Profil uživatele horyna


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Kaipa - Mindrevolutions
2020-06-10

Kaipa / Mindrevolutions

4 stars

S recenzí mého kolegy Pegase musím do puntíku souhlasit.
Poslední Stoltovo album u Kaipa se mimořádně povedlo. Já si jej oblíbil hned od začátku a už při druhém poslechu jsem si několik fragmentů z toho prvního pamatoval. To se člověku u podobně koncipované muziky často nestává. Přes její složitost, vrstevnatost a ohromnou prokomponovanost je zde dostatek nosných a snadno zapamatovatelných motivů, a člověka kterého baví art-rocková muzika, nemůže takový počit absolutně zklamat.

Deska vyznívá hodně pozitivně. Nic nezní zarputile a nuceně, oproti Keyholder je nahrávka vzdušnější, pestřejší a hlavně zábavnější. Jedinou výtku bych měl snad k její dramaturgii. Umístit skladbu trvající pětadvacet minut přímo do středu nahrávky, mě nepřijde příliš šťastné. Nepopírám její kvality, i na tak rozměrné délce se dvojici Stolt/Lundin povedl husarský kousek, ale u podobně rozměrných kusů se pozornost po celou jejich délku udržuje opravdu těžko, no a když vás poté ještě čeká dalších pět skladeb, uf....
Zbývající devítka má časovou náročnost pevně v rukou a kdyby ona mega-kompozice vypadla, desku by z osmdesáti minut ostrouhala na nějakých pětapade, což by nejeden fanda určitě ocenil.
Jako možná volba se jeví varianta píseň přeskočit a vrátit se k ní až v závěru alba, což jsem vyzkoušel a fungovalo to celkem dobře:-)

Jinak po kompozoční, zvukové, ani aranžérské stránce nelze nahrávce vytknout nic. Dvojice zpěváků Patrik Lundström a Aleena odvádí znovu prvotřídní výkony, stejně jako rytmika a o vůdcovské dvojce Lundin/Stolt ani nemluvě.
Za mne jasná volba 4*

» ostatní recenze alba Kaipa - Mindrevolutions
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Captain Beyond - Captain Beyond
2020-06-08

Captain Beyond / Captain Beyond

5 stars

Zpěvák Rod Evans prošel prvním obdobím Deep Purple, v němž se mu podařilo zanechat nesmazatelný otisk. Trojice desek na nichž předváděl své pěvecké umění nepatří nijak zásadně do výkladní skříně rockové muziky, ale něco se jim upřít přece nemůže. Pozvolna nastartovali kariéru jedné v nejpřednějších a rovněž nejúspěšnějších formací na naší zeměkouli, a odejitému Rodu Evansovi poskytli dobrý startovací bod k dalšímu, i když krátkému rozvoji.

Totiž to, co D. P. s Evansem pouze naznačili, dotáhli Captain Beyond (kapela postavená na troskách Iron Butterfly) do ultimativního konce. Ti do svého repertoáru dokázali zahrnout hned několik hudebních forem a tak se vedle opulentního hard rocku, ladně tyčili i další styly, jako art-rock, pár kapek blues, psychedelie i lehká příměs jazzová. Muzika tedy nikoliv všední, ba přímo naopak, omamně nevšední. Samotné album pak voní všemi možnými hudebními esencemi a po ostýchavém rozjezdu Dancing Madly Backwards (On a Sea of Air), to s o poznání artovějším rokecem Armworth a hlavně košatým úderem na emoční komoru Myopic Void, začne pozvolna pořádně rozjíždět. Každá z písní jež se vzápětí hlásí o slovo, je takřka výrazně svérázným uměleckým dílem, které nepostrádá jak geniální nápady, originální melodie, tak právě díky míchání výše zmíněných ingrediencí i mocný a opojný derivát neslyšeného.

Rod Evans toho na své hudební dráze mnoho nezaznamenal. Po dalším albu se z této branže vytratil, ale přinejmenším tohle dítko, se jemu i jeho kumpánům neskutečně povedlo.

» ostatní recenze alba Captain Beyond - Captain Beyond
» popis a diskografie skupiny Captain Beyond


Led Zeppelin - Physical Graffiti
2020-06-05

Led Zeppelin / Physical Graffiti

5 stars

Desku Physical Graffiti dnes hodnotí jako jeden z pěti nejlepších DVOJÁKŮ, jaký kdy rocková hudba dokázala zplodit. Osobní pořadí těchto časově rozměrných nahrávek mám zcela jednoznačné. První příčku obsazuje žánrově nejvšestranější deska co jsem kdy slyšel - Beatles-ácké White album. Na druhé místo řadím pro mne nejpůsobivější art-rockový klenot našeho věku, Floydovské The Wall. Třetí a čtvrtou pozici zabírají mí osobní favorité Marillion s deskami Marbes a Happines in the Road. No a pátá příčka logicky patří největšímu hard-rockovému kusu který byl na čtyři strany lp kdy zaznamenán, desce Physical Graffiti. Můžete se mnou souhlasit či nemusíte, ale v případě právě L. Z. se jedná o celkem neomylný fakt. Alespoň já neznám jinou takto dlouhou tvrdě rockovou desku, která by v sobě absorbovala tolik skvělých nápadů a geniálních myšlenek jejich tvůrců.


Ale vždy tomu tak nebylo. Už mnohem dříve jsem Physical Graffiti znal a vlastnil ho. Ale vůbec jsem se v jeho přítomnosti nebavil a pro mne tehdy obludná délka, značně utahaná a roztříštěná náplň, se spoustou zdlouhavých nezáživných pasáží mne dokonale odrazovala. V té době jsem zeppelíny bral jako dobrou kapelu s dostačujícím výběrem a parádními hity, ale nijak vymezeně jsem se k nim nestavěl a ani je přehnaně nevyhledával. Až velká renesance se kterou přišel obrovský boom jejich repertoáru zapříčinil, že jsem na P. G. dokonale změnil názor.


První desku zahajuje impozantní „nátěrovka“ Custard Pie s velice čitelným Pagem i Jonesem. Přínosné je i nerovné Bonhamovo bubnování a jako úplnou třešničku vnímám intenzivní harmonikové sólo síly parní lokomotivy v samotném závěru skladby. To jsem dříve vůbec neregistroval. The Rover je pro mne jedním z unikátních kusů této kolekce. Opět nádherná práce Pagea na šestistrunku, jeho melodické cítění v riffech je zkrátka okouzlující a nejvíc miluju ty jeho houpající se melodie v refrénu, ty tu skladbu posouvaní do úplně jiné dimenze. In My Time of Dying se dlouho skutečně může jevit jako silně utahaný kus, ale po delším rozjezdu pomalu nabírá dech a už před půlí do vás leje hektolitry energie. Čtvrtá Houses of The Holy stojí i padá s Jimmyho technikou a nápaditostí. Plant taky nezpívá vůbec špatně a manévruje v několika polohách. Nebýt Kashmiru, je pro mne tou nej na desce pátá Trampled Under Foot. Její originální konstrukce s využitím husté spleti Jonesových basů, které kooperují se zapojením clavinetu v rytmu funky, je naprosto nadpozemské. Miluju Planta jak s písní srostl a jaký výraz, sílu a nasazení do ní dává. Barevný odstín nejen jeho zpěvu, ale celé písně je nenapodobitelný. A stejně nenapodobitelná je jednička z Graffiti, píseň Kashmir. Myslím, že neexistovat schody do nebe, byla by to právě ona, která by zabrala trůn pro nejlepší píseň Zeppelínů. Teď se možná budete smát, ale já ji poprvé slyšel se svou holkou někdy v osmnácti v pořadu který sledovala a tím bylo ono příšerné čágo belo šílenci Terky Pergnerky. Někdy v půli devadesátek se kvůli využití této písně v upravené verzi spolu střetli Page a Plant a zmodernizovali její původní verzi pro nějaký tehdejší film, tipnul bych si na Batmana. To je ale vedlejší. Doslova hltám její promyšlenou stavbu s plížícím se Jimmyho riffem, decentní orientální klávesový podmaz i Plantův démonicky uhrančivý vokál. Toto je prostě klenot, který právem patří na hromadu těch nejpůsobivějších skladeb, jaké kdy dokázal jedinec stvořit.


Druhé album začíná magicky hypnotizující In The Light, alespoň pro mne zcela neobvyklou perlou, kterou lze s trochou nadhledu časem rovněž zařadit mezi ty mimořádnější. Bron-Yr-Aur je velice roztomilým Pageovským kytarovým vyznáním. Down By The Seaside úplně zbožňuji. Counry atmosféra je zde podána mimořádně sugestivně a jaksi patřičně nenuceně. Její harmonické výměny jsou čarokrásné a Robert zpívá až dětinsky mile. Nádhera. Ten Years Gone vás zprvu naladí na melacholickou strunu, kterou posléze vystřídá rockovější přístup a jistá přiměřená dravost. Night Flight bych přiřadil do průměru, ale hned následující divoce riffující The Wanton Song má emotivní přístup i několik mistrných hudebních obratů. Po rozšafném osvěžujícím boogie songu Boogie With Stu, střídáme provenience a zamíříme do jižanských oblastí s brilantní Black Country Woman. Jako druhou slabší a zároveň tečkou za albem je píseň Sick Again.


Závěrem bych si dovolil tvrdit, že tohle je nejvariabilnější a zároveň i nejucelenější album Zeppelínů, prostoupené stovkami chutí, ingrediencí a cizokrajných receptur. Dokázat se do něj ponořit a bedlivě poslouchat není jednoduché, ale odměna která na posluchače vzápětí čeká je nemalá.


» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
2020-05-15

UFO / Mogg / Way ‎– Edge Of The World

5 stars

Dobře si vzpomínám na dobu, ve které tato deska vyšla. O rockovou a metalovou hudbu v 97-mém velký zájem zrovna nebyl. S kamarádem jsme chodili do prodejny, kde o debut projektu Mogg/Way nikdo z přítomných návštěvníků nejevil absolutně žádný zájem. Sice znovu vyobrazené řezané logo ve stylu UFO něco napovídalo, stejně jako jména obou hlavních představitelů, ale s komerčním dopadem to nedělalo vůbec nic. Už tehdy jsem k rocku začínal znatelněji tíhnout a má zvědavost se každým dalším poslechem této desky na krámu prohlubovala. Nakonec jsme si ji koupil právě já, snad jediný exemplář široko daleko, ale tehdy jsem jej ještě nedokázal docenit. Až nedávno mě Jiřího recka trkla, že by nebylo marné se do dob mládí vrátit právě prostřednictvím tohoto alba.

Edge of the World je povedená záležitost. Po epizodě s chvíli se navrátivším Schenkerem, které učinili konec další vnitřní rozbroje a sebestředné chování hlavní primadony, zpěvák spolu s baskytaristou kapelu rozpustili a novou desku vydali pod svými jmény. Mike Varney jim předhodil talentovaného nováčka-kytaristu George Bellase, který sic originality a hvězdných dimenzí svého předchůdce nedosahoval, stylem hry a celkovým přehledem se mu zde však přibližuje takřka na dostřel. Hraje hodně podobně. Účelně schematicky, ale i s patřičným nadhledem. Jeho riffová dovednost a sólové cítění podobné Schenkerovu zapadá do skladeb bývalých UFO naprosto přehledně. Dokonce mi přijde, že podle dost podobného mustru bylo o pár let později ukuchtěno UFO album Sharks. Druhým novicem je Ansley Dunbar, ten tu ovšem nic světoborného na rozdíl od Bellase nepředvádí.

Deska působí na prvních několik pohledů příliš jednotvárně a tempově strnule. Chce to však svůj čas než zjistíte, že lp žádnou slabší položku vlastně neobsahuje. Každičký song je vytvarován s grácií i tolik potřebným důvtipem. Pestrost kytarových nápadů, kudrlinek a harmonií je nekonečná. Pořád se něco děje a řada míst zní dostatečně přitažlivě. Mezi dokonalé top momenty řadím tyto písně: ladným rozjezdem modulovanou Change Brings A Change (postřehli jste to letmé sóličko na trumpetu?), klasickou smyslnou ufárnu All Out Of Luck, tisíci kytarovými sóly naplněnou vysokooktanovou jazdu Gravy Train, baladickou Saving me From Myself, znovu nahranou stařenu Mother Mary, metalově bouřící History Of Flames (Bellas přede krutě a s přehledem), druhou cíťárnu Spell On You i parádní instrumentálku Totaled, ve které je kytarista doslova k sežrání.

Deska Edge of the World dvou čtvrtin/pětin původních UFO je daleko lepší než většina nemastných nahrávek vydaných několik let před ní, a určitě i zajímavější, než obě alba následující se znovu naloděným Schenkerem. 4,5*

» ostatní recenze alba UFO - Mogg / Way ‎– Edge Of The World
» popis a diskografie skupiny UFO


Journey - Evolution
2020-05-14

Journey / Evolution

4 stars

I když nám některé hudební styly mohou znít prvoplánovitě, dost čitelně a řekněme jednoduše, nemusí to vždy znamenat, že jde o komerční záležitost na kterou se jaksi automaticky nalepí nálepka podbízivosti. V osmdesátých letech vyvstala podobné muziky spousta. Té vysloveně špatné – i když, kdo z nás dokáže přesně definovat co už kýčem je a co ještě není, i té řekněme přijatelně poslouchatelné.

Do kategorie líbivý pop-rock (tento termín osobně rád nemám, mnohem sofistikovaněji mi zní terminus pompézní rock, či pomp-rock, nebo přesněji A.O.R.-rock pro dospělé), lze bes skrupulí zařadit i produkci zaoceánských Journey. Ty založil krátce po opuštění doprovodného bandu Carlose Snatany jeho pomocník na kytaře Neal Schon, a první alba nesla jak Santanovský odkaz, tak jemnou směsici fusion a jazz-rocku. Jenže Neal Schon toužil otevřít náruč mnohem širším posluchačským masám a pro tyto účely už vokál Gregga Rolieho nedostačoval. Byl angažován nový muž k mikrofonu slyšící na jméno Steve Perry, jehož znělý témbr posílal do kolen nejen převážnou část ženské populace, ale i slušnou skupinku té mužské. Samozřejmě že bylo zapotřebí upravit i celkový reportoár, texty a hlavně složku hudební, což se zakrátko také stalo.

Po komerčním výbuchu dokonale vybroušeného drahokamu Infinity, kuli Journey železo do roka znovu. Tentokrát svou sbírku pojmenovali Evolution a dokonale navázali na počin předchozí.

Znovu pod dohledem dvorního producenta Queen - Roye Thomase Bakera, vznikla tentokrát jedenácti písňová emoční nakládačka, kterou zahajuje melodická mini exkurze Majestic. Následující trojice songů je dnes už legendární. Too Late je klasická vokální akrobacie Perryho, Lovin', Touchin', Squeezin' tempově rozvláčná perla patřící k tomu nejlepšímu v repertoáru Journey, a výpravná City Of The Angels stojí též za hlubší ponor. Po prachobyčejné When You're Alone (It Ain't Easy), vás v rovině pocitové konejší Sweet And Simple s kouzelně klouzající Schonovou kytarou. Do větších obrátek zavelí Lovin' You Is Easy. Vůbec střed desky působí naoko nenápadně a dá malinko zabrat se jím prokousat. Třeba taková Just The Same Way má celkem zajímavou tempovou strukturu. Tak trochu do počtu mi připadá Do You Recall. Za to předposlední Daydream si jen tak zlehka našlapuje po pestrobarevném chodníčku značky Journey a poslední Lady Luck je důstojnou rockující skladbou odkazující na minulost souboru.

Pro znalce působivé melodiky je tohle album povinnou četbou, která se bude někdy v budoucnu možná i fasovat.

» ostatní recenze alba Journey - Evolution
» popis a diskografie skupiny Journey


Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
2020-05-13

Psychotic Waltz / The God-Shaped Void

5 stars

Asi by se slušelo začít na úvod pořádnou omluvou. Klučiny ze San Diega mám tuze rád a poslouchám jejich desky s několika přestávkami od dob, co je začali vydávat. O studiovém comebacku jsem dlouho snil a nevěřil, že se kdy uskuteční. Když do éteru vnikla zpráva, že krom živého hraní konečně spáchají něco i ve studiu, byl jsem nadšen a pln očekávání. Ale ani singl, ani předložený materiál mě nenadchli a pokusů které by neblahý dojem zvrátili bylo učiněno na desítky. Všude okolo jsem četl, jak je deska skvělá a starším dílům konkurenčně schopná. Naše i zahraniční plátky i recenze fanoušků mluvili v pozitivních barvách a když mi i kámoš, se kterým jsem v devadesátkách na psychotickém valčíku ujížděl řekl, že ta deska je bomba a že mám v uších špunty, pomyslel jsem si horyno, ty jsi snad jediný kdo o The God-Shaped Void mluví v záporném tvaru.
Obrat nastal zcela nečekaně a naprosto náhodně. Při jednom společném sezení ta deska začala hrát a aniž bych se do ní jakýmkoli způsobem zaposlouchal, po půl hodině doprovodné muziky naplno začala účinkovat podprahová složka. V tu chvíli jsem podlehl a nahrávku konečně docenil. Následný nákup byl pouze otázkou času a na její první ucelený poslech v lůně matičky přírody nejspíš nikdy nezapomenu. Byl to čarokrásný zážitek a já jen žasl, jak brilantní desku Psychotic Waltz zase vydali.

Kapela naprosto samočinně navázala na poslední, dvacet čtyři let starou fošnu Bleeding a ve zájemné symbióze přináší svůj další pohled na progresivní rock a metal. Návrat v celé původní sestavě se cení a Devon Graves zpívá absolutně fantasticky, řekl bych, že nejlépe za svou dosavadní kariéru. Když přejdu technické parametry zvuku, tak jeho atmosférický obsah patří k jedněm z vlastností, které vás doslova vtáhnou dovnitř. Neutěšená, depresemi nabitá atmosféra exploduje hnedle s první singlovkou Devils and Angels, která dlouho budí ospale nudný dojem, aby si vás na desátý poslech úplně omotala okolo prstu. Další trojice silně riffoidních záležitostí ve středních tempech přetéká nápady a uhrančivě plačtivou náladou. Stranded, Back to Black a zřejmě nejlepším sólem desky opajcnutá a do minulosti mířící All the Bad Men vás rozsekají na kousíčky. Přesně takhle má znít moderní prog metal dneška. Přesně tady by se měli inspirovat nudná alba vydávaná v posledních letech mohykány Dream Theater a Queensryche. The Fallen výrazně zpomalí a španělky spolu s flétnou dají vzpomenout na okouzlení Jethro Tull. Romantika v řadách P. W. While the Spiders Spin začíná baladicky, ale to je jen nádech před poslední apokalypsou. Devon je tu k sežrání, jeho nezměnitelná, tolik přitažlivá barva hlasu a intonační přelivy vás pohltí a nepustí. Pull the String na mě působí jako jediná malinko stereotypním dojmem, ze kterého mě rychle vytrhne další pecka Demystified. Waltz zamíří znovu do jemnějších poloh a spolu s flétnou v spektru decentních gradací a jemňulinkých odstínů malují pocity zmaru a prázdnoty. Season of the Swarm je silná a mocná odpověď všem dnešním rádoby tvrdým progresivním spolkům, které ač oplývají technickou zdatností, k napsaní dobrého songu jim chybí výrazná melodická stuha a nadstavbová originalita. Poslední In the Silence patří znovu mezi melancholické věrozvěsty s patřičnou atmosférickou hodnotou.

Psychotic Waltz i po tak dlouhatánské době znovu dokázali, že je třeba s nimi ještě počítat. V letech devadesátých patřili mezi elitu technicky náročné muziky a k dobré společnosti několika málo vyvolených patří stále. The God-Shaped Void je zprvu neprostupná, posléze silně návyková záležitost. Hudba o které se tvrdí, že uzrává pomalu a zdlouhavě, by měla vykazovat nejtrvalejší kvalitativní hodnotu.

» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - The God-Shaped Void
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz


Wishbone Ash - Number the Brave
2020-05-11

Wishbone Ash / Number the Brave

5 stars

Number the Brave, Making Contact a Deliver us From Evil. Ptáte se, co mají právě tyto tři nahrávky společné? Každou z nich vydala v průběhu let osmdesátých o dekádu dříve striktně rocková parta, uplatňující ve svých počátečních dobách drsně syrový výraz. Ať už mluvíme o kapele Wishbone Ash, UFO, nebo Budgie, žádná z těchto hard-rockocých veličin minulosti neprošla disco dekádou bez šrámů a ztráty svého výsadního postavení. Ba naopak. Když nenásledoval rovnou rozpad, tak alespoň změny v sestavách, nebo posupné vyklízení pozic v té době do kurzu mířícím zaoceánským gigantů typu Journey, či Toto.

Wishbouňáci nebyli svým začátečnickým dvou-kytarovým melody rockem tak drsní jako Schenkerovi Ufo, nebo nekompromisní jako trojka Budgie, avšak změna ovzduší začínající se situovat do mělčích oblastí rocku postihla také je.

Nebýt nedávného parádního přírůstku s deskou novou a hlavně lukovi recenze na zmiňované album, neměl bych možnost objevil další z krás této party. Tím drahokamem který u mne přistál zcela nedávno, je fantastické album Number the Brave. O něm si dle mého především příznivci s W. A. paralelně v letech sedmdesátých vyrůstající myslí, že je to album zcela špatné a s původními záměry kapely totálně nekorespondující. Neberu jim jejich názor, ale můj pohled nezaujatého pozorovatele, který kapelu prostřednictvím jasně nepřekonatelné desky Argus objevil ani ne před deseti lety, je prostý podobných rozsudků.

Tato deska mne hodně zaujala už při letmém testu na Youtube. Ale až první poslech mě totálně poslal do kolen. Právě návaznost na zmiňované desky UFO a Budgie které zbožňuji, mě pomohla z Number vybudovat chrám hodný obdivu. Nahrávka mě sedla naprosto maximálně a po všech stránkách. Za a) zvukem, který evokuje desky Crest of a Knave od Jethro Tull a Conquest od Uriah Heep. Tolik nechtěnou syntetiku let osmdesátých z něj cítím co by se za nehet vešlo. Naopak plný, sytě robustní, až muskulaturní sound vnímám jako velice přitažlivý a vzrušující. Za b) mě doslova fascinuje tehdejší odstín hlasu nově zpívajícího Andy Powella, který musel přebrat otěže po odešlém Martinu Turnerovi. Ať mne znalci opraví, ale předpokládám, že z většiny starších nahrávek W. A. je právě jeho projev nejčastějším. Za c) baskytara. Nikdy nebyla na starých deskách tak vytáhlá a tak dominantní. Její funkční nazvučení a široký záběr dělají s konečným zvukem divy. Netuším, jestli by byl výsledek totožný stát u čtyř strun někdo méně zkušený než John Wetton, ale já říkám díky bohu tady za něj. A za d) celková hudební náplň alba. Komplexní součet desítky místy pěkně energických a chutně šlapajících songů, či na prvočinitele rozebraná sbírka každé jedinečné položky vnímané jako dokonalé.

Samozřejmě mi to nedá, abych nevytáhl alespoň částečný vzorek z alba, který mi ve jmenovaných titulech připadá nejúchvatnější. Snový úvod s Loaded, kde k dokonalému pošmáknutí vypomáhá sexy hlas Claire Hamill a na basové figuře postavený nový funky styl kapely. Where is the Love šlape v rock n rollovém tempu. Kytary krásně vrní a zdvojované a ztrojované sbory jsou ozdobou písně. Třetí Underground mě nese až kamsi k Toto. Andyho hlas je překrásný, v pozadí vnímám i Claire, ale je to především instrumentální silně progresivní uchopení skladby samotné, jež ji činí tak smyslnou. Čtyřku přeskočíme a jsme u páté Open Road s mohutně střílející Uptonovou baterií a krásně čitelnou znovu na funky postavenou kytarou. Z béčka se mi líbí jak ostrá Get Ready, tak nabasované výpravné zvolnění s Rainstorm. Wettonova That's That mi evokuje Uriah Heep druhé půle let sedmdesých. Jeho basa je dominantní až běda, tempo pořádně ostré a tak pompézní opar budoucích Asia fakticky nepotkáte. Možná největší bomba je devátá Roller Coaster. Do ní kluci nacpali tolik příchutí až se vám z toho točí hlava. Jasně slyším funky v kytaře, jemně i soul ve vokálech, africké rytmy v perkusích a hlavně neskutečně pulzující dynamiku a brilantní čitelnost každého z nástrojů profesionálně si leštící svůj part. Poslední je titulka, která mi v kytarové melodice evokuje cosi ze starých W. A., ale stavba a vokální souhra jsou jasně položený do nové doby.



S Number the Brave jsem objevil jiné, další Wishbone Ash. Vedle Argus je to momentálně má druhá nejoblíbenější deska této party.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Manfred Mann's Earth Band - Nightingales and Bombers
2020-05-07

Manfred Mann's Earth Band / Nightingales and Bombers

5 stars

Pudukty kapely Manfred Mann's Earth Band jsou jedním z posledních oživení mé soukromé sběratelské anabáze. Tento objev patří k těm větším a svou bohatou discografií i k rozsáhlejším. Postupně se prokousávám jejich sedmdesátkovou fonotékou a jestliže jsem ještě nedávno psal o tom, že dávám přednost obdoví s Chrisem Thompsonem u mikrofonu, dnes tomu už není zas až tak pravda. I když si pořád myslím, že trojice desek mezi lety 76-79 patří mezi klávesákovi nejlepší, neuzavírám se ani před obdobím předchozím.

To stál za mikrofonem člověk slyšící na jméno Mick Rogers a jeho ne tolik učesaný a vyzpívaný hlas má také svou charakteristiku. Věřím, že mnoha fandům Manfreda Manna mohl jeho syrovější esprit imponovat o něco více. Dalo by se říci, že oba zpěváci v táboře klapely tak nějak inklinovali s dobou a každý se víc hodil do té své (zhruba) pětiletky.

Z toho, co jsem zatím z prvních šesti Mannových nahrávek zaznamenal, řadím desku Nightingales and Bombers na úplnou špici. Pro mé rozhodnutí hovoří následující fakta:

a) neskutečná variabilita tohoto alba, korunovaná osmero v různých stylových škatulkách pohybujícími se songy. Např. Spirits In The Night , či softová záležitost Fat Nelly
b) neutuchající nápaditost v oblasti aranžmá. Např. instrumentální parády Countdown, Crossfade, nebo Nightingales and Bombers
c) tempově neučesané místy až krkolomné album držící neuvěřitelně pohromadě
d) obsahuje atmosférický klenot Visionary Mountains

Tenhle Mann si zaslouží plnou nálož. Skvělá deska.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Nightingales and Bombers
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band


Magellan - Symphony For A Misanthrope
2020-05-04

Magellan / Symphony For A Misanthrope

4 stars

Dodnes mi není přesně jasné, jak mě mohli tehdy - ve svých začátcích Magellan tak drasticky minout. Povstali přece u stejné stáje jako Shadow Gallery a Cairo. Dokonce byla v dobách skoro-temna ve Sparku i recenze jejich debutu. Je ale klidně možné, že se jejich desky v první polovině devadesátých let do půjčoven cd příliš nehrnuli a to stejné nejspíš platilo o našich prodejcích a obchoďácích s cd disky. Chtělo by se mi zavzpomínat a uznat, že mě jejich muzika nechytla a to byl důvod onoho nezájmu, ale vůbec si nevybavuji, že jsem některou nahrávku v mládí testoval. Vlastně až doteď byl pro mne příběh Magellan obestřen tajemstvím nezájmu a během na velmi dlouhou trať.

Tři roky jsem si vystačil pouze s jednou deskou a to Hundred Years Flood. V začátcích mi přišla v pořádku, zajímavá, avšak nikterak závratná a návyková. Všechno začala postupně měnit až Braňovo (koho taky jiného:-) rozpovídání se nad dvojkou Impending Ascension. Po několika testovacích nástřelech a ustoupení z pozice zatvrzelého odmítače automatického bubeníka, jsem si ji společně s debutem přes Discogs objednal. Jenže skrze neblahé události ve světě, mně obě alba vydané na společném 2cd přes měsíc vysí na celnici v Miláně a čekají, než je nějaký floutek s hromadou ostatních balíků, kterých je do světa z tohoto kraje rozesíláno poskrovnu, naloží do letadla a laskavě pošle směr Jižní Morava.

Horyna však nelenil a v mezičase nejen že dokonale proposlouchal čtverku Hundered..., kterou dostatečně docenil jako progresivní klenot, ale urychleně objednal tentokrát z rychlejšího/bližšího Německa šestku Symphony For A Misanthrope. Ptáte se proč zrovna ji? Protože trojka mi už cestuje z daleko bližšího regionu a pátá Impossible Figures spolu s poslední Innocent God mne zaujali o kapku méně. Ono... kdyby se měl člověk u Magellan orientovat pouze dle vzorku Progboardu, moc by toho zrovna nenakoupil. Jejich pozdější tvorba tu není přijímána zrovna otevřeně a v recenzích se často objevují slova jako nuda, vaří z vody, příliš se opakují, jsou vyčpělí, nebo cosi o ztracené kreativitě prvních dvou alb.

Promiňte, ale dovolím si nesouhlasit. Symphony For A Misanthrope poslouchám posledních pět dnů neustále. Točím ji dokola za a) abych ji pořádně dostal do hlavy, za b) protože se mi opravdu líbí. Ano, znalci mohou namítnout – horyno neznáš první dvě desky, to bylo jiný kafčo. Nebudu jim oponovat, z těch pár ukázek, které jsem měl možnost natestovat to bylo zatraceně dobré, ale pořád mi poslední tři, čtyři alba nezní vůbec zle.

Start je klasický pře-symfonovaný, ale tady mi to tolik nevadí, protože v té orchestrální změti cítím potenciál a dobré nápady. Ovšem druhá Why Water Weeds je typická Magellan-ovka. Kostrbatá, chvílemi vkusně nemelodická, vzpurná, tragická, ovšem taky mistrně vystavěná, progresivní a energická. Nápadů je tu pořádná fůra a něžný Waynův (říkám to správně? Trent má ten drsnější?, nebo...jsem to obrátil, nejsem ještě odborník) hlásek je k nakousnutí. Wisdom je překrásnou baladou, která mě chytla hned s prvním slyšením. Vrcholem je členitý, téměř dvacet minut trvající klenot Cranium Reef Suite. Hebounký začátek se sametově sejmutou basou a krásnými výměnami akustik s klávesami je pastva pro uši. Velmi melodické a velmi příjemné. Tedy až na místy rezonující zvuk, naštěstí jen v této skladbě. Bohužel je tu taky jedna typická, pro mne až nepříjemná vlastnost celých Magellan – příliš mnoho zpěvu sekaného v krátkém sledu. Ale to je provází snad celou tvorbou. Po intermezzu s Bachovým klavírem, přiletí dunívá jazzovo-metalická jízda Doctor Concoctor, ve které malinko skřípu zuby, avšak závěr dobrý, všechno dobré. Every Bullet Needs Blood začíná romatickým piánem s cukrujícími klávesami. Na řadu přijdou housle (nebo to imitují klávesy), každopádně povedený rozjezd. Do toho vtrhne Magellan-ovské futuristické fusion, ovšem v pestrých odstínech a s dostatkem melodiky. Super.

Pro mne velké překvapení tihle ti Magellan. Už dlouho se těším na první desky a možná časem i na všechny zbývající. Asi se s ostatními shodnu na tom, že Magellan jsou a byli nedoceněnou kapelou. Cesta k nim byla trnitá, ale o to více pak chutnají ty vítězství. Cítím v nich potenciál i příležitost na vybudování další interesnatní domácí discografie.

» ostatní recenze alba Magellan - Symphony For A Misanthrope
» popis a diskografie skupiny Magellan


Toto - Old is New
2020-05-01

Toto / Old is New

4 stars

Každá z nových desek instrumentálně brilantních a skladatelsky nadaných hudebníků, kteří už od konce let sedmdesátých vystupují pod názvem Toto, byla vždy obrovskou událostí. A to v kterékoli době, do níž byla porodníky producenty (většinou samotnou kapelou) povita. A proč tomu tak bylo. No na to je úplně jednoduchá odpověď. Každá totiž dokázala přinést sbírku melodicky košatých písní velké umělecké kvality, kdy se řada z nich nesmazatelně zapsala do srdcí posluchačů díky svým krásným melodiím a ušlechtilým myšlenkám. Dnes jsou Toto kamarádskou partou muzikantů, kde každý z nich překročil šedesátku a studiové nahrávky vydávají velice sporadicky.

Před dvěma roky hodili na trh kompilaci největších hitů pojmenovanou 40 Trips Around The Sun, na které se vyskytly také tři songy nové. Postupně se tyto písně stali základem pro novou, před pár dny vydanou desku pojmenovanou Old is New. Ta v sobě krom zmíněných věcí shromažďuje ještě dalších šest písní (plus jeden společný projekt s elektronickým souborem What So Not, poslední We'll Keep On Running) vydolovaných z archivů kapely a částečně poupravených. Zajímavostí je, že během dvou let bylo z této deseti skladbové kolekce už použito šest písní formou singlů, což je solidní kredit.

Srdéčka mnoha pamětníků tak musí plesat blahem, když z nahrávky slyší původní stopy zesnulých bratří Porcarů, jmenovitě Jeffa za bicími a Mikea na basu. Zaslechnout můžeme i nástroj Davida Hungatea (baskytara), dlouholetého pomocníka na perkuse Lenny Castra a v nových písních účinkuje jako bubeník Vinnie Colaiuta. Hlavní základnu Toto opět tvoří čtveřice S. Lukather/D. Paich/S. Porcaro/J. Williams.

Úvodní song Alone typově naprosto odpovídá tomu nelepšímu z předchozí fošny XIV. Energicky eruptivní, nápaditý a výsostně melodický kus, s opravdu překrásnými klávesami a syntezátory dvojice Paich/S. Porcaro, okolo vás letí ladně jako nadýchaný obláček na obloze a vy si jen říkáte, jak to ten chlápek za mikrofonem (Joseph Williams) dělá, že má hlas stále tak vitální jako v osma osmdesátém.

Druhou Devil's Tower začíná zpívat Lukather. Ta spadá až do roku 1981 a většina stop je původních. Přimíchany byli vokály a další kytary. Jde o návrat k nejranějšímu zvuku a stylu kapely, ovšem s novým moderním sejmutím a mixem.

Fearful Heart je rovněž pamětní. Představuje Jeffa Porcaro a Steva Porcaro na syntezátorech, Mike Porcaro se Steve Lukatherem (kytara a klavír) a Davida Paicha s klávesy. Joseph Williams usměrňuje píseň svým typicky chlapským charisma.

Spanish Sea je staronová nedávno přepracovaná věc. Navazuje na obrovský hit Afrika. Podobné tempo, David Paich u mikrofonu, Castrovy perkuse, odrazová rytmizace písně, vokální modulace, výsostná melodika a obrovský (jazzový) nadhled – prostě Toto ve vrcholné formě.

In a Little While je klasická balada alá Toto ze šuplíku, šitá přesně pro Lukatherovo hrdlo.

Chelsea je úplně nová skladba. Kluci zde zachytili atmosféru 80. let a skvělý vokál Josepha Williamse přibližuje píseň atmosféře alba Fahrenheit.

Dvojice Chase the Rain a Oh Why? je opět staršího data. První dokonce zpíva Steve Porcaro, druhou (jejíž melodie prý Stevovi připomíná Beatles, brnkne si tu na sitar) David Paich. Jde o pomalejší, emotivní až něžné songy prorostlé city a láskou model Toto.

Poslední novinkou je Struck by Lightning. Colaiuta tu předvádí tvrdé údery, Lukatherova kytara je pěkně nabroušená a Williams zpívá energicky a zároveň si na chvíli odskočí do něžnější polohy.


Lahůdkový plně dynamický zvuk nám letos přivanul řekněme kompilaci staro-nových Toto. Věřím, že si tuto placku jejich příznivci nenechají ujít, protože podobná událost se u nich, podobně jako u jiných služebně postarších kolegů už nemusí v budoucnu opakovat. I Love You Toto! 4,5*

» ostatní recenze alba Toto - Old is New
» popis a diskografie skupiny Toto


Satriani, Joe - Shapeshifting
2020-04-27

Satriani, Joe / Shapeshifting

5 stars

Při příležitosti vydání nového alba Joe Satrianiho jsem měl v úmyslu vystřihnout klasickou recenzi, ve které bych začal pohledem do Satrianiho historie, zdůraznil konzistenci ve vydávání vlastních sólových desek, neopomenul nastínit fakta týkající se jeho osoby a kytarového umu, jež mu byl kdysi dávno dán do vínku, a posléze přistoupil k typickému rozboru jednotlivých písní. Ale nakonec jsem se rozhodl svůj úmysl obrátil naruby a začínám trochu netypicky dotazem adresovaným přímo samotnému tvůrci.

Tady je:
Joei, Joei jak jsi mohl tentokrát pustit do světa tak odfláknutou desku stran konečného zvukového ošetření? Nebo by spíš měli moje lamenty mířit na vrub Johnu Cunibertimu, jež se na výsledném masteringu podílel? Ale přece ani on není žádné ořezávátko v oboru a vaše spolupráce už byla navázána v dávné minulosti. Copak jste si z konečného výsledku pustili jen první track a dál jste nešli? :-( Zdá se. Jelikož ten je v pořádku, ale už v druhé a nejmarkantněji pak ve třetí, mimochodem naprosto skvělé skladbě, kterou ty vaše nepovedené hrátky dokonale zničili (praskání a chrčení začíná okolo 25. sekundy a trvá a trvá) jste toho dost po....

Dost možná bych na to ani nepřišel, nepustit si desku na pořádné aparatuře. První poslechový test skrze obyč obyvákovou hifi proběhl v normě. Další dva už v mp3 formátu prostřednictvím malého repro na výšlapu přírodou se synátorem rovněž. Ale když jsem chtěl desku protočit i v zážitkovém médiu s pořádnými sluchátky, posléze i na bednách a příslušnou atmosférou, nestačil jsem se divit. Pěkně mi to onehdá nabouralo pohled na tuto jinak parádní novinku. Ale jelikož jsem si tak nějak vnitřně slíbil, že už nebudu sonickým hnidopichem jako hifisté a jelikož jsem na jiném našem hudebním webu za své názory týkající se zvukového sejmutí jiných nahrávek od okolí schytal pořádných pár facek, bude potřeba se nad toto povznésti. Někdy to jde těžko, ale proboha, hlavní je přece samotná hudba, a ne kýžený zvukový efekt. Alespoň toto jsem vždy tvrdil a v dnešní zvukově pos.... době se k tomu budeme muset vrátit, jinak bychom si z vycházející muziky nemohli koupit dobrou polovinu. Ona to není s novým Satchem až taková hrůza, obzvlášť v kontextu k daleko zmršenějším nahrávkám (nedávná Metallica, nový Ozzy) a světe div se, ani v číselném DR formátu (na který já osobně kašlu, jelikož vlastní uši jsou důležitější než nějaká čísla) to není žádná trága. Ale je to zkrátka škoda. Osobně jsem velkým fandou a sběratelem jeho děl, ale toto řekl bych po stránce nahrávání pokulhává nejvíce. Nu což, s tím my obyčejní smrtelníci nic nezmůžeme a tak raději přistoupím k hodnocení díla jako takového. K hodnocení jeho hudební náplně.

Na každého nového Satrianiho se já osobně velice těším a z předchozích čtyř desek mne žádná nezklamala ani procentem. Neskutečně vyrovnaná lajna pokračuje i letos, z čehož může mít nejeden fajnšmekr velkou radost. Úvodní ukázky které kytarista vyslal do éteru ještě před samotným zveřejněním kompletního lp i jedna z recenzí, jež se objevila v českých luzích a hájích naznačovali něco o možné stagnaci a pouhém potvrzení vydobytých pozic ze Shockwave… a What… I já sám jsem měl zprvu podobné pocity, ale novinka pana Satrianiho je letos velmi rafinovaná a oproti některým svým předchůdkyním se otevírá velice pozvolna a nenápadně. Osobně kvituji i změny v sestavách, které se v posledních letech s každou novou deskou objevují a mají blahodárný účinek na konečné pestřejší vyznění. Tentokrát Joe oslovil starého kamaráda baskytaristu Chrise Chaneyho, který vynesl do nebes neskutečnou fusion nahrávku Unstoppable Momentum a na místo bubeníka byl povolán světoběžník a zkušený matador Kenny Aronoff. Modernější klávesovou tvář vlepil desce jen minimálně dlouholetý známý Eric Caudieux. Jeho črty ovlivnili například spaceovou tvář čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me. Sympatický je rovněž čas nahrávky držící se okolo 45. minut.

Rozjezd desky je tentokrát pozvolný. Žádný žhavý výstřel alá předchozí start songy v případě titulky Shapeshifting nečekejte. Její úvod nesou drtivé bicí a zřetelná basová figura. Joe začíná vyluzovat své kvílivé tóny což může zprvu působit krapet rušivě, ale zvolená dynamika songu a odstupňované akordické výměny mají něco do sebe. S opakovanými poslechy se míra závislosti na pilotní písni stupňuje, což vypadá takticky jako velice dobrá finta. Dokonce ani druhá, ze začátku zatěžkanější Big Distortion nepřináší to známé opojné fluidum, jaké člověk od kalibru typu Satrianiho očekává. Do popředí se dostávají rytmické kytary a překvapivě také vytleskávání, což činí ze songu komerčněji laděný kus mířící snadno do palice. Nálada a atmosféra se však jak mávnutím kouzelného proutku změní a rovněž znatelněji zapůsobí s příchodem čarokrásné All for Love. Typická Satchovka s tisíci nádhernými odstíny jeho šestistrunky a až mysteriózní atmosférou, kterou pomáhají budovat i Chaneyho důrazné baskytarové pulzy. Do čtvrté Ali Farka, Dick Dale, an Alien and Me promlouvají Ericovi mašinky a nejen díky jim je stavba písně jednou z těch revolučnějších. V jejím závěru však zvuk skřípe natolik, že... Na meditativnější strunu nás přehoupne dojemnou Joeovou kytarou vysloveně vymalovávaná Teardrops. Velice osvěžující je country šmrncnuté boogie implantované do Perfekt Dust. Bodrá a rozverně laškovná nálada sálá americkým středozápadem a rytmus písně podepřený o Aronoffovu bicí figuru je ve spojitosti se Satrianiho stylem sólování brilantní. Sedmá Nineteen Eighty zprvu působí obyčejně, ale když se vzedme silná basová frakce, do které začne kytarista servírovat jen tak z plezíru jednu dokonalou vyhrávku za druhou, musí být každý Satrianovec uspokojen. All My Friends Are Here je i po několika posleších stále dosti nečitelná a drží se jaksi v ústraní. To devátá Spirits, Ghosts and Outlaws je důraznější klasická a velice intenzivní kompozice z pera Joe Satrianiho, a malinko mne upomíná na dobu okolo alba The Extremist. Její náboj a eruptivní charakter jako by vycházel z devadesátých let. Procítěnou nádherou, desátou Falling Stars startuje meditativnější a kompozičně velice zdařilý závěr desky. Právě ji a další tři následující skladby vnímám jako nejinovativnější položky tohoto alba. Do nich vtisknul Satriani nejen svého ducha, um, kreativitu a léty prověřené schopnosti, ale nebál se experimentu a daleko zřetelněji se položil i do nálad jednotlivých písní. Častěji mu velmi nenápadně sekunduje Eric svými klávesami, klavírem a drobnými atmosférickými vsuvkami. Do takové Waiting se podařilo smyslně vložit vzpomínky na dobu hravého dětství a iluzorní touhy. V písni Here the Blue River kooperuje Joe se stylem reggae jako se stavebním prvkem, čímž dodává songu velice chutné aroma. Právě precizní rozložení nálad a schopnost pohybu v několika na první pohled nesouvisejících odvětvích, činí desku nemálo přitažlivou. Pískající melodie závěrečné Yesterday's Yesterday s výrazným vkladem mandolíny, je tou pravou a nevšední tečkou za další z nevšedních nahrávek Joe Satrianiho.

Nebýt těch několika zvukových šrámů neblaze rezonujících v průběhu desky, byla by ta nahrávka vlastně dokonalá. Takhle zůstává velice schopnou alespoň po stránce kompoziční. Z hudebního hlediska je Shapeshifting alespoň pro mne další geniální veledílo mistra Satrianiho.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Shapeshifting
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Black Sabbath - Never Say Die!
2020-04-20

Black Sabbath / Never Say Die!

4 stars

Vojtova recenze na Technical Extasy mne zaujala natolik, že jsem nelenil a hned v časném sobotním ránu si vybalil i poslední disk B. S. Ozzyho éry, desku Never Say Die. Ta mi ve skříni přebývala dobrých pár měsíců ještě v origo igelitovém obalu, abych konečně sám sebe mohl přesvědčit, jestli je tento kotouč skutečně taková hrůza, jak se o něm dlouhá léta traduje, nebo to s ním není zase až tak zlé. Říká se, na každé šprochu pravdy trochu a tak jsem k úvodní zkoušce přistupoval s malým despektem i strachem zároveň. Ale říkal jsem si nu což, placku sis koupil, tož když to bude taková příšernost, rychle se jí zase zbavíš.

První poslech jak už to bývá neprozradil zhola nic. Byl to takový ten klasický vrt do neznáma s nezáživnou stuhou pohupující se okolo vás. Druhý a třetí test už vypadal slibně a když jsem pak disk několikrát projížděl jen co skladba to úvodní část po refrén, začínal jsem se bleskově orientovat a záchytné body vyskakovali velice rychle. Na konečný verdikt je třetí den samozřejmě příliš brzo, ale jsem tuze rád, že v mém případě se o žádné lamentování nad Never Say Die jednat nebude.

Věřím tomu, že v době nahrávání byla kapela v rozkladu, že vázla komunikace, každý z hráčů si frčel ve vlatsním světě drog a chlastu, a najít v takové atmosféře chuť ke společnému jamování, či snad rozvoji podnětných nápadů moc nejde. Ale předpokládám, že základní kostru většiny skladeb přinesl Tony Iommi a některé z nich měl už hotové celé. Ten jediný se držel na uzdě stran přílišné konzumace opojných látek a tak dokázal myslet a především stále zajímavě psát.

Začátek desky mi přijde naprosto v pořádku. Úvodní titulku Never Say Die znám vůbec nevím odkud a i když to není žádný doom (metal) typu skladeb z Master of Reality (který jejich fans chtějí slyšet především), jako slušná hard-rocková pecka tato skladba dle mého obstojí. Navíc Ozzyho modulovaně plastický zpěv se mi tu hodně zamlouvá. Stejně tak mne zaujala jemným klávesovým podmazem ozdobená Aireyovka Johnny Blade. Problém nemám ani se stavebně zajímavě stmelenou Junior's Eyes. Nejslabší část desky vidím v jejím středu. Songy Hard Road a Shock Wave mě dvakrát neoslovili a vyjma provzdušňující španělky v druhé jmenované, to žádné velké poklady nejsou.

Nejzáživnější/nejkreativnější část desky se nachází na B straně. Ta mi připadá výrazně slibnější s trojicí silně dominantních, nápaditých až impozantních čísel. Vše nakrojí snová balada Air Dance s očistně implantovanými melodiemi a překrásnou stopou Iommiho klasické kytary vybrnkávajíc v závětří Aireyho klavíru. Paráda. Over to You je dalším pokladem. Valivé děsuplné tempo, deklamující Ozzy a romatické vyhrávky na klavír skladbě náramně sluší. Je to sice úplně jiný odstín, než na jaký je člověk u B. S. zvyklí, ale jestli tohle měl být chvilkový vývoj, neříkám ne. Breakout mám také moc rád. Zvýšenou nápaditost songu podporují naroubované dechy s vedoucím saxofonem. Nikde jsem nenašel kdo na tyto nástroje hraje, ale nedomnívám se, že jde o klávesový plagiát. Na to znějí až příliš živě a uvěřitelně. Je v tom kus kabaretu i free jazzu. Závěr s Wardovou Swinging the Chain není sic nic světoborného, ale budiž.

Suma sumárum jako nový fanoušek této etapy Black Sabbath nevidím jejich poslední společnou desku v až tak špatných barvách. Rozhodně nad ní nelámu hůl jako většina služebně starších, kteří ke kapele přilnuli od jejich začátků a kteří se jim klaněli především na prvních třech, respektive pěti nahrávkách.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe
2020-04-10

Barclay James Harvest / Eyes Of The Universe

4 stars

Dnes můžeme pouze spekulovat, jestli za klesající kvalitou nahrávek kapely BJH, která započala právě zde (pro mne až poté), stála obměna hudební dobové orientace, odchod dlouholetého člena klávesisty Woolly Wolstenholmela, nebo jen vyčerpanost celého souboru, který během devíti let nahrál deset studiových alb. Taková gigantická nadprodukce se jednou odrazit musela a Woolly ač byl osobnost výrazná, ostatní ho alespoň na Eyes... zastoupili slušně. Doba se zkrátka změnila a artové kapely pomalu vycházeli z módy. Řada se jich rozpadla, některé si dali delší pauzu a některé z nich odvál popový disco vítr hodně daleko.

První dvojice skladeb z této desky mě přijde jednoznačně nejmodernější. Nejen tady, ale snad i za celou, více jak desetiletou kariéru kapely. Love On The Line zní jako Alan Parsons Project a dvojka Alright Down Get Boogie (Mu Ala Rusic) je tak trochu hozený ručník do ringu celé dosavadní tvorbě kapely. Pokud se novému posluchači BJH dostane jako první do rukou tato deska, věřím že bude silně na rozpacích. Jenže světe div se, naše trojice nezapomněla na vše čím si za ta léta prošla a od třetí písně začíná vystrkovat růžky jejich původní tvorba. Už trojka The Song (They Love To Sing) je hodně podařená a následující songy jsou skutečně parádní a velmi velmi kreativní a zdařilé. Taková Rock 'N' Roll Lady je klasická něžná Holroydovka a v poslední dvojici Capricorn a Play To The World je ukryt celý krásný svět hudby Barclay.

I když zvuk tohoto alba zavání syntetikou, něha a úcta - složky to přítomné v předešlé tvorbě BJH, lze v pohodě vystopovat i tady. A pokud dáte desce šanci, zopakovaně si ji několikrát poslechnete, při dalším pozdním návratu vám nezůstane na patře výrazně nepříjemná pachuť. Ba naopak, "oči vesmíru" nakonec rádi přiřadíte k skvostům njevyšším jako jsou Once Again, Baby James Harvest, nebo Octoberon.
Pro mne dnes už za 5, objektivně za 4.

» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Eyes Of The Universe
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest


Phenomena - Dream Runner
2020-04-07

Phenomena / Dream Runner

5 stars

Tak a je to tady. Sběratelská nenasytnost, říkejme tomu raději vášeň, je obrovská a nekonečná. Pouhých pár dnů po vstřebání debutového alba projektu Phenomena, jsem jako pubertální blázínek co nejrychleji ze zahraničí objednával i desku druhou. Hned z kraje recenze musím podotknout, že jsem z ní totálně "odvařenej" a při psaní této recenze mi hraje za poslední týden snad po sedmé a aktuálně i mega mega nahlas. Zkrátka kravál jak se na rockera patří.

Přesně tohle je totiž ten nejčistší extrakt nadpozemského natuněného melody hard-rocku let osmdesátých. Jestliže jsem u jedničky skoupě jednu hvězdu sundal, tady nepřemýšlím ani sekundu a pálím do plna. Deska Dream Runner je zkrátka ještě nabušenější, vyzrálejší, melodicky vytříbenější a rovněž méně popová než pokus první. Ten mírný přestup od popu k pompě, ale i ke krapet nabroušenějším kytarám kvituji všemi deseti, jelikož přesně na takový stylový druh hudby mám nastaveny sluchovody. Druhým nesporným plusem hovořícím jasně ve prospěch této nahrávky je obrovská variabilita zde účinkujících pěveckých es. No řekněte sami, kde se vám na jedné desce sejde tak gurmánská vokální extratřída, jakou představují pánové Glenn Hughes, Ray Gillan, John Wetton a pro mne neznámý, avšak o to pozitivněji překvapující super zpěvák Max Bacon. Já na něj narazil až tady a právě se díky Wikipedii dovídám, že jde o zkušeného borce účinkujícího například v Hackettovsko-Howeovském projektu GTR, nebo na osmdesátkových nahrávkách Mikea Oldfielda, takže...žádné ořezávátko.

Hlavním maestro je znovu kytarista Mel Galley, kterému občas helpne jakýsi Kyoji Yamamoto. Basu tvrdí Neil Murray a za biicími sedí světoběžník známý především z kapely Asia, Michel Sturgis.
Pěvecký titán Hughes svým sametově procítěným espritem vtiskne neopakovatelné kouzlo trojici písní Surrender (rock křížený z brutální pompou), Hearts On Fire (nejlepší Glennův kus tady) a Double 6, 55, 44 ... -klasická to koncertní halekačka útočící na první signální. Ray Gillan známý především z bluesových Badlands a chvíli zaskakující u Iommiho Black Sabbath svým strhujícím vokálním feelingem obohatí největší pecku desky, úvodní monster hit Stop (tady si dovolím trochu přitažené přirovnání, ale ani Plant by to nevyzpíval tak dobře), dále sedmou, na poměry Phenomena až úsečně ostrou No Retreat - No Surrender, poté následující emoční granát Move - You Lose a ještě poněkud stereotypní Emotion Mama.
John Wetton se představí pouze jednou, o to však brilantněji. Třetí písni Did It All For Love vtiskne Asiovské opratě a s dámským protějškem v bridge a mohutném snovém refrénu vystaví další z nádherných hudebních obrazců té doby.
A překvapující žolík Max Bacon si dává písně Jukebox a závěrečnou oduševnělou perlu It Must Be Love, mající v sobě ono pro mnohé nepochopitelné kouzlo let "sirupových". Tady Max podává odzbrojující výkon na hranici geniality, a vedle něhož je rázem i Glennovi s Rayem stydno :-)

Á propos Ray Gillan – tohoto kvalitního pěvce řazeného mezi stovku nejlepších shouterů z kovové odnože je obrovská škoda. Velice předčasně jej zkolila zákeřná nemoc AIDS. Čest jeho památce. Schopnosti tohoto svéhlavého vokálního akrobata si můžeme naštěstí připomenout i například díky druhé desce Dream Runner projektu Phenomena.


» ostatní recenze alba Phenomena - Dream Runner
» popis a diskografie skupiny Phenomena


Beatles, The - A Hard Day´s Night
2020-04-06

Beatles, The / A Hard Day´s Night

5 stars

Víc jak třicet let po prvním soustavném poslechu klasických písní milovaných Beatles jsem se konečně rozhoupal k tomu, abych si dosestavil a ucelil jejich sbírku cd. Mluvím samozřejmě o prvním tralala období brouků, do kterého zahrnuji desky od Please Please me po Rubber Soul. Tudíž první šestici. Tu druhou šestku (jak je to pěkně pade na pade) mezi kterou žlutou ponorku rozhodně nepočítám, naopak Magical Mystery Tour zásadně ano vlastním, poslouchám a totálně zbožňuji už celé věky:-) Tam je názor a postoj zhola neměnný. Ale první (nekouřící) etapa mě krom osvědčených hitů nikdy až tolik nebrala a tudíž jsem necítil výraznou potřebu ostatní skladby/kompletní alba poslouchat. Názor jsem začal postupně měnit díky několika na sebe navazujícím faktorům. Prsty v tom měl jak znovu zhlédnutý dokument o kapele, tak nějaké to počteníčko i výrazný pokles cen jejich katalogu. Nechci se plést, ale snad pokaždé kdy jsem se tím směrem koukl, stáli jednotlivé kusy okolo hranice pěti stovek, což při dnešních cenách ostatních cd je celkem dost (jasně Beatles), ale to už nějakou dobu naštěstí neplatí.

