Profil uživatele kamila


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Saga - Images at Twilight
2017-09-02

Saga / Images at Twilight

4 stars

Jako nepřítelkyni silikonového období v muzice, mě stará Saga narozdíl od té po- securiťácké vůbec nic neříká. Několikrát jsem se do ní zkoušela zaposlouchat, ale vždycky to dopadlo stejně. Postupně jsem si ale udělala návyk na tuhle desku. Images at Twilight mě přijde z tohoto období, jako nejpřijatelnější a tak mám konečně aspoň jeden exemplář staré Sagy. Těch kláves je tam extrémně moc, hrají najednou i troje přes sebe, ale dá se to ustát.

Pokud bych měla desku nějak ocenit, tak rozhodně kvůli kvalitním písním(ne zvuku). Dobré jsou asi všechny, ale vyčnívá překrásná balada Images(Chapter One), ráznější Hot To Cold, kde v refrénu Michael šplhá pěkně nahoru a zní jako nějaký prorok a skutečná pecka v závěru, skladba Mouse In A Maze. Tady má Saga dokonale vyspurtovaný konec.

» ostatní recenze alba Saga - Images at Twilight
» popis a diskografie skupiny Saga


Deep Purple - The Battle Rages on...
2017-06-17

Deep Purple / The Battle Rages on...

4 stars

Dřív jsem tuhle desku moc často neposlouchala. Je sice mnohem drsnější než tři předchozí, které mám taky ráda, ale až časem se to nějak obrátilo a dnes je pro mě Battle Rages On reprezentativní kus Gillanovy party. Vynechám pozadí nahrávky, které je známé a podle mě se na ní stejně nepodepsalo, a jdu rovnou na poslech.

The Battle Rages On je perfektní start, tahle pětka do nás pumpuje energii, Ritchie válí jeho obvyklým způsobem, vyšívá i krátkou orientální melodii a Gillan hučí jako střapatý bůžek. Lick It Up naopak stojí za prd, tuctová, prázdná melodie, která nemá šťávu, ani sílu a přeju si aby co nejrychleji skončila. To Anya už je moc pěkná a může se v klidu popasovat s o 20 let staršími mega skladbami D. P. Talk About Love si přinese pěkně nabroušené riffy. Uvolněnou atmosféru v Time To Kill mám společně s geniální Ramshackle Man a metalovou A Twist In The Tale nejraděj. Famózní je ještě dupárna Solitaire.

Pět dát nemůžu, ani se to nehodí, protože Purpendicular by musel dostat aspoň sedm, ale dát méně jako 3,5* může jen neznaboh nebo nepřítel státu D. P.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Genesis - Abacab
2017-05-08

Genesis / Abacab

3 stars

Asi vážně stárnu - jak si mám jinak vysvětlit, že deska, o které jsem tak před rokem či dvěma hodně pochybovala a před pěti či deseti lety mi z podobné muziky bylo šoufl, skončila v posledních dnech v mém přehrávači?

Nikdy neříkej nikdy - ale do dalších alb Genesis už opravdu jít nechci, neboť "83'" a "86'" jsou pro mě svou syntetickou pachutí jedny z nejohyzdnějších nahrávek na (rockovém) trhu. Fůůůj. Abacab má bicí v pořádku, jen ta kytara, ta tu zatraceně schází - ale aspoň je nahrávka něčím odlišná.

Abacab je vedle těch o deset let starších alb Genesis taková malá příšera a podstatný ústupek době. Věc druhá je, že ty písničky se skutečně dobře poslouchají, přesto, že je lepí syntezátorové zvuky. Právě tyhle pastroje totiž společně s Collinsovým hlasem vytváří zvláštní atmosféru, kterou mě k sobě zřejmě přitahují.

Nejraděj poslouchám žesťovku No Reply At All, krásně smutnou Me And Sarah Jane, snad jedinou progresivní Dodo / Lurker a moc pěkná je i Man On The Corner. Jedna z nejlepších prosněných pasáží, co v muzice znám, je implantovaná do začátku poslední skladby Another Record. Však asi většina z vás ví, o čem mluvím - tady se Genesis pochlapili. Škoda, že podobných míst není na nahrávce víc.

Bodovaní řešit nebudu, 3-4 v kontextu genesisovských alb a dost možná i tam té doby. A to jde, né?

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis


Yes - Drama
2017-04-11

Yes / Drama

5 stars

Kapelu Yes mám ráda od první chvíle, co jsem s ní přišla do styku. Deska Drama má v mé sbírce přední pozici a je mi úplně jedno, že zde nezpívá Jon (dřív jsem Trevorův vokál mylně za Jonův považovala) a že u kláves stojí nová osoba. Zvuk nemá chybu a je poznat, že kapela nepřešlapuje na místě. Pidlikání z dob Close to the Edge je pryč a Howe hraje neskutečně drsně a dravě. Nejdůležitější jsou písničky - a Drama vykazuje jednu z nejvyrovnanějších kolekcí velkých Yes.

Machine Messiah patří kreativní prvenství. Je temná a tvrdá jako žula, ale když na to přijde, dokáže se pěkně rozparádit. Chris tu basuje jak o život a Stevova sóla by umučila nejednoho nebožáka, který pod náporem rytmických změn bledne hrůzou. A když Horn v půlce cituje název písně, je vymalováno. Následuje středověká romantika White Car, kde je jasné, že Anderson za mikrofonem opravdu nestojí.

Chrisovy rychlé prsty rozjíždí živelnou pecku Does It Really Happen?, jednu z mých nejoblíbenějších skladeb Yes. Vždycky mě v ní dostane akustický kytarový cval na pozadí Geoffových kláves, parafrázujících smyčce. Že kapela znatelně přitvrdila je krásně slyšet z následující perdy Into the Lens, rytmicky nápadné, harmonické písně.

Hlavně ale pozor na všudypřítomné oko kamery :) Že tenhle tvrdý rock že je předobrazem komerční popárny Asia, se mi zdá těžko pochopitelné. V Jonových stopách se ladně pohybuje Trevorův vokál, vévodící skladbě Run Through the Light a já mám pocit, že Drama je jedna z vůbec nejlepších sbírek Squireho bandu. Závěrečný kus Tempus Fugit mé tvrzení nemůže popřít.

» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes


Cult, The - Sonic Temple
2017-04-01

Cult, The / Sonic Temple

5 stars

Zvukový chrám - nebo chcete-li Sonic Temple znám od Kaltů už z dob, kdy jsem pravidelně navštěvovala rockotéky. Tenkrát The Cult frčeli a pouštělo se tam od nich několik songů, které dokázaly pořádně rozvlnit tělo. Myslím, že je to i jejich nejúspěšnější deska (aspoň za mořem určitě). Ale Americe se nepodobá (toto není žádnej Appetit for Destruction, nebo 1984), přece jen jsou The Cult britskou kapelou a je to na jejich výrazu poznat. Poprvé jsou u Boba Rocka ve studiu a spolupráce se od těch dob táhne dodnes.

Z alba vyšla spousta singlů a ty nejlepší, jako Fire Woman, Edie (Ciao Baby) a Sweet Soul Sister, si dodnes s kapelou zařve celý koncertní sál. Deska šlape až do konce a takové American Horse, Soul Asylum, nebo Wake Up Time For Freedom jsou stejně stěžejní, jako věci na singlech. Astbury je démon mikrofonu a Duffy kytarový specialista a mág, společně to tihle parťáci táhnou už hezkou řádku let a svým živelným rockovým pojetím dokáží zbořit stadiony.

» ostatní recenze alba Cult, The - Sonic Temple
» popis a diskografie skupiny Cult, The


Kansas - Song for America
2017-03-27

Kansas / Song for America

5 stars

Verze č. 1 - Science fiction:

Americká Kapela Kansas stihla za svou krátkou kariéru vydat pouze tři plnohodnotné desky, které dodnes patří mezi nejlepší alba z artrockové vlny sedmdesátých let. A právě album Song for America je obligátně mezi prog veřejností velebeno jako jejich nejlepší.

Jižanský kolorit debutní nahrávky šel stranou a do popředí se natlačily progresivní směry, přívětivé pro fanoušky kapel z ostrovní Británie. Skladbám se přirozeně natáhla minutáž. Je tady šest písniček, tři kratší (první, dechberoucí ostrá palba, kterou si odhalekal houslista Rob) a tři desetiminutové suity natřískané nápady, které v nich vřou a probublávají z Kansas-hrnce až na rozpálenou plotnu.

Verze č. 2 - Přítomnost:

Americká Kapela Kansas stihla za svou dlouhatánskou kariéru vydat už čtrnáct klasických studio nahrávek a deska Song for America patří neprávem mezi zapadlé poklady ze sedmdesátých let. Deska stojí ve stínu skvělého, ale přístupnějšího dubutu, přestože byla - co se prodejů týče - úspěšnější. Ze strany druhé je rámována alby, která Kansas zajistila hudební nesmrtelnost. Přitom ale tahle okvětní sbírka není o nic horší než vrcholek ledovce Leftoverture, jen nebyla v pravou chvíli na pravém místě a čas pro Kansas teprve dozrával.

Dnešní fanda progresivní muziky je pochopitelně rád, že v platnost vešla verze č. 2 a tahleta výjimečná kapela ze sebe za čtyřicet let své činosti dokázala vyždímat spoustu skvělých alb. Kdyby totiž platila ta první, Kansas by zapadali prachem a pavučinami, jejich desky by ležely na půdách našich otců, možná občas vyšly jako remaster nebo by se z nich stalo horké a těžko dostupné zboží a Song for America by byl brán jako výstavní exemplář. Ale on výstavní stejnak je! Pro mě určitě.

» ostatní recenze alba Kansas - Song for America
» popis a diskografie skupiny Kansas


Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
2017-03-19

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine

5 stars

Vůbec nechápu, proč jsem tohle album tolik let ignorovala. Dlouho jsem brala za správný vsugerovaný názor ten, že se vandeři rozjeli se vší parádou až na druhé desce. Se spokojeným poslechem debutu mám dnes už jasno, tenhle blud je holý nesmysl!

Deska je mnohem klidnější, líbivá a v určitých momentech i konejšivá, což je prvek, který na každém z jejích následovníků pomalu ustupuje. Je tu hodně klavírku a akustických kytar, ale v líbivějších tónech - zbavených trýznivých patvarů dodekafonie, proplétajících se uprostřed mučící desky Pawn Hearts. Tohle je hudba, od které člověk moc nečeká, ale o to víc ho překvapí. Asi je zvláštní že jsem ji zařadila do sbírky až tak pozdě. Těžko říct, jak bych na ni reagovala, kdybych Hammillovce vůbec neznala, ale jsem ráda, že k tomu došlo, mám z ní mnohem větší radost než z období konce sedmdesátých let.

Desku otevřou krásné tóny Afterwards, která má tesknivou náladu a zajímavou pianovou melodii. Skladby Orthenthian St. (Part I) a Orthenthian St. (Part II) mám spojené - zase jsou tu ty skvělé klasické kytary a klavír k tomu, skladba pak zdrsní a bicí přechody ji pěkně nabourávají. Running Back zní jak kostelní kázání, přesně tak čisté a neposkvrněné. Skvěle se rozjede další Into a Game, má hodně tempových zlomů, všechny nástroje hrají precizně, obzvlášť baskytara. V titulní skladbě si kapela s chutí zaswinguje a do budoucna nechává nahlídnout sarkastická Aquarian, která stejně jako Octopus není žádné neviňátko. jako nejzajímavější kus se mě zatím jeví středověký chorál Necromancer.

Ač první desky většinou nejsou těmi nejlepšími, tahle má vysoké aspirace.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
2017-03-04

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night

3 stars

Pěkně to album začíná:
Peterovy prsty se opírají do strun klasické kytary a jeho hlas vynáší na světlo další ze zpovědí tohoto smutného "klauna" introvertní povahové nesourodosti. Postupně píseň German Overalls nabírá dech a obrazy z různých břehů rozeklaného Hammillova nitra spolu svádí boj, jako dobro a zlo, jako by bůh zápasil s ďáblem v těch nejtemnějších komnatách a kobkách lidského vědomí. Jacksonova saxofonová melodie má sice léčebný charakter, ale pro toho, kdo Peterovu tvorbu nepozná, musí mít přeživší do konce zabudované silné nervové smysly. Kostelní varhany rozčísnou zataženou oblohu a skladba se pomalu vrací tam kde začala, do akustična, ale pazvuky na jejím konci nic dobrýho nevěstí.

A tak hrozitánsky končí - (In the) Black Room/Tower:
Děsivý duch smrtky, nebo je to přímo rarach, vznášející se v oblacích dýmu, reinkarnován ve zpěvákově hrdle s tupými klavírními údery a melotronovou přikrývkou tkanou za černými branami osudu, pozvedá svůj odpudivý prapor. Ubíjející rytmy, výkřiky z podzemí a disonantní dechové tluky se postupně, ale velmi efektně starají o úplnou devastaci do té doby stěží odolávající schránky nebožáka. Když už je všeho nadmíru, z ticha se rázem vynoří cosi milejšího, to jsou přeci flétny, krásné flétny, ale osud je dávno zpečetěn, pocity se sice přelévají na obě strany, ale dávno není úniku kamkoli.

Nevím jak přesně ohodnotit podobnou děsuchtivou hrůzu, Hammill se v psycho ohavnostech musel babrat a vyžívat.3,5*

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Van Der Graaf Generator - Godbluff
2017-02-18

Van Der Graaf Generator / Godbluff

5 stars

Těžko by mě ještě před půl rokem napadlo, že desce Godbluff někdy dám relativně vyšší hodnocení. Vždycky mi hudba graafů připadala nesmírně těžka a hlavně depresivní. V poslední době se to nějak otáčí, možná na tom má zásluhu i to, že jsem je začala poslouchat na sluchátkách a ne v klasických reprácích, přeci jen je u takové hudby intimita důležitá, možná dokonce prvořadá. Z druhého období mě hodně bere Still Life a v posledeních dnech už i tahle placatice.

Mám pocit, že kytary se tady úplně vytrácí, hlavní slovo mají klapky a dechy - Jackson se vyřádí do úmoru. Každá skladba hodně graduje, jazzový místa se krásně propojují s rockem a nejzábavnější pasáž se nachází v poslední skladbě. Jakési zvláštní kabaretní číslo, které nemůžu popsat slovy, ale vždycky, když ho slyším, rozhostí se mi po těle příjemný pocit.

Těžko oposlouchatelná muzika, která mě dokáže stále šokovat ale i přitahovat. Mám tu desku ráda, stejně jako úvodní minuty Undercover man, takže hodně.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Jethro Tull - Rock Island
2017-02-05

Jethro Tull / Rock Island

4 stars

I když se nahrávka Rock Island váže k letopočtu 1989, automaticky ji nejspíš kvůli zvuku z přelomu 80/90 let zařazuju k dvoum následujícím deskám. Ale z té trojice mě přijde nejslabší. Není tam nic co by mě nějak chytlo za srdce a pořádně mě osloví až třetí Ears Of Tin s výborným Barrem. Pak deska nabere kreaci a hned další píseň Undressed To Kill pěkně šlape. Flétničky je na nahrávce víc než před deseti léty, Ianovy výboje v jednotlivých skladbách jsou technicky výborný, ale necítím z nich žádnou přidanou hodnotu. Velice pěkná melodie se přelévá sedmou Another Christmas Song a Ianův zpěv je víc než v pořádku. A dál? Patetická Strange Avenues... Je to nějak málo, na Andersonovce je to málo. V osmdesátých letech to žádná sláva nebyla, chybí tu atmosféra koní, galerie, nebo vznešenost lesních písní. Za tři.

Tak přesně takto by recenze zněla a skončila kdybych ji tu připíchla před dvěma týdny.

Jenže já si to album ještě dvakrát pořádně poslechla a najednou světe div se, stal se zázrak. Když to člověk vůbec nečeká, ta stejná muzika k vám najednou promluví odlišným jazykem a co ještě nedávno působilo fádně je rázem mnohem živelnější a líbivější. Jsem mile překvapená, skalnatý ostrov se mě začíná víc a víc zamlouvat. Dnes rozhodně za čtyři a možná je to ještě málo.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Who, The - Tommy
2017-01-21

Who, The / Tommy

3 stars

První nahrávky kapely The Who který jsem kdysi zahlédla v telce mě příjdou strašný, videa My Generation s destruktivním rozbíjením kytar a bubnů, Beatlesáky ovlivněná I Cant Expain a Substitute, mě taky nesedí, uhlazenost se v nich plácá a pere s rebelií. To byly hlavní důvody, proč jsem po této kapele nikdy neprahla až do doby, než mě na nahrávku Tommy upozornil jeden známý že se prý jedná o komplexně pojaté dílo velkého formátu, které s první etapou kapely nemá už nic společného. Tak jsem si řekla že jim dám šanci, koupila si cédo no a oplatilo se tak napůl.

Tommy je určitě první nadčasová nahrávka The Who a první rocková opera vůbec. Nelehký úděl hlavního hrdiny chudáka Tommyho je podkreslen velmi sugestivní a muzikální nahrávkou, plnou lehkonohých melodií a zpěvných motivů. 24 skladeb se rychle střídá a jedna vyhrávka střídá druhou.
Úvodní Overture se moc povedla, tesknivá It's a Boy také a andělský hlásek Rogera Daltreyho ve skladbě 1921 je tak hmatatelný že zalézá pod kůži. Následuje kupa povedených písní, drama se stupňuje směrem k Eyesight to the Blind. V Christmas slyším ve vokálech opět Beatles. Dest minut insrumentální Underture je v pořádku.
Do You Think It's Alright? je parádní a Pinball Wizard super.Pak mi přide že už se střídají i hodně slabší kusy a desku ta délka láme.

