Profil uživatele horyna


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Clepsydra - More Grains of Sand
2018-12-12

Clepsydra / More Grains of Sand

4 stars

Ješte nedávno by mě vůbec nenapadlo, že budu někdy vlastnit toto cd a psát na něj dokonce recenzi. Ale náhoda tomu chtěla právě tak a prodejce z Discogs, od kterého jsem nedávno pořizoval druhé Iluvatar, měl v nabídce právě tuto nahrávku a jelikož nerad nakupuji po jednom kuse, Clepsydra se přibalila jaksi automaticky.

V jejich případě jde o klasický devadesátkový progresivní rock, který hledá svou inspiraci jak v letech sedmdesátých u Yes, či Genesis, tak o desetiletí později u Fishovských Marillion, IQ, nebo Pendragon. Pomalu začínám těmto "novým" kapelám z devátého desetiletí 20. století přicházet na chuť. Dnes víc jak kdy dřív, doceňuji první nahrávky skupin jako jsou Arena, Threshold, Jadis, Enchant, Echolyn, Anekdoten, nebo Citizen Cain. Tedy všech spolků, které zažehli svůj plamen pod bičem tehdá mega-populárního grunge a alternativy.

Prosadit se v této trendově nelehké době nebylo snadné. Kapely hráli pro pár stovek, někdy dokonce jen pár desítek fans a cesta k jejich deskám, které vydávali malé labely (některé už dávno neexistující – specialisté SI Music) nebyla snadná. Dnes v době pře-moderní a pře-technické je vše daleko jednodušší a sehnat desku běžne nesehnatelnou, jde právě například díky Discogs.

Švýcaři Clepsydra hrají velmi podmanivou a oduševnělou muziku. Příjemnou na poslech díky krásným nevtíravým kytarovým melodiím a velice úsporným klávesovým rejstříkům. Ty pod prsty Philipa Huberta kolikrát jen tak ledabyle cinkají, vyzvání a velmi dojemně dokreslují celkovou atmosféru. Kytarová sóla, vyhrávky a hlavně ústřední melodie většiny skladeb veslaře Lale Hofmanna si nic nezadají s jeho velkými protivníky operujícími za Lamanšským průlivem. Přesto nejzřetelnějším symbolem celých Clepsydra je hlas zpěváka Aluisia Magginiho. Jeho barva a odstín jsou identifikovatelnými mezi stovkou jiných. Pokud vám nevadí operně patetický akcent se silně uhrančivou vizí, která je v něm pořádně nakumulovaná, pak jeho kouzlu propadnete také.

Co se samotných skladeb týče, budu souhlasit s kolegou Braněm, že nejsilnější jsou ty časově nejdelší. Jak Moonshine On Heights, No Place For Flowers, The River In Your Eyes i The Prisoner's Victory, patří do bohaté pokladnice progresivní muziky našeho věku. Plus si za sebe dosadím ještě svižnou, fantastickými guitar-sóly poháněnou perlu č.8 - Fly Man.
Avšak síla tohoto alba tkví v jeho nezměrné melodické duši a vnitřní semknuté auře, která nemůže nechat žádného milovníka stylu (neo)prog/art netečným.

Kapela Clepsydra nikdy nebyla světově uznávaným artiklem, které by šel na dračku, ale to jim na kvalitě nijak neumenšuje a právě takovéto soubory jsou po x letech jedny z nejcenějších. 4-5*

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
2018-12-10

Gillan, Ian / Double Trouble [Gillan]

4 stars

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali, nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Podobné příměry jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se dali implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva, nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby, ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan to nejsou jenom Deep Purple, ale žel bohu na druhé, určitě ne však odstavné koleji i alba, spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl 33 let a podle různých etap zpěvákova naturelu, se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion, střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo, jestli dobře počítám-šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první, jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band, se zpěvák pod záštitou samotných (kapely) Gillan, obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood bicí, John McCoy basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers, vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock a věřím, že takových nás tu je většina, nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálnáními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit.

Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičová produkce a s bonusem devět výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out, s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop, jediné tuctové Born Life Goes On, rozčísne tajemný klávesový úvod deseti-minutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře Blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhnul tolik co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné, jako u dalších, na vedlejšku rozhběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
2018-12-07

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory

5 stars

Se jménem této kapely jsem se setkával v mládí, kdy nám v bývalé práci často hrávalo nějaké brněnské rockové rádio. Ti měli Clearwatery na denním pořadu, někdy i několikrát. V té době mě jejich muzika připadala naprosto úděsná. Jižanina, boogie, country a blues, které kapela míchá v geniálně odhadnutém poměru a naprosto brilantně, mně tehdy dokonale drásalo nervy. Jenže kdeže loňské sněhy jsou, stáčí o pár let zestárnout a rázem se vám líbí i to, proti čemu jste dlouhé roky bojoval a tvrďácky odmítal.

Cosmos Factory je výkladní skříní kapely. Tolik hitů - i když některé jsou převzaté - najdeme na málokterém albu napříč celou rockovou historií. Kdybych si měl vytvořit pořadí těch úplně nej, první příčku by nejspíš obsadila píseň Lookin' out My Back Door jen těsně před Ooby Dooby a Who'll Stop the Rain. Jenže skvělý je i úvodní nátěr Ramble Tamble, dále Travelin' Band, nebo Up Around the Bend, či My Baby Left Me.

CCR jsou zkrátka neskutečně upřímná kapela. Když slyšíte tu muziku, nemáte problém jim uvěřit každičkou notu, každičké slovo. Nezní nijak přehnaně složitě, a tak vlastně potvrzují nepsané pravidlo o tom, že v jednoduchosti je skutečná síla. A navíc ta Fogertyho hrdelní rašple je zkrátka nenapodobitelná.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival


Europe - Europe 1982-1992
2018-12-04

Europe / Europe 1982-1992

5 stars

Asi málokdo z nás může tvrdit, že nikdy neslyšel jeden z největších rockových hitů všech dob, píseň The Final Countdown švédských Europe. Samotná kapela tuto mega provařenou záležitost v lásce zrovna nemá a na svých koncertních štacích ji zařazují jen z povinnosti k fanouškům, kteří si ji budou žádat už nejspíš navždy.

S Final je to jako s mincí, která má dvě strany. Kapele zajistila nehynoucí slávu, plné kapsy zlaťáků a reklamu, díky níž si ji už řadu let prozpěvuje i dítě školou povinné. Tou druhou stranou je škatule, do které byla kapela automaticky nasunuta, aniž by tomu chtěla, nebo o to snad sama usilovala. Dá se tedy tvrdit, že se z písně The Final Countdown stal největší rockový hit osmdesátých let. Geniálně vymyšlená jednoduchá klávesová melodie s atmosférou natlačenou do spaceových výšin je skutečně tak prostá a líbivá, až se naprosté většině v rockové hudbě alespoň trošku orientujících se fans dokonale zajídá. Dnes si o ní může každý myslet svoje, k osmdesátkám však patří stejně nedělitelně jako dovolené v Jugoslávii nebo šmelení s bony.

Jenže Europe nejsou pouze kapelou jednoho hitu (přesto, že to tak běžnému posluchači může připadat). Europe je uskupení, jehož činnost dělí jedna dlouhá, deset let trvající přetržka, díky které tu dnes máme naprosto jiné Europe. Europe tvrdé, rockové, syrové, bluesové, hudebně takřka dokonalé. Co bylo v letech minulých je dnes (krom koncertních aktivit) plně zapomenuto. A právě k připomenutí tohoto tu máme tento naprosto skvěle sestavený výběr toho nejlepšího z úvodních pěti alb kapely. Jde o reprezentativní, chronologicky poskládaný průřez historií s důrazem na ty největší hity. A že jich naši chundelatí chlapíci stihli napsat.

Z debutu z třiaosmdesátého tu máme poněkud naivní dvojici In the Future to Come a první trhák Seven Doors Hotel. Výbornou, tvrdě rockovou dvojku Wings of Tomorrow už vyprofilovaných instrumentalistů zastupuje další čtveřice skladeb. Tady musím chtě-nechtě vyzvednout geniální záseky Stormwind a nejtvrdší skladbu starých Europe - Scream of Anger. Ale i balady Open Your Heart a Dreamer jsou skladbami kvalitními. Následující pětice už je z desky nejslavnější a krom obligátní titulky tu najdeme oblíbené On Broken Wings, šlapající Rock the Night a Cherokee plus slavnou baladu Carrie. Po této desce odchází po zpěvákovi Joeyovi Tempestovi druhý nejdůležitější mozek Europe, kytarista John Norum na sólovou dráhu (z důvodu svobodnější orientace vlastního repertoáru).

Na nahrávce čtvrté z roku 88 už hlavní veslo třímá Kee Marcello a deska Out of This World nepotvrzuje komerční očekávání do kapely vložená. Přesto dvojice skladeb Superstitious a Ready or Not patří k jejich nejlepším. A jsme u desky poslední. Daleko intimnější nahrávka Prisoners in Paradise je zde zastoupena skladbou titulní, dále výbornou akustickou verzí Ill Cry for You a dvojicí singlovek Sweet Love Child a Yesterdays News náležících k tomu vůbec nej z portfólia kapely.

Osobně nemám podobné hudební výběry vůbec v lásce a jejich nakupování mi v případě, že vlastním všechny nebo alespoň některé studiovky připadá naprosto zbytečné. Jsou však i tací, kteří ke své diskografii potřebují navíc ještě výběrovku, což nechápu. Toto je ovšem dokonale opačný případ. O klasickou studiovku tehdy pop-rockových Europe bych si dnes ani bicykl neopřel, ale jejich hity mám tuze rád, a tak je tohle ta nejschůdnější cesta mít Europe a nemuset se zaobírat tou kterou kompletní nahrávkou s několika nic neříkajícími nedopečenci uvnitř.

P.S.: dlouho jsem tu neměli žádnou anketku. Ať nám ten Progboard příliš nestagnuje - vyzývám proto všechny zdejší rockové fandy, aby vyjádřili svůj názor ve vztahu k těmto zlatovlasým severským kudrnáčům. No, co vy a osmdesátkoví Europe? Krom vítané vlastní úvahy zaškrtněte jedno z políček:

- nezajímají mě
- nikdy jsem je rád neměl
- respektuji
- nevadí mi, občas si je i poslechnu
- žeru je i s Final Countdown

» ostatní recenze alba Europe - Europe 1982-1992
» popis a diskografie skupiny Europe


Ark - Ark
2018-12-03

Ark / Ark

5 stars

Kdekdo může namítnout, že dvojka Ark je zkrátka lepší, přehlednější, umírněnější, poslechově dotaženější nebo jen hudebně pestřejší. Ano, já s ním budu v některých bodech rád souhlasit, ale skutečně silný progresivní masakr se odehrává už na jejich debutu. Sedm skladeb v délce padesáti minut je to nejlepší progresivní žrádlo, které si dotyčný jedinec závislý na technicky dokonalé muzice může vůbec přát pozřít. Tady se nedělají žádné kompromisy a trojice Lande/Ostby/Macaluso ze sebe ždímá pot jako stařičká pračka Whirpool motající v bubnu vaše propocené prádlo. Tohle je totiž nefalšovaná mega-progresivní jízda vytočená do těch nejvyšších obrátek, při které i nedávno jmenovaní Voivod se svým techno pojetím blednou jako na jaře právě rozkvétající třešeň zasažená návratem ranních mrazíků.

Největší podíl slávy si tady ukrojil bubeník John Macaluso, který svým precizním výkonem zastínil i hlavního kapelníka Tore Ostbyho. Jeho bicí souprava je zvukově malinko vytaženější a neskutečně technická hra, kterou na desce dominuje, prakticky nedovolí vašim slechům uhnout na vedlejší koleje, po kterých frčí další nástroje. Ne, samozřejmě Ostby je také fantastický a předvádí tu ještě vyšší kytarový level než v nedávno rozpuštěných Conception. Deska je prodchnutá jeho kompoziční genialitou, velkými melodiemi, úchvatnými riffy, jazzovými strukturami a zálibou v cizokrajném španělském koloritu.

A pak je tu ještě Jorn Lande stojící na začátku své kariéry. Je to jedna z jeho prvních a rozhodně nejlepších nahrávek. Pozdější sólové práce kolovrátkového typu se jen stěží můžou poměřovat s originalitou, jaké dostál právě v Ark. Zcela coverdalovský silově působící vokál tu roztahuje křídla v obrovském stylovém a frázovacím rozpětí. Je lahoda poslouchat jeho linky a sytě působící hrdelní barvu.

Mírně mi tu vadí jen decentně přebasovaný zvuk, který však nemůže zastínit velkého génia loci této nahrávky. Ten, kdo o sobě s hrdostí prohlašuje, že se cítí progrockerem, poslouchá technicky složitou muziku, a ve svém portfóliu přesto nemá obě nahrávky Ark, jako by nebyl.

» ostatní recenze alba Ark - Ark
» popis a diskografie skupiny Ark


Savatage - Streets: A Rock Opera
2018-11-29

Savatage / Streets: A Rock Opera

5 stars

Nejslabším článkem starých-původních Savatage byl vždy zpěvák a frontman Jon Oliva. Jeho neškolený, občas malinko nepříjemný a drsný zpěv možná tehdejším metalistům zas tolik nevadil (vždyť ve srovnání se všemi těmi tluč-metalovými řvouny byl pořád extra třída), ale když jej člověk postavil vedle skutečně uchu lahodící vokál třeba zrovna jeho nástupce Zaka Stevense, bylo to jako den a noc. Ale abych Jona jen nekritizoval. V pomalých skladbách, kde bylo potřeba doladit procítěnější složku a odevzdat i kus sebe a potřebné emoce, dokázal Jon přezpívat i daleko větší profíky a tato něžná parketa mu vždy neuvěřitelně seděla.

Savatage byli jednou z prvních heavy (power) metalových smeček západní polokoule. Jejich rodištěm je americká Florida a ve svých začátcích si určitě nelámali hlavu s tím, jak dobře by se měl jejich zpěvák profilovat. Založili ji bratři Jon a Criss Olivové, přičemž ten první zpíval a časem si vzal na starosti i klávesy a piáno, zatímco ten druhý hrál na kytaru, přičemž se časem tak vypracoval a svůj styl vypiplal k naprosté dokonalosti, že na konci osmé dekády platili Savatage za jednu z vůbec nejlepších zámořských metalových smeček, kterým byl kovový krunýř zakrátko tak těsný, až kapela začala pokukovat po daleko rozmanitějších formách svého vyjádření. Jednou z nich byl i muzikál a prvním takovým albem se stala koncepční záležitost Streets: a Rock Opera. Samotný příběh pak vypráví o vzestupech i pádech rockové hvězdy jménem DT Jesus.

Hudebně jde o do té doby nejpestřejší dílo Savatage obsahující jak hutné power metalové hymny, obdobu klasického heavy metalu, čisté rejstříky hard rocku, nádherně jímavé až teskné balady i několik odboček ke klasické hudbě. Stylově nesvázaná deska tak nabízí dostatek prostoru v širokém hudebním odvětví, ze kterého si spousta fandů dokáže vyhrabat to svoje.

První dvojice skladeb Streets a Jesus Saves ještě příliš nevybíhá z metalového koridoru, do kterého se kapela už na předchůdci Gutter Ballet měla potíže vměstnat. Desku odstartuje nádherný dětský sbor a cinkání zvonečků vsazené do děsivě úzkostlivé atmosféry strachu a nejistoty. Po krátkém entreé začne řádit Criss se svými živelnými riffy. Katarzní chorus má mohutný účinek a silnou výpovědní hodnotu. Když přijde ke slovu sólová část, posluchač tiše žasně. Jon tahá hlasivky do maxima a ječí jak smyslu zbavený.

Dvojka začíná na ulicích New Yorku, všude se ozývá hluk a troubení automobilů protnuté hlasem vypravěče. Do chvilkového ticha se přiřítí mohutný Crissův riff. Vše zní dokonale, opravdu působivě a maximálně energicky. Kapele sekundují klávesy a skladba má obrovský náboj. Nejdokonalejší místo však přijde ihned po druhém refrénu, kdy temné mraky protne jako blesk úžasný Crissova vyhrávka položená přes akustické stěny. To, co tu v několika momentech kytarista zahraje, zasluhuje poklonu až k zemi.

A máme tu Tonight He Grins Again. Předobrazem podobných skladeb Savatage nestál nikdo jiný než giganti Queen. Rockový náboj, silné melodie, krásný klavírní recitál, v několika polohách zpívající Jon, muzikální charakter. To je výčet těch nej, které se dají na tuto skladbu naroubovat. Strange Reality miluju. Je to heavy? Hard rock? Nebo...? Hlavně to jsou Savatage ve své nejlepší hodince. Criss je nesmrtelný, to všechno, co tu hraje, se strašně pěkně poslouchá.

A Little Too Far – piano a Jon, který s Jonem zpívajícím o pár minut zpátky má jen pramálo společného. Tady nasadí dojemnou polohu, artikuluje rozvážně a s obrovským citem. Chvílemi mi připomíná Johna Lennona. You're Alive a Sammy And Tex jsou spíš takové energií napěchované dupárny, po kterých přijde výrazné zklidnění při St. Patrick's. Okolo vás se znovu proplétá Mercuryho operní patos a moc pěkné kytarové melodie.

Tajemné ševelení kytar, dunící bubny a šibalský Jon. To je začátek Can You Hear Me Now, další velké skladby Savatage. Skladby s mnoha odstíny, která spojuje něžnější stranu kapely s tou drsnou. New York City Don't Mean Nothin zní jako nějaký tradicionál s folkově laděnou španělkou, avšak jen chvíli, než do toho kapela znovu pořádně bouchne. Dalším vrcholem je Ghost In The Ruins. Skladba, kvůli které Savatage prostě milujete. Má tajemnou atmosféru, precizní vyhrávky, nasazení, skvělé nápady, akustické stíny pohybující se v povzdálí, drámu i energii + skvělou kytarovou pasáž ve druhé polovině. If I Go Away jde opět do muzikálu. Klavírní melodie se povedla, Jon se drží při zemi a Criss přidává špičkové vyhrávky a sóla.

K power metalu je připoutána třináctá Agony And Ecstasy. Skladba postavená na nápaditém kytarovém riffu se moduluje v pěkně strhujícím tempu. Savatage demolují vše, co jim stojí v cestě. Ještě malé uklidnění s Heal My Soul a Somewhere In Time, ve kterých je opět klavír tou hlavní vypravěcí jednotkou, i když kytarové přemostění v druhé jmenované je znovu parádní. Posledním kusem je známá a později přepracovaná píseň Believe. Procítěná náladovka s jasným odkazem a pořádnou dávkou emocí.

Tak a to je vše. Streets je Horynova srdcovka, kterou si zas po dlouhé době musel rozebrat skladbu po skladbě. Více jak hodina pořádně sofistikované muziky. A pak že podobný model zvládnou jen ti vyvolení. Nebo že by snad Savatage do této kategorie patřili taky? Půl bodu bych ubral za Jona, jelikož Zachary už klepe na dveře. Ale pokud některou desku prožíváte jako já tuto, něco ze svých preferencí rádi slevíte.

R.I.P. Crissi.

» ostatní recenze alba Savatage - Streets: A Rock Opera
» popis a diskografie skupiny Savatage


Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
2018-11-28

Manic Street Preachers / Resistance Is Futile

5 stars

Před nějakým časem jsem si na internetu pročítal pár dostupných recenzí na alba kapely Manic Street Preachers, abych si udělal nějaký obrázek o tom, co v současnosti tato trojice produkuje za muziku. Většina komentářů byla toho typu, že když ta která deska právě vyšla, přiložená recenze ji vychválila, ale když pak kapela vydala dalšího následovníka, stejný recenzent označil nahrávku předešlou za ne zrovna povedenou a tu novější za skutečně to pravé. Podobný vzorec se opakoval v recenzích několika alb od několika recenzentů.

Sám jsem pak náhodně otestoval spoustu nahrávek MSP, abych si udělal obrázek vlastní. Musím říct, že mě jen málokterá deska zaujala kompletně. Jejich styl není zrovna mým šálkem kávy a tak jsem ani žádný zázrak nečekal. Nejvíce mě oslovila asi poslední deska Futurology a to do doby, než jsem zjistil, že má kapela od jara venku horkou novinku. Zkusil jsem tedy i ji a světe div se, stal se zázrak. Ta deska mi okamžitě učarovala a zamotala mi palici natolik, že jsem si ji velice rychle objednal. I po několikaposlechovém vstřebávání z ní mám stále ten stejný a to výborný pocit.

V případě novinkových MSP jde o místy přímočarý, písničkový, decentně alternativní příjemný rock. Melodie jsou chytře, nevtíravě a schématicky pečlivě vybudované a deska (na rozdíl od těch předchozích) nepostrádá dostatek výrazných myšlenek, které jsou u podobných kapel tolik potřeba. A pak je tu samozřejmě pan zpěvák James Dean Bradfield, který ani po tolika letech neztratil nic ze své uhrančivosti projevu. Jistě, už to není taková síla jako na Holy Bible, kde kapela neskutečně a taky naposled zbořila hranice stylu a přišla s něčím neskonale revolučním. Novinka se však také pěkně poslouchá, což mi v tomto případě plně dostačuje.

Vyloženě slabou vatovou výplň tady nevidím a ty dobré skladby střídají položky špičkové. Počínaje zvonivou People Give in přes typicky popové ostrovní záležitosti International Blues a Distant Colours po zřejmé vrcholy desky - skladby Vivian (s ultra melodickou a nápaditou kytarou a celkovou interesantní náladou skladby) a Dylan and Caitlin (s neuvěřitelně silnou dámskou oporou ve vokálech, to je skutečná hudební lahůdka). Laťka kvality ovšem nepadá a z dalších povedených písní mám moc rád především intenzivní Sequels of Forgotten Wars, tajemnou In Eternity a závěrečnou dvojici perel A Song for the Sadness (s dojemně romantizující atmoškou) a smutkem doslova prorostlou The Left Behind.

Zvuk, obal i produkce jsou v pořádku a tak Manic Street Preachers v roce 2018 u mě bodují svou sbírkou Resistance Is Futile na celé čáře. Myslím si, že tato znovu pořádně nastartovaná kapela ještě neřekla definitivně poslední slovo a svůj kumšt znovu ovládá na výbornou. A jelikož nejen prog-rockem je progrocker živ, jsou letošní Manic Street Preachers mým soukromým tipem a tajným překvapením tohoto roku! Viva kvalitní muzice, ať je jakéhokoliv stylu!

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers


Voivod - Angel Rat
2018-11-26

Voivod / Angel Rat

3 stars

K návratu ke kapele Voivod mě nalákaly polemiky nad jejich novou, prý hodně dobrou letošní deskou. Zatím jsem ji neslyšel a vlastně se na to ani nechystám. Kanadské vesmírné kybernetiky Voivod mám zaškatulkovány jako absolutně okrajovou záležitost s jednou vysoce ceněnou, až dokonale geniální deskou na kontě, kterou je nahrávka Outer Limits, a jednou vcelku povedenou, čistě rockovou deskou Angel Rat.

Ve věku pubertálním jsem testoval i něco z těch tvrdších nahrávek, ale bez většího zaujetí a také dopadu. Ještě dokážu uznat Nothingface jako velký posun skrze skladatelský přístup, ale deskám předešlým a hlavně těm následujícím nerozumím a nehodlám je pochopit ani se jimi nikterak zabývat. Holt každý v sobě nosíme pár kapel jedné či dvou nahrávek, a právě do takové sorty si já řadím kanadské Voivod.

Deska Outer Limits je obrovský progresivní monolit a uznávaný Everest kapely, který k sobě jen těžko hledá podobný příměr. Ale už deska předchozí, kterou je právě "andělská krysa" posouvá styl a zaměření Kanaďanů na úplně jinou kolej. Během několika málo let totálně vymizela tvrdost, kybernetická hustota, vesmírný chaos, pryč jsou šílené sekané kytarové riffy, drtící tempa, atmosféra bezmoci, chaosu a naprosté prázdnoty či symboly odcizení a nános moderních technologií. Všechny tyto stavy tolik souznící s díly Killing Technology a Dimensional Hatross přepustily pozice daleko větší vzdušnosti, přímočařejší jednoduchosti, racionalitě, přehlednějším formám, daleko intenzivnější melodice a hravosti a v neposlední řadě i písničkovosti. Voivod model 91 to je (čistá) rocková práce, která občas nabere větší obrátky, občas jen jemně zdrsní a občas ze sebe vyplaví nějakou tu vesmírnou záludnost - to pro případ, že by jste zapomněli, která kapela vám to zrovna hraje. Voivod model 91 je sofistikovanější a daleko daleko přístupnější.

Netvrdím, že se mi líbí všechny skladby, ale většina z nich je celkem dobře poslouchatelná a pro běžného rockového fandu i příjemná. Ono na Voivod musí mít člověk náladu, chuť i zvědavost. Krátce po svém uvedení na trh získala tato nahrávka status takřka kultovní a to i přesto, že ji naprostá většina příznivců kapely totálně zavrhla s opovržením, že takto "vyměklou" desku nehodlá akceptovat. 3,5*

P.S.: Jo a víte kdo desku produkoval? Nebyl to nikdo menší, než "rushovský" guru Terry Brown.

» ostatní recenze alba Voivod - Angel Rat
» popis a diskografie skupiny Voivod


Samurai of Prog, The - Archiviarum
2018-11-25

Samurai of Prog, The / Archiviarum

4 stars

Nebýt znovu nezdolného nestora a objevitele Braňa, nemám o existenci projektu (kapely) Samurai of Prog vůbec tušení. Občas se sice motám na portále Progarchives.com, jednou za čas navštívím i Progstreaming, ale ne nějak cíleně, protože vyhledávání nových "progresivních talentů" neberu za prvořadý domácí úkol.

Jejich nahrávky mě zaujali v prvé řadě vizuálně, přece jenom Ed Unitsky je mezi výtvarníky pracujícími pro hudební kapely naprostá špička, ale po sbírkách coververzí z jejich prvních alb jsem rozhodně neprahnul. V poslední době však trojice hudebníků zásobuje svá alba i vlastním repertoárem (či repertoárem neznámým, pocházejícím od jejich kolegů z branže) a tam se už člověku majícímu v oblibě moderní progresivní hudbu začínají červenat tváře. Obstaral jsem si tedy jejich poslední desku Archiviarum se kterou jsem nadmíru spokojen. Jde o klasický progresivní model čerpající inspiraci u svých služebně mnohem starších kolegů jako jsou ELP, Yes, Genesis nebo Saga.

Takovou podstatnou zvláštností, která kapelu malinko konkurenčně odlišuje, je přiaranžování sólového houslového partu v některých skladbách. Zvuk tohoto nástroje dodává písním kapku jinou atmosféru, což je patrné hned v úvodní (Emersonovské) předehře Keep the Ball Rolling. Romantizující náladu zelení se třpytících kopců skotské vrchoviny nastíní svými nápady druhá skladba Ahead of Fortune. V ní se představí nádherný vokál houslisty Steva Unruhta. Jde o vskutku překrásnou, jímavou píseň postavenou na roztomilých melodiích akustických kytar, které drží v objetí houslový doprovod. A když Steveův hlas stoupá po schodišti do vyšších pater, po zádech vám naráz běhá takové to moc příjemné mrazení.

Každá skladba je doplňována hostujícími hudebníky, jako například v dramatické trojce La Oscuridad, kde si vokální part ve španělštině vedle Steva vystřihne navíc dáma Michelle Young. Úžasné. Čtvrtá Cristalli je pro změnu celá v italštině a za mikrofonem stojí výrazný Stefano Galifi. Skladba nachází svůj předobraz v tradici těch nejlepších uskupení Apeninského poloostrova sedmdesátých let. Výrazný jižanský akcent v doprovodu bujaré melodiky a sólové flétny má dokonale působivý charakter. Mezi naprostou progovou elitu můžu s klidným srdcem zařadit dvě rozměrné záležitosti The Sleeping Lover a From This Window přetékající nápaditostí a tím nejlepším aranžérským uměním, které v dnešní progové společnosti panuje. Ale ani dva covery v závěru (camelovský Ice a Bowieho Heroes) nejsou vůbec marné.

Těch sedmdesát minut o deseti skladbách se dá na jeden zátah v pohodě utáhnout a garance dostavujícího se pocitu nudy je takřka nulová. 4,5

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - Archiviarum
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The


Colosseum - Tomorrow's Blues
2018-11-22

Colosseum / Tomorrow's Blues

5 stars

Mark Clarke, Dave Clempson, Chris Farlowe, Dave Greenslade, Jon Hiseman, Dick Heckstall-Smith. Miluji tyhle chlápky, tyhle ikony jazzově bluesové progresivní muziky. Co jméno to pojem. Šestice instrumentálních titánů se poprvé společně sešla při nahrávání třetí desky Daughter of Time a po pětadvaceti letech pak znovu obnovila svůj podnik Colosseum. Po famózním reunionu prostřednictvím desky Bread and Circuses vydává o šest let později další fantastickou nahrávku Tomorrow´s Blues. Ta pokračuje v tradici silných alb kapely, na kterých ani jeden z tracků nijak nezaostává za svou silnou konkurencí z dřívějších let.

Na straně jedné tu stojí silné bluesové cítění filtrované prostřednictvím tracků Come Right Back (s dechovou sekcí za zády), In the Heat of the Night (s melancholickým saxofonem páně Smitha), nebo v závěrečné No Demons. Na straně druhé je to jazzové aroma prosakující skrze famózně rozvolněný úvod s titulní Tomorrow's Blues, plné krásných Greensladových tónů a perlivých akustik Davea Clemsona. A když pak Chris začne zpívat, bortí se skály, praskají kameny a žula se mele na padrť. Podobné je to i v instrumentálkách Arena in the Sun a The Net Man. Naopak pohodové Hard Times Rising, Thief in the Night a Take the Dark Times With the Sun tvoří páteř desky a patří k tomu nejlepšímu, co kdy Colosseum vytvořili.

Tomorrow's Blues je tradičně skvělá deska tradičně geniální skupiny hudebníků, kteří svou profesionalitu a umělecké cítěný spojili v jeden obrovský nedělitelný celek. A pokud stále zatvrzele trváte na svém výroku, že nejlepším Colosseum patří roky 69-71, lžete sami sobě. Tak jednou, až konečně prozříte a poslechnete si například tuhle desku, budete pěkně čubrnět, jak rychle vám z ní spadne sanice až na zem.

» ostatní recenze alba Colosseum - Tomorrow's Blues
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Credo - Against Reason
2018-11-15

Credo / Against Reason

5 stars

Předešlou fantastickou desku Rhetoric jsem si nedávno ponechal dlouhou dobu nahranou v mp3 v auťáku a vozil ji sebou kam se dalo. Občas ji prokládal jinými kapelami, ale něco mě stále nutilo tu desku pouštět znovu a znovu. Po nějaké době jsem si na ní vypěstoval takřka závislost, až jsem se jednou pozastavil nad tím, proč vlastně poslouchám pořád tu stejnou nahrávku a neseženu si taky jejího nástupce. Nechtěl jsem se zalamovat nějakým naháněním cd na prodejních portálech a podíval se rovnou na stránky kapely, jestli vůbec fungují. Tam už byla objednávka přes jejich eshop hračka a za dva týdny se cd hřálo u mě doma.

Prozradím rovnou, že toto je absolutní bomba a podle mne ještě o chlupínek větší než je Rhetoric. Prostě neoprog té nejvyšší kvality, nejhrubšího zrna. Nad kapelou Credo se vznáší betelný arenovský stín, a to díky obrovské podobnosti zpěváka Marka Coltona s jeho "vzorem" Paulem Wrightsonem. Ta podoba je tak neuvěřitelná, že máte pocit, jestli náhodou neposloucháte nějakou nezveřejněnou skladbu z desky Visitor. Credo totiž i jako Arena znějí a hrají. Někdo by mohl namítat: "Á, tak další ostrovní prog, kolik jich takových už je..." Odpoveděl bych mu na to, že má možná pravdu, ale kolik jich zná tak kvalitních a aranžersky prokomponovaných jako jsou Credo.

Jejich pojetí je velice osvěžující a neskutečně nápadité. Aranžérské schopnosti leadera Mikea Vartyho obsluhujícího klávesy a melodické cítění kytaráka Tima Birrella jsou nevysychající. Ve své brilantnosti si tato (stejně jako předešlá) deska může podat ruce s nejlepšími alby IQ, Pendragon (z období Believe) a právě Areny z konce devadesátých let.

Credo jsou zkrátka typem skupiny, na kterou je dobré diváka upozornit, protože ne každému se do její blízkosti podaří dostat. A nechat si takový klenot uniknout by bylo škoda.

PS: A ještě jedno velké děkuji nezdolnému propagátorovi všeho novodobě progresivního na Progboardu, kolegovi Braňovi. Odvádí v tomto oboru vskutku záslužnou činnost.

» ostatní recenze alba Credo - Against Reason
» popis a diskografie skupiny Credo


Sylvan, Nad - The Bride Said No
2018-11-13

Sylvan, Nad / The Bride Said No

4 stars

Nad Sylvan - jméno donedávna prakticky neznámé. O jeho zpopularizování se zasloužil především kytarista Steve Hackett, když se rozhodl jmenovaného zpěváka obsadit do hlavní role pro své Genesis Revisited Tour pořádané před pár lety. Nad se s postem sólového pěvce gabrielovského materiálu i výrazu vypořádal se ctí a díky dlouhé šňůře, velkému množství koncertů po celém světě a posléze i k této příležitosti vydanému cd jej spoznal takřka každý milovník původních Genesis.

Krátce na to zareagoval Nad i sólově, a to v podobě velice slušné, totálně genesisovské kolekce Courting the Widow vydané roku 2015. Tu jsem si pořídil jako přirozenou reakci na spokojený zážitek z onoho koncertu, ale celkem dlouho mi trvalo, než jsem hudbu na tomto nosiči patřičně docenil. Když za dva roky Nad nahrál album další, s jeho nákupem jsem nespěchal. Nechával jsem si chuť na něj uzrát a čekal na příhodnou dobu, kdy budu mít potřebu jej vlastnit. (Výhoda hned nekupovaných nosičů je i cenová, za pouhý rok klesá hodnota některých produktu někdy i o polovinu.) Cožpak je to auto?

Na své poslední desce vsadil Nad Sylvan vše na dvě karty. Tak jako minule se znovu obklopil zvučnými hosty z branže. Ale jelikož si materiál psal sám, je účast hráčů natolik profesionální, že vás vůbec nenapadne srovnávat tento matroš s písněmi z původních působišť hvězdných instrumentalistů.

Tou druhu kartou je velice vydatná účast sólových i sborových vokálů patřících něžnému pohlaví. Právě jejich nadpozemské hlásky nesoucí v sobě ozvěny vodních nymf a sirén dodávají desce punc originality a posouvají muzikální stránku alba i do jiných sfér, než těch hackettovsko-genesisovských. Nahrávce povětšinou vévodí klávesy, až v druhé půli se o slovo znatelněji hlásí i kytary trojice Stolt/Govan/Hackett. Oproti předchozí desce je nálada intimnější. Ubylo patetismu a teatrálnosti - těch má Nad v hrdle sice pořád dost, ale netlačí je tolik i do muziky. Vše je volnější a plynulejší, přechody mezi tématy jsou zaranžovány nenuceně a velice přirozeně.

Jak už to s prvními poslechy bývá, písně při nich částečně splývají a do obrátek vás dostane až energičtější druhá polovina. Postupně se handicap A-strany stírá, a až si překrásné klávesové motivy a zpěvákovy nápěvy z úvodu desky zmapujete, naráz zjistíte, že posloucháte překrásně vyzdobené progresivní dílo. Dílo, které se touží vymanit z okovů původních Genesis, ale tak úplně se mu to stejně nedaří a vy vlastně ani nechcete, aby tomu u Sylvana bylo jinak. Tahle poloha je pro něj jak dělaná.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad


Iluvatar - Children
2018-11-11

Iluvatar / Children

5 stars

Znáte ten pocit zadostiučinění, když po něčem obrovsky toužíte a ono si to k vám po strašně dlouhatánské době nakonec najde cestičku? Ten pocit se dá samozřejmě aplikovat i na muziku, konkrétně na moment, ve kterém držíte nějaký hudební produkt, po které jsme dlouho dychtili a který vám tak dlouho unikal, až jste vůbec nepočítali s tím, že ho nakonec dostanete. Ten opojný pocit spojený s raritním cd, které se naráz nachází ve vaší domácí fonotéce, mám rád a stojí za to.

Hluboko ve vzpomínkách mám uložené toto: Když mi bylo zhruba sedmnáct, osmnáct a občas jsem navštívil nějaký ten kamenný obchod s muzikou v Brně, v jednom z nich jsem dlouhý čas vídával cd s překrásně ilustrovaným obalem, o kterém jsem věděl jen to, že se jedná o nějakou progrockovou kapelu. V té době jsem podobný styl snad krom Dream T., Shadow G. a Fates W. neposlouchal a tak jsem ani neměl tendence toto dílo prozkoumávat. Ten famózní dalíovský surrealistický výjev jsem si do mozku vyfotil tak precizně, že ve mně vzpomínka na něj přetrvala a při každém setkání s ním (třeba i po patnácti či dvaceti letech) jsem si skutečnosti navázané k době mládí okamžitě vybavil.

Teprve nedávno jsem díky Pegasově odkazu na stránky
- http://www.progressrock.cz/ - na tuto kapelu znovu narazil. Pečlivě si přečetl její profil a znovu se zadíval na ten božský výjev. Pak už stačilo jenom desku otestovat na YT a obrátit se na Discogs. Zmiňované album vlastnil a nabízel dokonce jeden čehůn a jelikož nerad nakupuji osamocené kulaťáky, vyhlídl jsem si k němu i "brášku" od Clepsydry More Grains of Sand. Byl to kauf za milión. Nejen že mě švýcarská kapela dostala i svou druhou nahrávkou (trojka a čtverka jsou prog-rockové poklady první kategorie), ale hlavně moji toužebně očekávaní Iluvatar nezklamali.
Po tolika letech decentní známosti mám tuhle nahrávku konečně také doma.

Jejich muzika je ohromující progresivní kombinací výtečné melodiky, nečekaných změn temp, brilantních aranžmá a mnoha odstínů rozličných hudebních forem. Pocházejí z Baltimoru v USA a navazují na odkaz Genesis, Marilion a třeba Styx. Toto jejich nejuznávanější a nejspíš také nejlepší album nejen zvukově spadá do období znovu-rozpuku progresivní muziky v devadesátých letech. Jejich progresivní formule v sobě nese i stopy jazzu a klasiky. I přes prvotní nepřístupnost to není hudba přehnaně těžká, či nestravitelná. Vzdáleného příbuzného lze hledat například v kapel Spock´s Beard, spadající do stejné časové etypy v geograficky podobné zámořské provenienci.

Ozdobou desky je pak hlas zpěváka Glenna McLaughlina absolutně nepodobný nikomu, kdo v podobné muzice roky působí, a přesto tak charismatickému a vznešenému. Každá skladba je nádherně zaranžovaná a protnuta množstvím jemných akustických pavučin a dojemných kytarovo-klávesových melodií. Nápaditost je v případě Iluvatar skutečně rozsáhlá a když k tomu přidám i atmosférickou složku, dostáváme brilantní prog-rockové album svou důležitostí daleko převyšující celá devadesátá léta. Pro zapálené fandy Pendragon, Iq, Pallas, Jadis, Spock´s Beard, Arena a Marillion jsou Iluvatar jasnou povinností a skutečnou ozdobou domácí fonotéky.

PS: dost by mne zajímalo, jestli tuhle kapelu tu někdo skutečně zná. Pište, chlubte se, tipl bych si možná Braňa, možná Mayaka, hm...?

» ostatní recenze alba Iluvatar - Children
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Suede - Night Thoughts
2018-11-10

Suede / Night Thoughts

5 stars

Kapelu Suede jsem objevil hned se počátkem jejich kariéry v divokých devadesátých letech, kdy příchozí obrozenecká doba maximálně přála nově se rodícím alternativním spolkům. Tehdy jsem opouštěl metalové kořeny a prozkoumával vše, co vonělo něčím úplně jiným. Indie rock a grunge jako směry a spousta neznámých alternativních kapel mě na nějakou dobu hodně stmelily. Po dlouhých letech bloudění v neznámých teritoriích jsem si našel konečně to pravé a tím je progresivní muzika ve své podstatě. K některým spolkům z mého mládí jsem se vrátil, některé úplně zavrhl. Do první kategorie spadají i britští "semišáci" Suede.

Úvodní nepřekonatelná dvojice prvních nahrávek má pro mne dnes i po více jak dvaceti letech stále tutéž příjemnou aromatickou příchuť. Po odchodu jedné poloviny stěžejního skladatelského dua, kytaristy Bernarda Butlera, vydává kapele ještě tři desky, které už kvalit ze začátků souboru zdaleka nedosahují. Přichází brzký rozpad a po jedné dekádě nový start.

Deska Night Thoughts je druhou z této éry a já si jí všiml až nedávno, to když jsem hledal nějakou alternativu k mým stále oblíbenějším krajanům Pineapple Thief. Už nevím jak, ale vzpomněl jsem si právě na Suede. Veděl jsem, že se dali znovu dohromady a jejich smyslný indie rock s drobnou příměsí alternativy i svojského progresivního rocku nového tisíciletí, by mohl skýtat podobné blaho, jako poslech P. T. Nemýlil jsem se.

Suede si vcelku překvapivě drží tutéž sestavu, jako ve svých začátcích. Jen Butlera už v devadesátkách vystřídal neméně schopný Richard Oakes. Jejich hudební výraz bych popsal slovy rozbujelý, necudný, vyzývavý a uhrančivý (to především díky hlasu Brett Anderson) nezávislý (pop) rock. Chlapci ve svých hudebních obrazech občas zabrousí k moderním Manic S. P., melancholií mají blízko ke zmiňovaným Pineapple Thief (kteří by mohli být jejich nevlastními dětmi) a odzbrojující atmosférou strčí do kapsy všechny ty novodobé britské mega-stars.

Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a jemné klávesové nitky se ve skladbách pohupují jako pírka unášené větrem. Uhrančivý úvod v podobě orchestrálního propletence When You Are Young, vystřídá v pravdě hitová pecka Outsiders. Tohle přesně jsou ti omamně působící Suede nového věku, kteří si do své výbavy půjčili charakteristické črty z prvních desek, aby dokázali potěšit a zároveň vydráždit své oddané posluchače. Ve čtvrté Pale Snow se Andersonův dominantní vokál vznáší nad vším tím zmarem a chaosem našeho věku. Je vám úplně jedno co hraje vespod, síla jeho osobnosti a extatický silný vokální výrazový prostředek dokáží stejně zbořit všechno okolo. V polovině deska nabírá kulminační charakter, tracky počínaje šestou What I'm Trying to Tell You přes líbeznou ukolébavku Tightrope, intimní Learning to Be a rádiovku Like Kids až k závěrečné sugestivní trojici I Can't Give Her What She Wants, When You Were Young a The Fur and the Feathers slyšíme Suede v jejich vrcholné interpretační formě.

Dílo, jehož hlavním tématem jsou stavy odcizení či nepochopení, balancuje nad hranou dnešní společnosti. Užírá se krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním. Témata neradostná jen co je pravda, ale ta hudba, ta působí jako lék.

» ostatní recenze alba Suede - Night Thoughts
» popis a diskografie skupiny Suede


TNT - All the Way to the Sun
2018-11-09

TNT / All the Way to the Sun

5 stars

Norští hard´n´heavy melodici TNT jsou po seusedech Europe mojí nejoblíbenější severskou úderkou hrající melodickou rockovou muziku. Sleduji je už dlouho a v jeden čas i bedlivě. Želbohu jejich poslední alba bez účasti pěveckého giganta Tony Harnella klesají na kvalitě jako vykojené poprsí matky po x dětech. To rok 2005 a jejich druhá comebacková deska je jiné kafčo.

Tolik sršící energie z každého kytarového tónu vedoucího guru Ronni Le Tekrø a vysoko položeného hlasu T. Harnella na žádné jiné desce TNT nenajdete. Kapela se se svou skladatelskou invencí pořádně pochlapila a naservírovala pořádně ostré songy. Jako malý kluk jdu pokaždé do kolen při písních A Fix, Too Late, All The Way To The Sun, The Letter, Black Butterfly a Ready to Fly. Když k tomu přidám Armstrongův něžný cover What A Wonderful World, tak ostatní jenom "dobré" písně poslouchám v klidovém stavu. Při těch výše jmenovaných se ze mě stává divoká běsnící bestie toužící ulovit nějaký snadno dostupný skalp.

All The Way To The Sun je deska, kterou naprosto miluju a kterou si pokaždé, když hraje, dokážu totálně užít. Adrenalin vyletí vzhůru a v mozku usazené náramně zpěvné refrény mě katapultují mimo realitu. Vznešené melodie, nakažlivé gradace skladeb, hymnické refrény, nad Everestem položený Harnell a především TO NASAZENÍ, které z ní cítím na míle daleko, mě pokaždé uzemní jako obrovitánské Thorovo kladivo. Srdeční srdcovka.

» ostatní recenze alba TNT - All the Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny TNT


Black Crowes, The - Amorica
2018-11-06

Black Crowes, The / Amorica

5 stars

Kapelu Black Crowes jsem zaregistroval v devadesátých letech u příležitosti vydání desky Amorica. Její šokující obal se mně navždy vryl do paměti, ale jakou kapela hrála muziku jsem dlouhá léta vůbec netušil. Ještě krátce k obalu: obléci dámský klín (pipku) do americké vlajky tak, aby z horní části kalhotek trčelo černé ochlupení, tomu říkám bizarní nápad. Jelikož kapela startovala v době právě probíhající grungeové horečky, automaticky jsem ji zaškatulkoval mezi ostatní trendaře a víc po nich neprahl.

Byly to až EasyRockerovy a Balůovy recenze, které podnítily moji zvědavost, a posléze zjištěný fakt, že se o žádný grunge nejedná, ale že kapela představuje dokonalou esenci jižansko-rockového naturelu. Vlastně stačil krátký nástřel a bylo vymalováno. Moderně znějící verze Lynyrd Skynyrd byla vítána s otevřenou náručí a "trenýrková" deska zakrátko putovala směr Plzeň-Jižní Morava.

(Ještě maličkost k jejímu vydání: dle stránek firmy se mělo jednat o remasterovanou verzi s nižším DR, což jsem malinko obrblal, ale za cenu v pravdě směšnou. Přece jen jsem nechtěl pětkrát dražší originál z druhé ruky. Jaké pak bylo moje překvapení, když poštou nakonec doputoval původní výlisek.)

Se začátkem devadesátých let nebylo úplně běžnou věcí, aby člověk narazil na kapelu, která jako svoje vzory uvádí právě Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers Band. Dvojice bratrů Robinsonů, kteří kapele s koncem osmdesátek vdechli život, má v sobě southern rock pevně zakořeněný a dovede ho přehrát se vší parádou a autenticitou. Třetí desku Amorica zdobí malinko modernější produkce i zdravěji vyhlížející a razantnější feeling. Možný vrchol jejich kariéry ozdobil ještě invenčnější skladatelský přístup než na předchozí The Southern Harmony And Musical Companion. Kapele nejsou cizí experimenty vně i mimo svůj country prostor. Právě díky neotřelému a až mega-souther rockovému feelingu vyznívá deska nebývale svěže a mnozí Američané berou její nákup v době vydání jako vlasteneckou povinnost z hrdosti. Další dobře poskládaná nahrávka vynáší Black Crowes na vrchol popularity v době, kdy grunge a alternativa "ničí" vše původní okolo sebe. Zvláštní, že?

Nahrávka se dá rozčlenit do několika pater. Začátek zmáknou hitovky Gone a Conspiracy. Zpomalí trojice High Head Blues, Cursed Diamond a Nonfiction. Vše se poslouchá moc pěkně, ještě lepší je druhá půle. Tu otevře klasická She Gave Good Sunflowers a na ni naváže foukací harmonikou opepřena energická jízda P.25 London. Nejhezčí místa desky přijdou v lahodné baladičce Ballad in Urgency a podobně intenzivní Wiser Time, které vystřídá country-texas Downtown Money Waster a "lynyrdovina" Descending.

Deska Amorica v sobě nese kus amerických národních tradic. Její nezkrotný jižanský feeling vás vrátí na začátek sedmdesátých let, do doby, kdy Kansas, Lynyrd a Allman patřili k tomu nejlepšímu, co nabubřelá americká kvočna strýčka Sama dokázala vysedět. Mám rád takové návraty a kapely, které mě svou atmosférou dokáží vcucnout o desítky let nazpět.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - Amorica
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The


Judas Priest - Painkiller
2018-11-05

Judas Priest / Painkiller

5 stars

AŤ ŽIJÍ DISCOGS! Tyhle stránky jsou pro naprostou většinu fajnšmekrů a hnidopichů pachtících se po něčem za normálních okolností nesehnatelném božským vnuknutím a požehnáním shůry. V dnešním šíleném světě, kdy můžete nahrávku své oblíbené kapely slyšet ještě dřív, než skutečně vyjde, a ještě k tomu zadarmo; v době, kdy se jen malá hrstka z nás sběratelů skutečně zajímá o originální nosiče, je obrovským přínosem portál Discogs, kde můžete sehnat prakticky cokoli, po čem toužíte, a třeba z druhé strany zeměkoule. Moc rád zde bloumám, a pokud zatoužím po nějaké pořádné raritce, s velkou pravděpodobností si ji také objednám. Ale jsou tu rovněž nosiče, které v běžných shopech sice koupit můžeme, ale pouze v remasterované podobě. Mračna starých alb už takovým procesem dávno prošla i několikrát, ale ne vždy se nový zvuk zdařilo vyladit tak, aby zněl lépe než ten původní. Posluchač si takové cd koupí v domnění, že dostává něco nového a vylepšeného, ale žel bohu opak je někdy pravdou. Přesně takový případ se týká i slavné desky Judas Priest – Painkiller.

Tu jsem poznal krátce po tom, co se objevila na trhu, a svou intenzitou mě úplně uchvátila. Po Painkiller byl svět jinačí a na heavy metalovém trůnu povstal nový král. Nerozuměl jsem starším kolegům, kteří donekonečna opakovali něco o tom, že pro ně jsou J. P. British Steel a že tohle Priest nejsou a blá, blá. Osmdesátkovou produkci jsem jako sedmnáctiletý teenager absolutně neposlouchal, glamová alba z konce oné doby jsem zavrhl totálně a desky ze sedmdesátek docenil až daleko, daleko později. Painkiller byl a podle mě stále je absolutně nepřekonatelný. Nejen, že je tím největším trumfem této kapely, ale i celého heavy hnutí dohromady. Dnes bych připustil pouze polemiku ve srovnání s takovým Seventh Son of a Seventh Son od I. M. a černočerným albem tenkrát velkých Metallica. Ale to je vše. V desce Painkiller cítím celé zhmotnění heavy metalu. Když se vysloví název tohoto stylu, všude okolo slyším tuhle desku, která je vykována z jeho příměsí a vyzvednuta na povrch zemský z jeho útrob jako nějaký svatý grál.

Titulní píseň vnímám jako hymnus doby a stylu, který v dalším desetiletí absolutně pozbyl své vážnosti a dodnes vysoustružil jen hrstku alb alespoň trochu kvalitou navazujících na onen monolit. Na albu se nalézá desítka nabroušených a nespoutanou energií sršících songů zahraných s takovou chutí a entusiasmem, které po odumírajících nahrávkách Turbo a Ram it Down od kapely vůbec nikdo nečekal. Za hlavní "viníky" tohoto tvůrčího vzestupu můžeme označit osoby:

Scotta Travise - nová hnací mašina kapely, která na všechny své předchůdce nechává totálně zapomenout a svým nezkrotným temperamentem demoluje vše okolo sebe. Chrise Tsangaridese - jemuž se podařilo vykovat skutečně nadpozemský zvuk a pro daný styl v oné době i ten nejlepší možný. Roba Halforda - který do svého přednesu dal nejenom koule a velkou dávku nadhledu, ale především těžko osedlatelnou energii, která se valí nahrávkou jako černá smrt středověkem. A samozřejmě dvojici Tipton/Downing, jimž se podařilo složit materiál desetkrát kvalitnější, než byl na některých předešlých deskách.

Když za pár let poté udeřila grungeová horečka, pod její tíhou jsem spoustu metalových originálů prodal a některé z nich znovu koupil až mnohem později. Tato deska šla sehnat právě jako remaster, ale když jsem ji nedávno poslouchal, zážitek z ní byl spíš utrpením. Obludná remasterovaná koule se valila se ztrátou všech detailů a po patnácti minutách mě z toho začala bolet hlava. Řečí čísel je to originál DR 11, remaster DR 7, což není na pohled taková tragédie, ale na poslech obrovská. Chtěl jsem slyšet ten svůj zvuk Painkillera; ten, který jsem měl uložený přes dvacet let v hlavě, a ne ošizené a ořezané dynamické špičky, převtělené do nic neříkající bzučivě vzteklé vosy.

Právě díky Discogs jsem si od podobných lidiček jako jsem my tady, mohl znovu sehnat tuto desku v originálním balení a včera s velkou chutí i poslechnout. A proto ta recenze a proto to zvolání – díky za stránky Discogs a jejich fanoušky.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Uriah Heep - Living The Dream
2018-11-01

Uriah Heep / Living The Dream

4 stars

Byron versus Shaw. Dvě naprosto odlišná pěvecká esa v téměř padesátiletém hudebním rukávu britských Uriah Heep. Ten první byl davy doslova zbožňován a dodnes zůstal tím největším trumfem (samozřejmě společně se skladatelkým hrdinou Kenem Hensleyem) v řadách této kapely. Ten druhý je po celou dobu svého účinkování v U. H. přijímán s rozpaky a zařazován do kategorie "přijatelná alternativa". Zatímco Byron strávil v kapele POUZE osm let a hudebnímu dědictví přinesl jeden rockový milník za druhým, Shaw je součástí kolosu třicet let a světu nedal ani pětinu stran kvality pěveckého výrazu, jakým nadchnul jeho nepřemožitelný předchůdce. Tomu prvnímu věnují hudební encyklopedie celé stránky a dlouhé odstavce, pro Shawa už navždy zbude těch pár vět tam někde dole, na konci toho velkého článku o ikonách žánru Uriah Heep.

Na novou desku Living the Dream jsem s netrpělivostí rozhodně nečekal, a kdyby žádná nevyšla, vůbec bych se nezlobil. Rozladěn pro mě nepovedenou, nedotaženou a na poměry dnešních U. H. značně kýčovitou (jednou z jejich vůbec nejslabších) kolekcí Outsider, zlomil jsem nad "boxičovou" partou hůl. Mám rád Into the Wild a ještě víc Wake the Sleeper, ale Outsider jsem zavrhl, proto bylo mé očekávání od nové desky takřka nulové.

První singl Grazed By Heaven o kvalitách nahrávky neprozradil zhola nic, ale pochvalné recenze rozvěšené na mnoha internetových portálech a test celého alba prostřednictvím netu dávaly tušit, že u U. H. ještě není všem dnům konec. Musím prozradit, že jsem s jejich novou nahrávkou spokojen. Slovo nadšen by bylo přehnané a nadnesené, ale tento rok se skutečně v případě "ú-háčka" jedná o dobře odvedenou hard-rockovou práci. Kapela svou nezdolnou energii ještě všechnu nepozbyla, Mick Box zásobuje svoje skladby stále solidními riffy a melodiemi, no a Shaw zůstává Shawen i nadále. Žádné zázraky z jeho úst neuslyšíme, ale k dnešnímu formátu Shaw padne jako ulitý, tak proč ho pořád jen kritizovat? Už standardně dobrou práci odvádí hnací motor souboru, mlátička Russell Gilbrook. Jen Phil Lanzon je tady jaksi střídmější, až se může zdát, že si ty lepší nápady napleskal na svou po čertech dobrou sólovku, ale o tom až jindy a jinde.

Strana A:
Grazed By Heaven- ne úpně obyčejný otvírák na paštiku, který podobným minulým a předminulým zhola nudným pole position ujíždí o dobré dvě délky. Living The Dream - pěkná zpěvná věc s obstojnou kytarovou riffovou prací i vyhrávkou Micka Boxe. Take Away My Soul - startuje jako "mejdni", pokračuje jako to nej od Heep z počátku sedmdesátých a v půli praská pod omamným melodickým náporem celého komba. Knocking At My Door zdobí přijatelné melodie, nezdolný Shaw a tuctový refrén. Rocks In The Road. Osm minut? Ajajaj, utáhnout takto dlouhou stopáž a neurazit se v tomto případě zrovna nepodařilo. Celé schema je příliš předvídatelné a nepřináší zhola nic nového. Až za půlkou se teprve něco děje, něco hodně purplovského - že by Jon Lord vstal z mrtvých?

Tak a jdeme do druhé půle:
Waters Flowin' překvapuje bukolickou atmosférou a výbornou kytarovou vybrnkávačkou. Jedná se o velice podařenou baladu a jednu z nejlepších skladeb na albu. It's All Been Said - a hle, další pěkné téma, tentokrát na klávesy a posléze i klavír, máme tady (na stará kolena) romantické Uriah Heep, skladba se postupně rozjede a má tu vlastnost, že skutečně baví. Další parádní věcí je šleha Goodbye To Innocence, ve které Uriáši citelně sešlápnou pedál a pořádně se odvážou. Je to rokec nebo už rock´n´roll? Falling Under Your Spell otevře působivé Boxovo sólo, citelné hammondky a skutečně brilantní Shaw nejen v refrénu. Pro mě asi nejlepší kus na desce. I poslední Dreams Of Yesteryear začíná jako cajdák, jenže ten cajdák má přilnavou atmosféru a uvnitř dvě hrsti emocí.


Celkový verdikt "konec dobrý, všechno dobré" by se dal úspěšně implantovat na celou novinku Uriah Heep. První strana je dost šablonovitá, staromilská, občas pořádně nudná, zavání stereotypem a archaičností. Část druhá je daleko výživnější a přitažlivější. Použiji slova jako progresivnější, skladatelsky kreativnější, tempově různorodá a náladově bohatá a barevná. )Vy, kdo desku už znáte, mi možná v tomto vnímání obou pólů nahrávky, tedy stran A i B dáte za pravdu. Konečná známka je tedy 3,5*

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
2018-10-29

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band

5 stars

O jižanský rock jsem se dlouhá léta příliš nezajímal. Okrajově jsem znal Lynyrd Skynyrd, o kterých se občas někde psalo - některý dopisovatel je svým článkem trochu popostrčil nebo přirovnal jinou kapelu k této. Automaticky jsem bral právě je za první, největší a skutečnou vlajkovou loď southern rocku. O existenci Allman Brothers Band jsem se dozvěděl mnohem, mnohem později. A po ponoru do stylu, který obě party hrají, jsem nabyl přesvědčení, že právě Allmani jsou těmi nekorunovanými králi jižanského rocku. Rozhodně tu byli první oni, daleko dříve před L. S. a nutno podotknout že tím, jak spojili jižaninu a blues, i mnohem originálněji.

Začal jsem se s nimi seznamovat prostřednictvím debutu z roku 1969. A čím také jiným, když právě on patří mezi jejich vrcholná umělecká díla (většina jejich fans vám řekne, že stojí na úplné špici). A stačil mi jeden jediný poslech, abych kapituloval a tuto kapelu si rychle oblíbil.

V jejich hudbě je něco ukryto, něco (pro rockera milujícího sofistikovanější hudební odstíny, kterému nedělá problém rozkročit se mezi několika styly zároveň) velmi podmanivého a okouzlujícího. Není to jenom energie, která deskou proplouvá od úvodní předehrávky/spencerovky Don't Want You No More přes typické blues z delty It's Not My Cross T Bear po energické Black Hearted Woman (izolující v sobě santanovské obrazce). Je to především duch prazákladů rock'n'rollu, který desku stimuluje do podoby, ve které ji posluchač vychutnává se všemi jejími příměsemi a rockovými extrakty. Přesně takovou esenci vnímám v písních Trouble No More a Every Hungry Woman. A to ještě stále není vše. Hammondy spřažená Dreams se vám vryje svou nezbednou basovou figurou až do morku kosti a při Whipping Post se musí blahem tetelit každé stařičkým rockem bušící srdce.

Allmani jsou velice sympatickou a invenční partou. Neříkám, že je budu studovat podrobně a komplet, na to mají pro mě příliš rozvětvenou diskografii a southern svým pojetím jako styl není mým hlavním oborem, ale něco mi říká: "Horyno, nenechávej jejich debut stát o samotě!"

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


Shadow Gallery - Tyranny
2018-10-27

Shadow Gallery / Tyranny

5 stars

Příští rok tomu bude deset let, co Shadow Gallery nevydali žádné studiové album a tak si myslím, že je nejvyšší čas tuhle často opomíjenou kapelu znovu zviditelnit a připomenout. Pro takovou příležitost jsem si vybral jejich třetí desku nazvanou Tyranny.

Ta je mnohými "odborníky" z progresivní říše označována za vrchol jejich tvorby. Po pro mě absolutně magicky nedostižném debutu a stále ještě pohádkově laděném, i když daleko aktuálnějším Carved in Stone přichází S. G. za další tři roky s koncepční, sedmdesátiminutovou kolekcí čítající čtrnáct skladeb. Do hledáčku kapely tentokrát padla taková jména jako James LaBrie, Laura Jaeger a D. C. Cooper, kteří se postarali o doprovodné vokály, nebo houslista Paul Chou. Ti všichni byli přizvání k nahrávce, aby ji nějakým způsobem obohatili a pomohli dotvořit postavy a koncepční tvar.

Jediná věc, která mi na této desce vždy vadila, je její metalizující odlesk. Jeden dnes už možná dřívější kolega níže píše o "nejdreamovatější" nahrávce Gallery v jejich kariéře, což je tvrzení, se kterým se dá polemizovat. Rozjezd desky prostřednictvím Stiletto In The Sand a War For Sale je enormně kovotepecký a noha držící plyn chce za každou cenu prošlápnout podlahu skrz. Ale už druhá Out Of Nowhere, kterou otevírá nádherně vznešené kytarové sólo, zpomalí a nechá diváka vychutnávat si veškerá zákoutí Mikeova něžného hlasu. To je symfonie smyslnosti a výtrysk emocí, fantastické. Bohužel (pro mě) další Mystery ujíždí znovu po lajně divadélka snů a já si opakovaně kladu otázku: "Proč?" Velkou porci progresivity přináší pomalé písně. Taková Hope For Us? s barokně laděným piánem a klasickou španělkou vám s emocemi zalomcuje tím nejočekávanějším způsobem. Podobně promyšlená je i následující Victims.

Deska rozdělena na dvě části přináší ve své polovině jako opener nejsymfoničtější věc I Believe, takovou esenci dosavadní tvorby S. G. Zde uslyšíme tehdy ještě nezdolného výškaře LaBrie, kanonádu parádních riffů i vznosných melodií. Drama, patos, divadelní motivy, změny rytmů, to všechno a ještě víc jsou Shadow Gallery vzor '98. Subtilně melodická Roads Of Thunder navazuje na svou předchůdkyni, vše duní a otřásá se pod náporem Nevolových bicí a Allmanovy kytary. Překrásné sólo přemostí celou skladbu do akustické polohy a hned v závěsu přispěchá další nástroj kapely, kterým je vokál Mikea Bakera. To on má největší podíl na tom, jak S. G., zní a jak je má člověk v hlavě uložené. Jeho hlasové charisma a opulentní frázovací technika se těžko popisují, to se musí slyšet.

Spoken Words nás opět postaví na divadelní prkna, tentokrát ale ta skutečná, ne z nějakého snu. Baker tu spolu s Laurou Jager sehrají pro naše uši vskutku dojemné představení. Když se přidá ještě Paul Chou na housle, je následující potlesk velmi očekávaný. V jedenácté New World Order je přítomen vokalista Royal Hunt D. C. Cooper. Do písně otiskne výrazný neklid a znatelné napětí (když přitáhne uzdu, zní jako Bruce Dickinson). Druhý nejdelší track alba v sobě spojuje hymnická i pochodová tempa, solidní porci kreativity i smysluplné aranžérské proporce. Právě zde vás napadne, proč je Tyranny mnohými označována za top desku kapely.

Po přebuzené instrumentálce Chased se pokladnice Gallery otevře ještě dvakrát. Nejprve ven vykoukne rozkošná hříčka Ghost Of A Chance, ve které si krom hráčských kvalit vychutnáte i plně dynamický zvuk s krásně odstíněnými nástroji. Vše pak uzavře ("savatageovský") vánoční den Christmas Day. Vzadu něžně šumí klávesy, klavír recituje svoji opakující se melodii, občas okolo vás prohvízdne flétna a pak je tu ten šmakoidní Mike Baker. Nádhera.

Shadow Gallery to nikdy neměli jednoduché. Koncertně takřka mrtvá kapela i díky malému vydavatelství Magna Carta (odborníci na vyhledávání talentů z prog-rockové oblasti) byla vždy až "tou druhou". V devadesátých letech povstali právě po boku nedostižných Dream Theater, kterým po celou dobu hráli druhé housle. Jenže tu nebyli jenom tihle dva kohouti. Část slávy a vavřínů v devadesátých letech stále populárnějšího prog-metalu, si chtěli pro sebe urvat také Queensryche, Fates Warning, Psychotic Waltz nebo vehementně se rozjíždějící bombastici odkazu "queenovského", Savatage. Mezi tak silnou konkurencí a s tak malou firmou v zádech se člověk těžko prosazuje. Naštěstí za Shadow Gallery vždy mluvila hudba a ta v tomto případě vydržela, přežila a dnes získala známku lukrativního zboží. Ze Shadow Gallery se postupně stal kultovní ansámbl. 4,5*

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Tyranny
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


Southern Empire - Civilization
2018-10-23

Southern Empire / Civilization

5 stars

Nejvýraznějším letošním aspirantem na album roku v kategorii progresivní/neoprogresivní rock jsou pro mě australští pokračovatelé odkazu Unitopia, Southern Empire.

Když se dnes už skoro kultovní (a nutno podotknout invenčně výborná) kapela Unitopia rozpadla, její dvě nejvýraznější frakce se rozštěpily do dvou táborů. V tom jednom povstali hned čtyři bývalí členové Unitopia a pod vedením zpěváka slyšícího na jméno Mark Trueack zakrátko založili kapelu UPF ( neboli United Progresive Fraternity). Dva roky po rozlučkovém albu (naplněném coververzemi) výše jmenovaných předhodili trhu pozoruhodnou desku Fall in Love With the World.

Zrod Southern Empire byl posunut z důvodu velkého vytížení klávesáka Seana Timmse na dobu pozdější. Debut spatřil světlo v roce 2016 a dnes tu máme desku druhou - Civilization. Tu zdobí překrásně namodralý výjev jakéhosi plavidla budoucnosti na pozadí obrovského měsíce, rovněž famózní zvuk na celé ploše nahrávky a vpravdě působivé hráčské výkony naší pětice i hudebníků, obsluhujících dechovou sekci a houslové nástroje.

Na albu najdeme čtyři dlouhatánské skladby, z nichž jedna dokonce atakuje hranici třiceti minut. Osobně nemám podobně natahované a slepené fragmenty několika skladeb či úryvků v jeden takto dlouhý epos příliš v lásce. Tedy krom údobí sedmdesátých roků, kdy byla mnohá hráčská uskupení na tak vysokém invenčním stupni, že jim nedělalo problém podobné suity sestavit. Ale dnes se ne každé partě podaří přijít s něčím, co nebude v podobné minutáži nudit. U Southern Empire takový problém nemám, jelikož jejich dynamicky pestrá a dravě kolorovaná hudba pocit k nudě prakticky nezavdává.

Zpěvák Danny Lopresto má ve svém hrdle cosi příjemně nakažlivého. Občas zní hodně hard-rockově, občas v něm nalezneme malebné stopy A.O.R. oblasti, příležitostně přitlačí (v ten moment má náběh k nedostižnému Zacku Stevensovi z období "savatageovského" Edge of Thorns) a z toho se ladně zhoupne do pocitové art-rockové polohy. Vždy je neskutečně pevný v kramflecích a jeho výraz i barva mě nesmírně baví.

Novinka Civilization na mě svým progresivním uchopením působí jako okolí ničící nezastavitelná bouře. Úvodní Goliath's Moon pulzuje statným rockovým feelingem (připomíná mi nejlepší časy švýcarských Gotthard v období alba Domino Effect), ale už dvojka Cries For The Lonely brnkne na progovou strunu mnohem výrazněji a celou hrací délku je skutečně co poslouchat. Progresivní esence kvality, výrazných melodických struktur, tempových obměn, zajímavých nálad, vzdušných dynamických mostů a dechberoucích vokálních artistických čísel i sborů se nesou deskou jako ladné přírodní poprsí nabuzené teenagerky vykračující si rozpáleným bořícím se pískem někde na cizokrajném souostroví v dalekém Pacifiku.

Soustředěná virtuosita a technicky brilantní hudební umění položily základy pro hudbu, která vyzařuje energii a kreativitu. V tandemu vytvářejí živý, temperamentní a organický tok hudby, který je radost poslouchat. Velké a příjemné překvapení letošního ro(c)ku.

P. S.: Velké poděkování patří Palovi a Braňovi za propagaci této kapely na Progboardu.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Civilization
» popis a diskografie skupiny Southern Empire


McCartney, Paul - Egypt Station
2018-10-22

McCartney, Paul / Egypt Station

4 stars

Beatlesovská legenda legend sir Paul McCartney stále dokazuje, že umí, a že i ve věku, kdy by mohl své řemeslo už dávno pověsit na hřebík, dokáže spolehlivě skládat další a další překrásné písničky. Pro rok 2018 si nachystal své (jestli dobře počítám) pětadvacáté sólové album plné intimních lyrických písní a srdcem lomcující atmosféry. A o to, podobně jako u jeho Beatles, šlo přece pokaždé. Vždy vás (tedy nějaké výjimky se v jeho sólové éře najdou také) jejich muzika dokázala oslovit a především v dobách Beatles překvapit. Ten moment samozřejmě postupem let vyprchával, ale jedno si Paul udržel dodnes, a tím je jeho vůdčí skladatelská schopnost.

Šestnáctka skladeb nikam nespěchá, ale také to nejsou žádné uspávanky. V několika případech jde poznat, že když Paul zabere, dokáže ze sebe energii ještě vydolovat. Druhá půle je trochu experimentálnější a obsahuje skvosty Hand in Hand pod číslem 9. a Despite Repeated Warnings pod č. 14. Za pozornost stojí i velice sugestivní klavírní opener I Don't Know, rockovou syrovátkou dochucené Come On to Me, world-muzikální Fuh You nebo lennonovským poselstvím osedlaná People Want Peace.

Paulův hlas se dnes nese v hlubší poloze (bože, vždyť kolik má ten chlápek dnes už roků?), ale to charisma tam zůstalo. Obzvláště když zasedá ke klavíru a deklamuje tím svým naříkavým způsobem. V tu chvíli vám před zrakem proletí celých šedesát let jeho kariéry a vy se přistihnete, jak znovu vzpomínáte na toho ztřeštěného mladíka, utíkajícího se svými třemi kumpány před zástupy ječících fanynek někam mimo jejich dosah.

Panečku, to byla krásná doba.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Egypt Station
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Soft Machine - Hidden Details
2018-10-18

Soft Machine / Hidden Details

4 stars

V těchto dnech si v záplavě novinek na své přijdou nejen milovníci melancholie (Riverside, Pineapple Thief), muskulaturního hard-rocku (Uriah Heep), nebo bluesmanů a písničkářů (Bonamassa či McCartney), ale rovněž obdivovatelé jazzu, respektive jazz-rocku. Jedna z kapel, která na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let patřila k pilířům a čelním představitelům tohoto stylu, vydává po dlouhatánských sedmatřiceti letech své nové album. Tou kapelou jsou velikáni Soft Machine. A já se hned na začátku upřímně ptám: Může si fanoušek tohoto odvětví přát víc?

Bývalí členové kapely sice až donedávna účinkovali pod záštitou Soft Machine Legacy, se kterými rovněž vydávali studiová alba, ale jelikož už mezi živými nejsou zakladatelé původních SM Kevin Ayers ani David Allen a v dnešním souboru hrají dva, respektive tři pamětnící ještě pořád slavného období poloviny sedmdesátých let, učiněný krok je více než logický. Dnešní čtveřici Soft Machine tedy tvoří bubeník John Marshall, basák Roy Babbington, chvíli po nich, na poslední desky příchozí kytarista John Etheridge a vše uzavírá protřelý světoběžník Theo Travis na saxofon, flétnu a klávesy. A právě na klávesy zde dokázal vylodit spoustu příjemných a hodně nevšedních zvuků.

Nová deska pojmenovaná Hidden Details má zajímavý obal a krystalicky čisťounký zvuk. Na to, že kapelu tvoří jeden sedmdesátník a dva takřka osmdesátníci, jim to šlape jako zamlada, až máte pocit, že čas a věk u Soft Machine vůbec nerozhodují. Nahrávka zní místy hodně, hodně free a některé pasáže mají blízko k čisté improvizaci. Individuální výkony jsou precizní. Jeden z hráčů načne nějaké téma, swinguje a jazzuje, pomalu se přidává druhý, třetí, čtvrtý, ale nástroje se neslévají v žádný obludný celek, ale naopak, každý si vesele brouzdá v tom svém průzračném řečišti.

Hrací plocha roztažena přes jednu hodinu působí v určitých místech jako hodně těžký zažívací likér. Hlavně Theo řádí a poletuje se svým saxofonem všude okolo vás. Do toho bublá najazzlá bezchybná rytmika, kterou podporuje hravá Etheridgeho kytara. Já osobně mám na desce rád spíš malebnější a klidnější místa, například ve skladbách The Man Who Waved At Trains, Broken Hill, Out Bloody Intro, nebo Breathe, ve kterých se dá nádherně rozjímat a vychutnávat precizní souhru pánů "dědoušků". Avšak rytmičtější a živější kusy jako jsou úvodní Hidden Details, Out Bloody Rageous, Part 1, nebo Fourteen Hour Dream stojí rovněž za pozornost.

S čistým svědomím musím podotknout, že nepatřím k nějak velkým obdivovatelům této kapely. Z podobné oblasti pocucávám celkem často, ale jde o nektar z jiných květů, než těch, které vyrůstají na louce "hebkých strojů". V poslední době mě ale zvědavost pohání k průzkumu právě podobných, služebně "přestárlých" instrumentálních ikon té které hudební oblasti.

Soft Machine, podobně jako vysloužilí Uriah Heep či božský Paul McCartney svými novými nahrávkami znovu dokázali, jak dobří jsou skladatelé i hráči. Všichni patřili ve svých počátcích ke světové špičce a tento vysoký statut si dokázali udržet dodnes. Bravo. Se známkováním je tu trochu problém. Pravověrný džezmen (věřím že takový adam nebo bullb) bude z alba nadšen a klidně vytáhne známku nejvyšší. Pro mne je to dnes velice povedená čtyřka.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Hidden Details
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Big Big Train - The Underfall Yard
2018-10-15

Big Big Train / The Underfall Yard

4 stars

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo uniknout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzhůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jistá tím, co právě dělá.

Prudký nárůst invence a nezdolnou tvořivou sílu, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu či instrumentální mezihře. Nápadité využívání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, dechberoucí instrumentální kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona respektive Seana Filkinse udělaly z BBT jednu z největších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album, které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánským Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č. 1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosférickou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích.

Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idylické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpaná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadž jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a X posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Kayak - Seventeen
2018-10-14

Kayak / Seventeen

4 stars

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.

» ostatní recenze alba Kayak - Seventeen
» popis a diskografie skupiny Kayak


Bonamassa, Joe - Redemption
2018-10-12

Bonamassa, Joe / Redemption

5 stars

Letošní podzim je na nové a zajímavé desky skutečně bohatý. Mezi dvojici mnou nejočekávanějších projektů Riverside a Pineapple Thief se vklínila ještě jedna opravdová lahůdka. Tou je teprve před pár dny z výrobních pásů vyběhlá novinka americké bluesové (dnes už) ikony Joe Bonamassy. Tento teprve jednačtyřicetiletý fenomén elektrické kytary s železnou pravidelností zaplavuje trh svými novými nahrávkami. Dvouroční interval byl dodržen i tentokrát (pokud tedy nepočítáme jeho ostatní projekty) a tak tu dnes máme nástupce pro mne zcela nedostižné desky Blues of Desperation.

Hned z kraje musím prozradit, že mě možná nejočekávanější letošní deska znovu naprosto nadchla. Pokud se spolu máme projít jeho pestrou kariérou a v mnoha ohledech se názory na jeho dosavadní činnost a skladatelskou potenci mohou různit, jelikož každý z nás má tu svoji pravdu, můj pohled je asi takový: Jeho prvních pět či možná dokonce sedm alb není nikterak závratných a ohromujících. 3/4 převzatého materiálu doplňuje autorskými příspěvky a vyrovnanost má v obou případech kolísající charakter.

Osmá deska Black Rock už operuje v daleko širším stylovém rozpětí a následující majstrštyk Dust Bowl jasně prezentuje vyzrálého a dospělého jedince, jež demonstruje své odhodlání sbírkou individuálně silných písní, kterým konečně vtiskává své interpretační charisma. Podobný model bude od teď Joe tesat do všech dalších nahrávek, které postupně hodlá vypouštět do éteru. Výrazná změna pak následuje u desky Different Shades of Blue, při které kytarista mění strategii a poprvé ve své historii předkládá pouze (až na jednu kratičkou "hendrixiádu") vlastní materiál. Redemption je tedy třetím skladatelovým pokusem porvat se a uspět s vlastními nápady.

Album bylo nahráno v několika studiích napříč Spojenými státy. Jeho kapelu rozšířili dva další kytaristé - Kenny Greenberg a Doug Lancio, věc zatím pro tohoto virtuóza dosud nevídaná. Zvuk měl znovu na starosti dlouholetý přítel a Joeův kamarád Kevin Shirley a nutno poznamenat, že se mu znovu podařilo vykřesat neuvěřitelně průzračný, čistý, masivní a přitom pružný zvukový zábal, který má schopnost svého posluchače pěkně pohltit a sveřepě vtáhnout do děje hned první skladbou.

Tou je song Evil Mama, u něhož si díky vytrubujícím dechům ihned vzpomenete na čtyři léta starou nahrávku, zmiňovanou Different Shades of Blue. Joeova syrová kytara útočí spolu s dechy hned z první pozice, slyšíme pořádně valivý riff, dámskou podporu ve sborech a klenutě melodický refrén - toť ten pravý openec pro novou desku.
Rychlé počítání a už je tu tornádo v podobě písně King Bee Shakedown. Tempo cválá jako skupinka divokých pony, po bocích znovu houfně vytrubují dechy, klavír brnká líbeznou jazzovou melodii a z písně tryská neskutečná radost.

Třetí Molly O' otevřou zvuky větru opírající se do lodního ráhnoví. Tvrdost, temnota, mocné údery do bicí baterie a kytaristova skvělá hlasová výbava. To všechno zde uslyšíte v míře vrchovaté a jako bonus, i skvostně vystavěnou melodii v refrénu s intenzivním svolání Molly O'. A málem bych zapomněl, v půli přijde pasáž jako vystřižená od otců blues-rocku Led Zeppelin. Deep In The Blues Again přesně zapadá do nálady a krajiny amerického středozápadu. Ozdobou jsou zvonivé tóny Joeovy kytary i bohatý dámský doprovod. Překrásné a velmi nápadité.

Self-Inflicted Wounds konečně zpomalí. Akustické ozvěny spolu s rumba koulemi dokáží vyčarovat ten správný podklad pro Bonamassův plnokrevný a odhodlaný vokální projev i atmosféru písně jako celku. Pick Up The Pieces je totální bomba. Monstrózní černošké blues vykotlané z nějakého začouzeného baru kdesi na konci světa. Každý nástroj dostal jasnou pozici, ale saxofonová melodie písni dominuje a svou melancholickou notou vás dokáže přenést skrze čas i místo.

The Ghost Of Macon Jones mám moc rád. Jde o takovou stylově těžko zařaditelnou rozjuchanou taškařici, jaká nemá v kytaristově repertoáru moc příbuzných.
První pořádné a vlastně i klasické blues se skrývá pod číslem osm a je jím píseň Just 'Cos You Can Don't Mean You Should. Zde si opět trochu zadechujeme, ale hlavní gró má basová linka a kytarové vyhrávky, které se okolo ní svíjí a tancují jako klubko divoženek. Paráda.

Titulní Redemption se zhoupne na country, avšak nikdy vám nedovolí zapomenout na těžiště, které je spoutané hard-rockovými elementy. I’ve Got Some Mind Over What Matters se po bluesovém žebříku šplhá nejvýše. Stejně jako u její předchůdkyně, jsou i tady nejdůležitější kytaristovy dokreslovací tahy, ale k větší free náladě se brnká i do klavíru, a když se ve třetině píseň zlomí v tempu a ozdůbkách, říkáte si, ani tohle nebude žádný odpadlík.

Předposlední Stronger Now In Broken Places je vlastně překrásná, citem bičovaná balada, jejíž náboj je vpraven do smutné kytarové melodie a Bonamassových skličujících slov. Závěr je čistě bluesový. Love Is A Gamble jde ve stopách stylu, který pramení přímo z Joeovy DNA a pro mne se stává jedinou maličko slabší skladbou z celé desky.

Na závěr ještě pár slov samotného tvůrce: "Prošel jsem si v životě něčím, čím jsem netušil, že budu muset projít. Na albu je to poznat, je na něm lítost, její přijetí, bolest, ale také víra, že přichází něco nového. Cítím, že nový materiál je hlubší, a to jak hudebně, tak i v textech písní." Producent Kevin Shirley říká, že "se jedná o zatím nejosobnější Joeovo album, ze kterého je cítit i beznaděj. Je to nový pohled na blues."

Svou letošní kolekcí, která vychází přesně rok po čtvrtém albu hvězdného projektu Black Country Communion, Joe opět navazuje na dlouhou bluesovou tradici, kterou kdysi započali Eric Clapton, Peter Green, Jeff Beck nebo Jimmy Page. Za sebe mu přeji ještě spoustu podobně vydařených a ambiciózních děl, jako je to letošní.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Redemption
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe


Pineapple Thief - Dissolution
2018-10-09

Pineapple Thief / Dissolution

5 stars

Dva roky stará nahrávka Your Wilderness dokázala konečně vynést britské "zloděje ananasu" mezi rockovou elitu, kam tito dlouhé roky svými pomalými krůčky směřovali. Do té doby často opomíjená kapela, jejíž styl není úplně snadné zaškatulkovat (osobně bych použil křížence mezi art-rockem, indie-rockem a bitským-popem), sbírala zkušenosti i vavříny poskrovnu a postupně. Kapelu, jejíž činnost čítá více jak desítku studiových desek a dvacetiletí na hudební scéně, teprve nedávno katapultovaly do popředí zájmu veřejnosti dvě výrazné změny.

Tou první byl přepracovaný kompoziční přístup jejich dvorního skladatele a vedoucí persony, kytaristy a zpěváka Bruce Soorda. Ten konečně přestal používat dobou sice vyzkoušený a dnes velice moderní, přesto už hodně vyčerpaný a nudný model sloka/refrén neboli decentní akustické schema, které je vystřídáno razantním přechodem do refrénu, v němž kytary pořádně zesílí, do tempa vše ženou divoké bicí, mlátí se do strun hlava nehlava, aby vzápětí vše zase utichlo a opakoval se návrat k původnímu nápadu. Do procesu přípravy desky Your Wildeness bylo zapojeno nejen daleko více nadhledu, inteligence a touhy vyzkoušet konečně i něco jiného, ale také rozsáhlejší dávka intimity, citu a vroucnější melancholie.

A tou druhou, rovněž dosti výraznou změnou, bylo angažování jednoho z předních bubenických es současnosti. Chlapíka, jenž vyrostl a maximálně přesvědčil po boku dnes už neexistujících Porcupine Tree, mezitím koncertně činného ve společnosti například obnovených King Crimson, Gavina Harrisona. Je až neuvěřitelné, nakolik tento člověk dokázal upravit výsledný sound Pineapple Thief nejen k obrazu svému, ale především k obrazu divácky daleko poutavějšímu. Jeho dechberoucí a pestrý styl bubnování připnul kapele skutečná křídla a propůjčil jí nejen daleko širší manévrovací možnosti, rozmanitost, matematickou přesnost a rozšířenější náladotvorné vize, ale také určitou dávku symboliky a razantnosti, jež vtiskly kapele příznačné charisma a jeho jménem přenesly (obrazně řečeno) ducha kapely na úplně nový, doteď neprozkoumaný hudební břeh. Ono postačí kapelu vidět naživo a váš zrak pokaždé chtě nechtě spočine právě na jeho osobě. Charisma a technika (říkejme tomu možná raději umění) zkrátka dokáží dokonale zapůsobit.

Avšak nechvalme pouze Gavina, protože onen charismatický dar byl dán do vínku a hlasivek také Bruci Soordovi. Jeho technika postupně doznala na větší variabilitě a jistotě. Častěji se pohybuje ve vyšších polohách, je něžnější, vřelejší a někdy až mrazivě teskný. Dokáže k vám ohromně přilnout a atmosféře písní být dobrým společníkem.

A teď tedy i několik slov k novince:
Deska Dissolution navazuje na předešlou nahrávku, to je neoddiskutovatelný fakt. Přináší několik kosmetických změn v náladách, slušnou porci nápaditosti, zvukové ošetření za jedna a znovu celkem nevšední aranžmá. Oproti všem předchozím deskám není toto nové dílo prací jednoho člověka. Dříve se stávalo jen zřídka, že byl ke komponování přizván krom Bruce i někdo další. Dnes je to právě mistr Harrison, jež se podepsal pod většinu skladeb nové desky. Pravda, změna není cítit tak výrazně, jak by mnozí předpokládali, ale... Tímto krokem vlastně začíná nová kapitola ve tvorbě P. T. Jestliže to před dvěma roky vypadalo na pouhé pohostinské vystoupení na jedné desce a následné tour, k radosti všech Gavin zůstává i nadále a nadto se podílí i jako společník autora.

Témata alba jsou spíše temná, stejně jako samotná hudba. Hovoří o zničení společnosti prostřednictvím sociálních médií a o technologiích coby novém vyjadřovacím prostředku přizpůsobeném k šíření násilí. Hudba plyne poklidně a velmi, velmi nenuceně. Daleko častěji dnes využívá akustických poloh a díky většímu přehledu a perfekcionismu celé čtveřice vám pod rukama vykvétá něco skutečně elegantního. Devět skladeb v čase 43 minut je naprosto ideální délka pro moderní prog-rockové album současnosti.

Co se týče jednotlivých skladeb, tak na nové kolekci trochu postrádám nějaký výrazný magnet, takzvaný "vtahovač do děje". Pecku typově podobnou skvostu z minula - písni In Exile. Začátek je totiž velmi senzitivní až očistný a má schopnost vás dokonale ukolébat. To spíš předešlou No Man's Land mi dnes připomíná v podobných krajinách bloumající osobní favorit Threatening War. Mezi největší hity zatím zařazuji rytmicky precizní track číslo pět All That You've Got, kterému jasně šéfuje mazel Harrison. Vůbec mi nevadí hodně okatá inspirace jedné nejmenované písně gigantů Pink Floyd ve skladbě Uncovering Your Tracks. Ba naopak, její moderně střižená atmosféra nořící se z floydovských močálů doznává pod značkou P. T. výrazně aromatických proporcí. Je až překvapivé, jak se v určitý moment dokáže Bruce svými hlasivkami přiblížit k růžovému okraji. ¨

U Pineapple Thief čas nerozhoduje. Kapela dokáže stejně sugestivně působit v náladotvorné, minutu a půl dlouhé bleduli Pillar of Salt, jako v jedenáctiminutovce White Mist, jednom z vrcholů celé desky. Skladba plná experimentálních zvukových pochodů odhaluje dnešní maximální možnosti souboru a nechává diváka pocucávat svůj sladký nektar po malých doušcích. Že je dnešní hudba Pineapple Thief zejména o pocitech vás přesvědčí v míře nezanedbatelné také závěrečná Shed a Light.

Ve spojitosti se souborem se často zapomíná na vklad klávesisty Steva Kitche. Je to takový nenápadný muž v pozadí, ale myslím si, že jeho příspěvky nejsou zanedbatelné. Někdy totiž stačí skutečně málo, jeden skromný, nenucený a nevtíravý ladný motiv, který pohne s vašim vědomím na tu správnou stranu. Přesně, jako se tomu děje ve zmiňované písni poslední.

Bylo by mylné se domnívat, že Pineapple Thief dnes nějakým způsobem zaplňují prázdnotu, která v přilehlé hudební množině vznikla po konci činnosti Porcupine Tree. Jistě, některé styčné plochy mají obě kapely společné, především pak sugestivně melancholickou náladu, s níž dokáží oba zmíněné subjekty s divákem tak obratně manipulovat, ale ve výsledku už Pineapple Thief žijí svým novým a nenuceným životem.

Dle mého dokázali právě oni svou letošní deskou udržen vysoko nastavenou kvalitu, aniž by nějakým způsobem uhnuli z nově vytyčeného směru. Jsem přesvědčen, že jejich horká kolekce dokáže s výsledným pořadím na konci roku ještě pořádně zamíchat.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Dissolution
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief


Riverside - Wasteland
2018-10-05

Riverside / Wasteland

5 stars

Jedním z nejočekávanějších počinů letošního podzimu je pro naprostou většinu prog-rocku holdující populace čerstvé album polských krajánků Riverside. Tři roky od předešlého a - nutno poznamenat - stále famózního díla Love, Fear And The Time Machine tito věrozvěsti temných nálad a sofistikovaných postupů přicházejí znovu s kůži na trh. V mezičase sice vyšel ještě experimentální kompilační nosič Eye Of The Soundscape, ale tím podstatným v životě celé kapely byla spíše skutečnost, která dokáže neblaze zasáhnout každého alespoň trochu citově založeného člověka - úmrtí jednoho z členů hudební rodiny Riverside.

21.února 2016 zcela nečekaně skonal kytarista Piotr Grudzinski, jehož tělo podlehlo náhlé zástavě srdce. Tohoto přítele, kamaráda a v neposlední řadě také skvělého kytaristy, jehož překrásné a komplexní táhlé melodie a sóla byly v charakteru kapely prioritní a z velké části určovaly celkový tok jednotlivých songů, už v nové hudbě Riverside nikdy neuslyšíme. Kapela se po počátečním šoku znovu zformovala a rozhodla se pokračovat jako trio. V koncertním programu jim prozatím vypomáhá člen Quidam Maciej Meller, který studiově vypomohl i několika kytarovými sóly, avšak většinu těchto partů vzal na svá bedra leader Mariusz Duda.

A ptáte se, jaká že nová deska je? Vlastně zde byla tato otázka už několikrát zodpovězena samotnými posluchači, kteří ji nějaký čas bezpečně vlastní a naposlouchávají. Jejich reakce jsou pouze a jen pozitivní. Pozitivní v tom pravém slova smyslu, protože "čaro" hudby Riverside neustává. Pokračuje dál, vyvíjí se a konstatování o dosazení desky na pozici adepta roku musím potvrdit rovněž i já.

Každý posluchač pochopitelně čekal, že noví Riverside budou zase jiní. A to nejen z pozice ztráty na kytarovém postu, ale už jen z dlouholeté zkušenosti, díky které divák tuší, že tito Poláci přinejmenším v případě posledních třech desek procházejí neustálým a celkem markantním vývojem. Počáteční trilogie byla napevno svázaná silnou pupeční šňůrou, ale nejpozději od nahrávky Anno Domini High Definition pravidelně dostáváme jiné a zcela čerstvé nositele progresivních hodnot.

Deska Wasteland se však od všeho, co doposavad kapela napsala, liší naprosto diametrálně. Kytarové eskapády Piotra Grudzinského chybí a to doslova na celé čáře. Riverside museli začít psát novou kapitolu, která je dnes posouvá do odlišné a pro posluchače neznámé pozice. Předně se změnil celkový charakter většiny skladeb. Gilmourovsko-rotheryovský styl zcela vymizel a kapela musí bojovat v docela jiných segmentech. Co tedy z původních Riverside zůstalo? Především všem známé překrásné akustické pasáže, něžná hudební zákoutí, opět velice sugestivní melancholická nálada a také něžný Mariuszův vokál, který se dnes dokáže vyvarovat jakékoliv drsnosti či agresivního patosu.

Nahrávka ve svém textovém poselství nese odkaz osudovosti a nevyvratitelnosti stavu věci, které se před nedávnem udály a už navždy zůstanou s kapelou spojeny. Ona osudovost je cítit i v muzice, která je místy hodně depresivní, smutná a jako každý životní úděl logicky nepředvídatelná. Za velké plus nahrávky označuji účast houslisty Michala Jeloneka, jehož nástroj přináší do nových skladeb další velice poutavý rozměr. Jediné, co mi u letošních Riverside malinko schází, je nějaký na první dobrou zapamatovatelný, nakažlivě eruptivní song ve stylu Panic Room, Deprived nebo Addicted (bráno po jednom kuse z posledních třech studiovek).

Laicky řečeno: Wasteland nelze porovnávat s ničím, co doposud Riverside stvořili. Při přímé konfrontaci s albem dnes už předposledním - Love, Fear and the Time Machine, které bylo jasně nepřístupnější nahrávkou souboru a v dobrém slova smyslu snad i trochu komerční, zní novinka jako naprostý protipól. Vnitřně semknutá, uzavřená, plná bolesti a trýzně nad ztrátou přítele a kamaráda.

Riverside patří k nejtalentovanějším a nejznámějším kapelám nejen v Polsku. Svým sedmým studiovým albem nás o tom znovu a bez skrupulí dokázali jasně přesvědčit. Jejich prostřednictvím mluví nejen hudba, ale především pocity v jejím jádru obsažené - a ty můžeme letos doslova nahmatat.

» ostatní recenze alba Riverside - Wasteland
» popis a diskografie skupiny Riverside


Watch, The - Vacuum
2018-10-04

Watch, The / Vacuum

5 stars

Pokud posloucháte jednu a tu stejnou nahrávku několikrát denně, například třikrát po sobě, může to znamenat jednu z těchto variant:

a) Jste úplný magor.
b) Do sbírky vám přibyla novinka a vy se ji snažíte naposlouchat, co to dá.
c) Právě jste objevili poklad, o kterém sice víte, že ucházející úroveň má, ale doposavad to nebyl žádný exkluzivní kus. Najednou vám ale ta deska otevřela uši dokořán a vy nechápajíc zíráte, jak dobrá skutečně je.

V tomto případě je správně za c)! Jak píše progo-odborník Braňo ve své už deset let staré recenzi, skutečně se jedná o "genesisovský" klon. Ale čím víc se do nahrávky noříte, začne se tento zprvu handicap měnit ve výhodu. Ta deska vás naprosto jednoznačně vrátí mezi alba Trespass a Foxtrot velkých a pro většinu z nás i milovaných Genesis. Vokál Simone Rossettiho je dokonale gabrielovský, zvuk nahrávky moderně čistý až precizní, ale nástrojovou souhrou, nádhernými harmoniemi, celkovou šíří své melodiky a banksovským zvukem kláves dokáže dokonale vyčarovat iluzi, díky níž se domníváte, že se skutečně musí jednat o nevydaný materiál Hackettovy bývalé party.

Deska Vacuum není nikterak objevná a není jejím úkolem rozšířit svému posluchači hudební obzory. Ale já se ptám: je tohle za každou cenu potřeba? Někdy stačí totiž málo, jen upřímná radost, která vás při poslechu oné desky provází.

» ostatní recenze alba Watch, The - Vacuum
» popis a diskografie skupiny Watch, The


Hendrix, Jimi - Are You Experienced
2018-09-30

Hendrix, Jimi / Are You Experienced

5 stars

Čtyřicet let jsem Hendixe ignoroval. Tedy - abych byl přesný - dvacet, protože těch prvních zhruba dvacet jsem netušil, že někdo takový existoval. Hity jako Hey Joe nebo Manic Depression mě bavily tak z poloviny a i když se na mne valila chvála jeho osoby ze všech stran, pořád jsem necítil důvod podlehnout. Až velké přehrabování archivy 60. a 70. let vyplavilo na povrch několik velkých jmen, mezi kterými figurovala osoba černého kytaristy možná nejvýše.

Rozhodl jsem se intuitivně nějakého toho Hendrixe poslechnout. Kratičký testík na YT a šlo se nakupovat. Svého prvního Jimiho jsem si oblíbil okamžitě. Deska Are You Experienced byla přesně taková, jakou jsem si vysnil. Euforická, strhující, kytarově dominantní, nadupaná dobrými skladbami od půdy až po sklep. Její rozšířená verze, která se momentálně na krámech prodává, čítá sedmnáct položek a jednu perlu vedle druhé.

Foxy Lady je úžasná. Definitivně "udělaný"/dokončený Hendrixův styl tu emočně "vaří" skvělé riffy a začouzený hlasový esprit jeho hrdla z vás postupně sdírá kousky kůže až na holou kostici. Dalším hitem s velkým H je Manic Depression. Tu znám z mnoha úprav, ale až jsem konečně poznal originál, začala mě skladba bavit na sto próco. Red House jde do blues, ale tady mi Jimiho parketa moc nesedí.

Další rychlejší a nenápadné věci Can You See Me, Love or Confusion a I Don't Live Today mám moc rád. Poslouchám Jimiho kytaru a říkám si, jaký to byl v tom 67 roce pořádnej "řízek". Hrál jako ďas, jako démon a neměl konkurenci. Že půjde Hendrix i do jazzu jsem skutečně nečekal, skladba Third Stone From the Sun je takovou první vlaštovkou, na kterou budou navazovat písně z třetího dvojalba. I další věci stojí za pozornost, nejoblíbenější je samozřejmě cover Hey Joe, tvrďárna Purple Haze a malebné pošetilosti 51st Anniversary a The Wind Cries Mary.

Stejně jako několik zdejší členů jsem dlouho odolával pokušení zařadit Hendrixe k nám domů. Pořád jsem si opakoval, že ho k životu nepotřebuji - a jak jsem teď rád, že jej mohu poslouchat a obdivovat s plnou parádou. Jimi byl prostě virtuóz každým coulem, což z něj učinilo kytarovou legendu. Čest jeho památce.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Steely Dan - Countdown To Ecstasy
2018-09-25

Steely Dan / Countdown To Ecstasy

5 stars

Stručně. Steely Dan je americká jazz rocková skupina, jejíž jádro tvoří hudebníci Walter Becker a Donald Fagen. Vrcholem popularity skupiny byla 70. léta, kdy vydali šest alb, která byla směsicí stylů jazz, rock, funk, R&B a pop. Skupina v letech 1972 až 1974 podnikala turné, ale v roce 1975 se stala ryze studiovou záležitostí.

