Profil uživatele horyna


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Magnum - Kingdom of Madness
2019-11-14

Magnum / Kingdom of Madness

4 stars

Jak to tak vypadá, Magnum už zůstanou mým největším objevem na A.O.R./art-rockovém/pompézním hudebním kolbišti. I když jejich nejnovější produkci neposlouchám pro pocit déja-vu a nudy, několik po-comebackových desek z období kolem přelomu letopočtu 2010 stále řadím mezi to nejlepší v jejich tvorbě. Tvrdé jádro top produkce Magnum a definice stylu se však ukrývá někde úplně jinde. Jsou to desky - římská II, Chase the Dragon, The Eleventh Hour a jistě také mezi fans tolik oblíbená, částečně komerčnější On a Storyteller's Night. Ke svému údivu jsem velice bryskně přišel na chuť i daleko popověji orientované dvojici Vigilante, či Wing of Heaven, o mladších deskách nemluvě.

Horentně jsem je začal skupovat z různých míst, někdy jsem vybíral remastery, někdy originály a časem jsem do sbírky pochlapil také malinko nedotažený debut Kingdom of Madness. Ono nedotažený, jak se to vezme. Dle některých reakcí fans to tak být může, mě ovšem počáteční produkce Magnum chutí natolik, že i debut hodnotím jako dílko velmi velmi zdařílé.

Kapela jej měla připravený dva roky než s ním šla na trh. Z desky, podobně jako z několika dalších nahrávek, doslova čiší upřímnost, pozitivní náboj, entusiasmus a aranžérské finesy vyznívají jakoby je dala dohromady o dost zkušenější parta muzikantů sehraných řadu let a ne soubor nováčků.

Pod veškerou hudební složkou je podepsán Tony Clarkin, který se svým parťákem za mikrofonem Bobem Catleyem právě vytvořil dlouholetou nerozlučnou dvojku. Desku odstartuje rockově řinčící In the Beginning , která za asistence španělek a mohutných pompézních klávesových stěn je tím nejsprávnějším openerem alba. Hned výborný úvodní dojem malinko zkazí jediná vlezlejší záležitost Baby Rock Me, která po vzoru Queen, U. H. a celé řady tehdy se do hitparád tlačících souborů, útočí na prvotní pudové žebříčkové úspěchy. Naštěstí třetí spaceová baladička Universe vše nasměruje do těch správných kolejí, po kterých může vlak značky Magnum znovu uhánět pompézní prérií o sto šest. Druhá velká chvíle (po úvodním songu) patří titulní Kingdom of Madness – postavené na artové platformě, s důrazem na barevné odstínění jednotlivých nástrojů, kompoziční originalitu, energii, a oduševnělý Bobův projev. All That Is Real je pomalejší a kalde důraz na vnitřní emoce, Bringer je zase pro změnu nadupaná hard-rocková bouře plná tempových obměn. Na začátku Invasion se zhmotňují Queen v celé své nahotě, ale pak skladba nabere neuvěřitelné obrátky a prostě jede! Předposlední Lords of Chaos silně podbarvují Baileyho smyslné klávesové rejstříky, tepající baskytara a celek jako puzzle doskládá Clarkinova šestistrunka. Milovník Magnum chrochtá blahem, což mu jistě vydrží i přes poslední vznešenou All Come Together.

Časté střídání temp, ostrá Tonyho kytara, spousta hřejivých vyhrávek a melodií na klávesy i působivý Bobyho zpěv, podporují kouzlo a zvyšují pestrost, už tak dost "barevné" hudby Magnum. Výborný debut.


» ostatní recenze alba Magnum - Kingdom of Madness
» popis a diskografie skupiny Magnum


Journey - Look Into The Future
2019-11-13

Journey / Look Into The Future

5 stars

Hned rok po svém debutu přichází Neal Schon a jeho Journey s deskou číslo dvě. Tentokrát se soubor separoval do čtveřice a společnými silymi zplodil dílo, na kterém si dal opravdu záležet. Je poznat, že řada nesourodých věcí z debutu si potřebovala teprve sednout, což se na dvojce definitivně stalo. Jejich "pohled do budoucnosti" působí vyzrálejším, konzistentnějším a dotaženějším dojmem. Z nahrávky je patrné, že nejde o dílo jednotlivce, ale kompletní kapely. Ta po celou hrací dobu šlape jako hodinky a servíruje jednu skvostnou pasáž za druhou. Silné motivy se střídají v těsném sledu, deska má obrovský stylový záběr a vyloženě plane entusiasmem a společnou chutí táhnout za jeden provaz. Její energie a potenciál ve mně vyvolává vzpomínky na alba Nealova učitele Carlose Santany.

Chuť experimentovat Journey rozhodně neopouští. To je slyšet ihned na jazzovém modelu první skladby On A Saturday Night. Deska obsahuje jeden cover z dílny Beatles, Harrisonovsky údernou pumelici It's All Too Much pocházející ze žluté ponorky. Prvním vrcholem je třetí, krásně melancholická skladba Anyway s božským Roliem u mikrofonu a Nealovými klouzavými tóny na šestistrunce. She Makes Me se oddává rockovějšímu výrazu a způsob jakým Neal drhne struny nemá chybu. Energetickou výpust tu reguluje Dunbar svou živelnou hrou na škopky. Další věc hodná zaznamenání má opět pomalá tempa, je jí píseň You're On Your Own. Sestupná harmonická struktůra použita krátce před první minutou obšlehla hlavní myšlenku jednoho z největších heavy songů všech dob, Beatlesáckou píseň I Want You (She's So Heavy). Poté si už skladba plyne svým krásně lenošivým tempem a Rolie znovu předvádí, proč si jej kdysi mr. Santana vyžádal k mikrofonu. Bomba. Podobně vroucně je interpretováná i osmiminutová vláčná titulka Look Into The Future. Midnight Dreamer začíná jako pořádný nářez, kapela hraje rock, rock n roll, fusion, propojí všechno a navíc do toho prdne obří porci energie, až se vám roztočí hlava jak na velkým řetízkáči. Poslední písní je I'm Gonna Leave You-připomínající hravými hammondy uriáše i párply. Valoryho vytažená basa nabere sametový tón, do kterého Dunbar servíruje své dunivě hromové údery a Schon se totálně trhá ze řetězu. Neskutečné, jak se tenhle chlapík už za dva roky na desce Infinity vyklidní a přistoupí na naprosto opačný hudební model.

Look Into The Future mám z první trojky Journey nejraději. Obsahuje všechny ingredience a osobité songy potřebné k tomu, aby vás jejich náplň dokázala patřičně rozemlít na prach.

» ostatní recenze alba Journey - Look Into The Future
» popis a diskografie skupiny Journey


Orme, Le - Felona e Sorona
2019-11-11

Orme, Le / Felona e Sorona

5 stars

V dnes už dávno kultovním Polívkově filmu Dědictví, aneb…, tak přesně vystihujícím povahu českého jedince, má představitel humpoláka Bohuša několik znamenitých replik. Jedna z nich se týká jeho záliby v alkoholu, a jelikož jde o Moraváka jako poleno, tím alkoholem je samozřejmě slivovica. Když mu při jakékoliv příležitosti někdo sklenku nabízí a v sortimentu chybí jeho oblíbený nápoj, pronese nesmrtelnou větu – nevadí, pro tyto případy u sebe nosím ploskaňu. Přesně na tuto frázi jsem si onehdá v týdnu, kdy mi sluchovody rezonovali z 80% pouze nahrávky z italské provenience, rozpomenul. V rychlém šiku jsem sjížděl dobrou dvacítku těch nej nahrávek z katalogu RPI, a když jsem pořád neměl dost, napadlo mě, že je načase rozkuchat a použít i nějaké to cedlo dosud neslyšené. Proto ta fráze, jelikož se domnívám, že není od věci při takovém apetitu mít doma po ruce i několik nastřádaných, ještě netknutých (zabalených) desek.

Placka Felona e Sorona, třetí to velkolepé dílo v řadě kapely Le Orme, jsem ve skříni "sušil" přes rok. Koupil jej krátce po pozitivním šoku z desky předešlé Uomo Di Pezza, ale ta správná chuť roztrhat celofán a pokochat se jeho obsahem chyběla. Až před pár dny přišel pořádný kopanec do zadku a Felona okamžitě a bez přemýšlení cestovala na světlo boží.

Dojmy z ní bych shrnul asi takto: první poslech a okamžitý úspěch. Druhý až desátý už pouze potvrdili nastolenou cestu. Absolutně jsem nedoufal, že by u mne mohla tato placka konkurovat vrcholnému Uomo, ale může a nebojím se říci, že jej i malinko přečůrá. Hudebně a obsahově zcela navazuje, ale svými nápady a aranžmány se posunula o milimetřík dopředu. Řeknu to na rovinu, tahle deska pro mne představuje jeden z top produktů progresivního rocku, který pro sebe kategorizuji jako (maximálně propracovaný) art-rock. A jestliže jsem na předchozí kolekci nejvíce obdivoval písně pomalé, procítěné, typicky italské, i tady tomu není jinak. Tracky jako trojka La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo, osobní atmosférický vrchol Sorona, přelévající se do hned další slasti Attesa Inerte, temná a duchařinou prostoupená Ritratto Di Un Mattino, či osmá All Ínfuori Del Tempo, ze sebe dokážou vyhřeznout emoce toho nejsilnějšího kalibru.

Navíc je tu zpěv Aldy Tagliapetry - tak nádherný, čistý, smyslný, něžný a do hudby Le Orme zapadající jako žádný jiný (v subjektivním hodnocení, bych jej zařadil mezi prvních pět uchu nejpřijatelněji padnoucích pěvců RPI). Zvukově jde o typicky pohádkovou taliánštinu s důrazem na vroucnost a muzikálnost.

Felona e Sorona je dalším z progresivních skvostů evropského rozměru, který je se zemí původu spjat pupeční šňůrou ověnčenou mateřským jazykem, typicky muzikální atmosférou jihu a harmoniemi a postupy v nástrojovém obsazení, které dokážou tak bravurně zinscenovat pouze Italové. Bravo!



» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
2019-11-08

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno

5 stars

To, jak silně můžou působit určité hudební indicie prostřednictvím recenzí na tomhle, nebo "bratrském" hudebním webu Rockovica, jsem se před pár dny přesvědčil na vlastní kožu. Italský "filantrop" kolega Snake, léta proslulý svým obdivem a mravenčí prací v oboru RPI, přesněji rock progressivo italiano (tady je snad jasné, že jde o myšlenky z oblasti hudební, ne erotické:-) , je pravidelným přispěvatelem a rovněž hybatelem mnoha devizových transakcí určitého počtu nás přísedících. A byly to právě jeho poslední tipy a do detailu vypilované recky, které ve mně znovu a po několika měsících abstinence, opět podpálili zájem o italskou sedmdesátkovou produkci.

Když jsem se onehdy na toto téma bavil se známým též hudebním nadšencem, a laicky představoval hudební produkci z Apeninského poloostrova, dotyčný velice bedlivě poslouchal a velmi se divil, jak velké procento v hudebním art-rocku sedmé dekády zaujímají právě kapely z tohoto kraje. Základní dedukcí jsem mu velice hrubě nastínil nějakou 20-ti % účast italských kapel na vývoji žánru a stylu. Možná mne znalci opraví, ale pokud tu naprostou většinu v té době produkovala množstevně nedostižná Británie (dejme tomu 60%), tehdy ještě hubeňoučká Amerika nějakých 10%, ostatní státy dohromady rovněž za deset (Německo, Francie, Holandsko-jen takové drobky), pak logicky na taloše zbývá část největší. Jde spíš o fikci s důrazem vysvětlit neználkovi "úspěchy" Italských "bratrů" v tomto hudebním odvětví.

Když pominu "svatou" a tolika propíranou trojici- PFM, Banco a Le Orme, jako základní stavební kameny art-rocku z jižní oblasti (u břehů Temže zrcadlově např. trojice Deep P, Led Z. a UFO), pak je tu celá nevyčerpatelná zásobárna ostatních, kvalitou zcela srovnatelných kapel, jejichž jména už třeba tak známá nejsou. Pojem Biglietto per l'inferno do této kategorie lze zahrnout rovněž a jejich ambice v oblasti kompozice a ovládání jednotlivých nástrojů jsou zcela srovnatelné. Nebudu už do mrtě rozebírat jednotlivé skladby, jako před půl rokem kolega Titan. To co mne osobně na kapelách z této jižní provenience nejvíce baví, je bohatství nápadů, které do své muziky velice ladně zahrnují. Je absolutně neodhadnutelné, s čím vším přijde ta která kapela v určité části určité skladby. Dědicové velkých Římanů v sobě zkrátka mají velkého hudebního ducha, který jim umožňuje operovat s množstvím všemožných variací a harmonických struktur. Skladby těchto kapel působí jako skládanky puzzle, také jsou tvořeny ze stovek přesně zapadajících dílků a také spolu tvoří úžasné celky, okouzlující vaše ne oči, ale tentokrát uši. Rozličná plejáda všemožných klávesových, dechových a strunných nástrojů pak jen podbarvuje už tolik variabilní celkový výsledek. Výsledek, který stojí u Biglietto per l'inferno rozhodně za trochu té posluchačské námahy.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno


Black Sabbath - Master of Reality
2019-11-07

Black Sabbath / Master of Reality

2 stars

Master of Reality.
Black Sabbath mě na stará kolena chytli jako málo co za posledních několik měsíců. 1, 2, 5 a 6 deska (jen číselně, abych nemusel vypisovat všechny názvy), si mě podmanili doslova přes noc. Jasné pětihvězdičkové záležitosti. Každá svým způsobem jedinečná fošna posouvající výraz kapely tu k působivější temnotě, tu k hitovosti, tam k progresivním myšlenkám, nebo objevujíce pro B. S. zcela nové a nepoznané hudební břehy.

Při nedávných testech mě M. o. R. absolutně neoslovila. Z toho důvodu jsem ji vynechal a přešel po fošně druhé rovnou k Bloody. Přesto jsem za pár týdnů neváhal a společně s Vol. 4. (o té až příště) ji zakompletoval do sbírky. Nečekal jsem zázrak a rozhodně ho ani nedostal. Než přejdu k zevrubnějšímu plánu náplně této pro mne "obyčejné" nahrávky uvedu, že desky jež osobně hodnotím průměrně, či podprůměrně do sbírky nezařazuji. Pokud se tak stane a je to omyl, či následuje pozvolný úpadek/ústup z dřívějších pozic z důvodu postupného znelíbení se, cestuje nahrávka směr OUT. S Master of Reality ale podobné úmysly nemám. Je to zvláštní, ale něco uvnitř mi říká, abych tento krok nedělal a desku si ponechal. Nechápu proč (o kompletnost archívu mě v prvním plánu nikdy nejde), ale nemám problém i přes toliko výhrad desku v regále udržet.

Stále nedokážu pochopit, z jakého důvodu ji mnozí jiní (jasná většina) hodnotí tak vysoko. Pro hodně fans tohoto souboru je buď jejich mistrovským dílem, nebo se v oblíbenosti drží jen těsně za některou jinou deskou. Předpokládám správně, že poznat Sabbath v průběhu let kdy svá alba vydávali, hovoří člověk úplně jinak. Ano tak to bývá, jenže tohle je extrém. Žádný ze souborů alá 70. roky jsem nezažil v přímém přenosu, přesto necítím frustraci k nějakému chybějícímu článku.

A teď tedy k desce, které tu ač nerad musím nakopat pr.... Ono pak bude jistě od jejich příznivců nakopáno mně :-)

Sweet Leaf – líbí se mi jen kašlající začátek:-) Píseň samotná je i na poměry B. S. dost utahaná (ale těch je v portfóliu hodně) a ústřední riff mě strašně nudí. Snad zrychlení, Wardovi bicí a vyhrávky, to jediné, co bych ocenil. After Forever – hitový záblesk něčeho zajímavějšího. Líbí se mi Ozzyho frázování a svižnější tempo. Po schizoidním Embryo, následuje známá, často přepracovávaná skladba Children of the Grave. Právě u ní jsem si uvědomil, že jsem podobnou muziku poslouchal někdy před více jak dvaceti lety prostřednictvím vznikajících doomových kapel z británie, severu a hlavně skrze nekorunované nástupce B. S., švédy Candlemass. Orchid a hned další nuda-Lord of this World. Nejsvětlejším momentem nahrávky je pro mě překrásná balada Solitude. Konečně je tu závěr a s ním.... raději už toho nechám, té kritiky bylo i tak dost.

I když si desku budoucí-Vol. 4 nechávám na některou z příštích recenzí, už dnes uvedu, že se mi oproti Master líbí o hodně, ale o hodně víc. Sice je "jiná", ne tolik typicky Sabbatovská, ale cítím v ní slušné progresivní pnutí, jež v souboru pumpovalo a doslova chtělo ven. Z utahanosti Master toho na čtyřce je pramálo, že by si kluci řekli – tak dost, zkusme točit trochu mimo naše klasické sféry? Ještě to není tak bujaré obohacení jako na S. B. S., ale pokrok tam znát je. To u Master of Reality vnímám jen prázdnou nicotnost. Stav hibernace nutný k překlenutí jednoho období.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Moore, Gary - Bad for you baby
2019-11-05

Moore, Gary / Bad for you baby

4 stars

Věčná škoda takového kytaristy jakým byl Gary Moore. Když si člověk-posluchač uvědomí, kolik fantastických desek mohl ještě složit a nahrát, obzvlášť při potenci, jakou ve svém zralém věku vykazoval, věčná škoda. Ač nejsem celým srdcem bluesman a tento styl poslouchám pouze okrajově, produkce střapatého Ira si mě v posledních letech získává čím dál častěji. Onehdy jsem dostal nápad, podívat se na zoubek i posledním dvěma nahrávkám které mistr vyplodil a které už navždy zůstanou těmi studiově skutečně posledními.

Bad for You Baby je ta správná trefa do černého. Doporučil bych ji každému milovníkovi blues, každému, kdo by chtěl s Garym začít, nebo jen pokračovat v doplňování fonotéky. Jelikož tato deska je plně konkurence schopna a k Mooreovým pomníkům typu Stil Got the Blues, nebo následovníkovi After Hours se přibližuje na dostřel.
Obsahuje jak drsné blues-rockové štychy - úžasnou vypalovačku Bad For You Baby, rychlostní spurt Down the Line, sevřený těžkotonážní riffostroj Umbrella Man, či bytelné boogie Mojo Boogie.
Tak znělým Moorovským kytarovým "úhozem" vyprávěné citovky jako Holding On, I Love You More Than You'll Ever Know, nebo Trouble Ain't Far Behind.

Obálky Garyho alb nikdy nepřekypovaly přehnanou invencí, ani neskýtaly přílišnou potěchu oku. Svou poslední lp ovšem "vycajchnoval" vskutku povedenou obálkou. Zahalil ji jak jinak do blue-sové modré, na jejímž pozadí se mistr se svým nástrojem sklání pod náporem dešťových kapek. Krása. Stejná, jako samotná hudba na Bad for You Baby. Okuste a uvidíte, vlastně uslyšíte, že si nevymýšlím. 4,5*



» ostatní recenze alba Moore, Gary - Bad for you baby
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Foreigner - Double Vision
2019-11-03

Foreigner / Double Vision

4 stars

Píše se rok 1978 a američtí, v té době ještě "holobrádci" vznikající pompézní větve melodického zámořského A.O.R. Foreigner, vydávají druhé album. Značně posíleni úspěchem svého rok starého debutu přicházejí s podobným modelem a ještě dotaženější sbírkou melodicky vybroušených písní. Dvojka se stane ještě úspěšnější a jen v USA pokrade 7 násobnou platinu. Seatava drží pohormaě a kapela se zatím zevnitř nedrolí. Muziku znovu skládá kytarový matador ze Spooky Tooth a vedoucí družiny Mick Jones. Ten si dokonce dvakrát střihne hlavní slovo a zazpívá celé skladby sólově. Druhým titánem ač malinkatého vzůstu je zpěvák Lou Gramm. I on je znovu jasně poznatelný a ve vokálních akrobaciích nedostižný.

Desku vyprovodí trojice singlů, jmenovitě úvodní (odrhovačka) Hot Blooded, skvostná, dramaticky vystavěná hitovka s velkým H Blue Morning, Blue Day a nejznámější titulka Double Vision, s něžným refrénem a naroubovanými dechy.

Silnou zbraní kapely byly vždy balady. Ty zde zastupují snová You're All I Am, Jonesem nezvykle podaná Back Where You Belong a zřejmě nejlepší, opět Jonesovka I Have Waited So Long, kterou provází duch Beatles a zvláštně zadumaná atmosféra. V závěru pak Grammův pomník Spellbinder.

Další kategorii zabírají klasické rockové kusy ve středním tempu s důrazem na refrén i precizní kytarovou techniku. Love Has Taken Its Toll a Lonely Children.

Málem bych zapomněl, ještě je tu pozoruhodná, dokonale vygradovaná instrumentálka Tramontane.

Konec sedmdesátek podobným kapelám značně přeje. Vznikají rovněž Journey a Toto, které sláva hýčká jak jen může. Foreigner vstupují do ringu každým rokem a odnášení si dostatek vavřínů, daří se jim a dařit se jim bude ještě daleko lépe. Ale o tom až jindy. 4,5*



» ostatní recenze alba Foreigner - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Anubis - The Second Hand
2019-10-31

Anubis / The Second Hand

5 stars

Každopádne jednou vecou som si istý - ak si niekoho hudba ANUBIS podmaní, stane sa jej celoživotným fanúšikom. Za tým si stojím a myslím, že tu na Progboarde nie som sám -)
Tak přesně tuto větu zde začátkem října umístil kolega recenzent a progresivní nadšenec Sajgon3, pod Braňovu recenzi na desku Australanů Anubis, A Tower of Silence.

Poslední týden, pouhých pár dnů po této zprávě u mne probíhá doslova revoluce s hudbou Anubis a já musím oběma borcům nejen dát za pravdu, ale i "líbat ruce" za to, že na Progboard několikrát umístili své pojednání o těchto, už i pro mne fatálních progresivních věrozvěstech dneška.

Na Anubis jsem měl políčeno již dlouho, ale povrchní poslechy na pc zdaleka neodhalí ani ždibec krásy, a komplexní aranžérské výzdoby ukrývající se na jejich nahrávkách. Nákup cd byl spíš risk (na jistotu) o kterém jsem předpokládal, že by mohl vyjít. Ale že se mnou Anubis zacloumají takovým způsobem, jsem absolutně nečekal. Už první kompletní poslech tohoto díla (jelikož adorovaná A Tower… nebyla snadno k mání) odhalil velké ambice uvnitř nahrávky/kapely, avšak dalšími poslechy se výsledný dojem z díla zvedal o světelné roky. Takřka okamžitě jsem Anubis podlehl a po týdnu je postavil na stejný piedestal, kde stojí podobné, ultra-melodické skupiny jako IQ, Mystery, norský objev Windmill, nebo kupříkladu čerstvě vzývaní Clepsydra. To nadšení z Anubis se stupňovalo až do bodu, kdy už je pro nás sběratele naprostou nutností, objednat si za "mrzký" peníz z dalekého zámoří i další dvě desky (z roku 2011 a 2014) kvalitou přinejmenším srovnatelné.

Na desce The Second Hand se nachází ta nejchutnější potrava pro prog rockera, jakou si jen mlsoun degustující kapelky výše jmenovanané může přát. Je jako krajíc čerstvě upečeného provoněného pečiva, namazaný nejkvalitnějšími extrakty pocházejícími z naší matičky přírody. Zakousnete se a vzápětí se olizujete slastí. Jsou tu tak nádherné harmonické výměny, tak složité, přesto neuvěřitelně ladné změny tempa, melodie tryskající jako horské bystřiny, úchvatné nápady střídající jeden druhý...no je toho spousta a jak se na správnou progresivní muziku sluší a patří, vše se vám poodkrývá postupně a po částech. Instrumentální složka je dech beroucí, zvuk rovněž, ale hlas zpěváka slyšícího na jméno Robert James Moulding je příběhem sám o sobě. Oplývá překrásnou barvou, znělým tónem, ladně šplhá do výšek, ale nikdy nepiští, nedusí se, netahá za uši, právě naopak, působí ladně a s grácií, poslouchám jej strašně rád.

Celá nahrávka je absolutně vyrovnaná, ale jeden kusanec přec září o malinko víc. Je jím sedmnáct minut dlouhatánský monolit Pages of Stone, ze kterého (ale věřím, že z desky kompletní) každý pro-rocker "krvácí" radostí a tetelí se blahem jako mimčo, které právě dostalo tolik vysněný a očekávaný dárek.

Kdo by čekal, že se i u protinožců může objevit další tak namakaná a geniální kapela, jakou jsou právě Anubis. Óbr poklona velkým pánům instrumentalistům a brilantním skladatelům z Anubis.
A znovu poděkování kolegům Sajgonovi a Braňovi za jejich zviditelnění a propagaci. Jsem lapen stejně jako vy pánové.




» ostatní recenze alba Anubis - The Second Hand
» popis a diskografie skupiny Anubis


Scorpions - Unbreakable
2019-10-30

Scorpions / Unbreakable

4 stars

Etapu po desce Crazy World, neboli komerčním vrcholu kapely, nemá řada fandů Scorpions už dvakrát v oblibě. Dle mého kluci nevěděli kudy kam, střídali silná alba s mizenými, vydávali blbosti (Unpluged, živák s orchestrem) a vrcholem všeho bylo moderně znějící album Eye II Eye-tolik od běžné podukce kapely lišící se, jež jejich fanoušci zavrhli totálně. Po této anomálii, s níž si úspěch ruce nepodal ni náhodou, byl příští návrat do studia s materiálem jasně kormidlujícím zpátky ke známým břehům Scorpions jasnou, jedinou a zcela logickou volbou. Deska vyšla po pěti letech a k baskytaře si stoupnul nový muž slyšící na jméno Pawel Maciwoda.

Kapela vsadila vše na jednu kartu a tou byl návrat o 180° tam, kde se vždy cítili kluci nejsylnější. Mohutné a jasně zapamatovatelné vyhrávky, silné nosné melodie, pompézní sbory, tvdost a syrovost, tempa těžká jako kobyla čekající paterčata a také masivní a jasně definovatelný moderní zvukovod Erwina Muspera. To vše nahrávka pojmenovaná Unbreakable - tedy nezlomný, nerozbitný - dostala.

Úvodní bomba New Generation je úchvatná. Muskulaturní zvuková stěna vás pohltí od prvních sekund. Mohutný riff, něžné akustiky, předoucí basa a v čele stojí Meine. Deklamuje, recituje, prská i něžně hladí, mohutné nájezdy kytar v refrénu jsou ukázkové. Fantasie. Přesně tohle si fans přáli. Následující Love 'Em Or Leave 'Em je klasická melodická věc alá Scorpions plná slušných vyhrávek. Třetí Deep And Dark zase pro změnu temně riffuje. Pořádně těžká je čtyřka Borderline. Meineho hlas zkresluje efekt, Kottak buší jako kovář do kovadliny a skladba zní zároveň tradičně i moderně. Po standardní speedovce Blood Too Hot přijde první balad Maybe I Maybe You. Osobně mám radši následující živější Someday Is Now plnou pěkných vyhrávek, i pohodovku My City My Town. Následuje další baladice - Through My Eyes, o dost povedenější než Maybe. Výzdobu si vzali na starosti působivé akustiky a Meine artikuluje přesně dle potřeb písně. Refrén je rázný, zapamatovatelný a naléhavý. Can You Feel It nic nepokazí, rovněž This Time a na závěr poslední balada, procítěná She Said znovu potvrzuje, že pomalé písně jsou nejsilnější zbraní kapely.

4*


» ostatní recenze alba Scorpions - Unbreakable
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Spirogyra - St. Radigunds
2019-10-29

Spirogyra / St. Radigunds

5 stars

St. Radigunds je dalším z utajených pokladů sedmdesátých let pocházející z britského soustroví.

Miluju, když se ve staré muzice spolu propojují mužské a ženské hlasy. Vokál Martina Cockerhama je jak kdysi trefně poznamenal jeden kolega správně dryáčnicky pošetilý a jeho protiklad v osobě Barbary Gaskin zase teskně něžný. Jejich společné „souboje“ jsou kořením této nahrávky. A pokud se do obsazení kapely dostanou navíc i housle, tu v rukou Juliana Cusacka, musí být o netradiční hudební zážitek postaráno.

Spirogyra v sobě mají něco málo z kolegů Renaissance, Curved Air a v náznacích atmosféry mohu vzdáleně připomínat také Savarinovi Julian's Treatment. Ale tento výčet je pouze orientační, Žádný z těcho souborů nezní tak „potrhle“ a kontroverzně jako Spirogyra. Ti občas zabřednou až do Dylanovského folku. Krystalický zvuk desky je doslova lahůdkou. Každý nástroj má dostatek prostoru a je skvostně sejmutý. Nálada alba je velice osobitá. Občas vás přehoupne do středověku, kde se motají Steeleye Span, občas do anglie šedesátých let-pár písňových fragmentů po vzoru Beatles, a někdy je to požitkářskářské divadelní představení plné masek pierotů, klaunů a všelijakých pokřivených existencí živořících mimo náši dobu i svět.

Spousta skladeb na albu v sobě nese určitý obskurně dekadentní nádech, o který se stará tu Cockerhamův vokál např. v první The Future Won´t Be Long, tu bláznivý houslový doprovod jako v druhé Island, ale někdy i vypjaté stavy Barbary Gaskin při interpretaci písně Magical Mary. Folkovou epizodou je kupříkladu klidná dvojice Captain's Log a At Home In The World.
Za topkou desky volím dvojici po sobě jdoucích čísel Cogwheels Crutches And Cyanide a Time Will Tell s nedostižnou Barbarou.

Z této desky vychází zvláštní druh magie. Její podčásti se rozdělují a zase spojují v jejím zvukovém koloritu, houslovém oparu i hlasech Martina a Barbary. Taková krása a autnticita se už dlouhé roky nikde nerodí. A možná je to dobře, člověk si pak víc váží toho, co tu kdysi bylo, co pro nás naši předci dávno zanechali.

» ostatní recenze alba Spirogyra - St. Radigunds
» popis a diskografie skupiny Spirogyra


Budgie - Bandolier
2019-10-26

Budgie / Bandolier

5 stars

Pevně věřím tomu, že posluchač začínající s průzkumem tvorby tvrdě rockové,snad až metalové party Budgie v posledních letech, zcela logicky při nákupu některého jejich díla sáhne po cenově vstřícném a gurmánsky vytvořeném kompletu tří cd, obsahující jejich nejslavnější nahrávky z let 73-75. Alespoň já to tak nedávno udělal a nad pořízeným boxem si dodnes spokojeností chrochtám.

Jednotlivá cd jsem poslouchal postupně, jak byla kdysi kapelou vydávána a každé si užil od prvních okamžiků, od prvního poslechu. S kdysi pro mne tak nepříjemně vysokým vokálem Burke Shelleyho dnes nemám sebemenší problém a hudbu andulky beru jako tu nejvíce opravdovou.

Budgie si na nic nehrají, jejich výkon je srdečný a hravě uvěřitelný. Přitom nezní obyčejně ani jednoduše. Akustická poloha u na španělky vybrnkávaných balad, jimiž svůj repertoár pravidelně provětrávají, mě odkazuje ke kolegům Wishbone Ash. Ti sic na svém aparátu vypínají elektřinu aby zněli akusticky a tudíž je charakter skladeb malinko odlišný, ale i tak. Jinak hudba Budgie to je syrovost až do morku kosti.

Že Budgie brilantní výkop napsat dokážou, nás přesvědčí píseň Breaking All The House Rules. Rockovica jak se patří. Dvojka Slipaway patří mezi jejich klenoty. Kluci dokázali složit spousty krásných a procítěných písní, tahle patří mezi vůbec nejlepší. Chytře poskládané akordy poukazují jak na sofistikovaný skladatelský přístup, tak na chuť proložit píseň velkou dávkou sentimentu a osobitého charisma. Tony přehrává několik dojemných sól, čímž dokáže posluchačovi emoce patřičně vyšroubovat. Who Do You Want For Your Love zní na poměry comba dost netypicky. Obsahuje funky rytmus a jakýsi soulový groove zrcadlící se v hlasu Burke Shelleyho. Další perla. Ani I Can't See My Feelings není nijak zvlášť temná. Hodně prostoru si uzmou španělky a zvláštně kostrbatý rytmus. Na rockové platformě, ovšem s popovým refrénem se nese pátá I Ain't No Mountain. A následuje už závěr a s ním mohutná hymna Napoleon Bona Part One & Two.

Deska má parádní zvuk, obal a hlavně, hlavně geniální hudební obsah. Za pět!

» ostatní recenze alba Budgie - Bandolier
» popis a diskografie skupiny Budgie


Clepsydra - The Gap
2019-10-26

Clepsydra / The Gap

5 stars

Pokud bych měl vybrat jedno jediné synonymum, které by dokázalo co možná nejpřesněji vyjádřit pocity, jež se v člověku při poslechu hudby a zvuku švýcarských Clepsydra rozhostí, jistě mi alespoň část jejich příznivců dá za pravdu, že tím správným pojmem je slovo pozitivní. Ať si totiž pustíte jakoukoliv z jejich nahrávek, dvacet let starou, nebo tu letošní, pokaždé, už po pár minutách dojdete ke stejnému závěru. Poslech jejich písní stává se očistnou lázní, s výrazným katarzním účinkem na vaše nitro, na vaše smyslové podvědomí.

Když tu před nějakým časem proběhla zpráva, že by snad kapela po tak strašně dlouhé době hibernace mohla znovu studiově zase společně něco ukuchtit, příliš optimismu jsem do této informace nedával. O to markantnější je překvapení, že se tak skutečně stalo a ani to netrvalo další dekádu. Co je ovšem nejdůležitější, že si kapela dokázala udržet vysoký kompoziční potenciál a i přes výměnu na kytarovém postu absolutně neztratila nic ze svých dřívějších výrazových hodnot. Novou deskou The Gap navazuje přesně v místech, ve kterých před sedmnácti lety u alba Alone skončila. A jelikož u starších Clepsydra byl nedílnou součástí s repertoárem rovněž spjatý také zvuk jednotlivých nástrojů jakož i celku vytvářející ono líbezné a pozitivně přívětivé aroma, je dnes o to příjemnější, že i tento atribut -jakási známka jedinečnosti, zůstal zachován.

Začátek alba je malinko netypický. Na poměry souboru zní hodně aktuálně a tvrdě. V první chvíli máte pocit, že za mikrofonem nestojí poznávací persona, zpěvák Aluisio Maggini, ale Klaus Maine od Scorpions. Po pár taktech ovšem Aluisio zamíří nazpět do své letité polohy, ostrá kytara výrazně ubere, do popředí se protlačí libozvučné klávesové modulace Phila Huberta a akustické sekce začínají předjímat ty elektrické. Všechny časově obsáhlé skladby jsou dotaženy k naprosté dokonalosti a každý okamžitě pozná, jak je nový materiál vypilovaný k dokonalosti. Je v něm obsaženo vše, co kdysi etablovalo kapelu Clepsydra do čela žánru a určilo jejich pozici v devadesátkovém prog rocku. Úchvatné nasazení a muzikantské výkony, úžasné harmonické výměny mezi kytarou a klávesami, dech beroucí mystika a duchovní rozměr, přesněji řečeno až klid, které jednotlivé písně ze sebe vyzařují, jakož i abstraktní charisma plynoucí z Aluisiova hrdla.

Podobných souborů jako jsou Clepsydra, které v dnešním hudebním světě plném přetvářky a laciné honby za rychlým ziskem upřednostňují kvalitu, a veškeré své snahy upínají k potěše fanouškova ucha ať koncertně, či precizní prací ve studiu (fantastický zvuk nahrávky, maximální vymazleností se strukturalizací doložených písní), si zaslouží o to větší uznání a pozornost. A nejen proto potřebují reklamu alespoň formou podobné recenze. O to více mne překvapují a mrzí kroky některých zdejších redaktorů, jež na žádost jiného mohou recenzi odstranit/přesunoutz mezi reakce. To se tu neděje poprvé a i když je to dotyčnému autorovi možná jedno, jistou práci na psaní jistě vynaložil a podpora albového subjektu se naráz ocitne kdesi pod čarou. Myslím si, že i když je recenze pojatá skromněji a například z časových důvodů působí stroze, je to pořád jistý názor (v případě Sajgona) oddaného fanouška, který by neměl být brán za marginální.


Tato brilantní nová deska švýcarských Clepsydra, se jistě bude umísťovat mezi nejužší špičkou v progové oblasti pro letošní rok. Výše popsané klady hovoří jasně a duo More Grains of Sand a Fears se už začíná otřásat v základech.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Pavlov's Dog - Prodigal Dreamer
2019-10-22

Pavlov's Dog / Prodigal Dreamer

5 stars

Tak k této nahrávce jsem se dostal jako slepý k houslím. Nedávno jsem si objednával debut Pavlov´s Dog a nedíval se přitom na název alba, jelikož jsem věděl, že obálka je šedivá a je na ní malůvka psa. Sebral jsem první, co mi padla do oka, a byl v klídku. Deska pak přišla a až jsem ji graboval do mp3, nějak mi neštymoval počet skladeb. Po chvíli pátrání jsem přišel na to, že jsem si ve své bláhovosti neobjednal debut, ale nahrávku poslední, kterou kapela opatřila prozaicky hodně, ale opravdu hodně podobnou obálkou. Dokonce i název se skládá ze dvou slov začínajících na stejné počáteční písmeno.

A jelikož jsem desku nechtěl a byl zklamán, co to místo parádního debutu najednou mám doma, o to větší úsilí jsem vynaložil k jejímu pochopení. K mému velkému překvapení to šlo úplně samo, jelikož tato deska je zkrátka úchvatná. Doba, kdy mladý David Surkamp ječí do mikrofonu je dávno pryč. Dnes se prezentuje daleko klidnějším a vytříbenějším projevem. Debut a desku poslední dělí 43 let a David na ní pěje jako bůh.
Představení načíná rozkošně něžná píseň Paris a pokračuje přes ostřejší Hard Times. Po folkové Winterblue se dostáváme k decentnímu funky Thrill Of It All. Atmosférický klenot Easter Day nás s pomocí Steilingových houslí přesune někam do starých časů na americkém venkově. Pochodující tempo vířícího virblu a smutné houslové melodie je ještě působivější za přispění Sukampovi ženy Sary, která si vzala na paškál hlavní vokální linku v grandiózní písni Aria - to se zkrátka musí slyšet. Následuje svěží a pozitivnější Waterlow. Další porci smutku přiveze Suzanne a zase jsou tu ty plačtivě naříkající housle. Country brnkne Crying Forever a po dvou položkách desku završí katarzní klenot The Winds Wild Early.

Musím podotknout, že deska má brilantní zvuk a čitelnost každého z nástrojů je perfektní. Jen ten obal mohli pojmout kapku originálněji. Ale to je zřejmě obchodní strategie.

Je to nádherná deska a tuze se těším na srovnání s albem prvním. Teď už si dám pozor a objednám ho snad konečně správně:-)
Tahle nahrávka se povedla, lahoda pro příznivce Strawbs, Barclay James Harvest a vůbec všechny melodiky obdivující konec šedesátých let. Je slyšet, že Davidu Surkampovi studnice nápadů nevyschla ani v důchodovém věku. Pro mne obrovské překvapení.4,5*





» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Prodigal Dreamer
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Kayak - See See The Sun
2019-10-20

Kayak / See See The Sun

4 stars

Holandští Kayak si u mne drží druhou pozici oblíbenosti těsně za Focus, z artových kapel pocházejících z Nizozemí. Fantastický debutní materiál už pečlivě představil Braňo. Tož připojím ještě i já maličkatou reklamu. Na několika místech v některých skladbáchjde krásně poznat, kteří velcí předřečníci skupinu ovlivnili. V úvodní písni Reason For It All to jsou Yes, kteří se samoděk přetransformují i do druhé Lyrics. Naopak těkavější a drsnější části skladeb Moudly Wood a Hope for a Life míří svou inspirací jasně k Gentle Giant, ale zaslechnout můžete i italské Premiata Forneria Marconi. Jedna z vůbec nejkrásnějších pasáží celé desky je zachycena na začátku čtvrté, osm minut trvající skladby Lovely Luna, to je zhudebněná čistota neposkvrněného panenství. A přesně podobné snové motivy využívali často ve svých pomalých pasážích právě něžní obři. Jenže ono ani tak nejde o to, kde brali Kayak inspiraci jako o to, jak dobrou muziku dokázali složit a zahrát.

Vedoucí leader, klávesák Tom Scherpenzeel byl zkrátka hlavička a v třiasedmdesátém představil světu svoji kapelu se kterou jasně řekl, že s nimi budou muset ostatní kolegové z branže rovněž počítat.

» ostatní recenze alba Kayak - See See The Sun
» popis a diskografie skupiny Kayak


Anathema - Alternative 4
2019-10-19

Anathema / Alternative 4

5 stars

Jak člověk stárne, tak se čím dál častěji a rád začíná vracet na dávno zapomenutá místa, která mu kdysi něčím učarovala. A podobné je to někdy i s muzikou. V případě anglických atmosférických doom-ařů Anathema to mám poslední dobou právě tak.

Když si mám vybrat, automaticky raději zašátrám v rukávu s nápisem historie, nežli přítomnost. Není to tak, že bych jejich dnešní tvář rád neměl, vždyť díla jako Weather Systems, nebo Distant Satellites řádím stále k tomu nejlepšímu, co kapela kdy vydala, přesto ale vzpomínky na dobu, kdy vyšla stylotvorná alba Alternative 4, nebo Judgement jsou o nějaký ten kus silnější. A právě deska čtvrtá, která slibně se rozjíždějící Anathemu okamžitě katapultovala mezi elitu nejen stylu, ale provedla ji i po chodníku vyšlapaném velikány Pink Floyd, je mému srdci momentálně nejbližší.

Anathema už s deskou předešlou přetrhala všechny okovy spojující její tvorbu s minulostí, ale tady šla ještě mnohem dál. Stylově velice pestrá kolekce si bere z různých směrů a jejich příměsí jen to nejlepší, to nejsilnější. Rozpínavost a kreativita, které s nebojácným skladatelským přístupem tady a v dalších letech tak kulminovala, je hnána vnitřní touhou tohoto comba vycedit ze sebe maximum. Snaha ukázat světu, kam se vlastním talentem a pílí dá vyškrábat je právě zde všudypřítomná. V každé písni je slyšet, jak moc Anathema chce a jak razantně si jde za svým cílem.

» ostatní recenze alba Anathema - Alternative 4
» popis a diskografie skupiny Anathema


Dario Mollo / Tony Martin - The Cage
2019-10-18

Dario Mollo / Tony Martin / The Cage

5 stars

Před nedávnem tu můj kolega zveřejnil recenzi patřící jednomu přednímu italskému kytaristovi a já dnes přidám hnedle další. Ta se týká společného projektu kytaristy slyšícího na jméno Dario Mollo a zpěváka Black Sabbath Tony Martina. Řeč bude o jejich prvním společném albu prozaicky nazvaném, The Cage, tedy klec.

Tato dvojice spojila své síly celkem třikrát a vždy z toho vyšel prvotřídní, jemně kytarově orientovaný hard-rock. Dle mého je první deska nejlepší a nejnápaditější. Zachycuje obrovského tvůrčího ducha jež v Dariovi dřímal a při společné chemii s Tonym Martinem naplno vyhřeznul na povrch.

Mollo není typem kytaristy alá Y. Malmsteen, pidlíkatý honič strun, čerpající inspiraci v klasice. Není ani typem kytarového hrdiny a všeuměla po vzoru Steva Vaie, nebo Joe Satrianiho. Žádnému z těchto typů se nepřibližuje, a přesto jeho hra skýtá posluchačově uchu velké inspirace. Dario hraje velmi funkčním způsobem, zbytečně neexhibuje a nepředvádí se. Tvoří pro celek, pro kapelu. Jeho styl čerpá z kytarových klasiků a nebrání se ani modernějším postupům. Celkové vyznění je spíš tradičnější, avšak s moderními metodami dosahuje aktuálního zvuku a tudíž se zbytečně neohlíží přes rameno. Stylově jde o hard rock s řádně nabroušenými metalickými odlesky.

Energii pumpující otvírák Cry Myself To Death působí krapet všedně a zastarale. Tony Martin ovšem deklamuje božským způsobem a nechává vzpomenout na období Cross Purposes u B. S.
Time To Kill už nabere pořádně silný vítr do plachet a celé kombo se pěkně rozjede. Bicí nahání rychlostní spurty, basa hromově duní a Dario riffuje jako o život. Plejádu nejlepších skladeb načíná číslovka tři. Ke slovu se dostane Don Airley u kláves, z kytary vypadne několik oduševnělých vyhrávek a ve vzduchu se tetelí napětí i strach. Tempo je vláčně medové, akusticka splétá nádherné tóny a Martin je úplně k sežrání. Á propos málem bych zapomněl, píseň se jmenuje The Cage / If You Believe. Jedna z top na albu. Další věc má název Relax a je ukuchtěna z podobných ingrediencí. Stačí zavřít oči a pěkně se do nahrávky položit. Pátá Smoke And Mirrors jemně, ale opravdu jemně zdrsní. Čitelnost jednotlivých nástrojů je skvostná, stejně jako nápaditost této písně. Mollo hraje jako pořádný frajer.

Do druhé půlky se přehoupneme společně s písní Infinity. Ta v sobě spojuje všechny silné atributy Dariova stylu. Je energická i snová zároveň, nápaditá i koncertně fungující. Dost prostoru si pro sebe strhává opět Tony Martin. Zpívá s klidem, aby v zápětí vystřelil do nebes a svým charisma vás rozcupoval na kousíčky. Dead Man Dancing i This Kind Of Love jsou klasické, ve středních tempech přehrávané perly hard n heavy stylu s množstvím pěkných vyhrávek a pestrou patinou. Jednou z největších pecek na desce je coververze legendárního hitu Hughesovských D. P. – Stormbringer. Mollovo a Martinovo podání je říznější a živelnější. Volume putuje vzhůru a Tony zní jako ostřejší Coverdale, neskutečné. Ten cit a entusiasmus vás dokonale pohltí. Navíc zachycené tempo je malinko rychlejší. Bomba. Desku uzavře další pomalá, tentokrát až baladická šlupka Soul Searching. Při jejím poslechu si vybavíte nejlepší roky hard-rockové muziky, a pojmy jako Rainbov, B. S., D. P., Ufo, nebo Budgie. Z jejich učebnic kluci citují a dělají to výborně.

Skvělé, opravdu mistrná rocková nahrávka zasluhující si nejvyšší ocenění.
Nejen sedmdesátými roky je Itálie hudebně živa.

» ostatní recenze alba Dario Mollo / Tony Martin - The Cage
» popis a diskografie skupiny Dario Mollo / Tony Martin


Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans
2019-10-16

Caravan / Blind Dog at. St. Dunstans

5 stars

Když se řekne C(K)aravan(a), každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Jeden karavan cestovní, který se zapojuje za automobil, druhý zase karavanu velbloudů, líně se táhnoucí napříč pekelně vyprahlou pouští a třetí například britskou hudební squadru téhož názvu, jež žala své největší úspěchy v letech sedmdesátých. Žel bohu dnešní fanda podobné muziky má kapelu zafixovanou především díky dvojici alb If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a hlavně s nejslavnějším opusem In the Land of Grey and Pink.

Kapela která často měnila své složení ovšem vydala celou řadu skvostných elpíček. A jedním z nich je i zapomenutá nahrávka Blind Dog at. St. Dunstans. Její obal ukazuje ulici St. Dunstan's Street vedoucí ke staré západní bráně v Canterbury. Sv. Dunstan byl arcibiskupem z Canterbury a patron nevidomých, po kterém byl pojmenován domov právě pro nevidomé-viz slepý pes. Řada kritiků desku nepřijala a označila ji za slabou a úpadkovou. Vyčítána je popová složka, kterou do kapely přinesl nový klávesista Jan Schelhaas, který nahradil Dave Sinclaira hrajícího v Caravan od samých počátků. Zajímavé je, že zakrátko se Schelhaas octnul i u stylově v té době spřízněných Camel.

Úvod v podobě Here am I pravda obzvlášť oslnivě nepůsobí. Ze souboru je cítit silný příklon k mainstreamu a až extrémní ležérnost. Jenže právě ta ležernost může znamenat jen jakési uvolnění napětí a mainstreamová pachuť zase ambice souboru poprat se s novými trendy na trhu po Caravan-ovsku. Každopádně za půli je skvostné violové sólo Geaoffreye Richardsona, hrající tu i po chvíli kdy se připojuje niterný Hastingsův vokál emočně maximálně působivě. Chiefs and indians je atmosférická perla plná něhy, broukajících saxíků, niterných hammondů, violového vstupu a slovutné vokální akrobacie, kterou si střihnul baskytarista Mike Wedgwood. Po další přístupnější věci A very smelly, grubby litle oik, přichází instrumentální miniatura Bobbing wide nasycena těmi správnými Caravan-ovskými esencemi, které úsporně vede subtilní flétnová linka. Come on back i pokračování v podobě Oik (reprise) propojuje staré a nové - jazzově prchavé Caravan. A podobná receptura se míchá také v sedmé Jack and Jill. Hravá Can you hear me? patří k mým vůbec nejoblíbenějším věcem Hastingsovy party. Frivolnost, zpěvnost, nápaditost a spád celé písně navíc s dalším z famózních vokálních výstupů samotného protagonisty zkrátka miluju. Závěrečná All the way (with John Wayne's single-handed liberation of Paris) to jsou Caravam ve své největší síle.

Když se kouknete na mé bodování napadne vás, že jsem se ani zbláznil. Jenže já tuhle kapelu strašně žeru a ne jenom alba vlajková, ale například i právě svatého Dunstanse. Jelikož i "osmdesátkovým" Camel jsem udělil počet nejvyšší, ani tady nevidím důvod proč škudlit. Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!


» ostatní recenze alba Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans
» popis a diskografie skupiny Caravan


Flying Colors - Third Degree
2019-10-16

Flying Colors / Third Degree

4 stars

Většinové jádro fanoušků progresivní superskupiny Flying Colours už příliš nedoufalo, že se od svých oblíbenců ještě kdy dočká čerstvého materiálu. Rozpětí mezi prvníma dvěma alby činilo dva roky, tentokrát se přestávka protáhla na roků pět. Občas se sice v kuloárech něco zašuškalo, ale pak rychle nastalo dlouhé ticho po pěšině. Až letos na jaře začínal sběr informací o nových skladbách dostávat zřetelnější kontury a najednou, jako blesk z čistého nebe tu během pár týdnů přistálo album Third Degree.

V totožné sestavě znovu nabyté opravdu silným hvězdným obsazením, ve které si žádný z jedinců pro sebe neuzurpuje dominantní pozici, načež materiál vzniká samočinně při společném jammu.

Dle mého a jak jsem léty vypozoroval i dle většiny obdivovatelů tohoto projektu, je jasně nejlépe hodnocena deska debutová. Pozitivně rocková nahrávka disponující solidním arzenálem nápadů, aranžérského důvtipu i tolik potřebné flexibilní vitality. Dvojka Second Nature častěji míří k art-rockovým vodám a více než na živelnost a neotřelost sází na promyšlené a propracované úseky, ve kterých se žel bohu trochu ztrácí duše a původní gró kapely. Schematické vzorce se občas přehrabují v rockových učebnicích a patetický odlesk zbytečně odírá hrany několika kompozicím, které by s přistřižením křidélek Nealu Morsovi dokázali znít přesvědčivěji.

Letos tu tedy máme disk v pořadí třetí, který si z minulosti vzal ponaučení a stroze by se dal označit jako "zlatá střední cesta", nacházející se někde uprostřed mezi jedničkou a dvojkou. Velmi přesvědčivě je vyhotovena úvodní dvojice skladeb The Loss Inside, respektive More. Ty zní na poměry Flying Colours nebývale tvrdě a neústupně. Zpěvák Casey Mc Pherson je v oboru jistou individuální jednotkou a jeho hlasové rejstříky jsou vždy ozdobou desek této party. Steve Morse tu sází v pravdě tvrďácké kytarové laufy, basák Dave LaRue brilantně vyplňuje prostor a bicmen Mike Portnoy ve svých parádičkách a ozdůbkách na čineli znovu ukazuje, jaký že to rozdíl je mezi ním a Mikem Manginim. Vstupní dvojice songů tedy nemohla vypadat lépe a jistě mnozí znalci tvorby F. C. také tuší proč. Ano, jediným zato podstatným důvodem je upozadění kláves a hlavně jisté předvídatelnosti ve hře Neala Morse. Ten se kupříkladu ve zmiňované More ke slovu skutečně dostane, ale jeho přínos má zhola jiné parametry, než na jaké jsou posluchači jeho projektů zvyklí. A to je nesmírně dobře. Samozřejmě, že z devítky skladeb se jistému déjá vu posluchač neubrání a songy jako Cadence, Last Train Home, nebo You Are Not Alone část Nealova rukopisu, načeš i poznávacích znamení samotných F. C. nesou. Největší ozdobou desky jsou však (a to je podobné jako v minulosti) songy typově odlišné. Písně jako čtvrtá Guardian, šestá Geronimo, či poslední dvojice Love Letter (ve které si broukne i Neal) a Crawl, bodují pestrobarevností svého neokoukaného oděvu, vzdušnými najazzlými segmenty, nepředvídatelnou stavbou a porůznu rozptýlenou dynamikou jednotlivých, precizně se vzájemně doplňujících nástrojů. A právě tyto písně spolu s příjemnou baladou You Are Not Alone, tvoří základní osu tohoto alba.

Alba, které se našemu souboru dle mého letos znovu vcelku povedlo. Na plný počet to rozhodně není, ale solidní 4* tady udělím velmi rád.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Third Degree
» popis a diskografie skupiny Flying Colors


Opeth - In Cauda Venenum
2019-10-15

Opeth / In Cauda Venenum

5 stars

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth


IQ - Resistance
2019-10-13

IQ / Resistance

5 stars

Při posuzování nového výtvoru britských, už dávno ikon progresivního rocku kapely IQ, se samoděk nabízí otázka, jestli si mohou jejich fanoušci vůbec přát víc. Holmesova parta jim (sice po dlouhých pěti letech) předkládá dokonalou hojivou náplast ve formě edice opět dvou-diskové. IQ si svých fans váží podobně jako vůdci žánru Marillion. Sice v koncertní aktivitě za Rotheriovci řádně zaostávají (hrají málo a většinou doma), ale snaží se to dohnat formou různých remasterů, remixů, sběratelských rarit, vánočních desek a podobných, pro klasického hudebního sběratele, vcelku nepodstatných prkotin.

Resistance se tedy s asi týdenním zpožděním konečně dostala i na náš trh (dle Progboardovského přírůstkového infa, jsme novinku ve stejný den obdrželi nejméně tři zdejší nadšenci a posluchači). Osobně jsem se na ni těšil velmi a vyloženě jsem nechtěl číst a ani nečetl spousty recenzí, které se na internetu vyrojili ještě dříve, než samotná deska vůbec vyšla. Není mi vůbec příjemné číst o tom, jaká nahrávka je, aniž by byla regulérně k mání - toť sběratelská averze. Sám jsem některé recenze zveřejňoval příliš brzo, sotva se desky dostali na pulty prodejen a bez alespoň 14-ti denního odstupu, nemůže být taková stať adekvátně "objektivní". Což vlastně není ani případ tento, jelikož ji doma točím sotva pár dnů.

Až s přepisováním vlastního názoru jsem si přečet i naši první, skvělou Jirkovu brécu a hlavně komentáře k ní, které jsem očima v rychlosti procházel už v době, kdy zde byly publikovány (hold ta zvědavost). Dle mírné rozpolcenosti jsem si o desce udělal obrázek ten, že ne každý fanda prog-rocku a především IQ, bude u novinky tentokrát slintat blahem. Ale snad právě ta názorová dvojakost podnítila ještě patrnější zájem o desku a touhu jí přijít na kloub a hlavně k ní přistupovat zhola jinak, než k běžné rockové nahrávce. Jistě to má na svědomí i délka alba rozděleného ve dví, jež na disku číslo jedna předkládá modernější, syrovější a hlavně temnější (dnešní) tvář kapely a na disku číslo dva proporcionálně melodičtější, avšak maximální časovou náročností jednotlivých kompozic těžce stravitelnou hudbu, blížící se někam k období prvního dvojalba Subterranea.

Já sám hodnotím onu temnou cestu nastolenou albem Dark Matter, a s mírným pozitivním odklonem milované Frequency, dále pokračující na totálně depresivní nahrávce předchozí The Road of Bones, jako nesmírně přitažlivou a veskrze správnou. Toto pocitové vyústění a směřování kapely, které dozajista silně ovlivňuje aranžérská činnost klávesisty Neila Duranta, sic na jednu stranu znamená částečný odklon ze zajetých kolejí kapely, na stranu druhou v ní pocítíte novou touhu hledání v dosud neprozkoumaných hudebních oblastech a vědách.

Nová kolekce prvních sedmi písní disku č. 1 tedy pokračuje, alespoň co se úvodních čtyř tracků týká na podobné vlně jako Road. Ona temnota sice není tolik hmatatelná a prvoplánová, přesto zůstává vůdčí silou a hnacím motorem oněch písní. Další trojice už výrazně zjemňuje, ale trudně melancholická náplň každé z trojice žalmů je ještě o to působivější. Věřte, že nemusíte být úplným géniem, aby jste po dnech zabývajících se kódováním alba rozpoznal, že každičký song je silný a nápaditý sám o sobě a dokláže hrdě obstát i v jednotlivém poměřování. Nečekejte tedy žádné songy svižnějšího charakteru, ve kterých vládnou Holmesovy melodie a brilantní prog postupy kapela sype z rukávu. Tyto a podobné segmenty najde posluchač až na disku druhém, který je poslechově natolik náročný, že popsat a zapamatovat si jednotlivé skladby a vůbec jejich sekce, dokáže zabrat několik týdnů či měsíců (to podle četnosti návštěv Resistance ve vašem přehrávači). Já sám jsem se jej zatím dešifrovat příliš nepokoušel a po trojici poslechů dvojky, hodil flintu do žita. Neustále dokola se zabývám pouze jedničkou. A proč ne. Vlastní strategie nechat si pokračování stranou a vrátit se k němu až za pár měsíců, jeví se mi jako nanejvýš příjemné a posluchačsky závazné i obohacující.

Jestliže jsem pět let starou desku slupnul hnedle a s nadšením, novinka je daleko, daleko složitějším a hůře stravitelnějším bonbónkem. Peter Nicholls pěje pořád stejně úchvatně jako v třiadevadesátém, Tim Esau tu má několik špičkových vyhrávek na baskytaru a na jedničce dost upozaděný Holmes hraje hlavně ve prospěch celku a především nálady a atmosféry složených písní. Pěkných pár těžkotonážních riffů předhodí už v úvodní A Missile, a jestliže se vám s prvním poslechem bude zdát brutálně nudná, garantuji vám, že v ní časem najdete solidní zalíbení a zaznamenáte i určitou hitovost.

Kam tedy nové IQ zařadit? Věřím, že ti, kdož je milují už od samotných počátků a jejich vrchol spatřují v desce The Wake, do stropu radostí skákat zrovna nebudou. A skákat nebudou ani následovníci IQ etapy Ever - Subterranea. Naopak posluchači nemající žádný problém s posledními, podstatněji na atmosféru sázejícími a hlouběji pod povrch klasických progresivních struktur jdoucími díly let posledních, budou hurá volat dvojnásobně.

IQ u mne patří k těm kapelám, u kterých nedělám rozdíly. Respektuji je v celé jejich obsahové šíři a snad i proto v jejich katalogu nenecházím černé ovce. Tudíž jsem znovu maximálně spokojen a nadšen (s prvním diskem rozhodně a druhý vnímám jako nahrávku další, monoliticky nezdolnou, pro prog-rockera nanejvýš přitažlivou). Novinka vás dokáže inspirovat jak zajímavým motivem obalu počínaje, na poměry kapely standardně brilantním zvukem, vysoce profesionálními výkony jednotlivých hudebníků, nasazením, neochotou ustoupit z vydobytých pozic, nápaditostí podloženou interesantními aranžmá, i celkovým konceptem rozvrženým do dvou disků.

Bravo IQ!

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ


IZZ - Everlasting Instant
2019-10-10

IZZ / Everlasting Instant

5 stars

Další IZZ a tentokrát už jen telegraficky. Deska Everlasting Instant završuje trilogii započatou nahrávkou The Darkened Room a pokračující albem Crush of Night. Já si jej objednal nějak zmatečně popleteně, jelikož jsem měl v úmyslu začít jedničkou a doma mi přistála trojka. No co už, poslouchat odzadu není až takový průser, hlavně že muzika je pořád stejně kvalitní. Efekt postupného zjemňování výsledného soundu od I Move je zde patrný na první poslech. Často se do hry dostává dvojice zpěvaček Anmarie Byrnes a Laura Meade, které přebírají hlavní vokální otěže a hudba IZZ získává na větší jemnosti a proměnlivosti. Osobně mám podobně jako u desky My River Flows nejraději ty vzletné a nadýchané, do romantiky natlačené songy jako jsou bohatě proměnlivé fusion Start Again, dívčím hláskem překrásně malované If It’s True, nebo ještě dojemnější impresionistické The Three Seers. Instrumentace jednotlivých položek je znovu brilantní (viz nápady přetékající Can’t Feel the Earth, Part IV), hlas Toma Galgano rovněž, z nahrávky triská svěžest, lehkost a obrovský skladatelsko instrumentální nadhled... takže, výsledné proporci Everlasting Instant = 4,5 hvězdy nestojí absolutně nic v cestě.

» ostatní recenze alba IZZ - Everlasting Instant
» popis a diskografie skupiny IZZ


Ashbury - Endless Skies
2019-10-09

Ashbury / Endless Skies

5 stars

Žil byl, na východ od země moravské týpek, jež si říkal hejkal. A ten hejkal tuze miloval stařičkou muziku. Psal a psal, popsal o ní stohy papírů a svým nadšením a bezbřehým zaujetím motivoval zástupy těch, kteří zakrátko kráčeli v jeho stopách. Jedním z mnoha, jež čerpali z jeho odkazu, byl další pisálek a hudební zanícenec horyna.

To díky hejkalovi objevil horyna klenot jménem Ashbury, načež mu patří veliké díky. Prachem století pokrytou americkou jedno-albovou chuťovčičku, vydanou počátkem osmdesátých let, která však svou hudební náplní náleží spíš do epochy předchozí.

Jak už jinde nastínil před-recitátor hejkal, jde o poctivý a vysokooktanový melodický hard rock s jemnou art rockovou příměsí. Z muziky Ashbury je cítit epika (jen mrkněte na ten pěkný obal), výpravná atmosféra i emoce. Vokál Randy Davise vás zalechtá u srdéčka a některé melodie dvojice kytaristů nezapřou školu Marka Knopflera a jeho Dire Straits. Deska má pro svého posluchače připravených několik vrcholů. První dvojice skladeb k nim určitě patří, stejně jako na velice melodickém a příjemném kytarovém rifíku postavená skladba Vengeance. Osobně ji vnímám jako takový derivát Wishbone Ash, z jehož osnov mohli čerpat i první heavy metalové soubory počátku let osmdesátých. Druhá půlka je vyloženě postavená na španělkách a doznává širší epický rozměr. Hned první taková skladba Madman, je ukázkovou citací, jak skloubit melodiku, odpichnutý refrén a prvotní fantasy kouzlo. S Mystery Man jsou tu opět Dire Straits s pohádkově výpravnějším rozměrem v zádech…

Osmdesáté roky hudbě podobné jakou na svém debutu předvedli Ashbury úplně nepřáli. Je určena spíš snílků a fantastům, kteří si tu svoji středozem dovedou vybájit prostřednictvím mýtů a legend. Stačí počkat až se sešeří, zavřít oči a pustit si Endless Skies. To kouzlo připluje vzápětí samo.

» ostatní recenze alba Ashbury - Endless Skies
» popis a diskografie skupiny Ashbury


Asia - Aura
2019-10-08

Asia / Aura

4 stars

Základní sestava britských pomp-rockových aristokratů Asia, se na přelomu letopočtu 2000 začínala drolit zevnitř. Po skvostně nastartované další etapě Downesova dítka, a trojici v dvouletém harmonogramu předkládaných výborných A- alb Aqua, Aria, Arena, najednou dvojice Downes/Payne osiřela. K materiálu který spolu napsala, si do studia pozvala řadu význačných hvězd, s jejichž pomocí dala dokupy jedenáctku tentokrát spíše než pomp-rockových, tak pop-rockových kompozic.

Na tomto materiálu je jasně vidět, že ani brilantní armáda muzikantů vám desku zachránit nedokáže, pokud je pospojována ze surovin, které spolu držet nechtějí. Howe, Crichton, Govan s kytarou na krku, či Sturgis, Colaiuta, nebo Phillips u bicích, nepředvádí se svými nástroji žádné světoborné výkony, jelikož kde nic není, ani....neboli, když nenapíšete dostatečně silný song, jak se vám má podařit u obecenstva zabodovat. Asia vždy byla soft, ale tahle deska je ultra soft. Pudinkově rozteklý sirup na nápady v té době chudých muzikantů, kteří, čekali zázrak od sestavy snů-kteráž-to na papíře může se tak jevit. Tak přesně takto jsem reagoval na tuto desku po prvním, až řekněme pátém poslechu. Tady se však dvojnásobně vyplatí vydržet a poslouchat neustále dokola, tedy za předpokladu, že vám styl a směr kapely/alba vyloženě nepijí krev. Čas je mocný čaroděj a v případě Aura účinkuje dvojnásob. Po měsíci si tak desku zařadíte spokojeně do skříně vedle ostatních A-alb Downesových Asia. Je zde hned celá fůra k zápisu hodných okamžiků, které A.O.R.-posluchač lehce rozpozná. Například nachově nadýchané melodie v úvodním rozjitřeném tracku Awake, příjemná rádiová jistota Wherever You Are, typická Paynovka The Last Time, a především dravá jazda Free. K těm povedenějším bych přidal i klenutou parádu The Longest Night a závěrečný instrumentálně pohádkově mlžný opar Aura.

Paynovu éru mám u Asie stejně rád, jako tu Wettonovu a na trojici předešlých alb nedám dopustit. Deska Aura pár slepých odboček nabízí, není to však nic katastrofálního a oproti už zhola nepovedené poslední pečeti této sestavy, sic rockovější, přesto markantně bezduché (poprvé na A nezačínající) Silent Nation, je tohle ještě pořád solidní prácička.

» ostatní recenze alba Asia - Aura
» popis a diskografie skupiny Asia


Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
2019-09-27

Budgie / Never Turn Your Back on a Friend

5 stars

Kapela Budgie je stařičká rocková formace pocházející z Walesu, která sklízela své největší úspěchu hned při prvním startu ostrovního syrového rocku na počátku sedmdesátých let. Její klasické tříčlenné složení produkovalo enormně ostrou rockovou formuli, a i když nebyla komerčně nikdy tak úspěšná jako jiní slavní kolegové té doby, kvalitou zcela srovnatelná družina se co do významu právě s takovými spolky mohla směle poměřovat. A přirovnávání Budgie (což v překladu znamená andulka (koukněte na obálky jejich alb), no kdo tohle mohl jen vymyslet, nejspíš asi kapela sama:-) k Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath co do syrovosti, riffovosti a opravdovosti hudebního jazyka, není vůbec od věci.

Budgie si u mne drží jedno nesmazatelné prvenství. Už navždy je budu mít zafixované jako kapelu, jenž zcela neochvějně zaujímá první pozici co se týče dlouhověkosti výdrže přijetí jejich hudby za svou a akceptování jí v podobě jaká je. Ta naše společná známost může trvat víc jak jedno desetiletí, během kterého jsem je nesčetněkrát testoval, avšak vždy s totožným výsledkem. Po pár sekundách, někdy jsem vydržel i minuty, bylo učiněno rázné STOP ! Nechutenství způsobené vysokánským hláskem zpěváka Burke Shelleyho se opakovalo do nekonečna. Tahle jeho hlasová hradba byla pro mne tak vysoká a dlouho nepřekonatelná, že pomýšlet na nějaké přizpůsobení se hudbě Budgie znamenalo nemožné.

Až jednou, při poslechu desky Pavlov's Dog - Pampered Menial, jsem se na Budgie rozpomenul, po osmapadesáté (alespoň:-) je znovu otestoval a najednou, světe div se, bylo to tam. Pavlíkův shouter David Surkamp má podobně, ve stratosféře položený hlas jako Shelley a když mi najednou nevadil ten, byla vyšlapána cesta i pro hudbu Budgie.

Musím rovněž přiznat, že jako rodilý arťák mám k podobně syrové a drsné muzice občas výhrady a nešmakuje mi vždy toliko, jako učesanější soubory té doby, nebo let pozdějších. Ale Budgie jsou vysoký level. Ta nepřístupná venkovní slupka je jen na odiv. Uvnitř bublá pěkně rozžhavený, do vysokých obrátek vytůrovaný motor, který vás spolkne jako sardinku.

Hodně jsem přemýšlel, kterými Budgie začít poprvé. Mezi fans zřejmě nejoblíbenější, krapet přístupnější deska Bandolier vypadala jako zcela ideální volba. Ale nakonec jsem ustoupil a zvolil si třetí placku, recenzovanou Never Turn Your Back on a Friend. Moc se mi líbil motiv na obalu (i když ani ty další nevypadjí zle) a při testu mne doslova sfouknul ústřední motiv/riff úvodní skladby Breadfan. Bylo vymalováno. Never je a bude tou navždy úrvní-Budgie, čímž bylo sémě vzpomínek zaseto.

Pojďme k desce samotné. Skladba Breadfan obsazuje po zásluze pol position a patří díky svému neutuchajícímu energickému riffostroji k tomu nejlepšímu nejen na desce. Píseň doslova upaluje ve spurtujících kytarách a divokých melodiích. Ostré tempo, zápal, nasazení, ale i lehoulinké akustické přemostění za půlí a roztomile vyšívané obrazce klidného zpěvákova hlasu, to všechno nabídne úvod alba. Baby Please Don't Go je zase ohnivá až vás pálí v těsné blízkosti sluchovodů. Krásně sejmutá basa, rozverné tempo a roztomile naříkavý Burkeho vokál. Velká chvíle Tonyho klasické kytary a Shelleyho něžného vokálu přijde ve třetí You Know I'll Always Love You. Krása. Po malinko slabší You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, přichází zlatý hřeb desky, slabikář metalové hry v tvrdé a nepředstavitelně hutné pecce In The Grip Of A Tyrefitter's Hand. Kytarové citace, bicí palba a basové orgie společně vytvářejí smyslné orgastické představení ohromné síly, připodobňujíce své řádění k ohavným běsem fašistické válečné mašinérie. Takovou nekontrolovatelnou silou tato skladba disponuje. Naštěstí právě včas následuje další porce odlehčení ve slaďoučké prázdninové ukolébavce Riding My Nightmare. No a na konec nepřijde Japonec, ale další ohromná věc pojmenovaná Parents. Do ní kluci nahečmali vše typické a zároveň i progresivně nové pro styl Budgie. Hymna jako hrom.

Teď jen přemýšlím, jakým sloganem tu recenzi zakončit. Co třeba otřepaným výrokem – o jednom z nejlepších alb sedmdesátých let? A možná nebudu ani moc daleko od pravdy.

» ostatní recenze alba Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
» popis a diskografie skupiny Budgie


Big Big Train - Grand Tour
2019-09-26

Big Big Train / Grand Tour

3 stars

Abych se přiznal, nějak nevím přesně jak hodnotit nový výtvor britských Big Big Train. Jestli z něj mám být nadšený, nebo jen letargicky přikyvovat nad něčím, co už nepřináší žádné novum, ale pouze potvrzuje určitý standard a přitakání k dávno vydobytým pozicím. Doba, kdy byla kapela totálně hladová a předkládala divákovi silně inovativní díla jako The Difference Machine, oba díly stylotvorného a pro kapelu určujícího top produktu English Electric, nebo i tisíci vlivy prorostlé dílko Folklore jsou v nenávratnu.

B. B. T. se až otravně a přebujele utápí v pře-pastorálně unylé atmosféře a svými uspávacími, nad deseti minutovou hranici klopýtavými ukolébavkami dovedou posluchače unudit k smrti. Přitom je ještě začátek desky nadmíru stravitelný a velice funkčně sestavený. Úvodní dvojice skladeb (po koncepčně povinném intru Novum Organum) Alive a The Florentine vyznívá elasticky a hybně. Poutavá instrumentace a příjemně svižné tempo vtáhnou do děje, stejně jako sic pomalý, zato výpravný a dobově usazený epos Roman Stone s precizní dechovou částí v druhé půli. Instrumentální Pantheon je posledním záživným/výživným kusem na desce. Od tracku č. 6 naráží produkce současných Big B. T. na úskalí a limity svého přešlechtěného stylu. Hlavní chyba není ani tak ve stopáži jednotlivých kompozic, jako ve vatovité náplni romanticky přeslazených útvarů překrývajících jeden druhý. Longdonův hlas je až příliš sterilní a plačtivě usedaví. Částečnou vzpruhou je naštěstí poslední instrumentálně obohacující číslo Homesong, konfrontující uvnitř taneční a poklidné roviny tvorby kapely v brilantním nástrojovém balení.

Pevně věřím, že nová kolekce Big Big Train dokáže jejich letité fandy znovu pobláznit a řadu z nich i potěšit. Není to vyloženě špatná a už vůbec ne slabá deska. Jen její příliš silný eklektický směr pramenící z nedostatku svěží a nové invence, žene soubor na tu stranu barikády, proti které ještě před pár lety s rozhodností bojovala.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Audience - Friend's Friend's Friend
2019-09-25

Audience / Friend's Friend's Friend

5 stars

Tenhle poklad sedmdesátých roků mi pomohl vyštrachat stejně jako jemu mnoho podobných kolega hejkalík. Na recenzi jsem narazil náhodou a nebýt cirkusově střiženého crazy obalu, možná bych šel bez zájmu a počtení o dům dál. Tahle zastávka se ale vyplatila a rázem přetavila v pořádnou porci zvědavosti. S pomocí Discogs ležela deska tři měsíce na kraji stolu s dalšími adepty až do minulého týdne, kdy na ni přišla ta správná chuť.

Když bych měl do nějaké posloupnosti zahrnout přednosti a klady které mne na kapele Audience, potažmo desce Friends, Friends, Friend zaujali nejvíce, pořadí by bylo asi následující. Vše odstartovala-

a) hejkalova recenze

b) šaškoidní obal

c) emotivní přednes zpěváka Howarda Wertha místy připomínající Micka Jaggera

d) nástrojové obsazení s lahodně prozpěvující flétnou a často temně dunícím ságem

e) slušná zásoba zvukomalebných, elektriky zbavených poloh

f) celková jazzová orientace většiny skladeb a jejich variabilní šíře

a pak také píseň č. 6. nazvaná Ebony Variations – svým charakterem a nástrojovým obsazení tolik mi připomínající milované Moody Blues (snad vyjma klasicistně-lidovkových pasáží vně).



Takže...hejkalovi obrovské díky za prima objev a pět bodů pro Audience - novou to srdeční recenzentovu záležitost.

» ostatní recenze alba Audience - Friend's Friend's Friend
» popis a diskografie skupiny Audience


Forcefield - The Talisman
2019-09-25

Forcefield / The Talisman

4 stars

Téměř v totožné době kdy jsem se potkal s projektem Phenomena, proběhlo i mé další setkání s podobným all-stars bandem osmdesátých let, kapelou Forcefield. Náhoda, nebo...

To seznámení je vskutku haluzoidní. Spolupracovník z hokny mi dovalil na přečtení několik cca půl roku starých čísel časopisu Spark, který samozřejmě znám a v raném mládí (kdy nějaký internet byl absolutně cizím pojmem) jsem jej se zájmem sledoval i kupoval. Ta doba pochopitelně dávno minula a to co je uvnitř mne z 90% už neoslovuje, ale jelikož i on se k časopisu dostal za prapodivuhodných událostí zcela náhodně (byla mu na jakési akci nabídnuta zdarma) a též nejevil velký zájem na jejich vlastnictví, spíš ze zvědavosti jsem je v rychlosti prolistoval. V rubrice klenoty albových archívů (nebo nějak podobně) jsem narazil právě na pojem Forcefield. Recenzována byla v pořadí třetí nahrávka s Grahamem Bonnetem, od jejíhož vzniku letos uplynulo rovných třicet let. Mne však podstatněji než tato zaujala po poslechovém nástřelu deska předešlá – The Talisman. Právě na ní účinkuje osobní miláček recenzenta, zpěvák Tony Martin, který tou dobou právě našel zaměstnání u Black Sabbath kde startoval s deskou Eternal Idol. Poté se asi nejvíce proslavil nahrávkou Headless Cross, ke které byl pozván kámoš z Forcefield, bubeník Cozy Powell a na album Tyr i basák Neil Muray. Nejzajímavější postavou tohoto projektu je jistě jméno člověka s vysokým kreditem - Jan Akkerman, kytarista holandských prog/fusion rockerů Focus. Zajímavé spojení.

Forcefield nabízí klasický model osmdesátkového hard-rocku a když mám srovnávat právě s projektem Phenomena, tak na rozdíl od něj je dvojka forců hřmotnější, kytarovější, údernější a daleko prosta sytezátorového oparu, který má mnohdy u Hughesova bandu vůdčí roli. Z devítky/jedenáctky(dva bonuusy) skladeb jsou čtyři covery: stejně jako na debutu tu jsou zastoupeni Kinks (povedená, malebně znějící Tired of Waiting For You ) a Deep Purple (k sobě naroubované Black Night spolu se Strange Kind of Woman), dále Cliff Richard (píseň Carrie, jejíž zvuk a nádech je podobný písním Rush z období Hold Your Fire) a kanadští Streetheart se známou hitovkou Without Your Love (tady Martin hlasově doslova exploduje). Další písně jsou autorské. Začátek i konec obstarávají instrumentálky (první je romanticky malebná titulka Talisman, plná čarovného kytarového sólování a nádherně předoucí basy Neila Murraye, poslední The Mercenary rocková divočárna), čímž se nám vygeneruje čtveřice klasických zpívaných čísel. Poslední I Lose Again spadá do kategorie dojemných baladic (sóla jako od Latimerových Camel) a Year of the Dragon spolu s dvojicí Heartache a Good Is Good patří k pilířům desky. Ve hravé Year... dominují Cozyho bicí dovednosti, opět silně vystrčený Murray a krásně klenutý Martin. Heartache je dojemnější, pomalejší a atmosféricky vystupňovaná pecka se silnější podporou v klávesách a zapamatovatelným refrénem. Good Is Good pak klasické rockové číslo hrané od podlahy v pěkně svižném tempu.


Dvojka The Talisman a komerčnější/přístupnější třetí Bonnetova deska To Oz and Back patří k tomu nejlepšímu, co nám mohl konec let osmdesátých v hard-rockové branži nabídnout. Sběratelé a milovníci tohoto stylu proto neváhejte a prostřednictvím Discogs si desky opatřete. Garantuji vám, že nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Forcefield - The Talisman
» popis a diskografie skupiny Forcefield


Phenomena - Phenomena
2019-09-24

Phenomena / Phenomena

4 stars

Tak na tenhle hard-rockový skvost jsem k mému velkému údivu narazil teprve před pár měsíci. Vůbec nechápu jak mi pojem Phenomena mohl tak snadno protéct okolo mých rockových uší. Navíc když jde o all-stars team (které mám většinou rád a těším se, s jakou hudbou podobný slepenec celebrit vyrukuje). Zkrátka někdy se tak stane, jelikož to obrovské množství informací v tomto případě o hudbě se těžko dá poodkrýt do všech směrů.

Když jsem tedy onen projekt zaregistroval, začal jsem se okamžitě pídit po albech která vydal. Tento debut je ultimativní a jasně nejlepší, který spolu naše hvězdy natočili. Snad ještě dvojka, ale pak … další sestavy se hodně měnili, drolili a postupně přicházeli hráči druhé ligy. Poté byla práva na značku prodána a projekt se kvůli zisku udržoval dál, ale jména formátu Hughes, Powell.... jen tak někdo nenahradí. Samozřejmě, především jde o kompoziční stránku věci a ta je na debutu brilantní.

První Phenomena představují klasický osmdesátkový hard-rock položený na kreativní rytmice - bicí Cozy Powell/ basa – Neil Murray, kteří se za pár let sejdou u Iommiho Black Sabbath. Kytary má na starosti dvojice John Thomas (pozdější Budgie) a Mel Galley (Whitesnake, Trapeze) a za mikrofonem stojí mohykán the voice of rock Glenn Hughes. První impulz k založení tohoto souboru prý přišel od Melova bratra, producenta Toma Galleye.

Deska obsahuje osmero zpívaných kompozic a jednu poslední, atmosféricko-instrumentální věc.

Titulní jízdu Kiss Of Fire načne Hughesovo zvolání na pozadí kláves Richarda Bayleyho. Ty mají v celé skladbě i albu důležitou roli a spolu s něžnými akustikami malují klasický hardockový odér plně náležící osmé dekádě. Maximálně hitovou dvojku Still The Night znám x let z Norumovy sólovky Face the Truth, na které zpívá rovněž Glenn. Tato původní verze není natolik rozličná, snad jen důraznější podíl zde mají klávesy. Tady si pro změnu bouchne Ted McKenna. Netradiční part houslí je naroubován do skotsky znějící odpichovky Dance With The Devil. Phoenix Rising zastává funkci nádherné balady-oplodňováku s refrénem z říše snů a Believe je vzletná nadýchaná rockovice made in osmdesátky. V podobném duchu se nese i zbytek této bodré a nevtíravé desky.

Debutní album projektu Phenomena nabízí "nevtíravý" Whitesnake-ovský osmdesátkový model (zbavený bluesové skořápky) pompézního hard-rocku, ve kterém kytary spolu s klávesy malují nádherné romantické scenérie a Glenn Hughes znovu dokazuje, proč patří k totální pěvecké extratřídě.

» ostatní recenze alba Phenomena - Phenomena
» popis a diskografie skupiny Phenomena


IZZ - My River Flows
2019-09-23

IZZ / My River Flows

5 stars

Prvotně měla být na tomto místě recenze na zcela nový produkt IZZ, desku Don´t Panic. Ale po pár pokusech prostřednictvím internetového poslechu jsem (možná) dočasně usoudil, že není s jejím pořizováním kam spěchat, a místo toho si od nedostižných britských dodavatelů současné prog muziky CAERLLYSI MUSIC objednal dílko toto.

Deska My River Flows měla v době svého vzniku nelehký úkol. Po třech letech navázat na v krátké době rychle legendární a do dnešních dnů veskrze nesmrtelnou nahrávku předchozí I Move. Z té se postupem let stal kult zaoceánské progresivní scény a směle se zařadil vedle alb z podobné líhně jako jsou a dekádu starší výtvory As the World, nebo Beware of Darkness. Nemá cenu si lhát, to se kapele tak úplně nepovedlo a nepovedlo se to v plném rozsahu ani žádnému z dalších děl IZZ. Ale to přece není nic tak divného a překvapivého. Hodně dřívějších i současných kapel má svůj Mont Ev ve své druhé, třetí, či čtvrté nahrávce a jeho překonání v očích fans bývá úkolem zcela nadlidským.

V mých proporcích je tato deska přístupnější a malinko „písničkovější“ verzí díla předešlého. Zvukově aktuálně znějící sbírka osmi nápaditých a vcelku originálních kompozic disponuje hned několika silnými atributy. Ten první je malinko podprahově ukrytý ve výrazné, s opakovanými poslechy vystupující melodičnosti, která místy vyznívá až civilně hymnicky. Právě do ní jsou naroubovány srozumitelné texty a fráze Toma Galgano, kterého často podporuje dvojice vokalistek Anmarie Byrnes a Laura Meade – další to ze silných zbraní tohoto souboru. Třetí deska je prosta elektronických výletů a vůbec nějakých moderně znějících extempore z minula. Zní eklektičtěji a civilněji. Její kouzlo leží v propojení hravě obyčejné až jednoduché písničkovosti, prostupující do složitých sofistikovaně laděných struktur a tempových kotrmelců. Na diváka je tudíž ušita taková malá nenápadná past, při které se honí kočka s myší.

Jednotlivé a velice silné songy do rozboru zahrnovar nebudu, (nejraději mám křehké (chvílemi až Beatlesácké) věci na pozici tři až sedm), ale nedá mi abych nezmínil píseň poslední, více jak dvacet minut dlouhou suitu Deafening Silence. Ta je velmi často spřádána z jemných, jazz-rockových nití a disponuje pozitivně pohádkovým nábojem. Některé letmé kytarové nuance, vyhrávky na klavír, kytarová sóla, pochodující a hravá rytmika, dámské vokální části sólové i sborové, nachové opary kláves, plačtivý Galganův hlásek, to všechno a ještě víc přispívá k nezaměnitelnosti soundu IZZ jako jednoho z předního prog-rock a a jazz-rock-ového giganta na mapě s inteligentní hudbou.

Pro mě osobně je deska My River Flows stejně přitažlivá jako předešlá I Move. Proto plný počet.

» ostatní recenze alba IZZ - My River Flows
» popis a diskografie skupiny IZZ


Windmill - The Continuation
2019-09-18

Windmill / The Continuation

5 stars

Bylo jen otázkou času, kdy si horyna vyřídí objednávku na další desku Norských Windmill. A jelikož s nimi začal odzadu, nahrávkou loňskou, druhá v plánu byla dvojka The Continuation – tedy pokračování.

Kapela Windmill se pro mne stala zřejmě nejpříjemnějším zjevením loňského ro(c)ku. S deskou Tribus mě tahle parta dostala totálně na lopatky. Tak brilantní prog-rock se neslyší každý den. Do detailu vypiplaná nahrávka zvládnutá zcela profesionálně jak po stránce zvukové, tak především kompozičně aranžérské, si okamžitě s prvním poslechem snadno proklestila cestu do mého srdce. V blahé paměti mi uvízla zmínka Petra59 o tom, že právě The Continuation je ještě dokonalejší než Tribus.

Drobná odbočka: Kolega Mayak se tu před pár dny/týdny v nějaké debatě vyjádřil o rozloze norské progresivní scény ve smyslu její velikosti, kvality a kvantity. Osobně nejsem ten typ, co podobné oblasti zaujatě zkoumá a vyhledává stále nové a nové talenty. Jestli si dobře vzpomínám na jeho hodnocení, tak země fjordů prý disponuje snad padesátkou kvalitně zajímavých kapel z hudebního teritoria, které tu všichni tak milujeme. Takový seznam mě připadá značně nereálný a přemrštěný, ale na druhou stranu sousední Švédsko mělo v hudební oblasti vždy co nabídnou, tak proč by dnes nepřevzali štafetu zrovna Norové. A jelikož se v objevování nových hudebních adeptů držím striktně při zemi, bohatě si z oné oblasti vystačím s trojicí Wobbler, Gazpacho a právě Windmill. Tyhle tři skupiny jsem si poslední rok-dva totálně zamiloval a nedám na ně dopustit. Každá je úplně jiná a každá je nesmírně kvalitní. Postupně vyzobávat jejich diskografie je závislost i zábava zároveň.

Windmill jsou naprosto jedineční i když nikdy nepopírají své kořeny zapuštěné v hudbě sedmdesátých let. Jejich příjemný folkově severský nádech, vzletné a nenucená aranžmá, Jethro Tull-ovské flétnové motivy, nadýchané melodie, i lehce swingující rytmika spolu tvoří gró jejich repertoáru. Při poslechu muziky Windmill vás ty melodie a zpěvné linky přenesou do dob z před padesáti lety. Budete mít nutkání podobně jako klučina na obalu desky přelézt jakousi imaginární betonovou zeď, a vydat se vstříc neznámým dálavám a proměnlivým krásám přírody, která na této planetě ještě zůstala. Kluci jsou mistři ve vyvažování různých instrumentálních sekcí, jejich přednes není zbytečně komplikovaný a svou vynalézavostí vyznívá přehledně a upřímně. Oni zkrátka ohromit dovedou a navíc v několika směrech zároveň.

V případě The Continuation jde o další skvělé album. Jeho poslech jsem si od první minuty nesmírně užil a věřím, že každý pravověrný prog-rocker musí být z takové muziky nadšený podobně.

» ostatní recenze alba Windmill - The Continuation
» popis a diskografie skupiny Windmill


Sylvan, Nad - The Regal Bastard
2019-09-17

Sylvan, Nad / The Regal Bastard

4 stars

No vida a pak že to nejde. Nad Sylvan překvapuje. S každým svým dalším výtvorem se pomalu snaží vymanit z Genesisovských kleští a vydává se vstříc nepoznaným dálavám na širém oceánu zvaném hudba. Jestliže byl předposlední počin Courting the Widow klonem Gabrielovské etapy velkým Genesis, následovník The Bride Said no už balancoval na pomalém odklonu směrem k větší pružnosti a variabilitě, pak disk poslední představuje "staro-nového" Sylvana, bažícího opustit stylovou škatuli a nadobro za sebou zanechat nálepku Genesisovského klonu (nebo klauna:-). Nad se prý snad kdysi dávno zabýval populární muzikou a je to právě pop (ale pořád hodně progresivní), ke kterému se na stará kolena zase obloukem částečně navrací.

Nad není v žádném případě typem umělce bořiče, snažíce se za každou cenu brouzdat neprozkoumanými hudebními cestičkami. Jde o usedlíka léta spolupracujícího s osvědčeným týmem hudebních perfekcionistů – viz výčet hostů nahoře, který si píše muziku sám a pro své potěšení. Jméno si udělal vedle Steva Hacketta v programu Gabrielovsko Genesis-ovských koncertů, od kdy jeho hvězda stoupla strmě vzhůru.

Letos nemalé hrstce věrných předložil další důkaz o své aktivitě a neutuchající chuti vydávat desky a zpívat. Časově sympatická kolekce nabízí v rozumné míře kombinaci popu, progu, pastrorálních hrátek i malinko toho kýčovitého patosu. Ten k Sylvanovi hold patří. Zpěvák je rád nostalgický, sentimentální i romanticky výpravný.

Jak jsem psal na začátku, pro mne je tohle album částečným překvapením a zdá se, že ho budu mít ze Sylvanovi trilogie nejraději. Přináší velikou porci pohody, zajímavých motivů, je dějově přitažlivé a nedrží se striktně jedné stylové předlohy.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad


United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss
2019-09-16

United Progressive Fraternity / Planetary Overload ' Part 1 ' Loss

4 stars

Netuším jak to v sobě mají zakódované jiní posluchači, ale já osobně pokud delší dobu poslouchám pouze produkci z vlastní soukromé sbírky, hudbu starší i novější, za nějaký čas mám doslova obrovský hlad po něčem doposud neslyšeném. A je jedno, jestli to jsou nahrávky aktuální, například letošní, nebo stará dříve nahraná alba, která jsou pro posluchače nová z důvodu neznalosti.

Podobný impulz jsem dostal zrovna minulý týden a začal rozbalovat nasyslené obálky a krabky z posledních měsíců, ve kterých se ukrývá moře hudby pro zapáleného jedince natolik interesantní. Z té skrumáže jsem vyčlenil desítku cd, na které jsem měl aktuální rajcovní chuť a která mě do oka kápla sama. Ve oné kupičce se ocitly jak nahrávky sedmdesátkově dobové, tak alba letošní. A jedním z nich je i nový produkt mých oblíbenců UPF.


Pamatujete ještě na australskou prog-rockovou squadru Unitopia a její fantastickou dvojici alb The Garden a Artificial? Pokud ano, tak jistě víte, že jejím rozštěpením vznikly dva soubrory. Southern Empire vedené klávesistou Seanem Timmsem a právě UPF, neboli United Progressive Fraternity, kterým vdechli život zpěvák Mark Trueack, kytarista Matt Williams a perkusionista Tim Irrgang. Poslední dvojice se na desce nové sic nepodílí, ale zato je nahradil člověk v posledních letech s progem neuvěřitelně srostlý, světoběžník a multiinstrumentalista (dokáže hrát snad na vše, co vydává nějaký zvuk :-) Steve Unruh ze spřátelených Samurai of Prog.

Na ploše sedmdesáti pěti minut nám dvojice Trueack-Unruth (ten vytvořil s Markem velmi silné pouto) představuje kolosální hudební dílo tvořené tisícovkou moderních prog-rockových barev a všemožných přiléhajících odstínů. Za podpory několika s kapelou spolupracujících interpretů a desítkami dalších hostů (ten výčet je vskutku impozantní) rozličných instrumentálních profesí, vdechli život dílu nazvanému Planetary Overload ' Part 1 ' Loss. Dá se říci, že to navazuje přesně tam, kde předchůdce Fall in love with the world skončil. Ale připadá mi, že nový materiál je ucelenější, hudebně sevřenější a aranžérsky dotaženější. Jestliže hudba Unitopia v sobě nesla výrazný hitový potenciál a spousta skladeb z vyjmenovaných alb disponovala zpěvnými refrény a množstvím zapamatovatelných fragmentů, hudba UPF stojí na opačném pólu. Zde je kladen maximální důraz na kompoziční finesy jednotlivých skladeb a dokonalou vzájemnou proaranžovanost jednotlivých nástrojů. Hudba je tudíž mnohem méně stravitelná a hůře zapamatovatelná. Sofistikovaný skladatelský přistup a virtuózní schopnosti každého z členů však z jednotlivých položek činí nanejvýš aromatickou hmotu, která je od prvního kontaktu velmi plastická a proměnlivá. Posluchač orientující se v hudbě výše jmenovaných kapel je lapen takřka okamžitě a ihned cítí, jak silný účinek dokáže mít hned první setkání s deskou.

Pro mne je nová práce United Progressive Fraternity přesně taková, jakou jsem si přál aby byla. Hudebně bohatá, instrumentálně zajímavá, aranžérsky ucelená a především nápaditě prvotřídní. Že je její výsledný sound za jedna a Markův pěvecký výkon znovu impozantní nemá vůbec cenu zmiňovat. To jsou prvotní předpoklady, který člověk od dvojice Trueack-Unruth čeká automaticky. A na adresu Artworku Eda Unitsky musím znovu zvolat jen bravo mistře, další velká paráda z vašeho pera.
Od aktuální desky mám jen pramalý odstup a proto budu zatím hodnotit zdrženlivě 4-mi body s pootevřenými vrátky k tomu pátému...

» ostatní recenze alba United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss
» popis a diskografie skupiny United Progressive Fraternity


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
2019-09-13

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2

4 stars

Pokud bych si pustil tuhle druhou Gabrielovu desku jako novinku v roce kdy právě vyšla a do té doby poslouchal jen první alba Genesis, Yes, Pink Floyd, King Crimson a první desky jeho kolegy Steva Hacketta, musel bych být dokonale zděšen. To co na ní Peter předvedl, je totální přetrhnutí všech mateřských pout s jeho původním působištěm, které jej doteď svazovalo a nastolení zcela nového a nekompromisního směru. Směru silně, ale opravdu silně inovativního a veskrze progresivního.

Už první o rok starší deska jasně naznačila, kudy se zpěvák hodlá vydat. A dvojka jen potvrdila zvolenou cestu za tu správnou, která velkou oklikou míjí všechny hudební klišé a jde si tvrdě za svým cílem. Gabrielovi je absolutně cizí nějaká podbízivost a zaprodanost. Napsal a složil nehitové, mnohdy bizarní, enormně hravé, osobní a zvukově i nástrojově překrásně laděné album. Jeho barevnost a vnitřní sepětí mne dostalo hned při prvním poslechu a i když to zpočátku nevypadalo na 100%, dnes po důkladném proposlouchání jej neváhám označit za další zpěvákovo mistrovské dílo.

Zvukově dotažené parády D.I.Y., Animal Magica Exposure, vystřídají bizarní Gabrielovi chutě v On The Air, nebo A Wonderful Day In A One-Way World. Ale nejkrásnější věci jsou ty emočně tikající rozbušky jako Mother Of Violence, White Shadow, Indigo, Flotsam And Jetsam a závěrečná Home Sweet Home. Ty patří do zlatého zpěvákova portfolia.

A pokud vám ta kvalita stále uniká, mrkněte na jméno producenta desky, to vám leccos napoví. Není jím nikdo jiný než veliký věrozvěst všeho nového a pokrokového, pan Robert Fripp. A právě jeho novátorský pohled se zasadil za to, jak deska zní a jak ji dnes vnímá její okolí.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Eloy - Colours
2019-09-12

Eloy / Colours

5 stars

Eloy-ovský (alespoň dle horyny) majstrštyk Silent Cries and Mighty Echos patří mezi mé nejoblíbenější desky. Po vstřebání tohoto a předešlých děl německé space-rockové družiny jsem byl pochopitelně zvědav, jakým směrem myšlenky jejich lídra Franka Bornemnna pokračovali. Dle otestovaných nahrávek mi vyšlo, že především dvojice alb Colours a Planets budou uspokojovat mé nároky na kvalitu a nezaměnitelnost výsledného soundu kapely. To, co přichází v letech osmdesátých už příliš nekoresponduje s tím, co bych od Eloy osobně rád slyšel a myslím, že až deska The Tides Return Forever napravuje pošramocenou pověst kapely z desetiletí předešlého.


Zpět ale k nahrávce Colours.
Zmáčknete tlačítko play a rázem si připadáte, že posloucháte některou z produkcí Alana Parsona. Začátek alba obstarává velice dojemná hra dětských hlasů proplétajících se skladbou Horizon. Ty navozují překrásně tajemnou atmosféru a trochu té syntetiky Eloy rádi odpustíte. Poté přichází nejslabší položka nahrávky, skladba Illuminations, kterou s předešlou produkcí kapely dokážu jen těžko pospojovat. Naštěstí děsivé vjemy na začátku třetí Giant i celkový charakter této skladby veškeré polemiky rychle vyvrací. Tady jsou už Eloy snáze identifikovatelní a také daleko vynalézavější. Na chvíli zavřete oči a v ten moment se vidíte, jak nenuceně proplouváte vesmírem okolo tisíců zářících hvězd, nachově zahuštěnou mlhovinou a před vámi se otevírají nedozírné dálavy té těžko popsatelné okolní velkoleposti. Ve čtvrté Impressions jste už zcela v područí Eloy a při tónech akustiky kterou bryskně doplňuje flétnová melodie, se vám po těle rozhostí nekonečný pocit blaha. Gobelíny vyšívané vesmírným barevným prachem rozvěšují Eloy v souladu s vaší cestovatelskou misí všude okolo a po celou svou hrací dobu. Nehrozí, že by jste se snad chvíli měli nudit, nebo že by vám kapela něčím nepříjemným nekápla do noty.

Oproti předchozí desce zkrátili Eloy stopáž a malinko ubrali na složitosti. Skladby jsou přehlednější, nadýchanější a opar Pink Floyd se začíná zase vzdalovat. Deska nepůsobí tak velkolepě jako Ocean, fatálně jako Dawn a není ani rozprostřena do tolika světových stran jako Silent... Tyhle fakta ale nenaznačují nic o úbytku invence, nebo ztrátě vlastní identity. Eloy v roce 1980 představují další ze svých atmosférických monolitů, který je radost poslouchat.