Jako první úlovek jsem zvolil vůbec nevím proč (snad ze sympatií k příslušnému filmu) desku třetí A Hard Day's Night. Krom dobře známých a léty naposlouchaných hitovek z červeného 2cd výběru obsahující skladbu titulní, dále And I Love Her a Can't Buy Me Love jsem žádný wow efekt absolutně nečekal. Ovšem mega příjemné překvapení které se dostavilo hned při prvním poslechu cd se dá jen těžko popsat. Urodil se totální výbuch euforie a obrovského nadšení. Nebojím se říci, že snad všechny skladby z této desky jsem už kdysi dávno slyšel a po chvíli přemýšlení přišel i na to, kdy a jak to bylo. Okolo dvacítky jsem celkem dlouho randil s jednou holčinou, která doma měla zrovna žhavou novou broučí výběrovku Live at the BBC, kterou jsme v tom okolním málu jejich ostatních cd točili pořád dokola, snad ke všem možným i příjemným činnostem. A tak jsem zřejmě už tehdy do sebe vstřebal valnou část této desky, což se mi dnes náramně hodí. A tak k výše zmíněným velmi dobře známým hitům musím jako další naprosté pecky přidat i skladby I Should Have Known Better – klasickou to Beatles-árnu s foukačkou, velice emotivní, zastřenou If I Fell, strhující záležitost s dokonalými sbory Tell Me Why, důraznou Lennonovku Any Time At All, countrym říznutou dupárnu I'll Cry Instead, dále jeden z naprostých vrcholu této sbírky, oduševnělou a procítěnou pecku Things We Said Today, a z konce ještě milovanou překrásnou perlu I'll Be Back.

Jsem tuze zvědav na ostatní pětici desek, zdali i tam budu některé písně lehce identifikovat, nebo to bude honěná na slepou bábu. A Hard Days Night je pro mne momentálním vrcholem jejich prvního tvůrčího období, kterému veleli především Joh a Paul.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


IZZ - The Darkened Room
2020-04-03

IZZ / The Darkened Room

5 stars

Deska The Darkened Room od amerických IZZ, kteří jsou pro mne aktuálně současnou rockově progresivní kapelou NUMBER ONE (dokonce se jim podařilo z trůnu sesadit dlouhodobě uvelebené Echolyn a to už je co říci), mi dala ze všech jejich alb (krom horkého favorita do objednávky čekající loňské novinky Don´t Panic), asi nejvíce zabrat. Pochopení extrémně komplexní muziky si žádá nemalé časové oběti a tak v tuto chvíli kdy svou krátkou recenzi formou díků a zviditelnění kapely píši, mi hraje za poslední cca. měsíc alespoň po dvanácté. Téměř po celou seznamovací dobu jsem na ni nahlížel jako na nejslabší článek z alb mezi lety 2002-2015. Tato nesmírně silná prog-rocková sbírka alb neskutečně originální kapely IZZ, má pro mnohé jasný vrchol v desce I Move. Dlouho jsem to vnímal stejně, ale v posledních měsících se pořadí změnilo a roli favoritů převzali alba Everlasting Instant a hlavně My River Flows. S trochou nadhledu by se dalo konstatovat, že recenzovaná The Darkened Room je ukotvena někde uprostřed mezi těmito dvěmi progresivními milníky současnosti. Z prvně jmenované si bere část atmosférické palety barev, se kterou pracuje velmi sofistikovaně a jejíž odstíny jsou pro diváka vyznávající podobný hudební model doslova spásnou sonickou koláží. Ze třetí studiovky pak do sebe "temný pokoj" transformuje několik vcelku složitých instrumentálních postupů, které jsou ovšem zahrány a prezentovány s tak výmluvnou lehkostí a nadhledem, že člověku údivem spadne několikrát sáňka. Krom bezbřehé instrumentálně kompoziční geniality, je pro kapelu spásným krom úžasně poetického hlasu zpěváka Toma Galgano i účinkování Anmarie Byrnes v roli slavičího něžného protějšku. Kombinace těchto dvou výrazných individualit přináší do muziky IZZ velmi vítaný osvěžující aspekt a spolu s aranžmá, která člověk v běžné/konkurenční prog-rockové/metalové hudbě málokdy uslyší, pasuje tyto Američany mezi naprostou špičku celosvětové sofistikované muziky. IZZ ARE GODS!

» ostatní recenze alba IZZ - The Darkened Room
» popis a diskografie skupiny IZZ


Pearl Jam - Gigaton
2020-04-02

Pearl Jam / Gigaton

4 stars

Sedm let je dlouhá doba i od tak skvělé desky, jakou předcházející Lightning Bolt nepochybně byla. Ne vždy totiž platí, že delší čekací lhůta musí nutně u zavedené kapely přinést i zralejší ovoce. Mezi vyznavači kultu "marmelády babičky Eddieho Veddera" se pořád najde hodně těch, kteří od nich očekávají přinejmenším druhý Ten. Když ne alespoň nahrávku podobně revoluční jako byl debut nebo dvojka Vs., tak alespoň desku novátorskou a obdobně hledačskou, jaká byla svého času alba No Code, nebo Yield. Málo kdo z dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří s kapelou postupně dorůstali a nepřestali je sledovat si dokáže připustit holý fakt, že tyto časy dávno pominuly a Pearl Jam už zhruba dvacet let, přesně od desky Binaural nepotřebují světu ani sobě nic dokazovat. Grunge je čtvrt století mrtev a kapela tento kdysi tolik revoltující styl dávno opustila. A možná ani ne opustila, jen se zkrátka přesunula přes oblast inovativní do vod klidného a uspořádaného rocku, jaký borcům okolo padesátky náležitě sluší.

Letošní novinka pojmenovaná Gigaton se ve svých textech i grafickém zpracování titulní obálky, s impozantně vyobrazeným postupně se bortícím ledovcem, opět dosti znatelně věnuje problematice ekologického chátrání naší planety a její celkové poselství má v dnešní pandemické době, která světem teď urputně hýbe jistě své opodstatnění a více než kdy jindy tak nachází úrodnou půdu.
V oblasti hudební deska zcela přirozeně navazuje na předešlou, sedm let starou předchůdkyni, tudíž musí být všem jasné, že žádná obroda stylu grunge, či nějaké přehnané novoty se na hudebním poli od Pearl Jam znovu nedočká. A jelikož něco podobného jistě nebylo snahou kapely, tak ji nelze upřít holý fakt, že pro rok 2020 si dokázala připravit dostatečně silný materiál, který nejen že vedle Ligtning Bolt svou pozici ubránit dokáže, ale jistě bude patřit na tu lepší polovinu silnějších nahrávek kapely, které za svou třicetiletou kariéru dokázala vytvořit.

Ale tak jak není všechno jen bílé a černé, není ani v případě Gigaton všechno jen klasicky (fádně) rockové. Největší porci řekněme čerstvosti přináší jeden z prvních singlů alba, píseň Dance of the Clairvoyants, která se nese na nezvyklé silné taneční figuře a jejíž dravost a nenasytnost je na první pohled až smyslně dráždivá. Z ne úplně nepodobné kategorie jsou i písně Alright (ta v sobě absorbuje stopy vzdušnějších nuancí) a song Seven O'Clock disponující podobně jako Alright i spoustou sugestivních atmosférických pasáží. Tu hrubší jadrnou omítku nahazují P. J. prostřednictvím solidního začátku Who Ever Said s výbornou linkou na španělky v refrénu a nápaditě umístěnou melodií v jejím závěsu, tak stejně s kvalitně zmáknutou Quick Escape. Naopak další ze singlů Superblood Wolfmoon je jen typickou nátěrovkou alá P. J. s nepříliš výmluvnou kvalitou. Obdobně jsou na tom i obyčejné písně Never Destination a Take The Long Way. Co však dokáží v posledních letech P. J. kvalitně vygradovat, jsou závěry jejich alb. Počínaje osmou Buckle Up se Eddie a spol. upnou tu k baladické, tu k nevšedně působivé (Comes Then Goes) struně a tato jejich niterná poloha žne svůj díl i zde. Prostřednictvím těchto položek se nás kapela snaží transformovat (dotlačit) k tomu nejefektnějšímu čehož je momentálně schopna a musím říct, že i letos jsou skladby tohoto emočně nátlakového soundu neuvěřitelně dotažené a hlavně zní opravdově. Jak Retrograde, tak závěrečná River Cross patří už teď do pokladnice zlatých šperků, blištivých náhrdelníků a cizokrajných démantů hned vedle těch s nápisy Even Flow, Oceans, nebo Garden. Výborný závěr.

Nakonec si tedy marně lámu hlavu, jak novinku alespoň částečně "objektivně" ohodnotit. V žádném případě nejde o nadstandardně pojatou desku. Obávám se, že takové se v případě této kapely už nedočkáme. Přeci jen je daleko obvyklejším faktem, že s postupujícím věkem souboru se výrazově zralejší nahrávky zkrátka netočí (což u mne dokonale vyvrací letošní Wishbone Ash). Avšak na poměry tak velké kapely jako jsou Pearl Jam, se jedná o výbornou a vcelku vyrovnanou kolekci (vyjma dvou, tří slabších bodů), která většinu z desek vyrobených za posledních dvacet let nemá problém laicky řečeno přelstít.

A jelikož je právě zde pěti bodová škála značně zúžená a zavádějící, v procentuálním hodnocení si dovolím novým Pearl Jam udělit číslovku 85.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Gigaton
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam


Fruupp - The Prince of Heaven's Eyes
2020-04-01

Fruupp / The Prince of Heaven's Eyes

4 stars

Irští souputníci (namátkou vyberu) Deep Purple Fruupp, jsou dalšími typickými představiteli z obrovské řady art-rockových kapel vzniknuvších na počátku sedmdesátých let, jež disponovali obrovským skladatelským potenciálem, které souhra náhod a možná i osudu, zavedla do hlubokého propadliště hudebních dějin.

Ve svých začátcích perfektně našláplá kapela explodovala hned při svém vstupu na scénu s debutovým albem Future Legends. V krátkém sledu následovali další dvě alba a po čtvrté desce byl všemu rázem utrum. Být štěstěna nakloněna na jejich stranu, mít v zádech velký a schopný management (podobně jako právě D. P.), který by je dokázal dravěji prodrat do podvědomí fans a zajistil jim i dostatek koncertů, možná by je dnes znal celý svět, podobně jako některé jejich velké kolegy z branže.

Pokud byl pro někoho debutový materiálem příliš divoký věřím, že si rád zgustne na poněkud klidnější, avšak skladatelsky podobně vypiplané trojce The Prince of Heaven's Eyes.

Začátek desky je bombastický, květnatý a možná až příliš poetický. V úvodu bych přivítal dráždivější song, než je místy hodně pastorálně idealizovaný It's all up now. Fruupp dospěli a uklidnili se, v půli se píseň naštěstí trochu rozjede a skrz všechny ty aranžérské finesy vynikne také zpěvnější motiv a výraznější melodie. Druhá Prince of darkness už jede po typicky Fruupp-ovských kolejích. Nápaditost a stylová bezbariérovost made in Fruupp, paráda. Ještě víc free – (jazzová) je instrumentální trojka Jaunting car-její pohádková nálada se krásně hodí k motivu obalu alba. Na pozici čtyři se ukrývá další zlatý hřeb desky, skvělými melodiemi a pohodovou atmosférou napěchovaná píseň Annie Austere. Do podobné kategorie náleží ještě Seaward sunset, jejíž nadpozemskou auru dotváří andělský hlásek patřící něžnému pohlaví. Poslední The perfect wish obsahuje několik hudebních výpravných motivů a spousty nádherných aranžérských kulišáren, jako třeba jemňoulinkou kytarovou a vzápětí také klavírní melodii hned v úvodu skladby-ty nemají chybu.

Fruupp jsou zárukou kvality. Kvality, která sice trvala jen okamžik, zato dala světu kupu skvělé muziky. 4,5*

» ostatní recenze alba Fruupp - The Prince of Heaven's Eyes
» popis a diskografie skupiny Fruupp


Curved Air - Air Cut
2020-03-31

Curved Air / Air Cut

4 stars

Po fantastické třetí desce Phantasmogoria a slibném debutu Airconditioning, jsem se v případě č. 3 dalšího nákupu od Curved Air nechal inspirovat hejkalovou recenzí a pořídil si desku Air Cut. Jeho slova - menej psychedelický – jemiž tento výtvor označil, na desku přesně sedí a jelikož jsem s některými "šílenějšími" věcmi na předchůdcích občas bojoval, takto "přímější" nahrávku jsem rozhodně uvítal.

Sonja Kristina má jeden z vůbec nejcharismatičtějších/nejhezčích hlasů rockové historie. Jeho sexy barva, způsob frázování, teplota, akcent a technika mě zkrátka sedí a vůbec celý klasicko-rockový styl Curved Air (pokud se tedy do té klasiky kapela nehrne až příliš) mi také imponuje. Přesně pasuje do tvůrčího rockového kvasu sedmdesátých let, a v každé notě je slyšet kreativní zápal, který v jejím středu tenkrát bujel.

Nejlepší skladby? Rozhodně druhá Elfin Boy, kde Sonjin zpěv vykvétá do krásy a její konejšivá nálada má tendenci držet posluchače za ruku a vést ho po imaginárním mostě do krajin jiného světa. Dále monstrózní, deset minut trvající a klasikou nadupaná perla Metamorphosis – jakási top skladba Curved Air. Výborná je i westernová drobnůstka World, s vynikající houslovou stopou a rozhodně nesmím opomenout vzpurnou Easy.

Na Air Cut brojí Curved Air těmi nejsilnějšími zbraněmi. Rozhodně jde o hodně originální a kreativní nahrávku, vlastně kapelu. 4,5

» ostatní recenze alba Curved Air - Air Cut
» popis a diskografie skupiny Curved Air


Birth Control - Plastic people
2020-03-30

Birth Control / Plastic people

5 stars

Když se tu před cirka dvěma roky objevila tato Mirkova recenze, první co mne při pohledu na obálku alba okamžitě odrovnalo, byl použitý motiv s paňákem v buřince. Podobný odkaz na šedou eminenci stojící v povzdálí a tahající za nitky osudu jsem poprvé spatřil na desce The Plague, anglických- tady pomp rockerů- Demon. Tento napůl kyborg se stal i výzdobou mistrného bookletu mnou milovaného alba a o pár let dříve se objevil i jako ladný chodec po mozkovně, zobrazené na albu Hemispheres kanadských Rush. Při pohledu na něj jsem strašně toužil, aby se mi deska líbila a měl tak důvod si ji jednou obstarat. Jenže od té doby uplynulo moře času a já na ni samozřejmě zapomenul. Až náhoda tomu chtěla, abych ji při svých toulkách na Discogs zcela náhodně u jednoho prodejce objevil. To už jsem neváhal ani minutu a okamžitě natáhnul ruku.

Deseti minutový skvost Plastic People plný eruptivní energie, velmi častých tempových obměn i vkusných, atmosféricko vzletných poloh, v nichž dokáže být hlas bubeníka Bernda Noskeho něžný i extatický zároveň, popírá veškerou schematičnost desky a bohatstvím nápadů rázně rozhání jakoukoliv nudu. Druhou Tiny Flashlights doslova zbožňuji. Její jazz-rockový rytmus s dětinskou hravostí jemně rozcuchává vaši jemnou duši a pitoreskní instrumentace nenechá vaše tělo v klidové poloze. My Mind jak píše kolega patří k tomu nejlepšímu z desky, je vlastně docela neuchopitelná, ale poslouchá se o to intenzivněji. To následující Rockin' Rollin' Roller si pevně drží svůj funkově- rockový rytmus, který ovšem doprovází obskurně jamující piano. Z plasticky vzdušného těstíčka je i pátá, značně free položená Trial Trip. Poslední This Song is Just for You dominují hammondy a výraznou melodickou stopu drží viola spolu s violončelem. Po vzoru Lucifer´s Friend místy zatroubí žestě a pěknou linku opanuje i flétna. Píseň zní velmi bohatě a plně, neztrácí však svůj charakteristický rukopis a rockový tón. V druhé půli se přidá ženský sbor a píseň kulminuje v pestrosti nápadů.

Pokud máte občasnou averzi proti německým kapelám tak jako čas od času já, v případě jednotky Birth Control můžete veškeré své obavy z přílišného "germánství" hodit rovnou za hlavu. Tato kapela zní například jako napůl německo-angličtí Nektar zcela neněmecky. Ostrovní psychedelic-hard-rock (s decentní dávkou osobitého kraut-rocku) jim byl dán do vínku už od kolébky a ti jej používají s rozumem a zcela přirozeně. Plastic People je nekonvenční brilantní deska, na kterou by se nemělo zapomenout.



» ostatní recenze alba Birth Control - Plastic people
» popis a diskografie skupiny Birth Control


Wishbone Ash - Coat Of Arms
2020-03-26

Wishbone Ash / Coat Of Arms

5 stars

Před několika týdny vypuštěné informaci, která se týkala vydávání nového alba Wishbone Ash, jsem zprvu nepřikládal velkou váhu. Jako pádnější důvod k průzkumu nahrávky jsem přijal až novější komentář kolegy Jaromíra Merhauta, jež se ve svém názoru k této kolekcí opíral o slova disponující velice pochvalným významem. Na internetu zanedlouho začala kolovat jedna vůbec ne špatná skladba a tak při vzpomínce na loňské velice dobré album „staříků“ Lucifer´s Friend, s očekáváním podobných vibrací i ze strany W. A., novinkovou kolekci jsem si takřka bez rozmýšlení objednal.

Možná mne teď pamětníci o dvě dekády starší opraví, ale dle mého Wishbone Ash nikdy nepatřili do vyloženě první rockové ligy. Jejich písně se nestaly slavnými hity po vzoru Zeppelin, Purple, nebo U. Heep. Jejich LP nezdobily výkladní skříně prodejen s hudebninami, jejich singly nerotovali tak často napříč éterem, jako u jejich slavných kolegů a prodeje desek nepřekračovali hranice za které byli udíleny zlaté desky (vyjma Argus). Nevím, jestli je to proto, že je jejich muzika nesnáze zařaditelná a pro mnohé i složitě definovatelná, nebo jen proto, že postrádá vyložené hity. Oni nikdy nebyli stylotvorní bluesmani, tvrďáčtí rockeři, na hammondkách poletující písničkáři, vzletní sofťáci, nehráli glam, ani tvrdý bigbeat. Nenechávali v sobě cloumat psychedelii a nestavěli ani art-rockové hrady z písku. Neměli rádi nabubřelou akademičnost a už vůbec nevyznávali přehnaně technické parametry monstr skladeb typu Van Der G. G.

Wishbone Ash produkovali obyčejný/neobyčejný rock. Ten se vyznačoval slušnou hráčskou erudicí, kde prim hráli kytarové souboje dvojice Ted Turner versus Andy Powell (později Laurie Wisefield), proložené opravdu výrazným melodickým cítěním, se kterým jejich skladby stáli i padali. Druhým takovým jasně identifikovatelným poznávacím znamením byli věci výrazně pomalejšího střihu, kterými své desky pravidelně zásobovali a ve kterých jejich genialita, tvorba melodií a harmonií spolu s folkovým základem vytvářeli na první pohled obyčejně působící, avšak překrásné písně.

Osobně znám jejich nejslavnější nahrávky z let sedmdesátých, které si pouštím rád, ale kterým dle mého přes veškerou kvalitu a upřímnost (ta z jejich muziky doslova tryská) k těm nejlepším malý krůček chybí. I proto jsem nikdy nepátral dál, co kapela dělala a jaké desky vydávala v letech osmdesátých, devadesátých, či v novém miléniu. Až teď při psaní této recenze mám v další záložce otevřenou jejich diskografii a ta čítá s letošním výtvorem nějakých pětadvacet nahrávek. Číslo tedy zatraceně vysoké, ovšem kvalita bude nejspíš nekonzistentní a to nejen z důvodu, že posledních dvacet let udržuje chod kapely už pouze a jenom jediný (skoro)původní člen a to Andy Powell.

Nahrávka Coat of Arms je pro mne typickým představitelem návykového přístupu posluchače k hudbě. Pustíte si ji poprvé a líbí se vám. Pustíte ji podruhé a působí ještě o kapánek lépe. Třetím poslechem se chcete ujistit, jestli se vám to nezdá a je to skutečně tak. Čtvrtý poslechový test a vlastně už každý další absolvujete naprosto automaticky a vůbec nepřemýšlíte o nahrávce, jestli je opravdu vyjímečná, nebo jen dobrá. Tlačítko play mačkáte samovolně v očekávání něčeho velice příjemného. Jde to ráz na ráz, ruku v ruce jeden den, jeden dlouhý okamžik. Pak následuje vystřízlivění, ale ne ve smyslu zklamání, pouze si potřebujete utříbit myšlenky a nějak si to v hlavě srovnat. Desku už znáte a tak každý další test může být jenom lepší. Je to neuvěřitelné, obzvlášť v dnešní přehlcené a extrémně rychlé době, ale Coat of Arms je důkazem, že pokud děláte desku s láskou a velkou pečlivostí, do studia si přinesete určitou porci zkušeností a nadhledů, netlačíte na pilu a dáte každé písní určitý jasně definovatelný charakter i náboj, a váš letitý skladatelsko-kreativní organismus se ve správnou dobu protne s mladou krví (v tomto případě zastoupenou novicem s kytarou na krku Markem Abrahamsem - výrazně kompozičně vypomáhajícím), může vzniknout nemalý zázrak.

Příběh nové nahrávky Wishbone Ash mi velice úzce evokuje už tři roky starý návrat v plné polní podobně vysloužilých Ten Years After. Tam sice mladík s vytříbenou kytarovou technikou vzor A. Lee, dynamitem v hrdle a velice dobrými skladatelskými schopnostmi nahradil kdysi nejvýznamnějšího člena tohoto bratrstva (což v případě W. A. v pozici Marka tak výrazně neplatí), ale mladá krev hold někdy dělá divy.

Dle mého je deska Coat of Arms (s malinko laciným obalem) třetí nejlepší nahrávkou kapely hned po jasně nedostižném Argus a velice schopném následovníkovi Wishbone Four. Tak dobrá, tak mimořádně kvalitní ta deska je.

Na jejím začátku stojí velice schopná na první dobrou mířící "hitovka" We Stand As One, s malinko prvoplánovou Nazareth-ovsky repetitivní vyhrávkou. Ale píseň v sobě absorbuje i skvělou atmosférickou mezi pasáž, která její náladu přemostí do úplně jiných dimenzí, jež navíc podtrhuje výborně zpívající Andy. Avšak pokud se posluchači nepodaří se na nahrávku "přilepit" hned z kraje, určitě mu to vyjde s druhou titulní Coat of Arms. Ta pak do sebe implantuje velice vkusné melodie, spoustu zdobných akustických zákoutí a naprosto jasně odkazuje k tomu nejlepšímů z původní tvorby skupiny. Prvním velkým vrcholem je volnější lidově znějící pecka Empty Man. Ta je vystavěna naprosto impozantně s důrazem na vytříbenou dunivě bicí techniku, a na sebe se vrstvících akustik, španělek, mandolin a…Třešničkou na dortu je pak zcela nezařaditelné utahané náladotvorné kytarové sólo z kategorie snů. Dokud je neuslyší tak neuvěříte. Čtvrtá Floreana výrazně zpomalí a je to typická W. A. baladička s hlasově nedostižným Andym (tomu je tady snad pouhých třicet-neskutečné) a kytarové technice tak čisté a libozvučné, jako by na struny nástroje drnkal nějaký čaroděj. Druhý vrchol. Deska doslova překypuje nápady a veskrze pozitivní náladou. Tu doveze jak kytarově a sborově noblesní Drive, tak další top pecka, strašidelně působící atmosférický klenot It's Only You I See – zřejmě nejvíce netypická věc na desce a skladba, která vás svým vnitřním pnutím a okouzlující něhou naprosto rozcupuje. V další dvojici skladeb kapela mírně zrychlí. V písních Too Cool for AC a Back in the Day si vychutnáváte výbornou rytmickou souhru s krásně sejmutou baskytarou i kytarově členitou hru dvojice Powell/Abrahams. Devítka Deja Vu dá v modernějším hávu a pomalejším tempu vzpomenout na náladovky z první poloviny sedmdesátých let. Prázdninově uvolněná je předposlední When the Love is Shared (snad jediná malinko slabší) a tečkou pak houpavá Personal Halloween, kde to kytarovými vyhrávkami a troubícími saxofony kyne jako řádně rozdováděné droždí. Takový zprvu nenápadný adept na jednu z položek, kterou za pár dnů budete snadno přičítat mezi zdejší špičkové kousky.

Pro mne je nová deska Wishbone Ash (která je jen tak mimochodem zvukově naprosto brilantní a pro posluchače kvalitního záznamu jistým zadostiučiněním, že i v době, která většinu nových nahrávek pořádně mrší (viďte noví Psychotic Waltz a Pearl Jam) to dobře udělat stále jde) absolutně nečekaně, ale celkem jednoznačně jedním z adeptů do neužšího kruhu špičkových nahrávek letošního roku. Gillan a spol. se budou muset zatraceně ohánět, aby tohle dokázali trumfnout.




» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Coat Of Arms
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Psychotic Waltz - A Social Grace
2020-03-23

Psychotic Waltz / A Social Grace

5 stars

Původně na tomto místě (o kousek vedle) měla stát recenze na aktuální nový přírůstek do rodiny Psychotic Waltz, na desku The God-Shaped Void. Ta přišla na svět teprve před pár týdny a je po dlouhatánské čtyřiadvacetileté odmlce pátým studiovým albem kluků ze San Diega. Ale jelikož nejsem s její náplní spokojen tak jak jsem původně čekal (sotva ze 60%) a která mě v hodně momentech uvádí do lehké letargie a mnohdy i vyloženě nudí, nehodlám se jí v příštích dnech už zabývat (těch zkušebních poslechů a nástřelů bylo opravdu hodně), natož si ji pořizovat a tudíž o ní ani psát. Místo toho jsem se s chutí vypravil/vrátil na začátek příběhu této svérázné a vysoce originální kapely, až na začátek let devadesátých, tedy do doby, kdy to studiově u P. W. všechno začalo a rozhodl se naplno vychutnat (pro mnohé nejlepší a nepřekonatelnou) debutní desku A Social Grace.

Počátek devadesátých let byl doslova rodištěm nových prog-metalových/rockových kapel, které rostly jako houby po dešti a kde každá z nich zněla jinak a originálně. V oné době totiž skutečně méně znamenalo více, každý nový soubor byl nezaměnitelný a přinášel do daného odvětví nejen kůži na trh, ale i velkou dávku omamně vonící novoty. Onehdy sotva povstali Dream Theater, zrodili se Shadow Gallery, v návaznosti přispěchali Magellan, v británii vykoukli Threshold, vzápětí Arena, ale nejtechničtěji a nejspecifičtěji působila právě americká pětice Psychotic Waltz.

Ta na svůj první počin namíchala extra technicky zaměřenou muziku, která však nepostrádá znatelnou melodickou stopu a navíc je maximálně osobitá. Nejen díky kytarovým výjezdům dvojice Rock/McAlpin, nejen díky totálně propracovaným bicím Norma Leggio a nejen skrze nezaměnitelné kouzlo v hlase a hlavně vokální technice a vůbec celkovému vokálním pojetí se zvláštně situovanými zpěvnými linkami Devona Gravese, zůstává tato kapela dodnes jedinečnou svého druhu.

První deska nabízí nespočet lahodných pasáží i celých skladeb. Pokud mám některé zmínit, nesmím rozhodně zapomenout na atmosférický klenot Halo of Thorns, s překrásně vystavěnou plačtivě naříkající španělkou proloženou Devonovým pocitovým zpěvem. Hned další, riffoidní záležitost Another Prophet Song s velice dynamicky vloženými perkusemi. Jethro Tull-ovská balada I Remember s mistrným sólem na Andersonův nástroj jasně patří rovněž do ligy nejvyšší. Druhá strana porcuje diváka vejpůl. Jeden šmakózní pokrm střídá druhý. Po intru začínáme s velice nátlakovou I of the Storm, kterou řídí bezchybné brejky Norma Leggio. Romanticky znějící klavír na začátku písně A Psychotic Waltz postupně vystřídají náladotvorné akustiky a něžný zpěvákův přednes. Skladba má neuvěřitelnou hloubku a naléhavost. Ještě přesvědčivější je v konečném kontextu Only in a Dream. Začátek je znovu rafinovaně sentimentální, aby ho tvrdší pasáže popasovali někam na totální prog-metalový Olymp. Každá skladba má jedinečné aroma, chuť i emoce. Spiral Tower zní démonicky a neuchopitelně, její technická náročnost tu mírně nabourává melodiku, která se však nechce vzdát a útočí vždy v druhém plánu. Na poslední pozici se nachází píseň Nothing. Dokonalá definice raných P. W. Vzletný začátek, nenechavé kytarové ornamenty, nevšední melodika, silně návykový riffový příboj, plíživé tempo, operetním patosem napumpovaný Gravesův vokál, ale i nezvyklé harmonie, stop stavy a s někým těžko srovnatelná složitá kostra skladby, poponášení psychotický valčík do nezařaditelných škatulkových kategorií.

Samozřejmě, že i dnes vychází řada pozoruhodných děl vysoké kvality a náročného instrumentálního vzezření. Ne každému se však podaří uchopit své vize za ten správný konec a předat je divákovi v neporušeném stavu tak, jak by potřeboval. Domnívám se, že Psychotic Waltz se to na všech svých dřívějších dílech podařilo na výbornou.



» ostatní recenze alba Psychotic Waltz - A Social Grace
» popis a diskografie skupiny Psychotic Waltz


Alcatrazz - Dangerous Games
2020-03-20

Alcatrazz / Dangerous Games

3 stars

Debut Alcatrazz No Parole from Rock 'n' Roll patří dle mého k těm výrazně lepším hard-rockovým nahrávkám osmdesátých let. Yngwie Malmsteen se držel stranou svých exhibic a nejsilnější zbraní alba samotného zůstávají písně ve svém základním schema. Příliv nadšení malinko pominul s příchodem druhé kolekce Disturbing the Peace, na které už účinkuje Steve Vai. Jeho hra není špatná, ale ani nějak dechberoucí a chyba spíš než v jeho přístupu bude v samotných kompozicích, které síly jedničky už nedosahují. I proto jsem byl velmi zvědav, jak si v nových podmínkách (příchod nového, už třetího kytaristy Danny Johnson) kapela povede dál a navíc jak přistoupí k sílící vlně glam rockových kapel ze zámoří.

Alcatrazz se s osudem poprali více než zdatně a třetí deska Dangerous Games tak nemá důvod se za svou náplň výrazně stydět. Bonnet a spol se malinko otevřeli době a trhu. Bicí zní více osmdesátkově a vetší porci si ukrajují i klávesy. Jako výrazně lepší se mi zdá strana druhá. Z první vyčuhují snad jen úvodní cover Its my Life od Animals, druhá No Imagination, a velký hit Ohayo Tokyo. Béčko se povedlo celé a tak nemá cenu jmenovat, avšak největší direkt mi vždy přivodí krásnou melodií napěchovaná The Witchwood a sametová Double Man. Jinak Graham Bonnet zpívá znovu skvěle a k novici Danny Johnsonovi který nijak neexhibuje rovněž nemám žádných výhrad.

V této desce by se mohli jako v zrcadle najít všichni příznivci Rainbow Bonnetovi éry. Těch po světě sice moc neběhá a oproti Dio-vské době to byl z tehdejšího i dnešního pohledu znatelný sešup dolů, přesto... Podobný, hitově šmrncnutý hard-rock vzor osmdesát někdy do nálady sednout dokáže a pro určitou skupinu nemusí tento produkt vypadat jen jako kýč patřící do starého železa.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - Dangerous Games
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz


Megadeth - Risk
2020-03-19

Megadeth / Risk

4 stars

I přesto, že jsem měl řadu značně experimentálních alb různých metalových kapel devadesátých let ve značné oblibě, deska Risk Mustaineových Megadeth mne tehdy vůbec nenadchla. Pravdou je, že vyšla do doby, ve které jsem rock a metal posílal pomalu do kopru a nechával se zcela pohltit vážnou hudbou, ale i tak... Z předchozí Cryptic Writings jsem byl úplně nadšen a i dnes, s odstupem více jak dvaceti let, jsem s jejím obsahem více než spokojen. Poslední dobou mi to však nedalo a začal jsem se s touhou vědce pořádně šťourat i v Risk.

Vlastně to nebyla ani nijak zvlášť mravenčí práce, objevit tuto dávnou raritku a nejvíce (nenáviděné) přehlížené a jen málo jedinci pochopené album. Patří do stejné řady jako o dva roky starší Cryptic, jako alba Grin, Kaleidoscope, One Second, Am Universum, Chameleon, nebo Cuatro - znalec si jistě jejich rodiče dosadí sám. Ale proti právě Cryptic jde ještě o hodný kus dál. Risk nemá s metalem společného ani co by se do náprstku vešlo. Jde čistě o rockové, silně experimentální album s mnoha, na vysoké profesní úrovni absorbovanými moderními znaky a prvky. Nahrávka zní v některých momentech až neuvěřitelně hitově - skladby jako Prince Of Darkness, Crush 'Em, The Doctor Is Calling, I'll Be There, či Ecstasy jsou toho jasným důkazem a disponují mimořádnou kvalitou. Celkově jde o plejádu velice pestrých, živočišných kusů, ze kterých doslova vyzařuje touho souboru po experimentu s cílem zkoušet nové a neslýchané věci. Pouhých pět let dělí alba Youthanasia a Risk, ale při komplexním pohledu na přetrženou linii se zdá, že je museli nahrát úplně jiní lidé.

Deska vznikla opět za asistence Danna Huffa z Giant v Nashvillském studiu a opomenout nesmíme ani změnu na postu bubeníka, kde byl vyhozený oblíbenec Nick Menza nahrazen protřelým Jimmy DeGrassem. Jde rovněž o první album, které od 86-tého nedosáhlo žádné výrazné prodejní úspěchy.

Po tomto znatelném nepochopení ze stran fanoušků, si Mustaine rychle jistí chrbát a otáčí svou bárku dost výrazně opět do vod pouze striktně metalových.

Risk tak dodnes zůstává jasným důkazem o progresivním cítění kapely během bouřlivých devadesátých let. Důkazem o době, ve které značná část hudebního spektra toužila otevírat dveře do oblastí pro ně nových a velice dobrodružných. Žel bohu se většina z tamní konkurence setkala jen s minimem pochopení stran svých kroků a pokud se rovnou nerozpadla, rychle zabředla do všednosti, kýče a nekončící nudy. Naštěstí těch pár vlaštovek, které tu po krátce experimentujících kapelách zůstalo, je výmluvným důkazem toho, že vývoj se dá následovat různými směry a po cestách zajímavě se klikatících. Megadeth tehdy zvolili tu nejkrkolomnější a nejen za to si zasluhují určitou porci uznání.

» ostatní recenze alba Megadeth - Risk
» popis a diskografie skupiny Megadeth


Clannad - Macalla
2020-03-18

Clannad / Macalla

5 stars

Zapomeňte na všechny škatulky. Zapomeňte na to, že existuje nějaká tvrdá rocková muzika. Zapomeňte, že se hraje metal, hard rock, jazz, nebo blues. Vypadněte z městských aglomerací, alespoň na chvíli utečte před okolní všudepřítomnou technikou a zkuste se oprostit od každodenních problémů starostí i strastí. Vyražte do přírody, naplánujte cestu, určete si start i cíl a sebou si krom pár potřebných krámů vezměte kapesní přehrávač, ve kterém budete mít nalitou přesně tuto desku. Počkejte až budete mimo civilizační dosah a poté si ji v lůně matičky přírody pusťte. Jděte po vytyčené trase a vnímejte jen hudbu a své okolí. Předem vám zaručuji že prožijete mimořádný zážitek, protože tahle krása jde mimo obecné mantinely vnímání hudby. Ona to vlastně ani není hudba, alespoň ne nijak obyčejná. Je to astrálno v té nejčistší formě a podobě.

V tom našem širém hudebním světě je jen málo krásnějších nahrávek, než je právě Macalla, jež vytvořili irští velvyslanci přírody Clannad. Pro takovou všeobjímající nádheru jsou všechny slova a fráze úplně zbytečné. Tohle je ta nejčistší esence vytvořená splynutím našich duší s neposkvrněným okolním světem dávnověku.

Myslím, že není až tak důležité zmiňovat fakt, že Clannad zde poprvé začínají do své tvorby implementovat i prvky popu. Pokud se to děje takto sofistikovaným způsobem, nemůže onen pokus kapele ublížit, ale naopak. Širší přístupnost neznamená vždy bezbřehou komerci a vyváženost obou složek je na Macalla úžasná.

Cit a schopnosti s jakými zde kapela přistupuje k práci s vícehlasy a k celkovému aranžování jednotlivých témat je naprosto jedinečný. Stejně důležitým aspektem je pak práce s atmosférou. Nálady a odstínění určitých písní jsou natolik profesionální, nenapodobitelné a silné, že i když je budete vnímat se zatajeným dechem pořád se nepřestanete divit, jestli je taková nádhera vůbec skutečná a budete si klást otázku, zda-li je vůbec možné, že ji vyprodukovali obyčejní smrtelníci.

Z výborně dramaturgicky vyrovnané kolekce bych si dovolil přec vyjmout jednoho zástupce a tím je nejzářivější drahokam této sbírky, píseň In a Lifetime. Jeho trvalou krásu do našich srdcí tesá zpěvačka Máire Ní Bhronáin spolu v duetu s U2 pěvcem Bonem. Pro vystihnutí krásy tohoto songu čeština zkrátka postrádá ty správná slova.



V těchto těžkých dnech, v těchto těžkých časech, je pro nás milovníky hudby tím správným hnacím motorem, který pomůže člověku alespoň na chvíli přesunout myšlenky stranou naše muzika. Ta sice nemá dar v podobě léku, který by lidstvo tak nutně potřebovalo a dokázalo jej v tuto chvíli spasit, avšak i těch několik málo chvil v její krásné společnosti, dokáže jedinci dodat odvahu a psychicky jej malinko pozvednout.

» ostatní recenze alba Clannad - Macalla
» popis a diskografie skupiny Clannad


Dead Heroes Club - Everything Is Connected
2020-03-17

Dead Heroes Club / Everything Is Connected

5 stars

Irské Dead Heroes Club jsem objevil vyloženě tady na Progboardě. Už kdysi dávno jsem si procházel všechny dostupné recenze, které tu vytvořil kolega Sajgon. Devět z deseti jim pořízených beru jako by byli pomalu moje vlastní, až tak velké procento panuje v naší vzájemné shodě v oblasti progresivní muziky. Jev vcelku nevídaný. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se začnu zaobírat jím tolika vychválenými Dead Heroes Club. Sice to nějakou dobu trvalo a setkání bylo srze Discogs spíše náhodné (navíc přibalený kousek od kupujícího, který měl v nabídce jiné cd, které jsem chtěl především), ale o to ve výsledku vůbec nejde. Hlavní je výstupní efekt, který ve vás po konzumaci takové muziky zůstane a ten je musím říci na 120% absolutně pozitivní. Od úvodní chvíle, od prvního poslechu.

Když jsem s kapelou přišel do kontaktu poprvé, naprosto totálně mne do obličeje praštil přebal tohoto cd. Fantaskní i pitoreskní malba zároveň působí, jako by nebyla z tohoto světa, z této planety. Zobrazení pomíjivosti času prostřednictvím velkých starodávných pendlovek a starobylých přesýpaček a porůznu rozptýlené figurky postav zaobírající se různými činnostmi, to vše na pozadí tmavě hnědé tónové škály vypadá naprosto úchvatně. Podobné je to i s muzikou. Tam vás okamžitě osloví jak precizně vyšperkovaný zvuk (ten je naprosto lahůdkový), tak nevídaná schémata, postupy, aranžmá, melodické linky, obrovské množství nápadů tak brilantně sestavených a prokomponovaných, že si kladete otázku jak je možné, že tato kapela, tato muzika je před širší progresivní veřejností tak pečlivě ukryta.

Startovní kus The Hunger působí jako jeden obrovský opojný monolit. Je to definice hudby D.H.C. se vší krásou a působivostí. Už od prvních sekund nepostrádá atmosféru, v tomto případě až mrazivě tajemnou. Když se po chvíli rozjede a rozparádí v načančaných akustických aranžmá a rytmických přechodech, obočí vám poskakuje radostí a to vás ještě v refrénu čekají artistické obraty předváděné zpěvákem Liamem Campbellem. Další skladby vyjma netypicky hitové jízdy Exit the Queen (sotva čtyři minuty trvající vymazlenec) už pitvat nebudu, za a) to udělal kolega Sajgon a za b) by si tuto desku měl každý prog-rocker hledající nové výzvy, nové horizonty a vůbec specificky zajímavou muziky poslechnout.

Abych to tedy nějak uzavřel. Sajgonovi putuje velké DĚKUJI za objevení dalšího progresivní klenotu v mém soukromém žebříčku, a kapele samotné poklona až k zemi za to, s jak výbornou muzikou se dokáže prezentovat. Oni totiž patří k těm kapelám, které utekly celosvětově provařené prog konkurenci o pár světelných let dopředu. A to se někdy zatraceně počítá.


A vlastně je to obdobný případ jako u před pár dny vykutaných Fuchsia. Podobně pozoruhodný monolit, jen místo sběratelům sedmdesátek jsou D.H.C. určeni fajnšmekrům soudobé muziky.

» ostatní recenze alba Dead Heroes Club - Everything Is Connected
» popis a diskografie skupiny Dead Heroes Club


Lifesigns - Lifesigns
2020-03-16

Lifesigns / Lifesigns

4 stars

S velkou mírou nadsázky a přehánění bych mohl napsat, že i kdyby muzika na tomto nosiči stála za starou belu, byla nudná, vyčpělá a nezáživná, kvůli jeho mistrnému obalu si ho doma rád ponechám.
V případě prvního alba projektu/kapely Lifesigns zkrátka poslouchám i očima a s každičkým tónem této zvukomalebné pompézně progresivní nahrávky, mám v hlavě zafixovaný motiv a námět inspirovaný anglickým venkovem s reminiscencemi na Constablova romantická plátna (díky špici kostela pak na jeho dílo Katedrály v Salisbury).

Vlastně by se dalo tvrdit, že onen romantický duch zachycený na výjevu obalu tohoto nosiče se přímou úměrou přenáší i do hudby zanesené v jeho drážkách. Máme co do činění s bohatě zdobnou, ne za každou cenu složitou muzikou, která v sobě kombinuje jak přístupnější tvorbu třeba takových Yes, s duchem alb vydávaných na konci let devadesátých krajany Arena (to především ve skladbě poslední), vše pak podepřeno mírnou dávkou patosu, pompy (pro někoho popu), či klasického artu z dob Pink Floyd.

Jednotlivé skladby mají díky časové náročnosti svůj vývoj a postupné vyústění. Mantinely jsou značně rozšířené a po nějaké schématičnosti, či plánovitosti není na desce ani vidu. John Young má příjemný vokální výraz a nikam svůj přednes netlačí. Vše je volně plynoucí, načechrané (ne však vyumělkované) a motivově všeobjímající. Člověk má pocit nenucenosti až ležérnosti. Dá chvíli práci na tuto hru přistoupit a ne do každé příležitosti se takové album hodí. Je to spíš otázka vkusu a momentální nálady.

Mně jako prog-rockerovi mající v oblibě i daleko měkčí věci tato muzika přináší radost i požitek. A
a o to jde především. Zkrátka - kolorovaná zvukomalebná kulisovka pro chvíle pohody. Pusťte si to, koukněte na obal a atmosféra k vám domů přicestuje vzápětí sama.

» ostatní recenze alba Lifesigns - Lifesigns
» popis a diskografie skupiny Lifesigns


Fuchsia - Fuchsia
2020-03-13

Fuchsia / Fuchsia

5 stars

Fuchsia. S tímto naprosto dokonalým folk-rockovým skvostem pocházejícím ze zlaté doby art-rockové muziky z roku 1971, jsem se seznámil teprve nedávno, prostřednictvím sousedního mladšího bratrance Progboardu, díky webu Rockovica com. Tam jej recenzoval zahraniční přispěvatel Kev a jeho text a především ukázky mne zaujali natolik, že jsem si disk za nemalý peníz prostřednictvím Discogs vyštrachal a s gustem čmeláka i hbitě objednal.

Protagonistou a hlavní postavou tohoto projektu je zpěvák a kytarista Tony Durant, který soubor založil za přispění basáka Michaela Daye a bubeníka Michaela Gregoryho. Jako značně originální vnímám angažování hned trojice dam a to Janet Rogers hrající na housle, Madeleine Bland na violoncello, klavír a harmonium a Vanessy Hall-Smith rovněž housle. Všechny tři se podílejí rovněž na doprovodných vokálech. Deska byla kritiky dobře přijata, avšak nedostatečně propagována, což zapříčinilo i rychlý konec souboru.

Stylově jde o mixaturu rocku s folkem, s decentním dotekem psychedelie. Vše je čisté jako křišťál, energické, výživné a atmosféricky dokonale omamné. Cítím tu mírný dotek Fairport Convention, ovšem v ráznějších a bohatějších aranžmá. Éterické doprovody trojice dam občas velmi stylově, místy až renesančně dobově dobarvují folkově laděný kolorit, ze kterého jako předřečník vystupuje hlavní recitátor Tony Durant. Smyčcové nástroje tu prostupují mlhovinou akustických kytar a nenápadně odnášejí hudbu kapely do zcela originálních oblastí. Celek dýchá staroanglickým obdobím Viktoriánské epochy.

Pro mne je tato deska jedním z největších objevů z let sedmdesátých (bomba zhruba na úrovní frankofonních Kanaďanů Harmonium) a to nejen pro její originální pojetí a zajímavé personální a hlavně nástrojové složení, ale především skrze muziku, kterou tehdy představila a která dokáže ohromit posluchače i po padesáti letech.



» ostatní recenze alba Fuchsia - Fuchsia
» popis a diskografie skupiny Fuchsia


Black Sabbath - Technical Ecstasy
2020-03-12

Black Sabbath / Technical Ecstasy

4 stars

S poslechem Sabbathovského alba Technical Ecstasy se nemůžu ubránit pocitům vnitřní překvapivé spokojenosti, ale také jistého podivení nad letitými reakcemi fandů, kteří tento výtvor tak často haní a posílají jej do propadliště rockových dějin. Když jsem kdysi dávno desku prostřednictvím YT testoval, nezanechala ve mě nějak dobré pocity a právě o to větší překvápko mi přivodili opakované soustředěné poslechy z cd, které jsem si při kompletaci Osbourneových B. S. pořídil.

Tohle že je ta méně hodnotná nahrávka Black Sabbath? To snad ne. Vůbec nechápu, co na ní komu vadí. Snad fanouškům ukotveným v prvních těžce doomových dobách už její optimističtější pohled na svět a odlehčené, pro širší veřejnost určené jásavější melodie mohou překážet, to bych ještě překousl, ale... Já čekal bezduchou nudnou desku, spíchnutou pro firmu, pod tlakem veřejnosti, nebo jen jako naplnění něčí egoistických ambicí... Místo toho slyším přímého pokračovatele famózní Sabotage.

Už první hybná pecka Back Street Kids se mi zamlouvá. Iommi zvláštně motá melodii a spodek je interesantně zahuštěný. Druhá You Won't Change Me zprvu vypadá na nudnou doomárnu, ale když do boje vpadnou Woodroffovi klávesy a Ozzy zpívá s citem, který prokládá Iommi svými sólíčky bavím se. Wardovým civilním přednesem artikulovaná It's Alright mi nevadí vůbec a zajímavě znějící Gypsy a All Moving Parts (Stand Still) zrovna tak. Vlastně bojuju jen s poněkud trapnou Rock 'N' Roll Doctor. Pravým opakem je tklivá balada She's Gone, asi největší hit této jinak nehitové kolekce.

Když odhlédnu od vnitřních půtek v kapele a od toho, že to nikoho nejspíš tehdy moc už nebavilo a kluci nějak nevěděli kudy se dál vydat, pořád dokázali napsat poměrně solidní materiál, za který se stydět nemusí. 3,5-4*

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Allman Brothers Band, The - Hittin' The Note
2020-03-11

Allman Brothers Band, The / Hittin' The Note

5 stars

Hugh Syme vytvořil mnoho kapelám geniální výtvarná díla pro jejich titulní obaly. I tohle patří mezi nezapomenutelné, lehce rozpoznatelné a hravě se v hlavě fixující. Samotný nosič jsem objevil opět zcela náhodou, stejně jako osmdesátkového Becka prostřednictvím brněnské burzy. V paměti jsem měl uloženou Hejkalovu pochvalnou recku i jeho vlastnoruční doporučení tohoto alba. I když jsem jej nikdy před tím neslyšel, nebylo proč váhat. U zavedených jižanin člověk přestřelit většinou nemůže a jelikož se jedná o desku comebackovou a relativně novější, podobně jako v případě krajanů Lynyrd Skynyrd jsou nároky vcelku opodstatněné.

Mám tuze rád jejich první alba, ale domnívám se, že tahle trefa se povedla mimořádně. Pokud není lepší, tak je přinejmenším kvalitativně plně srovnatelná s tím, co dělali kdysi. Najdeme tu všechno v té nejvyšší kvalitě. Od zmiňovaného obalu, přes lahodně sejmutý vysoce dynamický zvuk, až po mimořádné hráčské výkony každého jednotlivce. Sestava rozšířená na tři bubeníky/perkusionisty, skýtá dostatek lahodných okamžiků v bezprostřední blízkosti tohoto nástroje a jejich vzájemná souhra a doplňování se, dělá možná hlavní gró této nahrávky. Zahanbit se pochopitelně nenechají ani oba kytaristé a hráč na všechno co má klapky-Gregg Allman.

S časovou náročností kompletní desky nemám problém, jelikož při tom nekonečném přívalu nápadů a kreativních množin, mi těch 75 min uteče jako voda. Jediné co snad může malinko vadit, je celkově vyšší zástup pomalejších skladeb, ale ani to nezmění můj pohled na desku, jako na pěti hvězdičkovou.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Hittin' The Note
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


Pendragon - The Jewel
2020-03-10

Pendragon / The Jewel

5 stars

Takřka současně s novinkou Pendragon mi domů dorazil navíc i díky Discogs objednaný debutový kotouč těchto britských ultra melodiků. Přemýšlel jsem tedy, jestli raději psát recenzi na jejich první, nebo poslední dílo. A jelikož u alba Love Over Gold nemám všechny pocity ještě přesně sesumírované a tento disk u mne pomalu postupně roste, jako jednoduší variantu jsem zvolil utrousit pár slov o albu Jewel. Možná i proto, abych zde učinil Pendragoňákům další reklamu jejich ranému materiálu, jelikož se domnívám, že si dnešní fanoušek této kapely vybere k popisu spíš novinku, než třicet pět let starý kotouč.

I přesto, že se spíš počítám do méně početné skupiny fans, kteří mají u této bandy rádi spíše melodicky méně klenuté a od přebytečného patosu oproštěné nahrávky pozdější, absolutně mi to nebrání důkladně si vychutnat i první fázi Barrettovi party. Ta přichází s kůží na trh už koncem let sedmdesátých jako klasický hard-rockový cover band. O větší úspěch se jim postará tehdy se rodící hvězda první velikosti kapela Marillion, díky jejíž pomoci náš soubor koncertuje, nahrává své první mini album a v půli desetiletky i tento debut.

Na něm už slyšíme zcela vyprofilovanou, postupně na klávesy se radikálně orientující jednotku, která do svých skladeb právě po vzoru tehdy hodně populárních Marillion přidává kilogramy vzletných melodií, epochálně klenutých klávesových meziher i něco z tolik potřebné a módní divadelní teatrálnosti. Skladby mají ucelenou formu, jasný vývoj a obrovskou porci melodiky. Ta se stane už navždy jejich know-how a to jak v době oné muzice nakloněné, či právě naopak. Ono stačí jen ochutnat něco málo z kuchyně Jewel, například pochutiny typu megaopusu Alaska, výpravné Oh Divineo, nebo pozoruhodně proměnlivé The Pleasure Of Hope a musí vám být hned jasné, že zdejší receptury pocházejí z prověřeného a sofistikovaného zdroje, odzkoušeného o dekádu dřív praotci podobného gurmánství Genesis.

Leader kapely Nick Barrett si vždy šel svou vlastní cestou, aniž by nějakým způsobem nechával do své tvorby prosakovat právě populární moderní proudy. Možná i díky tomu si Pendragon dokázali udržet vysoký status po celou svou kariéru, za což jsou jim jejich fanoušci jistě vděčni.

I když křivka kvality jde s dalšími díly nahoru, nebo se drží na jedné vyrovnané hladině, už tento první veliký projekt jejich kariéry skýtá hodnocení téměř nejvyšší. Oni jsou krom poměrně vlezlého úvodu Higher Circles výborné i věci jako Circus, nebo The Black Knight, ve kterých je Nickova (akustická) kytara doslova ozdobou na symetricky tvarovaném dortu a jednotlivé kompozice nepostrádají napětí, drama a kvanta překrásných niterných zážitků.

» ostatní recenze alba Pendragon - The Jewel
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Grand Tour - Heavy on the Beach
2020-03-09

Grand Tour / Heavy on the Beach

4 stars

Jak jsem již nastínil v profilu nově přidaných Grand Tour, hudba této kapely je určena všem milovníkům krajanů Comedy of Errors. V případě Grand Tour jde též o skotskou kapelu pocházející z Glasgowa. Založil ji bývalí klávesák Abel Ganz Hew Montgomery a postupně k sobě přijal dřívější i pozdější členy komedie omylů, zpěváka Joe Cairneho, kytaristu Marka Spaldinga a bubeníka Bruce Levicka. Nejde o žádnou výsostně originální muziku, spíše o klasický neoprog made in británie, který budou prvotně vyhledávat příznivci kapel jako jsou Arena, Jadis, Credo, nebo Pendragon.

Námět pro desku zažehl film Stanleyho Kramera z roku 1959 v hlavní roli s Gregory Peckem On the Beach - Na pláži. Tady je krátký výňatek z ČSFD popisující příběh lidí pohybujících se na pláži v Austrálii, kteří čekají na radioaktivní dopad po jaderné katastrofě, která zničila severní polokouli.
Film Stanleyho Kramera se odehrává v roce 1965, avšak vznikl o šest let dříve; ve své době byl tedy příběhem z nedaleké budoucnosti. Jde o jedno z děl, jež umělecky zpracovávala aktuální téma, nastolené tehdejším rozdělením světa. Zápletka filmu byla shodou okolností opravdu prorocká: v říjnu 1962 nechal Fidel Castro na Kubě rozmístit sovětské jaderné rakety, čímž se svět skutečně ocitl na pokraji globální jaderné války. Stanley Kramer se ve vyprávění soustředil především na komorní líčení vztahů hlavních protagonistů. Nevyhýbal se však ani výpravným spektakulárním sekvencím: mezi ty nejpozoruhodnější patří záběry na liduprázdné ulice San Francisca, včetně proslulého mostu Golden Gate, nebo sekvence automobilových závodů, které se změní v sebevražedný masakr účastníků. Kramerův neobvyklý film byl nominován na Oscary za střih a za hudbu.

Jednotlivé skladby se pohybují v rozsahu pěti až patnácti minut. Album začíná hrozivým zvukem větru tříštícího se o kostelní varhany. Kapela hraje podstatnou část desky v hloubavějším, až meditativním tempu, viz hned po předehře druhá The Grand Tour (Part 1), kde by člověk čekal víc energie a nasazení. Ale tohle byl zřejmě účel a kluci si tu laskavou polohu užívají a umí ji nádherně proaranžovat. Fantastickou kytarovou ornamentální práci po vzoru devadesátkových Pendragon odvádí Mark Spalding. Divadelní přednes Joe Cairneyho dokonale doplňuje opojně děsuplnou atmosféru a znásobuje divákovi prožitky a emoce. Klávesové přelivy Hew Montgomeryho vytvářejí nádherné melodie a mají ve svém popisu desce jasně vévodit. Celek pak dotváří elegantní bubnování Bruce Levicka. Prim hraje rovněž křišťálově čistá produkce.