Countdown to Ecstasy je jejich druhou zastávkou ve studiu a jde o neskutečnou desku. Především sudé skladby patří k naprosté jazz-rockové špičce. Steely Dan stvořili nenapodobitelně svobodné a nadýchané album. Paradoxně je mu mezi zbytkem diskografie kapely přiřknuta pozice nejslaběji se prodávajícího nosiče. Ale to zřejmě proto, že v roce 1973 měla podstatná část fusion populace zacpané uši, nebo jenom nestihla navštívit své prodejny s muzikou. Countdown to Ecstasy pozbylo kus rockového ostří z debutu Can´t Buy a Thrill, naopak si přisadilo větší nadhled a košatější aranžmá, typické pro styl fusion.

Krátce a výstižně - neskutečná deska. A pak že to nejde.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Countdown To Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Steely Dan


Journey - Arrival
2018-09-17

Journey / Arrival

5 stars

Říkají vám něco jména kapel Tyketto nebo Tall Stories? Neříkají? Vezměte tedy zavděk mým pozváním do Ameriky devadesátých let, do doby, která se s melodickou hudbou začínala pomalu loučit. Obě zmíněné party patřily k početné a stále se rodící (i když spíš poslední) enklávě melodické hard rockové a A. O. R. školy. Ti první "spadli" ihned do první ligy, ti druzí v nejlepším případě do té druhé. Známější a slavnější Tyketto bodovali napoprvé skvělým debutem Don´t Come Easy, to byl u mikrofonu ještě Danny Vaughn. Až na třetím albu se objevil někdejší zpěvák právě Tall Stories, Steve Augeri. A byl to právě Steve, kterého si Neal Schon vyhlédl na uvolněný post po rozhádaném Stevu Perrym. Svou roli hrála jak neuvěřitelná hlasová podobnost obou protagonistů, tak především to, že Augeri byl opravdu skvělým (a povahově klidným) zpěvákem, ve službách zastrčených Tall Stories a nevyužitým na albu Shine Vaughanových Tyketto.

Společně pak Augeri a Journey vydali dvě výborná alba. "Debutem" byla nahrávka z roku 2001 Arrival a druhým pokračováním deska z roku 2005 Generations.
Já osobně se na desku Arrival dívám tak trochu skrz prsty. Přes sedmdesát minut hudby a patnáctka skladeb je skutečně velká kláda. Náplň desky navíc tvoří ze dvou třetin balady. Tento druh skladeb je u Journey napevno zafixován, sedí jim a vždy tvořil podstatnou část jejich know how. Některé jsou skvostné, některé kapku vtíravé a některé dnes skoro neposlouchatelné. Holt doba osmdesátek si žádala své oběti a Journey byli jejími oddanými sluhy. V roce 2001 se však hraje naštěstí jinak a většina z balad nepůsobí trapně či vnitřně projímavě, ale vkusně a s romantickou stuhou.

Impozantní je samotný start nahrávky skladbou Higher Place. Schon servíruje silné melodie, kterým podkuřuje tesknou akustikou. Ve skladbě se rozrůstá stín bicí hradby Deana Castronova a Steve Augeri nechává krátce po otevření úst na svého předchůdce lehce zapomenout. Ale už první balada, věc číslo dva All The Way, není nic převratného. Naštěstí hned v závěsu přijíždí příjemný soft-rockový kus Signs Of Life a vzápětí na poměry Journey drsná věc All The Things. Další baladou je Loved By You a za mne opět říkám-nic moc.

To šestá Livin' To Do (opět balada) je z úplně jiného těsta. Je to klasický doják plný posmutnělých vizí zahraný ve značně potemnělé tónině. Symbolika Schonových funkčních sól, střídmé rytmiky a klasických kytarových akordů nádherně kooperuje s Augeriho hlasivkami. Skladba má neuvěřitelný feeling a naléhavost. Jde o typ balady, která vás chytí za hercnu, mocně s vámi lomcuje a vy brečíte jako malý chlapec. A je tu World Gone Wild, ta udeří nečekaně, srdnatě a nekompromisně. Pravá rocková pecka kalibru Journey se všemi melodickými proprietami. Stačí se zaposlouchat do Stevova vokálu a bohatých aranží a pokud máte rádi Journey, nebo A.O.R. všeobecně, budete chrochtat blahem. I Got A Reason je typickou rádiovkou s nápaditou Nealovou šestistrunkou. Ach ty balady, máme tady další - With Your Love, ve které je té marmelády (na mne) už trošku moc. I následující, v pořadí desátá stať je z řad oplodňováků, jmenuje se Lifetime Of Dreams a svým silně na city působícím refrénem není nikterak marná.

A teď pozor, přichází třetí vrchol alba (tím prvním byla úvodovka, druhým skladba číslo šest a teď tedy jedenáctka) Live And Breathe – což je opět balada (já říkal, že jich tu bude jako máku :-), jenomže tohle je baladice s velkým B. Epicky energická krasotinka s nedostižným Augerim a překrásně se táhnoucí Valoryho basovou linkou. Ta vás omotává jako ladné ruce líbezňoučké panny, až vás doslova a do písmene uhrane. V refrénu Augeri exploduje a vy znovu zamačkáváte smuteční slzinu. A když ještě Schon vystřihne sólo z kategorie snů, papáte to Journey i s navijákem.

Ale co se to děje, Neal a spol nezapomněli, že jsou především rocková kapela a skladbou Nothin' Comes Close otáčí kormidlo k ostřejším břehům. Já volám: "Konečně!" I následující To Be Alive Again upaluje na vyšší rychlosti, až se vám po těch srdceryvných okamžicích začíná stýskat. Všeho do času, protože pod číslovkou 14. je ukryt největší drahokam této sbírky. Skladba Kiss Me Softly (balada, jak jinak) je tím NEJ, co si můžete z portfolia Journey v roce 2001 vybrat. Jde o velice smyslnou klavírní baladu s překrásnými vstupy baskytary, klasické kytary a především tím famózním nástrojem Journey, charismatickým hlasem Steva Augeriho. Ten tady válí v úchvatném spektru a citově je schopný vás sedřít na kost. Kapele věříte každou notu, každé slovo a naprosto svévolně se v její společnosti tetelíte blahem. Tečkou je pak píseň ve středním tempu We Will Meet Again, která nic nepokazí, ale po předchozím afektovaném výplachu už (ne)funguje jako dosluhující agregát.

Arrival je produkční majstrštyk Kevina Shirleyho a zároveň vokální pomník Steva Augeriho. Ten zde podává svůj jednoznačně nejlepší a dokonale strhující výkon. Přestože tu znovu žehrám na přespříliš početné zastoupení v baladickém poměru, je pro mne tato deska jednou z nejlepších produkcí oblíbených Journey. 4,5 bodu strhavá pan Steve Augeri na rovných 5. Viva melodické hudbě!

» ostatní recenze alba Journey - Arrival
» popis a diskografie skupiny Journey


Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
2018-09-15

Quella Vecchia Locanda / Il tempo della gioia

5 stars

Quella Vecchia Locanda podruhé a za mne tentokrát krátce a stroze. Deska Il Tempo Della Gioia navazuje přesně tam, kde končí skvělý, o dva roky starší nedostižný debut. Žádných výrazných změn se posluchač obávat nemusí. Jednotlivé kompozice jsou vypilovanější, stavebně úhlednější a progresivně pestřejší. To všechno se děje na úkor menší autenticity, ale v míře opravdu zanedbatelné. Mám pocit, že tentokrát kapela přiřkla sólovým houslím malinko menší úlohu, přestože taková A Forma Di tíhne ke klasice tíhne opravdu silně a na albu působí osvěžujícím dojmem. Ostatní písně se pohybují v art rockových intencích stejně sveřepě, jako kterákoliv jiná italská nahrávka té doby. Takže tu máme opět rozbujelé, košatě vystavěné (mírně najazzlé) kompozice s vytříbeným smyslem pro melodiku a s přidaným houslovým doprovodem (i geniálním klarinetovým sólem v Un Giorno, un Amico), to vše v balení a originálním střihu Quella...

Známka je nad slunce jasná, za kvalitu a originalitu jasná pětice.

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda


Steely Dan - Can't Buy a Thrill
2018-09-14

Steely Dan / Can't Buy a Thrill

5 stars

Kapela Steely Dan je krásným příkladem toho, jak ladně jde propojit sofistikovaně dokonalou jazzovou muziku s lidsky líbivou melodickou tváří. Jde o kapelu, jejíž hudba uspokojí jak vysoké nároky jazzově orientovaného posluchače, tak melodika rockera (popaře). Svou vzájemně precizní souhrou obou tak rozličných složek vytváří neskutečně opojné hudební obrazce, u kterých posluchač pohybující se ve zmiňovaných kategoriích chrochtá blahem.

Druhé album je možná záživnější a jazzově lákavější. Častějí utíká k funku a jeho pestrost by se dala poměřovat s těmi nejlepšími fusion alby od nejlepších fusion kapel. Já jsem si ale nejprve oblíbil jejich debut. Už na něm je jasně patrná skladatelská invence, hráčská vyhraněnost, kreativita i slušné aranžérské dovednosti. To, co jej od ostatní produkce kapely malinko odlišuje, je určitá rocková dušička, která v něm bobtná a bojuje.

Mezi mé neoblíbenější skladby patří hned úvodní brilantní definice celých Steely Dan - Do it Again. Pravá fusion nádhera. Hned v závěsu druhá smutnější Dirty Work s čarokrásnými klávesami, španělkami a saxofonem. Čerstvější a svižnější (ale jen malinko) Kings má až jazzově-soulovou příchuť. Čtvrtá Midnight Cruiser je také výborná, tu jako jedinou na desce zpívá bubeník Jim Hodder. Velký nadhled a pohoda čiší z celé nahrávky, proto nemá cenu rozebírat další kusy, stačí se zaposlouchat a věřte, přijde to samo.

Steely Dan jsou dnes už trošku zapomenutou fusion-rockovou legendou. Vydávali jen samá dobrá nebo výborná alba. Průzkum jejich diskografie se proto vyplatí. Vy, co je neznáte - vyzkoušejte a nebudete litovat. To vám garantuje přítel horyna.

Á propos - výtvarná stránka drtivé většiny nahrávek Steely Dan má nepřehlédnutelné kvality. Každá z nich v sobě nese originální pečeť a zajímavý námět. Ale to podstatné se odehrává skrze uši v mozku a srdci. Tam dokáží Steely Dan uhodit nejintenzivněji.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Can't Buy a Thrill
» popis a diskografie skupiny Steely Dan


Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)
2018-09-12

Lynyrd Skynyrd / (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)

4 stars

Jižanským rockem jsem se během své procházky hudební historií "začal babrat" teprve před pár lety. A start to byl obezřetný. První nahrávky, které uvízly v domácím sítu, byly právě desky Lynyrd Skynyrd - a to poslední dvě studiovky. Ty mne oslovily okamžitě, ale necítil jsem potřebu nějak rapidně tento styl rozšiřovat. Vlastně ne! První "jižaninou" bylo album Pride and Glory, které jsem pořídil hned v době vzniku, tedy v roce 1994. To se Zakk Wylde na chvíli trhnul od Ozzyho a postavil na nohy vlastní projekt, kterým dal světu na odiv svou lásku k jižanské muzice. To byla bomba, ale na dvě desítky let krom Cinderelly a Tesly asi jediná.

Domnívám se, že pro to, aby člověk podobnou hudbu pochopil, musí mít určitý vztah k přírodě a venkovu. Moderně založený jedinec žijící ve velké aglomeraci, kterému jsou hobby jen počítač a virtuální svět, těžko dokáže pochválit muziku, jejíž vnitřní jas pochází a pramení v přírodě samotné. S Lynyrd jsem naslepo moc neriskoval. Jejich hudba byla vyzkoušená a při pročítání vlastní historií vyvstala chuť na jejich první desky. Začal jsem tedy debutem.

Rok narození: 1973 – ideál.
Zvuk nahrávky: sedmdesátkový a pořádně jižanský – ideál.
Obsazení souboru: bohatě natěsnáno vše potřebné k dosažení krásy jižanské scenérie a tradic.
Jednotlivé skladby: výborné rockové dupárny proložené citlivými baladami s tolik potřebným feelingem southerňáckých honáků divokých stád.

Z každé skladby tady cítíte vyvěrat tu životodárnou jižanskou mízu. Jde o velice podařený debut, prakticky základní stavební kámen onoho žánru.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd


Rush - Signals
2018-09-10

Rush / Signals

5 stars

Přijde mi kapánek ponižující přehrávat toto velkolepé album v přístroji, který se nachází v mém osobním automobilu, ale co by člověk pro zpříjemnění cesty neudělal. Signály jsou silně atmosférickým projektem, který si posluchač nejlépe vychutná v klidu nebo se sluchátky při cestě oku lahodící krajinou. Ale stalo se jak píši a já byl tímto albem znovu ohromen, i když mi jeho společnost dělal navíc boční zvuk hluku motoru. Když jsem se za pár hodin podíval na Progboard kvůli tracklistu, k velkému překvapení jsem zjistil, že jsem mého "rushovského" oblíbence ještě nerecenzoval. Tímto tedy napravuji onu "křivdu" a připojují své poznatky k desce samotné.

Albu Signals vděčím za mnohé. To ono bylo jedno z prvních, které mě přivedlo na cestu progresivního rocku. To ono bylo tím prvním albem Rush, které jsem někdy na konci devadesátých let slyšel. To ono se zasadilo o to, že se z Rush stala doživotní láska, která se po krátké době najisto usadila na třetí pozici virtuálního žebříku v mojí lebeni.

Když jsem tedy Rush a jejich Signals objevil, byl jsem doslova ohromen, s jakou lehkostí a samozřejmostí se tato trojice dokázala napojit na vesmírnou oběžnou dráhu. Atmosféra alba a nálada jednotlivých písní je natolik SPACE, že lépe a důvěryhodněji nasimulovat prostředí beztíže zkrátka nelze. Z osmičky kvalitou vyrovnaných a nesmírně nápaditých skladeb mám nejblíže k absolutní hitovce Subdivisions (famózní vesmírná nálada a strhující tempo), syntezátorově vybuzené Chemistry, další vesmírnou tutovkou je The weapon (part II of Fear) a pak především elektrickými houslemi ozdobenou Losing it a odpočtem startujícího raketoplánu STS-1 Columbia v dubnu 1981 proloženou Countdown. To jsou pecky jako hrom.

Deska byla jak v rodné Kanadě, tak v USA hodně úspěšná, o čemž svědčí umístění v žebříčcích, čtyři vzešlé singly i platinová ocenění. Signals jsou považovány za začátek nové, syntezátorovější éry souboru. Zároveň je to poslední album, na kterém s kapelou spolupracoval od roku 1974 dvorní producent Terry Brown. Je řada lidí, kteří na syntezátorové období Rush (což jsou kompletní osmdesáté roky) nadávají, respektují pouze jejich drsnější začátky a počínaje deskou Permanent Waves jejich zájem opadá. Mně naopak u Rush právě léta osmdesátá připadají nejpřitažlivější a mám za to, že tato kapela jako jediná, nebo jedna z mála, dokázala onou nezbednou dobou projít se ctí a neztrapnit se.

Á propos, deset let žádná recenze? Ptám se, kam se vytratili všichni milovníci Rush? To jich tady zbylo tak málo?

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush


Spooky Tooth - It's All About A Roundabout
2018-09-08

Spooky Tooth / It's All About A Roundabout

5 stars

Debutní album Spooky Tooth je ještě potaženo psychedelickým oparem a jeho repertoár působí trochu neustrojeně. Jeho "málo absolutistický ksicht" předpokládá jakousi koketérii s doznívajícími šedesátými léty. Oproti jasně vyprofilované nahrávce číslo dva nejsou skladby na jedničce tak silné ani dominantní. Ovšem do druholigových slátanin kapel, které zapadly v propadlišti hudebních dějin, mají zatraceně daleko.

Vše odstřelí cover Society´s Child. Wright a Harrison se pravidelně střídají u mikrofonu a spolu s varhanním soukolím vytváří jedinečné pnutí. Love Really Changed Me je už věc autorská a zároveň plná skvělých nápadů. Každá skladba je originální a má čím překvapit. Mně se líbí emocionálně prokomponovaná Sunshine Help Me, písničkovější titulka It's All About, dále osmá It Hurts You So- ze které cítím pozdější Strawbs a vůbec celý energický závěr desky.

Spolu s dvojkou to nejlepší od Spooky Tooth.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - It's All About A Roundabout
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth


Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
2018-09-02

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest And Other Short Stories

4 stars

Přijít po tak zdařilém albu, jakým bylo Once Again, se stejně silnou a působivou nahrávkou (a ještě k tomu ve stejný rok) určitě není lehký úkol. Ale v sedmdesátých letech se podobný krok setkával s úspěchem celkem často a poměrně dost kapel alespoň jednou v kariéře, stihlo během jediného roku nahrát alba dvě.

And Other Short Stories vychází na konci roku 71 a plynule rozvíjí model, který se v muzice BJH zabydlel už na jejich debutu, vydaném o rok dříve. Opět slyšíme nádhernou a místy hodně posmutnělou lyriku spoutanou dojemným pásem cudnosti, melancholie a křehké atmosféry. Pokud jednou propadnete kouzlu této kapely jako já, už bez ní nebudete chtít existovat. V Barclay leží velký kus romantiky přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Poslouchat jejich muziku, je jako pohlédnout do čarovného dalekohledu, který má tu moc, přenést vás o půl století nazpět v čase. Při jedné písni jsem měl pocit, že stojím vedle známého přechodu pro chodce, přes který zrovna přechází čtveřice pánů, z nichž má ten první bílý smoking a třetí jde naboso.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Mystery - Lies and Butterflies
2018-09-01

Mystery / Lies and Butterflies

4 stars

Nové album kanadských Mystery pojmenované Lies and Butterflies je pro mnoho progrockerů jednou z nejočekávanějších událostí letošního roku. Podaří se kapele navázat na takové skvosty, jakými byli kupříkladu desky The World is a Game nebo poslední Delusion Rain? Za sebe říkám, že navázat ano, překonat nikoli.

Začněme však postupně. Dnešní sestava Mystery je opět stabilizovaná a za mikrofonem stojí podruhé Jean Pageau. Ten se drží od svého fenomenálního předchůdce Davida Benoîta opět jen těsně na dostřel, přesto jeho obrovské emocionální hloubky znovu nedosahuje. Albová obálka je pojata možná trochu kýčovitě a opotřebovaně, avšak s dnešní světovou politikou koresponduje a na oko nepůsobí nijak dráždivě. Dokonce mám pocit, jakoby proporční charakteristika domů byla nasnímána v některé z našich aglomerací. Zvuk desky je dle dobrých mravů u Mystery do mrtě vycumlaný a dynamicky i pestrobarevně syťoučký. Prostě velice zdařilá práce, ve které při pozorném poslechu zachytíte sebemenší nástrojový pohyb i hřejivou auru každého z nástrojů.

Lies and Butterflies zcela logicky navazuje tam, kde Delusion Rain skončila. Charakterově ukazuje kapelu v tom nejlepším světle - v takovém, v jakém jsou tito Kanaďané tak dobří. Tím je precizně uložené emoční a atmosférické kouzlo. Snové vize, smutek, pláč i stavy euforie, to všechno u nových Mystery znovu funguje. Vzdušná Michelova akustika opět kouzlí neskutečné melodické oblouky a při sólových vstupech se proplétá klávesovými houštinami za podpory pulzně pracující baskytary, bicích a spárovaných flétnových motivů. Epické proporce nabývají s refrény intenzivní charakter a dojemně lámou posluchače vedví. Přesto jsem jednu změnu zaznamenal. Novinka už nepůsobí tolik zasmušile a fatálně. Naléhavý mechanismus buďto nefunguje s takovou intenzitou jako v minulosti, nebo bylo toto prvotním záměrem autora díla v předtuše jakéhosi posunu směrem vpřed či úkroku stranou.

Letošní Mystery jsou kompozičně, obsahově a hlavně melodicky upřímní a působí suverénně a statně. Jejich horká nahrávka není jen dalším z bodů v neoprogresivní množině složené z nových alb tohoto roku. Mystery jsou už několik let vlajkonoši stylu a deska Lies and Butterlies tuto tezi potvrzuje. Domnívám se, že na její dostatečné pochopení a úspěšné zažití bude letos víc jak kdy dříve potřeba delší časový úsek. 4,5*

Souhlasí se mnou ti, kteří hudbě Mystery propadli stejně jako já už kdysi dávno? Jak jsou s novinkou spokojeni Progjar, Braňo, Palo, Stev, Slava, Petr, Sajgon, Jarda, Mohyla...

» ostatní recenze alba Mystery - Lies and Butterflies
» popis a diskografie skupiny Mystery


Gillan, Ian - One Eye To Morocco
2018-08-31

Gillan, Ian / One Eye To Morocco

5 stars

Ani recenze, ani žádné bodování? Kam se poděli všichni fanoušci Deep Purple a Iana Gillana? Lidé dobří, cožpak nikdo z vás nezná tento totální Ianův majstrštyk? Chápu, že Gillan není párpl a na sólové dráze nikdy netáhl tolik, jako ve stroji značky DP. Ať už jej mazal Blackmore nebo Morse, tahle kapela patří k hudebním dějinám stejně neodmyslitelně, jako dinosauři k druhohorám. Její nesmazatelný otisk se vryl snad každému, hudbou jen trochu políbenému cestovateli. V kapele se za dobu její existence vystřídalo několik skutečně výrazných osobností a takřka každý postupně rozběhl tu více, tu méně úspěšnou dráhu sólovou. Ani Ian Gillan nebyl výjimka.

První desky byly překvapující, spíše než hard rock mezi drážkami nalézáme nablýskaný fusion. To ale nebyl styl, který by jeho věrní chtěli počuť a po pár pokusech se zpěvák vrací ke svému kopytu. Do světa vypouští několik, kvalitou rozkolísaných hard rockových záležitostí. Když je mimo svou domovinu podruhé, není žádným problémem potykat si s hard'n 'heavy a dát tím na srozuměnou, že se s jeho temperamentem bude v budoucnu muset počítat. Až Blackmore odchází nadobro, v DP je konečně klid a tvůrčí míza může proudit zase naplno. Teď není důvod odcházet na sólovou dráhu. Ale Gillanovi zahálení nesvědčí a tak ještě jednou navštíví studio bez svých kumpánů z mateřské kapely. Je to v roce 2009, kdy jeho soubor už čtyři roky studiově pauzíruje a Ian se rozhodne natočil velkolepé multižánrové album.

Zpěvák se nanovo obrací se ke své jazzové minulosti, deska zní krásně uvolněně a velmi pestře. Můžeme ji chápat jako bilanční album člověka na sklonku svého života, který se snaží bavit sebe i své okolí. Radost z hraní a dobrá nálada se z alba linou jako příjemná vůně z právě upečené bábovky. Titulní skladba se takřka ihned noří do vod fusion. Mistr se pohybuje pomaloučku, našlapuje jenom zlehka, čemuž napomáhají tvořivé perkuse a brnkající akustika. Východem provoněné saxofonové sólo a smyčcové tahy s ozvěnou velkých Beatles, to všechno pěkně naroubované na kostru písně jen umocňuje její mimořádný zážitek.

No Lotion For That je příjemná dupárna lahodící uchu obyčejného rockového fanouška. Don't Stop patří mezi vrcholná čísla, opět fusion a tentokrát ve spojení se santanovskou latinou v perlivě kreativním duchu. Na začátku rytmicky nadýchané Change My Ways promlouvá skrze Ianova ústa harmonika a pátá, pomalu se plazící uhrančivá reggae záležitost Girl Goes To Show patří k nejpřekvapivějším a taky nejlepším věcem na desce. Táhlá kytarová melodie a bublající basa v povzdálí krásně domalovávají atmosféru bezstarostnosti a lelkování. Po bluesové Better Days se záhy ozvou i samply a decentní programing, Ian jde s dobou a zkouší uspět s moderněji pojatou písní Deal With It. O rozšíření alba do dalších obzorů se postarají popověji orientovaná Sky Is Falling a procítěná Always The Traveller s úchvatným sólíčkem na saxík.


Pro mě je tato deska srdcovou záležitostí, převyšující spoustu alb jeho mateřské jednotky. Vždy když ji poslouchám, přeji si, aby se ve stejném studiu a se stejnými spoluhráči sešel náš Ianík ještě alespoň jednou. 10/5

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - One Eye To Morocco
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal
2018-08-28

Malmsteen, Yngwie / Facing the Animal

5 stars

Ptáte se, kolik je pravdy na všech těch tvrzeních říkajících o Yngwiem, že se na každé nové desce opakuje až hrůza, že už dlouhá léta vykrádá sám sebe, že je jeho neoklasicistický styl průhledný a nudný, že je to narcis a sebestředný egoista? Ve většině případů se dají tato tvrzení spíše potvrdit než vyvrátit - ať už z rozhovorů s jeho spoluhráči nebo z vlastní zkušenosti u jednotlivých nahrávek.

Ano, Malmsteen byl inovátorem elektrické kytary, ale snad na prvních dvou, maximálně čtyřech deskách. Avšak i v letech devadesátých vyplodil několik povedených nahrávek. V mladém věku jsem jej poslouchal, po čase se mně však rychle přejedl, zevšedněl a přestal bavit. Dnes mám doma pouze jednu z jeho nahrávek. Desku zcela odlišnou a dle mého suverénně nejlepší. Facing the Animal je daleko barevnější a pestřejší ve své stylové nejednotvárnosti a ukazuje Malmsteena jako dobrého, možná dokonce nadstandardního rockového skladatele, ne jenom hráče sjíždějícího hmatník své kytary odshora dolů a opačně nejrychleji, jak to jen jde.

Třináctka skladeb je rozprostřena po daleko širších rockových polích, než na jaké jsme u něj tak často zvyklí. Svůj zatvrzelý neobarokní a neoklasicistní styl tu mnohem častěji prokládá výlety do čistě rockového spektra, přičemž některé postupy mají až progresivní nádech. Povedený start nese název Braveheart. Ten je ještě pevně zakotven v jeho domovském přístavu, ovšem kytarovými ornamenty a energií se tady rozhodně nešetří. Titulní kusanec je daleko přemýšlivější a na Švédovy poměry vcelku inovativní. Zaujme množstvím spletitých sól a přes mašinky hnaným vokálem.

Trojku Enemy odpruží Cozyho bicí. Ta se pak doslova třese pod těžkotonážním náporem svého střelmistra a má jedinečnou, silně smyslnou atmosféru. Další střední tempa a píseň Sacrifice, na kterou naváže povedená balada Like an Angel s excelujícím Levenem. Neskutečně tvrdá rocková pumelice nese název My Resurrection. Tady na sebe strhává většinu pozornosti božský Cozy. Slyšíte ty ďábelské ozvěny činelu a rozložení přechodů? Nádhera. Vzdušné journeyovské proudění zažijeme během Another Time a věřte, stojí to za to. Valivý Sabbatovský doom před sebou hrne skladba Heathens from the North.

Po takhle těžké dece nám chce zřejmě mistr Malmsteen ulevit a v následujících skladbách překvapivě fušuje do popové oblasti. Alone in Paradise je nádherná. Mats se svým ladným hláskem pokládá do Yngwieho vyhrávek a měkoučký přednes skladbě neskutečně sedí. Klenot. Další výbornou skladbou je desátá End of My Rope, kterou by jste k Malmsteenovi jen těžko přiřadili. Cítím v ní Europe, Tnt, Talisman, prostě pověstnou švédskou melodiku. Suverénně nejlepší věc z desky mám schovanou až v samotném závěru. Jedná se o píseň Only the Strong. Hard rockový drahokam vybroušený Yngwieho sóly, decentním klávesovým podmazem, precizním bubnováním Cozyho a skvostně artikulujícím Matsem. Nápaditost a melodie se drží pevně za ruce jako školčata na procházce. Poslední dvojice skladeb už je zase oblečena do Malmsteenova klasického šatu, takže...

Na konečný výsledek má nepopiratelný vliv rovněž svěží a dráždivá produkce Chrise Tsangaridese a druhak povedená, opět silně obměněná sestava výrazných individualit, kterým dal tentokrát kytarista nebývale velký prostor ke svému vyjádření. Zaujme především nový zpěvák. Už šestý v řadě, hlasově ze žuly vytesaný Mats Levén, do té doby působící v hair rockových Swedish Erotica a Treat. Nejvýraznější otisk ovšem zanechal v Edlingově (leader Candlemass) projektu Abstrakt Algebra, to už byla opravdu vysoká liga. Největší hvězdou tohoto uskupení byl však člověk sedící za bicí soupravou. Byl to Cozy Powell, pro kterého to bylo posledním představení před nečekanou a smrtelnou automobilovou nehodou. Nutno podotknout, že se jedná o jeden z nejlepších bubenických výkonů, jaký si ve sféře tvrdého rocku můžeme představit.

Takže když to shrnu. Hudbu Yngwie Malmsteena až na jednu jedinou výjimku praktikovat nepotřebuji. Ale pokud si čas od času pustím desku Facing the Animal, pokaždé z ní mám nebývalou radost.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Beatles, The - Abbey Road
2018-08-25

Beatles, The / Abbey Road

5 stars

Pokud budeme pátrat po skutečně první heavy metalové skladbě, musíme se vrátit v čase až do prvotního rock'n'rollového rozbřesku. Daleko před Deep Purple, Atomic Rooster a dokonce i před otce a zakladatele této hudební formy, před Black Sabbath. Je zapotřebí se ohlédnout ještě dál, až k těm, kteří celý ten rockový kolotoč tak velkolepě odstartovali. Ručičky heavy metalových hodin se zastaví u data 1969, tedy ještě o rok napřed, než stihne Iommiho parta vydat svou prvotinu.

Nacházíme se v Liverpoolu u slavných Beatles a bránu těžkého kovu otevírá skutečná heavy věc, skladba I Want You (She's so Heavy). Tato dle mého favoritka a pionýrka onoho zakrátko se zrodivšího hnutí je jedním z největších drahokamů nacházejících se v nadité pokladnici portfolia "brouků". Její ponuře vystupňovaná atmosféra, celkový naléhavý feeling, propracované sbory a především progresivní aranžérský přístup a vnitřní vařící napětí z ní vytváří něco neskonale úžasného. Něco velmi, velmi HEAVY.

Jistě, deska Abbey Road rozhazuje podobnými poklady kam jen zrak dohlédne. Především A strana je opravdu nadpozemská. Dnes mi připadají evergreeny Oh Darling, Octopus's Garden, či Because ještě kvalitnější, než svého času perly Come Together, nebo Something. Strana B dodává drobnější, ne však méně impozantní kusy. Opomíjená You Never Give..., rozkošné miniatury Mean Mr. Mustard a Polythene Pam nebo dojemný závěr s Golden Slumber, na kterou jsou navázaná poslední tři čísla.

Na Abbey Road je precizně zaznamenán celý kus rockové historie. Její zajímavě rozvržená dramaturgie a celá řada inspirativních písní z ní činí milník, který nelze opomenout či nějak slepě přehlížet.

Předpokládám, že v názorové rovině na kompletní desku, se mnou bude většinová základna Beatles souhlasit. A co se týká symbolické I Want You, slyšíte tady taky tu osudovost stylu, který se stane revoltující zbraní v rukou dalších příchozích generací?

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Mountain - Nantucket Sleighride
2018-08-24

Mountain / Nantucket Sleighride

4 stars

V posledních dnech se na stránkách Progboardu vesele rozbujela alternativa a grunge. Rád bych se teď alespoň na chvíli zase vrátil ke klasikám žánru a trošičku zde představil dávno vyhynulé hard rockové mamuty Mountain. Ti svůj hřmotný rock'n'roll propojují s klasickým ostrovním blues, které navíc prošpikovávají špinavou americkou drzostí s kapkou té rozbujelé energetické příměsi. Bohužel si už nevzpomínám, jak jsem se k Mountain dostal. Nejspíš za ně vděčím hejkalově recenzi, tudíž jde o klasického odchovance Progboardu, kterému tímto skládám účet s dalším velkým DÍKY.

Prozatím vlastním tuto jedinou desku, prý nejlepší, a po prvotním zklamání, kdy mi jejich hudba přišla sterilní a nezáživná, začínám do světa Mountain pronikat. Deska Nantucket Sleighride je rozkročena ve dvou časově podobných stylových obloucích. Polovina skladeb patří do jemnější ligy. Estetický ideál krásy naplňují čarokrásné melodie, vznešené, mnohdy až plačtivé vokály a pavučinový klávesový přehoz. Druhou půli doplňují skladby hrubšího zrna. V nich hraje prim energický kytarový přínos, dunící rytmika a živočišný Westův vokál. Kapela míchá výše popsané styly s neuvěřitelnou samozřejmostí. Vše zní opravdově a autenticky. Když pak slyšíte vrcholné číslo nahrávky Travellin in the Dark, zmocňuje se vás pocit dokonalého naplnění a automaticky dostáváte kladnou odpověď na otázku, týkají se energie a času do poslechu vložených.

A co vy, staří rockoví mohykáni, rozpomínáte se ještě na dřevorubce Mountain? Nachází kapela v hrstce zbývajících věrných board-fans své obdivovatele?

» ostatní recenze alba Mountain - Nantucket Sleighride
» popis a diskografie skupiny Mountain


Porcupine Tree - The Incident
2018-08-23

Porcupine Tree / The Incident

5 stars

Ukončení činnosti kapely Porcupine Tree znamenalo výraznou ztrátu v progresivních řadách. Nemyslím si, že v jejich případě šlo jen o jednu z mnoha formací, které se výrazným dílem zasazovaly o chod a rozkvět celého inteligenčně-uměleckého hudebního odvětví. Porcupine Tree nebyli jen jedni z dalších, jedni z předních, oni byli na onom seznamu na samotném vrcholu, první, jedineční a nejdokonalejší.

Toto jejich poslední album jsem si pouštěl cestou autem napříč dovolenkováním Jeseníky (krásný kout naší země, stran přírody vřele doporučuji) a skrze jeho výpovědní podstatu jsem musel hloubat o myšlenkách, které Stevena při komponování vedly a které jsou se vznikem nahrávky spojené. O neustálém smrtelném nebezpečí, které za volantem hrozí i těm nevinným a spořádaným účastníkům dopravních situací. Realita je krutá a zubatá s kosou si hold bere bez stanoveného pořadníku.

Muzikantsky jde o naprostou špičku ve tvorbě kapely, která ovšem z důvodu koncepční osnovy není poslechově prvoplánová. Pokud jste si však Porcupine Tree dávno oblíbili a Incident vám ve sbírce ještě schází, rozhodně neváhejte, tento atmosférický koláč vám bolesti břicha nezpůsobí.

Díky Stevene, Gavine, Coline a Richarde za tento váš finální testament. A je mně vážně moc líto, že osobní ambice vašeho leadera způsobily rozklad progresivní formace snů, které ležela u nohou celá horda "niemandů" působících skrze novodobou hudební historii.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - The Incident
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Bowie, David - Aladdin Sane
2018-08-20

Bowie, David / Aladdin Sane

4 stars

Ať poslouchám kteroukoli z Bowieho nahrávek vydaných v sedmdesátých letech, pokaždé přemýšlím nad otázkou, jak velkým vizionářem musel David být, když dokázal stvořit tolik rozdílných a rozmanitých hudebních děl. Pro mě je právě on tím nejatraktivnějším a nejpokrokovějším sólovým umělcem, působícím v této dekádě.

Deska Aladdin Sane přichází pouhý rok po úspěchu projektu Ziggy Stardust. V rockových kolejích na svého předchůdce v lecčem navazuje, v oblasti progresivně experimentální hledá nové výrazové možnosti a právě skladby postavené do pozice "pokusně neuchopitelné" posouvají album do blahodárných oblastí. Kytara Micka Ronsona dýchá zcela plastický skrze dráždivé rockové kusy, jakými jsou úvodní šleha Watch That Man a dále povedená drsňárna Cracked Actor, mimořádně uchopený stounovský cover Let's Spend The Night Together nebo ohraná hitovka The Jean Genie. Posluchač, který sonduje v Davidově hudbě větší pohyb, košatější přístup a zapeklitější tvarové proporce, si dozajista užije experimenální tvář alba. Skladby Aladdin Sane (radost poslouchat ty lahodné kytarové melodie, klavír a Davidův nezaměnitelný zpěv), Drive In Saturday, pitoreskní Time, The Prettiest Star a zcela jedinečná emoční krasavice Lady Grinning Soul jsou vyrobený právě pro něj.

Aladdin Sane je další výborná nahrávka, nabitá pozitivní silou Bowieho osobnosti. Spolu s jeho okolní produkcí patří mezi klíčové počiny v tvorbě tohoto všestranného umělce rezonující inteligencí i dráždivým napětím.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Aladdin Sane
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Supertramp - Crisis? What Crisis?
2018-08-17

Supertramp / Crisis? What Crisis?

4 stars

Po obrovském úspěchu alba Crime of the Century, přichází Supertramp hned roku příštího s novou, na první poslech flexibilnější a také náročnější kolekcí nových skladeb a dokazují, že i bez markantnějších hitových očekávání se dá udělat a prodat velká deska. Minulá nahrávka přinesla kapele spoustu slávy, zlaté a platinové prodeje a také kýženou finanční odměnu. Avšak o nějakém usnutí na vavřínech nemůže být v případě Supertramp vůbec řeč. Ti se sice jako švec drží svého kopyta, zároveň však důkladně pracují a vybrušují svůj styl k ještě košatější dokonalosti.

Začíná se nečekaně plachou, laškovnou Easy Does It s parádní vyhrávkou z teritoriálního území, po kterém kdysi brouzdával pes Goro. Sister Moonshine už je pořádná porce klasiky alá Supertramp a v Ain't Nobody But Me se střídá úderný kytarový riff s malebnou melancholickou částí, do které vrazí Halliwell trochu toho svého saxofonu. Za velice kvalitní si dovolím označit písně Another Man's Woman, Poor Boy s pěkným klarinetovým sólem a hlavně předposlední The Meaning se třpytivou Hodgsonovou akustikou a jemným saxofonově pískavým aroma v záhlaví. Pro mě jediná nebodovací skladba nese číslovku osm, což z počtu deseti vyznívá hodně, hodně přesvědčivě.

Ono jde skutečně o povedené, avšak nenápadné a na první poslechy těžko zapamatovatelné songy. Songy plné něžných vokálů a smyslných klavírních proporcí, s přidanou nadstavbovou doménou, kterou je obohacující hra na dechové nástroje. Konečná známka je tedy 4,5* pro toto trochu nenápadné, ale pohodové album s vkusným obalem.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crisis? What Crisis?
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Colosseum - (II) - Strange New Flesh
2018-08-14

Colosseum / (II) - Strange New Flesh

5 stars

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci, a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytl za kšandy. Hisemanovy brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mi udělaly podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starrsovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původního Colossea z kapely Greenslade Davea Lawsona.

Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila s ušiskama napruženýma jako netopýří slechy.

» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Atomic Rooster - Atomic Rooster
2018-08-11

Atomic Rooster / Atomic Rooster

5 stars

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Styx - The Mission
2018-08-09

Styx / The Mission

5 stars

V první řadě musím poděkovat Jiřímu za jeho recenzentský přínos v oblasti Styx a obzvlášť pak za tuto story, pojednávající o posledním comebacku kapely s deskou Mission. Zprávu o tom, že Mission vůbec vzniklo, jsem svého času zaregistroval pouze okrajově a dál se tomuto stavu věci nevěnoval. Zdejší recenze ve mně probudila zvědavost, ale čekání na tento fantastický produkt se nakonec protáhlo o skoro celý rok. Dnes už mám Mission hrdě vystavené hned vedle nejlepších nahrávek kapely ze sedmdesátých let.

Ono vlastně nepřímo navazuje na taková slovutná alba, jakými byli a dodnes jsou například Grand Illusion, či Pieces of Eight. Dynamicky rockový startér Gone Gone Gone byl vybrán jako úvodní singl a nutno podotknout, že jeho úkol pořádně vás nakopnout do zadní části těla se mu daří skvěle. Další v pořadí Hundred Million Miles From Home se už nese v klasickém styxovském stylu. Nápaditá skladba s monumentálními sbory, funkční melodií a netypickou harmonií (chvílemí cítíte Beatles) vás prostě musí potěšit.

Tyto atributy se dají "připevnit" na každou ze čtrnácti skladeb s největším hitem v čele, písní Locomotive. Tedy čtrnácti - čtyři z nich plní funkci interludií proto, aby vás dokonaleji vtáhly do smyšleného příběhu o započaté misi na planetu Mars. Osobně je mi velice sympatická skromná stopáž alba i decentní minutáž jednotlivých tracků. V době, kdy se mnoho podobně laděných (progresivních) spolků snaží vybudovat natahované hymny v obrovských časových plochách, jdou Styx proti proudu a servírují nám přitažlivé, skromně vyhlížející songy, které svou nápaditostí a aranžérským filigránstvím těm nabubřelcům ukazují prostředník.

Mission je podobně kvalitním dílem, jakým bylo o rok dříve vydané album The Prelude Implicit jejich krajanů Kansas. To píši jen pro srovnání, aby bylo i těm "nejsetrvalejším "zastydlínům" v letech sedmdesátých jasné, že dobrá deska se dá vysoustružit i dnes.

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx


Sea Within, The - The Sea Within
2018-08-04

Sea Within, The / The Sea Within

4 stars

Dle slov samotných Inside Out to byla právě ona nahrávací společnost, jež dala podnět ke vzniku této superskupiny. Ta se ke svému prvnímu jamu sešla v Londýně a během příštích měsíců si vyměňovala demo pásky, než došlo na stejném místě k samotnému finálnímu nahrávání.

Kapelu tvoří samí zkušení matadoři progresivního rocku a vyjmenovávat za jejich jmény spolky, v nichž účinkují nebo účinkovali, je naprosto zbytečné. Osobně mi nevadí takto uměle vytvořené superskupiny - Až na několik výjimek vždy vzájemná chemie mezi dotyčnými zaúčinkovala a divák se tak mohl dočkat další porce kvalitní muziky. Právě teď mě napadají kupříkladu Transatlantic, Flying Colors nebo z oblasti rockové Black Country Communion či Velvet Revolver. Všichni tito velikáni vydali povedená alba, alespoň ta první rozhodně.

Novinkoví Sea Within mi částečně evokují dva roky starou jednohubku Anderson/Stolt, některá alba Karmakanic a nejblíže asi Flower Kings. Ale i přes určitou podobnost dýchá tato parta svou vlastní identitou. Je dobře, že se za mikrofon postavil Daniel Gildenlow (to pro odlišení právě od TFK) a skutečně zpívá (čímž mám na mysli jeho průzračně čistý zpěv, křišťálový a klidný, ne ten řev, který tak často používá u své domovské formace). Do muziky perfektně zapadá a navíc ji ladně přikrášluje. Ostatní spoluhráče nemá příliš smysl rozebírat, vždyť je to all-star dnešní prog-scény. Přesto, právě Marco Minnemann je velkou posilou alba, na němž řádí se svou typickou a neutuchající živelností.

Nesmíme zapomínat ani na čtveřici účinkujících žolíků. Jon Anderson ani Jordan Rudess nejsou příliš identifikovatelní, ale perfektní saxofonové sólo Roba Townsenda v úvodní Ashes of Dawn a především hlasové kreace Casey McPhersona ve skladbách Broken Cord, The Hiding of Truth a Goodbye stojí za pozornost.

Na desce se skladatelsky podíleli všichni společně nebo v určitých dělených podskupinách, což by samo o sobě mělo zaručit její solidní variabilitu. Skládá se ze dvou disků a je tedy podobně koncipována, jako poslední album Spock´s Beard. A stejně jako u jmenované formace je i zde druhé cd něčím víc, než jen položkou do počtu. Právě na něm si všimnete šíře skladatelské invence, která kapelu z větší části obšťastňuje. První disk už několik slabších míst skutečně obsahuje a snadno tak vyvstává otázka, proč se dnešní kapely neustále pokouší na nosič narvat tak velkou spoustu muziky, která je za tuto cenu mírně devalvující? Asi to prostě neslyší, nebo si to jen nechtějí připustit. Vlastní vidina samotného velikášství a ego hudebníka/skladatele (ať je jakkoliv brilantní) si pro podobnou myšlenku cestu hold těžko předpřipraví.

Po bombasticky potemnělém, dusnou dynamikou kypícím (Minnemann se předvádí, radost poslouchat) otvíráku Ashes of Dawn, ve kterém si díky zmiňovanému saxofonovému sólu představujete King Crimson budoucnosti, přichází Brislinova klavírní lahůdka They Know My Name. Velice působivá je věc číslo tři The Void, atmosféricky hluboká záležitost s překrásnými kytarami a naléhavým Danielem. Smyslem An Eye For An Eye For An Eye je pořádně vás rozhýbat. Jedná se o živočišný Minnemannův rokec s často sólujícím Stoltem a jímavou jazz-rockovou vsuvkou. Do pomalé Goodbye přispívá svým povznášejícím hlasem Casey McPherson. Překrásná myšlenkově hluboká a intenzivní věc ozdobená prvotřídní rytmikou a bohatými Stoltovými vyhrávkami. Reingoldův nástroj se skvěle stáčí instrumentálně bohatou dvouminutovkou Sea Without. Krátká stopáž však bohatě postačí k tomu, abyste se na ni při každém dalším poslechu už dopředu těšili.

Do epické Broken Cord se mi zatím proniknout nepodařilo. Zde jsou uvedeni jako zpěváci všichni čtyři účinkující, ale právě u ní shledávám několik plochých a nudných postupů. Poslední skladbou na prvním disku je The Hiding Of Truth, kterou budeme proplouvat opět ve společnosti Casey McPhersona, kterému krátce sekunduje také Roineho hrdlo. Jde o popovou skladbu s něžně klouzající basou Jonase Reingolda. Disk č. 2 mne překvapil hned na první dobrou. Jak jsem psal už výše, přináší nadstavbovou porci kvalitního materiálu, který se dal směle zařadit k "jedničce".

Summa summarum jsem u Sea Within spokojený dokonce víc, než jsem prvotně čekal. Desku jsem slyšel prozatím málo, abych na ti dokázal ultimativně odpovedět. Ale jelikož mě produkce Danielových Pain of Salvation poslední roky už nikterak neuspokojuje, je tohle album taková hojná náplast na rány způsobené Falling Home a především In the Passing Light Of Day.

Bodově bych se přiklonil někam mezi 4 - 5*

» ostatní recenze alba Sea Within, The - The Sea Within
» popis a diskografie skupiny Sea Within, The


Anekdoten - Gravity
2018-08-04

Anekdoten / Gravity

4 stars

K prvním třem počinům "firmy" Anekdoten jsem se vyjadřoval v obšírnějším duchu postupně před několika měsíci. Na čtvrtý pokus už budu šetřit slova. Vyzvednu některá fakta a popíši osobní emoce s deskou spojené. Bez nich by to snad ani nešlo - a právě u atmosférické muziky jakou Anekdoten produkují, je to prostě potřeba.

Zhruba s půlročním rozestupem od mého prvního setkání s těmito seveřany se postupně a chronologicky prodírám jejich diskografií. Čtvrtý záznam nese název Gravity a jeho cesta je uvnitř posluchačovy mysli, tedy té mé, položena na dokonale stoupající přímce. Od prvotního zklamání, které obsáhlo první dva tři poslechy přes průměrná hodnocení s dalšími zastaveními se v těchto dnech konečně dostavuje zasloužené uznání tohoto zajímavého díla.

Odchod z území, na kterém doposud kralovali pouze King Crimson, byl započat deskou předchozí a vlastní tvář Anekdoten totálně zpečetili právě na Gravity. Jednotlivé kompozice obepíná neskutečně silná melancholická slupka, přes kterou se zpočátku dá jen těžko překlenout. Monotónní, avšak výrazný rytmus narušuje několik melodických pokusů, se kterými instrumentalisté pracují precizně a velice úsporně. Sugestivní zpěv, působivý a pro sever Evropy typický chladivý rukopis, minimalistická hra, uhrančivý přednes a řadě neposlední i mellotronové stěny Anne Sofi jsou trademarkem jejich vlastního originálního rukopisu.

Gravity je impozantní dílo. Odkazuje k rodící se progresivní historii a míří do daleké a neprozkoumané hudební budoucnosti. 4,5*

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Procol Harum - A Salty Dog
2018-07-30

Procol Harum / A Salty Dog

5 stars

K desce A Salty Dog se vyjádřím pouze krátce. Určitě jde o jedno z nejúžasnějších alb Procol Harum a konce šedesátých let též. Pokud hledáte nevšední hudební zážitek s muzikou barevnou jako sklíčka mozaiky, muziku příjemnou a lehkou jako ranní vánek, muziku která se lehce neoposlouchá a která snadno nezevšední, jste na té nejlepší stopě. Je velice snadné se do mořského proudu tohoto alba ponořit a vykoupat se v něm. Hlavu z něj nebudete chtít vynořit a jeho příjemný šum vám bude v uších rezonovat ještě dlouho.

Titulní skladba je skvostem tvorby P. H. Příjemňoučká romanťárna to umí skvostně rozehrát na city a svým emotivním nábojem si vás okamžitě podmaní. Já znal dříve velice povedený cover od Transatlantic, který kupodivu nazpíval Mike Portoy, ovšem originál je originál. Neméně povedená je i po blues a country pokukujicí dvojka The Milk of Human Kindness, kterou se proplétá překrásná a decentní kytarová linka. Balady a Procol Harum - kapitola sama o sobě. Too Much Between Us dokáže vykouzlit úsměv i pláč, má prchavou atmosféru a její kouzlo se v určitých situacích mnohonásobně zesiluje. The Devil Came from Kansas a Juicy John Pink patří mezi dřevní bluesovky, které tlačí kupředu jejich syrové prvky.

Samozřejmě že i další písně jsou výborné a jelikož jsem na začátku zmiňoval, že to tentokrát zkrátím (což se mi úplně nepovedlo), žádné další pitvání už nebude. I když takové All This and More nebo pohádková Pilgrims Progress by si rozbor zasloužily. Ale nač vlastně - Procol Harum nám prostřednictvím A Salty Dog zanechali jedinečný artefakt doby a vzájemné skladatelské kretivity. Šedesátý devátý = dobrý to ročník, na kvalitní muziku určitě.

» ostatní recenze alba Procol Harum - A Salty Dog
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
2018-07-24

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 2

4 stars

Čtvrtá studiová deska holandských Leap Day, nazvaná From the Days of Deucalion - Chapter 2, se skromně krčila přes půl roku zabalená ve skříni mezi ostatními ještě horkými a neposlechnutými cd a čekala, až přijde její příležitost. V její prospěch a o konečné cestě ven na světlo bylo rozhodnuto začátkem letošního července, to když jsem se chystal na dovolenou a přemýšlel, jakou muziku si sebou vzít. Kromě prověřených klasik jsem do mp3 nabalil i několik novinek, které jsem chtěl postupně poznávat.

Prokousat se hudebně nesnadným koncepčním albem mi zabralo nespočet poslechů a naposlouchávacích sekvencí. Deska už ve svém názvu navazuje na kapitolu první a dál rozvíjí a popisuje myšlenky běloruského spisovatele Immanuela Velikovského. Věnuje se mistrovu dílu Kolize světa a pro bližší popis jeho i jeho díla předkládám výňatek z Wikipedie:

"Immanuel Velikovsky - (10.6.1895, Bělorusko -17.11.1979), psychiatr, lékař a vědec. Je známý jako autor řady kontroverzních knih o starověké historii. Zasloužil se o založení Hebrejské university v Jeruzalémě. Je autorem knihy Worlds in Collision, která se stala americkým bestsellerem. Kniha byla vydána v roce 1950. Ve svých knihách Velikovsky používá komparativní mytologii a obrací se na starověké literární prameny včetně Starého zákona. Podle Velikovského Země v minulosti zažila srážky s jinými planetami, hlavně s Venuší a Marsem.

Worlds in Collision je jeho nejznámějším dílem a bylo publikována 3. dubna 1950. Kniha předpokládala, že kolem 15. století před naším letopočtem byla Venuše vysunuta z Jupitera jako kometa nebo předmět podobný kometě a prošel kolem Země (skutečná kolize není uvedena). Objekt změnil oběžnou dráhu Země a osu, což způsobilo nesčetné katastrofy, které byly zmíněny v raných mytologiích a náboženstvích po celém světě. Mnoho z tvrzení knihy je zcela odmítnuto zavedenou vědeckou komunitou, protože nejsou podporovány žádnými dostupnými důkazy.
"

Tolik tedy k samotnému autorovi díla, z něhož kapela vytvořila koncept pro svou dvoudílnou sérii.
Co se týče hudební stránky, jsou Leap Day už pevnou stálicí na světové neoprogresivní scéně a v rodném Holandsku jedním z neúspěšnějších souborů produkujících melodickou rockovou hudbu. Instrumentální tvář Leap Day odráží směsici klávesových výbojů dvojice Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg jakožto hlavního poznávacího znamení, kterému zdatně sekundují ostatní hráči. Vokál Jos Harteveld není excentrický ani zvlášť pronikavý, svým klidným způsobem frázování se však k hudbě této kapely perfektně hodí.

Jde o vyrovnaně upravené a aranžérsky dobře zpracované album, ze kterého - když budu hodně spoře vybírat - sáhnu po sugestivní skladbě číslo pět. Píseň Ya-Who do sebe dokonale implementuje čínský kolorit a volbou hudebních nástrojů patřících k lidové kultuře tamní oblasti i použitím originálního jazyka představuje zcela originální řešení v progresivní oblasti kapely působící v evropském teritoriu.

Jediný mírný nedostatek a vlastně překážku pro udělení maximálního hodnocení spatřuji v absenci dvou, tří svižnějších a dynamičtějších kousků, které by dokázaly toto jinak velice klidné a pohodové album trochu oživit - osobně řeknu až nakopnout.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
» popis a diskografie skupiny Leap Day


Bruce, Jack - Things We Like
2018-07-23

Bruce, Jack / Things We Like

3 stars

Při poslední návštěvě naší matičky stověžaté jsem měl před koncertem King Crimson časovou rezervu, kterou vyplnila předem dobře naplánovaná návštěva prodejny Bontonland na Václavském náměstí. V batohu se pohupovalo malé košťátko, to pro případ, že by tam byly ukryté nějaké poklady a bylo zapotřebí je honem vymést ven. Niekoľko strieborných placiek jsem si odsud skutečně odnesl a jednou z nich byla právě druhá deska Jacka Bruce. Ten jako jediný byl takzvaným nákupem naslepo. Dobře znám předchůdce, nesmírně oblíbenou desku Song for a Tailor, tohle však byla jedna velká neznámá. Ale tak nějak zcela automaticky jsem se domníval, že na ni bude Jack svou další kolekcí plynule navazovat.

Jaké pak bylo moje domácí vystřízlivění, když jsem tu kulatou věc dychtivě vložil do přehrávače. Už od prvních sekund úvodní "písně" Over The Cliff jsem zůstal jako zkoprnělý z nepříjemného šoku, způsobeného vnitřní náplní alba. Žádný artově vystavěný (blues) rock po vzoru Cream se absolutně nekonal. Bruce se zřejmě tak moc potřeboval obnažit od všeho, co ho do té chvíle s rockovou muzikou spojovalo, až stvořil takto diametrálně odlišnou věc. Jde o čistě jazzové album. Žádné fusion, žádný jazz-rock, jenom holý jazz. Jazz, jak ho známe z padesátých, šedesátých let. Jazz s výraznou dominancí saxofonu a rytmické složky.

Copak o to, sestavu si Jack vybral excelentní. On sám hraje na kontrabas, do saxíku funí (a to pořádně) Dick Heckstall-Smith a za bicími se vyloženě předvádí Jon Hiseman (oba Colosseum). Dalším do party je John McLaughlin, ale ten se představuje spíš sporadicky. Jednotlivé písně jsou skutečné jazzové perly a každý nástroj dostává velký prostor, aby ukázal co v něm vězí. Improvizační charakter tolik typický právě pro jazz má na desce volné pole působnosti a především Smithova saxofonu, si posluchač užije do sytosti.

Zpočátku jsem byl deskou tak silně zklamán, že jsem měl v úmyslu se jí rychle zbavit. Nakonec mi to nedalo a písně jsem poslouchal neustále dokola, až se mi podařilo se v nich zorientovat a hodně fragmentů si dokonce oblíbit. Všechno je totiž o přístupu. Věřím že v době jejího uvedení na trh způsobila většině fanoušků Cream potažmo Jacka Bruce pořádný šok - podobný, jako nedávno právě mně. Nakonec je to ale třeba dobrá alternativa k muzice opačného charakteru. Ráno si pustíte ...and Justice for all a když máte toho metalového běsnění a drsných hoblíků plné zuby, rádi si zalezete do rozhoupané sítě zavěšené uprostřed zahrady, s deskou typu Things We Like.

Skálopevný jazzmen si k mým 3,5* automaticky připočte ještě 1* navíc. Právě pro něj je totiž taková deska určena. Klasický rocker, ať jakkoliv poslouchá progresivní postupy a fusion typu Weather Report, těžko docení takto řemeslně pojatou muziku.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Things We Like
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack


Foreigner - Can't Slow Down
2018-07-14

Foreigner / Can't Slow Down

5 stars

Foreigner - kapela, které v osmdesátých letech ležel celý svět u nohou. Milovníkům zaoceánské A.O.R. produkce jistě není třeba historii Foreigner nijak důkladně vykreslovat. Vždyť právě oni jsou společně s Toto a Journey zařazováni mezi její čelní představitele. Přestože jsou bráni jako britsko-americká kapela, svým hudebním záběrem v letech osmdesátých patřili do zmíněné sorty právem. Nikomu z této trojice nelze upřít obrovitánský vliv na stovky, možná tisíce podobných kapel, které v zemi indiánů rostly jako houby po dešti. Kdo z této trojky byl vedoucím tahounem nejde přesně identifikovat, jelikož každá z těchto akvizic prodávala desky po celém světě v miliónech.

Jen pár střípků z historie:
Foreigner zapřahali koně už koncem let sedmdesátých a svými prvními produkcemi ještě sledovali progresivnější rockovou linii. Nejpozději svým čtvrtým albem z roku 1981 pojmenovaným lakonicky 4 přešli na stranu "hudby pro milióny". Byl to kasovní trhák s pěticí singlů v hitparádách a geniální baladou Waiting for a Girl Like You, při níž slzy po tváři stékaly takřka samovolně. Málem bych zapomněl uvést, že kapele vdechl život kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který se spolu se zpěvákem Lou Grammem stal ztělesněním oné epochy v první půli osmdesátých let.

Ti dva nejdůležitější:
Abych to tedy zkrátil. V příběhu Foreigner figurují dvě ega, která se postupně střetávala tak často a intenzivně, až jedno z nich muselo z ringu ven. Tím odejitým byl pochopitelně Gramm a náhradník slyšící na jméno Johnny Edwards už nedokázal úpadek kapely zastavit. Ta se na nějakou dobu odmlčela, aby v roce krize melodické hudby, kdy grunge spolykal snad vše co mu přišlo do cesty, vydala opět společně s Grammem přepychovou nahrávku Mr. Moonlight. Tak velkou kvalitu od kapely čekal málokdo a tato věc se společně s deskou kapely Asia nazvanou Aria zasloužila o malou obrodu stylu přezdívaného pomp rock. Zde se krásně ukázalo, jak snáze jde v těžkých časech vyplodit maximum. Jenže sváry, nesnášenlivost a komerční neúspěch si vybraly svou daň nanovo a cesta skladatelského tandemu se znovu rozešla. Na novou nahrávku si musel fanda kapely počkat celých 15 let a na místě Lou Gramma už nalezl tvář novou - zpěváka kapely Hurricane Kelly Hansena. Ten je tou nejlepší volbou za s nemocí bojujícího Loua a přesto, že nemá tak velké charisma a sílu, barvou mu není nepodobný a technicky je na tom také velmi dobře. K novým písním pasuje dokonale a roli zpěváka tak známé a populární kapely převzal se ctí. S Jonesem si jdou na ruku a rozumí si společně jak skladatelsky, tak koncertně i přátelsky.

Konečně k desce:
Can't Slow Down je famózní hard rocková práce. Není už zatížena nešvary doby a za každou cenu nepokukuje po komerčním úspěchu. Marti Frederiksen ji propůjčil dynamický zvuk, ze kterého je cítit, jak kapelu nahrávání ve studiu bavilo. Uvolněnost, pohoda, nadhled i kreativita deskou rezonují a toho, kdo má podobný druh hudby rád, nemůže nebavit ji poslouchat. Jde o výrazně vyrovnanou třináctiskladbovou kolekci, ze které - pokud mám vybírat - ukážu na nejreprezentativnější věci typu Can't Slow Down, In Pieces, When It Comes to Love na začátku desky, a poté silný závěr se zřejmě nejlepší As Long As I Live a následující Angel Tonight.

Resumé:
Domnívám se, že kapela Foreigner vydala několik opravdu dobrých desek a napsala několik skutečně skvělých a silných songů, které zakrátko zdomácněly u mnoha rockových posluchačů. Velkou zásluhu na tom mají rozhlasové stanice i známe coververze jejich obrovských hitů. Pokud jejich možná už navždy poslední nahrávku Can't Slow Down neznáte nebo nevlastníte, zkuste se po ní poohlédnout. Věřím, že vás může příjemně překvapit.

» ostatní recenze alba Foreigner - Can't Slow Down
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Caravan - Waterloo Lily
2018-07-12

Caravan / Waterloo Lily

5 stars

Waterloo Lily - utajený drahokam prog rockové minulosti? Ano i ne, určitě ne pro každého. Jelikož se nad diskografií kapely stále jako stín vznáší pro mnohé stěžejní deska In the Land of Grey and Pink, na Waterloo zbude nesměle se krčící místo kdesi opodál. Pro někoho je těžké připustit myšlenku rozvoje, potřebu kapely vydat se jinou cestou a okusit novou skladatelskou formuli.

Pro mě je to krásné, překrásné album, na němž nabírají Caravan jazzové obrátky, pohybují se ladně, prakticky po špičkách. Jejich nenucený a vysoce umělecký přednes v kombinaci s bravurní melodikou, slušnou zásobou brilantních nápadů a osvěžujícím hudebním laděním jaksi automaticky posílá jejich muziku nad rámec podobně zaměřených kapel z oné éry.

To vše a mnohem víc nabízí jejich čtvrtý společný kotouč. Nahrávka, na níž pulzuje baskytara neomylně profesorsky a zároveň ladně (nejzřetelněji především v dvojce Nothing at All/It's Coming Soon/Nothing at All (reprise) a zpěv absorbuje vášeň i citový náboj (písně Songs and Signs a The World is Yours). Melodické struktury kloubí směry fusion s rockovým zápalem (orchestrální mazec The Love in Your Eye/To Catch Me a Brother/Subsultus/Debouchement/Tilbury Kecks) tak umně, že si s každou další minutou říkáte: Hrome, ti kluci byli hudební géniové.

Waterloo Lily tedy zní nad očekávání dobře a není JEN další deskou z řady alb Caravan. Není ani lepší, ani horší než její kolegyně je prostě jiná. A Pye Hastings zde opět pěje jako bůh.

» ostatní recenze alba Caravan - Waterloo Lily
» popis a diskografie skupiny Caravan


Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
2018-06-28

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison

5 stars

Beriq, DeaconJohn, Deadmonkey, kde jim je dnes konec? V začátcích nebo pár let po startu Progboardu to byli pravidelní přispěvatelé tohoto fóra. Všichni tři tu vyslovili svůj verdikt nad kapelou Harmonium a poděkovali tomuto webu, že jim umožnil setkání se zajímavou partou originálních muzikantů. Já nebudu ve svém tvrzení stát stranou a vyjádřím svůj vděk Progboardu taktéž. Nebýt klasické náhody, zůstal by pro mne svět Harmonium navždy uzavřen, což by byla velká škoda. Tak pro úplnost a s úctou, díky vaše triumvirátstvo.

Francii mám moc rád, její kulturu, naturel, přírodní krásy i architekturu. Zajímavou a plodnou historii, stejně jako výtvarné umění, ze kterého mě imponují jak velcí romantici francouzské školy v čele s dvojicí Delacroix, Géricault, Barbizonská skupina, tak velcí Impresionisté toužící zachytit každičký záchvěv vzduchu a prchavý okamžik. I hudebně má tento stát co nabídnout. Silný odkaz ve svém dědictví podávají velcí skladatelé tvořící její klasické portfolio, jako byli Berlioz, Fauré, César Franck, Maurice Ravel, či pohádkově něžný Claude Debussy. V rockové oblasti už tato země tak silné zastoupení nemá - nebo alespoň ne tolik uznávané ve světovém měřítku. Najde se ale pár uskupení, která v sedmdesátých letech skutečně prorazila. Jedním z nich jsou i folkoví romantici Harmonium. I když se jejich původ váže k frankofonní části Kanady, zpěv je čistě francouzský a atmosféra písní taktéž.

Harmonium jsou ukázkou toho, kolik něhy a pozitivní nálady jde do hudebního celku procedit. Folkový základ tvořící písničkovou kostru skladeb je nasunut na progrockový model. Ovšem nejdůležitějším prvkem v písních Harmonium je nálada. Ta je díky velké koncentraci melancholie a něhy dokonale poetická a mimořádně sugestivní. Její intenzitu navíc podepře i originální francouzský přednes ve zpívaných částech. Nahrávka je sice prosta silnějších dynamických skoků a neobsahuje bicí jako nástroj držící rytmus, to ale vůbec nevadí a je klidně možné, že to posluchač ani nepostřehne. Kapela se často obrací k dechovým nástrojům které ladně připojuje k akustickému celku, čímž dostává její hudba další rozměr. Moji nejmilejší písní je veselá dvojka Dixie s výborným klarinetovým sólem, mimořádně pozitivním až jazzovým nábojem a dokonalou fráninou Serge Fioriho.

Si on avait besoin d'une cinquième saison je opravdovou chuťovkou hodící se pro výjimečné příležitosti s úkolem povznést vaši občas trochu zatrpklou a melancholickou náladu.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium


Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
2018-06-22

Lunatic Soul / Under the Fragmented Sky

4 stars

Ve slušně nadité krabici s nahromaděnými cd od společnosti Music Records za poslední měsíc jsem před pár dny kromě mnoha sedmdesátkových archiválií a dvou novinek Arena a Spock´s Beard obdržel ještě jednu interesantní záležitost. Tou je nové album bočního projektu Mariusze Dudy Lunatic Soul.

90% alespoň částečně znalých nadšenců z oblasti progresivo dobře ví, z jaké líhně tento zručný skladatel a instrumentalista pochází. Samozřejmě jde o leadera polských (dnes už ikon žánru) Riverside, který se svým druhým dítkem během velice krátké doby, jež uplynula od loňské nahrávky Fractured, vydává další zajímavou "písňovou" kolekci. Ta se od svých předchůdců mírně odlišuje, ale v celkovém přístupu i atmosféře na ně zcela ladně navazuje. Vlastně jde o jakýsi rozvoj původních nápadů Mariuszova vědomí, které tento autor s každou novou kolekcí postupně transformuje do vlastního světa iluzí a pocitů.

Předešlou věc Fractured jsem svého času ohodnotil za čtyři a dnes bych půl bodík nebo možná i víc přidal. Novinka není lepší ani horší - je jiná a trošku mě mrzí, že je z drtivé většiny převážně instrumentální (pouhé dvě skladby obsahují klasický text). I když pasáže, které Duda vymyslel a na desku nahrál, jsou veskrze natolik originální a nápadité, že vokální tvář takřka nepotřebují. Opět můžeme poslouchat meziplanetární shluky zvuků, atmosférické, blíže neidentifikovatelné hudební "patvary", ezoterické vsuvky, emocionálně průchodné oblasti, do kterých se noří jejich autor svým vnitřním já, svou duší, svým osobitým přístupem v oblasti vnímání lidské psychiky. Jde o pohled do nitra člověka, skrze jeho vlastní zrcadlo pocitů.

Mariusz ze sebe vypotil další minimalisticky překrásnou laskominu, kterou udělal radost určitě nejen mně.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul


Spock's Beard - Noise Floor
2018-06-19

Spock's Beard / Noise Floor

5 stars

Se žačátkem letošního léta byla milovníkům a sběratelům progresivní rockové muziky nadělena nová alba dvěma uznávanými veličinami tohoto žánru - kapelami Arena a Spock's Beard. Novinky obou vyšly takřka současně a až konec roku a rekapitulace v hlavách jejich příznivců či odpůrců ukáže, jak velký dopad měla jejich náplň na konečné pořadí žebříčků onoho roku. U mě osobně byl vítěz jasný velice rychle, a to zhruba po druhém či třetím poslechu. Zatímco britští Arena (přesto, že jsou na mém pomyslném žebříku oblíbenosti v patrech nejvyšších, sousedících až s panem velkomožným) hrubě zklamali, děti Neala Morse opět příjemně potěšily.

Svou třináctou deskou v pořadí a třetí společnou se třetím zpěvákem Tedem Leonardem SB znovu potvrdili své výsadní postavení v mezinárodní progrockové škatuli. I když ruku na srdce, letos ta káva není tak silná jako v letech 2013 a 2015. Pořád se ovšem jedná o vysoký nadstandard. Podstatný rozdíl vidím v tom, že tentokrát se klukům nepodařilo složit natolik hitový a s několika poslechy snadno identifikovatelný materiál jako v letech předešlých. Instrumentálně neuvěřitelně nabušená deska sází více na individuální výkony než na přehledné písničky v první řadě. Komplikovanost nám tak trochu vytlačuje zpěvného ducha. Spoustou pasáží se musíte postupně prokousávat, aby vám alespoň část z nich uvízla v hlavě.

Jako příklad může posloužit track číslo šest. Skvěle sejmutý zvuk posouvá do popředí Merosovu basu a Okumotovy klávesy. Těm je dán slušný manévrovací prostor a Ryo svými finesami dokáže i po tolika letech a s takovým množstvím nahrávek v zádech nacházet další vyjadřovací prostředky k tomu, aby diváka zaujal a pobavil.

Deska je rozdělena na dvě části, přičemž disk B je složen ze tří písní pomalých a jedné instrumentálky. Zpočátku vám budou připadat příliš nenápadné a bez nosných momentů, ale časem nebude tak těžké je rozklíčovat. Jak v případě Bulletproof, tak Vault stojí za to dát jim šanci. Já si je včera na půl ucha pouštěl stále dokola z mp3 při fotbalovém utkání Anglie s Tuniskem, dokud jsem jim nepřišel na kloub.

Disk A pojmenovaný Noise Floor je však takřka dokonalou lahůdkovou záležitostí. U zprvu nudně se tvářící úvodní záležitost To Breathe Another Day budete s opakovanými poslechy cítit nutkání si ji vyzpěvovat také, díky čemuž se z ní zakrátko vyklube nenápadný hitík. What’s Become of Me - to už jsou Spock's se vším všudy. Instrumentálně "namachrovaná" čtveřice, pro kterou už po několik let píší převážnou většinu materiálu lidé zvenčí, do toho buší vší silou a vytváří ten správný prog-rockový uragán. Podobně je tomu také v písních následujících, přičemž ve čtvrté Have We All Gone Crazy Yet se tlačí na pilu značky progres ještě víc. V páté So This Is Life cítím atmosférický odraz Johna Lennona, sedmá Box of Spiders je zajímavá instrumentálka z pera Ryo Okumota a poslední členitou Beginnings si nejsem schopný zapamatovat doteď.

Á propós, jsem tuze rád, že se alespoň za bubenickou stoličku vrátil Nick D’Virgilio. Jeho pestrý a hravý styl mně k této kapele seděl o krapet víc než malinko odměřená a chladná škola jeho nástupce Jimmy Keegana. Vlastně i živočišně rockové desky z období, kdy byl tento dnes už světoběžník za mikrofonem, mám od Spock´s Beard nejraději. Jenže oni mají tak silně vyrovnanou diskografii, že nalézt v jejích útrobách alba označené na prog-stupnici níže jak 4-5* je alespoň pro mne velice těžké. Bodově to dnes není za celých pět. Ale jelikož v případě kolegů Arena jsem malinko ubral, tady naopak rád přisadím. S dobrou vírou, že za měsíc či za rok se nahrávce může podařit husarský kousek a dosouká se třeba hned vedle fenomenální The Oblivion Particle.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Arena - Double Vision
2018-06-18

Arena / Double Vision

3 stars

Kapele Arena patří v mé sbírce čestné místo a už několik let zaujímá prostor mezi naprostou elitou. Na britských ostrovech má po celoživotní lásce zvané Marillion (a samozřejme Beatles) zcela neochvějnou druhou pozici mezi neoprogovou smetánkou. První dvě alba mám vskutku rád, avšak trojlístek The Visitor – Immortal? – Contagion je pro mě něco jako svátost. Pokud se rozhoduji pustit si některou z těchto desek, obřadní proces se vytváří zcela samočinně.

Když v roce 2005 vyšel Pepper's Ghost, byl jsem malinko v rozpacích, jakou to cestou se kapela vydala. Ale po chvíli jsem jejich "power" úsilí respektoval a do alba se s chutí zakousl. Dlouhých šest let se čekalo na jeho nástupce. Zde a s výměnou na postu zpěváka dochází k určité stagnaci a strnulosti soundu Arena. Ten však má pořád neuvěřitelný drive a koule a přestože se nejedná o nic objevného, častým naposloucháváním jsem si jej zakrátko oblíbil. Následující deska The Unquiet Sky už však padá nejméně o další stupeň dolů. Arena zde ničím nepřekvapuje a o nějaké revoluci či obměně soundu si můžeme nechat leda zdát.

Tak a je tu novinka. Ta přichází po tříleté odmlce (je zajímavé, že kapela na stará kolena intervaly vydávání desek zkracuje) a po týdnu pečlivého proposlouchávání se dílem doma, v autě, v mp3 a ve sluchátkách hledám vhodný výraz, jak fázi, ve které se kapela posledních zhruba deset let (a tři desky) nalézá, vhodně charakterizovat. Hibernace? Asi ano! Arena se zkrátka zapouzdřila ve své nedobytné ulitě, ve které je jí zjevně dobře, nic ji neschází a komponování "zrcadlového" materiálu nedá klukům velkou námahu. Nepotřebuje nikomu (bohužel ani sama sobě) nic dokazovat a plácá si ty svoje (prog) symfo bábovičky, pořád z toho stejného polosuchého písku. A jelikož z takového materiálu se těžko staví něco, co by vydrželo a mělo trvalejší hodnotu, nemůže mít trvalejší hodnotu ani jejich nový materiál.

Pokud členové kapely tvoří pospolu, tak jako je tomu v kratších písních, vzniká několik zajímavých momentů. Nikoli překvapivých, ale alespoň poutavě poslouchatelných. Pokud se vesla chopí pouze Clive Nolan jako persona una - viz obludná poslední skladba, vznikne beztvarý obhroublý patvar trvající 22 minut bez špetky nápaditosti, muzikantské invence a vlastní sebereflexe. Typický, až příliš nepropustný zvuk, který kapela v posledních letech praktikuje, v sobě stírá rytmickou přehlednost a ani atmosféra, která ještě minule díky jeho schopnostem jakžtakž fungovala, dnes nemůže díváka omráčit. Ani dominantní shouter Paul Manzi nepředvádí se svými hlasivkami takové kreace jako krátce po svém nástupu do kapely. Předvídatelnost a šablonovitá ztuhlost se projevují především v refrénech. Ty jsou si často příliš podobné a kapela se snaží si s přispěním "nějaké" melodie vystačit, aniž by dokázala podstatněji zaujmout.

V mnoha ohledech tedy jde o průměrný materiál, který lehce nad rámec vytáhne několik povedených figur na akustickou kytaru, několik nevtíravých melodií a zajímavých zvuků a nálad z Nolanova klapkostroje. I když se srovnávat nedoporučuje a každá z velkých a zavedených ostrovních kapel žánru prog/neoprog je stále agilní, tak mým, kdysi milovaným Arena, zalechtám pod žebro ještě jednou. A to když jejich tvorbu dnes postavím do přímé linie k těm "ostatním", abych se přehledněji dopátral, kam která z nich za x let na scéně doputovala.

Začít musím s nudnými a na setrvačník dojíždějícími Threshold. Ti u mne svou novinkou obsadili pozici naprosto poslední a koupě jejich alba byl jeden velký omyl, z jehož zklamání jsem se vykoupil až prodejem cd. Oni ani Jadis nejsou evolučně ohromující, ale mají dar nevtíravé melodiky a jejich zasněná tvář mě nepřestává bavit objevovat. Pallas zabodovali posledním Wearewhoweare, který je vrátil zpět do hry a kterým světu dokázali, že je potřeba s nimi ještě počítat. Na opačné straně a se symbolem kvality dnes ještě stále stojí kapely jako Pendragon, IQ, či Big Big Train. U nich pořád cítím značný potenciál a chuť přijít s něčím zajímavým.

Kapela Arena už tento svůj kdysi výrazný potenciál začala postupně ztrácet, až jej dnes pozbyla úplně. JE MI TO MOC LÍTO.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena


Riverside -  Love, Fear And The Time Machine
2018-06-14

Riverside / Love, Fear And The Time Machine

5 stars

Zprvu to měla být pouhá reakce pod některou z recenzí této desky, postupně jsem se k jejímu obsahu potřeboval vyjádřit jaksi podrobněji. Experiment Eye Of The Soundscape ve sbírce mít nepotřebuji, proto pro mě zůstává poslední deskou Riverside, Love, Fear And The Time Machine. A znám ji také nejméně. Ale dnešními dvěma poslechy jsem to trochu pospravil a po třech letech desku dosadil na úroveň, na kterou bezesporu patří.

Je to další famózní záležitost made in Riverside. Pestrobarevná, náladová a emotivní záležitost jako hrom. Miluji tuhle kapelu. Obdivuji její hudební posuny v rámci stylu, její proměny, práci s dynamikou a v řadě neposlední i Mariuszův emočně zachumlaný vokální výraz. Tahle polská instrumentálně zručná jednotka za patnáct let působení na progresivní scéně ze stupínků kvality ještě nesestoupila.

Také jste postřehli jak netypicky na to tentokrát kapela jde? Desku rozjíždí rozvleklá, až snová záležitost Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?), což kvituji jako pozoruhodný experiment, zanechávající v posluchači otazníky hned od jejího počátku. Ani dvojka Under the Pillow nepatří mezi položky, které by vás nějakým způsobem omráčily - o to působivěji vyznívá při desátém přehrání. Při třetí #Addicted už je všem jasné, odkud vane vítr a ve které to kuchyni se takováto skladba dokáže uklohnit. V dalších písních kapela pečlivě obměňuje dynamiku. Uvolněnější, emocionální skladby proloží technicky promakanými peckami, do kterých napresuje parádní riffy s hutnou atmosférou. Jsem skutečně zvědav, kam se Riverside posunou tentokrát - na letos avizované nové desce.

A ještě malá reklama na závěr: všem komu chutná rajská hudba Riverside, musím doporučit (alespoň některé) desky bočního projektu jejich lodivoda Mariusze Dudy. Jeho Lunatic Soul jsou rovněž interesantní záležitost.

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside


Soft Machine - Bundles
2018-06-13

Soft Machine / Bundles

4 stars

Soft Machine jsou pro mě kapelou, okolo které jsem roky obcházel a nenašel dostatek odvahy k tomu, abych ji dokázal nějakým způsobem pochopit a následně vstřebat. Nakonec jsem se rozhodl si cestu k jejich hudbě formálně zjednodušit a obrátil svůj zrak k přehlednější tvorbě z posledních let první etapy souboru. Úvodní vlaštovkou se stala deska Bundles s účastí kytarového velikána Allana Holdswortha. Nejspíše netypická záležitost, protože kytara se jako nástroj na deskách Soft Machine objevuje vesměs sporadicky. Kapela měla svůj tvůrčí vrchol za zády. Bylo to s deskou Third, která nebyla dle mnohých už nikdy překonána. Přestože i další nahrávky byly na velmi vysoké úrovni, právě toto album se stalo kultovní záležitostí pro fanoušky jazz - rocku.

Nahrávka Bundles je přístupnější fusion s dominantní kytarovou výbavou Alana Holdswortha, velice vkusnými klávesami a hravou rytmikou ze sousedství. Přistoupit na jejich hru zabere nějaký čas, ale co by člověk pro rozšíření pestrosti své sbírky neudělal. Zpětně se teď dívám, jak je deska hodnocena na Progarchives. Tam dostala od kolegáčků jedno z nejvyšších hodnocení, ale věřte těm cizincům :-)

» ostatní recenze alba Soft Machine - Bundles
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Family - Music in a Doll's House
2018-06-07

Family / Music in a Doll's House

5 stars

Debut Family je neskutečná bomba! Seznámil jsem se s ním až poté, co jsem poznal jejich další alba a dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak je tento debutový počin nápaditý a progresivně našlapaný. Ty písně v sobě spojují tolika různých esencí a proudů, že je až s podivem, jak to všechno může držet pohromadě. Cítíte Beatles, Traffic, jemný závan psychedelie raných Pink Floyd, bluesové prvky, šílené harmonie po vzoru King Crimson i měnící se rytmy v intencích Gentle Giant.

Ta deska má svůj specifický zvuk a jedinečný sound. Hodně dělá Chapmanův drsňácký vokál a ostře nazvučená harmonika. Když se do takto už dost barevné muziky ještě přimíchá saxofon a vrzající housle nebo violoncello, tempo se změní několikrát do minuty a každá píseň leží v jiné hudební oblasti, řeknete si - fantazie.

Family pro mě už navždy zůstanou utajeným tipem kvality. Navýsost originálním souborem, kterému se ve svém obrovském stylovém záběru podařilo sloučit upřímnost, melodie a krásu hudby let šedesátých s progresivní myšlenkou a uměleckým feelingem let sedmdesátých.

Děkujme historii za takovéto kapely. Tady jsem mimořádně spokojen, že i těch pět * je málo!

» ostatní recenze alba Family - Music in a Doll's House
» popis a diskografie skupiny Family


Colosseum - Bread And Circuses
2018-06-04

Colosseum / Bread And Circuses

5 stars

Tento víkend obletěla svět smutná zpráva o špatném zdravotním stavu jednoho z nejlepších hráčů a techniků ovládajících hru na bicí nástroje - o Jonu Hisemanovi. Jeho hudební portfolio čítá několik nahrávek mateřských Colosseum i dalších projektů, na kterých se během své kariéry podílel. Ať už vezmeme do rukou kterýkoliv výtvor, na jehož obálce je uvedeno jeho jméno za pomlčkou hráče sedícího na bubenické stoličce, s každým poslechem se nám dostavuje hojný umělecký zážitek.

Jon Hiseman byl jedním z vyvolených, kterému byl předán dar v podobě velice citlivého a mimořádně kreativního přístupu ve hře na bicí nástroje. Jeho způsob prezentace v sobě spojoval inteligenci, velkou variabilitu i stylovou různorodost. Dokázal v lidech probudit sugestivní vibrace, nabudit emoční rozpoložení a s živou prezentací se často dostavoval dechberoucí fascination efekt.

Jeho jméno je navždy spjato s prvními nahrávkami "jeho" kapely Colosseum. Desky z konce šedesátých respektive začátku sedmdesátých let jsou nepřekonatelné a už dávno v pravdě ikonické. Ten, kdo se o dění okolo kapely už později dopodrobna nezajímal a nezajímá, ani netuší, že v letech devadesátých prodělal tento soubor velký comeback. Po koncertním zmrtvýchvstání dochází za pár let i k obnovení činnosti studiové a Colosseum ve své klasické sestavě z dob alba Daughter of Time vydávají další naprosto - a to podtrhuji dvakrát - úchvatnou nahrávku pojmenovanou "chléb a hry", tudíž Bread and Circuses.

S obligátně kvalitně sejmutým zvukem představují světu svoji čtvrtou klasickou studiovku, která naprosto plynule navazuje na své tři o dost starší předchůdce. Skladatelsky se na ni podíli většina ze šestice hudebníků, kde každý jeden je dokonalým instrumentalistou a profesorem ve svém oboru. Sytě pevně ukotvený a emocemi praskající vokál Chrise Farlowa k nám promlouvá stejně mohutnou ozvěnou jako v letech sedmdesátých. Dave Clempson předvádí dokonalé kytarové finesy a spolu s Markem Clarkem skvěle doplňují původní trojici, jež kapelu kdysi založila. Těmi jsou samozřejmě dechař Dick Heckstall-Smith, klávesák Dave Greenslade a onen fantastický hráč na bicí, Jon Hiseman.

Jedenáctka kvalitou vyrovnaných a nápady překypujících skladeb snese libovolné srovnání s minulostí. Watching Your Every Move je razantní a dynamicky flexibilní otvírák, v němž Chris Farlowe okamžitě potvrzuje, že neztratil nic ze svého leader-charisma. Titulní Bread & Circuses operuje v dechové rovině a jazzovém rytmu. Wherever I Go zase do puntíku splňuje charakter velkolepé balady. Další polohu, tentokrát funkovou, předvede High Time a začouzeně bluesovou stopu dokonale nastíní emotivní Big Deal.

O tom, že v muzice Colosseum je ukryto mnoho krás nás přesvědčuje šestá, Markem Clarkem zpívaná The Playground. Ta doslova pluje na lahodných tónech akustických kytar, hammondek a něžných výstupech saxofonu. Jazzově odlehčená No Pleasin patří k dalším písním, které sbírají vavříny pro vítěze, podobně jako následující emoční klenot I Could Tell You Tales. Skvělým dráždidlem pro posluchačovo jazzově nakloněné ouško je dechberoucí instrumentální představení The One That Got Away.

Kapela Colosseum zůstáva aktivní i v letech následujících. Nás, své věrné, ještě dvakrát oblaží novým materiálem a pokaždé se jedná o prvotřídní práci. Myslím si však, že deska Bread and Circuses už překonána není, byť se o to následující dvojice snaží urputně. Za mě tedy jasný plný počet a velké nadšení nad albem, které dokonale překonává běžné comeback produkce. A samozřejmě potřebný zdravotní zázrak a pevnou víru Jonovi a jeho blízkým.

» ostatní recenze alba Colosseum - Bread And Circuses
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Cobham, Billy - Crosswinds
2018-05-30

Cobham, Billy / Crosswinds

5 stars

Bubenické eso Billyho Cobhama mám spojeného - tak jako mnozí jiní jazz/prog-aktivisté - s prvními nahrávkami nedostižných Mahavishnu Orchestra. O tom, že tento tlučmistr vydával i alba sólová, jsem donedávna neměl vůbec tucha. Přilehlé obzory mi rozšířila až dvojice recenzí z pera kolegáčků Braňa respektive bullba předložených na těchto stránkách s měsíčním rozptylem. Sólovou desku z pozice bubeníka jsem ve své sbírce doposud neměl a tak zvědavost a větření něčeho mimořádného zakrátko přerostlo v nákup další stříbrné placatice.

Slovo další ale neznemená, že jde o průměrnou či jinak běžnou hudební produkci. Milovníkovi jazz rocku a fusion srdce radostí poskočí s každým úderem tohoto technického mága do činelu, hajtky, bubnu nebo kopáku. Až na pár momentů však posloucháme výborně šlapající kapelu a ne jedince, kterému ostatní dělají pouhé křoví.

V distribuční síti se v době pořizování mistrovy desky nacházely první dvě nahrávky a já pečlivě vybíral, která bude tou pravou. Dnes je tomu sice jinak, ale před pár měsíci se mi bubeníkův debutní čin příliš nepozdával. Připadal mi hodně sebestředný, okatě předváděl, která pozice je nejdominantnější a kdo (snad společně s T. Bolinem) bude sbírat vavříny pro vítěze. S opakovanými poslechy bych dnes svůj názor pozměnil a nemám problém si užít i jedničku. Bylo to však album Crosswinds, které mě pokořilo okamžitě.

Ve stylu, který album nabízí, rád vyhledávám malebnější plochy s důrazem na krásné a protažené melodie dechových nástrojů, volnější atmosféru a silnější průchod naskládaných emocí. Nepotřebuji slýchat rytmické přeskupování třicetkrát do minuty ani víření paliček předhánějící v rychlosti francouzské mašinky TGV.

Crosswinds je náladotvorné a do zachmuřenějších dnů ideální dílo plné příjemného muzicírování. Billy se na pár místech utrhne ze řetězu a dunivě přejíždí svoje přechody, ale po většinu děje vytváří svým stylem rozoranou půdu, barevně skvěle odstíněným, klávesově-kytarovým obrazcům.

Poslech alba Crosswinds doporučuji všem milovníkům fusion, jelikož se jedná o jedno z předních děl v této oblasti.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Crosswinds
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Eloy - Ocean
2018-05-25

Eloy / Ocean

5 stars

Sehnat v dnešní době původní vydání tohoto alba je čin zhola nemožný. Jelikož zvuk remasterovaného katalogu Eloy není u každé jejich položky stoprocentní, hrál jsem v případě alba Ocean na jistotu a zvolil si původní výlisek. Sice z druhé ruky prostřednictvím Discogs, ale s jasnou zvukovou kvalitou. Odměna byla sladká. Od německých "Pink Floyd" jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Další porci ohromného vesmírného space rocku rezonujícího svými dlouhometrážními zvuky kdesi na pokraji naší hvězdné soustavy.

Námět alba čerpá svůj základ ze zániku bájné Atlantidy a pro rockovou kapelu je podobné téma vždy dostatečně interesantní. Když k němu dokáže připojit i podmanivě krásnou hudbu, je o tajemný zážitek dobře postaráno. Vlastně jde o programní hudbu, která se na mnoha místech drží pevného scénáře a svou zvukovou barevností a hojným využíváním různých sugestivních ruchů dovede dokonale vytvořit iluzi místa a prostoru.

Kdybych si měl vybrat skladbu, která mě na desce nejvíce baví, bude to buďto první Poseidon's Creation pro své krásné harmonie (které ještě věrohodněji vyniknou při poslechu se sluchátky) a opulentní atmosféru, nebo hned další, podmořsky podmanivá dvojka Incarnation of the Logos.

Deska Ocean je neúspěšnější a pro mnohé jistě také nejlepší nahrávkou Eloy. U mne není podobný aspekt jednoznačný, jelikož si rád poslechnu i dravější předchozí alba, stejně jako famozního nástupce Silent... Pět bodů však udělím rád a jednoznačně.

» ostatní recenze alba Eloy - Ocean
» popis a diskografie skupiny Eloy


IQ - Ever
2018-05-20

IQ / Ever

5 stars

Věřím že každý progrockem ošlehaný fanoušek přišel alespoň jednou do kontaktu s předními představiteli tohoto žánru, kapelou IQ. Ta se na svém albu Ever sešla opět s původním zpěvákem Peterem Nichollsem a předložila jednu ze svých nejucelenějších nahrávek. Jedná se o do puntíku vyvážené album naplněné překrásnými harmonickými plochami a okázalou nástrojovou bravurou. Nejde o žádný nostalgický návrat artrocku sedmdesátých let. Uslyšíme hodně romantiky, nepatrný závan sentimentu, ale i postupné přemísťování hudebních myšlenek do ráznějších a rytmičtějších úseků, které mají v popisu práce desku oživovat.

Iq, Pallas, Pendragon a mnozí další tvoří už dlouhá léta druhou vlnu britského progresivního rocku a každou další nahrávkou se pomyslně předhánějí, kdo že trumfne toho druhého. Velice osvěžující je úvodní skladba The Darkest Hour, dvojdílná tajemná hvízdalice Fading Senses a četně promakaná epopej Further Away.

Iq jsou velká jistota, nostalgie i upřímný hudební pohled směřující stále vpřed. Ten jasně dokumentují poslední nahrávky souboru Frequency a The Road of Bones, které si se svými staršími bratříčky náramně rozumí a odkaz Ever posouvají vstříc budoucnu.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ


Orme, Le - Uomo Di Pezza
2018-05-16

Orme, Le / Uomo Di Pezza

5 stars

Svůj stěžejní albový triumvirát vydali italští Le Orme mezi roky 1971-73. Jejich následující produkci nehodlám nijak soudit, jelikož ji znám pouze velice zběžně a pokud není člověk vyloženě italofil (nebo nemá ve své přezdívce společného jmenovatele s hadím živočichem), jen zřídkakdy o ni projeví hlubší zájem. Nepsané pravidlo tudíž hovoří jasným jazykem. Pokud Le Orme, vybírejte z trojice Collage, Uomo Di Pezza a Felona e Sorona a nemůže se vám přihodit, že si svá bagančata nechtěně umažete. Tahle trojka, to je kvalita sama.

Já osobně začal, a teď mě možná opravte - TĚMI NEJLEPŠÍMI - možnými "ormáky", tedy deskou prostřední, deskou s krásným obalem, Uomo Di Pezza. Toto časově velice nenáročné, až hanebně krátké album mi sedlo do uší okamžitě a podobně přilnavě jako od kvalitního krejčího na míru spíchnutý svrchník. Jak se někdy naivně, avšak trefně říká, neměnil bych na něm (podobně jako u Beatles :-) ) jedinou notu, jediný akustický přechod nebo jakoukoli melodickou frázi. Tady vše do sebe zapadá tak, jak má. Album je prostoupeno typicky italským aroma sedmdesátých let. Je tu melancholie, je tu vroucná lyrika, jsou tu precizní instrumentální pasáže i krásné klávesové party. Skladby číslo 2, 4, 5 a 6 jsou zkrátka nádherné. Emotivní, naléhavé, křehké a velice melodické.

Viva Le Orme!

» ostatní recenze alba Orme, Le - Uomo Di Pezza
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Alan Parsons Project, The - Eve
2018-05-14

Alan Parsons Project, The / Eve

4 stars

Povinně teď zvednou ruku ti, jež poslouchají a obdivují hudbu Alana Parsona. Stačí malá zmínka prostřednictvím připojené reakce, aby měl průzkum nějaký smysl. Dle bídného stavu recenzí na našem toku, v žádný zázrak nedoufám, ale každá zbloudilá dušička floydovského naturelu potěší.

Alan Parson, důležitý to muž ve službách nahrávacích sekvencí slovutného alba Dark Side of the Moon. Všichni jistě tuší, o které kapele tady mluvíme. Přestože je jeho společný repertoár se skladatelem Ericem Woolfsonem nesmírně kvalitní a s velkými PF má hodně společných paralel, stále zůstává skrytým tipem fajnšmekrovského charakteru.

První šestice alb je mému srdci neuvěřitelně blízká, téměř nedotknutelná. Už na té poslední, Eye in the Sky, jde kvalita dolů a další nahrávky mají prudce sestupnou tendenci. Ovšem hudba širší veřejnosti utajena, hudba na dílech jako I Robot, Pyramid nebo velkolepé Turn of the Friedly Card má v sobě neskutečnou sílu a vnitřní náboj. Dokáže vaše srdce rozpumpovat, city rozervat, emoce rozběsnit. Krystalicky pramenitý zvuk, precizně rozložený každý nástroj ve svém sektoru, neskutečná muzikální hravost a euforická vzplanutí ukrytá v hrdlech několika zpěváků, průběžně se střídajících v každé písni. To všechno a ještě mnohem víc vás potká při poslechu této zajímavé party nevšedních muzikantů.

Také jejich čtvrté společné dílo nazvané Eve v sobě mísí zmiňované faktory. Desku beru jako komplexní dílo s devíti silnými položkami. Kdybych měl alespoň dvakrát ukázat prstem, bude to na brilatní vstupní jízdu Lucifer. Neuvěřitelně nabušenou, dynamicky vzpupnou perdu s krásnými ozvěnami kytar. A v závěru pak intenzivní poklad If I Could Change Your Mind s něžným hlasem Lesley Duncan a neskutečně oduševnělou melodikou.

Hudba The Alan Parsons Project stojí na křižovatce rocku, art-rocku a inteligentního popu. Je prostoupena vznešenými melodiemi a bohatou harmonickou výzdobou s aranžérsky decentní, dekorativní patinou.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eve
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


King Crimson - Islands
2018-05-11

King Crimson / Islands

5 stars

První tři desky King Crimson a jejich barevnou trilogii z osmdesátých let jsem poznal během několika měsíců a poslouchal je soustavně, takřka jedním dechem. Průzkum a ponor do takto koncipované a originální muziky, do níž jsem se zamiloval na první dobrou, byl pro mne kdysi jedním velkým dobrodružstvím. Wettonovská perioda už vyžadovala více času a vnímavější pohled, který se utvářel jen pomalu a postupně. A deska Island, kterou jsem k Red a Larks... přibalil současně, mi trčela zabalena ve skříni skoro celý rok. Pořád jsem čekal, až se pořádně proposlouchám dvojicí zmiňovaných nahrávek. Dnes začínám pokukovat po Starless, ale zhruba před měsícem jsem konečně dostal chuť na Islands a vpravil ji do útrob přehrávače.

Částečně jsem Islands kdysi slyšel z internetu a dlouhou dobu ji považoval za "divnou" desku. Nikdy jsem o nahrávce neuvažoval jako o slabé, jen na mě byla vždy značně nesourodá a přehnaně experimentální. Opticky vzato jde stylotvorně a zvukově hodně dopředu. Je výjimečná tím, jak je jiná. Její atmosféra se dá těžko uchopit a některé ostré pasáže mně řežou do uší i dneska. Začínat u King Crimson právě s Islands, asi bych je zatratil okamžitě.

Nahrávce musím přiznat velkou chuť souboru/Frippa v prozkoumávání nového terénu. Progresivní linii alb King Crimson Island rozhodně nestírá, spíš naopak. Frippův experimentální ponor svědčí o velké dávce nadání poprat se s tématy, která by byla ještě před dvěma roky pro soubor stěží akceptovatelná. Tak strmý raketový růst můžeme zaznamenat u skutečně malého množství kapel v celé hudební historii. Rocková skořápka se na Islands natrvalo rozbíjí o improvizační struktury, kterým vládnou syrové dechové nástroje, mnohdy postavené do pozice ústředního tvůrce jedné z (ne)melodií.

Boz Burrell má pro mne ze zpěváků, kteří v KC kdy účinkovalim nejméně přesvědčivý vokál. S hlasovými veličinami Gregem Lakem nebo Adrianem Belewem se měřit nemůže - vedle nich zpívá obyčejně, emočně málo působivě.

Spoustu prostoru ve Frippových skladbách již tradičně vyplňují instrumentální části. Ty jsou opět zcela mimořádně vyvedené, až abstraktně působivé. Dunící jazzové prvky jsou exponovány místy drasticky, místy do kontrastu s malebnou scenérií vycházející z dalekého ticha a postupně se zesilují. Zdejší šestice skladeb je vyrovnaná, výrazná a těžce zařaditelná. Těkavě minimalistickému rázu v nástrojových výměnách by se měl přiblížit pouze jedinec, který měl už s kapelou co do činění.

Poslech kteréhokoliv z alb King Crimson je vždy malá dobrodružná výprava do krajin neprozkoumaných a často i zdánlivě vzdálených. Díky bohu za takové krajiny.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Dead Can Dance - Aion
2018-05-07

Dead Can Dance / Aion

5 stars

Právě poslouchám desku Aion dua Dead Can Dance. Už od prvního Lisina omamného nápěvu prostupujícího skrze píseň The Arrival and the Reunion se moje tělo a především mysl naprosto oddaně a bez zábran přenáší o několik století nazpět do temných dob středověku a tiše bloumá mezi zdmi a pokoji mně blíže nespecifikované panské usedlosti.

