Profil uživatele chimp.charlie


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Plant, Robert - Manic Nirvana
2019-04-28

Plant, Robert / Manic Nirvana

4 stars

Už jsem tu napsal v jiné recenzi, že až na výjimky mi zpěváci nikdy moc neimponovali. A nejinak tomu bylo, když jsem objevil „kapelu svého života“ – Led Zeppelin: jako první mě dostala Jimmyho sóla a hned nato do té doby neslyšené (alespoň mnou) basové linky Johna Paula Jonese a Bonhamovo hromobití. Ale Robert Plant? Ten mi zpočátku svým našponovaným ječákem požitek spíš kazil. Poněkud svatokrádežné, že?

Když 25. září 1980 Zeppelin ztroskotal, přeživší členové posádky se vydali za záchranou každý jiným směrem. A zatímco Jimmy svůj stín už nikdy nepřekročil a John Paul se zaskvěl spíš výjimečně, byť v umělecky hodnotných počinech (Diamanda Galás, Them Crooked Vultures), Robert jako jediný dokázal skutečně přežít – jít dál, najít cestu a vybudovat si novou kariéru, svůj „life after life“, v němž je sám za sebe a ne jen pouhým exZeppelinem. Proto se mu nedivím a chápu ho, když odmítá návrhy na zeppelinský comeback: nejenže by se zase vrátil do staré škatulky, ve které se – a je to cítit z každého jeho rozhovoru – už necítí moc komfortně; on už je hlavně umělecky jinde.

I pro mě byla Manic Nirvana prvním pozeppelinským Plantem, s nímž jsem měl tu čest. Dodnes si vybavuji své pocity po prvním poslechu: Dobrý, dobrý… Ale Zep to nejsou. A bodejť by taky byli! Ve skutečnosti je spodek pořád ještě dost hard (basou tu poprvé tvrdí muziku Robertův zeť Charlie Jones, jehož prosazením do projektu Page-Plant Unledded namísto Johna Paula mě Robert tolik naštval), Robertův zpěv se tu ale dostává do pomyslného bodu zlomu: pořád je v něm ještě dost zeppelinské agresivity, na druhou stranu už ale slyšitelně míří do nové polohy, aby hned na následujícím albu Fate of Nations měl blíž k Plantovi, jakého známe dnes; Manic Nirvanu mám v remasterované edici s bonusy a poslední skladba Don´t Look Back sem tedy striktně vzato nepatří, těžko ale najít symboličtější tečku. Ono taky v době vydání už bylo Robertovi dvaačtyřicet, tím spíš je ale třeba ocenit, že umí stárnout a že se – na rozdíl od řady svých kolegů – nesnaží přeprat čas a až k trapnosti dál rvát z hlasivek to, na co už dávno nemají.

Když jsem o pár řádků výš kritizoval angažování Charlie Jonese do reunionu s Jimmym, uvědomil jsem si, že mi vlastně Robert jako člověk nikdy nebyl moc sympatický. A zároveň jsem se znovu přesvědčil o té úžasné vlastnosti umění, totiž přinášet radost nezávisle na tom, co víme nebo si myslíme o jeho tvůrci. Bard z Ostravy by si klidně mohl jet pro metál třeba na sever od 38. rovnoběžky, a přesto se mi jeho písně budou dál líbit. A jistě stejně na tom budou i fandové narušeného krále popu, a mnoha a mnoha dalších.

Ale zpět do zuřivé blaženosti. V době jejího vydání bych se (arci ne hned po onom prvním poslechu) asi nerozpakoval dát jí plný počet. Teď ale klasifikuji čtyřmi hvězdami, protože vím, že to, co následovalo, už sice nebylo tak zuřivé, ale o to blaženější. Do smrti dobrý, Roberte!

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Manic Nirvana
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Aerosmith - Get a Grip
2019-03-10

Aerosmith / Get a Grip

5 stars

Když jsme před časem měli sraz se spolužáky z gymplu, dali jsme s kamarádem řeč na téma, co právě posloucháme. A když jsem se zmínil, že Aerosmith, opovržlivě si odfrkl: „Komerce…!“ Přiznám se, že jsem sklopil uši a nesměle namítl, že zrovna teď poslouchám hlavně 70. léta, Toys In The Attic a tak, což byla i pravda. Cestou domů jsem pak dumal o dvou záhadách: Jak to, že se mi v blízkosti mé první lásky stále ještě rozbuší srdce, a jak to, že tolik rockových fandů automaticky ohrnuje nos nad vším, co je melodické a líbivé? Mám totiž silné podezření, že můj kamarád měl na mysli Aerosmith reprezentované právě albem Get a Grip. Řečenému albu se zájem zdejších recenzentů zatím vyhýbá, nanejvýš se o něm sem tam někdo – a málokdy pochvalně – zmíní v diskusi k jiné desce; na to jsou vlastně ty čtyři hvězdy od čtyř vzácně se shodujících uživatelů docela dobré skóre. Nuže, ujmu se toho, zatáhnu za ten struk a pokusím se dokázat, že mléko z něj nadojené je opravdu plnotučné.

