Profil uživatele horyna


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Uriah Heep - Conquest
2019-04-18

Uriah Heep / Conquest

5 stars

O obzvlášť oblíbených kapelách a jejich nahrávkách, ke kterým si po určitém čase vybudujete vztah, se recenzentovi píše takřka samo, s láskou a s velkým zaujetím. Případ této desky u mě spadá právě do takové kategorie. Jen přemýšlím, kde vlastně začít. Jestli tím, jakou cestou jsem se k nahrávce kdysi dostal, nebo historií kapely v návaznosti na onu desku či přímo konkrétně o ní? A jelikož o mých milovaných Uriah Heep píši s gustem a velmi rád, bude mé dnešní pojednání kapánek obšírnější. Věřím, že ti, kdo si budou tuto recenzi číst, mají produkci, nebo alespoň základní byronovský katalog nastudovaný. Právě takoví mají s nahrávkou Conquest stabilně největší potíž, jelikož se jedná o desku, která často vyvolává nejeden spor. I když se jedná o poslední desku klávesáka, skladatelského tahouna a jednu z výrazných osobností historie Uriah Heep Kena Hensleyho, kterou složil právě pro potřeby své mateřské kapely, právě ona je tou první, jasně se odlišující nahrávkou trůnící v uriášovském portfoliu. Pravdou zůstává, že jen málo jejích úseků v sobě odráží styčné body s tím, co doposud kapela tvořila a dokázala.

Předešlá díla s Lawtonem za mikrofonem - tedy Innocent Victim a Fallen Angel - znamenala postupný odklon od původního vzoru, což následně Conquest důsledně zpečetil. Mnozí přičítají kapele za vinu, že se až příliš orientovala na (americký) hudební trh osmdesátých let, mnozí vidí zkázu a příčinu "jinakosti" v angažování tolik odlišného zpěváka, jakým rozhodně John Sloman byl, a jiní spatřují to podstatné v celkovém úhybném skladatelském manévru, ke kterému kapela postupně přilnula, ať to bylo s Kenem či bez něj. Jedno je jisté: od svého vstupu do osmdesátých let už Uriah Heep nikdy nebudou znít jako ti Uriah Heep, které do té doby hudební svět znal a tolik obdivoval. Doba se rapidně měnila a měnily se také kapely. Chvilkové poblouznění punkem a dlouhodobé popem i discotékovou bezstarostností změnilo takřka přes noc většinu včera ještě progresivně myslících spolků k nepoznání. Heslo "přizpůsob se nebo padneš" museli razit všichni, kdož chtěli přežít. Nově nastupující mladé smečky v čele s perryovskými Journey zahrozily vztyčeným prstem všem těmto o generaci starším dinosaurům, že pokud rychle nenaskočí do jejich rozjíždějícího se vlaku, budou jím nemilosrdně převálcovány.

A tak se Uriah Heep přizpůsobili rovněž. Šli na to postupným zjemňováním svého soundu na deskách z druhé půle let sedmdesátých. Fanoušci si mohli pomalu zvyknout nebo odejít. Ovšem po fatálním obratu prostřednictvím desky Conquest i ti, co doteď měli s kapelou ještě trpělivost, ji toužili navždy pohřbít. Razantní změna hudební orientace pro ně byla nepřípustná a cenu jejich ještě nedávných oblíbenců značně devalvovala. S výraznou změnou se však ke kapele připojila část fanoušků nových. Pochopitelně jich nebylo tolik, jako v dobách "čarodějů", ale před prázdnými sály Uriáši rozhodně tenkrát nehráli.

Člověk, lépe řečeno posluchač, který se s kapelou seznamuje až daleko po všech těchto změnách a útrapách, nahlíží na její vliv a umělecké kroky zcela odlišně, než jedinec v přítomném čase. Když mi Uriah Heep před více jak desítkou let zkřížili cestu, logicky jsem volil ono poprvé s Byronem a nejspíš i kompletně celý katalog. Poté se šlo dál, přesněji řečeno vpřed, a na rozdíl od například některých alb z průběhu let osmdesátých, mě Conquest neminul. Oblíbil jsem si jej takřka okamžitě a postupně se jím naskrz proposlouchal. V době recese a zeštíhlování sbírky padla volba i na něj, ale po pár letech dalšího, ještě podrobnějšího studia diskografie těchto ostrovanů, se mi po LP začalo výrazně stýskat. Mezitím se stal z titulu nedostupný artikl a já čekal a čekal. Mohl jsem jej dávno získat prostřednictvím Discogs, ale věděl jsem, že tam jej za nemalý peníz najdu vždy, a tak nebylo kam spěchat. Až náhoda a dobrá cena vícero postarších titulů od prodejce z jihu Evropy mi Conquest znovu "dohodila". Od té chvíle už to není jen "jeden z ostatních", ale je to miláček a oblíbená nahrávka mé zbožňované kapely. Conquest vnímám jako velice zajímavé a osobité dílo, které svedlo kapelu díky Slomanově soulovému hlasovému zabarvení právě s tímto, pro ně jistě netypickým hudebním stylem.

Krátký mysteriózní úvod a je tu má oblíbená No Return. Neposedné tempo, množství příjemných zvuků zvláštně dojemňující její náladu i překrásné sbory alá staří Uriah Heep a hlavně - procítěný Sloman. Toť úvod jako hrom. Se soulem vonící dvojkou Imagination s neskutečně uhrančivě artikujícím Johnem a zvukem pořádně poplatným osmdesátkám nemám sebemenší problém, ba naopak. Skladba má odpich a stojí na fantaskní Bolderově basové stopě. Hensley tu pouze dobarvuje celek a Box přidává pěkné melodie. Vzápětí přijde mohutný sbor položený na akustikách a je vymalováno-katarze! Mnohem víc heavy je třetí Feelings. Autorem je znovu Hensley, i když obraz skladby dostává boxovskou auru. Charakterizují ji bohaté sbory a čiší z ní free osmdesátková nálada. Bolderova Fools je dalším zlatým hřebem nahrávky. Začíná kytarovým sólem, pak se vše ztiší a přichází král Sloman. Zpívá celým srdcem s opětovným soulovým nádechem, ale občas dokáže pěkně přitlačit. Refrénová stopa nemá chybu.

Černou kaňkou desky je přepjatá a přepozitivnělá Carry On. Tohle je i na mne už moc. O částečnou nápravu se stará Won’t Have To Wait Too Long, ale je to spíš takový ne úplně povedený paskvil. Tím však veškeré neduhy desky končí a přichází totální majstrštyk - Hensleyho píseň Out On The Street. U té mi krvácí srdce a slzí oči. Jde o prvotřídní baladu s atmosférou z říše pohádek. Boxova akustika tu něžně přede, klávesy dojemně hladí a celé jeviště patří panu zpěvákovi Johnu Slomanovi. Pro mne je to neskutečně křehká a nanejvýš zranitelná perla celé diskografie Uriah Heep. Ta píseň je především o emocích a o atmosféře, je to balzám na zlomená srdce. A podobně překrásná je i poslední píseň It Ain’t Easy. Taková rozlučková rozprávka s jednou etapou této kapely, rozlučka s Kenem Hensleym. Nejen že celkový dojem z této nahrávky nepokazí, ale dokáže jej ještě o kousek vyšponovat, a nejen proto osobně boduji tuto desku tak vysoko. Bonusy na CD poslouchám málokdy, nemám k nim vybudovaný nějaký vztah a vždy mne zajímá pouze deska jako celek. Tady je to jinak, trojice na čele s nedostižnou Think It Over je ozdobou této kolekce.

Skalní (a promiňte mi ten výraz "služebně starší") fans Uriah Heep deska Conquest neuspokojí a nenadchne. To je mi jasné a ani to nečekám. Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Dokken - Dysfunctional
2019-04-17

Dokken / Dysfunctional

5 stars

Američtí melodici Dokken jsou pro většinu rockového publika synonymem kvality a invence a nositelé velkých hitů. Vzestup kapely spadá do období hair boomu a glamového hnutí osmdesátých let. I když se hudebně tomuto stylu nikdy výrazně nezaprodali, jejich image může svědčit o naprostém opaku. Jenže kdo v Americe osmdesátých let nechodil s natupírovanými vlasy a na jevišti nedělal pózy na náctiletá děvčátka? Dokken však kvalitu měli a to zejména v kytaristovi Georgi Lynchovi a jeho parťákovi a později nepříteli, zpěváku Donu Dokkenovi. V průběhu osmdesátých roků sbíraly jejich nahrávky platiny a singly okupovaly přední místa v hudebních žebříčcích. Já osobně jsem nikdy nepropadl jejich úspěšným nahrávkám a nakonec nekoupil ani výborný Best Of, o kterém jsem svého času uvažoval. Dokken se tak pro mě stali jednou z těch partiček, která má pro mne význam pouze svou jednou jedinou deskou, a tou je právě deska recenzovaná.

Seznámil jsem se s ní v době jejího uvedení na trh roku 1995. V té době ještě postihnutý grungeovou mánií, hledal jsem přijatelné alternativy v zaoceánském hard-rocku, který se mátořil nazpět a řada kapel znovu povstala silnější a daleko zemitější než kdy předtím. Tak, jako se Corabiho hutní a hudebně asi tisíckrát kvalitnější Mötley Crüe obrodili stejnojmennou plackou z roku 1994, stejně i Dokken zaznamenali svůj návrat o pouhý rok později, a dokonce ve stejné sestavě. V té je krom zmíněných kohoutů přítomna ještě výborná rytmická dvojka Jeff Pilson a skvělý drummer Mick Brown. Pod křídly osvědčeného Michaela Wagenera tak vznikl hladový artefakt doby - Dysfunctional, který svědčí o tom, že když čtyři invenčně výborně vyzbrojení hudebníci táhnou za jeden provaz, může vzniknout jedinečné dílo vymezující se mimo dávno zajeté mantinely a klišé.

Desku rozjíždí spíš opatrný klasický otvírák Inside Looking Out, aby připravil půdu pro arabskými motivy protkanou, moderní a temně tvrdou skladbu od Dokken jen stěží očekávanou - Hole In My Head. První vrchol na diváka číhá v Lynchově akustickou kytarou dojemně česané The Maze (s intenzivním a mohutným refrénem), na kterou naváže sabaťácky výpravný poem Too High To Fly (Pilsonova basa je tu středobodem veškerého dění). Po překrásné zamilované, znovu akustické Nothing Left To Say přicházejí dva (riffoidní) knockoutové údery prostřednictvím Shadows Of Life a Long Way Home patřící k vrcholům desky. Pro odlehčení je tu další perla Sweet Chains střídána těžkotonážkou Lesser Of Two Evils. Desku zakončuje cover ELP kvality totožné s originálem - From The Beginning

Bohužel další desky už hodně padají kvalitou dolů, ta nadcházející přímo úděsně. Lynch s Dokkenem se zase pohádali a na světě byl další skandál a odchod. Kytaristé, co přicházeli po něm, kvalitu měli, ale namíchat chemii podobnou někdejší "bratrské dvojce" Dokkken/Lynch se už nikdy nepodařilo. Nemám rád Dokken, ale miluji jejich Dysfunctional, divné že? Prostě je to pro mě zase TA kapela jedné jediné desky.

» ostatní recenze alba Dokken - Dysfunctional
» popis a diskografie skupiny Dokken


Lynyrd Skynyrd - Second Helping
2019-04-14

Lynyrd Skynyrd / Second Helping

5 stars

Nadšen poslechem druhého alba Lynyrd Skynyrd Second Helping usedám chvíli po vylovení CD z mechaniky přehrávače k PC, abych své dojmy práskl na progboard. V tom se ozve zvonek a já si říkám, kdo to teď zrovna otravuje. Jdu se podívat a u dveří stojí kámoš s flaškou Pálavy v ruce, a prý jestli nemám čas na pokec o muzice, životě a událostech posledních dnů. Říkám mu - člověče, rád tě vidím, čas mám, zrovna jsem začal psát recenzi, ale to počká. Zvu ho dál, lahvinka se otvírá takřka nenuceně a sama, povídáme si a než se člověk naděje, klopíme tam třetí sklenku. V tu chvíli dostávám nápad, jak z klasické recenze "vyrobit" nějakou netypickou jednohubku. Impuls začlenit jeho návštěvu a společné bumbání dostává další rozměr, ale psát se bude až později, až v klidu a o samotě. Mezitím se mě ptá, o čem že to vlastně píšu. O druhých Lynyrd Skynyrd, ale to ty jako pravověrný metalista nemůžeš znát. "To je nějaká jižanina né?", táže se s nedůvěrou. "To snad ani není hudba, to jejich vesnický country." "Ale je chlapče a jaká," odvětím. "Chceš si to poslechnout?" S nedůvěrou kroutí hlavou, ale jelikož má už něco vypito, moc to neřeší.

"To je Sweet Home Alabama," hned kontruje, "to znám, to je příšerná věc". "Ale není," nedám se a vysvětluji, že je jenom ohraná a navíc patří mezi přední hymny celého jižanského hudebního hnutí. "No kolik znáš takových songů?" Kroutí hlavou a je vidět, že se tím nehodlá zabývat. Při I Need You si podupává nohou, brnká prsty o koleno a začíná se houpat. Nic neříká, zavřel oči, je vidět, že je nakulenej (ale není v tom sám). Za sebe jen řeknu, že je to parádní píseň. S Don't Ask Me No Questions ho nemá cenu trápit, jelikož ani mně tento song moc neříká, posouvám to tedy dál. Workin' For MCA je dravá rocková šlupka, která nám začíná rozpumpovávat andrenalin v těle. Další pomalá a pěkná (pro mne rozhodně) je píseň The Ballad of Curtis Loew, ale vypadá to, že tady usneme. Jenže pak to přijde!

Z repráků začne dunět Swamp Music a naráz ožívají i mrtvoly na hřbitově. Pořádně ohulím volume a v tom slyším basu, jak jede jako parní válec, křičím ta slova do éteru, ale odezva žádná. Kámoš se zvedá a začíná divoce běhat po pokoji, hraje na to co by chtěl mít pověšené na krku a navíc to i umět. Skladba šlape jako řemenice motoru ve vysokých obrátkách a já čučím, že se mu to začalo pořádně zamlouvat. Do podobné, i když sofistikovanější kategorie šoupneme The Needle And The Spoon, harmonicky překrásně vystavěnou skladbu s precizní akustickou kytarou a výborně šlapající rytmikou. Největší bomba (promiň Sweet Home Alabamo) je Caleův cover Call Me The Breeze, u kterého řádíme oba dva jak utržení psi. Přesně tomuhle se u nás říká "pořádná jazda". Kytaristé sólují, ruce potleskávají do rytmu, pianista lítá po klaviatuře, dechy tlačí tu dynamickou káru vzhůru a basa s bicími duní jako hrom s přicházející bouří.

CD dohrálo a já koukám na kámoše, jak ho ta "trapná" jižanina dokázala rozpumpovat. Celkem očekávaně z něj vypadlo: "Hoď tam ještě něco podobnýho." Proč mu kazit radost, stríko horyna má v zásobě nespočet podobně nabušených "měkkotin", které i drsné metalové srdce dokáží pořádně nažhavit. Samozřejmě, něco spláchl alkohol, ale na druhý den mi píše: "Člověče, budeš mi muset ty lynyrďáky smahnout, abych si je ještě znovu poslechl." Nepředpokládám, že je bude za střízliva vnímat tak intenzivně jako tehdy, ale... Proč nezkusit napravit jedno kovové srdce pořádnou porcí muziky honáků stád ze sousedství J. R. Ewinga? No a za mě říkám jen ano Sweet Home Alabama, ano I Need You, ano The Ballad of Curtis Loew, vy všechny jste výborné skladby, ale poslední trojka vás stejně pokaždé přetrumfne. Po právu za 5!

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Second Helping
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd


Strawbs - Burning For You
2019-04-12

Strawbs / Burning For You

5 stars

Britští Strawbs patři mezi čelní představitele ostrovní art-rockové scény sedmdesátých let. Ihned od svých začátků, na deskách z let 1969-71 si vybudovali specifický hudební styl, který však začali na dalších nahrávkách rozvíjet do úplně odlišných forem. Když na svém vrcholném díle From the Witchwood vystoupali na folk-rockový trůn a toto album se stalo jejich triumfem, otočili kormidlo do temnějších a symfoničtějších vod. Začali pracovat s jiným druhem atmosféry. Zhruba za tři roky se okolo skvostné desky Nomadness přiklonili k písničkovější formě a tu spolu s teatrálním pojetím z minulosti pravidelně ve svých kompozicích v průběhu druhé poloviny let sedmdesátých střídali. Postupně vydávali další a další výborná alba a jedním z nich je i deska Burning for You.

Tu jsem si pořizoval až v druhé vlně svého zájmu o Strawbs a postupně ji přišel na chuť natolik, že ji dnes směle zařazuji po bok takových skvostů jako jsou třeba alba Bursting At The Seams nebo jedna z vůbec nejlepší nahrávek oné epochy, deska Ghosts. Burning sice leží už jinde, ale zároveň se ke kreativně nejplodnější etapě kapely obloukem vrací. Deska už není jenom sbírkou skvostných písniček po vzoru Nomadness, ale daleko zřetelněji znovu pracuje s atmosférou a melancholií nabízenou kapelou v rozmezí let 1972-75.

Je rozvržena do poklidného, místy silně baladického tempa, ale pokud vám toto nevadí a přistoupíte na hru Strawbs využívající svou nezaměnitelnou melancholickou oponu složenou ze snových útvarů, smutných přediv kytar, kláves a znovu maximálně naléhavého hlasu Davea Cousinse, má pro vás deska Burning for You připraveno mnoho slastných okamžiků a nezapomenutelných chvil. Hudba této kapely, a to se mi zdá nejdůležitější, dokáže strhnout především po emotivní stránce svým intenzivně melancholickým, přesto však nijak patetickým pojetím. A právě to je největší zbraní spolku, jakkoliv můžeme považovat za důležitý i její neustálý hudební posun. Tato deska vás dokáže znovu hluboce pohltit a navíc rozšiřuje unikátní výrazivo kapely o nové prvky.

Strawbs jsou společně s Caravan, Camel či třeba Barclay James Harvest trestuhodně nedoceněnou kapelou dávnověku. To málo, co pro ně může posluchač recenzent udělat, je totiž zvýraznit je a vyzvednout právě tím, že o nich bude opakovaně psát a protlačovat je do širšího podvědomí. Navíc recenze by měla jejímu pisateli, tak jako muzika, o které je zrovna řeč, přinášet radost. A psát o kapelách typu právě Strawbs radost je - stejně jako je radost poslouchat jejich oduševnělou hudbu.

» ostatní recenze alba Strawbs - Burning For You
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Metamorfosi - Inferno
2019-04-11

Metamorfosi / Inferno

5 stars

Pouze jedna hejkalova recenze a ještě sedm let stará – toť vizitka tohoto pro Progboard zřejmě nedoceněného alba italských náladotvůrců Metamorfosi. Naopak na serveru Progarchives je deska Inferno jednou z nejprotěžovanějších a nejoblíbenějších produkcí pocházejících z Apeninského poloostrova.

Osobně ji mám v šuplíku druhoplánovitých, což znamená, že nepatří mezi "běžné" rockové, art-rockové produkce, které mě osloví rychle a během prvních poslechů. Tenhle klenot je naprostým opakem. První dny je to boj a do hlavy se vám zahryzne jen velice málo z toho, co v sobě deska ve skutečnosti skrývá. Kvůli její drsnější slupce má člověk problém i s přiřazením k typické italské provenienci a nebýt zpěvu... Ale všechno chce svůj čas a jako správný rockový klenot se deska Inferno otevírá postupně a po částech. Za pár dnů či týdnů se od ní nebudete moci odlepit a uslyšíte i to, co v nahrávce před tím jaksi nebylo.

Atmosféra tu je a v pořádně velkém balení. Všudypřítomný klávesový opar má za domácí úkol ji vyrábět a spolu s typickou jižanskou aranžérskou prošpikovaností, změnami tempa, najazzlými úryvky, chvilkovým burácením rytmiky, klavíru, veletočem změn nálad, atmosférou seventies a vypjatým vokálem Jimmy Spitaleriho dostáváme v jednom balení jedno z vůbec nejlepších a nejnápaditějších alb sedmdesátých roků.

Kdo tuhle fošnu zná, nejspíš se mnou bude v tomto hodnocení souhlasit. A kdo ne, je na čase to honem napravit. U "talošů" BTF ji po krátké odmlce znovu zařadili do svého katalogu. 4,5*

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi


Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
2019-04-09

Schenker, Michael / Perfect Timing [McAuley Schenker Group]

5 stars

Michael Schenker je pro mě jeden z nejlepších kytaristů epochy sedmdesátých let. Když hrál a skládal v UFO, děly se velké věci. Každá deska s ním u kormidla je mimořádná. Silná, melodická, nápaditá a malinko jiná. Podobné poučky však k jeho osobě v průběhu let dalších už připojit nedokážu. Epizodní účinkování se Scorpions mě nechává chladným, hudba, kterou robil v letech devadesátých vesměs taky, a dnešek, či v globálu nové tisíciletí s pár zajímavými zaškobrtnutími mě neoslovuje vůbec.

Jednu epochu jsem záměrně vynechal a tou jsou synťákové osmdesátky. Start se mu povedl, první deska je velice, velice slušná. Bonnetovská trojka za hřích stojí rovněž, ale ten zbytek - tak tak. Já v něm však jednu svou bílou holubici mám a tou je deska Perfect Timing. Tu Michael sestavil se svým novým americkým parťákem Robinem McAuleym, který si stoupl k mikrofonu, a s jejím obsahem se vehementně přiklonil k tehdy módnímu – americky střiženému nadýchanému (pop ne, raději pomp) rocku oněch let.

Slovutný producent Andy Johns, zvukový inženýr těch nejlepších nahrávek Led Zeppelin či Rolling Stones oblékl nahrávku do dobově přijatelně nadimenzovaného zvukového kabátce a vyzvedl její silná pozitiva. Těmi jsou Michaelova dynamická, pestrá a zcela funkční kytarová práce, stejně jako Robinův uhrančivě působící silový vokál. Jeho majitel jej dovede svérázně ovládat. Když je zapotřebí, přitlačí svým energetickým potenciálem posluchače pěkně ke zdi, aby jej v momentě následujícím dokázal bez mrknutí oka emočně rozcupovat na kousky.

Sestava nahrávky je složena z desítky výživných a po ne mnoha posleších i dobře zapamatovatelných kousků. Mezi vypalovačky lze zařadit No Time For Losers a Get Out – jinak asi nejslabší položky na desce, které tu působící trochu nudně a stereotypně. V jejich přímém kontrastu leží dvojice atmosféricky skvostně vystavěných balad - Follow The Night a Time. Zbylou šestici reprezentují úchvatné šlapající pecky narvané obrovskou škálou melodických postupů, vyhrávek, sól a dynamických přechodů. Všemu nasazuje korunu Robinovo bravurní frázování, které značnou část songů, přinejmenším jejich zpěvné refrény, pasuje mezi to nejlepší v oblasti podobně naleštěné produkce. Gimme Your Love je velmi solidní začátek, ale dvojka a hlavně třetí Don't Stop Me Now to už je hard-rockový parnas. Mezi nejlepší si připočtěte ještě I Don't Wanna Lose a na úplný vrcholek dosaďte Love Is Not A Game – krev, pot a slzy v jednom z nejsympatičtějších balení osmdesátých let.

Deska se zrodila do na podobné nahrávky silného a svým způsobem určujícího letopočtu 1987. Tedy roku, kdy svá nejkomerčnější/nejprodávanější/nejslavnější (a pro někoho možná i nejoblíbenější) alba vydaly soubory jako Whitesnake a Def Leppard. Právě tahle dvojice definovala muziku oněch časů. I Michael Schenker se společně s Robinem McAuleyem chtěli na této vlně svést. Na nich si však cením faktu, že pro své účely nepotřebovali momentální káru (desku Perfect Timing) natolik nablýskanou, třpytící se a natuněnou jako jejich jmenovaní společníci. Sic neuspěli v tak miliónovém prodejním nákladu, ale vychlazené šampaňské za suchou skývu chleba a obyčejnou vodu kvůli tomuto faktu vyměňovat rozhodně nepotřebovali.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Kayak - Royal Bed Bouncer
2019-04-08

Kayak / Royal Bed Bouncer

4 stars

Někdy jsou hudební cesty, které vás k určité kapele nebo její nahrávce dovedou, hodně spletité. Na existenci holandských Kayak tu upozorňoval zdejší fanda všeho jen trochu zajímavého z oblasti neoprogu - Braňo. Jejich loňské album Seventeen mě postupně nadchlo natolik, že i když jsem o jejich úvodní periodě zpočátku vůbec neuvažoval, zvědavost nakonec zvítězila, a já se začal prvními Kayak postupně prokousávat.

Z toho, co jsem zatím slyšel a četl, jsem vydedukoval, že první trojice nahrávek je nejprogresivnější a další desky se ubírají cestou inteligentního popu. Náhoda mě napoprvé prostřednictvím Discogs svedla s nahrávkou třetí -Royal Bed Bouncer. Když jsem CD netrpělivě vkládal do přehrávače, vůbec jsem netušil, co mohu očekávat. Zkusmo jsem tedy projížděl jednotlivé songy a napadala mne jména jako Genesis, Magnum nebo Queen. Alba těchto kapel v jejich prvotní fázi. Jakoby chtěli Kayak svými ranými nahrávkami vzdát hold hned několika spolkům, které je v začátcích jistě ovlivnily. Z Genesis si vzali zpěvnost a určitou snovou formuli, z Magnum, kteří v té době ještě neexistovali, zhola nic - to jen ta podobnost v pompézním duchu a mohutných popěvcích, no a z Queen se tu prolíná trocha toho patosu a teatrálnosti.

Kayak na svém startu tedy hráli art-rock symfoničtějšího střihu s řadou muzikálních vsuvek a velmi bohatých aranžmá podporovaných častými tempovými obměnami. Nesmírně důležitým nástrojem je klavír a klávesy Tona Scherpenzeela, ústřední to článek, kterému se celá produkce i jednotlivé skladby podřizují. Není to tak, že by si kytara "nebrnkala" to svoje, i její vyhrávky jsou povedené a někdy právě ona určuje charakter jednotlivých pasáží. Ale pokaždé je nablízku Ton se svými klapkami, kterými bohatě dobarvuje okolní prostor a když je potřeba, rád přechází do protiútoku. Všechny skladby jsou bohatě strukturované, členité a místy rozmanité natolik, že je malinko obtížné si desku kompletně zapamatovat.

Mezi ty, které mi uvízly v hlavě hned od začátku, patří úvodní až překvapivě ostrý nátěr pojmenovaný jako album samotné, queenovsky rozmáchlá a něžná dvojka Life of gold a na stejnou kapelu ukazující hravůstka (You're so) bizarre s klarinetovým (klávesovým) sólíčkem na pozici číslo tři. Parádně odpíchnutý klavírek je na začátku If this is your welcome, a jakási Patricia Paay si střihne roztomiloučké sólo plné romantických nářků v osmé Patricia Anglaia - jasná trefa na city, při které dopadnou na zem i poslední vzdorující andělé tam nahoře. Samotné finále s klavírní My heart has changed podtrhne už tak dost dobrý dojen z celkové nahrávky, a rázem připomene fakt, že i v Holandsku se v letech sedmdesátých dokázala urodit zajímavá muzika.

» ostatní recenze alba Kayak - Royal Bed Bouncer
» popis a diskografie skupiny Kayak


Magnum - Vigilante
2019-04-04

Magnum / Vigilante

4 stars

Včera večer tak dojdu z práce, vyberu si jedno z cedéček, které minulý týden dovezl pošťák (což znamená, že jsem si ho nejspíš i sám objednal) a chystám se jej vyndat z igelitového obalu a otestovat. Na chvíli se zastavím prohlížejíc si přední stranu desky a vyloženě se slyším, jak v duchu říkám - to snad není možné, tak já už mám doma i Vigilante. Nahrávku, o které jsem dlouhá léta mluvil povrchně a tvrdil, že je slabá, trendová, zkrátka o ničem. Že hudba na tomto nosiči je jen komerční popina, nezáživná, vlezlá, umělohmotná a otravná. Tohle bych si přece nikdy nemohl pořídit. Že obal alba patří k absolutně nejkýčovějším a nejhnusnějším v historii rocku-tak tady se naštěstí můj názor zas tak moc nezměnil. Jenže...

Důvody, proč jsem si nakonec desku Vigilante pořídil jsou:
a) Čím jsem starší, začínám poslouchat také (!) daleko melodičtější, uhlazenější "komerčnější" muziku (ale zdaleka to není ještě na ozdravovnu, ve stejné várce jsem pořídil například trojku od Focus).
b) Před nedávnem jsem objevil staré Magnum a začal jejich katalog podrobně prozkoumávat. Mezi deskami z kraje let osmdesátých se dnes pohybuji jak ryba ve vodě, to je totiž pomp rock prvotřídní kvality. Jenže posluchač je člověk zvídavý, chce poznat stále víc a víc, a tak logicky musel nastat zlom, a s ním spojená i chuť poznat a posléze také příjmout i toto kdysi rázně odvrhované album.

Při porovnávání Vigilante versus Chase the Dragon nebo The Eleventh Hour je posun do komerčních vod znatelný a kapela tam částečně směřovala už B stranou On a Storyteller´s Night. Vše zní nadýchaněji, uhlazeněji a líbivěji. Stopy po hard rocku nebo dokonce heavy metalu objevující se v některých raných skladbách souboru jsou zcela eliminovány a na jejich místa se prodraly tak trochu neškodné melodie jasně ukazující na zaoceánskou produkci, totiž trh, kam by i Magnum rádi zamířili a kde by rádi uspěli.

Před pár lety bych ještě většinu songů, které Magnum na desku přilepili, hodil šmahem do koše. Jenže dnes se mi tuze líbí vznešené kouzlo uhrančivé Need a Lot of Love (osobní hit č. 2, hymna přímo z nebes), bezstarostné melodie v souboji se saxofonovým sólem plnící čtvrtou Midnight, pompézní vodotrysk Holy Rider, balada s velkým B When the World Comes Down, ve které Catley předvádí, proč právě on je tím vyvoleným podobný typ hudby věrně reprodukovat. Největším pokladem je určitě samotná titulka Vigilante - nejvýživnější kus, při kterém se snadno rozpomenete na divočejší začátky Magnum. Desku zakončí příjemná hymna Back Street Kid.

Dnes musím prosit Vigilante za odpuštění. Žádná namletá sláma určená ke hnojení, ale dobré a poslechově výživné pomp-rockové album, které sice Magnum ještě několikrát překonají, ale na polovinu osmdesátek je velmi ucházející. V přímém souboji s o dva roky mladším a posluchači daleko oblíbenějším Wings of Heaven u mě zatím o prsa vítězí kýčovitý koník z Vigilante.

» ostatní recenze alba Magnum - Vigilante
» popis a diskografie skupiny Magnum


IZZ - I Move
2019-04-03

IZZ / I Move

5 stars

Tak tohle je jedna z desek, kterou za posledních čtrnáct dnů nejsem schopen vymazat z mp3 přehrávače. Rozhodně to není muzika na první dobrou, však jsem hned po počátečním seznámení očekával, že to bude ten klasický běh na dlouhou trať. Ale nakonec to není tak úplně pravda. I přes jeho těžkou progresivně technickou kostru je tu hodně bodů, kterých se dá vcelku rychle zachytit a které lze dostat do hlavy. I Move je laicky řečeno ultra-brutální prog-rock s písničkářským spodkem, který se tváří zarputile, ale přitom si rád pohrává s fusion a ctí velké a zdařilé melodie.

Už od začátku desky je divákovi jasně nastíněno, kudy se bude hudba kapely IZZ ubírat. Náročná, tempově i nástrojově neohraničená skupenství se deskou prodírají jen v těsné blízkosti lahodně vyšlechtěných vokálních partů. Kapele není cizí ani složka elektronikcká. Hned v úvodní Spinning Round ji dokáže ladně propojit s prog-rockem, díky čemuž vzniká moderně pojatá píseň s velkým citem na melodiku i zpěvné refrény. Podobný prvek se uplatňuje znovu ve skladbě číslo tři. Tam ji pro změnu doprovází ve značně zasněné poloze upřímný projev zpěváka Toma Galgana. Velkou chvílí této desky jsou balady. Jedna taková nese název I Already Know a je přesně tím typem skladby, která vás svými ladnými křivkami ihned polapí a pak si vás omotá jako pavouk svou v pavučině uvízlou kořist. Spojnici vedoucí až k deskám Red a Lark´s Tongue... matadorů podobného stylu King Crimson narýsuje osm minut trvající instrumentální eruptivní jízda Star Evil Gnoma Su. V ní se toto kombo dostatečně vyřádí a převede nám, jak by mohla hudba těchto praotců technicky náročné muziky zní v 21. století.

Další velká baladická chvíle se jmenuje Another Door. Vytříbená harmonie a velký cit pro melodie, toť jedny z předností této skladby i celých IZZ. Další z velkých chvil si vybere jedenáctá Knight and Nights – synonymumo prog-rocku prvotřídní kvality. Po zvláštní The Mists of Dalriada, která jakoby vypadla z nějakého irského pubu, přichází má velmi velmi oblíbená Oh, How it's great! Šlapající prog-pecka s potlačeným kytarovým riffem a chorusem, jehož citový náboj vás už se zpěvákovým "ohoooo" katapultuje přímo do středu melancholické dráhy. Jazzový důraz je nezřetelnější v další silně technicky pojaté písni Coming Like Light, ve které se posluchač musí trochu zapotit, aby stihl všechny ty tempové změny, obraty a vychytávky nějakým způsobem pobrat. Nemůžu si pomoci, ale tohle jsou King Crimson jako vyšití. Ne celou hrací délku, ale i tak dost, v energií nacucaných pasážích by si i Fripp jistě pomlaskl. Lepší finále než prostřednictvím patnácté! skladby Light from your Eyes si lze stěží představit. Jde opět o baladu s nadpozemsky se vznášející akustikou a zpěvem z kategorie nezapomenutelných. Citový náboj, který z písně doslova prosakuje, dokáže v té správné kooperaci chytře poskládaných not a promyšleně seskládaného textu úplné zázraky.

Na desce I Move je zachycena budoucnost progresivní muziky. Tento třiasedmdesátiminutový kolos předběhl valnou většinu svých konkurentů o míle napřed. Jasně dokázal, kam až se v muzice dá zajít a že mantinely jsou nekonečné. Genialita a vlastní píle přinesly ovoce. Jedna z desek, kterou by si neměl žádný správný progař nechat uniknout. Pro fanoušky Echolyn či Discipline jsou IZZ výbornou alternativou.

» ostatní recenze alba IZZ - I Move
» popis a diskografie skupiny IZZ


Journey - Generations
2019-03-29

Journey / Generations

5 stars

Generations byli moji první Journey, které jsem slyšel a následně také pořizoval. Byl v tom pořádný kus zvědavosti. V roce 2005, když deska vyšla, jsem jejich hudbu neznal a ani zvlášť nevyhledával. V obchoďáku se na mě z obálky šklebil mystický scarabeus a tak jsem si desku vytáhl, pustil a tipl bych si, že na nějaký třetí poslech i koupil. V jejich rozsáhlém katalogu je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších. Určitou roli v tom bude hrát i sentiment a desítky poslechů, které jsem s žádnou jinou deskou Journey dosud neabsolvoval.

Vím že to není jejich majstrštyk a jestli si dobře vzpomínám, v nějakém rozhovoru jsem se dočetl, že samotné nahrávání (možná příprava) alba probíhalo v dusné atmosféře, ve které se každý snažil prosadit svoje myšlenky. Zřejmě z toho důvodu působí deska neučesaně a některé skladby mají s původní myšlenkou kapely pramálo společného. Doposud rovněž nebývalo zvykem, aby v písních zpíval někdo jiný než hlavní zpěvák. Na Generations zpívají krom Augeriho také Schon, Cain, Valory a dvakrát Castronovo. Ani jeden z nich mě tam neprudí a jejich rozdílně barevné vokály přispívají k větší rozmanitosti.

Krom obvykle skvělého Schona musím chtě nechtě vyzvednout dvojici Augeri/Castronovo. Samozřejmě, že pro milovníka druhého období kapely, kdy byl shouterem nedostižný Steve Perry, bude Augeri jen slabou náplastí. Jenže já osmdesáté roky do své sbírky nijak razantně netlačím, a tudíž desky Journey z této etapy nemám za úplný top. Jejich komerční (ne u všech nahrávek) tah mě občas pořádně sejří a sladkou polevu linoucí se ze srdceryvného naříkání v baladách nemám rád. V roce 2005 je podobné prezentaci dávno konec a tak si vychutnávám Journey spořejší, reálnější a dospělejší. Samozřejmě, že balady píší dál - pořád skvělé, v nichž nějaká ta slza prostě ukápnout musí, ale nejsou to už potoky. No a Deen, to je mlátička k pohledání. Ten skladby Journey nakopává do úplně nové dimenze a svoje obtížné brejky vytáčí jako nikdo před ním.

První trojka mě vždy spolehlivě dostane. Pozitivní fluidum a dobrá nálada se šíří z Faith In The Heartland, The Place In Your Heart a A Better Life. Je nakažlivá jako mor ve středověku. Pak přichází zpomalení a další čtyři skladby jsou skvostné svou naléhavostí. Druhá půle už představuje spíš netypickou stránku Journey. Na přeskáčku se střídají zpěváci a Journey obměňují a obohacují svůj rukopis o nové styly, jako kupříkladu rock'n'rollovou rubačku Gone Crazy. Právě druhá půle dost fanoušků odrazuje, alespoň ty původní.

Předchozí deska Arrival, na které Augeri zapěl poprvé, mě tolik nebaví. Je to spíš sbírka balad, než deska rockové kapely. Jedno se jí ovšem upřít nedá - pokud chcete dostat holku do postele, zaručeně funguje a není lepší volby (možná krom Bon Joviho). Generations hledí vpřed, stejně jako jeho dotaženější nástupci Revelation a Eclipse, kde už v roli pěvecké po epizodě s J. S. Sotem figuruje "mladší bráška" Perryho, výtečný Filipínec Arnel Pineda.

Bohužel i díky Castronovovým alkoholovým excesům už kapela sedm let studiově pauzíruje, a jelikož si zrovna prohlížím jejich stránky, zjišťuji, že byl do souboru povolán nazpět v osmdesátkách fungující bicmen Steve Smith. Tak třeba se kapela ještě k něčemu pohne a její fanoušci si zase jednou přijdou na své.

» ostatní recenze alba Journey - Generations
» popis a diskografie skupiny Journey


Cosmograf - The Man Left In Space
2019-03-25

Cosmograf / The Man Left In Space

5 stars

Pokud má člověk zažitý a oblíbený určitý hudební styl, či kapelu, je celkem přirozené, že hledá jemu podobné "klony" nebo poslouchá muziku, která se v podobných stylových mantinelech ráda pohybuje. Ještě těžší situace nastane, když takový projekt skončí a díra na trhu není zcela zacelena. Pro velkou skupinu fanoušků britských Porcupine Tree byl jejich rozpad trpkým koncem něčeho velmi, velmi krásného a sugestivního. Hlavní leader Steven Wilson se vzápětí vydal na dráhu sólovou, ale koncept jeho tvorby jako samostatného umělce už čerpá z jiných subžánrových slohů a atmosféra dalších desek specifik Porcupine Tree absolutně nedosahuje.

Hudební trh nabízí nespočet variant a určitě i vykradačů této kdysi tak mimořádné kapely. Originál však navždy zůstane originálem a pokud divák zatouží přiblížit se do stínu Porcupine Tree, musí hledat pečlivě a obezřetně. Potřebuje podobně mimořádný počin - sice příbuzný, přesto svébytně silný a osobitý. Jednu z případných možností nabízí multiinstrumentalista Robin Armstrong, který prostřednictvím projektu Cosmograf (kterému vdechl život sám a jehož potřebné funkce udržuje s přispěním prog-rockové smetánky dnešní doby) nabízí ve své muzice nespočet emocí a pocitů paralelně laděných k těm, které vytvářela parta okolo mistra Stevena Wilsona. Ne, Cosmograf nejsou pouhou kopií ani mladším dorostencem kdysi předních ikon žánru Porcupine Tree. Jistě, mají společných dost styčných míst, ve kterých vám je mohou připomínat, ale rovněž hodně těch, kde jdou svou vlastní cestou skrze posluchačovo nitro s paletou obdobně laděných, jímavých a hlubokých prožitků.

Tato deska svým obsahem nabízí daleko víc, než může dnešní smrtelník od běžné progresivně koncipované muziky očekávat. Její emoční kouzlo je skryto v neznámých dálavách nekonečného a pro mnohé také děsivě lákavého vesmíru. Právě do jeho prostor je vyslán astronaut Sam s cílem zachránit lidstvo. Příběh pojednává o jeho myšlenkových pochodech, v nichž se zabývá otázkami osamělosti, izolace, neštěstí a možného selhání.

Robin do své muziky záměrně absorbuje spousty novějších zvukových trendů, které koncepční rozměr díla ještě podtrhují. Plejáda špičkových hudebníků v jim předepsaném materiálu odvádí standardně kvalitní práci. Hudebně jde o vyšperkované, moderní progresivně rockové dílo plné sugestivních pocitů a děsivě odtažité atmosféry. V instrumentálních částech jsou vesmírné dálavy obzvlášť hmatatelné. Vedle všudypřítomných klávesových koláží napomáhá k ještě větší autenticitě gilmourovsky snová kytara, díky níž je prohlubující se samota maximálně působivá. Vrcholem naprosto vyrovnané sbírky je pro mě titulní skladba The Man Left In Space, jejíž melodie se mi zadřela pod kůži už s prvním poslechem a její krása mě stále nepřestává uchvacovat a fascinovat. Tón Robinova zpěvu je zde neskutečně skličující a smutný.

Osobně mi chvíli trvalo zvyknout si na Armstrongův civilní vokální projev, který mi do takto působivé muziky přišel zprvu suchý a vyzníval ploše. Šlo však pouze o zvyk, který jsem při nějakém čtvrtém poslechu akceptoval a dnes bych už rozhodně neměnil. Pokud je vám blízká space nálada alb Signals od Rush nebo Dimensionaut od Sound of Contact, pokud máte rádi hloubavé kouzlo tragična, silné emotivní vzestupy i pády, melancholickou prázdnotu i tajemnem obestřenou sci-fi hrozbu budoucnosti, právě pro vás je muzika ukryta na desce The Man Left In Space tím pravým a ideálním pokrmem. Pro mě osobně pak leží další rozměr hudby Cosmograf právě v jeho návaznosti na odešlé Porcupine Tree. Mohu snad chtít víc?

P. S.: Naschvál si tuto záležitost pusťte ničím nerušeni v pozdních večerních hodinách. U takto atmosférické záležitosti nabude její vnitřní účinek na intenzitě a garantuji vám, že prožijete blahodárnou hodinu ve společnosti překrásně okázalé vesmírné melancholie.

» ostatní recenze alba Cosmograf - The Man Left In Space
» popis a diskografie skupiny Cosmograf


Rolling Stones, The - Beggars Banquet
2019-03-21

Rolling Stones, The / Beggars Banquet

5 stars

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
2019-03-20

Comedy Of Errors / Fanfare & Fantasy

5 stars

"Comedy Of Errors je neo-progresívna rocková skupina z Veľkej Británie (presnejšie Škótsko) založená v roku 1984. Názov si dali podľa jednej staršej Shakespeareovej hry. V hudbe je počuť inšpiráciu anglickým neo-progom po vzoru Marillion, Pendragon, IQ alebo Pallas. Silné melódie, emocionálne gitarové sóla a typická prog-rocková škola z Anglicka, to je zhruba hudobná produkcia tejto kapely."

Tolik úvodní slova z profilu, který tu založil Slava před šeti lety představujíce v něm produkci této zajímavé a melodicky velice výživné skotské kapely. I když je její vznik svázán s polovinou let osmdesátých, přes spoustu úskalí a peripetií je po několika letech uložena k ledu a její reaktivace proběhla až s novým tisíciletím. Dle studiových nahrávek jde vlastně o úplně nový ansámbl, který má dodnes na svém kontě čtyři velice přesvědčivé desky. Osobně jsem na ně měl políčeno už delší dobu, ale několikrát jsem jejich studium přeložil a až nedávno díky objevu kapely Credo (se kterými jsou tito hudebně místy podobní) jsem si prosadil také Comedy of Errors.

Už s prvními takty úvodní Fanfare For The Broken Hearted, ve kterých Craineho zasněný vokál doprovází sentimentální piáno, a posléze se přidává jímavý kytarový motiv (obzvlášť niterné sólíčko bere za srdce), musí posluchače sledující tvorbu kapel jako Arena, IQ, Pendragon, Credo a dalších (prostě celé té famózní britské (neo)progresivní produkce) hudba Comedy doslova katapultovat do stavu beztíže. S pomocí fantasticky vyladěného zvuku může divák bedlivě sledovat jasně zřetelnou basovou linku, cválající bicí doprovod či bohatou klávesovou zdobnost, která dotváří spolu se sólující kytarou celkově nadmíru pozitivní charakter této skladby.

Druhá Something She Said je intenzivnější a dynamičtější. Spousty nápadů, jasná skladatelská vize a aranžérsky vypiplané drobnůstky ukazují k pradávným vzorům Genesis. I tady je cítit to povznášející napětí tetelící se vzduchem. Navíc vokál Joe Cairneya má interesantní barvu, pronikavý charakter a dokáže pohnout vašimi emocemi podobně jako opírající se uragán do ráhnoví starého praskajícího škuneru uprostřed rozbouřených vln divokého moře.

Celá tato mimořádná nahrávka je dílem klávesáka Jima Johnstona. Ten se dokázal obklopil velice schopnými hudebníky a s jejich přispěním a svými skladatelskými schopnostmi nemalé kvality tak znovu může ostrovní Británie ukazovat zbytku světa, kde se rodí ty nejkvalitnější progresivní kapely.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors


Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
2019-03-17

Gilbert, Paul / Stone Pushing Uphill Man

4 stars

Poslouchat neustále jenom prog, musel by se člověk časem asi zbláznit. I když tato hudební odnož skýtá mnoho odvětví a stovky barev, i na ni se dá aplikovat pořekadlo – všeho moc škodí. Posluchač se zkrátka dokáže tu rychleji, tu pomaleji přesytit, takže volba jiného hudebního směru je zcela logickým vyústěním hledajícím zábavu i naplnění v odlišném teritoriu. Osobně používám pro podobné "útěky" asi nejčastěji škatuli hard-rock, ve které se cítím jako ryba ve vodě. V rocku (či říkejme hard-rocku) se dá divákově pozornosti na rozdíl od silnějších progresivních směrů snáze povolit uzda. Koncentrace nemusí být někdy tak urputná a zažít se zde dají obdobně silné okamžiky jako v kterékoliv jiné muzice, pro níž fanouškovo srdce oddaně bije.

V tomto hudebním odvětví se už dlouhá léta pohybuje kytarový všeuměl Paul Gilbert. Jeho jméno je neochvějně spjato s rockovým kolosem špičkových hudebníků velkých jmen Mr. Big. Tento posel dobrých nálad a složitých kytarových struktur však dlouhá léta bojuje i na vlastním bitevním poli a od let devadesátých vydává desky sólové. Na nich se povětšinou prezentuje ve vlastních skladbách a jeho záběr osciluje mezi rockem, fusion, jazzem i blues.

Jedna z jeho posledních desek pojmenovaná Stone Pushing Uphill Man však skýtá materiál převážně převzatý. Z jedenáctky skladeb jsou pouhé tři jeho, zbytek je doplněn výběrem z nepřeberného množství hudby všeho druhu. A tak tu vedle sebe stojí písně od Beatles, Aerosmith, Eltona Johna, Jamese Browna či třeba Police. Tato pestrá směska je zastřešena Paulovým bravurním a někdy až magicky energickým kytarovým cítěním, díky němuž skladby ožívají i bez potřeby textu.

Hned první pecka Working For the Weekend od Kanadských Loverboy vás bezpečně vtáhne do děje a pumpuje a šroubuje potřebný adrenalin v dávkách pro rockera pořádně výživných. "Smiťácká" Back in the Saddle je úchvatná i bez Taylerova ječení. V novém zvukovém kabátě a s potřebným entuziasmem z ní Gilbert vysekne výstavní kusanec. Největším odvazem je zaručeně Brownův funky hřeb I Got the Feelin – při něm musí pařit snad i hluchý. No a taková eltonovská dnes už klasika Goodbye Yellow Brick Road snad ani žádný další komentář nepotřebuje. První pětku uzatvárá Beatlesácký cover Why Don't We Do It In the Road, ve kterém zvolání názvu skladby slyším bezpečně i bez McCartneyho hlasu.

...tak a končím, tohle měla být krátká, dvou-odstavcová recenze, jenže... poslech desky mě tak nabudil, že jsem psal a psal, poslouchal a poslouchal, až z toho vylezlo tohle.

Long Live Rock and Roll!

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul


Gazpacho - Molok
2019-03-16

Gazpacho / Molok

5 stars

Norská šestice Gazpacho se v roce 2015 připomněla svým devátým albem nazvaným Molok. Dle informací na internetu je jeho textový koncept promítán do dvacátých let dvacátého století a vypráví příběh o muži, jež zkonstruoval stroj na výpočet minulosti i budoucnosti. Nahrávka Molok (pojem vyňatý z bible) je dalším neobyčejně podmanivým dílem, jež nese typický rukopis těchto borců z Osla. Stejně jako v případě jeho předchůdců jde znovu o nesmírně propracovanou nahrávku zasazenou do rozvláčných rytmů a opojně sugestivní atmosféry.

V tomto případě je nesmírně důležitý pozorný a často opakovaný poslech. Spoustu jemných nuancí, drobných melodií nebo atmosféricky podmanivých témat nemá posluchač šanci napoprvé vůbec postřehnout. Ale právě shluky těchto drobných pospojovaných částic vzápětí utvoří to pověstné gró samotného songu. Album obsahuje několik takových vychytávek. Jako příklad lze uvést slastný kostelní chór uprostřed úvodní Park Bench a v začátku druhé The Master's Voice. severským folklórem "nakaženou" trojku Bela Kiss, křehký vokální doprovod vytažený ze samotného lůna starostlivé matky v páté Choir of Ancestors nebo bouři podmanivých rytmů během sedmé Algorithm. Všechny zmiňované aspekty jsou pro budování jednotlivých songů nesmírně důležité, připraveného posluchače nepozorovaně vtahují do děje a nutí ho o muzice přemýšlet a naplno ji prožívat. Uvnitř hudby, jež Gazpacho tvoří, je nesmírně důležitým elementem také hlas Jana Henrika Ohmeho. Jeho naléhavost, hravost, sugestivní výraz i schopnost s tématem doslova prorůstat, dokáže takto zádumčivou složku ještě povýšit.

Minimalisticky křehoučká, podmanivě melancholická hudba ozdobená samply, smyčcovými vsuvkami a ambientními prvky, to je stručná charakteristika jedné z předních progresivních kapel současnosti - Gazpacho. Molok je zprvu dalším nepoddajným a složitým albem s vnitřní silou i zajímavým příběhem. Přesto, pokud si chcete s těmito seveřany potykat, doporučil bych vám k seznámení právě tohle album. Dnes jej v domácí fonotéce hrdě pasuji po bok takových nahrávek, jakými jsou desky Anoraknophobia (Marillion), Signify (Porcupine Tree), Dissolution (Pineapple Thief) či Distant Sattelites (Anathema).

» ostatní recenze alba Gazpacho - Molok
» popis a diskografie skupiny Gazpacho


Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
2019-03-15

Sunchild / Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time

5 stars

Před pár týdny jsem zde sliboval, že pokud nenastane žádný problém, zveřejním odkaz na mnou právě objevený zahraniční eshop s moderní progresivní muzikou. Svůj slib plním prostřednictvím této recenze, kterou mohu připojit po poslechu díla, jež mi bylo ve formě stříbrného kotouče doručeno prostřednictvím právě tohoto obchodního portálu, o který se s vámi hodlám podělit. Je docela možné, že ho bude řada z vás znát i používat, ale možná se najdou i tací, kteří o něm doposud tak jako já neměli potuchy a jeho služby jim budou v budoucnu k užitku.

Jen pár dnů před tím, než zde kolega Jirka zavěsil první recenzi na jednu ze dvou hlavních akvizic ukrajinského multiinstrumentalisty Antonyho Kalugina, jsem i já začal objevovat svět tohoto nadaného hudebníka z východního bloku. Prvotní informaci o tom, že nějaký Antony Kalugin vůbec existuje, jsem zaznamenal díky poslechovému vláknu, v němž mu nestor-objevitel Braňo věnoval několikanásobnou pozornost. Nikdy mě "borci z východu" příliš nezajímali a v moři "západní" muziky jsem neměl ani důvod se jejich tvorbou prodírat. Ale zkusil jsem a dnes rozhodně nelituji. Na rozdíl od Jiřího jsem se místo cestou ke Karfagen vydal pěšinkou vedoucí směr "sluneční dítě". I když je muzika obou těchto Antonyho poupátek stvořena jedním a tím samým majitelem, hudba Sunchild mi sedla o malinko víc. Ty rozdíly v tom málu, co jsem zaznamenal, nejsou příliš závratné a přiznám se, že v tom poprvé hrál nemalou roli i vizuální kontakt. Ten takřka okamžitě upoutala překrásně vyvedená malba desky Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time, ztvárněná výtvarníkem slyšícím na jméno Igor Sokolskiy. Pohádkově impresionisticky dýchající výjev mě prostě dostal.

Při průzkumu internetových stránek tohoto umělce a po přepnutí na odkaz vedoucí ke Karfagen (ale i k Sunchild) jsem narazil na onen hudebninový portál – CAERLLYSI MUSIC - http://www.caerllysimusic.co.uk/ , který s Kaluginem úzce spolupracuje a vydává nemalou řádku aktuálních, ale i několik starších progresivně rockových titulů. Co mě na tomto eshopu zaujalo byla rychlá a vstřícná komunikace s touto (jak mi bylo řečeno) neziskovou organizací, jednoduchý objednávkový servis, který nepotřebuje ani registraci (ne že by na tom tolik záleželo), solidní plejáda aktuální prog muziky, a hlavně nadmíru slušné ceny, které při porovnávání s jinými zahraničními portály, ale i cenami CD přímo od kapel vychází zhruba o tři eura/libry levněji - většinou kolem devíti liber za kus. S klasickým poštovným to dělá útratu mnohdy daleko příjemnější, než jaká se vyloupne z našich hudebninových obchoďáků. Téměř zpětně po objednání dostanete informaci, kdy se váš balíček odešle (do tří dnů) a za další tři ho máte pod střechou. Zaplatíte kartou nebo přes PayPal a pak se už můžete jen a jen těšit. Tolik tedy reklama na výborný portál s muzikou a teď i k samotné desce Antonyho Kalugina.

Hned úvodní skladba Searching Diamonds je postavena na velice pěkné melodické stopě, ve které se vzájemně prolínají klávesy s kytarou. Vše zní nadýchaně a vzdušně. Instrumentálně filigránsky zbudovaná skladba má až prázdninově uvolněnou atmosféru, dýchá optimismem a pozitivní energií. Když Antony přihodí navíc klavírní najazzlou stopu, dostavuje se v člověku pocit naplnění nad dobře odvedenou prací. V podobném tónu je sestaveno celé album. Jeho poslech se stává pro prog-rockera zábavou i relaxem. Divák hned zkraje získá pocit nenucenosti a pozitivní duch desky jej neopouští ani u rozměrného, dvacet minut trvajícího opusu Victory Voyager, ve které Antonymu vokálně zdatně sekunduje dámská část osazenstva. Z celkového počtu osmi skladeb jsou tři instrumentální (taktéž velice působivé) a pětice je opatřena příjemným Antonyho zpěvem, občas doplňovaným trojicí sboristek. Zvuk je čistý a průzračný, všechny nástroje dobře slyšitelné, je zkrátka poznat, kdo si s nahrávkou dal tu práci.

Poslední desku Sunchild můžu jen a jen doporučit. 4,5*

» ostatní recenze alba Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
» popis a diskografie skupiny Sunchild


Windmill - Tribus
2019-03-12

Windmill / Tribus

5 stars

Někdy může být indikátor kvality opravdu různorodý. O jednom našem kolegovi z progboardu vím, že současnou hudbu příliš neposlouchá, ani nekupuje. Když tu v poslechovém vlákně před koncem minulého roku několikrát uvedl norské Windmill jako žhavé želízko v současném progresivním ohni, trošku jsem zpozorněl a řekl si, že to nemůže být tak špatné, pokud tomu zrovna tento člověk věnuje tolik pozornosti. Když pak v bilanční fázi onen nejmenovaný (pokud recenzi číst bude, sám se jistě pozná) za ročník 2018 spolu s Mystery a Spock´s Beard uvedl znovu právě Windmill jako jedinou trojici, kterou si v uplynulém období pořídil, tušil jsem, že to dobré být zkrátka musí. Postupně se na tuto kapelu nalepili další zdejší dopisovatelé a Windmill obestoupil kult nového progresivního zázraku na mapě se soudobou muzikou.

Aniž bych znal jejich díla předešlá, napoprvé jsem otestoval právě aktuální nahrávku Tribus a už při nástřelu na internetu se mi ušní cesty samou radostí rozeskotačily. Třetí norský zástupce v krátké době (po Wobbler a Gazpacho) mi znovu udělal nebývalou radost. Abych byl upřímný, dokonalost této nahrávky mě úplně ohromila. Neměl jsem o nich žádnou představu, přečetl jsem pár velmi dobrých hodnocení, recenzí a vzápětí je objednal. Jejich styl hudby lze charakterizovat jako moderní verzi sedmdesátkového art-rocku s aktuálním zvukem a kompozičními postupy odpovídajícími tomu nejlepšímu, co bylo v oné době zkomponováno. I přes svou složitost je to muzika velmi chytlavá, melodicky přístupná, poslechově velice přívětivá a aranžérsky takřka dokonalá. Čiší z ní pohoda, přehled a jasná koncepce.

Hned první kompozice - dvacet čtyři minut trvající věc The Tree - je zároveň nejsilnější položkou alba. Obsahuje hned několik nosných melodických linek a působivou, místy tajemnou atmosféru, ve které obzvlášť vynikají překrásné pasáže příčné flétny a decentní klávesové doplňky. Vůbec celá sehranost kapely a vzájemná nástrojová prokomponovanost je na velmi vysoké úrovni. Zpěv Erika Borgena mi svou barvou a hřejivou teplotou připomíná Briana de Graeveho z holandských Silhoutte. Kapela je nejsilnější ve středních tempech; nic není nucené ani překotně překombinované. Morten Clason proloží píseň dojemným saxofonovým sólem, které vzápětí vystřídá až ležérní barovo-jazzová vsuvka. Další sólo je pro změnu na flétnu a pasáž následující má charakter muzikálu i severského folklóru zároveň. Kytara do písně neustále servíruje výborné melodie, a člověk nemá potřebu vyřknout ze sebe ono nepříjemné-tohle jsem už někde slyšel.

Druhá skladba Storm je desetiminutový instrumentální klenot, ve kterém si hlavní karty mezi sebou rozdají nádherná flétnová mezihra a vyhrávky na klasickou i elektrickou kytaru. Píseň má silně povznášející náladu s výborně šlapající basovou i bicí stopou. Základem jsou opět melodie, "nové", silné, působivé a neokoukané. Třetí a časově nenáročná Dendrophenia vyznívá až hard-rockově. Na chytlavém riffu balancuje Erikův vokál jako sličná akrobatka procházející se po provaze nataženém přes celé šapitó. Skladba nepostrádá tah a energii. Následuje Make Me Feel. Ta se zprvu nejeví natolik silně, ale při pátém a dalším poslechu už člověk podlehne. Stačí zavřít oči a nechat se unášet zajímavě modulovanými klávesy, nezbytnou flétnovou melodikou a slušnou zásobou kytarových prvků. Závěr tvoří píseň Play with Fire. Díky flétnové lidově skočné melodii ji lze přirovnat k tvorbě Jethro Tull, avšak zpěvákův akcent ji především v refrénu posouvá do úplně jiné hudební dimenze.

V dnešním hudebním světě přesyceném podobnými spolky, které dobře hrát skutečně dovedou, avšak kompozičně často pokulhávají, kde se ono déjà vu slyšeného opakuje a nápaditost se rapidně vytrácí, je neskutečně těžké přijít s něčím, co by vás plně zaujalo a navíc oslovilo také posluchačův srdeční sval. Myslím, že nejsem zdaleka sám, koho svým talentem Windmill dostali do kolen. Deska Tribus patří mezi nejlepší nahrávky, které uplynulý rok 2018 přinesl!

» ostatní recenze alba Windmill - Tribus
» popis a diskografie skupiny Windmill


Fates Warning - Parallels
2019-03-11

Fates Warning / Parallels

5 stars

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Aneb, když něco (hudebního) milujete, bývá z toho láska na celý život. Album Parallels jsem objevil a zamiloval si ještě dříve, než mi bylo dvacet. Ve třiceti jsem si ho užíval stejně jako modernější desky, které vydávala kapela v průběhu nadcházejícího období. No a ve čtyřiceti je můj pohled na něj snad ještě více neměnný a každý poslech mě utvrzuje v názoru, že jde o jedno z nejvelkolepějších progrockových alb v dějinách tohoto stylu. Aplikoval bych na něj zhruba tyto slogany: Nejdokonalejší nahrávka Fates Warning. (nesouhlasit mohou pouze ti, kdož použijí podobný příměr v případě nahrávky A Pleasant Shade of Grey). Jedna z (kolik dáme? Pět, nebo deset?) deseti nejúžasnějších progrockových nahrávek devadesátých let (a tady se budu klidně hádat).

Parallels je prostě "rushovským" producentem Terry Brownem (chcete větší záruku nahrávací kvality?) mistrně vybroušený diamant moderní inteligentní muziky. Nahrávka obklopená tajemně symbolizující obálkou i podobně laděným soundem. Nahrávka, na které vás sejme každá maximálně propracovaná skladba, každá změna tempa, poryv emocí Adlerova hlasu, titěrně vypiplané přechody, hra na činely mistra Marka Zondera a v neposlední řadě také aranžérská propracovanost a lpění na perfekcionismu (svém i jeho kolegů) kytarového mohykána Jima Matheose. Co píseň, to skutečný progrockový hit s jasně definovanou melodikou a neustálými přechody mezi elektrickými a akustickými sekvencemi.

Ač tato kapela kdysi vzešla z metalového podhoubí, postupnou pílí se vypracovala až do progresivně rockových vod, a i když v letech posledních znovu nabrala ostřejší kurz, její kvalitativně nejproduktivnější období devadesátých let jí už nikdo nikdy neodpáře. No a pokud ode mne bude někdo chtít slyšet nejoblíbenější skladbu, ani sám pro sebe na žádnou takovou ukázat nedovedu. Tohle je totiž deska nabitá těmi nejlepšími songy až po strop.

Ppodobně jako Louvre obsahuje několik skutečně mistrovských děl, i progresivní muzika v sobě absorbuje některé skutečně působivé skvosty. Deska Parallels je jedním z nich!

» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning


Gazpacho - Soyuz
2019-03-06

Gazpacho / Soyuz

5 stars

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Soyuz
» popis a diskografie skupiny Gazpacho


Asia - Aqua
2019-03-03

Asia / Aqua

4 stars

Jestli si mám pod pojmem aristokratický rock představit jedno jediné album, nebude to žádné jiné než nahrávka od kapely Asia z roku 1994 ukrývající se pod názvem Aria. Nejenže to byla má první nahrávka od této kapely, ale i stylu a podobné produkce vůbec. Nahrávka Aria se mi vryla hluboko do srdce. Dodnes na ni nedám absolutně dopustit, a v jejím případě nejsem schopný běžného objektivního pohledu nezatíženého vzpomínkami, autenticitou doby a poznáváním kouzla takové muziky. I když i první tři nahrávky Asia jsou u mne bodového maxima snadno dosažitelné, desce Aria se žádná z nich nepřibližuje. Její kouzlo je v mém případě zkrátka neopakovatelné a neskutečně silné. Aria = aristokratický rock a opačně. Aria = to nejfantastičtější A.O.R, jaké jsem kdy slyšel, ten nejkouzelnější pompézní rock. Hudba velkolepých melodií, úchvatných aranžmá, procítěných refrénů, zpěváků se zlatem v hrdle (Journey, Foreigner, Magnum), zkrátka muzika, která cílí přímo na srdce a vaše emotivní smysly.

Z éry s Johnem Paynem mám v těsném závěsu ještě desku Arena, ale z těch dalších mne o svých kvalitách nepřesvědčila ani Aura, a už vůbec ne Silent Nation. O nějaké návaznosti na polovinu let devadesátých ani nemluvě. S deskou recenzovanou jsme si kdysi prostřednictvím krátkého nástřelu do oka nepadli a já ji na dvě desetiletí ze seznamu možných adeptů úplně vydělil. Myslím si, že ani nejde dlouhodobě sehnat a já na ni narazil až nedávno prostřednictvím Discogs, kdy jsem začal reálně přemýšlet, proč jí vlastně nedat šanci k doplnění sbírky.

Když ji dnes během několika týdnů asi podesáté poslouchám, ťukám si na čelo a přemýšlím, proč je někdy posluchač naprosto zbytečně zaujat předsudky, nebo jen opakuje svůj dřívější postoj. Ne, samozřejmě tu nejde o žádné sestřelení z pomníku nesesaditelnosti její o dva roky mladší sesternice Aria, ale s nastraženými sluchovody a v reálně uvažujícím spektru vyznívá nahrávka Aqua podobně úchvatně jako věci příští. John Payne je zkrátka famózní a onen brokátový, barevně vyšívaný aristokratický kabátec mu pasuje lépe, než kterémukoli jinému shouterovi z podobné stylové dimenze. To díky jeho hlasu a samozřejmě i neskutečně kreativnímu (ve spojitosti s jeho osobou) klávesovým rejstříkům Geoffa Downese (kam se v posledních dvaceti letech poděl jeho tehdy originální rukopis?) mohla kapela Asia v devadesátých letech znovu svobodně dýchat a doširoka roztáhnout své umělecké perutě.

Spíše studiově a trochu uměle seskládaná sestava (tři kytaristé, tři bubeníci) absolutně nepůsobí jako nějaký "all stars" projekt či snobsky vybudovaná továrna na prašule. Zdejší muzika šlape jako ten nejlépe namazaný stroj. Produkce je nablýskaná, pompézní, příjemně zateplená, třpytící se všemi pastelovými barvami a odstíny. Jednotlivé songy nepostrádají nosné linky, spousty nápadů a vychytávek, tempové obměny, poutavé aranže, přesvědčivé instrumentální výkony a hlavně atmosféru a emoce. Asia je dokáže dávkovat přiměřeně a s citem. Proto tu nehrozí patetické výlevy ani přeceděná vlezlost. Nahrávka náleží do devadesátkové epochy, nikoli do té o dekádu starší. Žebříčky té doby lámou kapely zcela odlišné a tak se ambice souboru mohou zaměřit na kvalitu songů, ne na trhání hitparád.

4,5*

» ostatní recenze alba Asia - Aqua
» popis a diskografie skupiny Asia


Dream Theater - Distance Over Time
2019-02-27

Dream Theater / Distance Over Time

3 stars

Tři roky uběhly jako voda a před námi je další, už čtrnáctá studiová deska progresivních inženýrů z New Yorku, kapely Dream Theater. Chtít a vlastně i čekat od této kdysi prog-metalové veličiny a v devadesátých letech i jasné jedničky v tomto oboru něco překotného či nového je myšlenka značně bláznivá, dá se říci až bizarně nesmyslná. Každá velká kapela, ať hraje jakýkoliv hudební styl, prožívá svou nejkreativnější fázi většinou okolo druhé až řekněme páté desky. Je pár výjimek, které pravidla porušují (v prog sektoru mě napadnou například Echolyn, Tangent či Spock´s Beard - všechno spolky držící svůj kompoziční kredit neustále velmi vysoko), Dream Theater však mezi vyvolené dávno nepatří. Mediálně můžou být (a vlastně pořád jsou) dosazování mezi králi na trůn nejvyšší, avšak jen trochu inteligentní fanoušek podobné muziky, který za svá léta v branži už leccos naposlouchal, dobře ví, že tlaky zvenčí žádnou kvalitu přinést nemohou a jeho názor změnit nedokáží. Dream Theater si žijí svůj vlastní sen v bezpečí obloženém dolarovými bankovkami a možná mu celou tu dobu i skutečně věří. Věří, že jsou stále titíž machři, co dokáží udávat tón, a každý dychtivý fanda instrumentálně "namakané" muziky k nim musí logicky vzhlížet. Doba ovšem dávno pokročila a v nepřeberném množství takové muziky se dnes dají celkem snadno vystopovat daleko invenčnější soubory.

Po minulé vskutku katastrofální nahrávce, kterou už dnes nemá cenu rozebírat, je mi novinka sympatická pokud něčím, tak na poměry kapely až skromně vyhlížející celkovou časovou stopáží, která muže znamenat určitou "snažší náročnost" ve chvíli, kdy se bude posluchač deskou prokousávat. Plus body bych udělil za i celkem originální (přesněji řečeno snadno identifikovatelný) přebal. Ovšem co ty lebky na konci bookletu? K výslednému zvuku a feelingu nahrávky se asi nemá cenu ani vyjadřovat. V této oblasti je kapela dávno ve stádiu vlastní (sebezničující) zaslepenosti a hibernace, kdy se snaží svým uši drásajícím a zvukově pompézním obalem zakrýt to, co má posluchače zaujmout především, tedy v první řadě kvalitní songy.

Novinka je prezentována jako společné dílo celé kapely (stejně jako deska eponymní) a já se ptám, je to skutečně poznat? Jde u některých z posledních nahrávek velkých Dream Theater vystopovat společnou dělbu práce? Společný pohled, stejný vklad každého z hráčů i co se týká role skladatelské? Tyto rysy by měly dát desce na rozmanitosti, vzdušnosti, hravosti, pestrosti i větší záživnosti. Dle mého je tento soubor natolik kompaktní v tom nedobrém slova smyslu, že ten který jedinec může přijít byť se sebelepším nápadem, ale zbytek kapely jej strhá pro jeho vychýlení se z dávno nastavených a žel bohu neměnných mantinelů. A to je velká škoda.

Velká škoda je, že kapela nechce za žádnou cenu riskovat (byť hrozí "jen" ztráta několika stovek/tisíců neprodaných nosičů) a bojí se tak svůj sound oživit o "nové" prvky a postupy. Ale kdo ví, možná už na to "Petrucciovci" prostě nemají a poslední desky jsou odrazem skutečného maxima, které ze sebe dokážou Dream Theater vypotit. Můžeme o tom donekonečna polemizovat, zda je to strach, lenost, bojácnost, sobectví a zahleděnost, neschopnost reálného úsudku a nedostatek sebekritičnosti, laxnost či opojný pocit, že dělám všechno správně. Jedna a možná i více z těchto vlastností u Dream Theater zkrátka dlouhou dobu převládají. Důkazem tohoto stavu je i jejich nový nahrávací testament Distance Over Time.

A teď tedy k desce samotné. Já osobně jsem zklamán, dokonce velmi zklamán. Je samozřejmé, že za nějaký měsíc bude můj/posluchačův pohled zase malinko odlišný, ale po prvním týdnu a zhruba se šesti poslechy v zádech je to zklamání obrovské. Čekal jsem od desky ne, že víc, ale mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc. Tohle je další prachsprostá rutina made in Dream Theater a z "manginiovských" posledních čtyř desek (nepočítaje nudný průšvih Astonishing) ta rozhodně nejslabší. Oproti A Dramatic Turn of Events výrazně ubylo nápadů a vedle "návratové" desky z roku 2013 se zbytky invence krčí kdesi vzadu za křeslem. Nevím, koho tímto chtějí Dream Theater (jak říkají naši východní sousedé) ohúriť - svoje dlouholeté fanoušky asi stěží. Možná tak dvacetileté cápky, co je registrují posledních pět let svého teenagerovského života (nerad bych se někoho dotkl) a za jejich první desku berou nahrávku Octavarium. Ty možná. Takoví si nad novinkou znovu spokojeně chrochtnou a můžou jí dát plný bodový kotel. Z letitých fandů by tohle udělal snad jen naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postižený totální hluchotou.

Začátek desky a první dvě čísla - to je zkrátka nuda k uzívání. Stále tytéž, za posledních deset či patnáct let zažité postupy (klasický úvod "na vybrnkanou"), průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita, známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru, metalová hřmotnost a s tím spojená známá temná těžkopádnost a tak dále. Od třetí Fall Into The Light kredit desky nepatrně stoupne, navenek se dostávají i zajímavější melodie a solidní dávka energického potenciálu. Druhou část opanuje nečekaná vyhrávka na španělky, pěkná sóla, až má člověk pocit, že není vše ztraceno. V Barstool Warrior se na chvíli ozve Myungova basa, sóla a vyhrávky se kupí pěkně na sebe, "Majkí" všem šlape po krku a celková instrumentace skladby je opravdu povedená. Při dalším postupu deskou lze snadno vytušit, že se budou střídat lepší kusy s těmi průměrnými. Začátek Room 137 mi připomíná (snad jsem to konečně rozkódoval) jednu z oblíbených šlupek z desky Saints of Los Angeles od Mötley Crüe, ale víc se mi líbí šestá S2N. To je jedna z těch zdařilejších progresivních chvil tady. Nutno také podotknout, že pro tentokrát kluci vsadili všechny karty (až na jednu výjimku) na rychlé a "dravé" songy. Do baladických vod se sahá pouze(!) jednou, a to až s předposlední položkou Out Of Reach, což je taková ta klasická baladice -nenadchne, ale ani neublíží. Za celkem slibnou bych označil i poslední skladbu Pale Blue Dot (nemají snad Sound of Contact skladbu stejného názvu, kvality však neporovnatelně vyšší?).

Netvrdím, že jde v případě nových Dream Theater o úplně vyhozené peníze (to byl předchozí "super kauf" Astonishing), tohle je však skutečně žalostně málo "dobré" muziky za "tolik" zlaťáků. Na konečný verdikt a nějaké smysluplné ohodnocení tohoto díla je ještě hodně brzo. Pro mě je to celkem jasně a o desítky procent (dost pochybuji, že se na tom v průběhu nadcházejících měsíců i let něco změní) druhá nejslabší nahrávka z portfólia Dream Theater. V jejich diskografii bude tato nahrávka sotva podprůměrnou, při srovnání s nějakou řekněme metalově progresivní scénou zhruba průměrná a z hlediska vývoje prog muziky totálně marginální.

Časy těch magických a stylotvorných LP této kapely jsou znovu v nenávratnu. Dle mého to byla především tato studiová pětice Images-Awake-Falling-Scenes-Six, která v sobě zaznamenala prudký vývoj žánru, jež nesvazovala žádná předem daná kritéria, žádné šablony, žádná ohraná schémata. Každá z těchto nahrávek zněla naprosto odlišně, ať už soundem jednotlivých písní, originálním, vždy jasně definovaným zvukem, nebo (a to hlavně) vlastní vynalézavostí a touhou zkoušet nové věci. Žádnou z těchto vlastností Distance Over Time nevykazuje a vedle takovýchto skvostů je jen dalším, snadno zaměnitelným kýčovitým trpaslíkem. A když do jejího sousedství postavíte takové Octavarium či Systematic Chaos, rychle zjistíte, že to jsou vlastně veledíla tesaná s pomoci Mikea Portnoye, kdy kapelu můza důvtipu, vynalézavosti a duchaplnosti šimrala na obou chodidlech současně. Dva a půl bodu bych viděl jako adekvátní.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Wobbler - Rites At Dawn
2019-02-25

Wobbler / Rites At Dawn

5 stars

Předchozí Mayakova recenze na Rites at Dawn je výborná a vyčerpávající, proto jen krátce. Po poslechu třetího kotouče norských Wobbler musím konstatovat, že jsem dosud neslyšel mezi hudební produkcí za posledních několik tak věrnou a hlavně tak dobrou napodobeninu raných Yes. Naschvál píši o Wobbler jako o kapele, která neskutečně sebejistě kráčí ve šlépějích začínajících "Yesáků", a ne o kapele nějakých bezduchých kopírovatelů. Tohle žádná kopie opravdu není. V produkci obou kapel se dá vystopovat množství shodných paralel, ale také protichůdných rozdílů.

Představte si výcuc toho nejlepšího z desek The Yes Album a Fragile. Hoďte to do jednoho shakeru, pořádně zatřepejte, promíchejte a pak tu nádheru ochutnejte. Bohatství norských Wobbler je s tím yesovským takřka totožné. Zpěvákův vokál sice nešplhá v tak závratných výškách jako operující Jon Anderson, ale práce kytary, kláves a rytmické sekce je zkrátka dechberoucí. Vše zní tak nenuceně a lehounce, přesně jako za časů raných Yes. I zvuk nahrávky a atmosféra se blíží době progresivní hojnosti. Dynamika jednotlivých úseků je odzbrojující, ale co vás zaručeně dostane na lopatky je nápaditost v předložených tématech. Tam si kluci natolik vyhráli, že je opravdu neuvěřitelné, jak se může podařit takovou směsici nápadů udržet v jedné skladbě, aniž by posluchač ztrácel přehled. Náměty a změny temp se dějí v tak šíleném laufu, že divák musí mít pořádně zprůchodněné sluchovody, aby dokázal tu nesmírnou barevnou škálu nějakým způsobem vstřebat.

Wobbler jsou jako nezastavitelná hudební mašinérie, které když něco stojí v cestě, tak to prostě pojme, semele a vůbec si s tím neláme hlavu. Hudebními elementy velikánů Gentle Giant, Gryphon, King Crimson a především Yes jsou Wobbler sice pěkně nasáklí, ale ze sebe je chrlí s takovou chutí a energií, že je vám to úplně víte kde.

» ostatní recenze alba Wobbler - Rites At Dawn
» popis a diskografie skupiny Wobbler


Kaipa - Notes from the past
2019-02-21

Kaipa / Notes from the past

5 stars

Pouštět si desku Notes From the Past švédských Kaipa, je jako se vracet do časů těch nejlepších nahrávek kapely The Flower Kings. A právě monster-progresivní bouře Unfold the Future, vyšla v témže roce jako comebackové album Kaipy. Ta se na scénu vrátila po dvacetileté(!) přestávce a rovnou svým nejsilnějším (subjektivní názor) albem. Dlouho jsem tuhle severskou partu vnímal jako "Stoltův bočňák", kterým jsem si nechtěl rozřeďovat už tak dlouhou a časově náročnou řadu alb jeho mateřské kapely. Nakonec tyhle předsudky vzaly za své a Kaipa si dnes klestí nelehkou cestu mezi ty nejšpičkovější progresivní počiny domácí fonotéky.

Stoltův výkon je jedinečný, přelom milénia ho zastihl v té nejlepší možné kondici a on krom vyložených trháků své mateřské kapely přispíval ještě další sadou nápadů do tandemu Kaipy. Ovšem dobře tu hraje opravdu každý. Jak bodinovský soukmenovec Hans Lundin (nebyl to snad Thomasův učitel?) - slyšet podobný zvuk a styl klávesového přednesu je pro člověka, který tvorbou květinových králů žije, přímo darem z nebes -, tak Pan zpěvák Patrik Ludstrom. No a dvojice Reingold/Agren také dobře ví co dělá.

Už romanťárna v úvodu Notes from the past - part I s tklivě předoucí Stoltovou kytarou, vzácně nadýchanými nachovými opary kláves Hanse Lundina a roztomilým hláskem Patrika Ludstroma mě okamžitě nadchla a naladila na frekvenci Unfold. Ve druhé, instrumentální Night-bike-ride (on Lilac Street) slyším svou květinářku znovu. Tentokrát je tam sběr ze Stardust i Paradox Hotel. Ale nemějte prosím pocit, že snad Kaipa nějakým způsobem kopíruje šablony Flower Kings. To ne. To je jen Stoltova hra tak nezaměnitelná, klávesy nemálo bodinovské a atmosféra uvolněně květinová, že mi tam má milovaná kapela stále sama naskakuje.

Ve třetí už klasicky zpívané Mirrors of Yesterday naráz Kings mizí a Kaipa si vrní svým vlastním životem. Čtrnáct minut dlouhý kusanec Leaving the Horizon je dokonalým balzámem na prog-rockovou duši a jeho hojivé účinky by mohl směle předepisovat každý, hudbou jen trochu ponaučený mastičkář. Psát o dalších skladbách a nechválit už nejde, takže kdo tohle album ještě nemáte, neváhejte. Poslechněte si jej a pokud vám imponuje zasněný melancholický prog-rock, nemůžete být v žádném případě zklamáni.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Hancock, Herbie - Man-Child
2019-02-20

Hancock, Herbie / Man-Child

4 stars

Tvorba amerického černošského skladatele, klavíristy a jazzmena Herbie Hancocka, je v oblasti jazzu, fusion, funky a soulu jednou z nejuznávanějších a také nejoblíbenějších. Tento geniální fenomén v oblasti klávesových nástrojů zcela pozměnil pojetí vnímání hry na tento vyriabilní subjekt. Jeho časté experimentování, někdy daleko za hranicemi přijatelnosti daného žánru, napomohlo vývoji celé hudební oblasti, a znatelně zpřístupnilo tento žánr nad okrajový rámec běžného publika. Řada z jeho skladeb je dnes řazena mezi klasické jazzové standardy.

Během svého života tento neuvěřitelně plodný skladatel vytvořil celou řadu umělecky hodnotných děl. Jeho tvorbu však musíme rozdělit do několika rozdílných period. Tu nejtvořivější a v nekomerční rovině nejzajímavější, rámují letopočty 1970, respektive 1976. Během onoho úseku vznikají rozhodující díla jak Herbieho tvorby, tak stylu fusion všeobecně. Bylo to období, které tomuto druhu muziky neuvěřitelně přálo a alba jako Crossings, Head Hunters, nebo Sextant právem náleží do zlatého hudebního fondu. Vyrovnaná kvalita nahrávek z tohoto období dává posluchači-sběrateli volnou ruku, kam sáhnout poprvé a kudy pokračovat. Já osobně jsem se nad sým prvním Hancockem rozhodoval vizuálně a jako první ochutnávku objednal album Man-Child. To mě upoutalo jak výtvarně, tak pochopitelně a zcela především svým hudebním odkazem.

Pokud máte rádi funky a fusion, tato deska vás musí zaručeně oslovit. Jde o pestrou plejádu šesti různobarevně orientovaných komnat, které vám bude mistr Hancock postupně odemykat svým nablýskaným mosazným klíčem. Každá místnost je jedinečná a s pravidelnou návštěvností také zaznamenáníhodná. Vše je interesnatně seřazeno a prostoupeno jazzovou fůzí v silně funk-oidním duchu. Na Hancocka je lepší mít připravenou náladu. Jeho hudba nefunguje vždy a za všech okolností. Pokud nejste vyhraněni, nebudete mít problém.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Man-Child
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Morse, Neal - Momentum
2019-02-17

Morse, Neal / Momentum

4 stars

Čím to, že když tvořil Neal Morse se svými domovskými Spock´s Beard, vydával jedno dokonalé progresivní dílo za druhým? Sotva se ale trhl na dráhu sólovou, šel s kvalitou vlastních písní minimálně o stupeň, na některých deskách (o těch posledních snad raději ani nemluvím) dokonce o několik tříd dolů. Můžeme se pouze domýšlet, jaké mohou být hlavní příčiny takového úpadku. Osobně mi připadá, že když byl Neal součástí své hudební rodiny, dokázal se mnohem intenzivněji vyburcovat a "hecnout" k vytvoření daleko přesvědčivějších a nápaditějších kompozic. Jakoby mu poslední léta chyběl soutěživý duch, možnost se před někým předvést a prokázat své schopnosti.

Stejně jako dnes i ve své mladosti skládal naprostou většinu materiálu on sám, ale aranže mohla často kapela dělat společně, což partě kalibru Spock's Beard šlo a jde jim to i dnes. Možná se až moc Neal poddává své silné víře, stupeň opotřebení určitě přináší i jeho věk - těch důvodů by se zřejmě našlo víc. V letech devadesátých působil jako zjevení a člověk, který progresivní scénou touží pohnout jiným směrem, což se i povedlo. Ale to už dávno neplatí a ta rozbředlost a rozředěnost se v jeho tvorbě stala tak nepříjemnou, že vydržet po x-té poslouchat znovu stejně vyluhovaný čaj jde jen s velkou dávkou sebezapření.

Naštěstí se v jeho tvorbě najde i několik světlých výjimek, přičemž jedna z nich nese název Momentum. Tady je zřejmě naposledy Neal pokropený živou vodou a servíruje písně, které je skutečně zábava poslouchat. Deska není obepnuta nepříjemnými klišé a Nealovy momenty (i tady se těch několik dobře známých opakuje) jsou zábavné a vybízejí k opakovanému návratu. Deska srší vtipem, pozitivním přístupem i uměleckými ambicemi. Do víru dění vás vtáhne hned úvodní bodrý kus Momentum. Osobně mi nevadí ani omílání témat na způsob staré písně "spokova fousu" Thoughts (zde Part 5) v modernější vokální podobě. Silná balada Smoke and Mirrors, progrockový tempomat Weathering Sky nebo muzikální Freak skutečně patří k tomu nejlepšímu, co Neal na sólové dráze vytvořil. A navrch tu máme přes půl hodiny dlouhou kompozici World Without End, kterou stojí za to se postupně prokousávat.

Desku Momentum beru jako poslední vzepětí Nealových vnitřních kompozičních sil před totálním vyhořením jeho skladatelského organismu. Bohužel.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Momentum
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Hackett, Steve - At the Edge of Light
2019-02-16

Hackett, Steve / At the Edge of Light

5 stars

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


A.C.T - Imaginary Friends
2019-02-15

A.C.T / Imaginary Friends

5 stars

Švédská kapela A.C.T je jedním z nejnovějších přírůstků/objevů v mé sbírce. Cesta k této partě byla rychlá a doslova "haluzová". Když jsem onehdy objednával na Discogs, hledal jsem nějakého parťáka k Balance of Power, abych nemusel platit poštovné jen za jedno CD. V moři nabídek kulatých placiček měl prodávající i tento kotouč - přesněji řečeno ten jediný mě zaujal. Kapelu jsem absolutně neznal, ale právě včas si vzpomněl, že nějakou podobnou zkratku nedávno yngwie uváděl v poslechovém okénku. Desku jsem začal testovat na youtube a takřka hned mě zaujala. Pro jistotu jsem mrkl na progboard a hle, co jsem nenašel - jednu Braňovu recku. Říkám si: "Co doporučuje tento chlápek špatné být nemůže, vždyť devět z deseti jeho tipů se líbí i mně" - a tak šup s deskou do košíku. Pak už jen první pořádný poslech a bylo vymalováno. Příjemná ťafka do obličeje a hnedle sháňka po dalších titulech. Imaginary Friends byla tedy tou první a už tím je její výsadní postavení takřka zaručeno.

No a o co že těmhle klukům jde; jakou muziku vlastně hrají? Chvíli jsem pro ten jejich "cross" hledal přijatelná synonyma, ale myslím, že termín uvedený v záhlaví jejich biografie je naprosto všeříkající. Elegantně a velmi působivě namíchaný kabaretní prog-rock. Toť jasná definice jejich muziky. Vlivy Queen, Rush, Dream Theater nebo Genesis jsou pospojovány zcela volnomyšlenkářsky a s velkou dávkou nadhledu a humoru. Dle mého jdou ještě mnohem dál než kolegové Beardfish. Kapele A.C.T není cizí muzikál, kabaret, folk ani heavy metal. Naštěstí nejsou tak daleko jako Waltari a jejich hlavním hracím kluzištěm je především progresivní rock. Co je však pro jejich hudbu důležité a do uší bijící je přemíra energie, kterou v sobě kluci nakumulovali a prostřednictvím svých skladeb ji pečlivě dávkují přímo k divákovi.

Na desce se dá vystopovat nespočet pasáží, které překupují napětím, svižným tempem, euforií, bodrou náladou, optimizmem a břitkým smyslem pro humor. Vše je ladně pospojováno a zakomponováno mezi vážná témata a libozvučné instrumentální plochy. Kapela si vás po celou hrací dobu drží na krátký distanc a ze své kuchyně servíruje ochutnávky těch nejrůznějších pokrmů. Vše je krásně stravitelné a ladně klouže hrdlem. Jedinou nezodpovězenou otázkou mi zůstává, komu se barvou svého hlasu podobá zpěvák Herman Saming. Ať přemýšlím, jak přemýšlím...

» ostatní recenze alba A.C.T - Imaginary Friends
» popis a diskografie skupiny A.C.T


Advent - Silent Sentinel
2019-02-11

Advent / Silent Sentinel

5 stars

Americká progresivní kapela nesoucí název Advent běžnému našinci nejspíš moc neřekne. Nejedná se o kdovíjak velké a známé uskupení, které by ke slávě tlačila některá ze známějších vydávajících firem. Sám jsem se k ní dostal velkou oklikou, to když tu kolega Mirek (Mayak) pře pár týdny zmiňoval horkou novinku další americké progresivní jednotky Metaphor. Ti mne alespoň tehdy tolik nenadchli, ale když v jedné spojitosti zaznělo jméno Gentle Giant hned vedle rovnítka právě k Advent, začal jsem větřit jako vzteklý německý vlčák. Rychle přečíst, rychle vyzkoušet a už už jsem CD lifroval směr domácí sbírka, hned vedle jejich velkých vzorů od něžného obra.

Ptáte se, o čem že Advent jsou? To poselství jejich hudby je ukryto už v ilustraci tohoto alba. Přesně to, co znázorňuje obal desky, je nahráno i v jeho útrobách. Hudba dýchající historií, jejíž dobu si dosaďte každý dle své libosti. Já bych si vsadil na éru viktoriánskou Anglie, která mi k muzice Silent Sentinel tak nějak pasuje nejlépe. Jelikož zde už Miro stvořil jeden pořádný elaborát, nechci se opakovat, a tak toto krátké čtení je mou pozvánkou pro všechny nadšence moderní progresivní hudby a tvorby něžného obra především.

V předchozím článku padl názor poukazující na přemíru kytarových instrumentálních čísel, kde by se jejich částečným nebo celkovým odstraněním vyčistil a zpřehlednil celkový koncept desky. Já osobně nejsem zastáncem takových úprav a výsledné dílo beru jako kompletní a nedělitelnou myšlenku jeho autora. Domnívám se, že řada z těch skladeb nepostrádá tajemnou atmosféru a mezi zpívané části dobře zapadá. Kapelu Advent tvoří šest členů a tři z nich se dělí o sólový zpěv. Každý hlas je zcela odlišný, jeden z nich je dokonalým klonem jednoho z bratrů Shulmanovců, a když svým něžným hláskem recituje, vytváří dokonalou iluzi právě muziky Gentle Giant. Ve sborech má pak společné hlasové souznění neopakovatelné kouzlo, techniku i srdcervoucí vlídnost.

Advent vás nenadchnou prvním poslechem. Jde o hodně složitou muziku, ve které se toho děje neskutečně mnoho. Ale jelikož je progresivní fanoušek tvorem přemýšlivým a vytrvalým, průnik do krás hudby Advent mu nezabere úsek delší, než který je bezpodmínečně nutný k tomu, aby nezačala hrozit ztráta vlastní trpělivosti.

» ostatní recenze alba Advent - Silent Sentinel
» popis a diskografie skupiny Advent


Presto Ballet - The Days Between
2019-02-07

Presto Ballet / The Days Between

4 stars

Presto Ballet je druhá a méně známá kapela amerického kyaristy Kurdta Vanderhoofa. Ten v polovině osmdesátých let založil heavy/power metalovou squadru Metal Church, která zanedlouho získala status ikony tohoto žánru. Avšak už po druhé nahrávce se Kurdt stahuje do pozadí, jeho místo obsazuje bedňák Metallicy John Marshall a kapela servíruje fanouškům dodnes nejoblíbenější desku Bleesing in Disguise. Od této chvíle Kurdt pouze komponuje a stává se šedou eminencí, která se následující léta drží v povzdálí. Do hry se vrací až při comebacku své kapely s deskou Masterpeace v roce 1999 a až do dnešních dnů drží kovový kostel v aktivní činnosti. L velké spokojenosti fanoušků se na místo zpěváka dokonce po více jak dvaceti letech vrátil ztracený syn Mike Howe.

Kurdtova láska k melodické hudbě, art-rocku, A.O.R., pompéznímu rocku a kapelám jako jsou Styx, Kansas, Boston, Asia a další se v tomto tisíciletí přetransformovala v založení nového spolku nazvaného Presto Ballet. Jeho prostřednictvím tak mohl světu ukázat i svou druhou, mnohem méně drsnou tvář, vytesanou z úchvatných melodií a dech beroucích klávesových ploch. Kapela rázem vstoupila do širšího podvědomí, proslavila se svou oblibou analogového zvuku a nahrávání na přístrojích pracujících v podobném režimu. Do dnešních dnů stihli vydat šest studiových nahrávek (jedna je sice označována jako mini, ale svou délkou podobnou ostatním nahrávkám (ty se většinou drží staré zažité míry okolo čtyřiceti pěti minut) se řadí mezi ty "klasické". Každou po sobě jdoucí dvojici desek nazpíval jiný zpěvák, což znamená, že na minulé i loňské novince se představuje dle mého nejlepší člověk co kdy v řadách kapely účinkoval - Chuck Campbell. Na ostatních postech dochází k častějším výměnám, snad s výjimkou klávesáka Kerryho Shacklettona, pro něhož je tato nahrávka už čtvrtou v pořadí.

Začátek desky je energičtější a razantnější, než na jaký jsme byli doposud od kapely zvyklí. První dvojice skladeb se po historické ose otáčí až kamsi k debutní nahrávce a za její ráz a charakter má odpovědnost především zvuk a způsob hry Kurdtovy kytary. Klávesám se tady dostává malinko menšího prostoru, což ale vůbec nevadí. Skladby jsou napsány chytře a entusiasmus, se kterým se zde setkáváme, zní velice lákavě. V půli Out of Mind (It's Outta Sight) přichází ladný akustický zlom, v němž vyniká Chuckova hlasová barevná škála. Druhou Earthbound odklepává precizní rytmika bubeníka Charlie Lormeho. Skladba má tah a šťávu, sedmdesátkové klávesy rozehrávají rychlé běhy a v sólování se střídají s kytarou. Od třetí Tip of the Hat se dají Presto Ballet přesněji identifikovat a nová nahrávka už lehčeji zařadit po bok předešlých, pro progresivisty nesmrtelných alb. O slovo se hlásí akustické kytary, klávesy dostávají širší manévrovací schopnost a nálada skladeb, tempo i dynamika se mění skutečně často.

Čtvrtá I Just Drive začíná jako klavírní romantická selanka. Znělý klavíristův úhoz lahodí uchu, a když se po chvíli přidá i akustika a zbytek ansámblu, posluchači postupně vyrůstá pod prsty úžasný song. Hard Times for Dreamers je dynamickou přehlídkou svižné a moderní progrockové techniky bez nějakých známek opotřebení nebo klišé zajetého stylu. No a nejdelší I am Wire je pro změnu dokonalým atmosférickým klenotem plným změn nálad, působivých aranžmá, pestrých instrumentálních motivů s trochou toho tajemna a mystiky. Už teď jej můžeme zařadit mezi ty nejlepší songy kapely.

Kurdt Vanderhoof spolu s Chuckem Campbellem stvořili velmi povedeného následovníka alb předešlých - novinka jim co se týče pestrosti a nápaditosti šlape pořádně na paty. Mezi šesticí kvalitních a vysoce vyrovnaných alb Presto Ballet se jen těžko hledá nějaká výraznější nebo snad dominantnější nahrávka. Spíš je na každém jedinci, která že je ta jeho nejoblíbenější. 4,5*

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Days Between
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet


Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
2019-02-06

Balance of Power / Ten More Tales Of Grand Illusion

4 stars

Při procházce vzpomínkami, které že to kapely jsem cca před dvaceti lety poslouchal, mi na mysl vyplavala i tato, pro mne v době mladistvé oblíbená deska. Patří dávno rozpadlé britské formaci Balance of Power, která na konci devadesátých let stihla nahrát pět studiových alb. V tehdejší době běžný internet prakticky ještě neexistoval a nové koně jsme hledali kde se dalo. Nevzpomínám si přesně, kde jsem na Balance narazil já (možná v německém Rock Hardu), ale oslovil mě obal a následně také muzika. Tenkrát jsem na podobné produkci (dle vzoru Dream Theater) celkem ujížděl a Ten More Tales of Grand Illusion se zakrátko stalo jedním z černých koní mé fonotéky. Nějaký rok mi doma vydržel, prakticky až do doby, než začala velká stylová přestavba.

Žádnou jinou desku jsem si od Balance of Power už nepořídil a když jsem je testoval nedávno, výsledek byl totožný. Jen tento jediný disk mě znovu oslovil a já si ho prostřednictvím čeho jiného než Discogs (vždyť jde o dávno mrtvé zboží) objednal znovu. Když zakrátko placka zářící novotou dorazila, ještě ten den jsem ji šupnul do přehrávače, volume posunul doprava a oživoval vzpomínky na téměř bezstarostnou dobu, kdy je člověku okolo dvacítky. Bylo to tam znovu a já si tu desku zase pořádně užil. Tolik tedy sentiment a teď konečně i trochu těch faktografických údajů:

Balance of Power založil bubeník Lionel Hicks. Na prvním a posledním albu zpívají už jiní zpěváci, ale prostřední trojici desek svým vysokým hláskem zkrášlil Američan Lance King, jehož barva hlasu mě dodnes nepřestává imponovat. Někde jsem se dočetl, že jej přirovnávali k Jamesi LaBriemu z dob Images and Words. Nikdy mě to tak netrklo, až teď. Ale já v něm slyším i kus Mikea Barkera ze Shadow Gallery, na které jde spíš než k Dream Theater hudba Balance of Power implantovat. Jistě, není tolik "namachrovaná" (v tom dobrém slova smyslu), hráči nejsou technicky na tak vysokém vývojovém stupni jako pánové ze zmiňovaných kapel, přesto si z jejich výrazu cosi berou. Dnes mi krapet vadí zbytečně vystrčená Lionelova hra na bící, která s občasným přibroušením kytar strhává desku do metalového rance. Ale pořád je tu dostatek výsostně melodických vyhrávek, velkolepých sól a vznešených klávesových ploch (i když klávesák v sestavě chybí), které otřásají deskou mezi mantinely prog-rocku, hard-rocku, A.O.R. a power metalu.

Mrštný nátlakový začátek rozehrává úvodní píseň Day Breaker. Ale už první prohrábnutí not v akustickém kytarovém hávu a něžný Kingův vokál poponáší skladbu do úplně jiné dimenze. Když pak v bridge zní ono slastné "áááááá", King rázem šplhá do výše a v chorusu rezonují slova "Day Breakeeeer", nemůže být posluchač presovaný lisem značky "slast" neuspokojen. Druhou Prisoner Of Pride zprvu ovíjí pozoruhodné kytarové sólo a Hicksovy bubenické brejky. Klávesy zní pompézně a přijatelně atmosféricky. King ve střední poloze, kytara zlehka zařezává až do chvíle, kdy se začne vše vzpínat a šroubovat vzhůru. Refrén ale nepřichází, místo něj je tu slaďoučké sólíčko a zopakování prvních témat. Konečně se přiřítí i refrén a já vzpomínám na druhou desku Dream Theater.

Savage Tears si vezme námět z "galerie stínů" a ladně obměňuje melodie kláves i kytar. Akustika zlehka drnká, basa krásně přede a Lance vás tahá za srdce. Překrásné sbory i naléhavý refrén jen podtrhují oduševnělé okamžiky této písně. Čtvrtá Under The Spell je další trefou do mého melodiemi naplněného srdce. Žeru všechny ty klávesovo-kytarové vyhrávky, Kingův působivý vokál který se dokáže několikrát ladně zhoupnout do výšek, i sošně pompézní náladu této skladby. Blind Man je jeden z mých osobních favoritů na albu. Začíná dojemným klavírním úvodem, přidají se klávesy, riffující kytara a pulzující basa kontra dynamické bicí. Skladba si nenuceně pluje na akustických tónech a jemných riffech rezonujících v povzdálí. Rytmika krásně tluče a King je svým Blind Man v refrénu naléhavý a čitelně uvěřitelný. Výborný je také následující opernější úryvek.

Toť první půle desky. Druhou už jen telegraficky. Tu zahájí další pecka alá Dream Theater About To Burn. Po trošku zbytečné instrumentálce Under Innocence Wing a jediné vycpávce Sins Of The World přijde na řadu queenovská balada The Darker Side. Titulka Ten More Tales Of Grand Illusion desku uzavře v mírně pochodovém a pompézním duchu na křižovatce Shadow Gallery a Magnum.