V osamění a zcela nepozorován se procházím v tichém šeru starobylého hradu, nebo jsem snad blíže k současnosti a jedná se nějaký překrásný zámek? Jeho komnaty působí studeně a odtažitě, zároveň však vznešeně a přepychově. Jeho skuteční obyvatelé se pohybují těžkopádně a potutelně kují pikle. Muži v lehké zbroji řevnivě diskutují, přou se a soutěží mezi sebou o titul největšího náfuky, kterému v měšci cinká nejpočetnější množství zlaťáků. Dámy koketně přihlížejí naparujíc se se svými róbami, tituly a postelovými úspěchy. Služebnictvo přináší na stoly stále další a další porce krmě. Ta mizí před očima těch, kteří se už neudrží na nohou a nemohou podkuřovat ostatním, a tak se raději snaží urvat alespoň něco pro sebe.

Je to zvláštní doba, romanticky krásná, přesto zcela nepředvídatelná. Zítřek nevěstí žádné jistoty, pokud nejste zámožným velmožem či panovníkem, ale ani ti nejsou ušetřeni intrik a pomluv. Úkladná spiknutí, otravy a příbuzenská nevraživost je tu na denním pořádku. A možná je to jenom dobře, když si podobné představy necháme do mozku transformovat pomocí hudby, či jiných prostředků svévolně a tělesně neúčastněně. Těžko si totiž dovedeme představit, jak my sami bychom se s naší mentalitou dokázali v takové době prosadit a vypořádat se s ní.

Kapela Dead Can Dance mě umísťuje každou svou skladbou, každým albem do trochu jiné epochy, jiného slohu a doby. Někdy jsou to dokonce rané východní civilizace putující napříč mým vědomím, vzdálené a neprozkoumané světy, etnika i náboženství. Přesto mají návštěvy ve všech těchto destinacích společného jmenovatele a tím je dvojice Brendan Perry a Lisa Gerrard. Bez nich by to možné nebylo, nebo alespoň ne tak intenzivně.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Aion
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Anekdoten - Nucleus
2018-05-06

Anekdoten / Nucleus

4 stars

NE NE NE! Pryč s tím, co je tohle za divnou depresivní muziku, která se snaží tvářit jako nějaké sofistikované umění.

Přesně takhle může člověk reagovat po několika minutách strávených poslechem druhého alba švédských Anekdoten.

Silnou kávu nám na druhý pokus tihle northmenovci namíchali a pokud neznáme přesné příčiny proč se vydali tímto směrem, můžeme o pravém důvodu pouze spekulovat. Jedním z pádných vysvětlení může bý také fakt, že chlívek kapely svépomoci vystavěný a počmáraný uvnitř nápisy Island, Starless... nebo také Fripp is God, se začal třem chlápkům a jedné dívčině rychle zajídat. Nikdo nemá příliš rád pokud jeho výtvor široká veřejnost donekonečna k někomu přirovnává. V těchto i jiných souvislostech může jako absurdní vyzerať fakt, že stejně jako KC výrazně přitvrdili na albu Red, podobným krokem se v roce 1995 vydali také Anekdoten, tudíž paralela na své slavné předchůdce se opět nastavuje.


Touha vymanit se z okovů karmínového krále mohla být hnací silou při tvůrčím procesu tohoto alba. Alba, jež mělo kapelu nasměrovat na novou cestu a rádoby kritikům natrvalo přivřít nevymáchané čenichy.
Odvážný krok se v tomto směru vyplatil, ale co fanoušci? Chtěli od svých nových ikon slyšet právě tohle. Myslím že ano i ne. Mnohým fans vůbec nevadila cesta na kterou se kapela svým debutním albem vydala. Byla potěšena odkazem na svou oblíbenou kapelu a průsečík propojující staré s novým fungoval bezvadně.
Tentokrát jsou ovšem na vině prostředky, kterými se kapela pokouší přesunout na jinou kolej. Syrovost, frustrace, hněv, deprese vykukující za každým rohem a částečná změna výrazu nejsou tím největším lákadlem nahrávky. V těchto případech je tomu spíše naopak.


Vlastně jde o těžkou experimentální muziku, která se nedokáže zalíbit sama. Pokud ji budeme chtít ponížit, můžeme napsat, že jde o (ne)obyčejný kravál. Na straně druhé zůstává faktem, že toto album je daleko lepší a zajímavější než vypadá, než se tváří.
Jako umělecký výtvor se nedá docenit hned, bude to trvat měsíce, možná roky, ale kdo má dnes vůli po něčem takovém pátrat?

» ostatní recenze alba Anekdoten - Nucleus
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Ten Years After - Watt
2018-05-03

Ten Years After / Watt

5 stars

Ten Years After je skupina s bluesovým srdcem a rockerskou duší.

I přes nezpochybnitelné kvality předchozí nahrávky Cricklewood Green je pro mě osobně právě deska Watt jejich nejlepším dílem. Samozřejmě se to může lišit momentální náladou a očekáváním, případně ještě předpokládaným decentním stylovým posunem, ale z vrcholného albového čtyřspřeží, které bylo vydáno během pouhých dvou let (neskutečné, 2 roky a 4 geniální alba), mi Watt přijde nejfamóznější. Není až tak syrové a neučesaně bluesové jako bylo kupříkladu Stonedhenge, ale na druhou stranu je variabilita jeho nejsilnější zbraní. Částečně už naznačuje, kudy se chce Alvin vydat na nahrávce příští.

Už hypnotický startér I'm Coming On, posazený na geniálním Alvinově riffu, dravé Rickově bubenické předváděčce a dlouhatánském sólu stojí za pozornost. My Baby Left Me jde ještě dál. Otevřou ji akustické kápance spolu s Leeovou dominantní basou a skladba pomalu pouští žilou. V jejím závěru se rockuje, jazzuje a sóluje, jako by se kapela zrovna utrhla ze řetězu.

Následující Think About the Times už žádný komentář nepotřebuje. To je prostě urozená nádhera. Stejně jako další, bluesově drsná dupárna I Say Yeah. Jedním z vrcholů alba je pro mne kraťučká instrumentálka The Band With No Name, ve která si kapela vystáčí s pár notičkami a svou naléhavostí a muzikálním citem řekne vše podstatné.

Dalším vrcholem a typickou TYA skladbou zároveň je šestá Gonna Run. Přesně pro tento typ skladeb byla kapela publikem milována. Geniálně jednoduchá, avšak instrumentálně famózní a hlavně nápaditá bluesovka z kategorie nezapomenutelných. She Lies in the Morning je taková pohodovější, melodicky zpěvná píseň, která tuto kolekci podmanivě dobavuje dalšími odstíny. A nakonec tu ještě máme živý Berryho cover Sweet Little Sixteen.

Ten Years After po několik málo let stáli na vrcholu blues-rockového piedestalu, který oni sami kdysi pomáhali vybudovat. Je pravdou, že ten jejich se krátce po této nahrávce začíná povážlivě bortit, avšak odkaz, který našim otcům a jejich dětem zanechali, se bude ještě dlouho předávat dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Alphataurus - Alphataurus
2018-04-29

Alphataurus / Alphataurus

5 stars

Recenze debutní nahrávky italských Alphataurus tu na Progboardu čítají roky – 3x2004, 2006 a 2007. Celých jedenáct let zde nikdo nepřipomenul jeden z vůbec největších klenotů jižanské scény.

Jde o kapelu, která si to na svém jediném/jedinečném výtvoru vyhřezlém na svět v plodném roce 1973 šine po progové highway, ale do své nádrže čerpá vysokooktanové palivo s nemalou příměsí hard rocku. Tudíž kombinuje a smíchává vícero hudebních složek, jak jsme již u kapel z tohoto kontinentu navyklí. Občas sklouzne k jazz rocku a na pár místech se otře o jižanský folk. Syntezátorově dokonale zvládnutá a bohatě odstíněná paleta zvuků se tu serve s dynamickým podkladem basa/bicí a výborně sólující kytarou.

Pět skladeb, pět perel. Toť stručná charakteristika tohoto alba, z něhož osobně nejvíc obdivuji dva pomalejší kusy v jeho závěru, La mente vola a Ombra Muta. Ty mají dokonale zvládnutou atmošku a rázem vám přivodí příjemné mrazení po těle. Alphataurus sázejí na originalitu, diváka zaujmou bohatou směsicí stylů a buďte si jisti, že vás nebudou nudit ani vteřinu. A perlička na závěr - také vám několik okamžiků rozmístěných v klávesových motivech připomnělo staré dobré Uriáše?

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus


Greenslade - Greenslade
2018-04-27

Greenslade / Greenslade

5 stars

Koupě prvních Greenslade, kteří nejsou běžnou položkou distribučních katalogů byla docela oříšek. Objednával jsem je z vícero míst, ale vždy mi po nějakých třech měsících napsali, že nejsou schopni cd sehnat. Až francouzský label Musea records, se kterým komunikace vázla totálně, se z čista jasna rozhoupal a z objednávky několika kusů (ty samozřejmě nesehnal, přitom v katalogu figurovaly), mi poslal tento jediný. Už už jsem pokukoval po discogs, odkud by CD z druhé ruky nebylo problémem, a v tom neočekávaně dorazili právě Greenslade.

Na desku jsem se moc těšil. Všude jsem četl, že patří k jejich nejlepším a jelikož mám moc rád album Time and Tide, čekal jsem pořádnou nakládačku ve stopách původních Colosseum. Ale chyba lávky, jednička jejich klávesáka Davea Greensladea se pohybuje v naprosto jiných dimenzích, než ve kterých brouzdal u svého původního působiště.

Tím, že se vyřadila kytara a přibyly další klávesy, posloucháme čistý art rock a po jazzových exhibicích se až na pár výjimek slehla země. S nemalou virtuozitou je zde představen nespočet různobarevných témat, která nepostrádají hlubší myšlenku a ve vzájemné kooperaci tady "soutěží" hammondy, mellotrony, klavír i zvuk chrámových varhan. Rytmika šlape bezchybně a hlas Davea Lawsona je natolik originální, že si jej zapamatujete a zamilujete takřka okamžitě.

Čtveřici nahrávek Greenslade můžeme bez okolků zařadit do krabice s nápisem zapomenuté klenoty rockových dějin. Tímto však ani v nejmenším nezpochybňujeme jejich nespornou kvalitu. A proto objevujme a buďme odměněni, jelikož nejen skupinou Colosseum je našinec živ.

» ostatní recenze alba Greenslade - Greenslade
» popis a diskografie skupiny Greenslade


Strawbs - The Ferryman's Curse
2018-04-26

Strawbs / The Ferryman's Curse

4 stars

Po kapele Ten Years After se koncem minulého roku připoměla další výrazná akvizice, jejíž slávu a úspěch už dávno pokryla silná vrstva prachu. Jde o Cousinsovy Strawbs, kteří stejně jako Alvinova jednotka sklízeli své nejsladší plody během umělecky nejkreativnějšího období v hudebních dějinách, v sedmdesátých letech.

Asi těžko dnes může někdo očekávat od kapely dávno vysloužilých šedesátníků či sedmdesátníků nějakou vlastní revoluci, která by alespoň trošičku nabourala jejich léty zaběhaný styl. A proč taky. Trojice Cousins, Lambert a Cronk spolu zažila nejslavnější období souboru okolo hypnoticky tajemné nahrávky Ghosts, ze které se snaží čerpat a vycházet i na nosiči aktuálním.

Daveův uhrančivý recitativní mluvozpěv a vznešená nálada, ve které mají klasické kytary často hlavní slovo, promlouvá k divákovi stále stejně sugestivně a s potřebným zaujetím. V tvorbě kapely hrál často podstatnou roli duchovní rozměr. Vznešenou atmosféru tichého rozjímání se pokoušejí noví Strawbs zpečetit ve skladbách The Song Of Infinite Sadness, The Familiarity Of Old Lovers, When The Spirit Moves, mystické předehře The Reckoning a v písni titulní.

Trošičku tu bohužel postrádám výraznější elán a inovativnějšího ducha. Chybí moment překvapení. Ale i přes mé drobné výtky je tato deska pestrá, hravá a instrumentálně bohatě zdobná. Její náplň mi malinko připomíná období alba Nomadness, desky multižánrové a otevřené různým vlivům z různých prostředí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Strawbs - The Ferryman's Curse
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
2018-04-24

Banco del Mutuo Soccorso / Io sono nato libero

5 stars

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Pendragon - Not Of This World
2018-04-23

Pendragon / Not Of This World

5 stars

Jirkova recenze na album Belive britských neoprogresivních melodiků Pendragon mě natolik navnadila, že jsem neodolal a desku si za pár hodin poslechnul. Že jsem z ní byl znovu nadšený netřeba zdůrazňovat a chuť na další Pendragon se dostavila takřka okamžitě. Netuším jak ostatní, ale já osobně s některými nahrávkami určitých kapel jaksi automaticky páruji jejich další, časově podobné výrobky, které společně vytváří imaginární dvojice či triumviráty. Tak mám kupříkladu v jedné škatuli a vždy návazně poslouchám alba Kingdom of Desire a Tambu od Toto, Aqualung a Thick as a Brick od Jethro Tull nebo právě Not of This World a Believe partičky Nicka Barretta.

Jak jsem kdysi psal u Belive, jejich desky se dají rozřadit do určitých vývojových etap. Not... je mezistupeň mězi starou, vysoce melodickou tvorbou kapely a tím, co přijde s deskou Pure. Ale na rozdíl od Believe se poměrně často ohlíží nazpátek a po moderních vsuvkách s decentní industriální patinou je tady pusto a prázdno.

Nahrávka je technicky vysoce promakaná. Dýchá skrze přítulně zasněný, pinkfloydovský opar a ve studiu dostala precizní, nástrojově vyvážený zvukový zábal. Každá ze skladeb obsahuje dostatek silných nosných momentů a její poslech v jednom zátahu plyne jako horská průzračná bystřina. Do kategorie nejlepších skladeb bych zařadil věci All Over Now, Green Eyed Angel a dlouhatánskou A Man Of Nomadic Traits.

Not Of This World je prvním malinko výraznějším úkrokem stranou po patnácti letech a pěti studiových deskách. Pendragon si oproti The Masquerade Overture uvědomují, že doba kráčí mílovými kroky kupředu a že jejich klávesově patetický styl se do ní už vůbec nehodí. Clive Nolan mění zvuk svých klávesových rejstříků a Nicku Barrettovi jako skladateli jde o hlubší emoční proporce s jasným cílem odlišit se.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Dream Theater - Dream Theater
2018-04-18

Dream Theater / Dream Theater

4 stars

Formálně nemohu tomuto určitě skvělému a pro obdivovatele Dream Theater také velice oblíbenému albu nic vytknout. Určitě ne zjevný, do uší bijící pokus o návrat kapely ke svému nejslavnějšímu období. Netvrdím, že se povedlo úplně všechno a ve všech směrech, ale tohle obrození přišlo v hodině H, v době, kdy nemalá část jejich obecenstva pomalu ztrácela s kapelou trpělivost.

Jednotlivé skladby jsou naprosto v pořádku. Chytře napsané, zajímavě zaranžované a instrumentálně dotažené. V čistě technické oblasti se od kapely honosící se takovýmto jménem snad ani žádný propad očekávat nedá. Pokud chlapcům nechybí fištrón a zajímavé nápady, je možné i na třinácté desce v řadě namixovat osvěžující koktejl. Jenomže právě slovo osvěžující je zde tak trochu kamenem úrazu. Kapela se zřejmě pod tlakem z venčí otáčí ke své minulosti skutečně často a některé úseky si z alba Images and Words vypůjčuje jako chybějící zboží z výkladní skříně. Osobně nemám problém jim tohle odpustit, protože je mi milejší takováto cesta, než ta, která byla zvolena o tři roky později.

Skutečně masivní zvuk je posazen do celé plejády organicky funkčních kompozic velmi vkusně a pokud se John Petrucci drží na vodítku, netlačí na pilu a nesóluje příliš dlouho, dokáže promlouvat skrze svůj nástroj velice zajímavým způsobem. Pestrost akustických pochodů a důrazný přítlak na melodie se tentokrát kapele povedl na jedničku.

Formát klasické písně se odrazí za dramatickou instrumentální předehrou False Awakening Suite, která funguje jako vstupní brána skutečně perfektně. Z výborné dvojice The Enemy Inside a The Looking Glass mám raději tu druhou jmenovanou, právě pro ten skvostně vystavěný akustický most s minulostí. Enigma Machine vyznívá trochu fádně a může zavánět nudou alá moderna D. T., ovšem nasazení, feeling a „TO“ něco, co z kapely na této desce vyzařuje, je ukryto i v jejím obsahu.

Dalšími příchozími jsou čtyři časově rozumná, nápaditá a hlavně přesvědčivá čísla, se kterými se hudebníci-profesoři skutečně pochlapili. Přesně tady platí pravidlo o tom, že méně znamená většinou i více. Tato fráze se už bohužel netýká poslední rozlehlé suity Illumination Theory, rozpracované v pět částí, ale ta přehnaná snobská rozbujelost ke kapele zkrátka patří, takže...

Co říci závěrem? Snad jen, že mi zvědavost velí dozvědět se, kudy se chce kapela ubírat na svém letošním avizovaném albu a vcelku se po propadáku Astonishing těším na jeho poslech. Tahle deska mi dává určitou naději, že Dream Theater ještě neřekli poslední slovo. 4-5*

» ostatní recenze alba Dream Theater - Dream Theater
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
2018-04-14

Gryphon / Red Queen to Gryphon Three

5 stars

Gryphon se na svém třetím a pro většinu příznivců kapely také nejoblíbenějším albu Red Queen to Gryphon Three přiblížili renesanční hudbě takřka na dosah. I když čistotu středověkých tradic ideově lépe vystihuje předešlá věc Midnight Mushrumps, po aranžérské stránce je právě Red naprosto nedostižné.

Čtyři silně propracované a složité kompozice nabízí nespočet barevných variací, nuancí a krás. Muzika Gryphon se opírá o čitelně inteligentní přístup, je dobře provrstvená, kolorovaná a harmonicky do detailu proměnlivá. Flétny, fagoty, akustické kytary, cembala a krumhorny si společně vyzpěvují své pyšné melodie povahy symfonicko-lidové, linoucí se z hradních prostor "vonících" zatuchlým pachem nevětraných místností.

I když je tohle album všeobecně považováno za jejich nejlepší, já osobně na něm cítím už začínající ozvěny klasického ostrovního art rocku a proto, pokud chci zadolovat ve středověku co nejhlouběji, dávám přednost dobově pevněji ukotvenému Midnight Mushrumps. Ale i tak se pořád bavíme o mistrovském díle progresivní hudby.

» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon


Trip, The - Atlantide
2018-04-13

Trip, The / Atlantide

3 stars

Na chvíli zase zafušuji do Snakeova teritoria a jen ve stručnosti zde připomenu další ze zapomenutých italských kapel sedmdesátých let. S krásným obalem, zajímavým textovým konceptem a v okleštěném tříčlenném složení vám nabízím desku Atlantide kapely The Trip.

Totální emersoňácký přístup (mám na mysli nezpochybnitelnou inspiraci kapelou ELP, to jen pro nováčky), lze vypozorovat nejen ve stejném nástrojovém složení, ale i ve velice podobném hudebním rozpoložení. Trip válí opravdu obstojně, desku provází slušná dynamika tepající rytmické dvojice umístěné do popředí. Různobarevná schemata klávesových nástrojů a někdy pěkně od plic soptící vokál Joe Vescoviho. Nejlahodnější jsou místy doslova vymazlené černobílé rejstříky, ženoucí desku po atmosférické cestě k bortící se Atlantidě.

Nahrávce udělím tři body, jelikož mě materiál obsahově až příliš připomíná ony ELP, kterým jsem za Tarkus objednal čtyřku. Navíc bubenické sólo v části číslo sedm mě pořádně irituje a raděj ho pokaždé přeskakuji. Ovšem jejich zástupci nechť si bodík navíc klíďo dosadí sami.

» ostatní recenze alba Trip, The - Atlantide
» popis a diskografie skupiny Trip, The


Maxophone - Maxophone
2018-04-10

Maxophone / Maxophone

5 stars

U mnoha italských kapel se dá nakupovat takřka očima. Jižanská jednohubka Maxophone je právě takovým případem. Zdobí ji nádherný přebal, který ještě více vynikne s jeho otevřením dokořán (mini LP replika). Zobrazuje snovou krajinu s vodním tokem a ve své levé části plující bárku s hudebníky. Pastva pro oči a po zasunutí cd do mechaniky a zmáčknutí tlačítka play také pro uši.

Jde o dokonale vyzrálé multižánrové dílo, které v sobě odráží bohatství italského národa, jazyka i kultury. Však také někteří hráči tohoto souboru dostali klasické vzdělání a většina z nich ovládá hru na různé hudební nástroje. Jde o průsečík rocku, jazzu a klasiky ve velice muzikálním a přívětivém duchu. Tohle dílo je tak muzikální a velkolepé, že najít k němu podobný příměr je úkol nelehký. Možná okrajově a v určitých melodiích mohou připomenout krajany PFM.

Úvod alba nabízí zasněné tóny klavírního spektra, vzápětí přichází celkem tvrdá riffojízda, kterou vystřídá pastorální houkání z dalekých křovin, tam někde za řekou, zpodobněnou na obale alba. Hlas Alberta Ravasiniho zní majestatně a naléhavě. S podporou dechů skladba v půli přetaktuje v jazzově swingující úprk a táhlé tóny kytar ji vzápětí posunují do vod romantických. Takto by se dala popsat každá následující píseň (včetně dvou bonusů), která je svými originálními a bohatými aranžemi uchopena v podobně precizním duchu.

Maxophone jsou další z řady italských tutovek poloviny sedmdesátých let, která by neměla art rockovému fajnšmekrovi uniknout.

» ostatní recenze alba Maxophone - Maxophone
» popis a diskografie skupiny Maxophone


Black Sabbath - Cross Purposes
2018-04-09

Black Sabbath / Cross Purposes

4 stars

Tristní opomíjení etapy, ve které stál v čele Black Sabbath zpěvák Tony Martin, tu na Progboardu, mě vybičovalo k další recenzi, vztahující se k tomuto pro mne úžasnému období. A jelikož natočil Tony s Tonym :-) alb pět, přičemž to poslední společné (Forbidden) za moc nestojí, Cross Purposes je tím posledním, o které se zde chci podělit.

Po Iommiho zákulistních hrátkách s možností návratu (alespoň koncertního) Ozzy Osbourna do řad kapely, dává Dio klukům opět vale a Tony Iommi podruhé povolává do svých řad Tony Martina. Dehumanizer nebyla dvakrát povedená nahrávka kalibru Black Sabbath. Přerod scény a grunge mánie, na kterou v té době naskakoval kde kdo, zanechaly stopu i tady. Nejmarkantněji se to projeví právě na desce s Diem, a pak uprostřed nahrávky následující, této - v zatěžkaných a drsně depresivních položkách Psychophobia, Virtual Death a Immaculate Deception. Ty se samy o sobě snaží korespondovat s první etapou kapely ze sedmdesátých let, ale podobné kouzlo tady prostě nefunguje, a navíc se s tváří Tonyho Martina za mikrofonem na desku příliš nehodí. Pro mě jakožto dávného fandu A. O. R. je začátek i konec alba tím pravým, co potřebuji od kapely naordinovat.

Úvodní I Witness se postupně napíná jako špagát a vzápětí hard rockově přede, aby ve svém refrénu vyrostla v útlou krasavici, ladně tančící za úplňku někde mezi zdmi anglického zchátralého opatství. Cross of Thorns je plná mystických ozvěn, tyčí se vzhůru jako k nebesům vypínající se zdi slovutné katedrály. Následuje trojice neoblíbených, z nichž ta poslední se ustát ještě dá. Pojďme však dál, protože strana B je skvělá celičká.

Začne tesknou baladou Dying for Love, ve které se blízknou Iommiho sólové doprovody a naléhavý Martin. Song z rodu velkolepých. Back to Eden je hard rock jako řemen, drží na výborném skálopevném riffu a v jeho refrénu vyšplhá Martin za přítomností Tonyho španělek na samotný Olymp. Závěrečná trojice The Hand that Rocks the Cradle, Cardinal Sin a Evil Eye jsou špičkové rockové songy, útočící silou rozjetého parního válce.

Leif Mases vyrobil zvuk dobře padnoucí do poloviny let devadesátých. Skvěle spolu souznící rytmika Butler/Rondinelli odvádí dobrou práci a své si odkroutí i věčně pátý člen v závětří, klávesista Geoff Nicholls. Deska sice postrádá atmosféru Headless Cross nebo Tyr a nějaké skladby bych povyhazoval, ale u mne za 3,5-4 s čistým štítem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Cross Purposes
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


McCartney, Paul - Wings at the speed of sound
2018-04-04

McCartney, Paul / Wings at the speed of sound

5 stars

Paul McCartney nahrál svá nejcharizmatější alba v průběhu sedmdesátých let. V pozdějších letech se často podřizoval okolnímu trhu a dobovým požadavkům. Natáčel poměrně často a občas se mu při dobré konstelaci skutečně podařilo napsat silné songy, které nesly pečeť jeho osobnosti. Ne vždy však tyto nahrávky v sobě zrcadlily ten "pravý" rockový transfer přítomný jak u Beatles, tak na začátku jeho sólové dráhy.

Ve své první a převážně i neúspěšnější po-Beatles etapě postavil vedle nesmrtelných alb jeho bývalých chlebodárců i čtyři svoje dá se říci dokonalé dobové artefakty. Alba Ram, Band on the Run, Venus and Mars a London Town,jsou skutečně velkolepá a do detailu dotažená díla. V jejich sousedství pak dlí ještě několik ne úplně povedených nahrávek, které završuje ještě pořád rockovým šarmem vonící deska Back to the Egg, jež se stala také posledním albem pod společnou známkou Wings. Od roku následujícího vydává Paul pouze pod vlastním jménem a nahrávka s označením II se ubírá už jinou cestou. Cestou, která mně osobně s tímto pánem prakticky nekoresponduje, ale to je věc druhá.

Vraťme se zpět k tomu nejlepšímu, co můžeme od Paula počuť, a já bych tento čtyřlístek velice rád doplnil ještě jednou nahrávkou, která možná nemá takovou váhu a dopad jako zmiňovaná čtveřice, ale pořád se na ní nalézá spousta výborných skladeb a je dobrou volbou pro každého, kdo si touží Paulovu diskografii doplnit.

Album vychází v době největší popularity Wings a je skutečně týmovou prací. Každý z trojice Laine/McCulloch/English má možnost si zazpívat alespoň jednu nebo dvě skladby. Ač byla kritika spíše vlažná, deska se prodávala velice dobře, v Anglii obsadila místo druhé a za oceánem trůnila sedm týdnů na špici. Její popularitě napomohla také dvojice slušně bodujících singlů Silly Love Songs a Let 'em in.

A právě skvostná Let 'em in nám album otevírá za zvuku "líně se sunoucího" piána, bicích a Paulova ležérního přednesu. Tempo se postupně transformuje v pochodové, přijde sólo na trombon a kvalita songu si zaslouží nálepku - prvotřídní zboží. Dvojku The note you never wrote svým sentimentálním hlasem ozdobil Denny Laine a vtiskl ji nádherně posmutnělou náladu. Ve třetí She's my baby zní Paulův vokál k nepoznání a její laškovně hravý charakter do alba dokonale padne. Beware my love je dosti odlišná, ve sborech evokuje Beatles a samočinně postupně eskaluje. Pátou Wino junko si pro sebe ukradne Jimmy a vokálně i hudebně jde o velkou pohodu.

Strana B už přináší trochu slabší položky, ale Laineho Time to hide a Englishova Must do something about it profilují Wings i do jiných směrů. V závěru ovšem připlouvá parádní McCartneyho dvojice San Ferry Anne (s lahodnými dechy) a Warm and beautiful, které s přehledem posunují album mezi Paulova nejlepší.

Mám Paula i tuhle týmovou nahrávku moc rád a silné nutkání, udělit jí hodnocení nejvyšší. Jako jeho fanoušek tak činím, objektivně by to byla však čtyřka.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Wings at the speed of sound
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


UFO - Making Contact
2018-04-03

UFO / Making Contact

5 stars

UFO + Schenker = senzační kvalita a zástup nezapomenutelných nahrávek. UFO + Chapman = hm, tady už to tak kolosální necítím, spíš značně rozkolísaně.

Vyzkoušel jsem snad všechny desky, které tento nepochybně rovněž špičkový kytarista s kapelou UFO vyplodil. Ale jen málokterá mě dokázala zaujmout natolik, abych ji musel dopravit do své sbírky.
Ani tolik chválenému Mechanixu jsem neporozuměl a dodnes mi přijde krajně nudný. Vůbec nevím proč, ale je tu jedna deska, na které mě Chapmanova hra neskutečně baví a oslovuje. Ano, je to Making Contact, který byl na seznamu děl osmdesátkových UFO součástí ostatních alb, jež jsem postupně procházel a tento jediný exemplář mě dokázal nějakým způsobem oslovit.

Neříkám že je lepší nebo horší než alba v jeho okolí, mě prostě jen baví jeho písničky. Ať jde o energetické rockové stálice Blinded By A Lie a Diesel In The Dust, prošité množstvím výborných kytarových vyhrávek, nebo volnější kusy promíchané s popovější příměsí, jako jsou You And Me či Call My Name. Najdeme tu i skladby se silnou hymnickou složkou When It's Time To Rock a The Way The Wild Wind Blows nebo heavy kus All Over You. Ty věci mají tah a nápaditost, zapamatovatelné refrény i velké melodie. Nezní hloupě ani komerčně. Kožený osmdesátkový opasek tu UFO sice místy stahuje, ale není dotažen tak moc, aby kapela nemohla svobodně dýchat.

Making Contact je pro mne jediným solidním zástupcem produkce UFO v letech disca a Sandry. Devět let bude kapele trvat postavit se opět na vlastní nohy. S deskou High Stakes & Dangerous Men se jim to částečně povede, ale až Walk on Water udeří hromově a doplna. Ale to už jsme zase nazpět u Schenkera.

Tahle kapela má dvě hlavní etapy. Sedmdesátkovou se Schenkerem a novodobou s Moorem. Pak jsou tu ovšem ještě alespoň pro mne dvě stěžejní díla. Tím prvním je neoddiskutovatelné Walk on Water a tím druhým skrytý diamant a černý kůň stáje UFO, deska Making Contact, kterou jaksi automaticky řadím k Schenkerovým deskám, ač je naprosto a úplně jiná. Proto je mé bodování tak odlišné od ostatních. Za 5* a klidně si remcejte:-)

Kedna perlička k desce: Na zadní straně přebalu remasterovaného cd je nesmyslně uvedeno jméno producenta Gary Lions, v bookletu pak správné - Mick Glossop.

» ostatní recenze alba UFO - Making Contact
» popis a diskografie skupiny UFO


Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
2018-04-01

Atomic Rooster / In Hearing of Atomic Rooster

3 stars

Třetí nahrávka atomového kouta In Hearing of Atomic Rooster je pro mě částečně bizarní a těžko specifikovatelný oříšek. Vnímám ji jako jakýsi mezistupeň mezi drsně temnou produkcí na počátku vzniku tohoto souboru a jako předpřípravu na u mne vrcholné a o poznání jazzovější období, které už ťuká na vrátka.

U tohoto alba cítím mírnou rozkolísanost. Témata nejsou tak ucelená a chybí mi i jasná spojovací linie, která by vše držela pohromadě a zaštiťovala. Některé části, či dokonce celé písně mi vůbec nesedí a ve srovnání s farlowe-ovským obdobím... Možná je na vině i zvláštní ladění v hrdle Petera Frenche, který mi sice neimponuje podobně jako hlas Johna Du Cann z dvojky, ale ten se k podobné zaměřené hudbě alespoň hodil.

Což o to, začátek je přímo učebnicový. Nápaditá a dynamická Breakthrough šlape jak má. Trhaně psychedelický opar hammondek, který se vznáší nad dvojkou Break the Ice, rozčísne až intenzivní nasazení v refrénu. V baladické Decision/Indecision se skutečně blýsknou Frenchovy hlasivky a skladba je to moc pěkná. Následující instrumentální palbu A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down vnímám jako předzvěst alb příštích. Zbytek desky už mě zdaleka tolik nebaví jako strana A a s některými fragmenty celkem urputně bojuji.

V globále je to tedy strana A za 4, B za 2, což vychází jako čistý průměr.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Galahad - Seas of Change
2018-03-31

Galahad / Seas of Change

5 stars

Nedávno mi tu jeden z přísedících položil otázku, zda-li se chystám recenzovat i poslední výtvor z dílny Galahad, když už se v posledních dnech zabývám jejich staršími alby. Má odpoveď vyzněla do ztracena a ani teď si nejsem jist, jestli byl dobrý nápad pouštět se do jeho rozboru. Od novinky nemám patřičný (takřka žádný) odstup a popsat hudební náplň díla, která se celá ukrývá v jedné jediné skladbě kterou nechci rozpitvávat, je práce takřka sisyfovská.

Bedlivě očekávaná novinka se ještě nestačila rozkoukat v regálech obchodů s hudebninami a na všemožných internetových portálech praktikující prodej cd a hladoví fans se okolo ní začali slétávat jako roje včel na medové plásty. Prakticky vzápětí se začalo v souvislosti s ní šuškat o velkoleposti a dokonalosti takového projektu. Kladné odezvy, spokojenost a gratulace z celého světa směřovaly do Británie, právě ke klukům z Galahad. Je pochopitelné, že vlastní tábor kapely nejen hýří spokojeností, ale dokonce se začíná rozrůstá i o tváře nové.

On totiž stačí jeden alespoň trošičku pozorný poslech a musíte všem těm nabubřelým výrokům z vašeho okolí spokojeně přitakat. Pamatovat si nebudete zhola nic, což není divu, orientace v jedné písni trvající 42 minut je skutečně složitá. Ale pokud posloucháte moderní prog rock dneška, stěží si představíte pálivější želízko těchto dnů v ohni.

Jde o báječnou a propracovanou nahrávku. Už od impozantního albového přebalu, přes kosmeticky vypiplaný zvuk, až k vysoké, umělecky působivé instrumentaci a hlavně skutečně silné nápaditosti jak v oblasti skladatelské, tak finálně aranžérské. Superlativy jsou na místě takřka ve všech směrech "moře změn". Je to epické, je to působivé, melodické i návykové, nástrojově precizní a nadčasové.

Jen namátkou jsem si v souvislosti s tímto vzpomenul na dvě velkolepá alba, jež obsahují rovněž po jedné skladbě. Kapelu Fates Warning vytlačila v roce 1997 na piedestal nesmrtelná nahrávka A Pleasant Shade Of Grey a jejich američtí kolegové Echolyn výrazně bodují o pět let později s projektem Mei. Obě alba dnes patří mezi milníky progresivního žánru a vůbec bych se nedivil, kdyby se mezi ně vklínili právě letošní Galahad. Budiž jim přáno, ambice mají vysoké. Kostky jsou tedy vrženy.

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad


Moody Blues - A Question of Balance
2018-03-30

Moody Blues / A Question of Balance

5 stars

Částečně "jiné" album vydali britští Moody Blues v roce 1970. Oproti svému předchůdci, ale i následovníkovi je daleko svižnější a dynamicky působivější. Psychedelická tvář přepustila pozici umělečtěji založenému art rocku s důrazem na přehlednější koncertní prezentaci. Tohle album
není jen další deskou Moody. Výraznější úbytek orchestrace přináší daleko energičtější pojetí ve zcela specifickém a svěžím duchu.

O začátek se postará dokonale úžasná píseň Question, kterou by nikdo jiný než Justin Hayward vroucněji nezazpíval. Jeho něžný přednes působí úchvatně a malebné zpomalení uprostřed písně je pro romantiky doslova požehnáním. Hlas Mikea Pindera otevře druhou, tajemným závojem omotanou How Is It (We Are Here), nádhera. Velkolepý přednes Raye Thomase nás provází skladbou číslo tři, And The Tide Rushes In. Ta má pomalejší tempo a do refrénu ji vyprovází symfonická podpora. Don't You Feel Small nese pořadové číslo čtyři. Síla písně se opírá o mohutný sborový přednes, jdoucí ruku v ruce s jemným šeptajícím hláskem z povzdálí. John Lodge si střihne první voice ve cválavé Tortoise And The Hare, která patří k nejsvěžejším číslům na desce. Mezi mé nejoblíbenější skladby patří položky osm a devět. Obzvláště ta druhá pojmenovaná Melancholy Man, patří mezi výstavní aparát kapely. Skladatelsky i vokálně ji ovládl Mike Pinder a její největší síla leží v parádní melodii a sugestivních sborech, které postupně sílí až do velkého finále.

Hudba The Moody Blues v sobě vždy nesla určitý duchovní rozměr. Vážnost a jakási náboženská obřadnost naplno prosakuje i skrze A Question of Balance. Jen cesta k posluchači je o poznání rovnější.

» ostatní recenze alba Moody Blues - A Question of Balance
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Änglagård - Hybris
2018-03-29

Änglagård / Hybris

5 stars

Kapelu Anglagard můžeme s čistým svědomím označit za pionýry severského progresivního rocku, kteří na začátku devadesátých let odstartovali renesanci tohoto hudebního směru. Svým mellotronovým pojetím a syrovým, přitom na výsost melodickým soundem se snažili obrátit určitou část posluchačské obce zpátky do hloubi sedmdesátých let až k raným dílům karmínového krále.

Jejich hudba je kromě klasické rockové stravy namixována také s pomocí mellotronů, hammondů, klavíru a příčné flétny. Charakteristické jsou dlouhé, tempově často obměňované instrumentální plochy plné melancholických nálad. Malebnost určitých částí si s divákem dojemně pohupuje a nechává doslova nasávat sladký anglagardovský mok tryskající za zvuku španělek, klavíru a flétny vzhůru, ale jen do té doby, než na scénu vtrhnou rázné a přesné údery bicích, mellotronový tajfun a výrazný kytarový riff. Každému musí být po několika minutách jasné, jací skvělí to jsou muzikanti a přesto, že čerpají z odkazu svých vzorů, o žádný plagiát se rozhodně nejedná. To spíš naopak, jeden motiv na začátku úvodu alba si celkem okatě vypůjčili do své písně Stoltovi květinoví králové.

Mít tahle dnes už určitě kultovní kapela početnější albovou diskografii a pravidelnou koncertní činnost, byli by z nich hvězdy první velikosti. Ale to by nejspíš přišli o onu kultovní auru. A zato, že kdysi právě oni pozvedli praporec progresivního rocku který byl v předchozí desetiletce tak často ušpiněn a pošlapán, jim určitě patří velký dík.

» ostatní recenze alba Änglagård - Hybris
» popis a diskografie skupiny Änglagård


Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
2018-03-27

Quella Vecchia Locanda / Quella Vecchia Locanda

5 stars

Když jsem si na progarchives zadal vyhledávání první stovky nejlepších nahrávek z oblasti RPI (neboli Rock Progressivo Italiano), na jednom z předních míst se objevila úchvatná kresba pocházející z debutní nahrávky kapely Quella Vecchia Locanda. Ta malba mi přišla tak nádherná, že jsem si samozřejmě přál, aby neméně zajímavá byla také hudba této kdysi působící kapely. Po krátkém otestování na YT mě začaly pálit prsty a objednávka putovala šmahem do BTF.

Za několik dnů domů dorazil balíček od této italské firmy s očekávaným cédéčkem uvnitř. Obal tvořila mistrně vyvedená mini LP replika v barvách, po jakých jsem toužil (k mání byla ještě jiná, levnější verze s nádechem do fialova, ale možná i pod dojmem recenze přítele Snakea a zmínce o špatném zvuku bicích jsem vzal raději tu dražší).

Nebál bych se tento skvělý debut označit za klenot italského progresivního rocku. Hudba skupiny je velice charismatická. Lyricky perfektně upravená, pastorálně nadýchaná, emocionální a slušně technicky rozbujelá. Inteligentní rozmanitost obsáhne široké náladové spektrum od oněch pastorálně klidných motivů až po rockově rozbouřená schémata. Najdeme tu vlivy jazzu i italské lidové kultury (v některých houslových melodiích), odkazy k Jethro Tull (krásně sejmutá flétna) a klasickému ostrovnímu progu sedmé dekády. Quella ale opravdu zní jako pravá italská kapela, které horká jižanská krev urputně koluje v žilách. Deska nezná slabších míst, osobně mám nejraději na houslích postavený úvod Prologo, tesknou, typicky jižanskou trojku Realta a emoční ždímárnu Sogno, Risveglio E...

Výborná deska!

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda


Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
2018-03-24

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge

5 stars

Jestliže máme hledat kapelu, pro kterou byla změna hudebního ovzduší přicházející z kraje devadesátých let z Ameriky rozhodující a která dokázala díky tomu znovunastartovat své zrezivělé lopatky v zadřených motorech tolik otupělé v předchozí desetiletce, budou tím správným příkladem právě giganti Rolling Stones. Jejich zkomírající potenciál dostal v předchozích letech pořádně na frak a těžko by si někdo tehdy vsadil, že se onen Britský rockový dinosaurus ještě někdy obrodí a navíc s takovou vrvou.

Čistě náhodně ( i když musím připustit, že pod nepatrným vlivem magistrovi poslední recenze kolegů Beatles) jsem si včera právě tohle album překopíroval do flešky v autě, aby mi zpříjemnilo dobu určenou pro přesun z bodu A do bodu B. Absolutně nic jsem od něj neočekával a jeho náplní mělo být ukrácení potřebné cca hodinové stopáže alespoň trochu příjemnou muzikou. Můj přístup byl asi takový - dlouho jsi to neslyšel a nikdy jsi tu desku zvlášť nemiloval. A světe div se, zázraky se někdy skutečně dějí. Vlastně už od prvních tónu famózní pecky Love is Strong přišlo podobně nečekané zjištění. Kdybych teď napsal, že je ta deska dobrá, lhal bych sám sobě. Ona není JENOM dobrá a další z plejády nahrávek Micka Jaggera a spol. Ona je naprosto fantastická, živelná, strující a velice muzikální. Konstruktivní, snoubící v sobě všechny typické elementy RS, moderní a na poměry kapely i slušně progresivní.

Testosteron dvojice Jagger/Richards z ní prýští vehementně a drze, jako horké sémě z údu nadrženého nadsamce. První trojice skladeb je klíčová a dokáže vás v mžiku rozcupovat na padrť. Netuším co si kapela do žil stříkla tentokrát, ale možná postačilo, aby jim producent Don Was propojil obvody přímo na 220 V. Následující dvojice The Worst (zpívá Richards) a New Faces, brnkne na pomalejší a bluesovější srtrunu, ale hned další Moon is up, je dokonalým synonymem pro moderně pojatou rockovou rasovinu. V půli alba se ukrývají největší hity, singlovky Out of Tears a I go Wild. Strhující a aranžérsky nápadité skladby, patřící k nejlepšímu portfóliu RS. Deska šlape dál, i když se může zdát, že patnáct skladeb se v úměrné kvalitě utáhnout nedá, opak je pravdou. Žádná z těch dalších není nikterak výrazně slabší, aby musela být vyšťouchnuta mimo hru.
Nestává se tak často, aby kterákoliv kapela umístila na samý závěr svého alba skutečně výraznou, skladatelsky silnou a navíc hitově dominantní píseň. A přesně tohle RS provedli v koncovce Voodoo Lounge. Píseň Mean Disposition je v mých očích jednou z nejlepších, možná dokonce vůbec nejlepší z celého jejich alba. Její náboj a drajv je ohromný a spousta mladších kapel snažících se řadu let o něco podobného, jsou v konečném zůčtování vedle stounů jen packalovití břídilové.

Album Voodoo Lounge nově přehodnocuje (můj) pohled na jeden z největších rockových cirkusů, pohybující se už celé půl století hudebním světem. Skvělý "comeback".

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Family - Fearless
2018-03-22

Family / Fearless

5 stars

Čtvrtý albový zápis kapely Family (polo-desku Anyway mezi klasickou discografii nepočítám) Fearless je mi od prvního vypočutí velice sympatický. Začíná spolupracující lyrickou zpěvohrou Rogera Capmana se španělkou Johna Whitneye ve skladbě Between Blue And Me. Její nálada je romanická a křehce intimní, pro mne je to opravdová hudební lahůdka. Po chvíli do toho naběhne zbytek kapely, ale tempo je pořád mírnější. Skvělý úvod! Po komediantsky ztřeštěné dvojce Sat D-Y Barfly přistaneme v obležení nejkrásnější skladby této kapely nazvané Larf And Sing. Původně jsem chtěl píseň rozpitvávat, rozebírat každičký nástroj, každičké sólíčko, ale po chvíli mě takový úkol přišel naprosto zbytečný. Poslech znamená více než slova. Pro mě je tahle skladba ztělesněním kapely Family. Její hravý charakter a obrovská nápaditost spojená s intimní atmosférou a historicky zastřenou magií, ve mě probouzí ty nejpříjemnější pocity a zároveň otevírá okno do duše těchto famózních hudebníků. Jen s trochu menším zaujetím bych mohl takhle básnit i o dalších písních. Brilantní kusy Spanish Tide, Save Some For Thee, Beatles-ácká hříčka Children, Gentle Giant-ovská instrumentálka Crinkley Grin, či závěrečná Burning Bridges, všechno geniální výplody Chapmanovské famílie.

A mě nezbývá než za ně kapel upřímně poděkovat.

» ostatní recenze alba Family - Fearless
» popis a diskografie skupiny Family


Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
2018-03-18

Banco del Mutuo Soccorso / Darwin !

5 stars

První italsky zpívaná deska v mé sbírce? Která to jenom byla. Ale tak, na takové poprvé se přece nezapomíná. Samozřejmě že ta nejlepší. A která že to tedy je? No přece Darwin!

Ale teď vážně. Když jsem se rozhodoval které neanglicky zpívané nahrávce v jazyku originálním, jazyku vyvinutém a navazujícím na latinu dám průchod jako první, testoval jsem zhruba desítku dle Progarchives bodově nejúspěšnějších desek. Prapůvodně bych zcela určitě mířil k některé z úvodní dvojice velkých PFM, ale jelikož jejich alba jsem už vlastnil v angličtině a tu stejnou muziku dvojjazyčně mít zatím nehodlám, v užším hledáčku krom těchto Banco... uvízli například i Alphataurus, Maxophone, či Semiramis. Všechno jistě skvostné nahrávky s nimiž se chyby při jejich pořizování nedopustíte. Jenomže poprvé potřebujete něco navýsost originálního, něco silného, na co nikdy nezapomenete. A deska Darwin přesně taková je.

Ve své progresi jde až za okraj žánru a ostatní jmenované druhy ve zbrani nepřerůstá o několik délek, ale o jednu určitě ano. Darwin je totiž progrockový monolit.

Však si vezměme hnedle zadumaný, až strach nahánějící úvod L'Evoluzione, který se jako mávnutím kouzelného proutku s pomocí černobílých klapek přerodí v lyrickou krasavici, kterou vzápětí dostihne procítěné kytarové sólo. Italský Francescův recitativ je vroucný a brilantní instrumentace a doplňková aranžmá si nic nezadají s anglickou artrockovou školou. Píseň nabere obrátky a člověk jenom žasne nad obrovskou nápaditostí, která je hlavní zbraní tohoto díla. Braťia Nocenziovci se předháněji v jazzových postupech, které dodávají skladbě pořádný kus šťavnatosti. Instrumentální hody v řádném kalupu a nic pro slabé povahy, Banco sešlapují plyn s chutí a na podlahu. Ono nějaké to sklidnění přeci přichází, ale všeho do času...
Druhá La Conquista Della Posizione Eretta i čtvrtá Cento Mani E Cento Occhi jsou další pořádně nervy drásající eskapády sešikovaných keyboardů, kytar, dunící basy a divokých bicí v jednu bojovou linii. Přesně pro tyhle momenty, pro tuhle absolutní instrumentální svobodu a neučesanost mám album Darwin na úplné špici žánru progressivo italiano.
Dalším hřebem je klasikou ovlivněná instrumentálka Danza Dei Grandi Rettili a abych tu nepopisoval kompletní album, jako poslední vyberu baladickou divoženku 750,000 Anni Fa ... L'Amore?, což je neskutečně nádherný kus v emocionálně naléhavém slohu, podtrhující výbornou dramaturgii alba.

O bodování nemá smysl vůbec přemýšlet, tohle je jedna z nejlepších nahrávek jinak bohatého roku 1972 a přední italská deska všetkých čias.
Poklona pánové.



PS: velké, ne, přímo obrovské poděkování touto recenzí adresuji kolegovi Snakeovi, který mi svou neutuchající pracovitostí v oblasti RPI otevřel oči(uši) a teprve před nedávnem objevil naprosto nové hudební horizonty.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Galahad - Battle Scars
2018-03-16

Galahad / Battle Scars

4 stars

Tak přesně takhle by mělo znít moderní progresivní album. Jde o desku, kterou není tak snadné zaškatulkovat a vlastně to není ani potřeba. Gallahad se už několikrát dokázali vymanit ze stylové okleštěnosti a svými pracemi dostatečně rozčeřit britskou progresivní vodu.

Rok 2012 kdy album Battle Scars vychází není pro kapelu příliš radostný. Jen o pár měsíců dříve umírá baskytarista Neil Pepper na rakovinu. Nahrávací sekvence k tomuto i následujícímu počinu Beyond The Realms Of Euphoria vydanému vzápětí stejného roku ještě se sebezapřením odehraje, avšak ve věku 44 let odchází z tohoto světa.

Tíživě neradostná atmosféra doprovázející ono nahrávání se kupodivu v hudbě Galahad příliš neprojevuje. Deska kráčí zcela vzpřímeně ve stopách svého předchůdce, famózního, o pět let dříve narozeného Empires Never Last.

Galahd nemají v popisu práce přehnanou kreativitu ani netouží přehrát tuny not od východu na západ. A přeci jsou jedineční. Jejich pojetí je zajímavé svým hrdým přístupem a svěžestí. Dokáží zábavně spojit tvrdost s melodikou. Nekonvenčními, elektronicky neučesanými přelivy vyzdobí svoje kompozice jako dítě vánoční stromeček. Nemusí to vypadat perfektně, ale funkčnost to plní naprosto přesně. Z písní čiší teplo i chlad, smutek i radost. Řada klávesových ornamentů vychází velice libozvučně, melodie nezní prvoplánovitě a vokál Stuarta Nicholsona nese pečeť jedinečnosti. Neznám nikoho, kdo by se mu způsobem frázování a barevnou škálou podobal. Hudba Galahad působí jako majestátní zahrada prorostlá silnými riffy a působivými melodiemi.


Galahad podobně jako sousedé Pendragon nastolují cestu moderny, v níž rozšířili svůj zvukový arzenál o nové možnosti. Jejich výraz je temný a přec jasný jako roztažené perutě bílé holubice.

» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad


Wobbler - Afterglow
2018-03-15

Wobbler / Afterglow

5 stars

Poslední deska norských Wobbler nesoucí název From Silence to Somewhere, je vskutku povedenou progrockovou nahrávkou a za minulý rok patří k tomu nejlepšímu, co v inteligentní muzice mezi posluchačstvem vykvetlo. Dlouho jsem ji nedokázal odložit stranou a urputně poslouchal několik týdnů neustále dokola.

Jenže teď tu mám Afterglow, podle všeho úvodní pokus této severské kapely. Jde o vůbec první společné písně, které hudebníci napsali ještě před debutem Hinterland, ale na samostatném nosiči vyšli až vzápětí. Ten posun, vlastně přesněji řečeno zrod a s ním spojený prvotní entusiasmus je naprosto gigantický. Síla tohoto materiálu mě dokáže pokaždé úplně uzemnit. Neskutečná nápaditost, famózní sehranost, energie sršící z každičké noty a rychlé frekvence ve kterých se střídají silné momenty v řadách za sebou je brilantní. Tahle deska zní o poznání původněji a také dokonaleji než její loňská sesternica. Na tomto místě si nedovolím psát nic o plagiátu King Crimson, Yes ani dalších. Jediné co mne při poslechu tohoto díla napadá je, že se obrodili samotní GYRPHON. Povstali jako bájný pták Fénix silnější, mohutnější a dokonalejší. S doširoka roztaženými renesančními plášti z brokátu, flétnami u rtů a loutnami okolo krku.

» ostatní recenze alba Wobbler - Afterglow
» popis a diskografie skupiny Wobbler


Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
2018-03-13

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts

4 stars

Musím konstatovat, že mě holandští Silhoutte svou novou nahrávkou hodně překvapili. Když ji mám srovnávat, tak jedině s jejich teoreticky nejvyspělejším dílem, deskou Across the Rubicon, jelikož jejího následovníka a praktický mezistupeň, dílo Beyond The Seventh Wave neznám. Ale už na jejím obsazení je vidět podstatná změna která se udála v sestavě tohoto souboru. Obměnila se rytmická sekce, čímž ale odpadl i jeden z hlasů Silhoutte, ojedinělý a sólově sporadicky vystupující bubeník Jos Uffing. Ten je fuč a aby toho nebylo málo, na novince se už jen lakonicky sólově připomíná vokál klávesáka Erika Laana. Tudíž hlavní oblast vlivu co se týče pestrosti vokálních linek vzala za své a jako hlavní shoutter se představuje pouze kytarista Brian de Graeve. Podle mne jde o výrazné vokální ochuzení, které soubor naštěstí kompenzuje přibráním druhého kytaristy a velice působivou rozmanitostí v obsazení pro podobnou hudbu méně typickými a hojně využívanými ne-rockovými nástroji. Můžeme zaslechnout flétnu, lesní roh, hoboj a hlavně výrazné a všudypřítomné housle, posunující obraz kapely do jiných sfér.

Nahrávce vlastně není co vytknout, pro (neo)prog fandy to bude jistě laskomina, která ovšem nejde slupnout za tepla a je potřeba ji nechat několikrát kolovat a dozrávat. Výživná porce melodiky na jakou jsme od Silhoutte, potažmo holanďanů celkově zvyklí, je vypilována s maximální přesností, tempa se krásně obměňují, akustiky příjemně drnkají a líbezný Brianův hlásek do toho všeho nádherně zapadá.

První March Of Peace je klasický, výsostnou melodikou napěchovaný kusanec, kterému k dokonalosti chybí přesvědčivější opora v refrénu. Podstatné zhutnění a znásobení tohoto bloku poukazuje na nedostatečné dotažení skladby do svého maxima.

To druhá The Flow už je podstatně dokonalejší. Pestřejší aranžmá i za přispění právě oněch houslových partů doprovází vzletné akustické běhy i úchvatné zvojené vokály. Píseň skrze housle dýchá pastorální atmosférou, která se odráží od nazelenalých kopců skotké vrchoviny. V dlouhé instrumentální části vynikne jak flétna, tak sólový klavír. Ke konci přijde dramatická pasáž a dlouhé kytarové sólo.

Six Feet Underground odstřelí klasikou navoněné klavírní intro, na které se opět napojí houslová mezihra. Skladba je ráznější, dunivě ostrá a díky zapamatovatelnému refrénu i nejpřístupnější a najidentifikovatelnější.

Za nejlepší píseň lze bez skrupulí označit rozlehlou, sedmnáct minut dlouhou suitu Symphony For A Perfect Moment, jakousi esenci tvorby těchto holanďanů.

Pětka Sakura je klavírní miniaturou z pera druhého kytaristy a desku uzavírá příjemná Turn It Off, ve které se tupé bicí údery snaží rozrušovat malebné tóny klasických kytar, houkání lesních rohů, vůni fléten i houslí a nádherné ženské sbory.


Malá výtka putuje ke zvuku alba, který mohl být čitelnější, ale to je zřejmý důsledek dnešní doby a nejsem si jist, zda je v silách kapely tohle pokaždé uhlídat.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Fish - Field Of Crows
2018-03-12

Fish / Field Of Crows

4 stars

Deska Field of Crows se stala poslední devátou studiovkou, kterou se mi podařilo završit kompletní diskografii tohoto urostlého skotského barda. Těch studiových nahrávek je pravda rovných deset, ale výběr převzatých coverů z třiadevadesátého Songs From the Mirror mezi ně nepočítám.

Fishe poslouchám už hezkou řádku let. Pochopitelně jsem začínal jeho kdysi domovskými Marillion a takřka ihned přešel k tvorbě sólové, kterou si vychutnávám stejně intenzivně. Nadpoloviční většina jeho nahrávek se v běžné domací síti dnes nevyskytuje. Já je kdysi kupoval postupně, to když se některá z nich někde objevila.

Deska debutní je pro progrockery a milovníky Marillion jistou povinností, stejně jako některá blahořečená dílá z konce let devadesátých. I poslední nahrávky si zachovávají vyskou úrveň, kupříkladu deska 13th Star je mimořádně povedená, ale cesta právě k FoC mi dlouho zůstávala uzamčena. Několik let figurovala jako pouhá nahrávka v pc, která se takřka neposlouchala. Shledal jsem ji jako nudnou, utahanou a kompozičně prázdnou, nezajímavou. Když se však po mnoha letech naskytla možnost ji lehce pořídit, nataženou rukou (možná i pod dojmem ucelenosti) jsem nazpět necuknul. A dnes si za to můžu poděkovat.

Opravdu je něco zhola jiného poslouchat nahrávku jako kulisu a přistupovat k ní s pocitem méněcennosti, než když si ji vychutnáte na pořádné aparatůře a s pozitivním očekáváním. A Field of Crows si vaši pozornost určitě zaslouží. Prvotně jde o další hudebně i textově dotažené dílo, kterým mr. Fish po překvapivě moderním předchůdci Fellini Days otáčí kormidlo mezi přístupnější a písničkovější formy. Je tu takřka vše, s čím se tento excelentní zpěvák představil ve své minulosti.

Epicky rozevlátý, výpravný úvod The Field, načechraný atmosférický představitel Moving Targets, rockový buchar The Rookie, náramně šlapavá a hlavně povedená hitovka Zoo Class, cíťárna The Lost Plot a tak bych mohl pokračovat až do závěrečného finiše. Deska v závěru rozhodně dech neztrácí, čehož důkazem je energicky půvabná a harmonicky průkopnická kompozice Innocent Party.

I když je pravdou, že na FoC neobjevíme nic, čím by nám pan Fish vyloženě vyrazil dech, pořád se tu ukrývá spousta okázalých a zaznamenáníhodných úryvků, melodií, popěvků, či jinak příjemných zákoutí. A to není tak málo.

» ostatní recenze alba Fish - Field Of Crows
» popis a diskografie skupiny Fish


Goblin - Cherry Five: Cherry Five
2018-03-08

Goblin / Cherry Five: Cherry Five

5 stars

Tohle album by společně s dílem Il Pozzo dei Giganti vydaným roku 2015 mělo náležet pouze kapele Cherry Five a nikoli nepřesně zařazeným k discografii Goblin. Ona historie alba i souboru je trochu matoucí, ale dle dostupných informací ji vdechl život zpěvák Tony Tartarini a bubeník Carlo Bordini, kteří se spojili s trojicí hudebníků, kteří poté založili právě kapelu Goblin. Debut byl nahrán už v roce 1974 a další dva roky čekal na vydání. Zbylá trojice právě pod názvem Goblin vypustila desku Profondo Rosso, po jejímž úspěchu konečně vyšel i tento klenot.


Toto fantastické album musí potěšit ty, kteří milují a obdivují první klasické období kapely Yes. Ihned mě sice napadá paralele k mé nedávné recenzi kapely Druid, ale Cherry Five jsou ještě lepší. Ani tak nejde o to jestli Yesovatější než Druid, či samotní Yes, ale lahodně melodičtí a vřele muzikální. Virtuózní (bez toho by to snad ani nešlo), hraví jako malé děti a především nápadití. Toto debutní album je opravdovým zážitkem pro všechny milovníky určitého hudebního protokolu (obzváště posluchači vyhledávající hammond budou nadšeni), který se v té době drápal na světlo. Silné, harmonicky plné a plynulé skladby hrané v pořádně svižném tempu s důrazem na kláves jsou pro staromilce živou vodou. Někoho možná může překvapit anglický jazyk místo italštiny, ale nemusíte se bát, vrásky vám z něj na čele určitě nevyskočí.

Jestliže Goblin prosluly tím, že skládali hudbu k italským béčkovým hororům, tak i u Cherry Five můžeme v rovině hudební určité děsivé momenty postřehnout. A dle názvu skladeb (texty k dispozici nemám) se o žádné bujaré veselí jednat také nebude. Občas jde vycítit určité napětí a dramatičnost.


Takže milovníci Yes i ELP a vlastně celé italské progresivní scény dlouho s Cherry Five neváhejte, jde totiž o další ohromující jednorázovku z Apeninského poloostrova let sedmdesátých. A to i přesto, že se onomu zajetému italskému stylu dosti vzdaluje, ale to má na svědomí nejspíš pobyt v Anglii a turné ve společnosti právě oněch Yes.

» ostatní recenze alba Goblin - Cherry Five: Cherry Five
» popis a diskografie skupiny Goblin


Gong - Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)
2018-03-07

Gong / Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)

5 stars

Když jsem si vybíral jaké album kapely Gong bych zde rád představil a tím jej trošku zviditelnil, zvolil jsem desku Expresso II záměrně, jelikož tady nemá žádná hodnocení.

I když pro mne zůstane vrcholným dílem Gong nejspíš navždy album Gazeuse, na němž kapela dosáhla zcela ojedinělé pestrosti a barevnosti, je jeho přímý následovník rovněž zajímavým exemplářem. Ten se opět odhaluje v čistě instrumentální jazz-rockové formě a podobně jako v minulosti na něm kapela využívá širokou škálu všemožných zvukomalebných bicích nástrojů. Často slyšíme nádherné tóny zvonkohry, xylofonu, vibrafonu, nebo marimby. Ve dvou písních hostuje houslista a člen Curved Air, Darryl Way. A v kytarově orientované jedničce se mihne stone-man Mick Taylor spolu s Alanem Holdswothem, kteří vtisknou vstupní skladbě na poměry Gong „zvláštně rovnou“ elektrizující příchuť. Naštěstí hned druhá Golden Dilema už šlape spanile Gong-ově ve svých pevně vyjetých kolejích a třetí Sleepy, je s Darrylovým houslovým extempore jemně experimentální. Zbývající trojice jsou jazzem provoněné, do zlatova upečené bochánky, do kterých je radostí každého jazzofila i experimentům otevřeného rockera se zakousnout.

Díky působivé rozmanitosti nabývá hudba Gong maximálního barevného rozměru. Ta nápaditost je obrovská a při zvolené škále bohaté rytmické podpory jsou jejich harmonické výměny naprosto dokonalé.

Vřele doporučuji milovníkům Return to Forever a instrumentálních písní Gentle Giant, se kterým si mohou tihle Gong podat ruce.

» ostatní recenze alba Gong - Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong


Believe - This Bread is Mine
2018-03-06

Believe / This Bread is Mine

4 stars

Nové, po všech stránkách výborné album polských Believe, Seven Widows, mě podnítilo napsat něco i o jednom z jeho předchůdců, na němž se poprvé představil fenomenální zpěvák Karol Wróblewski pojmenovaném This Bread is Mine.

Pro příznivce polské progresivní větve je tohle určitě léty patřičně vybroušený kotouč, často okupující jejich přehrávače. Místy vyznívá syrověji než jsme u Believe zvyklí dnes, ale Mirek Gil dokáže každičké album své kapely napěchovat harmonickými vyhrávkami až po strop. Jeho nástroj se rozprostře rovinatými nehostinými pláněmi země polské při Tales From Under The Tree do všech stran a Karolův projev je v emoční rovině ukotven jako starý, do nebe se pnoucí dub. Je pozoruhodné, kolik citu tento člověk ve skladbě Mother dokáže skrze sebe procedit. Ale zvuk který mám na tomto kotouči nejraděj, vychází z teskivého houslového přednesu kolegyně Satomi. Její táhlý a znělý tón mi připomíná doomová alba mého mládí, britských My Dying Bride, ve kterých smutek promlouval stejně intenzivně jako prostřednictvím hudby Believe.

Poslouchat progresivní muziku a vyhýbat se kapelám ze sousedního Polska je trestuhodně nesprávné. Pokud mi nevěříte, poslechněte si alespoň poslední trojici skladeb This Is Life, Mine (se skvotně přiaranžovaným violončelem) a Silence.
Pokud máte rádi prog a tahle trojka vás na lopatky nepoloží, jste uzavřeni v akademické bedně s nápisem Dream Theater a místo emocí počítáte jenom okolní noty.4,5*



» ostatní recenze alba Believe - This Bread is Mine
» popis a diskografie skupiny Believe


Fruupp - Future Legends
2018-03-04

Fruupp / Future Legends

4 stars

Debut irských Fruupp se mi před časem dostal do rukou zcela náhodně. Jde o kapelu, která za dobu své existence stihla vyplodit čtyři alba a má mezi svými kolegy v sedmdesátých letech pevné místo. Rozhodně stojí za to ji zde připomenout, jelikož se jedná o art rock prvotřídní kvality.

Fruupp neprodukují žádnou beztvarou muziku a najít patřičný ekvivalent k jejich tvorbě není jednoduché. Pocházejí ze stejné větve jako Yes, Genesis, či ELP, ale podobnost s nimi je čistě obrazná. Vlastně se jim snaží vzdálit množstvím různých hudebních proměn a výrazně nápaditých prostředků, které využívají celkem hojně. Rádi se opájí klasikou a cizí jim nejsou ani nájezdy jazzových vojsk. Celkem náročná písňová forma stojí na častých rytmických obměnách. Vokál baskytaristy Petera Farrellyho je pevně rozkročený v košatých aranžmá a najít jeho předobraz v jiném zpěvákovi, je ještě složitější než u složky instrumentální.

Kdepak, Fruupp byli (především na svém debutu) dostatečně silní a konkurenceschopní. Jejich muzika přetrvala a své odbytiště si dokáže najít i po více jak čtyřiceti letech. 4,5*

» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp


Citizen Cain - Somewhere But Yesterday
2018-03-03

Citizen Cain / Somewhere But Yesterday

3 stars

Největší slabinu této nahrávky (a možná celých Citizen Cain) vidím v jednom podstatném aspektu - a nemám teď na mysli úsilí kapely kopírovat své dávné vzory Genesis. Jde o jejich zpěváka Cyruse, který ta svá gabrielovská ústa prakticky nezavře a zpívá a zpívá až do posluchačova totálního umdlení. Samozřejmě jsem trochu nadsadil, ale v globále tomu tak skutečně je. Na Somewhere But Yesterday se prakticky pěje pořád a podle mě ta přehnaná vokální snaživost nahrávku tak trochu znehodnocuje. Nevadí mi, když se kapela opičí po svých vzorech a balancuje na přímce Nursery – Foxtrot – Selling. Štve mě neustálý Cyrusův artikulační kolotoč který nebere konce a rozemílá posluchačovu pozornost, která by si tak ráda odpočinula v čisté instrumentální rovině, pouze do té vokální.

Když si vezmeme/poslechneme některou z výše navržených nahrávek původních Genesis (i mnohých dalších kapel) a položíme si otázku, co je na jejich hudbě tak geniální, bude jedna z našich odpovědí poukazovat na instrumentální bravuru podepřenou o originální skladatelský talent souboru. Muzikantsky precizní přednes s řadou skutečně povedených hudebních ploch, které svoji genialitu předvádí právě v čistě instrumentální poloze, to bylo jedno z poznávacích znamení božských Genesis.

Něco podobného však u Citizen Cain podstatně chybí. A já říkám že je to škoda. Dokonce jsem měl kvůli tomuto „handicapu“ kdysi tuhle nahrávku nějakou dobu odloženou na hromádce – brak/zbytečné a nepotřebné = půjde z domu. Naštěstí mladická zbrklost, kdy jsem céda po rychlém znelíbení a zavržení prodával jako na běžícím páse a v určitých chvílích některá z nich zase kupoval zpátky, je dávno pryč. Teď podobný problém řeším vyčleněním ze sbírky a opětovným návratem po nějaké době zpět do přehrávače s otazníky, jak bude určitá věc fungovat v jiném čase a náladě.

Dvojku Citizen Cain jsem sice vzal na milost, ale víc jak tři hvězdy ode mne dostat nemůže. To její poutavější sestřička Serpents in Camouflage mi sedne o poznání víc.

» ostatní recenze alba Citizen Cain - Somewhere But Yesterday
» popis a diskografie skupiny Citizen Cain


Camel - Rajaz
2018-02-24

Camel / Rajaz

5 stars

Camelovský Rajaz tady má tři kraťučké recenze a tak nebudu trhat partu a napíši k tomuto veledílu jen pár okrajových poznámek.

Právě před chvílí jsem jej doposlouchal a byla to neskutečně krásně strávená hodinka. Andy Latimer byl už od svého vstupu na hudební scénu génius a zůstal jim i v pozdním období. Svou muzikou ovládal pocity a emoce. Je v ní tolik něhy, až máte pocit, že se vám z ní podlamují kolena.
Jde o mistrovské dílo a zřejmě také nejlepší desku z posledního studiového čtyřlístku. I když bylo určitě těžké překonat velkolepost "přístavu slz", myslím si však, že Rajaz to dokázal. Některé části skladeb evokují Pink Floyd, jelikož Andyho hypnotizující kytara není té Gilmourovské příliš vzdálena. Tahle deska je vlastně stejně dokonalá, jako byla alba Mirage, či Moonmadness.

Krása žádných slov nepotřebuje.

» ostatní recenze alba Camel - Rajaz
» popis a diskografie skupiny Camel


It Bites - The Tall Ships
2018-02-22

It Bites / The Tall Ships

4 stars

Když tahle deska roku 2008 vyběhla z pásů výrobních linek, přes internet jsem ještě nenakupoval, nebo rozhodně ne tak masivně jako dnes. Chodil jsem do klasických kamených obchodů, koukal, poslouchal, tipoval a pídil se s pomocí časopisů a tenkrát nejspíš už i internetu po žhavých grošácích, kteří by mohli doplnit mou sbírku a přivodit další hudebně orgastický zážitek. Však to všichni dříve narození dobře znají.

Desku The Tall Ships jsem objevil právě tak. Všiml jsem si jejího výstaveného pošklebujícího se kouzelného přebalu a vzápětí ji také poslechl. Žádná sláva to ale nebyla. A to i přesto, že mě její produkce až nápadně připomínala desku Picture částečně příbuzných Kino. Navíc tu byli přece Inside Out. Neházel jsem flintu do žita a při dalších návštěvách ji poslouchal znovu a znovu. Vlastně tak dlouho, jak jsem potřeboval, abych ledy prolomil. Byl to vynucený chtíč, který mě nenápadně směřoval k tomu, mít nahrávku doma a nebýt sklamaný.

Nakonec to tedy vyšlo. První klasický poslech v teple domácího krbu už probíhal s jasným úsudkem a melodie vyskakující z drážek cd si ve vzpomínkách volně prozpěvovali jako čerstvě narozená ptáčata.


Hned na začátku alba přichází Mitchellovo opakující se zvolání Oh My God, ale mám li hodnotit skladbu v globále, jde spíš o průměr s povedeným kytarovým sólem. To dvojka Ghosts je mnohem průbojnější. Postavena na zajímavé pískací melodii a obstojných harmonických výměnách s jemným napěťovým feelingem. Pěkné. Dalším pro mne zajímavým adeptem je čtvrtá Memory Of Water, kde Mitchellův modulovaný vokál poletuje mezi akustickými výhybkami a vše podtrhne zapamatovatelný refrénem pečlivě potíraný kvalitní melodií.
Album má však i své neduhy, těmi jsou úplně obyčejné a nic neříkající uspávačky, tracky číslo 3, 5 a 7 jsou spíš do počtu, než aby v sobě nesli nějaký výraznější potenciál. Ale pojďme dál.
Mezi nápaditější skladby určitě patří osmiminutová neoprogová válenda The Wind That Shakes The Barley (možný vrchol alba) s několika blahodárnými sekvencemi a také prchavě cválající výrazně melodický skvost Fahrenheit. Kino jak vyšití. Balady mě k It Bites zkrátka nesedí, nebaví mě jediná ze tří, takže ani For Safekeeping není žádnou vyjímkou. Naštěstí je tu svižná Lights vracející posluchače zpátky do hry. Zde objevíme poměrně vysoko položený Johnův zpěv, pěkné harmonické sbory i melodie namočené v decentní klávesové omáčce. Nakonec přichází ještě obligátní rozměrnější This Is England, která balancuje tak někde uprostřed mezi kvalitou a...

The Tall Ships je deska mírně rozkolísaná. Ořezat ji o 15, 20 minut, určitě by působila sevřeněji a nápaditěji. Hudebně volně navazuje na předchozí Mitchell/Beckovo působiště hvězdný projekt Kino, ovšem co se kompoziční kvality a řekněme určité podstatné jedinečnosti projevu týče, desce Picture konkurovat opravdu nemůže.
Avšak dle mého názoru další potomek kapely, o čtyři roky mladší Map of the Past dopadl ještě o malinko hůř.


A kdybychom měli tuto desku/etapu porovnávat s předchozí tvorbou kapely kdy v ní šéfoval Francis Dunnery, tak se vlastně jedná o dvě naprosto rozdílné identity. Ale to je zcela pochopitelné.


V případě obrozených It Bites jde o standardní neoprogovou záležitost, která by se dala přirovnat k Jadis, částečně i IQ, ovšem posazenou o jeden kvalitativní schůdek níže.
3,5*

» ostatní recenze alba It Bites - The Tall Ships
» popis a diskografie skupiny It Bites


Watch, The - Primitive
2018-02-21

Watch, The / Primitive

4 stars

Hudebně prosluněná Itálie to není jen muzika vykopaná z prazákladů rašícího art rocku sedmdesátých let. I v současnosti má tahle země na poli náročnějších a komplexnejších skladeb co nabídnout. A nemusí to být nutně v jejich mateřském jazyce. Jedni z těch nejvýznamějších si říkají The Watch, praktikují angličtinu a za svůj vzor si vybrali Gabrielovské Genesis. A nebýt moderně znějícího zvuku, jejich archaická kompoziční náplň na každé z vydaných desek vám z hlavy Peterovu partu vyhánět stoprocentně nebude.

Watch si s originalitou lebeňu příliš nelámou, některé plochy dovedou dlouho splývat a Gabrielovský klon Simone Rossetti se hlasově naparuje stejně nebetyčně jako jeho vzor. Dva posty mají Watch neuvěřitelně silně obsazeny, jedná se o precizně bublající hru baskytaristy Marco Schembriho a především geniálního technika za bicí hradbou Roberto Leoniho. Od jeho brilantní hry se nedají uši takřka odtrhnout, ale i zbytek kapely si v ovládání svých nástrojů vede více než zdatně. Jediné co lze tedy v hudbě této party postrádat je zapamatovatelnější hudební schéma.
Neznám celou jejich diskografii a při vědomí že některá alba a písně jsou si dost podobná se k tomu ani nechystám. Tohleto dílko ovšem patří k mým oblíbeným. Má zajímavou atmosféru a skutečně brilantní aranžmá.
Jde o spolek talentovaných hudebníků, kteří přesně ví co chtějí a jdou si za tím.

Watch jsou skvělou variantou pro všechny milovníky neoprogu a původních Genesis především, pro ně je to povinná a návyková záležitost.

» ostatní recenze alba Watch, The - Primitive
» popis a diskografie skupiny Watch, The


Kino - Picture
2018-02-18

Kino / Picture

5 stars

Letos by měl po dlouhých třinácti letech vyjít druhý album projektu/skupiny/superskupiny (jak ošidné jsou tyhle pojmy) KINO. Ten první se narodil v roce 2005 a já jej právě teď poslouchám. Přečetl jsem si místní příspěvky a zajímavé komentáře pod Slavovou, ne zase tolik zastaralou recenzí. Dokonce jsem se ráčil rozpomenout, že to byl opravdu Spark, který mě s Mitchellovým děťátkem tehdy seznámil. Pamatuji si jako by to bylo včera, jak hluboký dojem na mě tehdy Kino udělali svými nádhernými melodiemi a velice zvláštním zpěvem Johna Mitchella.
A to si nemyslím, že právě on je výjimečný zpěvák. Rozhodně ne technicky. Má však snadno identifikovatelnou barvu a ladně operuje s velice důležitou vlastností a tou jsou emoce. Jeho hrdlo je jeden velký gejzír citů a vzrušujících pohnutek.

Hudebně jsou Kino označováni jako progresivní kapela, ale jejich záběr je mnohem širší. Sahá od A.O.R. a soft rocku až k popovým melodiím. A právě tahle částečná rozštěpenost jim dává slušný manévrovací prostor, který svou nápaditostí dokáží pokrýt spoustou krásné muziky, aniž by posluchač potřeboval řešit jejich zaškatulkovávání.

Vesměs vyrovnaný komplet čítající desítku skladeb je prostoupen zvláštním neopakovatelným kouzlem. Kouzlem něhy a určité lidské vlídnosti. Když píši neopakovatelným, mám tím na mysli, že žádný z dalších projektů Johna Mitchella (snad s vyjímkou alba The Tall Ship kapely It Bites) se k něčemu podobnému už nedokázal propracovat.
Jsem tedy zvědav jak dopadne nahrávka letošní. Nechci být přehnaný pesimista, ale Mitchellův přetlak v posledních letech často ventilovaný na různých vedejších projektech postupně jaksi ztrácí pevnou půdu pod nohama. Úbytek originality není tak silný jako například u Neala Morse, ale pocit že John už pomalu dojíždí na setrvačník a to i v domácích Arena mě nechává na pozoru.

Pro všechny progrockery bude určitě novinka znovunastartovaných Kino velkou událostí a možná i výzvou. Jestli se kapele podaří překvapit se stejně kvalitní muzikou se kterou přišla na svém debutu už je otázkou, kterou tu budou někteří z nás řešit možná už za pár týdnů.

Kdo ji uslyší první, kdo napíše první recenzi, první komentář, nebo ji jako první smázne není podstatné. V tomto případě, z prvotně hudebního hlediska je postačující, aby byla kvalitní a dokázala nás něčím oslovit.

» ostatní recenze alba Kino - Picture
» popis a diskografie skupiny Kino


Enchant - A Blueprint Of The World
2018-02-17

Enchant / A Blueprint Of The World

4 stars

Je celkem zarážející, jak rychle získalo album A Blueprint of the World kultovní postavení na progresivní rockové scéně. Také dvě následující nahrávky Enchant se často pyšní tímto označením, avšak dlouho nedostupný debut je dle valné většiny lidí, kteří se v dané oblasti nějaký ten pátek pohybují, výrazným hudebním dědictvím.

Při poslechu debutního díla které udivuje neuvěřitelnou vyzrálostí a profesionálním feelingem vás může napadnout, proč kapela s takovými hráčskými i aranžérskými schopnostmi zůstala usazena u dna všeobecné rockové vzdělanosti. Na Enchant dnes i kdykoliv v minulosti přísahala vždy pouhá hrstka stálých příznivců, která po odchodu technicky nadaného bubeníka a výrazného autora Paula Craddicka ještě zeslábla.


Nahrávka má z velké části vtěleny postupy a feeling devadesátých let, ale zároveň zní svěže a moderně. Pánové neopomněli citovat kapely ke kterým vzhlíželi, ale zároveň si byli jisti směrem kudy vyrazit, aby nepopřeli vlastní vývoj. Tohle album funguje od začátku do konce. Každá nota má smysl a své místo. Je artrockově chytlavé, něžné, plné nápadů a přitom nejde o bezhlavé předvádění hudebních dovedností na úkor koncepce skladeb.
Celek který se kapele podařilo vytvořit není žádná konzervativní sázka na jistotu, ale odvážné a jedinečné album. A ve výsledku patří mezi jejich nejlepší počiny v historii.4,5*

» ostatní recenze alba Enchant - A Blueprint Of The World
» popis a diskografie skupiny Enchant


Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
2018-02-16

Blue Öyster Cult / Cultosaurus Erectus

3 stars

Sedmé studiové album amerických Blue Öyster Cult vydané v roce 1980 a nesoucí název Cultosaurus Erectus mě přijde hodně nesourodé a svou kvalitou značně nestabilní. Je částečným návratem k dřevnímu hard rocku, se kterým se kapela představila na začátku své kariéry. Potvrzenou změnu měl na starosti zvukař Martin Birch a obálka je vyjmuta z malby Behemoth's World od britského umělce Richarda Cliftona-Deyho. Scifi tématika je kapele blízká i tady, ale hudebně sic pestré album obsahuje skutečně silných nápadů jen poskrovnu.


Po úvodním slušném rozjezdu s tajemnou Black Blade se přiřítí progrockový skvost Monsters plný parádních jazzových etud, swingujícího saxofonu a pestré klavírní hry. Celá A strana je zajímavá. Hutná Divine Wind a značně hravá Deadline s krásnými vokály i sóly patří k těm lepším skladbám BOC. Jenže pak přijde zlom prostřednictvím koncertně rtuťovitého kusu The Marshall Plan citující Párplovské Smoke a dalšími ne zrovna povedenými položkami. Ty možná korespondují s prvními nahrávkami souboru, ale jelikož nejsem zrovna jejich milovníkem, jen těžko v nich nalézám nějakou odezvu. Vlastně až poslední, artověji vystavěná Unknown Tongue mě zase baví.

Deska byla k mému překvapení vcelku kladně přijata a prezentována jako odklon od softovějšího směru posledních alba. Uznávaná osobnost za producentským pultem Martin Birch, dvorní to guru Deep Purple a Rainbow dostal za úkol kapelu převézt zpět do ostře rockového sektoru. To se však naplno podařilo až s mistrovským dílem kapely, albem Fire Of Unknown Origin. Ale to je už úplně jiná písnička.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Supertramp - Breakfast In America
2018-02-16

Supertramp / Breakfast In America

5 stars

Poslech a s ním spojený zážitek z desky Breakfast in America, může hudebnímu fandovi přinést podobné zážitky, jako milovníkovi výtvarného umění procházka mezi zdmi pařížského Louveru. Šestý studiový výtvor kapely Supertramp skýtá ve svých útrobách podobné umělecké skvosty, jako palác umění ležící v jedné z nejkrásnějších metropolí světa.

Tak jako je Mona Lisa nejcenějším obrazem, je píseň Logical Song nejznámějším dílem této kapely. Při mé návštěvě tohoto historického objektu na mě daleko větší dojem však udělalo megalomansky obrovské plátno Paola Veronesa, Svatba v Káni Galilejské. Ten mi na zmiňovaném albu evokuje titánský epos, který nese ve svém odkazu samotný název alba. Jde o specifický hudební orgasmus, dokonale pojící rock, pop, jazz i art, jež se může obrazně měřit právě s tímto výtvarně dominantním skvostem.

A jestliže si po návštěvě Louveru odnášíme vzpomínky na plátna Jana van Eycka, Hieronyma Bosche, Jacques-Louise Davida, nebo Eugene Delacroixe, s poslechem onoho hudebního arcidíla nás do srdce zasáhnou písně jako Gone Hollywood, Goodbye Stranger, Oh Darling, nebo Take the Long Way Home.

Mezi osobní a málo skloňované Supertramp-ovské hymnusy musím přiřadit závěrečnou dvojici
Casual Conversations a Child of Vision. Druhá zmíněná patří k největším favoritům na desce, takový rozervaný Géricaultův Prám Medúzy. Vrcholně dramatické dílo tohoto francouzského romantika mi vůbec nevím proč evokuje právě tuto píseň, díky níž a ucelené sbírce klenotů vznikla tato malinko nevšední recenze, nacházejí svůj předobraz ve výtvarných mistrovských dílech, předávaných dalším generacím.

Supetramp to jsou artrockoví mohykáni s filharmonickou duší a srdcem, pumpujícím dokonale aristokratickou melodickou mízu.

» ostatní recenze alba Supertramp - Breakfast In America
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Cressida - Cressida
2018-02-13

Cressida / Cressida

5 stars

Britští Cressida patří mezi společenstvo kapel dvou alb. Kapel, které krátce po svém startovním vzplanutí dvakrát navštíví nahrávací studia a poté navždy pohasnou. S dobou která uplynula od jejich zániku se jméno Cressida skloňuje stále méně a poznat jejich hudbu je vyhrazeno pouze neúnavným hledačům starožitností a zašlých krás dob dávno zapomenutých.

Kolegové recenzující desku přede mnou vystihli její potenciál naprosto přesně. Nejsilnější vliv na tvorbu Cressidy měli určitě Moody Blues. Decentní nevtíravé melodie, krásně zdobený místy zdvojovaný vokál a výrazná instrumentální dovednost dělají z kapely jednoho z černých koní let sedmdesátých. Cullen a spol nezapomínají ani na emoce a nálady. Ty v jejich představení hrají nemalou roli. Jako příklad nám může posloužit hnedle úvod alba v podobě první skladby To Play Your Little Game. Nejenom zde zní Angusův vokál neskutečně křehoučce a oduševněle. Dokáže být zvláštně intenzivní a spolu s přelétajícími hammondy přeladí posluchače na emoční kanál. Vzápětí následuje vpád ostatních spoluhráčů, kteří v přívětivém tónu domalovávají další z pozoruhodných krajinářských akvarelů let sedmdesátých. Rytmizace skladby je naprosto úchvatná, vůbec celé gró této písně je nesporné a svou hravostí si nejen ona dokáže přidržet posluchače pěkně u těla.
Těch obrazů je celkem dvanáct a ve mě jejich poslech evokuje pohled do kaleidoskopu, v němž se barevná sklíčka při otáčení přeskupují ze strany na stranu.

Stejnojmenný, překvapivě vyspělí debut britských Cressida obsahuje velice interesantní muziku a má daleko významější pozici, než aby plnil fukci nahrávky, která má posloužit jako pouhý doplněk něčí domácí fonotéky.

» ostatní recenze alba Cressida - Cressida
» popis a diskografie skupiny Cressida


Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
2018-02-12

Premiata Forneria Marconi / Photos of Ghosts

4 stars

Tahle nahrávka mi přijde dost upachtěná a rozháraná. Vinou zvláštní dramaturgie je každá píseň tak trochu z jiného těsta.
Přehitovělá Celebration se tu vyjímá jako vybledlá švédka na rozpálené italské pláži, Crimsonovská houslově dekadentní Old Rain zní jako cokoliv jiného jen ne skladba od PFM. Hned další Il banchetto je pro změnu jediná skladba ponechaná v původním italském jazyce a mezi anglicky zpívanými písněmi působí jako pěst na oko. A aby toho nebylo málo, šesté místo patří instrumentálně-zpívanému čardáši s podivnějším názvem, než je samotná výpověďní hodnota této šílenosti.
Osa alba leží na zbývající trojici skutečně silných a famózních hudebních perel. Ty tvoří souhra harmonicky dokonalých částí, které se vzájemně spojují, mísí a překrývají a vytváří tak dojem skvostně proaranžovaných a skutečně bravurních kompozic. Implantovaná angličtina sem padne, jako kdyby se italské kombo s tímto jazykem už dávno narodilo a místy podobná instrumentace odkazující na vliv anglických kapel první poloviny sedmdesátých let, nemá ve výsledku hanlivý podtext, nýbrž oslavný kolorit.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes
2018-02-11

Eloy / Silent Cries And Mighty Echoes

5 stars

Postačí si poslechnout prvních pár sekund úvodní skladby Astral Entrance/Master Of Sensation a každého alespoň trochu znalého hudebního světoběžníka musí napadnou jediná dvě slova, PINK FLOYD. Když jsem kdysi tohle nejprodávanější album Eloy slyšel poprvé a to jsem už znal Dawn a v podvědomí měl i některé fragmenty z Ocean, byl jsem kulantně řečeno na rozpacích. Ta do uší bijící podobnost s pionýri psychedelie a učiteli art rocku mě vyrazila dech. Ale už následující, překvapivě brzké poslechy mě tuto napůl falešnou asociaci dokonale odbourali a Silent Cries... si velice rychle proklestilo cestu mezi elitu.

Nejen že je tohle album instrumenálním odrazem v zrcadle Pink Floyd se všemi těmi klávesovými jinotaji, akusticky nádhernou tónokresbou a klasickou Gilmourovskou školou. Ono je podobné i svou tajemnou a místy děsivě vizuální atmosférou. Jenomže je tu jedno ale, které vám umožní tohle všechno kapele odpustit.

Velice důležitým faktorem toho všeho je vývoj, který v případě Eloy postupně prošel velkou přestavbou. Na tomto místě se nejdná o začínající kapelu, o její první hudební odkaz, na kterém je jasně vytýčený cíl a to - budeme hrát jako náš vzor Pink Floyd. Je podstatné vedět, že Eloy začínali jako hard rockové monstrum a postupným přerodem čemuž se říká vývoj, dospěli až do tohoto stádia. Jejich představa o tom kudy směřovat, se začala postupně měnit a výrazové prostředky museli být přepracovány. Navíc je tu zpěv Franka Bornemanna a ten z jedné třetiny veškerá podobenství lehce smázne a na jeho nedobrou angličtinu nejpozději zde zapomenete. Uhrančivý vokální výraz plně koresponduje s mnohdy fatalisticky vyzařující muzikou a ta je na Silent Cries... opravdová.

Největší výpodědní hodnotu má nejdelší skladba alba, druhá, téměř patnáct minut trvající suita The Apocalypse. Ta si narozdíl od skutečně silných Floydovských asociací v úvodu alba, které tak okatě připomínají Shine On You Crazy Diamond razí vlastní cestu. Pokud tuto desku ve své sbírce vlastníte, vyzkoušejte jeden takový pokus. Počkejte až se den sešeří, venku bude naprostá tma, zavřete oči a těsně před tím zmáčkněte play u druhé písně. Polehoučku se nechejte unášet jejími hypnotickými účinky, ona bude pozvolna vplouvat do vašeho nitra a působit silně povznášejícím účinkem. Představte si, že jdete v tomto období zasněženou lesní cestou, pomalu procházíte místy která znáte, ne však příliš důkladně. Všude okolo vás se tyčí vzrostlé buky, duby a jasany, jejich větve pokrývá bílá vrstva sněhu. Nebe je zatažené a pochmurné, v kombinaci s mrznoucím vzduchem a samotou uprostřed té přírodní krásy je to pouze hudba, která vás dokáže vést. Přichází změna, displej ukazuje 4 minuty 40 vteřin a z dálky se ozývá sborové vzlykání, které vzápětí vystřídá uhrančivý dívčí nápěv patřící Brigitte Witt. Píseň přichází do své poloviny a katarzní pocit z ní maximálně umocní Brigittiny vznešené ozvěny, tříštící se o akustické sněhové vločky, které se sypou ze stromů, do jejichž korun se opírá studený severní vítr.
A teď mi řekněte, jestli právě tohle není na muzice to nejnádhernější. Nespočet asociací a různých příběhů, které si můžete v její společnosti promítnout a přehrát, z ní dělá jedinečné umění. Umění tak svébytné a emocionálně silné. Já vám tuhle vizi chtěl nastínit naschvál, sám jsem ji totiž včera s mp-trojkou v kapse a tímto albem uvnitř, při procházce podobnými místy prožil. A byla to čitá a nefalšováná přírodně-hudební nádhera.

Má ještě cenu rozebírat i ostatní skladby? Samozřejmě že je to zbytečné. Zbylá písňová trojice má přehlednější schemata, dominantní basové aranžmá a De Labore Solis skutečně tajúplně silnou atmosféru.


Silent Cries And Mighty Echoes je dalším krokem v postupném přerodu Eloy. Krokem, který byl součástí vývojového řetězce, bez něhož by hrozila stagnace a rychlý úpadek. Jde o jeden obrovský, hudebně myšlenkový tok, proudící skrze prostor i tělo.

» ostatní recenze alba Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes
» popis a diskografie skupiny Eloy


Pentangle, The - Basket of Light
2018-02-09

Pentangle, The / Basket of Light

5 stars

O existenci britských Pentangle jsem se dozvěděl úplnou náhodou a to v recenzích Petra Gratiase, které byli věnovány spřízněným kapelám jako jsou Steeley Span, či Amazing Blondel.
Zde je krátká citace z jedné z nich: Amazing Blondel otevřeli široký prostor pro další skupiny, které v podobných variantách navazovaly na staroanglický odkaz historické hudby, jako byly například Pentangle, Gryphon, Steeleye Span nebo raní Strawbs…

Pro upřesnění si raděj řekněme, že hudbě Pentangle je daleko bližší folkový základ, jehož optimální model vychází z čistých lidových tradic. Historické pojetí jako hlavní hnací jednotka jak ji známe kupříkladu od Gryphon, zde poletuje pouze okrajově a mnohem blíže než zmiňovaným Amazing Blondel mají Pentangle k typu kapel Fairport Convention. S čímž plně koresponduje i klasicky rockové nástrojové obsazení, které krom kontrabasu nahrazujícího baskytaru historických nástrojů vesměs nevyužívá.

Většina z výše jmenovaných skupin mne svého času zaujala, ale jelikož sehnat Pentangle bylo během na delší trať, teprve nedávno se mi poštěstilo zakoupit dle názorů většiny rovnou majstrštyk této kapely.

Tím je skutečně brilantní album Basket of Light. Jeho lidově kulturní ponor do staroanglických tradic a folkových nápěvů nově upravených vyjadřovacím potřebám kapely, je proveden poutavým způsobem s citem na odkazy do minulost. Avšak nikterak nešetří energií a jeho zdravá dráždivost nasytí posluchače kouzlem tradic i prachem zapadé historie.

V případě kapely The Pentagle směřuje prvotní recenzentovo úsilí poukázat na zlatou slavici stojící za mikrofonem, zpěvačku Jacqui McShee. Její okouzlující a místy až pastorální přednes typově ne nepodobný folkově spřízněným koleginím Maddy Prior a Sandy Denny, dokáže v posluchači probudit dostatečně objemné množství emocí. Hřejivý tón a krásně zaoblený vokální výraz tvoří hned polovinu kouzla hudby The Pentagle. Ten zbytek je na instrumentální dovednosti mužského osazenstva a schopnosti zkomponovat a zaranžovat svoje písně tak, aby dokázali skutečně zaujmout.

A to se daří hned vstupní singlové vlaštovce Light Flight s její výraznou kytarovou stopou a dojemnou melodickou linií, korespondující s houpavě harmonickým vokálním přednesem Jacqui McShee. Té nedělá problém pohybovat se přirozeně a ladně mezi několika oktávami a vzácnou až renesanční vznešeností přenést hřejivý pocit přímo do vašeho srdéčka. Tak se tomu děje například ve dvojce Once I Had a Sweetheart, kterou ještě navíc pozvedá mistrné začlenění sitar. I oba kytaristé si na desce občas zazpívají. Bert Jansch a hlavně John Renbourn. Ten má ve svém hlase zvláštní tajemno a společně s Jacqui si střihne vzletný duet ve čtvrtém, středověkem rezonujícím skvostu Lyke-Wake Dirge. Další položka Train Song je pak přímým opakem skladby předchozí. Jde o zcela uvolněnou, folkem načichlou píseň s omamně explodujícími kytarami. Melodie jižansky znějicí Sally Go Round the Roses zní jako nějaký stařičký tradicionál, ten vzápětí vystřídá dokonalá renesanční imaginace The Cuckoo a závěr obstará skladba House Carpenter, kterou utváří přirozeně znějící banjo, sitar a intonačně výborně se doplňující dvojice McShee/Jansch.


Takže suma sumárum:
Pokud se zde najde nějaký znalec tohoto souboru, ať svou náklonnost klidně projeví, rád se o kapele lecčemu přiučím.
A pro nepolíbené jejich tvorbou lze The Pentangle a jejich zlatý hřeb Basket of Light doporučit všem milovníkům folkové (folk-rockové) muziky i okolních, přibližně blízkých subžánrů, jako jsou jazz a stará hradní hudba, kloubena historickými vsuvkami a souvislostmi.





» ostatní recenze alba Pentangle, The - Basket of Light
» popis a diskografie skupiny Pentangle, The


Leap Day - Awaking the Muse
2018-02-08

Leap Day / Awaking the Muse

5 stars

Polsko versus Holandsko, co mají tyto dvě země společného?
Ptáte se proč zrovna touto polemikou začínám recenzi u kapely Leap Day?
Ne, nejde o žádný souboj, vše je myšleno čistě teoreticky a samozřejmě z pohledu hudebního.
Co že to má tedy polská prog scéna společného s tou holandskou?
Dvě podstatné věci:
Za prvé je to docela rapidní nárust kvalitních progresivních uskupení v posledních deseti, patnácti letech. A za druhé společný, silně vyvinutý smysl pro melodiku, na němž hudební rockové spolky z obou jmenovaných zemí staví svůj potenciál a budují výrazné Know-how.
Tyto neoddělitelné znaky jejich tvorby tvoří určitou spojovací linii, která je jednotícím prvkem v kompletlní tvorbě a muzice s podobnými činiteli.
Jak známo melodie je tím prvotním faktorem tvořícím osu písně a zároveň vytvářející její podmanivé vnitřní aroma, které když nepostrádá určitou kvalitu, dokáže činit posluchače při soustředěném vstřebávání dostatečně šťastným.


V roce 2009 byla z holandských luhů a hájů vypuštěna další zajímavá neoprogresivní vlaštovka slyšící na jméno Leap Day. V tomto případě se jedná o hvězdný tým kopající za spoustu holandských převážně artrockově zaměřených kapel (namátkou Flamborough Head, King Eider), jejichž členové se tentokát sešli pod šťastnou hvězdou mírně symfonického, na propracované melodie bohatého hudebního dědictví. A přesto, že nejde o vyloženě revoluční, či nijak zvlášť stylotvorný projekt/počin, chválou v jeho připadě šetřit není na místě.

Třeba už jen proto, že v tomto spolku působí dvojice klávesových hráčů (možná i po vzoru italských Banco... ), kde každý z nich vytváří zcela specifickou paletu odstínů a barev, které otvírají v písních Leap Day dvířka, za nimiž se nalézá arzenál pocitů a nálad pestrých jako pávův kabátec.

Dlouhé, většinou osmiminutové songy plné krásných melodických ploch vytvářených klávesovým dvouspřežím a kytarovým štětcem, promítají do posluchačovi fantasie nádherné scenérie, podobné jejich holadským prapředkům, kteří místo hudebních nástrojů drželi v rukou štetce a palety. Muzika naplněna decentními dynamickými přechody a intenzivní hráčkou ekvilibristikou, má podobu ohromné barevné tapiserie visící přímo před vašimi zraky.

Možná vám chvili potrvá než plně akceptujete trochu zvláštní a ne přehnaně výrazově silný, či pateticky vzpupný vokál Jose Hartevelda, který je pro podobnou muziku často neodmyslitelný a někdy i bohužel nezdravě afektovaný. Ale jeho slušná dávka zasněnosti a racionality zároveň, které v míře zcela optimální v písních tohoto alba dávkuje, je přesně tím potřebným soukolím, aby tahle holandská kára dokázala šlapat v solidně progresivních obrátkách.


