a srdce mi plesá s každou notou, Neal zpívá s duší rockera a skladbu zdobí skvostné melodie. Walking on the Wind další pecka s precizní Merosovou basou a renesančními loutnami, pak přijde opravdu kvalitní balada Waste Away a nakonec nejdelší Time has come připomínající mě svým bohatstvím desku předešlou.

Pořád si myslím že jde o jednu z nejlepších prací spoků, v které je vměstnanejch tuny kvalitních nápadů a aranžérskejch fines.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Beware of Darkness
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Rush - A Farewell to Kings
2016-08-11

Rush / A Farewell to Kings

5 stars

Rush, sví, výjímeční a jedineční, toto je mé nejmilejší album ze sedmdesátých let jejich tvorby, deska A Farewell to Kings.
Všeho je oproti produkcím v následujícím desetiletí míň, míň učesanosti, míň syntezátoru, míň hřejivých akustických výletů. Ovšem nechybí košatější aranžmá, časté změny tempa, zvuk kláves je silně space a melodie, tak těch je tady pěkná fůra.
Já nejraděj dvě dlouhatánské svity Xanadu a Cygnus X-1 v kterých Rush předvádí vysokou školu kompozičního umu, skvělý vesmírný zvuk kláves proplétající se v první z nich a dosti futuristický nádech druhé, na mě působí jako velké originály doby.
Pak je tu dvojice Closer to the heart a Madrigal, čistě baladický záměr, průsvitný tón klasických kytar a naléhavý podtext skvěle působí na moje podvědomí.
Jako slabší počítám úvodní skladbu, kterou zahajuje krásná renesanční kytara v sousedství tichých klapek, po chvíli ale nabere značně dynamičtější tvář a ani lidově znějící Cinderella Man mě příliš nebere, krom dokonale zkomponované refrénové části.

Parádní deska kapely, která svým pátým albem otevírá brány hudební historie.

» ostatní recenze alba Rush - A Farewell to Kings
» popis a diskografie skupiny Rush


Kansas - Kansas
2016-08-07

Kansas / Kansas

5 stars

Eponymí album Kansas z 74 patří k tomu nejlepšímu co kapela ze sebe za svou kariéru vychrlila, už na debutové desce jasně definovala svůj jižansky načichlý progresivní styl. Zapojení housliček do kompoziční práce se tu setkalo s pochopením a v kombinaci s obdivuhodnými melodiemi jim to spolu sluší a hraje velmi nápaditě.
Ostré tempo od počátku, z kapely sálá jakási vnitřní síla, magie a neutuchající entusiasmus, který musí každý fanda sedmé dekády přijímat s nadšením. Rád se nechám strnout hned první energickou palbou Can I tell you, boogie rytmusem druhé Bringing it back, i baladou Lonely wind. To všechno jsou parádní písničky zlaté doby artrocku. Album ale nepolevuje a na vítězné vlně se válčí dál, prostě co track to skvost, výpravná až patetická v dobrém sedmá Apercu, i následující závěr Death of Mother Nature suite je bombastický.

» ostatní recenze alba Kansas - Kansas
» popis a diskografie skupiny Kansas


Deep Purple - Come Taste the Band
2016-08-05

Deep Purple / Come Taste the Band

5 stars

Nedávno se tu ocitly recenze na alba Burn i Stormbringer a já teď přidám i to třetí do počtu. Protože Come Taste the Band za nimi nezaostává ani v nejmenším, naopak, některejma písněma dotyčná alba dokonce převyšuje. Že tu není Blacmore nevadí ani chvíli, Tommy Bolin odvádí suveréně dokonalou práci jeho kreativní kytarová hra určuje řád alba. Coverdalův hlas mě tady učaroval snad nejvíc a mám jeho mladiství elán a barvu radši než na produkci bílého hada z druhé půle osdesátých let. Hughes je jako vždy zdatnej sukundant a i rytmicky deska zase přímo elektrizuje.