Neodpustím si malou výtku k remasterovanému cd, které ztratilo přes svou ořezanou dynamiku kus vlastní duše. Tady se oplatí původní vydání a nebojte se jej pořídit z druhé ruky. Ten krásný analogový space zvuk právě u Eloy stojí za to. Právě ten jejich muziku „dělá“.

» ostatní recenze alba Eloy - Colours
» popis a diskografie skupiny Eloy


Kaipa - In The Wake Of Evolution
2019-09-11

Kaipa / In The Wake Of Evolution

5 stars

Podobně příjemné vibrace jaké ve mně vyvolalo album Notes From the Past, jsem zažil i s deskou In the Wake of Evolution. Sice jsem ještě neslyšel předchozí nahrávku Angling Feelings – první s novým mužem na kytaře Per Nilssonem, ale deska recenzovaná na mne působí, jako by se jejím prostřednictvím švédská Kaipa znovu probudila k životu, a podobně jako na Notes ze sebe toužila vymáčknout to nejlepší možné.

Nejen že mi Roine Stolt u souboru vůbec nechybí, Per ho nahradil víc než bravurně, ale zdá se mi, že bez jeho podílu a identifikovatelně typické hry, mohl soubor daleko víc roztáhnout křídla a vyzkoušet si i postupy dříve neslýchané. Najednou má Kaipa větší spád, čerpá více ze severského folku, melodie jsou jiné a zní nově a neokoukaně. Z desky cítím větší hravost i chuť pokořit další mety. Vokál Aleeny Gibson krapet zdrsnil, zní zemitěji a ještě vyzývavěji než na minulých deskách. Hans Lundin sype z rukávu další soustavné porce zajímavých nápadů a s Perem se skvěle doplňují. Mám pocit, že i hlas Patrika Lundströma prochází vývojovou fází a dnes si ve svém výrazu dovolí zajít daleko dál, než před pár lety. Velice kvituji vstupy a hru na zobcovou flétnu, která do tvorby Kaipa výborně zapadla, stejně jako chladivé party houslového doprovodu.

Z jednotlivých skladeb musím upozornit na hitovou náladovku In the Heart of Her Own Magic Field (takový nenápadný lamač srdcí s nedostižnou Aleenou Gibson). Nejdelší, sedmnáctiminutový kus Electric Power Water Notes, ve kterém to bravurními nápady a keltskou atmosférou doslova praská. Dynamickou pocitovku The Words Are Like Leaves, Flower-Kingovského jha totálně zbavenou Arcs of Sound, nebo severským folklórem dosti šmrncnutou The Seven Oceans of Our Mind.

Kaipa se s odchodem Roine Stolta převlékla do nového a ještě slušivějšího kabátce, který jí sedne jako ulitý a posluchač má (alespoň na této nahrávce) jistější pocit, že neposlouchá x tou variaci (i když nesmírně povedenou) na bratry Flower Kings. Za sebe volám hurá.

» ostatní recenze alba Kaipa - In The Wake Of Evolution
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Moore, Gary - Blues for greeny
2019-09-10

Moore, Gary / Blues for greeny

3 stars

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Blues for greeny
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Canned Heat - Hallelujah
2019-09-09

Canned Heat / Hallelujah

4 stars

Petr Gratias v místním profilu Canned Heat přirovnává kapelu k těm největším ikonám americké psychedelické a post-psychedelické scény, jakými byli Doors, Iron Butterfly nebo Grateful Dead. I když mám osobně s C. H. jen malé zkušenosti a vlastním pouze zlomek jejich studiové produkce, dle kvalit především této kolekce musím souhlasit a směle ji vedle těch největších ikon žánrů zařadit.

Konglomerát boogie, blues a psychedelie s jakým Canned Heat na scénu vyrukovali, se jim pečlivě podařilo zúročit na svém majstrštyku Hallelujah.

Místní skladby mají šťávu a slušný energetický odpich. Drsný šmirglák Boba Hitea v protikladu k dívčímu, vysoko položenému zpěvu Alana Wilsona dávají písním vysoký punc originality. Často slyšíte brnkat piáno, bzučet harmoniku, nebo směle drnčet kytary. Ve výsledku jde o velice poctivou a od srdce hranou muziku. Malá výjimka a naprostá ujetina je skladba číslo čtyři-Sic 'em Pigs, ve které vřeštivé prasečí zvuky a kvílivě skřípající kytara vytvářejí skutečně bizarní zvukový lomoz.

Pro milovníky Doors, Ten Years After a vůbec všechny bluesmany a oblíbence boogie, jsou Canned Heat s jejich Hallelujah výbornou alternativou k doplnění domácí sbírky cd či lp.

» ostatní recenze alba Canned Heat - Hallelujah
» popis a diskografie skupiny Canned Heat


Leap Day -  Skylge's Lair
2019-09-06

Leap Day / Skylge's Lair

4 stars

Kluci z kapely Silhouette jsou má jednička mezi neo-progresivními uskupeními pocházejícími z Holandska. Jen v těsném závěsu se drží další hudební parta oplývající nezkrotnou melodikou, guitar sólíčky z kategorie nadpozemských, velkými refrény i subtilními nápěvy. Jejich časově náročné skladby čechrají robustní klávesové přelivy i kaskády kytarových vyhrávek naroubovaných na přesně šlapající rytmickou sekci.

První deska Awaking thé Muse se pro mne stala jejich nepřekonatelnou a v celosvětovém měřítku plně konkurenčně srovnatelnou s těmi nejlepšími soubory z podobné stylové líhně. Dvojku Skylge's Lair jsem pořizoval letos na jaře. Uzrávat musela dlouho a jednu z nezapomenutelných myšlenek s ní spojenou budu mít asi navždy navázanou na určitý den a místo z dovolenkového výšlapu. Myslím že až propojení oné muziky a matičky země, lépe řečeno naší přírody, ve mně dokázalo naplno probudit zájem právě o tuto lp pľatňu. Spousty na první pohledy ukrytých myšlenek, hudebních ornamentů, aranžérských vychytávek a v dalších plánech i zapamatovatelných melodií vytrysklo na povrch v celé své síle a nahotě. A právě v té chvíli jsem si uvědomil, že mám ve sbírce další parádní fošnu a poklad, který dovedu plně docenit až teď.

Zpěvák Jos Harteveld má zvláštně položený hlas. Není typickým výškařem, nebo patetickým prog pěvcem dle mustru svých kolegů. Jeho sytý a barevně nezařaditelný vokál/projev působí uhrančivě i křehce dětinsky zároveň. Osobně jsem si musel chvíli zvykat, ale ta osobitost má něco do sebe. Dvojice klávesistů v jedné kapele nebývá častým jevem. V případě Leap Day to vnímám jako určitou originalitu a vzájemné doplňování se a podpora dua Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg přináší v repertoáru skupiny jistě své ovoce. Ale nenechte se mýlit, že by snad kvůli silné klávesové štěně nějak zanikl nástroj zvaný kytara. To ani náhodou, jelikož její držitel Eddie Mulder předvádí celé kaskády vyhrávek, sól a melodií s tímto nástrojem spojených. Zvláštní obrazový výjev majáku skrytého ve skalách má své kouzlo a jistě i účel. Zvuk je jako křišťál, čistý i čitelný zároveň.

Leap Day jsou dle mého tak trochu ukrytým a nedoceněným progresivním zbožím z kraje, který dal světu desítky zručných malířů-krajinářů, nad jejichž mistrovskými romantickými plátny dokáže milovník umění ustrnout v několikaminutovém němém úžasu. Netvrdím, že muzika Leap Day vyvolává v jedinci podobně silné pocity, ale i v tomto případě jde o umění, jen na zcela odlišné bázi.

» ostatní recenze alba Leap Day - Skylge's Lair
» popis a diskografie skupiny Leap Day


Anekdoten - Gravity
2019-09-06

Anekdoten / Gravity

5 stars

Když jsem dnes ráno toto album s velkým zaujetím poslouchal, samočině mi v hlavě naskakovala písmenka k recenzi, kterou jsem chtěl zakrátko začít psát. Tak se i stalo, ale její začátek pochopitelně startoval až druhý odstavec, jelikož jsem neměl tucha, že jednu recku na tento produkt jsem již kdysi sesmolil.

Po zhruba roční pauze která uplynula od mého posledního přehrání čtvrtého alba švédů Anekdoten musím konstatovat, že pozvolný vývoj jejich stylu z typicky Crimson-ovsky vyhraněných a nervních poloh do malebně vyklidněných pasáží meditativního charakteru je přesně to, co chci od kapely slyšet. Jejich debut mám rád. Silné nosné hudební pilíře po vzoru King Crimson, nervní, těkavé, expresivní, ale přitom stále melodické vyhrávky mají své velké čaro. Výrazné zhrubnutí na dvojce Nucleus plné depresivních míst a mozek drásajících poloh mi zřejmě nikdy nesednou v míře, v jaké jsem očekával. Ale rázný obrat s albem From Within přišel v pravý čas a pokračování vytýčeného směru má název Gravity.

Jednotlivé songy na tomto lp doslova nenuceně vplouvají do vaší mysli a s opakovanými poslechy se zdatně zabydlují. Rytmika šlape na jedničku a decentně dobarvuje celek, jež tvoří především výrazné melloronové obrazce Anna Sofi Dahlberg a kytarové výšivky Nicklase Barkera. I jeho vokální projev se uklidnil, pozbyl na patetičnosti a razanci, je spíš vláčný, melancholický a uhrančivě smutný. Písně mají inteligentní strukturu, dostatek nápadů i spoustu podprahových míst, které se objevují až posléze a postupně. Už úvodní hypnotická masáž Monolith nemá absolutně chybu a naplno vystihuje bodrého ducha a směr celé této povedené nahrávky. Každá skladba je velkou chuťovkou a svým způsobem také originální věcí.

Album Gravity funguje jako moderní sonda vytvořená pomocí nejnovějších technologií, jež má jediný úkol – neohlížet se a jasně směřovat do naší hudební minulosti. Z tohoto aspektu zcela suveréně profituje.

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Hughes, Glenn - From Now On...
2019-09-04

Hughes, Glenn / From Now On...

5 stars

Domnívám se, že na stránkách Progboardu není oddanějšího obdivovatele Glenna Hughese než jakým je mistr Horynus. V každičké recenzi, která je s tímto gigantem mezi rockovými, soulovými i funky zpěváky spojena, neopomíná zdůrazňovat jeho jedinečný charismatický vokál, parádní feeling, jiskru i entusiasmus, nevšedně vyvedený barevný hlasový oblouk, velké charisma, pečlivě dávkující sentiment i průzračnou techniku frázování. Hughes pro mne je a nejspíš už navždy i bude jedničkou mezi okolní hard-rockovou smetánkou, do které mile rád započítám osobnosti jakými jsou Ian Gillan, Robert Plant, David Byron (tady bych se uklonil asi ještě hlouběji), Tony Martin, či Ronnie James Dio. Hughes mi jde k duhu, sedí k pleti a hlavně mi přirostl až neuvěřitelně k srdci.

Snad všem projektům, ve kterých během své dlouhé kariéry účinkoval, vtiskl obrovskou dávku charisma. Když se řekne Deep Purple a MK III a IV, Trapeze, Gary Moore, John Norum, Black Sabbath (T. Iommi), či poslední etapa spjata s hvězdným uskupením Black Country Communion (a to už vůbec nehovořím o nekonečné řadě jednotlivých interpretů, na jejichž deskách Glenn hostoval), ke každému z těchto pojmů si můžeme za rovnítko dosadit jméno Glenn Hughes.

Ten se po hvězdných letech sedmdesátých a naopak příšerných, závislostmi na drogách probenděných letech osmdesátých v dalším desetiletí konečně otřepal/vyléčil a načal svou velmi úspěšnou kariéru sólového umělce. Po bluesové desce s řadou renomovaných hudebníků z dvaadevadesátého, připravil s instrumentalisty ze Švédska za dva roky desku vesměs rockou pojmenovanou From Now on... Ku pomoci si tentokrát pozval dvojici John Levén na basu a Mic Michaeli ke klávesám, z tou dobou rozpadlivších se/odpočívajících Europe (všichni víme jak skvěle rockově šlapou Europe dnes). Kytaru si rozdělila dvojice Larsson/Bojfeldt a bicí Hempo Hildén účinkující na Norumově parádní sólovce Face the Truth. (bonusi si pro změnu střihnul další Europe-ácký boy - Mic Michaeli). Sestava tedy v pravdě zajímavá a překvapující. Na obal se stylizoval sám mistr do poklidné polohy sedíc v křesle, jako by chtěl světu vyjádřit vnitřní smír a klid v duši, jež se mu konečně rozhostil po složitém období, kterým ještě před nedávnem procházel.

Vyplivnutí desky na veřejnost a příslušnou recenzi k ní ze stařičkého Sparku mám uloženou v paměti dobrých pětadvacet let. Tenkrát mne pochopitelně nějaký Gughes vůbec nezajímal, ale recenze jeho tehdy novému produktu maximálně blahořečila a nějak automaticky se mi vryla do hlavy. A přesto, že jeho tvorbu už sleduji relativně dlouho a fůru sólovek dávno vlastním, tahle mi pro nesnadnou pořizovací anomálii dlouho unikala. Vystačil jsem si s tím co bylo a nějak intenzivně po ní ani nepátral. Až teprve nedávno se na světe objevil její remaster v nabídce Music Records a to už jsem neotálel.

Každá z jeho nahrávek je něčím specifická, jedinečná a jiná. Jedna míří k bluesovým břehům, jinou zase cuchají fuky vlnky, další je pro změnu silně soulová a jiná hledí vzpřímeně k obzorům ostře rockovým. A právě taková je deska From Now on. Blues ustoupilo, soul přijde na řadu už rok příští, s albem Feel, temnota s Addiction a funky na The Way it is. From... je rock, rock a zase „jen“ rock. Mohlo by se tedy zdát, že tady něco chybí, nějaké ty osvěžující příměsi. Ale nemusí to být vždy nuda, i pokud je deska jen zhola rocková. Důležitým prvkem v muzice je nápaditost a aranžérský fištrón. Ty Glenn naštěstí nikdy nepostrádal a tak je i zde co poslouchat.

Nejlepší songy? Jasně trojka The Only One, přec trochu funkoidní Walkin' On The Water, mohutná Into The Void-tady Glenn vokálně naprosto exceluje, uvolněná sofťárna You Were Always There a ohromně procítěná krasavice If You Don't Want Me To a rovněž poslední jemně soulová From Now On...

Long Live Glenn Hughes - the Voice of Rock!

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - From Now On...
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn


Black Sabbath - Sabotage
2019-09-02

Black Sabbath / Sabotage

5 stars

Poslouchám Sabotage a křičím JÓÓÓÓÓÓÓ, odškrtávajíc si další progresivní dílko od Black Sabbath s Ozzy Osbournem. Stále mi připadá neuvěřitelné, kam se tahle kapela dokázala na dvojici nahrávek z let 73 a 75 pohnout. Jejich první dvě desky jsou nesmrtelné, debut díky záhrobní atmosféře a temné náladě, dvojka skrze nadpozemské hity. Ale ty nejlepší Sabbath s "ukvílencem" Ozzym jsou Sabbath Bloody Sabbath a právě Sabotage. To mi nikdo nevymluví, páč jedině hluchý by tohle nepoznal.

Hřmotný Zeppelinovský riff otevírá úvodní štych Hole in the Sky. Ozzy zpívá, tak nějak.. prostě zpívá, nekvílí, nepiští, ale velice pečlivě a harmonicky artikuluje. Doslova záhrobní atmosféru navozuje zvuk kytary alá míchačka v Symptom of the Universe. Často coverovaná skladba v sobě spojuje starší dobu temného debutu s pokrokovými myšlenkami tehdejší doby. Ward do škopků buší jako smyslu zbavený a Iommiho riffy a vyhrávky jsou tady legendární. Přechod do akustické polohy je pastvou pro uši. Tou je i další schizoidní záležitost Megalomania. Podobný náladotvorný klenot dosud B. S. nesložili, tohle se musí slyšet a prožít. Na desku minulou jsem si rozpomenul při melodiích v The Thrill of it All. A znovu k okultismu, tím je navoněna momentka Supertzar. Je to tu jako na houpačce. Am I Going Insane (Radio) obrací kormidlo nazpět do prog-rockových vod, přístupnost a legrácky neměli dosud v tvorbě sabbath tak výraznou odezvu. Desku uzatvárá děsivá monster záležitost The Writ, tady máme celý svět sabo jak na dlani.

Škoda je, že deskou Sabotage tahle pekelně kvalitní progresivní jízda končí. Slovy klasika-stejně nic nemůže trvat věčně. Tohle se ale klukům moc a moc povedlo. Bodování? No nenechte se vysmát.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabotage
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Threshold - Psychedelicatessen
2019-08-28

Threshold / Psychedelicatessen

4 stars

Přesto, že jsem první etapu kapely (desky 93-97) stavěl vždy až za období se zpěvákem Andrew McDermottem, dnes se k nim začínám zase vracet a dokonce v nich nacházet velké zalíbení.
Psychedelicatessen znám krátce po tom co vyšla, a i když mě tehdy ve srovnání s Woundedd Land mírně zklamala, dnes tak kritický zdaleka nejsem a poslechnu si ji daleko radši než některé poslední nemastné výtvory Threshold. Dokonce i zpěv Glynna Morgana nevidím tak kriticky a na rozdíl od Jiřího mě daleko více imponuje jeho mladická vitalita a nevyzpívanost, než jeho dnešní tvrdší, lehce zaměnitelná poloha.

Threshold mírně uhnuli z té své progresivní koleje a přidali trošičku hutnosti, drsnější spodek, tvrdší riffy a nabroušenou razanci. Jejich pojetí progresivního metalu je pořád dost individuální a silné. Je to takový krok, nebo řekněme přerod k Threshold, jaké máme zafixované z desek Clone – Dead Reckoning.

Na albu se dá lehce vystopovat několik dvojic, které tvoří skoro dokonalý pár:
Progresivně velkolepě prokomponované a hravé perly Into The Light versus Devoted. Baladické krásky Under The Sun versus Innocent, výpravné a hutné čísla Sunseeker a A Tension Of Souls, nebo intenzivní Will To Give spolu s Babylon Rising tvoří velice silné dvoj-uskupení kráčející touto nahrávkou se vztyčenou hlavou.
I zde není autorství skladeb (jak tomu bude v časech příštích) pouze na dvojici Groom/West, ale zapojení kytaristy Nicka Midsona a basáka Jona Jearyho skýtá příjemná kompoziční osvěžení.

Psychedelicatessen dýchají čerstvějším a ostře syrovějším zvukem, než na který jsme u Threshold zvyklí. Znovu se opakuji, ale při srovnání kvality a kreativity tohoto a posledního díla kapely, je alespoň pro mne vzájemný rozdíl obrovsky propastný.



» ostatní recenze alba Threshold - Psychedelicatessen
» popis a diskografie skupiny Threshold


Foreigner - Foreigner
2019-08-27

Foreigner / Foreigner

5 stars

Britsko-americká formace Foreigner platila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, především pak v průběhu těch nechvalně známých osmdesátek, za naprostou špičku v oboru pompézního rocku a A.O.R. Kralovali žebříčkům prodejnosti, plnili obrovské stadióny a jejich singly se umísťovali na předních příčkách hitparád.

Život jim vdechl dřívější kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který tenkrát v rozjeté kapele, avšak po krátkém rozpadu nahradil Luthera Grosvenora. Společně s ex-Crimsoňákem Ianem McDonaldem a novou tváří Lou Grammem povstal "Cizinec". Jedna z vůbec neúspěšnějších formací Ameriky osmdesátých let.

Ovšem jejich debutní materiál má ještě daleko do pompy a pop-rockové nabubřelosti discotékového desetiletí. Vyšel v roce 1977 a stavěl spíše na progrockovém předobrazu, než na hymnách a baladách prvního plánu, které lámali dívky v kolenou. Nejen jejich debut patří mezi fortelně odvedenou práci s odbočkami k art rocku, soft rocku a právě odlehčenému hudebnímu stylu, který se vzápětí zformuje pod záštitou – rock pro dospělé.

Angažování malého kudrnatého chlapíka s hlasem jak zvon, se ukázalo jako ten nejlepší tah, který mohl Micka potkat. Střetli se ještě během jeho členství ve S. T. Lou měl sice kapelu Black Sheep, ale neodolal pozvání na konkurz k Foreigner a práci shoutera také dostal. Po vydání druhého alba prolétla éterem zpráva, že Lou Gramm má hlas, který by mu mohl i Robert Plant závidět.

Z mega úspěšného alba, které jen v Americe obdrželo pětinásobnou platinu vzešla čtveřice brilantních singlů. Ale pokud tuto desku dobře znáte a máte ji rádi, při jejím poslechu vám musí cvrnknout do uší, že singlem by zde mohla být jakákoli píseň. Celá desítka je velmi velmi vyrovnaná a také silná.
Pochopitelně čtveřice Feels Like the First Time, Cold as Ice, Starrider a Long, Long Way from Home, je bez zkrupulí okouzlující. Osobně mám také velmi rád The Damage Is Done, Woman Oh Woman, nebo Fool for You Anyway. Prostě a jasně tady platí, co skladba to perla.

Je sice pravda, že Mick není bůhví jaký kytarový všeuměl a technik, jeho hra je však velice funkční a pro účeli Foreigner i dostačující a osobitá. Důležitá je u něj i celé kapely rovina skladatelská. V té Foreigner doslova explodovali a proto tedy ten kýžený úspěch. Hold ne každý dokáže napsat hit s velkým H.

» ostatní recenze alba Foreigner - Foreigner
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar
2019-08-26

Gilbert, Paul / Behold Electric Guitar

3 stars

Nějaké to kytarové album si občas rád poslechnu. Mezi rockovými kytaristy stojícími na vlastní noze, si u mne nejvýše hoví Joe Satriani. To je ta nejvyšší osmitisícovka. Několik metrů pod ním se snaží nad mraky vyšplhat celý tábor podobně orientovaných umělců, jejichž mazlíčkem je šestistrunné pádlo s hmatníkem. Sporadicky vydá dobrou desku třeba Steve Vai a v mezičase se mezi několik obrů prodral také kytarista pana velikého, neboli Mr. Big, Paul Gilbert. Jeho poslední desky si pravidelně kupuji a tak jsem samozřejmě nevynechal ani tu aktuální.

Paul jich má na svém kontě už slušnou zásobu a tak se nemusí ničím limitovat a hrje si to svoje, lajcky řečeno - pro radost. Každá z nich je svým způsobem jiná. Někdy je u něj hmatatelnější příklon k jazzu a fusion, občas nahraje desku předělávek a někdy si jen s chutí za-rockuje. Letos, po delší odmlce zvolil model čistě instrumentální a ve dvanáctce novoučkých kompozic nechává zpívat pouze svůj nástroj. Po minulé, čistě rockové (občas až rock ´n ´rollové) desce, je tahle nálož pestřejší, ale také hůře stravitelná. Paul je brilantní technik, avšak prvotním příznakem většichny skladeb je jasná melodie. Na její struktůře jsou písně postaveny a od té se také odvíjí další děj.

Všechny ty drobné nuance se poodkrývají postupně a velmi pomalu. I několik prvních poslechů zanechává v divákovy stále ten stejný dojem zmatku a galimatyáše. Ale když dáte nahrávce skutečný čas k její absorubci, postupně v ní nalézáte zalíbení a možná i návyk. Dalo by se konstatovat, že pro letošek Paul namíchall Satrianovsky podobný hudební koktejl, který nejde uspěchat a který dozrává velmi pomaloučku.

První Havin' It má rockové břity, jasnou melodiku, ale vespod bublá jazzový feeling který vytváří nepokojně hravý klavír.
Ve druhé I Own A Building natahuje Paul krásně tóny až k nebi, aby je vzápětí vystřídal technicko zběsilým během po hmatníku. Romantika kontra technika.
Everywhere That Mary Went je klasický rock-fusion made in Gilbert.
Love Is The Saddest Thing – tady úplně slyším mistra Satrianiho. Inspirace je zjevná v melodii i harmoniích. Tempo je kvapíkovské, plné neustálých změn rytmů a různých modulací.
Sir, You Need To Calm Down – krom začátku to má znovu Satrianovského ducha, ale další přísun melodií vyznívá osobitěji.
Po oddychovce Let That Battery Die, přichází klasické stařičké delta blues, neboli píseň Blues For Rabbit.
Every Snare Drum je romanťárnou a A Snake Just Bit My Toe spíš nudou. Krev rozproudí až rockově odlehčená desítka I Love My Lawnmower, pořádné fusion od podlahy A Herd Of Turtles a povedená tečka Things Can Walk To You.

Dobrá deska pro náročnější posluchače kytarového stylu. 3,5*

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul


Arena - The Cry
2019-08-23

Arena / The Cry

3 stars

Tohle zvláštní ep, nebo přesněji řečeno kompilaci seskládanou z instrumentálních částí/skladeb nalézajících se na dvojici předchůdců Song From the Lion Cage a Pride, jsem si do výbavy pořídil teprve nedávno. A to přesto, že britské Arena poslouchám už dobré dvě desetiletí. Kdysi dávno jsem jej sice slyšel, ale tehdá mi jeho nákup přišel jako naprostá zbytečnost.

Dnes už to vidím a hlavně slyším krapet jinak. Zřejmě pod tíhou malinko rozpačitých pocitů z obou posledních studiovek, které starší tvorbě Arena zkrátka konkurovat nedokáží, se stále častěji ohlížím i do minulosti tohoto souboru, právě k dvojici nahrávek, jež stáli na startovním roštu v polovině let devadesátých. Kapelu Arena jsem měl dlouhatánskou dobu zaškatulkovanou jako soubor tří výsostně nejvelkolepějších desek, jaké kdy prog sektor dostal. Alba z let 1998-2003 + Pepper´s Ghost navíc, si u mne stojí absolutně nejvýše, jak jen mohou. A vlastně těsně pod řadím i desku Seventh..., ale první dvě studiovky jsem dlouho opomíjel a podceňoval. Dnes je mám rád takřka stejně jako jejich následovníky, sic mají archaičtější zvuk, kompozičně nejsou tolik vyzrálé a kapela hraje v jiném složení, než jaké mám rád, ale co... Jde přece o skladby samotné, a ty se povedli.

Jsou propletené množstvím kratších meziher I-IV na debutu a V-VIII na Pride. Právě z nich je sestavena nahrávka Cry s jednou kompletně novou skladbou v závěru a upravenými fragmety oněch částí. Něco se překopalo, něco ponechalo v nezměněné podobě. Zvukově spadá deska mezi Pride a Vistitor, což znamená - zlatá nezkreselná léta devadesátá. Tento zvláštně poskládaný derivát sebe sama hraje především na atmosféru. Ta vyznívá velice sugestivně, podmanivě, působivě...zkrátka Arenovsky dokonale.

S hodnocením desky je to trochu složitější, jelikož nejde o nahrávku ucelenou, ani novou. Je to takový malý drahokámek pro sběratele a fajnšmekry Nolan-ovsko/Pointer-ovských Arena. A rovněž se zde poprvé (nejspíš jen v několika momentech) představuje nová, a pro hvězdnou budoucnost souboru nepostradatelná persona, kytarista John Mitchell.

» ostatní recenze alba Arena - The Cry
» popis a diskografie skupiny Arena


Discipline - To Shatter All Accord
2019-08-22

Discipline / To Shatter All Accord

0 stars

Mezi tělesa produkující výrazně těžší hudební formu stran pochopení celkového obsahu, a řekněme určitého poselství směřujícího k divákovi, řadím mimo jiné i americké kombo Discipline. Muzika vytvářená tímto svéhlavým sdružením je těžce progresivní a velmi obtížně stravitelná. Našel jsem si ji kde jinde než tady, na Progboardu, a velmi opatrně si pořídil dle jiných i mne samotného masterpiece kapely, desku Unfolded Like Staircase. Musel jsem vynaložit hodně úsilí i času, abych do tohoto nesnáze prostupného světa nějakým způsobem proniknul a alespoň částečně jej pochopil. Pak přišla recenze a dozrávání. To trvalo ještě mnohem, mnohem déle, zhruba nějakých 12-18 měsíců, během kterých na desku přicházela chuť v pravidelných periodách a během níž jsem tento dnes už můžu a musím říci skvost, konečně v plné míře pozřel a hlavně docenil. Suma sumárum, po více jak dvou letech jsem se "odvážil" objednat desku další – tuto.

Jelikož jsem už tušil o co půjde, překvapení nebylo na místě. Hlad ano, překvapení nikoli. Po pětici poslechů můžu celkem předvídatelně konstatovat, že Discipline neuhnuli ze svého vytýčeného směru na dvojici předchůdců ani o píď a do této, za velmi dlouhatánskou dobu vyprodukované nahrávky, nechávají diváka znovu velmi obtížně pronikat. Jednotlivé písně nepřekvapí ani tak svou délkou (vcelku běžný mustr na prog rock), jako svou technickou náročností a precizním přístupem k tématům, muzicírování a skladatelské práci všeobecně. Výstavba a aranžmá jednotlivých tracků je na vysokém uměleckém stupni, což nepřipravenému posluchači musí zákonitě způsobit velké žaludeční obtíže. Vnitřní melodika, která působí jakoby neexistovala, drží písně při sobě, ale je zaobalena složitými hudebními postupy a krkolomností tempových zvratů, stopek a různých přechodů do odlišných, na první pohled nesouvisejících pasáží. Je to ten známý Van Der Graaf-ovsko Crimson-ovský model, při jehož poslechu nedostanete nic zadarmo a vaše soustředěnost je neustále těžce zkoušena. Desítky dalších návštěv jsou tu potřeba stejně jako u Hammilovců, a výsledné pocity nebývají zase tolik odlišné. Něco vás stále popohání se desce opakovaně věnovat i když nemáte chuť a dlouho zůstáváte zatvrzelým skeptikem. Chce to prostě fůru a fůru času.

Známkování je v tomto případě bezpředmětné i když se mi deska líbí, či teprve začíná líbit, pamatujji si sotva pár útržků a fragmentů. Podobně jako u díla předešlého jej docením až za několik měsícu, či let. Ale jedno vím už dnes bezpečně, bude to znovu stát za to, se k takovému dobrodružství opětovně vracet:-)

» ostatní recenze alba Discipline - To Shatter All Accord
» popis a diskografie skupiny Discipline


Still Life - Still Life
2019-08-21

Still Life / Still Life

4 stars

Still Life na mne poprvé promluvili svým okatě květnatým, oku lahodícím obalem. Když jsem jej však otevřel, pod nánosem okvětních lístků jsem objevil strašidelně vyhlíženící nažloutlou lebku. Že by jedna z těch kapel věnující se okultní tématice? Podobně jako třeba Atomic Rooster, nebo jde jen o námět, jež by měl šokovat...? Netuším, ale originalitu bych tomuto propojení neodpíral.

Každopádně nástorojové obsazení bez kytary jen s hammondy mi spíš než na Uriah Heep ukazuje k podobně znějícím Beggars Opera. Still Life sic nejsou tolik ovlivnění klasikou, ale zvukově, atmosféricky a především díky zpěvu Martina Cureho jde o svébytně originální jednotku. Šestice skladeb postavena na souhře hammond/rytmika/zpěv, zní půvabně i působivě zároveň. Kapele to výborně šlape a v nápadech a aranžích může směle konkurovat i těm nejvyšším z nejvyšších.

Pro mne čistá čtyřka.

» ostatní recenze alba Still Life - Still Life
» popis a diskografie skupiny Still Life


Manfred Mann's Earth Band - Watch
2019-08-18

Manfred Mann's Earth Band / Watch

5 stars

Milovníkům vrcholných Yes, Pink Floyd, kapely Greenslade, nebo projektu Alana Parsona, by mohla učarovat i hudba tvořená klávesovým profesorem Manfredem Mannem. Desku Watch sestavenou v tandemu opět se zpěvákem Chrisem Thompsonem, řadím mezi nejlepší art-rocková díla jak jeho kapely, tak příslušné sedmé dekády do níž věrně zapadá.

První Circles je díky ladným klávesovým Mannovým přelivům reprezentativní kus, zastávající funkci openera alba. Z podobně křehkého těsta je i druhá Drowning On Dry Land/Fish Soup, ve které Thompsonova artikulace a znásobené sbory vytváří ty pravé artrockové divy. Před půlí přijde ukázkové přemostění nápaditými akustikami, změnou tempa, nálady i nástrojového obsazení. Skladba roztáhne křídla a svými ladnými motivy nad vámi přelétá jako nějaká obrovská okřídlená vážka. Třetí Chicago Institute si natáhne náladu z Lawtonových Uriah Heep, a čtvrtá California patří do ranku smyslných balad aristokratického typu. Koncertní úvod načíná pátou rock n roll-ovou Davy's On The Road Again a krom závěrečného Dylanovského coveru Mighty Queen, nás čeká ještě Mannem dokonale ovládaná pecka Martha's Madman.

Tvorbu klávesového guru Manfreda Manna už dávno pokryl prach zapomnění. Pokud na něj a jeho nahrávky někde narazíte dejte jim šanci, svou vitalitou a schopností nenudit si o to řeknou sami.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Watch
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band


Iluvatar - Ilúvatar
2019-08-17

Iluvatar / Ilúvatar

5 stars

Recenze mimo plán.

Právě tento svost poslouchám a nemohu se ubránit nehodit na papír alespoň pár vět o něm. Není to první, ale ani dvacátý poslech. Desku znám relativně krátce, ale dost fragmentů je už na mozkovém hard discu pevně uloženo. Proč tuto krátkou recenzi vlastně píši, když tu nedávno kolega b.wolf něco podobného předložil? Protože musím. Musím tu této GENIÁLNÍ americké kapele udělat další reklamu. ONI patří mezi soubory, které si to upřímně zaslouží! Je to má malá, zato upřímná poklona, při které se zbytky mé kdysi bujaré kštice dotýkám matičky země. Děkuji Iluvatar za to, co během společných tvůrčích let dokázali. Během dvou desetiletí dali světu pouhé čtyři dlouhohrající nahrávky, ale jaké! Se zatajeným dechem vnímám každý, přesně umístěný a melodickou polevou obalený tón vycházející z kytary Dennise Mullina a kláves Jima Rezeka. No a pak je tu ještě další nástroj, vokál Glenna McLaughlina, jež v sobě absorbuje obrovitánské množství citu a něhy. Jeho barva mě mezi miliardou zpěváků které za ta léta poslouchajíc muziku znám, imponuje a ohromuje v takové míře, že si jej dovolím umístit na čelo celého rockového pelotonu, kde jej mohou o pár centimetrů přespurtovat snad jen ti největší z největších, reprezentující stáje Byron, Plant, Anderson...

První strana desky je povedená, dokonce velmi povedená, na Progboard-ovské stupnici by určitě vyfasovala čtyři stars. Ale to emočně nejvypjatější se zbudovalo pro stanu B. Počínaje pátou písní Exodus přepínají Iluvatar na svůj nejvyšší melancholicko emotivní stupeň a ládují skrze diváka jeden požitkářský aspekt za druhým. Vzrušující písně plné vášně a iracionálních pocitů, reprodukují zážitky v progresivní muzice tolika vzácné a tak často vyhledávané. Je to snůška toho nejsladšího nektaru, jaký si může přát našinec ochutnat. I vy si dejte žejdlík a možná vám zachutí natolik, že budete za chvíli žadonit o další nášup.

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Huis - Abandoned
2019-08-17

Huis / Abandoned

5 stars

Dámy a pánové, je mi ctí přivítat na stránkách Progboardu kanadskou skupinu Huis. Věřím, že ti kdo tuto partu už dobře znají budou příjemně potěšeni a ostatní, milovníci progresivního rocku, neoprogu a příznivci krajanů Mystery, si k nim třeba najdou cestu podobně jako nedávno já sám.

Huis vydali 1. května 2019 své třetí studiové album Abandoned – volně přeloženo jako opuštěný. Jde o koncepční nahrávku, která dle svého názvu hovoří o ztrátě, opuštění a odcizení. Písně pojednávají o smutku, odloučení, ale také o znovuzrození, odolnosti a naději. Je to logické pokračování prvních dvou alb Despite Guardian Angels a Neither in Heaven. Zachovává si typický zvuk kapely a zkoumá nové hudební přístupy a oblasti. Do tvůrčího procesu a aranžmá se zapojili všichni členové. Desku produkoval baskytarista a skladatel Michel Joncas, ve spolupráci s kytaristou a skladatelem Michelem St-Père. Huis tvoří pětice talentovaných hudebníků se zvláštně zabarveným hlasem zpěvák Sylvaina Descôteauxe v jejich čele.

Je to melodramaticky vytvořené album plné uklidňujících melodií s neděliteným melancholickým podtextem. Spousta momentů doznává grandiózního pojetí v silně epickém rozměru. Ač by se mohlo zdát, že z důvodu účasti Michela St-Père bude muzika Huis znít podobně jako je tomu u krajanů Mystery, není to tak zcela pravda. Osobně zde vidím spíše paralelu k holandským souborům jako jsou Knight Area, či Leap Day. Hudba se orientuje na melodie právě podle vzoru těchto kapel, ale ony linky nejsou tak medově táhlé a snově zadumané, jako se to děje u Mystery. Spíše konstruktivní a pracující pro celek. Díky tématickému kontextu vyznívá Abandoned melancholicky bolestně a smutně. Dle jeho strukturované melodiky, harmonií, jež vám svou krásou promlouvají přímo k srdci a slušnému množství zkušeností, nedhledu i určité vnitřní pospolitosti, jde o dílo mnoha rozměrů, které vám dokáže zpříjemnit osamělé večery bez toho, aniž by jste museli propadat v nekonečnou beznaděj a trpkou apatičnost. Ač se to na první pohled možná nezdá, Abandoned v sobě absorbuje mnoho tradičních odstínů, ale i hudebních krás dnešního progresivního světa.

Jde o hudbu pro nenapravitelné melancholiky a agilní introverty. Estetická krása zabalena do notového zápisu. Bravo kluci. 4,5*

» ostatní recenze alba Huis - Abandoned
» popis a diskografie skupiny Huis


Cosmograf - Mind Over Depth
2019-08-16

Cosmograf / Mind Over Depth

4 stars

Vidím, že do recenze nového alba Cosmograf se tu nikomu jaksi nechcem, tož to teda vezmu zase jednou na sebe. I když..., kapela zde několik věrných určitě má, osobně vím alespoň o pěti, šesti lidech kteří ji poslouchají. Je to tak Progjar, Miro, Braňo, Petře, Slavo :-) a snad i někteří další. Jenže, někteří se léty vytratili, jeden sem chodí občas, druhému se nechce, třetí nemá čas, čtvrtý chuť a pátý.... neberte to pořádí prosím osobně, jen jsem trošičku špásoval.


Tak napřed snad nějaká ta fakta:

Cosmograf je dlouhodobý projekt anglického multiinstrumentalisty Robina Armstronga. Ten si na svých albech nahrává většinu nástrojů sám, ale často přijímá i hosty zvučných jmen. Vydal 7. alb, to poslední se jmenuje Mind Over Depth, vyšlo letos a hostuje na něm Colina Edwina z Porcupine Tree na basu a Kyle Fenton na bicí. Texty se zabývají hloubkou a sílou lidského ducha ve snaze překonávat určité překážky způsobené neodvratitelnými životními cykly. Je tu pět, okolo deseti munut soustředěných skladeb, v rozumné délce 45. min.

Jde o klasické album Cosmograf s několika menšími odchylkami v jejich zavedeném stylovém rozptylu. Osobně mi připadá deska hutnější, kytarovější a malinko tvrdší než alba předešlá. Není tu tolik atmosférických ploch, klávesy malinko ustoupili do pozadí, a výsledný dojem nepůsobí tak fatálně a neodvratně. I přesto, se v té hudbě zrcadlí stále onen pesimismus, ale návyková složka má malinko menší dopad. Deska zní zemitěji, zdá se jednodušší a strohá, což bude záměrem i v poměru k celkovému jejímu konceptu. Nenajdeme tolik vrstev, které by člověk odkrýval postupně jako kdysi. Chybí mi tu ten spletenec pavučinových nuancí a častější akustická a melancholická zastevení, kterými byla hudbu Cosmograf decentně pročišťována. Co zůstalo, jsou různé počítačové sekvence lidských hlasů, podtrhavajíce jak je u Robina zvykem osudovost nahrávky.

V hodnocení jednu hvězdu sundám, jelikož Armstrongovi předchozí desky jsou pro mne zajímavější a propracovanější.

» ostatní recenze alba Cosmograf - Mind Over Depth
» popis a diskografie skupiny Cosmograf


Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
2019-08-16

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath

5 stars

Po kladném přijetí prvních dvou desek Osbourneových Black Sabbath, jsem toužebně očekával pokračování v doplňování jejich discografie do domácí fonotéky, které mělo probíhat zcela systematicky. Jenže tady padla kosa na kámen poprvé, a jak velmi slabá deska Master of Reality, tak stejně i následující Vol. 4 ,mé očekávané nadšení ani v nejmenším nenaplnili. Časem jim dám určitě čtvrtou, pátou, klidně i desátou šanci, ale momentálně mě jejich obsah připadá vyčpělý, přebytečně zatěžkaný a nezajímavý. Částečné zklamání z rozdrobování jejich diskografie, mi dokonale napravil testovací poslech desky recenzované. Tak znatelný obrat, řekl bych až veskrze na Iommiho netypický progresivní přistup, mi dokonale vyrazil dech. Angažmá Ricka Wakemana se ukázalo pro vývoj hudby Sabbath v tomto období velmi důležitým a především velmi osvěžujícím. Už to nebyl jen hutný, pekelnými riffy namazaný těžkostroj, ale hudba kapely zde poprvé dokázala doširoka roztáhnout svá křídla, získala na vzdušnosti, znatelnější propracovanosti a kostra mnoha skladeb už nebyla jen sloka - refrén. Všechny tyto klady by výrazně dostali na frak, kdyby kapela ubrala na dynamice, přišla o svou osobitost, či ztrátu vlastní identity. Nic takové se tady neděje. Skupina semknuta v jedno si věří a má neskutečnou odvahu experimentovat.


Drtivý úvodní Tonyho riff v Sabbath Bloody Sabbath znám už léta, takže na úvod žádné velké překvapení, ale s křehoulinkým zhoupnutím skladby v refrénu do něžně předoucích akustik jsem jaksi nepočítal. O to větší překvapení mě při prvním poslechu potkalo a vyneslo tuto skladbu na piedestal tvorby Sabbath. Okamžitě jsem píseň zařadil mezi jejich smetánku, kterou pro mne tvoří řada skladeb z Martinových desek přelomu osmé a deváté dekády.
Druhá A National Acrobat není vyloženě slabá, jen je zřejmě potřeba se jí zřetelněji proposlouchat, pro začátek jsou z ní mé pocity rozpačité.
Fluff je instrumentální perla z drahokamu značky SBS. Úžasně atmosférická věc plná něhy, na které je krásně vidět, jak kapela vyzrála a že touha po posunu dál je opravdu veliká.
Sabbra Cadabra je svižná, přitom stále drtivá věc v lehce tanečním tempu. Iommiho točité kytarové laufy tu splňují svou funkci a Osbourne vkládá zajímavou pěvckou linku. No a pak je tu samozřejmě se svou najazzlou vložkou Rick Wakeman, jehož vliv a hra má na nádech této skladby nepopiratelný vliv.
Killing Yourself to Live začíná dost typicky, ale za malou chvíli se z Tonyho kytary začnou vyluzovat zvlášní melodicko kouzavé tóny, které pusunují skladbu do zřetelně originálnějších vod. Obměňují se tempa a za průzkum stojí i zdejší guitar sólo. Podle podobného mustru bude za dvacet let hrát řada grungeových kapel ze Seatlu.
Šestá Who are You? jde ve své podstatě ještě dál. Klávesy zde tvoří nedílnou součást hned od prvních tónů, píseň je takovým průsečíkem Sabbath s Uriah Heep. V půli přechází do zlomu a připaví divákovi další ze svých překvapení. Romanticko pochodovou pasáž s klavírem a vířením bubnů. Prostě úžasné.
V Looking for Today se pere melodická Iommiho hra na elektriku, s akustikami a dokonce flétnou naroubovanou do refrénu. Nejpozději v tomto místě si musím přiznat, že jsem Iommiho nikdy nezařazoval mezi kytarovou extratřídu, ale teď vím, že slyšet tuto desku o mnoho let dřív, svůj názor bych měl dávno opačný.
Ani poslední zářez Spiral Architect nepopustí své progresivní otěže z rukou, a společně s kapelou a Ozzym tu naříká celý smyčci naplněný svět.


Jestliže Jethro Tul mají svůj Aqualung, Yes svůj Close to the Edge a kupříkladu Rush svůj Moving Pictures, pak u Black Sabbath lze právem považovat za jejich vrchol desku Sabbath Bloody Sabbath.


» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Scorpions - Face The Heat
2019-08-13

Scorpions / Face The Heat

5 stars

Jméno Bruce Fairbairn je v producentských kruzích známým a uzávaným pojmem. Přestože velice brzy zahynul, napomohl nejednomu interpretovi/kapele svou brilantní produkční prací k velké slávě a mnoha platinovým oceněním. Osobně jej díky neutuchajícímu úsilí, zkušenostem a dovednostem, řadím k vůbec největším producentům našeho věku. Čeho si na něm ale cením nejvíce je, že svými schopnostmi a čichem pro věci příští, dokázal znovunastartovat uvadající kariéru mnoha souborům. Platí to právě pro (tyto) Scorpions, pro desku The Ladder potápějících se Yes, a trojnásobně pak pro v drogách se zmýtající, a k vlastní karikatuře spějící Aerosmith. Fairbairnem trojice produkovaných desek Permanent Vacation, Pump a Get a Grip, přinesli Tylerovcům navždy nesmrtelnost, hity tisíciletí, masivně moderní zvuk, ale je hlavně onen chlápek dokázal neuvěřitelně podržet a pozvednout lidsky i profesionálně.
Fantasticky stimulujícím zvukem opatřil i mistrovskou nahrávku Balance k druhému Olympu v té době mířích Van Halen.


A jak že to bylo se Scorpions? Těm pro změnu pomohl mistr zvuku ladně přejít z etapy 80-át do doby nové, modernější. Spojit charakteristické poznávací znaky souboru (působivou melodiku, cit na zapamatovatelných refrénech), s nastupující drsnou dobou grunge a znovunalezeného syrového rocku. Face the Heat získalo díky Fairbainovu nespornému produkčnímu vkladu a vlivu ostří i daleko razantněší porci energie. Oproti unylému předchůdci Crazy World to byl pořádný kopanec do zadku. Ten dostává posluchač hned s první ostrou střelbou Alien Nation. Kytary tvoří hutnou masu, basa tvrdí muziku (s novicem R. Rieckermannem, který zaujal místo po Francisi Buchholzovi služícímu u souboru téměř dvacet let) jako nikdy a bicí pálí okolo sebe střely ráže... Dvojice kytaristů Schenker/Jabs servírují naparáděný riff ostrý jako břitva a Meineho hlas taktéž pořádně přidal na výrazu. Skladba přes všechnu svou tvrdost nepostrádá chytlavého ducha a v refrénu vystřeluje nepřipraveného posluchače do stavu bez tíže. Dvojka No Pain, No Gain výrazně zpomalí a zůstává ve svých středních tempech jedním z nejtvrdších a nejtemnějších songů v dějinách kapely. Someone to Touch je melodická hitovka made in Scorpions s pořáně napulírovaným refrénem. Čtverka je balada, tu přeskočíme, jelikž oplodňováky si nechávám až do závěru. Pozice číslo pět tady patří mé oblíbené Unholy Alliance s pěknými nájezdy kytar. Skladba číslo šest - to je můj osobní favorit alba, ale jelikož je to znovu balada, tak o té až poté. Pak tu máme Hate to Be Nice a na řádně vystrčené basové figuře postavenou Taxman Woman. Nevědět že ji hrají Scorpions, myslím si, že je to skladba Iron Maiden (až na ten zpěv pochopitelně). Nejslabší položkou je dle mého jedině Ship of Fools. Dále se pokračuje s pěkně odsýpací Nightmare Avenue. Desku zakončí baladická Lonely Nights. A teď tedy k oněm sentimentálním písním pomalým.

Ty jsou sami o sobě obrovskou zbraní kapely odjakživa. Na Face jde o tyto tři kusy.
Under the Same Sun – je spíš klasickým srdceryvným typem po vzoru svých předchůdkyň.
Woman – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Scorpions vůbec. Balada s velkým B. Okouzlující věc s nadpozemskou amosférou, zajímavým textem, citlivými aranžmány a až plačtivě stupňujícím se refrénem.
Lonely Nights – další z velkolepých mementů této kolekce. Meineho interpretace je tolika vroucná, až diváka zabolí hercna. Famózní refrén, okouzlující akustika, dojemné smyčce, procítěná atmoška.....nemám slov, chce se mi smát i plakat saoučasně.

A pro ty, kdož mají doma evropskou verzi alba (takových nás bude asi většina), dostáváme návdavkem ještě další dvě, dle mého vůbec nejlepší, něhou přetékající písně Scoriopns – Fráninou protkanou Destin (slyšte tu náramně bublající basu a něžný akordeon) a potoky slz ronící Daddy's Girl, která přesně vystihuje pravidlo síly v jednoduchosti.
Její text jsem si k písni dnes pobrukoval až se mi dojetím úplně podlamovala kolena:

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala
Co od tebe tento večer chce

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Tvá matka popírá,
že existuje nějaký problém
Ona hledá dál
nechce tě slyšet plakat
modlí se
Pak je to víc než na chvíli

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala,
co od tebe tento večer chce

Oceán ticha
utápí tvé srdce,
co by nikdy nemělo být
Zůstane ve tmě

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Ona je tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička


Scorpions jsem schopen konzumovat jen někdy a velmi omezeném počtu. Spolu s vybranými chody ze sedmdesátých let, je to právě Face the Heat, co mi od němčourů šmakuje nejvíce. PĚT!!!


» ostatní recenze alba Scorpions - Face The Heat
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
2019-08-12

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 1)

5 stars

Tak co dámy (ty tady žel bohu zřejmě žádné nebudou) a pánové, najde se mezi vámi ještě někdo, kdo nemá problémy přiznat se, že jako patnáctiletý (a možná i mladší) puboš, načínal své první hudební krůčky ve společnosti metalu?

Já se s podobnými výroky dnes sic už příliš nechlubím, ale nezkušenost a krásu mládí vám nikdo nikdy neodpáře, takže... a u většiny z nás to byla jistě léta krásná, léta nesmělá, doba, ve které bylo dost věcí "poprvé".

Helloween-ský dlouhohrající debut Walls of Jericho, patřil mezi mou první trojici zahraničních průvodkyň/nahrávek, jež jsem měl možnost už v nějakých třinácti letech spoznat. Ta muzika si mne totálně podmanila a získala na strašně dlouhou dobu. Zdi Jericha jsem točil pravidelně a pořád dokola. Zakrátko byl doma i strážce, a i když jsme byli úplní mladící cítili jsme, jak a o kolik se ta kapela rázem zvedla. Přišel zkušený zpěvák, jehož podmanivě vysoký hlásek tenkrát odrovnal každého. Výrazně se zlepšil zvuk, i stavba jednotlivých kompozic. Kapela nabrala čerstvý vítr do plachet. Definovala celý nový hudební styl, kterému se posléze začalo říkat Speed Metal. Z dnešního pohledu se dá tvrdit, že byla kapela určitým způsobem velmi novátorská, tudíž progresivní. V oboru, kterému jako první vtiskla jasně definované poznávací znaky rozhodně.

Soubor tenkrát tvořila pětice hudebníků s třemi výraznými osobnostmi v čele:
Michael Kiske – roztomilý mladíček a premiant, s nadpozemsky čistým hlasem, často operující ve vysokých patrech.
Kai Hansen - zpěvák z Jericha, tentokrát přešel pouze ke kytaře což byl krok více než záslužný. Kapela se jeho malým rozsahem a nepříliš vzhlednou barvou cítila velice rychle limitována, což mělo za následek právě takovýto přesun a konkurz na nového shoutera. Kai zde napsal naprostou většinu zásadních kompozic.
Michael Weikath – šéf, kytarista a skladatel s hvězdými manýry, držící dodnes kapelu u chodu.


Oku příjemný tajemný obal přinesl osmero kompozic, s jednou předehrou-Initiation , outrem-Follow the Sign v závěru, Weikathovým baladickým hitem A Tale That Wasn't Right a nejvěší hymnou kapely dodnes, skladbou Future World.
Zbylé čtyři položky zabírají léty ověření tahouni alba. Písně I'm Alive, A Little Time, Twilight of the Gods (osobní favorit recenzenta) a třináctiminutový (Queensrycheovský) epos Halloween, osobně (a určitě nejsem sám) řadím na přední příčky v jejich písňovém katalogu.

Jedničká Keeper, jak každý desce říkával, změnila spoustě mladých teenagerů život. Po Helloween přišlo spousty kapel hrajících spídek. Ale žádná další se jim v melodice nevyrovnala a hlavně, nebyla už první. Pět * za kvalitu, mládí a úžasné vzpomínky. To je hold ten sentiment.

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
» popis a diskografie skupiny Helloween


McCartney, Paul - Ram
2019-08-11

McCartney, Paul / Ram

5 stars

V hudebním světě je spousta muziky, která vám takřka okamžitě a po pár vteřinách poslechu, zcela automaticky spadne do určité stylové škatule. A i když jste často na pochybách, pro snazší přehlednost si ji časem "někam" stejně přiřadíte.

Nahrávky Sira Paula McCartneye, potažmo jeho Beatles, žádné podobně nesmyslné omezení dle hudební produkce nepotřebují.
Tady není potřeba řešit, jestli kde o rock, pop, komerci, či naopak progres. Za skladby, které tento génius zkomponoval mluví řečí nejjasnější jejich obsah. Jsou to PÍSNĚ s obrovským charisma a neskutečně překrásnými melodiemi. Pokud je podobně jako u tohoto alba zdárně dotažena i činnost aranžérská a nechybí nápady, charakter a nálada nahrávky vzbuzuje vzrušení a emoce, máme co dočinění se skutečným hudebním skvostem.

Paulova druhá sólová deska po rozpadu Beatles nesoucí název Ram, jej okamžitě katapultovala mezi bohy i na vlastní skladatelské dráze. Po rozpačitém debutu přináší Ram Paulovi konečně očekáváné vavříny v době, kdy jeho bývalí kolegové už bodují svými vlastními projekty. Společně s manželkou Lindou připravil kolekci dvanácti nesmrtelných songů, které svou jedinečnou barevností nemají v portfoliu zpěváka obdoby.

Desku odstartuje podmanivý rozbřesk Too many people, s pozoruhodně zbloudilým, atmosféricko-akustickým vybrnkáváním. Ležérní 3 legs je spíš předehrou před
mandolínou ověnčenou sugescí Ram on. Po vzoru Beatles je utkána čtvrtá Dear boy a pohladit po duši umí dokonale deštěm i hromy naplněná Uncle Albert/Admiral Halsey.
Po boogie-ovce Smile away, tu máme dvojici v závěsu jdoucích vrcholných čísel alba, prázdninovou písničku Heart of the country, respektive drsňácky vyexponovanou energickou pecku Monkberry moon delikt (osobní favorit alba). Následuje Eat at home a Lindou skvěle doprovázená Long haired lady. Návrat na začátek s fragmentem Ram on a poslední skladbou je, opět k broukům mířící skvost, The back seat of my car.

McCartneyho alba vydávaná v průběhu sedmdesátých let (tedy ne úplně všechna), nesou vysokou známku originality a autorova tvůrčího pnutí. Ani Wings Wild Life, ani Red Rose Speedway se velikosti nahrávky Ram nepřiblížila, ale počínaje deskou Band on the Run (a jejími následovníky) se křivka kvality opět vychyluje výrazně vzhůru.
Ram je jednou z nejlepších nahrávek "Beatles".

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Ram
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Molly Hatchet - Devil's Canyon
2019-08-08

Molly Hatchet / Devil's Canyon

5 stars

Soubor Molly Hatchet z floridského Jacksonville jsem objevil teprve nedávno. Kapela stylově patřící do jižanského sektoru mne k sobě nikdy ničím nepřitahovala. Osobní averze vůči jejich, pro mne kýčovitým obalům, byla určující překážkou a důvodem, proč se naše cesty doteď nikdy nestřetli. S rostoucím hladem a častým poslechem různých desek Lynyrd Skynyrd, Allman Brothers Band, ale i stále trvající láska k velmi oblíbeným kapelám z ranného mládí jako jsou Tesla, či Cinderella zapříčinili, že jsem se postupně začal ohlížet po dalších zástupcích rocku zvaného southern. Na doporučení člověka v tomto "bussinesu" kovaného - koleg hejkala, jsem se odepnul od všech předsudků vůči recenzované kapele a pořídil si dle něj a možná i mnohých jiných jejich nejlepší nahrávku, desku Devil's Canyon.

Nebudu předstírat, že jsem se na desku netěšil. Těšil, dokonce velice a při letmém studiu jejich diskografie na internetu v době než dorazila, jsem rázem našel zalíbení i v jejich přebálkám. Když jsem pak Devil's Canyon vložil do přehrávače bylo TO tam okamžitě. Hned na první dobrou jsem nahrávce totálně propadl a cítil, že poslouchám jeden z nejlepších southern-rocků na trhu.

Deska mne od první chvíle cupovala na kusy svých úchatně živelným a dravým soundem. Její hutný, přesto famózně kolorovaný zvuk modernějšího hávu, dokáže posluchače oblažit neskutečnou vitalitou a elánem. Jednotlivé skladby mají drive, odpich, jsou bohatě vrstvené, pečlivě aranžované a plné skvostně nachumlaných nápadů. Kapela šlape na jedničku a na svém jedenáctiskladbovém menu servíruje jeden chutný pokrm za druhým.

Tím pravým synonymem pro jižanský rock, je hned úvodní palba Down from the Mountain. Skladba plná vkusných a energických kytarových vyhrávek a eskapád, šťavnatého projevu Phila McCormacka nepostrádá napětí i slušný tah na bránu. Stejnou sílu, ne-li ještě větší cítím i z druhé Rolling Thunder. Duo Ingram/Bassett nepolevuje ani na sekundu a tlačí do diváka ty nejlepší kytarové laufy jaké je schopno ze sebe vymáčkat. Titulní Devil's Canyon výrazně ubere plyn z tempa, avšak ne v oblasti melodiky. Píseň nepostrádá naléhavého ducha (znásobené sbory), přínosné harmonie dozdobené akustikou a obrovské charisma. Je to hymna se vším všudy. Mezi nejmelodičtější kusy desky patří Heartless Land i trochou boogie našminkovaná Never Say Never. Z řetězů má tendenci se urvat autorův osobní favorit, ve žhnoucích plamenech ukovaná odvazovka Tatanka-tady už nemá cenu všechny superlativy ani jmenovat, prostě bomba. Kapela ne a ne přestat, naopka, do další skladby přispsurtuje navíc klavír, který mrská klapkami pod náporem semdé Come Hell or High Water. A je to tu, konečně pramen uvolnění s baladickou slaďárnou The Look in Your Eyes. Jenže, po další boogie dupárně Eat Your Heart Out, tu máme kolikátý už vrchol desky, píseň The Journey. Výpravnou perlu rezonující pod nápory španělek, šlapající rytmiky a vyhrávek od pána boha, kde vypravěč Phil McCormack zcela systematiky a emotivně kormidluje naši bárku do zátoky blaženosti. Tohle je prostě jižanský Parnas.

Zatím nevím jak ostatní nahrávky, ale Devils´s Canyon = lahodně propečený flák toho nejlepšího jižanského bifteku. Tuhle desku ne že můžu, ale musím všem "lidem žijícím v těsném sepětí s přírodou" jen a jen doporučit. Klaním se a zároveň ospravedlňuji Molly Hatchet, hraje vám to parádně.

» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Devil's Canyon
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet


Gracious - Gracious !
2019-08-02

Gracious / Gracious !

5 stars

Tak tohle je naprostá bomba. Už bych nedokázal ani spočítat, po kolikáté si debut Gracious za posledních několik dnů přehrávám. Ne a ne se ho nabažit. Parádní nástrojové obsazení s mellotronem, jehož zvuk mám tuze rád a který dle mého patří k nejkrásnějším, na jaký můžete v muzice narazit. Navíc mi aranžmány, které do svých skladeb kluci vtiskli, připadají úžasně originální. Stačí se bedlivě zaposlouchat do dvojice nejlepších skladeb alba, po sobě jdoucích laskomin Heaven a temného i ztřeštěného opusu Hell, které se pod přílivem brilantních nápadů doslova podlamují jako stará došková střecha. Mnohé tajuplné melodie zní až prostince jednoduše, některé chorály historicky oslavně, je tu i pár odboček k vážné hudbě. Jednotlivé kompozice prochází neustálým vývojem a obsahují množiny zajímavých zvukových zákoutí a romanticky něžných hudebních gradací. Viz skladba poslední - The Dream-pořádné monstrum

Debut Gracious je ta správná pocitovka pro chvíle radostné i kapánek trudnější.

Díky BGO Records za další parádní sběratelský dvoj-disk.

» ostatní recenze alba Gracious - Gracious !
» popis a diskografie skupiny Gracious


Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
2019-08-01

Jefferson Airplane / Surrealistic Pillow

5 stars

Na kapelu Jefferson Airlplane jsem narazil už v raném mládí prostřednictvím výběrových cd Good Morning Vietnam. Na třech nosičích byla umístěná naprostá hudební smetánka tehdejší doby. Disky plné hitových singlů od obrů jako právě J. A., Mamas and Papas, Canned Heat, Zombies, Hollies, ale třeba také stylově tvrdších Blue Oyster Cult, či Deep Purple, pojmuli řadu krásných písní a romantických songů. Jefferson Airlplane byli zastoupeni svými dvěmi nevětšími hity a to konkrétně písněmi Somebody To Love a White Rabbit, shodně pocházejícími z tohoto recenzovaného nosiče.

Ale nejsou to jen obě výše zmiňované podmanivé pecky útočící na první dobrou. Deska nabízí jedenáctku výborných čísel, kde už první song She Has Funny Cars padí v nádherném cvalu basa, bicí, akustika. Dvojice zpěváků, mužný Marty Balin a něžná sympaťanda Grace Slick, mají dokonale uhrančivé a v případě Grace také velice svůdné hlasy. Somebody je pro mne nejlepší písní desky, Airplane i jednou z vyvolených celého léta lásky. Je podmanivá, melodicky a rytmicky velmi působivá a navíc Gracein výkon je vskutku nadpozemský. K dalším velice výrazným písním patří dvojice něžných skladeb Today a Comin' Back To Me. Z těch rytmicky neučesaných určitě zaujme song zvláštního názvu D.C.B.A.-25, který vystřídá Moody Blues-ovka How Do You Feel. No a to už se pomalu dostáváme k jednomu z nejoriginálnějších songů té doby, halucinogenímu bílému králíkovi, neboli White Rabit. Projev Grace Slick pomalu prochází několika fázemi, vynořuje se z ticha, postupně nabírá na emocích, zní fatálně, uhrančivě, mnohdy až hrozivě. Stejně působivý je i hudební doprovod v pochodovém rytmu. Prostě skladba jako hrom.

Jefferson Airplane mají ještě nejedno výborné album, ale právě dvojice tolik profláknutých, přesto s polibkem pána boha napsaných písní Somebody To Love, respektive White Rabbit, činí z této desky tu nejzajímavější.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Silhouette - Moods
2019-07-31

Silhouette / Moods

5 stars

Před nedávnem jsem tu představil holandskou kapelu Silhouette a jejich arcidílo Across the Rubicon. Dnes se podíváme na zoubek albu stejně krásnému a poslechově bohatému, o tři roky staršímu sourozenci Moods. Stejné asociace jaké jsem použil u alba A. t. R. lze aplikovat i na toto pozoruhodné dílo. To vykazuje stejně rozmanitou strukturu a používá podobné substance k vytvoření své veskrze pozitivní hudební masy. Ta je poskládaná z obrovského počtu melodií, které jsou pospojovány do jednoho krystalického celku. Tento celek vyznívá mnohdy romanticky, možná až staromilsky, nikoli však kýčovitě. Jak už jsem uvedl dříve, velkou zbraní kapely jsou tři plnohodnotně zpívající osoby. Projev kytaristy Briana de Graeve je nejroztomilejší, bubeníka Jose Uffinga nejpřesvědčivější a hlas klávesáka Erika Laana mi svou hloubkou připomíná zpěváka Unitopia a UPF, Marka Trueacka.

Stylově nejpestřejší nahrávka obsahuje několik vůbec nejlepších věcí kapely. Ultra melodické Don't Threaten My Peace Of Mind (krásnější vokály si ztěží představíte), emočně nabitý skvost Second Time Down, či mohutnou Unreal Meeting.

Deska Moods (nálady) je společně s následovníkem Across the Rubicon nejvariabilnějším a jednoznačně i nejvyspělejším dílem Silhouette.

I v současnosti činná kapela vydává vysoce ambiciózní díla-viz komplexní deska poslední The World is Flat..., ale nepřítomnost Jose Uffinga v procesu kompozice i coby chybějící další výrazný hlas, osobně vnímám jako velmi ztrátovou.

Desku Moods považuji za typického představitelé holandské melodické prog-rockové scény a zároveň jedno z vůbec nejpůsobivějších neo progresivních děl součastnosti.

» ostatní recenze alba Silhouette - Moods
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Moody Blues - Long Distance Voyager
2019-07-30

Moody Blues / Long Distance Voyager

4 stars

Prolog/ospravedlnění: pokud bude několik příštích recenzí ještě kostrbatějšího rázu než obvykle, velmi se omlouvám. Toho času znovu dovolenkuji v našich překrásných Jeseníkách a případné recenze datluji přímo do phounu. Mám tu toho kvanta, v přehrávači v autě, i v outdoorovém repro-a proč, protože bez hudby to zkrátka nejde, protože bez hudby by byl ten náš svět nudnější a smutnější:-)



Moody Blues jsou má srdcovka, od nichž jsem postupně vyzobal vše mezi léty 67-72. Sedmero kvalitou velmi vyrovnaných nahrávek mám z gusta rád a poslech každičkého cd si dokážu pořádně užít. Nákup dalších desek po Seventh Sojourn jsem v plánu neměl, ale obal Long Distance Voyager mě při každém pohledu na něj dokonale fascinoval. Ta přitažlivost začala být stupňující se, až jsem jednou neodolal a cd si do sbírky pořídil.



První ochutnávka ještě nebyla to pravé ořechové. Deska potřebuje chvíli uzrát a hlavně nesrovnávat s majstrštyky typu o Our Children..., nebo A Question... Přeci jen se doba výrazně posunula a kapela zajisté toužila znít aktuálně. Netuším jak to je s Moody Blues dál, ale v tomto případě mohu odpřísáhnout, že se o žádné komerční podléhání trendu a okolí nejedná. Sic část oné zasněné a tolik typické aury M. B. vyprchala, ale písňový model, pozitivní přístup a silné emoční vibrace jsou zde patrné i nadále. Zpěvy jsou civilnější, oproštěné od okázalého melancholického patosu (míněno v dobrém). Avšak aranžérská múza líbá kluky i v roce 81.



Tématika alba se věnuje vesmírné misi lodi Voyager, jež se účastnila průlety kolem planet naší sluneční soustavy v letech 1980-81.



Po krátkém tajemném úvodu, začíná rázná úvodní odpichovka Voice. Ta mi s prvními poslechy nepřipadala nijak zvlášť ohromující. Po čase jsem se však s písní jaksi sžil a ztotožnil. Jde o nepříliš složitou, melodicky nakažlivou píseň, postavenou na akustickýck kytarách, jemném doprovodu kláves a občasných vyhrávkách sólující kytary. Se zpěvem se doslova mazlí Justin Hayward. Do druhé Talking out of Turn vložil svůj znatelnější příspěvek i klávesák Patrick Moraz. Nečekejte však nic ve stylu Yes-ovského Relayer. Jedná se o vesmírně snovou záležitost, se spoustou překrásných nástrojových odstínů. O třetí Gemini Dream mohu s klidným srdcem říci, že jde o největší a naštěstí jediný průser na desce. Disco rytmus je umělohmotnou parodií na tehdejší dobu a z písně vyčnívá jako nějaký ohavný kus bakelitu povalujícího se v panenské přírodě. Obrat o 180° přináší balada v klasickém stylu kapely-In My World. Jednoduchá, efektní a posléze i vkusně naléhavá věc. Při Meanwhile jsem si ani nevím proč vzpomněl na druhé album Asia (asi trocha toho popového cukrování), a výraznější prog věcí je šestá 22,000 Days (tady mi zase znělo rok staré Drama). Voňavou romantickou krajinu s cvrlikáním flétny a klasických kytar navozuje Nervous. Ta funguje jako spojnice starého a novějšího stylu kapely úžasně. Do finále jdeme s mohutnější Painted Smile, intrem Reflective Smile a nejtvrdší netypickou Veteran Cosmic Rocker.



Deska slavila úspěchy jak v rodné Británii, tak za oceánem, v USA i Kanadě, kde vychytala několikanásobnou platinu. Moody Blues se tak vlastně ladně a hlavně úspěšně přehouply do osmdesátých let. Bez ztráty vlastní soudnosti a výraznějšího zaprodání se. A to se cení.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Long Distance Voyager
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Big Big Train - Gathering Speed
2019-07-27

Big Big Train / Gathering Speed

4 stars

Mám takový dojem, a možná mne poopravte, že kvalitativní křivka produkce anglických velmožů pastorálního progresivního rocku Big Big Train, začíná poslední dva roky pomalu stagnovat. Neříkám, že přímo uvadat, či slábnout, ale četnost vydávání nových desek, kterou ještě před pár lety vždy dělila alespoň dvouletá studiová pauza, je v poslední době až přehnaně častá. Osobně soudím, že dvou až tří roční odpočinek je v dnešní době jaksi ideální na to, aby kapela či interpret, prošli v mezičase i určitým od komponování potřebným odpočinkem a s klidovým režimem načerpali dostatek nové potřebné invence. Je sice pravda, že v letech šedesátých a sedmdesátých dokázali interpreti hrnout i dvě kvaliní alba ročně, ale to byla jiná, pořád značně objevitelská doba.

B. B. T. po famózním a skladatelsky velice silném albu Folklore už další rok - dle mého zbytečně brzo - přispěchali s pořád ještě slušnou deskou Grimspoud, která ovšem vaří z totožných ingrediencí jako nahrávka předchozí. Aby toho nebylo málo, týž rok zaplavují trh kompilačním/bilancujícím slepencem rarit (pouze pro oddané sběratele) The Second Brightest Star, a jelikož jejich popularita stále stoupá, a železo se má kout dokud je žhavé, letos je tu deska další a znovu dosti podobná - Grand Tour. Osobně u této kapely začínám cítit výrazné déjá vu (u studiového materiálu, koncertně to bude jistě pořád vysoký level), a určitou sobeckou zahleděnost v sebe, která začíná postrádat vlastní seberelexi a odstup od vykonané práce.

A jelikož se před nedávnem objevila v nabídce Music Records tato postarší, první opravdu velká a plně profesionální nahrávka ještě se zpěvákem Seanem Filkinsem, raději než po novince, jsem sáhnul po ní. Tou dobou, roku 2004 začínala kapela nabírat ostrý vítr do plachet. Vyměnila zpěváka, čímž v osobě S. Filkinse získala výtečného borce s dokonalou barvou hlasu, širokým spektrem emocí a slušným rozsahem. V sedmero časově bohatě obhospodařených kompozicích, už dokonale pracuje se svými nejsilnějšími zbraněmi, což jsou mistrné ovládání atmosféry, aranžérská činnost vysokého stupně a rozmanitá paleta všemožných tónů a barev.

Skladbami se táhne ona pověstná, pastorálně smířlivá nit, často rezonující pokorou v tiché blahoslavené bohoslužbě. Duo zakládjících člený – Andy Poole a Greg Spawton, tentokrát textově vsadilo na hrdinské příběhy pilotů Raf při bitvě o Británii za druhé světové války. S vokáli tu Seanovi (kterého mám osobně velmi rád na albu Difference Machine i na (Braňově milované) sólove War and Peace, toť malá reklama) vypomáhá slavice Laura Murch, čímž dostávají výsledné sbory ještě romantičtější příchuť. Vše je dotaženo do zdárného konce a nápadů má kapela na rozdávání. Oproti dnešku tu vnímám větší porci energie, zaujetí pro věc, i spokojenost s dílem, které dalo klukům jistě hodně práce. Ještě to není ten malinko samoúčelný a s určitou dávkou letargie opakující se model.

Desku hodnotím čtyřmi hvězdami, protože to nejlepší se teprve schovává za elektrickými dveřmi.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Gathering Speed
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Deep Purple - Deep Purple
2019-07-25

Deep Purple / Deep Purple

4 stars

Staří Deep Purple na Progboardu zřejmě moc nefrčí. Poslední recenze je stará přes osm let, což vysvětluje určitý pocit tmářství v přístupu k období s Rodem Evansem za mikrofonem. Osobně poslouchám párpl snad sto let (no dobře, tolik to nebude), od desky In Rock po tu vždy poslední. Kompletně celou studiovou tvorbu, kterou vnímám v 90% za pět hvězd. Hold velmi oblíbená kapela bez slabé desky - soudím já. Nikdy mě ale nenapadlo, zkoumat TO, co bylo pře Gillanem. Už kdysi dávno jsem si první trojici testnul (Concerto nad vůbec) abych se ujistil, že tudy naše společná cesta nepovede.

Jenže. Jak se člověk čím dál víc šťourá v hudebním pravěku, chtě nechtě musí na dvojici Evans/Simper narazit. Ať už na Evansovi výborné Captain Beyond, nebo ještě lepší Simperovi Warhorse. Pak si automaticky kladete otázku, proč vlastně stále ty první párpl přehlížíte. Jasně, jste zvyklí na nějaký standard a kvalitu hudební produkce, kterou do uší pouštíte. Zvuk, ani hudba na Shades... a Book... není úplně nejsofistikovanější a světoborná, ale dá se o tom polemizovat a řada lidí může mít názor opačný. Ale pak je tady ještě deska stejnojmenná z roku 69, kterou jsem po krátkém testu nedávno a bez otálení pořídil. A to je masox značky DP toho nejhrubšího zrna.

V mnoha ohledech mi připomíná právě In Rock. Svou neučesanou syrovostí, energií, strhujícím feelingem, do hry častěji vstupujícím Blackmorem (i když Lord si stále krade hlavní slovo)-jehož kytara pomalu doznává vůdčí role.

Na solidní nástup Paicových zvonivých bicí v Chasing Shadows, navazuje bezesporu vrcholná skladba desky nazvaná Blind. Znepokojivá temná aura tu působí strašidelně a zároveň velmi přitažlivě. V písni je cítit zvláštní napětí a slyšet výborné harmonické výměny. Evans zpívá jako král. Zkrátka klenot. Pokračuje se pomaloučkým cover-klenotem Lalena, kterému velí Lordovi hammondy. Po souhře zvuků ve Fault Line, dostáváme pořádnou jízdu made in párpl s názvem The Painter. Tady se v plné polní blýskne Ritchie a pěkně šlapající rytmika. Pohodičku Why Didn't Rosemary? (na poměry D. P. zajímavý pokus), střídá energická pecka Bird Has Flown-další vysoce originální píseň. Konec zařídí dlouhatánská symfo věc April.

Už je to ten čistokrevný hard-rock s jasnou vizí. Žádné bezduché šmrdlání a okleštěná belhající se stařenka nápaditost. Jestli je In Rock (a další desky) párplovským Everestem, stojí tahle třetí studiovka těsně pod zasněženou střechou světa.

Těžko spekulovat, jak by zněl In Rock v této sestavě, možná jinak, možná hodně podobně a možná by taky vůbec nevznikl. Na tom nesejde.
Á propos ten Boschův výjev na obalu stejně nemá chybu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Lucifer's Friend - Black Moon
2019-07-24

Lucifer's Friend / Black Moon

4 stars

Konečně! Konečně mám před sebou v té záplavě stařešinek také jednou novou desku. Ta pochází od kapely Lucifer´s Friend a do vínku dostala označení-černý měsíc, neboli Black Moon. Posluchač starých poměru znalý jistě už tuší, která uhodila. Ano, je to přesně TA kapela zpěváka Uriah Heep Johna Lawtona, jež v Hensleyho týmu nahradil nenahraditelného Davida Byrona. Lawton spolu s U. H. vydal tři skvostná alba (individuální názor autora), přičemž alespoň to první, tedy Firefly, snese i po čtyřiceti letech srovnání s těmi největšími výtvory Byronovské doby.

Ale tohle všechno přišlo až potom. Ptáte se po čem? Po zlatém období britsko-německé kapely Lucifer´s Friend, v jejichž čele Lawton několik let stál. Ta spolu s ním prošla neuvěřitelným stylotvorným vývojem. Z "obyčejné" syrově rockové (dřevní) party se během několika let přetransformovala v těleso výborných individualit, postupně ve svých kompozicích přehrávající energické jazz-rockové a muzikálové motivy. Do svého středu přibírala hráče na dechové nástroje, čímž svůj sound nádherně obohacovala, pročišťovala, znásobovala, a činila jej neskutečně pestrým a atraktivním.

Tento druhý (comeback) nám znovu vrací kapelu téměř ve své nesilnější sestavě, společně s kytaristou Peterem Hessleinem a basákem Dieterem Hornsem. Při pohledu na obal má být divákovi ihned jasné, že se jedná o návrat až k syrovým začátkům souboru, k legendární desce debutní. Velice podobný motiv je jen zasazen do jiného světa, do jiné atmosféry.

Temným masivním začátkem písně shodného názvu jako je jméno desky, zahajuje kapela své nové album rázně a ve velkém stylu. Pěkně čitelný zvuk každého z nástrojů, svižné tempo, hravé perkuse, výborná nevtíravá melodika s vyhrávkami a sólem na trumpetu, a zcela svébytný a jistý vokál Johna Lawtona, toť jasné poznávací znaky aktuální produkce luciferova přítele. Dvojka Passengers nechá díky zvučným hromovým klávesám, funkční kytaře a především silově vznešenému uhrančivému Lawtonovu hlasu vzpomenout na nejlepší společná léta u uriášů. Jasný to hit. Rock n roll-ovějších rozměrů nabývá třetí, značně hravá Rolling the Stone. Mezi nejzdařilejší skladby řadím čtvrtou pecku Behind the Smile, které na přitažlivosti a kouzlu přidává znepokojivé pružné napětí, zajímavé zpěvákovo frázování a jistá rytmická neučesanost. Interesantní prog stavbu má pátá Palace of Fools. Povedený je taktéž kvapík Call the Captain s parádními vyhrávkami a trochou kláves imitující dechy. Píseň zní vitálně, jako by klukům nebylo šedesát, ale okolo dvaceti. Velice zdařilá je i atmosféricky působivá nádhera Little Man, odvíjející se v pomaloučkém, zadumaném tónu a další, rytmicky rázná a přesvědčivá koncertní jistota Freedom, s houslovým sólíčkem.

Dílo Black Mooon je pro mne třetím letošním produktem dinosauřích rozměrů. Po aktuálních deskách starých harcovníku – Steva Hacketta a Covedalových Whitesnake, je právě Lawtonova parta a jejich černý měsíc dalším jasně identifikovatelným dílem podobného charakteru.
Osobně bych jako milovník desek z let 74/76 uvítal ještě četnější dechařské vlnobytí, ale co naplat, L. F. to je pro většinu fans hlavně jejich ostrý hard-rockový debut, kterému se kapela snažila letos přiblížit na dostřel.

Hold zkušení psi své řemeslo jen tak nezapomínají. Tihle postarší ďáblíci sic nepřináší nic nového, což jistě nikdo nečeká a ani nechce. Dokáží však odvést dobrou práci v segmentu jednotlivých kompozic, nápady jim nechybí a chuť zdá se rovněž ne.
Ať už chci srovnávat nebo ne, Black Moon mi v kvalitě plně koresponduje s loňským počinem U. H. Living the Dream. Taktéž za 4*.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend


Comedy Of Errors - House Of The Mind
2019-07-23

Comedy Of Errors / House Of The Mind

4 stars

Skotští Comedy of Errors jsou už několik let plně etablovanou jednotkou v progresivním ranci. Jejich popularita už dávno opustila hranice rodného kraje, přesto není tento pojem ve světě toliko uznávaný, jako jiné, stylově spřízněné kapely z britských ostrovů. Velká jména jako Arena, Pendragon, IQ, nebo Galahad jsou a nejspíše navždy i budou o pár kroků před nimi. Za tímto pro někoho možná překvapivým faktem stojí samotná nehitovost a těžká prostupnost hudby Comedy of Errors.

Po minulém zklamání s deskou Spirit (kterou však mnozí fans kapely označují za jejich nejlepší??), na níž mě některá místa přišla hodně slabá, vařící z vody a neustále se opakující, vkládal jsem novou naději do desky této.

House of the Mind leží někde v půli cesty mezi famózní Fanfare and Fantasy a právě Spirit. Samotná hudba je znovu velmi komplexní a kvalitně aranžována. Ani na pátý poslech ji nebudete moci přijít na kloub, natož aby, jste si z desky něco odnesli. Ten verdikt je dlouho 50/50. Je to příjemné, líbivé a skutečně těžko se sem proniká. Sympatická je nepřemrštěná délka alba a vyvážený zvuk. Muzika je většinou Camel-ovsky poklidná (ale žádnou táhlou sólující kytaru tu nečekejte), možná až příliš. Osobně bych uvítal vícero kontrastů, občasné zhutnění spodku, a pár energičtějších tahů.

Oznámkovat něco, co se vám stále nedaří plně otevřít a čím i když chcete, nemůžete stále proniknout je těžké. Orientačně dávám 3,5-4* s pootevřenými dveřmi k lepším zítřkům. Neboli věřím, že jednou přijdu na kloub i tomuto albu.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - House Of The Mind
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors


Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
2019-07-21

Simon & Garfunkel / Bridge over Troubled Water

5 stars

Vážení přátelé už jste u některého hudebního nosiče zaznamenali jeho přirovnání k pařížskému Louvru? Že ne? Tak já bych si podobný výrok dovolil vyřknout na adresu desky Bridge Over Troubled Water, písničkářů Paula Simona a Arta Garfunkela. A to ve smyslu, že právě zde, na tomto jejich okouzlujícím finálním monolitu, se nachází celá řada skvostů, svým významem pro nás posluchače důležitých, jako obsah legendárního Louveru.

Nemá příliš cenu popisovat a prozkoumávat to, co většina z nás dobře zná.
Songy, jako titulní naléhavý skvost Bridge over Troubled Water, médii a covery dosti zprofanovaná El Condor Pasa (If I Could), indonésií načichlá Cecilia (kterou osobně zrovna nemusím), aranžérsky dobře zvládnutá dechařina Keep the Customer Satisfied, a především dvojice výborných čísel-utajená dojemnůstka So Long, Frank Lloyd Wright a tolik oblíbená uhrančivě odbíjející The Boxer, patří k tomu vůbec nejlepšímu, na co můžeme ve folk-rockové branži narazit.
Samozřejmě, že i další songy jsou výborné, posluchači rádiostanic si v druhé půli sic neškrtnou (s vyjímkou Bye Bye Love), to ale neznamená, že by na B-éčku byl snad nějaký druhořadý odpad. Pokud budeme poslouchat desku/cd pozorně, i tady objevíme několik skvostných okamžiků. Osobně mám rád po country vonící Baby Driver, či Lenonovku The Only Living Boy in New York.

Deska Bridge Over Troubled Water uvnitř disponuje obrovskou emoční silou. Na první pohled jde o soubor obyčejných písní. Avšak senzibilní posluchač zde poodkryje nepřeberné množství krás a tajů, o kterých se může povrchním songům protlačovaných do médií dnes pouze zdát.

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel


Quatermass - Quatermass
2019-07-20

Quatermass / Quatermass

4 stars

Dnes bych tu rád připomenul jedno dosti utajené progresivní těleso z hluboké hudební minulosti. Jeho jméno je Quatermass a já osobně tuto kapelu vnímám jako výbornou alternativou pro příznivce Atomic Rooster a ELP. Je to jeden z mých mladších objevů na art-rockovém poli. Už si přesně nevybavuji, kterou cestou jsem se k nim dopídil a ani netvrdím, že jsem nějak přehnaně unešen repertoárem tohoto debutního alba, ale jako příznivec téměř všeho dobrého sedmdesátkového, vnímám soubor jako adekvátní oživení a schopného konkurenta psychedelické stopě, kterou v oněch letech po sobě zanechal kupříkladu právě atomoví kohout.

Jméno Micka Underwooda je dobře známe z působení v bandu Iana Gillana. Jeho hra na mnou oblíbených deskách Double Trouble a Magic je živelná a energická. V řípadě Quatermas jde o daleko sofistikovanější pojetí, s množstvím najazzlých stylových odboček a psychedelických struktur. Jestliže hrál v Gillanově angažmá rockově přímo, tady se technicky vyřádil jen co je pravda.
Basák Johnny Gustafson hrál s Gillanem rovněž, na jeho prvních sólo počich po odchodu z Deep Purple. Jeho úchvatnou hru slyšíme na monstrózních fusion deskách Clear Air Turbulence a ve stínu pobývajícím podceňovaném albu Scarabus.

Quatermass sic nemají ve svém středu dvojici klávesistů, jejichž hra mě tolik okouzluje u sousedů Greenslade, ale nezní ani tak chladně a akadedmicky jako přirovnávaní ELP. Jejich pojetí nejvíce koresponduje s psychedelickými podmínkami vytvářenými uvnitř Atomic Rooster. Občasné Emersonem inspirované pasáže zní krapet křečovitě, ale nejsou tolik vyumělkované a obsahují dravější a syrovější jádro. Zpěv si na desce vzal na starosti právě basák Johnny Gustafson, který má příjemný hlas obzvláště v zastřenějších rejstřících, ale když tlačí na pilu, není jeho pronikavý řev úplně tím pravým ořechovým.

Samotné skladby jsou precizně prokomponované a do detailu vypiplané. Hudební tok se střídavě pohybuje mezi artrokově klidnými vodami a burácející hard-rockovou masou. Najdeme tu i několik jímavě tichých zbožných motivů na hammond, či klasicistních klavírních odboček k vážné hudbě. Instrumentálních pasáži je zde dostatek, ale stejně tak i těch zpívaných, čímž deska na rozdíl od svých kolegyň tak trochu odbočuje k přístupnějšímu žánru s řadou záchytných míst.
Právě díky nim přimhouřím oko a z 3,5* zaokrouhlím na 4 rovné.

» ostatní recenze alba Quatermass - Quatermass
» popis a diskografie skupiny Quatermass


Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles
2019-07-19

Mötley Crüe / Saints Of Los Angeles

5 stars

Roku 2008 došlo k nebývale silné konstelaci hvězd v okolí Sunset Stripu, za jejíž pomocí se doslova obrodila jedna z předních glam rockových part osmdesátých let Motley Crue, a vydala své (pro mne druhé) vrcholné dílo Saints of Los Angeles. Opravdu předlouho musel mít fanoušek kapely s těmito "zvrhlíky" a rebely trpělivost, jelikož plytké výtvory Generation Swine a bez účasti problematického Tommyho Lee mdlé New Tattoo, s bývalou silou party sdružené okolo vedoucí persony Nikkiho Sixxe příliš nekorespondovaly.


Do desky vás charismaticky vtáhne schizofréní záležitost L.A.M.F., volně přecházející v energií nabitý song Face Down in the Dirt, jehož vyzvání - Welcome to Los Ageles - zve jak k desce této, tak do samotného srdce okázalého města andělů. To ovšem ještě nic není, protože krev, slzy a pot se naplno rozstříknou s famózní záležitostí What's It Gonna Take a vy se uvnitř hádáte, jestli tomuto parádnímu songu vévodí víc drsný vokál Vince Neila, dunivé bicí Tommy Leeho, nebo nápaditá kytarová práce věčného muže v pozadí-Micka Marse. Nasazení však nepolevuje ani náhodou a kapela hnedle servíruje další hromový song-Down At The Whisky. Zvukem i stylem píseň zapadá mezi první dvě slavná alba M. C. což je moc dobře. Modernější tvář přináší titulka Saints Of Los Angeles a kapela nápady překvapivě hýří. Zlatý poklad desky leží mimo jiné v songu číslo 6. - Mutherfucker Of The Year. Tomu udávají tón tvrdě sázené bicí brejky mistra Lee a riffomalba pana Marse. Po pomalejší a metalovými melodiemi i zpěvným duchem nabité The Animal In Me, jsou další výborné songy písně Just Another Psycho a především houpavá, do mozku se zavrtávající hitovka - White Trash Circus. Té dominuje opět vystrčený Lee, nápaditě zdvojované vokály i neunávná, kreativní až zábavná kytara Micka Marse. Poslední Goin' Out Swingin' jen potrvrzuje vysoký standart alba a znovu poukazuje na energií sršící hráče, kteří se na této fošně dokázali vybičovat na poměry kapely k neskutečně kreativnímu výkonu jak v oblasti skladatelské, tak hráčské.


Toto prodejně mimořádně úspěšné album jde brát jako nejlepší tečku za kariérou oné kontroverzní čtyřky ze západního pobřeží USA, jejíž muzika dlouho určovala směr hudebního toku za velkou louží.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe


Greenslade - Bedside Manners Are Extra
2019-07-15

Greenslade / Bedside Manners Are Extra

5 stars

Muzika. Kolik jen podob a odstínů skýtá její bezprostřední vnímání. Kolik pocitů dokáže svému konzumentovi přinést a kolika příjemnými chvílemi jej obšťastnit. Jednou z nepopiratelných vlastností hudby jež mne baví sledovat, je proces dozrávání a růstu té které nahrávky. Jsou discografie kapel, u nichž má člověk jasného favorita, i příčku poslední léty pevně dosazenou a neměnnou. Ale pak jsou discografie, které prodělávají v uších posluchače určitý vývoj. Posun o kterém se zmiňuji jsem nedávno zaznamenal v případě alba Bedside Manners Are Extra klávesisty Colosseum Davea Greensladea.

Dlouho jsem ji vnímal jako nejslabší článek jejich portfolia. Dnes je tomu přesně naopak, hrdě se vyjímá v čele Greensladeho katalogu, jako ta nejpodmanivější a skladatelsky nejpestřejší nahrávka v krátkých dějinách této famózní formace. Zpívané části jsou v poměru zhruba 50 na 50 s těmi instrumentálními, a k maximální barevnosti materiálu opět slouží příspěvky obou klávesistů. Kytary zkrátka netřeba.

Trochu mě mrzí, že podobně nástrojově obsazených kapel nevzniklo víc. Nebo možná vzniklo, jen se neprosadili v takové míře jako projekt oblíbeného klávesáka zakrátko kultovních Colosseum.

» ostatní recenze alba Greenslade - Bedside Manners Are Extra
» popis a diskografie skupiny Greenslade


Toto - Tambu
2019-07-13

Toto / Tambu

5 stars

Američtí Toto patří mezi kapely, které si propagaci rozhodně zaslouží. A to hlavně tady, na území Progboardu, jelikož jinde ve světě si už své ostruhy dávno vydobyli. A proč vlastně? Napadají mne hned tři důvody, které rád uvedu.

Tak za prvé: průměrný hudební divák-čechoslovák, je má automaticky založené v bedně s nápisem A.O.R., což je fatální chyba. Netvrdím, že se Toto tohoto mnohdy podceňovaného a často opovrhovaného stylu nedotýkají, právě naopak. Co jsou však především, jeho esenciálním výhonkem, tvořeným těmi nejkvalitnějšími ingrediencemi z jakých se takový styl mixuje. Ale oproti jasným a nepopiratelným vládcům odvětví jež jsou Styx, Journey, Asia nebo Foreigner ((malá odbočka - házet do tohoto pytle jižansky znějící art-rockové průkopníky Kansas za to, že v osmdesátkách zněli podobně, je zcela nesmyslné- viz Mayakova vysvětlivka pod Leftoverture)), mají Toto kompozičně dvě vysoké školy navrch. Nepřeslechnutelný jazzový feeling je často odnáší do vzrušujících fusion oblastí, a tato až eroticky vybrující příměs je činí vysoce vysoce originálními. Nejsou přehnaně marmeládoví, pateticky přešponovaní, ani bolestivě naříkající.

Za druhé: všichni hudebníci kteří kapelou během těch dlouhých let prošli, a že jich už bylo, patří mezi instrumentálně velmi zdatné borce, jejichž umělecké dovednosti si propůjčovali ty nejslavnější jména v hudební branži. Bubeníci, hráči na klávesy i zpěváci jsou v extratřídách svých oborů.

A za třetí: žádná z výše uvedených kapel neměla ve svém středu tolik skladatelsky silných individualit jako právě Toto. Vzájemná kooperace na poli tvořivosti, sehranosti, společné chemie, i v rámci rodinných vztahů a kamarádství, dokázali vytvořit ideální klima pro mimořádná alba, úspěšné singly i oblíbené písně oslovující všechny věkové kategorie.

Á propos málem bych zapomněl na Steva Lukathera. Největšího z největších, ani Neal Schon, a už vůbec Mick Jones ( přes všechnu úctu kterou k nim chovám) nedokázali to co on. Všestranost, konstruktivnost, stylová pestrost, odhad dobového vkusu a další plus body na Stevovu stranu, z něj zakrátko vymodelovali kytarového poloboha srovnatelného s Pagem, Howem, či Hendrixem. Steve si vypracoval svůj styl s velkou dávkou melodiky i citu. Dokázal podtrhnout náladu písně, stejně jako její energii. A navíc bravurně zpívá.

A teď tedy konečně k samotnému albu Tambu. To patří mezi pětici jejich nejlepších děl. Zkuste si tipnout, která jsou ta ostatní. A...a vůbec, poslechněte si jej, co tu budu pořád datlovat...

» ostatní recenze alba Toto - Tambu
» popis a diskografie skupiny Toto


Deep Purple - The House of Blue Light
2019-07-12

Deep Purple / The House of Blue Light

5 stars

Fanoušci kapely Deep Purple jsou tak trochu zvláštní patroni. Většina z nich se striktně drží jen jednoho jediné období v jejich předlouhých dějinách. Zdejší čitatel nemusí být závratně bystrý aby rychle pochopil, o jakém období mluvím. Pochopitelně jde o triumvirát In Rock-Fireball-Machine Head. Pořád dokola omílají tyto tři desky, jakoby D. P. nikdy nic jiného nenahráli. A když už si milostivě rozpomenou, zazdí svou hlubokou myšlenku deskou Perfect Strangers a hotovo. Podobný přístup mě pěkně sejří a vždycky si říkám proboha, cožpak opravdu neznáte nic jiného než Smoke a Child in Time? Cožpak je Coverdale horší než Gillan? Nemá snad Morse podobně identifikovatelnou kytarovou techniku jako Blackmore? Pozbýva snad Airley tolika Lordovi dokonalosti? A hlavně-skutečně vám připadají všechny novější příspěvky D. P. o kategorii slabší, všednější, či prostodušší než ty, co jsou umístěny na vašich třech, donekonečna ohraných nosičích?

Zřejmě ano, poněvadž kdyby tomu bylo naopak, žádali by si fanoušci kapely alespoň kosmetickou úpravu koncertních setů, a ne trapácky otřepané totožné playlisty na jedno brdo.

Nahrávka The House of Blue Light zastává u fans jedno z nejnuznějších umístění. Někde na chvostu pelotonu, za ní se už belhá snad jen stařenka Slaves and Masters.
Avšak vždy se najdou vyjímky. Pár nás bude, pár těch, co májí rádi párply jako kapelu a ne jako továrnu na hity. Těm může chutnat House stejně jako Perfect. A možná ještě více.

Dle mého je House:
-hitovější a sevřenější
-deska plná energie je až enormně vitální
poslechově vděčná, zábavná a po okraj napěchovaná naspeedovaným hardrockem
-deska, kterou řídí jedna velká individualita a tou je Ritchie. Jeho kytara udává směr, tempo, charakter i náladu. Nezní studeně, není vyčpělá, ani profesorsky odměřená.

Podle mého se právě tady nacházejí jedny z nejšťavnatějších songů velkých Purple. Písně jako řezající klasika po vzoru Smoke The Unwritten Law, předobraz většiny speed metalových německých band Mad Dog, vysoce návykové vyhrávky v Black And White a The Spanish Archer,nebo klasikou a Lordovou asistencí načichlá Strangeways. To jsou špičkové a fortelně zpracované záležitosti, pomáhající udržet značku DP během druhé poloviny osmdesátých let v širokém podvědomí.

Ve studiu už asi byla nálada na bodu mrazu, což je tuším ve videoklipu k úvodní písni celkem zřetelné. Ale znáte to, existuje hodně jedinečných nahrávek oplývajících jistou originalitou díky tomu, že se vytvořily pod tlakem okolností.

Deep Purple jsou "moje" kapela a nedovedu si představit, že bych poslouchal jen určitou, v tomto případě hubeně krátkou, etapu z jejich dlouhatánského vývojového řetězce.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Kansas - Leftoverture
2019-07-11

Kansas / Leftoverture

5 stars

Američtí jižanští bardi Kansas mají spustu kvalitních nahrávek. Ale tak jako každý, i já mám v jejich katalogu svůj opus magnum. A tím je asi bez překvapení album Leftoverture.
Tato nejspíš nejambicióznější kolekce kapely oplývá všemi nej, která dokáže takový favorit posbírat. Avšak na prvním místě u Kansas vždy stála síla a originalita jednotlivých písní. A tady se kapela skutečně pořádně pochlapila. Livgren společně s Walshem zrovna skládali maturitu z komponování a jelikož se tehdy činili všichni, každého nápad byl použitelný, díky čemuž je deska tolika pestrá.

Ústřední skladba Carry on Wayward Son se stala obrovským hitem, dle mého však Leftoverture nabízí ještě gigantičtější věci. Čtvrtou náladovku Miracles Out of Nowhere s do mrtě vypiplanými aranžmány, něžnou Cheyenne Anthem s nezapomenutelným Walshem a něžným sborem adolescentů (dodnes označovanou za největší parádu kapely), nebo poslední progrockový klenot příhodně nazvaný Magnum opus.

Jde ve všech směrech o dílo art-rockově tradicionalistické, ve kterém se odráží zaoceánské hudební cítění všech zúčastněných. Některé skladby jsou značně ovlivněny tamním jižanským naturelem, jiné mají naopak mohutnější stadiónový efekt. Tak jak to slyším já, osobně jsem radši za ono hřmotnější country provedení, které je markantní i díky Steinhardovým hravým houslím.

Epochální obal, transparentní zvuk a osmero propracovaných, přesto snadno uvěřitelných, až lidově (ne)obyčejných písní, to je Leftoverture, to jsou Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas


Yes - Tormato
2019-07-10

Yes / Tormato

5 stars

Další deska na kterou jsem si vypěstoval letitou "závislost", je album s divným názvem a ještě divnějším obalem - Tormato. Těsně před ní tu hráli Rush-Hemispheres, ale pokud mám dát mezi těmito dvěma jedné jediné přednost, sáhnu po "rajčátku".
Přiznám se, poslech z mp3-ky navíc s podmazem okolního dětského disca není nic pro zvukové gurmány :-), ale pro dokreslení atmosféry a vyvolání vzpomínek dokáže kýženou chvíli zpříjemnit takřka ideálně.