Pro mě je tohle další sentimentálně srdcová záležitost. Deska prostoupena klasickou ostrovní melodikou s mírně dynamičtějším charakterem a jedinečným Kingem za mikrofonem je dobrým tipem pro všechny, kteří se občas rádi prohrabují devadesátými léty s touhou vyštrachat něco ukrytého vespod truhlice s nápisem "great melodies".

A tady malá ukázka pro nepolíbené: https://www.youtube.com/watch?v=DoB98K8du2s&list=PLkct1Zr2FhkxOJmAGgxruwznlQl5tcBqQ&index=4

Pište, hodnoťte, chvalte, nadávejte.

» ostatní recenze alba Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Balance of Power


Black Sabbath - Heaven and Hell
2019-02-05

Black Sabbath / Heaven and Hell

5 stars

"Ne a ne a ne. Ani Ozzy ani Dio, ale Martin je pro mě jediný akceptovatelný hlas slovutných Black Sabbath." Tak s touto poučkou jsem si až do minulého měsíce vystačil více jak dvacet let. A nakonec jsem přeci rezignoval. Zkusil jsem to raději opatrně a na jistotu. Tou jistotou mi byl Ronnie James Dio.

Jeho hlas samozřejmě moc dobře znám z Rainbow a výběrovky Best of Dio. Kompletní sólové věci mě nikdy nechytily a jeho studiovky s Iommim mi taky moc nevoní. Kdysi jsem poslouchal výběr Dio Years i comeback The Devil You Know. Ten mi připomínal desku Angry Machine a to taky nebyla žádná sláva. Díky zmiňovanému výběru jsem většinu skladeb z Heaven and Hell dobře znal a líbily se mi vždy víc než ty z Mob Rules. Občas je člověk zaznamenal i v rádiu či v televizi, občas mě do nich uvrtávali kámoši, ale nikdy jsem nepřemýšlel příliš reálně nad tím, že je jednoho dne zavřu do skříně spolu s Headless Cross nebo Tyr.

Ten okamžik tedy nastal a já musím nakonec zvolat – hurá. Proč hurá? Protože ta deska je k******* dobrá. Po čertech dobrá, zatraceně dobrá, prostě báječná. Když ji teď tak poslouchám, říkám si, jestli právě tohle není první čistá heavy metalová deska. Ale ať je nebo není, ať podobný styl s postupujícím věkem nadobro opouštím (samo, pár výjimek se vždy najde a jak rádo), nebe a peklo mi lahodí jako dobré a slaďoučké bílé slámové.

Prvotní domnělý strach z Martinem Birchem ukované přílišné kovové nudy se nejpozději během stovky krátkých sólíček nacpaných do třetí skladby Lady Evil rychle rozplynul. Ale klenotů ještě větších je na desce nemálo. Rozhodně bych neměl zapomenout vyzvednout energický a od podlahy zahraný opener Neon Knights, mohutnou, doslova magickou a starověkými obřadními rituály obestoupenou věc titulní (ty riffy a sbory - no lahoda) nebo nenápadnou Wishing Well. Avšak mezi nejlepší songy patří trojice Children of the Sea, Die Young a Lonely is the Word. S Iommiho až neuvěřitelně melodickou hrou, citelnými vstupy akustických kytar a místy hodně oduševnělým zpěvem Ronnieho Jamese.

Přemýšlím jak desku bodovat, hlavně když ji srovnávám s Martinovou érou. Ale i vedle mnou oblíbených desek z přelomu devadesátých let, stojí Heaven and Hell jako urostlý a statný kmet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Threshold - Wounded Land
2019-02-03

Threshold / Wounded Land

4 stars

K tomuto nosiči mám vypěstovaný velmi blízký a specifický vztah. Když jsem ve svých mladých letech jezdil občas do Prahy za nákupy CD, při jednom takovém podniku jsem v prodejně s muzikou (myslím v ulici Benediktské) dostal od prodavače do rukou toto CD s doporučením, že jestli hledám něco nového a zajímavého, budu spokojený. Právě na krám obdržel první CD Threshold (mohlo to být mezi roky 1995-97) a zřejmě ho nabízel kde komu. Letmo jsem si vybavil recenzi ze Sparku a CD si poslechl a koupil. Byl jsem moc spokojený a zanedlouho jsem u Petra Hanzlíka v jeho Gung-ho přikoupil i dvojku a trojku. Ty už nebyly tak originální, hlavně trojka mi připadá nudná a vyčpělá dodnes. Při zeštíhlování sbírky došlo nakonec na prodej i tohoto nosiče. Po letech jsem si zašlé vzpomínky vybavil a jelikož jsem nechtěl remaster, sehnal jsem si prostřednictvím Discogs znovu ten (samý) originál Wounded Land.

I po tolika letech má jeho vlastnictví pro mě velké kouzlo. Část z něj se uchovala v interesantním obalu, část v malbě vyobrazené uvnitř bookletu, velká část ve vzpomínkách, a ta největší v hudbě samotné. Když jsem si jej nedávno znovu přehrával, bylo to jako vrátit se v čase o dvacet roků nazpět. Damianův charakteristický, tehdy ještě mladicky vyhlížející zpěv, Karlovy úchvatné riffy a Richardovy klávesy mi udělaly stejnou radost jako kdysi. Ale i bez vzpomínek a sentimentu je to deska výborná a v mnoha ohledech výjimečná. Threshold už její pokračování nikdy nenatočili. Ten entusiasmus a mladické nadšení je tady hodně znát. Své dělá i doba vzniku a rodící se nová britská progresivní scéna počátku devadesátých let, která za své největší vzory uvádí rané Marillion.

S výjimkou strnulé Siege Of Baghdad je ostatních osm skladeb pěkným občerstvovacím okénkem do zrodu oné prog vlny v zemi, která nám v hudbě dala to nejlepší možné. Rozvětvené a vypiplané Consume To Live, Sanity's End a Surface To Air jsou proloženy vzdušnými perlami Paradox (s nemalou hitovou ambicí) nebo Mother Earth. A když vám dohraje ta nádherná miniaturka v závěru Keep It With Mine, je vám jasné, že už na svém startu měli Threshold dravé ambice, solidní aranžerské zkušenosti, dostatek fištronu i tolik potřebnou vlastní sebereflexi. Tedy vlastnosti, které jim dnes (žel bohu) hodně schází.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold


King Crimson - Starless and Bible Black
2019-02-01

King Crimson / Starless and Bible Black

3 stars

Dnes bych se rád trochu věnoval druhé nahrávce kapely King Crimson s vokalistou Johnem Wettonem, napřed ale některá fakta z Wikipedie, která mi k povaze desky přijdou vhodná a zajímavá:

"King Crimson vydali v březnu 1973 album Larks' Tongues in Aspic, přičemž ve stejné době odešel ze skupiny perkusionista Jamie Muir. Čtyřčlenný zbytek kapely (nepočítaje textaře) pokračoval během celého roku 1973 v čilém koncertování, kdy kromě vydaných skladeb hráli i nejrůznější improvizace a postupně také začali hrát i skladby nové.

Album Starless and Bible Black je běžně řazeno mezi studiová alba, nicméně je jakýmsi mixem studiových i koncertních nahrávek dodatečně upravenými ve studiu (odstranění potlesků apod.). Deska začíná písněmi „The Great Deceiver“ a „Lament“, což jsou jediné dvě skladby na albu nahrané výhradně ve studiu. Po nich následuje „We'll Let You Know“, improvizace nahraná na koncertě ve skotském Glasgow. „The Night Watch“ je píseň inspirovaná stejnojmenným obrazem od Rembrandta. Její úvod pochází z vystoupení v Amsterdamu, zbytek byl později natočen ve studiu. „Trio“ je čistě instrumentální skladba (rovněž z Amsterdamu) pro housle, baskytaru a mellotron. Improvizace „The Mincer“ byla nahrána na koncertě v Curychu.

Na druhé straně původní gramofonové desky se nacházejí dvě instrumentální skladby o délce kolem 10 minut. Titulní improvizace „Starless and Bible Black“ byla natočena v Amsterdamu, pro toto album ale byla zkrácena. Její název je citátem z hry Under Milk Wood od Dylana Thomase. Na dalším albu King Crimson, Red, se nachází skladba „Starless“, která je ale od této intrumentálky odlišná, ačkoliv obsahuje slova „starless and bible black“. Poslední skladbou na Starless and Bible Black je Frippova složitá kytarová skladba „Fracture“ (rovněž z Amsterdamu, celý tento koncert byl vydán v roce 1997 jako album The Night Watch), stylově podobná „Larks' Tongues in Aspic, Part Two“.


Jak tedy nejlépe vystihnout tohle zvláštní album a neurazit jeho fanoušky i fanoušky King Crimson? Podivné, nezvyklé, dekadentní, šílené, improvizační, avantgardní? Každý ať si vybere příměr který mu bude k nahrávce sedět dle jeho gusta. Můžeme ho, jak již bylo řečeno, rozčlenit na dvě části. Několik skladeb je nazpívaných a polovina se nese v čistě instrumentální podobě. Některé pasáže jsou pro mne na hranici poslouchatelné únosnosti. V době vzniku to musely být invenční, jen málo kým překonané věci. Po technické stránce jde skutečně o něco mimořádného, ale že by v tom člověk našel nějakou melodii nebo smysluplný tón, který by ho nějakým způsobem obohatil? Jsou to jakési surrealistické improvizace Roberta Frippa se zploštělou náladou a těžko srozumitelnou dikcí. Vedle mohutného Red a daleko poslouchanějšího "Lark´s" obstojí Starless jen s přimhouřením obou sluchovodů.

Kdyby se ubralo na improvizačním charakteru, přihodila se jedna dvě "melodičtější věci" a Wettonův vokál dostal větší prostor, mohla se z desky stát podobně vzrušující záležitost jako v případě Red. Ale on jeho autor dobře věděl, co dělá a proč se nehodlá za každou cenu zavděčit masám, nebo stvořit něco očekávaného. Je to přece Robert Fripp!

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Area - Arbeit Macht Frei
2019-01-29

Area / Arbeit Macht Frei

4 stars

Když jsem si kdysi na progarchives procházel italská alba a hledal další možné "oběti" k rozšíření své sbírky, narazil jsem i na tohle dílko. Už si nepamatuji, co jsem si o něm přečetl, jisté však je, že když mi CD dorazilo domů, dal jsem ho na několik měsíců k ledu, aniž bych jej otevřel. A když teď konečně přišla jeho doba, CD jsem vybalil, opatrně vsunul do přehrávače a... byl jsem z jeho obsahu dokonale perplex.

Žádný klasický italský prog-rock, žádná klasická italská škola po vzoru PFM nebo Le Orme. Tohle je čistý jazz-rock. Jsou to Colosseum italského typu. Tento příměr uvádím pouze jako orientační, protože kapela Area je parta zručných muzikantů (ne plagiátorů), kteří se nedokáží spokojit jen s nějakou obyčejnou kopírovací technikou. V nástrojovém a aranžérském arzenálu jsou podobně obsáhlí a zdatní jako jejich jmenovaní i další kolegové z branže, ale jdou skrze styly a škatule svou vlastní cestou. Občas vás z té jejich místy šílené "psycho-hudby" může malinko rozbolet hlava. Obzvlášť, když jejich saxofonista troubí do svého nástroje jako smyslu zbavený nebo když zpěvák Demetrio Statos šroubuje svůj excentricky pojatý zpěv až k hranici běžné přijatelnosti. Občas je to pojetí hodně avantgardní a ve spojitosti s obrovským zápalem, který z hudby cítíte, jde vytušit, že s nějakými konvencemi si chlapci z Area hlavy nelámali.

Tohle dílko neimponuje pouze zajímavým obalem a drsným názvem, ale i nemálo dráždivou muzikou a strhujícími hudebními výkony na hranici hratelnosti. Prostě jazz-rock jak řemen.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area


Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
2019-01-28

Santana / Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender

4 stars

Ač se tu Santanova tvorba těší značné oblibě, tahle deska se s počtem recenzí (jedna) u zdejšího posluchačstva tomuto standardu dosti vymyká. Důvodem nejspíš bude Carlosův odklon od "latinou" ovlivněné tvorby a silný až experimentální příklon k fusion a jazzu. Spojení s odborníkem na tyto styly Johnem McLaughlinem dává už leccos tušit, a od vložení cd do přístroje a následného stlačení knoflíku play je posluchač vtažen do snového a jen v drobných konturách načrtnutého světa fusion hudby.

Deska obsahuje dvě malebné kratičké kytarové miniatury, dvě na nápady hýřící vize obou kytarových mohykánu spojených tu v jedno tělo a jednu dlouhou, zprvu se pomalu rozjíždějící, po chvíli však rytmicky strhující suitu Let Us Go Into The House Of The Lord. Ta se s dřívější Santanovou tvorbou dá poměřovat zhruba nejpřijatelněji a to zejména díky bujarým rytmickým přelivům a citlivě vsazenému jižanskému espritu, který doposud tolik charakterizoval kytaristovu složitou osobnost. Love Devotion Surrender je stěží uchopitelným kusem rané mistrovy tvorby, ale pokud máte rádi album předchozí či to následující, časem vám to stejně nedá a s trochou snažení najdete zalíbení i v nahrávce recenzované.

Asi to nikdy nebude to "WOW" podobně jako u Abraxas či Welcome. Love Devotion Surrender je příliš nečitelné, nesmělé a nepředvídatelné album na to, aby vás uchvátilo v takové míře, jaká se u Santanovy tvorby z let dávno minulých očekává. Na tuto desku se dá pohodlně praktikovat ono pořekadlo – nemusí pršet, stačí když jen kape.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
» popis a diskografie skupiny Santana


Blue Öyster Cult - Mirrors
2019-01-27

Blue Öyster Cult / Mirrors

3 stars

Už jsem tu kdysi psal, že pro americkou kapelu Blue Öyster Cult mám zvláštní slabost. Postupně jsem posbíral víc jak dvě třetiny jejich studiové diskografie a všechna alba poslouchám rád a se zaujetím. Jednou z posledních desek, kterou jsem si chtěl pořídil byla i nahrávka Mirrors. V naší síti nebyla dlouhou dobu dostupná a zas natolik horlivý jsem v tomto případě nebyl, abych ji musel nahánět po všech čertech. Náhodou se mi však naskytla příležitost, a tak jsem si ji nedávno konečně doplnil do sbírky. A jelikož tu není o desce jediné slovíčko, přidám alespoň něco málo.

Jedná se o klasické album kapely. Nezní natolik bombasticky jako Spectres a naštěstí není ani tak nevyrovnané jako Cultosaurus Erectus. Je umírněnější, klidnější, zpěvnější a rockově neimpulzivní. Odpovídá době svého vzniku - roku 1979, kdy už mnoho dříve skálopevně v rocku ukotvených spolků měnilo své návyky a pod tíhou okolí postupně zjemňovalo svůj styl k větší "syntezátorové" barevnosti a přístupnosti. Není to však žádný komerční odvar a na většině skladeb je stále poznat ta neformální skladatelská svoboda, kterou kapela po celou dobu své existence vládla.

Muzikální ornamenty nejlépe vyniknou na pro uchu lahodících partech klasických a akustických kytar, v melodických sólech nebo v zajímavě sestavených vokálních linkách. Předešlá alba byla až překvapivě úspěšná a snaha kapely zalíbit se právě zde širšímu publiku zjemněním výsledného soundu nebyla kvitována s takovým nadšením, jaké hráči očekávali a do desky vkládali. Snad i proto byl k další dvojici alb povolán ostřílený a daleko tvrdší hudbu produkující Martin Birch. Ale to už je úplně jiná kapitola.

Mirrors tak zůstává spíše průměrným albem, které si však milovník "ústřiček" nemusí v žádném případě nechávatt ujít.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Mirrors
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Procol Harum - Procol's Ninth
2019-01-24

Procol Harum / Procol's Ninth

5 stars

Soubor Procol Harum vnímám jako jednu z prvních umělecky přínosných kapel, která k dosažení jisté progrese ve své tvorbě a ve svých skladbách nepotřebovala posluchače omračovat přemrštěnou technikou ani skládat kdovíjak složité art-rockové suity. Na každém svém nosiči ze sebe dokázala vycedit sofistikovaně kvalitní písně obklopené neskutečně nápaditým aranžmá, tvořivou stavbou i přitažlivými harmoniemi mnoha barev. Svým spoře písničkářským a na první poslech až obyčejným hudebním stylem, prodchnutým však velkou dávkou melodiky a výborným Brookerovým zpěvem, pomaloučku stoupala několik let po inteligenčně-vývojové křivce stále vzhůru. Desku Procol's Ninth lze v tomto kontextu vnímat jako možný vrchol (nebo jeden z vrcholů) jejich vzájemného společného snažení. Osobně mi její pochopení zabralo víc času než jsem předpokládal, nebo alespoň delší úsek, než který jsem absolvoval s některými z předchůdců.

Procol's Ninth, jak už jsme u Procol Harum navyklí, vykynulo opět z malinko jiného těsta, než které spolu kluci propracovávali roky předešlé. Při nahrávání se kladl daleko větší důraz na využití dechů, díky nímž deska často působí muzikálnějším a uhlazenějším dojmem. Fakt, že u kapely už dávno nepůsobí hlavní kompoziční leader Robin Trower, nemá na přitažlivost a kvalitu nahrávky pražádný vliv. Jeho místo skladatele dokázala kapela zacelit takřka ihned, důkazem čehož byla geniální a monstrózně znějící nahrávka Grand Hotel.

Zpět ale k meritu věci. Desku zahajuje tajemný úvod nápady překypující písně Pandora's Box – jednoho z nezpochybnitelných favoritů této nahrávky i tvorby Procol Harumm všeobecně. Fool's Gold je tempově rozmanitá píseň s výrazným Brookerovým piánem a zajímavě umístěným i zahraným kytarovým sólem Micka Grabhama. Taking The Time se chytá sinatrovské průpravy a v dechové sekci naschvál působí krapet ospalým dojmem. Do progresivního sprintu naběhne úžasně hravá The Unquiet Zone. V ten moment se před vámi otevírá to nejlepší z této desky.

Ve stejné kvalitě pokračuje i divadly na Broadway načichlá dvojice The Final Thrust respektive I Keep Forgetting s božskými žesťovými nástroji (moje nejmilejší). Velmi povedená je i další dvojice písní, aranžérskou chytristikou naplněná Without a Doubt a houpavá The Piper's Tune s naléhavým Brookerovým espritem v hrdle. Typewriter Torment působí z kraje až zbytečně uspávacím dojmem a podobností na kus předchozí. Pak se naštěstí trochu rozdovádí a pozitivní energii vám do žil vstříkne ještě překvapivě zařazený beatlovský cover Eight Days a Week oblečený v lehce swingujícím kabátku.

Dlouho jsme tu neměli žádnou soutěž, tak to tu zkusím znovu trošku rozhýbat. Snad se tu pár fandů Procol Harum ještě najde. Co třeba vaše tři nejoblíbenější nahrávky Procol? Za mě a bez pořadí:

A Salty Dog
Home
Grand Hotel

» ostatní recenze alba Procol Harum - Procol's Ninth
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Osbourne, Ozzy - No More Tears
2019-01-22

Osbourne, Ozzy / No More Tears

5 stars

Nikdy jsem nepředstíral, že patřím mezi zastánce tvorby, zpěvu a osoby Ozzyho Osbourna. K Black Sabbath s "Ozzmanem" u mikrofonu stále nějak ne a ne přičichnout a z mistrovy sólové tvorby mám rád jen velice zanedbatelný úsek. Ovšem mé kritice se zcela vymyká jedna jeho deska, jeho opus magnum – No More Tears. Ten stavím zcela neochvějně nad rámec běžné rockové produkce - Ozzy na něm dokázal, že nejen chlast a drogy jsou obory, ve kterých tak vynikal. Tato deska zastřešuje konec jedné éry, éry plné natupírovaných blonďatých hřív a kozatých, očkem mrkajících blondýn. S Randym Rhoadsem se Ozzy dokázal vzpamatovat a natočit dobrou desku, co ale dokázal s Wyldem, je neskutečné. Po slabých odvarech typu "Bark" a "Ultimate" přišel solidní "No Rest" a pak špičkový počin No More Tears. Vrchol, přes který se později zpěvák už nikdy nedostal a asi ani nedostane.

Album čítá jedenáctku výjimečných kompozic a rtuťovitého hard-rocku s pestrým stylovým rozpětím i notnou progresivní slinou. Osbourne zpívá absolutně nejlépe v celé své kariéře a hity "Mama" a skladba titulní mu dopřejí zasloužený komerční úspěch. Deska obsahuje trojici překrásných balad, hutně šlapavé demolující songy Desire, S.I.N. a Hellraiser, inovativní skvosty Zombie Stomp, A.V.H. a na dokonalé basové figuře položený pomník celé jeho kariéry, skladbu No More Tears - jako vyvrcholení této nahrávky. Špičková produkce dua Baron/Purdell (později podepsaná pod takovými skvosty jako jsou desky Awake od Dream Theater nebo Still Climbing od Cinderella) dokázala precizně vyzvednout všechny silné okamžiky kompletního hráčského aparátu tak, aby po sobě zanechala rockový pomník, který přetrvá desetiletí a možná i víc.

Dlouho jsem doma trpěl úděsně remasterovaný nosič této desky a v hlavě nosil myšlenku, že bych v budoucnu rád znovu někde zakoupil originál. Je to vlastně stejný případ jako Painkiller. A tak znovu na tomto místě musím vzdát hold portálu Discogs, díky němuž jsem si první press mohl znovu obstarat a slyšet tak nahrávku v podobě, v jaké jsem si ji z dřívějška zapamatoval. Tato nahrávka za to skutečně stojí.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Iluvatar - From The Silence
2019-01-17

Iluvatar / From The Silence

5 stars

Takřka druhý den po euforickém přijetí alba Children amerických Iluvatar, kteří po zásluze patří k těm nejlepším zástupcům progresivního rocku devadesátých let, jsem si objednal jejich poslední, kupodivu u nás snadno dostupnou desku. Za těch pár dnů, než mi "novinka" přišla, jsem Children dokonale přebrousil a album se hbitě vyhouplo v mém osobním seznamu progresivních děl z domácího portfólia mezi naprostou elitu. Očekávání byla tedy podobně veliká. Ve výsledku jsem desku From the Silence "ždímal" do hlavy ještě častěji než předešlé "dítko" a vlastně doteď nechápu, jak může být tak geniální kapela běžnému progovému fandovi takto utajena. Ani na této čtvrté desce neslevili hoši nic ze svého nasazení a múza nápaditosti je nepřestala pronásledovat.

Jedenáctka maximálně vybroušených progresivních perel snese srovnání pouze s tou nejužší konkurencí. Iluvatar nejsou slepí jako jiní obři progresivní (metalové) líhně a nezůstávají zakonzervování ve své samolibé ulitě. Nebojí se experimentovat a sázejí na nápaditou neotřelost a vlastní charismatický ksicht. Dokonale pracují s dynamikou, nešetří melodiemi a zůstávají otevřeni novým podnětům. Nepotřebují se tlačit do bombastičnosti a nezakrývají skladatelskou impotenci zvukovou masou. Ba naopak, Iluvatar jsou vstřícní a jiskřiví. Při aranžování používají srdce, ne kalkulující mozek. Vyrovnaná kolekce má svůj vrchol v závěru alba, kde písně počínaje truchlivou Between přes mohutnou emotivní vlnu The Silence až po dvojici atmosférických klenotů Older Now a Until dokážou posluchače dokonale ohromit a zacloumat jeho senzitivním spektrem.

Takřka za polovinu své osobitosti vděčí kapela zpěvákovi Glennu McLaughlinovi, jehož pěvecké schopnosti a nadpozemské hlasové charisma strčí do kapse i řadu vyhlášených vokálních akrobatů z okolní branže. Iluvatar dodnes zůstávají dokonale utajeným tipem z progresivní americké provenience. Působí sice skromně, ale zároveň i jako velice noblesní drahocenný náhrdelník, který vás po nasazení vkusně zkrášlí. Progrockoví fajnšmekři, s touto deskou neváhejte ani minutu. From the Silence je úžasná záležitost a desce Children "funí" pěkně na záda.

P.S.: Recenzi jsem měl v šuplíku víc než měsíc z důvodu menších úprav. Náhodně jsem si však desku včera přehrával v mp3 při cestě autem, a jelikož se z cestování stal hudební-mega zážitek, "réca bréca" musela ven. Možná si řeknete, že pro takovou (progresivní) muziku je "obyčejný" poslech v káře znehodnocujícím. Možná ano, ale to neřeším, dobrá hudba vám přece může hrát kdekoli, hlavně když je divák uspokojen. A skladba Between je perla jako hrom!

» ostatní recenze alba Iluvatar - From The Silence
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Elegy - Supremacy
2019-01-15

Elegy / Supremacy

4 stars

Na Holanďany Elegy jsem natrefil zhruba ve stejné době prostřednictvím dvou zdrojů. Tím prvním byl rockově metalový časopis Spark (ve kterém jejich desky pravidelně recenzovali) a druhým, už zcela konkrétním zdrojem nejen informací, ale hlavně hudby samotné pak celá síť Merhautových půjčoven. V roce 1993 jsem si v jedné z jeho brněnských poboček půjčil solidní debut Labyrinth of Dreams a zakrátko v předchůdci dnešního Bonton Landu (jak jen se ten krámek mohl tehdy jmenovat - Popron, Supraphon?) koupil i mou druhou oblíbenou desku Supremacy. Jako by to bylo včera, co jsem četl článek Nikolase Krofty o Elegy, kde je přirovnával ke slabým Queensrÿche a psal i o (cituji doslova) příšerně upištěném vokálu Eduarda Hovingy.

V devadesátých letech jsem Elegy respektoval a poslouchal, dnes musím dát Nikolasovi za pravdu v hodnocení stylu i projevu této kapely. Není to žádná první liga, spíše standardní, velice melodický "metálek" ležící někde napůl cesty mezi ranými Helloween a Queensrÿche. Hovinga je výškař jako blázen, svoje hlasivky tahá nahoru jak jen může, ječí a piští až někdy uši brní, jenže když se vám něco mnoho let líbí a k desce máte osobní vztah, ledacos takovému souboru odpustíte. Hlavní leader, zakladatel a tahoun, kytarista Henk van der Laars, je i ústředním skladatelem Elegy. Ti jsou vlastně něco jako jeho dítko. To on jim vdechl život a několik let s nimi živořil na okraji širšího hudebního zájmu tehdejší veřejnosti. Že je poté opustil a přenechal místo Patricku Rondatovi je věc druhá.

Pro mě interesantní obálku na lesklé placičce doplňuje desítka vydařených, nanejvýš melodických a jemným progresivním předivem opatřených skladeb. Součástí této sbírky je jedna kratičká atmosférická mezihra Anouk, jeden malinkatý vokální odér Close Your Eyes a standardní balada Lust for Life. Mezi stěžejní a nejoblíbenější kusy počítám naspeedovaný startér Windows of the World, dvojici tvrdších, na malinko metalovějších základech zbudovaných skladeb Circles in the Sand a Darkest Night, a především místy v romantizující a atmosféricky pohnuté rovině stojící trojici skvostů Angel's Grace, Supremacy a závěrečnou Erase Me. Tyhle skladby symbolizují Elegy, které mám rád a na které i rád vzpomínám.

Další deska Lost byla však výrazně slabší a zakrátko se poroučel zpěvák Ed Hovinga. Na jeho místo nastoupil daleko přijatelnější (dle výrazu, techniky a barvy hlasu) zpěvák rockerů Vengeance Ian Parry, se kterým vydala kapela ceněnou progresivní nahrávku State of Mind, kterou vystřídal v metalovějších kruzích oblíbený pokračovatel Manifestation of Fear. Přiznám se, že po odchodu Laarse jsem o kapelu ztratil zájem a tak netuším, na jaké úrovni se nachází zbylá dvojice desek s Patricek Rondatem u kormidla.

Podobně jako v případě Conception budou i tady v mém celkovém bodování hrát výraznou roli vzpomínky a sentiment. Při dnešním pohledu a s odstupem dvou dekád mohou být Elegy vnímáni něco jako praotci všech těch soudobých holandských melodických progresivních kapel typu Knight Area atd a jako takoví neohrabaní průkopníci rock/metalové melodické větve ze země tulipánů a větrných mlýnů.

A na závěr ještě otázka na naše pamětníky. Přátelé, říká vám dnes ještě něco jméno Elegy? No, neoprogoví specialisté Braňo, Mayaku, Palo, Petře a další, vzpomenete si někdo? Nebo se z kapely stala už jen pouhá vzpomínková fosílie pro pár nadšených vyděděnců?

» ostatní recenze alba Elegy - Supremacy
» popis a diskografie skupiny Elegy


Cressida - Asylum
2019-01-14

Cressida / Asylum

5 stars

Mezi mé nejoblíenější kapely patří většinou ti obrovští art a hard-rockoví dinosauři, tvořící v průběhu sedmdesátých let. Většinou mají na kontě více jak jednu desítku alb, z nichž některá patři mezi stěžejní výkladní zboží nejen jejich diskografie, ale hudebního odvětví za posledních padesát let jako celku. Malé "kapelky" s jednou nebo dvěma deskami živořícími na okraji zájmu to pak mají neuvěřitelně těžké, aby s tím málem, co stihli natočit, než pohasli, dokázali zaujmout na podobné úrovni. Když chvíli přemýšlím koho mám jmenovat, momentálně mě napadá Rick Wakeman s jeho prvními nahrávkami, jež mohou směle konkurovat domovským Yes, a pak dlouho nikdo, až tohle britské dvojalbové božstvo pojmenované Cressida.

Stejně jako mnozí jiní jsem i já využil reedice obou desek a zakoupil je prostřednictvím dvojdiskového remasteru najednou. Debut jsem si poslechl ihned zhruba před rokem a pak ještě mnohokrát. Teď tedy nastal čas ponořit se i do alba číslo dva. Vůbec jsem nečekal, že by mě mohlo oslovit stejnou intenzitou jako debut. Přece jenom kouzlo "poprvé" znovu účinkovat nemohlo. Jenže co zabodovalo na plné čáře a neočekávaně znovu, bylo kouzlo geniality. Dvojka Asylum je totiž na chlup stejně fantastická jako její starší sestřička. Hudebně není stejná, kopírák ke své skladatelské práci kluci nepotřebovali, ale je vystavěna s totožných ingrediencí, dojemných aranží a hlavně ve velice blízké (podobně posmutnělé) atmosféře. Konečný zvuk nahrávky, jeho magie a intenzivní emoční poselství je stejně účinné, jako bylo to na debutu. A to i přesto, že došlo k jedné podstatné výměně. Na jedničce hrající kytarista John Heyworth byl na dvojce vyměněn za Johna Culleye. Na výsledku to ovšem znát není. Je to znovu ten životodárně hravý a kytarově perlivý líbezný (hard) rock, tentokrát s mírným příklonem k symfonice a jazzu. A když píši o symfoničnosti, nemám na mysli tu mohutnou, někdy až pateticky nabubřelou smršť, ale jemnou, střídmou s lehkými doteky smyčců, které okolo vás ševelí a pomáhají kouzlu nahrávky k ještě větší intenzitě.

První čtyři skladby jsou naprosto úžasné, oblíbíte si je už s druhým, třetím poslechem. Pátá je jazzověji kořeněná instrumentálka a závěr desky obstará stěžejní, progresivně monumentální, přes jedenáct minut náročný komponent. A sotva deska dohraje, něco uvnitř vás nutí zmáčknout tlačítko play znovu. Proč vlastně? Odpověď je jednoduchá. Prostě chcete ty okouzlující melodie slyšet zase a ještě jednou. A pak znovu a znovu, až se vám Cressida zadře pod kůži a vy si najednou řeknete, hele, zas jedna malá a utlačovaná partička z pravěku, která měla našlápnuto na skvělou kariéru, jen kdyby stihla vydat daleko víc desek a oslovit širší obecenstvo. Pak by se postavení Uriah Heep, Ufo a jim podobných možná otřásalo v základech.

» ostatní recenze alba Cressida - Asylum
» popis a diskografie skupiny Cressida


Wishbone Ash - New England
2019-01-12

Wishbone Ash / New England

5 stars

Většina fandů Wishbone Ash obrací ve svých přehrávačích především desky z úsvitu jejich kariéry, zejména první trojici (možná čtveřici) alb. Pro mě jsou "višbouňáci" v prvé řadě kapelou jednoho výjimečného výtvoru, nahrávky Argus. Jeho náladu a pestrost se v tak široké míře kapele už nepodařilo zopakovat, což ale neznamená, že ostatní obrovská hromada nahrávek je špatná.

Jejich voňavé melodické linky, dvoukytarové kohoutí zápasy a delikátní tklivé balady v dostatečné míře probleskují i alby z druhé půle sedmdesátých let. První takovou nahrávkou, která znovu pozvedá korouhev rozdrcenou vlastními kopyty desky Locked in, je členitá a znovu pestrá sbírka pojmenovaná New England. Po správně umístěném otvíráku Mother of Pearl máme možnost shlédnout jedno z nejhezčích představení v repertoáru W. A., a to citlivou píseň (In All of My Dreams) You Rescue Me. Velice se povedla hloubavější záležitost Lorelei, kterou následuje dvojice správných instrumentálek Outward Bound a Prelude. Skladby When You Know Love a Lonely Island řadím k nejlepším na této desce. Pěkné a místy vznešeně působící uhlazené melodie se vzájemně proplétají se zpěvem Martina Turnera a mají hloubku, vroucnost a výrazný citový podtón.

S nahrávkou New England jsou W. A. na jakémsi druhém startu svojí hudební dráhy. Tohle i alba následující by u vás doma zkrátka neměla chybět. Pro mě je to jedna z jejich tří nejlepších nahrávek. 4,5*

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - New England
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Conception - Parallel Minds
2019-01-10

Conception / Parallel Minds

4 stars

Jestli si dobře vzpomínám, tak prvotním impulzem, který mne přivedl ke kapele Conception, byl rotující klip na stanici MTV k písni Roll the Fire. Tenkrát mě coby teenagera prahnoucího po nové a nepoznané muzice doslova uchvátil. Nádherné vizuální ztvárnění šlo ruku v ruce s hitovou koncepcí i malinko progresivním stylem, který jsem okamžitě vzal za svůj. Zboží z tehdejšího už dost nechvalně známého vydavatelství Noise (finanční problémy německých Helloween s tímto kolosem se rychle dostaly do médií) nebyl problém v naší síti sehnat a i desky Conception se pravidelně objevovaly ve všech kamenných obchodech s muzikou té doby (dnes je tomu přesně naopak).

Už na první dobrou jsem ocenil výtvarně zajímavý námět přebalu a ještě více pak obsah drážek CD. Solidní otvírák Water Confines, největší hit kapely Roll the Fire s nedostižným Khanem a atmosférou mimo čas i prostor, výpravně vznešená And I Close my Eyes a krásně plačtivá balada Silent Crying si navždy získaly čestné místo v mém srdci. Nejzajímavější část desky se však nalézá v jejím středu. Písně Parallel Minds, Silver Shine, The Promiser a My Decision patří po zásluze do zlatého fondu kapely. Právně na nich je nárůst kvality oproti debutu o 200% poznat nejvíce a ani po tolika letech od vydání desky tyto skladby neztratily nic ze své vnitřní přitažlivosti.

Conception se toužili vyvíjet, i když nikdy nebyli pouhou progresivní jednotkou. Právě to pojítko mezi sofistikovanější větví, hard rockem a power metalem z nich učinilo něco výjimečného. Byli a vlastně i zůstali nezaměnitelní hlavně díky Ostbyho vynalézavé hře na kytaru a školenému, opernímu hlasu Roye Khana. Tato dvojice také společně komponovala a vzájemně se "hecovala" k ještě lepším výkonům, což stvrdili za další čtyři roky na doslova úchvatném díle Flow.

Následovník Parallel Minds, deska In Your Multitude, měl s nahrávkou recenzovanou hodně styčných bodů a kapelu tehdy poponesl jen o malinko výš, ale bylo to právě zmiňované dílo Flow, které zajistilo Conception tu pravou nesmrtelnost. Poté následoval rozpad a Khanův odchod do zámoří k "jen" průměrným Kamelot. S nimi vydal Roy několik slabých, několik solidních a dle názoru autora i jedno geniální dílo – Poetry for the Poisoned. Tore si zase vybudoval mega-progresivní bandu Ark a velká škoda, že se číslovka u počtu společných nahrávek zastavila na pozici dva. Ark byl vedle Kamelot kvalitativním obrem, ne však prodejním.

Kapela Conception je dnes, po dvaceti letech znovu aktivní a v totožné sestavě před nedávnem vypustila nové EP. Moc bych nám, jejich fanouškům i kapele samotné, přál desku novou, velkou, která by na prog scénu znovu přivála pořádný průvan, stejně jako kdysi dílo Flow. Mé konečné hodnocení tedy 4,5* a nepopírám, že je ovlivněno velkou dávkou nostalgie. A opět se zeptám "davu", jestli je tu někdo, kdo si na kapelu ještě dnes dokáže vzpomenout?

» ostatní recenze alba Conception - Parallel Minds
» popis a diskografie skupiny Conception


UK - U.K.
2019-01-09

UK / U.K.

5 stars

Jméno John Wetton se v rockových kruzích skloňuje s úctou a patřičným respektem. Tento uznávaný zpěvák a hráč na baskytaru na velice vysoké úrovni zůstane už navždy spjat především s tvorbou King Crimson a "svými" Asia - tudíž souborem, který bývá často označován za jednu z prvních supergroup. To je většinou kapela, kterou tvoří špičkoví muzikanti zvučných jmen. Ale ještě před tím stihl John Wetton s jinými spoluhráči z kategorie "nadmuzikantů" postavit další neméně působivý projekt s názvem UK. Ten se sice netěší takové známosti jako vyjmenované kapely či účinkování na albech Uriah Heep nebo Family, do rockových análů se však zapsal stejně zlatým a výrazným písmem, jako jakýkoliv jiný zde jmenovaný projekt.

Spolu s trojicí Bill Bruford - bicí, Allan Holdsworth - kytara a Eddie Jobson - klávesy + housle, vytvořili nadmíru interesatní tým, který na svém startu porodil tento úchvatný debutní materiál. Pokud ho budeme chtít alespoň malinko stylově zařadit, k jeho příměru budeme potřebovat slova jako jsou fusion, jazz, jazz-rock a okrajově i hard-rock. UK tak mohou bez problému stanout po boku jim podobných kapel jako jsou Brand X či Mahavishnu Orchestra.

Úvod obstarává na poměry stylu, kterým se kapela prezentuje, poměrně hitová a na působivých klávesových pochodech postavená věc In the Dead of Night. Volně plynoucí By the Light of Day s decentním dotekem houslí modeluje krajinu v docela jiném, ležérnějším tónu, který je podpořen patřičnou dávkou sentimentu. Se třetí Presto Vivace and Reprise se vrací úvodní motiv a od čtvrté Thirty Years až po konečnou Mental Medication, se tvorbou UK nesou dvě zcela rozličné hudební složky, které si dovolují tito páni muzikanti vzájemně mísit a mistrovsky propojovat. Složku s nápisem technika řídí především Brufordovy změny rytmu a Holdsworthova akademická hra, atmosféru zase mají pod palcem klávesové proměny a podmanivě táhlé houslové party Eddie Jobsona. Přestože se Bruford spolu s Wettonem sešli ve Frippových King Crimson, hudba debutu UK té na "Larks' Tongues" podobna není, což je jenom dobře. Jedná se však o podobně komplexní dílo, které pracuje s hráčskou ekvilibristikou na obdobných 150%.

Vynikající hráčský potenciál tohoto projektu vydržel v tomto složení pro pouhé jedno album. Deska U. K. je ovšem natolik silným kusem, že by neměla chybět ve sbírce žádného milovníka fusion muziky.

» ostatní recenze alba UK - U.K.
» popis a diskografie skupiny UK


Yoso - Elements
2019-01-06

Yoso / Elements

3 stars

Yoso jsou tak trochu podobnou kapelou jako včera zmiňovaný projekt Conspiracy. V jejich řadách se sešli zpěvák Bobby Kimball spojený s první etapou hvězdných Toto a navrátivší se k této kapele na desce z roku 2006 spolu s "vyděděnci" z art-rockových mohykánů Yes, klávesákem Tony Kayem a kytaristou/basákem Billy Sherwoodem. Název vznikl spojením slov obou skupin a hudba na jediném nosiči, který spolu pánové vydali, je středobodem muziky, kterou vytvářela obě seskupení v průběhu osmdesátých let. Jedná se tudíž o sofistikovanější větev líbivého a mírně naleštěného AOR s jemnou dávkou progresivity. Muzika nikterak revoluční si tu pomaleji, tu rychleji plyne předem danými stylovými meandry. Instrumentálně solidně zvládnutá záležitost, jejíž hlavní a možná i jedinou devízou, jsou dobře zmáknuté vokální linky. Především ty Kimballovy (tady stejně jako v Toto) stojí za pozornost. Jeho silově vypjatý vokál se stále tím jistým nádherným zabarvením s vámi dokáže mnohdy pořádně zacloumat. Bobby vám jde po emocích jako Freddy Krueger čepelí po krku a díky jemu není zapotřebí nutně celou desku odzívat.

Mezi nejlepší položky bych zařadil hned úvodní našlapanou hymnu Yoso, se zapamatovatelným melodickým motivem, ale taky trochu kýčovitým refrénem. Dvojka Path to Your Heart snad vypadla z nevydaného katalogu Toto a Kimball tu válí jako mladík. Po otravné Where You'll Stay přichází největší hymna Yoso, skladba Walk Away. Typický představitel alba i směru, kterým se družina vydala, a vlastně i onoho "smolného" osmého desetiletí.

Daleko ostřejší je The New Revolution a srdcovka, která mě tu bere snad nejvíce, se jmenuje To Seek the Truth. Ta se této partě povedla dotáhnout nad rámec společných možností. Už úvodní táhlé sólo z kategorie nenapodobitelných stojí za povšimnutí, dále pak magicky procítěný zpěv, klávesové probublávání v dálce a vše podtrhne uhrančivý refrén ve stále té stejné, ležerně zasněné poloze. Nádherné! Trochu parádního jazzu alá Toto přiveze Only One. I osmá Close the Curtain se povedla a vy si říkáte, že ta deska není tak marná, jak ze začátku vypadala. Bobby válí ve vypjatých polohách, skladba má pěknou melodii, nápady, šťávu, rytmus i slušnou instrumentální erudici. Won't End Tonight táhne opět Kimball, který pevně drží opratě cválajících melodií vně skladby. Závěr desky ničím nepřekvapí, ale také nic nepokazí.

Já osobně mám tuhle nahrávku především kvůli Kimballovu zpěvu, který mě baví a mám jej moc rád. Hudebně to není nic extra, ale když má člověk chuť na malinko náročnější AOR s velkými melodiemi a průsečíkem Toto skrze "popové" Yes, proč ne. Yoso hrají v podobně bombastickém a pompézním duchu jako kdysi Yes a Toto. Jejich prvoplánově načechraný zvuk a přehnaně romantický přístup však mírně zakrývá silnější a kultivovanější celek, který by se mohl dostat více do popředí, kdyby nepotřeboval za každou cenu ukazovat světu svou velkolepost a zdobnost.

Bodování: první třetina za dva, druhá za čtyři a konec tak na tři, což jsou v konečném resumé 3*

» ostatní recenze alba Yoso - Elements
» popis a diskografie skupiny Yoso


Conspiracy - The Unknown
2019-01-05

Conspiracy / The Unknown

4 stars

Conspiracy je projekt, jehož náplň (především pak toto druhé album) by si neměli nechat uniknout všichni milovníci a obdivovatelé ikony art-rockové muziky, kapely Yes. Jde o soubor nápadů, myšlenek a grandiózních melodií, které ležely v hlavách jeho protagonistů a které byly později (po odchodu Sherwooda z Yes) zaznamenány do drážek LP a CD nosičů právě pod společným názvem Conspiracy - tedy spiknutí. Dvojice Squire/Sherwood tu představuje další etapu jejich hudebního směřování, společných hodnot a přátelského snažení plynně navazující na to, co vytvořili pod hlavičkou domovských Yes na deskách v letech 1997 respektive 1999.

Úvodní skladba Conspiracy je jednoznačně nejlepší položkou celého alba. Nejen že obsahuje skvělé melodie, velkou dávku hymničnosti, mistrně sezpívané vokály, energii, emoce, slušný tah na bránu a úctyhodné instrumentální výkony. Bije na první signální a jde lehce do ucha, načež si ji rychle oblíbíte a zapamatujete. Avšak má v sobě to něco, co kdyby měla deska celá, mnohem silněji by vás to k ní přitahovalo. Duch Yes se tu zhmotňuje v modernější a futurističtější podobě. Bohužel pro nás posluchače spadne zbytek nahrávky už s druhou položkou Confess o třídu níž, na které se tu s větší řevnivostí či s menším zaujetím také udrží. Divák se nemůže ubránit pocitu, že je vše až příliš akademické, chladné, teatrální a dokonalé. Za touto pozlacenou slupkou se skrývá sic řemeslně dobře doladěné album, kterému však schází tlukoucí srdeční sval, jež by ve vás probudil emoce v daleko širším měřítku.

Chris Squire hraje na basu stejně úchvatně jako ve svých Yes. Dominantně vytažený nástroj po celou hrací dobu bublá, brouká a desku svým způsobem i táhne. Doprovodné vokály byly u Yes především Chrisovou prací, vždy jsem je obdivoval a stejnou barvu i charakteristiku si udržují i zde. Většinou jsou zdvojovány Sherwoodovým zpěvem, čímž vzniká působivá scenérie slastných melodií podepřených interesantní frázovací technikou obou pěvců (příkladně to slyšíte ve skladbě 1/2 A World Away).
Kytary a klávesy ovládá Sherwood a jeho práce je podobná té na deskách Open Your Eyes a The Ladder. Takže kdo z vás má rád tuto etapu Yes (a takových mezi námi není mnoho), bude si spokojeně chrochtat i nad Conspiracy. Ještě doplním, že záda chlapcům kryje bubeník Jay Schellen, účinkující spolu s Sherwoodem už v kapele World Trade.

V naší siti není nahrávka The Unknown zrovna běžným titulem ke snadnému ukořistění. Je určena spíš fandům - sběratelům, kteří Yes milují nadevše a rádi si své hudební portfólio doplní i o nějakou tu raritku navíc. Reálné hodnocení je v rozmezí 3-4*

Otázka hozena do placu: tak schválně, kolegové-odborníci, zná (vlastní) někdo z vás i tuto "neyesáckou" desku?

» ostatní recenze alba Conspiracy - The Unknown
» popis a diskografie skupiny Conspiracy


Asia - Phoenix
2019-01-04

Asia / Phoenix

4 stars

Většina z nás hudebních sběratelů a posluchačů si naděluje dárečky v podobě CD a LP nosičů nejraději sama a vůbec k tomuto úkolu nepotřebuje Vánoce jako sváteční příležitost. Každý balíček, který domů zásilková společnost dopraví, je pro hudbou posedlého nadšence takovým malým svátkem. Jedním z CD disků, které jsem si na začátku prosince objednal já sám, bylo toto comebackové album skupiny Asia s názvem Phoenix. Kupodivu jde o aktikl, který má italské vydavatelství Frontiers Music zařazeno mezi rozebranými tituly. Naštěstí je zde ale Discogs a když už si dá člověk tu práci a věnuje malinko svého času objednávání z tohoto portálu, většinou chce, aby mu za slušný peníz dorazilo i zboží ve slušném stavu. To se pak na raritní exemplář těšíte o to víc.

Kapela Asia u mne patří dlouhodobě mezi uznávaná, avšak ne bezpodmínečně nejoblíbenější tělesa. Začal jsem ji poslouchat u příležitosti vydání alba Aria, tudíž v payneovské "polocomebackové" době. Zakrátko jsem si obstaral klasické Asia - slavnou trojici desek z let 82-85. Když byl na letopočet 2008 ohlášen velkohubý návrat původní sestavy, žádný gigantický zázrak jsem nečekal, ale deska se mi přijatelně líbila. Impulzy k průzkumu dalších nových nahrávek obstarávala zvědavost a s každou další kolekcí se mé nadšení rychle vytrácelo, až vymizelo úplně. Snad ještě deska Omega v sobě nesla nějakou jiskřičku a poznávací znamení Howeho éry, ale to potom - škoda mluvit. Postupně jsem všechny novější kolekce rozprodal. Až nedávný přeposlech jejich diskografie mi znovu vnukl myšlenku, alespoň jednu z těch desek zase vlastnit. Volba padla logicky na desku Phoenix, jelikož jsem byl skálopevně přesvědčen, že je to to nejlepší, co znovu poskládaná sestava dokázala natočit.
A teď tedy k desce samotné:

Prvoplánové hity starých Asia typu Heat Of The Moment nebo Don't Cry mi nikdy neimponovaly. Úvodní píseň Never Again je budována v podobném schematu a s jasným cílem bodovat v hitparádách. Dřív se mi nelíbila takřka vůbec, jenže co bylo včera, dnes může být jinak. Když se do písně pořádně ponořím teď, slyším tu řadu pěkných akustických postupů, nádherné klávesové "cvrlikání", obstojnou melodii a u srdce vás chytajícího Wettona. Když k tomu přidáte vzdušnou mezihru v poslední třetině, musí vás jako příznivce kapely tato skladba alespoň částečně oslovit. Nothing's Forever patří mezi mé velmi oblíbené songy. Jde o atmosférický klenot s překrásnými klávesovými rejstříky, vybrnkávajícím Stevem, hravým Palmerem a znovu prvotřídně procítěným Wettonovským hlasem.

Určitý pokles kvality přichází s průměrnou baladou Heroine, která se dá ustát, když se hodně přemáháte. Naštěstí první z dvojice osmiminutových suit Sleeping Giant/No Way Back/Reprise znovu nasměřuje desku do kreativnějších vod. Start má na starosti Downes. Barevné proměny jeho klávesových ploch zní lákavě a když se pak přidá ještě Howe, skladba nabírá skutečně velkolepé tvary. Není problém si na chvíli vzpomenout na tvorbu Yes. Další části zní skoro až pokrokově a neokoukaně. Refrén se sice opakuje dost často, přesto za mě ok. Další v pořadí je melodická píseň Alibis, takový lehký standard alá Asia. Howe tu zahraje vcelku příjemné, dost melodické sólo.

Největší katastrofu a skutečným skokem v kvalitě směrem dolů je dvojice písní ve středu desky I Will Remember You a Shadow of a Doubt. Tohle není jen průměr a šeď, ale neuvěřitelná vlezlost a kompoziční prostoduchost. Po přežití, nebo raději přeskočení těchto položek se dostáváme k vrcholu celé nahrávky. Druhý z obrů Parallel Worlds/Vortex/Déyà - je skutečnou perlou. Progresivní přístup a hlavně posmutnělá nálada tvořená skvělým sólovým i sborovým vokálem, pomalé běhy Stevovy akustiky i chladně hladivé klávesy z ní dělají ojedinělý monolit v tvorbě kapely. Právě tady mě tahá novodobá Asia u srdce absolutně nejvíc. Postupně přichází fantastické Downesovo a Howeho přemostění do další části a na piedestal tento song vyzvedne sic krátké, zato dechberoucí Carlovo bubenické sólo z kategorie snů. A to nás ještě v závěru čeká roztomilé vybrnkávání na španělku a krásně protáhlé, posmutněle vzdušné sólíčko.

Do finále už deska nepoleví a pod číslicí devět se ukrývá tempově rozkotačená perla z pera Steva Howa Wish I'd Known All Along coby jedna z "nejprovokativnějších" skladeb na albu. Orchard of Mines je dalším z mých favoritů. Opět jde o atmosféru. Tu tvoří melancholická Downesova hra a špičkově zpívající Wetton. Nikdy jsem tohoto pěvce "nežral" podobně jako některé z jeho vrstevníků, ale to, co tady předvádí, je okouzlující. Jak ladně se dokáže do písní položit, prožívat je a vcítit - prostě nádhera. Over and Over a poslední An Extraordinary Life už nejsou natolik "revoluční" jako jejich předchůdkyně, přesto jde pořád o příjemné, melodické a hlavně nekýčovité skladby z portfólia kapely.

Deset let od vydání comebackového alba pompézních králů Asia hodnotím tuto nahrávku daleko shovívavěji než v době jejího uvedení na trh. Hlavním faktorem mého postoje a vlastně i konečného hodnocení této nahrávky bude s věkem stoupající obliba melodické hudby a možná i fakt, že v tomto složení se už dalšího alba nikdy nedočkáme

» ostatní recenze alba Asia - Phoenix
» popis a diskografie skupiny Asia


Doors, The - The Doors
2019-01-02

Doors, The / The Doors

5 stars

Pokud tomu nebylo již dřív, s hudbou kapely Doors jsem se seznámil někdy okolo sedmnáctého roku života - v době, kdy jsem začal navštěvovat brněnskou rockotéku na Favále. Tam byli "Morrisonovci" pravidelnými návštěvníky a svým psychedelickým rockem vyplňovali mezeru, kterou obklopoval tehdy se rychle rozjíždějící grunge. Prapředci "dětí ve flanelových košilích" mě tehdy absolutně nezajímali. Na jejich hitíky se sice dobře trsalo, ale zvukový opar linoucí se z Manzarekových kláves a uhrančivé fluidum vyvěrající z Morrisonova hlasu mě jako teenagera nechávaly zcela chladným. Na pořadu dne byl grunge! Alice v řetězech, marmeláda z perel (nebo to byl perleťový džem?), zvuk zahrady a další bořiči klasických rockových mýtů a naondulovaných klišé patřili mezi adepty, které jsme na začátku devadesátek za pětibábu kupovali do sbírek.

Dokonce ani poté, kdy stylu grunge zakrátko odzvonilo poslední cvrlikání, ani po uvadající metalové větvi, tudíž v době, kdy jsem se konečně dal na cestu nápravy, na cestu rocku a jeho progresivních odnoží, nebyli pro mě Doors tím artiklem, který měl za úkol doplnit domácí sbírku. Až mnohem později přišel zásadní zlom (vůbec si nevzpomínám, co bylo tím prvotním impulsem potykat si s nimi) a já konečně objevil jejich svět a Morrisonovy touhy a vize.

Šestice vyrovnaných alb, které stihla tahle kapela se svým "básníkem/bohem" vydat, je ucelenou linií, mapující jednu éru zaoceánské psychedelické hudby. Které album má být tím prvním, se kterým se chci seznamovat, mi bylo jasné hned od začátku. Napoprvé to musel být bez diskuzí silný a epochální debut z roku 1967. Jde o jejich nejslavnější desku s nejslavnější skladbou. Desku stylotvornou a uctívanou napříč světadíly a rasami. Dle mého ne však nejsilnější. Vedle spousty geniálních, známých a opravdu silných skladeb se najde pár míst, kde to krapet pokulhává, čímž vzniká určitá nevyrovnanost. Není to rozdíl propastný, ale pokud budeme tento debut poměřovat například s deskou třetí - Waiting for the Sun, bude vítěz dopředu jasný.

Nejslavnější skladbou celé desky a možná celých Doors je skladba Light my Fire. Pokud chcete někomu předvést, o čem celá kapel je, nemůžete jako ukázku vybrat lepší skladbu. Já osobně mám však na desce jiného favorita. Tím je píseň úvodní, dravá rocková smršť Break On Through (To The Other Side). Jeden z nejlepších úvodů, jaký si může rockový fanda přát. Zároveň jde o živočišnou ukřičenou záležitost s jazzovou stuhou, přehranou rytmicky a dynamicky neuvěřitelně dravě. Po Soul Kitchen přichází pomalý, procítěný kousek The Crystal Ship, v němž Jim odkrývá svoje touhy a pocity. Za další výraznou položku bych označil mistrovskou coververzi Alabama Song (Whisky Bar). Po již zmiňované a silně taneční Light My Fire a dalším coveru Back Door Man deska znovu nabírá čerstvější vítr. Nejprve překvapí pohodovou I Looked At You, kterou vystřídá jedna z nejtajemnějších písní celých Doors, skladba End Of The Night. Doslova radost do srdce mi přiváží energická Take It As It Comes a dlouhý moment pokory a přemítání představuje závěrečná dráždivá The End.

Hudba The Doors je smyslná, zlověstná a dekadentní zároveň. Když ji teď zpětně poslouchám, uvědomuji si, kde všechny ty "nové" kapely zkraje devadesátých let braly inspiraci. Některé z nich se odvolávaly na punk, některé šilhaly po Black Sabbath a Led Zeppelin, ale museli to být i The Doors, kteří stanovili těm "kostkovaným" frajírkům staronová pravidla.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Gungfly - Friendship
2018-12-28

Gungfly / Friendship

5 stars

Už loňské skvělé album On Her Journey to the Sun znovu poodkrylo velký potenciál, který se v Rikardově skladatelském portfóliu ukrývá. A letošní Friendship jde ještě o poznání dál. Zatímco na On Her Journey to the Sun se dalo vystopovat několik paralel s prostřední tvorbou vousaté ryby, novinková kolekce je uvolněnější a svobodomyslnější. Prvky jazzu, inspirace Zappou, severským folklorem a hlavně muzikou let sedmdesátých, toť všechno prvky, se kterými Richard koketoval už u svých Beardfish. Slyšíme je tedy znovu, jen v galantnějším a frivolnějším hávu. Jako téměř výhradní skladatel měl tenkrát, stejně jako dnes hlavní vliv na muziku, která je s jeho osobou pevně spjata. A posluchač to dokáže okamžitě rozpoznat.

Z Rikardova hudebního rozpětí láska k muzice doslova prosakuje a je jen otázkou času, kdy si k ní najde cestu větší množství obdivovatelů. V jedné ze svých dřívějších recenzí (právě na některý z prvních výtvorů Beardfish) jsem se vyjádřil ve smyslu návaznosti a provázanosti s repertoárem mistrů míchání stylů, kapelou Gentle Giant. V hudební rozmanitosti jim můžou nástupci Gungfly směle konkurovat.

Už úvodní Ghost Of Vanity oplývá značnou rozmanitostí a nenuceným jazzovým kouzlem. Rikard hraje na kytaru i různé druhy klávesových nástrojů se zaujetím a senzačně pestrým způsobem. Jeho hlasový fond je snadno rozpoznatelný a zajímavě vržený odstín má pro jeho fans nepopiratelné kouzlo. Občas zní až ležérně, ale když je potřeba, část linek proloží větší silou nebo se lahodně zhoupne do výšek. Titulka Friendship je převážně instrumentální a v několika jejích segmentech si určitě zavzpomínáte na předchůdce Beardfish. Cítíte zappovské asociace, tempa alá Gentle Giant a vše koření onen lehký nástin fusion muziky. Ostatní písně už do drobnohledu brát nemusím, jsou stavěné na podobné vyjadřovací bázi, v bohatých aranžích a častých tempových obměnách.

Z tohoto obdivuhodně vyrovnaného celku lze jen stěží vyčlenit nějaký skutečný progresivní trhák, ale také není snadné na některou položku ukázat jako na slabou. Jde o skladatelsky i instrumentálně vypiplanou nahrávku, která má tendence vklínit se mezi ty nejlepší prog-rocková díla uplynulého roku. Pro mě je to jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení letopočtu 2018. Beardfish jsou mrtví, ať žijí Gungfly.

» ostatní recenze alba Gungfly - Friendship
» popis a diskografie skupiny Gungfly


Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
2018-12-27

Pink Floyd / A Momentary Lapse of Reason

5 stars

Doba vánoční je pro většinu z nás spjata s klidem, mírem, štěstím, pohodou, strojením stromečku, vůní cukroví i radostí zejména našich ratolestí nad rozbalováním dárků. Speciální doba si u některých z nás posedlých muzikou žádá i "speciální" výběr repertoáru. Já osobně téměř vždy volím pouze muziku srdci dobře známou a vybírám si od různých interpretů ty nejoblíbenější nahrávky. Nebo ty, na které mám největší chuť a zároveň vím, že mi přinesou vysoký stupeň uspokojení.

Zrovna včera jsem mezi klíčové záležitosti od Yes, Opeth, King Crimson, Tangent i třeba Joe Satrianiho vklínil tento monumentální hudební artefakt. Divíte se oné charakteristice, kterou jsem toto pro mne jedno z nejlepších děl milovaných Pink Floyd i domácí fonotéky očastoval? Nazval jsem ho tak proto, jelikož přesně takto jej vnímám a prožívám. Tuším, že jsem na té početně daleko slabší straně barikády, která toto spíše "sólové dílko páně Gilmoura" toliko velebí. Ale nemůžu si pomoci, cítím k němu velikánskou lásku a úctu. Společně s u mě vrcholným Divison Bell jej stavím na stejnou úroveň jako zlatý floydovský trojlístek z let 1973, 75 a 77 a i těsně vedle nepřekonatelného The Wall.

Ať se snažím sebevíc, při žádné jeho ochutnávce (a že jich už za ta léta bylo nespočet) tu nenacházím ani jediné slabší místečko. Zajímavým obalem počínaje, interesantními písněmi, dramaturgií alba i zvukem z dílny Boba Ezrina konče je tohle výtvor vysoustružený přesně podle mých měřítek. Ještě malinko k jeho zvuku. Ač divák snadno rozpozná, ve které době byl vytvořen, nemůže namítat, že by se jí snad nějakým způsobem zpronevěřil nebo dokonce podlézal. Tento společně s Final Cut jediný výtvor Pink Floyd v osmé dekádě je ošetřen tak pečlivě a s grácií, že by neměl fanouškovi kapely při vzpomínce na ono pro progresivní muziku neblahé období přivodit byť jen nepatrný trpký úsměv ve tváři (pro někoho snad jen zvuk bicích, ale třeba i ten mě tu fascinuje).

Celistvý komplet desítky stěžejních songů nehodlám jednotlivě rozebírat, jelikož mi to v tuto chvíli přijde naprosto zbytečné. Strana A obsahuje převážně skladby doprovázené Gilmourovým vznešeným a citově tolik nabitým vokálem, mou jedničkou je zde snad pokaždé temná The Dogs of War (i když miluji naprosto všechny). Na B-straně jsou převážně instrumentálnější plochy s dvojicí chytře budovaných songů A New Machine a ke slovu se tu v úžasných partech hlásí Helliwellův teskně znějící saxofon.

Kdepak, A Momentary Lapse of Reason je pro mě zhudebněná symfonie blaženosti a krásy. Možná to bude znít krutě, ale ke svému štěstí ve společnosti Pink Floyd vůbec nepotřebuji osobu Rogera Waterse. U Floyd jde přece o náladu, o atmosféru, o silný emoční účinek - a ten dovede David Gilmour ovládat i sám a zatraceně skvěle. Ale abych tu někomu nekřivdil, ve studiu přece byli také Nick Mason s Richardem Wrightem, takže vlastně celé tři čtvrtiny "původních" Floyd, což má rozhodně také svou váhu a hra Tony Levina zde rovněž není k zahození.

I Love You Pink Floyd!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist
2018-12-18

Stolt, Roine / The Flower King: Manifesto Of An Alchemist

4 stars

Netuším, jak objektivně posoudit, zdali Stoltova aktuální nahrávka patří spíš do kategorie jeho sólových alb, nebo do kategorie "jeho" klasické kapely The Flower Kings. V jejím názvu je uvedeno obojí, to zřejmě proto, aby byl fanoušek tvorby tohoto progresivního guru patřičně zmaten.
Osobně se domnívám (a po poslechu desky jsem se v této teorii i utvrdil), že ona novinka by měla ve svém záhlaví nést pouze a jenom titul Roine Stolt. Fakt, že se švédský multiinstrumentalista a zpěvák uchýlil (pod možnou tíhou cinkání zlaťáků) k takovému názvu, zavdává otázku, zdali máme desku Manifesto of an Alchemist brát jako klasické album květinových králů. Koneckonců i já sám jsem si ji zařadil za následovníka skvostné práce Desolation Rose.

Od vydání poslední studiovky uplynulo neuvěřitelných pět let a v táboře kapely se událo hned několik změn. Ze zdravotních důvodů odešel dlouholetý klávesák a jeden ze zakládajících členů Thomas Bodin. Problém s bubeníky byl zřejmě také dlouhotrvající a tak z tohoto kdysi početného komba zbyla jen trojice Stolt, Reingold a Froberg. Oba posledně jmenované borce si Roine vyžádal i k účinkování na své novince, ale vklad Hasseho je naprosto tristní a Jonas se u baskytary střídá s Roineho bráchou Michaelem Stoltem, kdysi též účinkujícím v sestavě TFK.

Jako další členové/hosté jsou uvedeni Marco Minnemann u bicích, dvojice Lorentz/Kamins velice dobře suplující Bodina za klávesami a Hackettův dlouholetý spoluhráč Rob Townsend na saxofon a flétnu. Á propos Marco Minnemann. Když jsem jej kdysi zahlédl jako možného nástupce M. Portnoye na konkurzu DT, působil na mne jako zjevení. Stejně úchvatně se předvedl i na deskách Joe Satrianiho a prvních Mute Gods. Jenže v poslední době mám pocit, že hraje kde se dá, jako by nestačilo účinkování v dalším Stoltově projektu Sea Within, musel si ho Roine vytáhnout i na album sólové. Podobně jako bylo před pár lety "přeportnoyováno", dnes začíná být malinko "přeminnemannováno".

Manifesto je alespoň pro mne klasickým příkladem alba, na které se hodně těšíte a ono vás napoprvé či napodruhé dokonale zklame. Pokud to zabalíte, je konec. Pokud ne, s dalšími poslechy se reakce začínají postupně upravovat, ale žádné nadšení vás u desky nepotká. Pokud se člověk do desky hodně nutí, dokáže v ní nalézt i určité zalíbení. Myslím si však a určitě nebudu sám, kdo o desce řekne, že je nejslabším albem celé historie Flower Kings. Zde totiž jen na málo místech funguje ten opojný pocit "wow efektu", při kterém vám běhá mráz po zádech a vy si několikrát řeknete: "Tahle pasáž stojí skutečně za to. Tohle místo je naprosto úžasné, tady hrají chlapci jako bohové. Tento úsek miluju, tahle skladba zní úchvatně, tamto zase dokonale nebo pokrokově. Energie oné skladby mě pokaždé strhne nebo, něco tak dobrého jsem dlouho neslyšel."

Na rozdíl od Stoltových předešlých nahrávek je na novince podobných míst opravdu poskrovnu a člověk je musí hledat lupou. Ale není zapotřebí hned házet flintu do žita, protože o vyložený průser se také nejedná. Michael hraje i skládá hodně transparentně a díky zvuku i charakteru klávesových vsuvek, meziher a celkové náladě alba jde celkem rychle vystopovat, kam si desku doma zařadíte.

Sympatická je její dramaturgie. Po úvodním "zbytečném" intru nese těžkotonážní baskytara potemnělou, přesto snovými Roineho vyhrávkami prošpikovanou skladbu Lost America k celkem přesnému cíli, kterým je svět znovu objevených květinových králů. Dvojice Ze Pawns a High Road je pro posluchače asi největším oříškem. Časově náročné skladby s mnoha vrstvami, zvraty a polohami vyžadují dostatek soustředěnosti a opakování, aby v nich člověk našel těch několik málo výrazných momentů a vůbec jakési zalíbení a nemohl nabýt přesvědčení, že v nich Roine totálně vaří z vody. Se skladbou číslo pět se deska otočí jiným směrem a tato první z trojice výborných instrumentálek nápady jen srší. Prim hraje Roineho kytara, jazzem decentně načichlé klávesy i jistá nápaditost položená na oltář originálních pláten vymalovaných alby Stardust We Are nebo Flowerpower, ale nemůžete se zbavit pocitu, že tomu pořád něco chybí. Druhou je pak zřejmě nejprogresivnější věc Next to a Hurricane se skvělým sólovým saxofonem i celkovou moderní vizí a brilantní instrumentací všech zúčastněných hráčů. A konečně třetím od zpěvu oproštěným číslem je věc Six Thirty Wake-Up, ve které si svůj díl urve pohostinsky zpívající flétna. Ani u ní se nudit určitě nebudete. Mezi touto trojkou je vložena dvojice jemných, určitým kouzlem obestoupených miniatur Next to a Hurricane respektive Baby Angels, a desku pak uzavře v intencích alba povedená The Spell of Money (postavená na lahůdkovém kytarovém sólu).

U nového Stolta cítím určitou paralelu s letošními Mystery. Ty mne také neuchvátili v prvním sledu, ale co se dělo poté se dá jen těžko vysvětlit a pochopí to leda hudební fanda prožívající "naši" muziku na obdobném stupni. Stoltův projekt (já říkám "noví Flower Kings") mají našlápnuto identickou cestou, ale cítím, že stejný zázrak jako v případě Kanaďanů se v tak velké šíři už nestane.

V rámci diskografie TFK 3-4*

» ostatní recenze alba Stolt, Roine - The Flower King: Manifesto Of An Alchemist
» popis a diskografie skupiny Stolt, Roine


Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears
2018-12-17

Blood, Sweat & Tears / Blood, Sweat & Tears

5 stars

Jak propojit rock, blues a jazz na špičkové úrovni vám prozradí americká kapela Blood Sweat and Tears. Jde o spolek vícero muzikantů vzdělaných v klasické hudbě. Řada z nich perfektně válí na dřevěné a žesťové dechové nástroje, což dodává jejich přednesu punc originality. Tahle muzika v sobě nese bluesově-rockový základ, do kterého jsou implementovány pro rock netypické nástroje. Celý tenhle okázalý cirkus však nepůsobí jako nějaké pozlátko, ale jako bravurně sehraná parta vysoce studovaných muzikantů, které je zábava poslouchat. Právě početně zastoupená dechová sekce, přináší do jejich hudby vysoký lesk. Podle symfonického vyznění je snadno identifikujete a plasticky dýchající dechová sekce vám může připomenout krajany Chicago - ti jsou ale hozeni víc do popu. Z hudby BST je cítit ten starý rockově-bluesový základ a to se mě na nich moc líbí.

Všechno rozehraje romantické Satieho piáno. Dvojka připluje s mohutnou vlnou a její úder je podobný nástupu Cream. Ve třetí si vzpomenete na Moody Blues, to kvůli zpěvu. Čtyřka duní dixielandem a sytě plný vokál přede v jedné rovině s řinčícími plechy. Pětku odstartuje znělka na foukací harmoniku a na chvíli vám evokuje drsný divoký západ. Hodně se v ní jazzuje. Energie se z desky naštěstí nevytrácí a ty úžasné žestě jsou naprosto všude. Osmička je orientovaná opět na Moody Blues, ale Blood srší větší porcí energie a jejich smutek není tolik depresivní. Chrámová devítka má improvizační charakter. Ten občas padá až k free jazzu a v jeden moment zazní i téma ze Sunshine Of Your Love. Satie to začal, Satie to i ukončí.

Blood, Sweat and Tears jsou typickými představiteli kapely jednoho alba. Tedy ne ve smyslu, že by za svou kariéru vytvořili pouze toto. Na kontě jich mají pochopitelně víc, ale zkuste si poslechnout třeba jedničku, či trojku a zjistíte, že na rozdíl od velkolepé dvojky nebudete skákat radostí ani do poloviny tak vysoko. V tomto případě jde o výbornou desku, kterou vřele doporučuji všem fanouškům hledajícím v muzice čerstvost a zajímavé nápady. Viva žestě!

» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - Blood, Sweat & Tears
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears


Tangent - Proxy
2018-12-14

Tangent / Proxy

5 stars

The Flower Kings versus The Tangent. Tyto dvě zdánlivě podobné kapely (alespoň co se stylové oblasti týká) vydaly před pár dny svá nová alba. Bohužel však nejen hudebně není u těchto souborů, respektive u party sdružené okolo Roine Stolta vše tak, jak tomu ještě bylo před několika lety zvykem. Hudebně jsou mi bližší květinoví králové a ještě než jsem si jejich novinku prohnal hlavou, laicky jsem uvažoval, že pokud si budu první recenzi vybírat mezi těmito dvěma kapelami, automaticky zvolím je. Jenže The Flower Kings dneška jsou spíš samostatným (truc) podnikem Roine Stolta (díky kterému změnili i název - vypustili "s" na konci). Thomas Bodin už není součástí jejich sestavy (zřejmě ze zdravotních důvodů), proto a z úcty k němu i ta (logická) změna názvu. Hasse Froberg je zde jen nepatrným stínem dřívějška a snad jediný Jonas Reingold dostává tolik prostoru jako v časech minulých. Noví Flower King mě částečně zklamali, nebo přesněji řečeno nepotěšili natolik, jak jsem předpokládal.

A právě proto jsem si vybral The Tangent za možné náhradníky a sázka na jejich kartu se alespoň mně bohatě vyplatila. První poslechy nenaznačují o potenciálu alba zhola nic, ale pokud dáte nahrávce skutečnou šanci a začnete se jí zaobírat podrobněji, je docela pravděpodobné, že jak příznivcům kapely, tak i posluchačům tetelícím se blahem v oblastech jazzu a fusion udělá nahrávka nebývalou radost. Takřka totožná sestava doznala od minule pouze změnu kosmetickou, tou je angažování bubeníka Stevea Robertse za stálého člena souboru. Hudebně jde o ještě pestřejší nahrávku, než jakými byla obě alba předchozí, a to díky zjevné a pro Andy Tillisona nevysychající inspiraci v oblasti jazzu.

Co se mi na nových Tangent nejvíce líbí je široká škála použitých rozličných až netradičních zvuků a ruchů, které v nahrávce účinkují. Jejich charakter a pro (mé) slechy přitažlivá barevnost a kolorit, vytváří jedinečná prostředí, ve kterých se může Tillisonův geniální duch imaginárně zhmotňovat v celé své progresivní podstatě. Je to především dvojice instrumentálních částí The Melting Andalusian Skies a Excerpt From "Excerpt From "Exo-Oceans" oplývající nebývalým bohatstvím nasbíraným v této sofistikované říši.

Ale už úvodní skladba Proxy začíná dlouhou, jazzem vonící "improvizací" a když se po sedmé minutě tato titulka nebezpečně rozjede, dostavuje se ten známý blahodárný pocit zadostiučinění. Píseň je to velmi silná, ovšem to zásadní se odehrává ve skladbách ukrytých pod číslicemi 3-5. Tady Andyho líbaly nejen můzy geniality a bezbřehé nápaditosti, ale i duch experimentu a touha po hledání nových, pro Tangent ne tak často zkoušených postupů.

Každá ze šestice skladeb nového alba Proxy Tillisonových Tangent je jedním velkým originálem. Pokud k němu budete přistupovat bez předsudků a otřepaných frází, že na desátém studiovém albu už přece kapela nemůže promlouvat natolik záživně a impozantně jako ve své počáteční fázi, odměnou vám bude moderně znějící progresivní dílo dneška, které se letošní bohaté konkurence nezalekne a v moři podobné muziky bude bojovat o příčky nejvyšší.

» ostatní recenze alba Tangent - Proxy
» popis a diskografie skupiny Tangent


Clepsydra - More Grains of Sand
2018-12-12

Clepsydra / More Grains of Sand

4 stars

Ješte nedávno by mě vůbec nenapadlo, že budu někdy vlastnit toto cd a psát na něj dokonce recenzi. Ale náhoda tomu chtěla právě tak a prodejce z Discogs, od kterého jsem nedávno pořizoval druhé Iluvatar, měl v nabídce právě tuto nahrávku a jelikož nerad nakupuji po jednom kuse, Clepsydra se přibalila jaksi automaticky.

V jejich případě jde o klasický devadesátkový progresivní rock, který hledá svou inspiraci jak v letech sedmdesátých u Yes či Genesis, tak o desetiletí později u fishovských Marillion, IQ nebo Pendragon. Pomalu začínám těmto "novým" kapelám z devátého desetiletí 20. století přicházet na chuť. Dnes více než kdy dřív doceňuji první nahrávky skupin jako jsou Arena, Threshold, Jadis, Enchant, Echolyn, Anekdoten nebo Citizen Cain. Tedy všech spolků, které zažehly svůj plamen pod bičem tehdy mega-populárního grunge a alternativy.

Prosadit se v této trendově nelehké době nebylo snadné. Kapely hrály pro pár stovek (někdy dokonce jen pár desítek) fans a cesta k jejich deskám, které vydávaly malé labely (některé už dávno neexistující, například specialisté SI Music) nebyla snadná. Dnes v době přemoderní a přetechnické je vše daleko jednodušší a sehnat desku běžně nesehnatelnou lze právě například díky Discogs.

Švýcaři Clepsydra hrají velmi podmanivou a oduševnělou muziku. Příjemnou na poslech díky krásným nevtíravým kytarovým melodiím a velice úsporným klávesovým rejstříkům. Ty pod prsty Philipa Huberta kolikrát jen tak ledabyle cinkají, vyzvání a velmi dojemně dokreslují celkovou atmosféru. Kytarová sóla, vyhrávky a hlavně ústřední melodie většiny skladeb veslaře Lale Hofmanna si nic nezadají s jeho velkými protivníky operujícími za Lamanšským průlivem. Přesto nejzřetelnějším symbolem celých Clepsydra je hlas zpěváka Aluisia Magginiho. Jeho barva a odstín jsou identifikovatelné mezi stovkou jiných. Pokud vám nevadí operně patetický akcent se silně uhrančivou vizí, která je v něm pořádně nakumulovaná, pak jeho kouzlu propadnete také.

Co se samotných skladeb týče, budu souhlasit s kolegou Braněm, že nejsilnější jsou ty časově nejdelší. Jak Moonshine On Heights, tak No Place For Flowers, The River In Your Eyes i The Prisoner's Victory patří do bohaté pokladnice progresivní muziky našeho věku. Plus si za sebe dosadím ještě svižnou, fantastickými kytarovými sóly poháněnou perlu číslo 8 - Fly Man. Avšak síla tohoto alba tkví v jeho nezměrné melodické duši a vnitřní semknuté auře, která nemůže nechat žádného milovníka stylu (neo)prog/art netečným.

Kapela Clepsydra nikdy nebyla světově uznávaným artiklem, který by šel na dračku, ale to jim na kvalitě nijak neubírá a právě takovéto soubory jsou po mnoha letech jedny z nejcennějších. 4-5*

» ostatní recenze alba Clepsydra - More Grains of Sand
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
2018-12-10

Gillan, Ian / Double Trouble [Gillan]

4 stars

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Příměry podobné těm, jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se daly implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan není jenom Deep Purple. Žel bohu na druhé (i když určitě ne odstavné) koleji se nacházejí i alba spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl třiceti tří let a podle různých etap zpěvákova naturelu se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo (jestli dobře počítám) šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band se zpěvák pod záštitou kapely Gillan obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood - bicí, John McCoy - basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock (a věřím, že takových nás tu je většina) nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit. Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičková produkce a s bonusem devíti výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop a jediné tuctové Born Life Goes On rozčísne tajemný klávesový úvod desetiminutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhl tolik, co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné jako u dalších, na "vedlejšáky" rozběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Double Trouble [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
2018-12-07

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory

5 stars

Se jménem této kapely jsem se setkával v mládí, kdy nám v bývalé práci často hrávalo nějaké brněnské rockové rádio. Ti měli Clearwatery na denním pořadu, někdy i několikrát. V té době mě jejich muzika připadala naprosto úděsná. Jižanina, boogie, country a blues, které kapela míchá v geniálně odhadnutém poměru a naprosto brilantně, mně tehdy dokonale drásalo nervy. Jenže kdeže loňské sněhy jsou, stáčí o pár let zestárnout a rázem se vám líbí i to, proti čemu jste dlouhé roky bojoval a tvrďácky odmítal.

Cosmos Factory je výkladní skříní kapely. Tolik hitů - i když některé jsou převzaté - najdeme na málokterém albu napříč celou rockovou historií. Kdybych si měl vytvořit pořadí těch úplně nej, první příčku by nejspíš obsadila píseň Lookin' out My Back Door jen těsně před Ooby Dooby a Who'll Stop the Rain. Jenže skvělý je i úvodní nátěr Ramble Tamble, dále Travelin' Band, nebo Up Around the Bend, či My Baby Left Me.

CCR jsou zkrátka neskutečně upřímná kapela. Když slyšíte tu muziku, nemáte problém jim uvěřit každičkou notu, každičké slovo. Nezní nijak přehnaně složitě, a tak vlastně potvrzují nepsané pravidlo o tom, že v jednoduchosti je skutečná síla. A navíc ta Fogertyho hrdelní rašple je zkrátka nenapodobitelná.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival


Europe - Europe 1982-1992
2018-12-04

Europe / Europe 1982-1992

5 stars

Asi málokdo z nás může tvrdit, že nikdy neslyšel jeden z největších rockových hitů všech dob, píseň The Final Countdown švédských Europe. Samotná kapela tuto mega provařenou záležitost v lásce zrovna nemá a na svých koncertních štacích ji zařazují jen z povinnosti k fanouškům, kteří si ji budou žádat už nejspíš navždy.

S Final je to jako s mincí, která má dvě strany. Kapele zajistila nehynoucí slávu, plné kapsy zlaťáků a reklamu, díky níž si ji už řadu let prozpěvuje i dítě školou povinné. Tou druhou stranou je škatule, do které byla kapela automaticky nasunuta, aniž by tomu chtěla, nebo o to snad sama usilovala. Dá se tedy tvrdit, že se z písně The Final Countdown stal největší rockový hit osmdesátých let. Geniálně vymyšlená jednoduchá klávesová melodie s atmosférou natlačenou do spaceových výšin je skutečně tak prostá a líbivá, až se naprosté většině v rockové hudbě alespoň trošku orientujících se fans dokonale zajídá. Dnes si o ní může každý myslet svoje, k osmdesátkám však patří stejně nedělitelně jako dovolené v Jugoslávii nebo šmelení s bony.

Jenže Europe nejsou pouze kapelou jednoho hitu (přesto, že to tak běžnému posluchači může připadat). Europe je uskupení, jehož činnost dělí jedna dlouhá, deset let trvající přetržka, díky které tu dnes máme naprosto jiné Europe. Europe tvrdé, rockové, syrové, bluesové, hudebně takřka dokonalé. Co bylo v letech minulých je dnes (krom koncertních aktivit) plně zapomenuto. A právě k připomenutí tohoto tu máme tento naprosto skvěle sestavený výběr toho nejlepšího z úvodních pěti alb kapely. Jde o reprezentativní, chronologicky poskládaný průřez historií s důrazem na ty největší hity. A že jich naši chundelatí chlapíci stihli napsat.

Z debutu z třiaosmdesátého tu máme poněkud naivní dvojici In the Future to Come a první trhák Seven Doors Hotel. Výbornou, tvrdě rockovou dvojku Wings of Tomorrow už vyprofilovaných instrumentalistů zastupuje další čtveřice skladeb. Tady musím chtě-nechtě vyzvednout geniální záseky Stormwind a nejtvrdší skladbu starých Europe - Scream of Anger. Ale i balady Open Your Heart a Dreamer jsou skladbami kvalitními. Následující pětice už je z desky nejslavnější a krom obligátní titulky tu najdeme oblíbené On Broken Wings, šlapající Rock the Night a Cherokee plus slavnou baladu Carrie. Po této desce odchází po zpěvákovi Joeyovi Tempestovi druhý nejdůležitější mozek Europe, kytarista John Norum na sólovou dráhu (z důvodu svobodnější orientace vlastního repertoáru).

Na nahrávce čtvrté z roku 88 už hlavní veslo třímá Kee Marcello a deska Out of This World nepotvrzuje komerční očekávání do kapely vložená. Přesto dvojice skladeb Superstitious a Ready or Not patří k jejich nejlepším. A jsme u desky poslední. Daleko intimnější nahrávka Prisoners in Paradise je zde zastoupena skladbou titulní, dále výbornou akustickou verzí Ill Cry for You a dvojicí singlovek Sweet Love Child a Yesterdays News náležících k tomu vůbec nej z portfólia kapely.

Osobně nemám podobné hudební výběry vůbec v lásce a jejich nakupování mi v případě, že vlastním všechny nebo alespoň některé studiovky připadá naprosto zbytečné. Jsou však i tací, kteří ke své diskografii potřebují navíc ještě výběrovku, což nechápu. Toto je ovšem dokonale opačný případ. O klasickou studiovku tehdy pop-rockových Europe bych si dnes ani bicykl neopřel, ale jejich hity mám tuze rád, a tak je tohle ta nejschůdnější cesta mít Europe a nemuset se zaobírat tou kterou kompletní nahrávkou s několika nic neříkajícími nedopečenci uvnitř.

P.S.: dlouho jsem tu neměli žádnou anketku. Ať nám ten Progboard příliš nestagnuje - vyzývám proto všechny zdejší rockové fandy, aby vyjádřili svůj názor ve vztahu k těmto zlatovlasým severským kudrnáčům. No, co vy a osmdesátkoví Europe? Krom vítané vlastní úvahy zaškrtněte jedno z políček:

- nezajímají mě
- nikdy jsem je rád neměl
- respektuji
- nevadí mi, občas si je i poslechnu
- žeru je i s Final Countdown

» ostatní recenze alba Europe - Europe 1982-1992
» popis a diskografie skupiny Europe


Ark - Ark
2018-12-03

Ark / Ark

5 stars

Kdekdo může namítnout, že dvojka Ark je zkrátka lepší, přehlednější, umírněnější, poslechově dotaženější nebo jen hudebně pestřejší. Ano, já s ním budu v některých bodech rád souhlasit, ale skutečně silný progresivní masakr se odehrává už na jejich debutu. Sedm skladeb v délce padesáti minut je to nejlepší progresivní žrádlo, které si dotyčný jedinec závislý na technicky dokonalé muzice může vůbec přát pozřít. Tady se nedělají žádné kompromisy a trojice Lande/Ostby/Macaluso ze sebe ždímá pot jako stařičká pračka Whirpool motající v bubnu vaše propocené prádlo. Tohle je totiž nefalšovaná mega-progresivní jízda vytočená do těch nejvyšších obrátek, při které i nedávno jmenovaní Voivod se svým techno pojetím blednou jako na jaře právě rozkvétající třešeň zasažená návratem ranních mrazíků.

Největší podíl slávy si tady ukrojil bubeník John Macaluso, který svým precizním výkonem zastínil i hlavního kapelníka Tore Ostbyho. Jeho bicí souprava je zvukově malinko vytaženější a neskutečně technická hra, kterou na desce dominuje, prakticky nedovolí vašim slechům uhnout na vedlejší koleje, po kterých frčí další nástroje. Ne, samozřejmě Ostby je také fantastický a předvádí tu ještě vyšší kytarový level než v nedávno rozpuštěných Conception. Deska je prodchnutá jeho kompoziční genialitou, velkými melodiemi, úchvatnými riffy, jazzovými strukturami a zálibou v cizokrajném španělském koloritu.

A pak je tu ještě Jorn Lande stojící na začátku své kariéry. Je to jedna z jeho prvních a rozhodně nejlepších nahrávek. Pozdější sólové práce kolovrátkového typu se jen stěží můžou poměřovat s originalitou, jaké dostál právě v Ark. Zcela coverdalovský silově působící vokál tu roztahuje křídla v obrovském stylovém a frázovacím rozpětí. Je lahoda poslouchat jeho linky a sytě působící hrdelní barvu.

Mírně mi tu vadí jen decentně přebasovaný zvuk, který však nemůže zastínit velkého génia loci této nahrávky. Ten, kdo o sobě s hrdostí prohlašuje, že se cítí progrockerem, poslouchá technicky složitou muziku, a ve svém portfóliu přesto nemá obě nahrávky Ark, jako by nebyl.

» ostatní recenze alba Ark - Ark
» popis a diskografie skupiny Ark


Savatage - Streets: A Rock Opera
2018-11-29

Savatage / Streets: A Rock Opera

5 stars

Nejslabším článkem starých-původních Savatage byl vždy zpěvák a frontman Jon Oliva. Jeho neškolený, občas malinko nepříjemný a drsný zpěv možná tehdejším metalistům zas tolik nevadil (vždyť ve srovnání se všemi těmi tluč-metalovými řvouny byl pořád extra třída), ale když jej člověk postavil vedle skutečně uchu lahodící vokál třeba zrovna jeho nástupce Zaka Stevense, bylo to jako den a noc. Ale abych Jona jen nekritizoval. V pomalých skladbách, kde bylo potřeba doladit procítěnější složku a odevzdat i kus sebe a potřebné emoce, dokázal Jon přezpívat i daleko větší profíky a tato něžná parketa mu vždy neuvěřitelně seděla.

Savatage byli jednou z prvních heavy (power) metalových smeček západní polokoule. Jejich rodištěm je americká Florida a ve svých začátcích si určitě nelámali hlavu s tím, jak dobře by se měl jejich zpěvák profilovat. Založili ji bratři Jon a Criss Olivové, přičemž ten první zpíval a časem si vzal na starosti i klávesy a piáno, zatímco ten druhý hrál na kytaru, přičemž se časem tak vypracoval a svůj styl vypiplal k naprosté dokonalosti, že na konci osmé dekády platili Savatage za jednu z vůbec nejlepších zámořských metalových smeček, kterým byl kovový krunýř zakrátko tak těsný, až kapela začala pokukovat po daleko rozmanitějších formách svého vyjádření. Jednou z nich byl i muzikál a prvním takovým albem se stala koncepční záležitost Streets: a Rock Opera. Samotný příběh pak vypráví o vzestupech i pádech rockové hvězdy jménem DT Jesus.

Hudebně jde o do té doby nejpestřejší dílo Savatage obsahující jak hutné power metalové hymny, obdobu klasického heavy metalu, čisté rejstříky hard rocku, nádherně jímavé až teskné balady i několik odboček ke klasické hudbě. Stylově nesvázaná deska tak nabízí dostatek prostoru v širokém hudebním odvětví, ze kterého si spousta fandů dokáže vyhrabat to svoje.

První dvojice skladeb Streets a Jesus Saves ještě příliš nevybíhá z metalového koridoru, do kterého se kapela už na předchůdci Gutter Ballet měla potíže vměstnat. Desku odstartuje nádherný dětský sbor a cinkání zvonečků vsazené do děsivě úzkostlivé atmosféry strachu a nejistoty. Po krátkém entreé začne řádit Criss se svými živelnými riffy. Katarzní chorus má mohutný účinek a silnou výpovědní hodnotu. Když přijde ke slovu sólová část, posluchač tiše žasně. Jon tahá hlasivky do maxima a ječí jak smyslu zbavený.

Dvojka začíná na ulicích New Yorku, všude se ozývá hluk a troubení automobilů protnuté hlasem vypravěče. Do chvilkového ticha se přiřítí mohutný Crissův riff. Vše zní dokonale, opravdu působivě a maximálně energicky. Kapele sekundují klávesy a skladba má obrovský náboj. Nejdokonalejší místo však přijde ihned po druhém refrénu, kdy temné mraky protne jako blesk úžasný Crissova vyhrávka položená přes akustické stěny. To, co tu v několika momentech kytarista zahraje, zasluhuje poklonu až k zemi.

A máme tu Tonight He Grins Again. Předobrazem podobných skladeb Savatage nestál nikdo jiný než giganti Queen. Rockový náboj, silné melodie, krásný klavírní recitál, v několika polohách zpívající Jon, muzikální charakter. To je výčet těch nej, které se dají na tuto skladbu naroubovat. Strange Reality miluju. Je to heavy? Hard rock? Nebo...? Hlavně to jsou Savatage ve své nejlepší hodince. Criss je nesmrtelný, to všechno, co tu hraje, se strašně pěkně poslouchá.

A Little Too Far – piano a Jon, který s Jonem zpívajícím o pár minut zpátky má jen pramálo společného. Tady nasadí dojemnou polohu, artikuluje rozvážně a s obrovským citem. Chvílemi mi připomíná Johna Lennona. You're Alive a Sammy And Tex jsou spíš takové energií napěchované dupárny, po kterých přijde výrazné zklidnění při St. Patrick's. Okolo vás se znovu proplétá Mercuryho operní patos a moc pěkné kytarové melodie.

Tajemné ševelení kytar, dunící bubny a šibalský Jon. To je začátek Can You Hear Me Now, další velké skladby Savatage. Skladby s mnoha odstíny, která spojuje něžnější stranu kapely s tou drsnou. New York City Don't Mean Nothin zní jako nějaký tradicionál s folkově laděnou španělkou, avšak jen chvíli, než do toho kapela znovu pořádně bouchne. Dalším vrcholem je Ghost In The Ruins. Skladba, kvůli které Savatage prostě milujete. Má tajemnou atmosféru, precizní vyhrávky, nasazení, skvělé nápady, akustické stíny pohybující se v povzdálí, drámu i energii + skvělou kytarovou pasáž ve druhé polovině. If I Go Away jde opět do muzikálu. Klavírní melodie se povedla, Jon se drží při zemi a Criss přidává špičkové vyhrávky a sóla.

K power metalu je připoutána třináctá Agony And Ecstasy. Skladba postavená na nápaditém kytarovém riffu se moduluje v pěkně strhujícím tempu. Savatage demolují vše, co jim stojí v cestě. Ještě malé uklidnění s Heal My Soul a Somewhere In Time, ve kterých je opět klavír tou hlavní vypravěcí jednotkou, i když kytarové přemostění v druhé jmenované je znovu parádní. Posledním kusem je známá a později přepracovaná píseň Believe. Procítěná náladovka s jasným odkazem a pořádnou dávkou emocí.

Tak a to je vše. Streets je Horynova srdcovka, kterou si zas po dlouhé době musel rozebrat skladbu po skladbě. Více jak hodina pořádně sofistikované muziky. A pak že podobný model zvládnou jen ti vyvolení. Nebo že by snad Savatage do této kategorie patřili taky? Půl bodu bych ubral za Jona, jelikož Zachary už klepe na dveře. Ale pokud některou desku prožíváte jako já tuto, něco ze svých preferencí rádi slevíte.

R.I.P. Crissi.

» ostatní recenze alba Savatage - Streets: A Rock Opera
» popis a diskografie skupiny Savatage


Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
2018-11-28

Manic Street Preachers / Resistance Is Futile

5 stars

Před nějakým časem jsem si na internetu pročítal pár dostupných recenzí na alba kapely Manic Street Preachers, abych si udělal nějaký obrázek o tom, co v současnosti tato trojice produkuje za muziku. Většina komentářů byla toho typu, že když ta která deska právě vyšla, přiložená recenze ji vychválila, ale když pak kapela vydala dalšího následovníka, stejný recenzent označil nahrávku předešlou za ne zrovna povedenou a tu novější za skutečně to pravé. Podobný vzorec se opakoval v recenzích několika alb od několika recenzentů.

Sám jsem pak náhodně otestoval spoustu nahrávek MSP, abych si udělal obrázek vlastní. Musím říct, že mě jen málokterá deska zaujala kompletně. Jejich styl není zrovna mým šálkem kávy a tak jsem ani žádný zázrak nečekal. Nejvíce mě oslovila asi poslední deska Futurology a to do doby, než jsem zjistil, že má kapela od jara venku horkou novinku. Zkusil jsem tedy i ji a světe div se, stal se zázrak. Ta deska mi okamžitě učarovala a zamotala mi palici natolik, že jsem si ji velice rychle objednal. I po několikaposlechovém vstřebávání z ní mám stále ten stejný a to výborný pocit.

V případě novinkových MSP jde o místy přímočarý, písničkový, decentně alternativní příjemný rock. Melodie jsou chytře, nevtíravě a schématicky pečlivě vybudované a deska (na rozdíl od těch předchozích) nepostrádá dostatek výrazných myšlenek, které jsou u podobných kapel tolik potřeba. A pak je tu samozřejmě pan zpěvák James Dean Bradfield, který ani po tolika letech neztratil nic ze své uhrančivosti projevu. Jistě, už to není taková síla jako na Holy Bible, kde kapela neskutečně a taky naposled zbořila hranice stylu a přišla s něčím neskonale revolučním. Novinka se však také pěkně poslouchá, což mi v tomto případě plně dostačuje.

Vyloženě slabou vatovou výplň tady nevidím a ty dobré skladby střídají položky špičkové. Počínaje zvonivou People Give in přes typicky popové ostrovní záležitosti International Blues a Distant Colours po zřejmé vrcholy desky - skladby Vivian (s ultra melodickou a nápaditou kytarou a celkovou interesantní náladou skladby) a Dylan and Caitlin (s neuvěřitelně silnou dámskou oporou ve vokálech, to je skutečná hudební lahůdka). Laťka kvality ovšem nepadá a z dalších povedených písní mám moc rád především intenzivní Sequels of Forgotten Wars, tajemnou In Eternity a závěrečnou dvojici perel A Song for the Sadness (s dojemně romantizující atmoškou) a smutkem doslova prorostlou The Left Behind.

Zvuk, obal i produkce jsou v pořádku a tak Manic Street Preachers v roce 2018 u mě bodují svou sbírkou Resistance Is Futile na celé čáře. Myslím si, že tato znovu pořádně nastartovaná kapela ještě neřekla definitivně poslední slovo a svůj kumšt znovu ovládá na výbornou. A jelikož nejen prog-rockem je progrocker živ, jsou letošní Manic Street Preachers mým soukromým tipem a tajným překvapením tohoto roku! Viva kvalitní muzice, ať je jakéhokoliv stylu!

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Resistance Is Futile
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers


Voivod - Angel Rat
2018-11-26

Voivod / Angel Rat

3 stars

K návratu ke kapele Voivod mě nalákaly polemiky nad jejich novou, prý hodně dobrou letošní deskou. Zatím jsem ji neslyšel a vlastně se na to ani nechystám. Kanadské vesmírné kybernetiky Voivod mám zaškatulkovány jako absolutně okrajovou záležitost s jednou vysoce ceněnou, až dokonale geniální deskou na kontě, kterou je nahrávka Outer Limits, a jednou vcelku povedenou, čistě rockovou deskou Angel Rat.

Ve věku pubertálním jsem testoval i něco z těch tvrdších nahrávek, ale bez většího zaujetí a také dopadu. Ještě dokážu uznat Nothingface jako velký posun skrze skladatelský přístup, ale deskám předešlým a hlavně těm následujícím nerozumím a nehodlám je pochopit ani se jimi nikterak zabývat. Holt každý v sobě nosíme pár kapel jedné či dvou nahrávek, a právě do takové sorty si já řadím kanadské Voivod.

Deska Outer Limits je obrovský progresivní monolit a uznávaný Everest kapely, který k sobě jen těžko hledá podobný příměr. Ale už deska předchozí, kterou je právě "andělská krysa" posouvá styl a zaměření Kanaďanů na úplně jinou kolej. Během několika málo let totálně vymizela tvrdost, kybernetická hustota, vesmírný chaos, pryč jsou šílené sekané kytarové riffy, drtící tempa, atmosféra bezmoci, chaosu a naprosté prázdnoty či symboly odcizení a nános moderních technologií. Všechny tyto stavy tolik souznící s díly Killing Technology a Dimensional Hatross přepustily pozice daleko větší vzdušnosti, přímočařejší jednoduchosti, racionalitě, přehlednějším formám, daleko intenzivnější melodice a hravosti a v neposlední řadě i písničkovosti. Voivod model 91 to je (čistá) rocková práce, která občas nabere větší obrátky, občas jen jemně zdrsní a občas ze sebe vyplaví nějakou tu vesmírnou záludnost - to pro případ, že by jste zapomněli, která kapela vám to zrovna hraje. Voivod model 91 je sofistikovanější a daleko daleko přístupnější.

Netvrdím, že se mi líbí všechny skladby, ale většina z nich je celkem dobře poslouchatelná a pro běžného rockového fandu i příjemná. Ono na Voivod musí mít člověk náladu, chuť i zvědavost. Krátce po svém uvedení na trh získala tato nahrávka status takřka kultovní a to i přesto, že ji naprostá většina příznivců kapely totálně zavrhla s opovržením, že takto "vyměklou" desku nehodlá akceptovat. 3,5*

P.S.: Jo a víte kdo desku produkoval? Nebyl to nikdo menší, než "rushovský" guru Terry Brown.

» ostatní recenze alba Voivod - Angel Rat
» popis a diskografie skupiny Voivod


Samurai of Prog, The - Archiviarum
2018-11-25

Samurai of Prog, The / Archiviarum

4 stars

Nebýt znovu nezdolného nestora a objevitele Braňa, nemám o existenci projektu (kapely) Samurai of Prog vůbec tušení. Občas se sice motám na portále Progarchives.com, jednou za čas navštívím i Progstreaming, ale ne nějak cíleně, protože vyhledávání nových "progresivních talentů" neberu za prvořadý domácí úkol.

Jejich nahrávky mě zaujali v prvé řadě vizuálně, přece jenom Ed Unitsky je mezi výtvarníky pracujícími pro hudební kapely naprostá špička, ale po sbírkách coververzí z jejich prvních alb jsem rozhodně neprahnul. V poslední době však trojice hudebníků zásobuje svá alba i vlastním repertoárem (či repertoárem neznámým, pocházejícím od jejich kolegů z branže) a tam se už člověku majícímu v oblibě moderní progresivní hudbu začínají červenat tváře. Obstaral jsem si tedy jejich poslední desku Archiviarum se kterou jsem nadmíru spokojen. Jde o klasický progresivní model čerpající inspiraci u svých služebně mnohem starších kolegů jako jsou ELP, Yes, Genesis nebo Saga.