Osobně mne trochu mrzí jen často nastolené stejně uháčkované vláčné tempo, které se mění a akceleruje pouze na několik okamžiků, aby se posléze znovu razantně zpomalilo a dal znatelnější průchod koncepčně vyžadovanému sentimentu.

» ostatní recenze alba Grand Tour - Heavy on the Beach
» popis a diskografie skupiny Grand Tour


Beck, Jeff - Jeff Beck's Guitar Shop
2020-03-08

Beck, Jeff / Jeff Beck's Guitar Shop

3 stars

Tak na tohle album jsem narazil úplnou náhodou před pár dny na brněnské, vcelku intimní burze desek a cédéček. U jednoho prodávajícího, který měl okolo sebe hodně zajímavých nesnadno sehnatelných titulů, raritek a prvních vydání, jsem se zasekl celkem dlouho a několikrát listoval tam i zpět pořadníky s cd a pečlivě vybíral, které exempláře by se mi hodili do sbírky. Mezi zvolenými bylo i toto cd Jeffa Becka, které jsem měl už nějakou dobu v merku, a které se v posledních měsících z naší distribuční sítě jaksi vypařilo. Tady jsem neváhal ani vteřinu. Zánovní stav (vlastně jako z obchoďáku), směšný peníz, interpret, jehož muzika mě rajcuje a impozantní obal (ten patří k echt povedeným) rozhodovali ve vteřině.

A tak si hrdý majitel odnáší nahrávku domů, aniž by pořádně tušil, o co se vlastně jedná. Kupovat takzvaně kočku v pytli se ne vždy vyplatí, ale občas je přitažlivost mezi muzikou a jejím nákupčím tak obrovská, že odolat zkrátka nejde. Vlastně když zašátrám hluboko v paměti, matně si vybavím okamžik, během kterého jsem na netu tuto desku krátce testoval a úplně dobře to dopadnout nemohlo, protože by už dávno byla součástí sbírky.

Becka uznávám a poslouchám v jeho nejplodnějších sedmdesátých letech. To co dělal, spíš nedělal potom, mě až tak nebere a myslím si, že jej kreativní můza dost výrazně opustila. On nikdy moc neskládal a tuhle práci si nechával obhospodařovat jinými. Možná ho v dalších letech nebavilo pořád někoho oslovovat jen proto, aby mu dotyčný psal songy, které by jej zaujali. V osmé desetiletce vydal jen dvě (tři) desky, a ve srovnání s předešlým to není žádná sláva. Myslím si, že ale tady se celkem vytáhl a s dvojicí Tony Hymas klávesy a Zappákem Terry Bozzio (pan sto buben a tisíci činel), nahrál moderní instrumentální desku, na které zub času zapracoval jen z části.

Syntetický computerový směr osmdesátek je dost patrný v úvodní stejnojmenné skladbě. Ale už dvojka Savoy předvede Becka v daleko prozaičtějším světle a třetí reggae záležitost Behind the Veil je nádhernou ukázkou jeho brilantního stylu. V dalších písních slyším typického Becka, velkého inovátora kytarové hry, impozantního technika i velkého cíťu. Dost mimo mísu však jde scifi pokrytá Day in the House, podle jejíhož mustru musel o pár let později skládat excentrik Steve Vai některé své krkolomné šílenosti. Naštěstí předposlední "dvě řeky" vrací Beckuv obraz do daleko smířlivějších, až romantických poloh, aby nás v závěru z mírné letargie vytrhl uragán Sling Shot, kde se pořádně rytmicky vyblbne i Bozzio.

Závěrem: domnívám se, že vedle kterékoliv desky stvořené v sedmé dekádě Guitar Shop obstát opravdu nemůže. Pokud postavím vedle hned tu první, magickou Rough and Ready, tak... tak prostě nejde. Ale když si odmyslím veškéré návaznosti, není kytaristův krámek zas tak špatným zbožím. 3,5*

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck's Guitar Shop
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


King Crimson - THRAK
2020-03-06

King Crimson / THRAK

4 stars

King Crimson patří k mým nejoblíbenějším kapelám. První období s Lakem hodnotím asi nejvýše. Mezi-období alb Lizard a Island mi zní v obdobně vysokých parametrech. S Wettonem už je to krapet horší, ale pořád velký nadstandard. Naopak trojici barevných osmdesátkových alb s Belewem doslova zbožňuji. To mi pasuje až neuvěřitelně a strašně baví ty nahrávky i poslouchat, hlavně kvůli nenapodobitelnému Brufordovi a Frippovu rytmickému cítění. Fascinuje mě i totálně vzdálený směr od okolní popové stádovitosti s muskulaturním zvukovým odérem v pozadí. Ovšem to co přichází poté je i na mne zatraceně složitý oříšek. Tam spadá dvojice dle mého příšerných, nervů drásajících nahrávek (samozřejmě těch posledních) a jedna vcelku slušně melodická a s potřebnou pílí i vcelku uposlouchatelná deska Thrak. Té jsem po nesčetně pokusech konečně přišel na chuť a nedávno i zařadil do sbírky.

Vlastně tu není až tak moc co Frippovi a spol vytknout. Deska částečně navazuje na to, čím se kapela "živila" v minulé desetiletce. Deska má však pevnější tvary a ostřejší kontury. Velký počet písní je proložen různými krátkými instrumentálními kusy a mezihrami. Deska zprvu vyznívá hodně nepoddajně a syrově. Ale je to částečný klam, protože nedá zas takový kumšt spoustu motivů postupně rozklíčovat, vystopovat dost libozvučných melodií a jak jsme u K. C. zvyklí i pedantských rytmických zvratů a pochodů. Mám tu rád jak tvrdé masáže typu Vroom, Dinosaur, THRAK, nebo Sex-Sleep-Eat-Drink-Dream, tak jejich protiklady rozložené v hloubavých a jemných nuancí písní Walking on Air, Inner Garden, či One Time.

Tomuto období K. C. se všeobecně nepřikládá velká vážnost a když někdo mluví o kapele, většinou zmiňuje její nejplodnější část let sedmdesátých. Dle mého by se nemělo zapomínat ani na období s Belewem, který byl součástí kapely o dost déle než všichni ostatní členové a zanechal v její historii nesmazatelnou stopu. 4,5*

» ostatní recenze alba King Crimson - THRAK
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Def Leppard - Def Leppard
2020-03-05

Def Leppard / Def Leppard

3 stars

Na vydání posledního alba Def Leppard jsem nijak zvlášť nereagoval. Jednak mě odradili vesměs rozporůplné reakce kolegů z jiných portálů a druhak samotný nástřel na netu. Tomu jsem posléze věnoval jen malou pozornost a když není chuť do něčeho se pouštět, není ani důvod se tím hlouběji zabývat. Byl to až loňský pražský koncert, který mne k nahrávce pořádně dovedl a já začal desku opakovaně testovat. Dnes jsem už jejím hrdým majitelem a jsem s ní nadmíru spokojen.

V dnešních Def Leppard stále vidím solidní potenciál potřebný ke skládání zapamatovatelných melodií i velkých hitů. Domnívám se, být teď rok 1987 a kapela právě vydávat tuto kolekci slušně návykových a na první signální útočících písní, může bodovat podobně jako s albem Hysteria. Úvodní trojice skladeb vás bere okamžitě útokem. Z kapely sálá dobrá nálada, zapálení pro věc i stále nemalý hitový potenciál. Podobný entusiasmus a hlavně nápaditost vidím i v závěru desky, zhruba od songu číslo deset dále. To, co je uprostřed není vždy úplně stoprocentní (což ani Hysteria, či Pyromania nebyli), občas se to vyplní trochou nudy, nebo podobným hudebním postupem z minula, ale těch kazů není zase tolik.

Zhrnul bych to asi takto. Kdo má rád produkci Def Leppard, neměl by být touto deskou zklamán. A ten, kdo je nenávidí už třicet let, nebude je mít rád ani kvůli tomuto dílu. 3,5*

» ostatní recenze alba Def Leppard - Def Leppard
» popis a diskografie skupiny Def Leppard


IQ - Are You Sitting Comfortably?
2020-03-04

IQ / Are You Sitting Comfortably?

4 stars

V portfóliu tahounů britské neoprogresivní scény kapely IQ, by jste jen stěží našli méně oblíbený titul u jejich fanoušků než je tento. Někdo poslední být zkrátka musí a i když se na chvostu pelotonu nikomu líbit nemůže z čistě prozaických důvodů i tato neoblíbená příčka obsazená je a vždy bude. I když je vše individuální a spousta posluchačů by vám prstem ukázala raději na předchůdce Nomzamo, nebo k ještě ne tolik vyprofilovanému debutu Tales from the Lush Attic, bude to jen malá část oproti těm, kteří desku z 89-tého v lásce příliš nemají. Ptáte se čím je to způsobeno?

Na vině je celkem znatelný odklon od klasické linie tvorby, započaté na první dvojici alba, především pak na fenomenální desce The Wake. Právě po ní odchází charismatický zpěvák Gabrielovsko/Fishovského typu, pan Peter Nicholls, kterého nahradil dle mnohým malinko bezpohlavní a zhruba o level slabší Paul Menel. I když i Paulův hlas v sobě nese určitou část teatrálnosti a smyslné barvy k IQ se hodící, o znatelný kus charisma s ním kapela zkrátka přišla. Ale není to jenom Menel kdo "dělá" tuhle nahrávku takovou, jaká ve skutečnosti je. Hlavním důvodem je znatelné zjemnění (patrné už na Nomzamo) výsledného soundu a koketérie s 80-átkovým popem a softem. Kapela značně zjednodušila aranžmá, zklidnila emoce a svůj nový sound oblékla do pompézního kabátu s příklonem k líbivější, pro širší vrstvy snáze akceptovatelné melodice.

Po mírně uspávacím vstupu s War Heroes, můžeme výše popsané atributy lehce naroubovat hned na druhou, rádiově znějící věc Drive On. Ta má se starými IQ vskutku pramálo společného, avšak stále se jedná o vcelku bez problémů poslouchatelnou píseň, kterou očesala doba a touha kapely uchytit se v hitparádách. Poté následují kratší instrumentální paráda Nostalgia, která nás vrací v čase až kamsi do hlouby let sedmdesátých a která s původními IQ koresponduje snad nejzřetelněji. Hned v jejím závěsu přichází první velký (až orgasmický) vrchol desky, píseň Falling Apart at the Seams. I ona se snaží držet kapelu v rámci svého starého zajetého stylu a nabízí nespočet lákavých okamžiků a variací svižnějšího charakteru. Cválající bicí, zřetelná basová figura, krásné melodie a velmi zajímavé zpěvákovi hlasové modulace, šroubují skladbu do emočních pater a dávají divákovi naději, že rozhodně není potřeba soubor zatracovat. S další písní se kapela obrací zpátky směr 80-át. Sold On You zní dost bezstarostně, až prázdninově, ale mě se tuze líbí (asi i proto, že mám rád A. O. R., soft, pomp,....). Šestá Through My Fingers je klidnější věc s velice pěkně prokreslenou akustikou a znovu pozoruhodným a hlavně citlivým výkonem Paula Menela. Další jedinečný okamžik této nahrávky skýtá skladba Wurensh. Ta obsahuje typické Holmesovkské kytarové "výjezdy" a vkusné melodie. Je pestrá, členitá, nezaobírá se dobou a tak nějak volně si plyne v původní IQ linii, s mnoha charakterovými zvraty a hlavně... je sofistikovaně sestavena a nešetří nápady. Ve smířlivém duchu vytvoří solidní tečku píseň Nothing At All.

Takže suma sumárum se o žádnou velkou katastrofu nejedná. Album přežilo i cestu časem a nezní přehnaně zastarale, či pateticky směšně. I přesto, že nikdy nebude patřit k výkladnímu zboží IQ, není vůbec nutné je pro neduhy doby nějakým způsobem osočovat.


A nakonec jeden bonbónek. Desku Are You Sitting Comfortably? znám už celkem dlouho a kdysi dávno jsem vlastnil i její originál. Pod dojmem nepotřebného jsem jej zakrátko prodal a teď po x letech se k jejímu fyzickému vlastnictví prostřednictvím Caerllyssi Music opět vrátil. Jaký byl však můj údiv po vsunutí cd do přehrávače a zmáčknutí play, se dá jen těžko popsat. Okamžitě jsem poznal znatelný rozdíl a začal se tudíž pídít, co se s touto nahrávkou tak rapidního stalo. IQ zřejmě mají jako svůj koníček své starší nahrávky znovu vydávat a přitom je znatelně upravovat, přemixovávat a co já vím co ještě všechno. Takto už pozměnili desku debutní (tam origo neznám a tak podobné peripetie nemám důvod řešit). Jiří tu psal o podobném úkonu u nahrávky Ever (tam je to však zmíněno i v názvu) a já teď připojuji stejnou zkušenost s Are... I když tady to nebude alespoň dle chybějícího popisu na obalu cd tak markantní, rozdíl jsem horynovými slechy poznal okamžitě. Některé pasáže, či nástroje jsou vysunuty a předsazeny, dost míst zní odlišně. Co však dostalo znatelně nový kabát je zvuk. Ten má s tím původním "bakeliťákem" už pramálo společného a tak hraje nahrávka až překvapivě svěže a aktuálně. Je super, že si kapela do svých úprav nenechá zasahovat zvenčí, čímž se neporušila dynamika nahrávky a vše působí maximálně čistě a přehledně.


Nebýt nového pesimstičtějšího směru IQ na posledních dvou nahrávkách a nevědět, že pochází deska z let osmdesátých (plus vyměnit Menela za Nichollse), klidně by se s přimhouřením obou kukadel dala zařadit za desku Frequency. A možná by část aktuálních fanoušků zklamaných z depresivního charakteru loňské Resistance, uvítalo několik "sluníčkově" pozitivních prokleslovacích momentů starých IQ i v dnešní tvorbě.


» ostatní recenze alba IQ - Are You Sitting Comfortably?
» popis a diskografie skupiny IQ


Life - Spring
2020-03-03

Life / Spring

4 stars

Všem kdož máte rádi první alba Deep Purple, a také období okolo jejich mega-opusu In Rock, mohu doporučit tuto německo-americkou formaci, stojící někde na pomezi první a druhé ligy drsného sedmdesátkového hard-rocku.

Podobných kapel jako byli Life bylo tehdy jistě hodně a mám za to, že v jejich prvotině Spring se ukrývá celkem slušné množství potenciálu. Je tu vše typické pro dobu ve které album vyšlo i styl, který prezentovalo. Neschází drsnost, energie, nasazení, solidní hráčská erudice, stejně jako množství zajímavých momentů, které jsou po kompoziční stránce opravdu povedené. Občas vykouknou flétny, místy mocně duní harmonika, najdeme tu i spoustu akustických kudrlinek a osvěžujících atmosférických pasáží po vzoru psychedelických Pink Floyd. Občas je to pořádná jízda, ale dost často se sound kapely pěkně zakulatí, do popředí vyplují košatější aranžmá a seskupené emoce.

Nástup s Tantalizing sensation je totálně zeppelinovský, ale něžná pasáž v půli už cizí zahrádky okopávat nepotřebuje. Stejně jako druhá, necelé dvě minuty dlouhá, spoře oděná kráska instrumentálních proporcí-Laverne's. Radost poslouchat. Další skladby v sobě mají jak urostlé kořeny blues, tak štipku té psychedelie, ale třeba i boogie-na začátku Hawaiian Jack, nebo během další Honeydrippin' boogie woogie. Zajímavou je též z němec až kamsi za velkou louži utíkající countryovka My discovery.

Tož toto je krátká vizitka kapely Life, která sice měla jepičí život a světu předhodila jen jedno, ale vůbec ne špatné studiové album určené především pro skalní sběratele sedmdesátkového rocku.

» ostatní recenze alba Life - Spring
» popis a diskografie skupiny Life


Black Sabbath - Seventh Star
2020-03-02

Black Sabbath / Seventh Star

4 stars

No teda..., třináct let tu po desce Seventh Star recenzentsky nikdo ani neštěkl, styďte se:-)
A to se tu přitom Sabbati pravidelně točí. Jenže jak tam nezpívá Ozzy, nestojí to za nic, že? Deska automaticky cestuje o patra dolů a přitom stačí tak málo. Trocha toho nadhledu a možnost připustit, že i bez Osbourna to šlapalo.

Seventh Star měla být první Iommiho sólovkou, ale firma nakonec přitlačila a deska nesla znovu logo B. S. Tony se tu poprvné, a ne naposledy spojil s pěveckou hvězdou první velikosti Glenem Hughesem, který se tou dobou-v letech osmdesátých-neustále potácel mezi alkoholovou a drogovou závislostí. V tomto pro něj tak nechvalně známém desetiletí vydal jen hrstku alb, ale jeho výkon ve studiu byl vždy prvotřídní.

V osmdesátém šestém se vyloženě vytáhnul a řadu "obyčejných" písní znovu pasoval mezi Iommiho elitu. Narávka dostala klimaticky příjemný pružný zábal a slušný heavy odér. Z doprovodné sestavy se tu vyloženě blýskne Kissák Eric Singer na bicí, jehož nezdolný apetit kolikrát žene desku do pořádných obrátek a několika libozvučnými polohami i klávesák Geoff Nicholls.

Intenzivní rozjezd pomocí energicky spanilé jízdy In for the Kill nemohl dopadnout lépe. Skladba prostě jede, má výborný riff a Hughesův vokální vklad ji pasuje na nejlepší skladbu desky. No Stranger to Love zahajují spanile znějící hradby kláves, které Iommi protne exkluzivním krátkým sólem. Hraje se na atmosféru a emoce. Turn to Stone znovu nasadí do tempa podobně jako úvodní šlupka. Člověk si řekne normální hard, jenže když Glen otevře ústa, okamžitě se vám na tváři vyloudí úsměv. Sphinx (The Guardian) je intrem jež předchází epochálně mysteriózní těžké váze songu titulního. To jsou staří Sabbath Diovského střihu. Danger Zone i Heart Like a Wheel jsou takové nemastné neslané záležitosti, které vám z mysli za chvíli vypadnou, nebo je vytlaší song následující Angry Heart, s moc pěknou frázovací technikou a povedenými vyhrávkami i harmoniemi. Na závěr je tu balada In Memory. Mimochodem moc pěkná a naléhavá věc. Ta se dvojici Iommi / Hughes náramně povedla.

Co tedy říci závěrem? Utajený klenot B. S.? To určitě ne, utajený možná, ale ke klenotu mu přec něco chybí, v mém případě nějaká ta hvězda a půl. Za Hughese zaokrouhluji na čtyři

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Seventh Star
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Riot - Army of One
2020-02-28

Riot / Army of One

4 stars

Jestli to nebylo v některé z brněnských půjčoven cd, tak první zmínku o existenci jakýchsi Riot jsem zaregistroval až prostřednictvím časopisu Spark z léta devadesátého čtvrtého roku. Tehdy tam recenzovali aktuální desku Nightbreaker. Soubor jsem si založil do podvědomí a od té doby jej nesčetněkrát testoval, něco málo i zakoupil a stále se snažil přijít na to, kam jej zařadit a co si o nich myslet.

Existence tohoto komba by se dala rozprostřít do několika stylových etap. Nejúspěšnější roky byli ty první na přelomu 70./80. let. Mezi dychtící rockery letěl úspěšný kotouč Fire Down Under. K metalové subkultuře se přiklonil o nic méně oblíbený kvapíkoví šleh Thundersteel z 88-tého a třetí obroda nastala v půli let devadesátých s pochopitelně dalším novým zpěvákem a vehementně propagovanou deskou Sons of Society. Abych řekl pravdu kvality těchto alb a kvality Riot všeobecně by mi zůstali zřejmě utajeny navždy, nepotkat pro mne jedinou konkurenceschopnou nahrávku jejich portfólia a to desku Army of One.

Army of One je jiná, mírně odlišná od všeho, co soubor Marka Reala stvořil. Právě v tomto okamžiku se velice vkusně proťala metalická nabroušenost s hard-rockovou melodičností a vše jako statný pilíř podepřela sofistikovaná skladatelská průprava, upřednostňující kvalitní neschematickou stavbu před kvapíkovými závody tetičky metly. Deska je to až na dva rychlé kusy tedy spíše středně tempá hard-rocková a i proto ji mám daleko radši, než některé tvrdší, po metalu pošilhávající části puzzle skládanky Riot.

Titulní rychlo palný začátek Army of One je typickým příkladem power metalové hrůzy Riot let předchozích. Věřím, že zarputilého metalistu osloví, rockera naopak dost otráví. Děs běs. Jenže pak to přijde a Riot nasadí směr americko anglické melodické rockové břehy, výrazně zpomalí a servírují středně tempou chuťovčičku Knockin' at My Door. Mike DiMeo zpívá jako bůh, Real přehrává zajímavé melodie a když se v chorusu dostaví atmosférické klávesy se silně romantizující náladou je vymalováno. První orgasmus. Vyplavování testosteronu pokračuje dál s podobně omamnou jízdou nazvanou Blinded. Nádherné přemostění do akustik v bridge a cválající riffy v refrénu dodávají vašemu chtíči na intenzitě. DiMeo opět kraluje. Nikam se netlačí ani následující One More Alibi. Tady musím pochválit především Realovu kreativní hru a smysl pro velké a zapamatovatelné melodie. Je tu It All Falls Down a já bezpečně vím, že i další citelně silné vyvrcholení. Cítím to srdcem i duší, prožívám každičký tón a společné jéjéjé si s chutí zarecituji s kapelou. Zpěvák nás tu křehoučce přikrývá emocemi a kytara riffuje, sóluje i něžně akusticky přede. Celek má zaobalené kontury, vše je vyšperkováno k naprosté dokonalosti. Helpin' Hand mě dá na chvíli odpočinout z celé té sexuální anabáze, a to i přesto, že tu jsou další rozkomíhané akustické mosty a překrásně modulovaný zpěv v hlavním motivu. Po druhé kvapné obludnosti The Mystic (Riot zřejmě chtějí zůstat i nadále power), je tu důrazná Still Alive. Velmi osvěžujícím kouskem je pak devátá Alive in the City evokující jižní oblasti USA s nesporným country feelingem. Poté následuje další brilantní kus Shine. Sic v rychlejším tempu, zato s procítěnou Markovou tónokresbou. Po instrumentální Stained Mirror desku zatvorí působivá rocková hercna Darker Side of Light.

Riot pro mne už navždy zůstanou kapelou jednoho alba. Jednoho, na které nedám dopustit a které si vždy s chutí a erotickým apetitem pustím zatraceně rád.



PS: celkem by mne zajímal názor zdejšího obecenstva na tuto kapelu. Příliš si nefandím a vesměs pochybuji, že ji tu naši prog-rockeři vůbec znají, ale pokud se mýlím, budu rád za každý váš připojený názor a osobní postřehy. Děkuji.



» ostatní recenze alba Riot - Army of One
» popis a diskografie skupiny Riot


Procol Harum - Grand Hotel
2020-02-27

Procol Harum / Grand Hotel

5 stars

Velice přesně si pamatuji první poslech procolovského alba Grand Hotel. Čerstvě namlsán albovými přírůstky ze začátku kariéry tohoto souboru v čele s neochvějným rockovým pomníkem A Salty Dog, jsem zpočátku, řekněmě při první trojici písniček nevycházel z údivu. Tohle že jsou mí kreativní písničkáři Procol Harum? Kam se vytratila lehkost, nadhled, jiskra a zdravá upřímnost Trowerovi party? Postupně, zhruba od čtvrté skladby T. V. Ceasar už přistupuji na jejich (jinou) hru a druhá půle je už dokáže dokonale "očistit".

A důvody? Větší symbiózu symfonických prvků jsem očekával, ale ne v takové šíři. Orchestrální charakter a jemná pompézní dužina mě tenkrát pěkně vystrašili. Dnes jsem si na "tyhle P. H." už dávno zvyknul a poslouchám je stejně rád, jako jejich starší produkci. Zpětně jsem se dočetl, že tímto vývojem kapela reagovala na okolní trend kapel jako Pink Floyd, či The Who a snažila se svým novým, barvitějším a nástrojově bohatším pojetím okořenit další alba. Svůj podíl bude mít určitě i odchod dvorního guru a výrazné skladatelské persony, Robina Trowera.

Nakonec se vám celé album odkryje jako velice silné a v určitém směru i inovativní, alespoň na poměry Procol Harum. Úvodní stejnojmenná skladba čerpá z muzikálu, satiry, folkloru i klasiky. Charakteristický hluboký patos vně, přidávají táhlé smyčcové plochy a trochu Queen-ovské atmosféry. Jde o velice revoluční skok v tvorbě kapely. Do starší tváře Procol Harum pohlédneme při A Rum Tale a symfonické aranžmá převezme čtvrtá T. V. Ceasar. Progresivní pnutí cítím ze singlovky A Souvenir of London, která na ploše málo převyšující tři minuty naplno předvede kouzlo hudby této squadry. Následuje jedna lepší věc za druhou. Strhující Bringing Home The Bacon, až něžná For Liquorice John a především nenapodobitelná hymna Fires (Which Burnt Brightly) s ženským elementem Christianne Legrand. Tato skladba povyšuje celé album na stupně pro vítěze a právě ona bere ty nejcennější vavříny.

Šesté studiové album Grand Hotel je dalším výrazným mezníkem v tvorbě anglických Procol Harum a jen nás utvrzuje v tom, že nápadů a bravurních myšlenek měla kapela v sedmdesátých letech na rozdávání.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Grand Hotel
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Mercyful Fate - Don't Break The Oath
2020-02-26

Mercyful Fate / Don't Break The Oath

5 stars

Recenze a v ní udílené chvalozpěvy na debutovou desku Melissa nedávno přidaných Dánů Mercyful Fate, kterou tu vyvěsil před pár týdny kolega Jiří, ve mně vyvolali novou vlnu krásných vzpomínek na dobu bezstarostného mládí. Tož jsem se jako na obrtlíku rázem obrátil až k nějakému třináctému roku života do doby, kdy jsme klenot jménem Don´t Break the Oath s kamarádem poprvé objevili, a skrze Discogs si jej do své sbírky pořídil tuze rád nazpět. Neustále dokola jsme tenkrát u něj doma poslouchali na obyčejném gramecu tuto černou asfaltovou placku a žasli nad Kingovým vysokým vokálem a neutuchající chuti dvojice kytaristů Michaela Dennera a Hanka Shermanna, vměstnat do všech písní kaskády živelných riffů, nekončících melodií a vzpupných sól.

Do žluté barvy oblečená obálka s rohatým, jež zpoza plamenů vztyčuje svůj prst směrem k divákovi, nás totálně fascinovala. Aby také ne, když je vám tak málo, muzika je těžce nedostupné zboží a vy jste odkázání na dva tři starší kamarády, jejichž kazety si zapůjčujete a rázem ať v sobě nesou jakýkoliv obsah přehráváte na ty svoje Sonky, Basfky a TéDéKáčka, musí vás takový artikl ještě k tomu v originálním balení nutně poslat k zemi. Společně s Them, Abigail to byl právě Don´t Break..., který nás melodicky a vedle toho ostatního "metalového smetí" i sofistikovaně formoval do budoucna.

Deska s neučesaným, malinko syrovým zvukem získala ihned krátce po svém vydání statut naprosto kultovní. Diamond byl mezi prvními, kdo se nebál zabývat okultní tématikou, kritikou víry i zlořády společenského systému a též duševními stavy jedinců vyvržených společností mimo schvalovaný rámec. Když se však odpoutáme od hororových textů, které nám z dnešního pohledu mohou připadat kruté i banální zároveň, v prvním plánu zůstává nemalá porce skvělé muziky. Už předešlé album Melissa dokázalo naplno rozvinout kompoziční fantazii skladatelského tria Diamond/Denner/Shermann, ale Don´t Break pokročilo ještě o kus dál. Vše bylo najednou ještě daleko rafinovanější, složitější, prokomponovanější a na heavy metal poloviny let osmdesátých vskutku progresivní. Větší porci melodiky a jímavější kytarově-sólové výlety, dokázali do své hudby propašovat snad jen v té době už nutně nepřibrzditelní Iron Maiden na svých opusech z let 83 a 84. I když šli M. F. ve svém heavy pojetí zhola jinou cestou, výsledná "nová" chuť na jazyku po požití takové muziky posluchačovi zůstávala rovněž.

Začátek desky prostřednictvím úvodní A Dangerous Meeting působí ve svém středně vleklém tempu malinko chaoticky a nedotaženě. Avšak je to zdání nepoznaného, když totiž onen song dostanete pevně pod kůži, rázem vám na povrch vyplaví mračna zajímavých nápadů, melodických vyhrávek, všímáte si krátkých spojovacích kytarově-sólových výletů i Kingových precizně poskládaných vícehlasů. Nightmare i třetí Desecration Of Souls se nesou ve znamení častých stop stavů a změn temp. Písně mají složitější (kostrbatější) strukturu a některé melodie musí posluchač lovit až kdesi ze dna. Po Night Of The Unborn přichází velký, temně okultní sedmiminutový monolit The Oath. A právě s ním, trackem číslo pět začíná ta o dost zajímavější větší polovina této desky. Od tohoto songu dostává melodika v pařátech M. F. větší prostor. Posluchač má pocit, že vše do sebe lépe zapadá a i pěvecké linky mistra Diamonda se nesou na vyšší úrovni než v prvních čtyřech písních. Ke slovu se častěji derou klávesy a King si pracněji hraje s vokálními aspekty a výrazy svého, v několika polohách se pohybujícího vokálu. Hned po tomto špičkovém songu se přiřítí největší hit jaký kdy kapela dokázala napsat, píseň Gypsy. Od prvních sekund vás jako mocný mořský příboj přepadne dokonalá euforie, kterou sebou Gypsy doveze. Její moc si vás tak snadno podmanit je ukryta jak ve výrazné melodičnosti a nenápadném riffování dvojice kytaristů, tak v perfektním tandemu basa bicí, kde především cválající figura na škopky Kima Ruzze je nápadem za milión. Diamond deklamuje ve středních a vyšších polohách a dodává písni na přitažlivosti a nenucenosti. Refrén jak z říše snů, sólové eskapády a bublající basa plus Kingovo óóóóóóó jsou jedinečné. A v nastolené kvalitě se pokračuje dále. Přichází emocionální prožitek Welcome Princess Of Hell plný překrásných až dojemných guitar linek a silně nad věcí v nadpozemských výškách prozpěvujícího Kinga. Po posmutnělé instrumentální miniatuře To One Far Away je závěr dokončen nesporným koncertním trhákem Come To The Sabbath, snad nejznámější písní kultovních Mercyful Fate.


I s odstupem tolika let co nahrávku znám a opačnou polaritou v mnoha názorech na podobnou muziku si musím přiznat, že mne stále tyto písně hluboce dojímají a v mém srdci si své místo ponesou asi už navždy. Je to totiž pořád zatraceně dobrá hard n heavy muzika.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Don't Break The Oath
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate


Satriani, Joe - Surfing With The Alien
2020-02-25

Satriani, Joe / Surfing With The Alien

4 stars

Druhou Satchovu nahrávku Surfing with the Alien jsem dlouho obcházel a nijak urputně netoužil po tom, ji za každou cenu vlastnit. Za a) se tu v některých písních vyskytuje můj soukromý problém - automatický bubeník, za b) mi vždy vadil k Satrianimu ne příliš dobře udělaný zvuk nahrávky a za c) jsem tak nějak automaticky předpokládal, že to pravé umělecké krédo se u mistra dostavilo až s famózní Flying in a Blue Dream. A tak Surfing odpočívala stranou zájmu až do chvíle, kdy jsem jí pod vlivem pravidelného poslechu ostatních děl začal pomalu dávat prostřednictvím YT šance, abych postupně zjistil, že to žádná bída rozhodně není.

Už první finální poslech kompletní nahrávky prostřednictvím cd, které má jen tak mimochodem parádní zvukové parametry, mi dokonale vyrazil dech. Oproštěn od automatu a lehce zastřeného osmdesátkového zvuku, jsem valil bulvy na to, jak silně hitovou desku se Satrianimu podařilo napsat hned na počátku své kariéry. Ano nezastírám, že některá místa znějí malinko učebnicově a v porovnání s pozdější tvorbou až naivně a jednoduše, ale právě v tom tkví ta největší síla tohoto díla. To na mě dýchá velkou upřímností a uveřitelností. Satriani si na nic nehraje. Svět ho ještě nestačil objevit a nemá ho za kytarového všeuměla a poloboha. Ten zde usilovně nepřemýšlí nad každým dobře vsazeným tónem, ale místo toho nechává promlouvat mládí i nezkušenost, dravost a chuť. Cituje mnohé z dávno vymyšlených rockových struktur a postupů. Vše ovšem obalí výrazným apetitem něco dokázat i nebojácností k lehkým experimentům.

Osobně považuji za nejzdařilejší kusy skladby Ice 9 (to prohrábnutí akustických strun je parádní), dále výbornými sóly modulovanou Crushing Day, samozřejmě klasickou modlu živých vystoupení Satch Boogie, vlídnou Circles a nejvýš bych položil závěrečnou Echo.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Surfing With The Alien
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Gravy Train - Staircase to the day
2020-02-24

Gravy Train / Staircase to the day

4 stars

Ze čtyř desek které po sobě angličtí Gravy Train zanechali, mě to nejvíce táhne k té poslední, Staircase To The Day. Je nejmelodičtější a nepřístupnější ze všech. Tím nechci tvrdit, že předešlá trojice je nutně horší, jen jako vyznavač melodiky nad technikou logicky tíhnu i u Gravy Train tímto směrem. Sofistikovanější názor je tu vypiplán do naprosté dokonalosti a erudovanější pohled na věc se odráží jak v aranžérsky maximálně prokomponovaných kompozicích, tak v dobrém poměru energie-vitalita-nápaditost-rozvaha.

Po úvodní, čistě rockové pumelici Starbright Starlight, nabízí hned druhá záležitost Bring My Life On Back To Me daleko softovější pohled na věc. Skladba má výbornou melodiku, krásný tón španělek a decentně sezpívané sbory. Ráznější trojka Never Wanted You mi strašně připomíná nějaký song od daleko slavnější kapely. Mám dojem, že se tempem podobá na uriášovskou klasiku....hm.... kterou to..., až budu mít chuť, začnu porovnávat. Ale je to jen částečný fragment, ostatní harmonie, foukačka a ječící sbory jsou origo. Tajemný úvod vyprovází další – titulní Staircase To The Day. Kytara vybrnkává a klávesy něžně hladí jak kdybychom poslouchali tu nejlepší artovou partu z británie. Bohatá instrumentace odkazuje jak k Yes, tak v tom znovu slyším kus uriášů. Že by podobný Byron-ovský akcent v hrdle Normana Barratta? Zbytek desky se odvíjí v obdobných proporcích, jen taková The Last Day mi až na flétnovou melodii silně připomíná Blue Öyster Cult.

Nahrávku zastřešil abstraktní fantasy obal z dílny Rogera Deana. Dle mého jde o nápaditou a velice barevnou kolekci (hitů), absorbující v sobě jak těžká Zeppelin-ovská tempa, tak křehce rozevlátou Yes-ovsko epickou melodiku. 4,5*

» ostatní recenze alba Gravy Train - Staircase to the day
» popis a diskografie skupiny Gravy Train


Traffic - Mr. Fantasy
2020-02-21

Traffic / Mr. Fantasy

5 stars

Britské Traffic vnímám jako jednu z nejvíce inovativních skupin přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jejich hudební pojetí křížící v sobě jemnou dávku psychedelie a řízného rocku, podbarveného množstvím různorodých dechových i strunných nástrojů, vykazuje vysoký kredit originality a neustálého hledačství.

Jak píše kolega Jarda, není to zrovna jednoduchá hudba na poslech a TO, co je ukryto uvnitř, se doluje těžko a pomalu. Osobně Traffic poslouchám už řadu let, ale cestu k nim si klestím pozvolna a prostřednictvím jednotlivých lp v intervalu cca jednoho roku. Jako první seznámení mi posloužilo jedno z jejich alb posledních a to jen proto, že bylo v té době lehce dostupné a za směšný peníz. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsem docenil jeho kvality a začal se pozvolna zajímat i o nahrávky další. Tu první debutní, tu nedávno brilantně představil kolega vmagistr a já si ji konečně pořídil také. Byl a stále mám z této kolekce příjemný šok. Jsou to první Traffic, kteří se mi líbí od prvního poslechového okamžiku co se naše dráhy střetli, laicky řečeno od první dobré. Vůbec jsem nečekal, že budu tento debut hodnotit tak kladně a jako jeden z vůbec nejlepších, které znám.

Raná tvorba Traffic je zdá se malinko jiná než ta, co následovala od desky John Barleycorn Must Die, respektive The Low Spark of High Heeled Boys. Je daleko více hledačská, barvitější, impulzivnější i stylově daleko různorodější. Když tuto desku poslouchám mám podobnou radost a cítím podobné vibrace, jako při poslechu některé z prvních kolekcí milovaných Family. První Traffic jdou po shodné, nesmírně klikaté cestě, začouzené jemnou chutí psychedelie s nespornou dávkou prosakujícího talentu. Slyším tu hned několik asociací na revoluční počiny Beatles, na desky Revolver a seržanta pepře. A to přesto, že doba vydání obou jmenovaných je tatáž. Je tu celá řada famózních originálních kompozic, ve kterých slyšíme jak Winwoodovo piáno (ulítlá Berkshire Poppies), Woodův saxofon (jedinečná Family-ovka House for Everyone), flétnu v ráznější Dealer, tak překrásně smutný Stevův projev prosakující skrze baladickou No Face, No Name, No Number. Jedním ze zlatých hřebů je rovněž nástrojově čarovná Hope I Never Find Me There.

První Traffic sice nejsou tak dokonalí jako osmí Beatles a nikdy ani nebudou, ale kdysi dávno dokázali vytvářet podobně hodnotnou muziku, jejíž pocity umí v jedinci vyvolávat identicky pestré asociace.

» ostatní recenze alba Traffic - Mr. Fantasy
» popis a diskografie skupiny Traffic


Southern Empire - Southern Empire
2020-02-20

Southern Empire / Southern Empire

4 stars

Debutní produkt Timmsova projektu/kapely Southern Empire, jsem měl to potěšení slyšet až jako druhý v pořadí, po desce Civilization. A hned zkraje musím konstatovat, že tak, jako u mne pokus číslo dva zabodoval okamžitě, byla první společná práce tohoto souboru jejím pravým opakem. Nevím jestli je na tomto místě adekvátní použít termín – zklamání, ale jelikož se bavíme o hudbě, umění vjemově čistě abstraktním, proč ne. Dodnes, s odstupem několika měsíců po "společném prvním rande" se stále domnívám, že tento debut ještě není tak oslnivý a tak kompozičně dopilovaný jako bráška Civilization. Alespoň v přímém srovnání se svým nástupcem, tento stydlín malinko bledne.

Deska je dle prog-rockových měřítek sestavena správně. Kytary a klávesy společně svádí spousty zajímavých soubojů na teritoriu zvaném melodie, rytmická sekce se za svůj výkon rovněž hanbit nemusí, a zpěvák Danny Lopresto má v hrdle dar od pána boha. Ptáte se tedy co dle recenzenta desce chybí? Chybí jí barvitější a nosnější podíl v oblasti nápadů. Ta pestrost a jedinečnost jednotlivých témat není ještě tak zajímavá a bohatá jako ta, se kterou kapela přichází na o dva roky mladším nástupci. Přesto. Soubor v závěru desky přehrává 30!!! minut dlouhou kompozici tvořenou z devíti částic, které v sobě solidní tvůrčí schopnosti, energické pnutí i brilantní skladatelský potenciál nezapřou. Bez těchto vlastností by se ona The Bridge That Binds rozsypala jako domek z karet. To se ovšem naštěstí neděje a ne vždy si dokáže kapela tvořena z výborných muzikantů s takto monstrózním útvarem poradit. Southern Empire se to podařilo a tato píseň fungovat i zapůsobit dokáže.

Á propos, pro milovníky předešlého Timmsova působiště Unitopia, je na desce nachystáno jedno překvapení, kterým je píseň How Long – neboli upravená a pozměněná verze jedné ze skladeb tohoto na mrtvou kolej odstaveného (nedostižného) prog-rockového dinosaura.

» ostatní recenze alba Southern Empire - Southern Empire
» popis a diskografie skupiny Southern Empire


Savatage - Fight For The Rock
2020-02-19

Savatage / Fight For The Rock

3 stars

Před zánikem jedné strany nám (skoro) všichni tehdejší myslitelé rvali do hlav, že totalitní komunistický režim je ten jediný správný. Po pádu železné opony mnozí redaktoři hudebních periodik, jež konečně u nás mohli spatřit světlo světa zase názor, že tahle deska je tou nejhorší, kterou kdy Savatage vydali. Nechci teď nějak srovnávat tyto dva (první rozhodně) velké omyli lidstva :-), ani je nějak bagatelizovat, jen jsem si ve spojitosti s touto deskou dost zásadně rozpomenul na to, jaké dle mého dogma dokáže někdy vládnout i ve světě hudby.

Když jsem jako náctiletý přišel do styku s floridskými Savatage, bylo to pro mne jako bych spatřil svatozář. Tím prvním bylo hned jejich (dle valné většiny Sava obce) nejlepší dílo Edge of Thorns, se kterým jsem měl tu čet se seznámit. Dnes, po více jak pětadvaceti letech chovám k němu i k některým dalším nahrávkám z portfólia Savatage obrovitánskou úctu. Kapela byla v devadesátých letech (i krátce před nimi) neuvěřitelně v kurzu a vydávala nahrávky top kvality. Prvním takovým velkým a pro scénu významným albem byla fošna Gutter Ballet, na které prudce narostla chlapcům křídla a skladatelský kumšt je vydrápal mezi elitu. Z obyčejné heavy/power metalové bandy se najednou vyloupli metaličtí následovníci Queen, kteří se vyžívali v orchestrálních aranžmá, do skladeb přisypávali symfonické koření, pohrávali si se sbory a různě kombinovali a proplétali vícehlasy. Piáno rázem postavili do jedné úrovně s kytarami a jejich hlavní leader, kytarista Criss Oliva byl nejednou často skloňovanou personou na kytarovém poli, jež dokáže kombinovat a pospojovat řadu, pro heavy metal netypických stylů v jeden mocný uhrančivý konglomerát. Není divu když po tak prudkém nárůstu popularity na konci let osmdesátých a přelomu devadesátých, psali o skupině všechny přední hudební periodika světa. (Pametám si na jednu z předvánočních návštěv s mou tehdejší milou ve Vídni z konce pětadevadesátého, kde se ve všech trafikách z předních stran tamních Metal Hammerů a Rock Hardů skvěla fotografie právě vycházejícího veledíla Dead Winter Dead, které se věnovalo nedávným válečným konfliktům v bývalé Jugoslávii). A právě v nich (a možná i přímo na popiscích a štítcích cd obíhajících naše půjčovny) se pořád dokola omílal názor, že deska Fight for the Rock je slabá/jiná/divná/rocková/vyměklá/netypická...

Už tehdy, v dobách metalu (a grungi) zcela oddán jsem tenhle názor příliš nezdílel a dnes, ve světě který z 95% omývá břehy art/prog/hard/jazz/soft/folk rock, už jej nebaštím vůbec. Víc než kdy jindy totiž dovedu ocenit ono pro metal ne příliš typické netlačení na pilu, důraznější přítlak v melodice, rafinovanější odstínění té které písně i tu trochu smrdutou prvoplánovou komerční hitovost. To vše totiž má tato deska v sobě a některé z vyjmenovaných znaků pro tvorbu Sava příliš typické opravdu nejsou.

Úvodní stejnojmenný song Fight For The Rock skutečně vedle například později prezentovaných 24 Hours Ago , nebo Of Rage And War, může působit jako nepříliš škodný čajíček. Ovšem hned druhá Out On The Streets dá náramně vyniknout jak krásné a citlivé hře na španělku Crisse Olivy, tak duchaplnému přednesu jeho bráchy Johna. Píseň má povedenou strukturu, a působivé melodie. To vnitřní kouzlo z ní plynule vystupuje skrze vás. Začátek Crying For Love je atmosféricky šťavnatý a vzápětí napojená temná hra na kytaru i aura písně samotné působí na mne co by hard rockera skutečně mocně. Day After Day je první ze dvou coverů na desce. Ono už zařazení dvou a pro kapelu tolik netypických předělávek zvedlo hodně tehdejších fans ze židle a ti kapelu rychle odepsali. Píseň je od anglických Badfinger a jde o pohodovou pop/rockovou letní věc, které já osobně tleskám. Ale zpět do hájemství Savatage s nejtvrdším, postapokalyptickým songem desky - The Edge Of Midnight. Začátek obstará několik klasicistně znějících tónů na klávesy a poté se už rozehraje pořádné heavy představení. John více talčí na pilu a démoničnost songu tvrdí přidané klávesové party. Z podobného šuplete je na světlo boží vytažena i šestka - Hyde. Díky tomuto jadrnému středu alba to vůbec není tak bezbřehá slátanina, za jakou ji mnozí považují. Myslím si. Lady In Disguise už předznamenává příští směřování Sava. Do skladby je implantován klavír a pateticky melodický podtón je značně šmakózní. Jak napovídá název další písně - She's Only Rock 'N Roll, jde především o zábavu a přesně takový je i zřejmě nejslabší kus této desky. Wishing Well to jsou Free, což mnozí jistě hned poznali. Free dunivější, tvrdší, dynamičtější, ostřejší a rozhodně ne horší. Závěr patří hutnější Red Light Paradise.

Na tomto albu dal o sobě poprvé znatelněji vědět v brzké budoucnosti jeden z největších talentů celé zaoceánské tvrdě rock/metalové scény Criss Oliva. Jeho skladatelský i hráčský růst bude na dalších albech postupně kulminovat a nezadržitelně se vyvíjet kupředu. Však je také jeho nečekaná smrt (v 93-tím na následky autonehody) hodnocena jako jedna z největších ztrát v kytarovém světě. Jeho bratr John zde využil daleko více melodických rejstříků než kdy dřív i později, což se také stalo trnem v oku mnohým zaslepeným.

Okem bodovacím jsou to u mne krásné tři a chlup hvězdičky.


» ostatní recenze alba Savatage - Fight For The Rock
» popis a diskografie skupiny Savatage


Moore, Gary - Dark days in Paradise
2020-02-18

Moore, Gary / Dark days in Paradise

5 stars

Velká jména to v hudebním průmyslu měla vždy v určitém aspektu složitější. Léty vybudovanou značku si hájila repertoárem vycházejícím z obdobných principů, který posluchačská obec jaksi automaticky požadovala. Běda ale tomu, kdo si dovolil během své kariéry přijít s něčím odlišným. Většinou se jeho inovační pokusy setkali s nepřízní a vlažným, nebo také žádným ohlasem.

Něco podobného zažil i jeden z nejpřednějších bluesmanů této planety, Gary Moore. Ten si zřejmě po sériích bluesových, rockových a znovu bluesových desek řekl v půli let devadesátých stop a vydal se do pro něj neprobádaných teritorií a neprozkoumaných míst. Ovlivněn dobovými trendy vsadil dvě ze svých karet (alb) do moderny a čekal, jestli se obecenstvo přizpůsobí, v lepším případě nadchne, nebo jej odsoudí jako kacíře. Dopadlo to špatně a s deskou Back to the Blues už za čtyři roky obracel kormidlo nazpět, dle samotného názvu asi není potřeba psát kam.

Z dvojice interpretačně i skladatelsky "nových" alb, mi o dost podmanivější přijde kolekce první Dark Days in Paradise. Zde nebyl Gary v zajetí mašinek tak silně a mnohé z pozůstatků své vlastní DNA nechal samočinně proplouvat mezi kompozicemi. Vznikl tak jedinečný útvar plný skvostné muziky.

Začátek desky je šokující. Stopy blues i hard-rocku totálně přikryl moderní sound s těmi všemi dobovými programingi, sampli a smyčkami, navíc podbarvený Garyho zkreslovaným zpěvem. Druhá Cold Wind Blows od začátku sviští na mašinkách a pokud někdo desku zavrhl nejpozději tady, nemůžeme se mu vůbec divit. Tohle má s Moorem společného jedno velké NIC.
Jenže, jenže pak přijde něco nevídaného! Neskutečně mocný, moderně bluesovo rockový kus I Have Found My Love in You – nebo-li jedna z nejpodmanivějších Garyho písní vůbec. Ta je vystavěna na srdceryvné melodii a hlavně dojemně romantické náladě, ve které pohvizdují smyčce i nějaký ten velice decentní přikrášlující samplík. Na pregnantní Pratově basové figuře (kde já ji jen už slyšel) je vystavěna další velice silná píseň One Fine Day. Nazpět do vod romantických zavelí další v gaigantů této desky, lehce oplodňující, velice smyslná a množstvím drobných aranžérských kudrlinek vyzdobená věc Like Angels. Tolik krásy až se nestačím divit.

Druhou stranu odstartuje opět trochu (ale jenom trochu) modernější What Are We Here For? V ní má však důležitou úlohu Mooreova kytara, seč úsečná, pohybující se kdesi na rozhraní skutečna a iluze. Ale nepřebíjí ji žádný z dosazených moderních hudebních prvků. U sedmé Always There for You už je skutečnost zase nakloněna spíš na druhou stranu, ale přítomnost jemného pohlaví za mikrofonem a lehce impresionistická atmosféra dělá skutečné divy. Podobně silný je ještě poslední kus Business As Usual, ve které se snoubí to nejlepší ze starého i nového Moorea.

Mám rád nevšední alba a tohle je jedno z nejnevšednějších, jaké se v bluesové muzice dá objevit. I proto, ale hlavně pro Garyho cit na poutavé melodie a krásné okamžiky, uděluji jemně oprýskaných 5 hvězd.


» ostatní recenze alba Moore, Gary - Dark days in Paradise
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Creedence Clearwater Revival - Pendulum
2020-02-17

Creedence Clearwater Revival / Pendulum

5 stars

Tak tohle se jen tak nevidí. Nebo snad někdo z vás zná nějakou jinou kapelu, která během pouhých DVOU LET!, stihla vydat šestero kvalitou naprosto shodných velkolepých produktů?? Odvážím se tvrdit, že nikdo takový v hudebních dějinách nikdy neoperoval a určitě ani v budoucnu operovat nebude.

Když bych měl jejich tvorbu zhodnotiti v globále, tak až na ne-hitový, přesto písničkově interesantní debut, je každá další deska jedinečnou trefou mezi nazelenalé jižanské country očiska. Pendulum nevyjímaje.

Už úvodní troufám si říci skvost Pagan Baby desku pořádně nakopne. Nejde ani tak o tempo, ale o sílu a drive. Joh Fogerty hned zkraje pořádně rašpluje a drsnost kytarové melodie je moc povedená. I další skladby jsou trefné, jasně tu vyčnívá extrémně hitová Have You Ever Seen the Rain? - mimochodem moc pěkná píseň s kouzelně zasněnou melodií i stimulujícím vokálním doprovodem.
Mou nejoblíbenější věcí je track číslo 5. (Wish I Could) Hideaway – což je emočně vypjatá balada navlečená do přilnavého sexi šatu, ve kterém Johnův vokál naprosto odzbrojuje. I další dvojka, nebo-li Born to Move a Hey Tonight disponují solidně hitovými ambicemi. Kapela zapojuje klávesy a představuje skoro oplodňovák It's Just a Thought a středně povedenou Molina. Rude Awakening #2 představuje v mých očích spíš něco jako pokus o progres, ale budiž.

Závěrem: Pendulum = další ze skvostů C. C. R.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Pendulum
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival


Echolyn - As the World
2020-02-14

Echolyn / As the World

5 stars

Když přemýšlím o vlivu a umělecké cestě amerických Echolyn, napadá mě podobná paralela s kapelou, která ve své době hrála obdobně složitou a maximálně technicky sofistikovanou muziku. Tou kapelou jsou Van der Graaf Generator. I oni podobně jako Echolyn prošli dvěma časovými útvary, mezi nimiž bylo období ticha provázené rozpadem či pozastavením činnosti, aby se poté vrátili na scénu a vydávali další, mírně odlišná, avšak pořád neuvěřitelně kvalitní díla. Ale tak, jak mám u V. d. G. G. ve větší oblibě periodu číslo jedna, tak mám paradoxně u Echolyn raději jejich druhou epochu. V ní se kapela zformovala a semkla k ucelenějším hudebním formám a malinko přestala vystavovat na odiv toliko svou technickou preciznost a dechberoucí muzikantské výkony. Hlavním krédem je větší propracovanost skladby jako celku a odstínění nálad a atmosféry pomocí sevřenějších aranžmá s několika skutečně originálními a výraznými nápady.

V progresivně hudebních kruzích, v místech, kde jsou Echolyn blahořečeni a kde je jejich kultovní postavení posouváno mezi věrozvěsty takřka do pozice třináctého apoštola, se jako nejvelkolepější dominium tyčí třetí nahrávka souboru, pojmenovaná As the World. Po svých pravzorech Gentle Giant sledují i Echolyn velká a komplexní skladatelská schémata, vyhrávají bitvy na polích s více navrstvenými vokály a "sužují" své posluchače bohatou melodickou invencí a výstavbou. Jednoduchost, líbivý kýč či vlezlá nabubřelost jsou kapele vzdálené jako nejvzdálenější sluneční soustava té naší.

Hudební estetika, ucelené proporce, ale i velká muzikálnost a očekávané intenzivní a precizní hudební výkony, nejen toto se ukrývá pod zástěrkou alba As the World. Je tu ale i druhá strana mince. Pro určitou skupinu posluchačstva je tento materiál - jak se lidově říká - nelehkým posluchačským oříškem a jeho dobré natrávení a vůbec prolouskání se košatou myšlenkovou strukturou takového díla během na dosti dlouhou trať.

Z tohoto uceleného konceptu cítím ono progresivní tikání nejmarkantněji u těchto, pro mě nejzajímavějších písní:
How Long Have I Waited - pro jedinečné kouzlo jejího okamžiku, vsazené mezi brilantně instrumentální hodokvas
The Cheese Stands Alone - rytmicky utkaný, stupňovitě tvarovaný progový urgán
My Dear Wormwood - muzikálně dobarvovaná, neskutečně složitá skladba
Dvojice po sobě jdoucích písní Entry 11.19.93 a One For The Show - mohou sloužit jako měřítka skutečně hodnotné estetické hudební krásy
Settled Land - něžná a překrásná věc, kterou museli snad kluci skládat při pohledu z okna na právě padající křehké sněhové vločky

Echolyn jsou i na svých dalších výtvorech hudebně velice sdílní a posluchačsky nároční. Za sebe mohu konstatovat, že mi k srdci stejně pevně přirostla alba Cowboy Poems Free, The End Is Beautiful nebo poslední skvost I Heard You Listening, což výmluvnost jejich řadového alba číslo tři samo sebou neumenšuje, ba naopak. Myšlenkově závažná textová náplň a jedinečně inteligentní hudební svébytnost tohoto celku staví jeho kvalitu na nezpochybnitelně vysokou úroveň.

» ostatní recenze alba Echolyn - As the World
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Rush - Vapor Trails Remixed
2020-02-12

Rush / Vapor Trails Remixed

5 stars

Hurá, výborně, tak to nebyla zbytečná investice - vykřikl jsem před pár dny hned poté, co jsem narychlo v hifině otestoval právě vybalené cd Rush z vykuchaného balíčku zaslané z Music Records. Jednalo se o novou verzi nahrávky Vapor Trails, který na prosby mnoha tisíc fanoušků z celého světa nechala kapela přemixovat, aby kýžený výsledek odpovídal požadavkům sběratelů jejich muziky na adekvátní kvalitu.