Album jako takové asi netřeba detailněji představovat: po krátkém intru s reminiscencí na Walk This Way začne spanilá jízda jednoho hitu za druhým, jak je notoricky známe z MTV a mnoha dalších televizních a rozhlasových stanic včetně těch, které jinak s rockem nemají nic společného. Což je, řekl bych, asi tím největším prohřeškem, jímž se kapela v uších pravověrných rockerů provinila. Pokud jde o mě, přiznám se, že nevím, kde u borců tohoto kalibru hranici mezi komercí a nekomercí hledat: nedokážu si prostě představit, že by Steven nad flaškou Jacka Daniela jen tak prohodil: „Ty, Joe, nějak teď nejdou kšefty, co pro změnu natočit něco prodejnějšího?“ Ne, že by to nešlo, ale i kalkulace úspěchu má své meze, jak dějiny šoubyznysu nejednou ukázaly. Jenže Get A Grip rozhodně nebyl sezónní bublinou, o které za půl roku nikdo nevěděl, a každý poctivý skladatel taky potvrdí, že napsat dobrý melodický popěvek (který by se navíc co nejméně podobal něčemu, co už napsal někdo před ním) je asi nejtěžší ze všeho. A udělat takovou skoro celou desku je už malý zázrak.

Kdykoli Letecké Kováře slyším, vždycky si říkám, jak pěkně tu všechno do sebe zapadá. Třeba jejich transatlantičtí vzdušní spojenci z Olověné Vzducholodi taky odevzdávali to nejlepší ve prospěch celku, přesto ale zůstávali silnými muzikantskými individualitami a z jejich hudby je to cítit – můžete si vybrat libovolnou nástrojovou linku a užívat si ji téměř samu o sobě. V Aerosmith ale hraje každý přesně to, co je třeba, aniž by nějak zvlášť vyčníval – nakonec ani Joe Perry není kytarovým Bohem typu Jimmyho Page, jeho sóla nepovznášejí do nebes invencí ani nesrážejí k zemi virtuozitou, do celkového pojetí ale pasují jak gluteus maximus na hrnec.

Suma sumárum: Jiří Černý v knize Hvězdy tehdejších hitparád v kapitole věnované Rolling Stones moudře napsal, že „…světová pop music nežije jen samými výboji, ale taky základními jistotami“. A Aerosmith pro mě jednou z takových základních jistot jsou. A album Get a Grip se jim podle mého soudu povedlo na plný počet.

A teď kameny do ruky!

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Petřina, Ota - Komplet [Super-robot]
2019-02-24

Petřina, Ota / Komplet [Super-robot]

5 stars

Když jsem oné červencové neděle roku 2015 uslyšel z rádia tu smutnou zprávu, konečně jsem pochopil, proč někteří o Lennonově smrti říkali, že je definitivně odstřihla od jejich mládí. Protože moje mládí byl Ota Petřina.

Ač zjevem démon claptonsko-pageovského střihu, Petřina nikdy nebyl typickým kytarovým toreadorem jako ti dva – jestli víte, jak to myslím. Ne, že by sóla neuměl (třeba to na konci Pospíšilovy Lásko, lásko... je opravdovou lahůdkou), ale přece jen jsem ho vždycky vnímal víc jako invenčního autora (záměrně nepíšu skladatele, protože napsal i řadu osobitých textů) a důmyslného aranžéra. A jeho záběr byl opravdu úctyhodný: hlavně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřilo k bontonu mít jeho jméno na obalu desky, a tak se s ním kromě "stájových" spolupracovníků (Neckář, Janů, C&K Vocal, Pospíšil) setkáme leckde, Ulrychovci počínaje a Schelingerem konče, Božského Káju nevyjímaje. Z této obsáhlé diskotéky (bez výhrad souhlasím s tím, co jednou napsal tuším Jiří Černý, že ať už Petřina psal pro kohokoli, stejně nakonec psal hlavně pro sebe) pak vyčnívají dvě jeho autorská alba – SUPER ROBOT a PEČEŤ, vydaná spolu s bonusy jako "sebrané spisy" na tomto supraphonském dvojalbu.