Takovou podstatnou zvláštností, která kapelu malinko konkurenčně odlišuje, je přiaranžování sólového houslového partu v některých skladbách. Zvuk tohoto nástroje dodává písním kapku jinou atmosféru, což je patrné hned v úvodní (Emersonovské) předehře Keep the Ball Rolling. Romantizující náladu zelení se třpytících kopců skotské vrchoviny nastíní svými nápady druhá skladba Ahead of Fortune. V ní se představí nádherný vokál houslisty Steva Unruhta. Jde o vskutku překrásnou, jímavou píseň postavenou na roztomilých melodiích akustických kytar, které drží v objetí houslový doprovod. A když Steveův hlas stoupá po schodišti do vyšších pater, po zádech vám naráz běhá takové to moc příjemné mrazení.

Každá skladba je doplňována hostujícími hudebníky, jako například v dramatické trojce La Oscuridad, kde si vokální part ve španělštině vedle Steva vystřihne navíc dáma Michelle Young. Úžasné. Čtvrtá Cristalli je pro změnu celá v italštině a za mikrofonem stojí výrazný Stefano Galifi. Skladba nachází svůj předobraz v tradici těch nejlepších uskupení Apeninského poloostrova sedmdesátých let. Výrazný jižanský akcent v doprovodu bujaré melodiky a sólové flétny má dokonale působivý charakter. Mezi naprostou progovou elitu můžu s klidným srdcem zařadit dvě rozměrné záležitosti The Sleeping Lover a From This Window přetékající nápaditostí a tím nejlepším aranžérským uměním, které v dnešní progové společnosti panuje. Ale ani dva covery v závěru (camelovský Ice a Bowieho Heroes) nejsou vůbec marné.

Těch sedmdesát minut o deseti skladbách se dá na jeden zátah v pohodě utáhnout a garance dostavujícího se pocitu nudy je takřka nulová. 4,5

» ostatní recenze alba Samurai of Prog, The - Archiviarum
» popis a diskografie skupiny Samurai of Prog, The


Colosseum - Tomorrow's Blues
2018-11-22

Colosseum / Tomorrow's Blues

5 stars

Mark Clarke, Dave Clempson, Chris Farlowe, Dave Greenslade, Jon Hiseman, Dick Heckstall-Smith. Miluji tyhle chlápky, tyhle ikony jazzově bluesové progresivní muziky. Co jméno to pojem. Šestice instrumentálních titánů se poprvé společně sešla při nahrávání třetí desky Daughter of Time a po pětadvaceti letech pak znovu obnovila svůj podnik Colosseum. Po famózním reunionu prostřednictvím desky Bread and Circuses vydává o šest let později další fantastickou nahrávku Tomorrow´s Blues. Ta pokračuje v tradici silných alb kapely, na kterých ani jeden z tracků nijak nezaostává za svou silnou konkurencí z dřívějších let.

Na straně jedné tu stojí silné bluesové cítění filtrované prostřednictvím tracků Come Right Back (s dechovou sekcí za zády), In the Heat of the Night (s melancholickým saxofonem páně Smitha), nebo v závěrečné No Demons. Na straně druhé je to jazzové aroma prosakující skrze famózně rozvolněný úvod s titulní Tomorrow's Blues, plné krásných Greensladových tónů a perlivých akustik Davea Clemsona. A když pak Chris začne zpívat, bortí se skály, praskají kameny a žula se mele na padrť. Podobné je to i v instrumentálkách Arena in the Sun a The Net Man. Naopak pohodové Hard Times Rising, Thief in the Night a Take the Dark Times With the Sun tvoří páteř desky a patří k tomu nejlepšímu, co kdy Colosseum vytvořili.

Tomorrow's Blues je tradičně skvělá deska tradičně geniální skupiny hudebníků, kteří svou profesionalitu a umělecké cítěný spojili v jeden obrovský nedělitelný celek. A pokud stále zatvrzele trváte na svém výroku, že nejlepším Colosseum patří roky 69-71, lžete sami sobě. Tak jednou, až konečně prozříte a poslechnete si například tuhle desku, budete pěkně čubrnět, jak rychle vám z ní spadne sanice až na zem.

» ostatní recenze alba Colosseum - Tomorrow's Blues
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Credo - Against Reason
2018-11-15

Credo / Against Reason

5 stars

Předešlou fantastickou desku Rhetoric jsem si nedávno ponechal dlouhou dobu nahranou v mp3 v auťáku a vozil ji sebou kam se dalo. Občas ji prokládal jinými kapelami, ale něco mě stále nutilo tu desku pouštět znovu a znovu. Po nějaké době jsem si na ní vypěstoval takřka závislost, až jsem se jednou pozastavil nad tím, proč vlastně poslouchám pořád tu stejnou nahrávku a neseženu si taky jejího nástupce. Nechtěl jsem se zalamovat nějakým naháněním cd na prodejních portálech a podíval se rovnou na stránky kapely, jestli vůbec fungují. Tam už byla objednávka přes jejich eshop hračka a za dva týdny se cd hřálo u mě doma.

Prozradím rovnou, že toto je absolutní bomba a podle mne ještě o chlupínek větší než je Rhetoric. Prostě neoprog té nejvyšší kvality, nejhrubšího zrna. Nad kapelou Credo se vznáší betelný arenovský stín, a to díky obrovské podobnosti zpěváka Marka Coltona s jeho "vzorem" Paulem Wrightsonem. Ta podoba je tak neuvěřitelná, že máte pocit, jestli náhodou neposloucháte nějakou nezveřejněnou skladbu z desky Visitor. Credo totiž i jako Arena znějí a hrají. Někdo by mohl namítat: "Á, tak další ostrovní prog, kolik jich takových už je..." Odpoveděl bych mu na to, že má možná pravdu, ale kolik jich zná tak kvalitních a aranžersky prokomponovaných jako jsou Credo.

Jejich pojetí je velice osvěžující a neskutečně nápadité. Aranžérské schopnosti leadera Mikea Vartyho obsluhujícího klávesy a melodické cítění kytaráka Tima Birrella jsou nevysychající. Ve své brilantnosti si tato (stejně jako předešlá) deska může podat ruce s nejlepšími alby IQ, Pendragon (z období Believe) a právě Areny z konce devadesátých let.

Credo jsou zkrátka typem skupiny, na kterou je dobré diváka upozornit, protože ne každému se do její blízkosti podaří dostat. A nechat si takový klenot uniknout by bylo škoda.

PS: A ještě jedno velké děkuji nezdolnému propagátorovi všeho novodobě progresivního na Progboardu, kolegovi Braňovi. Odvádí v tomto oboru vskutku záslužnou činnost.

» ostatní recenze alba Credo - Against Reason
» popis a diskografie skupiny Credo


Sylvan, Nad - The Bride Said No
2018-11-13

Sylvan, Nad / The Bride Said No

4 stars

Nad Sylvan - jméno donedávna prakticky neznámé. O jeho zpopularizování se zasloužil především kytarista Steve Hackett, když se rozhodl jmenovaného zpěváka obsadit do hlavní role pro své Genesis Revisited Tour pořádané před pár lety. Nad se s postem sólového pěvce gabrielovského materiálu i výrazu vypořádal se ctí a díky dlouhé šňůře, velkému množství koncertů po celém světě a posléze i k této příležitosti vydanému cd jej spoznal takřka každý milovník původních Genesis.

Krátce na to zareagoval Nad i sólově, a to v podobě velice slušné, totálně genesisovské kolekce Courting the Widow vydané roku 2015. Tu jsem si pořídil jako přirozenou reakci na spokojený zážitek z onoho koncertu, ale celkem dlouho mi trvalo, než jsem hudbu na tomto nosiči patřičně docenil. Když za dva roky Nad nahrál album další, s jeho nákupem jsem nespěchal. Nechával jsem si chuť na něj uzrát a čekal na příhodnou dobu, kdy budu mít potřebu jej vlastnit. (Výhoda hned nekupovaných nosičů je i cenová, za pouhý rok klesá hodnota některých produktu někdy i o polovinu.) Cožpak je to auto?

Na své poslední desce vsadil Nad Sylvan vše na dvě karty. Tak jako minule se znovu obklopil zvučnými hosty z branže. Ale jelikož si materiál psal sám, je účast hráčů natolik profesionální, že vás vůbec nenapadne srovnávat tento matroš s písněmi z původních působišť hvězdných instrumentalistů.

Tou druhu kartou je velice vydatná účast sólových i sborových vokálů patřících něžnému pohlaví. Právě jejich nadpozemské hlásky nesoucí v sobě ozvěny vodních nymf a sirén dodávají desce punc originality a posouvají muzikální stránku alba i do jiných sfér, než těch hackettovsko-genesisovských. Nahrávce povětšinou vévodí klávesy, až v druhé půli se o slovo znatelněji hlásí i kytary trojice Stolt/Govan/Hackett. Oproti předchozí desce je nálada intimnější. Ubylo patetismu a teatrálnosti - těch má Nad v hrdle sice pořád dost, ale netlačí je tolik i do muziky. Vše je volnější a plynulejší, přechody mezi tématy jsou zaranžovány nenuceně a velice přirozeně.

Jak už to s prvními poslechy bývá, písně při nich částečně splývají a do obrátek vás dostane až energičtější druhá polovina. Postupně se handicap A-strany stírá, a až si překrásné klávesové motivy a zpěvákovy nápěvy z úvodu desky zmapujete, naráz zjistíte, že posloucháte překrásně vyzdobené progresivní dílo. Dílo, které se touží vymanit z okovů původních Genesis, ale tak úplně se mu to stejně nedaří a vy vlastně ani nechcete, aby tomu u Sylvana bylo jinak. Tahle poloha je pro něj jak dělaná.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Bride Said No
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad


Iluvatar - Children
2018-11-11

Iluvatar / Children

5 stars

Znáte ten pocit zadostiučinění, když po něčem obrovsky toužíte a ono si to k vám po strašně dlouhatánské době nakonec najde cestičku? Ten pocit se dá samozřejmě aplikovat i na muziku, konkrétně na moment, ve kterém držíte nějaký hudební produkt, po které jsme dlouho dychtili a který vám tak dlouho unikal, až jste vůbec nepočítali s tím, že ho nakonec dostanete. Ten opojný pocit spojený s raritním cd, které se naráz nachází ve vaší domácí fonotéce, mám rád a stojí za to.

Hluboko ve vzpomínkách mám uložené toto: Když mi bylo zhruba sedmnáct, osmnáct a občas jsem navštívil nějaký ten kamenný obchod s muzikou v Brně, v jednom z nich jsem dlouhý čas vídával cd s překrásně ilustrovaným obalem, o kterém jsem věděl jen to, že se jedná o nějakou progrockovou kapelu. V té době jsem podobný styl snad krom Dream T., Shadow G. a Fates W. neposlouchal a tak jsem ani neměl tendence toto dílo prozkoumávat. Ten famózní dalíovský surrealistický výjev jsem si do mozku vyfotil tak precizně, že ve mně vzpomínka na něj přetrvala a při každém setkání s ním (třeba i po patnácti či dvaceti letech) jsem si skutečnosti navázané k době mládí okamžitě vybavil.

Teprve nedávno jsem díky Pegasově odkazu na stránky
- http://www.progressrock.cz/ - na tuto kapelu znovu narazil. Pečlivě si přečetl její profil a znovu se zadíval na ten božský výjev. Pak už stačilo jenom desku otestovat na YT a obrátit se na Discogs. Zmiňované album vlastnil a nabízel dokonce jeden čehůn a jelikož nerad nakupuji osamocené kulaťáky, vyhlídl jsem si k němu i "brášku" od Clepsydry More Grains of Sand. Byl to kauf za milión. Nejen že mě švýcarská kapela dostala i svou druhou nahrávkou (trojka a čtverka jsou prog-rockové poklady první kategorie), ale hlavně moji toužebně očekávaní Iluvatar nezklamali.
Po tolika letech decentní známosti mám tuhle nahrávku konečně také doma.

Jejich muzika je ohromující progresivní kombinací výtečné melodiky, nečekaných změn temp, brilantních aranžmá a mnoha odstínů rozličných hudebních forem. Pocházejí z Baltimoru v USA a navazují na odkaz Genesis, Marilion a třeba Styx. Toto jejich nejuznávanější a nejspíš také nejlepší album nejen zvukově spadá do období znovu-rozpuku progresivní muziky v devadesátých letech. Jejich progresivní formule v sobě nese i stopy jazzu a klasiky. I přes prvotní nepřístupnost to není hudba přehnaně těžká, či nestravitelná. Vzdáleného příbuzného lze hledat například v kapel Spock´s Beard, spadající do stejné časové etypy v geograficky podobné zámořské provenienci.

Ozdobou desky je pak hlas zpěváka Glenna McLaughlina absolutně nepodobný nikomu, kdo v podobné muzice roky působí, a přesto tak charismatickému a vznešenému. Každá skladba je nádherně zaranžovaná a protnuta množstvím jemných akustických pavučin a dojemných kytarovo-klávesových melodií. Nápaditost je v případě Iluvatar skutečně rozsáhlá a když k tomu přidám i atmosférickou složku, dostáváme brilantní prog-rockové album svou důležitostí daleko převyšující celá devadesátá léta. Pro zapálené fandy Pendragon, Iq, Pallas, Jadis, Spock´s Beard, Arena a Marillion jsou Iluvatar jasnou povinností a skutečnou ozdobou domácí fonotéky.

PS: dost by mne zajímalo, jestli tuhle kapelu tu někdo skutečně zná. Pište, chlubte se, tipl bych si možná Braňa, možná Mayaka, hm...?

» ostatní recenze alba Iluvatar - Children
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Suede - Night Thoughts
2018-11-10

Suede / Night Thoughts

5 stars

Kapelu Suede jsem objevil hned se počátkem jejich kariéry v divokých devadesátých letech, kdy příchozí obrozenecká doba maximálně přála nově se rodícím alternativním spolkům. Tehdy jsem opouštěl metalové kořeny a prozkoumával vše, co vonělo něčím úplně jiným. Indie rock a grunge jako směry a spousta neznámých alternativních kapel mě na nějakou dobu hodně stmelily. Po dlouhých letech bloudění v neznámých teritoriích jsem si našel konečně to pravé a tím je progresivní muzika ve své podstatě. K některým spolkům z mého mládí jsem se vrátil, některé úplně zavrhl. Do první kategorie spadají i britští "semišáci" Suede.

Úvodní nepřekonatelná dvojice prvních nahrávek má pro mne dnes i po více jak dvaceti letech stále tutéž příjemnou aromatickou příchuť. Po odchodu jedné poloviny stěžejního skladatelského dua, kytaristy Bernarda Butlera, vydává kapele ještě tři desky, které už kvalit ze začátků souboru zdaleka nedosahují. Přichází brzký rozpad a po jedné dekádě nový start.

Deska Night Thoughts je druhou z této éry a já si jí všiml až nedávno, to když jsem hledal nějakou alternativu k mým stále oblíbenějším krajanům Pineapple Thief. Už nevím jak, ale vzpomněl jsem si právě na Suede. Veděl jsem, že se dali znovu dohromady a jejich smyslný indie rock s drobnou příměsí alternativy i svojského progresivního rocku nového tisíciletí, by mohl skýtat podobné blaho, jako poslech P. T. Nemýlil jsem se.

Suede si vcelku překvapivě drží tutéž sestavu, jako ve svých začátcích. Jen Butlera už v devadesátkách vystřídal neméně schopný Richard Oakes. Jejich hudební výraz bych popsal slovy rozbujelý, necudný, vyzývavý a uhrančivý (to především díky hlasu Brett Anderson) nezávislý (pop) rock. Chlapci ve svých hudebních obrazech občas zabrousí k moderním Manic S. P., melancholií mají blízko ke zmiňovaným Pineapple Thief (kteří by mohli být jejich nevlastními dětmi) a odzbrojující atmosférou strčí do kapsy všechny ty novodobé britské mega-stars.

Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a jemné klávesové nitky se ve skladbách pohupují jako pírka unášené větrem. Uhrančivý úvod v podobě orchestrálního propletence When You Are Young, vystřídá v pravdě hitová pecka Outsiders. Tohle přesně jsou ti omamně působící Suede nového věku, kteří si do své výbavy půjčili charakteristické črty z prvních desek, aby dokázali potěšit a zároveň vydráždit své oddané posluchače. Ve čtvrté Pale Snow se Andersonův dominantní vokál vznáší nad vším tím zmarem a chaosem našeho věku. Je vám úplně jedno co hraje vespod, síla jeho osobnosti a extatický silný vokální výrazový prostředek dokáží stejně zbořit všechno okolo. V polovině deska nabírá kulminační charakter, tracky počínaje šestou What I'm Trying to Tell You přes líbeznou ukolébavku Tightrope, intimní Learning to Be a rádiovku Like Kids až k závěrečné sugestivní trojici I Can't Give Her What She Wants, When You Were Young a The Fur and the Feathers slyšíme Suede v jejich vrcholné interpretační formě.

Dílo, jehož hlavním tématem jsou stavy odcizení či nepochopení, balancuje nad hranou dnešní společnosti. Užírá se krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním. Témata neradostná jen co je pravda, ale ta hudba, ta působí jako lék.

» ostatní recenze alba Suede - Night Thoughts
» popis a diskografie skupiny Suede


TNT - All the Way to the Sun
2018-11-09

TNT / All the Way to the Sun

5 stars

Norští hard´n´heavy melodici TNT jsou po seusedech Europe mojí nejoblíbenější severskou úderkou hrající melodickou rockovou muziku. Sleduji je už dlouho a v jeden čas i bedlivě. Želbohu jejich poslední alba bez účasti pěveckého giganta Tony Harnella klesají na kvalitě jako vykojené poprsí matky po x dětech. To rok 2005 a jejich druhá comebacková deska je jiné kafčo.

Tolik sršící energie z každého kytarového tónu vedoucího guru Ronni Le Tekrø a vysoko položeného hlasu T. Harnella na žádné jiné desce TNT nenajdete. Kapela se se svou skladatelskou invencí pořádně pochlapila a naservírovala pořádně ostré songy. Jako malý kluk jdu pokaždé do kolen při písních A Fix, Too Late, All The Way To The Sun, The Letter, Black Butterfly a Ready to Fly. Když k tomu přidám Armstrongův něžný cover What A Wonderful World, tak ostatní jenom "dobré" písně poslouchám v klidovém stavu. Při těch výše jmenovaných se ze mě stává divoká běsnící bestie toužící ulovit nějaký snadno dostupný skalp.

All The Way To The Sun je deska, kterou naprosto miluju a kterou si pokaždé, když hraje, dokážu totálně užít. Adrenalin vyletí vzhůru a v mozku usazené náramně zpěvné refrény mě katapultují mimo realitu. Vznešené melodie, nakažlivé gradace skladeb, hymnické refrény, nad Everestem položený Harnell a především TO NASAZENÍ, které z ní cítím na míle daleko, mě pokaždé uzemní jako obrovitánské Thorovo kladivo. Srdeční srdcovka.

» ostatní recenze alba TNT - All the Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny TNT


Black Crowes, The - Amorica
2018-11-06

Black Crowes, The / Amorica

5 stars

Kapelu Black Crowes jsem zaregistroval v devadesátých letech u příležitosti vydání desky Amorica. Její šokující obal se mně navždy vryl do paměti, ale jakou kapela hrála muziku jsem dlouhá léta vůbec netušil. Ještě krátce k obalu: obléci dámský klín (pipku) do americké vlajky tak, aby z horní části kalhotek trčelo černé ochlupení, tomu říkám bizarní nápad. Jelikož kapela startovala v době právě probíhající grungeové horečky, automaticky jsem ji zaškatulkoval mezi ostatní trendaře a víc po nich neprahl.

Byly to až EasyRockerovy a Balůovy recenze, které podnítily moji zvědavost, a posléze zjištěný fakt, že se o žádný grunge nejedná, ale že kapela představuje dokonalou esenci jižansko-rockového naturelu. Vlastně stačil krátký nástřel a bylo vymalováno. Moderně znějící verze Lynyrd Skynyrd byla vítána s otevřenou náručí a "trenýrková" deska zakrátko putovala směr Plzeň-Jižní Morava.

(Ještě maličkost k jejímu vydání: dle stránek firmy se mělo jednat o remasterovanou verzi s nižším DR, což jsem malinko obrblal, ale za cenu v pravdě směšnou. Přece jen jsem nechtěl pětkrát dražší originál z druhé ruky. Jaké pak bylo moje překvapení, když poštou nakonec doputoval původní výlisek.)

Se začátkem devadesátých let nebylo úplně běžnou věcí, aby člověk narazil na kapelu, která jako svoje vzory uvádí právě Lynyrd Skynyrd nebo Allman Brothers Band. Dvojice bratrů Robinsonů, kteří kapele s koncem osmdesátek vdechli život, má v sobě southern rock pevně zakořeněný a dovede ho přehrát se vší parádou a autenticitou. Třetí desku Amorica zdobí malinko modernější produkce i zdravěji vyhlížející a razantnější feeling. Možný vrchol jejich kariéry ozdobil ještě invenčnější skladatelský přístup než na předchozí The Southern Harmony And Musical Companion. Kapele nejsou cizí experimenty vně i mimo svůj country prostor. Právě díky neotřelému a až mega-souther rockovému feelingu vyznívá deska nebývale svěže a mnozí Američané berou její nákup v době vydání jako vlasteneckou povinnost z hrdosti. Další dobře poskládaná nahrávka vynáší Black Crowes na vrchol popularity v době, kdy grunge a alternativa "ničí" vše původní okolo sebe. Zvláštní, že?

Nahrávka se dá rozčlenit do několika pater. Začátek zmáknou hitovky Gone a Conspiracy. Zpomalí trojice High Head Blues, Cursed Diamond a Nonfiction. Vše se poslouchá moc pěkně, ještě lepší je druhá půle. Tu otevře klasická She Gave Good Sunflowers a na ni naváže foukací harmonikou opepřena energická jízda P.25 London. Nejhezčí místa desky přijdou v lahodné baladičce Ballad in Urgency a podobně intenzivní Wiser Time, které vystřídá country-texas Downtown Money Waster a "lynyrdovina" Descending.

Deska Amorica v sobě nese kus amerických národních tradic. Její nezkrotný jižanský feeling vás vrátí na začátek sedmdesátých let, do doby, kdy Kansas, Lynyrd a Allman patřili k tomu nejlepšímu, co nabubřelá americká kvočna strýčka Sama dokázala vysedět. Mám rád takové návraty a kapely, které mě svou atmosférou dokáží vcucnout o desítky let nazpět.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - Amorica
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The


Judas Priest - Painkiller
2018-11-05

Judas Priest / Painkiller

5 stars

AŤ ŽIJÍ DISCOGS! Tyhle stránky jsou pro naprostou většinu fajnšmekrů a hnidopichů pachtících se po něčem za normálních okolností nesehnatelném božským vnuknutím a požehnáním shůry. V dnešním šíleném světě, kdy můžete nahrávku své oblíbené kapely slyšet ještě dřív, než skutečně vyjde, a ještě k tomu zadarmo; v době, kdy se jen malá hrstka z nás sběratelů skutečně zajímá o originální nosiče, je obrovským přínosem portál Discogs, kde můžete sehnat prakticky cokoli, po čem toužíte, a třeba z druhé strany zeměkoule. Moc rád zde bloumám, a pokud zatoužím po nějaké pořádné raritce, s velkou pravděpodobností si ji také objednám. Ale jsou tu rovněž nosiče, které v běžných shopech sice koupit můžeme, ale pouze v remasterované podobě. Mračna starých alb už takovým procesem dávno prošla i několikrát, ale ne vždy se nový zvuk zdařilo vyladit tak, aby zněl lépe než ten původní. Posluchač si takové cd koupí v domnění, že dostává něco nového a vylepšeného, ale žel bohu opak je někdy pravdou. Přesně takový případ se týká i slavné desky Judas Priest – Painkiller.

Tu jsem poznal krátce po tom, co se objevila na trhu, a svou intenzitou mě úplně uchvátila. Po Painkiller byl svět jinačí a na heavy metalovém trůnu povstal nový král. Nerozuměl jsem starším kolegům, kteří donekonečna opakovali něco o tom, že pro ně jsou J. P. British Steel a že tohle Priest nejsou a blá, blá. Osmdesátkovou produkci jsem jako sedmnáctiletý teenager absolutně neposlouchal, glamová alba z konce oné doby jsem zavrhl totálně a desky ze sedmdesátek docenil až daleko, daleko později. Painkiller byl a podle mě stále je absolutně nepřekonatelný. Nejen, že je tím největším trumfem této kapely, ale i celého heavy hnutí dohromady. Dnes bych připustil pouze polemiku ve srovnání s takovým Seventh Son of a Seventh Son od I. M. a černočerným albem tenkrát velkých Metallica. Ale to je vše. V desce Painkiller cítím celé zhmotnění heavy metalu. Když se vysloví název tohoto stylu, všude okolo slyším tuhle desku, která je vykována z jeho příměsí a vyzvednuta na povrch zemský z jeho útrob jako nějaký svatý grál.

Titulní píseň vnímám jako hymnus doby a stylu, který v dalším desetiletí absolutně pozbyl své vážnosti a dodnes vysoustružil jen hrstku alb alespoň trochu kvalitou navazujících na onen monolit. Na albu se nalézá desítka nabroušených a nespoutanou energií sršících songů zahraných s takovou chutí a entusiasmem, které po odumírajících nahrávkách Turbo a Ram it Down od kapely vůbec nikdo nečekal. Za hlavní "viníky" tohoto tvůrčího vzestupu můžeme označit osoby:

Scotta Travise - nová hnací mašina kapely, která na všechny své předchůdce nechává totálně zapomenout a svým nezkrotným temperamentem demoluje vše okolo sebe. Chrise Tsangaridese - jemuž se podařilo vykovat skutečně nadpozemský zvuk a pro daný styl v oné době i ten nejlepší možný. Roba Halforda - který do svého přednesu dal nejenom koule a velkou dávku nadhledu, ale především těžko osedlatelnou energii, která se valí nahrávkou jako černá smrt středověkem. A samozřejmě dvojici Tipton/Downing, jimž se podařilo složit materiál desetkrát kvalitnější, než byl na některých předešlých deskách.

Když za pár let poté udeřila grungeová horečka, pod její tíhou jsem spoustu metalových originálů prodal a některé z nich znovu koupil až mnohem později. Tato deska šla sehnat právě jako remaster, ale když jsem ji nedávno poslouchal, zážitek z ní byl spíš utrpením. Obludná remasterovaná koule se valila se ztrátou všech detailů a po patnácti minutách mě z toho začala bolet hlava. Řečí čísel je to originál DR 11, remaster DR 7, což není na pohled taková tragédie, ale na poslech obrovská. Chtěl jsem slyšet ten svůj zvuk Painkillera; ten, který jsem měl uložený přes dvacet let v hlavě, a ne ošizené a ořezané dynamické špičky, převtělené do nic neříkající bzučivě vzteklé vosy.

Právě díky Discogs jsem si od podobných lidiček jako jsem my tady, mohl znovu sehnat tuto desku v originálním balení a včera s velkou chutí i poslechnout. A proto ta recenze a proto to zvolání – díky za stránky Discogs a jejich fanoušky.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Uriah Heep - Living The Dream
2018-11-01

Uriah Heep / Living The Dream

4 stars

Byron versus Shaw. Dvě naprosto odlišná pěvecká esa v téměř padesátiletém hudebním rukávu britských Uriah Heep. Ten první byl davy doslova zbožňován a dodnes zůstal tím největším trumfem (samozřejmě společně se skladatelkým hrdinou Kenem Hensleyem) v řadách této kapely. Ten druhý je po celou dobu svého účinkování v U. H. přijímán s rozpaky a zařazován do kategorie "přijatelná alternativa". Zatímco Byron strávil v kapele POUZE osm let a hudebnímu dědictví přinesl jeden rockový milník za druhým, Shaw je součástí kolosu třicet let a světu nedal ani pětinu stran kvality pěveckého výrazu, jakým nadchnul jeho nepřemožitelný předchůdce. Tomu prvnímu věnují hudební encyklopedie celé stránky a dlouhé odstavce, pro Shawa už navždy zbude těch pár vět tam někde dole, na konci toho velkého článku o ikonách žánru Uriah Heep.

Na novou desku Living the Dream jsem s netrpělivostí rozhodně nečekal, a kdyby žádná nevyšla, vůbec bych se nezlobil. Rozladěn pro mě nepovedenou, nedotaženou a na poměry dnešních U. H. značně kýčovitou (jednou z jejich vůbec nejslabších) kolekcí Outsider, zlomil jsem nad "boxičovou" partou hůl. Mám rád Into the Wild a ještě víc Wake the Sleeper, ale Outsider jsem zavrhl, proto bylo mé očekávání od nové desky takřka nulové.

První singl Grazed By Heaven o kvalitách nahrávky neprozradil zhola nic, ale pochvalné recenze rozvěšené na mnoha internetových portálech a test celého alba prostřednictvím netu dávaly tušit, že u U. H. ještě není všem dnům konec. Musím prozradit, že jsem s jejich novou nahrávkou spokojen. Slovo nadšen by bylo přehnané a nadnesené, ale tento rok se skutečně v případě "ú-háčka" jedná o dobře odvedenou hard-rockovou práci. Kapela svou nezdolnou energii ještě všechnu nepozbyla, Mick Box zásobuje svoje skladby stále solidními riffy a melodiemi, no a Shaw zůstává Shawen i nadále. Žádné zázraky z jeho úst neuslyšíme, ale k dnešnímu formátu Shaw padne jako ulitý, tak proč ho pořád jen kritizovat? Už standardně dobrou práci odvádí hnací motor souboru, mlátička Russell Gilbrook. Jen Phil Lanzon je tady jaksi střídmější, až se může zdát, že si ty lepší nápady napleskal na svou po čertech dobrou sólovku, ale o tom až jindy a jinde.

Strana A:
Grazed By Heaven- ne úpně obyčejný otvírák na paštiku, který podobným minulým a předminulým zhola nudným pole position ujíždí o dobré dvě délky. Living The Dream - pěkná zpěvná věc s obstojnou kytarovou riffovou prací i vyhrávkou Micka Boxe. Take Away My Soul - startuje jako "mejdni", pokračuje jako to nej od Heep z počátku sedmdesátých a v půli praská pod omamným melodickým náporem celého komba. Knocking At My Door zdobí přijatelné melodie, nezdolný Shaw a tuctový refrén. Rocks In The Road. Osm minut? Ajajaj, utáhnout takto dlouhou stopáž a neurazit se v tomto případě zrovna nepodařilo. Celé schema je příliš předvídatelné a nepřináší zhola nic nového. Až za půlkou se teprve něco děje, něco hodně purplovského - že by Jon Lord vstal z mrtvých?

Tak a jdeme do druhé půle:
Waters Flowin' překvapuje bukolickou atmosférou a výbornou kytarovou vybrnkávačkou. Jedná se o velice podařenou baladu a jednu z nejlepších skladeb na albu. It's All Been Said - a hle, další pěkné téma, tentokrát na klávesy a posléze i klavír, máme tady (na stará kolena) romantické Uriah Heep, skladba se postupně rozjede a má tu vlastnost, že skutečně baví. Další parádní věcí je šleha Goodbye To Innocence, ve které Uriáši citelně sešlápnou pedál a pořádně se odvážou. Je to rokec nebo už rock´n´roll? Falling Under Your Spell otevře působivé Boxovo sólo, citelné hammondky a skutečně brilantní Shaw nejen v refrénu. Pro mě asi nejlepší kus na desce. I poslední Dreams Of Yesteryear začíná jako cajdák, jenže ten cajdák má přilnavou atmosféru a uvnitř dvě hrsti emocí.


Celkový verdikt "konec dobrý, všechno dobré" by se dal úspěšně implantovat na celou novinku Uriah Heep. První strana je dost šablonovitá, staromilská, občas pořádně nudná, zavání stereotypem a archaičností. Část druhá je daleko výživnější a přitažlivější. Použiji slova jako progresivnější, skladatelsky kreativnější, tempově různorodá a náladově bohatá a barevná. )Vy, kdo desku už znáte, mi možná v tomto vnímání obou pólů nahrávky, tedy stran A i B dáte za pravdu. Konečná známka je tedy 3,5*

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Living The Dream
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
2018-10-29

Allman Brothers Band, The / The Allman Brothers Band

5 stars

O jižanský rock jsem se dlouhá léta příliš nezajímal. Okrajově jsem znal Lynyrd Skynyrd, o kterých se občas někde psalo - některý dopisovatel je svým článkem trochu popostrčil nebo přirovnal jinou kapelu k této. Automaticky jsem bral právě je za první, největší a skutečnou vlajkovou loď southern rocku. O existenci Allman Brothers Band jsem se dozvěděl mnohem, mnohem později. A po ponoru do stylu, který obě party hrají, jsem nabyl přesvědčení, že právě Allmani jsou těmi nekorunovanými králi jižanského rocku. Rozhodně tu byli první oni, daleko dříve před L. S. a nutno podotknout že tím, jak spojili jižaninu a blues, i mnohem originálněji.

Začal jsem se s nimi seznamovat prostřednictvím debutu z roku 1969. A čím také jiným, když právě on patří mezi jejich vrcholná umělecká díla (většina jejich fans vám řekne, že stojí na úplné špici). A stačil mi jeden jediný poslech, abych kapituloval a tuto kapelu si rychle oblíbil.

V jejich hudbě je něco ukryto, něco (pro rockera milujícího sofistikovanější hudební odstíny, kterému nedělá problém rozkročit se mezi několika styly zároveň) velmi podmanivého a okouzlujícího. Není to jenom energie, která deskou proplouvá od úvodní předehrávky/spencerovky Don't Want You No More přes typické blues z delty It's Not My Cross T Bear po energické Black Hearted Woman (izolující v sobě santanovské obrazce). Je to především duch prazákladů rock'n'rollu, který desku stimuluje do podoby, ve které ji posluchač vychutnává se všemi jejími příměsemi a rockovými extrakty. Přesně takovou esenci vnímám v písních Trouble No More a Every Hungry Woman. A to ještě stále není vše. Hammondy spřažená Dreams se vám vryje svou nezbednou basovou figurou až do morku kosti a při Whipping Post se musí blahem tetelit každé stařičkým rockem bušící srdce.

Allmani jsou velice sympatickou a invenční partou. Neříkám, že je budu studovat podrobně a komplet, na to mají pro mě příliš rozvětvenou diskografii a southern svým pojetím jako styl není mým hlavním oborem, ale něco mi říká: "Horyno, nenechávej jejich debut stát o samotě!"

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - The Allman Brothers Band
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


Shadow Gallery - Tyranny
2018-10-27

Shadow Gallery / Tyranny

5 stars

Příští rok tomu bude deset let, co Shadow Gallery nevydali žádné studiové album a tak si myslím, že je nejvyšší čas tuhle často opomíjenou kapelu znovu zviditelnit a připomenout. Pro takovou příležitost jsem si vybral jejich třetí desku nazvanou Tyranny.

Ta je mnohými "odborníky" z progresivní říše označována za vrchol jejich tvorby. Po pro mě absolutně magicky nedostižném debutu a stále ještě pohádkově laděném, i když daleko aktuálnějším Carved in Stone přichází S. G. za další tři roky s koncepční, sedmdesátiminutovou kolekcí čítající čtrnáct skladeb. Do hledáčku kapely tentokrát padla taková jména jako James LaBrie, Laura Jaeger a D. C. Cooper, kteří se postarali o doprovodné vokály, nebo houslista Paul Chou. Ti všichni byli přizvání k nahrávce, aby ji nějakým způsobem obohatili a pomohli dotvořit postavy a koncepční tvar.

Jediná věc, která mi na této desce vždy vadila, je její metalizující odlesk. Jeden dnes už možná dřívější kolega níže píše o "nejdreamovatější" nahrávce Gallery v jejich kariéře, což je tvrzení, se kterým se dá polemizovat. Rozjezd desky prostřednictvím Stiletto In The Sand a War For Sale je enormně kovotepecký a noha držící plyn chce za každou cenu prošlápnout podlahu skrz. Ale už druhá Out Of Nowhere, kterou otevírá nádherně vznešené kytarové sólo, zpomalí a nechá diváka vychutnávat si veškerá zákoutí Mikeova něžného hlasu. To je symfonie smyslnosti a výtrysk emocí, fantastické. Bohužel (pro mě) další Mystery ujíždí znovu po lajně divadélka snů a já si opakovaně kladu otázku: "Proč?" Velkou porci progresivity přináší pomalé písně. Taková Hope For Us? s barokně laděným piánem a klasickou španělkou vám s emocemi zalomcuje tím nejočekávanějším způsobem. Podobně promyšlená je i následující Victims.

Deska rozdělena na dvě části přináší ve své polovině jako opener nejsymfoničtější věc I Believe, takovou esenci dosavadní tvorby S. G. Zde uslyšíme tehdy ještě nezdolného výškaře LaBrie, kanonádu parádních riffů i vznosných melodií. Drama, patos, divadelní motivy, změny rytmů, to všechno a ještě víc jsou Shadow Gallery vzor '98. Subtilně melodická Roads Of Thunder navazuje na svou předchůdkyni, vše duní a otřásá se pod náporem Nevolových bicí a Allmanovy kytary. Překrásné sólo přemostí celou skladbu do akustické polohy a hned v závěsu přispěchá další nástroj kapely, kterým je vokál Mikea Bakera. To on má největší podíl na tom, jak S. G., zní a jak je má člověk v hlavě uložené. Jeho hlasové charisma a opulentní frázovací technika se těžko popisují, to se musí slyšet.

Spoken Words nás opět postaví na divadelní prkna, tentokrát ale ta skutečná, ne z nějakého snu. Baker tu spolu s Laurou Jager sehrají pro naše uši vskutku dojemné představení. Když se přidá ještě Paul Chou na housle, je následující potlesk velmi očekávaný. V jedenácté New World Order je přítomen vokalista Royal Hunt D. C. Cooper. Do písně otiskne výrazný neklid a znatelné napětí (když přitáhne uzdu, zní jako Bruce Dickinson). Druhý nejdelší track alba v sobě spojuje hymnická i pochodová tempa, solidní porci kreativity i smysluplné aranžérské proporce. Právě zde vás napadne, proč je Tyranny mnohými označována za top desku kapely.

Po přebuzené instrumentálce Chased se pokladnice Gallery otevře ještě dvakrát. Nejprve ven vykoukne rozkošná hříčka Ghost Of A Chance, ve které si krom hráčských kvalit vychutnáte i plně dynamický zvuk s krásně odstíněnými nástroji. Vše pak uzavře ("savatageovský") vánoční den Christmas Day. Vzadu něžně šumí klávesy, klavír recituje svoji opakující se melodii, občas okolo vás prohvízdne flétna a pak je tu ten šmakoidní Mike Baker. Nádhera.

Shadow Gallery to nikdy neměli jednoduché. Koncertně takřka mrtvá kapela i díky malému vydavatelství Magna Carta (odborníci na vyhledávání talentů z prog-rockové oblasti) byla vždy až "tou druhou". V devadesátých letech povstali právě po boku nedostižných Dream Theater, kterým po celou dobu hráli druhé housle. Jenže tu nebyli jenom tihle dva kohouti. Část slávy a vavřínů v devadesátých letech stále populárnějšího prog-metalu, si chtěli pro sebe urvat také Queensryche, Fates Warning, Psychotic Waltz nebo vehementně se rozjíždějící bombastici odkazu "queenovského", Savatage. Mezi tak silnou konkurencí a s tak malou firmou v zádech se člověk těžko prosazuje. Naštěstí za Shadow Gallery vždy mluvila hudba a ta v tomto případě vydržela, přežila a dnes získala známku lukrativního zboží. Ze Shadow Gallery se postupně stal kultovní ansámbl. 4,5*

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Tyranny
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


Southern Empire - Civilization
2018-10-23

Southern Empire / Civilization

5 stars

Nejvýraznějším letošním aspirantem na album roku v kategorii progresivní/neoprogresivní rock jsou pro mě australští pokračovatelé odkazu Unitopia, Southern Empire.

Když se dnes už skoro kultovní (a nutno podotknout invenčně výborná) kapela Unitopia rozpadla, její dvě nejvýraznější frakce se rozštěpily do dvou táborů. V tom jednom povstali hned čtyři bývalí členové Unitopia a pod vedením zpěváka slyšícího na jméno Mark Trueack zakrátko založili kapelu UPF ( neboli United Progresive Fraternity). Dva roky po rozlučkovém albu (naplněném coververzemi) výše jmenovaných předhodili trhu pozoruhodnou desku Fall in Love With the World.

Zrod Southern Empire byl posunut z důvodu velkého vytížení klávesáka Seana Timmse na dobu pozdější. Debut spatřil světlo v roce 2016 a dnes tu máme desku druhou - Civilization. Tu zdobí překrásně namodralý výjev jakéhosi plavidla budoucnosti na pozadí obrovského měsíce, rovněž famózní zvuk na celé ploše nahrávky a vpravdě působivé hráčské výkony naší pětice i hudebníků, obsluhujících dechovou sekci a houslové nástroje.

Na albu najdeme čtyři dlouhatánské skladby, z nichž jedna dokonce atakuje hranici třiceti minut. Osobně nemám podobně natahované a slepené fragmenty několika skladeb či úryvků v jeden takto dlouhý epos příliš v lásce. Tedy krom údobí sedmdesátých roků, kdy byla mnohá hráčská uskupení na tak vysokém invenčním stupni, že jim nedělalo problém podobné suity sestavit. Ale dnes se ne každé partě podaří přijít s něčím, co nebude v podobné minutáži nudit. U Southern Empire takový problém nemám, jelikož jejich dynamicky pestrá a dravě kolorovaná hudba pocit k nudě prakticky nezavdává.

Zpěvák Danny Lopresto má ve svém hrdle cosi příjemně nakažlivého. Občas zní hodně hard-rockově, občas v něm nalezneme malebné stopy A.O.R. oblasti, příležitostně přitlačí (v ten moment má náběh k nedostižnému Zacku Stevensovi z období "savatageovského" Edge of Thorns) a z toho se ladně zhoupne do pocitové art-rockové polohy. Vždy je neskutečně pevný v kramflecích a jeho výraz i barva mě nesmírně baví.

Novinka Civilization na mě svým progresivním uchopením působí jako okolí ničící nezastavitelná bouře. Úvodní Goliath's Moon pulzuje statným rockovým feelingem (připomíná mi nejlepší časy švýcarských Gotthard v období alba Domino Effect), ale už dvojka Cries For The Lonely brnkne na progovou strunu mnohem výrazněji a celou hrací délku je skutečně co poslouchat. Progresivní esence kvality, výrazných melodických struktur, tempových obměn, zajímavých nálad, vzdušných dynamických mostů a dechberoucích vokálních artistických čísel i sborů se nesou deskou jako ladné přírodní poprsí nabuzené teenagerky vykračující si rozpáleným bořícím se pískem někde na cizokrajném souostroví v dalekém Pacifiku.

Soustředěná virtuosita a technicky brilantní hudební umění položily základy pro hudbu, která vyzařuje energii a kreativitu. V tandemu vytvářejí živý, temperamentní a organický tok hudby, který je radost poslouchat. Velké a příjemné překvapení letošního ro(c)ku.

P. S.: Velké poděkování patří Palovi a Braňovi za propagaci této kapely na Progboardu.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Civilization
» popis a diskografie skupiny Southern Empire


McCartney, Paul - Egypt Station
2018-10-22

McCartney, Paul / Egypt Station

4 stars

Beatlesovská legenda legend sir Paul McCartney stále dokazuje, že umí, a že i ve věku, kdy by mohl své řemeslo už dávno pověsit na hřebík, dokáže spolehlivě skládat další a další překrásné písničky. Pro rok 2018 si nachystal své (jestli dobře počítám) pětadvacáté sólové album plné intimních lyrických písní a srdcem lomcující atmosféry. A o to, podobně jako u jeho Beatles, šlo přece pokaždé. Vždy vás (tedy nějaké výjimky se v jeho sólové éře najdou také) jejich muzika dokázala oslovit a především v dobách Beatles překvapit. Ten moment samozřejmě postupem let vyprchával, ale jedno si Paul udržel dodnes, a tím je jeho vůdčí skladatelská schopnost.

Šestnáctka skladeb nikam nespěchá, ale také to nejsou žádné uspávanky. V několika případech jde poznat, že když Paul zabere, dokáže ze sebe energii ještě vydolovat. Druhá půle je trochu experimentálnější a obsahuje skvosty Hand in Hand pod číslem 9. a Despite Repeated Warnings pod č. 14. Za pozornost stojí i velice sugestivní klavírní opener I Don't Know, rockovou syrovátkou dochucené Come On to Me, world-muzikální Fuh You nebo lennonovským poselstvím osedlaná People Want Peace.

Paulův hlas se dnes nese v hlubší poloze (bože, vždyť kolik má ten chlápek dnes už roků?), ale to charisma tam zůstalo. Obzvláště když zasedá ke klavíru a deklamuje tím svým naříkavým způsobem. V tu chvíli vám před zrakem proletí celých šedesát let jeho kariéry a vy se přistihnete, jak znovu vzpomínáte na toho ztřeštěného mladíka, utíkajícího se svými třemi kumpány před zástupy ječících fanynek někam mimo jejich dosah.

Panečku, to byla krásná doba.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Egypt Station
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Soft Machine - Hidden Details
2018-10-18

Soft Machine / Hidden Details

4 stars

V těchto dnech si v záplavě novinek na své přijdou nejen milovníci melancholie (Riverside, Pineapple Thief), muskulaturního hard-rocku (Uriah Heep), nebo bluesmanů a písničkářů (Bonamassa či McCartney), ale rovněž obdivovatelé jazzu, respektive jazz-rocku. Jedna z kapel, která na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let patřila k pilířům a čelním představitelům tohoto stylu, vydává po dlouhatánských sedmatřiceti letech své nové album. Tou kapelou jsou velikáni Soft Machine. A já se hned na začátku upřímně ptám: Může si fanoušek tohoto odvětví přát víc?

Bývalí členové kapely sice až donedávna účinkovali pod záštitou Soft Machine Legacy, se kterými rovněž vydávali studiová alba, ale jelikož už mezi živými nejsou zakladatelé původních SM Kevin Ayers ani David Allen a v dnešním souboru hrají dva, respektive tři pamětnící ještě pořád slavného období poloviny sedmdesátých let, učiněný krok je více než logický. Dnešní čtveřici Soft Machine tedy tvoří bubeník John Marshall, basák Roy Babbington, chvíli po nich, na poslední desky příchozí kytarista John Etheridge a vše uzavírá protřelý světoběžník Theo Travis na saxofon, flétnu a klávesy. A právě na klávesy zde dokázal vylodit spoustu příjemných a hodně nevšedních zvuků.

Nová deska pojmenovaná Hidden Details má zajímavý obal a krystalicky čisťounký zvuk. Na to, že kapelu tvoří jeden sedmdesátník a dva takřka osmdesátníci, jim to šlape jako zamlada, až máte pocit, že čas a věk u Soft Machine vůbec nerozhodují. Nahrávka zní místy hodně, hodně free a některé pasáže mají blízko k čisté improvizaci. Individuální výkony jsou precizní. Jeden z hráčů načne nějaké téma, swinguje a jazzuje, pomalu se přidává druhý, třetí, čtvrtý, ale nástroje se neslévají v žádný obludný celek, ale naopak, každý si vesele brouzdá v tom svém průzračném řečišti.

Hrací plocha roztažena přes jednu hodinu působí v určitých místech jako hodně těžký zažívací likér. Hlavně Theo řádí a poletuje se svým saxofonem všude okolo vás. Do toho bublá najazzlá bezchybná rytmika, kterou podporuje hravá Etheridgeho kytara. Já osobně mám na desce rád spíš malebnější a klidnější místa, například ve skladbách The Man Who Waved At Trains, Broken Hill, Out Bloody Intro, nebo Breathe, ve kterých se dá nádherně rozjímat a vychutnávat precizní souhru pánů "dědoušků". Avšak rytmičtější a živější kusy jako jsou úvodní Hidden Details, Out Bloody Rageous, Part 1, nebo Fourteen Hour Dream stojí rovněž za pozornost.

S čistým svědomím musím podotknout, že nepatřím k nějak velkým obdivovatelům této kapely. Z podobné oblasti pocucávám celkem často, ale jde o nektar z jiných květů, než těch, které vyrůstají na louce "hebkých strojů". V poslední době mě ale zvědavost pohání k průzkumu právě podobných, služebně "přestárlých" instrumentálních ikon té které hudební oblasti.

Soft Machine, podobně jako vysloužilí Uriah Heep či božský Paul McCartney svými novými nahrávkami znovu dokázali, jak dobří jsou skladatelé i hráči. Všichni patřili ve svých počátcích ke světové špičce a tento vysoký statut si dokázali udržet dodnes. Bravo. Se známkováním je tu trochu problém. Pravověrný džezmen (věřím že takový adam nebo bullb) bude z alba nadšen a klidně vytáhne známku nejvyšší. Pro mne je to dnes velice povedená čtyřka.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Hidden Details
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Big Big Train - The Underfall Yard
2018-10-15

Big Big Train / The Underfall Yard

4 stars

Na světě je tolik kapel, takové moře hudby, o kterém by člověk rád něco napsal, ale čas mu nechce dovolit víc a zůstává zkrátka tím neúprosným vládcem všeho. Jeho panování se zatím nikomu z nás nepodařilo uniknout a jistě to tak zůstane i po řadu dalších nekonečných let. Jedním z restů, který chci teď napravit, je i recenze tohoto díla.

Big Big Train patří mezi moje velké oblíbence. Samozřejmě teď mluvím o té druhé - kvalitativně podstatně významnější epoše v historii souboru. Začátky kapely nejsou závratně působivé, první nahrávky vydané ještě v devadesátých letech absolutně neodhalují potenci kvality, která jde nejpozději s nahrávkou The Difference Machine strmě vzhůru. V jejím případě (a možná už v případě předchůdce Gathering Speed) můžeme mluvit o hotové kapele, která si je zatraceně jistá tím, co právě dělá.

Prudký nárůst invence a nezdolnou tvořivou sílu, která začala právě tehdy kolovat žilami tohoto souboru, lze vytušit v každičké skladbě, její části, sloce, refrénu či instrumentální mezihře. Nápadité využívání dechové sekce, časté změny rytmů a nálad, čerpání inspirace z folkové oblasti, dechberoucí instrumentální kolorit i vokální barva, dravost a nenapodobitelnost Davida Longdona respektive Seana Filkinse udělaly z BBT jednu z největších kapel na progresivní scéně.

Když pominu album, které mě s kapelou seznámilo (Folklore) a o kterém si stále myslím, že patří k mezi jejich nejlepší, ten skutečný vrchol byl dosažen s dvojicí English Electric. To je celkem holý a nepřeslechnutelný fakt. Zpátky ale k desce recenzované. Ta hraje v mých očích trochu upozaděnou roli. Leží mezi titánským Difference Machine a zmiňovanou top-elektřinou č. 1. Kapela se v jejím případě až příliš zahleděla do folku a jeho derivátů, kterými v množství více než potřebném zahlcuje své složitě strukturované skladby. Tempo je často velice pomalé a baladický charakter alba přivádí diváka do mírně letargické nálady. Přitom začátek desky je famózní.

Vše se otevře dechberoucí atmosférickou předehrou Evening Star a jednou z nejlepších písní BBT, skladbou Master James Of St. George. Tady se musím poklonit především Davidu Longdonovi, jehož sytý a uhrančivý projev propůjčuje písni skutečně silný punc originality. Odevšad se ozývají boční doprovodné vokály, které se různě překrývají a doplňují. Zvuk je jako ze škatulky, všechny nástroje jsou precizně izolovány, poslouchat tak skvostně sejmutou baskytaru je opravdová lahůdka. Třetí Victorian Brickwork začíná velmi sugestivně, posléze však přejde do obrátek a průběžně střídá obě tempové polohy. BBT kouzlí v náladách i emocích.

Ve zbylé trojici se noha z plynu sejme ještě intenzivněji. Muzika zůstává stejně krásná a malebná, já osobně bych však uvítal také nějakou ostřejší věc. Tady je důležité se s albem pořádně porvat a proposlouchat se naskrz. Hudba je hodně složitá, časté změny nálad a dlouhé instrumentální plochy umístěné v idylické duchovní rovině s minimem opakujících se motivů dávají posluchači pořádně zabrat. Poslední věc má skoro 23 minut. Jde o píseň titulní, která je nápady nacpaná nad okraj a aranžérsky dotažena na maximum. Je prakticky nemožné, aby se vám nějakým způsobem oposlouchala.

A teď už rychle k bodování, poněvadž jsem se rozepsal daleko víc, než jsem původně zamýšlel. Domnívám se, že já sám tuhle desku jednou docením v daleko širším měřítku než doposud. Vyžaduje hodně času a trpělivosti. Po necelých dvou letech známosti a X posleších zatím zůstávám na 4 hvězdách.

» ostatní recenze alba Big Big Train - The Underfall Yard
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Kayak - Seventeen
2018-10-14

Kayak / Seventeen

4 stars

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.

» ostatní recenze alba Kayak - Seventeen
» popis a diskografie skupiny Kayak


Bonamassa, Joe - Redemption
2018-10-12

Bonamassa, Joe / Redemption

5 stars

Letošní podzim je na nové a zajímavé desky skutečně bohatý. Mezi dvojici mnou nejočekávanějších projektů Riverside a Pineapple Thief se vklínila ještě jedna opravdová lahůdka. Tou je teprve před pár dny z výrobních pásů vyběhlá novinka americké bluesové (dnes už) ikony Joe Bonamassy. Tento teprve jednačtyřicetiletý fenomén elektrické kytary s železnou pravidelností zaplavuje trh svými novými nahrávkami. Dvouroční interval byl dodržen i tentokrát (pokud tedy nepočítáme jeho ostatní projekty) a tak tu dnes máme nástupce pro mne zcela nedostižné desky Blues of Desperation.

Hned z kraje musím prozradit, že mě možná nejočekávanější letošní deska znovu naprosto nadchla. Pokud se spolu máme projít jeho pestrou kariérou a v mnoha ohledech se názory na jeho dosavadní činnost a skladatelskou potenci mohou různit, jelikož každý z nás má tu svoji pravdu, můj pohled je asi takový: Jeho prvních pět či možná dokonce sedm alb není nikterak závratných a ohromujících. 3/4 převzatého materiálu doplňuje autorskými příspěvky a vyrovnanost má v obou případech kolísající charakter.

Osmá deska Black Rock už operuje v daleko širším stylovém rozpětí a následující majstrštyk Dust Bowl jasně prezentuje vyzrálého a dospělého jedince, jež demonstruje své odhodlání sbírkou individuálně silných písní, kterým konečně vtiskává své interpretační charisma. Podobný model bude od teď Joe tesat do všech dalších nahrávek, které postupně hodlá vypouštět do éteru. Výrazná změna pak následuje u desky Different Shades of Blue, při které kytarista mění strategii a poprvé ve své historii předkládá pouze (až na jednu kratičkou "hendrixiádu") vlastní materiál. Redemption je tedy třetím skladatelovým pokusem porvat se a uspět s vlastními nápady.

Album bylo nahráno v několika studiích napříč Spojenými státy. Jeho kapelu rozšířili dva další kytaristé - Kenny Greenberg a Doug Lancio, věc zatím pro tohoto virtuóza dosud nevídaná. Zvuk měl znovu na starosti dlouholetý přítel a Joeův kamarád Kevin Shirley a nutno poznamenat, že se mu znovu podařilo vykřesat neuvěřitelně průzračný, čistý, masivní a přitom pružný zvukový zábal, který má schopnost svého posluchače pěkně pohltit a sveřepě vtáhnout do děje hned první skladbou.

Tou je song Evil Mama, u něhož si díky vytrubujícím dechům ihned vzpomenete na čtyři léta starou nahrávku, zmiňovanou Different Shades of Blue. Joeova syrová kytara útočí spolu s dechy hned z první pozice, slyšíme pořádně valivý riff, dámskou podporu ve sborech a klenutě melodický refrén - toť ten pravý openec pro novou desku.
Rychlé počítání a už je tu tornádo v podobě písně King Bee Shakedown. Tempo cválá jako skupinka divokých pony, po bocích znovu houfně vytrubují dechy, klavír brnká líbeznou jazzovou melodii a z písně tryská neskutečná radost.

Třetí Molly O' otevřou zvuky větru opírající se do lodního ráhnoví. Tvrdost, temnota, mocné údery do bicí baterie a kytaristova skvělá hlasová výbava. To všechno zde uslyšíte v míře vrchovaté a jako bonus, i skvostně vystavěnou melodii v refrénu s intenzivním svolání Molly O'. A málem bych zapomněl, v půli přijde pasáž jako vystřižená od otců blues-rocku Led Zeppelin. Deep In The Blues Again přesně zapadá do nálady a krajiny amerického středozápadu. Ozdobou jsou zvonivé tóny Joeovy kytary i bohatý dámský doprovod. Překrásné a velmi nápadité.

Self-Inflicted Wounds konečně zpomalí. Akustické ozvěny spolu s rumba koulemi dokáží vyčarovat ten správný podklad pro Bonamassův plnokrevný a odhodlaný vokální projev i atmosféru písně jako celku. Pick Up The Pieces je totální bomba. Monstrózní černošké blues vykotlané z nějakého začouzeného baru kdesi na konci světa. Každý nástroj dostal jasnou pozici, ale saxofonová melodie písni dominuje a svou melancholickou notou vás dokáže přenést skrze čas i místo.

The Ghost Of Macon Jones mám moc rád. Jde o takovou stylově těžko zařaditelnou rozjuchanou taškařici, jaká nemá v kytaristově repertoáru moc příbuzných.
První pořádné a vlastně i klasické blues se skrývá pod číslem osm a je jím píseň Just 'Cos You Can Don't Mean You Should. Zde si opět trochu zadechujeme, ale hlavní gró má basová linka a kytarové vyhrávky, které se okolo ní svíjí a tancují jako klubko divoženek. Paráda.

Titulní Redemption se zhoupne na country, avšak nikdy vám nedovolí zapomenout na těžiště, které je spoutané hard-rockovými elementy. I’ve Got Some Mind Over What Matters se po bluesovém žebříku šplhá nejvýše. Stejně jako u její předchůdkyně, jsou i tady nejdůležitější kytaristovy dokreslovací tahy, ale k větší free náladě se brnká i do klavíru, a když se ve třetině píseň zlomí v tempu a ozdůbkách, říkáte si, ani tohle nebude žádný odpadlík.

Předposlední Stronger Now In Broken Places je vlastně překrásná, citem bičovaná balada, jejíž náboj je vpraven do smutné kytarové melodie a Bonamassových skličujících slov. Závěr je čistě bluesový. Love Is A Gamble jde ve stopách stylu, který pramení přímo z Joeovy DNA a pro mne se stává jedinou maličko slabší skladbou z celé desky.

Na závěr ještě pár slov samotného tvůrce: "Prošel jsem si v životě něčím, čím jsem netušil, že budu muset projít. Na albu je to poznat, je na něm lítost, její přijetí, bolest, ale také víra, že přichází něco nového. Cítím, že nový materiál je hlubší, a to jak hudebně, tak i v textech písní." Producent Kevin Shirley říká, že "se jedná o zatím nejosobnější Joeovo album, ze kterého je cítit i beznaděj. Je to nový pohled na blues."

Svou letošní kolekcí, která vychází přesně rok po čtvrtém albu hvězdného projektu Black Country Communion, Joe opět navazuje na dlouhou bluesovou tradici, kterou kdysi započali Eric Clapton, Peter Green, Jeff Beck nebo Jimmy Page. Za sebe mu přeji ještě spoustu podobně vydařených a ambiciózních děl, jako je to letošní.

» ostatní recenze alba Bonamassa, Joe - Redemption
» popis a diskografie skupiny Bonamassa, Joe


Pineapple Thief - Dissolution
2018-10-09

Pineapple Thief / Dissolution

5 stars

Dva roky stará nahrávka Your Wilderness dokázala konečně vynést britské "zloděje ananasu" mezi rockovou elitu, kam tito dlouhé roky svými pomalými krůčky směřovali. Do té doby často opomíjená kapela, jejíž styl není úplně snadné zaškatulkovat (osobně bych použil křížence mezi art-rockem, indie-rockem a bitským-popem), sbírala zkušenosti i vavříny poskrovnu a postupně. Kapelu, jejíž činnost čítá více jak desítku studiových desek a dvacetiletí na hudební scéně, teprve nedávno katapultovaly do popředí zájmu veřejnosti dvě výrazné změny.

Tou první byl přepracovaný kompoziční přístup jejich dvorního skladatele a vedoucí persony, kytaristy a zpěváka Bruce Soorda. Ten konečně přestal používat dobou sice vyzkoušený a dnes velice moderní, přesto už hodně vyčerpaný a nudný model sloka/refrén neboli decentní akustické schema, které je vystřídáno razantním přechodem do refrénu, v němž kytary pořádně zesílí, do tempa vše ženou divoké bicí, mlátí se do strun hlava nehlava, aby vzápětí vše zase utichlo a opakoval se návrat k původnímu nápadu. Do procesu přípravy desky Your Wildeness bylo zapojeno nejen daleko více nadhledu, inteligence a touhy vyzkoušet konečně i něco jiného, ale také rozsáhlejší dávka intimity, citu a vroucnější melancholie.

A tou druhou, rovněž dosti výraznou změnou, bylo angažování jednoho z předních bubenických es současnosti. Chlapíka, jenž vyrostl a maximálně přesvědčil po boku dnes už neexistujících Porcupine Tree, mezitím koncertně činného ve společnosti například obnovených King Crimson, Gavina Harrisona. Je až neuvěřitelné, nakolik tento člověk dokázal upravit výsledný sound Pineapple Thief nejen k obrazu svému, ale především k obrazu divácky daleko poutavějšímu. Jeho dechberoucí a pestrý styl bubnování připnul kapele skutečná křídla a propůjčil jí nejen daleko širší manévrovací možnosti, rozmanitost, matematickou přesnost a rozšířenější náladotvorné vize, ale také určitou dávku symboliky a razantnosti, jež vtiskly kapele příznačné charisma a jeho jménem přenesly (obrazně řečeno) ducha kapely na úplně nový, doteď neprozkoumaný hudební břeh. Ono postačí kapelu vidět naživo a váš zrak pokaždé chtě nechtě spočine právě na jeho osobě. Charisma a technika (říkejme tomu možná raději umění) zkrátka dokáží dokonale zapůsobit.

Avšak nechvalme pouze Gavina, protože onen charismatický dar byl dán do vínku a hlasivek také Bruci Soordovi. Jeho technika postupně doznala na větší variabilitě a jistotě. Častěji se pohybuje ve vyšších polohách, je něžnější, vřelejší a někdy až mrazivě teskný. Dokáže k vám ohromně přilnout a atmosféře písní být dobrým společníkem.

A teď tedy i několik slov k novince:
Deska Dissolution navazuje na předešlou nahrávku, to je neoddiskutovatelný fakt. Přináší několik kosmetických změn v náladách, slušnou porci nápaditosti, zvukové ošetření za jedna a znovu celkem nevšední aranžmá. Oproti všem předchozím deskám není toto nové dílo prací jednoho člověka. Dříve se stávalo jen zřídka, že byl ke komponování přizván krom Bruce i někdo další. Dnes je to právě mistr Harrison, jež se podepsal pod většinu skladeb nové desky. Pravda, změna není cítit tak výrazně, jak by mnozí předpokládali, ale... Tímto krokem vlastně začíná nová kapitola ve tvorbě P. T. Jestliže to před dvěma roky vypadalo na pouhé pohostinské vystoupení na jedné desce a následné tour, k radosti všech Gavin zůstává i nadále a nadto se podílí i jako společník autora.

Témata alba jsou spíše temná, stejně jako samotná hudba. Hovoří o zničení společnosti prostřednictvím sociálních médií a o technologiích coby novém vyjadřovacím prostředku přizpůsobeném k šíření násilí. Hudba plyne poklidně a velmi, velmi nenuceně. Daleko častěji dnes využívá akustických poloh a díky většímu přehledu a perfekcionismu celé čtveřice vám pod rukama vykvétá něco skutečně elegantního. Devět skladeb v čase 43 minut je naprosto ideální délka pro moderní prog-rockové album současnosti.

Co se týče jednotlivých skladeb, tak na nové kolekci trochu postrádám nějaký výrazný magnet, takzvaný "vtahovač do děje". Pecku typově podobnou skvostu z minula - písni In Exile. Začátek je totiž velmi senzitivní až očistný a má schopnost vás dokonale ukolébat. To spíš předešlou No Man's Land mi dnes připomíná v podobných krajinách bloumající osobní favorit Threatening War. Mezi největší hity zatím zařazuji rytmicky precizní track číslo pět All That You've Got, kterému jasně šéfuje mazel Harrison. Vůbec mi nevadí hodně okatá inspirace jedné nejmenované písně gigantů Pink Floyd ve skladbě Uncovering Your Tracks. Ba naopak, její moderně střižená atmosféra nořící se z floydovských močálů doznává pod značkou P. T. výrazně aromatických proporcí. Je až překvapivé, jak se v určitý moment dokáže Bruce svými hlasivkami přiblížit k růžovému okraji. ¨

U Pineapple Thief čas nerozhoduje. Kapela dokáže stejně sugestivně působit v náladotvorné, minutu a půl dlouhé bleduli Pillar of Salt, jako v jedenáctiminutovce White Mist, jednom z vrcholů celé desky. Skladba plná experimentálních zvukových pochodů odhaluje dnešní maximální možnosti souboru a nechává diváka pocucávat svůj sladký nektar po malých doušcích. Že je dnešní hudba Pineapple Thief zejména o pocitech vás přesvědčí v míře nezanedbatelné také závěrečná Shed a Light.

Ve spojitosti se souborem se často zapomíná na vklad klávesisty Steva Kitche. Je to takový nenápadný muž v pozadí, ale myslím si, že jeho příspěvky nejsou zanedbatelné. Někdy totiž stačí skutečně málo, jeden skromný, nenucený a nevtíravý ladný motiv, který pohne s vašim vědomím na tu správnou stranu. Přesně, jako se tomu děje ve zmiňované písni poslední.

Bylo by mylné se domnívat, že Pineapple Thief dnes nějakým způsobem zaplňují prázdnotu, která v přilehlé hudební množině vznikla po konci činnosti Porcupine Tree. Jistě, některé styčné plochy mají obě kapely společné, především pak sugestivně melancholickou náladu, s níž dokáží oba zmíněné subjekty s divákem tak obratně manipulovat, ale ve výsledku už Pineapple Thief žijí svým novým a nenuceným životem.

Dle mého dokázali právě oni svou letošní deskou udržen vysoko nastavenou kvalitu, aniž by nějakým způsobem uhnuli z nově vytyčeného směru. Jsem přesvědčen, že jejich horká kolekce dokáže s výsledným pořadím na konci roku ještě pořádně zamíchat.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Dissolution
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief


Riverside - Wasteland
2018-10-05

Riverside / Wasteland

5 stars

Jedním z nejočekávanějších počinů letošního podzimu je pro naprostou většinu prog-rocku holdující populace čerstvé album polských krajánků Riverside. Tři roky od předešlého a - nutno poznamenat - stále famózního díla Love, Fear And The Time Machine tito věrozvěsti temných nálad a sofistikovaných postupů přicházejí znovu s kůži na trh. V mezičase sice vyšel ještě experimentální kompilační nosič Eye Of The Soundscape, ale tím podstatným v životě celé kapely byla spíše skutečnost, která dokáže neblaze zasáhnout každého alespoň trochu citově založeného člověka - úmrtí jednoho z členů hudební rodiny Riverside.

21.února 2016 zcela nečekaně skonal kytarista Piotr Grudzinski, jehož tělo podlehlo náhlé zástavě srdce. Tohoto přítele, kamaráda a v neposlední řadě také skvělého kytaristy, jehož překrásné a komplexní táhlé melodie a sóla byly v charakteru kapely prioritní a z velké části určovaly celkový tok jednotlivých songů, už v nové hudbě Riverside nikdy neuslyšíme. Kapela se po počátečním šoku znovu zformovala a rozhodla se pokračovat jako trio. V koncertním programu jim prozatím vypomáhá člen Quidam Maciej Meller, který studiově vypomohl i několika kytarovými sóly, avšak většinu těchto partů vzal na svá bedra leader Mariusz Duda.

A ptáte se, jaká že nová deska je? Vlastně zde byla tato otázka už několikrát zodpovězena samotnými posluchači, kteří ji nějaký čas bezpečně vlastní a naposlouchávají. Jejich reakce jsou pouze a jen pozitivní. Pozitivní v tom pravém slova smyslu, protože "čaro" hudby Riverside neustává. Pokračuje dál, vyvíjí se a konstatování o dosazení desky na pozici adepta roku musím potvrdit rovněž i já.

Každý posluchač pochopitelně čekal, že noví Riverside budou zase jiní. A to nejen z pozice ztráty na kytarovém postu, ale už jen z dlouholeté zkušenosti, díky které divák tuší, že tito Poláci přinejmenším v případě posledních třech desek procházejí neustálým a celkem markantním vývojem. Počáteční trilogie byla napevno svázaná silnou pupeční šňůrou, ale nejpozději od nahrávky Anno Domini High Definition pravidelně dostáváme jiné a zcela čerstvé nositele progresivních hodnot.

Deska Wasteland se však od všeho, co doposavad kapela napsala, liší naprosto diametrálně. Kytarové eskapády Piotra Grudzinského chybí a to doslova na celé čáře. Riverside museli začít psát novou kapitolu, která je dnes posouvá do odlišné a pro posluchače neznámé pozice. Předně se změnil celkový charakter většiny skladeb. Gilmourovsko-rotheryovský styl zcela vymizel a kapela musí bojovat v docela jiných segmentech. Co tedy z původních Riverside zůstalo? Především všem známé překrásné akustické pasáže, něžná hudební zákoutí, opět velice sugestivní melancholická nálada a také něžný Mariuszův vokál, který se dnes dokáže vyvarovat jakékoliv drsnosti či agresivního patosu.

Nahrávka ve svém textovém poselství nese odkaz osudovosti a nevyvratitelnosti stavu věci, které se před nedávnem udály a už navždy zůstanou s kapelou spojeny. Ona osudovost je cítit i v muzice, která je místy hodně depresivní, smutná a jako každý životní úděl logicky nepředvídatelná. Za velké plus nahrávky označuji účast houslisty Michala Jeloneka, jehož nástroj přináší do nových skladeb další velice poutavý rozměr. Jediné, co mi u letošních Riverside malinko schází, je nějaký na první dobrou zapamatovatelný, nakažlivě eruptivní song ve stylu Panic Room, Deprived nebo Addicted (bráno po jednom kuse z posledních třech studiovek).

Laicky řečeno: Wasteland nelze porovnávat s ničím, co doposud Riverside stvořili. Při přímé konfrontaci s albem dnes už předposledním - Love, Fear and the Time Machine, které bylo jasně nepřístupnější nahrávkou souboru a v dobrém slova smyslu snad i trochu komerční, zní novinka jako naprostý protipól. Vnitřně semknutá, uzavřená, plná bolesti a trýzně nad ztrátou přítele a kamaráda.

Riverside patří k nejtalentovanějším a nejznámějším kapelám nejen v Polsku. Svým sedmým studiovým albem nás o tom znovu a bez skrupulí dokázali jasně přesvědčit. Jejich prostřednictvím mluví nejen hudba, ale především pocity v jejím jádru obsažené - a ty můžeme letos doslova nahmatat.

» ostatní recenze alba Riverside - Wasteland
» popis a diskografie skupiny Riverside


Watch, The - Vacuum
2018-10-04

Watch, The / Vacuum

5 stars

Pokud posloucháte jednu a tu stejnou nahrávku několikrát denně, například třikrát po sobě, může to znamenat jednu z těchto variant:

a) Jste úplný magor.
b) Do sbírky vám přibyla novinka a vy se ji snažíte naposlouchat, co to dá.
c) Právě jste objevili poklad, o kterém sice víte, že ucházející úroveň má, ale doposavad to nebyl žádný exkluzivní kus. Najednou vám ale ta deska otevřela uši dokořán a vy nechápajíc zíráte, jak dobrá skutečně je.

V tomto případě je správně za c)! Jak píše progo-odborník Braňo ve své už deset let staré recenzi, skutečně se jedná o "genesisovský" klon. Ale čím víc se do nahrávky noříte, začne se tento zprvu handicap měnit ve výhodu. Ta deska vás naprosto jednoznačně vrátí mezi alba Trespass a Foxtrot velkých a pro většinu z nás i milovaných Genesis. Vokál Simone Rossettiho je dokonale gabrielovský, zvuk nahrávky moderně čistý až precizní, ale nástrojovou souhrou, nádhernými harmoniemi, celkovou šíří své melodiky a banksovským zvukem kláves dokáže dokonale vyčarovat iluzi, díky níž se domníváte, že se skutečně musí jednat o nevydaný materiál Hackettovy bývalé party.

Deska Vacuum není nikterak objevná a není jejím úkolem rozšířit svému posluchači hudební obzory. Ale já se ptám: je tohle za každou cenu potřeba? Někdy stačí totiž málo, jen upřímná radost, která vás při poslechu oné desky provází.

» ostatní recenze alba Watch, The - Vacuum
» popis a diskografie skupiny Watch, The


Hendrix, Jimi - Are You Experienced
2018-09-30

Hendrix, Jimi / Are You Experienced

5 stars

Čtyřicet let jsem Hendixe ignoroval. Tedy - abych byl přesný - dvacet, protože těch prvních zhruba dvacet jsem netušil, že někdo takový existoval. Hity jako Hey Joe nebo Manic Depression mě bavily tak z poloviny a i když se na mne valila chvála jeho osoby ze všech stran, pořád jsem necítil důvod podlehnout. Až velké přehrabování archivy 60. a 70. let vyplavilo na povrch několik velkých jmen, mezi kterými figurovala osoba černého kytaristy možná nejvýše.

Rozhodl jsem se intuitivně nějakého toho Hendrixe poslechnout. Kratičký testík na YT a šlo se nakupovat. Svého prvního Jimiho jsem si oblíbil okamžitě. Deska Are You Experienced byla přesně taková, jakou jsem si vysnil. Euforická, strhující, kytarově dominantní, nadupaná dobrými skladbami od půdy až po sklep. Její rozšířená verze, která se momentálně na krámech prodává, čítá sedmnáct položek a jednu perlu vedle druhé.

Foxy Lady je úžasná. Definitivně "udělaný"/dokončený Hendrixův styl tu emočně "vaří" skvělé riffy a začouzený hlasový esprit jeho hrdla z vás postupně sdírá kousky kůže až na holou kostici. Dalším hitem s velkým H je Manic Depression. Tu znám z mnoha úprav, ale až jsem konečně poznal originál, začala mě skladba bavit na sto próco. Red House jde do blues, ale tady mi Jimiho parketa moc nesedí.

Další rychlejší a nenápadné věci Can You See Me, Love or Confusion a I Don't Live Today mám moc rád. Poslouchám Jimiho kytaru a říkám si, jaký to byl v tom 67 roce pořádnej "řízek". Hrál jako ďas, jako démon a neměl konkurenci. Že půjde Hendrix i do jazzu jsem skutečně nečekal, skladba Third Stone From the Sun je takovou první vlaštovkou, na kterou budou navazovat písně z třetího dvojalba. I další věci stojí za pozornost, nejoblíbenější je samozřejmě cover Hey Joe, tvrďárna Purple Haze a malebné pošetilosti 51st Anniversary a The Wind Cries Mary.

Stejně jako několik zdejší členů jsem dlouho odolával pokušení zařadit Hendrixe k nám domů. Pořád jsem si opakoval, že ho k životu nepotřebuji - a jak jsem teď rád, že jej mohu poslouchat a obdivovat s plnou parádou. Jimi byl prostě virtuóz každým coulem, což z něj učinilo kytarovou legendu. Čest jeho památce.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Steely Dan - Countdown To Ecstasy
2018-09-25

Steely Dan / Countdown To Ecstasy

5 stars

Stručně. Steely Dan je americká jazz rocková skupina, jejíž jádro tvoří hudebníci Walter Becker a Donald Fagen. Vrcholem popularity skupiny byla 70. léta, kdy vydali šest alb, která byla směsicí stylů jazz, rock, funk, R&B a pop. Skupina v letech 1972 až 1974 podnikala turné, ale v roce 1975 se stala ryze studiovou záležitostí.

Countdown to Ecstasy je jejich druhou zastávkou ve studiu a jde o neskutečnou desku. Především sudé skladby patří k naprosté jazz-rockové špičce. Steely Dan stvořili nenapodobitelně svobodné a nadýchané album. Paradoxně je mu mezi zbytkem diskografie kapely přiřknuta pozice nejslaběji se prodávajícího nosiče. Ale to zřejmě proto, že v roce 1973 měla podstatná část fusion populace zacpané uši, nebo jenom nestihla navštívit své prodejny s muzikou. Countdown to Ecstasy pozbylo kus rockového ostří z debutu Can´t Buy a Thrill, naopak si přisadilo větší nadhled a košatější aranžmá, typické pro styl fusion.

Krátce a výstižně - neskutečná deska. A pak že to nejde.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Countdown To Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Steely Dan


Journey - Arrival
2018-09-17

Journey / Arrival

5 stars

Říkají vám něco jména kapel Tyketto nebo Tall Stories? Neříkají? Vezměte tedy zavděk mým pozváním do Ameriky devadesátých let, do doby, která se s melodickou hudbou začínala pomalu loučit. Obě zmíněné party patřily k početné a stále se rodící (i když spíš poslední) enklávě melodické hard rockové a A. O. R. školy. Ti první "spadli" ihned do první ligy, ti druzí v nejlepším případě do té druhé. Známější a slavnější Tyketto bodovali napoprvé skvělým debutem Don´t Come Easy, to byl u mikrofonu ještě Danny Vaughn. Až na třetím albu se objevil někdejší zpěvák právě Tall Stories, Steve Augeri. A byl to právě Steve, kterého si Neal Schon vyhlédl na uvolněný post po rozhádaném Stevu Perrym. Svou roli hrála jak neuvěřitelná hlasová podobnost obou protagonistů, tak především to, že Augeri byl opravdu skvělým (a povahově klidným) zpěvákem, ve službách zastrčených Tall Stories a nevyužitým na albu Shine Vaughanových Tyketto.

Společně pak Augeri a Journey vydali dvě výborná alba. "Debutem" byla nahrávka z roku 2001 Arrival a druhým pokračováním deska z roku 2005 Generations.
Já osobně se na desku Arrival dívám tak trochu skrz prsty. Přes sedmdesát minut hudby a patnáctka skladeb je skutečně velká kláda. Náplň desky navíc tvoří ze dvou třetin balady. Tento druh skladeb je u Journey napevno zafixován, sedí jim a vždy tvořil podstatnou část jejich know how. Některé jsou skvostné, některé kapku vtíravé a některé dnes skoro neposlouchatelné. Holt doba osmdesátek si žádala své oběti a Journey byli jejími oddanými sluhy. V roce 2001 se však hraje naštěstí jinak a většina z balad nepůsobí trapně či vnitřně projímavě, ale vkusně a s romantickou stuhou.

Impozantní je samotný start nahrávky skladbou Higher Place. Schon servíruje silné melodie, kterým podkuřuje tesknou akustikou. Ve skladbě se rozrůstá stín bicí hradby Deana Castronova a Steve Augeri nechává krátce po otevření úst na svého předchůdce lehce zapomenout. Ale už první balada, věc číslo dva All The Way, není nic převratného. Naštěstí hned v závěsu přijíždí příjemný soft-rockový kus Signs Of Life a vzápětí na poměry Journey drsná věc All The Things. Další baladou je Loved By You a za mne opět říkám-nic moc.

To šestá Livin' To Do (opět balada) je z úplně jiného těsta. Je to klasický doják plný posmutnělých vizí zahraný ve značně potemnělé tónině. Symbolika Schonových funkčních sól, střídmé rytmiky a klasických kytarových akordů nádherně kooperuje s Augeriho hlasivkami. Skladba má neuvěřitelný feeling a naléhavost. Jde o typ balady, která vás chytí za hercnu, mocně s vámi lomcuje a vy brečíte jako malý chlapec. A je tu World Gone Wild, ta udeří nečekaně, srdnatě a nekompromisně. Pravá rocková pecka kalibru Journey se všemi melodickými proprietami. Stačí se zaposlouchat do Stevova vokálu a bohatých aranží a pokud máte rádi Journey, nebo A.O.R. všeobecně, budete chrochtat blahem. I Got A Reason je typickou rádiovkou s nápaditou Nealovou šestistrunkou. Ach ty balady, máme tady další - With Your Love, ve které je té marmelády (na mne) už trošku moc. I následující, v pořadí desátá stať je z řad oplodňováků, jmenuje se Lifetime Of Dreams a svým silně na city působícím refrénem není nikterak marná.

A teď pozor, přichází třetí vrchol alba (tím prvním byla úvodovka, druhým skladba číslo šest a teď tedy jedenáctka) Live And Breathe – což je opět balada (já říkal, že jich tu bude jako máku :-), jenomže tohle je baladice s velkým B. Epicky energická krasotinka s nedostižným Augerim a překrásně se táhnoucí Valoryho basovou linkou. Ta vás omotává jako ladné ruce líbezňoučké panny, až vás doslova a do písmene uhrane. V refrénu Augeri exploduje a vy znovu zamačkáváte smuteční slzinu. A když ještě Schon vystřihne sólo z kategorie snů, papáte to Journey i s navijákem.

Ale co se to děje, Neal a spol nezapomněli, že jsou především rocková kapela a skladbou Nothin' Comes Close otáčí kormidlo k ostřejším břehům. Já volám: "Konečně!" I následující To Be Alive Again upaluje na vyšší rychlosti, až se vám po těch srdceryvných okamžicích začíná stýskat. Všeho do času, protože pod číslovkou 14. je ukryt největší drahokam této sbírky. Skladba Kiss Me Softly (balada, jak jinak) je tím NEJ, co si můžete z portfolia Journey v roce 2001 vybrat. Jde o velice smyslnou klavírní baladu s překrásnými vstupy baskytary, klasické kytary a především tím famózním nástrojem Journey, charismatickým hlasem Steva Augeriho. Ten tady válí v úchvatném spektru a citově je schopný vás sedřít na kost. Kapele věříte každou notu, každé slovo a naprosto svévolně se v její společnosti tetelíte blahem. Tečkou je pak píseň ve středním tempu We Will Meet Again, která nic nepokazí, ale po předchozím afektovaném výplachu už (ne)funguje jako dosluhující agregát.

Arrival je produkční majstrštyk Kevina Shirleyho a zároveň vokální pomník Steva Augeriho. Ten zde podává svůj jednoznačně nejlepší a dokonale strhující výkon. Přestože tu znovu žehrám na přespříliš početné zastoupení v baladickém poměru, je pro mne tato deska jednou z nejlepších produkcí oblíbených Journey. 4,5 bodu strhavá pan Steve Augeri na rovných 5. Viva melodické hudbě!

» ostatní recenze alba Journey - Arrival
» popis a diskografie skupiny Journey


Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
2018-09-15

Quella Vecchia Locanda / Il tempo della gioia

5 stars

Quella Vecchia Locanda podruhé a za mne tentokrát krátce a stroze. Deska Il Tempo Della Gioia navazuje přesně tam, kde končí skvělý, o dva roky starší nedostižný debut. Žádných výrazných změn se posluchač obávat nemusí. Jednotlivé kompozice jsou vypilovanější, stavebně úhlednější a progresivně pestřejší. To všechno se děje na úkor menší autenticity, ale v míře opravdu zanedbatelné. Mám pocit, že tentokrát kapela přiřkla sólovým houslím malinko menší úlohu, přestože taková A Forma Di tíhne ke klasice tíhne opravdu silně a na albu působí osvěžujícím dojmem. Ostatní písně se pohybují v art rockových intencích stejně sveřepě, jako kterákoliv jiná italská nahrávka té doby. Takže tu máme opět rozbujelé, košatě vystavěné (mírně najazzlé) kompozice s vytříbeným smyslem pro melodiku a s přidaným houslovým doprovodem (i geniálním klarinetovým sólem v Un Giorno, un Amico), to vše v balení a originálním střihu Quella...

Známka je nad slunce jasná, za kvalitu a originalitu jasná pětice.

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda


Steely Dan - Can't Buy a Thrill
2018-09-14

Steely Dan / Can't Buy a Thrill

5 stars

Kapela Steely Dan je krásným příkladem toho, jak ladně jde propojit sofistikovaně dokonalou jazzovou muziku s lidsky líbivou melodickou tváří. Jde o kapelu, jejíž hudba uspokojí jak vysoké nároky jazzově orientovaného posluchače, tak melodika rockera (popaře). Svou vzájemně precizní souhrou obou tak rozličných složek vytváří neskutečně opojné hudební obrazce, u kterých posluchač pohybující se ve zmiňovaných kategoriích chrochtá blahem.

Druhé album je možná záživnější a jazzově lákavější. Častějí utíká k funku a jeho pestrost by se dala poměřovat s těmi nejlepšími fusion alby od nejlepších fusion kapel. Já jsem si ale nejprve oblíbil jejich debut. Už na něm je jasně patrná skladatelská invence, hráčská vyhraněnost, kreativita i slušné aranžérské dovednosti. To, co jej od ostatní produkce kapely malinko odlišuje, je určitá rocková dušička, která v něm bobtná a bojuje.

Mezi mé neoblíbenější skladby patří hned úvodní brilantní definice celých Steely Dan - Do it Again. Pravá fusion nádhera. Hned v závěsu druhá smutnější Dirty Work s čarokrásnými klávesami, španělkami a saxofonem. Čerstvější a svižnější (ale jen malinko) Kings má až jazzově-soulovou příchuť. Čtvrtá Midnight Cruiser je také výborná, tu jako jedinou na desce zpívá bubeník Jim Hodder. Velký nadhled a pohoda čiší z celé nahrávky, proto nemá cenu rozebírat další kusy, stačí se zaposlouchat a věřte, přijde to samo.

Steely Dan jsou dnes už trošku zapomenutou fusion-rockovou legendou. Vydávali jen samá dobrá nebo výborná alba. Průzkum jejich diskografie se proto vyplatí. Vy, co je neznáte - vyzkoušejte a nebudete litovat. To vám garantuje přítel horyna.

Á propos - výtvarná stránka drtivé většiny nahrávek Steely Dan má nepřehlédnutelné kvality. Každá z nich v sobě nese originální pečeť a zajímavý námět. Ale to podstatné se odehrává skrze uši v mozku a srdci. Tam dokáží Steely Dan uhodit nejintenzivněji.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Can't Buy a Thrill
» popis a diskografie skupiny Steely Dan


Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)
2018-09-12

Lynyrd Skynyrd / (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)

4 stars

Jižanským rockem jsem se během své procházky hudební historií "začal babrat" teprve před pár lety. A start to byl obezřetný. První nahrávky, které uvízly v domácím sítu, byly právě desky Lynyrd Skynyrd - a to poslední dvě studiovky. Ty mne oslovily okamžitě, ale necítil jsem potřebu nějak rapidně tento styl rozšiřovat. Vlastně ne! První "jižaninou" bylo album Pride and Glory, které jsem pořídil hned v době vzniku, tedy v roce 1994. To se Zakk Wylde na chvíli trhnul od Ozzyho a postavil na nohy vlastní projekt, kterým dal světu na odiv svou lásku k jižanské muzice. To byla bomba, ale na dvě desítky let krom Cinderelly a Tesly asi jediná.

Domnívám se, že pro to, aby člověk podobnou hudbu pochopil, musí mít určitý vztah k přírodě a venkovu. Moderně založený jedinec žijící ve velké aglomeraci, kterému jsou hobby jen počítač a virtuální svět, těžko dokáže pochválit muziku, jejíž vnitřní jas pochází a pramení v přírodě samotné. S Lynyrd jsem naslepo moc neriskoval. Jejich hudba byla vyzkoušená a při pročítání vlastní historií vyvstala chuť na jejich první desky. Začal jsem tedy debutem.

Rok narození: 1973 – ideál.
Zvuk nahrávky: sedmdesátkový a pořádně jižanský – ideál.
Obsazení souboru: bohatě natěsnáno vše potřebné k dosažení krásy jižanské scenérie a tradic.
Jednotlivé skladby: výborné rockové dupárny proložené citlivými baladami s tolik potřebným feelingem southerňáckých honáků divokých stád.

Z každé skladby tady cítíte vyvěrat tu životodárnou jižanskou mízu. Jde o velice podařený debut, prakticky základní stavební kámen onoho žánru.

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - (pronounced 'lĕh-'nérd 'skin-'nérd)
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd


Rush - Signals
2018-09-10

Rush / Signals

5 stars

Přijde mi kapánek ponižující přehrávat toto velkolepé album v přístroji, který se nachází v mém osobním automobilu, ale co by člověk pro zpříjemnění cesty neudělal. Signály jsou silně atmosférickým projektem, který si posluchač nejlépe vychutná v klidu nebo se sluchátky při cestě oku lahodící krajinou. Ale stalo se jak píši a já byl tímto albem znovu ohromen, i když mi jeho společnost dělal navíc boční zvuk hluku motoru. Když jsem se za pár hodin podíval na Progboard kvůli tracklistu, k velkému překvapení jsem zjistil, že jsem mého "rushovského" oblíbence ještě nerecenzoval. Tímto tedy napravuji onu "křivdu" a připojují své poznatky k desce samotné.

Albu Signals vděčím za mnohé. To ono bylo jedno z prvních, které mě přivedlo na cestu progresivního rocku. To ono bylo tím prvním albem Rush, které jsem někdy na konci devadesátých let slyšel. To ono se zasadilo o to, že se z Rush stala doživotní láska, která se po krátké době najisto usadila na třetí pozici virtuálního žebříku v mojí lebeni.

Když jsem tedy Rush a jejich Signals objevil, byl jsem doslova ohromen, s jakou lehkostí a samozřejmostí se tato trojice dokázala napojit na vesmírnou oběžnou dráhu. Atmosféra alba a nálada jednotlivých písní je natolik SPACE, že lépe a důvěryhodněji nasimulovat prostředí beztíže zkrátka nelze. Z osmičky kvalitou vyrovnaných a nesmírně nápaditých skladeb mám nejblíže k absolutní hitovce Subdivisions (famózní vesmírná nálada a strhující tempo), syntezátorově vybuzené Chemistry, další vesmírnou tutovkou je The weapon (part II of Fear) a pak především elektrickými houslemi ozdobenou Losing it a odpočtem startujícího raketoplánu STS-1 Columbia v dubnu 1981 proloženou Countdown. To jsou pecky jako hrom.

Deska byla jak v rodné Kanadě, tak v USA hodně úspěšná, o čemž svědčí umístění v žebříčcích, čtyři vzešlé singly i platinová ocenění. Signals jsou považovány za začátek nové, syntezátorovější éry souboru. Zároveň je to poslední album, na kterém s kapelou spolupracoval od roku 1974 dvorní producent Terry Brown. Je řada lidí, kteří na syntezátorové období Rush (což jsou kompletní osmdesáté roky) nadávají, respektují pouze jejich drsnější začátky a počínaje deskou Permanent Waves jejich zájem opadá. Mně naopak u Rush právě léta osmdesátá připadají nejpřitažlivější a mám za to, že tato kapela jako jediná, nebo jedna z mála, dokázala onou nezbednou dobou projít se ctí a neztrapnit se.

Á propos, deset let žádná recenze? Ptám se, kam se vytratili všichni milovníci Rush? To jich tady zbylo tak málo?

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush


Spooky Tooth - It's All About A Roundabout
2018-09-08

Spooky Tooth / It's All About A Roundabout

5 stars

Debutní album Spooky Tooth je ještě potaženo psychedelickým oparem a jeho repertoár působí trochu neustrojeně. Jeho "málo absolutistický ksicht" předpokládá jakousi koketérii s doznívajícími šedesátými léty. Oproti jasně vyprofilované nahrávce číslo dva nejsou skladby na jedničce tak silné ani dominantní. Ovšem do druholigových slátanin kapel, které zapadly v propadlišti hudebních dějin, mají zatraceně daleko.

Vše odstřelí cover Society´s Child. Wright a Harrison se pravidelně střídají u mikrofonu a spolu s varhanním soukolím vytváří jedinečné pnutí. Love Really Changed Me je už věc autorská a zároveň plná skvělých nápadů. Každá skladba je originální a má čím překvapit. Mně se líbí emocionálně prokomponovaná Sunshine Help Me, písničkovější titulka It's All About, dále osmá It Hurts You So- ze které cítím pozdější Strawbs a vůbec celý energický závěr desky.

Spolu s dvojkou to nejlepší od Spooky Tooth.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - It's All About A Roundabout
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth


Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
2018-09-02

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest And Other Short Stories

4 stars

Přijít po tak zdařilém albu, jakým bylo Once Again, se stejně silnou a působivou nahrávkou (a ještě k tomu ve stejný rok) určitě není lehký úkol. Ale v sedmdesátých letech se podobný krok setkával s úspěchem celkem často a poměrně dost kapel alespoň jednou v kariéře, stihlo během jediného roku nahrát alba dvě.

And Other Short Stories vychází na konci roku 71 a plynule rozvíjí model, který se v muzice BJH zabydlel už na jejich debutu, vydaném o rok dříve. Opět slyšíme nádhernou a místy hodně posmutnělou lyriku spoutanou dojemným pásem cudnosti, melancholie a křehké atmosféry. Pokud jednou propadnete kouzlu této kapely jako já, už bez ní nebudete chtít existovat. V Barclay leží velký kus romantiky přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Poslouchat jejich muziku, je jako pohlédnout do čarovného dalekohledu, který má tu moc, přenést vás o půl století nazpět v čase. Při jedné písni jsem měl pocit, že stojím vedle známého přechodu pro chodce, přes který zrovna přechází čtveřice pánů, z nichž má ten první bílý smoking a třetí jde naboso.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest And Other Short Stories
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Mystery - Lies and Butterflies
2018-09-01

Mystery / Lies and Butterflies

4 stars

Nové album kanadských Mystery pojmenované Lies and Butterflies je pro mnoho progrockerů jednou z nejočekávanějších událostí letošního roku. Podaří se kapele navázat na takové skvosty, jakými byli kupříkladu desky The World is a Game nebo poslední Delusion Rain? Za sebe říkám, že navázat ano, překonat nikoli.

Začněme však postupně. Dnešní sestava Mystery je opět stabilizovaná a za mikrofonem stojí podruhé Jean Pageau. Ten se drží od svého fenomenálního předchůdce Davida Benoîta opět jen těsně na dostřel, přesto jeho obrovské emocionální hloubky znovu nedosahuje. Albová obálka je pojata možná trochu kýčovitě a opotřebovaně, avšak s dnešní světovou politikou koresponduje a na oko nepůsobí nijak dráždivě. Dokonce mám pocit, jakoby proporční charakteristika domů byla nasnímána v některé z našich aglomerací. Zvuk desky je dle dobrých mravů u Mystery do mrtě vycumlaný a dynamicky i pestrobarevně syťoučký. Prostě velice zdařilá práce, ve které při pozorném poslechu zachytíte sebemenší nástrojový pohyb i hřejivou auru každého z nástrojů.

Lies and Butterflies zcela logicky navazuje tam, kde Delusion Rain skončila. Charakterově ukazuje kapelu v tom nejlepším světle - v takovém, v jakém jsou tito Kanaďané tak dobří. Tím je precizně uložené emoční a atmosférické kouzlo. Snové vize, smutek, pláč i stavy euforie, to všechno u nových Mystery znovu funguje. Vzdušná Michelova akustika opět kouzlí neskutečné melodické oblouky a při sólových vstupech se proplétá klávesovými houštinami za podpory pulzně pracující baskytary, bicích a spárovaných flétnových motivů. Epické proporce nabývají s refrény intenzivní charakter a dojemně lámou posluchače vedví. Přesto jsem jednu změnu zaznamenal. Novinka už nepůsobí tolik zasmušile a fatálně. Naléhavý mechanismus buďto nefunguje s takovou intenzitou jako v minulosti, nebo bylo toto prvotním záměrem autora díla v předtuše jakéhosi posunu směrem vpřed či úkroku stranou.

Letošní Mystery jsou kompozičně, obsahově a hlavně melodicky upřímní a působí suverénně a statně. Jejich horká nahrávka není jen dalším z bodů v neoprogresivní množině složené z nových alb tohoto roku. Mystery jsou už několik let vlajkonoši stylu a deska Lies and Butterlies tuto tezi potvrzuje. Domnívám se, že na její dostatečné pochopení a úspěšné zažití bude letos víc jak kdy dříve potřeba delší časový úsek. 4,5*

Souhlasí se mnou ti, kteří hudbě Mystery propadli stejně jako já už kdysi dávno? Jak jsou s novinkou spokojeni Progjar, Braňo, Palo, Stev, Slava, Petr, Sajgon, Jarda, Mohyla...

» ostatní recenze alba Mystery - Lies and Butterflies
» popis a diskografie skupiny Mystery


Gillan, Ian - One Eye To Morocco
2018-08-31

Gillan, Ian / One Eye To Morocco

5 stars

Ani recenze, ani žádné bodování? Kam se poděli všichni fanoušci Deep Purple a Iana Gillana? Lidé dobří, cožpak nikdo z vás nezná tento totální Ianův majstrštyk? Chápu, že Gillan není párpl a na sólové dráze nikdy netáhl tolik, jako ve stroji značky DP. Ať už jej mazal Blackmore nebo Morse, tahle kapela patří k hudebním dějinám stejně neodmyslitelně, jako dinosauři k druhohorám. Její nesmazatelný otisk se vryl snad každému, hudbou jen trochu políbenému cestovateli. V kapele se za dobu její existence vystřídalo několik skutečně výrazných osobností a takřka každý postupně rozběhl tu více, tu méně úspěšnou dráhu sólovou. Ani Ian Gillan nebyl výjimka.

První desky byly překvapující, spíše než hard rock mezi drážkami nalézáme nablýskaný fusion. To ale nebyl styl, který by jeho věrní chtěli počuť a po pár pokusech se zpěvák vrací ke svému kopytu. Do světa vypouští několik, kvalitou rozkolísaných hard rockových záležitostí. Když je mimo svou domovinu podruhé, není žádným problémem potykat si s hard'n 'heavy a dát tím na srozuměnou, že se s jeho temperamentem bude v budoucnu muset počítat. Až Blackmore odchází nadobro, v DP je konečně klid a tvůrčí míza může proudit zase naplno. Teď není důvod odcházet na sólovou dráhu. Ale Gillanovi zahálení nesvědčí a tak ještě jednou navštíví studio bez svých kumpánů z mateřské kapely. Je to v roce 2009, kdy jeho soubor už čtyři roky studiově pauzíruje a Ian se rozhodne natočil velkolepé multižánrové album.

Zpěvák se nanovo obrací se ke své jazzové minulosti, deska zní krásně uvolněně a velmi pestře. Můžeme ji chápat jako bilanční album člověka na sklonku svého života, který se snaží bavit sebe i své okolí. Radost z hraní a dobrá nálada se z alba linou jako příjemná vůně z právě upečené bábovky. Titulní skladba se takřka ihned noří do vod fusion. Mistr se pohybuje pomaloučku, našlapuje jenom zlehka, čemuž napomáhají tvořivé perkuse a brnkající akustika. Východem provoněné saxofonové sólo a smyčcové tahy s ozvěnou velkých Beatles, to všechno pěkně naroubované na kostru písně jen umocňuje její mimořádný zážitek.

No Lotion For That je příjemná dupárna lahodící uchu obyčejného rockového fanouška. Don't Stop patří mezi vrcholná čísla, opět fusion a tentokrát ve spojení se santanovskou latinou v perlivě kreativním duchu. Na začátku rytmicky nadýchané Change My Ways promlouvá skrze Ianova ústa harmonika a pátá, pomalu se plazící uhrančivá reggae záležitost Girl Goes To Show patří k nejpřekvapivějším a taky nejlepším věcem na desce. Táhlá kytarová melodie a bublající basa v povzdálí krásně domalovávají atmosféru bezstarostnosti a lelkování. Po bluesové Better Days se záhy ozvou i samply a decentní programing, Ian jde s dobou a zkouší uspět s moderněji pojatou písní Deal With It. O rozšíření alba do dalších obzorů se postarají popověji orientovaná Sky Is Falling a procítěná Always The Traveller s úchvatným sólíčkem na saxík.