Sice to pořád není úplně to co jsem čekala, ale poslouchá se to docela pěkně, chce to zřejmě čas a na kapelu se namotivovat, což mě prostě nejde.
Zatím nejsou The Who moje krevní skupina, schází mě sympatie a potřeba se k nim vrátit. 3,5

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The


Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
2017-01-14

Hammill, Peter / The Silent Corner And The Empty Stage

5 stars

Soubor výbornejch a citlivě sugestivních písní duše, mozku a skladatelské jednotky Van Der Graaf Generator Petera Hammilla je pohledem otevřeným oknem do duše tohoto melancholicky nadaného umělce. Při poslechu jeho písní se musí snad každý procházející zastavit, zaposlouchat, popřemýšlet a poté vstřebat to velikananánské množství pocitů, které nám jeho autor v emoční propasti svých písnich sděluje. Blahodárný nektar sedmi květů na louce vykvetlých roku 1974 mě symbolizuje jeden obrovský komplex se sedmi velkými pokoji, kterýma se jednotlivě procházím a každý z nich je zařízen v jiné barevné tónině, jiném designovém stylu. Vlevo je dráždivá podmanivost Modern, vedle zase emoční barvy Wilhelmina, jinde nachová historie The Lie (Bernini's Saint Theresa) s kazatelsky kostelním zpěvem, za ní dynamika Forsaken Gardens, nebo na konci překrásná hacienda Rubicon. A závěrečná A Louse Is Not A Home to už jsou vandeři jak vystřižení.4,5*

PS. poprosím zda-li by mě mohl někdo zdělit co vyjadřuje motiv obalu? Ty dvě půlky mě připomínají...ale to asi nebude ono:)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Deep Purple - Bananas
2017-01-09

Deep Purple / Bananas

5 stars

Zaměnit svatou trijicí - In Rock - Fireball - Machine Head za řekněme In Rock - Bananas - Machine Head, na muzikantské historické mapě by se nejspíš větší, nebo menší poprask nekonal. Říkám to proto, že představená nahrávka, která spatří světlo světa až za 30 let, mě přijde stejně kvalitní jako zmíněné trojhvězdí.
Některé podstatné fragmenty už v jejím obsahu ale nenajdu. Jsou to zaprvé mladický elán, nezměrný entuziasmus a zdravá naivita v jednom balení, slyšitelná právě na deskách z počátků historie kapely a zadruhé, typická Blackmorovská kytarová technika, kterou ale dávno plně zastoupil jinak vzdělaný, variabilnější Steve Morse.
Naopak je přítomný letitý profesionální růst i nadhled vážených pánů muzikantů, kteří se s přípravami zmiňovaného materiálu museli skladatelsky pomazlit.

Úvody se kapela dařil (skoro) vždycky a House of Pain není vyjímka, skladba má razanci i nosnou melodii, prostě dokáže vás zaujmout. Po temnějším pásmu se Sun Goes Down, přichází na řadu balada konkurující klidně When A Blind Man Cries. Skladba Haunted je páteřní položka tohoto alba, romantická klavírní melodie, Stevovo vybrnkávání, Ianův charismat, stejně tak doprovod Beth Hart působí úžasně. Po slušné Razzle Dazzle, přijde má oblíbená Silver Tongue, ve které trhání Stevových strun, strojový Ianův tep a Rogerova basa šlapou stejně dobře, jako ve stařičké No One Came. Výpravný skvost Walk On, fusion party Pictures of Innocence, skotský venkov Never A Word (takovou skladbu by dřív Blackmoore na desku neumístil, paradoxně dnes se svou Candice hraje zrovna tak), všechno jsou zajímavý a jedinečný písničky. V závěru se nachází ještě povedená Doing It Tonight.

Bananas je pro mě jedna z nejlepších desek milovaných párplů, vyrovnaná, variabilní, zajímavá a hlavně nenudící mě. A to mi stačí.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Bananas
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Hammill, Peter - In Camera
2016-12-28

Hammill, Peter / In Camera

5 stars

Domácí úkol: recenze na desku Petera Hammilla - In Camera

Téma: démoničnost v hudbě

Postoj: veskrz kladný, ne však za každou cenu

Dobový úryvek: podobná textová poselství, která se nachází například ve skladbě Gog Magog, může vyslechnout pouze šíleně nemocný jedinec, či chovanec psychiatrické léčebny

Vlastní názor: kompozičně mimořádně svérázná deska. Hudební i hlukové stěny vystavěné pomocí několika druhů klávesových nástrojů, vytváří na mnoha místech specifickou atmosféru, těžko zaměnitelnou, nebo podobnou jinému druhu v hudební oblasti. Peterova vokální vyhraněnost často hraničí s dogmatickou představou o tom, jak by měl zpěvákův orální přednes vypadat. Bez větší míry pochopení, někdy i sebezapření, není možné takto, místami silně kakofonickou hudbu vůbec pochopit

Oblíbené písně: "melodický" trojlístek uprostřed: Again, Faint-Heart and the Sermon, The Comet, the Course, the Tail

Druhá strana duše, zrození démona: prostřednictvím (dvojskladby) Gog Magog (In Bromine Chambers)se před našima očima rodí a formuje možná i narůstá skutečné zlo, napsali by určitě náboženští fanatici a horlivý zastánci víry. Hudební zanícenec a obdivovatel Hammillova nadání, si ale nepřipustí podobné demagogické úvahy naštěstí vůbec k tělu.

Výsledek: i depresivní hudba může léčit


Coda: Užívání: doporučeno jen s vysokou obezřetností.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
2016-12-18

Jethro Tull / The Broadsword And The Beast

3 stars

Další pro mě nový přírůstek J.T. je tu, jak začít? Klávesama? Ale jo, jsou hodně zajímavý, na poměry kapely novátorský, samože dobový, ale v tomhle případě pod slupkou talíků zní fakt neotřele a co v nich slyším především, je historicky poutavá pachuť, míním v dobrém. Zatím to mám s deskou rozehraný na dvě strany, což mohu krásně doložit skladbou číslo 4. Flying Colours, kde v první části zní FAMÓZNÍ klavírní, zatuchle posmutnělá melodie a Ianův hlas přináší nefalšovanou krásu do mého srdce. Neuplyne ještě ani minuta a přijde zlom do jakési popové frivolnosti, která mi k albu a takhle tíživému začátku písně vůbec nesedí. Kdyby kapela z úvodní překrásné smutečky vyrobila skladbu celou, bylo by to teprve pošušňáníčko.
Leží tu ale spousta kvality, hororový začátek Beastie, stejně tak poutavá Clasp, a že to jsou opravdu Tull indintifikuju se třetí Fallen On Hard Times. Za půlkou mě ale deska zatím jaksi splývá a na její vyprofilování bude zapotřebí větší úsilí než třeba v případě snadnějšího sousta Stormwatch, navíc když se její závěr nese hodně na vlnách doby.
A krásnější obal by jste u Jethro Tull těžko pohledali.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - The Broadsword And The Beast
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Fish - Fellini Days
2016-11-18

Fish / Fellini Days

4 stars

Zvláštním Fishovým dílem textové pojednávajícím o mohykánovy italské, vlastně světové filmové kinematografie Fredericu Fellinim, je album které v podtitulu (ne)skrývá mistrovo jméno. Je o hodně jinačí než všechno co do té doby Fish zkomponoval, nejde o obyčejnou melodicky přístupnou rychlovkou. Atmosférická bariéra, kterou s poslechem Derekova díla vnímám, se třiští mezi jeho extravagantním výrazivem, Frederickovými namluvenými komentáři a samplovanými střípky tvořícími neprodyšnou stěnu alba.

Lámu si hlavu k čemu bych ho přirovnala a jelikož mezi Felliniho obdivovatele zvlášť nepatřím, zkusím použít příměr výtvarný, oblast, ve které jsem už zběhlejší. Moderní hudba a že mi tak nahrávka vyznívá (oproti debutu ve velkém) náleží ocejchování moderními směry. Těžko bych našla spojitosti alba Fellini Days třeba s renesancí, barokem, nebo romantismem. Hledat a porovnávat renesanční epochu, ať výtvarnou, nebo architektonickou sáhnu nejspíš po hudbě ze sedmdesátých let, tady se mi před očima míhají jen novodobé (čmáranice) obrazce modernistických směrů.

První skladba desky pojmenovaná 3D je pro mě expresionismus jak vyšitý a se smutným duchem a ženským doprovodem si okamžitě vybavím Böcklinův Ostrov mrtvých.
Futurismus a Město snů od Paula Klee, to je neuchopitelná dvojka So Fellini.
Ale třeba u třetí Tiki 4 si navybavím nic, nijak zvlášť se mě ani nelíbí.
Long Cold Day a Art Deco, jeho moderní estetika sem padne jako ulitá, Fish pěje dokonale, klid, rozvážnost, kytarové pobrnkávání a perkuse a zase ten ženský akcent v povzdálí, výborná písnička.
Dancing In Fog vyznívá surrealisticky, jak jen může hudba být, díky snu už nemá smrt smysl, který by byl skrytý, a smysl života se stává jiným než dřív.., tolik citace, která při poslechu tohoto z oparu nořícího se uskupení pochoduje v mých myšlenkových procesech.
Temperament a výrazová síla barevné sytostí s hlubokou dynamikou barevných ploch =Fauvismus, sedí mi na píseň Obligatory Ballad, hudebně propracovanou věc s jedinečnou atmosférou a sólovou trumpetou.
Další dvě věci mě tolik neberou, ale poslední Our Smile má zase slušný ambice a protože do galerie se mi už chodit nechce, nechám toho a jen poslouchám, vyplatí se.

» ostatní recenze alba Fish - Fellini Days
» popis a diskografie skupiny Fish


Hammill, Peter - Fool's mate
2016-11-15

Hammill, Peter / Fool's mate

5 stars

Prvního, sólo Hammilla poslouchám z jeho tvorby nejraděj. Peter disponuje tak širokou sólovou základnou, že snad není v silách normálního smrtelníka (vyjma oddaných obdivovatelů), aby ji celou posbíral a potřeboval od něj mít úplně všechno. Domnívám se, že prvních několik desek je nejzásadnějších a podle toho jsem je taky zařazovala do sbírky. Jedna z nich je ale jiná a neopakovatelná. Podobný druh písniček, které se nachází tady už Peter nikdy nesloží, jsou to totiž písničky v pravém slova smyslu, několik smutečních suit se tu najde taky, ale jinak je deska na poměry jeho i kapely VDGD neskutečně hravá, rozjásaná, uvolněná, až líbezná. Kratší stopáž je osvěžující, nápady jen prší z oblohy, nálady se střídájí, některé působí bezstarostným dojmem a svou depresivní tvář nechává většinou odloženou.


Imperial Zeppelin působí skoro dětinským dojmem, napadlo mě, jestli se v ní nezpívá o obřím podniku (kapele) Led Zeppelin, ale to je asi blbost, musím kouknout někdy na text. Candle to už je čistá příroda, kytara krásně drnká vedle intonačně precizního Petera. Pak už to jde jedna šlupka za druhou:) hammondovka Happy, kdy slyším i flétnu, přitom jsem ji ve výčtu nástrojů nenašla, stejně jako harmoniku v smutné Solitude. Re-Awakening to je co? Jazz? Jazz v podání Hammilla, zvláštní kategorie, beru. Milované Beatles mě připomíná Sunshine (copak by tohle dali generátoři na nějakou desku a stejně oblíbenou mám i Summer Song (In the Autumn), lituju jen že podobných skladeb nezkomponoval tento pán víc. Je libo ještě trochu té něhy? S The Birds ji přijímám dostatečně.

Říkám to ráda, nejlepší deska (i obalká)Van Der Graaf Generator, vlastně Petera Hammilla:)

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Fool's mate
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Jethro Tull - Stormwatch
2016-11-11

Jethro Tull / Stormwatch

5 stars

Nedávno jsem tu zkusila malý experiment s recenzí Genesis-Foxtrot, pojala jsem ji hodně netradičně, ale výrazně to neprošlo. I když názorů na desku tu zaznělo hodně, pochopení, ani humornou notu jsem u vážených pánů recenzentů nenašla. U nových desek, který tu jakýkoliv poznatek postrádají je nabíledni napsat kvalifikovanou recenzi, ale u stařičkých a prověřených alb, která většina posluchačů dobře zná se nějaký ten žertík, neřkuli netradička neztratí, snad nemusíme být vážní za každých okolností.

Rozhodla jsem se ( snad to nebude brát redakční tým za opovážlivé) přihodit jinou individualitu. Mám ale už strach jak to mnozí vezmou:( je v tom prosím čistě dobrý úmysl.
Na druhý pokus jsem vybrala pro mě ještě čerstvou desku Stormwatch od milovanejch tullíků, který pozvolna doplňuji do sbírky a zkusím zas menší okliku.

pozpátku v čase! a s úsměvem na rtech!
petr: Pro mne super
b.wolf: další z výborných alb Jethro Tull
honanek: Mám album hodně rád,jak vyšlo,hned jsem na burze po něm skočil.A mám ho rád dodneška.A všechna před ním
luka: uzavírá folkrockové období skupiny na konci 70. let a je možná trošku ve stínu The song from the wood a Heavy horses... Ale mě velice zaujalo
Jiří Zicha: skvěle vyjádřená atmosféra této desky, pro mne byla favoritem hned od vydání, protože potvrdila kvalitu mé velmi uznávané kapely.
Voytus: Už jsem měl za sebou skoro vše od JT, kromě Warchild, Under wraps, Dot.com a Passion play. A Stormwatch jsem prostě nějak přešel, když mi přišel do cesty. Jednou, dvakrát...no, nic novýho,dám si Thick as a brick...Tak jsem ho na pár let(!!!!) založil. A teď? Další, asi čtvrtá nejoblíbenější deska od JT.

rysy tuhnout, výraz se zašklebuje:
Bill Pleška: Rozhodně jsem byl u této desky méně nadšený, než u jejích dvou starších bratříčků
Palo M: Pre mňa je Stormwatch hraničná nahrávka, čo ešte ako tak zvládnem. A je viac na dobrej strane hranice ako na slabšej
nowhere man: Album Stormwatch priniesol už o niečo inú hudobnú atmosféru ako predchádzajúce dva počiny

a teď si vyberte??? :)

Začátek mi sedí dokonale North Sea Oil působí chladně jako obří ledni medvěd na kresbě v bookleu. Hitová Orion obsahuje výbornou smyčcovou melodií, jsem ráda že D. Palmer se účastnil i téhle nahrávky. Pokračuje dojemná (Barre ty jsi bůh) Home a dlouhatánská Dark Ages, která pozornost udrží hůř, myslím že časem ale povolí a vyšvihne se na špici, má hodně vrstev, mění tempo a střídá různé polohy, jako prog věc určitě funguje dobře. Se zvukem bicí soupravy v páté Warm Sporran už mám vážnej problém, Martinova kytara ale zachrání i tohle místo.
Druhá půle mi zatím splývá, po pár týdnech to není nic divnýho, ale třeba Old Ghosts zní dobře tajemně, flétnička, klavírek, nástrojové utlumení jako doprovod k úvodní vokální sekvenci, jo jo, to půjde. Zdá se, že folková (i když ne tolik jako v časech písní z lesa)Dun Ringill naváže na starší alba a tečka Elegy je křehká jako sněhová vločka.


Kolik tomu mám střihnout? Bouřková hlídka se mě líbí, o tom mám jasno od prvního vložení cd do přehrávače, překrasnej obal, sestava stejná, zvuk už tolik neladí, ále, vašak bude ještě hůř, individualita jako Songs From..., nebo Heavy H. to určitě není. Tak čtyřku.



Dovětek: jako bych tušila že tahle recenze není dotáhlá do konce, nechala jsem ji pár dnů dozrát a publikuju až teraz, po ještě jednom sluchátkovým soustředěným náslechu. Člověk z těch 3 cm najednou slyší divy:) Třeba zvláštně nazvučenou bublající baskytaru, která míří k další dekádě zpříma, ale zní fakt poutavě, hlavně v metalové čtverce Dark Ages, nebo dokonalej duet kytara/flétna v páté instrumentální Warm Sporran.

A jestli mě jeden pan kolega vyzýval u jiných J.T. že nemám hvězdma šetřit, tak ho teda poslechnu a zvyšuju rating na 5 stars. Deska si to zaslouží.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stormwatch
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
2016-11-08

Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery

3 stars

Brain Salad Surgery je nevyzrálejší deska ELP v jejich historii. I když jsem nikdy k příznivcům skupiny nepatřila, desku příliš často neposlouchám a ostatní alba znám jen jako vzdálený hvězdy který jsem okukovala teleskopickým dalekohledem a jejich světlo mě nezasáhlo tak, abych zatoužila mít je ve větší blízkosti než té vzdalené, to mi nikdo nevymluví. Mě prostě ty elektriky chybí a desky postavený hlavně na klávesové diktatuře, ať je sebedokonalejší nijak nevyhledávám. Přesto musím uznat že mistr Emerson byl tenkrát něco jako klávesový princ, král a bůh v jednom a nastolil nová měřítka hry na tento nástroj, proto není divu že třeba ze skladby Toccata mě uši nepálí, Bennyho přetrpím a Jerusalem okouknu, když už mám tu dlouhou čočku.