SUPER-ROBOT. Přelom 70.-80. let minulého století byl sci-fi tématikou březí: kromě Super-Robota tu vznikla alba jako Planetárium, Prázdniny na zemi či Dialog s vesmírem. Bůhví, co toho bylo příčinou, možná to souviselo s nástupem syntezátorů, z gruntu nových, z "elektrických komnat" přišedších a akustickou minulostí nezatížených hudebních nástrojů, které svými výrazovými možnostmi k výbojům do kosmo- či kyberprostoru přímo vybízely. Z téhle desky mám ale stejně raději věci, které do této kategorie zrovna nepatří: mrazivě existenciální Já nejsem já, melancholický Čas neodeslaných dopisů, Nebýt tebe, jejíž stavba mi tolik připomíná zeppelinskou Since I´ve Been Lovin´ You, a Podivína – obraz naivního malíře na ploše sotva dvě minuty trvající písně. Největší bombou ale pro mě byl a stále je singl Karin/Vnitřní svět tvých jantarových očí, který je na tomto disku jako bonus: co si Ota na tak malé ploše dovolil mi dodnes bere dech a bez nadsázky je to jedna z věcí, které zásadně ovlivnily mé vnímání hudby.

PEČEŤ. Na tomto albu došlo ke dvěma důležitým změnám: na postu baskytaristy nahradil jednoho Vladimíra (Padrůňka) druhý („Guma“ Kulhánek), na pozici textaře pak Zdeňka Rytíře Pavel Vrba. Tím je řečeno mnohé: sound je vzdušnější, hudba nervnější, texty vrstevnatější. Nakonec i doba už byla po těch pěti letech v lecčems jiná: opojení vzdálenými světy pominulo a zájem o člověka se vrátil zpět na rodnou hroudu k jeho starostem vezdejším: víc než nadvlády umělé inteligence se teď bojí toho, co by mohl nalézt ve svém nitru (Obálka), zabývá se vztahy k nejbližším – potomstvu (Syn) a té, s níž sdílí lože a stůl (Odchod), sem tam si zafilozofuje odkud a kam jde (Čas) nebo se vyzná z obdivu k oblíbenému spisovateli (Hemingway). Vždycky si ale najde chvilku, aby se potěšil klasickými tvary krásné orchideje (Phalaenopsis), či vlhkou vůní partnerčiných právě umytých vlasů (Kopřiva) – drobnými životními radostmi přesně v duchu vonnegutovského "If this isn´t nice, I don´t know what is." Bonusem je tu Marylin, goodbye, která už dříve vyšla na desce Luboše Pospíšila. Mám rád obě verze a už dávno neřeším, která je lepší, zda autorovo drásavě syrové vyznání, či Pospíšilova pamětnická nostalgie.

Petřinu jsem svého času poslouchal opravdu hodně a kdykoli si něco pustím teď, je mi jako bych se vrátil do rodného domu, do svého pokoje a probíral se poklady ve svých tajných skrýších – nechám se vést melodiemi, nořím se do přediva aranží, každé zákoutí je mi důvěrně známé. Tady jsem opravdu doma.

...kde jen jsi
kde máš svou skrýš
proč se zpátky
nevrátíš
sto souhvězdí mi nepoví...

Oto, stýská se mi...

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Komplet [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota


Dead Can Dance - The Serpent's Egg
2019-02-03

Dead Can Dance / The Serpent's Egg

5 stars

Radím vám dobře: pečlivě zajistěte terárko! Protože had, který se z tohohle vejce vylíhne, vás okamžitě zhypnotizuje, ovine – a pak slupne i s fuseklema. Jako se to stalo mně.

S hudbou Dead Can Dance jsem se seznámil relativně nedávno, když mi známý s podobnou zálibou ve všehoschopných ženských hlasech (Diamanda Galás, PJ Harvey, Iva Bittová…) poradil, ať zkusím Lisu Gerrard. Provedl jsem rešerši a pro první seznámení zvolil album, u nějž se i jindy brilantní Petr Gratias blahé paměti vzmohl jen na opakování nepříliš nápaditých epitet – našli byste lepší doporučení? Nejprve jsem si je zkusmo stáhl, ale už den nato vložil do virtuálního košíku cédéčko – a místo něj pak z cizokrajné obálky vylovil kompilační dvojalbum Wake. Druhý pokus už ale byl úspěšný.