Pro mě je tato deska srdcovou záležitostí, převyšující spoustu alb jeho mateřské jednotky. Vždy když ji poslouchám, přeji si, aby se ve stejném studiu a se stejnými spoluhráči sešel náš Ianík ještě alespoň jednou. 10/5

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - One Eye To Morocco
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal
2018-08-28

Malmsteen, Yngwie / Facing the Animal

5 stars

Ptáte se, kolik je pravdy na všech těch tvrzeních říkajících o Yngwiem, že se na každé nové desce opakuje až hrůza, že už dlouhá léta vykrádá sám sebe, že je jeho neoklasicistický styl průhledný a nudný, že je to narcis a sebestředný egoista? Ve většině případů se dají tato tvrzení spíše potvrdit než vyvrátit - ať už z rozhovorů s jeho spoluhráči nebo z vlastní zkušenosti u jednotlivých nahrávek.

Ano, Malmsteen byl inovátorem elektrické kytary, ale snad na prvních dvou, maximálně čtyřech deskách. Avšak i v letech devadesátých vyplodil několik povedených nahrávek. V mladém věku jsem jej poslouchal, po čase se mně však rychle přejedl, zevšedněl a přestal bavit. Dnes mám doma pouze jednu z jeho nahrávek. Desku zcela odlišnou a dle mého suverénně nejlepší. Facing the Animal je daleko barevnější a pestřejší ve své stylové nejednotvárnosti a ukazuje Malmsteena jako dobrého, možná dokonce nadstandardního rockového skladatele, ne jenom hráče sjíždějícího hmatník své kytary odshora dolů a opačně nejrychleji, jak to jen jde.

Třináctka skladeb je rozprostřena po daleko širších rockových polích, než na jaké jsme u něj tak často zvyklí. Svůj zatvrzelý neobarokní a neoklasicistní styl tu mnohem častěji prokládá výlety do čistě rockového spektra, přičemž některé postupy mají až progresivní nádech. Povedený start nese název Braveheart. Ten je ještě pevně zakotven v jeho domovském přístavu, ovšem kytarovými ornamenty a energií se tady rozhodně nešetří. Titulní kusanec je daleko přemýšlivější a na Švédovy poměry vcelku inovativní. Zaujme množstvím spletitých sól a přes mašinky hnaným vokálem.

Trojku Enemy odpruží Cozyho bicí. Ta se pak doslova třese pod těžkotonážním náporem svého střelmistra a má jedinečnou, silně smyslnou atmosféru. Další střední tempa a píseň Sacrifice, na kterou naváže povedená balada Like an Angel s excelujícím Levenem. Neskutečně tvrdá rocková pumelice nese název My Resurrection. Tady na sebe strhává většinu pozornosti božský Cozy. Slyšíte ty ďábelské ozvěny činelu a rozložení přechodů? Nádhera. Vzdušné journeyovské proudění zažijeme během Another Time a věřte, stojí to za to. Valivý Sabbatovský doom před sebou hrne skladba Heathens from the North.

Po takhle těžké dece nám chce zřejmě mistr Malmsteen ulevit a v následujících skladbách překvapivě fušuje do popové oblasti. Alone in Paradise je nádherná. Mats se svým ladným hláskem pokládá do Yngwieho vyhrávek a měkoučký přednes skladbě neskutečně sedí. Klenot. Další výbornou skladbou je desátá End of My Rope, kterou by jste k Malmsteenovi jen těžko přiřadili. Cítím v ní Europe, Tnt, Talisman, prostě pověstnou švédskou melodiku. Suverénně nejlepší věc z desky mám schovanou až v samotném závěru. Jedná se o píseň Only the Strong. Hard rockový drahokam vybroušený Yngwieho sóly, decentním klávesovým podmazem, precizním bubnováním Cozyho a skvostně artikulujícím Matsem. Nápaditost a melodie se drží pevně za ruce jako školčata na procházce. Poslední dvojice skladeb už je zase oblečena do Malmsteenova klasického šatu, takže...

Na konečný výsledek má nepopiratelný vliv rovněž svěží a dráždivá produkce Chrise Tsangaridese a druhak povedená, opět silně obměněná sestava výrazných individualit, kterým dal tentokrát kytarista nebývale velký prostor ke svému vyjádření. Zaujme především nový zpěvák. Už šestý v řadě, hlasově ze žuly vytesaný Mats Levén, do té doby působící v hair rockových Swedish Erotica a Treat. Nejvýraznější otisk ovšem zanechal v Edlingově (leader Candlemass) projektu Abstrakt Algebra, to už byla opravdu vysoká liga. Největší hvězdou tohoto uskupení byl však člověk sedící za bicí soupravou. Byl to Cozy Powell, pro kterého to bylo posledním představení před nečekanou a smrtelnou automobilovou nehodou. Nutno podotknout, že se jedná o jeden z nejlepších bubenických výkonů, jaký si ve sféře tvrdého rocku můžeme představit.

Takže když to shrnu. Hudbu Yngwie Malmsteena až na jednu jedinou výjimku praktikovat nepotřebuji. Ale pokud si čas od času pustím desku Facing the Animal, pokaždé z ní mám nebývalou radost.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Beatles, The - Abbey Road
2018-08-25

Beatles, The / Abbey Road

5 stars

Pokud budeme pátrat po skutečně první heavy metalové skladbě, musíme se vrátit v čase až do prvotního rock'n'rollového rozbřesku. Daleko před Deep Purple, Atomic Rooster a dokonce i před otce a zakladatele této hudební formy, před Black Sabbath. Je zapotřebí se ohlédnout ještě dál, až k těm, kteří celý ten rockový kolotoč tak velkolepě odstartovali. Ručičky heavy metalových hodin se zastaví u data 1969, tedy ještě o rok napřed, než stihne Iommiho parta vydat svou prvotinu.

Nacházíme se v Liverpoolu u slavných Beatles a bránu těžkého kovu otevírá skutečná heavy věc, skladba I Want You (She's so Heavy). Tato dle mého favoritka a pionýrka onoho zakrátko se zrodivšího hnutí je jedním z největších drahokamů nacházejících se v nadité pokladnici portfolia "brouků". Její ponuře vystupňovaná atmosféra, celkový naléhavý feeling, propracované sbory a především progresivní aranžérský přístup a vnitřní vařící napětí z ní vytváří něco neskonale úžasného. Něco velmi, velmi HEAVY.

Jistě, deska Abbey Road rozhazuje podobnými poklady kam jen zrak dohlédne. Především A strana je opravdu nadpozemská. Dnes mi připadají evergreeny Oh Darling, Octopus's Garden, či Because ještě kvalitnější, než svého času perly Come Together, nebo Something. Strana B dodává drobnější, ne však méně impozantní kusy. Opomíjená You Never Give..., rozkošné miniatury Mean Mr. Mustard a Polythene Pam nebo dojemný závěr s Golden Slumber, na kterou jsou navázaná poslední tři čísla.

Na Abbey Road je precizně zaznamenán celý kus rockové historie. Její zajímavě rozvržená dramaturgie a celá řada inspirativních písní z ní činí milník, který nelze opomenout či nějak slepě přehlížet.

Předpokládám, že v názorové rovině na kompletní desku, se mnou bude většinová základna Beatles souhlasit. A co se týká symbolické I Want You, slyšíte tady taky tu osudovost stylu, který se stane revoltující zbraní v rukou dalších příchozích generací?

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Mountain - Nantucket Sleighride
2018-08-24

Mountain / Nantucket Sleighride

4 stars

V posledních dnech se na stránkách Progboardu vesele rozbujela alternativa a grunge. Rád bych se teď alespoň na chvíli zase vrátil ke klasikám žánru a trošičku zde představil dávno vyhynulé hard rockové mamuty Mountain. Ti svůj hřmotný rock'n'roll propojují s klasickým ostrovním blues, které navíc prošpikovávají špinavou americkou drzostí s kapkou té rozbujelé energetické příměsi. Bohužel si už nevzpomínám, jak jsem se k Mountain dostal. Nejspíš za ně vděčím hejkalově recenzi, tudíž jde o klasického odchovance Progboardu, kterému tímto skládám účet s dalším velkým DÍKY.

Prozatím vlastním tuto jedinou desku, prý nejlepší, a po prvotním zklamání, kdy mi jejich hudba přišla sterilní a nezáživná, začínám do světa Mountain pronikat. Deska Nantucket Sleighride je rozkročena ve dvou časově podobných stylových obloucích. Polovina skladeb patří do jemnější ligy. Estetický ideál krásy naplňují čarokrásné melodie, vznešené, mnohdy až plačtivé vokály a pavučinový klávesový přehoz. Druhou půli doplňují skladby hrubšího zrna. V nich hraje prim energický kytarový přínos, dunící rytmika a živočišný Westův vokál. Kapela míchá výše popsané styly s neuvěřitelnou samozřejmostí. Vše zní opravdově a autenticky. Když pak slyšíte vrcholné číslo nahrávky Travellin in the Dark, zmocňuje se vás pocit dokonalého naplnění a automaticky dostáváte kladnou odpověď na otázku, týkají se energie a času do poslechu vložených.

A co vy, staří rockoví mohykáni, rozpomínáte se ještě na dřevorubce Mountain? Nachází kapela v hrstce zbývajících věrných board-fans své obdivovatele?

» ostatní recenze alba Mountain - Nantucket Sleighride
» popis a diskografie skupiny Mountain


Porcupine Tree - The Incident
2018-08-23

Porcupine Tree / The Incident

5 stars

Ukončení činnosti kapely Porcupine Tree znamenalo výraznou ztrátu v progresivních řadách. Nemyslím si, že v jejich případě šlo jen o jednu z mnoha formací, které se výrazným dílem zasazovaly o chod a rozkvět celého inteligenčně-uměleckého hudebního odvětví. Porcupine Tree nebyli jen jedni z dalších, jedni z předních, oni byli na onom seznamu na samotném vrcholu, první, jedineční a nejdokonalejší.

Toto jejich poslední album jsem si pouštěl cestou autem napříč dovolenkováním Jeseníky (krásný kout naší země, stran přírody vřele doporučuji) a skrze jeho výpovědní podstatu jsem musel hloubat o myšlenkách, které Stevena při komponování vedly a které jsou se vznikem nahrávky spojené. O neustálém smrtelném nebezpečí, které za volantem hrozí i těm nevinným a spořádaným účastníkům dopravních situací. Realita je krutá a zubatá s kosou si hold bere bez stanoveného pořadníku.

Muzikantsky jde o naprostou špičku ve tvorbě kapely, která ovšem z důvodu koncepční osnovy není poslechově prvoplánová. Pokud jste si však Porcupine Tree dávno oblíbili a Incident vám ve sbírce ještě schází, rozhodně neváhejte, tento atmosférický koláč vám bolesti břicha nezpůsobí.

Díky Stevene, Gavine, Coline a Richarde za tento váš finální testament. A je mně vážně moc líto, že osobní ambice vašeho leadera způsobily rozklad progresivní formace snů, které ležela u nohou celá horda "niemandů" působících skrze novodobou hudební historii.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - The Incident
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Bowie, David - Aladdin Sane
2018-08-20

Bowie, David / Aladdin Sane

4 stars

Ať poslouchám kteroukoli z Bowieho nahrávek vydaných v sedmdesátých letech, pokaždé přemýšlím nad otázkou, jak velkým vizionářem musel David být, když dokázal stvořit tolik rozdílných a rozmanitých hudebních děl. Pro mě je právě on tím nejatraktivnějším a nejpokrokovějším sólovým umělcem, působícím v této dekádě.

Deska Aladdin Sane přichází pouhý rok po úspěchu projektu Ziggy Stardust. V rockových kolejích na svého předchůdce v lecčem navazuje, v oblasti progresivně experimentální hledá nové výrazové možnosti a právě skladby postavené do pozice "pokusně neuchopitelné" posouvají album do blahodárných oblastí. Kytara Micka Ronsona dýchá zcela plastický skrze dráždivé rockové kusy, jakými jsou úvodní šleha Watch That Man a dále povedená drsňárna Cracked Actor, mimořádně uchopený stounovský cover Let's Spend The Night Together nebo ohraná hitovka The Jean Genie. Posluchač, který sonduje v Davidově hudbě větší pohyb, košatější přístup a zapeklitější tvarové proporce, si dozajista užije experimenální tvář alba. Skladby Aladdin Sane (radost poslouchat ty lahodné kytarové melodie, klavír a Davidův nezaměnitelný zpěv), Drive In Saturday, pitoreskní Time, The Prettiest Star a zcela jedinečná emoční krasavice Lady Grinning Soul jsou vyrobený právě pro něj.

Aladdin Sane je další výborná nahrávka, nabitá pozitivní silou Bowieho osobnosti. Spolu s jeho okolní produkcí patří mezi klíčové počiny v tvorbě tohoto všestranného umělce rezonující inteligencí i dráždivým napětím.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Aladdin Sane
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Supertramp - Crisis? What Crisis?
2018-08-17

Supertramp / Crisis? What Crisis?

4 stars

Po obrovském úspěchu alba Crime of the Century, přichází Supertramp hned roku příštího s novou, na první poslech flexibilnější a také náročnější kolekcí nových skladeb a dokazují, že i bez markantnějších hitových očekávání se dá udělat a prodat velká deska. Minulá nahrávka přinesla kapele spoustu slávy, zlaté a platinové prodeje a také kýženou finanční odměnu. Avšak o nějakém usnutí na vavřínech nemůže být v případě Supertramp vůbec řeč. Ti se sice jako švec drží svého kopyta, zároveň však důkladně pracují a vybrušují svůj styl k ještě košatější dokonalosti.

Začíná se nečekaně plachou, laškovnou Easy Does It s parádní vyhrávkou z teritoriálního území, po kterém kdysi brouzdával pes Goro. Sister Moonshine už je pořádná porce klasiky alá Supertramp a v Ain't Nobody But Me se střídá úderný kytarový riff s malebnou melancholickou částí, do které vrazí Halliwell trochu toho svého saxofonu. Za velice kvalitní si dovolím označit písně Another Man's Woman, Poor Boy s pěkným klarinetovým sólem a hlavně předposlední The Meaning se třpytivou Hodgsonovou akustikou a jemným saxofonově pískavým aroma v záhlaví. Pro mě jediná nebodovací skladba nese číslovku osm, což z počtu deseti vyznívá hodně, hodně přesvědčivě.

Ono jde skutečně o povedené, avšak nenápadné a na první poslechy těžko zapamatovatelné songy. Songy plné něžných vokálů a smyslných klavírních proporcí, s přidanou nadstavbovou doménou, kterou je obohacující hra na dechové nástroje. Konečná známka je tedy 4,5* pro toto trochu nenápadné, ale pohodové album s vkusným obalem.

» ostatní recenze alba Supertramp - Crisis? What Crisis?
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Colosseum - (II) - Strange New Flesh
2018-08-14

Colosseum / (II) - Strange New Flesh

5 stars

Někdy se může zvědavostní návštěva kamenného obchůdku s muzikou proměnit v čirou sběratelskou radost. To když objevíte něco, o čem víte, že není běžně k sehnání. Debutní deska druhých Colosseum podobným sběratelským oříškem je. Nikdy jsem nevynakládal zvláštní námahu na její pořízení. Občas jsem se zběžně mrknul do naší sítě, jestli se někde nepovaluje a když jsem zjistil že ne, z pozice druhé ruky po ní už nepátral. Když o tom tak přemýšlím, já ji vlastně nikdy dříve neslyšel a tak jsem dlouho netušil, o co přicházím. Takže když na mě ta mrška z nedadání vykoukla zpoza ostatních alb prvních Colosseum, s pozvednutým obočím jsem se podivil co tady vlastně dělá a z ruky ji už nepustil. Našel jsem jí společnici na cesty, to aby její transport domů neprobíhal v separaci, a za pár hodin ji zvědavě rozbaloval z celofánu a vkládal do vlastního přehrávače.

No bylo to pošušňáníčko, co vám budu povídat. Nový jazz-rockový model obnovených Colosseum mě okamžitě chytl za kšandy. Hisemanovy brejky společně s kreativní kytarou Gary Moora mi udělaly podobnou radost, jako když jsem kdysi poslouchal desku sedm let starou. Překvapil Don Airley, který byl v tomto modelu invenčně zajímavý a nahrazoval flétnu a saxy Hackstall-Smitha. O Miku Starrsovi jsem toho moc nezjistil, ale jeho vokál je plasticky tvárný a možná zpívá ještě líp než James Litherland. Vzdáleně vám může připomínat zpěváka dalších pohrobků původního Colossea z kapely Greenslade Davea Lawsona.

Po technické, tempové a kreativně umělecké stránce je debut druhých Colosseum přesně tím albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného rockujícího jazzofila s ušiskama napruženýma jako netopýří slechy.

» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Atomic Rooster - Atomic Rooster
2018-08-11

Atomic Rooster / Atomic Rooster

5 stars

Dovedu si přesně vybavit období, kdy jsem slyšel tohle album poprvé. Bylo to krátce po zklamání způsobeném třetí nahrávkou In Hearing of Atomic Rooster. To jsem měl debut již objednaný a ve víře v přesvědčivější zážitek, který by snad mohl kohoutí prvotinu provázet, jsem zásilku stornovat už nehodlal. Očekávání tudíž nebylo nijak překotné, o to větší satisfakce ale záhy přišla.

Debutní deska se okamžitě zařadila mezi má nejoblíbenější alba Atomic Rooster. Je šitá přesně podle rozměrů odebraným horynovi v krejčovském salóně Kohout a syn, čímž chci naznačit, že mi naprosto fešácky padla na míru. Existence kapely, která na každé své nahrávce (pokud vezmeme první čtyři) využila služeb jiného zpěváka, je jev dosti ojedinělý. Tím prvním byl basák Nick Graham. Jeho mužně vzepjatý projev mě překvapil a nepopírám, že je jedním ze symbolů alba, díky kterým k němu cítím určitou magnetickou přitažlivost. Kapku mi připomíná mého favorita u kapely Chrise Farlowea. Nick zní v některých okamžicích jako jeho mladší brácha, což sice nemusí každý vnímat jako pozitivum, já s tím problém však nemám. Tolik tedy ke zpěvu a teď hudba.

Debutní nahrávku vnímám jako klasický hard rock šmrncnutý ELP s minimem depresivních obrazců, které jsou v plném rozsahu rozvinuty až na desce číslo dva. Tudíž za mě další body na stranu spokojenosti. Navíc z ní sálá chuť po společném hraní, touha hledat nová hudební východiska a snaha osahávat si neprozkoumaný terén. Dobře zrežírovaná dramaturgie prostřídává rockovou zemitost se zádumčivě něžným oparem tajemna a v míře přijatelné jsou uspokojeni i zastánci instrumentální erudice. Když k tomu připočtu plnokrevný energetický obsah a písně nepostrádající nápaditost, dostávám vzpupného opeřence, který se vlastní silou ihned po narození dokáže postavit na své sličné pařáty.

V discografii kapely, je debut Atomic Rooster mým druhým nejoblíbenějším.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Styx - The Mission
2018-08-09

Styx / The Mission

5 stars

V první řadě musím poděkovat Jiřímu za jeho recenzentský přínos v oblasti Styx a obzvlášť pak za tuto story, pojednávající o posledním comebacku kapely s deskou Mission. Zprávu o tom, že Mission vůbec vzniklo, jsem svého času zaregistroval pouze okrajově a dál se tomuto stavu věci nevěnoval. Zdejší recenze ve mně probudila zvědavost, ale čekání na tento fantastický produkt se nakonec protáhlo o skoro celý rok. Dnes už mám Mission hrdě vystavené hned vedle nejlepších nahrávek kapely ze sedmdesátých let.

Ono vlastně nepřímo navazuje na taková slovutná alba, jakými byli a dodnes jsou například Grand Illusion, či Pieces of Eight. Dynamicky rockový startér Gone Gone Gone byl vybrán jako úvodní singl a nutno podotknout, že jeho úkol pořádně vás nakopnout do zadní části těla se mu daří skvěle. Další v pořadí Hundred Million Miles From Home se už nese v klasickém styxovském stylu. Nápaditá skladba s monumentálními sbory, funkční melodií a netypickou harmonií (chvílemí cítíte Beatles) vás prostě musí potěšit.

Tyto atributy se dají "připevnit" na každou ze čtrnácti skladeb s největším hitem v čele, písní Locomotive. Tedy čtrnácti - čtyři z nich plní funkci interludií proto, aby vás dokonaleji vtáhly do smyšleného příběhu o započaté misi na planetu Mars. Osobně je mi velice sympatická skromná stopáž alba i decentní minutáž jednotlivých tracků. V době, kdy se mnoho podobně laděných (progresivních) spolků snaží vybudovat natahované hymny v obrovských časových plochách, jdou Styx proti proudu a servírují nám přitažlivé, skromně vyhlížející songy, které svou nápaditostí a aranžérským filigránstvím těm nabubřelcům ukazují prostředník.

Mission je podobně kvalitním dílem, jakým bylo o rok dříve vydané album The Prelude Implicit jejich krajanů Kansas. To píši jen pro srovnání, aby bylo i těm "nejsetrvalejším "zastydlínům" v letech sedmdesátých jasné, že dobrá deska se dá vysoustružit i dnes.

» ostatní recenze alba Styx - The Mission
» popis a diskografie skupiny Styx


Sea Within, The - The Sea Within
2018-08-04

Sea Within, The / The Sea Within

4 stars

Dle slov samotných Inside Out to byla právě ona nahrávací společnost, jež dala podnět ke vzniku této superskupiny. Ta se ke svému prvnímu jamu sešla v Londýně a během příštích měsíců si vyměňovala demo pásky, než došlo na stejném místě k samotnému finálnímu nahrávání.

Kapelu tvoří samí zkušení matadoři progresivního rocku a vyjmenovávat za jejich jmény spolky, v nichž účinkují nebo účinkovali, je naprosto zbytečné. Osobně mi nevadí takto uměle vytvořené superskupiny - Až na několik výjimek vždy vzájemná chemie mezi dotyčnými zaúčinkovala a divák se tak mohl dočkat další porce kvalitní muziky. Právě teď mě napadají kupříkladu Transatlantic, Flying Colors nebo z oblasti rockové Black Country Communion či Velvet Revolver. Všichni tito velikáni vydali povedená alba, alespoň ta první rozhodně.

Novinkoví Sea Within mi částečně evokují dva roky starou jednohubku Anderson/Stolt, některá alba Karmakanic a nejblíže asi Flower Kings. Ale i přes určitou podobnost dýchá tato parta svou vlastní identitou. Je dobře, že se za mikrofon postavil Daniel Gildenlow (to pro odlišení právě od TFK) a skutečně zpívá (čímž mám na mysli jeho průzračně čistý zpěv, křišťálový a klidný, ne ten řev, který tak často používá u své domovské formace). Do muziky perfektně zapadá a navíc ji ladně přikrášluje. Ostatní spoluhráče nemá příliš smysl rozebírat, vždyť je to all-star dnešní prog-scény. Přesto, právě Marco Minnemann je velkou posilou alba, na němž řádí se svou typickou a neutuchající živelností.

Nesmíme zapomínat ani na čtveřici účinkujících žolíků. Jon Anderson ani Jordan Rudess nejsou příliš identifikovatelní, ale perfektní saxofonové sólo Roba Townsenda v úvodní Ashes of Dawn a především hlasové kreace Casey McPhersona ve skladbách Broken Cord, The Hiding of Truth a Goodbye stojí za pozornost.

Na desce se skladatelsky podíleli všichni společně nebo v určitých dělených podskupinách, což by samo o sobě mělo zaručit její solidní variabilitu. Skládá se ze dvou disků a je tedy podobně koncipována, jako poslední album Spock´s Beard. A stejně jako u jmenované formace je i zde druhé cd něčím víc, než jen položkou do počtu. Právě na něm si všimnete šíře skladatelské invence, která kapelu z větší části obšťastňuje. První disk už několik slabších míst skutečně obsahuje a snadno tak vyvstává otázka, proč se dnešní kapely neustále pokouší na nosič narvat tak velkou spoustu muziky, která je za tuto cenu mírně devalvující? Asi to prostě neslyší, nebo si to jen nechtějí připustit. Vlastní vidina samotného velikášství a ego hudebníka/skladatele (ať je jakkoliv brilantní) si pro podobnou myšlenku cestu hold těžko předpřipraví.

Po bombasticky potemnělém, dusnou dynamikou kypícím (Minnemann se předvádí, radost poslouchat) otvíráku Ashes of Dawn, ve kterém si díky zmiňovanému saxofonovému sólu představujete King Crimson budoucnosti, přichází Brislinova klavírní lahůdka They Know My Name. Velice působivá je věc číslo tři The Void, atmosféricky hluboká záležitost s překrásnými kytarami a naléhavým Danielem. Smyslem An Eye For An Eye For An Eye je pořádně vás rozhýbat. Jedná se o živočišný Minnemannův rokec s často sólujícím Stoltem a jímavou jazz-rockovou vsuvkou. Do pomalé Goodbye přispívá svým povznášejícím hlasem Casey McPherson. Překrásná myšlenkově hluboká a intenzivní věc ozdobená prvotřídní rytmikou a bohatými Stoltovými vyhrávkami. Reingoldův nástroj se skvěle stáčí instrumentálně bohatou dvouminutovkou Sea Without. Krátká stopáž však bohatě postačí k tomu, abyste se na ni při každém dalším poslechu už dopředu těšili.

Do epické Broken Cord se mi zatím proniknout nepodařilo. Zde jsou uvedeni jako zpěváci všichni čtyři účinkující, ale právě u ní shledávám několik plochých a nudných postupů. Poslední skladbou na prvním disku je The Hiding Of Truth, kterou budeme proplouvat opět ve společnosti Casey McPhersona, kterému krátce sekunduje také Roineho hrdlo. Jde o popovou skladbu s něžně klouzající basou Jonase Reingolda. Disk č. 2 mne překvapil hned na první dobrou. Jak jsem psal už výše, přináší nadstavbovou porci kvalitního materiálu, který se dal směle zařadit k "jedničce".

Summa summarum jsem u Sea Within spokojený dokonce víc, než jsem prvotně čekal. Desku jsem slyšel prozatím málo, abych na ti dokázal ultimativně odpovedět. Ale jelikož mě produkce Danielových Pain of Salvation poslední roky už nikterak neuspokojuje, je tohle album taková hojná náplast na rány způsobené Falling Home a především In the Passing Light Of Day.

Bodově bych se přiklonil někam mezi 4 - 5*

» ostatní recenze alba Sea Within, The - The Sea Within
» popis a diskografie skupiny Sea Within, The


Anekdoten - Gravity
2018-08-04

Anekdoten / Gravity

4 stars

K prvním třem počinům "firmy" Anekdoten jsem se vyjadřoval v obšírnějším duchu postupně před několika měsíci. Na čtvrtý pokus už budu šetřit slova. Vyzvednu některá fakta a popíši osobní emoce s deskou spojené. Bez nich by to snad ani nešlo - a právě u atmosférické muziky jakou Anekdoten produkují, je to prostě potřeba.

Zhruba s půlročním rozestupem od mého prvního setkání s těmito seveřany se postupně a chronologicky prodírám jejich diskografií. Čtvrtý záznam nese název Gravity a jeho cesta je uvnitř posluchačovy mysli, tedy té mé, položena na dokonale stoupající přímce. Od prvotního zklamání, které obsáhlo první dva tři poslechy přes průměrná hodnocení s dalšími zastaveními se v těchto dnech konečně dostavuje zasloužené uznání tohoto zajímavého díla.

Odchod z území, na kterém doposud kralovali pouze King Crimson, byl započat deskou předchozí a vlastní tvář Anekdoten totálně zpečetili právě na Gravity. Jednotlivé kompozice obepíná neskutečně silná melancholická slupka, přes kterou se zpočátku dá jen těžko překlenout. Monotónní, avšak výrazný rytmus narušuje několik melodických pokusů, se kterými instrumentalisté pracují precizně a velice úsporně. Sugestivní zpěv, působivý a pro sever Evropy typický chladivý rukopis, minimalistická hra, uhrančivý přednes a řadě neposlední i mellotronové stěny Anne Sofi jsou trademarkem jejich vlastního originálního rukopisu.

Gravity je impozantní dílo. Odkazuje k rodící se progresivní historii a míří do daleké a neprozkoumané hudební budoucnosti. 4,5*

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Procol Harum - A Salty Dog
2018-07-30

Procol Harum / A Salty Dog

5 stars

K desce A Salty Dog se vyjádřím pouze krátce. Určitě jde o jedno z nejúžasnějších alb Procol Harum a konce šedesátých let též. Pokud hledáte nevšední hudební zážitek s muzikou barevnou jako sklíčka mozaiky, muziku příjemnou a lehkou jako ranní vánek, muziku která se lehce neoposlouchá a která snadno nezevšední, jste na té nejlepší stopě. Je velice snadné se do mořského proudu tohoto alba ponořit a vykoupat se v něm. Hlavu z něj nebudete chtít vynořit a jeho příjemný šum vám bude v uších rezonovat ještě dlouho.

Titulní skladba je skvostem tvorby P. H. Příjemňoučká romanťárna to umí skvostně rozehrát na city a svým emotivním nábojem si vás okamžitě podmaní. Já znal dříve velice povedený cover od Transatlantic, který kupodivu nazpíval Mike Portoy, ovšem originál je originál. Neméně povedená je i po blues a country pokukujicí dvojka The Milk of Human Kindness, kterou se proplétá překrásná a decentní kytarová linka. Balady a Procol Harum - kapitola sama o sobě. Too Much Between Us dokáže vykouzlit úsměv i pláč, má prchavou atmosféru a její kouzlo se v určitých situacích mnohonásobně zesiluje. The Devil Came from Kansas a Juicy John Pink patří mezi dřevní bluesovky, které tlačí kupředu jejich syrové prvky.

Samozřejmě že i další písně jsou výborné a jelikož jsem na začátku zmiňoval, že to tentokrát zkrátím (což se mi úplně nepovedlo), žádné další pitvání už nebude. I když takové All This and More nebo pohádková Pilgrims Progress by si rozbor zasloužily. Ale nač vlastně - Procol Harum nám prostřednictvím A Salty Dog zanechali jedinečný artefakt doby a vzájemné skladatelské kretivity. Šedesátý devátý = dobrý to ročník, na kvalitní muziku určitě.

» ostatní recenze alba Procol Harum - A Salty Dog
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
2018-07-24

Leap Day / From the Days of Deucalion - Chapter 2

4 stars

Čtvrtá studiová deska holandských Leap Day, nazvaná From the Days of Deucalion - Chapter 2, se skromně krčila přes půl roku zabalená ve skříni mezi ostatními ještě horkými a neposlechnutými cd a čekala, až přijde její příležitost. V její prospěch a o konečné cestě ven na světlo bylo rozhodnuto začátkem letošního července, to když jsem se chystal na dovolenou a přemýšlel, jakou muziku si sebou vzít. Kromě prověřených klasik jsem do mp3 nabalil i několik novinek, které jsem chtěl postupně poznávat.

Prokousat se hudebně nesnadným koncepčním albem mi zabralo nespočet poslechů a naposlouchávacích sekvencí. Deska už ve svém názvu navazuje na kapitolu první a dál rozvíjí a popisuje myšlenky běloruského spisovatele Immanuela Velikovského. Věnuje se mistrovu dílu Kolize světa a pro bližší popis jeho i jeho díla předkládám výňatek z Wikipedie:

"Immanuel Velikovsky - (10.6.1895, Bělorusko -17.11.1979), psychiatr, lékař a vědec. Je známý jako autor řady kontroverzních knih o starověké historii. Zasloužil se o založení Hebrejské university v Jeruzalémě. Je autorem knihy Worlds in Collision, která se stala americkým bestsellerem. Kniha byla vydána v roce 1950. Ve svých knihách Velikovsky používá komparativní mytologii a obrací se na starověké literární prameny včetně Starého zákona. Podle Velikovského Země v minulosti zažila srážky s jinými planetami, hlavně s Venuší a Marsem.

Worlds in Collision je jeho nejznámějším dílem a bylo publikována 3. dubna 1950. Kniha předpokládala, že kolem 15. století před naším letopočtem byla Venuše vysunuta z Jupitera jako kometa nebo předmět podobný kometě a prošel kolem Země (skutečná kolize není uvedena). Objekt změnil oběžnou dráhu Země a osu, což způsobilo nesčetné katastrofy, které byly zmíněny v raných mytologiích a náboženstvích po celém světě. Mnoho z tvrzení knihy je zcela odmítnuto zavedenou vědeckou komunitou, protože nejsou podporovány žádnými dostupnými důkazy.
"

Tolik tedy k samotnému autorovi díla, z něhož kapela vytvořila koncept pro svou dvoudílnou sérii.
Co se týče hudební stránky, jsou Leap Day už pevnou stálicí na světové neoprogresivní scéně a v rodném Holandsku jedním z neúspěšnějších souborů produkujících melodickou rockovou hudbu. Instrumentální tvář Leap Day odráží směsici klávesových výbojů dvojice Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg jakožto hlavního poznávacího znamení, kterému zdatně sekundují ostatní hráči. Vokál Jos Harteveld není excentrický ani zvlášť pronikavý, svým klidným způsobem frázování se však k hudbě této kapely perfektně hodí.

Jde o vyrovnaně upravené a aranžérsky dobře zpracované album, ze kterého - když budu hodně spoře vybírat - sáhnu po sugestivní skladbě číslo pět. Píseň Ya-Who do sebe dokonale implementuje čínský kolorit a volbou hudebních nástrojů patřících k lidové kultuře tamní oblasti i použitím originálního jazyka představuje zcela originální řešení v progresivní oblasti kapely působící v evropském teritoriu.

Jediný mírný nedostatek a vlastně překážku pro udělení maximálního hodnocení spatřuji v absenci dvou, tří svižnějších a dynamičtějších kousků, které by dokázaly toto jinak velice klidné a pohodové album trochu oživit - osobně řeknu až nakopnout.

» ostatní recenze alba Leap Day - From the Days of Deucalion - Chapter 2
» popis a diskografie skupiny Leap Day


Bruce, Jack - Things We Like
2018-07-23

Bruce, Jack / Things We Like

3 stars

Při poslední návštěvě naší matičky stověžaté jsem měl před koncertem King Crimson časovou rezervu, kterou vyplnila předem dobře naplánovaná návštěva prodejny Bontonland na Václavském náměstí. V batohu se pohupovalo malé košťátko, to pro případ, že by tam byly ukryté nějaké poklady a bylo zapotřebí je honem vymést ven. Niekoľko strieborných placiek jsem si odsud skutečně odnesl a jednou z nich byla právě druhá deska Jacka Bruce. Ten jako jediný byl takzvaným nákupem naslepo. Dobře znám předchůdce, nesmírně oblíbenou desku Song for a Tailor, tohle však byla jedna velká neznámá. Ale tak nějak zcela automaticky jsem se domníval, že na ni bude Jack svou další kolekcí plynule navazovat.

Jaké pak bylo moje domácí vystřízlivění, když jsem tu kulatou věc dychtivě vložil do přehrávače. Už od prvních sekund úvodní "písně" Over The Cliff jsem zůstal jako zkoprnělý z nepříjemného šoku, způsobeného vnitřní náplní alba. Žádný artově vystavěný (blues) rock po vzoru Cream se absolutně nekonal. Bruce se zřejmě tak moc potřeboval obnažit od všeho, co ho do té chvíle s rockovou muzikou spojovalo, až stvořil takto diametrálně odlišnou věc. Jde o čistě jazzové album. Žádné fusion, žádný jazz-rock, jenom holý jazz. Jazz, jak ho známe z padesátých, šedesátých let. Jazz s výraznou dominancí saxofonu a rytmické složky.

Copak o to, sestavu si Jack vybral excelentní. On sám hraje na kontrabas, do saxíku funí (a to pořádně) Dick Heckstall-Smith a za bicími se vyloženě předvádí Jon Hiseman (oba Colosseum). Dalším do party je John McLaughlin, ale ten se představuje spíš sporadicky. Jednotlivé písně jsou skutečné jazzové perly a každý nástroj dostává velký prostor, aby ukázal co v něm vězí. Improvizační charakter tolik typický právě pro jazz má na desce volné pole působnosti a především Smithova saxofonu, si posluchač užije do sytosti.

Zpočátku jsem byl deskou tak silně zklamán, že jsem měl v úmyslu se jí rychle zbavit. Nakonec mi to nedalo a písně jsem poslouchal neustále dokola, až se mi podařilo se v nich zorientovat a hodně fragmentů si dokonce oblíbit. Všechno je totiž o přístupu. Věřím že v době jejího uvedení na trh způsobila většině fanoušků Cream potažmo Jacka Bruce pořádný šok - podobný, jako nedávno právě mně. Nakonec je to ale třeba dobrá alternativa k muzice opačného charakteru. Ráno si pustíte ...and Justice for all a když máte toho metalového běsnění a drsných hoblíků plné zuby, rádi si zalezete do rozhoupané sítě zavěšené uprostřed zahrady, s deskou typu Things We Like.

Skálopevný jazzmen si k mým 3,5* automaticky připočte ještě 1* navíc. Právě pro něj je totiž taková deska určena. Klasický rocker, ať jakkoliv poslouchá progresivní postupy a fusion typu Weather Report, těžko docení takto řemeslně pojatou muziku.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Things We Like
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack


Foreigner - Can't Slow Down
2018-07-14

Foreigner / Can't Slow Down

5 stars

Foreigner - kapela, které v osmdesátých letech ležel celý svět u nohou. Milovníkům zaoceánské A.O.R. produkce jistě není třeba historii Foreigner nijak důkladně vykreslovat. Vždyť právě oni jsou společně s Toto a Journey zařazováni mezi její čelní představitele. Přestože jsou bráni jako britsko-americká kapela, svým hudebním záběrem v letech osmdesátých patřili do zmíněné sorty právem. Nikomu z této trojice nelze upřít obrovitánský vliv na stovky, možná tisíce podobných kapel, které v zemi indiánů rostly jako houby po dešti. Kdo z této trojky byl vedoucím tahounem nejde přesně identifikovat, jelikož každá z těchto akvizic prodávala desky po celém světě v miliónech.

Jen pár střípků z historie:
Foreigner zapřahali koně už koncem let sedmdesátých a svými prvními produkcemi ještě sledovali progresivnější rockovou linii. Nejpozději svým čtvrtým albem z roku 1981 pojmenovaným lakonicky 4 přešli na stranu "hudby pro milióny". Byl to kasovní trhák s pěticí singlů v hitparádách a geniální baladou Waiting for a Girl Like You, při níž slzy po tváři stékaly takřka samovolně. Málem bych zapomněl uvést, že kapele vdechl život kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který se spolu se zpěvákem Lou Grammem stal ztělesněním oné epochy v první půli osmdesátých let.

Ti dva nejdůležitější:
Abych to tedy zkrátil. V příběhu Foreigner figurují dvě ega, která se postupně střetávala tak často a intenzivně, až jedno z nich muselo z ringu ven. Tím odejitým byl pochopitelně Gramm a náhradník slyšící na jméno Johnny Edwards už nedokázal úpadek kapely zastavit. Ta se na nějakou dobu odmlčela, aby v roce krize melodické hudby, kdy grunge spolykal snad vše co mu přišlo do cesty, vydala opět společně s Grammem přepychovou nahrávku Mr. Moonlight. Tak velkou kvalitu od kapely čekal málokdo a tato věc se společně s deskou kapely Asia nazvanou Aria zasloužila o malou obrodu stylu přezdívaného pomp rock. Zde se krásně ukázalo, jak snáze jde v těžkých časech vyplodit maximum. Jenže sváry, nesnášenlivost a komerční neúspěch si vybraly svou daň nanovo a cesta skladatelského tandemu se znovu rozešla. Na novou nahrávku si musel fanda kapely počkat celých 15 let a na místě Lou Gramma už nalezl tvář novou - zpěváka kapely Hurricane Kelly Hansena. Ten je tou nejlepší volbou za s nemocí bojujícího Loua a přesto, že nemá tak velké charisma a sílu, barvou mu není nepodobný a technicky je na tom také velmi dobře. K novým písním pasuje dokonale a roli zpěváka tak známé a populární kapely převzal se ctí. S Jonesem si jdou na ruku a rozumí si společně jak skladatelsky, tak koncertně i přátelsky.

Konečně k desce:
Can't Slow Down je famózní hard rocková práce. Není už zatížena nešvary doby a za každou cenu nepokukuje po komerčním úspěchu. Marti Frederiksen ji propůjčil dynamický zvuk, ze kterého je cítit, jak kapelu nahrávání ve studiu bavilo. Uvolněnost, pohoda, nadhled i kreativita deskou rezonují a toho, kdo má podobný druh hudby rád, nemůže nebavit ji poslouchat. Jde o výrazně vyrovnanou třináctiskladbovou kolekci, ze které - pokud mám vybírat - ukážu na nejreprezentativnější věci typu Can't Slow Down, In Pieces, When It Comes to Love na začátku desky, a poté silný závěr se zřejmě nejlepší As Long As I Live a následující Angel Tonight.

Resumé:
Domnívám se, že kapela Foreigner vydala několik opravdu dobrých desek a napsala několik skutečně skvělých a silných songů, které zakrátko zdomácněly u mnoha rockových posluchačů. Velkou zásluhu na tom mají rozhlasové stanice i známe coververze jejich obrovských hitů. Pokud jejich možná už navždy poslední nahrávku Can't Slow Down neznáte nebo nevlastníte, zkuste se po ní poohlédnout. Věřím, že vás může příjemně překvapit.

» ostatní recenze alba Foreigner - Can't Slow Down
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Caravan - Waterloo Lily
2018-07-12

Caravan / Waterloo Lily

5 stars

Waterloo Lily - utajený drahokam prog rockové minulosti? Ano i ne, určitě ne pro každého. Jelikož se nad diskografií kapely stále jako stín vznáší pro mnohé stěžejní deska In the Land of Grey and Pink, na Waterloo zbude nesměle se krčící místo kdesi opodál. Pro někoho je těžké připustit myšlenku rozvoje, potřebu kapely vydat se jinou cestou a okusit novou skladatelskou formuli.

Pro mě je to krásné, překrásné album, na němž nabírají Caravan jazzové obrátky, pohybují se ladně, prakticky po špičkách. Jejich nenucený a vysoce umělecký přednes v kombinaci s bravurní melodikou, slušnou zásobou brilantních nápadů a osvěžujícím hudebním laděním jaksi automaticky posílá jejich muziku nad rámec podobně zaměřených kapel z oné éry.

To vše a mnohem víc nabízí jejich čtvrtý společný kotouč. Nahrávka, na níž pulzuje baskytara neomylně profesorsky a zároveň ladně (nejzřetelněji především v dvojce Nothing at All/It's Coming Soon/Nothing at All (reprise) a zpěv absorbuje vášeň i citový náboj (písně Songs and Signs a The World is Yours). Melodické struktury kloubí směry fusion s rockovým zápalem (orchestrální mazec The Love in Your Eye/To Catch Me a Brother/Subsultus/Debouchement/Tilbury Kecks) tak umně, že si s každou další minutou říkáte: Hrome, ti kluci byli hudební géniové.

Waterloo Lily tedy zní nad očekávání dobře a není JEN další deskou z řady alb Caravan. Není ani lepší, ani horší než její kolegyně je prostě jiná. A Pye Hastings zde opět pěje jako bůh.

» ostatní recenze alba Caravan - Waterloo Lily
» popis a diskografie skupiny Caravan


Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
2018-06-28

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison

5 stars

Beriq, DeaconJohn, Deadmonkey, kde jim je dnes konec? V začátcích nebo pár let po startu Progboardu to byli pravidelní přispěvatelé tohoto fóra. Všichni tři tu vyslovili svůj verdikt nad kapelou Harmonium a poděkovali tomuto webu, že jim umožnil setkání se zajímavou partou originálních muzikantů. Já nebudu ve svém tvrzení stát stranou a vyjádřím svůj vděk Progboardu taktéž. Nebýt klasické náhody, zůstal by pro mne svět Harmonium navždy uzavřen, což by byla velká škoda. Tak pro úplnost a s úctou, díky vaše triumvirátstvo.

Francii mám moc rád, její kulturu, naturel, přírodní krásy i architekturu. Zajímavou a plodnou historii, stejně jako výtvarné umění, ze kterého mě imponují jak velcí romantici francouzské školy v čele s dvojicí Delacroix, Géricault, Barbizonská skupina, tak velcí Impresionisté toužící zachytit každičký záchvěv vzduchu a prchavý okamžik. I hudebně má tento stát co nabídnout. Silný odkaz ve svém dědictví podávají velcí skladatelé tvořící její klasické portfolio, jako byli Berlioz, Fauré, César Franck, Maurice Ravel, či pohádkově něžný Claude Debussy. V rockové oblasti už tato země tak silné zastoupení nemá - nebo alespoň ne tolik uznávané ve světovém měřítku. Najde se ale pár uskupení, která v sedmdesátých letech skutečně prorazila. Jedním z nich jsou i folkoví romantici Harmonium. I když se jejich původ váže k frankofonní části Kanady, zpěv je čistě francouzský a atmosféra písní taktéž.

Harmonium jsou ukázkou toho, kolik něhy a pozitivní nálady jde do hudebního celku procedit. Folkový základ tvořící písničkovou kostru skladeb je nasunut na progrockový model. Ovšem nejdůležitějším prvkem v písních Harmonium je nálada. Ta je díky velké koncentraci melancholie a něhy dokonale poetická a mimořádně sugestivní. Její intenzitu navíc podepře i originální francouzský přednes ve zpívaných částech. Nahrávka je sice prosta silnějších dynamických skoků a neobsahuje bicí jako nástroj držící rytmus, to ale vůbec nevadí a je klidně možné, že to posluchač ani nepostřehne. Kapela se často obrací k dechovým nástrojům které ladně připojuje k akustickému celku, čímž dostává její hudba další rozměr. Moji nejmilejší písní je veselá dvojka Dixie s výborným klarinetovým sólem, mimořádně pozitivním až jazzovým nábojem a dokonalou fráninou Serge Fioriho.

Si on avait besoin d'une cinquième saison je opravdovou chuťovkou hodící se pro výjimečné příležitosti s úkolem povznést vaši občas trochu zatrpklou a melancholickou náladu.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium


Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
2018-06-22

Lunatic Soul / Under the Fragmented Sky

4 stars

Ve slušně nadité krabici s nahromaděnými cd od společnosti Music Records za poslední měsíc jsem před pár dny kromě mnoha sedmdesátkových archiválií a dvou novinek Arena a Spock´s Beard obdržel ještě jednu interesantní záležitost. Tou je nové album bočního projektu Mariusze Dudy Lunatic Soul.

90% alespoň částečně znalých nadšenců z oblasti progresivo dobře ví, z jaké líhně tento zručný skladatel a instrumentalista pochází. Samozřejmě jde o leadera polských (dnes už ikon žánru) Riverside, který se svým druhým dítkem během velice krátké doby, jež uplynula od loňské nahrávky Fractured, vydává další zajímavou "písňovou" kolekci. Ta se od svých předchůdců mírně odlišuje, ale v celkovém přístupu i atmosféře na ně zcela ladně navazuje. Vlastně jde o jakýsi rozvoj původních nápadů Mariuszova vědomí, které tento autor s každou novou kolekcí postupně transformuje do vlastního světa iluzí a pocitů.

Předešlou věc Fractured jsem svého času ohodnotil za čtyři a dnes bych půl bodík nebo možná i víc přidal. Novinka není lepší ani horší - je jiná a trošku mě mrzí, že je z drtivé většiny převážně instrumentální (pouhé dvě skladby obsahují klasický text). I když pasáže, které Duda vymyslel a na desku nahrál, jsou veskrze natolik originální a nápadité, že vokální tvář takřka nepotřebují. Opět můžeme poslouchat meziplanetární shluky zvuků, atmosférické, blíže neidentifikovatelné hudební "patvary", ezoterické vsuvky, emocionálně průchodné oblasti, do kterých se noří jejich autor svým vnitřním já, svou duší, svým osobitým přístupem v oblasti vnímání lidské psychiky. Jde o pohled do nitra člověka, skrze jeho vlastní zrcadlo pocitů.

Mariusz ze sebe vypotil další minimalisticky překrásnou laskominu, kterou udělal radost určitě nejen mně.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Under the Fragmented Sky
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul


Spock's Beard - Noise Floor
2018-06-19

Spock's Beard / Noise Floor

5 stars

Se žačátkem letošního léta byla milovníkům a sběratelům progresivní rockové muziky nadělena nová alba dvěma uznávanými veličinami tohoto žánru - kapelami Arena a Spock's Beard. Novinky obou vyšly takřka současně a až konec roku a rekapitulace v hlavách jejich příznivců či odpůrců ukáže, jak velký dopad měla jejich náplň na konečné pořadí žebříčků onoho roku. U mě osobně byl vítěz jasný velice rychle, a to zhruba po druhém či třetím poslechu. Zatímco britští Arena (přesto, že jsou na mém pomyslném žebříku oblíbenosti v patrech nejvyšších, sousedících až s panem velkomožným) hrubě zklamali, děti Neala Morse opět příjemně potěšily.

Svou třináctou deskou v pořadí a třetí společnou se třetím zpěvákem Tedem Leonardem SB znovu potvrdili své výsadní postavení v mezinárodní progrockové škatuli. I když ruku na srdce, letos ta káva není tak silná jako v letech 2013 a 2015. Pořád se ovšem jedná o vysoký nadstandard. Podstatný rozdíl vidím v tom, že tentokrát se klukům nepodařilo složit natolik hitový a s několika poslechy snadno identifikovatelný materiál jako v letech předešlých. Instrumentálně neuvěřitelně nabušená deska sází více na individuální výkony než na přehledné písničky v první řadě. Komplikovanost nám tak trochu vytlačuje zpěvného ducha. Spoustou pasáží se musíte postupně prokousávat, aby vám alespoň část z nich uvízla v hlavě.

Jako příklad může posloužit track číslo šest. Skvěle sejmutý zvuk posouvá do popředí Merosovu basu a Okumotovy klávesy. Těm je dán slušný manévrovací prostor a Ryo svými finesami dokáže i po tolika letech a s takovým množstvím nahrávek v zádech nacházet další vyjadřovací prostředky k tomu, aby diváka zaujal a pobavil.

Deska je rozdělena na dvě části, přičemž disk B je složen ze tří písní pomalých a jedné instrumentálky. Zpočátku vám budou připadat příliš nenápadné a bez nosných momentů, ale časem nebude tak těžké je rozklíčovat. Jak v případě Bulletproof, tak Vault stojí za to dát jim šanci. Já si je včera na půl ucha pouštěl stále dokola z mp3 při fotbalovém utkání Anglie s Tuniskem, dokud jsem jim nepřišel na kloub.

Disk A pojmenovaný Noise Floor je však takřka dokonalou lahůdkovou záležitostí. U zprvu nudně se tvářící úvodní záležitost To Breathe Another Day budete s opakovanými poslechy cítit nutkání si ji vyzpěvovat také, díky čemuž se z ní zakrátko vyklube nenápadný hitík. What’s Become of Me - to už jsou Spock's se vším všudy. Instrumentálně "namachrovaná" čtveřice, pro kterou už po několik let píší převážnou většinu materiálu lidé zvenčí, do toho buší vší silou a vytváří ten správný prog-rockový uragán. Podobně je tomu také v písních následujících, přičemž ve čtvrté Have We All Gone Crazy Yet se tlačí na pilu značky progres ještě víc. V páté So This Is Life cítím atmosférický odraz Johna Lennona, sedmá Box of Spiders je zajímavá instrumentálka z pera Ryo Okumota a poslední členitou Beginnings si nejsem schopný zapamatovat doteď.

Á propós, jsem tuze rád, že se alespoň za bubenickou stoličku vrátil Nick D’Virgilio. Jeho pestrý a hravý styl mně k této kapele seděl o krapet víc než malinko odměřená a chladná škola jeho nástupce Jimmy Keegana. Vlastně i živočišně rockové desky z období, kdy byl tento dnes už světoběžník za mikrofonem, mám od Spock´s Beard nejraději. Jenže oni mají tak silně vyrovnanou diskografii, že nalézt v jejích útrobách alba označené na prog-stupnici níže jak 4-5* je alespoň pro mne velice těžké. Bodově to dnes není za celých pět. Ale jelikož v případě kolegů Arena jsem malinko ubral, tady naopak rád přisadím. S dobrou vírou, že za měsíc či za rok se nahrávce může podařit husarský kousek a dosouká se třeba hned vedle fenomenální The Oblivion Particle.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Noise Floor
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Arena - Double Vision
2018-06-18

Arena / Double Vision

3 stars

Kapele Arena patří v mé sbírce čestné místo a už několik let zaujímá prostor mezi naprostou elitou. Na britských ostrovech má po celoživotní lásce zvané Marillion (a samozřejme Beatles) zcela neochvějnou druhou pozici mezi neoprogovou smetánkou. První dvě alba mám vskutku rád, avšak trojlístek The Visitor – Immortal? – Contagion je pro mě něco jako svátost. Pokud se rozhoduji pustit si některou z těchto desek, obřadní proces se vytváří zcela samočinně.

Když v roce 2005 vyšel Pepper's Ghost, byl jsem malinko v rozpacích, jakou to cestou se kapela vydala. Ale po chvíli jsem jejich "power" úsilí respektoval a do alba se s chutí zakousl. Dlouhých šest let se čekalo na jeho nástupce. Zde a s výměnou na postu zpěváka dochází k určité stagnaci a strnulosti soundu Arena. Ten však má pořád neuvěřitelný drive a koule a přestože se nejedná o nic objevného, častým naposloucháváním jsem si jej zakrátko oblíbil. Následující deska The Unquiet Sky už však padá nejméně o další stupeň dolů. Arena zde ničím nepřekvapuje a o nějaké revoluci či obměně soundu si můžeme nechat leda zdát.

Tak a je tu novinka. Ta přichází po tříleté odmlce (je zajímavé, že kapela na stará kolena intervaly vydávání desek zkracuje) a po týdnu pečlivého proposlouchávání se dílem doma, v autě, v mp3 a ve sluchátkách hledám vhodný výraz, jak fázi, ve které se kapela posledních zhruba deset let (a tři desky) nalézá, vhodně charakterizovat. Hibernace? Asi ano! Arena se zkrátka zapouzdřila ve své nedobytné ulitě, ve které je jí zjevně dobře, nic ji neschází a komponování "zrcadlového" materiálu nedá klukům velkou námahu. Nepotřebuje nikomu (bohužel ani sama sobě) nic dokazovat a plácá si ty svoje (prog) symfo bábovičky, pořád z toho stejného polosuchého písku. A jelikož z takového materiálu se těžko staví něco, co by vydrželo a mělo trvalejší hodnotu, nemůže mít trvalejší hodnotu ani jejich nový materiál.

Pokud členové kapely tvoří pospolu, tak jako je tomu v kratších písních, vzniká několik zajímavých momentů. Nikoli překvapivých, ale alespoň poutavě poslouchatelných. Pokud se vesla chopí pouze Clive Nolan jako persona una - viz obludná poslední skladba, vznikne beztvarý obhroublý patvar trvající 22 minut bez špetky nápaditosti, muzikantské invence a vlastní sebereflexe. Typický, až příliš nepropustný zvuk, který kapela v posledních letech praktikuje, v sobě stírá rytmickou přehlednost a ani atmosféra, která ještě minule díky jeho schopnostem jakžtakž fungovala, dnes nemůže díváka omráčit. Ani dominantní shouter Paul Manzi nepředvádí se svými hlasivkami takové kreace jako krátce po svém nástupu do kapely. Předvídatelnost a šablonovitá ztuhlost se projevují především v refrénech. Ty jsou si často příliš podobné a kapela se snaží si s přispěním "nějaké" melodie vystačit, aniž by dokázala podstatněji zaujmout.

V mnoha ohledech tedy jde o průměrný materiál, který lehce nad rámec vytáhne několik povedených figur na akustickou kytaru, několik nevtíravých melodií a zajímavých zvuků a nálad z Nolanova klapkostroje. I když se srovnávat nedoporučuje a každá z velkých a zavedených ostrovních kapel žánru prog/neoprog je stále agilní, tak mým, kdysi milovaným Arena, zalechtám pod žebro ještě jednou. A to když jejich tvorbu dnes postavím do přímé linie k těm "ostatním", abych se přehledněji dopátral, kam která z nich za x let na scéně doputovala.

Začít musím s nudnými a na setrvačník dojíždějícími Threshold. Ti u mne svou novinkou obsadili pozici naprosto poslední a koupě jejich alba byl jeden velký omyl, z jehož zklamání jsem se vykoupil až prodejem cd. Oni ani Jadis nejsou evolučně ohromující, ale mají dar nevtíravé melodiky a jejich zasněná tvář mě nepřestává bavit objevovat. Pallas zabodovali posledním Wearewhoweare, který je vrátil zpět do hry a kterým světu dokázali, že je potřeba s nimi ještě počítat. Na opačné straně a se symbolem kvality dnes ještě stále stojí kapely jako Pendragon, IQ, či Big Big Train. U nich pořád cítím značný potenciál a chuť přijít s něčím zajímavým.

Kapela Arena už tento svůj kdysi výrazný potenciál začala postupně ztrácet, až jej dnes pozbyla úplně. JE MI TO MOC LÍTO.

» ostatní recenze alba Arena - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Arena


Riverside -  Love, Fear And The Time Machine
2018-06-14

Riverside / Love, Fear And The Time Machine

5 stars

Zprvu to měla být pouhá reakce pod některou z recenzí této desky, postupně jsem se k jejímu obsahu potřeboval vyjádřit jaksi podrobněji. Experiment Eye Of The Soundscape ve sbírce mít nepotřebuji, proto pro mě zůstává poslední deskou Riverside, Love, Fear And The Time Machine. A znám ji také nejméně. Ale dnešními dvěma poslechy jsem to trochu pospravil a po třech letech desku dosadil na úroveň, na kterou bezesporu patří.

Je to další famózní záležitost made in Riverside. Pestrobarevná, náladová a emotivní záležitost jako hrom. Miluji tuhle kapelu. Obdivuji její hudební posuny v rámci stylu, její proměny, práci s dynamikou a v řadě neposlední i Mariuszův emočně zachumlaný vokální výraz. Tahle polská instrumentálně zručná jednotka za patnáct let působení na progresivní scéně ze stupínků kvality ještě nesestoupila.

Také jste postřehli jak netypicky na to tentokrát kapela jde? Desku rozjíždí rozvleklá, až snová záležitost Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?), což kvituji jako pozoruhodný experiment, zanechávající v posluchači otazníky hned od jejího počátku. Ani dvojka Under the Pillow nepatří mezi položky, které by vás nějakým způsobem omráčily - o to působivěji vyznívá při desátém přehrání. Při třetí #Addicted už je všem jasné, odkud vane vítr a ve které to kuchyni se takováto skladba dokáže uklohnit. V dalších písních kapela pečlivě obměňuje dynamiku. Uvolněnější, emocionální skladby proloží technicky promakanými peckami, do kterých napresuje parádní riffy s hutnou atmosférou. Jsem skutečně zvědav, kam se Riverside posunou tentokrát - na letos avizované nové desce.

A ještě malá reklama na závěr: všem komu chutná rajská hudba Riverside, musím doporučit (alespoň některé) desky bočního projektu jejich lodivoda Mariusze Dudy. Jeho Lunatic Soul jsou rovněž interesantní záležitost.

» ostatní recenze alba Riverside - Love, Fear And The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Riverside


Soft Machine - Bundles
2018-06-13

Soft Machine / Bundles

4 stars

Soft Machine jsou pro mě kapelou, okolo které jsem roky obcházel a nenašel dostatek odvahy k tomu, abych ji dokázal nějakým způsobem pochopit a následně vstřebat. Nakonec jsem se rozhodl si cestu k jejich hudbě formálně zjednodušit a obrátil svůj zrak k přehlednější tvorbě z posledních let první etapy souboru. Úvodní vlaštovkou se stala deska Bundles s účastí kytarového velikána Allana Holdswortha. Nejspíše netypická záležitost, protože kytara se jako nástroj na deskách Soft Machine objevuje vesměs sporadicky. Kapela měla svůj tvůrčí vrchol za zády. Bylo to s deskou Third, která nebyla dle mnohých už nikdy překonána. Přestože i další nahrávky byly na velmi vysoké úrovni, právě toto album se stalo kultovní záležitostí pro fanoušky jazz - rocku.

Nahrávka Bundles je přístupnější fusion s dominantní kytarovou výbavou Alana Holdswortha, velice vkusnými klávesami a hravou rytmikou ze sousedství. Přistoupit na jejich hru zabere nějaký čas, ale co by člověk pro rozšíření pestrosti své sbírky neudělal. Zpětně se teď dívám, jak je deska hodnocena na Progarchives. Tam dostala od kolegáčků jedno z nejvyšších hodnocení, ale věřte těm cizincům :-)

» ostatní recenze alba Soft Machine - Bundles
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Family - Music in a Doll's House
2018-06-07

Family / Music in a Doll's House

5 stars

Debut Family je neskutečná bomba! Seznámil jsem se s ním až poté, co jsem poznal jejich další alba a dodnes nevycházím z údivu nad tím, jak je tento debutový počin nápaditý a progresivně našlapaný. Ty písně v sobě spojují tolika různých esencí a proudů, že je až s podivem, jak to všechno může držet pohromadě. Cítíte Beatles, Traffic, jemný závan psychedelie raných Pink Floyd, bluesové prvky, šílené harmonie po vzoru King Crimson i měnící se rytmy v intencích Gentle Giant.

Ta deska má svůj specifický zvuk a jedinečný sound. Hodně dělá Chapmanův drsňácký vokál a ostře nazvučená harmonika. Když se do takto už dost barevné muziky ještě přimíchá saxofon a vrzající housle nebo violoncello, tempo se změní několikrát do minuty a každá píseň leží v jiné hudební oblasti, řeknete si - fantazie.

Family pro mě už navždy zůstanou utajeným tipem kvality. Navýsost originálním souborem, kterému se ve svém obrovském stylovém záběru podařilo sloučit upřímnost, melodie a krásu hudby let šedesátých s progresivní myšlenkou a uměleckým feelingem let sedmdesátých.

Děkujme historii za takovéto kapely. Tady jsem mimořádně spokojen, že i těch pět * je málo!

» ostatní recenze alba Family - Music in a Doll's House
» popis a diskografie skupiny Family


Colosseum - Bread And Circuses
2018-06-04

Colosseum / Bread And Circuses

5 stars

Tento víkend obletěla svět smutná zpráva o špatném zdravotním stavu jednoho z nejlepších hráčů a techniků ovládajících hru na bicí nástroje - o Jonu Hisemanovi. Jeho hudební portfolio čítá několik nahrávek mateřských Colosseum i dalších projektů, na kterých se během své kariéry podílel. Ať už vezmeme do rukou kterýkoliv výtvor, na jehož obálce je uvedeno jeho jméno za pomlčkou hráče sedícího na bubenické stoličce, s každým poslechem se nám dostavuje hojný umělecký zážitek.

Jon Hiseman byl jedním z vyvolených, kterému byl předán dar v podobě velice citlivého a mimořádně kreativního přístupu ve hře na bicí nástroje. Jeho způsob prezentace v sobě spojoval inteligenci, velkou variabilitu i stylovou různorodost. Dokázal v lidech probudit sugestivní vibrace, nabudit emoční rozpoložení a s živou prezentací se často dostavoval dechberoucí fascination efekt.

Jeho jméno je navždy spjato s prvními nahrávkami "jeho" kapely Colosseum. Desky z konce šedesátých respektive začátku sedmdesátých let jsou nepřekonatelné a už dávno v pravdě ikonické. Ten, kdo se o dění okolo kapely už později dopodrobna nezajímal a nezajímá, ani netuší, že v letech devadesátých prodělal tento soubor velký comeback. Po koncertním zmrtvýchvstání dochází za pár let i k obnovení činnosti studiové a Colosseum ve své klasické sestavě z dob alba Daughter of Time vydávají další naprosto - a to podtrhuji dvakrát - úchvatnou nahrávku pojmenovanou "chléb a hry", tudíž Bread and Circuses.

S obligátně kvalitně sejmutým zvukem představují světu svoji čtvrtou klasickou studiovku, která naprosto plynule navazuje na své tři o dost starší předchůdce. Skladatelsky se na ni podíli většina ze šestice hudebníků, kde každý jeden je dokonalým instrumentalistou a profesorem ve svém oboru. Sytě pevně ukotvený a emocemi praskající vokál Chrise Farlowa k nám promlouvá stejně mohutnou ozvěnou jako v letech sedmdesátých. Dave Clempson předvádí dokonalé kytarové finesy a spolu s Markem Clarkem skvěle doplňují původní trojici, jež kapelu kdysi založila. Těmi jsou samozřejmě dechař Dick Heckstall-Smith, klávesák Dave Greenslade a onen fantastický hráč na bicí, Jon Hiseman.

Jedenáctka kvalitou vyrovnaných a nápady překypujících skladeb snese libovolné srovnání s minulostí. Watching Your Every Move je razantní a dynamicky flexibilní otvírák, v němž Chris Farlowe okamžitě potvrzuje, že neztratil nic ze svého leader-charisma. Titulní Bread & Circuses operuje v dechové rovině a jazzovém rytmu. Wherever I Go zase do puntíku splňuje charakter velkolepé balady. Další polohu, tentokrát funkovou, předvede High Time a začouzeně bluesovou stopu dokonale nastíní emotivní Big Deal.

O tom, že v muzice Colosseum je ukryto mnoho krás nás přesvědčuje šestá, Markem Clarkem zpívaná The Playground. Ta doslova pluje na lahodných tónech akustických kytar, hammondek a něžných výstupech saxofonu. Jazzově odlehčená No Pleasin patří k dalším písním, které sbírají vavříny pro vítěze, podobně jako následující emoční klenot I Could Tell You Tales. Skvělým dráždidlem pro posluchačovo jazzově nakloněné ouško je dechberoucí instrumentální představení The One That Got Away.

Kapela Colosseum zůstáva aktivní i v letech následujících. Nás, své věrné, ještě dvakrát oblaží novým materiálem a pokaždé se jedná o prvotřídní práci. Myslím si však, že deska Bread and Circuses už překonána není, byť se o to následující dvojice snaží urputně. Za mě tedy jasný plný počet a velké nadšení nad albem, které dokonale překonává běžné comeback produkce. A samozřejmě potřebný zdravotní zázrak a pevnou víru Jonovi a jeho blízkým.

» ostatní recenze alba Colosseum - Bread And Circuses
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Cobham, Billy - Crosswinds
2018-05-30

Cobham, Billy / Crosswinds

5 stars

Bubenické eso Billyho Cobhama mám spojeného - tak jako mnozí jiní jazz/prog-aktivisté - s prvními nahrávkami nedostižných Mahavishnu Orchestra. O tom, že tento tlučmistr vydával i alba sólová, jsem donedávna neměl vůbec tucha. Přilehlé obzory mi rozšířila až dvojice recenzí z pera kolegáčků Braňa respektive bullba předložených na těchto stránkách s měsíčním rozptylem. Sólovou desku z pozice bubeníka jsem ve své sbírce doposud neměl a tak zvědavost a větření něčeho mimořádného zakrátko přerostlo v nákup další stříbrné placatice.

Slovo další ale neznemená, že jde o průměrnou či jinak běžnou hudební produkci. Milovníkovi jazz rocku a fusion srdce radostí poskočí s každým úderem tohoto technického mága do činelu, hajtky, bubnu nebo kopáku. Až na pár momentů však posloucháme výborně šlapající kapelu a ne jedince, kterému ostatní dělají pouhé křoví.

V distribuční síti se v době pořizování mistrovy desky nacházely první dvě nahrávky a já pečlivě vybíral, která bude tou pravou. Dnes je tomu sice jinak, ale před pár měsíci se mi bubeníkův debutní čin příliš nepozdával. Připadal mi hodně sebestředný, okatě předváděl, která pozice je nejdominantnější a kdo (snad společně s T. Bolinem) bude sbírat vavříny pro vítěze. S opakovanými poslechy bych dnes svůj názor pozměnil a nemám problém si užít i jedničku. Bylo to však album Crosswinds, které mě pokořilo okamžitě.

Ve stylu, který album nabízí, rád vyhledávám malebnější plochy s důrazem na krásné a protažené melodie dechových nástrojů, volnější atmosféru a silnější průchod naskládaných emocí. Nepotřebuji slýchat rytmické přeskupování třicetkrát do minuty ani víření paliček předhánějící v rychlosti francouzské mašinky TGV.

Crosswinds je náladotvorné a do zachmuřenějších dnů ideální dílo plné příjemného muzicírování. Billy se na pár místech utrhne ze řetězu a dunivě přejíždí svoje přechody, ale po většinu děje vytváří svým stylem rozoranou půdu, barevně skvěle odstíněným, klávesově-kytarovým obrazcům.

Poslech alba Crosswinds doporučuji všem milovníkům fusion, jelikož se jedná o jedno z předních děl v této oblasti.

» ostatní recenze alba Cobham, Billy - Crosswinds
» popis a diskografie skupiny Cobham, Billy


Eloy - Ocean
2018-05-25

Eloy / Ocean

5 stars

Sehnat v dnešní době původní vydání tohoto alba je čin zhola nemožný. Jelikož zvuk remasterovaného katalogu Eloy není u každé jejich položky stoprocentní, hrál jsem v případě alba Ocean na jistotu a zvolil si původní výlisek. Sice z druhé ruky prostřednictvím Discogs, ale s jasnou zvukovou kvalitou. Odměna byla sladká. Od německých "Pink Floyd" jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Další porci ohromného vesmírného space rocku rezonujícího svými dlouhometrážními zvuky kdesi na pokraji naší hvězdné soustavy.

Námět alba čerpá svůj základ ze zániku bájné Atlantidy a pro rockovou kapelu je podobné téma vždy dostatečně interesantní. Když k němu dokáže připojit i podmanivě krásnou hudbu, je o tajemný zážitek dobře postaráno. Vlastně jde o programní hudbu, která se na mnoha místech drží pevného scénáře a svou zvukovou barevností a hojným využíváním různých sugestivních ruchů dovede dokonale vytvořit iluzi místa a prostoru.

Kdybych si měl vybrat skladbu, která mě na desce nejvíce baví, bude to buďto první Poseidon's Creation pro své krásné harmonie (které ještě věrohodněji vyniknou při poslechu se sluchátky) a opulentní atmosféru, nebo hned další, podmořsky podmanivá dvojka Incarnation of the Logos.

Deska Ocean je neúspěšnější a pro mnohé jistě také nejlepší nahrávkou Eloy. U mne není podobný aspekt jednoznačný, jelikož si rád poslechnu i dravější předchozí alba, stejně jako famozního nástupce Silent... Pět bodů však udělím rád a jednoznačně.

» ostatní recenze alba Eloy - Ocean
» popis a diskografie skupiny Eloy


IQ - Ever
2018-05-20

IQ / Ever

5 stars

Věřím že každý progrockem ošlehaný fanoušek přišel alespoň jednou do kontaktu s předními představiteli tohoto žánru, kapelou IQ. Ta se na svém albu Ever sešla opět s původním zpěvákem Peterem Nichollsem a předložila jednu ze svých nejucelenějších nahrávek. Jedná se o do puntíku vyvážené album naplněné překrásnými harmonickými plochami a okázalou nástrojovou bravurou. Nejde o žádný nostalgický návrat artrocku sedmdesátých let. Uslyšíme hodně romantiky, nepatrný závan sentimentu, ale i postupné přemísťování hudebních myšlenek do ráznějších a rytmičtějších úseků, které mají v popisu práce desku oživovat.

Iq, Pallas, Pendragon a mnozí další tvoří už dlouhá léta druhou vlnu britského progresivního rocku a každou další nahrávkou se pomyslně předhánějí, kdo že trumfne toho druhého. Velice osvěžující je úvodní skladba The Darkest Hour, dvojdílná tajemná hvízdalice Fading Senses a četně promakaná epopej Further Away.

Iq jsou velká jistota, nostalgie i upřímný hudební pohled směřující stále vpřed. Ten jasně dokumentují poslední nahrávky souboru Frequency a The Road of Bones, které si se svými staršími bratříčky náramně rozumí a odkaz Ever posouvají vstříc budoucnu.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ


Orme, Le - Uomo Di Pezza
2018-05-16

Orme, Le / Uomo Di Pezza

5 stars

Svůj stěžejní albový triumvirát vydali italští Le Orme mezi roky 1971-73. Jejich následující produkci nehodlám nijak soudit, jelikož ji znám pouze velice zběžně a pokud není člověk vyloženě italofil (nebo nemá ve své přezdívce společného jmenovatele s hadím živočichem), jen zřídkakdy o ni projeví hlubší zájem. Nepsané pravidlo tudíž hovoří jasným jazykem. Pokud Le Orme, vybírejte z trojice Collage, Uomo Di Pezza a Felona e Sorona a nemůže se vám přihodit, že si svá bagančata nechtěně umažete. Tahle trojka, to je kvalita sama.

Já osobně začal, a teď mě možná opravte - TĚMI NEJLEPŠÍMI - možnými "ormáky", tedy deskou prostřední, deskou s krásným obalem, Uomo Di Pezza. Toto časově velice nenáročné, až hanebně krátké album mi sedlo do uší okamžitě a podobně přilnavě jako od kvalitního krejčího na míru spíchnutý svrchník. Jak se někdy naivně, avšak trefně říká, neměnil bych na něm (podobně jako u Beatles :-) ) jedinou notu, jediný akustický přechod nebo jakoukoli melodickou frázi. Tady vše do sebe zapadá tak, jak má. Album je prostoupeno typicky italským aroma sedmdesátých let. Je tu melancholie, je tu vroucná lyrika, jsou tu precizní instrumentální pasáže i krásné klávesové party. Skladby číslo 2, 4, 5 a 6 jsou zkrátka nádherné. Emotivní, naléhavé, křehké a velice melodické.

Viva Le Orme!

» ostatní recenze alba Orme, Le - Uomo Di Pezza
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Alan Parsons Project, The - Eve
2018-05-14

Alan Parsons Project, The / Eve

4 stars

Povinně teď zvednou ruku ti, jež poslouchají a obdivují hudbu Alana Parsona. Stačí malá zmínka prostřednictvím připojené reakce, aby měl průzkum nějaký smysl. Dle bídného stavu recenzí na našem toku, v žádný zázrak nedoufám, ale každá zbloudilá dušička floydovského naturelu potěší.

Alan Parson, důležitý to muž ve službách nahrávacích sekvencí slovutného alba Dark Side of the Moon. Všichni jistě tuší, o které kapele tady mluvíme. Přestože je jeho společný repertoár se skladatelem Ericem Woolfsonem nesmírně kvalitní a s velkými PF má hodně společných paralel, stále zůstává skrytým tipem fajnšmekrovského charakteru.

První šestice alb je mému srdci neuvěřitelně blízká, téměř nedotknutelná. Už na té poslední, Eye in the Sky, jde kvalita dolů a další nahrávky mají prudce sestupnou tendenci. Ovšem hudba širší veřejnosti utajena, hudba na dílech jako I Robot, Pyramid nebo velkolepé Turn of the Friedly Card má v sobě neskutečnou sílu a vnitřní náboj. Dokáže vaše srdce rozpumpovat, city rozervat, emoce rozběsnit. Krystalicky pramenitý zvuk, precizně rozložený každý nástroj ve svém sektoru, neskutečná muzikální hravost a euforická vzplanutí ukrytá v hrdlech několika zpěváků, průběžně se střídajících v každé písni. To všechno a ještě mnohem víc vás potká při poslechu této zajímavé party nevšedních muzikantů.

Také jejich čtvrté společné dílo nazvané Eve v sobě mísí zmiňované faktory. Desku beru jako komplexní dílo s devíti silnými položkami. Kdybych měl alespoň dvakrát ukázat prstem, bude to na brilatní vstupní jízdu Lucifer. Neuvěřitelně nabušenou, dynamicky vzpupnou perdu s krásnými ozvěnami kytar. A v závěru pak intenzivní poklad If I Could Change Your Mind s něžným hlasem Lesley Duncan a neskutečně oduševnělou melodikou.

Hudba The Alan Parsons Project stojí na křižovatce rocku, art-rocku a inteligentního popu. Je prostoupena vznešenými melodiemi a bohatou harmonickou výzdobou s aranžérsky decentní, dekorativní patinou.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eve
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


King Crimson - Islands
2018-05-11

King Crimson / Islands

5 stars

První tři desky King Crimson a jejich barevnou trilogii z osmdesátých let jsem poznal během několika měsíců a poslouchal je soustavně, takřka jedním dechem. Průzkum a ponor do takto koncipované a originální muziky, do níž jsem se zamiloval na první dobrou, byl pro mne kdysi jedním velkým dobrodružstvím. Wettonovská perioda už vyžadovala více času a vnímavější pohled, který se utvářel jen pomalu a postupně. A deska Island, kterou jsem k Red a Larks... přibalil současně, mi trčela zabalena ve skříni skoro celý rok. Pořád jsem čekal, až se pořádně proposlouchám dvojicí zmiňovaných nahrávek. Dnes začínám pokukovat po Starless, ale zhruba před měsícem jsem konečně dostal chuť na Islands a vpravil ji do útrob přehrávače.

Částečně jsem Islands kdysi slyšel z internetu a dlouhou dobu ji považoval za "divnou" desku. Nikdy jsem o nahrávce neuvažoval jako o slabé, jen na mě byla vždy značně nesourodá a přehnaně experimentální. Opticky vzato jde stylotvorně a zvukově hodně dopředu. Je výjimečná tím, jak je jiná. Její atmosféra se dá těžko uchopit a některé ostré pasáže mně řežou do uší i dneska. Začínat u King Crimson právě s Islands, asi bych je zatratil okamžitě.

Nahrávce musím přiznat velkou chuť souboru/Frippa v prozkoumávání nového terénu. Progresivní linii alb King Crimson Island rozhodně nestírá, spíš naopak. Frippův experimentální ponor svědčí o velké dávce nadání poprat se s tématy, která by byla ještě před dvěma roky pro soubor stěží akceptovatelná. Tak strmý raketový růst můžeme zaznamenat u skutečně malého množství kapel v celé hudební historii. Rocková skořápka se na Islands natrvalo rozbíjí o improvizační struktury, kterým vládnou syrové dechové nástroje, mnohdy postavené do pozice ústředního tvůrce jedné z (ne)melodií.

Boz Burrell má pro mne ze zpěváků, kteří v KC kdy účinkovalim nejméně přesvědčivý vokál. S hlasovými veličinami Gregem Lakem nebo Adrianem Belewem se měřit nemůže - vedle nich zpívá obyčejně, emočně málo působivě.

Spoustu prostoru ve Frippových skladbách již tradičně vyplňují instrumentální části. Ty jsou opět zcela mimořádně vyvedené, až abstraktně působivé. Dunící jazzové prvky jsou exponovány místy drasticky, místy do kontrastu s malebnou scenérií vycházející z dalekého ticha a postupně se zesilují. Zdejší šestice skladeb je vyrovnaná, výrazná a těžce zařaditelná. Těkavě minimalistickému rázu v nástrojových výměnách by se měl přiblížit pouze jedinec, který měl už s kapelou co do činění.

Poslech kteréhokoliv z alb King Crimson je vždy malá dobrodružná výprava do krajin neprozkoumaných a často i zdánlivě vzdálených. Díky bohu za takové krajiny.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Dead Can Dance - Aion
2018-05-07

Dead Can Dance / Aion

5 stars

Právě poslouchám desku Aion dua Dead Can Dance. Už od prvního Lisina omamného nápěvu prostupujícího skrze píseň The Arrival and the Reunion se moje tělo a především mysl naprosto oddaně a bez zábran přenáší o několik století nazpět do temných dob středověku a tiše bloumá mezi zdmi a pokoji mně blíže nespecifikované panské usedlosti.

V osamění a zcela nepozorován se procházím v tichém šeru starobylého hradu, nebo jsem snad blíže k současnosti a jedná se nějaký překrásný zámek? Jeho komnaty působí studeně a odtažitě, zároveň však vznešeně a přepychově. Jeho skuteční obyvatelé se pohybují těžkopádně a potutelně kují pikle. Muži v lehké zbroji řevnivě diskutují, přou se a soutěží mezi sebou o titul největšího náfuky, kterému v měšci cinká nejpočetnější množství zlaťáků. Dámy koketně přihlížejí naparujíc se se svými róbami, tituly a postelovými úspěchy. Služebnictvo přináší na stoly stále další a další porce krmě. Ta mizí před očima těch, kteří se už neudrží na nohou a nemohou podkuřovat ostatním, a tak se raději snaží urvat alespoň něco pro sebe.

Je to zvláštní doba, romanticky krásná, přesto zcela nepředvídatelná. Zítřek nevěstí žádné jistoty, pokud nejste zámožným velmožem či panovníkem, ale ani ti nejsou ušetřeni intrik a pomluv. Úkladná spiknutí, otravy a příbuzenská nevraživost je tu na denním pořádku. A možná je to jenom dobře, když si podobné představy necháme do mozku transformovat pomocí hudby, či jiných prostředků svévolně a tělesně neúčastněně. Těžko si totiž dovedeme představit, jak my sami bychom se s naší mentalitou dokázali v takové době prosadit a vypořádat se s ní.

Kapela Dead Can Dance mě umísťuje každou svou skladbou, každým albem do trochu jiné epochy, jiného slohu a doby. Někdy jsou to dokonce rané východní civilizace putující napříč mým vědomím, vzdálené a neprozkoumané světy, etnika i náboženství. Přesto mají návštěvy ve všech těchto destinacích společného jmenovatele a tím je dvojice Brendan Perry a Lisa Gerrard. Bez nich by to možné nebylo, nebo alespoň ne tak intenzivně.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Aion
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Anekdoten - Nucleus
2018-05-06

Anekdoten / Nucleus

4 stars

NE NE NE! Pryč s tím, co je tohle za divnou depresivní muziku, která se snaží tvářit jako nějaké sofistikované umění.

Přesně takhle může člověk reagovat po několika minutách strávených poslechem druhého alba švédských Anekdoten.

Silnou kávu nám na druhý pokus tihle northmenovci namíchali a pokud neznáme přesné příčiny proč se vydali tímto směrem, můžeme o pravém důvodu pouze spekulovat. Jedním z pádných vysvětlení může bý také fakt, že chlívek kapely svépomoci vystavěný a počmáraný uvnitř nápisy Island, Starless... nebo také Fripp is God, se začal třem chlápkům a jedné dívčině rychle zajídat. Nikdo nemá příliš rád pokud jeho výtvor široká veřejnost donekonečna k někomu přirovnává. V těchto i jiných souvislostech může jako absurdní vyzerať fakt, že stejně jako KC výrazně přitvrdili na albu Red, podobným krokem se v roce 1995 vydali také Anekdoten, tudíž paralela na své slavné předchůdce se opět nastavuje.


Touha vymanit se z okovů karmínového krále mohla být hnací silou při tvůrčím procesu tohoto alba. Alba, jež mělo kapelu nasměrovat na novou cestu a rádoby kritikům natrvalo přivřít nevymáchané čenichy.
Odvážný krok se v tomto směru vyplatil, ale co fanoušci? Chtěli od svých nových ikon slyšet právě tohle. Myslím že ano i ne. Mnohým fans vůbec nevadila cesta na kterou se kapela svým debutním albem vydala. Byla potěšena odkazem na svou oblíbenou kapelu a průsečík propojující staré s novým fungoval bezvadně.
Tentokrát jsou ovšem na vině prostředky, kterými se kapela pokouší přesunout na jinou kolej. Syrovost, frustrace, hněv, deprese vykukující za každým rohem a částečná změna výrazu nejsou tím největším lákadlem nahrávky. V těchto případech je tomu spíše naopak.


Vlastně jde o těžkou experimentální muziku, která se nedokáže zalíbit sama. Pokud ji budeme chtít ponížit, můžeme napsat, že jde o (ne)obyčejný kravál. Na straně druhé zůstává faktem, že toto album je daleko lepší a zajímavější než vypadá, než se tváří.
Jako umělecký výtvor se nedá docenit hned, bude to trvat měsíce, možná roky, ale kdo má dnes vůli po něčem takovém pátrat?

» ostatní recenze alba Anekdoten - Nucleus
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Ten Years After - Watt
2018-05-03

Ten Years After / Watt

5 stars

Ten Years After je skupina s bluesovým srdcem a rockerskou duší.

I přes nezpochybnitelné kvality předchozí nahrávky Cricklewood Green je pro mě osobně právě deska Watt jejich nejlepším dílem. Samozřejmě se to může lišit momentální náladou a očekáváním, případně ještě předpokládaným decentním stylovým posunem, ale z vrcholného albového čtyřspřeží, které bylo vydáno během pouhých dvou let (neskutečné, 2 roky a 4 geniální alba), mi Watt přijde nejfamóznější. Není až tak syrové a neučesaně bluesové jako bylo kupříkladu Stonedhenge, ale na druhou stranu je variabilita jeho nejsilnější zbraní. Částečně už naznačuje, kudy se chce Alvin vydat na nahrávce příští.

Už hypnotický startér I'm Coming On, posazený na geniálním Alvinově riffu, dravé Rickově bubenické předváděčce a dlouhatánském sólu stojí za pozornost. My Baby Left Me jde ještě dál. Otevřou ji akustické kápance spolu s Leeovou dominantní basou a skladba pomalu pouští žilou. V jejím závěru se rockuje, jazzuje a sóluje, jako by se kapela zrovna utrhla ze řetězu.

Následující Think About the Times už žádný komentář nepotřebuje. To je prostě urozená nádhera. Stejně jako další, bluesově drsná dupárna I Say Yeah. Jedním z vrcholů alba je pro mne kraťučká instrumentálka The Band With No Name, ve která si kapela vystáčí s pár notičkami a svou naléhavostí a muzikálním citem řekne vše podstatné.

Dalším vrcholem a typickou TYA skladbou zároveň je šestá Gonna Run. Přesně pro tento typ skladeb byla kapela publikem milována. Geniálně jednoduchá, avšak instrumentálně famózní a hlavně nápaditá bluesovka z kategorie nezapomenutelných. She Lies in the Morning je taková pohodovější, melodicky zpěvná píseň, která tuto kolekci podmanivě dobavuje dalšími odstíny. A nakonec tu ještě máme živý Berryho cover Sweet Little Sixteen.

Ten Years After po několik málo let stáli na vrcholu blues-rockového piedestalu, který oni sami kdysi pomáhali vybudovat. Je pravdou, že ten jejich se krátce po této nahrávce začíná povážlivě bortit, avšak odkaz, který našim otcům a jejich dětem zanechali, se bude ještě dlouho předávat dalším pokolením.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Alphataurus - Alphataurus
2018-04-29

Alphataurus / Alphataurus

5 stars

Recenze debutní nahrávky italských Alphataurus tu na Progboardu čítají roky – 3x2004, 2006 a 2007. Celých jedenáct let zde nikdo nepřipomenul jeden z vůbec největších klenotů jižanské scény.

Jde o kapelu, která si to na svém jediném/jedinečném výtvoru vyhřezlém na svět v plodném roce 1973 šine po progové highway, ale do své nádrže čerpá vysokooktanové palivo s nemalou příměsí hard rocku. Tudíž kombinuje a smíchává vícero hudebních složek, jak jsme již u kapel z tohoto kontinentu navyklí. Občas sklouzne k jazz rocku a na pár místech se otře o jižanský folk. Syntezátorově dokonale zvládnutá a bohatě odstíněná paleta zvuků se tu serve s dynamickým podkladem basa/bicí a výborně sólující kytarou.

Pět skladeb, pět perel. Toť stručná charakteristika tohoto alba, z něhož osobně nejvíc obdivuji dva pomalejší kusy v jeho závěru, La mente vola a Ombra Muta. Ty mají dokonale zvládnutou atmošku a rázem vám přivodí příjemné mrazení po těle. Alphataurus sázejí na originalitu, diváka zaujmou bohatou směsicí stylů a buďte si jisti, že vás nebudou nudit ani vteřinu. A perlička na závěr - také vám několik okamžiků rozmístěných v klávesových motivech připomnělo staré dobré Uriáše?

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus


Greenslade - Greenslade
2018-04-27

Greenslade / Greenslade

5 stars

Koupě prvních Greenslade, kteří nejsou běžnou položkou distribučních katalogů byla docela oříšek. Objednával jsem je z vícero míst, ale vždy mi po nějakých třech měsících napsali, že nejsou schopni cd sehnat. Až francouzský label Musea records, se kterým komunikace vázla totálně, se z čista jasna rozhoupal a z objednávky několika kusů (ty samozřejmě nesehnal, přitom v katalogu figurovaly), mi poslal tento jediný. Už už jsem pokukoval po discogs, odkud by CD z druhé ruky nebylo problémem, a v tom neočekávaně dorazili právě Greenslade.

Na desku jsem se moc těšil. Všude jsem četl, že patří k jejich nejlepším a jelikož mám moc rád album Time and Tide, čekal jsem pořádnou nakládačku ve stopách původních Colosseum. Ale chyba lávky, jednička jejich klávesáka Davea Greensladea se pohybuje v naprosto jiných dimenzích, než ve kterých brouzdal u svého původního působiště.

Tím, že se vyřadila kytara a přibyly další klávesy, posloucháme čistý art rock a po jazzových exhibicích se až na pár výjimek slehla země. S nemalou virtuozitou je zde představen nespočet různobarevných témat, která nepostrádají hlubší myšlenku a ve vzájemné kooperaci tady "soutěží" hammondy, mellotrony, klavír i zvuk chrámových varhan. Rytmika šlape bezchybně a hlas Davea Lawsona je natolik originální, že si jej zapamatujete a zamilujete takřka okamžitě.

Čtveřici nahrávek Greenslade můžeme bez okolků zařadit do krabice s nápisem zapomenuté klenoty rockových dějin. Tímto však ani v nejmenším nezpochybňujeme jejich nespornou kvalitu. A proto objevujme a buďme odměněni, jelikož nejen skupinou Colosseum je našinec živ.

» ostatní recenze alba Greenslade - Greenslade
» popis a diskografie skupiny Greenslade


Strawbs - The Ferryman's Curse
2018-04-26

Strawbs / The Ferryman's Curse

4 stars

Po kapele Ten Years After se koncem minulého roku připoměla další výrazná akvizice, jejíž slávu a úspěch už dávno pokryla silná vrstva prachu. Jde o Cousinsovy Strawbs, kteří stejně jako Alvinova jednotka sklízeli své nejsladší plody během umělecky nejkreativnějšího období v hudebních dějinách, v sedmdesátých letech.

Asi těžko dnes může někdo očekávat od kapely dávno vysloužilých šedesátníků či sedmdesátníků nějakou vlastní revoluci, která by alespoň trošičku nabourala jejich léty zaběhaný styl. A proč taky. Trojice Cousins, Lambert a Cronk spolu zažila nejslavnější období souboru okolo hypnoticky tajemné nahrávky Ghosts, ze které se snaží čerpat a vycházet i na nosiči aktuálním.

Daveův uhrančivý recitativní mluvozpěv a vznešená nálada, ve které mají klasické kytary často hlavní slovo, promlouvá k divákovi stále stejně sugestivně a s potřebným zaujetím. V tvorbě kapely hrál často podstatnou roli duchovní rozměr. Vznešenou atmosféru tichého rozjímání se pokoušejí noví Strawbs zpečetit ve skladbách The Song Of Infinite Sadness, The Familiarity Of Old Lovers, When The Spirit Moves, mystické předehře The Reckoning a v písni titulní.

Trošičku tu bohužel postrádám výraznější elán a inovativnějšího ducha. Chybí moment překvapení. Ale i přes mé drobné výtky je tato deska pestrá, hravá a instrumentálně bohatě zdobná. Její náplň mi malinko připomíná období alba Nomadness, desky multižánrové a otevřené různým vlivům z různých prostředí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Strawbs - The Ferryman's Curse
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
2018-04-24

Banco del Mutuo Soccorso / Io sono nato libero

5 stars

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Pendragon - Not Of This World
2018-04-23

Pendragon / Not Of This World

5 stars

Jirkova recenze na album Belive britských neoprogresivních melodiků Pendragon mě natolik navnadila, že jsem neodolal a desku si za pár hodin poslechnul. Že jsem z ní byl znovu nadšený netřeba zdůrazňovat a chuť na další Pendragon se dostavila takřka okamžitě. Netuším jak ostatní, ale já osobně s některými nahrávkami určitých kapel jaksi automaticky páruji jejich další, časově podobné výrobky, které společně vytváří imaginární dvojice či triumviráty. Tak mám kupříkladu v jedné škatuli a vždy návazně poslouchám alba Kingdom of Desire a Tambu od Toto, Aqualung a Thick as a Brick od Jethro Tull nebo právě Not of This World a Believe partičky Nicka Barretta.

Jak jsem kdysi psal u Belive, jejich desky se dají rozřadit do určitých vývojových etap. Not... je mezistupeň mězi starou, vysoce melodickou tvorbou kapely a tím, co přijde s deskou Pure. Ale na rozdíl od Believe se poměrně často ohlíží nazpátek a po moderních vsuvkách s decentní industriální patinou je tady pusto a prázdno.

Nahrávka je technicky vysoce promakaná. Dýchá skrze přítulně zasněný, pinkfloydovský opar a ve studiu dostala precizní, nástrojově vyvážený zvukový zábal. Každá ze skladeb obsahuje dostatek silných nosných momentů a její poslech v jednom zátahu plyne jako horská průzračná bystřina. Do kategorie nejlepších skladeb bych zařadil věci All Over Now, Green Eyed Angel a dlouhatánskou A Man Of Nomadic Traits.

Not Of This World je prvním malinko výraznějším úkrokem stranou po patnácti letech a pěti studiových deskách. Pendragon si oproti The Masquerade Overture uvědomují, že doba kráčí mílovými kroky kupředu a že jejich klávesově patetický styl se do ní už vůbec nehodí. Clive Nolan mění zvuk svých klávesových rejstříků a Nicku Barrettovi jako skladateli jde o hlubší emoční proporce s jasným cílem odlišit se.

» ostatní recenze alba Pendragon - Not Of This World
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Dream Theater - Dream Theater
2018-04-18

Dream Theater / Dream Theater

4 stars

Formálně nemohu tomuto určitě skvělému a pro obdivovatele Dream Theater také velice oblíbenému albu nic vytknout. Určitě ne zjevný, do uší bijící pokus o návrat kapely ke svému nejslavnějšímu období. Netvrdím, že se povedlo úplně všechno a ve všech směrech, ale tohle obrození přišlo v hodině H, v době, kdy nemalá část jejich obecenstva pomalu ztrácela s kapelou trpělivost.

Jednotlivé skladby jsou naprosto v pořádku. Chytře napsané, zajímavě zaranžované a instrumentálně dotažené. V čistě technické oblasti se od kapely honosící se takovýmto jménem snad ani žádný propad očekávat nedá. Pokud chlapcům nechybí fištrón a zajímavé nápady, je možné i na třinácté desce v řadě namixovat osvěžující koktejl. Jenomže právě slovo osvěžující je zde tak trochu kamenem úrazu. Kapela se zřejmě pod tlakem z venčí otáčí ke své minulosti skutečně často a některé úseky si z alba Images and Words vypůjčuje jako chybějící zboží z výkladní skříně. Osobně nemám problém jim tohle odpustit, protože je mi milejší takováto cesta, než ta, která byla zvolena o tři roky později.

Skutečně masivní zvuk je posazen do celé plejády organicky funkčních kompozic velmi vkusně a pokud se John Petrucci drží na vodítku, netlačí na pilu a nesóluje příliš dlouho, dokáže promlouvat skrze svůj nástroj velice zajímavým způsobem. Pestrost akustických pochodů a důrazný přítlak na melodie se tentokrát kapele povedl na jedničku.

Formát klasické písně se odrazí za dramatickou instrumentální předehrou False Awakening Suite, která funguje jako vstupní brána skutečně perfektně. Z výborné dvojice The Enemy Inside a The Looking Glass mám raději tu druhou jmenovanou, právě pro ten skvostně vystavěný akustický most s minulostí. Enigma Machine vyznívá trochu fádně a může zavánět nudou alá moderna D. T., ovšem nasazení, feeling a „TO“ něco, co z kapely na této desce vyzařuje, je ukryto i v jejím obsahu.

Dalšími příchozími jsou čtyři časově rozumná, nápaditá a hlavně přesvědčivá čísla, se kterými se hudebníci-profesoři skutečně pochlapili. Přesně tady platí pravidlo o tom, že méně znamená většinou i více. Tato fráze se už bohužel netýká poslední rozlehlé suity Illumination Theory, rozpracované v pět částí, ale ta přehnaná snobská rozbujelost ke kapele zkrátka patří, takže...

Co říci závěrem? Snad jen, že mi zvědavost velí dozvědět se, kudy se chce kapela ubírat na svém letošním avizovaném albu a vcelku se po propadáku Astonishing těším na jeho poslech. Tahle deska mi dává určitou naději, že Dream Theater ještě neřekli poslední slovo. 4-5*

» ostatní recenze alba Dream Theater - Dream Theater
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
2018-04-14

Gryphon / Red Queen to Gryphon Three

5 stars

Gryphon se na svém třetím a pro většinu příznivců kapely také nejoblíbenějším albu Red Queen to Gryphon Three přiblížili renesanční hudbě takřka na dosah. I když čistotu středověkých tradic ideově lépe vystihuje předešlá věc Midnight Mushrumps, po aranžérské stránce je právě Red naprosto nedostižné.

Čtyři silně propracované a složité kompozice nabízí nespočet barevných variací, nuancí a krás. Muzika Gryphon se opírá o čitelně inteligentní přístup, je dobře provrstvená, kolorovaná a harmonicky do detailu proměnlivá. Flétny, fagoty, akustické kytary, cembala a krumhorny si společně vyzpěvují své pyšné melodie povahy symfonicko-lidové, linoucí se z hradních prostor "vonících" zatuchlým pachem nevětraných místností.

I když je tohle album všeobecně považováno za jejich nejlepší, já osobně na něm cítím už začínající ozvěny klasického ostrovního art rocku a proto, pokud chci zadolovat ve středověku co nejhlouběji, dávám přednost dobově pevněji ukotvenému Midnight Mushrumps. Ale i tak se pořád bavíme o mistrovském díle progresivní hudby.

» ostatní recenze alba Gryphon - Red Queen to Gryphon Three
» popis a diskografie skupiny Gryphon


Trip, The - Atlantide
2018-04-13

Trip, The / Atlantide

3 stars

Na chvíli zase zafušuji do Snakeova teritoria a jen ve stručnosti zde připomenu další ze zapomenutých italských kapel sedmdesátých let. S krásným obalem, zajímavým textovým konceptem a v okleštěném tříčlenném složení vám nabízím desku Atlantide kapely The Trip.

Totální emersoňácký přístup (mám na mysli nezpochybnitelnou inspiraci kapelou ELP, to jen pro nováčky), lze vypozorovat nejen ve stejném nástrojovém složení, ale i ve velice podobném hudebním rozpoložení. Trip válí opravdu obstojně, desku provází slušná dynamika tepající rytmické dvojice umístěné do popředí. Různobarevná schemata klávesových nástrojů a někdy pěkně od plic soptící vokál Joe Vescoviho. Nejlahodnější jsou místy doslova vymazlené černobílé rejstříky, ženoucí desku po atmosférické cestě k bortící se Atlantidě.

Nahrávce udělím tři body, jelikož mě materiál obsahově až příliš připomíná ony ELP, kterým jsem za Tarkus objednal čtyřku. Navíc bubenické sólo v části číslo sedm mě pořádně irituje a raděj ho pokaždé přeskakuji. Ovšem jejich zástupci nechť si bodík navíc klíďo dosadí sami.

» ostatní recenze alba Trip, The - Atlantide
» popis a diskografie skupiny Trip, The


Maxophone - Maxophone
2018-04-10

Maxophone / Maxophone

5 stars

U mnoha italských kapel se dá nakupovat takřka očima. Jižanská jednohubka Maxophone je právě takovým případem. Zdobí ji nádherný přebal, který ještě více vynikne s jeho otevřením dokořán (mini LP replika). Zobrazuje snovou krajinu s vodním tokem a ve své levé části plující bárku s hudebníky. Pastva pro oči a po zasunutí cd do mechaniky a zmáčknutí tlačítka play také pro uši.

Jde o dokonale vyzrálé multižánrové dílo, které v sobě odráží bohatství italského národa, jazyka i kultury. Však také někteří hráči tohoto souboru dostali klasické vzdělání a většina z nich ovládá hru na různé hudební nástroje. Jde o průsečík rocku, jazzu a klasiky ve velice muzikálním a přívětivém duchu. Tohle dílo je tak muzikální a velkolepé, že najít k němu podobný příměr je úkol nelehký. Možná okrajově a v určitých melodiích mohou připomenout krajany PFM.

Úvod alba nabízí zasněné tóny klavírního spektra, vzápětí přichází celkem tvrdá riffojízda, kterou vystřídá pastorální houkání z dalekých křovin, tam někde za řekou, zpodobněnou na obale alba. Hlas Alberta Ravasiniho zní majestatně a naléhavě. S podporou dechů skladba v půli přetaktuje v jazzově swingující úprk a táhlé tóny kytar ji vzápětí posunují do vod romantických. Takto by se dala popsat každá následující píseň (včetně dvou bonusů), která je svými originálními a bohatými aranžemi uchopena v podobně precizním duchu.