Největší bombou je Still... You Turn Me On, kde slyším krásnou (konečně) kytaru a dokonalý Lakeův přednes, atmosféra je prchlivá, esoterická prostě boží! Škoda té délky. A samozřejmě Karn Evil 9 má tolik podob a odstínů(jazzový pochody stojí za to), že sanice padá strmě dolů.

Chladný, vycizelovaný zvuk nahrávky sedí přesně a s Gigerovým šíleným obalem koresponduje jako jedno tělo.
ELP jsou zvláštní uskupení, sice pocházejí z tvořívé etapy rockových dějin, ale k pohádkové atmosféře Yes, Genesis, nebo Gentle G. přes svou krkolomnou(hlavně)techniku nedosáhnou.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
2016-11-07

Schenker, Michael / In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]

4 stars

Michaela Schenkera poslouchám nejraděj v Ufo, přesněj, ve starých Ufo. Tam totiž hrál jako bůh, kytarovej hrdina a vyjimečnej skladatel. Vybudoval si světové jméno a uznání, jeho konfliktní povaha, všem jistě dobře známá je druhá strana mince, ta špinavější. Když dal dohromady MSG pálil to dál odboku a když bylo potřeba osedlat koně s názvem Heavy metal, hodil na trh desky nabroušený jako řemen, první dvě. Za pár let letěl světem pop rock a A.O.R., dostihy vyhrával s hněďákem Perfect Timing. Na alternativní rock z půli devadesátých nasadil třeba bělouše Unforgiven, ale už to nebyl žádný plnokrevník, jeho stáj se plnila dalšími závodníky, ale Michael už nevyhrával. Ne že by jeho horses končili na chvostu závodního pole, kvalitu vykázal skoro každý z nich, jen pro divácké oko, už to nebyl ten krásný cval jako kdysi. A to mezitím ještě párkrát změnil barvy a sedlal koně okřídlené v meziplanetární Ufo-logii.

Mě jeho grošáci nikdy moc nebrali, chvíli jsem je přikupovala, aby sázky a dostihy měli význam, ale nakonec je to jen jeden exemplář z němčourovy stáje, co mi dělá jakous takous radost, jmenuje se In the Midst of Beauty.
Michael se jeho prostřednictvím po dlouhatánské době opět spojuje se svým prvním vokalistou Gary Bardenem a i zbytek kolosu tvoří ta největší jména rockové historie, aby podal světu důkaz o svých kompozičních schopnostech i ve zralém věku. (Že hráč je dokonalej vědí přec všichni už léta).

Deska má snahu s každou další skladbou akcelerovat a tak je dvojka Competition lepší než úvod, ale třetí I Want You jde ještě o kousek výš, Michael sází melodie a sóla v dokonalé souhře a Gary se fakt snaží. I Want You se vyloženě šroubuje do pater a kytara s vámi točí jak velkej řetízkáč. Složit záživnou a výživnou baladu nedokáže každej, kapele se podařila vyjímečná věc, spojili melodiku s popovým (skoro vtíravým) nápěvem a vyšel z toho přitažlivej cajdák, kterej ale vnitřní sílu prostě má. V zásobě jsou další dobrý až výborný písničky, jednoduchý melodie i vokální linky, hlavně ale působivý, snadno zapamatovatelný, jako např. A Night to Remember, Come Closer, nebo dvojice hard vypalovaček The Cross of Crosses (napěchovaná lahodnýma kytarama) a totálně strhující, koncertní tutovka Na Na (hele on je tu i Airley:)

Murray i Phillips hodně splývají, žádné exhibice, asi je pan direktor nutil pracovat pro celek. Až na zvlášní syrovo plechovej zvuk je to dobrý materiál, možná i chvalitebný, každopádně jako přírůstek do domácí rockové diskografie padne na míru.
3,75*

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - In the Midst of Beauty [Schenker - Barden]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Yes - Fly From Here
2016-11-03

Yes / Fly From Here

4 stars

Ke všeobecně přijímanému názoru, že Yes bez Johna už do studia chodit neměli se připojím a ráda i já. Bylo to velké zklamání, slyšet na jeho místě někoho jinýho a ještě větší zklamání ve mě zavládlo po prvním přetrpěném poslechu cd do konce. V tomto případě mě ale jaksi nic nepopohánělo k tomu nad ním zlomit hůl a opakovaně jsem desce dávala šance.
Důležítou roli, krom skladatelského telentu hraje místní sestava. Alan a Chris špatně nezahrají, to vím léta, navíc Chris opět zdatně vypomáhá s vokály. Zbývají teda tři hlavní "motory" (této) desky. O Stevovi bych napsala, že matný výkon rozhodně nepodává, když srovnám jeho zdejší vystupování s účinkování v novodobé Asii, je to dokonce nadstandard, přesto určitá unavenost je zřetelná, ve srovnání s kytarovými Heroes a souputníky, třeba (o chlup mladším) A. Leifesonem, nebo D. Gilmourem, vedle nich jeho kreativita posuzována měřítkem roku 2011, už výrazně bledne a ztrácí.
Pak je tu Downese, do Yes se absolutně nehodí, přesto několik světlých míst naleznu i v jeho produkci, sláva to ale žádná není, několik pasáží jako by z Asie vypadlo, často tlačí výsledný sound do průměru a zbytečné rozpatlanosti.
Nakonec Benoit, na kterýho jsem si musela dlouho zvykat, dnes mi přijde dokonalej, k Yes se hodí a navíc spívá po svým, oduševněle s velkým citem, prostě božsky.
A Roger Dean rozhodně nezklamal, jeho často podobný malby sklouzává k setrvačnosti, tentokrát se ale vytáhl a umě tak podporuje divákovu fantazii.

Procházet track po tracku se mi moc nechce, ale když desku při psaní znava poslouchám, zjišťuju, že to vůbec není žádná hrůza a hodně motivů se mi opravdu líbí. Úvodní ústřední moto se povedlo a zní na poměry "starších"Yes zajímavě a snad i progresivně, ale jesti si dobře pamatuju, někdo psal že se jedná o materiál částečně psaný okolo roku 1980 a to pak lecos vysvětluje. V kouzelné We Can Fly se poprvé představí David a příjemný pocit, který z jeho hlasu mám se bude dostavovat ještě často. Sad Night At The Airfield je naprosto geniální, snad nejlepší zástupce na albu, spojující ingredience hudby Yes do cituplné souhry. Madman At The Screens a Bumpy Ride brnknou na propracovanou strunu, občas zakolísají, ale pořád se poslouchají dobře. Závěrečná reprisa zbilancuje dobrý zážitek z této suity.
A jak dopadly volně stojící skladby? Tady už to je o poznání těžší. Asiu slyším jak z The Man You Always Wanted Me To Be, tak z druhé části, jinak jedinečné (začátek jak u Mystery) Life On A Film Set, stěžejní a magické ambice, se po půli úplně vypaří. Písničkový Yes v Hour Of Need mě dohromady nějak nepasuje, chápu že pro jistou část populace, nebo jinak naladěnou situaci může působit jako příjemná písnička. Howův pokus o The Clap písní Solitaire vyznívá do ztracena, naštěstí závěr se nese v síle a duchu hudby Yes. Into The Storm se povedla, je postavena na nosné melodii, tempových kotrmelcích, zajímavých motivech s Benoitovou vokální degustací.

Měli to zabalit po Magnificition,ale tuhle desku jim ráda odpouštím, pak následující hrůzu nemůžu skousnout ani náhodou.

» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes


Jethro Tull - Catfish Rising
2016-11-02

Jethro Tull / Catfish Rising

4 stars

V případě Catfish Rising je lepší desku brát jako hard rockové album = výborná práce, přirovnání k dílům kapely ze sedmé dekády mě nepřijde úplně adekvátní, i když to jsou pořád tulíci, ale třeba country větry (Rocks On The Road) vanoucí okolo, párkrát praští pány pěkně do obličeje, vyskytuje se tu ale i třebas blues.

This Is Not Love je hard rock jak se říká pěkně od podlahy, hodně dobrý jsou i Barreho sóla během Occasional Demons a country folkové inspirace vměstnaný v zmiňovanou Rocks On The Road, kde klavírní melodie v půli, flétnová linka a Ianův vokál, kterému věříte každé slovo vytváří zvláštní přitažlivé pnutí. Fanda starých J.T. určitě ocení Sparrow On The Schoolyard Wall a bluesman zase Still Loving You Tonight, měla jsem pocit že tu hraje samotný Gary Moore. Příjemně dojemná chvíle se nachází pod číslem 10. píseň White Innocence svou výpravnou melodikou vytváří sentimentální chvíle jaké jsem od kapely v tomhle modelu ještě neslyšela. Moc se mi to ale líbí. A jestli Doctor To My Disease vypadá vlezle, tak po čase se z ní vyloupne slušná koncertní pecka.

Zvláštní, jiné album, prostě hard rock.4

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Catfish Rising
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Van Der Graaf Generator - Still Life
2016-10-30

Van Der Graaf Generator / Still Life

5 stars

Malou chvíli po zákusku v podobě nového skvělého!!! alba Van Der... Do Not Disturb, jsem dostala obrovitánskou chuť poslechnout si něco ze starších nahrávek kapely, možná proto, abych zjistila jak moc jsou kluci ze svojí dnešní tvorbou "jinde" a asi jsem chtěla i porovnávat mladickou vášeň kontra stařeckou rozvahu, obstojí čerstvá nahrávka vedle klasických děl?

Volba naprosto jednoznačně padla na oblíbené album Still Life, prubířský kámen seznámující mě s kapelou, znám ho asi nejlíp a hlavně nejdéle, navíc mě přijde oproti předchozí desce, nebo World Record mnohem přístupnější.
Umírněnost a poklid tu vystřídali depresivní plochy, kterými se Hammillovci celkem často předvádí.

Lyričtější kontury a početné užití hammondů a mellotronů hned v úvodní Pilgrims, připraví překrásný chvíle, křehká atmosféra a líbezný Peter, začátek co nemá chybičku, pak se ale obloha postupně zatahuje a kapela nasazuje těžší zbraně. Ke konci začne řádit i D. Jackson.
Still Life i La Rossa patří k mým oblíbeným, nepostrádají dynamiku Generator a pestrou hudební strukturu, hlavně Rossa je neskutečná.

Hlavní důvod proč mám desku tak ráda je, track č.4 My Room (Waiting for Wonderland), po House with no Door z Háček, je to druhá nejkvalitnější "balada" souboru a má nejoblíbenější píseň tu. Saxofonová melodie je něžná, subtilní a křehká, Peter recituje, šeptá a hudební doprovod (citlivé bicí, baskytara i klavír) je tak laskavý, že slzy v očich nejsou nic divnýho u takové nádhery.
Childlike Faith in Childhood's End špatná není, jen mě po předchozím "pokoji" už nedokáže upoutat.

Verdikt Do Not D... / Still L...---------chybí mi odstup od nový nahrávky a čaro Seventies a kdyby se ve studiu stavil Jacksonův saxík bylo by ještě líp:)

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Toto - Toto
2016-10-29

Toto / Toto

4 stars

Debutní fošna Toto vyšla v roce 1978 a možná právě proto si s její společností připadám víc v sedmdesátkách, než v době, kam jejich hudba náležele především a kapela z ní vytřískala zjevně nejvíc. Album jsem objednala teprve nedávno s tím, že zřejmě půjde o naprostý průměr, spíš pro doplnění fonotéky, o to víc jsem teď překvapená. Znám je až z pozdějších let a tak jsem po posledním tónu nahrávky zůstala příjemně zkoprnělá, protože ta hudba je daleko lepší než jsem čekala, víc dechů, víc jazzu, hodně mladistvého elánu a hlasy hlavních protagonistů jsem neidentifikovala vůbec. Snad jen mocňák Bobby Kimballa, kterej má hodně zženštilej akcent, kterej ale silně přitahuje, Lukathera jsem nepoznala, o Paichovi ani nemluvě.

Z prvních čtyř skladeb mi sedí jen instrumentální hymnická úvodní sekvence a hlavně třetí Georgy Porgy, kde Stevovi zdatně sekunduje dámský protějšek Cheryl Lynn. Zasněšná klavírní melodika, basová pasáž i mladičký Lukather spolu dotváří velmi poutavou písničku. Ale od páté, jazzovky You Are the Flowe se dějí divy nevídané, kapela sype písně neslýchané, až do konce desky. Především opět jazzovější Girl Goodbye, hitová Hold the Line a jediný pomalejší zástupce na albu (žádné 3,4 balady z pozdějších dob kapely nečekejte, i to je zajímavý fakt desky) citově devastující Angela.
Verdikt: První Toto tvoří zástup originálních a nevšedních písniček s velkou melodickou duší.

» ostatní recenze alba Toto - Toto
» popis a diskografie skupiny Toto


Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
2016-10-25

Jethro Tull / Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die

5 stars

Nahrávku Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die znám dlouho, mělajsem ju půjčenou už v teenagerovským věku. Společně s Aqualungem ji poslouchali moji známí a jelikož se mě tahle do té doby neznáma kapela vcelku rychle zalíbila, cédéčka z přehrávače nešly dlouho vyndat. Kromě zvláštní pobudovské image a nezaměnitelnýho Ianova hlasu, mě upoutalo především zařazení fétny jako rovnoceného nástroje. Po vrácení nahrávky původnímu majiteli jsem ji pustila ze zřetele a až teď se k ní vracím.

O tom, že je deska jiná, vlastně úplně jiná než Minstrel nebo Songs, mezi kterejma vychází, jsem veděla a její návrat do přehrávače to okamžitě potvrdil. Fléten je tu míň na úkor kytar, folk přepouští pole rockovým výbojům a Martin Barre pro jednou zase pěkně řádí, no kdy tenhleten hošík hrál špatně(nudně), určitě nikdy.

Vůbec bych neřekla že je deska slabší (jak nějací kolegové), je jen jíná, ne tolik artová, ale copak jí to na zajímavosti nějak ubírá? Ty písničky jsou natolik dobrý, aby si pozornost zasloužili. Těžko se něco vyloupne před ostatní, album působí spíš jako celek a když bych měla upozornit, nebo někomu našeptat, kterou skladbu vyzkoušet, tak třeba akustickou Salamander, její opak, elektriku Taxi Grab se zajímavou foukací harmonikou, starodávnou From A Dead Beat To An Old Greaser(dokonce jsem zaslechla saxofon), folkovou baladu Bad-Eyed and Loveless a jako zlatý hřeb Big Dipper s houstnoucí flétnovou melodií. A samozřejmě titulní hit, který zná jistě i spousta malých dětí.

Nevím jestli si deska zaslouží vysoká hodnocení, u každýho nejspíš ne, ale u člověka který má kapelu léta v oblibě obstojí určitě.4,5

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Yes - Tormato
2016-10-20

Yes / Tormato

5 stars

Tvorbu Yes mám ze sedmdesátých let ráda skoro kompletně a tak budu tuhle desku obhajovat ať se to někomu líbí, nebo ne. Jasně, možná už to není taková paráda jako Going..., můza ale nelíbá skladatel bez přestávek a ty nápady, ze kterej je Tormato poskládaný mají do průměru ještě hooodně daleko (jak tu mnozí usuzují). Je cítit vývoj, Howe určitě nestál o to, natočit něčí part 2 a jestli doba posílala tyhle (prej fosílie) do kopru a mladí chtěli rebelii, na 20 minutové Close... už chuť nebyla. Roztahanost a nudná rozplizlost topografického oceánu mě nebere a tak zkrácení skladeb na Toematu obdivuju.

Úkrok od uměleckého směru provozovaném ve špičkové "klasické" formě třeba na Relayer, je znát už z první Future Times / Rejoice, rytmika si jede svou stopu a Rickův doprovod jakoby sem ani nepatřil, Stev sype melodie a Anderson zase v čele.
Skutečný poklad tvorby Yes a mou nejoblíbenější skladbou tohoto alba je dvojka Don't Kill The Whale. Jedinečná a geniální hra Steva Howea se postarala o nesmrtelnost tohoto songu v mé hlavě, generuju každou jeho notičku, každičkou melodii a sólíčko, tohle skupenství promyšlených tónů, i když působí nesourodě, uvádí mou mysl do transu. A to záměrně nemluvím o jejím vokálním doprovodu, to by bylo na další odstavec:)
Renesanční ozdůbka Madrigal, geniální vyspurtovaná Release, Release, kde plyn u podlahy drží jak Squire, White i Wakeman a Jon je nahání s jazykem na vestě, když se pak Steve řití se svým Porsche sólem, na brzdu se ještě zdaleka nešlape. Arriving UFO mě bavit nemusí, ale novátorský insipirace představit dokáže. Při Circus of Heaven cítím něco mimořádnýho, něco co se z hudby Yes už za pár let vytratí a kapela se podobnými vyjadřovacími schopnostmi bude zabývat dalších několik dlouhých let, bohužel už ne na tak kvalitní úrovni. Píseň Onward, další vavříny a zlatý pohár pro kapelu, která za pomoci nálad vytvořených v tomhle kuse utíká svým kolegům za horizont. Máte taky tak rádi Squirovo vybrnkávání a tajemný hlas lesního rohu? Já mooooc.
Do cíle (když už jsem zmínila ten automobilismus) se řítí ještě jeden startující, je jím On The Silent Wings of Freedom, prog-rockový nářez s fantastickým Wakemanem, Squirem, nebo snad Howem, vlastně všemi :-) kurňa dyť tohle je umělecký dílo.

Malířskou modernu ráda nemám, snad jen Dalího a přesně stejné emoce jako pohled na jeho roztodivný myšlenkovo bizarní svět ve mně vyvolává tahle skladba, tohle album.