Awaking the Muse se tedy rovná výbornému albu s výborným zvukem a ještě lepšími individuálními hudebními výkony, které pod společnou sjednocenou vlajkou vyplaví sedmičku vysoce návykových a přitažlivých neoprogresivních hymnusů.
Naprostá povinnost pro srdcaře mající ve své sbírce na opečovávaných místech alba kapel jako jsou Shadow Gallery, Clepsydra, Pendragon, Believe, Knight Area, či IQ.


 

» ostatní recenze alba Leap Day - Awaking the Muse
» popis a diskografie skupiny Leap Day


Satriani, Joe - What Happens Next
2018-02-07

Satriani, Joe / What Happens Next

5 stars

Každé nově vydané album kytarového mága Joe Satrianiho je v hudebních kruzích velkou událostí. S železnou pravidelností nás co dva/tři roky poctí další porcí muziky a záleží už na každém z nás, zda-li mu tento čerstvý výtvor sedne přilnavěji či právě naopak.

Poslední pětiletku měla jeho alba výrazně vyrovnanou, možná dokonce vzestupnou tendenci. Bylo to dáno i tím, že kytarista začal častěji míchat ze sestavou a na postu bicí/basa se začali objevovat nový lidé. Hráči jako Allen Whitman, Vinnie Colaiuta, nebo Marco Minnemann foukli čerstvý vítr do Joeových plachet a nasměřovali jeho loď do kreativnějších vod, než které brázdil například v období professora Satchafunkiluse. Navíc tu byl ještě klávesák Mike Keneally, důležitá to osoba tvořící velice zajímavé harmonie a doprovodné aranžmá.

Je začátek roku 2018 a Satriani se hlásí po dle mého zcela nedostižné a jedné z vrcholných nahrávek jeho kariéry Shockwave Supernova s novou deskou se záludným názvem What Happens Next (co se stane dál). Ale ještě než spolu poodkryjeme hudební složku onoho díla, zaměříme náš pohled na NOVOU sestavu která ledacos napoví.
Keneally je pryč a vlastně nikdo z dřívějších spoluhráčů se na novince neobjevuje. Na papíře jsou napsány dvě zcela nové jména, zkušených a rockem protřelých hudebníků v letech.

Za bicí soupravou sedí Joeův dobrý známý a kámoš z projektu Chickenfoot, Chad Smith (jinak drumer kapely Red Hot Chili Peppers) a basu svírá (a ústa tentokrát neotvírá) fenomenální Glenn Hughes. Až na pár okamžiků kdy písněmi matně problesknou klávesové nástroje, které si tentokrát kytarista nahrál sám, se nám představuje dokonalé Power trio. Jeho sílu a účinek lze pocítit ihned s první kompozicí nového alba.


Ta nese název Energy a naprosto suverenně  nám předvádí o co této nové kapele půjde. Záměrně jsem použil slovo kapele a ne kytaristovi, protože letos je Satrianiho deska nahrávkou kapely, nikoli exhibujícího kytaristy, tak jako tomu bývalo v některých případech zvykem. Ovšem ve srovnání se staršími Satchovými kusy jež stáli na startovním poli na místě prvním, nepůsobí tahle věc nikterak zázračným dojmem a dle mého je jedinou slabší položkou této jinak zcela vyrované hudební kolekce.

Ovšem hned drůhá Catbot už je úplně jiný šálek kávy. Kapánek těžší střední tempo s přesnými Chadovými údery mocně nesoucí její základ, na který katyrista roubuje dokonalé vyhrávky a sóla opentlené moderními vsuvkami, které nijak zvlášť něnarušijí tento zažitý model. Tahle skladba už dokáže diváka pořádně strhnout a zaručuji vám, že vás bude bavit ji poslouchat.

Třetí Thunder High on the Mountain byla tou skladbou, která mi než jsem si novinku zakoupil dala pádnou odpoveď na otrázku, jestli v letošním případě půjde o silný exemplář či nikoliv. Začíná hromovými údery na bicí a famózní Joeovou riffojízdou, během které se vám krev v žilách pekelně rozvaří. Uvnitř je místo pro dojemnou kytarovou mezihru a také spousty lahodných sólo výkvětů. Počáteční téma se opět navrací a diváka ještě jednou strhne a dře na kost.

Cherry Blossoms uvedou šamanské rytmy bicích a jedna z vůbec nejkrásnějších Satchových vyhrávek co kdy napsal. Píseň doslova pluje na této lahodné melodii a dalších sugestivních kytarových vyhrávkách. Jde o velice emocionální a překrásnou píseň.

I další věc s názvem Righteous je vedena v klidnější rovině a dopřává divákovi aby si vychutnával a uvědomoval výraznou melodickou práci, spousty harmonií a výborných (klávesových) doprovodů.

Vyloženě baladicky se alespoň ze začátku tváří šestá Smooth Soul. V pozadí si jako kočka mrouská pěkná akustická pasáž, která je základem skladby a objevuje se ještě několikrát. Další výborné výhrávky a dojemné melodie se okolo vás omotávají jako zamilovaná užovka.

A je tu totální odvaz s názvem Headrush. Výrazný, občas funkující a sólující Hughes, do zadku kopající Smith a ze řetězu uthnutý Satch, nám připravili lahůdku při které se imaginární kytara na krku každého Satchofila rozvibruje k nezastavení.

Osmá Looper je nenápadná houpavá parádnice, které palivo pod kotel přilévá dominantní Hughes jako strojvedoucí tohoto podniku.

Přichází titulní What Happens Next a Hughese je naráz všude plno. Zde víc jak kde jinde si uvědomíme, že hraje a zabává sa celá kapela. Satriani je krutě nad věcí, nepotřebuje honit noty, běhat po hmatníku jako splašený a pedantsky říkat "těm ostatním" co a jak mají hrát. Dvojice Hughes/Smith má výrazné rockové cítění a z písně/desky je to po čertech znát.

Teď pozor, právě se přiřítila největší hitovka alba. Tou je úžasna píseň Super Funky Badass. Má zatraceně pevnou rytmiku, výrazný hráčský zápal celého tria, energie z ní stříká na kilometry a její hlavní gró drží neskutečně nápaditá, přesto jednoduchá kytaristova hra, nalepené melodie a mega-dobře namazaný Joeův riffostroj. Je to úžasných sedm a půl minuty kytarového blaha.

Předposlední Invisible je spíš takovou hravou najazzlou hříčkou s bublajícími nápady v kotlíku, které se tlačí ven pokud teplota přesahuje bod varu.

Nakonec přichází klidnější píseň Forever and Ever. Typická Satrianovka, která si nepřeje nic jiného, než vám přečísnou rozcuchanou kštici několika dojemně se tvářícími rafinovanými vyhrávkami.


Už dlouho se mi nestalo, abych některou vyloženě rockovou nahrávku poslouchal v prvním týdnu tak často a s tak výraznou chutí jako právě nový Satrianiho výtvor. Zprvu jsem mu moc šancí na úspěch nedával, mrzela mě zapuzená jazzová hravost, stejně jako zúžený akusticko-melebný výraz, ale s dalšími bedlivými poslechy se karta začala obracet a dnes jsem rád, že můj oblíbený kytarista zkusil něco trochu jiného.
I toto je úkazem velikosti a osobitosti, nebát se po třiceti letech v branži přijít s něčím nevšedním a netypickým. 


Satriani tedy opět dokázal jak dobrým hráčem a jak vyjimečným skladatelem je. Pro mne zůstává i nadále rockovým kytarovým hrdinou číslo jedna s výrazným vypravěčským talentem, který předává prostřednictvím svých tónů do srdcí těch, kteří jej milují.


» ostatní recenze alba Satriani, Joe - What Happens Next
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Eloy - Floating
2018-02-06

Eloy / Floating

5 stars

Hudba německých Eloy na mě působí jako energetická vesmírná přívalová vlna. Tuhle kapelu si buďto zamilujete nebo vás nechá absolutně netečnými. Pokud dáte jejich muzice šanci, je velká pravděpodobnost, že si vás k sobě přivine a vašim koníčkem se na několik měsíců stane vyzobávání jejich diskografie.

V sedmesátých letech kapela vydávala jeden milník za druhým. Nejčastěji jsou skloňovaná alba z poloviny této epochy, ale i začátky Eloy stojí za průzkum. Kapela v té době ještě neuváděla své fanoušky do tak ohromných symfonicko-klávesových příběhů a syrovější hard rock byl pevnou součástí jejich DNA.

Album Floating je z těch, na které se ve spojitosti s Eloy občas trochu zapomíná. Výrazné prvky psychedelie a space atmosféra jdou ruku v ruce s tvrdým párplovským rockem ve velice konzistentní písňové formě. Deska na které hraje prim Bornemannova kytara a opravdu tvrdá dynamická rytmika obsahuje pětici výborných našlapaných perel, ve kterých je dost místa pro dlouhé a podmanivé instrumentální pasáže plné hammondových přelivů a samospádových melodií. Každá skladba na desce je dost dobrá na to, aby dokázala stát samostatně a silná na to, aby nesklouzla jen k lacinému kopírování svých vzorů zpoza kanálu La Manche.

První titulka Floating je "jen" takovou nevinnou předehrou, ovšem Bornemannovi magicky se opakující nápěvy z ní činí opulentní hitový spektákl. Následující trojice bravurních Eloy čísel vám žádné vrásky nezpůsobí a s několika loky si na nich budete za krátký čas pěkně pochutnávat. Velice zajímavý je pak poslední totálně energický odvaz nazvaný Madhouse. Tady cítíte skálopevný In rock, šmrncnutý vybroušeným Machine Head a v bicí epizodě se mihne Paicovská dravost Fireball. Odzbrojující hard rock ve stylu DP, ovšem, ale pod značkou slovutných Eloy.
Rozdíl ve kvalitě = žádný.

Poslouchat a objevovat krásy Eloy je bohulibá činnost. Pokud je váš hudební svět orámován pouze rockovými sklalisky lemující britský ostrov, dejte Eloy šanci, možná budete sami příjemně překvapeni. Oni totiž i naši západní sousedi uměli v sedmdesátých letech výborně hrát a interesantně komponovat.
Eloy-ovský hudební rámec je na Floating tvrdý jako žula a hřejivě vroucný jako bušící srdce matky, svírající své sotva narozené dítě.4,5*



PS: dovolte mi, abych stejně jako v nedávné minulosti s kapelou Traffic provedl podobný průzkum poslouchatelnosti i v případě Eloy.
Toto sdružení je spoustou mých známých často hanlivě vrženo mezi neposlouchatelný brak a dotazník oblíbenosti/neoblíbenosti mezi návštěvníky Progboardu může být tudíž zajímavou sondáží.
Tak jen houšť..

» ostatní recenze alba Eloy - Floating
» popis a diskografie skupiny Eloy


Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
2018-02-04

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum

5 stars

Moonrise jsou další kapelou z početné polské hudební enklávy, která má na těchto stránkách stejně důležité a nezastupitelné místo, jako jejich učitelé a mentoři Collage, Satelitte, či Millenium.

Zprvu šlo o projekt multiinstrumentalisty Kamila Konieczniaka, avšak od druhého alba je zřejmý přerod v klasickou kapelu, v níž má pochopitelně stále hlavní slovo její tvůrce a zakladatel. Ten přijímá na posty sólového kytaristy, bubeníka a saxofonisty stálé členy a vokální party stejně jako na debutu nese na svých bedrech famózní zpěvák kapely Millenium, Lukasz Gall. Tento pro mě momentálně asi nejlepší polský singer dává hudbě Moonrise perleťová křídla a svým dechberoucím frázováním, teple hřejivým nádechem a zázračnou technikou vynáší druhé album kapely zřejmě nejvýše v její historii (subjektivní názor). Přátelské vztahy s krajany Millenium mají za následek vydávání alb na značce Lynx Music patřící jejich šéfovi Ryszardovi Kramarskému i pravidelné hostování saxofonisty Dariusze Rybky, jehož otisk je v písních Moonrise silný a nesmazatelný.


Hudebně jde o pevné ukotvení v měkoučkém a nadýchaném neo progu, jemuž šéfují zasněné Kamilovy klávesové rejstříky a o správnost směru se stará Gilmourovsko/Rotheryovská kytara. Její dlouhé a neskutečně krásné sólové nájezdy se pravidelně střídají s pastelovou orchestrální klávesovou hrou a nejčastěji odkazují k Hogartovským Marillion, Chandlerovým Jadis, nebo třeba holandským Silhoutte, či Leap Day. Kapela působí velice vitálně, sehraně a sebejistě. Zvukově vyvážená a na dynamiku pestrá nahrávka s mírně bublající baskytarou, akustickými ozvěnami, sóly z kategorie bezchybných a dokonalou klávesovou instrumentací, dokáže každého správného progrockera osmkrát emočně vyšponovat, až bude jeho srdce plesat radostí.
A pokud jste navíc pevně rozkročeni v polském neoprogresivním řečišti na straně jedné a Marillion-ovsko moderním art rocku na té druhé a jako správný labužník znáte i nekomerční Rotheryho instrumentální dílo The Ghosts of Pripyat, zařadíte si kapelu Moonrise okamžitě mezi své černé koně. Vždyť právě jediná vokálu zbavená skladba na tomto albu lapidárně pojmenovaná Night Sky, jakoby ze zmiňovaného kytaristova alba vypadla.
https://www.youtube.com/watch?v=uiIZ15Rc09Q


V případě Moonrise jde o velmi poslouchatelnou, příjemnou, můžu říci až hezkou muziku, prvotně určenou pro fanoušky melodických atmosférických proudů, kteří se nechávají rádi masírovat malebnou esoterickou složkou v zasněně melancholickém relaxačním duchu.

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise


Anekdoten - Vemod
2018-02-03

Anekdoten / Vemod

5 stars

Frippovi děti, ano tak lze přezdívat kapele Anekdoten.
Zajímavé a interesantní srdužení ze skandinávie, nad nimž se sklání duch prvního období King Crimson. Jejich sound zůstává zabalený v dokonalé, místy minimalistické instrumentaci, se spoustou zajímavých aranžmá, které přikrývá tajemné roucho severu. Štiplavě chladnivé větry vanoucí v těchto oblastech jsou v jejich nahrávkách (především v těch ranných) doslova nasáklé a v divokých instrumentálních přejezdech vám kapela občas uštědří nejeden políček do tváře.

Všechno začalo v devadesátých létech a první nahrávka Vemod vzápětí získala nálepku kultovní. Z dnešního pohledu a po prostudování i jiných děl Anekdoten onen Crimsonovský duch už nepůsobí tak silně jako v počátcích souboru. Vše má na svědomí vývoj kterým kapela postupně prochází a svou bárku kormidluje mezi větším počtem meandrů než kdy dříve. Ale ani tehdy, na prvotině Vemod nelze celé Anekdoten zašněrovat do jednoho pytle opatřeného nálepkou King Crimson. Kapela si jistě byla vědoma svých kompozičních schopností a způsob jakým dokázala své nápady a myšlenky obratně přehodit mezi notové osnovy není úplně běžný a typický.

S poslechem alba vám může připadat, jako kdyby nad kapelou stála nějaká vyšší moc, nějaký uhrančivý Gandalfovsko – Sarumanovský čaroděj s velkou holí, který ovládá jejich i vaše myšlenky a vytváří těžce uchopitelné kouzlo, které navíc povznáší potemnělá aura skrytá uvnitř.

Nechci rozebírat každou skladbu, vypichnu pouze jednu a tou je poslední Frippovina nazvaná Wheel. Je skryta pod neprodyšnou hradbou temných mellotronu a dojemného vokálního dvojspřeží muže a ženy. Zprvu nevesele brnkající kytara přejde v mohutné melodii do dokonalé Crimsonovské iluze, aby vzápětí opět pomalu uvadala. Pouťově teskný hlas trubky vyvolává obrazce odkazující na tradice pohanské Rusi s podtitulkem Stravinskeho Svěcení jara. Opravdu zajímavá hudební výpoveď v závěru dokonalého a silného alba.

» ostatní recenze alba Anekdoten - Vemod
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Greenslade - Time And Tide
2018-02-01

Greenslade / Time And Tide

4 stars

Pokud míří vaše cesta do antického kolosea, jedna z odboček které nemůžete minout nese nápis Greenslade. Snad každý kdo se kdy potkal s Hisemanovým jazz rockovým monstrem, postupněl objevil i krásu kapely, jež po rozpadu Colossea založil její dvorní klávesista Dave Greenslade.

Muzika kterou klapkový guru na svých čtyřech nahrávkách světu představil, se od svého předchozího působiště diametrálně odlišuje. Jazzové eskapády výrazně zjemnili, prostor dostala romantika a výsledný sound stojí na několika se překrývajích klávesových nástrojích, které aksentující kytaru do svých služeb vůbec nepotřebují. Slyšeitelně pevná rytmika a expresivní výraz ve vokálu Davea Lawsona nejednou povznášejí jedinečnost hudby Greenslade na artrockový piedestal. Pokud tedy máte rádi hudbu postavenou na dominanci kláves, něco na způsob Wakemanovi tvorby, neměla by vás tahle parádní smečka nechat netečným.

Jejich čtvero nahrávek jsem pořizoval zhruba ve stejné časové periodě a bylo tedy na mne, kterou z nich si vyberu jako seznamovací. Přiznám se, že jsem vybíral očima a jelikož fandím outsiderům (na Progarchives je tohle album hodnoceno jako nejslabší), rozhodl jsem se právě pro Time and Tide.

Kreslený démonický výjev postavy se čtveřicí rukou držící dvě škrabošky z pera Patricka Woodroffa mě k této desce ihned připoutal. Dokonalá malířská iluze. Začátek obstarává zdivočelá a patřičně živočišná jazzová jízda Animal Farm. Druhá Newsworth je o poznání klidnější a zajímavější, ale to co mě na této desce baví nejvíce jsou instrumentální věci. Skladba Time vás dokáže ponořit mimo čas a svým monumentálním výrazem a chorálním zpracováním navrátit do svatostánku stojícího v epoše renesanční. Píseň Tide nesou hromové klávesové ozvěny plné děsu a utrpení. Až píseň Catalan vydoluje v myšlenkách Davea Greensladea hravost a svěžího ducha. Hloubku a melancholii Waltz for a Fallen Idol vystřídá na funkující base předložená The ass's Ears, obsahující výborné klávesové rejstříky. Dalším náladotvorným kusem je devátá Doldrums. Při jejím poslechu pocítíte smutek převtělený v něco podstatnějšího a poslední Gangsters je dokonalou předváděčkou pro kompletní hráčskou elitní čtveřici.

Ano, album Time and Time postrádá ucelenost a vypravěčský talent přitomný na svém nejstarším bratříčkovi. Pro mne je ovšem instrumentálně brilantní, velice barevné a všestraně hrávé. S přihlédnutím k mistrovskému obalu i onomu „poprvé“ uděluji desce 4,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Greenslade - Time And Tide
» popis a diskografie skupiny Greenslade


Druid - Toward The Sun
2018-01-31

Druid / Toward The Sun

4 stars

Milujete dominantně pulzující hru baskytaristy Chrise Squira? Rádi se necháváte unášet sametovým, děťsky líbezným přednesem Jona Andersona? Nedělá vám problém rozmotávat zašmodrchaná klubka progresivních provazců spletených uprostřed písní velkých Yes?
Jestliže jste podvakráte odpoveděli ANO a u otázky třetí vykřli slovo NEDĚLÁ, vyhráli jste v letošní tombole první cenu a tou je pobyt v pohádkové zemi DRUID vyobrazené na obalu jejich prvního alba.

Ptáte se jakých Druid? Jde snad o nějaký klon praotců vypiplané progresivní rockové větve Yes?
Ano i ne! Pokud by kapelu Yes v jejich nejkreativnějším období vymezeném mezi léty 71-78 skutečně klonovali, pak by TI druzí patrně zněli jako ona recenzovaná kapela.

Sametově jemný soud, dokonalý zvuk jednotlivých nástrojů, výrazně vytažená bublající basa i Anderonovský esprit v hrdle Danea Stevense, to jsou hlavní atributy hudby Druid. Hudby, která se okázale natlačuje mezi Yes-ovskými mantinely a vůbec se tím netají. A proč by vlastně mělo být těmto pánům stydno? Hraje jim to na výbornou, instrumentální paletu mají naplácanou všemi možnými barvami a pokud dokáží aranžovat melodie a klávesové odstíny s podobnou křehkostí jako parta number one, já jim tu ne-originalitu mile rád odpustím.

A pokud jste dali na mou radu a prvotinu Druid si nakonec přeci jen míníte obstarat, pohodlně se uvelebte ve svém křesílku, zmáčkněte tlačítko play a nechejte na sebe působit celičkou krásu Toward The Sun. Budete si myslet že právě začíná svítat. Ještě chladivé jarní jitro vás štípne mezi oči, ale pomalu stoupající slunce vzhůru a okolní probouzející se příroda vás nenechá netečnými. Po pár minutách vás Yes-ovský klam začne opouštět a garance návratu k tomuto albu se začne zvyšovat.

» ostatní recenze alba Druid - Toward The Sun
» popis a diskografie skupiny Druid


Premiata Forneria Marconi - The World Became the World
2018-01-30

Premiata Forneria Marconi / The World Became the World

5 stars

O tom že existuje něco jako Rock Progressivo Italiano jsem se dozvěděl až prostřednictvím stránek Progarchives a místních Progboard. Předpokládám, že v totalitní době burz a různých výměných aktivit, stáli v pořadníku a možná dokonce na předních místech také desky našich jižních sousedů. Jejich sláva a sláva kapel těžící svůj úspěch v letech sedmdesátých však upadla v zapomnění podstatně rychleji, než velká jména jejich spolubojovníků z britských ostrovů.

Neúnavný propagátor této tvorby kolega Snake tu často nabádal k nápravě nejednu Itálií neposkvrněnou duši a pevně věřím, že v jeho podběráku jich skutečně několik uvízlo.
Nejtěžší a vlastně jedinou překážkou při akceptování všech těchto výborných kapel je jejich mateřský jazyk!, který jako svůj výrazový prostředek používají právě v onom originálním stavu. Intonačně přinejmenším zvláštní italština může lidem, kteří se vždy pohybovali v prostředí anglického jazyka nahánět husí kůži. Pokud při průzkumu hudby vytvořené na Appeninském poloostrově opomeneme použít jednu z důkležitých vlastností a tou je přizpůsobivost, nebudeme nikdy schopni její krásu docenit v kompaktním měřítku.


Je tu však ještě jedna eventualita, která mě samotnému v časech ne tak dávných podstatně ulehčila obnažit cestu směr jih. Pokud vám totiž ony divnotvary a italská ne-zpěvnost radost nepřináší, nevěste hlavu. Kapela číslo jedna té doby - Premiata Forneria Marconi vydala některá svá díla i v "našem" daleko akceptovatelnějším hudebním jazyce - angličtině. V případě alba The World Became the World se vlastně jedná o přepracované dílo z téhož roku. Jen italština se vymění za anglinu a rázem je po problému. Hudba zůstává stejná. Stejně krásná, proměnlivá a maximálně sugestivní.

PFM jsou podobní géniové jako Yes či Genesis. Technická vytříbenost, zlomové obraty a široké využití všech pastelových berev svého "orchestru" často upozorní na ty, jež drželi prog prapor možná nejvýše. Ano, jsou to Gentle Giant se kterými se PFM hodlají poměřovat. Jejich aranžérské schopnosti jsou nemalé a velice, velice přesvědčivé. Šest výborných skladeb v tom nejlepších duchu (britského) art rocku, to je album The World Became the World.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - The World Became the World
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Atomic Rooster - Made in England
2018-01-29

Atomic Rooster / Made in England

5 stars

K prvnímu seznámení s kapelou Atomic Rooster mi bylo doporučeno album Death Walks Behind You jako jejich nejreprezentativnější vzorek. Díky němu jsem získal o kapele dosti zkreslenou představu a tento výrobek pokládal za výkladní skříň jejich tvorby. Automaticky jsem předpokládal, že i ostatní alba budou modelovaná z podobné hlíny. Velice dobře si vzpomínám na zápolení které jsem s nahrávkou zažíval a když už nebylo zbytí nahrál ji dokonce do auta abych vyzkoušel podprahové vnímání. Žena si spokojeně vískala u úvodní depkárny a se mnou ta hudba ne a ne pohnout. K atomovému kohoutovi jsem si cestu proklestit nedokázal.

Desku jsem prodal a na kapelu na několik let zapomněl. A byla to opět osoba mě blízká, která začala jejich jméno znovu skloňovat častěji. A tak začalo druhé a intenzivnější samostudium A. R. Při důkladném pročítání jejich biografie a průzkumu napříč diskografií přišla nadějná a velká změna. Tu zapříčinilo jméno Chris Farlowe. Tento vokální titán zanechal obrovitý otisk v kapele Colosseum a vlastně mě přivedl zpět na cestu k Atomic Rooster. Dnes už mám jejich základní pětku dávno v malíčku a nakonec jsem přišel na chuť i schizo vzorku, o kterém byla řeč na začátku této recenze.

Ale je to právě album Made in England které patří v jejich katalogu k mým nejoblíbenějším a pokud bych kapelu doporučoval, byla by tahle deska tou první. Možná nezaznamenává ducha kapely na milimetr přesně a není tolik originální jako její předchůdci, pro mě ovšem skýtá daleko větší emoční kouzlo.

Atomic Rooster zaznamenali každým svým dílem určitý stupeň vývoje a právě s Farlowem se pohnuli směrem k funky a jazzu. Začali pracoval se styly do té doby pro kapelu vesměs cizími. Přidali dechy čímž písně dostali křídla, zmizela zatěžkanost a především Farlowe byl zpěvák k nezaplacení. Hlasový fond Johna Du Cann leží v jiné rovině a ne každému dokáže jeho "zkuhrání" fascinovat. K temné, na hammondech postavené hudbě produkované kapelou ve svých začátcích padne. Zde je to ovšem PAN zpěvák Chris Farlowe kdo táhne atomicky k nebeským výšinám.


První dvojice skladeb Time Take My Life a Stand By Me jsou doslova exploující hitové nálože. Jsou velmi muzikální a voní jazzem. Ric Parnell je výborný bubeník a svým hravým stylem vytváří šibalské pohyblivé obrazce uvnitř. Kapela se nebojí experimentů s dechy a nechává je výrazně ve svých kompozicích promlouvat. Písně působí značně hravě, posuďte sami například takovou Don't Know What Went Wrong. Soulové tvary jsou vtěleny do skladby Never To Lose a překlápí píseň mezi nejlepší kompozice kapely vůbec. Farlowe naprosto exceluje, v každé skladbě, v každičké minutě, vždy si urve kus místa pro sebe.

Na Atomic Rooster mám rád tu proměnu a stylotvornost, se kterou dokázali začátkem sedmdesátých let promlouvat ke svému okolí.
Méně psychedelie a větší přítlak k jazzu i plastičtější výrazové charisma, takové je Made in England, jedno z nejzajímavějších alb sedmdesátých let.





» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Made in England
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Nektar - A Tab in the Ocean
2018-01-27

Nektar / A Tab in the Ocean

5 stars

Od kapely Nektar mne dříve než představená hudba upoutala zajímavá abstraktní malba použita na obalu jejich druhého alba A Tab in the Ocean. Tímto, pro mě přitažlivým coverem se rázem otevřela cesta také k muzice a nahrávka se vyjímala za pár dnů doma ve skříni.

Nektarovský rozmanitý rockový koktejl říznutý nemalou dávkou psychedelie se poslouchá velmi dobře. Kdo má rád hudbu ve stylu starších Pink Floyd, toho nemůžou Nektar zklamat. Tohle album bývá označováno za jejich nejlepší a už od úvodního šumu moře kterým začíná šestnáct minut dlouhá titulní suita, jsme bytelně vtáhnuti do prazvláštní psychedelické krajiny. Kapela obměňuje různé vizuální obrazce za pomocí vesmírného zvuku kláves, akustických vazeb i zajímavě zkresleného zpěvu. Mění se rytmus i nástrojové podklady, ale šmrnc a naléhavý patos neustupuje.
Kapela používá širokou paletu odstínů s dojemnou lehkostí a prokládá ji křehkými až éterickými pasážemi.
Deska nepostrádá solidní melancholickou stopu, její otěže svírá onen scifi tvor zobrazený v zelinkavém organickém rouše na přebalu desky, který do hudby Nektar vnáší další prvek tajemna a mysticismu.


Litovat můžete jen tehdy, pokud vlastníte výlisek z roku 1987 společnosti Bellaphon, který musel být na cd přenesen snad přímo z řádně poškrábané klasické desky. Neustálé rušivé praskání lze eliminovat pouze uzavřenými sluchátky s hutnější výslednou reprodukcí.
Já měl však to štěstí, že mi kolega Petr poskytl cennou radu a druhý pokus z remasterem alba z roku 2004, který mě prostřednictvím Discogs poslal nějaký nadšenec z Portugalska, už šlape o poznání lépe. Dokonce dynamicky místy odlišný přibalený americký mix z roku 76 je ještě dokonalejší a čistší.

» ostatní recenze alba Nektar - A Tab in the Ocean
» popis a diskografie skupiny Nektar


Anekdoten - From Within
2018-01-24

Anekdoten / From Within

5 stars

ANEKDOTEN. Takže kudy k nim. Můžete to vzít přímo, rovnou na ně přeskočit z rozjetého vlaku počmáraného názvy desek jejich mateřských otců King Crimson. Může to vzít i oklikou, například přes podobně smýšlející a stále populárnější sousedy Wobbler. Vyhnout se jim by však pro vás byla velká škoda.
Anekdoten jsou největší ze severských progresivních kapel, jejichž základy vyrašily počátkem sedmé dekády a oni pokračují v dobré tradici inteligentní hudby.

Já okolo nich chodil po špičkách a dlouho, tohle semínko potřebovalo půdu řádně prokypřit, aby mohlo naplno vykvést. Světlem na cestě mi byl Slavův link odkazující přímo na objednávkový servis na stránkách kapely, odkud jsem si jejich diskografii za výbornou cenu pořídil. Bylo to vůbec poprvé aniž bych kdy jejich muziky slyšel a objednal si ne jedno cd, ale rovnou celý katalog. A bylo to také poprvé, kdy mi dorazil nějaký balíček ze zahraničí a ještě přímo od kapely samotné. Takže vzpomínky jsou opravdu výrazné.

Po rozbalení zásilky se mezi prsty vyrojila šestice studiových desek a bylo pouze na mě, která bude TA PRVNÍ. Automaticky jsem chtěl začít debutem, jenže kromě desky From Within byly všechny pěkně zacelofánované a tak rychlá volba namířila právě sem a první rande s těmito Švédy proběhlo s ne příliš přístupnou deskou třetí.

Ono žádné z jejich alb není na první zakousnutí snadná záležitos, deska From Within se tváří o poznání zachmuřeněji a neradostněji. Stačí se kouknout na obaly jejich alb a je hnedle jasné, která bije.

Anekdoten jsou vizionáři, mystici a přičinlivé dětičky zároveň. Nepopírají odkud vyšli a za své kořeny si nenechají tahat, ale chuť a hledání nových obzorů je u nich všudypřítomná. Jejich hudba se dá nazvat minimalistickou. V skladbách hraje ústřední roli rytmus a mnohdy i opakování. Píseň je utvořena z jednoduchých motivů, které se pomalu posunují vpřed a nabalují na sebe další elementy. Hlavním nástrojem bývá často baskytara, ne bublající a tepoucí jako na některých artrockových deskách. Spíš potemnělá, držící tempo a temnou náladu. Hravé bicí, zajímavé kytarové melodie s minimálními změnami akordů a mellotronové stěny po vzoru sedmdesátých let, vytváří zajímavé hudební nuance ve všech skladbách.

Desku otvírá velice působivá pasáž na počátku skladby From Within. Ta vás už při druhém přehrání dokonale zlomí v kolenou. Následuje akustický přerod s vyceněnou basou v závěsu. Zpěv je civilní a velice příjemný, ozve se také violončelo a znovu přítomný bicí marš podporovaný mellotrony. Nádherná pastva pro uši a jedno z nejlepších entrée jaké si umíte představit. K dokonalosti jsou rovněž dovedeny atmosféricky vznešené záležitosti Groundbound, Slow Fire a Firefly. Instrumentálka The Sun Absolute je absolutně úchvatná. Opratě opět drží baskytara která v kombinaci s mellotronem, vibrafonem a violončelem v úsporně jednoduchém rytmu rozehrává dokonalé představení soukající se vpřed jako karavana na poušti.
Závěr v podobě procítěné For Someone má za úkol pospojovat střípky vaší emočně rozcupované duše nazpět.



Můžu vám garantovat, že v případě kapely Anekdoten nešlápnete vedle. Tahle parta fakticky umí. V jejím podání může být prog rock tak jednoduchy a přesto tak silně působivý.

» ostatní recenze alba Anekdoten - From Within
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Bowie, David - Hunky Dory
2018-01-22

Bowie, David / Hunky Dory

5 stars

K Bowieho tvorbě by měl člověk dozrát a urazit určitou posluchačskou vzdálenost, aby ji dokázal plně akceptovat a pochopit. Nálada jeho písní vás musí zasáhnout, možná dokonce ovládat a tak jak čas hojí většinu ran, i jeho písně začnou myslí upřímného člověka postupně prorůstat. Trpělivost je jednou z cností, kterou je potřeba mít při styku s tímto umělcem mezi vlastnostmi na prvním místě.


Rick Wakeman a také Mick Ronson jsou „zodpovědni“ za konečnou podobu tohoto Bowieho skvostu. Hammilovi ne nepodobná zcela písničková kolekce stojící na klavíru a španělce (na způsob Dylana), má duši a dýchá skrze intimní atmosféru. Každá z písní má v sobě uchovanou nějakou citovou výpoveď, ale pokud bych měl vybrat pouze jednu jedinou, bez váhání ukážu na Life On Mars? Ta se stala spolu se Space Oddity Bowieho pomníkem a dokonalým artefaktem doby.

Album zprvu až nápadně maskuje svou pestrost a schovává se za osobu svého tvůrce. Bowie byl skutečným chameleonem, avšak odhalit podstatu jeho osoby, jeho génia, chce hodně času.

Parádní deska.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Gryphon - Midnight Mushrumps
2018-01-20

Gryphon / Midnight Mushrumps

5 stars

Občas člověka přepadne nutkání úniku od klasického rockového schéma. Nemá náladu poslouchat řinčivé tóny kytar, kaskády melodií, bicí salvy měnící tempo hry několikrát za minutu, či plačtivé výlevy zpěváků lamentujících nad neradostným obrazem dnešního světa. V hudebním moři se ještě najde několik ostrůvků, které zůstali před nástrahami moderní civilizace zcela skryty a jeden z nich nese název Gryphon.

Gryphon jsou, přesněji řečeno byli partou nadšenců, kteří našli zálibu v historizujícím pojetí hudebního slohu, čerpajícího z odkazu muziky zakotvené v dobách renesance. V jejich projevu se střetává konzervativní staroanglický model praktikovný na dobové historické nástroje, s moderním progresivním přístupem jež symbolizoval léta sedmdesátá.

V pořadí druhá nahrávka Midnight Mushrumps je drahokamem v diskografii této kapely. A pokud ve snaze obohatit svou domácí sbírku o nový přírůstek na něj někde narazíte, rozhodně neváhejte. Při poslechu takto koncipované hudby se vaše obzory výrazně rozšíří, naleznete nové prameny, nové podněty, vlastně úplně nový muzikologický svět.

Nechte se zlákat na středověkou rytířskou hostinu lemovanou zvukem trubačů fanfár, či chcete raději přihlížet sporu dvou řevnivých prostopášníků, soupeřících spolu na život a na smrt? Když necháte fantasii pootevřená vrátka, můžete spatřit vášnivé pohledy princezen a dvorních dam, které vás budou ze zrovna započaté kejklířské slavnosti lákat na svá útulná lože. Ano, to vše se odehrává pod rouškou tajemství ve vaší bezprostřední blízkosti. Stačí pouze zavřít oči a pustit si nahrávku kapely Gryphon.
Cesta časem o století nazpět právě začíná a dokonalý dvorní kolorit v brilantním aranžmá této hvězdné sestavy je vaším nejvěrohodnějším průvodcem.

» ostatní recenze alba Gryphon - Midnight Mushrumps
» popis a diskografie skupiny Gryphon


Beck, Jeff - Rough and Ready
2018-01-19

Beck, Jeff / Rough and Ready

5 stars

Beckovo první bluesové období přináší výbornou porci muziky, ale jakmile začne tento kytarový geroj přejíždět po strunách směřujících mezi jazzové proudy, odehrává se pod jeho prsty daleko zajímavější představení. Vlastně všechna alba počatá na sklonku let šedesátých a v průběhu etapy sedmé jsou jedinečná, Rough and Ready je ještě vyjimečnější. Sestava kterou dal při té příležitosti kytarista dohromady je jednou z nejkreativnějších v dějinách hry na tento nástroj. Nejde o žádné sekundující muzikanty, ale partu vyzrálých hudebníků velkého formátu.

Middleton za piánem a Cozy za bicí baterií to je velká událost, kterou je potřeba si pořádně vychutnat. Když k tomu připočteme výrazný a charismaický vokál zpěváka Bobby Tencha a kvalitní živočišné kompozice, leží před námi výjimečně silná deska.
Pouchých šestatřicet minut dokáže diváka tak rozmlsat, že má vzápětí pocit o jedinečnosti krátkých nahrávek, které ty dnešní dokáží dokonale uzemnit. Odtrhnout uši od reproduktorů se nevyplácí, jedna výborná kompozice střídá druhou. Úvodní trojice spolu se skladbou poslední jsou dnes už klasikami žánru.

Rough and Ready leží někde na půl cesty mezi klasickou kytarovou produkcí a rozmlsaným jazz rockem. Zkráceně řečeno – je prostě úžasné.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Rough and Ready
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Barclay James Harvest - Barclay James Harvest
2018-01-18

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest

4 stars

Hejkalovi recenzentské práce pro tento web i pro "posluchačské podivíny" všeobecně si velice vážím. Jeho přehled v hudbě sedmdesátých let je obrovský a nabídka alb kterou zde prezentuje, se určitě nejen pro mne stala nesčetněkrát inspirativní. Je samozřejmostí, že shodnout se s osobou naprosto cizí v názorech na určité umělecké spektrum prostě nelze. Jeho čtivý rozbor nahrávek kapely Barclay James Harvest je zadobře si prostudovat, avšak výstupní názor si udělá každý jedinec vlastní. I když u valné většiny jsem s ním za jedno, u desky debutové mě jeho bodovací střídmost překvapila. Nevěřil jsem že by první BJH byli natolik jiní nebo snad výrazně slabší.

Svůj styl plně definují až s druhou deskou Once Again, ale už tahle práce snese přívlastek výborná. Jde cítit, že si kapela takříkajíc otrkává terén a místo a čas odkud chlapci vyšli, jsou se šedesátými roky ještě pevně spjaty. Nic to však neubírá na kráse a bezprostřednosti této umělecky vyprofilované sbírky.
Při nádherně naléhavé Mother Dear máte pocit že kytaru svírá sám velký George Harrison a příjemná melancholie The Sun Will Never Shine najisto míří ke čtyřem hošíkům z Liverpoolu. Vůbec celá deska je hravostí a písňovou formou uštrikovanou v letech šedesátých provoněna. Kvanta něhy přimíchané v šesté The Iron Maiden, nemá posluchač současné muziky v dnešní produkci šanci vystopovat. A změť strašidelných výkřiků v děsu plné tečce Dark Now my Sky navíc podepřené orchestrálním partem, je rovněž vysoce působivá.

Jsem toho názoru, že Barclay James Harvest ve své první desetiletce slabá alba neprodukovali. Střízlivým pohledem není jejich debut dokonalý ani natolik rozmanitý jako některá díla další. Nestal se ani kasovním trhákem, ale půda už byla rozorána a pokud v tom dnešním šíleném světě hledám záchytný bod a místo ve kterém se potřebuji schoulit a schovat před okolím, jejich hudba mi budiš skvělým průvodcem. 4,5*


» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Traffic - When The Eagle Flies
2018-01-16

Traffic / When The Eagle Flies

4 stars

Je toliko kapel které si přeje posluchač-milovník výrazněji zviditelnit a tak málo času v životě recenzenta, že je prakticky nemožné takové množství vůbec obsáhnout. Další z těch ke kterým cítím dluh z minula, jsou britští experimentátoři na poli progresivního rocku Traffic. Ti všeobecně patří mezi často opomíjené soubory a vedle svých souputníků a teritoriálně blízkých bandů ze sousedství jako jsou graafové, crimsoni, či Family, vyplňují prázdnou elitářskou skulinku.

Byť na svých ranných nahrávkách ze sklonku šedesátých let čerpají z psychedelie, nejpozdější famózní výtvor John Barleycorn Must Die už jasně míří na artrockový piedestal. Kapela pokračuje ve vývoji a nastolený standard drží až do svého skonu v polovině sedmdesátých let. Jejich muzika je postavena na rockých zákldech, pohrává si s jazzem a z povzdálí je patrný i jemný folkový závan.

Poslední nahrávkou z tohoto období je kolekce pojmenovaná When The Eagle Flies, kterou zdobí povedená kresba kapely na pozadí přírodní scenérie s přelétajícím orlem nad jejich hlavami. Vedoucí persona Steve Winwood disponuje charismaticky plastickým vokálním projevem, hraje na kytaru i klávesy. Je hlavním skladatelským tahounem a otcem Traffic. Do svých kompozic vtěluje hravost i naléhavost, vytříbený smysl pro melodie i složitější instrumentální vzorce. Nikam se bezhlavě nežene, písně mají svůj řád a pevně danou strukturu. Nerozlučným parťákem mu je Chris Wood, skvělý hráč na flétnu a saxofon. Jeho decentní sólování uvnitř skladeb propůjčuje kapele punc originality a patří k jejich tvorbě stejně jako ke graafům patří David Jackson. Na starších nahrávkách vyniká umění ghanského perkusionisty slyšícího na jméno Rebop Kwaku Baah. Zde si zahostoval pouze ve dvou skladbách, kterým však dodal výrazný černošský ekvivalent.

Ačkoli deska postrádá nějaký výraznější zápis který by ji dokázal svéhlavěji prosadit, poslouchá se prakticky výborně.



A na závěr dotaz pro všechny:
Celkem by mne zajímalo, kdo se z přítomných pánů Progboardistů ke kapele Traffic aktivně hlásí a v rozlehlém moři výborné muziky ze svého archivu občas vyloví některou z jejich nahrávek.

» ostatní recenze alba Traffic - When The Eagle Flies
» popis a diskografie skupiny Traffic


Family - Family Entertainment
2018-01-15

Family / Family Entertainment

5 stars

Stačilo mi poslechově zaznamenat první skladbu The Weaver's Answer a věděl jsem, že v případě Family půjde o vysoce zajímavou a konstatní záležitost. A vlastně také návykovou. Album Family Entertainment bylo první které jsem si od kapely obstaral a zkomponovaná hudba na něm kápla přesně do mé noty. Obsahuje všechny poznávací znamení muziky sedmdesátých let která vyhledávám. Je vysoce novátorská, kreativní ve smyslu pro výborné melodie, nápaditá a v jejím středu raší bohatý nástrojový kvas.

Je mi obzvlášť sympatické, když je kapela schopna do svých skladeb napasovat více než jeden vůdčí vokální typ. Pokud jich ve svém středu má víc a ti disponují rozdílnou hlasovou barvou a polohou, jenom tím jejich výsledná práce získává. Větší variabilita a zajímavější odstíny které jednotlivým skladbám pěvecké osobnosti propůjčí, jsou ve výsledném hodnocení na kladné straně.

Roger Chapman svým nakřáplým, raubířsky mužným postojem skladby obrušuje až na dřeň. Naopak civilnější přednes basáka Ricka Grecha stojí v jeho protikladu a písně ve kterých se představuje, kloní album na jemnější stranu. Poměrem 6:3 samozřejmě vede Chapman (je velmi suverénní, občas až extaticky výbušný), ale i on dokáže zavelet k melodice a jeho mocný nástroj se v písních From Past Archives, Dim a Processions rázem promění v něžně sametové představení s opuletní dávkou nostalgie.

Tolik tedy k vokálním divům, které mám s tímto albem spojeny. Další kapitolou je samotný, velice kvalitní písňový základ, na který hoši roubují dokonalá aranžmá saxofonu, foukací harmoniky, piána nebo houslí. Instrumentální ornamentalitou se tak blíží ke skupenství kapel jako King Crimson, či Gentle Giant. Ne, nejsou jim zvlášť podobní a zdaleka nevytváří jejich plagiát, jen dokáží stejně obratně aranžovat a být silně originální.

U Family, potažmo tohoto alba jde i o atmosféru. Často mě svou opravdovostí dokázali odzbrojit a sentiment se kterým tak bohabojně pracují, jako mávnutím kouzelného proutku navrací člověka do dětských let.

Family jsou kapelou určenou milovníkům sedmdesátek, pokud vám jejich diskografie doma ještě chybí, vězte, že máte co doplňovat.

» ostatní recenze alba Family - Family Entertainment
» popis a diskografie skupiny Family


Planet X - MoonBabies
2018-01-13

Planet X / MoonBabies

3 stars

Jazzové představení Dereka Sheriniana na Dream Theater-ovské desce Falling Into Infinity bylo pro mne impulzem, poslechnout si také produkci jeho kapely Planet X. Především to pak byly bubenické kreace Virgila Donatiho, které jsem měl možnost poprvné zhlédnout při konkurzu na uvolněný post M. Portoye při malinko komediálním výběru nového bubeníka D. T., jež mě vydláždili cestu k planetě x napřímo. Když si vzpomenu co tenkrát Marco Minneman a právě mistr Donati předváděli, lze jen spekulovat, jak by dnes tento stroj na dolary zněl s jejich podporou a třeba i se Sherinianem v zádech.

Virgilův styl je totiž jedinečný, těžko napodobitelný a technicky naprosto precizní. Jeho údery se na vás řítí ze všech stran, dokáže svými figurami často překvapit a každou píseň posunout na vyšší level. Alespoň na této desce tomu tak je. Člověk ho poslouchá rád a rád se nechá jeho hrou strhnout i bavit. Navíc je hlavním skladatelem, vždyť dobrá polovina materiálu pochází právě z jeho pera.

I Tony MacAlpine se blízkne výbornými rytmickými obraty, přidá několik futuristických sól a zajímavých vyhrávek. Občas zní jeho kytara zatraceně tvrdě, ale když už je té hutnosti příliš, dokáže vystřelit nejeden zručný kytarový ornament a hned je zase co poslouchat.
Ale je to především Derek Sherinian kdo určuje vesmírný tok a spaceový náboj vtělený do nitra měsíčního dítěte. Jeho nápaditost a fusion záběr nezná hranic, tempa se mění tak často jak je to jen možné a atmosférické podhoubí se rozpíná napříč celým vesmírem. Není velké množství nahrávek s podobnou atmosférou.

První trojice skladeb vytváří famózní stratovní představení. Kapela se do vás zahryzne jako vyceněné zuby vzteklého buldoka, fusion se rozjíží postupně a Tony rozvěšuje svá sóla na požádání. Virgil i Derek se sotva ukloní a už spouští své ohnivé čáry máry. Druhá The Noble Savage je zajeta v jazzových kolejích asi nejvíce a patří k těm nejlepším. Třetí Ataraxia vykukuje někde zpoza Saturnu a krouží okolo vás jako by si právě střihla několik koleček v blízkosti jeho prstence. První sekundy písně Micronesia diváka opentlí romantickou stužkou, ovšem následuje rychlý rytmický zlom a naše trojka si to pádí na opačnou stranu. Derek lechtá klaviaturu a Virgil obměňuje tempa jako lascivní žena své spodní prádlo. Ať posloucháte Ground Zero, nebo Midnight Bell, stále máte pocit, že okolní svět ovládají pouze počítače nikoli lidé. Vedle tyčících se mrakodrapů jste jako mravenečci a genetické inženýrství odřízlo lidské plémě mimo realitu.

Planet X zní hudbou 22. století, bude tohle jednou skutečnost, nebo je tomu tak už dnes?



» ostatní recenze alba Planet X - MoonBabies
» popis a diskografie skupiny Planet X


Blue Öyster Cult - Curse Of The Hidden Mirror
2018-01-11

Blue Öyster Cult / Curse Of The Hidden Mirror

5 stars

Americkou kapelu Blue Öyster Cult budu všemožně prosazovat i kdyby na chleba nebylo.
Tuhle památnou větu kdysi pronesl jeden můj známý, který nedal na ústřičky dopustit a byl takovým mým mentorem při seznamování s jejich tvorbou. Syrové začátky souboru pro mne nejsou ničím zvláštní, ale s albem Agents of Fortune je začínám plně akceptovat i já a až na nějaké vyjímky v osmdesátých letech je veskrze zbožňuji. Po Kansas jsou právě BÖC mou druhou nejoblíbenější věkově nejdéle sloužící zaoceánskou partičkou. Ani Styx, či Boston jim nesahají po kotníky.

Originalita si vždy razila cestu jejich muzikou zpříma a barevný kolorit napajcovaný v mnoha skladbách většiny alb je tou nejlepší vizitkou. Jejich bohužel už asi navždy poslední studiový počin Curse Of The Hidden Mirror je dnes více jak dekádu a půl starý a pořekadlo o zkušenosti a kvalitě vyspělých kmetů tu padne jako odrostlejší mimino na nočník.

Všech jedenáct kompozic je slastným hard rockovým balzámem pro otrávené slechy přebujelé moderní hudbou současnosti. BÖC tu ctí své kořeny v plném rozsahu. Rozstřelují jednu lepší melodii vedle druhé, často mění tempa, střídají nálady a podle druhu a atmosféry písně přizpůsobují vokální složku. Jemnější odstín do třetiny skladeb přimíchá Donald Roeser, se zbytkem se popere dominantnější Eric Bloom. Oba jsou úžasní a barevně zcela odlišní. Oba tvoří to gró hudby BÖC. Dnes nebudu posazovat žádnou skladbu nad ty ostatní, své favority bych sice našel, ale zrovna tahle deska je mi milá kompletně tak, jak ji americká pětice ukovala.

Každý máme ve sbírce své oblíbené černé koně. Jedním z hřebců ustájených v té mojí jsou právě Blue Öyster Cult. Sláva jejich jménu.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Curse Of The Hidden Mirror
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Citizen Cain - Serpents In Camouflage
2018-01-10

Citizen Cain / Serpents In Camouflage

4 stars

Na stopu občana Kanea mne přivedli Braňo s Mayakem, ale matně si vzpomínám, že jsem některou z kreseb zdobící první alba kapely už kdysi zahlédl. Mohlo to být v době uvedení desky na trh, tedy zhruba okolo roku 1993/4. Ale pochybuji o tom, že by se kdy vyskytla v nějaké z tehdejších sítí prodejců s hudbou, je tedy možné, že se má vzpomínka váže k recenzi v nějakém z historických čísel časopisu Spark. Tehdy mi byla nejspíš úplně ukradená, jelikož jsem kopie, ba ani originály nějakých Genesis nevyhledával.

Rok se sešl s rokem, vlasy trochu prořídly a místo burácejících kovotepců mi už pěknou řádku let v souromých anketách vítězí právě sorta z okruhu Genesis, Yes, Barclay J. H. a mnoha dalších.


Chlapci vylíčili hudbu Citizen Cain v těch nejgenesisovských a nejmarillionovských barvách až jsem měl strach, jestli nepůjde o nezdravé kopírovací manévry. První poslech byl trochu zmatečný a vyzníval do ztracena, to je však u náročné muziky zcela běžné. Další ochutnávky už začínali šmakovat o poznání lahodněji. Citizen Cain mají ve své DNA naroubován bumerangovský efekt a tak když je poslechnete podruhé, potřetí, jen těžko se s nimi na delší čas loučíte, protože právě ona komplexnost vás nepřestává šimrat na zátylku. Je to podobné jako u Genesis, jenže ty se mezi kladívko, kovadlinku a třmínek přivádí jaksi automaticky. Když už je něčeho příliš, pošlete Gabrielovce podobně jako natěsno připoutanou manželku/milenku na pár dnů z domu. Vyrazíte do přírody hloubat, meditovat a čerstvý vítr do plachet vám znenadání fouknou zrovinka Citizen Cain.

Ano, lze uznat že nejde o žádné novum a je zázrakem, že v tak těžkých letech jaká byla pro progresivní rock ty devadesátá, podobná hudba vůbec vystrčila růžky. Ale strukturální složitost, nápaditost a velká melodická síla vycházející ze svých dávných vzorů progrockery nepřestane nikdy bavit poslouchat.
A o to přec jde, muzika nás má zabávať.

» ostatní recenze alba Citizen Cain - Serpents In Camouflage
» popis a diskografie skupiny Citizen Cain


Ten Years After - A Sting In The Tale
2018-01-08

Ten Years After / A Sting In The Tale

4 stars

Už dlouho jsem se netěšil na recenzi nějakého alba tak, jako při rozboru čerstvého výtvoru kapely Ten Years After.


Musím hned v úvodu přiznat, že mě toto v tichosti připravené a mezi fanoušky nenápadně vypuštěné zcela nové album nazvané A Sting in the Tale starodávné přežívající fosilie Ten Years After, pomaloučku a postupně dokonale pohltilo.

Nikdo z nás už bohužel neuslyší fenomenální hru a také hlas Alvina Lee. I jeho nástupce Joe Gooch je mimo hru, avšak není proč skládat ruce v klín. Čerstvá posila slyšící na jméno Marcus Bonfanti je tou nejlepší variantou a nástupcem, jakého si mohla kapela takového jména přát. Je to nejenom brilantní kytarista částečně kráčející v Alvinových stopách, ale i zkušený skladatel, producent a renesanční člověk, spolupracující během svého života s řadou význačných osobností. Do kapely zapadl skvěle a svou vytříbenou technikou, přehledem pro melodie a výrazným rytmickým cítěním, vytvořil z nové nahrávky reprezentativního nástupce zásadních alb této kapely. Může vám chvíli trvat než si zvyknete na jeho vokál ne nepodobný Johnny Van Zantovi, jež překlápí nahrávku na jižanskou stranu, ale nejpozději od třetí písně se rozdíly setřou a vy tenhle aspekt hodíte za hlavu.

K prověřené dvojici Ric Lee na bicí a Chick Churchill za klávesy přibyl ještě zkušený harcovník ke čtyřem strunám, basák Colin Hodgkinson. Ten svůj umělecký život prožil bo boku mnoha hvězd rockového spektra, namátkou vyberme jeho účast na nahrávkách Cozy Powella, Micka Jagera, nebo Johna Lorda. Jeho nástroj písněmi velice příjemně rezonuje až máte pocit, že se vrátil sám Leo Lyons.

To co vám vpadne do oka hned s prvním poslechem, je výrazné a kreativní kytarové rytmické cítění. Nelze přeslechnout, že tady se Marcus od svého hvězdného kolegy skutečně učil. Posluchač však nemůže namítat že jde o laciné kopírování. Ty pasáže mají novou jiskru, nápaditost a živočišný elán. Když se vzápětí připojí i zbytek osazenstva, především skvěle sehraná rytmická dvojice, máte pocit že prožíváte menší zázrak spojený s návratem do minulosti.

Úvodní šleha Land Of The Vandals není špatná, ale až druhá v pořadí Iron Horse vytahuje ty nejsilněší zbraně znovuzrozené kapely. Jde o skladbu, která se z ospale valivého tempa v bridge a refrénu náhle rozjede jako Ferrari, jemuž šlápnete pořádně na krk. Navěšené ozdobné kytarové kudrlinky a celkově působivá nálada nastolují první blahodárný pocit. Hned následující Miss Constable obrábí výrazná basa, příjemný zvuk hammondu a doprovodné vokály šeptajícími své hůhů z povzdálí. Za pozornost stojí rovněž položky pět a šest, ale ty skutečně nejsilnější momenty si kapela šetří do druhé části, tady deska graduje.
Od skladby číslo osm Two Lost Souls až do úplného konce máme tu čest poslouchat opravdu silnou nahrávku. Energické podání této písně spolu s foukací harmonikou vytváří zajímavé fragmenty a píseň neskutečně šlape. V jejím závěsu dostáváme nejlepší baladu z trojice místních absolventů, velice sugestivní Diamond Girl. Tady je Marcusův přednes emočně nejsilnější. Jde o náladu a atmosféru. Místo, či příběh si už posluchač dosadí sám. Přichází Last Night Of The Bottle která vrací diváka do památného období 69-70. Přesně tohle jsou staří TYA, rytmicky dokonalí, konstruktivní, bluesově dominantní, nápadití a stylotvorní. Ševče drž se svého kopyta – toť moto i písně následujicí. Bonfanti není na bluesové struně silný jako Alvin, ale svým charisma a pestrou hrou spurtuje v těsném závěsu. Poslechově úžasná věc, z níž vykukují sólové kytarové ornamenty jako sotva narozená mláďata z proutěného hnízda. A máme tu závěr, ten je obklíčen Churchillovým hammondem a velice přirozeně si rockuje ve středních tempech.


S bodováním je to svízelné. Člověk by rád dal známku nejvyšší, ale z úcty k památnému a pro historický hudební vývoj zcela podstatnému období let 1969-1970 se čtveřicí stylotvorných nahrávek to prostě nejde. Tak tedy 4,5*




Dovolte mi ještě malý a děkovný dovětek. Ten směřuje ke kolegům, kteří zde tohle album před několika dny adorovali, předně pak Palovi a jestli se nepletu i Jardovi, Jaroušovi...všem těm, kteří se v poslechovém vlákně o desce pochvalně zmínili a přilili tak palivo do horynova karburátoru, aby se mohl pořádně rozburácet.
Přitom to s prvním poslechem vypadalo na nezáživné čtení s vysícími otazníky ve vzduchu, proč jen jsem tuhle desku zbrkle kupoval. Prvotní otrávená chuť, při které jsem toužil chytnout Pala za klopy, se s dalšími návštěvami zcela obrátila. Naštěstí ze souboje sešlo a připravená žehlička se rozehřívat nemusí.



» ostatní recenze alba Ten Years After - A Sting In The Tale
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


McCartney, Paul - London town
2018-01-07

McCartney, Paul / London town

5 stars

Ač se počítám mezi nekritické obdivovatele velkých Beatles, některá nástupnická alba jednotlivých členů tohoto sdružení ani zdaleka neoplývají tak velkou charismatickou silou. Přesto, že byl Paul McCartney v řadách své domovské kapely mimořádně plodným a hlavně kvalitním zkladatelem, na dráze sólové o toto výsadní postavení častokrát přicházel. Jestli za tímto úkazem stojí přemrštěná četnost se kterou někdy i dvakrát do roka vstupoval do studia, krize vlastní identity, či sobecký nekritický přístup se můžeme dnes akorát dohadovat.

Některé jeho desky sólové, nebo narozené ve společnosti Wings výrazně sklouzávají pod laťku kvality, jež jeho osoba roky předešlé pevně demonstrovala. Měřítkem poměru nám těžko může být tehdejší umístění alba v žebříčku, či počet platinových desek. Paul byl na vrcholu popularity takřka neustále a jeho věrní ho brali se vším co jim předhazoval.

Ale jsou tu i desky povedené a některé dokonce velmi. Jednou z nich je i nahrávka London Town, která vychází s nálepkou Wings jako šesté studiové album roku 1978. Nahrávání bylo rozděleno na dvě části, jedna proběhla ve slovutných studiích Abbey Road a část na jachtě plující Atlantikem. Na cd najdeme i s bonusy šestnáctku skladeb a většina z nich jsou skutečně výborně naaranžované písně v té nejlepší tradici Paula McCartneyho.
Už z úvodní titulní písně se vyloupne typicky křehká Paulova harmonie, která dá vzpomenout na nejlepší společná léta strávená po boku Johna Lennona. Ale hned následující píseň Cafe on the left bank ukazuje nový směr, kterým se mistr na konci tohoto desetiletí vydává. K těm velmi zdařilým nutno připočíst jímavou baladu Girlfriend, z hlavy nevyhnatelnou Famous Groupies, hlavně pak výpravnou perlu Deliver Your Children a vůbec celý finiš je opravdu povedený.

Dravost třeskuté Morse Moose and the Grey Goose s vámi zatřese jako divoká jízda na horské dráze a je i s hitovými bonusy skvělou tečkou za jedním z nejpovedenějších alba McCarneyho repertoáru.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - London town
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Supertramp - Crime Of The Century
2018-01-06

Supertramp / Crime Of The Century

5 stars

Někdy vás na cestu k určité kapele zavede naprostá banalita. Skupina Supertramp mě svým komickým názvem nechávala valnou část mé hudební poutě naprosto chladným. Veděl jsem že toto uskupení existuje a kdybych jej měl zřadit, hádl bych škatulku pop rock ušmouraný od komerční nabubřelosti. Jejich hity jsem z rádií samozřejmě znal, ale vůbec netušil, které písně patří této kapele.

Jednou si tak prohlížím plakátovou zeď polepenou koncertními pozvánkami různých interpretů a zrak mi uvízne právě na Supertramp. Asi to byla hlavně zvědavost, která mě konečně popohnala něco si o nich přečíst a hlavně poslechnout. Kapánek jsem projel trampovskou diskografii a napoprvé zakotvil u kolekce pojmenované Crime of the Century.

Ta jako seznamovací kolečko s kapelou funguje náramně. Jde o první opravdu velké a výbornou muzikou nabité album. Na mnoha místech zní značně hitově, ale popová složka v žádném případě vládu nepřebírá, spíš kvalitně podkuřuje. Mezi největší trumfy kapely patří orchestrální barevný kolorit v písních přítomný, pestrá aranžmá a až artově vystavěné bodré kompozice. Jde vycítit že v poloze instrumentální má kapela velký nadhled a s dvojicí, vlastně trojicí pěveckých individualit i silné vokální zázemí. Obsahuje obrovský, ale nikoli vlezlý hit Dreamer a také zasněnou vzpomínku na bezstarostnou dobu dětství School, která se za přispění Hodgsonova piána za půlí zlomí v živočišný úprk. Tesklivý saxofon doprovází vzletnou Hide in Your Shell a nádherně něžný hlas Rogera Hodsona spolu s Helliwellovým sugestivním klarinetem pluje zadumanou If Everyone Was Listening.

Každá píseň je nějakým způsobem uchopena a velice dobře aranžována. Při poslechu nabývám pocitu, že ve studiu panovala skvělá atmosféra a kapela si tohle představení dokonale užila. Jakoby pánové přesně věděli co chtějí a kam směřují. Reálných 4,5*

» ostatní recenze alba Supertramp - Crime Of The Century
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Wobbler - From Silence to Somewhere
2018-01-03

Wobbler / From Silence to Somewhere

5 stars

Nestává se příliš často, aby nové album relativně mladé a neznámé kapely zabodovalo v celosběrném žebříčku rockové hudby posledních padesáti let a umístilo se na tak výborném místě (dvanáctá pozice) v prestižním Progarchives. Je pravda, že pro našince nemusí tyto vavříny nic znamenat, ovšem předstihnout taková alba jako jsou Nursery Cryme, Pawn Hearts či Moving Pictures jistě o něčem svědčí. Neměli bychom ovšem zapomínat, že počet hlasujících pro Wobbler jsou nějaké dvě stovky, oproti dvou tisícům u ostatních. Všechny tyto ankety jsou značně zavádějící a mají dvě strany mince.

Stejné dvě strany mince má i hudba těchto nadějných norských progresivistů. Mě osobně tahle kapela připomíná obrovitánský mlýnek na maso, do kterého místo ingrediencí potřebných k výrobě nějakého pokrmu, naházíme všechny možné artrockové veličiny a pomeleme je dohromady.

Už od prvních tónu nelze přeslechnout, že originalita není hnacím motorem nových ani předchozích nahrávek Wobbler. Oni si prostě hrají to svoje, to co je baví. Nehledí na masivní úspěch, ani na názory okolí, nelze jim upřít energetickou hodnotu ani hravý potenciál. Smíchají dohromady King Crimson s Van Der Graaf Generator, Yes s Premiata Forneria Marconi, Genesis s Anglagard a nablízkou jsou i sousedními Beardfish. Oceňuji jejich rozmanitost na úkor vyjímečnosti, smysl pro častou tempovou obměnu na úkor pozvednutí vlastní identity. Jejich písňové kouzlo a zvláštní lyrická zpěvnost vychází z folkových tradic severu, ale v konečném zúčtování jde oklasický retro-prog, dobře okoukaný, výborně aranžovaný a skvěle zahraný.

Wobbler pracují s dědictvím minulosti možná až příliš okatě, ale jejich arzenál zajímavých nápadů a aranžérských fines není ještě zdaleka vyčerpán. Za to málo osobitosti jsem chtěl původně dát čtyři body, ale musím uznat, že stupňovitá závislost na tomto díle se úměrně s dalším poslechem zvedá.
From Silence to Somewhere jsou jedním z mých vánočních překvapení a nemám je zaryté tak hluboko, abych je dokonale ocenil. Ovšem zvuk mellotronu tu zní opravdu úchvatně, tento hudební žánr mám rád a tak nebudu trhat partu a udělím známku nejvyšší.

A už teď se těším na nějaký desátý poslech za půl roku, třeba začátkem léta, až se s posledním Wobbler-em potkáme znovu.

» ostatní recenze alba Wobbler - From Silence to Somewhere
» popis a diskografie skupiny Wobbler


Strawbs - Dragonfly
2018-01-02

Strawbs / Dragonfly

3 stars

Druhé album Strawbs s překrásnou fotografií nějakého druhu vážky vznešeně poletuje nad čistě folkovými vodami a na nějaký výrazný rockový příspěvek, či dravější hudební téma tu budeme čekat marně. Dragonfly je výrazně jiné než jeho nástupci. Náladou, charakterem, silným příklonem k písňové formě i použitým nástrojovým parkem. Působí trochu lacině, někdo by řekl že naivně. Hodně se zde zpívá, v osmé The Vision Of The Lady Of The Lake až příliš a těžko tak člověk dokáže zachytit muzikální téma skladby, které pak vyznívá odtažitě a chladně. Strawbs vyšli z folku a své kořeny první dvojice alb obrušuje dokonale. Syrový způsob navíc zdůrazní jímavá hra na violončelo, která činí z této nahrávky zajímavý dobový artefakt a mnoho skladeb díky tomuto nástoroji získává na kráse a poutavosti. V písních I Turned My Face Into The Wind, nebo Another Day je to právě violončelo, jež drží melodické téma nad klasickým schématem a propůjčuje písni nadpozemskou vznešenost.

Bonusová We'll Meet Again Some Time má blízko k čistě folkovým Fairport Convention a druhý bonus Forever oplývá muzikálovým pojetím a čarokrásnou atmosférou. Jde u určitý mezistupeň k následujícímu monster opusu From the Witchwood.


Hudba Strawbs mě svou barevností a variabilitou chytila okamžitě. Každá jejich ranná nahrávka je jiná, někde převažuje folk, jinde cítit historizující příklon k renesenční hudbě a vrcholné nahrávky prostupuje duchařská aura tajemna a silného mysticismu. Pokud bych měl tuto kapelu doporučit, tak ať sáhnete po kterémkoliv z prvních dvanácti alb, je hodně pravděpodobné, že vytáhnete silnou kartu. 3,5


» ostatní recenze alba Strawbs - Dragonfly
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Clannad - Legend
2017-12-29

Clannad / Legend

5 stars

Hudba irských Clannad leží mimo zájem klasického art rockového fanouška. V jejím středu nenajdeme nějaké přebujelé progresivní postupy ani složitá vrstvená aranžmá, přesto je progresivní svým celkovým pojetím a směrem, ke kterému cílí. Jedná se o čistý folk s příměsemi a dochucovadly pocházejícími z kuchyně rockové a staro-irsko-lidové.

Není důležité obsáhnout jejich kompletní diskografii obzvlášť poté, co jejich tvorba začala v polovině osmdesátých let sklouzávat k popu. První alba jsou ale jiná, tryskají z čisté severské přírody ošlehané živly jako voda a chladivý ranní vánek.

Dlouho jsem přemýšlel, které album použít jako reprezentativní vzor pro první a možná jediný průnik mezi domácí hudební elitu. Pořád jsem mezi jejich alby vybíral a nemohl se s určitostí rozhodnout. A jelikož se říká, že pod žárovkou bývá největší tma, měl jsem tuto desku před sebou a vlastně ji neviděl. Až později jsem pochopil, že nejlepší volbou bude přivlastnit si hudbu, kterou už více jak třicet let dobře znám a vždy jsem ji obdivoval. Ano, už to tu někdo zmiňoval, tahle éterická muzika byla použita k seriálu Robin Hood, který v polovině (možná na konci) osmdesátých let vysílala Česká televize. Jeho romantická znělka se vryla do srdcí mnoha kluků s dobrodružnou povahou a spousta motivů byla použita uvnitř jednotlivých dílů.

V jednom z letošních svátečních večerů jsem si připomenul právě album Legend originálních Clannad a věřte mi, že se na milimetr přesně trefilo do nálady a romantiky těchto dnů. Toho, kdo dobře zná nebo si alespoň částečně vybavuje hoodovský seriál, nemůže časově nenáročná nahrávka Legend nepotěšit. A pro nováčka, který touží pootevřít dveře do světa Clannad, nelze doporučit reprezentativnější věc.

Vokál Máire Brennan vás vrátí v čase na přelom 12. a 13. století (už jen její oduševnělý nápěv Rooobin...rozbíjí emoce na padrť) a bude vám průvodcem krásami i taji Sherwoodského lesa. Po boku Roberta z Locksley, krásné Mariany a zbytku družiny poznáte, kdo byl Hern, jak odpudivý byl Nottinghamský šerif Robert de Rainault a jeho pomocník Guy z Gisburnu nebo jakou patálii zažili Robin a jeho přátelé při střetu s křižáky. Vše je vyjádřeno více než symbolicky rozmanitostí mandolín, louten, fléten, bubínků a vzletného Máireina hlásku.

Síly a ducha doby snad nešlo zachytit hmatatelněji. Bravo Clannad bravo, album Legend je váš majstrštyk.

» ostatní recenze alba Clannad - Legend
» popis a diskografie skupiny Clannad


Believe - Seven Widows
2017-12-27

Believe / Seven Widows

4 stars

Když jste ještě malým špuntem, můžete se pozastavit nad otázkou, jak to ten Ježíšek dělá, že mi pokaždé na Štědrý den dokáže nadělit ty dárečky, které jsem zrovinka potřeboval (tedy krom nepotřebného ošacení :-) ). V raném dospívání tohle kouzlo nabírá reálnějších představ, ale jak člověk dospěje a když má navíc rodinu a děti, začíná tato kouzelná hra zase znovu. Jenomže teď má člověk stejnou, ne-li větší radost z dárků, které dal druhým a které potěšily především jeho děti. Myslím, že je důležité, abychom uměli obdarovávat jeden druhého - a koneckonců také sebe. A jelikož jsme na fóru hudebním, nás jako fajnšmekry tohoto druhu umění musí potěšit každá dobře mířená nahrávka, kterou si sami, nebo nám naši blízcí nadělí.

Já to letos trošku přepísknul a do dlouhatánského dopisu určenému oné pohádkové bytosti vypsal pořádně dlouhatánský seznam cd. Asi mu dalo pěknou fušku tak velký balík (vlastně několk balíčků) pod ten stromeček natahat. Za těch několik desítek kulatých placiček které hodlám rozbalovat postupně a několik měsíců, může především bohatství těchto stránek s nepřebernou studnicí recenzí, podnětů a následných přeposlechů široké škály progresivní hudby. Jednou z položek na tomto seznamu byl i nový výtvor našich krajanů Believe. A jelikož mívám zvědavost na novinku přec o něco větší než na zástup převážně starších (sedmdesátkových) náhrávek, bylo album Seven Widows prvním, které putovalo do přehrávače.

U Believe letos došlo ke třem změnám v sestavě. Jednak je opustil dlouholetý klávesák Konrad Wantrych, jehož party převzala houslistka Satomi. Tím druhým je obměna na postu bicích nástrojů, kde se novic Robert Kubajek ukazuje v tom nejlepším světle. Třetí střídání je zároveň tím nejpodstatnějším. Z kapely odešel její dlouholetý a nutno dodat také famózní zpěvák Karol Wróblewski. Předpokládám, že nejen pro mne byl jeho sametový vokál jedním z poznávacích znamení celých Believe. Muž, který měl spolu s Gilovou kytarou určující podíl na charakteru a atmosféře jejich hudby. Byl jsem zvědav, jakého nástupce pánové vyberou a přesto, že to nedopadlo nijak katastrofálně, zůstal jsem zklamán. Lukasz Ociepa - toť jeho jméno - mě svou barvou hlasu ani technikou zpěvu nijak zvlášť neuhranul. Možná je to tím, že mám Belive až moc spojeny s Karolom, protože právě on do jejich hudby maximálně pasoval a dokázal v člověku rozburácet všechny druhy emocí. Jeho nástupce mi přijde tuctový, necharismatický, plytký a emočně velice chudý. A Believe jsou přece hlavně o emocích a melancholii. Ano, místy se opravdu snaží, například ve čtvrté části alba, jenže vzápětí přijde zvláštní druh jakéhosi nářku v jeho hlase a já mám potíž mu to celé uvěřit.

Co je ovšem nutno pochválit (tedy krom zajímavě vyvedené přední strany obalu) je nevysychající studnice melodických nápadů a aranžérských fines jejich leadera Mirka Gila. Přesto, že jsou jako autoři hudby uvedení krom houslisty Satomi všichni zbylí hudebníci, největší vliv a podíl cítím pořád z Gilovy naříkající kytarové hry. To uvnitř jeho strun je skryté kouzlo jakési sklíčenosti muziky Believe.

Apropo Satomi. Konečně je zase zpět v celém svém hřejivě houslovém lesku a hlavně na celé ploše alba. Jestliže byla její účast na čtyři roky starém výborném albu The Warmest Sun In Winter zredukována do nějakých dvou skladeb, její podstatně častější virtuozní vklad je na novince opět vítaným zpestřením už tak dost dokonalého hudebního celku.

Ten v mých očich nedovažuje pouze citelnější úbytek kvality za mikrofonem a místy mírně (z repro jsem vůbec nevnímal, pouze ve sluchátkách) skřípající zvuk (při přechodech bicích), který si letos chalani zapomněli pohlídat. Proto budu tentokrát jednu hvězdu okrajovat. 4,2

» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe


Camel - The Single Factor
2017-12-21

Camel / The Single Factor

5 stars

Dalším dobově dráždivým dílem Camel je pro mnoho fanoušků album The Single Factor. Ale jak už jsem se zmínil u recenze na desku I Can See Your House From Here, Latimerově partě se i v těžkých časech, které pro progresivní rock nastaly s koncem let sedmdesátých, dařilo bravurně prokličkovat nástrahami doby, která rychle přicházela do módy. Dnes se už nacházíme o několik roků jinde a hudba a vývoj, který Camel prodělali, naznaly jakýchsi změn, a tak celkový pohled na ně je zase trochu odlišný - nazval bych ho umírněnějším.

Po koncepčním díle Nude a se silně překopanou sestavou přichází Andy za pouhý rok s velice přístupným, avšak nekomerčním a nepodbízivým dílem The Single Factor. A stejně jako jiní art rockoví veteráni a vizionáři (zmiňme kupříkladu kapelu Rush) se i on pokouší "vyjít" s dobou, ovšem ne za cenu jakéhokoli ústupku. Pružný, měkčí a tepelně příjemný sound této desky vás určitě překvapí a otevřenější povahy i potěší. Jistě, jsou tu skladby psané s hitparádovými ambicemi jako je úvodní dvojice písní No Easy Answer a You Are the One. Tím ale také zájmy Camel dostat svou hudbu mezi širší okruh končí a zbytek desky se obrací k tvorbě kapely, započaté deskou Rain Dances s několika reminiscencemi na jejich začátky. Výborná je hned následující trojice skladeb s dvěma čísly instrumentálními, na kterých spolupracoval i někdejší kytarista Genesis Anthony Phillips. V některých skladbách si společně zazpívali členové kapely/projektu Alana Parsonse David Paton a Chris Rainbow, čímž je barevnost a působivost desky ještě umocněna. Vůbec celá druhá půle počínaje skladbou Manic a konče slaďoučkým End Peace je velmi, velmi povedená.

Devátá studiovka Camel je určena všem lidem, kteří hledají v hudbě krásu, kvalitu i smysl. Je pravdivá a skutečná, emocionální i náročná, něžná a velkolepá. Ano, doba Mirage je minulostí, ale i začátek let osmdesátých je v tvorbě Camel dostatečně přitažlivý.

Čím víc tuhle kapelu poslouchám a dokompletovávám si její diskografii (k letošním vánocům si budu nadělovat poslední dvě chybějící studiovky, čímž zaokrouhlím celkový počet na 14 alb, to není tak špatné :-), tím více ji obdivuji a přijímám za svou. Za Single Factor jsem zhruba před rokem vyplácnul na dnešní dobu neuvěřitelných 550,-, ale nelituji ani jediné kačky. Holt to jsou ti sběratelé.

» ostatní recenze alba Camel - The Single Factor
» popis a diskografie skupiny Camel


Brand X - Morrocan Roll
2017-12-19

Brand X / Morrocan Roll

5 stars

Kdyby se mě dnes někdo zeptal čím mě za ta společná léta obohatil Progboard popravdě bych řekl, že toho není zrovna málo.
Přibyla spousta nových dosud neznámých kapel, hromady zajímavých alb a kvanta kvalitní muziky.

Jedním takovým příběhem jsou v mé fonotéce i doposud zcela neznámí BRAND X. Kapela Phila Collinse na kterou jsem narazil během úplně jiné recenze Petra Gratiase a okamžitě se jal ji otestovat.

Znamenitý závan příjemného mi vedle nich postavil podobně smýšlející Return to Forever a v tu chvíli bylo rozhodnuto. Jazzové portólio které si chlapci z Brand x upravují k obrazu svému se od toho zaoceánského mírně liší v tempové a dynamické oblasti, ale co se týče barevného koloritu, instrumentálního hodokvasu, či celkového nasazení, nemůže si milovník fusion spokojeností nepomlasknout.

Phil za sebe odevzdává bubenické maximum, dokáže hrát velmi citlivě, impovizovat i hru patřičně narovnat. Výborně se poslouchají basové rytmy Percy Jonese, ale snad největší radost mám z poutavé hry kytaristy Johna Goodsalla a především bohaté a u srdce hřející klávesové malby Robina Lumleye. Při pozorném ponoru do alba na vás vyskočí mnoho překrásných motivů, kterými zmíněný klávesista působí na pocit duševna každého jazzem navoněného nadšence. Jemné jazzové nitky navazují jedna na druhou a duhová pavučinka z nich utkaná je pružná a náležitě zdobná.

Pro mne jsou Brand x jazzovou trefou do černého a jejich druhé album dokáže do puntíku splnit kritéria, které jsou s mým hudebním cítěním v dokonalé rovnováze.

» ostatní recenze alba Brand X - Morrocan Roll
» popis a diskografie skupiny Brand X


Pretty Maids - Motherland
2017-12-16

Pretty Maids / Motherland

4 stars

Dánské Pretty Mids mám rád. Dokáží parádně propojit heavy metal s melodicky vzdušným hard rockem, přidávají decentní klávesovou vložku a pokud chci slyšet dobrou baladu vím, že právě duo Atkins/Hammer mi ji bez zbytečného cukrkandlu předhodí. Tahle dvojka drží prapor kapely už od poloviny osmdesátých let hrdě vztyčený a po několika těžších úbdobích žnou od polovičního comebacku s deskou Pandemonium konečně i solidní úspěchy.

I její následovnice Motherland potvrzuje obnovenou skladatelskou fazónu za fungující a prostřednictvím třinácti kusů s ní projedeme hard´n´heavy krajinou takřka bezbolestně. Ostrý, přitom melodický začátek prezentuje výborná dvojice Mother of All Lies a návyková To Fool a Nation. Velký hit se ukrývá pod číslem čtyři a jmenuje se The Iceman. Vzpomínky na vzdušné osmdesátky nesou tentokrát jména - Sad to See You Suffer, či Infinity.
Pořádně heavy zdrsní Why So Serious, nebo titulka Motherland. Konec desky je ve velkém stylu. Napřed nám kapela předhodí definici stylu Pretty Maids se všemi proprietami okolo I See Ghosts, zpoza A.O.R. vykoukne prázdninová rádiovka Bullet for You (jde o ten typ skladby pro kterou mnozí kapelu milují) a vše zakončí baladičtější hymna Wasted, s překrásným vesmírně klávesovým podložím a smyslně ničivými sbory.

Kdo má rád melodickou hard rockou muziku určitě má od Pretty Maids doma něco nasbíráno. Pokud je jedním z exemplářů i deska Motherland určitě není čeho litovat.

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Motherland
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids


Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
2017-12-12

Dead Can Dance / Within The Realm Of A Dying Sun

5 stars

Tuto krátkou recenzi chci věnovat vzpomínce na mého dávného a velice dobrého kamaráda, který už žel bohu není několik let na tomto světě. To díky němu jsem se o kapele ještě coby mladý floutek dozvěděl a přesto, že mě tenkrát hudba Dead Can Dance nic neříkala (frčel jsem sice na stejné straně temné barikády, ale s daleko tvršími spolky), bezpečně se mi vryla do paměti.

Psal se rok 1994 a na pulty prodejen přistálo Marillionovské Brave. Kamarád tehdy všemožně propagoval druhou Fish-ovskou desku Fugazi a právě v té době psal časpopis Spark o Brave. Možná to bylo ve stejném čísle, možná v jiném, ale společně jsme během listování narazili na dvojici Lisa Gerrard a Brendan Perry. Doma mi pak pouštěl ukázky z recenzovaného alba (matně si vzpomínám pouze na skladbu poslední), které mě už svým hřbitovně pochmurným přebalem zaujalo. Vlastně ani dnes nemůžu jasně říci jestli se mi jeho motiv líbí či nikoli, připadne mi až příliš skličující a depresivně neodvratný.

Muzika v jeho útrobách je ovšem jedinečná a geniální. Dnes už atmosférično a temnotu zhmotňující se v muzice vnímám zcela jinak než před dvaceti lety. K její dokonalé interpretaci nepotřebuji slyšet drsné hradby kytar, hromové bicí a funerálně zádumčivé tempo, do kterého skřehotá "ne"zpěvák bludy o víře a spousty patetických a prázdných klávesových ploch navrch.

Dokonalosti lze dosáhnout cestou čistoty. Genialitou myšlenek a kvalitní skladatelskou prácí. Tu má Brandan a Lisa zmáknutou na výbornou. Vystačí si s jednoduchou, ale dechberoucí klávesovou myšlenkou, kterou postupně rozvíjí a napojují tu smyčce, tu dechy, tu chrámové ozvěny. Její vznešený církevní charakter na nebesa povznáší hlasový fond ústřední dvojice a nalézá tak patřičnou hloubku v esteticky krásném a procítěném vyznění. Nádherná aranžmá se místy dramaticky vzedmou do prostoru, aby se zakrátko ladně rozplynula v šeravém nekonečnu.

V říši umírajícího slunce vše pláče, vzténá, roste a bortí se tak, jako city každého z nás.
Přesto, že se hodí spíše do pozdních podzimních večerů, vždy má v sobě velkou vnitřní sílu člověka obohatit i potěšit, a to není tak málo.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Lunatic Soul - Fractured
2017-12-08

Lunatic Soul / Fractured

4 stars

Pokud bych měl stroze charakterizovat nové dílo sousedů Lunatic Soul nějkým reklamním bonmotem, určitě by uvnitř oné fráze stála narážka na programování a rozsáhlé plochy plné nasamplovaných pasáží, bez kterých se nová Dudova kolekce v tomto čase nepohne z místa ani o píď. Jaké pak přijde vysvobození od těch všech mašinek a futuristických segmentů se třetí skladbou Crumbling Teeth And The Owl Eyes, když člověk konečně uslyší brnkat i obyčejnou akustickou kytaru.

Uvnitř bookletu nového alba najdeme zmínku, možná dooknce varování, že Marius si na Fractured spokojeně vystačí bez elektriky, kterou dokáže zasuplovat rozmanitá zvukomalebná škála, vytvořená pomocí všemožných mašinek poplatných dnešní moderní technologii.

Zvukový záznam je i letos velice kvalitní a tak si můžeme spokojeně debužírovat u skvěle sejmuté mistrovi baskytary, občasných smyčcových doprovodů, lehounce připlých bicí Wawrzyniece Dramowicze, nebo se pohoupat na zvuku saxofonu Marcina Odyniece. Autor přesně ví kam jaký zvuk nasadit, jak s písní pracovat, jak ji přetvářet a dochucovat aby měla svou logiku a chytré vyústění.

Přesto, že vypadá spousta materiálu na první pohled/poslech sterilně a působí trochu banálně, možná dokonce stereotypně, je to pouze zdání prvotní. Pokud si dá posluchač tu práci a u desky několik dnů vydrží, nebude ničeho litovat.

Jde o zajímavou muziku která rozhodně nehledí do minulosti, ale rozevírá svá okna budoucnu a ukazuje cestu kudy se má moderní progrock vyvíjet. S mateřskými Riverside nemá zhola nic společného, v součinnosti s temnými vizemi samotného autora cítíme spíš vlivy Depeche Mode, či Matheosova projektu O.S.I.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Fractured
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul


Lucifer's Friend - Mind Exploding
2017-12-05

Lucifer's Friend / Mind Exploding

5 stars

Hlad po nové muzice, třebaže byla nahrána před čtyřiceti roky mě s přibývajícím věkem stále neopouští. Céda která si pravidelně objednávám v počtu větším než mi dovolí časové možnosti je důkladně naposlouchat ukládám bokem a když na ně přijde ta pravá chuť, letí igelitový obal do koše a stříbrná placka do přehrávače. Udělat si čas na hudební laskominy všemožného druhu není jednoduché pokud vlastníte a stále rozšiřujete sbírku několika (hodně) stovek alb. Své druhé luciferovi pomocníky jsem měl „pod polštářem“ zašité jářku půl roku. Předchozí nahrávka Banquet mě udělala velkou radost a něco podobného jsem očekával i od Mind Exploding.

Kulatý tovar si před pár dny pomalu zajíždí do hrací skříňky a už první minuta úvodní Moonshine Rider mi maluje úsměv ve tváři. Krásně čitelný zvuk všech nástrojů (tenhle remaster se Repertoire rec. opravdu povedl), strhující rockové tempo které popohání cválající bicí s perkusemi a už se přidává TEN NÁSTROJ- mocný hlas Johna Lawtona, díky kterému Lucifer´s Friend vlastně poslouchám. Vydržím ještě dynamicky volnější free dvojku Blind Boy ozdobenou pěknou melodií a musím k sobě zavolat ženu, ať si alespoň několik sekund také poslechne. Nasazuje sluchátka a vzápětí i úsměv. Znáš to, znáš ten hlas? Volám na ni v tom kraválu. Hm, asi jo odpovídá. Co na to říkáš? Kdo to je? (dost často mě baví ji takto zkoušet:-) Po chvilce odpovídá, že jí to připomíná uriáše, ale ti to určitě nejsou. Tak kdo, ptám se neodbytně znovu? A... neví. Ukazuju jí disk a jméno zpěváka. Konečně je doma. Dobrý, skvělý, já vím odpovím jí, sedlo mi to okamžitě. Zkus ještě nástrojově bohatou trojku ve které drnčí španělky, perkuse a Lawton zpívá jako bůh. Čtvrtá Fugitive je pěkně dunící našťavenej jazz rock, vlastně jako celá deska. Ta je stejně jako její předchůdkyně na tomto stylovém kotrmelci postavena a odlišuje se od místní konkurence. Žesťů sice ubylo, kreativní myšlenky však zůstávají.

Německé kapely kterých jsem kdysi míval ve sbírce nadpočet dnes nijak zvlášť v lásce nemám. Až na pár vyjímek je poznáte většinou okamžitě.
Lawtonovo uriášovské před-období je ale jiné. Spíš než pozice středoevropská by zde slušelo zařazení ostrovní. Jedná se totiž o porci kvalitní muzikantské školy, ne nepodobné kapelám soustředěným okolo řeky Temže.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Mind Exploding
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend


Saxon - Dogs of War
2017-12-02

Saxon / Dogs of War

5 stars

Tak tohle je skutečná bomba, nebo alespoň bomba v diskografii Saxon. A pro mě v tomto případě platí: neuvěříš, dokud neuslyšíš. Už před dobrými deseti lety mi kamarád tvrdil, že jedním z nejlepších, možná dokonce vůbec nejlepším albem těchto Britů jsou Váleční psi. Já pevně razil teorii, že o staré (původní) Saxon se otírat nebudu a z těch nových mám za krutě nedostižnou především následující kolekci Unleash the Beast. Nahrávka Dogs of War byla dlouho nedostupná, nebo alespoň v době, kdy jsem ji hodlal pořizovat. Dnes je tato deska v reedici opět na trhu.

Zvuk není nejlepší (přestože je původní), občas to zachrastí a v nahuštěných obrátkách se vyloupne kaz. Ale to je asi jediná bolístka tohoto nadupaného alba, na kterém jsou dobré dvě třetiny materiálu poplatné hitovým ambicím. Ano, v pětadevadesátem byli Saxon oproti dnešku o víc jak dvacet let mladší a nápady se jim z rukávu sypaly v daleko větším množství než dnes. Na své poslední nahrávce předvádí původní kytarista Graham Oliver jednu působivou melodii za druhou, několikrát dokonce vyloupne akustickou mezihru či hard rockovou zapamatovatelnou dupárnu, kterou si při třetím poslechu spokojeně zanotujete.

Dogs of War přišla po pro někoho slabších předchozích albech s novou dynamitovou náloží ve svém středu a na několik let vystřelila Saxon opět mezi metalovou extratřídu. Škoda že se jim ve vysokém podlaží prostřednictvím posledních prací už nedaří udržet a předvídatelná stagnace si vybírá svou daň.

» ostatní recenze alba Saxon - Dogs of War
» popis a diskografie skupiny Saxon


Magnum - Sacred Blood
2017-11-29

Magnum / Sacred Blood "Divine" Lies

3 stars

Jestli je ještě na tomto světě na někoho spolehnutí, pak jsou to rozhodně britští Magnum. S železnou pravidelností nás každým druhým rokem poctivě zásobují novou muzikou. Občas přihodí živák, občas výběrovku a koncertně by „pánové důchodci“ mohli jít těm mladším rovněž příkladem. Hned na jaro roku nadcházejícího tu budeme mít další fošnu podpořenou tour, které nemine ani naše hlavní město.

Já se teď ovšem zastavím u stále ještě posledního počinu Clarkina a spol, desky s neskutečně krásným obalem z dílny Rodney Matthewse pojmenovaného Sacred Blood "Divine" Lies. Ještě krátce k onomu obalu: spolupráce Magnum + Rodney se táhne jako pupeční šňůra mezi matkou a dítětem už od prvních nahrávek kapely v osmdesátých letech a přesto, že se v některých motivech malíř občas opakuje, vždy je na co koukat a to v rukou nemusím držet velký lp obal.

Nazpět k albu. Ten kdo tuhle kapelu už nějaký ten pátek pozoruje dobře ví, že Bob s Tonym často vyšívají podle podobného mustru. Některá deska se jim povede lépe, některá je poslepována z obehrané mozaiky až příliš okatě. Kolekce z roku 2014 pojmenovaná Escape From The Shadow Garden je právě takovým případem. Schází jí tah na bránu, originálnější nápady i to něco, kvůli čemu by se posluchač toužil k albu vracet. Zavání rutinou a skutečně výrazných motivů se těžko dopátráte. Jakoby se Magnum vyčerpali na předchozí ohnivě nadupané jízdě On The Thirteenth Day a najednou ztráceli půdu pod nohama. Pokles kvality se vzrůstajícím věkem a odumírající fazónou do budoucna nevěstil nic dobrého. Osoně jsem už do další nové desky Magnum jít nechtěl. A byla to právě zmínka o zastávce v naší vlasti v průběhu nadcházejícího turné i neutuchající síla kapely vyplodit dalšího potomka, které mi otevřeli mysl, do níž jako bárka vplula jejich svatá krev.

Ta stojí ze dvou třetin na správné straně barikágy a vykřesala v příznivcích kapely novou naději. Catleyovci se do důchodu rozhodně nechystají a zvědavost na další fošnu se tudíž znásobuje. Ano, samozřejmě že tu máme další klasicky typické album Magnum, jen s obrozenou procí energie a velice sympatickou symfonickou stuhou omotanou z jejich A.O.R., soft prog, či chcete-li pomp rockové dílny. Ať jejich styl totiž budeme nazývat jakkoliv, vždy se dobereme k podobnému výsledku. A ten si opět tyká s výraznou Clarkinovou melodikou, zvláštním druhem Catleyho frázování, nebo symfonickými segmenty Marka Stanwayem, na kterých je tato deska postavena.

Vše je utkáno z jemně symfonického (rozumněj mírně patetického) šatu a nápady se rodí s přicházejícími aranžmá. Vata se na špejli namotává uprostřed alba a tak deska přináší kvalitu především na svém začátku a na samém konci. Titulní Sacred Blood "Divine" Lies je hymnou v pravém slova smyslu a následující dvojice Crazy Old Mothers a Gypsy Queen jsou ti pohádkově výpravní Magnum jaké máme rádi. Tony se jemně otírá o Markovi symfonické podobizny v šesté Afraid Of The Night a závěrečné představení v podobě Twelve Men Wise And Just, respektive Don't Cry Baby je skvělou bodkou za albem, které vás při pohledu na jeho obal přenese do pohádkové říše, blízko sněhurky a jejich kámošů sedmi trpaslíků.

S bodováním je to u Magnum těžké. Těch pětihvězdičkových záležitostí na svém kontě mnoho nemají a oproti výborným **** deskám tohle obstát nedokáže. Takže dnes za 3.


» ostatní recenze alba Magnum - Sacred Blood "Divine" Lies
» popis a diskografie skupiny Magnum


Paradise Lost - One Second
2017-11-24

Paradise Lost / One Second

5 stars

Dnes mě pochmurně temná tvorba Paradise Lost nechává dávno chladným, ale byly doby, kdy jsem bedlivě sledoval každý jejich krok a silně inovativní alba z poloviny devadesátých let radostně pořizoval do své sbírky.

U příznivců kapely i u mne samotného se vlajkovou lodí a dodnes nejoblíbenější deskou stala kolekce nazvaná One Second. Právě v jejím průběhu prodělává stylová obměna těchto britů svůj největší a nutno podotknout i nedokonalejší krok kupředu. Vznešeně táhlé a vskutku originální kytarové motivy a melodie Grega Mackintoshe jsou z větší části nahrazeny zvuky samplů a naprogramovaných avantgardních zvuků. Právě ony „DĚLAJÍ“ deskou takovou jakou je. Doom metal a gothic rock ustupuje na pozadí a dopředu se derou progresivní množiny vytvořené v zatemnělých místnostech duchařinou prostoupeného očistce.

Šestá řadovka ztraceného ráje je značně hitová, kostra písní se zjednudušila ne však prvoplánovitě. Těch malebně ponurých zákoutí je kam oko dohlédne, jen si cestičku musíte vyšlapávat sami a nanovo. Až touto podzimně sychravou večerní krajinou půjdete počtvrté, popáté, vaše kroky už nebudou našlapovat tak urputně a ztěžka. Pocítíte jak vám stejně jako novým skladbám Paradise Lost narůstají křídla a lehký vánek táhnoucí se ze zapadlých koutů starobylých usedlostí vybudovaných na počátku osmnáctého stolelí, dýchá stále tím stejným archaickým pachem.

K dokonalému vjemu tohot skvostu doporučuji večerní poslech s šeřícím se dnem za okny a pootevřenou modlitební knížkou s texty písní jako jsou Say Just Words, Lydia, Disappear, nebo Sane. Věřím, že s trochou dobré vůle je tam také najdete.

» ostatní recenze alba Paradise Lost - One Second
» popis a diskografie skupiny Paradise Lost


Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII
2017-11-20

Wakeman, Rick / The Six Wives of Henry VIII

5 stars

Poslouchat vtělenou Wakemanovu instrumentálně hudební fresku pojednávající o ženách Jindřicha VIII. a neznat literárně nastíněný příběh každé z nich, je jako představa dokonalého sexu s krásnou ženou, v němž si vysněný protipól nahradíte vlastním autoerotickým zážitkem.

Pro mě jako milovníka historie je toto téma příjemným dobrodružstvím na vycestování o několik století nazpátek, do doby krásné i kruté zároveň. Pokud někdo ono Wakemanovo zpracování zná, nebo se na něj teprve chystá a osudy šestice dam mu zůstávají utajeny, výrazně se připravuje o nadstavbovou část tohoto díla.

Avšak je velká škoda, že Rick tento povahový komplet Jindřichových můz pojak v přeházené skladbové formě. Jelikož jde časový tok pouze jedním směrem, je zbytečně zmatečné orientovat se mezi šesticí dam a osudem každé z nich na přeskáčku. Pokud totiž ono pořadí neznáte zapaměť, nebo před sebou nedržíte booklet alba se seznamem písní (jmen), jen těžko si leckterý z povahových rysů panovníkových dam dokážete spojit s motivy, kterými Rick své kompozice naplňuje a demonstruje tím jejich osobité vlastnosti.

Stačilo se přidržet časové osy a mnoho historických souvislostí by do sebe daleko lépe hudebně zapadlo.
Stejně jako na albu by pak na samém začátku stála skutečná a jediná žena s královskou krví Kateřina Aragonská (matka Marie Stuartovny), za ní pak vypočítavá Anna Boleynová ( Alžbětina matka), jež zkončila nakonec sťata. Jako třetí bychom očekávali její dvorní dámu Jana Seymourová, která jako jediná dala králi mužského dědice Eduarda VI. Portrét politiky dosazené ne příliš vzhledné Anny Klevské měla zdobit pozici číslo čtyři. Rozmarná a též sťata Kateřina Howardová přišla jako pátá a poslední máme smířlivou Kateřinu Parrovou.

Na albu najdeme motivy, díky kterým se Wakemanovi povedlo naprosto precizně zachytit ducha doby, atmosféru dvoru, či a to předvším, povahových předností, cností i necností té které z dam. Ovšem pokud budeme na tento hudební celek nazírat spíše z hlediska historického, než z toho prvotně muzikantského, dojdeme na některé rozpory, kterými se mistrovi nepodařilo zachytit určité období, tak jak by skutečně vyžadovalo. Jako příklad bych uvedl do uší bijící chrámovou varhaní etudu ve skladbě číslo 4. která má náležet Jane Seymour a má znázorňovat určitou zbožnost a pevnost víry jí samotné. Tato by však daleko lépe sounáležela s katolickou cestou, které byla oddána Španělka Kateřina Aragonská.

V konečné zůčtování však nebudu hnidopichem jelikož je pro mne tato Wakemanova nahrávka pořád dostateně silná, inspirující a hlavně historicky živočišná.