Maxophone jsou další z řady italských tutovek poloviny sedmdesátých let, která by neměla art rockovému fajnšmekrovi uniknout.

» ostatní recenze alba Maxophone - Maxophone
» popis a diskografie skupiny Maxophone


Black Sabbath - Cross Purposes
2018-04-09

Black Sabbath / Cross Purposes

4 stars

Tristní opomíjení etapy, ve které stál v čele Black Sabbath zpěvák Tony Martin, tu na Progboardu, mě vybičovalo k další recenzi, vztahující se k tomuto pro mne úžasnému období. A jelikož natočil Tony s Tonym :-) alb pět, přičemž to poslední společné (Forbidden) za moc nestojí, Cross Purposes je tím posledním, o které se zde chci podělit.

Po Iommiho zákulistních hrátkách s možností návratu (alespoň koncertního) Ozzy Osbourna do řad kapely, dává Dio klukům opět vale a Tony Iommi podruhé povolává do svých řad Tony Martina. Dehumanizer nebyla dvakrát povedená nahrávka kalibru Black Sabbath. Přerod scény a grunge mánie, na kterou v té době naskakoval kde kdo, zanechaly stopu i tady. Nejmarkantněji se to projeví právě na desce s Diem, a pak uprostřed nahrávky následující, této - v zatěžkaných a drsně depresivních položkách Psychophobia, Virtual Death a Immaculate Deception. Ty se samy o sobě snaží korespondovat s první etapou kapely ze sedmdesátých let, ale podobné kouzlo tady prostě nefunguje, a navíc se s tváří Tonyho Martina za mikrofonem na desku příliš nehodí. Pro mě jakožto dávného fandu A. O. R. je začátek i konec alba tím pravým, co potřebuji od kapely naordinovat.

Úvodní I Witness se postupně napíná jako špagát a vzápětí hard rockově přede, aby ve svém refrénu vyrostla v útlou krasavici, ladně tančící za úplňku někde mezi zdmi anglického zchátralého opatství. Cross of Thorns je plná mystických ozvěn, tyčí se vzhůru jako k nebesům vypínající se zdi slovutné katedrály. Následuje trojice neoblíbených, z nichž ta poslední se ustát ještě dá. Pojďme však dál, protože strana B je skvělá celičká.

Začne tesknou baladou Dying for Love, ve které se blízknou Iommiho sólové doprovody a naléhavý Martin. Song z rodu velkolepých. Back to Eden je hard rock jako řemen, drží na výborném skálopevném riffu a v jeho refrénu vyšplhá Martin za přítomností Tonyho španělek na samotný Olymp. Závěrečná trojice The Hand that Rocks the Cradle, Cardinal Sin a Evil Eye jsou špičkové rockové songy, útočící silou rozjetého parního válce.

Leif Mases vyrobil zvuk dobře padnoucí do poloviny let devadesátých. Skvěle spolu souznící rytmika Butler/Rondinelli odvádí dobrou práci a své si odkroutí i věčně pátý člen v závětří, klávesista Geoff Nicholls. Deska sice postrádá atmosféru Headless Cross nebo Tyr a nějaké skladby bych povyhazoval, ale u mne za 3,5-4 s čistým štítem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Cross Purposes
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


McCartney, Paul - Wings at the speed of sound
2018-04-04

McCartney, Paul / Wings at the speed of sound

5 stars

Paul McCartney nahrál svá nejcharizmatější alba v průběhu sedmdesátých let. V pozdějších letech se často podřizoval okolnímu trhu a dobovým požadavkům. Natáčel poměrně často a občas se mu při dobré konstelaci skutečně podařilo napsat silné songy, které nesly pečeť jeho osobnosti. Ne vždy však tyto nahrávky v sobě zrcadlily ten "pravý" rockový transfer přítomný jak u Beatles, tak na začátku jeho sólové dráhy.

Ve své první a převážně i neúspěšnější po-Beatles etapě postavil vedle nesmrtelných alb jeho bývalých chlebodárců i čtyři svoje dá se říci dokonalé dobové artefakty. Alba Ram, Band on the Run, Venus and Mars a London Town,jsou skutečně velkolepá a do detailu dotažená díla. V jejich sousedství pak dlí ještě několik ne úplně povedených nahrávek, které završuje ještě pořád rockovým šarmem vonící deska Back to the Egg, jež se stala také posledním albem pod společnou známkou Wings. Od roku následujícího vydává Paul pouze pod vlastním jménem a nahrávka s označením II se ubírá už jinou cestou. Cestou, která mně osobně s tímto pánem prakticky nekoresponduje, ale to je věc druhá.

Vraťme se zpět k tomu nejlepšímu, co můžeme od Paula počuť, a já bych tento čtyřlístek velice rád doplnil ještě jednou nahrávkou, která možná nemá takovou váhu a dopad jako zmiňovaná čtveřice, ale pořád se na ní nalézá spousta výborných skladeb a je dobrou volbou pro každého, kdo si touží Paulovu diskografii doplnit.

Album vychází v době největší popularity Wings a je skutečně týmovou prací. Každý z trojice Laine/McCulloch/English má možnost si zazpívat alespoň jednu nebo dvě skladby. Ač byla kritika spíše vlažná, deska se prodávala velice dobře, v Anglii obsadila místo druhé a za oceánem trůnila sedm týdnů na špici. Její popularitě napomohla také dvojice slušně bodujících singlů Silly Love Songs a Let 'em in.

A právě skvostná Let 'em in nám album otevírá za zvuku "líně se sunoucího" piána, bicích a Paulova ležérního přednesu. Tempo se postupně transformuje v pochodové, přijde sólo na trombon a kvalita songu si zaslouží nálepku - prvotřídní zboží. Dvojku The note you never wrote svým sentimentálním hlasem ozdobil Denny Laine a vtiskl ji nádherně posmutnělou náladu. Ve třetí She's my baby zní Paulův vokál k nepoznání a její laškovně hravý charakter do alba dokonale padne. Beware my love je dosti odlišná, ve sborech evokuje Beatles a samočinně postupně eskaluje. Pátou Wino junko si pro sebe ukradne Jimmy a vokálně i hudebně jde o velkou pohodu.

Strana B už přináší trochu slabší položky, ale Laineho Time to hide a Englishova Must do something about it profilují Wings i do jiných směrů. V závěru ovšem připlouvá parádní McCartneyho dvojice San Ferry Anne (s lahodnými dechy) a Warm and beautiful, které s přehledem posunují album mezi Paulova nejlepší.

Mám Paula i tuhle týmovou nahrávku moc rád a silné nutkání, udělit jí hodnocení nejvyšší. Jako jeho fanoušek tak činím, objektivně by to byla však čtyřka.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Wings at the speed of sound
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


UFO - Making Contact
2018-04-03

UFO / Making Contact

5 stars

UFO + Schenker = senzační kvalita a zástup nezapomenutelných nahrávek. UFO + Chapman = hm, tady už to tak kolosální necítím, spíš značně rozkolísaně.

Vyzkoušel jsem snad všechny desky, které tento nepochybně rovněž špičkový kytarista s kapelou UFO vyplodil. Ale jen málokterá mě dokázala zaujmout natolik, abych ji musel dopravit do své sbírky.
Ani tolik chválenému Mechanixu jsem neporozuměl a dodnes mi přijde krajně nudný. Vůbec nevím proč, ale je tu jedna deska, na které mě Chapmanova hra neskutečně baví a oslovuje. Ano, je to Making Contact, který byl na seznamu děl osmdesátkových UFO součástí ostatních alb, jež jsem postupně procházel a tento jediný exemplář mě dokázal nějakým způsobem oslovit.

Neříkám že je lepší nebo horší než alba v jeho okolí, mě prostě jen baví jeho písničky. Ať jde o energetické rockové stálice Blinded By A Lie a Diesel In The Dust, prošité množstvím výborných kytarových vyhrávek, nebo volnější kusy promíchané s popovější příměsí, jako jsou You And Me či Call My Name. Najdeme tu i skladby se silnou hymnickou složkou When It's Time To Rock a The Way The Wild Wind Blows nebo heavy kus All Over You. Ty věci mají tah a nápaditost, zapamatovatelné refrény i velké melodie. Nezní hloupě ani komerčně. Kožený osmdesátkový opasek tu UFO sice místy stahuje, ale není dotažen tak moc, aby kapela nemohla svobodně dýchat.

Making Contact je pro mne jediným solidním zástupcem produkce UFO v letech disca a Sandry. Devět let bude kapele trvat postavit se opět na vlastní nohy. S deskou High Stakes & Dangerous Men se jim to částečně povede, ale až Walk on Water udeří hromově a doplna. Ale to už jsme zase nazpět u Schenkera.

Tahle kapela má dvě hlavní etapy. Sedmdesátkovou se Schenkerem a novodobou s Moorem. Pak jsou tu ovšem ještě alespoň pro mne dvě stěžejní díla. Tím prvním je neoddiskutovatelné Walk on Water a tím druhým skrytý diamant a černý kůň stáje UFO, deska Making Contact, kterou jaksi automaticky řadím k Schenkerovým deskám, ač je naprosto a úplně jiná. Proto je mé bodování tak odlišné od ostatních. Za 5* a klidně si remcejte:-)

Kedna perlička k desce: Na zadní straně přebalu remasterovaného cd je nesmyslně uvedeno jméno producenta Gary Lions, v bookletu pak správné - Mick Glossop.

» ostatní recenze alba UFO - Making Contact
» popis a diskografie skupiny UFO


Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
2018-04-01

Atomic Rooster / In Hearing of Atomic Rooster

3 stars

Třetí nahrávka atomového kouta In Hearing of Atomic Rooster je pro mě částečně bizarní a těžko specifikovatelný oříšek. Vnímám ji jako jakýsi mezistupeň mezi drsně temnou produkcí na počátku vzniku tohoto souboru a jako předpřípravu na u mne vrcholné a o poznání jazzovější období, které už ťuká na vrátka.

U tohoto alba cítím mírnou rozkolísanost. Témata nejsou tak ucelená a chybí mi i jasná spojovací linie, která by vše držela pohromadě a zaštiťovala. Některé části, či dokonce celé písně mi vůbec nesedí a ve srovnání s farlowe-ovským obdobím... Možná je na vině i zvláštní ladění v hrdle Petera Frenche, který mi sice neimponuje podobně jako hlas Johna Du Cann z dvojky, ale ten se k podobné zaměřené hudbě alespoň hodil.

Což o to, začátek je přímo učebnicový. Nápaditá a dynamická Breakthrough šlape jak má. Trhaně psychedelický opar hammondek, který se vznáší nad dvojkou Break the Ice, rozčísne až intenzivní nasazení v refrénu. V baladické Decision/Indecision se skutečně blýsknou Frenchovy hlasivky a skladba je to moc pěkná. Následující instrumentální palbu A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down vnímám jako předzvěst alb příštích. Zbytek desky už mě zdaleka tolik nebaví jako strana A a s některými fragmenty celkem urputně bojuji.

V globále je to tedy strana A za 4, B za 2, což vychází jako čistý průměr.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Galahad - Seas of Change
2018-03-31

Galahad / Seas of Change

5 stars

Nedávno mi tu jeden z přísedících položil otázku, zda-li se chystám recenzovat i poslední výtvor z dílny Galahad, když už se v posledních dnech zabývám jejich staršími alby. Má odpoveď vyzněla do ztracena a ani teď si nejsem jist, jestli byl dobrý nápad pouštět se do jeho rozboru. Od novinky nemám patřičný (takřka žádný) odstup a popsat hudební náplň díla, která se celá ukrývá v jedné jediné skladbě kterou nechci rozpitvávat, je práce takřka sisyfovská.

Bedlivě očekávaná novinka se ještě nestačila rozkoukat v regálech obchodů s hudebninami a na všemožných internetových portálech praktikující prodej cd a hladoví fans se okolo ní začali slétávat jako roje včel na medové plásty. Prakticky vzápětí se začalo v souvislosti s ní šuškat o velkoleposti a dokonalosti takového projektu. Kladné odezvy, spokojenost a gratulace z celého světa směřovaly do Británie, právě ke klukům z Galahad. Je pochopitelné, že vlastní tábor kapely nejen hýří spokojeností, ale dokonce se začíná rozrůstá i o tváře nové.

On totiž stačí jeden alespoň trošičku pozorný poslech a musíte všem těm nabubřelým výrokům z vašeho okolí spokojeně přitakat. Pamatovat si nebudete zhola nic, což není divu, orientace v jedné písni trvající 42 minut je skutečně složitá. Ale pokud posloucháte moderní prog rock dneška, stěží si představíte pálivější želízko těchto dnů v ohni.

Jde o báječnou a propracovanou nahrávku. Už od impozantního albového přebalu, přes kosmeticky vypiplaný zvuk, až k vysoké, umělecky působivé instrumentaci a hlavně skutečně silné nápaditosti jak v oblasti skladatelské, tak finálně aranžérské. Superlativy jsou na místě takřka ve všech směrech "moře změn". Je to epické, je to působivé, melodické i návykové, nástrojově precizní a nadčasové.

Jen namátkou jsem si v souvislosti s tímto vzpomenul na dvě velkolepá alba, jež obsahují rovněž po jedné skladbě. Kapelu Fates Warning vytlačila v roce 1997 na piedestal nesmrtelná nahrávka A Pleasant Shade Of Grey a jejich američtí kolegové Echolyn výrazně bodují o pět let později s projektem Mei. Obě alba dnes patří mezi milníky progresivního žánru a vůbec bych se nedivil, kdyby se mezi ně vklínili právě letošní Galahad. Budiž jim přáno, ambice mají vysoké. Kostky jsou tedy vrženy.

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad


Moody Blues - A Question of Balance
2018-03-30

Moody Blues / A Question of Balance

5 stars

Částečně "jiné" album vydali britští Moody Blues v roce 1970. Oproti svému předchůdci, ale i následovníkovi je daleko svižnější a dynamicky působivější. Psychedelická tvář přepustila pozici umělečtěji založenému art rocku s důrazem na přehlednější koncertní prezentaci. Tohle album
není jen další deskou Moody. Výraznější úbytek orchestrace přináší daleko energičtější pojetí ve zcela specifickém a svěžím duchu.

O začátek se postará dokonale úžasná píseň Question, kterou by nikdo jiný než Justin Hayward vroucněji nezazpíval. Jeho něžný přednes působí úchvatně a malebné zpomalení uprostřed písně je pro romantiky doslova požehnáním. Hlas Mikea Pindera otevře druhou, tajemným závojem omotanou How Is It (We Are Here), nádhera. Velkolepý přednes Raye Thomase nás provází skladbou číslo tři, And The Tide Rushes In. Ta má pomalejší tempo a do refrénu ji vyprovází symfonická podpora. Don't You Feel Small nese pořadové číslo čtyři. Síla písně se opírá o mohutný sborový přednes, jdoucí ruku v ruce s jemným šeptajícím hláskem z povzdálí. John Lodge si střihne první voice ve cválavé Tortoise And The Hare, která patří k nejsvěžejším číslům na desce. Mezi mé nejoblíbenější skladby patří položky osm a devět. Obzvláště ta druhá pojmenovaná Melancholy Man, patří mezi výstavní aparát kapely. Skladatelsky i vokálně ji ovládl Mike Pinder a její největší síla leží v parádní melodii a sugestivních sborech, které postupně sílí až do velkého finále.

Hudba The Moody Blues v sobě vždy nesla určitý duchovní rozměr. Vážnost a jakási náboženská obřadnost naplno prosakuje i skrze A Question of Balance. Jen cesta k posluchači je o poznání rovnější.

» ostatní recenze alba Moody Blues - A Question of Balance
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Änglagård - Hybris
2018-03-29

Änglagård / Hybris

5 stars

Kapelu Anglagard můžeme s čistým svědomím označit za pionýry severského progresivního rocku, kteří na začátku devadesátých let odstartovali renesanci tohoto hudebního směru. Svým mellotronovým pojetím a syrovým, přitom na výsost melodickým soundem se snažili obrátit určitou část posluchačské obce zpátky do hloubi sedmdesátých let až k raným dílům karmínového krále.

Jejich hudba je kromě klasické rockové stravy namixována také s pomocí mellotronů, hammondů, klavíru a příčné flétny. Charakteristické jsou dlouhé, tempově často obměňované instrumentální plochy plné melancholických nálad. Malebnost určitých částí si s divákem dojemně pohupuje a nechává doslova nasávat sladký anglagardovský mok tryskající za zvuku španělek, klavíru a flétny vzhůru, ale jen do té doby, než na scénu vtrhnou rázné a přesné údery bicích, mellotronový tajfun a výrazný kytarový riff. Každému musí být po několika minutách jasné, jací skvělí to jsou muzikanti a přesto, že čerpají z odkazu svých vzorů, o žádný plagiát se rozhodně nejedná. To spíš naopak, jeden motiv na začátku úvodu alba si celkem okatě vypůjčili do své písně Stoltovi květinoví králové.

Mít tahle dnes už určitě kultovní kapela početnější albovou diskografii a pravidelnou koncertní činnost, byli by z nich hvězdy první velikosti. Ale to by nejspíš přišli o onu kultovní auru. A zato, že kdysi právě oni pozvedli praporec progresivního rocku který byl v předchozí desetiletce tak často ušpiněn a pošlapán, jim určitě patří velký dík.

» ostatní recenze alba Änglagård - Hybris
» popis a diskografie skupiny Änglagård


Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
2018-03-27

Quella Vecchia Locanda / Quella Vecchia Locanda

5 stars

Když jsem si na progarchives zadal vyhledávání první stovky nejlepších nahrávek z oblasti RPI (neboli Rock Progressivo Italiano), na jednom z předních míst se objevila úchvatná kresba pocházející z debutní nahrávky kapely Quella Vecchia Locanda. Ta malba mi přišla tak nádherná, že jsem si samozřejmě přál, aby neméně zajímavá byla také hudba této kdysi působící kapely. Po krátkém otestování na YT mě začaly pálit prsty a objednávka putovala šmahem do BTF.

Za několik dnů domů dorazil balíček od této italské firmy s očekávaným cédéčkem uvnitř. Obal tvořila mistrně vyvedená mini LP replika v barvách, po jakých jsem toužil (k mání byla ještě jiná, levnější verze s nádechem do fialova, ale možná i pod dojmem recenze přítele Snakea a zmínce o špatném zvuku bicích jsem vzal raději tu dražší).

Nebál bych se tento skvělý debut označit za klenot italského progresivního rocku. Hudba skupiny je velice charismatická. Lyricky perfektně upravená, pastorálně nadýchaná, emocionální a slušně technicky rozbujelá. Inteligentní rozmanitost obsáhne široké náladové spektrum od oněch pastorálně klidných motivů až po rockově rozbouřená schémata. Najdeme tu vlivy jazzu i italské lidové kultury (v některých houslových melodiích), odkazy k Jethro Tull (krásně sejmutá flétna) a klasickému ostrovnímu progu sedmé dekády. Quella ale opravdu zní jako pravá italská kapela, které horká jižanská krev urputně koluje v žilách. Deska nezná slabších míst, osobně mám nejraději na houslích postavený úvod Prologo, tesknou, typicky jižanskou trojku Realta a emoční ždímárnu Sogno, Risveglio E...

Výborná deska!

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda


Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
2018-03-24

Rolling Stones, The / Voodoo Lounge

5 stars

Jestliže máme hledat kapelu, pro kterou byla změna hudebního ovzduší přicházející z kraje devadesátých let z Ameriky rozhodující a která dokázala díky tomu znovunastartovat své zrezivělé lopatky v zadřených motorech tolik otupělé v předchozí desetiletce, budou tím správným příkladem právě giganti Rolling Stones. Jejich zkomírající potenciál dostal v předchozích letech pořádně na frak a těžko by si někdo tehdy vsadil, že se onen Britský rockový dinosaurus ještě někdy obrodí a navíc s takovou vrvou.

Čistě náhodně ( i když musím připustit, že pod nepatrným vlivem magistrovi poslední recenze kolegů Beatles) jsem si včera právě tohle album překopíroval do flešky v autě, aby mi zpříjemnilo dobu určenou pro přesun z bodu A do bodu B. Absolutně nic jsem od něj neočekával a jeho náplní mělo být ukrácení potřebné cca hodinové stopáže alespoň trochu příjemnou muzikou. Můj přístup byl asi takový - dlouho jsi to neslyšel a nikdy jsi tu desku zvlášť nemiloval. A světe div se, zázraky se někdy skutečně dějí. Vlastně už od prvních tónu famózní pecky Love is Strong přišlo podobně nečekané zjištění. Kdybych teď napsal, že je ta deska dobrá, lhal bych sám sobě. Ona není JENOM dobrá a další z plejády nahrávek Micka Jaggera a spol. Ona je naprosto fantastická, živelná, strující a velice muzikální. Konstruktivní, snoubící v sobě všechny typické elementy RS, moderní a na poměry kapely i slušně progresivní.

Testosteron dvojice Jagger/Richards z ní prýští vehementně a drze, jako horké sémě z údu nadrženého nadsamce. První trojice skladeb je klíčová a dokáže vás v mžiku rozcupovat na padrť. Netuším co si kapela do žil stříkla tentokrát, ale možná postačilo, aby jim producent Don Was propojil obvody přímo na 220 V. Následující dvojice The Worst (zpívá Richards) a New Faces, brnkne na pomalejší a bluesovější srtrunu, ale hned další Moon is up, je dokonalým synonymem pro moderně pojatou rockovou rasovinu. V půli alba se ukrývají největší hity, singlovky Out of Tears a I go Wild. Strhující a aranžérsky nápadité skladby, patřící k nejlepšímu portfóliu RS. Deska šlape dál, i když se může zdát, že patnáct skladeb se v úměrné kvalitě utáhnout nedá, opak je pravdou. Žádná z těch dalších není nikterak výrazně slabší, aby musela být vyšťouchnuta mimo hru.
Nestává se tak často, aby kterákoliv kapela umístila na samý závěr svého alba skutečně výraznou, skladatelsky silnou a navíc hitově dominantní píseň. A přesně tohle RS provedli v koncovce Voodoo Lounge. Píseň Mean Disposition je v mých očích jednou z nejlepších, možná dokonce vůbec nejlepší z celého jejich alba. Její náboj a drajv je ohromný a spousta mladších kapel snažících se řadu let o něco podobného, jsou v konečném zůčtování vedle stounů jen packalovití břídilové.

Album Voodoo Lounge nově přehodnocuje (můj) pohled na jeden z největších rockových cirkusů, pohybující se už celé půl století hudebním světem. Skvělý "comeback".

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Voodoo Lounge
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Family - Fearless
2018-03-22

Family / Fearless

5 stars

Čtvrtý albový zápis kapely Family (polo-desku Anyway mezi klasickou discografii nepočítám) Fearless je mi od prvního vypočutí velice sympatický. Začíná spolupracující lyrickou zpěvohrou Rogera Capmana se španělkou Johna Whitneye ve skladbě Between Blue And Me. Její nálada je romanická a křehce intimní, pro mne je to opravdová hudební lahůdka. Po chvíli do toho naběhne zbytek kapely, ale tempo je pořád mírnější. Skvělý úvod! Po komediantsky ztřeštěné dvojce Sat D-Y Barfly přistaneme v obležení nejkrásnější skladby této kapely nazvané Larf And Sing. Původně jsem chtěl píseň rozpitvávat, rozebírat každičký nástroj, každičké sólíčko, ale po chvíli mě takový úkol přišel naprosto zbytečný. Poslech znamená více než slova. Pro mě je tahle skladba ztělesněním kapely Family. Její hravý charakter a obrovská nápaditost spojená s intimní atmosférou a historicky zastřenou magií, ve mě probouzí ty nejpříjemnější pocity a zároveň otevírá okno do duše těchto famózních hudebníků. Jen s trochu menším zaujetím bych mohl takhle básnit i o dalších písních. Brilantní kusy Spanish Tide, Save Some For Thee, Beatles-ácká hříčka Children, Gentle Giant-ovská instrumentálka Crinkley Grin, či závěrečná Burning Bridges, všechno geniální výplody Chapmanovské famílie.

A mě nezbývá než za ně kapel upřímně poděkovat.

» ostatní recenze alba Family - Fearless
» popis a diskografie skupiny Family


Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
2018-03-18

Banco del Mutuo Soccorso / Darwin !

5 stars

První italsky zpívaná deska v mé sbírce? Která to jenom byla. Ale tak, na takové poprvé se přece nezapomíná. Samozřejmě že ta nejlepší. A která že to tedy je? No přece Darwin!

Ale teď vážně. Když jsem se rozhodoval které neanglicky zpívané nahrávce v jazyku originálním, jazyku vyvinutém a navazujícím na latinu dám průchod jako první, testoval jsem zhruba desítku dle Progarchives bodově nejúspěšnějších desek. Prapůvodně bych zcela určitě mířil k některé z úvodní dvojice velkých PFM, ale jelikož jejich alba jsem už vlastnil v angličtině a tu stejnou muziku dvojjazyčně mít zatím nehodlám, v užším hledáčku krom těchto Banco... uvízli například i Alphataurus, Maxophone, či Semiramis. Všechno jistě skvostné nahrávky s nimiž se chyby při jejich pořizování nedopustíte. Jenomže poprvé potřebujete něco navýsost originálního, něco silného, na co nikdy nezapomenete. A deska Darwin přesně taková je.

Ve své progresi jde až za okraj žánru a ostatní jmenované druhy ve zbrani nepřerůstá o několik délek, ale o jednu určitě ano. Darwin je totiž progrockový monolit.

Však si vezměme hnedle zadumaný, až strach nahánějící úvod L'Evoluzione, který se jako mávnutím kouzelného proutku s pomocí černobílých klapek přerodí v lyrickou krasavici, kterou vzápětí dostihne procítěné kytarové sólo. Italský Francescův recitativ je vroucný a brilantní instrumentace a doplňková aranžmá si nic nezadají s anglickou artrockovou školou. Píseň nabere obrátky a člověk jenom žasne nad obrovskou nápaditostí, která je hlavní zbraní tohoto díla. Braťia Nocenziovci se předháněji v jazzových postupech, které dodávají skladbě pořádný kus šťavnatosti. Instrumentální hody v řádném kalupu a nic pro slabé povahy, Banco sešlapují plyn s chutí a na podlahu. Ono nějaké to sklidnění přeci přichází, ale všeho do času...
Druhá La Conquista Della Posizione Eretta i čtvrtá Cento Mani E Cento Occhi jsou další pořádně nervy drásající eskapády sešikovaných keyboardů, kytar, dunící basy a divokých bicí v jednu bojovou linii. Přesně pro tyhle momenty, pro tuhle absolutní instrumentální svobodu a neučesanost mám album Darwin na úplné špici žánru progressivo italiano.
Dalším hřebem je klasikou ovlivněná instrumentálka Danza Dei Grandi Rettili a abych tu nepopisoval kompletní album, jako poslední vyberu baladickou divoženku 750,000 Anni Fa ... L'Amore?, což je neskutečně nádherný kus v emocionálně naléhavém slohu, podtrhující výbornou dramaturgii alba.

O bodování nemá smysl vůbec přemýšlet, tohle je jedna z nejlepších nahrávek jinak bohatého roku 1972 a přední italská deska všetkých čias.
Poklona pánové.



PS: velké, ne, přímo obrovské poděkování touto recenzí adresuji kolegovi Snakeovi, který mi svou neutuchající pracovitostí v oblasti RPI otevřel oči(uši) a teprve před nedávnem objevil naprosto nové hudební horizonty.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Galahad - Battle Scars
2018-03-16

Galahad / Battle Scars

4 stars

Tak přesně takhle by mělo znít moderní progresivní album. Jde o desku, kterou není tak snadné zaškatulkovat a vlastně to není ani potřeba. Gallahad se už několikrát dokázali vymanit ze stylové okleštěnosti a svými pracemi dostatečně rozčeřit britskou progresivní vodu.

Rok 2012 kdy album Battle Scars vychází není pro kapelu příliš radostný. Jen o pár měsíců dříve umírá baskytarista Neil Pepper na rakovinu. Nahrávací sekvence k tomuto i následujícímu počinu Beyond The Realms Of Euphoria vydanému vzápětí stejného roku ještě se sebezapřením odehraje, avšak ve věku 44 let odchází z tohoto světa.

Tíživě neradostná atmosféra doprovázející ono nahrávání se kupodivu v hudbě Galahad příliš neprojevuje. Deska kráčí zcela vzpřímeně ve stopách svého předchůdce, famózního, o pět let dříve narozeného Empires Never Last.

Galahd nemají v popisu práce přehnanou kreativitu ani netouží přehrát tuny not od východu na západ. A přeci jsou jedineční. Jejich pojetí je zajímavé svým hrdým přístupem a svěžestí. Dokáží zábavně spojit tvrdost s melodikou. Nekonvenčními, elektronicky neučesanými přelivy vyzdobí svoje kompozice jako dítě vánoční stromeček. Nemusí to vypadat perfektně, ale funkčnost to plní naprosto přesně. Z písní čiší teplo i chlad, smutek i radost. Řada klávesových ornamentů vychází velice libozvučně, melodie nezní prvoplánovitě a vokál Stuarta Nicholsona nese pečeť jedinečnosti. Neznám nikoho, kdo by se mu způsobem frázování a barevnou škálou podobal. Hudba Galahad působí jako majestátní zahrada prorostlá silnými riffy a působivými melodiemi.


Galahad podobně jako sousedé Pendragon nastolují cestu moderny, v níž rozšířili svůj zvukový arzenál o nové možnosti. Jejich výraz je temný a přec jasný jako roztažené perutě bílé holubice.

» ostatní recenze alba Galahad - Battle Scars
» popis a diskografie skupiny Galahad


Wobbler - Afterglow
2018-03-15

Wobbler / Afterglow

5 stars

Poslední deska norských Wobbler nesoucí název From Silence to Somewhere, je vskutku povedenou progrockovou nahrávkou a za minulý rok patří k tomu nejlepšímu, co v inteligentní muzice mezi posluchačstvem vykvetlo. Dlouho jsem ji nedokázal odložit stranou a urputně poslouchal několik týdnů neustále dokola.

Jenže teď tu mám Afterglow, podle všeho úvodní pokus této severské kapely. Jde o vůbec první společné písně, které hudebníci napsali ještě před debutem Hinterland, ale na samostatném nosiči vyšli až vzápětí. Ten posun, vlastně přesněji řečeno zrod a s ním spojený prvotní entusiasmus je naprosto gigantický. Síla tohoto materiálu mě dokáže pokaždé úplně uzemnit. Neskutečná nápaditost, famózní sehranost, energie sršící z každičké noty a rychlé frekvence ve kterých se střídají silné momenty v řadách za sebou je brilantní. Tahle deska zní o poznání původněji a také dokonaleji než její loňská sesternica. Na tomto místě si nedovolím psát nic o plagiátu King Crimson, Yes ani dalších. Jediné co mne při poslechu tohoto díla napadá je, že se obrodili samotní GYRPHON. Povstali jako bájný pták Fénix silnější, mohutnější a dokonalejší. S doširoka roztaženými renesančními plášti z brokátu, flétnami u rtů a loutnami okolo krku.

» ostatní recenze alba Wobbler - Afterglow
» popis a diskografie skupiny Wobbler


Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
2018-03-13

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts

4 stars

Musím konstatovat, že mě holandští Silhoutte svou novou nahrávkou hodně překvapili. Když ji mám srovnávat, tak jedině s jejich teoreticky nejvyspělejším dílem, deskou Across the Rubicon, jelikož jejího následovníka a praktický mezistupeň, dílo Beyond The Seventh Wave neznám. Ale už na jejím obsazení je vidět podstatná změna která se udála v sestavě tohoto souboru. Obměnila se rytmická sekce, čímž ale odpadl i jeden z hlasů Silhoutte, ojedinělý a sólově sporadicky vystupující bubeník Jos Uffing. Ten je fuč a aby toho nebylo málo, na novince se už jen lakonicky sólově připomíná vokál klávesáka Erika Laana. Tudíž hlavní oblast vlivu co se týče pestrosti vokálních linek vzala za své a jako hlavní shoutter se představuje pouze kytarista Brian de Graeve. Podle mne jde o výrazné vokální ochuzení, které soubor naštěstí kompenzuje přibráním druhého kytaristy a velice působivou rozmanitostí v obsazení pro podobnou hudbu méně typickými a hojně využívanými ne-rockovými nástroji. Můžeme zaslechnout flétnu, lesní roh, hoboj a hlavně výrazné a všudypřítomné housle, posunující obraz kapely do jiných sfér.

Nahrávce vlastně není co vytknout, pro (neo)prog fandy to bude jistě laskomina, která ovšem nejde slupnout za tepla a je potřeba ji nechat několikrát kolovat a dozrávat. Výživná porce melodiky na jakou jsme od Silhoutte, potažmo holanďanů celkově zvyklí, je vypilována s maximální přesností, tempa se krásně obměňují, akustiky příjemně drnkají a líbezný Brianův hlásek do toho všeho nádherně zapadá.

První March Of Peace je klasický, výsostnou melodikou napěchovaný kusanec, kterému k dokonalosti chybí přesvědčivější opora v refrénu. Podstatné zhutnění a znásobení tohoto bloku poukazuje na nedostatečné dotažení skladby do svého maxima.

To druhá The Flow už je podstatně dokonalejší. Pestřejší aranžmá i za přispění právě oněch houslových partů doprovází vzletné akustické běhy i úchvatné zvojené vokály. Píseň skrze housle dýchá pastorální atmosférou, která se odráží od nazelenalých kopců skotké vrchoviny. V dlouhé instrumentální části vynikne jak flétna, tak sólový klavír. Ke konci přijde dramatická pasáž a dlouhé kytarové sólo.

Six Feet Underground odstřelí klasikou navoněné klavírní intro, na které se opět napojí houslová mezihra. Skladba je ráznější, dunivě ostrá a díky zapamatovatelnému refrénu i nejpřístupnější a najidentifikovatelnější.

Za nejlepší píseň lze bez skrupulí označit rozlehlou, sedmnáct minut dlouhou suitu Symphony For A Perfect Moment, jakousi esenci tvorby těchto holanďanů.

Pětka Sakura je klavírní miniaturou z pera druhého kytaristy a desku uzavírá příjemná Turn It Off, ve které se tupé bicí údery snaží rozrušovat malebné tóny klasických kytar, houkání lesních rohů, vůni fléten i houslí a nádherné ženské sbory.


Malá výtka putuje ke zvuku alba, který mohl být čitelnější, ale to je zřejmý důsledek dnešní doby a nejsem si jist, zda je v silách kapely tohle pokaždé uhlídat.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Fish - Field Of Crows
2018-03-12

Fish / Field Of Crows

4 stars

Deska Field of Crows se stala poslední devátou studiovkou, kterou se mi podařilo završit kompletní diskografii tohoto urostlého skotského barda. Těch studiových nahrávek je pravda rovných deset, ale výběr převzatých coverů z třiadevadesátého Songs From the Mirror mezi ně nepočítám.

Fishe poslouchám už hezkou řádku let. Pochopitelně jsem začínal jeho kdysi domovskými Marillion a takřka ihned přešel k tvorbě sólové, kterou si vychutnávám stejně intenzivně. Nadpoloviční většina jeho nahrávek se v běžné domací síti dnes nevyskytuje. Já je kdysi kupoval postupně, to když se některá z nich někde objevila.

Deska debutní je pro progrockery a milovníky Marillion jistou povinností, stejně jako některá blahořečená dílá z konce let devadesátých. I poslední nahrávky si zachovávají vyskou úrveň, kupříkladu deska 13th Star je mimořádně povedená, ale cesta právě k FoC mi dlouho zůstávala uzamčena. Několik let figurovala jako pouhá nahrávka v pc, která se takřka neposlouchala. Shledal jsem ji jako nudnou, utahanou a kompozičně prázdnou, nezajímavou. Když se však po mnoha letech naskytla možnost ji lehce pořídit, nataženou rukou (možná i pod dojmem ucelenosti) jsem nazpět necuknul. A dnes si za to můžu poděkovat.

Opravdu je něco zhola jiného poslouchat nahrávku jako kulisu a přistupovat k ní s pocitem méněcennosti, než když si ji vychutnáte na pořádné aparatůře a s pozitivním očekáváním. A Field of Crows si vaši pozornost určitě zaslouží. Prvotně jde o další hudebně i textově dotažené dílo, kterým mr. Fish po překvapivě moderním předchůdci Fellini Days otáčí kormidlo mezi přístupnější a písničkovější formy. Je tu takřka vše, s čím se tento excelentní zpěvák představil ve své minulosti.

Epicky rozevlátý, výpravný úvod The Field, načechraný atmosférický představitel Moving Targets, rockový buchar The Rookie, náramně šlapavá a hlavně povedená hitovka Zoo Class, cíťárna The Lost Plot a tak bych mohl pokračovat až do závěrečného finiše. Deska v závěru rozhodně dech neztrácí, čehož důkazem je energicky půvabná a harmonicky průkopnická kompozice Innocent Party.

I když je pravdou, že na FoC neobjevíme nic, čím by nám pan Fish vyloženě vyrazil dech, pořád se tu ukrývá spousta okázalých a zaznamenáníhodných úryvků, melodií, popěvků, či jinak příjemných zákoutí. A to není tak málo.

» ostatní recenze alba Fish - Field Of Crows
» popis a diskografie skupiny Fish


Goblin - Cherry Five: Cherry Five
2018-03-08

Goblin / Cherry Five: Cherry Five

5 stars

Tohle album by společně s dílem Il Pozzo dei Giganti vydaným roku 2015 mělo náležet pouze kapele Cherry Five a nikoli nepřesně zařazeným k discografii Goblin. Ona historie alba i souboru je trochu matoucí, ale dle dostupných informací ji vdechl život zpěvák Tony Tartarini a bubeník Carlo Bordini, kteří se spojili s trojicí hudebníků, kteří poté založili právě kapelu Goblin. Debut byl nahrán už v roce 1974 a další dva roky čekal na vydání. Zbylá trojice právě pod názvem Goblin vypustila desku Profondo Rosso, po jejímž úspěchu konečně vyšel i tento klenot.


Toto fantastické album musí potěšit ty, kteří milují a obdivují první klasické období kapely Yes. Ihned mě sice napadá paralele k mé nedávné recenzi kapely Druid, ale Cherry Five jsou ještě lepší. Ani tak nejde o to jestli Yesovatější než Druid, či samotní Yes, ale lahodně melodičtí a vřele muzikální. Virtuózní (bez toho by to snad ani nešlo), hraví jako malé děti a především nápadití. Toto debutní album je opravdovým zážitkem pro všechny milovníky určitého hudebního protokolu (obzváště posluchači vyhledávající hammond budou nadšeni), který se v té době drápal na světlo. Silné, harmonicky plné a plynulé skladby hrané v pořádně svižném tempu s důrazem na kláves jsou pro staromilce živou vodou. Někoho možná může překvapit anglický jazyk místo italštiny, ale nemusíte se bát, vrásky vám z něj na čele určitě nevyskočí.

Jestliže Goblin prosluly tím, že skládali hudbu k italským béčkovým hororům, tak i u Cherry Five můžeme v rovině hudební určité děsivé momenty postřehnout. A dle názvu skladeb (texty k dispozici nemám) se o žádné bujaré veselí jednat také nebude. Občas jde vycítit určité napětí a dramatičnost.


Takže milovníci Yes i ELP a vlastně celé italské progresivní scény dlouho s Cherry Five neváhejte, jde totiž o další ohromující jednorázovku z Apeninského poloostrova let sedmdesátých. A to i přesto, že se onomu zajetému italskému stylu dosti vzdaluje, ale to má na svědomí nejspíš pobyt v Anglii a turné ve společnosti právě oněch Yes.

» ostatní recenze alba Goblin - Cherry Five: Cherry Five
» popis a diskografie skupiny Goblin


Gong - Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)
2018-03-07

Gong / Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)

5 stars

Když jsem si vybíral jaké album kapely Gong bych zde rád představil a tím jej trošku zviditelnil, zvolil jsem desku Expresso II záměrně, jelikož tady nemá žádná hodnocení.

I když pro mne zůstane vrcholným dílem Gong nejspíš navždy album Gazeuse, na němž kapela dosáhla zcela ojedinělé pestrosti a barevnosti, je jeho přímý následovník rovněž zajímavým exemplářem. Ten se opět odhaluje v čistě instrumentální jazz-rockové formě a podobně jako v minulosti na něm kapela využívá širokou škálu všemožných zvukomalebných bicích nástrojů. Často slyšíme nádherné tóny zvonkohry, xylofonu, vibrafonu, nebo marimby. Ve dvou písních hostuje houslista a člen Curved Air, Darryl Way. A v kytarově orientované jedničce se mihne stone-man Mick Taylor spolu s Alanem Holdswothem, kteří vtisknou vstupní skladbě na poměry Gong „zvláštně rovnou“ elektrizující příchuť. Naštěstí hned druhá Golden Dilema už šlape spanile Gong-ově ve svých pevně vyjetých kolejích a třetí Sleepy, je s Darrylovým houslovým extempore jemně experimentální. Zbývající trojice jsou jazzem provoněné, do zlatova upečené bochánky, do kterých je radostí každého jazzofila i experimentům otevřeného rockera se zakousnout.

Díky působivé rozmanitosti nabývá hudba Gong maximálního barevného rozměru. Ta nápaditost je obrovská a při zvolené škále bohaté rytmické podpory jsou jejich harmonické výměny naprosto dokonalé.

Vřele doporučuji milovníkům Return to Forever a instrumentálních písní Gentle Giant, se kterým si mohou tihle Gong podat ruce.

» ostatní recenze alba Gong - Expresso II. (Pierre Moerlen's Gong)
» popis a diskografie skupiny Gong


Believe - This Bread is Mine
2018-03-06

Believe / This Bread is Mine

4 stars

Nové, po všech stránkách výborné album polských Believe, Seven Widows, mě podnítilo napsat něco i o jednom z jeho předchůdců, na němž se poprvé představil fenomenální zpěvák Karol Wróblewski pojmenovaném This Bread is Mine.

Pro příznivce polské progresivní větve je tohle určitě léty patřičně vybroušený kotouč, často okupující jejich přehrávače. Místy vyznívá syrověji než jsme u Believe zvyklí dnes, ale Mirek Gil dokáže každičké album své kapely napěchovat harmonickými vyhrávkami až po strop. Jeho nástroj se rozprostře rovinatými nehostinými pláněmi země polské při Tales From Under The Tree do všech stran a Karolův projev je v emoční rovině ukotven jako starý, do nebe se pnoucí dub. Je pozoruhodné, kolik citu tento člověk ve skladbě Mother dokáže skrze sebe procedit. Ale zvuk který mám na tomto kotouči nejraděj, vychází z teskivého houslového přednesu kolegyně Satomi. Její táhlý a znělý tón mi připomíná doomová alba mého mládí, britských My Dying Bride, ve kterých smutek promlouval stejně intenzivně jako prostřednictvím hudby Believe.

Poslouchat progresivní muziku a vyhýbat se kapelám ze sousedního Polska je trestuhodně nesprávné. Pokud mi nevěříte, poslechněte si alespoň poslední trojici skladeb This Is Life, Mine (se skvotně přiaranžovaným violončelem) a Silence.
Pokud máte rádi prog a tahle trojka vás na lopatky nepoloží, jste uzavřeni v akademické bedně s nápisem Dream Theater a místo emocí počítáte jenom okolní noty.4,5*



» ostatní recenze alba Believe - This Bread is Mine
» popis a diskografie skupiny Believe


Fruupp - Future Legends
2018-03-04

Fruupp / Future Legends

4 stars

Debut irských Fruupp se mi před časem dostal do rukou zcela náhodně. Jde o kapelu, která za dobu své existence stihla vyplodit čtyři alba a má mezi svými kolegy v sedmdesátých letech pevné místo. Rozhodně stojí za to ji zde připomenout, jelikož se jedná o art rock prvotřídní kvality.

Fruupp neprodukují žádnou beztvarou muziku a najít patřičný ekvivalent k jejich tvorbě není jednoduché. Pocházejí ze stejné větve jako Yes, Genesis, či ELP, ale podobnost s nimi je čistě obrazná. Vlastně se jim snaží vzdálit množstvím různých hudebních proměn a výrazně nápaditých prostředků, které využívají celkem hojně. Rádi se opájí klasikou a cizí jim nejsou ani nájezdy jazzových vojsk. Celkem náročná písňová forma stojí na častých rytmických obměnách. Vokál baskytaristy Petera Farrellyho je pevně rozkročený v košatých aranžmá a najít jeho předobraz v jiném zpěvákovi, je ještě složitější než u složky instrumentální.

Kdepak, Fruupp byli (především na svém debutu) dostatečně silní a konkurenceschopní. Jejich muzika přetrvala a své odbytiště si dokáže najít i po více jak čtyřiceti letech. 4,5*

» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp


Citizen Cain - Somewhere But Yesterday
2018-03-03

Citizen Cain / Somewhere But Yesterday

3 stars

Největší slabinu této nahrávky (a možná celých Citizen Cain) vidím v jednom podstatném aspektu - a nemám teď na mysli úsilí kapely kopírovat své dávné vzory Genesis. Jde o jejich zpěváka Cyruse, který ta svá gabrielovská ústa prakticky nezavře a zpívá a zpívá až do posluchačova totálního umdlení. Samozřejmě jsem trochu nadsadil, ale v globále tomu tak skutečně je. Na Somewhere But Yesterday se prakticky pěje pořád a podle mě ta přehnaná vokální snaživost nahrávku tak trochu znehodnocuje. Nevadí mi, když se kapela opičí po svých vzorech a balancuje na přímce Nursery – Foxtrot – Selling. Štve mě neustálý Cyrusův artikulační kolotoč který nebere konce a rozemílá posluchačovu pozornost, která by si tak ráda odpočinula v čisté instrumentální rovině, pouze do té vokální.

Když si vezmeme/poslechneme některou z výše navržených nahrávek původních Genesis (i mnohých dalších kapel) a položíme si otázku, co je na jejich hudbě tak geniální, bude jedna z našich odpovědí poukazovat na instrumentální bravuru podepřenou o originální skladatelský talent souboru. Muzikantsky precizní přednes s řadou skutečně povedených hudebních ploch, které svoji genialitu předvádí právě v čistě instrumentální poloze, to bylo jedno z poznávacích znamení božských Genesis.

Něco podobného však u Citizen Cain podstatně chybí. A já říkám že je to škoda. Dokonce jsem měl kvůli tomuto „handicapu“ kdysi tuhle nahrávku nějakou dobu odloženou na hromádce – brak/zbytečné a nepotřebné = půjde z domu. Naštěstí mladická zbrklost, kdy jsem céda po rychlém znelíbení a zavržení prodával jako na běžícím páse a v určitých chvílích některá z nich zase kupoval zpátky, je dávno pryč. Teď podobný problém řeším vyčleněním ze sbírky a opětovným návratem po nějaké době zpět do přehrávače s otazníky, jak bude určitá věc fungovat v jiném čase a náladě.

Dvojku Citizen Cain jsem sice vzal na milost, ale víc jak tři hvězdy ode mne dostat nemůže. To její poutavější sestřička Serpents in Camouflage mi sedne o poznání víc.

» ostatní recenze alba Citizen Cain - Somewhere But Yesterday
» popis a diskografie skupiny Citizen Cain


Camel - Rajaz
2018-02-24

Camel / Rajaz

5 stars

Camelovský Rajaz tady má tři kraťučké recenze a tak nebudu trhat partu a napíši k tomuto veledílu jen pár okrajových poznámek.

Právě před chvílí jsem jej doposlouchal a byla to neskutečně krásně strávená hodinka. Andy Latimer byl už od svého vstupu na hudební scénu génius a zůstal jim i v pozdním období. Svou muzikou ovládal pocity a emoce. Je v ní tolik něhy, až máte pocit, že se vám z ní podlamují kolena.
Jde o mistrovské dílo a zřejmě také nejlepší desku z posledního studiového čtyřlístku. I když bylo určitě těžké překonat velkolepost "přístavu slz", myslím si však, že Rajaz to dokázal. Některé části skladeb evokují Pink Floyd, jelikož Andyho hypnotizující kytara není té Gilmourovské příliš vzdálena. Tahle deska je vlastně stejně dokonalá, jako byla alba Mirage, či Moonmadness.

Krása žádných slov nepotřebuje.

» ostatní recenze alba Camel - Rajaz
» popis a diskografie skupiny Camel


It Bites - The Tall Ships
2018-02-22

It Bites / The Tall Ships

4 stars

Když tahle deska roku 2008 vyběhla z pásů výrobních linek, přes internet jsem ještě nenakupoval, nebo rozhodně ne tak masivně jako dnes. Chodil jsem do klasických kamených obchodů, koukal, poslouchal, tipoval a pídil se s pomocí časopisů a tenkrát nejspíš už i internetu po žhavých grošácích, kteří by mohli doplnit mou sbírku a přivodit další hudebně orgastický zážitek. Však to všichni dříve narození dobře znají.

Desku The Tall Ships jsem objevil právě tak. Všiml jsem si jejího výstaveného pošklebujícího se kouzelného přebalu a vzápětí ji také poslechl. Žádná sláva to ale nebyla. A to i přesto, že mě její produkce až nápadně připomínala desku Picture částečně příbuzných Kino. Navíc tu byli přece Inside Out. Neházel jsem flintu do žita a při dalších návštěvách ji poslouchal znovu a znovu. Vlastně tak dlouho, jak jsem potřeboval, abych ledy prolomil. Byl to vynucený chtíč, který mě nenápadně směřoval k tomu, mít nahrávku doma a nebýt sklamaný.

Nakonec to tedy vyšlo. První klasický poslech v teple domácího krbu už probíhal s jasným úsudkem a melodie vyskakující z drážek cd si ve vzpomínkách volně prozpěvovali jako čerstvě narozená ptáčata.


Hned na začátku alba přichází Mitchellovo opakující se zvolání Oh My God, ale mám li hodnotit skladbu v globále, jde spíš o průměr s povedeným kytarovým sólem. To dvojka Ghosts je mnohem průbojnější. Postavena na zajímavé pískací melodii a obstojných harmonických výměnách s jemným napěťovým feelingem. Pěkné. Dalším pro mne zajímavým adeptem je čtvrtá Memory Of Water, kde Mitchellův modulovaný vokál poletuje mezi akustickými výhybkami a vše podtrhne zapamatovatelný refrénem pečlivě potíraný kvalitní melodií.
Album má však i své neduhy, těmi jsou úplně obyčejné a nic neříkající uspávačky, tracky číslo 3, 5 a 7 jsou spíš do počtu, než aby v sobě nesli nějaký výraznější potenciál. Ale pojďme dál.
Mezi nápaditější skladby určitě patří osmiminutová neoprogová válenda The Wind That Shakes The Barley (možný vrchol alba) s několika blahodárnými sekvencemi a také prchavě cválající výrazně melodický skvost Fahrenheit. Kino jak vyšití. Balady mě k It Bites zkrátka nesedí, nebaví mě jediná ze tří, takže ani For Safekeeping není žádnou vyjímkou. Naštěstí je tu svižná Lights vracející posluchače zpátky do hry. Zde objevíme poměrně vysoko položený Johnův zpěv, pěkné harmonické sbory i melodie namočené v decentní klávesové omáčce. Nakonec přichází ještě obligátní rozměrnější This Is England, která balancuje tak někde uprostřed mezi kvalitou a...

The Tall Ships je deska mírně rozkolísaná. Ořezat ji o 15, 20 minut, určitě by působila sevřeněji a nápaditěji. Hudebně volně navazuje na předchozí Mitchell/Beckovo působiště hvězdný projekt Kino, ovšem co se kompoziční kvality a řekněme určité podstatné jedinečnosti projevu týče, desce Picture konkurovat opravdu nemůže.
Avšak dle mého názoru další potomek kapely, o čtyři roky mladší Map of the Past dopadl ještě o malinko hůř.


A kdybychom měli tuto desku/etapu porovnávat s předchozí tvorbou kapely kdy v ní šéfoval Francis Dunnery, tak se vlastně jedná o dvě naprosto rozdílné identity. Ale to je zcela pochopitelné.


V případě obrozených It Bites jde o standardní neoprogovou záležitost, která by se dala přirovnat k Jadis, částečně i IQ, ovšem posazenou o jeden kvalitativní schůdek níže.
3,5*

» ostatní recenze alba It Bites - The Tall Ships
» popis a diskografie skupiny It Bites


Watch, The - Primitive
2018-02-21

Watch, The / Primitive

4 stars

Hudebně prosluněná Itálie to není jen muzika vykopaná z prazákladů rašícího art rocku sedmdesátých let. I v současnosti má tahle země na poli náročnějších a komplexnejších skladeb co nabídnout. A nemusí to být nutně v jejich mateřském jazyce. Jedni z těch nejvýznamějších si říkají The Watch, praktikují angličtinu a za svůj vzor si vybrali Gabrielovské Genesis. A nebýt moderně znějícího zvuku, jejich archaická kompoziční náplň na každé z vydaných desek vám z hlavy Peterovu partu vyhánět stoprocentně nebude.

Watch si s originalitou lebeňu příliš nelámou, některé plochy dovedou dlouho splývat a Gabrielovský klon Simone Rossetti se hlasově naparuje stejně nebetyčně jako jeho vzor. Dva posty mají Watch neuvěřitelně silně obsazeny, jedná se o precizně bublající hru baskytaristy Marco Schembriho a především geniálního technika za bicí hradbou Roberto Leoniho. Od jeho brilantní hry se nedají uši takřka odtrhnout, ale i zbytek kapely si v ovládání svých nástrojů vede více než zdatně. Jediné co lze tedy v hudbě této party postrádat je zapamatovatelnější hudební schéma.
Neznám celou jejich diskografii a při vědomí že některá alba a písně jsou si dost podobná se k tomu ani nechystám. Tohleto dílko ovšem patří k mým oblíbeným. Má zajímavou atmosféru a skutečně brilantní aranžmá.
Jde o spolek talentovaných hudebníků, kteří přesně ví co chtějí a jdou si za tím.

Watch jsou skvělou variantou pro všechny milovníky neoprogu a původních Genesis především, pro ně je to povinná a návyková záležitost.

» ostatní recenze alba Watch, The - Primitive
» popis a diskografie skupiny Watch, The


Kino - Picture
2018-02-18

Kino / Picture

5 stars

Letos by měl po dlouhých třinácti letech vyjít druhý album projektu/skupiny/superskupiny (jak ošidné jsou tyhle pojmy) KINO. Ten první se narodil v roce 2005 a já jej právě teď poslouchám. Přečetl jsem si místní příspěvky a zajímavé komentáře pod Slavovou, ne zase tolik zastaralou recenzí. Dokonce jsem se ráčil rozpomenout, že to byl opravdu Spark, který mě s Mitchellovým děťátkem tehdy seznámil. Pamatuji si jako by to bylo včera, jak hluboký dojem na mě tehdy Kino udělali svými nádhernými melodiemi a velice zvláštním zpěvem Johna Mitchella.
A to si nemyslím, že právě on je výjimečný zpěvák. Rozhodně ne technicky. Má však snadno identifikovatelnou barvu a ladně operuje s velice důležitou vlastností a tou jsou emoce. Jeho hrdlo je jeden velký gejzír citů a vzrušujících pohnutek.

Hudebně jsou Kino označováni jako progresivní kapela, ale jejich záběr je mnohem širší. Sahá od A.O.R. a soft rocku až k popovým melodiím. A právě tahle částečná rozštěpenost jim dává slušný manévrovací prostor, který svou nápaditostí dokáží pokrýt spoustou krásné muziky, aniž by posluchač potřeboval řešit jejich zaškatulkovávání.

Vesměs vyrovnaný komplet čítající desítku skladeb je prostoupen zvláštním neopakovatelným kouzlem. Kouzlem něhy a určité lidské vlídnosti. Když píši neopakovatelným, mám tím na mysli, že žádný z dalších projektů Johna Mitchella (snad s vyjímkou alba The Tall Ship kapely It Bites) se k něčemu podobnému už nedokázal propracovat.
Jsem tedy zvědav jak dopadne nahrávka letošní. Nechci být přehnaný pesimista, ale Mitchellův přetlak v posledních letech často ventilovaný na různých vedejších projektech postupně jaksi ztrácí pevnou půdu pod nohama. Úbytek originality není tak silný jako například u Neala Morse, ale pocit že John už pomalu dojíždí na setrvačník a to i v domácích Arena mě nechává na pozoru.

Pro všechny progrockery bude určitě novinka znovunastartovaných Kino velkou událostí a možná i výzvou. Jestli se kapele podaří překvapit se stejně kvalitní muzikou se kterou přišla na svém debutu už je otázkou, kterou tu budou někteří z nás řešit možná už za pár týdnů.

Kdo ji uslyší první, kdo napíše první recenzi, první komentář, nebo ji jako první smázne není podstatné. V tomto případě, z prvotně hudebního hlediska je postačující, aby byla kvalitní a dokázala nás něčím oslovit.

» ostatní recenze alba Kino - Picture
» popis a diskografie skupiny Kino


Enchant - A Blueprint Of The World
2018-02-17

Enchant / A Blueprint Of The World

4 stars

Je celkem zarážející, jak rychle získalo album A Blueprint of the World kultovní postavení na progresivní rockové scéně. Také dvě následující nahrávky Enchant se často pyšní tímto označením, avšak dlouho nedostupný debut je dle valné většiny lidí, kteří se v dané oblasti nějaký ten pátek pohybují, výrazným hudebním dědictvím.

Při poslechu debutního díla které udivuje neuvěřitelnou vyzrálostí a profesionálním feelingem vás může napadnout, proč kapela s takovými hráčskými i aranžérskými schopnostmi zůstala usazena u dna všeobecné rockové vzdělanosti. Na Enchant dnes i kdykoliv v minulosti přísahala vždy pouhá hrstka stálých příznivců, která po odchodu technicky nadaného bubeníka a výrazného autora Paula Craddicka ještě zeslábla.


Nahrávka má z velké části vtěleny postupy a feeling devadesátých let, ale zároveň zní svěže a moderně. Pánové neopomněli citovat kapely ke kterým vzhlíželi, ale zároveň si byli jisti směrem kudy vyrazit, aby nepopřeli vlastní vývoj. Tohle album funguje od začátku do konce. Každá nota má smysl a své místo. Je artrockově chytlavé, něžné, plné nápadů a přitom nejde o bezhlavé předvádění hudebních dovedností na úkor koncepce skladeb.
Celek který se kapele podařilo vytvořit není žádná konzervativní sázka na jistotu, ale odvážné a jedinečné album. A ve výsledku patří mezi jejich nejlepší počiny v historii.4,5*

» ostatní recenze alba Enchant - A Blueprint Of The World
» popis a diskografie skupiny Enchant


Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
2018-02-16

Blue Öyster Cult / Cultosaurus Erectus

3 stars

Sedmé studiové album amerických Blue Öyster Cult vydané v roce 1980 a nesoucí název Cultosaurus Erectus mě přijde hodně nesourodé a svou kvalitou značně nestabilní. Je částečným návratem k dřevnímu hard rocku, se kterým se kapela představila na začátku své kariéry. Potvrzenou změnu měl na starosti zvukař Martin Birch a obálka je vyjmuta z malby Behemoth's World od britského umělce Richarda Cliftona-Deyho. Scifi tématika je kapele blízká i tady, ale hudebně sic pestré album obsahuje skutečně silných nápadů jen poskrovnu.


Po úvodním slušném rozjezdu s tajemnou Black Blade se přiřítí progrockový skvost Monsters plný parádních jazzových etud, swingujícího saxofonu a pestré klavírní hry. Celá A strana je zajímavá. Hutná Divine Wind a značně hravá Deadline s krásnými vokály i sóly patří k těm lepším skladbám BOC. Jenže pak přijde zlom prostřednictvím koncertně rtuťovitého kusu The Marshall Plan citující Párplovské Smoke a dalšími ne zrovna povedenými položkami. Ty možná korespondují s prvními nahrávkami souboru, ale jelikož nejsem zrovna jejich milovníkem, jen těžko v nich nalézám nějakou odezvu. Vlastně až poslední, artověji vystavěná Unknown Tongue mě zase baví.

Deska byla k mému překvapení vcelku kladně přijata a prezentována jako odklon od softovějšího směru posledních alba. Uznávaná osobnost za producentským pultem Martin Birch, dvorní to guru Deep Purple a Rainbow dostal za úkol kapelu převézt zpět do ostře rockového sektoru. To se však naplno podařilo až s mistrovským dílem kapely, albem Fire Of Unknown Origin. Ale to je už úplně jiná písnička.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Cultosaurus Erectus
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Supertramp - Breakfast In America
2018-02-16

Supertramp / Breakfast In America

5 stars

Poslech a s ním spojený zážitek z desky Breakfast in America, může hudebnímu fandovi přinést podobné zážitky, jako milovníkovi výtvarného umění procházka mezi zdmi pařížského Louveru. Šestý studiový výtvor kapely Supertramp skýtá ve svých útrobách podobné umělecké skvosty, jako palác umění ležící v jedné z nejkrásnějších metropolí světa.

Tak jako je Mona Lisa nejcenějším obrazem, je píseň Logical Song nejznámějším dílem této kapely. Při mé návštěvě tohoto historického objektu na mě daleko větší dojem však udělalo megalomansky obrovské plátno Paola Veronesa, Svatba v Káni Galilejské. Ten mi na zmiňovaném albu evokuje titánský epos, který nese ve svém odkazu samotný název alba. Jde o specifický hudební orgasmus, dokonale pojící rock, pop, jazz i art, jež se může obrazně měřit právě s tímto výtvarně dominantním skvostem.

A jestliže si po návštěvě Louveru odnášíme vzpomínky na plátna Jana van Eycka, Hieronyma Bosche, Jacques-Louise Davida, nebo Eugene Delacroixe, s poslechem onoho hudebního arcidíla nás do srdce zasáhnou písně jako Gone Hollywood, Goodbye Stranger, Oh Darling, nebo Take the Long Way Home.

Mezi osobní a málo skloňované Supertramp-ovské hymnusy musím přiřadit závěrečnou dvojici
Casual Conversations a Child of Vision. Druhá zmíněná patří k největším favoritům na desce, takový rozervaný Géricaultův Prám Medúzy. Vrcholně dramatické dílo tohoto francouzského romantika mi vůbec nevím proč evokuje právě tuto píseň, díky níž a ucelené sbírce klenotů vznikla tato malinko nevšední recenze, nacházejí svůj předobraz ve výtvarných mistrovských dílech, předávaných dalším generacím.

Supetramp to jsou artrockoví mohykáni s filharmonickou duší a srdcem, pumpujícím dokonale aristokratickou melodickou mízu.

» ostatní recenze alba Supertramp - Breakfast In America
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Cressida - Cressida
2018-02-13

Cressida / Cressida

5 stars

Britští Cressida patří mezi společenstvo kapel dvou alb. Kapel, které krátce po svém startovním vzplanutí dvakrát navštíví nahrávací studia a poté navždy pohasnou. S dobou která uplynula od jejich zániku se jméno Cressida skloňuje stále méně a poznat jejich hudbu je vyhrazeno pouze neúnavným hledačům starožitností a zašlých krás dob dávno zapomenutých.

Kolegové recenzující desku přede mnou vystihli její potenciál naprosto přesně. Nejsilnější vliv na tvorbu Cressidy měli určitě Moody Blues. Decentní nevtíravé melodie, krásně zdobený místy zdvojovaný vokál a výrazná instrumentální dovednost dělají z kapely jednoho z černých koní let sedmdesátých. Cullen a spol nezapomínají ani na emoce a nálady. Ty v jejich představení hrají nemalou roli. Jako příklad nám může posloužit hnedle úvod alba v podobě první skladby To Play Your Little Game. Nejenom zde zní Angusův vokál neskutečně křehoučce a oduševněle. Dokáže být zvláštně intenzivní a spolu s přelétajícími hammondy přeladí posluchače na emoční kanál. Vzápětí následuje vpád ostatních spoluhráčů, kteří v přívětivém tónu domalovávají další z pozoruhodných krajinářských akvarelů let sedmdesátých. Rytmizace skladby je naprosto úchvatná, vůbec celé gró této písně je nesporné a svou hravostí si nejen ona dokáže přidržet posluchače pěkně u těla.
Těch obrazů je celkem dvanáct a ve mě jejich poslech evokuje pohled do kaleidoskopu, v němž se barevná sklíčka při otáčení přeskupují ze strany na stranu.

Stejnojmenný, překvapivě vyspělí debut britských Cressida obsahuje velice interesantní muziku a má daleko významější pozici, než aby plnil fukci nahrávky, která má posloužit jako pouhý doplněk něčí domácí fonotéky.

» ostatní recenze alba Cressida - Cressida
» popis a diskografie skupiny Cressida


Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
2018-02-12

Premiata Forneria Marconi / Photos of Ghosts

4 stars

Tahle nahrávka mi přijde dost upachtěná a rozháraná. Vinou zvláštní dramaturgie je každá píseň tak trochu z jiného těsta.
Přehitovělá Celebration se tu vyjímá jako vybledlá švédka na rozpálené italské pláži, Crimsonovská houslově dekadentní Old Rain zní jako cokoliv jiného jen ne skladba od PFM. Hned další Il banchetto je pro změnu jediná skladba ponechaná v původním italském jazyce a mezi anglicky zpívanými písněmi působí jako pěst na oko. A aby toho nebylo málo, šesté místo patří instrumentálně-zpívanému čardáši s podivnějším názvem, než je samotná výpověďní hodnota této šílenosti.
Osa alba leží na zbývající trojici skutečně silných a famózních hudebních perel. Ty tvoří souhra harmonicky dokonalých částí, které se vzájemně spojují, mísí a překrývají a vytváří tak dojem skvostně proaranžovaných a skutečně bravurních kompozic. Implantovaná angličtina sem padne, jako kdyby se italské kombo s tímto jazykem už dávno narodilo a místy podobná instrumentace odkazující na vliv anglických kapel první poloviny sedmdesátých let, nemá ve výsledku hanlivý podtext, nýbrž oslavný kolorit.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes
2018-02-11

Eloy / Silent Cries And Mighty Echoes

5 stars

Postačí si poslechnout prvních pár sekund úvodní skladby Astral Entrance/Master Of Sensation a každého alespoň trochu znalého hudebního světoběžníka musí napadnou jediná dvě slova, PINK FLOYD. Když jsem kdysi tohle nejprodávanější album Eloy slyšel poprvé a to jsem už znal Dawn a v podvědomí měl i některé fragmenty z Ocean, byl jsem kulantně řečeno na rozpacích. Ta do uší bijící podobnost s pionýri psychedelie a učiteli art rocku mě vyrazila dech. Ale už následující, překvapivě brzké poslechy mě tuto napůl falešnou asociaci dokonale odbourali a Silent Cries... si velice rychle proklestilo cestu mezi elitu.

Nejen že je tohle album instrumenálním odrazem v zrcadle Pink Floyd se všemi těmi klávesovými jinotaji, akusticky nádhernou tónokresbou a klasickou Gilmourovskou školou. Ono je podobné i svou tajemnou a místy děsivě vizuální atmosférou. Jenomže je tu jedno ale, které vám umožní tohle všechno kapele odpustit.

Velice důležitým faktorem toho všeho je vývoj, který v případě Eloy postupně prošel velkou přestavbou. Na tomto místě se nejdná o začínající kapelu, o její první hudební odkaz, na kterém je jasně vytýčený cíl a to - budeme hrát jako náš vzor Pink Floyd. Je podstatné vedět, že Eloy začínali jako hard rockové monstrum a postupným přerodem čemuž se říká vývoj, dospěli až do tohoto stádia. Jejich představa o tom kudy směřovat, se začala postupně měnit a výrazové prostředky museli být přepracovány. Navíc je tu zpěv Franka Bornemanna a ten z jedné třetiny veškerá podobenství lehce smázne a na jeho nedobrou angličtinu nejpozději zde zapomenete. Uhrančivý vokální výraz plně koresponduje s mnohdy fatalisticky vyzařující muzikou a ta je na Silent Cries... opravdová.

Největší výpodědní hodnotu má nejdelší skladba alba, druhá, téměř patnáct minut trvající suita The Apocalypse. Ta si narozdíl od skutečně silných Floydovských asociací v úvodu alba, které tak okatě připomínají Shine On You Crazy Diamond razí vlastní cestu. Pokud tuto desku ve své sbírce vlastníte, vyzkoušejte jeden takový pokus. Počkejte až se den sešeří, venku bude naprostá tma, zavřete oči a těsně před tím zmáčkněte play u druhé písně. Polehoučku se nechejte unášet jejími hypnotickými účinky, ona bude pozvolna vplouvat do vašeho nitra a působit silně povznášejícím účinkem. Představte si, že jdete v tomto období zasněženou lesní cestou, pomalu procházíte místy která znáte, ne však příliš důkladně. Všude okolo vás se tyčí vzrostlé buky, duby a jasany, jejich větve pokrývá bílá vrstva sněhu. Nebe je zatažené a pochmurné, v kombinaci s mrznoucím vzduchem a samotou uprostřed té přírodní krásy je to pouze hudba, která vás dokáže vést. Přichází změna, displej ukazuje 4 minuty 40 vteřin a z dálky se ozývá sborové vzlykání, které vzápětí vystřídá uhrančivý dívčí nápěv patřící Brigitte Witt. Píseň přichází do své poloviny a katarzní pocit z ní maximálně umocní Brigittiny vznešené ozvěny, tříštící se o akustické sněhové vločky, které se sypou ze stromů, do jejichž korun se opírá studený severní vítr.
A teď mi řekněte, jestli právě tohle není na muzice to nejnádhernější. Nespočet asociací a různých příběhů, které si můžete v její společnosti promítnout a přehrát, z ní dělá jedinečné umění. Umění tak svébytné a emocionálně silné. Já vám tuhle vizi chtěl nastínit naschvál, sám jsem ji totiž včera s mp-trojkou v kapse a tímto albem uvnitř, při procházce podobnými místy prožil. A byla to čitá a nefalšováná přírodně-hudební nádhera.

Má ještě cenu rozebírat i ostatní skladby? Samozřejmě že je to zbytečné. Zbylá písňová trojice má přehlednější schemata, dominantní basové aranžmá a De Labore Solis skutečně tajúplně silnou atmosféru.


Silent Cries And Mighty Echoes je dalším krokem v postupném přerodu Eloy. Krokem, který byl součástí vývojového řetězce, bez něhož by hrozila stagnace a rychlý úpadek. Jde o jeden obrovský, hudebně myšlenkový tok, proudící skrze prostor i tělo.

» ostatní recenze alba Eloy - Silent Cries And Mighty Echoes
» popis a diskografie skupiny Eloy


Pentangle, The - Basket of Light
2018-02-09

Pentangle, The / Basket of Light

5 stars

O existenci britských Pentangle jsem se dozvěděl úplnou náhodou a to v recenzích Petra Gratiase, které byli věnovány spřízněným kapelám jako jsou Steeley Span, či Amazing Blondel.
Zde je krátká citace z jedné z nich: Amazing Blondel otevřeli široký prostor pro další skupiny, které v podobných variantách navazovaly na staroanglický odkaz historické hudby, jako byly například Pentangle, Gryphon, Steeleye Span nebo raní Strawbs…

Pro upřesnění si raděj řekněme, že hudbě Pentangle je daleko bližší folkový základ, jehož optimální model vychází z čistých lidových tradic. Historické pojetí jako hlavní hnací jednotka jak ji známe kupříkladu od Gryphon, zde poletuje pouze okrajově a mnohem blíže než zmiňovaným Amazing Blondel mají Pentangle k typu kapel Fairport Convention. S čímž plně koresponduje i klasicky rockové nástrojové obsazení, které krom kontrabasu nahrazujícího baskytaru historických nástrojů vesměs nevyužívá.

Většina z výše jmenovaných skupin mne svého času zaujala, ale jelikož sehnat Pentangle bylo během na delší trať, teprve nedávno se mi poštěstilo zakoupit dle názorů většiny rovnou majstrštyk této kapely.

Tím je skutečně brilantní album Basket of Light. Jeho lidově kulturní ponor do staroanglických tradic a folkových nápěvů nově upravených vyjadřovacím potřebám kapely, je proveden poutavým způsobem s citem na odkazy do minulost. Avšak nikterak nešetří energií a jeho zdravá dráždivost nasytí posluchače kouzlem tradic i prachem zapadé historie.

V případě kapely The Pentagle směřuje prvotní recenzentovo úsilí poukázat na zlatou slavici stojící za mikrofonem, zpěvačku Jacqui McShee. Její okouzlující a místy až pastorální přednes typově ne nepodobný folkově spřízněným koleginím Maddy Prior a Sandy Denny, dokáže v posluchači probudit dostatečně objemné množství emocí. Hřejivý tón a krásně zaoblený vokální výraz tvoří hned polovinu kouzla hudby The Pentagle. Ten zbytek je na instrumentální dovednosti mužského osazenstva a schopnosti zkomponovat a zaranžovat svoje písně tak, aby dokázali skutečně zaujmout.

A to se daří hned vstupní singlové vlaštovce Light Flight s její výraznou kytarovou stopou a dojemnou melodickou linií, korespondující s houpavě harmonickým vokálním přednesem Jacqui McShee. Té nedělá problém pohybovat se přirozeně a ladně mezi několika oktávami a vzácnou až renesanční vznešeností přenést hřejivý pocit přímo do vašeho srdéčka. Tak se tomu děje například ve dvojce Once I Had a Sweetheart, kterou ještě navíc pozvedá mistrné začlenění sitar. I oba kytaristé si na desce občas zazpívají. Bert Jansch a hlavně John Renbourn. Ten má ve svém hlase zvláštní tajemno a společně s Jacqui si střihne vzletný duet ve čtvrtém, středověkem rezonujícím skvostu Lyke-Wake Dirge. Další položka Train Song je pak přímým opakem skladby předchozí. Jde o zcela uvolněnou, folkem načichlou píseň s omamně explodujícími kytarami. Melodie jižansky znějicí Sally Go Round the Roses zní jako nějaký stařičký tradicionál, ten vzápětí vystřídá dokonalá renesanční imaginace The Cuckoo a závěr obstará skladba House Carpenter, kterou utváří přirozeně znějící banjo, sitar a intonačně výborně se doplňující dvojice McShee/Jansch.


Takže suma sumárum:
Pokud se zde najde nějaký znalec tohoto souboru, ať svou náklonnost klidně projeví, rád se o kapele lecčemu přiučím.
A pro nepolíbené jejich tvorbou lze The Pentangle a jejich zlatý hřeb Basket of Light doporučit všem milovníkům folkové (folk-rockové) muziky i okolních, přibližně blízkých subžánrů, jako jsou jazz a stará hradní hudba, kloubena historickými vsuvkami a souvislostmi.





» ostatní recenze alba Pentangle, The - Basket of Light
» popis a diskografie skupiny Pentangle, The


Leap Day - Awaking the Muse
2018-02-08

Leap Day / Awaking the Muse

5 stars

Polsko versus Holandsko, co mají tyto dvě země společného?
Ptáte se proč zrovna touto polemikou začínám recenzi u kapely Leap Day?
Ne, nejde o žádný souboj, vše je myšleno čistě teoreticky a samozřejmě z pohledu hudebního.
Co že to má tedy polská prog scéna společného s tou holandskou?
Dvě podstatné věci:
Za prvé je to docela rapidní nárust kvalitních progresivních uskupení v posledních deseti, patnácti letech. A za druhé společný, silně vyvinutý smysl pro melodiku, na němž hudební rockové spolky z obou jmenovaných zemí staví svůj potenciál a budují výrazné Know-how.
Tyto neoddělitelné znaky jejich tvorby tvoří určitou spojovací linii, která je jednotícím prvkem v kompletlní tvorbě a muzice s podobnými činiteli.
Jak známo melodie je tím prvotním faktorem tvořícím osu písně a zároveň vytvářející její podmanivé vnitřní aroma, které když nepostrádá určitou kvalitu, dokáže činit posluchače při soustředěném vstřebávání dostatečně šťastným.


V roce 2009 byla z holandských luhů a hájů vypuštěna další zajímavá neoprogresivní vlaštovka slyšící na jméno Leap Day. V tomto případě se jedná o hvězdný tým kopající za spoustu holandských převážně artrockově zaměřených kapel (namátkou Flamborough Head, King Eider), jejichž členové se tentokát sešli pod šťastnou hvězdou mírně symfonického, na propracované melodie bohatého hudebního dědictví. A přesto, že nejde o vyloženě revoluční, či nijak zvlášť stylotvorný projekt/počin, chválou v jeho připadě šetřit není na místě.

Třeba už jen proto, že v tomto spolku působí dvojice klávesových hráčů (možná i po vzoru italských Banco... ), kde každý z nich vytváří zcela specifickou paletu odstínů a barev, které otvírají v písních Leap Day dvířka, za nimiž se nalézá arzenál pocitů a nálad pestrých jako pávův kabátec.

Dlouhé, většinou osmiminutové songy plné krásných melodických ploch vytvářených klávesovým dvouspřežím a kytarovým štětcem, promítají do posluchačovi fantasie nádherné scenérie, podobné jejich holadským prapředkům, kteří místo hudebních nástrojů drželi v rukou štetce a palety. Muzika naplněna decentními dynamickými přechody a intenzivní hráčkou ekvilibristikou, má podobu ohromné barevné tapiserie visící přímo před vašimi zraky.

Možná vám chvili potrvá než plně akceptujete trochu zvláštní a ne přehnaně výrazově silný, či pateticky vzpupný vokál Jose Hartevelda, který je pro podobnou muziku často neodmyslitelný a někdy i bohužel nezdravě afektovaný. Ale jeho slušná dávka zasněnosti a racionality zároveň, které v míře zcela optimální v písních tohoto alba dávkuje, je přesně tím potřebným soukolím, aby tahle holandská kára dokázala šlapat v solidně progresivních obrátkách.


Awaking the Muse se tedy rovná výbornému albu s výborným zvukem a ještě lepšími individuálními hudebními výkony, které pod společnou sjednocenou vlajkou vyplaví sedmičku vysoce návykových a přitažlivých neoprogresivních hymnusů.
Naprostá povinnost pro srdcaře mající ve své sbírce na opečovávaných místech alba kapel jako jsou Shadow Gallery, Clepsydra, Pendragon, Believe, Knight Area, či IQ.


 

» ostatní recenze alba Leap Day - Awaking the Muse
» popis a diskografie skupiny Leap Day


Satriani, Joe - What Happens Next
2018-02-07

Satriani, Joe / What Happens Next

5 stars

Každé nově vydané album kytarového mága Joe Satrianiho je v hudebních kruzích velkou událostí. S železnou pravidelností nás co dva/tři roky poctí další porcí muziky a záleží už na každém z nás, zda-li mu tento čerstvý výtvor sedne přilnavěji či právě naopak.

Poslední pětiletku měla jeho alba výrazně vyrovnanou, možná dokonce vzestupnou tendenci. Bylo to dáno i tím, že kytarista začal častěji míchat ze sestavou a na postu bicí/basa se začali objevovat nový lidé. Hráči jako Allen Whitman, Vinnie Colaiuta, nebo Marco Minnemann foukli čerstvý vítr do Joeových plachet a nasměřovali jeho loď do kreativnějších vod, než které brázdil například v období professora Satchafunkiluse. Navíc tu byl ještě klávesák Mike Keneally, důležitá to osoba tvořící velice zajímavé harmonie a doprovodné aranžmá.

Je začátek roku 2018 a Satriani se hlásí po dle mého zcela nedostižné a jedné z vrcholných nahrávek jeho kariéry Shockwave Supernova s novou deskou se záludným názvem What Happens Next (co se stane dál). Ale ještě než spolu poodkryjeme hudební složku onoho díla, zaměříme náš pohled na NOVOU sestavu která ledacos napoví.
Keneally je pryč a vlastně nikdo z dřívějších spoluhráčů se na novince neobjevuje. Na papíře jsou napsány dvě zcela nové jména, zkušených a rockem protřelých hudebníků v letech.

Za bicí soupravou sedí Joeův dobrý známý a kámoš z projektu Chickenfoot, Chad Smith (jinak drumer kapely Red Hot Chili Peppers) a basu svírá (a ústa tentokrát neotvírá) fenomenální Glenn Hughes. Až na pár okamžiků kdy písněmi matně problesknou klávesové nástroje, které si tentokrát kytarista nahrál sám, se nám představuje dokonalé Power trio. Jeho sílu a účinek lze pocítit ihned s první kompozicí nového alba.


Ta nese název Energy a naprosto suverenně  nám předvádí o co této nové kapele půjde. Záměrně jsem použil slovo kapele a ne kytaristovi, protože letos je Satrianiho deska nahrávkou kapely, nikoli exhibujícího kytaristy, tak jako tomu bývalo v některých případech zvykem. Ovšem ve srovnání se staršími Satchovými kusy jež stáli na startovním poli na místě prvním, nepůsobí tahle věc nikterak zázračným dojmem a dle mého je jedinou slabší položkou této jinak zcela vyrované hudební kolekce.

Ovšem hned drůhá Catbot už je úplně jiný šálek kávy. Kapánek těžší střední tempo s přesnými Chadovými údery mocně nesoucí její základ, na který katyrista roubuje dokonalé vyhrávky a sóla opentlené moderními vsuvkami, které nijak zvlášť něnarušijí tento zažitý model. Tahle skladba už dokáže diváka pořádně strhnout a zaručuji vám, že vás bude bavit ji poslouchat.

Třetí Thunder High on the Mountain byla tou skladbou, která mi než jsem si novinku zakoupil dala pádnou odpoveď na otrázku, jestli v letošním případě půjde o silný exemplář či nikoliv. Začíná hromovými údery na bicí a famózní Joeovou riffojízdou, během které se vám krev v žilách pekelně rozvaří. Uvnitř je místo pro dojemnou kytarovou mezihru a také spousty lahodných sólo výkvětů. Počáteční téma se opět navrací a diváka ještě jednou strhne a dře na kost.

Cherry Blossoms uvedou šamanské rytmy bicích a jedna z vůbec nejkrásnějších Satchových vyhrávek co kdy napsal. Píseň doslova pluje na této lahodné melodii a dalších sugestivních kytarových vyhrávkách. Jde o velice emocionální a překrásnou píseň.

I další věc s názvem Righteous je vedena v klidnější rovině a dopřává divákovi aby si vychutnával a uvědomoval výraznou melodickou práci, spousty harmonií a výborných (klávesových) doprovodů.

Vyloženě baladicky se alespoň ze začátku tváří šestá Smooth Soul. V pozadí si jako kočka mrouská pěkná akustická pasáž, která je základem skladby a objevuje se ještě několikrát. Další výborné výhrávky a dojemné melodie se okolo vás omotávají jako zamilovaná užovka.

A je tu totální odvaz s názvem Headrush. Výrazný, občas funkující a sólující Hughes, do zadku kopající Smith a ze řetězu uthnutý Satch, nám připravili lahůdku při které se imaginární kytara na krku každého Satchofila rozvibruje k nezastavení.

Osmá Looper je nenápadná houpavá parádnice, které palivo pod kotel přilévá dominantní Hughes jako strojvedoucí tohoto podniku.

Přichází titulní What Happens Next a Hughese je naráz všude plno. Zde víc jak kde jinde si uvědomíme, že hraje a zabává sa celá kapela. Satriani je krutě nad věcí, nepotřebuje honit noty, běhat po hmatníku jako splašený a pedantsky říkat "těm ostatním" co a jak mají hrát. Dvojice Hughes/Smith má výrazné rockové cítění a z písně/desky je to po čertech znát.

Teď pozor, právě se přiřítila největší hitovka alba. Tou je úžasna píseň Super Funky Badass. Má zatraceně pevnou rytmiku, výrazný hráčský zápal celého tria, energie z ní stříká na kilometry a její hlavní gró drží neskutečně nápaditá, přesto jednoduchá kytaristova hra, nalepené melodie a mega-dobře namazaný Joeův riffostroj. Je to úžasných sedm a půl minuty kytarového blaha.

Předposlední Invisible je spíš takovou hravou najazzlou hříčkou s bublajícími nápady v kotlíku, které se tlačí ven pokud teplota přesahuje bod varu.

Nakonec přichází klidnější píseň Forever and Ever. Typická Satrianovka, která si nepřeje nic jiného, než vám přečísnou rozcuchanou kštici několika dojemně se tvářícími rafinovanými vyhrávkami.


Už dlouho se mi nestalo, abych některou vyloženě rockovou nahrávku poslouchal v prvním týdnu tak často a s tak výraznou chutí jako právě nový Satrianiho výtvor. Zprvu jsem mu moc šancí na úspěch nedával, mrzela mě zapuzená jazzová hravost, stejně jako zúžený akusticko-melebný výraz, ale s dalšími bedlivými poslechy se karta začala obracet a dnes jsem rád, že můj oblíbený kytarista zkusil něco trochu jiného.
I toto je úkazem velikosti a osobitosti, nebát se po třiceti letech v branži přijít s něčím nevšedním a netypickým. 


Satriani tedy opět dokázal jak dobrým hráčem a jak vyjimečným skladatelem je. Pro mne zůstává i nadále rockovým kytarovým hrdinou číslo jedna s výrazným vypravěčským talentem, který předává prostřednictvím svých tónů do srdcí těch, kteří jej milují.


» ostatní recenze alba Satriani, Joe - What Happens Next
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Eloy - Floating
2018-02-06

Eloy / Floating

5 stars

Hudba německých Eloy na mě působí jako energetická vesmírná přívalová vlna. Tuhle kapelu si buďto zamilujete nebo vás nechá absolutně netečnými. Pokud dáte jejich muzice šanci, je velká pravděpodobnost, že si vás k sobě přivine a vašim koníčkem se na několik měsíců stane vyzobávání jejich diskografie.

V sedmesátých letech kapela vydávala jeden milník za druhým. Nejčastěji jsou skloňovaná alba z poloviny této epochy, ale i začátky Eloy stojí za průzkum. Kapela v té době ještě neuváděla své fanoušky do tak ohromných symfonicko-klávesových příběhů a syrovější hard rock byl pevnou součástí jejich DNA.

Album Floating je z těch, na které se ve spojitosti s Eloy občas trochu zapomíná. Výrazné prvky psychedelie a space atmosféra jdou ruku v ruce s tvrdým párplovským rockem ve velice konzistentní písňové formě. Deska na které hraje prim Bornemannova kytara a opravdu tvrdá dynamická rytmika obsahuje pětici výborných našlapaných perel, ve kterých je dost místa pro dlouhé a podmanivé instrumentální pasáže plné hammondových přelivů a samospádových melodií. Každá skladba na desce je dost dobrá na to, aby dokázala stát samostatně a silná na to, aby nesklouzla jen k lacinému kopírování svých vzorů zpoza kanálu La Manche.

První titulka Floating je "jen" takovou nevinnou předehrou, ovšem Bornemannovi magicky se opakující nápěvy z ní činí opulentní hitový spektákl. Následující trojice bravurních Eloy čísel vám žádné vrásky nezpůsobí a s několika loky si na nich budete za krátký čas pěkně pochutnávat. Velice zajímavý je pak poslední totálně energický odvaz nazvaný Madhouse. Tady cítíte skálopevný In rock, šmrncnutý vybroušeným Machine Head a v bicí epizodě se mihne Paicovská dravost Fireball. Odzbrojující hard rock ve stylu DP, ovšem, ale pod značkou slovutných Eloy.
Rozdíl ve kvalitě = žádný.

Poslouchat a objevovat krásy Eloy je bohulibá činnost. Pokud je váš hudební svět orámován pouze rockovými sklalisky lemující britský ostrov, dejte Eloy šanci, možná budete sami příjemně překvapeni. Oni totiž i naši západní sousedi uměli v sedmdesátých letech výborně hrát a interesantně komponovat.
Eloy-ovský hudební rámec je na Floating tvrdý jako žula a hřejivě vroucný jako bušící srdce matky, svírající své sotva narozené dítě.4,5*



PS: dovolte mi, abych stejně jako v nedávné minulosti s kapelou Traffic provedl podobný průzkum poslouchatelnosti i v případě Eloy.
Toto sdružení je spoustou mých známých často hanlivě vrženo mezi neposlouchatelný brak a dotazník oblíbenosti/neoblíbenosti mezi návštěvníky Progboardu může být tudíž zajímavou sondáží.
Tak jen houšť..

» ostatní recenze alba Eloy - Floating
» popis a diskografie skupiny Eloy


Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
2018-02-04

Moonrise / Soul´s Inner Pendulum

5 stars

Moonrise jsou další kapelou z početné polské hudební enklávy, která má na těchto stránkách stejně důležité a nezastupitelné místo, jako jejich učitelé a mentoři Collage, Satelitte, či Millenium.

Zprvu šlo o projekt multiinstrumentalisty Kamila Konieczniaka, avšak od druhého alba je zřejmý přerod v klasickou kapelu, v níž má pochopitelně stále hlavní slovo její tvůrce a zakladatel. Ten přijímá na posty sólového kytaristy, bubeníka a saxofonisty stálé členy a vokální party stejně jako na debutu nese na svých bedrech famózní zpěvák kapely Millenium, Lukasz Gall. Tento pro mě momentálně asi nejlepší polský singer dává hudbě Moonrise perleťová křídla a svým dechberoucím frázováním, teple hřejivým nádechem a zázračnou technikou vynáší druhé album kapely zřejmě nejvýše v její historii (subjektivní názor). Přátelské vztahy s krajany Millenium mají za následek vydávání alb na značce Lynx Music patřící jejich šéfovi Ryszardovi Kramarskému i pravidelné hostování saxofonisty Dariusze Rybky, jehož otisk je v písních Moonrise silný a nesmazatelný.


Hudebně jde o pevné ukotvení v měkoučkém a nadýchaném neo progu, jemuž šéfují zasněné Kamilovy klávesové rejstříky a o správnost směru se stará Gilmourovsko/Rotheryovská kytara. Její dlouhé a neskutečně krásné sólové nájezdy se pravidelně střídají s pastelovou orchestrální klávesovou hrou a nejčastěji odkazují k Hogartovským Marillion, Chandlerovým Jadis, nebo třeba holandským Silhoutte, či Leap Day. Kapela působí velice vitálně, sehraně a sebejistě. Zvukově vyvážená a na dynamiku pestrá nahrávka s mírně bublající baskytarou, akustickými ozvěnami, sóly z kategorie bezchybných a dokonalou klávesovou instrumentací, dokáže každého správného progrockera osmkrát emočně vyšponovat, až bude jeho srdce plesat radostí.
A pokud jste navíc pevně rozkročeni v polském neoprogresivním řečišti na straně jedné a Marillion-ovsko moderním art rocku na té druhé a jako správný labužník znáte i nekomerční Rotheryho instrumentální dílo The Ghosts of Pripyat, zařadíte si kapelu Moonrise okamžitě mezi své černé koně. Vždyť právě jediná vokálu zbavená skladba na tomto albu lapidárně pojmenovaná Night Sky, jakoby ze zmiňovaného kytaristova alba vypadla.
https://www.youtube.com/watch?v=uiIZ15Rc09Q


V případě Moonrise jde o velmi poslouchatelnou, příjemnou, můžu říci až hezkou muziku, prvotně určenou pro fanoušky melodických atmosférických proudů, kteří se nechávají rádi masírovat malebnou esoterickou složkou v zasněně melancholickém relaxačním duchu.

» ostatní recenze alba Moonrise - Soul´s Inner Pendulum
» popis a diskografie skupiny Moonrise


Anekdoten - Vemod
2018-02-03

Anekdoten / Vemod

5 stars

Frippovi děti, ano tak lze přezdívat kapele Anekdoten.
Zajímavé a interesantní srdužení ze skandinávie, nad nimž se sklání duch prvního období King Crimson. Jejich sound zůstává zabalený v dokonalé, místy minimalistické instrumentaci, se spoustou zajímavých aranžmá, které přikrývá tajemné roucho severu. Štiplavě chladnivé větry vanoucí v těchto oblastech jsou v jejich nahrávkách (především v těch ranných) doslova nasáklé a v divokých instrumentálních přejezdech vám kapela občas uštědří nejeden políček do tváře.

Všechno začalo v devadesátých létech a první nahrávka Vemod vzápětí získala nálepku kultovní. Z dnešního pohledu a po prostudování i jiných děl Anekdoten onen Crimsonovský duch už nepůsobí tak silně jako v počátcích souboru. Vše má na svědomí vývoj kterým kapela postupně prochází a svou bárku kormidluje mezi větším počtem meandrů než kdy dříve. Ale ani tehdy, na prvotině Vemod nelze celé Anekdoten zašněrovat do jednoho pytle opatřeného nálepkou King Crimson. Kapela si jistě byla vědoma svých kompozičních schopností a způsob jakým dokázala své nápady a myšlenky obratně přehodit mezi notové osnovy není úplně běžný a typický.

S poslechem alba vám může připadat, jako kdyby nad kapelou stála nějaká vyšší moc, nějaký uhrančivý Gandalfovsko – Sarumanovský čaroděj s velkou holí, který ovládá jejich i vaše myšlenky a vytváří těžce uchopitelné kouzlo, které navíc povznáší potemnělá aura skrytá uvnitř.

Nechci rozebírat každou skladbu, vypichnu pouze jednu a tou je poslední Frippovina nazvaná Wheel. Je skryta pod neprodyšnou hradbou temných mellotronu a dojemného vokálního dvojspřeží muže a ženy. Zprvu nevesele brnkající kytara přejde v mohutné melodii do dokonalé Crimsonovské iluze, aby vzápětí opět pomalu uvadala. Pouťově teskný hlas trubky vyvolává obrazce odkazující na tradice pohanské Rusi s podtitulkem Stravinskeho Svěcení jara. Opravdu zajímavá hudební výpoveď v závěru dokonalého a silného alba.

» ostatní recenze alba Anekdoten - Vemod
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Greenslade - Time And Tide
2018-02-01

Greenslade / Time And Tide

4 stars

Pokud míří vaše cesta do antického kolosea, jedna z odboček které nemůžete minout nese nápis Greenslade. Snad každý kdo se kdy potkal s Hisemanovým jazz rockovým monstrem, postupněl objevil i krásu kapely, jež po rozpadu Colossea založil její dvorní klávesista Dave Greenslade.

Muzika kterou klapkový guru na svých čtyřech nahrávkách světu představil, se od svého předchozího působiště diametrálně odlišuje. Jazzové eskapády výrazně zjemnili, prostor dostala romantika a výsledný sound stojí na několika se překrývajích klávesových nástrojích, které aksentující kytaru do svých služeb vůbec nepotřebují. Slyšeitelně pevná rytmika a expresivní výraz ve vokálu Davea Lawsona nejednou povznášejí jedinečnost hudby Greenslade na artrockový piedestal. Pokud tedy máte rádi hudbu postavenou na dominanci kláves, něco na způsob Wakemanovi tvorby, neměla by vás tahle parádní smečka nechat netečným.

Jejich čtvero nahrávek jsem pořizoval zhruba ve stejné časové periodě a bylo tedy na mne, kterou z nich si vyberu jako seznamovací. Přiznám se, že jsem vybíral očima a jelikož fandím outsiderům (na Progarchives je tohle album hodnoceno jako nejslabší), rozhodl jsem se právě pro Time and Tide.

Kreslený démonický výjev postavy se čtveřicí rukou držící dvě škrabošky z pera Patricka Woodroffa mě k této desce ihned připoutal. Dokonalá malířská iluze. Začátek obstarává zdivočelá a patřičně živočišná jazzová jízda Animal Farm. Druhá Newsworth je o poznání klidnější a zajímavější, ale to co mě na této desce baví nejvíce jsou instrumentální věci. Skladba Time vás dokáže ponořit mimo čas a svým monumentálním výrazem a chorálním zpracováním navrátit do svatostánku stojícího v epoše renesanční. Píseň Tide nesou hromové klávesové ozvěny plné děsu a utrpení. Až píseň Catalan vydoluje v myšlenkách Davea Greensladea hravost a svěžího ducha. Hloubku a melancholii Waltz for a Fallen Idol vystřídá na funkující base předložená The ass's Ears, obsahující výborné klávesové rejstříky. Dalším náladotvorným kusem je devátá Doldrums. Při jejím poslechu pocítíte smutek převtělený v něco podstatnějšího a poslední Gangsters je dokonalou předváděčkou pro kompletní hráčskou elitní čtveřici.

Ano, album Time and Time postrádá ucelenost a vypravěčský talent přitomný na svém nejstarším bratříčkovi. Pro mne je ovšem instrumentálně brilantní, velice barevné a všestraně hrávé. S přihlédnutím k mistrovskému obalu i onomu „poprvé“ uděluji desce 4,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Greenslade - Time And Tide
» popis a diskografie skupiny Greenslade


Druid - Toward The Sun
2018-01-31

Druid / Toward The Sun

4 stars

Milujete dominantně pulzující hru baskytaristy Chrise Squira? Rádi se necháváte unášet sametovým, děťsky líbezným přednesem Jona Andersona? Nedělá vám problém rozmotávat zašmodrchaná klubka progresivních provazců spletených uprostřed písní velkých Yes?
Jestliže jste podvakráte odpoveděli ANO a u otázky třetí vykřli slovo NEDĚLÁ, vyhráli jste v letošní tombole první cenu a tou je pobyt v pohádkové zemi DRUID vyobrazené na obalu jejich prvního alba.

Ptáte se jakých Druid? Jde snad o nějaký klon praotců vypiplané progresivní rockové větve Yes?
Ano i ne! Pokud by kapelu Yes v jejich nejkreativnějším období vymezeném mezi léty 71-78 skutečně klonovali, pak by TI druzí patrně zněli jako ona recenzovaná kapela.

Sametově jemný soud, dokonalý zvuk jednotlivých nástrojů, výrazně vytažená bublající basa i Anderonovský esprit v hrdle Danea Stevense, to jsou hlavní atributy hudby Druid. Hudby, která se okázale natlačuje mezi Yes-ovskými mantinely a vůbec se tím netají. A proč by vlastně mělo být těmto pánům stydno? Hraje jim to na výbornou, instrumentální paletu mají naplácanou všemi možnými barvami a pokud dokáží aranžovat melodie a klávesové odstíny s podobnou křehkostí jako parta number one, já jim tu ne-originalitu mile rád odpustím.

A pokud jste dali na mou radu a prvotinu Druid si nakonec přeci jen míníte obstarat, pohodlně se uvelebte ve svém křesílku, zmáčkněte tlačítko play a nechejte na sebe působit celičkou krásu Toward The Sun. Budete si myslet že právě začíná svítat. Ještě chladivé jarní jitro vás štípne mezi oči, ale pomalu stoupající slunce vzhůru a okolní probouzející se příroda vás nenechá netečnými. Po pár minutách vás Yes-ovský klam začne opouštět a garance návratu k tomuto albu se začne zvyšovat.

» ostatní recenze alba Druid - Toward The Sun
» popis a diskografie skupiny Druid


Premiata Forneria Marconi - The World Became the World
2018-01-30

Premiata Forneria Marconi / The World Became the World

5 stars

O tom že existuje něco jako Rock Progressivo Italiano jsem se dozvěděl až prostřednictvím stránek Progarchives a místních Progboard. Předpokládám, že v totalitní době burz a různých výměných aktivit, stáli v pořadníku a možná dokonce na předních místech také desky našich jižních sousedů. Jejich sláva a sláva kapel těžící svůj úspěch v letech sedmdesátých však upadla v zapomnění podstatně rychleji, než velká jména jejich spolubojovníků z britských ostrovů.

Neúnavný propagátor této tvorby kolega Snake tu často nabádal k nápravě nejednu Itálií neposkvrněnou duši a pevně věřím, že v jeho podběráku jich skutečně několik uvízlo.
Nejtěžší a vlastně jedinou překážkou při akceptování všech těchto výborných kapel je jejich mateřský jazyk!, který jako svůj výrazový prostředek používají právě v onom originálním stavu. Intonačně přinejmenším zvláštní italština může lidem, kteří se vždy pohybovali v prostředí anglického jazyka nahánět husí kůži. Pokud při průzkumu hudby vytvořené na Appeninském poloostrově opomeneme použít jednu z důkležitých vlastností a tou je přizpůsobivost, nebudeme nikdy schopni její krásu docenit v kompaktním měřítku.


Je tu však ještě jedna eventualita, která mě samotnému v časech ne tak dávných podstatně ulehčila obnažit cestu směr jih. Pokud vám totiž ony divnotvary a italská ne-zpěvnost radost nepřináší, nevěste hlavu. Kapela číslo jedna té doby - Premiata Forneria Marconi vydala některá svá díla i v "našem" daleko akceptovatelnějším hudebním jazyce - angličtině. V případě alba The World Became the World se vlastně jedná o přepracované dílo z téhož roku. Jen italština se vymění za anglinu a rázem je po problému. Hudba zůstává stejná. Stejně krásná, proměnlivá a maximálně sugestivní.