Stylové přihrádky jsou hudbě DCD těsné, přesto se ji někteří pošetilci stále snaží do nějaké vměstnat – největší oblibě se těší ty s nálepkami „Gothic“, „World“, či „Alternative“. Ona se místy skutečně jako to či ono tváří, jenže ve finále je vždycky tak svrchovaně svá, že pokud bych už musel nějakou škatulku vybrat já, nejspíš bych ji nadepsal „Absolute“. To, co mě dostalo hned při prvním poslechu, je její dokonalá vyváženost, čistými vokály a střídmou instrumentací počínaje, a technicky perfektně zvládnutým záznamem konče. Exupéry napsal, že „dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat“. Tady to platí na obě strany, jakékoli zásahy tím či oním směrem by hudbu posunuly jinam a pohříchu dál od dokonalosti – jak se ostatně lze přesvědčit na prvním, eponymním albu z roku 1984.

Setkal jsem se i s názorem, že hudba DCD je hudbou sebevrahů. Svým způsobem taky škatulka, i když nevím, jak k takovému renomé přišla, protože (sebe)destrukce je v přímém protikladu k filozofii skupiny (Brendan Perry: „Pokud někdo chce pochopit, proč jsme si vybrali svůj název, musí přemýšlet o transformaci neživého v živoucí… Přemýšlet o procesech změn života ze smrti a smrti v život. Tolik lidí nepochopilo související symboliku a domnívalo se, že musíme být nějaké ,morbidní gotické existence‘.“). Každopádně všichni příznivci DCD, které osobně znám, jsou lidé schopní se s životem dohodnout. Já sám poslouchám Dead Can Dance buď soustředěně, a pak je to „magical mystery tour“ svérázným, vlastními fyzikálními zákony se řídícím vesmírem, a nebo prostě vypnu a nechám je na sebe jen tak působit – a za chvíli cítím, jak se odplavují starosti a únava; tak či tak, působí na mě pozitivně – očistně je asi nejvýstižnější slovo.

Dá se o téhle hudbě vůbec napsat něco kritického? Nejspíš dá, ale proč? Když se mi něco líbí, nemíním si kazit radost hledáním vad na kráse. A jak vidím, zdaleka nejsem sám, alespoň tady na Progboardu vyznívá většina recenzí víc jako vyznání než kritické analýzy. Tak se jen lehce otřu o zmíněnou „bestofku“ Wake. Slasti a pasti kompilačních alb jsou notoricky známé, u DCD mi ale sestavování best of přijde obzvlášť problematické: řadová alba vnímám jako uzavřené mikrosvěty, v nichž mají jednotlivé skladby své místo a vytrženy z tohoto kontextu, ztrácejí něco ze své působivosti.

Uznávám, tohle není klasická recenze konkrétního alba, spíš zamyšlení nad tvorbou skupiny jako takovou. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že jakkoli je každé její album jiné, recenze na ně by se (skoro) daly psát přes kopírák.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - The Serpent's Egg
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Velvet Revolver - Contraband
2017-01-22

Velvet Revolver / Contraband

5 stars

Kytara je mým generačním nástrojem a mými idoly byli vždy kytaristi. Není proto divu, že i v případě Guns´n´Roses jsem se po rozchodu stěžejní dvojice zajímal víc o Slashe než Axla, který mi navíc k srdci nikdy nepřirostl.

Na Slashově sólové kariéře jsem vždy oceňoval to, že mu šlo v první řadě o hudbu, což je ostatně vidět i na videích z koncertů: žádná megashow s bombastickými světelnými či pyrotechnickými efekty – ať už šlo o jakoukoli sestavu, scéně dominovali hudebníci soustředění na výkon povolání, zatímco většinu mimohudebního spektáklu obstarávalo principálovo křepčení – až jeden maně dumá, jak to má zařízené, že mu ten klobouk nikdy nespadne.

Období s Velvet Revolver považuji ve Slashově postgunsovém životě za nejšťastnější. Z předchozího projektu Slash´s Snakepit je možná až příliš cítit frustrace z trpkých konců GnR, následní Conspirators zase budí dojem, že se spikli hlavně za účelem realizace Maestrových představ. Tady je to ale jeden za všechny a všichni za jednoho, a jak by taky ne, když se podíváme na sestavu: je tu cítit kolektivního ducha a chuť hrát, je to zemité, živelné, má to tah na bránu; následující album Libertad působí sice propracovaněji, ale také studeněji.