A pro ty, kteří se nechtějí zaobírat živoopisem byť zkráceným kterékoliv z přítomných dam, doporučuji skvělý dvoudílný film Jindřich VIII. z roku 2003 s Rayem Winstonem v hlavní roli.
Lepšího představitele krále Jindřicha by fanda filmu s historickou tématikou ztěží pohledal.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Black Sabbath - The Eternal Idol
2017-11-12

Black Sabbath / The Eternal Idol

4 stars

Určitě by bylo záhodno zažít nástup a vliv tehdy začínajících Black Sabbath, abych tuto kapelu dokázal docenit v její původní sestavě. Pionýři černého stylu měli a dodnes mají zásadní vliv na spoustu okolností souvisejících s prapodstatou a vznikem temné hudby, kterou tehdy jako první definovali.

Fandové této etapy mi snad prominou, ale Ozzyho mektavý způsob frázování mě nikdy nenadchnul. Dokonce ani období s jeho nástupcem, famózním malým mužem s velkým hlasem s přezdívkou Dio není pro mě to pravé. Až Tony Martin je mužem, kterého chci u této kapely slyšet a kterého jsem schopen akceptovat. I změna stylu, která s jeho osobou přišla, nasměřovala Sabbath k epičtějším a mohutněji znějícím košatým heavy kompozicím, které jim výborně sluší.
 
Tony Iommi po vyhazovu s drogami stále zápasícího Glenna Hughese a po periodě s Rayem Gillenem povolal na místo zpěváka neznámého Tony Martina. Ten přezpíval Rayovy party a chycenou příležitost už nehodlal přenechat nikomu jinému. S B. S. nakonec nazpíval pět desek a tahle první je prozatím jen rozkoukáváním se před dvojicí stěžejních opusů jež měly přijít vzápětí.

Martinův mocný, obloukově klenutý a sytě mužný projev padl novým Iommiho skladbám přesně na míru. Hlasově ne nepodobný Diovi (ovšem bez hvězdných manýrů) se druhý Tony postaral o opětovné zmrtvýchvstání kapely. Na jména bohatá, přesto hudebně trochu nesourodá sestava se s pomocí producenta Kansas Jeffa Glixmana pokusila o nemožné. V kapele Def Leppard patřícím roce 1987, kdy se o "nějaké" Sabbath zajímala jen hrstka posledních věrných, vypustili do světa novou desku s novým zpěvákem a s novou vírou ve dny příští.

Album začíná i končí výpravným eposem The Shining, respektive Eternal Idol. Mezi ty se vklíní jak epické věci pomalu pochodující ke zkáze, tak koncertní heavy tutovky řízené Iommiho laufy. Martin pěje jako slavík, přednáší, káže i mocně hřmí. Jeho hrdlo se nad mohutnými Iommiho riffy rozevírá s velkou grácií. Když je potřeba přitlačit, zaútočí jako mocný příboj na skálu, když je třeba pohladit, jen lehouce se zhoupne ve větru. 

Eternal Idol je předzvěst věcí příštích. Věcí velkých, které budou následovat v rychlém sledu.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - The Eternal Idol
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
2017-11-10

Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

5 stars

Poslech Rickovi zhudebnělé legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, přesněji řečeno alba The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table, je pro mne pokaždé velkým hudebním svátkem.

S ním mám spojený pocit, který se těžko popisuje, ale který každý nadšenec ať už z oblasti hudební, filmové, nebo třeba výtvarně umělecké dobře zná a velice rád jej opakovaně zažívá.

Toto Wakemanovo mistrovské dílo v sobě ukrývá esteticky čistou hudební krásu, vybudovanou pomocí nápadů a gest jeho taktovky. Tu v rukou svírá opravdový umělec se schopností předat divákovi zážitek vymykající se standardní představě o běžném hudebním útvaru. Ona část jeho kouzla je nepochybně spjata s příběhem, či chceme-li legendou kterou vypráví. Bez mistrovi geniality by to byl zase pouhý příběh, poutavý, literárně a filmově známý, ale to podstatné by chybělo. A tím podstatným je hudba. Tu Wakemanovu je potřeba naplno zažít a vnitřně vstřebat, protože i sebelepší kopie jejího významu položena na papír (monitor), nedokáže zachytit tak magickou krásu. Majestátně silné hudební monolity se tu slévají do procítěných, láskou protkaných motivů a společně s epickým i duchovní rozměr díla, prýští do naprosté euforistické extáze. Tu nejsilnější zažívám v průběhu částí Guinevere, Sir Lancelot and the Black Knight a především Merlin the Magician a v závěrečné poslední bitvě.

V propojování rocku, jazzu, klasické hudby a filmových obrazců byl Rick Wakeman nenapodobitelný. Stvořil i další silná hudební díla, pro mne je tím nejzáživnějším právě Artuš.


» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Metallica - ...and Justice For All
2017-11-06

Metallica / ...and Justice For All

5 stars

Malá osobní vzpomínková sonda:

Bylo mi tenkrát čtrnáct, psal se rok 1990 a kámoš kámoše nám na TDK-ačku nahrál...and Juscice for All. Rychle jsem běžel domů, obřadně zasunul mc do přehrávače a pak to přišlo. Úvodní tóny Blackened a stupňující se kytarová linka, vpád precizních dunivých bicí Larse Ulricha a mě se změnil pohled na okolní  svět. I když jsem znal už Master of Puppets, justice mě doslova odstřelila. Za těch pětadvacet let jsem si ji alespoň dvakrát koupil a zase prodal. To jak se měnil můj dospívající hudební pohled a chutě, které s ním přicházeli (metal, grunge, rock, jenom klasika, art) a až nedávná Easyho recenze ve mě znovu zažehla chuť vlastnit tento kotouč. Mezitím se mi podařilo vybudovat si doma solidní aparaturu a pře pár dny si cd naplno vychutnat. Když jsem v úvodu zmiňované Blackened a střední části One otočil volume řádně doprava, mladický elán který mě kdysi provázel byl najednou zpátky. Jako malý kluk jsem si vychutnával každičký tón a mnul si uši spokojeností. Vždyť tu znám každičkou notu.

A teď nějaká fakta.
Vždy mi přišla tahle deska ukrutně dlouhá. Vyřadil bych skldaby číslo sedm a osm, natahované nudné obludnosti a pak by to teprve stálo za to. Nejdokonalejší úvodovkou pro mě navždy zůstane Blackened, tolik síly a energie na jednom místě se jen tak nevidí. One mi platí za nejlepší baladu kapely se zabijáckou střední pasáží. Zmínit musím i výpravnou skladbu titulní, mašinérii Eye of the Beholder, technicky precizní Shortes Straw a závěrečný úprk Dyer Eve. Kdysi jsem někde četl, že pokud jdete na koncert Metallicy, vaše oči nakonec vždy sklouznmou k Larsi Ulrichovi. Něco na tom bude, protože i při poslechu desky se v prvním plánu věnujete preciznímu marši bicích a až poté zbytku comba. Jeho způsob hry je živelný a živočišný zároveň, ten člověk je prostě unikát.

..and Justice for All zachycuje Metallicu na jejím vrcholu který dobyla společně s deskou černou. Poté už následuje pád, dlouhý a samo nezastavitelný.

» ostatní recenze alba Metallica - ...and Justice For All
» popis a diskografie skupiny Metallica


Black Country Communion - BCCIV
2017-11-02

Black Country Communion / BCCIV

5 stars

LED ZEPPELIN JSOU MRTVÍ, AŤ ŽIJÍ BLACK COUNTRY COMMUNION !!!

Nerad čtu recenze na produkt, který jsem ještě neslyšel. Raději si vytvořím prvotní obrázek sám a až poté si přelousknu co na to říkají ostatní. Zde jsem ovšem aplikoval metodu opačnou. Deska mi trčela v předobjednávkách už nějakou dobu a paní zvědavost v tomto případě zasáhla naplno. Že svůj nový produkt blahořečí kapela sama i vydávající firma je zcela běžné a má to své pochopitelné důvody. Mnohem zajímavější a podstatnější je názor skutečného fanouška. Ne toho jež poslouchá jiný hudební styl a nahrávku setře jako nezajímavou. Ale toho, kdo podobou muzikou skutečně žije, kapelu zná a její nahrávky mu kolují v krvi. Potom lze nad jeho názorem polemizovat a možná se s ním i ztotožnit.

Na nové BCC jsem přečetl už několik vysoce pozitivních reakcí, které desku doslova vynášeli do oblak. Zděvadost byla o to větší poté, co jsem si jejich předešlé nahrávky s potěšením nedávno připomenul. Už po prvním poslechu jsem musel konstatovat, že fanouškovská základna kapely, jež desku slyšela a hodnotila přede mnou nelhala. Mohu konstatovat, že stejně jako oni i já z jejího obsahu dodnes nevycházím z údivu. Proto to lacině výstižné konstatování na žačátku. BCC jsou monstrem, které po třech vynikajících studiových pracech a pětileté odmlce povstalo z popela, aby ze svých útrob vyhryzlo další krásně vybroušený diamant.


Startovní pole position obsazuje píseň Collide. Není to typ skladby, která by z vás strhala ošacení i se zbytky odrolené kůže, ale v úvodu alba funguje přímo báječně. Taková klasická BCC rockovice, drtící vaše já pěkně na prach. Ovšem všeho do času. Už při skladbě číslo dva nazvané Over My Head se vyloupne genius loci příznačný pro hudbu BCC. Šlapavý, jednoduše geniální Bonamassův riff s údernou Bonhamovou prací plně splňuje to, co člověk od hard rockové mašiny takovéto velikosti očekává. Voňavé kouzlo propůjčuje skladbě šarmantní vokální technika páně Hughese, stejně jako jeho ladné zhoupnutí do výšek v refrénu. Vzpomínku na folkové kouzlení III-ky Led Zeppelin a skladeb typu The Battle of Evermore vyvolává třetí věc zpívaná samotným Bonamassou nazvaná The Last Song for My Resting Place. V jejím průběhu nám do sluchovodů vstupují vkusně vtransformované houslové melodie a před zrakem se zhmotňuje melancholický obraz nazelenalých dálav skotské vrchoviny. Velký příval energie do nás pustí čtvrtá Sway. Ta se omotává okolo parádního démonického Joeova riffu ve zdatné sekundaci Glennova vokálu a své řeknou i nevšední Derekovi klávesy. Skladba č. 5. The Cove a další zpomalení. Pěkně se nám to na desce střídá. Hughes ukazuje proč platí i ve vysokém věku za špičkového zpěváka. Všichni Gillanové, Covedalové a další mu můžou jen tiše závidět. Po všech drogových eskapádách kterými si v osmdesátých letech prošel je obdivuhodné, jaké místo na vokální mapě světa stále zaujímá.

Do rozboru strany B se pouštět už nebudu, bylo by to zbytečné nošení dříví do lesa. Je stejně vitální, nápaditá a možná ještě namachrovanější než sestřička áčko. Písně doznávají na malebnější melodice a více prostoru dostává Derekova klaviatura.

Přidám ještě poslední zmínku o Joe Bonamassovi. Ten v relativně mladém věku patří do kategorie kytaristů- profesorů, u nichž je výsadou dovednost, ladně proplouvat mezi různými stylovými zákrutami. Joe tu opouští blues a naplno se noří do tvrdého hard rocku.



Bilance dosavadních nahrávek BCC:
První desku této kapely mám moc rád. Uvedla mě do světa jejich hudby a čtveřice významných hudebních induividualit si mě okamžitě naklonila na svou stranu.
Dvojku mám možná ještě radši. Obsahuje parádní a velice procítěné pomalé písně.
A trojka leží zase o malinko jinde, je hodně energická a jde vám po krku.
Těžko teď spekulovat, jestli všechny tyto vysokonávykovky čtyřka svým umem "přečůrá". Čas rozhodne, ale věřím, že jednou bude jméno této kapely skloňovano jen s o malinko menší úctou než pojem uvedený na začátku této recenze.

Pro mne už teď přinejmenším rocková nahrávka letošního ro(c)ku.

» ostatní recenze alba Black Country Communion - BCCIV
» popis a diskografie skupiny Black Country Communion


Millenium - 44 Minutes
2017-10-31

Millenium / 44 Minutes

5 stars

Letošní podzim je rájem nejen pro houbaře, ale i posluchače progresivní muziky. Přesněji řečeno jedné z jejich větví, odlehčeného meldického prog rocku. Nové desky v krátkém sledu vydávají holandští Silhoutte, polští Believe, nebo právě jejich krajané Millenium.

Ti odminule učinili drobné změny v sestavě. Novým bubeníkem je Grzegorz Bauer (ten se jako host zůčastňoval už předchozích sekvencí) a na post stálého člena byl povolán saxofonista a dlouholetý přítel kapely Dariusz Rybka. Hostem nejvýznamějším je stejně jako u předchozích nahrávek stále lépe zpívající a kapele vypomáhající Karolina Leszko. To její hlas odlišuje naše krajánky od ostatní konkurence a posouvá výrazivo souboru směrem k líbivější notě. Posluchač může získat pocit, že pokud zpívá ona, tlačí kalpelu směrem k popovým vodám, ale toto tvrzení není úplně pravdivé.

O Millenium se dá dnes tvrdit, že zrají jako výborné archivní víno. Nejpozději od alba Exist už kopou za první prog rockovou ligu a svůj styl vypiplávají k dokonalosti. Letos ubraly nohu z plynu malinko výrazněji (ne že by snad dřív ve svých kompozicích někam chvátali), vše je uvolněnější, pomalejší, rozjímavější a přístupnější. Deska jde do "palice" naprosto svévolně. Už po prvním, druhém poslechu si refrény a určité části zapamatujete a budete je notovat se stále famóznějším zpěvákem Łukaszem Gallem. Kluci a především jejich předák a hlavní skladatel klávesista Ryszard Kramarski si mistrně pohlídali zvuk, který je naprosto čitelný a na toto roční období teploučce hřejivý. Často se přistihnete unášeni precizně bublající basovou linkou Krzysztofa Wyrwa, nebo vzletnými akustikami kytaristy Piotra Płonka. Když se navíc přidá teskně "troubící" saxofon Dariusze Rybky, může vás stejně jako mě napadnout, že Millenium trošku floydovají. To ale není vůbec na škodu. Mají už léty vybroušený styl, na který dnes roubují melodie podobné svým vzorům z let sedmdesátých.

44 Minutes je vysoce vyrovnaná kolekce ze které si po čtvero seancích pamatuji nezvykle mnoho a nejvíce si užívám libozvučnou instrumentálku o ztraceném medvídkovi Lost Teddy Bear part 1 & 2. Takovém, jaký zdobí jejich nový obal.

Millenium opět nazklamali a jsou věčně tajným tipem prog rocku, jejichž hudba je o mmnoho invenčnější než poslední alba jiných vykřičených star vykukujících ze zaoceánského hudebního rance.

» ostatní recenze alba Millenium - 44 Minutes
» popis a diskografie skupiny Millenium


Galahad - Sleepers
2017-10-29

Galahad / Sleepers

5 stars

Po okamžitém a masivním úspěchu alba Empires Never Last anglických Galahad bylo jasné, že zůstávat jen u jediné desky a nerozšířit tak tuhle novou hudební rodinku o další kousky by mohlo být krajně nesprávné. Jako ověřený rádce posloužil opět Progboard a přiložené názory trojice přispěvatelů pod Braňovou (tu nevyjímaje) recenzí. Jestli má být tohle opravdu ten nejlepší album Glahadovců v předchozím kvartále, není důvod jej nevlastnit. Stačilo tedy poslat dotaz a tým společnosti Music records sehnal tento titul v překvapivě krátkém čase a za rozumný peníz.

No a dál? Samozřejmě že trefa do černého a spokojenost stejně obrovitánská jako u Empire. Přiznám se ale, že malý červík pochybnosti ve mě v tomto případě nahlodával. Šlo o červík zvukový. Jelikož deska vyšla v roce 1995 a když jsem si v hlavě promítnul většinu neoprogresivní britské produkce z těch let, která zní hodně podobně, archaicky a klávesově přeslazeně, váhal jsem. Ať jsou to začátky Arena, Threshold, či třeba Pendragon, všechno desky které produkoval Karl Groom v polovině let devadesátých a nebo se na nich podílel čaroděj Clive Nolan hrají dnes trochu zastarale. Další klon jsem už pořizovat nechtěl.

Jenže v tomto případě se jedná o pár let starý remaster sice opět z dílny Karla Grooma, který ovšem v novém tisíciletí pracuje s daleko modernějšími technologiemi a tak je zvuk onoho nosiče ostrý jako břitva. Malá výtka snad jen k přehnaně vytáhlému vokálu Stuarta Nicholsona nad ostatní nástroje. Avšak ani hudebně se nejedná o žádnou kopírku kapel výše zmiňovaných. Galahad mají svůj pestře jadrný styl, který se přec v několika fragmentech odlišuje.

Nepochybuji o tom, že i oni ve svých začátcích čerpali z ostrovního progu předchozích dekád, však také krásně mladický projev pana Nicholsona v některých polohách připomíná Marillion-ovského Fishe, jen není tak výrazně teatrální. Dramaturgie desky je dobře poskládaná a dlouhé progresivní opusy prostřídají malebné kratší písničky. Všechno je zabaleno v bohatě šitém progresivním kabátci ozdobeném množstvím nápadných pentlí.

Galahad i "díky" malé vydávající firmě nejsou v prog rocku tak velkým a rozšířeným pojmem jako jejich ostatní soukmenovci. Desky vydávají značně nepradidelně a po jejich propagaci se musí člověk pídit. Když vás jejich muzika jednou čapne, už se jí nezbavíte.

Někdy jsou ty největší hudební poklady nadosah, jen je potřeba se k nim prohrabat množstvím obrovských reklamně prosazovaných skulptur, které však mají většinou jen jepičí život.

» ostatní recenze alba Galahad - Sleepers
» popis a diskografie skupiny Galahad


Europe - Walk The Earth
2017-10-26

Europe / Walk The Earth

4 stars

Tak a je to tady. Před sebou mám čerstvě vylisované nové cd švédských Europe a začínám psát recenzi. Jak ale najednou začít? Nějak se mi do toho psaní vlastně ani moc nechce. Ptáte se proč? Důvodem je určitý pocit zklamání, který mě v těch několika málo dnech strávených spolu s Walk the Eart provází a který v sobě nemohu potlačit. Velká očekávání, jež jsem do nové nahrávky vkládal se tentokrát nevyplnila. Měla to pro mne být deska podzimu a čekal jsem nejlepší hard rockovou nahrávku roku. Jistě, na nějaká konečná resume je ještě příliš brzo, jsem si ale celkem jist, že Walk... jí nebude. Velká míra spokojenosti provazející a zrdcadlící se v každé předešlé po-comebackové nahrávce Europe, vždyť už od dob Start From the Dark jsem si zvykl a vždy také dostal obrovskou kvalitu, je dnes nahrazena otazníkem za větou typu, skutečně to takto pánové cítíte? A ptáte se co touto otázkou mám na mysli? Ti, co desku ještě neslyšeli k ní mají pádný důvod. Opačná část posluchačské obce, jež si Walk už poslechla, ji bude rozumnět podstatně výrazněji. Vlastně bych už na tomto místě psát nic nemusel, stačil by připojit odkaz na recenzi pepsi stonea na stránkách metal forever (kde se k ní rozjela slušná debata) s nímž se z větší míry stotožňuji a bylo by vystaráno. Ale jelikož toto není metal forever ale Progboard a přesto, že podobný styl a kapely tu zelenou dvakrát nedostávají, povinnost mi velí jít k jádru věci a podívat se novým Europe pěkně na zoubek.

Dnes nebudu začínat v hlubokém pravěku, kdy kapela mastila svůj načančaný pop rock, spokojeně se šklebila na tváře kamer a jejich zlatavě kudrnaté kštice se natřásali před pubertálními děvčaty. Nebudu psát ani o důvodech rozpadu kapely a změně hudebního výrazu při jejich druhém startu. Snad každá druhá recenze na jejich nový produkt začíná slovi o tom, jak kdysi hráli to a dnes ono, jak změnili tvář a kam se jejich kroky postupně obracejí.

Píše se rok 2017 a Europe na své šesté novodobé desce zní netvrději a nejtemněji za celou svou kariéru. Je mnohem zemitější, těžší, valivá, stone rocková a depresivnější než cokoliv, co do této doby kdy kapela stvořila. S prvním poslechem jsem nevycházel z údivu a stěží se měl čeho zachytnout. Jenže co s nahrávkou kapely kterou máte k smrti rád a která vás s prvním dotekem tak zklame. Jediná možná léčba je hrnout ji do hlavy lidově řečeno horem, dolem, zprava, zleva, nepřestat a vydržet. Výsledek buď skončí totálním nechutenstvím a odvrhnujím, nebo.... a to je naštěstí tento případ, jí budete postupně přicházet na chuť. Deska tudíž okamžitě putovala do stroje zvaného mp3-jka a vyrazila na svou pouť. Během ní jsem se postupně začali kamarádit a vzájemně respektovat(to je přehnané, že :-)

Pár slov o nových písních, jež se textově zaobírají různými sociálně demokratickými aspekty v různých, časově odlišných etapách lidského vývoje:

Pokud rozlousknete první oříšek, první tři písně, máte z větší části vyhráno. Walk The Earth (byla podle slov autorů provedena starou nahrávací technikou na starém magnetofonovém zařízení), The Siege a Kingdom United jsou reprezentanty temnější a místy hodně depresivní skupiny skladeb na albu. O nějaké hitovosti, či výrazné nápaditosti si můžete nechat jenom zdát. Melodie jsou ukryty vespod pod tvrdou Norumovou kytarovou stěnou, která drží za pomoci "párplovských" kláves Mica Michaeliho. Časem si je ale oblíbíte a naleznete množství zajímavých nuancí potřebných k jejich výrobě.
Pictures je první vlaštovkou přivážející nepatrný pramínek světla. Pomalejší píseň s bohatším aranžmá mající ve svém podtónu zvláštní melancholický smutek. Chvílemi máte pocit že Joey nejen zpívá, ale před mikrofonem i brečí. Neveselá klavírní melodie písní se proplétající vám nedopřeje žádný optimistický pohled skrze dnešní svět, který nám Europe domalovávají za pomoci šedivých tónů.
A je tu pětka Election Day a Norumovci konečně ožívají. Kapela šlape ve větších obrátkách a zpoza hammondů hledí vzpřímeně kupředu.

B stranu otevírá grungem načichlá těžkooděnkyně Wolves. Tíživá a velice tajemná věc se zajímavou vnitřní silou a podprahovou aurou, která ji obepíná jako krunýř Karety obecné.
Skladbu GTO lze zařadit mezi okleštěný zástup vypalovaček, kterých je tu však žalostně málo. O to víc se na ni těšíte a užívate si ji.
Zvláštní skladbou je osmička Haze. Tempestův vokál se topí kdesi u dna velké vodní špinavé nádrže a Norumovi zajímavé riffy mu nedovolí jakýkoliv pohyb vzhůru.
Další výrazné povolení otěží přicházi s Whenever You're Ready. Ta by mohla být součástí některé z předchozích nahrávek. Má jiskru a slušný tah na bránu. Cítit jak si kapela společně užívala. Posledním zástupcem je Turn To Dust. V ní za pomoci kláves maluje akustická kytara na plátno větších rozměrů velice naléhavou a melancholicky vyvedenou hudební skicu.
A to je vše, pouhých čtyřicet minut!! vyrobených s producentem Davem Cobbem ve studiích Abbey Road. Prvním šéfem zvuku, jež byl použit podruhé na dvou po sobě jdoucích nahrávkách. Zřejmě s ním byla kapela minule maximálně spokojena a dala mu opět šanci. Zřejmě to přesně takto kapela cítí a jde si za svým.

Tato nahrávka je obrazem určitého stádia vývoje semknutého hudebního tělesa. Určitého stupně, jež je podobný lidskému zrání a růstu. A přesně takto by se k ní mělo i přistupovat a hodnotit ji.




Každá z jejich posledních nahrávek je úplně jiná:
Start From the Dark to bylo zmrtvýchvstání jako hrom. Energie stříkala na všechny strany a rockový svět se otřásal v základech.
Secret Society byl progres. Rockově bujarý, dechberoucí stupeň, na kterém variabilita a nápaditost seděli vedle sebe ve školní lavici.
Pak přišel Last Look at Eden. Kapela si vyzkoušela symfoničtější prvky, spolupráci s orchestrem a vitální pohled na svět.
Bag of Bones otočil kormidlo o 180 stupňů. Ze země se vykopali staří Zeppelin a Sabbath, vše ztemnělo a ztěžklo.
War of Kings šlo ještě více ke kořenům, do tvorby prosakuje blues a energie se šíří pouze z nádoby s popiskem sedmdesátá léta.

A Walk the Earth? Mám dojem že se trochu vytratila jiskra a hravost. Před sebou vidíte jen tmavé obrysy skal ostrých jako břitva, vystupujících z šedavě mlžného oparu, jež halí temná noc. Skrze ni má měsíční svit jen pramálo prostoru, aby vás alespoň částečně osvítil.


» ostatní recenze alba Europe - Walk The Earth
» popis a diskografie skupiny Europe


Believe - The Warmest Sun In Winter
2017-10-23

Believe / The Warmest Sun In Winter

5 stars

Na svém pátém albu vyplouvají dlouholetí oblíbenci z krajiny polské a boční následovníci nedostižných Collage svým tradičním, melodicko neoprogresivním směrem a plynule navazující na díla předcházející. I nadále kříží nenásilnou energickou erupci s řádně vyvedenou, sofistikovanou skladatelskou formulí. Dostatek šťávy ukryté pod neprodyšnou melancholickou slupkou bezpečně stačí na teleportaci do sfér, zhmotňujících se v prostředí Pink Floyd, Anathemy a jim podobných. Tato nahrávka, stejně jako ty předešlé opět obsahuje lektvary odcizení, chladu i tajemství, tolik příznačné právě pro kapely od našich severních hranic.

Po chodníčku dlážděném šesti perlami a jedním vstupním intrem, budete našlapovat rozechvělým krokem, pomaloučku a místry po špičkách. Propracovaná aranžmá ozdobí množství melodických kytarových sól v malebných zákoutí lyricko čistého skupenství, aniž by se materiál jedinkrát kvalitativně zachvěl, nebo snad zbortil. Zpěvák Karol Wróblewski oplývá velice příjemným přednesem. Jeho barva má sílu vaše vzpomínky odvanout mimo čas i prostor, do snů a vzpomínek. Vzpomínek příjemných, jelikož nenásilný a vpravdě čarovný je i přednes celé kapely, která staví ve vašem nitru písně vzdušné a křehké jako hrady z písku. Ty může rozcuchat nepatrný tlak světa dnešního, který má s hudbou Believe jen pramálo společného. A jako chuť sladkého krému na vrcholu bravurně upečeného dortu, je tu sólové vystupování houslistky Satomi, jejíž potenciál byl tentokrát využit trestuhodně málo a to pouze ve dvou skladbách.

Netřeba silných slov. Ti, kteří měli rádi Collage se už dávno v Believe našli. Určitě si mnou ruce spokojeností a v jejich přítomnosti si lebedí. Ti, jež mají rádi táhlé a teskné melodie v náručí instrumentální zralosti se špetkou okázalé progrese, budou v tomto království jako ryba ve vodě.

The Warmest Sun In Winter není davově přístupná záležitost, disponuje poetickým kouzlem, které netřeba nějak obtížně vyhledávat. Majestátní deska, která zhmotňuje dávné vzpomínky a přitom je velice svěží.

» ostatní recenze alba Believe - The Warmest Sun In Winter
» popis a diskografie skupiny Believe


Moody Blues - To Our Children's Children's Children
2017-10-19

Moody Blues / To Our Children's Children's Children

5 stars

To Our Children's Children's Children bylo po albu In Search of the Lost Chord mé druhé seznámení s tvorbou Moody Blues. A jestliže jsem čekal hudbu podobnou ztracenému akordu, s prvními poslechy jsem nevycházel z překvapení. Ne, samozřejmě se nejedná o nějaké stylové přemety, či radikálně odlišnou hudební formuli. Jde o způsob podání této muziky, jež vyznívá hodně celistvě, její tempová linie je podobná a najít v jejím středu záchytný bod není jednoduché. Tady se "nepísničkaří" a nejsem si jist, zda-li nejde o koncepční materiál (texty jsem neviděl), jelikož plynulý hudební tok tímto směrem míří. Jde o jakési snové fantasie položené na notový arch a zaznamenané s pomocí impresionistických cákanců, jež museli jejich autorům postupně přicházet na mysl.

Snaha zobrazit intimní svět myšlenek je hmatatelná jen do té míry, do jaké dovolí instrumentalistům jejich hračský aparát. Zbytek je na divákovi. To on spoludotváří a skládá střípky hudebních fragmentů do celistvého bloku. Úloha je to ale nesnadná. Posluchač nemá dostatek indicií a leckdy se v těchto podobných krajinách ztrácí. Jde o náladu a časoprostor, chuť a porozumnění, nadhled i setrvání. Moody Blues nejsou a nebyli prvoplánovou kapelou ani vteřinu. Jejich krása je uschována v nitru jejich hudby, pokud se vám podaří alespoň část objevit, rozklíčovat a nasát, máte z poloviny vyhráno.

Kluci si vždy potrpěli na překrásné albové malby, ani tato deska není vyjímkou. Její zlatavý nádech jen poodkryje tajemnou auru pramenící z takové hudby. A za nejsilnější zbraň kapely lze označit sólové i sezpívané sborové vokály, u kterých se čtyři z pěti členů pravidelně střídají. Překrásné.

To Our Children's Children's Children je jedním z těch alb, které by si neměl žádný fanda umělecky duchovně prorostlé muziky nechat uniknout.

» ostatní recenze alba Moody Blues - To Our Children's Children's Children
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Ten Years After - Ssssh
2017-10-13

Ten Years After / Ssssh

5 stars

Moje druhé setkání s Ten Years After proběhlo prostřednictvím tolik chváleného a oblíbeného alba Ssssh. Tady rád souhlasím, že recenze, kritiky a názory jejich obdivovatelů na toto dílo absolutně nelžou. Stejně jako v případě Stonedhenge se jedná o silně návykovou záležitost, jakési "best of" blues rocku.

Alvin Lee hraje opět vysokou ligu a zpívá s větším klidem a přehledem. Zvuk je šťavnatý jako krvavý biftek a Lyonsovy basové tóny se naddimenzovaně šponují vzhůru. Deska nepostrádá razanci a optimální nadhled, je skvěle poskládaná a energie z ní stříká na kilometry. Kdybych měl vypíchnout pouze jednu jedinou a největší pecku, pak najisto mířím k tracku číslo sedm s názvem The Stomp. Potřeba dát volume pěkně doprava a letíte napříč bluesovými galaxiemi jako střela z nábojnice ráže...

Skvělá deska, podpis a ještě jedno poslechové repete navrch.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Ssssh
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Bruce, Jack - Songs For A Tailor
2017-10-09

Bruce, Jack / Songs For A Tailor

5 stars

Jestli je drzostí tvrdit, že mám první sólovou desku Jacka Bruce mnohem radši než cokoli od velkých Cream, pak jsem zřejmě neomalený drzoun. Ale každý máme nějakou tu úchylku a já jen dávám přednost Songs For A Tailor před Disraeli Gears.

Víc než Bruce basáka mám ráději Bruce zpěváka. První setkání s jeho skvostnou hlasovou výbavou proběhlo prostřednictvím projektu BBM, který se okamžitě stal mou vlajkovou lodí moorovské kolekce. Několik let jsem ale ještě (co se týče sólového Bruce) zůstával absolutně netečným a vlastně až díky náhodně slyšené skladbě z jeho prvotiny jsem začal větřit něco výrazného.

Hejkal i Petr G. tu preparovali Tailor osobitě a s velkým nadšením. I já musím doprovodit tento neobvykle silný debut fanfárami a poctami, které si zaslouží. První polovina alba je doslova orgasmická. Střídání nálad, obrovská barevnost a flexibilita, nápaditost a síla nosných myšlenek je přetavena do kompozic, které po krátké konzumaci už z hlavy nevykoulíte. Ba naopak si je strašně rádi bude chtít připomínat znovu.

Plejáda velkých jmen v čele s Jackem Brucem, která vdýchla tomuto dílu život, si zaslouží úctu i obdiv, jelikož takto precizní a všestranné dílo se nerodí každým dnem.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Songs For A Tailor
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack


Galahad - Empires Never Last
2017-10-02

Galahad / Empires Never Last

5 stars

Ráno si tak vstanu, pročistím umžouraná kukadla a sotva vystrčím nos z baráku, v dálce na obloze vidím poletovat skupenství horkovzdušných balónů podobných jeden druhému jako vejce vejci. Jen matně identifikuji zhluk písmen na nejbližším z nich, ale zdá se mi, jako by na velké žluté kouli stál nápis Galahad. Ale bude to jen nějaký klam, slovo, které je podobné jinému.
Dnes mám volno a jelikož je pořád přijatelné počasí, vyrážím s bicyklem do světa. Razím si cestu ven, balóny se mezitím kamsi vytratili a já směřuji vstříc přírodě. Míjím projíždějící vlakovou soupravu a připadne mi, že za řídícím pultem sedí známá tvář. Kdo to jen byl, říkám si pár metrů za přejezdem, připomínal mi recesistu Braňa. To je dobrý fór a ještě lepší je, že jeden z připojených projíždějících vagůnů, měl na svém boku nasprejovaný nápis Galahad. Asi nějací fans s barvičkama. Ale teď jsem to registroval celkem jistě. Hm, zvláštní náhoda né? No nic, jede se dál. Projedu vesnicí, dám se směrem k lesní cestě a na rozcestníků dávám pitnou pauzu. Kam teď? Po modré, po červené, jak se to tu vlastně jmenuje? Cože? Galahad? Co to je za blbost. Copak neumím číst? Znovu zrakem kontroluju nápis na cykloturistické značce a ono je tam opravdu napsáno tohle slovo. Tak tohle už je hodně divný mumlám si pod vousy, copak jsem něco pokouřil? Ano, na trávě jsem byl, ale se sekačkou, ne se zapalovačem. Chvíli jen nehnutě stojím bookem opřený o koleso, přemýšlím a kalkuluju. Skrz sluchátka se mi do hlavy řine muzika. Co jsem to tam vlastně kopnul, co to hraje? Aha jasně, to jsou přeci Galahad. Kure.... kvalitní muzička. Nabroušená, vymakaná a vysoustružená na těch nejkvalitnějších obráběcích strojích značky PROG. Tak, konec lelkování, jede se dál. Ještě mě čeká kus cesty. Nasedám, ale v hlavě to pořád šrotuje. Píp, píp, píp.... sakra co to tu tak hnusně piští. Dopr...., to je budík, kde je ten krám. Sakra, to není skutečnost, tak to byl jen sen? Divný, hódně divný, ale proč se mi tam pořád motali ti Galahad?
Už vím, vždyť já mám doma jen pár hodin jejich nejlepší cédo. Konečně. Včera večer jsem jej dovalil domů, chvíli před tím vyzvedl v jakési komerční zásilkovce a o čtyi měsíce dříve objednal v pochybným slovenským Supershopu. Že jim to tedy trvalo, ale to čekání a 530 kč za tu námahu stálo:-)

Jéje, já vlastně nenapsal jaká ta deska je. Je skvělá, nápaditá, razantní a vyšpekovaná do nejmenších detailů. Je to lék, účinný a okamžitý. Strhne vás, povalí, rozcupuje, rozmělní na prach a vyflusne jako staré přeprané ponožky. A kdo se chce o desce dozvědět přec něco kloudného, ať čte dál. Hned pod čarou je tu druhá, informačně bahatší recenze strojvůdce Braňa, kterému musím na dálku poslat obrovského hubana na čelo a velké díky za těch pár jeho řádků, které mě osvítily a dopravily až k tomuto krásnému snu. Nebo je to skutečnost?

» ostatní recenze alba Galahad - Empires Never Last
» popis a diskografie skupiny Galahad


Gramm, Lou -  The Lou Gramm Band
2017-10-01

Gramm, Lou / The Lou Gramm Band

4 stars

Zpěvák Lou Gramm získal celosvětovou proslulost jako energický, bohatou kudrnatou kšticí ozdobený a vzrůstem trochu pomenší shouter zaoceánských melodiků Foreigner. Jeho mohutně pasovaný klenutý vokál překrásné barvy, byl dominantním znamením Jonesova "Cizince". Vztah nerozlučné dvojice Jones/Gramm začal s uvadající slávou kapely doznávat prvních trhlin a vyústil v Louuv odchod. Nový vokalista Johnny Edwards podílející se na mizerném albu Unsual Heat, nedokázal v době mizející slávy podobných kapel navrátit Foreigner ztracené vavříny nazpět a tak byl Gramm povolám opět do akce. Ten se s končící epochou blýsknul dvěmi sólo akcemi, potápějícími se tam, kde mateřská jednotka v téže době. Foreigner tedy opět v čele s Grammem vydávají v roce 94 jednu z kvalitativně nejlepších kolekcí své historie, desku Mr. Moonlight, což byla ale také zpěvákova labutí píseň s tímto souborem. V letech posledních jeho post zaujal výborný Kelly Hansen z kapely Hurricane, ale to už je jiná kapitola.

Do těchto dnů se Lou Gramm studiově vrátil pouze jednou. Pod názvem své kapely Lou Gramm Band vydal v roce 2009 velice zdařilou, melodicky šťavnatou nahrávku, kde především jeho naléhavý vokál je tím nástrojem "co ji dělá". Sluší se i poznamenat, že tato kapela je vlastně společným podnikem klanu Grammů, další dva členové obsluhují rytmickou sekci.

Jelikož datum vydání alba má číslovku 2009, nemůže člověk čekat přeslazený balast smíchaný z prvků rocku, hard rocku a A.O.R. tak, jako to v druhé půli osmdesátých let praktikovala Grammova domácí kapela. Pravda, tyto styly jsou na nahrávce zastoupeny, jedná se však o svěží a příjemný hard, postavený na zapamatovatelných melodiích, které podmalovává citlivá klávesová hra a dominantní vokální práce samotného Loua. Mezi nejlepší písně patří hitová dvojka Made To Be Broken, nebo španělkami dunící Willing To Forgive s dominantní sborovou sekcí. Z celé desky dýchá Grammovo zapálení pro víru svatou a toto poselství je vměstnáno například do balady That's The Way God Planned It z pera Billy Prestona. Ve skladbě (I Wanna) Testify (autor George Clinton) trefně pulzuje baskytara a skladba rezonuje stylem funky. Jde o příjemné osvěžení s účastí dámského vokálního aparátu. Zcela unikátní je giganticky znějící skladba So Great. Louuv vokál na vás padá silou obrovského vodopádu z výšky stovek metrů a náboj písně aplikuje očistné metody naskrz posluchačovo srdce. Ke konci deska ztrácí obrátky, ale za povedenou lze označit baladu You Saved Me s opět silně excelentním Grammem.

V tomto případě se nejedná o špičkovou práci, ale o velmi příjemnou poslouchatelnou muziku, která vás k dobré náladě dokáže sama a snadno přepravit. V dnešní přesycené době mi toto pouto bezpečně stačí.

» ostatní recenze alba Gramm, Lou - The Lou Gramm Band
» popis a diskografie skupiny Gramm, Lou


Eloy - Dawn
2017-09-29

Eloy / Dawn

5 stars

Frank Bornemann to měl se svými Eloy vždy složité.
Po několika prvních albech, jim byla nejpozději v půli let sedmdesátých přiřknuta nálepka "kopie Pink Floyd" a ta se od nich neodlepila takřka dodnes. Další věc, která jeho kapelu pronásledovala jsou posměšné útoky a uštěpačné poznámky. Ty velice často naráželi na ne úplně dokonalou angličtinu svého leadera, jehož německý akcent v písních občas prosakoval jako nedobrá chuť u dlouho otevřeného vína.

Komu ale tyto chyby na kráse Eloy nevadí, vždyť je to přec jejich originální vývozní značka, dokáže tuto hudby ocenit v plném rozsahu. A ať už Eloy zní jako parta sdružená okolo R. Waterse nebo ne, jejich hudba zní zatraceně šibalsky a náramně rozkošně. Sytetizátorové plochy se rozprostírají od východu na západ, od severu k jihu a ve společnosti třpytivých akustických kytar tkají překrásné závoje z brokátu. Jde o art rock nejvyšší kvality a spaceové vlivy, které se do jejich muziky často vtěsnávají, budují vedel orchestrálních doprovodů ladné vzdušné chrámy. Jestli mám zvýraznit alespoň jedinou skladbu z alba, bude to věc nazvaná Lost, kde si kapela do atmosféry půjčila i kostelní chorál a v části druhé varhany a překrásný akustický " déšť".

Kdepak, Eloy nejsou ztráta času a patetická slátanina jak si mnozí myslí teké ne. Kdyby se jejich členové narodili za kanálem La Manche, nikdo by jejich původ a hudební prezentaci dávno neřešil.


» ostatní recenze alba Eloy - Dawn
» popis a diskografie skupiny Eloy


Lynch Mob - Smoke and Mirrors
2017-09-27

Lynch Mob / Smoke and Mirrors

5 stars

Že by se udál zázrak a George Lynch se zase dal dokopy s Donem Dokkenem, na to už dnes nejspíš nikdo nevěří. Comeback i další pokusy tu už několikrát byly a narcistní Don s impulzivním Georgem sotva dokážou najít společnou řeč. Oba dva nová alba pořád nahrávají a Lynch má co do kvality i kvantity stále navrch. Navíc je vděčný, že oživil část sestavy z úspěšných začátků svého souboru a vedle sebe opět postavil famózního Oni Logana. Ten je v kapele jestli se nemýlím dodnes a zrovna letos spolu nahráli novou desku. Dle mého názoru je jejich nejpovedenější prací hned ta první, po obnovené spolupráci pojmenovaná Smoke and Mirrors.

S bonusovou skladbou tu máme porci třinácti velice výživných a vitálních hard rockových kousků, které vyjma dvou přeskakujících čísel poslouchám neskutečně rád. Tahle deska má koule, do uší vám pumpuje slušné dávky adrenalinu a její energetická potence se může měřit s bez ustání kopulujícím makakem (ach jo:-).

Úvodní 21st Century Man diváka knockoutuje takřka okamžitě. Oni Logan je fenoménální. Barvou, stylem i nasazením. Do ucha se tlačí samovolně a svůj rozsah roztahuje jako orel křídla. George Lynch se blýskne se španělkou zapřenou o nohu v titulní dvojce a od skladby číslo čtyři (My Kind Of Healer) nastupuje George do frontálního útoku svými dokonalými riffy. Při Time Keepers jdu do kolen, ruka se vlní po imaginárních strunách imaginární kytary a tělem mi projíždí armáda temných Georgových riffů a akustických náladových tónů. Revolution Hero přeskočíme a je tu vzpomínka na první alba kapely, hutná Let The Music Be Your Master, kur... ten Lynch je kytarista od pána boha. The Fascist cválá jak stádo divokých pony. Okolo cítíte nárazy akustických bortících se bloků a když do toho zpívá/řve Oni svůj text o "hollywoodských hero" dáváte text taky. Where Do You Sleep At Night konečně zpomalí a nechá vás vydechnout, jenže pak přijde hravá rockovice Madly Backwards jak vystřižená ze sedmdesátek. Další lajnu si šlehnu s We Will Remain a hlavou se mi honí, kdy naposledy jsem slyšel takto šťavnatý hard rock.

Původně jsem chtěl dát pouhé 4*, jelikož mám první dvojici alb Lynch Mob o maličko raděj. Nakonec jdu do plných, hold jsem si tu desku neměl k recce znova pouštět.

» ostatní recenze alba Lynch Mob - Smoke and Mirrors
» popis a diskografie skupiny Lynch Mob


TNT - Transistor
2017-09-27

TNT / Transistor

5 stars

Devadesátá léta byla pro mnoho skupin hrající melodický rock nebo metal funerálním obdobím. I norští TNT sklízeli v předešlé desetiletce vavříny pro vítěze, doma v Norsku byli takřka za bohy, koncertovali často napříč celou Evropou a podívali se také do zámoří. A Japonsko? Všichni víme, jak to tam chodí. Vzájemná chemie mezi zpěvákem Tony Harnellem a kytaristou a majitelem značky TNT Ronni Le Tekrø dodávala kapele životodárnou energii. Jenže krátce po dokončení alba Realized Fantasies tahle pohádka končí a po několikaletém rozpadu následuje ne úplně povedené album Firefly. Vzájemné rozmíšky mezi touto dvojicí přetrvávají dodnes, ale ještě než přijde očekávaný a skutečně podstatný comeback s deskou My Religion, je v deváté desetiletce vykutáno další album. To se jmenuje Transistor a představuje kapelu v úplně jiném, moderním světle.

TNT do svého pompézního a velmi melodického hard'n'heavy roubují moderní vlivy, vokálem ženou efekty, kytara dostává křídla a prohání se mezi vzdušnými proudy různých hudebních stylů. Vlastě jde pořád o staré hravé TNT, kteří svůj dvacet let obnošený hubertus převlékli za nablýskaný pulovr. Tony stále zpívá jako king, už se netlačí tolik do výšek (tento styl zpěvu už dávno řekl svoje) a Ronni sjíždí dravé peřeje se svým pádlem stejně bravurně jako kdysi. Mezi nejlepší písně bych vybral dvojici citem elektrizujících balad Fantasia Espanola a Under My Pillow, silné to zbraně kapely už v minulosti a několik povedených hard rockových ořechů No Such Thing, Crashing Down, The Hole You're In, Mousetrap a nablýskanou krasavici Into Pieces - osobního miláčka desky.

Dnes je pro mne album Transistor daleko vzácnější a hudebně bohatší, než staré a oddanými diváky tolik oblíbené desky předchozí. Nemám rád kýčovitost a té osmdesátkové bylo na prvních nahrávkách opravdu hodně. Vzájemná paralela s úspěšnějšími Europe je nanejvýš zřejmá. Proto mnohem raději nejen u TNT sahám k deskám pokrokovějším. 4,5*

» ostatní recenze alba TNT - Transistor
» popis a diskografie skupiny TNT


Clepsydra - Fears
2017-09-24

Clepsydra / Fears

5 stars

Pokud máte rádi progresivní melodický rock a na své hudební cestě narazíte na kapelu Clepsydra, je velmi pravděpodobné, že zakrátko pocítíte velkou touhu zabývat se sběrem alb právě této skupiny. Posluchač, který zrovna čeká na přípoj na dopravním uzlu uprostřed dědiny nazvané Neoprog a okolo něj projíždí spoje do lokalit Rush, Saga, Pendragon, či IQ, avšak on stále neví na který šestikolák má vlastně nasednout, neudělá chybu, když naskočí do káry s nápisem Clepsydra. Ta brázdí vnitřek státu švýcarského a její melodická složka přesahuje veškeré obvykle naměřené hodnoty.

Stačí si u řidiče koupit lístek do zastávky Fears a s pevným usazením do polstrovaného sedadla, které bude v mírných nerovnostech nadskakovat jako černobílé klapky Philipa Huberta, vyčkáte na tu pravou chvíli, kdy šofer náhle zmáčkne tlačítko play na svém buso-přehrávači a vám se budou do uší linout slaďučké tóny úvodní písně Soaked.

Sotva vyjedete a mračna zprudka zabouří, okolo vás se mihne průvod věřících vycházející z místního kostelíku s klášterním chorálem na rtech. Máte pocit že prší, ale je to jen abstrakce, přelud, za sklem totiž pozvolna dopadají citlivě mířené akustické kapky kytaristy Marca Cerulliho. S druhou písní The Missing Spark se dostáváte do blízkosti rozlehlých údolí, zurčících potůčků a v dálce vidíte skalnaté horské masivy země helvétského kříže. Vokál Aluisia Magginiho je vaším nejlepším průvodcem, rozumíte mu každé slovíčko, má vybranou dikci a velice příjemnou sametovou barvu. Jeho vznešený přednes vás konejší během roztomilé třetí skladby Into My Cartoon a pokud jste neztratili zájem doposud, tu hodinku už docestujete velice rádi.

Švýcarsko nemá jen Krokus, Gotthard, Shakru a třeba Satrox. Švýcarsko má (bohužel tedy spíš mělo) ve svém středu i vynikající progresivní kapelu Clepsydra. Těm, kteří je neznají a hudba zmíněných kapel jim není cizí, je mohu vřele doporučit. Času na objevování není nikdy dost, navíc když jdou všechna jejich cd sehnat v remasterovaném balení.

Album Fears si dýchá dokonalou harmonickou krásou, beroucí si svůj předobraz v Michelangelově díle umístěném na stropu Sixtinské kaple.

» ostatní recenze alba Clepsydra - Fears
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Pineapple Thief - Magnolia
2017-09-20

Pineapple Thief / Magnolia

5 stars

Až nedávný velkolepý koncert britských Pineapple Thief na půdě brněnské Melodky ve mě strhal veškeré obavy z kvality předchozích děl kapely a pár minut po jeho konci jsem běžel ke stánku obloženému jejich zbožím a nakupoval a nakupoval. A že bylo z čeho vybírat. Kapelou, která má na kontě jedenáct studiových alb, jsem patřičně rozšířil domací fonotéku a jedním ze zakoupených děl bylo i album Magnolia.

Svůj melancholický přetlak dává na odiv ve dvanácti hodně zdařilých kompozicích, z nichž přinejmenším tři čtvrtiny aspirují na to nejlepší, s čím doposud kluci z hrabství Somerset přišli. Časy začátků kapely, kdy se usazovala na nezávislé britské scéně, jsou dávno pryč a veskrze zapomenuty. Nový směr si říká progresivní rock a vyvěrá z pocitů a zážitků, představ a imaginací. Tady se nehraje na žádná pompézní progresivní aranžmá, ani na velkolepou přehlídku hráčské techniky. Progres P. T. se nachází uvnitř, v nitru každého účastníka této nahrávky, v jeho momentálních stavech i pohledech ven na okolní svět.

Nasekat na jednu desku velký počet melodických vyhrávek není nemožné, ale aby se vám pořádně rozprostřely v mozkovně a s každým dalším poslechem se míra závislosti na nich prohlubovala a vám přecházel po těle pocit ukojení, to chce už dostatek kumštu. Zpěvák, kytarita, hlavní skladatel a neúnavný tahoun Bruce Soord si vás svým líbezným hláskem postupně omotává okolo prstu a otevírá vaše zhrzená srdce.

První dvojice skladeb Simple As That a Alone At Sea útočí takřka ihned a emočně velkolepě. Ale to nejkrásnější čaro hudby Pineappple Thief je skryto v rozmezí písní 3-7 a dále 11 a 12. Cit, s nímž je v těchto skladbách operováno prostřednictvím symfonických vzorců, které tu tvoří silná smyčcová sekce, je andělsky nadpozemský. V těchto místech našlapujete jen polehoučku, napůl spíte, napůl bdíte a váš tep se enormně zklidňuje. Máte pocit stavu beztíže a vaše víčka se pomalu zavírají. Usnout uprostřed té nádhery by ale byla velká chyba, sami by jste se připravili o vzácné okamžiky štěstí.

Dnes mě velice mrzí, že jsem desce následující udělil pouhé 4*. Magnolii vtisknu hvězd pět a kdyby šla bodová stupnice ještě posunout, dostala by dnes Your Wilderness šestku.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Magnolia
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief


Credo - Rhetoric
2017-09-17

Credo / Rhetoric

4 stars

Britská kapela Credo není v naší zeměpisné šírce příliš známým pojmem. A přitom je album Rhetoric výbornou alternativou pro ty, kteří mají v oblibě Fish-ovské Marillion, či první alba kapely Arena. Dokonce bych jej označil jako mezistupeň desek Pride a Visitor, což je myslím pozitivní ocenění. K zařazení mezi toto soukolí se perfektnně hodí i vokál Marka Coltona, který panu Wrightsonovi z oka, vlastně ucha vypadl. Příznivcům kapely Shadowland bude jistě povědomé jméno klávesáka Mikea Vartyho, který se objevil na jejich posledním albu Mad as a Hatter a hostoval u nich i dříve.

Emotivní muzika, melodicky pilná jako včelka, plná laskavosti a příjemné medové chuti, to je album Rhetoric. Znalcům tohoto díla stačí připomenout, jak dokáže kytara v rukou Tima Birrella akusticky sladce klouzat a že Markův vokál dojemně pohladí popraskané romantické duše a často zavoní svým jemně afektovaným akcentem. Stran zvuku musím dát příteli Braňovi za pravdu, skutečně jde o vyváženou, dynamicky vzpupnou nahrávku, kterou je radost poslouchat.

Třetí skladba From The Cradle voní Marillionovským Scrip-tem, o následující To The Grave se otřel kytarou Nick Barrett kouzlem Pendragon a The Letter pošilhává do území patřící Pink Floyd. Takto vynaložená slova mají posloužit pouze jako vodítko pro ty, kteří touží muziku kapely Credo blíže zařadit a specifikovat. Ta má však dostatek invence i zkušeností a nemá zapotřebí spouštět tlačítko start na kopírovacím stroji značky Prog-olta.

Svým způsobem jde o hudbu pro staromilce, kteří stále vzpomínají na svoji oblíbenou hudební epochu, jež vyhřezla na povrch velikány Genesis, jako nejpůsobivější variantu pro jedince, toužícímu po romantice, smyslnosti a velké dávce muzikálního umu.
4,5*

» ostatní recenze alba Credo - Rhetoric
» popis a diskografie skupiny Credo


Threshold - Legends Of The Shires
2017-09-16

Threshold / Legends Of The Shires

3 stars

Neznám přesnou příčinu ani zákulistní boje, které stáli za opětovným odchodem či vyhazovem Damiana Wilsona z řad Threshold. Ale jelikož se něco podobného ve spojitosti s tímto zpěvákem a stejnou kapelou událo v jejich společné kariéře už potřetí, srdečné přátelství mezi sokem a dvěma kohouty ze smetiště s názvem Threshold v poslední době nejspíš nepanuje. Těmi dvěma kohouty a hlavními lídry, chceteli majiteli značky Threshold mám samozřejmě na mysli kytaristu Karla Grooma a klávesáka Richarda Westa. Tihle dva tu svoji káru táhnou už od konce osmdesátých, respektive začátku let devadesátých a jako hlavním skladatelů, jim patří i veškerá slíznutá smetana.

Když po nešťasném skonu Andrew McDermotta vytrhl Threshold trn z paty Damian už potřetí, většina fanoušků (včetně mě samotného) se tomu zprvu divila, ale s úspěchem desky March of Progress jej velice ráda přivinula nazpátek. Koncertní činnost znovu nabrala obrátky, v kapele panoval stav spokojenosti a za pouhé dva roky se běželo do studia znovu. Ovšem nahrávka For the Journey spíše recykluje, než aby přinesla a obohatila styl kapely novými prostředky, jako se to podařilo její předchůdkyni. Nazval bych to určitým druhem stagnace a usnutí na vavřínech. Na stranu druhou nejde o žádnou průserářskou desku, jen si kapela s její přípravou zapomněla jaksi vyndat kopírák vložený mezi listy s notovým zápisem.

Když se tudíž letos na jaře na internetu objevila zpráva, že Damian Wilson v kapele opět nefiguruje, nestačila se drtivá většina posluchačů údivem škrábat za ušima. Druhá jobovka přišla hnedle vzápětí a tou byl návrat dalšího staronového pěvce z vlastních řad, Glynna Morgana. A tak to vypadá, jakoby Westovci neměli (nebo nechtěli) kde brát a rozhodli se mezi sebe povolat vždy jen zpěváka, který s nimi už v minulosti vystupoval. Legrační mě přijde myšlenka, koho si pánové pozvou napříště, až zase dostane kopačky Glynn. Možná počtvrté Damiana :-) Bude to pak spíš k smíchu, nebo k pláči? Ale nechme budoucnost stranou, teď tu máme přítomnost a s ní spojené i toto nové album.

Album, které bylo dopředu avízované jako double, to bude mít nejen díky své časové náročnosti nesmírně těžké. Je známo hodně případů, kdy si kapela s vydáním časově nadsazeného materiálu pořádně vylámala zuby. Myšlenka je to sice pěkná, ale ne vždy se ji podaří převézt do praxe tak, aby byla náležitě oceněna a především aby konceptuelně zaujala, nenudila a neopakovala se. Staré známé pořekadlo že méně je někdy více, se dá úspěšně implantovat na spousty hudebních děl, napříč celou její historií. Druhým kamenem úrazu by mohl být po dlouhých letech navrátivší se G. Morgan na postu pěveckém. Ono totiž nahradit tak dobrého zpěváka, jakým bezesporu Damian byl, není vůbec jednoduché. Navíc se dle mého jeho vokální kvality s přibývajícím věkem zvyšovali a pro produkci Threshold dnešních dnů, byl naprosto ideální. Rovněž mě mrzí absence druhého kytaristy Pete Mortena, jenž na obě předešlé nahrávky přispěl po jedné zajímavé skladbě a jejich produkci oživil.

A teď tedy k čerstvé, pouhých pár týdnů se v obchodech pohybující novince:

Myslím si, že posluchač který je s tvorbou kapely semknut a má většinu jejich katalogu dobře naposlouchaného, nemůže být novou nahrávkou zklamán, ale zároveň ani velkolepě nadšen. Threshold totiž zůstávají zapouzdřeni v své metalové ulitě a nových prostředků, které by dokázali diváka razantně strhnout, desku oživit, či vůbec něco změnit je jako šafránu. Najdeme tu opravdu hodně melodií, ale také nudných, typicky Threshold-ovských hoblovaček, které mě s přibývajícím věkem a přibývajícími alby kapely vytáčí stále víc. Ani klávesové rejstříky Richarda Westa už nejsou tak originální, jako ještě před pár roky. Co mi na desce vyloženě chybí, je zřetelnější a hlubší důraz na atmosféru. Ano, možná tohle je "vývoj" jakým chtějí Threshold jít, já mám ale mnohem raději jejich temnou stránku a desky, které atmosféru skutečně krájely.

Ptám se proto s čím chce kapela zabodovat letos? Zpěvák Glynn Morgan to rozhodně nebude. V jeho projevu postrádám snadno rozpoznatelnou vokální barvu, tady se s Macem měřit vůbec nemůže, ale chybí mu i technika a emoce, jaké měl ve svém hrdle jeho předchůdce. Glynn je plochy, málo výrazný i málo přesvědčivý, ale stále je to typ zpěváka, který se k Threshold hodí a zřejmě proto mu dali pánové opět přednost. Pozitiva nahrávky bych vypíchnul v momentech jako jsou, folkově pastorální motivy v úvodních písních obou cd, pěkně vystavěná melodická sóla a několik vskutku pozoruhodných akustických meziher, na které má kapela už léta svůj patent. Zajímavých melodických vyhrávek a pádících riffů se tu také najde věrtel, ale když je pak zazdí skrumáž rytmických metalových temp a přemosťovacích pasáží, říkám si není tohle trochu málo? Navíc, když se na disku druhém občas vaří z vody.


Threshold mě dnes svým přístupem začínají připomínat kolegy Dream Theater. Ti rovněž zapadli do vlastní sebestřednosti a ve své zahrádce česají pouze plody, na které spolehlivě dosáhnou. Zrezivělá branka, kterou by mohli vyklouznout ven jde pootevřít pěkně ztuha a zdá se, že její patny už nikdo z dvojice Groom/West promazávat nehodlá a nechce.

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold


Wilson, Steven - To The Bone
2017-09-14

Wilson, Steven / To The Bone

5 stars

Steven Wilson je určině nejen pro mne jedním z neispirativnějších umělců dneška. Vlastnost, kterou na něm oceňuji nejvíce je ta, že se za celou svou kariéru nikdy nebál experimentovat. Ať už to bylo v řadách jeho mateřské kapely, projektech Blackfield, nebo No Man, stejně jako v tvorbě sólové.

Když mělo před dvěma lety vyjít dílo Hand. Cannot. Erase. , dlouho jsem s jeho pořízením otálel. Důvodem byly zprvu nelichotivé recenze na nový výtvor, které jej první týdny provázeli. I následný posluchačský test mi nedopadl podle představ. Namlsán předešlým uhrančivým progresivním výtvorem The Raven That Refused To Sing (And Other Stories), který byl maximálně ponořen do sedmé dekády, jsem takové "uvolnění pozic" nečekal. Ovšem jak už to u prvních poslechů velkých děl často bývá, karta se postupně obrátila a popový odér a písničkovější forma mě dostihli a udolali. Od té doby je pro mě Hand... jednou z nedostižných prací páně Wilsona.

První ochutnávky k desce nové, kritiky i slova samotného umělce tvrdili, že tento rok se na věc půjde ještě o poznání frivolněji a popová složka, bude té art-rockové rovnoceným průvodcem. Přiznám se, že při vyslovení slova pop mě naskakuje husí kůže a ježí se mi chlupy na těle. V živé paměti mám dobu, která smetla "většinu dobrého", nejen v hudbě a kultuře. Proto ho nepoužívám často a rád a ani k novému Stevenovu výtvoru mě nepasuje, ale jsem ochotný ho akceptovat.

Wilson se letos posunul dalším velkým krokem kupředu. Zkouší, experimentuje se zvukem, se svým skladatelským talentem i feelingem tohoto alba. Už proto má můj respekt. Ano posunuje se do míst kde ho možná čekám, ale ne úplně vyžaduji. A opět mě to vůbec nevadí. Jenže on to dělá s velkou grácií, bez zbytečné pompy a sebezničení. Blíží se do vod, kde rybaří se svými Blackfield, jde ale víc pod povrch a další vrstvy odkrývá postupně. Textově jde opět do hloubky a zabývá se politikou, psychologií, vztahy, dneškem i minulostí.

S prvními poslechy vám na mysl vyskočí slova jako prvoplánovitost, nebo nudná rozmělněnost. Melodie nejsou nikterak zajímavé, hodnotné a zdá se, že Steven jak se lidově říká, vaří z vody. Ovšem všeho dočasu! S následými poslechy se deska polehoučku otevírá a najednou si uvědomíte, že zpěvákův inspirační vzorec je mnohem, mnohem složitější. Její dramaturgie je velmi dobře zpracovaná. Pravidelně se oběňuje dynamika a tempo skladeb. Jestliže vám bude v seznamovacím začátku s deskou její vstupní dvojice skladeb připadat beztvará a banální, při čtvrtém poslechu už přijdete lecčemu na kloub a rázem z ní začne vystupovat značná rafinovanost. Angažování zpěvačky Ninet Tayeb se na mnoha místech nahrávky ukazuje jako spásný nápad. A jestli je tu opravdu pop, tak proč ne takový, jaký jej slyšíme v hitové pecce Permanating, ta se opravdu povedla, bravo Mr. Wilson. Toť ale vyjímka, žádná rezignace na progresivní složku zdaleka nahrozí. Jen si poslechněte devět minut dlouhou skladbu předposlední Detonation a rázem budete někde v okolí alba Grace for Drowning.

Ne. Myslím, že tato nahrávka skutečně není tak rozmanitá, nápaditá, ani vitálně silná jako její předchůdkyně. Její kouzlo to však neumenšuje.

Své konečné zhodnocení bych ale nejraději odložil nejméně o půl roku, nebo alespoň k závěru toho letošního. V tomto případě se jedná o postupný růst. Po necelém měsíčním absorbování album k dnešnímu dni vystoupalo na 85%. Což je řečeno hvězdami 4-5.





» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Pallas - XXV
2017-09-06

Pallas / XXV

3 stars

První desku Pallas s novým mužem u mikrofonu Paulem Mackiem, jsem svého času odsoudil hodně stroze a po několika nepřesvědčivých poslechových seancích ji vyřadil ze sbírky. Uplynulo několik let a ta v těchto dnech dostává novou šanci. Nadšení a spokojnost z (v tuto chvíli) poslední desky Wearewhoweare, vrací myšlenky směrem k albu XXV a řada věcí se s odstupem času jeví ve zcela nových odstínech.

Předně mi Paulův projev v dnešních časech nepůsobí tak velký problém, abych ho nedokázal akceptovat jako plnohodnotnou náhradu za famózního Alana Reeda. Oproti desce následující sice nepůsobí tolik sebejistě a jeho barva není příliš originálně charakteristická, ale odvaha přebrat pěvecké otěže po dominantním Alanovu výkonu z dřívějška, chce dostatek odhodlání i nápaditosti. Tu sice z poloviny Paul zatím postrádá, jeví se příliš ploše a všedně, ale další dny a koncertní činnost, zvednou jeho pěvecké kreace na vyšší rovinu.

Hudebně deska navazuje na skoro tři desetiletí starou ikonickou nahrávku The Sentinel. Samozřejmě, že zvukově je uzemněna v současnosti a hudebně postrádá moment překvapení své starší sestřičky. Bohužel i větší množství nosných myšlenek, bohatší nápaditost a aranžerskou propracovanost. Přes zmíněné nedostatky se pořád jedná o nadstandardní progresivní album, u kterého stejně jako u většiny koncepčních desek, není dobré cokoliv vydělovat, neboť se jedná o soudržný celek. Přesto zmíním překrásnou atmosférickou záležitost Something In The Deep, se kterou se ocitáme někde uprostřed a v hloubi oceánu a cítíme, jak nás obklopuje průzračná namodralá voda. A podobnými žábrami dýchá i noblesní Violet Sky. Jako singl byla zvolena jednoduchá banální rockovice Monster a příběhu zatápí pěkně pod kotel dramatické písně The Alien Messiah a Young God. Desku kočírují detailně zachycené scifi klávesy Ronnie Browna a příjemná kytarová práce Nialla Mathewsona tak zachází na úbytě.

Booklet alba je vyzdoben spoustou nádherných uměleckých prací, které ukazují směrem ke konceptu, kdy ovládnutí planety za pomoci technologií ničí její původní civilizaci. Doba Alan Reeda se už stěží kdy vrátí a Pallas se tímto albem znovu nadechují ke skutečně velkému dílu, které hodlají předložit o tři roky později. 3,5*


» ostatní recenze alba Pallas - XXV
» popis a diskografie skupiny Pallas


Spooky Tooth - Witness
2017-09-03

Spooky Tooth / Witness

4 stars

Podruhé s Mickem Jonesem a podle mě i podařeněji, než na předchozím You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Spooky Tooth přicházejí celkově už pošesté do obchodů s hudebninami a jako rytíři ve zlatavé zbroji, bojují stále ve jménu (stávajícího) progresivní rocku.

Nelze přeslechnout, že hudební produkce kapely směřuje více do mainstreamu, kam kapelu zcela jistě kormidluje zmíněný Jones. Jeho za pár let narodivší se Foreigner, budou čerpat z odkazu S. T., alespoň ve svých začátcích, aby se do nové epochy zcela podřídili trendu doby a svou hudbou koresondovali s ostatními. Jonesův kytarový styl se od jeho předhůdce značně liší, ale to co kapela pozbyla, je kvalitní kompoziční osobnost, která ranná alba dokázala s přehledem pozvednout nad průměr.

Nějakou dobu jsem vnímal úvodní skladbu Ocean Of Power jako špatně zvolenou unylou záležitos, na první místo na startovní pozici. Časem jsem ale pochopil, že právě takový výkop je hodný jména kapely. Originální střih je ukrytý vně skladby, její náladu a groove (nejen díky harrisonovu vokálu) nese piáno a výrazná basa. Wings On My Heart je už delikatesní laskomina, zcela v intencích dávné tvorby S. T., stejně jako třetí As Long As The World Keeps Turning. Písně opanuje emocionální náboj a Wrightův klavírní doprovod tiše pluje vedle Mikeova dominantního hlasu. Jonesův nástroj na mnoha místech pracuje pro celek, někde úplně zapadne a někde zní až otravně (All Sewn Up). Barová začouzenina Dream Me A Mountain a závěrečná Pyramids, disponují slušnými nápady a potvrzují, že ambice tato kapele ještě zcela neztratila.

Už to není co bývalo, ale domnívám se, že mezi čtyři nejlepší alba Spooky Tooth deska Witness právem patří. 4-4,5*.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Witness
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth


Thunder - The Magnificent Seventh
2017-09-02

Thunder / The Magnificent Seventh

4 stars

Desku The Magnificent Seventh lze označit jako návrat kapely ke svým kořenům, jako takové zmrtvýchvstání bigbeatu v produkci Thunder. Z alba dýchá lehkost a touha vrátit se zpět k podstatě rockové muziky. Už žádné funky a přílišné experimentování, rock a blues rock, toť hlavní moto i náplň alba.

Rock n roll-ovější start a své vyznání prostřednictvím písně I Love You More Than Rock n' Roll snad ani pánové tvořit nemuseli, tyhle verše i hudba se tesá přímo ze srdce. Posloucháme dál a deska s dalšími tracky příjemně roste. Je tu živelná záležitost The Gods of Love, atmosférická pecka Monkey See, Monkey Do s výborným Bowesem a ocelovými Morleyho riffy. Obligátní baladička I'm Dreaming Again, nebo hybná až taneční Amy's on the Run. Nemá cenu jmenovat další záležitosti, deska zkrátka šlape a znásobeným poslechem polehoučku otvírá svá vrátka.

Thunder jsou rockovou kapelou přítomnosti, čistou a lehce uvěřitelnou. Výborné individuální výkony a poznávací znaky kapely jako jedinečný vokál Dannyho Bowese a krásné melodie Luka Morleyho hovoří srozumitelnou řečí.

Ve své domovině, ale i ve zbytku Evropy patří mezi nejuznávanější hard rockové skoro už veterány a když si poslechnete poslední, volně puhupující se skladbu One Fatal Kiss, pochopíte proč. 4,5*

Odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=eb8t06Z7Jdc

» ostatní recenze alba Thunder - The Magnificent Seventh
» popis a diskografie skupiny Thunder


Orford, Martin - The Old Road
2017-08-31

Orford, Martin / The Old Road

4 stars

Nejspíš nějaká chyba v Matrixu. Album, které za rok oslaví deset let od svého vzniku, tu nikdo nejen že nerecenzoval, ale zapomnělo se dokonce přilepit k Mrtinově prvotině. Přitom mateřských kapel páně Orforda, Jadis a především IQ, si tu v poslední době všímá ostatní recenzentská špička celkem často. Chápu, že myslet se nedá na vše a občas nějaká ta lapálie proteče jako voda mezi prsty.

Klávesákův debutní výlisek Classical... jsem neměl to potěšení slyšet, ale podle Mayakovi písemné dokumentace, půjde jeho následovník v pevných stopách vyšlapaných výtvorem z přelomu milénia. I na "staré cestě" se zastavujeme v chatrčích, které tento mág černobílých klapek pomáhal v minulých deselitetích vystavět k obrazu neoprogresivního světa.

Když se překlenu přes zmršený zvuk první skladby Grand Designs (tady to pěkně chrčí, praská a škobrtá, nechápu, proč si zrovinka v úvodu alba nechali zvukaři zašpuntované ušní trubkovody), dostávám retro křížence popu, progu a melodického pomp rocku, s jemnými doteky domovských Jadis a IQ. Orford není bůhvíjak zázračný zpěvák, ale do kompozice vcelku padne a nikterak ji svými omezenými hlasovými možnostmi nekazí. Celé album je pojato v daleko odlehčenějším A. O. R. stylu, viz instrumentální pohodička Power and Speed. Se zpěvákem Big Big Train Davidem Longdonem, se díky písni Ray Of Hope ponoříme do doby, kdy ještě Genesis zněli původně a hráli progresivní rock umělecko-originálního střihu. U čtvrté Take It To The Sun máte pocit že posloucháte některou z posledních produkcí kapely Asia (jako vystřižená z alba Omega). Ale nejen Wettonův vokál k podobné tezi zavádí, hudebně jde o jednoduchou a přímočarou rockárnu, kterou bych od Martina zrovna nečekal. Mezi nejklasičtější písně, patří určitě věc titulní. Folkový nádech přinášejí sólové housle a progový rozměr nabízí skvělá Thorneho kytara. Zpívá opět Martin, citlivě a srdečně. Velice příjemná je i Out In The Darkness. The Time And The Season opět rezonuje Asii, ale její časový rozměr okolo deseti minut ji naklání někam k albu Nomzamo. Poslední Endgame je emotivní záležitost a otevřenou arénou pro Mistra pěvce norimberského, Davida Longdona.

Celá plejáda blízkých význačných osobností z hudební branže, pomohla Martinu Orfordovi vytvořit poslechově a možná i pocitově trochu rozpolcené album, které doceníte až s námahou do něj vloženou. Je to deska pro radost, kterou mnozí zapřísáhlí obdivovatelé kapely IQ nejsou schopni pobrat a ocenit.

Album mělo být Orfordovým testamentem s hudebním světem, kterému dal jeho prostřednictím vale na dlouhé roky. Ale tento odpočinek, podobně jako u mnoha jiných kolegů netrval věčně a jeho nadání se znovu projevilo na posledním díle mateřských Jadis, albu No Fear Of Looking Down, na které přispívá opět jako výhradní klávesová persona.


» ostatní recenze alba Orford, Martin - The Old Road
» popis a diskografie skupiny Orford, Martin


Echolyn - echolyn
2017-08-29

Echolyn / echolyn

5 stars

Myšlenka stvořit a uspořádat dílo na plochu dvou LP (nebo chcete-li dvou cd-kompaktů) má svůj předobraz v nedávné minulosti, kdy rockové kapely běžně přistupovaly k podobnému kroku. Echolyn se inspirovali právě zde a své přání mohli realizovat prostřednictvím vlastních prostředků, kterými si na malé a nezávislé značce vypomáhají s jejím uvedením na trh. Tento aspekt má výhodu v tom, že nemají zapotřebí nechat si od nikoho diktovat, jakou formu nebo obsah má ta která nahrávka mít.

Na jmenovaném díle kapela promlouvá čitelnější stavbou v přehledných, ale stále hodně rafinovaných písních, které čerpají z odkazu art rockové muziky sedmdesátých let. Až na ostřeji laděné kusy, jako je úvodní Island, ve které elektrické jiskření a časté, dynamicky se proměňujícím tempem charakteristické úseky vykonávají vkusné umělecké výboje. Ještě snad Some Memorial a závěrečný kus The Cardinal And I dokáží vyšroubovat energetický potenciál vzůru.

Kapela pro tentokrát nechala rtuťovitou energii a nabuzenou dravost za uzamčenými dveřmi. Na bezejmenném dvojalbu z roku 2012 vyrukovala s velice poklidným, rozjímavým a emočně napresovaným soundem, který poměrně často doplňuje smyčcovou sekcí, jejíž podíl má na celkový ráz alba nezanedbatelný vliv. Echolyn se nám častěji halí do smutku a melancholie, ale skrze jejich hudbu stále proudí dostatečně velké množství emocí.

Dokážu proto pochopit, že právě s tímto albem si řada příznivců kapely zpočátku neví rady. Jako prvotní seznámení se tedy rozhodně nedoporučuje, jelikož hrozí možná návštěva zubního lékaře z důvodu opravy vylámaného chrupu. Ovšem při dlouhodobém užívání jsou jeho účinky léčivé a hojivé zárověň. A jestliže nikdy dříve, tak nejpozději právě zde, s touto brilantní nahrávkou, vstupují Echolyn mezi smetánku nesmrtelných. Vnitřní síla pramenící z jejich hudby je skutečně obrovská.

» ostatní recenze alba Echolyn - echolyn
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Camel - I Can See your House from Here
2017-08-28

Camel / I Can See your House from Here

5 stars

Hudební publicista, profesionální posluchač s dostatečně velkou erudicí nebo jen obyčejný fanoušek nějakého stylu, skupiny či určité hudební oblasti je jistě dobře obeznámen s vlivem, jaký měla epocha osmdesátých let na okolní hudební produkci a jak moc ji dokázala přetvořit. Některým souborům se vyhnula menším obloukem, některé zohyzdila k nepoznání a neposlouchání.

Dotkla se každého a její popový odér s nástupem disca měnil image, názor i celkové hudební vnímání. Najednou se komponovalo uvolněněji, prostěji a celkově přehledněji. Postupy i celé kompozice zjednodušily tvar i stavbu, zkrátila se stopáž i vlasy hudebníků. Nazírání na toto odvětví značně zkomercionalizovalo a dobře se měli ti, jež se líbili a jak se říká, šli s dobou. Při zpětném pohledu s odstupem několika dekád zůstává na jazyku zahořklá pachuť, kombinovaná s úsměvem na rtech a otázkou, jestli tohle všechno vůbec byla pravda a zda-li se tento kýč mohl opravdu líbit.

Sekyra zaťatá v osmdesátých letech oddělila hlavu od těla celému art rockovému směru, který se ze svého pádu nikdy nevzpamatoval, mátořit se bude jen pozvolna a ve srovnání se sedmou desetiletkou více méně paběrkuje dodnes. Je mnoho kapel, na kterých si zhoubný příklad účinkování jedu značky 80 můžeme názorně ukázat. Jsou tu ale i tací, kteří se zuby nehty brání, ústupky dělají jen minimální, do onoho proudu vkročí mírně našlápnutou nohou a jen na půl plynu. Zlehounka klouzají, aby neupadli (že Queen) a pootevřená vrátka dokážou velmi briskně znovu rozvalit.

Jednou z takových kapel jsou i Camel a pootevřená vrátka, o kterých mluvím ve větě předchozí, dokáží znovu doširoka rozevřít progresivně nepřístupnou, mnoha fanoušky nepochopenou, výbornou deskou Dust and Dreams hned v desetiletce navazující - syrových, devadesátých letech. Vraťme se ale k meritu věci, kterým je nahrávka z roku 1979 I Can See your House from Here.

Rockový fajnšmekr znalý situace na hudební mapě v průběhu sedmdesátých let, přesněji řečeno na jejich konci, zaznamená ještě před nástupem popu krátkou životnost nového směru, jež má za úkol oslovit především velmi mladé publikum - a tím je styl punk. Ten se vyškrábe do hlaviček náctiletých velice rychle během roku 1977 a to je vlastně i zlomový okamžik, v němž mnoho do té doby progresivních kapel minulosti začne přemýšlet jinak. Camel nejsou výjimkou a po čtyřech klasických studiovkách přicházejí toho roku s částečně zmodernizovaným soundem a nemalou hudební obměnou prostřednictvím pestré nahrávky Rain Dances. Následující album Breathless jde ještě o malinko dále a hned o rok mladší kolegyně, jíž se tato recenze týká, nový vývoj kapely nehodlá zastavit. Jenže.

Pokud budeme k oné době či hudební etapě přistupovat povrchně a s určitou utkvělou představou, může se lehce stát, že si zcela logicky "zazdíme" množství výborné muziky, aniž bychom si na ni vytvořili názor vlastní! Čas a energie takto investovaná vyvolá v mnoha jedincích zpětnou reakci a léty budované přesvědčení začne dostávat na mnoha místech slušné trhliny.

Na tuto deska se dá jednoduše nazírat jako na album, jež tvoří několik dvou-písňových souborů a jeden instrumentální trojboj. První dvojička písní Wait a Your Love Is Stranger Than Mine stojí napůl cesty mezi staršími Camel a Camel, jež ladně vpluli do doby nové. Najdeme zde zpěvnost, ale i přijatelnou libivost (chceme-li hitovost) zabalenou ve velmi vkusném kabátci utkaném prostřednictvím mnoha kytarových melodií, zajímavých kláves a čarovného zpěvu basmistra Colina Bassa.

V další dvojce jsou umístěny písně Who We Are a Hymn Ho Her, klasické křehuljenky alá Camel s velice intenzivní melancholickou výpovědní hodnotou, barevností, smyslností i propracovanou stavbou. Zde ze sebe Andy Latimer ždímá pot i krásu, pocit sounáležitosti, ale i pláče, padajícího jako vodopád do slzavého údolí.

Do poslední dvojice lze umístit skladby Neon Magic a Remote Romance, z nichž především druhá zmiňovaná upadá na rozeklaných podpadcích lehké ženštiny, která si to v červené nablýskané minisukni míří trsnout někam do sousedního baru. Tohle je totiž jediná vada této nahrávky, jedna neslušná piha na krásném velbloudím těle.

Zmiňované instrumentální trojklání patří ve tvorbě kapely k vrcholným číslům. Ať je to okouzlující píseň Eye Of The Storm s clavinetem a flétnou, symfonická minuta Survival naplněna žalem a smutkem či poslední epochální desetiminutovka Ice tvořící vrchol alba - po instrumentální i atmosférické stránce zcela mimořádná to věc.

Album vzniklo pod producentským dohledem Ruperta Hine, člověka, kterému vděčí kapela Saga za své úspěchy na začátku osmdesátých let, stejně jako sousední Rush, jimž se s jeho pomocí podařilo velmi dynamicky, svěže a nadýchaně překlenou přelom let 80/90, s nahrávkami Presto a Roll the Bones.

Desce uděluji plný bodový výměr, jelikož jde podle mne o zcela mimořádné a hodnotné dílo nejen v intencích tvorby Camel, ale i v období náležícímu konci sedmdesátých let. V době, ve které mnoho podobně zaměřených kapel nedokázalo udržet otěže mamonu a odolat vábivému cinkání zlaťáků.

Camel jsou zkrátka třída, na kterou bylo spolehnutí i v nelehkých časech, kdy ustupující art-rockový směr dostával tvrdé direkty z mnoha směrů.

» ostatní recenze alba Camel - I Can See your House from Here
» popis a diskografie skupiny Camel


Weather Report - Heavy Weather
2017-08-25

Weather Report / Heavy Weather

5 stars

Pokud se u vás doma ve vaší soukromé modlitebně nachází album Black Market jazzového kolosu (toho největšího z největších) Weather Report, je nezbytně nutné pořídit mu o rok mladšího brášku, nazvaného Heavy Weather. Muzika, která se z drážek této desky vyplétá na světlo boží, pokračuje v linii svého předchůdce a jelikož dnešní mladá (i ta střední) generace nemá o podobných kapelách ani ponětí (odkud také, média krmí mládež úplně jinými "hudebními" žánry), je na nás, postarších bardech, abychom s tím něco udělali.

Takže pokud máte rádi alespoň z části rock křížený s jazzem nebo jazz všeobecně, naordinujte si prosím třikrát denně těžké počasí. Slibují vám, že hlava vám po něm neztěžkne, srdce se nerozbolí a žaludku se nepřitíží. Shorterův saxofon vám bude průvodcem na dráždivé procházce malebnými jazzovými zákoutími této nanejvýš fantastické muziky.

Všech osm kompozic splňuje ty nejpřísnější posuzovací kritéria, která jsou na tak technicky brilantní muziku zapotřebí. Je to přesně ta hudební vymazlenost, kterou ať slyšíte 100x, stále vás něčím novým a nevšedním překvapí a jako třešnička je uprostřed LP koncertní perkusní masakr v Santanovském stylu Rumba Mama.

Z díla Heavy Weather čiší neuvěřitelná pohoda, nadhled i dokonalá muzikantská vyzrálost. Nemůžu říci, že by to pro mne bylo album jedné skladby - není tomu tak, přesto na piedestal tvorby W. R. posadím rád druhou píseň desky, A Remark You Made. Nádherná basová linka doprovází čitelnou saxofonovou melodii a souzní s ní v jeden fenomenální zážitek, který si jako ledoborec proráží cestu do vašeho srdce. Toto zhudebnělé poetické kouzlo nenuceného mě spolu s tóny Zawinulova piána dokáže učinit dokonale šťastným. Nebudu proto rozpitvávat další písně, stačí pouze konstatování, že hudba Weather Report je geniální každým coulem.

Absolutní hudba, čistota a krása každičkého vznešeného tónu na paletě pestré jako peří vznešeného páva, to jsou Weather Report na svém vrcholném díle Heavy Weather.

» ostatní recenze alba Weather Report - Heavy Weather
» popis a diskografie skupiny Weather Report


IQ - Tales from the Lush Attic
2017-08-21

IQ / Tales from the Lush Attic

3 stars

Se zájmem jsem na těchto stránkách před několika týdny sledoval trumfovací turnaj, který se udál mezi pisateli Jiřím a Johnem. Šlo o to a říkám to s velkou rezervou a nadsázkou, kdo z této dvojice, v co nejkratším možném termínu, vyplodí ze svého brka větší počet recenzí na kapelu IQ. Tihle dva "kohouti", se v pravidelných intervalech střídali jako včeličky na právě rozkvetlé kytici a pokaždé přidali někdy lepší, někdy klasickou recenzi, z albových produktů zmíněné kapely. Právě v době recenzního varu Holmesovi party, jsem se podruhé začal zaobírat myšlenkou pořízení debutní desky Tales from the Lush Attic do své sbírky.

Poprvé mě podobná myšlenka přepadla v době, kdy jsme se s IQ lehce seznamoval. Tehdy jsem tuhle pionýrskou nahrávku progresivního roku let osmdesátých (chcete li druhé vlny), pro velmi špatnou zvukovou kvalitu okamžitě zavrhl a nikterak podrobně po ní už nepátral.

Zřejmě uzrál její čas a rovněž je od roku 2013 (tedy k jejímu 30. letému výročí), na světě bohouský remaster, jehož zvuk je vskutku neuvěřitelně kompaktní a dokonalý. Exkluzivnímu balení, kde je k běžnému albu přibaleno navíc i dvd, na kterém kapela v roce 2011 přehrává album komplet a obsahuje bohatý bonusový materiál, nešlo za příjemný peníz odolat.

Tahle nahrávka je pro mne dnes důkazem toho, jak může lehká řevnivost ve virtuálním světě, posloužit pořekadlu o trojici, ve které se dva perou a třetí se směje.

K albu samotnému:
Co tu vlastně máme? Klasické Iq, silné v kramflecích, melodické v pompě, vlnící se v bocích, něžné, útlocitné, plačtivé, ale i bohaté, nápadité a fatální. Přesto trochu neohrabané a zdlouhavé. Postrádám v nich větší zastoupení silnějších, zapamatovatelnějších momentů a pestřejší aranžmá. Atributy, které mě na následovníku The Wake tolik přitahují, se tu zatím nenápadě přikrčují opodál.

Jde o debut který debutem v pravém slova smyslu není, jelikož už v roce 1982 stihla kapela vydat svou prvotinu Seven Stories Into Eight na kazetě. U zrodu stál tandem Mike Holmes a Martin Orford, který kapelu v roce 1981 uvedl v život. IQ byli mezi prvními kapelami v osmdesátých letech, kteří obnovili upadající slávu Genesis, Yes, Camel a dalších. Rozhodně se nejedná o obyčejný klon Genesis, s vokálem alá Gabriel. Iq si vyšlapávají vlastní cestu, stejně jako původní Marillion. A stejně jako jejich velký vzor, vytváří pocitové zvukové obrazce, které proporčně začleňují do svých hladových kompozic.


» ostatní recenze alba IQ - Tales from the Lush Attic
» popis a diskografie skupiny IQ


McCartney, Paul - Band on the run
2017-08-19

McCartney, Paul / Band on the run

5 stars

S kapelou Beatles mě seznámil můj otec, někdy v šesté, sedmé třídě ZŠ, řekněme okolo dvanáctého roku mého života. Nepamatuji si onen letopočet naprosto přesně, ale vím, že to bylo prostřednictvím červeného dvojalba hitů z let 62-66. Tehdy jsem tento skvělý výběr, mapující první období kapely, dostal k vánocům a hned druhý den jsme si ho šli společně poslechnout. Některé skladby jsem samozřejmě znal z rádia, některé byli úplnými novinkami. Jejich hudba mě přirostla k srdci doslova okamžitě. Dobře si vzpomínám, jak jsem z těch písniček byl nadšený a každý další opakovaný poslech, mne bavil víc a víc. Beatles byli mou vstupní branou do světa hudby. Do té doby jsem znal možná tak Abbu a Boney M, jejich hity, ale ta "pravá rocková muzika" začala právě s The Beatles.

Liverpoolská čtyřka de facto odstartovala moji (vím, že jsem jedním z mnoha, kterému tito kluci otevřeli hudební oči a byli jeho první kapelou) amatérskou hudební pouť. Beatles byli a navždy zůstanou kapelou number one, jejichž písně přežili nástrahy všech hudebních cyklů a epoch, které se tu vystřídali. Odolali době, zdomácněli a přetrvali. Žijí a budou žít navždy v srdcích svých fanoušků. Jsou jedni z mála, u kterých mladší hudební nadšenci, přebírají štafetu od svých otců a starších sourozenců. Beatles obdivuje a dodnes zbožňuje i ženské pokolení, samozřejmě, že zdaleka ne tak intenzivně a slepecky jako v letech šedesátých, ale svůj vysoký kredit si kapela stále zachovává. Beatles jsou zkrátka součástí našich životů ať chceme nebo ne, jelikož oni byli ti první a největší!

Po mnoho let byl pro mne nejsilnějším magnetem v jejich řadách především John Lennon, jehož sólovou tvorbu jsem jako jediného z beatlů prozkoumal. Až nedávná recenze kolegy POsibra ve mne zažehla zvědavost, poohlédnout se i po deskách jeho kolegů. Jako druhý přišel na řadu tedy Paul a první velký oběv v mé fonotéce, se týká alba Band on the Run. Ó, jak hluboce se dnes kaji a lituji, že jsem zkoušku ohněm s tímto famózním skladatelem a hudebníkem nepodnikl daleko dřív. Jelikož omamná síla jeho hudby na mne prostřednictvím této nahrávky zaúčinkovala okamžitě a silou težce vyslovitelnou. Takřka ihned jsem se ocitl nazpět v letech 65-66, v dobách alb Rubber Soul, či Revolver.

Tohle album je totiž mimořádné, skvělé a překrásné. Obrovská variabilita provázející tvorbu jeho bývalých domovských chlebodárců, se stejně vzepjatě přenáší i na tuto Paulovu sólovou práci a s velkých přehledem dokumentuje jeho mimořádnou skladatelskou potenci. Garantuji vám dva, tři poslechy a budete ji milovat stejně jako teď já. Jednak deska disponuje velkým hitovým potenciálem, prvních pět skladeb, plus devátá, by mohli stát na jakémkoliv z alb velkých Beatles s dnes by je znal celý svět a jistě by pravidelně rotovali v mnoha rozhlasových vysíláních. A za druhé, každá skladba je silná a svébytná sama o sobě a zkouška časem se na nich prakticky nepodepsala.

Chlapci, kteří recenzovali tento klenot přede mnou, už každičkou píseň do detailu rozcupovali, takže následný rozbor vynechávám a za sebe snad jen poznamenám, že ono pověstné příjemné mrazení po těle, se mi dostavuje v hojné míře a takřka po celou hrací dobu nahrávky. Tento blahodárný pocitový vjem, který jistě mnoho posluchačů dobře zná, vynáší onu nahrávku v mém hodnocení do závratných výšin a nějaká "připitomnělá" bodovací stupnice ji může ztěží ohodnotit.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Band on the run
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Julian's Treatment -  Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
2017-08-16

Julian's Treatment / Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)

4 stars

Pokud patříte mezi ty šťastlivce, jež vlastní Julianovo první dílo A time before this a líbí se vám, dá se lehce očekávat, že za krátký čas zatoužíte rozšířit svoji sbírku dílem druhým, Waiters on the dance. Pokud máte obavy, že s odchodem děsivého i překrásného hlásku Cathy Pruden odešlo i část kouzla této kapely, nemusíte být vůbec na pochybách. Její nástupkyně, o malinko výrazovo klidnější a decentnější Lady Jo Meek, se ujala svých partů s patřičnou grácií a magické kouzlo tajemné Julianovi muziky, působí podobně intenzivně a stejně uhrančivě, jako na debutu.

Zvuk Savarinových klapek vás bude provázet a opájet celým tímto pozoruhodným dílem a když se vedle něj postaví ještě andělský hlas Jo Meek, teprve se začnou dít věci. Tyto dva nesoupeřící "nástroje", spolu budují vznešené katedrály, plnící se atmosférou zatemnělých časů, vzniklých na základech bájných scifi vizí, Julianovi fantasie. Ve vypjaté dvojce Stranger a poslední Soldiers Of Time, si díky expresivnějším polohám Jo Meek, zavzpomínám na album předešlé a jako vrchol se mi jeví svižná, bublající skladba číslo pět, Cycles.

Julianovo první dítko tenhle dorostenec zřejmě nikdy nepřekoná, možná proto, že byl právě až tím druhým, ale stejně jako v případě A Time..., se i zde, jedná o velice originální, myšlenkovo-hudební propojku.

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment


Kotzen, Richie - Cannibals
2017-08-16

Kotzen, Richie / Cannibals

5 stars

V poslední době jsem se zabýval sběrem Kotzenových sólovek a mám z nich a z jeho hudby neskutečnou radost. Richiemu to stále hraje výborně, dá se konstatovat, že se každou deskou zlepšuje, roste a vyvýjí se. Tahle je černá jako ten nejčernější černoch z New Orleans, jako obal sám a Kotzen do svého výrazu a fealingu stále více přidává začmoudlý esprit Louisiany a Memphisu. V jeho hlase visí cosi velmi příjemného a eroticky smyslného, nezaměnitelná barva doznává ve sborech podpořených dámskou přítomností, zajímavý (Kravitzovský) odstín. Další a další nadějné poslechové cyklys touto nahrávkou, ve mně zanechávají stále příjemnější pocity a tak její postupné vštěpování do centra mozku, stává se blahodárným a vlastně i povinným.

Každá skladba se povedla na výbornou. Skvělý je titulní, výrazně melodický a hitový flák, špetka funky je přítomna ve skladbě č.2 a soulové kořeny prorůstají skladbou Shake It Off. Na pohodovou strunu brnkne Come On Free a do duetu s D. Pinnickem nás vtlačí funky kus I'm All In. Na konci deska opět zpomalí a za distingovaného klavírního úhozu ze sebe Ritchie vysype snůžku pocitů a přání, které se převalí i do písně poslední, Time for the Payment.

S Ritchiem se krásně sní, dovede člověka uvolnit a nahodit onu speciální atmosféru, jako málo který kytarový mág a umělec.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Cannibals
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie


Knight Area - Heaven And Beyond
2017-08-09

Knight Area / Heaven And Beyond

4 stars

Hudební obsah zachycený na novém díle Heaven And Beyond holandských Knight Area, mě svou intenzitou připomíná peřejemi naplněný, zurčící horský masiv vody, který dokáže svého cestovatele dokonale pohltit. Na straně jedné, se otírá o břehy porostlé nízkou metalovou vegetací, na té druhé, se její vlny tříští o kameny a balvany, vymodelované z letité, hard-rockové horniny. Hlavní tok, střed tohoto běsnícího živlu, je výsostně progresivní. Má jasný směr, ze kterého neuhne ani o milimetr. To jen jeho zákruty regulují a zmírňují ono napětí, v muzice kapely uložené, která si s léty nabranými zkušenostmi, počíná jako zkušený námořník, jehož rovněž nebaví se plavit jen jedním vytýčeným směrem, ve stejných stojatých vodách, okleštěného progresivního rečiště.

Celé tohle entrée z oblasti vodní říše, má posloužit jako vodítko všem, kteří touží poznat hudbu výborné kapely ze země tulipánů a větrných mlýnů, kapely Knight Area. Ta je pro 99%-ntní většinu hudebních nadšenců, žijících na pomezí Čech a Slovenska hodně velým tabu. K dnešnímu dni má na kontě 6 studiových alb a kdyby zde kolega Braňo nevytvořil její profil a nepřidal jednu jedinou recenzici, byla by její životnost mrtvá i pro stránky Progboardu.

Přitom je přítomná kvalita snadno doložitelná hudbou, kterou světu představuje. S neoprogresivním stylem a podružnými hudebními oblastmi, o kterých jsem mluvil výše, zachází jako skutečný mistr. Dokáže se doširoka rozkročit a absorbovat množství vlivů z venku, které pak ladně přetvoří k obrazu svému. Vzniká tak dílo pestré, přitažlivé, nesnadno oposlouchatelné, přesto celistvé a širokospektrální.

Do vodáckého raftu naskočíte ihned s prvními tóny Unbroken a už se vezete pěkně strmým údolím, ve kterém vaše vodní podloží nabírá na rychlosti s každým dosaženým metrem. Holandské progresivní kapely mají zvláštní smysl pro melodiku a ani Knight Area není vyjímkou. Melodická spádovitost jejich přednesu je svojská a přitažlivá. Klavírní a klávesová hravost s ohromným přehledem podbarvuje vokální předstevení Marka Smita v druhé Dreamworld. Ano, tím hlavním mužem a mozkem kapely je klávesák slyšící na jméno Gerben Klazinga. Jeho nástroj je tou stříbrnou, pevně zakotvenou pole danceovou tyčí, okolo které poskakují tisíce melodických notiček.

Tajemný úvod skladby třetí The Reaper, v němž Gerben staví starodávné atmosférické usedlosti, pokryté rouškou tajemna a léty usazeného prachového nánosu je parádní. Mark pěje dokonale a překrásná barva jeho hlasu, je naším vodítkem v komnatách naplněných chtíčem a smyslností. Na nahrávce je krásně slyšet i vytaženou basu Petera Vinka a ony zmiňované kreativní kudrlinky Marka Bogerta.
Box Of Toys melodiemi doslova praská, Starlight je údernější, přesto pořád hodně nápaditá a píseň titulní si bere svůj předobraz v hudbě Queen. Zní rozmáchle, decentně pateticky a posluchači běhá po těle ono známe příjemné mrazení. Ústředními motivy písní Saviors And Sinners a Twins Of Sins, jsou výborné sólové kytarové eskapády Marka Bogerta. Jeho hra dodává písním na přitažlivosti i intenzitě, vedle kláves je kytara hnacím prvkem hudby těchto holanďanů.


Určitým mínusem nahrávky je pouze její moderní zvuk. Pak ale stačí mírná úprava na vašem přehrávači, potlačit basy i výšky a je vystaráno. Věřte, že jejich hudba za to rozhodně stojí. Není chybou posluchače, že žije v době, do které přichází hudebně výborná díla, ve své konečné podobě, zvukově tak špatně ošetřena.

Muzika kapely Knight Area je pro progresivní gurmány tím pravým mokem a svou momentální vyspělost nám demonstruje novým albem Heaven And Beyond.

Bodování: Jestliže jsem dal jejich krajanům Silhoutte známku 4,5 za maximální barevnost jejich hudby na albu Across The Rubicon, tady budu puntičkář a malinko hodnocení snížím na 4,2*



» ostatní recenze alba Knight Area - Heaven And Beyond
» popis a diskografie skupiny Knight Area


Mr. Big - Defying Gravity
2017-08-07

Mr. Big / Defying Gravity

4 stars

Dobré hard rockové, či hard´n´heavy muziky, je od poloviny devadesátých let, mezi veškerou světovou hudební produkcí jako šafránu. Tento styl prorazil začátkem sedmesátých let prostřednictvím kapel jako byli Deep Purple, Led Zeppelin, či Ufo a i dnes, po více jak čtyřiceti letech, se nástupci těchto velkých ikon historie, ke svým praotcům stále navrací. Největší boom zažil ve "zlatých osmdesátých", kdy krom do kurzu se dostávajícího metalového směru, hrála hard rock naprostá většina existujících kapel, především na druhé straně naší polokoule, přesněji řečeno na jejím západním pobřeží.

Okolí Sunset Boulevardu, ležícího v západním Hollywoodu v Kalifornii, bylo mekou a rodištěm obrovského množství kapel, podobných jedna druhé, jako vejce vejci. Ale ještě než všemu tomuhle humbuku zatnul tipec na počátku devadesátých let směr grunge, povstala zde jedna významná kapela, zpočátku označovaná jako supergroup, jejíž činnost s jednou krátkodobou obměnou a vynucenou přestávkou je platná dodnes.