Tormato je deska, na které učinili Yes jeden z největších hudebních posunů, možná dokonce objevů ve své bohaté kariéře. Skalní fans si něco podobného neradi připouští. Nemají jej zrovna v lásce, a když je požádáte, aby vám vyjmenovali své nejposlouchanější či nejoblíbenější nahrávky, Tormato tam jistě nebude. Tím posunem o kterém jsem psal zkraje odstavce, je stylový odklon do oblasti fusion. Yes ještě více zjemnili, popošli směrem k soft rocku a svůj výraz obohatili o další dosud neznámé výrazové rozměry. Renesanční Madrigal, techno scifi obrazce Release, Release a do jazzu vhozená Arriving UFO, nebo pohádkově atmosférický klenot Onward… To je jen několik z mála fragmentů této neuvěřitelně pestré a bohaté nahrávky. Jako nejschématičtější příklad nového směru kapely poslouží píseň poslední-On The Silent Wings of Freedom. Monster fusion jako kráter na měsíci.

Tormato je poslední klasickou/sedmdesátkovou deskou Yes nahranou nejsilnější sestavou v dějinách tohoto souboru. Za mne i jednou z vůbec nejoriginálnějších, nejprogresivnějších.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes


Marillion - Seasons End
2019-07-09

Marillion / Seasons End

5 stars

Pár posledních dnů trávím na dovolené v jednom z Černomořských prázdninových letovisek. A jelikož neřídit se jedním z pořekadel jež praví našinec (a rovněž kolegáč Braňo) prorostlý muzikou jako stařičká sekvoj prostě nelze, hřeším i tu, o ono motto - ani den bez hudby - využívám jak se dá.
Do mp3 jsem si krom pár zatím neznámých novinek postaršího data, narval kvanta vysoce návykové a oblíbené muziky. Jedním takovým albem je i první společná Hogarthovská nahrávka s Marillion Seasons End.

Poslouchám tu neskutečnou nádheru a vůbec nenacházím slov. Dostavuje se jen opojný pocit z něčeho, jež pramení přímo ve vás. Je v tom kus vaší DNA. Muzika a posluchač, posluchač a muzika. Ta nejjednodušší matematika, nepotřebujete nic jiného, stačí to cítit. Stačí to vnímát. Na tohle nejsou poučky, nejde to vysvětlit, to musí člověk zažít. Žádná filozofie, žádná psychologie, všechny tyhle "nesmysly" si tady ani neškrtnou. Ten pocit je někde v astrálnu, někde v nekonečnu a přec tak blízko, vnímáš ho srdcem, nikoli hlavou.
Berlin, After me, The Space - věčný hermetismus, magie, mystika, duchovno...víra.
Mistře odvoláš?!
Neodvolám!

» ostatní recenze alba Marillion - Seasons End
» popis a diskografie skupiny Marillion


Cosmograf - The Unreasonable Silence
2019-07-07

Cosmograf / The Unreasonable Silence

4 stars

Jednou z vlastností kterou na muzice obdivuji, je její schopnost svého diváka dokonale pohltit a vtáhnout do sebe, do svého nitra, do svého obsahu, do svého děje a příběhu. Tomuto účelu se často podřizuje atmosféra a nálada nahrávky. Bez ní bývá společné souznění s posluchačem o dost obtížnější. A když jde navíc o nějaký koncept, jsou podobné předpoklady takřka nutností. Na kapelách, nebo jednotlivých interpretech oceňuji ten dar, cit a umělecké ambice s atmosférou pracovat. Umět odstínit jednotlivé etapy děje, postavy, příběhy a další spousty maličkostí, tolik potřebných k finálnímu sugestivnímu vnímání. Práce s dynamikou, nástrojovou barevností, paletou akustických tónů a klávesovým podbarvováním, to všechno má svůj účel a vliv.

Prostředí ve kterém má nahrávka pobývat, dýchat a fungovat, je nedílnou složkou mnoha takových. Když bych si měl teď na chvíli odskočit do filmařského prostředí, osobně mám rád některá vysoce atmosférická díla staršího data, odzbrojující svou vnitřní silou a intenzitou. Krom samotného příběhu či zápletky a kvalitních hereckých výkonů určitých jednotlivců, je nedílnou součástí jejich identity právě atmosféra. Díla francouzského tvůrce Jean-Pierre Melvilla, který proslul hlavně díky svým tragickým a minimalistickým kriminálním dramatům ve stylu film noir jsou právě taková. Jejich síla je ukryta v ovzduší které je naplňuje. Filmy jako Policajt s Alainem Delonem a Richardem Crennou, válečné odbojářské drama Armáda stínů s Lino Venturou, nebo dle mého vrchol Melvillovi kinematografie-hvězdně obsazené krimi Osudový kruh ( Alain Delon, Bourvil, Gian Maria Volonté, Yves Montand a další), dokáží svého diváka pohltit podobně silně, jako některá klimaticky nevšední díla hudební.

Jedním takovým je i deska The Unreasonable Silence kapely/projektu Cosmograf, jež vede britský multiinstrumentalista Robin Armstrong. Jeho obsahem je existenční koncept zabývající se tezemi francouzského spisovatele Alberta Camuse, jednoho z hlavních představitelů existencialismu, a hledáním smyslu naší vlastní existence.

Nevesele vyhlížející obal s hlavou mimozemské bytosti, opatřil Robin znovu brilatním moderním zvukem a k nahrávce přizval staré známé. Za bicí se posadil světoběžník Nick D'Virgilio, basu si rozdělili Robin, Nick Beggs a Dave Meros a s vokály vypomohla Rachael Hawnt.

Hodinová, desítkou skladeb tvořená nálož typově hudebně připomínající tvorbu Wilsonových Porcupine Tree, v sobě nese slušnou dávku originality, skladatelské invence i charakteristické osobitosti. Armstrongův vyprofilovaný styl dost často vyznívá pesimisticky a bezvýchodně. Šedavá klávesová mračna tu tvoří základní hudební složku a pod kytarovou stěnou, blahodárnou melodikou a akustickými sekcemi neprodyšně roztahují svá zlověstná křídla. Příběh začíná chmurným intrem Echo Seducation a sugestivní hrou temných zvuků vně dvojky This Film Might Change Your Life. Robin si pro větší autentičnost pomáhá různými ruchy, sekvencery, smyčkami, či nahrávkami nasnímaných hlasů. Třetí Plastic Men patří k vůbec nejtrudnějším číslům na desce. Prim hraje klavírní melodie a Robinův tuze smutný vokál. Další skladby o kterých se už nemá smysl podrobněji rozepisovat plynou v podobné neradostné atmosféře. Jedinými záchytnými a relativně přístupnějšími kusy jsou šestá píseň Four Wall Euphoria s přidaným brilantním vokálem v refrénu Rachael Hawnt a křehká akustická záležitost titulní.

I přes veškerou kvalitu desky The Unreasonable Silence, se dle mého její pozice nachází už pod vrcholy The Man Left In Space a následující Capacitor. 4,5*




» ostatní recenze alba Cosmograf - The Unreasonable Silence
» popis a diskografie skupiny Cosmograf


Ritual - Think Like A Mountain
2019-07-06

Ritual / Think Like A Mountain

5 stars

Jedním z největších hudebních dobrodružství které může posluchač zažít, je společná cesta s čerstvě pořízenou nahrávkou od prvních vzájemných poslechových krůčků až plnému pochopení a ztotožnění se s obsahem díla. Pokud si vše sedne jak má, je vzájemná přitažlivost takřka magnetická, takřka hmatatelná. Člověk od ní nemůže odtrhnout uši, poslouchá ji každičký den, tak často jak to jen jde a její krása se mu pomalinku zařezává do hlavy a do srdce. Ten těžko popsatelný pocit je někdy decentní závislostí každého z nás na té které nahrávce, ať si to chceme přiznat, nebo ne.

Velmi podobné výše popsané pocity jsem posledních několik dnů zažíval s třetím albem švédských Ritual - Think Like a Mountain. Je to přesně ten typ nahrávky, od které jsem nic nečekal a dostal všechno. Nebo přesněji řečeno - čekal málo a dostal strašlivácky moc.

S touto kopelou jsem si potykal teprve nedávno prostřednictvím posledního alba The Hemulic Voluntary Band. To mě okamžitě okouzlilo a znovu potvrdilo, že švédi na progresivních kolbištích zkrátka válí. Jejich zdroje jsou takřka nevyčerpatelné a dost často také velmi originální. Bylo jen otázkou času poohlédnout se trochu nazpět do minulosti kapely. A k tomu mi mělo posloužit album recenzované. Po právu pětihvězdičkové Hemulic teď bledne závistí vedle monster klenotu Think Like a Mountain. Na něj je každá banálně bodovací stupnice krátká, jelikož tohle je jedna velká neskutečná progresivní časovaná bomba.

Že je zvuk, instrumentální výkony, zpěv Patrika Lundströma a vzájemné nástrojové pro-aranžování znovu dotaženo k hranici dokonalosti netřeba zmiňovat. Ale právě na tuto desku se podařilo přinést tolik neskutečně precizních, svěžích a originálních motivů, že nad tím zůstáva "běžný progresivní" :-) rozum stát. Zřejmě tu vzájemná chemie mezi hráči a jejich nasazením zafungovala nejlépe jak mohla. Nápady se jen řinuly a společný pobyt ve studiu musel působit na všechny vskutku blahodárně. Vzájemnou provázanost, vyzařující energii a osobitého ducha cítí posluchač v každé z dvanácti kompozic.

Arabský rozujuchaný úvod před What Are You Waiting For se mi nelíbí, ale trvá sotva 20 sec. a tak se dá vydržet. Vzápětí mě už první tóny skladby samotné katapultují do těch správných progových výšin. Akustiky zlověstně duní, Patrik artikuluje jako king a v refrénu je slyšet navíc podpora buzuki, čímž tu originalita dostává patřičně na frak. Po druhém chorusu ještě připluje trocha romantiky, ale tempo skladby a energie se zlomnit nedají. Hned druhá Humble Decision je mojí top skladbou alba i poslední dnů. Celé to kouzlo je v atmosféře. Malebně bloudící akustika, mellotronové stěny a do rozvolněné romantické podoby hozený zpěv s ozvěnami-to je orgasmická slast nejvyššího stupně. Pokračujeme s temnou a tempově pochodující neučesanou Explosive Paste. Opět bezbřehá nápaditost v kytarách, v harmoniích i refrénové lince + energie jako hrom. Once the Tree Would Bloom je akustická zeppelinovská dupárna podložená severským folkovým základem. Další věc co vás musí zákonitě chytnout za hercnu je pátá Mother You've Been Gone for Much Too Long. Překrásný melancholický kus s něžným Patrikovým vokálem i zvláštně poskládanými kaskádami akustických kytar. A to se v půli skladba ještě rozběhne k dalším progrockovým obzorům. Titulka Think Like a Mountain je správně seversky drsná a depresivní. Ale pořád skýtá velkou porci zábavy a nápaditosti. Na způsob Flower Kings i Kaipa a malinko potrhle začíná sedmá Moomin Took My Head. Tak trochu balada, tak trochu experiment. V Infinite Justice jsou hned zkraje cítit Anekdoten, ale jak to spadne do akustik, slyším pravé Ritual. Refrén je až hard rockově šťavnatý a druhá půle spaceově dobrodružná. Zajímavě progresivně aranžovaný song. Po instrumentálním kuse On a jediné maličko slabší Shamanarama se dotyk s progrockovým nebem děje ještě jednou a prostřednictvím skladby Breathing. Vaše emoce tentokrát drhne naproto odzbrojující, jen ladně klouzající kytarová melodie, klávesový, nebo dle Luka snad mellotronový opar a ten nejněžnější vokál jaký si jen může divák v podobně citem elektrizující skladbě představit. Stejně jako při předchozích zastaveních tu musím podotknout myšlenku, že progresivní rock snad nemůže být kouzelnější a sugestivnější. A o určitou sugesci se ještě pokusí změť nezařaditelných tónů volně putujících závěrečnou instrumentálkou Off.

Timto titulem se u mne Ritual zařadili mezi nesmrtelné. Think Like a Mountain hodnotím jako jedno z vůbec nejlepších alb vzešlé ze severské progresivní líhně.
Jeho místo je po boku děl jako jsou Remedy Lane, Space Revolver, Notes From the Past, From Within, Imaginary Friends, či Pale Communion.

Zkrátka padesát minut intenzivních prog-rockových rozkoší.

» ostatní recenze alba Ritual - Think Like A Mountain
» popis a diskografie skupiny Ritual


Harrison, George - All things must pass
2019-07-06

Harrison, George / All things must pass

5 stars

BEATLES! Fenomén a absloutní kult, jehož nedotknutelná aura způsobovala během koncertů této kapely srdeční kolaps mladých dívek a nepochopitelné otazníky v očích jejich rodičů. V tak velkém rozsahu se už žádná z dalších příchozích gigantických kapel (a že jich ještě pár bylo) nepodílela na utváření názoru a života mladé gnerace.

Hudba této formace mě provázela takřka od dětských krůčků a napevno se stala nedílnou součástí mého života. Vnímám je jako ten prvotní a nejsilnější startér a zároveň i vrchol, který na této planetě zažehnul celosvětovou hudební revoluci. A abych se přiznal, sic s úsměvem na rtech, přesto nedokážu zcela pochopit názory těch, kteří je nějakým způsobem zatracují, očerňují a nemají rádi vůbec. Mnoho takových je i v řadách s progresivní muzikou srostlých jedinců, tam mne podobné postoje udivují o to více. Osobně vnímám Beatles jako ten největší a nejsilnější progres jaký tu kdy existoval.

Rozumím postoji těch, kteří nespatřují nic objevného a světu přinášejícího v la-la-la popěvcích prvního období brouků, ale to druhé, halucinogení, staví dle mého všechny rádoby progresivní tělesa na druhou kolej. Desky albem Revolution počínaje a Let it be konče, jsou jeden ohromný pokrokový strom tyčící se až do nebe, se stovkami rozvětvených sofistikovaně prokomponovaných písňových struktur. V pouhých třech minutách většiny z nich je více fištrónu a umělecké krásy, než v mnohých jiných sáhodlouhých kompozicích, plošně pokrývajících polovinu alba.

Když tahle ikona udělala za svou činností tlustou čaru, čtyři osobnosti jejího společného života se vydali každý svou cestou. Jednou z nich byl i věčně upozaďovaný kytarista, skladatel a zpěvák Gerge Harrison, který po sobě zanechal na své soukromé umělecké dráze jednu z nejpozoruhodnějších písňových kolekcí All things must pass. Vydejme se společně po jejích stopách.

Už první I'd have you anytime je jednou z vůbec nejkrásnějších skladeb z pera G. Harrisona. Celé to kouzlo je ukryto v její skromné a něžné náladě a atmosféře. Duchovnem nasáklá My sweet lord se stala vlajkovou lodí celé této nahrávky. I přes její částečnou ohranost z ní pryští pořád něco mysticky tajemného, co nemůže nechat vnímavého posluchače chladným. Celé první cd, nebo chcete li dvě strany jednoho elpíčka jsou skladatelsky velmi silné a vyrované. Osobně mám rád teskné harmonie v Isn't it a pity (version one), melancholické kuy If not for you a Behind that locked door – typické Harrisonovky té doby.

Další disk otevírá všem zaníceným prog-rockerům dobře známá skladba Beware of darkness, kterou v upravené formě umístili na úvod svého druhého alba americké ikony žánru Spock´s Beard. Dokonce po ní desku pojmenovali a dokázali ve své verzi podtrhnout její náladu a esprit. Kouzelná věc. Apple scruffs zahajuje ráznější melodie na foukací harmoniku čímž naznačuje, že další kolekce písní se posune i na malinko jinou kolej a nebude se držet tolika melancholické noty. I když třetí Ballad of sir Frankie Crisp (Let it roll) je zrovna taková. Něžna, cudná, protchnuta decentní melodikou a zafoukaná lehoulinkým sněhovým popraškem. Další z Harrisonových majstrštyků. Awaiting on you all je taková nenápadná rozverná taškařice po vzoru jeho bývalých chlebodárců a titulní All things must pass kočírují v její emotivní rovině klouzající kytarové tóny a zdařilá dechová sekce. Trochu experiment na muzikálový způsob je sedmá Art of dying a sugestivní zpěvnou tečkou pak Hear me Lord, s typickým Georgeovým brilantním písňovým cítěním.

Nahrávka All things must pass se stala kasovním trhákem i vítězstvím Harrisonových snah na osamostatnělém autorském poli. Nejpozději zde dokázal vystoupit ze stínu Lennon/McCartney a dokázat světu i sobě, že se s těmito skladatelskými esy může směle poměřovat.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Bowie, David - David Bowie
2019-07-04

Bowie, David / David Bowie

3 stars

Skladbu Space Oddity znám od roku 1993, kdy její cover na své třetí studiové album umýstili američtí rockeři Saigon Kick. Tu desku jsem si zamiloval na první poslech a dodnes ji chovám jako oko v hlavě. Bowieho cover, o kterém si doteď myslím, že je povedenější originálu (což v takovém případě říkám zcela vzácně) patří k nejlepším písním nahrávky.

Když jsem kdysi dávno začal Bowieho tvorbu sledovat a proposlouchávat se naskrz, tuhle jeho druhou desku jsem vnímal jako nevyrovanou, s klasickým zpěvákovým repertoárem jen málo korespondující a z nákupčího listu jsem ji nadlouho vyškrtnul. Jenže jak šel čas a objevování hudby proti jeho proudu směrem od Ziggyho dolů, najednou tu stála i celá Space Oddity. Dnes už bych neřekl že je špatná, nebo snad hudebně roztříštěná. Je jiná, je mladá, umírněná a na klasického Bowieho je až přehnaně folková. Postrádá jeho pozdější výrazivo a dekadenci, to, co dělá Bowieho Bowiem. Při jejím poslechu cítím závan kapel jako Fairport Convention, ranných Strawbs, nebo Boba Dylana.

Prvnímu songu bude místo č.1. mezi zpěvákovými písněmi u mne patřit asi navždy. Je to jedna z vůbec nejkouzelnějších skladeb co znám. Má ohromný vnitřní náboj, soudržnou vitalitu a zároveň je oděna do pastelových barev ladně klouzajících po výkresu, malujíc ty nejnádhernější umělecké scenérie. Je to klenot klenotů patřící do rock n rollové síně slávy. Prostě když se řekne David Bowie, okamžitě si vybavím titulní píseň z tohoto alba. Pokračovat dál stejně silnou linií je zhola nemožné, ale Davidovi se tehdy podařilo složit ještě několik neméně sugestivních čísel. Hned druhá Unwashed And Somewhat Slightly Dazed i další Letter To Hermione (tady jsou ranní Strawbs nejhmatatelnější, Bowieho frázování i barva jako by z Cousinse vypadli )se mohou s titulkou směle poměřovat. Osobně bych zaloboval i za folkem protkané An Occasional Dream a God Knows I'm Good. Zbytek už je malinko slabší a ještě zdaleka ne tolik vyprofilovaný.

Space Oddity je solidní kolekce ranného, folkem poblázněného Bowieho, na které hraje prim výrazná titulní mega-skladba. 3,5 bodu .

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Bowie
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw
2019-07-02

Spooky Tooth / You Broke My Heart So I Busted Your Jaw

4 stars

V kapele Spooky Tooth se kdysi potkávali dva kohouti na jednom malém smetišti. Egoistické boje mezi hlavními skladateli, tahouny a také zpěváky a klávesáky Gary Wrightem a Mikem Harrisonem, jejichž rozdílné hlasové rejstříky i tvůrčí invence tolika obohacovali výsledný hudební produkt kapely, několikrát zapříčinili různé nešvary a nakonec i rozchody.

Po jednom takovém, mezi léty 70-72, se při opětovné shledání této dvojice narodila další výborná nahrávka z portfólia kapely s dlouhým názvem - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. S novými posilami u rytmiky i sólové kytary-zde v podobě pro osmdesáté roky velmi úspěšným tahounem pompézních lamačů hitparád Foreigner Mickem Jonesem, začíná druhá etapa Spooky Toth.

I když starším příznivcům kapely tu výrazně chybí kytarista Luther Grosvenor, jehož styl byl pro první přinejmenším dvě nahrávky tolika obohacující, nová posila Mick Jones se jej snaží nahradit co jen může. Není o tolik horší, či v základě špatný, je jen jiným typem. Funkčnějším, snadněji identifikovatelným a také předvídatelnější. Spooky Toth s ním přišli o část svého výraziva, stali se zaměnitelnějšími, což mělo výrazný vliv na jejich originalitu. Ta s Jonesem pozbyla část svého já, naštěstí se tyto atributy nepodepsali na konstrukci jednotlivých skladeb a nápaditosti výsledného repertoáru.

Podobně jako jsem si po čase zamiloval desku Witness, získla jsem náklonost i k You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Ta je pro mne po kontroverzním Ceremony a slepenci The Last Puff jakýmsi znovu-povstáním uvadajících Spooky Toth. I přesto, že je z desky patrná snaha souboru znovu se skladatelsky vydrápat někam do výšin nedostižného debutu a rokunované dvojky Spooky Two, podobné mety jsou kapele již zapovězeny.

Kdyby úvodní skladba Cotton Growing Man dostála krapet větší jiskry a etusiasmu, mohla být stejně ohromující, jako některý ze vstupů prvních dvou alb. Jenže s Jonesem je vše klidnější a rozvážnější. A to může ze sebe Harrison ždímat charismatu kolik chce. Jenže...pak přijde na řadu dvojka Old As I Was Born-kde se hraje na atmosféru, akustika vás dojemně hladí po těle a když pak uslyšíte v odzbrojujícím refrénu zpívat slova názvu písně, roztřesou se vám kolena dojetím. Jones perlí snové sólo na začátku This Time Around, která vzápětí dostane hřmotnější kontury a oba zpěváci se výborně doplňují. Wright ladně recituje a Mike se bouří. Paráda. Holy Water je další (tentokrát goospelovou) baladicí, v níž klavír jemně cukruje a reflektor zabírá teskně sténajícího Harrisona.
A dále. Máme tu stanu B, kterou od podlahy načne Wildfire. A zase to tempo, Jones to prostě tahá až moc únavně. Self Seeking Man je další podařenou pomalou písní, která vás samočině přesune k začátkům souboru, kdy napomáhal tvořit hudební dějiny. Vrcholem je pro mne pak další oduševnělá věc - Times Have Changed. Zde se víc prosadí ve výškách položený Wright. Hmatatelná křehkost písně je krom intonačně bravurního zpěváka dosažena jen minálním využitím klávesových nástrojů. Desku uzavře stylová Moriah.

I na své páté studiovce drží Spooky Toth laťku kvality pořád dost vysoko. Sic už to postrádá ten wow efekt přítomný na starších deskách, ale čtyři body si dle mého toto album zaslouží.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth


Happy The Man - Crafty Hands
2019-07-02

Happy The Man / Crafty Hands

4 stars

Na pojem Happy the Man jsem narazil až tady, díky propagaci formou recenzí a diskuzí kolegy Snejka a Mayaka. Už tehdy se mi něčím specifickým vryl název kapely do paměti, ale s pořízením některého z nosičů jsem nějak nespěchal. Teprve nedávno a spíše náhodou jsem objevil první dva disky v nabídce určitého prodejce a zcela intuitativně natáhl ruku směrem k dvojce Crafty Hands.

Bez předchozího nástřelu jsem pouze na základě recenzí zhruba tušil o co půjde a jelikož jak Snake, tak i Miro má na mnoho společných favoritů hodně podobný názor, automaticky jsem dedukoval podobnou shodu i tady. Po prvním poslechu však přišlo rychlé vystřízlivění a nečekané zklamání. Happy the Man mezi námi svou bezbřehou technickou virtuozitou vystavěli chladnou akademickou zeď, která sice instrumentálně nenudí, ale své emoce a nálady má zakořeněné kdesi hluboko uvnitř, a dostat se k nim je první týdny/měsíce (to závisí od toho, kolik šancí desce dáte a kolik času a snahy jí budete věnovat) zhola nemožné. Jenže jak už to u podobných progresivních děl občas bývá, ta prvnotní složitost je zaobalena množstvím výborných melodií, precizních přechodů, bravurním střídáním akustických a elektrických částí, instrumentálních bloků sestavených s matematickou přesností, a že se tady zpěv vyskytuje jen poskrovnu diváka bolet nemusí.

Co nmne však překvapilo a zarazilo snad nejvíce je, že tato deska vůbec nezní jako jiné, víceméně stylově podobné výtvory té doby, zkrátka že ani chvíli nezní archaicky v tom dobrém slova smyslu a "sedmdesátkově". Žádnou podobnost s Yes, King Crimson, či dokonce s Gentle Giant zde neidentifikuji. Její feeling a zvuk alespoň mně místo do roku 1978 zapadá spíš do posledních cca dvaceti let nového tisíciletí. Při poslechu desky se zabývám myšlenkami na většinu technicky brilantně vybavených kapel současnosti, které ať už kdy Happy the Man slyšeli nebo ne, zcela automaticky pokračují v jejich linii. Je to především hudba dřívějších králů progresivní větve Dream Theater, jejichž instrumentální části skladeb ve kterých kapela šlapala na 100% a jako jeden muž, muziku Happy the Man upomíná. Ale ať už je taková podobnost jasně slyšitelná, nebo se posluchači sama nabízí na základě léty naposlouchaného mustru, pořád má v sobě silný plamen invence vztahující se právě k letopočtu kdy byla nahrána. Kdyby z výrobních pásů vyběhla ve stejné formě včera, nebo před pěti lety, byl by dopad na progresivní scénu jen minimální a ve stínu některých technicky zdatných souborů dneška by nejspíš rychle zapadla. Čtyřicet let stará nahrávka má však v sobě zakódováno hudební poselství příštím generacím, díky kterému nedokáže zestárnout.


Pokud bych se ukvapil a tuto recenzi psal jen několik dnů či týdnů po pořízení onoho kotouče, jistě by její náplň byla o mnoho kritičtější a podtón by byl značně zklíčenější až pesimistický. Ale jelikož jsem možná podvědomně tušil, že podobný krok by nebyl správný, jelikož určité druhy muziky je dobré nechat pořádně uležet, hodnotím dnes Crafty Hands jednu hvězdu pod maximem. Stále, i když v měřítku daleko menším než na seznamovacím začátku cítím, že obsahovat deska snovější opar, několik klidnějších melodických pasáží a harmoničtějších stuktur, byla by to ta jasná trefa na komoru.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Crafty Hands
» popis a diskografie skupiny Happy The Man


Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence
2019-07-01

Manfred Mann's Earth Band / The Roaring Silence

5 stars

Hudební tvorba klávesového kouzelníka Manfreda Manna okolo mne dlouho proplouvala bez většího zájmu. Ale jelikož na objevování hudebních pokladů z minulosti není nikdy pozdě, pomalu narůstající zvědavost se postupně rozvětvila do takových rozměrů, že jsem konečně povolil i v jeho případě, a začal se muzikou jež ve svém erbu nesla jméno svého tvůrce postupně prokousávat. První období ve kterém účinkoval zpěvák Mick Rogers jsem prozatím ponechal stranou a vrhnul se rovnýma nohama do (učesanějších) artových vod, kde byl Manfedovým parťákem po boku nový zpěvák Chris Thompson.

Deska The Roaring Silence mi naplnila očekávání, která jsem si předem nastavil a její repertoár s klidným srdcem mohu zařadit někam na pomezí rock/art-rock/soft-rock. Nejblíže pak tvorbě skupin Supertramp, Alan Parsons Project, pozdějších Moody Blues, nebo Lawtonových Uriah Heep.

Mann (zde) není žádným sebestředným egocentrikem, který by svůj nástroj tlačil za každou cenu do popředí. Ba naopak, písničková tvář tohoto alba skýtá mnohá překvapení právě na poli instrumentálním. Invenčně vyrovnananou a (klávesovými) barvami překypující desku načíná Springsteenův cover lepší originálu, píseň Blinded By The Light. V novém kabátě získala na dynamice i energičnosti. Thompson pěje jako slavík a Manovi klávesové kudrlinky zní až spaceově. Další nádhera je hned vedle, na pozici číslo dva. Singing The Dolphin Through čítá osm minut a nabízí mnoho blahodárných míst, které musí artově laděnou duši pořádně potěšit. Doba tím časem začínala pokukovat i do popu, kterému se ani Mann nebránil. Naštěstí jeho sofistikovaný přístup nepodléhá (zatím) vlezlosti a dokáže vytvořit řadu rozmanitých a náladotvorných ploch. Po instrumentálce Waiter There's a Yawn in My Ear přichází vrcholná část desky, skladba The Road to Babylon. Její začátek a vlastně i průběh souzní v andělském sboru plném něhy a spásonosné víry. Zbytek desky se nese v podobném levelu, Mann místy exhibuje, avšak aranřérsky je deska "upravená" tak akorát.

Spolu s následující Watch, patří deska recenzovaná do vrcholného Thomsonovského období. U mne velká spokojenost.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band


Black Sabbath - Paranoid
2019-06-27

Black Sabbath / Paranoid

5 stars

Dlouho jsem přemýšlel, které z prvních dvou desek B. S. s Ozzy Osbournem dát svou recenzí přednost. Prvotně musím kvitovat svůj posluchačský posun zpět:-), díky kterému jsem nakonec a po dlouhých letech i já řekněme mírně propadl tomuto nejstaršímu období, v němž Birminghamští začali kalit tvrdou ocel. Nedávno to byli Sabbath s Diem a dnes se odvážuji až do hlouby let sedmdesátých, na začátek toho všeho.

Několikrát jsem jejich první albovou osmičku naposlouchával abych se ujistil, že dělám skutečně správně, a že když už se do toho červavého jablka mám zakousnout, ať to alespoň stojí za to. Poslední dvojice mě prozatím neoslovila vůbec a vlastně jsem s tím ani nepočítal. Z prvních šesti tolik adorovaných alb to napoprvé a dost jednoznačně vyhrála alba č.1. a č.2.

Ty zvítězili na celé čáře a o slušnou koňskou délku před ostatními. Osobně vůbec nechápu tolika uznání na trojku Master of Reality, která mne spolu se čtyřkou neoslovila takřka vůbec. To takové Sabbath B. S. a Sabotage vyzněli k kontextu o hodně přesvědčivěji. To jen tak mimochodem, zpět ale na začátek.

Debut vnímám jako dokonalé atmosférické dílo, základní stavební kámen zemitého hard rocku a slabikář pro příští heavy kapely i celého hnutí grunge. Oproti tomu mi Paranoid zní jako daleko vyšlechtěnější a vybrouštěnější diamant hotového lesku, s mnoha legendárními a veskrze hitovými položkami, s téměř totožně hmatatelnou atmosférou jakou má debut (na ostatních deskách se toto pomalu vytrácí).

Play list čítá osm legendárních kusů a ať sáhnete po kterémkoli z nich, dostanete parádní pumelici rovnou mezi oči. Opisovat o co se v nich jedná nemá smysl, to už tu bylo několikrát. Snad tedy ukázat na ten nejoblíbenější. A tady vítězí hitovka Paranoid, atmosférický klenot Planet Caravan a démonická Electric Funeral. V mých uších zní dobře i na tu dobu vcelku inovativní houpavice Fairies Wear Boots.

Výborná deska i když ten Ozzyho "paviánovitý" zpěv stále moc nemusím. Martin i Dio jsou pro mne úplně jiná liga.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel
2019-06-23

Presto Ballet / The Lost Art Of Time Travel

5 stars

Tak tohle je má nejoblíbenější deska od Presto Ballet. Netvrdím, že musí být nutně jejich vlajkovou lodí, ale já ji slyšel už kdysi jako první a tak nějak nejvíc mě přirostla k srdci. Vrcholným dílem mnoha jejich fans bude nejspíš už navždy kotouč Relic Of The Modern World, vybroušený k naprosté dokonalosti, jenže... Právě na The Lost... pěje můj favorit Scott Albright v top formě a jednotlivé kompozice jsou naprosto brilantně aranžované. Obvyklý časový rozvrh co skladba, to optimálně okolo deseti minut délky je přitomen i tady, a analogová "obsese" v nahrávání desek P. B. Kurdta Vanderhoofa, vnáší do písní velmi přívětivý, hřejivý element, díky němuž je zvuk jednotlivých nástrojů separovaný a jasně čitelný. Sedmero kompozice je nápady doslova nadupáno a tempo a nálady se mění tak často, jak to jen struktura písně umožňuje. Určitá svázanost hudebních témat brání rozstříštěnosti desky, čímž i hodinová nahrávka drží pěkně pospolu a uteče, ani nevíte jak. Španělky a akustiky často střídají své elektrické protějšky, ke slovu se dostávají také klávesy a mellotron, čímž je dynamika nahrávky roztažená na velkém prostoru a o lahodné atmosférické momenty není nouze-viz poslední perla Haze.


Vzpomínám si jako by to bylo včera, co jsme se s kolegou Pegase před koncertem Stevena Wilsona v Bratislavě o této skupině spolu bavili. Jestli se nemýlím, i on má tuhle kapelu velmi rád a na čele pelotonu pro změnu vnímá desku následující-Invisible Places. Ve vzájemné konfrontaci o Presto Ballet jsme se podivovali faktu, že tato patnáct let a se šesticí nahrávek fungující kapela, v jejímž středu je navíc osoba v hudebních kruzích takřka kultovní, zůstává pro našince stále jaksi stranou zájmu, možná dokonce velkou neznámou. A překvapivé je vše o to víc, když svou tvorbou reprodukuje muziku velmi podobnou (ne plagiátorskou!) souborům v našem okolí oblíbeným, uznávaným a ceněným. Ano, kořeny Presto Ballet vedou od souborů jako jsou Styx (k těm mají zřejmě nejblíže), Magnum, maličko Kansas a hlavně Yes. Právě od Squireho družiny si kluci oblékají kabátce složené ze spletitých rytmů, melodií a vyhrávek, na které roubují vzdušné, ne pro-Yesovsky složité klávesové ornamenty po vzoru Styx. A nad vší tou epikou, melancholií a skladatelsko-hráčským štukatérstvím drží tep života emočně působivý hlas Scotta Albrighta. Navrch si přičtěte zajímavý název alba, fantastický cover desky a Vanderhoofovu kytarovou ekvilibristiku a rázem dostanete skutečně zajímavé moderní progresivní dílo ctící kořeny i vývoj žánru samotného.

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet


Watch, The - Twilight - The Night Watch
2019-06-22

Watch, The / Twilight - The Night Watch

4 stars

Ještě před tím, než se na Apeninském poloostrově zrodil jeden z nejvěrnějších následovníků odkazu velkých Genesis, kapela The Watch, účinkoval její zakladatel a zpěvák Simone Rossetti v kapele podobného jména a totožného hudebního zaměření. Tato pětice si říkala The Night Watch. Jejich nahrávka Twilight by se dala s přimhouřením oka označit za nultou desku The Watch, i když se sestava až na Rossettiho změnila, právě on je tou nejdůležitější personou v dějinách obou kapel. Je jakýmsi uměleckým šéfem těchto epigonů Gabrielovských Genesis. Právě on napsal všechny texty tohoto alba, zatímco hudbu složil kytarista Francesco Zago.

Na tomto místě musím poděkovat kolegovi Braňovi, jež mne zhruba pře rokem na existenci před-Watch upozornil. Jejich první tři nejlepší desky (pro některé to pořadí může být individuálně jiné), to jsou Genesis jak vyšití, prakticky krom modernějšího zvukového koloritu nepoznáte rozdíl (tak dobře, Hackett byl určitě osobitějším kytaristou s detajlnějším citem na melodice, a nejspíš i Banks dokázal vyšít kreativnější klávesové gobelíny). Night Watch, respektive Watch jsou však těmi nejlepšími možnými následovníky.

Jediná deska noční hlídky se jmenuje soumrak a tady je její tracklist.
My Ivory Soul – je mocný opener ve stylu těch největších opusů Genesis. Rossetti artikuluje přesně ve stopách Gabriela, skladba nepostrádá sílu, napětí, velké melodie a drobné dochucovadla v kytarové i klávesové oblasti. Druhá věc The Theme je kraťoučká kytarová vložka svou snivou náladou připomínající začátek Blood on a Rooftops. V dramatické The Fisherman si své party vyměňují akustická kytara a klávesy. Místy znějí její tóny až dokonale Hackettovsky, jako by se samotní Genesis dívali do zrcadla. Čtvrtá Tomorrow Happened má mnoho podob, symfonických, lyrických a také romanticky působivých, právě tady se se zavřenými kukadli touláte světem za oním imaginárním Genesis-ovským zrcadlem nejčastěji. Asi nejzajímavějším kusem je pátá The Black Cage. Je tajemná i hravá zároveň, atmoséricky precizně vystavěná suita, vykazuje s tvorbou Gabrielový boys, spolu s brilatní a drsnou instrumentální erupcí po vzoru King Crimson A Game With Shifting Mirrors, nejméně vztyčných prvků. Jako rozlučku nám chlapci přichystali píseň Flower Of Innocence, ve které se zpoza pohádkových hudebních obrazců ozývají a prolínají desítky dětských hlásků zároveň. Poetický dojem umocněný do absolutna.


Dovolil bych si tuhle kapelu (obě její části) přirovant k německým Kingdom Come. Ti kdysi bývali také milováni i nenáviděni a častokrát rovněž nařčeni z určitého plagiátorství Led Zeppelin. ,
Něco podobného dnes můžeme říci i o The Watch/Nigh Watch a jejich úzkém vztahu k Genesis.

Ale jelikož dnes máme hen tu svobodu, je na každém jedinci jestli bude fňukat, láteřit, vzdorovat, nebo mu bohatě stačí nad podobnými malichernostmi mávnout rukou a užít si desku, která by klidně mohla být nástupkyní díla Wind And Wuthering.

» ostatní recenze alba Watch, The - Twilight - The Night Watch
» popis a diskografie skupiny Watch, The


Whitesnake - Whitesnake
2019-06-21

Whitesnake / Whitesnake

5 stars

Pod dojmem dobře odvedeného pražského koncertu a hlavně pozitivně nabuzen novinkovou deskou, jal jsem se po nekonečných odkladech konečně dooběvovat a probírat diskografií Coverdaleho bílého hada. Ještě jako malý špunt jsem tuhle desku vidával v tehdejším oddělení hudebnin v brněnské pobočce obchodního domu Prior. Mezi vším tím hudebním balastem z počátku devadesátých let, se jako drahokam vyjímalo toto elpíčko svým zlatavým znakem a hady svítícími na kamenném podkladu.

Tehdy jsem v sobě začínal probouzet hudební touhy a ukotvoval své já mezi metalovou komunitou. Nějaká 87-čka mě absolutně nezajímala a o pár let na MTV rotující viděné klipy natupírovaných šašků, na celkovém dojmu také nepřidaly. K poslechu desky jsem se dostal až o mnoho let později, ale její silně komerční šmrnc nebyl tím pravým, co jsem v hudbě hledal. Teprve před pár dny jsem začal realisticky přemýšlet o tom, že by nebylo tak špatné tuhle desku do fonotéky nadobro přiřadit. Po světě dnes běhá množství jejich remastrů k různým desetiletkám kulatých oslav. V tomto případě jsem chtěl pouze originál. Ten dnes sehnat nový je logicky nemožné, dávno rozebrané zboží nahradili právě ony remastery. Já si jej obědnal přes Discogs právě takový, jaký jsem vídával před necelými třiceti léty, pouze ne jako lp, ale logicky na cd.

Tahle deska má pro mne svou magii a příběh. Že zní komerčně už naštěstí dávno neřeším. Síla těch skladeb je omamná i přesto, že řada z nich za ta léta pořádně ohrála všemožná rádia a televizní kanály. Nejméně polovina z jedenácti kusů evropské verze jsou hity. Vše startuje členitá Still of the Night (také tam slyšíte Led Zeppelin) s parádní atmosférickou mezihrou. Pokračuje výbornými vyhrávkami prošpikovaná rázná Bad Boys, na kterou naváže dvojice nádherných pohodovek Give Me All Your Love a Looking for Love. Z desky Saints & Sinners je tu upravená Crying in the Rain, kterou následuje největší hit kapely vůbec, monster balada Is This Love s tolik známým klipem s Davidovou sexy přítelkyní Tawny Kitaen. Epochální to skladba s nádhernou Sykesovou akustickou hrou jak z čítanky, a řádně přitlačeným Davidovým vokálem na tu správnou, naléhavě emotivní stranu. Jak už to u podobných desek z tohoto desetiletí často bývalo, i tady je nějaká ta výplň-Straight for the Heart je jednou z nich. Bývalý kytarista Thin Lizzy John Sykes se vyznamenal v zajímavé Don't Turn Away. Children of the Night znovu není žádný zázrak, za to další propůjčenec Here I Go Again zateplí i zalepí nejedno dívčí srdéčko. Desku uzavře dravá You're Gonna Break My Heart Again.

Produkci má stejně jako v přépadě Journey-ovských Frontiers na svědomí dvojice Stone/Olsen. A ještě pár, u takto významných desek nezbytných čísel. 8x platina v USA, další platiny a zlata ve zbytku světa, plus pětice singlů navrch. To se museli zlaťáky pěkně sypat.

Kapela k této předem dobře naplánované stylové změně spěla pomalu už na svých dvou předchůdcích. Blues už dávno nebyl v kurzu a David si uměl dobře propočítat, jakým způsobem je třeba udeřit. Naplno se mu to podařilo právě zde na bezejmenné desce 1987. Že se z něj stal egocentrik a diktátor, a on vyházel komplet doprovodnou kapelu, aby se na desce příští dokázal obklopit jménami ještě většími, je věc druhá.

TATO DESKA PRÁVEM PATŘÍ DO ZLATÉHO FONDU ROCKOVÉ MUZIKY, AŤ SE TO NĚKOMU LÍBÍ, NEBO NE.

 

» ostatní recenze alba Whitesnake - Whitesnake
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Journey - Frontiers
2019-06-20

Journey / Frontiers

4 stars

Jak člověk stárne a někam se posunuje, průběžně mění i některé ze svých návyků. A jelikož jsme na portále hudebním, bude dobře neodbíhat do jiných odvětví, ale zůstat v oblasti muzikologie. Já sám jsem za poslední léta značně přehodnotil svůj vztah k pompézní melodické hudbě, chcete li A.O.R. Tenhle proud mě vždy něčím přitahoval, ale dlouho jsem si vystačil s pár nahrávkami a to většinou z období, kdy se onomu subžánru už příliš nedařilo, a ten byl drsnějšími styly v průběhu let devadesátých vyhnán až na okraj samotného zájmu.

Náklonost k zaoceánským Journey u mne trvala už dlouho, avšak až k jejich pozdější etapě. Když tu před dvěma roky vyvěsil kolega EasyRocker svůj "traktát" k Frontiers, příliš lichotivě jsem se k němu nevyjádřil. Vadil mi především tuctově osmdesátkový čvachtavý zvuk nahrávky a cukrkandlově přebujelá melodičnost. S druhým jevem dnes už problémy nemám prakticky vůbec a první zádrhel jsem napodruhé vyřešil pořízením remasterované edice, kdy jsem sic za určitou ztrátu dynamiky v ořezech DR dostal daleko energičtější, syrovější a méně zateplenou verzi této desky.

A jelikož mi právě teď duní Frontiers z reprobeden, vyjádřím se také velmi rád k jeho obsahu. Kdysi jsem si desku pořídil především kvůli melodické hitové bombě Separate Ways (Worlds Apart), ke které často běžel klip v televizi. Kapela užívajíc si své dávno nabité slávy v něm trdlíkuje před nějakým hangárem a v kýčovitých postrojích a kýčovitých gestech "jede" společně do rytmu. Na oko žádná the best podívaná, ale melodickému uchu tahle bomba typu Final Countdown padnout musí. Už to není žádné fusion jako na albech zpívaných Roliem, ani tolik soft jako třeba Evolution, spíš plnokrevný hard/pomp/melodic/A.O.R. rock.
Na dalším kvalitativním stupni je nádherná balada Send Her My Love, následovaná energickou Chain Reaction. Snovější After The Fall vystřídá pro mne příšerná měchuřina Faithfully-kterou vnímám jako marmeládový ústupek hitparádám a cestu k ní si už asi nikdy nenajdu.
Naštěstí stranu B startuje energické Schonova vyhrávka zpoza Edge Of The Blade. Je to přesně ten typ skladby, které u Journey vyhledávám a miluju. Výrazná melodie, dostatek nápadů, navrstvené klávesové opary, cválající rytmika a nad tím vším staví své snové chrámy klenutě vznešený a plnokrevný hlas Steva Perryho. Nádhera. Z podobně procítěného těsta je i sedmá Troubled Child. Okolo posluchače drnkají razantní španělky, zurčí bublající melodie a Perry vás svým emotivním nábojem v hrdle svléká až do negližé. Po spíše rytmické a průměrné Back Talk vystoupáme ke skladatelskému vrcholku Journey ještě dvakrát. Nejprve je to prostřednictvím rozverně mihotavé Frontiers a jako tečka se představí výpravná Rubicon.

Bonusy poslouchám tak v jednom případě z deseti. Tady jsem disk nechal ze zvědavosti hrát a k mému překvapení dostal čtveřici solidních soundtrackových skladeb.

Produkci tenkrát zaštítila zavedená dvojice a pro podobný druh hudby často vyhledávaná jména Mike Stone/Kevin Elson. Deska dostala tradiční a době odpovídající zvukový zábal poloviny let osmdesátých. Díky skladatelským schopnostem kapely i často rotující čtveřici singlů zbořila hitparády na obou stranách Atlantiku, kde se v americké top 200 umístila na druhém místě. Několikrát znásobená platina za šest miliónů prodaných nosičů hovoří jasně. Tuhle desku měla v Americe skoro každá, hitparádově posedlá domácnost :-)

» ostatní recenze alba Journey - Frontiers
» popis a diskografie skupiny Journey


Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
2019-06-19

Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu

5 stars

Na desku Déjà Vu od čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young jsem odevšad slýchával jen a jen chválu. Jenže přece já rocker tělem i duší, nebudu poslouchat nějaký "senilní folk". Dlouho jsem tomuto stylu, nebo řekněme odvětví odolával a k desce se dostal až po proposlouchání se soubory jako jsou Clannad, Fairport Convention, nebo Pentangle. Jednou si tak říkám člověče, když máš rád ostrovní folk-rock, proč nezkusit i ten zaoceánský a může být lepšího alba z této oblasti než je Déjá Vu? Asi těžko.

Už první soustředěný poslech mě udělal obrovskou radost a já veděl, že tady uhodilo na tu správnou hlavičku. Vždyť už jako malému dítěti se mi líbili Plavci/pardón Rangers, nebo nějaké songy od Michala Tučného. Celou desku poslouchám takřka se zatejeným dechem. Její atmosféra, folková křehkost a líbezné melodie se už nedají dostat z hlavy. Co si ale užívám úplně nejvíc, je možnost slyšet každého z těch velkých zpěváků v jiné poloze, v jiné skladbě. Právě ta skutečnost, že každou skladbu zpívá někdo jiný, mi přijde jako dokonalý mistrovský tah.

Nádherný obal, sugestivní zvuk a sladěnost hlavní hráčsko-pěvecké čtveřice v jedno, dělá z tohoto alba naprosto dokonalý dobový artefakt a zároveň jedno z předních folk-rockových děl v historii moderní hudby.

Skláním se před ním, před jeho muzikálností, nápaditostí a vnitřním kouzlem. Pro mne už bude navždy patřit k těm vůbec nejdokonalejším dílům, které kdy hudební svět porodil.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young


Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più
2019-06-18

Locanda delle Fate / Forse Le Lucciole Non Si Amano Più

3 stars

Toužíte po nové porci kvalitní progresivní rockové muziky z Italské provenience?
Není nic jednoduššího, než si v počítači otevřít portál-Progarchives, a v sekci Rock Progressivo Italiano se přepnout na záložku-100 nejlepších alb tohoto subžánru.
Pak už stačí kolečkem myši rolovat směrem dolů, kochat se obálkami těchto nahrávek a pečlivě, nebo jen náhodným výběrem tipovat, popřípadě přelousknout i přiloženou recenzi-abyste nestříleli vyloženě naprázdno, a můžete směle vybírat desky, které se mají zanedlouho stát součástí vaší fonotéky.
Pokud jste fanda v této oblasti alespoň trochu kovaný, první desítku, nebo dle určitého nejvyššího procentuálního klíče, řadu z uváděných alb už doma máte.

Přesně takto jsem si nedávno díky Progarchives našel i kapelu Locanda Delle Fate a jejich dílo Forse le lucciole non si amano più. Zaujal mne obal (ach ta estetick stránka desek:-), kladné hodnocení i hudební nástřel. Dnes si nahrávku už hýčkám v teple domova, ale záznam který kapela v té době na desku přinesla, není vůbec jednoduchý stran pochopení. Utvořit si na ni nějaký názor i třeba po desítce poslechů dá jedinci i v oboru znalému hodně zabrat. Hudba na desce je velice složitá, maximálně komplexní a absolutně neprvoplánová, s množstvím tempových obměn a s minimem jakýchkoli záchytných bodů a pasáží, které si váš mozek dokáže zapamatovat. Neodkrývá se po částech, ale po malilinkatých ždibíncích, až bázlivě zdrženlivě. Přesto je v ní ukryto něco, co vám nedá spát a vyvolává ve vás pocity ztráty a nenaplnění. Veškerá očekávání vycházejí dlouho naprázdno a na konci zůstává jen několik otazníků. Esteticky velmi působivá, dalo by říci až učesaná hudba s množinou náladotvorných zvratů, plyne velice poklidně, romanticky oduševněle a dokáže vás přikrýt nadýchanou nachovou peřinou až po uši. Prim tu hraje jak klavír, dojemně domalovávaný klávesami, tak roztodivné kytarové zákruty velice jemného zrna a všudypřítomná flétna často podporovaná různými cinkrlátky, jež vytvářejí působivou hru rozličných hudebních barev. Na hlas Leonarda Sassa je potřeba si chvíli zvykat, ale i když jeho akcent nemusí být každému po chuti, jistou uhrančivost projevu mu upřít nelze.

Někteří znalci a recenzenti srovnávají produkci Locandy s obry PFM, nebo Banco... Dle mého tato deska na rozdíl od jmenovaných postrádá trochu více originality, chybí kontrasty, dravější energický potenciál, schopnost obměny soundu a zpestření za účelem riskování. Deska tak trpí "přistříhlostí křídel". Je to spíš uklidňující selanka, než progresivní rozpuk po vzoru Alphataurus, nebo Semiramis. 3* jsou myslím si adekvátní.

» ostatní recenze alba Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più
» popis a diskografie skupiny Locanda delle Fate


Def Leppard - Hysteria
2019-06-13

Def Leppard / Hysteria

4 stars

Znáte dokonalejší synonymum pro metal osmdesátých roků, než jakým je album Hysteria? Určitě by se našlo několik stejně výrazných adeptů, namátkou mě napadají třeba desky - 1987 od Whitesnake, některé nahrávky Bon Jovi, či The Final Countdown švédských Europe. Ale první příčku si v tomto oboru zcela zaslouženě už dávno vydobyla právě deska od Def Leppard – Hysteria.

Když pominu klasickou vizáž kapel té doby, tak za úspěchem oné nahrávky stojí především dva výrazné faktory. Tím prvním je naleštěná produkce Johna "Mutta" Langeho a tím druhým kvalita jednotlivých songů. To díky nim se album prodalo ve 20 miliónovém nákladu a vzešlo z něj sedmero mega-úspěšných singlů. No kdo se takovou obrovskou porcí slávy může pochlubit dnes.

Hysteria zkrátka vyšla v pravou chvíli, do té správné doby. Trefila se jak do vkusu posluchačů, tak vkusu široké veřejnosti. Ve světě snad neexistovalo rádio, který by alespoň jednou denně nezahrálo některý ze zde odprezentovaných songů.

Start desky je doslova raketový. Skvělé písně jako ultra-melodická Women, riffující Rocket, vyzývavá Animals, nebo mohutná balada Love Bites, tvoří dodnes jasné tutovky jak na koncertech kapely, tak v srdcích jejich věrných. Jenže přemrštěná délka nahrávky a dvanácti songů k tomu, nese i zde svá rizika. Osobně nesnáším debilní popěvek v pro mne nehorázně vlezlé vyřvávačce Pour Some Sugar on me, stejně jako uzívající a přeleštěnou nudu Don't Shoot Shotgun, nebo Excitable. Tyhle sotva průměrné věci naštěstí kapela proložila mnohem intenzivnějšími a nápaditějšími kusy jako jsou velkolepá Gods of War, zpěvná titulka Hysteria, nebo povedená tečka Love and Affection.

S naleštěnou hudbou jde ruku v ruce i extatický a mohutnými sbory doplňovaný až nelidsky zabarvený vokál Joe Elliotta. Allenovi bicí mají už ten známý syntho-umělo-počítačový nádech (všichni víme proč), ale nedá se říci, že by snad nějak nahrávku kazily, nebo podhodnocovaly. Naopak si vážím kroku který kapela učinila a nechala Ricka dál ve svém týmu.

Podle mnohých jde o nejlepší desku souboru už jen proto, kolik hitů v sobě ukrývá. Ale dá se snad objem prodaných nosičů poměřovat se samotnou kvalitou materiálu? Samozřejmě že nedá a i proto desce nemohu udělit plný počet, jelikož si nemyslím, že by se v tomto případě jednalo o nějaký extra výrazný kvalitativní trhák. A navíc mám v katalogu kapely daleko oblíbenější desky.

» ostatní recenze alba Def Leppard - Hysteria
» popis a diskografie skupiny Def Leppard


Gnidrolog - Lady Lake
2019-06-12

Gnidrolog / Lady Lake

4 stars

Tohle nebojím se říci fantastické album mě kdysi padlo do oka především svým velmi velmi povedným coverem. A podobně jako motiv na přední straně alba svou metaforickou výpovědí nastiňuje souboj dobra se zlem, i muzika ukrytá v jeho drážkách tyto dvě tak protichůdné vlastnosti občas rozehrává na poli hudebním.

Nebudu popírat, že kdyby deska trochu častěji odkazovala k tvorbě kupříkladu Yes (jak jsem dle "romantické" malby prvotně očekával), sám bych byl ještě malinko spokojenější, ale i podobný konglomerát Van der Graaf-ovského soundu kříženého s King Crimson-novským, a právě oním laskavějším Yes-ovským, je naservírován s nespornou grácií a elegancí, aby milovníka desetiletky přes čtyřicet let staré, potěšit dokázal.

K desce samotné:
Song č.1. v jeho první polovině tvoří předivo Yesovsko-Genesisovské, ale druhá, těkavější pasáž, zcela znatelně odkazuje k inspiraci Andersonovými Jethro Tull.

V druhé písni zpočátku bublají Crimsonovské saxofony, ale romatické španělky a naléhavý zpěvákův vokál posouvají song vstříc romantickým příběhům dávného středověku.

Trojka plní funkci jakési baladické vložky, protože za dveřmi už vystrkuje růžky nej-jazzovější skladba alba, u Graafů se inspirující titulka. Kapela v ní ovšem šlape svou pevně vydupanou cestičkou a souhra saxofonu s rockovým spodkem působí úžasně i fatálně zároveň. Po čase přichází opět blahodárné uvolnění, pozvolna narůstající v katarzní finále.

Podobně jako song č.3. vyznívá i píseň pátá. Znovu má za úkol uklidnit divákovu mysl a přivodit poetické stavy, jelikož v závěru desky se bude peklit znovu a zase v tom Frippovsko-Hammillovském duchu.

Gnidrolog a jejich druhou desku Lady Lake by si neměli nechat ujít všichni obdivovatelé giantických dinosaurů sedmdesátých let, ke kterým jsem tuto jinak zcela osobitou squadru tak často přirovnával.

» ostatní recenze alba Gnidrolog - Lady Lake
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog


Whitesnake - Flesh & Blood
2019-06-07

Whitesnake / Flesh & Blood

5 stars

Přestože na nové desky píši recenze velmi rád, u letošních Whitesnake jsem s podobným krokem moc nepočítal. I když přiznávám, že už v ukázkách mne nová fošna hodně překvapila, s nějakým nakročením na hudební Olymp jsem se s Coverdalovci absolutně neztotožňoval. Takže očekávání byla veskrze průměrná. Ještě před tím vším, jsem si na internetu přečetl množství recenzí pozitivně nadšených, i totálně kriticky cupujících. Ale jelikož jsem od přírody spíše pozitivista a u nové muziky většinou věřím v to lepší, tahle - https://www.metalforever.info/article.php?id=33645 – pěkně optimistická desítková recka mě nové Whitesnake naservírovala na zlatém podnosu. Autorovi Pepsimu jsem jeho zápal sežral i s navijákem (akceptoval i ony kritické ohlasy vespod) a jal se nové dílko bílého hada objednávat.

Po pár dnech čekání a vytouženém spuštění tlačítka play mne zklamala jen jedna jediná věc, a tou je pro dnešní dobu tolik typický pošramocený ohulený zvuk, malinko celou desku tak zbytečně devalvující. Na sluchátkách to opravdu nebyla žádná sonická slast, ale v běžném provozu-v mp3, při cestování, v autě, k práci...se tyto mantinely rázem setřeli a v uších mi znělo jen to hlavní a tím je samotná muzika.

A to tedy byla jak na první poslech, tak na dnešní zhruba sedmý nadpozemská Whitesnake-ovská mana. Nebudu zbytečně chodit okolo horké kaše a s podobným nadšením jako autor z Metal Forever napíši, že kusanec Flesh and Blood je pro mne dnes (a snad mi to ještě nějaký ten pátek vydrží :-) nejlepší/rozumněj-co se týče kvality songů nejvyrovnanější kolekcí z celé plejády hadích alb. Novinka se mi líbí o kapánek víc než předešlé Forevermore (a to mám tedy hodně rád) a zřejmě předčí i brilantní Slip of the Tongue. Při srovnání s komerční rovinou hitparádově profláknutého 1987, sic nenabízí tak ostré prvoplánové hity tipu Is This Love, ale svou celistvostí, maximální vyhranností, talentem, pílí všech zůčastněných a hlavně ohromným, až dechberoucím nasazením, strčí do kapsy i těch pár nej výtvorů z vlastního portfólia kapely.

Flesh... je do nejmenšího detailu vypiplaná kolekce třinácti písní, která po celou svou stopáž nabízí jen skutečně velmi málo hluchých míst, a to se na poměry Whitesnake stávalo v minulosti jen zřídka kdy.
Kapela má formu jako hrom a dvojice kytaristů (miláček) Reb Beach a Joel Hoekstra sází jeden hromový riff (Gonna Be Alright) vedle druhého, jedna lepší melodie střídá druhou a většina skladeb má i velmi silné refrény.

Kluci se netlčí tolik do bluesvých vod jako dřív, ale místy nechávají problesknout i stadionovou zdobnost s neuvěřitelným množstvím kytarových kudrlinek.

Osobně velmi kvituji dramaturgii nahrávky, kdy jsou energií nacuané songy (Good To See You Again, Shut Up & Kiss Me) poskládané v těsném závěsu na začátku desky, uprostřed je místo jak pro oddech ( When I Think Of You), tak pro tempově burácející písně (Trouble Is Your Middle Name, Well I Never), či epický majstrštyk Heart Of Stone-zřejmý vrchol desky. Závěr je pak velkolepý i laskavě melancholický zároveň. Na pozici jedenáct je to koncertní šlapající tutovka Get Up , za ní jemná After All a tečku tvoří monstrózní kashmirovka Sands Of Time. Fantazie.

Coverdal je zde zachycen ve (velmi) slušné pěvecké formě, kytary znějí maximálně plně a masivně a rytmika v čele s Aldridgem nemá chybu. Tempové rozvržení jednotlivých songů a hlavně brilantní kytarová aranžmá a celkvá nápaditost jednotlivých songů činí z letošní kolekce bílého hada opravdu silnou a stabilní nahrávku.


Osobně-čím jsem starší, tím více se dokáži vcítit do kompozičních choutek věkově postarších umělců, jejichž kariéra je už dávno za vlastním zenitem. Možná právě proto mě tak šmakují poslední nahrávky Deep Purple, Uriah Heep, Davida Gilmoura, Steva Hacketta, Iana Andersona, UFO, nebo právě Whitesnake. Možná jsou jejich poslední desky těmi skutečně POSLEDNÍMI a jestli je tomu tak i v případě Whitesnake, pak se s námi tato parta nemohla rozloučit vypilovanějším dílem.
Velké díky Davide.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


National Health - National Health
2019-06-07

National Health / National Health

4 stars

Od první chvíle, co jsem slyšel nejznámějšího zástupce Canterbury scény, kapelu Caravan (pokud ji mohu tímto termínem označit), jsem si danou oblast okamžitě zamiloval. Vzápětí jsem začal pátrat i po dalších adeptech z této originální líhně a po všeobecně uznávaných pojmech jako Gong nebo Soft Machine jsem se postupně prokousal až k méně tradičním, všeobecně a v dnešní době ne tolik profláknutým spolkům jako třeba Isotope, Spirogyra nebo právě National Health. Hudební produkce této kapely, která v překladu znamená něco na způsob národní léčebny, je právě tak uzdravující, jak by měl pobyt v podobném (crazy) sanatoriu vyobrazeném na přebalu alba být.

Debut National Health je originální směsicí typických prvků pro tamější scénu (náznaky stylu Caravan jsou mnohde identifikovatelné), jazz rocku s prvky fusion. Celá produkce je pak zahalena do tajuplné atmosféry ne nepodobné stylově úplně jinde se nalézajícím Gryphon. Právě s nimi se v určitých okamžicích objevuje v tvorbě National Health určitá nábožná posvátnost a vážnost, která s rozverností geograficky i stylově všeobecně příbuzných Gong, leží v naprostém protikladu. Instrumentálně precizní soubor silných individualit (aby také ne, když část osazenstva hrála v kapele Hatfield and the North) nabízí pětici na fusion postavených výživných songů, v nichž jako třešničky na dortu působí konejšivé povzdechy a nápěvy Amandy Parsons. Její decentní vokály mají na celkovou atmosféru alba blahodárný vliv a staví tvorbu souboru na odlišnou a originální kolej.

Právě začátek Tenemos Roads, který je vytvářen souzvukem různých dechových nástrojů, zní tak nějak "pogryphonovsky". Není tu sice přítomen onen renesanční rozměr, ale duchovní vážnost prvního tématu je právě taková. Po chvilce se skladba rozjede do slušného pelášivého fusion. I úvod dvojky Brujo cituje podobně historické vzorce. Amanda přidává písni chrámový nádech, vzápětí se však dynamika ztiší a na povrch vystoupí malebná bukolická zvukomalba tvořena různými flétnami, klarinety, gongy, xylofony a co já vím čím vším ještě. V půli skladba nabere razanci a s vitálním tempem proklamuje neustále se měnící brilantní jazzové prvky. Další skladby už nemá cenu rozebírat, děje se v nich něco podobného, ale že by se snad divák neměl bavit tedy rozhodně nehrozí. Deska je zatraceně nápaditá, svěží, pestrobarevná a poslechově velice přívětivá. O sehranosti tohoto týmu netřeba spekulovat.

Kdo má rád kapely z okolí univerzitního města Canterbury, hudební styl fusion všeobecně nebo produkci kapely Gong v období Pierra Moerlena, tomu věřím, že buď borce z National Health už dávno zná, nebo je velmi rád v budoucnu vyzkouší. Ode mě má předem jasné požehnání. 4,5*

» ostatní recenze alba National Health - National Health
» popis a diskografie skupiny National Health


Ritual - The Hemulic Voluntary Band
2019-06-04

Ritual / The Hemulic Voluntary Band

5 stars

Nemyslel jsem si, že mě ještě některá severská banda dokáže výrazněji překvapit, ale progresivním "šílencům" Ritual se to podařilo dokonale. Tohle a možná i alba předešlá, to je neskutečný prog-rockový masakr. Viz druhá skladba - In The Wild – jen si představte ostré tempo jako břitva, kapela do toho pere hlava nehlava, kytary duní, bicí se perou, akustiky hladí a Patrik Lundström vás dostává do kolen svým typickým výrazným frázováním. V půli se skladba sic uklidní, aby vzápětí znovu nabrala do obrátek a dřela diváka svými skřípavými zvuky (po vzoru King Crimson a Anekdoten) až na kost. Brrrrr, až mě z toho bolí hlava... Jenže, pak přijde blahodárné zklidnění prostřednictvím Late In November a člověku znovu plesá srdce radostí.

Rituál hrají rozmanitý prog. Umí pracovat s atmosférou-viz temná The Groke, i epikou – půl hoďce se blížící závěrečná A Dangerous Journey. Bohatý instrumentální arzenál doplňují ne tolik typické nástroje jako bouzouki, mandolína, nebo jakási imitace elektrických houslí. Deska disponuje nepokojnou vitální energií a skutečně bohatou nápaditostí. Zkrátka prog-rock té nejvyšší kvality.

» ostatní recenze alba Ritual - The Hemulic Voluntary Band
» popis a diskografie skupiny Ritual


Nugent, Ted - Ted Nugent
2019-06-03

Nugent, Ted / Ted Nugent

3 stars

Kontroverzní osobu Teda Nugenta jsem poprvé zaregistroval ve spojitosti se super skupinou Damn Yankees. I když i v její prospěch odvedl Ted skvělou práci, přec se na tomto projektu uspůsobeném k obrazu končících osmdesátých let nepředvádí natolik, jako na některých svých sólových deskách.

Jednou z nejlepších je bezesporu nahrávka z roku 1975 ikonicky složená ze jmen svého autora.
Jde o prvotřídní hard rock hrubšího zrna, který na rockový Olymp tlačí Tedova frenetická kytarová hra. Rovnoměrné rozdělení sil mezi ním a jeho spoluhráči zanechává v divákovi pocit, že nejde jen o bezbřehou kytarovou ekvilibristiku a že čtveřice zůčastněných hráčů tu nebude pouze do počtu. Tedova hra je sice dominantní, ale ne natolik, aby zakryla šikovnost a potřebu dalších hráčů do výsledku díla nějakým způsobem promluvit.

Jeden z nejlepších úvodů jaký si může milovník šťavnatého hard-rocku představit, skýtá úvodní skladba alba-Stranglehold. Ted v ní hraje svým typickým zaujetím pro věc, účelně, odvážně i patřičně okázale. Jeho vokál sem slušně pasuje a v sólové části se divák nudit nemůže, jelikož tu bicí a basa skvěle šlapou a drží jasnou a hlavně zajímavou hudební stopu. Z podobného energického soudku jsou i skladby Stormtroopin' a hlavně nadupaná nedostižná jazda Motor City Madhouse-což je Nugent, jakého si jeho příznivci přejí slyšet. Jasná koncertní tutovka vyhnaná Tedovým veslem do pořádných rychlostních obrátek, podepřená zajímavou kytarovou ekvilibristikou, sóly i parádním rytmickým spodkem.
Hravou část alba prezentují věci jako Hey Baby, Snakeskin Cowboys, nebo Where Have You Been All My Life. Třešničkou je pak najazzlá pohodička You Make Me Feel Right at Home, plná drobných kudrlinek a smyslných zákrut.


Naprostá většina skladeb této nahrávky nepostrádá značnou živelnost a na první dobrou poodkrývá svůj energetický potenciál. Ted hraje rychle, neurvale, s entuziasmem, někdy krapet účelně až malinko profesorsky. Jeho elán, vitalitu, vytrvalost a nadhled mu mohla většina kytarové obce na začátku jeho kariéry závidět. Netvrdím, že všechny jeho nahrávky jsou zajímavé, možná spíš naopak, alespoň mne nijak výrazně neoslovují. To ovšem neplatí o této desce, která prostě dobrá je. 3,5*

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Ted Nugent
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted


Echolyn - Suffocating the Bloom
2019-05-31

Echolyn / Suffocating the Bloom

4 stars

Občas mě myšlenkové pochody které vedou nás posluchače k desce jež si hodláme v nejbližším termínu poslechnout nepřestávají fascinovat. Někdy je to přesně naplánovaný poslechový itinerář, v případě dalším to může být pouhá myšlenka, která člověku uvízne v mozku při nějaké hudební představě či souvislosti, a někdy je to úplně haluzoidní vjem, co nás dokáže nasměrovat na cestu k určitému hudebnímu produktu.

Zvláštní hříčka náhod mě včera svedla právě s tímto, druhým albem zaoceánských Echolyn. Tím impulzem vložit do přehrávače zrovna zmiňované cd, byla nedávná Mirkova recenze stylově spřízněných Metaphor a následná bilance nad "nejlepší" americkou progresivní pětkou současnosti. V ten moment jsem dostal obrovskou chuť na jednu z kapel z této líhně a volba padla právě na Echolyn. Nechtěl jsem slyšet desku pro mne jasně identifikovatelnou, ani jsem nevybíral z jejich nejlepších. Naopak. Někdy mám tendence poslouchat právě tu věc, o které si myslím že patří v portfóliu kapely k nejslabším a opakovanými poslechy ji dávat nové a nové impulzy na postup mezi elitu. No a když si odmyslím ještě ne úplně vyprofilovaný debut, tak za "nejslabší" Echolyn považuji právě nahrávku Suffocating the Bloom.

Dobře si vybavuji dobu prvních společných krůčků se Suffocating... Tehdy se mi deska nelíbila prakticky vůbec. A vlastně stále si o ní mylsím, že patří k nejnáročnějším progresivním dílům současnoti (i když je její výrobní číslo 92. rok, jsou pro mne Echolyn kapelou současnou). Její neprodyšná písňová struktura - 21. tracků, obrovské množství různých obměn, zvratů, tempových obratů, přechodů elektrika kontra akustika, experimentálně nervních pasáží, členitých rychlých úseků, klasikou ověnčené vložky s účasti smyčcového kvarteta, a vůbec celková progresivní nabuzenost, se kterou do nás tato pětice pere "tisíce" složitě naskládaných not v jednom šiku, dává posluchači pořádně zabrat.

Kapela nepřestává identifikovat diváka se svými neuvěřitelně vyzrálými intrumentálními schopnostmi, až si někdy říkám, jestli by méně neznamenalo více. Občas jsou podobné euforické tahy hnané do maxima na úkor melodiky samotné a posluchači se z toho kolotoče může pořádně roztočit hlava. Brettu Kullovi a spol není cizí ani fusion, které je v tom progresivním řetězci naroubováno skutečně ladně a s patřičným entusiasmem. Hlavní zpěvák Ray Weston dokáže do skladeb přecedit i dost ematií a vystavět tak několik skutečně působivých emotivních míst, které s atmosférickými pasážemi v nichž jede kapela unplugged, šroubují diváka do stavu blaženosti.

Interesantní je jak první půlhodinka složená z jednotlivých skladeb, tak stejně i závěrečná, skoro třicet minut dlouhá suita A Suite for the Everyman, rozdělená do jedenácti podčástí.

Na albu Suffocating the Bloom se toho děje neuvěřitelně mnoho a není v silách obyčejného smrtelníka, aby dílo podobných rozměrů pobral v předem určené časové periodě. V tomto případě je nesmírně důležitým faktorem čas, který budete takové nahrávce věnovat.

» ostatní recenze alba Echolyn - Suffocating the Bloom
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Byrds, The - Younger Than Yesterday
2019-05-29

Byrds, The / Younger Than Yesterday

4 stars

Pro oddaného fanouška první etapy liverpoolských Beatles, je cesta k zaoceánským Byrds naprosto jasnou a nepopiratelnou volbou. Se znalostí a oblibou desek jako jsou A Hard Day´s Night, nebo Help, je takový směr předem jasně vydlážděn.
Byrds se ve svých začátcích hlásili k odkazu těch "největších z největších" a jejich melodie křížili s folkovým espritem Boba Dylana.
Nejpozději od tohoto čtvrtého alba (částečně už od desky Fifth Dimension), začínají Byrds kráčet po své vlastní linii a jejich nezaměnitelný sound vykrystalizuje do nadpozemsky se vznášejících originálních melodií, které jsou ozdobou jejich autorského potenciálu. Do jejich dílny začali čím dál častěji pronikat i jiné hudební elementy, jako jazz a psychedelie. Kapela rozšířila své nástorojové zázemí a i když trojice singlů v době kdy vyšli nezaznamenala takový ohlas jak se čekalo, historický kontext nakonec desku prověřil v širším měřítku a ta dnes patří mezi nejoblíbenější produkty Byrds.

Kapelu táhla dvojice David Crosby a Chris Hillman. Ten první se posléze a po svém odchodu/vyhazovu od Byrds ještě rapidněji proslavil v triu Crosby/Stills/Nash (Young), ten druhý byl a zůstal hlavním tahounem právě Byrds.

K nejoblíbenějším položkám z tohoto alba bych zařadil malebnou, Beatlesáckými melodiemi zdobenou perlu Have You Seen Her Face, rozvernou rychlovku Time Between, nebo smutně vážnou Everybody's Been Burned, která od radostných lalala popěvků míří vstříc novým horizontům hudby Byrds. Podobná je i další, nástrojově pestrá Hillmanovka Thoughts and Words. Inspirátor Dylan je na této fošně zastoupen pouze jednou a to zasněným skvostem My Back Pages. Jednoduchou melodikou opásaná tečka Why, pak patří k tomu njlepšímu z tohoto alba.

Pokud máte rádi navýsost melodickou, poklidnou a také upřímnou hudbu věřím, že jste kapelou Byrds okouzleni stejně intenzivně jako já.

» ostatní recenze alba Byrds, The - Younger Than Yesterday
» popis a diskografie skupiny Byrds, The


Blind Guardian - The Forgotten Tales
2019-05-28

Blind Guardian / The Forgotten Tales

4 stars

Byli časy, kdy na Progboard přispívalo daleko víc posluchačů a recenzentů i z jiných odvětví, než je to prvotně progresivní. Občas se tu ukázal i kovaný metalista a napsal stať o muzice, která svými přednostmi- hutností, dynamikou, rychlostí a hlavně energií, oslovuje ve větší míře právě jeho. Samozřejmě jde o metal, který prvotně poslouchájí právě metalisté, a poté v míře daleko menší i několik lidiček z řad rockerů.

Já sám jsem kdysi hodně dávno s metalem začínal a po prvních českých pokusech s Citrony, Arakainy a podobnými-dnes už musím napsat "zvěrstvy":-), jsem dle půjčování kazet od starších, metalem zasáhlých soukmenovců, poznával i ty tehdy jasně nejlepší metalové spolky ze zahraničí. Helloween, Metallica, Sepultura a mračna a mračna dalších, které na několik let mlaďocha prahnoucího po stále novém a hlavně tvrdém neustále ukojovala.

Mezi těmito bandami byli samozřejmě i Krefeldští rodáci Blind Guardian, které jsem prostřednictvím nahrávek z kazety na kazetu sledoval hned od alba debutního. To už z dnešního pohledu zní dost zastarale a jednoduše. B. G. se ovšem rychle vyvíjeli a nejpozději od desky třetí pevně definovali svůj styl. Od těch dob je to uznávaná a velmi oblíbená skupina, s velkým počtem věrných fans napříč celým světem.
U mne už dávno Speed metalu jako stylu odzvonila hrana a jelikož podobnou hudbu zkrátka nemusím, neznamená to, že ji tady budu teď kritizovat. V katalogu slepých strážců se však nalézá jedna anomálie, kterou jsem si v domácí fonotéce ponechal a s gustem si ji občas pouštím.

Jde o tuto zvlášní raritní compilaci, složenou z převzatých písní cizích autorů a do akustické podoby předělaného vlastního repertoáru. Právě pro ten fakt, že svůj všudypřítomný speed tentokrát kluci pověsili na hřebík, mám tuto desku tak rád.
Ono se stačí letmým pohledem zadívat na tracklist a je jasné, odkud se čerpalo a že dle výčtu samotných skladeb to je deska rocková, ne metalová.

Popové a Rock n Roll-ové standardy a klasiky Mr. Sandman, Surfin´USA a Barbara Ann/Long Tall Sally znějí v překopaní na drsnější rockový styl kapely dravě a velice přitažlivě. Mezi ně soubor zařadil své cover-perly od Queen - Spread Your Wings, respektive The Wizard od Uriah Heep a Oldfield-ovskou bombu To France. Zbytek čítá vlastní poloakustické balady předělané do ještě poutavějších, hřejivějších a laskavějších aranžmá jako Bright Eyes, klasika kapely Lord Of The Rings, nádherná Mordred´s Song, nebo další zástupce z desky předešlé - A Past And Future Secret. K tomu si přihoďte symfonickou krásku Theatre Of Pain a bonusy od Judas, nebo Dio, a máte variabilní, a s všeobecným stylem B. G. tak málo korespondující desku pestrou jako hrom.

Nahrávka The Forgotten Tales vyšla mezi dvěmi epochálně nejoblíbenějšími díly Blind Guardian. Orámování velkolepými Imaginations F. t. O. S. a Nightfall in M. E., z ní činí kreativně nejzajímavější počin v dějinách kapely, který je v očích mnoha fans zářící perlou zpestřující jejich sbírku cd.

» ostatní recenze alba Blind Guardian - The Forgotten Tales
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Living Loud - Living Loud
2019-05-25

Living Loud / Living Loud

5 stars

Dnes bych všem fandům poctivého big beatu a tvrdé rockové hudby rád představil all-stars projekt složený ze zkušených harcovníků rockové scény, které spolu svedla láska k muzice i spoluúčinkování na prvních dvou deskách Ozzy Osbourna. Dotyčnými osobami jsou basák Bob Daisley a bubeník Lee Kerslake, které si kdysi madmen vybral k nahrávání svých prvních dvou sólových desek - Blizzard of Ozz, respektive Diary of a Madman.

Právě z těchto dvou nahrávek se na debut Living Loud použilo šest písní, u nichž byli oba muzikanti spoluautory a kterým prý Ozzy jen tak mimochodem léta nepřiznával tantiémy. U zbývající pětice songů už patří autorství celé kapele, s vyjímkou Dona Aireyeho, který platil pouze za nájemného studiového hráče. Kytaru obsluhuje čarostřelec a velký sympaťák Steve Morse, za mikrofon si stoupnul Australan s dynamitem v hrdle Jimmy Barnes.

Celá deska je pak plejádou prvotřídního hardrockového řemesla. Ať už to jsou Ozzyho energicky vystavěné předěly, či skladby vlastní, všechny poskytnou posluchači top kvalitu a to správné rockové "žrádlo".

Už při letmém pohledu do playlistu je člověku mapujícímu Ozzyho tvorbu jasné, kde se bere u mistra a kde naopak z vlastních zásob. Předělávky originálů z počátku let osmdesátých komentovat nebudu, osobně mám rád jak originály, stejně tak tyto verze úpravené. Avšak kdybych vybírat opravdu musel, prst by ukázal směrem k Over the Mountain-která je v podání Living Loud jízda o kategorii energičtější, mířící do samotných horoucích pekel. Kdo moc nemusí Ozzyho zpěv (autor recenze osobně) může konstatovat, že tyto starodávné perly konečně dostali kvalitní vokální náplň. Pozastavím se tudíž hlavně nad vlastní tvorbou Living Loud. Z předkložené pětky mi mezi stěžejní rockové drahokamy vypluli skladby Every Moment A Lifetime (vzletná nadýchaná polo-akustická pecka s nedostižnou Morseho technikou), orientem načichlá a velice, velice muzikální In the Name of God, a k novodobému soundu Deep Purple jemně se klonící Pushed Me Too Hard. Zbývají nám tedy ještě dvě skldby. První je tepavá úvodovka Last Chance a tou poslední pak božská Walk Away – energií nacucaná šlupka tvrdá jako žula, ve které decentní orchestrální aranžmány spolu s riffující kytarou, vytváří v protikladu k maximálně nabroušenému Barnesovu vokálu neuvěřitelně smyslné pnutí. Zkrátka rock jak řemen.

Vlastně celá tato deska je jeden velký rockový kolos, který byl skut z těch nejlepších, léty prověřených rockových ingrediencí, doplněný šťavnatými skladbami dneška.
No a kdo Ozzyho jako zpěváka zkrátka nemusí, třeba ho podobná sonda dokáže nakonec velmi mile překvapit, právě tak jako mne.

» ostatní recenze alba Living Loud - Living Loud
» popis a diskografie skupiny Living Loud


Anyone's Daughter - Anyone's Daughter
2019-05-24

Anyone's Daughter / Anyone's Daughter

4 stars

Na německé Anyone´s Daughter jsem narazil totální náhodou na svých toulkách po Discogs. Prostě jsem jen tak bloumal a hledal něco k doplnění balíčku v němž mělo být posíláno jedno jediné cd (už netuším jaké to bylo). Potřeboval jsem zkrátka bráchu, a do oka mi padl obal právě tohoto alba. Omrknul jsem situaci, přečetl, poslechl a bylo vymalováno.

Druhá deska A. D. se přesně trefila do mých chuťových pohárku, v poslední době otočených vstříc sedmdesátým létům víc než kdy jindy. I když tato nahrávka onu hranici dekády atakuje a vyšla už v kulatém osmdesátém, hudebně je to prastarinka se vším všudy.

K jednotlivým skladbám nemám nejmejší výtku. Vše zní pohádkově výpravně, art-rockově aristokraticky, vznešeně, nadýchaně, místy pompézně, ale pořád cítíte ten poctivý starý rock. Už první příspěvek Swedish Nights je pastav pro sluchy. Krávesy předou všude okolo vás, kytara melodiemi hladí a trochu německy znějící akcent hlasu Harald Baretha dokáže divy. Při druhé Thursday vás napadnou Eloy z počátku osmdesátých, a u třetí Sundance Of The Haute Provence chrochtáte blahem při krásném úhozu Matthiasových keyboard. Největší hit a zároveň koncertní šlupka je skladba čtvrtá - Moria. To je art-rockový nářez jako hrom, navíc rozpumpvaný do těch největšíchh obrátek. Výpravná sedma Another Day Like Superman nabízí několik variací alá Yes a vše uzavře malebná Between The Rooms.

Věrtel rocku mixnutého spacem, artem a mírnou dávkou pompy-to jsou Anyone´s Daughter. Další to z utajených kapel kdysi působící za naší západní hranicí.

» ostatní recenze alba Anyone's Daughter - Anyone's Daughter
» popis a diskografie skupiny Anyone's Daughter


Suede - The Blue Hour
2019-05-23

Suede / The Blue Hour

5 stars

OD WILSONA K SUEDE. NEBO OD SUEDE K WILSONOVI?

Obdivuji tvorbu Stevena Wilsona. Ať už se jedná o jeho mateřskou jednotku Porcupine Tree (tu naprosto nebetyčně), projekt Blackfield, nebo tvorbu sólovou. Právě na ní se tento věrozvěst progresivních postupů dneška, stále častěji obrací směrem k popu a britské melancholické rockové hudbě, kterou tu léta prezentují například Manic Street Preachers, nebo právě Suede. A Suede i mr. Wilson dnes k sobě mají daleko blíž, než se na první pohled může zdát. Obě jednotky jdou svou tvorbou daleko pod povrch prvotní myšlenky, a své filosofické záměry přetvářejí do zdánlivě obyčejných, až jednoduchých písní, kterým ovšem uvnitř tepe vlastní, daleko složitější život.

Umění napsat melodickou píseň, která se vám v srdci usadí tak silně, že si ji toužíte po čase připomínat znovu a znovu, není vůbec jednoduché. Ne dnes, kde na stejné bázi přemýšlí tisíce podobných kapel z celého světa. Dar jednoduchosti nejde s darem líbivosti vždy spojovat. Jenže Suede, stejně jako mistr Wilson mají daleko výraznější ambice, a jejich intelekt jim nedovoluje oslovovat pouze povrchně a s prchajícím účinkem. V jejich tvorbě jde o atmosféru a především emoce. Ty staví nad běžný hudební model a rámují ho právě oněmi zapamatovatelnými a pro ucho diváka poutavými melodiemi.

Texty pro nové album Suede jsou psány z pohledu dítěte. Muzikanti se dívají na svět skrze nevinné dítko, které bude konfrontováno s nesmírnou krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním.
Brett našel inspiraci ve svém synovi a v tématech o strastech dětství. Místem děje jsou pak zanedbaná zákoutí, lokality, která neukazujete návštěvám a kterými se vůbec raději moc nechlubíte. V rozhovorech Anderson upozorňoval, že poslech The Blue Hour není moc příjemná záležitost. Tohle není bezpohlavní pop pro komerční rádia.

Suede se tedy z temného města vydali na ještě temnější předměstí a pak dál, snad až do hlubokých lesů a na vřesoviště zahalená mlhou. Hudba je velkolepá, obklopí posluchače ze všech stran. Vyvolá bázeň i ohromení, třeba jako v Chalk Circles, kde zní až chrámový sbor. Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a v nadpoloviční většině písní jej obalují bohaté smyčcové aranže - zde registrujeme výraznou českou stopu zanechanou pražskými filharmoniky. Ta se nejvýrazněji dá ilustrovat na skladbě All The Wild Places. Při poslechu téhle nádhery má jeden chuť zahřát někomu blízkému prokřehlé ruce.

The Blue Hour tedy není příjemná deska ve smyslu bezstarostnosti a sametově hladivého klidu. Od posluchače něco chce, zatáhne ho do namodralého příšeří a rozjitří rány. Přesto je přitažlivě okouzlující, viz tuze smutná milostná píseň Mistress, nebo dramaticky rostoucí Tides. Jsou tu i hity: paprsky naděje se derou skrze mraky v nebesky klenutém refrénu Life Is Golden (klip k písni se natáčel v ukrajinském městě duchů Pripjať). V Cold Hands úderný kytarový riff vystřelí posluchače až do stratosféry. Překrásná je i hitová Wastelands.

Anderson je na novince úchvatný, jedinečný, pro jeho hlas jako kdyby neexistovala žádná omezení a mantinely. Často je to on, kdo udává tón skladeb, je hlavním sochařem melodických linek, kterými skupina rozhodně nešetří. A jako ve svých nejšťastnějších časech se nespokojí jen s nimi.

Britský tisk se tehdy - v devadesátých letech nemýlil. Suede měli a dodnes mají obrovský potenciál, který znovu dokáží beze zbytku využít. V případě novinky můžeme dokonce mluvit o nejsilnějším albu skupiny, nebo alespoň stejně silném, jako byla kdysi nahrávka Dog Man Star. Chcete snad ještě lepší vizitku?



» ostatní recenze alba Suede - The Blue Hour
» popis a diskografie skupiny Suede


Journey - Journey
2019-05-20

Journey / Journey

4 stars

Něco málo dnes utrousím ještě k právě hrajícím prvním Journey, tolik odlišným od těch klasických Journey, které v celosvětovém měřítku se změnou stylu a s obrovskými hitovkami – Lights, Wheel In The Sky, Don't Stop Believin', nebo Separate Ways, proslavil nový muž za mikrofonem - Steve Perry.

Když se Neal Schon trhnul od Carlose Snatany narychlo založil nový spolek který pojmenoval Journey. V pětasedmdesátém ještě nějaký A.O.R. prakticky neexistoval a Neal začal kráčet ve stopách, které pochytil od mistra Santany. Nebylo to latino, ale spíš jazz-rock a fusion rock. Ke klávesám i zpěvu přizval svého parťáka Gregga Rolieho (který se u Santany předvedl nejen jako exkluzivní hráč na klapky, ale také jako charismatický zpěvák), zbytek doplnila trojice Tickner, Valory (hrající s Nealem dodnes) a tlučmistr Aynsley Dunbar-s bohatými skušenostmi od Zappy i Mayalla.

Sedmička rockem začouzených skladeb, má k blyštivému repertoáru budoucích Journey zatraceně daleko. Tato první etapy kapely mne ještě nepřipadá natolik oslnivá, jako ta následující.... I když mám podobný hudební styl velmi rád, zdejší písně mi zní místy těžkopádně a upachtěně, trošku lacině a bez větší jiskry. Jakoby chtěl Nela stůj co stůj něco nahrát na vlastní triko a trochu zapomněl na kvalitu jednotlivých skladeb.

Začátek s Of A Lifetime se klukům moc povedl. Už od prvních tónů si nelze nevzpomenout na Santanu. Rolieho napínající se hlas má v sobě, něhu, sílu i patřičné emoce. Schon decentně drnká i hladí, ústřední melodie je zapamatovatelná a skladbu spolu s lechtavým fusion oparem táhne. Píseň č. dva, ani instrumentální schizo věc nepřekládaná do češtiny jako přítel kura domácícho nejsou nic extra. O úletu To Play Some Music ani nemluvě. K Santanovým břehům mě zpátky zavede až relaxační a skutečně velmi povedená věc Topaz. Možná právě tady bral kdysi inspiraci pro svou hru Mark Knopfler. Šestou In My Lonely Feeling/Conversations, řadím subjektivně k nejvyspělejším zástupcům této kolekce, kterou uzavře dle mého nudná Mystery Mountain.

Známkoval bych někde mezi 3-4 hvězdami, ale s přihlédnutím k budoucnosti a také stále větší oblíbenosti Perryho Journey, dávám s oběma odřenými sluchovody za 4.

» ostatní recenze alba Journey - Journey
» popis a diskografie skupiny Journey


Steeleye Span - Below The Salt
2019-05-20

Steeleye Span / Below The Salt

5 stars

K určitému druhu hudby musí člověk postupem let dorůst. Tedy vlastně nemusí, ale pokud chce a má v sobě zarutilost a touhu prahnoucí po vedění, je pravděpodobné, že se mu na jeho nastolené cestě povede dokráčet ke zdárnému konci.

Před dvěma lety jsem zde recenzoval desku All Around My Hat staroanglických folkařů Steeleye Span. Už tehdy se mi její obsah líbil, ale rozhodně ne natolik, abych ji udělil známku vyšší, než-li je trojka. Za uplynulou dobu jsem si tento disk nepouštěl nijak zvlášť často, spíš v určité klasické periodě, jako spousty jiných nahrávek. Ale moje náklonost k němu začala postupně zesilovat, až jsem jej nedávno docenil v širším měřitku, a doznal v sobě určitý pocit naplnění a souznění s takto koncipovanou muzikou.
A přesně v této době nastal ten pravý čas, poohlédnout se také po jiném výtvoru z dílny Maddy Prior a jejich kumpánů. Po testu vícero desek padla volba na dle mého klenot jejich diskografie, desku Below The Salt.

Ve spojitosti s ní jsem byl nejprv uchvácen obalem a posléze i vlastní náplní. Below mi sedla o poznání víc a o mnoho rychleji než All Around. Vcelky bystře jsem přišel na to, proč tomu tak je.
Steeleye Span nevyužívali na svých prvních pěti studiovkách služeb klasického bubeníka. Jejich kompozice se bez něj obešli, rytmus často suplovala zesílená baskytara a ony písně získali bez obvyklé rytmické sekce silnější nádech historična a větší autenticity. Zpětně nemohu tvrdit, že mne účast Niguela Pegruma na bicí stoličkce nějakým způsobem irituje, ale jako milovník historie se vším všudy, tedy i té hudební, jsem spokojenější, kdyš rockový spodek u takto typizované muziky neslyším.

Bellow the Salt v sobě nese obrovský kus anglické historie. Všech devět skladeb je naplěno renesančním duchem, prostoupeno vírou, tradičním pojetím polyfonie, ozvěnami ostrovního folku, s širokým využitím typických historických nástrojů. Na úplné špici stojí sedmá skladba Gaudete, složená z církevního latinského sboru, v jejímž čele kráčí nepřehlédnutelná pěvkyně Maddy Prior.
Ta podává na celé nahrávce ohromně variabilní výkon, a svým ušlechtile znělým hlasem pasuje desku mezi to nejlepší v obdobné kategorii. Je to neskutečná a všeobjímající nádhera. Jinak vcelku dominantně zde znějí také housle a mandolína obsluhované Peterem Knightem, kdy i ony napomáhají vytvářet to neopakovatelné historické kouzlo obsažené na Below the Salt.

Pokud hledáte nejpřitažlivější nahrávku Steeleye Span, právě jste na ni narazili.

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Below The Salt
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span


Hardline - Leaving The End Open
2019-05-19

Hardline / Leaving The End Open

4 stars

Ohledně této nahrávky a vůbec celé Slavovi recenze na desku Leaving The End Open melodiků Hardline, musím stůj co stůj souhlasit s každým jeho vyřčeným slovem. Osobně mám velmi rád i předešlou II-ku, ale co se událo v kapele tehdy, se tak často nestává. Po sedmi leté studiové pouze se podařilo Johnny Gioelimu, tentokát už bez svého brtra u kytary Joeye, avšak stále s působivým a melodikou prorostlým Joshem Ramosem stvořit dílo takřka geniální.

Tato zaoceánská mašina na originální melodie, klenuté refrény a především nápadité skladby, působí na svém třetím albu jako polita svěcenou vodu. Tolik entusiasmu, odhodlání to nezabalit a skladatelského fištrónu jsem od nich v roce 2009 absolutně nečekl.

Album doslova nabité hity jako za časů, kdy podobně zdobné A.O.R. produkci přáli doba, místo a fans, nabízí jedenáctku svižných a hlavně silných songů.
Vše rozjíždí rázná Voices s vytříbeným citem především v refrénu. Pokračuje výborná Falling Free, avšak další dvě skladby mají mdlejší charakter a velí k ústupu z pozic. Všeho však dočasu, protože podobně jako u desky č. II, nabízí i Leaving to nejlepší ve své druhé půli. Už pátá Bittersweet je takovým druhým startem. Jde o mimořádně povedenou baladu, s božským Giolim nejen v refrénu a povedenými něžnými vyhrávkami okolo. Nastavenou laťku podrží i velmi tvrdá, přesto melodická pecka She Sleeps In Madness. Po spíše průměrné baldadě In This Moment, přichází finální a nejslastnější část desky. Číslo osm a je tu Give In To This Love. Nevysychající nergií pumpující skladba s riffy jak ze železa, při níž se Gioli v refrénu prstem/hlasivkami dotýká boha. Before This je fantastická A.O.R. věc, se vzdušnými proudy a podmanivou chutí. Zřejmě vrcholem je pak další pumelice Hole In My Head, při které zažívám jen těžko popsatelné pocity eufórie a naplnění. Titulní Leaving The End Open desku uzavře v těch nejlepších intancích stylu A.O.R.

Tohle je jedna z mých srdci blízkých hard-rockových desek. Dávám skoro plnou nejen z úcty k historii Hardline (další desky už stojí za starou belu), ale hlavně za tu nezměrnou energii a nápaditost, které pomohli sestrojit tak působivý celek. 4,5*

» ostatní recenze alba Hardline - Leaving The End Open
» popis a diskografie skupiny Hardline


Mystery - Destiny?
2019-05-16

Mystery / Destiny?

4 stars

Kanadští Mystery jsou jednou z mých velkých hudebních lásek. Objevil jsem je vcelku pozdě, během propagace tehdy aktuálního a pro mě dodnes vrcholného díla The World Is a Game. Stejně velkolepý zážitek jsem dostal s následující deskou Delusion Rain (kvalitou s The World Is a Game naprosto srovnatelnou) a ve stejné periodě poslouchal i další mistrovská díla s Davidem Benoîtem u mikrofonu: Beneath The Veil Of Winter's Face a nakonec i obtížněji sehnatelné One Among The Living (oba rovněž mimořádné počiny v oblasti výsostně melodického art-rocku). Do výčtu oblíbených děl těchto uhrančivých melodiků jsem po počátečním váhání zařadil nakonec i desku poslední - Lies and Butterflies. No a když jste hudebním fandou a některou kapelu opravdu milujete, je pochopitelné, že toužíte poznat její diskografii kompletně. V konečném výčtu tedy zbyl trochu jalový debut Theatre Of The Mind a deska číslo dva, Destiny?

Na těchto dvou nahrávkách stojí za mikrofonem jiný muž. Je to Gary Savoie a nedá se říct, že by jeho barva vokálu i technika s jeho nástupci nekooperovala. Zřejmě si leader Michel St-Père k sobě hledá typově velice podobné zpěváky, na které má až podezřelé štěstí. V případě Mystery a jejich výměn na pěveckém postu se zcela jasně nabízí paralela k jiné progové veličině, a sice k ostrovanům Arena. Ti střídají zpěváky také jak obnošené trencle (pravda, mají o jeden kus náskok), ale stejně jako u Arena nebyl ten první (John Carson) ještě tím pravým (i když velice ucházejícím). Podobné je to i u Mystery. Gary je takovým "mladším bráškou" Davida i momentálního shoutera Jeana Pageau. I v jeho hrdle se ukrývá odzbrojující něha, jemný patetický odlesk, emoční tah, smutek i melancholie. Občas však trochu zaškobrtne, je tu pár přepjatých pasáží a trocha impulzivních výkřiků, ne úplně se k Mystery hodících. Prostě to není David.

Desku startuje instrumentální Legend a zahřívací Destiny? Pak se však otočí kormidlo tím správným směrem a následuje jedna zaznamenáníhodná skladba za druhou. Třetí věc Slave To Liberty lze zahrnout těmi největšími superlativy a po právu zařadit mezi to nejlepší, co Mystery respektive Michel St-Père kdy napsali. Právě v této písni je kouzlo jejich hudby nejhmatatelnější. Jsou tu perlivě odzbrojující melodie, táhnoucí se romanticky něžná sóla, všudypřítomné akustické "imprese", zapamatovatelná vokální linka a výborný chorus. Skladba s atmosférou, silnou melancholií, nástrojově precizně zvládnutá a vlastně i hitová. V podobném kolejišti se pohybuje i další Before The Dawn a člověk naráz zjišťuje, že i počáteční etapa Mystery má svoje kouzlo a účinek. Stačí několik pozorných poslechů a rázem vytušíte, jak snadné je podlehnout. Zbylá volná místa mezi stars si už dosaďte sami, já tam šupnu rozšafnou The Mourning Man a samozřejmě mohutnou atmosférickou suitu Shadow Of The Lake.

Michel St-Père byl a pro mě stále je géniem. Nepředpokládám, že jeho nové desky (pokud tedy nějaké ještě přijdou) překonají laťku nastavenou mezi roky 2007-2015. Ale i kdyby ne, prostřednictvím Mystery nám po sobě zanechal mračna originální a kvalitní muziky. Svůj šestistrunný nástroj ovládá na jedničku a téměř vždy dokáže vaši duši pohladit jako málokdo jiný.

» ostatní recenze alba Mystery - Destiny?
» popis a diskografie skupiny Mystery


Isotope - Deep end
2019-05-15

Isotope / Deep end

5 stars

Znáte Isotope? Že ne? A máte rádi fusion? Yes.

Ok, tak to vám určitě něco říkají pojmy jako Brand X nebo Return to Forever. Pokud ano, tak právě Isotope se svým jazzujícím rockem se dají mezi tyto dva subjekty zařadit. Jejich "vláda" patří tak jako u mnoha jiných kapel z podobného stylového ranku do první poloviny sedmdesátých let a teritoriálně zaujímají místo na britských ostrovech. Kapela vydala pouhé tři vysoce vyrovnané a nadstandardně kvalitní desky. Je úplně jedno, kterou si pořídíte či poslechnete jako první, jelikož kvalita je bezpodmínečně zaručena u všech.