Jakže jsem to napsala na začátku? Obhajovat? Přesně! Nepotřebuju psát (jak mnozí jiní) "ten a ten album je v diskografii kapely průměrný", svůj názor brát jako všeobecnou znalost a vlastně tím říkat-takhle to přeci je daný. Je totiž rozdíl použít tuto větu, nabo napsat důležitá slova "podle mě", nebo "pro mě"...blá,blá.

Takže všem rádoby znalcům dávám na odiv : ) Tormato je pro mě vynikající album:) hvězdy, nehvězdy:)

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes


Jethro Tull - Roots To Branches
2016-10-19

Jethro Tull / Roots To Branches

5 stars

Dlouho jsem přemýšlela a naposlouchávala, kteroužto desku od J.T. co nepatřící do jejich nejkreativnějšího období sedmdesátých let (vyjma dvou posledních Andersonových výtvorů) si pořídit jako první. Jak říká František Filipovský, alias Luis de Funes ve své postavě komisaře Javeho (Živa) v druhém díle skvostného Fantomase, "doufám, že teď je to jasné i zabedněncům", jasně, vyhrála to tahle destička. Zvukově mi jdou tři, čtyři alba z kraje osmdesátek hodně proti srsti a z těch následujících (můžu se zatím mýlit) mě nejdůrazněj zaujala právě Roots To Branches.

Má svou náladu, není to jen nějaké plitké pidlikování, tady se skutečně intenzivně muzicíruje, navíc na hodně vysoké profesionální úrovni. Pravdou je, že Ian zpívá klidněj a umírněněj, s tím ale nemám žádnej problém, jeho hlas je tak jedinečný a dominantní že mě pořád přitahuje. Pravdou zůstává že na svých posledních výtvorech Thick 2 i Homo... je hlas víc říznější a razantnější, nejspíš ale bude za tím (klamem) stát produkční technika, to jen tak mimoděk. O Barrem snad netřeba mluvit, září všude kde se objeví, tady je dokonalej, s rytmikou jsem spokojena, hodně mě oslovila klávesová a klavírní hra Andy Giddingse (i moderní ruchy), kterou zmíněný dodává desce punc jedinečnosti.

Tohle si ráda projdu track za trackem:
Roots To Branches na mě vlítla zostra, vzápětí zpomalí a Anderson naléhá a prosí, slušná dynamika řeknu si ze začátku, tempa se perou, zvláštní zvuk kláves, kraťučká jazzovka, ok, paráda.
Rare And Precious Chain obsahuje výborné arabské rytmy, další z flétnových povedených melodií i rozumné množství samplovaných zvuků.
Všechno, jen né průměr se děje v hravé fusion Out Of The Noise a podobně jako dvojka zní i čtvrtá This Free Will, kterou se proplítá technická kytara M. Barreho, dunivé bicí přechody a velké množství smyčcových linek.
Valley mě s pomocí Martinové španělky zve na návštěvu sedmé dekády, její atmosféra ale už dýchá novotou a patří jistě k nejzajímavějším.
Dangerous Veils a je tu opět Ian se svojí výbornou létnou a rozložitými rytmy, píseň má podporu skvělé jazzové pasáže. Bez chybičky.
Beside Myself zdobí krásná Barreho melodie.
Wounded, Old And Treacherous je povážována za nejdokonalejší věc (aspoň podle vyjádření zdejších prastarých recenzentů) já v ní slyším zajímavé progresivní tvary a postupy.
Zatím mám nejradši poslední tři skladby na albu, jsou baladičtějších rozměrů, jemné, citlivé, prostoupené duševním klidem.
Dojemná klavírní melodie, smyčcové linky i jakási dramatičnost At Last, Forever. Oproti ní je výborně intonovaná Stuck In The August Rain pohádkově hravá, dojemně výpravná a Another Harry's Bar mě symbolizuje léta dětské bezstarostnosti.

Z desky mám velkou radost, hlavně z toho, že jsem si našla další vynikající album mé oblíbené kapely, které si vždycky ráda pustím, stejně jako o dvacet let mladší kolegáčky.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Roots To Branches
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Lukather, Steve - Transition
2016-10-18

Lukather, Steve / Transition

4 stars

Sólové desky S. Lukathera mám ráda, asoň ty poslední, které znám předvádí vysoký stupeň muzikantské vyzrálosti a značného citu pro velké melodie, tak jako je uplatňoval na deskách mateřských Toto. Stev má léta talentu na rozdávání a je schopen se pokaždé obklopit výraznými hudeními osobnostmi a nejinak je to i na desce aktuální.
Najdeme tu jak žhavý rockový kusy, vlídný kytarový odstřelovák Judgement Day, vyloženě Toto skladu prokomponovanou Creep Motel. Silné balady, do fusion kategorie spadá Right The Wrong a jemným tónem Steveovi kytary je prostoupena Last Man Standing. A pak tu jsou zajímavé jazz věci jako je výborná titulka Transition, nebo závěrečnej střípek Smile. A kdyby těch utahaností bylo až, až, plyn ještě sešlápne Do I Stand Alone.

Přesto, že deska působí poklidným dojmem (nejspíš to bude daný muzikantovým věkem), posluchač tento fakt brzy přestane vnímat a ještě rád do sebe nechá nasát krásný tón Lukatherových kytarových melodií a množství doplňkových aranžmá, kterými proslul už před víc jak 35 léty.

» ostatní recenze alba Lukather, Steve - Transition
» popis a diskografie skupiny Lukather, Steve


Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
2016-10-11

Jethro Tull / Minstrel In The Gallery

5 stars

Minstrel In The Gallery leží na opačným pólu mé sbírky než řekněme Aqulung, Potulný zpěvák (v) na glerii (jestli se teda název takto překládá) je vlastně nováčkem a jednou z prvních vlaštovek rozšiřující moji diskografii Jethro Tull. Názory na to kterou desku pořídit, jsem čerpala v první řadě především z těchto stránek (od vás bratia) až pak jsem zkoušela ukázky z internetu. A nemůžu tvrdit, že bych byla od začátku z alba nějak odvařená, trvalo dlouho než jsme si my dva sedli a já si k albu našla cestu. Přišlo mi dost nepřístupný, chladný, prostě jiný, aspoň ze začátku určitě.

Skladba Minstrel In The Gallery je pro mě zatím největším oříškem alba a nějak jsem jí doposavad nepřišla na chuť. Akustická část je pěkná, ale elektrický nástup mi tam nějak nepasuje, Barlow se opírá do přechodů a elektrika Martina Barreho jiskří až hrůza, zdejší pasáže jsou na J.T. hodně zběsilý, uvidíme časem.
U písně následující Cold Wind To Valhalla jsem si dala tu práci a v první řadě si přeložila text, který mě zajímal, opravdu v Ianovi se básník nezapře, kouzelné. A k hudbě: Chladný vítr je tu cítit v každém tónu, v každém slově Ianova hlasu, kompozice je to výborná, vpády flétny a kytarové výjevy na pozadí ševelících smyčců přesunují píseň do zlaté síně J.T.
Black Satin Dancer protíná dojemné brnkání klavíru a smysluplná aranžmá dotažená k dokonalosti, opět housle a výtečný zpěv, ale palí se tu i hodně rockovým arzenálem.
Božské Requiem patří k mým nejoblíbenějším kouskům, melancholie smyčců, Barreho hry a Andersonova vokálu v jedné koexistenci je ok.
One White Duck/Nothing At All slyším opět slušný houslový doprovod, tento nástroj tu dominuje v mnohem širší rovině než kdy dřív.
S písní Baker St. Muse jsem se dlouho nechytala, ale tak poslední 2,3 poslechy se už celkem vyprofilovala, D. Palmer jako vrchní aranžér tu přispívá silnými momenty a styl kapely dost obohacuje.
Grace to je dojemná chvilička ve společnosti okouzlujícího Iana a jeho doprovodu z galerie.

Z úvodních, plácnu 3,5* deska úměrně s poslechy roste vzhůru a v tuhle hodinu i časech který přijdou pošilhává po zralé pětici, myslím si, že zaslouženě.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Minstrel In The Gallery
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Uriah Heep - Abominog
2016-10-08

Uriah Heep / Abominog

3 stars

Pořád objevuju zprávy, že tato deska v době svého vzniku, potažmo jejím objevením se na pultech obdodů, znamenala pro kapelu velký úspěch. Nechce se mě tomu nějak věřit, že by se jenom mě nezdála nijak vyjmečná, ale ani zdejší průměrné hodnocení z ní zlatý hřeb diskografie uriášů rozhodně nedělá. V čem je teda chyba a čím je podle hudebníků samotných tak skvělá? Čtyři z deseti písní jsou coververze, to mě na jednu desku přijde sakra moc, že by nemohoucnost složit dostatek kvalitního materiálu?. Prý úlitba heavy metalu, dobře, vezmeme li v potaz minulou slaboučkou a hlavně dost odlišnou Conquest, tak oproti ní novým materiálem značně přitvrzuje, ale pořád je to jen v pásmu hudby té doby, copak by tenkrát šel někdo proti, leda sebevrah:)
Ale ať to nevypadá že desku totálně odepíšu, skladby jsou tu i pěkné, třeba druhá Chasing Shadows, Ballardův cover On The Rebound, mající ale s původní tvorbou U.H pramálo vztyčných bodů. Další dvojice "cizích" písní, našlápnutá That's The Way That It Is a perfektní překrásná pomaloučká Prisoner, mající v sobě drama, patos i refrénový vrchol. A aby to nebyly samé předěly, tak nakonec Think It Over vyloupne slušnou píseň. Zbytek...no... ehm. Uráše mám moc ráda, tady spíš z nostalgie 3.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Abominog
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Anderson, Ian - Homo Erraticus
2016-10-05

Anderson, Ian / Homo Erraticus

4 stars

Jak začít? Tuhle desku, narozdíl od minulé, už vnímám jako čistě autorskou Andersonovu věc a přesto, že zvukově jde ve stopách Thick II., koncepčně vlastně taky, hudebně se už posouvá stranou, ale od Ianova kompozičního stylu žádnou velkou změnu nečekám, spíš řadu překvapení a dalších kvalitních individuálních výkonů.

Námětem alba Homo Erraticus (Člověk toulavý) jsou klíčové okamžiky britské historie od doby kamenné až do blízké budoucnosti. Hrdinou/vypravěčem je mimo jiné neolitický osadník, kovář, mnich, výběrčí mýta, či Princ Albert. Občas zazní starobylá angličtina a latina. Patnáct skladeb je rozděleno do tří nestejně dlouhých částí Letopisy, Proroctví a Odhalení. Například v písni Enter The Uninvited stihne Ian za čtyři minuty propojit nejžhavější současnost i časy římských legií. Album sice nabízí melodie, které jako bychom již znali, ale v textech je Anderson nápaditý, vtipný, malinko kousavý.

Sestava se drží odminule stejná a hned zkraje je tu zvláštní atmosférou vystavěný kousek Doggerland nepostrádající kvalitní melodie, zajímavou paletu nástrojů i zapamatovatelný refrén. Ve třetí Enter The Uninvited vyznívá hromové téma alba, neustálé změny tempa, obskurní flétnová melodie i geniální hammondy. Staroanglická hudba vmontovaná do Puer Ferox Adventus a především Meliora Sequamur (použití flašinetu, latiny)působí úchvatně dobově, druhý vokál Ryana O'Donnella dodává písni otisk jedinečnosti a velké působivosti. Akordeón a piánové melodie Johna O'Hary vévodí písním The Turnpike Inn a The Engineer, pocit vítězství zažívám s The Pax Britannica. Ráda mám i desátou klidnou After These Wars, melodickou The Browning Of The Green, nebo tajemný závěr Cold Dead Reckoning.
4,5*

» ostatní recenze alba Anderson, Ian - Homo Erraticus
» popis a diskografie skupiny Anderson, Ian


Jethro Tull - Heavy Horses
2016-09-27

Jethro Tull / Heavy Horses

5 stars

Za všechno dobrý můžou těžký(tažní) koně :) , aneb jak jsem ke štěstí zvaném Jethro Tull přišla. Je to tak, vlastně hlavně díky těžkým koním, jsem začala pošilhávat po další muzice od této kapely. Do té doby jsem znala Aqualung a Thick as a Brick, pak přišely Heavy..., dlouho nic a naráz obrovská touha začít mnohem důkladněj poznávat tuto kapelu. Prostě tohle album mě tenkrát nadobro přivedlo na jejich cestu a dodnes pomalými kroky zkouším, sbírám, poslouchám, obdivuju a hlavně se jich nemůžu nabažit. Diskografie je dost velká a kvalitní (v 70tých snad bez černého petra, teda neznám ještě všechna, třeba do War Child se mě nějak nechce, ale láká mě i Passion Play) a tak čas ukáže co všechno z ní postupně vlastně sesbírám. Teď mě zaujala léta devadesátá a tak zkusím i něco odtamtud, ale zpěk ke koníkům.

...And The Mouse Police Never Sleeps a Acres Wild, se snad fanouškovi kapely nemůžou nelíbit, španělky duní do vesnických dálav staré dobré Anglie a Ianův hlas je pěkně naléhavý a ostrý, flétna si s náma pohrává, stejně jako basa Johna Glascocka, nádhera. No Lullaby mi vždy přišla přetěžkaná až depresivní, je to ale částečný omyl, není jen tak zkočná a lidová jako předchozí repertoár. Moths obrací pozornost zpátky, až do časů, kdy po lesích běhala družině Robina Hooda. Má překrásnou melodii, jak kytarovou, tak flétnovou, o vokální lince škoda vyprávět, to se musí slyšet, je to taková albová parádnice. Journeyman vyznívá dost progresivně, opět skvělá basa i hodně zajímavý klávesový zvuky. Maškarní rej a veselí na středověkém panství lorda Famfulína, taková je melodicky rozverná a instrumentálně mega bohatá Rover. One Brown Mouse, asociace skotské dálavy a simultánní představy v folkrockovém duchu. Napětím napěchovaný titulní track Heavy Horses nahrávku korunuje, jde o velice sugestivní artově vybudovanou skladbu, se silnou a zapamatovatelnou hlavní melodií, které předchází dojemné piánové sloky. Svůdná Weathercock album ukončí. Na remasteru mám ještě dva hodně dobré bonusy.

Co mě na nahrávce taky přitahuje, je její dokonalý a dynamický zvuk a čitelný folkový záměr, ne nepodobný předešlým písním z lesa, na které koně jakoby navazujou, ale snaha posunout se dál a odlišit je tu přeci jen patrná.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Pendragon - Men Who Climb Mountains
2016-09-26

Pendragon / Men Who Climb Mountains

4 stars

V moři hudby, která mezi nás každým rokem proudí se vždycky najdou zajímavý a velkolepý objekty. Sama si říkám, jak musí být hudebník geniální, když dokáže vygenerovat příběh, doplnit ho zajímavým a poutavým dějem a navíc ho provázat s hudbou takovou, která nejen že příběhu dodá autenticitu a podtrhne jeho silné stránky, ale navíc s ním dokáže korespondovat a souznít tak, že je posluchač do jeho děje sám vtažen a stáva se jeho součástí. Určitě není lehké vytvořit dobré, spíše výborné libreto, je potřeba aby na takovou věc komponista dozrál, potřebná inteligence napomůže jeho stvoření, zkušenosti a nápaditost básnickému přerodu do lyrických vokálních struktur a příslovečná genialita je ku pomoci sepsání poutavé muziky, u které si řeknete, ta se k tomu příběhu opravdu hodí, ta přesně sedne.
Takové pocity mám při poslechu posledního díla kapely Pendragon, pojednává o horolezecké turistice, objevováním nepoznaných končin míst a veškerém dobývání ledových prostor, ale i o osamění, devastaci a smrti.

Začátek třetí minuty (zhruba 2:07-2:23) druhé písně Beautiful Soul oplývá mrazivým chladem atmosféry místa, až se mi nechce věřit, že je tohoto účinku tak málo prostředky dosaženo. Hodně má na svědomí zvukové inženýrství, hodně dokonale naplánované nástrojové a vokální (i dámské) obsazení daného momentu. Zvuková kulisa je poutavá a iluze místa a prostoru dokonalá, parádní zvuk baskytary, bohaté bicí, chladné samply a akustický podklad dotváří prostor pro práci s hypnotickým hlasovým rejstříkem.

Začátek Come Home Jack ve mě symbolizuje vidinu zasněžené bílé pláně táhnoucí se do nedozírna, pocity strachu, odcizení, samoty i smrti.

Nádhera i smutek současně je přetavený do Faces of Light.

Iluze ducha bílé s kosou a mrazu putující celým vašim tělem v písni Faces of Darkness je nejdokonalejší, zjevné progresivní uchopení slyšitelné v baskytaře, decentních tónech kytary, technických bicích(to jak Craig Blundell vyplňuje prostor) i slušivých samplech nemá chybu, jde o nejfantastičtější věc alba.

Depresivní poselství For When The Zombies Come sem snad ani neměla zkoumat, už tak je muzika dost trpká a text to ještě podtrhuje.

Explorers of the Infnite září všemi barvami muziky Pendragon jako jasná večerní hvězda, dokonale vyvážené instrumentální prostředky staví na odiv jedinečnou práci v jejich ovládání svými pány.

Muzika je i o představách, tady mi je evokuje hodně míst.