Jsou jimi Mr. Big, kteří od svého reunionu v roce 2009, právě v těchto dnech vydávají své třetí po-comebackové album nazvané Defying Gravity. Na tuhle kapelu bylo co se týče stran kvality vždy maximální spolehnutí. Rockový fajnšmekr, ať už se na hudebním poli pohyboval v devadesátých letech, nebo v době dnešní, nikdy na prvoplánové hitůvky nehleděl. Provařené a do nekonečna omýlané To Be With You a Stevensonovské Wild World, neprozradí o kvalitách kapely zhola nic. Ta sice právě za ně vděčí celosvětovému úspěchu, ale například v zemi vycházejícího slunce, si pověst (polo)bohů vybudovali kvalitním hráčským repertoárem, instrumentální erudicí a častou koncertní činností, podepřenou sympatickou lidskou tváří, na níž maska falše a nabubřelosti, nebyla nikdy nasazena.

Tahle kapela se vždy skládala ze čtyř velkých individualit, kterým nedělalo problém tvořit pospolu a pracovat na úkor jedince, ve prospěch celku a kapely. Především dvojice Gilbert a Sheehan, dokáže přibrzit a bezproblémů osedlat své často se plašící rychlé prsty a do svých skladeb nasázet místo miliónů not, několik opravdu kvalitních melodických vychytávek.
Mr. Big zkrátka upřednostní dobrou písničku, před neustále se měnícím kolotočem změn, zvratů a krkolomných akordů.

K producentskému pultu si pánové tentokrát pozvali svého starého známého z dob svých největších úspěchů, pana Kevina Elsona, což je třetí producentská obměna během tří alb (předešlí byli Kevin Shirley a Pat Regan). A velice smypatický je i fakt, že kapela stále udržuje blízkou spolupráci s bubeníkem a starým přítelem Patem Torpeyem, u něhož byla nedávno diagnostikována Parkinsonova nemoc. Jeho vypomáhající kolega slyší na jméno Matt Starr.

A když tedy přistoupím k albu samotnému, hned v úvodu prozradím, že jde opět o dobrou, dokonce velmi dobrou nahrávku, které ovšem k dokonalosti určitý kousek chybí. Kapela jejím prostřednictvím zní velice sebejistě a vyzrále (jak jinak), uvolněně a její hráčská ekvilibristika vystrčí růžky především prostřednictvím skladeb Mean to Me a struhující, mohutnými sbory opanované písně 1992, v jejímž případě jde zřejmě o nejkvalitnějšího adepta desky. V těchto příspěvcích ukazuje Paul Gilbert proč právě on, platí za onoho guitar hero.
První dvojice skladeb Open Your Eyes a titulka Defying Gravity (s banální melodií), nabízí zemitý, spíše průměrný hard rock. To třetí, boogiem načichlá, drsná hitovka Everybody Needs a Little Trouble (se skvělým, Sheehanovým basovým zahušťováním prostoru), už je daleko silnějším kusem. O pestrost, ale i pohodu se starají písně Damn Im In Love Again, jemnější Nothing Bad (About Feeling Good) a rozmáchlá Forever and Back. Ani konec alba nezní prvoplánovitě. Ba naopak, kapela šlape nadoraz a v písni Nothing At All k sobě montuje smyslné akustické motivy v sousedství tvrdých rockových riffů. Erick Martin podává emotivní vokální výstup a Paul Gilbert mu zdatně sekunduje.

V konečném součtu se tedy jedná opět o solidní spokojenost, která do maxima postrádá určitý díl hitovosti z Hey Man, uchu lahodnější melodie nacházející se na Get Over It a především dva kilogramy dravosti, náležící době vzniku alba What If... Proto dnes za čtyři.



PS: během psaní této recenze, jsem se díky internetu dozvěděl, že podzim bude patřit dalšímu návratu jedné z předních hard rockových kapel dneška, švédským Europe. U nich mě při vzpomínce na alba předešlá, stoupá tlak ještě strměji než v případě Mr. Big a pevně doufám, že tady se budou na nebi rozsvěcovat hvězdy všechny. Uvidíme.





» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big


Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
2017-08-06

Tangent / The Slow Rust of Forgotten Machinery

5 stars

Od každého nového alba kapely Tangent, se očekává vysoká kvalita. Na progresivní rockové scéně, je takový moment doprovázen určitými předpoklady, pro někoho možná i obavami, jak kvalitně se tentokát Andy Tillisonovi a spol, podaří navázat na své předešlé albové úspěchy. Některé z nich jsou označeny za klasiky žánru a nesou v sobě mnohé inovativní prvky, jež spojují rock a jazzem.

Jestliže znamenala předešlá deska A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, návrat k samé prapodstatě hudby Tangent, je její čerstvá, teprve pár dnů se v obchodech ohřívající sestřička, znatelně odlehčenější a i na poměru kapely formátu Tangent, hračičkovější lehkonohá tanečnice. Její rytmicky precizně bušící srdce, pumpuje krev značky jazz, v celém žilno-cévním obvodě daleko uvolněněji, než tomu bylo kdy zvykem. A to i přesto, že za bicí soupravou dnes sedí přímo mistr Tillison. Stalo se tak zřejmě pod dojmem únavy z hledání neustále nových osobností, potřebných k obsluze tohoto "zařízení". Čtyři poslední nahrávky, zaměstnávali vždy jinou bubenickou personu, tentokrát tedy Andy osobně.

Jako dar z nebes, hodnotím obsazení dalšího "nástroje" jako nového prvku v hudbě Tangent. Je jím andělský hlásek Marie-Eve de Gaultier, který nás svou krásou oblažuje prakticky v každé skladbě. I Luke Machin se ukazuje jako plně adaptovaný a schopný kytarista, který s Andym pracuje už na třetí nahrávce. A znovu vyzvedávat kvality Jonase Reingolda a Theo Travise je myslím naprosto zbytečné. Bohatě postačí pár minut a všem musí být jasné, jak tito velcí profíci opět válí.

Nahrávka má dostatečně kvalitně sejmutý zvuk každého nástroje a její celkový feeling je velice vzdušný, dynamický a pestrý. Tématicky se věnuje ožehavé otázce dnešních dnů a tou je lidská migrace a utečenecká krize.

Obal a celkový design nahrávky, neměl po dlouhých letech na svědomý dvorní malíř a přítel souboru, Ed Unitsky, nýbrž jistý Mark Buckingham, což je myslím krok přinejmenším osvěžující.

Ale to, co mi na nové Andyho nahrávce imponuje v prvné řadě, je jeho barevná a vzrušující klávesová hra, která se na mnoha místech přidržuje určitých impresionistických obrazců, působí velice samovolně, nenuceně a pohybuje se v poklidném, až meditativním spektru. S jeho vokální akrobacijí jsem osobně nikdy problém neměl, je jedním článkem z mozaiky hudby Tangent, poznávacím znamením a plně do ní zapadá a přizpůsobuje se jí.


Je pochopitelné, že revoluční rozměr prvních, řekněme tří nahrávek, lze překonat jen stěží. Ale tahle kapela má na svém kontě i jiné, velice inovativní věci. Ať je to až dojemně romantická a slušivá nahrávka Down And Out In Paris And London, či pro někoho těžko zkousnutelné space představení COMM, vždy šlo o precizní práci z pera páně Tillisona. A tou je dle mého názoru i nahrávka nová, která mě po minulém mírném kalkulu, tentokrát udělala daleko větší radost.


» ostatní recenze alba Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
» popis a diskografie skupiny Tangent


King Crimson - Larks' Tongues in Aspic
2017-08-03

King Crimson / Larks' Tongues in Aspic

4 stars

Zakrátko tomu bude rok a půl, co jsem do sbírky přikoupil technicky nabušené album Red, společnosti King Crimson. Doba pokročila a nastal ten správný čas udělat další krok a zaobstarat jedinému Wettonovu zástupci King C. bratříčka. Volba padla na tuto desku, kterou jsem několikrát během posledních let na netu testoval a která se mě díky brilantní technické výbavě, vždy zdála totálně nepřístupná.

Za ten více než rok, se Red doma spokojeně zabydlel a jeho kouzlo mě "zbouchlo" takřka okamžitě. Pětka v jeho případě je zcela zasloužená, přesto, že ona trojetapa, ve mě nikdy nevyvolá pocity, které s mojí osobou cloumají při poslechu Lakeových a Belewových alb.

Bude to nejspíš díky zpěvu Johna W., který mi připadá občas kapku suchý, nevýrazný, málo emotivní (i když na prvních deskách Asia to cítím zcela opačně) a jehož barva a expresivita tu, je taková nijaká. Chybí mi tam citový náboj, teplo, vroucnost a výraznější sympatie. Myslím že na zmíňované desce Red podává výkon lepší.

Skladby nikterak pitvat nemíním, ale na to, jak jsem se desky "bál", probíhají poslechové dýchánky překvapivě soustředěně, nenuceně a se zaujetím. Ta krkolomnost je stroze řečeno šílená, ale také geniální, intenvizní, bravurní a samozřejmě i matematicky přesná. Vše do sebe jaksi samovolně zapadá, motivy na sebe dokáží navázat dalšími a ještě lepšími pasážemi, nechybí emoce ani nasazení. Obavy z dlouhých instrumentálních skladeb číslo 1,5 a 6 rozmetalo dokonalé nasazení Frippovi jednotky a díky Crossovým houslím mám během první písně pocit, že poslouchám Janáčkovi kvartety, či hudbu Bély Bartóka. Book of Saturdays je jako roztančená divoženka, předvádějící své umění na rosou pokryté noční louce. Exiles mě barvou, zvukem a tempem ze začátku trochu připomíná desku Lizard a Easy money je klasická Frippovina. Vlastně druhou část jazýčků přemontovali Dream Theaeter na albu Black Clouds & Silver Linings a ta se mi líbila vždycky.

Přesně oznámkovat desku po několika prvních posleších není adekvátní vůči sobě, ani druhým. Každopádně jen z laického hlediska a díky přínosu, který pro hudební svět King Crimson znamenali, nemůže být ani má známka nikterak nízká. 4-4,5*

» ostatní recenze alba King Crimson - Larks' Tongues in Aspic
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Curved Air - Airconditioning
2017-08-02

Curved Air / Airconditioning

3 stars

Debutní deska Airconditioning od sdružení "pokrouceného vzduchu", je spolu s albem Phantasmagoria druhým, které jsem si do své sbírky pořídil. Tentokrát se ovšem nadšení, provázející třetí výlisek, dostavuje v mnohem menší míře. Použitý mustr je přec kapku odlišnější. Najdeme zde více jazzu, složitější hudební schéma a dráždivou psychedelie, které je tu opravdu hodně. To vše jde na úkor melodiky, jež zůstala přikryta dekou přepjatosti a zvláštní schizofrenie. Těch delikatesních vyhrávek, které jsem na Phantasmagoria tolik obdivoval, je tu poskromnu. A právě proto je první deska Airconditioning (hrubě řečeno) určitým osobním zklamáním.

Vyloženě špatná, či slabá skladba zde není, i když Vivaldiho úpravy (tedy ta první) mohli mít kratší stopáž a více se otřít o původní autorovu melodii. Sonja Kristina je ovšem sex symbol jako hrom a snad i kvůli jejímu kouzelnému zevnějšku, pochopitelně rovněž famózní hlasové expresivitě, jsem si nahrávku zprvu nechal odloženou a postupem času se k ní navracel a nakonec i malinko zamiloval.

» ostatní recenze alba Curved Air - Airconditioning
» popis a diskografie skupiny Curved Air


Discipline - Unfolded Like Staircase
2017-07-30

Discipline / Unfolded Like Staircase

4 stars

Není tomu tak dávno, co zde kolega Braňo připíchl recenzi na tohle album. Tenkrát jsem ho měl necelý půlrok objednané a pomalu nepočítal, že někdy vůbec dorazí. Objednávku jsem zrušil, ale bylo mi odepsáno, ať ještě vydržím, prý je právě na cestě. A skutečně, za pár dnů čtu informativní email, ve kterém stojí - Discipline jsou tu.

Uběhlo několik týdnů, během kterých se album Unfolded Like Staircase pomalu zotavovalo v domácí fonotéce. Průzkumná cesta do jeho hlubin dala zatraceně zabrat, ale počáteční chlad a vzájemný odstup časem přerostl v respekt a náklonnost.

Bylo by mlácením prázdné slámy, chvíli po dokonale detailně vykreslené Braňově recce, psát podobnou. Můžete mu věřit každé dobře mířené slovo, tihle Discipline jsou skutečně něco extra, ale určitě ne pro každého.
Maximální technická dovednost je podřízena muzikální stránce s důrazem na osobní kouzlo i potřebné citové zpracování posluchače. Účinné zbraně vytasili na svém druhém kotouči tihle rodáci z amerického Detroitu a v páté minutě skladby úvodní dokonce citují motiv podobný tomu hlavnímu, z písně Dance on a Vulcano, všichni snad víme od koho.

Ale ať jen nechválím. Unfolded Like Staircase je zatraceně těžký posluchačský oříšek. Řadím ho do společnosti s takovými těžko-rozlousklenci jako jsou například desky Stardust We Are od Flower Kings, Snow od Spock´s Beard, vedle stejnojmenného dvojalba Echolyn, či jejich glorifikované nahrávky As the World, nebo nedávno přijatých a dokola omýlaných posledních Edensong. Vedle Unfolded... působí ranní Van der Graaf, nebo neprodyšní Wettonovi King Crimson, jako vcelku povedená poslechovka.
Rozhodně je přínosem krájet album po skladbách. Jako na jedno z těžkých děl lze aplikovat metodu, kdy se posluchač v jednom dni věnuje pouze jedné písni a opakovaně ji poslouchá například 4x, 5x, aby se dala snáze zapamatovat.

V hudbě Discipline postrádám silnější a opakované, snáze zapamatovatelné melodie. Vše je podřízeno progrockovému veletoči a uragánu. Změny tempa a nahuštěnost různobarevných motivů v jednu skladbu, je natolik dominantní, že je opravdu přetěžké něčeho se přichytit a motivy si zapamatovat. Na takto obtížně pochopitelných dílech, jsou určitým vodítkem kratší písně, jenže ty nám Discipline jaksi zapomněli nabídnout. Jsou tu tři skladby přesahující hranici deseti minut a jedna jdoucí dokonce přes dvacet. Jenže právě tato předlouhá suita, je tou veskrz nejpozoruhodnější skladbou alba. Právě do ní naše parta propašovala fragmenty, které jsou pro lebeční závity snáz pochopitelné a vytvářejí svazek úhlednějších motivů, zlehounka vplouvající do přístavu zvaný mozek.

Kolega Braňo vynesl toto dílo až na samou střechu světa a přiroval ho k Mount Everestu progu. Jeho názoru si vážím a respektuji ho (vždyť on sám je mým dvorním dodavatelem progové a neoprogové muziky už řadu let a vypsat seznam, orientovaný se z jeho recenzní množiny, nebyl by zrovna malý :-). Zde ale stojím v první řadě oponentů. V kombinaci s porovnávaným Echolyn-ovským As The World, stojí Unfolded tak v třetí řadě (na mléko, nebo přesněji řečeno, na nějaký hodně tuhý, medový nápoj) a vedle obdivovaných děl progresivní kultury jako jsou Awake, Promised Land, Fear of a Blank Planet, Unfold the Future, ale třeba i Brief Nocturnes And Dreamless Sleep, nebo The World Is a Game (kapely si jistě odborník znalý progu dosadí sám), se tihle Discipline ztěžka prosadí.

Ale všeho dočasu, má známka 4,25 je přesto dost vysoká a pokud bude deska pravidelně rotovat v médiích ovládající soukromý posluchačův (můj) svět, věřím že ještě povyroste.
Jedno se totiž muzice Discipline upřít nedá. Přes věškerou neprodyšnost, je podprahová návyková složka rapidně vysoká a objevitelská činnost s ní spojená má slušně vysoké ambice.

» ostatní recenze alba Discipline - Unfolded Like Staircase
» popis a diskografie skupiny Discipline


Millenium - In Search Of The Perfect Melody
2017-07-29

Millenium / In Search Of The Perfect Melody

5 stars

Doslova rajskou hudbu produkují polští Milleninum na svém posledním kotouči, na němž se pokouší "nalézt onu perfektní melodii". A věřte mi, že se jim to daří náramně. Nejsou to žádná ořezávátka a na hrací ploše přesahující jednu hodinu, rozehrávají velice pestré představení, plné berevných odstínů. Jejich kořeny, sahají do neoprogu osmdesátých a devadesátých let a pokud je mám zařadit někam do kontextu tvorby jejich okolí, pak věžte, že představují umírněnější klon ke svým krajanům Satellite. Nejsou tolik dynamicky výbušní, ani extaticky vzrušující, jejich muzika plyne soustředěně a spíše poklidně (ovšem zdaleka ne natolik ležérně, jako se to děje u dalších krajanů Believe).

V jejich hudbě lze vystopovat určitý druh melancholie a k daleko větší variabilitě si napomáhají častým užíváním dívčího elementu, podporující vokální stránku. Hlásek Karolina Leszko do jejich muziky perfektně zapadá a vyšponuje ji na další level, stejně tak i saxofonové melodie Dariusze Rybky.

Oba tyto subjekty dotváří výpravnou skladbu titulní, která ve svých dvaceti minutách představí Millenium v těch nejlepších světlech.
Druhá Girl from a Glass Sphere je velmi přívětivá skladba s pěknou melodikou, klávesovým podkresem a bočními vokály. Osobně mám velice rád ještě pátou Over & Over, ve které opět nástroj zvaný saxofon, rozehrává důkladnou tónovou spletitost a refén písně absorbuje chytlavou, nápaditou melodii. Temný závěr "ve světě fantazie", představí zase trošku jinou tvář kapely, jde o plíživě vyhlížející, uhrančivou skladbu, stojící především na hluboké atmosféře.

Ještě se zmíním o přitažlivém vokále Lukasze Galla, který mi svou farbou připomíná druhého změváka kapely Arena, Paula Wrightsona a vkusném, souměrně rozloženém zvukovém ošetření, které je u polských kapel už potřebným standardem. Tady se na nějaký Loudness War naštěstí nehraje.

» ostatní recenze alba Millenium - In Search Of The Perfect Melody
» popis a diskografie skupiny Millenium


Barclay James Harvest - Once Again
2017-07-27

Barclay James Harvest / Once Again

5 stars

Druhé album Once Again už naplno útočí vším, co dělá Barclay James Harvest unikátní kapelou. Dočkáme se emotivní práce s atmosférou, která je krásně dokreslována dojemně zakomponovanou, kytarovou sentimentální melodikou. Nechybí hluboká něha, ale i smutek čišící z každé noty.
Hudba je variabilní, ale její základ tvoří především silné melodie a je to právě druhé album, kde se začala přes určitou progresivitu, naplno projevovat i hitovost.

Je těžké z konceptu vytrhnout některé písně, ale faktem je, že úvodní skvost She Said, klavírní neradostná Song for Dying, epická, vznešeně působící Galadriel a orchestrální Mocking Bird patří dodnes k tomu nejlepšímu, co kdy kapela vytvořila. Nechybí i dechderoucí, španělkami podbarvená pomalá záležitosti Vanessa Simmons, která ale v konečném součtu bledne před nádherně vystavěnou a emocemi nabitou baladou Lady Loves. Na této skladbě je nejvíce poznat, jak moc se kapela oproti debutu zlepšila. Jako doprovod je zde využit zvláštní idiofonický nástroj s membránou zvaný brumble, jež obsluhuje samotný Alan Parson.

Lesův i Johnův hlas působí intenzivněji než na jedničce, zlepšení je slyšitelné, ale zároveň neztrácejí nic na své věrohodnosti a expresivity. Také se ukazuje, že výraznější klávesy byly přesně to, co kapele chybělo k dokonalosti.
Výborná deska.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Once Again
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Jethro Tull - Aqualung
2017-07-25

Jethro Tull / Aqualung

5 stars

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Genesis - And Then There Were Three...
2017-07-25

Genesis / And Then There Were Three...

5 stars

Původní úvahy nad konceptem tohoto alba, nad změnou jeho hudební orientace a nad zvukovým "zeštíhlením" odkládám stranou a napíši jen stručnou, pocitovku o nahrávce, kterou mám moc rád.

Tohle první "bez kytarové" album je podle mne báječné. Vkusně střižené, k popu otočené melodie, se klikatí po progové pěšince a v posluchači probouzí množství reminiscencí a příjemných prožitku.

Myslím, že je zbytečné laborovat nad tím, jak by deska dopadla se Stevem Hackettem. Už na předešlé Wind... se Banksovi klávesy nadechovali k mohutnému attacku a tady měli najednou plné pole působnosti. Jsou sice dominantní, ale nikoli pateticky preslazené a nesmrdí dobovým balastem. Své výsadní pozice Tony nezneužil a mohly tak vzniknout pěkné písničky.

Když jsem kdysi s Genesis začínal, patřila skladba Snowbound k mým nejoblíbenějším z jejich repertoáru. Je citlivě dojemná a dokáže náramně pracovat se sugescí. Její neopakovatelné kouzlo mě očarovává dodnes. Ale aby to nevypadalo, že tu září jen jedna kometa, podobných drahokamů je tu mnohem víc. Stejně něžná devede být i Undertow, dynamicky a rozpustile zabouří Ballad of Big a příjemně navrstvená je sedmiminutovka Burning Rope. Jedna parádní melodie vystřídá druhou, kapela z tempa nevypadne a rozhodně nezní opotřebovaně, nebo snad komerčně. Collinsův srdceryvný přednes v Many too Many vás přiměje k slzám a při písní následující, se bude vaše tělo vlnit do rytmu. Deska nabízí silné momenty i v samotném závěru, jedním z nich je píseň Say Its Alright Joe. Collins kouzlí v hrdle a Banks vrství ostré atmosférické krápníky. Nebýt nevkusné Follow You..., vyzněl by závěr The Lady Lies velmi povedeně.

Krásná deska naplněna krásnými melodiemi. Někdy stačí skutečně málo, aby byl člověk spokojen.

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis


Amazing Blondel - Fantasia Lindum
2017-07-20

Amazing Blondel / Fantasia Lindum

3 stars

Historizující podobenství staré anglické hudby, které kdysi reprodukovala trojice Amazing Blondel, je natolik nevšední a v dnešních dnech absolutně zapomenuté, tudíž pro generaci pod 40 dozajista nicneříkající, že jsem neodolal, abych je alespoň malinko nezviditelnil. Vědomostní bedna Petr Gratias v recenzi předešlé dopodrobna vylíčil historii vzniku kapely, i přechod jejího ostazenstva do čistě akustických vod, nacházející inspiraci v renesanční hudbě a tématech oné doby. Proto krátce k muzice:

Je tu šest skladeb a u dvou z nich, se jedná o instrumentální kousky. Jedním je dvojice renesančních tanců a druhý se nese v pochodovém rytmu. Titulní kus Fantasia Lindum, je dvacetiminutová členěná suita, která historií rezonuje naprosto dokonale. V její přítomnosti stačí zavřít oči a v momentě se nacházíte na nádvoří vznešeného středověkého hradu, či uprostřed komnaty překrásného, honosného zámečku. Zbylá trojice kratších a nutno podotknout že zapamatovatelnějších písní (v Safety In God Alone, dokonce cítím skrze vokální Anglické tradice, přítomnost Beatles), je zřejmě tím nejlepším na této desce. Loutnami, kytarami a flétnami se to tu doslova hmeží a jejich mistrné aranžérské propojení, v sobě velebí historizující pocit, plný nevšedních a hlubokých prožitků. Tím nejkrásnější na hudbě Amazing Blondel, jsou krásně posazevé hlasy, na jedničku sezpívané sborové vokály, potažmo sólové výstupy jejich členů, čerpající z dobových Anglických předobrazů.

Pokud máte rádi vážnou hudbu a svůj apetit občas proložíte odkazy k renesanční a barokní době, bude tohle trio tím pravým šálkem kávy právě pro vás.

» ostatní recenze alba Amazing Blondel - Fantasia Lindum
» popis a diskografie skupiny Amazing Blondel


Aerosmith - Permanent Vacation
2017-07-16

Aerosmith / Permanent Vacation

5 stars

Velkolepý výsledný sound nahrávek Permanent Vacation a Pump, je spolu stejně nerozlučně spjat, jako toxická dvojčata Tyler/Perry. Jen málokdo řekne, že jedna z nich je výrazně slabší, či za svou sesterkyní jakkoliv pokulhává. S Aerosmith mám léty vypiplaný návyk, který vyžaduje po poslechnu jednoho z alb, neprodleně otestovat i to druhé.

Produkční tým Farbain, Fraser, Rock, Lomas, dokázala z prachmizerného teplého zvuku osmdesátých let, vymačkat daleko víc šťávy a testosteronu, než jejich hvězdnější a pracovně vytíženější kolegové. Nejen Farbaianova záliba v žesťové sekci je kořením tohoto vynikajícího alba. Předně jsou to do puntíku dotažené, energické flákoty, útočící na první signální, jež se prakticky okamžitě uchytili jako singly a album mohlo zabodovat do hitparád.

Permanent Vacation není žádná umělohmotně nafouknutá, glamová (šminkoidní) bublina, typu Motley Crue, Kiss, nebo, nedej bože Ratt. Jedná se k sbírku neuvadajících rozkvetlých růží, ze kterých vás nejvíce popíchají trny hitovek Magic Touch, Rag Doll, překrásné Simoriah, v žebříčcích bodující Dude, nebo riffostroje Hearts Done Time a skladby titulní.

Aerosmith potkalo na jejich rockové pouti několik tvořivě významných období. Konec osmdesátých let patří společně s polovinou sedmdesátých k těm nejlepším a hudebně nejtvořivějším.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Permanent Vacation
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Kansas - Freaks of Nature
2017-07-16

Kansas / Freaks of Nature

5 stars

Kansas. Stát v jižní části severní Ameriky, ale rovněž první úspěšná art rocková kapela, pocházející z oblasti, vlastně města, podle něhož si dala své jméno. Svou kariéru nastartovali Walshovci velice rychle a hned jejich prvotina ( v USA Gold), čerpající z odkazu Lynyrd Skynyrd, byla velmi úspěšná. Rovněž ve staré Evropě mají Kansas dávno kultovní postavení, i díky nepříliš častým koncertním návštěvám.

Jako zcela klíčových lze označit prvních pět alb. Čtvrté Leftoverture získá pětinásobnou platinu a song Carry on... zaboduje doplna. Mám velice rád jejich alba napříč neuvěřitelnými pěti desetiletími, ve kterých kapela působila a dnes je opět s novým výtvorem znovuzrozena a plně akceschopna. Je tu ale jedna nahrávka, která je mi o malinko bližší, než ty ostatní. Její vitalita, energické kouzlo a živelný přednes, kde vzájemná komunikace všech nástrojů vytváří pestrou škálu hudebních variací, jež dokáží svou brilantní instrumentací zvednout ze židle, je zkrátka obdivuhodná.

Ty nejlepší nahrávky vytvořila kapela pod producentským dohledem vyhledávaného mistra zvuku Jeffa Glixmana a po dlouhých letech se s ním ještě jednou a naposledy spojila, aby bylo dosaženo kouzla mocného, jako v letech sedmdesátých. A tak se Kansas skutečně podařilo znovu vztoupit do téže řeky a zplodit dominantní, devíti-skladbovou kolekci.

Stran sestavy. Zdravé jádro Ehart, Walsh, Williams, je doplněno prověřeným Greerem na basu, novicem Gregem Robertem na klávesy a Steinhardtovi housle svírá neméně muzikální David Ragsdale. Člověk jež má na nahrávku určující vliv a jehož muzikantský talent a šarm do jejich žil pumpuje solidní množství "organického THC". Ano, bohužel stále chybí vůdčí kytarová a především skladatelská osobnost Kerry Livgrena, ale narozdíl od invenčně pokulhávajícího alba Power, zbytek ansámblu jeho služby zde zastoupí brilantně.

Tuto desku mám rád komplet celou, proto z ní nebudu vyoperovávat žádnou její část. Jde o společenství devíti orgánů, kde jeden má funkci dýchací, druhý oběhovou, třetí vylučovací a tak dále.

Nenápadný comeback Kansas v devadesátých letech, přinesl další brilantní nahrávku, v té době už odepsané kapely, žijící pouze ze staré slávy.

Mám za to, že takto na nápady potentní sbírku, už kapela nepřekonala ani s Livgrenem na famózní a mysticky výpravné nahrávce, silné Somewhere to Elsewhere. Souhlasíte?

» ostatní recenze alba Kansas - Freaks of Nature
» popis a diskografie skupiny Kansas


Hackett, Steve - Please Don't Touch
2017-07-14

Hackett, Steve / Please Don't Touch

5 stars

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Please Don't Touch
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Uriah Heep - Innocent Victim
2017-07-13

Uriah Heep / Innocent Victim

4 stars

Za jednu z nejkrásnějších skladeb tohoto alba a myslím že i kompletní diskografie U. H., lze označit píseň Illusion. V její barvité instrumentaci a dokonalé aranžérské technice, se odráží celý progresivně moderní přístup hudby sedmdesátých let, minulého století. Zde vítězí emoce nad technikou. Atmosféra nad notovým zápisem a značně uvolněná free nálada, nad trendovou podlézavostí, tolik příznačnou pro alba osmdesátých let.

Ken Hensley je dokonalým čarodějem klávesových rejstříků a jedním z mých pěti nejoblíbenějších skladatelů epochy, ve které byl jeho přínos podle mne opravdu revoluční.
A John Lawton? Může ten vůbec zazpívat špatně? Uriáši nemohli po kalibru typu Byrona vybrat kvalitněji.

A že zní deska popově? Ano, ale pořád je dost nápaditá a melodický vzrušující. Styl kapely je stále hodně pestrý a rozpoznatelný. Jde o melodičtější variace původních U. H. a vzájemnou korespondenci s druhou půlí seventies, doby která už mohutnosti a délce skladeb typu July Morning nepřála.
Cožpak to ale byla vina samotných kapel?

Ohlasy na toto album, jsou alespoň zde hodně kontroverzní. Rozteč od pěti po jednu hvězdu často znamená buď lásku, nebo nenávist. To ať už si určí každý sám.
4,5* pro mou velmi, velmi oblíbenou kapelu.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Deep Purple - Machine Head
2017-07-12

Deep Purple / Machine Head

5 stars

Asi nemá cenu tuhle desku nějak dlouze představovat, nebo po x té přepisovat cestu jejího vzniku. Přejdu tedy rovnou k samotným superskladbám a přesto, že dnes už pro mne nemá většina z nich cenu zlata a neobsadí pole position tak jako kdysi, jejich sílu, generační šmrnc a vliv skrze desetiletí, zpochybnit nehodlám.

Smoke... je z důvodu rádiové fluktuace a oblíbené pozice na listu starých disko/rockoték tak zkažená, že si ji už několik let vůbec nepouštím. Bez Highway a Space si dobrý koncert legendy také nelze představit a Lazy mě k srdci nepřirostla nikdy.

Zbytek alba je mi tím nejlepším, co od D. P. znám. Maybe I'm A Leo, Pictures Of Home, Never Before a When A Blind Man Cries, jsou těmi nejžhavějšími favoritkami na dvoře králů hard rocku.

Další mocensky schopné a velké rody Evropy, jako Hohenzollernové, nebo Bourboni, tedy mám na mysli Led Zeppelin, Queen či UFO, musí do ohně přikládat řádně velká polena, aby dokázala udržet tempo a žár sálající z Blackmorovi party.

Stáří Deep Purple jsou sázka na jistotu. Pestrost a entuziasmus obsažený v jejich muzice je stále přitažlivý, dokonce i pro nové generace.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Genesis - A Trick Of The Tail
2017-07-11

Genesis / A Trick Of The Tail

5 stars

Pokud bude zapotřebí pět na tvorbu Genesis pochvalné ódy, výberu si některou z Gabrielovských nahrávek a nikdo nemůže říct ani popel. Ovšem objektivní pohled bývá odlišný a často zkončí jako subjektivní. Pokud bereme v úvahu, že něco takového skutečně existuje, je objektivita značně samoúčelná a podsouvá teze jednotlivce, skupinovému přitakání. Pro mne je objektivní tvrzení například to, že nahrávky A Trick of the Tail a Wind And Wutheting, tvoří jakýsi mezistupeň, nebo řekněme most k budoucnu Genesis. Na nich je zachycen inovativní vývojový prvek, zcela nepostradatelný, důležitý, ale také hudebně a myšlenkově zdílný a pro posluchače emočně přitažlivý.

Venku je pošmourno, prší a naplánované úkoly musí dojít přepracování. Místo pěší tůry, bude využito služeb motoristických a tudíž je jasné, jaká muzika bude rezonovat okny. Album A Trick of the Tail vykazuje ideální parametry, malující úsměv ve tváři i v takovém nečase, jaký se odehrál během dnešního dopoledne.

První Philovo album na uvolněném postu za mikrofonem je doslova úžasné. Nejen že jeho něžný a ve všech ohledech emotivní vokál do albového konceptu plně zapadá, ale aranžérská invence souboru, především dvojice Banks/Hackett sebejistě exploduje. Genesis měli často štěstí na materiálovou vyrovnanost, i toto album splňuje podobné parametry a osmička skladeb je vypilovaná až po strop.

Titulní song tohoto alba patří mezi mé nejmilovanější písně Genesis. Souhra dua Hackett/Banks šlape jako dobře promazaný stroj a u dvojky Entangled jsem se už rozpouštěl jako marmeláda na slunci. Píseň má zvláštní náladu, dlouho jsem hledal to správné pojmenování pro vystihnutí její atmosféry, až mě bylo mou drahou našeptáno slovo éterická. A toto synonymum bych nakonec použil pro celou padesátiminutovou kolekci Genesis. Éterické, vzdušné a maximálně podmanivé.

A jistě i jedno z nejlepších alb roku 1976.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis


Lennon, John - Working Class Hero: The Definitive Lennon
2017-07-10

Lennon, John / Working Class Hero: The Definitive Lennon

5 stars

Léto patří už od pradávna mezi nejbáječnější roční období. Venku je teploučko, světla dostatek a dá se vymňouknout spousta lumpáren. Jednou z příjemných disciplín je i výletnictví. Člověk může navštívit různá zajímavá místa, kochat se přírodou, historií, nebo kupříkladu architekturou. Další vyhledávanou kapitolou je dovolenkový pobyt. Ten, ať už na území naší vlasti, či za jejími hranicemi, si touží užít každý z nás. Já se s mými milovanými na jednom takovém právě nacházím a díky náklonnosti mé drahé polovičky i neutuchající potřebě mladého pána sedícího vzadu v autě, který prostě vyžaduje, aby písničky hráli, jen co usedne do sedačky a kola se roztočí (dobrý to návyk, vštěpovaný od kolébky), nezapomínám ani na kulisní hudební stránku, cestu značně zpříjemňující.

Pro letošek jsem do vozidla namíchal vskutku roztodivný hudební koktejl, který se povětšinou zkládá z osvědčených archivních pecek, převážně hard rockového stylu. Neříkám, že bych si třeba muziku Flower Kings, nebo generátorů neposlechl rád, ale pokud má být cesta zábavná a dobře ubíhat, je taková Highway Star, či Space Truckin ideálnější volbou.

Jako společník na první desítky kilometrů, byl bez dlouhého uvažování překlopen 2cd výběr toho nej od jedné z největších ikon celých hudebních dějin, od muže, jež byl políben tou nejštědřejší muzikální múzou a obdařen nejkrásnějším hlasem celé historie (osobní názor recenzenta), od Johna Lennona.

Ne všechna jeho alba jsou stopercentně vyrovnaná a tento výběr úctyhodných 38! skladeb je alespoň pro mne, tou nejideálnější volbou. Milovník Johnovi hudby tu nachází to nejlepší, s čím tento titán na své sólové dráze během sedmé dekády přispěchal. Největší hity, singly, krásné balady, pocty své Yoko, skladby s texty naplněnými mírovým poselstvím světu, ale i spousta "obyčejných" písniček, to vše a ještě víc, je na tomto bestoffku výborně stlačeno.

Na cd č 1. se střídá jeden evergreen za druhým, na dvojce už pár věcí z paměti lovím marně, ale i tady platí dobrá polovina za trefu do černého.

John Lennon je nedílnou složkou mé DNA, miloval jsem jej v Beatles a zbožňuji jej i sólově. Vždyť která osobnost hudebního průmyslu, dokázala vytvořit tak překrásné a výrazně zapamatovatelné songy jako Woman, Imagine, Stand by my, Beautiful Boy, Oh Yoko, nebo tu nejhezčí vánoční melodii Happy Xmas? Pouze a jenom muž velkého formátu, John Lennon.
Sláva jeho památce!

» ostatní recenze alba Lennon, John - Working Class Hero: The Definitive Lennon
» popis a diskografie skupiny Lennon, John


Porcupine Tree - Deadwing
2017-07-09

Porcupine Tree / Deadwing

5 stars

Osmá studiová nahrávka Deadwing se dá označit jako netvrdší, chcete-li nejmetalovější výtvor dikobrazího ostnu. Zvuk kytar je někdy nervy drásající, okno posluchačovi místnosti se dost často samočině otevírá do toho nejhlubšího a nejtemnějšího lesa a mašinkami zkreslený a zdepresivnělý Stevenův vokál, nahání strach i vážné pochybnosti do roviny pocitové.

Na druhou stranu je to skutečně první zcela úspěšná a do té doby i nejprodávanější nahrávka P. T., díky které kapela okamžitě podepisuje nový kontrakt s nadnárodní společností Roadrunner. O úspěch se zaslouží rovněž dva singly Shallow a Lazarus.

Na albu spolupracuje dvojice Adrian Belew, který hraje kytarová sóla va skladbách Deadwing a Halo a Mikael Akerfeldt z Opeth, který přidává vokální harmonie na Deadwing, Lazarus a Arriving Somewhere but Not Here plus druhé sólo.

Často surrealistické texty byly psány s Mikem Bennionem a Wilson měl v úmyslu je převádět do filmové podoby na způsob Lynch-ových vidin, z čehož nakonec sešlo.


Úvod a titulní Deadwing má ambice "čapnout" svou oběť okamžitě. Jadrně drsné kytary tu sedí milimetrově, v zákoutí se mačká armáda melodií, které se ukáží až s opakovaným poslechem. V půli se vykoná očistná Steveova lázeň a po ní připlují další temná mračna.
Shallow disponuje hitovým refrénem na podloží klasicko kytarovém a vzdáleně odráží jemné prvky disonantní melodiky.
Jako třetí je připravena podmanivá věc Lazarus, ihned je jasné, proč byla vybrána jako singl. Kvanta precizní melancholie, jaká vystopujeme jen u pana Wilsona. Nádhera. A nádherné okamžiky na nás čekají i s další snůškou výborných skladeb. Vybral bych dvanáctiminutovou prog perlu Arriving Somewhere But Not Here- jako dokonalou difinici stylu P. T. Vynikající a maximálně procítěný Stevenův zpěv v Open Car, nebo dojemnou baladu na závěr, skladbu Glass Arm Shattering- kde máme možnost si vychutnat rozmanitou Harrisonovu hru na bicí a dokonalou práci s atmoškou.

Deadwing je další nahrávka, na které předvedl své chopnosti a cit, co se týče ponoření do nálad, mistr oboru, klávesista Richard Barbieri.
Jde o jedno ze základních děl prog rocku.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Jadis - See Right Through You
2017-07-07

Jadis / See Right Through You

4 stars

Jsou desky, které člověk touží poznat a objevit mnohem důkladněji, než to samočině jde, než to složitost hudebního obsahu nahrávky připouští. Posloucháte, posloucháte a ono to s vámi pořád nic nedělá. Nezáživné nic, které okolo jen prochází a najít záchytný bod, to je jako hledat jehlu v kupce sena. V případě anglických Jadis je to dáno podobností jejich soundu na jednotlivých albech, mezi jednotlivými písněmi, v propletenci dlouhých a táhlých melodií, stejném středním tempu. Když to všechno sečtete, vykrátíte a vydělíte, za znaménkem rovná se, na vás čekají buďto zpruzené chvíle nudy a zbytečná ztráta času, nebo proposlouchání se naskrz muzikou, z počátku fádní a nudnou, po x-tém poslechu z čista průsvitnou a omamnou.

Nedávno jsem pořídil nové cd Jadis, No Fear Of Looking Down a okouzlen jsem byl takřka okamžitě. V zápalu boje přišlo na řadu i zapomenuté předchozí dílo kapely, které (možná z důvodu absence M. Orforda) zůstalo místo v domácí fonotéce, ležet v regále obchodu. To už byl ale daleko větší oříšek. A tak se poslouchalo pořád dokola, z repráků, ze sluchátek, na cestu, k práci a pořád nic. Až jednou to konečně přišlo. Co vám budu vyprávět, však to jistě většina z vás dobře zná. Stav pochopení a naplnění byl tady.

A tak dnes už mohu všem milovníkům neoprogu vřele doporučit předposlední album See Right Through You, skromných a věčně utajených Jadis. Žádné stylové kotrmelce, opět jde v první řadě o melodie, krásné melodie, pokojnou atmosféru a propracovaný akusticko/elektrický, místy trochu pompézní rock s vynikajícím Chandlerem u mikrofonu. A že tam není Orford? Nevědět to, tak to ani nepoznám.

» ostatní recenze alba Jadis - See Right Through You
» popis a diskografie skupiny Jadis


Silhouette - Across The Rubicon
2017-07-05

Silhouette / Across The Rubicon

4 stars

Nejsem přehnaně posedlý výzkumem výtvarné stránky přebalů svých nahrávek, či nahrávek, které mám v plánu si pořídit. Na toto téma byl odborníkem kolega P. Gratias, který dokázal díky mizerné kulivovanosti obalu, leckterému albu strhnout dolů i celou hvězdu. Takto posuzovat desku, mi přijde hodně přitažené za vlasy a s muzikou samotnou, má onen vjem jen pramálo společného.

Na stranu druhou existuje fakt umělecký, který dokáže i mizernou hudbu prodat/prodrat, směrem k zákazníkovi.

Obal i hudba alba nacházející se na desce nazvané "překročení Rubiconu", holandských progresivistů Silhoutte, dokáže oba tyto faktory bezpečně naklonit na stranu pozitivní. Toto překrásné výtvarné dílo Eda Unitsky, má alepsoň na mne zcela blahodárný účinek a jeho vizuálně vtahovačná schopnost, působí mocným dojmem. Když jsem jej spatřil prvýkrát, úžasem jsem doslova oněmněl. Jeho námět mě okamžitě zmagnetizoval a já začal ihned pátrat, jakou hudbu tahle kapela produkuje. Se zjištěním, že jde o můj oblíbený soudek rumu, tedy progresivní, chcete-li neo-progresivní složku, jsem se jen tiše pomodlil, aby nešlo o nějakou druholigovou sebranku z horní dolní. Nejde, samozřejmě že nejde, ale o muzice až za chvíli. Ještě k (oblíbenému) obalu: ten znázorňuje vodní hladinu položenou ve dvou vrstvách. První klasické, obklopené skalisky a ostrovy a druhé jakoby nebeské, na níž se plaví staré bojové plavidlo, ponorka z druhé světové války. Působivá imaginace a obrazotvornost tohoto nápaditého motivu, podporuje v divákově fantazii dvojakou analýzu a postupně je vnímána, jako námořnická abstrakce, s dušemi mrtvých, putujícími společně v vrakem lodi na věčnost. (jedno z možných vysvětlení).

A teď konečně k muzice:
V případě Silhoutte jde o vcelku mladou a velice nadějnou kapelu, ze země tulipánů a větrných mlýnů. A stejně úchvatně, jako působí malby starých holandských mistrů, působí i muzika téhle kapely. Pokud potřebujete srovnání, automaticky sáhnu po skupině IQ, s níž má společnou dojemnou melodiku, symfoničtější klávesové tvary a vynikající vokální výzbroj. V případě holanďanů se dokonce jedná o účast tří zpěváků a tudíž se nabízí vzájemná paralela s kapelou Barclay James Harvest. Mě osobně je nejpřitažlivější jemný hlas kytaristy Briana de Graeve. Kapela umě kombinuje masivní klávesové linky s elegantní klavírní výzdobou, ale upozaděna není ani práce kytarová. Okolo epického centra tu rezonují velké melodie, proložené vynikajícími sóly. Pro správné pochopení tvůrčích záměrů našeho komba, je nejlepší seznamovací volbou jeden ze tří jedenáctiminutových hymnů. Skrze jejich časové rozpětí vás kapela torpéduje obrovským množstvím změn a nálad, proloženým tím správným progrockovým tajfunem.

Silhoutte jsou zřejmě nejsilnějším zástupcem holandské progové líhně a přesto, že prvotní inspiraci hledali na britských ostrovech, zvláštní odér vycházející z jejich hudby je dnes bezpečně šikuje na evropský kontinent, mezi vůdce baculaté tulipánové země.4,5*



» ostatní recenze alba Silhouette - Across The Rubicon
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Barclay James Harvest - Octoberon
2017-07-04

Barclay James Harvest / Octoberon

5 stars

Deska Octoberon, je další výbornou nahrávkou kapely Barclay James Harvest. Může se zdát, že má ještě obroušenější hrany a výraznější melodiku, než například alba z let 74,75, ale je to spíše klam. Softové podání pánové praktikují od svých začátků a málo komu sluší lépe, než právě této kapele.

The World Goes On je vskutku překrásná, svou tesknou melodií mi částečně připomíná Beatles. Druhá, důraznější May Day, vsadí na pompéznější aranžmá a ve své druhé půli zhudební historickou chorální fresku. Nesporně výbornou skladbou je staroegyptským bohem Ra inspirovaná záležitost stejného názvu. Položena v tišší dynamice, opředena mystickými vícehlasy a tajemnou aurou. Přesto, že název písně Rock N' Roll Star může zavádět k jakési vlezlosti, opak je pravdou, jde o další velice jímavou, malinko přístupnější věc. Za pozornost stojí jistě i poslední dojemná záležitost Suicide?

Octoberon patří spolu s přístupnějším Gone to Earth k posledním velkolepým výtvorům BJH sedmdesátých let a pro mnohé je i posledním kvalitním albem této kapely.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Octoberon
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


UFO - The Visitor
2017-06-29

UFO / The Visitor

5 stars

Ano, rád přiznávám, že právě The Visitor je mou nejoblíbenější nahrávkou Ufo s Vinnie Moorem na kytaře. V době kdy vyšla, tedy roku 2009, jsem kapelu nijak systematicky neposlouchal. Zaujal mě obal, okamžitě jsem otestoval muziku a byl příjemně překvapen. Desku jsem zakoupil a takřka přes noc nastartoval Ufo mánii, během které byly dokoupeny starší věci s Moorem u vesla, i další památná alba s jeho blonďaným germánským, horkokrevným předchůdcem.

Této desky si vážím o to víc, že se od klasické produkce Ufo malinko liší a často těží v blues a southern-rockovém dole. Pozměněná inovace jí dává punc jedinečnosti, který podpořil i moderní produkční zvuk Tommyho Newtona. Zní sice tvrdě a současně, ale nezastírá rockové kořeny a krásně vyvažuje její pozitiva směrem k dnešku. Phil Moog zpívá s úžasným přehledem, místy oduševněle, místy svým drsným pojevem evokuje napnelismus dravce na lovu. Jeho hlas nepostrádá šarm i charisma, když se do toho opře, náhle exploduje jako granát z druhé světové.

Pochybovačné názory mých soukmenovců a především starších ročníků, kteří zažili slávnou etapu kapely s Michaelem Schenkerem a časo znásobují jeho nenahraditelnost a nedokáží novou osobu na tomto postě plně akceptovat, si k tělu nepřipouštím. Řada z nich se k "novým" Ufo staví posměšně a pro termíny blues rock a southern rock ve spojitosti s kapelou nenachází porozumnění. Osobně mám Ufo-uny pevně svázány s folkovou tradicí a jemným bluesovým dotekem již z dob alb Phenomenon, či Obsession. Že je Vinnie zručný kumštýř je věc všeobecně známá a svou pozitivní orientanci k těmto stylům protlačil i do Ufo, především na první albovou trojici. Tento jeho přínos vnímám pozitivně a s radostí. A právě na díle The Visitor je jeho účinek nejsilnější.


Saving Me přináší hned zpočátku silné jižanské inspirace. Boogie, folk a southern jsou v písni namačkány, jako citrón ve vašem horkém čaji. Tohle ale není žádný Tea pro holčičky, dunivá rytmika a syrový Moogův přednes ji tlačí k rockovým horizontům.
On The Waterfront se pozvolna rozhoupává, kapela hraje pro potěchu svou i naši.
Hell Driver zbožňuji, jde o našlapanou, střednětempou rockovou divočinu, které přitápí pod kotel plnokrevná Vinnieho hra a precizní souhra basa-bicí.
Stop Breaking Down má za úkol uklidnit emoce, její překrásný, melodický refrén a Mooreovu kytarovou práci doceníte s dalšími poslechy.
Rock Ready je poslední na A straně a společně s desítkou ze strany B, se mi jeví jako nejslabší.

Nikdy jsem neměl rád rozdělování alb na dvě poloviny. Časté podsouvání B strany do pozice té druhé a horší, stírá objektivitu a u mnoha recenzí nepůsobí dobrým dojmem. V tomto případě ale jde o pravý opak, "béčko" je dominantní a silně návykové.

Hned první skladba Living Proof je naprostá southern rocková bomba, ve které Vinnieho hra strhává všechno a všechny na svou stranu. Budí silotvorný organizační dojem, množstvím sól a ozdůbek dodává písni nesmazatelné kouzlo a styl Philova zpěvu je tu svůdný i dráždivý zároveň. Jasný adept na hit a nejlepší píseň alba.
Pokračujeme s volnější Can't Buy A Thrill. Moore je prostě všude, překrásně sóluje, akustikou zaplňuje prostor okolo Moogova vokálu a do refrénu vytáčí další brejky.
Balada má číslo osm a je jí píseň Forsaken. Opět jsme na jihu Arkansasu (nebo v jeho okolí). Boční sbory, kytarové ladění a Philů fantastický vokál (kdy tenhle člověk zpíval lépe), přivezou do závěru skvotné kytarové sólo.
A ještě Villains & Thieves. Tady se řádně přitvrdí, přeci jen jsou Ufo rockovou kapelou, jenže je tu Raymondova klavírní linka a srážka oprýskaných dodávek s nápisi western and boogie, exploze se děje právě v jejím středu.

Ke své recnzi připojují odkaz na opěvovanou jižárnu, skladbu číslo 6. Living Proof.
Pro ty, kdo ji neznají, nebo produkci Ufo s Vinniem nesledují, či cíleně zavrhují, poprosím o její otestování a vlastní názor z řad osazenstva Progboardu.
Třeba napomůže rozšířit vlnu zájmu směrem k nám, co jsme Ufo-pozitivní.

https://www.youtube.com/watch?v=0g-5JGtScQw


» ostatní recenze alba UFO - The Visitor
» popis a diskografie skupiny UFO


Pallas - Pallas - The Dreams Of Men Special Edition
2017-06-28

Pallas / Pallas - The Dreams Of Men Special Edition

5 stars

Netradiční začátek se bude týkat klasické numerologie a jejího vztahu k číslovce tři:

V případě trojky jde o číslo vyjadřující mentální schopnosti a
studijní potenciál, bystrý intelekt, energii, chápavost, vnímavost,
pojmovou představivost, originalitu, veselost, optimismus a radost ze
života.
Vyznačuje se také silou, nezávislostí, jistotou, svobodou, nadšením a
schopností postarat se sama o sebe. Trojka se ráda obklopuje lidmi.
Lidé pod vlivem trojky mají dobrý vkus na oblékání.
Projeví-li se negativní stránky trojky, budou to přílišná kritičnost, sklon k výstřelkům, klamání ostatních, vrtkavost, netečnost nebo přílišná bezstarostnost.


Jsme na hudebním fóru a tak je pochopitelné, že toto numeru budu převádět směrem k albovým triumvirátům, které jsou s některými kapelami a hudební historií pevně spjaty.

Okamžitě mne napadá slavná trojice (jména skupin z úsporných důvodů vynechám, každý je jistě zná):
The Dark Side of the Moon - Wish You Were Here - Animals - zcela zřejmá paralela (stejné desetiletí, dvouletý odstup, totožná sestava, evolučně rozvíjený hudební styl)
2112 - A Farewell to Kings - Hemispheres (podobné atributy jako v případě předešlém)
The Yes Album - Fragile - Close to the Edge (i tuhle trojici jaksi automaticky slepuji v jedno)
koho napadají další uskupení, jejichž alba má postavená v pomyslné podskupině, může je uvést do přislušné reakce níže.
Já do tohoto spektra a právě proto o něm mluvím, počítám i tři brilantní práce skotské kapely Pallas, alba Beat the Drum, The Cross And The Crucible a nahrávku recenzovanou.

V případě desky The Dreams Of Men, jde o velkolepou, místy až pompézní hudební produkci, zasazenou v neoprogresivním květináči, jejíž textová náplň poukazuje na lidské touhy a sílu, vydobít vytýčené cíle, či snahu zaujmout svá postavení na nově navštíveném území.

Celkem devět dlouhých a rozmanitých skladeb nám nabídne jak symfonické tak lyrické čtverce a fanda progresivní muziky si u takto propracované hudby spokojeně mne ruce.
Hned první skladbu The Bringer Of Dreams opanuje mohutná, klávesovo kytarová hradba, střídání nálad a sytý, strhující důraz na atmosféru.
Warrior vypráví o temnějších záležitostech, jako je terorismus a sebevražedné útoky. Posluchač pocítí nátlakové, metalovější ladění, kytara rifuje, ale dokáže vytvořit místo i pro atmosférickou vsuvku.
Úžasný je úvod a vlastně celá píseň Ghostdancerů, zabývající se masovou migrací z Evropy (konkrétně ze Skotska) do Ameriky. Texty zkoumají kontrast mezi úspěchem přistěhovalců v jejich novém domově s méně příznivým dopadem na původní obyvatelstvo. Píseň je nesmírně silná jak lyricky (pasáž s houslemi), tak hudebně. A takto bych mohl pokračovat skladbu po skladbě, jelikož každá je svým způsobem charakteristická a její jedinečnost si o to říká.

Celkově jde o pozoruhodné album, kterým Pallas dál rozvíjí svou epickou produkci a tímto třetím dílem v řadě, završují své nejplodnější údobí.


» ostatní recenze alba Pallas - Pallas - The Dreams Of Men Special Edition
» popis a diskografie skupiny Pallas


Anathema - The Optimist
2017-06-26

Anathema / The Optimist

0 stars

Nové a další poslechy měli zásadní význam a napomohli odtajnit ukrytou sílu pro mne dnes už zcela úchvatného díla The Optimist, ostrovanů Anathema. Tato mikro recenze je pouze doplnění předchozích řádků recenzenta, ve kterých se záměrně určitým náležitostem vyhnul, nebo některá fakta opomenul.
Rozhodně jsem nezmínil výtvarnou stránku alba, která vzdáleně s nahrávkou A Fine... koresponduje. Ať už se jedná o působivě povedený přebal, či fotografie a koláže uvnitř, jež zážitek z hudby "doporučují" umocnit. Zodpovědný je všeuměl Travis Smith, který odvedl skutečně výbornou práci. Důležitým faktorem je i variabilní zvuk, který ač na dvou, třech místech rezonuje, dokáže si udržet čistou fazónu a povedenou dynamiku.

A pak tu jsou písně samotné, které postupem času vyplavují dostatek endorfinu, aby dokázali posluchače uspokojit.

Výborná, po intru následující píseň Leaving It Behind, by se stejně dobře vyjímala na území, které řídí předešlé satellity. Endless Ways je další zástupce z pokladničky romantických a posmutnělých holubic, ve které se plně zaskví vokál Lee Douglas. Skladbu částečně opanují elektronické vsuvky, hledící skrze budoucno a přidávají do kompozice zcela odlišný rozměr. Titulní The Optimist kooperuje na svém začátku s podobným modelem jako píseň předchozí a příváží posmutnělou klavírní melodií v závěsu intonačně skvělého Vincenta, ten postupně přechází v duet se svou sokyní. I tato věc, se dokáže dynamicky osvobodit a vybudit. Krásné rozjímání nabízí klavírní běhy instrumentálky San Francisco, na niž stylově navazují další a další povedené emoční trumfy. Osobně mám moc rád svižnější Can't Let Go, hřbitovní tryznu Close Your Eyes (sílu okamžiku potrhne sólo na trubku), nebo meditační Back to the Start.

Hodina strávená ve společnosti alba The Optimist uteče jako voda a uvnitř vaší schránky vám uloží vzpomínky na něco zcela neuchopitelného, co možná stejně jako recenzent plně doceníte po určité časové periodě.


» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema


Saga - House Of Cards
2017-06-25

Saga / House Of Cards

5 stars

Fakt, že je album House Of Cards druhým, nejčastěji recenzovaným výtvorem kanadské Sagy na těchto stránkách, jistě svědčí o jeho kvalitách i oblíbenosti u posluchačů. V hlavě mám uvíznuté žhavé vzpomínky z před tří dnů, to když jsem jeho veličenstvo nabalil ve formátu mp3 společně s další várkou hudebních chuťovek na kolo-výlet krajinami naší vlasti.

Okamžitý útok Saga-muziky na cyklistovu emoční membránu, už od prvních minut nabádal k myšlence, mít u sebe alespoň Tablet a spoustu pochodujících fragmentů, jež se při poslechu hrnuli na povrch, kultiviovanou formou okamžitě převést do stroje. Domnívám se, že poslouchat muziku, šlapat na kole a psát u toho recenzi, není jaksi zdravě proveditelné. A tak se k tomuto kroku uchyluji až následovně.

House Of Cards představuje kapelu Saga ve výborné skladatelské kondici. Její sevřenější jádro, dokáže vyplavit spoustu skutečně silných věcí. Osobně v nahrávce cítím bublající, vroucí magma, které se zarputile dere na povrch a na mnoha místech eskaluje a vykvétá do krásy. Jde o mimořádně nápaditou nahrávku, která v intencích moderního rocku nabízí hymny jako God Knows (s neskutečně dobrým Sadlerem), Always There, Ashes To Ashes, barvitou baladu Only Human, That's How We Like It!, progrockový klenot We'll Meet Again, nebo Money Talks.

Saga má obrovskou devízu v osobě velice variabilního zpěváka Michaela Sadlera, který se svým hrdlem předvádí neuvěřitelné kreace v různých tóninách. Pro dosažení větší rozmanitosti střídat několik poloh, barev a na svůj "nástroj" nechává působit finesi moderního elektronického světa. Výsledek je alespoň pro mne veskrze úchvatný.

Vlastně jde o typické Saga album, bohaté na melodie, vokální linky a sborové nápěvy. Důraz je kladen na nápaditos s podporou precizní rytmické práce.
Z mého pohledu je tahle deska jednou z těch, které řadím velmi vysoko v oné pozoruhodné řadě nahrávek této kapely.


» ostatní recenze alba Saga - House Of Cards
» popis a diskografie skupiny Saga


U2 - Achtung Baby
2017-06-24

U2 / Achtung Baby

5 stars

Tvorba kapely U2 vyvolává v hudebním světě hodně protichůdných názorů. Jsou mezi námi ti, kteří skupinu bezmezně obdivují a jdou za každým jejím albem hladoví jak vlci. Po jejich boku absolvují gigantická světová turné (díky čemuž se z U2 vyklubala největší koncertní kapela posledních let) a rozplývají se při pohledu na své miláčky. Je tu ale i skupina (určitá část se nachází i mezi progrockery), která jimi buďto opovrhuje, nebo je kapela nechává zcela chladnými. A pak je hrstka nás ostatních, kteří Boňáky můžou jen v určité etapě a rádi si poslechnou dvě, tři kvalitní desky.

Uznávám přínos kapely pro rockový svět, politické záměry jejich vůdce mě nechávají chladným, ale nepopírám, že hudbu tvořit dovedli. První desky se svezli na vlně oné doby, ale pak přišlo strhující dílo Joshua Tree a svět objevil novou ikonu. Ještě dál šlo moderní kompoziční dílo Achtung Baby a podle mne dorazilo na nejvyšší metu, které byla kapela ve své existenci schopna dosáhnout. Elektronické éra - Zooropa a hlavně nechutný Pop jsou už hodně mimo. A až návrat k písňové tvorbě prostřednictvím All That... dokázal z kapely vykřesat nový a kvalitní umělecký potenciál. Myslím si, že s každou další hudební várkou, už kvalita kapely opadává (stagnuje) a ta se pohybuje na jistotu v mantinelech svojí "progrese". Alespoň fanoušci dostanou to, co čekají a nemusí se děsit dalších elektro odpadů.

Achtung Baby vnímám především jako dílo producentů. To jejich rukou dostává šmrncovní moderní výraz a jak Brian Eno, Daniel Lanois i Steve Lillywhite se maximálně vepsali do jeho drážek. Z celého konceptu nejraději poslouchám vzletnou a dýchající čtveřici skladeb Until the End of the World, The Fly(bože ty Bonovi výšky), Ultraviolet (Light My Way) a Acrobat, plus nádhernou baladu Love is Blindness.

» ostatní recenze alba U2 - Achtung Baby
» popis a diskografie skupiny U2


Fish - A Feast Of Consequences
2017-06-23

Fish / A Feast Of Consequences

5 stars

Předešlou Fishovu desku 13th Star jsem tu nedávno popsal vcelku podrobně a tak si v případě následníka A Feast Of Consequences dovolím být naopak velice stručný. Ne snad proto, že bych tentokrát nebyl podobně ohromen, ale nechci a nemusím vyvýjet úsilí na slohovou práci, abych dostatečně popsal tak nádhernou muziku, jakou v posledních létech vytváří tento vzrostlý skotský bard.

A Feast... je úplně jiná než předešlý, moderně znějící Fishův výtvor. Jde spíše proti proudu času, avšak neopakuje a neomílá. Vstříc větší muzikálnosti, se prostřednictvím nové jedenáctky skladeb nalézáme v krajině příze hedvábné, kde se tká nitěmi pozlacenými a různobarevných stuh jsou tu plné koše. V krajině vznešené i cnostné zároveň. Průrazná hudební složka a nepřeberné množství skvělých (progresivních) nápadů tu neberou konce a rčení o zrání dobrého vína se k tvorbě tohoto vokalisty dá přivázat a sepnout už dlouhé roky. Pokud by tohle měl být Fishův testament, těžko si představit silnější.

Výrazné a emočně opět vzepjaté album, vyhřezlé z útrob mistrovi geniality. Bravo pane Dick, vaše muzika mě nepřestává bavit a ohromovat.

» ostatní recenze alba Fish - A Feast Of Consequences
» popis a diskografie skupiny Fish


Anathema - The Optimist
2017-06-20

Anathema / The Optimist

4 stars

Už tomu bude pětadvacet let, kdy kapela Anathema poprvé vystrčila svůj nosánek ze zatuchlých síní doom metalu, v anglickém hrabství Lancashire. V jejich začátcích ji uctívali především gotikou posedlí metalisté, pro něž byla devadesátá léta jakousi obrodou a "nový hudební styl" živnou půdou na neprozkoumaném územím. Charakterizovali jej pomalinku se táhnoucí, těžké kytarové stěny, šité po vzoru Black Sabbath a Candlemass.

Díky těmto obhroublým začátkům má kapela dodnes stylizační smůlu, jelikož ji nezanedbatelná část hudebně smýšlející populace, bude už navždy řadit mezi zaprodance, přeběhlíky a trendaře (na rozdíl od obloukem se navrátivších kopírovaček P. L. a M. D. B.) Cavanaghovci toho času, během pouhých čtyř let, prodělají obrovskou změnu a už na třetím albu Eternity, zcela mění svůj hudební model. Raketový vývoj se výrazně podepíše na stále se zlepšující produkci Alternative 4 a Judgement (ke kterým se dodnes spousty jedinců stále obrací jako k ikonickým) a přitáhne hordy nových fans i uznání soudobou kritikou. Po experimentálnějších a spíše rockových nahrávkách A Fine... a Natural... přichází sedmiletý odpočinek. Tento tvůrčí půst byl ukončen nově nastartovanou a částečně přesbrojenou kapelou, v čele s famózní nahrávkou We’re Here Because We’re Here.

Od té doby nám naši Liverpoolané servíruje nová alba opět v pravidelných intervalech a na každém z nich se snaží posunout svoji vyšlechtěnou, osobitou a prchavým emočním kouzlem provoněnou muziku kupředu. Postupují po drobných krůčcích, aniž by jakkoliv stagnovali, klopítali, nebo se, nedej bože opakovali.
A tak jsou mezi námi ti, kteří je následují s chutí a uši bedlivě nastražují, aby jim neunikl ani jediný tón z malebného hlásku, dnes už výrazně dominantnější zpěvačky Lee Douglas, která pomaloučku přebírá hlavní pěvecké otěže a Vincentův vokál nepatrně vytěsňuje.
A samozřejmě i ti, jež budou kapelu už navždy osočovat s plagiátorství sebe samých, elektronické nudy, zaslepeného egocentrismu, či úpadku do alternativního mainstreamu.

Před vydáním alba kapela avízovala zprávu, o tématické návaznosti na desku A Fine... Po textové stránce snad, ovšem po té hudební se o žádný "návrat" rozhodně nejedná. Optimist pokračuje přesně v místech, kam už předchozí Satellity nedosahovali, nebo se s nimi z půli překrývají. Porce melancholie je ještě roztahanější a některé skladby budí dojem zbytečně uspávací. Občasná monotónnost je ke škodě věci, ale pokud má člověk ve chvíli, kdy mačká tlačítko play svou náladu vyšponovanou do ezoteričtějších pater, nic nebrání, ani by se s nahrávkou bezpečně pomazlil.

K jednotlivým skladbám se prozatím vyjadřovat nebudu, nahrávku nemám prostudovanou natolik, abych dokázal vypichnout její silné momenty. Po prvních seznamovacích dotecích, je splývající efekt stále hodně hmatatelný.

Z (nové) muziky kapely Anathema, z polohy, ve které se dnes nachází, není těžké vycítit, jak moc jí pánové a dáma věří a spokojeně se v ní koupou. Za sebe bych těmi očistnými přípravky trochu šetřil, menší porce bublinek a zředěnosti, by pokožku vycídila o poznání důkladněji.

Kdysi nášivkami zarostlý rejpal opět pronese opakující se úpadkářskou formulku a do budoucna hledící rocker pozitivec zajásá, nad dalším rozkvetlým pupencem v sadu jménem Anathema.

Osobně se přikloním k té druhé kategorii, ovšem s připomínkou k přecitlivělé hudební vláčnosti, která místy budí dojem až přehnaného sentimentu a jisté akademické setrvačnosti.



» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema


Edensong - Years In The Garden Of Years
2017-06-19

Edensong / Years In The Garden Of Years

5 stars

Chtě nechtě, v prvé řadě musím poděkovat Saigonovi za skvělý tip. To on mi tuto kapelu představil a posléze mě i nasměroval k jejich loňskému albu - jemu tedy patří první díky.

Skutečně jde o nevšední a originální zážitek s muzikou, která je s progem spjata stejně nedělitelně, jako je pomocí točité šňůry spojeno (dnes už historické) sluchátko telefonního přístroje se svou mateřskou základnou. Navíc je hudba Edensong aranžérsky precizně tvarovaná jako nějaká krásně prorostlá, načančaná bonsaj. Ovšem nejde zde o pastvu pro oči, nýbrž pro uši.

V případě desky "roky v zahradě let" (vskutku originální název, stejně jako interesantní obal i design uvnitř bookletu), se jedná o vysoce flexibilní instrumentální představení. Už z úvodních minut jde pocítit občerstvující odér něčeho, co tu v podobné poloze neslýcháme běžně a postupně je nám vnuknuta myšlenka, že to není jen bohapustý klam, ale že se chlapci z Edensong svým bohatým pojetím skutečně snaží ozdravit jedno z chapadel moderní progresivní hudby.

Zřejmým odlišovacím faktorem je využití sólové flétny, postavené do nástrojové roviny po vzoru Jethro Tull, stejně jako přidaná komorní aranžmá pro violoncello(a), dodávající hudbě této party velice svojský a svobodný rozhled. Občas se atmosféra rockově přihustí, prosáknou temnější prvky, díky čemuž vyniknou jemné pastorální stíny s folkovými kořeny, jež se za pomocí symfonického výraziva transformují do strhující progresivní bitvy. Jasnou doménou Edensong jsou velice časté změny temp a nálad, což opět naznačuje různorodost a všestrannost jejich muziky. Zvuk je doslova eňo ňuňo, krásně čitelný, plný a vyzrálý s nuantními dynamickými přechody, vzrušující i melancholický zároveň.

Na desce najdeme dvě instrumentální představení, které se s narůstající minutáží dokáží transformovat do zničující prog rockové mašinérie. Nejsou to žádná umělohmotná vylamovátka, ale precizně zaranžované záležitosti, praskající pod náporem intenzity hudebního talentu instrumentálně velice šikovných profíků.

Pokud bych měl hledat kapely, ke kterým by se dala jejich hudba přirovnat, slyším tu částečně Echolyn (z dob jejich stejnojmenného dvojalba), trochu Discipline a díky flétně samozřejmě ráznější a méně folkově přečtené Jethro Tull. Španělky občas zabrousí k akustickým Opeth a klavírní chodbičky proklestil free jazz a fusion.

Edensong se snaží oslovit muzikou maximálně vyzrálou, která je určena pro progrockové abonenty všech věkových kategorií, zde pak pro lidi jako Mayak, Brano, PaloM a určitě spoustu dalších. Naschvál ji ochutnejte a třeba se na udici, políčenou v této vznešené zahradě pocitů, chytnete stejně "naivně", jako vousatý sumec Horyna.

https://www.youtube.com/watch?v=-StFHEVz3eo

» ostatní recenze alba Edensong - Years In The Garden Of Years
» popis a diskografie skupiny Edensong


Strawbs - Ghosts
2017-06-15

Strawbs / Ghosts

5 stars

Skromné přání na začátek: Nechť tato recenze poslouží, všem těm, kteří stejně jako kdysi já, zatouží objevovat vyjimečně kvalitní hudbu, částečně zapomenutých kapel, kterým v době největší slávy a působnosti, patřili stejně prestižní a cenněné vavříny, jaké dostávali větší a známější spolky, kooperující v těsném sousedství jedinečných Strawbs.

Kolega Gattolino kapele Strawbs na těchto stránkách věnoval zaslouženou pozornost a velice dobře popsal stav věcí u rozhodujících alb této party. Budiž jemu obrovské díky (i když netuším, zda-li tu ještě působí), za nasměrování na tu správnou cestu, po které se vydávám také já. Cestu objevování tvorby, velice přitažlivých a emocemi prostoupených děl, donedávna zcela neznámých ostrovních velikánů sedmé epochy.

Pořízení alba, třetího v mém případě od Strawbs, předznamenalo zcela náhodné objevení na jednom českém hudebním portále a tak bez sebemenšího zaváhání, jsem jal se objednávat.
Krásně vyvedený remaster s výborným zvukem a bonusem, dýchal novotou ale bláhové očekávání, že by snad mohlo jít o hudbu pokračující v odkazu historickém a duchovním, zrcadlově podobném na o čtyři roky starší model From the Witchwood, se rázem rozplynuly v nenávratno.
Hlas Davea Cousinse, tolik zde podobný na raného Gabriela mě stále směřuje někam mezi alba Foxtrot a Lamb Lies... Přitom tito Strawbs jsou výrazně svoji a jedineční.

Duchovní jednota ustoupila promyšleným strukturám. Chorální obraz doby o staletí nazpět přepustili místo větší dynamice, klasické rockové souhře basa/bicí a skrz písně vystupuje pompa, lechtající matku melancholii, nad níž krouží tajemní andělé středověku. Tyto aspekty jsou pak přítomné především ve dvou nejdelších složených kompozicích, uvodní Ghosts a úchvatně strašidelné The Life Auction.
Je tu ale i lehce hravá stránka desky, kompozicím Lemon Pie, Where Do You Go a Don't Try To Change Me nechybí vzdušnost a nenucenost.
A duchodní proporce jsou zase vtisknuty do první části Starshine/Angel Wine, dvojičky Remembering/You And, i v závěrečném chrámovém chorálu Grace Darling. Jako bonus přijde vydařená kompozice Changes Arrange Us.

Strawbs byli opravdu jedineční a myslím i hodně nedocenění. Bohatost jejich světa se právem dá nazvat absolutní hudbou.

» ostatní recenze alba Strawbs - Ghosts
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Queensrÿche - Rage For Order
2017-06-14

Queensrÿche / Rage For Order

5 stars

Jsou desky, které mám rád pro jejich typickou vlastnost, která je dokáže odlišit ať už od konkurence, nebo od svých rodiných soukmenovců. Jedním takovým albem je i deska Queensryche Rage for Order, pro její přidaný, výrazný progresivní element. Vnímám ji jako skutečně první prog- metalovou nahrávku, která otevřela brány dalším, hutněji orientovaným kapelám, kterým byla škatulka rock malá a měli v erbu psáno "tvořit sofistikovaněji" než bylo v kovovém sektoru obvyklé. A tak je v tomto oboru kapela okolo skladatelského génia Chrise DeGarma, vnímána jako pionýrská.

V mezipaměti, mám desku uloženou jako album dvojic. Znamená to, že z jejího obsahu vyzvednu několik spolukoketujících dvojskladeb, jedoucí po podobné hudební linii, avšak zaznamenávající hudebně-logické odlišnosti.
Jako nejrevolučnější položky alba, vnímám skladby Neue Regel a Screaming In Digital. Podobné už kapela ve své historii nikdy nenatočí. Ze zapojení samplů, programovaček a efektů, nejen do Tateova hlasu, mě mrazí při každém jejich poslechu.
Nejoblíbenější je dvojice po sobě jdoucích písní, vypjaté, I dream In Infra Red a veskrze démonické, The Whisper.
Na úkor provařené hitovky Silent Lucidity z Empire, si raději poslechu dvojici balad The Killing Words a poslední, překrásnou pískanou holubici, I Will Remember.
Opomenout nemohu ani skvělý cover od Lisy Dalbello, Gonna Get Close To You a vznešenou hymnu London.


Queensryche v roce 1986 stáli na prahu něčeho, čemuž pomáhali vzniknout a jež dostalo nálepku progresivní metal. Škoda jen, že jim samotným, se tahle cedulka po osmi letech odlepila sama.



» ostatní recenze alba Queensrÿche - Rage For Order
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche


Pallas - The Sentinel
2017-06-10

Pallas / The Sentinel

5 stars

Skotští Pallas byli mezi prvními nástupci z druhé vlny britských kapel, kteří toužili obnovit zašlou slávu art rocku sedmdesátých let a znovu připomenou nezpochybnitelný význam takových velikánů, jakými byli Genesis, nebo Yes. Jejich legendární debut The Sentinel je doslova přeplněn geniální muzikou. A jestliže posluchači nedělá problém překlenout možná až propastný zvukový hábit osmdesátých let, na povrchu tohoto diamantu se zaskví špičkové muzikantské výkony, velice zajímavý textový koncept o bájném kontinentu Atlantida a ucelené a velmi poutavé aranžmá, které drží jednotnou linii a celou hodinu diváka v příjemné extázi.

Energickou sprchu dostaneme hned ze začátku, píseň Shock Treatment v sobě spojuje nahromaděnou energii, vzdor i zvláštní scifi náboj. Pře branami Atlantidy se ocitneme s Cut + Run a velmi vzrušující jsou obě atmosférické části Rise And Fall. Podmanivý vokál prvního zpěváka kapely Euana Lowsona, nejcharizmatičtěji promlouvá na pozadí přelétajících akustických tónu v čarovné, černooké nádheře East West.

V druhé půli kapele přidává na smyslnosti, přicházejí patetické, ne však zbytečně nabubřelé motivy a sytější, symfonický výraz. Emocionální přitažlovost a důraz na posluchačovi pocity, se odráží v písních Heart Attack, nebo Atlantis. Se závěřečnou Ark of Infinity, se naše bájná kniha uzavírá a Euan Lowson v roli vypravěče, nás bravurně doprovází i v poslední epizodě této překrásné pohádky. Na obzoru vidím jen vzdouvající vlny střpitícího se moře. Slunce zapadá za horizont a v hlavě mi problesknou mylšenky, bortícího se kontitent do propastí a hlubin širého oceánu.

Deska The Sentinel od skotských Pallas je výpravné, koncepční dílo, plné nádherné a strhující muziky, která vás svým temperamentem a duchaplností obejme a pohltlí, právě tak, jako mořská hladina onu Atlantidu.



A jako bonus, přikládám konkrétní teze o tomto kontinentu z Wikipedie:

Atlantida je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př.n.l. Přestože existence tohoto kontinentu nebyla nikdy přesvědčivě potvrzena, vedou se dodnes debaty o její existenci a možné poloze. Jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, v nichž popisuje atlantskou kulturu, státní zřízení a polohu; měla ležet někde za Héraklovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv).
Atlantida měla být velice úrodná a hustě zalidněná země. Hlavní město měřilo na obvodu 3000 krát 2000 stadií, okolo centrálního chrámového pahorku byly vystavěny tři soustředné kruhové vodní kanály spojené s mořem, které sloužily jako přístav. Duchovním centrem Atlantidy byl Poseidónův chrám uprostřed města.
Jako stavební materiál sloužil přírodní kámen, který se zde vyskytoval v bílé, černé a červené barvě. V Atlantidě byly dva prameny, jeden s horkou a druhý se studenou vodou. Díky tomu bylo možné zřídit pro všechny vrstvy obyvatelstva početné lázně. Vzkvétal také obchod s dalšími vyspělými civilizacemi v zahraničí.

» ostatní recenze alba Pallas - The Sentinel
» popis a diskografie skupiny Pallas


Lebowski - Cinematic
2017-06-08

Lebowski / Cinematic

5 stars

O albu Cinematic, se dá bez skupulí napsat, že jde o nejpůsobivější progresivní dílo, nalézající se na polské rockové scéně. Podle mě strčí s přehledem do kapsy i jiné velké projekty našich sousedů, ať to jsou světově uznávaní Riverside, nebo delikátní a uhrančivá hudba kolegů Believe, či vybudovaný památník Collage.
Kapela, spíše se hodí říci projekt Lebowski, na svém, dodnes stále jediném albu, mixuje koktejl převelice chutný až opojný a hlavně instrumentálně vyzrálý, rovnou řeknu, veskrze dokonalý. Jde o učiněnou perlu progresivní, intrumentální muziky, tajný tip, jehož vnitřní náboj, přetéká emocemi a vytváří uspokojení i údiv zároveň.

Nezměrná invence, nahromaděná v obrovském množství dráždivě vzrušujících nápadů, poskládaných naprosto dokonale i ukázněně, v člověku rázem vyvolává pocity velkoleposti a víry v budoucnost inteligentní muziky, která se bude jednou obracet právě k podobně závažným a citově elektrizujícím dílům.

Kolega Palo rozpitval tuto záležitost dopodrobna a já jeho záměr kvituji. Při poslechu takto koncipované muziky, vás její nápaditost razantně popohání, podělit se o takto famózní zvukovou koláž s ostatními a snažit se ji přetransformovat do písmné podoby. Tady se nedá než souhlasit.

Atmosféričnost desky jde na mnoha místech do maxima, poslouchám úvodní pecku Trip To Doha a při krásné a nevtíravé, saxofonové melodii a tajemných nárazech akustických kytar (vytvářejících až hororovou slupku), se mi příjemně tají dech. Orientem procestujeme za zvuků druhé 137 sec. a někde na pomezí snů a fantasie, se nalézá svižnější, konejšivá melodie písně Old British Spy Movie. Některé skladby jsou proloženy citacemi v mateřském jazyce a získávají na ještě větší působivosti. Pro správné a maximální pochopení záměru kapely si stačí pustit šestou skladbu Encore. Potemnělý a dramatický kus, doprovází fragmenty vět ve francouzštině a akordeonová melodie tak zevrubně, jak si jen umíte představit. Umělecky velice pestrou a vkusnou píseň The Storyteller (Svensson), naplněnou melodickou noblesní strukturou, protnou další (filmové) sekvence a spokojeně chlácholí posluchačovu napolo bdělou mysl.

Kdepak, naplnit desku Cinematic klasickou vokální stopou, o část svého kouzla by dozajista přišla.
Je klidně možné, že budete k této desce přistupovat s nedůvěrou, protože tohle není masově žádaná záležitost, ale pravý opak. Velice úzkoprofilová cíťárna.
A právě takové dokáží vydráždit nejvíce.

» ostatní recenze alba Lebowski - Cinematic
» popis a diskografie skupiny Lebowski


Renaissance - Scheherazade And Other Stories
2017-06-05

Renaissance / Scheherazade And Other Stories

5 stars

Symfonickou suitu Šeherezáda, ruského skladatele vážné hudby Nikolaje Andrejeviče Rimskij-Korsakova, považují za jedno z nejlepších a instrumentálně nejbarevnějších hudebních děl, které mám už dlouhá léta ve velké oblibě. Klasicko rocková nahrávka významného britského hudebního tělesa sedmdesátých let Renaissance, se jí ve své sdělnosti jen těžko vyrovnává, ale posuzovat dvě tak rozdílné hudební složky není předmětem této recenze. Album Scheherazade And Other Stories rovněž obsahuje překrásnou muziku na pomezí rock/klasika a posluchače, využívající především vážnou hudbu jako svou doménu, dokáže taktéž náležitě oslovit.

Významným atributem kapely je úchvatný vokál Annie Haslam, díky němuž dokonale vynikne atmosféra nahrávky(nahrávek) této kapely. Nepřeberné množství motivů převzatých, nebo spíše podobných těm vážno hudebním, nalézá živnou půdu u obou částí hudebního publika. Tato platforma je využita hned v úvodních klavírních bězích skladby Trip To The Fair. Skřehotavý chechot a vzdálené nadpozemské nářky, vytváří krásně mystickou pachuť, do které se ve druhé třetině přidává anděl Annie a skladba pomalu přechází do rockové oblasti. The Vultures Fly High je dynamicky ostřejší, rockově uhánějící kráska a Ocean Gypsy naopak výrazně zpomalí a nechává Anniin vokál dýchat a doširoka roztáhnout křídla. Klasické vzdělání klavírního kouzelníka Johna Touta se nejvíce projeví ve skladbě titulní. Střídání klasické symfonické stavby, rocku, mužského a ženského vokálu a chrámových sborů ve velice pestrém aranžmá, se urputně snaží o zapsání do hudebních análů, hned vedle Korsakovova díla.

Úchvatné představení.

» ostatní recenze alba Renaissance - Scheherazade And Other Stories
» popis a diskografie skupiny Renaissance


Hackett, Steve - To Watch The Storms
2017-05-31

Hackett, Steve / To Watch The Storms

5 stars

Bývalý kytarista Genesis Steve Hackett, už zřejmě nikdy nepřekročí stín, svého revoltujícího díla pojmenovaného To Watch The Storms. Ale proč by vlastně měl? Nikdo to po něm nežádá, mistr stále tvoří významná alba se zajímavou tématikou. Ovšem roku 2003 se skutečně překonal. Od začátku osmdesátých let nevydal tak silnou kolekci a tentokrát do toho praštil skutečně pořádně. Spojil svůj progresivně renesanční cit pro melodiku, s výzvou, kterou mu nabízel moderní hudební svět, se svými technologiemi a vymoženostmi.

Ať posloucháte v jakémkoliv pořadí, postupně, nebo si skladby přehazujete jako horký brambor, nikdy nenarazíte na dvě podobé věcičky. Nechybí tu sentiment Strutton Ground, modlitbou pohroužený začátek nedefinovatelné pecky Circus Of Becoming, avantgardní The Devil Is An Englishman, velice vzrušující, drsná Mechanical Bride, letními nocemi u moře dýchá Brand New, starou Anglií zase vznešená Rebecca a orientem The Silk Road.

Mezi styly se Hackett pohybuje neskutečně ladně a přesto, že přehazuje hudební výhybky opravdu často, po rušivém skřípání a vrzání, není na díle To Watch The Storms ani památky.



» ostatní recenze alba Hackett, Steve - To Watch The Storms
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Moody Blues - Every Good Boy Deserves Favour
2017-05-28

Moody Blues / Every Good Boy Deserves Favour

4 stars

Sedmá dlouhohrající nahrávka kapely The Moody Blues, ve volném překladu - "Každý dobrý chlapec si zaslouží přízeň", směřuje oproti raným nahrávkám tohoto souboru, které vyvrcholily s velice senzibilní a alegoricky heboučkou záležitostí To Our Children's Children's Children, k rockově přímější a o poznání razantnější hudební myšlence. Je pouze otázkou času, než si vás toto koncepční album, které je jakýmsi příběhem o hledání dobrých věcí během dětského života, dokonale podá. I tady se nalézá spousta jemných melodií, akustických meziher, album opět přetéká bujnou orchestrací a mellotronovými linkami.

Co ale dělí Moody Blues od konkurence jsou jejich velké a nezapomenutelné melodie. Vše je v mírném, rozeklaném pohybu, písně jsou tu vybroušenými drahokamy a pouze častým nasloucháním jejich hudbě si je můžete postupně osahat a zamilovat.

Album začíná zvláštní zvukovou koláží ve skladbě Procession, která shrne dějiny lidské rasy třemi slovy: zpustošení, tvorba, komunikace.
Singlová, překrásná záležitost The Story In Your Eyes je plná decentní melodiky a jímavých harmonií, vévodí jí zpěv od poznávacího znamení souboru, Justina Haywarda. Ten je jako hlavní zpěvák podepsán pod dalším výtečným kusem, písní You Can Never Go Home, což je o poznání expresivnější představení s kvílivou elektrikou v záhlaví a mohutnými sbory.

Our Guessing Game přinese působivé zvukové variace (obzvláště klavírní melodie) a u mikrofonu tentokrát stojí sytější Ray Thomas. Masivní používání melotronu je typickým znakem tvorby kapely, děje se tomu tak i ve čtvrté písni Emily's Song, ve které se pro změnu představí další vokalista John Lodge, jehož poloha sice není oproti kolegům tolik poutavá, skladba ale za poslech určitě stojí. After You Came je pak rytmičtějším sborovým číslem všech zpěváků M. B.

Překrásná flétnová melodie doprovází zpočátku tuctovou píseň One More Time To Live, ale její energický nástup do refrénu symbolizuje určitý odklon "pozdních" Blues do jiného řečiště. V poslední písni My Song předvede jedinečnou vokální stavbu klávesový čaroděj Mike Pinder. Píseň nepostrádá drama, patos, napětí, ale i krásná akustická zákoutí (brnkáná harfy) a zvukově fatalisticky nastíněné, životní etapy onoho jedince.

Melodická muzika kapely Moody Blues se orientuje na písně, progresivní rockový směr jí dává barvitá instrumentace a pokud jste si zamilovali všechna předchozí alba této kapely, určitě si tuhle zajímavou kolekci užijete rovněž. Ano pánové svá alba tvořili podle podobného hudebního vzorce, ale pokaždé s láskou a velice svěže. 4,5*

» ostatní recenze alba Moody Blues - Every Good Boy Deserves Favour
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Flash - Flash
2017-05-27

Flash / Flash

4 stars

Domnívám se, že jsem nebyl jediný, koho v prvním plánu na debutní desce kapely Flash, zaujal tento mimořádně krásný obal, dívčího (předpokládám) pozadí a až v tom druhém, se zajímal o hudbu samotnou. Zmiňovanou desku, jsem zaznamenal poprvé s Rovantovou recenzí z konce prázdnin loňského roku, ale na dlouhou dobu jsem ji pustil ze zřetele. Nevím už přesně která zvláštní náhoda zapříčinila opětovnou, o několik měsíců posunutou vzpomínku tímto směrem, ale veškeré snahy vylovit z paměti název kapely, přicházeli na zmar. Až oslovení kolegové, v rubrice "prosím o radu" briskně zareagovali na můj popis přebalu alba a jeho název byl rázem na světě. Několika vteřinový poslech, bleskurychlá objednávka a hle, Flash v kalhotkách jsou už doma.

Hudba na jejich debutu mě oslovila okamžitě. Bankse u Yes neznám (poslouchám je až od třetí desky se S. Howem), ale možná se teď budu muset zpětně do art-rockového slabikáře znovu podívat. Protože jestli takto skvěle válí i ve svém bývalém zaměstnání... Dalším do party je Tony Kaye, toho mám moc rád a zpěvák Colin Carter, mě svými výškami občas připomene německé závodní kapely pubertálních časů, jako Chroming Rose, nebo Scanner, ale to opravdu jen okrajově. Jejich singeři pištěli podstatně víc. Kromě trošku stupidního popěvku v třetí Children Of The Universe, jde o hráčsky intenzivní a kreativně slušně zaměřenou muziku. Tempo se mění v krátkých periodách, pánové si potykají i s jazzem a vzdálená podobnost s pozdějšími Howeho Yes, je zcela opodstatněná. Nahrávka má intenzivní dynamiku, košaté, mnohdy výpravné aranžmá, "trpí" spoustou hráčských fines a místy peláší ve slušném kalupu. Nejvíce mne zatím oslovila poslední, vyšperkovaná kráska The Time It Takes, plná vzletných kytarových melodií, pokojných klávesových hříček a do střední polohy nasměřovaného Colinova projevu.

Desku oznámkuji pouhou čtyřkou. Ale věřím tomu, že kdybych ji znal déle, nebo ji spoznal rovnou v době jejího rozkvětu, dostala by stejné numero, jako hudebně podobní, obrovitánští Yes. V jejich případě si u významných alb z let 71 až... couvnou nedovolím.

» ostatní recenze alba Flash - Flash
» popis a diskografie skupiny Flash


Europe - Bag of Bones
2017-05-27

Europe / Bag of Bones

5 stars

V návalu post-koncertní euforie, se mi s prvními minutami opuštění brněnské hokejové haly Rondo (dřívější název), okamžitě vkrádala do hlavy myšlenka, připomenout si některé okamžiky/skladby, které tu kapela předvedla live, potažmo přímo celá alba, v nejbližší možné budoucnosti. Ten moment nastal s dnešním ránem, zhruba tedy týden po zmiňované akci. A jelikož si většina z nás nejméně pamatuje nahrávky poslední, volba zcela logicky padla na desku War of Kings a do páru, ji byla přidělena předposlední vlaštovka, Bag of Bones. A jelikož War... jsem tu už kdysi přes recenzní filtr maličko prohnal, úkol tentokrát zněl jasně: Přínést do pekla/na Progboard Dorotu M./pytel kostí.

Všechny vzpomínky spojené s koncertním zážitkem Europe, který ze zmiňované desky obsáhl pouze jednu jedinou (podotýkám zároveň mistrnou top skladbu) Firebox, se upínali především k této.

Ale popořadě: Riches to Rags- je geniální, šťavnatá vypalovačka made in Europe nového věku, kterou symbolizuje Norumovo syrové kytarové pojetí a velice příjemný Tempestův vokál. Not Supposed to Sing the Blues se noří do pomalejších, středních temp, orientální ornamenty a vyvážený smysl pro melodii, zalahodí smyslným přístupem a pojetím kapely nad věcí samou.

A pak už to přijde, Genius loci a skladba Firebox. Maximálně příjemný poslechový zážitek, tentokrát proložený nezapomenutelným koncertním vjemem. Funkčí a napumpovaná testosteronová pumelice, při poslechu i myšlenkách, vnímám v jednom bloku, před sebou stojící pětici energií sršících "mladíků", rozdávající radost všem okolo. Akustické citace, valivá rytmika a božský Tempest, do refrénu náhle razantně ožijí a energií proceděný pot, se rozlétne mezi lidi.

Titulní Bag of Bones zpočátku ovanou country větry a Joeyova strhující deklamace, skladbu prolomí jemná romantika a riffy i sóla, ji šroubují strmě vzhůru. Střet starých Black Sabbath a Kashmirovských Led Zeppelin, dal vzniknout neskutečně tíživé atmosféře, napasované do drážek Pageovské, My Woman My Friend. A abych to radikálně zkrátil, zmíním už jen Doors-ovsky laděnou Drink And A Smile, olíznutou trochou grunge, nergií sršící Mercy You Mercy Me a překrásný baladický závěr Bring It All Home.

Tentokrát to byl Kevin Shirley, který pomohl kapele dosáhnout až k prazákladům hard rocku sedmdesátých let. Jeho přičiněním, ale i skladatelskou invencí celého ansámblu, byl pro jednou zase vybroušen skutečný rockový drahokam.


Ode mne putuje kapele velké díky za to, že to nezabalili navždy a více jak jedno desetiletí, spolu opět hudebně "žijí".


Kdysi zlatavě kudrnatí a blázniví (klip k Rock the Night:-) Švédové, stojí dnes už dávno rovnýma nohama na matičce zemi a svou civilní tvář a hudební kumšt, dokonale transformují mezi impozantní koncertní zážitky, i oddanost pravé, rockové muzice.

» ostatní recenze alba Europe - Bag of Bones
» popis a diskografie skupiny Europe


Curved Air - Phantasmagoria
2017-05-26

Curved Air / Phantasmagoria

5 stars

Popsat nezasvěcenému teoretikovi hudbu kapely Curved Air, asi těžko bych hledal nějaký příměr, nebo osnovu, podle které by se dala tato pětice zaškatulkovat. Ale stačí se podívat na dobu vzniku prvních alb a představenou nástrojovou rozmanitost a všem musí být jasno, že slovo progres je v záhlaví skupiny použito správně. Kapela se ovšem pohybuje po zpevněném ledě klasik rocku i jazz rocku a z každého si uzme pořádný kusanec, promíchá, procedí, pročistí, až vypadne kristalicky čistá substance, kterou k nebi poponáší malebně svěží, překrásný hlásek Sonji Kristiny.

Je tu pár experimentálnějších, méně melodičtějších a méně přistupných věcí, ale představená, rockově klasická formule, patří do kategorie- uchvatné zboží. Snad nejimpozantněji boduje první trojice skladeb, v čele s historickou freskou Marie Antoinette (v níž vystihnutá atmosféry konce 18. století nemohla vyjít velkolepěji). Houslovým spektáklem proložená romantika Melinda (More or Less) a dechově bohatá, hravá Not Quite the Same. Na piedestalu "umění sedmé dekády" stojí rovněž skladba titulní, s precizně sezpívanými sbory i trošku dekadentní hříčka Once a Ghost, Always a Ghost.

Desku Phantasmagoria považuji za výstavní zboží v krámu Curved Air a jednu z nejzajímavějších nahrávek, rozkvetu hudení periody oněch sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Curved Air - Phantasmagoria
» popis a diskografie skupiny Curved Air


Strawbs - Deadlines
2017-05-24

Strawbs / Deadlines

3 stars

Deadlines byli mými druhými Strawbs a spíše, než z důvody muzikální dokonalosti tohoto alba, jsem je pořídil díky snadné dostupnosti i zvědavosti poznat jinou, modernější tvář této kapely. Toho starého, folk/historického stylu, toho postupem let v dalším repertoáru kapely příliš nezůstalo. Jemné kytarové předivo, akustickou vzletnost a historizující atmosféru, nahrazuje patos, mohutnější sound, zemitější aranžmá, rockovější spodek i koncentrace na přichycení k měnící se době. Hudba doznala velkých změn, prakticky jde o jinou kapelu, výraz se posouvá podobně jako u alba Drama (kolegů Yes), lyrickou zpěvnost nahradil temnější přístup a fatálnější klávesové barvy. I vokál Dave Cousinse už neputuje cestou mezi malíři, skladately a mecenáši z před pěti staletími. Přizpůsobení se, nebo zánik, vlastně obojí najednou.

Desku lze rozdělit na dvě hudební pole, přesně tak, jak je pro lp formát navržena. Ta první se pohybuje ve frivolnějším, muzikálnějším a žel bohu i komerčnějším duchu, viz "zkažený" popěvek Joey And Me. Ale není to tak, že by snad nebylo co poslouchat. Sluchovody lze nakrmit překrásnou klavírní notovinou Sealed With A Traitor's Kiss, nebo muzikální I Don't Want To Talk About It. Vlastně staří Strawbs, jen v mnohem modernějším kabátě, oškubaní od renesančních nití.

Druhá strana je dominantnější a hudebně zachutí výryzněji. Time And Life- má sílu i vzdor, New Beginnings- tak křehká a krásná, stačí zavřít oči a lenošně snít, toť velká chvíle této nahrávky. Ostatně jako její finiš, Deadly Nightshade zní velkolepě a uhrančivě, tady modernější střih kapele vyloženě sluší. Jde především o atmosféru a ta je místy pěkně strašidelná, samočině se přeleje i do poslední tajemné skladby, nazvané Words Of Wisdom.

Tohle je poslední nahrávka Strawbs před skoro deseti lety ticha a mám takový pocit, že kdyby kapela vydávala své nahrávky i během osmdesátých let, šlo by dost možná o hodně kýčovité zboží. Každopádně kapela je činna dodnes, koncertně i studiově a podle netového nástřelu nemusí být desky The Broken Hearted Bride, nebo Prognostic vůbec špatné. Ale jelikož má v sedmdesátých letech hodně žhnoucích želísek v ohni, bude jistější ubírat se tímto směrem.

» ostatní recenze alba Strawbs - Deadlines
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Beardfish - +4626-Comfortzone
2017-05-23

Beardfish / +4626-Comfortzone

4 stars

Domnívám se, že tohle (poslední) album Beardfish bylo pro většinu jejich příznivců něco jako hojivá, očistná mast na rány, které utržili od jejich minulé kolekce The Void. Není potřeba nazývat tuto nahrávku zklamáním, ale přinejmenším ono částečné rozčarování, které předešlou, experimentálně nabroušenou deskou pánové způsobili, si na Comfortzone u fanoušků z velké části opravili. Ty tam jsou valivé, tíživé mechanismy a dunivá, těžkopádná rytmika, přes kterou se s obtížemi snaží probít briskná švédská melodika. Kapela otevřela okna dokořán, aby závan čerstvého větru mohl opět naplno proudit do chrámu, postaveného ze vzdušných mostů a melodických klenutí, podepřených jazzovými oblouky, ústícími na progrocková patra.

Mezi nejpovedenější skladby bych zařadil progresivní klenot Hold on se skvostným melancholickým refrénem, a hned další skladbu Comfort Zone, kde se kapela nalézá v zadumané, meditativnější poloze, která jí ale neuvěřitelně sluší. Stejně tak parádní fusion Can You See Me Now, dále vzpomínku na obě části Trafficu s názvem The One Inside Part 2 – My Companion Throughout Life. A samozřejmě nejdelší kus, pátnáctiminutovku Ode To The Rock ‘N’ Roller- dokonalou esenci způsobu, jakým kapela vnímá okolní vlivy a přetváří je do své zajímavé produkce.