Tato deska si u mne v průběhu času zadělala na slušný příběh a já se teď o něj s vámi podělím. Zkraje ale vysvětlím proč jsem si onen remix objednal a proč až teď. Je tomu přesně čtrnáct dnů, co jsem si tuhle nahrávku nalil do mp 3-jky a přibalil na výšlap přírodou. Dobře jsem věděl, že kvalita původní desky je mizerná a přegrabovaní ji ještě snižuje, ale ten výsledek byl v okolním zeleném tichu tak tristní a tak markantně do uší bijící, že jsem si ji vůbec neužil a místo toho spíš vnitřně trpěl. Chtěl jsem ji tak moc slyšet, ale tohle mě ukrutně sejřilo, že jsem dokonce přemýšlel, jestli ji rychle nevyměním za jinou. Nakonec jsem dotrpěl a v jejím průběhu se natuty rozhodl, že se musí překoupit. Jen jsem netušil, jestli bude výsledek stát za to a dynamika stoupne a hlavně, jestli se deska vyčistí od nebetyčného praskání a škrčení. To byl hlavní důvod.


A teď tedy i něco k mé společné cestě s Vapor Trails. Desku jsem si koupil takřka ihned když vyšla. Byl jsem zklamán, dlouho a intenzivně. Pocit zklamání vznikl už u předchozí, popovější desky Test for Echo a teď pokračoval dál po cestě, na které jsem Rush vidět nechtěl. Drsná a syrová, neprodyšně se tvářící muzika, která měla s dřívější tvorbou Rush jen pramálo společného, tak na mne přes deset let deska působila. Okolnosti jejího vzniku a trablů spojených s osobou bubeníka Neila Pearta jsou dobře známá a nebudu je tu tedy tlumočit znovu. Je jasné, že tyto neblahé události měli zásadní význam na vývoj hudby Rush v té době a podepsali se tak pod tím, jak V. T. nakonec vyzněl. Osobně jsem boj s touhle deskou nikdy nevzdal a během prvních deseti, možná dokonce třinácti let si ji pouštěl alespoň jednou ročně, což u nahrávky kterou člověk rád nemá a rád ji neposlouchá je číslo celkem slušné, obzvlášť při faktu statistiky, že okolo ní jsou stovky a stovky alb daleko oblíbenějších a to nemluvím o samotném katalogu této skupiny.


Ale jelikož Rush byli první prog-rockovou kapelu, kterou jsem kdysi dávno začal poslouchat, nehodlal jsem boj s Vapor vzdát. Průběžně se náš vztah začal urovnávat a já v desce nacházel zalíbení. Zvuk jsem tehdy tolik neřešil, jednak normální aparaturou a druhak i jejím poslouchání k různým činnostem, čímž účinkovala spíš ta podprahová složka.
Už řádnou dobu ji však konečně uznávám a respektuji jako kteroukoliv jinou desku Rush (krom těch prvních). Vnímám ji jako určitý vývojový stupeň ukročení stranou s chutí jiného druhu experimentu. Společně s Test je to jejich nejméně typická práce, těžko srovnatelná s něčím do té doby, ale i potom. Dnes už nemám problém s její drsnou slupkou, syrově znějícími songy a až punkově energickými pasážemi, kde do toho kapela pere hlava nehlava, aby do bridge a chorusu přešla ke své typické nenucené melodičnosti a estetické kráse made in Rush.


Desku načne snad nejhorší opener jaký kdy kapela zvolila. One Little Victory je opravdu příšerná odrhovačka. Nemelodický, tuctový strašák. Avšak hned druhá Ceiling Unlimited je definicí nových Rush. Posluchač vnímá zastřenou melodiku, jasně čitelnou basovou figuru, Lifesonovi ozdůbky i netypický odér chutí Rush této doby. Třetí Ghost Rider patří k jedněm z vrcholných zážitků. Členitá a s pečlivým přítlakem na melodičnost vybudovaná kráska. Prakticky každá další skladba je něčím přínosná a motivově zajímavá. Celkem se táhne ona magická červená nit, která drží kompaktní stráž a nenechá žádného z adeptů vyčuhovat stranou. I proto se výrazné hity hledají ztěžka. K největším pokladů řadím písně jako The Stars Look Down, How It Is a třeba Nocturne, ve kterých vytryskuje genialita tria v maximálně možné šíři. Refrény těchto skladeb odkazují až někam k písničkové tradici Simona a Garfunkela, Boba Dylana či Neila Yanga, čili hluboko nazpět. Nový to znak jejich tvorby, který nebyl v minulosti nikterak očividný. A taková Freeze (Part IV of Fear) to je čistý progresivně hudební masakr, jen trochu hrubšího zrna než v minulosti.



Jsem zatraceně rád, že se nový remix povedl a nahrávka zní KONEČNĚ čistě a její dynamika (naschvál jsem obě desky vzájemně na pár bodech porovnával a je to hodně znát) stoupla nahoru.
Proto těm, kteří tuto desku mají rádi, ano vím, moc vás asi nebude, a uvažují o překoupení za starší výlisek ať rozhodně neváhají, konečně totiž dostanou adekvátní odměnu.


» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails Remixed
» popis a diskografie skupiny Rush


Megadeth - Countdown to Extinction
2020-02-11

Megadeth / Countdown to Extinction

5 stars

Byla to tehdy obrovská sláva, když ve dvaadevadesátém předhodili Megadeth vyhladovělým fanouškům své nové sousto nazvané Countdown to Extinction. Očekávání byla veliká, ale tahle progresivně metalová smršť tenkrát smetla absolutně všechny. To, že bude nové album jistě výborné čekal po hvězdném předchůdci Rust in Peace asi každý, ale že bude výjimečné, zvukově excelentní a tak aranžérsky propilované už málokdo. Dobře si vybavuji neustálé dohady v našich i zahraničních periodikách o tom, koho si Dave Mustaine na novou nahrávku pozve a zdali dvojici Friedman/Menza pošle přes palubu stejně, jako to doposud dělal s jejich předchůdci. Stalo se však něco jiného. Mustain vyzrál, dospěl, uklidnil se a dokázal si dobře spočítat, že na obrovský úspěch předchůdce Rust in Peace s novými lidmi navázat nemusí. Proto do té doby nejlépe šlapající stroj značky Megadeth nechal ve stejném obsazení a své spoluhráče na místech, které už nikdy v budoucnu nebudou nahrazena tak kvalitními instrumentalisty, jací se v devadesátých letech v Megadeth potkali.

Doba do které nahrávka vyšla přála půjčovnám cd a vzpomínám si, jak obtížné bylo na album narazit. Netrhli se s ním dveře a sotva je jeden člověk donesl a vrátil, vzápětí si jej už jiný čekatel hrdě hýčkal v bršně po cestě domů. Museli jste mít buď štěstí a časově se s dosavadním majitelem potkat, nebo se zařadit do pořadníku a zkrátka čekat a čekat kdo Countdown donese.

V produkčním procesu vsadili kluci místo Mika Clinka na ostříleného Maxe Normana, který jejich zvuk definoval do co možná nejspecifičtější podoby, která k už tehdy zcela dospělé a hráčky neuvěřitelně vyspělé a kompaktní kapele nejlépe sedl. Nejen proto považuje naprostá většina jejich fanoušků za kreativně nejlepší období mezi lety 92-94 (za sebe přidávám až 97). Ocelově čistý zvonivý zvuk společně s celoplošně technicky vymazlenými a do nejmenších detailů doslova vypiplanými songy, navozuje dnes stejně jako před necelými třiceti lety pocity euforie a extáze.

Prakticky každý ze songů je jedním pozoruhodným a velkým originálem. Intenzivní vstup prostřednictvním Skin O' My Teeth střídá největší hit s ultra melodickou Martyho stopou Symphony Of Destruction. Ten zaznamenal v oné době tu nejlepší možnou definice rozkošatělého stylu Megadeth a velice rychle se stal legendárním. Po výborné Architecture Of Aggression přichází druhý orgasmus s neuvěřitelně šmrncovní baladickou záležitostí Foreclosure Of A Dream. Ve Sweating Bullets cedí Dave slova svým obvyklým způsobem a do dvojice songů This Was My Life a titulní Countdown To Extinction propašoval Marty, i v té době hráčsky ojediněle schopný Mustaine (je úplně citít, jak se tehdy vedle Friedmana nechtěl nechat zahanbit a jak na sobě dřel), tuny působivých melodií a excelentních vyhrávek. Po poslabší High Speed Dirt přichází famózní drtič Psychotron, navazující svým vnitřním pnutím, energií, entusiasmem a desítkou kytarových sól na úspěšného předchůdce z Rust, skladbu Hangar 18. Dalším nanejvýš členitým kusem je progresivní klenot Captive Honour s neustálými změnami tempa a aranžérskými vychytávkami. Konec završí slušná Ashes In Your Mouth.

Památná sestava, výborný producent, skvělý design obalu z pera Hugha Symea a hlavně kreativní skladatelské pnutí ve spojitosti s jedinečnými hráčskými výkony umožnili vznik skvostu, jakým album Countdown to Extinction bezesporu je. Prakticky celá devadesátá léta patřila Megadeth. Dokud spolu tato sestava držela, přicházeli z jejich tábora neuvěřitelné věci. Megadeth v té době jasně převzali metalové žeslo i vládu po Metallice. Jenže tak jak nic netrvá věčně, i tato pohádka došla svého konce. Po změnách v sestavě, rozpuštění/rozpadu kapely a chabých pokusech o návrat na výsluní postupně upadala a upadala. Posledních dvacet let vydává naprosto rutinní desky a Dave se obklopuje rutinními spoluhráči. Žádný z nich nemá charisma a schopnosti Martyho Friedmana (kolik jen fanoušků si přálo jeho návrat), nebo nedávno zesnulého Nicka Menzy. Ani epizodní hádka, směšná soudní pře a opětovný návrat Daveova dávného parťáka Dave juniora Ellefsona nedokázal zastavit úpadek kapely, který je dle mého jeden z nejsmutnějších v rockové historii.

Je spousta kapel, které mají své největší úspěchy dávno za sebou, přesto se vztyčenou hlavou bojují, produkují stále velice životodárnou a umělecky hodnotnou muziku (za mne například Deep Purple, UFO...), aniž by přišli o svůj kredit či soudnost. Mustainovi skladatelské vlohy ovšem dávno odvál čas a i proto je sláva této kapely dávnou minulostí.


» ostatní recenze alba Megadeth - Countdown to Extinction
» popis a diskografie skupiny Megadeth


Jadis - Photoplay
2020-02-10

Jadis / Photoplay

5 stars

K jemné obrodě britských Jadis tu na Progboardě napomohli v posledních dnech dvě recenze z per mých kolegů. Velice rád se k nim přidám a urobím Jadis další reklamu potřebnou k tomu, aby se tato stále dost nedoceněná parta dostala do co možného nejširšího podvědomí. A to jak do podvědomí u posluchačů, kteří je znají jen matně většinou prostřednictvím jednoho jediného alba (čímž mám samozřejmě na mysli jejich famózní debut), tak stejně u ostatních fanoušků progresivní muziky, kterým Jadis z nějakého důvodu stále protékají mezi prsty.

Proč tomu tak je, tak na tuhle otázku mám jednoduchou odpověď. Jadis totiž hrají nesmírně sofistikovanou muziku, jejíž kouzlo ovšem účinkuje až po strašně dlouhatánské době. Vzájemně podobnou paralelu cítím velmi silně také u několik tisíc mil vzdálených Enchant. Člověk většinou potřebuje řádově několik desítek (ano čtete správně) nikoli jednotek poslechů, aby pochopil, aby poznal, aby docenil a aby i "správně" ohodnotil jejich umění a jejich muziku v globálním aspektu. Tolik časoprostoru však většina jedinců v dnešní době nemá a i proto jsou Jadis tak nedoceněni, jakkoli kvalitní muziku předvádí. Já chápu, že jen málokdo má ty prostředky a sílu, aby se té které nahrávce dokázal věnovat s tak velkou pílí a entusiasmem.

Když mám mluvit za sebe tak bych soudil, že se Jadis zabývám téměř polovinu jejich kariéry. Prvním objevem byl pochopitelně debut Moore Than Meets the Eye. Tolik chválený, opěvovaný a srovnávaný s těmi nej opusy už tehdy dávno na scéně účinkujících a vyhraných kolegů jako IQ, nebo Pendragon. Jenže další alba ke mně přicházela v nepravidelných periodách a stmelovala se velice pomalu. Dovolím si tvrdit, že až renesance Jadis posledních týdnů, tedy po skoro patnácti letech dokázala přinést svoje nejsladší polody. Začal jsem je poslouchat systematicky, pečlivě, dopodrobna a opakovaně. V jejich nahrávkách jsem nalezl kvanta dalších, dříve ukrytých nuancí, jež mně léta unikali, nebo jsem je postřehl jen okrajově a nedocenil v rozměru jaký si zasluhují. Na popud této euforie jsem si objednal i desky chybějící a zcela přehodnotil celkový názor na kapelu a její dílo, tak i postoj mezi jejich vrstevníky, či učiteli.

Ještě před měsíce bych na otázku které album od Jadis by sis horyno vzal na pustý ostrov, jednoznačně odpověděl že More Than Meets the Eye. Dnes už by odpověď tak jednoznačná nebyla a s velkou pravděpodobností bych zvolil tuto, malinko jinou desku Photoplay. A proč vlastně? Odpověď je více než prozaická. Protože právě tady dle mého Jadis zaznamenávají svůj největší progres v přístupu k jednotlivým kompozicím z pohledu inovačně skladatelského. Jadis se zde nejen že povedlo napsat velkolepé, velice sugestivní songy, jejíž melodie patří k těm nejdotaženějším, nejpromakanějším a v mozku posluchače nejlépe zapamatovatelným (nejpřístupnějším/nejpřívětivějším), ale dokázali do svého arzenálu zahrnout bohatší a hlavně modernější výrazové prostředky dneška jako programing, či decentní využití samplů. S jejich pomocí tak dokázali dotvořit bohatou paletu nezvykle pospojovaných harmonií, které v kooperaci s výše popsanými, léty vypěstovanými nejsilnějšími zbraněmi kapely, odlišují a hlavně povyšují tyhle Jadis nad svou další produkci. Nahrávka je charismatická ještě v jednom aspektu a tím je atmosféra. Atmosféra nezvykle silná a magneticky neprodyšná. Jadis vás s její pomocí obepnou obrovským pevným pásem a dokonce nepovolí, ani kdyby vás to mělo uškrtit.

Doteď jsem měl Jadis zafixovány jako ty menší (chudší) příbuzné velikánů IQ, Arena, Pendragon, nebo Pallas. Ale tímto i ostatními díly jsou stanovena nová vnitřní pravidla v náhledu do jejich tvorby, která je křehká jako skořápka vajíčka, ale její prolomení dá divákovi neskutečně zabrat. I Love You Jadis!

» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis


Foreigner - Head Games
2020-02-07

Foreigner / Head Games

2 stars

Head Games – třetí album Jonesových Foreigner. Čím začít, obalem, nebo dle mého vyloženě slabým hudebním obsahem? Začnu krátkým povídáním o bizardním motivu, který si kapela pro pobavení sebe i okolí vybrala jako obálku své třetí desky. Kdysi mi připadal tento přebal celkem dosti nechutný. Fotografie americké herečky a filmové producentky Lisanne Falk, která zřejmě z nějaké své úchylnosti, nebo jen z plného obsazení kabinek na toaletách náležících k jejímu pohlaví, briskně usedá na pánský pisoár, aby v poslední chvíli stihla vykonat potřebu jež nesnese odkladu, už dnes hodnotím spíš s úsměvem na rtech a jako vcelku originální. Každopádně jde o motiv, který z hlavy jen tak nedostanete a který v hudebním světě nebude mít příliš častou konkurenci. Nejde o žádný oku lahodící pohled, spíš bláznivou etudu na téma, když se musí, jde to všude.

Tak teď tedy i něco málo k muzice. Pánové kolegové buffors, b.wolf a Balů hodnotí desku jako jednu z Foreigner-ovsky nejlepších. U mne je tomu přesně naopak, vnímám desku jako naprostý propadák. Po velkolepém startu s debutem, který v sobě krásně rezonoval mnoho náznaků a společných stop spojující dobu která pomalu klepala na dveře se zlatou sedmou dekádou, po brilantním a nápaditém, pořád dosti hitovém předchůdci Double Vision, je tohle album prach sprostá nuda plná klišé a nešvarů nastupující dekády.

Desku startuje příšerná odrhovačka Dirty White Boy, kterou přes jednu pozici střídá ještě horší Women a na páté příčce skladatelský úpadek korunuje otravná Seventeen. Druhá a čtvrtá píseň pár světlejších momentů nabízí a opravdu jen jemně vytahují desku z bahna podprůměrnosti. Naštěstí tím veškerá hudební destrukce Foreigner a ponížení sebe sama končí, jelikož nahrávka má i stranu B. Ta je o tisíc světelných let propracovanější, zábavnější a hlavně se snaží vystříhat otravné tuctovitosti, kterou v sobě mnohé skladby A.O.R. kapel často obsahovali. Povedenou titulní jazdu a track následující vykasá do nejvyšších pater dvojice pomalých skvostů Blinded by Science a Do What You Like. Spoustu energie ještě dotlačí Rev on the Red Line a baladicky naléhavá bonusovka Zalia desku utne tím nejlepším možným způsobem.

Posluchačova/moje frustrace z desky Head Games je obrovská. Obzvlášť, když ji zařazuji do kontextu alb předcházejících. Tady žádné Starrider, Blue Morning, Blue Day, či příští Urgent, nebo smyslnou krásu podobnou Waiting For A Girl Like You nenajdete. Je to jedna z velmi malého počtu desek, kde některé písně úplně přeskakuji a kde bych si nejraději pouštěl jen jednu stranu desky.


» ostatní recenze alba Foreigner - Head Games
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Golden Earring - Moontan
2020-02-06

Golden Earring / Moontan

5 stars

Že je studnice brilantní muziky sedmdesátých let opravdu nevyčerpatelná, jsem se zase jednou dokonale přesvědčil společně s dánskou kapelou Golden Earring. Od nich jsem si (jak říkají naši východní braťa) zaobstaral na zkoušku dobře hodnocené cd Moontan, s parádním motivem přebalu a naprosto nulovým informačním bookletem vně. První play, prvních pár sekund úvodní Candy's Going Bad a bylo vymalováno. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, kde se v éteru tak prvotřídní a obecné znalosti zcela ukryté spolky pořád berou. Z dánských luhů a hájů těch dávných let neznám ani notu, ani jednu jedinou kapelu (tedy teď až na vyjimku G. E.), která tamnější pódia brázdila. Proto rád uvítám doporučení od starších, kteří se ve zdejších oblastech vyznají, jelikož někdo podobný by se určitě ještě hodil. Ale ani tak hrozná neznalost mi nemůže překazit čirou radost, jakou s poslechem alba Moontan pravidelně dostávám.

Jen si marně lámu hlavu, ke komu bych na otázku možného přirovnání Golden Earring připodobnil. Oni v sobě vstřebávají hned několik hudebních prvků a struktur, ze kterých jim vyjde ne že slepenec, ale pokaždé hodně brilantní originál. Je tam trocha jazzu (Are You Receiving Me), trocha funky (to slyším v úvodní písni Candy's Going Bad), dost poctivého big beatu, kapka rock n rollu (na Rolling Stones odkazující Suzy Lunacy) a pak i lehký závan popu, viz hitík Radar Love, jo a místy se dere na povrch i nějaká ta psychedelie-The Vanilla Queen.

Doslova v šoku jsem zůstal při zmiňované skladbě Radar Love, kterou znám přes dvacet let z repertoáru zaoceánských malinko vtíravých melodiků White Lion. Doteď jsem snad ani netušil, že jde o cover, navíc velmi známý cover, který dle infa na netu přepracovala už celá řada umělců. Originál se mi zamlouvá o poznání víc než verze od bílého lva a deska samotná jak by smet.

» ostatní recenze alba Golden Earring - Moontan
» popis a diskografie skupiny Golden Earring


Uriah Heep - Equator
2020-02-05

Uriah Heep / Equator

5 stars

Skvělé, až se mi chce vykřiknout heuréka! Uriah Heep nahráli v osmdesátých letech další skvělé album. Album pop rockové, album pompézní, album hard rockové... prostě album pro lidi, kteří je neodepsali a neposlali do kopru jen proto, že se podřídili diktátu doby. Je to osmdesátkový rock jak vyšitý, ale šlechetný a ušlechtilý zároveň. U. H. se jeho prostřednictvím znovu vydávají jako šlechetní rytíři na zteč další výzvě. A tou výzvou byla ambice znovu se poprat s dobou do které bezpečně připluli od úplně jiných břehů a které se, aby přežili museli přizpůsobit.

Po až otravném a dle mého docela slabém Head First znovu zvedli hlavu a zaútočili svými nejsilnějšími zbraněmi. Jednou z nich je jistě zkušenost a nadhled dokázat tvořit stále nějakým způsobem zajímavé písně. Equator je vzdušnější, pestřejší a o dost méně křečovité, než jeho na půl cesty ukuchtěný předchůdce. Když pominu otravnou banalitu Party Time (tuhle položku při poslechu přeskočit zkrátka musím) a trochu komickou Skools Burning, mám tu osm prvotřídních osmdesátkových A. O. R. položek made in Uriah Heep.

První Rockarama je parádní pomp-rocková pecka. Přívětivý klávesový opar se nedere nijak dopředu a Box má svou kytarou stále co nabídnout. Goalby se snaží a k takovému repertoáru je jeho hlas jak ušitý. Druhá Bad Blood už nabízí plnější klávesové rejstříky, ale i rockovější tah na branku. Lost One Love je první a překrásnou baladou na desce. Goalby se stylizuje do romantičtější polohy a zprvu jej lze ztěží identifikovat. Píseň má nádech A.O.R. produkcí typu Foreigner. Decentní oplodňovák se solidními ambicemi. Angel zavelí do dalšího útoku a připomíná věci z nadcházející desky Raging Silence, kde už mikrofon ovšem drží někdo jiný. Holding On patří mezi mé oblíbené kusy, stejně jako mohutným refrénem opajcnutá sedmička Poor Little Rich Girl, dýchající pompézností osmdesátkových Asia. A poslední dvojice Heartache City (kterou neopouští rockové ostří) a hlavně mohutný příboj nazvaný Night Of The Wolf dokonale naplní chutě pomp rockového labužníka. Goalby jede až na dřeň, rytmika duní, kytara skrytě válí a vše kočírují mohutné klávesové stopy, ozvěny, rejstříky, vyhrávky a drobné kudrlinky. Prostě pompézní paráda nejvyšší kategorie.

Renomovaný producent Tony Platt ušil kapele klasicky přítulný osmdesátkový kabát, který mně osobně plně vyhovuje. Při poslechu nepřemýšlím nad tím, kdo kdysi Uriah Heep byli a jak prvotřídní alba za časů Davida Bayrona tvořili. Jistě, ty jsou daleko originálnější a rozmanitější, on taky Goalby není žádný giga zpěvák, ale mě se opravdu líbí a vedle metalového Abominog je Equator dalším parádním příspěvkem U. H. osmdesátým létům.

Jo a muzika je také o zábavě, ne? A Equator pro mne zábava je. Proto musím dát pět, i kdyby mě měli příznivci Hensleyho éry ukřižovat. Long Live Uriah Heep 80-tých let.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Equator
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Pink Floyd - Atom Heart Mother
2020-02-04

Pink Floyd / Atom Heart Mother

2 stars

Pink Floyd pro mne před veledílem Dark Side of the Moon jakoby takřka neexistují. Nemám rád většinu z těch dříve vydaných psychedelických slátanin, které mnozí z jejich raných příznivců tak vehementně opěvují. Nikdy mne ničím neoslovovali a vypadá to, že to tak už navždy i zůstane. Asi bych musel být ročník padesát, a sledovat vývin kapely v přímém přenosu, abych dokázal ocenit kvality například pištce, u něhož starší ročníky kvalitu slyší a vnímají a která "nám mladším" absolutně uniká. Jedinou vyjimku jež jsem schopen akceptovat, je deska Meddle, která má k odvrácené straně měsíce nejblíže a je to dle mého takový nesmělý předobraz věcí příštích. Ale experimentální "šílenosti“ typu Ummagumma, nebo podivná podivnost Obscured by Clouds, jejichž podprahové nuance mi silně unikají, prostě neberu jako plnohodnotná, či nějak významná díla.

Své desky P. F. jsem nakoupil už dávno a vesměs najednou. Počínaje Dark až po Division je totálně zbožňuji a ve všech případech krom Final Cut volím neomylně plný bodoví počet. Final rád nemám a ani jej rád neposlouchám, zbytek to je pro mne ta nejpravější art-rocková mana co může existovat:-) Když jsem nedávno přemýšlel, jestli si přeci alespoň ještě jedno jediné album P. F. do sbírky nepořídím/nepřiřadím, několikrát jsem testoval jediného možného aspiranta a tím bylo zcela logicky album Atom Heart Mother. To mi až na některá psycho extempóre docela chutí a tak jeho nákup nebyl až takovou překážkou.

Ale i s atomovým srdcem matky se budu bodově a pocitově držet při zdi. Nejsem tím albem nijak přehnaně oslněn. Ano, do určité míry se mi líbí, jsou tu pěkné pasáže, zajímavá místa a určité prvky či plochy nepochybně pro vývoj žánru důležité, ale pořád mi tam chybí nějaká výraznější dávka originality a uchu příjemných myšlenek. Je to tak trochu (a někdy i dost) zase jedna z těch slátanin s orchestrem kde člověk neví, jestli má být nadšen, nebo zklamán. Jestli se tato deska pořád řadí do prvotní etapy kapely, pak mě přijde dobrá, ale ve srovnání s věcmi jako jsou zeď, nebo Animals, je tohle jen (pod)průměrný a pro mne málo přínosný čajíček. Kolik fragmentů si z tohoto díla odnáším? ... nevím, hodně poskrovnu a ve spojitosti třeba právě s giga geniálním Animals, mne toto nenaplňuje ani z 20%. A ještě jedna věc mi na desce ohromně vadí a tou je její dramaturgie. Protože zařadit mezi dvě rozsáhlé suity (z nichž ta druhá je vesměs o ničem) tři ne příliš záživné (skoro) balady, mně jako dobrý nápad zkrátka nepřijde. Bohužel.

No a ještě krátce k obalu tohoto alba, který sic vyzerá originálně, ale na druhou stranu působí i trošku stupidně.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Accept - Eat The Heat
2020-02-03

Accept / Eat The Heat

5 stars

Miluji netradičně pojatá alba zavedených kapel, na kterých hráči jisti si mantinelů své dosavadní tvorby, dokáží odbočí ze zajetých kolejí poněkud stranou. Samozřejmě to nesmí být totální obrat třeba směrem k čisté elektronice, nebo nějaké extrémní přitvrzení, o to skutečně zájem nejevím. Když ale kapela hrající precizní heavy najednou vydá o poznání měkčí desku, která je navíc nakažlivě melodická a hity sype z rukávu jako kdyby se nechumelilo, pak začínám větřit jako vzteklý ohař.

Výše předložený popis se naprosto přesně hodí k německým dlouholetým pilířům heavy metalové odnože, kapele Accept. Nebudu přikrývat fakt, že jejich klasické desky nemám rád vůbec a nikdy jsem je snad krom Metal Heart neposlouchal. Jenže odklon k sofistikovanějším břehům započatý na Russian Roulette mi celkem voní. A ještě víc pak dokonale dotvořený obart s parádní kolekcí z 89-tého Eat the Heat. Na ní už neslyšíme zpívat poznávací znamení souboru, Uda Dirks, ale po kolotoči hádek a sporů, se kapela jala hledat jméno nové až za oceán. Napsala materiál, který byl v oněch končinách neuvěřitelně populární a Accept s ním chtěli být za louží náležitě IN. Přesto, že se nahrávalo opět v Německu a opět s Dietrem Dierksem. To si kapela přála a to se také stalo. Ale co na to Evropa? Jejich kolébka a ráj. V tu chvíli tyhle otázky kluky zřejmě moc netrápili a deska nakonec bodovala jak doma, tak v Americe. Jejich fans jí tenhle stylový obat však moc nebaštili a po dalších hádkách byl vyhozen zpěvák a kapela nakonec rozpuštěna.

Vraťme se ale nazpět k nahrávání alba a samotnému obsahu. Za mikrofon si stoupl tehdy ještě ne příliš známý David Reece (později vydal parádní debut se svoji skupinou Bangalore Choir) a na koncerty přibyl ke druhé kytaře jakýci Jim Stacey. Výsledný sound je naprosto úchvatný. Dierks ještě malinko povolil otěže a desku více přizpůsobil potřebám trhu. Proto zní výsledný zábal klávesově pompézně, dynamicky, nadýchaně a Hoffmannova kytara předvádí neskutečně robustní gejzíry melodií a dech beroucích vyhrávek.

Na albu leží jedna energetická šleha vedle druhá. Vše otevře řemeslně dobře vykovaná jízda X-T-C, která se starší tvorbou ještě příjemně souzní. Avšak hned druhá Prisoner přiveze o poznání líbeznější melodie plné načechrané aristokratické pompéznosti. Reece zpívá jako bůh. Úměrně tahá výšky aniž by pištěl a vedle riffujícího Hoffmana se drží nanejvýš srdnatě. Love Senstaion vsadí na střední tempo, ve kterém se Accept s těmi všemi vyhrávkami a melodiemi cítí jako ryba ve vodě. Americké břehy jsou na dosah, ale v pozadí pořád cítíte našlapanou Evropskou supící lokomotivu. Pod kotel řádně přiloží dvojice hitovek Chain Reaction a D-Train, které se nebojím zařadit do zlatého fondu Accept. Po u fans oblíbené Generation Clash kterou neberu ani s Udem a jediné vycpávce Turn the Wheel, přichází zlatý hřeb nahrávky. Tím je monstrózní balada Mistreated. Reece se stylizuje v emočně vypjatých polohách a zprvu jej ani nelze identifikovat. Stavba a celý koncept této perly, jež osobně zařazuji k nejvelkolepějším rockovým číslům historie, má promyšlenou členitou formu, kde se něžné části střídají s výbuchy extáze precizně koncipovaných melodií (krátká orientální) a aranžérských filuťáren. Tuto část americké verze desky mám nejraději, jelikož trojice energetických pumelic stojící v samotném závěsu mi přináší neuvěřitelné potěšení. Stand 4 What U R, Hellhammer (tu obšlehli sousedé Team) a vše korunující slovutná jízda do pekel Break the Ice.

Stránky Progboardu naštěstí nejsou striktně metalové (na Metalopolis by tě kvůli podobným názorům ukamenovali) a proto někteří z vás možná můj názor dokáží pochopit i akceptovat.
Nakonec si neodpustím ještě jednu svoji rouhající se poznámku: na Eat the Heat konečně ZPÍVÁ pořádný zpěvák s brilantní barvou, slušnou dynamikou a podmanivých odkazem. Místo věčně špatně naladěného, od boudy snažícího se urvat vzteklého ratlíka Uda. Jeho zpěv mě z 90% neimponuje, zato ten Reecův přesně naopak.

» ostatní recenze alba Accept - Eat The Heat
» popis a diskografie skupiny Accept


Warhorse - Warhorse
2020-01-31

Warhorse / Warhorse

5 stars

Prvotní nepříjemný šok, který jsem utrpěl při prvním kontaktu s tímto albem naštěstí vystřídalo rychlé vystřízlivění a nakonec i radost nad dalším klenotem, přikoupeným do stále se rozrůstající sbírky cd.

Warhorse jsem objevil jak jinak než že přes jméno Nick Simper. Tento baskytarista účinkující v sestavě MK I, přesněji tedy na prvních třech albech tehdy takřka neznámých a rozhodně okrajově paběrkujících Deep Purple, postavil zakrátko po svém vyhazovu od Blackmorovy party novou hudební akvizici s názvem Warhorse (válečný kůň, hm... zní to zajímavě).

Ale to nebyl důvod, proč jsem si obě cd této kapely bez poslechových testů naslepo pořídil. Hlavní podíl nadšení byl způsoben jménem Ashley Holt. Můj velmi velmi oblíbený zpěvák účinkující na některých z ranných děl klávesového mága Ricka Wakemana, mi svou překrásnou barvoou hlasu, imponující technikou a frázovacími prostředky už dávno přirostl k srdci. A tak když jsem Simperovi Warhorse objevil a nalezl zde jméno Holt, srdce se mi rozbušilo radostí a okamžitě jsem onu dvojici cd objednával. Zcela automaticky jsem předpokládal, že hudba bude Wakemanovsky podobná a že Ashley bude zpívat stejně úchvatně, líbezně a čarovně, jako například v epopeji o králi Artušovi.

Když jsem za pár dnů po objednávce nedočkavostí vložil cd do přístroje, nestačil jsem se divit tomu, co za muziku se z reprobeden na mne řine. Žádný art rock alá Wakeman, sporá pompéznost a vypravěčský patos tu dostali jen pramálo prostoru. První skladba Vulture Blood přesto, že začíná hrou na kostelní orgán, zakrátko zaútočí jako vzteklý ratlík a zcela hard-rockově kouše a kouše. Ječícího Holta absolutně nepoznávám. Simper, pokud byl vůdcem a hlavní osobností tohoto projektu, zcela logicky pokračoval a navazoval tam, kde s D. P. přestal. Tomu se není proč divit. Naštěstí tu však jsou místa, která k artovým strukturám odkazují a kde se na pilu tlačí o poznání méně. Kupříkladu hnedle ve dvojce No Chance, nebo šesté Solitude. Tady už dokonce poznávám i Holtův vokál, který jenom neštěká, ale i zpívá v civilnější a klidnější poloze. Největší peckou je však riffoidní masakr Burning, ležící na spojnici tvrdého, ale melodického rocku, přehrávaného v kapku umělečtější formě.

Vlastně až po strávení tohoto dnes už mohu říci brilantního díla jsem si uvědomil, že Holtův odkaz zanechaný na nahrávkách Ricka Wakemana se udál až PO Warhorse. A možná je tomu tak dobře, tady se chlapec "vyblbnul a vyřval" načež pak ukázal, jak brilantním zpěvákem skutečně dokáže být.

Přes všechny zmiňované výtky patří Warhorse do první rockové ligy, a já je dnes k poslechu vytahuji častěji, než třeba léty poměrně provařenou a přeposlouchanou parádu In Rock.

» ostatní recenze alba Warhorse - Warhorse
» popis a diskografie skupiny Warhorse


Beck, Jeff - Beck-Ola
2020-01-30

Beck, Jeff / Beck-Ola

4 stars

Zhruba před dvěma měsíci sem tuším že Zdeněk umístil odkaz na pořad vysílaný na ČT art, který se věnoval osobě kytarového věrozvěsta Jeffa Becka. Dokument jsem zhlédl ihned po jeho zveřejnění s dokonale zatajeným dechem, a naprosto neuvěřitelně jsem jej celou tu hodinu a půl intenzivně prožíval. Nikdy bych nevěřil, že mne dokáže podobný pořad snad krom Beatles, nebo Led Zeppelin takto silně oslovit.

Jeffa Becka mám tuze rád. Jeho vklad na poli instrumentálně rockové muziky je nezpochybnitelný. Stejně nezpochybnitelná je jeho novátorská hra a umělecké pojetí, s jakým se staví ke svým kompozicím a tvorbě. Ale když jsem zíral na monitor uvědomil jsem si, že právě on je jedním z těch vyvolených, jedním z mála, kteří tvořili dějiny kytarové hry tak osobitě. Dokument se věnoval především první a nejdůležitější patnáctiletce jeho tvorby. Od pubertálních začátků, přes Yardbirds, až po výsostně stylotvorná alba vlastní, vydávaná v průběhu sedmdesátých roků. A právě v tu chvíli jsem si řekl člověče, proč tak vzácně vyrovnanou a obrovsky kvalitní sbírku nemáš ještě kompletní. Ale abych byl přesný, ona téměř kompletní je a oblíbená zrovna tak. Avšak, jelikož nejsem srdcem dokonalý bluesman, první období s Rodem Stewartem mne až tak silně neoslovuje, ale hned to druhé, fusion časy let 72-73 považuji za naprosto dokonalé. Stejně tak power trio s Bogertem a Appicem a snad nejvíce si vážím desek jazz-ovo rockových Blow by Blow a Wired. To jsou pro ne naprosto nepřekonatelné monolity Jeffovi tvorby. Z této doby tak jediným chybějícím diskem byla v pořadí druhá věc se Stewartem, album Beck-Ola.

Tento rest mám dnes už napravený, a i když Beck-Ola nezní tak hitově a inovativně a není ani první jako bylo album Trust, pořád se jedná o porci kvalitního materiálu. Úvodní klasika All Shook Up se k Beckovi a Stewartovi parádně hodí. Spanish Boots je tak dobrá, že by si klidně našla místo i na debutním Trust, stejně jako pozměněný cover Jailhouse Rock. I další písně jsou bluesově výživné, energeticky živočišné a rozhodně mají jak rockerovi, tak bluesmanovi co nabídnout.

Jeff Beck zkrátka byl a pořád je klasa ve svém oboru.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Beck-Ola
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Led Zeppelin - I
2020-01-28

Led Zeppelin / I

5 stars

Po doplnění a vlastně kompletním zařazení starých Black Sabbath s Osbournem do sbírky, jsem začal prakticky velice rychle uvažovat i o nákupu několika z prvních desek vládců hard-rocku, kapely Led Zeppelin. Dvacet let jsem si vystačil s 2cd výběrem a postupně na něj přibalil i dle mého dvě nejlepší díla kapely, řadové desky IV. a Houses of the Holy. Poslední trojice následující po Houses mne nikdy zvlášť nezaujala, a krom několika výborných jednohubek přidaných právě na výběr, obsahují dle mého i materiál nižší kvality. To však neplatí v případě desek, s nimiž kapela startovala a prakticky přes noc se i uchytila. Jednička, rockově nabuzená dvojka i folkověji laděná trojka, patří mezi klasiku žánru a s poslechem každé z nich se dodnes divím, proč jsem je do sbírky nepřiřadil o mnoho let dříve.

Otevírák Good Times Bad Times samozřejmě dobře znám. Jde o jeden z nejlepších úvodníků, jaký kdy L. Z. na svou desku zařadili. Kytarově čitelný Page a bohatá Bonhamova práce na škopky, plus hned od prvních vteřin charismatický Plant, spolu ladně kočírují tuto bravurní nabuzenou píseň. Hned dvojka Babe I'm Gonna Leave You patří mezi mé top skladby skupiny. Miluji Jimmyho vybrnkávání na španělku a především Robertův procítěný hlas. Opakování slova Babe, přechody mezi katarzním kytarovým motivem, narůstající dynamika, neskutečně silové Bonhamovo bušení a extatické výkyvy v Robertově vokální technice, z ní dělají neopakovatelný hudební monument. Po Dixonově standardu You Shook Me, přichází další obrovský monolit, šest minut blaha v blízkosti psychedelické písně Dazed and Confused. Klenot klenotů, ojedinělý, temně pojat kus atmosférického děsu, plný klouzající a místy pořádně kvílivé Jimmyho hry, famózních přechodů na Johnově baterii i děsuplných pazvuků vyluzovaných z Robertova hrdla. Nádhera. Your Time Is Gonna Come je velice pěkná, spíše nenápadná, až duchovním klidem dýchající skladba. Klávesy Johna Paula Jonese tu znějí vznešeně a obřadně. Netypická odlišná věc, která na desku ovšem perfektně zapadá. Na ni navazuje instrumentální Black Mountain Side, která díky tablům přizvaného Jasanise dýchá východními kulturami. Pumelici Communication Breakdown jsem nikdy neholdoval. V mládí jsem ji až nesnášel, ale můj vztah se postupem let umírnil a dnes přijímám tuto syrovou drsňárnu i díky bublající baskytaře a ječícímu Plantovi už o dost snáze. Blues jako řemen předvede další Dixonův cover I Can't Quit You Baby a monstrózní parádička podepřená výborným Pageovým riffem How Many More Times je posledním zástupcem na desce. Její strukturované pojetí, množství tempových změn, atypických nálad, zvuků a dynamických přemostění, z ní činí nejprogresivnějšího adepta z celé devíti-skladbové kolekce.

Čtveřice talentovaných muzikantů v roce 1969 vypustila bestii ze řetězu, a světu tím předložila jeden z vůbec nejlepších debutů, jakým se rocková muzika může dodnes pochlubit. To je nadmíru jasné, nezpochybnitelné a vlastně i léty doložené.



PS: ještě jedna perlička. Led Zeppelin prý bývali v sedmdesátých létech označováni za TU největší kapelu světa. Konkurovat jim mohli snad jen Pink Floyd. Nevím přesně, čím se tento pojem měří, jestli počtem prodaných nosičů, či návštěvností koncertů, ale dle mého zároveň s nimi "soupeřili" ještě služebně o dost starší další giganti světového rocku - Rolling Stones. A právě ty já osobně (samozřejmě po Beatles) považuji za daleko obrovitánštější rockovou atrakci (cirkus) sedmdesátých let. Netvrdím, že kvalitnější.


» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Johnson, Eric - Venus Isle
2020-01-27

Johnson, Eric / Venus Isle

5 stars

Fusion přímo od Pána Boha.

Poděkování: Touto recenzí bych chtěl vzdát hold zdejšímu relativně novému kolegovi s přezdívkou stargazer, který se na stránkách Progboardu už několik měsíců velice usilovně věnuje oblasti jazz and fusion. Nebýt jeho příspěvků a detailních komentářů k osobě Erica Johnsona, nikdy bych jeho práci nejspíš neobjevil. Druhý dík patří příteli Palovi, který tu nedávno Erica rovněž propagoval, a některé z jeho výtvorů vynášel téměř k nebesům. Jejich příspěvky byly pro mne dost silným impulzem k tomu, abych se tomuto šestistrunnému kouzelníkovi podíval na zoubek i já.

Až doteď jsem o něm věděl pouze jediné a to, že coby třetí kytarista v devadesátých letech doplnil dvojici Satriani/Vai v jejich G3 koncertním podniku. Na rozdíl od nich však působí Eric značně plaše a introvertně. A obraz své pohavy přenáší i do své hry a do svého repertoáru. S tím mám prozatím pramalou zkušenost a na rady moudřejších jsem svého Johnsona poprvé volil na jistotu, a vsadil si na (prý) nejvelkolepější dílo Venus Isle. Zda li se jedná o vrchol tohoto mistra lze objektivně stěží posoudit (i když bych tomu věřil), ale už od prvního poslechu jsem nabyl dojmu, že tato muzika je neuvěřitelně podmanivá a kouzelná.

Johnsonův záběr je jazzovo rockový, respektive trefnější název pro jeho tvorbu zní fusion. Fusion značně odlehčené, provzdušnělé, romantické a něžné. Polovina skladeb na albu je zpívaných přímo jím samotným a jeho hlas je jednoduše překrásný. K charakteru a náplni jednotlivých kompozic přesně pasuje a svou trefnou ležérností tak ještě více přispívá k jejich kouzlu. Skladbu po skladbě rozebírat nechci, jelikož je zatím znám jen málo na to, abych se v jejich nitru nějak pevněji orientoval. A ono to vlastně není ani vždy potřeba. Důležitý je celkový posluchačův dojem. A ten zůstává velmi kladný.

Tato deska mne oslovila takřka okamžitě. A to hlavně proto, že jde o brilantní fusion, které nedokáže hrát každý, byť se o to může pokoušet. Johnsona jsem si postavil hnedl vedle jiných soukromých největších hvězd z této oblasti. Vedle Ala Di Meolu, vedle Return to Forever, vedle Brand X, nebo Moerlenových Gong. Prostě a jasně, tahle nahrávka mi ukázala, že Johnson oprávněně patří do té nejlepší jazzovo-rockové společnosti. Všichni kdož máte rádi tyto souboru a doteď jste podobně jako já o Johnsonovu tvorbu ještě nezavadili dejte jí šanci, ona totiž skutečně stojí za trochu té námahy.

» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Venus Isle
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric


Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
2020-01-24

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth

4 stars

Megalomanská studiová sólová nadprodukce Ricka Wakemana mně přijde značně nezáživná, zbytečná a chaotická. Klávesový mág ze sebe chrlí jedno album podobné druhému, někdy i několikrát během téhož roku. Přemíra vnitřního přetlaku a vlastní nabubřelé ego zřejmě volí tuto cestu jako správnou, avšak dnešní, ale i služebně starší fanoušek jeho tvorby na takové přehnaně časté volání k poslechu slyší jen velice zřídka.

Já Ricka uznávám za to, co dokázal ve Strawbs a především u Yes. Tam je jeho úloha důležitá a nezpochybnitelná. Jeho hra i technické dovednosti vtiskli kapele novou poznávací tvář. Po Rickovi už nepřišel podobně zdatný hráč a vlastně i doba, do které Yes po jeho odchodu vpluli, by takovou alternativu nedokázala akceptovat.

Když se na začátku recenze zmiňuji o jeho věcech hudebně-osobních, mezi díla povrchní a nezajímavá nezapočítávám několik platní, které vydal na prahu své dráhy, v mezidobí po prvním opuštění Yes a před jeho druhým návratem. Čtveřici vybraných nahrávek beru jako klávesistův tvořivý vrchol, lehce srovnatelný s tím nejlepším právě od domovských Yes.

Na úplnou špici stavím zhudebnělou historickou ságu o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu. Těsně za ni už v mém pomyslném žebříčku leží díla No Earthly Connection, roztomilá hudební bajka o ženách Jindřicha osmého, a jako poslední zmiňuji životodárný a smysluplný útvar alba recenzovaného.

Journey to the Centre of the Earth, nebo-li Cesta do středu Země je třetím albem Ricka Wakemana. Vyšlo roku 1974 na etiketě A & M Records. Jedná se o živé nahrávání druhého ze dvou koncertů v Royal Festival Hall 18. ledna 1974, což byla premiéra jeho 40 minutového orchestrálního díla založeného na stejnojmenném sci-fi románu Julesa Verna. Vypráví příběh profesora Lidenbrooka a jeho synovce Axela, kteří vstupují průchodem do centra Země, který původně objevil islandský alchymista Arne Saknussemm. Wakeman vystupuje s Londýnským symfonickým orchestrem, anglickým komorním sborem a skupinou ručně vybraných hudebníků pro svou rockovou kapela, která se později stala anglickým rockovým souborem. Herec David Hemmings je vyprávěčem celého příběh.

Dílo je rozděleno do dvou zhruba dvacetiminutových vět po vzoru symfonické suity. V jeho hudebních obrazcích se setkávají dva přenádherné světy. Svět symfonický a svět klávesových nástrojů. Tato dvojice si spolu výborně rozumí, doplňuje se a vytváří v posluchači zvláštní a velmi poutavé vibrace. Ty navíc doplní dvojice výborných zpěváků. Jsou to Garry Pickford-Hopkins a Ashley Holt- kteří se podíleli i na dalších mistrových nahrávkách.

Wakeman si ve své obrazotvornosti neklade žádné meze. Pokud na jeho pozvánku přistoupíte a vydáte se společně s ním na cestu do nitra země, mohu vám garantovat, že vás čekají samá úžasná dobrodružství.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Metallica - Master Of Puppets
2020-01-22

Metallica / Master Of Puppets

5 stars

Desku Master of Puppets lze bez skrupulí označit jako nejdůležitější heavy (thrash) metalovou nahrávku osmdesátých let. Netuším, jestli se v dějinách tohoto hudebního směru dá nalézt stylotvornější kotouč, k němuž se léta, přesněji řečeno celá desetiletí, dokázala klaněla tak široká posluchačská i skladatelská obec jako ke třetímu dílu Metallicy. Podle tohoto "mustru" se řídila prakticky celá západní tvrdě-hudební masa a právě tento se tak vehementně zasloužil o zpopularizování jadrné muziky mezi dorůstající mládeží i jejich odrostlejšími, o dvě generace staršími rodiči, kteří do té doby za nejtvrdší soubory považovali Led Zeppelin a Deep Purple.

Pro mne osobně má tato deska kultovní postavení ještě z jednoho prozaického důvodu. Bylo to právě ono, jedno ze tří prvních "pořádných" rockových děl, jež jsem kdysi dávno jako dorůstající mladík ochutnal a jehož obálka (spolu s obalem Persecution Mania od Sodom) mě svoji vnitřní aurou a mistrně působivou atmosférou tak výrazně praštila přes oči a uši. Nekonečným řadám bílých křížů a nitek vedoucích z rukou, které tak snadno a mocně ovládají naše životy, zkrátka nešlo nepodlehnout. Navíc v době, kdy člověk znal sotva pár průměrných obálek jiných rádoby umělců. Předně to však byla masáž hudební, kterou jsem do sebe rychle a neustále opakovaně vstřebával a nikdy jí v těch mladých letech neměl dost, natož abych se jí nějakým způsobem přejedl.

I když jsem si během dalších několika málo let velice rychle oblíbil i alba další, předně pak famózní ...and Justice for All a triumfální desku černou, nahrávka Master... zůstala navždy tou první Metallicou, jež měla utvářet vše, co přicházelo po ní. Ještě krátce se však zmíním o deskách ostatních: Jedničku jsem nikdy rád neměl, to přiznávám, zato Ride the Lightning by případ naprosto opačný a po první pětici alb, pro mne Metallica přestala nadobro existovat. Komerční choutky od půle let devadesátých jsem kapele nikdy neodpustil, stejně jako její vykalkulované návraty a honbu za mamonem za jakoukoli cenu prostřednictvím uměle zkonstruovaných alb pro potřeby trhu. Snad jen zvukový paskvil Death Magnetic bych z hudebního hlediska neměl opomenout.


Teď tedy i pár vět k náplni alba. Alba, jež vysoko ční nad okolní průměr a kde se v spojitosti s jednotlivými songy dá jen stěží nemluvit v superlativech:

Není mnoho hudebních děl, které by dokázali posluchače vtáhnout okamžitě do svého nitra tak silně, jako se tomu děje při vybrnkávání úvodního motivu písně Battery. Těch několik fragmentů tvořených klasickou kytarou působí ve spojitosti s mistrným zvukem, jež dodal Holanďan Fleming Rasmusen přímo fatalicky. Jsou zapsány mezi jinými hodnotnými hudebně-chráněnými objekty Unesco a poznáte je takřka ihned, po prvních pár tónech. Jde o motiv, který z hlavy už nelze vymazat, motiv s obrovskou silou, hloubkou a magnetickým pnutím. Pozvolný nástup, řekněme raději rozjezd písně samotné a energické tempo a drajv si získali zakrátko obrovskou oblibu mezi fans celého světa.

Epos titulní, tedy píseň Master of Puppets je jednou z nejlepších skladeb Metallicy. Kdyby ne žádnou jinou, tak právě touto věcí si kapela u fanoušků navždy vydobyla obrovský respekt a postavila pomník nesmrtelnosti. Miluju její stavbu, její změny tempa, geniální, jako z jiné dimenze převzaté kytarové vyhrávky a Hetfieldovo ultimativní volání v refrénu Master, Master... no a pak je tu ta skvostná mezihra na akustiky v doprovodu Hammettových sól a něžných melodií. Geniální.

Pro třetí The Thing That Should Not Be se před-kulisou mohli stát samotní Black Sabbath. Skladba má temnou atmosféru, vláčné tempo a sladkobolně citující ozvěny v akustikách. Není to typ skladby jež vás chytne a cloumá s vámi, ale kvalitu jistě nepostrádá.

Naproti tomu částečně baladická epochální věc Welcome Home (Sanitarium) snese ta nepřísnější měřítka. To je výsostně skvostná báseň, jež vám melancholicky čechrá pocity a stavy mysli a odvádí je až někam do stratosféry. Poklad z truhlice Metallica, obrovský zářící briliant nevyčíslitelné hodnoty.

Po čtvrté písni, tedy přesně v půli alba si najednou uvědomíte, že do každé z předchozích písní zařadila kapela značně odlehčenou, akustickou vložku či mezihru. Každá ze skladeb tím získala na pestrosti, rozmanitosti a vzdušnosti, čímž jim lze přisoudit o dost sofistikovanější proporce. Žádná další kapela z podobného stylového hrnce takto doposud ještě nikdy nepracovala. Metallica byla vždy o dva kroky napřed.

B stranu otevírá další poklad z této bohaté klenotnice, úderná Disposable Heroes s precizně vystavěnou hudební základnou z hřmotných riffů, dovádivých vyhrávek a zdatně pospojovaných aranžmá. Nirvána.

Naopak Leper Messiah mi tu jako jediná nesedí a tudíž ji musím vyhodnotit za nejslabšího jedince.

Instrumentální kus Orion je oblíben zejména mezi hudebníky, ale rádi ji mají i posluchači. Má zajímavou stavbu, precizně budované mosty mezi elektrickými a ohne-eletrickými částmi a spousty vkusných kytarových sól. Ještě si vzpomínám, že jelikož má nahrávka přes 45 minut délky, v mládí, kdy jsme skoro všechno nahrávali na klasické kazety kratší šedesáti minut (nadpoloviční většina nahrávek byla v té době kratší), byla píseň po krátkém úvodu useknutá a zbytek člověk ani neznal. Natož poslední energický kus Damage Inc. který mi ještě naposledy dokáže pořádně rozproudit krev v žilách.


Dle mého si tato nahrávka uchovává hned několik nej, několik prvenství. Za a) se domnívám, že je to Jamesem Hetfieldem nejlépe nazpívaná deska. Jeho projev je zde ještě ladně mladiství, ale v technice a frázování doznal velkého pokroku, s čímž se zde nezapomíná chlubit:-)
b)Hammettovi vyhrávky a sóla se zakrátko staly legendárními, legendárnějšími, než na kterékoli jiné jejich desce.
Cliff Burton byl miláček davu a velký skladatel. Jeho jméno a jeho vyjimečná hra je spjata s těmi nejlepšími kusy, nejen na této desce.
A Lars Ulrich? Vzpomínám si, že nám co by mladým pakinům ti starší říkali, že Ulrich dobrý bubeník není. Že nedokáže utáhnout celý koncert v jednom dynamickém tempu, že po čase odpadává a že Dave Lombardo ze Slayer je stokrát lepší. Připadalo mi to jako dětinské závody řevnivosti, kdo z koho. Když jsem pak viděl nějaké koncertní video s Ulrichem v akci zíral jsem, jak dobrý technik to je. Prý z něj vyzařuje zvláštní fluidum, díky kterému soustředíš svůj pohled na jejich koncertech vždy na něj. Alespoň toto tvrdil v nějakém rozhovoru některý ze známých hudebníků devadesátých let. Mě osobně jeho styl (alespoň na deskách) sedí a náležitě si jej užívám. Je to srdce souboru.

Deska Master of Puppets je ojedinělým klenotem tvrdé rockové muziky. Skláním se před její hodnotou a silou. Před jejím předjímáním toho co pomalu přicházelo, před jejím inteligenčním potenciálem. A také před hudebníky samotnými, kteří v té době tesali kreativitu z obrovských, dosud neprozkoumaných hudebních bloků.
 

» ostatní recenze alba Metallica - Master Of Puppets
» popis a diskografie skupiny Metallica


Supersister - Pudding en gisteren
2020-01-21

Supersister / Pudding en gisteren

5 stars

Supersister? Kdo je to? Nějaká super hodná sestřička? Něco podobného si může pomyslet laik, při setkání s tímto zvláštním pojmem. Dost možná jsem si něco podobného tehdy říkal i já sám. Tehdy, kdy jsem poprvé na tento termín na internetu (no kde by jsme bez něj dnes byli) narazil. Ze zvědavosti jsem si pustil krátkou ukázku a hned jsem byl doma. Ksakru, vždyť tahle supersestra zní úplně jako mí oblíbenci Caravan. Copak jsou také z Canterbury? Ne ne, nejsou ani omylem, jsou to Holanďané jak poleno, alespoň dle jmen zůčastněných. Ale hudebně, hudebně je to naprostá ostrovní slast.