Já začal poprvé s trojkou Deep End a samou spokojeností si v její společnosti vždy pěkně chrochtám. Isotope mají vlastní specifickou melodiku a příměr k Brand X, či Return to Forever je čistě orientační. U podobných spolků jsou bravurní instrumentální výkony na vysoké úrovni jaksi samozřejmostí. Z Isotope čiší dokonalá souhra a radost z hraní, každá nota je promyšleně zasazená, vše má svou logiku v možné improvizaci, vše zní čerstvě, nenuceně a hlavně přitažlivě. Isotope si občas rádi "zafunkují" a funk(g)uje jim to skvěle. Právě na spojnici jazzu a funky jsou Isotope mistři a nejspíš to je mírně odlišuje. Podobnou muziku mám velice rád a Deep End je pro mě zkrátka bomba.

P.S.: Ti, co nevěří, nemusí nikam běžet, ale postačí, když si pustí úvodní skladbu Mr. M's Picture, a pokud jsou "fjůzňáci" tělem i duší, věřím, že si budou hned od prvních úderů hravých bicí, vystrčené baskytary, lahodných kláves a vyšperkované kytary pomlaskávat stejně slastně jako já.

» ostatní recenze alba Isotope - Deep end
» popis a diskografie skupiny Isotope


Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
2019-05-14

Baker Gurvitz Army / Baker Gurvitz Army

5 stars

Debutovou nahrávku projektu Baker Gurvitz Army tu na progboardu ocenili čtyři recenzenti/přispěvatelé nejvyšším počtem hvězdiček. Jen Slava svou poslední recenzí na tento produkt desku dle mého celkem brutálně sestřelil. Nemá cenu rozpitvávat to, co proběhlo v debatě pod recenzí, každý určitou muziku cítíme po svém. Já osobně se přidám ke skupině první a ne proto, že je většinová, ale proto, že mám tuhle desku v kategorii klenotů. A hned vysvětlím proč tomu tak je:

a) Bakerův styl bubnování mám strašně rád, v jeho intenzivním pojetí a technické kvalitě vidím jedno z nejvyspělejších bubenických es té doby. Navíc způsob nazvučení jeho soupravy už z dob Cream mi připadá úchvatný.

b) do druhé katgorie bych zařadil hned několik na sebe navázaných subjektů, které kvalitativně povyšují desku nad okolní konkurenci. Gurvitzův svůdný vokál a nápaditá kytarová práce, atmosféra desky, která je i díky zde použitým syntezátorům velice poutavá, no a v konečném hledisku je to především síla a nesporná kvalita jednotlivých songů. Ty jsou v mých očích dobré natolik, že se vyplatí je rozebrat jednotlivě.

Úvodní Help Me zdobí krásné klávesové přelivy posazené pod tepem Bakerových nezbedných přechodů. Z temnoty probleskne klavír, aby vzápětí přišel pod tíhou rytmických přechodů zlom, vtěsnaný na Gurvitzův expresivní vokál. Dvojka Love Is je brilantní instrumentálka s dominantní Bakerovou dělostřeleckou palbou. Ale své řeknou i řízné kytary a symfonický ráz skladby podpoří bohaté klávesové členění. Memory lane je další Bakerovou a Gurvitzovou perlou. Bicí jsou kam jen oko dohlédne a rozdávají rány všude okolo vás. Gurvitz deklamuje jako bůh, skladba má neskutečnou šťávu a tah. Vše je naskrz zaranžované a bohatě členěné. Art-rocková vložka a posléze bubenická předváděčka nemají chybu.

Inside of Me se okolo vás vlní jak vnadné tělo černošské tanečnice. Je utkaná z těch nejněžnějších kytarovo-klávesových tónů, kde vás do ucha brnkne Gurvitzův styl zpěvu a občasné Bakerovy brutální vyjížďky. Možný vrchol alba. I Wanna Live Again zní jako muzikál z Broadwaye, spousty smyčců (klapek), romantický sbor s dámskou účastí, no prostě velká rozněžněná paráda. Drsná šestka Mad Jack s Bakerovými recitativy, bluesová, klasicko-parádní instrumentálka 4 Phil a poslední komplexní Since Beginning uzavírají desku ve velkém stylu.

Desku, která patří mezi výkladní rockové zboží čtyřiasedmdesátého.

» ostatní recenze alba Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
» popis a diskografie skupiny Baker Gurvitz Army


Cream - Wheels of Fire
2019-05-12

Cream / Wheels of Fire

5 stars

V rockové historii najdeme několik hudebních pomníků, o jejichž významu není třeba sebevíc spekulovat. Jedněmi z nich jsou i alba Disraeli Gears a Wheels of Fire ikony britského blues, kapely Cream. Každé z nich je docela jiné a svým významovým dopadem nezpochybnitelné. Zatímco Disraeli osobně vnímám jako jeden z vůbec nejdokonalejších blues-rockových počinů, následující Wheels už uhýbá na vedlejší kolej a využívá (ve svůj prospěch) daleko širší výrazové možnosti. Je to takový creamovský "seržant pepř". Trojice Clapton, Bruce, Baker rybaří i v jiných vodách než doposud, čímž vzniká jedno z nejvariabilnější alb šedesátých let.

Lepší úvod než prostřednictvím White Room snad ani nelze vymyslet. Dle mého se jedná o jejich vůbec nejlepší skladbu a mou jasně nejoblíbenější. V jejím nitru je zaznamenán celý širý kouzelný svět velkých Cream. Nechybí energické střety kontra libozvučné přechody, silový tah, poetické kouzlo, skvělé instrumentální výkony a vůbec ona nápaditost tohoto songu je ohromující. A pak je tu samozřejmě Claptonovo kvákadlo a mocný Bruceův vokál. Naopak za nejslabší položku bych označil čistokrevné blues Sitting on Top of the World, které vystřídá nezařaditelná a hodně originální ukolébavka Passing the Time s výrazným využitím violy. Možná ještě zajímavější je pro změnu violoncellem doprovázená As You Said. Vrcholem je pak pátá Pressed Rat and Warthog s odměřeným recitativem a neskutečně nádhernou hrou na trumpetu. Skladba jdoucí mimo jakákoliv stylová měřítka. Nazpět k blues zavelí Politician a na pestrosti přidá Those Were the Days. Po dalším coveru Born Under a Bad Sign, přijde ještě úžasně hravá Deserted Cities of the Heart, ve které to pocity a zdařilou instrumentací jenom praská.

Hodnotit tuto velkolepou záležitost menším počtem než plným by pro mě byla učiněná svatokrádež.
Deska desek.

» ostatní recenze alba Cream - Wheels of Fire
» popis a diskografie skupiny Cream


Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard
2019-05-11

Mona Lisa / Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard

5 stars

Jak, nebo lépe řečeno proč jsem kdysi objevil tuto zvláštní francouzskou jednotku sedmdesátých let, si už dnes nevzpomenu. Předpokládám, že to bylo na popud nějaké recenze nebo dialogu připojeného ke kapelám z podobného regionu. Že se i v tak pro rockovou a prog hudbu netypické zemi, jakou Francie bezesporu je, zrodilo několik pozoruhodných uskupení v silné desetiletce hudební obrody před padesáti lety je celkem logické. Netuším, jestli byl právě soubor Mona Lisa jedním z vůdců tamější scény, ale odkaz, jaký nám svými nahrávkami zanechal, k podobné myšlence lehce svádí.

V jejich případě jde o velmi originální pojetí a náhled na progresivní atmosférický rock uchopený po svojom. V kombinaci s intonačně nesnadným francouzským jazykem tak vzniká něco specifického a těžko zařaditelného. Jakákoliv přirovnání jsou v tomto případě zhola nemožná. Navíc je projev jejich zpěváka slyšícího na jméno Dominique Le Guennec neskutečně teatrální a věřím, že pro některé i na hranici dobrého vkusu. Pokud ale chováte sympatie k zemi, ze které soubor pochází, stává se tento (pro některé) handicap ve vašich očích silnou zbraní a dominantním nástrojem celé plejády emočně vystupňovaných okamžiků provázejících soubor sofistikovaných a do detailu vypiplaných kompozic, které z prvních čtyř alb souboru sálají.

Pod uhrančivým pohledem kormidelníka (možná samotný Dominique Le Guennec) zahaleného do modré barvy na přebalu jejich čtvrtého a troufám si tvrdit že i vrcholného alba Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard se ukrývá soubor šesti artrockových, jen těžko zaměnitelných skladeb. Silný přítlak na atmosféru nevychází jen z divadelního a často recitujícího Dominiquova hrdla, ale rovněž z neprodyšné klávesové stěny, která je hodně intenzivní a jasně slyšitelná. Do ní se občas přimotá kytarové sólo, vyhrávka nebo slušivý akustický tok.

Z této muziky je Francie cítit na sto honů. Podobně, jako cítíte z Italů jejich typické hudební fluidum, něco specifického vychází i od (těchto) Francouzů. Zkuste a uvidíte. 4,5*

» ostatní recenze alba Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard
» popis a diskografie skupiny Mona Lisa


Guilt Machine - On this perfect day
2019-05-10

Guilt Machine / On this perfect day

5 stars

Guilt Machine jsou jedním z mých posledních horkých objevů, na které jsem narazil díky vsazené skladbě tu, v naší hitparádě přispěvatelem (mě blíže neidentifikovatelným) Mirkem. Tímto mu vzdávám hold a velké díky.

Osoba Arjena Lucassena je mi známá, ale jeho projekty, hlavně Ayreon si mé srdce nikdy nezískali. O existenci GM jsem vzdáleně věděl, avšak vůbec netušil, že jím bude až tak geniální dílo. To si získalo mé srdce takřka ihned, a jeho ne-úplně typický progresivní rukopis jsem rozdýchával docela dlouho.

Vše, celé kouzlo tohoto alba je v atmosféře. Tu se povedlo Arjenovi nastínit, vlastně co to říkám, dokonale vystavět z moderních zvukových prefabrikátů, a její space kouzlo má neuvěřitelně působivou sílu a tah.

Deska je naprosto vyrovnaná, avšak nad zdejší vyšší stupeň geniality vystupuje přec jedna mega skladba, píseň číslo dva, Leland Street. V té je už tak nadpozemsky se vznášející hlas zpěváka Jaspera Steverlincka umocněn géniem okolní hudby, mezi kterou je posazen v nedostižně oduševnělé formě. Při jejím poslechu a ve spojitosti s různými obzvlášť dojemnými představami, vám budou slzy stékat po tváři samovolně a bez vašeho zavinění. V té muzice je tolik citu a emocí, že by naplnili několik horkovzdušných balónů a pořád by vám zbyla ještě slušná zásoba.

Toto dílo nemá žádného přímého nástupce a možná je to tak dobře. Genialita svého autora dokáže líbat po celý jeho život jen žřídka kdy, a u kolébky Guilt Machine stála v pozoru a v celé své nahotě.

» ostatní recenze alba Guilt Machine - On this perfect day
» popis a diskografie skupiny Guilt Machine


Soft Machine - Seven
2019-05-09

Soft Machine / Seven

4 stars

Ke kapele Soft Machine mě něco přitahuje. Jejich diskografii kompletně neznám, uznávanou třetí desku pro její časovou náročnost 4x20 minut odmítám i testovat. "Softs" nejsou tak přitažliví jako Return to Forever, jednoznační a uhrančiví jako Weather Report či ztřeštění jako Gong, ale přesto mě tato grupa nepřestává fascinovat a já si její desky začínám pomaloučku dokupovávat.

Soft Machine působí (alespoň na mě) občas odtažitě a profesorsky. Neznají pózu a ve své tvorbě se nikomu nepodřizují. Když se v nich časem zorientujete, budete se také rádi vracet nazpět. Deska Seven byla jednou z prvních, které jsem si pořídil, a dodnes jí patří nejvyšší místo oblíbenosti. Jedním z důvodu trvajícího magnetismu k Soft Machine bude možná také jejich příslušnost k oblasti Canterbury, odkud kapela povstala. Zmíněný kraj a skupiny z tohoto prostředí mám velmi rád.

Těžko stravitelný a komplikovaný jazz-rock jejich ražení je vzdálen kapelám popsaným výše. Někdy zní hodně minimalisticky a při absenci kytary velkou část práce odvádí různé druhy klávesových nástrojů. Pak je tu ještě hoboj a saxofon v ústech Karla Jenkinse, někdy sólující a někdy jen vyplňující prostor svým konejšivým tónem. První desky jsou zatraceně free a jen pro skutečné zažrance do stylu jazz; tady žádné fúze nenajdete, jedná se o dosti neuchopitelnou muziku. Po odchodu Roberta Wyatta začíná být nová tvář Soft Machine kapánek přístupnější, přehlednější a odlehčenější. Na povrch vystupují příjemnější melodie a kostry skladeb mají snáz uchopitelná schémata.

Album Seven je pocitovou a jazzově poctivou nahrávkou své doby. Pokud obdivujete impresionismus jako směr (ať už v malířství nebo v hudbě), některé jemné nuance a prchavé momenty v tvorbě Soft Machine vás k němu můžou velice sugestivně přiblížit.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Seven
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Fantasy - Paint a picture
2019-05-06

Fantasy / Paint a picture

5 stars

Sedmdesátá léta obsahují ve svých hudebních útrobách nepřeberné množství neskutečně nádherných a jen těžko vystopovatelných pokladů. Když pomineme ty zaručeně velké kapely, které dosáhly celosvětového úspěchu a které dnes zná opravdu každý, kdo se o podobnou muziku alespoň trošičku zajímá, máme tu ještě další kategorie kapel, které štěstí popularity vůbec nepotkalo.

Do jedné by se daly zařadit soubory, které na hudební mapě vydržely alespoň nějaký ten rok pospolu a stihli vydat dvě tři alba. Všechny ty Cressidy, "Druidáci" nebo "Flasháci" - talentované a výborné kapely, které objeví skutečně jen fajnšmekr jdoucí daleko více do hloubky. V poslední kategorii je obrovská fůra skupin, jenž pohasly, sotva ze sebe vyplodily jedno jediné plnohodnotné album. A když píši plnohodnotné, nemyslím tím nějaký nepovedený polotovar třetí kategorie, nýbrž desku silnou, dosahující kvalit podobných těm nejlepším albům od například právě Flash nebo Greenslade, ale i plně srovnatelných s těmi nejlepšími počiny obrů Yes či Uriah Heep. Pídit se po takových malých zázracích je jako hledat jehlu v kupce sena.

Nahrávka Paint a Picture britských hvězdiček Fantasy, jejichž plamen v dějinách art rocku planul skutečně jen krátkou chvíli, by se dal k těm nejlepším deskám výše zmiňovaných kapel bez skrupulí připodobnit. V jeho těsném sousedství leží slovutně známé a podobně pohádkově atmosférické (rozuměj i stejně kvalitní) počiny jako jsou Look at Yourself nebo například Fragile.

Nástrojově jde o bryskně zvládnutou práci, z níž lze vydělit jednotlivý zvuk každého z nástrojů, který se nahrávání zúčastnil. Posluchač neustále vnímá všudypřítomný tok kláves (ten je obzvlášť příjemný a heboučký), čitelný tón španělky (ta na albu hraje skutečně často), rytmika šlape na jednotku a dalším z nástrojů je i impozantní hlas Paula Lawrence. Vše má v sobě patřičnou jiskru, velkou dávku podmanivosti, hudební estetiky, nápaditosti, brilantní sehranosti celého souboru, a nahrávku navíc podpírá pohádkově vzdušná atmosféra s okouzlujícími aranžmá.

Snad ani nemá cenu přehnaně přepisovat o co se v té které skladbě jedná. Rozprávkový vstup rozehraje už úvodní stejnojmenná skladba, která svým odzbrojujícím aranžmá a příjemně hřejivou atmosférou posílá milovníka sedmdesátek okamžitě do kolen. Španělky vesele drnkají, hammondy se tetelí vzduchem, kytara pískne krátkou melodii, rytmika přesně tepe a vše korunuje Paulův sebejistý hlásek. Jedna pecka střídá druhou, dvojka i trojka jsou skvělé. Čtyřka si upaluje v ostřejším muzikálnějším tempu, aby toto hromobití vzápětí vystřídala tichá, violoncellem doprovázená modlitba Widow. Na straně B se začíná zgruntu od znova.

Samotnou kapitolou je pak obal tohoto díla. Překrásný obraz dýchající vírou a pokorou, na pozadí romantické krajiny seskládané z vícero fragmentů odehrávajících se v umělcově hlavě, které jeho ruka držíce štětec převádí na plátno tak, aby ono plátno dokázalo v divákovi zanechat patřičně okouzlující dojem, který jej spojí s myšlenkami na něco velmi příjemného.

Dílo ač totálně neznámé, přesto maximálně působivé, nemohu známkovat jinak než plným počtem. Fantasy hrají kouzelnou a smyslnou muziku určenou všem milovníkům prvotřídního art-rocku. Vřele doporučuji!

» ostatní recenze alba Fantasy - Paint a picture
» popis a diskografie skupiny Fantasy


Landmarq - Science Of Coincidence
2019-05-02

Landmarq / Science Of Coincidence

5 stars

Vidím, že se tu nikdo z přítomných ještě nevěnoval druhé vývojové etapě britských Landmarq, kdy v jejich čele stála žena Tracy Hitchings. Ta tak trochu netypicky přebrala pěvecký post po odejitém Damianu Wilsonovi, a i když právě on kdysi patřil ke špičce tamější prog-rockové pěvecké scény, výměna za Tracy kapele nikterak neublížila, ba právě naopak.

Tři roky po nedostižné, a pro mnohé i vlajkové lodi celých Landmarq, nahrávce Vision Pit, vychází skrze nesnadno identifikovatelný obal deska Science Of Coincidence. Tu opásal producent Arena Mike Stobie křišťálově průzračným zvukem, dychtícím zachytit v sobě i ty nejdrobnější nuance a nejjemnější detaily. Hudebně se výraz kapely i díky Tracyinému oduševnělému a líbeznému projevu posunul do ještě hmatatelnější vzdušnosti, která za předpokladu velké variability, sehranosti a detailní prokomponovanosti, tedy vlastností, jež byly s Landmarq vždy spjaty a podařilo se je vkomponovat i do tohoto materiálu, pasuje dílo mezi to nejlepší, co bylo v letech devadesátých na britských ostrovech v prog ranku sestrojeno.

Deska nabízí osmero vyšlechtěných progrockových briliantů, z nichž tři atakují hranici deseti minut. Střední tempo, vyvážená aranžérská zručnost, stejně jako na minulých počinech nepřeberné bohatství v oblasti nápadů a nepodbízivých melodií, no a navrch Tracyin příjemný vokál – to je deska Science Of Coincidence. Jeden z nejpozoruhodnějších art-rockových pokrmů věčně utajených Landmarq, jež byl ukuchtěn spolu s netypickým zástupcem něžného pohlaví na postu zpěvačky.

A nejlepší kusy? Rozhodně epická záležitost pojmenovaná typicky dle poslední nahrávky, tedy The Vision Pit. Pozitivní a melodicky nakažlivá Summer Madness, další mega věc Lighthouse, ve které Trycy jasně dokazuje, jak fenomenální je zpěvačkou a jistě i totální landmarqovský kus plný "točitých" kytarových brejků a klouzajících kláves - More Flames For The Dancer. Jako bonus je ve skladbě usazený vymazlený dětský sbor - radost poslouchat.

Skvělá, a dost možná i nejlepší deska invenčně zajímavé kapely devadesátých let. Okoštujte.

» ostatní recenze alba Landmarq - Science Of Coincidence
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Focus - Hamburger Concerto
2019-05-01

Focus / Hamburger Concerto

5 stars

S nějakým přesnějším zaškatulkováním holandských Focus si marně lámu hlavu už delší dobu. Jejich muzika je natolik originální a svébytná, že určit přesné mantinely, mezi které by se dala zařadit, je nesmírně obtížné. Já v ní slyším takový zvláštní mix především těchto tří hudebních veličin. Yes - z těch si Focus berou klasickou progresivní šablonu, Jethro Tull - praktikují folkové ozvěny v pasážích kde hraje flétna, a Gryphon - těm se blíží náladou a občas specificky probleskující středověkou atmosférou.

Už kdysi dávno jsem o Focus přemýšlel jako o kapele, kterou bych chtěl poznat, prostudovat a obohatit jí svou sbírku. Pořád mi ale chyběl ten krůček k tomu, aby se ve mně něco hnulo a věci se dali do pohybu. Tou poslední pozvánkou byla Palova recenze tu na progboardu, po které jsem dostal na Focus konečně tu správnou slinu.

Veškerá očekávání předčil hned první poslech tohoto kotouče. Hamburger Concerto je intenzivní dynamickou procházkou staletími. Na jednu stranu jde o poutavě vážnou hudbu s mnoha odbočkami mezi několik historických slohů, na stranu druhou o zábavnou a poslechově lákavou muziku s nadstandardní instrumentální erudicí.

Tohle album se může honosit nálepkou kvalita. V divákovi dokáže vyvolat podobné pocity jako to absolutně nejlepší z art-rockové odnože doby, která podobně laděné hudbě přála a byla jí doslova nasáklá. Kde že jsou ty časy.

» ostatní recenze alba Focus - Hamburger Concerto
» popis a diskografie skupiny Focus


Steely Dan - Pretzel Logic
2019-04-28

Steely Dan / Pretzel Logic

5 stars

První dvě výborné desky amerických jazzrockerů Steely Dan ve mně stmelili přesvědčení, že pokud budu šmátrat v jejich diskografii po dalších počinech, nemůže se stát, že udělám chybu. A tak jsem se jal skupovat a objevovat i ostatní z úžasných prací dua Fagen/Becker. Pokračoval jsem po časové přijímce dál a jako třetí desku jsem automaticky zvolil album Pretzel Logic.

Podobná formule která bylo použita na Countdown To Ecstasy je praktikovaná i tady. Pár jemnějších obrysů a zaoblených kontur dalo skladbám ještě zřetelnější vzdušnost. Některá místa nahrávky, někdy dokonce celé skladby, působí na diváka značně odlehčeným, až ležérním dojmem. Vypadá to, že není nic jednodušího, než napsat instrumentálně brilantní skladbu s melodikou od pána boha, rozprostírající se přes několik stylových bariér, které kompoziční genialita zmiňované dvojice dokáže hravě odbourat.

Malebný jazz-rockový odér první skladby Rikki Don't Lose That Number, k nám přivane lákavou atmosféru jazzových kaberetů padesátých a šedesátých let na předměstích některé z amerických aglomerací. Druhá Night By Night upaluje v ostřejších rytmech, aby po sobě jdoucí dvojice Any Major Dude Will Tell You a Barrytown, překvapila pohodovou stopou a brilantními aranžmány. Největší bombou je stařičký cover Duka Ellingtona East St. Louis Toodle-Oo, v rytmicky rozjíveném tempu se všemi těmi dechy a kvákadly. I strana B má můj velký obdiv, skladby Through With Buzz, svižná kytarovka With A Gun, popová chuťovka Charlie Freak, nebo poslední rockující Monkey In Your Soul patří k tomu nejlepšímu, co Steely Dan za svou kariéru sestrojili.

Pokud vás předchozí alba Steely Dan neoslovila, nepodaří se to ani desce Pretzel Logic. V případě opačném, se můžete znovu těšit na výživný hudební zážitek z oblasti prvotřídního fusion.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Pretzel Logic
» popis a diskografie skupiny Steely Dan


Allman Brothers Band, The - Idlewild South
2019-04-26

Allman Brothers Band, The / Idlewild South

5 stars

U nedávno publikované recenze u debutu A. B. B. jsem naznačil, že nebude trvat dlouho, a bude potřeba porozhlédnout se i po dalším jejich počinu. Zhruba do měsíce mi přišla domů tato druhá deska a dnes uzrál čas na malou recenzi k jejímu obsahu.

Hned zkraje řeknu, že mě dvojka Idlewild South zaujala ještě víc než báječný debut, a zakrátko se stala společně s některými stylově podobnými výtvory Creedence Clearwater Revival (ti ač jsou z Kalifornie a více country) mou momentálně nejposlouchanější jižanskou deskou.

Čím jsem starší, tím víc miluji krátká alba. Toto má JEN nějakých 30. minut!, ale i to mi bohatě stačí k maximální spokojenosti, kterou při jeho poslechu zažívám. Raděj méně a pořádně, než rozplizlé a roztahané nahrávky do hodinové stopáže, při kterých se člověk ošívá, nudí a počítá, kterou tu položku si mohli hudebníci raděj odpustit.

Allmani hodili na desku sedm skladem, kde doprostřed umístili znělou jižansky neklidnou instrumentálku ve zcela Snatanovském duchu. Radost poslouchat. (I'm Your) Hoochie Coochie Man ve mně evokuje Hendrixe a za nejoblíbenější a nejposlouchanější jsem si vydělil trojku Midnight Rider. Ta překvapuje klouzavým tónem slide kytary a procítěným, skvěle napasovaným vokálem. Začátek i konec je podobně intenzivní a dvojice bubeníků, z nichž jeden obstarává především perkuse do jižanské muziky perfektně pasuje.

Pro milovníky jižanského hudebního naturelu jsou Allman Brother Band spolu s Lynyrd Skynyrd tou správnou trefou do černého.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Idlewild South
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


Manic Street Preachers - Lifeblood
2019-04-25

Manic Street Preachers / Lifeblood

4 stars

Alternativní produkce se od té běžné progresivní dost výrazně liší. Obsáhlé diskografie kapel působících na scéně už několik dekád, bývájí jen zřídka kdy vyrovnané. Já sám takovou neznám, nebo ne takovou, od které by mne zaujal kompletní nahrávkový katalog, tak jak tomu často bývá u progresivních těles.

Ani Walesští Manic Street Preachers nejsou žádnou vyjímkou. Před několika měsíci mě na celé čáře dostala jejich stále ještě poslední studiovka Resistance is Futile, která značně podnítila můj zájem podrobněji se touto trojicí zabývat. Pečlivě jsem přistupoval k naposlouchávání jejich fonotéky po desce Holy Bible-kterou budu nejspíš už navždy považovat za jejich nedostižný strop. Ale naprostá většina jejich nahrávek mě značně zklamala (vyjma někkterých kusů na deskách z let 96,98) kromě jedné jediné. No a tou je pochopitelně deska kterou právě recenzuji.

Nahrávka Lifeblood se zrodila do roku 2004 a dle mého tomuto souboru trvalo dlouhatánských 14 let, než ze sebe vykřesal jejího důstojného následovníka. A proč tedy zrovna Lifeblood je tou nahrávkou, za kterou se chci postavit a označit ji jako jednu z nejlepších na nezávislé rockové scéně? Všechna její krása a bohatství je ukryta v její náladě. V její nekonečné a opojně stimulující melancholii. Melancholii oděné v šedivě snadno prostupném závoji, která vás bude vést, manévrovat s vámi a opájet vaše vnitřní pocity.

Je to stále ten (obroušenější) revoltující maistream určený masám. Ale songy představené právě na této desce mně upoutaly hned a s prvním poslechem. Většina z nich je dostatečně silných, disponuje zajímavými nápady, líbivými melodiemi, má spád, živelnost a ve svém nekomplikovaném písničkářství dává člověku pocit jistoty. Spousta kytarových a klavírních motivů zní rafinovaně a vytváří v posluchači chuť, pouštět si desku znovu. Co na tom, že celek zní na poměry MSP hodně popově a otevřeně. Důležitá je kvalita samotných songů, kde každý jeden je dostatečně silnou věcí na to, aby dokázal v posluchači spustit emoční hnací motor.

Manic Street Preachers natočili soudržnou, vyrovnanou a důstojnou desku, která znovu potvrzuje jejich výsostně písničkářský talent. Je to deska pro posluchače, kteří nejsou zatíženi předsudky.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Lifeblood
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers


Gabriel, Peter - So
2019-04-23

Gabriel, Peter / So

5 stars

Red Rain, Sledgehammer, Don't Give Up, In Your Eyes, Big Time – pětice dobře známých songů a zároveň singlů z Gabrielova alba So. Spoustu let jsem tuhle desku z důvodu ne úplně oblíbených (komerčních) songů házel do kategorie "vlezlý pop". Až nedávno jsem si Gabriela začal studovat intenzivněji, zejména jeho první sólové nahrávky po opuštění nedostižných Genesis, a rázem přišel na fakt, že i s touto moderní deskou dnes nemám sebemenší problém.

Jistě je to také věkem - když je člověk starší, není už tolik vyhraněný jako zamlada a má daleko volnější ruku v přijímání věcí, které včera zatracoval. Co z toho, že byla deska komerčně velice úspěšná, že se právě zde Peter vydal odlišnou cestou, a že se dle mnohých "odborníků" začal podbízet trhu? Jistě, kus pravdy na tom bude, ale nejsou snad i tady chytře napsané songy, nádherné melodie, intimní atmosféra, gabrielovsky "jiný" svět touhy a elegance? Myslím, že vše, čím se tento zpěvák doposud prezentoval, na So najdeme také, jen v malinko pozměněné a pro novou dobu upravené podobě.

Při poslechu Red Rain si okamžitě vzpomenu na styl komponování i zvuk prog-rockového klenotu kapely Queensrÿche, alba Promised Land. Jestli mě kdysi iritoval taneční charakter druhé Sledgehammer, dnes jej vnímám zcela opačně, vlastně až revolučně progresivně. Poslouchám Levinovu hru na basu a Gabrielovy vokální záchvěvy a pokyvujíc hlavou říkám si jen - paráda. Kaťulkou doprovázená Don't Give Up patří k nejněžnějším číslům v rockové branži a čtvrtá That Voice Again pro změnu zase k nejinovativnějším věcem desky. Já mám nejraději dojemnou Mercy Street, při které se mi tají dech a ježí chlupy na těle. Její slova, hudba i atmosféra plují v jedné celistvé symbióze a úspěšně dokazují, kolik krásy se může v hudbě ukrývat. Dalším parádním odvazem je dechovou sekcí prorostlá pecka Big Time. I přesto, že každá skladba je tak trochu solitérem, drží deska perfektně při sobě a poslouchá se jedna radost.

Když se člověk mrkne na Wikipedii na výčet hostů, kteří se zúčastnili samotného nahrávání, bude mít co dělat, aby ty jména vůbec spočítal. Tato deska zní přesto svěže a kompaktně. Její opratě i to, jak moc komunikuje se svou dobou, má na svědomí především producent Daniel Lanois. To on pomohl Peterovi při tesání jeho dalšího monumentálního díla. A možná toho vůbec největšího.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Uriah Heep - Conquest
2019-04-18

Uriah Heep / Conquest

5 stars

O obzvlášť oblíbených kapelách a jejich nahrávkách, ke kterým si po určitém čase vybudujete vztah, se recenzentovi píše takřka samo, s láskou a s velkým zaujetím. Případ této desky u mě spadá právě do takové kategorie. Jen přemýšlím, kde vlastně začít. Jestli tím, jakou cestou jsem se k nahrávce kdysi dostal, nebo historií kapely v návaznosti na onu desku či přímo konkrétně o ní? A jelikož o mých milovaných Uriah Heep píši s gustem a velmi rád, bude mé dnešní pojednání kapánek obšírnější. Věřím, že ti, kdo si budou tuto recenzi číst, mají produkci, nebo alespoň základní byronovský katalog nastudovaný. Právě takoví mají s nahrávkou Conquest stabilně největší potíž, jelikož se jedná o desku, která často vyvolává nejeden spor. I když se jedná o poslední desku klávesáka, skladatelského tahouna a jednu z výrazných osobností historie Uriah Heep Kena Hensleyho, kterou složil právě pro potřeby své mateřské kapely, právě ona je tou první, jasně se odlišující nahrávkou trůnící v uriášovském portfoliu. Pravdou zůstává, že jen málo jejích úseků v sobě odráží styčné body s tím, co doposud kapela tvořila a dokázala.

Předešlá díla s Lawtonem za mikrofonem - tedy Innocent Victim a Fallen Angel - znamenala postupný odklon od původního vzoru, což následně Conquest důsledně zpečetil. Mnozí přičítají kapele za vinu, že se až příliš orientovala na (americký) hudební trh osmdesátých let, mnozí vidí zkázu a příčinu "jinakosti" v angažování tolik odlišného zpěváka, jakým rozhodně John Sloman byl, a jiní spatřují to podstatné v celkovém úhybném skladatelském manévru, ke kterému kapela postupně přilnula, ať to bylo s Kenem či bez něj. Jedno je jisté: od svého vstupu do osmdesátých let už Uriah Heep nikdy nebudou znít jako ti Uriah Heep, které do té doby hudební svět znal a tolik obdivoval. Doba se rapidně měnila a měnily se také kapely. Chvilkové poblouznění punkem a dlouhodobé popem i discotékovou bezstarostností změnilo takřka přes noc většinu včera ještě progresivně myslících spolků k nepoznání. Heslo "přizpůsob se nebo padneš" museli razit všichni, kdož chtěli přežít. Nově nastupující mladé smečky v čele s perryovskými Journey zahrozily vztyčeným prstem všem těmto o generaci starším dinosaurům, že pokud rychle nenaskočí do jejich rozjíždějícího se vlaku, budou jím nemilosrdně převálcovány.

A tak se Uriah Heep přizpůsobili rovněž. Šli na to postupným zjemňováním svého soundu na deskách z druhé půle let sedmdesátých. Fanoušci si mohli pomalu zvyknout nebo odejít. Ovšem po fatálním obratu prostřednictvím desky Conquest i ti, co doteď měli s kapelou ještě trpělivost, ji toužili navždy pohřbít. Razantní změna hudební orientace pro ně byla nepřípustná a cenu jejich ještě nedávných oblíbenců značně devalvovala. S výraznou změnou se však ke kapele připojila část fanoušků nových. Pochopitelně jich nebylo tolik, jako v dobách "čarodějů", ale před prázdnými sály Uriáši rozhodně tenkrát nehráli.

Člověk, lépe řečeno posluchač, který se s kapelou seznamuje až daleko po všech těchto změnách a útrapách, nahlíží na její vliv a umělecké kroky zcela odlišně, než jedinec v přítomném čase. Když mi Uriah Heep před více jak desítkou let zkřížili cestu, logicky jsem volil ono poprvé s Byronem a nejspíš i kompletně celý katalog. Poté se šlo dál, přesněji řečeno vpřed, a na rozdíl od například některých alb z průběhu let osmdesátých, mě Conquest neminul. Oblíbil jsem si jej takřka okamžitě a postupně se jím naskrz proposlouchal. V době recese a zeštíhlování sbírky padla volba i na něj, ale po pár letech dalšího, ještě podrobnějšího studia diskografie těchto ostrovanů, se mi po LP začalo výrazně stýskat. Mezitím se stal z titulu nedostupný artikl a já čekal a čekal. Mohl jsem jej dávno získat prostřednictvím Discogs, ale věděl jsem, že tam jej za nemalý peníz najdu vždy, a tak nebylo kam spěchat. Až náhoda a dobrá cena vícero postarších titulů od prodejce z jihu Evropy mi Conquest znovu "dohodila". Od té chvíle už to není jen "jeden z ostatních", ale je to miláček a oblíbená nahrávka mé zbožňované kapely. Conquest vnímám jako velice zajímavé a osobité dílo, které svedlo kapelu díky Slomanově soulovému hlasovému zabarvení právě s tímto, pro ně jistě netypickým hudebním stylem.

Krátký mysteriózní úvod a je tu má oblíbená No Return. Neposedné tempo, množství příjemných zvuků zvláštně dojemňující její náladu i překrásné sbory alá staří Uriah Heep a hlavně - procítěný Sloman. Toť úvod jako hrom. Se soulem vonící dvojkou Imagination s neskutečně uhrančivě artikujícím Johnem a zvukem pořádně poplatným osmdesátkám nemám sebemenší problém, ba naopak. Skladba má odpich a stojí na fantaskní Bolderově basové stopě. Hensley tu pouze dobarvuje celek a Box přidává pěkné melodie. Vzápětí přijde mohutný sbor položený na akustikách a je vymalováno-katarze! Mnohem víc heavy je třetí Feelings. Autorem je znovu Hensley, i když obraz skladby dostává boxovskou auru. Charakterizují ji bohaté sbory a čiší z ní free osmdesátková nálada. Bolderova Fools je dalším zlatým hřebem nahrávky. Začíná kytarovým sólem, pak se vše ztiší a přichází král Sloman. Zpívá celým srdcem s opětovným soulovým nádechem, ale občas dokáže pěkně přitlačit. Refrénová stopa nemá chybu.

Černou kaňkou desky je přepjatá a přepozitivnělá Carry On. Tohle je i na mne už moc. O částečnou nápravu se stará Won’t Have To Wait Too Long, ale je to spíš takový ne úplně povedený paskvil. Tím však veškeré neduhy desky končí a přichází totální majstrštyk - Hensleyho píseň Out On The Street. U té mi krvácí srdce a slzí oči. Jde o prvotřídní baladu s atmosférou z říše pohádek. Boxova akustika tu něžně přede, klávesy dojemně hladí a celé jeviště patří panu zpěvákovi Johnu Slomanovi. Pro mne je to neskutečně křehká a nanejvýš zranitelná perla celé diskografie Uriah Heep. Ta píseň je především o emocích a o atmosféře, je to balzám na zlomená srdce. A podobně překrásná je i poslední píseň It Ain’t Easy. Taková rozlučková rozprávka s jednou etapou této kapely, rozlučka s Kenem Hensleym. Nejen že celkový dojem z této nahrávky nepokazí, ale dokáže jej ještě o kousek vyšponovat, a nejen proto osobně boduji tuto desku tak vysoko. Bonusy na CD poslouchám málokdy, nemám k nim vybudovaný nějaký vztah a vždy mne zajímá pouze deska jako celek. Tady je to jinak, trojice na čele s nedostižnou Think It Over je ozdobou této kolekce.

Skalní (a promiňte mi ten výraz "služebně starší") fans Uriah Heep deska Conquest neuspokojí a nenadchne. To je mi jasné a ani to nečekám. Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Dokken - Dysfunctional
2019-04-17

Dokken / Dysfunctional

5 stars

Američtí melodici Dokken jsou pro většinu rockového publika synonymem kvality a invence a nositelé velkých hitů. Vzestup kapely spadá do období hair boomu a glamového hnutí osmdesátých let. I když se hudebně tomuto stylu nikdy výrazně nezaprodali, jejich image může svědčit o naprostém opaku. Jenže kdo v Americe osmdesátých let nechodil s natupírovanými vlasy a na jevišti nedělal pózy na náctiletá děvčátka? Dokken však kvalitu měli a to zejména v kytaristovi Georgi Lynchovi a jeho parťákovi a později nepříteli, zpěváku Donu Dokkenovi. V průběhu osmdesátých roků sbíraly jejich nahrávky platiny a singly okupovaly přední místa v hudebních žebříčcích. Já osobně jsem nikdy nepropadl jejich úspěšným nahrávkám a nakonec nekoupil ani výborný Best Of, o kterém jsem svého času uvažoval. Dokken se tak pro mě stali jednou z těch partiček, která má pro mne význam pouze svou jednou jedinou deskou, a tou je právě deska recenzovaná.

Seznámil jsem se s ní v době jejího uvedení na trh roku 1995. V té době ještě postihnutý grungeovou mánií, hledal jsem přijatelné alternativy v zaoceánském hard-rocku, který se mátořil nazpět a řada kapel znovu povstala silnější a daleko zemitější než kdy předtím. Tak, jako se Corabiho hutní a hudebně asi tisíckrát kvalitnější Mötley Crüe obrodili stejnojmennou plackou z roku 1994, stejně i Dokken zaznamenali svůj návrat o pouhý rok později, a dokonce ve stejné sestavě. V té je krom zmíněných kohoutů přítomna ještě výborná rytmická dvojka Jeff Pilson a skvělý drummer Mick Brown. Pod křídly osvědčeného Michaela Wagenera tak vznikl hladový artefakt doby - Dysfunctional, který svědčí o tom, že když čtyři invenčně výborně vyzbrojení hudebníci táhnou za jeden provaz, může vzniknout jedinečné dílo vymezující se mimo dávno zajeté mantinely a klišé.

Desku rozjíždí spíš opatrný klasický otvírák Inside Looking Out, aby připravil půdu pro arabskými motivy protkanou, moderní a temně tvrdou skladbu od Dokken jen stěží očekávanou - Hole In My Head. První vrchol na diváka číhá v Lynchově akustickou kytarou dojemně česané The Maze (s intenzivním a mohutným refrénem), na kterou naváže sabaťácky výpravný poem Too High To Fly (Pilsonova basa je tu středobodem veškerého dění). Po překrásné zamilované, znovu akustické Nothing Left To Say přicházejí dva (riffoidní) knockoutové údery prostřednictvím Shadows Of Life a Long Way Home patřící k vrcholům desky. Pro odlehčení je tu další perla Sweet Chains střídána těžkotonážkou Lesser Of Two Evils. Desku zakončuje cover ELP kvality totožné s originálem - From The Beginning

Bohužel další desky už hodně padají kvalitou dolů, ta nadcházející přímo úděsně. Lynch s Dokkenem se zase pohádali a na světě byl další skandál a odchod. Kytaristé, co přicházeli po něm, kvalitu měli, ale namíchat chemii podobnou někdejší "bratrské dvojce" Dokkken/Lynch se už nikdy nepodařilo. Nemám rád Dokken, ale miluji jejich Dysfunctional, divné že? Prostě je to pro mě zase TA kapela jedné jediné desky.

» ostatní recenze alba Dokken - Dysfunctional
» popis a diskografie skupiny Dokken


Lynyrd Skynyrd - Second Helping
2019-04-14

Lynyrd Skynyrd / Second Helping

5 stars

Nadšen poslechem druhého alba Lynyrd Skynyrd Second Helping usedám chvíli po vylovení CD z mechaniky přehrávače k PC, abych své dojmy práskl na progboard. V tom se ozve zvonek a já si říkám, kdo to teď zrovna otravuje. Jdu se podívat a u dveří stojí kámoš s flaškou Pálavy v ruce, a prý jestli nemám čas na pokec o muzice, životě a událostech posledních dnů. Říkám mu - člověče, rád tě vidím, čas mám, zrovna jsem začal psát recenzi, ale to počká. Zvu ho dál, lahvinka se otvírá takřka nenuceně a sama, povídáme si a než se člověk naděje, klopíme tam třetí sklenku. V tu chvíli dostávám nápad, jak z klasické recenze "vyrobit" nějakou netypickou jednohubku. Impuls začlenit jeho návštěvu a společné bumbání dostává další rozměr, ale psát se bude až později, až v klidu a o samotě. Mezitím se mě ptá, o čem že to vlastně píšu. O druhých Lynyrd Skynyrd, ale to ty jako pravověrný metalista nemůžeš znát. "To je nějaká jižanina né?", táže se s nedůvěrou. "To snad ani není hudba, to jejich vesnický country." "Ale je chlapče a jaká," odvětím. "Chceš si to poslechnout?" S nedůvěrou kroutí hlavou, ale jelikož má už něco vypito, moc to neřeší.

"To je Sweet Home Alabama," hned kontruje, "to znám, to je příšerná věc". "Ale není," nedám se a vysvětluji, že je jenom ohraná a navíc patří mezi přední hymny celého jižanského hudebního hnutí. "No kolik znáš takových songů?" Kroutí hlavou a je vidět, že se tím nehodlá zabývat. Při I Need You si podupává nohou, brnká prsty o koleno a začíná se houpat. Nic neříká, zavřel oči, je vidět, že je nakulenej (ale není v tom sám). Za sebe jen řeknu, že je to parádní píseň. S Don't Ask Me No Questions ho nemá cenu trápit, jelikož ani mně tento song moc neříká, posouvám to tedy dál. Workin' For MCA je dravá rocková šlupka, která nám začíná rozpumpovávat andrenalin v těle. Další pomalá a pěkná (pro mne rozhodně) je píseň The Ballad of Curtis Loew, ale vypadá to, že tady usneme. Jenže pak to přijde!

Z repráků začne dunět Swamp Music a naráz ožívají i mrtvoly na hřbitově. Pořádně ohulím volume a v tom slyším basu, jak jede jako parní válec, křičím ta slova do éteru, ale odezva žádná. Kámoš se zvedá a začíná divoce běhat po pokoji, hraje na to co by chtěl mít pověšené na krku a navíc to i umět. Skladba šlape jako řemenice motoru ve vysokých obrátkách a já čučím, že se mu to začalo pořádně zamlouvat. Do podobné, i když sofistikovanější kategorie šoupneme The Needle And The Spoon, harmonicky překrásně vystavěnou skladbu s precizní akustickou kytarou a výborně šlapající rytmikou. Největší bomba (promiň Sweet Home Alabamo) je Caleův cover Call Me The Breeze, u kterého řádíme oba dva jak utržení psi. Přesně tomuhle se u nás říká "pořádná jazda". Kytaristé sólují, ruce potleskávají do rytmu, pianista lítá po klaviatuře, dechy tlačí tu dynamickou káru vzhůru a basa s bicími duní jako hrom s přicházející bouří.

CD dohrálo a já koukám na kámoše, jak ho ta "trapná" jižanina dokázala rozpumpovat. Celkem očekávaně z něj vypadlo: "Hoď tam ještě něco podobnýho." Proč mu kazit radost, stríko horyna má v zásobě nespočet podobně nabušených "měkkotin", které i drsné metalové srdce dokáží pořádně nažhavit. Samozřejmě, něco spláchl alkohol, ale na druhý den mi píše: "Člověče, budeš mi muset ty lynyrďáky smahnout, abych si je ještě znovu poslechl." Nepředpokládám, že je bude za střízliva vnímat tak intenzivně jako tehdy, ale... Proč nezkusit napravit jedno kovové srdce pořádnou porcí muziky honáků stád ze sousedství J. R. Ewinga? No a za mě říkám jen ano Sweet Home Alabama, ano I Need You, ano The Ballad of Curtis Loew, vy všechny jste výborné skladby, ale poslední trojka vás stejně pokaždé přetrumfne. Po právu za 5!

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Second Helping
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd


Strawbs - Burning For You
2019-04-12

Strawbs / Burning For You

5 stars

Britští Strawbs patři mezi čelní představitele ostrovní art-rockové scény sedmdesátých let. Ihned od svých začátků, na deskách z let 1969-71 si vybudovali specifický hudební styl, který však začali na dalších nahrávkách rozvíjet do úplně odlišných forem. Když na svém vrcholném díle From the Witchwood vystoupali na folk-rockový trůn a toto album se stalo jejich triumfem, otočili kormidlo do temnějších a symfoničtějších vod. Začali pracovat s jiným druhem atmosféry. Zhruba za tři roky se okolo skvostné desky Nomadness přiklonili k písničkovější formě a tu spolu s teatrálním pojetím z minulosti pravidelně ve svých kompozicích v průběhu druhé poloviny let sedmdesátých střídali. Postupně vydávali další a další výborná alba a jedním z nich je i deska Burning for You.

Tu jsem si pořizoval až v druhé vlně svého zájmu o Strawbs a postupně ji přišel na chuť natolik, že ji dnes směle zařazuji po bok takových skvostů jako jsou třeba alba Bursting At The Seams nebo jedna z vůbec nejlepší nahrávek oné epochy, deska Ghosts. Burning sice leží už jinde, ale zároveň se ke kreativně nejplodnější etapě kapely obloukem vrací. Deska už není jenom sbírkou skvostných písniček po vzoru Nomadness, ale daleko zřetelněji znovu pracuje s atmosférou a melancholií nabízenou kapelou v rozmezí let 1972-75.

Je rozvržena do poklidného, místy silně baladického tempa, ale pokud vám toto nevadí a přistoupíte na hru Strawbs využívající svou nezaměnitelnou melancholickou oponu složenou ze snových útvarů, smutných přediv kytar, kláves a znovu maximálně naléhavého hlasu Davea Cousinse, má pro vás deska Burning for You připraveno mnoho slastných okamžiků a nezapomenutelných chvil. Hudba této kapely, a to se mi zdá nejdůležitější, dokáže strhnout především po emotivní stránce svým intenzivně melancholickým, přesto však nijak patetickým pojetím. A právě to je největší zbraní spolku, jakkoliv můžeme považovat za důležitý i její neustálý hudební posun. Tato deska vás dokáže znovu hluboce pohltit a navíc rozšiřuje unikátní výrazivo kapely o nové prvky.

Strawbs jsou společně s Caravan, Camel či třeba Barclay James Harvest trestuhodně nedoceněnou kapelou dávnověku. To málo, co pro ně může posluchač recenzent udělat, je totiž zvýraznit je a vyzvednout právě tím, že o nich bude opakovaně psát a protlačovat je do širšího podvědomí. Navíc recenze by měla jejímu pisateli, tak jako muzika, o které je zrovna řeč, přinášet radost. A psát o kapelách typu právě Strawbs radost je - stejně jako je radost poslouchat jejich oduševnělou hudbu.

» ostatní recenze alba Strawbs - Burning For You
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Metamorfosi - Inferno
2019-04-11

Metamorfosi / Inferno

5 stars

Pouze jedna hejkalova recenze a ještě sedm let stará – toť vizitka tohoto pro Progboard zřejmě nedoceněného alba italských náladotvůrců Metamorfosi. Naopak na serveru Progarchives je deska Inferno jednou z nejprotěžovanějších a nejoblíbenějších produkcí pocházejících z Apeninského poloostrova.

Osobně ji mám v šuplíku druhoplánovitých, což znamená, že nepatří mezi "běžné" rockové, art-rockové produkce, které mě osloví rychle a během prvních poslechů. Tenhle klenot je naprostým opakem. První dny je to boj a do hlavy se vám zahryzne jen velice málo z toho, co v sobě deska ve skutečnosti skrývá. Kvůli její drsnější slupce má člověk problém i s přiřazením k typické italské provenienci a nebýt zpěvu... Ale všechno chce svůj čas a jako správný rockový klenot se deska Inferno otevírá postupně a po částech. Za pár dnů či týdnů se od ní nebudete moci odlepit a uslyšíte i to, co v nahrávce před tím jaksi nebylo.

Atmosféra tu je a v pořádně velkém balení. Všudypřítomný klávesový opar má za domácí úkol ji vyrábět a spolu s typickou jižanskou aranžérskou prošpikovaností, změnami tempa, najazzlými úryvky, chvilkovým burácením rytmiky, klavíru, veletočem změn nálad, atmosférou seventies a vypjatým vokálem Jimmy Spitaleriho dostáváme v jednom balení jedno z vůbec nejlepších a nejnápaditějších alb sedmdesátých roků.

Kdo tuhle fošnu zná, nejspíš se mnou bude v tomto hodnocení souhlasit. A kdo ne, je na čase to honem napravit. U "talošů" BTF ji po krátké odmlce znovu zařadili do svého katalogu. 4,5*

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi


Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
2019-04-09

Schenker, Michael / Perfect Timing [McAuley Schenker Group]

5 stars

Michael Schenker je pro mě jeden z nejlepších kytaristů epochy sedmdesátých let. Když hrál a skládal v UFO, děly se velké věci. Každá deska s ním u kormidla je mimořádná. Silná, melodická, nápaditá a malinko jiná. Podobné poučky však k jeho osobě v průběhu let dalších už připojit nedokážu. Epizodní účinkování se Scorpions mě nechává chladným, hudba, kterou robil v letech devadesátých vesměs taky, a dnešek, či v globálu nové tisíciletí s pár zajímavými zaškobrtnutími mě neoslovuje vůbec.

Jednu epochu jsem záměrně vynechal a tou jsou synťákové osmdesátky. Start se mu povedl, první deska je velice, velice slušná. Bonnetovská trojka za hřích stojí rovněž, ale ten zbytek - tak tak. Já v něm však jednu svou bílou holubici mám a tou je deska Perfect Timing. Tu Michael sestavil se svým novým americkým parťákem Robinem McAuleym, který si stoupl k mikrofonu, a s jejím obsahem se vehementně přiklonil k tehdy módnímu – americky střiženému nadýchanému (pop ne, raději pomp) rocku oněch let.

Slovutný producent Andy Johns, zvukový inženýr těch nejlepších nahrávek Led Zeppelin či Rolling Stones oblékl nahrávku do dobově přijatelně nadimenzovaného zvukového kabátce a vyzvedl její silná pozitiva. Těmi jsou Michaelova dynamická, pestrá a zcela funkční kytarová práce, stejně jako Robinův uhrančivě působící silový vokál. Jeho majitel jej dovede svérázně ovládat. Když je zapotřebí, přitlačí svým energetickým potenciálem posluchače pěkně ke zdi, aby jej v momentě následujícím dokázal bez mrknutí oka emočně rozcupovat na kousky.

Sestava nahrávky je složena z desítky výživných a po ne mnoha posleších i dobře zapamatovatelných kousků. Mezi vypalovačky lze zařadit No Time For Losers a Get Out – jinak asi nejslabší položky na desce, které tu působící trochu nudně a stereotypně. V jejich přímém kontrastu leží dvojice atmosféricky skvostně vystavěných balad - Follow The Night a Time. Zbylou šestici reprezentují úchvatné šlapající pecky narvané obrovskou škálou melodických postupů, vyhrávek, sól a dynamických přechodů. Všemu nasazuje korunu Robinovo bravurní frázování, které značnou část songů, přinejmenším jejich zpěvné refrény, pasuje mezi to nejlepší v oblasti podobně naleštěné produkce. Gimme Your Love je velmi solidní začátek, ale dvojka a hlavně třetí Don't Stop Me Now to už je hard-rockový parnas. Mezi nejlepší si připočtěte ještě I Don't Wanna Lose a na úplný vrcholek dosaďte Love Is Not A Game – krev, pot a slzy v jednom z nejsympatičtějších balení osmdesátých let.

Deska se zrodila do na podobné nahrávky silného a svým způsobem určujícího letopočtu 1987. Tedy roku, kdy svá nejkomerčnější/nejprodávanější/nejslavnější (a pro někoho možná i nejoblíbenější) alba vydaly soubory jako Whitesnake a Def Leppard. Právě tahle dvojice definovala muziku oněch časů. I Michael Schenker se společně s Robinem McAuleyem chtěli na této vlně svést. Na nich si však cením faktu, že pro své účely nepotřebovali momentální káru (desku Perfect Timing) natolik nablýskanou, třpytící se a natuněnou jako jejich jmenovaní společníci. Sic neuspěli v tak miliónovém prodejním nákladu, ale vychlazené šampaňské za suchou skývu chleba a obyčejnou vodu kvůli tomuto faktu vyměňovat rozhodně nepotřebovali.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Kayak - Royal Bed Bouncer
2019-04-08

Kayak / Royal Bed Bouncer

4 stars

Někdy jsou hudební cesty, které vás k určité kapele nebo její nahrávce dovedou, hodně spletité. Na existenci holandských Kayak tu upozorňoval zdejší fanda všeho jen trochu zajímavého z oblasti neoprogu - Braňo. Jejich loňské album Seventeen mě postupně nadchlo natolik, že i když jsem o jejich úvodní periodě zpočátku vůbec neuvažoval, zvědavost nakonec zvítězila, a já se začal prvními Kayak postupně prokousávat.

Z toho, co jsem zatím slyšel a četl, jsem vydedukoval, že první trojice nahrávek je nejprogresivnější a další desky se ubírají cestou inteligentního popu. Náhoda mě napoprvé prostřednictvím Discogs svedla s nahrávkou třetí -Royal Bed Bouncer. Když jsem CD netrpělivě vkládal do přehrávače, vůbec jsem netušil, co mohu očekávat. Zkusmo jsem tedy projížděl jednotlivé songy a napadala mne jména jako Genesis, Magnum nebo Queen. Alba těchto kapel v jejich prvotní fázi. Jakoby chtěli Kayak svými ranými nahrávkami vzdát hold hned několika spolkům, které je v začátcích jistě ovlivnily. Z Genesis si vzali zpěvnost a určitou snovou formuli, z Magnum, kteří v té době ještě neexistovali, zhola nic - to jen ta podobnost v pompézním duchu a mohutných popěvcích, no a z Queen se tu prolíná trocha toho patosu a teatrálnosti.

Kayak na svém startu tedy hráli art-rock symfoničtějšího střihu s řadou muzikálních vsuvek a velmi bohatých aranžmá podporovaných častými tempovými obměnami. Nesmírně důležitým nástrojem je klavír a klávesy Tona Scherpenzeela, ústřední to článek, kterému se celá produkce i jednotlivé skladby podřizují. Není to tak, že by si kytara "nebrnkala" to svoje, i její vyhrávky jsou povedené a někdy právě ona určuje charakter jednotlivých pasáží. Ale pokaždé je nablízku Ton se svými klapkami, kterými bohatě dobarvuje okolní prostor a když je potřeba, rád přechází do protiútoku. Všechny skladby jsou bohatě strukturované, členité a místy rozmanité natolik, že je malinko obtížné si desku kompletně zapamatovat.

Mezi ty, které mi uvízly v hlavě hned od začátku, patří úvodní až překvapivě ostrý nátěr pojmenovaný jako album samotné, queenovsky rozmáchlá a něžná dvojka Life of gold a na stejnou kapelu ukazující hravůstka (You're so) bizarre s klarinetovým (klávesovým) sólíčkem na pozici číslo tři. Parádně odpíchnutý klavírek je na začátku If this is your welcome, a jakási Patricia Paay si střihne roztomiloučké sólo plné romantických nářků v osmé Patricia Anglaia - jasná trefa na city, při které dopadnou na zem i poslední vzdorující andělé tam nahoře. Samotné finále s klavírní My heart has changed podtrhne už tak dost dobrý dojen z celkové nahrávky, a rázem připomene fakt, že i v Holandsku se v letech sedmdesátých dokázala urodit zajímavá muzika.

» ostatní recenze alba Kayak - Royal Bed Bouncer
» popis a diskografie skupiny Kayak


Magnum - Vigilante
2019-04-04

Magnum / Vigilante

4 stars

Včera večer tak dojdu z práce, vyberu si jedno z cedéček, které minulý týden dovezl pošťák (což znamená, že jsem si ho nejspíš i sám objednal) a chystám se jej vyndat z igelitového obalu a otestovat. Na chvíli se zastavím prohlížejíc si přední stranu desky a vyloženě se slyším, jak v duchu říkám - to snad není možné, tak já už mám doma i Vigilante. Nahrávku, o které jsem dlouhá léta mluvil povrchně a tvrdil, že je slabá, trendová, zkrátka o ničem. Že hudba na tomto nosiči je jen komerční popina, nezáživná, vlezlá, umělohmotná a otravná. Tohle bych si přece nikdy nemohl pořídit. Že obal alba patří k absolutně nejkýčovějším a nejhnusnějším v historii rocku-tak tady se naštěstí můj názor zas tak moc nezměnil. Jenže...

Důvody, proč jsem si nakonec desku Vigilante pořídil jsou:
a) Čím jsem starší, začínám poslouchat také (!) daleko melodičtější, uhlazenější "komerčnější" muziku (ale zdaleka to není ještě na ozdravovnu, ve stejné várce jsem pořídil například trojku od Focus).
b) Před nedávnem jsem objevil staré Magnum a začal jejich katalog podrobně prozkoumávat. Mezi deskami z kraje let osmdesátých se dnes pohybuji jak ryba ve vodě, to je totiž pomp rock prvotřídní kvality. Jenže posluchač je člověk zvídavý, chce poznat stále víc a víc, a tak logicky musel nastat zlom, a s ním spojená i chuť poznat a posléze také příjmout i toto kdysi rázně odvrhované album.

Při porovnávání Vigilante versus Chase the Dragon nebo The Eleventh Hour je posun do komerčních vod znatelný a kapela tam částečně směřovala už B stranou On a Storyteller´s Night. Vše zní nadýchaněji, uhlazeněji a líbivěji. Stopy po hard rocku nebo dokonce heavy metalu objevující se v některých raných skladbách souboru jsou zcela eliminovány a na jejich místa se prodraly tak trochu neškodné melodie jasně ukazující na zaoceánskou produkci, totiž trh, kam by i Magnum rádi zamířili a kde by rádi uspěli.

Před pár lety bych ještě většinu songů, které Magnum na desku přilepili, hodil šmahem do koše. Jenže dnes se mi tuze líbí vznešené kouzlo uhrančivé Need a Lot of Love (osobní hit č. 2, hymna přímo z nebes), bezstarostné melodie v souboji se saxofonovým sólem plnící čtvrtou Midnight, pompézní vodotrysk Holy Rider, balada s velkým B When the World Comes Down, ve které Catley předvádí, proč právě on je tím vyvoleným podobný typ hudby věrně reprodukovat. Největším pokladem je určitě samotná titulka Vigilante - nejvýživnější kus, při kterém se snadno rozpomenete na divočejší začátky Magnum. Desku zakončí příjemná hymna Back Street Kid.

Dnes musím prosit Vigilante za odpuštění. Žádná namletá sláma určená ke hnojení, ale dobré a poslechově výživné pomp-rockové album, které sice Magnum ještě několikrát překonají, ale na polovinu osmdesátek je velmi ucházející. V přímém souboji s o dva roky mladším a posluchači daleko oblíbenějším Wings of Heaven u mě zatím o prsa vítězí kýčovitý koník z Vigilante.

» ostatní recenze alba Magnum - Vigilante
» popis a diskografie skupiny Magnum


IZZ - I Move
2019-04-03

IZZ / I Move

5 stars

Tak tohle je jedna z desek, kterou za posledních čtrnáct dnů nejsem schopen vymazat z mp3 přehrávače. Rozhodně to není muzika na první dobrou, však jsem hned po počátečním seznámení očekával, že to bude ten klasický běh na dlouhou trať. Ale nakonec to není tak úplně pravda. I přes jeho těžkou progresivně technickou kostru je tu hodně bodů, kterých se dá vcelku rychle zachytit a které lze dostat do hlavy. I Move je laicky řečeno ultra-brutální prog-rock s písničkářským spodkem, který se tváří zarputile, ale přitom si rád pohrává s fusion a ctí velké a zdařilé melodie.

Už od začátku desky je divákovi jasně nastíněno, kudy se bude hudba kapely IZZ ubírat. Náročná, tempově i nástrojově neohraničená skupenství se deskou prodírají jen v těsné blízkosti lahodně vyšlechtěných vokálních partů. Kapele není cizí ani složka elektronikcká. Hned v úvodní Spinning Round ji dokáže ladně propojit s prog-rockem, díky čemuž vzniká moderně pojatá píseň s velkým citem na melodiku i zpěvné refrény. Podobný prvek se uplatňuje znovu ve skladbě číslo tři. Tam ji pro změnu doprovází ve značně zasněné poloze upřímný projev zpěváka Toma Galgana. Velkou chvílí této desky jsou balady. Jedna taková nese název I Already Know a je přesně tím typem skladby, která vás svými ladnými křivkami ihned polapí a pak si vás omotá jako pavouk svou v pavučině uvízlou kořist. Spojnici vedoucí až k deskám Red a Lark´s Tongue... matadorů podobného stylu King Crimson narýsuje osm minut trvající instrumentální eruptivní jízda Star Evil Gnoma Su. V ní se toto kombo dostatečně vyřádí a převede nám, jak by mohla hudba těchto praotců technicky náročné muziky zní v 21. století.

Další velká baladická chvíle se jmenuje Another Door. Vytříbená harmonie a velký cit pro melodie, toť jedny z předností této skladby i celých IZZ. Další z velkých chvil si vybere jedenáctá Knight and Nights – synonymumo prog-rocku prvotřídní kvality. Po zvláštní The Mists of Dalriada, která jakoby vypadla z nějakého irského pubu, přichází má velmi velmi oblíbená Oh, How it's great! Šlapající prog-pecka s potlačeným kytarovým riffem a chorusem, jehož citový náboj vás už se zpěvákovým "ohoooo" katapultuje přímo do středu melancholické dráhy. Jazzový důraz je nezřetelnější v další silně technicky pojaté písni Coming Like Light, ve které se posluchač musí trochu zapotit, aby stihl všechny ty tempové změny, obraty a vychytávky nějakým způsobem pobrat. Nemůžu si pomoci, ale tohle jsou King Crimson jako vyšití. Ne celou hrací délku, ale i tak dost, v energií nacucaných pasážích by si i Fripp jistě pomlaskl. Lepší finále než prostřednictvím patnácté! skladby Light from your Eyes si lze stěží představit. Jde opět o baladu s nadpozemsky se vznášející akustikou a zpěvem z kategorie nezapomenutelných. Citový náboj, který z písně doslova prosakuje, dokáže v té správné kooperaci chytře poskládaných not a promyšleně seskládaného textu úplné zázraky.

Na desce I Move je zachycena budoucnost progresivní muziky. Tento třiasedmdesátiminutový kolos předběhl valnou většinu svých konkurentů o míle napřed. Jasně dokázal, kam až se v muzice dá zajít a že mantinely jsou nekonečné. Genialita a vlastní píle přinesly ovoce. Jedna z desek, kterou by si neměl žádný správný progař nechat uniknout. Pro fanoušky Echolyn či Discipline jsou IZZ výbornou alternativou.

» ostatní recenze alba IZZ - I Move
» popis a diskografie skupiny IZZ


Journey - Generations
2019-03-29

Journey / Generations

5 stars

Generations byli moji první Journey, které jsem slyšel a následně také pořizoval. Byl v tom pořádný kus zvědavosti. V roce 2005, když deska vyšla, jsem jejich hudbu neznal a ani zvlášť nevyhledával. V obchoďáku se na mě z obálky šklebil mystický scarabeus a tak jsem si desku vytáhl, pustil a tipl bych si, že na nějaký třetí poslech i koupil. V jejich rozsáhlém katalogu je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších. Určitou roli v tom bude hrát i sentiment a desítky poslechů, které jsem s žádnou jinou deskou Journey dosud neabsolvoval.

Vím že to není jejich majstrštyk a jestli si dobře vzpomínám, v nějakém rozhovoru jsem se dočetl, že samotné nahrávání (možná příprava) alba probíhalo v dusné atmosféře, ve které se každý snažil prosadit svoje myšlenky. Zřejmě z toho důvodu působí deska neučesaně a některé skladby mají s původní myšlenkou kapely pramálo společného. Doposud rovněž nebývalo zvykem, aby v písních zpíval někdo jiný než hlavní zpěvák. Na Generations zpívají krom Augeriho také Schon, Cain, Valory a dvakrát Castronovo. Ani jeden z nich mě tam neprudí a jejich rozdílně barevné vokály přispívají k větší rozmanitosti.

Krom obvykle skvělého Schona musím chtě nechtě vyzvednout dvojici Augeri/Castronovo. Samozřejmě, že pro milovníka druhého období kapely, kdy byl shouterem nedostižný Steve Perry, bude Augeri jen slabou náplastí. Jenže já osmdesáté roky do své sbírky nijak razantně netlačím, a tudíž desky Journey z této etapy nemám za úplný top. Jejich komerční (ne u všech nahrávek) tah mě občas pořádně sejří a sladkou polevu linoucí se ze srdceryvného naříkání v baladách nemám rád. V roce 2005 je podobné prezentaci dávno konec a tak si vychutnávám Journey spořejší, reálnější a dospělejší. Samozřejmě, že balady píší dál - pořád skvělé, v nichž nějaká ta slza prostě ukápnout musí, ale nejsou to už potoky. No a Deen, to je mlátička k pohledání. Ten skladby Journey nakopává do úplně nové dimenze a svoje obtížné brejky vytáčí jako nikdo před ním.

První trojka mě vždy spolehlivě dostane. Pozitivní fluidum a dobrá nálada se šíří z Faith In The Heartland, The Place In Your Heart a A Better Life. Je nakažlivá jako mor ve středověku. Pak přichází zpomalení a další čtyři skladby jsou skvostné svou naléhavostí. Druhá půle už představuje spíš netypickou stránku Journey. Na přeskáčku se střídají zpěváci a Journey obměňují a obohacují svůj rukopis o nové styly, jako kupříkladu rock'n'rollovou rubačku Gone Crazy. Právě druhá půle dost fanoušků odrazuje, alespoň ty původní.

Předchozí deska Arrival, na které Augeri zapěl poprvé, mě tolik nebaví. Je to spíš sbírka balad, než deska rockové kapely. Jedno se jí ovšem upřít nedá - pokud chcete dostat holku do postele, zaručeně funguje a není lepší volby (možná krom Bon Joviho). Generations hledí vpřed, stejně jako jeho dotaženější nástupci Revelation a Eclipse, kde už v roli pěvecké po epizodě s J. S. Sotem figuruje "mladší bráška" Perryho, výtečný Filipínec Arnel Pineda.

Bohužel i díky Castronovovým alkoholovým excesům už kapela sedm let studiově pauzíruje, a jelikož si zrovna prohlížím jejich stránky, zjišťuji, že byl do souboru povolán nazpět v osmdesátkách fungující bicmen Steve Smith. Tak třeba se kapela ještě k něčemu pohne a její fanoušci si zase jednou přijdou na své.

» ostatní recenze alba Journey - Generations
» popis a diskografie skupiny Journey


Cosmograf - The Man Left In Space
2019-03-25

Cosmograf / The Man Left In Space

5 stars

Pokud má člověk zažitý a oblíbený určitý hudební styl, či kapelu, je celkem přirozené, že hledá jemu podobné "klony" nebo poslouchá muziku, která se v podobných stylových mantinelech ráda pohybuje. Ještě těžší situace nastane, když takový projekt skončí a díra na trhu není zcela zacelena. Pro velkou skupinu fanoušků britských Porcupine Tree byl jejich rozpad trpkým koncem něčeho velmi, velmi krásného a sugestivního. Hlavní leader Steven Wilson se vzápětí vydal na dráhu sólovou, ale koncept jeho tvorby jako samostatného umělce už čerpá z jiných subžánrových slohů a atmosféra dalších desek specifik Porcupine Tree absolutně nedosahuje.

Hudební trh nabízí nespočet variant a určitě i vykradačů této kdysi tak mimořádné kapely. Originál však navždy zůstane originálem a pokud divák zatouží přiblížit se do stínu Porcupine Tree, musí hledat pečlivě a obezřetně. Potřebuje podobně mimořádný počin - sice příbuzný, přesto svébytně silný a osobitý. Jednu z případných možností nabízí multiinstrumentalista Robin Armstrong, který prostřednictvím projektu Cosmograf (kterému vdechl život sám a jehož potřebné funkce udržuje s přispěním prog-rockové smetánky dnešní doby) nabízí ve své muzice nespočet emocí a pocitů paralelně laděných k těm, které vytvářela parta okolo mistra Stevena Wilsona. Ne, Cosmograf nejsou pouhou kopií ani mladším dorostencem kdysi předních ikon žánru Porcupine Tree. Jistě, mají společných dost styčných míst, ve kterých vám je mohou připomínat, ale rovněž hodně těch, kde jdou svou vlastní cestou skrze posluchačovo nitro s paletou obdobně laděných, jímavých a hlubokých prožitků.

Tato deska svým obsahem nabízí daleko víc, než může dnešní smrtelník od běžné progresivně koncipované muziky očekávat. Její emoční kouzlo je skryto v neznámých dálavách nekonečného a pro mnohé také děsivě lákavého vesmíru. Právě do jeho prostor je vyslán astronaut Sam s cílem zachránit lidstvo. Příběh pojednává o jeho myšlenkových pochodech, v nichž se zabývá otázkami osamělosti, izolace, neštěstí a možného selhání.

Robin do své muziky záměrně absorbuje spousty novějších zvukových trendů, které koncepční rozměr díla ještě podtrhují. Plejáda špičkových hudebníků v jim předepsaném materiálu odvádí standardně kvalitní práci. Hudebně jde o vyšperkované, moderní progresivně rockové dílo plné sugestivních pocitů a děsivě odtažité atmosféry. V instrumentálních částech jsou vesmírné dálavy obzvlášť hmatatelné. Vedle všudypřítomných klávesových koláží napomáhá k ještě větší autenticitě gilmourovsky snová kytara, díky níž je prohlubující se samota maximálně působivá. Vrcholem naprosto vyrovnané sbírky je pro mě titulní skladba The Man Left In Space, jejíž melodie se mi zadřela pod kůži už s prvním poslechem a její krása mě stále nepřestává uchvacovat a fascinovat. Tón Robinova zpěvu je zde neskutečně skličující a smutný.

Osobně mi chvíli trvalo zvyknout si na Armstrongův civilní vokální projev, který mi do takto působivé muziky přišel zprvu suchý a vyzníval ploše. Šlo však pouze o zvyk, který jsem při nějakém čtvrtém poslechu akceptoval a dnes bych už rozhodně neměnil. Pokud je vám blízká space nálada alb Signals od Rush nebo Dimensionaut od Sound of Contact, pokud máte rádi hloubavé kouzlo tragična, silné emotivní vzestupy i pády, melancholickou prázdnotu i tajemnem obestřenou sci-fi hrozbu budoucnosti, právě pro vás je muzika ukryta na desce The Man Left In Space tím pravým a ideálním pokrmem. Pro mě osobně pak leží další rozměr hudby Cosmograf právě v jeho návaznosti na odešlé Porcupine Tree. Mohu snad chtít víc?

P. S.: Naschvál si tuto záležitost pusťte ničím nerušeni v pozdních večerních hodinách. U takto atmosférické záležitosti nabude její vnitřní účinek na intenzitě a garantuji vám, že prožijete blahodárnou hodinu ve společnosti překrásně okázalé vesmírné melancholie.

» ostatní recenze alba Cosmograf - The Man Left In Space
» popis a diskografie skupiny Cosmograf


Rolling Stones, The - Beggars Banquet
2019-03-21

Rolling Stones, The / Beggars Banquet

5 stars

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
2019-03-20

Comedy Of Errors / Fanfare & Fantasy

5 stars

"Comedy Of Errors je neo-progresívna rocková skupina z Veľkej Británie (presnejšie Škótsko) založená v roku 1984. Názov si dali podľa jednej staršej Shakespeareovej hry. V hudbe je počuť inšpiráciu anglickým neo-progom po vzoru Marillion, Pendragon, IQ alebo Pallas. Silné melódie, emocionálne gitarové sóla a typická prog-rocková škola z Anglicka, to je zhruba hudobná produkcia tejto kapely."

Tolik úvodní slova z profilu, který tu založil Slava před šeti lety představujíce v něm produkci této zajímavé a melodicky velice výživné skotské kapely. I když je její vznik svázán s polovinou let osmdesátých, přes spoustu úskalí a peripetií je po několika letech uložena k ledu a její reaktivace proběhla až s novým tisíciletím. Dle studiových nahrávek jde vlastně o úplně nový ansámbl, který má dodnes na svém kontě čtyři velice přesvědčivé desky. Osobně jsem na ně měl políčeno už delší dobu, ale několikrát jsem jejich studium přeložil a až nedávno díky objevu kapely Credo (se kterými jsou tito hudebně místy podobní) jsem si prosadil také Comedy of Errors.

Už s prvními takty úvodní Fanfare For The Broken Hearted, ve kterých Craineho zasněný vokál doprovází sentimentální piáno, a posléze se přidává jímavý kytarový motiv (obzvlášť niterné sólíčko bere za srdce), musí posluchače sledující tvorbu kapel jako Arena, IQ, Pendragon, Credo a dalších (prostě celé té famózní britské (neo)progresivní produkce) hudba Comedy doslova katapultovat do stavu beztíže. S pomocí fantasticky vyladěného zvuku může divák bedlivě sledovat jasně zřetelnou basovou linku, cválající bicí doprovod či bohatou klávesovou zdobnost, která dotváří spolu se sólující kytarou celkově nadmíru pozitivní charakter této skladby.

Druhá Something She Said je intenzivnější a dynamičtější. Spousty nápadů, jasná skladatelská vize a aranžérsky vypiplané drobnůstky ukazují k pradávným vzorům Genesis. I tady je cítit to povznášející napětí tetelící se vzduchem. Navíc vokál Joe Cairneya má interesantní barvu, pronikavý charakter a dokáže pohnout vašimi emocemi podobně jako opírající se uragán do ráhnoví starého praskajícího škuneru uprostřed rozbouřených vln divokého moře.

Celá tato mimořádná nahrávka je dílem klávesáka Jima Johnstona. Ten se dokázal obklopil velice schopnými hudebníky a s jejich přispěním a svými skladatelskými schopnostmi nemalé kvality tak znovu může ostrovní Británie ukazovat zbytku světa, kde se rodí ty nejkvalitnější progresivní kapely.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors


Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
2019-03-17

Gilbert, Paul / Stone Pushing Uphill Man

4 stars

Poslouchat neustále jenom prog, musel by se člověk časem asi zbláznit. I když tato hudební odnož skýtá mnoho odvětví a stovky barev, i na ni se dá aplikovat pořekadlo – všeho moc škodí. Posluchač se zkrátka dokáže tu rychleji, tu pomaleji přesytit, takže volba jiného hudebního směru je zcela logickým vyústěním hledajícím zábavu i naplnění v odlišném teritoriu. Osobně používám pro podobné "útěky" asi nejčastěji škatuli hard-rock, ve které se cítím jako ryba ve vodě. V rocku (či říkejme hard-rocku) se dá divákově pozornosti na rozdíl od silnějších progresivních směrů snáze povolit uzda. Koncentrace nemusí být někdy tak urputná a zažít se zde dají obdobně silné okamžiky jako v kterékoliv jiné muzice, pro níž fanouškovo srdce oddaně bije.

V tomto hudebním odvětví se už dlouhá léta pohybuje kytarový všeuměl Paul Gilbert. Jeho jméno je neochvějně spjato s rockovým kolosem špičkových hudebníků velkých jmen Mr. Big. Tento posel dobrých nálad a složitých kytarových struktur však dlouhá léta bojuje i na vlastním bitevním poli a od let devadesátých vydává desky sólové. Na nich se povětšinou prezentuje ve vlastních skladbách a jeho záběr osciluje mezi rockem, fusion, jazzem i blues.

Jedna z jeho posledních desek pojmenovaná Stone Pushing Uphill Man však skýtá materiál převážně převzatý. Z jedenáctky skladeb jsou pouhé tři jeho, zbytek je doplněn výběrem z nepřeberného množství hudby všeho druhu. A tak tu vedle sebe stojí písně od Beatles, Aerosmith, Eltona Johna, Jamese Browna či třeba Police. Tato pestrá směska je zastřešena Paulovým bravurním a někdy až magicky energickým kytarovým cítěním, díky němuž skladby ožívají i bez potřeby textu.

Hned první pecka Working For the Weekend od Kanadských Loverboy vás bezpečně vtáhne do děje a pumpuje a šroubuje potřebný adrenalin v dávkách pro rockera pořádně výživných. "Smiťácká" Back in the Saddle je úchvatná i bez Taylerova ječení. V novém zvukovém kabátě a s potřebným entuziasmem z ní Gilbert vysekne výstavní kusanec. Největším odvazem je zaručeně Brownův funky hřeb I Got the Feelin – při něm musí pařit snad i hluchý. No a taková eltonovská dnes už klasika Goodbye Yellow Brick Road snad ani žádný další komentář nepotřebuje. První pětku uzatvárá Beatlesácký cover Why Don't We Do It In the Road, ve kterém zvolání názvu skladby slyším bezpečně i bez McCartneyho hlasu.

...tak a končím, tohle měla být krátká, dvou-odstavcová recenze, jenže... poslech desky mě tak nabudil, že jsem psal a psal, poslouchal a poslouchal, až z toho vylezlo tohle.

Long Live Rock and Roll!

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul


Gazpacho - Molok
2019-03-16

Gazpacho / Molok

5 stars

Norská šestice Gazpacho se v roce 2015 připomněla svým devátým albem nazvaným Molok. Dle informací na internetu je jeho textový koncept promítán do dvacátých let dvacátého století a vypráví příběh o muži, jež zkonstruoval stroj na výpočet minulosti i budoucnosti. Nahrávka Molok (pojem vyňatý z bible) je dalším neobyčejně podmanivým dílem, jež nese typický rukopis těchto borců z Osla. Stejně jako v případě jeho předchůdců jde znovu o nesmírně propracovanou nahrávku zasazenou do rozvláčných rytmů a opojně sugestivní atmosféry.

V tomto případě je nesmírně důležitý pozorný a často opakovaný poslech. Spoustu jemných nuancí, drobných melodií nebo atmosféricky podmanivých témat nemá posluchač šanci napoprvé vůbec postřehnout. Ale právě shluky těchto drobných pospojovaných částic vzápětí utvoří to pověstné gró samotného songu. Album obsahuje několik takových vychytávek. Jako příklad lze uvést slastný kostelní chór uprostřed úvodní Park Bench a v začátku druhé The Master's Voice. severským folklórem "nakaženou" trojku Bela Kiss, křehký vokální doprovod vytažený ze samotného lůna starostlivé matky v páté Choir of Ancestors nebo bouři podmanivých rytmů během sedmé Algorithm. Všechny zmiňované aspekty jsou pro budování jednotlivých songů nesmírně důležité, připraveného posluchače nepozorovaně vtahují do děje a nutí ho o muzice přemýšlet a naplno ji prožívat. Uvnitř hudby, jež Gazpacho tvoří, je nesmírně důležitým elementem také hlas Jana Henrika Ohmeho. Jeho naléhavost, hravost, sugestivní výraz i schopnost s tématem doslova prorůstat, dokáže takto zádumčivou složku ještě povýšit.

Minimalisticky křehoučká, podmanivě melancholická hudba ozdobená samply, smyčcovými vsuvkami a ambientními prvky, to je stručná charakteristika jedné z předních progresivních kapel současnosti - Gazpacho. Molok je zprvu dalším nepoddajným a složitým albem s vnitřní silou i zajímavým příběhem. Přesto, pokud si chcete s těmito seveřany potykat, doporučil bych vám k seznámení právě tohle album. Dnes jej v domácí fonotéce hrdě pasuji po bok takových nahrávek, jakými jsou desky Anoraknophobia (Marillion), Signify (Porcupine Tree), Dissolution (Pineapple Thief) či Distant Sattelites (Anathema).

» ostatní recenze alba Gazpacho - Molok
» popis a diskografie skupiny Gazpacho


Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
2019-03-15

Sunchild / Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time

5 stars

Před pár týdny jsem zde sliboval, že pokud nenastane žádný problém, zveřejním odkaz na mnou právě objevený zahraniční eshop s moderní progresivní muzikou. Svůj slib plním prostřednictvím této recenze, kterou mohu připojit po poslechu díla, jež mi bylo ve formě stříbrného kotouče doručeno prostřednictvím právě tohoto obchodního portálu, o který se s vámi hodlám podělit. Je docela možné, že ho bude řada z vás znát i používat, ale možná se najdou i tací, kteří o něm doposud tak jako já neměli potuchy a jeho služby jim budou v budoucnu k užitku.

Jen pár dnů před tím, než zde kolega Jirka zavěsil první recenzi na jednu ze dvou hlavních akvizic ukrajinského multiinstrumentalisty Antonyho Kalugina, jsem i já začal objevovat svět tohoto nadaného hudebníka z východního bloku. Prvotní informaci o tom, že nějaký Antony Kalugin vůbec existuje, jsem zaznamenal díky poslechovému vláknu, v němž mu nestor-objevitel Braňo věnoval několikanásobnou pozornost. Nikdy mě "borci z východu" příliš nezajímali a v moři "západní" muziky jsem neměl ani důvod se jejich tvorbou prodírat. Ale zkusil jsem a dnes rozhodně nelituji. Na rozdíl od Jiřího jsem se místo cestou ke Karfagen vydal pěšinkou vedoucí směr "sluneční dítě". I když je muzika obou těchto Antonyho poupátek stvořena jedním a tím samým majitelem, hudba Sunchild mi sedla o malinko víc. Ty rozdíly v tom málu, co jsem zaznamenal, nejsou příliš závratné a přiznám se, že v tom poprvé hrál nemalou roli i vizuální kontakt. Ten takřka okamžitě upoutala překrásně vyvedená malba desky Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time, ztvárněná výtvarníkem slyšícím na jméno Igor Sokolskiy. Pohádkově impresionisticky dýchající výjev mě prostě dostal.

Při průzkumu internetových stránek tohoto umělce a po přepnutí na odkaz vedoucí ke Karfagen (ale i k Sunchild) jsem narazil na onen hudebninový portál – CAERLLYSI MUSIC - http://www.caerllysimusic.co.uk/ , který s Kaluginem úzce spolupracuje a vydává nemalou řádku aktuálních, ale i několik starších progresivně rockových titulů. Co mě na tomto eshopu zaujalo byla rychlá a vstřícná komunikace s touto (jak mi bylo řečeno) neziskovou organizací, jednoduchý objednávkový servis, který nepotřebuje ani registraci (ne že by na tom tolik záleželo), solidní plejáda aktuální prog muziky, a hlavně nadmíru slušné ceny, které při porovnávání s jinými zahraničními portály, ale i cenami CD přímo od kapel vychází zhruba o tři eura/libry levněji - většinou kolem devíti liber za kus. S klasickým poštovným to dělá útratu mnohdy daleko příjemnější, než jaká se vyloupne z našich hudebninových obchoďáků. Téměř zpětně po objednání dostanete informaci, kdy se váš balíček odešle (do tří dnů) a za další tři ho máte pod střechou. Zaplatíte kartou nebo přes PayPal a pak se už můžete jen a jen těšit. Tolik tedy reklama na výborný portál s muzikou a teď i k samotné desce Antonyho Kalugina.

Hned úvodní skladba Searching Diamonds je postavena na velice pěkné melodické stopě, ve které se vzájemně prolínají klávesy s kytarou. Vše zní nadýchaně a vzdušně. Instrumentálně filigránsky zbudovaná skladba má až prázdninově uvolněnou atmosféru, dýchá optimismem a pozitivní energií. Když Antony přihodí navíc klavírní najazzlou stopu, dostavuje se v člověku pocit naplnění nad dobře odvedenou prací. V podobném tónu je sestaveno celé album. Jeho poslech se stává pro prog-rockera zábavou i relaxem. Divák hned zkraje získá pocit nenucenosti a pozitivní duch desky jej neopouští ani u rozměrného, dvacet minut trvajícího opusu Victory Voyager, ve které Antonymu vokálně zdatně sekunduje dámská část osazenstva. Z celkového počtu osmi skladeb jsou tři instrumentální (taktéž velice působivé) a pětice je opatřena příjemným Antonyho zpěvem, občas doplňovaným trojicí sboristek. Zvuk je čistý a průzračný, všechny nástroje dobře slyšitelné, je zkrátka poznat, kdo si s nahrávkou dal tu práci.

Poslední desku Sunchild můžu jen a jen doporučit. 4,5*

» ostatní recenze alba Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
» popis a diskografie skupiny Sunchild


Windmill - Tribus
2019-03-12

Windmill / Tribus

5 stars

Někdy může být indikátor kvality opravdu různorodý. O jednom našem kolegovi z progboardu vím, že současnou hudbu příliš neposlouchá, ani nekupuje. Když tu v poslechovém vlákně před koncem minulého roku několikrát uvedl norské Windmill jako žhavé želízko v současném progresivním ohni, trošku jsem zpozorněl a řekl si, že to nemůže být tak špatné, pokud tomu zrovna tento člověk věnuje tolik pozornosti. Když pak v bilanční fázi onen nejmenovaný (pokud recenzi číst bude, sám se jistě pozná) za ročník 2018 spolu s Mystery a Spock´s Beard uvedl znovu právě Windmill jako jedinou trojici, kterou si v uplynulém období pořídil, tušil jsem, že to dobré být zkrátka musí. Postupně se na tuto kapelu nalepili další zdejší dopisovatelé a Windmill obestoupil kult nového progresivního zázraku na mapě se soudobou muzikou.

Aniž bych znal jejich díla předešlá, napoprvé jsem otestoval právě aktuální nahrávku Tribus a už při nástřelu na internetu se mi ušní cesty samou radostí rozeskotačily. Třetí norský zástupce v krátké době (po Wobbler a Gazpacho) mi znovu udělal nebývalou radost. Abych byl upřímný, dokonalost této nahrávky mě úplně ohromila. Neměl jsem o nich žádnou představu, přečetl jsem pár velmi dobrých hodnocení, recenzí a vzápětí je objednal. Jejich styl hudby lze charakterizovat jako moderní verzi sedmdesátkového art-rocku s aktuálním zvukem a kompozičními postupy odpovídajícími tomu nejlepšímu, co bylo v oné době zkomponováno. I přes svou složitost je to muzika velmi chytlavá, melodicky přístupná, poslechově velice přívětivá a aranžérsky takřka dokonalá. Čiší z ní pohoda, přehled a jasná koncepce.

Hned první kompozice - dvacet čtyři minut trvající věc The Tree - je zároveň nejsilnější položkou alba. Obsahuje hned několik nosných melodických linek a působivou, místy tajemnou atmosféru, ve které obzvlášť vynikají překrásné pasáže příčné flétny a decentní klávesové doplňky. Vůbec celá sehranost kapely a vzájemná nástrojová prokomponovanost je na velmi vysoké úrovni. Zpěv Erika Borgena mi svou barvou a hřejivou teplotou připomíná Briana de Graeveho z holandských Silhoutte. Kapela je nejsilnější ve středních tempech; nic není nucené ani překotně překombinované. Morten Clason proloží píseň dojemným saxofonovým sólem, které vzápětí vystřídá až ležérní barovo-jazzová vsuvka. Další sólo je pro změnu na flétnu a pasáž následující má charakter muzikálu i severského folklóru zároveň. Kytara do písně neustále servíruje výborné melodie, a člověk nemá potřebu vyřknout ze sebe ono nepříjemné-tohle jsem už někde slyšel.

Druhá skladba Storm je desetiminutový instrumentální klenot, ve kterém si hlavní karty mezi sebou rozdají nádherná flétnová mezihra a vyhrávky na klasickou i elektrickou kytaru. Píseň má silně povznášející náladu s výborně šlapající basovou i bicí stopou. Základem jsou opět melodie, "nové", silné, působivé a neokoukané. Třetí a časově nenáročná Dendrophenia vyznívá až hard-rockově. Na chytlavém riffu balancuje Erikův vokál jako sličná akrobatka procházející se po provaze nataženém přes celé šapitó. Skladba nepostrádá tah a energii. Následuje Make Me Feel. Ta se zprvu nejeví natolik silně, ale při pátém a dalším poslechu už člověk podlehne. Stačí zavřít oči a nechat se unášet zajímavě modulovanými klávesy, nezbytnou flétnovou melodikou a slušnou zásobou kytarových prvků. Závěr tvoří píseň Play with Fire. Díky flétnové lidově skočné melodii ji lze přirovnat k tvorbě Jethro Tull, avšak zpěvákův akcent ji především v refrénu posouvá do úplně jiné hudební dimenze.

V dnešním hudebním světě přesyceném podobnými spolky, které dobře hrát skutečně dovedou, avšak kompozičně často pokulhávají, kde se ono déjà vu slyšeného opakuje a nápaditost se rapidně vytrácí, je neskutečně těžké přijít s něčím, co by vás plně zaujalo a navíc oslovilo také posluchačův srdeční sval. Myslím, že nejsem zdaleka sám, koho svým talentem Windmill dostali do kolen. Deska Tribus patří mezi nejlepší nahrávky, které uplynulý rok 2018 přinesl!

» ostatní recenze alba Windmill - Tribus
» popis a diskografie skupiny Windmill


Fates Warning - Parallels
2019-03-11

Fates Warning / Parallels

5 stars

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Aneb, když něco (hudebního) milujete, bývá z toho láska na celý život. Album Parallels jsem objevil a zamiloval si ještě dříve, než mi bylo dvacet. Ve třiceti jsem si ho užíval stejně jako modernější desky, které vydávala kapela v průběhu nadcházejícího období. No a ve čtyřiceti je můj pohled na něj snad ještě více neměnný a každý poslech mě utvrzuje v názoru, že jde o jedno z nejvelkolepějších progrockových alb v dějinách tohoto stylu. Aplikoval bych na něj zhruba tyto slogany: Nejdokonalejší nahrávka Fates Warning. (nesouhlasit mohou pouze ti, kdož použijí podobný příměr v případě nahrávky A Pleasant Shade of Grey). Jedna z (kolik dáme? Pět, nebo deset?) deseti nejúžasnějších progrockových nahrávek devadesátých let (a tady se budu klidně hádat).

Parallels je prostě "rushovským" producentem Terry Brownem (chcete větší záruku nahrávací kvality?) mistrně vybroušený diamant moderní inteligentní muziky. Nahrávka obklopená tajemně symbolizující obálkou i podobně laděným soundem. Nahrávka, na které vás sejme každá maximálně propracovaná skladba, každá změna tempa, poryv emocí Adlerova hlasu, titěrně vypiplané přechody, hra na činely mistra Marka Zondera a v neposlední řadě také aranžérská propracovanost a lpění na perfekcionismu (svém i jeho kolegů) kytarového mohykána Jima Matheose. Co píseň, to skutečný progrockový hit s jasně definovanou melodikou a neustálými přechody mezi elektrickými a akustickými sekvencemi.

Ač tato kapela kdysi vzešla z metalového podhoubí, postupnou pílí se vypracovala až do progresivně rockových vod, a i když v letech posledních znovu nabrala ostřejší kurz, její kvalitativně nejproduktivnější období devadesátých let jí už nikdo nikdy neodpáře. No a pokud ode mne bude někdo chtít slyšet nejoblíbenější skladbu, ani sám pro sebe na žádnou takovou ukázat nedovedu. Tohle je totiž deska nabitá těmi nejlepšími songy až po strop.

Ppodobně jako Louvre obsahuje několik skutečně mistrovských děl, i progresivní muzika v sobě absorbuje některé skutečně působivé skvosty. Deska Parallels je jedním z nich!

» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning


Gazpacho - Soyuz
2019-03-06

Gazpacho / Soyuz

5 stars

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Soyuz
» popis a diskografie skupiny Gazpacho


Asia - Aqua
2019-03-03

Asia / Aqua

4 stars

Jestli si mám pod pojmem aristokratický rock představit jedno jediné album, nebude to žádné jiné než nahrávka od kapely Asia z roku 1994 ukrývající se pod názvem Aria. Nejenže to byla má první nahrávka od této kapely, ale i stylu a podobné produkce vůbec. Nahrávka Aria se mi vryla hluboko do srdce. Dodnes na ni nedám absolutně dopustit, a v jejím případě nejsem schopný běžného objektivního pohledu nezatíženého vzpomínkami, autenticitou doby a poznáváním kouzla takové muziky. I když i první tři nahrávky Asia jsou u mne bodového maxima snadno dosažitelné, desce Aria se žádná z nich nepřibližuje. Její kouzlo je v mém případě zkrátka neopakovatelné a neskutečně silné. Aria = aristokratický rock a opačně. Aria = to nejfantastičtější A.O.R, jaké jsem kdy slyšel, ten nejkouzelnější pompézní rock. Hudba velkolepých melodií, úchvatných aranžmá, procítěných refrénů, zpěváků se zlatem v hrdle (Journey, Foreigner, Magnum), zkrátka muzika, která cílí přímo na srdce a vaše emotivní smysly.

Z éry s Johnem Paynem mám v těsném závěsu ještě desku Arena, ale z těch dalších mne o svých kvalitách nepřesvědčila ani Aura, a už vůbec ne Silent Nation. O nějaké návaznosti na polovinu let devadesátých ani nemluvě. S deskou recenzovanou jsme si kdysi prostřednictvím krátkého nástřelu do oka nepadli a já ji na dvě desetiletí ze seznamu možných adeptů úplně vydělil. Myslím si, že ani nejde dlouhodobě sehnat a já na ni narazil až nedávno prostřednictvím Discogs, kdy jsem začal reálně přemýšlet, proč jí vlastně nedat šanci k doplnění sbírky.

Když ji dnes během několika týdnů asi podesáté poslouchám, ťukám si na čelo a přemýšlím, proč je někdy posluchač naprosto zbytečně zaujat předsudky, nebo jen opakuje svůj dřívější postoj. Ne, samozřejmě tu nejde o žádné sestřelení z pomníku nesesaditelnosti její o dva roky mladší sesternice Aria, ale s nastraženými sluchovody a v reálně uvažujícím spektru vyznívá nahrávka Aqua podobně úchvatně jako věci příští. John Payne je zkrátka famózní a onen brokátový, barevně vyšívaný aristokratický kabátec mu pasuje lépe, než kterémukoli jinému shouterovi z podobné stylové dimenze. To díky jeho hlasu a samozřejmě i neskutečně kreativnímu (ve spojitosti s jeho osobou) klávesovým rejstříkům Geoffa Downese (kam se v posledních dvaceti letech poděl jeho tehdy originální rukopis?) mohla kapela Asia v devadesátých letech znovu svobodně dýchat a doširoka roztáhnout své umělecké perutě.

Spíše studiově a trochu uměle seskládaná sestava (tři kytaristé, tři bubeníci) absolutně nepůsobí jako nějaký "all stars" projekt či snobsky vybudovaná továrna na prašule. Zdejší muzika šlape jako ten nejlépe namazaný stroj. Produkce je nablýskaná, pompézní, příjemně zateplená, třpytící se všemi pastelovými barvami a odstíny. Jednotlivé songy nepostrádají nosné linky, spousty nápadů a vychytávek, tempové obměny, poutavé aranže, přesvědčivé instrumentální výkony a hlavně atmosféru a emoce. Asia je dokáže dávkovat přiměřeně a s citem. Proto tu nehrozí patetické výlevy ani přeceděná vlezlost. Nahrávka náleží do devadesátkové epochy, nikoli do té o dekádu starší. Žebříčky té doby lámou kapely zcela odlišné a tak se ambice souboru mohou zaměřit na kvalitu songů, ne na trhání hitparád.

4,5*

» ostatní recenze alba Asia - Aqua
» popis a diskografie skupiny Asia


Dream Theater - Distance Over Time
2019-02-27

Dream Theater / Distance Over Time

3 stars

Tři roky uběhly jako voda a před námi je další, už čtrnáctá studiová deska progresivních inženýrů z New Yorku, kapely Dream Theater. Chtít a vlastně i čekat od této kdysi prog-metalové veličiny a v devadesátých letech i jasné jedničky v tomto oboru něco překotného či nového je myšlenka značně bláznivá, dá se říci až bizarně nesmyslná. Každá velká kapela, ať hraje jakýkoliv hudební styl, prožívá svou nejkreativnější fázi většinou okolo druhé až řekněme páté desky. Je pár výjimek, které pravidla porušují (v prog sektoru mě napadnou například Echolyn, Tangent či Spock´s Beard - všechno spolky držící svůj kompoziční kredit neustále velmi vysoko), Dream Theater však mezi vyvolené dávno nepatří. Mediálně můžou být (a vlastně pořád jsou) dosazování mezi králi na trůn nejvyšší, avšak jen trochu inteligentní fanoušek podobné muziky, který za svá léta v branži už leccos naposlouchal, dobře ví, že tlaky zvenčí žádnou kvalitu přinést nemohou a jeho názor změnit nedokáží. Dream Theater si žijí svůj vlastní sen v bezpečí obloženém dolarovými bankovkami a možná mu celou tu dobu i skutečně věří. Věří, že jsou stále titíž machři, co dokáží udávat tón, a každý dychtivý fanda instrumentálně "namakané" muziky k nim musí logicky vzhlížet. Doba ovšem dávno pokročila a v nepřeberném množství takové muziky se dnes dají celkem snadno vystopovat daleko invenčnější soubory.