Scott Weiland byl kapitola sama pro sebe. Viděl jsem několik koncertních videí i klipů (mimochodem část klipu ke Slither byla natočena v Praze) a nutno říct, že to byl pošuk už od pohledu, od šíleného výrazu v očích, přes chapadlovité zmítání vyfetované figury, až po úchylnou zálibu v tlampačích. Pro mě to ale byl nejlepší zpěvák, s nímž Slash kdy spolupracoval, Axla nevyjímaje. Od skalního příznivce Led Zeppelin to zní možná kacířsky, ale zrovna dvakrát nemusím ječáky, ať už s chrapotem nebo bez – nakonec k většině svých oblíbenců (včetně Zeppelinů) jsem se dostal přes instrumentalisty. Proto Weiland, s hlasem posazeným do střední polohy, většinou prostým přehnaně vypjatého patosu, tak typického pro všechny ty hysteroidní kohoutky. Že se do toho taky umí opřít, dokazuje hned na několika místech alba, ale jeho přirozený až civilní projev v Lovin The Alien – skoro ho vidím, jak za letního podvečera sedí na verandě a jen tak si prozpěvuje – je pro mě opravdovou lahůdkou.

Kapelu, s níž se nejvíc proslavil, Slash podle mě nepřekonal, ale něco takového se povede málokomu. Nevytvořil si tak svébytný „life after life“, jako třeba Robert Plant, a není ani solitérem typu Erika Claptona, který ať hraje cokoli a s kýmkoli, je to vždycky především on. Je to ale poctivý, bytostný muzikant a možná i jeden z posledních hardrockových kytaristů, kteří umějí vystavět sólo. Proto mám tohohle divouse rád. Plný počet.

» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver


Olympic - Marathón
2016-11-05

Olympic / Marathón

4 stars

Marathón je album, které jsem ze všech olympických desek poslouchal nejvíc. Ne snad, že by mi učarovalo víc než jiná, jen jsem se k němu dostal v pravou chvíli. Olympic mě totiž vždy tak trochu míjel: v éře jeho zoologických exkurzí jsem ještě sál rockové mléko u Oty Petřiny, později, když se pouštěl do ekologicko-sociologických sond, jsem zase nasával v jazz pubu. Alespoň jsem tedy měl to štěstí, že jsem skupinu potkal ve chvíli, kdy podle všeho usilovala o „největší zázrak ve světě šoubyznysu – comeback“.

Záměrně v téhle recenzi pominu texty, protože – textaři prominou – až na výjimky za moc nestojí a navíc tu podle mě o ně až tak nejde: na téhle desce jde v první řadě o hudbu, respektive o znovunalezení vlastní tváře v ní. S ohledem na výše napsané si netroufám posuzovat, nakolik se to právě tímto albem Olympiku podařilo, každopádně je to ale poctivý boj.

JAKO KLUCI ZAČLI JSME HRÁT. Pokus o rozsáhlejší kompozici, jakkoli ve výsledku vcelku sympatický, jen potvrzuje, že Petr Janda je především skladatelem písniček.
MRÁZ. Jeden ze dvou Hejdukových skladatelských počinů na desce, který na rozdíl od toho druhého dobře zapadá do celkové atmosféry alba.
ČERNÁ KRONIKA. Vcelku standardní hard-rock středoevropské provenience, povýšený pulsujícím Broumovým sólem. Akorát nechápu, proč mívá Janda v „angažovaných“ písních pokaždé tak protivnou, rejpavě vyčítavou, moralizující dikci.
TAK TETO, TADY JE TO. Druhé Hejdukovo číslo a taky asi nejrozporuplnější položka na seznamu. Ale nakonec proč ne – něco jako Hot Dog na zeppelinské In Through the Out Door.
MARATHÓN. Dle mého vrchol alba a exhibice Milana Brouma, nejen coby instrumentalisty, ale hlavně prince, jenž spící princezně opět vdechl život. Chcete-li si udělat obrázek o tom, co pro Olympic v té době udělal, najdete to v kostce úhledně zabalené právě tady.
TAKY JSEM SE NARODIL BOS. Průzračná niterná protiváha titulnímu parniválci. Pro mě druhý vrchol alba.
NECH TO BÝT. Typická nekomplikovaná jandovka, nic víc, ale zaplaťpámbu ani nic míň.
TAK JEDEM DÁL. Dobrý název na závěr desky s ambicemi stát se přelomovou, bohužel – a tady se k tomu navzdory svému předsevzetí z úvodu vyjádřit musím – s opravdu stupidním textem.

Shodou okolností jediné živé vystoupení Olympiku, které jsem kdy zažil, bylo právě v éře Marathónu. Nebyl to takový nářez a rozdíl oproti desce, o jakém mluvívají třeba pamětníci Schelingerovy kapely v nejsilnější sestavě. I když je tahle deska v kolekci Olympiku asi nejtvrdší, zvuk Jandova Les Paula není ani tady zakalený na patřičné HRC (Hardness Rockwell C – ale třeba taky Hard Rock Core), muziku tvrdí hlavně basa: Milan Broum tehdy – po všech těch Petráších, Kornech a Chvalkovských – opravdu působil jako zjevení. I na Marathónu ale zůstal Olympic pořád Olympikem a záleží na každém, bude-li to považovat za plus, nebo mínus.