» ostatní recenze alba Pendragon - Men Who Climb Mountains
» popis a diskografie skupiny Pendragon


IQ - The Wake
2016-09-22

IQ / The Wake

4 stars

Vůdcové stylu progres z britských ostrovů byli roku 1985 na začátku své hudební pouti a svým druhým albem jasně a dopředu definovali svůj styl, zvuk i důležitost desky pro celý progresivní sektor u jehož zrodu stáli. Rozmanitost a výborné individuální výkony zdůrazňují sound tohoto díla, kde čtyři na minuty ne-skoupé písně ukazují potenciál, který v kapele právě exploduje. Na světlo musím vyzdvihnout aspoň tři z party pěti důležitých osob a to andělský hlásek v podobě Petera Nicholse, zatím jsem neslyšela jemu podobný plagiát. Tahouna mužstva na nápady bohatého kytaristu Mikea Holmese a třetí osobou je ikona klávesové hry, pan Martin Orford, tyhle tři osoby, měli po většinu kariéry Iq zásadní vliv na celkouvý výsledný hudební efekt souboru.

Velmi příjemný start s hvízdavou Outer Limits, pokračuje údernickou hymnou The Wake a vše korunuje opus magnum The Magic Roundabout s krásnými akustickými přechody, hladivým Nicholsovým hláskem a častými obměny tempa. Corners díky elektro bicím přeskočím a mám tu magickou Widow's Peak nepostrádající dramatické chvíle, silný klávesový tep a hlavně tajemný atmosférický závoj. Nicholls expresivně exceluje a Holmes tu dráždí progresivní bosé nohy brkem, vlastně trsátkem:) The Thousand Days plyne a sní volným krokem a sedmička Headlong po šetrném začátku prochází množstvím změn a vypráví svůj příběh pomocí notovýho scriptu. Bonus Dans Le Parc Du Chateau Noir svou potemnělo náladou do konceptu alba dobře sedá. 4,5*

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ


Jadis - Photoplay
2016-09-21

Jadis / Photoplay

5 stars

Kapelu Jadis mám dostatečně ráda natolik, abych si někdy v budoucnu sehnala ještě některý její titul (u nás jsou snad všechny nedostupný), protože tahleta nahrávka je skvělá, skvělá porce sugestivní, podmanivé, vyážené a možná i uhrančivé muziky, která mě vždycky dokáže zvednout náladu o nějaký ten stupínek vzhůru.

Muzika čistá a průzračná jako horská bystřina, ve svých niterných melodiích svůdná, dokáže jako starý dobrý kinematograf promítat své silné mimohudební prožitky na stěnu, kolem které stačí pouze projít, ovonět, načerpat a pohltit její vůni do svého srdce.

Kompaktně se album poslouchá výborně, přesto musím vydělit přinejmenším čtyři ohromně působivé kopretiny. 4, 6, 8 a 10 píseň alba, dokáží navodit stavy, kde kouzlo a cit pro dokonale napsanou písničku působí nejelegantněj a nejmocněj.

Standing Still dráždí brilantní basovou linkou a následným katarzním melodicko očistným přerodem.
Make Me Move obsahuje krásné "houkání" kláves v sousedství božského ženskýho vokálu a citlivého Garyho. Need To Breathe upoutá nevšedními melodiemi a All You've Ever Known zase pohladí dojemný zvuk španělských kytar, toulavých kláves a citovým nábojem veskrz.

Tohle složení je mě moc, moc sympatický:

Gary Chandler - Guitar and Vocals
Steve Christey - Drums
Martin Orford - Keyboards and Backing Vocals
John Jowitt - Bass Guitars

» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis


Anderson, Ian - Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
2016-09-20

Anderson, Ian / Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?

5 stars

Dvojky, nebo-li pokračující části původních (koncepčních) děl tvořené po letech od jejich vzdálených originálů, bývají většinou slepenci na objednávku (tlak)firmy, nastartování skomírající kapely, nebo vytáhnutí věčího objemu peněz z kapes svých fans. Nepamatuju se že by to kdy dopadlo nějak úžasně, momentálně mě napadá například Keeper o.t.S.K. III, což byla žalostně chudobná sbírka nepovedených písniček, která oběma dílům strážce z druhé poloviny osmdesátých let sotva mohla jít naproti. Nebo pokus o záchranu kapely Queensryche, svým Operation Mindcrime II, který zůstal stát napůl cesty za famózní jedničkou z 88 roku.
A teď i Jethro Tull, spíš teda Ian Anderson oznamuje, že na rok 2012 je připraveno vypuštění Thicka II. Předně řeknu, že album řadím do kategorie kapely a né sólo projektu jejich lídra, prostě mi tam patří a tím že navazuje na monument 40 let starý, spadá podle mě pod křídla J.T., i když nikdy nechybějící Martin Barre přítomen není a F. Ophale se snaží a jde mu to, pro mě to je další a poslední deska tullů. A jak teda dopadlo pokračování monumentu, myslím, že ze všech jmenovaných rozhodně nejlíp, nejdotaženějc a nejzajímavějc. Nesnaží se opakovat a jen vzpomínat, jde s novou dobou, ukrývá novou výzvu, svým vysoce kvalitním a transparentním zvukem boduje. Opět pracuje s originálním konceptem a v řadě neposlední, uzemní výbornými individuálními výkony a dokonalou stavbou i aranžérskými schopnostmi. Hlas lídra vysoko umlčí veškeré pochybnosti o jeho kvalitě a jeho modulace na různým místech alba, si nic nezadá s působivou minulostí.

Sedmnácti skladbový příděl vypadá mohutně, dobrou polovinu tvoří ovšem kratší spojovací skladbičky, přes které dokonale postupuje příběh Geralda Bostocka. Začátek mě přijde nesmělý a rozjezd je spíš pozvolnější, do doby než přijde úder v podobě mé nejoblíbenější věci, písničky Banker Bets, Banker Wins, dokonale zvládnuté dynamické pecky s parádní kytarovou melodií, šlapajícíma španělama, kvalitní rytmikou i vokálem, v jedné části hnaný přes efekt mašinkami z nebe. Jo a sóla, sóla na kytaru, flétnu i kouzelný hammond jsou úplně super. Po ní přijde něžnost v podobě Swing It Far a já si říkám, co by příznivci původního alba mohli chtít víc. Ophale zazáří v Adrift And Dumfounded, kde jak klasická kytara, tak elektrická staví na základech kapely ze sedmé dekády. Old School Song naplno vypustí témata původního dílu, zahráno s dokonalou lehkostí i obrovskou letitou nadstavbou, progres kapely duní doširoka a flétnový výstup nepostrádá exhibiční erupce. Wootton Bassett Town pochoduje s hymnickou složkou na ústech a impresionismus okamžiku vyznívá v začátku kratičké Power And Spirit. Dixieland Cosy Corner, rokec od podlahy Shunt And Shuffle (démonický Andersonovo hlasový vzezření), organická A Change Of Horses, nebo renesance v Confessional, všechny tyto písně se starají o velice široký záběr alba, který si neklade překážek a svou silou a potenciálem jde ve stopách svého mladičkého předka.

Geniální dílo, disponující obrovskou vnitřní energií, takovou, jakou známe od jeho autora.

Banker Bets, Banker Wins!!!!!!!!!

» ostatní recenze alba Anderson, Ian - Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
» popis a diskografie skupiny Anderson, Ian


Jethro Tull - Thick As A Brick
2016-09-19

Jethro Tull / Thick As A Brick

5 stars

Thick As A Brick pro mě představuje nejgeniálnější dílo Jethro Tull, když onehdá doznělo, měla jsem obrovskou chuť ho hned slyšet znovu a tak jsem si ho pustila opakovaně. Chvíli jsem se tak moc zaposlouchala, až se mě rozvítilo:) Vždycky jsem si myslela, že nejprogresivnější alba stvořili artově nabušené party jako Yes, Rush, Genesis, nebo třeba Pink Floyd (ale tam spíš než o mega technické dovednosti šlo o kouzlo atmosféry). Dnes už si ale nejsem tak jista, jestli tyhle všechny Fragile, Relayery, Moving Picturesy, Foxtroty nepředběhl právě Thick as a Brick a jestli nee, tak se jima teda rozhodně dokonale vyrovná.
Výbornej koncept, dvě přes dvacet minut trvající skladby a nápadů, fůra dokonale silných !!! nápadů, kde jeden střídá druhý, pořád se něco zajímavýho děje, pořád je co poslouchat.
Nejsilnější sestava souboru stvořila své nejosobitější dílo, kterýmu se dalších 40 let budou obdivovat a jistě i uznávat naši nástupci.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick As A Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Aqualung
2016-09-18

Jethro Tull / Aqualung

5 stars

První byl pod střechoa Aqualung, co taky jinýho od velkých tullů, je to už pěknejch pár let, společně s Thick si vysloužil nejvíc chvály, uznání, nejčastěj propíraný mediálně, fanoušky, kritika chválou nešetřila a sami hudebníci dobře věděli, kterýma deskama se dotkli nebes a tak moje volba byla jasná. Místo má v první řadě, tam kde vidím například nedozírné Close to the Edge jako vrchol Yes, hned vedle něj se vypíná i tohle dílo.

Legendární sestava stvořila neuvěřitelně soudržné a kvalitní písně, které obstojí jako jedinci i jako celek, nesmírně silný a kompaktní celek. Podpořeno povedenou obálkou a zvukem, kterej atmosférou oplývá v míře nevšední a jedinečné. A jako bonus jsou tu servírovány dokonce písničky s podtextem hit, ať už se jedná o úvodní věc s povedeným vokálem hnaným přes efekt, dunivýma španělama a klavírem s dokonalým zrychlením, nebo famózní Locomotive Breath, kdo by je neznal, přesto že je člověk slyší zpoza rohu (rádia) docela často, přesycena jich nejsem.
Zbožňuju extatickou Cross-Eyed Mary, panenskou nádheru Mother Goose a ještě silněj prožívám následující Wond'ring Aloud. To vpád klavíru a flétny v Up To Me disponuje odzbrojující silou a co třeba Hymn 43 jasná odpoveď na všudypřítomnou hard rockovou dobu. A navrch dvě útlocitné miniaturky, které v minutě a půl vyjádří větší emoční škálu, než leckteré desetiminutové slepence současných kapel.
Tuhle muziku můžu poslouchat pořád !

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Cult, The - Ceremony
2016-09-16

Cult, The / Ceremony

3 stars

Ceremony stojí ve stínu slavnějšího Sonic Temple a přitom nejde vůbec o žádnou nápodobeninu, nebo snad průměrnou kolekci. Když mám vytáhnout nějaké písně, tak v první řadě budou stát silně hitová Wild Hearted Son, následující jízda Earth Mofo, nesmělá pomalá věc White, zajímavá balada If i její slavnější kolegyně Heart Of Soul pošilhávající po desce minulé, nebo niterná, západním naturelem protnuta sugestivní Indian. Ritchie Zito tentokrát stvořil zemitější sound, dobře se hodící do nové blížící se doby. Astbury a Duffy prostě válí i tady a i když pár skladeb jede v průměrnější linii, pořád je to hodně dobrej rokec.

» ostatní recenze alba Cult, The - Ceremony
» popis a diskografie skupiny Cult, The


Riverside -  Love, Fear And The Time Machine
2016-09-15

Riverside / Love, Fear And The Time Machine

4 stars

Docela dlouhou dobu už s deskou bojuju, přichází to pomalu, ale ještě není stav věci jak jsem si přála, vysnila a představovala. Polské Riverside sluduju už hodně dlouho, někdy z dob poloviny jejich trilogie, ale u mě vedou především nahrávkami Anno Domini... a Shrine of N... Zjemnění soundu na představované placce mi teda vůbec nevadí a postupné opouštění drsnějších ploch jen kvituju, přesto je poslední nahrávka možná až příliš vyklidněná. Rozhodně nepostrádá zvučná a jímavá místa, písně ‪jako svižná hitovka #Addicted, přemýšlivá Caterpillar and the Barbed Wire, progrockový uragán Discard Your Fear, nebo čarovná Time Travelers stojí rozhodně za poslech. Ale nevzdávám to, Dudovci si dostatek prostoru pro poslech určitě zaslouží, jejich emocemi nabitá hudba mě vždy dokáže zpříjemnit vzácné životní chvíle a i když je někdy toho smutku trochu moc, často nabývá inspirativního rozměru. Jen si teď přeju aby je sled posledních událostí od komponování neodradil a brzo nás opět obšťastnili dalším originálním dílem. 4,25

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside


Pendragon - The Window Of Life
2016-09-13

Pendragon / The Window Of Life

4 stars

Neoprog jsem měla vždycky ráda, reprezentuje ho fůra dobrejch kapel a Pendragon jsou určitě jednou z těch výjimečných. Jejich album z 93 roku The Window Of Life je pro mě přímo stělesněním toho, jak má znít neoprog stavěný na kvalitních základech, který položily kapely sedmdesátých let a nově příchozí britská vlna let osmdesátých se snaží na něj navázat. Zvuk se posunul dobou i technologiemi, základ ovšem zůstává a tím je kvalitní píseň. Píseň položena na klidně i jednoduší melodii, ovšem slepena neumělou fůrou dalších kvalitních prvků, které z ní modelují dostatečně vybroušený drahokam. Takových drahokamů je na Pendragonských albech spousta a i když vnímám, že svého vrcholu dosáhli dvojicí moderních děl Pure a Passion, kde se především nové technologie starají o soužití s dobou, na Window... je to čistá, pannenská příroda, která k nám promlouvá skrze jejich prostupující melodie.

Dá se namítnout, že předchozí "Svět" je deska rozmanitější, možná. Já mám však raděj "Okno života", v něm jsou hudební struktury podřízeny kouzelné imaginaci, která mnou prostupuje polehoučku, s niternými tóny pomalých zasněných písní, které spřádají stříbřité melodie. Obklopí vás mračna akustických kytar, které v mlhavém oparu přítomných klavírních něžností vyčarovávají hlavní gró písní.
Od úvodní skladby The Walls of Babylon z tvorby Pendragon jasně prosakují vlivy ranných Genesis (v klávesách) a fishovských Marillion (kytary).
Nejvíc se vždycky těším na čtvrtou The Last Man on Earth, kde to v půli písně (po přenádherných sborech) kapela pěkně rozpálí, Fudge Smith se utrhne ze řetězu a mlátí do škopků pěkně z ostra, mandolínový (nebo je to banjo) dunění soupeří s foukací harmonikou a tento country nástroj vytváří v art rocku neuvěřitelně napruženou atmosféru. Nick Barrett exceluje i jako kytaristy v dokonale kluzkých tónech závěrečné Am I Really Losing You? Pastva pro uši.
Půl hvězdy dám dolů kvůli tomu, co má teprve přijít v brzkém budoucnu.

» ostatní recenze alba Pendragon - The Window Of Life
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Camel - Nude
2016-09-12

Camel / Nude

5 stars

O Camel jsem si vždy myslela, že se jedná o malinkatou kapelu, která vydala během sedmdesátých let pár alb pro úzkoprofilovou skupinku posluchačů a během dalších let se postupně rozpadla a k mání byly především výběrový alba. Nevím kdy a kde jsem našla informace, že pravda je úplně jinde a kapela s delšíma přestávkama je činá možná dodnes. Že stihla vydat například tři alba v devadesátých létech jsem se dozvěděla nejspíš až z těchto stránek a tyhle, určitě kvalitní porce zajímavý muziky, aspoň podle nadšení zdejších kolegů se ke mně zatím nedostaly. Znám vlastně jen něco málo ze zlatých sedmdesátých a i přelomu, nebo spíš okraje dalšího desetiletí. Sem spadá i koncepční deska Nude, kterou sice nemám naposlouchanou nazpaměť jako díla slavnějších kolegů například Yes, či Genesis, ale včera jsem na ně dostala chuť a musím uznat, že za svými slavnějšími spolutvůrci nijak nezaostávají.

Je to velmi vnímavá muzika, zkomponovaná s velkou dávkou citu a důrazem na protlačení melodických složek, které na desce, vlastně v celé tvorbě kapely hrají prim. Sofistikované harmonie skryté pod jemným douškem tajemství a nebojácnost příslušící dotknout se více stylů, činí jejich hudbu neskutečně poutavou a vyzývavou. Andrew Latimer byl a věřím že pořád je zkrátka génius. Floydy v tom slyším na mnoha místech, ale třeba i Genesis a Hacketta, není to ale jedno? Camel jsou kvalita a plně zosobňují art rock sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Camel - Nude
» popis a diskografie skupiny Camel


Saga - Steel Umbrellas
2016-09-04

Saga / Steel Umbrellas

5 stars

Při poslechu alba Steel Umbrellas si posluchač rázem uvědomí, že Saga v devadesátých letech vlastně tvořila naprosto revoluční alba. Už návrat na pódia a do studií s předešlou deskou, mnohem víc kytarověji laděnou, znamená malou revoluci v jejich pojetí. Deska následující této, Generation 13 je vlastně maximálně vypointované progresivní dílo podřízené příběhu a technickým možnostem kapelníků. A její následovník The Pleasure and the Pain je zase případ, jak to může zkončit, když kapela svým experimentálním choutkám podlehne, neuhlídá si objevitelský pocit dokonalosti a silně přetlačí. Záměrně jsem si hodnocení S.U. nechala jako poslední, poněvač je opět úplně jiná, sice si taky tyká s revolučními technologiemi a vývojem uvnitř ansámblu, ale tady má kapela vše podchyceno, ohlídáno a do puntíků ji to vychází. Modernější přístup je cítit na každým kroku, jsou to samply, občasný jazzový sklony, sklouznutí k fusion, ale i třeba přimíchání funky.