PFM jsou podobní géniové jako Yes či Genesis. Technická vytříbenost, zlomové obraty a široké využití všech pastelových berev svého "orchestru" často upozorní na ty, jež drželi prog prapor možná nejvýše. Ano, jsou to Gentle Giant se kterými se PFM hodlají poměřovat. Jejich aranžérské schopnosti jsou nemalé a velice, velice přesvědčivé. Šest výborných skladeb v tom nejlepších duchu (britského) art rocku, to je album The World Became the World.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - The World Became the World
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Atomic Rooster - Made in England
2018-01-29

Atomic Rooster / Made in England

5 stars

K prvnímu seznámení s kapelou Atomic Rooster mi bylo doporučeno album Death Walks Behind You jako jejich nejreprezentativnější vzorek. Díky němu jsem získal o kapele dosti zkreslenou představu a tento výrobek pokládal za výkladní skříň jejich tvorby. Automaticky jsem předpokládal, že i ostatní alba budou modelovaná z podobné hlíny. Velice dobře si vzpomínám na zápolení které jsem s nahrávkou zažíval a když už nebylo zbytí nahrál ji dokonce do auta abych vyzkoušel podprahové vnímání. Žena si spokojeně vískala u úvodní depkárny a se mnou ta hudba ne a ne pohnout. K atomovému kohoutovi jsem si cestu proklestit nedokázal.

Desku jsem prodal a na kapelu na několik let zapomněl. A byla to opět osoba mě blízká, která začala jejich jméno znovu skloňovat častěji. A tak začalo druhé a intenzivnější samostudium A. R. Při důkladném pročítání jejich biografie a průzkumu napříč diskografií přišla nadějná a velká změna. Tu zapříčinilo jméno Chris Farlowe. Tento vokální titán zanechal obrovitý otisk v kapele Colosseum a vlastně mě přivedl zpět na cestu k Atomic Rooster. Dnes už mám jejich základní pětku dávno v malíčku a nakonec jsem přišel na chuť i schizo vzorku, o kterém byla řeč na začátku této recenze.

Ale je to právě album Made in England které patří v jejich katalogu k mým nejoblíbenějším a pokud bych kapelu doporučoval, byla by tahle deska tou první. Možná nezaznamenává ducha kapely na milimetr přesně a není tolik originální jako její předchůdci, pro mě ovšem skýtá daleko větší emoční kouzlo.

Atomic Rooster zaznamenali každým svým dílem určitý stupeň vývoje a právě s Farlowem se pohnuli směrem k funky a jazzu. Začali pracoval se styly do té doby pro kapelu vesměs cizími. Přidali dechy čímž písně dostali křídla, zmizela zatěžkanost a především Farlowe byl zpěvák k nezaplacení. Hlasový fond Johna Du Cann leží v jiné rovině a ne každému dokáže jeho "zkuhrání" fascinovat. K temné, na hammondech postavené hudbě produkované kapelou ve svých začátcích padne. Zde je to ovšem PAN zpěvák Chris Farlowe kdo táhne atomicky k nebeským výšinám.


První dvojice skladeb Time Take My Life a Stand By Me jsou doslova exploující hitové nálože. Jsou velmi muzikální a voní jazzem. Ric Parnell je výborný bubeník a svým hravým stylem vytváří šibalské pohyblivé obrazce uvnitř. Kapela se nebojí experimentů s dechy a nechává je výrazně ve svých kompozicích promlouvat. Písně působí značně hravě, posuďte sami například takovou Don't Know What Went Wrong. Soulové tvary jsou vtěleny do skladby Never To Lose a překlápí píseň mezi nejlepší kompozice kapely vůbec. Farlowe naprosto exceluje, v každé skladbě, v každičké minutě, vždy si urve kus místa pro sebe.

Na Atomic Rooster mám rád tu proměnu a stylotvornost, se kterou dokázali začátkem sedmdesátých let promlouvat ke svému okolí.
Méně psychedelie a větší přítlak k jazzu i plastičtější výrazové charisma, takové je Made in England, jedno z nejzajímavějších alb sedmdesátých let.





» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Made in England
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Nektar - A Tab in the Ocean
2018-01-27

Nektar / A Tab in the Ocean

5 stars

Od kapely Nektar mne dříve než představená hudba upoutala zajímavá abstraktní malba použita na obalu jejich druhého alba A Tab in the Ocean. Tímto, pro mě přitažlivým coverem se rázem otevřela cesta také k muzice a nahrávka se vyjímala za pár dnů doma ve skříni.

Nektarovský rozmanitý rockový koktejl říznutý nemalou dávkou psychedelie se poslouchá velmi dobře. Kdo má rád hudbu ve stylu starších Pink Floyd, toho nemůžou Nektar zklamat. Tohle album bývá označováno za jejich nejlepší a už od úvodního šumu moře kterým začíná šestnáct minut dlouhá titulní suita, jsme bytelně vtáhnuti do prazvláštní psychedelické krajiny. Kapela obměňuje různé vizuální obrazce za pomocí vesmírného zvuku kláves, akustických vazeb i zajímavě zkresleného zpěvu. Mění se rytmus i nástrojové podklady, ale šmrnc a naléhavý patos neustupuje.
Kapela používá širokou paletu odstínů s dojemnou lehkostí a prokládá ji křehkými až éterickými pasážemi.
Deska nepostrádá solidní melancholickou stopu, její otěže svírá onen scifi tvor zobrazený v zelinkavém organickém rouše na přebalu desky, který do hudby Nektar vnáší další prvek tajemna a mysticismu.


Litovat můžete jen tehdy, pokud vlastníte výlisek z roku 1987 společnosti Bellaphon, který musel být na cd přenesen snad přímo z řádně poškrábané klasické desky. Neustálé rušivé praskání lze eliminovat pouze uzavřenými sluchátky s hutnější výslednou reprodukcí.
Já měl však to štěstí, že mi kolega Petr poskytl cennou radu a druhý pokus z remasterem alba z roku 2004, který mě prostřednictvím Discogs poslal nějaký nadšenec z Portugalska, už šlape o poznání lépe. Dokonce dynamicky místy odlišný přibalený americký mix z roku 76 je ještě dokonalejší a čistší.

» ostatní recenze alba Nektar - A Tab in the Ocean
» popis a diskografie skupiny Nektar


Anekdoten - From Within
2018-01-24

Anekdoten / From Within

5 stars

ANEKDOTEN. Takže kudy k nim. Můžete to vzít přímo, rovnou na ně přeskočit z rozjetého vlaku počmáraného názvy desek jejich mateřských otců King Crimson. Může to vzít i oklikou, například přes podobně smýšlející a stále populárnější sousedy Wobbler. Vyhnout se jim by však pro vás byla velká škoda.
Anekdoten jsou největší ze severských progresivních kapel, jejichž základy vyrašily počátkem sedmé dekády a oni pokračují v dobré tradici inteligentní hudby.

Já okolo nich chodil po špičkách a dlouho, tohle semínko potřebovalo půdu řádně prokypřit, aby mohlo naplno vykvést. Světlem na cestě mi byl Slavův link odkazující přímo na objednávkový servis na stránkách kapely, odkud jsem si jejich diskografii za výbornou cenu pořídil. Bylo to vůbec poprvé aniž bych kdy jejich muziky slyšel a objednal si ne jedno cd, ale rovnou celý katalog. A bylo to také poprvé, kdy mi dorazil nějaký balíček ze zahraničí a ještě přímo od kapely samotné. Takže vzpomínky jsou opravdu výrazné.

Po rozbalení zásilky se mezi prsty vyrojila šestice studiových desek a bylo pouze na mě, která bude TA PRVNÍ. Automaticky jsem chtěl začít debutem, jenže kromě desky From Within byly všechny pěkně zacelofánované a tak rychlá volba namířila právě sem a první rande s těmito Švédy proběhlo s ne příliš přístupnou deskou třetí.

Ono žádné z jejich alb není na první zakousnutí snadná záležitos, deska From Within se tváří o poznání zachmuřeněji a neradostněji. Stačí se kouknout na obaly jejich alb a je hnedle jasné, která bije.

Anekdoten jsou vizionáři, mystici a přičinlivé dětičky zároveň. Nepopírají odkud vyšli a za své kořeny si nenechají tahat, ale chuť a hledání nových obzorů je u nich všudypřítomná. Jejich hudba se dá nazvat minimalistickou. V skladbách hraje ústřední roli rytmus a mnohdy i opakování. Píseň je utvořena z jednoduchých motivů, které se pomalu posunují vpřed a nabalují na sebe další elementy. Hlavním nástrojem bývá často baskytara, ne bublající a tepoucí jako na některých artrockových deskách. Spíš potemnělá, držící tempo a temnou náladu. Hravé bicí, zajímavé kytarové melodie s minimálními změnami akordů a mellotronové stěny po vzoru sedmdesátých let, vytváří zajímavé hudební nuance ve všech skladbách.

Desku otvírá velice působivá pasáž na počátku skladby From Within. Ta vás už při druhém přehrání dokonale zlomí v kolenou. Následuje akustický přerod s vyceněnou basou v závěsu. Zpěv je civilní a velice příjemný, ozve se také violončelo a znovu přítomný bicí marš podporovaný mellotrony. Nádherná pastva pro uši a jedno z nejlepších entrée jaké si umíte představit. K dokonalosti jsou rovněž dovedeny atmosféricky vznešené záležitosti Groundbound, Slow Fire a Firefly. Instrumentálka The Sun Absolute je absolutně úchvatná. Opratě opět drží baskytara která v kombinaci s mellotronem, vibrafonem a violončelem v úsporně jednoduchém rytmu rozehrává dokonalé představení soukající se vpřed jako karavana na poušti.
Závěr v podobě procítěné For Someone má za úkol pospojovat střípky vaší emočně rozcupované duše nazpět.



Můžu vám garantovat, že v případě kapely Anekdoten nešlápnete vedle. Tahle parta fakticky umí. V jejím podání může být prog rock tak jednoduchy a přesto tak silně působivý.

» ostatní recenze alba Anekdoten - From Within
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Bowie, David - Hunky Dory
2018-01-22

Bowie, David / Hunky Dory

5 stars

K Bowieho tvorbě by měl člověk dozrát a urazit určitou posluchačskou vzdálenost, aby ji dokázal plně akceptovat a pochopit. Nálada jeho písní vás musí zasáhnout, možná dokonce ovládat a tak jak čas hojí většinu ran, i jeho písně začnou myslí upřímného člověka postupně prorůstat. Trpělivost je jednou z cností, kterou je potřeba mít při styku s tímto umělcem mezi vlastnostmi na prvním místě.


Rick Wakeman a také Mick Ronson jsou „zodpovědni“ za konečnou podobu tohoto Bowieho skvostu. Hammilovi ne nepodobná zcela písničková kolekce stojící na klavíru a španělce (na způsob Dylana), má duši a dýchá skrze intimní atmosféru. Každá z písní má v sobě uchovanou nějakou citovou výpoveď, ale pokud bych měl vybrat pouze jednu jedinou, bez váhání ukážu na Life On Mars? Ta se stala spolu se Space Oddity Bowieho pomníkem a dokonalým artefaktem doby.

Album zprvu až nápadně maskuje svou pestrost a schovává se za osobu svého tvůrce. Bowie byl skutečným chameleonem, avšak odhalit podstatu jeho osoby, jeho génia, chce hodně času.

Parádní deska.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Gryphon - Midnight Mushrumps
2018-01-20

Gryphon / Midnight Mushrumps

5 stars

Občas člověka přepadne nutkání úniku od klasického rockového schéma. Nemá náladu poslouchat řinčivé tóny kytar, kaskády melodií, bicí salvy měnící tempo hry několikrát za minutu, či plačtivé výlevy zpěváků lamentujících nad neradostným obrazem dnešního světa. V hudebním moři se ještě najde několik ostrůvků, které zůstali před nástrahami moderní civilizace zcela skryty a jeden z nich nese název Gryphon.

Gryphon jsou, přesněji řečeno byli partou nadšenců, kteří našli zálibu v historizujícím pojetí hudebního slohu, čerpajícího z odkazu muziky zakotvené v dobách renesance. V jejich projevu se střetává konzervativní staroanglický model praktikovný na dobové historické nástroje, s moderním progresivním přístupem jež symbolizoval léta sedmdesátá.

V pořadí druhá nahrávka Midnight Mushrumps je drahokamem v diskografii této kapely. A pokud ve snaze obohatit svou domácí sbírku o nový přírůstek na něj někde narazíte, rozhodně neváhejte. Při poslechu takto koncipované hudby se vaše obzory výrazně rozšíří, naleznete nové prameny, nové podněty, vlastně úplně nový muzikologický svět.

Nechte se zlákat na středověkou rytířskou hostinu lemovanou zvukem trubačů fanfár, či chcete raději přihlížet sporu dvou řevnivých prostopášníků, soupeřících spolu na život a na smrt? Když necháte fantasii pootevřená vrátka, můžete spatřit vášnivé pohledy princezen a dvorních dam, které vás budou ze zrovna započaté kejklířské slavnosti lákat na svá útulná lože. Ano, to vše se odehrává pod rouškou tajemství ve vaší bezprostřední blízkosti. Stačí pouze zavřít oči a pustit si nahrávku kapely Gryphon.
Cesta časem o století nazpět právě začíná a dokonalý dvorní kolorit v brilantním aranžmá této hvězdné sestavy je vaším nejvěrohodnějším průvodcem.

» ostatní recenze alba Gryphon - Midnight Mushrumps
» popis a diskografie skupiny Gryphon


Beck, Jeff - Rough and Ready
2018-01-19

Beck, Jeff / Rough and Ready

5 stars

Beckovo první bluesové období přináší výbornou porci muziky, ale jakmile začne tento kytarový geroj přejíždět po strunách směřujících mezi jazzové proudy, odehrává se pod jeho prsty daleko zajímavější představení. Vlastně všechna alba počatá na sklonku let šedesátých a v průběhu etapy sedmé jsou jedinečná, Rough and Ready je ještě vyjimečnější. Sestava kterou dal při té příležitosti kytarista dohromady je jednou z nejkreativnějších v dějinách hry na tento nástroj. Nejde o žádné sekundující muzikanty, ale partu vyzrálých hudebníků velkého formátu.

Middleton za piánem a Cozy za bicí baterií to je velká událost, kterou je potřeba si pořádně vychutnat. Když k tomu připočteme výrazný a charismaický vokál zpěváka Bobby Tencha a kvalitní živočišné kompozice, leží před námi výjimečně silná deska.
Pouchých šestatřicet minut dokáže diváka tak rozmlsat, že má vzápětí pocit o jedinečnosti krátkých nahrávek, které ty dnešní dokáží dokonale uzemnit. Odtrhnout uši od reproduktorů se nevyplácí, jedna výborná kompozice střídá druhou. Úvodní trojice spolu se skladbou poslední jsou dnes už klasikami žánru.

Rough and Ready leží někde na půl cesty mezi klasickou kytarovou produkcí a rozmlsaným jazz rockem. Zkráceně řečeno – je prostě úžasné.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Rough and Ready
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Barclay James Harvest - Barclay James Harvest
2018-01-18

Barclay James Harvest / Barclay James Harvest

4 stars

Hejkalovi recenzentské práce pro tento web i pro "posluchačské podivíny" všeobecně si velice vážím. Jeho přehled v hudbě sedmdesátých let je obrovský a nabídka alb kterou zde prezentuje, se určitě nejen pro mne stala nesčetněkrát inspirativní. Je samozřejmostí, že shodnout se s osobou naprosto cizí v názorech na určité umělecké spektrum prostě nelze. Jeho čtivý rozbor nahrávek kapely Barclay James Harvest je zadobře si prostudovat, avšak výstupní názor si udělá každý jedinec vlastní. I když u valné většiny jsem s ním za jedno, u desky debutové mě jeho bodovací střídmost překvapila. Nevěřil jsem že by první BJH byli natolik jiní nebo snad výrazně slabší.

Svůj styl plně definují až s druhou deskou Once Again, ale už tahle práce snese přívlastek výborná. Jde cítit, že si kapela takříkajíc otrkává terén a místo a čas odkud chlapci vyšli, jsou se šedesátými roky ještě pevně spjaty. Nic to však neubírá na kráse a bezprostřednosti této umělecky vyprofilované sbírky.
Při nádherně naléhavé Mother Dear máte pocit že kytaru svírá sám velký George Harrison a příjemná melancholie The Sun Will Never Shine najisto míří ke čtyřem hošíkům z Liverpoolu. Vůbec celá deska je hravostí a písňovou formou uštrikovanou v letech šedesátých provoněna. Kvanta něhy přimíchané v šesté The Iron Maiden, nemá posluchač současné muziky v dnešní produkci šanci vystopovat. A změť strašidelných výkřiků v děsu plné tečce Dark Now my Sky navíc podepřené orchestrálním partem, je rovněž vysoce působivá.

Jsem toho názoru, že Barclay James Harvest ve své první desetiletce slabá alba neprodukovali. Střízlivým pohledem není jejich debut dokonalý ani natolik rozmanitý jako některá díla další. Nestal se ani kasovním trhákem, ale půda už byla rozorána a pokud v tom dnešním šíleném světě hledám záchytný bod a místo ve kterém se potřebuji schoulit a schovat před okolím, jejich hudba mi budiš skvělým průvodcem. 4,5*


» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Barclay James Harvest
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Traffic - When The Eagle Flies
2018-01-16

Traffic / When The Eagle Flies

4 stars

Je toliko kapel které si přeje posluchač-milovník výrazněji zviditelnit a tak málo času v životě recenzenta, že je prakticky nemožné takové množství vůbec obsáhnout. Další z těch ke kterým cítím dluh z minula, jsou britští experimentátoři na poli progresivního rocku Traffic. Ti všeobecně patří mezi často opomíjené soubory a vedle svých souputníků a teritoriálně blízkých bandů ze sousedství jako jsou graafové, crimsoni, či Family, vyplňují prázdnou elitářskou skulinku.

Byť na svých ranných nahrávkách ze sklonku šedesátých let čerpají z psychedelie, nejpozdější famózní výtvor John Barleycorn Must Die už jasně míří na artrockový piedestal. Kapela pokračuje ve vývoji a nastolený standard drží až do svého skonu v polovině sedmdesátých let. Jejich muzika je postavena na rockých zákldech, pohrává si s jazzem a z povzdálí je patrný i jemný folkový závan.

Poslední nahrávkou z tohoto období je kolekce pojmenovaná When The Eagle Flies, kterou zdobí povedená kresba kapely na pozadí přírodní scenérie s přelétajícím orlem nad jejich hlavami. Vedoucí persona Steve Winwood disponuje charismaticky plastickým vokálním projevem, hraje na kytaru i klávesy. Je hlavním skladatelským tahounem a otcem Traffic. Do svých kompozic vtěluje hravost i naléhavost, vytříbený smysl pro melodie i složitější instrumentální vzorce. Nikam se bezhlavě nežene, písně mají svůj řád a pevně danou strukturu. Nerozlučným parťákem mu je Chris Wood, skvělý hráč na flétnu a saxofon. Jeho decentní sólování uvnitř skladeb propůjčuje kapele punc originality a patří k jejich tvorbě stejně jako ke graafům patří David Jackson. Na starších nahrávkách vyniká umění ghanského perkusionisty slyšícího na jméno Rebop Kwaku Baah. Zde si zahostoval pouze ve dvou skladbách, kterým však dodal výrazný černošský ekvivalent.

Ačkoli deska postrádá nějaký výraznější zápis který by ji dokázal svéhlavěji prosadit, poslouchá se prakticky výborně.



A na závěr dotaz pro všechny:
Celkem by mne zajímalo, kdo se z přítomných pánů Progboardistů ke kapele Traffic aktivně hlásí a v rozlehlém moři výborné muziky ze svého archivu občas vyloví některou z jejich nahrávek.

» ostatní recenze alba Traffic - When The Eagle Flies
» popis a diskografie skupiny Traffic


Family - Family Entertainment
2018-01-15

Family / Family Entertainment

5 stars

Stačilo mi poslechově zaznamenat první skladbu The Weaver's Answer a věděl jsem, že v případě Family půjde o vysoce zajímavou a konstatní záležitost. A vlastně také návykovou. Album Family Entertainment bylo první které jsem si od kapely obstaral a zkomponovaná hudba na něm kápla přesně do mé noty. Obsahuje všechny poznávací znamení muziky sedmdesátých let která vyhledávám. Je vysoce novátorská, kreativní ve smyslu pro výborné melodie, nápaditá a v jejím středu raší bohatý nástrojový kvas.

Je mi obzvlášť sympatické, když je kapela schopna do svých skladeb napasovat více než jeden vůdčí vokální typ. Pokud jich ve svém středu má víc a ti disponují rozdílnou hlasovou barvou a polohou, jenom tím jejich výsledná práce získává. Větší variabilita a zajímavější odstíny které jednotlivým skladbám pěvecké osobnosti propůjčí, jsou ve výsledném hodnocení na kladné straně.

Roger Chapman svým nakřáplým, raubířsky mužným postojem skladby obrušuje až na dřeň. Naopak civilnější přednes basáka Ricka Grecha stojí v jeho protikladu a písně ve kterých se představuje, kloní album na jemnější stranu. Poměrem 6:3 samozřejmě vede Chapman (je velmi suverénní, občas až extaticky výbušný), ale i on dokáže zavelet k melodice a jeho mocný nástroj se v písních From Past Archives, Dim a Processions rázem promění v něžně sametové představení s opuletní dávkou nostalgie.

Tolik tedy k vokálním divům, které mám s tímto albem spojeny. Další kapitolou je samotný, velice kvalitní písňový základ, na který hoši roubují dokonalá aranžmá saxofonu, foukací harmoniky, piána nebo houslí. Instrumentální ornamentalitou se tak blíží ke skupenství kapel jako King Crimson, či Gentle Giant. Ne, nejsou jim zvlášť podobní a zdaleka nevytváří jejich plagiát, jen dokáží stejně obratně aranžovat a být silně originální.

U Family, potažmo tohoto alba jde i o atmosféru. Často mě svou opravdovostí dokázali odzbrojit a sentiment se kterým tak bohabojně pracují, jako mávnutím kouzelného proutku navrací člověka do dětských let.

Family jsou kapelou určenou milovníkům sedmdesátek, pokud vám jejich diskografie doma ještě chybí, vězte, že máte co doplňovat.

» ostatní recenze alba Family - Family Entertainment
» popis a diskografie skupiny Family


Planet X - MoonBabies
2018-01-13

Planet X / MoonBabies

3 stars

Jazzové představení Dereka Sheriniana na Dream Theater-ovské desce Falling Into Infinity bylo pro mne impulzem, poslechnout si také produkci jeho kapely Planet X. Především to pak byly bubenické kreace Virgila Donatiho, které jsem měl možnost poprvné zhlédnout při konkurzu na uvolněný post M. Portoye při malinko komediálním výběru nového bubeníka D. T., jež mě vydláždili cestu k planetě x napřímo. Když si vzpomenu co tenkrát Marco Minneman a právě mistr Donati předváděli, lze jen spekulovat, jak by dnes tento stroj na dolary zněl s jejich podporou a třeba i se Sherinianem v zádech.

Virgilův styl je totiž jedinečný, těžko napodobitelný a technicky naprosto precizní. Jeho údery se na vás řítí ze všech stran, dokáže svými figurami často překvapit a každou píseň posunout na vyšší level. Alespoň na této desce tomu tak je. Člověk ho poslouchá rád a rád se nechá jeho hrou strhnout i bavit. Navíc je hlavním skladatelem, vždyť dobrá polovina materiálu pochází právě z jeho pera.

I Tony MacAlpine se blízkne výbornými rytmickými obraty, přidá několik futuristických sól a zajímavých vyhrávek. Občas zní jeho kytara zatraceně tvrdě, ale když už je té hutnosti příliš, dokáže vystřelit nejeden zručný kytarový ornament a hned je zase co poslouchat.
Ale je to především Derek Sherinian kdo určuje vesmírný tok a spaceový náboj vtělený do nitra měsíčního dítěte. Jeho nápaditost a fusion záběr nezná hranic, tempa se mění tak často jak je to jen možné a atmosférické podhoubí se rozpíná napříč celým vesmírem. Není velké množství nahrávek s podobnou atmosférou.

První trojice skladeb vytváří famózní stratovní představení. Kapela se do vás zahryzne jako vyceněné zuby vzteklého buldoka, fusion se rozjíží postupně a Tony rozvěšuje svá sóla na požádání. Virgil i Derek se sotva ukloní a už spouští své ohnivé čáry máry. Druhá The Noble Savage je zajeta v jazzových kolejích asi nejvíce a patří k těm nejlepším. Třetí Ataraxia vykukuje někde zpoza Saturnu a krouží okolo vás jako by si právě střihla několik koleček v blízkosti jeho prstence. První sekundy písně Micronesia diváka opentlí romantickou stužkou, ovšem následuje rychlý rytmický zlom a naše trojka si to pádí na opačnou stranu. Derek lechtá klaviaturu a Virgil obměňuje tempa jako lascivní žena své spodní prádlo. Ať posloucháte Ground Zero, nebo Midnight Bell, stále máte pocit, že okolní svět ovládají pouze počítače nikoli lidé. Vedle tyčících se mrakodrapů jste jako mravenečci a genetické inženýrství odřízlo lidské plémě mimo realitu.

Planet X zní hudbou 22. století, bude tohle jednou skutečnost, nebo je tomu tak už dnes?



» ostatní recenze alba Planet X - MoonBabies
» popis a diskografie skupiny Planet X


Blue Öyster Cult - Curse Of The Hidden Mirror
2018-01-11

Blue Öyster Cult / Curse Of The Hidden Mirror

5 stars

Americkou kapelu Blue Öyster Cult budu všemožně prosazovat i kdyby na chleba nebylo.
Tuhle památnou větu kdysi pronesl jeden můj známý, který nedal na ústřičky dopustit a byl takovým mým mentorem při seznamování s jejich tvorbou. Syrové začátky souboru pro mne nejsou ničím zvláštní, ale s albem Agents of Fortune je začínám plně akceptovat i já a až na nějaké vyjímky v osmdesátých letech je veskrze zbožňuji. Po Kansas jsou právě BÖC mou druhou nejoblíbenější věkově nejdéle sloužící zaoceánskou partičkou. Ani Styx, či Boston jim nesahají po kotníky.

Originalita si vždy razila cestu jejich muzikou zpříma a barevný kolorit napajcovaný v mnoha skladbách většiny alb je tou nejlepší vizitkou. Jejich bohužel už asi navždy poslední studiový počin Curse Of The Hidden Mirror je dnes více jak dekádu a půl starý a pořekadlo o zkušenosti a kvalitě vyspělých kmetů tu padne jako odrostlejší mimino na nočník.

Všech jedenáct kompozic je slastným hard rockovým balzámem pro otrávené slechy přebujelé moderní hudbou současnosti. BÖC tu ctí své kořeny v plném rozsahu. Rozstřelují jednu lepší melodii vedle druhé, často mění tempa, střídají nálady a podle druhu a atmosféry písně přizpůsobují vokální složku. Jemnější odstín do třetiny skladeb přimíchá Donald Roeser, se zbytkem se popere dominantnější Eric Bloom. Oba jsou úžasní a barevně zcela odlišní. Oba tvoří to gró hudby BÖC. Dnes nebudu posazovat žádnou skladbu nad ty ostatní, své favority bych sice našel, ale zrovna tahle deska je mi milá kompletně tak, jak ji americká pětice ukovala.

Každý máme ve sbírce své oblíbené černé koně. Jedním z hřebců ustájených v té mojí jsou právě Blue Öyster Cult. Sláva jejich jménu.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Curse Of The Hidden Mirror
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Citizen Cain - Serpents In Camouflage
2018-01-10

Citizen Cain / Serpents In Camouflage

4 stars

Na stopu občana Kanea mne přivedli Braňo s Mayakem, ale matně si vzpomínám, že jsem některou z kreseb zdobící první alba kapely už kdysi zahlédl. Mohlo to být v době uvedení desky na trh, tedy zhruba okolo roku 1993/4. Ale pochybuji o tom, že by se kdy vyskytla v nějaké z tehdejších sítí prodejců s hudbou, je tedy možné, že se má vzpomínka váže k recenzi v nějakém z historických čísel časopisu Spark. Tehdy mi byla nejspíš úplně ukradená, jelikož jsem kopie, ba ani originály nějakých Genesis nevyhledával.

Rok se sešl s rokem, vlasy trochu prořídly a místo burácejících kovotepců mi už pěknou řádku let v souromých anketách vítězí právě sorta z okruhu Genesis, Yes, Barclay J. H. a mnoha dalších.


Chlapci vylíčili hudbu Citizen Cain v těch nejgenesisovských a nejmarillionovských barvách až jsem měl strach, jestli nepůjde o nezdravé kopírovací manévry. První poslech byl trochu zmatečný a vyzníval do ztracena, to je však u náročné muziky zcela běžné. Další ochutnávky už začínali šmakovat o poznání lahodněji. Citizen Cain mají ve své DNA naroubován bumerangovský efekt a tak když je poslechnete podruhé, potřetí, jen těžko se s nimi na delší čas loučíte, protože právě ona komplexnost vás nepřestává šimrat na zátylku. Je to podobné jako u Genesis, jenže ty se mezi kladívko, kovadlinku a třmínek přivádí jaksi automaticky. Když už je něčeho příliš, pošlete Gabrielovce podobně jako natěsno připoutanou manželku/milenku na pár dnů z domu. Vyrazíte do přírody hloubat, meditovat a čerstvý vítr do plachet vám znenadání fouknou zrovinka Citizen Cain.

Ano, lze uznat že nejde o žádné novum a je zázrakem, že v tak těžkých letech jaká byla pro progresivní rock ty devadesátá, podobná hudba vůbec vystrčila růžky. Ale strukturální složitost, nápaditost a velká melodická síla vycházející ze svých dávných vzorů progrockery nepřestane nikdy bavit poslouchat.
A o to přec jde, muzika nás má zabávať.

» ostatní recenze alba Citizen Cain - Serpents In Camouflage
» popis a diskografie skupiny Citizen Cain


Ten Years After - A Sting In The Tale
2018-01-08

Ten Years After / A Sting In The Tale

4 stars

Už dlouho jsem se netěšil na recenzi nějakého alba tak, jako při rozboru čerstvého výtvoru kapely Ten Years After.


Musím hned v úvodu přiznat, že mě toto v tichosti připravené a mezi fanoušky nenápadně vypuštěné zcela nové album nazvané A Sting in the Tale starodávné přežívající fosilie Ten Years After, pomaloučku a postupně dokonale pohltilo.

Nikdo z nás už bohužel neuslyší fenomenální hru a také hlas Alvina Lee. I jeho nástupce Joe Gooch je mimo hru, avšak není proč skládat ruce v klín. Čerstvá posila slyšící na jméno Marcus Bonfanti je tou nejlepší variantou a nástupcem, jakého si mohla kapela takového jména přát. Je to nejenom brilantní kytarista částečně kráčející v Alvinových stopách, ale i zkušený skladatel, producent a renesanční člověk, spolupracující během svého života s řadou význačných osobností. Do kapely zapadl skvěle a svou vytříbenou technikou, přehledem pro melodie a výrazným rytmickým cítěním, vytvořil z nové nahrávky reprezentativního nástupce zásadních alb této kapely. Může vám chvíli trvat než si zvyknete na jeho vokál ne nepodobný Johnny Van Zantovi, jež překlápí nahrávku na jižanskou stranu, ale nejpozději od třetí písně se rozdíly setřou a vy tenhle aspekt hodíte za hlavu.

K prověřené dvojici Ric Lee na bicí a Chick Churchill za klávesy přibyl ještě zkušený harcovník ke čtyřem strunám, basák Colin Hodgkinson. Ten svůj umělecký život prožil bo boku mnoha hvězd rockového spektra, namátkou vyberme jeho účast na nahrávkách Cozy Powella, Micka Jagera, nebo Johna Lorda. Jeho nástroj písněmi velice příjemně rezonuje až máte pocit, že se vrátil sám Leo Lyons.

To co vám vpadne do oka hned s prvním poslechem, je výrazné a kreativní kytarové rytmické cítění. Nelze přeslechnout, že tady se Marcus od svého hvězdného kolegy skutečně učil. Posluchač však nemůže namítat že jde o laciné kopírování. Ty pasáže mají novou jiskru, nápaditost a živočišný elán. Když se vzápětí připojí i zbytek osazenstva, především skvěle sehraná rytmická dvojice, máte pocit že prožíváte menší zázrak spojený s návratem do minulosti.

Úvodní šleha Land Of The Vandals není špatná, ale až druhá v pořadí Iron Horse vytahuje ty nejsilněší zbraně znovuzrozené kapely. Jde o skladbu, která se z ospale valivého tempa v bridge a refrénu náhle rozjede jako Ferrari, jemuž šlápnete pořádně na krk. Navěšené ozdobné kytarové kudrlinky a celkově působivá nálada nastolují první blahodárný pocit. Hned následující Miss Constable obrábí výrazná basa, příjemný zvuk hammondu a doprovodné vokály šeptajícími své hůhů z povzdálí. Za pozornost stojí rovněž položky pět a šest, ale ty skutečně nejsilnější momenty si kapela šetří do druhé části, tady deska graduje.
Od skladby číslo osm Two Lost Souls až do úplného konce máme tu čest poslouchat opravdu silnou nahrávku. Energické podání této písně spolu s foukací harmonikou vytváří zajímavé fragmenty a píseň neskutečně šlape. V jejím závěsu dostáváme nejlepší baladu z trojice místních absolventů, velice sugestivní Diamond Girl. Tady je Marcusův přednes emočně nejsilnější. Jde o náladu a atmosféru. Místo, či příběh si už posluchač dosadí sám. Přichází Last Night Of The Bottle která vrací diváka do památného období 69-70. Přesně tohle jsou staří TYA, rytmicky dokonalí, konstruktivní, bluesově dominantní, nápadití a stylotvorní. Ševče drž se svého kopyta – toť moto i písně následujicí. Bonfanti není na bluesové struně silný jako Alvin, ale svým charisma a pestrou hrou spurtuje v těsném závěsu. Poslechově úžasná věc, z níž vykukují sólové kytarové ornamenty jako sotva narozená mláďata z proutěného hnízda. A máme tu závěr, ten je obklíčen Churchillovým hammondem a velice přirozeně si rockuje ve středních tempech.


S bodováním je to svízelné. Člověk by rád dal známku nejvyšší, ale z úcty k památnému a pro historický hudební vývoj zcela podstatnému období let 1969-1970 se čtveřicí stylotvorných nahrávek to prostě nejde. Tak tedy 4,5*




Dovolte mi ještě malý a děkovný dovětek. Ten směřuje ke kolegům, kteří zde tohle album před několika dny adorovali, předně pak Palovi a jestli se nepletu i Jardovi, Jaroušovi...všem těm, kteří se v poslechovém vlákně o desce pochvalně zmínili a přilili tak palivo do horynova karburátoru, aby se mohl pořádně rozburácet.
Přitom to s prvním poslechem vypadalo na nezáživné čtení s vysícími otazníky ve vzduchu, proč jen jsem tuhle desku zbrkle kupoval. Prvotní otrávená chuť, při které jsem toužil chytnout Pala za klopy, se s dalšími návštěvami zcela obrátila. Naštěstí ze souboje sešlo a připravená žehlička se rozehřívat nemusí.



» ostatní recenze alba Ten Years After - A Sting In The Tale
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


McCartney, Paul - London town
2018-01-07

McCartney, Paul / London town

5 stars

Ač se počítám mezi nekritické obdivovatele velkých Beatles, některá nástupnická alba jednotlivých členů tohoto sdružení ani zdaleka neoplývají tak velkou charismatickou silou. Přesto, že byl Paul McCartney v řadách své domovské kapely mimořádně plodným a hlavně kvalitním zkladatelem, na dráze sólové o toto výsadní postavení častokrát přicházel. Jestli za tímto úkazem stojí přemrštěná četnost se kterou někdy i dvakrát do roka vstupoval do studia, krize vlastní identity, či sobecký nekritický přístup se můžeme dnes akorát dohadovat.

Některé jeho desky sólové, nebo narozené ve společnosti Wings výrazně sklouzávají pod laťku kvality, jež jeho osoba roky předešlé pevně demonstrovala. Měřítkem poměru nám těžko může být tehdejší umístění alba v žebříčku, či počet platinových desek. Paul byl na vrcholu popularity takřka neustále a jeho věrní ho brali se vším co jim předhazoval.

Ale jsou tu i desky povedené a některé dokonce velmi. Jednou z nich je i nahrávka London Town, která vychází s nálepkou Wings jako šesté studiové album roku 1978. Nahrávání bylo rozděleno na dvě části, jedna proběhla ve slovutných studiích Abbey Road a část na jachtě plující Atlantikem. Na cd najdeme i s bonusy šestnáctku skladeb a většina z nich jsou skutečně výborně naaranžované písně v té nejlepší tradici Paula McCartneyho.
Už z úvodní titulní písně se vyloupne typicky křehká Paulova harmonie, která dá vzpomenout na nejlepší společná léta strávená po boku Johna Lennona. Ale hned následující píseň Cafe on the left bank ukazuje nový směr, kterým se mistr na konci tohoto desetiletí vydává. K těm velmi zdařilým nutno připočíst jímavou baladu Girlfriend, z hlavy nevyhnatelnou Famous Groupies, hlavně pak výpravnou perlu Deliver Your Children a vůbec celý finiš je opravdu povedený.

Dravost třeskuté Morse Moose and the Grey Goose s vámi zatřese jako divoká jízda na horské dráze a je i s hitovými bonusy skvělou tečkou za jedním z nejpovedenějších alba McCarneyho repertoáru.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - London town
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Supertramp - Crime Of The Century
2018-01-06

Supertramp / Crime Of The Century

5 stars

Někdy vás na cestu k určité kapele zavede naprostá banalita. Skupina Supertramp mě svým komickým názvem nechávala valnou část mé hudební poutě naprosto chladným. Veděl jsem že toto uskupení existuje a kdybych jej měl zřadit, hádl bych škatulku pop rock ušmouraný od komerční nabubřelosti. Jejich hity jsem z rádií samozřejmě znal, ale vůbec netušil, které písně patří této kapele.

Jednou si tak prohlížím plakátovou zeď polepenou koncertními pozvánkami různých interpretů a zrak mi uvízne právě na Supertramp. Asi to byla hlavně zvědavost, která mě konečně popohnala něco si o nich přečíst a hlavně poslechnout. Kapánek jsem projel trampovskou diskografii a napoprvé zakotvil u kolekce pojmenované Crime of the Century.

Ta jako seznamovací kolečko s kapelou funguje náramně. Jde o první opravdu velké a výbornou muzikou nabité album. Na mnoha místech zní značně hitově, ale popová složka v žádném případě vládu nepřebírá, spíš kvalitně podkuřuje. Mezi největší trumfy kapely patří orchestrální barevný kolorit v písních přítomný, pestrá aranžmá a až artově vystavěné bodré kompozice. Jde vycítit že v poloze instrumentální má kapela velký nadhled a s dvojicí, vlastně trojicí pěveckých individualit i silné vokální zázemí. Obsahuje obrovský, ale nikoli vlezlý hit Dreamer a také zasněnou vzpomínku na bezstarostnou dobu dětství School, která se za přispění Hodgsonova piána za půlí zlomí v živočišný úprk. Tesklivý saxofon doprovází vzletnou Hide in Your Shell a nádherně něžný hlas Rogera Hodsona spolu s Helliwellovým sugestivním klarinetem pluje zadumanou If Everyone Was Listening.

Každá píseň je nějakým způsobem uchopena a velice dobře aranžována. Při poslechu nabývám pocitu, že ve studiu panovala skvělá atmosféra a kapela si tohle představení dokonale užila. Jakoby pánové přesně věděli co chtějí a kam směřují. Reálných 4,5*

» ostatní recenze alba Supertramp - Crime Of The Century
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Wobbler - From Silence to Somewhere
2018-01-03

Wobbler / From Silence to Somewhere

5 stars

Nestává se příliš často, aby nové album relativně mladé a neznámé kapely zabodovalo v celosběrném žebříčku rockové hudby posledních padesáti let a umístilo se na tak výborném místě (dvanáctá pozice) v prestižním Progarchives. Je pravda, že pro našince nemusí tyto vavříny nic znamenat, ovšem předstihnout taková alba jako jsou Nursery Cryme, Pawn Hearts či Moving Pictures jistě o něčem svědčí. Neměli bychom ovšem zapomínat, že počet hlasujících pro Wobbler jsou nějaké dvě stovky, oproti dvou tisícům u ostatních. Všechny tyto ankety jsou značně zavádějící a mají dvě strany mince.

Stejné dvě strany mince má i hudba těchto nadějných norských progresivistů. Mě osobně tahle kapela připomíná obrovitánský mlýnek na maso, do kterého místo ingrediencí potřebných k výrobě nějakého pokrmu, naházíme všechny možné artrockové veličiny a pomeleme je dohromady.

Už od prvních tónu nelze přeslechnout, že originalita není hnacím motorem nových ani předchozích nahrávek Wobbler. Oni si prostě hrají to svoje, to co je baví. Nehledí na masivní úspěch, ani na názory okolí, nelze jim upřít energetickou hodnotu ani hravý potenciál. Smíchají dohromady King Crimson s Van Der Graaf Generator, Yes s Premiata Forneria Marconi, Genesis s Anglagard a nablízkou jsou i sousedními Beardfish. Oceňuji jejich rozmanitost na úkor vyjímečnosti, smysl pro častou tempovou obměnu na úkor pozvednutí vlastní identity. Jejich písňové kouzlo a zvláštní lyrická zpěvnost vychází z folkových tradic severu, ale v konečném zúčtování jde oklasický retro-prog, dobře okoukaný, výborně aranžovaný a skvěle zahraný.

Wobbler pracují s dědictvím minulosti možná až příliš okatě, ale jejich arzenál zajímavých nápadů a aranžérských fines není ještě zdaleka vyčerpán. Za to málo osobitosti jsem chtěl původně dát čtyři body, ale musím uznat, že stupňovitá závislost na tomto díle se úměrně s dalším poslechem zvedá.
From Silence to Somewhere jsou jedním z mých vánočních překvapení a nemám je zaryté tak hluboko, abych je dokonale ocenil. Ovšem zvuk mellotronu tu zní opravdu úchvatně, tento hudební žánr mám rád a tak nebudu trhat partu a udělím známku nejvyšší.

A už teď se těším na nějaký desátý poslech za půl roku, třeba začátkem léta, až se s posledním Wobbler-em potkáme znovu.

» ostatní recenze alba Wobbler - From Silence to Somewhere
» popis a diskografie skupiny Wobbler


Strawbs - Dragonfly
2018-01-02

Strawbs / Dragonfly

3 stars

Druhé album Strawbs s překrásnou fotografií nějakého druhu vážky vznešeně poletuje nad čistě folkovými vodami a na nějaký výrazný rockový příspěvek, či dravější hudební téma tu budeme čekat marně. Dragonfly je výrazně jiné než jeho nástupci. Náladou, charakterem, silným příklonem k písňové formě i použitým nástrojovým parkem. Působí trochu lacině, někdo by řekl že naivně. Hodně se zde zpívá, v osmé The Vision Of The Lady Of The Lake až příliš a těžko tak člověk dokáže zachytit muzikální téma skladby, které pak vyznívá odtažitě a chladně. Strawbs vyšli z folku a své kořeny první dvojice alb obrušuje dokonale. Syrový způsob navíc zdůrazní jímavá hra na violončelo, která činí z této nahrávky zajímavý dobový artefakt a mnoho skladeb díky tomuto nástoroji získává na kráse a poutavosti. V písních I Turned My Face Into The Wind, nebo Another Day je to právě violončelo, jež drží melodické téma nad klasickým schématem a propůjčuje písni nadpozemskou vznešenost.

Bonusová We'll Meet Again Some Time má blízko k čistě folkovým Fairport Convention a druhý bonus Forever oplývá muzikálovým pojetím a čarokrásnou atmosférou. Jde u určitý mezistupeň k následujícímu monster opusu From the Witchwood.


Hudba Strawbs mě svou barevností a variabilitou chytila okamžitě. Každá jejich ranná nahrávka je jiná, někde převažuje folk, jinde cítit historizující příklon k renesenční hudbě a vrcholné nahrávky prostupuje duchařská aura tajemna a silného mysticismu. Pokud bych měl tuto kapelu doporučit, tak ať sáhnete po kterémkoliv z prvních dvanácti alb, je hodně pravděpodobné, že vytáhnete silnou kartu. 3,5


» ostatní recenze alba Strawbs - Dragonfly
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Clannad - Legend
2017-12-29

Clannad / Legend

5 stars

Hudba irských Clannad leží mimo zájem klasického art rockového fanouška. V jejím středu nenajdeme nějaké přebujelé progresivní postupy ani složitá vrstvená aranžmá, přesto je progresivní svým celkovým pojetím a směrem, ke kterému cílí. Jedná se o čistý folk s příměsemi a dochucovadly pocházejícími z kuchyně rockové a staro-irsko-lidové.

Není důležité obsáhnout jejich kompletní diskografii obzvlášť poté, co jejich tvorba začala v polovině osmdesátých let sklouzávat k popu. První alba jsou ale jiná, tryskají z čisté severské přírody ošlehané živly jako voda a chladivý ranní vánek.

Dlouho jsem přemýšlel, které album použít jako reprezentativní vzor pro první a možná jediný průnik mezi domácí hudební elitu. Pořád jsem mezi jejich alby vybíral a nemohl se s určitostí rozhodnout. A jelikož se říká, že pod žárovkou bývá největší tma, měl jsem tuto desku před sebou a vlastně ji neviděl. Až později jsem pochopil, že nejlepší volbou bude přivlastnit si hudbu, kterou už více jak třicet let dobře znám a vždy jsem ji obdivoval. Ano, už to tu někdo zmiňoval, tahle éterická muzika byla použita k seriálu Robin Hood, který v polovině (možná na konci) osmdesátých let vysílala Česká televize. Jeho romantická znělka se vryla do srdcí mnoha kluků s dobrodružnou povahou a spousta motivů byla použita uvnitř jednotlivých dílů.

V jednom z letošních svátečních večerů jsem si připomenul právě album Legend originálních Clannad a věřte mi, že se na milimetr přesně trefilo do nálady a romantiky těchto dnů. Toho, kdo dobře zná nebo si alespoň částečně vybavuje hoodovský seriál, nemůže časově nenáročná nahrávka Legend nepotěšit. A pro nováčka, který touží pootevřít dveře do světa Clannad, nelze doporučit reprezentativnější věc.

Vokál Máire Brennan vás vrátí v čase na přelom 12. a 13. století (už jen její oduševnělý nápěv Rooobin...rozbíjí emoce na padrť) a bude vám průvodcem krásami i taji Sherwoodského lesa. Po boku Roberta z Locksley, krásné Mariany a zbytku družiny poznáte, kdo byl Hern, jak odpudivý byl Nottinghamský šerif Robert de Rainault a jeho pomocník Guy z Gisburnu nebo jakou patálii zažili Robin a jeho přátelé při střetu s křižáky. Vše je vyjádřeno více než symbolicky rozmanitostí mandolín, louten, fléten, bubínků a vzletného Máireina hlásku.

Síly a ducha doby snad nešlo zachytit hmatatelněji. Bravo Clannad bravo, album Legend je váš majstrštyk.

» ostatní recenze alba Clannad - Legend
» popis a diskografie skupiny Clannad


Believe - Seven Widows
2017-12-27

Believe / Seven Widows

4 stars

Když jste ještě malým špuntem, můžete se pozastavit nad otázkou, jak to ten Ježíšek dělá, že mi pokaždé na Štědrý den dokáže nadělit ty dárečky, které jsem zrovinka potřeboval (tedy krom nepotřebného ošacení :-) ). V raném dospívání tohle kouzlo nabírá reálnějších představ, ale jak člověk dospěje a když má navíc rodinu a děti, začíná tato kouzelná hra zase znovu. Jenomže teď má člověk stejnou, ne-li větší radost z dárků, které dal druhým a které potěšily především jeho děti. Myslím, že je důležité, abychom uměli obdarovávat jeden druhého - a koneckonců také sebe. A jelikož jsme na fóru hudebním, nás jako fajnšmekry tohoto druhu umění musí potěšit každá dobře mířená nahrávka, kterou si sami, nebo nám naši blízcí nadělí.

Já to letos trošku přepísknul a do dlouhatánského dopisu určenému oné pohádkové bytosti vypsal pořádně dlouhatánský seznam cd. Asi mu dalo pěknou fušku tak velký balík (vlastně několk balíčků) pod ten stromeček natahat. Za těch několik desítek kulatých placiček které hodlám rozbalovat postupně a několik měsíců, může především bohatství těchto stránek s nepřebernou studnicí recenzí, podnětů a následných přeposlechů široké škály progresivní hudby. Jednou z položek na tomto seznamu byl i nový výtvor našich krajanů Believe. A jelikož mívám zvědavost na novinku přec o něco větší než na zástup převážně starších (sedmdesátkových) náhrávek, bylo album Seven Widows prvním, které putovalo do přehrávače.

U Believe letos došlo ke třem změnám v sestavě. Jednak je opustil dlouholetý klávesák Konrad Wantrych, jehož party převzala houslistka Satomi. Tím druhým je obměna na postu bicích nástrojů, kde se novic Robert Kubajek ukazuje v tom nejlepším světle. Třetí střídání je zároveň tím nejpodstatnějším. Z kapely odešel její dlouholetý a nutno dodat také famózní zpěvák Karol Wróblewski. Předpokládám, že nejen pro mne byl jeho sametový vokál jedním z poznávacích znamení celých Believe. Muž, který měl spolu s Gilovou kytarou určující podíl na charakteru a atmosféře jejich hudby. Byl jsem zvědav, jakého nástupce pánové vyberou a přesto, že to nedopadlo nijak katastrofálně, zůstal jsem zklamán. Lukasz Ociepa - toť jeho jméno - mě svou barvou hlasu ani technikou zpěvu nijak zvlášť neuhranul. Možná je to tím, že mám Belive až moc spojeny s Karolom, protože právě on do jejich hudby maximálně pasoval a dokázal v člověku rozburácet všechny druhy emocí. Jeho nástupce mi přijde tuctový, necharismatický, plytký a emočně velice chudý. A Believe jsou přece hlavně o emocích a melancholii. Ano, místy se opravdu snaží, například ve čtvrté části alba, jenže vzápětí přijde zvláštní druh jakéhosi nářku v jeho hlase a já mám potíž mu to celé uvěřit.

Co je ovšem nutno pochválit (tedy krom zajímavě vyvedené přední strany obalu) je nevysychající studnice melodických nápadů a aranžérských fines jejich leadera Mirka Gila. Přesto, že jsou jako autoři hudby uvedení krom houslisty Satomi všichni zbylí hudebníci, největší vliv a podíl cítím pořád z Gilovy naříkající kytarové hry. To uvnitř jeho strun je skryté kouzlo jakési sklíčenosti muziky Believe.

Apropo Satomi. Konečně je zase zpět v celém svém hřejivě houslovém lesku a hlavně na celé ploše alba. Jestliže byla její účast na čtyři roky starém výborném albu The Warmest Sun In Winter zredukována do nějakých dvou skladeb, její podstatně častější virtuozní vklad je na novince opět vítaným zpestřením už tak dost dokonalého hudebního celku.

Ten v mých očich nedovažuje pouze citelnější úbytek kvality za mikrofonem a místy mírně (z repro jsem vůbec nevnímal, pouze ve sluchátkách) skřípající zvuk (při přechodech bicích), který si letos chalani zapomněli pohlídat. Proto budu tentokrát jednu hvězdu okrajovat. 4,2

» ostatní recenze alba Believe - Seven Widows
» popis a diskografie skupiny Believe


Camel - The Single Factor
2017-12-21

Camel / The Single Factor

5 stars

Dalším dobově dráždivým dílem Camel je pro mnoho fanoušků album The Single Factor. Ale jak už jsem se zmínil u recenze na desku I Can See Your House From Here, Latimerově partě se i v těžkých časech, které pro progresivní rock nastaly s koncem let sedmdesátých, dařilo bravurně prokličkovat nástrahami doby, která rychle přicházela do módy. Dnes se už nacházíme o několik roků jinde a hudba a vývoj, který Camel prodělali, naznaly jakýchsi změn, a tak celkový pohled na ně je zase trochu odlišný - nazval bych ho umírněnějším.

Po koncepčním díle Nude a se silně překopanou sestavou přichází Andy za pouhý rok s velice přístupným, avšak nekomerčním a nepodbízivým dílem The Single Factor. A stejně jako jiní art rockoví veteráni a vizionáři (zmiňme kupříkladu kapelu Rush) se i on pokouší "vyjít" s dobou, ovšem ne za cenu jakéhokoli ústupku. Pružný, měkčí a tepelně příjemný sound této desky vás určitě překvapí a otevřenější povahy i potěší. Jistě, jsou tu skladby psané s hitparádovými ambicemi jako je úvodní dvojice písní No Easy Answer a You Are the One. Tím ale také zájmy Camel dostat svou hudbu mezi širší okruh končí a zbytek desky se obrací k tvorbě kapely, započaté deskou Rain Dances s několika reminiscencemi na jejich začátky. Výborná je hned následující trojice skladeb s dvěma čísly instrumentálními, na kterých spolupracoval i někdejší kytarista Genesis Anthony Phillips. V některých skladbách si společně zazpívali členové kapely/projektu Alana Parsonse David Paton a Chris Rainbow, čímž je barevnost a působivost desky ještě umocněna. Vůbec celá druhá půle počínaje skladbou Manic a konče slaďoučkým End Peace je velmi, velmi povedená.

Devátá studiovka Camel je určena všem lidem, kteří hledají v hudbě krásu, kvalitu i smysl. Je pravdivá a skutečná, emocionální i náročná, něžná a velkolepá. Ano, doba Mirage je minulostí, ale i začátek let osmdesátých je v tvorbě Camel dostatečně přitažlivý.

Čím víc tuhle kapelu poslouchám a dokompletovávám si její diskografii (k letošním vánocům si budu nadělovat poslední dvě chybějící studiovky, čímž zaokrouhlím celkový počet na 14 alb, to není tak špatné :-), tím více ji obdivuji a přijímám za svou. Za Single Factor jsem zhruba před rokem vyplácnul na dnešní dobu neuvěřitelných 550,-, ale nelituji ani jediné kačky. Holt to jsou ti sběratelé.

» ostatní recenze alba Camel - The Single Factor
» popis a diskografie skupiny Camel


Brand X - Morrocan Roll
2017-12-19

Brand X / Morrocan Roll

5 stars

Kdyby se mě dnes někdo zeptal čím mě za ta společná léta obohatil Progboard popravdě bych řekl, že toho není zrovna málo.
Přibyla spousta nových dosud neznámých kapel, hromady zajímavých alb a kvanta kvalitní muziky.

Jedním takovým příběhem jsou v mé fonotéce i doposud zcela neznámí BRAND X. Kapela Phila Collinse na kterou jsem narazil během úplně jiné recenze Petra Gratiase a okamžitě se jal ji otestovat.

Znamenitý závan příjemného mi vedle nich postavil podobně smýšlející Return to Forever a v tu chvíli bylo rozhodnuto. Jazzové portólio které si chlapci z Brand x upravují k obrazu svému se od toho zaoceánského mírně liší v tempové a dynamické oblasti, ale co se týče barevného koloritu, instrumentálního hodokvasu, či celkového nasazení, nemůže si milovník fusion spokojeností nepomlasknout.

Phil za sebe odevzdává bubenické maximum, dokáže hrát velmi citlivě, impovizovat i hru patřičně narovnat. Výborně se poslouchají basové rytmy Percy Jonese, ale snad největší radost mám z poutavé hry kytaristy Johna Goodsalla a především bohaté a u srdce hřející klávesové malby Robina Lumleye. Při pozorném ponoru do alba na vás vyskočí mnoho překrásných motivů, kterými zmíněný klávesista působí na pocit duševna každého jazzem navoněného nadšence. Jemné jazzové nitky navazují jedna na druhou a duhová pavučinka z nich utkaná je pružná a náležitě zdobná.

Pro mne jsou Brand x jazzovou trefou do černého a jejich druhé album dokáže do puntíku splnit kritéria, které jsou s mým hudebním cítěním v dokonalé rovnováze.

» ostatní recenze alba Brand X - Morrocan Roll
» popis a diskografie skupiny Brand X


Pretty Maids - Motherland
2017-12-16

Pretty Maids / Motherland

4 stars

Dánské Pretty Mids mám rád. Dokáží parádně propojit heavy metal s melodicky vzdušným hard rockem, přidávají decentní klávesovou vložku a pokud chci slyšet dobrou baladu vím, že právě duo Atkins/Hammer mi ji bez zbytečného cukrkandlu předhodí. Tahle dvojka drží prapor kapely už od poloviny osmdesátých let hrdě vztyčený a po několika těžších úbdobích žnou od polovičního comebacku s deskou Pandemonium konečně i solidní úspěchy.

I její následovnice Motherland potvrzuje obnovenou skladatelskou fazónu za fungující a prostřednictvím třinácti kusů s ní projedeme hard´n´heavy krajinou takřka bezbolestně. Ostrý, přitom melodický začátek prezentuje výborná dvojice Mother of All Lies a návyková To Fool a Nation. Velký hit se ukrývá pod číslem čtyři a jmenuje se The Iceman. Vzpomínky na vzdušné osmdesátky nesou tentokrát jména - Sad to See You Suffer, či Infinity.
Pořádně heavy zdrsní Why So Serious, nebo titulka Motherland. Konec desky je ve velkém stylu. Napřed nám kapela předhodí definici stylu Pretty Maids se všemi proprietami okolo I See Ghosts, zpoza A.O.R. vykoukne prázdninová rádiovka Bullet for You (jde o ten typ skladby pro kterou mnozí kapelu milují) a vše zakončí baladičtější hymna Wasted, s překrásným vesmírně klávesovým podložím a smyslně ničivými sbory.

Kdo má rád melodickou hard rockou muziku určitě má od Pretty Maids doma něco nasbíráno. Pokud je jedním z exemplářů i deska Motherland určitě není čeho litovat.

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Motherland
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids


Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
2017-12-12

Dead Can Dance / Within The Realm Of A Dying Sun

5 stars

Tuto krátkou recenzi chci věnovat vzpomínce na mého dávného a velice dobrého kamaráda, který už žel bohu není několik let na tomto světě. To díky němu jsem se o kapele ještě coby mladý floutek dozvěděl a přesto, že mě tenkrát hudba Dead Can Dance nic neříkala (frčel jsem sice na stejné straně temné barikády, ale s daleko tvršími spolky), bezpečně se mi vryla do paměti.

Psal se rok 1994 a na pulty prodejen přistálo Marillionovské Brave. Kamarád tehdy všemožně propagoval druhou Fish-ovskou desku Fugazi a právě v té době psal časpopis Spark o Brave. Možná to bylo ve stejném čísle, možná v jiném, ale společně jsme během listování narazili na dvojici Lisa Gerrard a Brendan Perry. Doma mi pak pouštěl ukázky z recenzovaného alba (matně si vzpomínám pouze na skladbu poslední), které mě už svým hřbitovně pochmurným přebalem zaujalo. Vlastně ani dnes nemůžu jasně říci jestli se mi jeho motiv líbí či nikoli, připadne mi až příliš skličující a depresivně neodvratný.

Muzika v jeho útrobách je ovšem jedinečná a geniální. Dnes už atmosférično a temnotu zhmotňující se v muzice vnímám zcela jinak než před dvaceti lety. K její dokonalé interpretaci nepotřebuji slyšet drsné hradby kytar, hromové bicí a funerálně zádumčivé tempo, do kterého skřehotá "ne"zpěvák bludy o víře a spousty patetických a prázdných klávesových ploch navrch.

Dokonalosti lze dosáhnout cestou čistoty. Genialitou myšlenek a kvalitní skladatelskou prácí. Tu má Brandan a Lisa zmáknutou na výbornou. Vystačí si s jednoduchou, ale dechberoucí klávesovou myšlenkou, kterou postupně rozvíjí a napojují tu smyčce, tu dechy, tu chrámové ozvěny. Její vznešený církevní charakter na nebesa povznáší hlasový fond ústřední dvojice a nalézá tak patřičnou hloubku v esteticky krásném a procítěném vyznění. Nádherná aranžmá se místy dramaticky vzedmou do prostoru, aby se zakrátko ladně rozplynula v šeravém nekonečnu.

V říši umírajícího slunce vše pláče, vzténá, roste a bortí se tak, jako city každého z nás.
Přesto, že se hodí spíše do pozdních podzimních večerů, vždy má v sobě velkou vnitřní sílu člověka obohatit i potěšit, a to není tak málo.

» ostatní recenze alba Dead Can Dance - Within The Realm Of A Dying Sun
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Lunatic Soul - Fractured
2017-12-08

Lunatic Soul / Fractured

4 stars

Pokud bych měl stroze charakterizovat nové dílo sousedů Lunatic Soul nějkým reklamním bonmotem, určitě by uvnitř oné fráze stála narážka na programování a rozsáhlé plochy plné nasamplovaných pasáží, bez kterých se nová Dudova kolekce v tomto čase nepohne z místa ani o píď. Jaké pak přijde vysvobození od těch všech mašinek a futuristických segmentů se třetí skladbou Crumbling Teeth And The Owl Eyes, když člověk konečně uslyší brnkat i obyčejnou akustickou kytaru.

Uvnitř bookletu nového alba najdeme zmínku, možná dooknce varování, že Marius si na Fractured spokojeně vystačí bez elektriky, kterou dokáže zasuplovat rozmanitá zvukomalebná škála, vytvořená pomocí všemožných mašinek poplatných dnešní moderní technologii.

Zvukový záznam je i letos velice kvalitní a tak si můžeme spokojeně debužírovat u skvěle sejmuté mistrovi baskytary, občasných smyčcových doprovodů, lehounce připlých bicí Wawrzyniece Dramowicze, nebo se pohoupat na zvuku saxofonu Marcina Odyniece. Autor přesně ví kam jaký zvuk nasadit, jak s písní pracovat, jak ji přetvářet a dochucovat aby měla svou logiku a chytré vyústění.

Přesto, že vypadá spousta materiálu na první pohled/poslech sterilně a působí trochu banálně, možná dokonce stereotypně, je to pouze zdání prvotní. Pokud si dá posluchač tu práci a u desky několik dnů vydrží, nebude ničeho litovat.

Jde o zajímavou muziku která rozhodně nehledí do minulosti, ale rozevírá svá okna budoucnu a ukazuje cestu kudy se má moderní progrock vyvíjet. S mateřskými Riverside nemá zhola nic společného, v součinnosti s temnými vizemi samotného autora cítíme spíš vlivy Depeche Mode, či Matheosova projektu O.S.I.

» ostatní recenze alba Lunatic Soul - Fractured
» popis a diskografie skupiny Lunatic Soul


Lucifer's Friend - Mind Exploding
2017-12-05

Lucifer's Friend / Mind Exploding

5 stars

Hlad po nové muzice, třebaže byla nahrána před čtyřiceti roky mě s přibývajícím věkem stále neopouští. Céda která si pravidelně objednávám v počtu větším než mi dovolí časové možnosti je důkladně naposlouchat ukládám bokem a když na ně přijde ta pravá chuť, letí igelitový obal do koše a stříbrná placka do přehrávače. Udělat si čas na hudební laskominy všemožného druhu není jednoduché pokud vlastníte a stále rozšiřujete sbírku několika (hodně) stovek alb. Své druhé luciferovi pomocníky jsem měl „pod polštářem“ zašité jářku půl roku. Předchozí nahrávka Banquet mě udělala velkou radost a něco podobného jsem očekával i od Mind Exploding.

Kulatý tovar si před pár dny pomalu zajíždí do hrací skříňky a už první minuta úvodní Moonshine Rider mi maluje úsměv ve tváři. Krásně čitelný zvuk všech nástrojů (tenhle remaster se Repertoire rec. opravdu povedl), strhující rockové tempo které popohání cválající bicí s perkusemi a už se přidává TEN NÁSTROJ- mocný hlas Johna Lawtona, díky kterému Lucifer´s Friend vlastně poslouchám. Vydržím ještě dynamicky volnější free dvojku Blind Boy ozdobenou pěknou melodií a musím k sobě zavolat ženu, ať si alespoň několik sekund také poslechne. Nasazuje sluchátka a vzápětí i úsměv. Znáš to, znáš ten hlas? Volám na ni v tom kraválu. Hm, asi jo odpovídá. Co na to říkáš? Kdo to je? (dost často mě baví ji takto zkoušet:-) Po chvilce odpovídá, že jí to připomíná uriáše, ale ti to určitě nejsou. Tak kdo, ptám se neodbytně znovu? A... neví. Ukazuju jí disk a jméno zpěváka. Konečně je doma. Dobrý, skvělý, já vím odpovím jí, sedlo mi to okamžitě. Zkus ještě nástrojově bohatou trojku ve které drnčí španělky, perkuse a Lawton zpívá jako bůh. Čtvrtá Fugitive je pěkně dunící našťavenej jazz rock, vlastně jako celá deska. Ta je stejně jako její předchůdkyně na tomto stylovém kotrmelci postavena a odlišuje se od místní konkurence. Žesťů sice ubylo, kreativní myšlenky však zůstávají.

Německé kapely kterých jsem kdysi míval ve sbírce nadpočet dnes nijak zvlášť v lásce nemám. Až na pár vyjímek je poznáte většinou okamžitě.
Lawtonovo uriášovské před-období je ale jiné. Spíš než pozice středoevropská by zde slušelo zařazení ostrovní. Jedná se totiž o porci kvalitní muzikantské školy, ne nepodobné kapelám soustředěným okolo řeky Temže.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Mind Exploding
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend


Saxon - Dogs of War
2017-12-02

Saxon / Dogs of War

5 stars

Tak tohle je skutečná bomba, nebo alespoň bomba v diskografii Saxon. A pro mě v tomto případě platí: neuvěříš, dokud neuslyšíš. Už před dobrými deseti lety mi kamarád tvrdil, že jedním z nejlepších, možná dokonce vůbec nejlepším albem těchto Britů jsou Váleční psi. Já pevně razil teorii, že o staré (původní) Saxon se otírat nebudu a z těch nových mám za krutě nedostižnou především následující kolekci Unleash the Beast. Nahrávka Dogs of War byla dlouho nedostupná, nebo alespoň v době, kdy jsem ji hodlal pořizovat. Dnes je tato deska v reedici opět na trhu.

Zvuk není nejlepší (přestože je původní), občas to zachrastí a v nahuštěných obrátkách se vyloupne kaz. Ale to je asi jediná bolístka tohoto nadupaného alba, na kterém jsou dobré dvě třetiny materiálu poplatné hitovým ambicím. Ano, v pětadevadesátem byli Saxon oproti dnešku o víc jak dvacet let mladší a nápady se jim z rukávu sypaly v daleko větším množství než dnes. Na své poslední nahrávce předvádí původní kytarista Graham Oliver jednu působivou melodii za druhou, několikrát dokonce vyloupne akustickou mezihru či hard rockovou zapamatovatelnou dupárnu, kterou si při třetím poslechu spokojeně zanotujete.

Dogs of War přišla po pro někoho slabších předchozích albech s novou dynamitovou náloží ve svém středu a na několik let vystřelila Saxon opět mezi metalovou extratřídu. Škoda že se jim ve vysokém podlaží prostřednictvím posledních prací už nedaří udržet a předvídatelná stagnace si vybírá svou daň.

» ostatní recenze alba Saxon - Dogs of War
» popis a diskografie skupiny Saxon


Magnum - Sacred Blood
2017-11-29

Magnum / Sacred Blood "Divine" Lies

3 stars

Jestli je ještě na tomto světě na někoho spolehnutí, pak jsou to rozhodně britští Magnum. S železnou pravidelností nás každým druhým rokem poctivě zásobují novou muzikou. Občas přihodí živák, občas výběrovku a koncertně by „pánové důchodci“ mohli jít těm mladším rovněž příkladem. Hned na jaro roku nadcházejícího tu budeme mít další fošnu podpořenou tour, které nemine ani naše hlavní město.

Já se teď ovšem zastavím u stále ještě posledního počinu Clarkina a spol, desky s neskutečně krásným obalem z dílny Rodney Matthewse pojmenovaného Sacred Blood "Divine" Lies. Ještě krátce k onomu obalu: spolupráce Magnum + Rodney se táhne jako pupeční šňůra mezi matkou a dítětem už od prvních nahrávek kapely v osmdesátých letech a přesto, že se v některých motivech malíř občas opakuje, vždy je na co koukat a to v rukou nemusím držet velký lp obal.

Nazpět k albu. Ten kdo tuhle kapelu už nějaký ten pátek pozoruje dobře ví, že Bob s Tonym často vyšívají podle podobného mustru. Některá deska se jim povede lépe, některá je poslepována z obehrané mozaiky až příliš okatě. Kolekce z roku 2014 pojmenovaná Escape From The Shadow Garden je právě takovým případem. Schází jí tah na bránu, originálnější nápady i to něco, kvůli čemu by se posluchač toužil k albu vracet. Zavání rutinou a skutečně výrazných motivů se těžko dopátráte. Jakoby se Magnum vyčerpali na předchozí ohnivě nadupané jízdě On The Thirteenth Day a najednou ztráceli půdu pod nohama. Pokles kvality se vzrůstajícím věkem a odumírající fazónou do budoucna nevěstil nic dobrého. Osoně jsem už do další nové desky Magnum jít nechtěl. A byla to právě zmínka o zastávce v naší vlasti v průběhu nadcházejícího turné i neutuchající síla kapely vyplodit dalšího potomka, které mi otevřeli mysl, do níž jako bárka vplula jejich svatá krev.

Ta stojí ze dvou třetin na správné straně barikágy a vykřesala v příznivcích kapely novou naději. Catleyovci se do důchodu rozhodně nechystají a zvědavost na další fošnu se tudíž znásobuje. Ano, samozřejmě že tu máme další klasicky typické album Magnum, jen s obrozenou procí energie a velice sympatickou symfonickou stuhou omotanou z jejich A.O.R., soft prog, či chcete-li pomp rockové dílny. Ať jejich styl totiž budeme nazývat jakkoliv, vždy se dobereme k podobnému výsledku. A ten si opět tyká s výraznou Clarkinovou melodikou, zvláštním druhem Catleyho frázování, nebo symfonickými segmenty Marka Stanwayem, na kterých je tato deska postavena.

Vše je utkáno z jemně symfonického (rozumněj mírně patetického) šatu a nápady se rodí s přicházejícími aranžmá. Vata se na špejli namotává uprostřed alba a tak deska přináší kvalitu především na svém začátku a na samém konci. Titulní Sacred Blood "Divine" Lies je hymnou v pravém slova smyslu a následující dvojice Crazy Old Mothers a Gypsy Queen jsou ti pohádkově výpravní Magnum jaké máme rádi. Tony se jemně otírá o Markovi symfonické podobizny v šesté Afraid Of The Night a závěrečné představení v podobě Twelve Men Wise And Just, respektive Don't Cry Baby je skvělou bodkou za albem, které vás při pohledu na jeho obal přenese do pohádkové říše, blízko sněhurky a jejich kámošů sedmi trpaslíků.

S bodováním je to u Magnum těžké. Těch pětihvězdičkových záležitostí na svém kontě mnoho nemají a oproti výborným **** deskám tohle obstát nedokáže. Takže dnes za 3.


» ostatní recenze alba Magnum - Sacred Blood "Divine" Lies
» popis a diskografie skupiny Magnum


Paradise Lost - One Second
2017-11-24

Paradise Lost / One Second

5 stars

Dnes mě pochmurně temná tvorba Paradise Lost nechává dávno chladným, ale byly doby, kdy jsem bedlivě sledoval každý jejich krok a silně inovativní alba z poloviny devadesátých let radostně pořizoval do své sbírky.

U příznivců kapely i u mne samotného se vlajkovou lodí a dodnes nejoblíbenější deskou stala kolekce nazvaná One Second. Právě v jejím průběhu prodělává stylová obměna těchto britů svůj největší a nutno podotknout i nedokonalejší krok kupředu. Vznešeně táhlé a vskutku originální kytarové motivy a melodie Grega Mackintoshe jsou z větší části nahrazeny zvuky samplů a naprogramovaných avantgardních zvuků. Právě ony „DĚLAJÍ“ deskou takovou jakou je. Doom metal a gothic rock ustupuje na pozadí a dopředu se derou progresivní množiny vytvořené v zatemnělých místnostech duchařinou prostoupeného očistce.

Šestá řadovka ztraceného ráje je značně hitová, kostra písní se zjednudušila ne však prvoplánovitě. Těch malebně ponurých zákoutí je kam oko dohlédne, jen si cestičku musíte vyšlapávat sami a nanovo. Až touto podzimně sychravou večerní krajinou půjdete počtvrté, popáté, vaše kroky už nebudou našlapovat tak urputně a ztěžka. Pocítíte jak vám stejně jako novým skladbám Paradise Lost narůstají křídla a lehký vánek táhnoucí se ze zapadlých koutů starobylých usedlostí vybudovaných na počátku osmnáctého stolelí, dýchá stále tím stejným archaickým pachem.

K dokonalému vjemu tohot skvostu doporučuji večerní poslech s šeřícím se dnem za okny a pootevřenou modlitební knížkou s texty písní jako jsou Say Just Words, Lydia, Disappear, nebo Sane. Věřím, že s trochou dobré vůle je tam také najdete.

» ostatní recenze alba Paradise Lost - One Second
» popis a diskografie skupiny Paradise Lost


Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII
2017-11-20

Wakeman, Rick / The Six Wives of Henry VIII

5 stars

Poslouchat vtělenou Wakemanovu instrumentálně hudební fresku pojednávající o ženách Jindřicha VIII. a neznat literárně nastíněný příběh každé z nich, je jako představa dokonalého sexu s krásnou ženou, v němž si vysněný protipól nahradíte vlastním autoerotickým zážitkem.

Pro mě jako milovníka historie je toto téma příjemným dobrodružstvím na vycestování o několik století nazpátek, do doby krásné i kruté zároveň. Pokud někdo ono Wakemanovo zpracování zná, nebo se na něj teprve chystá a osudy šestice dam mu zůstávají utajeny, výrazně se připravuje o nadstavbovou část tohoto díla.

Avšak je velká škoda, že Rick tento povahový komplet Jindřichových můz pojak v přeházené skladbové formě. Jelikož jde časový tok pouze jedním směrem, je zbytečně zmatečné orientovat se mezi šesticí dam a osudem každé z nich na přeskáčku. Pokud totiž ono pořadí neznáte zapaměť, nebo před sebou nedržíte booklet alba se seznamem písní (jmen), jen těžko si leckterý z povahových rysů panovníkových dam dokážete spojit s motivy, kterými Rick své kompozice naplňuje a demonstruje tím jejich osobité vlastnosti.

Stačilo se přidržet časové osy a mnoho historických souvislostí by do sebe daleko lépe hudebně zapadlo.
Stejně jako na albu by pak na samém začátku stála skutečná a jediná žena s královskou krví Kateřina Aragonská (matka Marie Stuartovny), za ní pak vypočítavá Anna Boleynová ( Alžbětina matka), jež zkončila nakonec sťata. Jako třetí bychom očekávali její dvorní dámu Jana Seymourová, která jako jediná dala králi mužského dědice Eduarda VI. Portrét politiky dosazené ne příliš vzhledné Anny Klevské měla zdobit pozici číslo čtyři. Rozmarná a též sťata Kateřina Howardová přišla jako pátá a poslední máme smířlivou Kateřinu Parrovou.

Na albu najdeme motivy, díky kterým se Wakemanovi povedlo naprosto precizně zachytit ducha doby, atmosféru dvoru, či a to předvším, povahových předností, cností i necností té které z dam. Ovšem pokud budeme na tento hudební celek nazírat spíše z hlediska historického, než z toho prvotně muzikantského, dojdeme na některé rozpory, kterými se mistrovi nepodařilo zachytit určité období, tak jak by skutečně vyžadovalo. Jako příklad bych uvedl do uší bijící chrámovou varhaní etudu ve skladbě číslo 4. která má náležet Jane Seymour a má znázorňovat určitou zbožnost a pevnost víry jí samotné. Tato by však daleko lépe sounáležela s katolickou cestou, které byla oddána Španělka Kateřina Aragonská.

V konečné zůčtování však nebudu hnidopichem jelikož je pro mne tato Wakemanova nahrávka pořád dostateně silná, inspirující a hlavně historicky živočišná.



A pro ty, kteří se nechtějí zaobírat živoopisem byť zkráceným kterékoliv z přítomných dam, doporučuji skvělý dvoudílný film Jindřich VIII. z roku 2003 s Rayem Winstonem v hlavní roli.
Lepšího představitele krále Jindřicha by fanda filmu s historickou tématikou ztěží pohledal.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Black Sabbath - The Eternal Idol
2017-11-12

Black Sabbath / The Eternal Idol

4 stars

Určitě by bylo záhodno zažít nástup a vliv tehdy začínajících Black Sabbath, abych tuto kapelu dokázal docenit v její původní sestavě. Pionýři černého stylu měli a dodnes mají zásadní vliv na spoustu okolností souvisejících s prapodstatou a vznikem temné hudby, kterou tehdy jako první definovali.

Fandové této etapy mi snad prominou, ale Ozzyho mektavý způsob frázování mě nikdy nenadchnul. Dokonce ani období s jeho nástupcem, famózním malým mužem s velkým hlasem s přezdívkou Dio není pro mě to pravé. Až Tony Martin je mužem, kterého chci u této kapely slyšet a kterého jsem schopen akceptovat. I změna stylu, která s jeho osobou přišla, nasměřovala Sabbath k epičtějším a mohutněji znějícím košatým heavy kompozicím, které jim výborně sluší.
 
Tony Iommi po vyhazovu s drogami stále zápasícího Glenna Hughese a po periodě s Rayem Gillenem povolal na místo zpěváka neznámého Tony Martina. Ten přezpíval Rayovy party a chycenou příležitost už nehodlal přenechat nikomu jinému. S B. S. nakonec nazpíval pět desek a tahle první je prozatím jen rozkoukáváním se před dvojicí stěžejních opusů jež měly přijít vzápětí.

Martinův mocný, obloukově klenutý a sytě mužný projev padl novým Iommiho skladbám přesně na míru. Hlasově ne nepodobný Diovi (ovšem bez hvězdných manýrů) se druhý Tony postaral o opětovné zmrtvýchvstání kapely. Na jména bohatá, přesto hudebně trochu nesourodá sestava se s pomocí producenta Kansas Jeffa Glixmana pokusila o nemožné. V kapele Def Leppard patřícím roce 1987, kdy se o "nějaké" Sabbath zajímala jen hrstka posledních věrných, vypustili do světa novou desku s novým zpěvákem a s novou vírou ve dny příští.

Album začíná i končí výpravným eposem The Shining, respektive Eternal Idol. Mezi ty se vklíní jak epické věci pomalu pochodující ke zkáze, tak koncertní heavy tutovky řízené Iommiho laufy. Martin pěje jako slavík, přednáší, káže i mocně hřmí. Jeho hrdlo se nad mohutnými Iommiho riffy rozevírá s velkou grácií. Když je potřeba přitlačit, zaútočí jako mocný příboj na skálu, když je třeba pohladit, jen lehouce se zhoupne ve větru. 

Eternal Idol je předzvěst věcí příštích. Věcí velkých, které budou následovat v rychlém sledu.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - The Eternal Idol
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
2017-11-10

Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

5 stars

Poslech Rickovi zhudebnělé legendy o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, přesněji řečeno alba The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table, je pro mne pokaždé velkým hudebním svátkem.

S ním mám spojený pocit, který se těžko popisuje, ale který každý nadšenec ať už z oblasti hudební, filmové, nebo třeba výtvarně umělecké dobře zná a velice rád jej opakovaně zažívá.

Toto Wakemanovo mistrovské dílo v sobě ukrývá esteticky čistou hudební krásu, vybudovanou pomocí nápadů a gest jeho taktovky. Tu v rukou svírá opravdový umělec se schopností předat divákovi zážitek vymykající se standardní představě o běžném hudebním útvaru. Ona část jeho kouzla je nepochybně spjata s příběhem, či chceme-li legendou kterou vypráví. Bez mistrovi geniality by to byl zase pouhý příběh, poutavý, literárně a filmově známý, ale to podstatné by chybělo. A tím podstatným je hudba. Tu Wakemanovu je potřeba naplno zažít a vnitřně vstřebat, protože i sebelepší kopie jejího významu položena na papír (monitor), nedokáže zachytit tak magickou krásu. Majestátně silné hudební monolity se tu slévají do procítěných, láskou protkaných motivů a společně s epickým i duchovní rozměr díla, prýští do naprosté euforistické extáze. Tu nejsilnější zažívám v průběhu částí Guinevere, Sir Lancelot and the Black Knight a především Merlin the Magician a v závěrečné poslední bitvě.

V propojování rocku, jazzu, klasické hudby a filmových obrazců byl Rick Wakeman nenapodobitelný. Stvořil i další silná hudební díla, pro mne je tím nejzáživnějším právě Artuš.


» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Metallica - ...and Justice For All
2017-11-06

Metallica / ...and Justice For All

5 stars

Malá osobní vzpomínková sonda:

Bylo mi tenkrát čtrnáct, psal se rok 1990 a kámoš kámoše nám na TDK-ačku nahrál...and Juscice for All. Rychle jsem běžel domů, obřadně zasunul mc do přehrávače a pak to přišlo. Úvodní tóny Blackened a stupňující se kytarová linka, vpád precizních dunivých bicí Larse Ulricha a mě se změnil pohled na okolní  svět. I když jsem znal už Master of Puppets, justice mě doslova odstřelila. Za těch pětadvacet let jsem si ji alespoň dvakrát koupil a zase prodal. To jak se měnil můj dospívající hudební pohled a chutě, které s ním přicházeli (metal, grunge, rock, jenom klasika, art) a až nedávná Easyho recenze ve mě znovu zažehla chuť vlastnit tento kotouč. Mezitím se mi podařilo vybudovat si doma solidní aparaturu a pře pár dny si cd naplno vychutnat. Když jsem v úvodu zmiňované Blackened a střední části One otočil volume řádně doprava, mladický elán který mě kdysi provázel byl najednou zpátky. Jako malý kluk jsem si vychutnával každičký tón a mnul si uši spokojeností. Vždyť tu znám každičkou notu.

A teď nějaká fakta.
Vždy mi přišla tahle deska ukrutně dlouhá. Vyřadil bych skldaby číslo sedm a osm, natahované nudné obludnosti a pak by to teprve stálo za to. Nejdokonalejší úvodovkou pro mě navždy zůstane Blackened, tolik síly a energie na jednom místě se jen tak nevidí. One mi platí za nejlepší baladu kapely se zabijáckou střední pasáží. Zmínit musím i výpravnou skladbu titulní, mašinérii Eye of the Beholder, technicky precizní Shortes Straw a závěrečný úprk Dyer Eve. Kdysi jsem někde četl, že pokud jdete na koncert Metallicy, vaše oči nakonec vždy sklouznmou k Larsi Ulrichovi. Něco na tom bude, protože i při poslechu desky se v prvním plánu věnujete preciznímu marši bicích a až poté zbytku comba. Jeho způsob hry je živelný a živočišný zároveň, ten člověk je prostě unikát.

..and Justice for All zachycuje Metallicu na jejím vrcholu který dobyla společně s deskou černou. Poté už následuje pád, dlouhý a samo nezastavitelný.

» ostatní recenze alba Metallica - ...and Justice For All
» popis a diskografie skupiny Metallica


Black Country Communion - BCCIV
2017-11-02

Black Country Communion / BCCIV

5 stars

LED ZEPPELIN JSOU MRTVÍ, AŤ ŽIJÍ BLACK COUNTRY COMMUNION !!!

Nerad čtu recenze na produkt, který jsem ještě neslyšel. Raději si vytvořím prvotní obrázek sám a až poté si přelousknu co na to říkají ostatní. Zde jsem ovšem aplikoval metodu opačnou. Deska mi trčela v předobjednávkách už nějakou dobu a paní zvědavost v tomto případě zasáhla naplno. Že svůj nový produkt blahořečí kapela sama i vydávající firma je zcela běžné a má to své pochopitelné důvody. Mnohem zajímavější a podstatnější je názor skutečného fanouška. Ne toho jež poslouchá jiný hudební styl a nahrávku setře jako nezajímavou. Ale toho, kdo podobou muzikou skutečně žije, kapelu zná a její nahrávky mu kolují v krvi. Potom lze nad jeho názorem polemizovat a možná se s ním i ztotožnit.

Na nové BCC jsem přečetl už několik vysoce pozitivních reakcí, které desku doslova vynášeli do oblak. Zděvadost byla o to větší poté, co jsem si jejich předešlé nahrávky s potěšením nedávno připomenul. Už po prvním poslechu jsem musel konstatovat, že fanouškovská základna kapely, jež desku slyšela a hodnotila přede mnou nelhala. Mohu konstatovat, že stejně jako oni i já z jejího obsahu dodnes nevycházím z údivu. Proto to lacině výstižné konstatování na žačátku. BCC jsou monstrem, které po třech vynikajících studiových pracech a pětileté odmlce povstalo z popela, aby ze svých útrob vyhryzlo další krásně vybroušený diamant.


Startovní pole position obsazuje píseň Collide. Není to typ skladby, která by z vás strhala ošacení i se zbytky odrolené kůže, ale v úvodu alba funguje přímo báječně. Taková klasická BCC rockovice, drtící vaše já pěkně na prach. Ovšem všeho do času. Už při skladbě číslo dva nazvané Over My Head se vyloupne genius loci příznačný pro hudbu BCC. Šlapavý, jednoduše geniální Bonamassův riff s údernou Bonhamovou prací plně splňuje to, co člověk od hard rockové mašiny takovéto velikosti očekává. Voňavé kouzlo propůjčuje skladbě šarmantní vokální technika páně Hughese, stejně jako jeho ladné zhoupnutí do výšek v refrénu. Vzpomínku na folkové kouzlení III-ky Led Zeppelin a skladeb typu The Battle of Evermore vyvolává třetí věc zpívaná samotným Bonamassou nazvaná The Last Song for My Resting Place. V jejím průběhu nám do sluchovodů vstupují vkusně vtransformované houslové melodie a před zrakem se zhmotňuje melancholický obraz nazelenalých dálav skotské vrchoviny. Velký příval energie do nás pustí čtvrtá Sway. Ta se omotává okolo parádního démonického Joeova riffu ve zdatné sekundaci Glennova vokálu a své řeknou i nevšední Derekovi klávesy. Skladba č. 5. The Cove a další zpomalení. Pěkně se nám to na desce střídá. Hughes ukazuje proč platí i ve vysokém věku za špičkového zpěváka. Všichni Gillanové, Covedalové a další mu můžou jen tiše závidět. Po všech drogových eskapádách kterými si v osmdesátých letech prošel je obdivuhodné, jaké místo na vokální mapě světa stále zaujímá.

Do rozboru strany B se pouštět už nebudu, bylo by to zbytečné nošení dříví do lesa. Je stejně vitální, nápaditá a možná ještě namachrovanější než sestřička áčko. Písně doznávají na malebnější melodice a více prostoru dostává Derekova klaviatura.

Přidám ještě poslední zmínku o Joe Bonamassovi. Ten v relativně mladém věku patří do kategorie kytaristů- profesorů, u nichž je výsadou dovednost, ladně proplouvat mezi různými stylovými zákrutami. Joe tu opouští blues a naplno se noří do tvrdého hard rocku.



Bilance dosavadních nahrávek BCC:
První desku této kapely mám moc rád. Uvedla mě do světa jejich hudby a čtveřice významných hudebních induividualit si mě okamžitě naklonila na svou stranu.
Dvojku mám možná ještě radši. Obsahuje parádní a velice procítěné pomalé písně.
A trojka leží zase o malinko jinde, je hodně energická a jde vám po krku.
Těžko teď spekulovat, jestli všechny tyto vysokonávykovky čtyřka svým umem "přečůrá". Čas rozhodne, ale věřím, že jednou bude jméno této kapely skloňovano jen s o malinko menší úctou než pojem uvedený na začátku této recenze.

Pro mne už teď přinejmenším rocková nahrávka letošního ro(c)ku.

» ostatní recenze alba Black Country Communion - BCCIV
» popis a diskografie skupiny Black Country Communion


Millenium - 44 Minutes
2017-10-31

Millenium / 44 Minutes

5 stars

Letošní podzim je rájem nejen pro houbaře, ale i posluchače progresivní muziky. Přesněji řečeno jedné z jejich větví, odlehčeného meldického prog rocku. Nové desky v krátkém sledu vydávají holandští Silhoutte, polští Believe, nebo právě jejich krajané Millenium.

Ti odminule učinili drobné změny v sestavě. Novým bubeníkem je Grzegorz Bauer (ten se jako host zůčastňoval už předchozích sekvencí) a na post stálého člena byl povolán saxofonista a dlouholetý přítel kapely Dariusz Rybka. Hostem nejvýznamějším je stejně jako u předchozích nahrávek stále lépe zpívající a kapele vypomáhající Karolina Leszko. To její hlas odlišuje naše krajánky od ostatní konkurence a posouvá výrazivo souboru směrem k líbivější notě. Posluchač může získat pocit, že pokud zpívá ona, tlačí kalpelu směrem k popovým vodám, ale toto tvrzení není úplně pravdivé.

O Millenium se dá dnes tvrdit, že zrají jako výborné archivní víno. Nejpozději od alba Exist už kopou za první prog rockovou ligu a svůj styl vypiplávají k dokonalosti. Letos ubraly nohu z plynu malinko výrazněji (ne že by snad dřív ve svých kompozicích někam chvátali), vše je uvolněnější, pomalejší, rozjímavější a přístupnější. Deska jde do "palice" naprosto svévolně. Už po prvním, druhém poslechu si refrény a určité části zapamatujete a budete je notovat se stále famóznějším zpěvákem Łukaszem Gallem. Kluci a především jejich předák a hlavní skladatel klávesista Ryszard Kramarski si mistrně pohlídali zvuk, který je naprosto čitelný a na toto roční období teploučce hřejivý. Často se přistihnete unášeni precizně bublající basovou linkou Krzysztofa Wyrwa, nebo vzletnými akustikami kytaristy Piotra Płonka. Když se navíc přidá teskně "troubící" saxofon Dariusze Rybky, může vás stejně jako mě napadnout, že Millenium trošku floydovají. To ale není vůbec na škodu. Mají už léty vybroušený styl, na který dnes roubují melodie podobné svým vzorům z let sedmdesátých.

44 Minutes je vysoce vyrovnaná kolekce ze které si po čtvero seancích pamatuji nezvykle mnoho a nejvíce si užívám libozvučnou instrumentálku o ztraceném medvídkovi Lost Teddy Bear part 1 & 2. Takovém, jaký zdobí jejich nový obal.

Millenium opět nazklamali a jsou věčně tajným tipem prog rocku, jejichž hudba je o mmnoho invenčnější než poslední alba jiných vykřičených star vykukujících ze zaoceánského hudebního rance.

» ostatní recenze alba Millenium - 44 Minutes
» popis a diskografie skupiny Millenium


Galahad - Sleepers
2017-10-29

Galahad / Sleepers

5 stars

Po okamžitém a masivním úspěchu alba Empires Never Last anglických Galahad bylo jasné, že zůstávat jen u jediné desky a nerozšířit tak tuhle novou hudební rodinku o další kousky by mohlo být krajně nesprávné. Jako ověřený rádce posloužil opět Progboard a přiložené názory trojice přispěvatelů pod Braňovou (tu nevyjímaje) recenzí. Jestli má být tohle opravdu ten nejlepší album Glahadovců v předchozím kvartále, není důvod jej nevlastnit. Stačilo tedy poslat dotaz a tým společnosti Music records sehnal tento titul v překvapivě krátkém čase a za rozumný peníz.

No a dál? Samozřejmě že trefa do černého a spokojenost stejně obrovitánská jako u Empire. Přiznám se ale, že malý červík pochybnosti ve mě v tomto případě nahlodával. Šlo o červík zvukový. Jelikož deska vyšla v roce 1995 a když jsem si v hlavě promítnul většinu neoprogresivní britské produkce z těch let, která zní hodně podobně, archaicky a klávesově přeslazeně, váhal jsem. Ať jsou to začátky Arena, Threshold, či třeba Pendragon, všechno desky které produkoval Karl Groom v polovině let devadesátých a nebo se na nich podílel čaroděj Clive Nolan hrají dnes trochu zastarale. Další klon jsem už pořizovat nechtěl.

Jenže v tomto případě se jedná o pár let starý remaster sice opět z dílny Karla Grooma, který ovšem v novém tisíciletí pracuje s daleko modernějšími technologiemi a tak je zvuk onoho nosiče ostrý jako břitva. Malá výtka snad jen k přehnaně vytáhlému vokálu Stuarta Nicholsona nad ostatní nástroje. Avšak ani hudebně se nejedná o žádnou kopírku kapel výše zmiňovaných. Galahad mají svůj pestře jadrný styl, který se přec v několika fragmentech odlišuje.

Nepochybuji o tom, že i oni ve svých začátcích čerpali z ostrovního progu předchozích dekád, však také krásně mladický projev pana Nicholsona v některých polohách připomíná Marillion-ovského Fishe, jen není tak výrazně teatrální. Dramaturgie desky je dobře poskládaná a dlouhé progresivní opusy prostřídají malebné kratší písničky. Všechno je zabaleno v bohatě šitém progresivním kabátci ozdobeném množstvím nápadných pentlí.

Galahad i "díky" malé vydávající firmě nejsou v prog rocku tak velkým a rozšířeným pojmem jako jejich ostatní soukmenovci. Desky vydávají značně nepradidelně a po jejich propagaci se musí člověk pídit. Když vás jejich muzika jednou čapne, už se jí nezbavíte.

Někdy jsou ty největší hudební poklady nadosah, jen je potřeba se k nim prohrabat množstvím obrovských reklamně prosazovaných skulptur, které však mají většinou jen jepičí život.

» ostatní recenze alba Galahad - Sleepers
» popis a diskografie skupiny Galahad


Europe - Walk The Earth
2017-10-26

Europe / Walk The Earth

4 stars

Tak a je to tady. Před sebou mám čerstvě vylisované nové cd švédských Europe a začínám psát recenzi. Jak ale najednou začít? Nějak se mi do toho psaní vlastně ani moc nechce. Ptáte se proč? Důvodem je určitý pocit zklamání, který mě v těch několika málo dnech strávených spolu s Walk the Eart provází a který v sobě nemohu potlačit. Velká očekávání, jež jsem do nové nahrávky vkládal se tentokrát nevyplnila. Měla to pro mne být deska podzimu a čekal jsem nejlepší hard rockovou nahrávku roku. Jistě, na nějaká konečná resume je ještě příliš brzo, jsem si ale celkem jist, že Walk... jí nebude. Velká míra spokojenosti provazející a zrdcadlící se v každé předešlé po-comebackové nahrávce Europe, vždyť už od dob Start From the Dark jsem si zvykl a vždy také dostal obrovskou kvalitu, je dnes nahrazena otazníkem za větou typu, skutečně to takto pánové cítíte? A ptáte se co touto otázkou mám na mysli? Ti, co desku ještě neslyšeli k ní mají pádný důvod. Opačná část posluchačské obce, jež si Walk už poslechla, ji bude rozumnět podstatně výrazněji. Vlastně bych už na tomto místě psát nic nemusel, stačil by připojit odkaz na recenzi pepsi stonea na stránkách metal forever (kde se k ní rozjela slušná debata) s nímž se z větší míry stotožňuji a bylo by vystaráno. Ale jelikož toto není metal forever ale Progboard a přesto, že podobný styl a kapely tu zelenou dvakrát nedostávají, povinnost mi velí jít k jádru věci a podívat se novým Europe pěkně na zoubek.

Dnes nebudu začínat v hlubokém pravěku, kdy kapela mastila svůj načančaný pop rock, spokojeně se šklebila na tváře kamer a jejich zlatavě kudrnaté kštice se natřásali před pubertálními děvčaty. Nebudu psát ani o důvodech rozpadu kapely a změně hudebního výrazu při jejich druhém startu. Snad každá druhá recenze na jejich nový produkt začíná slovi o tom, jak kdysi hráli to a dnes ono, jak změnili tvář a kam se jejich kroky postupně obracejí.

Píše se rok 2017 a Europe na své šesté novodobé desce zní netvrději a nejtemněji za celou svou kariéru. Je mnohem zemitější, těžší, valivá, stone rocková a depresivnější než cokoliv, co do této doby kdy kapela stvořila. S prvním poslechem jsem nevycházel z údivu a stěží se měl čeho zachytnout. Jenže co s nahrávkou kapely kterou máte k smrti rád a která vás s prvním dotekem tak zklame. Jediná možná léčba je hrnout ji do hlavy lidově řečeno horem, dolem, zprava, zleva, nepřestat a vydržet. Výsledek buď skončí totálním nechutenstvím a odvrhnujím, nebo.... a to je naštěstí tento případ, jí budete postupně přicházet na chuť. Deska tudíž okamžitě putovala do stroje zvaného mp3-jka a vyrazila na svou pouť. Během ní jsem se postupně začali kamarádit a vzájemně respektovat(to je přehnané, že :-)

Pár slov o nových písních, jež se textově zaobírají různými sociálně demokratickými aspekty v různých, časově odlišných etapách lidského vývoje:

Pokud rozlousknete první oříšek, první tři písně, máte z větší části vyhráno. Walk The Earth (byla podle slov autorů provedena starou nahrávací technikou na starém magnetofonovém zařízení), The Siege a Kingdom United jsou reprezentanty temnější a místy hodně depresivní skupiny skladeb na albu. O nějaké hitovosti, či výrazné nápaditosti si můžete nechat jenom zdát. Melodie jsou ukryty vespod pod tvrdou Norumovou kytarovou stěnou, která drží za pomoci "párplovských" kláves Mica Michaeliho. Časem si je ale oblíbíte a naleznete množství zajímavých nuancí potřebných k jejich výrobě.
Pictures je první vlaštovkou přivážející nepatrný pramínek světla. Pomalejší píseň s bohatším aranžmá mající ve svém podtónu zvláštní melancholický smutek. Chvílemi máte pocit že Joey nejen zpívá, ale před mikrofonem i brečí. Neveselá klavírní melodie písní se proplétající vám nedopřeje žádný optimistický pohled skrze dnešní svět, který nám Europe domalovávají za pomoci šedivých tónů.
A je tu pětka Election Day a Norumovci konečně ožívají. Kapela šlape ve větších obrátkách a zpoza hammondů hledí vzpřímeně kupředu.

B stranu otevírá grungem načichlá těžkooděnkyně Wolves. Tíživá a velice tajemná věc se zajímavou vnitřní silou a podprahovou aurou, která ji obepíná jako krunýř Karety obecné.
Skladbu GTO lze zařadit mezi okleštěný zástup vypalovaček, kterých je tu však žalostně málo. O to víc se na ni těšíte a užívate si ji.
Zvláštní skladbou je osmička Haze. Tempestův vokál se topí kdesi u dna velké vodní špinavé nádrže a Norumovi zajímavé riffy mu nedovolí jakýkoliv pohyb vzhůru.
Další výrazné povolení otěží přicházi s Whenever You're Ready. Ta by mohla být součástí některé z předchozích nahrávek. Má jiskru a slušný tah na bránu. Cítit jak si kapela společně užívala. Posledním zástupcem je Turn To Dust. V ní za pomoci kláves maluje akustická kytara na plátno větších rozměrů velice naléhavou a melancholicky vyvedenou hudební skicu.
A to je vše, pouhých čtyřicet minut!! vyrobených s producentem Davem Cobbem ve studiích Abbey Road. Prvním šéfem zvuku, jež byl použit podruhé na dvou po sobě jdoucích nahrávkách. Zřejmě s ním byla kapela minule maximálně spokojena a dala mu opět šanci. Zřejmě to přesně takto kapela cítí a jde si za svým.

Tato nahrávka je obrazem určitého stádia vývoje semknutého hudebního tělesa. Určitého stupně, jež je podobný lidskému zrání a růstu. A přesně takto by se k ní mělo i přistupovat a hodnotit ji.




Každá z jejich posledních nahrávek je úplně jiná:
Start From the Dark to bylo zmrtvýchvstání jako hrom. Energie stříkala na všechny strany a rockový svět se otřásal v základech.
Secret Society byl progres. Rockově bujarý, dechberoucí stupeň, na kterém variabilita a nápaditost seděli vedle sebe ve školní lavici.
Pak přišel Last Look at Eden. Kapela si vyzkoušela symfoničtější prvky, spolupráci s orchestrem a vitální pohled na svět.
Bag of Bones otočil kormidlo o 180 stupňů. Ze země se vykopali staří Zeppelin a Sabbath, vše ztemnělo a ztěžklo.
War of Kings šlo ještě více ke kořenům, do tvorby prosakuje blues a energie se šíří pouze z nádoby s popiskem sedmdesátá léta.