Po minulé vskutku katastrofální nahrávce, kterou už dnes nemá cenu rozebírat, je mi novinka sympatická pokud něčím, tak na poměry kapely až skromně vyhlížející celkovou časovou stopáží, která muže znamenat určitou "snažší náročnost" ve chvíli, kdy se bude posluchač deskou prokousávat. Plus body bych udělil za i celkem originální (přesněji řečeno snadno identifikovatelný) přebal. Ovšem co ty lebky na konci bookletu? K výslednému zvuku a feelingu nahrávky se asi nemá cenu ani vyjadřovat. V této oblasti je kapela dávno ve stádiu vlastní (sebezničující) zaslepenosti a hibernace, kdy se snaží svým uši drásajícím a zvukově pompézním obalem zakrýt to, co má posluchače zaujmout především, tedy v první řadě kvalitní songy.

Novinka je prezentována jako společné dílo celé kapely (stejně jako deska eponymní) a já se ptám, je to skutečně poznat? Jde u některých z posledních nahrávek velkých Dream Theater vystopovat společnou dělbu práce? Společný pohled, stejný vklad každého z hráčů i co se týká role skladatelské? Tyto rysy by měly dát desce na rozmanitosti, vzdušnosti, hravosti, pestrosti i větší záživnosti. Dle mého je tento soubor natolik kompaktní v tom nedobrém slova smyslu, že ten který jedinec může přijít byť se sebelepším nápadem, ale zbytek kapely jej strhá pro jeho vychýlení se z dávno nastavených a žel bohu neměnných mantinelů. A to je velká škoda.

Velká škoda je, že kapela nechce za žádnou cenu riskovat (byť hrozí "jen" ztráta několika stovek/tisíců neprodaných nosičů) a bojí se tak svůj sound oživit o "nové" prvky a postupy. Ale kdo ví, možná už na to "Petrucciovci" prostě nemají a poslední desky jsou odrazem skutečného maxima, které ze sebe dokážou Dream Theater vypotit. Můžeme o tom donekonečna polemizovat, zda je to strach, lenost, bojácnost, sobectví a zahleděnost, neschopnost reálného úsudku a nedostatek sebekritičnosti, laxnost či opojný pocit, že dělám všechno správně. Jedna a možná i více z těchto vlastností u Dream Theater zkrátka dlouhou dobu převládají. Důkazem tohoto stavu je i jejich nový nahrávací testament Distance Over Time.

A teď tedy k desce samotné. Já osobně jsem zklamán, dokonce velmi zklamán. Je samozřejmé, že za nějaký měsíc bude můj/posluchačův pohled zase malinko odlišný, ale po prvním týdnu a zhruba se šesti poslechy v zádech je to zklamání obrovské. Čekal jsem od desky ne, že víc, ale mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc. Tohle je další prachsprostá rutina made in Dream Theater a z "manginiovských" posledních čtyř desek (nepočítaje nudný průšvih Astonishing) ta rozhodně nejslabší. Oproti A Dramatic Turn of Events výrazně ubylo nápadů a vedle "návratové" desky z roku 2013 se zbytky invence krčí kdesi vzadu za křeslem. Nevím, koho tímto chtějí Dream Theater (jak říkají naši východní sousedé) ohúriť - svoje dlouholeté fanoušky asi stěží. Možná tak dvacetileté cápky, co je registrují posledních pět let svého teenagerovského života (nerad bych se někoho dotkl) a za jejich první desku berou nahrávku Octavarium. Ty možná. Takoví si nad novinkou znovu spokojeně chrochtnou a můžou jí dát plný bodový kotel. Z letitých fandů by tohle udělal snad jen naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postižený totální hluchotou.

Začátek desky a první dvě čísla - to je zkrátka nuda k uzívání. Stále tytéž, za posledních deset či patnáct let zažité postupy (klasický úvod "na vybrnkanou"), průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita, známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru, metalová hřmotnost a s tím spojená známá temná těžkopádnost a tak dále. Od třetí Fall Into The Light kredit desky nepatrně stoupne, navenek se dostávají i zajímavější melodie a solidní dávka energického potenciálu. Druhou část opanuje nečekaná vyhrávka na španělky, pěkná sóla, až má člověk pocit, že není vše ztraceno. V Barstool Warrior se na chvíli ozve Myungova basa, sóla a vyhrávky se kupí pěkně na sebe, "Majkí" všem šlape po krku a celková instrumentace skladby je opravdu povedená. Při dalším postupu deskou lze snadno vytušit, že se budou střídat lepší kusy s těmi průměrnými. Začátek Room 137 mi připomíná (snad jsem to konečně rozkódoval) jednu z oblíbených šlupek z desky Saints of Los Angeles od Mötley Crüe, ale víc se mi líbí šestá S2N. To je jedna z těch zdařilejších progresivních chvil tady. Nutno také podotknout, že pro tentokrát kluci vsadili všechny karty (až na jednu výjimku) na rychlé a "dravé" songy. Do baladických vod se sahá pouze(!) jednou, a to až s předposlední položkou Out Of Reach, což je taková ta klasická baladice -nenadchne, ale ani neublíží. Za celkem slibnou bych označil i poslední skladbu Pale Blue Dot (nemají snad Sound of Contact skladbu stejného názvu, kvality však neporovnatelně vyšší?).

Netvrdím, že jde v případě nových Dream Theater o úplně vyhozené peníze (to byl předchozí "super kauf" Astonishing), tohle je však skutečně žalostně málo "dobré" muziky za "tolik" zlaťáků. Na konečný verdikt a nějaké smysluplné ohodnocení tohoto díla je ještě hodně brzo. Pro mě je to celkem jasně a o desítky procent (dost pochybuji, že se na tom v průběhu nadcházejících měsíců i let něco změní) druhá nejslabší nahrávka z portfólia Dream Theater. V jejich diskografii bude tato nahrávka sotva podprůměrnou, při srovnání s nějakou řekněme metalově progresivní scénou zhruba průměrná a z hlediska vývoje prog muziky totálně marginální.

Časy těch magických a stylotvorných LP této kapely jsou znovu v nenávratnu. Dle mého to byla především tato studiová pětice Images-Awake-Falling-Scenes-Six, která v sobě zaznamenala prudký vývoj žánru, jež nesvazovala žádná předem daná kritéria, žádné šablony, žádná ohraná schémata. Každá z těchto nahrávek zněla naprosto odlišně, ať už soundem jednotlivých písní, originálním, vždy jasně definovaným zvukem, nebo (a to hlavně) vlastní vynalézavostí a touhou zkoušet nové věci. Žádnou z těchto vlastností Distance Over Time nevykazuje a vedle takovýchto skvostů je jen dalším, snadno zaměnitelným kýčovitým trpaslíkem. A když do jejího sousedství postavíte takové Octavarium či Systematic Chaos, rychle zjistíte, že to jsou vlastně veledíla tesaná s pomoci Mikea Portnoye, kdy kapelu můza důvtipu, vynalézavosti a duchaplnosti šimrala na obou chodidlech současně. Dva a půl bodu bych viděl jako adekvátní.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Wobbler - Rites At Dawn
2019-02-25

Wobbler / Rites At Dawn

5 stars

Předchozí Mayakova recenze na Rites at Dawn je výborná a vyčerpávající, proto jen krátce. Po poslechu třetího kotouče norských Wobbler musím konstatovat, že jsem dosud neslyšel mezi hudební produkcí za posledních několik tak věrnou a hlavně tak dobrou napodobeninu raných Yes. Naschvál píši o Wobbler jako o kapele, která neskutečně sebejistě kráčí ve šlépějích začínajících "Yesáků", a ne o kapele nějakých bezduchých kopírovatelů. Tohle žádná kopie opravdu není. V produkci obou kapel se dá vystopovat množství shodných paralel, ale také protichůdných rozdílů.

Představte si výcuc toho nejlepšího z desek The Yes Album a Fragile. Hoďte to do jednoho shakeru, pořádně zatřepejte, promíchejte a pak tu nádheru ochutnejte. Bohatství norských Wobbler je s tím yesovským takřka totožné. Zpěvákův vokál sice nešplhá v tak závratných výškách jako operující Jon Anderson, ale práce kytary, kláves a rytmické sekce je zkrátka dechberoucí. Vše zní tak nenuceně a lehounce, přesně jako za časů raných Yes. I zvuk nahrávky a atmosféra se blíží době progresivní hojnosti. Dynamika jednotlivých úseků je odzbrojující, ale co vás zaručeně dostane na lopatky je nápaditost v předložených tématech. Tam si kluci natolik vyhráli, že je opravdu neuvěřitelné, jak se může podařit takovou směsici nápadů udržet v jedné skladbě, aniž by posluchač ztrácel přehled. Náměty a změny temp se dějí v tak šíleném laufu, že divák musí mít pořádně zprůchodněné sluchovody, aby dokázal tu nesmírnou barevnou škálu nějakým způsobem vstřebat.

Wobbler jsou jako nezastavitelná hudební mašinérie, které když něco stojí v cestě, tak to prostě pojme, semele a vůbec si s tím neláme hlavu. Hudebními elementy velikánů Gentle Giant, Gryphon, King Crimson a především Yes jsou Wobbler sice pěkně nasáklí, ale ze sebe je chrlí s takovou chutí a energií, že je vám to úplně víte kde.

» ostatní recenze alba Wobbler - Rites At Dawn
» popis a diskografie skupiny Wobbler


Kaipa - Notes from the past
2019-02-21

Kaipa / Notes from the past

5 stars

Pouštět si desku Notes From the Past švédských Kaipa, je jako se vracet do časů těch nejlepších nahrávek kapely The Flower Kings. A právě monster-progresivní bouře Unfold the Future, vyšla v témže roce jako comebackové album Kaipy. Ta se na scénu vrátila po dvacetileté(!) přestávce a rovnou svým nejsilnějším (subjektivní názor) albem. Dlouho jsem tuhle severskou partu vnímal jako "Stoltův bočňák", kterým jsem si nechtěl rozřeďovat už tak dlouhou a časově náročnou řadu alb jeho mateřské kapely. Nakonec tyhle předsudky vzaly za své a Kaipa si dnes klestí nelehkou cestu mezi ty nejšpičkovější progresivní počiny domácí fonotéky.

Stoltův výkon je jedinečný, přelom milénia ho zastihl v té nejlepší možné kondici a on krom vyložených trháků své mateřské kapely přispíval ještě další sadou nápadů do tandemu Kaipy. Ovšem dobře tu hraje opravdu každý. Jak bodinovský soukmenovec Hans Lundin (nebyl to snad Thomasův učitel?) - slyšet podobný zvuk a styl klávesového přednesu je pro člověka, který tvorbou květinových králů žije, přímo darem z nebes -, tak Pan zpěvák Patrik Ludstrom. No a dvojice Reingold/Agren také dobře ví co dělá.

Už romanťárna v úvodu Notes from the past - part I s tklivě předoucí Stoltovou kytarou, vzácně nadýchanými nachovými opary kláves Hanse Lundina a roztomilým hláskem Patrika Ludstroma mě okamžitě nadchla a naladila na frekvenci Unfold. Ve druhé, instrumentální Night-bike-ride (on Lilac Street) slyším svou květinářku znovu. Tentokrát je tam sběr ze Stardust i Paradox Hotel. Ale nemějte prosím pocit, že snad Kaipa nějakým způsobem kopíruje šablony Flower Kings. To ne. To je jen Stoltova hra tak nezaměnitelná, klávesy nemálo bodinovské a atmosféra uvolněně květinová, že mi tam má milovaná kapela stále sama naskakuje.

Ve třetí už klasicky zpívané Mirrors of Yesterday naráz Kings mizí a Kaipa si vrní svým vlastním životem. Čtrnáct minut dlouhý kusanec Leaving the Horizon je dokonalým balzámem na prog-rockovou duši a jeho hojivé účinky by mohl směle předepisovat každý, hudbou jen trochu ponaučený mastičkář. Psát o dalších skladbách a nechválit už nejde, takže kdo tohle album ještě nemáte, neváhejte. Poslechněte si jej a pokud vám imponuje zasněný melancholický prog-rock, nemůžete být v žádném případě zklamáni.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Hancock, Herbie - Man-Child
2019-02-20

Hancock, Herbie / Man-Child

4 stars

Tvorba amerického černošského skladatele, klavíristy a jazzmena Herbie Hancocka, je v oblasti jazzu, fusion, funky a soulu jednou z nejuznávanějších a také nejoblíbenějších. Tento geniální fenomén v oblasti klávesových nástrojů zcela pozměnil pojetí vnímání hry na tento vyriabilní subjekt. Jeho časté experimentování, někdy daleko za hranicemi přijatelnosti daného žánru, napomohlo vývoji celé hudební oblasti, a znatelně zpřístupnilo tento žánr nad okrajový rámec běžného publika. Řada z jeho skladeb je dnes řazena mezi klasické jazzové standardy.

Během svého života tento neuvěřitelně plodný skladatel vytvořil celou řadu umělecky hodnotných děl. Jeho tvorbu však musíme rozdělit do několika rozdílných period. Tu nejtvořivější a v nekomerční rovině nejzajímavější, rámují letopočty 1970, respektive 1976. Během onoho úseku vznikají rozhodující díla jak Herbieho tvorby, tak stylu fusion všeobecně. Bylo to období, které tomuto druhu muziky neuvěřitelně přálo a alba jako Crossings, Head Hunters, nebo Sextant právem náleží do zlatého hudebního fondu. Vyrovnaná kvalita nahrávek z tohoto období dává posluchači-sběrateli volnou ruku, kam sáhnout poprvé a kudy pokračovat. Já osobně jsem se nad sým prvním Hancockem rozhodoval vizuálně a jako první ochutnávku objednal album Man-Child. To mě upoutalo jak výtvarně, tak pochopitelně a zcela především svým hudebním odkazem.

Pokud máte rádi funky a fusion, tato deska vás musí zaručeně oslovit. Jde o pestrou plejádu šesti různobarevně orientovaných komnat, které vám bude mistr Hancock postupně odemykat svým nablýskaným mosazným klíčem. Každá místnost je jedinečná a s pravidelnou návštěvností také zaznamenáníhodná. Vše je interesnatně seřazeno a prostoupeno jazzovou fůzí v silně funk-oidním duchu. Na Hancocka je lepší mít připravenou náladu. Jeho hudba nefunguje vždy a za všech okolností. Pokud nejste vyhraněni, nebudete mít problém.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Man-Child
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Morse, Neal - Momentum
2019-02-17

Morse, Neal / Momentum

4 stars

Čím to, že když tvořil Neal Morse se svými domovskými Spock´s Beard, vydával jedno dokonalé progresivní dílo za druhým? Sotva se ale trhl na dráhu sólovou, šel s kvalitou vlastních písní minimálně o stupeň, na některých deskách (o těch posledních snad raději ani nemluvím) dokonce o několik tříd dolů. Můžeme se pouze domýšlet, jaké mohou být hlavní příčiny takového úpadku. Osobně mi připadá, že když byl Neal součástí své hudební rodiny, dokázal se mnohem intenzivněji vyburcovat a "hecnout" k vytvoření daleko přesvědčivějších a nápaditějších kompozic. Jakoby mu poslední léta chyběl soutěživý duch, možnost se před někým předvést a prokázat své schopnosti.

Stejně jako dnes i ve své mladosti skládal naprostou většinu materiálu on sám, ale aranže mohla často kapela dělat společně, což partě kalibru Spock's Beard šlo a jde jim to i dnes. Možná se až moc Neal poddává své silné víře, stupeň opotřebení určitě přináší i jeho věk - těch důvodů by se zřejmě našlo víc. V letech devadesátých působil jako zjevení a člověk, který progresivní scénou touží pohnout jiným směrem, což se i povedlo. Ale to už dávno neplatí a ta rozbředlost a rozředěnost se v jeho tvorbě stala tak nepříjemnou, že vydržet po x-té poslouchat znovu stejně vyluhovaný čaj jde jen s velkou dávkou sebezapření.

Naštěstí se v jeho tvorbě najde i několik světlých výjimek, přičemž jedna z nich nese název Momentum. Tady je zřejmě naposledy Neal pokropený živou vodou a servíruje písně, které je skutečně zábava poslouchat. Deska není obepnuta nepříjemnými klišé a Nealovy momenty (i tady se těch několik dobře známých opakuje) jsou zábavné a vybízejí k opakovanému návratu. Deska srší vtipem, pozitivním přístupem i uměleckými ambicemi. Do víru dění vás vtáhne hned úvodní bodrý kus Momentum. Osobně mi nevadí ani omílání témat na způsob staré písně "spokova fousu" Thoughts (zde Part 5) v modernější vokální podobě. Silná balada Smoke and Mirrors, progrockový tempomat Weathering Sky nebo muzikální Freak skutečně patří k tomu nejlepšímu, co Neal na sólové dráze vytvořil. A navrch tu máme přes půl hodiny dlouhou kompozici World Without End, kterou stojí za to se postupně prokousávat.

Desku Momentum beru jako poslední vzepětí Nealových vnitřních kompozičních sil před totálním vyhořením jeho skladatelského organismu. Bohužel.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Momentum
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Hackett, Steve - At the Edge of Light
2019-02-16

Hackett, Steve / At the Edge of Light

5 stars

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


A.C.T - Imaginary Friends
2019-02-15

A.C.T / Imaginary Friends

5 stars

Švédská kapela A.C.T je jedním z nejnovějších přírůstků/objevů v mé sbírce. Cesta k této partě byla rychlá a doslova "haluzová". Když jsem onehdy objednával na Discogs, hledal jsem nějakého parťáka k Balance of Power, abych nemusel platit poštovné jen za jedno CD. V moři nabídek kulatých placiček měl prodávající i tento kotouč - přesněji řečeno ten jediný mě zaujal. Kapelu jsem absolutně neznal, ale právě včas si vzpomněl, že nějakou podobnou zkratku nedávno yngwie uváděl v poslechovém okénku. Desku jsem začal testovat na youtube a takřka hned mě zaujala. Pro jistotu jsem mrkl na progboard a hle, co jsem nenašel - jednu Braňovu recku. Říkám si: "Co doporučuje tento chlápek špatné být nemůže, vždyť devět z deseti jeho tipů se líbí i mně" - a tak šup s deskou do košíku. Pak už jen první pořádný poslech a bylo vymalováno. Příjemná ťafka do obličeje a hnedle sháňka po dalších titulech. Imaginary Friends byla tedy tou první a už tím je její výsadní postavení takřka zaručeno.

No a o co že těmhle klukům jde; jakou muziku vlastně hrají? Chvíli jsem pro ten jejich "cross" hledal přijatelná synonyma, ale myslím, že termín uvedený v záhlaví jejich biografie je naprosto všeříkající. Elegantně a velmi působivě namíchaný kabaretní prog-rock. Toť jasná definice jejich muziky. Vlivy Queen, Rush, Dream Theater nebo Genesis jsou pospojovány zcela volnomyšlenkářsky a s velkou dávkou nadhledu a humoru. Dle mého jdou ještě mnohem dál než kolegové Beardfish. Kapele A.C.T není cizí muzikál, kabaret, folk ani heavy metal. Naštěstí nejsou tak daleko jako Waltari a jejich hlavním hracím kluzištěm je především progresivní rock. Co je však pro jejich hudbu důležité a do uší bijící je přemíra energie, kterou v sobě kluci nakumulovali a prostřednictvím svých skladeb ji pečlivě dávkují přímo k divákovi.

Na desce se dá vystopovat nespočet pasáží, které překupují napětím, svižným tempem, euforií, bodrou náladou, optimizmem a břitkým smyslem pro humor. Vše je ladně pospojováno a zakomponováno mezi vážná témata a libozvučné instrumentální plochy. Kapela si vás po celou hrací dobu drží na krátký distanc a ze své kuchyně servíruje ochutnávky těch nejrůznějších pokrmů. Vše je krásně stravitelné a ladně klouže hrdlem. Jedinou nezodpovězenou otázkou mi zůstává, komu se barvou svého hlasu podobá zpěvák Herman Saming. Ať přemýšlím, jak přemýšlím...

» ostatní recenze alba A.C.T - Imaginary Friends
» popis a diskografie skupiny A.C.T


Advent - Silent Sentinel
2019-02-11

Advent / Silent Sentinel

5 stars

Americká progresivní kapela nesoucí název Advent běžnému našinci nejspíš moc neřekne. Nejedná se o kdovíjak velké a známé uskupení, které by ke slávě tlačila některá ze známějších vydávajících firem. Sám jsem se k ní dostal velkou oklikou, to když tu kolega Mirek (Mayak) pře pár týdny zmiňoval horkou novinku další americké progresivní jednotky Metaphor. Ti mne alespoň tehdy tolik nenadchli, ale když v jedné spojitosti zaznělo jméno Gentle Giant hned vedle rovnítka právě k Advent, začal jsem větřit jako vzteklý německý vlčák. Rychle přečíst, rychle vyzkoušet a už už jsem CD lifroval směr domácí sbírka, hned vedle jejich velkých vzorů od něžného obra.

Ptáte se, o čem že Advent jsou? To poselství jejich hudby je ukryto už v ilustraci tohoto alba. Přesně to, co znázorňuje obal desky, je nahráno i v jeho útrobách. Hudba dýchající historií, jejíž dobu si dosaďte každý dle své libosti. Já bych si vsadil na éru viktoriánskou Anglie, která mi k muzice Silent Sentinel tak nějak pasuje nejlépe. Jelikož zde už Miro stvořil jeden pořádný elaborát, nechci se opakovat, a tak toto krátké čtení je mou pozvánkou pro všechny nadšence moderní progresivní hudby a tvorby něžného obra především.

V předchozím článku padl názor poukazující na přemíru kytarových instrumentálních čísel, kde by se jejich částečným nebo celkovým odstraněním vyčistil a zpřehlednil celkový koncept desky. Já osobně nejsem zastáncem takových úprav a výsledné dílo beru jako kompletní a nedělitelnou myšlenku jeho autora. Domnívám se, že řada z těch skladeb nepostrádá tajemnou atmosféru a mezi zpívané části dobře zapadá. Kapelu Advent tvoří šest členů a tři z nich se dělí o sólový zpěv. Každý hlas je zcela odlišný, jeden z nich je dokonalým klonem jednoho z bratrů Shulmanovců, a když svým něžným hláskem recituje, vytváří dokonalou iluzi právě muziky Gentle Giant. Ve sborech má pak společné hlasové souznění neopakovatelné kouzlo, techniku i srdcervoucí vlídnost.

Advent vás nenadchnou prvním poslechem. Jde o hodně složitou muziku, ve které se toho děje neskutečně mnoho. Ale jelikož je progresivní fanoušek tvorem přemýšlivým a vytrvalým, průnik do krás hudby Advent mu nezabere úsek delší, než který je bezpodmínečně nutný k tomu, aby nezačala hrozit ztráta vlastní trpělivosti.

» ostatní recenze alba Advent - Silent Sentinel
» popis a diskografie skupiny Advent


Presto Ballet - The Days Between
2019-02-07

Presto Ballet / The Days Between

4 stars

Presto Ballet je druhá a méně známá kapela amerického kyaristy Kurdta Vanderhoofa. Ten v polovině osmdesátých let založil heavy/power metalovou squadru Metal Church, která zanedlouho získala status ikony tohoto žánru. Avšak už po druhé nahrávce se Kurdt stahuje do pozadí, jeho místo obsazuje bedňák Metallicy John Marshall a kapela servíruje fanouškům dodnes nejoblíbenější desku Bleesing in Disguise. Od této chvíle Kurdt pouze komponuje a stává se šedou eminencí, která se následující léta drží v povzdálí. Do hry se vrací až při comebacku své kapely s deskou Masterpeace v roce 1999 a až do dnešních dnů drží kovový kostel v aktivní činnosti. L velké spokojenosti fanoušků se na místo zpěváka dokonce po více jak dvaceti letech vrátil ztracený syn Mike Howe.

Kurdtova láska k melodické hudbě, art-rocku, A.O.R., pompéznímu rocku a kapelám jako jsou Styx, Kansas, Boston, Asia a další se v tomto tisíciletí přetransformovala v založení nového spolku nazvaného Presto Ballet. Jeho prostřednictvím tak mohl světu ukázat i svou druhou, mnohem méně drsnou tvář, vytesanou z úchvatných melodií a dech beroucích klávesových ploch. Kapela rázem vstoupila do širšího podvědomí, proslavila se svou oblibou analogového zvuku a nahrávání na přístrojích pracujících v podobném režimu. Do dnešních dnů stihli vydat šest studiových nahrávek (jedna je sice označována jako mini, ale svou délkou podobnou ostatním nahrávkám (ty se většinou drží staré zažité míry okolo čtyřiceti pěti minut) se řadí mezi ty "klasické". Každou po sobě jdoucí dvojici desek nazpíval jiný zpěvák, což znamená, že na minulé i loňské novince se představuje dle mého nejlepší člověk co kdy v řadách kapely účinkoval - Chuck Campbell. Na ostatních postech dochází k častějším výměnám, snad s výjimkou klávesáka Kerryho Shacklettona, pro něhož je tato nahrávka už čtvrtou v pořadí.

Začátek desky je energičtější a razantnější, než na jaký jsme byli doposud od kapely zvyklí. První dvojice skladeb se po historické ose otáčí až kamsi k debutní nahrávce a za její ráz a charakter má odpovědnost především zvuk a způsob hry Kurdtovy kytary. Klávesám se tady dostává malinko menšího prostoru, což ale vůbec nevadí. Skladby jsou napsány chytře a entusiasmus, se kterým se zde setkáváme, zní velice lákavě. V půli Out of Mind (It's Outta Sight) přichází ladný akustický zlom, v němž vyniká Chuckova hlasová barevná škála. Druhou Earthbound odklepává precizní rytmika bubeníka Charlie Lormeho. Skladba má tah a šťávu, sedmdesátkové klávesy rozehrávají rychlé běhy a v sólování se střídají s kytarou. Od třetí Tip of the Hat se dají Presto Ballet přesněji identifikovat a nová nahrávka už lehčeji zařadit po bok předešlých, pro progresivisty nesmrtelných alb. O slovo se hlásí akustické kytary, klávesy dostávají širší manévrovací schopnost a nálada skladeb, tempo i dynamika se mění skutečně často.

Čtvrtá I Just Drive začíná jako klavírní romantická selanka. Znělý klavíristův úhoz lahodí uchu, a když se po chvíli přidá i akustika a zbytek ansámblu, posluchači postupně vyrůstá pod prsty úžasný song. Hard Times for Dreamers je dynamickou přehlídkou svižné a moderní progrockové techniky bez nějakých známek opotřebení nebo klišé zajetého stylu. No a nejdelší I am Wire je pro změnu dokonalým atmosférickým klenotem plným změn nálad, působivých aranžmá, pestrých instrumentálních motivů s trochou toho tajemna a mystiky. Už teď jej můžeme zařadit mezi ty nejlepší songy kapely.

Kurdt Vanderhoof spolu s Chuckem Campbellem stvořili velmi povedeného následovníka alb předešlých - novinka jim co se týče pestrosti a nápaditosti šlape pořádně na paty. Mezi šesticí kvalitních a vysoce vyrovnaných alb Presto Ballet se jen těžko hledá nějaká výraznější nebo snad dominantnější nahrávka. Spíš je na každém jedinci, která že je ta jeho nejoblíbenější. 4,5*

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Days Between
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet


Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
2019-02-06

Balance of Power / Ten More Tales Of Grand Illusion

4 stars

Při procházce vzpomínkami, které že to kapely jsem cca před dvaceti lety poslouchal, mi na mysl vyplavala i tato, pro mne v době mladistvé oblíbená deska. Patří dávno rozpadlé britské formaci Balance of Power, která na konci devadesátých let stihla nahrát pět studiových alb. V tehdejší době běžný internet prakticky ještě neexistoval a nové koně jsme hledali kde se dalo. Nevzpomínám si přesně, kde jsem na Balance narazil já (možná v německém Rock Hardu), ale oslovil mě obal a následně také muzika. Tenkrát jsem na podobné produkci (dle vzoru Dream Theater) celkem ujížděl a Ten More Tales of Grand Illusion se zakrátko stalo jedním z černých koní mé fonotéky. Nějaký rok mi doma vydržel, prakticky až do doby, než začala velká stylová přestavba.

Žádnou jinou desku jsem si od Balance of Power už nepořídil a když jsem je testoval nedávno, výsledek byl totožný. Jen tento jediný disk mě znovu oslovil a já si ho prostřednictvím čeho jiného než Discogs (vždyť jde o dávno mrtvé zboží) objednal znovu. Když zakrátko placka zářící novotou dorazila, ještě ten den jsem ji šupnul do přehrávače, volume posunul doprava a oživoval vzpomínky na téměř bezstarostnou dobu, kdy je člověku okolo dvacítky. Bylo to tam znovu a já si tu desku zase pořádně užil. Tolik tedy sentiment a teď konečně i trochu těch faktografických údajů:

Balance of Power založil bubeník Lionel Hicks. Na prvním a posledním albu zpívají už jiní zpěváci, ale prostřední trojici desek svým vysokým hláskem zkrášlil Američan Lance King, jehož barva hlasu mě dodnes nepřestává imponovat. Někde jsem se dočetl, že jej přirovnávali k Jamesi LaBriemu z dob Images and Words. Nikdy mě to tak netrklo, až teď. Ale já v něm slyším i kus Mikea Barkera ze Shadow Gallery, na které jde spíš než k Dream Theater hudba Balance of Power implantovat. Jistě, není tolik "namachrovaná" (v tom dobrém slova smyslu), hráči nejsou technicky na tak vysokém vývojovém stupni jako pánové ze zmiňovaných kapel, přesto si z jejich výrazu cosi berou. Dnes mi krapet vadí zbytečně vystrčená Lionelova hra na bící, která s občasným přibroušením kytar strhává desku do metalového rance. Ale pořád je tu dostatek výsostně melodických vyhrávek, velkolepých sól a vznešených klávesových ploch (i když klávesák v sestavě chybí), které otřásají deskou mezi mantinely prog-rocku, hard-rocku, A.O.R. a power metalu.

Mrštný nátlakový začátek rozehrává úvodní píseň Day Breaker. Ale už první prohrábnutí not v akustickém kytarovém hávu a něžný Kingův vokál poponáší skladbu do úplně jiné dimenze. Když pak v bridge zní ono slastné "áááááá", King rázem šplhá do výše a v chorusu rezonují slova "Day Breakeeeer", nemůže být posluchač presovaný lisem značky "slast" neuspokojen. Druhou Prisoner Of Pride zprvu ovíjí pozoruhodné kytarové sólo a Hicksovy bubenické brejky. Klávesy zní pompézně a přijatelně atmosféricky. King ve střední poloze, kytara zlehka zařezává až do chvíle, kdy se začne vše vzpínat a šroubovat vzhůru. Refrén ale nepřichází, místo něj je tu slaďoučké sólíčko a zopakování prvních témat. Konečně se přiřítí i refrén a já vzpomínám na druhou desku Dream Theater.

Savage Tears si vezme námět z "galerie stínů" a ladně obměňuje melodie kláves i kytar. Akustika zlehka drnká, basa krásně přede a Lance vás tahá za srdce. Překrásné sbory i naléhavý refrén jen podtrhují oduševnělé okamžiky této písně. Čtvrtá Under The Spell je další trefou do mého melodiemi naplněného srdce. Žeru všechny ty klávesovo-kytarové vyhrávky, Kingův působivý vokál který se dokáže několikrát ladně zhoupnout do výšek, i sošně pompézní náladu této skladby. Blind Man je jeden z mých osobních favoritů na albu. Začíná dojemným klavírním úvodem, přidají se klávesy, riffující kytara a pulzující basa kontra dynamické bicí. Skladba si nenuceně pluje na akustických tónech a jemných riffech rezonujících v povzdálí. Rytmika krásně tluče a King je svým Blind Man v refrénu naléhavý a čitelně uvěřitelný. Výborný je také následující opernější úryvek.

Toť první půle desky. Druhou už jen telegraficky. Tu zahájí další pecka alá Dream Theater About To Burn. Po trošku zbytečné instrumentálce Under Innocence Wing a jediné vycpávce Sins Of The World přijde na řadu queenovská balada The Darker Side. Titulka Ten More Tales Of Grand Illusion desku uzavře v mírně pochodovém a pompézním duchu na křižovatce Shadow Gallery a Magnum.

Pro mě je tohle další sentimentálně srdcová záležitost. Deska prostoupena klasickou ostrovní melodikou s mírně dynamičtějším charakterem a jedinečným Kingem za mikrofonem je dobrým tipem pro všechny, kteří se občas rádi prohrabují devadesátými léty s touhou vyštrachat něco ukrytého vespod truhlice s nápisem "great melodies".

A tady malá ukázka pro nepolíbené: https://www.youtube.com/watch?v=DoB98K8du2s&list=PLkct1Zr2FhkxOJmAGgxruwznlQl5tcBqQ&index=4

Pište, hodnoťte, chvalte, nadávejte.

» ostatní recenze alba Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Balance of Power


Black Sabbath - Heaven and Hell
2019-02-05

Black Sabbath / Heaven and Hell

5 stars

"Ne a ne a ne. Ani Ozzy ani Dio, ale Martin je pro mě jediný akceptovatelný hlas slovutných Black Sabbath." Tak s touto poučkou jsem si až do minulého měsíce vystačil více jak dvacet let. A nakonec jsem přeci rezignoval. Zkusil jsem to raději opatrně a na jistotu. Tou jistotou mi byl Ronnie James Dio.

Jeho hlas samozřejmě moc dobře znám z Rainbow a výběrovky Best of Dio. Kompletní sólové věci mě nikdy nechytily a jeho studiovky s Iommim mi taky moc nevoní. Kdysi jsem poslouchal výběr Dio Years i comeback The Devil You Know. Ten mi připomínal desku Angry Machine a to taky nebyla žádná sláva. Díky zmiňovanému výběru jsem většinu skladeb z Heaven and Hell dobře znal a líbily se mi vždy víc než ty z Mob Rules. Občas je člověk zaznamenal i v rádiu či v televizi, občas mě do nich uvrtávali kámoši, ale nikdy jsem nepřemýšlel příliš reálně nad tím, že je jednoho dne zavřu do skříně spolu s Headless Cross nebo Tyr.

Ten okamžik tedy nastal a já musím nakonec zvolat – hurá. Proč hurá? Protože ta deska je k******* dobrá. Po čertech dobrá, zatraceně dobrá, prostě báječná. Když ji teď tak poslouchám, říkám si, jestli právě tohle není první čistá heavy metalová deska. Ale ať je nebo není, ať podobný styl s postupujícím věkem nadobro opouštím (samo, pár výjimek se vždy najde a jak rádo), nebe a peklo mi lahodí jako dobré a slaďoučké bílé slámové.

Prvotní domnělý strach z Martinem Birchem ukované přílišné kovové nudy se nejpozději během stovky krátkých sólíček nacpaných do třetí skladby Lady Evil rychle rozplynul. Ale klenotů ještě větších je na desce nemálo. Rozhodně bych neměl zapomenout vyzvednout energický a od podlahy zahraný opener Neon Knights, mohutnou, doslova magickou a starověkými obřadními rituály obestoupenou věc titulní (ty riffy a sbory - no lahoda) nebo nenápadnou Wishing Well. Avšak mezi nejlepší songy patří trojice Children of the Sea, Die Young a Lonely is the Word. S Iommiho až neuvěřitelně melodickou hrou, citelnými vstupy akustických kytar a místy hodně oduševnělým zpěvem Ronnieho Jamese.

Přemýšlím jak desku bodovat, hlavně když ji srovnávám s Martinovou érou. Ale i vedle mnou oblíbených desek z přelomu devadesátých let, stojí Heaven and Hell jako urostlý a statný kmet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Threshold - Wounded Land
2019-02-03

Threshold / Wounded Land

4 stars

K tomuto nosiči mám vypěstovaný velmi blízký a specifický vztah. Když jsem ve svých mladých letech jezdil občas do Prahy za nákupy CD, při jednom takovém podniku jsem v prodejně s muzikou (myslím v ulici Benediktské) dostal od prodavače do rukou toto CD s doporučením, že jestli hledám něco nového a zajímavého, budu spokojený. Právě na krám obdržel první CD Threshold (mohlo to být mezi roky 1995-97) a zřejmě ho nabízel kde komu. Letmo jsem si vybavil recenzi ze Sparku a CD si poslechl a koupil. Byl jsem moc spokojený a zanedlouho jsem u Petra Hanzlíka v jeho Gung-ho přikoupil i dvojku a trojku. Ty už nebyly tak originální, hlavně trojka mi připadá nudná a vyčpělá dodnes. Při zeštíhlování sbírky došlo nakonec na prodej i tohoto nosiče. Po letech jsem si zašlé vzpomínky vybavil a jelikož jsem nechtěl remaster, sehnal jsem si prostřednictvím Discogs znovu ten (samý) originál Wounded Land.

I po tolika letech má jeho vlastnictví pro mě velké kouzlo. Část z něj se uchovala v interesantním obalu, část v malbě vyobrazené uvnitř bookletu, velká část ve vzpomínkách, a ta největší v hudbě samotné. Když jsem si jej nedávno znovu přehrával, bylo to jako vrátit se v čase o dvacet roků nazpět. Damianův charakteristický, tehdy ještě mladicky vyhlížející zpěv, Karlovy úchvatné riffy a Richardovy klávesy mi udělaly stejnou radost jako kdysi. Ale i bez vzpomínek a sentimentu je to deska výborná a v mnoha ohledech výjimečná. Threshold už její pokračování nikdy nenatočili. Ten entusiasmus a mladické nadšení je tady hodně znát. Své dělá i doba vzniku a rodící se nová britská progresivní scéna počátku devadesátých let, která za své největší vzory uvádí rané Marillion.

S výjimkou strnulé Siege Of Baghdad je ostatních osm skladeb pěkným občerstvovacím okénkem do zrodu oné prog vlny v zemi, která nám v hudbě dala to nejlepší možné. Rozvětvené a vypiplané Consume To Live, Sanity's End a Surface To Air jsou proloženy vzdušnými perlami Paradox (s nemalou hitovou ambicí) nebo Mother Earth. A když vám dohraje ta nádherná miniaturka v závěru Keep It With Mine, je vám jasné, že už na svém startu měli Threshold dravé ambice, solidní aranžerské zkušenosti, dostatek fištronu i tolik potřebnou vlastní sebereflexi. Tedy vlastnosti, které jim dnes (žel bohu) hodně schází.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold


King Crimson - Starless and Bible Black
2019-02-01

King Crimson / Starless and Bible Black

3 stars

Dnes bych se rád trochu věnoval druhé nahrávce kapely King Crimson s vokalistou Johnem Wettonem, napřed ale některá fakta z Wikipedie, která mi k povaze desky přijdou vhodná a zajímavá:

"King Crimson vydali v březnu 1973 album Larks' Tongues in Aspic, přičemž ve stejné době odešel ze skupiny perkusionista Jamie Muir. Čtyřčlenný zbytek kapely (nepočítaje textaře) pokračoval během celého roku 1973 v čilém koncertování, kdy kromě vydaných skladeb hráli i nejrůznější improvizace a postupně také začali hrát i skladby nové.

Album Starless and Bible Black je běžně řazeno mezi studiová alba, nicméně je jakýmsi mixem studiových i koncertních nahrávek dodatečně upravenými ve studiu (odstranění potlesků apod.). Deska začíná písněmi „The Great Deceiver“ a „Lament“, což jsou jediné dvě skladby na albu nahrané výhradně ve studiu. Po nich následuje „We'll Let You Know“, improvizace nahraná na koncertě ve skotském Glasgow. „The Night Watch“ je píseň inspirovaná stejnojmenným obrazem od Rembrandta. Její úvod pochází z vystoupení v Amsterdamu, zbytek byl později natočen ve studiu. „Trio“ je čistě instrumentální skladba (rovněž z Amsterdamu) pro housle, baskytaru a mellotron. Improvizace „The Mincer“ byla nahrána na koncertě v Curychu.

Na druhé straně původní gramofonové desky se nacházejí dvě instrumentální skladby o délce kolem 10 minut. Titulní improvizace „Starless and Bible Black“ byla natočena v Amsterdamu, pro toto album ale byla zkrácena. Její název je citátem z hry Under Milk Wood od Dylana Thomase. Na dalším albu King Crimson, Red, se nachází skladba „Starless“, která je ale od této intrumentálky odlišná, ačkoliv obsahuje slova „starless and bible black“. Poslední skladbou na Starless and Bible Black je Frippova složitá kytarová skladba „Fracture“ (rovněž z Amsterdamu, celý tento koncert byl vydán v roce 1997 jako album The Night Watch), stylově podobná „Larks' Tongues in Aspic, Part Two“.


Jak tedy nejlépe vystihnout tohle zvláštní album a neurazit jeho fanoušky i fanoušky King Crimson? Podivné, nezvyklé, dekadentní, šílené, improvizační, avantgardní? Každý ať si vybere příměr který mu bude k nahrávce sedět dle jeho gusta. Můžeme ho, jak již bylo řečeno, rozčlenit na dvě části. Několik skladeb je nazpívaných a polovina se nese v čistě instrumentální podobě. Některé pasáže jsou pro mne na hranici poslouchatelné únosnosti. V době vzniku to musely být invenční, jen málo kým překonané věci. Po technické stránce jde skutečně o něco mimořádného, ale že by v tom člověk našel nějakou melodii nebo smysluplný tón, který by ho nějakým způsobem obohatil? Jsou to jakési surrealistické improvizace Roberta Frippa se zploštělou náladou a těžko srozumitelnou dikcí. Vedle mohutného Red a daleko poslouchanějšího "Lark´s" obstojí Starless jen s přimhouřením obou sluchovodů.

Kdyby se ubralo na improvizačním charakteru, přihodila se jedna dvě "melodičtější věci" a Wettonův vokál dostal větší prostor, mohla se z desky stát podobně vzrušující záležitost jako v případě Red. Ale on jeho autor dobře věděl, co dělá a proč se nehodlá za každou cenu zavděčit masám, nebo stvořit něco očekávaného. Je to přece Robert Fripp!

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Area - Arbeit Macht Frei
2019-01-29

Area / Arbeit Macht Frei

4 stars

Když jsem si kdysi na progarchives procházel italská alba a hledal další možné "oběti" k rozšíření své sbírky, narazil jsem i na tohle dílko. Už si nepamatuji, co jsem si o něm přečetl, jisté však je, že když mi CD dorazilo domů, dal jsem ho na několik měsíců k ledu, aniž bych jej otevřel. A když teď konečně přišla jeho doba, CD jsem vybalil, opatrně vsunul do přehrávače a... byl jsem z jeho obsahu dokonale perplex.

Žádný klasický italský prog-rock, žádná klasická italská škola po vzoru PFM nebo Le Orme. Tohle je čistý jazz-rock. Jsou to Colosseum italského typu. Tento příměr uvádím pouze jako orientační, protože kapela Area je parta zručných muzikantů (ne plagiátorů), kteří se nedokáží spokojit jen s nějakou obyčejnou kopírovací technikou. V nástrojovém a aranžérském arzenálu jsou podobně obsáhlí a zdatní jako jejich jmenovaní i další kolegové z branže, ale jdou skrze styly a škatule svou vlastní cestou. Občas vás z té jejich místy šílené "psycho-hudby" může malinko rozbolet hlava. Obzvlášť, když jejich saxofonista troubí do svého nástroje jako smyslu zbavený nebo když zpěvák Demetrio Statos šroubuje svůj excentricky pojatý zpěv až k hranici běžné přijatelnosti. Občas je to pojetí hodně avantgardní a ve spojitosti s obrovským zápalem, který z hudby cítíte, jde vytušit, že s nějakými konvencemi si chlapci z Area hlavy nelámali.

Tohle dílko neimponuje pouze zajímavým obalem a drsným názvem, ale i nemálo dráždivou muzikou a strhujícími hudebními výkony na hranici hratelnosti. Prostě jazz-rock jak řemen.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area


Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
2019-01-28

Santana / Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender

4 stars

Ač se tu Santanova tvorba těší značné oblibě, tahle deska se s počtem recenzí (jedna) u zdejšího posluchačstva tomuto standardu dosti vymyká. Důvodem nejspíš bude Carlosův odklon od "latinou" ovlivněné tvorby a silný až experimentální příklon k fusion a jazzu. Spojení s odborníkem na tyto styly Johnem McLaughlinem dává už leccos tušit, a od vložení cd do přístroje a následného stlačení knoflíku play je posluchač vtažen do snového a jen v drobných konturách načrtnutého světa fusion hudby.

Deska obsahuje dvě malebné kratičké kytarové miniatury, dvě na nápady hýřící vize obou kytarových mohykánu spojených tu v jedno tělo a jednu dlouhou, zprvu se pomalu rozjíždějící, po chvíli však rytmicky strhující suitu Let Us Go Into The House Of The Lord. Ta se s dřívější Santanovou tvorbou dá poměřovat zhruba nejpřijatelněji a to zejména díky bujarým rytmickým přelivům a citlivě vsazenému jižanskému espritu, který doposud tolik charakterizoval kytaristovu složitou osobnost. Love Devotion Surrender je stěží uchopitelným kusem rané mistrovy tvorby, ale pokud máte rádi album předchozí či to následující, časem vám to stejně nedá a s trochou snažení najdete zalíbení i v nahrávce recenzované.

Asi to nikdy nebude to "WOW" podobně jako u Abraxas či Welcome. Love Devotion Surrender je příliš nečitelné, nesmělé a nepředvídatelné album na to, aby vás uchvátilo v takové míře, jaká se u Santanovy tvorby z let dávno minulých očekává. Na tuto desku se dá pohodlně praktikovat ono pořekadlo – nemusí pršet, stačí když jen kape.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
» popis a diskografie skupiny Santana


Blue Öyster Cult - Mirrors
2019-01-27

Blue Öyster Cult / Mirrors

3 stars

Už jsem tu kdysi psal, že pro americkou kapelu Blue Öyster Cult mám zvláštní slabost. Postupně jsem posbíral víc jak dvě třetiny jejich studiové diskografie a všechna alba poslouchám rád a se zaujetím. Jednou z posledních desek, kterou jsem si chtěl pořídil byla i nahrávka Mirrors. V naší síti nebyla dlouhou dobu dostupná a zas natolik horlivý jsem v tomto případě nebyl, abych ji musel nahánět po všech čertech. Náhodou se mi však naskytla příležitost, a tak jsem si ji nedávno konečně doplnil do sbírky. A jelikož tu není o desce jediné slovíčko, přidám alespoň něco málo.

Jedná se o klasické album kapely. Nezní natolik bombasticky jako Spectres a naštěstí není ani tak nevyrovnané jako Cultosaurus Erectus. Je umírněnější, klidnější, zpěvnější a rockově neimpulzivní. Odpovídá době svého vzniku - roku 1979, kdy už mnoho dříve skálopevně v rocku ukotvených spolků měnilo své návyky a pod tíhou okolí postupně zjemňovalo svůj styl k větší "syntezátorové" barevnosti a přístupnosti. Není to však žádný komerční odvar a na většině skladeb je stále poznat ta neformální skladatelská svoboda, kterou kapela po celou dobu své existence vládla.

Muzikální ornamenty nejlépe vyniknou na pro uchu lahodících partech klasických a akustických kytar, v melodických sólech nebo v zajímavě sestavených vokálních linkách. Předešlá alba byla až překvapivě úspěšná a snaha kapely zalíbit se právě zde širšímu publiku zjemněním výsledného soundu nebyla kvitována s takovým nadšením, jaké hráči očekávali a do desky vkládali. Snad i proto byl k další dvojici alb povolán ostřílený a daleko tvrdší hudbu produkující Martin Birch. Ale to už je úplně jiná kapitola.

Mirrors tak zůstává spíše průměrným albem, které si však milovník "ústřiček" nemusí v žádném případě nechávatt ujít.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Mirrors
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Procol Harum - Procol's Ninth
2019-01-24

Procol Harum / Procol's Ninth

5 stars

Soubor Procol Harum vnímám jako jednu z prvních umělecky přínosných kapel, která k dosažení jisté progrese ve své tvorbě a ve svých skladbách nepotřebovala posluchače omračovat přemrštěnou technikou ani skládat kdovíjak složité art-rockové suity. Na každém svém nosiči ze sebe dokázala vycedit sofistikovaně kvalitní písně obklopené neskutečně nápaditým aranžmá, tvořivou stavbou i přitažlivými harmoniemi mnoha barev. Svým spoře písničkářským a na první poslech až obyčejným hudebním stylem, prodchnutým však velkou dávkou melodiky a výborným Brookerovým zpěvem, pomaloučku stoupala několik let po inteligenčně-vývojové křivce stále vzhůru. Desku Procol's Ninth lze v tomto kontextu vnímat jako možný vrchol (nebo jeden z vrcholů) jejich vzájemného společného snažení. Osobně mi její pochopení zabralo víc času než jsem předpokládal, nebo alespoň delší úsek, než který jsem absolvoval s některými z předchůdců.

Procol's Ninth, jak už jsme u Procol Harum navyklí, vykynulo opět z malinko jiného těsta, než které spolu kluci propracovávali roky předešlé. Při nahrávání se kladl daleko větší důraz na využití dechů, díky nímž deska často působí muzikálnějším a uhlazenějším dojmem. Fakt, že u kapely už dávno nepůsobí hlavní kompoziční leader Robin Trower, nemá na přitažlivost a kvalitu nahrávky pražádný vliv. Jeho místo skladatele dokázala kapela zacelit takřka ihned, důkazem čehož byla geniální a monstrózně znějící nahrávka Grand Hotel.

Zpět ale k meritu věci. Desku zahajuje tajemný úvod nápady překypující písně Pandora's Box – jednoho z nezpochybnitelných favoritů této nahrávky i tvorby Procol Harumm všeobecně. Fool's Gold je tempově rozmanitá píseň s výrazným Brookerovým piánem a zajímavě umístěným i zahraným kytarovým sólem Micka Grabhama. Taking The Time se chytá sinatrovské průpravy a v dechové sekci naschvál působí krapet ospalým dojmem. Do progresivního sprintu naběhne úžasně hravá The Unquiet Zone. V ten moment se před vámi otevírá to nejlepší z této desky.

Ve stejné kvalitě pokračuje i divadly na Broadway načichlá dvojice The Final Thrust respektive I Keep Forgetting s božskými žesťovými nástroji (moje nejmilejší). Velmi povedená je i další dvojice písní, aranžérskou chytristikou naplněná Without a Doubt a houpavá The Piper's Tune s naléhavým Brookerovým espritem v hrdle. Typewriter Torment působí z kraje až zbytečně uspávacím dojmem a podobností na kus předchozí. Pak se naštěstí trochu rozdovádí a pozitivní energii vám do žil vstříkne ještě překvapivě zařazený beatlovský cover Eight Days a Week oblečený v lehce swingujícím kabátku.

Dlouho jsme tu neměli žádnou soutěž, tak to tu zkusím znovu trošku rozhýbat. Snad se tu pár fandů Procol Harum ještě najde. Co třeba vaše tři nejoblíbenější nahrávky Procol? Za mě a bez pořadí:

A Salty Dog
Home
Grand Hotel

» ostatní recenze alba Procol Harum - Procol's Ninth
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Osbourne, Ozzy - No More Tears
2019-01-22

Osbourne, Ozzy / No More Tears

5 stars

Nikdy jsem nepředstíral, že patřím mezi zastánce tvorby, zpěvu a osoby Ozzyho Osbourna. K Black Sabbath s "Ozzmanem" u mikrofonu stále nějak ne a ne přičichnout a z mistrovy sólové tvorby mám rád jen velice zanedbatelný úsek. Ovšem mé kritice se zcela vymyká jedna jeho deska, jeho opus magnum – No More Tears. Ten stavím zcela neochvějně nad rámec běžné rockové produkce - Ozzy na něm dokázal, že nejen chlast a drogy jsou obory, ve kterých tak vynikal. Tato deska zastřešuje konec jedné éry, éry plné natupírovaných blonďatých hřív a kozatých, očkem mrkajících blondýn. S Randym Rhoadsem se Ozzy dokázal vzpamatovat a natočit dobrou desku, co ale dokázal s Wyldem, je neskutečné. Po slabých odvarech typu "Bark" a "Ultimate" přišel solidní "No Rest" a pak špičkový počin No More Tears. Vrchol, přes který se později zpěvák už nikdy nedostal a asi ani nedostane.

Album čítá jedenáctku výjimečných kompozic a rtuťovitého hard-rocku s pestrým stylovým rozpětím i notnou progresivní slinou. Osbourne zpívá absolutně nejlépe v celé své kariéře a hity "Mama" a skladba titulní mu dopřejí zasloužený komerční úspěch. Deska obsahuje trojici překrásných balad, hutně šlapavé demolující songy Desire, S.I.N. a Hellraiser, inovativní skvosty Zombie Stomp, A.V.H. a na dokonalé basové figuře položený pomník celé jeho kariéry, skladbu No More Tears - jako vyvrcholení této nahrávky. Špičková produkce dua Baron/Purdell (později podepsaná pod takovými skvosty jako jsou desky Awake od Dream Theater nebo Still Climbing od Cinderella) dokázala precizně vyzvednout všechny silné okamžiky kompletního hráčského aparátu tak, aby po sobě zanechala rockový pomník, který přetrvá desetiletí a možná i víc.

Dlouho jsem doma trpěl úděsně remasterovaný nosič této desky a v hlavě nosil myšlenku, že bych v budoucnu rád znovu někde zakoupil originál. Je to vlastně stejný případ jako Painkiller. A tak znovu na tomto místě musím vzdát hold portálu Discogs, díky němuž jsem si první press mohl znovu obstarat a slyšet tak nahrávku v podobě, v jaké jsem si ji z dřívějška zapamatoval. Tato nahrávka za to skutečně stojí.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Iluvatar - From The Silence
2019-01-17

Iluvatar / From The Silence

5 stars

Takřka druhý den po euforickém přijetí alba Children amerických Iluvatar, kteří po zásluze patří k těm nejlepším zástupcům progresivního rocku devadesátých let, jsem si objednal jejich poslední, kupodivu u nás snadno dostupnou desku. Za těch pár dnů, než mi "novinka" přišla, jsem Children dokonale přebrousil a album se hbitě vyhouplo v mém osobním seznamu progresivních děl z domácího portfólia mezi naprostou elitu. Očekávání byla tedy podobně veliká. Ve výsledku jsem desku From the Silence "ždímal" do hlavy ještě častěji než předešlé "dítko" a vlastně doteď nechápu, jak může být tak geniální kapela běžnému progovému fandovi takto utajena. Ani na této čtvrté desce neslevili hoši nic ze svého nasazení a múza nápaditosti je nepřestala pronásledovat.

Jedenáctka maximálně vybroušených progresivních perel snese srovnání pouze s tou nejužší konkurencí. Iluvatar nejsou slepí jako jiní obři progresivní (metalové) líhně a nezůstávají zakonzervování ve své samolibé ulitě. Nebojí se experimentovat a sázejí na nápaditou neotřelost a vlastní charismatický ksicht. Dokonale pracují s dynamikou, nešetří melodiemi a zůstávají otevřeni novým podnětům. Nepotřebují se tlačit do bombastičnosti a nezakrývají skladatelskou impotenci zvukovou masou. Ba naopak, Iluvatar jsou vstřícní a jiskřiví. Při aranžování používají srdce, ne kalkulující mozek. Vyrovnaná kolekce má svůj vrchol v závěru alba, kde písně počínaje truchlivou Between přes mohutnou emotivní vlnu The Silence až po dvojici atmosférických klenotů Older Now a Until dokážou posluchače dokonale ohromit a zacloumat jeho senzitivním spektrem.

Takřka za polovinu své osobitosti vděčí kapela zpěvákovi Glennu McLaughlinovi, jehož pěvecké schopnosti a nadpozemské hlasové charisma strčí do kapse i řadu vyhlášených vokálních akrobatů z okolní branže. Iluvatar dodnes zůstávají dokonale utajeným tipem z progresivní americké provenience. Působí sice skromně, ale zároveň i jako velice noblesní drahocenný náhrdelník, který vás po nasazení vkusně zkrášlí. Progrockoví fajnšmekři, s touto deskou neváhejte ani minutu. From the Silence je úžasná záležitost a desce Children "funí" pěkně na záda.

P.S.: Recenzi jsem měl v šuplíku víc než měsíc z důvodu menších úprav. Náhodně jsem si však desku včera přehrával v mp3 při cestě autem, a jelikož se z cestování stal hudební-mega zážitek, "réca bréca" musela ven. Možná si řeknete, že pro takovou (progresivní) muziku je "obyčejný" poslech v káře znehodnocujícím. Možná ano, ale to neřeším, dobrá hudba vám přece může hrát kdekoli, hlavně když je divák uspokojen. A skladba Between je perla jako hrom!

» ostatní recenze alba Iluvatar - From The Silence
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Elegy - Supremacy
2019-01-15

Elegy / Supremacy

4 stars

Na Holanďany Elegy jsem natrefil zhruba ve stejné době prostřednictvím dvou zdrojů. Tím prvním byl rockově metalový časopis Spark (ve kterém jejich desky pravidelně recenzovali) a druhým, už zcela konkrétním zdrojem nejen informací, ale hlavně hudby samotné pak celá síť Merhautových půjčoven. V roce 1993 jsem si v jedné z jeho brněnských poboček půjčil solidní debut Labyrinth of Dreams a zakrátko v předchůdci dnešního Bonton Landu (jak jen se ten krámek mohl tehdy jmenovat - Popron, Supraphon?) koupil i mou druhou oblíbenou desku Supremacy. Jako by to bylo včera, co jsem četl článek Nikolase Krofty o Elegy, kde je přirovnával ke slabým Queensrÿche a psal i o (cituji doslova) příšerně upištěném vokálu Eduarda Hovingy.

V devadesátých letech jsem Elegy respektoval a poslouchal, dnes musím dát Nikolasovi za pravdu v hodnocení stylu i projevu této kapely. Není to žádná první liga, spíše standardní, velice melodický "metálek" ležící někde napůl cesty mezi ranými Helloween a Queensrÿche. Hovinga je výškař jako blázen, svoje hlasivky tahá nahoru jak jen může, ječí a piští až někdy uši brní, jenže když se vám něco mnoho let líbí a k desce máte osobní vztah, ledacos takovému souboru odpustíte. Hlavní leader, zakladatel a tahoun, kytarista Henk van der Laars, je i ústředním skladatelem Elegy. Ti jsou vlastně něco jako jeho dítko. To on jim vdechl život a několik let s nimi živořil na okraji širšího hudebního zájmu tehdejší veřejnosti. Že je poté opustil a přenechal místo Patricku Rondatovi je věc druhá.

Pro mě interesantní obálku na lesklé placičce doplňuje desítka vydařených, nanejvýš melodických a jemným progresivním předivem opatřených skladeb. Součástí této sbírky je jedna kratičká atmosférická mezihra Anouk, jeden malinkatý vokální odér Close Your Eyes a standardní balada Lust for Life. Mezi stěžejní a nejoblíbenější kusy počítám naspeedovaný startér Windows of the World, dvojici tvrdších, na malinko metalovějších základech zbudovaných skladeb Circles in the Sand a Darkest Night, a především místy v romantizující a atmosféricky pohnuté rovině stojící trojici skvostů Angel's Grace, Supremacy a závěrečnou Erase Me. Tyhle skladby symbolizují Elegy, které mám rád a na které i rád vzpomínám.

Další deska Lost byla však výrazně slabší a zakrátko se poroučel zpěvák Ed Hovinga. Na jeho místo nastoupil daleko přijatelnější (dle výrazu, techniky a barvy hlasu) zpěvák rockerů Vengeance Ian Parry, se kterým vydala kapela ceněnou progresivní nahrávku State of Mind, kterou vystřídal v metalovějších kruzích oblíbený pokračovatel Manifestation of Fear. Přiznám se, že po odchodu Laarse jsem o kapelu ztratil zájem a tak netuším, na jaké úrovni se nachází zbylá dvojice desek s Patricek Rondatem u kormidla.

Podobně jako v případě Conception budou i tady v mém celkovém bodování hrát výraznou roli vzpomínky a sentiment. Při dnešním pohledu a s odstupem dvou dekád mohou být Elegy vnímáni něco jako praotci všech těch soudobých holandských melodických progresivních kapel typu Knight Area atd a jako takoví neohrabaní průkopníci rock/metalové melodické větve ze země tulipánů a větrných mlýnů.

A na závěr ještě otázka na naše pamětníky. Přátelé, říká vám dnes ještě něco jméno Elegy? No, neoprogoví specialisté Braňo, Mayaku, Palo, Petře a další, vzpomenete si někdo? Nebo se z kapely stala už jen pouhá vzpomínková fosílie pro pár nadšených vyděděnců?

» ostatní recenze alba Elegy - Supremacy
» popis a diskografie skupiny Elegy


Cressida - Asylum
2019-01-14

Cressida / Asylum

5 stars

Mezi mé nejoblíenější kapely patří většinou ti obrovští art a hard-rockoví dinosauři, tvořící v průběhu sedmdesátých let. Většinou mají na kontě více jak jednu desítku alb, z nichž některá patři mezi stěžejní výkladní zboží nejen jejich diskografie, ale hudebního odvětví za posledních padesát let jako celku. Malé "kapelky" s jednou nebo dvěma deskami živořícími na okraji zájmu to pak mají neuvěřitelně těžké, aby s tím málem, co stihli natočit, než pohasli, dokázali zaujmout na podobné úrovni. Když chvíli přemýšlím koho mám jmenovat, momentálně mě napadá Rick Wakeman s jeho prvními nahrávkami, jež mohou směle konkurovat domovským Yes, a pak dlouho nikdo, až tohle britské dvojalbové božstvo pojmenované Cressida.

Stejně jako mnozí jiní jsem i já využil reedice obou desek a zakoupil je prostřednictvím dvojdiskového remasteru najednou. Debut jsem si poslechl ihned zhruba před rokem a pak ještě mnohokrát. Teď tedy nastal čas ponořit se i do alba číslo dva. Vůbec jsem nečekal, že by mě mohlo oslovit stejnou intenzitou jako debut. Přece jenom kouzlo "poprvé" znovu účinkovat nemohlo. Jenže co zabodovalo na plné čáře a neočekávaně znovu, bylo kouzlo geniality. Dvojka Asylum je totiž na chlup stejně fantastická jako její starší sestřička. Hudebně není stejná, kopírák ke své skladatelské práci kluci nepotřebovali, ale je vystavěna s totožných ingrediencí, dojemných aranží a hlavně ve velice blízké (podobně posmutnělé) atmosféře. Konečný zvuk nahrávky, jeho magie a intenzivní emoční poselství je stejně účinné, jako bylo to na debutu. A to i přesto, že došlo k jedné podstatné výměně. Na jedničce hrající kytarista John Heyworth byl na dvojce vyměněn za Johna Culleye. Na výsledku to ovšem znát není. Je to znovu ten životodárně hravý a kytarově perlivý líbezný (hard) rock, tentokrát s mírným příklonem k symfonice a jazzu. A když píši o symfoničnosti, nemám na mysli tu mohutnou, někdy až pateticky nabubřelou smršť, ale jemnou, střídmou s lehkými doteky smyčců, které okolo vás ševelí a pomáhají kouzlu nahrávky k ještě větší intenzitě.

První čtyři skladby jsou naprosto úžasné, oblíbíte si je už s druhým, třetím poslechem. Pátá je jazzověji kořeněná instrumentálka a závěr desky obstará stěžejní, progresivně monumentální, přes jedenáct minut náročný komponent. A sotva deska dohraje, něco uvnitř vás nutí zmáčknout tlačítko play znovu. Proč vlastně? Odpověď je jednoduchá. Prostě chcete ty okouzlující melodie slyšet zase a ještě jednou. A pak znovu a znovu, až se vám Cressida zadře pod kůži a vy si najednou řeknete, hele, zas jedna malá a utlačovaná partička z pravěku, která měla našlápnuto na skvělou kariéru, jen kdyby stihla vydat daleko víc desek a oslovit širší obecenstvo. Pak by se postavení Uriah Heep, Ufo a jim podobných možná otřásalo v základech.

» ostatní recenze alba Cressida - Asylum
» popis a diskografie skupiny Cressida


Wishbone Ash - New England
2019-01-12

Wishbone Ash / New England

5 stars

Většina fandů Wishbone Ash obrací ve svých přehrávačích především desky z úsvitu jejich kariéry, zejména první trojici (možná čtveřici) alb. Pro mě jsou "višbouňáci" v prvé řadě kapelou jednoho výjimečného výtvoru, nahrávky Argus. Jeho náladu a pestrost se v tak široké míře kapele už nepodařilo zopakovat, což ale neznamená, že ostatní obrovská hromada nahrávek je špatná.

Jejich voňavé melodické linky, dvoukytarové kohoutí zápasy a delikátní tklivé balady v dostatečné míře probleskují i alby z druhé půle sedmdesátých let. První takovou nahrávkou, která znovu pozvedá korouhev rozdrcenou vlastními kopyty desky Locked in, je členitá a znovu pestrá sbírka pojmenovaná New England. Po správně umístěném otvíráku Mother of Pearl máme možnost shlédnout jedno z nejhezčích představení v repertoáru W. A., a to citlivou píseň (In All of My Dreams) You Rescue Me. Velice se povedla hloubavější záležitost Lorelei, kterou následuje dvojice správných instrumentálek Outward Bound a Prelude. Skladby When You Know Love a Lonely Island řadím k nejlepším na této desce. Pěkné a místy vznešeně působící uhlazené melodie se vzájemně proplétají se zpěvem Martina Turnera a mají hloubku, vroucnost a výrazný citový podtón.

S nahrávkou New England jsou W. A. na jakémsi druhém startu svojí hudební dráhy. Tohle i alba následující by u vás doma zkrátka neměla chybět. Pro mě je to jedna z jejich tří nejlepších nahrávek. 4,5*

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - New England
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Conception - Parallel Minds
2019-01-10

Conception / Parallel Minds

4 stars

Jestli si dobře vzpomínám, tak prvotním impulzem, který mne přivedl ke kapele Conception, byl rotující klip na stanici MTV k písni Roll the Fire. Tenkrát mě coby teenagera prahnoucího po nové a nepoznané muzice doslova uchvátil. Nádherné vizuální ztvárnění šlo ruku v ruce s hitovou koncepcí i malinko progresivním stylem, který jsem okamžitě vzal za svůj. Zboží z tehdejšího už dost nechvalně známého vydavatelství Noise (finanční problémy německých Helloween s tímto kolosem se rychle dostaly do médií) nebyl problém v naší síti sehnat a i desky Conception se pravidelně objevovaly ve všech kamenných obchodech s muzikou té doby (dnes je tomu přesně naopak).

Už na první dobrou jsem ocenil výtvarně zajímavý námět přebalu a ještě více pak obsah drážek CD. Solidní otvírák Water Confines, největší hit kapely Roll the Fire s nedostižným Khanem a atmosférou mimo čas i prostor, výpravně vznešená And I Close my Eyes a krásně plačtivá balada Silent Crying si navždy získaly čestné místo v mém srdci. Nejzajímavější část desky se však nalézá v jejím středu. Písně Parallel Minds, Silver Shine, The Promiser a My Decision patří po zásluze do zlatého fondu kapely. Právně na nich je nárůst kvality oproti debutu o 200% poznat nejvíce a ani po tolika letech od vydání desky tyto skladby neztratily nic ze své vnitřní přitažlivosti.

Conception se toužili vyvíjet, i když nikdy nebyli pouhou progresivní jednotkou. Právě to pojítko mezi sofistikovanější větví, hard rockem a power metalem z nich učinilo něco výjimečného. Byli a vlastně i zůstali nezaměnitelní hlavně díky Ostbyho vynalézavé hře na kytaru a školenému, opernímu hlasu Roye Khana. Tato dvojice také společně komponovala a vzájemně se "hecovala" k ještě lepším výkonům, což stvrdili za další čtyři roky na doslova úchvatném díle Flow.

Následovník Parallel Minds, deska In Your Multitude, měl s nahrávkou recenzovanou hodně styčných bodů a kapelu tehdy poponesl jen o malinko výš, ale bylo to právě zmiňované dílo Flow, které zajistilo Conception tu pravou nesmrtelnost. Poté následoval rozpad a Khanův odchod do zámoří k "jen" průměrným Kamelot. S nimi vydal Roy několik slabých, několik solidních a dle názoru autora i jedno geniální dílo – Poetry for the Poisoned. Tore si zase vybudoval mega-progresivní bandu Ark a velká škoda, že se číslovka u počtu společných nahrávek zastavila na pozici dva. Ark byl vedle Kamelot kvalitativním obrem, ne však prodejním.

Kapela Conception je dnes, po dvaceti letech znovu aktivní a v totožné sestavě před nedávnem vypustila nové EP. Moc bych nám, jejich fanouškům i kapele samotné, přál desku novou, velkou, která by na prog scénu znovu přivála pořádný průvan, stejně jako kdysi dílo Flow. Mé konečné hodnocení tedy 4,5* a nepopírám, že je ovlivněno velkou dávkou nostalgie. A opět se zeptám "davu", jestli je tu někdo, kdo si na kapelu ještě dnes dokáže vzpomenout?

» ostatní recenze alba Conception - Parallel Minds
» popis a diskografie skupiny Conception


UK - U.K.
2019-01-09

UK / U.K.

5 stars

Jméno John Wetton se v rockových kruzích skloňuje s úctou a patřičným respektem. Tento uznávaný zpěvák a hráč na baskytaru na velice vysoké úrovni zůstane už navždy spjat především s tvorbou King Crimson a "svými" Asia - tudíž souborem, který bývá často označován za jednu z prvních supergroup. To je většinou kapela, kterou tvoří špičkoví muzikanti zvučných jmen. Ale ještě před tím stihl John Wetton s jinými spoluhráči z kategorie "nadmuzikantů" postavit další neméně působivý projekt s názvem UK. Ten se sice netěší takové známosti jako vyjmenované kapely či účinkování na albech Uriah Heep nebo Family, do rockových análů se však zapsal stejně zlatým a výrazným písmem, jako jakýkoliv jiný zde jmenovaný projekt.

Spolu s trojicí Bill Bruford - bicí, Allan Holdsworth - kytara a Eddie Jobson - klávesy + housle, vytvořili nadmíru interesatní tým, který na svém startu porodil tento úchvatný debutní materiál. Pokud ho budeme chtít alespoň malinko stylově zařadit, k jeho příměru budeme potřebovat slova jako jsou fusion, jazz, jazz-rock a okrajově i hard-rock. UK tak mohou bez problému stanout po boku jim podobných kapel jako jsou Brand X či Mahavishnu Orchestra.

Úvod obstarává na poměry stylu, kterým se kapela prezentuje, poměrně hitová a na působivých klávesových pochodech postavená věc In the Dead of Night. Volně plynoucí By the Light of Day s decentním dotekem houslí modeluje krajinu v docela jiném, ležérnějším tónu, který je podpořen patřičnou dávkou sentimentu. Se třetí Presto Vivace and Reprise se vrací úvodní motiv a od čtvrté Thirty Years až po konečnou Mental Medication, se tvorbou UK nesou dvě zcela rozličné hudební složky, které si dovolují tito páni muzikanti vzájemně mísit a mistrovsky propojovat. Složku s nápisem technika řídí především Brufordovy změny rytmu a Holdsworthova akademická hra, atmosféru zase mají pod palcem klávesové proměny a podmanivě táhlé houslové party Eddie Jobsona. Přestože se Bruford spolu s Wettonem sešli ve Frippových King Crimson, hudba debutu UK té na "Larks' Tongues" podobna není, což je jenom dobře. Jedná se však o podobně komplexní dílo, které pracuje s hráčskou ekvilibristikou na obdobných 150%.

Vynikající hráčský potenciál tohoto projektu vydržel v tomto složení pro pouhé jedno album. Deska U. K. je ovšem natolik silným kusem, že by neměla chybět ve sbírce žádného milovníka fusion muziky.

» ostatní recenze alba UK - U.K.
» popis a diskografie skupiny UK


Yoso - Elements
2019-01-06

Yoso / Elements

3 stars

Yoso jsou tak trochu podobnou kapelou jako včera zmiňovaný projekt Conspiracy. V jejich řadách se sešli zpěvák Bobby Kimball spojený s první etapou hvězdných Toto a navrátivší se k této kapele na desce z roku 2006 spolu s "vyděděnci" z art-rockových mohykánů Yes, klávesákem Tony Kayem a kytaristou/basákem Billy Sherwoodem. Název vznikl spojením slov obou skupin a hudba na jediném nosiči, který spolu pánové vydali, je středobodem muziky, kterou vytvářela obě seskupení v průběhu osmdesátých let. Jedná se tudíž o sofistikovanější větev líbivého a mírně naleštěného AOR s jemnou dávkou progresivity. Muzika nikterak revoluční si tu pomaleji, tu rychleji plyne předem danými stylovými meandry. Instrumentálně solidně zvládnutá záležitost, jejíž hlavní a možná i jedinou devízou, jsou dobře zmáknuté vokální linky. Především ty Kimballovy (tady stejně jako v Toto) stojí za pozornost. Jeho silově vypjatý vokál se stále tím jistým nádherným zabarvením s vámi dokáže mnohdy pořádně zacloumat. Bobby vám jde po emocích jako Freddy Krueger čepelí po krku a díky jemu není zapotřebí nutně celou desku odzívat.

Mezi nejlepší položky bych zařadil hned úvodní našlapanou hymnu Yoso, se zapamatovatelným melodickým motivem, ale taky trochu kýčovitým refrénem. Dvojka Path to Your Heart snad vypadla z nevydaného katalogu Toto a Kimball tu válí jako mladík. Po otravné Where You'll Stay přichází největší hymna Yoso, skladba Walk Away. Typický představitel alba i směru, kterým se družina vydala, a vlastně i onoho "smolného" osmého desetiletí.

Daleko ostřejší je The New Revolution a srdcovka, která mě tu bere snad nejvíce, se jmenuje To Seek the Truth. Ta se této partě povedla dotáhnout nad rámec společných možností. Už úvodní táhlé sólo z kategorie nenapodobitelných stojí za povšimnutí, dále pak magicky procítěný zpěv, klávesové probublávání v dálce a vše podtrhne uhrančivý refrén ve stále té stejné, ležerně zasněné poloze. Nádherné! Trochu parádního jazzu alá Toto přiveze Only One. I osmá Close the Curtain se povedla a vy si říkáte, že ta deska není tak marná, jak ze začátku vypadala. Bobby válí ve vypjatých polohách, skladba má pěknou melodii, nápady, šťávu, rytmus i slušnou instrumentální erudici. Won't End Tonight táhne opět Kimball, který pevně drží opratě cválajících melodií vně skladby. Závěr desky ničím nepřekvapí, ale také nic nepokazí.

Já osobně mám tuhle nahrávku především kvůli Kimballovu zpěvu, který mě baví a mám jej moc rád. Hudebně to není nic extra, ale když má člověk chuť na malinko náročnější AOR s velkými melodiemi a průsečíkem Toto skrze "popové" Yes, proč ne. Yoso hrají v podobně bombastickém a pompézním duchu jako kdysi Yes a Toto. Jejich prvoplánově načechraný zvuk a přehnaně romantický přístup však mírně zakrývá silnější a kultivovanější celek, který by se mohl dostat více do popředí, kdyby nepotřeboval za každou cenu ukazovat světu svou velkolepost a zdobnost.

Bodování: první třetina za dva, druhá za čtyři a konec tak na tři, což jsou v konečném resumé 3*

» ostatní recenze alba Yoso - Elements
» popis a diskografie skupiny Yoso


Conspiracy - The Unknown
2019-01-05

Conspiracy / The Unknown

4 stars

Conspiracy je projekt, jehož náplň (především pak toto druhé album) by si neměli nechat uniknout všichni milovníci a obdivovatelé ikony art-rockové muziky, kapely Yes. Jde o soubor nápadů, myšlenek a grandiózních melodií, které ležely v hlavách jeho protagonistů a které byly později (po odchodu Sherwooda z Yes) zaznamenány do drážek LP a CD nosičů právě pod společným názvem Conspiracy - tedy spiknutí. Dvojice Squire/Sherwood tu představuje další etapu jejich hudebního směřování, společných hodnot a přátelského snažení plynně navazující na to, co vytvořili pod hlavičkou domovských Yes na deskách v letech 1997 respektive 1999.

Úvodní skladba Conspiracy je jednoznačně nejlepší položkou celého alba. Nejen že obsahuje skvělé melodie, velkou dávku hymničnosti, mistrně sezpívané vokály, energii, emoce, slušný tah na bránu a úctyhodné instrumentální výkony. Bije na první signální a jde lehce do ucha, načež si ji rychle oblíbíte a zapamatujete. Avšak má v sobě to něco, co kdyby měla deska celá, mnohem silněji by vás to k ní přitahovalo. Duch Yes se tu zhmotňuje v modernější a futurističtější podobě. Bohužel pro nás posluchače spadne zbytek nahrávky už s druhou položkou Confess o třídu níž, na které se tu s větší řevnivostí či s menším zaujetím také udrží. Divák se nemůže ubránit pocitu, že je vše až příliš akademické, chladné, teatrální a dokonalé. Za touto pozlacenou slupkou se skrývá sic řemeslně dobře doladěné album, kterému však schází tlukoucí srdeční sval, jež by ve vás probudil emoce v daleko širším měřítku.

Chris Squire hraje na basu stejně úchvatně jako ve svých Yes. Dominantně vytažený nástroj po celou hrací dobu bublá, brouká a desku svým způsobem i táhne. Doprovodné vokály byly u Yes především Chrisovou prací, vždy jsem je obdivoval a stejnou barvu i charakteristiku si udržují i zde. Většinou jsou zdvojovány Sherwoodovým zpěvem, čímž vzniká působivá scenérie slastných melodií podepřených interesantní frázovací technikou obou pěvců (příkladně to slyšíte ve skladbě 1/2 A World Away).
Kytary a klávesy ovládá Sherwood a jeho práce je podobná té na deskách Open Your Eyes a The Ladder. Takže kdo z vás má rád tuto etapu Yes (a takových mezi námi není mnoho), bude si spokojeně chrochtat i nad Conspiracy. Ještě doplním, že záda chlapcům kryje bubeník Jay Schellen, účinkující spolu s Sherwoodem už v kapele World Trade.

V naší siti není nahrávka The Unknown zrovna běžným titulem ke snadnému ukořistění. Je určena spíš fandům - sběratelům, kteří Yes milují nadevše a rádi si své hudební portfólio doplní i o nějakou tu raritku navíc. Reálné hodnocení je v rozmezí 3-4*

Otázka hozena do placu: tak schválně, kolegové-odborníci, zná (vlastní) někdo z vás i tuto "neyesáckou" desku?

» ostatní recenze alba Conspiracy - The Unknown
» popis a diskografie skupiny Conspiracy


Asia - Phoenix
2019-01-04

Asia / Phoenix

4 stars

Většina z nás hudebních sběratelů a posluchačů si naděluje dárečky v podobě CD a LP nosičů nejraději sama a vůbec k tomuto úkolu nepotřebuje Vánoce jako sváteční příležitost. Každý balíček, který domů zásilková společnost dopraví, je pro hudbou posedlého nadšence takovým malým svátkem. Jedním z CD disků, které jsem si na začátku prosince objednal já sám, bylo toto comebackové album skupiny Asia s názvem Phoenix. Kupodivu jde o aktikl, který má italské vydavatelství Frontiers Music zařazeno mezi rozebranými tituly. Naštěstí je zde ale Discogs a když už si dá člověk tu práci a věnuje malinko svého času objednávání z tohoto portálu, většinou chce, aby mu za slušný peníz dorazilo i zboží ve slušném stavu. To se pak na raritní exemplář těšíte o to víc.

Kapela Asia u mne patří dlouhodobě mezi uznávaná, avšak ne bezpodmínečně nejoblíbenější tělesa. Začal jsem ji poslouchat u příležitosti vydání alba Aria, tudíž v payneovské "polocomebackové" době. Zakrátko jsem si obstaral klasické Asia - slavnou trojici desek z let 82-85. Když byl na letopočet 2008 ohlášen velkohubý návrat původní sestavy, žádný gigantický zázrak jsem nečekal, ale deska se mi přijatelně líbila. Impulzy k průzkumu dalších nových nahrávek obstarávala zvědavost a s každou další kolekcí se mé nadšení rychle vytrácelo, až vymizelo úplně. Snad ještě deska Omega v sobě nesla nějakou jiskřičku a poznávací znamení Howeho éry, ale to potom - škoda mluvit. Postupně jsem všechny novější kolekce rozprodal. Až nedávný přeposlech jejich diskografie mi znovu vnukl myšlenku, alespoň jednu z těch desek zase vlastnit. Volba padla logicky na desku Phoenix, jelikož jsem byl skálopevně přesvědčen, že je to to nejlepší, co znovu poskládaná sestava dokázala natočit.
A teď tedy k desce samotné:

Prvoplánové hity starých Asia typu Heat Of The Moment nebo Don't Cry mi nikdy neimponovaly. Úvodní píseň Never Again je budována v podobném schematu a s jasným cílem bodovat v hitparádách. Dřív se mi nelíbila takřka vůbec, jenže co bylo včera, dnes může být jinak. Když se do písně pořádně ponořím teď, slyším tu řadu pěkných akustických postupů, nádherné klávesové "cvrlikání", obstojnou melodii a u srdce vás chytajícího Wettona. Když k tomu přidáte vzdušnou mezihru v poslední třetině, musí vás jako příznivce kapely tato skladba alespoň částečně oslovit. Nothing's Forever patří mezi mé velmi oblíbené songy. Jde o atmosférický klenot s překrásnými klávesovými rejstříky, vybrnkávajícím Stevem, hravým Palmerem a znovu prvotřídně procítěným Wettonovským hlasem.

Určitý pokles kvality přichází s průměrnou baladou Heroine, která se dá ustát, když se hodně přemáháte. Naštěstí první z dvojice osmiminutových suit Sleeping Giant/No Way Back/Reprise znovu nasměřuje desku do kreativnějších vod. Start má na starosti Downes. Barevné proměny jeho klávesových ploch zní lákavě a když se pak přidá ještě Howe, skladba nabírá skutečně velkolepé tvary. Není problém si na chvíli vzpomenout na tvorbu Yes. Další části zní skoro až pokrokově a neokoukaně. Refrén se sice opakuje dost často, přesto za mě ok. Další v pořadí je melodická píseň Alibis, takový lehký standard alá Asia. Howe tu zahraje vcelku příjemné, dost melodické sólo.

Největší katastrofu a skutečným skokem v kvalitě směrem dolů je dvojice písní ve středu desky I Will Remember You a Shadow of a Doubt. Tohle není jen průměr a šeď, ale neuvěřitelná vlezlost a kompoziční prostoduchost. Po přežití, nebo raději přeskočení těchto položek se dostáváme k vrcholu celé nahrávky. Druhý z obrů Parallel Worlds/Vortex/Déyà - je skutečnou perlou. Progresivní přístup a hlavně posmutnělá nálada tvořená skvělým sólovým i sborovým vokálem, pomalé běhy Stevovy akustiky i chladně hladivé klávesy z ní dělají ojedinělý monolit v tvorbě kapely. Právě tady mě tahá novodobá Asia u srdce absolutně nejvíc. Postupně přichází fantastické Downesovo a Howeho přemostění do další části a na piedestal tento song vyzvedne sic krátké, zato dechberoucí Carlovo bubenické sólo z kategorie snů. A to nás ještě v závěru čeká roztomilé vybrnkávání na španělku a krásně protáhlé, posmutněle vzdušné sólíčko.

Do finále už deska nepoleví a pod číslicí devět se ukrývá tempově rozkotačená perla z pera Steva Howa Wish I'd Known All Along coby jedna z "nejprovokativnějších" skladeb na albu. Orchard of Mines je dalším z mých favoritů. Opět jde o atmosféru. Tu tvoří melancholická Downesova hra a špičkově zpívající Wetton. Nikdy jsem tohoto pěvce "nežral" podobně jako některé z jeho vrstevníků, ale to, co tady předvádí, je okouzlující. Jak ladně se dokáže do písní položit, prožívat je a vcítit - prostě nádhera. Over and Over a poslední An Extraordinary Life už nejsou natolik "revoluční" jako jejich předchůdkyně, přesto jde pořád o příjemné, melodické a hlavně nekýčovité skladby z portfólia kapely.

Deset let od vydání comebackového alba pompézních králů Asia hodnotím tuto nahrávku daleko shovívavěji než v době jejího uvedení na trh. Hlavním faktorem mého postoje a vlastně i konečného hodnocení této nahrávky bude s věkem stoupající obliba melodické hudby a možná i fakt, že v tomto složení se už dalšího alba nikdy nedočkáme

» ostatní recenze alba Asia - Phoenix
» popis a diskografie skupiny Asia


Doors, The - The Doors
2019-01-02

Doors, The / The Doors

5 stars

Pokud tomu nebylo již dřív, s hudbou kapely Doors jsem se seznámil někdy okolo sedmnáctého roku života - v době, kdy jsem začal navštěvovat brněnskou rockotéku na Favále. Tam byli "Morrisonovci" pravidelnými návštěvníky a svým psychedelickým rockem vyplňovali mezeru, kterou obklopoval tehdy se rychle rozjíždějící grunge. Prapředci "dětí ve flanelových košilích" mě tehdy absolutně nezajímali. Na jejich hitíky se sice dobře trsalo, ale zvukový opar linoucí se z Manzarekových kláves a uhrančivé fluidum vyvěrající z Morrisonova hlasu mě jako teenagera nechávaly zcela chladným. Na pořadu dne byl grunge! Alice v řetězech, marmeláda z perel (nebo to byl perleťový džem?), zvuk zahrady a další bořiči klasických rockových mýtů a naondulovaných klišé patřili mezi adepty, které jsme na začátku devadesátek za pětibábu kupovali do sbírek.

Dokonce ani poté, kdy stylu grunge zakrátko odzvonilo poslední cvrlikání, ani po uvadající metalové větvi, tudíž v době, kdy jsem se konečně dal na cestu nápravy, na cestu rocku a jeho progresivních odnoží, nebyli pro mě Doors tím artiklem, který měl za úkol doplnit domácí sbírku. Až mnohem později přišel zásadní zlom (vůbec si nevzpomínám, co bylo tím prvotním impulsem potykat si s nimi) a já konečně objevil jejich svět a Morrisonovy touhy a vize.

Šestice vyrovnaných alb, které stihla tahle kapela se svým "básníkem/bohem" vydat, je ucelenou linií, mapující jednu éru zaoceánské psychedelické hudby. Které album má být tím prvním, se kterým se chci seznamovat, mi bylo jasné hned od začátku. Napoprvé to musel být bez diskuzí silný a epochální debut z roku 1967. Jde o jejich nejslavnější desku s nejslavnější skladbou. Desku stylotvornou a uctívanou napříč světadíly a rasami. Dle mého ne však nejsilnější. Vedle spousty geniálních, známých a opravdu silných skladeb se najde pár míst, kde to krapet pokulhává, čímž vzniká určitá nevyrovnanost. Není to rozdíl propastný, ale pokud budeme tento debut poměřovat například s deskou třetí - Waiting for the Sun, bude vítěz dopředu jasný.

Nejslavnější skladbou celé desky a možná celých Doors je skladba Light my Fire. Pokud chcete někomu předvést, o čem celá kapel je, nemůžete jako ukázku vybrat lepší skladbu. Já osobně mám však na desce jiného favorita. Tím je píseň úvodní, dravá rocková smršť Break On Through (To The Other Side). Jeden z nejlepších úvodů, jaký si může rockový fanda přát. Zároveň jde o živočišnou ukřičenou záležitost s jazzovou stuhou, přehranou rytmicky a dynamicky neuvěřitelně dravě. Po Soul Kitchen přichází pomalý, procítěný kousek The Crystal Ship, v němž Jim odkrývá svoje touhy a pocity. Za další výraznou položku bych označil mistrovskou coververzi Alabama Song (Whisky Bar). Po již zmiňované a silně taneční Light My Fire a dalším coveru Back Door Man deska znovu nabírá čerstvější vítr. Nejprve překvapí pohodovou I Looked At You, kterou vystřídá jedna z nejtajemnějších písní celých Doors, skladba End Of The Night. Doslova radost do srdce mi přiváží energická Take It As It Comes a dlouhý moment pokory a přemítání představuje závěrečná dráždivá The End.

Hudba The Doors je smyslná, zlověstná a dekadentní zároveň. Když ji teď zpětně poslouchám, uvědomuji si, kde všechny ty "nové" kapely zkraje devadesátých let braly inspiraci. Některé z nich se odvolávaly na punk, některé šilhaly po Black Sabbath a Led Zeppelin, ale museli to být i The Doors, kteří stanovili těm "kostkovaným" frajírkům staronová pravidla.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Gungfly - Friendship
2018-12-28

Gungfly / Friendship

5 stars

Už loňské skvělé album On Her Journey to the Sun znovu poodkrylo velký potenciál, který se v Rikardově skladatelském portfóliu ukrývá. A letošní Friendship jde ještě o poznání dál. Zatímco na On Her Journey to the Sun se dalo vystopovat několik paralel s prostřední tvorbou vousaté ryby, novinková kolekce je uvolněnější a svobodomyslnější. Prvky jazzu, inspirace Zappou, severským folklorem a hlavně muzikou let sedmdesátých, toť všechno prvky, se kterými Richard koketoval už u svých Beardfish. Slyšíme je tedy znovu, jen v galantnějším a frivolnějším hávu. Jako téměř výhradní skladatel měl tenkrát, stejně jako dnes hlavní vliv na muziku, která je s jeho osobou pevně spjata. A posluchač to dokáže okamžitě rozpoznat.

Z Rikardova hudebního rozpětí láska k muzice doslova prosakuje a je jen otázkou času, kdy si k ní najde cestu větší množství obdivovatelů. V jedné ze svých dřívějších recenzí (právě na některý z prvních výtvorů Beardfish) jsem se vyjádřil ve smyslu návaznosti a provázanosti s repertoárem mistrů míchání stylů, kapelou Gentle Giant. V hudební rozmanitosti jim můžou nástupci Gungfly směle konkurovat.

Už úvodní Ghost Of Vanity oplývá značnou rozmanitostí a nenuceným jazzovým kouzlem. Rikard hraje na kytaru i různé druhy klávesových nástrojů se zaujetím a senzačně pestrým způsobem. Jeho hlasový fond je snadno rozpoznatelný a zajímavě vržený odstín má pro jeho fans nepopiratelné kouzlo. Občas zní až ležérně, ale když je potřeba, část linek proloží větší silou nebo se lahodně zhoupne do výšek. Titulka Friendship je převážně instrumentální a v několika jejích segmentech si určitě zavzpomínáte na předchůdce Beardfish. Cítíte zappovské asociace, tempa alá Gentle Giant a vše koření onen lehký nástin fusion muziky. Ostatní písně už do drobnohledu brát nemusím, jsou stavěné na podobné vyjadřovací bázi, v bohatých aranžích a častých tempových obměnách.

Z tohoto obdivuhodně vyrovnaného celku lze jen stěží vyčlenit nějaký skutečný progresivní trhák, ale také není snadné na některou položku ukázat jako na slabou. Jde o skladatelsky i instrumentálně vypiplanou nahrávku, která má tendence vklínit se mezi ty nejlepší prog-rocková díla uplynulého roku. Pro mě je to jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení letopočtu 2018. Beardfish jsou mrtví, ať žijí Gungfly.

» ostatní recenze alba Gungfly - Friendship
» popis a diskografie skupiny Gungfly


Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
2018-12-27

Pink Floyd / A Momentary Lapse of Reason

5 stars

Doba vánoční je pro většinu z nás spjata s klidem, mírem, štěstím, pohodou, strojením stromečku, vůní cukroví i radostí zejména našich ratolestí nad rozbalováním dárků. Speciální doba si u některých z nás posedlých muzikou žádá i "speciální" výběr repertoáru. Já osobně téměř vždy volím pouze muziku srdci dobře známou a vybírám si od různých interpretů ty nejoblíbenější nahrávky. Nebo ty, na které mám největší chuť a zároveň vím, že mi přinesou vysoký stupeň uspokojení.

Zrovna včera jsem mezi klíčové záležitosti od Yes, Opeth, King Crimson, Tangent i třeba Joe Satrianiho vklínil tento monumentální hudební artefakt. Divíte se oné charakteristice, kterou jsem toto pro mne jedno z nejlepších děl milovaných Pink Floyd i domácí fonotéky očastoval? Nazval jsem ho tak proto, jelikož přesně takto jej vnímám a prožívám. Tuším, že jsem na té početně daleko slabší straně barikády, která toto spíše "sólové dílko páně Gilmoura" toliko velebí. Ale nemůžu si pomoci, cítím k němu velikánskou lásku a úctu. Společně s u mě vrcholným Divison Bell jej stavím na stejnou úroveň jako zlatý floydovský trojlístek z let 1973, 75 a 77 a i těsně vedle nepřekonatelného The Wall.

Ať se snažím sebevíc, při žádné jeho ochutnávce (a že jich už za ta léta bylo nespočet) tu nenacházím ani jediné slabší místečko. Zajímavým obalem počínaje, interesantními písněmi, dramaturgií alba i zvukem z dílny Boba Ezrina konče je tohle výtvor vysoustružený přesně podle mých měřítek. Ještě malinko k jeho zvuku. Ač divák snadno rozpozná, ve které době byl vytvořen, nemůže namítat, že by se jí snad nějakým způsobem zpronevěřil nebo dokonce podlézal. Tento společně s Final Cut jediný výtvor Pink Floyd v osmé dekádě je ošetřen tak pečlivě a s grácií, že by neměl fanouškovi kapely při vzpomínce na ono pro progresivní muziku neblahé období přivodit byť jen nepatrný trpký úsměv ve tváři (pro někoho snad jen zvuk bicích, ale třeba i ten mě tu fascinuje).

Celistvý komplet desítky stěžejních songů nehodlám jednotlivě rozebírat, jelikož mi to v tuto chvíli přijde naprosto zbytečné. Strana A obsahuje převážně skladby doprovázené Gilmourovým vznešeným a citově tolik nabitým vokálem, mou jedničkou je zde snad pokaždé temná The Dogs of War (i když miluji naprosto všechny). Na B-straně jsou převážně instrumentálnější plochy s dvojicí chytře budovaných songů A New Machine a ke slovu se tu v úžasných partech hlásí Helliwellův teskně znějící saxofon.

Kdepak, A Momentary Lapse of Reason je pro mě zhudebněná symfonie blaženosti a krásy. Možná to bude znít krutě, ale ke svému štěstí ve společnosti Pink Floyd vůbec nepotřebuji osobu Rogera Waterse. U Floyd jde přece o náladu, o atmosféru, o silný emoční účinek - a ten dovede David Gilmour ovládat i sám a zatraceně skvěle. Ale abych tu někomu nekřivdil, ve studiu přece byli také Nick Mason s Richardem Wrightem, takže vlastně celé tři čtvrtiny "původních" Floyd, což má rozhodně také svou váhu a hra Tony Levina zde rovněž není k zahození.

I Love You Pink Floyd!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist
2018-12-18

Stolt, Roine / The Flower King: Manifesto Of An Alchemist

4 stars

Netuším, jak objektivně posoudit, zdali Stoltova aktuální nahrávka patří spíš do kategorie jeho sólových alb, nebo do kategorie "jeho" klasické kapely The Flower Kings. V jejím názvu je uvedeno obojí, to zřejmě proto, aby byl fanoušek tvorby tohoto progresivního guru patřičně zmaten.
Osobně se domnívám (a po poslechu desky jsem se v této teorii i utvrdil), že ona novinka by měla ve svém záhlaví nést pouze a jenom titul Roine Stolt. Fakt, že se švédský multiinstrumentalista a zpěvák uchýlil (pod možnou tíhou cinkání zlaťáků) k takovému názvu, zavdává otázku, zdali máme desku Manifesto of an Alchemist brát jako klasické album květinových králů. Koneckonců i já sám jsem si ji zařadil za následovníka skvostné práce Desolation Rose.

Od vydání poslední studiovky uplynulo neuvěřitelných pět let a v táboře kapely se událo hned několik změn. Ze zdravotních důvodů odešel dlouholetý klávesák a jeden ze zakládajících členů Thomas Bodin. Problém s bubeníky byl zřejmě také dlouhotrvající a tak z tohoto kdysi početného komba zbyla jen trojice Stolt, Reingold a Froberg. Oba posledně jmenované borce si Roine vyžádal i k účinkování na své novince, ale vklad Hasseho je naprosto tristní a Jonas se u baskytary střídá s Roineho bráchou Michaelem Stoltem, kdysi též účinkujícím v sestavě TFK.

Jako další členové/hosté jsou uvedeni Marco Minnemann u bicích, dvojice Lorentz/Kamins velice dobře suplující Bodina za klávesami a Hackettův dlouholetý spoluhráč Rob Townsend na saxofon a flétnu. Á propos Marco Minnemann. Když jsem jej kdysi zahlédl jako možného nástupce M. Portnoye na konkurzu DT, působil na mne jako zjevení. Stejně úchvatně se předvedl i na deskách Joe Satrianiho a prvních Mute Gods. Jenže v poslední době mám pocit, že hraje kde se dá, jako by nestačilo účinkování v dalším Stoltově projektu Sea Within, musel si ho Roine vytáhnout i na album sólové. Podobně jako bylo před pár lety "přeportnoyováno", dnes začíná být malinko "přeminnemannováno".

Manifesto je alespoň pro mne klasickým příkladem alba, na které se hodně těšíte a ono vás napoprvé či napodruhé dokonale zklame. Pokud to zabalíte, je konec. Pokud ne, s dalšími poslechy se reakce začínají postupně upravovat, ale žádné nadšení vás u desky nepotká. Pokud se člověk do desky hodně nutí, dokáže v ní nalézt i určité zalíbení. Myslím si však a určitě nebudu sám, kdo o desce řekne, že je nejslabším albem celé historie Flower Kings. Zde totiž jen na málo místech funguje ten opojný pocit "wow efektu", při kterém vám běhá mráz po zádech a vy si několikrát řeknete: "Tahle pasáž stojí skutečně za to. Tohle místo je naprosto úžasné, tady hrají chlapci jako bohové. Tento úsek miluju, tahle skladba zní úchvatně, tamto zase dokonale nebo pokrokově. Energie oné skladby mě pokaždé strhne nebo, něco tak dobrého jsem dlouho neslyšel."

Na rozdíl od Stoltových předešlých nahrávek je na novince podobných míst opravdu poskrovnu a člověk je musí hledat lupou. Ale není zapotřebí hned házet flintu do žita, protože o vyložený průser se také nejedná. Michael hraje i skládá hodně transparentně a díky zvuku i charakteru klávesových vsuvek, meziher a celkové náladě alba jde celkem rychle vystopovat, kam si desku doma zařadíte.