Kdyby to šlo, dal bych 3½, po chvíli váhání (během níž jsem se přiměl zapomenout na texty) ale zaokrouhluji nahoru. Za tu poctivost, kterou z desky i po letech cítím.

» ostatní recenze alba Olympic - Marathón
» popis a diskografie skupiny Olympic


Motörhead - Inferno
2016-02-11

Motörhead / Inferno

3 stars

Mám rád hardrock, ale nemusím heavymetal. Jistě existují i nějaká oficiální kritéria, jak oba žánry rozlišit; to moje privátní je, že hardrock má dvě věci, které v metalu nenajdete (alespoň já jsem je tam nikdy nenašel): bluesové kořeny a – duši. A hned se omlouvám všem fandům metalu, protože nejde o názor podložený systematickým poslechem – to málo, co jsem porůznu zaslechl či zahlédl, mě totiž vždy spolehlivě odradilo se heavymetalem blíže zabývat.

Jenže zemřel Lemmy Kilmister, Motörhead byl nějakou dobu víc slyšet a to mě ponouklo si o téhle partě něco vyhledat. Ne, že bych o nich nevěděl vůbec nic: Lemmyho jsem občas viděl v televizi a za krkem mě bolelo už jen z pohledu na jeho hlavu vyvrácenou k mikrofonu, a Ace Of Spades mi vždycky byla z nějakého důvodu neskonale protivná. Indiskrétní internet však nabídl i zajímavější informace, například že Lemmy byl bedňákem u Hendrixe (hm), nebo že měl nějaký zvláštní styl hry na baskytaru. A taky jsem se nachomýtl u televizoru ve chvíli, kdy Motörhead na závěr koncertu přidávali Whorehouse Blues a já ke svému překvapení (metalisti, znovu promiňte) zjistil, že ten kytarista – Philip Campbell, jak jsem se posléze dozvěděl – opravdu umí hrát. Není divu, že moje zvědavost dosáhla kritické meze a já si opatřil (no – stáhl) album, na kterém tahle věc je, a několikrát si je poslechl. Nebojte, překvapení se nekonalo, metal si mě nezískal. Přesto musím uznat, že alespoň v podání Motörhead na albu Inferno má něco do sebe, nakonec i o ty bluesové kořeny jsem tu a tam zakopl. Každopádně tuhle recenzi berte spíš jako „pohled zpoza plotu“, víc zvědavý, než vytříbeně kritický.

Album vtipně uvádí věc nazvaná Terminal Show, která nikoho nenechává na pochybách, o co tu půjde. Sound kapely je hutný a díky pojetí basy opravdu působivý. Jeho jedinou, zato zásadní vadou je, že je – jak se záhy ukáže – stále stejný: žádná práce s barvou či aspoň dynamikou, žádné ozvláštnění (výjimkou potvrzující pravidlo budiž pasáž s kytarovým sólem v Keys To The Kingdom) – ze sluchátek se na mě valily jedna skladba za druhou jak balvany z Huascaránu, takže to, co na začátku vypadalo zajímavě, začalo být po nějaké době únavné a já se s každým dalším číslem stále víc těšil na akustickou úlevu na konci – mimochodem album jsem si poslechl celkem čtyřikrát, ale nikdy celé najednou. On Lemmy Kilmister taky nebyl John Entwistle ani John Paul Jones. A když už jsme u toho, ani Roger Daltrey či Robert Plant, takže v těchhle kovohutích nějaké vynálezecko-zlepšovatelské hnutí moc nečekejme, spíš tvrdou fachu v provozu. Kapela ale šlape, to se jí upřít nedá, kytarová sóla mi také přijdou víc „rockovější“ než „metalová“, a vůbec celé se to v lecčems odchyluje od mých dosavadních představ o metalu, opírajících se o triádu příznaků: stoj o co nejširší bázi, pravá ruka rychlejší než mozek a vokální projev zaměnitelný s dávením. Zdá se, že Lemmyho přece jen odkojila ta pravá rocková vlčice; nakonec pokud nebyl naprostý ignorant – a to podle toho, co jsem si o něm přečetl, nebyl – z práce u Hendrixe mu toho muselo hodně zůstat pod kůží.