Why Not? do toho vlítne svým funky záběrem pěkně od podlahy, skladba zní čerstvě a neokoukaně Jim Gilmour se činí k nepoznání. (You Were) Never Alone působí přec tradičněji, hlavně ve sborech, překrásných sborech a něžných akustikách. Třetí Bet on This, to je nová Saga ve svém fusion přístupu a svěžím komponování. Osobní vrcholek vidím v Shake That Tree se sladkým hláskem slavice Pauly Mattioli kde se kapela vydává na tenký led experimentální popové melodie a artových tvarů, na led který ale nemá snahu prasknout. Hodně programingu slibuje píseň Password Pirate/Access Code/Password, nemám nic proti, tahle nová tvář kapely mě sedí. Baladička I Walk With You, další cený poklad do sbírky něžných Saga-balad. Push it nás pěkně nakope ráznými tempy a živočišností a následující Steamroller funkuje a poskakuje s oživující dechovou sekcí. Láska, touha, pocity něžností a vřelá objetí, to vše ve mě proniká s laskavou smyslností písničky Say Goodbye to Hollywood, přesně pro tohle Sagu tak miluju. A jedéém, jazujéém s poslední peckou Feed the Fire, bomba, fakt naprostá paráda z repertoáru tédle kapely.

Když album v 94 vyšlo jejich muziku jsem vůbec neznala, vlastně ani název kapely mi nic neříkal, ale ten obal v obchoďáku si dobře pamatuju, koukala jsem na něj a říkala si, co tohle je asi zač, no a po pár letech na něj koukám, říkám si, vypadá vkusně originálně a hlavně obsažená hudba, ta mě dostává do kolen:)

» ostatní recenze alba Saga - Steel Umbrellas
» popis a diskografie skupiny Saga


Toto - Isolation
2016-08-31

Toto / Isolation

4 stars

Mám pocit, že album Isolation se krčí (společně s Fahrenheit, tu ale tolik neprožívám) mezi dvěma Toto kolosy, mezi IV.-kou a Seventh One a to hodně neprávem. Jasně, jejich dominantně hitových mrakodrapových pater nedosahuje, ale styl kapely rozvíjí a zosobňuje po právu.

Fergie Frederiksen, neboli nová tvář za mikrofonem se představí hned v první povedené písní Carmen (ještě že existuje pro Toto dostatek dívčích jmen:) , po Paichově syté Stranger in Town, je to hlavně výborná Angel Don't Cry, ve které Fergie dokazuje jak dobrá je volba a třeba šestá Endless, pomalu až taneční melodická pecka. Prd pop, ať si každý říká co chce, já tam slyším velkého hudebního ducha rodiny Toto a jestli se někdo podbízel době, tak mnohem víc Asia, Journey, nebo Styx (přes obdiv k nim), protože tito operatéři a míchači mnoha rozličných hudebních stylů jsou prostě silně nad průměrem. A co mě k takovýmu názoru vede, třeba dvojice po sobě jdoucích, výborně aranžovaných skladeb Isolation a Mr. Friendly, užívám si. Paich má hlas jak zvon a jeho Holyanna švih, nápady, melodie a obrovské charisma, navíc Lukather v závěru chvíli bruslí jako Harrison za mladých let u The Beatles.

Tři Porcarovci a nezbytný mistr kytary S. Lukather spolu s dvojicí dříve jmenovaných zase pro jednou ukazují záda všem pochybovačům a obviňovatelům kapely z popových tendencí a A.O.R. příklonu na úkor jejich hráčských a aranžérských dovedností. 4,5

» ostatní recenze alba Toto - Isolation
» popis a diskografie skupiny Toto


Whitesnake - Forevermore
2016-08-30

Whitesnake / Forevermore

4 stars

Kapela Whitesnake se v mé blízkosti nikdy nenacházela, jejich první práce mě neoslovily a nejznámější pozdně osmdesátkový alba kvůli značně komerčnímu duchu jsou u mě na mnoha místech přesládlé a dovycpané průměrem, uznávám že pár dobrejch skladeb se tam ale najde. Jedinou vyjímku co bych udělila, je albu Ready and Willing, který je fakt hodně dobrý. Takže mě návrat kapely v roce 2008 nechal docela klidnou, do doby než jsem si první a za pár let i druhou desku poslechla a naznala, že jsou to kvalitní díla. Na svou stranu si mě naklonil jak hrubší, razantnější a tvrší styl a zvuk kapely, poplatný době vzniku, tak absence "prázdných" a "lepkavých" míst v albovém středu.

Samozřejmě i tady je výplň, 13 skladeb je trochu moc, ubrat 2,3 tak je z toho zlatý hřeb, zbytečná příšernost I Need You (Shine a Light), tu bych oddělala v první řadě a pak třeba průměr Love and Treat Me Right by mi taktéž nescházel.

Balady Coverdaleovcům vždy šli k duhu a nejinak je tomu i tady. Easier Said Than Done je kouzelná výpravná milovnice, odevzdanější než cokoli z osmdesátek, One of These Days plní funkci prázdninové bezstarostné písničky dýchající dobráctvím a spokojeností, Fare Thee Well tu už bych klidně sejmula, ale budiž, no a konec s titulní Forevermore nemohl dopadnout lépe, emoční výkop do jasných výšin.

To hlavní jádro alba tvoří hóódně dobrá návyková jízda nejleší kvality (ta harmonika) Steal Your Heart Away a hned druhá All Out of Luck (kapela šlape jak švýcarský hodinky), kytarová paráda (pěkně pánové Aldrich/Beach) Love Will Set You Free a geniální riffovačka Tell Me How (kde Coverdale podává nadpozemské výkony). Plyn se šikovně sešlápne s Dogs in the Street (David zpívá pěkně a z patra) a po bluesovce Whipping Boy Blues, ještě jednou v skotačivé juchandě My Evil Ways.
4 silné

» ostatní recenze alba Whitesnake - Forevermore
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Cult, The - Choice of Weapon
2016-08-28

Cult, The / Choice of Weapon

5 stars

Všichni milovníci starých dobrých Doors do pozoru, protože The Cult jdou v jejich šlépějích a ve svým výrazivu nesou odkaz starých dob, kdy pojem rocková hudba měla ještě velkou váhu a vlastně se teprve klubala z plenek, nehledě na fakt, že Ian Astbury je vlastně jeho pódiový následovník.

Spalující energie písní Honey From A Knife (lepší úvod si můžu jen stěží představit, Duffy vrství melodie jako kostky do pyrymidy), The Wolf (metalovej úder přes obličej, jen poslouchejte ty riffy), stadiónové halekačky For The Animals, sedmé Amnesia (kde králem kytarové hry je fantasticky dominantní Duffy a stín Morrisona leží v těsné blízkosti Astburyho)i šílená textová výpoveď chuťové hudební extratřídy jménem Lucifer, stojí rozhodně za pozornost a rockově bušící organismus dostává do varu.

Uklidňující balzám na nervy skýtá čtveřice pomalejších písní. Elemental Light (s jasně hitovými požadavky), romanticky klavírní perlička Life > Death, něžná akustika i velmi taktní klávesky v Wilderness Now a poslední rozsáhlá This Night In The City Forever.

Mám pocit, že podle skoro nulových recenzí a reakcí zrovna moc posluchaču oddávajícím se stránkám Progboardu o kalty zájem nejeví, je to zvláštní, když kouknu na Metalopolis, Metal Forever, nebo Crazy Diamond, všude najdu na kaltíky dostatek čtiva, recenze, profil, reakce. Tady je mrtvo, copak na Progboardu kultivovanej a kvalitní klasickej rock nemá vážnější zastoupení?

» ostatní recenze alba Cult, The - Choice of Weapon
» popis a diskografie skupiny Cult, The


Saga - The Security of Illusion
2016-08-28

Saga / The Security of Illusion

5 stars

Roku 1993 se kanadská Saga vrací zpět se svou krásnou muzikou a tentokrát bez ústupků doby, či technologiím, servíruje nám především kytarovou hudbu s klávesovým hávem příslušným už nové dekádě a určitá spojitost její tvorby, se dá vlastně vystopovat až k dnešním dnů a deskám následujících tuto.

Po originálním akordéonovo-pouťovém intru do mé blízkosti doslova vtrhne energií sršící Mind Over Matter, devadesátky jsou tu jak na koni a že kapele sluší je poznat hned od počátku, kytara a zase kytara, samozřejmě melodie a "velký" Michaelův projev je opět přítomen. Poslechněte si tajemý úvod Once Is Never Enough a dáte mi za pravdu, že kapela v novém desetiletí dokáže vytvořit velmi svěží a poutavé scenérie, přechod do klasicko hudeního tvaru si u mě vyslouží další ovace, progres a né patos tak jako ještě mnohdy v nedávné minulosti, stojí v záhlaví této vkusné písně. Když velkou, příjemnou a sugestivně dojemnou baladu, tak od Sagy, říkám to pořád a i zde mi kapela dává za pravdu, píseň Along Again Tonight stojí v první linii dokonalých balad kapely. Pulzní basová linka, španělka a klavír jako dominantní nástroje utvářející emocionální náboj v sousedství Sadlerova cituplného vokálu (oh, please dont cry)-prostě nádhera a ten refrén a sólo, jé, boží!!! Střed alba vyplní čtyři rytmicky precizní a melodicky dokonalé songy, z nichž zaujme třeba štych titulní s krásnou Ianovou akustikou a výborným, spíše božským silně emocionálním Michaelem, nebo rázná Stand up s metalicky kytarovou chutí, ovšem zabalenou v pevném artovém balení. To taková Days Like These dýchá A.O.R. vzletností a otačí se i kousek zpátky v dějinách souboru, ale deja vu tu naštěstí nefunguje. Poslední dvě položky alba bodují na celé čáře, v první z nich kytarová hra jasně udává styl i náplň písně a mohla by se klidně nacházet i na za pár let vydaném albu Full Circle. Without You zbožňuju, má v sobě zvláštní kouzlo záhadologie a mystiky, každá nástrojová složka tu má svůj řád a předem určené funkční priority, které se obměňují s lehkostí a přinášejí do písně patřičné napětí a progresi. Vyzdvihnout nad ostatní musím akustickou složku, basový groove a jemný klávesový příděl, pak Michaelův značně emocionální hlas i velice sugestivní kytarovou melodiku v refrénu, dokonalé, bezchybné.

Tenhle návrat se povedl dokonale, načasování do let který melodický hudbě nepřejí, ale Saga si z toho prd dělá.

» ostatní recenze alba Saga - The Security of Illusion
» popis a diskografie skupiny Saga


Toto - XIV
2016-08-27

Toto / XIV

5 stars

Pokaždé, když staří psi začínající v 70 letech, nebo na začátku 80 vydají novou, další desku, mám z toho velkou radost. Většina z nich pořád dokáže produkovat velmi dobrý, vyrovnaný, ne však nijak revoluční (kdo by to taky od nich žádal) materiál. Je jich už jen hrstka, některé kapely se rozpadly, někteří členové jsou na pravdě boží a pár z nich karikaturují sebe sama. Nebudu jmenovat, každý si tam dosadí podle svého:)

A pak jsou tu Toto, na jejeichž nové dílo čekala obrovská fanouškovská základna rozeseta po celém světě víc než desetiletí. A já myslím že se povedlo, ještě jsem neslyšela názor, který by desku zatracoval, nebo snad nějak očerňoval.
Vyprodukovaný materiál běžící napříč styly a stále si zachovávající pečeť kapely, se snadno stane prudce návykovým, jako za starých časů.
A jestli jmenovat pár reprezentativních vzorků pro vás, kdo snad o kapelu, nebo desku ještě nezavadili, tady jsou: strhující rozjezd velkých melodií Running Out Of Time, stín Asie prosvítá skrze Holy War, Lukatherem procítěná 21st Century Blues, doslova orgastická bouře Orphan (hit jak blázen), Paichův mocný vokál v Chinatown a třeba hodně progresivním přístupem brázděná Great Expectations.

Toto jsou zkrátka Toto a Lukather je kytarový bůh. Neznají průměr a nepodlézají kvalitě, oni vždy byly art i když mnohokrát stravitelně zabalenej. Toto jsou zkrátka Toto a jejich velikost mě imponuje. 4,5

» ostatní recenze alba Toto - XIV
» popis a diskografie skupiny Toto


Saga - 10,000 Days
2016-08-22

Saga / 10,000 Days

5 stars

Tak konečně jedno album Sagy co tu má taky pár recenzí, nedalo mi to a všechny jsem je přelouskala, vesměs vlice pozitivní reakce na desku, která měla být Michaelovou poslední (nestalo se tak, tomu jsem moc ráda) a co tedy napsat vlastně víc, fakta jsou jasná, známá, tak snad jen emoce.

Už od úvodních tónů písně Lifeline deska doslova dýchá lehkostí a nepřebernou mírou svěžesti, skladby většinou ve středních tempech, nikam se nespěchá, melodie jsou hnacím motorem rozmanité a bohaté kolekce, kde každá skladba stojí na pevných základech a hudebními finesami naplnění hráči dodávají písním na zdařilé působivosti.
Klávesová Book Of Lies i překrásné melodie v Sideways, to vše jsou smylně orientované artové pecky. Zvláštní pozornost zaslouží i Sadlerův, v několika polohách písně Can't You See Me Now? proplouvající vokál.Corkentellis (instr.) je technicky velmi zdařilá instrumentálka, kterou se pánové pěkně blízknou.
Balada More Than I Deserve a jako vždy se tento typ písně hudebníkům povedl velmi slušně. V Sound Advice se kytarové melodie lámou pod náporem Michaelových výškových akrobacií. Hymnická 10,000 Days je vlastně oslavou života kapelníka a člena hudební družiny, jež za svou kariéru dokázala mnohé, píseň má vřelou atmosféru a dokonalou instrumentaci.

A jak zní moto závěrečné písně, nikdy to nekončí, zatím rozhodně ještě ne, Saga válí dál a dodnes!

» ostatní recenze alba Saga - 10,000 Days
» popis a diskografie skupiny Saga


Sadler, Michael - Clear
2016-08-19

Sadler, Michael / Clear

5 stars

Michaelova kolekce nemá příliš společného s jeho mateřským působištěm, samozřejmě jeho dominantní a svérázně barevný hlas k tomu svádí, ale jasně tu je jiná kytara než Crichtonova a hlavně naprosto jinačí Ne!Gilmourovské klávesy. Více programingu, samplů a klasických kytar, výborné bohaté sbory, například v první Whos Sorry Now, nejhitovější položce alba. Operuje se tu na poli atmosférickém v dosti velkém rozsahu, kolekce je hodně dojemná, citově napěchovaná, jako třeba v dvojce Whos Follin Who (moc pěkné ženské sbory). Pro změnu účast sboru dětského v třetí Too Much Time on my Hnads dělá s písní doslova divy, ale také progresivní přístup a zvuková koláž staví píseň do popředí zájmu. Mám ráda desku komplet, nic není poníženo pod ostatní, ať je to povedená prog rocková šlapající Lonely, kde Michael tahá hlasivky pěkně do pater. Malebná baladička "ve jménu lásky" v níž pekuse, kytara a klávesy vytváří efurický prostor pro jedinečné hlasové akrobacie, sugestivní One Heart, nebo titulní Clear.

Desku mám zařazenou hned vedle mateřské lodě Michaelova života, vedle mé milované Sagy a sluší jí to tam znamenitě.

» ostatní recenze alba Sadler, Michael - Clear
» popis a diskografie skupiny Sadler, Michael


Saga - 20/20
2016-08-19

Saga / 20/20

5 stars

Vzkříšení Sagy v čele s původním pěvcem M. Sadlerem hned od úvodních tónů Six Feet Under nasazuje mírně shozenou laťku nedávné minulosti opět pořádně vzůru. Z kapely je bytostně cítit, obrovské nadšení a mladiství elán, který mi na minulém albu tak chyběl, co je ale hlavní v čele opět stojí mimořádně charismatický vokalista, vybaven jedním z nejemotivnějších hlasových rejstříků v dějinách rocku. Nemůžu minulé desce vytknout hledačské ambice, ale ať si poslechnu kteroukoli položku z alba, chybí mi tam to co nalézám například v druhé Anywhere You Wanna Go, hitovost, tah, symfonické prvky, zde navíc multifunkční basa a voňavý tón Michaelova hlasu. Třetí Ellery v pohodě zařadím ke skvostným baladám kapely a po mírném zaváhání se Spin It Again, přináší Saga krásné chvíle v Another Day Out Of Sight, A.O.R. té nejvyšší ligy.
I druhá půle mě naplní očekáváním do desku vloženým, nejprve je to rytmicky funková hymna One Of These Days, kde se Ian Crichton dokonale překonává a válí s buldočí intenzitou. Následuje jedna z mých nejoblíbenějších položek, píseň Ball And Chain která oplývá všema progovýma atribnutama, pro které kapelu tak obdivuju, žasnu a lebedím si zároveň. Lost For Words, to je další pomaloučký, něhou naplněný skvost, klavír, akustické kytary, pulzující basa a přesné bicí a ten hlas, hlas co mě přivádí do stavu bez tíže a to jsem málem zapomněla na skvostné Gilmourovi klávesy, na albu hodně povedený. Ráznější Show And Tell a velký finále přichystá desítka Till The Well Runs Dry, další precizně artově sepsaná hymna.