Pro začátek jsem si pořídil toto-prý nejslavnější dílo Supersister a nelitoval jsem ani vteřinu. Pro milovníka kapel ze zmiňované britské studentské oblasti přelomu 60 a 70 let, je to ta nejlepší volba. "Včerejší puding" nabízí ve skromném časovém módu dvě dlouhé, převážně instrumentální skladby, jednu kraťoučkou legrácku a dvojici zpívaných, právě s Caravan lehce zaměnitelných perliček v začátku alba. Pohodový umírněný hlas Roberta-Jana Stipse vás zaručeně odvane mimo dnešní realitu o dobrých padesát let nazpátek, a bodré legrácky s příchutí Canterbury instrumentace, nadsázkou a vlastní sebereflexí zaručí, že se budete skvěle bavit a uslyšíte spoustu zajímavých motivů a aranžérských filuťáren.

» ostatní recenze alba Supersister - Pudding en gisteren
» popis a diskografie skupiny Supersister


Cinderella - Long Cold Winter
2020-01-18

Cinderella / Long Cold Winter

4 stars

Že nebyl jižanský rock jen mrtvým pojmem, dokázali na konci let osmdesátých v rozmezí nějaké pětiletky dvě nově vzniklé hudební formace. Tou druhou a pozdější, jež se momentálně věnovat nechci, je slavné sdružení bratrské dvojice Robinsonovců, jež se snad konečně po letech vnitřních rozbrojů dá brzo zase do kupy a nese název Black Crowes. Tou první a o půl dekádu starší je Philadelphká sebranka Cinderella.

Ta žala své největší úspěchy na konci let osmdesátých právě s recenzovaným druhým albem Long Cold Winter. Jedinou potíž, kterou může zaznamenat fanoušek čerstvě se seznamující s repertoárem této kapely je image muzikantů, v té době jasně ukazujících na glam rockové hnutí, svými výstředními obleky a natupírovanými vlasy. Ale to je tak jediná spojující linka, která popelku a glam nějakým způsobem naplňuje. Hudebně zde není po glamu, sleezi, nebo street rocku ani ň. Snad ještě na prvním, trochu nevyprofilovaném nosiči, ale od mega úspěšného záseku č. 2, přes geniální country počin Heartbreak Station, po vrcholný a zřejmě navždy poslední majstrštyk Still Climbing, se toto sdružení prezentuje šmrncovní a rozbujele energickou jižaninou. Jižaninou, která čerpá také z blues, country a samozřejmě hard rocku.

Na rozdíl od černých vran popelka vyznává dynamičtější a energičtější pojetí. Kytary jsou občas pěkně nabroušené, sóla rychlá a hitově funkční, riffy ostré, nadupané a neskutečně in (viď taková Bad Seamstress Blues/Fallin' Apart at the Seams, nebo Second Wind-největší nátěr alba, šlupka rovnou mezi vaše oči), ale když je potřeba pořádně přibrzdit a šlápnout na atmosférické kuří oko, najednou se vám před zraky otevřou melancholické rovinaté pláně amerického Texasu a do ucha vám k tomu hraje třeba Don't Know What You Got, nebo překrásná věc titulní.

Tom Keifer je génius, to on skládal vždy většinu materiálu, navíc dokáže velice efektivně ovládat svůj šestistrunný nástroj a ještě k tomu tím správným chraplákem zpívat. Viva Cinderella. Miluju tuhle kapelu.

» ostatní recenze alba Cinderella - Long Cold Winter
» popis a diskografie skupiny Cinderella


Fish - Sunsets On Empire
2020-01-17

Fish / Sunsets On Empire

5 stars

Poslední dny si připomínám tvorbu bývalého zpěváka Marillion, skotského obra Fishe. Jen jako připomínku jeho snah jsem si k poslechu vytáhnul cd Suits a až díky němu začal postupně plánovat i další sondy do zpěvákovi sólové tvorby. Jen málo kdy si k poslechu beru alba určitého interpreta chronologicky. Častější případ je ten, že mám chuť na jedno cd a díky zálibně v něm nalezené, postupně přidávám další a další. A tak podobně je to právě teď s Fishem. Namátkou tedy beru jedno cd za druhým a poslouchám a poslouchám. Zároveň jsem rád, že se mi během několika let podařilo vyzobat celou jeho tvorbu, všech devět alb sólových. Některé z nich nejsou v běžné distribuci k sehnání a nebýt Discogs…

Dnes většinu z těchto nahrávek stavím na jednu kvalitativní úroveň a rozděluji do třech etap. V první jsou logicky alba počáteční od Vigil… po Suits. V druhé zlatý střed a zřejmě i zpěvákův osobní top, desky od Sunsets… po Fellini a třetí etapa spadá do období pozdního, reprezentovaného alby Field… až A Feast… Na řadovku číslo deset se netrpělivě čeká a jestli se nemýlím, měla vyjít snad už loni. Interentové stránky o jejím vzniku mlčí (nebo jsem hledal špatně) a tak nezbývá než čekat a čekat. Ale jestli se nepletu, i Fish patří k autorům, jež se v pozdním věku potýkají se zdravotními problém, což může vést k vysvětlení o (ne)plánovaném odsunu novinkového materiálu.

A teď tedy i něco málo k tomuto fenomenálnímu albu, prvnímu z trojice nej-fenomenálnějších:-)
Fish se zde i na nahrávce další spojil pro mne dost nečekaně s dalším, tehdy teprve rostoucím mohykánem v oboru, se Stevnem Wilsonem. Vznikl dobrý team a za přispění starých známých jako jsou Robin Boult, nebo Frank Usher nahrál prvotřídní materiál. Tato vyrovnaná hodinová kolekce mne vždy dokáže rozpumpovat do vysokých obrátek. Avšak je to především trojice songů What Colour Is God?, Jungle Ride a Brother 52, které se pro mne stali nesmrtelnými. Energické pecky jež jsou kolorovány povětstným Fish-ovským naturelem, a bohatou kompoziční škálou pohybující se hned v několika stylových oblastech. I zbytek alba je nápaditý a přesvědčivý. Fish zpívá možná nejlépe ve své dlouhé kariéře s Wilson mu ušil zvuk přímo na tělo.

Jeden čas bylo právě Sunsets on Empire moje nejoblíbenější Fishovo dílo. Dnes už tu jistotu nemám, jelikož například Suits, nebo Raingods jsou bomby podobné, s nemenším destrukčním rozsahem.

» ostatní recenze alba Fish - Sunsets On Empire
» popis a diskografie skupiny Fish


Death - Symbolic
2020-01-15

Death / Symbolic

5 stars

Deska Symbolic, od nejpřednějších vůdců technické linie smrtícího kovu kapely Death, tímto představila před pětadvaceti lety (bože, jak ten čas příšerně letí) veřejnosti své nejvyspělejší, nejucelenější a nejfamóznější dílo.

Dle mého skromného úsudku už jej svou poslední plackou Sound..., ani deskou Chuckova bočního projektu Control Denied nikdy nepřekonala. A domnívám se, že jej nepřekonala ani žádná z dalších kapel provozující svou muziku na profesionální bázi, v podobném stylovém slohu s touhou posunout výrazové prostředky s nimiž pracuje na další úroveň. Symbolic zůstal, a stále pevněji se domnívám, že i navždy zůstane tím NEJLEPŠÍM, co mohl člověk v mantinelech, ač maximálně rozšířených, v tomto odvětví vybádat. Tato deska mne totálně uchvacovala v době svého vzniku a uchvacuje mne stejnou silou a působivostí i dnes.

Cestu k ní si mistr Chuldiner dláždil pomalu, avšak velkými kvalitativními skoky. Album Human pozvedlo kapelu do nejvyšší možné (technické) ligy. Individual T. P. šlo o pár centimetrů ještě dál no a Symbolic, Symbolic rovnou skočil na samotný Olymp a zůstal nesesazen. I když já sám podobné muzice už spousty let absolutně neholduji, tento výlisek mám zařezán v krvi jako málo co jiného. Znám každičký tón, sloku, refrén, přechod, vyhrávku i (a to hlavně) sólo.

Před pár dny jsem si desku pustil dvakrát po sobě. Poprvé na domácí aparatuře, podruhé v mp3 na výletu do přírody. Zatímco první poslech (ač z technického hlediska o mnoho kvalitnější) mne neustále "nabourávala" až příliš čitelná hra/nazvučení Hoglanovy baterie (předně pak dvou-kopákové kulometné palby), což mne odvádělo od toho, co mám na Symbolic nejradši, a to jsou mistrné kytaristovi prvky, harmonie a sóla, druhý pokus s nadstavbovým přírodním efektem, už byl přesně podle mého gusta a znovu mi po letech dokázal navodit stavy jen těžko popsatelné, stavy bez tíže v bezprostřední blízkosti tohoto klenotu.

Pokud bych měl říci něco k obsahu alba, tak asi toto:
Úvodní stejnojmenná skladba mě přijde sic v pořádku, ale jen jako taková rozehřívací a ještě ne tolik propracovaná oproti tomu, co bude následovat vzápětí. Navíc je zbytečně dlouhá a konec mě už malinko nudí. Jenomže, s příchodem asi nejlepší písně (ale kdo přesně určí, která z následujících perel je ta nej:-) Zero Tolerance se vše otočí o 180 st. a následuje plejáda těch nejcharismatičtějších kompozic, jaké kdy Chuck za svou krátkou kariéru složil. Každá položka je úchvatná a jedinečná. Každá obsahuje neuvěřitelné množství geniálních riffů, vyhrávek, kytarových harmonií a výměn, funkčních přemosťovacích prvků a naprosto dech beroucích závratných sól. Kapela šlape jako hodiny, Hoglan do toho mydlí sic občas dost rychle, ale pořád neskutečně technicky. Basa i druhá kytara jsou tu spíš k doplnění party, ale i u nich se několik zaznamenání hodných míst najde a předpokládám, nehrát zde tito lidé, nahrávky by možná nebyla tak geniální (i když S. Di Giorgio by k zahození rozhodně nebyl). Empty Words, Sacred Serenity, rychlejší 1,000 Eyes, Without Judgement a Crystal Mountain, představují spolu s dříve jmenovanou Zero Tolerance středobod nahrávky a to vůbec nej v tomto slohovém ranku. Obrovské kouzlo působí i prostřednictvím zvuku a charakteru jednotlivých nástrojů, které posluchač vnímá. Není to jen dojem, či nějaká imprese, je to skutečný stav dokonale provázaného a zaranžovaného (jestli podobný slovosled mohu použít, přec tu nejsou žádné, nebo jen minimální klávesy a zvuky, vše tlačí instrumentálně nabušená čtyřka plus zpěv) díla, ve kterém se desítky a desítky motivů na sebe vzájemně přilepují, proplétají, doplňují a jeden šikovně podpírá druhý. Malinko mne mrzí, že Chuck častěji nesměřuje svůj pohled k akustickým břehům, protože když se tomu tak na několika místech děje, skrze svérázně atmosféricky nastavený zvuk jeho nástroje, stoupá posluchačova mysl do nebe jako při poslechu Stairway to Heaven. Žel bohu toto své maximální pozitivum nemohu použít u posledních dvou tracků, jelikož jsem jim ani za pětadvacet let nedokázal přijít na jméno. Tyto položky pro mne znamenají sestup o tři třídy dolů a takřka ničím mne nikdy nedokážou zaujmout. Nevím jak to na těchto pozicích cítí ostatní, ale já se zde neuvěřitelně nudím a tak si vždy kladu otázku, jestli i pan Chuldiner cítil, že ony skladby doznali znatelný úbytek invence a obsadil s nimi tak raději příčky poslední.

Tož asi tolik. Domnívám se tedy, že už není potřeba se albu Symbolic recenzentsky více věnovat a klanět. Vše potřebné jsem řekl, zbytek je na vás konzumentech, posluchačích, kriticích a … co vy a Symbolic?

» ostatní recenze alba Death - Symbolic
» popis a diskografie skupiny Death


Pavlov's Dog - Pampered Menial
2020-01-14

Pavlov's Dog / Pampered Menial

5 stars

Kdyby mi někdo zhruba před rokem řekl, že už brzo budu mít doma dvě desky Pavlov´s Dog, asi bych se mu vysmál. Několikrát jsem tuto kapelu testoval a vždy se stejným výsledkem. NE!! NIKDY!! ANI NÁHODOU!! No a rok se sešel s rokem i rockem a na čestném místě sbírky se hrdě vyjímá poslední a první kotouč party sdružené okolo svérázného zpěváka Davida Surkampa.

Když éterem zazní jeho jméno, většině rockových příznivců, kteří muziku Pavlov´s Dog kdy alespoň z části ochutnali, okamžitě naskakuje husí kůže. Tento jev projevující se na pokožce i pocitech onoho jedince se děje ve chvílích, kdy David otevře ústa a svým tuze vysoko položeným hláskem začne intonovat. I já sám jsem s ním měl donedávna obrovský problém a vlastně hlavně proto tvorbu kapely totálně ignoroval. Postupně však přišel blíže nevysvětlitelný zlom, po němž jsem soubor začal zcela běžně přijímat a velmi rychle si obě desky oblíbil. Ta poslední přišla mi omylem po chybně odeslané objednávce, ta první před pár dny. Obě jsou skvělé, jedinečné a vysoce originální. A není to jenom díky Davidovu zpěvu, ale především díky kvalitně odvedené skladatelké přípravě, dostatku nápadů a citu na melodiku i atmosféru. Desky od sebe dělí čtyřicet tři let a Davidův hlas je dnes položený na úplně jiné tónině, ale výsledný pozitivní dojem ze způsobu jakým se do skladeb pokládá a prožívá je zůstává neměnný.

Obsahově je tento debut velice variabilní. Od romanticky klenutých něžností (Julia), přes majestátní řežbu (Song Dance), jemný houslový dotyk Kansas-stylu v (Natchez Trace), až po načančanost typu Of Once and Future Kings. Zkrátka, Pavlov´s Dog v sobě mají od některých kapel kus jejich identity (Caravan, Moody Blues, Budgie, Led Zeppelin), zároveň však pevně stojí na vlastních nohou a zní nezaměnitelně.

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Druid - Fluid Druid
2020-01-10

Druid / Fluid Druid

5 stars

Debutní nahrávka Toward The Sun stoletým prachem zapadaných ostrovanů Druid, mně příjemně vyrazila dech svým totálně pro-Yes-ovským pojetím. Není to úplný klon, ale vztyčných míst by člověk našel hodně a podobnost je v určitých momentech až neuvěřitelná. Fluid Druid už jde daleko víc svou vlastní cestou a i proto je mi kapánek sympatičtější. Co si na ní ale cením nejvíce jsou samotné, velice nápaditě budované kompozice. Takřka každá je postavena na velmi silném a působivém motivu, který posluchač nemá problém si zapamatovat.

V úvodní Razor Truth se ladně střídají sytější dynamické plochy s těmi, v nichž budují náladu daleko intimnější lyričtější prostředky. Vše se po vzoru Gabrielovských Genesis chytře stiší, v povzdálí ševelí akustika a klávesy dojemně dobarvují okolní bukolickou scénu. Druhá Painters Clouds hned v zárodku obsahuje tolik myšlenek a nápadů, že by s nimi jiní vystačili na desku celou. Camelovská melodika, Yesovsky bublající basa a atmoška vzor Druid vás vtáhnou do děje a jen lehouce konejší. V instrumentální FM 145 "řídí" basu snad samotný Chris Squire, ale daleko zajímavější nápad mi připadá použitý ve čtvrté Crusade. Po určité části vždy zpěvák ohlásí – a teď zpívají děti – a opravdu, z hůry se ozve andělský dětský sbor se svým na, na, na, ná, ná… Skvostné. Nothing But Morning pro změnu pojme sborové vokály z jakési mše, dalšímu klenotu Barnaby dominuje pulzně burácející basová figura v kooperaci s ladnými výstřely kláves. A osmá Left To Find je zhudebněnou bajkou plnou poezie a jímavé hudební krásy.

Desku první jsem obodoval čtyřmi puntíky, tady rád ještě jeden přiložím. Škoda rychlého konce Druid, věřím, že by další deska opět stála za to. A pro fans Yes je tohle naprostá povinnost, vsadím se, že neznat podtitulek, nepoznají rozdíl.

» ostatní recenze alba Druid - Fluid Druid
» popis a diskografie skupiny Druid


Pretty Maids - Future World
2020-01-09

Pretty Maids / Future World

5 stars

Tak, dnes se společně mrkneme na zoubek jednomu z nejslavnějších alb let osmdesátých, dílu Future World dánských melodiků Pretty Maids. Vůbec nepochybují, že jej každičký navštěvník těchto stránek a majitel narození před letopočtem 1980 alepoň jednou jedinkrát ve svém hudebním životě slyšel. Společně s monumenty jako jsou díla The Final Countdown, album Hysteria, nebo deska nesoucí ve svém názvu letopočet 1987, patří do vybrané společnosti těch, které tvořili dějiny moderní hudby minuléto tisíciletí. Na svět bylo vypuštěno ve stejném roce jako některé z výše jmenovaných a nebojím se říci že nebýt jich, možná by právě ono stálo v pomyslném hard n heavy parnasu na příčkách takřka nejvyšších. Krom zmiňovaných tu v onom památném roce byla však ještě jedna důležitá (pro nově vznikající styl speed snad nejdůležitější) deska, která zastínila celičký, k metalu se tehdy klonící svět. Ano, samozřejmě tou jmenovanou je deska Keeper of the Sevent Keys Part I němčourů Helloween, která dánům v metalickém vodním zdroji tak trochu vypálila onen pověstný rybník.

Stylové rozkročení se mezi hard rockem a heavy metalem, dalo produkcím podobným desce Future World v oné době nálepku hard n heavy. Desku tak mohli poslouchat jak komerčněji založení A.O.R. posluchači středního věku, tak o generaci mladší dravci, vyznávající další z tehdejších populárních stylů heavy metal. To, jak dokázali dánové ladně vybalancovat mezi těmito dvěma směry a s jakou lehkostí ve svých kompozicích mezi nimi proplouvali a přecházeli, zaznamenalo jednak zasloužený údiv posluchačské obce, druhak raketový start na výsluní a obrovská prodejní čísla tohoto artiklu dokonce i na často zdrženlivé a nedůvěřivé druhé straně Atlantiku. To znamenalo pro do té doby undergroundovou skupinu z Dánska obrovský úspěch.

Firma Columbia Records už před nahráváním tohoto druhého alba cítila z kapely obrovský potenciál, načež reagovala dosazením velké producentské osobnosti za pulty s čudlíky. Nebyl jim nikdo menší než Eddie Kramer, člověk spjatý například se slávou Led Zeppelin. Ten však byl pro nespokojenost ze strany samotné kapely vystřídán Chrisem Iscem. K mixu byli pak povoláni dalšími velcí muži jako Flemming Rasmusen a dvorní producent multiplatinových Journey a Mr. Big - Kevin Elson. S takovými lidmi za zády, silným managementem a hlavně hladovou kapelou škrábající se po metách nejvyšších, byl v letech osmdesátých úspěch dopředu zaručen.

Materiál řinoucí se z desky Future World (vtipné je, že stejnojmenný obrovský hit měli zrovna Helloween toho roku na své nejslavnější nahrávce), připomíná právě vybuchující sopečný kráter, který okolo sebe chrlí horkou lávu, prská čedivý popel, a vypouští životu nebezpečný smrdutý prach. Ne vždy se kapele povede tak mistrný start jako je tomu s trackem titulním právě tady. Svět budoucnosti/budoucí svět nese ve svém poselství, zvuku i muzice právě cosi nového a konkrétněji těžko specifikovatelného, něco z tajů budoucna a možných paralelních světů existujících někde v dáli mimo naši známou galaxii. Už samotné intro skladby dýchá pohádkovou atmosférou cizích krajů a když do toho poté vpadne ostrý kytarový riff tříštící se o pevné klávesové hradby, vždy mne poleje onen známý a příjemný poslechový pocit. Ostré tempo, akordické výměny, přechody do akustična a hlavně klávesové kudrliny zadělali písni na pořádný kasaštych. Při poslechu této, nebo kterékoliv z dalších písní, ať už prostřednictvím středních tempových výměn vedený šlágr We Came To Rock, či v malebné Love Games (tady si posluchač 80-átek rochní jako prase v žitě), je to především dominantní a zcela jedinečný zvuk kláves Alana Owena podporující tu melodie, tu parádní riffy z pera Kena Hammera, jež vytváří onu provoněnou iluzi tajemné budoucnosti. Čtvrtou skladbou je píseň Yellow Rain s jedněmi z nejkrásněji znějícími akustickými kytarami jaké si lze jen představit. Pastva pro uši, samozřejmě hned vedle stojí klávesové brejky a něžný vokál Pana zpěváka Ronnie Atkinse. Před půli skladba až nebezpečně zrychlí a z balady se stává hard n heavy pumelice se vším všudy. Ze stejné rychlostní kategorie je i koncertní tutovka Loud 'n' Proud, kdežto dobobě vzorová Rodeo, vás strhne svými něžnými běhy malebného charakteru i jasně definovatelným bridge a refrénem made in Europe. Po jediné tuctové Needles In The Dark k vám připluje další astrální klenot desky - píseň Eye Of The Storm – něžná balada s nedostižným Ronniem u mikráku, a kytarovo klávesovou atmosférou jakou jsem na žádné podobné desce ještě nikdy nevystopoval. Hudební orgáč. Závěr obstará heavy věc Long Way To Go s precizně sezpívanými sbory.


Tohle je pro mne naprosto ultimativní nahrávka celé epochy a jedna z vládkyní hard n heavy stylu. Věc, při které se dá výborně regenerovat i patřičně vyblbnout. Je zde hned několik míst, ve kterých se dostavuje ten nepříjemnější pocit šimrání v zátylku, až se vám z toho všeho motá lebeňa a rty se samým úsměvem roztancovávají na obě strany.

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Future World
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids


Saga - Worlds Apart
2020-01-08

Saga / Worlds Apart

4 stars

Včera jsem se probíral nahrávkami dříve smahnutými do pc a vyštrachal jsem i dvojici téměř popových alb z poloviny let osmdesátých, mé milované kanadské kapely Saga. Po krátkém testu jsem došel k novému závěru, že ještě nedávno tak prudce odmítaný softový "rock" made in Saga produkovaný v oněch letech, není zase tak špatný a v budoucnu nebude od věci, si například desku Heads or Tales do sbírky pořídit rovněž. Už už jsem Windows Media Player vypínal a naráz si uvědomil, že mezi cédéčky která jsem ještě nestihl vybalit, či na ně nepřišla ta správná chuť, je už hodnou dobu uschováno i jedno pocházející právě od této kapely.

Tou černou ovcí je nahrávka Worlds Apart. Nahrávka, kterou považuje velká část fans kapely za jejich vůbec nejlepší. Podotýkám, já k nim rozhodně nepatřím, to by se pak onen kotouč rozhodně nekrčil kdesi v koutě, ale byl by dávno součástí domácího porfólia Saga.

Tuto placku znám už dlouhou fůru let, už od dob, kdy jsem se Sadlerovci začínal. Tehdy jsem si ji koupil stejně jako kteroukoliv jinou, sic ne mezi prvními (to byla některá z desek předešlých), ale několikrát ji pozorně poslouchal a došel k závěru, že tahle tvář Saga se mi už moc nelíbí. Příliš syntetické, příliš umělohmotné, příliš nabubřelé. A navíc ty občasné elektronické bicí, blé, fuj! Deska šla rychle z domu a tento závěr, který jsem si k nahrávce Worlds Apart přiřadil, jí zůstal přilepen přinejmenším jedno další desetiletí.

Až postupné roztávání osmdesátých let v mé hlavě a akceptování (daleko komerčnějších alb) nahrávek od kapel jako jsou Def Leppard, Uriah Heep, či třeba nedávno zmiňovaných Budgie zařídilo, že jsem si znovu W. A. obstaral.

Hodnotit hudbu osmdesátých let ušima třicátníka, nebo čtyřicátníka, je alespoň u mne velmi ošidné a dosti rozdílové. Co dříve sítem projít nedokázalo, dnes se (sic někdy s úsměvem na rtech) promele daleko snáz. Nad řadou aspektů které jsem vyjmenoval výše a které se k této nahrávce/etapě kanadských Saga nepochybně pojí, už dokážu mávnout rukou. Nejdůležitějším faktorem který mi dnes téměř vždy zaručí, že nahrávka uspěje, je krom nápaditosti, dotažené stránky emoční a kvality jednotlivých songů i melodika. A právě s melodikou dokázali Saga vždy pracovat jako skuteční mistři. Ano, někdy zní skutečně podbízivě a okatě hitově, to když do ní kapela roubuje ony nechvalně známé elekto bicí, se stylem disco hraničící rytmus a sladkobolné zaláskované vokály. Pak se vám křivý ústa, zvedáte obočí a někteří méně zdatní přepínají, nebo rovnou vypínají kompletní desku. Z těchto důvodů se nepřestávám divit, že zrovna W. A. je tak oblíbenou deskou.

Jistě, jsou, lépe řečeno tu byly singly/hity a ty vyhrávali. Skladby jako On the Loose, Wind Him Up, nebo Time's Up bodovali na obou stranách Atlantiku (v Evropě je především Německo jejich zemí zaslíbenou), radiostanice je často zařazovali do svých rotací a fans si je oblíbili natolik, že je skupina musí na svých koncertech hrát dodnes. Tyhle písně ač zní na první poslech lacině a jednoduše, právě svým melodickým šarmem upoutávají dodnes a mají tu schopnost (jako jiné velké rockové songy) se vrýt do posluchačovy hlavy. Kvalitativně vyšší je však spíše závěrečná část desky, s pokračující ságou Chapter a songy No Regrets (Chapter V), Conversations a No Stranger (Chapter VIII). Zde se totiž daleko méně sází na první plán a líbivost. Tady je slyšet, že kluci když chtějí, dokáži komponovat i v odlišném směru a s jinými proprietami.

Tuto desku spáchala nejslavnější a legendární sestava Saga. V jejím čele stojí v několika oktávách zpívající titán Michael Sadler, jemuž na záda dýchají bratři Crichtonovci patřící k hráčské špičce svého oboru a klávesák Jim Gilmour, často poznávací znamení souboru pro svůj charakteristický zvuk syntezátoru. V časech kdy lp vyšlo kapela používala i troje klávesy, na něž živě hrál jak Michael, tak jeden z bratrů Crichtonů. To už byla pořádná hradba a muzika se tím stávala ještě barevnější a žel bohu někdy i přeumělkovaná a dosti patetická. Úvod alba odsýpá v rychlejším tempu a kapela sází hit za hitem. Vše podpírají silně dominantní klávesy spojené s ladnými kytarovými oblouky a křivkami i cválající rytmikou. Michaelův hlas je všude okolo. Vzpíná se do závratných výšek, dolů padá jako obrovský vodopád, obepíná vás a konejší jako smyslný klín vysněné tmavovlásky. Michael je vládce, Michael je král, Michael je Beethoven hlasivek. Je jedno jestli posloucháte některou z raných nahrávek souboru, nebo tu úplně poslední. Na každé zpívá tak, jako by to byla jeho "osudová". Střed desky mě tolik nebaví, ale konec počínaje překrásnou baladou No Regrets (Chapter Five) a dalšími perlami je zaznamenání hodný.

Kdepak, Worlds Apart pro mne nikdy nebude nijak zásadním, či přelomovým dílem, tak jako pro mnohé jiné fandy. A proč? Protože je tu třeba Silent Knight, Generation 13, House of Cards, deska 20/20 a mnoho dalších a dalších, kterým dám vždy přednost a jejichž kvality mám dávno prověřené. Avšak těch několik pochybností a otazníků, které nad Worlds Apart visí mi nebrání desku ocenit kladně. A těch několik invektiv které jsem jí dříve věnoval, dnes přičítám striktnímu mladickému pohledu s příliš uzavřenými klapkami na očích.

» ostatní recenze alba Saga - Worlds Apart
» popis a diskografie skupiny Saga


Malmsteen, Yngwie - Odyssey
2020-01-07

Malmsteen, Yngwie / Odyssey

5 stars

Postava kytaristy Yngwie Malmsteena je pro řadu rockerů a metalistů značně kontroverzní osobou. Jeho hudbu buď milujete nebo nenávidíte. Já sám to s ním hraji tak nějak na obě strany. Byly doby kdy jsem jej miloval, ale také dost dlouhá periody kdy nenáviděl. Dnes je mi totálně jedno a myslím si v tichu duše to svoje (a není to nic úplně přívětivého:-), což mi ovšem nebrání, dvě, tři vytipované desky si s gustem občas připomínat.

Když jsem kdysi dávno do tajů oboru zvaného hudba pronikal, byl tento střapatý švéd dlouhý čas mým jediným sólovým kytaristou, kterého jsem obdivoval a jehož desky si pravidelně pořizoval. Neoklasicistní kvapíkovský metálek se k junákovy-tvrďákovi hodí víc, než matematické složitosti Steva Vaie, nebo bluesové bloudění Garyho Moora, a proto také zůstalo několik let jediné na poli instrumentální hudby. Všechny desky od debutu ze čtyřiaosmdesátého po Boalsův návrat prostřednictvím Alchemy jsem měl rád. Tedy všechny vlastně ne. Jediná vyjímka bylo právě album recenzované, které mi tehdy znělo značně komerčně a podbízivě. A když je vám osmnáct, či dvaadvacet, přece neposloucháte komerční muziku. Alespoň v bouřlivých devadesátkách rozhodně ne. Odyssey jsem dal stranou, možná prodal a víc se o něj nezajímal. Dvacet let mi bylo fuk, stejně jako Yngwieho tvorba, kterou jsem postupně hodil do kytek krom desky Facing the Animal a řekněme vždy milované Eclipse kompletně.
Ještě bych připojil važnou muzikou načichlou vložku: Je celkem logické, že v době intenzivních poslechů Malmsteenových nahrávek, jsem měl v oblibě i jeho pradávný italský vzor v podobě Antonia Vivaldiho a jeho Čtvero ročních období. On sám z jeho kompozic vycházel, což se v Malsteenově tvorbě jasně zrcadlilo. Postupně se mi však zprotivilo i toto a svůj náklon jsem věnoval hudebním skladatelům z naprosto opačného stylově dobového spektra. Stravinsky, Prokofjev, či Mahler mají skutečně s Vivaldim jen pramálo společného :-)

K desce Odyssey jsem se vrátil až nedávno pod vlivem poslechu oblíbeného alba D. P. Slaves and Masters, na němž pěje právě na Odyssey rovněž účinkující Joe Lynn Turner. Dnes má pro mne slovo komerce v hudební oblasti zcela jiná kritéria než před dvaceti lety a tak nemám absolutně problém si desku poslechnout a dokonale vychutnat. Její tehdejší negativa dnes vnímám pro Yngwieho tvorbu jako zcela opačná, zcela pozitivní. Onen popově komerční nádech dle mého nynějšího názoru nasměřoval desku od naspeedovaného prohánění strun s patinou klasicismu, do melodicky uhlazenějších, poslechově přijatelnějších poloh. Poloh, v nichž jednoznačně vyniká umění dokázat složit uchu lahodící song, se zapamatovatelnými parametry, velkou dávkou osobité melodiky rozložené do tempově přijatelnějších struktur s variabilní pestrostí jednotlivých čísel. Právě zde to není jen o tom jediném, jen o "panu nepřekonatelném" panu Malmsteenovi, jediném hromovládci nad kytarou a vašimi smysly. Tady cítíte celou kapelu, která šlape zatraceně dobře a kde J. L. Turner svého kolegu tlačícího se na výsluní občas pořádně zastiňuje (však si také do roka musel zabalit fidlátka).

Po obligátně "šupajzním" vstupu s písní Rising Force, se s druhou Hold on už dostáváme do zcela jiných teritorií. Střední tempo, krásně prokreslená Yngwieho hra, něžné melodie a navrch náramně procítěný Turnerův refrén. Lahůdka. Ještě větší pecka je v duchu osmdesátých let napsaná pompézní věc Heaven Tonight. Do popředí se po vroru Europe-áckého hitu Final Countdown dostanou Johanssonovi klávesy a popově laděný hudební opar který se tu zřetelně vznáší nemá chybu. Chybu nemá ani další gigantická věc, balada Dreaming. Turner je k nepoznání, zpívá velmi velmi procítěně, tóny a akordy na španělku jsou mistrně poskládány, čímž nám za decentní podpory ostatních hráčů pod rukama vzkvétá dokonalý klenot. Po krátké, ale výborné instrumentálce Bite the Bullet, je tu dunivá a nátlaková perda Riot in the Dungeons, ze které doslova vyzařuje společný zápal a nadšení. Turner vám jde po krku a zpívá jako bůh. Malmsteen přihodí několik svých parádiček a píseň má v popisu práce především diváka bavit, což se jí daří náramně. Deja vu se obrací k Rainbow a Crystal Ball je už úplné mistrovo něbo. Právě typově takovýto song povyšuje tuto desku nad ty ostatní. Je pravda, že další písně desku přesunou do rychlejšího sektou, ale pořád cítíte a vnímáte kompletně šlapající kapelu s výrazným vokalistou v jejím středu. Není to jen o onanujícím kytaristovi s egem jako Brno. Na závěr bych ještě vyňal povedenou instrumentální pumelici Krakatau a dobrou tečku Memories.

Kdepak, Yngwie Malmsteen se dnes o žádnou renesanci svého stylu, či překvapivý moment své kariéry nedočká a nepokusí. Poslední dvacetiletku točí jen desky strašné a ještě příšernější. Zvukově, hudebně i egoisticky nabubřelé. Ovšem na úsvitu své kariéry se o nějakou tu změnu přec pokusil a jednou takovou změnou pojetí i částečné orientace svého stylu bylo právě lp Odyssey. Pro mne jeden z jasných majstrštyků kytaristovi kariéry i osmdesátých let.



PS: případnému srovnání s postavami Edie Van Halena, či dokonce samotného Jimiho Hendrixe se na tomto místě záměrně vyhýbám, jelikož se nedomnívám, že i pře svůj nesmírný vklad na poli klasicistní kytarové techniky v úvodní části své kariéry, se Yngwie Malmsteen s těmito pány poměřovat rozhodně nemůže.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Odyssey
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Van Halen - OU812
2020-01-05

Van Halen / OU812

3 stars

I svoji dnešní recenzi chci věnovat dalšímu z velikánu elektrické kytary, panu Eddie Van Halenovi. Jimiho Hendrixe spojuje s Eddiem nejen to, že oba dva patřili ve svých dobách k naprostým špičkám ve hře na šestistrunné nástroje, ale i obdiv a úcta, které jeden z bratří Van Halenovců k osobě černošského kytaristy vždy choval.

Já osobně patřím k té druhé a asi i početně menší skupině, která si mezi obdobími amerických Van Halen mnohem častěji vybírá to Haggarovské. S Davidem Lee Rothem uznávám debut za velmi zdařilý počin, jenže ihned poté šla kvalita jejich děl dost strmě dolů. Jelikož nejsem přílišným zastáncem komerčních choutek, zcela logicky mě jejich neúspěšnější prodejní nahrávky z půle osmdesátek neoslovují. Dlouho jsem tudíž bral jako skutečný hudebně hodnotný koktejl až jejich počin z roku 1991 zkráceně pojmenovaný F.U.C.K.

U desky recenzované mě trvalo dost dlouho, než jsem ji dokázal akceptovat a docenit. Byl to zkrátka ten případ, u kterého potřebujete moře času, aby vás to pořádně trklo a předložená nhrávka dokázala zacloumat s vašimi emocemi. Dnes vnímám desku OU812 jako kvalitně odvedenou práci made in Van Halen, která koketuje z dobou ne příliš okatě (cožpak to šlo dělat opačně) a bere si z ní jen to nejpotřebnější.

Eddieho fantastická kytarová práce tu prorůstá většinou z deseti položek a v některých z nich ještě navíc v pořádně ostrém tempu. Snad nejpřitažlivější jsou právě jeho "náklepovky". Úvodní hromobytí Mine all Mine (tady z Haggarova nasazení až mrazí), nespoutaná A.F.U. (Naturally Wired) Eddieho (a vlastně i Sammyho) kytarový parnas Source of Infection.

Nádherné jsou rovněž ve středních tempech tažené, emočně naléhavé hitové songy When It's Love, Feels So Good, nebo Black and Blue.

A navrch je tu dojemná folk-rocková záležitost Finish What Ya Started

Vlastně tu nemám rád jen dvojici songů Cabo Wabo společně s posledním coverem A Apolitical Blues. Fujda.

Suma sumárum: OU812 sic není nijak převratná, nebo snad stylotvorná záležitost, ale pokud vás její poslech nějakým způsobem obohatí a hlavně baví, může to v určitých případech stačit.

PS: s albem mám spojenou ještě jednu krásnou vzpomínku. Jelikož je na zadně straně přebalu cd pomotané pořadí skladeb, rozhodl jsem si jej z netu vytisknout správně a vložit do krabičky. Když jsem onen papírek držel v ruce a stříhal, oblažila mě krásná vzpomínka na mládí, kdy jsme si cd nosili z půjčoven domů a přehrávali na kazety. Seznamy skladeb si tiskli na starých psacích strojích a pak dávali za kazety. Panečku to byla ale doba, kde že ty kouzelná léta jsou :-)
Mělo to nenapodobitelně natěšenou atmosféru a člověk si muziky jinak vážil.


» ostatní recenze alba Van Halen - OU812
» popis a diskografie skupiny Van Halen


Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
2020-01-03

Hendrix, Jimi / Electric Ladyland

5 stars

Jimy Hendrix byl ve své době nejlepším rockovým kytaristou, který do té doby na naší zeměkouli pobýval. Toť holý fakt. Je velice těžké nemluvit ve spojitosti s jeho osobou v superlativech. A je nesnadné se jeho muzikou narychlo prokousat. I když může leckdo namítnou, že jde o obyčejný rock, toto tvrzení se dle mého vůbec nezakládá na pravdě. Jimi hraje v několika stylově odlišných dimenzích, které vzájemně propojuje, čímž vzniká mohutná hudební/kytarová masa nejednotného směru, s velice složitou, nešablonovitou strukturou, která dá stran pochopení nejednomu jedinci pořádně zabrat.

Na svém třetím albu jež bylo pojato jako dvoj, je jeho kytarové opanování tehdy dostupných rockových i nerockových směrů nejmarkantnější. Z každé písně vyzařuje silné kouzlo osobitosti a energie. Jimi hraje jako ďábel a svým černošským naturelem přidává do muziky výraznou známku jedinečnosti a cizokrajného espritu. Košatým přístupem a rozkročením nad vším hudebním, se prezentuje jako maximálně nadaný a všestranný hudebník, kterému vychází na co jen sáhne.

Electric Ladyland je jeho majstrštyk složený z tisíců barev a do té doby nepoznaných chutí. Desku otevírají údery, zvuky a hlasy jako ze samotného pekla. Skvělá je též druhá Have You Ever Been a ještě lepší trojka Crosstown Traffic. Vše zbrzdí extrémní improvizace zpoza Voodoo Child. Já osobně mám proto raději druhou část desky, která mi připadá stylově bohatší, pestřejší a jazzově hravější.

Písně jako Rainy Day, Dream Away, Still Raining, Still Dreaming, House Burning Down, nebo All Along the Watchtower řadím na samotný vrchol rockového potravinového řetězce. Po Beckovi už nikdy nepřišel jiný/druhý Beck, Po Pageovi díru do světa už nikdy neudělal jiný/druhý Page a ani po Jimi Hendrixovi se mezi rockovými titány už nikdy nezjevil druhý Jimi Hendrix. Čest jeho památce a umění, jež nás už přes půl století oblažuje skrze drážky záznamových médií.



» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Lynyrd Skynyrd - Nuthin' Fancy
2020-01-02

Lynyrd Skynyrd / Nuthin' Fancy

4 stars

Jedno z mých nejoblíbenějších alb Lynyrd Skynyrd. Úvodní šleha Saturday Night Special patří díky ostrým kytarám a dunivým bicím připomínající pochodující německý Wehrmacht do zlatého fondu kapely. Do stejného šuplete by se dala přihodit i teskně vzténající Cheatin' Woman. Ronnie Van Zant se do písně náležitě pokládá, díky čemuž se posluchači dostává hlubokého vnitřního prožitku. Railroad Song je spíš svižné boogie s přilepenou foukací harmonikou na ústech a čitelnou kytarovou stopou situovanou do cválajícího tempa. Vypíchnout musím i typicky jižanskou pohodovku Am I Losin', díky níž si s přimhouřením kukadel člověk vybaví americký venkov a širé pastviny plné dobytka a honáků na koních. Čistokrevné country to je sedmá Made in the Shade, které kapela v této písni dotlačila k absolutnímu vrcholu. Nádhera.

Přesto, že jsem tuto desku slyšel až relativně pozdě a po obou fantastických předchůdcích, podařilo se mi ji naposlouchat daleko rychleji a snadněji než oba výtvory předešlé. L. S. i na svém třetím albu šlapou jako jeden, v texaskách navlečený muž. 4.5*

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Nuthin' Fancy
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd


Marillion - With Friends From the Orchestra
2020-01-01

Marillion / With Friends From the Orchestra

0 stars

Těžko přetěžko se hodnotí deska, u které má oddaný fanoušek oné kapely pocit, že je naprosto zbytečná. Novinku mých bezmezně milovaných Marillion jsem si nadělil jak jinak než pod stromeček. Vyšla v pravou chvíli, asi s třítýdenním předvánočním předstihem a sotva ji náš agilní dodavatel Music Records dostal na sklad, hnedle jsem po ní vztáhnul ruku a po rychlém doručení na pár dnů odložil stranou, aby byla připravena pro tu správnou chvíli.

Z logiky názvu vyplívá, že nejde o další klasickou studiovku, ale o písně postarší, upravené do orchestrálních aranží. Nebyl jsem proto nijak zvlášť napnut z konečného výsledku a neměl přehnané nutkání tento "patvar" vlastnit. Ale když je člověk fanda, v uvozovkách novou desku svých oblíbenců si velmi rád obstará. Avšak na druhou stranu nepatřím k typově úplně zaslepených sběratelům, co od svých miláčků potřebují za každou cenu úplně všechno. Nezajímají mne výběrovky-k čemu je hromadit, když vlastním desky studiové, kašlu na živáky, které mě nikdy ničím neuspokojovali a nemotivovali, jelikož přímého koncertního zážitku skrze nějaké drážky stejně nikdy nedosáhnete a podobné to mám i s DVD, jež v emočním nápřahu koncertní střet přenést dle mého zkrátka nedokážou. Ale když už mám podobný "výběr" Less is More, který mimochodem hodnotím velice kladně, díky všestranně dokonalému uměleckému zpracování, jež proběhlo úpravou klasických songů do akustických podob, vzal jsem za vděk i touto "slátaninou".

Dle mého by jedno Less… v discografii skupiny bohatě stačilo. Ono se totiž něco podobného děje znovu i na disku letošním, jen místo unplugged verzí tu máme příděl orchestrální. Když se na celý tento projekt dívám povrchně a chci ho smáznout rychlostí švihu vrbového proutku konstatuji, že jde o zbytečnost tahající fandům drobné z peněženek. Ale pohledem samotné kapely najednou člověk zjišťuje, že za celým tímto podnikem je hlavně společná chuť ke kolektivnímu jamování a touha vtisknout několika výrazným skladbám z repertoáru kapely odlišné aranžmá, nechat písně hovořit jiným jazykem a dýchat novým životem.

To, že kluci vsadili na skladby z Hogarthovy éry je celkem logické. Skutečného fandu, který se v repertoáru Marillion perfektně orientuje a zná jej takřka nazpaměť bude jistě zajímat, do kterých alb kapela "hrábla" a které songy do výběru zahrnula. Té hrstce z nás, jež toto dopodrobna zajímá ulehčím pachtění a napíši, jak se věci mají:

Nejstarším vzorkem je píseň Seasons End – ze stejnojmenného alba z 89-tého.
Steskem naplněný emocionální klenot Brave tu dostal zástupce v podobě – The Hollow Man.
Hned další studiovku Afraid of Sunlight – reprezentuje píseň Beyond You.
Pro mne dosti překvapivě bylo podvakrát nabráno z desky následující This Strange Engine - a to skrze píseň titulní a song Estonia, jež výběr otevírá.
Když jdeme po studiové ose dál dopředu, trojici desek okolo přelomu milénia přeskočíme a dostáváme se až pro mnohé k nepřekonatelnému monolitu Marbles – ze kterého byly vylosovány klenoty Fantastic Place a předlouhá Ocean Cloud.
Předposledním zástupcem je skladba relativně nová, poslední kus ze studiovky předešlé Sound… – píseň The Sky Above The Rain.
A jako poslední nám do výčtu už zbývá jen tři minuty trvající singl A collection, umístěný na bonusovém cd k desce Holidays in Eden.

Výběr tedy ne úplně překvapivý, jelikož takové Hollow Man, Fantastic Place, Beyond You, nebo Ocean Cloud si o podobnou úpravu říkají sami. Dle mého se krom jmenovaných, které disponují genialitou už v originálním balení a povedli se i s přidavkem decentní orchestrace – o které je třeba se zmínit, že se nejedná o žádnou nabubřelou symfonickou slátaninu, ale o úsporné aranžmá s využitím klasického smyčcového kvartetu, a malého počtu sekce dechové. Dle informací v bookletu i fotografií, se jedná o samé mladé sličné děvy (a dvojici zástupců rodu mužského). Mě osobně dost pozitivně překvapila nová verze písně Estonia a nic nezkazili ani úpravy ve skladbách This Strange Engine a Seasons End. Naopak taková The Sky Above The Rain mi připadá ještě nudnější než je originál.

Bodovat, či nějak hodnotit album, které nepřináší písně nové, ale pouze kolekci "úprav" nechci.
Za a) jsem v případě Marillion vždy nekriticky zaujatý mým absolutním top favoritem na trhu s hudbou a za b) pokud se nejedná o další/klasickou studiovku, není vlastně ani co hodnotit.

Za mne tedy řeknu jen to, že jsem pochopitelně rád, že Marillion studiově příliš dlouho nemlčí a dávají o sobě vědět i prostřednictvím díla určeného hlavně fajnšmekrům do zvuku, sběratelům a jedincům nimrajícím se ve všemožných aranžérských úpravách.

Že by nám ostatním, příznivcům Hogarthovských Marillion bodla nová-obyčejná studiovka, asi dvakrát mluvit netřeba.

» ostatní recenze alba Marillion - With Friends From the Orchestra
» popis a diskografie skupiny Marillion


Spock's Beard - Snow
2019-12-29

Spock's Beard / Snow

5 stars

Takřka při každém poslechu tohoto vyjímečného díla kapely Spock´s Beard, své myšlenky obrací k dílu vydanému o více jak dvě desetiletí dříve, art-rockovému klenotu a možnému předobrazu, albu Lamb Lies Down on Broadway od ikon žánru Genesis.

Deska Snow je k jehněti často přirovnávána nejen z důvodu podobné koncepce, ale i způsobem svého hudebního vnímání, celkového poslelství a náhledu na obě kapely, co by na tahouny rockové progresivní scény v etapách, ve kterých působili a udávali tón. Tak, jak byli Genesis giganti a nekorunovaní králové umělecké větve sofistikované muziky let sedmdesátých, byli i S. B. podobně velebeni za svůj nezpochybnitelný podíl v letech devadesátých.

Mezi námi se však najdou i odpůrci tohoto alba. Zazlívají desce přílišnou podobnost s výše jmenovaným, rozvleklou a spořeji nápaditou strukturu, či přílišný přeslazený opar, který se nad nahrávkou podle jejich vnímání vznáší. Snow není vůbec snadno stravitelným pokrmem, ale pokud si dá posluchač tu práci, věřím, že bude a u někoho to může trvat i několik let, po zásluze odměněn. Studnice nápadů kapely na desce kulminuje ke svému vrcholu. Ten však dle mnohých škarohlídků "odborníků", přeťal soubor ihned, už svým debutu z pětadevadesátého.

Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že je nesmírně těžké ukázat z první šestice společných alb s Nealem Morseem na jasného vítěze. Pro někoho to může být právě debutní materiál, pro jiného deska druhá, či velkolepá nahrávka č. V. Osobně mám rád všechna jejich díla, debut, trojku a pětku o nějaký ten milimetr navíc. Pak je tu ovšem nahrávka recenzovaná, která se těžko kategorizuje a pokud nevyvine posluchač dostatečné úsilí k tomu, aby ji pochopil a přijal, nemůže ji v plném rozsahu nikdy patřičně docenit.

Ač celková stopáž roztažena přes 2 cd vyzařuje obludným dojmem, právě ten koncept poskládaný z tak velkého počtu krátkých skladeb působí vzdušně a nepřivádí diváka na zcestí, která se mu často dějí při poslechu dvacetiminutových suit, u kterých už v první třetině netuší, o co kapele vlastně šlo. Vše se vám pak snadněji zatemňuje a určité navazující sekvence jsou až příliš předvídatelné a nudné. Zde nic takového nehrozí. Stejně jako u jehněte se doba jednotlivých skladeb pohybuje v rozmezí 4-6 minut.

Navazující posloupnost jednotlivých čísel a jejich motivů nevyznívá nikterak kostrbatě. Ba naopak, logika věci působí na Snow lehkonohým dojmem. S. B. vždy byla a je kapelou prvotřídních instrumentalistů, o tom se tu vůbec nemusíme bavit. Co by ale byla hráčům platná jejich hvězdná erudice, když by zkomponovaný materiál nevykazoval dostatek vnitřní síly, slušný objem nápaditosti a aranžérské zarputilosti. Právě v těchto "hudebních veličinách" tkví síla Snow. Chlapcům se povedlo sestavit dostatečně silný materiál na to, aby dokázal udržet posluchačovu pozornost po téměř dvě hodiny čistého času. Z hlediska tak obrovské plochy je zapotřebí, aby byly energické motivy pravidelně prostřídávány s volně plynoucími pasážemi a vše se dělo nenásilně a s patřičnou grácií. Když jsou takové kusy navíc spojeny silnou dávkou atmosféry a vyzařují z nich emoce provázané s textovou složkou a příběhem a není jim cizí vlastní sebereflexe, stojí před námi ucelené, takřka geniální dílo, na které už může být jeho autor, či autoři patřičně hrdi.

» ostatní recenze alba Spock's Beard - Snow
» popis a diskografie skupiny Spock's Beard


Budgie - Deliver Us from Evil
2019-12-27

Budgie / Deliver Us from Evil

4 stars

Poslední studiovou nahrávku "andulky"-kapely Budgie jsem si koupil na doporučení kolegy Jardy P proto, že jsem byl velmi zvědavý, jak se tihle dlouhou dobu drsní a neústupní rockeři, dokázali popasovat s lety osmdesátými. Nahrávka Deliver us From Evil je na dlouhatánskou dobu jejich úplně poslední studiovkou a po x posleších tohoto nosiče můžu konstatovat, že se to klukům povedlo se vztyčenou hlavou. Doba disca a komicky upnutých šatiček byla klasickému repertoáru Budgie s nímž slavili léta úspěchy vzdálená, asi jako Aljaška k deltě Nilu.
Deliver má hrany obroušené tak akorát. Místy zní pompézně, místy ale i kapánek vlezle-asi jako většina produkce z té doby. Klávesy a synťáky si našli cestu i k Budgie a na tomto nosiči zdá se celkem znatelně. Někdy dominují až příliš a místo kytar táhnou hlavní dějovou linii. Hudba kapely je velmi velmi melodická, místy až tanečně skočná (potrhlá odrhovačka Young Girl), absorbuje v sobě dostatek emocí (procítěné svižné power-balady Flowers in the Attic - jeden z vrcholů alba a Alison) i zajímavě vystavěných opravdových rockových čísel Dont Cry, N.O.R.A.D., nebo Finger on the Button. A navrch výmluvnou dobovou hymnu Truth Drug.

Tato desátá řadová deska se dle mého Budgie znovu povedla. Zpěvák Burke Shelley už tady vůbec neječí jako v minulosti (což se může stát výzvou pro ty, kterým na produkci kapely vadil především extrémně vysoko položený vokál jejich shoutera), melodie se přiblížili začínající produkci kapel jako byli Def Leppard, či Demon, kteří ve svých začátcích k hudbě andulky jistě vzhlíželi.

Po Deliver nastal na nekonečných dvacet čtyři let rozpad, který ukončil až comeback z roku 2006, ale to už je jiný příběh. Za mne tedy jen lituji toho, že kapela nepokračovala v nastolené cestě i léty osmdesátými, určitě by se žádné obrovské kompoziční fiasko podobné například tomu od Queen nekonalo.

PS: zvukem, synťákama i obsahem, mi tato deska připomíná milované Making Contact od hvězdných UFO.

» ostatní recenze alba Budgie - Deliver Us from Evil
» popis a diskografie skupiny Budgie


Black Sabbath - Vol.4
2019-12-23

Black Sabbath / Vol.4

4 stars

Sabbaťácká čtyřka vyvolává dodnes mezi stoupenci souboru hodně protichůdných reakcí. I tady na Progboardu je její hodnocení značně širokospektrální. Od plného počtu po to téměř nejnižší. Jelikož sám patřím mezi malinkatou skupinku těch, které předešlý výtvor Master of Reality nepotěšil/naprosto zklamal, do čtvrtého alba jsem proto vkládal nemalá očekávání.

První test dopadl podobně jako v případě trojky, ale čím častěji jsem desku provětrával věřil jsem, že tohle prach obyčejný nosič nebude. Skutečný zážitek je ukrytý někde hluboko uvnitř toho maglajzu všemožných stylů, nápadů, ingrediencí a haluzoidností, které v té době pochodovali Iommimu v hlavě.

Dle mého jde o velmi ambiciózní projekt, který ještě nebyl na rozdíl od jeho následovníků dotažen do úplného konce. Ale jistá progrese a hlad po objevování nového je tady zatraceně cítit. Kapela si jistě uvědomila, že nemá cenu donekonečna přehrávat tytéž postupy, kterými doslova zahltila předchůdce Master, a vydala se cestou o dost klikatější. Už zvuk nahrávky je postavený na úplně jiný level. Tu těžký a valivý, jinde hravý, vzdušný, na některým místech zakalený a zastřený.... o překvapení zkrátka není nouze.

Hned první skladba Wheels of Confusion je takovým kočkopsem starého s novým. Druhá Tomorrow's Dream se vymyká úplně, je.... je nová, je jiná... je..., podobně jako skvost Changes-prozkoumává pro B. S. další teritoria. Ale to bych mohl napsat snad o každé skladbě. Ale třeba slyšte prvních pár taktů skladby Cornucopia a zdá se, jako by se kapela vrátila do období před Vol. 4, jenže stačí chvíli posečkat a píseň je rázem nasměřována do úplně jiné dimenze. Mezi největší pecky tohoto alba bych označil závěrečnou trojici skladeb. Romantikou dálav vonící perlu Laguna Sunrise, nebezpečně taneční, na Iommiho točité melodice postavenou ne-Sabbaťárnu St. Vitus' Dance, a interesantní heavy záležitost Under the Sun.

Tato deska rozhodně není dokonalá. Ale já osobně mám velmi rád alba, která se nějakým způsobem klasické diskografii kapely vymykají. Je divné a značně experimentální? Pro někoho asi ano. Mě šmakuje pro tu svou divnost a neuchopitelnost. Jako jedno z mála sabbatích alba má dvě strany. Divnou a divnější.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Cult, The - Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners
2019-12-21

Cult, The / Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners

5 stars

Ten kdo se v muzice hlásí k heslu sex, drogy, rock n roll, nemůže neznat britskou jednotku The Cult. Ten kdo miluje kapely jako Rolling Stones, The Who, nebo Aerosmith, nemůže neposlouchat také kalty. Ten kdo má rád všeobecně kvalitní rockovou muziku, má rád i partu sdruženou kolem dvou charismatických kamarádů a přátel, nesoucí ve svém erbu nápis The Cult. Zpěvák Ian Astbury a kytarista Billy Duffy to spolu táhnou už od nějakého třiaosmdesátého, kdy se z původního názvu Southern Death Cult postupně transformovali do nynějších The Cult.