A Walk the Earth? Mám dojem že se trochu vytratila jiskra a hravost. Před sebou vidíte jen tmavé obrysy skal ostrých jako břitva, vystupujících z šedavě mlžného oparu, jež halí temná noc. Skrze ni má měsíční svit jen pramálo prostoru, aby vás alespoň částečně osvítil.


» ostatní recenze alba Europe - Walk The Earth
» popis a diskografie skupiny Europe


Believe - The Warmest Sun In Winter
2017-10-23

Believe / The Warmest Sun In Winter

5 stars

Na svém pátém albu vyplouvají dlouholetí oblíbenci z krajiny polské a boční následovníci nedostižných Collage svým tradičním, melodicko neoprogresivním směrem a plynule navazující na díla předcházející. I nadále kříží nenásilnou energickou erupci s řádně vyvedenou, sofistikovanou skladatelskou formulí. Dostatek šťávy ukryté pod neprodyšnou melancholickou slupkou bezpečně stačí na teleportaci do sfér, zhmotňujících se v prostředí Pink Floyd, Anathemy a jim podobných. Tato nahrávka, stejně jako ty předešlé opět obsahuje lektvary odcizení, chladu i tajemství, tolik příznačné právě pro kapely od našich severních hranic.

Po chodníčku dlážděném šesti perlami a jedním vstupním intrem, budete našlapovat rozechvělým krokem, pomaloučku a místry po špičkách. Propracovaná aranžmá ozdobí množství melodických kytarových sól v malebných zákoutí lyricko čistého skupenství, aniž by se materiál jedinkrát kvalitativně zachvěl, nebo snad zbortil. Zpěvák Karol Wróblewski oplývá velice příjemným přednesem. Jeho barva má sílu vaše vzpomínky odvanout mimo čas i prostor, do snů a vzpomínek. Vzpomínek příjemných, jelikož nenásilný a vpravdě čarovný je i přednes celé kapely, která staví ve vašem nitru písně vzdušné a křehké jako hrady z písku. Ty může rozcuchat nepatrný tlak světa dnešního, který má s hudbou Believe jen pramálo společného. A jako chuť sladkého krému na vrcholu bravurně upečeného dortu, je tu sólové vystupování houslistky Satomi, jejíž potenciál byl tentokrát využit trestuhodně málo a to pouze ve dvou skladbách.

Netřeba silných slov. Ti, kteří měli rádi Collage se už dávno v Believe našli. Určitě si mnou ruce spokojeností a v jejich přítomnosti si lebedí. Ti, jež mají rádi táhlé a teskné melodie v náručí instrumentální zralosti se špetkou okázalé progrese, budou v tomto království jako ryba ve vodě.

The Warmest Sun In Winter není davově přístupná záležitost, disponuje poetickým kouzlem, které netřeba nějak obtížně vyhledávat. Majestátní deska, která zhmotňuje dávné vzpomínky a přitom je velice svěží.

» ostatní recenze alba Believe - The Warmest Sun In Winter
» popis a diskografie skupiny Believe


Moody Blues - To Our Children's Children's Children
2017-10-19

Moody Blues / To Our Children's Children's Children

5 stars

To Our Children's Children's Children bylo po albu In Search of the Lost Chord mé druhé seznámení s tvorbou Moody Blues. A jestliže jsem čekal hudbu podobnou ztracenému akordu, s prvními poslechy jsem nevycházel z překvapení. Ne, samozřejmě se nejedná o nějaké stylové přemety, či radikálně odlišnou hudební formuli. Jde o způsob podání této muziky, jež vyznívá hodně celistvě, její tempová linie je podobná a najít v jejím středu záchytný bod není jednoduché. Tady se "nepísničkaří" a nejsem si jist, zda-li nejde o koncepční materiál (texty jsem neviděl), jelikož plynulý hudební tok tímto směrem míří. Jde o jakési snové fantasie položené na notový arch a zaznamenané s pomocí impresionistických cákanců, jež museli jejich autorům postupně přicházet na mysl.

Snaha zobrazit intimní svět myšlenek je hmatatelná jen do té míry, do jaké dovolí instrumentalistům jejich hračský aparát. Zbytek je na divákovi. To on spoludotváří a skládá střípky hudebních fragmentů do celistvého bloku. Úloha je to ale nesnadná. Posluchač nemá dostatek indicií a leckdy se v těchto podobných krajinách ztrácí. Jde o náladu a časoprostor, chuť a porozumnění, nadhled i setrvání. Moody Blues nejsou a nebyli prvoplánovou kapelou ani vteřinu. Jejich krása je uschována v nitru jejich hudby, pokud se vám podaří alespoň část objevit, rozklíčovat a nasát, máte z poloviny vyhráno.

Kluci si vždy potrpěli na překrásné albové malby, ani tato deska není vyjímkou. Její zlatavý nádech jen poodkryje tajemnou auru pramenící z takové hudby. A za nejsilnější zbraň kapely lze označit sólové i sezpívané sborové vokály, u kterých se čtyři z pěti členů pravidelně střídají. Překrásné.

To Our Children's Children's Children je jedním z těch alb, které by si neměl žádný fanda umělecky duchovně prorostlé muziky nechat uniknout.

» ostatní recenze alba Moody Blues - To Our Children's Children's Children
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Ten Years After - Ssssh
2017-10-13

Ten Years After / Ssssh

5 stars

Moje druhé setkání s Ten Years After proběhlo prostřednictvím tolik chváleného a oblíbeného alba Ssssh. Tady rád souhlasím, že recenze, kritiky a názory jejich obdivovatelů na toto dílo absolutně nelžou. Stejně jako v případě Stonedhenge se jedná o silně návykovou záležitost, jakési "best of" blues rocku.

Alvin Lee hraje opět vysokou ligu a zpívá s větším klidem a přehledem. Zvuk je šťavnatý jako krvavý biftek a Lyonsovy basové tóny se naddimenzovaně šponují vzhůru. Deska nepostrádá razanci a optimální nadhled, je skvěle poskládaná a energie z ní stříká na kilometry. Kdybych měl vypíchnout pouze jednu jedinou a největší pecku, pak najisto mířím k tracku číslo sedm s názvem The Stomp. Potřeba dát volume pěkně doprava a letíte napříč bluesovými galaxiemi jako střela z nábojnice ráže...

Skvělá deska, podpis a ještě jedno poslechové repete navrch.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Ssssh
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Bruce, Jack - Songs For A Tailor
2017-10-09

Bruce, Jack / Songs For A Tailor

5 stars

Jestli je drzostí tvrdit, že mám první sólovou desku Jacka Bruce mnohem radši než cokoli od velkých Cream, pak jsem zřejmě neomalený drzoun. Ale každý máme nějakou tu úchylku a já jen dávám přednost Songs For A Tailor před Disraeli Gears.

Víc než Bruce basáka mám ráději Bruce zpěváka. První setkání s jeho skvostnou hlasovou výbavou proběhlo prostřednictvím projektu BBM, který se okamžitě stal mou vlajkovou lodí moorovské kolekce. Několik let jsem ale ještě (co se týče sólového Bruce) zůstával absolutně netečným a vlastně až díky náhodně slyšené skladbě z jeho prvotiny jsem začal větřit něco výrazného.

Hejkal i Petr G. tu preparovali Tailor osobitě a s velkým nadšením. I já musím doprovodit tento neobvykle silný debut fanfárami a poctami, které si zaslouží. První polovina alba je doslova orgasmická. Střídání nálad, obrovská barevnost a flexibilita, nápaditost a síla nosných myšlenek je přetavena do kompozic, které po krátké konzumaci už z hlavy nevykoulíte. Ba naopak si je strašně rádi bude chtít připomínat znovu.

Plejáda velkých jmen v čele s Jackem Brucem, která vdýchla tomuto dílu život, si zaslouží úctu i obdiv, jelikož takto precizní a všestranné dílo se nerodí každým dnem.

» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Songs For A Tailor
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack


Galahad - Empires Never Last
2017-10-02

Galahad / Empires Never Last

5 stars

Ráno si tak vstanu, pročistím umžouraná kukadla a sotva vystrčím nos z baráku, v dálce na obloze vidím poletovat skupenství horkovzdušných balónů podobných jeden druhému jako vejce vejci. Jen matně identifikuji zhluk písmen na nejbližším z nich, ale zdá se mi, jako by na velké žluté kouli stál nápis Galahad. Ale bude to jen nějaký klam, slovo, které je podobné jinému.
Dnes mám volno a jelikož je pořád přijatelné počasí, vyrážím s bicyklem do světa. Razím si cestu ven, balóny se mezitím kamsi vytratili a já směřuji vstříc přírodě. Míjím projíždějící vlakovou soupravu a připadne mi, že za řídícím pultem sedí známá tvář. Kdo to jen byl, říkám si pár metrů za přejezdem, připomínal mi recesistu Braňa. To je dobrý fór a ještě lepší je, že jeden z připojených projíždějících vagůnů, měl na svém boku nasprejovaný nápis Galahad. Asi nějací fans s barvičkama. Ale teď jsem to registroval celkem jistě. Hm, zvláštní náhoda né? No nic, jede se dál. Projedu vesnicí, dám se směrem k lesní cestě a na rozcestníků dávám pitnou pauzu. Kam teď? Po modré, po červené, jak se to tu vlastně jmenuje? Cože? Galahad? Co to je za blbost. Copak neumím číst? Znovu zrakem kontroluju nápis na cykloturistické značce a ono je tam opravdu napsáno tohle slovo. Tak tohle už je hodně divný mumlám si pod vousy, copak jsem něco pokouřil? Ano, na trávě jsem byl, ale se sekačkou, ne se zapalovačem. Chvíli jen nehnutě stojím bookem opřený o koleso, přemýšlím a kalkuluju. Skrz sluchátka se mi do hlavy řine muzika. Co jsem to tam vlastně kopnul, co to hraje? Aha jasně, to jsou přeci Galahad. Kure.... kvalitní muzička. Nabroušená, vymakaná a vysoustružená na těch nejkvalitnějších obráběcích strojích značky PROG. Tak, konec lelkování, jede se dál. Ještě mě čeká kus cesty. Nasedám, ale v hlavě to pořád šrotuje. Píp, píp, píp.... sakra co to tu tak hnusně piští. Dopr...., to je budík, kde je ten krám. Sakra, to není skutečnost, tak to byl jen sen? Divný, hódně divný, ale proč se mi tam pořád motali ti Galahad?
Už vím, vždyť já mám doma jen pár hodin jejich nejlepší cédo. Konečně. Včera večer jsem jej dovalil domů, chvíli před tím vyzvedl v jakési komerční zásilkovce a o čtyi měsíce dříve objednal v pochybným slovenským Supershopu. Že jim to tedy trvalo, ale to čekání a 530 kč za tu námahu stálo:-)

Jéje, já vlastně nenapsal jaká ta deska je. Je skvělá, nápaditá, razantní a vyšpekovaná do nejmenších detailů. Je to lék, účinný a okamžitý. Strhne vás, povalí, rozcupuje, rozmělní na prach a vyflusne jako staré přeprané ponožky. A kdo se chce o desce dozvědět přec něco kloudného, ať čte dál. Hned pod čarou je tu druhá, informačně bahatší recenze strojvůdce Braňa, kterému musím na dálku poslat obrovského hubana na čelo a velké díky za těch pár jeho řádků, které mě osvítily a dopravily až k tomuto krásnému snu. Nebo je to skutečnost?

» ostatní recenze alba Galahad - Empires Never Last
» popis a diskografie skupiny Galahad


Gramm, Lou -  The Lou Gramm Band
2017-10-01

Gramm, Lou / The Lou Gramm Band

4 stars

Zpěvák Lou Gramm získal celosvětovou proslulost jako energický, bohatou kudrnatou kšticí ozdobený a vzrůstem trochu pomenší shouter zaoceánských melodiků Foreigner. Jeho mohutně pasovaný klenutý vokál překrásné barvy, byl dominantním znamením Jonesova "Cizince". Vztah nerozlučné dvojice Jones/Gramm začal s uvadající slávou kapely doznávat prvních trhlin a vyústil v Louuv odchod. Nový vokalista Johnny Edwards podílející se na mizerném albu Unsual Heat, nedokázal v době mizející slávy podobných kapel navrátit Foreigner ztracené vavříny nazpět a tak byl Gramm povolám opět do akce. Ten se s končící epochou blýsknul dvěmi sólo akcemi, potápějícími se tam, kde mateřská jednotka v téže době. Foreigner tedy opět v čele s Grammem vydávají v roce 94 jednu z kvalitativně nejlepších kolekcí své historie, desku Mr. Moonlight, což byla ale také zpěvákova labutí píseň s tímto souborem. V letech posledních jeho post zaujal výborný Kelly Hansen z kapely Hurricane, ale to už je jiná kapitola.

Do těchto dnů se Lou Gramm studiově vrátil pouze jednou. Pod názvem své kapely Lou Gramm Band vydal v roce 2009 velice zdařilou, melodicky šťavnatou nahrávku, kde především jeho naléhavý vokál je tím nástrojem "co ji dělá". Sluší se i poznamenat, že tato kapela je vlastně společným podnikem klanu Grammů, další dva členové obsluhují rytmickou sekci.

Jelikož datum vydání alba má číslovku 2009, nemůže člověk čekat přeslazený balast smíchaný z prvků rocku, hard rocku a A.O.R. tak, jako to v druhé půli osmdesátých let praktikovala Grammova domácí kapela. Pravda, tyto styly jsou na nahrávce zastoupeny, jedná se však o svěží a příjemný hard, postavený na zapamatovatelných melodiích, které podmalovává citlivá klávesová hra a dominantní vokální práce samotného Loua. Mezi nejlepší písně patří hitová dvojka Made To Be Broken, nebo španělkami dunící Willing To Forgive s dominantní sborovou sekcí. Z celé desky dýchá Grammovo zapálení pro víru svatou a toto poselství je vměstnáno například do balady That's The Way God Planned It z pera Billy Prestona. Ve skladbě (I Wanna) Testify (autor George Clinton) trefně pulzuje baskytara a skladba rezonuje stylem funky. Jde o příjemné osvěžení s účastí dámského vokálního aparátu. Zcela unikátní je giganticky znějící skladba So Great. Louuv vokál na vás padá silou obrovského vodopádu z výšky stovek metrů a náboj písně aplikuje očistné metody naskrz posluchačovo srdce. Ke konci deska ztrácí obrátky, ale za povedenou lze označit baladu You Saved Me s opět silně excelentním Grammem.

V tomto případě se nejedná o špičkovou práci, ale o velmi příjemnou poslouchatelnou muziku, která vás k dobré náladě dokáže sama a snadno přepravit. V dnešní přesycené době mi toto pouto bezpečně stačí.

» ostatní recenze alba Gramm, Lou - The Lou Gramm Band
» popis a diskografie skupiny Gramm, Lou


Eloy - Dawn
2017-09-29

Eloy / Dawn

5 stars

Frank Bornemann to měl se svými Eloy vždy složité.
Po několika prvních albech, jim byla nejpozději v půli let sedmdesátých přiřknuta nálepka "kopie Pink Floyd" a ta se od nich neodlepila takřka dodnes. Další věc, která jeho kapelu pronásledovala jsou posměšné útoky a uštěpačné poznámky. Ty velice často naráželi na ne úplně dokonalou angličtinu svého leadera, jehož německý akcent v písních občas prosakoval jako nedobrá chuť u dlouho otevřeného vína.

Komu ale tyto chyby na kráse Eloy nevadí, vždyť je to přec jejich originální vývozní značka, dokáže tuto hudby ocenit v plném rozsahu. A ať už Eloy zní jako parta sdružená okolo R. Waterse nebo ne, jejich hudba zní zatraceně šibalsky a náramně rozkošně. Sytetizátorové plochy se rozprostírají od východu na západ, od severu k jihu a ve společnosti třpytivých akustických kytar tkají překrásné závoje z brokátu. Jde o art rock nejvyšší kvality a spaceové vlivy, které se do jejich muziky často vtěsnávají, budují vedel orchestrálních doprovodů ladné vzdušné chrámy. Jestli mám zvýraznit alespoň jedinou skladbu z alba, bude to věc nazvaná Lost, kde si kapela do atmosféry půjčila i kostelní chorál a v části druhé varhany a překrásný akustický " déšť".

Kdepak, Eloy nejsou ztráta času a patetická slátanina jak si mnozí myslí teké ne. Kdyby se jejich členové narodili za kanálem La Manche, nikdo by jejich původ a hudební prezentaci dávno neřešil.


» ostatní recenze alba Eloy - Dawn
» popis a diskografie skupiny Eloy


Lynch Mob - Smoke and Mirrors
2017-09-27

Lynch Mob / Smoke and Mirrors

5 stars

Že by se udál zázrak a George Lynch se zase dal dokopy s Donem Dokkenem, na to už dnes nejspíš nikdo nevěří. Comeback i další pokusy tu už několikrát byly a narcistní Don s impulzivním Georgem sotva dokážou najít společnou řeč. Oba dva nová alba pořád nahrávají a Lynch má co do kvality i kvantity stále navrch. Navíc je vděčný, že oživil část sestavy z úspěšných začátků svého souboru a vedle sebe opět postavil famózního Oni Logana. Ten je v kapele jestli se nemýlím dodnes a zrovna letos spolu nahráli novou desku. Dle mého názoru je jejich nejpovedenější prací hned ta první, po obnovené spolupráci pojmenovaná Smoke and Mirrors.

S bonusovou skladbou tu máme porci třinácti velice výživných a vitálních hard rockových kousků, které vyjma dvou přeskakujících čísel poslouchám neskutečně rád. Tahle deska má koule, do uší vám pumpuje slušné dávky adrenalinu a její energetická potence se může měřit s bez ustání kopulujícím makakem (ach jo:-).

Úvodní 21st Century Man diváka knockoutuje takřka okamžitě. Oni Logan je fenoménální. Barvou, stylem i nasazením. Do ucha se tlačí samovolně a svůj rozsah roztahuje jako orel křídla. George Lynch se blýskne se španělkou zapřenou o nohu v titulní dvojce a od skladby číslo čtyři (My Kind Of Healer) nastupuje George do frontálního útoku svými dokonalými riffy. Při Time Keepers jdu do kolen, ruka se vlní po imaginárních strunách imaginární kytary a tělem mi projíždí armáda temných Georgových riffů a akustických náladových tónů. Revolution Hero přeskočíme a je tu vzpomínka na první alba kapely, hutná Let The Music Be Your Master, kur... ten Lynch je kytarista od pána boha. The Fascist cválá jak stádo divokých pony. Okolo cítíte nárazy akustických bortících se bloků a když do toho zpívá/řve Oni svůj text o "hollywoodských hero" dáváte text taky. Where Do You Sleep At Night konečně zpomalí a nechá vás vydechnout, jenže pak přijde hravá rockovice Madly Backwards jak vystřižená ze sedmdesátek. Další lajnu si šlehnu s We Will Remain a hlavou se mi honí, kdy naposledy jsem slyšel takto šťavnatý hard rock.

Původně jsem chtěl dát pouhé 4*, jelikož mám první dvojici alb Lynch Mob o maličko raděj. Nakonec jdu do plných, hold jsem si tu desku neměl k recce znova pouštět.

» ostatní recenze alba Lynch Mob - Smoke and Mirrors
» popis a diskografie skupiny Lynch Mob


TNT - Transistor
2017-09-27

TNT / Transistor

5 stars

Devadesátá léta byla pro mnoho skupin hrající melodický rock nebo metal funerálním obdobím. I norští TNT sklízeli v předešlé desetiletce vavříny pro vítěze, doma v Norsku byli takřka za bohy, koncertovali často napříč celou Evropou a podívali se také do zámoří. A Japonsko? Všichni víme, jak to tam chodí. Vzájemná chemie mezi zpěvákem Tony Harnellem a kytaristou a majitelem značky TNT Ronni Le Tekrø dodávala kapele životodárnou energii. Jenže krátce po dokončení alba Realized Fantasies tahle pohádka končí a po několikaletém rozpadu následuje ne úplně povedené album Firefly. Vzájemné rozmíšky mezi touto dvojicí přetrvávají dodnes, ale ještě než přijde očekávaný a skutečně podstatný comeback s deskou My Religion, je v deváté desetiletce vykutáno další album. To se jmenuje Transistor a představuje kapelu v úplně jiném, moderním světle.

TNT do svého pompézního a velmi melodického hard'n'heavy roubují moderní vlivy, vokálem ženou efekty, kytara dostává křídla a prohání se mezi vzdušnými proudy různých hudebních stylů. Vlastě jde pořád o staré hravé TNT, kteří svůj dvacet let obnošený hubertus převlékli za nablýskaný pulovr. Tony stále zpívá jako king, už se netlačí tolik do výšek (tento styl zpěvu už dávno řekl svoje) a Ronni sjíždí dravé peřeje se svým pádlem stejně bravurně jako kdysi. Mezi nejlepší písně bych vybral dvojici citem elektrizujících balad Fantasia Espanola a Under My Pillow, silné to zbraně kapely už v minulosti a několik povedených hard rockových ořechů No Such Thing, Crashing Down, The Hole You're In, Mousetrap a nablýskanou krasavici Into Pieces - osobního miláčka desky.

Dnes je pro mne album Transistor daleko vzácnější a hudebně bohatší, než staré a oddanými diváky tolik oblíbené desky předchozí. Nemám rád kýčovitost a té osmdesátkové bylo na prvních nahrávkách opravdu hodně. Vzájemná paralela s úspěšnějšími Europe je nanejvýš zřejmá. Proto mnohem raději nejen u TNT sahám k deskám pokrokovějším. 4,5*

» ostatní recenze alba TNT - Transistor
» popis a diskografie skupiny TNT


Clepsydra - Fears
2017-09-24

Clepsydra / Fears

5 stars

Pokud máte rádi progresivní melodický rock a na své hudební cestě narazíte na kapelu Clepsydra, je velmi pravděpodobné, že zakrátko pocítíte velkou touhu zabývat se sběrem alb právě této skupiny. Posluchač, který zrovna čeká na přípoj na dopravním uzlu uprostřed dědiny nazvané Neoprog a okolo něj projíždí spoje do lokalit Rush, Saga, Pendragon, či IQ, avšak on stále neví na který šestikolák má vlastně nasednout, neudělá chybu, když naskočí do káry s nápisem Clepsydra. Ta brázdí vnitřek státu švýcarského a její melodická složka přesahuje veškeré obvykle naměřené hodnoty.

Stačí si u řidiče koupit lístek do zastávky Fears a s pevným usazením do polstrovaného sedadla, které bude v mírných nerovnostech nadskakovat jako černobílé klapky Philipa Huberta, vyčkáte na tu pravou chvíli, kdy šofer náhle zmáčkne tlačítko play na svém buso-přehrávači a vám se budou do uší linout slaďučké tóny úvodní písně Soaked.

Sotva vyjedete a mračna zprudka zabouří, okolo vás se mihne průvod věřících vycházející z místního kostelíku s klášterním chorálem na rtech. Máte pocit že prší, ale je to jen abstrakce, přelud, za sklem totiž pozvolna dopadají citlivě mířené akustické kapky kytaristy Marca Cerulliho. S druhou písní The Missing Spark se dostáváte do blízkosti rozlehlých údolí, zurčících potůčků a v dálce vidíte skalnaté horské masivy země helvétského kříže. Vokál Aluisia Magginiho je vaším nejlepším průvodcem, rozumíte mu každé slovíčko, má vybranou dikci a velice příjemnou sametovou barvu. Jeho vznešený přednes vás konejší během roztomilé třetí skladby Into My Cartoon a pokud jste neztratili zájem doposud, tu hodinku už docestujete velice rádi.

Švýcarsko nemá jen Krokus, Gotthard, Shakru a třeba Satrox. Švýcarsko má (bohužel tedy spíš mělo) ve svém středu i vynikající progresivní kapelu Clepsydra. Těm, kteří je neznají a hudba zmíněných kapel jim není cizí, je mohu vřele doporučit. Času na objevování není nikdy dost, navíc když jdou všechna jejich cd sehnat v remasterovaném balení.

Album Fears si dýchá dokonalou harmonickou krásou, beroucí si svůj předobraz v Michelangelově díle umístěném na stropu Sixtinské kaple.

» ostatní recenze alba Clepsydra - Fears
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Pineapple Thief - Magnolia
2017-09-20

Pineapple Thief / Magnolia

5 stars

Až nedávný velkolepý koncert britských Pineapple Thief na půdě brněnské Melodky ve mě strhal veškeré obavy z kvality předchozích děl kapely a pár minut po jeho konci jsem běžel ke stánku obloženému jejich zbožím a nakupoval a nakupoval. A že bylo z čeho vybírat. Kapelou, která má na kontě jedenáct studiových alb, jsem patřičně rozšířil domací fonotéku a jedním ze zakoupených děl bylo i album Magnolia.

Svůj melancholický přetlak dává na odiv ve dvanácti hodně zdařilých kompozicích, z nichž přinejmenším tři čtvrtiny aspirují na to nejlepší, s čím doposud kluci z hrabství Somerset přišli. Časy začátků kapely, kdy se usazovala na nezávislé britské scéně, jsou dávno pryč a veskrze zapomenuty. Nový směr si říká progresivní rock a vyvěrá z pocitů a zážitků, představ a imaginací. Tady se nehraje na žádná pompézní progresivní aranžmá, ani na velkolepou přehlídku hráčské techniky. Progres P. T. se nachází uvnitř, v nitru každého účastníka této nahrávky, v jeho momentálních stavech i pohledech ven na okolní svět.

Nasekat na jednu desku velký počet melodických vyhrávek není nemožné, ale aby se vám pořádně rozprostřely v mozkovně a s každým dalším poslechem se míra závislosti na nich prohlubovala a vám přecházel po těle pocit ukojení, to chce už dostatek kumštu. Zpěvák, kytarita, hlavní skladatel a neúnavný tahoun Bruce Soord si vás svým líbezným hláskem postupně omotává okolo prstu a otevírá vaše zhrzená srdce.

První dvojice skladeb Simple As That a Alone At Sea útočí takřka ihned a emočně velkolepě. Ale to nejkrásnější čaro hudby Pineappple Thief je skryto v rozmezí písní 3-7 a dále 11 a 12. Cit, s nímž je v těchto skladbách operováno prostřednictvím symfonických vzorců, které tu tvoří silná smyčcová sekce, je andělsky nadpozemský. V těchto místech našlapujete jen polehoučku, napůl spíte, napůl bdíte a váš tep se enormně zklidňuje. Máte pocit stavu beztíže a vaše víčka se pomalu zavírají. Usnout uprostřed té nádhery by ale byla velká chyba, sami by jste se připravili o vzácné okamžiky štěstí.

Dnes mě velice mrzí, že jsem desce následující udělil pouhé 4*. Magnolii vtisknu hvězd pět a kdyby šla bodová stupnice ještě posunout, dostala by dnes Your Wilderness šestku.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Magnolia
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief


Credo - Rhetoric
2017-09-17

Credo / Rhetoric

4 stars

Britská kapela Credo není v naší zeměpisné šírce příliš známým pojmem. A přitom je album Rhetoric výbornou alternativou pro ty, kteří mají v oblibě Fish-ovské Marillion, či první alba kapely Arena. Dokonce bych jej označil jako mezistupeň desek Pride a Visitor, což je myslím pozitivní ocenění. K zařazení mezi toto soukolí se perfektnně hodí i vokál Marka Coltona, který panu Wrightsonovi z oka, vlastně ucha vypadl. Příznivcům kapely Shadowland bude jistě povědomé jméno klávesáka Mikea Vartyho, který se objevil na jejich posledním albu Mad as a Hatter a hostoval u nich i dříve.

Emotivní muzika, melodicky pilná jako včelka, plná laskavosti a příjemné medové chuti, to je album Rhetoric. Znalcům tohoto díla stačí připomenout, jak dokáže kytara v rukou Tima Birrella akusticky sladce klouzat a že Markův vokál dojemně pohladí popraskané romantické duše a často zavoní svým jemně afektovaným akcentem. Stran zvuku musím dát příteli Braňovi za pravdu, skutečně jde o vyváženou, dynamicky vzpupnou nahrávku, kterou je radost poslouchat.

Třetí skladba From The Cradle voní Marillionovským Scrip-tem, o následující To The Grave se otřel kytarou Nick Barrett kouzlem Pendragon a The Letter pošilhává do území patřící Pink Floyd. Takto vynaložená slova mají posloužit pouze jako vodítko pro ty, kteří touží muziku kapely Credo blíže zařadit a specifikovat. Ta má však dostatek invence i zkušeností a nemá zapotřebí spouštět tlačítko start na kopírovacím stroji značky Prog-olta.

Svým způsobem jde o hudbu pro staromilce, kteří stále vzpomínají na svoji oblíbenou hudební epochu, jež vyhřezla na povrch velikány Genesis, jako nejpůsobivější variantu pro jedince, toužícímu po romantice, smyslnosti a velké dávce muzikálního umu.
4,5*

» ostatní recenze alba Credo - Rhetoric
» popis a diskografie skupiny Credo


Threshold - Legends Of The Shires
2017-09-16

Threshold / Legends Of The Shires

3 stars

Neznám přesnou příčinu ani zákulistní boje, které stáli za opětovným odchodem či vyhazovem Damiana Wilsona z řad Threshold. Ale jelikož se něco podobného ve spojitosti s tímto zpěvákem a stejnou kapelou událo v jejich společné kariéře už potřetí, srdečné přátelství mezi sokem a dvěma kohouty ze smetiště s názvem Threshold v poslední době nejspíš nepanuje. Těmi dvěma kohouty a hlavními lídry, chceteli majiteli značky Threshold mám samozřejmě na mysli kytaristu Karla Grooma a klávesáka Richarda Westa. Tihle dva tu svoji káru táhnou už od konce osmdesátých, respektive začátku let devadesátých a jako hlavním skladatelů, jim patří i veškerá slíznutá smetana.

Když po nešťasném skonu Andrew McDermotta vytrhl Threshold trn z paty Damian už potřetí, většina fanoušků (včetně mě samotného) se tomu zprvu divila, ale s úspěchem desky March of Progress jej velice ráda přivinula nazpátek. Koncertní činnost znovu nabrala obrátky, v kapele panoval stav spokojenosti a za pouhé dva roky se běželo do studia znovu. Ovšem nahrávka For the Journey spíše recykluje, než aby přinesla a obohatila styl kapely novými prostředky, jako se to podařilo její předchůdkyni. Nazval bych to určitým druhem stagnace a usnutí na vavřínech. Na stranu druhou nejde o žádnou průserářskou desku, jen si kapela s její přípravou zapomněla jaksi vyndat kopírák vložený mezi listy s notovým zápisem.

Když se tudíž letos na jaře na internetu objevila zpráva, že Damian Wilson v kapele opět nefiguruje, nestačila se drtivá většina posluchačů údivem škrábat za ušima. Druhá jobovka přišla hnedle vzápětí a tou byl návrat dalšího staronového pěvce z vlastních řad, Glynna Morgana. A tak to vypadá, jakoby Westovci neměli (nebo nechtěli) kde brát a rozhodli se mezi sebe povolat vždy jen zpěváka, který s nimi už v minulosti vystupoval. Legrační mě přijde myšlenka, koho si pánové pozvou napříště, až zase dostane kopačky Glynn. Možná počtvrté Damiana :-) Bude to pak spíš k smíchu, nebo k pláči? Ale nechme budoucnost stranou, teď tu máme přítomnost a s ní spojené i toto nové album.

Album, které bylo dopředu avízované jako double, to bude mít nejen díky své časové náročnosti nesmírně těžké. Je známo hodně případů, kdy si kapela s vydáním časově nadsazeného materiálu pořádně vylámala zuby. Myšlenka je to sice pěkná, ale ne vždy se ji podaří převézt do praxe tak, aby byla náležitě oceněna a především aby konceptuelně zaujala, nenudila a neopakovala se. Staré známé pořekadlo že méně je někdy více, se dá úspěšně implantovat na spousty hudebních děl, napříč celou její historií. Druhým kamenem úrazu by mohl být po dlouhých letech navrátivší se G. Morgan na postu pěveckém. Ono totiž nahradit tak dobrého zpěváka, jakým bezesporu Damian byl, není vůbec jednoduché. Navíc se dle mého jeho vokální kvality s přibývajícím věkem zvyšovali a pro produkci Threshold dnešních dnů, byl naprosto ideální. Rovněž mě mrzí absence druhého kytaristy Pete Mortena, jenž na obě předešlé nahrávky přispěl po jedné zajímavé skladbě a jejich produkci oživil.

A teď tedy k čerstvé, pouhých pár týdnů se v obchodech pohybující novince:

Myslím si, že posluchač který je s tvorbou kapely semknut a má většinu jejich katalogu dobře naposlouchaného, nemůže být novou nahrávkou zklamán, ale zároveň ani velkolepě nadšen. Threshold totiž zůstávají zapouzdřeni v své metalové ulitě a nových prostředků, které by dokázali diváka razantně strhnout, desku oživit, či vůbec něco změnit je jako šafránu. Najdeme tu opravdu hodně melodií, ale také nudných, typicky Threshold-ovských hoblovaček, které mě s přibývajícím věkem a přibývajícími alby kapely vytáčí stále víc. Ani klávesové rejstříky Richarda Westa už nejsou tak originální, jako ještě před pár roky. Co mi na desce vyloženě chybí, je zřetelnější a hlubší důraz na atmosféru. Ano, možná tohle je "vývoj" jakým chtějí Threshold jít, já mám ale mnohem raději jejich temnou stránku a desky, které atmosféru skutečně krájely.

Ptám se proto s čím chce kapela zabodovat letos? Zpěvák Glynn Morgan to rozhodně nebude. V jeho projevu postrádám snadno rozpoznatelnou vokální barvu, tady se s Macem měřit vůbec nemůže, ale chybí mu i technika a emoce, jaké měl ve svém hrdle jeho předchůdce. Glynn je plochy, málo výrazný i málo přesvědčivý, ale stále je to typ zpěváka, který se k Threshold hodí a zřejmě proto mu dali pánové opět přednost. Pozitiva nahrávky bych vypíchnul v momentech jako jsou, folkově pastorální motivy v úvodních písních obou cd, pěkně vystavěná melodická sóla a několik vskutku pozoruhodných akustických meziher, na které má kapela už léta svůj patent. Zajímavých melodických vyhrávek a pádících riffů se tu také najde věrtel, ale když je pak zazdí skrumáž rytmických metalových temp a přemosťovacích pasáží, říkám si není tohle trochu málo? Navíc, když se na disku druhém občas vaří z vody.


Threshold mě dnes svým přístupem začínají připomínat kolegy Dream Theater. Ti rovněž zapadli do vlastní sebestřednosti a ve své zahrádce česají pouze plody, na které spolehlivě dosáhnou. Zrezivělá branka, kterou by mohli vyklouznout ven jde pootevřít pěkně ztuha a zdá se, že její patny už nikdo z dvojice Groom/West promazávat nehodlá a nechce.

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold


Wilson, Steven - To The Bone
2017-09-14

Wilson, Steven / To The Bone

5 stars

Steven Wilson je určině nejen pro mne jedním z neispirativnějších umělců dneška. Vlastnost, kterou na něm oceňuji nejvíce je ta, že se za celou svou kariéru nikdy nebál experimentovat. Ať už to bylo v řadách jeho mateřské kapely, projektech Blackfield, nebo No Man, stejně jako v tvorbě sólové.

Když mělo před dvěma lety vyjít dílo Hand. Cannot. Erase. , dlouho jsem s jeho pořízením otálel. Důvodem byly zprvu nelichotivé recenze na nový výtvor, které jej první týdny provázeli. I následný posluchačský test mi nedopadl podle představ. Namlsán předešlým uhrančivým progresivním výtvorem The Raven That Refused To Sing (And Other Stories), který byl maximálně ponořen do sedmé dekády, jsem takové "uvolnění pozic" nečekal. Ovšem jak už to u prvních poslechů velkých děl často bývá, karta se postupně obrátila a popový odér a písničkovější forma mě dostihli a udolali. Od té doby je pro mě Hand... jednou z nedostižných prací páně Wilsona.

První ochutnávky k desce nové, kritiky i slova samotného umělce tvrdili, že tento rok se na věc půjde ještě o poznání frivolněji a popová složka, bude té art-rockové rovnoceným průvodcem. Přiznám se, že při vyslovení slova pop mě naskakuje husí kůže a ježí se mi chlupy na těle. V živé paměti mám dobu, která smetla "většinu dobrého", nejen v hudbě a kultuře. Proto ho nepoužívám často a rád a ani k novému Stevenovu výtvoru mě nepasuje, ale jsem ochotný ho akceptovat.

Wilson se letos posunul dalším velkým krokem kupředu. Zkouší, experimentuje se zvukem, se svým skladatelským talentem i feelingem tohoto alba. Už proto má můj respekt. Ano posunuje se do míst kde ho možná čekám, ale ne úplně vyžaduji. A opět mě to vůbec nevadí. Jenže on to dělá s velkou grácií, bez zbytečné pompy a sebezničení. Blíží se do vod, kde rybaří se svými Blackfield, jde ale víc pod povrch a další vrstvy odkrývá postupně. Textově jde opět do hloubky a zabývá se politikou, psychologií, vztahy, dneškem i minulostí.

S prvními poslechy vám na mysl vyskočí slova jako prvoplánovitost, nebo nudná rozmělněnost. Melodie nejsou nikterak zajímavé, hodnotné a zdá se, že Steven jak se lidově říká, vaří z vody. Ovšem všeho dočasu! S následými poslechy se deska polehoučku otevírá a najednou si uvědomíte, že zpěvákův inspirační vzorec je mnohem, mnohem složitější. Její dramaturgie je velmi dobře zpracovaná. Pravidelně se oběňuje dynamika a tempo skladeb. Jestliže vám bude v seznamovacím začátku s deskou její vstupní dvojice skladeb připadat beztvará a banální, při čtvrtém poslechu už přijdete lecčemu na kloub a rázem z ní začne vystupovat značná rafinovanost. Angažování zpěvačky Ninet Tayeb se na mnoha místech nahrávky ukazuje jako spásný nápad. A jestli je tu opravdu pop, tak proč ne takový, jaký jej slyšíme v hitové pecce Permanating, ta se opravdu povedla, bravo Mr. Wilson. Toť ale vyjímka, žádná rezignace na progresivní složku zdaleka nahrozí. Jen si poslechněte devět minut dlouhou skladbu předposlední Detonation a rázem budete někde v okolí alba Grace for Drowning.

Ne. Myslím, že tato nahrávka skutečně není tak rozmanitá, nápaditá, ani vitálně silná jako její předchůdkyně. Její kouzlo to však neumenšuje.

Své konečné zhodnocení bych ale nejraději odložil nejméně o půl roku, nebo alespoň k závěru toho letošního. V tomto případě se jedná o postupný růst. Po necelém měsíčním absorbování album k dnešnímu dni vystoupalo na 85%. Což je řečeno hvězdami 4-5.





» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Pallas - XXV
2017-09-06

Pallas / XXV

3 stars

První desku Pallas s novým mužem u mikrofonu Paulem Mackiem, jsem svého času odsoudil hodně stroze a po několika nepřesvědčivých poslechových seancích ji vyřadil ze sbírky. Uplynulo několik let a ta v těchto dnech dostává novou šanci. Nadšení a spokojnost z (v tuto chvíli) poslední desky Wearewhoweare, vrací myšlenky směrem k albu XXV a řada věcí se s odstupem času jeví ve zcela nových odstínech.

Předně mi Paulův projev v dnešních časech nepůsobí tak velký problém, abych ho nedokázal akceptovat jako plnohodnotnou náhradu za famózního Alana Reeda. Oproti desce následující sice nepůsobí tolik sebejistě a jeho barva není příliš originálně charakteristická, ale odvaha přebrat pěvecké otěže po dominantním Alanovu výkonu z dřívějška, chce dostatek odhodlání i nápaditosti. Tu sice z poloviny Paul zatím postrádá, jeví se příliš ploše a všedně, ale další dny a koncertní činnost, zvednou jeho pěvecké kreace na vyšší rovinu.

Hudebně deska navazuje na skoro tři desetiletí starou ikonickou nahrávku The Sentinel. Samozřejmě, že zvukově je uzemněna v současnosti a hudebně postrádá moment překvapení své starší sestřičky. Bohužel i větší množství nosných myšlenek, bohatší nápaditost a aranžerskou propracovanost. Přes zmíněné nedostatky se pořád jedná o nadstandardní progresivní album, u kterého stejně jako u většiny koncepčních desek, není dobré cokoliv vydělovat, neboť se jedná o soudržný celek. Přesto zmíním překrásnou atmosférickou záležitost Something In The Deep, se kterou se ocitáme někde uprostřed a v hloubi oceánu a cítíme, jak nás obklopuje průzračná namodralá voda. A podobnými žábrami dýchá i noblesní Violet Sky. Jako singl byla zvolena jednoduchá banální rockovice Monster a příběhu zatápí pěkně pod kotel dramatické písně The Alien Messiah a Young God. Desku kočírují detailně zachycené scifi klávesy Ronnie Browna a příjemná kytarová práce Nialla Mathewsona tak zachází na úbytě.

Booklet alba je vyzdoben spoustou nádherných uměleckých prací, které ukazují směrem ke konceptu, kdy ovládnutí planety za pomoci technologií ničí její původní civilizaci. Doba Alan Reeda se už stěží kdy vrátí a Pallas se tímto albem znovu nadechují ke skutečně velkému dílu, které hodlají předložit o tři roky později. 3,5*


» ostatní recenze alba Pallas - XXV
» popis a diskografie skupiny Pallas


Spooky Tooth - Witness
2017-09-03

Spooky Tooth / Witness

4 stars

Podruhé s Mickem Jonesem a podle mě i podařeněji, než na předchozím You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Spooky Tooth přicházejí celkově už pošesté do obchodů s hudebninami a jako rytíři ve zlatavé zbroji, bojují stále ve jménu (stávajícího) progresivní rocku.

Nelze přeslechnout, že hudební produkce kapely směřuje více do mainstreamu, kam kapelu zcela jistě kormidluje zmíněný Jones. Jeho za pár let narodivší se Foreigner, budou čerpat z odkazu S. T., alespoň ve svých začátcích, aby se do nové epochy zcela podřídili trendu doby a svou hudbou koresondovali s ostatními. Jonesův kytarový styl se od jeho předhůdce značně liší, ale to co kapela pozbyla, je kvalitní kompoziční osobnost, která ranná alba dokázala s přehledem pozvednout nad průměr.

Nějakou dobu jsem vnímal úvodní skladbu Ocean Of Power jako špatně zvolenou unylou záležitos, na první místo na startovní pozici. Časem jsem ale pochopil, že právě takový výkop je hodný jména kapely. Originální střih je ukrytý vně skladby, její náladu a groove (nejen díky harrisonovu vokálu) nese piáno a výrazná basa. Wings On My Heart je už delikatesní laskomina, zcela v intencích dávné tvorby S. T., stejně jako třetí As Long As The World Keeps Turning. Písně opanuje emocionální náboj a Wrightův klavírní doprovod tiše pluje vedle Mikeova dominantního hlasu. Jonesův nástroj na mnoha místech pracuje pro celek, někde úplně zapadne a někde zní až otravně (All Sewn Up). Barová začouzenina Dream Me A Mountain a závěrečná Pyramids, disponují slušnými nápady a potvrzují, že ambice tato kapele ještě zcela neztratila.

Už to není co bývalo, ale domnívám se, že mezi čtyři nejlepší alba Spooky Tooth deska Witness právem patří. 4-4,5*.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - Witness
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth


Thunder - The Magnificent Seventh
2017-09-02

Thunder / The Magnificent Seventh

4 stars

Desku The Magnificent Seventh lze označit jako návrat kapely ke svým kořenům, jako takové zmrtvýchvstání bigbeatu v produkci Thunder. Z alba dýchá lehkost a touha vrátit se zpět k podstatě rockové muziky. Už žádné funky a přílišné experimentování, rock a blues rock, toť hlavní moto i náplň alba.

Rock n roll-ovější start a své vyznání prostřednictvím písně I Love You More Than Rock n' Roll snad ani pánové tvořit nemuseli, tyhle verše i hudba se tesá přímo ze srdce. Posloucháme dál a deska s dalšími tracky příjemně roste. Je tu živelná záležitost The Gods of Love, atmosférická pecka Monkey See, Monkey Do s výborným Bowesem a ocelovými Morleyho riffy. Obligátní baladička I'm Dreaming Again, nebo hybná až taneční Amy's on the Run. Nemá cenu jmenovat další záležitosti, deska zkrátka šlape a znásobeným poslechem polehoučku otvírá svá vrátka.

Thunder jsou rockovou kapelou přítomnosti, čistou a lehce uvěřitelnou. Výborné individuální výkony a poznávací znaky kapely jako jedinečný vokál Dannyho Bowese a krásné melodie Luka Morleyho hovoří srozumitelnou řečí.

Ve své domovině, ale i ve zbytku Evropy patří mezi nejuznávanější hard rockové skoro už veterány a když si poslechnete poslední, volně puhupující se skladbu One Fatal Kiss, pochopíte proč. 4,5*

Odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=eb8t06Z7Jdc

» ostatní recenze alba Thunder - The Magnificent Seventh
» popis a diskografie skupiny Thunder


Orford, Martin - The Old Road
2017-08-31

Orford, Martin / The Old Road

4 stars

Nejspíš nějaká chyba v Matrixu. Album, které za rok oslaví deset let od svého vzniku, tu nikdo nejen že nerecenzoval, ale zapomnělo se dokonce přilepit k Mrtinově prvotině. Přitom mateřských kapel páně Orforda, Jadis a především IQ, si tu v poslední době všímá ostatní recenzentská špička celkem často. Chápu, že myslet se nedá na vše a občas nějaká ta lapálie proteče jako voda mezi prsty.

Klávesákův debutní výlisek Classical... jsem neměl to potěšení slyšet, ale podle Mayakovi písemné dokumentace, půjde jeho následovník v pevných stopách vyšlapaných výtvorem z přelomu milénia. I na "staré cestě" se zastavujeme v chatrčích, které tento mág černobílých klapek pomáhal v minulých deselitetích vystavět k obrazu neoprogresivního světa.

Když se překlenu přes zmršený zvuk první skladby Grand Designs (tady to pěkně chrčí, praská a škobrtá, nechápu, proč si zrovinka v úvodu alba nechali zvukaři zašpuntované ušní trubkovody), dostávám retro křížence popu, progu a melodického pomp rocku, s jemnými doteky domovských Jadis a IQ. Orford není bůhvíjak zázračný zpěvák, ale do kompozice vcelku padne a nikterak ji svými omezenými hlasovými možnostmi nekazí. Celé album je pojato v daleko odlehčenějším A. O. R. stylu, viz instrumentální pohodička Power and Speed. Se zpěvákem Big Big Train Davidem Longdonem, se díky písni Ray Of Hope ponoříme do doby, kdy ještě Genesis zněli původně a hráli progresivní rock umělecko-originálního střihu. U čtvrté Take It To The Sun máte pocit že posloucháte některou z posledních produkcí kapely Asia (jako vystřižená z alba Omega). Ale nejen Wettonův vokál k podobné tezi zavádí, hudebně jde o jednoduchou a přímočarou rockárnu, kterou bych od Martina zrovna nečekal. Mezi nejklasičtější písně, patří určitě věc titulní. Folkový nádech přinášejí sólové housle a progový rozměr nabízí skvělá Thorneho kytara. Zpívá opět Martin, citlivě a srdečně. Velice příjemná je i Out In The Darkness. The Time And The Season opět rezonuje Asii, ale její časový rozměr okolo deseti minut ji naklání někam k albu Nomzamo. Poslední Endgame je emotivní záležitost a otevřenou arénou pro Mistra pěvce norimberského, Davida Longdona.

Celá plejáda blízkých význačných osobností z hudební branže, pomohla Martinu Orfordovi vytvořit poslechově a možná i pocitově trochu rozpolcené album, které doceníte až s námahou do něj vloženou. Je to deska pro radost, kterou mnozí zapřísáhlí obdivovatelé kapely IQ nejsou schopni pobrat a ocenit.

Album mělo být Orfordovým testamentem s hudebním světem, kterému dal jeho prostřednictím vale na dlouhé roky. Ale tento odpočinek, podobně jako u mnoha jiných kolegů netrval věčně a jeho nadání se znovu projevilo na posledním díle mateřských Jadis, albu No Fear Of Looking Down, na které přispívá opět jako výhradní klávesová persona.


» ostatní recenze alba Orford, Martin - The Old Road
» popis a diskografie skupiny Orford, Martin


Echolyn - echolyn
2017-08-29

Echolyn / echolyn

5 stars

Myšlenka stvořit a uspořádat dílo na plochu dvou LP (nebo chcete-li dvou cd-kompaktů) má svůj předobraz v nedávné minulosti, kdy rockové kapely běžně přistupovaly k podobnému kroku. Echolyn se inspirovali právě zde a své přání mohli realizovat prostřednictvím vlastních prostředků, kterými si na malé a nezávislé značce vypomáhají s jejím uvedením na trh. Tento aspekt má výhodu v tom, že nemají zapotřebí nechat si od nikoho diktovat, jakou formu nebo obsah má ta která nahrávka mít.

Na jmenovaném díle kapela promlouvá čitelnější stavbou v přehledných, ale stále hodně rafinovaných písních, které čerpají z odkazu art rockové muziky sedmdesátých let. Až na ostřeji laděné kusy, jako je úvodní Island, ve které elektrické jiskření a časté, dynamicky se proměňujícím tempem charakteristické úseky vykonávají vkusné umělecké výboje. Ještě snad Some Memorial a závěrečný kus The Cardinal And I dokáží vyšroubovat energetický potenciál vzůru.

Kapela pro tentokrát nechala rtuťovitou energii a nabuzenou dravost za uzamčenými dveřmi. Na bezejmenném dvojalbu z roku 2012 vyrukovala s velice poklidným, rozjímavým a emočně napresovaným soundem, který poměrně často doplňuje smyčcovou sekcí, jejíž podíl má na celkový ráz alba nezanedbatelný vliv. Echolyn se nám častěji halí do smutku a melancholie, ale skrze jejich hudbu stále proudí dostatečně velké množství emocí.

Dokážu proto pochopit, že právě s tímto albem si řada příznivců kapely zpočátku neví rady. Jako prvotní seznámení se tedy rozhodně nedoporučuje, jelikož hrozí možná návštěva zubního lékaře z důvodu opravy vylámaného chrupu. Ovšem při dlouhodobém užívání jsou jeho účinky léčivé a hojivé zárověň. A jestliže nikdy dříve, tak nejpozději právě zde, s touto brilantní nahrávkou, vstupují Echolyn mezi smetánku nesmrtelných. Vnitřní síla pramenící z jejich hudby je skutečně obrovská.

» ostatní recenze alba Echolyn - echolyn
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Camel - I Can See your House from Here
2017-08-28

Camel / I Can See your House from Here

5 stars

Hudební publicista, profesionální posluchač s dostatečně velkou erudicí nebo jen obyčejný fanoušek nějakého stylu, skupiny či určité hudební oblasti je jistě dobře obeznámen s vlivem, jaký měla epocha osmdesátých let na okolní hudební produkci a jak moc ji dokázala přetvořit. Některým souborům se vyhnula menším obloukem, některé zohyzdila k nepoznání a neposlouchání.

Dotkla se každého a její popový odér s nástupem disca měnil image, názor i celkové hudební vnímání. Najednou se komponovalo uvolněněji, prostěji a celkově přehledněji. Postupy i celé kompozice zjednodušily tvar i stavbu, zkrátila se stopáž i vlasy hudebníků. Nazírání na toto odvětví značně zkomercionalizovalo a dobře se měli ti, jež se líbili a jak se říká, šli s dobou. Při zpětném pohledu s odstupem několika dekád zůstává na jazyku zahořklá pachuť, kombinovaná s úsměvem na rtech a otázkou, jestli tohle všechno vůbec byla pravda a zda-li se tento kýč mohl opravdu líbit.

Sekyra zaťatá v osmdesátých letech oddělila hlavu od těla celému art rockovému směru, který se ze svého pádu nikdy nevzpamatoval, mátořit se bude jen pozvolna a ve srovnání se sedmou desetiletkou více méně paběrkuje dodnes. Je mnoho kapel, na kterých si zhoubný příklad účinkování jedu značky 80 můžeme názorně ukázat. Jsou tu ale i tací, kteří se zuby nehty brání, ústupky dělají jen minimální, do onoho proudu vkročí mírně našlápnutou nohou a jen na půl plynu. Zlehounka klouzají, aby neupadli (že Queen) a pootevřená vrátka dokážou velmi briskně znovu rozvalit.

Jednou z takových kapel jsou i Camel a pootevřená vrátka, o kterých mluvím ve větě předchozí, dokáží znovu doširoka rozevřít progresivně nepřístupnou, mnoha fanoušky nepochopenou, výbornou deskou Dust and Dreams hned v desetiletce navazující - syrových, devadesátých letech. Vraťme se ale k meritu věci, kterým je nahrávka z roku 1979 I Can See your House from Here.

Rockový fajnšmekr znalý situace na hudební mapě v průběhu sedmdesátých let, přesněji řečeno na jejich konci, zaznamená ještě před nástupem popu krátkou životnost nového směru, jež má za úkol oslovit především velmi mladé publikum - a tím je styl punk. Ten se vyškrábe do hlaviček náctiletých velice rychle během roku 1977 a to je vlastně i zlomový okamžik, v němž mnoho do té doby progresivních kapel minulosti začne přemýšlet jinak. Camel nejsou výjimkou a po čtyřech klasických studiovkách přicházejí toho roku s částečně zmodernizovaným soundem a nemalou hudební obměnou prostřednictvím pestré nahrávky Rain Dances. Následující album Breathless jde ještě o malinko dále a hned o rok mladší kolegyně, jíž se tato recenze týká, nový vývoj kapely nehodlá zastavit. Jenže.

Pokud budeme k oné době či hudební etapě přistupovat povrchně a s určitou utkvělou představou, může se lehce stát, že si zcela logicky "zazdíme" množství výborné muziky, aniž bychom si na ni vytvořili názor vlastní! Čas a energie takto investovaná vyvolá v mnoha jedincích zpětnou reakci a léty budované přesvědčení začne dostávat na mnoha místech slušné trhliny.

Na tuto deska se dá jednoduše nazírat jako na album, jež tvoří několik dvou-písňových souborů a jeden instrumentální trojboj. První dvojička písní Wait a Your Love Is Stranger Than Mine stojí napůl cesty mezi staršími Camel a Camel, jež ladně vpluli do doby nové. Najdeme zde zpěvnost, ale i přijatelnou libivost (chceme-li hitovost) zabalenou ve velmi vkusném kabátci utkaném prostřednictvím mnoha kytarových melodií, zajímavých kláves a čarovného zpěvu basmistra Colina Bassa.

V další dvojce jsou umístěny písně Who We Are a Hymn Ho Her, klasické křehuljenky alá Camel s velice intenzivní melancholickou výpovědní hodnotou, barevností, smyslností i propracovanou stavbou. Zde ze sebe Andy Latimer ždímá pot i krásu, pocit sounáležitosti, ale i pláče, padajícího jako vodopád do slzavého údolí.

Do poslední dvojice lze umístit skladby Neon Magic a Remote Romance, z nichž především druhá zmiňovaná upadá na rozeklaných podpadcích lehké ženštiny, která si to v červené nablýskané minisukni míří trsnout někam do sousedního baru. Tohle je totiž jediná vada této nahrávky, jedna neslušná piha na krásném velbloudím těle.

Zmiňované instrumentální trojklání patří ve tvorbě kapely k vrcholným číslům. Ať je to okouzlující píseň Eye Of The Storm s clavinetem a flétnou, symfonická minuta Survival naplněna žalem a smutkem či poslední epochální desetiminutovka Ice tvořící vrchol alba - po instrumentální i atmosférické stránce zcela mimořádná to věc.

Album vzniklo pod producentským dohledem Ruperta Hine, člověka, kterému vděčí kapela Saga za své úspěchy na začátku osmdesátých let, stejně jako sousední Rush, jimž se s jeho pomocí podařilo velmi dynamicky, svěže a nadýchaně překlenou přelom let 80/90, s nahrávkami Presto a Roll the Bones.

Desce uděluji plný bodový výměr, jelikož jde podle mne o zcela mimořádné a hodnotné dílo nejen v intencích tvorby Camel, ale i v období náležícímu konci sedmdesátých let. V době, ve které mnoho podobně zaměřených kapel nedokázalo udržet otěže mamonu a odolat vábivému cinkání zlaťáků.

Camel jsou zkrátka třída, na kterou bylo spolehnutí i v nelehkých časech, kdy ustupující art-rockový směr dostával tvrdé direkty z mnoha směrů.

» ostatní recenze alba Camel - I Can See your House from Here
» popis a diskografie skupiny Camel


Weather Report - Heavy Weather
2017-08-25

Weather Report / Heavy Weather

5 stars

Pokud se u vás doma ve vaší soukromé modlitebně nachází album Black Market jazzového kolosu (toho největšího z největších) Weather Report, je nezbytně nutné pořídit mu o rok mladšího brášku, nazvaného Heavy Weather. Muzika, která se z drážek této desky vyplétá na světlo boží, pokračuje v linii svého předchůdce a jelikož dnešní mladá (i ta střední) generace nemá o podobných kapelách ani ponětí (odkud také, média krmí mládež úplně jinými "hudebními" žánry), je na nás, postarších bardech, abychom s tím něco udělali.

Takže pokud máte rádi alespoň z části rock křížený s jazzem nebo jazz všeobecně, naordinujte si prosím třikrát denně těžké počasí. Slibují vám, že hlava vám po něm neztěžkne, srdce se nerozbolí a žaludku se nepřitíží. Shorterův saxofon vám bude průvodcem na dráždivé procházce malebnými jazzovými zákoutími této nanejvýš fantastické muziky.

Všech osm kompozic splňuje ty nejpřísnější posuzovací kritéria, která jsou na tak technicky brilantní muziku zapotřebí. Je to přesně ta hudební vymazlenost, kterou ať slyšíte 100x, stále vás něčím novým a nevšedním překvapí a jako třešnička je uprostřed LP koncertní perkusní masakr v Santanovském stylu Rumba Mama.

Z díla Heavy Weather čiší neuvěřitelná pohoda, nadhled i dokonalá muzikantská vyzrálost. Nemůžu říci, že by to pro mne bylo album jedné skladby - není tomu tak, přesto na piedestal tvorby W. R. posadím rád druhou píseň desky, A Remark You Made. Nádherná basová linka doprovází čitelnou saxofonovou melodii a souzní s ní v jeden fenomenální zážitek, který si jako ledoborec proráží cestu do vašeho srdce. Toto zhudebnělé poetické kouzlo nenuceného mě spolu s tóny Zawinulova piána dokáže učinit dokonale šťastným. Nebudu proto rozpitvávat další písně, stačí pouze konstatování, že hudba Weather Report je geniální každým coulem.

Absolutní hudba, čistota a krása každičkého vznešeného tónu na paletě pestré jako peří vznešeného páva, to jsou Weather Report na svém vrcholném díle Heavy Weather.

» ostatní recenze alba Weather Report - Heavy Weather
» popis a diskografie skupiny Weather Report


IQ - Tales from the Lush Attic
2017-08-21

IQ / Tales from the Lush Attic

3 stars

Se zájmem jsem na těchto stránkách před několika týdny sledoval trumfovací turnaj, který se udál mezi pisateli Jiřím a Johnem. Šlo o to a říkám to s velkou rezervou a nadsázkou, kdo z této dvojice, v co nejkratším možném termínu, vyplodí ze svého brka větší počet recenzí na kapelu IQ. Tihle dva "kohouti", se v pravidelných intervalech střídali jako včeličky na právě rozkvetlé kytici a pokaždé přidali někdy lepší, někdy klasickou recenzi, z albových produktů zmíněné kapely. Právě v době recenzního varu Holmesovi party, jsem se podruhé začal zaobírat myšlenkou pořízení debutní desky Tales from the Lush Attic do své sbírky.

Poprvé mě podobná myšlenka přepadla v době, kdy jsme se s IQ lehce seznamoval. Tehdy jsem tuhle pionýrskou nahrávku progresivního roku let osmdesátých (chcete li druhé vlny), pro velmi špatnou zvukovou kvalitu okamžitě zavrhl a nikterak podrobně po ní už nepátral.

Zřejmě uzrál její čas a rovněž je od roku 2013 (tedy k jejímu 30. letému výročí), na světě bohouský remaster, jehož zvuk je vskutku neuvěřitelně kompaktní a dokonalý. Exkluzivnímu balení, kde je k běžnému albu přibaleno navíc i dvd, na kterém kapela v roce 2011 přehrává album komplet a obsahuje bohatý bonusový materiál, nešlo za příjemný peníz odolat.

Tahle nahrávka je pro mne dnes důkazem toho, jak může lehká řevnivost ve virtuálním světě, posloužit pořekadlu o trojici, ve které se dva perou a třetí se směje.

K albu samotnému:
Co tu vlastně máme? Klasické Iq, silné v kramflecích, melodické v pompě, vlnící se v bocích, něžné, útlocitné, plačtivé, ale i bohaté, nápadité a fatální. Přesto trochu neohrabané a zdlouhavé. Postrádám v nich větší zastoupení silnějších, zapamatovatelnějších momentů a pestřejší aranžmá. Atributy, které mě na následovníku The Wake tolik přitahují, se tu zatím nenápadě přikrčují opodál.

Jde o debut který debutem v pravém slova smyslu není, jelikož už v roce 1982 stihla kapela vydat svou prvotinu Seven Stories Into Eight na kazetě. U zrodu stál tandem Mike Holmes a Martin Orford, který kapelu v roce 1981 uvedl v život. IQ byli mezi prvními kapelami v osmdesátých letech, kteří obnovili upadající slávu Genesis, Yes, Camel a dalších. Rozhodně se nejedná o obyčejný klon Genesis, s vokálem alá Gabriel. Iq si vyšlapávají vlastní cestu, stejně jako původní Marillion. A stejně jako jejich velký vzor, vytváří pocitové zvukové obrazce, které proporčně začleňují do svých hladových kompozic.


» ostatní recenze alba IQ - Tales from the Lush Attic
» popis a diskografie skupiny IQ


McCartney, Paul - Band on the run
2017-08-19

McCartney, Paul / Band on the run

5 stars

S kapelou Beatles mě seznámil můj otec, někdy v šesté, sedmé třídě ZŠ, řekněme okolo dvanáctého roku mého života. Nepamatuji si onen letopočet naprosto přesně, ale vím, že to bylo prostřednictvím červeného dvojalba hitů z let 62-66. Tehdy jsem tento skvělý výběr, mapující první období kapely, dostal k vánocům a hned druhý den jsme si ho šli společně poslechnout. Některé skladby jsem samozřejmě znal z rádia, některé byli úplnými novinkami. Jejich hudba mě přirostla k srdci doslova okamžitě. Dobře si vzpomínám, jak jsem z těch písniček byl nadšený a každý další opakovaný poslech, mne bavil víc a víc. Beatles byli mou vstupní branou do světa hudby. Do té doby jsem znal možná tak Abbu a Boney M, jejich hity, ale ta "pravá rocková muzika" začala právě s The Beatles.

Liverpoolská čtyřka de facto odstartovala moji (vím, že jsem jedním z mnoha, kterému tito kluci otevřeli hudební oči a byli jeho první kapelou) amatérskou hudební pouť. Beatles byli a navždy zůstanou kapelou number one, jejichž písně přežili nástrahy všech hudebních cyklů a epoch, které se tu vystřídali. Odolali době, zdomácněli a přetrvali. Žijí a budou žít navždy v srdcích svých fanoušků. Jsou jedni z mála, u kterých mladší hudební nadšenci, přebírají štafetu od svých otců a starších sourozenců. Beatles obdivuje a dodnes zbožňuje i ženské pokolení, samozřejmě, že zdaleka ne tak intenzivně a slepecky jako v letech šedesátých, ale svůj vysoký kredit si kapela stále zachovává. Beatles jsou zkrátka součástí našich životů ať chceme nebo ne, jelikož oni byli ti první a největší!

Po mnoho let byl pro mne nejsilnějším magnetem v jejich řadách především John Lennon, jehož sólovou tvorbu jsem jako jediného z beatlů prozkoumal. Až nedávná recenze kolegy POsibra ve mne zažehla zvědavost, poohlédnout se i po deskách jeho kolegů. Jako druhý přišel na řadu tedy Paul a první velký oběv v mé fonotéce, se týká alba Band on the Run. Ó, jak hluboce se dnes kaji a lituji, že jsem zkoušku ohněm s tímto famózním skladatelem a hudebníkem nepodnikl daleko dřív. Jelikož omamná síla jeho hudby na mne prostřednictvím této nahrávky zaúčinkovala okamžitě a silou težce vyslovitelnou. Takřka ihned jsem se ocitl nazpět v letech 65-66, v dobách alb Rubber Soul, či Revolver.

Tohle album je totiž mimořádné, skvělé a překrásné. Obrovská variabilita provázející tvorbu jeho bývalých domovských chlebodárců, se stejně vzepjatě přenáší i na tuto Paulovu sólovou práci a s velkých přehledem dokumentuje jeho mimořádnou skladatelskou potenci. Garantuji vám dva, tři poslechy a budete ji milovat stejně jako teď já. Jednak deska disponuje velkým hitovým potenciálem, prvních pět skladeb, plus devátá, by mohli stát na jakémkoliv z alb velkých Beatles s dnes by je znal celý svět a jistě by pravidelně rotovali v mnoha rozhlasových vysíláních. A za druhé, každá skladba je silná a svébytná sama o sobě a zkouška časem se na nich prakticky nepodepsala.

Chlapci, kteří recenzovali tento klenot přede mnou, už každičkou píseň do detailu rozcupovali, takže následný rozbor vynechávám a za sebe snad jen poznamenám, že ono pověstné příjemné mrazení po těle, se mi dostavuje v hojné míře a takřka po celou hrací dobu nahrávky. Tento blahodárný pocitový vjem, který jistě mnoho posluchačů dobře zná, vynáší onu nahrávku v mém hodnocení do závratných výšin a nějaká "připitomnělá" bodovací stupnice ji může ztěží ohodnotit.

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Band on the run
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Julian's Treatment -  Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
2017-08-16

Julian's Treatment / Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)

4 stars

Pokud patříte mezi ty šťastlivce, jež vlastní Julianovo první dílo A time before this a líbí se vám, dá se lehce očekávat, že za krátký čas zatoužíte rozšířit svoji sbírku dílem druhým, Waiters on the dance. Pokud máte obavy, že s odchodem děsivého i překrásného hlásku Cathy Pruden odešlo i část kouzla této kapely, nemusíte být vůbec na pochybách. Její nástupkyně, o malinko výrazovo klidnější a decentnější Lady Jo Meek, se ujala svých partů s patřičnou grácií a magické kouzlo tajemné Julianovi muziky, působí podobně intenzivně a stejně uhrančivě, jako na debutu.

Zvuk Savarinových klapek vás bude provázet a opájet celým tímto pozoruhodným dílem a když se vedle něj postaví ještě andělský hlas Jo Meek, teprve se začnou dít věci. Tyto dva nesoupeřící "nástroje", spolu budují vznešené katedrály, plnící se atmosférou zatemnělých časů, vzniklých na základech bájných scifi vizí, Julianovi fantasie. Ve vypjaté dvojce Stranger a poslední Soldiers Of Time, si díky expresivnějším polohám Jo Meek, zavzpomínám na album předešlé a jako vrchol se mi jeví svižná, bublající skladba číslo pět, Cycles.

Julianovo první dítko tenhle dorostenec zřejmě nikdy nepřekoná, možná proto, že byl právě až tím druhým, ale stejně jako v případě A Time..., se i zde, jedná o velice originální, myšlenkovo-hudební propojku.

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment


Kotzen, Richie - Cannibals
2017-08-16

Kotzen, Richie / Cannibals

5 stars

V poslední době jsem se zabýval sběrem Kotzenových sólovek a mám z nich a z jeho hudby neskutečnou radost. Richiemu to stále hraje výborně, dá se konstatovat, že se každou deskou zlepšuje, roste a vyvýjí se. Tahle je černá jako ten nejčernější černoch z New Orleans, jako obal sám a Kotzen do svého výrazu a fealingu stále více přidává začmoudlý esprit Louisiany a Memphisu. V jeho hlase visí cosi velmi příjemného a eroticky smyslného, nezaměnitelná barva doznává ve sborech podpořených dámskou přítomností, zajímavý (Kravitzovský) odstín. Další a další nadějné poslechové cyklys touto nahrávkou, ve mně zanechávají stále příjemnější pocity a tak její postupné vštěpování do centra mozku, stává se blahodárným a vlastně i povinným.

Každá skladba se povedla na výbornou. Skvělý je titulní, výrazně melodický a hitový flák, špetka funky je přítomna ve skladbě č.2 a soulové kořeny prorůstají skladbou Shake It Off. Na pohodovou strunu brnkne Come On Free a do duetu s D. Pinnickem nás vtlačí funky kus I'm All In. Na konci deska opět zpomalí a za distingovaného klavírního úhozu ze sebe Ritchie vysype snůžku pocitů a přání, které se převalí i do písně poslední, Time for the Payment.

S Ritchiem se krásně sní, dovede člověka uvolnit a nahodit onu speciální atmosféru, jako málo který kytarový mág a umělec.

» ostatní recenze alba Kotzen, Richie - Cannibals
» popis a diskografie skupiny Kotzen, Richie


Knight Area - Heaven And Beyond
2017-08-09

Knight Area / Heaven And Beyond

4 stars

Hudební obsah zachycený na novém díle Heaven And Beyond holandských Knight Area, mě svou intenzitou připomíná peřejemi naplněný, zurčící horský masiv vody, který dokáže svého cestovatele dokonale pohltit. Na straně jedné, se otírá o břehy porostlé nízkou metalovou vegetací, na té druhé, se její vlny tříští o kameny a balvany, vymodelované z letité, hard-rockové horniny. Hlavní tok, střed tohoto běsnícího živlu, je výsostně progresivní. Má jasný směr, ze kterého neuhne ani o milimetr. To jen jeho zákruty regulují a zmírňují ono napětí, v muzice kapely uložené, která si s léty nabranými zkušenostmi, počíná jako zkušený námořník, jehož rovněž nebaví se plavit jen jedním vytýčeným směrem, ve stejných stojatých vodách, okleštěného progresivního rečiště.

Celé tohle entrée z oblasti vodní říše, má posloužit jako vodítko všem, kteří touží poznat hudbu výborné kapely ze země tulipánů a větrných mlýnů, kapely Knight Area. Ta je pro 99%-ntní většinu hudebních nadšenců, žijících na pomezí Čech a Slovenska hodně velým tabu. K dnešnímu dni má na kontě 6 studiových alb a kdyby zde kolega Braňo nevytvořil její profil a nepřidal jednu jedinou recenzici, byla by její životnost mrtvá i pro stránky Progboardu.

Přitom je přítomná kvalita snadno doložitelná hudbou, kterou světu představuje. S neoprogresivním stylem a podružnými hudebními oblastmi, o kterých jsem mluvil výše, zachází jako skutečný mistr. Dokáže se doširoka rozkročit a absorbovat množství vlivů z venku, které pak ladně přetvoří k obrazu svému. Vzniká tak dílo pestré, přitažlivé, nesnadno oposlouchatelné, přesto celistvé a širokospektrální.

Do vodáckého raftu naskočíte ihned s prvními tóny Unbroken a už se vezete pěkně strmým údolím, ve kterém vaše vodní podloží nabírá na rychlosti s každým dosaženým metrem. Holandské progresivní kapely mají zvláštní smysl pro melodiku a ani Knight Area není vyjímkou. Melodická spádovitost jejich přednesu je svojská a přitažlivá. Klavírní a klávesová hravost s ohromným přehledem podbarvuje vokální předstevení Marka Smita v druhé Dreamworld. Ano, tím hlavním mužem a mozkem kapely je klávesák slyšící na jméno Gerben Klazinga. Jeho nástroj je tou stříbrnou, pevně zakotvenou pole danceovou tyčí, okolo které poskakují tisíce melodických notiček.

Tajemný úvod skladby třetí The Reaper, v němž Gerben staví starodávné atmosférické usedlosti, pokryté rouškou tajemna a léty usazeného prachového nánosu je parádní. Mark pěje dokonale a překrásná barva jeho hlasu, je naším vodítkem v komnatách naplněných chtíčem a smyslností. Na nahrávce je krásně slyšet i vytaženou basu Petera Vinka a ony zmiňované kreativní kudrlinky Marka Bogerta.
Box Of Toys melodiemi doslova praská, Starlight je údernější, přesto pořád hodně nápaditá a píseň titulní si bere svůj předobraz v hudbě Queen. Zní rozmáchle, decentně pateticky a posluchači běhá po těle ono známe příjemné mrazení. Ústředními motivy písní Saviors And Sinners a Twins Of Sins, jsou výborné sólové kytarové eskapády Marka Bogerta. Jeho hra dodává písním na přitažlivosti i intenzitě, vedle kláves je kytara hnacím prvkem hudby těchto holanďanů.


Určitým mínusem nahrávky je pouze její moderní zvuk. Pak ale stačí mírná úprava na vašem přehrávači, potlačit basy i výšky a je vystaráno. Věřte, že jejich hudba za to rozhodně stojí. Není chybou posluchače, že žije v době, do které přichází hudebně výborná díla, ve své konečné podobě, zvukově tak špatně ošetřena.

Muzika kapely Knight Area je pro progresivní gurmány tím pravým mokem a svou momentální vyspělost nám demonstruje novým albem Heaven And Beyond.

Bodování: Jestliže jsem dal jejich krajanům Silhoutte známku 4,5 za maximální barevnost jejich hudby na albu Across The Rubicon, tady budu puntičkář a malinko hodnocení snížím na 4,2*



» ostatní recenze alba Knight Area - Heaven And Beyond
» popis a diskografie skupiny Knight Area


Mr. Big - Defying Gravity
2017-08-07

Mr. Big / Defying Gravity

4 stars

Dobré hard rockové, či hard´n´heavy muziky, je od poloviny devadesátých let, mezi veškerou světovou hudební produkcí jako šafránu. Tento styl prorazil začátkem sedmesátých let prostřednictvím kapel jako byli Deep Purple, Led Zeppelin, či Ufo a i dnes, po více jak čtyřiceti letech, se nástupci těchto velkých ikon historie, ke svým praotcům stále navrací. Největší boom zažil ve "zlatých osmdesátých", kdy krom do kurzu se dostávajícího metalového směru, hrála hard rock naprostá většina existujících kapel, především na druhé straně naší polokoule, přesněji řečeno na jejím západním pobřeží.

Okolí Sunset Boulevardu, ležícího v západním Hollywoodu v Kalifornii, bylo mekou a rodištěm obrovského množství kapel, podobných jedna druhé, jako vejce vejci. Ale ještě než všemu tomuhle humbuku zatnul tipec na počátku devadesátých let směr grunge, povstala zde jedna významná kapela, zpočátku označovaná jako supergroup, jejíž činnost s jednou krátkodobou obměnou a vynucenou přestávkou je platná dodnes.

Jsou jimi Mr. Big, kteří od svého reunionu v roce 2009, právě v těchto dnech vydávají své třetí po-comebackové album nazvané Defying Gravity. Na tuhle kapelu bylo co se týče stran kvality vždy maximální spolehnutí. Rockový fajnšmekr, ať už se na hudebním poli pohyboval v devadesátých letech, nebo v době dnešní, nikdy na prvoplánové hitůvky nehleděl. Provařené a do nekonečna omýlané To Be With You a Stevensonovské Wild World, neprozradí o kvalitách kapely zhola nic. Ta sice právě za ně vděčí celosvětovému úspěchu, ale například v zemi vycházejícího slunce, si pověst (polo)bohů vybudovali kvalitním hráčským repertoárem, instrumentální erudicí a častou koncertní činností, podepřenou sympatickou lidskou tváří, na níž maska falše a nabubřelosti, nebyla nikdy nasazena.

Tahle kapela se vždy skládala ze čtyř velkých individualit, kterým nedělalo problém tvořit pospolu a pracovat na úkor jedince, ve prospěch celku a kapely. Především dvojice Gilbert a Sheehan, dokáže přibrzit a bezproblémů osedlat své často se plašící rychlé prsty a do svých skladeb nasázet místo miliónů not, několik opravdu kvalitních melodických vychytávek.
Mr. Big zkrátka upřednostní dobrou písničku, před neustále se měnícím kolotočem změn, zvratů a krkolomných akordů.

K producentskému pultu si pánové tentokrát pozvali svého starého známého z dob svých největších úspěchů, pana Kevina Elsona, což je třetí producentská obměna během tří alb (předešlí byli Kevin Shirley a Pat Regan). A velice smypatický je i fakt, že kapela stále udržuje blízkou spolupráci s bubeníkem a starým přítelem Patem Torpeyem, u něhož byla nedávno diagnostikována Parkinsonova nemoc. Jeho vypomáhající kolega slyší na jméno Matt Starr.

A když tedy přistoupím k albu samotnému, hned v úvodu prozradím, že jde opět o dobrou, dokonce velmi dobrou nahrávku, které ovšem k dokonalosti určitý kousek chybí. Kapela jejím prostřednictvím zní velice sebejistě a vyzrále (jak jinak), uvolněně a její hráčská ekvilibristika vystrčí růžky především prostřednictvím skladeb Mean to Me a struhující, mohutnými sbory opanované písně 1992, v jejímž případě jde zřejmě o nejkvalitnějšího adepta desky. V těchto příspěvcích ukazuje Paul Gilbert proč právě on, platí za onoho guitar hero.
První dvojice skladeb Open Your Eyes a titulka Defying Gravity (s banální melodií), nabízí zemitý, spíše průměrný hard rock. To třetí, boogiem načichlá, drsná hitovka Everybody Needs a Little Trouble (se skvělým, Sheehanovým basovým zahušťováním prostoru), už je daleko silnějším kusem. O pestrost, ale i pohodu se starají písně Damn Im In Love Again, jemnější Nothing Bad (About Feeling Good) a rozmáchlá Forever and Back. Ani konec alba nezní prvoplánovitě. Ba naopak, kapela šlape nadoraz a v písni Nothing At All k sobě montuje smyslné akustické motivy v sousedství tvrdých rockových riffů. Erick Martin podává emotivní vokální výstup a Paul Gilbert mu zdatně sekunduje.

V konečném součtu se tedy jedná opět o solidní spokojenost, která do maxima postrádá určitý díl hitovosti z Hey Man, uchu lahodnější melodie nacházející se na Get Over It a především dva kilogramy dravosti, náležící době vzniku alba What If... Proto dnes za čtyři.



PS: během psaní této recenze, jsem se díky internetu dozvěděl, že podzim bude patřit dalšímu návratu jedné z předních hard rockových kapel dneška, švédským Europe. U nich mě při vzpomínce na alba předešlá, stoupá tlak ještě strměji než v případě Mr. Big a pevně doufám, že tady se budou na nebi rozsvěcovat hvězdy všechny. Uvidíme.





» ostatní recenze alba Mr. Big - Defying Gravity
» popis a diskografie skupiny Mr. Big


Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
2017-08-06

Tangent / The Slow Rust of Forgotten Machinery

5 stars

Od každého nového alba kapely Tangent, se očekává vysoká kvalita. Na progresivní rockové scéně, je takový moment doprovázen určitými předpoklady, pro někoho možná i obavami, jak kvalitně se tentokát Andy Tillisonovi a spol, podaří navázat na své předešlé albové úspěchy. Některé z nich jsou označeny za klasiky žánru a nesou v sobě mnohé inovativní prvky, jež spojují rock a jazzem.

Jestliže znamenala předešlá deska A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, návrat k samé prapodstatě hudby Tangent, je její čerstvá, teprve pár dnů se v obchodech ohřívající sestřička, znatelně odlehčenější a i na poměru kapely formátu Tangent, hračičkovější lehkonohá tanečnice. Její rytmicky precizně bušící srdce, pumpuje krev značky jazz, v celém žilno-cévním obvodě daleko uvolněněji, než tomu bylo kdy zvykem. A to i přesto, že za bicí soupravou dnes sedí přímo mistr Tillison. Stalo se tak zřejmě pod dojmem únavy z hledání neustále nových osobností, potřebných k obsluze tohoto "zařízení". Čtyři poslední nahrávky, zaměstnávali vždy jinou bubenickou personu, tentokrát tedy Andy osobně.

Jako dar z nebes, hodnotím obsazení dalšího "nástroje" jako nového prvku v hudbě Tangent. Je jím andělský hlásek Marie-Eve de Gaultier, který nás svou krásou oblažuje prakticky v každé skladbě. I Luke Machin se ukazuje jako plně adaptovaný a schopný kytarista, který s Andym pracuje už na třetí nahrávce. A znovu vyzvedávat kvality Jonase Reingolda a Theo Travise je myslím naprosto zbytečné. Bohatě postačí pár minut a všem musí být jasné, jak tito velcí profíci opět válí.

Nahrávka má dostatečně kvalitně sejmutý zvuk každého nástroje a její celkový feeling je velice vzdušný, dynamický a pestrý. Tématicky se věnuje ožehavé otázce dnešních dnů a tou je lidská migrace a utečenecká krize.

Obal a celkový design nahrávky, neměl po dlouhých letech na svědomý dvorní malíř a přítel souboru, Ed Unitsky, nýbrž jistý Mark Buckingham, což je myslím krok přinejmenším osvěžující.

Ale to, co mi na nové Andyho nahrávce imponuje v prvné řadě, je jeho barevná a vzrušující klávesová hra, která se na mnoha místech přidržuje určitých impresionistických obrazců, působí velice samovolně, nenuceně a pohybuje se v poklidném, až meditativním spektru. S jeho vokální akrobacijí jsem osobně nikdy problém neměl, je jedním článkem z mozaiky hudby Tangent, poznávacím znamením a plně do ní zapadá a přizpůsobuje se jí.


Je pochopitelné, že revoluční rozměr prvních, řekněme tří nahrávek, lze překonat jen stěží. Ale tahle kapela má na svém kontě i jiné, velice inovativní věci. Ať je to až dojemně romantická a slušivá nahrávka Down And Out In Paris And London, či pro někoho těžko zkousnutelné space představení COMM, vždy šlo o precizní práci z pera páně Tillisona. A tou je dle mého názoru i nahrávka nová, která mě po minulém mírném kalkulu, tentokrát udělala daleko větší radost.


» ostatní recenze alba Tangent - The Slow Rust of Forgotten Machinery
» popis a diskografie skupiny Tangent


King Crimson - Larks' Tongues in Aspic
2017-08-03

King Crimson / Larks' Tongues in Aspic

4 stars

Zakrátko tomu bude rok a půl, co jsem do sbírky přikoupil technicky nabušené album Red, společnosti King Crimson. Doba pokročila a nastal ten správný čas udělat další krok a zaobstarat jedinému Wettonovu zástupci King C. bratříčka. Volba padla na tuto desku, kterou jsem několikrát během posledních let na netu testoval a která se mě díky brilantní technické výbavě, vždy zdála totálně nepřístupná.

Za ten více než rok, se Red doma spokojeně zabydlel a jeho kouzlo mě "zbouchlo" takřka okamžitě. Pětka v jeho případě je zcela zasloužená, přesto, že ona trojetapa, ve mě nikdy nevyvolá pocity, které s mojí osobou cloumají při poslechu Lakeových a Belewových alb.

Bude to nejspíš díky zpěvu Johna W., který mi připadá občas kapku suchý, nevýrazný, málo emotivní (i když na prvních deskách Asia to cítím zcela opačně) a jehož barva a expresivita tu, je taková nijaká. Chybí mi tam citový náboj, teplo, vroucnost a výraznější sympatie. Myslím že na zmíňované desce Red podává výkon lepší.

Skladby nikterak pitvat nemíním, ale na to, jak jsem se desky "bál", probíhají poslechové dýchánky překvapivě soustředěně, nenuceně a se zaujetím. Ta krkolomnost je stroze řečeno šílená, ale také geniální, intenvizní, bravurní a samozřejmě i matematicky přesná. Vše do sebe jaksi samovolně zapadá, motivy na sebe dokáží navázat dalšími a ještě lepšími pasážemi, nechybí emoce ani nasazení. Obavy z dlouhých instrumentálních skladeb číslo 1,5 a 6 rozmetalo dokonalé nasazení Frippovi jednotky a díky Crossovým houslím mám během první písně pocit, že poslouchám Janáčkovi kvartety, či hudbu Bély Bartóka. Book of Saturdays je jako roztančená divoženka, předvádějící své umění na rosou pokryté noční louce. Exiles mě barvou, zvukem a tempem ze začátku trochu připomíná desku Lizard a Easy money je klasická Frippovina. Vlastně druhou část jazýčků přemontovali Dream Theaeter na albu Black Clouds & Silver Linings a ta se mi líbila vždycky.

Přesně oznámkovat desku po několika prvních posleších není adekvátní vůči sobě, ani druhým. Každopádně jen z laického hlediska a díky přínosu, který pro hudební svět King Crimson znamenali, nemůže být ani má známka nikterak nízká. 4-4,5*

» ostatní recenze alba King Crimson - Larks' Tongues in Aspic
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Curved Air - Airconditioning
2017-08-02

Curved Air / Airconditioning

3 stars

Debutní deska Airconditioning od sdružení "pokrouceného vzduchu", je spolu s albem Phantasmagoria druhým, které jsem si do své sbírky pořídil. Tentokrát se ovšem nadšení, provázející třetí výlisek, dostavuje v mnohem menší míře. Použitý mustr je přec kapku odlišnější. Najdeme zde více jazzu, složitější hudební schéma a dráždivou psychedelie, které je tu opravdu hodně. To vše jde na úkor melodiky, jež zůstala přikryta dekou přepjatosti a zvláštní schizofrenie. Těch delikatesních vyhrávek, které jsem na Phantasmagoria tolik obdivoval, je tu poskromnu. A právě proto je první deska Airconditioning (hrubě řečeno) určitým osobním zklamáním.

Vyloženě špatná, či slabá skladba zde není, i když Vivaldiho úpravy (tedy ta první) mohli mít kratší stopáž a více se otřít o původní autorovu melodii. Sonja Kristina je ovšem sex symbol jako hrom a snad i kvůli jejímu kouzelnému zevnějšku, pochopitelně rovněž famózní hlasové expresivitě, jsem si nahrávku zprvu nechal odloženou a postupem času se k ní navracel a nakonec i malinko zamiloval.

» ostatní recenze alba Curved Air - Airconditioning
» popis a diskografie skupiny Curved Air


Discipline - Unfolded Like Staircase
2017-07-30

Discipline / Unfolded Like Staircase

4 stars

Není tomu tak dávno, co zde kolega Braňo připíchl recenzi na tohle album. Tenkrát jsem ho měl necelý půlrok objednané a pomalu nepočítal, že někdy vůbec dorazí. Objednávku jsem zrušil, ale bylo mi odepsáno, ať ještě vydržím, prý je právě na cestě. A skutečně, za pár dnů čtu informativní email, ve kterém stojí - Discipline jsou tu.

Uběhlo několik týdnů, během kterých se album Unfolded Like Staircase pomalu zotavovalo v domácí fonotéce. Průzkumná cesta do jeho hlubin dala zatraceně zabrat, ale počáteční chlad a vzájemný odstup časem přerostl v respekt a náklonnost.

Bylo by mlácením prázdné slámy, chvíli po dokonale detailně vykreslené Braňově recce, psát podobnou. Můžete mu věřit každé dobře mířené slovo, tihle Discipline jsou skutečně něco extra, ale určitě ne pro každého.
Maximální technická dovednost je podřízena muzikální stránce s důrazem na osobní kouzlo i potřebné citové zpracování posluchače. Účinné zbraně vytasili na svém druhém kotouči tihle rodáci z amerického Detroitu a v páté minutě skladby úvodní dokonce citují motiv podobný tomu hlavnímu, z písně Dance on a Vulcano, všichni snad víme od koho.

Ale ať jen nechválím. Unfolded Like Staircase je zatraceně těžký posluchačský oříšek. Řadím ho do společnosti s takovými těžko-rozlousklenci jako jsou například desky Stardust We Are od Flower Kings, Snow od Spock´s Beard, vedle stejnojmenného dvojalba Echolyn, či jejich glorifikované nahrávky As the World, nebo nedávno přijatých a dokola omýlaných posledních Edensong. Vedle Unfolded... působí ranní Van der Graaf, nebo neprodyšní Wettonovi King Crimson, jako vcelku povedená poslechovka.
Rozhodně je přínosem krájet album po skladbách. Jako na jedno z těžkých děl lze aplikovat metodu, kdy se posluchač v jednom dni věnuje pouze jedné písni a opakovaně ji poslouchá například 4x, 5x, aby se dala snáze zapamatovat.

V hudbě Discipline postrádám silnější a opakované, snáze zapamatovatelné melodie. Vše je podřízeno progrockovému veletoči a uragánu. Změny tempa a nahuštěnost různobarevných motivů v jednu skladbu, je natolik dominantní, že je opravdu přetěžké něčeho se přichytit a motivy si zapamatovat. Na takto obtížně pochopitelných dílech, jsou určitým vodítkem kratší písně, jenže ty nám Discipline jaksi zapomněli nabídnout. Jsou tu tři skladby přesahující hranici deseti minut a jedna jdoucí dokonce přes dvacet. Jenže právě tato předlouhá suita, je tou veskrz nejpozoruhodnější skladbou alba. Právě do ní naše parta propašovala fragmenty, které jsou pro lebeční závity snáz pochopitelné a vytvářejí svazek úhlednějších motivů, zlehounka vplouvající do přístavu zvaný mozek.

Kolega Braňo vynesl toto dílo až na samou střechu světa a přiroval ho k Mount Everestu progu. Jeho názoru si vážím a respektuji ho (vždyť on sám je mým dvorním dodavatelem progové a neoprogové muziky už řadu let a vypsat seznam, orientovaný se z jeho recenzní množiny, nebyl by zrovna malý :-). Zde ale stojím v první řadě oponentů. V kombinaci s porovnávaným Echolyn-ovským As The World, stojí Unfolded tak v třetí řadě (na mléko, nebo přesněji řečeno, na nějaký hodně tuhý, medový nápoj) a vedle obdivovaných děl progresivní kultury jako jsou Awake, Promised Land, Fear of a Blank Planet, Unfold the Future, ale třeba i Brief Nocturnes And Dreamless Sleep, nebo The World Is a Game (kapely si jistě odborník znalý progu dosadí sám), se tihle Discipline ztěžka prosadí.

Ale všeho dočasu, má známka 4,25 je přesto dost vysoká a pokud bude deska pravidelně rotovat v médiích ovládající soukromý posluchačův (můj) svět, věřím že ještě povyroste.
Jedno se totiž muzice Discipline upřít nedá. Přes věškerou neprodyšnost, je podprahová návyková složka rapidně vysoká a objevitelská činnost s ní spojená má slušně vysoké ambice.

» ostatní recenze alba Discipline - Unfolded Like Staircase
» popis a diskografie skupiny Discipline


Millenium - In Search Of The Perfect Melody
2017-07-29

Millenium / In Search Of The Perfect Melody

5 stars

Doslova rajskou hudbu produkují polští Milleninum na svém posledním kotouči, na němž se pokouší "nalézt onu perfektní melodii". A věřte mi, že se jim to daří náramně. Nejsou to žádná ořezávátka a na hrací ploše přesahující jednu hodinu, rozehrávají velice pestré představení, plné berevných odstínů. Jejich kořeny, sahají do neoprogu osmdesátých a devadesátých let a pokud je mám zařadit někam do kontextu tvorby jejich okolí, pak věžte, že představují umírněnější klon ke svým krajanům Satellite. Nejsou tolik dynamicky výbušní, ani extaticky vzrušující, jejich muzika plyne soustředěně a spíše poklidně (ovšem zdaleka ne natolik ležérně, jako se to děje u dalších krajanů Believe).

V jejich hudbě lze vystopovat určitý druh melancholie a k daleko větší variabilitě si napomáhají častým užíváním dívčího elementu, podporující vokální stránku. Hlásek Karolina Leszko do jejich muziky perfektně zapadá a vyšponuje ji na další level, stejně tak i saxofonové melodie Dariusze Rybky.

Oba tyto subjekty dotváří výpravnou skladbu titulní, která ve svých dvaceti minutách představí Millenium v těch nejlepších světlech.
Druhá Girl from a Glass Sphere je velmi přívětivá skladba s pěknou melodikou, klávesovým podkresem a bočními vokály. Osobně mám velice rád ještě pátou Over & Over, ve které opět nástroj zvaný saxofon, rozehrává důkladnou tónovou spletitost a refén písně absorbuje chytlavou, nápaditou melodii. Temný závěr "ve světě fantazie", představí zase trošku jinou tvář kapely, jde o plíživě vyhlížející, uhrančivou skladbu, stojící především na hluboké atmosféře.

Ještě se zmíním o přitažlivém vokále Lukasze Galla, který mi svou farbou připomíná druhého změváka kapely Arena, Paula Wrightsona a vkusném, souměrně rozloženém zvukovém ošetření, které je u polských kapel už potřebným standardem. Tady se na nějaký Loudness War naštěstí nehraje.

» ostatní recenze alba Millenium - In Search Of The Perfect Melody
» popis a diskografie skupiny Millenium


Barclay James Harvest - Once Again
2017-07-27

Barclay James Harvest / Once Again

5 stars

Druhé album Once Again už naplno útočí vším, co dělá Barclay James Harvest unikátní kapelou. Dočkáme se emotivní práce s atmosférou, která je krásně dokreslována dojemně zakomponovanou, kytarovou sentimentální melodikou. Nechybí hluboká něha, ale i smutek čišící z každé noty.
Hudba je variabilní, ale její základ tvoří především silné melodie a je to právě druhé album, kde se začala přes určitou progresivitu, naplno projevovat i hitovost.

Je těžké z konceptu vytrhnout některé písně, ale faktem je, že úvodní skvost She Said, klavírní neradostná Song for Dying, epická, vznešeně působící Galadriel a orchestrální Mocking Bird patří dodnes k tomu nejlepšímu, co kdy kapela vytvořila. Nechybí i dechderoucí, španělkami podbarvená pomalá záležitosti Vanessa Simmons, která ale v konečném součtu bledne před nádherně vystavěnou a emocemi nabitou baladou Lady Loves. Na této skladbě je nejvíce poznat, jak moc se kapela oproti debutu zlepšila. Jako doprovod je zde využit zvláštní idiofonický nástroj s membránou zvaný brumble, jež obsluhuje samotný Alan Parson.

Lesův i Johnův hlas působí intenzivněji než na jedničce, zlepšení je slyšitelné, ale zároveň neztrácejí nic na své věrohodnosti a expresivity. Také se ukazuje, že výraznější klávesy byly přesně to, co kapele chybělo k dokonalosti.
Výborná deska.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Once Again
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Jethro Tull - Aqualung
2017-07-25

Jethro Tull / Aqualung

5 stars

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Genesis - And Then There Were Three...
2017-07-25

Genesis / And Then There Were Three...

5 stars

Původní úvahy nad konceptem tohoto alba, nad změnou jeho hudební orientace a nad zvukovým "zeštíhlením" odkládám stranou a napíši jen stručnou, pocitovku o nahrávce, kterou mám moc rád.

Tohle první "bez kytarové" album je podle mne báječné. Vkusně střižené, k popu otočené melodie, se klikatí po progové pěšince a v posluchači probouzí množství reminiscencí a příjemných prožitku.

Myslím, že je zbytečné laborovat nad tím, jak by deska dopadla se Stevem Hackettem. Už na předešlé Wind... se Banksovi klávesy nadechovali k mohutnému attacku a tady měli najednou plné pole působnosti. Jsou sice dominantní, ale nikoli pateticky preslazené a nesmrdí dobovým balastem. Své výsadní pozice Tony nezneužil a mohly tak vzniknout pěkné písničky.

Když jsem kdysi s Genesis začínal, patřila skladba Snowbound k mým nejoblíbenějším z jejich repertoáru. Je citlivě dojemná a dokáže náramně pracovat se sugescí. Její neopakovatelné kouzlo mě očarovává dodnes. Ale aby to nevypadalo, že tu září jen jedna kometa, podobných drahokamů je tu mnohem víc. Stejně něžná devede být i Undertow, dynamicky a rozpustile zabouří Ballad of Big a příjemně navrstvená je sedmiminutovka Burning Rope. Jedna parádní melodie vystřídá druhou, kapela z tempa nevypadne a rozhodně nezní opotřebovaně, nebo snad komerčně. Collinsův srdceryvný přednes v Many too Many vás přiměje k slzám a při písní následující, se bude vaše tělo vlnit do rytmu. Deska nabízí silné momenty i v samotném závěru, jedním z nich je píseň Say Its Alright Joe. Collins kouzlí v hrdle a Banks vrství ostré atmosférické krápníky. Nebýt nevkusné Follow You..., vyzněl by závěr The Lady Lies velmi povedeně.

Krásná deska naplněna krásnými melodiemi. Někdy stačí skutečně málo, aby byl člověk spokojen.

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis


Amazing Blondel - Fantasia Lindum
2017-07-20

Amazing Blondel / Fantasia Lindum

3 stars

Historizující podobenství staré anglické hudby, které kdysi reprodukovala trojice Amazing Blondel, je natolik nevšední a v dnešních dnech absolutně zapomenuté, tudíž pro generaci pod 40 dozajista nicneříkající, že jsem neodolal, abych je alespoň malinko nezviditelnil. Vědomostní bedna Petr Gratias v recenzi předešlé dopodrobna vylíčil historii vzniku kapely, i přechod jejího ostazenstva do čistě akustických vod, nacházející inspiraci v renesanční hudbě a tématech oné doby. Proto krátce k muzice:

Je tu šest skladeb a u dvou z nich, se jedná o instrumentální kousky. Jedním je dvojice renesančních tanců a druhý se nese v pochodovém rytmu. Titulní kus Fantasia Lindum, je dvacetiminutová členěná suita, která historií rezonuje naprosto dokonale. V její přítomnosti stačí zavřít oči a v momentě se nacházíte na nádvoří vznešeného středověkého hradu, či uprostřed komnaty překrásného, honosného zámečku. Zbylá trojice kratších a nutno podotknout že zapamatovatelnějších písní (v Safety In God Alone, dokonce cítím skrze vokální Anglické tradice, přítomnost Beatles), je zřejmě tím nejlepším na této desce. Loutnami, kytarami a flétnami se to tu doslova hmeží a jejich mistrné aranžérské propojení, v sobě velebí historizující pocit, plný nevšedních a hlubokých prožitků. Tím nejkrásnější na hudbě Amazing Blondel, jsou krásně posazevé hlasy, na jedničku sezpívané sborové vokály, potažmo sólové výstupy jejich členů, čerpající z dobových Anglických předobrazů.

Pokud máte rádi vážnou hudbu a svůj apetit občas proložíte odkazy k renesanční a barokní době, bude tohle trio tím pravým šálkem kávy právě pro vás.

» ostatní recenze alba Amazing Blondel - Fantasia Lindum
» popis a diskografie skupiny Amazing Blondel


Aerosmith - Permanent Vacation
2017-07-16

Aerosmith / Permanent Vacation

5 stars

Velkolepý výsledný sound nahrávek Permanent Vacation a Pump, je spolu stejně nerozlučně spjat, jako toxická dvojčata Tyler/Perry. Jen málokdo řekne, že jedna z nich je výrazně slabší, či za svou sesterkyní jakkoliv pokulhává. S Aerosmith mám léty vypiplaný návyk, který vyžaduje po poslechnu jednoho z alb, neprodleně otestovat i to druhé.

Produkční tým Farbain, Fraser, Rock, Lomas, dokázala z prachmizerného teplého zvuku osmdesátých let, vymačkat daleko víc šťávy a testosteronu, než jejich hvězdnější a pracovně vytíženější kolegové. Nejen Farbaianova záliba v žesťové sekci je kořením tohoto vynikajícího alba. Předně jsou to do puntíku dotažené, energické flákoty, útočící na první signální, jež se prakticky okamžitě uchytili jako singly a album mohlo zabodovat do hitparád.

Permanent Vacation není žádná umělohmotně nafouknutá, glamová (šminkoidní) bublina, typu Motley Crue, Kiss, nebo, nedej bože Ratt. Jedná se k sbírku neuvadajících rozkvetlých růží, ze kterých vás nejvíce popíchají trny hitovek Magic Touch, Rag Doll, překrásné Simoriah, v žebříčcích bodující Dude, nebo riffostroje Hearts Done Time a skladby titulní.