» ostatní recenze alba Saga - 20/20
» popis a diskografie skupiny Saga


Saga - Network
2016-08-16

Saga / Network

5 stars

Saga ve své nejlepší chvíli, tahle deska je zkrátka dokonalá, nemám jedinou výtku, zvuk ošetřen na výbornou, všechny inštrumenty jsou čisťounce sejmutý, každý má dostek prostoru, Michaelův vokál opět ční a novic Simpson to razantně popohání.

Úvod s On The Air dokladuje kouzlo stylu Saga a potenciál aranžérských dovedností souboru, souhra kytara, klávesy je prvotřídní, syrovější bicí a jako vždy pro celek pracující, přesto dominantní basa Jima Crichtona se krásně vyjímá, melodické riffy jeho bráchy ve spolku Sadlerova zlatého hrdla budují mimořádná místa. Když přijde na řadu klavírní part a klasické sólo posluchač(ka) je emočně na lopatkách. Keep It Reel i I'm Back platí za strašně příjemné a progově koncipované písně, kapela prostě válí. Jestliže jsem na jiných albech vyzvedávala balady, tady nemůžu činit jináč, první z nich If I Were You patří k tomu vůbec nejlepšímu v jejich repertoáru. Jedná se o nesmírně emotivní věc, v níž exceluje celý kanadský ansámbl. Nadýchané dámské vokály v úvodu páté velkolepé písně Outside Looking In a já mám pocit že poslouchám nejlepší Sagu v dějinách, kapela tak putuje na roveň kolgů Rush. Don't Look Now, Live At Five vše progres nejčistšího zrna. Při dynamické Back Where We Started jsem už ztracena, tohle je tak nesmírně nádherná hudba, je jen škoda že třeba v našich končinách tak málo známá a uznávaná, nejspíš i díky Progboardovým dopisovatelům ji doma naštěstí mám. Nejdojemnější píseň souboru, hudebně i textově se ukrývá na konci právě tohoto alba, je jí skladba Believe a já ve vzpomínkách na mého malého synka (spícího patro nade mnou)brečím jako malá holka. Konec desky obstará tajemná progresivní rytmicky bravůrně měnící Don't Make A Sound.
Krása za 10.

» ostatní recenze alba Saga - Network
» popis a diskografie skupiny Saga


Shadow Gallery - Carved In Stone
2016-08-15

Shadow Gallery / Carved In Stone

4 stars

Druhé dítko kapely, kde snad každý hráč válí i na množství jných nástrojů se od svého předchůdce, ale i nástupce dost liší. Oproti debutu je znát kvalitnější zvukový opracování a svým (možná to přeženu) až zatuchlým ozvláštňujícím dojmem je jedinečný. Dobře si pamatuje kde jsem desku uviděla poprvé, bylo to v jednom, dnes už neexistujícím obchůdku v Praze a okamžitě jsem po ní chňapla.
Kupa všemožných inter mi sem moc nepasuje a ani poslední dvacetiminutovka Ghostship divy nedělá, tolik k záporům.
A klady? To jsou ostatní povedené písně, úvodní dvojice Cliffhanger a Crystalline Dream, doslova nabušený velkýma melodiema, ohnivou rytmikou a častýma změnama nálad. Super balady Don't Ever Cry Just Remember a Alaska kde úřaduje klavír, klasické kytary a flétna, A pecka Deeper Than Life stojí rovněž za pozornost.
Co dělá S. G. jedinečnými, to jsou kreativní hráčské schopnosti, velké melodie, bohaté sbory a opravdu důkladně zaranžované, barvitě rozvržené hudební plochy, které v čele s vyjímečným vokalistou, jakým bezesporu M. Baker byl, jsou dostatečně zastoupeny i na tomto díle.

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Carved In Stone
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


Saga - House Of Cards
2016-08-15

Saga / House Of Cards

5 stars

Naprostá pecka, v mojí sbírce Saga alb zaujímá přední místo, prostě dokonalý album dokonalé kapely.
Z desky sálá neuvěřitelně pozitivní nálada, spalující energie, náboj a jiskřící tvořivá chuť být kreativní a dosáhnout vytýčeného cíle.
Jestli mám jmenovat nejlepší skladby, tak bych nejraděj zmínila všechny, je to ale zbytečné, kdo album zná, nejspíš mi dá za pravdu, a kdo ho poznat chce, udělá si obrázek a názor sám.

První paráda God Knows se skvělou souhrou dua Crichton/Gilmour a Sadlerův do nebe se tyčící vokál v refrénech, The Runaway rozebíhá parní lokomotiva a síla skladby má skutečně podobný tah. Crichtonovi akustické brnkačky v baladičce Always There s poztitivním refrénem, Ashes To Ashes (Chapter 11) klenutě vystávěná A. O. R. progres perla, možná vůbec nejdokonalejší skladba alba. A je tu další velmi procítěná písnička Once In A Lifetime, Only Human mě rozechvívá pozitivními vybracemi po celém těle, další dokonalá píseň v repertoáru kapely, Sadler zpívá v několika polohách doslova uhrančivě. That's How We Like It! otevřou tvrdší kytary, do kterých putuje basová i akustická melodie s jistícím Gilmourem, nasazení, kompoziční originalita a v neposlední řadě chorus chuti many nebeské, má asi nejoblíbenější věc. Po instumentálce Watching The Clock (Instrumental)
a další kanonádě perlivých akustických akordů We'll Meet Again (Chapter 15), přijde zpěvná záležitost Money Talks další vrchol alba (Sadler je bůůůh), kolikátý už. Závěr obstará technická záležitost House Of Cards.

Tak to vidíte, nakonec jsem všecky jmenovat prostě musela.
Nedivte se, že se nad deskou tak rozplývám, podobně jako u Rush si řadu písní zpívám , dobře je znám, tohle je prostě má krevní skupina.

» ostatní recenze alba Saga - House Of Cards
» popis a diskografie skupiny Saga


Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)
2016-08-13

Flower Kings, The / Banks of Eden (2CD)

5 stars

Dvojice kolegů z Progboardu od kterých recenze považuju za jedny z nejlepších a kteří i mě párkrát upozornili na zajímavé desky a kapely a jichž si tu ohromně vážím tuto desku prověřili svými pracemi krátce po jejím narození. Já teď přidám jen pár postřehů k ní, kterých jsem si při včerejším poslechu všimla.
Pětiletá pauza od poslední desky, neřekla bych že kapele nějak přímo pomohla, ale spíš ji vnitřeně obohatila a uklidnila. Tito mistři melancholie i techniky zároveň, zde nikam nespěchají, více přemýšlí, ve skladbách cítím jakési ezoterické pnutí, vyrovnanou hladinu mysli a značnou rovnováhu korespondující s albovou obálkou.

Dvacetpět minut písně Numbers nenudí ani chvíli a patří mezi mé nejoblíbenější dlouhominutové eposy květinových králů. Několik částí se neustále obměňuje a přetváří, Stolt má aranžérskou práci zmáknutou na jedničku a jeho a Fröbergův vokál spolu krásně spolupracují a korespondují, kilogramy kytarových sól jsou tu pak nespočitatelné. Po romantické písni druhé s hippie atmosférou je tu oblíbená trojka Pandemonium, dynamičtější věc, spousty povedených sól a zvláštně zkreslený hlas, prostě velmi dobrá originální píseň. Vzpomínky na Karmakanic ožívají v Reingoldově práci Rising The Imperial, kde atmosféra určuje hlavní náplň skladby.

Bonus disk se taky docela povedl, obsahuje především zklidnějící úmysl skladatelův a muzika na něm vykazuje až terapeutické účinky.

Spousta alb The Flower Kings je dokonalejší a spostu z nich si pouštím raděj, tohle je ale jiné, zvláštní ve své duchovní prostotě. 4,5

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Banks of Eden (2CD)
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Europe - Last Look at Eden
2016-08-11

Europe / Last Look at Eden

5 stars

Europe jsou skvělý, báječný, kreativní a taky hodně inspirativní, prostě banda do nepohody, banda umělců, kterým patří budoucnost. Teda myslím nový Europe, po zrození, né ty osmdesátkový slaďošký hymničky pro holčičky, dobře uznávám, i na albech z týdle doby se najde pár výbornejch skladeb, ale komplet se to dá aspoň u mě poslouchat stěžka.
To hard rock sedřenej na kostici od desky Start From the dark do dnešních dnů, to je jiný pošušňáníčko, neboli, velice chutné pokrmy ne na první líbivou dobrou, ale s každým dalším ochutnáním více šmakóidní.
Zrovinka jsem protočila Last Look at Eden a spokojenost panuje ve velkém.

Jak napsat kvalitní baladu, né žádný oblbující blábolení podtržený synťákama, nám pánové ukážou v překrásné, zamilované New Love In Town i závěrečné posmutnělé In My Time, kde John Norum parádně kouzlí.
O famózní vstup se postará (po symfonické drama předehře) rázně nabušenej titulní otvírák Last Look At Eden a ukrutná pohoda z kapely vystupuje prostřednictvím Gonna Get Ready.
Stěžejní a jeden z největších nářezů v dějinách kapely, to je skladba The Beast, naprostá hard rocková mašinérie (snad nemají lepší)a do stejného pytle přibalím i údernou symfonicky smyslnou No Stone Unturned.
Zmíním ještě jednu dvojici a to umírněnějších písní, zato velice oblíbených, Only Young Twice- bluesovější věc se smyčci v zádech a prchavými momenty nabitá Run With The Angels.

Kapela která vydává jedno silné rockové album za druhým se jmenuje?? No přece Europe. Europe jsou skvělý, báječný, kreativní a taky hodně inspirativní, prostě banda do nepohody, banda umělců, kterým patří budoucnost. A navíc je to parta neuvěřitelně sympatickejch a pohodovejch maníků, kteří prostě ví jak na to.

Doporučuji jejich 5 posledních alb dávkovat v případě nemoci, či uzdravení, v pravidelných intervalech a volume se nebát řádně pootočit vpravo.

» ostatní recenze alba Europe - Last Look at Eden
» popis a diskografie skupiny Europe


Saga - Full Circle
2016-08-10

Saga / Full Circle

5 stars

Po příšerném The Pleasure and the Pain, co tímhle chtěla kapela říct, nechápu, tak jako naprostá většina oddaných fanoušků a dnes nejspíš ani kapela sama. Naschvál jsem nahrávku včera zkoušela (mám ji naštěstí neoriginální) a prostě tohle nejde, příšerné podbízení době, chybějící veškerý atributy kapely, melodická a skladatelská impotence, tohle neé.
Naštěstí v 99 přichází Saga opět v plné polní s výbornou nahrávkou Full Circle a přesně jak píše TomKas, tohle je věc která se dá od souboru směle doporučit. Od této doby vlastně dodnes píší pánové samé kvalitné věci a já mám tohle dlouhatánské období nejraděj.

Návrat k přeházenému příběhu z prvních 4 desek pokračuje právě tady a na dalších dvou jejich nástupcích, nálada je na mnoha místech omamná a hráčské výkony udivující.
Tak jako na Marathon, i tady mě hodně baví baladický věci, působivým textem a dětskými sbory doprovázená úžasná Follow Me, zajímavý zvuk kytar v Home a emotivní, citem doslova nacpaná Not This Way (Chapter 10), všechno prvotřídní pomaloučký skladbičky. Z druhého spektra si Saga bere také to nejlepší, tajemný úvod Remember When (Chapter 9) a Uncle Albert's Eyes (Chapter 13) s nadpozemskými Gilmourovskými klapkami. A.O.R. nabalený do druhé The One a křížený s progresem v Don't Say Goodbye, jedné z nejdokonalejších písní Sagy. Ukázkově vytažená basa Jim Crichtona úřaduje v energické Time Bomb, kde M. Sadler v mnoha polohách dokazuje jak bezkonkurenční je vokalista. A hitovka Night To Remember je rovněž z vysoké školy kompoziční.

Tady se pánové skutečně pochlapili, u mě nahrávka z první lajny.

» ostatní recenze alba Saga - Full Circle
» popis a diskografie skupiny Saga


Saga - Marathon
2016-08-09

Saga / Marathon

5 stars

Další skvělá věc od kanadských Saga. Občas s ní mívám menší problém, jakobych cítila slabší zaujetí pro věc, míň nadšení a ploší zvuk alba. Uzavírá se tu šestáct kapitol reinkarnace Alberta Einsteina, po této desce se tomuto příběhu, který prostupuje celou řadou jejich děl kapela už v budoucnu věnovat nebude. A taky naposledy zde slyšíme dlouholetého bubeníka souboru Steva Neguse.
Začátek desky mě nijak oslnivý nepřijde, vlastně až třetí baladická Breathing Lessons s odlidštěným charakterem a naprogramovanými bicími (které normálně ráda nemám) se sem opravdu hodí, i díky zvučným kytarám má zvláštní atmosféru a mě se moc líbí. Z podobného soudku je ještě šestá Blind Side Of The Heart s delikatesními sbory a Sadlerem v čele i desítka Rise & Shine, opět programing, ale ta atmosféra díky němu a prchavým akustickým kytarám je velmi dojemná, tohle se teda rozhodně povedlo. Mezi nejoblíbenější dávám genální kytarovou stopu v Streets Of Gold (Chapter 14), tvořivé riffy Return To Forever a progrockové melodie v You Know I Know (Chapter 12), je toho ale samozřejmě mnohem víc. Do čisté pětky tomu kousíček, kousíček chybí, ale to je úplně jedno, velmi příjemné pocity zažívám i s Marathonem.

» ostatní recenze alba Saga - Marathon
» popis a diskografie skupiny Saga


Saga - Generation 13
2016-08-08

Saga / Generation 13

5 stars

Tak tohle je velká paráda, Saga vstupuje v roce 1995 na pole koncepční, v desetiletí, které jakékoli koncepci a vůbec progresivní, řekněme na melodie bohaté sofistikované hudbě absolutně nepřeje. Husarský kousek odvahy, píle a dokonale zvládnuté látky daného materiálu.
A jelikož tu kanadská kapela zrovna moc recenzí a naklonosti neprokazuje, tak jsem se rozhodla to napravovat. Začala jsem se jejich diskografií opět postupně proposlouchávat, stěžejní alba a klenoty sbírky mám dávno objevený a mezi jeden z nich patří i kolekce nazvaná Generation 13. Jedná se o koncepční příběh zaobírající se životními útrapami teenagera Sama.
Opovážlivý počet 18 dělených písní se doslova poslouchá jedním dechem, po romantickém úvodu, do hry vstupuje obrovská rozmnitost, symfonické ambice, zvukové koláže, dekadentní pasáže, nasamplované zvukové smyčky ve čtvrté Danger Whistle , křišťálová jízda The 13th Generation, žalm The Cross, mega technická The Learning Tree, velmi oblíbená The Cross s excelujícím vyšponovaným Sadlerem, nebo laskomina No Strings Attached s bloudícími Crichtonovskými melancholickými akordy.

Kam na albu sáhnu, všude slyším velkého ducha kapely, který tento materiál vlastně vytváří, myslím že se jedná o vůbec nejtechničtější sbírku co pánové na své pouti vytvořili, díky za hodnotnou práci.

» ostatní recenze alba Saga - Generation 13
» popis a diskografie skupiny Saga


Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
2016-08-08

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble

4 stars

Very 'eavy...Very 'umble patří mezi mé vůbec nejoblíbenější rockovo-debutové desky, sice ještě nedosahuje kvalit dob příštích, které u této kapel už klepou na dveře a budou klepat celkem často, stojí rozhodně za pozornost. Gypsy je až moc provařená a přeexponovaná, zato druhou Walking...ze srdce zbožňuju, stejně jako něžnou baladu Come... Z Lucy Blues je cítit stařičká hudba z delty a i zbytek stojí za pozornost, třeba poslední parádní jazzovka Wake up. Uriáše mám strašně ráda, skoro celé období s Hansleyem, tenkrát to teprve začínalo, už je to přes pětačtyřicet let, uf, sice jsem tenkrát ještě nebyla na světě, ale z vyprávění vím že to musela být úžasně kreativní doba.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Saga - The Human Condition
2016-08-07

Saga / The Human Condition

4 stars

Saga bez Sadlera, s Moratim není úplně to pravý co jsem chtěla a čekala. Zklamání z odchodu bylo veliký, očarování z návratu pak zadostiučiňující. Robovi chybí charisma, není špatný, je jiný, né zcela, ale je. Přesto si myslím že se ke kapele vcelku i hodil, zapadl, ale nenahradil, to nešlo. Michaelův rozsah, barva a celkový feeling, obrovská síla, sborové refrény a celkový pozitivní dojem vycházející z jeho hrdla se přetěžko nějak nahrazuje.
Hudebně je deska ucelenější, působí tvrdším, místy potemnělým dojmem, více kytar, hledačský hlad naštěstí kapelu neopouští a ta nám servíruje nezatuchající pokrm ze své aranžérsky bohaté kuchyně.

Stejnojmený začátek mě rozhodně úsměv nevyčaruje, další Step Inside kouzlo nepostrádá a prahne objevitelskými inspiracemi. Malebná Hands of Time láká zajímavou stavbou, krásně nazvučenými španělami i povedeným sólem, pokračuje výpravná Avalon s typickými sbory, strhující je prog jízda Let It Go, nebo zvláštním akcentem odvedená You Look Good To Me. Ale není to pořád jaksi ono, není to dost, od kvalit takové kapely jsem čekala prostě víc, jedna skladatelská persona citelně chybí. Nemůžu si pomoct, Robe díky, ale příště už raděj Michael.