Z tracklistu bych kromě dokola vychvalované Whorehouse Blues (ani tady ale nejde o nic světoborného – dobře odvedená, ale vcelku klasická tříakordová dvanáctka, která boduje hlavně díky kontrastu s předchozím randálem) vyzdvihl valivější Suicide, rokenrolovou Life´s A Bitch, In The Year Of The Wolf, jejíž riff mi něco – jen si ne a ne vzpomenout co – připomíná, a samozřejmě již zmíněnou bluesovku Keys To The Kingdom. Ty se asi nejvíc blíží rocku podle mého gusta, naopak rychlopalné pecky mě neberou ani teď. Na albu hostuje Steve Vai – jeho sóla jsou snadno rozpoznatelná, nicméně nemyslím, že by byla až takovým přínosem, Campbellův styl je mi tu bližší.

Pokud jde o hodnocení, zastávám názor, že spektrum umělců na Progboardu je natolik různorodé, že jednoduše nelze mít pověstný jeden metr, podle nějž by se dalo měřit všem bez rozdílu, a že smysl má tedy jen hodnocení v kontextu tvorby toho kterého jednotlivce či kapely. Tady ovšem žádné měřítko nemám, takže se chtě nechtě musím uchýlit k „absolutnímu pořadí“. Album si na cédéčku zcela jistě nekoupím, ani se nezačnu pídit po dalších počinech téhle trojice. Na druhou stranu mi ale pomohlo zbavit se některých předsudků a myslím, že přijdou i chvíle – nebude jich sice moc, ale budou – kdy dostanu chuť si je znovu poslechnout. Na světě je ale spousta muziky, která se mi líbí daleko víc. Tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Motörhead - Inferno
» popis a diskografie skupiny Motörhead


Schelinger, Jiří - Hrrr na ně...
2015-11-20

Schelinger, Jiří / Hrrr na ně...

4 stars

Dospíval jsem v 70. letech XX. století, díky čemuž se stal hardrock jednou provždy mojí generační muzikou: i když se pak mé hudební zájmy vyvíjely různými směry, kdykoli zaslechnu tvrdý kytarový riff, vezme mě u srdce.

Bohužel tento styl nezapadal do tehdejších státem uznaných představ o kulturním vyžití pokrokové mládeže, a jelikož jsem dlouho nevlastnil magnetofon, abych mohl sjíždět kdovíkolikáté kopie kopií desek věrozvěstů žánru, alespoň jsem na gramofonu dokola obehrával Neckářovu (Petřinovu/Formánkovu) Náruč krás, zatímco Jiří Schelinger nerušeně vegetoval na okraji mého zájmu jako někdo, kdo sice nazpíval Holubí dům, ale také Což takhle dát si špenát… Není proto divu, že jsem zrovna nehořel nedočkavostí, když mi kamarád půjčil tuhle desku a doporučil ji k poslechu, a moje skepse se ještě prohloubila po rádoby vtipné „intro“ scénce z chystající se hudební bitvy. O to větší byl šok z toho, co se na mě začalo valit z drážek potom.

Jiří Schelinger byl na naší scéně nepřehlédnutelným originálem s nesporným talentem. Album Hrrr na ně však bylo po letech víceméně nanicovaté produkce zřejmě prvním, které jeho talent zasadilo do nějakého alespoň trochu koncepčního rámce a vytvořilo tak základ pro další, bohužel předčasně ukončený vývoj. Kapela šlape, Schelinger zpívá se zjevnou chutí a celé by to drželo pohromadě jak vytesané z jednoho kusu kamene, nebýt těch zatracených vsuvek – i když při bližším ohledání posléze přece jen zjistíme, že ten kámen není žula, spíš pískovec, ale o tom o odstavec dál. Čechovy scénky jsou tu vtipné, tu trapné, jako ostatně Mistr v běhu své košaté kariéry sám, což chápu jako daň z rozevlátosti jeho talentu. Pokud ale jde o písňové texty, rozhodně mu nelze upřít řemeslnou zdatnost – nejsou sice bůhvíjak hlubokomyslné, ale mají nápad, hlavu a patu, a Schelingerovi „jdou do pusy“. A to není zase tak málo.

Občas se tu vedou diskuse, co by bylo kdyby, a jestli tahle muzika je nebo není hardrock. Nabízím trochu jiný pohled na věc: může vůbec existovat echt hardrock slovanské provenience? Snad ano. Kdykoli jsem ale něco takového slyšel, nikdy to nebylo to pravé ořechové, vždy tomu něco chybělo (možná spíš přebývalo); my Slované ty kořeny, z nichž je hardrock (a rock vůbec) živený, v sobě zkrátka nemáme a v té muzice je to v nějakém spodním proudu vždy znát.