Aerosmith potkalo na jejich rockové pouti několik tvořivě významných období. Konec osmdesátých let patří společně s polovinou sedmdesátých k těm nejlepším a hudebně nejtvořivějším.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Permanent Vacation
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Kansas - Freaks of Nature
2017-07-16

Kansas / Freaks of Nature

5 stars

Kansas. Stát v jižní části severní Ameriky, ale rovněž první úspěšná art rocková kapela, pocházející z oblasti, vlastně města, podle něhož si dala své jméno. Svou kariéru nastartovali Walshovci velice rychle a hned jejich prvotina ( v USA Gold), čerpající z odkazu Lynyrd Skynyrd, byla velmi úspěšná. Rovněž ve staré Evropě mají Kansas dávno kultovní postavení, i díky nepříliš častým koncertním návštěvám.

Jako zcela klíčových lze označit prvních pět alb. Čtvrté Leftoverture získá pětinásobnou platinu a song Carry on... zaboduje doplna. Mám velice rád jejich alba napříč neuvěřitelnými pěti desetiletími, ve kterých kapela působila a dnes je opět s novým výtvorem znovuzrozena a plně akceschopna. Je tu ale jedna nahrávka, která je mi o malinko bližší, než ty ostatní. Její vitalita, energické kouzlo a živelný přednes, kde vzájemná komunikace všech nástrojů vytváří pestrou škálu hudebních variací, jež dokáží svou brilantní instrumentací zvednout ze židle, je zkrátka obdivuhodná.

Ty nejlepší nahrávky vytvořila kapela pod producentským dohledem vyhledávaného mistra zvuku Jeffa Glixmana a po dlouhých letech se s ním ještě jednou a naposledy spojila, aby bylo dosaženo kouzla mocného, jako v letech sedmdesátých. A tak se Kansas skutečně podařilo znovu vztoupit do téže řeky a zplodit dominantní, devíti-skladbovou kolekci.

Stran sestavy. Zdravé jádro Ehart, Walsh, Williams, je doplněno prověřeným Greerem na basu, novicem Gregem Robertem na klávesy a Steinhardtovi housle svírá neméně muzikální David Ragsdale. Člověk jež má na nahrávku určující vliv a jehož muzikantský talent a šarm do jejich žil pumpuje solidní množství "organického THC". Ano, bohužel stále chybí vůdčí kytarová a především skladatelská osobnost Kerry Livgrena, ale narozdíl od invenčně pokulhávajícího alba Power, zbytek ansámblu jeho služby zde zastoupí brilantně.

Tuto desku mám rád komplet celou, proto z ní nebudu vyoperovávat žádnou její část. Jde o společenství devíti orgánů, kde jeden má funkci dýchací, druhý oběhovou, třetí vylučovací a tak dále.

Nenápadný comeback Kansas v devadesátých letech, přinesl další brilantní nahrávku, v té době už odepsané kapely, žijící pouze ze staré slávy.

Mám za to, že takto na nápady potentní sbírku, už kapela nepřekonala ani s Livgrenem na famózní a mysticky výpravné nahrávce, silné Somewhere to Elsewhere. Souhlasíte?

» ostatní recenze alba Kansas - Freaks of Nature
» popis a diskografie skupiny Kansas


Hackett, Steve - Please Don't Touch
2017-07-14

Hackett, Steve / Please Don't Touch

5 stars

A pak že zmílená neplatí. Chtěl jsem začít slovy o tom, jak dobře si vybavuji nedávnou, precizní a dokonale detailní EasyRockerovu recenzí na tuhle desku. Právě ale zjišťuji, že z jeho pera nešlo o práci věnující se této nahrávce, nýbrž o jejího nástupce, Spectral Mornings.

Zasloužilý kolega, profesor s přezdívkou Mayak, si zde dva dny nazpátek povzdechl nad zbytečností x-tých variací na sprofanovaná alb hudební historie. Steve Hackett je persona dosti známá a tak je jasné, že Mayakově prosbě tímto krokem příjemný šrám do srdce neudělám. Přesto je poslední připomínka onoho alba 10!! let stará. A tak se logicky ptám proč? Proč má člověk "sloužící" v přední art rockové kapele světa, dokonce v její nejslavnější etapě, tak malou armádu věrných.

Nepochybuji o tom, že z houfu Progboardovských odpadlíků, i těch, kteří tu zůstali věrni, zná kytaristovu původní tvorbu naprostá většina. Ale v momentě, kdy se začne mluvit o sólových deskách (a to neplatí jen pro případ Hackett), jdou širší hudební znalosti stranou.


Please Don't Touch v mnoha aspektech pokračuje v linii alb Selling England by the Pound, či Wind And Wuthering. Určité momenty dokonce listují v knize nejmenších, Nursery Cryme. Hackettova druhá soukromá práce je ale detailnější, variabilnější a také experimentálnější. Svému dřívějšímu mateřskému zaměstnavateli se vzdaluje v kytarové dominanci, která tu převládá především v instrumentálních věcech. Stejně dokonale ovšem působí i písně, pro které je dalším nástrojem hlasový fond.

Miláček kapely Kansas Steve Walsh, promlouvá skrze výpravnou pohádku Narnia, výborná je závěrečná perla Icarus Ascending s neopakovatelným hlasovým kouzlem Ritchie Havense, ale number one u mne zaujímá rozkvetlá kráska Hoping Love Will Last- kde nadživotní výkon podává andělská Randy Crawford. Jde o jednu z vůbec nejlepších Hackettových skladeb v jeho bohaté historii.

Krásná a žánrově pestrá muzika kapely Genesis nekončí albem Wind and Wuthering, ale pokračuje dál na sólových pracech jejich kytaristy Steva Hacketta. Jeho první tři, možná čtyři alba, sledují podobnou dramaturgii a tónovou barevností protahují art rockovou éru k osmé desetiletce.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Please Don't Touch
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Uriah Heep - Innocent Victim
2017-07-13

Uriah Heep / Innocent Victim

4 stars

Za jednu z nejkrásnějších skladeb tohoto alba a myslím že i kompletní diskografie U. H., lze označit píseň Illusion. V její barvité instrumentaci a dokonalé aranžérské technice, se odráží celý progresivně moderní přístup hudby sedmdesátých let, minulého století. Zde vítězí emoce nad technikou. Atmosféra nad notovým zápisem a značně uvolněná free nálada, nad trendovou podlézavostí, tolik příznačnou pro alba osmdesátých let.

Ken Hensley je dokonalým čarodějem klávesových rejstříků a jedním z mých pěti nejoblíbenějších skladatelů epochy, ve které byl jeho přínos podle mne opravdu revoluční.
A John Lawton? Může ten vůbec zazpívat špatně? Uriáši nemohli po kalibru typu Byrona vybrat kvalitněji.

A že zní deska popově? Ano, ale pořád je dost nápaditá a melodický vzrušující. Styl kapely je stále hodně pestrý a rozpoznatelný. Jde o melodičtější variace původních U. H. a vzájemnou korespondenci s druhou půlí seventies, doby která už mohutnosti a délce skladeb typu July Morning nepřála.
Cožpak to ale byla vina samotných kapel?

Ohlasy na toto album, jsou alespoň zde hodně kontroverzní. Rozteč od pěti po jednu hvězdu často znamená buď lásku, nebo nenávist. To ať už si určí každý sám.
4,5* pro mou velmi, velmi oblíbenou kapelu.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Deep Purple - Machine Head
2017-07-12

Deep Purple / Machine Head

5 stars

Asi nemá cenu tuhle desku nějak dlouze představovat, nebo po x té přepisovat cestu jejího vzniku. Přejdu tedy rovnou k samotným superskladbám a přesto, že dnes už pro mne nemá většina z nich cenu zlata a neobsadí pole position tak jako kdysi, jejich sílu, generační šmrnc a vliv skrze desetiletí, zpochybnit nehodlám.

Smoke... je z důvodu rádiové fluktuace a oblíbené pozice na listu starých disko/rockoték tak zkažená, že si ji už několik let vůbec nepouštím. Bez Highway a Space si dobrý koncert legendy také nelze představit a Lazy mě k srdci nepřirostla nikdy.

Zbytek alba je mi tím nejlepším, co od D. P. znám. Maybe I'm A Leo, Pictures Of Home, Never Before a When A Blind Man Cries, jsou těmi nejžhavějšími favoritkami na dvoře králů hard rocku.

Další mocensky schopné a velké rody Evropy, jako Hohenzollernové, nebo Bourboni, tedy mám na mysli Led Zeppelin, Queen či UFO, musí do ohně přikládat řádně velká polena, aby dokázala udržet tempo a žár sálající z Blackmorovi party.

Stáří Deep Purple jsou sázka na jistotu. Pestrost a entuziasmus obsažený v jejich muzice je stále přitažlivý, dokonce i pro nové generace.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Genesis - A Trick Of The Tail
2017-07-11

Genesis / A Trick Of The Tail

5 stars

Pokud bude zapotřebí pět na tvorbu Genesis pochvalné ódy, výberu si některou z Gabrielovských nahrávek a nikdo nemůže říct ani popel. Ovšem objektivní pohled bývá odlišný a často zkončí jako subjektivní. Pokud bereme v úvahu, že něco takového skutečně existuje, je objektivita značně samoúčelná a podsouvá teze jednotlivce, skupinovému přitakání. Pro mne je objektivní tvrzení například to, že nahrávky A Trick of the Tail a Wind And Wutheting, tvoří jakýsi mezistupeň, nebo řekněme most k budoucnu Genesis. Na nich je zachycen inovativní vývojový prvek, zcela nepostradatelný, důležitý, ale také hudebně a myšlenkově zdílný a pro posluchače emočně přitažlivý.

Venku je pošmourno, prší a naplánované úkoly musí dojít přepracování. Místo pěší tůry, bude využito služeb motoristických a tudíž je jasné, jaká muzika bude rezonovat okny. Album A Trick of the Tail vykazuje ideální parametry, malující úsměv ve tváři i v takovém nečase, jaký se odehrál během dnešního dopoledne.

První Philovo album na uvolněném postu za mikrofonem je doslova úžasné. Nejen že jeho něžný a ve všech ohledech emotivní vokál do albového konceptu plně zapadá, ale aranžérská invence souboru, především dvojice Banks/Hackett sebejistě exploduje. Genesis měli často štěstí na materiálovou vyrovnanost, i toto album splňuje podobné parametry a osmička skladeb je vypilovaná až po strop.

Titulní song tohoto alba patří mezi mé nejmilovanější písně Genesis. Souhra dua Hackett/Banks šlape jako dobře promazaný stroj a u dvojky Entangled jsem se už rozpouštěl jako marmeláda na slunci. Píseň má zvláštní náladu, dlouho jsem hledal to správné pojmenování pro vystihnutí její atmosféry, až mě bylo mou drahou našeptáno slovo éterická. A toto synonymum bych nakonec použil pro celou padesátiminutovou kolekci Genesis. Éterické, vzdušné a maximálně podmanivé.

A jistě i jedno z nejlepších alb roku 1976.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis


Lennon, John - Working Class Hero: The Definitive Lennon
2017-07-10

Lennon, John / Working Class Hero: The Definitive Lennon

5 stars

Léto patří už od pradávna mezi nejbáječnější roční období. Venku je teploučko, světla dostatek a dá se vymňouknout spousta lumpáren. Jednou z příjemných disciplín je i výletnictví. Člověk může navštívit různá zajímavá místa, kochat se přírodou, historií, nebo kupříkladu architekturou. Další vyhledávanou kapitolou je dovolenkový pobyt. Ten, ať už na území naší vlasti, či za jejími hranicemi, si touží užít každý z nás. Já se s mými milovanými na jednom takovém právě nacházím a díky náklonnosti mé drahé polovičky i neutuchající potřebě mladého pána sedícího vzadu v autě, který prostě vyžaduje, aby písničky hráli, jen co usedne do sedačky a kola se roztočí (dobrý to návyk, vštěpovaný od kolébky), nezapomínám ani na kulisní hudební stránku, cestu značně zpříjemňující.

Pro letošek jsem do vozidla namíchal vskutku roztodivný hudební koktejl, který se povětšinou zkládá z osvědčených archivních pecek, převážně hard rockového stylu. Neříkám, že bych si třeba muziku Flower Kings, nebo generátorů neposlechl rád, ale pokud má být cesta zábavná a dobře ubíhat, je taková Highway Star, či Space Truckin ideálnější volbou.

Jako společník na první desítky kilometrů, byl bez dlouhého uvažování překlopen 2cd výběr toho nej od jedné z největších ikon celých hudebních dějin, od muže, jež byl políben tou nejštědřejší muzikální múzou a obdařen nejkrásnějším hlasem celé historie (osobní názor recenzenta), od Johna Lennona.

Ne všechna jeho alba jsou stopercentně vyrovnaná a tento výběr úctyhodných 38! skladeb je alespoň pro mne, tou nejideálnější volbou. Milovník Johnovi hudby tu nachází to nejlepší, s čím tento titán na své sólové dráze během sedmé dekády přispěchal. Největší hity, singly, krásné balady, pocty své Yoko, skladby s texty naplněnými mírovým poselstvím světu, ale i spousta "obyčejných" písniček, to vše a ještě víc, je na tomto bestoffku výborně stlačeno.

Na cd č 1. se střídá jeden evergreen za druhým, na dvojce už pár věcí z paměti lovím marně, ale i tady platí dobrá polovina za trefu do černého.

John Lennon je nedílnou složkou mé DNA, miloval jsem jej v Beatles a zbožňuji jej i sólově. Vždyť která osobnost hudebního průmyslu, dokázala vytvořit tak překrásné a výrazně zapamatovatelné songy jako Woman, Imagine, Stand by my, Beautiful Boy, Oh Yoko, nebo tu nejhezčí vánoční melodii Happy Xmas? Pouze a jenom muž velkého formátu, John Lennon.
Sláva jeho památce!

» ostatní recenze alba Lennon, John - Working Class Hero: The Definitive Lennon
» popis a diskografie skupiny Lennon, John


Porcupine Tree - Deadwing
2017-07-09

Porcupine Tree / Deadwing

5 stars

Osmá studiová nahrávka Deadwing se dá označit jako netvrdší, chcete-li nejmetalovější výtvor dikobrazího ostnu. Zvuk kytar je někdy nervy drásající, okno posluchačovi místnosti se dost často samočině otevírá do toho nejhlubšího a nejtemnějšího lesa a mašinkami zkreslený a zdepresivnělý Stevenův vokál, nahání strach i vážné pochybnosti do roviny pocitové.

Na druhou stranu je to skutečně první zcela úspěšná a do té doby i nejprodávanější nahrávka P. T., díky které kapela okamžitě podepisuje nový kontrakt s nadnárodní společností Roadrunner. O úspěch se zaslouží rovněž dva singly Shallow a Lazarus.

Na albu spolupracuje dvojice Adrian Belew, který hraje kytarová sóla va skladbách Deadwing a Halo a Mikael Akerfeldt z Opeth, který přidává vokální harmonie na Deadwing, Lazarus a Arriving Somewhere but Not Here plus druhé sólo.

Často surrealistické texty byly psány s Mikem Bennionem a Wilson měl v úmyslu je převádět do filmové podoby na způsob Lynch-ových vidin, z čehož nakonec sešlo.


Úvod a titulní Deadwing má ambice "čapnout" svou oběť okamžitě. Jadrně drsné kytary tu sedí milimetrově, v zákoutí se mačká armáda melodií, které se ukáží až s opakovaným poslechem. V půli se vykoná očistná Steveova lázeň a po ní připlují další temná mračna.
Shallow disponuje hitovým refrénem na podloží klasicko kytarovém a vzdáleně odráží jemné prvky disonantní melodiky.
Jako třetí je připravena podmanivá věc Lazarus, ihned je jasné, proč byla vybrána jako singl. Kvanta precizní melancholie, jaká vystopujeme jen u pana Wilsona. Nádhera. A nádherné okamžiky na nás čekají i s další snůškou výborných skladeb. Vybral bych dvanáctiminutovou prog perlu Arriving Somewhere But Not Here- jako dokonalou difinici stylu P. T. Vynikající a maximálně procítěný Stevenův zpěv v Open Car, nebo dojemnou baladu na závěr, skladbu Glass Arm Shattering- kde máme možnost si vychutnat rozmanitou Harrisonovu hru na bicí a dokonalou práci s atmoškou.

Deadwing je další nahrávka, na které předvedl své chopnosti a cit, co se týče ponoření do nálad, mistr oboru, klávesista Richard Barbieri.
Jde o jedno ze základních děl prog rocku.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Jadis - See Right Through You
2017-07-07

Jadis / See Right Through You

4 stars

Jsou desky, které člověk touží poznat a objevit mnohem důkladněji, než to samočině jde, než to složitost hudebního obsahu nahrávky připouští. Posloucháte, posloucháte a ono to s vámi pořád nic nedělá. Nezáživné nic, které okolo jen prochází a najít záchytný bod, to je jako hledat jehlu v kupce sena. V případě anglických Jadis je to dáno podobností jejich soundu na jednotlivých albech, mezi jednotlivými písněmi, v propletenci dlouhých a táhlých melodií, stejném středním tempu. Když to všechno sečtete, vykrátíte a vydělíte, za znaménkem rovná se, na vás čekají buďto zpruzené chvíle nudy a zbytečná ztráta času, nebo proposlouchání se naskrz muzikou, z počátku fádní a nudnou, po x-tém poslechu z čista průsvitnou a omamnou.

Nedávno jsem pořídil nové cd Jadis, No Fear Of Looking Down a okouzlen jsem byl takřka okamžitě. V zápalu boje přišlo na řadu i zapomenuté předchozí dílo kapely, které (možná z důvodu absence M. Orforda) zůstalo místo v domácí fonotéce, ležet v regále obchodu. To už byl ale daleko větší oříšek. A tak se poslouchalo pořád dokola, z repráků, ze sluchátek, na cestu, k práci a pořád nic. Až jednou to konečně přišlo. Co vám budu vyprávět, však to jistě většina z vás dobře zná. Stav pochopení a naplnění byl tady.

A tak dnes už mohu všem milovníkům neoprogu vřele doporučit předposlední album See Right Through You, skromných a věčně utajených Jadis. Žádné stylové kotrmelce, opět jde v první řadě o melodie, krásné melodie, pokojnou atmosféru a propracovaný akusticko/elektrický, místy trochu pompézní rock s vynikajícím Chandlerem u mikrofonu. A že tam není Orford? Nevědět to, tak to ani nepoznám.

» ostatní recenze alba Jadis - See Right Through You
» popis a diskografie skupiny Jadis


Silhouette - Across The Rubicon
2017-07-05

Silhouette / Across The Rubicon

4 stars

Nejsem přehnaně posedlý výzkumem výtvarné stránky přebalů svých nahrávek, či nahrávek, které mám v plánu si pořídit. Na toto téma byl odborníkem kolega P. Gratias, který dokázal díky mizerné kulivovanosti obalu, leckterému albu strhnout dolů i celou hvězdu. Takto posuzovat desku, mi přijde hodně přitažené za vlasy a s muzikou samotnou, má onen vjem jen pramálo společného.

Na stranu druhou existuje fakt umělecký, který dokáže i mizernou hudbu prodat/prodrat, směrem k zákazníkovi.

Obal i hudba alba nacházející se na desce nazvané "překročení Rubiconu", holandských progresivistů Silhoutte, dokáže oba tyto faktory bezpečně naklonit na stranu pozitivní. Toto překrásné výtvarné dílo Eda Unitsky, má alepsoň na mne zcela blahodárný účinek a jeho vizuálně vtahovačná schopnost, působí mocným dojmem. Když jsem jej spatřil prvýkrát, úžasem jsem doslova oněmněl. Jeho námět mě okamžitě zmagnetizoval a já začal ihned pátrat, jakou hudbu tahle kapela produkuje. Se zjištěním, že jde o můj oblíbený soudek rumu, tedy progresivní, chcete-li neo-progresivní složku, jsem se jen tiše pomodlil, aby nešlo o nějakou druholigovou sebranku z horní dolní. Nejde, samozřejmě že nejde, ale o muzice až za chvíli. Ještě k (oblíbenému) obalu: ten znázorňuje vodní hladinu položenou ve dvou vrstvách. První klasické, obklopené skalisky a ostrovy a druhé jakoby nebeské, na níž se plaví staré bojové plavidlo, ponorka z druhé světové války. Působivá imaginace a obrazotvornost tohoto nápaditého motivu, podporuje v divákově fantazii dvojakou analýzu a postupně je vnímána, jako námořnická abstrakce, s dušemi mrtvých, putujícími společně v vrakem lodi na věčnost. (jedno z možných vysvětlení).

A teď konečně k muzice:
V případě Silhoutte jde o vcelku mladou a velice nadějnou kapelu, ze země tulipánů a větrných mlýnů. A stejně úchvatně, jako působí malby starých holandských mistrů, působí i muzika téhle kapely. Pokud potřebujete srovnání, automaticky sáhnu po skupině IQ, s níž má společnou dojemnou melodiku, symfoničtější klávesové tvary a vynikající vokální výzbroj. V případě holanďanů se dokonce jedná o účast tří zpěváků a tudíž se nabízí vzájemná paralela s kapelou Barclay James Harvest. Mě osobně je nejpřitažlivější jemný hlas kytaristy Briana de Graeve. Kapela umě kombinuje masivní klávesové linky s elegantní klavírní výzdobou, ale upozaděna není ani práce kytarová. Okolo epického centra tu rezonují velké melodie, proložené vynikajícími sóly. Pro správné pochopení tvůrčích záměrů našeho komba, je nejlepší seznamovací volbou jeden ze tří jedenáctiminutových hymnů. Skrze jejich časové rozpětí vás kapela torpéduje obrovským množstvím změn a nálad, proloženým tím správným progrockovým tajfunem.

Silhoutte jsou zřejmě nejsilnějším zástupcem holandské progové líhně a přesto, že prvotní inspiraci hledali na britských ostrovech, zvláštní odér vycházející z jejich hudby je dnes bezpečně šikuje na evropský kontinent, mezi vůdce baculaté tulipánové země.4,5*



» ostatní recenze alba Silhouette - Across The Rubicon
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Barclay James Harvest - Octoberon
2017-07-04

Barclay James Harvest / Octoberon

5 stars

Deska Octoberon, je další výbornou nahrávkou kapely Barclay James Harvest. Může se zdát, že má ještě obroušenější hrany a výraznější melodiku, než například alba z let 74,75, ale je to spíše klam. Softové podání pánové praktikují od svých začátků a málo komu sluší lépe, než právě této kapele.

The World Goes On je vskutku překrásná, svou tesknou melodií mi částečně připomíná Beatles. Druhá, důraznější May Day, vsadí na pompéznější aranžmá a ve své druhé půli zhudební historickou chorální fresku. Nesporně výbornou skladbou je staroegyptským bohem Ra inspirovaná záležitost stejného názvu. Položena v tišší dynamice, opředena mystickými vícehlasy a tajemnou aurou. Přesto, že název písně Rock N' Roll Star může zavádět k jakési vlezlosti, opak je pravdou, jde o další velice jímavou, malinko přístupnější věc. Za pozornost stojí jistě i poslední dojemná záležitost Suicide?

Octoberon patří spolu s přístupnějším Gone to Earth k posledním velkolepým výtvorům BJH sedmdesátých let a pro mnohé je i posledním kvalitním albem této kapely.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Octoberon
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


UFO - The Visitor
2017-06-29

UFO / The Visitor

5 stars

Ano, rád přiznávám, že právě The Visitor je mou nejoblíbenější nahrávkou Ufo s Vinnie Moorem na kytaře. V době kdy vyšla, tedy roku 2009, jsem kapelu nijak systematicky neposlouchal. Zaujal mě obal, okamžitě jsem otestoval muziku a byl příjemně překvapen. Desku jsem zakoupil a takřka přes noc nastartoval Ufo mánii, během které byly dokoupeny starší věci s Moorem u vesla, i další památná alba s jeho blonďaným germánským, horkokrevným předchůdcem.

Této desky si vážím o to víc, že se od klasické produkce Ufo malinko liší a často těží v blues a southern-rockovém dole. Pozměněná inovace jí dává punc jedinečnosti, který podpořil i moderní produkční zvuk Tommyho Newtona. Zní sice tvrdě a současně, ale nezastírá rockové kořeny a krásně vyvažuje její pozitiva směrem k dnešku. Phil Moog zpívá s úžasným přehledem, místy oduševněle, místy svým drsným pojevem evokuje napnelismus dravce na lovu. Jeho hlas nepostrádá šarm i charisma, když se do toho opře, náhle exploduje jako granát z druhé světové.

Pochybovačné názory mých soukmenovců a především starších ročníků, kteří zažili slávnou etapu kapely s Michaelem Schenkerem a časo znásobují jeho nenahraditelnost a nedokáží novou osobu na tomto postě plně akceptovat, si k tělu nepřipouštím. Řada z nich se k "novým" Ufo staví posměšně a pro termíny blues rock a southern rock ve spojitosti s kapelou nenachází porozumnění. Osobně mám Ufo-uny pevně svázány s folkovou tradicí a jemným bluesovým dotekem již z dob alb Phenomenon, či Obsession. Že je Vinnie zručný kumštýř je věc všeobecně známá a svou pozitivní orientanci k těmto stylům protlačil i do Ufo, především na první albovou trojici. Tento jeho přínos vnímám pozitivně a s radostí. A právě na díle The Visitor je jeho účinek nejsilnější.


Saving Me přináší hned zpočátku silné jižanské inspirace. Boogie, folk a southern jsou v písni namačkány, jako citrón ve vašem horkém čaji. Tohle ale není žádný Tea pro holčičky, dunivá rytmika a syrový Moogův přednes ji tlačí k rockovým horizontům.
On The Waterfront se pozvolna rozhoupává, kapela hraje pro potěchu svou i naši.
Hell Driver zbožňuji, jde o našlapanou, střednětempou rockovou divočinu, které přitápí pod kotel plnokrevná Vinnieho hra a precizní souhra basa-bicí.
Stop Breaking Down má za úkol uklidnit emoce, její překrásný, melodický refrén a Mooreovu kytarovou práci doceníte s dalšími poslechy.
Rock Ready je poslední na A straně a společně s desítkou ze strany B, se mi jeví jako nejslabší.

Nikdy jsem neměl rád rozdělování alb na dvě poloviny. Časté podsouvání B strany do pozice té druhé a horší, stírá objektivitu a u mnoha recenzí nepůsobí dobrým dojmem. V tomto případě ale jde o pravý opak, "béčko" je dominantní a silně návykové.

Hned první skladba Living Proof je naprostá southern rocková bomba, ve které Vinnieho hra strhává všechno a všechny na svou stranu. Budí silotvorný organizační dojem, množstvím sól a ozdůbek dodává písni nesmazatelné kouzlo a styl Philova zpěvu je tu svůdný i dráždivý zároveň. Jasný adept na hit a nejlepší píseň alba.
Pokračujeme s volnější Can't Buy A Thrill. Moore je prostě všude, překrásně sóluje, akustikou zaplňuje prostor okolo Moogova vokálu a do refrénu vytáčí další brejky.
Balada má číslo osm a je jí píseň Forsaken. Opět jsme na jihu Arkansasu (nebo v jeho okolí). Boční sbory, kytarové ladění a Philů fantastický vokál (kdy tenhle člověk zpíval lépe), přivezou do závěru skvotné kytarové sólo.
A ještě Villains & Thieves. Tady se řádně přitvrdí, přeci jen jsou Ufo rockovou kapelou, jenže je tu Raymondova klavírní linka a srážka oprýskaných dodávek s nápisi western and boogie, exploze se děje právě v jejím středu.

Ke své recnzi připojují odkaz na opěvovanou jižárnu, skladbu číslo 6. Living Proof.
Pro ty, kdo ji neznají, nebo produkci Ufo s Vinniem nesledují, či cíleně zavrhují, poprosím o její otestování a vlastní názor z řad osazenstva Progboardu.
Třeba napomůže rozšířit vlnu zájmu směrem k nám, co jsme Ufo-pozitivní.

https://www.youtube.com/watch?v=0g-5JGtScQw


» ostatní recenze alba UFO - The Visitor
» popis a diskografie skupiny UFO


Pallas - Pallas - The Dreams Of Men Special Edition
2017-06-28

Pallas / Pallas - The Dreams Of Men Special Edition

5 stars

Netradiční začátek se bude týkat klasické numerologie a jejího vztahu k číslovce tři:

V případě trojky jde o číslo vyjadřující mentální schopnosti a
studijní potenciál, bystrý intelekt, energii, chápavost, vnímavost,
pojmovou představivost, originalitu, veselost, optimismus a radost ze
života.
Vyznačuje se také silou, nezávislostí, jistotou, svobodou, nadšením a
schopností postarat se sama o sebe. Trojka se ráda obklopuje lidmi.
Lidé pod vlivem trojky mají dobrý vkus na oblékání.
Projeví-li se negativní stránky trojky, budou to přílišná kritičnost, sklon k výstřelkům, klamání ostatních, vrtkavost, netečnost nebo přílišná bezstarostnost.


Jsme na hudebním fóru a tak je pochopitelné, že toto numeru budu převádět směrem k albovým triumvirátům, které jsou s některými kapelami a hudební historií pevně spjaty.

Okamžitě mne napadá slavná trojice (jména skupin z úsporných důvodů vynechám, každý je jistě zná):
The Dark Side of the Moon - Wish You Were Here - Animals - zcela zřejmá paralela (stejné desetiletí, dvouletý odstup, totožná sestava, evolučně rozvíjený hudební styl)
2112 - A Farewell to Kings - Hemispheres (podobné atributy jako v případě předešlém)
The Yes Album - Fragile - Close to the Edge (i tuhle trojici jaksi automaticky slepuji v jedno)
koho napadají další uskupení, jejichž alba má postavená v pomyslné podskupině, může je uvést do přislušné reakce níže.
Já do tohoto spektra a právě proto o něm mluvím, počítám i tři brilantní práce skotské kapely Pallas, alba Beat the Drum, The Cross And The Crucible a nahrávku recenzovanou.

V případě desky The Dreams Of Men, jde o velkolepou, místy až pompézní hudební produkci, zasazenou v neoprogresivním květináči, jejíž textová náplň poukazuje na lidské touhy a sílu, vydobít vytýčené cíle, či snahu zaujmout svá postavení na nově navštíveném území.

Celkem devět dlouhých a rozmanitých skladeb nám nabídne jak symfonické tak lyrické čtverce a fanda progresivní muziky si u takto propracované hudby spokojeně mne ruce.
Hned první skladbu The Bringer Of Dreams opanuje mohutná, klávesovo kytarová hradba, střídání nálad a sytý, strhující důraz na atmosféru.
Warrior vypráví o temnějších záležitostech, jako je terorismus a sebevražedné útoky. Posluchač pocítí nátlakové, metalovější ladění, kytara rifuje, ale dokáže vytvořit místo i pro atmosférickou vsuvku.
Úžasný je úvod a vlastně celá píseň Ghostdancerů, zabývající se masovou migrací z Evropy (konkrétně ze Skotska) do Ameriky. Texty zkoumají kontrast mezi úspěchem přistěhovalců v jejich novém domově s méně příznivým dopadem na původní obyvatelstvo. Píseň je nesmírně silná jak lyricky (pasáž s houslemi), tak hudebně. A takto bych mohl pokračovat skladbu po skladbě, jelikož každá je svým způsobem charakteristická a její jedinečnost si o to říká.

Celkově jde o pozoruhodné album, kterým Pallas dál rozvíjí svou epickou produkci a tímto třetím dílem v řadě, završují své nejplodnější údobí.


» ostatní recenze alba Pallas - Pallas - The Dreams Of Men Special Edition
» popis a diskografie skupiny Pallas


Anathema - The Optimist
2017-06-26

Anathema / The Optimist

0 stars

Nové a další poslechy měli zásadní význam a napomohli odtajnit ukrytou sílu pro mne dnes už zcela úchvatného díla The Optimist, ostrovanů Anathema. Tato mikro recenze je pouze doplnění předchozích řádků recenzenta, ve kterých se záměrně určitým náležitostem vyhnul, nebo některá fakta opomenul.
Rozhodně jsem nezmínil výtvarnou stránku alba, která vzdáleně s nahrávkou A Fine... koresponduje. Ať už se jedná o působivě povedený přebal, či fotografie a koláže uvnitř, jež zážitek z hudby "doporučují" umocnit. Zodpovědný je všeuměl Travis Smith, který odvedl skutečně výbornou práci. Důležitým faktorem je i variabilní zvuk, který ač na dvou, třech místech rezonuje, dokáže si udržet čistou fazónu a povedenou dynamiku.

A pak tu jsou písně samotné, které postupem času vyplavují dostatek endorfinu, aby dokázali posluchače uspokojit.

Výborná, po intru následující píseň Leaving It Behind, by se stejně dobře vyjímala na území, které řídí předešlé satellity. Endless Ways je další zástupce z pokladničky romantických a posmutnělých holubic, ve které se plně zaskví vokál Lee Douglas. Skladbu částečně opanují elektronické vsuvky, hledící skrze budoucno a přidávají do kompozice zcela odlišný rozměr. Titulní The Optimist kooperuje na svém začátku s podobným modelem jako píseň předchozí a příváží posmutnělou klavírní melodií v závěsu intonačně skvělého Vincenta, ten postupně přechází v duet se svou sokyní. I tato věc, se dokáže dynamicky osvobodit a vybudit. Krásné rozjímání nabízí klavírní běhy instrumentálky San Francisco, na niž stylově navazují další a další povedené emoční trumfy. Osobně mám moc rád svižnější Can't Let Go, hřbitovní tryznu Close Your Eyes (sílu okamžiku potrhne sólo na trubku), nebo meditační Back to the Start.

Hodina strávená ve společnosti alba The Optimist uteče jako voda a uvnitř vaší schránky vám uloží vzpomínky na něco zcela neuchopitelného, co možná stejně jako recenzent plně doceníte po určité časové periodě.


» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema


Saga - House Of Cards
2017-06-25

Saga / House Of Cards

5 stars

Fakt, že je album House Of Cards druhým, nejčastěji recenzovaným výtvorem kanadské Sagy na těchto stránkách, jistě svědčí o jeho kvalitách i oblíbenosti u posluchačů. V hlavě mám uvíznuté žhavé vzpomínky z před tří dnů, to když jsem jeho veličenstvo nabalil ve formátu mp3 společně s další várkou hudebních chuťovek na kolo-výlet krajinami naší vlasti.

Okamžitý útok Saga-muziky na cyklistovu emoční membránu, už od prvních minut nabádal k myšlence, mít u sebe alespoň Tablet a spoustu pochodujících fragmentů, jež se při poslechu hrnuli na povrch, kultiviovanou formou okamžitě převést do stroje. Domnívám se, že poslouchat muziku, šlapat na kole a psát u toho recenzi, není jaksi zdravě proveditelné. A tak se k tomuto kroku uchyluji až následovně.

House Of Cards představuje kapelu Saga ve výborné skladatelské kondici. Její sevřenější jádro, dokáže vyplavit spoustu skutečně silných věcí. Osobně v nahrávce cítím bublající, vroucí magma, které se zarputile dere na povrch a na mnoha místech eskaluje a vykvétá do krásy. Jde o mimořádně nápaditou nahrávku, která v intencích moderního rocku nabízí hymny jako God Knows (s neskutečně dobrým Sadlerem), Always There, Ashes To Ashes, barvitou baladu Only Human, That's How We Like It!, progrockový klenot We'll Meet Again, nebo Money Talks.

Saga má obrovskou devízu v osobě velice variabilního zpěváka Michaela Sadlera, který se svým hrdlem předvádí neuvěřitelné kreace v různých tóninách. Pro dosažení větší rozmanitosti střídat několik poloh, barev a na svůj "nástroj" nechává působit finesi moderního elektronického světa. Výsledek je alespoň pro mne veskrze úchvatný.

Vlastně jde o typické Saga album, bohaté na melodie, vokální linky a sborové nápěvy. Důraz je kladen na nápaditos s podporou precizní rytmické práce.
Z mého pohledu je tahle deska jednou z těch, které řadím velmi vysoko v oné pozoruhodné řadě nahrávek této kapely.


» ostatní recenze alba Saga - House Of Cards
» popis a diskografie skupiny Saga


U2 - Achtung Baby
2017-06-24

U2 / Achtung Baby

5 stars

Tvorba kapely U2 vyvolává v hudebním světě hodně protichůdných názorů. Jsou mezi námi ti, kteří skupinu bezmezně obdivují a jdou za každým jejím albem hladoví jak vlci. Po jejich boku absolvují gigantická světová turné (díky čemuž se z U2 vyklubala největší koncertní kapela posledních let) a rozplývají se při pohledu na své miláčky. Je tu ale i skupina (určitá část se nachází i mezi progrockery), která jimi buďto opovrhuje, nebo je kapela nechává zcela chladnými. A pak je hrstka nás ostatních, kteří Boňáky můžou jen v určité etapě a rádi si poslechnou dvě, tři kvalitní desky.

Uznávám přínos kapely pro rockový svět, politické záměry jejich vůdce mě nechávají chladným, ale nepopírám, že hudbu tvořit dovedli. První desky se svezli na vlně oné doby, ale pak přišlo strhující dílo Joshua Tree a svět objevil novou ikonu. Ještě dál šlo moderní kompoziční dílo Achtung Baby a podle mne dorazilo na nejvyšší metu, které byla kapela ve své existenci schopna dosáhnout. Elektronické éra - Zooropa a hlavně nechutný Pop jsou už hodně mimo. A až návrat k písňové tvorbě prostřednictvím All That... dokázal z kapely vykřesat nový a kvalitní umělecký potenciál. Myslím si, že s každou další hudební várkou, už kvalita kapely opadává (stagnuje) a ta se pohybuje na jistotu v mantinelech svojí "progrese". Alespoň fanoušci dostanou to, co čekají a nemusí se děsit dalších elektro odpadů.

Achtung Baby vnímám především jako dílo producentů. To jejich rukou dostává šmrncovní moderní výraz a jak Brian Eno, Daniel Lanois i Steve Lillywhite se maximálně vepsali do jeho drážek. Z celého konceptu nejraději poslouchám vzletnou a dýchající čtveřici skladeb Until the End of the World, The Fly(bože ty Bonovi výšky), Ultraviolet (Light My Way) a Acrobat, plus nádhernou baladu Love is Blindness.

» ostatní recenze alba U2 - Achtung Baby
» popis a diskografie skupiny U2


Fish - A Feast Of Consequences
2017-06-23

Fish / A Feast Of Consequences

5 stars

Předešlou Fishovu desku 13th Star jsem tu nedávno popsal vcelku podrobně a tak si v případě následníka A Feast Of Consequences dovolím být naopak velice stručný. Ne snad proto, že bych tentokrát nebyl podobně ohromen, ale nechci a nemusím vyvýjet úsilí na slohovou práci, abych dostatečně popsal tak nádhernou muziku, jakou v posledních létech vytváří tento vzrostlý skotský bard.

A Feast... je úplně jiná než předešlý, moderně znějící Fishův výtvor. Jde spíše proti proudu času, avšak neopakuje a neomílá. Vstříc větší muzikálnosti, se prostřednictvím nové jedenáctky skladeb nalézáme v krajině příze hedvábné, kde se tká nitěmi pozlacenými a různobarevných stuh jsou tu plné koše. V krajině vznešené i cnostné zároveň. Průrazná hudební složka a nepřeberné množství skvělých (progresivních) nápadů tu neberou konce a rčení o zrání dobrého vína se k tvorbě tohoto vokalisty dá přivázat a sepnout už dlouhé roky. Pokud by tohle měl být Fishův testament, těžko si představit silnější.

Výrazné a emočně opět vzepjaté album, vyhřezlé z útrob mistrovi geniality. Bravo pane Dick, vaše muzika mě nepřestává bavit a ohromovat.

» ostatní recenze alba Fish - A Feast Of Consequences
» popis a diskografie skupiny Fish


Anathema - The Optimist
2017-06-20

Anathema / The Optimist

4 stars

Už tomu bude pětadvacet let, kdy kapela Anathema poprvé vystrčila svůj nosánek ze zatuchlých síní doom metalu, v anglickém hrabství Lancashire. V jejich začátcích ji uctívali především gotikou posedlí metalisté, pro něž byla devadesátá léta jakousi obrodou a "nový hudební styl" živnou půdou na neprozkoumaném územím. Charakterizovali jej pomalinku se táhnoucí, těžké kytarové stěny, šité po vzoru Black Sabbath a Candlemass.

Díky těmto obhroublým začátkům má kapela dodnes stylizační smůlu, jelikož ji nezanedbatelná část hudebně smýšlející populace, bude už navždy řadit mezi zaprodance, přeběhlíky a trendaře (na rozdíl od obloukem se navrátivších kopírovaček P. L. a M. D. B.) Cavanaghovci toho času, během pouhých čtyř let, prodělají obrovskou změnu a už na třetím albu Eternity, zcela mění svůj hudební model. Raketový vývoj se výrazně podepíše na stále se zlepšující produkci Alternative 4 a Judgement (ke kterým se dodnes spousty jedinců stále obrací jako k ikonickým) a přitáhne hordy nových fans i uznání soudobou kritikou. Po experimentálnějších a spíše rockových nahrávkách A Fine... a Natural... přichází sedmiletý odpočinek. Tento tvůrčí půst byl ukončen nově nastartovanou a částečně přesbrojenou kapelou, v čele s famózní nahrávkou We’re Here Because We’re Here.

Od té doby nám naši Liverpoolané servíruje nová alba opět v pravidelných intervalech a na každém z nich se snaží posunout svoji vyšlechtěnou, osobitou a prchavým emočním kouzlem provoněnou muziku kupředu. Postupují po drobných krůčcích, aniž by jakkoliv stagnovali, klopítali, nebo se, nedej bože opakovali.
A tak jsou mezi námi ti, kteří je následují s chutí a uši bedlivě nastražují, aby jim neunikl ani jediný tón z malebného hlásku, dnes už výrazně dominantnější zpěvačky Lee Douglas, která pomaloučku přebírá hlavní pěvecké otěže a Vincentův vokál nepatrně vytěsňuje.
A samozřejmě i ti, jež budou kapelu už navždy osočovat s plagiátorství sebe samých, elektronické nudy, zaslepeného egocentrismu, či úpadku do alternativního mainstreamu.

Před vydáním alba kapela avízovala zprávu, o tématické návaznosti na desku A Fine... Po textové stránce snad, ovšem po té hudební se o žádný "návrat" rozhodně nejedná. Optimist pokračuje přesně v místech, kam už předchozí Satellity nedosahovali, nebo se s nimi z půli překrývají. Porce melancholie je ještě roztahanější a některé skladby budí dojem zbytečně uspávací. Občasná monotónnost je ke škodě věci, ale pokud má člověk ve chvíli, kdy mačká tlačítko play svou náladu vyšponovanou do ezoteričtějších pater, nic nebrání, ani by se s nahrávkou bezpečně pomazlil.

K jednotlivým skladbám se prozatím vyjadřovat nebudu, nahrávku nemám prostudovanou natolik, abych dokázal vypichnout její silné momenty. Po prvních seznamovacích dotecích, je splývající efekt stále hodně hmatatelný.

Z (nové) muziky kapely Anathema, z polohy, ve které se dnes nachází, není těžké vycítit, jak moc jí pánové a dáma věří a spokojeně se v ní koupou. Za sebe bych těmi očistnými přípravky trochu šetřil, menší porce bublinek a zředěnosti, by pokožku vycídila o poznání důkladněji.

Kdysi nášivkami zarostlý rejpal opět pronese opakující se úpadkářskou formulku a do budoucna hledící rocker pozitivec zajásá, nad dalším rozkvetlým pupencem v sadu jménem Anathema.

Osobně se přikloním k té druhé kategorii, ovšem s připomínkou k přecitlivělé hudební vláčnosti, která místy budí dojem až přehnaného sentimentu a jisté akademické setrvačnosti.



» ostatní recenze alba Anathema - The Optimist
» popis a diskografie skupiny Anathema


Edensong - Years In The Garden Of Years
2017-06-19

Edensong / Years In The Garden Of Years

5 stars

Chtě nechtě, v prvé řadě musím poděkovat Saigonovi za skvělý tip. To on mi tuto kapelu představil a posléze mě i nasměroval k jejich loňskému albu - jemu tedy patří první díky.

Skutečně jde o nevšední a originální zážitek s muzikou, která je s progem spjata stejně nedělitelně, jako je pomocí točité šňůry spojeno (dnes už historické) sluchátko telefonního přístroje se svou mateřskou základnou. Navíc je hudba Edensong aranžérsky precizně tvarovaná jako nějaká krásně prorostlá, načančaná bonsaj. Ovšem nejde zde o pastvu pro oči, nýbrž pro uši.

V případě desky "roky v zahradě let" (vskutku originální název, stejně jako interesantní obal i design uvnitř bookletu), se jedná o vysoce flexibilní instrumentální představení. Už z úvodních minut jde pocítit občerstvující odér něčeho, co tu v podobné poloze neslýcháme běžně a postupně je nám vnuknuta myšlenka, že to není jen bohapustý klam, ale že se chlapci z Edensong svým bohatým pojetím skutečně snaží ozdravit jedno z chapadel moderní progresivní hudby.

Zřejmým odlišovacím faktorem je využití sólové flétny, postavené do nástrojové roviny po vzoru Jethro Tull, stejně jako přidaná komorní aranžmá pro violoncello(a), dodávající hudbě této party velice svojský a svobodný rozhled. Občas se atmosféra rockově přihustí, prosáknou temnější prvky, díky čemuž vyniknou jemné pastorální stíny s folkovými kořeny, jež se za pomocí symfonického výraziva transformují do strhující progresivní bitvy. Jasnou doménou Edensong jsou velice časté změny temp a nálad, což opět naznačuje různorodost a všestrannost jejich muziky. Zvuk je doslova eňo ňuňo, krásně čitelný, plný a vyzrálý s nuantními dynamickými přechody, vzrušující i melancholický zároveň.

Na desce najdeme dvě instrumentální představení, které se s narůstající minutáží dokáží transformovat do zničující prog rockové mašinérie. Nejsou to žádná umělohmotná vylamovátka, ale precizně zaranžované záležitosti, praskající pod náporem intenzity hudebního talentu instrumentálně velice šikovných profíků.

Pokud bych měl hledat kapely, ke kterým by se dala jejich hudba přirovnat, slyším tu částečně Echolyn (z dob jejich stejnojmenného dvojalba), trochu Discipline a díky flétně samozřejmě ráznější a méně folkově přečtené Jethro Tull. Španělky občas zabrousí k akustickým Opeth a klavírní chodbičky proklestil free jazz a fusion.

Edensong se snaží oslovit muzikou maximálně vyzrálou, která je určena pro progrockové abonenty všech věkových kategorií, zde pak pro lidi jako Mayak, Brano, PaloM a určitě spoustu dalších. Naschvál ji ochutnejte a třeba se na udici, políčenou v této vznešené zahradě pocitů, chytnete stejně "naivně", jako vousatý sumec Horyna.

https://www.youtube.com/watch?v=-StFHEVz3eo

» ostatní recenze alba Edensong - Years In The Garden Of Years
» popis a diskografie skupiny Edensong


Strawbs - Ghosts
2017-06-15

Strawbs / Ghosts

5 stars

Skromné přání na začátek: Nechť tato recenze poslouží, všem těm, kteří stejně jako kdysi já, zatouží objevovat vyjimečně kvalitní hudbu, částečně zapomenutých kapel, kterým v době největší slávy a působnosti, patřili stejně prestižní a cenněné vavříny, jaké dostávali větší a známější spolky, kooperující v těsném sousedství jedinečných Strawbs.

Kolega Gattolino kapele Strawbs na těchto stránkách věnoval zaslouženou pozornost a velice dobře popsal stav věcí u rozhodujících alb této party. Budiž jemu obrovské díky (i když netuším, zda-li tu ještě působí), za nasměrování na tu správnou cestu, po které se vydávám také já. Cestu objevování tvorby, velice přitažlivých a emocemi prostoupených děl, donedávna zcela neznámých ostrovních velikánů sedmé epochy.

Pořízení alba, třetího v mém případě od Strawbs, předznamenalo zcela náhodné objevení na jednom českém hudebním portále a tak bez sebemenšího zaváhání, jsem jal se objednávat.
Krásně vyvedený remaster s výborným zvukem a bonusem, dýchal novotou ale bláhové očekávání, že by snad mohlo jít o hudbu pokračující v odkazu historickém a duchovním, zrcadlově podobném na o čtyři roky starší model From the Witchwood, se rázem rozplynuly v nenávratno.
Hlas Davea Cousinse, tolik zde podobný na raného Gabriela mě stále směřuje někam mezi alba Foxtrot a Lamb Lies... Přitom tito Strawbs jsou výrazně svoji a jedineční.

Duchovní jednota ustoupila promyšleným strukturám. Chorální obraz doby o staletí nazpět přepustili místo větší dynamice, klasické rockové souhře basa/bicí a skrz písně vystupuje pompa, lechtající matku melancholii, nad níž krouží tajemní andělé středověku. Tyto aspekty jsou pak přítomné především ve dvou nejdelších složených kompozicích, uvodní Ghosts a úchvatně strašidelné The Life Auction.
Je tu ale i lehce hravá stránka desky, kompozicím Lemon Pie, Where Do You Go a Don't Try To Change Me nechybí vzdušnost a nenucenost.
A duchodní proporce jsou zase vtisknuty do první části Starshine/Angel Wine, dvojičky Remembering/You And, i v závěrečném chrámovém chorálu Grace Darling. Jako bonus přijde vydařená kompozice Changes Arrange Us.

Strawbs byli opravdu jedineční a myslím i hodně nedocenění. Bohatost jejich světa se právem dá nazvat absolutní hudbou.

» ostatní recenze alba Strawbs - Ghosts
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Queensrÿche - Rage For Order
2017-06-14

Queensrÿche / Rage For Order

5 stars

Jsou desky, které mám rád pro jejich typickou vlastnost, která je dokáže odlišit ať už od konkurence, nebo od svých rodiných soukmenovců. Jedním takovým albem je i deska Queensryche Rage for Order, pro její přidaný, výrazný progresivní element. Vnímám ji jako skutečně první prog- metalovou nahrávku, která otevřela brány dalším, hutněji orientovaným kapelám, kterým byla škatulka rock malá a měli v erbu psáno "tvořit sofistikovaněji" než bylo v kovovém sektoru obvyklé. A tak je v tomto oboru kapela okolo skladatelského génia Chrise DeGarma, vnímána jako pionýrská.

V mezipaměti, mám desku uloženou jako album dvojic. Znamená to, že z jejího obsahu vyzvednu několik spolukoketujících dvojskladeb, jedoucí po podobné hudební linii, avšak zaznamenávající hudebně-logické odlišnosti.
Jako nejrevolučnější položky alba, vnímám skladby Neue Regel a Screaming In Digital. Podobné už kapela ve své historii nikdy nenatočí. Ze zapojení samplů, programovaček a efektů, nejen do Tateova hlasu, mě mrazí při každém jejich poslechu.
Nejoblíbenější je dvojice po sobě jdoucích písní, vypjaté, I dream In Infra Red a veskrze démonické, The Whisper.
Na úkor provařené hitovky Silent Lucidity z Empire, si raději poslechu dvojici balad The Killing Words a poslední, překrásnou pískanou holubici, I Will Remember.
Opomenout nemohu ani skvělý cover od Lisy Dalbello, Gonna Get Close To You a vznešenou hymnu London.


Queensryche v roce 1986 stáli na prahu něčeho, čemuž pomáhali vzniknout a jež dostalo nálepku progresivní metal. Škoda jen, že jim samotným, se tahle cedulka po osmi letech odlepila sama.



» ostatní recenze alba Queensrÿche - Rage For Order
» popis a diskografie skupiny Queensrÿche


Pallas - The Sentinel
2017-06-10

Pallas / The Sentinel

5 stars

Skotští Pallas byli mezi prvními nástupci z druhé vlny britských kapel, kteří toužili obnovit zašlou slávu art rocku sedmdesátých let a znovu připomenou nezpochybnitelný význam takových velikánů, jakými byli Genesis, nebo Yes. Jejich legendární debut The Sentinel je doslova přeplněn geniální muzikou. A jestliže posluchači nedělá problém překlenout možná až propastný zvukový hábit osmdesátých let, na povrchu tohoto diamantu se zaskví špičkové muzikantské výkony, velice zajímavý textový koncept o bájném kontinentu Atlantida a ucelené a velmi poutavé aranžmá, které drží jednotnou linii a celou hodinu diváka v příjemné extázi.

Energickou sprchu dostaneme hned ze začátku, píseň Shock Treatment v sobě spojuje nahromaděnou energii, vzdor i zvláštní scifi náboj. Pře branami Atlantidy se ocitneme s Cut + Run a velmi vzrušující jsou obě atmosférické části Rise And Fall. Podmanivý vokál prvního zpěváka kapely Euana Lowsona, nejcharizmatičtěji promlouvá na pozadí přelétajících akustických tónu v čarovné, černooké nádheře East West.

V druhé půli kapele přidává na smyslnosti, přicházejí patetické, ne však zbytečně nabubřelé motivy a sytější, symfonický výraz. Emocionální přitažlovost a důraz na posluchačovi pocity, se odráží v písních Heart Attack, nebo Atlantis. Se závěřečnou Ark of Infinity, se naše bájná kniha uzavírá a Euan Lowson v roli vypravěče, nás bravurně doprovází i v poslední epizodě této překrásné pohádky. Na obzoru vidím jen vzdouvající vlny střpitícího se moře. Slunce zapadá za horizont a v hlavě mi problesknou mylšenky, bortícího se kontitent do propastí a hlubin širého oceánu.

Deska The Sentinel od skotských Pallas je výpravné, koncepční dílo, plné nádherné a strhující muziky, která vás svým temperamentem a duchaplností obejme a pohltlí, právě tak, jako mořská hladina onu Atlantidu.



A jako bonus, přikládám konkrétní teze o tomto kontinentu z Wikipedie:

Atlantida je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př.n.l. Přestože existence tohoto kontinentu nebyla nikdy přesvědčivě potvrzena, vedou se dodnes debaty o její existenci a možné poloze. Jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, v nichž popisuje atlantskou kulturu, státní zřízení a polohu; měla ležet někde za Héraklovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv).
Atlantida měla být velice úrodná a hustě zalidněná země. Hlavní město měřilo na obvodu 3000 krát 2000 stadií, okolo centrálního chrámového pahorku byly vystavěny tři soustředné kruhové vodní kanály spojené s mořem, které sloužily jako přístav. Duchovním centrem Atlantidy byl Poseidónův chrám uprostřed města.
Jako stavební materiál sloužil přírodní kámen, který se zde vyskytoval v bílé, černé a červené barvě. V Atlantidě byly dva prameny, jeden s horkou a druhý se studenou vodou. Díky tomu bylo možné zřídit pro všechny vrstvy obyvatelstva početné lázně. Vzkvétal také obchod s dalšími vyspělými civilizacemi v zahraničí.

» ostatní recenze alba Pallas - The Sentinel
» popis a diskografie skupiny Pallas


Lebowski - Cinematic
2017-06-08

Lebowski / Cinematic

5 stars

O albu Cinematic, se dá bez skupulí napsat, že jde o nejpůsobivější progresivní dílo, nalézající se na polské rockové scéně. Podle mě strčí s přehledem do kapsy i jiné velké projekty našich sousedů, ať to jsou světově uznávaní Riverside, nebo delikátní a uhrančivá hudba kolegů Believe, či vybudovaný památník Collage.
Kapela, spíše se hodí říci projekt Lebowski, na svém, dodnes stále jediném albu, mixuje koktejl převelice chutný až opojný a hlavně instrumentálně vyzrálý, rovnou řeknu, veskrze dokonalý. Jde o učiněnou perlu progresivní, intrumentální muziky, tajný tip, jehož vnitřní náboj, přetéká emocemi a vytváří uspokojení i údiv zároveň.

Nezměrná invence, nahromaděná v obrovském množství dráždivě vzrušujících nápadů, poskládaných naprosto dokonale i ukázněně, v člověku rázem vyvolává pocity velkoleposti a víry v budoucnost inteligentní muziky, která se bude jednou obracet právě k podobně závažným a citově elektrizujícím dílům.

Kolega Palo rozpitval tuto záležitost dopodrobna a já jeho záměr kvituji. Při poslechu takto koncipované muziky, vás její nápaditost razantně popohání, podělit se o takto famózní zvukovou koláž s ostatními a snažit se ji přetransformovat do písmné podoby. Tady se nedá než souhlasit.

Atmosféričnost desky jde na mnoha místech do maxima, poslouchám úvodní pecku Trip To Doha a při krásné a nevtíravé, saxofonové melodii a tajemných nárazech akustických kytar (vytvářejících až hororovou slupku), se mi příjemně tají dech. Orientem procestujeme za zvuků druhé 137 sec. a někde na pomezí snů a fantasie, se nalézá svižnější, konejšivá melodie písně Old British Spy Movie. Některé skladby jsou proloženy citacemi v mateřském jazyce a získávají na ještě větší působivosti. Pro správné a maximální pochopení záměru kapely si stačí pustit šestou skladbu Encore. Potemnělý a dramatický kus, doprovází fragmenty vět ve francouzštině a akordeonová melodie tak zevrubně, jak si jen umíte představit. Umělecky velice pestrou a vkusnou píseň The Storyteller (Svensson), naplněnou melodickou noblesní strukturou, protnou další (filmové) sekvence a spokojeně chlácholí posluchačovu napolo bdělou mysl.

Kdepak, naplnit desku Cinematic klasickou vokální stopou, o část svého kouzla by dozajista přišla.
Je klidně možné, že budete k této desce přistupovat s nedůvěrou, protože tohle není masově žádaná záležitost, ale pravý opak. Velice úzkoprofilová cíťárna.
A právě takové dokáží vydráždit nejvíce.

» ostatní recenze alba Lebowski - Cinematic
» popis a diskografie skupiny Lebowski


Renaissance - Scheherazade And Other Stories
2017-06-05

Renaissance / Scheherazade And Other Stories

5 stars

Symfonickou suitu Šeherezáda, ruského skladatele vážné hudby Nikolaje Andrejeviče Rimskij-Korsakova, považují za jedno z nejlepších a instrumentálně nejbarevnějších hudebních děl, které mám už dlouhá léta ve velké oblibě. Klasicko rocková nahrávka významného britského hudebního tělesa sedmdesátých let Renaissance, se jí ve své sdělnosti jen těžko vyrovnává, ale posuzovat dvě tak rozdílné hudební složky není předmětem této recenze. Album Scheherazade And Other Stories rovněž obsahuje překrásnou muziku na pomezí rock/klasika a posluchače, využívající především vážnou hudbu jako svou doménu, dokáže taktéž náležitě oslovit.

Významným atributem kapely je úchvatný vokál Annie Haslam, díky němuž dokonale vynikne atmosféra nahrávky(nahrávek) této kapely. Nepřeberné množství motivů převzatých, nebo spíše podobných těm vážno hudebním, nalézá živnou půdu u obou částí hudebního publika. Tato platforma je využita hned v úvodních klavírních bězích skladby Trip To The Fair. Skřehotavý chechot a vzdálené nadpozemské nářky, vytváří krásně mystickou pachuť, do které se ve druhé třetině přidává anděl Annie a skladba pomalu přechází do rockové oblasti. The Vultures Fly High je dynamicky ostřejší, rockově uhánějící kráska a Ocean Gypsy naopak výrazně zpomalí a nechává Anniin vokál dýchat a doširoka roztáhnout křídla. Klasické vzdělání klavírního kouzelníka Johna Touta se nejvíce projeví ve skladbě titulní. Střídání klasické symfonické stavby, rocku, mužského a ženského vokálu a chrámových sborů ve velice pestrém aranžmá, se urputně snaží o zapsání do hudebních análů, hned vedle Korsakovova díla.

Úchvatné představení.

» ostatní recenze alba Renaissance - Scheherazade And Other Stories
» popis a diskografie skupiny Renaissance


Hackett, Steve - To Watch The Storms
2017-05-31

Hackett, Steve / To Watch The Storms

5 stars

Bývalý kytarista Genesis Steve Hackett, už zřejmě nikdy nepřekročí stín, svého revoltujícího díla pojmenovaného To Watch The Storms. Ale proč by vlastně měl? Nikdo to po něm nežádá, mistr stále tvoří významná alba se zajímavou tématikou. Ovšem roku 2003 se skutečně překonal. Od začátku osmdesátých let nevydal tak silnou kolekci a tentokrát do toho praštil skutečně pořádně. Spojil svůj progresivně renesanční cit pro melodiku, s výzvou, kterou mu nabízel moderní hudební svět, se svými technologiemi a vymoženostmi.

Ať posloucháte v jakémkoliv pořadí, postupně, nebo si skladby přehazujete jako horký brambor, nikdy nenarazíte na dvě podobé věcičky. Nechybí tu sentiment Strutton Ground, modlitbou pohroužený začátek nedefinovatelné pecky Circus Of Becoming, avantgardní The Devil Is An Englishman, velice vzrušující, drsná Mechanical Bride, letními nocemi u moře dýchá Brand New, starou Anglií zase vznešená Rebecca a orientem The Silk Road.

Mezi styly se Hackett pohybuje neskutečně ladně a přesto, že přehazuje hudební výhybky opravdu často, po rušivém skřípání a vrzání, není na díle To Watch The Storms ani památky.



» ostatní recenze alba Hackett, Steve - To Watch The Storms
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Moody Blues - Every Good Boy Deserves Favour
2017-05-28

Moody Blues / Every Good Boy Deserves Favour

4 stars

Sedmá dlouhohrající nahrávka kapely The Moody Blues, ve volném překladu - "Každý dobrý chlapec si zaslouží přízeň", směřuje oproti raným nahrávkám tohoto souboru, které vyvrcholily s velice senzibilní a alegoricky heboučkou záležitostí To Our Children's Children's Children, k rockově přímější a o poznání razantnější hudební myšlence. Je pouze otázkou času, než si vás toto koncepční album, které je jakýmsi příběhem o hledání dobrých věcí během dětského života, dokonale podá. I tady se nalézá spousta jemných melodií, akustických meziher, album opět přetéká bujnou orchestrací a mellotronovými linkami.

Co ale dělí Moody Blues od konkurence jsou jejich velké a nezapomenutelné melodie. Vše je v mírném, rozeklaném pohybu, písně jsou tu vybroušenými drahokamy a pouze častým nasloucháním jejich hudbě si je můžete postupně osahat a zamilovat.

Album začíná zvláštní zvukovou koláží ve skladbě Procession, která shrne dějiny lidské rasy třemi slovy: zpustošení, tvorba, komunikace.
Singlová, překrásná záležitost The Story In Your Eyes je plná decentní melodiky a jímavých harmonií, vévodí jí zpěv od poznávacího znamení souboru, Justina Haywarda. Ten je jako hlavní zpěvák podepsán pod dalším výtečným kusem, písní You Can Never Go Home, což je o poznání expresivnější představení s kvílivou elektrikou v záhlaví a mohutnými sbory.

Our Guessing Game přinese působivé zvukové variace (obzvláště klavírní melodie) a u mikrofonu tentokrát stojí sytější Ray Thomas. Masivní používání melotronu je typickým znakem tvorby kapely, děje se tomu tak i ve čtvrté písni Emily's Song, ve které se pro změnu představí další vokalista John Lodge, jehož poloha sice není oproti kolegům tolik poutavá, skladba ale za poslech určitě stojí. After You Came je pak rytmičtějším sborovým číslem všech zpěváků M. B.

Překrásná flétnová melodie doprovází zpočátku tuctovou píseň One More Time To Live, ale její energický nástup do refrénu symbolizuje určitý odklon "pozdních" Blues do jiného řečiště. V poslední písni My Song předvede jedinečnou vokální stavbu klávesový čaroděj Mike Pinder. Píseň nepostrádá drama, patos, napětí, ale i krásná akustická zákoutí (brnkáná harfy) a zvukově fatalisticky nastíněné, životní etapy onoho jedince.

Melodická muzika kapely Moody Blues se orientuje na písně, progresivní rockový směr jí dává barvitá instrumentace a pokud jste si zamilovali všechna předchozí alba této kapely, určitě si tuhle zajímavou kolekci užijete rovněž. Ano pánové svá alba tvořili podle podobného hudebního vzorce, ale pokaždé s láskou a velice svěže. 4,5*

» ostatní recenze alba Moody Blues - Every Good Boy Deserves Favour
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Flash - Flash
2017-05-27

Flash / Flash

4 stars

Domnívám se, že jsem nebyl jediný, koho v prvním plánu na debutní desce kapely Flash, zaujal tento mimořádně krásný obal, dívčího (předpokládám) pozadí a až v tom druhém, se zajímal o hudbu samotnou. Zmiňovanou desku, jsem zaznamenal poprvé s Rovantovou recenzí z konce prázdnin loňského roku, ale na dlouhou dobu jsem ji pustil ze zřetele. Nevím už přesně která zvláštní náhoda zapříčinila opětovnou, o několik měsíců posunutou vzpomínku tímto směrem, ale veškeré snahy vylovit z paměti název kapely, přicházeli na zmar. Až oslovení kolegové, v rubrice "prosím o radu" briskně zareagovali na můj popis přebalu alba a jeho název byl rázem na světě. Několika vteřinový poslech, bleskurychlá objednávka a hle, Flash v kalhotkách jsou už doma.

Hudba na jejich debutu mě oslovila okamžitě. Bankse u Yes neznám (poslouchám je až od třetí desky se S. Howem), ale možná se teď budu muset zpětně do art-rockového slabikáře znovu podívat. Protože jestli takto skvěle válí i ve svém bývalém zaměstnání... Dalším do party je Tony Kaye, toho mám moc rád a zpěvák Colin Carter, mě svými výškami občas připomene německé závodní kapely pubertálních časů, jako Chroming Rose, nebo Scanner, ale to opravdu jen okrajově. Jejich singeři pištěli podstatně víc. Kromě trošku stupidního popěvku v třetí Children Of The Universe, jde o hráčsky intenzivní a kreativně slušně zaměřenou muziku. Tempo se mění v krátkých periodách, pánové si potykají i s jazzem a vzdálená podobnost s pozdějšími Howeho Yes, je zcela opodstatněná. Nahrávka má intenzivní dynamiku, košaté, mnohdy výpravné aranžmá, "trpí" spoustou hráčských fines a místy peláší ve slušném kalupu. Nejvíce mne zatím oslovila poslední, vyšperkovaná kráska The Time It Takes, plná vzletných kytarových melodií, pokojných klávesových hříček a do střední polohy nasměřovaného Colinova projevu.

Desku oznámkuji pouhou čtyřkou. Ale věřím tomu, že kdybych ji znal déle, nebo ji spoznal rovnou v době jejího rozkvětu, dostala by stejné numero, jako hudebně podobní, obrovitánští Yes. V jejich případě si u významných alb z let 71 až... couvnou nedovolím.

» ostatní recenze alba Flash - Flash
» popis a diskografie skupiny Flash


Europe - Bag of Bones
2017-05-27

Europe / Bag of Bones

5 stars

V návalu post-koncertní euforie, se mi s prvními minutami opuštění brněnské hokejové haly Rondo (dřívější název), okamžitě vkrádala do hlavy myšlenka, připomenout si některé okamžiky/skladby, které tu kapela předvedla live, potažmo přímo celá alba, v nejbližší možné budoucnosti. Ten moment nastal s dnešním ránem, zhruba tedy týden po zmiňované akci. A jelikož si většina z nás nejméně pamatuje nahrávky poslední, volba zcela logicky padla na desku War of Kings a do páru, ji byla přidělena předposlední vlaštovka, Bag of Bones. A jelikož War... jsem tu už kdysi přes recenzní filtr maličko prohnal, úkol tentokrát zněl jasně: Přínést do pekla/na Progboard Dorotu M./pytel kostí.

Všechny vzpomínky spojené s koncertním zážitkem Europe, který ze zmiňované desky obsáhl pouze jednu jedinou (podotýkám zároveň mistrnou top skladbu) Firebox, se upínali především k této.

Ale popořadě: Riches to Rags- je geniální, šťavnatá vypalovačka made in Europe nového věku, kterou symbolizuje Norumovo syrové kytarové pojetí a velice příjemný Tempestův vokál. Not Supposed to Sing the Blues se noří do pomalejších, středních temp, orientální ornamenty a vyvážený smysl pro melodii, zalahodí smyslným přístupem a pojetím kapely nad věcí samou.

A pak už to přijde, Genius loci a skladba Firebox. Maximálně příjemný poslechový zážitek, tentokrát proložený nezapomenutelným koncertním vjemem. Funkčí a napumpovaná testosteronová pumelice, při poslechu i myšlenkách, vnímám v jednom bloku, před sebou stojící pětici energií sršících "mladíků", rozdávající radost všem okolo. Akustické citace, valivá rytmika a božský Tempest, do refrénu náhle razantně ožijí a energií proceděný pot, se rozlétne mezi lidi.

Titulní Bag of Bones zpočátku ovanou country větry a Joeyova strhující deklamace, skladbu prolomí jemná romantika a riffy i sóla, ji šroubují strmě vzhůru. Střet starých Black Sabbath a Kashmirovských Led Zeppelin, dal vzniknout neskutečně tíživé atmosféře, napasované do drážek Pageovské, My Woman My Friend. A abych to radikálně zkrátil, zmíním už jen Doors-ovsky laděnou Drink And A Smile, olíznutou trochou grunge, nergií sršící Mercy You Mercy Me a překrásný baladický závěr Bring It All Home.

Tentokrát to byl Kevin Shirley, který pomohl kapele dosáhnout až k prazákladům hard rocku sedmdesátých let. Jeho přičiněním, ale i skladatelskou invencí celého ansámblu, byl pro jednou zase vybroušen skutečný rockový drahokam.


Ode mne putuje kapele velké díky za to, že to nezabalili navždy a více jak jedno desetiletí, spolu opět hudebně "žijí".


Kdysi zlatavě kudrnatí a blázniví (klip k Rock the Night:-) Švédové, stojí dnes už dávno rovnýma nohama na matičce zemi a svou civilní tvář a hudební kumšt, dokonale transformují mezi impozantní koncertní zážitky, i oddanost pravé, rockové muzice.

» ostatní recenze alba Europe - Bag of Bones
» popis a diskografie skupiny Europe


Curved Air - Phantasmagoria
2017-05-26

Curved Air / Phantasmagoria

5 stars

Popsat nezasvěcenému teoretikovi hudbu kapely Curved Air, asi těžko bych hledal nějaký příměr, nebo osnovu, podle které by se dala tato pětice zaškatulkovat. Ale stačí se podívat na dobu vzniku prvních alb a představenou nástrojovou rozmanitost a všem musí být jasno, že slovo progres je v záhlaví skupiny použito správně. Kapela se ovšem pohybuje po zpevněném ledě klasik rocku i jazz rocku a z každého si uzme pořádný kusanec, promíchá, procedí, pročistí, až vypadne kristalicky čistá substance, kterou k nebi poponáší malebně svěží, překrásný hlásek Sonji Kristiny.

Je tu pár experimentálnějších, méně melodičtějších a méně přistupných věcí, ale představená, rockově klasická formule, patří do kategorie- uchvatné zboží. Snad nejimpozantněji boduje první trojice skladeb, v čele s historickou freskou Marie Antoinette (v níž vystihnutá atmosféry konce 18. století nemohla vyjít velkolepěji). Houslovým spektáklem proložená romantika Melinda (More or Less) a dechově bohatá, hravá Not Quite the Same. Na piedestalu "umění sedmé dekády" stojí rovněž skladba titulní, s precizně sezpívanými sbory i trošku dekadentní hříčka Once a Ghost, Always a Ghost.

Desku Phantasmagoria považuji za výstavní zboží v krámu Curved Air a jednu z nejzajímavějších nahrávek, rozkvetu hudení periody oněch sedmdesátých let.

» ostatní recenze alba Curved Air - Phantasmagoria
» popis a diskografie skupiny Curved Air


Strawbs - Deadlines
2017-05-24

Strawbs / Deadlines

3 stars

Deadlines byli mými druhými Strawbs a spíše, než z důvody muzikální dokonalosti tohoto alba, jsem je pořídil díky snadné dostupnosti i zvědavosti poznat jinou, modernější tvář této kapely. Toho starého, folk/historického stylu, toho postupem let v dalším repertoáru kapely příliš nezůstalo. Jemné kytarové předivo, akustickou vzletnost a historizující atmosféru, nahrazuje patos, mohutnější sound, zemitější aranžmá, rockovější spodek i koncentrace na přichycení k měnící se době. Hudba doznala velkých změn, prakticky jde o jinou kapelu, výraz se posouvá podobně jako u alba Drama (kolegů Yes), lyrickou zpěvnost nahradil temnější přístup a fatálnější klávesové barvy. I vokál Dave Cousinse už neputuje cestou mezi malíři, skladately a mecenáši z před pěti staletími. Přizpůsobení se, nebo zánik, vlastně obojí najednou.

Desku lze rozdělit na dvě hudební pole, přesně tak, jak je pro lp formát navržena. Ta první se pohybuje ve frivolnějším, muzikálnějším a žel bohu i komerčnějším duchu, viz "zkažený" popěvek Joey And Me. Ale není to tak, že by snad nebylo co poslouchat. Sluchovody lze nakrmit překrásnou klavírní notovinou Sealed With A Traitor's Kiss, nebo muzikální I Don't Want To Talk About It. Vlastně staří Strawbs, jen v mnohem modernějším kabátě, oškubaní od renesančních nití.

Druhá strana je dominantnější a hudebně zachutí výryzněji. Time And Life- má sílu i vzdor, New Beginnings- tak křehká a krásná, stačí zavřít oči a lenošně snít, toť velká chvíle této nahrávky. Ostatně jako její finiš, Deadly Nightshade zní velkolepě a uhrančivě, tady modernější střih kapele vyloženě sluší. Jde především o atmosféru a ta je místy pěkně strašidelná, samočině se přeleje i do poslední tajemné skladby, nazvané Words Of Wisdom.

Tohle je poslední nahrávka Strawbs před skoro deseti lety ticha a mám takový pocit, že kdyby kapela vydávala své nahrávky i během osmdesátých let, šlo by dost možná o hodně kýčovité zboží. Každopádně kapela je činna dodnes, koncertně i studiově a podle netového nástřelu nemusí být desky The Broken Hearted Bride, nebo Prognostic vůbec špatné. Ale jelikož má v sedmdesátých letech hodně žhnoucích želísek v ohni, bude jistější ubírat se tímto směrem.

» ostatní recenze alba Strawbs - Deadlines
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Beardfish - +4626-Comfortzone
2017-05-23

Beardfish / +4626-Comfortzone

4 stars

Domnívám se, že tohle (poslední) album Beardfish bylo pro většinu jejich příznivců něco jako hojivá, očistná mast na rány, které utržili od jejich minulé kolekce The Void. Není potřeba nazývat tuto nahrávku zklamáním, ale přinejmenším ono částečné rozčarování, které předešlou, experimentálně nabroušenou deskou pánové způsobili, si na Comfortzone u fanoušků z velké části opravili. Ty tam jsou valivé, tíživé mechanismy a dunivá, těžkopádná rytmika, přes kterou se s obtížemi snaží probít briskná švédská melodika. Kapela otevřela okna dokořán, aby závan čerstvého větru mohl opět naplno proudit do chrámu, postaveného ze vzdušných mostů a melodických klenutí, podepřených jazzovými oblouky, ústícími na progrocková patra.

Mezi nejpovedenější skladby bych zařadil progresivní klenot Hold on se skvostným melancholickým refrénem, a hned další skladbu Comfort Zone, kde se kapela nalézá v zadumané, meditativnější poloze, která jí ale neuvěřitelně sluší. Stejně tak parádní fusion Can You See Me Now, dále vzpomínku na obě části Trafficu s názvem The One Inside Part 2 – My Companion Throughout Life. A samozřejmě nejdelší kus, pátnáctiminutovku Ode To The Rock ‘N’ Roller- dokonalou esenci způsobu, jakým kapela vnímá okolní vlivy a přetváří je do své zajímavé produkce.

Za rok po tomto albu ohlašuje Rikard Sjöblom (zakotvivší u břehů Anglie v další inovativní kapele těchto časů - Big Big Train) ukončení (možná pozastavení) činnosti této skvostné partičky, která velké části nekonzervativních fanoušků přinesla nový vítr do plachet progresivní bárky zvané pokrok. 4,5*

» ostatní recenze alba Beardfish - +4626-Comfortzone
» popis a diskografie skupiny Beardfish


Metallica - Metallica
2017-05-22

Metallica / Metallica

5 stars

Metallica! Milovaná, nenávidění, opomíjená, zbožňovaná i zatracovaná. V roce 1991 se vše láme. Pro metallisty je tato nahrávka jen rozbředlou vyměklinou, jdoucí po úspěchu, penězích a slávě s komerčními atributy a za každou cenu. Ztráta vlastní identity, poplivání předešlé hudební cesty, zaprodnosti médiím i době.
Pro rockery je naopak "první a většinou i poslední" velkou nahrávkou této kapely, která rozhodně za důkladnější studium stojí a svým odklonem, do vod sofistikovanějších, svým příklonem k melodice a znatelnému ubrání nohy z plynu (ne však razanci), k sobě přivede mnoho těch, kteří s jejich dřívějším stylem měli pramálo společného, i za odebrání oněch pravověrných.

V době kdy ji Metallica vykotila na trh, jsem kapelu bezmezně "žral", ale kupodivu mně osobně přesedlání z thrashového lomozícího plecháče, do naleštěného Cadillacku, žádný šrám na duši nezpůsobilo. Tahle nahrávka je veskrze infekčního původu a po třech, čtyřech ochutnávkách, zašmakuje natolik, že se abstinenční projev bude připomínat v pravidelných intervalech. V té době, jsem si ji pouště snad denně a proto ji dnes znám nazpaměť, změnit jedinou notu, pokřivit jí jen vlásek, ta kopretinka by navždy uvadla.

Energická hodnota tohoto díla je nevyčíslitelná, to co Bob Rock z velké části naznačil na Motley Crue-ovském Dr. Feelgood, tu dotáhl k dokonalosti. Temně chmurný, přitom průrazný a šťavnatý zvuk nahrávky, táhnou dunící Larsovi bubenické eskapády, posunující nahrávku nad rámec standardu. Basa lahodně probublává a famóznější zvuk kytar, snad žádná metalová nahrávka nikdy nepocítila. Hetfieldovi vokální rejstříky se posynuli směrem k výraznější lyrice, jsou teď mnohem jemnější, velice příjemné a srozumitelné.

Co se týče skladeb, tak každá může být královnou. Jedná se o silné i silově působící, variabilní kompozice, s rozumnou minutáží a výraznou melodikou v erbu. Aranžmá obou výborných balad je skvostné, a kdyby radia neustále do svého vysílání necpala především Nothing E. M., jejich profláknutí by bylo zřetelně menší. Osobně mám mnohem raději The Unforgiven a z těch ostatních je to především hitová pecka Sad But True, atmosféricky temná záležitost Wherever I May Roam (detailní zvuk akustik), nezlomná tvrďárna Of Wolf and Man, plíživé záležitosti The God that Failed a My Friend of Misery(s božským zpěvem) i závěr (a ten mi u starých alb kapely nikdy nevoněl) s dunící jízdou do pekel The Struggle Within.

I přes přecházející chladnější frontu středem alba, je známkování nezpochybnitelné.

» ostatní recenze alba Metallica - Metallica
» popis a diskografie skupiny Metallica


Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band]
2017-05-18

Gillan, Ian / Scarabus [Ian Gillan Band]

3 stars

Tady něco nesedí. Stejná sestava, vlastně hvězdná plejáda výborných instrumentalistů, stejný výchozí ročník, téměř totožný hudební styl a přesto je nahrávka Scarabus diametrálně odlišná od své, jen o několik měsíců mladší, nutno poznamenat strhující předchůdkyně Clear Air Turbulence. To, že se zkrátila stopáž a zpřehledněla forma, čímž se zpřístupnil materiál početnější posluchačské základně, jistě není dostatečný důvod, udělit albu mnohem nižší známku, než v případě předešlém. Snad kdyby člověk neměl ono srovnání a Scarabus byl jediným výplodem Gillanova jazzového období, pak by se v hodnocení dalo o nějakém přitlaku zůru zapřemýšlet, ale ani tak, z kamínku briliant ztěží vysoustružíš. Albu schází a to podstatně, jednotící myšlenka, atmosféra, živelnost i nápaditost, posazená nad běžný skladatelský rámec. Vše je příliš plytké a nesourodé, jako by každý přišel na zkoušku (či do studia) z jiného koutu světa a místo jiskřivého tvořícího procesu, vznikla jen slepená žemlovka bez základních ingrediencí.

Jak říkám, instrumentální bravura, tvořivé kompoziční schéma, ani Gillanova chuť zkoušet dále bojovat na poli fusion, nestojí za nemastnou pachutí, která vám po konzumaci Scarabus uvízne v ústech. Možná se najde skupinka, která s dvou cédem C. A. T./Scarabus prožije vrcholné okamžiky rockového blaha, já do ní ovšem nepatřím a proto dám vždy raději přednost disku číslo jedna. 2,5*

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Scarabus [Ian Gillan Band]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Steeleye Span - All Around My Hat
2017-05-17

Steeleye Span / All Around My Hat

3 stars

Představa, že se budu někdy zaobírat folk rockovou muzikou, mi byla vždy vzdálena, asi jako existence nějaké pradávné chiméry, či hydry. Ve dvaceti, ve třiceti, jsem účast na podobně vytvářené hudbě kategoricky odmítal, ale snad přirozený vývoj, nebo chuť poznat něco zcela jiného, zapříčinili srážku i s tímto směrem. Kapely typu Steeleye Span, svou staroanglickou a renesančně vznešenou dobovou produkcí, ve mě vyvolávají krásné vzpomínky na studium historie a všech těch událostí, s dobou dávno zaniklou. Nepopírám, že určitý impulz přišel i od kolegy Snakea, který zmínkou a poslechem kapely Gryphon, mou osobu nasměřoval právě k tomuto subžánru. Mám ale raději muziku s vokální účastí (i když Gryphonm znějí také skvěle a dobově dokonaleji) a tak S. S. s nádherným hlasem Maddy Prior, byli jasnou volbou.

Překrásná zpěvnost hlavního motivu písně Black Jack Davey, se pojí s urozeným tónem houslového doprovodu, lemující časy rytířských turnajů a dvorních audiencí, severských venkovských sídel Anglie a Skotska. Hard Times of Old England se odvíjí v modernějším, tanečním hávu a tak dám raději přednost sborovému vokálnímu přednesu písně Cadgwith Anthem. Na skotský venkov nás zanese folklórní houslový třes Sum Waves. Album protíná spojnice rock-staroanglická lidová muzika, obě složky se navzájem doplňují a střídají, uslyšíme romantizující starodávný příběh Gamble Gold (Robin Hood) i majestátní folkovou fresku Bachelor's Hall.

Prozatím nemám potřebu, dále se prohrabovat mezi nahrávkami Steeleye Span. Je to muzika do zvláštní nálady a pokud potřebujete zrovinka slyšet bzučivý kytary proud, tiše okolo vás prošumí a stopu nezanechá. Jsou ale momenty, kdy kvílivý hudební rozruch raděj vyměním za folkové tradice s trochou té historizující atmosféry.


» ostatní recenze alba Steeleye Span - All Around My Hat
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span


Genesis - Calling All Stations
2017-05-14

Genesis / Calling All Stations

5 stars

Pro toho, jež zachytil tvorbu kapely Genesis od jejich začátků, respektive si nahrávky tohoto souboru pořizoval postupně, ve sledu, tak, jak vycházeli, může informace od druhého, jehož k takové hudbě přivedlo až úplně poslední album, o skoro třicet let mladší Calling All Stations, působit značně humorně.
Na jedné straně, mne může mrzet nepřítomnost v době rozkvětu podobné muziky na prahu sedmdesátých let, na straně druhé, jsem byl ušetřen zklamání z vystupování, těchto, kdysi králů art rocku, během následující desetiletky, v níž bylo odumírání kreativních snah zbylé trojice tolik zřejmé. Jejich vystupování v naleštěných šatičkách a odrazy barevných světýlek na disco kouli v klipech písní z té doby, rozhodně nepatří ke způsobu prezentace, jakou bych uvítal.

Samozřejmě, byla to píseň Congo, která rotujíc v tv pravidelně (nebyl jedním z pořadů, ve kterých se občas mihla i nějaká ta rocková nahrávka, také nemožný pořad eso, terky pergnerky? :-) svou dokonalou vizualizací a především omamným hudebním espritem, nadlouho upoutala moji pozornost. Přesto, ale nebyl tento album prvním, který jsem si od Genesis pořídil. Když jsem se postupně podobnou hudbou začal prokousávat, na nebesích se pohupovala výrazně odlišná alba této partičky a tak pochopitelná snaha začít tím nejlepším, vyústila do Genesis Gabrielovských, Collinsovských (pouze některé vzorky) a v těsném závěsu i Wilsonovských.

K tomuto albu se váže ještě jedna starodává příhoda pocházející od mého kamaráda, který se v letech vycucnutí alba na zemský povrch, shodou okolností pohyboval v Londýně a po příjezdu domů, nám vyprávěl, jak byla muzika z této placky vehementně prezentována na každém Londýnském rohu, prý i v červených autobusech běžel na monitorech klip k písni Shipwrecked.

Ray Wilson je značně odlišným typem zpěváka, než jeho dva předchůdci, ale jeho sytá barva a dokonalý výraz, tolik se hodící k "jiné" muzice, nové hudební éry kapely, mě nepřestává bavit. Jsem přesvědčen, že do takto koncipované muziky by Gabrielův vokál prostě nesedl, o Collinsovi ani nemluvě. Oproti popovému předchůdci We Can´t Dance, se tato nahrávka tváří o pozání syrověji, velkolepě a na mnoha místech až pateticky. Ovšem s devadesátými léty příliš nekoresponduje, Genesis jsou velkou a zkušenou kapelou a motat se do cesty novým trendům už neměli tehdy zapotřebí.

Úvodní, rytmicky pevný a velkolepě vystavěný příchod, doširoka otevře prostor prostřednictvím hymnické skladby titulní a dokáže bezprostředně pokosit všechny popové snahy, uplatňované na posledních nosičích kapely. Wilson je neuvěřitelný, zpívá sebejistě a velice intenzivně, nepotřebuje nikoho napodobovat a stejně jako nová a krásná je muzika "nových" Genesis i on je pionýrem a sveřepě táhne Genesis do neprozkoumaných dimenzí.

Congo je hit s velkým H, začíná jakýmsi rytmem pralesních tanců a postupně se přerodí ve velkolepou hudební fresku, která dokáže silným emočním nábojem sméct vaše já z povrchu zemského. Klip působí dokonale a mladičký Wilson šroubuje svoje hlasivky až do nebe.

Shipwrecked, Alien Afternoon, Not About Us - jsou další z velkých skladeb tohoto zajímavého díla, úchvatné kompozice, které nepostrádají nápaditost, průbojná aranžmá, ale i prostor pro každého ze členů,ukázat svoje dovednosti.
Osobně mám velice rád třeba divokou jízdu The Dividing Line a při písních There Must Some Other Way a One Man's Fool, se mi v mozkovně zobrazují snové fantastické imprese, vyčarovávané právě takovouto muzikou.


Jestli měl být tohle pokus o návrat ke kořenům, tak se rozhodně nepovedl, o nic takového se ale prostřednictvím Calling... pánové nesnaží. Kapela se nenachází v totožné poloze, nálada se tu rodí absolutně jinak než v dobách Trespass, ne tak intenzivně a vůbec ne tak kouzelně, navíc se zvukem let devadesátých, by snad něco taokého nebylo ani možno. Mylím že chlapců o podobnou myšlenku zdaleka nešlo, spíš zbožná přání jejich fans podkuřovali podobné teze.




Touto recenzí si dovolím vyzvat a pobídnou ostatní dopisovatele Progboardu, o připojení svého názor na (pro někoho určitě kontroverzní) poslední počin Genesis a také o účast ve vzpomínkové hře -- které album Genesis jsem slyšel (vlastnil) jako první.


U mne to byla nepřekonaná nahrávka Nursery Cryme.


» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis


Beatles, The - Let It Be
2017-05-13

Beatles, The / Let It Be

5 stars

Tu největší hudební revoluci zažehli v šedesátých létech čtyři mladí kluci z Liverpoolu. Tuhle tezi už nikdo nikdy nepopře, ať se to někomu líbí nebo ne, Beatles byli, jsou a budou navždy tou největší kapelou naší sluneční soustavy. Na albech Rubber Soul a Revolver vyspěli o notnou délku vzhůru a svůj kompoziční talent pilovali a posouvali každičkou skladbou jiným, často silně novátorským směrem. Laťku kvality udrželi po celou dobu společné muzikantské pouti patřičně vysoko a přesto, že mnozí jejich "odpůrci" zastávají názor o jakémsi uvadání a ztrátě tvořivosti s koncem jejich kariéry, především na zmiňovaném albu Let it be, já, jako oddaný fanatik tohoto souboru výraznější pochybnosti připustit nedokážu. A není to z důvodu lásky zvané Beatles, či fatální zaslepenosti božstvem, nacházejícím se uvnitř každého z nich. Naopak, k Lennonovcům se snažím přistupovat veskrze objektivně, jejich naivně působící začátky nehaním, stačí mi respekt a uznání určitého mladistvého faktu doby a okolností. Nepotřebuji na Love me do a All My Loving snášet snůšku předpojatosti, první etapa mě nechává vesměs chladným.

Pozadí vzniku, příprav i samotné práce na albu jsou všeobecně známy, stejně jako atmosféra panující mezi jednotlivými členy souboru, jež byl v té době v notném rozkladu. Proto jen k písním samotným.

Dobrá polovina z nich není ani zdaleka tak silná, jako skladby na bílém dvojalbu, či Abbey Road. To ale neznamená, že jde o nedodělky (nějaká vycpávka tu přece je), nebo že je snad nemám rád, či na ně nahlížím s despektem. Vždyť už jen kvůli všeobecně známým megalitům Across The Universe (tajemstvím opředená, Lennonovská psychedelická perla), Let It Be (balada, drápající se na stupnici emočního rozkolu intenzivně vzhůru), Long And Winding Road (sice přearanžovaná, přesto nádherně dokonalá) a Get Back (s vidinou koncertující kapely na střeše budovy Apple), si deska uznání a patřičné ocenění zaslouží. K těmto položkám mi přijde hodnocení kolegy lovera jako absolutní výsměch kapele, která dovedla zkomponovat jedinečné a nenapodobitelné písně, přetrvávající celé věky.

Z ostatních osmi skladeb mám rád především pohodovou cválající úvodovku Two Of Us, překrásné a velice naléhavé blues Dig A Pony, dále kraťičkou hříčku Dig it a rock and roll One After 909 s nímž se vracíme o desetiletí nazpět. A přesto, že Harrisonovi skladby fakticky nevyhledávám, For You Blue, je ve svém melancholicky bluesovém oparu velmi podařená a intenzivní.

Suma sumárum: ano, není to dokonalé, jde o jakýs takýs slepenec "společných" live seancí znesvářených egocentriků nad určitými fragmenty, které je potřeba pospojovat a popostrčit do míst, odkud bude cesta na výrobní linky zaručena. To se podařilo tu lépe, tu hůře, ale s přihlédnutím k dění uprostřed "kapely" je to pořád hodně solidní výsledek.
A u mne už jen fakt, že jde o The Beatles druhé etapy, hovoří jasnou řečí hvězd.


» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Suede - Suede
2017-05-12

Suede / Suede

5 stars

Debutní album Suede, mělo zásadní vliv na formování mého názoru na indie a independent scénu. Mezi letité souputníky vlétlo jako blesk z čistého nebe a značně zaškolený materiál si takřka přes noc získal ohromné zástupy věrných. Aby také ne. Přinášel do této hudební škatulky čerství vítr a punc něčeho, co nakonec přetrvalo další semestry. Lahodný a na emocích postavený projev dvojice Anderson/Butler přinesl kapele věhlas, který si hýčká do dnešních dnů a němž se vybudovala status originálního zboží.

Křehká atmosféra která se něžně pohupuje v baladických momenteh She's Not Dead, Pantomime Horse, Sleeping Pills, Breakdown či The Next Life, se jen ztěží dá přirovnat k nějaké druhé. Na svědomí ji má subtilní, až jízlivý kytarováý přednes (někdy postačuje nevinné vybrnkávání, či prohrábnutí strun) Bernarda Butlera, emocemi doslova přetékající Brettův něžný hlásek a klávesový podmaz, či urozený klavírní tón, decentně vyšívající kdesi v zákoutí oněch skladeb. Tato pětice patří k mým nejoblíbenějším, pomalé písně mám moc rád a když z člověka dokáží vyždímat potřebné pocity, je to úžasné.
Na druhé straně potom rockují ostřejší kusy. Famózní singlový úvod So Young, který si nelze nepamatovat/nezpívat po několika vyslechnutích. Obsáhne famózní Brettovi výšky, ale i chladivou klavírní impresi. To druhá Animal Nitrate, se pro změnu nese v nejlepších intencích klasické anglické kytarové školy. Do úprku zavelí dynamická Moving, jejíž modulovaný kouzelný refrén oplývá neskutečným čarem a z podobného soudku je vylovena i předposlední Animal Lover.

Dlouho jsem si od Suede nechával pouze druhou deskou Dog Man Star, ale v posledních dnech jsem neodolal a konečně doplnil i tento skvělý debut (vlastnil jsem jej před 20 lety) znovu do sbírky.
První dvě alba semišových Suede, jsou pro mne vrcholy anglické independent scéný devadesátých let a jelikož podobnou hudbu nevyhledávám, zůstanou pro mne vrcholy tohoto stylu jako takového. Svou hloubkou se dokonale trefily do mého citového rozpoložení.

» ostatní recenze alba Suede - Suede
» popis a diskografie skupiny Suede


Big Big Train - Grimspound
2017-05-11

Big Big Train / Grimspound

5 stars

Určitá pravidelnost, týkající se nově příchozí hudební produkce z tábora Big Big Train, jde v posledních letech ztěží vystopovat. Dlouhé tři roky nechali hudebníci čekat své fanoušky na poslední dílo Folklore a dnes, neuplynul od jeho početí ještě ani rok, už tu máme nálož novou. Nahrávku Folklore považuji stále za horké zboží a udržet si určitý odstup necelý rok od jejího narození, vyžaduje (alespoň u mne) častou návštěvnost ve všech druzích přehrávačů. Ale jelikož byla mou prvou B. B. T. kolekcí s níž jsem přišel do styku, objektivnost se v tomto případě dá těžko obhájit. Její náplň je v zásadě o něco méně komplexní, tedy stravitelnější, než tomu bylo u dvojice alb English Electric a tak tedy, nejen otevření se přístupnějším prvkům a snažší přehlednost daných témat, nese podíl na velkém úspěchu, dnes už předposlední nahrávky těchto Britů. Lze si tedy snadno položit otázku, zda-li i přes stále velkou hudební spletitost a žánrovou propracovanost, nebudou další kroky kapely směřovat k (řekněme přehnaně) "vyklízení progresivních pozic" směrem k oslovení širšího počtu nových zvědavců.

Pádnou odpověď nám předává nová nahrávka Grimspound, která v přímém poměru ke své předchůdkyni, vyznívá uceleněji a intimněji. Velká variabilita a komplexnost nového materiálu opět sbírá plusové body pro kapelu, která každou zahranou notou, podává výpoveď o maximálním zaujetí pro danou věc, v umělecky nadstandardně působivé interpretaci. Vzdušná a do puntíku dotažená brilantní aranžmá, si zde asi nečastěji za poslední léta, podávají ruce se severským folkovým základem. Ten lze oproti siláčtěji působícímu předchůdci Folklore, vystopovat prakticky v mnoha momentech každé písně a většinou tvoří to hlavní gró, na které se postupně nabalují další hudební proporce. Velkou míru má na tomto stylotvorném obrození houslová hra divoženky Rachel Hall, jejíž cit pro melodie a rozvážně porozdělenovaný podíl smyčcových nástrojů, decentně dovažuje nástrojovou bohatost celku.

Ve třech, na časovou minutáž bohatých, epických věcech ( A Mead Hall In Winter je zřejmě tou nejlepší), lze vystopovat vše, čím kapela už několik let přitápí pod progrockovým kotlem. Srdce posluchače, jež se počítá mezi obdivovatele této prog star dneška, často radostí zaplesá a pod náporem melodiky a výborných individuálních výkonů, prudce se rozbuší v rytmu. Záměrně ale zmíním méně typický čtyřlístek této nahrávky. Předně mám na mysli píseň pod pořadovým číslem dva- On The Racing Line- jedná se o jazz/fusion instrumentální proporci, v jejímž koloritu je účast violončela a houslí vítanou "novinkou", jež dokáže skladbu posílit a nasměrovat do jiných sfér, velice povedené. Dále track číslo čtyři Meadowland- kde silně folkový nádech, utváří burácející klasické kytary, zařezávající se svým mrazivým tónem hluboko do divákova nitra, průzračná klavírní linka a velice smyslný houslový doprovod. Pod číslem šest, je skryt atmosférický zážitek The Ivy Gate- v jehož keltských stopách putujeme za hlasu hostující Judy Dyble a mistrně naaranžované mandolíny a banja, kamsi do temných hvozdů středověké Anglie. A jako poslední zmíním, emočně strhující píseň nazvanou As The Crow Flies- aranžérsky košatou, přesto přehlednou a srozumitelnou svižnější noblesu v závěru alba.

Co odlišuje nové B. B. T. od těch předešlých, je už zmíněný, zřetelnější folkový záběr a také hmatatelnější mystika a tajemnost, chcete li přidaný duchovní rozměr jejich hudby.

Pevně věřím, že je s novinkovým albem této kapely každý (krom toho vystoupivšího) pravověrný fanda převelice spokojen, jelikož je opět slyšet, že se pánové znovu pohybují na hraně svého skladatelského maxima.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Pink Floyd - The Division Bell
2017-05-10

Pink Floyd / The Division Bell

5 stars

Byl to klip k písni High Hopes, který mě přivedl k lásce zvané Pink Floyd. Léta páně roku 1994 ho česká televize vysílala celkem často a jeho vizuální kouzlo ve spojení s uhrančivou muzikou působilo naprosto fatálně a kladlo častou otázku, proč neokusit něco tak jedinečného a krom skladeb Money a W. Y. W. H. pro mou maličkost naprosto neznámého. Nakonec to trvalo ještě hezkých pár let než jsem k hudbě Pink Floyd dorostl a proklestil si cestu. Zmiňovaná skladba ve mne ale zanechala silnou stopu a tak volba prvního pořízeného alba logicky padla na kolekci z níž pochází. Ohmomující a okamžité podlehnutí jejich čaru mělo za následek, rychlou kompletizaci alb ze 70 a 80 let.

Takže u mne poprvé bez Waterse, což jsem nikterak neřešil, za to magicky a čarokrásně duševně, zaúčinkoval elixír tohoto jména v plné esenci, právě s deskou The Division Bell, kterou dodnes a určitě hlavně proto, že se jedná o prvorodičku, považuji za nejvelkolepější práci pod touto značkou.

Původně jsem chtěl album pitvat do podrobna, ale po poslechu posledních tónu od tohoto rád ustoupím. Absolutně nemám co bych albu vytkl, líbí se mi naprosto komplet, včetně proklínané, zvonivé Gilmourovi kytary v Take it Back (ne nedrží ji Edge:-) i druhé, sukundantní, mající malebně dokreslující význam. Jsou tu precizní sbory, hlavně dámská účast mě přivádí poslechovou radost, tajemná, mysteriózní místa, jako flašinetové plochy během Poles Apart. V Marooned je krásně cítit jak si David strhává album pro sebe a vztyčený Watersův ukazováček tu nehrozí(doslovně). Anglický venkov na mě dýchne s klavírní melodií páté A great day for freedom a něžnější saxofon, jaký hraje prim při Wearing the inside out si ztěží umím představit. Baladický začátek Coming back to life vyloupune parádní rockový odvaz (David nezpíval nikdy lépe) a když přijdou první meziplanetární tóny písně Keep talking, dámské sbory ze mě ždímaj poslední kapky potu. Ležím nehnutě a prostě poslouchám tu krásu okolo, ještě jedno uvolnění s Lost for words, než přijde totální hudební vyvrcholení a tím mě neprovází žádná jiná, než ona High Hopes. Zvony, ptáci, příroda, venkov, kostel, bohoslužba, historie. Magie místa a doby, zvuk klavírních klapek a basový doprovod, Davidův dominantní hlas a tupé a temné údery bubnu. Ve vzduchu se vznáši cosi velmi znepokojujícího, přesto panensky krásného. Takto zní velekompozice složena jako pocta dávným bohům a matce přírodě. Velkolepost na křižovatce víry a rozumu.

Toto album sebou vždy přináší cosi vzácně božského. Během poslechu cítím přítomnost velkého ducha, posvěceného zlatavou aura, která ho v mých očích obklopuje a vznáší se tu jako obrovitánské prapory v klipu k písni High Hopes.

Deska desek, královna sbírky a Mount Everest Pink Floyd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Queensrÿche - Operation Mindcrime
2017-05-09