Do dnešních dnů vydali desítku studiových, kritikou velmi ceněných nahrávek. Soubor postihli i dvě oddychové nefunkční období v půli let devadesátých a o dekádu později. Já sám jsem se k nim přichomítnul někdy okolo roku 1993 kdy jejich muzika hojně frčelá éterem ( i na rockotékách) a na trh byl vržen i tento retrospektivní výběr Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners.
Jde o zcela reprezentatiní kus (mezi výběry které uznávám a vlastním, jej počítám mezi ty vůbec nejlepší) určený těm, jež nehodlají zkupovat první studiovou pětku, nebo alespoň ne všechnu.

Výběr sedmnácti skladeb plus jedna elektronická novinka nevalné kvality je rovnoměrně rozdělen mezi všechy úvodní desky v počtu mezi třemi a čtyřmi písněmi. Řečí čísel je to sled 3-4-3-4-3 bráno od debutu po desku poslední Ceremony. Skladby jsou mezi sebou vzájemně promíchány tak dobře, že pokřivený sled posloupnosti vám v tomto případě vůbec vadit nebude. Z každé desky je zde umístěno to opravdu nejlepší, co ze sebe kalti v té době dokázali vypotit.

Z ještě gothic-rockového debutu Dreamtime boduje zaručená trojice s hity Go West a bonusem Ressurection Joe. Nedostižná dvojka Love je zastoupena titulkou a písněmi Rain, She Sells Sanctuary a Revolution. Třetí značně syrovou desku Electric produkovanou R. Rubinem doplňuje další trojice songů (skvělá Wild Flower) a z nejvelkolepější a nejúspěšnější Sonic Temple (s úchvatnou produkcí Boba Rocka) nesmí chybět nezapomenutelné hymny Fire Woman, Edie, Sweet Soul Sister a Sun King. A konečně Ceremony - tu zde zdobí jasná trojka Wild Hearted Son, Heart of Soul a nabuzená Earth Mofo.

Pure Cult je výborný výběr od kapely, která ždímala rockový styl až na dřeň, bez zbytečných pozlátek a excesů. Za kalty vždy mluvila hlavně hudba a ta byla a je z velké míry zatraceně kvalitní.

» ostatní recenze alba Cult, The - Pure Cult: for Rockers, Ravers, Lovers, and Sinners
» popis a diskografie skupiny Cult, The


Fairport Convention - Full House
2019-12-19

Fairport Convention / Full House

4 stars

Fairport Convention to nejsou jen brilantní folk-rcková alba se Sandy Denny. To jsou rovněž podobně skvostné nahrávky, na nichž se o zpěv dělí mužská část osazenstva (co taky chlapcům zbylo jiného), především pak dvojice Simon Nicol a Dave Swarbrick. Milovníkům počátků kapely kdy u nich pěla slavice Sandy ( i když i debut s předchůdkyní Judy Dyble je povedený), už na dalších albech bez její účasti něco,spíš někdo podstatný schází a rýpalové pokaždé řeknou, že bez Sandy to nemá cenu.

Když ale poslouchám například nahrávku Full House není to až taková pravda. Muzika se podařila vyrobit na podobné kvalitativní úrovni, opět je to střet folku, rocku, irské lidovky a štipky hystorizující hudby. Jen tu (pro někoho výrazně) chybí onen ženský ladný element, který tu muziku zjemňuje a především zkrášluje. Když se ale mrknete na zdejší nástrojové osazenstvo a připočtete k tomu zajímavá aranžmá a chuť poprat se s nastalou situací jen v pánském kolektivu, vyjde vám podařený tovar made in F. C. Deska potřebuje jen více času na seznámení, rozhodně déle, než jsme u alb se Sandy Denny byli zvyklí.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Full House
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Family - Bandstand
2019-12-17

Family / Bandstand

4 stars

Asi jako každý normální fanda do muziky i já mám rád, když už si naslepo nějakou tu desku koupím, aby se mi od prvního poslechu alespoň částečně líbila a nezklamala mě. Ne vždy to vyjde, jelikož někdy se vaše očekávání s realitou značně rozchází. Když jsem před nějakým časem jel do Prahy na koncert, navštívil jsem zdejší Bonton Land a k mému velkému překvapení tam našel i remaster této, desky. Že se tam válela mě překvapilo stejně, jako její záznam o pár dnů později přehrávaný doma. Jenže to druhé překvapení nebylo ani náhodou příjemné, spíše naopak. Čekal jsem své oblíbené Family a dostal nemastnou neslanou kolekci obyčejných, s prvotní koncepcí kapely lehce zaměnitelných až průměrných písní.

Kapela Family, přesněji řečeno jejich desky od debutu Music… po skvostnou Fearless řadím k nejzářivějším ozdobám své sbírky. Většinou těžko dostupné tituly v sobě nesou ten nejlepší možný odkaz hudby sedmdesátých let. Osobně je mám uložené ve společném šuplíku s podobně psychedelickými britskými jednotkami jako jsou Atomic Rooster, nebo Traffic, přičemž právě Family patří na jejich špici. Miluji "mečivě" nakřáplý, silový přednes zpěváka Rogear Chapmana i daleko intimnější akcent jeho parťáka Johna Whitnea, který ho v některých skladbách skvěle zastupuje. Čeho si však na Family cením nejvíc je, že se s ničím příliš nepářou a svou stylovou šíři dokážou otevřít do všech směrů. Na straně jedné je tu přítomna ta zdravě drzá písničkovost konce šedesátých let, na kterou se navíjí ona propracovaná progresivní stuha desetiletí následujícího. Family nedělá problém do svého repertoáru zahrnout ságo, flétnu, bajno, nebo housle. Struktura jejich písní je bližší Beatles než Gentle Giant, ale na spojnici obou jmenovaných vzniká jímavý písňový útvar, který je pro ně charakteristický a často přehledně zapamatovatelný.

Tento model k mému velkému smutku už na desce Bandstand není přítomen v takové šíři. S prvním poslechy jsem byl hodně hodně zklamán, ale znovu se mi potvrdilo časové pravidlo o tom, kdo si počká, ten se dočká. Dnes, po dobré patnáctce poslechů jsem přišel na chuť i této spořeji situované nahrávce. Když ji se starší tvorbou nepoměřuji a poslouchám jako další monolit bujarých sedmdesátých let, vychází mi z toho pořád hodně zajímavá a nápaditá věc. Bandstand není tak rozmáchle stylová a pestrá jako byly její předchůdkyně. Už to není ten konglomerát všemožných odnoží, které když se kapele do cesty připletou, ta si s nimi po svém poradí. Například úvodní Burlesque je obyčejná stounovská odrhovačka, Bolero Babe se vyžívá v různorodých zvukových kolážích a až třetí Coronation se ohlíží nazpět a konečně nechává promlouvat i emoce za podpory širších nástrojových vazeb. Dark Eyes dýchá krásou i bezstarostností šedesátých, aby k vám prostřednictvím Broken Nose přišel ten nejmocnější nášup na desce. Energií jiskřící dravec s instinktem zabijáka. My Friend The Sun zní jako od George Harrisona. Hravá, jiskrná až dětinsky prostinká něžná píseň. Moc pěkné. Glove má v sobě prvky muzikálu a potvrzuje, že to s tou pestrostí není zase tak zlé. Ready To Go je big beat hrubšího zrna postavený na čitelné baskytaře a funkující souhře všech instrumentů. Pecka. Závěrečná Top Of The Hill zní dost netradičně a nezařaditelně.

Hodnotit tuto nahrávku krátce po jejím zakoupení, rozmáznul bych ji jako masařku na zeď. Hold nejen ovce a zelenina potřebují někdy pořádně dozrát.

» ostatní recenze alba Family - Bandstand
» popis a diskografie skupiny Family


Gazpacho - Demon
2019-12-15

Gazpacho / Demon

5 stars

Také pro svou osmou studiovou nahrávku si zvolili Gazpacho nadmíru zajímavý textový námět. Deska se jmenuje Demon a čerpá z historky, kterou kdysi vyprávěl klávesistovi kapely Thomasovi Andersenovi jeho otec. Ten prý v sedmdesátých letech obchodně navštívil Prahu a v ní mimo jiné i jednu rodinu, která žila ve starém domě opraveném po požáru. Při odstraňování škod našli tajemný rukopis psaný předchozím nájemníkem, který tvrdil, že odhalil zdroj přítomnosti zla ve světě. Nazval ho démonem. Spis údajně obsahoval i odkazy na zastaralá odvětví matematiky, zaniklá a dnes již neznámá pohanská náboženství, či svědeckou výpověď o dýmějovém moru a v současnosti by podle všeho měl být majetkem Strahovské knihovny v Praze. Ten pak posloužil jako podnět ke vzniku tohoto alba.

To obsahuje pouhé čtyři kompozice, tři dlouhé a jednu věc kratší. Hudebně jde o další pochoutku z dílny Gazpacho, s jejich typicky melancholickým rukopisem, a odkazy k progresivnímu rocku sedmdesátých let a ambientu, zlehka kořeněnému folklórními vlivy. Velká dávka citu, mlžný snový opar, minimalismus, intimita, napětí i temnota, to všechno na vás vykoukne od prvních tónu desky Demon. Desky, která dokáže pohladit i nahnat strach. Desky, jejíž textový obsah si s tím hudebním podává ruku na rozharní vlastního iracionálna, vašich představ a tíživých snů.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Demon
» popis a diskografie skupiny Gazpacho


Annihilator - Set the world on fire
2019-12-14

Annihilator / Set the world on fire

5 stars

Psal se rok 93, odpoledne už bývalo celkem horko a léto nastupovalo na svůj trůn. Chodil jsem na střední a ten den jsem si to štrádoval přes město směrem do půjčovny cd. Tehdy byl jejich boom a krom jiných fungovala v Brně i tahle na ulici Jezuitské, v knihkupectví Černá planeta. Přišel jsem tam a zíral do novinek, hledajíc nějaký pořádný špek. V tu ránu jsem to zahlédl. Bylo to úplně nové, čerstvé třetí cédo kanadských Annihilator nazvané Set the World on Fire. Okamžitě mě třísknul do očí jeho obal (no uznejte sami, že nevypadá věru zle) i fotka na zadní straně s kapelou sedící v příšeří na pozadí obrovských elektrických sloupů. Sáhnul jsem rychle po něm a už, už si jej nesl hrdě a nedočkavě domů.

Tam mě na první dobrou tato nahrávka poslala do kolen. Vzpomínám si na ty okamžiky, jako by to bylo včera. Ale v tom roce jsem už metálek tolik nesjížděl, spíš jsem objevoval nové směry (grunge, rock, independent) a tak mi tahle pro kapelu netypická a dodnes jasně nejměkčí deska udělala obrovskou radost a kápla do noty. Znal jsem první dvě pořádně ostré speed metalové jízdy, ale Set… bylo jiné, kapela se posunula na vyšší level. V té době šla kopmozičně strašně nahoru. Zde předvedla na jejich poměry neuvěřitelně variabilní a progresivní výkon spadající spíš do oblasti hard´n´heavy, či hard-rocku. Potřetí vyměnila zpěváka, to když se Jeff s tím předešlým, opět nepohodl (o jeho vůdčí roli a těžko vycházející povaze bylo napsáno hodně) nastoupil k Annihilator (žel bohu opět jen na jednu desku) jasně nejlepší shouter jakého kdy kapela měla, jistý Aaron Randall. Jeho jemně "šlapajíce si na jazyk" vokál padl k novým skladbám jako ulitý a svým hard akcentem ony hard skladby skvostně opajcnul. Na albu se objevila ještě jedna, v pozdějších dobách dobře známá persona. Byl jím bubeník Mike Mangini (dnes Dream T.), který s buldočí zarputilostí a technickou vervou nabouchal většinu alba.

Pro potřeby tehdy na vrchol se drápající agilní mateřské firmy Roadrunner byl dokonce spíchnut hit s velkým H, balada Phoenix Rising. A že to není jen tak nějaká obyčejná balada, pozná každý vnímavý posluchač po prvním poslechu. Emočně vypjatá věc s parádní instrumentací a dech beroucím refrénem, které nedělá problém poslat vás do slzavého údolí. Úvodní stejnojmenná klipovka je netypicky přehrávána ve středním tempu a rychlý a s původním stylem kapely korespondující je vlastně až závěr desky samotné, prostřednictvím skvělé Dont Bother me a ujeté Brain Dance (už samotný název něco napovídá:-) Hlavní gró však tvoří tracky ve středním tempu, ověnčené častými vstupy tu divoce, tu decetně cválajícími akustikami a Jeffovými vyšperovaně strhujícími melodiemi a sóly. Deska oplývá zručným skladatelsko interpretačním řemeslem. A strana vrcholí v čitelných rockůvkách Bats in the belfry, Snake in the grass a vzpomínané baladě. B-éčko zase prostřednictvím melodicko akustických čísel Knight jumps queen, Sounds good to me a The edge.

Co skladba to hit, který jen tak z hlavy nedostanete s jasnou koncepcí, melodickou linií a tehdejší Jeffovou vizí, zkusit něco jiného, něco nového, něco přístupnějšího. Však pro tu přístupnost nemají skalní fans tuto nahrávku příliš v oblibě a lepí na ni hanlivé výrazy o komerci a zaprodání se. Hold i Annihilator mají ve svém portfoliu jednu černou ovci a tou je právě nahrávka Set the World on Fire, která je určena spíš rockerům, než pravověrným metlošům. Já říkám jen, díky bohu za ni.

Jedna z mých letitých kmenových srdcovek!

» ostatní recenze alba Annihilator - Set the world on fire
» popis a diskografie skupiny Annihilator


Knight Area - The Sun Also Rises
2019-12-13

Knight Area / The Sun Also Rises

5 stars

Snad každý posluchač progresivní muziky, ať už ta je jakéhokoliv charakteru, se občas tak nějak vnitřně naparuje a rád pyšní tím, jakou že to inteligentní hudbu poslouchá. Komu jsou škatulky a konkurenční boj u zadku podobá vymezení příliš neřeší. Posluchač egoista se s povýšeneckou manýrou čas od času velmi rád pouští do soubojů u nichž cítí, že bude mít oproti soupeři navrch. Do předem vítězné role se staví díky hudebním vědomostem (které má on přece nejširší) a díky nezměrné škále za x let naposlouchaného materiálu (s tou jaksi samozřejmě sežral i všechnu moudrost světa).

Je ale progresivní muzika a progresivní muzika. Jenže kdo dokáže přesně odlišit co je víc prog a co se naopak jako prog jenom tváří. Já říkám že proto, aby byl posluchač (z hudebního hlediska) vnitřně spokojen sám ze sebou, musí dát průchod vlastní fantasii a citu a přehrávat hlavně to, co mu dělá největší radost a činí jej šťastným. Je sice možné, že před ostatními bude více cool a za znalce, když do výčtu svých kapel zahrne i umělce typu Santana, Di Meola, Mahavishnu Orchestra a další podobné složitosti, ale proč...

Mě osobně například v posledních dnech udělalo velkou radost tohle obyčejné rockové album. První, které Gerben Klazinga se svými zrovna zrozenými Knight Area vydal. Řeknu na rovinu, že nejde o nic závratně originálního, spíše naopak. Podobných kapel běhá po světě na stovky, možná na tisíce. Rodí se jako houby po dešti a každá z nich má v záhlaví předem vypálený cejch s popiskem, na němž stojí stylový útvar řadící kapelu do jasně stanoveného sektoru - neoprog.

Když si tu desku znovu a znovu pouštím, jsem s každým novým poslechem nesmírně spokojen. Od prvních překrásných tónu časově minimalistické Beyond, se mi rozklepou kolena nad tou něhou a subtilně romantickou atmosférou, kterou vytvoří jen několik málo geniálně na sebe navazujících tónů elektrické kytary. Někdy i 27 vteřin postačí k tomu, aby byl posluchač na moment šťastný. Ale není to jenom moment, nýbrž skoro padesát minut provoněných nádhernými melodiemi kytar a kláves, průzračnými akustickými sety, a výborně propojenou rytmickou sekcí. A nad tou kaskádou melodií se ještě jako mohutný vládce Ódin rozpíná hlas zpěváka Marka Smitha, povznášejíc hudbu Knight Area nad ty stovky a tisíce na záda jim funících rivalů.
Snad každá skladba má nosnou linii a věrtel nápadů, které se přičiní o to, že má divák touhu se k nahrávce vracet a opakovat si ji. Tak například v druhé The gate of eternity je mistrně nastíněná duchovní nálada a výborně se do takových míst hodící přítomnost akordeonu a flétny. Conspiracy stojí na akustických přelivech, které ji jen mírně čechrají čelo jako večerní červánky na obloze. Atmosféru v Mortal brow subtilně doplňuje nečekaný něžný vokál jakési Stephanie Lagrande. A třeba osmá Moods inspiring clouds je do citů se deroucí balada, která vás chce mermo moci svým smutným podtextem alespoň na chvíli rozplakat.

Co se tedy týče bodování, tak z hlediska originality bych musel dát maximálně trojku, ale my tu naštěstí žádný známkovací kodex nemáme a tak jak říká klasik - hodnoť srdcem. A to říká bravo, 4,5*

PS Palovi: je toto už dost pozitivní ? :-)

» ostatní recenze alba Knight Area - The Sun Also Rises
» popis a diskografie skupiny Knight Area


Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
2019-12-12

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night

2 stars

Není tomu tak dávno, co jsem zde byl popotahovaná za to, že jsem na stránky Progboardu přivedl "nesvatou" kapelu Kinga Diamonda, Mercyful Fate. Některým lidem je tento šílenec trnem v oku za image, kterou používá a se kterou už přes třicet let vystupuje. K jeho osobě bylo zpoza komentářů už řečeno dost a tak se nehodlám aspekty spojenými s mr. Diamondem znovu zaobírat, ale jelikož jsem si shodou náhod jen pár dnů po oné anabázi k poslechu vytáhnul toto recenzované dílko, chtě nechtě jsem jeho zlověstný obsah s obsahem nahrávek M. F. musel poměřovat.

Znovu podotýkám, že mi jde jen o stránku hudební i když..., jak mnozí badatelé a zastánci tvorby Van Der Graaf Generator i sólových alb hlavního představitele Petera Hammilla dobře vědí, i jeho texty se v některých částech dost ošemetně opírají o černou magii, symbolismus, rituály a zlo v jakékoli podobě. Kolega Matouš ve své recenzi na skladbu Gog Magog (všichni víme z jakého alba pochází) dokonce hovoří o Hammillově jasné inspiraci samotným rohatým co se textu týče. Hudebně jde dle mého rovněž o pořádně kruťáckou zvrácenost.

Ale ať už se textová složka mnohých Peterových alb obrací ke křesťanské víře čelem či zády, pro toho, kdo do textů vidět nechce, nebo je zkoumat nehodlá, pořád zůstává jeho odkaz nesnadno čitelný prostřednictvím zkomponované muziky. A ta je mnohdy daleko strašidelnější, děsuplnější, obhroublá, depresivní až běda, okultisticky hrozivá... Mám za to, že jeho tvorba prostřednictvím domovské kapely se s přimhouřením oka ještě přijmout dá v podobě, jakou (si) ji Peter v sedmdesátých letech vymodelovat. Sic to chce hodiny a hodiny odříkání, ale spousta momentů je u "vanderů" dech beroucích, mnohdy dokonce jemně romantizujících, nasládlých i něžných. U sólové tvorby alespoň té kterou znám, té patřící do sedmé dekády, už tolika melancholie a libozvučných poloh, jež se dají přijmout za své nenacházím.

Ekvivalent pro mé tvrzení vidím kupříkladu v albu Chameleon In The Shadow Of The Night, ale jistě by se našla i některá další. Jmenovaná nahrávka je depresivní, temná a děsivá daleko více, než leckterá produkce Kinga Dé. Hammill musel být v mládí pořádný maniak, když mohl a zřejmě i chtěl skládat takto bizarní muziku. V těch osmi nervy drásajících skladbách je tak málo pozitivna a míst k poslouchačově regeneraci, že mě osobně dá pokaždé velkou námahu desku vůbec doposlouchat. A že to není s chutí, je asi celkem zřejmé.

Hammillova alba jsou důkazem toho, že muzice která se tváří tvrdě, je hrána v zatraceně rychlém tempu, kytary řežou až běda, bicí duní a dva kopáky vytváří kulometné palby jako ruské Kalašnikovovi a jejichž zvuk je drsný a tvrdý jako žula, jde nakopat prdélka s obyčejnou rockovou kolekcí zcela neobyčejných, v kontextu "normální" produkce nezařaditelných písní. S kolekcí, u které se sazí na atmosféru pomocí úchvatných, tehdy jen málo vyzkoušených postupů a hororových aranžerských kulišáren. Pro mne je však například tato deska posluchačským utrpením, motivujícím tak akorát k tomu, rozběhnout se do kuchyně pro nějaký ostrý nástroj.


Udělit takto nervy drásající muzice známku vyšší než dvojku, mušel bych být sám sobě za blázna. Anebo je vysvětlení daleko prozaičtější, hold jsem ten Hammillův naturel a muziku stále ještě zcela nepochopil. A možná raděj ani nechci.

Vedle tvorby Petera Hammilla mi produkce Mercyful Fate rázem připadá jako mírumilovný beránek.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll
2019-12-10

Alcatrazz / No Parole from Rock 'n' Roll

4 stars

O existenci kapely (přesněji řečeno projektu Grahama Bonneta) Alcatrazz, jsem se dozvěděl už někdy v průběhu devadesátých let, ale nikdy jsem nepocítil potřebu se hudbou tohoto tělesa zabývat a tak jsem si cestu k nim ani neměl chuť nějak výrazně klestit. Byl to až nedávný objev jiného projektu Forcefield, v němž tento pěvecký titán rovněž působil, který mi otevřel oči a semínko zvědavosti bylo rázem zaseto.

Nutno podotknout, že Alcatrazz spolu vydali v průběhu let osmdesátých (krom několika živáků zaměřených na Japonský trh) tři studiová alba, na nichž vždy hrála jiná kytarová posléze legenda. Na dvojce to byl například Steve Vai, jehož hru zde by jste s pozdějším kytaristovým vyprofilováním jen marně srovnávali. Na recenzovaném debutu předvádí něco podobného mlaďoučký Yngwie Malmsteen, který měl v roce 83 v popisu práce hrát především hard-rock, a ne svůj neoklasicistní styl, jež představil už roku následujícího prostřednictvím debutního sólového alba. Na kvintet doplninili kapelu basák Gary Shea, klávesák Jimmy Waldo a za bicí se posadil po krátké periodě s ex Iron M. bubeníkem Clivem Burrem Jan Uvena.

Debut No Parole From Rock´n´Roll nabzí štavnatý hard rock, který se občas nezapomíná opírat o klávesovou berličku osmdesátých let. Bonnet zpívá jak jinak než famózně a Malmsteen hraje na jeho poměry ještě dost nevině a úsporně. Buď se tehdy díky své nezkušnosti a nevyhranosti teprve rozkoukával, nebo mu ostatní zkrátka nedovolili do předem nastavených kritérií muziky jež chtěl soubor produkovat, propašovávat jeho známé stupnicové vyhrávky. Materiál je kompletně autorský a podepsána je pod ním ústřední skladatelská dvojice Bonnet/Malmsteen.

Úvod alba patří trojici skvostných hard-rockových čísel. Na začátku hitu Hiroshima Mon Amour zahraje kytarista svou typickou vyhrávku, ale dál se znovu drží na uzdě. Něco podobného se odehrává i v další písni, démonické Kree Nakoorie. Kvalitou vyrovnaný materiál čítá deset skladeb ze kterých bych ještě vypíchnul dvojici Too Young to Die, Too Drunk to Live a Big Foot - parádní to rockové šlehy a závěrečnou krásnou baladu Suffer me.

Příznivci Deep Purple a Rainbow se museli s příchodem Alcatrazz na scénu v třiaosmdesátém jistě tetelit blahem. Dnes už není poslech jejich desek žádným obrovským wow, ale poctivého rockera může tahle nahrávka stále ještě potěšit.

» ostatní recenze alba Alcatrazz - No Parole from Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Alcatrazz


Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters
2019-12-09

Allman Brothers Band, The / Brothers And Sisters

4 stars

Třetí deska "Allmanovských bráchů" - tady už ten příměr vlastně moc nesedí, po tragické události umírá Greggův bratr Duane - nazvaná Brothers and Sisters je další přesnou trefou do jižanského southernovského terče. Po legendárním debutu a ještě nápaditější dvojce Idlewild South završují A. B. B. svůj triumvirát tímto úchvatným a bohužel také posledním kvalitativně dotaženým albem.

Allmanovské pojetí a zkřížení jižanského rocku, blues, boogie a štipky toho country je mi neuvěřitelně sympatické. Má v sobě jasně rozpoznatelné rysy a náboj, kterému se tehdy většina podobně orientovaných kapel jen těžko přibližovala. Allmani znějí jinak než například Lynyrd Skynyrd. Dýchají větší jižanskou autenticitou a ryzostí. Druhově vzájemná pospolitost se v jejich muzice náramně krásně zrcadlí. Je prostoupena duchem víry, přátelství, stylu života i neokázalé svobody.

Desku rozjíždí příjemná countryovka Wasted Words. Ještě výživnější je Bettsova (dokonce ji i zpívá) tepající pecka Ramblin' Man. Delta blues staré školy nakrojí čtvrtá Jelly, Jelly. Mezi mé milované patří odvaz Southbound a typicky jižanské instrumentální hody uvnitř šesté Jessica. Tady kloubí Allmani několik stylů naráz, což má neopakovatelné kouzlo. Kapela tepe energickým duchem a posluchači servíruje pozitivní přístup k životu i jednotlivým tématům.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Brothers And Sisters
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


If - If
2019-12-06

If / If

5 stars

Znalci tvorby amerických Blood Sweat and Tears mi jistě přikývnou na názor v němž budu tvrdit, že jejich druhá deska patří mezi nedostižné klenoty konce šedesátých let a také, že podobně dokonalou a konkurenčně schopnou nahrávku už tato kapela nikdy poté nevydala. Dlouho předlouho jsem v hudebním světě hledal někoho dalšího, kdo by na jejich odkaz alespoň částečně navázal. A k mému velkému překvapení jsem takového adepta nakonec skutečně našel. Jsou jimi britští IF.

Netvrdím, že tito maníci vyžívající se ve fusion a často implementujíc do své tvorby čistě jazzové prvky, jsou čistokrevnými pokračovateli prvně jmenovaných. Ovšem řadu vztyčných bodů mají společných a hrají s podobnou živelnou okázalostí a obrovským přehledem. Parta pocházející z Londýna debutovala roku 1970 stejnojmenným albem a své první čtyři desky číslovala podobně jako hard-rockový mohykáni Led Zeppelin. Už tato jednička je plně vyprofilovaným vyzrálým nosičem plný špičkové, převážně zpívané, přesto často instrumentálně výrazné muziky. Kříženec rocku s jazzem obsahuje kupu originálních motivů, které nemůžou nechat posluchače otevřeného nepřebernému množství různých hudebních vlivů lhostejným. Ono už jen na papíře uvedené sedmičlenné obsazení se soprano saxem a alto saxem v rukou, respektive ústech dvojice Dick Morrissey / Dave Quincy, skýtá nejedny slastné hudební hody.

Kapelu IF vřele doporučuji všem, kteří nemají rádi muziku sevřenou v mantinelech jednoho stylu.

» ostatní recenze alba If - If
» popis a diskografie skupiny If


Mercyful Fate - Time
2019-12-05

Mercyful Fate / Time

5 stars

Návrat krále diamantů na rocková pódia a konečně i ke studiové činnosti, ve mně zažehnul novou chuť připomenout si desky, které mne kdysi v pradávnu jako mlaďoulinkého teenagera formovali. Pětici základních alba jeho veličenstva počínaje ještě kapku nedotaženým Fatal Portrail, přes mistrovská díla Abigail, Them, Conspiracy a konče arcidílem The Eye, jsem posledních několik dnů poslechově hltal stejně intenzivně, jako když mi bylo nějakých třináct, čtrnáct. Malinkatý rozdíl tu ale přece byl. Jednak v době u nás takřka předčasákové, byla každá informace o vašem oblíbenci vyvážena zlatem. Dnes v době internetu ví každý o každém pomalu i to, v kolik večer ulehá ke spánku a kouzelná aura rockových hvězd tím ztrácí svou podstatnou část. Druhak rovněž to, že tehdy jsem se s muzikou ať už jakéhokoliv charakteru teprve seznamoval, kdežto dnes, znám z těchto alb každou notu, každou sloku, každou vyhrávku, sólo na kytaru, přechod na bicí, zkrátka vše.

Na začátku let devadesátých, kdy jsme spolu s kámošem do tajů tvrdé muziky pronikali, si tento můj hudební bratr už nevím odkud, nejspíš z nějakého Supraphonu, či z druhé ruky, pořídil originál lp druhého alba Mercyful Fate, Don´t Break the Oath. Společně jsme jej smažili na jeho gramecu a s každou vteřinou zažívali naprosto slastné hudební okamžiky. Když pak po několika letech přišel comeback této kapely, z každé další desky jsem byl víc a víc nadšený. V devadesátých letech vydal soubor pětici vysoce vyrovnaných a kvalitních alb. První lp pojmenované In the Shadows přesně navazovalo na devět let starou desku poslední. Přineslo mohutné progresivní kompozice. Svým syrovějším vyzněním se naprosto vzdálilo "teplejšímu" klávesovému zvuku poslední sólo etapy Kinga Diamonda a svým entusiasmem v době pro rock a metal nelehké, pořádně pozvedlo heavy-metalový praporec.

Mým nejoblíbenějším dílkem M. F. se stalo hned album další, prozaicky pojmenované - Time. To přineslo daleko přehlednější a strukturou ucelenější skladby s jasnou vizí i směrem. V tomto případě se dá dokonce mluvit o nemalé hitovosti materiálu předloženého hned rok po svém předchůdci. Na bubenickém postu se objevil už v bookletu alba předešlého (tam ale ještě nehrající) avizovaný Snowy Shaw a k baskytaře se místo (před pár dny zkonaného) Timiho Hansena postavil dnes už světoběžník Sharley D´Angelo. Ústřední skladatelská trojice zde drží pohromadě a s pomocí Tima Kimsyho předkládá světu nádherně archaicky znějící dílo. Poprvé jsem tuto desku slyšel před pětadvaceti lety a dnes si na ten okamžik vzpomínám, jako kdyby to bylo včera.

Úvod desky obstarává goticky vyhlížející strašidelný kus Nightmare Be Thy Name. Ale už od druhé kytarově precizně zmáknuté Angel of Light lze snadno vytušit, že M. F. tentokrát vsadili na kratší stopáž, údernější, přístupnější a melodičtější songy, ke kterým krom písně zmiňované lze připočíst i tracky jako Witches' Dance (jeden z vrcholů desky), nabušenou heavy věc My Demon, či ultra melodickou zpěvnou pecku Lady in Black. Ty spolu s orientem vonící krasavicí The Mad Arab a pro mne nejlahodnějším subtilně-pompézním číslem Time, řadím k tomu nejlepšímu, co kdy "fejt" složili. Tato nahrávka však ve svém nitru disponuje stupňovitým pyramidovým efektem a k nejvyššímu vrcholu spěje až s poslední trojicí velmi originálně zkonstruovaných písní. Tam patří Dennerův nápaditě úchvatný kus Mirror, Shermannova progresivní vichřice The Afterlife a na místě závěrečném další z majstrštyků alba, historická freska ze starověkého Španělska Castillo del Mortes.

I nahrávky další, především pak zmiňované In the Shadows, či klenot Dead Again řadím k tomu nejlepšímu, co muže jedince zabývající se stylem heavy v hudebních análech nalézt. Time ovšem zůstane už navždy tím prvním, které si z portfolia Dánského černokněžníka dodnes pouštím nejraději.

» ostatní recenze alba Mercyful Fate - Time
» popis a diskografie skupiny Mercyful Fate


Millenium - The Web
2019-12-03

Millenium / The Web

5 stars

Nové kapely, kterých přibývá na scéně každým dnem na desítky nevyhledávám a neposlouchám. Soudobou muziku však ano, zejména tu rockově progresivní. V tomto segmentu se stále nachází několik pro mne zaznamenání hodných jednotek, které mne s každým novým albem dokážou nezklamat. Jednou z oblastí na kterou se dá už dobrých dvacet let vsadit, jsou polské zábory. Několik nejvýznamnějším partičkám z této, podobné muzice doširoka otevřené zemi, se podařilo zakrátko vydobýt alespoň nějaký ohlas i na mezinárodní scéně. Pokud je posluchač takové hudbě pozitivně nakloněn, okamžitě při poslechu některé z nich pozná, že jde o soubor většinou alespoň trochu originální a hudebně zajímavý.

Od doby kdy jsem Polské skupiny objevil, snažím se je na zdejších stránkách propagovat co to jde. Myslím, že čeští posluchači k nim nemají tak velkou důvěru jako naši, na východ orientovaní sousedé-Slováci. Ti měli k zemi ležící na sever od našeho kdysi společného teritoria vždy tak nějak blíž a na rozdíl od nás "čehůňů" je nebrali jen jako "ty chudé příbuzné ze severovýchodu". V zemi, jejíž hlavní město se jmenuje v překladu do češtiny Varšava, se s příchodem nového milénia urodilo několik dnes už zcela etablovaných hudebních veličin. Jednou z nich je bezesporu i sdružení vedené klávesistou Ryszardem Kramarskim pojmenované právě Millenium. Ti v těchto dnech vydali svou novou desku, prozaicky nazvanou The Web. Já sám jsem se s nimi seznámil prostřednictvím pro mne asi jen těžko překonatelného veledíla In Search of the Perfect Melody. Domnívám se, že na svou vrcholnou etapu nasedli s albem Exist a více jak deset let se hřejí na výsluní své kompoziční svobody a neutuchající vášně přicházet stále s novými a vždy zajímavými počiny. Přesně takovým bylo pro mne i album předešlé 44 Minutes, které mě dostalo doslova přec noc. O něco podobného se právě v těchto chvílích pokouší i jeho nástupce "pavučina" a musím klukům znovu poblahopřát, protože se jim to zase daří na výbornou.

Novinka je ale na rozdíl od svého přístupnějšího předchůdce složitější a méně snadno stravitelná. Millenium tentokrát znatelněji přitlačili v sekci aranžmá, které jsou robustnější, komplexnější a méně "prvoplánové". Deska tím působí neprostupnějším dojmem a nějaká "první dobrá" v tomto případě alespoň u mne nefunguje. Jak jsme u Millenium už dlouhodobě zvyklí, zvuk nahrávky je znovu precizní a dynamicky dokonalý. Naschvál ji otestujte na své jistě kvalitní aparatuře a zkuste si ji alespoň chvíli poslechnout i se sluchátky. Garance nových hudebních horizontů je s touto deskou velmi pravděpodobná. Produkci si znovu osobně pohlídal šéf Ryszard Kramarski a tentokrát desku situoval do mohutnějšího pompéznějšího šatu. Další velikánkou devizou kapely je osoba na pěveckém postu-Lukasz Gall. Ten na každém počinu pěje naprosto úchvatně a jeho svobodomyslný hlas se nad deskou vznáší jako přízrak nad temným jezerem o půlnoci. Je nesmírná smůla, že tento v současnosti zřejmě nejlepší polský rockový zpěvák, už není součástí sestavy projektu stylově malinko jinde se nacházejících Moonrise. A pak by byla velká škoda nezmínit i člověka stojícího malinko v pozadí tohoto ansámblu, bez nějž by však zvuk i muzika kapely zněli určitě odlišně, kytaristu Piotra Płonku. Ten i přesto, že se na skladatelském procesu nepodílí takovou částí jako šéf Kramarski, jeho slaďučce medově táhlé kytarové linky, dojemná sóla a mistrné vyhrávky, zanechávají v hudbě kapely nesmazatelnou stopu. Díky ní i Gallově hlasu, přesto že na první pohled vyznívá posmutněle a melancholicky, skrývá uvnitř obrovskou dávku potěchy, pozitivna a odzbrojující hudební krásy. Ale i u Millenium postupně došlo k jedné podstatné ztrátě. Na nové desce už nehraje saxofonista a jedno z dřívějších poznávacích znamení Millenium, mistr Dariusz Rybka. Na jednu stranu si musím povzdechnout, že mi jeho prvky v hudbě kapely znatelně chybí, na stranu druhou je nový materiál natolik komplexní a aranžérsky s maximálním perfekcionismem vyvážený, že není nutno hned brečet nad rozlitým mlékem.

Jednotlivé skladby zde dnes rozebírat nabudu. Za a) ve mě deska prozatím zanechává všestranně komplexní dojem a za b) těch několik málo poslechů zdaleka nedokázalo vyplavit statě, které bych chtěl teď rozebírat. Desku poslouchám a vstřebávám s obrovským údivem (ústa mám z toho progresivního úžasu dokořán) a strašně, strašně si ji užívám. Zcela dokážu pochopit něčí nedávný komentář k jejímu obsahu, v němž dotyčný pasoval tuto desku na nahrávku aktuálního roku. Vedle The Web je novinkový skvost The Gap, znovu povstalých jižněji situovaných "progresivních bratrů" Clepsydra jen velmi dobrou nahrávkou.


Za sebe musím s malinkatým smutkem poznamenat, jak velká je škoda, že tak kvalitní kapely mezi než Millenium jistě patří, díky neznámé vydávající firmě, mizerné propagaci a minimu koncertů v přiléhajících oblastech, se pořád krčí jaksi ve stínu těch služebně možná starších, jistě milionkrát známějších, avšak kvalitou jednotlivých písní i celých alb mnohem tuctovějších, dávno zevšednělých a kompozičně zcela vyhořelých kapel typu Dream Theater, Queensryche, nebo dnes už pomalu uvadajících/odcházejících Flower Kings.


Závěrem mi nezbývá než pogratulovat naší slovenské enklávě na Progboardu, z nichž ti, kteří sem pravidelně přispívají-Mayak, Palo, Braňo, Progjar... jistě už nové Millenium slyšeli a jsou stejně spokojeni jako já. No a co se týče té české, tam se obávám, že jsem zatím jediný, jež krásu této desky objevil. Takže pánové - Easy, Johne, Jardo, Jiří, Steve, Mufe... a na koho jsem ještě zapomněl, jděte do toho a třeba budete zase jednou hodně příjemně překvapeni.

» ostatní recenze alba Millenium - The Web
» popis a diskografie skupiny Millenium


Aerosmith - Get a Grip
2019-12-02

Aerosmith / Get a Grip

5 stars



Mnozí fandové Aerosmith považují své miláčky za největší rockovou kapelu všech dob, hned po jejich vzorech Rolling Stones. Takové označení je značně diskutabilní, ale ve dvou časově ohraničených prostorech by se s podobným výrokem dalo souhlasit.
Poprvé byla kapela na samotné špici popularity v polovině sedmdesátých let, kdy svými výtvory Toys in the Attic a Rocks sklízela vavříny po celém světě. Drogovými excesy a nesváry uvnitř kapeli se však pánové ze svého trůnu vyšoupli sami.
V polovině let osmdesátých si hudebníci k sobě našli cestu znovu a začali od píky budovat své ztracené renomé. Jedna lepší nahrávka střídala druhou a po stanutí na olympu s Permanent Vacation, potvrzením pozic nahrávkou Pump, byl sestrojen žebřík vedoucí přímo do oblak pojmenovaný Get a Grip.

Co na tom že někteří "zarytí" vyčítají desce přílišnou přeslazenost v baladách. Za obehranost písní Cryin, Crazy a Amazing vděčíme radiostanicím a pořadům typu Eso, které provařené fláky nasazovali každou chvíli, jen aby neztratili sledovanost, si tímto řádně podkuřovali pod kotlem. Jenže skladby samotné za to nemohou a špatné rozhodně nejsou. Především Perryho gradovaným sólem rozbouřená Amazing za pozornost rozhodně stojí. Jenže největší kvalitu tu nemají balady, ale songy klasické. Šťavnaté bifteky made in Aerosmith, a že jich tu je požehnaně.

Recept na to, jak hned od začátku přetáhnout publikum na svou stranu, vám dá kapela prostřednictvím energií nadupaného Intra a songu Eat the Rich. Ve vysokých obrátkách pokračuje skvělou Fever a největší bombou na desce (ne opravdu to není žádná ze zdejších balad), je famózní esence všeho rockového s názvem Livin on the Edge. Ve středních tempech vás rozemele Perryho Walk on Down a stejně úderná hymna Shut up and Dance. Šťavnatí smiti s posluchačem smýkají po podlaze tak intenzivně, že veškerý odpor je předem marný. Další rockem nabuzenou pecku Line up vystřídá ještě testotorenem nacucanější Cant´sStop Messin. Člověk si tak říká, bože, kde ti smithi tenkrát sebrali takovou dávku energie. Že by občas pomohla nějaká ta bílá lajna? :-) Možná, ale něco mi říká, že okolo devadesátého byli kluci čistí jako padlý sníh:-) - jak příslovečné.

Brucem Fairbairnem další zvukově vymazlená deska (u mixu stál dokonce grungeový guru Brendan O'Brien) je neskutečnou, více jak hodinu trvající rockovou náloží, na které bych neměnil jedinou notu. Desky následující mě už neberou, a domnívám se, že šli s kvalitou neskutečně dost dolů. To správné "vystřízlivění" přišlo až po devatenácti!!!!! letech u nahrávky Music From Another Dimension. Ale o tom až někdy příště.

Ať už si o velkohubém Tylerovi a jeho společnících myslíme cokoli, úspěch v tomto případě s kvalitním skladatelským materiálem jim upřít nemůžete.
Jedna z nejlepších rockových desek.

Žel bohu, podobné nahrávky se už řadu let jaksi netočí.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get a Grip
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Genesis - Genesis
2019-11-30

Genesis / Genesis

3 stars

O nákupu a vůbec respektu k tomuto albu i etapě Genesis po nahrávce Abacab, jsem začal uvažovat krátce po zhlédnutí koncertního setu Raye Wilsona, na kterém zazněla i úvodní píseň z tohoto lp - Mama. Až do té doby jsem striktně tuhle i další platňu Invisible Touch (doufám, že na ni svůj názor už nezměním) odmítal. Bezchybné Wilsonovo provedení zmiňované písně, ale i její charakter, nálada, vnitřní emoce a nemalá hitovost mi otevřeli uši. Po uplynutí zhruba dvou let jsem se konečně rozhoupal k tomu, pořídit si další Genesis do sbírky.

Co se období Collins-Gen týká, mám pochopitelně nejraději společné nahrávky se Stevem Hackettem. Avšak i desky následující, snad vyjma několika kontroverzních čísel na Abacab nejsou vůbec špatné. Genesis vzor 83 je o poznání syntetičtější, pečlivě strohý, odměřený, hodně poplatný době, počítačově chladný i taneční zároveň. Staré kouzlo je v nenávratnu (to vymizelo už dávno), ale je tu něco nového, něco hmatatelně příjemného, co činí také z této kolekce soubor zajímavých, s art-rockem nemajíc nic společných písní.


Úvodní Mama je tajemnou i intenzivně citovou záležitostí zároveň. Banksovi houkající klávesy z ní dělají jedinečný kus a hlasově rozeklaný, místy hodně silový Collins, jí dodává punc jedinečnosti.
That's All je příjemná a pohodová píseň, která mě nejen že neuráží, ale dokonale povznáší. I třetí Home By The Sea mám moc rád. Sice by se dala označit dvojsmyslně-tady ten pop už dost čouhá, ale není nijak vlezlý, ani kýčovitý. Krytickým úsekem jsou dle mě skladby čtyři a pět. Umělohmotné bicí, taneční atmoška a absolutně se ke Genesis nehodicí výraz jim fakt nebaštím. Tuhle polohu osobně rád nemám, to už je i na mne dost přes čáru.
Naštěsí do rozmanitejších a romantičtějších vod nás zavede šestá Taking It All Too Hard. Příjmený poslech Genesis made in 83 oblečených v lehkém popově-artovém kabátci. Další Just A Job To Do mi trochu připomíná kanadské Saga té doby. Computerovské tempo i zvuk, no... Závěrečná dvojice Silver Raimbow a It's Gonna Get Better převáží misky vah k tomu lepšímu průměru. Sice se tady zase bumty-čvachtá na bicí, ale Collins je úžasný zpěvák a klávesový podmaz má také něco do sebe.

Pro mne je tato deska docela "příjemným" překvapením. Žádná složitost, jen pár not a akordů, několik malebných klávesových přelivů a krásně intonující Collins, dokáží z tohoto dobového předkrmu učinit vcelku lehce stravitelnou záležitost. Tak jako tisíce jiných nahrávek, je i tato deska o pocitech a o náladách. Náladách vnitřních, svých vlastních i náladě toho, kdo ji konzumuje. Pokud se v těch sedmačtyřiceti minutách alespoň několikrát naladíte na stejný vlnový rozsah, nemusíte z toho nutně vyjít nespokojen a s nepříjemnými bolestmi žaludku.3,5*

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis


Dio - The Last In Line
2019-11-28

Dio / The Last In Line

4 stars

Příští rok tomu bude už deset let, co hudební svět opustil vzrůstem sic malý, zato svým hlasem zcela nepřehlédnutelný a hlavně nepřeslechnutelný Pan zpěvák, Ronnie James Dio. Ač se to může zdát neuvěřitelné, doba strašně letí a já bych na tento pro někoho možná nepodstatný údaj rád upozornil alespoň prostřednictvím vzpomínkové recenze. Recenze na jedno z nejlepších alb zpěvákovi sólové kariéry.

Valná většina z nás, kteří jeho projev mají rádi, spojují mistrovu osobu především s účinkováním u Blackoreových Rainbow. Domnívám se, že právě díky Ronniemu dosáhli Rainbow mety, ke které se ani s Bonnetem, ani s Turnerem už nikdy více nepřiblížili. Jistě můžeme namítat, že je za to odpovědný především Ritchieho skladatelský rukopis, který byl v raných dobách jeho "duhy" jadrně rockový, epicky výpravný a neměl v popisu práce honbu po hitparádách. To se od desky Down to Earth podstatně změnilo a kouzlo těch "pravých" Rainbow se zkrátka rozplynulo. Ale byl to jistě i Dio, který svým charisma přesně sedl do kolejí, které si kytarista v úvodu své po-párplovské dráhy jasně vymezil. Ve zkratce se dá tedy říci, že úvodní trojice desek Rainbow patří do zlatého fondu rockové hudby.

Do stejné přihrádky lze nepochybně vecpat ještě další dvě desky, které Dio nahrál po svém odchodu od Rainbow, to když se mu podařilo upíchnout na prázdné místo po Ozzy Osbournovi u černokněžníků Black Sabbath. Především deska první Heaven and Hell, ale s přimhouřením jednoho očka i druhá Mob Rules, patří k top produkci zmiňované kapely, cukrkandlových osmdesátých let i zpěvákovi vlastní fonotéky.

Domnívám se, že na své osobní dráze už Ronnie nikdy nebyl tak úspěšný jako u zmiňovaných dvou kapel a i když první trojice jeho sólových desek vcelku úspěšně naskočila do tehdy už notně rozjetého heavy metalového vlaku, při poslechu těchto produkcí se jistému déjá vu a pocitu všednosti občas neubráníme.

Osobně vidím vrchol jeho sólové kariéry v desce číslo dva - Last in Line. To co přišlo poté, už pouze opakovalo na debutu započatý model a s každou další deskou se pokoušelo o nemožné. Nudných a vatou poslepovaných pasáží, či celých skladeb přibývalo, čehož vrcholem byly všední desky nevalné kvality i úspěchu jako Strange Highways, či Angry Machine. Po nepovedeném comebacku s B. S. prostřednictvím uspávajícího Dehumanizer, se v lepším světle zpěvák nepředvedl ani s trojicí novějších alb, jež jej zase měla postavit na nohy.

Kdepak, Ronnieho doba patřila (k) sedmdesátým a osmdesátým rokům s čímž můžete souhlasit, či nesouhlasit, každý máme názor jiný, ale... Já osobně ač jsem jej vždy uznával, nikdy jsem nebyl jeho přehnaným zastáncem a kdybych jej měl umísťovat do nějakého žebříčku pomyslného pěveckého spektra, nikdy by k (mým) hvězdám typu Gillana, Hughese, Gabriela, Martina, ... nepatřil. To mi ovšem nabrání díla s ním spjata vyhledávat a občas si některé i s chutí poslechnout. Jedním takovým je i album recenzované, jež jsem si zakoupil teprve nedávno.

Čtveřice dobře známých hitů je nezpochybnitelná.
a) We Rock - pecka největší, fungující jako nejlepší možný otvírák alba. Energií přetékající smyslná perla, jedna z vůbec nejlepších kompozic celé jeho kariéry
b) The Last In Line - výpravná titulka na kterou se dají nalepit podobná pořekadla jako na titul předešlý
c) Evil Eyes - koncertní jistota a třetí nejvýživnější kus nahrávky
d) Egypt - výpravný epos, který mi koresponduje jak s velkolepě střiženým obalem (dle mého jasně nejlepším v celé zpěvákově kariéře), tak s fantasy texty i hudbou kterou mistr skládal.

Další skladby špatné nejsou, ale... Ve většině z nich chybí nějaký výraznější nápad, záchytný bodík, pestřejší aranžmá... zkrátka něco, co by posluchači podstatněji utkvělo v hlavě. A tak je třeba taková Breathless solidně nátlaková, I Speed at Night solidně kvapíková a to je pro mne tak všechno. Ronnie zkrátka nikdy nebyl kdovíjaký skladatel. Ano, zpěvák byl unikátní, ale když mu materiál přinesl Blackmore nebo Iommi, děla se teprve ta správná kouzla a čáry.

A propos pohled na obálku lp ve své době jistě musel působit maximálně magnetizujícím dojmem. S mrňavým bookletem cd se jistě srovnávat nedá, ale i tak se pohledem na tento motiv často a rád pokochám.


PS: u příležitosti tohoto smutného jubilea by nebylo od věci, kdyby tu každý, alespoň trochu komunikativní jedinec a návštěvník těchto stránek, po sobě zanechal nějakou vzpomínkovou stopu prostřednictvím krátkého komentáře, v němž by vyjádřil svůj vztah k tomuto jedinečnému pěveckému titánovi. Věřím, že snad každý z vás, i sebezanícenější progař alespoň některou z nahrávek, u jejíhož zrodu Ronnie stál zná a rád se s ostatními podělí o své dojmy a pocity z ní.
Předem všem kolegům i zbloudilým procházejícím děkuji.

Long Live Rock n Roll. Long Live Dio.

» ostatní recenze alba Dio - The Last In Line
» popis a diskografie skupiny Dio


Slayer - Seasons In The Abyss
2019-11-26

Slayer / Seasons In The Abyss

5 stars

Člověk by neměl úplně popírat své kořeny, to z čeho vzešel, to, z čeho se postupně transformoval. Alespoň ne úplně, jelikož možnost návratu je tady vždy a sentimentální vzpomínková složka funguje u každého jedince tu intenzivněji, tu méně. Oni i samotní hudebníci často procházejí bouřlivým vývojem, když z mladických buřičů postupně přerůstají v běžně fungující jedince, aby se v další etapě své kariéry alespoň na chvíli vrátili do mladických let a vytvořili ještě jedno řádně ostré album.

Něco podobného jsem v posledních dnech prodělal i já s deskou, kterou jsem soustavně a na jeden záběr dobrých dvacet let neslyšel. Ten vnitřní comeback ve mě vyvolala nedávná domyho reakce pod Easyho recenzí na desku Thrash-metalových králů Slayer. V ten moment jsem si chtěl strašně zavzpomínat a album si z Youtubka pustil. Co se v mé duši v té chvíli odehrávalo lez vytušit z reakcí vespod recky. Ale pořád jsem jaksi nepociťoval nutnost do nahrávky "znovu jít" a pořizovat ji. K Seasons mě však vážou tak silné vzpomínky z mládí, že na tomto místě nelze pár juniorských fragmentů nezarecitovat.

Když se ono album objevilo na světle božím, tedy ve slavných kulatinách roku 1990, bylo mi čtrnáct a už nějaký pátek jsem si společně s kámošem od starších borců z místa bydliště půjčovali různé metalové nahrávky na kazetách a doma je přehrávaly na kazety prázdné-svoje. Mezi mini byla i deska předešlá South of Heaven, kterou jsme hltali všemi deseti. Tak aby také ne, s hudbou začínající pakini, pro něž byla každá nahrávka svatou, chtěli víc a víc, toužili poznávat tvrdou muziku a strašně je to všechno okolo ní bavilo. Se Seasons jsem přišel poprvé do kontaktu prostřednictví polské originálky (to byla doba panečku) od kámy z vedlejší dědiny a ona nahrávka mě totálně položila na lopatky. Za rok, za dva, v době boomu půjčoven cd jsem si ji přehrál z kvalitnějšího média na kvalitnější kazetu (hádám, že alespoň TDK chrom) a za dalších pár měsíců, kdy se k nám dostávala už hotová cd a obchody tou dobou kvetli a prašule začínali okupovat naše kapsy, zakoupil i originál. Netuším přesně, jestli mi vydržel až do roku 2000, kdy jsem sbírku dost rapidně pročistil a obrátil svou "víru" především ke klasice, ale za pár let jsem si ji ze zvědavosti smahnul pouze a jenom do pc, kde jsem ji během těch dvaceti let s nevalnými výsledky párkrát okoštoval. Přec jen vývoj člověka směrem k daleko měkčím a složitějším formám hudby dělá svoje a ve světě Pink Floyd, Yes, Marillion a tera množství dalších rockůvek, není pro běsnitele typu Slayer jaksi místo.

Devět z deseti nahrávek z raného mládí už absorbovat absolutně nedokážu, ale najednou jsem pocítil, že deska Seasons je právě ta jedna z kupky takového sena. Dle mého je to jejich absolutní majstrštyk. Něco, co nikdy přední a rozhodně už nikdy potom nezopakovali. Něco neuvěřitelného, přesně zapadajícího do doby rozkvětu stylu jaký hráli, kde s touto deskou povstali na jejím i svém vrcholu. Jde o nejvypilovanější a nejprogresivnější nahrávku jejich portfólia. Už jen samotný zvuk z dílny Ricka Rubina je nadpozemský. Ten tenkrát ještě dokázal dělat dynamicky pestré a precizně vycizelované náhrávky, které vaše uši nezabíjí, nýbrž je něžně laskají. Tom Aray zpívá opravdu fantasticky (zpívá, ne, že jenom řve), dvojice Hanneman/King sází ty nejdokonalejší vyhrávky, riffy i sóla jejich kariéry a vše korunují bezchybné, variabilní a neuvěřitelně na styl Thrash hravé brejky bubenické extratřídy Davea Lombarda. Ten v té době neměl ve stylu který Slayer hráli absolutně konkurenci a všechny ostatní vazaly vždy totálně spláchnul svou o několik tříd vyšší virtuozitou.

Před pár dny jsem dal nakonec totální průchod prvotním emocím a originální desku s originálním "devadesátkovým" zvukem si za pár šlupek znovu zakoupil. Pátou desku Slayer neskutečně nakopne mocný válečný úder v rychlém tempu War Ensemble. Text písně i Arayovy z gusta vypouštěná slova popisující válečné konflikty jako sportovní soupeření mezi vládci mocností pohrávajícími si s vojáky jako s figurkami na šachovnici bere dech. Mezi mé největší favority na desce patří hned čtveřice následujících songů. Druhou, mohutnou Blood Red odstartuje mocný vládce Lombardo. Mistrovsky sestavenou skladbu plnou skvělých riffů a melodií ve středním tempu doslova miluji, i proto jsem si ji nedávno zařadil jako zvonění na svůj mobil:-). Stejně vytříbená a melodicky objemná je i následující Spirit In Black. Tady se dvojice kytaristů doslova předhání v tom, kdo vsadí lepší vyhrávku, lepší sólo… sehranější dvojice kytaristů v tomto ranku v roce devadesát by jste zkrátka nenašli. Úplným vrcholem je pak Lombardovka Expendable Youth. Tady už těžce hledám slova, ta píseň se musí zažít, prožít, procítit. Když ji znáte skoro třicet let, dokáže vám přinést neskutečný zážitek. Obzvláště Daveovi bubenické eskapády s přechody jsou na hranici geniality. Pátá Dead Skin Mask výrazně zpomalí a přiveze kopec na Slayer až dojemných vyhrávek a kytarových kudrlinek. Jedna z nejdůležitějších písní na desce.