Za rok po tomto albu ohlašuje Rikard Sjöblom (zakotvivší u břehů Anglie v další inovativní kapele těchto časů - Big Big Train) ukončení (možná pozastavení) činnosti této skvostné partičky, která velké části nekonzervativních fanoušků přinesla nový vítr do plachet progresivní bárky zvané pokrok. 4,5*

» ostatní recenze alba Beardfish - +4626-Comfortzone
» popis a diskografie skupiny Beardfish


Metallica - Metallica
2017-05-22

Metallica / Metallica

5 stars

Metallica! Milovaná, nenávidění, opomíjená, zbožňovaná i zatracovaná. V roce 1991 se vše láme. Pro metallisty je tato nahrávka jen rozbředlou vyměklinou, jdoucí po úspěchu, penězích a slávě s komerčními atributy a za každou cenu. Ztráta vlastní identity, poplivání předešlé hudební cesty, zaprodnosti médiím i době.
Pro rockery je naopak "první a většinou i poslední" velkou nahrávkou této kapely, která rozhodně za důkladnější studium stojí a svým odklonem, do vod sofistikovanějších, svým příklonem k melodice a znatelnému ubrání nohy z plynu (ne však razanci), k sobě přivede mnoho těch, kteří s jejich dřívějším stylem měli pramálo společného, i za odebrání oněch pravověrných.

V době kdy ji Metallica vykotila na trh, jsem kapelu bezmezně "žral", ale kupodivu mně osobně přesedlání z thrashového lomozícího plecháče, do naleštěného Cadillacku, žádný šrám na duši nezpůsobilo. Tahle nahrávka je veskrze infekčního původu a po třech, čtyřech ochutnávkách, zašmakuje natolik, že se abstinenční projev bude připomínat v pravidelných intervalech. V té době, jsem si ji pouště snad denně a proto ji dnes znám nazpaměť, změnit jedinou notu, pokřivit jí jen vlásek, ta kopretinka by navždy uvadla.

Energická hodnota tohoto díla je nevyčíslitelná, to co Bob Rock z velké části naznačil na Motley Crue-ovském Dr. Feelgood, tu dotáhl k dokonalosti. Temně chmurný, přitom průrazný a šťavnatý zvuk nahrávky, táhnou dunící Larsovi bubenické eskapády, posunující nahrávku nad rámec standardu. Basa lahodně probublává a famóznější zvuk kytar, snad žádná metalová nahrávka nikdy nepocítila. Hetfieldovi vokální rejstříky se posynuli směrem k výraznější lyrice, jsou teď mnohem jemnější, velice příjemné a srozumitelné.

Co se týče skladeb, tak každá může být královnou. Jedná se o silné i silově působící, variabilní kompozice, s rozumnou minutáží a výraznou melodikou v erbu. Aranžmá obou výborných balad je skvostné, a kdyby radia neustále do svého vysílání necpala především Nothing E. M., jejich profláknutí by bylo zřetelně menší. Osobně mám mnohem raději The Unforgiven a z těch ostatních je to především hitová pecka Sad But True, atmosféricky temná záležitost Wherever I May Roam (detailní zvuk akustik), nezlomná tvrďárna Of Wolf and Man, plíživé záležitosti The God that Failed a My Friend of Misery(s božským zpěvem) i závěr (a ten mi u starých alb kapely nikdy nevoněl) s dunící jízdou do pekel The Struggle Within.

I přes přecházející chladnější frontu středem alba, je známkování nezpochybnitelné.

» ostatní recenze alba Metallica - Metallica
» popis a diskografie skupiny Metallica


Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band]
2017-05-18

Gillan, Ian / Scarabus [Ian Gillan Band]

3 stars

Tady něco nesedí. Stejná sestava, vlastně hvězdná plejáda výborných instrumentalistů, stejný výchozí ročník, téměř totožný hudební styl a přesto je nahrávka Scarabus diametrálně odlišná od své, jen o několik měsíců mladší, nutno poznamenat strhující předchůdkyně Clear Air Turbulence. To, že se zkrátila stopáž a zpřehledněla forma, čímž se zpřístupnil materiál početnější posluchačské základně, jistě není dostatečný důvod, udělit albu mnohem nižší známku, než v případě předešlém. Snad kdyby člověk neměl ono srovnání a Scarabus byl jediným výplodem Gillanova jazzového období, pak by se v hodnocení dalo o nějakém přitlaku zůru zapřemýšlet, ale ani tak, z kamínku briliant ztěží vysoustružíš. Albu schází a to podstatně, jednotící myšlenka, atmosféra, živelnost i nápaditost, posazená nad běžný skladatelský rámec. Vše je příliš plytké a nesourodé, jako by každý přišel na zkoušku (či do studia) z jiného koutu světa a místo jiskřivého tvořícího procesu, vznikla jen slepená žemlovka bez základních ingrediencí.

Jak říkám, instrumentální bravura, tvořivé kompoziční schéma, ani Gillanova chuť zkoušet dále bojovat na poli fusion, nestojí za nemastnou pachutí, která vám po konzumaci Scarabus uvízne v ústech. Možná se najde skupinka, která s dvou cédem C. A. T./Scarabus prožije vrcholné okamžiky rockového blaha, já do ní ovšem nepatřím a proto dám vždy raději přednost disku číslo jedna. 2,5*

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Steeleye Span - All Around My Hat
2017-05-17

Steeleye Span / All Around My Hat

3 stars

Představa, že se budu někdy zaobírat folk rockovou muzikou, mi byla vždy vzdálena, asi jako existence nějaké pradávné chiméry, či hydry. Ve dvaceti, ve třiceti, jsem účast na podobně vytvářené hudbě kategoricky odmítal, ale snad přirozený vývoj, nebo chuť poznat něco zcela jiného, zapříčinili srážku i s tímto směrem. Kapely typu Steeleye Span, svou staroanglickou a renesančně vznešenou dobovou produkcí, ve mě vyvolávají krásné vzpomínky na studium historie a všech těch událostí, s dobou dávno zaniklou. Nepopírám, že určitý impulz přišel i od kolegy Snakea, který zmínkou a poslechem kapely Gryphon, mou osobu nasměřoval právě k tomuto subžánru. Mám ale raději muziku s vokální účastí (i když Gryphonm znějí také skvěle a dobově dokonaleji) a tak S. S. s nádherným hlasem Maddy Prior, byli jasnou volbou.

Překrásná zpěvnost hlavního motivu písně Black Jack Davey, se pojí s urozeným tónem houslového doprovodu, lemující časy rytířských turnajů a dvorních audiencí, severských venkovských sídel Anglie a Skotska. Hard Times of Old England se odvíjí v modernějším, tanečním hávu a tak dám raději přednost sborovému vokálnímu přednesu písně Cadgwith Anthem. Na skotský venkov nás zanese folklórní houslový třes Sum Waves. Album protíná spojnice rock-staroanglická lidová muzika, obě složky se navzájem doplňují a střídají, uslyšíme romantizující starodávný příběh Gamble Gold (Robin Hood) i majestátní folkovou fresku Bachelor's Hall.

Prozatím nemám potřebu, dále se prohrabovat mezi nahrávkami Steeleye Span. Je to muzika do zvláštní nálady a pokud potřebujete zrovinka slyšet bzučivý kytary proud, tiše okolo vás prošumí a stopu nezanechá. Jsou ale momenty, kdy kvílivý hudební rozruch raděj vyměním za folkové tradice s trochou té historizující atmosféry.


» ostatní recenze alba Steeleye Span - All Around My Hat
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span


Genesis - Calling All Stations
2017-05-14

Genesis / Calling All Stations

5 stars

Pro toho, jež zachytil tvorbu kapely Genesis od jejich začátků, respektive si nahrávky tohoto souboru pořizoval postupně, ve sledu, tak, jak vycházeli, může informace od druhého, jehož k takové hudbě přivedlo až úplně poslední album, o skoro třicet let mladší Calling All Stations, působit značně humorně.
Na jedné straně, mne může mrzet nepřítomnost v době rozkvětu podobné muziky na prahu sedmdesátých let, na straně druhé, jsem byl ušetřen zklamání z vystupování, těchto, kdysi králů art rocku, během následující desetiletky, v níž bylo odumírání kreativních snah zbylé trojice tolik zřejmé. Jejich vystupování v naleštěných šatičkách a odrazy barevných světýlek na disco kouli v klipech písní z té doby, rozhodně nepatří ke způsobu prezentace, jakou bych uvítal.

Samozřejmě, byla to píseň Congo, která rotujíc v tv pravidelně (nebyl jedním z pořadů, ve kterých se občas mihla i nějaká ta rocková nahrávka, také nemožný pořad eso, terky pergnerky? :-) svou dokonalou vizualizací a především omamným hudebním espritem, nadlouho upoutala moji pozornost. Přesto, ale nebyl tento album prvním, který jsem si od Genesis pořídil. Když jsem se postupně podobnou hudbou začal prokousávat, na nebesích se pohupovala výrazně odlišná alba této partičky a tak pochopitelná snaha začít tím nejlepším, vyústila do Genesis Gabrielovských, Collinsovských (pouze některé vzorky) a v těsném závěsu i Wilsonovských.

K tomuto albu se váže ještě jedna starodává příhoda pocházející od mého kamaráda, který se v letech vycucnutí alba na zemský povrch, shodou okolností pohyboval v Londýně a po příjezdu domů, nám vyprávěl, jak byla muzika z této placky vehementně prezentována na každém Londýnském rohu, prý i v červených autobusech běžel na monitorech klip k písni Shipwrecked.

Ray Wilson je značně odlišným typem zpěváka, než jeho dva předchůdci, ale jeho sytá barva a dokonalý výraz, tolik se hodící k "jiné" muzice, nové hudební éry kapely, mě nepřestává bavit. Jsem přesvědčen, že do takto koncipované muziky by Gabrielův vokál prostě nesedl, o Collinsovi ani nemluvě. Oproti popovému předchůdci We Can´t Dance, se tato nahrávka tváří o pozání syrověji, velkolepě a na mnoha místech až pateticky. Ovšem s devadesátými léty příliš nekoresponduje, Genesis jsou velkou a zkušenou kapelou a motat se do cesty novým trendům už neměli tehdy zapotřebí.

Úvodní, rytmicky pevný a velkolepě vystavěný příchod, doširoka otevře prostor prostřednictvím hymnické skladby titulní a dokáže bezprostředně pokosit všechny popové snahy, uplatňované na posledních nosičích kapely. Wilson je neuvěřitelný, zpívá sebejistě a velice intenzivně, nepotřebuje nikoho napodobovat a stejně jako nová a krásná je muzika "nových" Genesis i on je pionýrem a sveřepě táhne Genesis do neprozkoumaných dimenzí.

Congo je hit s velkým H, začíná jakýmsi rytmem pralesních tanců a postupně se přerodí ve velkolepou hudební fresku, která dokáže silným emočním nábojem sméct vaše já z povrchu zemského. Klip působí dokonale a mladičký Wilson šroubuje svoje hlasivky až do nebe.

Shipwrecked, Alien Afternoon, Not About Us - jsou další z velkých skladeb tohoto zajímavého díla, úchvatné kompozice, které nepostrádají nápaditost, průbojná aranžmá, ale i prostor pro každého ze členů,ukázat svoje dovednosti.
Osobně mám velice rád třeba divokou jízdu The Dividing Line a při písních There Must Some Other Way a One Man's Fool, se mi v mozkovně zobrazují snové fantastické imprese, vyčarovávané právě takovouto muzikou.


Jestli měl být tohle pokus o návrat ke kořenům, tak se rozhodně nepovedl, o nic takového se ale prostřednictvím Calling... pánové nesnaží. Kapela se nenachází v totožné poloze, nálada se tu rodí absolutně jinak než v dobách Trespass, ne tak intenzivně a vůbec ne tak kouzelně, navíc se zvukem let devadesátých, by snad něco taokého nebylo ani možno. Mylím že chlapců o podobnou myšlenku zdaleka nešlo, spíš zbožná přání jejich fans podkuřovali podobné teze.




Touto recenzí si dovolím vyzvat a pobídnou ostatní dopisovatele Progboardu, o připojení svého názor na (pro někoho určitě kontroverzní) poslední počin Genesis a také o účast ve vzpomínkové hře -- které album Genesis jsem slyšel (vlastnil) jako první.


U mne to byla nepřekonaná nahrávka Nursery Cryme.


» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis


Beatles, The - Let It Be
2017-05-13

Beatles, The / Let It Be

5 stars

Tu největší hudební revoluci zažehli v šedesátých létech čtyři mladí kluci z Liverpoolu. Tuhle tezi už nikdo nikdy nepopře, ať se to někomu líbí nebo ne, Beatles byli, jsou a budou navždy tou největší kapelou naší sluneční soustavy. Na albech Rubber Soul a Revolver vyspěli o notnou délku vzhůru a svůj kompoziční talent pilovali a posouvali každičkou skladbou jiným, často silně novátorským směrem. Laťku kvality udrželi po celou dobu společné muzikantské pouti patřičně vysoko a přesto, že mnozí jejich "odpůrci" zastávají názor o jakémsi uvadání a ztrátě tvořivosti s koncem jejich kariéry, především na zmiňovaném albu Let it be, já, jako oddaný fanatik tohoto souboru výraznější pochybnosti připustit nedokážu. A není to z důvodu lásky zvané Beatles, či fatální zaslepenosti božstvem, nacházejícím se uvnitř každého z nich. Naopak, k Lennonovcům se snažím přistupovat veskrze objektivně, jejich naivně působící začátky nehaním, stačí mi respekt a uznání určitého mladistvého faktu doby a okolností. Nepotřebuji na Love me do a All My Loving snášet snůšku předpojatosti, první etapa mě nechává vesměs chladným.

Pozadí vzniku, příprav i samotné práce na albu jsou všeobecně známy, stejně jako atmosféra panující mezi jednotlivými členy souboru, jež byl v té době v notném rozkladu. Proto jen k písním samotným.

Dobrá polovina z nich není ani zdaleka tak silná, jako skladby na bílém dvojalbu, či Abbey Road. To ale neznamená, že jde o nedodělky (nějaká vycpávka tu přece je), nebo že je snad nemám rád, či na ně nahlížím s despektem. Vždyť už jen kvůli všeobecně známým megalitům Across The Universe (tajemstvím opředená, Lennonovská psychedelická perla), Let It Be (balada, drápající se na stupnici emočního rozkolu intenzivně vzhůru), Long And Winding Road (sice přearanžovaná, přesto nádherně dokonalá) a Get Back (s vidinou koncertující kapely na střeše budovy Apple), si deska uznání a patřičné ocenění zaslouží. K těmto položkám mi přijde hodnocení kolegy lovera jako absolutní výsměch kapele, která dovedla zkomponovat jedinečné a nenapodobitelné písně, přetrvávající celé věky.

Z ostatních osmi skladeb mám rád především pohodovou cválající úvodovku Two Of Us, překrásné a velice naléhavé blues Dig A Pony, dále kraťičkou hříčku Dig it a rock and roll One After 909 s nímž se vracíme o desetiletí nazpět. A přesto, že Harrisonovi skladby fakticky nevyhledávám, For You Blue, je ve svém melancholicky bluesovém oparu velmi podařená a intenzivní.

Suma sumárum: ano, není to dokonalé, jde o jakýs takýs slepenec "společných" live seancí znesvářených egocentriků nad určitými fragmenty, které je potřeba pospojovat a popostrčit do míst, odkud bude cesta na výrobní linky zaručena. To se podařilo tu lépe, tu hůře, ale s přihlédnutím k dění uprostřed "kapely" je to pořád hodně solidní výsledek.
A u mne už jen fakt, že jde o The Beatles druhé etapy, hovoří jasnou řečí hvězd.


» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Suede - Suede
2017-05-12

Suede / Suede

5 stars

Debutní album Suede, mělo zásadní vliv na formování mého názoru na indie a independent scénu. Mezi letité souputníky vlétlo jako blesk z čistého nebe a značně zaškolený materiál si takřka přes noc získal ohromné zástupy věrných. Aby také ne. Přinášel do této hudební škatulky čerství vítr a punc něčeho, co nakonec přetrvalo další semestry. Lahodný a na emocích postavený projev dvojice Anderson/Butler přinesl kapele věhlas, který si hýčká do dnešních dnů a němž se vybudovala status originálního zboží.

Křehká atmosféra která se něžně pohupuje v baladických momenteh She's Not Dead, Pantomime Horse, Sleeping Pills, Breakdown či The Next Life, se jen ztěží dá přirovnat k nějaké druhé. Na svědomí ji má subtilní, až jízlivý kytarováý přednes (někdy postačuje nevinné vybrnkávání, či prohrábnutí strun) Bernarda Butlera, emocemi doslova přetékající Brettův něžný hlásek a klávesový podmaz, či urozený klavírní tón, decentně vyšívající kdesi v zákoutí oněch skladeb. Tato pětice patří k mým nejoblíbenějším, pomalé písně mám moc rád a když z člověka dokáží vyždímat potřebné pocity, je to úžasné.
Na druhé straně potom rockují ostřejší kusy. Famózní singlový úvod So Young, který si nelze nepamatovat/nezpívat po několika vyslechnutích. Obsáhne famózní Brettovi výšky, ale i chladivou klavírní impresi. To druhá Animal Nitrate, se pro změnu nese v nejlepších intencích klasické anglické kytarové školy. Do úprku zavelí dynamická Moving, jejíž modulovaný kouzelný refrén oplývá neskutečným čarem a z podobného soudku je vylovena i předposlední Animal Lover.

Dlouho jsem si od Suede nechával pouze druhou deskou Dog Man Star, ale v posledních dnech jsem neodolal a konečně doplnil i tento skvělý debut (vlastnil jsem jej před 20 lety) znovu do sbírky.
První dvě alba semišových Suede, jsou pro mne vrcholy anglické independent scéný devadesátých let a jelikož podobnou hudbu nevyhledávám, zůstanou pro mne vrcholy tohoto stylu jako takového. Svou hloubkou se dokonale trefily do mého citového rozpoložení.

» ostatní recenze alba Suede - Suede
» popis a diskografie skupiny Suede


Big Big Train - Grimspound
2017-05-11

Big Big Train / Grimspound

5 stars

Určitá pravidelnost, týkající se nově příchozí hudební produkce z tábora Big Big Train, jde v posledních letech ztěží vystopovat. Dlouhé tři roky nechali hudebníci čekat své fanoušky na poslední dílo Folklore a dnes, neuplynul od jeho početí ještě ani rok, už tu máme nálož novou. Nahrávku Folklore považuji stále za horké zboží a udržet si určitý odstup necelý rok od jejího narození, vyžaduje (alespoň u mne) častou návštěvnost ve všech druzích přehrávačů. Ale jelikož byla mou prvou B. B. T. kolekcí s níž jsem přišel do styku, objektivnost se v tomto případě dá těžko obhájit. Její náplň je v zásadě o něco méně komplexní, tedy stravitelnější, než tomu bylo u dvojice alb English Electric a tak tedy, nejen otevření se přístupnějším prvkům a snažší přehlednost daných témat, nese podíl na velkém úspěchu, dnes už předposlední nahrávky těchto Britů. Lze si tedy snadno položit otázku, zda-li i přes stále velkou hudební spletitost a žánrovou propracovanost, nebudou další kroky kapely směřovat k (řekněme přehnaně) "vyklízení progresivních pozic" směrem k oslovení širšího počtu nových zvědavců.

Pádnou odpověď nám předává nová nahrávka Grimspound, která v přímém poměru ke své předchůdkyni, vyznívá uceleněji a intimněji. Velká variabilita a komplexnost nového materiálu opět sbírá plusové body pro kapelu, která každou zahranou notou, podává výpoveď o maximálním zaujetí pro danou věc, v umělecky nadstandardně působivé interpretaci. Vzdušná a do puntíku dotažená brilantní aranžmá, si zde asi nečastěji za poslední léta, podávají ruce se severským folkovým základem. Ten lze oproti siláčtěji působícímu předchůdci Folklore, vystopovat prakticky v mnoha momentech každé písně a většinou tvoří to hlavní gró, na které se postupně nabalují další hudební proporce. Velkou míru má na tomto stylotvorném obrození houslová hra divoženky Rachel Hall, jejíž cit pro melodie a rozvážně porozdělenovaný podíl smyčcových nástrojů, decentně dovažuje nástrojovou bohatost celku.

Ve třech, na časovou minutáž bohatých, epických věcech ( A Mead Hall In Winter je zřejmě tou nejlepší), lze vystopovat vše, čím kapela už několik let přitápí pod progrockovým kotlem. Srdce posluchače, jež se počítá mezi obdivovatele této prog star dneška, často radostí zaplesá a pod náporem melodiky a výborných individuálních výkonů, prudce se rozbuší v rytmu. Záměrně ale zmíním méně typický čtyřlístek této nahrávky. Předně mám na mysli píseň pod pořadovým číslem dva- On The Racing Line- jedná se o jazz/fusion instrumentální proporci, v jejímž koloritu je účast violončela a houslí vítanou "novinkou", jež dokáže skladbu posílit a nasměrovat do jiných sfér, velice povedené. Dále track číslo čtyři Meadowland- kde silně folkový nádech, utváří burácející klasické kytary, zařezávající se svým mrazivým tónem hluboko do divákova nitra, průzračná klavírní linka a velice smyslný houslový doprovod. Pod číslem šest, je skryt atmosférický zážitek The Ivy Gate- v jehož keltských stopách putujeme za hlasu hostující Judy Dyble a mistrně naaranžované mandolíny a banja, kamsi do temných hvozdů středověké Anglie. A jako poslední zmíním, emočně strhující píseň nazvanou As The Crow Flies- aranžérsky košatou, přesto přehlednou a srozumitelnou svižnější noblesu v závěru alba.

Co odlišuje nové B. B. T. od těch předešlých, je už zmíněný, zřetelnější folkový záběr a také hmatatelnější mystika a tajemnost, chcete li přidaný duchovní rozměr jejich hudby.

Pevně věřím, že je s novinkovým albem této kapely každý (krom toho vystoupivšího) pravověrný fanda převelice spokojen, jelikož je opět slyšet, že se pánové znovu pohybují na hraně svého skladatelského maxima.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Pink Floyd - The Division Bell
2017-05-10

Pink Floyd / The Division Bell

5 stars

Byl to klip k písni High Hopes, který mě přivedl k lásce zvané Pink Floyd. Léta páně roku 1994 ho česká televize vysílala celkem často a jeho vizuální kouzlo ve spojení s uhrančivou muzikou působilo naprosto fatálně a kladlo častou otázku, proč neokusit něco tak jedinečného a krom skladeb Money a W. Y. W. H. pro mou maličkost naprosto neznámého. Nakonec to trvalo ještě hezkých pár let než jsem k hudbě Pink Floyd dorostl a proklestil si cestu. Zmiňovaná skladba ve mne ale zanechala silnou stopu a tak volba prvního pořízeného alba logicky padla na kolekci z níž pochází. Ohmomující a okamžité podlehnutí jejich čaru mělo za následek, rychlou kompletizaci alb ze 70 a 80 let.

Takže u mne poprvé bez Waterse, což jsem nikterak neřešil, za to magicky a čarokrásně duševně, zaúčinkoval elixír tohoto jména v plné esenci, právě s deskou The Division Bell, kterou dodnes a určitě hlavně proto, že se jedná o prvorodičku, považuji za nejvelkolepější práci pod touto značkou.

Původně jsem chtěl album pitvat do podrobna, ale po poslechu posledních tónu od tohoto rád ustoupím. Absolutně nemám co bych albu vytkl, líbí se mi naprosto komplet, včetně proklínané, zvonivé Gilmourovi kytary v Take it Back (ne nedrží ji Edge:-) i druhé, sukundantní, mající malebně dokreslující význam. Jsou tu precizní sbory, hlavně dámská účast mě přivádí poslechovou radost, tajemná, mysteriózní místa, jako flašinetové plochy během Poles Apart. V Marooned je krásně cítit jak si David strhává album pro sebe a vztyčený Watersův ukazováček tu nehrozí(doslovně). Anglický venkov na mě dýchne s klavírní melodií páté A great day for freedom a něžnější saxofon, jaký hraje prim při Wearing the inside out si ztěží umím představit. Baladický začátek Coming back to life vyloupune parádní rockový odvaz (David nezpíval nikdy lépe) a když přijdou první meziplanetární tóny písně Keep talking, dámské sbory ze mě ždímaj poslední kapky potu. Ležím nehnutě a prostě poslouchám tu krásu okolo, ještě jedno uvolnění s Lost for words, než přijde totální hudební vyvrcholení a tím mě neprovází žádná jiná, než ona High Hopes. Zvony, ptáci, příroda, venkov, kostel, bohoslužba, historie. Magie místa a doby, zvuk klavírních klapek a basový doprovod, Davidův dominantní hlas a tupé a temné údery bubnu. Ve vzduchu se vznáši cosi velmi znepokojujícího, přesto panensky krásného. Takto zní velekompozice složena jako pocta dávným bohům a matce přírodě. Velkolepost na křižovatce víry a rozumu.

Toto album sebou vždy přináší cosi vzácně božského. Během poslechu cítím přítomnost velkého ducha, posvěceného zlatavou aura, která ho v mých očích obklopuje a vznáší se tu jako obrovitánské prapory v klipu k písni High Hopes.

Deska desek, královna sbírky a Mount Everest Pink Floyd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Queensrÿche - Operation Mindcrime
2017-05-09

Queensrÿche / Operation Mindcrime

5 stars

Každá hudební nahrávka má svůj autentický příběh. Ať už se to týká procesu tvorby, nahrávací činnosti, nebo jejího uvedení na trh a zpětné odezvy u publika, pokaždé se jedná o jedinečný dokument. Ovšem příběh osobní, si každý posluchač vytvoří se spoustou nahrávek svůj vlastní a ten si dokáže uchovávat po několik desetiletí. Já vám jeden takový teď nabídnu: souvisí s albem Operation Mindcrime, kdysi velké naděje, později velikánů stylu, dnes už jen vlastního stínu, kapely Queensÿche z amerického Seattlu.

Tuto, jejich dodnes nejslavnější nahrávku, jsem si pořídil někdy v mezidobí alb Empire a Promised Land, tipnul bych si rok 1993. Z velice osobitého pojetí progresivního rocku/metalu této kapely jsem byl okamžitě uchvácen a ta, v té době nejpopulárnější prog metalová squadra, se rázem vyhoupla v mém žebříčku hudebních hodnot na přední příčky. V oné době, ovšem svět ovládal grungeový boom a ten postupně semlel i mé hodnoty. Po několika letech vlastnitví, jsem tohle cd vyměnil za (dnes upřímně napíšu) nějaký trendový odpad. Před nástupem nového milénia postupně zájem o podobnou muziku opadal a já se ke Queensrÿche opět rád navrátil. Jenže tehdy, už byl na trhu remasterovaný katalog jejich děl z roku 2003 a tak jsem znovu O. M. zakoupil, aniž bych tušil, jak moc jsem si remasterem v tomto případě pohoršil. V dnešní době je fůra výborně znovu upravených nahrávek, je ovšem i několik těch, jímž zmasterovaný proces zrovna nepomohl. Případ O. M. je ovšem jeden z nejhorších, jaké jsem měl možnost slyšet. Zvuk naprosto (omlouvám se za to slovo) zkurvený, hlasitost vytažená nad běžný rámec, dynamika nulová, nahrávka v přidaných stopách (hlavně sólech) nepříjemně praská a lupe, soustředěný poslech (především ve sluchátkách) dovede maximálně znepříjemnit a otrávit. Hodnoty DR- originál rok 88-13, remaster rok 2003-7. Což není na první pohled tak propastné (nejhorší nahrávka, u které jsem se setkal s (ne)poslouchatelností měla hodnoty 03-šlo o Metallicu a jejich Death Magnetic), poslechově ale nanejvýš znepříjemňující.
Sehnat v dnešní době ještě původní originální verzi není snadné, když na trhu leží skoro 15 let vydání nové. Léta jsem to neřešil a poslech "nějak" přežíval, až v posledních měsících a po změně aparatury, začal pátrat důkladněji. Pokud tedy nevezmete nahrávku z druhé ruky (tam o původní verzi jít samozřejmě může), zbude vám štěstí, sehnat ji z nějakého stařičkého, nebo zaniklého shopu s muzikou, podobně, jako se to nakonec poštěstilo mě. A tak příběh opusu O. M. je u konce a ten se po dlouhých, skoro pětadvaceti letech, ale hlavně v originální verzi (za zanedbatelný peníz) vrátil nazpět mezi svoje kolegy z let 90 a 94.

O nějaký den nazpět, (v době obědu) zazvonil pošťák u našeho domu a v ruce držel onen dlouho očekávaný balíček, jehož součástí byl i disk DeGarmovi party. Rychle dojíst, poslat ženu i s malým prďolínem na poobědovou siestu, tak aby nic nemohlo rušit váš připravovaný zážitek se znovunalezeným synem, tedy vlastně cédem. Rozbalit, šup do přehrávače, sluchátka na uši, volume doprava aaaa... Ten slastný a čistý zvuk, který se náhle linul, učinil mne opět šťastným :-) Opravdu výborně zachycená nahrávka Petrem Collinsem a dalšími slavnými osobnosmi- James Barton mix, zvukový inženýr Paul Northfield a orchestraci měl na starosti Michel Kamen (samozřejmě, mohlo být vytaženo víc basů), ale na ročník 1988 jde pořád o slušný nadstandard. V poměru k produkcím velkých kapel oné doby, vezměme například zvuk desek Wildest Dreams (Saga), A Momentary Lapse of Reason (Pink Floyd), nebo In the Spirit of Things (Kansas), či projektu Anderson Bruford Wakeman Howe, většinou šlo o čistou syntetiku. Lépe snad dopadli jen Rush a jejich Hold Your Fire, produkované rovněž P. Collinsem.

Jako malý kluk jsem si zařádil mezi písněmi 1-6 s imaginárními paličkami, baskytarou i sólovkou, takový odvaz už dlouho nepamatuji:-) Bude to i tím, že tu znám každé slovo, změnu rytmu, přechod, či vyhrávku. Od The Mission a Suite Sister Mary jsem se zklidnil a nahrávku si naplno užíval v poloze ležmo. Nebudu tu teď vychvalovat každou skladbu, jelikož bych na spousty z nich složil pochvalné ódy a musel se rozplývat do aleluja. Tady mi stupnice stejně stačit nebude, rtuť jejího známkování létá nahoru tak často, jak jen Scott Rockenfield energicky a silově mlátí (krásně je to slyšet v I Dont Believe in Love) do skvostně nazvučeného činelu, jehož zvuk připomíná svištění biče, zařezávajícího se hluboko do těla egyptského otroka, při stavbě pyramid a trhajícího z jeho zad kousky masa.

Být tak Chris DeGarmo v kapele ještě nějaký ten rok, či v současnosti, věřím, že by spolu dokázali ještě spoustu velkých věcí.


» ostatní recenze alba Queensrÿche - Operation Mindcrime
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche


Lucifer's Friend - Banquet
2017-05-04

Lucifer's Friend / Banquet

5 stars

Lawtonovy hudební projekce, které stvořil spolu s velkými Uriah Heep dobře znám a mám je už dlouho v oblibě, přesto jsem nikdy nepocítil potřebu pátrat v katalogu tohoto pěveckého génia důkladněji. Až zvláštní shodou náhod se mi do cesty připletla jeho dřívější kapela a nejimpozantněji mi vyšla právě kolekce z 74. roku, nazvaná Banquet.

Jsem moc rád, že se v tomto případě nejedná o žádný před-klon U. H., ale že anglicko/německá kapela jede po vlastní ose a na svých pozdějších nahrávkách, kam počítám i tuto, velice často prosvětluje svůj art/hard rock jazzem, swingem, odkazy na klasickou i filmovou hudbu. Nápaditá kolekce šesti věcí, ze které písňová monumentalita a smysl pro zpěvnost a otevřené, zapamatovatelné melodie pěkně proudí, mě potěšila. Lawton je boží - chvíli silový, chvíli uvolněný, citlivý, vzorově úsečný a hlavně za všech okolností strhující.

V úvodní dvanáctiminutovce Spanish Galleon se melodie sypou samospádem, nechybí pěkná zasněná mezihra, skladba má tah, dynamiku i operní patos. Thus Spoke Oberon pod nápory dechů doslova praská, kapela šlape na 120% a zdi pokoje spokojeně duní jako pod tíhou symfoňáku. Podobný scénář mají i další skladby - jde o velice pozitivní nahrávku, jiskřivou a velice hybnou, jazzová místa a ostré dechové poryvy ji dokáží snadno odsadit od okolní rockové produkce.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Banquet
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend


Strawbs - From The Witchwood
2017-05-03

Strawbs / From The Witchwood

5 stars

Kapelu Yes dnes zná snad i malé dítě, nebo přesněji řečeno dítě rodičů, kteří Andersonovce v domácím prostředí alespoň čas od času protočí. Ovšem o vedlejší větve této kapely se zajímají spíše fajnšmekři, toužící znát okolní souvislosti a podobné muzice lépe porozumět. Rick Wakeman je persona dostatečně známá, ovšem jeho sólovou tvorbu zachytila především starší generace jeho souputníků a pro "obyčejného" artového posluchače, jsou jeho výtvory tabu. Poznat Ricka a seznámit se s jeho působištěm, než nastoupil do gigantického podniku značky Yes, je záležitost pamětníků, nebo holmesovských typů s vytříbenou, hledačsko/pátrací mechanikou.

Nevzpomínám si už přesně, která indicie vedla mé kroky tímto směrem, ale je dost možné, že to byla právě Wakemanova stará hudební škola, k níž jsem postupně doputoval. Ten se v řadách Strawbs sice dlouho neohřál, ale stihl s nimi vydal jeden z jejich opusů magnum - desku From The Witchwood.

Než se budu věnovat její náplni, musím předně a se vší úctou poděkovat kolegům recenzentům, kteří se podobné muzice na těchto stránkách pečlivě věnovali, přiblížili ji ostatním "nevěřícím" a vedli kroky mé do těchto vod. Předně pak mistru Hejkalovi, Gratiasovi, Gattolinovi a dalším, jež se těmto obrům sedmdesátých let věnovali s dostatečnou pílí, erudicí i nadšením a objevili pro mnohé krásnou muziku jedinečné a upřímné doby rozkvětu, nepřeberného množství hudebních oblastí.

Hudba, obsažená na díle From The Witchwood, mi připomíná dojemné recitativy starých renesančních písní, prostoupených duchovním odkazem náboženské tématiky, dvorních skladatelů zašlé epochy. Na nahrávce můžeme slyšet různé druhy starých nástrojů jako cembalo, dulcimer, tamburinu, ale i banjo nebo sitar.
Začátek alba je naplněn emotivní krásou a laskovostí, využívá především akustických nástrojů a Cousinsova vokálu, jako dalšího z nich. Wakeman je spíše při zdi a svou subtilnější hrou skvěle doplňuje tyto starodávné obrazce. Větší odvaz přichází až s trackem číslo pět, píseň The Hangman And The Papist - hřmotněji doprovází jak Hudsonovi bicí, tak Wakemanův "příští styl". Daveův hlas jde konečně do obrátek a podobný model uplatní i následující, extatická sklada Sheep. Konec je opět v klidnější, folkové rovině s důrazem na smyslný přednes.

Strawbs budou i na svých dalších dílech rozvíjet ducha nahrávky From The Witchwood a jejich geniální myšlenky, budou ještě několik let proudit skrze příští fantastická alba.

PS: Můžu pouze potvrdit, že zmiňovaná renesanční tapisérie uvnitř alba má blahodárný účinek na vnímání takto koncipované muziky.

» ostatní recenze alba Strawbs - From The Witchwood
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Opeth - Sorceress
2017-04-29

Opeth / Sorceress

5 stars

V posledních týdnech se přehrabuji z valné většiny pouze v muzice figurující mezi letopočty 1967-1977. Někdy ale všeho moc škodí a tak se tento víkend věnuji i tvorbě novější. Jedním z alb vybraným k poslechu, je i připomínka posledního výtvoru Opeth, na nějž jsem v mezičase úplně zapomněl. Rozhodně jsem neměl v úmyslu psát recenzi na dané téma, ale jeho náplň mě natolik ovlivnila a pozitivně "sebrala s sebou", že jsem neodolal, přidat alespoň několik krátkých vět k tomuto, pro některé hodně kontroverznímu dílu.

Zhruba půl roku stará nahrávka, mě během loňského podzimu často doprovázela na cestách formou mp3 převodu a zcela nezapomenutelné jsou zážitky, kdy u především tempově povedené a dunící písně titulní, pařil náš malý synček. Několik motivů si zpětně jasně vybavuji, při nich se srdce intenzivně rozbušilo a pocit štěstí byl tu. Hodně fragmentů z této nahrávky je ovšem ukryto kdesi hluboko a pro jejich čitelnější připomínku, jsem některé skladby potřeboval znásobit. Právě při nich, při těcho ne-prvoplánových a opět dosti strukturovaných písních (které jsou poznávacím znamením Opeth), dominantních vyhrávkách, tempových zvratech, kde funkci prvůdce i kastelána, plní něžný Mikaelův vokál, jsem si znovu uvědomil sílu hudby Opeth a této kolekce rovněž. Kapela, která vždy budovala image a ke svému vyjádření využila kouzla atmosféry, nezklamala ani na tomto místě. Nádech tajemna, mystiky a propasti smutku, jsou všudy okolo. Dnes tedy žádné rozebírání, pro mne rozhodně zajímavé a precizní jedenáctky. Pouze konstatování o působivosti celku, jako jedné z možných cest mírného odklonu a nastavení jiných měřítek, pro dosažení požadované úrovně a patřičné hloubky jejich muziky.

Už slyším, jak někdo v tomto případě rád pronese: no jo Horyna, ten je znám tím, že známkuje často vysoko. Je to pravda, ale Horyna vystřízlivěl a dnes rozlišuje rozhodně více, než před rokem, má to svá opodstatnění a dal za pravdu svému okolí.
Horyna známkuje srdcem (a s pětkou tu není osmocen), v tomto případě nehraje roli žádný sentiment, či vzpomínky. Nahrávka je ještě horká a přiblížila se do míst, kde přelétávají stroje značek Heritage a Pale Communion. A nebude si přec lhát do kapsy.

» ostatní recenze alba Opeth - Sorceress
» popis a diskografie skupiny Opeth


Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else
2017-04-28

Barclay James Harvest / Everyone Is Everybody Else

5 stars

Můj první kontakt s kapelou Barclay James Harvest proběhl prostřednictvím právě tohoto alba, Everyone Is Everybody Else. Objevil jsem je naprosto náhodně, v jakémsi článku o The Moody Blues, kde právě k nim byla tato skupina přirovnávaná. A přesto, že Moody nejsou tak stěžejním artiklem jako například Yes, nebo Floyd, zpozornět bylo zapotřebí. Po krátkém seznámení se s jejich malebnou muzikou, bylo jasně rozhodnuto, kdo že to rozroste domácí fonotéku. Prvních sedm až deset studiovek patří do zlatého fondu art rockové armády (napadá mě společný jmenovatel s Gentle Giant, ti to sice po jedenácté řadovce zabalili, ale dvě třetiny jejich produkce, jsou podobně stěžejní jako u BJH) sedmdesátých let, kdy kapela (podobně jako její souputníci) chrlila jednu desku za druhou. Dílem osobních sympatií padla volba na desku, na níž je kapela sama vyobrazena, tedy album Everyone Is Everybody Else. A hned po několika sekundách rotování cd v přehrávači, se mi do těla vlila potřebná spokojenost, spojena s něžným vyobrazením a aristokratickým přednesem jejich hudby.

Urozený klavírní akord, v sousedství sentimentálního úvodu písně Child Of The Universe, je překrásný, podmanivý a omamný zároveň. Negative Earth pomaloučku a přirozeně vykvétá ve smutných vodách šerosvitu a mě je okamžitě jasné, jak velká hvězda sílila podblíž artových gigantů celosvětového významu. Trojka Paper Wings, se s pěkně napěchovaným množstvím emocí, vkrádá směrem k posluchačově choulostivým záhybům ještě blíž. Klasická kytara otevře píseň The Great 1974 Mining Disaster, opět hloubavý klavír, citlivý akustický vstup a hebounké klávesy, které rozhodně nemíní zápolit s přirozeně krásným projevem Johna Leese. Poor Boy Blues má zvláštně naříkavý country náboj a For No One, prezentuje onu slovutně urozenou stránku jejich produkce.

Barclay James Harvest je kapelou, která si do erbu vměstnala alegorický obrazec, plíživě se sunoucí káry venkovským romantickým prostředím, tak, jak jej zachycovali na svých plátnech holandští krajináři 17. století.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Everyone Is Everybody Else
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Procol Harum - Home
2017-04-27

Procol Harum / Home

5 stars

Procol Harum - nová to akvizice v mé hýčkané, soukromé hudební sbírce. Společně se Spooky Tooth a Ten Year After je tohle další, třetí silný kůň, kterého jsem objevil teprve nedávno a se kterým se postupně seznamuji. A jestliže šlo v případě S. T. o jasnou volbu s albem číslo dva, tady nebyl výběr "poprvé" vůbec jednoduchý. Vycházel jsem z dostupných recenzí a samozřejmě také potřebného vlastno-ušního vjemu. Nakonec a po několika obměnách, padla volba na desku Home, aniž bych předem tušil jak dobře jsem nakonec vybral.

Whisky Train- zahajuje desku perfektním kytarovým riffem, masivní a pěkně úderná věc hned na začátek. Balady jsou silnou zbraní kapely a na tomto díle je jich neurekom, klavírní a Brookerovo naléhání během ponuré The Dead Man's Dream, melancholická kráska Nothing That I Didn't Know (s krásným akordeonovým závěrem), nebo šestá Barnyard Story. Vlastně sudé tracky jsou pomalé, baladické písně, které když mají zajímavou melodii, potřebné charisma i dostatek citu, dokáží silně bodovat. Zrovna taková je i Whaling Stories, v ní si Procol Harum na ploše sedmi minut pohrávají s divákovou psychikou, prostřednictvím vypjaté atmosféry se spoustou nemelodických postupů, navršených na jednu hromadu, směřujících k postupnému finále na konci druhé třetiny. Ze Still There'll Be More vyzařuje hravost Beatles i jazzová ležérnost, brouky mě připomíná i roztomilá hříčka Piggy Pig Pig. A třeba taková About to Die- dokáže pěkně hypnotizovat, kytarová melodie uprostřed klavírní linky působí opravdu zajímavě.

Procol Harum jistě patří do zlatého rockového fondu přelomu šedesátých a sedmdesátých let a mě dokázali, že na novou/starou hudbu, je v muzikou zasaženém srdci, stále dost místa.


» ostatní recenze alba Procol Harum - Home
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
2017-04-25

Caravan / For Girls Who Grow Plump in the Night

5 stars

Vždy jsem automaticky (i když na Progarchives vyhrála jen o prsa) pokládal za nejlepší a nepřekonané album Caravan, desku In the Land of Grey and Pink. Pro určitou skupinu, bude právě tahle deska zřejmě vůdčí a velice ceněna, ale postupným bádáním jsem přišel na skutečnost, že si tato kapela zaslouží mnohem pečlivější studium, než aby skončilo pouze u předkrmu In the... S nákupem několika dalších alb se tak hudebníci z okolí Canterbury, definitivně zařadili po bok jiným oblíbeným velikánům, jako jsou Yes, Camel, nebo Genesis.

Memory Lain, Hugh/Headloss- nám hned z kraje rozehraje velice překrásné instrumentální hody. Mám rád uvolněnou a hravou Hoedown s parádním violovým sólem a podobně bezstarostná je i pomalejší a jemnější věc Surprise, Surprise a opět ta perfektní viola. Čtvrtá C'thulu Thulu- přinese změnu a napětí, jako by najednou hrála úplně jiná kapela, ale naštěstí se obě polohy vzájemně nebijí a nezápolí spolu. Deska je díky nim barvitější a poutavější. Ve sborovém zpěvu jsou pánové mistry, předvedou nám to během skladby The Dog, the Dog, He's at It Again. Poslední dvojice přináší jistý patos, dravost, smyslnost a pevnější a rytmičtější podstatu hudby Caravan, instrumentalní bravura i famózní sólové party elektrické violy, kterou na této nahrávce bezmezně obdivuji.

Pro mě jsou tohle zřejmě ty nejlepší a nejoblíbenější Caravan. Jde o famózní kapelu, na kterou se dnes hodně pozapomíná, tak bych rád svou recenzí na její přínos opět upozornil a pobídnul nové a mladší prog fandy, k jejímu studiu, nebudou litovat.

» ostatní recenze alba Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
» popis a diskografie skupiny Caravan


Ten Years After - Stonedhenge
2017-04-24

Ten Years After / Stonedhenge

5 stars

Angličtí bluesmani Ten Years After kolem mě prozatím proplouvali bez sebemenšího zaujetí pro jejich tvorbu. Kapela, rodící se do hippie éry Seržanta pepře a studiově končící za nějakých pouhých pět, šest let, mě svým blues/rockovým pojetím nikdy neohromila. S přibývajícím věkem jsem o jejich pozornost jevil urputnější zájem, a po časté YT konzumaci to nakonec přišlo. Jen tu správnou první desku jsem jaksi nedokázal vybrat. Všemi vzývaná Ssssh ani Cricklewood Green to být neměla. Na poprvé jsem objednal nahrávku Watt, která mi přišla nejpřitažlivější. Ale skrze dodavatelské zdržení nebyla ona kolekce nějakou dobu k mání a já už další čekání nechtěl připustit. Vrátil jsem se ještě o nějaký rok nazpět a první setkání umožnil desce Stonedhenge.

Wow, tak tomu říkám bomba od prvních minut - Going to Try. Úvodní rozběh sice chvíli trvá, ale zrychlující se úder a hammondový opar, přecházející do klavírních stop s nasazením basových akordů a Alvinovy kytary přiletí silně bluesové aroma ve strhujícím tempu. Skladba neuvěřitelně šlape, ale z čista akusticky zabrzdí a zpomalí. Elvisovsky něžný moment vystřídá pevnější rytmizace, pánové potí krev a já jen žasnu s otevřenými ústy. Druhý, třetí a čtvrtý poslech, odhalí naprostý drahokam hudební tvorby konce šedesátých let.

Swingující Woman Trouble vedou Churchillovy hamondky a nádherně frázující Lee. Lehoučký Rock'n'roll s prvky boogie, to je další výrazná paráda s názvem Hear Me Calling. U neuvěřitelně temné a z konceptu vypadávající, přesto precizní věci A Sad Song lze těžko uvěřit, že ji mají na svědomí právě Afteři. V osmi munutách písně No Title se zatím ztrácím, zpočátku se odvíjí v podobné linii jako skladba č. 6, ale neúčinkuje tak silně.
Odjezd stařičkého parního stroje odpichne závěrečný rock'n'rollový rychlostní kolaps Speed Kills a mně se nedostává slov.

Procházka starou rockovou učebnicí je u konce, zastavovali jsme na několika různých zastávkách a všude nabrali špetku toho nejlepšího z daného kraje. Krásná deska.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Stonedhenge
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
2017-04-20

Tangent / A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two

4 stars

Jedno pořekadlo praví o dvou kohoutech, hádajících se jednom smetišti - něco podobného ve mě evokuje i spor Tangent, vrcholící v těchto dnech kousek opodál. Banální hádky o tom, jaká kapela/album je lepší a proč to, či ono zní tak, jak zní, jsou dětinské a směšné. Nikdo z nás nezná přesné okolnosti a cesty, které vedly Andyho myšlenkové pochody směrem, kterým se v případě A Spark... vydal. Prostě se jen oklikou vrátil na začátek, vypustil podobný materiál jako na jedničce, pojmenoval ho následně, navázal a jistě také prodal. Hlavně ale potěšil, v tomto případě zcela nepochybně více, než na předešlé Le Sacre Du Travail.
Zasvěcení určitě tuší, kam tímto "poselstvím" v těchto dnech mířím :-)

Kapelu Tangent mám v srdci zabudovanou už hezkou řádku let a první studiová šestka si už dávno předplatila svá místa s cestovní kanceláří Douší. Ještě stále poslední (ale prý se zase cosi v Tillisonově okruhu kutí) desku A Spark In The Aether jsem pořídil se značným zpožděním. Nebyl jsem ale (a stále nejsem) z její náplně zvlášť odvázaný, tak jako v případě alb jedna až šest.

Andyho rukopis částečně zprůhledněl a paní originalita si vzala neplacenou dovolenou. Ne! Samozřejmě přeháním, pořád se jedná o povedenou nahrávku, která už sice nemá dostatečnou zásobárnu silných atributů, aby vás povalila na zem jako hurikán Katrina, ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Občas i lehce zanudí, ustrne, nebo přeběhne nesourodý námět, jako na začátku písně Codpieces And Capes. Naštěstí se tu ale pořád najde slušná kupa nápaditosti i jazzových nápadů, kterými pan A. Tillison prošpikovává svoje kompozice, podobně jako kvalitnímu fláku masa dodají na chuti proužky slaniny.

Jako zdařilé se zdají býti (a vezmu to odzadu) závěrečný skoro-instrumentální fusion kus A Spark In The Aether (part two), určitě dvacet minut (americké) suity The Celluloid Road s hitovou částí San Francisco, kde žestě jen praskají, a jistě i hravá vzpomínka na časy "ztracené v Londýně", nazvaná Clearing The Attic.

Bodování: v rámci diskografie to vidím na povedenou trojku, v rámci hudby okolní se ale o žádný "prachsprostý" průměr nejedná.

» ostatní recenze alba Tangent - A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two
» popis a diskografie skupiny Tangent


Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]
2017-04-20

Gillan, Ian / Toolbox [Gillan]

4 stars

V čínském zvěrokruhu je rok draka považován za nejšťastnější období, v němž dochází k přelomovým událostem. Rok 2017 by se dal, s mírným přeháněním, nazvat rokem Deep Purple. A jelikož je tato parta moje oblíbená, postupně si vybírám některá alba spjata s kapelou nebo jejími interprety k následému prostudování.
Pominu-li Blackmoreovy aktivity, jako nejhodnotnější mi vychází produkce jejich zpěváka - sólové platně Iana Gillana. Na trhu je jich solidní množství na výběr a já dal tentokrát přednost dvojici Naked Thunder a Toolbox. K první z nich jsem vyjádření poskytl minulý rok, Toolbox si vezmu na paškál dnes.

Oproti jen o rok starší předchůdkyni je posun ve výrazu i stylu patrný. Jako by se chtěl mistr Gillan s novým desetiletím nadechnout k novým výšinám a předhodit svým věrným mnohem ostřejší, chci říci metalovější jízdu, prošpikovanou skvostnými melodiemi i znatelně zapamatovatelnými nápady.

Hang Me Out To Dry a titulka Toolbox platí za perfektní, hard rockově šťavnaté pumelice. Do Dirty Dog nasázel Steve Morris velice zajímavá sóla a rock/metalový derivát Candy Horizon fičí jako dnešní ostrý vítr tam za okny. Pomalá Don't Hold Me Back je skvostem desky, stejně jako následující speeďárna Pictures of Hell. Druhá půle si ukrojí malý kousek z originality, ale dramaturgii alba výrazně nenabourá, doposlouchat nahrávky až do jejich konce se vyplatí.

Chce se mi vytáhnout známka nejvyšší, ale materiál není vyrovnaný do latě, a tak čtyřka bude nanejvýš slušivá.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Toolbox [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Deep Purple - In Rock
2017-04-19

Deep Purple / In Rock

5 stars

V období proposlouchávání se novinkou Deep Purple jsem pocítil touhu připomenout si některé skutečně zásadní dílo od této kapely a bez dlouhého rozmýšlení jsem vybral nahrávku In Rock. Nával dávné živočišné a veskrze životaschopné energie, pramenící z tohoto zásadního počinu jejich hudebně/životní etapy, prvního skutečně ceněného aktiklu z katalogu D. P. a nahrávky tolik znamenající pro další nahlédání na tento žánr, lze silně pociťovat každou vteřinu jejího bytí.

Deska, jejíž obal s vytesanými podobiznami pětice hráčů podle skulptury v Mount Rushmore (který se shodou okolností nalézá i na dvacátém studiovém albu, ovšem s obličeji o 47 let starších, obměněných instrumentalistů) navždy změní koloběh nazírání na hudební žánr zvaný rock.

Předem musím podotknout, že jelikož jsem v době vzniku alba nebyl na světě, natož jakkoliv hudebně zainteresován, nikdy nemohu patřičně docenit přímý vliv tohoto monolitu na okolní vnímání těch, kteří s ním přišli bezprostředně do styku. Prostě byli u toho. Proto ani příval superlativů z mé strany na jeho adresu nedosáhne takové intenzity jako od člověka, spojeného s deskou imaginární pupeční šňůrou (a že tu takových pamětníků máme).

Speed King jsem původně znal jako singl verzi a ta úvodní instrumentální burácení neobsahovala. Na malebný varhaní poklid, který vystřídal běsnící spleť, zjasna naváže a ihned i udeří Blackmoreův mohutný riff, který nás patřičně přitlačí ke zdi. Dravá píseň s instinktem zabijáka si hned zkraje alba vybírá daň ve formě nepřipravených odpadlíků. Bloodsucker s těžkotonážním přívalem Ritchieho kytar a Gillanem, ječícím "no,no,no" patří k nejpřesvědčivějším položkám desky.

O písni Child In Time byly už popsány stohy papíru, to ona (dobře, tak společně se Smoke on the Water) zajistila kapele nesmrtelnost. Pevně věřím, že je to neoposlouchatelná (narozdíl od výše jmenované) a společně se zeppelinovskými Schody do nebe i nejfantastičtější výpravná rocková suita. Flight Of The Rat přivádí opět ostrý start, skladba solidně šlape a Lordovy hammondové výměny, spolupracující s Paiceho divokou hrou, vytváří šílený rej jak o sabatu.

Z trojice Into The Fire, Living Wreck a Hard Lovin' Man mě nejméně baví skladba prostřední (jediná pro mě slabá věc desky), naopak démonické varhany v Hard Lovin' Man a Gillanovy emocemi napružené hlasivky, které si s námi pohrávají jako kočka s myší, vytváří příjemně destruktivní konec desky. Nesmrtelný singlový hit Black Night, umístěný jako bonus na konci alba, je tou nejlepší tečkou za tímto plnokrevným materiálem.

Soudím, že jak Fireball, tak Machine Head ve své podstatě zaznamenaly ještě dokonalejší prácovní náplň těchto rodících se velikánů (jednoho) hudebního směru. Ale tu pravou revoluci zažehl právě In Rock, který si nejen proto nejvyšší známku plně zaslouží.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Spooky Tooth - Spooky Two
2017-04-18

Spooky Tooth / Spooky Two

5 stars

O existenci jakýchsi Spooky Tooth jsem donedávna neměl sebemenší tušení. Na jejich stopu mne přivedl kolega Balů, ve spojitosti s kytaristou Foreigner, Mickem Jonesem. Zájem, který jsem v té době (cca před rokem) projevil byl pramalý, až náhoda a energické přehrabování se v konci 60. a začátku 70. let, tedy v době, kdy vznikala "ta nejlepší produkce" a kapely rostly jako houby po dešti, zapříčinily, že jsem v plné míře objevil i tyto velikány.

Krásně vyvedený remaster s boží fotografií na přebalu a kvalitní zvuk plně podtrhly mé očarování, pramenící z této desky. S. T. jsou jiní než jejich souputnící, mají v sobě zdravou neurvalost, drsnost a velkou energetickou hodnotu, znějí variabilně a značně progresivně. V kapele je zakořeněn konec šedesátých let v kapkách psychedelie. Dokáží napsat originální kompozice, které (mně osobně) padly okamžitě na míru. Harrisonův drsný vokál a Wrightův (hughesovský) výškáč k sobě perfekně pasují, nejfantastičtěji pak v energické vzpruze Evil Woman (tu znám jako cover od Quiet Riot, kde druhý vokál zpíval právě Glenn Hughes).

Album jsem si zamiloval celé, tak jak ho pánové zkonstruhovali. Waitin' For The Wind mě drapla okamžitě, refrén je geniální, ovšem z dvojky Feelin' Bad proudí emoce ještě silněji, vokály jsou parádní a akustiky nádherné. Soulová I've Got Enough Heartaches jde ve svém poselství ještě dál a "přečůrá" i podobné atmosférické poklady od Free, nebo Led Zeppelin. O E. W. jsem se už zmínil, pak je tu opratě držící temnota Lost In My Dream a Spooky Tooth se dotýkají nebes.

Melancholicky vyvedená harmonika, krásný kytarový tón a Harrisonův dobyvačný vokál, to je kompozice That Was Only Yesterday, dýchající koncem parního letního dne konce šedesátých let. Better By You, Better Than Me proslavil další známý cover, tentokrát z repertoáru Judas Priest, originál je ovšem daleko zajímavější, vyzrálejší a hlavně mnohem procítěnější. Hangman Hang My Shell On a Tree se loučí s koncem předchozího desetiletí v slzách.

Tak a teď honem na další Spokáče, cítím, že se z nich dá vytřískat mnohem víc a doma tak postavit další výbornou diskografii.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Spooky Two
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth


Deep Purple - Infinite
2017-04-15

Deep Purple / Infinite

0 stars

DVD From Here to Infinity

Dnešek byl vybral jako ideální den na zhlédnutí disku č. 2 - dvd zachycující přípravy nového alba Infinite. Prvotně jsem absolutně neuvažoval o pořízeni dvoudiskové edice, ale v den objednávání mě to přemohlo a zatoužil jsem vidět staré pány v akci ve studiu. Jsem spokojen nad očekávání a rázem si uvědomuji, že jsem neměl ani tucha, jak onen Bob Ezrin vlastně vypadá :-)

Jako hlavní principál procesu nahrávání se představuje Roger Glover (takový nenápadný dirigent), samozřejmě s důležitým Ezrinovým slovem a Gillanem opodál, který do toho také občas rád promluví. Zde ještě více než kdy jindy vyniká kapela jako soubor zdatných instrumentalistů a silných individualit. Z Dona Aireyho čiší dobrá nálada a zadostiučinění, že i on dostává na této nahrávce hodně prostoru. Při vizuálním kontaktu zkoušeného materiálu se rázem člověku dere na mysl, jak ceněný je přínos Stevea Morse, pracujícího ve prospěch celku, ale přesto velkého profíka s vlastním úsudkem, zkušenostmi i technickou vybaveností.

Studiový materiál je prostřídán i záběry z minulosti ve vzpomínkách na R. Blackmorea a Jona Lorda, ke slovu se dostane dokonce i chvilkový kytarový "náhradník" Joe Satriani.

Jde o 96 lahodných minut, strávených ve společnosti kapely, jež kdysi psala dějiny rockové hudby. Sondáž procesu a záznamu jejich dost možná posledního společného výtvoru, který v těchto dnech ocení především staromilec a tradicionalista, však časem nabude jistě podstatnějšího významu.

Samozřejmě bez hodnocení.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Beggars Opera - Act  One
2017-04-14

Beggars Opera / Act One

5 stars

Při jedné z procházek Bontonlandem mě prásknul do očí parádní obal jakýchsi Beggars Opera. Netušíc o co jde (beztak o nějakou starou vykopávku) jsem zariskoval a desku přibalil k dalšímu nákupu. Jaká to šlast (neříkal to purkmistr v hurvínkových strašidýlkách?) laskala tenkrát i dnes sluchovody mé.

A o co vlastně jde? O stařičký, velmi nápaditý rock, chcete-li classical rock, v hóódně zběsilém tempu, organizovaný a dirigovaný Alanem Parkerem zpoza černobílých klapek. I když se jedná o debutní nahrávku, mám pocit, jako bych slyšel léty zaběhanou a větrem ošlehanou zkušenou kapelu, která na nás útočí pěkně zhurta. Ale dokáže v pravý moment i ubrat plyn a přesto, že se hodně hraje, když skrze progové mraky probleskne pevný hlásek Martina Griffithse, je o nadstavbu postaráno.

Do skladby Raymond's Road kapela nacpala Strause, Mozarta i Griega (jestli se nepletu) a vše do sebe zapadá a drží přesně jak pánové potřebují. Vskutku radost poslouchat, stejně jako dva plnohodnotné rockovější bonusy.

Pokud máte rádi inteligentní rockovou hudbu, která si ráda vypůjčí pár not od starých mistrů a zasadí je do eruptivní klávesové hry (podstatně rozdílné oproti té, jakou produkovali např. ELP), pokud máte rádi zvuk, který ctí výborné nazvučení všech nástrojů, potom vás deska potěšit prostě musí. 4,5*

» ostatní recenze alba Beggars Opera - Act One
» popis a diskografie skupiny Beggars Opera


Deep Purple - Infinite
2017-04-12

Deep Purple / Infinite

5 stars

Kapely, působící na hudební scéně několik desetiletí, to měly a budou mít s přijetím své nové desky vždy nesmírně těžké. Tíživému srovnávání aktuálního materiálu s důležitými nahrávkami většinou první (bývá to i ta nejpodstatnější) etapy se nevyhne žádný rádoby kritik (šťoura), obzvláště pak, když byla alba dané kapely nesmírně důležitá pro rozvoj stylu či hudební oblasti.

Deep Purple jsou jednou z těch nemnoha kapel, které zmíněná porovnání provází celý život a jejichž členům už několikrát patřičně znepříjemnila život. Asi to k tvorbě muziky bezpodmínečně patří, ale osobně si nemyslím, že je natolik podstatné, aby se tímto tak často zabývalo tak velké procento posluchačů, kteří budou na úkor současnosti neustále porovnávat neporovnatelné. Navíc, když se zrovna u D. P. vystřídalo několik muzikantských osobností a kapela sama prošla různými stádii hudebního vývoje ať už ve svých řadách, nebo byla součástí měnících se okolních procesů.

Ti praví a veskrze spíše nekritičtí fandové kapely ocení, že naše pětice, které táhne na sedmdesátku, je ještě schopna v sobě najít dostatek chuti k dalšímu komponování nového materiálu a návštěvě studia. To, že nakonec vyšla, dnes už předposlední kolekce Now What, jejíž přípravy nakonec vyústily v osmiletý albový odstup, byl pro mnoho oddaných zástupců malý zázrak a nevelké procento bláhových už jen ve snech očekávalo ještě další albový zásek. Chci tím upozornit, že nic takového se stát nemuselo a je kapele ke cti, že v nastolené odvaze pokračuje i v těchto dnech. Je tedy pochopitelné, že avizované velké poslední turné přijít muselo, nikdo tu nejsme navěky a tudíž se sluší poslat kapele velké díky i za jejich nové album.

A jaká tedy je dvacátá nahrávka nehynoucích otců hard rocku Deep Purple? Když byl k minulé nahrávce povolán matador Bob Ezrin, v hlavách většiny hudebních zanícenců vyvstala otázka, kam asi jeho ruce nasměřují tok myšlenek a konečný sound oné desky. Od člověka nedělitelně spjatého s tvorbou Pink Floyd nemalé procento přísedících očekávalo dotažení výsledného soundu k větší barevnosti a mohutnějším proporcím. Dnes dobře víme, že se tak rozhodně nestalo. Před čtyřmi lety tedy nikoli, ovšem nahrávka nová nese daleko větší otisk tohoto génia a onu zvukovou fatálnost, bombastičnost, nebo řekněme celkově masivnější hudební stěnu dává kategoricky na odiv.

Můj osobní názor a tedy i verdikt na týden starou nahrávku, která po zhruba šesti lekcích strávených v její společnosti pomalinku, ale vcelku úměrně s každým dalším poslechem narůstá směrem vzhůru, k podstatnější spokojenosti i zadostiučinění, je následující:

První píseň, pojmenovaná Time for Bedlam (byla vybraná i jako pilotní singl a zcela po právu) nakopne desku hodně vysoko. Okamžitě zaboduje masivní zvukový zábal, nasazení celé kapely, Morseova přesně sázená kytarová sóla a bezchybný Gillanův přednes. Skladba má dostatečný tah, drapne vás a nechce pustit.

Při druhé Hip Boots si už řeknete, že zmiňované zvukové ošetření je sice průrazné a muskulaturní, ale tento sound trpí přílišným přebasováním celku, ve kterém občas zaniká Morseova kytarová práce. Roger Glover je hlavní dirigent v těchto místech a jeho akord řídí trošku funkovější skladbu druhou. Tady je vícenásobný poslech potřebný a osvěžující.

All I've Got Is You přináší zvláštní, novou romantickou stopu mezi D. P., vynikne spojení precizní rytmické dvojky Glover/Paice, ale každý, ať už Airey nebo Morse přidává kus svého a skladba prezentuje týmového ducha souboru.

Čtvrtá One Night in Vegas se touží vrtnout úplně jinam, hlavní slovo dostává Donova hammondová (klávesová) souprava, jazz si tu tyká s rockem, zaslechneme i klasickou citaci (v klavírní stopě), každopádně jde o příjemné osvěžení. Gillan pěje stejně kvalitně jako před deseti či dvaceti lety - můžeme jenom hádat, kolik procent si přičte studiová technika. Kdo slyšel zpěváka v posledních letech naživo, ví, o čem mluvím.

Písni Get Me Outta Here jsem zatím na kobylku nepřišel, aneb co tím chtěl dotyčný básník vyřknout? Sabbatovské tempo a zvláštně zkreslované bicí, klávesy? Ano, jde o raritu, ale k tvorbě D. P. mi prostě nesedí, je to podobně temné jako Abandon, ale... Zatím jasně neslabší článek.

Druhou stranu otevře tajemná a pomalejší záležitost The Surprising. Konečně pocítíme i Steveovu akustickou ruku, navíc Gillan je naprosto božský, tady mu zbaštíte každé slovíčko. Píseň má zajímavou stavbu, provází ji zvláštní atmosférická aura a kouzelné Paiceho hračičkaření. Airey vloží do svého sóla část Orientu a rázem vám vyplaví jednu z nejlepších věcí alba.

Johnny's Band také nezní úplně jako Párpl, ale to rozhodně ničemu nevadí, jde o pohodovou koncertní jistotu s opět dominantním Rogerem a dostatečně sólujícím Morsem.

Osmá On Top of the World nezaujme ihned, jedná se o typickou skladbu novodobých D. P., podobné najdeme na Rapture... i Purpendicular. Šťavnatá rocková píseň a další sázka na jistotu.

Birds of Prey silné ambice nepopře, její vnitřní pnutí vytváří zajímavý kytarový riff, netypické vzdušné klávesové rejstříky (kde jen jsem podoné slyšel) a mašinkami parádně zmutovaný Ianův hlas. Napětí jí slušně pulzuje a Morseova sóla působí krásně dozdobovacím charakterem. Atmosféricky akustická vložka v její půli zvukově zalahodí a skladba absorbuje vývoj i progresivní tvary.

V případě poslední věci se jedná o doorsovský cover Roadhouse Blues, který v podání Gillanovců dostává solidní hitový náboj a svým energetickým poteciálem dokáže originál nenápadně přečůrat. Ovšem je také nad slunce jasné, že největším hitem alba je cover verze.

Srovnávat tuto nahrávku s těmi "jedinečnými" Párply tedy nebudu, ale na maximální ohodnocení (co se týče pouze složky hudební) to prostě není. Předešlá kolekce určitě byla silnější v kramflecích a oproti letošku mi připadne zajímavější, variabilnější, nástrojově barevnější a bohatší, nepochybně pak i kreativně vyzrálejší.

Infitite je spíše sázka na jistotu, ale přesto všchno se ale v její přítomnosti cítím příjemně, dodaná vnitřní náplň mě veskrze baví (sice neohromuje, ale rozhodně se o žádnou nudu nejedná), jde o mou po léta vysoce oblíbenou kapelu, jejíž sympatické a pohodové instrumentální machry mám tuze rád a k dobru připočtu i to, že v požehnaném věku dělají svým fanouškům stále velikou radost. Velice dominantní čtyři a čtvrt ze srdce rád zaokrouhlím vzhůru.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Weather Report - Black Market
2017-04-11

Weather Report / Black Market

5 stars

Hudba kapely Weather Report vám poskytne tolik potěšení a slasti jako dobře naladěná milenka (pro některé raděj pravověrná manželka), se kterou jste se rozhodlit strávit intimní chvíle tím nejněžnějším způsobem - v harmonickém objetí s důrazem na choulostivé chvíle naplněné mazlením.

Myslím, že pokud ji (hudbu, ne milenku) nepoznáte už během dětství (například jejím častým přehráváním dospělým jedincem ve vaší blízkosti), je potřeba k ní dorůst a dozrát. Trvalo mi více než 20 let se s touto bohyní a muzikantskou můzou pomilovat. Naštěstí jsme to na stará kolena zvládli :-) a o to častěji si to teď spolu (rozdáváme) užíváme.

S deskou Black Market je pohled do nebeských výšin a slastných orgastických prohlubní tak záživný a vytouženě lahodný, až si člověk v jejím nitru řekne, kam se hrabe "obyčejný" erotický zážitek. Ale jelikož jsme tu samí krutí profíci, kteří žádné obyčejné ero zážitky nepřijímají ani nevydávají, ale pouze ty nadstandardní a neobyčejné, nemůžu přece hudbu, ať je sebelepší, takto povyšovat. Nebo ano? A už vůbec ne před něžným pohlavím, kterého se tento akt tolik dotýká. Hm, raděj ale zpátky k desce samotné.

Vizuální ztvárnění obalu alba je přesyceno lidským hemžením v tetelícím se barevném spektru na trhu kdesi v hloubi afrického kontinetu. A barevně stejně emočně působí i tato hudba, vyznačující se tisíci tónovými tahy. A právě tam (v černočerné Africe) deska i začíná. Hned stejnojmenná titulní skladba je překrásné jazzově barevné souznění Joe Zawinula se zbytkem ansámblu. Jaco Pastoriuse slyšíme skrze rozmanité syntezátorové mezihry v dvojce Cannon Ball a zvuk lodní sirény ohlašuje nástup třetí v pořadí, skladby Gibraltar, ve které už naplno zaznívá Shorterův saxík a nálada skladby silně evokuje místo v názvu písně obsažené. Barbary Coast má rád můj malý synček, jelikož na jeho začátku houká a projíždí nabušená vlaková souprva. Vlastně každá skladba na albu je prvotřídní úkázkou toho, jak se dělá moderní jazz s rockovým aroma a citem pro world music. A závěrečná Herandnu, to je jazzová romantika těch nejsmyslnějších proporcí, prostě paráda.

Deska z černého trhu by měla patřit mezi základní repertoár každého jazzově dýchajícího jedince.

» ostatní recenze alba Weather Report - Black Market
» popis a diskografie skupiny Weather Report


Julian's Treatment - A time before this
2017-04-10

Julian's Treatment / A time before this

5 stars

Někdy je velice přínosné prohrabat se vlastní sbírkou až na její dno a vytáhnout zaprášené, dávno zaniklé, zapomenuté a dlouho neslyšené stařičké klenoty, opředené tajemnými příběhy. Jedním takovým klenotem je jistě i Savarinovo první album A time before this jeho dávné a krátce působící kapely. Dámské sólo vokály nejsou úplně moje parketa, ale tajemný až extatický projev Cathy Pruden mi pasuje přesně na tělo. Hudebně se jedná o naprostou hammond-melotronovo-klávesovou lahůdku. Julian je obsluhuje s velkou invencí a pod jeho prsty vyvěrá ta pravá tvář této kapely. To ony mají hlavní podíl na celkovém zvuku, charakteru a hlavně náladě zmiňovaného díla. Majestátné plochy a chrámové temné varhanní bloky se tu tříští o místy andělský, místy zase pěkně potemnělý dívčí vokál a vše má atmosféru, připomínající putování dalekými světy ve stínu pána temnot.

Historický prapůvod úvodních sekvencí se s písní Phantom City promění do bludných zápasících stavů průvodkyně Cathy. Bicí jsou dominantní, stejně jako Julianův klapkostroj, nezbytná a osvěžující je i flétnová pasáž. Opravdovou temnotou prostupuje dvojice po sobě jdoucích skladeb The Black Tower a Alda, Dark Lady of the Outer Worlds, ale ani jim nechybí výrazná melodika a časté změny rytmů a nálad vytváří pozoruhodné plochy vně. Cathy zde dominuje. Jejich protipólem je něžná záležitost Altarra, Princess of the Blue Women, ve které naši hlavní protagonisté snad používají kouzelnou hůlku pro dosažení takhle subtilní atmošky. Dílo dělené na dvě části putuje dál a z jeho útrob rád upozorním na dvojici Part one: "Twins of the Centauri" a Part Two "Alkon, Planet of Centauri" - ta působí skutečně drasticky. Přijde ještě výpravná kráska Fourth from the Sun a poslední je progresivní stejnojmenná perla A Time Before This.

Je sice pravda, že originální přebal je skutečně ta nic neříkající (fantazijní) mazanice, ale v dnešní době je tak snadné si pár kliky z internetu přetisknout americkou verzi scifi obalu (zde použit)s nádherným chrámem ve zlatavém Turnerovsko romantickém stylu a vložit do krabičky cd. Při každém pohledu na něj se vám účinek muziky Julian´s Treatment několikanásobně zvětší.

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - A time before this
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment


Gotthard - G.
2017-04-08

Gotthard / G.

5 stars

Start kariéry v devadesátém druhém se Švýcarům Gotthard povedl na výbornou. První deska a slušný odpich do hitparádových žebříčků nejen s výbornou předělávkou od Joe Southa Hush. Zasloužený úspěch (zatím především ve své domovině) a druhá deska se jede točit za oceán. Vyznívá přehledněji, pevněji a zlepšení o dobrých 50% je cítit v každém songu této zemitě tvrdé nahrávky z devadesátého čtvrtého. Dva roky uplynou jak voda a s vajíčky na obale a názvem G. se pánové už už dotýkají hard rokového nebe. Vyprodaná turné po celé Evropě, řada ocenění a postavení hvězd první velikosti v rodné zemi, to všechno v době, kdy je podobná hudba na úbytě, tomu se říká hudební zázrak. Géčko pochopitelně leží na vrcholu tohoto řetězce, ze kterého následuje většinou pád dolů. Aneb nebude hůř, aby nemohlo být ještě mnohem hůř, zpátky ale do roku 1996.

Ten, komu se líbí začátek desky, mi dá určitě za pravdu, že po pomalejším středu alba přijde to nejlepší v jeho druhé půli. Ale popořadě. Foukací harmonikou nakopnutá zemitejší věc Sister Moon s naprosto excelentním Stevem Lee a jízda do pekel Make My Day patří mezi top skladby gotthardovské produkce. Spanilou jízdu sice bohužel utne ošoupaná Dylanovská omílačka Mighty Quinn, ale hned následující Movin' On s Habeggerovými přesně usazenými údery nás vrací zpátky do hry.

Poté následuje shluk jemnějších a volněji přístupných písní, které už kapela v dnešní době nahrazuje přeceděnými rychlokvaškami s rádoby popově pocukrovanou produkcí. Tenkrát se mikrofonu chopila charismatická osobnost a jak Let It Be, tak Father Is That Enough? a nakonec i pulzní bluesovka Sweet Little Rock 'n' Roller vyznívají naprosto v pořádku.

A teď prosím namasírovat!!! K tomu je určena dynamická metalová nátlakovka Fist In Your Face - jedna z vůbec nejtvrdších věcí kapely, stejně jako následující Ride On s podtitulem "kupte si jízdenku do peklíčka" a další spalující návykovka s temnou aurou nazvaná In the Name (a zase ten božský Steve). Že Švýcaři nehodlají ustoupit z nasazeného tempa a energie ani o píď se máme možnost přesvědčit díky Lay Down the Law a další Hole In One. Desku uzavře obligátní baladička One Life, One Soul, ale pozor - přijde ještě nanejvýš povedený cover z dílny Boba Russella He Ain't Heavy, He's My Brother. Jižanštější a countryovější než verze původní, a co se týče atmosféry, tak do té tu Steve pasuje jako nikdo.

V případě desky G se jedná o jednu z nejdotaženějších a nejvzdušnějších kolekcí švýcarských rockerů. Jasných pět a slza lítosti v oku, kde že ty doby jsou.

» ostatní recenze alba Gotthard - G.
» popis a diskografie skupiny Gotthard


Hackett, Steve - The Night Siren
2017-04-05

Hackett, Steve / The Night Siren

5 stars

Nezdolný matador a jeden z mohykánu kytarového kumštu, Steve Hackett, se po dvou letech vrací se svým novým hudebním příběhem, tentokrát pojmenovaným The Night Siren, a nadále potvrzuje svou nezdolnou vůli produkovat a skladádat umělecky hodnotná díla, která budou ještě dlouho čnít nad rámec běžné kytarové a písňové produkce. V pravidelných intervalech (a teď už i v pokročilém věku) nám tento vnímávý muž už několik desetiletí servíruje jednu vytříbenou kolekci za druhou a studnice nápadů tohoto Angličana zdá se býti skutečně nevysychající. Pravda, převratných stylových kotrmelců a záměrně inovativních děl typu To Watch the Storms nebo Wild Orchids se už od mistra šesti strun zřejmě nedočkáme, ale to rozhodně nevadí. Protože ani ti, co vyznávají tradičnější způsob kompozice a přehlednější schéma, aplikované například na díle Out of the Tunnels Mouth, nebudou veskrze potěšeni.

Deska The Night Siren totiž (nejen zvukově) navazuje na předchozí temnější model Wolflight, ovšem pouze v některých aspektech. Předně ho posouvá dál, nachází a zdolává další výzvy, jakož i zajímavé kompoziční posuny. Slova jako variabilita, rozmanitost či osobitost lze na novinkový materiál uplatnil v plném rozsahu. Tyto přívlastky byly s tvorbou kytarového génia spjaty vždy - dnes se však ozývají opět a v ještě širší míře. Ovšem Stevův kompoziční um nezabředává a neorientuje se pouze na spojitost s jeho kytarou, ale nabízí daleko širší využití - třeba v oblastech kooperace s vážnou hudbou, dechovými plochami, své uplatnění najde i překrásný Amandin vokál a (jak už je u mistra dlouho zvykem) i neutuchající okouzlení kulturami blízkého východu.

Vzájemnou návaznost na předešlou kolekci Wolflight dokumentuje masivní kytarová stěna a potemnělý šat symfonického charakteru z úvodní skladby Behind the Smoke, v níž obměňování témat a vnitřní práce s písní samotnou dokládá nesporný kytaristův cit pro aranžmá i mravenčí práci okolo, jež vyniká s opakovaným poslechem. Ovšem hned píseň následující, Martian Sea, obrací kormidlo o 180 stupňů. Hračičkově taneční, avšak určitě ne banální rytmus, uháčkovaný s pomocí sitar, určitě překvapí nejednoho Hackettovského přívržence.

Podobný děj už se ovšem opakovat nebude, a tak třetí, mnohem závažnější a atmosférou podstatnější skladba Fifty Miles from the North Pole se na basové figuře jako obloukem navrací zpět k podstatě alba. Hackettův nástroj zde předvádí širokou paletu barev a píseň dokonale ovládá i řídí, Amandin navrstvený hlas se zaskví v celé své kráse a na cestě k finále nás doprovodí symfonický patetický odlesk, parádní sólo na trubku i dechový nástroj australských domorodců, nazvaný didgeridoo. Soubojem orchestru a Steveovy kytary je vyplněna trochu fádnější píseň čtvrtá, jeden ze dvou instrumentálních kusů desky, nazvaný El Niño.

Other Side of the Wall dá svým meditativnějším charakterem rozpomenout na období Beyond the Shrouded Horizon a do druhé půle nahrávky vplujeme na křídlech andaluských rytmů písně Anything but Love, jinak velice příjemné a pohodové záležitosti. Mám za to, že v této chvíli deska směřuje ke svému vrcholu, na kterém se zabydlely následující harmonicky bohaté, strukturně perfektně dotáhnuté a aranžérsky dokonale vystihnuté progresivní perly. Sedmou Inca Terra počínaje a devátou, zřejmě nejdokonalejší In the Skeleton Gallery (počujte to slovutné řádění saxofonu) konče. Výpravná melancholická bajka West to East a kytarová The Gift pak udělají konečnou tečku za tímto mimořádně povedeným albem.

Z alba, na kterém se vedle S. Hacketta opět představí široký ansámbl jeho věrných letitých průvodců (viz výčet hostů v bookletu alba), mi po jeho doznění uvnitř tělesné schránky zůstal ten známý příjemný pocit naplnění z výborně odvedené práce. Hackett je už po mnoho let má srdcová záležitost, a tak toužím opět zvolat známé: "Bravo, mistr, vaše nejlepší dílo je tu," ale po kolikáté bych se už opakoval? A tak připojím jen krátké hodnocení - samozřejmě, že za plnou.

Obdivovatelů starých Genesis je mezi námi stále podstatná část, Stevova hra měla na charakter jejich hudby určující podíl. A tak doufám, že si řadu svých příznivců najde i jeho tvář novější. Ta dobrodružná cesta rozhodně stojí za trochu té námahy.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - The Night Siren
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Di Meola, Al - Kiss My Axe
2017-04-04

Di Meola, Al / Kiss My Axe

5 stars

Při vší úctě k Meolovým dílům z počátků jeho kariéry, pracem pro Return to Forever i takovým impozantním malbám, jako jsou Elegant Gypsy nebo třeba Splendido Hotel - musím konstatovat, že jedním z jeho magnum opusů je deska otevírající brány devátého desetiletí, pojmenovaná Kiss my Axe. Šetřit ve spojitosti s jeho tvorbou superlativy je nesmyslné, avšak i kdybych jich u tohoto strhujícího a geniálního díla navrstvil obrovskou hromadu, nikdy by nevystihly sílu a originalitu Alova výtvoru.

Způsob progresivního uvažování a kus temperamentu, jaký Meola do komponování a následného přednesu dokáže procedit, je jen těžce srovnatelný s jakoukoliv okolní konkurencí. Přetlak kytaristových nápadů na této desce dostává křídla, Di Meola velice sugestivně sází jednu skvostnou melodii přes druhou. Nevím jestli jsem kdy (s výjimkou jazzových nebo jazz rockových alb) slyšel tak gigantickou kupu skvělých nápadů a brilantních melodií umístěnou na jednom albu. Ať vyberete The Embrace, Kiss My Axe, Phantom, nebo Global Safari, garantuji, že vám spadne sanice velice rychle a velice hluboko.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Kiss My Axe
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al


Kotzen, Richie - Wave Of Emotion
2017-04-02

Kotzen, Richie / Wave Of Emotion

5 stars

Jak Ritchie Kotzen, tak Glenn Hughes patří mezi mé nejoblíbenější muzikoterapeuty. Styčných bodů v jejich hudebním cítění lze vystopovat hezkou řádku. Tak předně: Oba milují funky, oba jsou velkými bluesmany své doby, oba vzešli z rockové tradice sedmé dekády zakořeněné v minulosti a v řadě neposlední, jejich soulové cítění je velice vzrušující a aromatické. Oba dokáží svůj výraz solidně vyšponovat a když je potřeba, rockově přitlačit na pilu. Glenn komponuje sám nebo se svým týmem spoluhráčů, Ritchie spoléhá ne svůj talent a prostředky. Oba dva mají silně nabitý katalog a v zásobě nepřeberné množství různobarevných desek. Tu líznutých více funky, tu hard, nebo laděné do jazzu. Stačí jen poslouchat, vybírat a vychutnávat.

Na začátku kariéry se Ritchie často opíral o černého bicmana Atmu Anura, který k němu slušně zapadl a vytvářel pro něj to správné, rytmicko-vzdušné podnebí.

Album z devadesátého šestého, Wave Of Emotion, patří z úctyhodného zástupu desek mezi to nej, co tento kytarový mág vůbec kdy vyplodil. Svůj apetit tlačí do funky a tento styl zde Ritchie dovádí k dokonalosti. Jedenáct vzrušujících čísel se pne pod prsty brnkajícími o šest strun dynamikou řízeného, technicky brilantního muzicírování. Hned úvodní titulní funky hymna s dívčím doprovodem stojí za pozornost. Vytažená vzdušná baskytara a čitelná rytmika se podepisují pod živelnou dvojku Times Gonna Tell. Totální vymazlenost je pak třetí No Reason - smyslná funky baladička s erotizujícím podtextem. A jedeme dál, Breakdown opět nasadí do tempa, kytara se vlní a Kotzen tančí v našich uších nezvykle okázale. A ve stejném, rytmicko-funkovém tempu se provlníme i dalšími položkami desky. Vyčnívá určitě Hughesem podepřená Stoned, soulová World Affair a vláčný finiš Air.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Wave Of Emotion
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie


Mr. Big - Lean Into It
2017-04-01

Mr. Big / Lean Into It

4 stars

Melodická hard rocková hudba mně vždy maximálně šmakovala. Když se navíc v souboru vyskytla silná individualita (nebo jich bylo dokonce více), rázem se exportní status bandu znásobil a o kvalitní muzikantské výkony nebyla nouze. Je fůra podrůměrných a průměrných bandů zaoceánské produkce. Když si ale člověk dá tu práci a oddělí zrno od plev, v sítu mu zůstane pořád solidní množství dobře poslouchatelné hudby. Výhodou těchto kapel je mixatura nerockových příměsí, které do své produkce přidávají. Ať už se do energického rocku přimíchá blues, jižanský rock nebo jazzové prvky, skoro vždy se z toho dokáže vylíhnout originální patvar.

Mr. Big patří od prvních krůčků mezi ty nejpovolanější a snad krom debutu, který ještě tolik neohromuje, je každá jejich deska výstavním zbožíčkem. Gilbert i Sheehan jsou velcí profíci a vokál Erica Martina patři v oboru k nejlepším. Je snadno rozpoznatelný, výborný technicky, s příjemnou barvou a dokonalým frázováním; takto doprovází řemeslně výborně zmáknuté písně už slušnou řádku let.

Deska neobsahuje žádnou vatu, á propos vyrovnanost materiálu byla vždy vysokou devízou onoho souboru. Kdybych měl vybrat vzorek toho nej, určitě tam vrazím dva úvodní energické kusy, které nepostrádají sílu a desku slušně nakopnou. Dále čtvrtou údernou věc s perfektními sóly a skvělou akustickou prací CDFF-Lucky This Time. Skvostná balada Just Take My Heart je dle mého mnohem povedenější než provařený ploužák To Be With You. Osmá tvrďárna My Kinda Woman - to jsou ti praví Mr. Big, kytara spřádá výborné melodie, rytmika duní a Eric frázuje pěkně od podlahy, žádný uplakaný holčičí klíny, ale pořádný rokec!

Ano pořádný rokec, ten nám tato čtveřice servíruje s jednou přestávkou už hezkou řádku let. Chlapci díky!

» ostatní recenze alba Mr. Big - Lean Into It
» popis a diskografie skupiny Mr. Big


Fish - 13th Star
2017-03-31

Fish / 13th Star

5 stars

Ke svému nejdokonalejšímu dílu by se měl interpret postupně vypracovat, vyrůst a dospět. Nebo je tu možnost ta, že ho v mladické vášni stvoří hned na úsvitu své kariéry, většinou to bývá 2. ,3. nebo 4. album. V případě bývalého zpěváka britských Marillion Fishe se ale jedná o obě varianty zároveň. Velká část jeho fans považuje za nejlepší jeho první sólové dítko, další skupina zase desky jako Sunsets on Empire nebo Raingods With Zippos. Myslím ale, že je tu ještě početný zástup těch, kteří si oblíbili i díla, vytvořená ve zralém zpěvákově věku. Poslední dvě desky totiž vykazují obrovský progres a slušný skladatelský růst.

Deska recenzovaná se nebojí pracovat s moderními technologiemi ještě rozsáhleji, než tomu bylo v případě moderny Fellini Days a využívá k pokoření diváka do stran údivu nových kompozičních metod, nepodobných posledním "mašinkovým" albům P. Gabriela. Tohle je nová výzva a cesta pro osobnost Fishova kalibru. A ten, ten se s ní popral s neuvěřitelnou lehkostí a originalitou. Skrze jeho kompozice, postavené na nasamplovaných souzvucích široké šály tónů, akustických i klasických kytarách a klavírních melodiích, proudí notové zástupy mezi vzduchovými kapsami tak lehoučce a nenuceně, že má posluchač tendence se v přívalu melancholie chytit záchraného kruhu, který spatřuje ve zpěvákově pevné hlasové ekvilibristice.

Silné písňové výrazivo a čitelná atmosféra se proplétá kompletní (i když moderní, přesto velice písňovou) kolekcí deseti zcela vyrovnaných skladeb. Jemná industriální deka nás přikryje hned s úvodní skladbou Circle Line a skvěle naprogramované pasáže se deskou táhnou v zápřahu bytelně budovaných melodií. Když se v trojce Miles de Besos vznešeně, přesto posmutněle otírají prstové polštáře o klaviaturu, emoce se znatelně šroubují vzhůru. Dalším výborně působícím nástrojem je zpěv Lorny Bannon v nadpoloviční většině skladeb alba, duety s Fishem dodávají desce rozmanitost a romantickou náladu. S hitovými ambicemi soupeří ráznější Open Water, zvukově naleštěný drahokam. Jestli mi po jeho poslechu bude někdo tvrdit že Fish netvoří na vysoké úrovni, odešlu ho okamžitě na ušní. V závěru deska doslova melodicky exploduje a mašinky se zavírají na petlici. Sentiment a Fish šli vždy skvěle dohromady.

S pořízením cd jsem měl štěstí na překrásný obal z dílny dvorního malíře Marka Wilkinsona: https://www.google.cz/search?q=fish+13th+star&client=firefox-b&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwiEsNDtjurRAhUHPRQKHX5ABZIQ_AUICCgB&biw=1440&bih=743#imgrc=Qw9WOY3vtL8tZM%3A

Ano je to moderna, ale parádní a nepodbízivá.

» ostatní recenze alba Fish - 13th Star
» popis a diskografie skupiny Fish


Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.
2017-03-30

Wilson, Steven / Hand. Cannot. Erase.

5 stars

Stevena Wilsona považuji za velkého vizionáře a jednu z největších osobností na hudebním poli střední generace. Po boku M. Akerfelda, M. Dudy a D. Gildenlöwa tvoří tento gigant jednu z nejvýraznějších person současnosti. I já se v jeho společnosti dostal do fáze, kdy jsem schopen ho uznat nejen jako génia tisíce hudebních směrů a odnoží, ale i jako velkého hitmakera.

V tuto chvíli zastávám názor, že jeho neskutečně tvůrčí emoční čin, a to album minulé (tedy Havran) byl překonán a nastoupila doba nová, předložená prostřednictvím alba Hand. Cannot. Erase. Materiál je rozhodně mnohem přístupnější, než bylo doposud u předešlých sólových počinů zvykem, ale o jakési konverzi ke střednímu proudu nemůže být řeč. Steven tvoří srdcem, nikoli pro masy, a tak podobná polemika vyznívá jako holý nesmysl.

Je to jedna velká atmosférická masa (jak jsme už od začátku Stevenova účinkování zvyklí), textově prostoupena poutavým a smutným vyprávěním o osamělé osobě, zasazené uprostřed "odlidštěného" velkoměsta, tentokrát doprovázená opět trochu jinou instrumentální stránkou. Kdybych měl vypichnout jen pár momentů z této desky, pak to rozhodně být musí vynikající melodie ve skladbě 3 Years Older a meziplanetární vjem Perfect Life, ozdobený smutným Stevenovým hlasovým nadáním. Určitě také progresivní bourák Routine s vytříbeným kytarovým sólíčkem, mimodimenzionální vokální vpád v cyber suitě Home Invasion a na ni navazující instrumentální snůška delikátně poskládaných notiček Regret #9. A po zásluze i nejdelší Ancestral, měnící barvy a zvraty tak často, že je z počátků velice oblížné skladbu nějak uchopit.

Sestava snů po jeho boku nepřipouští žádné pochybnosti u alba, které každým novým poslechem roste s touhou dotýkat se hvězd.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - Hand. Cannot. Erase.
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Bad Company - Rough Diamonds
2017-03-28

Bad Company / Rough Diamonds

5 stars

Píše se rok 1982 a většina hard rockových mohykánů předchozího desetiletí jen paběrkuje, koketuje s popem a ti nejslabší dokonce pokukují po škatulce s nápisem disco. Nejsou takoví ovšem všichni - ti, co si vždy vystačili ve "čtyřech", se s gigantickým nadhledem mohou na všechny patolízaly dívat (zatím ještě) spatra. Však ono na ně také dojde - jak dá Paul Rodgers kapele vale (a že to dlouho trvat nebude), pozbude skupina velkou část své aury. Bad Company jsou ale na tomto albu ještě vitální, silní a tváří se neporazitelně.

Myslím, že kompozičně pánové dozráli do stádia maximální vyspělosti a akademické nadýchanosti. To, s jakou elegancí a grácií se naše čtveřice dokáže pohybovat ve westernově easy melodii v Nuthin' on the TV, v na bluesových základech postavené Painted Face, nebo jak předkládá vyloženě ležérní nadýchané motivy během Kickdown a za pár minut si střihne rokec s žesťovou účastí, piánem a melodií alá Elvis Presley v šestce Ballad of the Band, je dráždivě obdivuhodné. V Cross Country Boy rezonuje opět westernová příchuť, swingový rytmus za podpory harmoniky a Collinsova sága. Ke konci deska ulítává na funky a tohle dráždivé aroma ji sluší víc, než cokoli před tím. A to jsem záměrně nevysekl poklonu prvním písním alba, jasným koncertním tutovkám a hitům této barevně dotažené desky, která je v mých očích dokonale dokonalá.

Předsudky stranou, jistě - první alba jsou mimořádná, ale ta rodgersovská pozdní... poslechněte a možná budete sami překvapeni.

» ostatní recenze alba Bad Company - Rough Diamonds
» popis a diskografie skupiny Bad Company


Screaming Trees - Sweet Oblivion
2017-03-23

Screaming Trees / Sweet Oblivion

5 stars

V roce 1992, tedy pouze rok po předešlé, skvěle přijaté desce Uncle Anesthesia a po překonání vnitřní krize, během níž si soubor dával pár měsíců nenucený oddech, který vyústil ochodem dlouholetého bubeníka Marka Pickerela a příchodem nové osobnosti, slyšící na jméno Martin Barrett, na uvolněné místo za škopky, přichází "Sladké zapomnění". Deska, na které se kapela absolutně profiluje, deska ještě silnější, než její předchůdkyně, deska variabilnější, pestřejší a v řadě neposlední také deska zbavující se syrových a dravých okovů minulosti.

Z alba opět dýchá silná melancholie, která se prvoplánovitě prostřednictvím Markova hlasu a poté i Garyho kytary z reproduktorů doslova líně vyvaluje. Náladově bohatou sbírku jedenácti písní odstartuje silnými emocemi obepnuta Shadow Of The Season. Na hitové stupně aspiruje zpěvná záležitost Butterfly, stejně jako dominantní pecka Nearly Lost You, kterou ovíjí spousta povedených kytarových sól. Hned další v pořadí, třetí jižanská Dollar Bill patří mezi nejemotivnějších balady, které kdy kapela napsala. Ve Winter Song se štěpí akustické stopy a v opozici k mocnému Markovu hlasu tu svádí boj, jako když mořský příboj naráží na špičatá skaliska. Dotek temných Sabbath nás ovane se začátkem písně Troubled Times, ze které se za pár chvil vyklube pořádnej odvaz, díky němuž si nejeden posluchač rád připomene své mládí. Krásná albová tečka je poté houpavá skladba Julie Paradise.

Vymazelený zvukový potah z dílny Dona Fleminga je dotažen k absolutní dokonalosti a jiskřivě sentimentální obsah alba, jež se vám bude odkrývat po částech a o to intenzivněji, je největší nahrávkou party křičících stromů a devadesátých let vůbec.

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Sweet Oblivion
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees


Echolyn - Mei
2017-03-22

Echolyn / Mei

5 stars

Deska Mei je považována za nejambicióznější projekt amerických progresivních ikon Echolyn. Při pohledu na zadní stranu přebalu CD zjistíme, že se v tomto případě jedná pouze o jednu jedinou padesátiminutovou skladbu, kterou její tvůrci záměrně a s nekomerčním přístupem nehodlali rozdělit do dlších podmnožin, a tak je takovéto uzpůsobení přinejmenším překvapující. Její výpovědní hodnota, mířící proti toku hudebního průmyslu jasně říká, jak se tito hudebníci hodlají popasovat s možností nepodlehnout trendu doby, který velí pravý opak.

Album je pak tím pravým dobrodružstvím a náročným úkolem pro specifickou vrstvu osazenstva, nemající obavu se s dotyčným úkolem popasovat. Materiál, na jehož strukturu je člověk nucen přistoupit, tak nenabízí chvíle k vydechnutí, a možnost "listovat knihou" je zde zapovězena. Máte tedy dvě možnosti, odejít pryč, nebo tuto smělou výzvu přijmout. A jelikož je progresivní fanda od přírody filuta, je nasnadě, která z variant je pro něj ta správná.

Zkomponovat tak dlouhou suitu, zabírající celé album, chce nejen velkou dávku talentu, zkušeností a sebereflexe, ale také nalézt prostředky, které dokáží udržet bdělý stav mysli v jednom zápřahu a vně díla obsáhnout silné motivy, jež má za úkol posluchačský detektiv odhalovat. Melodie tu plynou velmi uvolněně, aby v zápětí přišla progresivní nebo jazzová pasáž (občas hodně rytmicky divoká), která má za úkol cinknout diváka do uší novým motivem, zabraňujícím opotřebení pozornosti. I přes jednolitou délku alba vatovost nehrozí, pestrost a variabilita byly vždy silné zbraně Echolyn, těžko lze tedy očekávat ústup z pozic.

Toto je opět jiná forma vyjádření se skrze hudbu, kterou Echolyn žijí a dýchají, je to slyšet v každém tónu a každé propracované pasáži tohoto zajímavě laděného alba. A jelikož je velmi pravděpodobné, že i po několika posleších vám z něj v hlavě uvízne jen malé množství určitých fragmentů, garance vracející se chuti poslouchat a prožít ho znovu je tudíž velmi vysoká.

» ostatní recenze alba Echolyn - Mei
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Satellite - Into The Night
2017-03-21

Satellite / Into The Night

5 stars

Od samého počátku vzniku a vydávání alb polských Riverside se v jejich stínu pohybovala také další znamenitá parta - jedná se o jejich územní kolegy Satellite. A jestliže byli a pořád jsou Dudovci polským progresivním vývozním artiklem číslo jedna a vehementně protěžovanou bandou, tak právě (poslední léta pauzírující) Satellite spadají do kategorie "přezíraní a upozadění". Jejich kvalitu to ale v žádném případě neumenšuje, ba naopak. Hudba této kapely se dobře poslouchá, je to přesně ten druh neoprogresivní muziky, která nezní prvoplánovitě ani vyumělkovaně. Nabízí dostatek prostoru pro vlatní fantazii, oplývá dostatečnou emoční hloubkou a obdivuhodnou hráčskou průpravou. Kdo by stál o přirovnání, napadají mě trochu podobně zaměření Kanaďané Tiles nebo angličtí Iq v období alba Frequency.