Co se týče písniček, tak materiál je opět kvalitativně vyrovnanej, ať je to Lady Luck, Gettin' Tighte, Dealer, I Need Love, You Keep On Moving, všechno nezapomenutelné eposy doby. Nejvíc mě ale do varu dostává božská Love Child, to je panečku věc.
To byly časy, zlatý sedmdesátky.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Come Taste the Band
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Headspace - All That You Fear Is Gone
2016-08-03

Headspace / All That You Fear Is Gone

4 stars

Posledních pár let co Dream Theater vydají novou desku, snese se na jejich hlavy nebývale tvrdá kritika. Nebudu je tady soudit, ani obhajovat, jen upozorním, že v jejich stínu vzkvétá mraky jiných zajímavých, mnohdy zajímavějších kapel. A právě Headspace je jedna z nich. K desce mě přivedl svou recenzí pan kolega Saigon3, už v dubnu, až teď jsem se ale dostal k tomu si ji konečně koupit a pořádně poslechnout.
Tak komplexní a složitou muziku jsem nečekal, úctyhodný čas cd, 12 tracků, některé mají delší stopáž a člověku se z toho pěkně motá palice. A sestava, samá významná jména na poli progmetalu, hlas Threshold D. Wilson zpívá úžasně, Wakeman čaruje a dělá tak čest svému jménu, Rinaldi předvádí super riffy a dokáže i akusticky pohladit.
Kapela sice nepřináší nic moc nového do progmetalového rance, od toho jsou tu zajímavější spolky (natěšen na nové Fates Warning), ale Petruciovce posledních let rázem pošlou do věčných lovišť.

» ostatní recenze alba Headspace - All That You Fear Is Gone
» popis a diskografie skupiny Headspace


Moore, Gary - After hours
2016-08-02

Moore, Gary / After hours

5 stars

Když blues tak Garyho Moora, když kvalitní blues tak desku After Hours. Po hard rockovém období, které není vůbec špatný vydává kytarista přelomovou kolekci Still got the blues, která je mnohde vynášena do nebes. Mám ji samozřejmě taky hodně rád, ale v jejím stínu leží o nic miň zdařilá After House, která ve mě vyvolává stejně dokonalé pocity jako její předchůdkyně. Sestava nabitá kvalitními hráči, přítomnost dechové sekce, dokonalý zvuk i magický kytaristův hlas, to všechno přispívá k jedinečnosti tohoto hudebního tvaru.

6 skladeb je autorových, většinu tvoří balady, ty jsou ale skvostný a z celé desky je mám nejraděj: ať je to vznešená akusticky toulavá Story of the Blues, kouzelná balada Separate Ways s decentní dámskou účastí, smyslně dokonalá The Hurt Inside, tu úplně žeru, nebo pohádková tečka Nothing's the Same kde Gary pěvecky exceluje.
Z rychlejších zaujme úvod Cold Day in Hell s využitím dechů a ženského sboru, Since I Met You Baby s B. B. Kingem a pěknej odvaz The Blues Is Alright.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - After hours
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.
2016-07-29

Wilson, Steven / Hand. Cannot. Erase.

5 stars

Když deska vycházela, četl jsem všude názory o jejím velkém příklonu k popu a že dílo předešlé (havrana) rozhodně nepřekonala. Myslím, že většinová posluchačská obec, stejně jako já, postupně svůj názor přehodnocovala a časem si toto album prostě oblíbila. Kdyby tohle mělo znít popově, tak pop pak zní třeba jako dechovka.
Tohle je progres jak prase, dokonalá deska, co víc může posluchač mající rád podobnou hudbu chtít víc, mě vlastně oslovuje stále a stále v něm nalézám větší oblíbu. Steve je prostě bůh a silnější sestavu si v jeho okruhu můžeme jen těžko představit. Jen houšť

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Beatles, The - Revolver
2016-07-28

Beatles, The / Revolver

5 stars

Už Rubber Soul naznačoval ústup z rozjuchaných pozic, symbolizující začátky souboru, deska následující jde ovšem mnohem dál. Máme před sebou album, kde každá píseň zaujímá výsadní postavení a obstojí sama o sobě, aniž by tvořila nějakou výplň. Ať už se jedná o Harrisonovu Taxman, posmutělou, smyčcy ovládanou Eleanor Rigby, Paulovu, citem přetékající Here, There and Everywhere, Lennonovu poblozněnou She Said She Said, lesním rohem obohacenou nádheru For no One, elektrizující rockec v textově vychytralé Doctor Robert, všechno to jsou parády toho nejkvalitnějšího zrna. The Beatles miluju, naprosto vroucně a s obdivem. I Voormnova obálka se podílí svou symbolikou na posunu tohoto klenotu do nebeských výšin, především je to ale jedinečná hudební náplň, která zdobí toto dílo.