Stranu B otevírá další metalově dunící bouře Hallowed Point-klasická Slayerovka. K jedněm z nejzářivějších vrcholů patří zlatý hřeb Skeletons Of Society. Náladotvorně opajcnutá skladba ve středním tempu s parádně se rýmujícími slokami, častými nájezdy krátce sólujících kytar i mimořádně povedeným atmosféricky klenutým refrénem. Perla, kterou Lombardo povznáší do nebes. Temptation zaujme především posunutým druhým hlasem a zajímavou stavbou. Po jediné nejslabší Born Of Fire přichází titulní atmosférický skvost Seasons In The Abyss. Nejdelší uhrančivý kus se vznešeně znějícími akustikami, je doslova hudební epopejí a slastí taženou v pomalejším tempu, plnou hromových Lombardových parádiček i úžasných kytarových laufů dvojice King/Hannemanm. Srdce mi plesá při vzpomínce na krátkodobý hudební pořad našeho mládí – Janary Rock Shou (Tim Sykes Video Shou) na české televizi, kde právě k této písni byl klip s egyptskou tematikou vysílán. Tenkrát na nás kapela plavící se na voru působila jako čisté zjevení.

Deska Seasons in the Abyss patří mezi nejdůležitější milníky tvrdé západní muziky. Co do významu jej v metalové sféře toho roku překonala snad jen ještě špičkovější a pro směr heavy metal (nej)důležitější nahrávka Painkiller Britů Judas Priest. S tou ji pojí hned několik společných fragmentů. Ať už je to podobně ostrý a precizně zhotovený zvukový kabát, spousta podobně slavných riffů a melodií, neméně kvalitní bicmen ženoucí borce před sebou k závratným výkonům a v řadě neposlední spousta výborných skladeb, zkrátka muziky, která vám utkví v srdci už napořád.

Hlava by možná pět hvězd nedala, ale srdce, srdce rozhodně ANO!

» ostatní recenze alba Slayer - Seasons In The Abyss
» popis a diskografie skupiny Slayer


Anubis - Hitchhiking to Byzantium
2019-11-24

Anubis / Hitchhiking to Byzantium

5 stars

Když dostanete balíček až z daleké Austrálie, musí to být něco hodně speciálního. Normální člověk, přesněji řečeno snobák - ten z horních deseti tisíc, by si nechal poslat alespoň nějakých deset kilo místní speciality kenguru. Ač nejsem vegetarián, jíst flákotu z tak nádherného zvířete se mi celkem příčí. Místo toho si raději dopřeji pokrm pro posluchače lahodnější. Muziku - pocházející z kraje ležícího na opačné straně zeměkoule. A právě ze zmiňovaných a tak vzdálených končin mi před čtrnácti dny dorazil malinkatý balíček z dvojicí cd Hitchhiking to Byzantium a A Tower of Silence. Prvně zmiňované jsem ještě ten den nedočkavostí rychle vybalil a šup s ním hned do přehrávače. Hlavu plnou melodií z překrásné fošny The Second Hand, jsem začal zásobovat další porcí hudby Anubis.

Hned od prvních sekund úvodní Fadeout ke mně za doprovodu akustických kytar začal promlouvat svým hebkým a velice přívětivým hláskem zpěvák Robert Moulding. Druhá A King with no Crown je správná pecka na správném místě. Nápaditá energická kompozice má jednu nespornou výhodu, její největší předností je lehkost s jakou vás dokáže polapit a bryskně vtáhnout do děje. Následující Dead Trees přináší menší porci uvolnění a detailnější prokreslovací schema. Kapela ubere nohu z plynu a nechá promlouvat kaskády melodií vrstvících jednu na druhou. Kytary, klávesy, klavír, lehkonohá rytmika a dominantní zpěv, se spolu nenuceně doplňují a pomáhají vymalovat překrásné hudební plátno. To je ještě rozměrnější a působivější v kompozici titulní-Hitchhiking to Byzantium. Nejtvrdší a "nejagresivnější" písní je track číslo pět Blood is Thicker than Common Sense. Tady už musí jít každý příznivec neoprogu do kolen, jelikož Mouldingův hlas a energické výměny bohatého instrumentálního spektra jinou možnost ani nepřipouští. Prog jako řemen. Po takovém hudebním uragánu je potřeba dostát vašim smyslům očistnou koupel. Takovou funkci tu plní romantická píseň plná španělek a bodré melodiky Tightening of the Screws-další z vrcholných to kusů této desky. Do přímočařejší polohy vás přesune track Partitionists a nejlahodnější hudební orgasmus čeká na diváka v položce osmé, písni Crimson Stained Romance. To už je ta nejvyšší progová liga používající básnického výraziva, emotivní složky a sentimentální nálady k vyjádření pocitů jedince skrze hudbu. Má top skladba celých Anubis. Po tak naleštěné perle už to má zbytek alba nesmírně těžké, ale Anubis se nevzdávají a vytahují další klenot v podobě komplexní patnáctiminutovky A Room with a View a neméně zdařilé tečky Silent Wandering Ghosts.

Zatím nemám ještě páru jaká je zde tolik adorovaná deska předešlá A Tower of Silence, ale v tuto chvíli je mi to upřímně jedno. Hitchhiking to Byzantium je můj prozatímní opus magnum Anubis a jelikož jsem už desce The Second Hand dal čistých pět hvězd, tady musím ještě jednu přidat.
Anubis jsou zkrátka progresivní bohové, vždyť už samotný název mi dává za pravdu.



» ostatní recenze alba Anubis - Hitchhiking to Byzantium
» popis a diskografie skupiny Anubis


Forcefield - To Oz and Back
2019-11-19

Forcefield / To Oz and Back

5 stars

Graham Bonnet. Vysoce charismatický zpěvák s účesem alá James Dean (v době pozdější například i Depeche Mode) a hlasem silným jako uragán. Miluji jeho sytý projev, jeho styl, jeho arktikulaci a zejména jeho nezaměnitelnou barvu, hloubku a sílu projevu, s níž nemilosrdně drtí diváka na prach.

Odrostlejší fanoušci jej mají zafixovaného zejména jako nástupce velkého/malého Ronie James Dia u slovutných Rainbow. Já sám jsem se s ním seznámil až z kraje let devadesátých, prostřednictvím alba Stand in Line, kytarového čarostřelce Chrise Impellitteriho. Už tehdy mě jeho projev okamžitě upoutal, prozaicky řečeno odrovnal. Ona nahrávka z osma osmdesátého je v Chrisově katalogu dodnes nepřekonána a tenhle statut ji určitě vydrží už navždy. Velkou měru na její jedinečnosti má krom neobyčejně silných písní a neskutečné vitality z desky tryskající, právě svérázný projev tehdejšího může u mikrofonu, Grahama Bonneta.

Ještě na skok k Rainbow. Jediná deska kterou s kapelou Graham nazpíval tudíž Down to Earth špatná není, ale po trojici tak geniálních předchůdců, za kterými stál právě Dio, a s její dosti popovou zásmažkou, konkurovat zkrátka nestačila. Krom desek sólových se Bonnet mihnul i u Michaela Schenkera, se kterým vytesla pomník Assault Attack a poté přišel na řadu projekt Alcatzrazz. Po epizodní účasti u Impellitteriho nasedá do dalšího rozjetého rychlíku, tentokrát značky Forcefield. V něm nahrazuje už u B. S. napevno účinkujícího Tony Martina a roku 89-tého s nimi vydává nahrávku To Oz and Back.

Třeskutou výživnou hard-rockovou jízdu plnou nakažlivě melodických zvonivých kytar, nesmlouvavě úderné rytmiky, vznešených, velkolepě posazených refrénů a hitově zapamatovatelných, popem kořeněných skladeb. Každý milovních pozdně osmdesátkového rocku si na desce bohatě smlsne, jelikož ta je ukuchtěna s ingrediencí přesně padnoucích do své doby i stylu.

Úvodní pecku Hit and Run a žesti (klávesami) podepřenou Always táhne jak charismatický Bonnetův akcent, tak množství kytarových kudrlinek dvojice Fenwick/Akkermann. Velice důležitým prvkem jsou klávesové doprovody, které většině písní dost zřetelně dominují. Taková popina jakou píseň Stay Away bezesporu je, by mohla vyprávět. Mezi vrcholné čísla patří čtvrtá Desire, ve které tryská Bonettovo charisma jako nějaký mohutný vodopád a klenuté melodie se na vás řítí střemhlav. Úžasné. Dvojici hloubavějších instrumentálek Tokyo a Randezvous má na svědomí kytarista Focus Jan Akkerman. Další měkoučkou hitovkou je sedmá věc Wings on My Feet, mající k rocku tak daleko, asi jako našinec na Aljašku. Podstatně říznejší je osmá Firepower s přesnými údery Cozy Powella a do mikrofonu i foukací harmoniky fortelně se opírajícího Grahama. Hymnou v pravém slova smyslu je píseň Hold On-dalo by se říci přesná definice tohoto alba. Alba ležícího na křižovatce čtyř stylových směrů - hard-rock-pomp-pop.

Alba, které nemůžou mít příznivci Rainbow, Deep Purple, MSG, osmdesátkových Black Sabbath, ale možná i částečně oněch Focus neradi. Na desce To Oz and Back jsou nejsilnější zbraní melodie. Melodie krásné, melodie vznešené, melodie, ze kterých se vám roztočí hlava. A pochopitelně ještě jeden aspekt a jím je božský projev Grahama Bonetta.





» ostatní recenze alba Forcefield - To Oz and Back
» popis a diskografie skupiny Forcefield


Iluvatar - A Story Two Days Wide
2019-11-17

Iluvatar / A Story Two Days Wide

5 stars

Krátce po pořízení desek Children a From the Silence jsem si vyhlédl i tuhle, třetí krásku z katalogu Iluvatar. A proč? Protože Iluvatar patří mezi stěžejní progresivní jednotku naší doby. Ať už jejich desky vyšli v letech devadesátých, nebo před pěti roky, svým muzikálním pojetím a vnitřní kvalitou dokázali vždy okupovat přední příčky v prog-rockovém sektoru. Iluvatar ladně a s přehlede definují své muzikantské pocity, které je staví vysoko nad okolní konkurenci. Nezanedbatelný je také velký talent, se kterým muzikanti dokážou velice efektivně pracovat. Jejich písně v sobě odráží vzdušnost, nenucenou lehkost, velkou technickou kvalitu i pozoruhodné aranžérské kouzlo. Iluvatar jsou pro mne něco jako Yes dnešní doby. Jak jim jednou podlehnete, už vás budou držet napořád. Stejně jako mě u Yes baví hlas Jona Andersona, tak na Iluvatar miluji projev jejich zpěváka Glenna McLaughlina. Je podobně pronikavý, vysoko položený a neskutečně něžný. Svým výrazem vás vlastně jen hladí a vy cítíte takřka s každým slovem ten známý pocit něčeho poslechově velmi příjemného. Kompoziční kouzlo a složitost jednotlivých čísel je podřízena velké melodice. Nic se vzájemně nebije, nic si nepřekáží. Kluci nemají zapotřebí předvádět své technické dovednosti a hecovat se. Iluvatar hrají čistě a inteligentně, jejich projev se dá přirovnat k průzračně bublající horské bystřině se svými decentními zákrutami a mírnými jezy.
Výsledný pocit z jejich hudby tak zůstává na pozitivní úrovni.

Běžný posluchač nemá často tendence zabývat se něčím, co příliš nezná a nikdy o tom neslyšel.
Iluvatar jsou pro mnohé novým a neznámým pojmem. Každý z nás má ve svém prog-rockovém šuplíku pevně dosazeny krále, které léta miluje a obdivuje. Občas ale přijede nový sošný princ na bílém koni, aby okouzlil okolí svým šarmem a taktem. Pro mne jsou právě takovými hrdiny dneška kluci z Iluvatar.

» ostatní recenze alba Iluvatar - A Story Two Days Wide
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Magnum - Kingdom of Madness
2019-11-14

Magnum / Kingdom of Madness

4 stars

Jak to tak vypadá, Magnum už zůstanou mým největším objevem na A.O.R./art-rockovém/pompézním hudebním kolbišti. I když jejich nejnovější produkci neposlouchám pro pocit déja-vu a nudy, několik po-comebackových desek z období kolem přelomu letopočtu 2010 stále řadím mezi to nejlepší v jejich tvorbě. Tvrdé jádro top produkce Magnum a definice stylu se však ukrývá někde úplně jinde. Jsou to desky - římská II, Chase the Dragon, The Eleventh Hour a jistě také mezi fans tolik oblíbená, částečně komerčnější On a Storyteller's Night. Ke svému údivu jsem velice bryskně přišel na chuť i daleko popověji orientované dvojici Vigilante, či Wing of Heaven, o mladších deskách nemluvě.

Horentně jsem je začal skupovat z různých míst, někdy jsem vybíral remastery, někdy originály a časem jsem do sbírky pochlapil také malinko nedotažený debut Kingdom of Madness. Ono nedotažený, jak se to vezme. Dle některých reakcí fans to tak být může, mě ovšem počáteční produkce Magnum chutí natolik, že i debut hodnotím jako dílko velmi velmi zdařílé.

Kapela jej měla připravený dva roky než s ním šla na trh. Z desky, podobně jako z několika dalších nahrávek, doslova čiší upřímnost, pozitivní náboj, entusiasmus a aranžérské finesy vyznívají jakoby je dala dohromady o dost zkušenější parta muzikantů sehraných řadu let a ne soubor nováčků.

Pod veškerou hudební složkou je podepsán Tony Clarkin, který se svým parťákem za mikrofonem Bobem Catleyem právě vytvořil dlouholetou nerozlučnou dvojku. Desku odstartuje rockově řinčící In the Beginning , která za asistence španělek a mohutných pompézních klávesových stěn je tím nejsprávnějším openerem alba. Hned výborný úvodní dojem malinko zkazí jediná vlezlejší záležitost Baby Rock Me, která po vzoru Queen, U. H. a celé řady tehdy se do hitparád tlačících souborů, útočí na prvotní pudové žebříčkové úspěchy. Naštěstí třetí spaceová baladička Universe vše nasměruje do těch správných kolejí, po kterých může vlak značky Magnum znovu uhánět pompézní prérií o sto šest. Druhá velká chvíle (po úvodním songu) patří titulní Kingdom of Madness – postavené na artové platformě, s důrazem na barevné odstínění jednotlivých nástrojů, kompoziční originalitu, energii, a oduševnělý Bobův projev. All That Is Real je pomalejší a kalde důraz na vnitřní emoce, Bringer je zase pro změnu nadupaná hard-rocková bouře plná tempových obměn. Na začátku Invasion se zhmotňují Queen v celé své nahotě, ale pak skladba nabere neuvěřitelné obrátky a prostě jede! Předposlední Lords of Chaos silně podbarvují Baileyho smyslné klávesové rejstříky, tepající baskytara a celek jako puzzle doskládá Clarkinova šestistrunka. Milovník Magnum chrochtá blahem, což mu jistě vydrží i přes poslední vznešenou All Come Together.

Časté střídání temp, ostrá Tonyho kytara, spousta hřejivých vyhrávek a melodií na klávesy i působivý Bobyho zpěv, podporují kouzlo a zvyšují pestrost, už tak dost "barevné" hudby Magnum. Výborný debut.


» ostatní recenze alba Magnum - Kingdom of Madness
» popis a diskografie skupiny Magnum


Journey - Look Into The Future
2019-11-13

Journey / Look Into The Future

5 stars

Hned rok po svém debutu přichází Neal Schon a jeho Journey s deskou číslo dvě. Tentokrát se soubor separoval do čtveřice a společnými silymi zplodil dílo, na kterém si dal opravdu záležet. Je poznat, že řada nesourodých věcí z debutu si potřebovala teprve sednout, což se na dvojce definitivně stalo. Jejich "pohled do budoucnosti" působí vyzrálejším, konzistentnějším a dotaženějším dojmem. Z nahrávky je patrné, že nejde o dílo jednotlivce, ale kompletní kapely. Ta po celou hrací dobu šlape jako hodinky a servíruje jednu skvostnou pasáž za druhou. Silné motivy se střídají v těsném sledu, deska má obrovský stylový záběr a vyloženě plane entusiasmem a společnou chutí táhnout za jeden provaz. Její energie a potenciál ve mně vyvolává vzpomínky na alba Nealova učitele Carlose Santany.

Chuť experimentovat Journey rozhodně neopouští. To je slyšet ihned na jazzovém modelu první skladby On A Saturday Night. Deska obsahuje jeden cover z dílny Beatles, Harrisonovsky údernou pumelici It's All Too Much pocházející ze žluté ponorky. Prvním vrcholem je třetí, krásně melancholická skladba Anyway s božským Roliem u mikrofonu a Nealovými klouzavými tóny na šestistrunce. She Makes Me se oddává rockovějšímu výrazu a způsob jakým Neal drhne struny nemá chybu. Energetickou výpust tu reguluje Dunbar svou živelnou hrou na škopky. Další věc hodná zaznamenání má opět pomalá tempa, je jí píseň You're On Your Own. Sestupná harmonická struktůra použita krátce před první minutou obšlehla hlavní myšlenku jednoho z největších heavy songů všech dob, Beatlesáckou píseň I Want You (She's So Heavy). Poté si už skladba plyne svým krásně lenošivým tempem a Rolie znovu předvádí, proč si jej kdysi mr. Santana vyžádal k mikrofonu. Bomba. Podobně vroucně je interpretováná i osmiminutová vláčná titulka Look Into The Future. Midnight Dreamer začíná jako pořádný nářez, kapela hraje rock, rock n roll, fusion, propojí všechno a navíc do toho prdne obří porci energie, až se vám roztočí hlava jak na velkým řetízkáči. Poslední písní je I'm Gonna Leave You-připomínající hravými hammondy uriáše i párply. Valoryho vytažená basa nabere sametový tón, do kterého Dunbar servíruje své dunivě hromové údery a Schon se totálně trhá ze řetězu. Neskutečné, jak se tenhle chlapík už za dva roky na desce Infinity vyklidní a přistoupí na naprosto opačný hudební model.

Look Into The Future mám z první trojky Journey nejraději. Obsahuje všechny ingredience a osobité songy potřebné k tomu, aby vás jejich náplň dokázala patřičně rozemlít na prach.

» ostatní recenze alba Journey - Look Into The Future
» popis a diskografie skupiny Journey


Orme, Le - Felona e Sorona
2019-11-11

Orme, Le / Felona e Sorona

5 stars

V dnes už dávno kultovním Polívkově filmu Dědictví, aneb…, tak přesně vystihujícím povahu českého jedince, má představitel humpoláka Bohuša několik znamenitých replik. Jedna z nich se týká jeho záliby v alkoholu, a jelikož jde o Moraváka jako poleno, tím alkoholem je samozřejmě slivovica. Když mu při jakékoliv příležitosti někdo sklenku nabízí a v sortimentu chybí jeho oblíbený nápoj, pronese nesmrtelnou větu – nevadí, pro tyto případy u sebe nosím ploskaňu. Přesně na tuto frázi jsem si onehdá v týdnu, kdy mi sluchovody rezonovali z 80% pouze nahrávky z italské provenience, rozpomenul. V rychlém šiku jsem sjížděl dobrou dvacítku těch nej nahrávek z katalogu RPI, a když jsem pořád neměl dost, napadlo mě, že je načase rozkuchat a použít i nějaké to cedlo dosud neslyšené. Proto ta fráze, jelikož se domnívám, že není od věci při takovém apetitu mít doma po ruce i několik nastřádaných, ještě netknutých (zabalených) desek.

Placka Felona e Sorona, třetí to velkolepé dílo v řadě kapely Le Orme, jsem ve skříni "sušil" přes rok. Koupil jej krátce po pozitivním šoku z desky předešlé Uomo Di Pezza, ale ta správná chuť roztrhat celofán a pokochat se jeho obsahem chyběla. Až před pár dny přišel pořádný kopanec do zadku a Felona okamžitě a bez přemýšlení cestovala na světlo boží.

Dojmy z ní bych shrnul asi takto: první poslech a okamžitý úspěch. Druhý až desátý už pouze potvrdili nastolenou cestu. Absolutně jsem nedoufal, že by u mne mohla tato placka konkurovat vrcholnému Uomo, ale může a nebojím se říci, že jej i malinko přečůrá. Hudebně a obsahově zcela navazuje, ale svými nápady a aranžmány se posunula o milimetřík dopředu. Řeknu to na rovinu, tahle deska pro mne představuje jeden z top produktů progresivního rocku, který pro sebe kategorizuji jako (maximálně propracovaný) art-rock. A jestliže jsem na předchozí kolekci nejvíce obdivoval písně pomalé, procítěné, typicky italské, i tady tomu není jinak. Tracky jako trojka La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo, osobní atmosférický vrchol Sorona, přelévající se do hned další slasti Attesa Inerte, temná a duchařinou prostoupená Ritratto Di Un Mattino, či osmá All Ínfuori Del Tempo, ze sebe dokážou vyhřeznout emoce toho nejsilnějšího kalibru.

Navíc je tu zpěv Aldy Tagliapetry - tak nádherný, čistý, smyslný, něžný a do hudby Le Orme zapadající jako žádný jiný (v subjektivním hodnocení, bych jej zařadil mezi prvních pět uchu nejpřijatelněji padnoucích pěvců RPI). Zvukově jde o typicky pohádkovou taliánštinu s důrazem na vroucnost a muzikálnost.

Felona e Sorona je dalším z progresivních skvostů evropského rozměru, který je se zemí původu spjat pupeční šňůrou ověnčenou mateřským jazykem, typicky muzikální atmosférou jihu a harmoniemi a postupy v nástrojovém obsazení, které dokážou tak bravurně zinscenovat pouze Italové. Bravo!



» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
2019-11-08

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno

5 stars

To, jak silně můžou působit určité hudební indicie prostřednictvím recenzí na tomhle, nebo "bratrském" hudebním webu Rockovica, jsem se před pár dny přesvědčil na vlastní kožu. Italský "filantrop" kolega Snake, léta proslulý svým obdivem a mravenčí prací v oboru RPI, přesněji rock progressivo italiano (tady je snad jasné, že jde o myšlenky z oblasti hudební, ne erotické:-) , je pravidelným přispěvatelem a rovněž hybatelem mnoha devizových transakcí určitého počtu nás přísedících. A byly to právě jeho poslední tipy a do detailu vypilované recky, které ve mně znovu a po několika měsících abstinence, opět podpálili zájem o italskou sedmdesátkovou produkci.

Když jsem se onehdy na toto téma bavil se známým též hudebním nadšencem, a laicky představoval hudební produkci z Apeninského poloostrova, dotyčný velice bedlivě poslouchal a velmi se divil, jak velké procento v hudebním art-rocku sedmé dekády zaujímají právě kapely z tohoto kraje. Základní dedukcí jsem mu velice hrubě nastínil nějakou 20-ti % účast italských kapel na vývoji žánru a stylu. Možná mne znalci opraví, ale pokud tu naprostou většinu v té době produkovala množstevně nedostižná Británie (dejme tomu 60%), tehdy ještě hubeňoučká Amerika nějakých 10%, ostatní státy dohromady rovněž za deset (Německo, Francie, Holandsko-jen takové drobky), pak logicky na taloše zbývá část největší. Jde spíš o fikci s důrazem vysvětlit neználkovi "úspěchy" Italských "bratrů" v tomto hudebním odvětví.

Když pominu "svatou" a tolika propíranou trojici- PFM, Banco a Le Orme, jako základní stavební kameny art-rocku z jižní oblasti (u břehů Temže zrcadlově např. trojice Deep P, Led Z. a UFO), pak je tu celá nevyčerpatelná zásobárna ostatních, kvalitou zcela srovnatelných kapel, jejichž jména už třeba tak známá nejsou. Pojem Biglietto per l'inferno do této kategorie lze zahrnout rovněž a jejich ambice v oblasti kompozice a ovládání jednotlivých nástrojů jsou zcela srovnatelné. Nebudu už do mrtě rozebírat jednotlivé skladby, jako před půl rokem kolega Titan. To co mne osobně na kapelách z této jižní provenience nejvíce baví, je bohatství nápadů, které do své muziky velice ladně zahrnují. Je absolutně neodhadnutelné, s čím vším přijde ta která kapela v určité části určité skladby. Dědicové velkých Římanů v sobě zkrátka mají velkého hudebního ducha, který jim umožňuje operovat s množstvím všemožných variací a harmonických struktur. Skladby těchto kapel působí jako skládanky puzzle, také jsou tvořeny ze stovek přesně zapadajících dílků a také spolu tvoří úžasné celky, okouzlující vaše ne oči, ale tentokrát uši. Rozličná plejáda všemožných klávesových, dechových a strunných nástrojů pak jen podbarvuje už tolik variabilní celkový výsledek. Výsledek, který stojí u Biglietto per l'inferno rozhodně za trochu té posluchačské námahy.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno


Black Sabbath - Master of Reality
2019-11-07

Black Sabbath / Master of Reality

2 stars

Master of Reality.
Black Sabbath mě na stará kolena chytli jako málo co za posledních několik měsíců. 1, 2, 5 a 6 deska (jen číselně, abych nemusel vypisovat všechny názvy), si mě podmanili doslova přes noc. Jasné pětihvězdičkové záležitosti. Každá svým způsobem jedinečná fošna posouvající výraz kapely tu k působivější temnotě, tu k hitovosti, tam k progresivním myšlenkám, nebo objevujíce pro B. S. zcela nové a nepoznané hudební břehy.

Při nedávných testech mě M. o. R. absolutně neoslovila. Z toho důvodu jsem ji vynechal a přešel po fošně druhé rovnou k Bloody. Přesto jsem za pár týdnů neváhal a společně s Vol. 4. (o té až příště) ji zakompletoval do sbírky. Nečekal jsem zázrak a rozhodně ho ani nedostal. Než přejdu k zevrubnějšímu plánu náplně této pro mne "obyčejné" nahrávky uvedu, že desky jež osobně hodnotím průměrně, či podprůměrně do sbírky nezařazuji. Pokud se tak stane a je to omyl, či následuje pozvolný úpadek/ústup z dřívějších pozic z důvodu postupného znelíbení se, cestuje nahrávka směr OUT. S Master of Reality ale podobné úmysly nemám. Je to zvláštní, ale něco uvnitř mi říká, abych tento krok nedělal a desku si ponechal. Nechápu proč (o kompletnost archívu mě v prvním plánu nikdy nejde), ale nemám problém i přes toliko výhrad desku v regále udržet.

Stále nedokážu pochopit, z jakého důvodu ji mnozí jiní (jasná většina) hodnotí tak vysoko. Pro hodně fans tohoto souboru je buď jejich mistrovským dílem, nebo se v oblíbenosti drží jen těsně za některou jinou deskou. Předpokládám správně, že poznat Sabbath v průběhu let kdy svá alba vydávali, hovoří člověk úplně jinak. Ano tak to bývá, jenže tohle je extrém. Žádný ze souborů alá 70. roky jsem nezažil v přímém přenosu, přesto necítím frustraci k nějakému chybějícímu článku.

A teď tedy k desce, které tu ač nerad musím nakopat pr.... Ono pak bude jistě od jejich příznivců nakopáno mně :-)

Sweet Leaf – líbí se mi jen kašlající začátek:-) Píseň samotná je i na poměry B. S. dost utahaná (ale těch je v portfóliu hodně) a ústřední riff mě strašně nudí. Snad zrychlení, Wardovi bicí a vyhrávky, to jediné, co bych ocenil. After Forever – hitový záblesk něčeho zajímavějšího. Líbí se mi Ozzyho frázování a svižnější tempo. Po schizoidním Embryo, následuje známá, často přepracovávaná skladba Children of the Grave. Právě u ní jsem si uvědomil, že jsem podobnou muziku poslouchal někdy před více jak dvaceti lety prostřednictvím vznikajících doomových kapel z británie, severu a hlavně skrze nekorunované nástupce B. S., švédy Candlemass. Orchid a hned další nuda-Lord of this World. Nejsvětlejším momentem nahrávky je pro mě překrásná balada Solitude. Konečně je tu závěr a s ním.... raději už toho nechám, té kritiky bylo i tak dost.

I když si desku budoucí-Vol. 4 nechávám na některou z příštích recenzí, už dnes uvedu, že se mi oproti Master líbí o hodně, ale o hodně víc. Sice je "jiná", ne tolik typicky Sabbatovská, ale cítím v ní slušné progresivní pnutí, jež v souboru pumpovalo a doslova chtělo ven. Z utahanosti Master toho na čtyřce je pramálo, že by si kluci řekli – tak dost, zkusme točit trochu mimo naše klasické sféry? Ještě to není tak bujaré obohacení jako na S. B. S., ale pokrok tam znát je. To u Master of Reality vnímám jen prázdnou nicotnost. Stav hibernace nutný k překlenutí jednoho období.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Moore, Gary - Bad for you baby
2019-11-05

Moore, Gary / Bad for you baby

4 stars

Věčná škoda takového kytaristy jakým byl Gary Moore. Když si člověk-posluchač uvědomí, kolik fantastických desek mohl ještě složit a nahrát, obzvlášť při potenci, jakou ve svém zralém věku vykazoval, věčná škoda. Ač nejsem celým srdcem bluesman a tento styl poslouchám pouze okrajově, produkce střapatého Ira si mě v posledních letech získává čím dál častěji. Onehdy jsem dostal nápad, podívat se na zoubek i posledním dvěma nahrávkám které mistr vyplodil a které už navždy zůstanou těmi studiově skutečně posledními.

Bad for You Baby je ta správná trefa do černého. Doporučil bych ji každému milovníkovi blues, každému, kdo by chtěl s Garym začít, nebo jen pokračovat v doplňování fonotéky. Jelikož tato deska je plně konkurence schopna a k Mooreovým pomníkům typu Stil Got the Blues, nebo následovníkovi After Hours se přibližuje na dostřel.
Obsahuje jak drsné blues-rockové štychy - úžasnou vypalovačku Bad For You Baby, rychlostní spurt Down the Line, sevřený těžkotonážní riffostroj Umbrella Man, či bytelné boogie Mojo Boogie.
Tak znělým Moorovským kytarovým "úhozem" vyprávěné citovky jako Holding On, I Love You More Than You'll Ever Know, nebo Trouble Ain't Far Behind.

Obálky Garyho alb nikdy nepřekypovaly přehnanou invencí, ani neskýtaly přílišnou potěchu oku. Svou poslední lp ovšem "vycajchnoval" vskutku povedenou obálkou. Zahalil ji jak jinak do blue-sové modré, na jejímž pozadí se mistr se svým nástrojem sklání pod náporem dešťových kapek. Krása. Stejná, jako samotná hudba na Bad for You Baby. Okuste a uvidíte, vlastně uslyšíte, že si nevymýšlím. 4,5*



» ostatní recenze alba Moore, Gary - Bad for you baby
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Foreigner - Double Vision
2019-11-03

Foreigner / Double Vision

4 stars

Píše se rok 1978 a američtí, v té době ještě "holobrádci" vznikající pompézní větve melodického zámořského A.O.R. Foreigner, vydávají druhé album. Značně posíleni úspěchem svého rok starého debutu přicházejí s podobným modelem a ještě dotaženější sbírkou melodicky vybroušených písní. Dvojka se stane ještě úspěšnější a jen v USA pokrade 7 násobnou platinu. Seatava drží pohormaě a kapela se zatím zevnitř nedrolí. Muziku znovu skládá kytarový matador ze Spooky Tooth a vedoucí družiny Mick Jones. Ten si dokonce dvakrát střihne hlavní slovo a zazpívá celé skladby sólově. Druhým titánem ač malinkatého vzůstu je zpěvák Lou Gramm. I on je znovu jasně poznatelný a ve vokálních akrobaciích nedostižný.

Desku vyprovodí trojice singlů, jmenovitě úvodní (odrhovačka) Hot Blooded, skvostná, dramaticky vystavěná hitovka s velkým H Blue Morning, Blue Day a nejznámější titulka Double Vision, s něžným refrénem a naroubovanými dechy.

Silnou zbraní kapely byly vždy balady. Ty zde zastupují snová You're All I Am, Jonesem nezvykle podaná Back Where You Belong a zřejmě nejlepší, opět Jonesovka I Have Waited So Long, kterou provází duch Beatles a zvláštně zadumaná atmosféra. V závěru pak Grammův pomník Spellbinder.

Další kategorii zabírají klasické rockové kusy ve středním tempu s důrazem na refrén i precizní kytarovou techniku. Love Has Taken Its Toll a Lonely Children.

Málem bych zapomněl, ještě je tu pozoruhodná, dokonale vygradovaná instrumentálka Tramontane.

Konec sedmdesátek podobným kapelám značně přeje. Vznikají rovněž Journey a Toto, které sláva hýčká jak jen může. Foreigner vstupují do ringu každým rokem a odnášení si dostatek vavřínů, daří se jim a dařit se jim bude ještě daleko lépe. Ale o tom až jindy. 4,5*



» ostatní recenze alba Foreigner - Double Vision
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Anubis - The Second Hand
2019-10-31

Anubis / The Second Hand

5 stars

Každopádne jednou vecou som si istý - ak si niekoho hudba ANUBIS podmaní, stane sa jej celoživotným fanúšikom. Za tým si stojím a myslím, že tu na Progboarde nie som sám -)
Tak přesně tuto větu zde začátkem října umístil kolega recenzent a progresivní nadšenec Sajgon3, pod Braňovu recenzi na desku Australanů Anubis, A Tower of Silence.

Poslední týden, pouhých pár dnů po této zprávě u mne probíhá doslova revoluce s hudbou Anubis a já musím oběma borcům nejen dát za pravdu, ale i "líbat ruce" za to, že na Progboard několikrát umístili své pojednání o těchto, už i pro mne fatálních progresivních věrozvěstech dneška.

Na Anubis jsem měl políčeno již dlouho, ale povrchní poslechy na pc zdaleka neodhalí ani ždibec krásy, a komplexní aranžérské výzdoby ukrývající se na jejich nahrávkách. Nákup cd byl spíš risk (na jistotu) o kterém jsem předpokládal, že by mohl vyjít. Ale že se mnou Anubis zacloumají takovým způsobem, jsem absolutně nečekal. Už první kompletní poslech tohoto díla (jelikož adorovaná A Tower… nebyla snadno k mání) odhalil velké ambice uvnitř nahrávky/kapely, avšak dalšími poslechy se výsledný dojem z díla zvedal o světelné roky. Takřka okamžitě jsem Anubis podlehl a po týdnu je postavil na stejný piedestal, kde stojí podobné, ultra-melodické skupiny jako IQ, Mystery, norský objev Windmill, nebo kupříkladu čerstvě vzývaní Clepsydra. To nadšení z Anubis se stupňovalo až do bodu, kdy už je pro nás sběratele naprostou nutností, objednat si za "mrzký" peníz z dalekého zámoří i další dvě desky (z roku 2011 a 2014) kvalitou přinejmenším srovnatelné.

Na desce The Second Hand se nachází ta nejchutnější potrava pro prog rockera, jakou si jen mlsoun degustující kapelky výše jmenovanané může přát. Je jako krajíc čerstvě upečeného provoněného pečiva, namazaný nejkvalitnějšími extrakty pocházejícími z naší matičky přírody. Zakousnete se a vzápětí se olizujete slastí. Jsou tu tak nádherné harmonické výměny, tak složité, přesto neuvěřitelně ladné změny tempa, melodie tryskající jako horské bystřiny, úchvatné nápady střídající jeden druhý...no je toho spousta a jak se na správnou progresivní muziku sluší a patří, vše se vám poodkrývá postupně a po částech. Instrumentální složka je dech beroucí, zvuk rovněž, ale hlas zpěváka slyšícího na jméno Robert James Moulding je příběhem sám o sobě. Oplývá překrásnou barvou, znělým tónem, ladně šplhá do výšek, ale nikdy nepiští, nedusí se, netahá za uši, právě naopak, působí ladně a s grácií, poslouchám jej strašně rád.

Celá nahrávka je absolutně vyrovnaná, ale jeden kusanec přec září o malinko víc. Je jím sedmnáct minut dlouhatánský monolit Pages of Stone, ze kterého (ale věřím, že z desky kompletní) každý pro-rocker "krvácí" radostí a tetelí se blahem jako mimčo, které právě dostalo tolik vysněný a očekávaný dárek.

Kdo by čekal, že se i u protinožců může objevit další tak namakaná a geniální kapela, jakou jsou právě Anubis. Óbr poklona velkým pánům instrumentalistům a brilantním skladatelům z Anubis.
A znovu poděkování kolegům Sajgonovi a Braňovi za jejich zviditelnění a propagaci. Jsem lapen stejně jako vy pánové.




» ostatní recenze alba Anubis - The Second Hand
» popis a diskografie skupiny Anubis


Scorpions - Unbreakable
2019-10-30

Scorpions / Unbreakable

4 stars

Etapu po desce Crazy World, neboli komerčním vrcholu kapely, nemá řada fandů Scorpions už dvakrát v oblibě. Dle mého kluci nevěděli kudy kam, střídali silná alba s mizenými, vydávali blbosti (Unpluged, živák s orchestrem) a vrcholem všeho bylo moderně znějící album Eye II Eye-tolik od běžné podukce kapely lišící se, jež jejich fanoušci zavrhli totálně. Po této anomálii, s níž si úspěch ruce nepodal ni náhodou, byl příští návrat do studia s materiálem jasně kormidlujícím zpátky ke známým břehům Scorpions jasnou, jedinou a zcela logickou volbou. Deska vyšla po pěti letech a k baskytaře si stoupnul nový muž slyšící na jméno Pawel Maciwoda.

Kapela vsadila vše na jednu kartu a tou byl návrat o 180° tam, kde se vždy cítili kluci nejsylnější. Mohutné a jasně zapamatovatelné vyhrávky, silné nosné melodie, pompézní sbory, tvdost a syrovost, tempa těžká jako kobyla čekající paterčata a také masivní a jasně definovatelný moderní zvukovod Erwina Muspera. To vše nahrávka pojmenovaná Unbreakable - tedy nezlomný, nerozbitný - dostala.

Úvodní bomba New Generation je úchvatná. Muskulaturní zvuková stěna vás pohltí od prvních sekund. Mohutný riff, něžné akustiky, předoucí basa a v čele stojí Meine. Deklamuje, recituje, prská i něžně hladí, mohutné nájezdy kytar v refrénu jsou ukázkové. Fantasie. Přesně tohle si fans přáli. Následující Love 'Em Or Leave 'Em je klasická melodická věc alá Scorpions plná slušných vyhrávek. Třetí Deep And Dark zase pro změnu temně riffuje. Pořádně těžká je čtyřka Borderline. Meineho hlas zkresluje efekt, Kottak buší jako kovář do kovadliny a skladba zní zároveň tradičně i moderně. Po standardní speedovce Blood Too Hot přijde první balad Maybe I Maybe You. Osobně mám radši následující živější Someday Is Now plnou pěkných vyhrávek, i pohodovku My City My Town. Následuje další baladice - Through My Eyes, o dost povedenější než Maybe. Výzdobu si vzali na starosti působivé akustiky a Meine artikuluje přesně dle potřeb písně. Refrén je rázný, zapamatovatelný a naléhavý. Can You Feel It nic nepokazí, rovněž This Time a na závěr poslední balada, procítěná She Said znovu potvrzuje, že pomalé písně jsou nejsilnější zbraní kapely.

4*


» ostatní recenze alba Scorpions - Unbreakable
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Spirogyra - St. Radigunds
2019-10-29

Spirogyra / St. Radigunds

5 stars

St. Radigunds je dalším z utajených pokladů sedmdesátých let pocházející z britského soustroví.

Miluju, když se ve staré muzice spolu propojují mužské a ženské hlasy. Vokál Martina Cockerhama je jak kdysi trefně poznamenal jeden kolega správně dryáčnicky pošetilý a jeho protiklad v osobě Barbary Gaskin zase teskně něžný. Jejich společné „souboje“ jsou kořením této nahrávky. A pokud se do obsazení kapely dostanou navíc i housle, tu v rukou Juliana Cusacka, musí být o netradiční hudební zážitek postaráno.

Spirogyra v sobě mají něco málo z kolegů Renaissance, Curved Air a v náznacích atmosféry mohu vzdáleně připomínat také Savarinovi Julian's Treatment. Ale tento výčet je pouze orientační, Žádný z těcho souborů nezní tak „potrhle“ a kontroverzně jako Spirogyra. Ti občas zabřednou až do Dylanovského folku. Krystalický zvuk desky je doslova lahůdkou. Každý nástroj má dostatek prostoru a je skvostně sejmutý. Nálada alba je velice osobitá. Občas vás přehoupne do středověku, kde se motají Steeleye Span, občas do anglie šedesátých let-pár písňových fragmentů po vzoru Beatles, a někdy je to požitkářskářské divadelní představení plné masek pierotů, klaunů a všelijakých pokřivených existencí živořících mimo náši dobu i svět.

Spousta skladeb na albu v sobě nese určitý obskurně dekadentní nádech, o který se stará tu Cockerhamův vokál např. v první The Future Won´t Be Long, tu bláznivý houslový doprovod jako v druhé Island, ale někdy i vypjaté stavy Barbary Gaskin při interpretaci písně Magical Mary. Folkovou epizodou je kupříkladu klidná dvojice Captain's Log a At Home In The World.
Za topkou desky volím dvojici po sobě jdoucích čísel Cogwheels Crutches And Cyanide a Time Will Tell s nedostižnou Barbarou.

Z této desky vychází zvláštní druh magie. Její podčásti se rozdělují a zase spojují v jejím zvukovém koloritu, houslovém oparu i hlasech Martina a Barbary. Taková krása a autnticita se už dlouhé roky nikde nerodí. A možná je to dobře, člověk si pak víc váží toho, co tu kdysi bylo, co pro nás naši předci dávno zanechali.

» ostatní recenze alba Spirogyra - St. Radigunds
» popis a diskografie skupiny Spirogyra


Budgie - Bandolier
2019-10-26

Budgie / Bandolier

5 stars

Pevně věřím tomu, že posluchač začínající s průzkumem tvorby tvrdě rockové,snad až metalové party Budgie v posledních letech, zcela logicky při nákupu některého jejich díla sáhne po cenově vstřícném a gurmánsky vytvořeném kompletu tří cd, obsahující jejich nejslavnější nahrávky z let 73-75. Alespoň já to tak nedávno udělal a nad pořízeným boxem si dodnes spokojeností chrochtám.

Jednotlivá cd jsem poslouchal postupně, jak byla kdysi kapelou vydávána a každé si užil od prvních okamžiků, od prvního poslechu. S kdysi pro mne tak nepříjemně vysokým vokálem Burke Shelleyho dnes nemám sebemenší problém a hudbu andulky beru jako tu nejvíce opravdovou.

Budgie si na nic nehrají, jejich výkon je srdečný a hravě uvěřitelný. Přitom nezní obyčejně ani jednoduše. Akustická poloha u na španělky vybrnkávaných balad, jimiž svůj repertoár pravidelně provětrávají, mě odkazuje ke kolegům Wishbone Ash. Ti sic na svém aparátu vypínají elektřinu aby zněli akusticky a tudíž je charakter skladeb malinko odlišný, ale i tak. Jinak hudba Budgie to je syrovost až do morku kosti.

Že Budgie brilantní výkop napsat dokážou, nás přesvědčí píseň Breaking All The House Rules. Rockovica jak se patří. Dvojka Slipaway patří mezi jejich klenoty. Kluci dokázali složit spousty krásných a procítěných písní, tahle patří mezi vůbec nejlepší. Chytře poskládané akordy poukazují jak na sofistikovaný skladatelský přístup, tak na chuť proložit píseň velkou dávkou sentimentu a osobitého charisma. Tony přehrává několik dojemných sól, čímž dokáže posluchačovi emoce patřičně vyšroubovat. Who Do You Want For Your Love zní na poměry comba dost netypicky. Obsahuje funky rytmus a jakýsi soulový groove zrcadlící se v hlasu Burke Shelleyho. Další perla. Ani I Can't See My Feelings není nijak zvlášť temná. Hodně prostoru si uzmou španělky a zvláštně kostrbatý rytmus. Na rockové platformě, ovšem s popovým refrénem se nese pátá I Ain't No Mountain. A následuje už závěr a s ním mohutná hymna Napoleon Bona Part One & Two.

Deska má parádní zvuk, obal a hlavně, hlavně geniální hudební obsah. Za pět!

» ostatní recenze alba Budgie - Bandolier
» popis a diskografie skupiny Budgie


Clepsydra - The Gap
2019-10-26

Clepsydra / The Gap

5 stars

Pokud bych měl vybrat jedno jediné synonymum, které by dokázalo co možná nejpřesněji vyjádřit pocity, jež se v člověku při poslechu hudby a zvuku švýcarských Clepsydra rozhostí, jistě mi alespoň část jejich příznivců dá za pravdu, že tím správným pojmem je slovo pozitivní. Ať si totiž pustíte jakoukoliv z jejich nahrávek, dvacet let starou, nebo tu letošní, pokaždé, už po pár minutách dojdete ke stejnému závěru. Poslech jejich písní stává se očistnou lázní, s výrazným katarzním účinkem na vaše nitro, na vaše smyslové podvědomí.

Když tu před nějakým časem proběhla zpráva, že by snad kapela po tak strašně dlouhé době hibernace mohla znovu studiově zase společně něco ukuchtit, příliš optimismu jsem do této informace nedával. O to markantnější je překvapení, že se tak skutečně stalo a ani to netrvalo další dekádu. Co je ovšem nejdůležitější, že si kapela dokázala udržet vysoký kompoziční potenciál a i přes výměnu na kytarovém postu absolutně neztratila nic ze svých dřívějších výrazových hodnot. Novou deskou The Gap navazuje přesně v místech, ve kterých před sedmnácti lety u alba Alone skončila. A jelikož u starších Clepsydra byl nedílnou součástí s repertoárem rovněž spjatý také zvuk jednotlivých nástrojů jakož i celku vytvářející ono líbezné a pozitivně přívětivé aroma, je dnes o to příjemnější, že i tento atribut -jakási známka jedinečnosti, zůstal zachován.

Začátek alba je malinko netypický. Na poměry souboru zní hodně aktuálně a tvrdě. V první chvíli máte pocit, že za mikrofonem nestojí poznávací persona, zpěvák Aluisio Maggini, ale Klaus Maine od Scorpions. Po pár taktech ovšem Aluisio zamíří nazpět do své letité polohy, ostrá kytara výrazně ubere, do popředí se protlačí libozvučné klávesové modulace Phila Huberta a akustické sekce začínají předjímat ty elektrické. Všechny časově obsáhlé skladby jsou dotaženy k naprosté dokonalosti a každý okamžitě pozná, jak je nový materiál vypilovaný k dokonalosti. Je v něm obsaženo vše, co kdysi etablovalo kapelu Clepsydra do čela žánru a určilo jejich pozici v devadesátkovém prog rocku. Úchvatné nasazení a muzikantské výkony, úžasné harmonické výměny mezi kytarou a klávesami, dech beroucí mystika a duchovní rozměr, přesněji řečeno až klid, které jednotlivé písně ze sebe vyzařují, jakož i abstraktní charisma plynoucí z Aluisiova hrdla.

Podobných souborů jako jsou Clepsydra, které v dnešním hudebním světě plném přetvářky a laciné honby za rychlým ziskem upřednostňují kvalitu, a veškeré své snahy upínají k potěše fanouškova ucha ať koncertně, či precizní prací ve studiu (fantastický zvuk nahrávky, maximální vymazleností se strukturalizací doložených písní), si zaslouží o to větší uznání a pozornost. A nejen proto potřebují reklamu alespoň formou podobné recenze. O to více mne překvapují a mrzí kroky některých zdejších redaktorů, jež na žádost jiného mohou recenzi odstranit/přesunoutz mezi reakce. To se tu neděje poprvé a i když je to dotyčnému autorovi možná jedno, jistou práci na psaní jistě vynaložil a podpora albového subjektu se naráz ocitne kdesi pod čarou. Myslím si, že i když je recenze pojatá skromněji a například z časových důvodů působí stroze, je to pořád jistý názor (v případě Sajgona) oddaného fanouška, který by neměl být brán za marginální.


Tato brilantní nová deska švýcarských Clepsydra, se jistě bude umísťovat mezi nejužší špičkou v progové oblasti pro letošní rok. Výše popsané klady hovoří jasně a duo More Grains of Sand a Fears se už začíná otřásat v základech.

» ostatní recenze alba Clepsydra - The Gap
» popis a diskografie skupiny Clepsydra


Pavlov's Dog - Prodigal Dreamer
2019-10-22

Pavlov's Dog / Prodigal Dreamer

5 stars

Tak k této nahrávce jsem se dostal jako slepý k houslím. Nedávno jsem si objednával debut Pavlov´s Dog a nedíval se přitom na název alba, jelikož jsem věděl, že obálka je šedivá a je na ní malůvka psa. Sebral jsem první, co mi padla do oka, a byl v klídku. Deska pak přišla a až jsem ji graboval do mp3, nějak mi neštymoval počet skladeb. Po chvíli pátrání jsem přišel na to, že jsem si ve své bláhovosti neobjednal debut, ale nahrávku poslední, kterou kapela opatřila prozaicky hodně, ale opravdu hodně podobnou obálkou. Dokonce i název se skládá ze dvou slov začínajících na stejné počáteční písmeno.

A jelikož jsem desku nechtěl a byl zklamán, co to místo parádního debutu najednou mám doma, o to větší úsilí jsem vynaložil k jejímu pochopení. K mému velkému překvapení to šlo úplně samo, jelikož tato deska je zkrátka úchvatná. Doba, kdy mladý David Surkamp ječí do mikrofonu je dávno pryč. Dnes se prezentuje daleko klidnějším a vytříbenějším projevem. Debut a desku poslední dělí 43 let a David na ní pěje jako bůh.
Představení načíná rozkošně něžná píseň Paris a pokračuje přes ostřejší Hard Times. Po folkové Winterblue se dostáváme k decentnímu funky Thrill Of It All. Atmosférický klenot Easter Day nás s pomocí Steilingových houslí přesune někam do starých časů na americkém venkově. Pochodující tempo vířícího virblu a smutné houslové melodie je ještě působivější za přispění Sukampovi ženy Sary, která si vzala na paškál hlavní vokální linku v grandiózní písni Aria - to se zkrátka musí slyšet. Následuje svěží a pozitivnější Waterlow. Další porci smutku přiveze Suzanne a zase jsou tu ty plačtivě naříkající housle. Country brnkne Crying Forever a po dvou položkách desku završí katarzní klenot The Winds Wild Early.

Musím podotknout, že deska má brilantní zvuk a čitelnost každého z nástrojů je perfektní. Jen ten obal mohli pojmout kapku originálněji. Ale to je zřejmě obchodní strategie.

Je to nádherná deska a tuze se těším na srovnání s albem prvním. Teď už si dám pozor a objednám ho snad konečně správně:-)
Tahle nahrávka se povedla, lahoda pro příznivce Strawbs, Barclay James Harvest a vůbec všechny melodiky obdivující konec šedesátých let. Je slyšet, že Davidu Surkampovi studnice nápadů nevyschla ani v důchodovém věku. Pro mne obrovské překvapení.4,5*





» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Prodigal Dreamer
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Kayak - See See The Sun
2019-10-20

Kayak / See See The Sun

4 stars

Holandští Kayak si u mne drží druhou pozici oblíbenosti těsně za Focus, z artových kapel pocházejících z Nizozemí. Fantastický debutní materiál už pečlivě představil Braňo. Tož připojím ještě i já maličkatou reklamu. Na několika místech v některých skladbáchjde krásně poznat, kteří velcí předřečníci skupinu ovlivnili. V úvodní písni Reason For It All to jsou Yes, kteří se samoděk přetransformují i do druhé Lyrics. Naopak těkavější a drsnější části skladeb Moudly Wood a Hope for a Life míří svou inspirací jasně k Gentle Giant, ale zaslechnout můžete i italské Premiata Forneria Marconi. Jedna z vůbec nejkrásnějších pasáží celé desky je zachycena na začátku čtvrté, osm minut trvající skladby Lovely Luna, to je zhudebněná čistota neposkvrněného panenství. A přesně podobné snové motivy využívali často ve svých pomalých pasážích právě něžní obři. Jenže ono ani tak nejde o to, kde brali Kayak inspiraci jako o to, jak dobrou muziku dokázali složit a zahrát.

Vedoucí leader, klávesák Tom Scherpenzeel byl zkrátka hlavička a v třiasedmdesátém představil světu svoji kapelu se kterou jasně řekl, že s nimi budou muset ostatní kolegové z branže rovněž počítat.

» ostatní recenze alba Kayak - See See The Sun
» popis a diskografie skupiny Kayak


Anathema - Alternative 4
2019-10-19

Anathema / Alternative 4

5 stars

Jak člověk stárne, tak se čím dál častěji a rád začíná vracet na dávno zapomenutá místa, která mu kdysi něčím učarovala. A podobné je to někdy i s muzikou. V případě anglických atmosférických doom-ařů Anathema to mám poslední dobou právě tak.

Když si mám vybrat, automaticky raději zašátrám v rukávu s nápisem historie, nežli přítomnost. Není to tak, že bych jejich dnešní tvář rád neměl, vždyť díla jako Weather Systems, nebo Distant Satellites řádím stále k tomu nejlepšímu, co kapela kdy vydala, přesto ale vzpomínky na dobu, kdy vyšla stylotvorná alba Alternative 4, nebo Judgement jsou o nějaký ten kus silnější. A právě deska čtvrtá, která slibně se rozjíždějící Anathemu okamžitě katapultovala mezi elitu nejen stylu, ale provedla ji i po chodníku vyšlapaném velikány Pink Floyd, je mému srdci momentálně nejbližší.

Anathema už s deskou předešlou přetrhala všechny okovy spojující její tvorbu s minulostí, ale tady šla ještě mnohem dál. Stylově velice pestrá kolekce si bere z různých směrů a jejich příměsí jen to nejlepší, to nejsilnější. Rozpínavost a kreativita, které s nebojácným skladatelským přístupem tady a v dalších letech tak kulminovala, je hnána vnitřní touhou tohoto comba vycedit ze sebe maximum. Snaha ukázat světu, kam se vlastním talentem a pílí dá vyškrábat je právě zde všudypřítomná. V každé písni je slyšet, jak moc Anathema chce a jak razantně si jde za svým cílem.

» ostatní recenze alba Anathema - Alternative 4
» popis a diskografie skupiny Anathema


Dario Mollo / Tony Martin - The Cage
2019-10-18

Dario Mollo / Tony Martin / The Cage

5 stars

Před nedávnem tu můj kolega zveřejnil recenzi patřící jednomu přednímu italskému kytaristovi a já dnes přidám hnedle další. Ta se týká společného projektu kytaristy slyšícího na jméno Dario Mollo a zpěváka Black Sabbath Tony Martina. Řeč bude o jejich prvním společném albu prozaicky nazvaném, The Cage, tedy klec.

Tato dvojice spojila své síly celkem třikrát a vždy z toho vyšel prvotřídní, jemně kytarově orientovaný hard-rock. Dle mého je první deska nejlepší a nejnápaditější. Zachycuje obrovského tvůrčího ducha jež v Dariovi dřímal a při společné chemii s Tonym Martinem naplno vyhřeznul na povrch.