Sympatická je její dramaturgie. Po úvodním "zbytečném" intru nese těžkotonážní baskytara potemnělou, přesto snovými Roineho vyhrávkami prošpikovanou skladbu Lost America k celkem přesnému cíli, kterým je svět znovu objevených květinových králů. Dvojice Ze Pawns a High Road je pro posluchače asi největším oříškem. Časově náročné skladby s mnoha vrstvami, zvraty a polohami vyžadují dostatek soustředěnosti a opakování, aby v nich člověk našel těch několik málo výrazných momentů a vůbec jakési zalíbení a nemohl nabýt přesvědčení, že v nich Roine totálně vaří z vody. Se skladbou číslo pět se deska otočí jiným směrem a tato první z trojice výborných instrumentálek nápady jen srší. Prim hraje Roineho kytara, jazzem decentně načichlé klávesy i jistá nápaditost položená na oltář originálních pláten vymalovaných alby Stardust We Are nebo Flowerpower, ale nemůžete se zbavit pocitu, že tomu pořád něco chybí. Druhou je pak zřejmě nejprogresivnější věc Next to a Hurricane se skvělým sólovým saxofonem i celkovou moderní vizí a brilantní instrumentací všech zúčastněných hráčů. A konečně třetím od zpěvu oproštěným číslem je věc Six Thirty Wake-Up, ve které si svůj díl urve pohostinsky zpívající flétna. Ani u ní se nudit určitě nebudete. Mezi touto trojkou je vložena dvojice jemných, určitým kouzlem obestoupených miniatur Next to a Hurricane respektive Baby Angels, a desku pak uzavře v intencích alba povedená The Spell of Money (postavená na lahůdkovém kytarovém sólu).

U nového Stolta cítím určitou paralelu s letošními Mystery. Ty mne také neuchvátili v prvním sledu, ale co se dělo poté se dá jen těžko vysvětlit a pochopí to leda hudební fanda prožívající "naši" muziku na obdobném stupni. Stoltův projekt (já říkám "noví Flower Kings") mají našlápnuto identickou cestou, ale cítím, že stejný zázrak jako v případě Kanaďanů se v tak velké šíři už nestane.

V rámci diskografie TFK 3-4*

» ostatní recenze alba Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist
» popis a diskografie skupiny Stolt, Roine


Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears
2018-12-17

Blood, Sweat & Tears / Blood, Sweat & Tears

5 stars

Jak propojit rock, blues a jazz na špičkové úrovni vám prozradí americká kapela Blood Sweat and Tears. Jde o spolek vícero muzikantů vzdělaných v klasické hudbě. Řada z nich perfektně válí na dřevěné a žesťové dechové nástroje, což dodává jejich přednesu punc originality. Tahle muzika v sobě nese bluesově-rockový základ, do kterého jsou implementovány pro rock netypické nástroje. Celý tenhle okázalý cirkus však nepůsobí jako nějaké pozlátko, ale jako bravurně sehraná parta vysoce studovaných muzikantů, které je zábava poslouchat. Právě početně zastoupená dechová sekce, přináší do jejich hudby vysoký lesk. Podle symfonického vyznění je snadno identifikujete a plasticky dýchající dechová sekce vám může připomenout krajany Chicago - ti jsou ale hozeni víc do popu. Z hudby BST je cítit ten starý rockově-bluesový základ a to se mě na nich moc líbí.

Všechno rozehraje romantické Satieho piáno. Dvojka připluje s mohutnou vlnou a její úder je podobný nástupu Cream. Ve třetí si vzpomenete na Moody Blues, to kvůli zpěvu. Čtyřka duní dixielandem a sytě plný vokál přede v jedné rovině s řinčícími plechy. Pětku odstartuje znělka na foukací harmoniku a na chvíli vám evokuje drsný divoký západ. Hodně se v ní jazzuje. Energie se z desky naštěstí nevytrácí a ty úžasné žestě jsou naprosto všude. Osmička je orientovaná opět na Moody Blues, ale Blood srší větší porcí energie a jejich smutek není tolik depresivní. Chrámová devítka má improvizační charakter. Ten občas padá až k free jazzu a v jeden moment zazní i téma ze Sunshine Of Your Love. Satie to začal, Satie to i ukončí.

Blood, Sweat and Tears jsou typickými představiteli kapely jednoho alba. Tedy ne ve smyslu, že by za svou kariéru vytvořili pouze toto. Na kontě jich mají pochopitelně víc, ale zkuste si poslechnout třeba jedničku, či trojku a zjistíte, že na rozdíl od velkolepé dvojky nebudete skákat radostí ani do poloviny tak vysoko. V tomto případě jde o výbornou desku, kterou vřele doporučuji všem fanouškům hledajícím v muzice čerstvost a zajímavé nápady. Viva žestě!

» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears


Tangent - Proxy
2018-12-14

Tangent / Proxy

5 stars

The Flower Kings versus The Tangent. Tyto dvě zdánlivě podobné kapely (alespoň co se stylové oblasti týká) vydaly před pár dny svá nová alba. Bohužel však nejen hudebně není u těchto souborů, respektive u party sdružené okolo Roine Stolta vše tak, jak tomu ještě bylo před několika lety zvykem. Hudebně jsou mi bližší květinoví králové a ještě než jsem si jejich novinku prohnal hlavou, laicky jsem uvažoval, že pokud si budu první recenzi vybírat mezi těmito dvěma kapelami, automaticky zvolím je. Jenže The Flower Kings dneška jsou spíš samostatným (truc) podnikem Roine Stolta (díky kterému změnili i název - vypustili "s" na konci). Thomas Bodin už není součástí jejich sestavy (zřejmě ze zdravotních důvodů), proto a z úcty k němu i ta (logická) změna názvu. Hasse Froberg je zde jen nepatrným stínem dřívějška a snad jediný Jonas Reingold dostává tolik prostoru jako v časech minulých. Noví Flower King mě částečně zklamali, nebo přesněji řečeno nepotěšili natolik, jak jsem předpokládal.

A právě proto jsem si vybral The Tangent za možné náhradníky a sázka na jejich kartu se alespoň mně bohatě vyplatila. První poslechy nenaznačují o potenciálu alba zhola nic, ale pokud dáte nahrávce skutečnou šanci a začnete se jí zaobírat podrobněji, je docela pravděpodobné, že jak příznivcům kapely, tak i posluchačům tetelícím se blahem v oblastech jazzu a fusion udělá nahrávka nebývalou radost. Takřka totožná sestava doznala od minule pouze změnu kosmetickou, tou je angažování bubeníka Stevea Robertse za stálého člena souboru. Hudebně jde o ještě pestřejší nahrávku, než jakými byla obě alba předchozí, a to díky zjevné a pro Andy Tillisona nevysychající inspiraci v oblasti jazzu.

Co se mi na nových Tangent nejvíce líbí je široká škála použitých rozličných až netradičních zvuků a ruchů, které v nahrávce účinkují. Jejich charakter a pro (mé) slechy přitažlivá barevnost a kolorit, vytváří jedinečná prostředí, ve kterých se může Tillisonův geniální duch imaginárně zhmotňovat v celé své progresivní podstatě. Je to především dvojice instrumentálních částí The Melting Andalusian Skies a Excerpt From "Excerpt From "Exo-Oceans" oplývající nebývalým bohatstvím nasbíraným v této sofistikované říši.

Ale už úvodní skladba Proxy začíná dlouhou, jazzem vonící "improvizací" a když se po sedmé minutě tato titulka nebezpečně rozjede, dostavuje se ten známý blahodárný pocit zadostiučinění. Píseň je to velmi silná, ovšem to zásadní se odehrává ve skladbách ukrytých pod číslicemi 3-5. Tady Andyho líbaly nejen můzy geniality a bezbřehé nápaditosti, ale i duch experimentu a touha po hledání nových, pro Tangent ne tak často zkoušených postupů.

Každá ze šestice skladeb nového alba Proxy Tillisonových Tangent je jedním velkým originálem. Pokud k němu budete přistupovat bez předsudků a otřepaných frází, že na desátém studiovém albu už přece kapela nemůže promlouvat natolik záživně a impozantně jako ve své počáteční fázi, odměnou vám bude moderně znějící progresivní dílo dneška, které se letošní bohaté konkurence nezalekne a v moři podobné muziky bude bojovat o příčky nejvyšší.

» ostatní recenze alba Tangent - Proxy
» popis a diskografie skupiny Tangent


Clepsydra - More Grains of Sand
2018-12-12

Clepsydra / More Grains of Sand

4 stars

Ješte nedávno by mě vůbec nenapadlo, že budu někdy vlastnit toto cd a psát na něj dokonce recenzi. Ale náhoda tomu chtěla právě tak a prodejce z Discogs, od kterého jsem nedávno pořizoval druhé Iluvatar, měl v nabídce právě tuto nahrávku a jelikož nerad nakupuji po jednom kuse, Clepsydra se přibalila jaksi automaticky.

V jejich případě jde o klasický devadesátkový progresivní rock, který hledá svou inspiraci jak v letech sedmdesátých u Yes či Genesis, tak o desetiletí později u fishovských Marillion, IQ nebo Pendragon. Pomalu začínám těmto "novým" kapelám z devátého desetiletí 20. století přicházet na chuť. Dnes více než kdy dřív doceňuji první nahrávky skupin jako jsou Arena, Threshold, Jadis, Enchant, Echolyn, Anekdoten nebo Citizen Cain. Tedy všech spolků, které zažehly svůj plamen pod bičem tehdy mega-populárního grunge a alternativy.

Prosadit se v této trendově nelehké době nebylo snadné. Kapely hrály pro pár stovek (někdy dokonce jen pár desítek) fans a cesta k jejich deskám, které vydávaly malé labely (některé už dávno neexistující, například specialisté SI Music) nebyla snadná. Dnes v době přemoderní a přetechnické je vše daleko jednodušší a sehnat desku běžně nesehnatelnou lze právě například díky Discogs.

Švýcaři Clepsydra hrají velmi podmanivou a oduševnělou muziku. Příjemnou na poslech díky krásným nevtíravým kytarovým melodiím a velice úsporným klávesovým rejstříkům. Ty pod prsty Philipa Huberta kolikrát jen tak ledabyle cinkají, vyzvání a velmi dojemně dokreslují celkovou atmosféru. Kytarová sóla, vyhrávky a hlavně ústřední melodie většiny skladeb veslaře Lale Hofmanna si nic nezadají s jeho velkými protivníky operujícími za Lamanšským průlivem. Přesto nejzřetelnějším symbolem celých Clepsydra je hlas zpěváka Aluisia Magginiho. Jeho barva a odstín jsou identifikovatelné mezi stovkou jiných. Pokud vám nevadí operně patetický akcent se silně uhrančivou vizí, která je v něm pořádně nakumulovaná, pak jeho kouzlu propadnete také.

Co se samotných skladeb týče, budu souhlasit s kolegou Braněm, že nejsilnější jsou ty časově nejdelší. Jak Moonshine On Heights, tak No Place For Flowers, The River In Your Eyes i The Prisoner's Victory patří do bohaté pokladnice progresivní muziky našeho věku. Plus si za sebe dosadím ještě svižnou, fantastickými kytarovými sóly poháněnou perlu číslo 8 - Fly Man. Avšak síla tohoto alba tkví v jeho nezměrné melodické duši a vnitřní semknuté auře, která nemůže nechat žádného milovníka stylu (neo)prog/art netečným.

Kapela Clepsydra nikdy nebyla světově uznávaným artiklem, který by šel na dračku, ale to jim na kvalitě nijak neubírá a právě takovéto soubory jsou po mnoha letech jedny z nejcennějších. 4-5*

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
2018-12-10

Gillan, Ian / Double Trouble [Gillan]

4 stars

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Příměry podobné těm, jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se daly implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan není jenom Deep Purple. Žel bohu na druhé (i když určitě ne odstavné) koleji se nacházejí i alba spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl třiceti tří let a podle různých etap zpěvákova naturelu se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo (jestli dobře počítám) šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band se zpěvák pod záštitou kapely Gillan obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood - bicí, John McCoy - basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock (a věřím, že takových nás tu je většina) nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit. Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičková produkce a s bonusem devíti výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop a jediné tuctové Born Life Goes On rozčísne tajemný klávesový úvod desetiminutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhl tolik, co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné jako u dalších, na "vedlejšáky" rozběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
2018-12-07

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory

5 stars

Se jménem této kapely jsem se setkával v mládí, kdy nám v bývalé práci často hrávalo nějaké brněnské rockové rádio. Ti měli Clearwatery na denním pořadu, někdy i několikrát. V té době mě jejich muzika připadala naprosto úděsná. Jižanina, boogie, country a blues, které kapela míchá v geniálně odhadnutém poměru a naprosto brilantně, mně tehdy dokonale drásalo nervy. Jenže kdeže loňské sněhy jsou, stáčí o pár let zestárnout a rázem se vám líbí i to, proti čemu jste dlouhé roky bojoval a tvrďácky odmítal.

Cosmos Factory je výkladní skříní kapely. Tolik hitů - i když některé jsou převzaté - najdeme na málokterém albu napříč celou rockovou historií. Kdybych si měl vytvořit pořadí těch úplně nej, první příčku by nejspíš obsadila píseň Lookin' out My Back Door jen těsně před Ooby Dooby a Who'll Stop the Rain. Jenže skvělý je i úvodní nátěr Ramble Tamble, dále Travelin' Band, nebo Up Around the Bend, či My Baby Left Me.

CCR jsou zkrátka neskutečně upřímná kapela. Když slyšíte tu muziku, nemáte problém jim uvěřit každičkou notu, každičké slovo. Nezní nijak přehnaně složitě, a tak vlastně potvrzují nepsané pravidlo o tom, že v jednoduchosti je skutečná síla. A navíc ta Fogertyho hrdelní rašple je zkrátka nenapodobitelná.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival


Europe - Europe 1982-1992
2018-12-04

Europe / Europe 1982-1992

5 stars

Asi málokdo z nás může tvrdit, že nikdy neslyšel jeden z největších rockových hitů všech dob, píseň The Final Countdown švédských Europe. Samotná kapela tuto mega provařenou záležitost v lásce zrovna nemá a na svých koncertních štacích ji zařazují jen z povinnosti k fanouškům, kteří si ji budou žádat už nejspíš navždy.

S Final je to jako s mincí, která má dvě strany. Kapele zajistila nehynoucí slávu, plné kapsy zlaťáků a reklamu, díky níž si ji už řadu let prozpěvuje i dítě školou povinné. Tou druhou stranou je škatule, do které byla kapela automaticky nasunuta, aniž by tomu chtěla, nebo o to snad sama usilovala. Dá se tedy tvrdit, že se z písně The Final Countdown stal největší rockový hit osmdesátých let. Geniálně vymyšlená jednoduchá klávesová melodie s atmosférou natlačenou do spaceových výšin je skutečně tak prostá a líbivá, až se naprosté většině v rockové hudbě alespoň trošku orientujících se fans dokonale zajídá. Dnes si o ní může každý myslet svoje, k osmdesátkám však patří stejně nedělitelně jako dovolené v Jugoslávii nebo šmelení s bony.

Jenže Europe nejsou pouze kapelou jednoho hitu (přesto, že to tak běžnému posluchači může připadat). Europe je uskupení, jehož činnost dělí jedna dlouhá, deset let trvající přetržka, díky které tu dnes máme naprosto jiné Europe. Europe tvrdé, rockové, syrové, bluesové, hudebně takřka dokonalé. Co bylo v letech minulých je dnes (krom koncertních aktivit) plně zapomenuto. A právě k připomenutí tohoto tu máme tento naprosto skvěle sestavený výběr toho nejlepšího z úvodních pěti alb kapely. Jde o reprezentativní, chronologicky poskládaný průřez historií s důrazem na ty největší hity. A že jich naši chundelatí chlapíci stihli napsat.

Z debutu z třiaosmdesátého tu máme poněkud naivní dvojici In the Future to Come a první trhák Seven Doors Hotel. Výbornou, tvrdě rockovou dvojku Wings of Tomorrow už vyprofilovaných instrumentalistů zastupuje další čtveřice skladeb. Tady musím chtě-nechtě vyzvednout geniální záseky Stormwind a nejtvrdší skladbu starých Europe - Scream of Anger. Ale i balady Open Your Heart a Dreamer jsou skladbami kvalitními. Následující pětice už je z desky nejslavnější a krom obligátní titulky tu najdeme oblíbené On Broken Wings, šlapající Rock the Night a Cherokee plus slavnou baladu Carrie. Po této desce odchází po zpěvákovi Joeyovi Tempestovi druhý nejdůležitější mozek Europe, kytarista John Norum na sólovou dráhu (z důvodu svobodnější orientace vlastního repertoáru).

Na nahrávce čtvrté z roku 88 už hlavní veslo třímá Kee Marcello a deska Out of This World nepotvrzuje komerční očekávání do kapely vložená. Přesto dvojice skladeb Superstitious a Ready or Not patří k jejich nejlepším. A jsme u desky poslední. Daleko intimnější nahrávka Prisoners in Paradise je zde zastoupena skladbou titulní, dále výbornou akustickou verzí Ill Cry for You a dvojicí singlovek Sweet Love Child a Yesterdays News náležících k tomu vůbec nej z portfólia kapely.

Osobně nemám podobné hudební výběry vůbec v lásce a jejich nakupování mi v případě, že vlastním všechny nebo alespoň některé studiovky připadá naprosto zbytečné. Jsou však i tací, kteří ke své diskografii potřebují navíc ještě výběrovku, což nechápu. Toto je ovšem dokonale opačný případ. O klasickou studiovku tehdy pop-rockových Europe bych si dnes ani bicykl neopřel, ale jejich hity mám tuze rád, a tak je tohle ta nejschůdnější cesta mít Europe a nemuset se zaobírat tou kterou kompletní nahrávkou s několika nic neříkajícími nedopečenci uvnitř.

P.S.: dlouho jsem tu neměli žádnou anketku. Ať nám ten Progboard příliš nestagnuje - vyzývám proto všechny zdejší rockové fandy, aby vyjádřili svůj názor ve vztahu k těmto zlatovlasým severským kudrnáčům. No, co vy a osmdesátkoví Europe? Krom vítané vlastní úvahy zaškrtněte jedno z políček:

- nezajímají mě
- nikdy jsem je rád neměl
- respektuji
- nevadí mi, občas si je i poslechnu
- žeru je i s Final Countdown

» ostatní recenze alba Europe - Europe 1982-1992
» popis a diskografie skupiny Europe


Ark - Ark
2018-12-03

Ark / Ark

5 stars

Kdekdo může namítnout, že dvojka Ark je zkrátka lepší, přehlednější, umírněnější, poslechově dotaženější nebo jen hudebně pestřejší. Ano, já s ním budu v některých bodech rád souhlasit, ale skutečně silný progresivní masakr se odehrává už na jejich debutu. Sedm skladeb v délce padesáti minut je to nejlepší progresivní žrádlo, které si dotyčný jedinec závislý na technicky dokonalé muzice může vůbec přát pozřít. Tady se nedělají žádné kompromisy a trojice Lande/Ostby/Macaluso ze sebe ždímá pot jako stařičká pračka Whirpool motající v bubnu vaše propocené prádlo. Tohle je totiž nefalšovaná mega-progresivní jízda vytočená do těch nejvyšších obrátek, při které i nedávno jmenovaní Voivod se svým techno pojetím blednou jako na jaře právě rozkvétající třešeň zasažená návratem ranních mrazíků.

Největší podíl slávy si tady ukrojil bubeník John Macaluso, který svým precizním výkonem zastínil i hlavního kapelníka Tore Ostbyho. Jeho bicí souprava je zvukově malinko vytaženější a neskutečně technická hra, kterou na desce dominuje, prakticky nedovolí vašim slechům uhnout na vedlejší koleje, po kterých frčí další nástroje. Ne, samozřejmě Ostby je také fantastický a předvádí tu ještě vyšší kytarový level než v nedávno rozpuštěných Conception. Deska je prodchnutá jeho kompoziční genialitou, velkými melodiemi, úchvatnými riffy, jazzovými strukturami a zálibou v cizokrajném španělském koloritu.

A pak je tu ještě Jorn Lande stojící na začátku své kariéry. Je to jedna z jeho prvních a rozhodně nejlepších nahrávek. Pozdější sólové práce kolovrátkového typu se jen stěží můžou poměřovat s originalitou, jaké dostál právě v Ark. Zcela coverdalovský silově působící vokál tu roztahuje křídla v obrovském stylovém a frázovacím rozpětí. Je lahoda poslouchat jeho linky a sytě působící hrdelní barvu.

Mírně mi tu vadí jen decentně přebasovaný zvuk, který však nemůže zastínit velkého génia loci této nahrávky. Ten, kdo o sobě s hrdostí prohlašuje, že se cítí progrockerem, poslouchá technicky složitou muziku, a ve svém portfóliu přesto nemá obě nahrávky Ark, jako by nebyl.

» ostatní recenze alba Ark - Ark
» popis a diskografie skupiny Ark


Savatage - Streets: A Rock Opera
2018-11-29

Savatage / Streets: A Rock Opera

5 stars

Nejslabším článkem starých-původních Savatage byl vždy zpěvák a frontman Jon Oliva. Jeho neškolený, občas malinko nepříjemný a drsný zpěv možná tehdejším metalistům zas tolik nevadil (vždyť ve srovnání se všemi těmi tluč-metalovými řvouny byl pořád extra třída), ale když jej člověk postavil vedle skutečně uchu lahodící vokál třeba zrovna jeho nástupce Zaka Stevense, bylo to jako den a noc. Ale abych Jona jen nekritizoval. V pomalých skladbách, kde bylo potřeba doladit procítěnější složku a odevzdat i kus sebe a potřebné emoce, dokázal Jon přezpívat i daleko větší profíky a tato něžná parketa mu vždy neuvěřitelně seděla.

Savatage byli jednou z prvních heavy (power) metalových smeček západní polokoule. Jejich rodištěm je americká Florida a ve svých začátcích si určitě nelámali hlavu s tím, jak dobře by se měl jejich zpěvák profilovat. Založili ji bratři Jon a Criss Olivové, přičemž ten první zpíval a časem si vzal na starosti i klávesy a piáno, zatímco ten druhý hrál na kytaru, přičemž se časem tak vypracoval a svůj styl vypiplal k naprosté dokonalosti, že na konci osmé dekády platili Savatage za jednu z vůbec nejlepších zámořských metalových smeček, kterým byl kovový krunýř zakrátko tak těsný, až kapela začala pokukovat po daleko rozmanitějších formách svého vyjádření. Jednou z nich byl i muzikál a prvním takovým albem se stala koncepční záležitost Streets: a Rock Opera. Samotný příběh pak vypráví o vzestupech i pádech rockové hvězdy jménem DT Jesus.

Hudebně jde o do té doby nejpestřejší dílo Savatage obsahující jak hutné power metalové hymny, obdobu klasického heavy metalu, čisté rejstříky hard rocku, nádherně jímavé až teskné balady i několik odboček ke klasické hudbě. Stylově nesvázaná deska tak nabízí dostatek prostoru v širokém hudebním odvětví, ze kterého si spousta fandů dokáže vyhrabat to svoje.

První dvojice skladeb Streets a Jesus Saves ještě příliš nevybíhá z metalového koridoru, do kterého se kapela už na předchůdci Gutter Ballet měla potíže vměstnat. Desku odstartuje nádherný dětský sbor a cinkání zvonečků vsazené do děsivě úzkostlivé atmosféry strachu a nejistoty. Po krátkém entreé začne řádit Criss se svými živelnými riffy. Katarzní chorus má mohutný účinek a silnou výpovědní hodnotu. Když přijde ke slovu sólová část, posluchač tiše žasně. Jon tahá hlasivky do maxima a ječí jak smyslu zbavený.

Dvojka začíná na ulicích New Yorku, všude se ozývá hluk a troubení automobilů protnuté hlasem vypravěče. Do chvilkového ticha se přiřítí mohutný Crissův riff. Vše zní dokonale, opravdu působivě a maximálně energicky. Kapele sekundují klávesy a skladba má obrovský náboj. Nejdokonalejší místo však přijde ihned po druhém refrénu, kdy temné mraky protne jako blesk úžasný Crissova vyhrávka položená přes akustické stěny. To, co tu v několika momentech kytarista zahraje, zasluhuje poklonu až k zemi.

A máme tu Tonight He Grins Again. Předobrazem podobných skladeb Savatage nestál nikdo jiný než giganti Queen. Rockový náboj, silné melodie, krásný klavírní recitál, v několika polohách zpívající Jon, muzikální charakter. To je výčet těch nej, které se dají na tuto skladbu naroubovat. Strange Reality miluju. Je to heavy? Hard rock? Nebo...? Hlavně to jsou Savatage ve své nejlepší hodince. Criss je nesmrtelný, to všechno, co tu hraje, se strašně pěkně poslouchá.

A Little Too Far – piano a Jon, který s Jonem zpívajícím o pár minut zpátky má jen pramálo společného. Tady nasadí dojemnou polohu, artikuluje rozvážně a s obrovským citem. Chvílemi mi připomíná Johna Lennona. You're Alive a Sammy And Tex jsou spíš takové energií napěchované dupárny, po kterých přijde výrazné zklidnění při St. Patrick's. Okolo vás se znovu proplétá Mercuryho operní patos a moc pěkné kytarové melodie.

Tajemné ševelení kytar, dunící bubny a šibalský Jon. To je začátek Can You Hear Me Now, další velké skladby Savatage. Skladby s mnoha odstíny, která spojuje něžnější stranu kapely s tou drsnou. New York City Don't Mean Nothin zní jako nějaký tradicionál s folkově laděnou španělkou, avšak jen chvíli, než do toho kapela znovu pořádně bouchne. Dalším vrcholem je Ghost In The Ruins. Skladba, kvůli které Savatage prostě milujete. Má tajemnou atmosféru, precizní vyhrávky, nasazení, skvělé nápady, akustické stíny pohybující se v povzdálí, drámu i energii + skvělou kytarovou pasáž ve druhé polovině. If I Go Away jde opět do muzikálu. Klavírní melodie se povedla, Jon se drží při zemi a Criss přidává špičkové vyhrávky a sóla.

K power metalu je připoutána třináctá Agony And Ecstasy. Skladba postavená na nápaditém kytarovém riffu se moduluje v pěkně strhujícím tempu. Savatage demolují vše, co jim stojí v cestě. Ještě malé uklidnění s Heal My Soul a Somewhere In Time, ve kterých je opět klavír tou hlavní vypravěcí jednotkou, i když kytarové přemostění v druhé jmenované je znovu parádní. Posledním kusem je známá a později přepracovaná píseň Believe. Procítěná náladovka s jasným odkazem a pořádnou dávkou emocí.

Tak a to je vše. Streets je Horynova srdcovka, kterou si zas po dlouhé době musel rozebrat skladbu po skladbě. Více jak hodina pořádně sofistikované muziky. A pak že podobný model zvládnou jen ti vyvolení. Nebo že by snad Savatage do této kategorie patřili taky? Půl bodu bych ubral za Jona, jelikož Zachary už klepe na dveře. Ale pokud některou desku prožíváte jako já tuto, něco ze svých preferencí rádi slevíte.

R.I.P. Crissi.

» ostatní recenze alba Savatage - Streets: A Rock Opera
» popis a diskografie skupiny Savatage


Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
2018-11-28

Manic Street Preachers / Resistance Is Futile

5 stars

Před nějakým časem jsem si na internetu pročítal pár dostupných recenzí na alba kapely Manic Street Preachers, abych si udělal nějaký obrázek o tom, co v současnosti tato trojice produkuje za muziku. Většina komentářů byla toho typu, že když ta která deska právě vyšla, přiložená recenze ji vychválila, ale když pak kapela vydala dalšího následovníka, stejný recenzent označil nahrávku předešlou za ne zrovna povedenou a tu novější za skutečně to pravé. Podobný vzorec se opakoval v recenzích několika alb od několika recenzentů.

Sám jsem pak náhodně otestoval spoustu nahrávek MSP, abych si udělal obrázek vlastní. Musím říct, že mě jen málokterá deska zaujala kompletně. Jejich styl není zrovna mým šálkem kávy a tak jsem ani žádný zázrak nečekal. Nejvíce mě oslovila asi poslední deska Futurology a to do doby, než jsem zjistil, že má kapela od jara venku horkou novinku. Zkusil jsem tedy i ji a světe div se, stal se zázrak. Ta deska mi okamžitě učarovala a zamotala mi palici natolik, že jsem si ji velice rychle objednal. I po několikaposlechovém vstřebávání z ní mám stále ten stejný a to výborný pocit.

V případě novinkových MSP jde o místy přímočarý, písničkový, decentně alternativní příjemný rock. Melodie jsou chytře, nevtíravě a schématicky pečlivě vybudované a deska (na rozdíl od těch předchozích) nepostrádá dostatek výrazných myšlenek, které jsou u podobných kapel tolik potřeba. A pak je tu samozřejmě pan zpěvák James Dean Bradfield, který ani po tolika letech neztratil nic ze své uhrančivosti projevu. Jistě, už to není taková síla jako na Holy Bible, kde kapela neskutečně a taky naposled zbořila hranice stylu a přišla s něčím neskonale revolučním. Novinka se však také pěkně poslouchá, což mi v tomto případě plně dostačuje.

Vyloženě slabou vatovou výplň tady nevidím a ty dobré skladby střídají položky špičkové. Počínaje zvonivou People Give in přes typicky popové ostrovní záležitosti International Blues a Distant Colours po zřejmé vrcholy desky - skladby Vivian (s ultra melodickou a nápaditou kytarou a celkovou interesantní náladou skladby) a Dylan and Caitlin (s neuvěřitelně silnou dámskou oporou ve vokálech, to je skutečná hudební lahůdka). Laťka kvality ovšem nepadá a z dalších povedených písní mám moc rád především intenzivní Sequels of Forgotten Wars, tajemnou In Eternity a závěrečnou dvojici perel A Song for the Sadness (s dojemně romantizující atmoškou) a smutkem doslova prorostlou The Left Behind.

Zvuk, obal i produkce jsou v pořádku a tak Manic Street Preachers v roce 2018 u mě bodují svou sbírkou Resistance Is Futile na celé čáře. Myslím si, že tato znovu pořádně nastartovaná kapela ještě neřekla definitivně poslední slovo a svůj kumšt znovu ovládá na výbornou. A jelikož nejen prog-rockem je progrocker živ, jsou letošní Manic Street Preachers mým soukromým tipem a tajným překvapením tohoto roku! Viva kvalitní muzice, ať je jakéhokoliv stylu!

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers


Voivod - Angel Rat
2018-11-26

Voivod / Angel Rat

3 stars

K návratu ke kapele Voivod mě nalákaly polemiky nad jejich novou, prý hodně dobrou letošní deskou. Zatím jsem ji neslyšel a vlastně se na to ani nechystám. Kanadské vesmírné kybernetiky Voivod mám zaškatulkovány jako absolutně okrajovou záležitost s jednou vysoce ceněnou, až dokonale geniální deskou na kontě, kterou je nahrávka Outer Limits, a jednou vcelku povedenou, čistě rockovou deskou Angel Rat.

Ve věku pubertálním jsem testoval i něco z těch tvrdších nahrávek, ale bez většího zaujetí a také dopadu. Ještě dokážu uznat Nothingface jako velký posun skrze skladatelský přístup, ale deskám předešlým a hlavně těm následujícím nerozumím a nehodlám je pochopit ani se jimi nikterak zabývat. Holt každý v sobě nosíme pár kapel jedné či dvou nahrávek, a právě do takové sorty si já řadím kanadské Voivod.

Deska Outer Limits je obrovský progresivní monolit a uznávaný Everest kapely, který k sobě jen těžko hledá podobný příměr. Ale už deska předchozí, kterou je právě "andělská krysa" posouvá styl a zaměření Kanaďanů na úplně jinou kolej. Během několika málo let totálně vymizela tvrdost, kybernetická hustota, vesmírný chaos, pryč jsou šílené sekané kytarové riffy, drtící tempa, atmosféra bezmoci, chaosu a naprosté prázdnoty či symboly odcizení a nános moderních technologií. Všechny tyto stavy tolik souznící s díly Killing Technology a Dimensional Hatross přepustily pozice daleko větší vzdušnosti, přímočařejší jednoduchosti, racionalitě, přehlednějším formám, daleko intenzivnější melodice a hravosti a v neposlední řadě i písničkovosti. Voivod model 91 to je (čistá) rocková práce, která občas nabere větší obrátky, občas jen jemně zdrsní a občas ze sebe vyplaví nějakou tu vesmírnou záludnost - to pro případ, že by jste zapomněli, která kapela vám to zrovna hraje. Voivod model 91 je sofistikovanější a daleko daleko přístupnější.

Netvrdím, že se mi líbí všechny skladby, ale většina z nich je celkem dobře poslouchatelná a pro běžného rockového fandu i příjemná. Ono na Voivod musí mít člověk náladu, chuť i zvědavost. Krátce po svém uvedení na trh získala tato nahrávka status takřka kultovní a to i přesto, že ji naprostá většina příznivců kapely totálně zavrhla s opovržením, že takto "vyměklou" desku nehodlá akceptovat. 3,5*

P.S.: Jo a víte kdo desku produkoval? Nebyl to nikdo menší, než "rushovský" guru Terry Brown.

» ostatní recenze alba Voivod - Angel Rat
» popis a diskografie skupiny Voivod


Samurai of Prog, The - Archiviarum
2018-11-25

Samurai of Prog, The / Archiviarum

4 stars

Nebýt znovu nezdolného nestora a objevitele Braňa, nemám o existenci projektu (kapely) Samurai of Prog vůbec tušení. Občas se sice motám na portále Progarchives.com, jednou za čas navštívím i Progstreaming, ale ne nějak cíleně, protože vyhledávání nových "progresivních talentů" neberu za prvořadý domácí úkol.

Jejich nahrávky mě zaujali v prvé řadě vizuálně, přece jenom Ed Unitsky je mezi výtvarníky pracujícími pro hudební kapely naprostá špička, ale po sbírkách coververzí z jejich prvních alb jsem rozhodně neprahnul. V poslední době však trojice hudebníků zásobuje svá alba i vlastním repertoárem (či repertoárem neznámým, pocházejícím od jejich kolegů z branže) a tam se už člověku majícímu v oblibě moderní progresivní hudbu začínají červenat tváře. Obstaral jsem si tedy jejich poslední desku Archiviarum se kterou jsem nadmíru spokojen. Jde o klasický progresivní model čerpající inspiraci u svých služebně mnohem starších kolegů jako jsou ELP, Yes, Genesis nebo Saga.

Takovou podstatnou zvláštností, která kapelu malinko konkurenčně odlišuje, je přiaranžování sólového houslového partu v některých skladbách. Zvuk tohoto nástroje dodává písním kapku jinou atmosféru, což je patrné hned v úvodní (Emersonovské) předehře Keep the Ball Rolling. Romantizující náladu zelení se třpytících kopců skotské vrchoviny nastíní svými nápady druhá skladba Ahead of Fortune. V ní se představí nádherný vokál houslisty Steva Unruhta. Jde o vskutku překrásnou, jímavou píseň postavenou na roztomilých melodiích akustických kytar, které drží v objetí houslový doprovod. A když Steveův hlas stoupá po schodišti do vyšších pater, po zádech vám naráz běhá takové to moc příjemné mrazení.

Každá skladba je doplňována hostujícími hudebníky, jako například v dramatické trojce La Oscuridad, kde si vokální part ve španělštině vedle Steva vystřihne navíc dáma Michelle Young. Úžasné. Čtvrtá Cristalli je pro změnu celá v italštině a za mikrofonem stojí výrazný Stefano Galifi. Skladba nachází svůj předobraz v tradici těch nejlepších uskupení Apeninského poloostrova sedmdesátých let. Výrazný jižanský akcent v doprovodu bujaré melodiky a sólové flétny má dokonale působivý charakter. Mezi naprostou progovou elitu můžu s klidným srdcem zařadit dvě rozměrné záležitosti The Sleeping Lover a From This Window přetékající nápaditostí a tím nejlepším aranžérským uměním, které v dnešní progové společnosti panuje. Ale ani dva covery v závěru (camelovský Ice a Bowieho Heroes) nejsou vůbec marné.

Těch sedmdesát minut o deseti skladbách se dá na jeden zátah v pohodě utáhnout a garance dostavujícího se pocitu nudy je takřka nulová. 4,5

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - Archiviarum
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The


Colosseum - Tomorrow's Blues
2018-11-22

Colosseum / Tomorrow's Blues

5 stars

Mark Clarke, Dave Clempson, Chris Farlowe, Dave Greenslade, Jon Hiseman, Dick Heckstall-Smith. Miluji tyhle chlápky, tyhle ikony jazzově bluesové progresivní muziky. Co jméno to pojem. Šestice instrumentálních titánů se poprvé společně sešla při nahrávání třetí desky Daughter of Time a po pětadvaceti letech pak znovu obnovila svůj podnik Colosseum. Po famózním reunionu prostřednictvím desky Bread and Circuses vydává o šest let později další fantastickou nahrávku Tomorrow´s Blues. Ta pokračuje v tradici silných alb kapely, na kterých ani jeden z tracků nijak nezaostává za svou silnou konkurencí z dřívějších let.

Na straně jedné tu stojí silné bluesové cítění filtrované prostřednictvím tracků Come Right Back (s dechovou sekcí za zády), In the Heat of the Night (s melancholickým saxofonem páně Smitha), nebo v závěrečné No Demons. Na straně druhé je to jazzové aroma prosakující skrze famózně rozvolněný úvod s titulní Tomorrow's Blues, plné krásných Greensladových tónů a perlivých akustik Davea Clemsona. A když pak Chris začne zpívat, bortí se skály, praskají kameny a žula se mele na padrť. Podobné je to i v instrumentálkách Arena in the Sun a The Net Man. Naopak pohodové Hard Times Rising, Thief in the Night a Take the Dark Times With the Sun tvoří páteř desky a patří k tomu nejlepšímu, co kdy Colosseum vytvořili.

Tomorrow's Blues je tradičně skvělá deska tradičně geniální skupiny hudebníků, kteří svou profesionalitu a umělecké cítěný spojili v jeden obrovský nedělitelný celek. A pokud stále zatvrzele trváte na svém výroku, že nejlepším Colosseum patří roky 69-71, lžete sami sobě. Tak jednou, až konečně prozříte a poslechnete si například tuhle desku, budete pěkně čubrnět, jak rychle vám z ní spadne sanice až na zem.

» ostatní recenze alba Colosseum - Tomorrow's Blues
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Credo - Against Reason
2018-11-15

Credo / Against Reason

5 stars

Předešlou fantastickou desku Rhetoric jsem si nedávno ponechal dlouhou dobu nahranou v mp3 v auťáku a vozil ji sebou kam se dalo. Občas ji prokládal jinými kapelami, ale něco mě stále nutilo tu desku pouštět znovu a znovu. Po nějaké době jsem si na ní vypěstoval takřka závislost, až jsem se jednou pozastavil nad tím, proč vlastně poslouchám pořád tu stejnou nahrávku a neseženu si taky jejího nástupce. Nechtěl jsem se zalamovat nějakým naháněním cd na prodejních portálech a podíval se rovnou na stránky kapely, jestli vůbec fungují. Tam už byla objednávka přes jejich eshop hračka a za dva týdny se cd hřálo u mě doma.

Prozradím rovnou, že toto je absolutní bomba a podle mne ještě o chlupínek větší než je Rhetoric. Prostě neoprog té nejvyšší kvality, nejhrubšího zrna. Nad kapelou Credo se vznáší betelný arenovský stín, a to díky obrovské podobnosti zpěváka Marka Coltona s jeho "vzorem" Paulem Wrightsonem. Ta podoba je tak neuvěřitelná, že máte pocit, jestli náhodou neposloucháte nějakou nezveřejněnou skladbu z desky Visitor. Credo totiž i jako Arena znějí a hrají. Někdo by mohl namítat: "Á, tak další ostrovní prog, kolik jich takových už je..." Odpoveděl bych mu na to, že má možná pravdu, ale kolik jich zná tak kvalitních a aranžersky prokomponovaných jako jsou Credo.

Jejich pojetí je velice osvěžující a neskutečně nápadité. Aranžérské schopnosti leadera Mikea Vartyho obsluhujícího klávesy a melodické cítění kytaráka Tima Birrella jsou nevysychající. Ve své brilantnosti si tato (stejně jako předešlá) deska může podat ruce s nejlepšími alby IQ, Pendragon (z období Believe) a právě Areny z konce devadesátých let.

Credo jsou zkrátka typem skupiny, na kterou je dobré diváka upozornit, protože ne každému se do její blízkosti podaří dostat. A nechat si takový klenot uniknout by bylo škoda.

PS: A ještě jedno velké děkuji nezdolnému propagátorovi všeho novodobě progresivního na Progboardu, kolegovi Braňovi. Odvádí v tomto oboru vskutku záslužnou činnost.

» ostatní recenze alba Credo - Against Reason
» popis a diskografie skupiny Credo


Sylvan, Nad - The Bride Said No
2018-11-13

Sylvan, Nad / The Bride Said No

4 stars

Nad Sylvan - jméno donedávna prakticky neznámé. O jeho zpopularizování se zasloužil především kytarista Steve Hackett, když se rozhodl jmenovaného zpěváka obsadit do hlavní role pro své Genesis Revisited Tour pořádané před pár lety. Nad se s postem sólového pěvce gabrielovského materiálu i výrazu vypořádal se ctí a díky dlouhé šňůře, velkému množství koncertů po celém světě a posléze i k této příležitosti vydanému cd jej spoznal takřka každý milovník původních Genesis.

Krátce na to zareagoval Nad i sólově, a to v podobě velice slušné, totálně genesisovské kolekce Courting the Widow vydané roku 2015. Tu jsem si pořídil jako přirozenou reakci na spokojený zážitek z onoho koncertu, ale celkem dlouho mi trvalo, než jsem hudbu na tomto nosiči patřičně docenil. Když za dva roky Nad nahrál album další, s jeho nákupem jsem nespěchal. Nechával jsem si chuť na něj uzrát a čekal na příhodnou dobu, kdy budu mít potřebu jej vlastnit. (Výhoda hned nekupovaných nosičů je i cenová, za pouhý rok klesá hodnota některých produktu někdy i o polovinu.) Cožpak je to auto?

Na své poslední desce vsadil Nad Sylvan vše na dvě karty. Tak jako minule se znovu obklopil zvučnými hosty z branže. Ale jelikož si materiál psal sám, je účast hráčů natolik profesionální, že vás vůbec nenapadne srovnávat tento matroš s písněmi z původních působišť hvězdných instrumentalistů.

Tou druhu kartou je velice vydatná účast sólových i sborových vokálů patřících něžnému pohlaví. Právě jejich nadpozemské hlásky nesoucí v sobě ozvěny vodních nymf a sirén dodávají desce punc originality a posouvají muzikální stránku alba i do jiných sfér, než těch hackettovsko-genesisovských. Nahrávce povětšinou vévodí klávesy, až v druhé půli se o slovo znatelněji hlásí i kytary trojice Stolt/Govan/Hackett. Oproti předchozí desce je nálada intimnější. Ubylo patetismu a teatrálnosti - těch má Nad v hrdle sice pořád dost, ale netlačí je tolik i do muziky. Vše je volnější a plynulejší, přechody mezi tématy jsou zaranžovány nenuceně a velice přirozeně.

Jak už to s prvními poslechy bývá, písně při nich částečně splývají a do obrátek vás dostane až energičtější druhá polovina. Postupně se handicap A-strany stírá, a až si překrásné klávesové motivy a zpěvákovy nápěvy z úvodu desky zmapujete, naráz zjistíte, že posloucháte překrásně vyzdobené progresivní dílo. Dílo, které se touží vymanit z okovů původních Genesis, ale tak úplně se mu to stejně nedaří a vy vlastně ani nechcete, aby tomu u Sylvana bylo jinak. Tahle poloha je pro něj jak dělaná.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad


Iluvatar - Children
2018-11-11

Iluvatar / Children

5 stars

Znáte ten pocit zadostiučinění, když po něčem obrovsky toužíte a ono si to k vám po strašně dlouhatánské době nakonec najde cestičku? Ten pocit se dá samozřejmě aplikovat i na muziku, konkrétně na moment, ve kterém držíte nějaký hudební produkt, po které jsme dlouho dychtili a který vám tak dlouho unikal, až jste vůbec nepočítali s tím, že ho nakonec dostanete. Ten opojný pocit spojený s raritním cd, které se naráz nachází ve vaší domácí fonotéce, mám rád a stojí za to.

Hluboko ve vzpomínkách mám uložené toto: Když mi bylo zhruba sedmnáct, osmnáct a občas jsem navštívil nějaký ten kamenný obchod s muzikou v Brně, v jednom z nich jsem dlouhý čas vídával cd s překrásně ilustrovaným obalem, o kterém jsem věděl jen to, že se jedná o nějakou progrockovou kapelu. V té době jsem podobný styl snad krom Dream T., Shadow G. a Fates W. neposlouchal a tak jsem ani neměl tendence toto dílo prozkoumávat. Ten famózní dalíovský surrealistický výjev jsem si do mozku vyfotil tak precizně, že ve mně vzpomínka na něj přetrvala a při každém setkání s ním (třeba i po patnácti či dvaceti letech) jsem si skutečnosti navázané k době mládí okamžitě vybavil.

Teprve nedávno jsem díky Pegasově odkazu na stránky
- http://www.progressrock.cz/ - na tuto kapelu znovu narazil. Pečlivě si přečetl její profil a znovu se zadíval na ten božský výjev. Pak už stačilo jenom desku otestovat na YT a obrátit se na Discogs. Zmiňované album vlastnil a nabízel dokonce jeden čehůn a jelikož nerad nakupuji osamocené kulaťáky, vyhlídl jsem si k němu i "brášku" od Clepsydry More Grains of Sand. Byl to kauf za milión. Nejen že mě švýcarská kapela dostala i svou druhou nahrávkou (trojka a čtverka jsou prog-rockové poklady první kategorie), ale hlavně moji toužebně očekávaní Iluvatar nezklamali.
Po tolika letech decentní známosti mám tuhle nahrávku konečně také doma.

Jejich muzika je ohromující progresivní kombinací výtečné melodiky, nečekaných změn temp, brilantních aranžmá a mnoha odstínů rozličných hudebních forem. Pocházejí z Baltimoru v USA a navazují na odkaz Genesis, Marilion a třeba Styx. Toto jejich nejuznávanější a nejspíš také nejlepší album nejen zvukově spadá do období znovu-rozpuku progresivní muziky v devadesátých letech. Jejich progresivní formule v sobě nese i stopy jazzu a klasiky. I přes prvotní nepřístupnost to není hudba přehnaně těžká, či nestravitelná. Vzdáleného příbuzného lze hledat například v kapel Spock´s Beard, spadající do stejné časové etypy v geograficky podobné zámořské provenienci.

Ozdobou desky je pak hlas zpěváka Glenna McLaughlina absolutně nepodobný nikomu, kdo v podobné muzice roky působí, a přesto tak charismatickému a vznešenému. Každá skladba je nádherně zaranžovaná a protnuta množstvím jemných akustických pavučin a dojemných kytarovo-klávesových melodií. Nápaditost je v případě Iluvatar skutečně rozsáhlá a když k tomu přidám i atmosférickou složku, dostáváme brilantní prog-rockové album svou důležitostí daleko převyšující celá devadesátá léta. Pro zapálené fandy Pendragon, Iq, Pallas, Jadis, Spock´s Beard, Arena a Marillion jsou Iluvatar jasnou povinností a skutečnou ozdobou domácí fonotéky.

PS: dost by mne zajímalo, jestli tuhle kapelu tu někdo skutečně zná. Pište, chlubte se, tipl bych si možná Braňa, možná Mayaka, hm...?

» ostatní recenze alba Iluvatar - Children
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Suede - Night Thoughts
2018-11-10

Suede / Night Thoughts

5 stars

Kapelu Suede jsem objevil hned se počátkem jejich kariéry v divokých devadesátých letech, kdy příchozí obrozenecká doba maximálně přála nově se rodícím alternativním spolkům. Tehdy jsem opouštěl metalové kořeny a prozkoumával vše, co vonělo něčím úplně jiným. Indie rock a grunge jako směry a spousta neznámých alternativních kapel mě na nějakou dobu hodně stmelily. Po dlouhých letech bloudění v neznámých teritoriích jsem si našel konečně to pravé a tím je progresivní muzika ve své podstatě. K některým spolkům z mého mládí jsem se vrátil, některé úplně zavrhl. Do první kategorie spadají i britští "semišáci" Suede.

Úvodní nepřekonatelná dvojice prvních nahrávek má pro mne dnes i po více jak dvaceti letech stále tutéž příjemnou aromatickou příchuť. Po odchodu jedné poloviny stěžejního skladatelského dua, kytaristy Bernarda Butlera, vydává kapele ještě tři desky, které už kvalit ze začátků souboru zdaleka nedosahují. Přichází brzký rozpad a po jedné dekádě nový start.

Deska Night Thoughts je druhou z této éry a já si jí všiml až nedávno, to když jsem hledal nějakou alternativu k mým stále oblíbenějším krajanům Pineapple Thief. Už nevím jak, ale vzpomněl jsem si právě na Suede. Veděl jsem, že se dali znovu dohromady a jejich smyslný indie rock s drobnou příměsí alternativy i svojského progresivního rocku nového tisíciletí, by mohl skýtat podobné blaho, jako poslech P. T. Nemýlil jsem se.

Suede si vcelku překvapivě drží tutéž sestavu, jako ve svých začátcích. Jen Butlera už v devadesátkách vystřídal neméně schopný Richard Oakes. Jejich hudební výraz bych popsal slovy rozbujelý, necudný, vyzývavý a uhrančivý (to především díky hlasu Brett Anderson) nezávislý (pop) rock. Chlapci ve svých hudebních obrazech občas zabrousí k moderním Manic S. P., melancholií mají blízko ke zmiňovaným Pineapple Thief (kteří by mohli být jejich nevlastními dětmi) a odzbrojující atmosférou strčí do kapsy všechny ty novodobé britské mega-stars.

Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a jemné klávesové nitky se ve skladbách pohupují jako pírka unášené větrem. Uhrančivý úvod v podobě orchestrálního propletence When You Are Young, vystřídá v pravdě hitová pecka Outsiders. Tohle přesně jsou ti omamně působící Suede nového věku, kteří si do své výbavy půjčili charakteristické črty z prvních desek, aby dokázali potěšit a zároveň vydráždit své oddané posluchače. Ve čtvrté Pale Snow se Andersonův dominantní vokál vznáší nad vším tím zmarem a chaosem našeho věku. Je vám úplně jedno co hraje vespod, síla jeho osobnosti a extatický silný vokální výrazový prostředek dokáží stejně zbořit všechno okolo. V polovině deska nabírá kulminační charakter, tracky počínaje šestou What I'm Trying to Tell You přes líbeznou ukolébavku Tightrope, intimní Learning to Be a rádiovku Like Kids až k závěrečné sugestivní trojici I Can't Give Her What She Wants, When You Were Young a The Fur and the Feathers slyšíme Suede v jejich vrcholné interpretační formě.

Dílo, jehož hlavním tématem jsou stavy odcizení či nepochopení, balancuje nad hranou dnešní společnosti. Užírá se krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním. Témata neradostná jen co je pravda, ale ta hudba, ta působí jako lék.

» ostatní recenze alba Suede - Night Thoughts
» popis a diskografie skupiny Suede


TNT - All the Way to the Sun
2018-11-09

TNT / All the Way to the Sun

5 stars

Norští hard´n´heavy melodici TNT jsou po seusedech Europe mojí nejoblíbenější severskou úderkou hrající melodickou rockovou muziku. Sleduji je už dlouho a v jeden čas i bedlivě. Želbohu jejich poslední alba bez účasti pěveckého giganta Tony Harnella klesají na kvalitě jako vykojené poprsí matky po x dětech. To rok 2005 a jejich druhá comebacková deska je jiné kafčo.

Tolik sršící energie z každého kytarového tónu vedoucího guru Ronni Le Tekrø a vysoko položeného hlasu T. Harnella na žádné jiné desce TNT nenajdete. Kapela se se svou skladatelskou invencí pořádně pochlapila a naservírovala pořádně ostré songy. Jako malý kluk jdu pokaždé do kolen při písních A Fix, Too Late, All The Way To The Sun, The Letter, Black Butterfly a Ready to Fly. Když k tomu přidám Armstrongův něžný cover What A Wonderful World, tak ostatní jenom "dobré" písně poslouchám v klidovém stavu. Při těch výše jmenovaných se ze mě stává divoká běsnící bestie toužící ulovit nějaký snadno dostupný skalp.

All The Way To The Sun je deska, kterou naprosto miluju a kterou si pokaždé, když hraje, dokážu totálně užít. Adrenalin vyletí vzhůru a v mozku usazené náramně zpěvné refrény mě katapultují mimo realitu. Vznešené melodie, nakažlivé gradace skladeb, hymnické refrény, nad Everestem položený Harnell a především TO NASAZENÍ, které z ní cítím na míle daleko, mě pokaždé uzemní jako obrovitánské Thorovo kladivo. Srdeční srdcovka.

» ostatní recenze alba TNT - All the Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny TNT


Black Crowes, The - Amorica
2018-11-06

Black Crowes, The / Amorica

5 stars

Kapelu Black Crowes jsem zaregistroval v devadesátých letech u příležitosti vydání desky Amorica. Její šokující obal se mně navždy vryl do paměti, ale jakou kapela hrála muziku jsem dlouhá léta vůbec netušil. Ještě krátce k obalu: obléci dámský klín (pipku) do americké vlajky tak, aby z horní části kalhotek trčelo černé ochlupení, tomu říkám bizarní nápad. Jelikož kapela startovala v době právě probíhající grungeové horečky, automaticky jsem ji zaškatulkoval mezi ostatní trendaře a víc po nich neprahl.

Byly to až EasyRockerovy a Balůovy recenze, které podnítily moji zvědavost, a posléze zjištěný fakt, že se o žádný grunge nejedná, ale že kapela představuje dokonalou esenci jižansko-rockového naturelu. Vlastně stačil krátký nástřel a bylo vymalováno. Moderně znějící verze Lynyrd Skynyrd byla vítána s otevřenou náručí a "trenýrková" deska zakrátko putovala směr Plzeň-Jižní Morava.

(Ještě maličkost k jejímu vydání: dle stránek firmy se mělo jednat o remasterovanou verzi s nižším DR, což jsem malinko obrblal, ale za cenu v pravdě směšnou. Přece jen jsem nechtěl pětkrát dražší originál z druhé ruky. Jaké pak bylo moje překvapení, když poštou nakonec doputoval původní výlisek.)

Se začátkem devadesátých let nebylo úplně běžnou věcí, aby člověk narazil na kapelu, která jako svoje vzory uvádí právě Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers Band. Dvojice bratrů Robinsonů, kteří kapele s koncem osmdesátek vdechli život, má v sobě southern rock pevně zakořeněný a dovede ho přehrát se vší parádou a autenticitou. Třetí desku Amorica zdobí malinko modernější produkce i zdravěji vyhlížející a razantnější feeling. Možný vrchol jejich kariéry ozdobil ještě invenčnější skladatelský přístup než na předchozí The Southern Harmony And Musical Companion. Kapele nejsou cizí experimenty vně i mimo svůj country prostor. Právě díky neotřelému a až mega-souther rockovému feelingu vyznívá deska nebývale svěže a mnozí Američané berou její nákup v době vydání jako vlasteneckou povinnost z hrdosti. Další dobře poskládaná nahrávka vynáší Black Crowes na vrchol popularity v době, kdy grunge a alternativa "ničí" vše původní okolo sebe. Zvláštní, že?

Nahrávka se dá rozčlenit do několika pater. Začátek zmáknou hitovky Gone a Conspiracy. Zpomalí trojice High Head Blues, Cursed Diamond a Nonfiction. Vše se poslouchá moc pěkně, ještě lepší je druhá půle. Tu otevře klasická She Gave Good Sunflowers a na ni naváže foukací harmonikou opepřena energická jízda P.25 London. Nejhezčí místa desky přijdou v lahodné baladičce Ballad in Urgency a podobně intenzivní Wiser Time, které vystřídá country-texas Downtown Money Waster a "lynyrdovina" Descending.

Deska Amorica v sobě nese kus amerických národních tradic. Její nezkrotný jižanský feeling vás vrátí na začátek sedmdesátých let, do doby, kdy Kansas, Lynyrd a Allman patřili k tomu nejlepšímu, co nabubřelá americká kvočna strýčka Sama dokázala vysedět. Mám rád takové návraty a kapely, které mě svou atmosférou dokáží vcucnout o desítky let nazpět.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - Amorica
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The


Judas Priest - Painkiller
2018-11-05

Judas Priest / Painkiller

5 stars

AŤ ŽIJÍ DISCOGS! Tyhle stránky jsou pro naprostou většinu fajnšmekrů a hnidopichů pachtících se po něčem za normálních okolností nesehnatelném božským vnuknutím a požehnáním shůry. V dnešním šíleném světě, kdy můžete nahrávku své oblíbené kapely slyšet ještě dřív, než skutečně vyjde, a ještě k tomu zadarmo; v době, kdy se jen malá hrstka z nás sběratelů skutečně zajímá o originální nosiče, je obrovským přínosem portál Discogs, kde můžete sehnat prakticky cokoli, po čem toužíte, a třeba z druhé strany zeměkoule. Moc rád zde bloumám, a pokud zatoužím po nějaké pořádné raritce, s velkou pravděpodobností si ji také objednám. Ale jsou tu rovněž nosiče, které v běžných shopech sice koupit můžeme, ale pouze v remasterované podobě. Mračna starých alb už takovým procesem dávno prošla i několikrát, ale ne vždy se nový zvuk zdařilo vyladit tak, aby zněl lépe než ten původní. Posluchač si takové cd koupí v domnění, že dostává něco nového a vylepšeného, ale žel bohu opak je někdy pravdou. Přesně takový případ se týká i slavné desky Judas Priest – Painkiller.

Tu jsem poznal krátce po tom, co se objevila na trhu, a svou intenzitou mě úplně uchvátila. Po Painkiller byl svět jinačí a na heavy metalovém trůnu povstal nový král. Nerozuměl jsem starším kolegům, kteří donekonečna opakovali něco o tom, že pro ně jsou J. P. British Steel a že tohle Priest nejsou a blá, blá. Osmdesátkovou produkci jsem jako sedmnáctiletý teenager absolutně neposlouchal, glamová alba z konce oné doby jsem zavrhl totálně a desky ze sedmdesátek docenil až daleko, daleko později. Painkiller byl a podle mě stále je absolutně nepřekonatelný. Nejen, že je tím největším trumfem této kapely, ale i celého heavy hnutí dohromady. Dnes bych připustil pouze polemiku ve srovnání s takovým Seventh Son of a Seventh Son od I. M. a černočerným albem tenkrát velkých Metallica. Ale to je vše. V desce Painkiller cítím celé zhmotnění heavy metalu. Když se vysloví název tohoto stylu, všude okolo slyším tuhle desku, která je vykována z jeho příměsí a vyzvednuta na povrch zemský z jeho útrob jako nějaký svatý grál.

Titulní píseň vnímám jako hymnus doby a stylu, který v dalším desetiletí absolutně pozbyl své vážnosti a dodnes vysoustružil jen hrstku alb alespoň trochu kvalitou navazujících na onen monolit. Na albu se nalézá desítka nabroušených a nespoutanou energií sršících songů zahraných s takovou chutí a entusiasmem, které po odumírajících nahrávkách Turbo a Ram it Down od kapely vůbec nikdo nečekal. Za hlavní "viníky" tohoto tvůrčího vzestupu můžeme označit osoby:

Scotta Travise - nová hnací mašina kapely, která na všechny své předchůdce nechává totálně zapomenout a svým nezkrotným temperamentem demoluje vše okolo sebe. Chrise Tsangaridese - jemuž se podařilo vykovat skutečně nadpozemský zvuk a pro daný styl v oné době i ten nejlepší možný. Roba Halforda - který do svého přednesu dal nejenom koule a velkou dávku nadhledu, ale především těžko osedlatelnou energii, která se valí nahrávkou jako černá smrt středověkem. A samozřejmě dvojici Tipton/Downing, jimž se podařilo složit materiál desetkrát kvalitnější, než byl na některých předešlých deskách.

Když za pár let poté udeřila grungeová horečka, pod její tíhou jsem spoustu metalových originálů prodal a některé z nich znovu koupil až mnohem později. Tato deska šla sehnat právě jako remaster, ale když jsem ji nedávno poslouchal, zážitek z ní byl spíš utrpením. Obludná remasterovaná koule se valila se ztrátou všech detailů a po patnácti minutách mě z toho začala bolet hlava. Řečí čísel je to originál DR 11, remaster DR 7, což není na pohled taková tragédie, ale na poslech obrovská. Chtěl jsem slyšet ten svůj zvuk Painkillera; ten, který jsem měl uložený přes dvacet let v hlavě, a ne ošizené a ořezané dynamické špičky, převtělené do nic neříkající bzučivě vzteklé vosy.

Právě díky Discogs jsem si od podobných lidiček jako jsem my tady, mohl znovu sehnat tuto desku v originálním balení a včera s velkou chutí i poslechnout. A proto ta recenze a proto to zvolání – díky za stránky Discogs a jejich fanoušky.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Uriah Heep - Living The Dream
2018-11-01

Uriah Heep / Living The Dream

4 stars

Byron versus Shaw. Dvě naprosto odlišná pěvecká esa v téměř padesátiletém hudebním rukávu britských Uriah Heep. Ten první byl davy doslova zbožňován a dodnes zůstal tím největším trumfem (samozřejmě společně se skladatelkým hrdinou Kenem Hensleyem) v řadách této kapely. Ten druhý je po celou dobu svého účinkování v U. H. přijímán s rozpaky a zařazován do kategorie "přijatelná alternativa". Zatímco Byron strávil v kapele POUZE osm let a hudebnímu dědictví přinesl jeden rockový milník za druhým, Shaw je součástí kolosu třicet let a světu nedal ani pětinu stran kvality pěveckého výrazu, jakým nadchnul jeho nepřemožitelný předchůdce. Tomu prvnímu věnují hudební encyklopedie celé stránky a dlouhé odstavce, pro Shawa už navždy zbude těch pár vět tam někde dole, na konci toho velkého článku o ikonách žánru Uriah Heep.

Na novou desku Living the Dream jsem s netrpělivostí rozhodně nečekal, a kdyby žádná nevyšla, vůbec bych se nezlobil. Rozladěn pro mě nepovedenou, nedotaženou a na poměry dnešních U. H. značně kýčovitou (jednou z jejich vůbec nejslabších) kolekcí Outsider, zlomil jsem nad "boxičovou" partou hůl. Mám rád Into the Wild a ještě víc Wake the Sleeper, ale Outsider jsem zavrhl, proto bylo mé očekávání od nové desky takřka nulové.

První singl Grazed By Heaven o kvalitách nahrávky neprozradil zhola nic, ale pochvalné recenze rozvěšené na mnoha internetových portálech a test celého alba prostřednictvím netu dávaly tušit, že u U. H. ještě není všem dnům konec. Musím prozradit, že jsem s jejich novou nahrávkou spokojen. Slovo nadšen by bylo přehnané a nadnesené, ale tento rok se skutečně v případě "ú-háčka" jedná o dobře odvedenou hard-rockovou práci. Kapela svou nezdolnou energii ještě všechnu nepozbyla, Mick Box zásobuje svoje skladby stále solidními riffy a melodiemi, no a Shaw zůstává Shawen i nadále. Žádné zázraky z jeho úst neuslyšíme, ale k dnešnímu formátu Shaw padne jako ulitý, tak proč ho pořád jen kritizovat? Už standardně dobrou práci odvádí hnací motor souboru, mlátička Russell Gilbrook. Jen Phil Lanzon je tady jaksi střídmější, až se může zdát, že si ty lepší nápady napleskal na svou po čertech dobrou sólovku, ale o tom až jindy a jinde.

Strana A:
Grazed By Heaven- ne úpně obyčejný otvírák na paštiku, který podobným minulým a předminulým zhola nudným pole position ujíždí o dobré dvě délky. Living The Dream - pěkná zpěvná věc s obstojnou kytarovou riffovou prací i vyhrávkou Micka Boxe. Take Away My Soul - startuje jako "mejdni", pokračuje jako to nej od Heep z počátku sedmdesátých a v půli praská pod omamným melodickým náporem celého komba. Knocking At My Door zdobí přijatelné melodie, nezdolný Shaw a tuctový refrén. Rocks In The Road. Osm minut? Ajajaj, utáhnout takto dlouhou stopáž a neurazit se v tomto případě zrovna nepodařilo. Celé schema je příliš předvídatelné a nepřináší zhola nic nového. Až za půlkou se teprve něco děje, něco hodně purplovského - že by Jon Lord vstal z mrtvých?

Tak a jdeme do druhé půle:
Waters Flowin' překvapuje bukolickou atmosférou a výbornou kytarovou vybrnkávačkou. Jedná se o velice podařenou baladu a jednu z nejlepších skladeb na albu. It's All Been Said - a hle, další pěkné téma, tentokrát na klávesy a posléze i klavír, máme tady (na stará kolena) romantické Uriah Heep, skladba se postupně rozjede a má tu vlastnost, že skutečně baví. Další parádní věcí je šleha Goodbye To Innocence, ve které Uriáši citelně sešlápnou pedál a pořádně se odvážou. Je to rokec nebo už rock´n´roll? Falling Under Your Spell otevře působivé Boxovo sólo, citelné hammondky a skutečně brilantní Shaw nejen v refrénu. Pro mě asi nejlepší kus na desce. I poslední Dreams Of Yesteryear začíná jako cajdák, jenže ten cajdák má přilnavou atmosféru a uvnitř dvě hrsti emocí.


Celkový verdikt "konec dobrý, všechno dobré" by se dal úspěšně implantovat na celou novinku Uriah Heep. První strana je dost šablonovitá, staromilská, občas pořádně nudná, zavání stereotypem a archaičností. Část druhá je daleko výživnější a přitažlivější. Použiji slova jako progresivnější, skladatelsky kreativnější, tempově různorodá a náladově bohatá a barevná. )Vy, kdo desku už znáte, mi možná v tomto vnímání obou pólů nahrávky, tedy stran A i B dáte za pravdu. Konečná známka je tedy 3,5*

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
2018-10-29

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band

5 stars

O jižanský rock jsem se dlouhá léta příliš nezajímal. Okrajově jsem znal Lynyrd Skynyrd, o kterých se občas někde psalo - některý dopisovatel je svým článkem trochu popostrčil nebo přirovnal jinou kapelu k této. Automaticky jsem bral právě je za první, největší a skutečnou vlajkovou loď southern rocku. O existenci Allman Brothers Band jsem se dozvěděl mnohem, mnohem později. A po ponoru do stylu, který obě party hrají, jsem nabyl přesvědčení, že právě Allmani jsou těmi nekorunovanými králi jižanského rocku. Rozhodně tu byli první oni, daleko dříve před L. S. a nutno podotknout že tím, jak spojili jižaninu a blues, i mnohem originálněji.

Začal jsem se s nimi seznamovat prostřednictvím debutu z roku 1969. A čím také jiným, když právě on patří mezi jejich vrcholná umělecká díla (většina jejich fans vám řekne, že stojí na úplné špici). A stačil mi jeden jediný poslech, abych kapituloval a tuto kapelu si rychle oblíbil.

V jejich hudbě je něco ukryto, něco (pro rockera milujícího sofistikovanější hudební odstíny, kterému nedělá problém rozkročit se mezi několika styly zároveň) velmi podmanivého a okouzlujícího. Není to jenom energie, která deskou proplouvá od úvodní předehrávky/spencerovky Don't Want You No More přes typické blues z delty It's Not My Cross T Bear po energické Black Hearted Woman (izolující v sobě santanovské obrazce). Je to především duch prazákladů rock'n'rollu, který desku stimuluje do podoby, ve které ji posluchač vychutnává se všemi jejími příměsemi a rockovými extrakty. Přesně takovou esenci vnímám v písních Trouble No More a Every Hungry Woman. A to ještě stále není vše. Hammondy spřažená Dreams se vám vryje svou nezbednou basovou figurou až do morku kosti a při Whipping Post se musí blahem tetelit každé stařičkým rockem bušící srdce.

Allmani jsou velice sympatickou a invenční partou. Neříkám, že je budu studovat podrobně a komplet, na to mají pro mě příliš rozvětvenou diskografii a southern svým pojetím jako styl není mým hlavním oborem, ale něco mi říká: "Horyno, nenechávej jejich debut stát o samotě!"

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


Shadow Gallery - Tyranny
2018-10-27

Shadow Gallery / Tyranny

5 stars

Příští rok tomu bude deset let, co Shadow Gallery nevydali žádné studiové album a tak si myslím, že je nejvyšší čas tuhle často opomíjenou kapelu znovu zviditelnit a připomenout. Pro takovou příležitost jsem si vybral jejich třetí desku nazvanou Tyranny.

Ta je mnohými "odborníky" z progresivní říše označována za vrchol jejich tvorby. Po pro mě absolutně magicky nedostižném debutu a stále ještě pohádkově laděném, i když daleko aktuálnějším Carved in Stone přichází S. G. za další tři roky s koncepční, sedmdesátiminutovou kolekcí čítající čtrnáct skladeb. Do hledáčku kapely tentokrát padla taková jména jako James LaBrie, Laura Jaeger a D. C. Cooper, kteří se postarali o doprovodné vokály, nebo houslista Paul Chou. Ti všichni byli přizvání k nahrávce, aby ji nějakým způsobem obohatili a pomohli dotvořit postavy a koncepční tvar.

Jediná věc, která mi na této desce vždy vadila, je její metalizující odlesk. Jeden dnes už možná dřívější kolega níže píše o "nejdreamovatější" nahrávce Gallery v jejich kariéře, což je tvrzení, se kterým se dá polemizovat. Rozjezd desky prostřednictvím Stiletto In The Sand a War For Sale je enormně kovotepecký a noha držící plyn chce za každou cenu prošlápnout podlahu skrz. Ale už druhá Out Of Nowhere, kterou otevírá nádherně vznešené kytarové sólo, zpomalí a nechá diváka vychutnávat si veškerá zákoutí Mikeova něžného hlasu. To je symfonie smyslnosti a výtrysk emocí, fantastické. Bohužel (pro mě) další Mystery ujíždí znovu po lajně divadélka snů a já si opakovaně kladu otázku: "Proč?" Velkou porci progresivity přináší pomalé písně. Taková Hope For Us? s barokně laděným piánem a klasickou španělkou vám s emocemi zalomcuje tím nejočekávanějším způsobem. Podobně promyšlená je i následující Victims.

Deska rozdělena na dvě části přináší ve své polovině jako opener nejsymfoničtější věc I Believe, takovou esenci dosavadní tvorby S. G. Zde uslyšíme tehdy ještě nezdolného výškaře LaBrie, kanonádu parádních riffů i vznosných melodií. Drama, patos, divadelní motivy, změny rytmů, to všechno a ještě víc jsou Shadow Gallery vzor '98. Subtilně melodická Roads Of Thunder navazuje na svou předchůdkyni, vše duní a otřásá se pod náporem Nevolových bicí a Allmanovy kytary. Překrásné sólo přemostí celou skladbu do akustické polohy a hned v závěsu přispěchá další nástroj kapely, kterým je vokál Mikea Bakera. To on má největší podíl na tom, jak S. G., zní a jak je má člověk v hlavě uložené. Jeho hlasové charisma a opulentní frázovací technika se těžko popisují, to se musí slyšet.

Spoken Words nás opět postaví na divadelní prkna, tentokrát ale ta skutečná, ne z nějakého snu. Baker tu spolu s Laurou Jager sehrají pro naše uši vskutku dojemné představení. Když se přidá ještě Paul Chou na housle, je následující potlesk velmi očekávaný. V jedenácté New World Order je přítomen vokalista Royal Hunt D. C. Cooper. Do písně otiskne výrazný neklid a znatelné napětí (když přitáhne uzdu, zní jako Bruce Dickinson). Druhý nejdelší track alba v sobě spojuje hymnická i pochodová tempa, solidní porci kreativity i smysluplné aranžérské proporce. Právě zde vás napadne, proč je Tyranny mnohými označována za top desku kapely.

Po přebuzené instrumentálce Chased se pokladnice Gallery otevře ještě dvakrát. Nejprve ven vykoukne rozkošná hříčka Ghost Of A Chance, ve které si krom hráčských kvalit vychutnáte i plně dynamický zvuk s krásně odstíněnými nástroji. Vše pak uzavře ("savatageovský") vánoční den Christmas Day. Vzadu něžně šumí klávesy, klavír recituje svoji opakující se melodii, občas okolo vás prohvízdne flétna a pak je tu ten šmakoidní Mike Baker. Nádhera.

Shadow Gallery to nikdy neměli jednoduché. Koncertně takřka mrtvá kapela i díky malému vydavatelství Magna Carta (odborníci na vyhledávání talentů z prog-rockové oblasti) byla vždy až "tou druhou". V devadesátých letech povstali právě po boku nedostižných Dream Theater, kterým po celou dobu hráli druhé housle. Jenže tu nebyli jenom tihle dva kohouti. Část slávy a vavřínů v devadesátých letech stále populárnějšího prog-metalu, si chtěli pro sebe urvat také Queensryche, Fates Warning, Psychotic Waltz nebo vehementně se rozjíždějící bombastici odkazu "queenovského", Savatage. Mezi tak silnou konkurencí a s tak malou firmou v zádech se člověk těžko prosazuje. Naštěstí za Shadow Gallery vždy mluvila hudba a ta v tomto případě vydržela, přežila a dnes získala známku lukrativního zboží. Ze Shadow Gallery se postupně stal kultovní ansámbl. 4,5*

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Tyranny
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


Southern Empire - Civilization
2018-10-23

Southern Empire / Civilization

5 stars

Nejvýraznějším letošním aspirantem na album roku v kategorii progresivní/neoprogresivní rock jsou pro mě australští pokračovatelé odkazu Unitopia, Southern Empire.

Když se dnes už skoro kultovní (a nutno podotknout invenčně výborná) kapela Unitopia rozpadla, její dvě nejvýraznější frakce se rozštěpily do dvou táborů. V tom jednom povstali hned čtyři bývalí členové Unitopia a pod vedením zpěváka slyšícího na jméno Mark Trueack zakrátko založili kapelu UPF ( neboli United Progresive Fraternity). Dva roky po rozlučkovém albu (naplněném coververzemi) výše jmenovaných předhodili trhu pozoruhodnou desku Fall in Love With the World.

Zrod Southern Empire byl posunut z důvodu velkého vytížení klávesáka Seana Timmse na dobu pozdější. Debut spatřil světlo v roce 2016 a dnes tu máme desku druhou - Civilization. Tu zdobí překrásně namodralý výjev jakéhosi plavidla budoucnosti na pozadí obrovského měsíce, rovněž famózní zvuk na celé ploše nahrávky a vpravdě působivé hráčské výkony naší pětice i hudebníků, obsluhujících dechovou sekci a houslové nástroje.

Na albu najdeme čtyři dlouhatánské skladby, z nichž jedna dokonce atakuje hranici třiceti minut. Osobně nemám podobně natahované a slepené fragmenty několika skladeb či úryvků v jeden takto dlouhý epos příliš v lásce. Tedy krom údobí sedmdesátých roků, kdy byla mnohá hráčská uskupení na tak vysokém invenčním stupni, že jim nedělalo problém podobné suity sestavit. Ale dnes se ne každé partě podaří přijít s něčím, co nebude v podobné minutáži nudit. U Southern Empire takový problém nemám, jelikož jejich dynamicky pestrá a dravě kolorovaná hudba pocit k nudě prakticky nezavdává.

Zpěvák Danny Lopresto má ve svém hrdle cosi příjemně nakažlivého. Občas zní hodně hard-rockově, občas v něm nalezneme malebné stopy A.O.R. oblasti, příležitostně přitlačí (v ten moment má náběh k nedostižnému Zacku Stevensovi z období "savatageovského" Edge of Thorns) a z toho se ladně zhoupne do pocitové art-rockové polohy. Vždy je neskutečně pevný v kramflecích a jeho výraz i barva mě nesmírně baví.

Novinka Civilization na mě svým progresivním uchopením působí jako okolí ničící nezastavitelná bouře. Úvodní Goliath's Moon pulzuje statným rockovým feelingem (připomíná mi nejlepší časy švýcarských Gotthard v období alba Domino Effect), ale už dvojka Cries For The Lonely brnkne na progovou strunu mnohem výrazněji a celou hrací délku je skutečně co poslouchat. Progresivní esence kvality, výrazných melodických struktur, tempových obměn, zajímavých nálad, vzdušných dynamických mostů a dechberoucích vokálních artistických čísel i sborů se nesou deskou jako ladné přírodní poprsí nabuzené teenagerky vykračující si rozpáleným bořícím se pískem někde na cizokrajném souostroví v dalekém Pacifiku.

Soustředěná virtuosita a technicky brilantní hudební umění položily základy pro hudbu, která vyzařuje energii a kreativitu. V tandemu vytvářejí živý, temperamentní a organický tok hudby, který je radost poslouchat. Velké a příjemné překvapení letošního ro(c)ku.

P. S.: Velké poděkování patří Palovi a Braňovi za propagaci této kapely na Progboardu.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Civilization
» popis a diskografie skupiny Southern Empire


McCartney, Paul - Egypt Station
2018-10-22

McCartney, Paul / Egypt Station

4 stars

Beatlesovská legenda legend sir Paul McCartney stále dokazuje, že umí, a že i ve věku, kdy by mohl své řemeslo už dávno pověsit na hřebík, dokáže spolehlivě skládat další a další překrásné písničky. Pro rok 2018 si nachystal své (jestli dobře počítám) pětadvacáté sólové album plné intimních lyrických písní a srdcem lomcující atmosféry. A o to, podobně jako u jeho Beatles, šlo přece pokaždé. Vždy vás (tedy nějaké výjimky se v jeho sólové éře najdou také) jejich muzika dokázala oslovit a především v dobách Beatles překvapit. Ten moment samozřejmě postupem let vyprchával, ale jedno si Paul udržel dodnes, a tím je jeho vůdčí skladatelská schopnost.

Šestnáctka skladeb nikam nespěchá, ale také to nejsou žádné uspávanky. V několika případech jde poznat, že když Paul zabere, dokáže ze sebe energii ještě vydolovat. Druhá půle je trochu experimentálnější a obsahuje skvosty Hand in Hand pod číslem 9. a Despite Repeated Warnings pod č. 14. Za pozornost stojí i velice sugestivní klavírní opener I Don't Know, rockovou syrovátkou dochucené Come On to Me, world-muzikální Fuh You nebo lennonovským poselstvím osedlaná People Want Peace.

Paulův hlas se dnes nese v hlubší poloze (bože, vždyť kolik má ten chlápek dnes už roků?), ale to charisma tam zůstalo. Obzvláště když zasedá ke klavíru a deklamuje tím svým naříkavým způsobem. V tu chvíli vám před zrakem proletí celých šedesát let jeho kariéry a vy se přistihnete, jak znovu vzpomínáte na toho ztřeštěného mladíka, utíkajícího se svými třemi kumpány před zástupy ječících fanynek někam mimo jejich dosah.

Panečku, to byla krásná doba.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Egypt Station
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Soft Machine - Hidden Details
2018-10-18

Soft Machine / Hidden Details

4 stars

V těchto dnech si v záplavě novinek na své přijdou nejen milovníci melancholie (Riverside, Pineapple Thief), muskulaturního hard-rocku (Uriah Heep), nebo bluesmanů a písničkářů (Bonamassa či McCartney), ale rovněž obdivovatelé jazzu, respektive jazz-rocku. Jedna z kapel, která na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let patřila k pilířům a čelním představitelům tohoto stylu, vydává po dlouhatánských sedmatřiceti letech své nové album. Tou kapelou jsou velikáni Soft Machine. A já se hned na začátku upřímně ptám: Může si fanoušek tohoto odvětví přát víc?

Bývalí členové kapely sice až donedávna účinkovali pod záštitou Soft Machine Legacy, se kterými rovněž vydávali studiová alba, ale jelikož už mezi živými nejsou zakladatelé původních SM Kevin Ayers ani David Allen a v dnešním souboru hrají dva, respektive tři pamětnící ještě pořád slavného období poloviny sedmdesátých let, učiněný krok je více než logický. Dnešní čtveřici Soft Machine tedy tvoří bubeník John Marshall, basák Roy Babbington, chvíli po nich, na poslední desky příchozí kytarista John Etheridge a vše uzavírá protřelý světoběžník Theo Travis na saxofon, flétnu a klávesy. A právě na klávesy zde dokázal vylodit spoustu příjemných a hodně nevšedních zvuků.

Nová deska pojmenovaná Hidden Details má zajímavý obal a krystalicky čisťounký zvuk. Na to, že kapelu tvoří jeden sedmdesátník a dva takřka osmdesátníci, jim to šlape jako zamlada, až máte pocit, že čas a věk u Soft Machine vůbec nerozhodují. Nahrávka zní místy hodně, hodně free a některé pasáže mají blízko k čisté improvizaci. Individuální výkony jsou precizní. Jeden z hráčů načne nějaké téma, swinguje a jazzuje, pomalu se přidává druhý, třetí, čtvrtý, ale nástroje se neslévají v žádný obludný celek, ale naopak, každý si vesele brouzdá v tom svém průzračném řečišti.

Hrací plocha roztažena přes jednu hodinu působí v určitých místech jako hodně těžký zažívací likér. Hlavně Theo řádí a poletuje se svým saxofonem všude okolo vás. Do toho bublá najazzlá bezchybná rytmika, kterou podporuje hravá Etheridgeho kytara. Já osobně mám na desce rád spíš malebnější a klidnější místa, například ve skladbách The Man Who Waved At Trains, Broken Hill, Out Bloody Intro, nebo Breathe, ve kterých se dá nádherně rozjímat a vychutnávat precizní souhru pánů "dědoušků". Avšak rytmičtější a živější kusy jako jsou úvodní Hidden Details, Out Bloody Rageous, Part 1, nebo Fourteen Hour Dream stojí rovněž za pozornost.

S čistým svědomím musím podotknout, že nepatřím k nějak velkým obdivovatelům této kapely. Z podobné oblasti pocucávám celkem často, ale jde o nektar z jiných květů, než těch, které vyrůstají na louce "hebkých strojů". V poslední době mě ale zvědavost pohání k průzkumu právě podobných, služebně "přestárlých" instrumentálních ikon té které hudební oblasti.

Soft Machine, podobně jako vysloužilí Uriah Heep či božský Paul McCartney svými novými nahrávkami znovu dokázali, jak dobří jsou skladatelé i hráči. Všichni patřili ve svých počátcích ke světové špičce a tento vysoký statut si dokázali udržet dodnes. Bravo. Se známkováním je tu trochu problém. Pravověrný džezmen (věřím že takový adam nebo bullb) bude z alba nadšen a klidně vytáhne známku nejvyšší. Pro mne je to dnes velice povedená čtyřka.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Hidden Details
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Big Big Train - The Underfall Yard
2018-10-15

Big Big Train / The Underfall Yard

4 stars

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo uniknout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzhůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jistá tím, co právě dělá.

Prudký nárůst invence a nezdolnou tvořivou sílu, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu či instrumentální mezihře. Nápadité využívání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, dechberoucí instrumentální kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona respektive Seana Filkinse udělaly z BBT jednu z největších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album, které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánským Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č. 1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosférickou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích.

Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idylické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpaná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadž jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a X posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Kayak - Seventeen
2018-10-14

Kayak / Seventeen

4 stars

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.

» ostatní recenze alba Kayak - Seventeen
» popis a diskografie skupiny Kayak


Bonamassa, Joe - Redemption
2018-10-12

Bonamassa, Joe / Redemption

5 stars

Letošní podzim je na nové a zajímavé desky skutečně bohatý. Mezi dvojici mnou nejočekávanějších projektů Riverside a Pineapple Thief se vklínila ještě jedna opravdová lahůdka. Tou je teprve před pár dny z výrobních pásů vyběhlá novinka americké bluesové (dnes už) ikony Joe Bonamassy. Tento teprve jednačtyřicetiletý fenomén elektrické kytary s železnou pravidelností zaplavuje trh svými novými nahrávkami. Dvouroční interval byl dodržen i tentokrát (pokud tedy nepočítáme jeho ostatní projekty) a tak tu dnes máme nástupce pro mne zcela nedostižné desky Blues of Desperation.

Hned z kraje musím prozradit, že mě možná nejočekávanější letošní deska znovu naprosto nadchla. Pokud se spolu máme projít jeho pestrou kariérou a v mnoha ohledech se názory na jeho dosavadní činnost a skladatelskou potenci mohou různit, jelikož každý z nás má tu svoji pravdu, můj pohled je asi takový: Jeho prvních pět či možná dokonce sedm alb není nikterak závratných a ohromujících. 3/4 převzatého materiálu doplňuje autorskými příspěvky a vyrovnanost má v obou případech kolísající charakter.

Osmá deska Black Rock už operuje v daleko širším stylovém rozpětí a následující majstrštyk Dust Bowl jasně prezentuje vyzrálého a dospělého jedince, jež demonstruje své odhodlání sbírkou individuálně silných písní, kterým konečně vtiskává své interpretační charisma. Podobný model bude od teď Joe tesat do všech dalších nahrávek, které postupně hodlá vypouštět do éteru. Výrazná změna pak následuje u desky Different Shades of Blue, při které kytarista mění strategii a poprvé ve své historii předkládá pouze (až na jednu kratičkou "hendrixiádu") vlastní materiál. Redemption je tedy třetím skladatelovým pokusem porvat se a uspět s vlastními nápady.

Album bylo nahráno v několika studiích napříč Spojenými státy. Jeho kapelu rozšířili dva další kytaristé - Kenny Greenberg a Doug Lancio, věc zatím pro tohoto virtuóza dosud nevídaná. Zvuk měl znovu na starosti dlouholetý přítel a Joeův kamarád Kevin Shirley a nutno poznamenat, že se mu znovu podařilo vykřesat neuvěřitelně průzračný, čistý, masivní a přitom pružný zvukový zábal, který má schopnost svého posluchače pěkně pohltit a sveřepě vtáhnout do děje hned první skladbou.

Tou je song Evil Mama, u něhož si díky vytrubujícím dechům ihned vzpomenete na čtyři léta starou nahrávku, zmiňovanou Different Shades of Blue. Joeova syrová kytara útočí spolu s dechy hned z první pozice, slyšíme pořádně valivý riff, dámskou podporu ve sborech a klenutě melodický refrén - toť ten pravý openec pro novou desku.
Rychlé počítání a už je tu tornádo v podobě písně King Bee Shakedown. Tempo cválá jako skupinka divokých pony, po bocích znovu houfně vytrubují dechy, klavír brnká líbeznou jazzovou melodii a z písně tryská neskutečná radost.

Třetí Molly O' otevřou zvuky větru opírající se do lodního ráhnoví. Tvrdost, temnota, mocné údery do bicí baterie a kytaristova skvělá hlasová výbava. To všechno zde uslyšíte v míře vrchovaté a jako bonus, i skvostně vystavěnou melodii v refrénu s intenzivním svolání Molly O'. A málem bych zapomněl, v půli přijde pasáž jako vystřižená od otců blues-rocku Led Zeppelin. Deep In The Blues Again přesně zapadá do nálady a krajiny amerického středozápadu. Ozdobou jsou zvonivé tóny Joeovy kytary i bohatý dámský doprovod. Překrásné a velmi nápadité.

Self-Inflicted Wounds konečně zpomalí. Akustické ozvěny spolu s rumba koulemi dokáží vyčarovat ten správný podklad pro Bonamassův plnokrevný a odhodlaný vokální projev i atmosféru písně jako celku. Pick Up The Pieces je totální bomba. Monstrózní černošké blues vykotlané z nějakého začouzeného baru kdesi na konci světa. Každý nástroj dostal jasnou pozici, ale saxofonová melodie písni dominuje a svou melancholickou notou vás dokáže přenést skrze čas i místo.

The Ghost Of Macon Jones mám moc rád. Jde o takovou stylově těžko zařaditelnou rozjuchanou taškařici, jaká nemá v kytaristově repertoáru moc příbuzných.
První pořádné a vlastně i klasické blues se skrývá pod číslem osm a je jím píseň Just 'Cos You Can Don't Mean You Should. Zde si opět trochu zadechujeme, ale hlavní gró má basová linka a kytarové vyhrávky, které se okolo ní svíjí a tancují jako klubko divoženek. Paráda.

Titulní Redemption se zhoupne na country, avšak nikdy vám nedovolí zapomenout na těžiště, které je spoutané hard-rockovými elementy. I’ve Got Some Mind Over What Matters se po bluesovém žebříku šplhá nejvýše. Stejně jako u její předchůdkyně, jsou i tady nejdůležitější kytaristovy dokreslovací tahy, ale k větší free náladě se brnká i do klavíru, a když se ve třetině píseň zlomí v tempu a ozdůbkách, říkáte si, ani tohle nebude žádný odpadlík.

Předposlední Stronger Now In Broken Places je vlastně překrásná, citem bičovaná balada, jejíž náboj je vpraven do smutné kytarové melodie a Bonamassových skličujících slov. Závěr je čistě bluesový. Love Is A Gamble jde ve stopách stylu, který pramení přímo z Joeovy DNA a pro mne se stává jedinou maličko slabší skladbou z celé desky.

Na závěr ještě pár slov samotného tvůrce: "Prošel jsem si v životě něčím, čím jsem netušil, že budu muset projít. Na albu je to poznat, je na něm lítost, její přijetí, bolest, ale také víra, že přichází něco nového. Cítím, že nový materiál je hlubší, a to jak hudebně, tak i v textech písní." Producent Kevin Shirley říká, že "se jedná o zatím nejosobnější Joeovo album, ze kterého je cítit i beznaděj. Je to nový pohled na blues."

Svou letošní kolekcí, která vychází přesně rok po čtvrtém albu hvězdného projektu Black Country Communion, Joe opět navazuje na dlouhou bluesovou tradici, kterou kdysi započali Eric Clapton, Peter Green, Jeff Beck nebo Jimmy Page. Za sebe mu přeji ještě spoustu podobně vydařených a ambiciózních děl, jako je to letošní.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Redemption
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe


Pineapple Thief - Dissolution
2018-10-09

Pineapple Thief / Dissolution

5 stars

Dva roky stará nahrávka Your Wilderness dokázala konečně vynést britské "zloděje ananasu" mezi rockovou elitu, kam tito dlouhé roky svými pomalými krůčky směřovali. Do té doby často opomíjená kapela, jejíž styl není úplně snadné zaškatulkovat (osobně bych použil křížence mezi art-rockem, indie-rockem a bitským-popem), sbírala zkušenosti i vavříny poskrovnu a postupně. Kapelu, jejíž činnost čítá více jak desítku studiových desek a dvacetiletí na hudební scéně, teprve nedávno katapultovaly do popředí zájmu veřejnosti dvě výrazné změny.

Tou první byl přepracovaný kompoziční přístup jejich dvorního skladatele a vedoucí persony, kytaristy a zpěváka Bruce Soorda. Ten konečně přestal používat dobou sice vyzkoušený a dnes velice moderní, přesto už hodně vyčerpaný a nudný model sloka/refrén neboli decentní akustické schema, které je vystřídáno razantním přechodem do refrénu, v němž kytary pořádně zesílí, do tempa vše ženou divoké bicí, mlátí se do strun hlava nehlava, aby vzápětí vše zase utichlo a opakoval se návrat k původnímu nápadu. Do procesu přípravy desky Your Wildeness bylo zapojeno nejen daleko více nadhledu, inteligence a touhy vyzkoušet konečně i něco jiného, ale také rozsáhlejší dávka intimity, citu a vroucnější melancholie.

A tou druhou, rovněž dosti výraznou změnou, bylo angažování jednoho z předních bubenických es současnosti. Chlapíka, jenž vyrostl a maximálně přesvědčil po boku dnes už neexistujících Porcupine Tree, mezitím koncertně činného ve společnosti například obnovených King Crimson, Gavina Harrisona. Je až neuvěřitelné, nakolik tento člověk dokázal upravit výsledný sound Pineapple Thief nejen k obrazu svému, ale především k obrazu divácky daleko poutavějšímu. Jeho dechberoucí a pestrý styl bubnování připnul kapele skutečná křídla a propůjčil jí nejen daleko širší manévrovací možnosti, rozmanitost, matematickou přesnost a rozšířenější náladotvorné vize, ale také určitou dávku symboliky a razantnosti, jež vtiskly kapele příznačné charisma a jeho jménem přenesly (obrazně řečeno) ducha kapely na úplně nový, doteď neprozkoumaný hudební břeh. Ono postačí kapelu vidět naživo a váš zrak pokaždé chtě nechtě spočine právě na jeho osobě. Charisma a technika (říkejme tomu možná raději umění) zkrátka dokáží dokonale zapůsobit.

Avšak nechvalme pouze Gavina, protože onen charismatický dar byl dán do vínku a hlasivek také Bruci Soordovi. Jeho technika postupně doznala na větší variabilitě a jistotě. Častěji se pohybuje ve vyšších polohách, je něžnější, vřelejší a někdy až mrazivě teskný. Dokáže k vám ohromně přilnout a atmosféře písní být dobrým společníkem.

A teď tedy i několik slov k novince:
Deska Dissolution navazuje na předešlou nahrávku, to je neoddiskutovatelný fakt. Přináší několik kosmetických změn v náladách, slušnou porci nápaditosti, zvukové ošetření za jedna a znovu celkem nevšední aranžmá. Oproti všem předchozím deskám není toto nové dílo prací jednoho člověka. Dříve se stávalo jen zřídka, že byl ke komponování přizván krom Bruce i někdo další. Dnes je to právě mistr Harrison, jež se podepsal pod většinu skladeb nové desky. Pravda, změna není cítit tak výrazně, jak by mnozí předpokládali, ale... Tímto krokem vlastně začíná nová kapitola ve tvorbě P. T. Jestliže to před dvěma roky vypadalo na pouhé pohostinské vystoupení na jedné desce a následné tour, k radosti všech Gavin zůstává i nadále a nadto se podílí i jako společník autora.

Témata alba jsou spíše temná, stejně jako samotná hudba. Hovoří o zničení společnosti prostřednictvím sociálních médií a o technologiích coby novém vyjadřovacím prostředku přizpůsobeném k šíření násilí. Hudba plyne poklidně a velmi, velmi nenuceně. Daleko častěji dnes využívá akustických poloh a díky většímu přehledu a perfekcionismu celé čtveřice vám pod rukama vykvétá něco skutečně elegantního. Devět skladeb v čase 43 minut je naprosto ideální délka pro moderní prog-rockové album současnosti.

Co se týče jednotlivých skladeb, tak na nové kolekci trochu postrádám nějaký výrazný magnet, takzvaný "vtahovač do děje". Pecku typově podobnou skvostu z minula - písni In Exile. Začátek je totiž velmi senzitivní až očistný a má schopnost vás dokonale ukolébat. To spíš předešlou No Man's Land mi dnes připomíná v podobných krajinách bloumající osobní favorit Threatening War. Mezi největší hity zatím zařazuji rytmicky precizní track číslo pět All That You've Got, kterému jasně šéfuje mazel Harrison. Vůbec mi nevadí hodně okatá inspirace jedné nejmenované písně gigantů Pink Floyd ve skladbě Uncovering Your Tracks. Ba naopak, její moderně střižená atmosféra nořící se z floydovských močálů doznává pod značkou P. T. výrazně aromatických proporcí. Je až překvapivé, jak se v určitý moment dokáže Bruce svými hlasivkami přiblížit k růžovému okraji. ¨

U Pineapple Thief čas nerozhoduje. Kapela dokáže stejně sugestivně působit v náladotvorné, minutu a půl dlouhé bleduli Pillar of Salt, jako v jedenáctiminutovce White Mist, jednom z vrcholů celé desky. Skladba plná experimentálních zvukových pochodů odhaluje dnešní maximální možnosti souboru a nechává diváka pocucávat svůj sladký nektar po malých doušcích. Že je dnešní hudba Pineapple Thief zejména o pocitech vás přesvědčí v míře nezanedbatelné také závěrečná Shed a Light.

Ve spojitosti se souborem se často zapomíná na vklad klávesisty Steva Kitche. Je to takový nenápadný muž v pozadí, ale myslím si, že jeho příspěvky nejsou zanedbatelné. Někdy totiž stačí skutečně málo, jeden skromný, nenucený a nevtíravý ladný motiv, který pohne s vašim vědomím na tu správnou stranu. Přesně, jako se tomu děje ve zmiňované písni poslední.

Bylo by mylné se domnívat, že Pineapple Thief dnes nějakým způsobem zaplňují prázdnotu, která v přilehlé hudební množině vznikla po konci činnosti Porcupine Tree. Jistě, některé styčné plochy mají obě kapely společné, především pak sugestivně melancholickou náladu, s níž dokáží oba zmíněné subjekty s divákem tak obratně manipulovat, ale ve výsledku už Pineapple Thief žijí svým novým a nenuceným životem.

Dle mého dokázali právě oni svou letošní deskou udržen vysoko nastavenou kvalitu, aniž by nějakým způsobem uhnuli z nově vytyčeného směru. Jsem přesvědčen, že jejich horká kolekce dokáže s výsledným pořadím na konci roku ještě pořádně zamíchat.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Dissolution
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief


Riverside - Wasteland
2018-10-05

Riverside / Wasteland

5 stars

Jedním z nejočekávanějších počinů letošního podzimu je pro naprostou většinu prog-rocku holdující populace čerstvé album polských krajánků Riverside. Tři roky od předešlého a - nutno poznamenat - stále famózního díla Love, Fear And The Time Machine tito věrozvěsti temných nálad a sofistikovaných postupů přicházejí znovu s kůži na trh. V mezičase sice vyšel ještě experimentální kompilační nosič Eye Of The Soundscape, ale tím podstatným v životě celé kapely byla spíše skutečnost, která dokáže neblaze zasáhnout každého alespoň trochu citově založeného člověka - úmrtí jednoho z členů hudební rodiny Riverside.

21.února 2016 zcela nečekaně skonal kytarista Piotr Grudzinski, jehož tělo podlehlo náhlé zástavě srdce. Tohoto přítele, kamaráda a v neposlední řadě také skvělého kytaristy, jehož překrásné a komplexní táhlé melodie a sóla byly v charakteru kapely prioritní a z velké části určovaly celkový tok jednotlivých songů, už v nové hudbě Riverside nikdy neuslyšíme. Kapela se po počátečním šoku znovu zformovala a rozhodla se pokračovat jako trio. V koncertním programu jim prozatím vypomáhá člen Quidam Maciej Meller, který studiově vypomohl i několika kytarovými sóly, avšak většinu těchto partů vzal na svá bedra leader Mariusz Duda.

A ptáte se, jaká že nová deska je? Vlastně zde byla tato otázka už několikrát zodpovězena samotnými posluchači, kteří ji nějaký čas bezpečně vlastní a naposlouchávají. Jejich reakce jsou pouze a jen pozitivní. Pozitivní v tom pravém slova smyslu, protože "čaro" hudby Riverside neustává. Pokračuje dál, vyvíjí se a konstatování o dosazení desky na pozici adepta roku musím potvrdit rovněž i já.

Každý posluchač pochopitelně čekal, že noví Riverside budou zase jiní. A to nejen z pozice ztráty na kytarovém postu, ale už jen z dlouholeté zkušenosti, díky které divák tuší, že tito Poláci přinejmenším v případě posledních třech desek procházejí neustálým a celkem markantním vývojem. Počáteční trilogie byla napevno svázaná silnou pupeční šňůrou, ale nejpozději od nahrávky Anno Domini High Definition pravidelně dostáváme jiné a zcela čerstvé nositele progresivních hodnot.