» ostatní recenze alba Saga - The Human Condition
» popis a diskografie skupiny Saga


Saga - The Beginners Guide To Throwing Shapes
2016-08-06

Saga / The Beginners Guide To Throwing Shapes

3 stars

Deska z devětaosdesátého The Beginners Guide to Throwing Shapes neskrývá částečné ovlivnění dobou, přesto je v ní pevně zakódováno hledání nových kompozičních cest, které si soubor vytknul za pevný cíl. Osmdesáté roky pomalu končí a za pár let proběhne revoluce na hudební scéně, Sága prochází neustálým vývojem, soubor se ztenčuje, přesto pořád vydává velmi dobrá alba a i když rozpad (čtyřleté přerušení činnosti) klepe na dveře, stihne stvořit ještě tuto desku. Desku na kterou je potřeba
vynaložit víc času a opatrně ji vstřebávat, pamatuju si, byl to boj, ale nakonec si mě jejich melodie podmanily a trumfly syntetický zvukový závoj.
Album nemá závaznější kvalitativní výkyvy, vše se odehrává v duchu Saga stylu, jen částečně upraveném a nakloněném moderním přichozím technologiím. Je tu nacpáno vlastně vše, špetka progresu, špetka A. O. R., hrst popu, vše smícháno dohromady v bohatý rozmanitý koktejl. Jádro tvoří trojice Sadler a bratři Crichtonovi, bubeník hostuje a Gilmoura na
klapkách nahrazují zmínění pánové, kteří nechávají syntezátorům zase jednou dominantní roli.

Když bych měla přec vypichnout nějakou píseň, rozhodně za námahu stojí zajímavé zkloubení kytar a kláves v jedničce How Do I Look, nevadí ani popová Starting All Over, čtvrtá, sugestivní Odd Man Out se zářným kytarovým sólem, úderná, plně rocková kytarovka Scarecrow, nejvíc pak sedmá As i am, tepavá rytmicky pevná a značně vynalézavá pumelice s dokonalým Michaelem v čele.
3,5

» ostatní recenze alba Saga - The Beginners Guide To Throwing Shapes
» popis a diskografie skupiny Saga


Saga - Trust
2016-08-06

Saga / Trust

5 stars

Trust patří k mým nejoblíbenějším deskám Sadlerovců. Mám pocit, že v té době se jim snad podařilo vše na co sáhli, po tak dlouhé době na scéně, už dávno nemusí nikomu nic dokazovat a prostě jen skládají, aranžují, hrají a propilovávají svůj léty stvořený sebejistý hudební styl.
Jiskrné skladby, které útočí svou živelností a kompoziční sebejistotou, v sobě opět nesou poznávací krédo kapely, hrnou do posluchače kanonádu rytmických zvratů, malebných sól a hlavně precizní melodiky. Michael znovu jako bůh kazatel, svým neutuchajícím šarmem rozdává lásku i napětí v pravidelných intervalech funkčním způsobem do parádně vystavěných písní.

Energická That’s As Far As I’ll Go album otevírá, Crichton a vlastně i Sadler kralují ve dvojce Back To The Shadows, mezi nejoblíbenější počítám zhudebněnou artovou poezii I’m OK, operním Sadlerem procítěnou baladickou My Friend s imitací hoboje a hlavně titulní kus Trust, nezkutečně energickej, tajemnej a napětím napěchovanej artovej poklad, jednu z nej skladeb repertoáru kapely vůbec. I zbytek alba pokračuje ve velkým, třeba definice stylu Saga Footsteps In The Hall, nebo parádníckými riffy ve společnosti klavírní melodiky You Were Right.

Prostě Saga na svém vrcholu, nebo aspoň jednom z vrcholů.

» ostatní recenze alba Saga - Trust
» popis a diskografie skupiny Saga


Tiles - Pretending 2 Run
2016-08-05

Tiles / Pretending 2 Run

4 stars

Další skoro kanadský zástupce se jmenuje Tiles. Kvůli poslední desce tu bylo hodně nedobré krve, mám ji naposlouchanou tak z půli. Tři hvězdy pro Tiles je rozhodně málo, kapela stojí vysoko nad průměrem, u mě teda rozhodně. Pět je ale nejspíš moc, v kontextu kapely rozhodně, na první tři desky myslím nemá, ale čtyřku silnou by ode mě album dostat mohlo.
Co se týče disku A, je zajímavý, že na několika místech jsem si vzpomněla na vrcholnou tvorbu německých Mekong Delta, slyšela jsem tam podobné pasáže a úryvky.
Deska oproti svým předchůdcům zní i začíná mnohem rafinovanějc, modernějc, vyznívá futuristyčtěji, oproti dřívějšku je poznat větší skladatelský nadhled, přesto postrádá více zapamatovatelnějších melodií. Začátek se mi líbí až po víc posleších, hlavně Rarickův hlas působí zajímavějc než dřív. Shelter in Place roztáčí tempové změny s parádním východo-exotickým sólem, trojka patří k tomu nej z alba, vokál i kytary dotváří zajímavé efekty, akustické přelivy mě naplňuje vírou v hudební kvality souboru. Instrumentálka Voir Dire zní obyčejně do chvíle než přejde do sólových ploch, ty si myslím stojí skutečně za to, jsou v nich skvělé melodie. Vrchol desky spatřuji v Taken by Surprise, moře změn instrumentálních i náladových, prostě Tiles v nejlepší formě. J. S. Bach se objeví v mystických nápěvech Refugium.

Disk B jsem si musela pustit 2x po sobě, jinak bych z toho nevěděla zbla. Kdyby tam nebyly ty intra (asi kvůli příběhu) drželo by to víc při sobě a bylo i zábavnější, není to ale zas tak zlý, mám pocit že snahou odpoutat se od starých časů, zakomponovávají Tiles do svých nových písní různé méně obvyklé nástroje, slyším tam flétnu, saxofon, lesní roh, elektrický housle. Jen těch techno fines by mohlo být míň, naštěstí trvají vždy jen chvíli, po tolika letech na scéně sobě, nebo nám nemusí pořád dokazovat jak dobří jsou hudebníci.
Ano, mohlo to dopadnout líp, ale taky mnohem hůř.

» ostatní recenze alba Tiles - Pretending 2 Run
» popis a diskografie skupiny Tiles


Saga - Sagacity
2016-08-05

Saga / Sagacity

5 stars

Mrňous u rodičů a já se tak můžu věnovat svému největšímu koníčku (teda krom rodiny, zahrady atd...) a tím je poslech hudby.
Nějak jsem si řekla že dám teď šanci kanadským kapelám, země velká, ale ne mnoho je jich v širším povědomí, to co se ale dostalo za hranice země, stojí opravdu zato.
Saga. Má velmi oblíbená banda, kterou stavím na roveň soudedům od vedle, Rush.
Saga mě nikdy nezklamala, mají spoustu výborných alb, vyloženě průser snad nevydali a především posledních víc jak 20 let produkují samé drahokamy, mezi kterými je těžké najít dominantní věc. Do přehrávače jsem šupla tu poslední, nemám ji až tak naposlouchanou, ale to vůbec neva. Co vím bezpečně je, že se mi album líbí od první chvíle co jsem ho dostala.

Z její hudby vyzařuje pozitivní náboj a umělecká svoboda, hlas M. Sadlera má impozantní barvu a čiší obrovským přirozeným optimismem a Ian Crichton je stejně kreativní kytarista jako A. Leifeson, jeho mimořádný kompoziční a hráčský dar, je pro kapelu stejně důležitý, jako u jeho konkurenta.

Desku mám ráda komplet, ať jsou to basovo akustická přediva úvodní Let It Slide, progresivní postupy ve Vital Signs, klávesovo a textově zajímavá Press 9, razantní úprk Wake Up, novum v tvorbě souboru objevuje The Further You Go. K nejkrásnějším patří pohodová On My Way, artrockově klenutá No Two Sides i poslední Crichtonův architektonický monument I'll Be. Prostě mimořádně vydařená kolekce ve všech směrech.

Ve vyšším věku pánové komponují kvalitněji a kreativněji než na počátku své kariéry, nadhled a zkušenosti přetavené do velkých melodií v silně progresivním uchopení. Poklona.

» ostatní recenze alba Saga - Sagacity
» popis a diskografie skupiny Saga


Rush - Presto
2016-08-04

Rush / Presto

5 stars

Sotva dohrálo Hold... už jsem tam sunula Presto. Když si člověk dá tyhle dvě věci ihned po sobě, pozná že rozdíli v tvorbě tu rozhodně jsou, Presto zní jinak, i když se může zdát že je hodně podobné. Podle mě je hodně soft, melodie vystupují více do popředí, jako by chtěli přebýt progresivní tvář kapely, vše je více sofistikované a aranžmá nabývají mnohem většího významu, Rupert Hine táhne kapelu jinam než Peter Collins. Z desky sálá klid a mnoho skladeb má výpravný chyrakter, jakoby skrývali určitý příběh, což mě dřív asi nenapadlo.

Show don't Tel začíná rázně, všude je plno Lifesona, skladba klade důraz na změny rytmů a v refrénu hraje na písničkovější notu. Chain Lighting mám moc ráda, vzdušnost, lehkost a čirá muzikantská radost, kterou kapela do dnešních písni už moc netransformuje. V The Pass citím onoho výpravného ducha, další písně mají jemnější tvary a více vyniká bohatství aranžmá. Do tempa mě dostává sedmá Superconductor, nejrychlejší a nejráznější věc alba. Hřejivou pohádkou je naopak Anagram, její stavba, funkční tempová vláčnost a především romantické kytarové údery v piánové návaznosti, mě vždycky úplně dostanou do dokonalého stavu. Největší bombou je pak poslední, rozjemněle sugestivní a naléhavá skladba Available Light, vrchol kompoziční práce Rush.

Jednu dobu jsem měla tuto desku snad i nejraděj a do dnešních dnů vlastně neztratila nic ze své magické krásy. A bodování, u Rush? Míň by bylo snad k smíchu.

» ostatní recenze alba Rush - Presto
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Hold Your Fire
2016-08-04

Rush / Hold Your Fire

5 stars

U desek které člověk dobře zná nastává ta výhoda, že si může jejich poslech dokonale užít a nemusí se za každou cenu soustředit na to, aby záměr skladatele pochopil, vstřebal a dokonale zažil, aby si desku prostě osvojil a pomalu přijal. U Rush, které poslouchám tak zhruba 15 let dokonce nastává moment, kdy si můžu určité části skladeb prospěvovat spolu s kapelou, to je pak teprve ta pravá nirvána.

Hold Your Fire byla jedna z prvních které jsem si od nich pořídila a stále patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. Geddy Lee tu zpívá, pro mě, líbezným a mnohem víc, na rozdíl od sedmdesátkové produkce, příjemnějším vokálem. Mám také ráda alba z úsvitu jejich kariéry, ale Leeho zpěv, posazený ve vyšších polohách, jeho občasné skřehotání (vytí) mi tam moc nesedí. Kolem Permanent Waves dochází ke změně za kterou jsem moc ráda.

Začátek je parádní, vlastně nejen že tohle album je za jasných 5*, myslím že snad každá skladba je tu za jasných 5*, aspoň mě teda oslovuje komplet deska celá. Super začátek s Force Ten, kapela jede na 120%, všude plno kouzelných basových notiček, Lifeson na akustiku válí jako bůh a navíc tu hraje můj nejoblíbenější bicman, pan Neil Peart. Můžu si přát víc, asi jen stěží. Po hitové Time Stand Still se slavicí Aimee Mann, je tu velkolepá Open Secrets. Každá další píseň je velký originál, hlavně pak Lock and Key a jestli tu někdo nedávno zmínil inspiraci Rush v A. O. R., tak tady mu musím dát jasně za pravdu, i z tohoto stylu si pánové berou kousek, ovšem přetváří ho do svého progresivního záměru. Po pohádkové Mission, kde klávesy tvoří nedílnou součást písně a s osmdesátkovým zvukem nemají pranic společného (naštěstí), je tu závěrečná velice oblíbená trojice písní. Tempově progresivní klenot Turn the Page s nadpozemskou Leifesonovou akustikou. Východním budhistickým náboženstvím prostoupena Tai Shan a závěrečná, vzletná High Water.

Bez Rush by byl hudební svět o hodně chudší, o hodně. Mám je strašně ráda, kompletní diskografii, ale osmou dekádu stejně nejraděj.

» ostatní recenze alba Rush - Hold Your Fire
» popis a diskografie skupiny Rush


Opeth - Heritage
2016-08-03

Opeth / Heritage

5 stars

Progboard zasahuje horečka s názvem "nový Opeth", mluví se tu o nich často, ona skladba skutečně stojí za pozornost, aspoň mě se teda líbí, hranice se nejspíš opět budou posouvat o kousek dál a v mé kuchyňce jako kulisa zrovinka dohrála deska Heritage.

Prezentace Opeth na tomto albu je kouzelná, opojná a velice sofistikovaná. Dost těžko se popisuje a dobře si vzpomínám, že mě dalo celkem zabrat se jí prokousat. Častý meditační charakter, nesoucí se v experimentální rovině po celou hrací dobu odkazuje k inspiraci sedmdesátými léty a nejspíš proto mě také tolik oslovuje. Sálá z ní klid, usmíření a obrovská emoční síla. A také smutek, který hned v první písni propuká naplno. Líbí se mě ale i rytmičtější rychlejší části skladeb, nebo celky jako čtvrtá Slither, silně experimentální části Nepenthe, sólovou flétnou doprovázená Famine, nebo totální odvaz The Lines in My Hand i Folklore. Takhle intenzivní a náročná muzika se přetěžko nahrazuje slovy a její pochopení dává zabrat, album poslouchám celkem často a někdy úplně cítím jak mnou tato hudba dokáže prostoupit. Zvuk je čisťounký jako lesní pramínek, prostě dokonalý a při vzpomínce na bicmena Martina Lopeze, to byl borec a hudbu Opeth svými výkony posunul do umělecké kategorie, Martin Axenrot tu ale září hodně sebejistě, s přehledem a doslova si se skladbami pohrává. Tak v září nashledanou Opeth.

» ostatní recenze alba Opeth - Heritage
» popis a diskografie skupiny Opeth


Anathema - Distant Satellites
2016-08-02

Anathema / Distant Satellites

4 stars

Netuším jak ostatní posluchači vnímají hudbu anglických náladotvůrců Anathema, ale na mě, především několik posledních desek působí jako ztělesněný ideál krásy. Jestli hledám duševní klid a téskná rozpoložení pro mou duši, pustím si právě tuhletu hudbu. Hudbu krásnou a všeobjímající. Vývoj kapely je obdivuhodný, neznám sice jejich začátky, ale od Alternative 4 pomalu stoupají na mém soukromém žebříčku malými kroučky strmě k vrcholu. Vzdušnost a zvukové kouzlo obou pěveckých individualit Vincenta a Lee se snoubí v klenutých, atmosférických art-rockových vodách, tak lehce a s grácií, že kolikrát nestačím žasnou. Kdesi jsem četla, že programované pasáže, které do sebe Anathema tentokrát vcucla se k její hudbě nehodí. To si rozhodně nemyslím, právě tyto hypnotické momenty jí dodávají na dalším rozměru. Ne, do dnešní překotné doby se opravdu jaksi nehodí, přesto tu jsou a já se k nim vždy nesmírně ráda vracím.

» ostatní recenze alba Anathema - Distant Satellites
» popis a diskografie skupiny Anathema


Jethro Tull - Songs From The Wood
2016-08-01

Jethro Tull / Songs From The Wood

5 stars

Tak jsem se konečně odhodlala na tyto stránky přispět menší recenzí, jelikož jako matka na mateřské dovolené jsem neměla zatím moc času tu něco víc i psát, občas jsem pouze reagovala, čtu si tady už dlouho (chyběla asi odvaha) a jelikož mrňous teď spí, řekla jsem si že to zkusím.
Nečekejte ode mě sáhodlouhé elaboráty na každou vteřinou písně, takový dar nemám (spisovatelkou jsem se nikdy stát nechtěla:) a nemám ani tolik času, spíš se bude jednat o subjektivní názor a vyjádření emocí z určité desky.

Nejraději mám 70 léta a tak bych ráda psala hlavně o nich. Nedávno se tu někdo vyslovil, že je zbytečné o staré hudbě psát pořád dokola, jiný říká opak, osobně si ráda přečtu jak o novinkách které neznám, tak o věcech mě blízkých, co poslouchám léta a znám je dobře. Třeba bude někoho zajímat i názor druhého pohlaví, tak málo v umělecky rockové hudbě zastoupený.

Song From the Wood je momentálně moje nejoblíbenější deska Jethro Tull. Dokonalejší atmosféry se jim na žádném jiném albu v tak velkém měřítku dosáhnout snad nepodařilo. Keltské mýty, středověké anglické vesnice, okolí Nottinghamu, lesy a louky Sherwoodu, průzračné bystřiny tu protékající a chudí potulní mířící každé ráno za svou obživou. Přesně takové pocity mě oblažují při poslechu tohoto skvostu. J. T. miluji dlouhá léta, tuto nahrávku znám teprve chvíli, o to intenzivnější dojem na mě stále dělá. Písně mám ráda všechny, ale ty sudé ještě nějak víc: Jack-In-The-Green, Hunting Girl, Velvet Green plus The Whistler to jsou hotové balzámy pro moje uši. Ian Anderson se svými kolegy tenkrát tvořili mě velmi blízkou muziku (a dokázali oslovit každým albem, pořád si říkám, jednou musím zkusit i něco jiného než desky ze 70 let, teda krom posledních dvou co vydali a líbí se mi), kterou hodnotit míň jak za 5 bych si teda neodpustila.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Songs From The Wood
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000