Takže berte, nebo nechte být. Nejspíš namítnete, že tu i v té době navzdory poměrům vzniklo dost hodnotnější rockové muziky, v některých případech i vysoké umělecké kvality – a já s vámi naprosto souhlasím. V tomhle případě bych si ale skoro tipl, že tvůrcům šlo spíš o žánrovou – a taky dobře prodejnou, což šlo ruku v ruce, když tu na trhu neexistovala žádná hardrocková konkurence – desku, která neměla ambice stát se Uměním, na čemž nevidím nic špatného. A tak si album čas od času pouštím a i po letech si ho užívám: vychutnávám si hutnou rytmiku, kultivovaný tón Kláskovy kytary, rockově syrový a zároveň tak nějak tuzemsky dobrácký Schelingerův chraplák, a nakonec i ty průpovídky mezi tím.

Pokud jde o hodnocení, nelze srovnávat nesrovnatelné: Schelingera mohu hodnotit jen jako Schelingera, proto i bez nostalgického balastu dávám s klidem za čtyři (hvězdy).

» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Hrrr na ně...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří


Led Zeppelin - Celebration Day
2015-11-08

Led Zeppelin / Celebration Day

5 stars

Dlouho jsem váhal, jestli sem mám tuhle rádoby recenzi (navíc svoji první), kterou jsem původně sepsal spíš jen sobě pro zábavu, vůbec dát; mimo jiné proto, že si nejsem jist, zda se záznam jediného – a jak to vypadá, i definitivně posledního – vystoupení legendy po několika desetiletích vůbec dá (a má) recenzovat. Každá recenze totiž více či méně vychází z nějakého srovnání, ať už s dalšími počiny samotné kapely, nebo s konkurencí. S kým ale srovnávat tady?? Se starými (vlastně mladými) Led Zeppelin to přirozeně nejde. S dalšími bardy jejich éry? Ani to není dost dobře možné, protože i když neumřeli a žijí dodnes, buď si pořád udržují jakous takous kontinuitu, nebo o nich pro změnu vůbec není slyšet. A navíc – jistě uznáte, že když kupříkladu v The Who sedí za bicími místo Keithe Moona Zak Starkey, ani zdaleka to není totéž, jako když se v Led Zeppelin na stejný post posadí Jason Bonham… Takže jediné srovnání, které mě nakonec napadlo, je s koncertem Cream z roku 2005.
Nemám rád, když se o souznění mezi lidmi mluví jako o chemii, ale tady ten výraz použiji, protože mě prostě nic výstižnějšího nenapadá – tihle lidé spolu roky nehráli a leckdy možná ani nemluvili, ale přesto na sebe stále slyší a odečteme-li emocionální přidanou hodnotu – a k tomu docela dobře postačí pustit si jen zvukový záznam koncertu –, pořád je to po čertech skvělé hraní. Že obě formace znějí dobře, můžeme proto považovat skoro za samozřejmost – ostatně fanda pamětník by jim i ledacos (a pravděpodobně ne málo) odpustil. Cream na mě působí přece jen uvolněněji, víc si společného pobytu na pódiu užívají, z Led Zep (kteří naopak vypadají v lepší fyzické kondici) je možná až příliš cítit soustředění na „jedinou šanci“, a až zhruba v poslední třetině se dostavuje opravdové uvolnění a radost, že se snad dílo přece jen podařilo. Lze si jen povzdechnout, jak by asi vypadal takový třetí koncert, pokud by Zep odehráli alespoň ty čtyři, jako Cream.
Pokud se vrátím k samotné Celebration Day, nemá smysl rozebírat jednotlivé skladby, lze pouze polemizovat o jejich výběru. Všechna „povinná“ čísla tu ale jsou, a pak už je to jen otázka osobních preferencí: asi každý najde něco, co mu v setlistu chybí (mně akustický set), nikdo by se asi také nezlobil kvůli delší Whole Lotta Love, s nějakou tou medley uprostřed. V zásadě ale není nač si stěžovat.
Lze tedy pouze smeknout před jednotlivými muzikantky: před Robertem za to, s jakým vkusem umí ve svém věku nakládat s hlasem, takže je – na rozdíl od řady svých kolegů – ve starých peckách stále poslouchatelný i z CD, bez vizuální berličky. Před Jimmym za jeho neutuchající virtuozitu, ale hlavně srdce a hlubokou oddanost věci. Před Johnem Paulem za to, že zůstal Johnem Paulem – nenápadným ryzím muzikantem, bez kterého to ale nikdy nemůže být to pravé. A před Jasonem za to, jak suverénně za bicími zastoupil svého tátu.
Hoši, děkujem!
(Jo, a hvězdičky? Když už to musí být, tak samozřejmě pět!)

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Celebration Day
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000