Deska Wasteland se však od všeho, co doposavad kapela napsala, liší naprosto diametrálně. Kytarové eskapády Piotra Grudzinského chybí a to doslova na celé čáře. Riverside museli začít psát novou kapitolu, která je dnes posouvá do odlišné a pro posluchače neznámé pozice. Předně se změnil celkový charakter většiny skladeb. Gilmourovsko-rotheryovský styl zcela vymizel a kapela musí bojovat v docela jiných segmentech. Co tedy z původních Riverside zůstalo? Především všem známé překrásné akustické pasáže, něžná hudební zákoutí, opět velice sugestivní melancholická nálada a také něžný Mariuszův vokál, který se dnes dokáže vyvarovat jakékoliv drsnosti či agresivního patosu.

Nahrávka ve svém textovém poselství nese odkaz osudovosti a nevyvratitelnosti stavu věci, které se před nedávnem udály a už navždy zůstanou s kapelou spojeny. Ona osudovost je cítit i v muzice, která je místy hodně depresivní, smutná a jako každý životní úděl logicky nepředvídatelná. Za velké plus nahrávky označuji účast houslisty Michala Jeloneka, jehož nástroj přináší do nových skladeb další velice poutavý rozměr. Jediné, co mi u letošních Riverside malinko schází, je nějaký na první dobrou zapamatovatelný, nakažlivě eruptivní song ve stylu Panic Room, Deprived nebo Addicted (bráno po jednom kuse z posledních třech studiovek).

Laicky řečeno: Wasteland nelze porovnávat s ničím, co doposud Riverside stvořili. Při přímé konfrontaci s albem dnes už předposledním - Love, Fear and the Time Machine, které bylo jasně nepřístupnější nahrávkou souboru a v dobrém slova smyslu snad i trochu komerční, zní novinka jako naprostý protipól. Vnitřně semknutá, uzavřená, plná bolesti a trýzně nad ztrátou přítele a kamaráda.

Riverside patří k nejtalentovanějším a nejznámějším kapelám nejen v Polsku. Svým sedmým studiovým albem nás o tom znovu a bez skrupulí dokázali jasně přesvědčit. Jejich prostřednictvím mluví nejen hudba, ale především pocity v jejím jádru obsažené - a ty můžeme letos doslova nahmatat.

» ostatní recenze alba Riverside - Wasteland
» popis a diskografie skupiny Riverside


Watch, The - Vacuum
2018-10-04

Watch, The / Vacuum

5 stars

Pokud posloucháte jednu a tu stejnou nahrávku několikrát denně, například třikrát po sobě, může to znamenat jednu z těchto variant:

a) Jste úplný magor.
b) Do sbírky vám přibyla novinka a vy se ji snažíte naposlouchat, co to dá.
c) Právě jste objevili poklad, o kterém sice víte, že ucházející úroveň má, ale doposavad to nebyl žádný exkluzivní kus. Najednou vám ale ta deska otevřela uši dokořán a vy nechápajíc zíráte, jak dobrá skutečně je.

V tomto případě je správně za c)! Jak píše progo-odborník Braňo ve své už deset let staré recenzi, skutečně se jedná o "genesisovský" klon. Ale čím víc se do nahrávky noříte, začne se tento zprvu handicap měnit ve výhodu. Ta deska vás naprosto jednoznačně vrátí mezi alba Trespass a Foxtrot velkých a pro většinu z nás i milovaných Genesis. Vokál Simone Rossettiho je dokonale gabrielovský, zvuk nahrávky moderně čistý až precizní, ale nástrojovou souhrou, nádhernými harmoniemi, celkovou šíří své melodiky a banksovským zvukem kláves dokáže dokonale vyčarovat iluzi, díky níž se domníváte, že se skutečně musí jednat o nevydaný materiál Hackettovy bývalé party.

Deska Vacuum není nikterak objevná a není jejím úkolem rozšířit svému posluchači hudební obzory. Ale já se ptám: je tohle za každou cenu potřeba? Někdy stačí totiž málo, jen upřímná radost, která vás při poslechu oné desky provází.

» ostatní recenze alba Watch, The - Vacuum
» popis a diskografie skupiny Watch, The


Hendrix, Jimi - Are You Experienced
2018-09-30

Hendrix, Jimi / Are You Experienced

5 stars

Čtyřicet let jsem Hendixe ignoroval. Tedy - abych byl přesný - dvacet, protože těch prvních zhruba dvacet jsem netušil, že někdo takový existoval. Hity jako Hey Joe nebo Manic Depression mě bavily tak z poloviny a i když se na mne valila chvála jeho osoby ze všech stran, pořád jsem necítil důvod podlehnout. Až velké přehrabování archivy 60. a 70. let vyplavilo na povrch několik velkých jmen, mezi kterými figurovala osoba černého kytaristy možná nejvýše.

Rozhodl jsem se intuitivně nějakého toho Hendrixe poslechnout. Kratičký testík na YT a šlo se nakupovat. Svého prvního Jimiho jsem si oblíbil okamžitě. Deska Are You Experienced byla přesně taková, jakou jsem si vysnil. Euforická, strhující, kytarově dominantní, nadupaná dobrými skladbami od půdy až po sklep. Její rozšířená verze, která se momentálně na krámech prodává, čítá sedmnáct položek a jednu perlu vedle druhé.

Foxy Lady je úžasná. Definitivně "udělaný"/dokončený Hendrixův styl tu emočně "vaří" skvělé riffy a začouzený hlasový esprit jeho hrdla z vás postupně sdírá kousky kůže až na holou kostici. Dalším hitem s velkým H je Manic Depression. Tu znám z mnoha úprav, ale až jsem konečně poznal originál, začala mě skladba bavit na sto próco. Red House jde do blues, ale tady mi Jimiho parketa moc nesedí.

Další rychlejší a nenápadné věci Can You See Me, Love or Confusion a I Don't Live Today mám moc rád. Poslouchám Jimiho kytaru a říkám si, jaký to byl v tom 67 roce pořádnej "řízek". Hrál jako ďas, jako démon a neměl konkurenci. Že půjde Hendrix i do jazzu jsem skutečně nečekal, skladba Third Stone From the Sun je takovou první vlaštovkou, na kterou budou navazovat písně z třetího dvojalba. I další věci stojí za pozornost, nejoblíbenější je samozřejmě cover Hey Joe, tvrďárna Purple Haze a malebné pošetilosti 51st Anniversary a The Wind Cries Mary.

Stejně jako několik zdejší členů jsem dlouho odolával pokušení zařadit Hendrixe k nám domů. Pořád jsem si opakoval, že ho k životu nepotřebuji - a jak jsem teď rád, že jej mohu poslouchat a obdivovat s plnou parádou. Jimi byl prostě virtuóz každým coulem, což z něj učinilo kytarovou legendu. Čest jeho památce.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Steely Dan - Countdown To Ecstasy
2018-09-25

Steely Dan / Countdown To Ecstasy

5 stars

Stručně. Steely Dan je americká jazz rocková skupina, jejíž jádro tvoří hudebníci Walter Becker a Donald Fagen. Vrcholem popularity skupiny byla 70. léta, kdy vydali šest alb, která byla směsicí stylů jazz, rock, funk, R&B a pop. Skupina v letech 1972 až 1974 podnikala turné, ale v roce 1975 se stala ryze studiovou záležitostí.

Countdown to Ecstasy je jejich druhou zastávkou ve studiu a jde o neskutečnou desku. Především sudé skladby patří k naprosté jazz-rockové špičce. Steely Dan stvořili nenapodobitelně svobodné a nadýchané album. Paradoxně je mu mezi zbytkem diskografie kapely přiřknuta pozice nejslaběji se prodávajícího nosiče. Ale to zřejmě proto, že v roce 1973 měla podstatná část fusion populace zacpané uši, nebo jenom nestihla navštívit své prodejny s muzikou. Countdown to Ecstasy pozbylo kus rockového ostří z debutu Can´t Buy a Thrill, naopak si přisadilo větší nadhled a košatější aranžmá, typické pro styl fusion.

Krátce a výstižně - neskutečná deska. A pak že to nejde.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Countdown To Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Steely Dan


Journey - Arrival
2018-09-17

Journey / Arrival

5 stars

Říkají vám něco jména kapel Tyketto nebo Tall Stories? Neříkají? Vezměte tedy zavděk mým pozváním do Ameriky devadesátých let, do doby, která se s melodickou hudbou začínala pomalu loučit. Obě zmíněné party patřily k početné a stále se rodící (i když spíš poslední) enklávě melodické hard rockové a A. O. R. školy. Ti první "spadli" ihned do první ligy, ti druzí v nejlepším případě do té druhé. Známější a slavnější Tyketto bodovali napoprvé skvělým debutem Don´t Come Easy, to byl u mikrofonu ještě Danny Vaughn. Až na třetím albu se objevil někdejší zpěvák právě Tall Stories, Steve Augeri. A byl to právě Steve, kterého si Neal Schon vyhlédl na uvolněný post po rozhádaném Stevu Perrym. Svou roli hrála jak neuvěřitelná hlasová podobnost obou protagonistů, tak především to, že Augeri byl opravdu skvělým (a povahově klidným) zpěvákem, ve službách zastrčených Tall Stories a nevyužitým na albu Shine Vaughanových Tyketto.

Společně pak Augeri a Journey vydali dvě výborná alba. "Debutem" byla nahrávka z roku 2001 Arrival a druhým pokračováním deska z roku 2005 Generations.
Já osobně se na desku Arrival dívám tak trochu skrz prsty. Přes sedmdesát minut hudby a patnáctka skladeb je skutečně velká kláda. Náplň desky navíc tvoří ze dvou třetin balady. Tento druh skladeb je u Journey napevno zafixován, sedí jim a vždy tvořil podstatnou část jejich know how. Některé jsou skvostné, některé kapku vtíravé a některé dnes skoro neposlouchatelné. Holt doba osmdesátek si žádala své oběti a Journey byli jejími oddanými sluhy. V roce 2001 se však hraje naštěstí jinak a většina z balad nepůsobí trapně či vnitřně projímavě, ale vkusně a s romantickou stuhou.

Impozantní je samotný start nahrávky skladbou Higher Place. Schon servíruje silné melodie, kterým podkuřuje tesknou akustikou. Ve skladbě se rozrůstá stín bicí hradby Deana Castronova a Steve Augeri nechává krátce po otevření úst na svého předchůdce lehce zapomenout. Ale už první balada, věc číslo dva All The Way, není nic převratného. Naštěstí hned v závěsu přijíždí příjemný soft-rockový kus Signs Of Life a vzápětí na poměry Journey drsná věc All The Things. Další baladou je Loved By You a za mne opět říkám-nic moc.

To šestá Livin' To Do (opět balada) je z úplně jiného těsta. Je to klasický doják plný posmutnělých vizí zahraný ve značně potemnělé tónině. Symbolika Schonových funkčních sól, střídmé rytmiky a klasických kytarových akordů nádherně kooperuje s Augeriho hlasivkami. Skladba má neuvěřitelný feeling a naléhavost. Jde o typ balady, která vás chytí za hercnu, mocně s vámi lomcuje a vy brečíte jako malý chlapec. A je tu World Gone Wild, ta udeří nečekaně, srdnatě a nekompromisně. Pravá rocková pecka kalibru Journey se všemi melodickými proprietami. Stačí se zaposlouchat do Stevova vokálu a bohatých aranží a pokud máte rádi Journey, nebo A.O.R. všeobecně, budete chrochtat blahem. I Got A Reason je typickou rádiovkou s nápaditou Nealovou šestistrunkou. Ach ty balady, máme tady další - With Your Love, ve které je té marmelády (na mne) už trošku moc. I následující, v pořadí desátá stať je z řad oplodňováků, jmenuje se Lifetime Of Dreams a svým silně na city působícím refrénem není nikterak marná.

A teď pozor, přichází třetí vrchol alba (tím prvním byla úvodovka, druhým skladba číslo šest a teď tedy jedenáctka) Live And Breathe – což je opět balada (já říkal, že jich tu bude jako máku :-), jenomže tohle je baladice s velkým B. Epicky energická krasotinka s nedostižným Augerim a překrásně se táhnoucí Valoryho basovou linkou. Ta vás omotává jako ladné ruce líbezňoučké panny, až vás doslova a do písmene uhrane. V refrénu Augeri exploduje a vy znovu zamačkáváte smuteční slzinu. A když ještě Schon vystřihne sólo z kategorie snů, papáte to Journey i s navijákem.

Ale co se to děje, Neal a spol nezapomněli, že jsou především rocková kapela a skladbou Nothin' Comes Close otáčí kormidlo k ostřejším břehům. Já volám: "Konečně!" I následující To Be Alive Again upaluje na vyšší rychlosti, až se vám po těch srdceryvných okamžicích začíná stýskat. Všeho do času, protože pod číslovkou 14. je ukryt největší drahokam této sbírky. Skladba Kiss Me Softly (balada, jak jinak) je tím NEJ, co si můžete z portfolia Journey v roce 2001 vybrat. Jde o velice smyslnou klavírní baladu s překrásnými vstupy baskytary, klasické kytary a především tím famózním nástrojem Journey, charismatickým hlasem Steva Augeriho. Ten tady válí v úchvatném spektru a citově je schopný vás sedřít na kost. Kapele věříte každou notu, každé slovo a naprosto svévolně se v její společnosti tetelíte blahem. Tečkou je pak píseň ve středním tempu We Will Meet Again, která nic nepokazí, ale po předchozím afektovaném výplachu už (ne)funguje jako dosluhující agregát.

Arrival je produkční majstrštyk Kevina Shirleyho a zároveň vokální pomník Steva Augeriho. Ten zde podává svůj jednoznačně nejlepší a dokonale strhující výkon. Přestože tu znovu žehrám na přespříliš početné zastoupení v baladickém poměru, je pro mne tato deska jednou z nejlepších produkcí oblíbených Journey. 4,5 bodu strhavá pan Steve Augeri na rovných 5. Viva melodické hudbě!

» ostatní recenze alba Journey - Arrival
» popis a diskografie skupiny Journey


Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
2018-09-15

Quella Vecchia Locanda / Il tempo della gioia

5 stars

Quella Vecchia Locanda podruhé a za mne tentokrát krátce a stroze. Deska Il Tempo Della Gioia navazuje přesně tam, kde končí skvělý, o dva roky starší nedostižný debut. Žádných výrazných změn se posluchač obávat nemusí. Jednotlivé kompozice jsou vypilovanější, stavebně úhlednější a progresivně pestřejší. To všechno se děje na úkor menší autenticity, ale v míře opravdu zanedbatelné. Mám pocit, že tentokrát kapela přiřkla sólovým houslím malinko menší úlohu, přestože taková A Forma Di tíhne ke klasice tíhne opravdu silně a na albu působí osvěžujícím dojmem. Ostatní písně se pohybují v art rockových intencích stejně sveřepě, jako kterákoliv jiná italská nahrávka té doby. Takže tu máme opět rozbujelé, košatě vystavěné (mírně najazzlé) kompozice s vytříbeným smyslem pro melodiku a s přidaným houslovým doprovodem (i geniálním klarinetovým sólem v Un Giorno, un Amico), to vše v balení a originálním střihu Quella...

Známka je nad slunce jasná, za kvalitu a originalitu jasná pětice.

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda


Steely Dan - Can't Buy a Thrill
2018-09-14

Steely Dan / Can't Buy a Thrill

5 stars

Kapela Steely Dan je krásným příkladem toho, jak ladně jde propojit sofistikovaně dokonalou jazzovou muziku s lidsky líbivou melodickou tváří. Jde o kapelu, jejíž hudba uspokojí jak vysoké nároky jazzově orientovaného posluchače, tak melodika rockera (popaře). Svou vzájemně precizní souhrou obou tak rozličných složek vytváří neskutečně opojné hudební obrazce, u kterých posluchač pohybující se ve zmiňovaných kategoriích chrochtá blahem.

Druhé album je možná záživnější a jazzově lákavější. Častějí utíká k funku a jeho pestrost by se dala poměřovat s těmi nejlepšími fusion alby od nejlepších fusion kapel. Já jsem si ale nejprve oblíbil jejich debut. Už na něm je jasně patrná skladatelská invence, hráčská vyhraněnost, kreativita i slušné aranžérské dovednosti. To, co jej od ostatní produkce kapely malinko odlišuje, je určitá rocková dušička, která v něm bobtná a bojuje.

Mezi mé neoblíbenější skladby patří hned úvodní brilantní definice celých Steely Dan - Do it Again. Pravá fusion nádhera. Hned v závěsu druhá smutnější Dirty Work s čarokrásnými klávesami, španělkami a saxofonem. Čerstvější a svižnější (ale jen malinko) Kings má až jazzově-soulovou příchuť. Čtvrtá Midnight Cruiser je také výborná, tu jako jedinou na desce zpívá bubeník Jim Hodder. Velký nadhled a pohoda čiší z celé nahrávky, proto nemá cenu rozebírat další kusy, stačí se zaposlouchat a věřte, přijde to samo.

Steely Dan jsou dnes už trošku zapomenutou fusion-rockovou legendou. Vydávali jen samá dobrá nebo výborná alba. Průzkum jejich diskografie se proto vyplatí. Vy, co je neznáte - vyzkoušejte a nebudete litovat. To vám garantuje přítel horyna.

Á propos - výtvarná stránka drtivé většiny nahrávek Steely Dan má nepřehlédnutelné kvality. Každá z nich v sobě nese originální pečeť a zajímavý námět. Ale to podstatné se odehrává skrze uši v mozku a srdci. Tam dokáží Steely Dan uhodit nejintenzivněji.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Can't Buy a Thrill
» popis a diskografie skupiny Steely Dan


Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)
2018-09-12

Lynyrd Skynyrd / (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)

4 stars

Jižanským rockem jsem se během své procházky hudební historií "začal babrat" teprve před pár lety. A start to byl obezřetný. První nahrávky, které uvízly v domácím sítu, byly právě desky Lynyrd Skynyrd - a to poslední dvě studiovky. Ty mne oslovily okamžitě, ale necítil jsem potřebu nějak rapidně tento styl rozšiřovat. Vlastně ne! První "jižaninou" bylo album Pride and Glory, které jsem pořídil hned v době vzniku, tedy v roce 1994. To se Zakk Wylde na chvíli trhnul od Ozzyho a postavil na nohy vlastní projekt, kterým dal světu na odiv svou lásku k jižanské muzice. To byla bomba, ale na dvě desítky let krom Cinderelly a Tesly asi jediná.

Domnívám se, že pro to, aby člověk podobnou hudbu pochopil, musí mít určitý vztah k přírodě a venkovu. Moderně založený jedinec žijící ve velké aglomeraci, kterému jsou hobby jen počítač a virtuální svět, těžko dokáže pochválit muziku, jejíž vnitřní jas pochází a pramení v přírodě samotné. S Lynyrd jsem naslepo moc neriskoval. Jejich hudba byla vyzkoušená a při pročítání vlastní historií vyvstala chuť na jejich první desky. Začal jsem tedy debutem.

Rok narození: 1973 – ideál.
Zvuk nahrávky: sedmdesátkový a pořádně jižanský – ideál.
Obsazení souboru: bohatě natěsnáno vše potřebné k dosažení krásy jižanské scenérie a tradic.
Jednotlivé skladby: výborné rockové dupárny proložené citlivými baladami s tolik potřebným feelingem southerňáckých honáků divokých stád.

Z každé skladby tady cítíte vyvěrat tu životodárnou jižanskou mízu. Jde o velice podařený debut, prakticky základní stavební kámen onoho žánru.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd


Rush - Signals
2018-09-10

Rush / Signals

5 stars

Přijde mi kapánek ponižující přehrávat toto velkolepé album v přístroji, který se nachází v mém osobním automobilu, ale co by člověk pro zpříjemnění cesty neudělal. Signály jsou silně atmosférickým projektem, který si posluchač nejlépe vychutná v klidu nebo se sluchátky při cestě oku lahodící krajinou. Ale stalo se jak píši a já byl tímto albem znovu ohromen, i když mi jeho společnost dělal navíc boční zvuk hluku motoru. Když jsem se za pár hodin podíval na Progboard kvůli tracklistu, k velkému překvapení jsem zjistil, že jsem mého "rushovského" oblíbence ještě nerecenzoval. Tímto tedy napravuji onu "křivdu" a připojují své poznatky k desce samotné.

Albu Signals vděčím za mnohé. To ono bylo jedno z prvních, které mě přivedlo na cestu progresivního rocku. To ono bylo tím prvním albem Rush, které jsem někdy na konci devadesátých let slyšel. To ono se zasadilo o to, že se z Rush stala doživotní láska, která se po krátké době najisto usadila na třetí pozici virtuálního žebříku v mojí lebeni.

Když jsem tedy Rush a jejich Signals objevil, byl jsem doslova ohromen, s jakou lehkostí a samozřejmostí se tato trojice dokázala napojit na vesmírnou oběžnou dráhu. Atmosféra alba a nálada jednotlivých písní je natolik SPACE, že lépe a důvěryhodněji nasimulovat prostředí beztíže zkrátka nelze. Z osmičky kvalitou vyrovnaných a nesmírně nápaditých skladeb mám nejblíže k absolutní hitovce Subdivisions (famózní vesmírná nálada a strhující tempo), syntezátorově vybuzené Chemistry, další vesmírnou tutovkou je The weapon (part II of Fear) a pak především elektrickými houslemi ozdobenou Losing it a odpočtem startujícího raketoplánu STS-1 Columbia v dubnu 1981 proloženou Countdown. To jsou pecky jako hrom.

Deska byla jak v rodné Kanadě, tak v USA hodně úspěšná, o čemž svědčí umístění v žebříčcích, čtyři vzešlé singly i platinová ocenění. Signals jsou považovány za začátek nové, syntezátorovější éry souboru. Zároveň je to poslední album, na kterém s kapelou spolupracoval od roku 1974 dvorní producent Terry Brown. Je řada lidí, kteří na syntezátorové období Rush (což jsou kompletní osmdesáté roky) nadávají, respektují pouze jejich drsnější začátky a počínaje deskou Permanent Waves jejich zájem opadá. Mně naopak u Rush právě léta osmdesátá připadají nejpřitažlivější a mám za to, že tato kapela jako jediná, nebo jedna z mála, dokázala onou nezbednou dobou projít se ctí a neztrapnit se.

Á propos, deset let žádná recenze? Ptám se, kam se vytratili všichni milovníci Rush? To jich tady zbylo tak málo?

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush


Spooky Tooth - It's All About A Roundabout
2018-09-08

Spooky Tooth / It's All About A Roundabout

5 stars

Debutní album Spooky Tooth je ještě potaženo psychedelickým oparem a jeho repertoár působí trochu neustrojeně. Jeho "málo absolutistický ksicht" předpokládá jakousi koketérii s doznívajícími šedesátými léty. Oproti jasně vyprofilované nahrávce číslo dva nejsou skladby na jedničce tak silné ani dominantní. Ovšem do druholigových slátanin kapel, které zapadly v propadlišti hudebních dějin, mají zatraceně daleko.

Vše odstřelí cover Society´s Child. Wright a Harrison se pravidelně střídají u mikrofonu a spolu s varhanním soukolím vytváří jedinečné pnutí. Love Really Changed Me je už věc autorská a zároveň plná skvělých nápadů. Každá skladba je originální a má čím překvapit. Mně se líbí emocionálně prokomponovaná Sunshine Help Me, písničkovější titulka It's All About, dále osmá It Hurts You So- ze které cítím pozdější Strawbs a vůbec celý energický závěr desky.

Spolu s dvojkou to nejlepší od Spooky Tooth.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - It's All About A Roundabout
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth


Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
2018-09-02

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest And Other Short Stories

4 stars

Přijít po tak zdařilém albu, jakým bylo Once Again, se stejně silnou a působivou nahrávkou (a ještě k tomu ve stejný rok) určitě není lehký úkol. Ale v sedmdesátých letech se podobný krok setkával s úspěchem celkem často a poměrně dost kapel alespoň jednou v kariéře, stihlo během jediného roku nahrát alba dvě.

And Other Short Stories vychází na konci roku 71 a plynule rozvíjí model, který se v muzice BJH zabydlel už na jejich debutu, vydaném o rok dříve. Opět slyšíme nádhernou a místy hodně posmutnělou lyriku spoutanou dojemným pásem cudnosti, melancholie a křehké atmosféry. Pokud jednou propadnete kouzlu této kapely jako já, už bez ní nebudete chtít existovat. V Barclay leží velký kus romantiky přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Poslouchat jejich muziku, je jako pohlédnout do čarovného dalekohledu, který má tu moc, přenést vás o půl století nazpět v čase. Při jedné písni jsem měl pocit, že stojím vedle známého přechodu pro chodce, přes který zrovna přechází čtveřice pánů, z nichž má ten první bílý smoking a třetí jde naboso.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Mystery - Lies and Butterflies
2018-09-01

Mystery / Lies and Butterflies

4 stars

Nové album kanadských Mystery pojmenované Lies and Butterflies je pro mnoho progrockerů jednou z nejočekávanějších událostí letošního roku. Podaří se kapele navázat na takové skvosty, jakými byli kupříkladu desky The World is a Game nebo poslední Delusion Rain? Za sebe říkám, že navázat ano, překonat nikoli.

Začněme však postupně. Dnešní sestava Mystery je opět stabilizovaná a za mikrofonem stojí podruhé Jean Pageau. Ten se drží od svého fenomenálního předchůdce Davida Benoîta opět jen těsně na dostřel, přesto jeho obrovské emocionální hloubky znovu nedosahuje. Albová obálka je pojata možná trochu kýčovitě a opotřebovaně, avšak s dnešní světovou politikou koresponduje a na oko nepůsobí nijak dráždivě. Dokonce mám pocit, jakoby proporční charakteristika domů byla nasnímána v některé z našich aglomerací. Zvuk desky je dle dobrých mravů u Mystery do mrtě vycumlaný a dynamicky i pestrobarevně syťoučký. Prostě velice zdařilá práce, ve které při pozorném poslechu zachytíte sebemenší nástrojový pohyb i hřejivou auru každého z nástrojů.

Lies and Butterflies zcela logicky navazuje tam, kde Delusion Rain skončila. Charakterově ukazuje kapelu v tom nejlepším světle - v takovém, v jakém jsou tito Kanaďané tak dobří. Tím je precizně uložené emoční a atmosférické kouzlo. Snové vize, smutek, pláč i stavy euforie, to všechno u nových Mystery znovu funguje. Vzdušná Michelova akustika opět kouzlí neskutečné melodické oblouky a při sólových vstupech se proplétá klávesovými houštinami za podpory pulzně pracující baskytary, bicích a spárovaných flétnových motivů. Epické proporce nabývají s refrény intenzivní charakter a dojemně lámou posluchače vedví. Přesto jsem jednu změnu zaznamenal. Novinka už nepůsobí tolik zasmušile a fatálně. Naléhavý mechanismus buďto nefunguje s takovou intenzitou jako v minulosti, nebo bylo toto prvotním záměrem autora díla v předtuše jakéhosi posunu směrem vpřed či úkroku stranou.

Letošní Mystery jsou kompozičně, obsahově a hlavně melodicky upřímní a působí suverénně a statně. Jejich horká nahrávka není jen dalším z bodů v neoprogresivní množině složené z nových alb tohoto roku. Mystery jsou už několik let vlajkonoši stylu a deska Lies and Butterlies tuto tezi potvrzuje. Domnívám se, že na její dostatečné pochopení a úspěšné zažití bude letos víc jak kdy dříve potřeba delší časový úsek. 4,5*

Souhlasí se mnou ti, kteří hudbě Mystery propadli stejně jako já už kdysi dávno? Jak jsou s novinkou spokojeni Progjar, Braňo, Palo, Stev, Slava, Petr, Sajgon, Jarda, Mohyla...

» ostatní recenze alba Mystery - Lies and Butterflies
» popis a diskografie skupiny Mystery


Gillan, Ian - One Eye To Morocco
2018-08-31

Gillan, Ian / One Eye To Morocco

5 stars

Ani recenze, ani žádné bodování? Kam se poděli všichni fanoušci Deep Purple a Iana Gillana? Lidé dobří, cožpak nikdo z vás nezná tento totální Ianův majstrštyk? Chápu, že Gillan není párpl a na sólové dráze nikdy netáhl tolik, jako ve stroji značky DP. Ať už jej mazal Blackmore nebo Morse, tahle kapela patří k hudebním dějinám stejně neodmyslitelně, jako dinosauři k druhohorám. Její nesmazatelný otisk se vryl snad každému, hudbou jen trochu políbenému cestovateli. V kapele se za dobu její existence vystřídalo několik skutečně výrazných osobností a takřka každý postupně rozběhl tu více, tu méně úspěšnou dráhu sólovou. Ani Ian Gillan nebyl výjimka.

První desky byly překvapující, spíše než hard rock mezi drážkami nalézáme nablýskaný fusion. To ale nebyl styl, který by jeho věrní chtěli počuť a po pár pokusech se zpěvák vrací ke svému kopytu. Do světa vypouští několik, kvalitou rozkolísaných hard rockových záležitostí. Když je mimo svou domovinu podruhé, není žádným problémem potykat si s hard'n 'heavy a dát tím na srozuměnou, že se s jeho temperamentem bude v budoucnu muset počítat. Až Blackmore odchází nadobro, v DP je konečně klid a tvůrčí míza může proudit zase naplno. Teď není důvod odcházet na sólovou dráhu. Ale Gillanovi zahálení nesvědčí a tak ještě jednou navštíví studio bez svých kumpánů z mateřské kapely. Je to v roce 2009, kdy jeho soubor už čtyři roky studiově pauzíruje a Ian se rozhodne natočil velkolepé multižánrové album.

Zpěvák se nanovo obrací se ke své jazzové minulosti, deska zní krásně uvolněně a velmi pestře. Můžeme ji chápat jako bilanční album člověka na sklonku svého života, který se snaží bavit sebe i své okolí. Radost z hraní a dobrá nálada se z alba linou jako příjemná vůně z právě upečené bábovky. Titulní skladba se takřka ihned noří do vod fusion. Mistr se pohybuje pomaloučku, našlapuje jenom zlehka, čemuž napomáhají tvořivé perkuse a brnkající akustika. Východem provoněné saxofonové sólo a smyčcové tahy s ozvěnou velkých Beatles, to všechno pěkně naroubované na kostru písně jen umocňuje její mimořádný zážitek.

No Lotion For That je příjemná dupárna lahodící uchu obyčejného rockového fanouška. Don't Stop patří mezi vrcholná čísla, opět fusion a tentokrát ve spojení se santanovskou latinou v perlivě kreativním duchu. Na začátku rytmicky nadýchané Change My Ways promlouvá skrze Ianova ústa harmonika a pátá, pomalu se plazící uhrančivá reggae záležitost Girl Goes To Show patří k nejpřekvapivějším a taky nejlepším věcem na desce. Táhlá kytarová melodie a bublající basa v povzdálí krásně domalovávají atmosféru bezstarostnosti a lelkování. Po bluesové Better Days se záhy ozvou i samply a decentní programing, Ian jde s dobou a zkouší uspět s moderněji pojatou písní Deal With It. O rozšíření alba do dalších obzorů se postarají popověji orientovaná Sky Is Falling a procítěná Always The Traveller s úchvatným sólíčkem na saxík.


Pro mě je tato deska srdcovou záležitostí, převyšující spoustu alb jeho mateřské jednotky. Vždy když ji poslouchám, přeji si, aby se ve stejném studiu a se stejnými spoluhráči sešel náš Ianík ještě alespoň jednou. 10/5

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - One Eye To Morocco
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal
2018-08-28

Malmsteen, Yngwie / Facing the Animal

5 stars

Ptáte se, kolik je pravdy na všech těch tvrzeních říkajících o Yngwiem, že se na každé nové desce opakuje až hrůza, že už dlouhá léta vykrádá sám sebe, že je jeho neoklasicistický styl průhledný a nudný, že je to narcis a sebestředný egoista? Ve většině případů se dají tato tvrzení spíše potvrdit než vyvrátit - ať už z rozhovorů s jeho spoluhráči nebo z vlastní zkušenosti u jednotlivých nahrávek.

Ano, Malmsteen byl inovátorem elektrické kytary, ale snad na prvních dvou, maximálně čtyřech deskách. Avšak i v letech devadesátých vyplodil několik povedených nahrávek. V mladém věku jsem jej poslouchal, po čase se mně však rychle přejedl, zevšedněl a přestal bavit. Dnes mám doma pouze jednu z jeho nahrávek. Desku zcela odlišnou a dle mého suverénně nejlepší. Facing the Animal je daleko barevnější a pestřejší ve své stylové nejednotvárnosti a ukazuje Malmsteena jako dobrého, možná dokonce nadstandardního rockového skladatele, ne jenom hráče sjíždějícího hmatník své kytary odshora dolů a opačně nejrychleji, jak to jen jde.

Třináctka skladeb je rozprostřena po daleko širších rockových polích, než na jaké jsme u něj tak často zvyklí. Svůj zatvrzelý neobarokní a neoklasicistní styl tu mnohem častěji prokládá výlety do čistě rockového spektra, přičemž některé postupy mají až progresivní nádech. Povedený start nese název Braveheart. Ten je ještě pevně zakotven v jeho domovském přístavu, ovšem kytarovými ornamenty a energií se tady rozhodně nešetří. Titulní kusanec je daleko přemýšlivější a na Švédovy poměry vcelku inovativní. Zaujme množstvím spletitých sól a přes mašinky hnaným vokálem.

Trojku Enemy odpruží Cozyho bicí. Ta se pak doslova třese pod těžkotonážním náporem svého střelmistra a má jedinečnou, silně smyslnou atmosféru. Další střední tempa a píseň Sacrifice, na kterou naváže povedená balada Like an Angel s excelujícím Levenem. Neskutečně tvrdá rocková pumelice nese název My Resurrection. Tady na sebe strhává většinu pozornosti božský Cozy. Slyšíte ty ďábelské ozvěny činelu a rozložení přechodů? Nádhera. Vzdušné journeyovské proudění zažijeme během Another Time a věřte, stojí to za to. Valivý Sabbatovský doom před sebou hrne skladba Heathens from the North.

Po takhle těžké dece nám chce zřejmě mistr Malmsteen ulevit a v následujících skladbách překvapivě fušuje do popové oblasti. Alone in Paradise je nádherná. Mats se svým ladným hláskem pokládá do Yngwieho vyhrávek a měkoučký přednes skladbě neskutečně sedí. Klenot. Další výbornou skladbou je desátá End of My Rope, kterou by jste k Malmsteenovi jen těžko přiřadili. Cítím v ní Europe, Tnt, Talisman, prostě pověstnou švédskou melodiku. Suverénně nejlepší věc z desky mám schovanou až v samotném závěru. Jedná se o píseň Only the Strong. Hard rockový drahokam vybroušený Yngwieho sóly, decentním klávesovým podmazem, precizním bubnováním Cozyho a skvostně artikulujícím Matsem. Nápaditost a melodie se drží pevně za ruce jako školčata na procházce. Poslední dvojice skladeb už je zase oblečena do Malmsteenova klasického šatu, takže...

Na konečný výsledek má nepopiratelný vliv rovněž svěží a dráždivá produkce Chrise Tsangaridese a druhak povedená, opět silně obměněná sestava výrazných individualit, kterým dal tentokrát kytarista nebývale velký prostor ke svému vyjádření. Zaujme především nový zpěvák. Už šestý v řadě, hlasově ze žuly vytesaný Mats Levén, do té doby působící v hair rockových Swedish Erotica a Treat. Nejvýraznější otisk ovšem zanechal v Edlingově (leader Candlemass) projektu Abstrakt Algebra, to už byla opravdu vysoká liga. Největší hvězdou tohoto uskupení byl však člověk sedící za bicí soupravou. Byl to Cozy Powell, pro kterého to bylo posledním představení před nečekanou a smrtelnou automobilovou nehodou. Nutno podotknout, že se jedná o jeden z nejlepších bubenických výkonů, jaký si ve sféře tvrdého rocku můžeme představit.

Takže když to shrnu. Hudbu Yngwie Malmsteena až na jednu jedinou výjimku praktikovat nepotřebuji. Ale pokud si čas od času pustím desku Facing the Animal, pokaždé z ní mám nebývalou radost.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Beatles, The - Abbey Road
2018-08-25

Beatles, The / Abbey Road

5 stars

Pokud budeme pátrat po skutečně první heavy metalové skladbě, musíme se vrátit v čase až do prvotního rock'n'rollového rozbřesku. Daleko před Deep Purple, Atomic Rooster a dokonce i před otce a zakladatele této hudební formy, před Black Sabbath. Je zapotřebí se ohlédnout ještě dál, až k těm, kteří celý ten rockový kolotoč tak velkolepě odstartovali. Ručičky heavy metalových hodin se zastaví u data 1969, tedy ještě o rok napřed, než stihne Iommiho parta vydat svou prvotinu.

Nacházíme se v Liverpoolu u slavných Beatles a bránu těžkého kovu otevírá skutečná heavy věc, skladba I Want You (She's so Heavy). Tato dle mého favoritka a pionýrka onoho zakrátko se zrodivšího hnutí je jedním z největších drahokamů nacházejících se v nadité pokladnici portfolia "brouků". Její ponuře vystupňovaná atmosféra, celkový naléhavý feeling, propracované sbory a především progresivní aranžérský přístup a vnitřní vařící napětí z ní vytváří něco neskonale úžasného. Něco velmi, velmi HEAVY.

Jistě, deska Abbey Road rozhazuje podobnými poklady kam jen zrak dohlédne. Především A strana je opravdu nadpozemská. Dnes mi připadají evergreeny Oh Darling, Octopus's Garden, či Because ještě kvalitnější, než svého času perly Come Together, nebo Something. Strana B dodává drobnější, ne však méně impozantní kusy. Opomíjená You Never Give..., rozkošné miniatury Mean Mr. Mustard a Polythene Pam nebo dojemný závěr s Golden Slumber, na kterou jsou navázaná poslední tři čísla.

Na Abbey Road je precizně zaznamenán celý kus rockové historie. Její zajímavě rozvržená dramaturgie a celá řada inspirativních písní z ní činí milník, který nelze opomenout či nějak slepě přehlížet.

Předpokládám, že v názorové rovině na kompletní desku, se mnou bude většinová základna Beatles souhlasit. A co se týká symbolické I Want You, slyšíte tady taky tu osudovost stylu, který se stane revoltující zbraní v rukou dalších příchozích generací?

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Mountain - Nantucket Sleighride
2018-08-24

Mountain / Nantucket Sleighride

4 stars

V posledních dnech se na stránkách Progboardu vesele rozbujela alternativa a grunge. Rád bych se teď alespoň na chvíli zase vrátil ke klasikám žánru a trošičku zde představil dávno vyhynulé hard rockové mamuty Mountain. Ti svůj hřmotný rock'n'roll propojují s klasickým ostrovním blues, které navíc prošpikovávají špinavou americkou drzostí s kapkou té rozbujelé energetické příměsi. Bohužel si už nevzpomínám, jak jsem se k Mountain dostal. Nejspíš za ně vděčím hejkalově recenzi, tudíž jde o klasického odchovance Progboardu, kterému tímto skládám účet s dalším velkým DÍKY.

Prozatím vlastním tuto jedinou desku, prý nejlepší, a po prvotním zklamání, kdy mi jejich hudba přišla sterilní a nezáživná, začínám do světa Mountain pronikat. Deska Nantucket Sleighride je rozkročena ve dvou časově podobných stylových obloucích. Polovina skladeb patří do jemnější ligy. Estetický ideál krásy naplňují čarokrásné melodie, vznešené, mnohdy až plačtivé vokály a pavučinový klávesový přehoz. Druhou půli doplňují skladby hrubšího zrna. V nich hraje prim energický kytarový přínos, dunící rytmika a živočišný Westův vokál. Kapela míchá výše popsané styly s neuvěřitelnou samozřejmostí. Vše zní opravdově a autenticky. Když pak slyšíte vrcholné číslo nahrávky Travellin in the Dark, zmocňuje se vás pocit dokonalého naplnění a automaticky dostáváte kladnou odpověď na otázku, týkají se energie a času do poslechu vložených.

A co vy, staří rockoví mohykáni, rozpomínáte se ještě na dřevorubce Mountain? Nachází kapela v hrstce zbývajících věrných board-fans své obdivovatele?

» ostatní recenze alba Mountain - Nantucket Sleighride
» popis a diskografie skupiny Mountain


Porcupine Tree - The Incident
2018-08-23

Porcupine Tree / The Incident

5 stars

Ukončení činnosti kapely Porcupine Tree znamenalo výraznou ztrátu v progresivních řadách. Nemyslím si, že v jejich případě šlo jen o jednu z mnoha formací, které se výrazným dílem zasazovaly o chod a rozkvět celého inteligenčně-uměleckého hudebního odvětví. Porcupine Tree nebyli jen jedni z dalších, jedni z předních, oni byli na onom seznamu na samotném vrcholu, první, jedineční a nejdokonalejší.

Toto jejich poslední album jsem si pouštěl cestou autem napříč dovolenkováním Jeseníky (krásný kout naší země, stran přírody vřele doporučuji) a skrze jeho výpovědní podstatu jsem musel hloubat o myšlenkách, které Stevena při komponování vedly a které jsou se vznikem nahrávky spojené. O neustálém smrtelném nebezpečí, které za volantem hrozí i těm nevinným a spořádaným účastníkům dopravních situací. Realita je krutá a zubatá s kosou si hold bere bez stanoveného pořadníku.

Muzikantsky jde o naprostou špičku ve tvorbě kapely, která ovšem z důvodu koncepční osnovy není poslechově prvoplánová. Pokud jste si však Porcupine Tree dávno oblíbili a Incident vám ve sbírce ještě schází, rozhodně neváhejte, tento atmosférický koláč vám bolesti břicha nezpůsobí.

Díky Stevene, Gavine, Coline a Richarde za tento váš finální testament. A je mně vážně moc líto, že osobní ambice vašeho leadera způsobily rozklad progresivní formace snů, které ležela u nohou celá horda "niemandů" působících skrze novodobou hudební historii.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - The Incident
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Bowie, David - Aladdin Sane
2018-08-20

Bowie, David / Aladdin Sane

4 stars

Ať poslouchám kteroukoli z Bowieho nahrávek vydaných v sedmdesátých letech, pokaždé přemýšlím nad otázkou, jak velkým vizionářem musel David být, když dokázal stvořit tolik rozdílných a rozmanitých hudebních děl. Pro mě je právě on tím nejatraktivnějším a nejpokrokovějším sólovým umělcem, působícím v této dekádě.

Deska Aladdin Sane přichází pouhý rok po úspěchu projektu Ziggy Stardust. V rockových kolejích na svého předchůdce v lecčem navazuje, v oblasti progresivně experimentální hledá nové výrazové možnosti a právě skladby postavené do pozice "pokusně neuchopitelné" posouvají album do blahodárných oblastí. Kytara Micka Ronsona dýchá zcela plastický skrze dráždivé rockové kusy, jakými jsou úvodní šleha Watch That Man a dále povedená drsňárna Cracked Actor, mimořádně uchopený stounovský cover Let's Spend The Night Together nebo ohraná hitovka The Jean Genie. Posluchač, který sonduje v Davidově hudbě větší pohyb, košatější přístup a zapeklitější tvarové proporce, si dozajista užije experimenální tvář alba. Skladby Aladdin Sane (radost poslouchat ty lahodné kytarové melodie, klavír a Davidův nezaměnitelný zpěv), Drive In Saturday, pitoreskní Time, The Prettiest Star a zcela jedinečná emoční krasavice Lady Grinning Soul jsou vyrobený právě pro něj.

Aladdin Sane je další výborná nahrávka, nabitá pozitivní silou Bowieho osobnosti. Spolu s jeho okolní produkcí patří mezi klíčové počiny v tvorbě tohoto všestranného umělce rezonující inteligencí i dráždivým napětím.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Aladdin Sane
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Supertramp - Crisis? What Crisis?
2018-08-17

Supertramp / Crisis? What Crisis?

4 stars

Po obrovském úspěchu alba Crime of the Century, přichází Supertramp hned roku příštího s novou, na první poslech flexibilnější a také náročnější kolekcí nových skladeb a dokazují, že i bez markantnějších hitových očekávání se dá udělat a prodat velká deska. Minulá nahrávka přinesla kapele spoustu slávy, zlaté a platinové prodeje a také kýženou finanční odměnu. Avšak o nějakém usnutí na vavřínech nemůže být v případě Supertramp vůbec řeč. Ti se sice jako švec drží svého kopyta, zároveň však důkladně pracují a vybrušují svůj styl k ještě košatější dokonalosti.

Začíná se nečekaně plachou, laškovnou Easy Does It s parádní vyhrávkou z teritoriálního území, po kterém kdysi brouzdával pes Goro. Sister Moonshine už je pořádná porce klasiky alá Supertramp a v Ain't Nobody But Me se střídá úderný kytarový riff s malebnou melancholickou částí, do které vrazí Halliwell trochu toho svého saxofonu. Za velice kvalitní si dovolím označit písně Another Man's Woman, Poor Boy s pěkným klarinetovým sólem a hlavně předposlední The Meaning se třpytivou Hodgsonovou akustikou a jemným saxofonově pískavým aroma v záhlaví. Pro mě jediná nebodovací skladba nese číslovku osm, což z počtu deseti vyznívá hodně, hodně přesvědčivě.

Ono jde skutečně o povedené, avšak nenápadné a na první poslechy těžko zapamatovatelné songy. Songy plné něžných vokálů a smyslných klavírních proporcí, s přidanou nadstavbovou doménou, kterou je obohacující hra na dechové nástroje. Konečná známka je tedy 4,5* pro toto trochu nenápadné, ale pohodové album s vkusným obalem.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crisis? What Crisis?
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Colosseum - (II) - Strange New Flesh
2018-08-14

Colosseum / (II) - Strange New Flesh

5 stars

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci, a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytl za kšandy. Hisemanovy brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mi udělaly podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starrsovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původního Colossea z kapely Greenslade Davea Lawsona.

Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila s ušiskama napruženýma jako netopýří slechy.

» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Atomic Rooster - Atomic Rooster
2018-08-11

Atomic Rooster / Atomic Rooster

5 stars

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Styx - The Mission
2018-08-09

Styx / The Mission

5 stars

V první řadě musím poděkovat Jiřímu za jeho recenzentský přínos v oblasti Styx a obzvlášť pak za tuto story, pojednávající o posledním comebacku kapely s deskou Mission. Zprávu o tom, že Mission vůbec vzniklo, jsem svého času zaregistroval pouze okrajově a dál se tomuto stavu věci nevěnoval. Zdejší recenze ve mně probudila zvědavost, ale čekání na tento fantastický produkt se nakonec protáhlo o skoro celý rok. Dnes už mám Mission hrdě vystavené hned vedle nejlepších nahrávek kapely ze sedmdesátých let.

Ono vlastně nepřímo navazuje na taková slovutná alba, jakými byli a dodnes jsou například Grand Illusion, či Pieces of Eight. Dynamicky rockový startér Gone Gone Gone byl vybrán jako úvodní singl a nutno podotknout, že jeho úkol pořádně vás nakopnout do zadní části těla se mu daří skvěle. Další v pořadí Hundred Million Miles From Home se už nese v klasickém styxovském stylu. Nápaditá skladba s monumentálními sbory, funkční melodií a netypickou harmonií (chvílemí cítíte Beatles) vás prostě musí potěšit.

Tyto atributy se dají "připevnit" na každou ze čtrnácti skladeb s největším hitem v čele, písní Locomotive. Tedy čtrnácti - čtyři z nich plní funkci interludií proto, aby vás dokonaleji vtáhly do smyšleného příběhu o započaté misi na planetu Mars. Osobně je mi velice sympatická skromná stopáž alba i decentní minutáž jednotlivých tracků. V době, kdy se mnoho podobně laděných (progresivních) spolků snaží vybudovat natahované hymny v obrovských časových plochách, jdou Styx proti proudu a servírují nám přitažlivé, skromně vyhlížející songy, které svou nápaditostí a aranžérským filigránstvím těm nabubřelcům ukazují prostředník.

Mission je podobně kvalitním dílem, jakým bylo o rok dříve vydané album The Prelude Implicit jejich krajanů Kansas. To píši jen pro srovnání, aby bylo i těm "nejsetrvalejším "zastydlínům" v letech sedmdesátých jasné, že dobrá deska se dá vysoustružit i dnes.

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx


Sea Within, The - The Sea Within
2018-08-04

Sea Within, The / The Sea Within

4 stars

Dle slov samotných Inside Out to byla právě ona nahrávací společnost, jež dala podnět ke vzniku této superskupiny. Ta se ke svému prvnímu jamu sešla v Londýně a během příštích měsíců si vyměňovala demo pásky, než došlo na stejném místě k samotnému finálnímu nahrávání.

Kapelu tvoří samí zkušení matadoři progresivního rocku a vyjmenovávat za jejich jmény spolky, v nichž účinkují nebo účinkovali, je naprosto zbytečné. Osobně mi nevadí takto uměle vytvořené superskupiny - Až na několik výjimek vždy vzájemná chemie mezi dotyčnými zaúčinkovala a divák se tak mohl dočkat další porce kvalitní muziky. Právě teď mě napadají kupříkladu Transatlantic, Flying Colors nebo z oblasti rockové Black Country Communion či Velvet Revolver. Všichni tito velikáni vydali povedená alba, alespoň ta první rozhodně.

Novinkoví Sea Within mi částečně evokují dva roky starou jednohubku Anderson/Stolt, některá alba Karmakanic a nejblíže asi Flower Kings. Ale i přes určitou podobnost dýchá tato parta svou vlastní identitou. Je dobře, že se za mikrofon postavil Daniel Gildenlow (to pro odlišení právě od TFK) a skutečně zpívá (čímž mám na mysli jeho průzračně čistý zpěv, křišťálový a klidný, ne ten řev, který tak často používá u své domovské formace). Do muziky perfektně zapadá a navíc ji ladně přikrášluje. Ostatní spoluhráče nemá příliš smysl rozebírat, vždyť je to all-star dnešní prog-scény. Přesto, právě Marco Minnemann je velkou posilou alba, na němž řádí se svou typickou a neutuchající živelností.

Nesmíme zapomínat ani na čtveřici účinkujících žolíků. Jon Anderson ani Jordan Rudess nejsou příliš identifikovatelní, ale perfektní saxofonové sólo Roba Townsenda v úvodní Ashes of Dawn a především hlasové kreace Casey McPhersona ve skladbách Broken Cord, The Hiding of Truth a Goodbye stojí za pozornost.

Na desce se skladatelsky podíleli všichni společně nebo v určitých dělených podskupinách, což by samo o sobě mělo zaručit její solidní variabilitu. Skládá se ze dvou disků a je tedy podobně koncipována, jako poslední album Spock´s Beard. A stejně jako u jmenované formace je i zde druhé cd něčím víc, než jen položkou do počtu. Právě na něm si všimnete šíře skladatelské invence, která kapelu z větší části obšťastňuje. První disk už několik slabších míst skutečně obsahuje a snadno tak vyvstává otázka, proč se dnešní kapely neustále pokouší na nosič narvat tak velkou spoustu muziky, která je za tuto cenu mírně devalvující? Asi to prostě neslyší, nebo si to jen nechtějí připustit. Vlastní vidina samotného velikášství a ego hudebníka/skladatele (ať je jakkoliv brilantní) si pro podobnou myšlenku cestu hold těžko předpřipraví.

Po bombasticky potemnělém, dusnou dynamikou kypícím (Minnemann se předvádí, radost poslouchat) otvíráku Ashes of Dawn, ve kterém si díky zmiňovanému saxofonovému sólu představujete King Crimson budoucnosti, přichází Brislinova klavírní lahůdka They Know My Name. Velice působivá je věc číslo tři The Void, atmosféricky hluboká záležitost s překrásnými kytarami a naléhavým Danielem. Smyslem An Eye For An Eye For An Eye je pořádně vás rozhýbat. Jedná se o živočišný Minnemannův rokec s často sólujícím Stoltem a jímavou jazz-rockovou vsuvkou. Do pomalé Goodbye přispívá svým povznášejícím hlasem Casey McPherson. Překrásná myšlenkově hluboká a intenzivní věc ozdobená prvotřídní rytmikou a bohatými Stoltovými vyhrávkami. Reingoldův nástroj se skvěle stáčí instrumentálně bohatou dvouminutovkou Sea Without. Krátká stopáž však bohatě postačí k tomu, abyste se na ni při každém dalším poslechu už dopředu těšili.

Do epické Broken Cord se mi zatím proniknout nepodařilo. Zde jsou uvedeni jako zpěváci všichni čtyři účinkující, ale právě u ní shledávám několik plochých a nudných postupů. Poslední skladbou na prvním disku je The Hiding Of Truth, kterou budeme proplouvat opět ve společnosti Casey McPhersona, kterému krátce sekunduje také Roineho hrdlo. Jde o popovou skladbu s něžně klouzající basou Jonase Reingolda. Disk č. 2 mne překvapil hned na první dobrou. Jak jsem psal už výše, přináší nadstavbovou porci kvalitního materiálu, který se dal směle zařadit k "jedničce".

Summa summarum jsem u Sea Within spokojený dokonce víc, než jsem prvotně čekal. Desku jsem slyšel prozatím málo, abych na ti dokázal ultimativně odpovedět. Ale jelikož mě produkce Danielových Pain of Salvation poslední roky už nikterak neuspokojuje, je tohle album taková hojná náplast na rány způsobené Falling Home a především In the Passing Light Of Day.

Bodově bych se přiklonil někam mezi 4 - 5*

» ostatní recenze alba Sea Within, The - The Sea Within
» popis a diskografie skupiny Sea Within, The


Anekdoten - Gravity
2018-08-04

Anekdoten / Gravity

4 stars

K prvním třem počinům "firmy" Anekdoten jsem se vyjadřoval v obšírnějším duchu postupně před několika měsíci. Na čtvrtý pokus už budu šetřit slova. Vyzvednu některá fakta a popíši osobní emoce s deskou spojené. Bez nich by to snad ani nešlo - a právě u atmosférické muziky jakou Anekdoten produkují, je to prostě potřeba.

Zhruba s půlročním rozestupem od mého prvního setkání s těmito seveřany se postupně a chronologicky prodírám jejich diskografií. Čtvrtý záznam nese název Gravity a jeho cesta je uvnitř posluchačovy mysli, tedy té mé, položena na dokonale stoupající přímce. Od prvotního zklamání, které obsáhlo první dva tři poslechy přes průměrná hodnocení s dalšími zastaveními se v těchto dnech konečně dostavuje zasloužené uznání tohoto zajímavého díla.

Odchod z území, na kterém doposud kralovali pouze King Crimson, byl započat deskou předchozí a vlastní tvář Anekdoten totálně zpečetili právě na Gravity. Jednotlivé kompozice obepíná neskutečně silná melancholická slupka, přes kterou se zpočátku dá jen těžko překlenout. Monotónní, avšak výrazný rytmus narušuje několik melodických pokusů, se kterými instrumentalisté pracují precizně a velice úsporně. Sugestivní zpěv, působivý a pro sever Evropy typický chladivý rukopis, minimalistická hra, uhrančivý přednes a řadě neposlední i mellotronové stěny Anne Sofi jsou trademarkem jejich vlastního originálního rukopisu.

Gravity je impozantní dílo. Odkazuje k rodící se progresivní historii a míří do daleké a neprozkoumané hudební budoucnosti. 4,5*

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Procol Harum - A Salty Dog
2018-07-30

Procol Harum / A Salty Dog

5 stars

K desce A Salty Dog se vyjádřím pouze krátce. Určitě jde o jedno z nejúžasnějších alb Procol Harum a konce šedesátých let též. Pokud hledáte nevšední hudební zážitek s muzikou barevnou jako sklíčka mozaiky, muziku příjemnou a lehkou jako ranní vánek, muziku která se lehce neoposlouchá a která snadno nezevšední, jste na té nejlepší stopě. Je velice snadné se do mořského proudu tohoto alba ponořit a vykoupat se v něm. Hlavu z něj nebudete chtít vynořit a jeho příjemný šum vám bude v uších rezonovat ještě dlouho.

Titulní skladba je skvostem tvorby P. H. Příjemňoučká romanťárna to umí skvostně rozehrát na city a svým emotivním nábojem si vás okamžitě podmaní. Já znal dříve velice povedený cover od Transatlantic, který kupodivu nazpíval Mike Portoy, ovšem originál je originál. Neméně povedená je i po blues a country pokukujicí dvojka The Milk of Human Kindness, kterou se proplétá překrásná a decentní kytarová linka. Balady a Procol Harum - kapitola sama o sobě. Too Much Between Us dokáže vykouzlit úsměv i pláč, má prchavou atmosféru a její kouzlo se v určitých situacích mnohonásobně zesiluje. The Devil Came from Kansas a Juicy John Pink patří mezi dřevní bluesovky, které tlačí kupředu jejich syrové prvky.

Samozřejmě že i další písně jsou výborné a jelikož jsem na začátku zmiňoval, že to tentokrát zkrátím (což se mi úplně nepovedlo), žádné další pitvání už nebude. I když takové All This and More nebo pohádková Pilgrims Progress by si rozbor zasloužily. Ale nač vlastně - Procol Harum nám prostřednictvím A Salty Dog zanechali jedinečný artefakt doby a vzájemné skladatelské kretivity. Šedesátý devátý = dobrý to ročník, na kvalitní muziku určitě.

» ostatní recenze alba Procol Harum - A Salty Dog
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
2018-07-24

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 2

4 stars

Čtvrtá studiová deska holandských Leap Day, nazvaná From the Days of Deucalion - Chapter 2, se skromně krčila přes půl roku zabalená ve skříni mezi ostatními ještě horkými a neposlechnutými cd a čekala, až přijde její příležitost. V její prospěch a o konečné cestě ven na světlo bylo rozhodnuto začátkem letošního července, to když jsem se chystal na dovolenou a přemýšlel, jakou muziku si sebou vzít. Kromě prověřených klasik jsem do mp3 nabalil i několik novinek, které jsem chtěl postupně poznávat.

Prokousat se hudebně nesnadným koncepčním albem mi zabralo nespočet poslechů a naposlouchávacích sekvencí. Deska už ve svém názvu navazuje na kapitolu první a dál rozvíjí a popisuje myšlenky běloruského spisovatele Immanuela Velikovského. Věnuje se mistrovu dílu Kolize světa a pro bližší popis jeho i jeho díla předkládám výňatek z Wikipedie:

"Immanuel Velikovsky - (10.6.1895, Bělorusko -17.11.1979), psychiatr, lékař a vědec. Je známý jako autor řady kontroverzních knih o starověké historii. Zasloužil se o založení Hebrejské university v Jeruzalémě. Je autorem knihy Worlds in Collision, která se stala americkým bestsellerem. Kniha byla vydána v roce 1950. Ve svých knihách Velikovsky používá komparativní mytologii a obrací se na starověké literární prameny včetně Starého zákona. Podle Velikovského Země v minulosti zažila srážky s jinými planetami, hlavně s Venuší a Marsem.

Worlds in Collision je jeho nejznámějším dílem a bylo publikována 3. dubna 1950. Kniha předpokládala, že kolem 15. století před naším letopočtem byla Venuše vysunuta z Jupitera jako kometa nebo předmět podobný kometě a prošel kolem Země (skutečná kolize není uvedena). Objekt změnil oběžnou dráhu Země a osu, což způsobilo nesčetné katastrofy, které byly zmíněny v raných mytologiích a náboženstvích po celém světě. Mnoho z tvrzení knihy je zcela odmítnuto zavedenou vědeckou komunitou, protože nejsou podporovány žádnými dostupnými důkazy.
"

Tolik tedy k samotnému autorovi díla, z něhož kapela vytvořila koncept pro svou dvoudílnou sérii.
Co se týče hudební stránky, jsou Leap Day už pevnou stálicí na světové neoprogresivní scéně a v rodném Holandsku jedním z neúspěšnějších souborů produkujících melodickou rockovou hudbu. Instrumentální tvář Leap Day odráží směsici klávesových výbojů dvojice Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg jakožto hlavního poznávacího znamení, kterému zdatně sekundují ostatní hráči. Vokál Jos Harteveld není excentrický ani zvlášť pronikavý, svým klidným způsobem frázování se však k hudbě této kapely perfektně hodí.

Jde o vyrovnaně upravené a aranžérsky dobře zpracované album, ze kterého - když budu hodně spoře vybírat - sáhnu po sugestivní skladbě číslo pět. Píseň Ya-Who do sebe dokonale implementuje čínský kolorit a volbou hudebních nástrojů patřících k lidové kultuře tamní oblasti i použitím originálního jazyka představuje zcela originální řešení v progresivní oblasti kapely působící v evropském teritoriu.

Jediný mírný nedostatek a vlastně překážku pro udělení maximálního hodnocení spatřuji v absenci dvou, tří svižnějších a dynamičtějších kousků, které by dokázaly toto jinak velice klidné a pohodové album trochu oživit - osobně řeknu až nakopnout.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
» popis a diskografie skupiny Leap Day


Bruce, Jack - Things We Like
2018-07-23

Bruce, Jack / Things We Like

3 stars

Při poslední návštěvě naší matičky stověžaté jsem měl před koncertem King Crimson časovou rezervu, kterou vyplnila předem dobře naplánovaná návštěva prodejny Bontonland na Václavském náměstí. V batohu se pohupovalo malé košťátko, to pro případ, že by tam byly ukryté nějaké poklady a bylo zapotřebí je honem vymést ven. Niekoľko strieborných placiek jsem si odsud skutečně odnesl a jednou z nich byla právě druhá deska Jacka Bruce. Ten jako jediný byl takzvaným nákupem naslepo. Dobře znám předchůdce, nesmírně oblíbenou desku Song for a Tailor, tohle však byla jedna velká neznámá. Ale tak nějak zcela automaticky jsem se domníval, že na ni bude Jack svou další kolekcí plynule navazovat.

Jaké pak bylo moje domácí vystřízlivění, když jsem tu kulatou věc dychtivě vložil do přehrávače. Už od prvních sekund úvodní "písně" Over The Cliff jsem zůstal jako zkoprnělý z nepříjemného šoku, způsobeného vnitřní náplní alba. Žádný artově vystavěný (blues) rock po vzoru Cream se absolutně nekonal. Bruce se zřejmě tak moc potřeboval obnažit od všeho, co ho do té chvíle s rockovou muzikou spojovalo, až stvořil takto diametrálně odlišnou věc. Jde o čistě jazzové album. Žádné fusion, žádný jazz-rock, jenom holý jazz. Jazz, jak ho známe z padesátých, šedesátých let. Jazz s výraznou dominancí saxofonu a rytmické složky.

Copak o to, sestavu si Jack vybral excelentní. On sám hraje na kontrabas, do saxíku funí (a to pořádně) Dick Heckstall-Smith a za bicími se vyloženě předvádí Jon Hiseman (oba Colosseum). Dalším do party je John McLaughlin, ale ten se představuje spíš sporadicky. Jednotlivé písně jsou skutečné jazzové perly a každý nástroj dostává velký prostor, aby ukázal co v něm vězí. Improvizační charakter tolik typický právě pro jazz má na desce volné pole působnosti a především Smithova saxofonu, si posluchač užije do sytosti.

Zpočátku jsem byl deskou tak silně zklamán, že jsem měl v úmyslu se jí rychle zbavit. Nakonec mi to nedalo a písně jsem poslouchal neustále dokola, až se mi podařilo se v nich zorientovat a hodně fragmentů si dokonce oblíbit. Všechno je totiž o přístupu. Věřím že v době jejího uvedení na trh způsobila většině fanoušků Cream potažmo Jacka Bruce pořádný šok - podobný, jako nedávno právě mně. Nakonec je to ale třeba dobrá alternativa k muzice opačného charakteru. Ráno si pustíte ...and Justice for all a když máte toho metalového běsnění a drsných hoblíků plné zuby, rádi si zalezete do rozhoupané sítě zavěšené uprostřed zahrady, s deskou typu Things We Like.

Skálopevný jazzmen si k mým 3,5* automaticky připočte ještě 1* navíc. Právě pro něj je totiž taková deska určena. Klasický rocker, ať jakkoliv poslouchá progresivní postupy a fusion typu Weather Report, těžko docení takto řemeslně pojatou muziku.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Things We Like
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack


Foreigner - Can't Slow Down
2018-07-14

Foreigner / Can't Slow Down

5 stars

Foreigner - kapela, které v osmdesátých letech ležel celý svět u nohou. Milovníkům zaoceánské A.O.R. produkce jistě není třeba historii Foreigner nijak důkladně vykreslovat. Vždyť právě oni jsou společně s Toto a Journey zařazováni mezi její čelní představitele. Přestože jsou bráni jako britsko-americká kapela, svým hudebním záběrem v letech osmdesátých patřili do zmíněné sorty právem. Nikomu z této trojice nelze upřít obrovitánský vliv na stovky, možná tisíce podobných kapel, které v zemi indiánů rostly jako houby po dešti. Kdo z této trojky byl vedoucím tahounem nejde přesně identifikovat, jelikož každá z těchto akvizic prodávala desky po celém světě v miliónech.

Jen pár střípků z historie:
Foreigner zapřahali koně už koncem let sedmdesátých a svými prvními produkcemi ještě sledovali progresivnější rockovou linii. Nejpozději svým čtvrtým albem z roku 1981 pojmenovaným lakonicky 4 přešli na stranu "hudby pro milióny". Byl to kasovní trhák s pěticí singlů v hitparádách a geniální baladou Waiting for a Girl Like You, při níž slzy po tváři stékaly takřka samovolně. Málem bych zapomněl uvést, že kapele vdechl život kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který se spolu se zpěvákem Lou Grammem stal ztělesněním oné epochy v první půli osmdesátých let.

Ti dva nejdůležitější:
Abych to tedy zkrátil. V příběhu Foreigner figurují dvě ega, která se postupně střetávala tak často a intenzivně, až jedno z nich muselo z ringu ven. Tím odejitým byl pochopitelně Gramm a náhradník slyšící na jméno Johnny Edwards už nedokázal úpadek kapely zastavit. Ta se na nějakou dobu odmlčela, aby v roce krize melodické hudby, kdy grunge spolykal snad vše co mu přišlo do cesty, vydala opět společně s Grammem přepychovou nahrávku Mr. Moonlight. Tak velkou kvalitu od kapely čekal málokdo a tato věc se společně s deskou kapely Asia nazvanou Aria zasloužila o malou obrodu stylu přezdívaného pomp rock. Zde se krásně ukázalo, jak snáze jde v těžkých časech vyplodit maximum. Jenže sváry, nesnášenlivost a komerční neúspěch si vybraly svou daň nanovo a cesta skladatelského tandemu se znovu rozešla. Na novou nahrávku si musel fanda kapely počkat celých 15 let a na místě Lou Gramma už nalezl tvář novou - zpěváka kapely Hurricane Kelly Hansena. Ten je tou nejlepší volbou za s nemocí bojujícího Loua a přesto, že nemá tak velké charisma a sílu, barvou mu není nepodobný a technicky je na tom také velmi dobře. K novým písním pasuje dokonale a roli zpěváka tak známé a populární kapely převzal se ctí. S Jonesem si jdou na ruku a rozumí si společně jak skladatelsky, tak koncertně i přátelsky.

Konečně k desce:
Can't Slow Down je famózní hard rocková práce. Není už zatížena nešvary doby a za každou cenu nepokukuje po komerčním úspěchu. Marti Frederiksen ji propůjčil dynamický zvuk, ze kterého je cítit, jak kapelu nahrávání ve studiu bavilo. Uvolněnost, pohoda, nadhled i kreativita deskou rezonují a toho, kdo má podobný druh hudby rád, nemůže nebavit ji poslouchat. Jde o výrazně vyrovnanou třináctiskladbovou kolekci, ze které - pokud mám vybírat - ukážu na nejreprezentativnější věci typu Can't Slow Down, In Pieces, When It Comes to Love na začátku desky, a poté silný závěr se zřejmě nejlepší As Long As I Live a následující Angel Tonight.

Resumé:
Domnívám se, že kapela Foreigner vydala několik opravdu dobrých desek a napsala několik skutečně skvělých a silných songů, které zakrátko zdomácněly u mnoha rockových posluchačů. Velkou zásluhu na tom mají rozhlasové stanice i známe coververze jejich obrovských hitů. Pokud jejich možná už navždy poslední nahrávku Can't Slow Down neznáte nebo nevlastníte, zkuste se po ní poohlédnout. Věřím, že vás může příjemně překvapit.

» ostatní recenze alba Foreigner - Can't Slow Down
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Caravan - Waterloo Lily
2018-07-12

Caravan / Waterloo Lily

5 stars

Waterloo Lily - utajený drahokam prog rockové minulosti? Ano i ne, určitě ne pro každého. Jelikož se nad diskografií kapely stále jako stín vznáší pro mnohé stěžejní deska In the Land of Grey and Pink, na Waterloo zbude nesměle se krčící místo kdesi opodál. Pro někoho je těžké připustit myšlenku rozvoje, potřebu kapely vydat se jinou cestou a okusit novou skladatelskou formuli.

Pro mě je to krásné, překrásné album, na němž nabírají Caravan jazzové obrátky, pohybují se ladně, prakticky po špičkách. Jejich nenucený a vysoce umělecký přednes v kombinaci s bravurní melodikou, slušnou zásobou brilantních nápadů a osvěžujícím hudebním laděním jaksi automaticky posílá jejich muziku nad rámec podobně zaměřených kapel z oné éry.

To vše a mnohem víc nabízí jejich čtvrtý společný kotouč. Nahrávka, na níž pulzuje baskytara neomylně profesorsky a zároveň ladně (nejzřetelněji především v dvojce Nothing at All/It's Coming Soon/Nothing at All (reprise) a zpěv absorbuje vášeň i citový náboj (písně Songs and Signs a The World is Yours). Melodické struktury kloubí směry fusion s rockovým zápalem (orchestrální mazec The Love in Your Eye/To Catch Me a Brother/Subsultus/Debouchement/Tilbury Kecks) tak umně, že si s každou další minutou říkáte: Hrome, ti kluci byli hudební géniové.

Waterloo Lily tedy zní nad očekávání dobře a není JEN další deskou z řady alb Caravan. Není ani lepší, ani horší než její kolegyně je prostě jiná. A Pye Hastings zde opět pěje jako bůh.

» ostatní recenze alba Caravan - Waterloo Lily
» popis a diskografie skupiny Caravan


Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
2018-06-28

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison

5 stars

Beriq, DeaconJohn, Deadmonkey, kde jim je dnes konec? V začátcích nebo pár let po startu Progboardu to byli pravidelní přispěvatelé tohoto fóra. Všichni tři tu vyslovili svůj verdikt nad kapelou Harmonium a poděkovali tomuto webu, že jim umožnil setkání se zajímavou partou originálních muzikantů. Já nebudu ve svém tvrzení stát stranou a vyjádřím svůj vděk Progboardu taktéž. Nebýt klasické náhody, zůstal by pro mne svět Harmonium navždy uzavřen, což by byla velká škoda. Tak pro úplnost a s úctou, díky vaše triumvirátstvo.

Francii mám moc rád, její kulturu, naturel, přírodní krásy i architekturu. Zajímavou a plodnou historii, stejně jako výtvarné umění, ze kterého mě imponují jak velcí romantici francouzské školy v čele s dvojicí Delacroix, Géricault, Barbizonská skupina, tak velcí Impresionisté toužící zachytit každičký záchvěv vzduchu a prchavý okamžik. I hudebně má tento stát co nabídnout. Silný odkaz ve svém dědictví podávají velcí skladatelé tvořící její klasické portfolio, jako byli Berlioz, Fauré, César Franck, Maurice Ravel, či pohádkově něžný Claude Debussy. V rockové oblasti už tato země tak silné zastoupení nemá - nebo alespoň ne tolik uznávané ve světovém měřítku. Najde se ale pár uskupení, která v sedmdesátých letech skutečně prorazila. Jedním z nich jsou i folkoví romantici Harmonium. I když se jejich původ váže k frankofonní části Kanady, zpěv je čistě francouzský a atmosféra písní taktéž.

Harmonium jsou ukázkou toho, kolik něhy a pozitivní nálady jde do hudebního celku procedit. Folkový základ tvořící písničkovou kostru skladeb je nasunut na progrockový model. Ovšem nejdůležitějším prvkem v písních Harmonium je nálada. Ta je díky velké koncentraci melancholie a něhy dokonale poetická a mimořádně sugestivní. Její intenzitu navíc podepře i originální francouzský přednes ve zpívaných částech. Nahrávka je sice prosta silnějších dynamických skoků a neobsahuje bicí jako nástroj držící rytmus, to ale vůbec nevadí a je klidně možné, že to posluchač ani nepostřehne. Kapela se často obrací k dechovým nástrojům které ladně připojuje k akustickému celku, čímž dostává její hudba další rozměr. Moji nejmilejší písní je veselá dvojka Dixie s výborným klarinetovým sólem, mimořádně pozitivním až jazzovým nábojem a dokonalou fráninou Serge Fioriho.

Si on avait besoin d'une cinquième saison je opravdovou chuťovkou hodící se pro výjimečné příležitosti s úkolem povznést vaši občas trochu zatrpklou a melancholickou náladu.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium


Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
2018-06-22

Lunatic Soul / Under the Fragmented Sky

4 stars

Ve slušně nadité krabici s nahromaděnými cd od společnosti Music Records za poslední měsíc jsem před pár dny kromě mnoha sedmdesátkových archiválií a dvou novinek Arena a Spock´s Beard obdržel ještě jednu interesantní záležitost. Tou je nové album bočního projektu Mariusze Dudy Lunatic Soul.

90% alespoň částečně znalých nadšenců z oblasti progresivo dobře ví, z jaké líhně tento zručný skladatel a instrumentalista pochází. Samozřejmě jde o leadera polských (dnes už ikon žánru) Riverside, který se svým druhým dítkem během velice krátké doby, jež uplynula od loňské nahrávky Fractured, vydává další zajímavou "písňovou" kolekci. Ta se od svých předchůdců mírně odlišuje, ale v celkovém přístupu i atmosféře na ně zcela ladně navazuje. Vlastně jde o jakýsi rozvoj původních nápadů Mariuszova vědomí, které tento autor s každou novou kolekcí postupně transformuje do vlastního světa iluzí a pocitů.

Předešlou věc Fractured jsem svého času ohodnotil za čtyři a dnes bych půl bodík nebo možná i víc přidal. Novinka není lepší ani horší - je jiná a trošku mě mrzí, že je z drtivé většiny převážně instrumentální (pouhé dvě skladby obsahují klasický text). I když pasáže, které Duda vymyslel a na desku nahrál, jsou veskrze natolik originální a nápadité, že vokální tvář takřka nepotřebují. Opět můžeme poslouchat meziplanetární shluky zvuků, atmosférické, blíže neidentifikovatelné hudební "patvary", ezoterické vsuvky, emocionálně průchodné oblasti, do kterých se noří jejich autor svým vnitřním já, svou duší, svým osobitým přístupem v oblasti vnímání lidské psychiky. Jde o pohled do nitra člověka, skrze jeho vlastní zrcadlo pocitů.

Mariusz ze sebe vypotil další minimalisticky překrásnou laskominu, kterou udělal radost určitě nejen mně.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul


Spock's Beard - Noise Floor
2018-06-19

Spock's Beard / Noise Floor

5 stars

Se žačátkem letošního léta byla milovníkům a sběratelům progresivní rockové muziky nadělena nová alba dvěma uznávanými veličinami tohoto žánru - kapelami Arena a Spock's Beard. Novinky obou vyšly takřka současně a až konec roku a rekapitulace v hlavách jejich příznivců či odpůrců ukáže, jak velký dopad měla jejich náplň na konečné pořadí žebříčků onoho roku. U mě osobně byl vítěz jasný velice rychle, a to zhruba po druhém či třetím poslechu. Zatímco britští Arena (přesto, že jsou na mém pomyslném žebříku oblíbenosti v patrech nejvyšších, sousedících až s panem velkomožným) hrubě zklamali, děti Neala Morse opět příjemně potěšily.

Svou třináctou deskou v pořadí a třetí společnou se třetím zpěvákem Tedem Leonardem SB znovu potvrdili své výsadní postavení v mezinárodní progrockové škatuli. I když ruku na srdce, letos ta káva není tak silná jako v letech 2013 a 2015. Pořád se ovšem jedná o vysoký nadstandard. Podstatný rozdíl vidím v tom, že tentokrát se klukům nepodařilo složit natolik hitový a s několika poslechy snadno identifikovatelný materiál jako v letech předešlých. Instrumentálně neuvěřitelně nabušená deska sází více na individuální výkony než na přehledné písničky v první řadě. Komplikovanost nám tak trochu vytlačuje zpěvného ducha. Spoustou pasáží se musíte postupně prokousávat, aby vám alespoň část z nich uvízla v hlavě.

Jako příklad může posloužit track číslo šest. Skvěle sejmutý zvuk posouvá do popředí Merosovu basu a Okumotovy klávesy. Těm je dán slušný manévrovací prostor a Ryo svými finesami dokáže i po tolika letech a s takovým množstvím nahrávek v zádech nacházet další vyjadřovací prostředky k tomu, aby diváka zaujal a pobavil.

Deska je rozdělena na dvě části, přičemž disk B je složen ze tří písní pomalých a jedné instrumentálky. Zpočátku vám budou připadat příliš nenápadné a bez nosných momentů, ale časem nebude tak těžké je rozklíčovat. Jak v případě Bulletproof, tak Vault stojí za to dát jim šanci. Já si je včera na půl ucha pouštěl stále dokola z mp3 při fotbalovém utkání Anglie s Tuniskem, dokud jsem jim nepřišel na kloub.

Disk A pojmenovaný Noise Floor je však takřka dokonalou lahůdkovou záležitostí. U zprvu nudně se tvářící úvodní záležitost To Breathe Another Day budete s opakovanými poslechy cítit nutkání si ji vyzpěvovat také, díky čemuž se z ní zakrátko vyklube nenápadný hitík. What’s Become of Me - to už jsou Spock's se vším všudy. Instrumentálně "namachrovaná" čtveřice, pro kterou už po několik let píší převážnou většinu materiálu lidé zvenčí, do toho buší vší silou a vytváří ten správný prog-rockový uragán. Podobně je tomu také v písních následujících, přičemž ve čtvrté Have We All Gone Crazy Yet se tlačí na pilu značky progres ještě víc. V páté So This Is Life cítím atmosférický odraz Johna Lennona, sedmá Box of Spiders je zajímavá instrumentálka z pera Ryo Okumota a poslední členitou Beginnings si nejsem schopný zapamatovat doteď.

Á propós, jsem tuze rád, že se alespoň za bubenickou stoličku vrátil Nick D’Virgilio. Jeho pestrý a hravý styl mně k této kapele seděl o krapet víc než malinko odměřená a chladná škola jeho nástupce Jimmy Keegana. Vlastně i živočišně rockové desky z období, kdy byl tento dnes už světoběžník za mikrofonem, mám od Spock´s Beard nejraději. Jenže oni mají tak silně vyrovnanou diskografii, že nalézt v jejích útrobách alba označené na prog-stupnici níže jak 4-5* je alespoň pro mne velice těžké. Bodově to dnes není za celých pět. Ale jelikož v případě kolegů Arena jsem malinko ubral, tady naopak rád přisadím. S dobrou vírou, že za měsíc či za rok se nahrávce může podařit husarský kousek a dosouká se třeba hned vedle fenomenální The Oblivion Particle.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Arena - Double Vision
2018-06-18

Arena / Double Vision

3 stars

Kapele Arena patří v mé sbírce čestné místo a už několik let zaujímá prostor mezi naprostou elitou. Na britských ostrovech má po celoživotní lásce zvané Marillion (a samozřejme Beatles) zcela neochvějnou druhou pozici mezi neoprogovou smetánkou. První dvě alba mám vskutku rád, avšak trojlístek The Visitor – Immortal? – Contagion je pro mě něco jako svátost. Pokud se rozhoduji pustit si některou z těchto desek, obřadní proces se vytváří zcela samočinně.

Když v roce 2005 vyšel Pepper's Ghost, byl jsem malinko v rozpacích, jakou to cestou se kapela vydala. Ale po chvíli jsem jejich "power" úsilí respektoval a do alba se s chutí zakousl. Dlouhých šest let se čekalo na jeho nástupce. Zde a s výměnou na postu zpěváka dochází k určité stagnaci a strnulosti soundu Arena. Ten však má pořád neuvěřitelný drive a koule a přestože se nejedná o nic objevného, častým naposloucháváním jsem si jej zakrátko oblíbil. Následující deska The Unquiet Sky už však padá nejméně o další stupeň dolů. Arena zde ničím nepřekvapuje a o nějaké revoluci či obměně soundu si můžeme nechat leda zdát.

Tak a je tu novinka. Ta přichází po tříleté odmlce (je zajímavé, že kapela na stará kolena intervaly vydávání desek zkracuje) a po týdnu pečlivého proposlouchávání se dílem doma, v autě, v mp3 a ve sluchátkách hledám vhodný výraz, jak fázi, ve které se kapela posledních zhruba deset let (a tři desky) nalézá, vhodně charakterizovat. Hibernace? Asi ano! Arena se zkrátka zapouzdřila ve své nedobytné ulitě, ve které je jí zjevně dobře, nic ji neschází a komponování "zrcadlového" materiálu nedá klukům velkou námahu. Nepotřebuje nikomu (bohužel ani sama sobě) nic dokazovat a plácá si ty svoje (prog) symfo bábovičky, pořád z toho stejného polosuchého písku. A jelikož z takového materiálu se těžko staví něco, co by vydrželo a mělo trvalejší hodnotu, nemůže mít trvalejší hodnotu ani jejich nový materiál.

Pokud členové kapely tvoří pospolu, tak jako je tomu v kratších písních, vzniká několik zajímavých momentů. Nikoli překvapivých, ale alespoň poutavě poslouchatelných. Pokud se vesla chopí pouze Clive Nolan jako persona una - viz obludná poslední skladba, vznikne beztvarý obhroublý patvar trvající 22 minut bez špetky nápaditosti, muzikantské invence a vlastní sebereflexe. Typický, až příliš nepropustný zvuk, který kapela v posledních letech praktikuje, v sobě stírá rytmickou přehlednost a ani atmosféra, která ještě minule díky jeho schopnostem jakžtakž fungovala, dnes nemůže díváka omráčit. Ani dominantní shouter Paul Manzi nepředvádí se svými hlasivkami takové kreace jako krátce po svém nástupu do kapely. Předvídatelnost a šablonovitá ztuhlost se projevují především v refrénech. Ty jsou si často příliš podobné a kapela se snaží si s přispěním "nějaké" melodie vystačit, aniž by dokázala podstatněji zaujmout.

V mnoha ohledech tedy jde o průměrný materiál, který lehce nad rámec vytáhne několik povedených figur na akustickou kytaru, několik nevtíravých melodií a zajímavých zvuků a nálad z Nolanova klapkostroje. I když se srovnávat nedoporučuje a každá z velkých a zavedených ostrovních kapel žánru prog/neoprog je stále agilní, tak mým, kdysi milovaným Arena, zalechtám pod žebro ještě jednou. A to když jejich tvorbu dnes postavím do přímé linie k těm "ostatním", abych se přehledněji dopátral, kam která z nich za x let na scéně doputovala.

Začít musím s nudnými a na setrvačník dojíždějícími Threshold. Ti u mne svou novinkou obsadili pozici naprosto poslední a koupě jejich alba byl jeden velký omyl, z jehož zklamání jsem se vykoupil až prodejem cd. Oni ani Jadis nejsou evolučně ohromující, ale mají dar nevtíravé melodiky a jejich zasněná tvář mě nepřestává bavit objevovat. Pallas zabodovali posledním Wearewhoweare, který je vrátil zpět do hry a kterým světu dokázali, že je potřeba s nimi ještě počítat. Na opačné straně a se symbolem kvality dnes ještě stále stojí kapely jako Pendragon, IQ, či Big Big Train. U nich pořád cítím značný potenciál a chuť přijít s něčím zajímavým.

Kapela Arena už tento svůj kdysi výrazný potenciál začala postupně ztrácet, až jej dnes pozbyla úplně. JE MI TO MOC LÍTO.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena


Riverside -  Love, Fear And The Time Machine
2018-06-14

Riverside / Love, Fear And The Time Machine

5 stars

Zprvu to měla být pouhá reakce pod některou z recenzí této desky, postupně jsem se k jejímu obsahu potřeboval vyjádřit jaksi podrobněji. Experiment Eye Of The Soundscape ve sbírce mít nepotřebuji, proto pro mě zůstává poslední deskou Riverside, Love, Fear And The Time Machine. A znám ji také nejméně. Ale dnešními dvěma poslechy jsem to trochu pospravil a po třech letech desku dosadil na úroveň, na kterou bezesporu patří.

Je to další famózní záležitost made in Riverside. Pestrobarevná, náladová a emotivní záležitost jako hrom. Miluji tuhle kapelu. Obdivuji její hudební posuny v rámci stylu, její proměny, práci s dynamikou a v řadě neposlední i Mariuszův emočně zachumlaný vokální výraz. Tahle polská instrumentálně zručná jednotka za patnáct let působení na progresivní scéně ze stupínků kvality ještě nesestoupila.

Také jste postřehli jak netypicky na to tentokrát kapela jde? Desku rozjíždí rozvleklá, až snová záležitost Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?), což kvituji jako pozoruhodný experiment, zanechávající v posluchači otazníky hned od jejího počátku. Ani dvojka Under the Pillow nepatří mezi položky, které by vás nějakým způsobem omráčily - o to působivěji vyznívá při desátém přehrání. Při třetí #Addicted už je všem jasné, odkud vane vítr a ve které to kuchyni se takováto skladba dokáže uklohnit. V dalších písních kapela pečlivě obměňuje dynamiku. Uvolněnější, emocionální skladby proloží technicky promakanými peckami, do kterých napresuje parádní riffy s hutnou atmosférou. Jsem skutečně zvědav, kam se Riverside posunou tentokrát - na letos avizované nové desce.

A ještě malá reklama na závěr: všem komu chutná rajská hudba Riverside, musím doporučit (alespoň některé) desky bočního projektu jejich lodivoda Mariusze Dudy. Jeho Lunatic Soul jsou rovněž interesantní záležitost.

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside


Soft Machine - Bundles
2018-06-13

Soft Machine / Bundles

4 stars

Soft Machine jsou pro mě kapelou, okolo které jsem roky obcházel a nenašel dostatek odvahy k tomu, abych ji dokázal nějakým způsobem pochopit a následně vstřebat. Nakonec jsem se rozhodl si cestu k jejich hudbě formálně zjednodušit a obrátil svůj zrak k přehlednější tvorbě z posledních let první etapy souboru. Úvodní vlaštovkou se stala deska Bundles s účastí kytarového velikána Allana Holdswortha. Nejspíše netypická záležitost, protože kytara se jako nástroj na deskách Soft Machine objevuje vesměs sporadicky. Kapela měla svůj tvůrčí vrchol za zády. Bylo to s deskou Third, která nebyla dle mnohých už nikdy překonána. Přestože i další nahrávky byly na velmi vysoké úrovni, právě toto album se stalo kultovní záležitostí pro fanoušky jazz - rocku.

Nahrávka Bundles je přístupnější fusion s dominantní kytarovou výbavou Alana Holdswortha, velice vkusnými klávesami a hravou rytmikou ze sousedství. Přistoupit na jejich hru zabere nějaký čas, ale co by člověk pro rozšíření pestrosti své sbírky neudělal. Zpětně se teď dívám, jak je deska hodnocena na Progarchives. Tam dostala od kolegáčků jedno z nejvyšších hodnocení, ale věřte těm cizincům :-)

» ostatní recenze alba Soft Machine - Bundles
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Family - Music in a Doll's House
2018-06-07

Family / Music in a Doll's House

5 stars

Debut Family je neskutečná bomba! Seznámil jsem se s ním až poté, co jsem poznal jejich další alba a dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak je tento debutový počin nápaditý a progresivně našlapaný. Ty písně v sobě spojují tolika různých esencí a proudů, že je až s podivem, jak to všechno může držet pohromadě. Cítíte Beatles, Traffic, jemný závan psychedelie raných Pink Floyd, bluesové prvky, šílené harmonie po vzoru King Crimson i měnící se rytmy v intencích Gentle Giant.

Ta deska má svůj specifický zvuk a jedinečný sound. Hodně dělá Chapmanův drsňácký vokál a ostře nazvučená harmonika. Když se do takto už dost barevné muziky ještě přimíchá saxofon a vrzající housle nebo violoncello, tempo se změní několikrát do minuty a každá píseň leží v jiné hudební oblasti, řeknete si - fantazie.

Family pro mě už navždy zůstanou utajeným tipem kvality. Navýsost originálním souborem, kterému se ve svém obrovském stylovém záběru podařilo sloučit upřímnost, melodie a krásu hudby let šedesátých s progresivní myšlenkou a uměleckým feelingem let sedmdesátých.

Děkujme historii za takovéto kapely. Tady jsem mimořádně spokojen, že i těch pět * je málo!

» ostatní recenze alba Family - Music in a Doll's House
» popis a diskografie skupiny Family


Colosseum - Bread And Circuses
2018-06-04

Colosseum / Bread And Circuses

5 stars

Tento víkend obletěla svět smutná zpráva o špatném zdravotním stavu jednoho z nejlepších hráčů a techniků ovládajících hru na bicí nástroje - o Jonu Hisemanovi. Jeho hudební portfolio čítá několik nahrávek mateřských Colosseum i dalších projektů, na kterých se během své kariéry podílel. Ať už vezmeme do rukou kterýkoliv výtvor, na jehož obálce je uvedeno jeho jméno za pomlčkou hráče sedícího na bubenické stoličce, s každým poslechem se nám dostavuje hojný umělecký zážitek.

Jon Hiseman byl jedním z vyvolených, kterému byl předán dar v podobě velice citlivého a mimořádně kreativního přístupu ve hře na bicí nástroje. Jeho způsob prezentace v sobě spojoval inteligenci, velkou variabilitu i stylovou různorodost. Dokázal v lidech probudit sugestivní vibrace, nabudit emoční rozpoložení a s živou prezentací se často dostavoval dechberoucí fascination efekt.

Jeho jméno je navždy spjato s prvními nahrávkami "jeho" kapely Colosseum. Desky z konce šedesátých respektive začátku sedmdesátých let jsou nepřekonatelné a už dávno v pravdě ikonické. Ten, kdo se o dění okolo kapely už později dopodrobna nezajímal a nezajímá, ani netuší, že v letech devadesátých prodělal tento soubor velký comeback. Po koncertním zmrtvýchvstání dochází za pár let i k obnovení činnosti studiové a Colosseum ve své klasické sestavě z dob alba Daughter of Time vydávají další naprosto - a to podtrhuji dvakrát - úchvatnou nahrávku pojmenovanou "chléb a hry", tudíž Bread and Circuses.

S obligátně kvalitně sejmutým zvukem představují světu svoji čtvrtou klasickou studiovku, která naprosto plynule navazuje na své tři o dost starší předchůdce. Skladatelsky se na ni podíli většina ze šestice hudebníků, kde každý jeden je dokonalým instrumentalistou a profesorem ve svém oboru. Sytě pevně ukotvený a emocemi praskající vokál Chrise Farlowa k nám promlouvá stejně mohutnou ozvěnou jako v letech sedmdesátých. Dave Clempson předvádí dokonalé kytarové finesy a spolu s Markem Clarkem skvěle doplňují původní trojici, jež kapelu kdysi založila. Těmi jsou samozřejmě dechař Dick Heckstall-Smith, klávesák Dave Greenslade a onen fantastický hráč na bicí, Jon Hiseman.

Jedenáctka kvalitou vyrovnaných a nápady překypujících skladeb snese libovolné srovnání s minulostí. Watching Your Every Move je razantní a dynamicky flexibilní otvírák, v němž Chris Farlowe okamžitě potvrzuje, že neztratil nic ze svého leader-charisma. Titulní Bread & Circuses operuje v dechové rovině a jazzovém rytmu. Wherever I Go zase do puntíku splňuje charakter velkolepé balady. Další polohu, tentokrát funkovou, předvede High Time a začouzeně bluesovou stopu dokonale nastíní emotivní Big Deal.

O tom, že v muzice Colosseum je ukryto mnoho krás nás přesvědčuje šestá, Markem Clarkem zpívaná The Playground. Ta doslova pluje na lahodných tónech akustických kytar, hammondek a něžných výstupech saxofonu. Jazzově odlehčená No Pleasin patří k dalším písním, které sbírají vavříny pro vítěze, podobně jako následující emoční klenot I Could Tell You Tales. Skvělým dráždidlem pro posluchačovo jazzově nakloněné ouško je dechberoucí instrumentální představení The One That Got Away.

Kapela Colosseum zůstáva aktivní i v letech následujících. Nás, své věrné, ještě dvakrát oblaží novým materiálem a pokaždé se jedná o prvotřídní práci. Myslím si však, že deska Bread and Circuses už překonána není, byť se o to následující dvojice snaží urputně. Za mě tedy jasný plný počet a velké nadšení nad albem, které dokonale překonává běžné comeback produkce. A samozřejmě potřebný zdravotní zázrak a pevnou víru Jonovi a jeho blízkým.

» ostatní recenze alba Colosseum - Bread And Circuses
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Cobham, Billy - Crosswinds
2018-05-30

Cobham, Billy / Crosswinds

5 stars

Bubenické eso Billyho Cobhama mám spojeného - tak jako mnozí jiní jazz/prog-aktivisté - s prvními nahrávkami nedostižných Mahavishnu Orchestra. O tom, že tento tlučmistr vydával i alba sólová, jsem donedávna neměl vůbec tucha. Přilehlé obzory mi rozšířila až dvojice recenzí z pera kolegáčků Braňa respektive bullba předložených na těchto stránkách s měsíčním rozptylem. Sólovou desku z pozice bubeníka jsem ve své sbírce doposud neměl a tak zvědavost a větření něčeho mimořádného zakrátko přerostlo v nákup další stříbrné placatice.

Slovo další ale neznemená, že jde o průměrnou či jinak běžnou hudební produkci. Milovníkovi jazz rocku a fusion srdce radostí poskočí s každým úderem tohoto technického mága do činelu, hajtky, bubnu nebo kopáku. Až na pár momentů však posloucháme výborně šlapající kapelu a ne jedince, kterému ostatní dělají pouhé křoví.

V distribuční síti se v době pořizování mistrovy desky nacházely první dvě nahrávky a já pečlivě vybíral, která bude tou pravou. Dnes je tomu sice jinak, ale před pár měsíci se mi bubeníkův debutní čin příliš nepozdával. Připadal mi hodně sebestředný, okatě předváděl, která pozice je nejdominantnější a kdo (snad společně s T. Bolinem) bude sbírat vavříny pro vítěze. S opakovanými poslechy bych dnes svůj názor pozměnil a nemám problém si užít i jedničku. Bylo to však album Crosswinds, které mě pokořilo okamžitě.

Ve stylu, který album nabízí, rád vyhledávám malebnější plochy s důrazem na krásné a protažené melodie dechových nástrojů, volnější atmosféru a silnější průchod naskládaných emocí. Nepotřebuji slýchat rytmické přeskupování třicetkrát do minuty ani víření paliček předhánějící v rychlosti francouzské mašinky TGV.

Crosswinds je náladotvorné a do zachmuřenějších dnů ideální dílo plné příjemného muzicírování. Billy se na pár místech utrhne ze řetězu a dunivě přejíždí svoje přechody, ale po většinu děje vytváří svým stylem rozoranou půdu, barevně skvěle odstíněným, klávesově-kytarovým obrazcům.

Poslech alba Crosswinds doporučuji všem milovníkům fusion, jelikož se jedná o jedno z předních děl v této oblasti.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Crosswinds
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Eloy - Ocean
2018-05-25

Eloy / Ocean

5 stars

Sehnat v dnešní době původní vydání tohoto alba je čin zhola nemožný. Jelikož zvuk remasterovaného katalogu Eloy není u každé jejich položky stoprocentní, hrál jsem v případě alba Ocean na jistotu a zvolil si původní výlisek. Sice z druhé ruky prostřednictvím Discogs, ale s jasnou zvukovou kvalitou. Odměna byla sladká. Od německých "Pink Floyd" jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Další porci ohromného vesmírného space rocku rezonujícího svými dlouhometrážními zvuky kdesi na pokraji naší hvězdné soustavy.

Námět alba čerpá svůj základ ze zániku bájné Atlantidy a pro rockovou kapelu je podobné téma vždy dostatečně interesantní. Když k němu dokáže připojit i podmanivě krásnou hudbu, je o tajemný zážitek dobře postaráno. Vlastně jde o programní hudbu, která se na mnoha místech drží pevného scénáře a svou zvukovou barevností a hojným využíváním různých sugestivních ruchů dovede dokonale vytvořit iluzi místa a prostoru.

Kdybych si měl vybrat skladbu, která mě na desce nejvíce baví, bude to buďto první Poseidon's Creation pro své krásné harmonie (které ještě věrohodněji vyniknou při poslechu se sluchátky) a opulentní atmosféru, nebo hned další, podmořsky podmanivá dvojka Incarnation of the Logos.

Deska Ocean je neúspěšnější a pro mnohé jistě také nejlepší nahrávkou Eloy. U mne není podobný aspekt jednoznačný, jelikož si rád poslechnu i dravější předchozí alba, stejně jako famozního nástupce Silent... Pět bodů však udělím rád a jednoznačně.

» ostatní recenze alba Eloy - Ocean
» popis a diskografie skupiny Eloy


IQ - Ever
2018-05-20

IQ / Ever

5 stars

Věřím že každý progrockem ošlehaný fanoušek přišel alespoň jednou do kontaktu s předními představiteli tohoto žánru, kapelou IQ. Ta se na svém albu Ever sešla opět s původním zpěvákem Peterem Nichollsem a předložila jednu ze svých nejucelenějších nahrávek. Jedná se o do puntíku vyvážené album naplněné překrásnými harmonickými plochami a okázalou nástrojovou bravurou. Nejde o žádný nostalgický návrat artrocku sedmdesátých let. Uslyšíme hodně romantiky, nepatrný závan sentimentu, ale i postupné přemísťování hudebních myšlenek do ráznějších a rytmičtějších úseků, které mají v popisu práce desku oživovat.

Iq, Pallas, Pendragon a mnozí další tvoří už dlouhá léta druhou vlnu britského progresivního rocku a každou další nahrávkou se pomyslně předhánějí, kdo že trumfne toho druhého. Velice osvěžující je úvodní skladba The Darkest Hour, dvojdílná tajemná hvízdalice Fading Senses a četně promakaná epopej Further Away.