Deska Into The Night patří stejně jako ostatní zástupci tvorby Satellite k vynikajícím uměleckým dílům. Titulní skladba v začátku svou vláčnou náladou předpřipraví posluchačovy myšlenky na vstup na progresivní scestí, a zaujme také prvotřídní sólovou kytarou. Dvojka Dreams je rozčleněna na tři části, ty jsou však odděleny jen sporadicky; tady se proguje v ostřejších stupních a vše vyznívá mnohem moderněji, vehementní způsob kytarové práce se ale postupně zařezává do hlavy tak, že po třetím poslechu jste už pevně doma. Pánové se ladně pohybují ve fusion, jeho prvky vystopujeme při třetí Downtown Skyline. Vše zní velice vkusně a vzdušně, aranžmá nejsou přecpány a dá se v nich dobře orientovat. Jako opravdový hit se tváří skladba Don't Go Away In Silence, taková vykladní skříň stylu a tvorby Satellite, spousta výborných melodií a refrén mající sílu i kreativní ambice. Ze stejného sudu je i Heaven Can Wait, častěji ale mění tempa a střídá dynamika. Kapela se rozloučí opět klidnějším skupenstvím nazvaným Forgiven And Forgotten.

Kdo má rád progresivní rock našich sousedů a vůbec prog žánr jako takový, tuto kapelu by si neměl nachat ujít.

» ostatní recenze alba Satellite - Into The Night
» popis a diskografie skupiny Satellite


Mystery - One Among The Living
2017-03-15

Mystery / One Among The Living

5 stars

Konečným chybějícím členem do mozaiky, seskládané z posledních čtyř velkolepých alb kanadských Mystery, byla deska One Among The Living. Další z hodnotných vánočních darů, umístěných pod voňavou jedlí, jehož esence jsem nechal několk týdnů působit pouze na vjemy oční a co se týče těch sluchových, s albem jsme se "mazlili" :-) jen prostřednictvím krátkých ukázek, zastoupených několika sekundami z každé skldby. Ale i to málo mi stačilo, abych ještě, než onu lahůdku okusím v celkovém množství, ji označil za nejkomplexnější album mistrů nálady ze země javorového listu.

Na World... a Delusion... se pracuje s atmosférou víc, než na dílech předešlých. Deska Beneath... poskytne epochální variabilitu a recenzovaná One... zastupuje všechny zmíněné prvky v křehké skořápce progresivního rocku s cedulkou DOKONALOST!

Před skladatelskou invencí, kytarovými (ale i klávesovými) harmoniemi a akustickým aranžmá mozkové základny kapely, lídra Michela St-Père, musí mít posluchač respekt. Jeho citlivý kompoziční přístup a kvanta výborných melodií, následujících v jednom sledu, se albem proplétají bez sebemenšího zaškobrtnutí a nechávají diváka naladit se na jeho strunu. A hlas Benoîta Davida, to je andělský chór z nebes, můžu jen děkovat, že si ho Yes povšimli a umožnili jeho zviditelnění (a vlastně i zviditelnění kompletních Mystery) díky účasti na nadprůměrném albu Fly From Here.

Pro názornou demonstraci vyberu dvě, tři skladby ze začátku alba. Píseň Wolf začíná krásně sametovým a dokonale barevně vyvedeným přednesem pana zpěváka, přidává se velice citlivá Michaelova kytara, která kouzlí melodické kudrlinky, a betelně stavěná basová linka. Bicí tu slouží pouze jako doplněk a nijak nenarušují onu auru a smyslnou nadstavbu písně. Klenutý refrén, vystavěný pomocí emocí, je potom vyzrálým vyvrcholením této skladby.

Další v pořadí Between Love and Hate uvede klasická kytarová stopa. Přidávájí se elektrické klouzající melodie, znějící z povzdálí, odměřený nápěv, basa prohrábne struny a píseň se pomocí senzibilního sóla přelévá do další části. Refrén sice není tak efektní a nejde do těla diváka s takovou razancí jako u písně předešlé, ale to vůbec nevadí - skvělé točité sólo si jistě řadu příznivců samo vystopuje. A tak by se dalo pokračovat dále, v Till the Truth Comes Out jsou naranžováný teskné smyčce i flétny, nálada je subtilnější a Davidův vokál vyplavuje na povrch kila emocí.

Kanada má jen několik málo silných zástupců na hudební mapě světa, Mystery se na ni postupně vydrápali pílí, umem i profesionálním přístupem. Jejich poslední desky jsou vzácně vyrovnané, vyzrálé a při jejich poslechu vás nezasáhne neblahý efekt deja vu. "ONI" opravdu stojí za pozornost.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery


Frost* - Experiments In Mass Appeal
2017-03-13

Frost* / Experiments In Mass Appeal

4 stars

Kapela Frost spadá do tzv. čtvrté líhně britské progresivní školy. Jestliže tu první zcela jasně prezentují Gabrielovci a druhou Rotheráci, pak třetí zvaná spíše neoprogresivní je podepřena trojicí kapel Arena, Threshold a Jadis. No a v té čtvté, poslední se v novém tisíciletí logicky nalézají právě zmiňovaní Frost.

Frost pochodují zcela po vlastní linii a absolutně se jakémukoliv škatulkování vymykají. S kolegy Headspace ztrácejí tvrdost i temnotu, oproti Sound of Contact jim chybí vzdušnost a ve srovnání s například DeeExpus nejsou schopni nabídnout vzletnější melodie ani rozmanitější aranžmá. Přesto jim ale originalita nechybí a podíl na formování moderní hudby jim těžko někdo odpáře.

V porovnání s deskou debutovou se mi druhý díl zamlouvá o poznání víc. Přijde mi celistvější, nápaditější, méně roztříštěný a celkově zajímavější. U třetího pokus Frost z roku minulého mám pak pocit, že spíše než muzikanti obsluhují nástroje stroje na akumulátor a tahle "mašinková" produkce mě zatím zvlášť nezaujala.

Osobní důvod, proč jsem si vybral jako reprezentativní právě tuto kolekci, bude nejspíš i v osobě zpěváka Declana Burkeho, jehož hlas mě na rozdíl od lídra Jema Godfreye přijde zajímavější a přitažlivější, nicméně Burke je slyšet jen na tomto díle. Jinak co se týče už zmíněného bosse J. G., právě on je majitelem jména kapely a také známou britskou hudební personou. Něco jako Fripp u K. C., jen asi méně pedantský :-) Zbytek bandu tvoří známé osobnosti z okolí a při poslechu desek této kapely se stěží ubráníte pochybnostem o obsluze šesti strun stejným člověkem, který má na svědomí kytarové linky na albech spřízněných Arena. Jeho pojetí a technika je zde sice rozdílná jak jen může být, ale alespoň tu nemáme další klon.

Galaktický, klávesově-samplovaný opar hudby Frost se vznáší nad většinou moderně pojatých progresivních písní alba. Já mám rád třeba druhou Welcome To Nowhere, rozpohybovanou riffovku Pocket Sun, ale i překrásnou baladu Salin, nebo klávesovou smršť Dear Dead Days - ta šlape přímo pekelně a za klávesami řádí sám rohatec jedna začouzená. Když si právě teď k recenzi desku znovu pouštím, musím naznat, že mě skutečně baví, chce to prostě jen tu správnou náladu.

Kapela Frost nejspíš nikdy nebude bodovat v hitparádách a nabalovat na sebe mračna fans. Je určena jen pro specifickou prog skupinu posedlou hledáním nových obzorů a možností. Mám pravdu Braňo, Mayak a další ?

» ostatní recenze alba Frost* - Experiments In Mass Appeal
» popis a diskografie skupiny Frost*


Rush - Power Windows
2017-03-12

Rush / Power Windows

5 stars

Každý z nás si v sobě hýčká nějaký ten svůj pomyslný hudební majstrštyk. Důvody, proč je to právě ta která deska, si každý rád obhájí sám a v případě tvrdé opozice zvenčí nesnese naň kritický názor. Na mém progrockovém výsluní se už několik desetiletí pevně vyhřívá album Power Windows kanadských Rush. Bylo jedním z prvních, které jsem od nich ochutnal, a z celé jejich diskografie mě nejvíce zaujalo, sedlo, ohromilo, prostě nám to spolu funguje :-)

Pro mě osobně je to jejich nejvyrovnanější kolekce, ve které kapela zapojila do své tvorby zcela nové futuristicko-kosmické syntezátorové zvuky, jejichž barevnosti se už během své kariéry nikdy nepřiblížila. Při poslechu desky zažívám nepopsatelný pocit blaha a příjemné mrazení, které se dostavuje v enormně častých intervalech. Podobně silné vibrace u mě v tak silné míře už žádná jiná nahrávka Rush nedokáže vyvolat - i když se o to spousta z nich sveřepě snaží.

Po zmíněných klávesových eskapádách Geddyho Lee je to především (akustická) kytara Alexe Lifesona, která mě naprosto uchvacuje. Její dokonale nastavený rozmáchlý zvuk, načasování a množství akustických vsuvek, běhů a dokreslovacích momentů dělá z alba suverénního vítěze.

Už od úvodních mohutných tónů Big Money je zaděláno na mimořádnou situaci, především Geddyho basové extempore, bublající vespod, je překrásné. Náhle se ale objeví Alex s akustikou a píseň graduje. Vnímám ji spíš ale jako takovou rozehřívací věcičku, opravdové skvosty totiž už už klepou na vrátka. Grand Design posouvá Rush do umělečtějších vod, tady už veškerá slovní zásoba selhává, chce se mi křičet jen DOKONALOST!! Geniální sehranost trojčlenného týmu a parádní aranžmá vyloupnou naprosto famózní záležitost.

Manhattan Project začíná velkolepě, ale po chvíli přijde romantická mezihra, Geddyho vokál hladí jako ranní vánek, pak se ovšem zvedne pořádný progrockový vítr, který se prohání po Alexově hmatníku. Skladba roste, basa drží napětí a bahatá Neilova hra otevírá brány nesmrtelnosti.

Nedokážu sdělit, kterou skladbu tu vlastně mám nejraději - střídají se tu velkolepé chvíle s grandiózními, je tu vzdušný gigant Marathon, asijský favorit Territories (s kraťučkým katarzním sólem v závěru), zvukově a aranžérsky překrásná Middletown Dreams nebo předposlední láskou ovoněná Emotion Detector. Peartovy kmitající paličky desku uzavřou prostřednictvím Mystic Rhythms. Pak už cítím pouze spokojenost a bahaté zadostiučinění.

Zvukově šel Peter Collins s kapelou nadoraz, neznám rockovou kolekci z osmé desetiletky, která by nesla podobně mistrovskou zvukovou pečeť. Brilantní záležitost a hlavně srdcovka.

» ostatní recenze alba Rush - Power Windows
» popis a diskografie skupiny Rush


Beardfish - Sleeping In Traffic:Part One
2017-03-10

Beardfish / Sleeping In Traffic:Part One

4 stars

První dva počiny Švédů Beardfish se ke mě zatím nedostaly, potykali jsme si až u trojky a výsledné seznámení dopadlo skvěle. Jedná se o materiál nadprůměrný, pánové si pěkně vyhráli s aranžmá a harmoniemi, z desky "čpí" jazz a rocková vitální ohebnost či pružnost má sakra daleko do těžkých, metalově zahalených ploch desky The Void. Pokud s nimi chcete začít, jednička i dvojka Sleeping... jsou naprosto ideální.

Na zatím nejmelodičtější desce Beardfish (hodnoceno z pohledu a srovnání s dalšími třemi, čtyřmi výtvory) je hudba na prvním dílu zcela svěží, avšak o nějaké přístupnosti hovořit nelze. Kolotoč změn se tu točí pěkně zčerstva a tempová střídání přichází v rychlém sledu. Á propos nálada, pokud hledáte melancholii, jste tu správně - nejmelancholičtější album téhle partičky je právě tohle.

Gentle Giant se už nejspíš nikdy nevrátí, ale v tomto a minulém desetiletí jim na severu vyzráli zdatní žáčci.

» ostatní recenze alba Beardfish - Sleeping In Traffic:Part One
» popis a diskografie skupiny Beardfish


Kotzen, Richie - 24 Hours
2017-03-09

Kotzen, Richie / 24 Hours

5 stars

Kotzenovu kariéru sleduji sice jen sporadicky, ale už od jeho prvních zajímavých angažmá se mu věnuji se zvědavostí a nadšením. Už v glamových Poison předvedl velkou kvalitu, kapelu nasměroval do bluesových vod a pozvedl o dva instrumentální levely vzhůru. Nástup do gilbertovských Mr. Big rozhodně nebyl jednoduchý, uchytit se po takto výrazné osobnosti chtělo nejen um (kterého tento kytarista má jistě dostatečné množství), ale i odvahu a schopnost přizpůsobit se. Do rozjetého vlaku "pana velkého" zapadl výborně a obě desky, na kterých se podílel, pokračují směrem, který pánové v čele s Paulem už dávno vytyčili. Ovšem nejvíce svůj poteciál využije a dokáže uplatnit ve svých sólových pracech, které mu dávají dostetek příležitosti kreativně odhodit stylové řetězy, podmaňující si tvarová hudební uskupení, a moci vyrukovat se svobodnou mjůzik.

Svižný rokec odpichne rychlá kytarová jízda skladbou 24 Hours. Začátek nebývale elektrizující. Ve dvojce Help me se zpomalí, čímž vynikne Ritchieho kytarové vyšívání na pozadí funky rytmů. Jeho hlasové kreace se přitom pnou vzhůru, kytarista šplhá do výšek podporován tučnou basovou stopou. Dlouhatánské kypré sólo dělí skladbu vejpůl a na jeho konci můžeme opět nasednou do nablýskaného funky auťáku.

Fusion, kytarové lahůdky, zemité bicí a opět famózní Ritchieho basa (většinu nástrojů si chlapec nahrává sám) určují jazzový charakter písně Oh My God, podepřené další vytříbenou vokální melodií. Love Is Blind naproti tomu čerpá z country, ale Ritchieho výrazové prostředky ho taví v poutavé rockové blues drsnějšího střihu.

Stejně jako deska předchozí i tato ve svém závěru výrazně zpomalí, s procítěným kytarovým sólem přichází překrásná balada I Don't Know Why, následovaná plynule navazující Tell Me That It's Easy, kterou zdobí nablýskané sborové vokály.

Krytalicky čistý zvuk, syrový a mrazivý zároveň, a kila vzrušujících melodií, ze kterých Ritchie staví své vzdušné písňové zámky, to je album 24 Hours. 4,5*

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - 24 Hours
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie


Mute Gods, The  - Tardigrades Will Inherit The Earth
2017-03-08

Mute Gods, The / Tardigrades Will Inherit The Earth

0 stars

S informací, že novou desku vychrlí The Mute Gods ani ne rok po svém debutním představení, jsem vůbec nepočítal. Ale když ke mně tato milá informace dorazila, tep se patřičně zrychlil (však to znáte) a člověka přepadla náhlá touha už už se do žhavého kotouče zakousnout.

Očekávání nebyla malá, vždyť první díl byl pro mne debutem roku a sympatická trojice jeho stvořitelů se okamžitě svou emočně silnou tvorbou nabourala mezi letité pardály z podobného hudebního teritoria. Nick Beggs je sympaťák s velice příjemným "Wilsonovským" kouzlem v hlase a jeho basové akordy znatelně šimrají po těle. Roger King působí velice smromně až introvertně a Marco to je pravý opak, člověk s energií v těle a jedinečným feelingem v rukou.

Po pár dnech, co je tedy deska pod střechou, napíši několik základních postřehů o naší vzájemné probíhající komunikaci :-) A hned z počátku musím říci že jsem zklamán! Po prvním poslechu bylo zklamání tak velké, že jsem těžce rozdýchaval ony okamžiky a přemýšlel, jestli jít vůbec dál společnou cestou. Samozřejmě, po třetím setkání se už řada věcí stala mnohem přehlednější a některé fragmenty za tu námahu rozhodně stály, ale...

Nechci kritizovat příliš brzo, ovšem vyhnout se tomu nelze. Předně tedy: z nahrávky je enormě cítit, jak moc kapela stála o to, posunout svůj výraz do jakési "své izolovanosti" a zbavit se wilsonovsko-porcupinovské nálepky i za cenu ztráty příjemné osobitosti, jež byla z debutní nahrávky patrná. Zvuk až příliš zhutněl a na několika místech (především v úvodu desky) se z něj stává neprodyšná hluková stěna.

První tři, vlastně čtyři skladby (jelikož na začátku stojí průměrné intro) disponují přehnaně drsnou zatěžkaností a deprimující temnotou, mají jen zanedbatelný potenciál něčím potěšit a podstatněji zaujmout. Zajímavá myšlenka je použita v tracku číslo deset, písni Hallelujah, která stojí a bohužel i padá na Beggsově rychlém a drsně zvýrazněném basovém přednesu, neustále se opakujícím a trvajícím dlouhých pět minut. Ten se ale absolutně míjí účinku - a to předpokládané originality (k níž byl předurčen) a spíše než zaujmout má tendence rozbolavět hlavu.

Naštěstí je tu spousta zajímavých míst, které desku "zachraňují". Krásná balada Early Warning, zvonivě poprocková, chutná a hitová skladba titulní, kvalitní prog opusy Window Onto the Sun a The Singing Fish of Batticaloa, ale i dvě interesantní instrumentální čísla Lament a dotažená ukázka hudebního fištronu The Andromeda Strain. V neposlední řadě (a stejně jako u debutu) se pak na konci vyjímá emocionální perla Stranger than Fiction.

Zkrátka a dobře mi deska připadá šitá horkou jehlou, nedotažená, málo invenční a v porovnání s debutem i méně nápaditá. Pro zanedbatelný odstup ji zatím nehodlám hodnotit, nebylo by to příliš fér, nejspíš ani přívětivě lichotivé a možná by mě to za pár týdnů mohlo mrzet.

Vcelku by mne zajímal názor a postoj ostatních kolegů kteří už tuto věc zajisté slyšeli (napadá mne Mayak, Antony, John l, Progjar, Alienshore i čtyřhvězdičkový Tomáš Rojt (vesměs ti, co žízní po nové hudbě). Vyvstalo mi totiž srovnání s nedávno zmiňovanými Disperse, kteří u mne také ne zcela naplnili vložená očekávání.

» ostatní recenze alba Mute Gods, The - Tardigrades Will Inherit The Earth
» popis a diskografie skupiny Mute Gods, The


Echolyn - Cowboy Poems Free
2017-03-08

Echolyn / Cowboy Poems Free

5 stars

S magickou číslovkou, oslovujicí letopočet 2000, přicházejí američtí Echolyn po znovunastartování své muzikantské dráhy s další, velice slibnou, a také, jak už jsme u nich zvyklí, variabilně silnou nahrávkou koncepčního půdorysu, již mnozí zastánci kapely považují za jejich nejschopnější.

Toto tvrzení může podporovat několik následujících faktorů: Textová ucelenost, vycházející z dějiného nástinu Spojených států amerických, která se nejen na tomto "novém" kontinentu těší obecnému zájmu a přitakání. Dále pak volnomyšlenkářský hudební tok nahrávky, který spojuje ona koncepce, avšak instrumentální bravura této pětky a síla okamžiku dostát svým nápadům a stvořit deset, respektive čtrnáct rozličných songů, které dokáží na desku poskládat tak, že vás s každou přibývající minutou bude bavít víc a víc, stává se velmi poutavou a přehlednou. A v řadě neposlední i prověřená jazzová průprava, kterou tito zkušení instrumentalisté často velmi efektně odlehčují své už tak vzdušné a velice čítelné melodie.

Určitá sebereflexe je zdárně spjata s kompletní kariérou této vyspělé kapely a na tomto albu funguje výborně, viz aranžérsky zvládnuté skladby Human Lottery, nebo energická American Vacation Tune. Netuším však, nakolik bylo opravdovým záměrem vystavět album na vzestupné tendenci poutavosti, ale jestli ano, tak se vše dokonale podařilo.

Už začátek desky je skvělý, ale ta postupně nabírá dech a kulminuje ve své půli až do zdárného finále. Od funky swingující, instrumentálně bodré písně Swingin' The Ax, přes atmosféricky zdařilou záležitost 1729 Broadway (slyšte ten saxofon), velice komplexní 67 Degrees, čistou syntézu rocku a jazzu s názvem Brittany až po závěrečný vzletný kus Too Late For Everything se střídá dokonalost s emocemi, propracovanost a zručnost s nadhledem a invencí.

» ostatní recenze alba Echolyn - Cowboy Poems Free
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Di Meola, Al - Casino
2017-03-07

Di Meola, Al / Casino

5 stars

Po mém úvodním seznámení se s produkcí Ala Di Meoly prostřednictvím desky Elegant Gypsy jsem okamžitě začal pátrat po jejím nejbližším příbuzném a zcela logicky jsem svůj pohled upřel na o rok mladší album s názvem Casino. Je přímým pokračovatelem předchozích nahrávek a vysoce umělecky a přirozeně rozvíjí mistrnou formuli dalšími suverénně vystavěnými kousky Alova repertoáru.

Fantaskní klávesový úvod otevírající skladbu Egyptian Danza dokonale navodí atmosféru starých civilizací nilských Ptolemaiovců, ovšem Alův kytarový vpád zdůrazní především jazzové kreace v rychlém sledu střídajících se rytmů a tónových změn. Zhruba ve třetině nabere píseň nádech argentinských prérií, osazených původním obyvatelstvem, a jižanský (španělský) kolorit rychle přemosťuje nové kytaristovy vize prostřednictvím svižných běhů prstů po hmatníku jeho kytary. Ke slovu přichází i klávesová mezihra, ovšem naše vyšponované napětí stále udržuje měnící se hra bubeníka Steve Gadda.

Takto by se dala rozpitvávat každá skladba, ale to je naprosto zbytečné, toto není čtenářský kroužek, ale poslechový - a tak mnohem větší odměnou budiž hudba, kterou mezi nás Meola rozšiřoval a rozšiřuje po dobu své plodné kariéry.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Casino
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al


Lynch Mob - Lynch Mob
2017-03-05

Lynch Mob / Lynch Mob

5 stars

První dvě alba Dokkenovských přeběhlíků Lynch Mob lze už od jejich počátku považovat za klasická. Lynchova kouzelná kytarová hra nepostrádající dynamiku, silné melodie a vlastní kreativitu nebo chcete-li stylovou jedinečnost se formovala už v řadách Donovy mateřské formace. Subjektivní pocit mi ale říká, že až na těchto dvou mistrovských dílech následoval její úplný a znatelný rozpuk. Dokken starých časů prostě rád nemám, za to Georgovo nové působiště doslova zbožňuji. První i druhá nahrávka ve mě navždy otiskly svou pečeť.

Vkomponované žesťové nástroje do prvních dvou skladeb, houpavé Jungle of Love a silně návykové Tangled in the Web prozrazují, že tady nepůjde o nezáživné, obyčejné a plytké neumětelství. Co na Georgově hře obdivuju především, je jeho schopnost složit do každé skladby zajímavou a velice melodickou kytarovou stuhu, kterou často prokládá přidanou akustickou stopou a vytváří tak nevšední a záživný song, který se hned tak neokouká.

Druhá zmíněná je skutečnou lahůdkou kytarového umu páně Lynche. Mick Brown za bicími skvěle šlape, rumba koule duní prostorem a elektrizující riffy Lynch sype z rukávu. Robertův hlas se pne pod nápory kytarovo-akustických tvarů a z vokálně klidných letargických ploch dokáže prudce vystřelit vzhůru.

Velká chvíle přichází v pomalejší, temnotou zahalené Dream Until Tomorrow - moderní hard rockový blok postupně nabírá na síle a v refrénu má snahu rozletět se, delikátní to kompozice. Praktickou ukázkou Lynchova zajímavého kytarového stylu je píseň Cold is the Heart - stačí mít uši připravené a jde to samo, navíc obsahuje fantastická sóla v závěru.

Dávno před tím než jsem znal originál Tie Your Mother Down od Queen, ochutnal jsem tuhle dravou předělávku a nějak jsem nebyl sto pochopit, že takovou píseň kdy Queen složili, v rádiu letěly jen osmdesátkové disco hity a najednou tohle, za pár let však člověk prozří :-)

Pohodářská je Heaven is Waiting - kytara tu pádluje s nenucenou lehkostí a Mickovy přesné údery se tříští o Robertův příjemný vokál.
I Want It platí za nejmasakrálnější věc na albu, ostré tempo, výborné melodie, šedivé akustické vsuvky a všude okolo Mansonův impulzivní vokál, který v útočném refrénu dokonale odzbrojuje. Už název písně When Darkness Calls prozrazuje že veselé popěvky ze slavných časů Dokken čekat nemůžeme, doba se prudce mění a Lynch Mob nehodlají zůstat pozadu.

Nejvěrnější milenkou je pak poselední The Secret, kterou si rád zazpívám společně s Robertem. Tep se zvyšuje hned s jejím začátkem, vyšperkovaná kytarová hra a orgastický refrén mě vždy strhne sebou, nádhera.

Lynch Mob už ve své kariéře stín prvních nahrávek nikdy nepřekročí. I když taková Smoke and Mirrors tyto tendence neskrývá, to nej z kapely vyšlo už na úsvitu společných dějin.

» ostatní recenze alba Lynch Mob - Lynch Mob
» popis a diskografie skupiny Lynch Mob


Lynyrd Skynyrd - The Last Rebel
2017-03-05

Lynyrd Skynyrd / The Last Rebel

4 stars

Za hlavní důvod, proč mi tu momentálně hraje placka Last Rebel, vděčím Igorově zmínce pod recenzí na album God and Guns. Připouštím - je to zvláštní, začít se zajímat o desku na základě náhodné reakce, ale někdy je propojení cest hudebních se svým mecenášem nevyzpytatelné.

Trojice alb L. S. mi dlouho stačila a další jsem nakupovat nehodlal, ale nějak mi to nedalo a zmíněnou věcičku jsem si na netu poslechl. Rozhodnutí bylo velice rychlé, cd za 110.- směšných, možná až příliš mizerných korun bych snad koupil, i kdyby mělo být dobré jen z poloviny. Ale samozřejmě že není, rtuťovitě výživný southern rock, z něhož to pravé jižanství sálá pomocí deseti výborných písní, překypuje energií a pod kotlem mu vybublává živelný arzenál početného uskupení těžkotonážních bombarďáků.

S deskami Skynyrdů to mám rozehrané na delší dobu. Strávit je není jednoduchá záležitost, ta hudba je úžasná, ale její koncepce dává zabrat a tak hodnocení bude spíše orientační. Ovšem pro toho, kdo je v Texasu jako doma, je tohle povinná školní výbava.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - The Last Rebel
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd


Big Big Train - English Electric: Full Power
2017-03-03

Big Big Train / English Electric: Full Power

5 stars

Rád bych doplnil svou předchozí recenzi po poslechu disku č.2.:

Opět se tedy jedná o nesmírně kreativní a nástrojově obsáhlé hudební dílo. Na rozdíl od jedničky se mi zdá, že tato verze (dá se říci part II. vydaný o rok později) má ještě širší stylový záběr a rozmanitější instrumentální příběh.

První skladba Judas Unrepentant upoutá živelnější stavbou i rytmikou a patří mezi to nejlepší, stejně jako naléhavá trojka Winchester From St Giles' Hill, v níž vokál Davida Longdona spolu s flétnovými melodiemi doznává silně citového zabarvení. Houpavá, smyčci tvořená melodie v Leopards dovede člověka spokojeně konejšit a zní opravdu velice originálně.

Art rockový drahokam Keeper of Abbeys běží ve svižnějším tempu, okolo poskakují akustické noty, decentní dechový opar i Nickova vytříbená bubenická technika. Některé plochy či celé písně mají za úkol vaši duši něžně hladit, tak jako se tomu děje při sedmé The Permanent Way - žestě a dřeva splétají svými melodiemi stříbrnou pavučinku, lehoučkou jako ranní vánek.

Skutečný progresivní uragán rozpoutá až skladba předposlední: East Coast Racer. Na ploše 15 minut tu kapela předvede vše ze své aranžérské kuchyně. Otevře ji zdobná imprese klavírních ozdůbek, aby s pevnou rytmizací a dynamickou vzpruhou kapela silně zaútočila. Kytara drží stopu a Longdom má rázem v hrdle dynamit, ovšem citlivá aranžmá se spoustou melodií přehazují vyhybku zpět do světa mnohem barvitějšího. Času je ale dostatek a tak píseň prochází vývojem, poutavým a zkrášlujícím. Před půlí na nás vlítnou jazzové sekvence a technické dovádění všech zůčastněných nebere konce. Dechová hojnost a nářek violončel odsud přesahují do dalšího plánu, na jehož konci stojí - kolikátá už - emočně vypjatá pasáž, tentokrát tvořena s pomocí klavíru. Curator of Butterflies je nanejvýš důstojnou, výtečně posmutnělou tečkou alba, jež s každým zaznamenaným poslechem vyrůstá až k nebesům.

» ostatní recenze alba Big Big Train - English Electric: Full Power
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Di Meola, Al - Elegant Gypsy
2017-03-02

Di Meola, Al / Elegant Gypsy

5 stars

Jak dlouhou hudební etapu musí v životě urazit člověk, aby dospěl na okraj poznání, aby došel naplnění svých poznatků a tužeb? Jistě se touto otázkou zabývali mnozí muzikologové i amatérští fandové tohoto uměleckého vývojového směru a odpovědi na ni budou jistě u každého jedince subjektivně rozdílné.

Když se ohlédnu po časové linii nazpátek, na jejím druhém okraji, zruba u rysek dvanáctého, třináctého roku, vidím kazetový magnetofon a v něm dokola se převíjející Citron, Tublatanku a další. Záměrně vynechávám pop a disco, protože tomu, kdo prošel osmdesátými roky, se kapely jako Boy, Roxette, Alban a mračna dalších cpaly do uší skrz rádio a televizi, rozhlas a diskotéku všemocně a dravě.

Pak se to ale zlomilo - kolem vás frčí Metallica a Helloween, copak se tomu dá ubránit? Sepultura, Slayer, jen ať to pořádně duní, čím tvrdší, tím lepší... bože, jak jsem jen mohl, říkám si po více jak 20 leté době. Naštěstí s přibývajícím věkem se člověk zklidní a hledá především melodie, ale také se vyvíjí, dospívá (stárne), studuje a čte. Klasika mě učiní šťastným (zlom číslo dva) a také že ano, pryč s tvrdou pózou, odhoď ten neslušivý kabát, to je přece velký pokrok, ve vážné hudbě leží obrovský kus historie a umění.

A co dál, zapomenout na rock? Ani náhodou, třetí zlom, a snad i poslední. Je tu knečně to pravé, přede mnou leží sedmdesátky! Floyd a Yes, King Crimson a Generátoři, teď je to to ono. A co instrumentální hudba, hm, Satriani - dobrý, blues - Bonamassa výborný. A dál? Už nehledám! Přišlo to samo, jazz, jazz rock, fusion...a na samé špici Al Di Meola, copak si můžu přát víc? Nakochán, namlsán, spokojen! Tak nějak by to přece mělo být.

Basové extempore otevírá úvodní Flight Over Rio - po chvíli se přidají perkusní nástroje a Al začné dovádět se svou kytarou. Spleť rytmických překvapení nebere konce a latiský ráz skladby má svá neopakovatelná a silná místa. S rytmy samby a v objetí pokojnější atmosféry svádí boj Di Meolův nástroj srkze skladbu Midnight Tango, její jazzová část a santanovské perkuse ji převedou ke břehům Španělska. Tam se mi krásně lebedí, za zvuku flamenca a ve společnosti virtuoza tohoto stylu, Paco de Lucii, s nímž Al vytvoří dráždivý kytarový duet skladby Mediterranean Sundance.

Živelné bicí i basa splétají v sousedství virtuozního mistra svůj fusion-rockově orientovaný kus Race With Devil On Spanish Highway. Atmosféru zelenajících se andských horských výběžků symbolizuje kratičká píseň Lady Of Rome, Sister Of Brazil, jakýsi most k závěrečnému, bombasticky vystavěnému pomníku Di Meolova umění, skladbě Elegant Gypsy Suite. Výborné melodie vně, častá jazzová zastavení, změny a dynamická tvárnost, to vše tu buble pod prsty opravdové veličiny kytarového umění.

Meola mne uchvátil, uhranul a naplnil, MEOLA IS GOD!

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Elegant Gypsy
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al


Demon - Taking the World by Storm
2017-02-27

Demon / Taking the World by Storm

4 stars

Deska Taking the World by Storm patří mezi fanoušky k nejoblíbenějším dílům anglických (chce se mi napsat staroanglických, jelikož mi zvuk a hudební produkce evokuje viktoriánskou epochu tohoto ostrova) Demon. Pod dohledem dvorního producenta kapely M. Stonea vzniká roku 1989 materiál podstatně hrubšího zrna, než který doposud kapela produkovala (vyjma snad prvních dvou desek).

Po předchozím, dle mého názoru nevýrazném a s několika slabými místy paběrkujícím albu Breakout se rázem velí k stylotvornému obratu a soft rock, pompa i artové období je (z části) zapomenuto. Nahrazuje ho svižnější, ráznější, mocnější a hlavně dravější kytarový přístup. Skladatelský rukopis doznává změn, kytara je ta první, která určuje ráz nových skladeb, Dave přidává na výrazivu (viz ďábelská What Do You Think About Hell?) a hlavně zvuk nahrávky je oproti letům předešlým tvrdý jako žulový kámen.

Úvodní štych mě svým pozitivním textovým i hudebním charakterem v mládí totálně trýznil, Commercial Dynamite jsem nesnášel, stačilo pouze vyslovit první část názvu a ve spojitosti s tímto slovem se mi ježily chlupy na těle. Věkem se člověk povznese nad ledacos a dokonce dnes píseň vnímám jako poctivý bigbeatový náhul. Taking the World by Storm i The Life Brigade jdou už o poznání dál, plné velkým melodií a solidních kytarových vyhrávek, refrény jsou dobře zapamatovatelné až návykové, člověk si je po pár poslších zpívá s kapelou.

Stěžejní skladby alba vidím v pomalých věcech, jako dominanta se zde tyčí píseň Remembrance Day (A Song for Peace uvozena krásnou flétnovou melodií, kupou nápadů a cítit je v ní právě ona stařičká dobová atmosféra. What Do You Think About Hell? je v repertoáru kapely velké novum, pesimisticky vyhlížející, pomalu se plazící věc s mohutnou klávesovou hradbou a silově démonickým Hillovým vokálním ponorem se vám pomalu absorbuje pod kůži a po těle se rozprostře příjemný pocit.

Blue Skies in Red Square se zprvu tváří podobně tajemně, ovšem velká melodika rázem zavelí skladbě do cvalu a o zábavu se stará její hymnicko pompézní charakter. Dvanáct minut závěrečné Time Has Come s folkovým začátkem se nese opět v emotivním duchu Daveova hlasového prožitku a podpůrné atmosféry.

Přebal cd vypadá naprosto úchvatně, a co teprve v lp verzi. 4,5*

» ostatní recenze alba Demon - Taking the World by Storm
» popis a diskografie skupiny Demon


Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
2017-02-23

Alan Parsons Project, The / Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe

5 stars

Dodnes přesně nevím, z jakého důvodu jsem si nejlepší desku parsonovského projektu Tales of Mystery and Imagination nechával tak dlouho unikat. Pravdou zůstává, že jejich následující díla, ať už Robot, nebo třeba Turn Friedly... jsou stejně tak kvalitní a na záznamový poslech o něco stravitelnější, i v nich tkví skutečná síla těchto mimořádně nadaných komponistů, ale opus magnum jejich tvorby a průsečík originality se nachází na začátku jejich slibné kariéry.

Už samo zpracování excelentních Poeových povídek zasluhuje obdiv, jeho tvůrci se s ní utkali velice bodře a ve společnosti symfonického orchestru předkládají svůj pohled na tuto látku. Po úvodní Wellesově citaci nás atmosféricky hraný motiv uvede do příběhu. Modulovaný vokál, typický pro onu dobu, v písni The Raven po čase ustoupí melodickému hlasu L. Whitinga. Smyslný a tolik odlišný part Arthura Browa v ostré rockové jízdě The Tell-Tale Heart, která časem přejde v symfonickou lahodnou mezihru, stejně jako zvláštní nástroj Johna Milese ve čtvrté The Cask of Amontillado, jsou tolik odlišné od vokálu například Lenny Zakateka, další velké pěvecké star tohoto bandu, že právě ony svým nezaměnitelným způsoben dotvářejí auru tohoto jedinečného díla. Stranu druhou už tvoří pět částí suity The Fall of the House of Usher ve které si snad každý progres fanda, ale vlastně každý posluchač, naladěný do podobné subkultury, přijde na své. Instrumentálně precizní prácička.

Tales of Mystery and Imagination je dílo odlišné, příběhem, atmosférou i tokem hudebních myšlenek, které ho spoluutváří a věřím, že je velkou inspirací i pro dobu dnešní.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Winger - IV
2017-02-18

Winger / IV

5 stars

Winger-ovský comeback roku 2006 se stal mou vymazlenou a oblíbenou nahrávkou od jeho prvého vypočutia. Sbírka jedenácti úžasně vitálních a energicky útočných songů nepostrádá živelnost a velké množství nosných nápadů takové kvality, aby si dokázali nové, ale i dříve narozené fanoušky naklonit na svou stranu. Nejen že Winger zaměstnávají profesionální hudebníky a zdatné instrumentalisty, kapela se zkušenostmi i zdravým nadhledem přesně ví - a je to cítit každou chvíli - kdy a jak moc přitlačit, kdy naopak zvolnit a nechat plout Kipův tvárný vokál na snůžce akustických kytar, a kdy dosadit tvrdé a zajímavě znějící riffy tam, kde se nejlépe uplatní a vznešený refrén nadsadit nad okolí tak, aby dokázal jasně zabodovat.

Nejkvalitnější porci muziky nabízí deska na svém startu, songy jako první Right Up Ahead se svůdnou elektrifikovanou španělou a tvrďáckým přerodem do žulových riffů, kdy přílet blahodárného chorusu působí naprosto úchvatným způsobem. Efekty hnaná druhá Blue Suede Shoes (zase ty španělky) a nejoblíbenější, volně prostupující, rytmicky vzletná Four Leaf Clover, kde se kytarový zápřah vzájemně fantasticky doplňuje, mě vždy položí na lopatky a s pátou melodicky energickou jazdou Your Great Escape vstávat nehodlám. Tahle rockující, elektřinou nabitá muzika mi sedí na tělo jako přesně ušité šaty. Disappear - špikují sabbatovská tempa, zabalená do trojobalu made in Winger a až teprve sedmá On A Day Like Today nechává konečně diváka vydechnout a uvolňuje atmosféru. Ne však na dlouho, energie tu trčí jako rezavá dvacítka hřebík a musela se v jejich nitru ukládat po celou dobu hibernace kapely a teď chce s každou další vteřinou ven. Tohle je divoká a neřízená pouť závodního Ferrari pádícího na okruhu v Indianopolis dvěstěpadesátkou. A že je Rod Morgenstein jedinečným bicmenem svého druhu nás přesvědčí skladba Generica, především pak její druhá, na volnoběh doklusávající fusion pasáž.

Tam, kde jsou alba Fragile, Going for the One a např. Drama na mém piedestalu art rocku, tam jsou desky jako Pull, IV a Karma na piedestalu hardrockovém.

» ostatní recenze alba Winger - IV
» popis a diskografie skupiny Winger


Satriani, Joe - The Extremist
2017-02-17

Satriani, Joe / The Extremist

4 stars

Chtít po mě někdo, abych mu doporučil jednu kytaristovu desku coby seznámení se s mistrovou hudbou, nejspíš okamžitě a bezmyšlenkovitě sáhnu právě po této kolekci. Stejně jako já sám jsem kdysi dal na mnohé názory a recenze, které tento výtvor hodnotily nadprůměrně, navíc i jako jedno z nejoriginálnějších kytarových alb vůbec.

Musím ale také přiznat, že jsem s ním dlouho bojoval a teprve před několika měsíci mu přišel jak se říká na kloub. Na rozdíl od některých Satchových alb mi dlouho vadila jistá jednotící hudební linie, přes kterou jsem se nedokázal (krom skladby třetí) nějak výrazně přenést a najít moment nebo motivy, které by mne dokázaly patřičně zaujmout, a většina skladeb mi tudíž splývala. Čekal jsem větší variabilitu, jako je tomu na desce předešlé, nebo silnější kreativní záběr alba Crystal Planet.

Pro milovníky erudované kytarové práce je tu rozhodně co poslouchat. Skladba titulní krásně propojí kytarové melodie s živelným tepem foukací harmoniky, metalová War kupí a vrství sóla a vyhrávky na piedestal exhibičního šestistrunného umění s pěkně vroucím rytmickým podložím, má neskutečný tah a hraje na první dobrou s tendencí diváka zaujmout a skolit. Zklidnit je zapotřebí, a tak na baladicky rozervanou duši zabrnká dvojice skladeb následujících. Letní sluné tóny propustí dynamická Summer Song a po krátké, ale přesvědčivé miniaturce Tears in the Rain a funky fusion Why dokonale popustíte uzdu a plyn v Motorcycle Driver. Postupně jsem ale nejvíce přišel na chuť songu číslo deset s názvem New Blues, který v sobě skrývá čarokrásný svět Joeovy kytary, tu navíc oděné do jazzového kabátce s bluesovou vestičkou.

Je spousta Satrianiho alb, která poslouchám častěji a s větším apetitem, ale rád uznám, že klasický Satch je právě tento. 4,5*

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Extremist
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Skyclad - Oui Avant-Garde á Chance
2017-02-13

Skyclad / Oui Avant-Garde á Chance

4 stars

Teprve před nedávnem jsem zde přidal profil folk melodiků Skyclad a tohle album je druhé z jejich diskografie, které mi natrvalo přirostlo k srdci. V roce 1996 kapela vydává hned dvě desky, touto sbírkou zajde ve svém kompozičním mistrovství zřejmě nejdále, doba nabroušených kytar je dávno minulostí, útočné a částečně agresivní riffy jsou zapomenuty, na jejich místo nastoupila vysoká melodika a široký folkový záběr, doba Robina Hooda nemůže být hmatatelnější. Irské, skotské, folkovo keltské motivy, které se v písních Skyclad vždy krčily pod nápory kytarového zápřahu konečně naplno prostoupí na světlo boží a rozjuchané houslové melodie dokáží lesnaté hvozdy okolo starodávného Nottinghamu obklíčeného Robinovou družinou přitáhnout až do pokojíku.

Irské puby, zelené hornaté kopečky, dlážděné vesnické cesty, vším tímto voní úvodní If I Die Laughing, It'll Be an Act of God i Great Blow for a Day Job ve kterých housličky vyhrávají pěkně zvesela. Progresivní uchopení a zvláštní houslový tajemný motiv obsahuje Constance Eternal kde vokál M. Walkyiera vyznívá opravdu dokonale. Postcard from Planet Earth- vynikají zajímavou akustická jiskrou, stejně jako čarovná a posmutnělá Jumping My Shadow. Písně History Lessens a Penny Dreadful se nachází už na desce předchozí, tady dostali průzračnější akustická aranžmá a daleko volnější zpěvnost a skočnost. A jako zlatý hřeb přijde píseň Come on Eileen- jedná se o coververzi dokonalejší originálu, píseň pochází od anglické kapely z 82 roku Dexys Midnight Runners.

» ostatní recenze alba Skyclad - Oui Avant-Garde á Chance
» popis a diskografie skupiny Skyclad


Night Ranger - Somewhere in California
2017-02-11

Night Ranger / Somewhere in California

3 stars

Pořízení desky Somewhere in California byl vyloženě risk a krok do neznáma. Přišlo období, kdy jsem zámořskou melodickou produkci poslouchal intenzivněji než dnes a tato deska zrovna opouštěla výrobní linku. Jejich starší a tolik úspěšné, v Americe především platinové desky jsem z nějaké předpojatosti ani neměl v úmyslu objevovat, což mi zůstalo dodnes. Italští sběratelé velkých kapel "melodické" minulosti Frontiers Records hodili laso i těmto borcům ze San Francisca a rotující videoklip ke skladbě úvodní mě potěšil natolik, že jsem desku vzal vážně a pořídil ji.
Zpěvák Jack Blades (Damn Yankees) a kytarista Brad Gillis (hrál na Ozzyho živáku Speak of the Devil) jsou velkými pojmy i profíky ve svém oboru, byl jsem tudíž zvědav, s čím vyrukují a jestli mě dokáží ohromit, podobně jako mnozí jiní velikáni svého řemesla.

Dlouhé melodické kytarové nájezdy a erupce tvořené jejich akordy vytočené do razantnějších obrátek, to je jedna ze specifik hudby jízdní hlídky (volně přeloženo), která mě inmponuje nejvíc. Skladby jako druhá Lay It On Me- podle mě nejlepší z desky, srší nezkutečnou energií, tahem na bránu, velkými melodiemi, ale i zajímavou bubenickou figurou, metalovou divokostí a refrénem co se zařezává pod kůži. Follow Your Heart- spřádá melodie jako zánovní kolovrat a hrdlo Jacka Bladese je skutečně při chuti, skladba pumpuje adrenalin a v refrénu šplhá do těch nejvyšších pater rockového nebe. Takové Live For Today, nebo It's Not Over zase rezonují moderní dobu v poutavém kytarovém dvojobalu a představují jedinou schůdnou cestu kapel čerpajících ze slávy let minulých.
Balada Time Of Our Lives- není extrémě převratná, ale její aromatický refrén dokáže připoutat nejedno spíše západokontinentální srdéčko.
Dostatek nápadů a melodická kostra výborné End Of The Day- dostává pod náporem kytarového tandemu pěkně zabrat, o to ale přece jde. Rock N' Roll Tonight- moto o které usiluje kapele především, svou muzikou žije a chce ji takovou předvést i fanouškům, prostě odvaz.

» ostatní recenze alba Night Ranger - Somewhere in California
» popis a diskografie skupiny Night Ranger


Kotzen, Richie - Peace Sign
2017-02-08

Kotzen, Richie / Peace Sign

5 stars

Ritchie Kotzen- skvělý skladatel, geniální kytarista, charismatický zpěvák.
Ritchie Kotzen- sympaťák se soulovým cítěním a charakteristickou hlasovou barvou.
Ritchie Kotzen- bluesman jehož esprit vyvěrá z delty Mississipi.
Ritchie Kotzen- je zkrátka můj oblíbený černý kůň na rockově, bluesově funkovém poli. Prostě medvídek, miláček, ňuňouš

Album Peace Sign hodnotím jako jedno z nejvýraznějších Kotzenových děl. Neuvěřitelná skladatelská pestrost a potence nápadů kterou nám tento multiinstrumentalista svým dvanácti-skladbovým cyklem předkládá, ve svém konečném výsledku vyznívá velice pohodově a uvolněně. Ritchie se se svým nástrojem, ale i prostřednictvím svého vokálního charismatu s písněmi doslova mazlí. Tato živočišně čistá hudební koncepce má za následek, že spektrum tónů propouštěné éterem, působí blahodárně ozdravným a příjemným účinkem na divákovu představivost. A když zrovna nemáte chuť se v muzice více hloubat a přemýšlet skrze její frekvence, prostě ho s kytarou na krku necháte jen tak se potulovat ve vaší blízkosti a garantuji vám, že i tato disciplína se vám tuze zalíbí.

Velkou dávku svého osobitého kouzla dokázal Ritchie vpašovat hned do písně úvodní My Messiah- kde spletitostí tónů vyvěrá čistá rocková radost. Hned v druhé Long Way From Home se už tříští kytaristovi styly pěkně o sebe. Skladbu symbolizuje značné emotivní přepětí. Mezi položky s nápisem hit bych zařadil funky spalující trojku Paying Dues (jednu z nejlépe vyzpívaných Kotzenových prací).
Do stejné kategorie s přimýchanými jazzovými příchutěmi spadají ještě například skladba titulní, hutnější We're All Famous, nebo technicky precizní Your Entertainer.
Ritchie + soul jsou jako jedno tělo, do závěru deska polehouku zpomalí a písně jako naléhavá Catch Up To Me, efektně nádherá balada s parádním textem Lie To Me, nebo smutná Holding On poodhalí skryté taje kytaristovy představivosti.

Ritchie Kotzen je jedním z velkých kytaristů dneška. Ne, opravdu není zapotřebí vyzobat kompletní kytaristovu diskografii, ale mít ve skříňce pár jeho ochucených jednohubek není rozhodně na škodu.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Peace Sign
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie


Depressive Age -  Electric Scum
2017-02-04

Depressive Age / Electric Scum

3 stars

Těm o které se alespoň v náznacích otřela tvorba německých Dý Age a těm kteří rychle přelousknou krátký popis kapely, nemusím dlouho napovídat kteréžto a jediné možné album této kapely přichází do úvahy našinci zrecenzovat. Jelikož dobu rychlostních závodů a zhusta nabroušených kytarových attacků mám už nějaký ten pátek dávna za sebou, padá má pozornost k jedinému (řekněme že i Symbols... byl určitým tvůrčím vrcholem) progresivně reprezentativnímu dílu těchto hudebníků, desce s výmluvným názvem Electric Scum.

Copak se tedy ukrývá v drážkách cd s hanlivým pojmenováním elektrický odpad? Je to jakoby jste projížděli okruhem v Le Mans, pokaždé sedící v jiném závodním stroji.
V jednu chvíli řídíte industriální káru popoháněnou metalovým karburátorem burácejícím v dunivě hunském akustickém cvalu. Do levotočivé už jede klasický hard rockový prďák, vytůrovaný pevnější kytarovou akcelerací. Občas se ta kára ztěží drkotá, ale mírně zvlněný terén v atmosférických prohlubních skýtá dostatek působivých míst na nadechnutí a příjemný pokoching. Že si ta čtyřkolka s aku motorem perfektně notuje a palivová náplň se vlní pod okraj jde cítit s vašimi soupeři někde za vámi. Industriální lak krapet oderem a jako ve snu, už jsme v krajinách Andalusie. Ohnivý rytmus španělských tanečnic vlnících se okolo pěkně pálí, stejně jako okolní slunce a hbité jazýčky nadržených slečen toužících přisednout k vám co nejblíže. Ano, tu naši herku vyrobili dederóni z kovu to je jasné, ale ten kov je jen jeden z prvků, který se podílí na celkovém výstavním lesku našeho aerodynamického sporťáku.

Ještě zkusím klakson, co je to za pazvuk? Aha, to jen hlas Jana Lubitzkeho, který mě na produkci D. A. vždy hodně přitahoval a spolu s kytarovou prácí absorbující různá stylová zákoutí bývá považován za nejdražší vývozní artikl tohoto barevného čtyřkolového chameleona. 3,5*

» ostatní recenze alba Depressive Age - Electric Scum
» popis a diskografie skupiny Depressive Age


Beardfish - The Void
2017-02-03

Beardfish / The Void

3 stars

V pořadí sedmá nahrávka švédských Beardfish nazvaná The Void by se dala označit termínem-dvojpohlavní album.

Chápu že léty zocelení a vyhrátí švédové chtěli tentokrát zkusit něco jiného, ale domnívám se že tahle cesta se úplně nepovedla. Drsný metalový základ, kterým z velké části přebudovali svůj doteď tolik vzdušný a brilantní styl je tlačí k zemi jako velký balvan. Ale i v něm se postupně objevuje čitelná instrumentální zdatnost, jen jaksi nedokáže z těžkotonážního celku vyplout na povrch a ukázat své léty budované renomé. Zvuk ztěžkl, zhrubnul a noří se v tmavých kobkách temných severských jeskyní, tolik vzdálených doterajšej tvorbe vousaté ryby. Není to úplně nuda, jen něco jiného.
Naštěstí se v půli album zlomí a s instrumentálním jazzovým kusem Seventeen Again z reprobeden opět sviští staří dobří Beardfish. Najednou posluchač nestačí žasnout, jedna melodie lepší než druhá, nápady se hrnou, zvuk je rázem v pořádku a jazz je hnacím motorem rocku, který má tendence rozletět se do vaší místnosti. He Already Lives In You nás vrací zpátky o 40 let a já si připadám jako na velké párty kde hraje prim tato skvělá parta vynalézavých muzikantů.

První půle za 2*, zbytek za 4,5, průměr zhruba někde okolo 3,5*.

» ostatní recenze alba Beardfish - The Void
» popis a diskografie skupiny Beardfish


Camel - Moonmadness
2017-02-02

Camel / Moonmadness

4 stars

Z vrcholného období Camel je to spolu s Mirage právě deska Moonmadnes, která nejdokonaleji symbolizuje tvorbu kapely jako překrásnou rozprávkovou událost podloženou nepřebernou barvitostí a střídáním nosných, ale i dokreslovacích motivů, které se starají o dokonalou iluzi místa, prostoru, nálady i času. Její náplň je křehce povznášející a dojemně sugestivní.

Každého pravorněného fandu art rocku musí zaujmout posmutnělé flétnové tóny a zastřený Fergusonovův vokál v průběhu písně Song within a Song- která v půli nabírá dynamiku a přechází v solidně odpichnutou keyboardovou zteč.
Vrchol na mě čeká při Spirit of the Water- ta obasahuje fantaskní hlasový přeliv upravený mašinkami, dominantní flétnovou melodii i překrásný klavírní doprovod. Skutečně povznášející, škoda jen že tato hybná iluze netrvá delší dobu.
Profil kapely, jakožto profi bandu artově zaměřeného, upevní skladba Another Night a spoustu dojemných melodií představí Air Born.

V sedmdesátých létech vznikali podobné kapely jako houby po dešti. Ne každá z nich ale dokázala svým hudebním poselstvím působit tak silně jako právě Camel a předávat ho dále s niternou intenzitou.

» ostatní recenze alba Camel - Moonmadness
» popis a diskografie skupiny Camel


Toto - Mindfields
2017-01-31

Toto / Mindfields

5 stars

Za umělecký vrchol kapely Toto působící na scéně čtyři desetiletí považuji desku Mindfields. Že Bobby Kimbal ke kapele patří, jsem si uvědomoval vždy a na deskách, na kterých neúčinkuje mi jeho hlas schází. Ke konci své kariéry se pánové nejspíš přece usmířili, jejich hádky šli stranou a tak se zde i na desce následující s tímto mužem s velkým hlasem opět setkáváme. Mám zato, že jedinečnosti nahrávky také napomáhá fakt, že má ve svém středu bubeníka, dokonalého bubeníka (nic proti jeho předchůdci) s velkým jazzovým cítěním a decentním feelingem.

U tak velké desky se samosebou sluší rozebrat každý track, jelikož každý je opravdovou hudební lahůdkou a dobrodružným výletem do světa fanazie seskládané z velkých melodií.

After You've Gone- vyzařuje značnou pohodu v čele s monstrozně pružnou kytarovou hradbou.
Mysterious Ways- rokec urtžený ze řetězu v němž se Bobbyho hrdlo solidně prohýbá.
Mindfields- první lahůdka, tajemná nálada, progresivní pnutí a dokonalost aranžmá obohacují funkční klávesy a akustické běhy, to vše maximálně pracuje ve prospěch celku.
High Price of Hate- blues staré školy oděno do moderního hávu a stylu alá Toto, opět vysoká kompoziční škola, kde klávesy a kytara v jednom šiku svádí tuhé souboje.
Selfish- doslova hltám její volnou kytarovou techniku a energický drajv Bobbyho vokálu, do finále vstupují potřebné dechy a katarze je umocněna.
No Love- jižanské country jak z titulu Blaze or Glory jasně ukazuje šíři skladatelské základny souboru.
Caught in the Balance- lahůdka č. 2, aneb jak stvořit artrockovou píseň co přežije věky.
Last Love- Lukatherova baladá mi mírně evokuje tvorbu velkých Beatles a dokazuje jak jsou Toto v baladách silní.
Mad About You- je taková pohodovka odkazující k období v němž kapela žala největší úspěchy, k 80-tým létům.
One Road- lahůka č.3, fusion profil postavený na lehkosti, překrásných sborech a klavírní melodii, paráda.
Melanie- další balada a další Lukather, píseň unáší nádherná basová linka, hravé bicí a kytartová ekvilibristika.
Cruel- když je jazz a swing zcela profesionálně uchopen vznikne rozmanitá, dechy popoháněná pulzující skladba.
Better World (Parts I, II & III)- v hájemství starých dobrých snových divadelníků (okolo Awake) se ocitáme v úvodu eruptivní instrumentální jízdy vsazené do závěru alba. Instrumentální hody v jazzovém spektru dávájí možnost vyniknout celé hudební složce s odzbrojující lehkostí. Po chvíli se přidává Stevův vokál, který opět šroubuje emoce pěkně nahoru.

Z celého A. O. R. spektra, to jsou právě Toto, kteří do své hudby dokáží pečlivě dávkovat mnoho jiných hudebních ingrediencí, potřebných pro stvoření navýsost sofistikované a kouzelné hudby. Nejen proto jsou mi z podobných kapel srdci nejblížší.

» ostatní recenze alba Toto - Mindfields
» popis a diskografie skupiny Toto


Saga - Silent Knight
2017-01-30

Saga / Silent Knight

5 stars

Stál krámek v naší ulici,
v něm párky, buřty s hořčicí
a bonbóny a sýr a sladký mák.
Tam chodíval jsem potají
tak, jak to kluci dělají
a ochutnával od okurek lák.
A pro mou duši nevinnou
pan vedoucí byl hrdinou,
když po obědě začal prodávat.
Měl jazyk mrštný jako bič
a já byl z něho celý pryč
a toužil jsem se prodavačem stát.

tolik Majkl Tučný.

Stál krámek v ulici Na bělidle, v pražské čtvrti Smíchov a patřil značce Rock Paradise, v něm se pan vedoucí Šimečka staral o zásobovaní kvalitní rockou a metalovou hudbou té části populace, která o toto jevila značný zájem.
V dobách neinternetových, jsem si z naší Moravy, dělal občasné vyjížďky vstříc dobrodružství a nakupování vysněných, ale i nově vycházejících alb do matičty Prahy. A jednou se přihodilo, že jsem tam uviděl mimo jiné i tuhle desku. Kapelu jsem neznal skoro vůbec, ale její monstrózně klávesová hudba (kterou jsem si tam poprvé vyslechl) a geniální obal rozhodli o podlovolení se tužbě, něco tak jedinečného a z toho co znám se ničemu nepodobajícímu vlastnit.

V počátcích kapela používala snad troje keyboardy a hradba zvuků řinoucích se z těchto nástrojů mnohdy zastiňovala klasickou rockovou polohu. Je tomu znát hned z úvodní Don't Be Late- magicky uhrančivé, neuvěřitelně hitové vele-skladby, která mě ke kapele vlastně přivedla a dodnes slouží něco jako naše pupeční šňůra. Sadler ční (svůdně šeptá) a akustiky famózně drnkají, to nejmagičtější na písni jsou ovšem proudící klávesové tóny, nestárnoucí fantazie.
What's It Gonna Be- začne svižně a rockověji, ovšem Gilmour vede kapelu atmosférickou dráhou, do které se vměšují další klávesové rejstříky, ale i Ian C. tu čaruje slušivě. Mocný patos operního stylu se předvádí v třetí Time to Go- kde mě Sdaler svým rozsahem připomíná Mercuryho. Compromise- je uvolněnější, střídmější i rockovější koncertní tutovka. Too Much to Lose, ale i další položky alba se odehrávají celičké v dalekém vesmíru s maximálním zapojením v té době veškerého dostupného syntezátorového boomu. Velký závěr v podobě Careful Where You Step- silná to skladba, nacpaná melodiemi, důraznějším rytmem, jiskrnými nápady, nebo záměrně futuristicky mašinkově upraveným Michaelovým vokálem.

Z prvních klasických čtyř alb kanadských Saga, mám tohle prostě nejraději.

Epitaf- zpráva čerstvá teprve několik dnů- Saga se rozhodla ukončit kariéru, nééééé, prosím ještě nééé. Rozhodně bude několika generacím oddaným fanouškům chybět, zbude tu po ní vakuum a smutný výraz ve tváři, který ale může napravit radost z muziky, kterou nám tahle kapela po čtyři desetiletí rozdávala!

» ostatní recenze alba Saga - Silent Knight
» popis a diskografie skupiny Saga


Rush - Grace Under Pressure
2017-01-26

Rush / Grace Under Pressure

5 stars

Asi bych ho nazval "nejzvláštnějším" albem Rush v osmé dekádě a nejspíš i nejméně oblíbeným. Ale slovo nejméně je hodně zavádějící, jelikož od Permanent Waves po Conterparts představuje tvorba kapely pro mne nejvyrovnanější etapu jejich kariéry a také nejimpozantnější. Ani u jednoho alba pod pět * jít nemohu (to bych nepřežil :-) ale právě tady cítím nejsilnější příklon k oné "nešťastné" době a syntetika tu "obtěžuje" nejsilnějc.
Kapela přestala deskou minulou spolupúracovat s Terry Brownem a využití služeb Petera Hendersona byla zkouška na jednu desku, myslím že jeho nástupce P. Collins mnohem lépe pochopil skladatelské záměry souboru i ducha kapely Rush celkově.

Odrazy signálů dob z před dvou let se přetransformovali do úvodní písně Distant early warning- píseň zdobí skvělá melodika, nápady a Alexova kytarová práce z první řadě, klávesový dokres mi tu sedí jako..., na úvod výborně. Mrštný pohyb po galaktické dráze s Afterimage- řídí přesnost úderů bicí baterie Neila Pearta, kytarový švih a synťákové variace udávající pohyb v této písni stojí opravdu za to. I v Red sector A- cítím posuny meziplanetárního korábu naší vesmírnou soustavou, Geddy tu mistrně skládá slova do rýmů a obzvláště bicí postupy a tempa mi tu neskutečně sedí. Do čtvrté The enemy within (Part I of Fear)- vstupují pánové v těsné blízkosti reggae, značně vysunutá basa a nápaditá bicí figura se starají o precizní tempový vír, ještě krátké klávesové extempore a zem se otřásá v základech. Matematické vzorce a zákonitosti přináší další The body electric, pro mne ona a hlavně následující dvě položky Kid gloves a (umělohmotná) Red lenses- znamenají mírný ústup z pozic. Ten pravý balzám a velký finiš přichází s osmou Between the wheels- dokonalý Alex a jeho sóla, Geddyho recitace a rázné Neilový údery přepouští místo sympatické melodice a velké refrénové katarzní části s osudovými klávesovými tahy. Skvostné.

V nahé objektivitě tedy udílím 4,5* , když Rush tak především alba osmdesátých let. Myslím že tohle u žádného jiného hudebního spolku řici nemohu.

» ostatní recenze alba Rush - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Rush


Echolyn - The End Is Beautiful
2017-01-25

Echolyn / The End Is Beautiful

5 stars

Živelná a oproti minulosti více odlehčená nahrávka amerických Echolyn z roku 2005 nazvaná The End Is Beautiful, je dalším emočně náročným projektem z jedinečné a inovativní diskografie této stylově svévolně dýchající a velkým rozmachem disponující kapely. Když bych měl najít k jejich hudbě nějaký příměr, napadají mě svou košatou kompoziční stavbou a muzikální hravostí v nepřímém příbuzenském vztahu například krajané Spock´s Beard, to ale jen pro orientaci. Echolyn leží v trochu jiném teritoriu. S vytříbenou lehkostí často operují s jazzem a fusion, které svévolně přikládají na znamenitý progresivní rock zámořské produkce, tolik odlišný od zatěžkaných metalových souputníků Dream Theater, nebo Fates Warning, navíc kooperují s mnohem širší variabilitou i nekonvenčností. Oni opravdu hrají vcelice umě, lehoučce a aranžují s přijatelnou emoční brilancí.

Jazz s kabaretním aroma a muzikálová nadnesenost trčí z úvodní Georgia Pine a garance toho že po 3,4 posleších vám bude připadat tato energicky smyslná píseň jako velký hit je opravdu nasnadě. Hudební směr fusion a výrazná dechová sekce ozvláštní dvojku Heavy Blue Miles. Taková Lovesick Morning dá ale zabrat i zkušenému, vice poloh, více vrstev, vzestupná emoční dráha a navrch ještě lahodný dechový žolík s výraznou trupmetou. Rázný rockový spodek i útok na nervovou soustavu přijde v (na poměry kapely) drsné Make Me Sway. Ovšem to nejlepší na diváka čeká v druhé půli desky, lehkonohá atmosféra a smyslně energetický příval jemných melodií ve skladbě titulní, hravost zpěvnost a instrumentální funky brilance prostupující písní So Ready, nebo zhmotnění Gentle Giant v písni poslední Misery, Not Memory.

Echolyn jsou prostě králové jazz progresivní větve z druhé strany naší zeměkoule a stále čekají na své širší objevení. Tak dotoho! Nebudete litovat, ani náhodou!

» ostatní recenze alba Echolyn - The End Is Beautiful
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Jadis - No Fear Of Looking Down
2017-01-24

Jadis / No Fear Of Looking Down

5 stars

Jelikož jsem minulou desku Chandlerovských Jadis nazvanou See right through you nechal bez povšimnutí, tenkokrát jsem nejen díky návratu Martina Orforda do řad kapely novinku prostě mít musel. Jadis mám velmi rád, jejich klidné a plynulé progresivní melodické pojetí obdivuji a například desku debutovou řadím k tomu nejlepšímu, co ostrovní británie kdy s neoprogresivní vlnou vyplavila. A to zdaleka neznám kompletí produkci dvojice Chandler/Christey, která to spolu táhne po celou dobu účinkování této party na scéně. U Jadis sice platí, že jednotlivá alba a skladby jakoby splývají v jedno a zdají se ze začátku hodně podobné, ovšem po časovém rozklíčování vypadnou z každé desky překrásné melodie, zdobné refrény a kupa atmosféricky vzletných kytarových linek a nápadů.

První co mě s novou nahrávkou praštilo přes nos, byl její prostorový zvuk. Jako by bylo jejím údělem použít veškerou energii k rozletu skrze vás, její dynamické skupenství se vám s nabuzenou intenzitou zavrtává do hlavy a nemíní ji jen tak opustit.
Zmáčku play a slyším výraznou obměnu a oživení dlouholetého soundu kapely, ta učinila jistý kompozičně hudební krok směrem kupředu. Oproti minulosti najednou slyším hudbu, která si mnohem dravěji říká o své místo mezi konkurencí, živelnost a zdravá nebuzenost jsou atributy platící pro nové dílo Jadis. Dynamické výkyvy jsou mnohem zřetelnější, jdou víc do hloubky, ale celkový pozitivní vjem to nijak nenabourává. Gary s emocemi uměl vždy citlivě pracovat a ani tady tomu není jinak. Subtilnost ustoupila dravosti a na povrch se občas dere i jistá syrová neučesanost, nahrávka nepostrádá živočišnější místa a eskaluje mezi ostřejšími tempy, což je vítaná změna.

A tak až z vás Jadis po pětačtyřiceti minutách propracované a vyrovnané nahrávky zakuklené v impozantním přebalu vypresují poslední kapky emocí, mačkáte tlačítko repeat, aniž by jste přemýšleli proč vlastně.

» ostatní recenze alba Jadis - No Fear Of Looking Down
» popis a diskografie skupiny Jadis


Shadow Gallery - Digital Ghosts
2017-01-23

Shadow Gallery / Digital Ghosts

4 stars

Někdo může tvrdit, že s Mikem Bakerem odešlo i kouzlo hudby Shadow Gallery. Nemyslím, sice částečné fluidum které je prostřednictvím jeho hlasu v tvorbě kapely patrno je v nenávratnu, to ano, ale hudba zůstává prvotřídní i nadále a nový zpěvák Brian Ashland se alespoň snaží.

Negativa nahrávky:
-větší příklon ke kovovému zvuku
-částěčná ztráta podmanivé atmosférické nálady a pohádkového kouzla prvních nahrávek
-občasná zvláštní pachuť při zpěvu Mikeova nástupce, jakýsi nepříjemný akcent jeho hlasu

Pozitiva:
-větší rozmanitost materiálu
-velké energické nasazení
-schopnost přijít i po tragické události s odhodláním a silným entusiasmem daným pro novou věc
-pozvaní hosté mající podíl na dotvoření charakteru díla


With Honor začíná pěkně tajemně, fůra melodií se na nás řítí rychlostí raketové střely a onen zvláštní nádech, nebo akcent v Brianově hlasu mě úplně nasedí, v refrénech se přidávají sbory a vše je už v pořádku, deset minut písně se postupně moduluje do dalších podob a smysl pro progresivní uchopení kapele čouhá z rukávů. Přichází klavírní linka, spomalení, akustické běhy i emotivní zpěvákův přednes a nutí mě uznat, že pánové vybírali spíš podle barvy, než techniky. Je tu tolik změn a nálad že se vyplatí poslouchat pozorně, odměna je o to sladší.
A něco podobného se vlastně děje uvnitř každé skladby, takže je zbytečné je dopodrobna pitvat. V útřžcím ztratím slovo jen o určitých pasážích, které se mě hlouběj dotýkají, například operní patos a poslední fantaskní minutová jízda ve druhé Venom. Velice emotivně nabitá Pain- skutečný poklad alba, říkáte si že S. G. nikdy nehráli lépe, stejně jako egyptská Gold Dust. Ralf Scheepers si střihnul vokál ve vyšponované Strong a zatraceně sem sedne. No a pak je tu závěrečná dvojice epických devítiminutovek Digital Ghost a Haunted . Kytarové sólo v minutě dvacet a delikátní sbory titulky, nebo procítěný klavírní part s hlasovou výbavou celého ansámblu a Queen-sólo v Haunted, to je jen něco málo znaků, které vás zvednou ze židle a zavedou do říše snů.

Při poslechu alba mě napadla zvláštní paralela s kapelou Saga, která vydala také jedno album s jiným voklalistou, který mě úplně nesedl, zkusila trošku jiný směr a nakonec se s M. Sadlerem vrátila "domů". Tady sice návrat čekat nelze, žel bohu, ale budem rádi alespoň za pokračování tohoto příběhu.

Být D. G. jedinou deskou galerie stínů, možná vytasím známku nejvyšší, ale v globálu celé diskografie ať je to korektní, za čtyři.


» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Digital Ghosts
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


L.A. Guns - Vicious Circle
2017-01-22

L.A. Guns / Vicious Circle

4 stars

Proč jsem dal kdysi šanci zrovna "takovéto" kapele už dnes netuším, ale jsem rád že tohle album nezní jako klasické glam rockové produkce let osmdesátých, ale jeho stylový záběr je mnohem, mnohem širší. G n R neprožívám a právě k němu by se dali první tři alba této party připodobnit. Alternativní směry a nabroušený metal také nehledám, tam zase míří produkce kapely po roce 1995. Jmenované album je jakousi zlatou střední cestou, barevná mozaika 15 skladeb, kde žádná není stejná jako ta předešlá, každý má na výběr a i když podobná, stylově rozháraná díla nevyhledávám, tady mi to skvěle sumíruje. Něco přesto rád přeskočím, jelikož punk nenávidím, 10 a 13 tka jdou pokaždé z kola ven.

Zajímavý je začátek a konec desky přinášející třeskuté chvíle a polaritu stylu L. A. Guns. Úvodní čtyřlístek vám nedá vydechnout, jedna krasojízda střídá druhou. Riffovou epidemii šíří Face Down, drsnou představu nápravných zařízení amerického kontinentu zase No Crime, atmosféru hard rockové vznešenosti připomene zvonivá, jemně klávesová Long Time Dead a metalovou nespoutanost slayerovská Killing Machine- masáž silových temp a dravá jízda peřejemi Orinoca. Ve středu desky se střídají nálady jak na běžícím páse, orientem načichlá velice vnímavá a na poměry kapely hodně progres věc Fade Away, tklivá instrumentální mezihra Tarantula, tesknící balada Crystal Eyes- ve které instrumentace kapely získává na vážnosti a leckterá sukně se sama sune vzhůru. Styl alá Motorhead s foukačkou u rtů dováží Nothing Better to Do, naopak rozvahu a plno pěkných melodií Chasing the Dragon. Perlou zůstává cover verze Ten Years Afte- I'd Love to Change the World, výborná výpravná píseň s hlaďounkou kytarou plna prosluněných sólových výpadů, získává v prezentaci této kapely neuvěřitelnou dynamiku, švih a razanci, je to jedna z mála napodobenin lepších originálu, alespoň pro mne. Who's in Control (Let 'Em Roll)- dováží moderní rytmy a zdravě energický potenciál, Lewis to do nás pere slovo od slova a rytmizace písně krutě pumpuje. A je tu slibovaný konec, ten provází dvojice skvělých pomalých baladických skladeb. První je Why Ain't I Bleeding- k podlehnutí postačí foukací harmonika, dobře poskládané rýmy a uvolněná basová harmonie. Kiss of Death- se škrábe po emocích ještě silněji, houpavý a melodický ráz svými výkony vytváří celé hudební osazenstvo, klavirní part a Lewisův vokál stojí vepředu.


Že kapela hrát skutečně umí slyšet je, tentokrát se podařil zvládnout i kompoziční proces a tak po hodnotné desce stylu glam- Hollywood Vampires, přicházejí potetovaní chlápci zpoza velké louže s porcí pořádné muziky pro dospělé.
Hlavní devízou desky, je její neuzavřenost. Spojnice posledních zbytků glam rocku s čistým hard rockem a metalovou výbušností strojí na tomto díle velkou oslavu. Producent Jim Wirt ladí v mnoha skladbách nástroje rozdílně a i to přispívá k větší dramatičnosti tohoto jinak nesourodého celku. 4,5*

» ostatní recenze alba L.A. Guns - Vicious Circle
» popis a diskografie skupiny L.A. Guns


Thunder - The Thrill of It All
2017-01-21

Thunder / The Thrill of It All

4 stars

S deskou The Thrill of It All stanuli Thunder na další vyvýšené plošině svého uměleckého růstu. Už okusili komerčnější směry na začátku své poutě, ještě v dobách melodické muzice nakloněných, nakoukli pod temnou stránku lidské duše s deskou třetí a ve čtvrtém pokusu kloubí vzdušné rockové aranžmá s funky vlivy a pestrou kolekci doplňují, jak je u nich dobrým zvykem kvalitními baladami.
Zvuk je odminule mnohem přístupnější a košaté rytmy funky dokáží s pestrostí muziky jakou Thunder produkují udělat divy.
Je toho dost na čem si rocker může pošmáknout, začne se šlapající čitelnou byskytarou v rockově prorostlé písni Pilot of My Dreams. Balady jdou Thunder k duhu, smutné kouzlo vydařeného Dannyho frázování v Love Worth Dying For i plačtivá This Forgotten Town to po zásluze potvrdí. Do funky útoku zavelí čtvrtá Don't Wait Up for Me, stejně jako Lukovou šestistrunkou řízená osmá Hotter Than the Sun. A že to dokáží ostrovní chlapáci i pěkně nakopnout nás přesvědčí TGV skladba Cosmetic Punk.
The Thrill of It All řadím k nejoblíbenějším deskám Lukovi party a proto budu hodnotit čtyřmi silnými.

» ostatní recenze alba Thunder - The Thrill of It All
» popis a diskografie skupiny Thunder


Hogarth Steve - Steve Hogarth + Richard Barbieri  Not The Weapon But The Hand
2017-01-20

Hogarth Steve / Steve Hogarth + Richard Barbieri Not The Weapon But The Hand

5 stars

Zapomeňte na pesimismus skrytý v klávesových rejstřících Richarda Barbieriho, důležitého to článku a vlastně spolušiřitele atmosférických melancholických pochodů světa Porcupine Tree. Zapomeňte na emotivně vzepjatý vokál Steve Hogartha plujícího na malebných tónech kytary S. Rotheryho v nadýchaných skladbách domovských Marillion.
Dvojice pánů podepsaná pod tímto dílem předkládá ještě niternější náhled do pocitů jedince obývající naši dobu a planetu, v míře mnohem intenzivnější. Na světlo hudební, se každý rok dostane bezpočet emotivně laděných souborných prací, troufám si tvrdit že právě tahle spolupráce v roce 2012 dopadla velmi dobře.

Richard posunul, či rozšířil pole působnosti vytvářející smutečně dojemné chvíle padající z jeho pod prstů do dalších dimenzí a pro Hogarthův vyjimečně citově stavěný vokál kouzlí jednu fantaskní chvíli za druhou. V úvodu Red Kite- je jí břitká klavírní melodie a zapojení orchestrálních prvků, nad kterými uhrančivě vévodí Steveův hlas. A Cat With Seven Souls- se posouvá pomalými kroky za zvuků samplů a vokál spíše cituje než pěje, postupně se přidávají vícehlasy, hudba se moduluje a okolní souzvučí nabývá na působivosti. Naked- vyznívá v houpavých rytmech bizardně a svým charakterem dokáže nahlodat poklidnou stránku lidského vědomí. To čtvrtá Crack- přináší mnohem větší dynamické zpestření i rockovou svěžest, Barbiery se rázem mění a i Hogarth dodává svým hlasem více přijatelného tepla v mnohdy tanečním rytmu. Your Beautiful Face- se opět odehrává ve vysněných představách a asociácích obou protagonistů, prvky které používají ve stavbě této skladby působí značně progresivně(krásná kytarová melodika), úsporně a bez okolních ovlivnitelných stop. Only Love Will Make You Free i následná Lifting The Lid- se soustředí na prchavé kouzlo okamžiku, stěží uchopitelné, stejně jako celá tato "kniha poezie", pro kterou je jakési škatulkování zcela bezprizorní.

Ne vždy, jen při příhodné konstalaci se stává zázrak a hudební zdělení dokáže svou silou dokonale očistit duši zdevastovanou okolním světem a dobou. Je moc dobře že v progresivní muzice stále emoce dokáží vítězit nad technikou a bouří myšlenek odsunou "přehrávače stupnic" do zapomění.

» ostatní recenze alba Hogarth Steve - Steve Hogarth + Richard Barbieri Not The Weapon But The Hand
» popis a diskografie skupiny Hogarth Steve


Blue Öyster Cult - Heaven Forbid
2017-01-19

Blue Öyster Cult / Heaven Forbid

4 stars

Deset let, přesně takovou dobu nevydali ústřičky novou desku. Když spolu byli ve studiu naposled, psal se rok 1988 a ve světě letěla snad každá hudební formule, ta jen trochu víc líbivá šla maximálně na dračku, hudba byla šik a velice populární vývozní artikl, na kterém bohatl kde kdo, velké firmy pak především. S deskou Heaven Forbid stojí rázem ta ne úplně stejná parta lidí na novém startu, kolem nich duní alternativa a znovuzrozený punk se dere o místo na slunci. I televizní stanice jdou tomuto naproti, aby kapela neporostla mechem a dinosauří šupiny nemusela oškrabávat pořádným lovečákem, svůj sound značně zmodernizovává. Aby také ne, k smíchu a ostudě by směřovali pisálkovské uštěpačné příspěvky mluvící o kapele, potažmo albu jako o mrtvém zboží.
Ovšem chyba lávky, materiál který kapela toho roku předkládá vyrazí dech jak letitým příznivcům kapely, tak novým zvědavcům toužícím dozvědět se o zvláštním jménu tohoto souboru (i okultní textové tématice je doprovázející) mnohem víc. Síla, osobitost a energie nahrávky je přinejmenším překvapující a nečekaná, na stranu druhou vítaná a oslavovaná. Prostě a jasně, tenhle materiál má tah i originální střih, navíc léty opodstatněné renomé kapely dokáže uštědřit pěkný direkt okolnímu světu.

Rozjezd formule s nápisem See You in Black a B. O. C. identifikuje jen málokdo, napoví pouze hlas Erika Blooma, zvláštní jiskřící metalova příchut je přítomna.
To Harvest Moon- už rozkvétá do barevneho spektra příznačného právě pro tyto amiky, jde o pěknou vícehlasou pohodovku.
Další riffostroj Power Underneath Despair a vzletná čtverka X Ray Eyes- s vlivy Rush, které vévodí hra na španělky a dominantní práce s vokály.
Hammer Back- nic objevného, pouze nejtvrdší položka desky.
Damaged otevírá druhou půli, která ubírá na tvrdosti, ale ne z tempa. Právě tahle perlice kombinuje fusion a rock, nutno podotknout, velmi slušně.
Cold Grey Light of Dawn- přijíždí s dojemným kytarovým sólem, vykazyuje stabilní melodiku i nápady.
Závan country se ozve v Real World a Live For Me- symbolizuje hravost a nápaditost, vraci tak kapelu do zlatých 70 let.

Poutavý cover alba a příjemný a nečekaný návrat, návrat do doby, kdy podobní dinosuři neměli zrovna na růžích ustláno. 4,5*

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Heaven Forbid
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Santana - Abraxas
2017-01-17

Santana / Abraxas

5 stars

Skřížit cestu s kytarovým hero Carlosem Santanou, se mi po celou mou hudební pouť dosud nepoštěstilo. Nikdy mě jeho osoba ničím neimponovala a těch pár hudebních útržku které jsem zaznamenal, ve mě žádnou objevitelskou chuť neprobudilo. Ba naopak, pod jakýmsi vnitřním tlakem nepříliš zjevných simpatií k této osobě, jsem se jeho hudbou zabývat nikdy nijak nehodlal. To vše až do doby, než na tyto stránky dorazily v jeden den dvoje recenze od pánů Martina H (na desku debutní) a EasyRockerovu (na třetí album). Vše poté stvrdil opět Martin s deskou Abraxas a nemalý podíl na mém zájmu mělo i dostatek povzbuzujících komentářů pod těmito alby. Navíc v první polovině roku minulého mistr vydává svou novinku, která tu rovněž rozvířila oblast zájmu.

Podle kladného hodnocení vychází dlouhodobě ze Santanových desek jako nejlepší právě Abraxas, tudíš má volba byla jasná, navíc hit v podobě Black Magic Woman / Gypsy Queen nešlo neznat a do obliby se zařadil velice pružně. Zprvu mi internetový vzorek alba po chuti úplně nebyl, desku jsem po několika pokusech s menším nezájmem odložil, abych se k ní po zhruba tří měsíční distanc opět vrátil a ona už napevno polapila svého nového pána.

Často mi při jejím poslechu hlavou probleskne myšlenka, že spíše než o kytarovou desku, jedná se o album na němž je především precizní souhra v perkusní oblasti tím hnacím motorem a originální silou tvořící tyto pozoruhodné skladby a rytmy. Už svůdné východní ornamenty v Singing Winds, Crying Beasts- které okolo vás proplouvají, objevují se a zase mizí mě s pár poslechy doslova učarovaly. To že tolik výjmečná Black Magic Woman / Gypsy Queen je z repertoáru jiné kapely a ne kytaristovi mě hodně překvapilo, originál neznám, ale pochybuji že mi se mi líbil tolik jako verze tato. Na Oye Como Va jsem si musel zvykat nejdéle, s iritujícím způsobem frázování vlastně bojuji dodnes:-) To u perkusní rytmické smršťi Incident At Neshabur už si zase pěkně chrochtám. Do písně Mother's Daughter má rock jako implicitní subjekt snahu zasáhnout o malinko víc a myslím že je to příjemná spruha, stejně jako melancholický kytarový nářek během sedmé, skvostně plynoucí Samba Pa Ti- neskutečně to překrásné věcičce. Rolieho zkreslený vokál při Hope You're Feeling Better mi evokuje Lakeův mašinkami hnaný vokál na deskách King Crimson s ne nepodobnými kytarovými výjezdy. No a závěr s El Nicoya- to je pralesní bubínkovo rytmická změť, která mi zas tolik radosti nedělá.

Chápu Santanova obrovského invenčního ducha, který tímto albem proplouvá jako indiánská kánoje džunglí někde v hloubi pralesní amazonie.4,5*

» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana


Arena - The Unquiet Sky
2017-01-16

Arena / The Unquiet Sky

4 stars

Kapela Arena už na mne v poslední době nepůsobí tak originálně a dominantně, jako ještě před pár lety. Směrem k desce Contagion pomalu stoupala po strmých schodech vzůru k nebesům, mezi nedotknutelné. Na Pepers Ghost už následovala malá odbočka k metalovějším břehům, ale myslím že tento úkrok stranou se také povedl. S novým zpěvákem a deskou předposlední jsem zase nalezl novou životodárnou energii v jejich pojetí a i když už to nebyla ta originalita, jako před pár lety, nakonec jsem spokojen byl. Totéž, s velkým odstupem od desky poslední už o lp Unquiet Sky říci nemohu. Arena se začíná opakovat a studnice skvostných nápadů zdobící desky předešlé pomalu prahne.
Podle mne má tento stav na svědomí krom jiného i větší časová zaneprázdněnost kytaristy Johna Mitchella, jehož obrovský talent a nadání se pomalu a přirozeně rozmělňuje mezi nespočet kapel a projektů, v jakých se tento muž angažuje. Se vší úctou, jak desky kapely It Bites, projektu Urbane a dalších rozjetých věcí posledních let kytaristova účinkování, nemohou svou částečnou hudební plytkostí konkurovat jeho domovskému působišti, do kterého už onen člověk nepřispívá tak výrazným dílem jako ještě nedávno. Arena začíná ztrácet své dominantní postavení mezi ostrovní prog smetánkou a je to škoda.

Samozřejmě že se pořád jedná v případě této desky o nadstandardní dílo, zahaleno temnou aurou, protkáno zajímavými aranžmá a silnými individuálními výkony, které ovšem doplňují už i poměrně průměrná místa. Symfonický začátek bych dokázal odpustit, následné Johnovo sólo je par excellence a Paulův projev opět silně impozantní. Akustické How Did it Come to This? patří stěžejní moment desky, to je Arena velké emocionální hloubky jak ji dobře známe. A třetí The Bishop of Lufford patří k mým nejoblíbenějším pro kouzlo nového temného stavu věcí, Manzi je tu úžasný. Bohužel pro mne, se od čtvrté skladby deska štěpí na méně zajímavé fragmenty a až skladba titulní a především zajímavá operní What Happened Before ji vrací zpět. Finiš desky mě baví, je tu spousta záživných míst, není to žádné Wow!! jako kdysi, ale laťka drží stále vysoko, zmíním pak především akustickou krásku Unexpected Dawn.

Na další kotouč si budeme muset počkát zase nějaký ten pátek, to už je u této kapely zvykem, třeba nakonec příjemně překvapí.

» ostatní recenze alba Arena - The Unquiet Sky
» popis a diskografie skupiny Arena


Magellan - Hundred Years Flood
2017-01-15

Magellan / Hundred Years Flood

4 stars

V produktivních létech kapely Magelan ohraničených letopočty 1991 až 2007 jsem si jejich působení na prog scéně sotva všimnul, proplouvali spíš tišeji, bez větších výstřelků a rockové plátky (net byl tenkrát tabu, alespoň v první polovině jejich dráhy) jim věnovali pozornost spíše sporadicky a vlastně až díky zmínkách na tomto fóru jsem je začal víc registrovat. Jestli je pravdou, že se na svých pozdních opusech povětšinou opakují, volil jsem na zkoušku raděj něco ranějšího, ale nakonec se volba z alba číslo dva, přesunula na čtvrtý zářez z roku 2002- desku Hundred Years Flood.
To mě zaujalo jak svou válečnou koncepcí, skladbovým členěním, tak výbornými individuálními výkony, ale i například méně archaickým a více průrazným, modernějším zvukem.


Rozčlenění úvodní suity The Great Goodnight na třináct pod obrazců je smysluplné a orientačně výborně zvládnuté. Pětatřiceti minutami proplujete zlehounka a zaručuji vám, že dozajista budete obdivovat aranžérskou práci bratrů Gardnerovců, která se tenkrát naléza na vysokém stupni kreativity. Už zajímavá vokální akrobacie v začátku pozvedne obočí, ale nejen ona, je tu spousta výborných čísel, varujících před nesmylností války a poukazujíc na smutek způsobený ztrátou blizkého člověka. Zpěvné motivy střídají náročnější instrumentální plochy, jaké jsou v prog rocku/metalu samozřejmostí, ale je tu i dostatek citu a emocí.
Family Jewels je instrumentálka s flétnovou projekcí Iana Andersona a třetí, poslední skladba Brothers Keeper spojuje a rezonuje to nejlepší z tvorby Magellan v jednu pevnou hroudu.

Měl jsem prostě chuť často hodně upozaděnou bratrskou formaci Magellan poznat a myslím že jsem zvolil dobře. Díky i Braňovi a Igorovi za jejich dřívější nápovědu, komentáře a recenze:-)

» ostatní recenze alba Magellan - Hundred Years Flood
» popis a diskografie skupiny Magellan


Flower Kings, The - Stardust We Are
2017-01-13

Flower Kings, The / Stardust We Are

5 stars

První velký projekt králů květinových luk a hájů, už v sobě plně absorbuje všechna poznávací znamení kapely a je obdařeno mimořádnou skladatelskou invencí. Jestliže si mohl posluchač přeci jenom málinko s prvními dvěmi deskami říkat, že je to jen oťukávání terénu, tady, tady pánové udeřili naplno a zbraněmi mimořádně silnými.
To, co platí pro Flowerpower, se dá plně aplikovat už zde, nechci se opakovat a proto napíši jen, že pro pochopení takovéto obrovské plochy hudby, je potřeba poslouchat, poslouchat, poslouchat. Postupně se začne deska otevírat, po částech, po úsecích a až se k ní divák za určitou dobu vrátí, vše do sebe bude krásně zapadat a síla dovědět se o této hudbě a energii z ní prýštící více, bude patřičně znásobena.

Nástrojová bouře rozličně barevného spektra tónů dosahuje prostřednictvím úvodní In The Eyes Of The World širokého dopadu, mistrovské pohrávání si s divákovou představivostí, nutící se plně do skladby zaposlouchat, vždyť její refrén je poslechově melodický a perkusní výr strhává vše živé sebou. Třetí Just This Once- platí za klidnější, rytmicky sevřenou kompozici rezonujících kytar a různých změn nálad.
Táhlá symfonie smyslnosti dýchájící vlastní vizí, plna silné kompoziční struktury a mnoha vrstev, to je Church Of Your Heart. Instrumentální paráda s dechovými nástroji a velmi vnímavou náladou má číslo šest- The Man Who Walked With Kings. Poslední Compassion je prostoupena tajemnou aurou pomalu vystupující z hloubin země.

Varhany kostelního kůru otevíraní druhou desku skladbou Pipes Of Peace. Filmovou hudbou prodchnuta, v silně zadumaném tónu je prezentována píseň The End Of Innocence. Naopak třetí The Merrygoround- působí na divákovo vědomí silně osvěžujícím dojmem, její kostra tvořena zvukově bláznivou koláží, umocňuje nevšední dojem z alba. Orientální tance kočírují i s přispěním saxofonu čtvrtý a zcela insrumentálně pojatý kus Don Of The Universe. Velká pohoda dýchá díky Fröbergovu procítěnému vokálu z kytarovými sóly prošpikované Kingdom Of Lies. Dojímavé usmíření se světem, s blízkými, s životem se otiskne do naší mysli prostřednictvím sentimentální klavírní melodie proplouvající písní If 28. Velké okamžiky nám tento soubor připravuje pro konec druhé desky, nejprve je to rozverná, náladu dětských let zcela navozující Ghost Of The Red Cloud- ojedinělý střípek sbírky tohoto alba a po ní závěrečný 25-minut trvající titulní mega opus Stardust We Are. Konečně se tu k mikrofonu pořádně postaví Hasse (který je na této desce žel bohu v kruté menšině, co se týká vedoucích Roineho linek) a plně se zakousne do nás svým rafinovaným, ale na druhou stranu velice křehkým projevem.

Je velkým dobrodružstvím, prostupovat nesnadnou džunglí zvuků a pocitů, které ve společné jednotě utváří tento gigantický hudební blok.

» ostatní recenze alba Flower Kings, The - Stardust We Are
» popis a diskografie skupiny Flower Kings, The


Velvet Revolver - Contraband
2017-01-12

Velvet Revolver / Contraband

5 stars

Co vznikne, když na rozpálené plotně, ve velkém plechovém hrnci smícháte tři kila červených růží s trny ostrými tak, že vám do kůže zajedou rychlostí kulky vystřelené z pistole přiložené k vašemu spánku, jednoho kila seškrábaného kokainu z pilotova kamenného chrámu, doostříte pár kapkami z lahvičky nazvané posedlost a energie, přilijete pořádně kyselého octu jménem punk a zamícháte vařečkou tvrdou a napruženou tak, že by si s ní mohla i vaše manželka "uvařit"?
Vznikne gulášek ostrý jak břitva, co na jazyku ukrutně pálí a po jeho požití, vám cestu do pekla čert ještě velice rád schválí. Vzniknou Velvet Revolver!
Kapela nadržená natolik, že když roku 2003, potažmo 2004 vlítla na trh s deskou Contraband, rozsekala ho na malé třísečky svou energetickou hodnotou rovnající se výbuchu atomové bomby, která smetla všechno v dosahu sta mil. Několik panáků Jima Beama, kteří v krvi všech spoluhráčů, zpěváka nevyjímaje, muselo kolovat během nahrávání oné desky, se s maximálním účinkem přetavilo do drážek oné černé placky.

Pánové to do nás neúprosně hustí celou hodinu, třináct nadržených skladeb se touží poprat s psychikou jedince těmi nejsilnějšími zbraněmi. Poleví se pouze třikrát, prostřednictvím sladkých baladických momentů, prostoupených citlivým aranžmá opojného elixíru štěstí.

Na záchytku nás dopraví hned s úvodní sirénou píseň Sucker Train Blues. Kapela nasadí spalující tempo a Scott recituje jako ďábel, Slashovi melodie se kolem řítí tři sta třicítkou, rytmika je precizně sehraná, aby také ne, dvojice kámošů je v oboru brána za dostatečně kreativní a tak jedna pecka může střídat druhou. Počáteční porod je bolestivý, punk v Do It for the Kids, guns se perou s piloty v Big Machine a totální odvaz Illegal i Song jsou napumpované skladby k prasknutí, určené jen pro otrlé. Kapela lehce prohrábne struny a vypadnou kvanta skvělých melodií. Trošku zariffování v metalové Superhuman a už se valí další a další stones. Vyklidněný závěre prostřednictvím Loving the Alien nám tito skvěklí muzikanti ukáží, že ani náplast na rozbolavěná srdce jim není nikterak cizí.

Věřte tomu, že pořádná prda mezi oči se dá schytat od boxerské rukavice běžně pověšené v produkční místnosti Joshe Abrahama s nápisem Contraband. To je prostě fakt!

» ostatní recenze alba Velvet Revolver - Contraband
» popis a diskografie skupiny Velvet Revolver


Cairo - Cairo
2017-01-11

Cairo / Cairo

3 stars

Nejspíš pod tlakem příjemného pocitu z dobře strávených chvil ve společnosti druhé desky Cairo, objednal jsem si nakonec i tu debutní. 20 let je dlouhá doba, přesně tat dlouho jsem ji neslyšel, když jsem ji v mládí poslouchal, nepřišla mi nijak zvlášť zábavná a nevšední, jenže jak člověk dospívá a jeho hudební vkus se mění, řadu věcí vnímá a slyší postupně jinak. To co jsem kdysi odsoudil, nadšeně dnes přijímám, naopak hudbu, která mne oslovovala ve věku post pubertálním povětšinou dnes nemůžu ani vystát:-)
A s prvotinou Cairo je to podobné, sice stále mám za to, že svého vrcholu dosáhli albem druhým, ale žádná kompoziční nouze, nabo břitkost tu nehrozí. Mohutná minutáž písní je na většině míst doprovázena mohutností klávesového soundu Marka Robertsona a vlastně neustále a ze všech stran slyšíme syntezátory a hammondy tvořící velkoplošné úseky, k sobě pospojované dominantní, sólovo kytarovou prací Aleca Fuhrmana.
Střed desky mne bere nejvíc, dramatičtější a pomalejší Silent Winter, kvapík Between The Lines- vyplněn svělými sóly na kytaru i klávesy, i dojemnější World Divided.

Pravdou zůstává, že kapela se se svým soundem prostřednictvím tří desek příliš neposouvala, ale i tak by mne celkem zajímalo, jak by například zněla dnes, i s možností comebacku a s dnešními zvukovými měřítky, vyjma samozřejmě nového zpěváka.

» ostatní recenze alba Cairo - Cairo
» popis a diskografie skupiny Cairo


D-A-D - Simpatico
2017-01-08

D-A-D / Simpatico

4 stars

Sto lidí, sto chutí. Mnozí rockový posluchači o této kapele řeknou, že se jedná "jen" o obyčejnou rockovou partičku. Jejich zastánci a že jich po Evropě běhá slušné množství, nedají na živelný projev svých miláčků dopustit. Jiní zase spatřují v kapele progresivního ducha rockového zaměření, pro její vkusné propojování a přechody mezi energickými pasážemi, kdy elektrika hrubě drnčí a kapela s vámi smýká ze strany na stranu a poklidnými, až esotericko-akustickými plochami, dodávající jejich hudbě jiný směr a větší myšlenkovou hloubku.
Kdybych se měl přiklonit k některé skupině, bude to rozhodně ta druhá. Punkové zacházení a neurvalou drsnost s postupem věku rozhodně nevyhledávám a tak ony poklidné, bladicky zaměřené a pastorální scény v podání rytmicky dokonale zvládnutého repertoáru disneyeho parku po půlnoci, aneb dánské dynamitové nálože mi sladce rezonuje.

Podobně jako na jiných deskách Binzerovců, i tady se s lehkostí střídají elektrické hlukové stěny reprezentované sudými tracky, s elegickou, pozvolnou a lehkonohou vzdušností písní lichého počtu. Hned úvodní Empty Heads- prudce vystřelí do vesmírných výšin a omamný Jesperův hlas buďto přijmete, nebo ho budete nenávidět. Směs rocku, poctivého big beatu a punkové kořeny vyhrnou na povrch skladby jako Simpatico, brusku Cloudy Hours (ta špatná rozhodně není), nebo No One Answers. Já si ale nejvíc užívám procítěnou unplugged stopu v trojce Home Alone 4, pětku se smyčcovou průpravou Hate to Say I Told You So, nebo..., a tak bych mohl pokračovat až do závěru alba. Jako zvlášť povedené mi přijdou ještě You Do What I've Just Done a poslední naléhavá pianovka A Hand Without Strength.

D-A-D ano, ale pouze do určité nálady a s možností výběru (ne)akceptovat onen provokativní výraz.

» ostatní recenze alba D-A-D - Simpatico
» popis a diskografie skupiny D-A-D


Emerson, Lake & Palmer - Tarkus
2017-01-06

Emerson, Lake & Palmer / Tarkus

4 stars

Přetěžká a trudná cesta vede na hudební Olymp. Nakolik jen odvážlivců i narcisních egocentriků se pokoušelo na něj za posledních dejme tomu 50 let vyšplhat. Trojici Emerson, Lake, Palmer se to podařilo velice brzo, nejspíš i proto že své nadání dokázali procedit skrz síta průměru a s talentem, jenž jim byl do kolébky dán především v mladém věku hospodařili velice efektně.

Virtuozní a technicky dokonale zvládnutá muzika často exhibuje na hranici únostnosti, ale nikdy nenechá člověka na pochybách kolik energie a fištronu muselo být při její výrobě použito. V úvodní předlouhé suitě se dovedu lehce ztratit, ale vždy jen na chvíli, protože nová pasáž která už klepe na dveře mě z toho "srabu" dokáže velice jednoduše vyvést. A když už je té instrumentální nabubřelosti moc, přispěchá Greg Lake se svým jedinečně kr