Dílo nadčasové!! Je to to správné slovní spojení?? Bezpochyby!!!

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


King Diamond - Fatal Portrait
2016-07-26

King Diamond / Fatal Portrait

4 stars

Hledím, že teprve nedávno přidaný profil a reakce se na těchto stránkách na Kinga nejspíš ani nepohrnou, inu dnes jsem desku poslouchal a i když ještě nedosahuje jak v rovině výpravné, tak především v rovině hudební dokonalosti děl následujících, většina skladeb není vůbec špatná. Zvuk je sice krapet old schoolový a King se drží hlavně ve výškách, dva nováčci jakoby se teprve rozkoukávali, atmosféra alba mě ale hodně baví. Především střed desky stojí za pozornost, skladby mají tah, spousta melodických vyhrávek a zapamatovatelných refrénů. Prostě debut se svými klady i neduhy, pro pamětníky co tenkrát začínali je určitě součástí jejich sbírek.

» ostatní recenze alba King Diamond - Fatal Portrait
» popis a diskografie skupiny King Diamond


Opeth - Ghost Reveries
2016-07-25

Opeth / Ghost Reveries

5 stars

Nikdy neznělo spojení těžkého kovu a vzletného art rocku tak dokonale, jako právě na albu Ghost Reveries. Přetěžko může někdo tak dotaženou kolekci v budoucnu překonat, nevím jaké silnější zbraně použít, aby bylo ještě vznešeněji zasáhnuto emoční spektrum posluchače.
Opeth dotáhli svou káru na nejvyšší vrchol svojské dokonalosti a následujícím albem se zde ještě udrželi. Dále už museli jít po jinačích cestičkách, karikaturu své osoby by jen ztěží připustili.
Metalové řinčení se tu snoubí s křehkými tóny akustických kytar tak sebejistě a s odzbrojující grácijí že jeden až žasne. Nové tisíciletí si podává ruku ze sedmou dekádou, neustále se zde něco děje, změny jsou tak důležité a bravůrně aranžované, že se vám na spoustě míst tají dech.
A písně? Všechny jsou parádní, Opeth neponechávají nic náhodě a nedovolí si předložit slabší kousek.

Nejsilnější sestava Opeth stvořila své další umělecké dílo.

» ostatní recenze alba Opeth - Ghost Reveries
» popis a diskografie skupiny Opeth


Transatlantic - Kaleidoscope
2016-07-25

Transatlantic / Kaleidoscope

4 stars

Svým čtvrtým výtvorem, si mne tento mezinárodní projekt získával o něco déle, než tomu bylo v případě prvních dvou omamně působících alb, i třetího, snázeji poslechnutelného díla, které na několika místech malinko stagnuje, přesto i ono má své kvality. S Kaleidoscope to bylo těžší, i když se kapela vrací ke konceptu dlouhých suit (z počátku své kariéry), prokousat se jimi mi dalo celkem zabrat. Obzvláště krajní, dlouhatánské věcičky, v kterých je vměstnáno všechno typické umění souboru, časté změny temp i nálad, střídání obou zpěváků a také (i když v malinké míře) je využit i hlasový potenciál P. Trewavase. Roineho sóla jsou kouzelná, Mike jede jak parní válec a servíruje opět nové rytmické figury, basa krásně přede a Morse, je prostě Morse, sentiment a patetismus drží na vodítku. Příznivce kapely zklamat nemohou. Baví mne i obě baladické písně, klipovka Shine, obzvlášť Stoltův nástup a posmutnělá "violončelem vyzpívaná" Beyond the Sun. Pravou chuťovkou je pak střed alba v rytmicky precizní perle Black as the Sky.

K prvním deskám se už zřejmně soubor nikdy nepřiblíží, přesto 4 silné v tomto případě u mne sednou bezpečně.


» ostatní recenze alba Transatlantic - Kaleidoscope
» popis a diskografie skupiny Transatlantic


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000