Iq jsou velká jistota, nostalgie i upřímný hudební pohled směřující stále vpřed. Ten jasně dokumentují poslední nahrávky souboru Frequency a The Road of Bones, které si se svými staršími bratříčky náramně rozumí a odkaz Ever posouvají vstříc budoucnu.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ


Orme, Le - Uomo Di Pezza
2018-05-16

Orme, Le / Uomo Di Pezza

5 stars

Svůj stěžejní albový triumvirát vydali italští Le Orme mezi roky 1971-73. Jejich následující produkci nehodlám nijak soudit, jelikož ji znám pouze velice zběžně a pokud není člověk vyloženě italofil (nebo nemá ve své přezdívce společného jmenovatele s hadím živočichem), jen zřídkakdy o ni projeví hlubší zájem. Nepsané pravidlo tudíž hovoří jasným jazykem. Pokud Le Orme, vybírejte z trojice Collage, Uomo Di Pezza a Felona e Sorona a nemůže se vám přihodit, že si svá bagančata nechtěně umažete. Tahle trojka, to je kvalita sama.

Já osobně začal, a teď mě možná opravte - TĚMI NEJLEPŠÍMI - možnými "ormáky", tedy deskou prostřední, deskou s krásným obalem, Uomo Di Pezza. Toto časově velice nenáročné, až hanebně krátké album mi sedlo do uší okamžitě a podobně přilnavě jako od kvalitního krejčího na míru spíchnutý svrchník. Jak se někdy naivně, avšak trefně říká, neměnil bych na něm (podobně jako u Beatles :-) ) jedinou notu, jediný akustický přechod nebo jakoukoli melodickou frázi. Tady vše do sebe zapadá tak, jak má. Album je prostoupeno typicky italským aroma sedmdesátých let. Je tu melancholie, je tu vroucná lyrika, jsou tu precizní instrumentální pasáže i krásné klávesové party. Skladby číslo 2, 4, 5 a 6 jsou zkrátka nádherné. Emotivní, naléhavé, křehké a velice melodické.

Viva Le Orme!

» ostatní recenze alba Orme, Le - Uomo Di Pezza
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Alan Parsons Project, The - Eve
2018-05-14

Alan Parsons Project, The / Eve

4 stars

Povinně teď zvednou ruku ti, jež poslouchají a obdivují hudbu Alana Parsona. Stačí malá zmínka prostřednictvím připojené reakce, aby měl průzkum nějaký smysl. Dle bídného stavu recenzí na našem toku, v žádný zázrak nedoufám, ale každá zbloudilá dušička floydovského naturelu potěší.

Alan Parson, důležitý to muž ve službách nahrávacích sekvencí slovutného alba Dark Side of the Moon. Všichni jistě tuší, o které kapele tady mluvíme. Přestože je jeho společný repertoár se skladatelem Ericem Woolfsonem nesmírně kvalitní a s velkými PF má hodně společných paralel, stále zůstává skrytým tipem fajnšmekrovského charakteru.

První šestice alb je mému srdci neuvěřitelně blízká, téměř nedotknutelná. Už na té poslední, Eye in the Sky, jde kvalita dolů a další nahrávky mají prudce sestupnou tendenci. Ovšem hudba širší veřejnosti utajena, hudba na dílech jako I Robot, Pyramid nebo velkolepé Turn of the Friedly Card má v sobě neskutečnou sílu a vnitřní náboj. Dokáže vaše srdce rozpumpovat, city rozervat, emoce rozběsnit. Krystalicky pramenitý zvuk, precizně rozložený každý nástroj ve svém sektoru, neskutečná muzikální hravost a euforická vzplanutí ukrytá v hrdlech několika zpěváků, průběžně se střídajících v každé písni. To všechno a ještě mnohem víc vás potká při poslechu této zajímavé party nevšedních muzikantů.

Také jejich čtvrté společné dílo nazvané Eve v sobě mísí zmiňované faktory. Desku beru jako komplexní dílo s devíti silnými položkami. Kdybych měl alespoň dvakrát ukázat prstem, bude to na brilatní vstupní jízdu Lucifer. Neuvěřitelně nabušenou, dynamicky vzpupnou perdu s krásnými ozvěnami kytar. A v závěru pak intenzivní poklad If I Could Change Your Mind s něžným hlasem Lesley Duncan a neskutečně oduševnělou melodikou.

Hudba The Alan Parsons Project stojí na křižovatce rocku, art-rocku a inteligentního popu. Je prostoupena vznešenými melodiemi a bohatou harmonickou výzdobou s aranžérsky decentní, dekorativní patinou.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eve
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


King Crimson - Islands
2018-05-11

King Crimson / Islands

5 stars

První tři desky King Crimson a jejich barevnou trilogii z osmdesátých let jsem poznal během několika měsíců a poslouchal je soustavně, takřka jedním dechem. Průzkum a ponor do takto koncipované a originální muziky, do níž jsem se zamiloval na první dobrou, byl pro mne kdysi jedním velkým dobrodružstvím. Wettonovská perioda už vyžadovala více času a vnímavější pohled, který se utvářel jen pomalu a postupně. A deska Island, kterou jsem k Red a Larks... přibalil současně, mi trčela zabalena ve skříni skoro celý rok. Pořád jsem čekal, až se pořádně proposlouchám dvojicí zmiňovaných nahrávek. Dnes začínám pokukovat po Starless, ale zhruba před měsícem jsem konečně dostal chuť na Islands a vpravil ji do útrob přehrávače.

Částečně jsem Islands kdysi slyšel z internetu a dlouhou dobu ji považoval za "divnou" desku. Nikdy jsem o nahrávce neuvažoval jako o slabé, jen na mě byla vždy značně nesourodá a přehnaně experimentální. Opticky vzato jde stylotvorně a zvukově hodně dopředu. Je výjimečná tím, jak je jiná. Její atmosféra se dá těžko uchopit a některé ostré pasáže mně řežou do uší i dneska. Začínat u King Crimson právě s Islands, asi bych je zatratil okamžitě.

Nahrávce musím přiznat velkou chuť souboru/Frippa v prozkoumávání nového terénu. Progresivní linii alb King Crimson Island rozhodně nestírá, spíš naopak. Frippův experimentální ponor svědčí o velké dávce nadání poprat se s tématy, která by byla ještě před dvěma roky pro soubor stěží akceptovatelná. Tak strmý raketový růst můžeme zaznamenat u skutečně malého množství kapel v celé hudební historii. Rocková skořápka se na Islands natrvalo rozbíjí o improvizační struktury, kterým vládnou syrové dechové nástroje, mnohdy postavené do pozice ústředního tvůrce jedné z (ne)melodií.

Boz Burrell má pro mne ze zpěváků, kteří v KC kdy účinkovalim nejméně přesvědčivý vokál. S hlasovými veličinami Gregem Lakem nebo Adrianem Belewem se měřit nemůže - vedle nich zpívá obyčejně, emočně málo působivě.

Spoustu prostoru ve Frippových skladbách již tradičně vyplňují instrumentální části. Ty jsou opět zcela mimořádně vyvedené, až abstraktně působivé. Dunící jazzové prvky jsou exponovány místy drasticky, místy do kontrastu s malebnou scenérií vycházející z dalekého ticha a postupně se zesilují. Zdejší šestice skladeb je vyrovnaná, výrazná a těžce zařaditelná. Těkavě minimalistickému rázu v nástrojových výměnách by se měl přiblížit pouze jedinec, který měl už s kapelou co do činění.

Poslech kteréhokoliv z alb King Crimson je vždy malá dobrodružná výprava do krajin neprozkoumaných a často i zdánlivě vzdálených. Díky bohu za takové krajiny.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Dead Can Dance - Aion
2018-05-07

Dead Can Dance / Aion

5 stars

Právě poslouchám desku Aion dua Dead Can Dance. Už od prvního Lisina omamného nápěvu prostupujícího skrze píseň The Arrival and the Reunion se moje tělo a především mysl naprosto oddaně a bez zábran přenáší o několik století nazpět do temných dob středověku a tiše bloumá mezi zdmi a pokoji mně blíže nespecifikované panské usedlosti.

V osamění a zcela nepozorován se procházím v tichém šeru starobylého hradu, nebo jsem snad blíže k současnosti a jedná se nějaký překrásný zámek? Jeho komnaty působí studeně a odtažitě, zároveň však vznešeně a přepychově. Jeho skuteční obyvatelé se pohybují těžkopádně a potutelně kují pikle. Muži v lehké zbroji řevnivě diskutují, přou se a soutěží mezi sebou o titul největšího náfuky, kterému v měšci cinká nejpočetnější množství zlaťáků. Dámy koketně přihlížejí naparujíc se se svými róbami, tituly a postelovými úspěchy. Služebnictvo přináší na stoly stále další a další porce krmě. Ta mizí před očima těch, kteří se už neudrží na nohou a nemohou podkuřovat ostatním, a tak se raději snaží urvat alespoň něco pro sebe.

Je to zvláštní doba, romanticky krásná, přesto zcela nepředvídatelná. Zítřek nevěstí žádné jistoty, pokud nejste zámožným velmožem či panovníkem, ale ani ti nejsou ušetřeni intrik a pomluv. Úkladná spiknutí, otravy a příbuzenská nevraživost je tu na denním pořádku. A možná je to jenom dobře, když si podobné představy necháme do mozku transformovat pomocí hudby, či jiných prostředků svévolně a tělesně neúčastněně. Těžko si totiž dovedeme představit, jak my sami bychom se s naší mentalitou dokázali v takové době prosadit a vypořádat se s ní.

Kapela Dead Can Dance mě umísťuje každou svou skladbou, každým albem do trochu jiné epochy, jiného slohu a doby. Někdy jsou to dokonce rané východní civilizace putující napříč mým vědomím, vzdálené a neprozkoumané světy, etnika i náboženství. Přesto mají návštěvy ve všech těchto destinacích společného jmenovatele a tím je dvojice Brendan Perry a Lisa Gerrard. Bez nich by to možné nebylo, nebo alespoň ne tak intenzivně.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Aion
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Anekdoten - Nucleus
2018-05-06

Anekdoten / Nucleus

4 stars

NE NE NE! Pryč s tím, co je tohle za divnou depresivní muziku, která se snaží tvářit jako nějaké sofistikované umění.

Přesně takhle může člověk reagovat po několika minutách strávených poslechem druhého alba švédských Anekdoten.

Silnou kávu nám na druhý pokus tihle northmenovci namíchali a pokud neznáme přesné příčiny proč se vydali tímto směrem, můžeme o pravém důvodu pouze spekulovat. Jedním z pádných vysvětlení může bý také fakt, že chlívek kapely svépomoci vystavěný a počmáraný uvnitř nápisy Island, Starless... nebo také Fripp is God, se začal třem chlápkům a jedné dívčině rychle zajídat. Nikdo nemá příliš rád pokud jeho výtvor široká veřejnost donekonečna k někomu přirovnává. V těchto i jiných souvislostech může jako absurdní vyzerať fakt, že stejně jako KC výrazně přitvrdili na albu Red, podobným krokem se v roce 1995 vydali také Anekdoten, tudíž paralela na své slavné předchůdce se opět nastavuje.


Touha vymanit se z okovů karmínového krále mohla být hnací silou při tvůrčím procesu tohoto alba. Alba, jež mělo kapelu nasměrovat na novou cestu a rádoby kritikům natrvalo přivřít nevymáchané čenichy.
Odvážný krok se v tomto směru vyplatil, ale co fanoušci? Chtěli od svých nových ikon slyšet právě tohle. Myslím že ano i ne. Mnohým fans vůbec nevadila cesta na kterou se kapela svým debutním albem vydala. Byla potěšena odkazem na svou oblíbenou kapelu a průsečík propojující staré s novým fungoval bezvadně.
Tentokrát jsou ovšem na vině prostředky, kterými se kapela pokouší přesunout na jinou kolej. Syrovost, frustrace, hněv, deprese vykukující za každým rohem a částečná změna výrazu nejsou tím největším lákadlem nahrávky. V těchto případech je tomu spíše naopak.


Vlastně jde o těžkou experimentální muziku, která se nedokáže zalíbit sama. Pokud ji budeme chtít ponížit, můžeme napsat, že jde o (ne)obyčejný kravál. Na straně druhé zůstává faktem, že toto album je daleko lepší a zajímavější než vypadá, než se tváří.
Jako umělecký výtvor se nedá docenit hned, bude to trvat měsíce, možná roky, ale kdo má dnes vůli po něčem takovém pátrat?

» ostatní recenze alba Anekdoten - Nucleus
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Ten Years After - Watt
2018-05-03

Ten Years After / Watt

5 stars

Ten Years After je skupina s bluesovým srdcem a rockerskou duší.

I přes nezpochybnitelné kvality předchozí nahrávky Cricklewood Green je pro mě osobně právě deska Watt jejich nejlepším dílem. Samozřejmě se to může lišit momentální náladou a očekáváním, případně ještě předpokládaným decentním stylovým posunem, ale z vrcholného albového čtyřspřeží, které bylo vydáno během pouhých dvou let (neskutečné, 2 roky a 4 geniální alba), mi Watt přijde nejfamóznější. Není až tak syrové a neučesaně bluesové jako bylo kupříkladu Stonedhenge, ale na druhou stranu je variabilita jeho nejsilnější zbraní. Částečně už naznačuje, kudy se chce Alvin vydat na nahrávce příští.

Už hypnotický startér I'm Coming On, posazený na geniálním Alvinově riffu, dravé Rickově bubenické předváděčce a dlouhatánském sólu stojí za pozornost. My Baby Left Me jde ještě dál. Otevřou ji akustické kápance spolu s Leeovou dominantní basou a skladba pomalu pouští žilou. V jejím závěru se rockuje, jazzuje a sóluje, jako by se kapela zrovna utrhla ze řetězu.

Následující Think About the Times už žádný komentář nepotřebuje. To je prostě urozená nádhera. Stejně jako další, bluesově drsná dupárna I Say Yeah. Jedním z vrcholů alba je pro mne kraťučká instrumentálka The Band With No Name, ve která si kapela vystáčí s pár notičkami a svou naléhavostí a muzikálním citem řekne vše podstatné.

Dalším vrcholem a typickou TYA skladbou zároveň je šestá Gonna Run. Přesně pro tento typ skladeb byla kapela publikem milována. Geniálně jednoduchá, avšak instrumentálně famózní a hlavně nápaditá bluesovka z kategorie nezapomenutelných. She Lies in the Morning je taková pohodovější, melodicky zpěvná píseň, která tuto kolekci podmanivě dobavuje dalšími odstíny. A nakonec tu ještě máme živý Berryho cover Sweet Little Sixteen.

Ten Years After po několik málo let stáli na vrcholu blues-rockového piedestalu, který oni sami kdysi pomáhali vybudovat. Je pravdou, že ten jejich se krátce po této nahrávce začíná povážlivě bortit, avšak odkaz, který našim otcům a jejich dětem zanechali, se bude ještě dlouho předávat dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Alphataurus - Alphataurus
2018-04-29

Alphataurus / Alphataurus

5 stars

Recenze debutní nahrávky italských Alphataurus tu na Progboardu čítají roky – 3x2004, 2006 a 2007. Celých jedenáct let zde nikdo nepřipomenul jeden z vůbec největších klenotů jižanské scény.

Jde o kapelu, která si to na svém jediném/jedinečném výtvoru vyhřezlém na svět v plodném roce 1973 šine po progové highway, ale do své nádrže čerpá vysokooktanové palivo s nemalou příměsí hard rocku. Tudíž kombinuje a smíchává vícero hudebních složek, jak jsme již u kapel z tohoto kontinentu navyklí. Občas sklouzne k jazz rocku a na pár místech se otře o jižanský folk. Syntezátorově dokonale zvládnutá a bohatě odstíněná paleta zvuků se tu serve s dynamickým podkladem basa/bicí a výborně sólující kytarou.

Pět skladeb, pět perel. Toť stručná charakteristika tohoto alba, z něhož osobně nejvíc obdivuji dva pomalejší kusy v jeho závěru, La mente vola a Ombra Muta. Ty mají dokonale zvládnutou atmošku a rázem vám přivodí příjemné mrazení po těle. Alphataurus sázejí na originalitu, diváka zaujmou bohatou směsicí stylů a buďte si jisti, že vás nebudou nudit ani vteřinu. A perlička na závěr - také vám několik okamžiků rozmístěných v klávesových motivech připomnělo staré dobré Uriáše?

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus


Greenslade - Greenslade
2018-04-27

Greenslade / Greenslade

5 stars

Koupě prvních Greenslade, kteří nejsou běžnou položkou distribučních katalogů byla docela oříšek. Objednával jsem je z vícero míst, ale vždy mi po nějakých třech měsících napsali, že nejsou schopni cd sehnat. Až francouzský label Musea records, se kterým komunikace vázla totálně, se z čista jasna rozhoupal a z objednávky několika kusů (ty samozřejmě nesehnal, přitom v katalogu figurovaly), mi poslal tento jediný. Už už jsem pokukoval po discogs, odkud by CD z druhé ruky nebylo problémem, a v tom neočekávaně dorazili právě Greenslade.

Na desku jsem se moc těšil. Všude jsem četl, že patří k jejich nejlepším a jelikož mám moc rád album Time and Tide, čekal jsem pořádnou nakládačku ve stopách původních Colosseum. Ale chyba lávky, jednička jejich klávesáka Davea Greensladea se pohybuje v naprosto jiných dimenzích, než ve kterých brouzdal u svého původního působiště.

Tím, že se vyřadila kytara a přibyly další klávesy, posloucháme čistý art rock a po jazzových exhibicích se až na pár výjimek slehla země. S nemalou virtuozitou je zde představen nespočet různobarevných témat, která nepostrádají hlubší myšlenku a ve vzájemné kooperaci tady "soutěží" hammondy, mellotrony, klavír i zvuk chrámových varhan. Rytmika šlape bezchybně a hlas Davea Lawsona je natolik originální, že si jej zapamatujete a zamilujete takřka okamžitě.

Čtveřici nahrávek Greenslade můžeme bez okolků zařadit do krabice s nápisem zapomenuté klenoty rockových dějin. Tímto však ani v nejmenším nezpochybňujeme jejich nespornou kvalitu. A proto objevujme a buďme odměněni, jelikož nejen skupinou Colosseum je našinec živ.

» ostatní recenze alba Greenslade - Greenslade
» popis a diskografie skupiny Greenslade


Strawbs - The Ferryman's Curse
2018-04-26

Strawbs / The Ferryman's Curse

4 stars

Po kapele Ten Years After se koncem minulého roku připoměla další výrazná akvizice, jejíž slávu a úspěch už dávno pokryla silná vrstva prachu. Jde o Cousinsovy Strawbs, kteří stejně jako Alvinova jednotka sklízeli své nejsladší plody během umělecky nejkreativnějšího období v hudebních dějinách, v sedmdesátých letech.

Asi těžko dnes může někdo očekávat od kapely dávno vysloužilých šedesátníků či sedmdesátníků nějakou vlastní revoluci, která by alespoň trošičku nabourala jejich léty zaběhaný styl. A proč taky. Trojice Cousins, Lambert a Cronk spolu zažila nejslavnější období souboru okolo hypnoticky tajemné nahrávky Ghosts, ze které se snaží čerpat a vycházet i na nosiči aktuálním.

Daveův uhrančivý recitativní mluvozpěv a vznešená nálada, ve které mají klasické kytary často hlavní slovo, promlouvá k divákovi stále stejně sugestivně a s potřebným zaujetím. V tvorbě kapely hrál často podstatnou roli duchovní rozměr. Vznešenou atmosféru tichého rozjímání se pokoušejí noví Strawbs zpečetit ve skladbách The Song Of Infinite Sadness, The Familiarity Of Old Lovers, When The Spirit Moves, mystické předehře The Reckoning a v písni titulní.

Trošičku tu bohužel postrádám výraznější elán a inovativnějšího ducha. Chybí moment překvapení. Ale i přes mé drobné výtky je tato deska pestrá, hravá a instrumentálně bohatě zdobná. Její náplň mi malinko připomíná období alba Nomadness, desky multižánrové a otevřené různým vlivům z různých prostředí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Strawbs - The Ferryman's Curse
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
2018-04-24

Banco del Mutuo Soccorso / Io sono nato libero

5 stars

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Pendragon - Not Of This World
2018-04-23

Pendragon / Not Of This World

5 stars

Jirkova recenze na album Belive britských neoprogresivních melodiků Pendragon mě natolik navnadila, že jsem neodolal a desku si za pár hodin poslechnul. Že jsem z ní byl znovu nadšený netřeba zdůrazňovat a chuť na další Pendragon se dostavila takřka okamžitě. Netuším jak ostatní, ale já osobně s některými nahrávkami určitých kapel jaksi automaticky páruji jejich další, časově podobné výrobky, které společně vytváří imaginární dvojice či triumviráty. Tak mám kupříkladu v jedné škatuli a vždy návazně poslouchám alba Kingdom of Desire a Tambu od Toto, Aqualung a Thick as a Brick od Jethro Tull nebo právě Not of This World a Believe partičky Nicka Barretta.

Jak jsem kdysi psal u Belive, jejich desky se dají rozřadit do určitých vývojových etap. Not... je mezistupeň mězi starou, vysoce melodickou tvorbou kapely a tím, co přijde s deskou Pure. Ale na rozdíl od Believe se poměrně často ohlíží nazpátek a po moderních vsuvkách s decentní industriální patinou je tady pusto a prázdno.

Nahrávka je technicky vysoce promakaná. Dýchá skrze přítulně zasněný, pinkfloydovský opar a ve studiu dostala precizní, nástrojově vyvážený zvukový zábal. Každá ze skladeb obsahuje dostatek silných nosných momentů a její poslech v jednom zátahu plyne jako horská průzračná bystřina. Do kategorie nejlepších skladeb bych zařadil věci All Over Now, Green Eyed Angel a dlouhatánskou A Man Of Nomadic Traits.

Not Of This World je prvním malinko výraznějším úkrokem stranou po patnácti letech a pěti studiových deskách. Pendragon si oproti The Masquerade Overture uvědomují, že doba kráčí mílovými kroky kupředu a že jejich klávesově patetický styl se do ní už vůbec nehodí. Clive Nolan mění zvuk svých klávesových rejstříků a Nicku Barrettovi jako skladateli jde o hlubší emoční proporce s jasným cílem odlišit se.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Dream Theater - Dream Theater
2018-04-18

Dream Theater / Dream Theater

4 stars

Formálně nemohu tomuto určitě skvělému a pro obdivovatele Dream Theater také velice oblíbenému albu nic vytknout. Určitě ne zjevný, do uší bijící pokus o návrat kapely ke svému nejslavnějšímu období. Netvrdím, že se povedlo úplně všechno a ve všech směrech, ale tohle obrození přišlo v hodině H, v době, kdy nemalá část jejich obecenstva pomalu ztrácela s kapelou trpělivost.

Jednotlivé skladby jsou naprosto v pořádku. Chytře napsané, zajímavě zaranžované a instrumentálně dotažené. V čistě technické oblasti se od kapely honosící se takovýmto jménem snad ani žádný propad očekávat nedá. Pokud chlapcům nechybí fištrón a zajímavé nápady, je možné i na třinácté desce v řadě namixovat osvěžující koktejl. Jenomže právě slovo osvěžující je zde tak trochu kamenem úrazu. Kapela se zřejmě pod tlakem z venčí otáčí ke své minulosti skutečně často a některé úseky si z alba Images and Words vypůjčuje jako chybějící zboží z výkladní skříně. Osobně nemám problém jim tohle odpustit, protože je mi milejší takováto cesta, než ta, která byla zvolena o tři roky později.

Skutečně masivní zvuk je posazen do celé plejády organicky funkčních kompozic velmi vkusně a pokud se John Petrucci drží na vodítku, netlačí na pilu a nesóluje příliš dlouho, dokáže promlouvat skrze svůj nástroj velice zajímavým způsobem. Pestrost akustických pochodů a důrazný přítlak na melodie se tentokrát kapele povedl na jedničku.

Formát klasické písně se odrazí za dramatickou instrumentální předehrou False Awakening Suite, která funguje jako vstupní brána skutečně perfektně. Z výborné dvojice The Enemy Inside a The Looking Glass mám raději tu druhou jmenovanou, právě pro ten skvostně vystavěný akustický most s minulostí. Enigma Machine vyznívá trochu fádně a může zavánět nudou alá moderna D. T., ovšem nasazení, feeling a „TO“ něco, co z kapely na této desce vyzařuje, je ukryto i v jejím obsahu.

Dalšími příchozími jsou čtyři časově rozumná, nápaditá a hlavně přesvědčivá čísla, se kterými se hudebníci-profesoři skutečně pochlapili. Přesně tady platí pravidlo o tom, že méně znamená většinou i více. Tato fráze se už bohužel netýká poslední rozlehlé suity Illumination Theory, rozpracované v pět částí, ale ta přehnaná snobská rozbujelost ke kapele zkrátka patří, takže...

Co říci závěrem? Snad jen, že mi zvědavost velí dozvědět se, kudy se chce kapela ubírat na svém letošním avizovaném albu a vcelku se po propadáku Astonishing těším na jeho poslech. Tahle deska mi dává určitou naději, že Dream Theater ještě neřekli poslední slovo. 4-5*

» ostatní recenze alba Dream Theater - Dream Theater
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
2018-04-14

Gryphon / Red Queen to Gryphon Three

5 stars

Gryphon se na svém třetím a pro většinu příznivců kapely také nejoblíbenějším albu Red Queen to Gryphon Three přiblížili renesanční hudbě takřka na dosah. I když čistotu středověkých tradic ideově lépe vystihuje předešlá věc Midnight Mushrumps, po aranžérské stránce je právě Red naprosto nedostižné.

Čtyři silně propracované a složité kompozice nabízí nespočet barevných variací, nuancí a krás. Muzika Gryphon se opírá o čitelně inteligentní přístup, je dobře provrstvená, kolorovaná a harmonicky do detailu proměnlivá. Flétny, fagoty, akustické kytary, cembala a krumhorny si společně vyzpěvují své pyšné melodie povahy symfonicko-lidové, linoucí se z hradních prostor "vonících" zatuchlým pachem nevětraných místností.

I když je tohle album všeobecně považováno za jejich nejlepší, já osobně na něm cítím už začínající ozvěny klasického ostrovního art rocku a proto, pokud chci zadolovat ve středověku co nejhlouběji, dávám přednost dobově pevněji ukotvenému Midnight Mushrumps. Ale i tak se pořád bavíme o mistrovském díle progresivní hudby.

» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon


Trip, The - Atlantide
2018-04-13

Trip, The / Atlantide

3 stars

Na chvíli zase zafušuji do Snakeova teritoria a jen ve stručnosti zde připomenu další ze zapomenutých italských kapel sedmdesátých let. S krásným obalem, zajímavým textovým konceptem a v okleštěném tříčlenném složení vám nabízím desku Atlantide kapely The Trip.

Totální emersoňácký přístup (mám na mysli nezpochybnitelnou inspiraci kapelou ELP, to jen pro nováčky), lze vypozorovat nejen ve stejném nástrojovém složení, ale i ve velice podobném hudebním rozpoložení. Trip válí opravdu obstojně, desku provází slušná dynamika tepající rytmické dvojice umístěné do popředí. Různobarevná schemata klávesových nástrojů a někdy pěkně od plic soptící vokál Joe Vescoviho. Nejlahodnější jsou místy doslova vymazlené černobílé rejstříky, ženoucí desku po atmosférické cestě k bortící se Atlantidě.

Nahrávce udělím tři body, jelikož mě materiál obsahově až příliš připomíná ony ELP, kterým jsem za Tarkus objednal čtyřku. Navíc bubenické sólo v části číslo sedm mě pořádně irituje a raděj ho pokaždé přeskakuji. Ovšem jejich zástupci nechť si bodík navíc klíďo dosadí sami.

» ostatní recenze alba Trip, The - Atlantide
» popis a diskografie skupiny Trip, The


Maxophone - Maxophone
2018-04-10

Maxophone / Maxophone

5 stars

U mnoha italských kapel se dá nakupovat takřka očima. Jižanská jednohubka Maxophone je právě takovým případem. Zdobí ji nádherný přebal, který ještě více vynikne s jeho otevřením dokořán (mini LP replika). Zobrazuje snovou krajinu s vodním tokem a ve své levé části plující bárku s hudebníky. Pastva pro oči a po zasunutí cd do mechaniky a zmáčknutí tlačítka play také pro uši.

Jde o dokonale vyzrálé multižánrové dílo, které v sobě odráží bohatství italského národa, jazyka i kultury. Však také někteří hráči tohoto souboru dostali klasické vzdělání a většina z nich ovládá hru na různé hudební nástroje. Jde o průsečík rocku, jazzu a klasiky ve velice muzikálním a přívětivém duchu. Tohle dílo je tak muzikální a velkolepé, že najít k němu podobný příměr je úkol nelehký. Možná okrajově a v určitých melodiích mohou připomenout krajany PFM.

Úvod alba nabízí zasněné tóny klavírního spektra, vzápětí přichází celkem tvrdá riffojízda, kterou vystřídá pastorální houkání z dalekých křovin, tam někde za řekou, zpodobněnou na obale alba. Hlas Alberta Ravasiniho zní majestatně a naléhavě. S podporou dechů skladba v půli přetaktuje v jazzově swingující úprk a táhlé tóny kytar ji vzápětí posunují do vod romantických. Takto by se dala popsat každá následující píseň (včetně dvou bonusů), která je svými originálními a bohatými aranžemi uchopena v podobně precizním duchu.

Maxophone jsou další z řady italských tutovek poloviny sedmdesátých let, která by neměla art rockovému fajnšmekrovi uniknout.

» ostatní recenze alba Maxophone - Maxophone
» popis a diskografie skupiny Maxophone


Black Sabbath - Cross Purposes
2018-04-09

Black Sabbath / Cross Purposes

4 stars

Tristní opomíjení etapy, ve které stál v čele Black Sabbath zpěvák Tony Martin, tu na Progboardu, mě vybičovalo k další recenzi, vztahující se k tomuto pro mne úžasnému období. A jelikož natočil Tony s Tonym :-) alb pět, přičemž to poslední společné (Forbidden) za moc nestojí, Cross Purposes je tím posledním, o které se zde chci podělit.

Po Iommiho zákulistních hrátkách s možností návratu (alespoň koncertního) Ozzy Osbourna do řad kapely, dává Dio klukům opět vale a Tony Iommi podruhé povolává do svých řad Tony Martina. Dehumanizer nebyla dvakrát povedená nahrávka kalibru Black Sabbath. Přerod scény a grunge mánie, na kterou v té době naskakoval kde kdo, zanechaly stopu i tady. Nejmarkantněji se to projeví právě na desce s Diem, a pak uprostřed nahrávky následující, této - v zatěžkaných a drsně depresivních položkách Psychophobia, Virtual Death a Immaculate Deception. Ty se samy o sobě snaží korespondovat s první etapou kapely ze sedmdesátých let, ale podobné kouzlo tady prostě nefunguje, a navíc se s tváří Tonyho Martina za mikrofonem na desku příliš nehodí. Pro mě jakožto dávného fandu A. O. R. je začátek i konec alba tím pravým, co potřebuji od kapely naordinovat.

Úvodní I Witness se postupně napíná jako špagát a vzápětí hard rockově přede, aby ve svém refrénu vyrostla v útlou krasavici, ladně tančící za úplňku někde mezi zdmi anglického zchátralého opatství. Cross of Thorns je plná mystických ozvěn, tyčí se vzhůru jako k nebesům vypínající se zdi slovutné katedrály. Následuje trojice neoblíbených, z nichž ta poslední se ustát ještě dá. Pojďme však dál, protože strana B je skvělá celičká.

Začne tesknou baladou Dying for Love, ve které se blízknou Iommiho sólové doprovody a naléhavý Martin. Song z rodu velkolepých. Back to Eden je hard rock jako řemen, drží na výborném skálopevném riffu a v jeho refrénu vyšplhá Martin za přítomností Tonyho španělek na samotný Olymp. Závěrečná trojice The Hand that Rocks the Cradle, Cardinal Sin a Evil Eye jsou špičkové rockové songy, útočící silou rozjetého parního válce.

Leif Mases vyrobil zvuk dobře padnoucí do poloviny let devadesátých. Skvěle spolu souznící rytmika Butler/Rondinelli odvádí dobrou práci a své si odkroutí i věčně pátý člen v závětří, klávesista Geoff Nicholls. Deska sice postrádá atmosféru Headless Cross nebo Tyr a nějaké skladby bych povyhazoval, ale u mne za 3,5-4 s čistým štítem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Cross Purposes
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


McCartney, Paul - Wings at the speed of sound
2018-04-04

McCartney, Paul / Wings at the speed of sound

5 stars

Paul McCartney nahrál svá nejcharizmatější alba v průběhu sedmdesátých let. V pozdějších letech se často podřizoval okolnímu trhu a dobovým požadavkům. Natáčel poměrně často a občas se mu při dobré konstelaci skutečně podařilo napsat silné songy, které nesly pečeť jeho osobnosti. Ne vždy však tyto nahrávky v sobě zrcadlily ten "pravý" rockový transfer přítomný jak u Beatles, tak na začátku jeho sólové dráhy.

Ve své první a převážně i neúspěšnější po-Beatles etapě postavil vedle nesmrtelných alb jeho bývalých chlebodárců i čtyři svoje dá se říci dokonalé dobové artefakty. Alba Ram, Band on the Run, Venus and Mars a London Town,jsou skutečně velkolepá a do detailu dotažená díla. V jejich sousedství pak dlí ještě několik ne úplně povedených nahrávek, které završuje ještě pořád rockovým šarmem vonící deska Back to the Egg, jež se stala také posledním albem pod společnou známkou Wings. Od roku následujícího vydává Paul pouze pod vlastním jménem a nahrávka s označením II se ubírá už jinou cestou. Cestou, která mně osobně s tímto pánem prakticky nekoresponduje, ale to je věc druhá.

Vraťme se zpět k tomu nejlepšímu, co můžeme od Paula počuť, a já bych tento čtyřlístek velice rád doplnil ještě jednou nahrávkou, která možná nemá takovou váhu a dopad jako zmiňovaná čtveřice, ale pořád se na ní nalézá spousta výborných skladeb a je dobrou volbou pro každého, kdo si touží Paulovu diskografii doplnit.

Album vychází v době největší popularity Wings a je skutečně týmovou prací. Každý z trojice Laine/McCulloch/English má možnost si zazpívat alespoň jednu nebo dvě skladby. Ač byla kritika spíše vlažná, deska se prodávala velice dobře, v Anglii obsadila místo druhé a za oceánem trůnila sedm týdnů na špici. Její popularitě napomohla také dvojice slušně bodujících singlů Silly Love Songs a Let 'em in.

A právě skvostná Let 'em in nám album otevírá za zvuku "líně se sunoucího" piána, bicích a Paulova ležérního přednesu. Tempo se postupně transformuje v pochodové, přijde sólo na trombon a kvalita songu si zaslouží nálepku - prvotřídní zboží. Dvojku The note you never wrote svým sentimentálním hlasem ozdobil Denny Laine a vtiskl ji nádherně posmutnělou náladu. Ve třetí She's my baby zní Paulův vokál k nepoznání a její laškovně hravý charakter do alba dokonale padne. Beware my love je dosti odlišná, ve sborech evokuje Beatles a samočinně postupně eskaluje. Pátou Wino junko si pro sebe ukradne Jimmy a vokálně i hudebně jde o velkou pohodu.

Strana B už přináší trochu slabší položky, ale Laineho Time to hide a Englishova Must do something about it profilují Wings i do jiných směrů. V závěru ovšem připlouvá parádní McCartneyho dvojice San Ferry Anne (s lahodnými dechy) a Warm and beautiful, které s přehledem posunují album mezi Paulova nejlepší.

Mám Paula i tuhle týmovou nahrávku moc rád a silné nutkání, udělit jí hodnocení nejvyšší. Jako jeho fanoušek tak činím, objektivně by to byla však čtyřka.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Wings at the speed of sound
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


UFO - Making Contact
2018-04-03

UFO / Making Contact

5 stars

UFO + Schenker = senzační kvalita a zástup nezapomenutelných nahrávek. UFO + Chapman = hm, tady už to tak kolosální necítím, spíš značně rozkolísaně.

Vyzkoušel jsem snad všechny desky, které tento nepochybně rovněž špičkový kytarista s kapelou UFO vyplodil. Ale jen málokterá mě dokázala zaujmout natolik, abych ji musel dopravit do své sbírky.
Ani tolik chválenému Mechanixu jsem neporozuměl a dodnes mi přijde krajně nudný. Vůbec nevím proč, ale je tu jedna deska, na které mě Chapmanova hra neskutečně baví a oslovuje. Ano, je to Making Contact, který byl na seznamu děl osmdesátkových UFO součástí ostatních alb, jež jsem postupně procházel a tento jediný exemplář mě dokázal nějakým způsobem oslovit.

Neříkám že je lepší nebo horší než alba v jeho okolí, mě prostě jen baví jeho písničky. Ať jde o energetické rockové stálice Blinded By A Lie a Diesel In The Dust, prošité množstvím výborných kytarových vyhrávek, nebo volnější kusy promíchané s popovější příměsí, jako jsou You And Me či Call My Name. Najdeme tu i skladby se silnou hymnickou složkou When It's Time To Rock a The Way The Wild Wind Blows nebo heavy kus All Over You. Ty věci mají tah a nápaditost, zapamatovatelné refrény i velké melodie. Nezní hloupě ani komerčně. Kožený osmdesátkový opasek tu UFO sice místy stahuje, ale není dotažen tak moc, aby kapela nemohla svobodně dýchat.

Making Contact je pro mne jediným solidním zástupcem produkce UFO v letech disca a Sandry. Devět let bude kapele trvat postavit se opět na vlastní nohy. S deskou High Stakes & Dangerous Men se jim to částečně povede, ale až Walk on Water udeří hromově a doplna. Ale to už jsme zase nazpět u Schenkera.

Tahle kapela má dvě hlavní etapy. Sedmdesátkovou se Schenkerem a novodobou s Moorem. Pak jsou tu ovšem ještě alespoň pro mne dvě stěžejní díla. Tím prvním je neoddiskutovatelné Walk on Water a tím druhým skrytý diamant a černý kůň stáje UFO, deska Making Contact, kterou jaksi automaticky řadím k Schenkerovým deskám, ač je naprosto a úplně jiná. Proto je mé bodování tak odlišné od ostatních. Za 5* a klidně si remcejte:-)

Kedna perlička k desce: Na zadní straně přebalu remasterovaného cd je nesmyslně uvedeno jméno producenta Gary Lions, v bookletu pak správné - Mick Glossop.

» ostatní recenze alba UFO - Making Contact
» popis a diskografie skupiny UFO


Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
2018-04-01

Atomic Rooster / In Hearing of Atomic Rooster

3 stars

Třetí nahrávka atomového kouta In Hearing of Atomic Rooster je pro mě částečně bizarní a těžko specifikovatelný oříšek. Vnímám ji jako jakýsi mezistupeň mezi drsně temnou produkcí na počátku vzniku tohoto souboru a jako předpřípravu na u mne vrcholné a o poznání jazzovější období, které už ťuká na vrátka.

U tohoto alba cítím mírnou rozkolísanost. Témata nejsou tak ucelená a chybí mi i jasná spojovací linie, která by vše držela pohromadě a zaštiťovala. Některé části, či dokonce celé písně mi vůbec nesedí a ve srovnání s farlowe-ovským obdobím... Možná je na vině i zvláštní ladění v hrdle Petera Frenche, který mi sice neimponuje podobně jako hlas Johna Du Cann z dvojky, ale ten se k podobné zaměřené hudbě alespoň hodil.

Což o to, začátek je přímo učebnicový. Nápaditá a dynamická Breakthrough šlape jak má. Trhaně psychedelický opar hammondek, který se vznáší nad dvojkou Break the Ice, rozčísne až intenzivní nasazení v refrénu. V baladické Decision/Indecision se skutečně blýsknou Frenchovy hlasivky a skladba je to moc pěkná. Následující instrumentální palbu A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down vnímám jako předzvěst alb příštích. Zbytek desky už mě zdaleka tolik nebaví jako strana A a s některými fragmenty celkem urputně bojuji.

V globále je to tedy strana A za 4, B za 2, což vychází jako čistý průměr.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Galahad - Seas of Change
2018-03-31

Galahad / Seas of Change

5 stars

Nedávno mi tu jeden z přísedících položil otázku, zda-li se chystám recenzovat i poslední výtvor z dílny Galahad, když už se v posledních dnech zabývám jejich staršími alby. Má odpoveď vyzněla do ztracena a ani teď si nejsem jist, jestli byl dobrý nápad pouštět se do jeho rozboru. Od novinky nemám patřičný (takřka žádný) odstup a popsat hudební náplň díla, která se celá ukrývá v jedné jediné skladbě kterou nechci rozpitvávat, je práce takřka sisyfovská.

Bedlivě očekávaná novinka se ještě nestačila rozkoukat v regálech obchodů s hudebninami a na všemožných internetových portálech praktikující prodej cd a hladoví fans se okolo ní začali slétávat jako roje včel na medové plásty. Prakticky vzápětí se začalo v souvislosti s ní šuškat o velkoleposti a dokonalosti takového projektu. Kladné odezvy, spokojenost a gratulace z celého světa směřovaly do Británie, právě ke klukům z Galahad. Je pochopitelné, že vlastní tábor kapely nejen hýří spokojeností, ale dokonce se začíná rozrůstá i o tváře nové.

On totiž stačí jeden alespoň trošičku pozorný poslech a musíte všem těm nabubřelým výrokům z vašeho okolí spokojeně přitakat. Pamatovat si nebudete zhola nic, což není divu, orientace v jedné písni trvající 42 minut je skutečně složitá. Ale pokud posloucháte moderní prog rock dneška, stěží si představíte pálivější želízko těchto dnů v ohni.

Jde o báječnou a propracovanou nahrávku. Už od impozantního albového přebalu, přes kosmeticky vypiplaný zvuk, až k vysoké, umělecky působivé instrumentaci a hlavně skutečně silné nápaditosti jak v oblasti skladatelské, tak finálně aranžérské. Superlativy jsou na místě takřka ve všech směrech "moře změn". Je to epické, je to působivé, melodické i návykové, nástrojově precizní a nadčasové.

Jen namátkou jsem si v souvislosti s tímto vzpomenul na dvě velkolepá alba, jež obsahují rovněž po jedné skladbě. Kapelu Fates Warning vytlačila v roce 1997 na piedestal nesmrtelná nahrávka A Pleasant Shade Of Grey a jejich američtí kolegové Echolyn výrazně bodují o pět let později s projektem Mei. Obě alba dnes patří mezi milníky progresivního žánru a vůbec bych se nedivil, kdyby se mezi ně vklínili právě letošní Galahad. Budiž jim přáno, ambice mají vysoké. Kostky jsou tedy vrženy.

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad


Moody Blues - A Question of Balance
2018-03-30

Moody Blues / A Question of Balance

5 stars

Částečně "jiné" album vydali britští Moody Blues v roce 1970. Oproti svému předchůdci, ale i následovníkovi je daleko svižnější a dynamicky působivější. Psychedelická tvář přepustila pozici umělečtěji založenému art rocku s důrazem na přehlednější koncertní prezentaci. Tohle album
není jen další deskou Moody. Výraznější úbytek orchestrace přináší daleko energičtější pojetí ve zcela specifickém a svěžím duchu.

O začátek se postará dokonale úžasná píseň Question, kterou by nikdo jiný než Justin Hayward vroucněji nezazpíval. Jeho něžný přednes působí úchvatně a malebné zpomalení uprostřed písně je pro romantiky doslova požehnáním. Hlas Mikea Pindera otevře druhou, tajemným závojem omotanou How Is It (We Are Here), nádhera. Velkolepý přednes Raye Thomase nás provází skladbou číslo tři, And The Tide Rushes In. Ta má pomalejší tempo a do refrénu ji vyprovází symfonická podpora. Don't You Feel Small nese pořadové číslo čtyři. Síla písně se opírá o mohutný sborový přednes, jdoucí ruku v ruce s jemným šeptajícím hláskem z povzdálí. John Lodge si střihne první voice ve cválavé Tortoise And The Hare, která patří k nejsvěžejším číslům na desce. Mezi mé nejoblíbenější skladby patří položky osm a devět. Obzvláště ta druhá pojmenovaná Melancholy Man, patří mezi výstavní aparát kapely. Skladatelsky i vokálně ji ovládl Mike Pinder a její největší síla leží v parádní melodii a sugestivních sborech, které postupně sílí až do velkého finále.

Hudba The Moody Blues v sobě vždy nesla určitý duchovní rozměr. Vážnost a jakási náboženská obřadnost naplno prosakuje i skrze A Question of Balance. Jen cesta k posluchači je o poznání rovnější.

» ostatní recenze alba Moody Blues - A Question of Balance
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Änglagård - Hybris
2018-03-29

Änglagård / Hybris

5 stars

Kapelu Anglagard můžeme s čistým svědomím označit za pionýry severského progresivního rocku, kteří na začátku devadesátých let odstartovali renesanci tohoto hudebního směru. Svým mellotronovým pojetím a syrovým, přitom na výsost melodickým soundem se snažili obrátit určitou část posluchačské obce zpátky do hloubi sedmdesátých let až k raným dílům karmínového krále.

Jejich hudba je kromě klasické rockové stravy namixována také s pomocí mellotronů, hammondů, klavíru a příčné flétny. Charakteristické jsou dlouhé, tempově často obměňované instrumentální plochy plné melancholických nálad. Malebnost určitých částí si s divákem dojemně pohupuje a nechává doslova nasávat sladký anglagardovský mok tryskající za zvuku španělek, klavíru a flétny vzhůru, ale jen do té doby, než na scénu vtrhnou rázné a přesné údery bicích, mellotronový tajfun a výrazný kytarový riff. Každému musí být po několika minutách jasné, jací skvělí to jsou muzikanti a přesto, že čerpají z odkazu svých vzorů, o žádný plagiát se rozhodně nejedná. To spíš naopak, jeden motiv na začátku úvodu alba si celkem okatě vypůjčili do své písně Stoltovi květinoví králové.

Mít tahle dnes už určitě kultovní kapela početnější albovou diskografii a pravidelnou koncertní činnost, byli by z nich hvězdy první velikosti. Ale to by nejspíš přišli o onu kultovní auru. A zato, že kdysi právě oni pozvedli praporec progresivního rocku který byl v předchozí desetiletce tak často ušpiněn a pošlapán, jim určitě patří velký dík.

» ostatní recenze alba Änglagård - Hybris
» popis a diskografie skupiny Änglagård


Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
2018-03-27

Quella Vecchia Locanda / Quella Vecchia Locanda

5 stars

Když jsem si na progarchives zadal vyhledávání první stovky nejlepších nahrávek z oblasti RPI (neboli Rock Progressivo Italiano), na jednom z předních míst se objevila úchvatná kresba pocházející z debutní nahrávky kapely Quella Vecchia Locanda. Ta malba mi přišla tak nádherná, že jsem si samozřejmě přál, aby neméně zajímavá byla také hudba této kdysi působící kapely. Po krátkém otestování na YT mě začaly pálit prsty a objednávka putovala šmahem do BTF.

Za několik dnů domů dorazil balíček od této italské firmy s očekávaným cédéčkem uvnitř. Obal tvořila mistrně vyvedená mini LP replika v barvách, po jakých jsem toužil (k mání byla ještě jiná, levnější verze s nádechem do fialova, ale možná i pod dojmem recenze přítele Snakea a zmínce o špatném zvuku bicích jsem vzal raději tu dražší).

Nebál bych se tento skvělý debut označit za klenot italského progresivního rocku. Hudba skupiny je velice charismatická. Lyricky perfektně upravená, pastorálně nadýchaná, emocionální a slušně technicky rozbujelá. Inteligentní rozmanitost obsáhne široké náladové spektrum od oněch pastorálně klidných motivů až po rockově rozbouřená schémata. Najdeme tu vlivy jazzu i italské lidové kultury (v některých houslových melodiích), odkazy k Jethro Tull (krásně sejmutá flétna) a klasickému ostrovnímu progu sedmé dekády. Quella ale opravdu zní jako pravá italská kapela, které horká jižanská krev urputně koluje v žilách. Deska nezná slabších míst, osobně mám nejraději na houslích postavený úvod Prologo, tesknou, typicky jižanskou trojku Realta a emoční ždímárnu Sogno, Risveglio E...

Výborná deska!

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda


Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
2018-03-24

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge

5 stars

Jestliže máme hledat kapelu, pro kterou byla změna hudebního ovzduší přicházející z kraje devadesátých let z Ameriky rozhodující a která dokázala díky tomu znovunastartovat své zrezivělé lopatky v zadřených motorech tolik otupělé v předchozí desetiletce, budou tím správným příkladem právě giganti Rolling Stones. Jejich zkomírající potenciál dostal v předchozích letech pořádně na frak a těžko by si někdo tehdy vsadil, že se onen Britský rockový dinosaurus ještě někdy obrodí a navíc s takovou vrvou.

Čistě náhodně ( i když musím připustit, že pod nepatrným vlivem magistrovi poslední recenze kolegů Beatles) jsem si včera právě tohle album překopíroval do flešky v autě, aby mi zpříjemnilo dobu určenou pro přesun z bodu A do bodu B. Absolutně nic jsem od něj neočekával a jeho náplní mělo být ukrácení potřebné cca hodinové stopáže alespoň trochu příjemnou muzikou. Můj přístup byl asi takový - dlouho jsi to neslyšel a nikdy jsi tu desku zvlášť nemiloval. A světe div se, zázraky se někdy skutečně dějí. Vlastně už od prvních tónu famózní pecky Love is Strong přišlo podobně nečekané zjištění. Kdybych teď napsal, že je ta deska dobrá, lhal bych sám sobě. Ona není JENOM dobrá a další z plejády nahrávek Micka Jaggera a spol. Ona je naprosto fantastická, živelná, strující a velice muzikální. Konstruktivní, snoubící v sobě všechny typické elementy RS, moderní a na poměry kapely i slušně progresivní.

Testosteron dvojice Jagger/Richards z ní prýští vehementně a drze, jako horké sémě z údu nadrženého nadsamce. První trojice skladeb je klíčová a dokáže vás v mžiku rozcupovat na padrť. Netuším co si kapela do žil stříkla tentokrát, ale možná postačilo, aby jim producent Don Was propojil obvody přímo na 220 V. Následující dvojice The Worst (zpívá Richards) a New Faces, brnkne na pomalejší a bluesovější srtrunu, ale hned další Moon is up, je dokonalým synonymem pro moderně pojatou rockovou rasovinu. V půli alba se ukrývají největší hity, singlovky Out of Tears a I go Wild. Strhující a aranžérsky nápadité skladby, patřící k nejlepšímu portfóliu RS. Deska šlape dál, i když se může zdát, že patnáct skladeb se v úměrné kvalitě utáhnout nedá, opak je pravdou. Žádná z těch dalších není nikterak výrazně slabší, aby musela být vyšťouchnuta mimo hru.
Nestává se tak často, aby kterákoliv kapela umístila na samý závěr svého alba skutečně výraznou, skladatelsky silnou a navíc hitově dominantní píseň. A přesně tohle RS provedli v koncovce Voodoo Lounge. Píseň Mean Disposition je v mých očích jednou z nejlepších, možná dokonce vůbec nejlepší z celého jejich alba. Její náboj a drajv je ohromný a spousta mladších kapel snažících se řadu let o něco podobného, jsou v konečném zůčtování vedle stounů jen packalovití břídilové.

Album Voodoo Lounge nově přehodnocuje (můj) pohled na jeden z největších rockových cirkusů, pohybující se už celé půl století hudebním světem. Skvělý "comeback".

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Family - Fearless
2018-03-22

Family / Fearless

5 stars

Čtvrtý albový zápis kapely Family (polo-desku Anyway mezi klasickou discografii nepočítám) Fearless je mi od prvního vypočutí velice sympatický. Začíná spolupracující lyrickou zpěvohrou Rogera Capmana se španělkou Johna Whitneye ve skladbě Between Blue And Me. Její nálada je romanická a křehce intimní, pro mne je to opravdová hudební lahůdka. Po chvíli do toho naběhne zbytek kapely, ale tempo je pořád mírnější. Skvělý úvod! Po komediantsky ztřeštěné dvojce Sat D-Y Barfly přistaneme v obležení nejkrásnější skladby této kapely nazvané Larf And Sing. Původně jsem chtěl píseň rozpitvávat, rozebírat každičký nástroj, každičké sólíčko, ale po chvíli mě takový úkol přišel naprosto zbytečný. Poslech znamená více než slova. Pro mě je tahle skladba ztělesněním kapely Family. Její hravý charakter a obrovská nápaditost spojená s intimní atmosférou a historicky zastřenou magií, ve mě probouzí ty nejpříjemnější pocity a zároveň otevírá okno do duše těchto famózních hudebníků. Jen s trochu menším zaujetím bych mohl takhle básnit i o dalších písních. Brilantní kusy Spanish Tide, Save Some For Thee, Beatles-ácká hříčka Children, Gentle Giant-ovská instrumentálka Crinkley Grin, či závěrečná Burning Bridges, všechno geniální výplody Chapmanovské famílie.

A mě nezbývá než za ně kapel upřímně poděkovat.

» ostatní recenze alba Family - Fearless
» popis a diskografie skupiny Family


Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
2018-03-18

Banco del Mutuo Soccorso / Darwin !

5 stars

První italsky zpívaná deska v mé sbírce? Která to jenom byla. Ale tak, na takové poprvé se přece nezapomíná. Samozřejmě že ta nejlepší. A která že to tedy je? No přece Darwin!

Ale teď vážně. Když jsem se rozhodoval které neanglicky zpívané nahrávce v jazyku originálním, jazyku vyvinutém a navazujícím na latinu dám průchod jako první, testoval jsem zhruba desítku dle Progarchives bodově nejúspěšnějších desek. Prapůvodně bych zcela určitě mířil k některé z úvodní dvojice velkých PFM, ale jelikož jejich alba jsem už vlastnil v angličtině a tu stejnou muziku dvojjazyčně mít zatím nehodlám, v užším hledáčku krom těchto Banco... uvízli například i Alphataurus, Maxophone, či Semiramis. Všechno jistě skvostné nahrávky s nimiž se chyby při jejich pořizování nedopustíte. Jenomže poprvé potřebujete něco navýsost originálního, něco silného, na co nikdy nezapomenete. A deska Darwin přesně taková je.

Ve své progresi jde až za okraj žánru a ostatní jmenované druhy ve zbrani nepřerůstá o několik délek, ale o jednu určitě ano. Darwin je totiž progrockový monolit.

Však si vezměme hnedle zadumaný, až strach nahánějící úvod L'Evoluzione, který se jako mávnutím kouzelného proutku s pomocí černobílých klapek přerodí v lyrickou krasavici, kterou vzápětí dostihne procítěné kytarové sólo. Italský Francescův recitativ je vroucný a brilantní instrumentace a doplňková aranžmá si nic nezadají s anglickou artrockovou školou. Píseň nabere obrátky a člověk jenom žasne nad obrovskou nápaditostí, která je hlavní zbraní tohoto díla. Braťia Nocenziovci se předháněji v jazzových postupech, které dodávají skladbě pořádný kus šťavnatosti. Instrumentální hody v řádném kalupu a nic pro slabé povahy, Banco sešlapují plyn s chutí a na podlahu. Ono nějaké to sklidnění přeci přichází, ale všeho do času...
Druhá La Conquista Della Posizione Eretta i čtvrtá Cento Mani E Cento Occhi jsou další pořádně nervy drásající eskapády sešikovaných keyboardů, kytar, dunící basy a divokých bicí v jednu bojovou linii. Přesně pro tyhle momenty, pro tuhle absolutní instrumentální svobodu a neučesanost mám album Darwin na úplné špici žánru progressivo italiano.
Dalším hřebem je klasikou ovlivněná instrumentálka Danza Dei Grandi Rettili a abych tu nepopisoval kompletní album, jako poslední vyberu baladickou divoženku 750,000 Anni Fa ... L'Amore?, což je neskutečně nádherný kus v emocionálně naléhavém slohu, podtrhující výbornou dramaturgii alba.

O bodování nemá smysl vůbec přemýšlet, tohle je jedna z nejlepších nahrávek jinak bohatého roku 1972 a přední italská deska všetkých čias.
Poklona pánové.



PS: velké, ne, přímo obrovské poděkování touto recenzí adresuji kolegovi Snakeovi, který mi svou neutuchající pracovitostí v oblasti RPI otevřel oči(uši) a teprve před nedávnem objevil naprosto nové hudební horizonty.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Galahad - Battle Scars
2018-03-16

Galahad / Battle Scars

4 stars

Tak přesně takhle by mělo znít moderní progresivní album. Jde o desku, kterou není tak snadné zaškatulkovat a vlastně to není ani potřeba. Gallahad se už několikrát dokázali vymanit ze stylové okleštěnosti a svými pracemi dostatečně rozčeřit britskou progresivní vodu.

Rok 2012 kdy album Battle Scars vychází není pro kapelu příliš radostný. Jen o pár měsíců dříve umírá baskytarista Neil Pepper na rakovinu. Nahrávací sekvence k tomuto i následujícímu počinu Beyond The Realms Of Euphoria vydanému vzápětí stejného roku ještě se sebezapřením odehraje, avšak ve věku 44 let odchází z tohoto světa.

Tíživě neradostná atmosféra doprovázející ono nahrávání se kupodivu v hudbě Galahad příliš neprojevuje. Deska kráčí zcela vzpřímeně ve stopách svého předchůdce, famózního, o pět let dříve narozeného Empires Never Last.

Galahd nemají v popisu práce přehnanou kreativitu ani netouží přehrát tuny not od východu na západ. A přeci jsou jedineční. Jejich pojetí je zajímavé svým hrdým přístupem a svěžestí. Dokáží zábavně spojit tvrdost s melodikou. Nekonvenčními, elektronicky neučesanými přelivy vyzdobí svoje kompozice jako dítě vánoční stromeček. Nemusí to vypadat perfektně, ale funkčnost to plní naprosto přesně. Z písní čiší teplo i chlad, smutek i radost. Řada klávesových ornamentů vychází velice libozvučně, melodie nezní prvoplánovitě a vokál Stuarta Nicholsona nese pečeť jedinečnosti. Neznám nikoho, kdo by se mu způsobem frázování a barevnou škálou podobal. Hudba Galahad působí jako majestátní zahrada prorostlá silnými riffy a působivými melodiemi.


Galahad podobně jako sousedé Pendragon nastolují cestu moderny, v níž rozšířili svůj zvukový arzenál o nové možnosti. Jejich výraz je temný a přec jasný jako roztažené perutě bílé holubice.

» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad


Wobbler - Afterglow
2018-03-15

Wobbler / Afterglow

5 stars

Poslední deska norských Wobbler nesoucí název From Silence to Somewhere, je vskutku povedenou progrockovou nahrávkou a za minulý rok patří k tomu nejlepšímu, co v inteligentní muzice mezi posluchačstvem vykvetlo. Dlouho jsem ji nedokázal odložit stranou a urputně poslouchal několik týdnů neustále dokola.

Jenže teď tu mám Afterglow, podle všeho úvodní pokus této severské kapely. Jde o vůbec první společné písně, které hudebníci napsali ještě před debutem Hinterland, ale na samostatném nosiči vyšli až vzápětí. Ten posun, vlastně přesněji řečeno zrod a s ním spojený prvotní entusiasmus je naprosto gigantický. Síla tohoto materiálu mě dokáže pokaždé úplně uzemnit. Neskutečná nápaditost, famózní sehranost, energie sršící z každičké noty a rychlé frekvence ve kterých se střídají silné momenty v řadách za sebou je brilantní. Tahle deska zní o poznání původněji a také dokonaleji než její loňská sesternica. Na tomto místě si nedovolím psát nic o plagiátu King Crimson, Yes ani dalších. Jediné co mne při poslechu tohoto díla napadá je, že se obrodili samotní GYRPHON. Povstali jako bájný pták Fénix silnější, mohutnější a dokonalejší. S doširoka roztaženými renesančními plášti z brokátu, flétnami u rtů a loutnami okolo krku.

» ostatní recenze alba Wobbler - Afterglow
» popis a diskografie skupiny Wobbler


Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
2018-03-13

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts

4 stars

Musím konstatovat, že mě holandští Silhoutte svou novou nahrávkou hodně překvapili. Když ji mám srovnávat, tak jedině s jejich teoreticky nejvyspělejším dílem, deskou Across the Rubicon, jelikož jejího následovníka a praktický mezistupeň, dílo Beyond The Seventh Wave neznám. Ale už na jejím obsazení je vidět podstatná změna která se udála v sestavě tohoto souboru. Obměnila se rytmická sekce, čímž ale odpadl i jeden z hlasů Silhoutte, ojedinělý a sólově sporadicky vystupující bubeník Jos Uffing. Ten je fuč a aby toho nebylo málo, na novince se už jen lakonicky sólově připomíná vokál klávesáka Erika Laana. Tudíž hlavní oblast vlivu co se týče pestrosti vokálních linek vzala za své a jako hlavní shoutter se představuje pouze kytarista Brian de Graeve. Podle mne jde o výrazné vokální ochuzení, které soubor naštěstí kompenzuje přibráním druhého kytaristy a velice působivou rozmanitostí v obsazení pro podobnou hudbu méně typickými a hojně využívanými ne-rockovými nástroji. Můžeme zaslechnout flétnu, lesní roh, hoboj a hlavně výrazné a všudypřítomné housle, posunující obraz kapely do jiných sfér.

Nahrávce vlastně není co vytknout, pro (neo)prog fandy to bude jistě laskomina, která ovšem nejde slupnout za tepla a je potřeba ji nechat několikrát kolovat a dozrávat. Výživná porce melodiky na jakou jsme od Silhoutte, potažmo holanďanů celkově zvyklí, je vypilována s maximální přesností, tempa se krásně obměňují, akustiky příjemně drnkají a líbezný Brianův hlásek do toho všeho nádherně zapadá.

První March Of Peace je klasický, výsostnou melodikou napěchovaný kusanec, kterému k dokonalosti chybí přesvědčivější opora v refrénu. Podstatné zhutnění a znásobení tohoto bloku poukazuje na nedostatečné dotažení skladby do svého maxima.

To druhá The Flow už je podstatně dokonalejší. Pestřejší aranžmá i za přispění právě oněch houslových partů doprovází vzletné akustické běhy i úchvatné zvojené vokály. Píseň skrze housle dýchá pastorální atmosférou, která se odráží od nazelenalých kopců skotké vrchoviny. V dlouhé instrumentální části vynikne jak flétna, tak sólový klavír. Ke konci přijde dramatická pasáž a dlouhé kytarové sólo.

Six Feet Underground odstřelí klasikou navoněné klavírní intro, na které se opět napojí houslová mezihra. Skladba je ráznější, dunivě ostrá a díky zapamatovatelnému refrénu i nejpřístupnější a najidentifikovatelnější.

Za nejlepší píseň lze bez skrupulí označit rozlehlou, sedmnáct minut dlouhou suitu Symphony For A Perfect Moment, jakousi esenci tvorby těchto holanďanů.

Pětka Sakura je klavírní miniaturou z pera druhého kytaristy a desku uzavírá příjemná Turn It Off, ve které se tupé bicí údery snaží rozrušovat malebné tóny klasických kytar, houkání lesních rohů, vůni fléten i houslí a nádherné ženské sbory.


Malá výtka putuje ke zvuku alba, který mohl být čitelnější, ale to je zřejmý důsledek dnešní doby a nejsem si jist, zda je v silách kapely tohle pokaždé uhlídat.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Fish - Field Of Crows
2018-03-12

Fish / Field Of Crows

4 stars

Deska Field of Crows se stala poslední devátou studiovkou, kterou se mi podařilo završit kompletní diskografii tohoto urostlého skotského barda. Těch studiových nahrávek je pravda rovných deset, ale výběr převzatých coverů z třiadevadesátého Songs From the Mirror mezi ně nepočítám.

Fishe poslouchám už hezkou řádku let. Pochopitelně jsem začínal jeho kdysi domovskými Marillion a takřka ihned přešel k tvorbě sólové, kterou si vychutnávám stejně intenzivně. Nadpoloviční většina jeho nahrávek se v běžné domací síti dnes nevyskytuje. Já je kdysi kupoval postupně, to když se některá z nich někde objevila.

Deska debutní je pro progrockery a milovníky Marillion jistou povinností, stejně jako některá blahořečená dílá z konce let devadesátých. I poslední nahrávky si zachovávají vyskou úrveň, kupříkladu deska 13th Star je mimořádně povedená, ale cesta právě k FoC mi dlouho zůstávala uzamčena. Několik let figurovala jako pouhá nahrávka v pc, která se takřka neposlouchala. Shledal jsem ji jako nudnou, utahanou a kompozičně prázdnou, nezajímavou. Když se však po mnoha letech naskytla možnost ji lehce pořídit, nataženou rukou (možná i pod dojmem ucelenosti) jsem nazpět necuknul. A dnes si za to můžu poděkovat.

Opravdu je něco zhola jiného poslouchat nahrávku jako kulisu a přistupovat k ní s pocitem méněcennosti, než když si ji vychutnáte na pořádné aparatůře a s pozitivním očekáváním. A Field of Crows si vaši pozornost určitě zaslouží. Prvotně jde o další hudebně i textově dotažené dílo, kterým mr. Fish po překvapivě moderním předchůdci Fellini Days otáčí kormidlo mezi přístupnější a písničkovější formy. Je tu takřka vše, s čím se tento excelentní zpěvák představil ve své minulosti.

Epicky rozevlátý, výpravný úvod The Field, načechraný atmosférický představitel Moving Targets, rockový buchar The Rookie, náramně šlapavá a hlavně povedená hitovka Zoo Class, cíťárna The Lost Plot a tak bych mohl pokračovat až do závěrečného finiše. Deska v závěru rozhodně dech neztrácí, čehož důkazem je energicky půvabná a harmonicky průkopnická kompozice Innocent Party.

I když je pravdou, že na FoC neobjevíme nic, čím by nám pan Fish vyloženě vyrazil dech, pořád se tu ukrývá spousta okázalých a zaznamenáníhodných úryvků, melodií, popěvků, či jinak příjemných zákoutí. A to není tak málo.

» ostatní recenze alba Fish - Field Of Crows
» popis a diskografie skupiny Fish


Goblin - Cherry Five: Cherry Five
2018-03-08

Goblin / Cherry Five: Cherry Five

5 stars

Tohle album by společně s dílem Il Pozzo dei Giganti vydaným roku 2015 mělo náležet pouze kapele Cherry Five a nikoli nepřesně zařazeným k discografii Goblin. Ona historie alba i souboru je trochu matoucí, ale dle dostupných informací ji vdechl život zpěvák Tony Tartarini a bubeník Carlo Bordini, kteří se spojili s trojicí hudebníků, kteří poté založili právě kapelu Goblin. Debut byl nahrán už v roce 1974 a další dva roky čekal na vydání. Zbylá trojice právě pod názvem Goblin vypustila desku Profondo Rosso, po jejímž úspěchu konečně vyšel i tento klenot.


Toto fantastické album musí potěšit ty, kteří milují a obdivují první klasické období kapely Yes. Ihned mě sice napadá paralele k mé nedávné recenzi kapely Druid, ale Cherry Five jsou ještě lepší. Ani tak nejde o to jestli Yesovatější než Druid, či samotní Yes, ale lahodně melodičtí a vřele muzikální. Virtuózní (bez toho by to snad ani nešlo), hraví jako malé děti a především nápadití. Toto debutní album je opravdovým zážitkem pro všechny milovníky určitého hudebního protokolu (obzváště posluchači vyhledávající hammond budou nadšeni), který se v té době drápal na světlo. Silné, harmonicky plné a plynulé skladby hrané v pořádně svižném tempu s důrazem na kláves jsou pro staromilce živou vodou. Někoho možná může překvapit anglický jazyk místo italštiny, ale nemusíte se bát, vrásky vám z něj na čele určitě nevyskočí.

Jestliže Goblin prosluly tím, že skládali hudbu k italským béčkovým hororům, tak i u Cherry Five můžeme v rovině hudební určité děsivé momenty postřehnout. A dle názvu skladeb (texty k dispozici nemám) se o žádné bujaré veselí jednat také nebude. Občas jde vycítit určité napětí a dramatičnost.


Takže milovníci Yes i ELP a vlastně celé italské progresivní scény dlouho s Cherry Five neváhejte, jde totiž o další ohromující jednorázovku z Apeninského poloostrova let sedmdesátých. A to i přesto, že se onomu zajetému italskému stylu dosti vzdaluje, ale to má na svědomí nejspíš pobyt v Anglii a turné ve společnosti právě oněch Yes.

» ostatní recenze alba Goblin - Cherry Five: Cherry Five
» popis a diskografie skupiny Goblin


Gong - Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)
2018-03-07

Gong / Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)

5 stars

Když jsem si vybíral jaké album kapely Gong bych zde rád představil a tím jej trošku zviditelnil, zvolil jsem desku Expresso II záměrně, jelikož tady nemá žádná hodnocení.

I když pro mne zůstane vrcholným dílem Gong nejspíš navždy album Gazeuse, na němž kapela dosáhla zcela ojedinělé pestrosti a barevnosti, je jeho přímý následovník rovněž zajímavým exemplářem. Ten se opět odhaluje v čistě instrumentální jazz-rockové formě a podobně jako v minulosti na něm kapela využívá širokou škálu všemožných zvukomalebných bicích nástrojů. Často slyšíme nádherné tóny zvonkohry, xylofonu, vibrafonu, nebo marimby. Ve dvou písních hostuje houslista a člen Curved Air, Darryl Way. A v kytarově orientované jedničce se mihne stone-man Mick Taylor spolu s Alanem Holdswothem, kteří vtisknou vstupní skladbě na poměry Gong „zvláštně rovnou“ elektrizující příchuť. Naštěstí hned druhá Golden Dilema už šlape spanile Gong-ově ve svých pevně vyjetých kolejích a třetí Sleepy, je s Darrylovým houslovým extempore jemně experimentální. Zbývající trojice jsou jazzem provoněné, do zlatova upečené bochánky, do kterých je radostí každého jazzofila i experimentům otevřeného rockera se zakousnout.

Díky působivé rozmanitosti nabývá hudba Gong maximálního barevného rozměru. Ta nápaditost je obrovská a při zvolené škále bohaté rytmické podpory jsou jejich harmonické výměny naprosto dokonalé.

Vřele doporučuji milovníkům Return to Forever a instrumentálních písní Gentle Giant, se kterým si mohou tihle Gong podat ruce.

» ostatní recenze alba Gong - Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong


Believe - This Bread is Mine
2018-03-06

Believe / This Bread is Mine

4 stars

Nové, po všech stránkách výborné album polských Believe, Seven Widows, mě podnítilo napsat něco i o jednom z jeho předchůdců, na němž se poprvé představil fenomenální zpěvák Karol Wróblewski pojmenovaném This Bread is Mine.

Pro příznivce polské progresivní větve je tohle určitě léty patřičně vybroušený kotouč, často okupující jejich přehrávače. Místy vyznívá syrověji než jsme u Believe zvyklí dnes, ale Mirek Gil dokáže každičké album své kapely napěchovat harmonickými vyhrávkami až po strop. Jeho nástroj se rozprostře rovinatými nehostinými pláněmi země polské při Tales From Under The Tree do všech stran a Karolův projev je v emoční rovině ukotven jako starý, do nebe se pnoucí dub. Je pozoruhodné, kolik citu tento člověk ve skladbě Mother dokáže skrze sebe procedit. Ale zvuk který mám na tomto kotouči nejraděj, vychází z teskivého houslového přednesu kolegyně Satomi. Její táhlý a znělý tón mi připomíná doomová alba mého mládí, britských My Dying Bride, ve kterých smutek promlouval stejně intenzivně jako prostřednictvím hudby Believe.

Poslouchat progresivní muziku a vyhýbat se kapelám ze sousedního Polska je trestuhodně nesprávné. Pokud mi nevěříte, poslechněte si alespoň poslední trojici skladeb This Is Life, Mine (se skvotně přiaranžovaným violončelem) a Silence.
Pokud máte rádi prog a tahle trojka vás na lopatky nepoloží, jste uzavřeni v akademické bedně s nápisem Dream Theater a místo emocí počítáte jenom okolní noty.4,5*



» ostatní recenze alba Believe - This Bread is Mine
» popis a diskografie skupiny Believe


Fruupp - Future Legends
2018-03-04

Fruupp / Future Legends

4 stars

Debut irských Fruupp se mi před časem dostal do rukou zcela náhodně. Jde o kapelu, která za dobu své existence stihla vyplodit čtyři alba a má mezi svými kolegy v sedmdesátých letech pevné místo. Rozhodně stojí za to ji zde připomenout, jelikož se jedná o art rock prvotřídní kvality.

Fruupp neprodukují žádnou beztvarou muziku a najít patřičný ekvivalent k jejich tvorbě není jednoduché. Pocházejí ze stejné větve jako Yes, Genesis, či ELP, ale podobnost s nimi je čistě obrazná. Vlastně se jim snaží vzdálit množstvím různých hudebních proměn a výrazně nápaditých prostředků, které využívají celkem hojně. Rádi se opájí klasikou a cizí jim nejsou ani nájezdy jazzových vojsk. Celkem náročná písňová forma stojí na častých rytmických obměnách. Vokál baskytaristy Petera Farrellyho je pevně rozkročený v košatých aranžmá a najít jeho předobraz v jiném zpěvákovi, je ještě složitější než u složky instrumentální.

Kdepak, Fruupp byli (především na svém debutu) dostatečně silní a konkurenceschopní. Jejich muzika přetrvala a své odbytiště si dokáže najít i po více jak čtyřiceti letech. 4,5*

» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp


Citizen Cain - Somewhere But Yesterday
2018-03-03

Citizen Cain / Somewhere But Yesterday

3 stars

Největší slabinu této nahrávky (a možná celých Citizen Cain) vidím v jednom podstatném aspektu - a nemám teď na mysli úsilí kapely kopírovat své dávné vzory Genesis. Jde o jejich zpěváka Cyruse, který ta svá gabrielovská ústa prakticky nezavře a zpívá a zpívá až do posluchačova totálního umdlení. Samozřejmě jsem trochu nadsadil, ale v globále tomu tak skutečně je. Na Somewhere But Yesterday se prakticky pěje pořád a podle mě ta přehnaná vokální snaživost nahrávku tak trochu znehodnocuje. Nevadí mi, když se kapela opičí po svých vzorech a balancuje na přímce Nursery – Foxtrot – Selling. Štve mě neustálý Cyrusův artikulační kolotoč který nebere konce a rozemílá posluchačovu pozornost, která by si tak ráda odpočinula v čisté instrumentální rovině, pouze do té vokální.

Když si vezmeme/poslechneme některou z výše navržených nahrávek původních Genesis (i mnohých dalších kapel) a položíme si otázku, co je na jejich hudbě tak geniální, bude jedna z našich odpovědí poukazovat na instrumentální bravuru podepřenou o originální skladatelský talent souboru. Muzikantsky precizní přednes s řadou skutečně povedených hudebních ploch, které svoji genialitu předvádí právě v čistě instrumentální poloze, to bylo jedno z poznávacích znamení božských Genesis.

Něco podobného však u Citizen Cain podstatně chybí. A já říkám že je to škoda. Dokonce jsem měl kvůli tomuto „handicapu“ kdysi tuhle nahrávku nějakou dobu odloženou na hromádce – brak/zbytečné a nepotřebné = půjde z domu. Naštěstí mladická zbrklost, kdy jsem céda po rychlém znelíbení a zavržení prodával jako na běžícím páse a v určitých chvílích některá z nich zase kupoval zpátky, je dávno pryč. Teď podobný problém řeším vyčleněním ze sbírky a opětovným návratem po nějaké době zpět do přehrávače s otazníky, jak bude určitá věc fungovat v jiném čase a náladě.

Dvojku Citizen Cain jsem sice vzal na milost, ale víc jak tři hvězdy ode mne dostat nemůže. To její poutavější sestřička Serpents in Camouflage mi sedne o poznání víc.

» ostatní recenze alba Citizen Cain - Somewhere But Yesterday
» popis a diskografie skupiny Citizen Cain


Camel - Rajaz
2018-02-24

Camel / Rajaz

5 stars

Camelovský Rajaz tady má tři kraťučké recenze a tak nebudu trhat partu a napíši k tomuto veledílu jen pár okrajových poznámek.

Právě před chvílí jsem jej doposlouchal a byla to neskutečně krásně strávená hodinka. Andy Latimer byl už od svého vstupu na hudební scénu génius a zůstal jim i v pozdním období. Svou muzikou ovládal pocity a emoce. Je v ní tolik něhy, až máte pocit, že se vám z ní podlamují kolena.
Jde o mistrovské dílo a zřejmě také nejlepší desku z posledního studiového čtyřlístku. I když bylo určitě těžké překonat velkolepost "přístavu slz", myslím si však, že Rajaz to dokázal. Některé části skladeb evokují Pink Floyd, jelikož Andyho hypnotizující kytara není té Gilmourovské příliš vzdálena. Tahle deska je vlastně stejně dokonalá, jako byla alba Mirage, či Moonmadness.

Krása žádných slov nepotřebuje.

» ostatní recenze alba Camel - Rajaz
» popis a diskografie skupiny Camel


It Bites - The Tall Ships
2018-02-22

It Bites / The Tall Ships

4 stars

Když tahle deska roku 2008 vyběhla z pásů výrobních linek, přes internet jsem ještě nenakupoval, nebo rozhodně ne tak masivně jako dnes. Chodil jsem do klasických kamených obchodů, koukal, poslouchal, tipoval a pídil se s pomocí časopisů a tenkrát nejspíš už i internetu po žhavých grošácích, kteří by mohli doplnit mou sbírku a přivodit další hudebně orgastický zážitek. Však to všichni dříve narození dobře znají.

Desku The Tall Ships jsem objevil právě tak. Všiml jsem si jejího výstaveného pošklebujícího se kouzelného přebalu a vzápětí ji také poslechl. Žádná sláva to ale nebyla. A to i přesto, že mě její produkce až nápadně připomínala desku Picture částečně příbuzných Kino. Navíc tu byli přece Inside Out. Neházel jsem flintu do žita a při dalších návštěvách ji poslouchal znovu a znovu. Vlastně tak dlouho, jak jsem potřeboval, abych ledy prolomil. Byl to vynucený chtíč, který mě nenápadně směřoval k tomu, mít nahrávku doma a nebýt sklamaný.

Nakonec to tedy vyšlo. První klasický poslech v teple domácího krbu už probíhal s jasným úsudkem a melodie vyskakující z drážek cd si ve vzpomínkách volně prozpěvovali jako čerstvě narozená ptáčata.


Hned na začátku alba přichází Mitchellovo opakující se zvolání Oh My God, ale mám li hodnotit skladbu v globále, jde spíš o průměr s povedeným kytarovým sólem. To dvojka Ghosts je mnohem průbojnější. Postavena na zajímavé pískací melodii a obstojných harmonických výměnách s jemným napěťovým feelingem. Pěkné. Dalším pro mne zajímavým adeptem je čtvrtá Memory Of Water, kde Mitchellův modulovaný vokál poletuje mezi akustickými výhybkami a vše podtrhne zapamatovatelný refrénem pečlivě potíraný kvalitní melodií.
Album má však i své neduhy, těmi jsou úplně obyčejné a nic neříkající uspávačky, tracky číslo 3, 5 a 7 jsou spíš do počtu, než aby v sobě nesli nějaký výraznější potenciál. Ale pojďme dál.
Mezi nápaditější skladby určitě patří osmiminutová neoprogová válenda The Wind That Shakes The Barley (možný vrchol alba) s několika blahodárnými sekvencemi a také prchavě cválající výrazně melodický skvost Fahrenheit. Kino jak vyšití. Balady mě k It Bites zkrátka nesedí, nebaví mě jediná ze tří, takže ani For Safekeeping není žádnou vyjímkou. Naštěstí je tu svižná Lights vracející posluchače zpátky do hry. Zde objevíme poměrně vysoko položený Johnův zpěv, pěkné harmonické sbory i melodie namočené v decentní klávesové omáčce. Nakonec přichází ještě obligátní rozměrnější This Is England, která balancuje tak někde uprostřed mezi kvalitou a...

The Tall Ships je deska mírně rozkolísaná. Ořezat ji o 15, 20 minut, určitě by působila sevřeněji a nápaditěji. Hudebně volně navazuje na předchozí Mitchell/Beckovo působiště hvězdný projekt Kino, ovšem co se kompoziční kvality a řekněme určité podstatné jedinečnosti projevu týče, desce Picture konkurovat opravdu nemůže.
Avšak dle mého názoru další potomek kapely, o čtyři roky mladší Map of the Past dopadl ještě o malinko hůř.


A kdybychom měli tuto desku/etapu porovnávat s předchozí tvorbou kapely kdy v ní šéfoval Francis Dunnery, tak se vlastně jedná o dvě naprosto rozdílné identity. Ale to je zcela pochopitelné.


V případě obrozených It Bites jde o standardní neoprogovou záležitost, která by se dala přirovnat k Jadis, částečně i IQ, ovšem posazenou o jeden kvalitativní schůdek níže.
3,5*

» ostatní recenze alba It Bites - The Tall Ships
» popis a diskografie skupiny It Bites


Watch, The - Primitive
2018-02-21

Watch, The / Primitive

4 stars

Hudebně prosluněná Itálie to není jen muzika vykopaná z prazákladů rašícího art rocku sedmdesátých let. I v současnosti má tahle země na poli náročnějších a komplexnejších skladeb co nabídnout. A nemusí to být nutně v jejich mateřském jazyce. Jedni z těch nejvýznamějších si říkají The Watch, praktikují angličtinu a za svůj vzor si vybrali Gabrielovské Genesis. A nebýt moderně znějícího zvuku, jejich archaická kompoziční náplň na každé z vydaných desek vám z hlavy Peterovu partu vyhánět stoprocentně nebude.

Watch si s originalitou lebeňu příliš nelámou, některé plochy dovedou dlouho splývat a Gabrielovský klon Simone Rossetti se hlasově naparuje stejně nebetyčně jako jeho vzor. Dva posty mají Watch neuvěřitelně silně obsazeny, jedná se o precizně bublající hru baskytaristy Marco Schembriho a především geniálního technika za bicí hradbou Roberto Leoniho. Od jeho brilantní hry se nedají uši takřka odtrhnout, ale i zbytek kapely si v ovládání svých nástrojů vede více než zdatně. Jediné co lze tedy v hudbě této party postrádat je zapamatovatelnější hudební schéma.
Neznám celou jejich diskografii a při vědomí že některá alba a písně jsou si dost podobná se k tomu ani nechystám. Tohleto dílko ovšem patří k mým oblíbeným. Má zajímavou atmosféru a skutečně brilantní aranžmá.
Jde o spolek talentovaných hudebníků, kteří přesně ví co chtějí a jdou si za tím.

Watch jsou skvělou variantou pro všechny milovníky neoprogu a původních Genesis především, pro ně je to povinná a návyková záležitost.

» ostatní recenze alba Watch, The - Primitive
» popis a diskografie skupiny Watch, The


Kino - Picture
2018-02-18

Kino / Picture

5 stars

Letos by měl po dlouhých třinácti letech vyjít druhý album projektu/skupiny/superskupiny (jak ošidné jsou tyhle pojmy) KINO. Ten první se narodil v roce 2005 a já jej právě teď poslouchám. Přečetl jsem si místní příspěvky a zajímavé komentáře pod Slavovou, ne zase tolik zastaralou recenzí. Dokonce jsem se ráčil rozpomenout, že to byl opravdu Spark, který mě s Mitchellovým děťátkem tehdy seznámil. Pamatuji si jako by to bylo včera, jak hluboký dojem na mě tehdy Kino udělali svými nádhernými melodiemi a velice zvláštním zpěvem Johna Mitchella.
A to si nemyslím, že právě on je výjimečný zpěvák. Rozhodně ne technicky. Má však snadno identifikovatelnou barvu a ladně operuje s velice důležitou vlastností a tou jsou emoce. Jeho hrdlo je jeden velký gejzír citů a vzrušujících pohnutek.

Hudebně jsou Kino označováni jako progresivní kapela, ale jejich záběr je mnohem širší. Sahá od A.O.R. a soft rocku až k popovým melodiím. A právě tahle částečná rozštěpenost jim dává slušný manévrovací prostor, který svou nápaditostí dokáží pokrýt spoustou krásné muziky, aniž by posluchač potřeboval řešit jejich zaškatulkovávání.

Vesměs vyrovnaný komplet čítající desítku skladeb je prostoupen zvláštním neopakovatelným kouzlem. Kouzlem něhy a určité lidské vlídnosti. Když píši neopakovatelným, mám tím na mysli, že žádný z dalších projektů Johna Mitchella (snad s vyjímkou alba The Tall Ship kapely It Bites) se k něčemu podobnému už nedokázal propracovat.
Jsem tedy zvědav jak dopadne nahrávka letošní. Nechci být přehnaný pesimista, ale Mitchellův přetlak v posledních letech často ventilovaný na různých vedejších projektech postupně jaksi ztrácí pevnou půdu pod nohama. Úbytek originality není tak silný jako například u Neala Morse, ale pocit že John už pomalu dojíždí na setrvačník a to i v domácích Arena mě nechává na pozoru.

Pro všechny progrockery bude určitě novinka znovunastartovaných Kino velkou událostí a možná i výzvou. Jestli se kapele podaří překvapit se stejně kvalitní muzikou se kterou přišla na svém debutu už je otázkou, kterou tu budou někteří z nás řešit možná už za pár týdnů.

Kdo ji uslyší první, kdo napíše první recenzi, první komentář, nebo ji jako první smázne není podstatné. V tomto případě, z prvotně hudebního hlediska je postačující, aby byla kvalitní a dokázala nás něčím oslovit.

» ostatní recenze alba Kino - Picture
» popis a diskografie skupiny Kino


Enchant - A Blueprint Of The World
2018-02-17

Enchant / A Blueprint Of The World

4 stars

Je celkem zarážející, jak rychle získalo album A Blueprint of the World kultovní postavení na progresivní rockové scéně. Také dvě následující nahrávky Enchant se často pyšní tímto označením, avšak dlouho nedostupný debut je dle valné většiny lidí, kteří se v dané oblasti nějaký ten pátek pohybují, výrazným hudebním dědictvím.

Při poslechu debutního díla které udivuje neuvěřitelnou vyzrálostí a profesionálním feelingem vás může napadnout, proč kapela s takovými hráčskými i aranžérskými schopnostmi zůstala usazena u dna všeobecné rockové vzdělanosti. Na Enchant dnes i kdykoliv v minulosti přísahala vždy pouhá hrstka stálých příznivců, která po odchodu technicky nadaného bubeníka a výrazného autora Paula Craddicka ještě zeslábla.


Nahrávka má z velké části vtěleny postupy a feeling devadesátých let, ale zároveň zní svěže a moderně. Pánové neopomněli citovat kapely ke kterým vzhlíželi, ale zároveň si byli jisti směrem kudy vyrazit, aby nepopřeli vlastní vývoj. Tohle album funguje od začátku do konce. Každá nota má smysl a své místo. Je artrockově chytlavé, něžné, plné nápadů a přitom nejde o bezhlavé předvádění hudebních dovedností na úkor koncepce skladeb.
Celek který se kapele podařilo vytvořit není žádná konzervativní sázka na jistotu, ale odvážné a jedinečné album. A ve výsledku patří mezi jejich nejlepší počiny v historii.4,5*

» ostatní recenze alba Enchant - A Blueprint Of The World
» popis a diskografie skupiny Enchant


Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
2018-02-16

Blue Öyster Cult / Cultosaurus Erectus

3 stars

Sedmé studiové album amerických Blue Öyster Cult vydané v roce 1980 a nesoucí název Cultosaurus Erectus mě přijde hodně nesourodé a svou kvalitou značně nestabilní. Je částečným návratem k dřevnímu hard rocku, se kterým se kapela představila na začátku své kariéry. Potvrzenou změnu měl na starosti zvukař Martin Birch a obálka je vyjmuta z malby Behemoth's World od britského umělce Richarda Cliftona-Deyho. Scifi tématika je kapele blízká i tady, ale hudebně sic pestré album obsahuje skutečně silných nápadů jen poskrovnu.


Po úvodním slušném rozjezdu s tajemnou Black Blade se přiřítí progrockový skvost Monsters plný parádních jazzových etud, swingujícího saxofonu a pestré klavírní hry. Celá A strana je zajímavá. Hutná Divine Wind a značně hravá Deadline s krásnými vokály i sóly patří k těm lepším skladbám BOC. Jenže pak přijde zlom prostřednictvím koncertně rtuťovitého kusu The Marshall Plan citující Párplovské Smoke a dalšími ne zrovna povedenými položkami. Ty možná korespondují s prvními nahrávkami souboru, ale jelikož nejsem zrovna jejich milovníkem, jen těžko v nich nalézám nějakou odezvu. Vlastně až poslední, artověji vystavěná Unknown Tongue mě zase baví.

Deska byla k mému překvapení vcelku kladně přijata a prezentována jako odklon od softovějšího směru posledních alba. Uznávaná osobnost za producentským pultem Martin Birch, dvorní to guru Deep Purple a Rainbow dostal za úkol kapelu převézt zpět do ostře rockového sektoru. To se však naplno podařilo až s mistrovským dílem kapely, albem Fire Of Unknown Origin. Ale to je už úplně jiná písnička.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Supertramp - Breakfast In America
2018-02-16

Supertramp / Breakfast In America

5 stars

Poslech a s ním spojený zážitek z desky Breakfast in America, může hudebnímu fandovi přinést podobné zážitky, jako milovníkovi výtvarného umění procházka mezi zdmi pařížského Louveru. Šestý studiový výtvor kapely Supertramp skýtá ve svých útrobách podobné umělecké skvosty, jako palác umění ležící v jedné z nejkrásnějších metropolí světa.

Tak jako je Mona Lisa nejcenějším obrazem, je píseň Logical Song nejznámějším dílem této kapely. Při mé návštěvě tohoto historického objektu na mě daleko větší dojem však udělalo megalomansky obrovské plátno Paola Veronesa, Svatba v Káni Galilejské. Ten mi na zmiňovaném albu evokuje titánský epos, který nese ve svém odkazu samotný název alba. Jde o specifický hudební orgasmus, dokonale pojící rock, pop, jazz i art, jež se může obrazně měřit právě s tímto výtvarně dominantním skvostem.

A jestliže si po návštěvě Louveru odnášíme vzpomínky na plátna Jana van Eycka, Hieronyma Bosche, Jacques-Louise Davida, nebo Eugene Delacroixe, s poslechem onoho hudebního arcidíla nás do srdce zasáhnou písně jako Gone Hollywood, Goodbye Stranger, Oh Darling, nebo Take the Long Way Home.

Mezi osobní a málo skloňované Supertramp-ovské hymnusy musím přiřadit závěrečnou dvojici
Casual Conversations a Child of Vision. Druhá zmíněná patří k největším favoritům na desce, takový rozervaný Géricaultův Prám Medúzy. Vrcholně dramatické dílo tohoto francouzského romantika mi vůbec nevím proč evokuje právě tuto píseň, díky níž a ucelené sbírce klenotů vznikla tato malinko nevšední recenze, nacházejí svůj předobraz ve výtvarných mistrovských dílech, předávaných dalším generacím.

Supetramp to jsou artrockoví mohykáni s filharmonickou duší a srdcem, pumpujícím dokonale aristokratickou melodickou mízu.

» ostatní recenze alba Supertramp - Breakfast In America
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Cressida - Cressida
2018-02-13

Cressida / Cressida

5 stars

Britští Cressida patří mezi společenstvo kapel dvou alb. Kapel, které krátce po svém startovním vzplanutí dvakrát navštíví nahrávací studia a poté navždy pohasnou. S dobou která uplynula od jejich zániku se jméno Cressida skloňuje stále méně a poznat jejich hudbu je vyhrazeno pouze neúnavným hledačům starožitností a zašlých krás dob dávno zapomenutých.

Kolegové recenzující desku přede mnou vystihli její potenciál naprosto přesně. Nejsilnější vliv na tvorbu Cressidy měli určitě Moody Blues. Decentní nevtíravé melodie, krásně zdobený místy zdvojovaný vokál a výrazná instrumentální dovednost dělají z kapely jednoho z černých koní let sedmdesátých. Cullen a spol nezapomínají ani na emoce a nálady. Ty v jejich představení hrají nemalou roli. Jako příklad nám může posloužit hnedle úvod alba v podobě první skladby To Play Your Little Game. Nejenom zde zní Angusův vokál neskutečně křehoučce a oduševněle. Dokáže být zvláštně intenzivní a spolu s přelétajícími hammondy přeladí posluchače na emoční kanál. Vzápětí následuje vpád ostatních spoluhráčů, kteří v přívětivém tónu domalovávají další z pozoruhodných krajinářských akvarelů let sedmdesátých. Rytmizace skladby je naprosto úchvatná, vůbec celé gró této písně je nesporné a svou hravostí si nejen ona dokáže přidržet posluchače pěkně u těla.
Těch obrazů je celkem dvanáct a ve mě jejich poslech evokuje pohled do kaleidoskopu, v němž se barevná sklíčka při otáčení přeskupují ze strany na stranu.

Stejnojmenný, překvapivě vyspělí debut britských Cressida obsahuje velice interesantní muziku a má daleko významější pozici, než aby plnil fukci nahrávky, která má posloužit jako pouhý doplněk něčí domácí fonotéky.

» ostatní recenze alba Cressida - Cressida
» popis a diskografie skupiny Cressida


Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
2018-02-12

Premiata Forneria Marconi / Photos of Ghosts

4 stars

Tahle nahrávka mi přijde dost upachtěná a rozháraná. Vinou zvláštní dramaturgie je každá píseň tak trochu z jiného těsta.
Přehitovělá Celebration se tu vyjímá jako vybledlá švédka na rozpálené italské pláži, Crimsonovská houslově dekadentní Old Rain zní jako cokoliv jiného jen ne skladba od PFM. Hned další Il banchetto je pro změnu jediná skladba ponechaná v původním italském jazyce a mezi anglicky zpívanými písněmi působí jako pěst na oko. A aby toho nebylo málo, šesté místo patří instrumentálně-zpívanému čardáši s podivnějším názvem, než je samotná výpověďní hodnota této šílenosti.
Osa alba leží na zbývající trojici skutečně silných a famózních hudebních perel. Ty tvoří souhra harmonicky dokonalých částí, které se vzájemně spojují, mísí a překrývají a vytváří tak dojem skvostně proaranžovaných a skutečně bravurních kompozic. Implantovaná angličtina sem padne, jako kdyby se italské kombo s tímto jazykem už dávno narodilo a místy podobná instrumentace odkazující na vliv anglických kapel první poloviny sedmdesátých let, nemá ve výsledku hanlivý podtext, nýbrž oslavný kolorit.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes
2018-02-11

Eloy / Silent Cries And Mighty Echoes

5 stars

Postačí si poslechnout prvních pár sekund úvodní skladby Astral Entrance/Master Of Sensation a každého alespoň trochu znalého hudebního světoběžníka musí napadnou jediná dvě slova, PINK FLOYD. Když jsem kdysi tohle nejprodávanější album Eloy slyšel poprvé a to jsem už znal Dawn a v podvědomí měl i některé fragmenty z Ocean, byl jsem kulantně řečeno na rozpacích. Ta do uší bijící podobnost s pionýri psychedelie a učiteli art rocku mě vyrazila dech. Ale už následující, překvapivě brzké poslechy mě tuto napůl falešnou asociaci dokonale odbourali a Silent Cries... si velice rychle proklestilo cestu mezi elitu.

Nejen že je tohle album instrumenálním odrazem v zrcadle Pink Floyd se všemi těmi klávesovými jinotaji, akusticky nádhernou tónokresbou a klasickou Gilmourovskou školou. Ono je podobné i svou tajemnou a místy děsivě vizuální atmosférou. Jenomže je tu jedno ale, které vám umožní tohle všechno kapele odpustit.

Velice důležitým faktorem toho všeho je vývoj, který v případě Eloy postupně prošel velkou přestavbou. Na tomto místě se nejdná o začínající kapelu, o její první hudební odkaz, na kterém je jasně vytýčený cíl a to - budeme hrát jako náš vzor Pink Floyd. Je podstatné vedět, že Eloy začínali jako hard rockové monstrum a postupným přerodem čemuž se říká vývoj, dospěli až do tohoto stádia. Jejich představa o tom kudy směřovat, se začala postupně měnit a výrazové prostředky museli být přepracovány. Navíc je tu zpěv Franka Bornemanna a ten z jedné třetiny veškerá podobenství lehce smázne a na jeho nedobrou angličtinu nejpozději zde zapomenete. Uhrančivý vokální výraz plně koresponduje s mnohdy fatalisticky vyzařující muzikou a ta je na Silent Cries... opravdová.

Největší výpodědní hodnotu má nejdelší skladba alba, druhá, téměř patnáct minut trvající suita The Apocalypse. Ta si narozdíl od skutečně silných Floydovských asociací v úvodu alba, které tak okatě připomínají Shine On You Crazy Diamond razí vlastní cestu. Pokud tuto desku ve své sbírce vlastníte, vyzkoušejte jeden takový pokus. Počkejte až se den sešeří, venku bude naprostá tma, zavřete oči a těsně před tím zmáčkněte play u druhé písně. Polehoučku se nechejte unášet jejími hypnotickými účinky, ona bude pozvolna vplouvat do vašeho nitra a působit silně povznášejícím účinkem. Představte si, že jdete v tomto období zasněženou lesní cestou, pomalu procházíte místy která znáte, ne však příliš důkladně. Všude okolo vás se tyčí vzrostlé buky, duby a jasany, jejich větve pokrývá bílá vrstva sněhu. Nebe je zatažené a pochmurné, v kombinaci s mrznoucím vzduchem a samotou uprostřed té přírodní krásy je to pouze hudba, která vás dokáže vést. Přichází změna, displej ukazuje 4 minuty 40 vteřin a z dálky se ozývá sborové vzlykání, které vzápětí vystřídá uhrančivý dívčí nápěv patřící Brigitte Witt. Píseň přichází do své poloviny a katarzní pocit z ní maximálně umocní Brigittiny vznešené ozvěny, tříštící se o akustické sněhové vločky, které se sypou ze stromů, do jejichž korun se opírá studený severní vítr.
A teď mi řekněte, jestli právě tohle není na muzice to nejnádhernější. Nespočet asociací a různých příběhů, které si můžete v její společnosti promítnout a přehrát, z ní dělá jedinečné umění. Umění tak svébytné a emocionálně silné. Já vám tuhle vizi chtěl nastínit naschvál, sám jsem ji totiž včera s mp-trojkou v kapse a tímto albem uvnitř, při procházce podobnými místy prožil. A byla to čitá a nefalšováná přírodně-hudební nádhera.

Má ještě cenu rozebírat i ostatní skladby? Samozřejmě že je to zbytečné. Zbylá písňová trojice má přehlednější schemata, dominantní basové aranžmá a De Labore Solis skutečně tajúplně silnou atmosféru.


Silent Cries And Mighty Echoes je dalším krokem v postupném přerodu Eloy. Krokem, který byl součástí vývojového řetězce, bez něhož by hrozila stagnace a rychlý úpadek. Jde o jeden obrovský, hudebně myšlenkový tok, proudící skrze prostor i tělo.

» ostatní recenze alba Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes
» popis a diskografie skupiny Eloy


Pentangle, The - Basket of Light
2018-02-09

Pentangle, The /