Mollo není typem kytaristy alá Y. Malmsteen, pidlíkatý honič strun, čerpající inspiraci v klasice. Není ani typem kytarového hrdiny a všeuměla po vzoru Steva Vaie, nebo Joe Satrianiho. Žádnému z těchto typů se nepřibližuje, a přesto jeho hra skýtá posluchačově uchu velké inspirace. Dario hraje velmi funkčním způsobem, zbytečně neexhibuje a nepředvádí se. Tvoří pro celek, pro kapelu. Jeho styl čerpá z kytarových klasiků a nebrání se ani modernějším postupům. Celkové vyznění je spíš tradičnější, avšak s moderními metodami dosahuje aktuálního zvuku a tudíž se zbytečně neohlíží přes rameno. Stylově jde o hard rock s řádně nabroušenými metalickými odlesky.

Energii pumpující otvírák Cry Myself To Death působí krapet všedně a zastarale. Tony Martin ovšem deklamuje božským způsobem a nechává vzpomenout na období Cross Purposes u B. S.
Time To Kill už nabere pořádně silný vítr do plachet a celé kombo se pěkně rozjede. Bicí nahání rychlostní spurty, basa hromově duní a Dario riffuje jako o život. Plejádu nejlepších skladeb načíná číslovka tři. Ke slovu se dostane Don Airley u kláves, z kytary vypadne několik oduševnělých vyhrávek a ve vzduchu se tetelí napětí i strach. Tempo je vláčně medové, akusticka splétá nádherné tóny a Martin je úplně k sežrání. Á propos málem bych zapomněl, píseň se jmenuje The Cage / If You Believe. Jedna z top na albu. Další věc má název Relax a je ukuchtěna z podobných ingrediencí. Stačí zavřít oči a pěkně se do nahrávky položit. Pátá Smoke And Mirrors jemně, ale opravdu jemně zdrsní. Čitelnost jednotlivých nástrojů je skvostná, stejně jako nápaditost této písně. Mollo hraje jako pořádný frajer.

Do druhé půlky se přehoupneme společně s písní Infinity. Ta v sobě spojuje všechny silné atributy Dariova stylu. Je energická i snová zároveň, nápaditá i koncertně fungující. Dost prostoru si pro sebe strhává opět Tony Martin. Zpívá s klidem, aby v zápětí vystřelil do nebes a svým charisma vás rozcupoval na kousíčky. Dead Man Dancing i This Kind Of Love jsou klasické, ve středních tempech přehrávané perly hard n heavy stylu s množstvím pěkných vyhrávek a pestrou patinou. Jednou z největších pecek na desce je coververze legendárního hitu Hughesovských D. P. – Stormbringer. Mollovo a Martinovo podání je říznější a živelnější. Volume putuje vzhůru a Tony zní jako ostřejší Coverdale, neskutečné. Ten cit a entusiasmus vás dokonale pohltí. Navíc zachycené tempo je malinko rychlejší. Bomba. Desku uzavře další pomalá, tentokrát až baladická šlupka Soul Searching. Při jejím poslechu si vybavíte nejlepší roky hard-rockové muziky, a pojmy jako Rainbov, B. S., D. P., Ufo, nebo Budgie. Z jejich učebnic kluci citují a dělají to výborně.

Skvělé, opravdu mistrná rocková nahrávka zasluhující si nejvyšší ocenění.
Nejen sedmdesátými roky je Itálie hudebně živa.

» ostatní recenze alba Dario Mollo / Tony Martin - The Cage
» popis a diskografie skupiny Dario Mollo / Tony Martin


Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans
2019-10-16

Caravan / Blind Dog at. St. Dunstans

5 stars

Když se řekne C(K)aravan(a), každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Jeden karavan cestovní, který se zapojuje za automobil, druhý zase karavanu velbloudů, líně se táhnoucí napříč pekelně vyprahlou pouští a třetí například britskou hudební squadru téhož názvu, jež žala své největší úspěchy v letech sedmdesátých. Žel bohu dnešní fanda podobné muziky má kapelu zafixovanou především díky dvojici alb If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a hlavně s nejslavnějším opusem In the Land of Grey and Pink.

Kapela která často měnila své složení ovšem vydala celou řadu skvostných elpíček. A jedním z nich je i zapomenutá nahrávka Blind Dog at. St. Dunstans. Její obal ukazuje ulici St. Dunstan's Street vedoucí ke staré západní bráně v Canterbury. Sv. Dunstan byl arcibiskupem z Canterbury a patron nevidomých, po kterém byl pojmenován domov právě pro nevidomé-viz slepý pes. Řada kritiků desku nepřijala a označila ji za slabou a úpadkovou. Vyčítána je popová složka, kterou do kapely přinesl nový klávesista Jan Schelhaas, který nahradil Dave Sinclaira hrajícího v Caravan od samých počátků. Zajímavé je, že zakrátko se Schelhaas octnul i u stylově v té době spřízněných Camel.

Úvod v podobě Here am I pravda obzvlášť oslnivě nepůsobí. Ze souboru je cítit silný příklon k mainstreamu a až extrémní ležérnost. Jenže právě ta ležernost může znamenat jen jakési uvolnění napětí a mainstreamová pachuť zase ambice souboru poprat se s novými trendy na trhu po Caravan-ovsku. Každopádně za půli je skvostné violové sólo Geaoffreye Richardsona, hrající tu i po chvíli kdy se připojuje niterný Hastingsův vokál emočně maximálně působivě. Chiefs and indians je atmosférická perla plná něhy, broukajících saxíků, niterných hammondů, violového vstupu a slovutné vokální akrobacie, kterou si střihnul baskytarista Mike Wedgwood. Po další přístupnější věci A very smelly, grubby litle oik, přichází instrumentální miniatura Bobbing wide nasycena těmi správnými Caravan-ovskými esencemi, které úsporně vede subtilní flétnová linka. Come on back i pokračování v podobě Oik (reprise) propojuje staré a nové - jazzově prchavé Caravan. A podobná receptura se míchá také v sedmé Jack and Jill. Hravá Can you hear me? patří k mým vůbec nejoblíbenějším věcem Hastingsovy party. Frivolnost, zpěvnost, nápaditost a spád celé písně navíc s dalším z famózních vokálních výstupů samotného protagonisty zkrátka miluju. Závěrečná All the way (with John Wayne's single-handed liberation of Paris) to jsou Caravam ve své největší síle.

Když se kouknete na mé bodování napadne vás, že jsem se ani zbláznil. Jenže já tuhle kapelu strašně žeru a ne jenom alba vlajková, ale například i právě svatého Dunstanse. Jelikož i "osmdesátkovým" Camel jsem udělil počet nejvyšší, ani tady nevidím důvod proč škudlit. Stará muzika má stejnak nejpůsobivější kouzlo!


» ostatní recenze alba Caravan - Blind Dog at. St. Dunstans
» popis a diskografie skupiny Caravan


Flying Colors - Third Degree
2019-10-16

Flying Colors / Third Degree

4 stars

Většinové jádro fanoušků progresivní superskupiny Flying Colours už příliš nedoufalo, že se od svých oblíbenců ještě kdy dočká čerstvého materiálu. Rozpětí mezi prvníma dvěma alby činilo dva roky, tentokrát se přestávka protáhla na roků pět. Občas se sice v kuloárech něco zašuškalo, ale pak rychle nastalo dlouhé ticho po pěšině. Až letos na jaře začínal sběr informací o nových skladbách dostávat zřetelnější kontury a najednou, jako blesk z čistého nebe tu během pár týdnů přistálo album Third Degree.

V totožné sestavě znovu nabyté opravdu silným hvězdným obsazením, ve které si žádný z jedinců pro sebe neuzurpuje dominantní pozici, načež materiál vzniká samočinně při společném jammu.

Dle mého a jak jsem léty vypozoroval i dle většiny obdivovatelů tohoto projektu, je jasně nejlépe hodnocena deska debutová. Pozitivně rocková nahrávka disponující solidním arzenálem nápadů, aranžérského důvtipu i tolik potřebné flexibilní vitality. Dvojka Second Nature častěji míří k art-rockovým vodám a více než na živelnost a neotřelost sází na promyšlené a propracované úseky, ve kterých se žel bohu trochu ztrácí duše a původní gró kapely. Schematické vzorce se občas přehrabují v rockových učebnicích a patetický odlesk zbytečně odírá hrany několika kompozicím, které by s přistřižením křidélek Nealu Morsovi dokázali znít přesvědčivěji.

Letos tu tedy máme disk v pořadí třetí, který si z minulosti vzal ponaučení a stroze by se dal označit jako "zlatá střední cesta", nacházející se někde uprostřed mezi jedničkou a dvojkou. Velmi přesvědčivě je vyhotovena úvodní dvojice skladeb The Loss Inside, respektive More. Ty zní na poměry Flying Colours nebývale tvrdě a neústupně. Zpěvák Casey Mc Pherson je v oboru jistou individuální jednotkou a jeho hlasové rejstříky jsou vždy ozdobou desek této party. Steve Morse tu sází v pravdě tvrďácké kytarové laufy, basák Dave LaRue brilantně vyplňuje prostor a bicmen Mike Portnoy ve svých parádičkách a ozdůbkách na čineli znovu ukazuje, jaký že to rozdíl je mezi ním a Mikem Manginim. Vstupní dvojice songů tedy nemohla vypadat lépe a jistě mnozí znalci tvorby F. C. také tuší proč. Ano, jediným zato podstatným důvodem je upozadění kláves a hlavně jisté předvídatelnosti ve hře Neala Morse. Ten se kupříkladu ve zmiňované More ke slovu skutečně dostane, ale jeho přínos má zhola jiné parametry, než na jaké jsou posluchači jeho projektů zvyklí. A to je nesmírně dobře. Samozřejmě, že z devítky skladeb se jistému déjá vu posluchač neubrání a songy jako Cadence, Last Train Home, nebo You Are Not Alone část Nealova rukopisu, načeš i poznávacích znamení samotných F. C. nesou. Největší ozdobou desky jsou však (a to je podobné jako v minulosti) songy typově odlišné. Písně jako čtvrtá Guardian, šestá Geronimo, či poslední dvojice Love Letter (ve které si broukne i Neal) a Crawl, bodují pestrobarevností svého neokoukaného oděvu, vzdušnými najazzlými segmenty, nepředvídatelnou stavbou a porůznu rozptýlenou dynamikou jednotlivých, precizně se vzájemně doplňujících nástrojů. A právě tyto písně spolu s příjemnou baladou You Are Not Alone, tvoří základní osu tohoto alba.

Alba, které se našemu souboru dle mého letos znovu vcelku povedlo. Na plný počet to rozhodně není, ale solidní 4* tady udělím velmi rád.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Third Degree
» popis a diskografie skupiny Flying Colors


Opeth - In Cauda Venenum
2019-10-15

Opeth / In Cauda Venenum

5 stars

Jedním z nejočekávanějších děl letošního podzimu, a pro mnohé posluchači jistě i celého roku, je nové album králů melancholického prog-rocku, švédských Opeth. Záměrně píši prog-rocku a ne (prog)metalu, jelikož soubor patřící Mikaelu Åkerfeldtovi, už dobrou desetiletku tento styl zkrátka nehraje. Naštěstí mu mnozí zástupci tvrdé metalové větve zůstali věrni a po právu můžou být na svou ikonu za nezpochybnitelnou originalitu plně hrdi. Ale najdou se rovněž i ti, a není jich zrovna málo, kteří novou Opeth-ovskou cestu nastolenou na Heritage opěvovat, nebo přesněji řečeno akceptovat nedokážou, a vyčítají kapele zaprodání se komerčním ambicím a opuštění temně tvrdých metalových kolbišť. Přitom jaksi nechápou, že Opeth nikdy jen "obyčejný" metal nehráli a nejpozději na famózním Still Life, se ladně přeskupili do překrásných zahrad melancholických rozkoší, ve kterých si snové melodie podávají ruku s poetickou lyrikou a atmosféricky smutné nitky slouží ke splétaní stříbrných pavučin pohupujících se v rozích starodávných místností, osvětlených jen pramínky světélek z dohasínajících svící.

Husarský kousek otočit stylové kormidlo směrem k čistému art-rocku s mimořádnou podporou retro soundu prostřednictvím dvojice alb Heritage a Pale Communion, kapele vyšel na výbornou. Přesně tohle soubor i prog scéna potřebovali. Někoho, kdo se nebojí a dokáže pořádně zariskovat. Obě alba se povedla a dle mého skromného úsudku, jim patří první dvě pozice v Opeth-ovském katalogu. Leckdo nemusí souhlasit s tvrzením, že jsou nejlepší, ale jejich originalitu bude těžko vyvracet.

Dnes, stejně jako v budoucnu (malá hra na proroka) se kapele tyto výtvory už jistě překonat nepodaří. Moment překvapení byl tenkrát obrovský a navíc… skupina se prostřednictvím následovníka Sorceress malinko vrací k hutnějšímu a tvrdšímu soundu. Podobný krok provedli i další Švédové Pain of Salvation, jež po dvojici retro-sedmdesátkových Road Salt-ů, vytvořili na rozdíl od Opeth prázdné a nudné In The Passing Light Of Day, ale to je jiný příběh.

Mikael není typem skladatele, který by chtěl zůstat stát na místě a jeho vývoj a postupný přerod je jasně identifikovatelný. Ale i on se jistě částečně vyčerpává, což je zhola normální a běžné. Tři roky stará nahrávka Sorceress rozhodně špatná není, ale něco postrádá. Těžko se to vysvětluje a ještě hůř popisuje. Ale posluchač to cítí (každý po svém) a prostřednictvím svých sluchových senzorů i uvnitř těla zaznamenává.

To něco, co Sorceress postrádá, už na nové desce In Cauda Venenum naštěstí nechybí. Je to… určitá pospolitost, vnitřní napětí, citelnější spád jednotlivých písní, dokonalejší melodické postupy, detailnější práce s atmosférou, výživnější přechody mezi hutnějšími elektrickými pasážemi a akustickými částmi plnými smutku a pláče, jak jsme byli u Opeth v předchozích léty zvyklí.

Mikael se rozhodl vydat třináctou desku ve dvou verzích. Jedna je nazpívána rodnou švédštinou, druhá v klasické angličtině. Je posluchačovou volbou, které dá přednost, já bez rozmyslu volil tu "normálnější/obyčejnější" anglickou a jsem spokojen. První poslechy byli, jak už to tak s novým materiálem obyčejně bývá, spíš rutinní a žádné wow ve mne nezanechali. Ale časem se začali myšlenky o nahrávce rovnoměrně třídit a strana B začala bodovat velmi rychle. I dnes, s odstupem několika dnů si stále myslím, že je zkrátka lepší a daleko originálnější. Právě tady, prostřednictvím druhé pětky soubor více riskuje a častěji se otvírá novým vlivům. Písně mají složitější strukturu, častěji se mění nálady i tempa. Melodie jsou jako třpytivé ozdůbky a Akerfeldův lyrický esprit tu tryská v plném rozsahu. Vrcholkem pyramidy se tudíž jeví píseň osmá - The Garroter.

Ona nakonec není vůbec zlá ani malinko letargičtější A strana, leč může zpočátku působit šablonovitě a jaksi očekávaně. Po trochu kýčovitějším intru tvořeném jakýmsi zbožným chorálem v zajetí elektronického modulátoru, nastoupí z druhé pozice precizní opener Dignity. V jeho průběhu (i skladbách dalších) se z repro několikrát ozvou namluvené sekvence Mikaelova rodného jazyka (takže ani english version není prosta švédštiny-zní to ale skvostně) a představení může začít v plné šíři. V půlce skladby dominují akustické nástroje a ona pověstná Opeth-ovská zpěvnost probleskuje v celé své kráse. Decentní klávesový podmaz odkazuje na sedmdesátá léta a některé zpěvné linky se rozprostírají doširoka jako bílá křídla ladné labutě. Skladba má řád a široce působivý náladotvorný azimut. Singlovka Heart in Hand pádí jako stádo divokých pony. Ozdobou jsou melodie a vyhrávky ve stylu desky Pale Communion, ale energický potenciál a neustálé proměny několika po sobě jdoucích riffů, dokážou zažehnout vzpomínky na alba postarší. Velký přínos skýtá skladba pátá Lovelorn Crime. Má klidnější charakter a řadu mimořádně sugestivních poloh.

Druhou stranu startuje nesmírně energická, rychlá dravá hitová pecka Charlatan. Další čtyři věci musí fandu Opeth prostě položit na lopatky. Často tu vedle sebe brnkají španělky a vytváří ten známý a tolik nezaměnitelný Opeth - kolorit jako v minulosti. To nejlepší je ukrýto právě zde. Jen naschvál porovnejte to množství změn a dojemných poloh v Universal Truth. Sugestivní strašidelné kouzlo pulzující skrze Garro The ter. Až sentimentální instrumentaci písně Continuum… Ale už se tu nad jimi nebudu dopodrobna rozplývat, protože každý jen trochu zvídavý posluchač neobyčejné muziky, si tady přijde na své a příval oné krásy jistě docení dle svého uvážení.

Vedle novinkových IQ, je právě deska In Cauda Venenum jednou z nejžhavějších adeptek ke společnému trávení rapidně se zkracujících dnů letošního podzimu.
Věřte, že nemůžete vybrat lepé. Zde totiž znovu platí, že kouzlo atmosféry dokáže pohltit čas i prostor.

» ostatní recenze alba Opeth - In Cauda Venenum
» popis a diskografie skupiny Opeth


IQ - Resistance
2019-10-13

IQ / Resistance

5 stars

Při posuzování nového výtvoru britských, už dávno ikon progresivního rocku kapely IQ, se samoděk nabízí otázka, jestli si mohou jejich fanoušci vůbec přát víc. Holmesova parta jim (sice po dlouhých pěti letech) předkládá dokonalou hojivou náplast ve formě edice opět dvou-diskové. IQ si svých fans váží podobně jako vůdci žánru Marillion. Sice v koncertní aktivitě za Rotheriovci řádně zaostávají (hrají málo a většinou doma), ale snaží se to dohnat formou různých remasterů, remixů, sběratelských rarit, vánočních desek a podobných, pro klasického hudebního sběratele, vcelku nepodstatných prkotin.

Resistance se tedy s asi týdenním zpožděním konečně dostala i na náš trh (dle Progboardovského přírůstkového infa, jsme novinku ve stejný den obdrželi nejméně tři zdejší nadšenci a posluchači). Osobně jsem se na ni těšil velmi a vyloženě jsem nechtěl číst a ani nečetl spousty recenzí, které se na internetu vyrojili ještě dříve, než samotná deska vůbec vyšla. Není mi vůbec příjemné číst o tom, jaká nahrávka je, aniž by byla regulérně k mání - toť sběratelská averze. Sám jsem některé recenze zveřejňoval příliš brzo, sotva se desky dostali na pulty prodejen a bez alespoň 14-ti denního odstupu, nemůže být taková stať adekvátně "objektivní". Což vlastně není ani případ tento, jelikož ji doma točím sotva pár dnů.

Až s přepisováním vlastního názoru jsem si přečet i naši první, skvělou Jirkovu brécu a hlavně komentáře k ní, které jsem očima v rychlosti procházel už v době, kdy zde byly publikovány (hold ta zvědavost). Dle mírné rozpolcenosti jsem si o desce udělal obrázek ten, že ne každý fanda prog-rocku a především IQ, bude u novinky tentokrát slintat blahem. Ale snad právě ta názorová dvojakost podnítila ještě patrnější zájem o desku a touhu jí přijít na kloub a hlavně k ní přistupovat zhola jinak, než k běžné rockové nahrávce. Jistě to má na svědomí i délka alba rozděleného ve dví, jež na disku číslo jedna předkládá modernější, syrovější a hlavně temnější (dnešní) tvář kapely a na disku číslo dva proporcionálně melodičtější, avšak maximální časovou náročností jednotlivých kompozic těžce stravitelnou hudbu, blížící se někam k období prvního dvojalba Subterranea.

Já sám hodnotím onu temnou cestu nastolenou albem Dark Matter, a s mírným pozitivním odklonem milované Frequency, dále pokračující na totálně depresivní nahrávce předchozí The Road of Bones, jako nesmírně přitažlivou a veskrze správnou. Toto pocitové vyústění a směřování kapely, které dozajista silně ovlivňuje aranžérská činnost klávesisty Neila Duranta, sic na jednu stranu znamená částečný odklon ze zajetých kolejí kapely, na stranu druhou v ní pocítíte novou touhu hledání v dosud neprozkoumaných hudebních oblastech a vědách.

Nová kolekce prvních sedmi písní disku č. 1 tedy pokračuje, alespoň co se úvodních čtyř tracků týká na podobné vlně jako Road. Ona temnota sice není tolik hmatatelná a prvoplánová, přesto zůstává vůdčí silou a hnacím motorem oněch písní. Další trojice už výrazně zjemňuje, ale trudně melancholická náplň každé z trojice žalmů je ještě o to působivější. Věřte, že nemusíte být úplným géniem, aby jste po dnech zabývajících se kódováním alba rozpoznal, že každičký song je silný a nápaditý sám o sobě a dokláže hrdě obstát i v jednotlivém poměřování. Nečekejte tedy žádné songy svižnějšího charakteru, ve kterých vládnou Holmesovy melodie a brilantní prog postupy kapela sype z rukávu. Tyto a podobné segmenty najde posluchač až na disku druhém, který je poslechově natolik náročný, že popsat a zapamatovat si jednotlivé skladby a vůbec jejich sekce, dokáže zabrat několik týdnů či měsíců (to podle četnosti návštěv Resistance ve vašem přehrávači). Já sám jsem se jej zatím dešifrovat příliš nepokoušel a po trojici poslechů dvojky, hodil flintu do žita. Neustále dokola se zabývám pouze jedničkou. A proč ne. Vlastní strategie nechat si pokračování stranou a vrátit se k němu až za pár měsíců, jeví se mi jako nanejvýš příjemné a posluchačsky závazné i obohacující.

Jestliže jsem pět let starou desku slupnul hnedle a s nadšením, novinka je daleko, daleko složitějším a hůře stravitelnějším bonbónkem. Peter Nicholls pěje pořád stejně úchvatně jako v třiadevadesátém, Tim Esau tu má několik špičkových vyhrávek na baskytaru a na jedničce dost upozaděný Holmes hraje hlavně ve prospěch celku a především nálady a atmosféry složených písní. Pěkných pár těžkotonážních riffů předhodí už v úvodní A Missile, a jestliže se vám s prvním poslechem bude zdát brutálně nudná, garantuji vám, že v ní časem najdete solidní zalíbení a zaznamenáte i určitou hitovost.

Kam tedy nové IQ zařadit? Věřím, že ti, kdož je milují už od samotných počátků a jejich vrchol spatřují v desce The Wake, do stropu radostí skákat zrovna nebudou. A skákat nebudou ani následovníci IQ etapy Ever - Subterranea. Naopak posluchači nemající žádný problém s posledními, podstatněji na atmosféru sázejícími a hlouběji pod povrch klasických progresivních struktur jdoucími díly let posledních, budou hurá volat dvojnásobně.

IQ u mne patří k těm kapelám, u kterých nedělám rozdíly. Respektuji je v celé jejich obsahové šíři a snad i proto v jejich katalogu nenecházím černé ovce. Tudíž jsem znovu maximálně spokojen a nadšen (s prvním diskem rozhodně a druhý vnímám jako nahrávku další, monoliticky nezdolnou, pro prog-rockera nanejvýš přitažlivou). Novinka vás dokáže inspirovat jak zajímavým motivem obalu počínaje, na poměry kapely standardně brilantním zvukem, vysoce profesionálními výkony jednotlivých hudebníků, nasazením, neochotou ustoupit z vydobytých pozic, nápaditostí podloženou interesantními aranžmá, i celkovým konceptem rozvrženým do dvou disků.

Bravo IQ!

» ostatní recenze alba IQ - Resistance
» popis a diskografie skupiny IQ


IZZ - Everlasting Instant
2019-10-10

IZZ / Everlasting Instant

5 stars

Další IZZ a tentokrát už jen telegraficky. Deska Everlasting Instant završuje trilogii započatou nahrávkou The Darkened Room a pokračující albem Crush of Night. Já si jej objednal nějak zmatečně popleteně, jelikož jsem měl v úmyslu začít jedničkou a doma mi přistála trojka. No co už, poslouchat odzadu není až takový průser, hlavně že muzika je pořád stejně kvalitní. Efekt postupného zjemňování výsledného soundu od I Move je zde patrný na první poslech. Často se do hry dostává dvojice zpěvaček Anmarie Byrnes a Laura Meade, které přebírají hlavní vokální otěže a hudba IZZ získává na větší jemnosti a proměnlivosti. Osobně mám podobně jako u desky My River Flows nejraději ty vzletné a nadýchané, do romantiky natlačené songy jako jsou bohatě proměnlivé fusion Start Again, dívčím hláskem překrásně malované If It’s True, nebo ještě dojemnější impresionistické The Three Seers. Instrumentace jednotlivých položek je znovu brilantní (viz nápady přetékající Can’t Feel the Earth, Part IV), hlas Toma Galgano rovněž, z nahrávky triská svěžest, lehkost a obrovský skladatelsko instrumentální nadhled... takže, výsledné proporci Everlasting Instant = 4,5 hvězdy nestojí absolutně nic v cestě.

» ostatní recenze alba IZZ - Everlasting Instant
» popis a diskografie skupiny IZZ


Ashbury - Endless Skies
2019-10-09

Ashbury / Endless Skies

5 stars

Žil byl, na východ od země moravské týpek, jež si říkal hejkal. A ten hejkal tuze miloval stařičkou muziku. Psal a psal, popsal o ní stohy papírů a svým nadšením a bezbřehým zaujetím motivoval zástupy těch, kteří zakrátko kráčeli v jeho stopách. Jedním z mnoha, jež čerpali z jeho odkazu, byl další pisálek a hudební zanícenec horyna.

To díky hejkalovi objevil horyna klenot jménem Ashbury, načež mu patří veliké díky. Prachem století pokrytou americkou jedno-albovou chuťovčičku, vydanou počátkem osmdesátých let, která však svou hudební náplní náleží spíš do epochy předchozí.

Jak už jinde nastínil před-recitátor hejkal, jde o poctivý a vysokooktanový melodický hard rock s jemnou art rockovou příměsí. Z muziky Ashbury je cítit epika (jen mrkněte na ten pěkný obal), výpravná atmosféra i emoce. Vokál Randy Davise vás zalechtá u srdéčka a některé melodie dvojice kytaristů nezapřou školu Marka Knopflera a jeho Dire Straits. Deska má pro svého posluchače připravených několik vrcholů. První dvojice skladeb k nim určitě patří, stejně jako na velice melodickém a příjemném kytarovém rifíku postavená skladba Vengeance. Osobně ji vnímám jako takový derivát Wishbone Ash, z jehož osnov mohli čerpat i první heavy metalové soubory počátku let osmdesátých. Druhá půlka je vyloženě postavená na španělkách a doznává širší epický rozměr. Hned první taková skladba Madman, je ukázkovou citací, jak skloubit melodiku, odpichnutý refrén a prvotní fantasy kouzlo. S Mystery Man jsou tu opět Dire Straits s pohádkově výpravnějším rozměrem v zádech…

Osmdesáté roky hudbě podobné jakou na svém debutu předvedli Ashbury úplně nepřáli. Je určena spíš snílků a fantastům, kteří si tu svoji středozem dovedou vybájit prostřednictvím mýtů a legend. Stačí počkat až se sešeří, zavřít oči a pustit si Endless Skies. To kouzlo připluje vzápětí samo.

» ostatní recenze alba Ashbury - Endless Skies
» popis a diskografie skupiny Ashbury


Asia - Aura
2019-10-08

Asia / Aura

4 stars

Základní sestava britských pomp-rockových aristokratů Asia, se na přelomu letopočtu 2000 začínala drolit zevnitř. Po skvostně nastartované další etapě Downesova dítka, a trojici v dvouletém harmonogramu předkládaných výborných A- alb Aqua, Aria, Arena, najednou dvojice Downes/Payne osiřela. K materiálu který spolu napsala, si do studia pozvala řadu význačných hvězd, s jejichž pomocí dala dokupy jedenáctku tentokrát spíše než pomp-rockových, tak pop-rockových kompozic.

Na tomto materiálu je jasně vidět, že ani brilantní armáda muzikantů vám desku zachránit nedokáže, pokud je pospojována ze surovin, které spolu držet nechtějí. Howe, Crichton, Govan s kytarou na krku, či Sturgis, Colaiuta, nebo Phillips u bicích, nepředvádí se svými nástroji žádné světoborné výkony, jelikož kde nic není, ani....neboli, když nenapíšete dostatečně silný song, jak se vám má podařit u obecenstva zabodovat. Asia vždy byla soft, ale tahle deska je ultra soft. Pudinkově rozteklý sirup na nápady v té době chudých muzikantů, kteří, čekali zázrak od sestavy snů-kteráž-to na papíře může se tak jevit. Tak přesně takto jsem reagoval na tuto desku po prvním, až řekněme pátém poslechu. Tady se však dvojnásobně vyplatí vydržet a poslouchat neustále dokola, tedy za předpokladu, že vám styl a směr kapely/alba vyloženě nepijí krev. Čas je mocný čaroděj a v případě Aura účinkuje dvojnásob. Po měsíci si tak desku zařadíte spokojeně do skříně vedle ostatních A-alb Downesových Asia. Je zde hned celá fůra k zápisu hodných okamžiků, které A.O.R.-posluchač lehce rozpozná. Například nachově nadýchané melodie v úvodním rozjitřeném tracku Awake, příjemná rádiová jistota Wherever You Are, typická Paynovka The Last Time, a především dravá jazda Free. K těm povedenějším bych přidal i klenutou parádu The Longest Night a závěrečný instrumentálně pohádkově mlžný opar Aura.

Paynovu éru mám u Asie stejně rád, jako tu Wettonovu a na trojici předešlých alb nedám dopustit. Deska Aura pár slepých odboček nabízí, není to však nic katastrofálního a oproti už zhola nepovedené poslední pečeti této sestavy, sic rockovější, přesto markantně bezduché (poprvé na A nezačínající) Silent Nation, je tohle ještě pořád solidní prácička.

» ostatní recenze alba Asia - Aura
» popis a diskografie skupiny Asia


Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
2019-09-27

Budgie / Never Turn Your Back on a Friend

5 stars

Kapela Budgie je stařičká rocková formace pocházející z Walesu, která sklízela své největší úspěchu hned při prvním startu ostrovního syrového rocku na počátku sedmdesátých let. Její klasické tříčlenné složení produkovalo enormně ostrou rockovou formuli, a i když nebyla komerčně nikdy tak úspěšná jako jiní slavní kolegové té doby, kvalitou zcela srovnatelná družina se co do významu právě s takovými spolky mohla směle poměřovat. A přirovnávání Budgie (což v překladu znamená andulka (koukněte na obálky jejich alb), no kdo tohle mohl jen vymyslet, nejspíš asi kapela sama:-) k Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath co do syrovosti, riffovosti a opravdovosti hudebního jazyka, není vůbec od věci.

Budgie si u mne drží jedno nesmazatelné prvenství. Už navždy je budu mít zafixované jako kapelu, jenž zcela neochvějně zaujímá první pozici co se týče dlouhověkosti výdrže přijetí jejich hudby za svou a akceptování jí v podobě jaká je. Ta naše společná známost může trvat víc jak jedno desetiletí, během kterého jsem je nesčetněkrát testoval, avšak vždy s totožným výsledkem. Po pár sekundách, někdy jsem vydržel i minuty, bylo učiněno rázné STOP ! Nechutenství způsobené vysokánským hláskem zpěváka Burke Shelleyho se opakovalo do nekonečna. Tahle jeho hlasová hradba byla pro mne tak vysoká a dlouho nepřekonatelná, že pomýšlet na nějaké přizpůsobení se hudbě Budgie znamenalo nemožné.

Až jednou, při poslechu desky Pavlov's Dog - Pampered Menial, jsem se na Budgie rozpomenul, po osmapadesáté (alespoň:-) je znovu otestoval a najednou, světe div se, bylo to tam. Pavlíkův shouter David Surkamp má podobně, ve stratosféře položený hlas jako Shelley a když mi najednou nevadil ten, byla vyšlapána cesta i pro hudbu Budgie.

Musím rovněž přiznat, že jako rodilý arťák mám k podobně syrové a drsné muzice občas výhrady a nešmakuje mi vždy toliko, jako učesanější soubory té doby, nebo let pozdějších. Ale Budgie jsou vysoký level. Ta nepřístupná venkovní slupka je jen na odiv. Uvnitř bublá pěkně rozžhavený, do vysokých obrátek vytůrovaný motor, který vás spolkne jako sardinku.

Hodně jsem přemýšlel, kterými Budgie začít poprvé. Mezi fans zřejmě nejoblíbenější, krapet přístupnější deska Bandolier vypadala jako zcela ideální volba. Ale nakonec jsem ustoupil a zvolil si třetí placku, recenzovanou Never Turn Your Back on a Friend. Moc se mi líbil motiv na obalu (i když ani ty další nevypadjí zle) a při testu mne doslova sfouknul ústřední motiv/riff úvodní skladby Breadfan. Bylo vymalováno. Never je a bude tou navždy úrvní-Budgie, čímž bylo sémě vzpomínek zaseto.

Pojďme k desce samotné. Skladba Breadfan obsazuje po zásluze pol position a patří díky svému neutuchajícímu energickému riffostroji k tomu nejlepšímu nejen na desce. Píseň doslova upaluje ve spurtujících kytarách a divokých melodiích. Ostré tempo, zápal, nasazení, ale i lehoulinké akustické přemostění za půlí a roztomile vyšívané obrazce klidného zpěvákova hlasu, to všechno nabídne úvod alba. Baby Please Don't Go je zase ohnivá až vás pálí v těsné blízkosti sluchovodů. Krásně sejmutá basa, rozverné tempo a roztomile naříkavý Burkeho vokál. Velká chvíle Tonyho klasické kytary a Shelleyho něžného vokálu přijde ve třetí You Know I'll Always Love You. Krása. Po malinko slabší You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, přichází zlatý hřeb desky, slabikář metalové hry v tvrdé a nepředstavitelně hutné pecce In The Grip Of A Tyrefitter's Hand. Kytarové citace, bicí palba a basové orgie společně vytvářejí smyslné orgastické představení ohromné síly, připodobňujíce své řádění k ohavným běsem fašistické válečné mašinérie. Takovou nekontrolovatelnou silou tato skladba disponuje. Naštěstí právě včas následuje další porce odlehčení ve slaďoučké prázdninové ukolébavce Riding My Nightmare. No a na konec nepřijde Japonec, ale další ohromná věc pojmenovaná Parents. Do ní kluci nahečmali vše typické a zároveň i progresivně nové pro styl Budgie. Hymna jako hrom.

Teď jen přemýšlím, jakým sloganem tu recenzi zakončit. Co třeba otřepaným výrokem – o jednom z nejlepších alb sedmdesátých let? A možná nebudu ani moc daleko od pravdy.

» ostatní recenze alba Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
» popis a diskografie skupiny Budgie


Big Big Train - Grand Tour
2019-09-26

Big Big Train / Grand Tour

3 stars

Abych se přiznal, nějak nevím přesně jak hodnotit nový výtvor britských Big Big Train. Jestli z něj mám být nadšený, nebo jen letargicky přikyvovat nad něčím, co už nepřináší žádné novum, ale pouze potvrzuje určitý standard a přitakání k dávno vydobytým pozicím. Doba, kdy byla kapela totálně hladová a předkládala divákovi silně inovativní díla jako The Difference Machine, oba díly stylotvorného a pro kapelu určujícího top produktu English Electric, nebo i tisíci vlivy prorostlé dílko Folklore jsou v nenávratnu.

B. B. T. se až otravně a přebujele utápí v pře-pastorálně unylé atmosféře a svými uspávacími, nad deseti minutovou hranici klopýtavými ukolébavkami dovedou posluchače unudit k smrti. Přitom je ještě začátek desky nadmíru stravitelný a velice funkčně sestavený. Úvodní dvojice skladeb (po koncepčně povinném intru Novum Organum) Alive a The Florentine vyznívá elasticky a hybně. Poutavá instrumentace a příjemně svižné tempo vtáhnou do děje, stejně jako sic pomalý, zato výpravný a dobově usazený epos Roman Stone s precizní dechovou částí v druhé půli. Instrumentální Pantheon je posledním záživným/výživným kusem na desce. Od tracku č. 6 naráží produkce současných Big B. T. na úskalí a limity svého přešlechtěného stylu. Hlavní chyba není ani tak ve stopáži jednotlivých kompozic, jako ve vatovité náplni romanticky přeslazených útvarů překrývajících jeden druhý. Longdonův hlas je až příliš sterilní a plačtivě usedaví. Částečnou vzpruhou je naštěstí poslední instrumentálně obohacující číslo Homesong, konfrontující uvnitř taneční a poklidné roviny tvorby kapely v brilantním nástrojovém balení.

Pevně věřím, že nová kolekce Big Big Train dokáže jejich letité fandy znovu pobláznit a řadu z nich i potěšit. Není to vyloženě špatná a už vůbec ne slabá deska. Jen její příliš silný eklektický směr pramenící z nedostatku svěží a nové invence, žene soubor na tu stranu barikády, proti které ještě před pár lety s rozhodností bojovala.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grand Tour
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Audience - Friend's Friend's Friend
2019-09-25

Audience / Friend's Friend's Friend

5 stars

Tenhle poklad sedmdesátých roků mi pomohl vyštrachat stejně jako jemu mnoho podobných kolega hejkalík. Na recenzi jsem narazil náhodou a nebýt cirkusově střiženého crazy obalu, možná bych šel bez zájmu a počtení o dům dál. Tahle zastávka se ale vyplatila a rázem přetavila v pořádnou porci zvědavosti. S pomocí Discogs ležela deska tři měsíce na kraji stolu s dalšími adepty až do minulého týdne, kdy na ni přišla ta správná chuť.

Když bych měl do nějaké posloupnosti zahrnout přednosti a klady které mne na kapele Audience, potažmo desce Friends, Friends, Friend zaujali nejvíce, pořadí by bylo asi následující. Vše odstartovala-

a) hejkalova recenze

b) šaškoidní obal

c) emotivní přednes zpěváka Howarda Wertha místy připomínající Micka Jaggera

d) nástrojové obsazení s lahodně prozpěvující flétnou a často temně dunícím ságem

e) slušná zásoba zvukomalebných, elektriky zbavených poloh

f) celková jazzová orientace většiny skladeb a jejich variabilní šíře

a pak také píseň č. 6. nazvaná Ebony Variations – svým charakterem a nástrojovým obsazení tolik mi připomínající milované Moody Blues (snad vyjma klasicistně-lidovkových pasáží vně).



Takže...hejkalovi obrovské díky za prima objev a pět bodů pro Audience - novou to srdeční recenzentovu záležitost.

» ostatní recenze alba Audience - Friend's Friend's Friend
» popis a diskografie skupiny Audience


Forcefield - The Talisman
2019-09-25

Forcefield / The Talisman

4 stars

Téměř v totožné době kdy jsem se potkal s projektem Phenomena, proběhlo i mé další setkání s podobným all-stars bandem osmdesátých let, kapelou Forcefield. Náhoda, nebo...

To seznámení je vskutku haluzoidní. Spolupracovník z hokny mi dovalil na přečtení několik cca půl roku starých čísel časopisu Spark, který samozřejmě znám a v raném mládí (kdy nějaký internet byl absolutně cizím pojmem) jsem jej se zájmem sledoval i kupoval. Ta doba pochopitelně dávno minula a to co je uvnitř mne z 90% už neoslovuje, ale jelikož i on se k časopisu dostal za prapodivuhodných událostí zcela náhodně (byla mu na jakési akci nabídnuta zdarma) a též nejevil velký zájem na jejich vlastnictví, spíš ze zvědavosti jsem je v rychlosti prolistoval. V rubrice klenoty albových archívů (nebo nějak podobně) jsem narazil právě na pojem Forcefield. Recenzována byla v pořadí třetí nahrávka s Grahamem Bonnetem, od jejíhož vzniku letos uplynulo rovných třicet let. Mne však podstatněji než tato zaujala po poslechovém nástřelu deska předešlá – The Talisman. Právě na ní účinkuje osobní miláček recenzenta, zpěvák Tony Martin, který tou dobou právě našel zaměstnání u Black Sabbath kde startoval s deskou Eternal Idol. Poté se asi nejvíce proslavil nahrávkou Headless Cross, ke které byl pozván kámoš z Forcefield, bubeník Cozy Powell a na album Tyr i basák Neil Muray. Nejzajímavější postavou tohoto projektu je jistě jméno člověka s vysokým kreditem - Jan Akkerman, kytarista holandských prog/fusion rockerů Focus. Zajímavé spojení.

Forcefield nabízí klasický model osmdesátkového hard-rocku a když mám srovnávat právě s projektem Phenomena, tak na rozdíl od něj je dvojka forců hřmotnější, kytarovější, údernější a daleko prosta sytezátorového oparu, který má mnohdy u Hughesova bandu vůdčí roli. Z devítky/jedenáctky(dva bonuusy) skladeb jsou čtyři covery: stejně jako na debutu tu jsou zastoupeni Kinks (povedená, malebně znějící Tired of Waiting For You ) a Deep Purple (k sobě naroubované Black Night spolu se Strange Kind of Woman), dále Cliff Richard (píseň Carrie, jejíž zvuk a nádech je podobný písním Rush z období Hold Your Fire) a kanadští Streetheart se známou hitovkou Without Your Love (tady Martin hlasově doslova exploduje). Další písně jsou autorské. Začátek i konec obstarávají instrumentálky (první je romanticky malebná titulka Talisman, plná čarovného kytarového sólování a nádherně předoucí basy Neila Murraye, poslední The Mercenary rocková divočárna), čímž se nám vygeneruje čtveřice klasických zpívaných čísel. Poslední I Lose Again spadá do kategorie dojemných baladic (sóla jako od Latimerových Camel) a Year of the Dragon spolu s dvojicí Heartache a Good Is Good patří k pilířům desky. Ve hravé Year... dominují Cozyho bicí dovednosti, opět silně vystrčený Murray a krásně klenutý Martin. Heartache je dojemnější, pomalejší a atmosféricky vystupňovaná pecka se silnější podporou v klávesách a zapamatovatelným refrénem. Good Is Good pak klasické rockové číslo hrané od podlahy v pěkně svižném tempu.


Dvojka The Talisman a komerčnější/přístupnější třetí Bonnetova deska To Oz and Back patří k tomu nejlepšímu, co nám mohl konec let osmdesátých v hard-rockové branži nabídnout. Sběratelé a milovníci tohoto stylu proto neváhejte a prostřednictvím Discogs si desky opatřete. Garantuji vám, že nebudete litovat.

» ostatní recenze alba Forcefield - The Talisman
» popis a diskografie skupiny Forcefield


Phenomena - Phenomena
2019-09-24

Phenomena / Phenomena

4 stars

Tak na tenhle hard-rockový skvost jsem k mému velkému údivu narazil teprve před pár měsíci. Vůbec nechápu jak mi pojem Phenomena mohl tak snadno protéct okolo mých rockových uší. Navíc když jde o all-stars team (které mám většinou rád a těším se, s jakou hudbou podobný slepenec celebrit vyrukuje). Zkrátka někdy se tak stane, jelikož to obrovské množství informací v tomto případě o hudbě se těžko dá poodkrýt do všech směrů.

Když jsem tedy onen projekt zaregistroval, začal jsem se okamžitě pídit po albech která vydal. Tento debut je ultimativní a jasně nejlepší, který spolu naše hvězdy natočili. Snad ještě dvojka, ale pak … další sestavy se hodně měnili, drolili a postupně přicházeli hráči druhé ligy. Poté byla práva na značku prodána a projekt se kvůli zisku udržoval dál, ale jména formátu Hughes, Powell.... jen tak někdo nenahradí. Samozřejmě, především jde o kompoziční stránku věci a ta je na debutu brilantní.

První Phenomena představují klasický osmdesátkový hard-rock položený na kreativní rytmice - bicí Cozy Powell/ basa – Neil Murray, kteří se za pár let sejdou u Iommiho Black Sabbath. Kytary má na starosti dvojice John Thomas (pozdější Budgie) a Mel Galley (Whitesnake, Trapeze) a za mikrofonem stojí mohykán the voice of rock Glenn Hughes. První impulz k založení tohoto souboru prý přišel od Melova bratra, producenta Toma Galleye.

Deska obsahuje osmero zpívaných kompozic a jednu poslední, atmosféricko-instrumentální věc.

Titulní jízdu Kiss Of Fire načne Hughesovo zvolání na pozadí kláves Richarda Bayleyho. Ty mají v celé skladbě i albu důležitou roli a spolu s něžnými akustikami malují klasický hardockový odér plně náležící osmé dekádě. Maximálně hitovou dvojku Still The Night znám x let z Norumovy sólovky Face the Truth, na které zpívá rovněž Glenn. Tato původní verze není natolik rozličná, snad jen důraznější podíl zde mají klávesy. Tady si pro změnu bouchne Ted McKenna. Netradiční part houslí je naroubován do skotsky znějící odpichovky Dance With The Devil. Phoenix Rising zastává funkci nádherné balady-oplodňováku s refrénem z říše snů a Believe je vzletná nadýchaná rockovice made in osmdesátky. V podobném duchu se nese i zbytek této bodré a nevtíravé desky.

Debutní album projektu Phenomena nabízí "nevtíravý" Whitesnake-ovský osmdesátkový model (zbavený bluesové skořápky) pompézního hard-rocku, ve kterém kytary spolu s klávesy malují nádherné romantické scenérie a Glenn Hughes znovu dokazuje, proč patří k totální pěvecké extratřídě.

» ostatní recenze alba Phenomena - Phenomena
» popis a diskografie skupiny Phenomena


IZZ - My River Flows
2019-09-23

IZZ / My River Flows

5 stars

Prvotně měla být na tomto místě recenze na zcela nový produkt IZZ, desku Don´t Panic. Ale po pár pokusech prostřednictvím internetového poslechu jsem (možná) dočasně usoudil, že není s jejím pořizováním kam spěchat, a místo toho si od nedostižných britských dodavatelů současné prog muziky CAERLLYSI MUSIC objednal dílko toto.

Deska My River Flows měla v době svého vzniku nelehký úkol. Po třech letech navázat na v krátké době rychle legendární a do dnešních dnů veskrze nesmrtelnou nahrávku předchozí I Move. Z té se postupem let stal kult zaoceánské progresivní scény a směle se zařadil vedle alb z podobné líhně jako jsou a dekádu starší výtvory As the World, nebo Beware of Darkness. Nemá cenu si lhát, to se kapele tak úplně nepovedlo a nepovedlo se to v plném rozsahu ani žádnému z dalších děl IZZ. Ale to přece není nic tak divného a překvapivého. Hodně dřívějších i současných kapel má svůj Mont Ev ve své druhé, třetí, či čtvrté nahrávce a jeho překonání v očích fans bývá úkolem zcela nadlidským.

V mých proporcích je tato deska přístupnější a malinko „písničkovější“ verzí díla předešlého. Zvukově aktuálně znějící sbírka osmi nápaditých a vcelku originálních kompozic disponuje hned několika silnými atributy. Ten první je malinko podprahově ukrytý ve výrazné, s opakovanými poslechy vystupující melodičnosti, která místy vyznívá až civilně hymnicky. Právě do ní jsou naroubovány srozumitelné texty a fráze Toma Galgano, kterého často podporuje dvojice vokalistek Anmarie Byrnes a Laura Meade – další to ze silných zbraní tohoto souboru. Třetí deska je prosta elektronických výletů a vůbec nějakých moderně znějících extempore z minula. Zní eklektičtěji a civilněji. Její kouzlo leží v propojení hravě obyčejné až jednoduché písničkovosti, prostupující do složitých sofistikovaně laděných struktur a tempových kotrmelců. Na diváka je tudíž ušita taková malá nenápadná past, při které se honí kočka s myší.

Jednotlivé a velice silné songy do rozboru zahrnovar nebudu, (nejraději mám křehké (chvílemi až Beatlesácké) věci na pozici tři až sedm), ale nedá mi abych nezmínil píseň poslední, více jak dvacet minut dlouhou suitu Deafening Silence. Ta je velmi často spřádána z jemných, jazz-rockových nití a disponuje pozitivně pohádkovým nábojem. Některé letmé kytarové nuance, vyhrávky na klavír, kytarová sóla, pochodující a hravá rytmika, dámské vokální části sólové i sborové, nachové opary kláves, plačtivý Galganův hlásek, to všechno a ještě víc přispívá k nezaměnitelnosti soundu IZZ jako jednoho z předního prog-rock a a jazz-rock-ového giganta na mapě s inteligentní hudbou.

Pro mě osobně je deska My River Flows stejně přitažlivá jako předešlá I Move. Proto plný počet.

» ostatní recenze alba IZZ - My River Flows
» popis a diskografie skupiny IZZ


Windmill - The Continuation
2019-09-18

Windmill / The Continuation

5 stars

Bylo jen otázkou času, kdy si horyna vyřídí objednávku na další desku Norských Windmill. A jelikož s nimi začal odzadu, nahrávkou loňskou, druhá v plánu byla dvojka The Continuation – tedy pokračování.

Kapela Windmill se pro mne stala zřejmě nejpříjemnějším zjevením loňského ro(c)ku. S deskou Tribus mě tahle parta dostala totálně na lopatky. Tak brilantní prog-rock se neslyší každý den. Do detailu vypiplaná nahrávka zvládnutá zcela profesionálně jak po stránce zvukové, tak především kompozičně aranžérské, si okamžitě s prvním poslechem snadno proklestila cestu do mého srdce. V blahé paměti mi uvízla zmínka Petra59 o tom, že právě The Continuation je ještě dokonalejší než Tribus.

Drobná odbočka: Kolega Mayak se tu před pár dny/týdny v nějaké debatě vyjádřil o rozloze norské progresivní scény ve smyslu její velikosti, kvality a kvantity. Osobně nejsem ten typ, co podobné oblasti zaujatě zkoumá a vyhledává stále nové a nové talenty. Jestli si dobře vzpomínám na jeho hodnocení, tak země fjordů prý disponuje snad padesátkou kvalitně zajímavých kapel z hudebního teritoria, které tu všichni tak milujeme. Takový seznam mě připadá značně nereálný a přemrštěný, ale na druhou stranu sousední Švédsko mělo v hudební oblasti vždy co nabídnou, tak proč by dnes nepřevzali štafetu zrovna Norové. A jelikož se v objevování nových hudebních adeptů držím striktně při zemi, bohatě si z oné oblasti vystačím s trojicí Wobbler, Gazpacho a právě Windmill. Tyhle tři skupiny jsem si poslední rok-dva totálně zamiloval a nedám na ně dopustit. Každá je úplně jiná a každá je nesmírně kvalitní. Postupně vyzobávat jejich diskografie je závislost i zábava zároveň.

Windmill jsou naprosto jedineční i když nikdy nepopírají své kořeny zapuštěné v hudbě sedmdesátých let. Jejich příjemný folkově severský nádech, vzletné a nenucená aranžmá, Jethro Tull-ovské flétnové motivy, nadýchané melodie, i lehce swingující rytmika spolu tvoří gró jejich repertoáru. Při poslechu muziky Windmill vás ty melodie a zpěvné linky přenesou do dob z před padesáti lety. Budete mít nutkání podobně jako klučina na obalu desky přelézt jakousi imaginární betonovou zeď, a vydat se vstříc neznámým dálavám a proměnlivým krásám přírody, která na této planetě ještě zůstala. Kluci jsou mistři ve vyvažování různých instrumentálních sekcí, jejich přednes není zbytečně komplikovaný a svou vynalézavostí vyznívá přehledně a upřímně. Oni zkrátka ohromit dovedou a navíc v několika směrech zároveň.

V případě The Continuation jde o další skvělé album. Jeho poslech jsem si od první minuty nesmírně užil a věřím, že každý pravověrný prog-rocker musí být z takové muziky nadšený podobně.

» ostatní recenze alba Windmill - The Continuation
» popis a diskografie skupiny Windmill


Sylvan, Nad - The Regal Bastard
2019-09-17

Sylvan, Nad / The Regal Bastard

4 stars

No vida a pak že to nejde. Nad Sylvan překvapuje. S každým svým dalším výtvorem se pomalu snaží vymanit z Genesisovských kleští a vydává se vstříc nepoznaným dálavám na širém oceánu zvaném hudba. Jestliže byl předposlední počin Courting the Widow klonem Gabrielovské etapy velkým Genesis, následovník The Bride Said no už balancoval na pomalém odklonu směrem k větší pružnosti a variabilitě, pak disk poslední představuje "staro-nového" Sylvana, bažícího opustit stylovou škatuli a nadobro za sebou zanechat nálepku Genesisovského klonu (nebo klauna:-). Nad se prý snad kdysi dávno zabýval populární muzikou a je to právě pop (ale pořád hodně progresivní), ke kterému se na stará kolena zase obloukem částečně navrací.

Nad není v žádném případě typem umělce bořiče, snažíce se za každou cenu brouzdat neprozkoumanými hudebními cestičkami. Jde o usedlíka léta spolupracujícího s osvědčeným týmem hudebních perfekcionistů – viz výčet hostů nahoře, který si píše muziku sám a pro své potěšení. Jméno si udělal vedle Steva Hacketta v programu Gabrielovsko Genesis-ovských koncertů, od kdy jeho hvězda stoupla strmě vzhůru.

Letos nemalé hrstce věrných předložil další důkaz o své aktivitě a neutuchající chuti vydávat desky a zpívat. Časově sympatická kolekce nabízí v rozumné míře kombinaci popu, progu, pastrorálních hrátek i malinko toho kýčovitého patosu. Ten k Sylvanovi hold patří. Zpěvák je rád nostalgický, sentimentální i romanticky výpravný.

Jak jsem psal na začátku, pro mne je tohle album částečným překvapením a zdá se, že ho budu mít ze Sylvanovi trilogie nejraději. Přináší velikou porci pohody, zajímavých motivů, je dějově přitažlivé a nedrží se striktně jedné stylové předlohy.

» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - The Regal Bastard
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad


United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss
2019-09-16

United Progressive Fraternity / Planetary Overload ' Part 1 ' Loss

4 stars

Netuším jak to v sobě mají zakódované jiní posluchači, ale já osobně pokud delší dobu poslouchám pouze produkci z vlastní soukromé sbírky, hudbu starší i novější, za nějaký čas mám doslova obrovský hlad po něčem doposud neslyšeném. A je jedno, jestli to jsou nahrávky aktuální, například letošní, nebo stará dříve nahraná alba, která jsou pro posluchače nová z důvodu neznalosti.

Podobný impulz jsem dostal zrovna minulý týden a začal rozbalovat nasyslené obálky a krabky z posledních měsíců, ve kterých se ukrývá moře hudby pro zapáleného jedince natolik interesantní. Z té skrumáže jsem vyčlenil desítku cd, na které jsem měl aktuální rajcovní chuť a která mě do oka kápla sama. Ve oné kupičce se ocitly jak nahrávky sedmdesátkově dobové, tak alba letošní. A jedním z nich je i nový produkt mých oblíbenců UPF.


Pamatujete ještě na australskou prog-rockovou squadru Unitopia a její fantastickou dvojici alb The Garden a Artificial? Pokud ano, tak jistě víte, že jejím rozštěpením vznikly dva soubrory. Southern Empire vedené klávesistou Seanem Timmsem a právě UPF, neboli United Progressive Fraternity, kterým vdechli život zpěvák Mark Trueack, kytarista Matt Williams a perkusionista Tim Irrgang. Poslední dvojice se na desce nové sic nepodílí, ale zato je nahradil člověk v posledních letech s progem neuvěřitelně srostlý, světoběžník a multiinstrumentalista (dokáže hrát snad na vše, co vydává nějaký zvuk :-) Steve Unruh ze spřátelených Samurai of Prog.

Na ploše sedmdesáti pěti minut nám dvojice Trueack-Unruth (ten vytvořil s Markem velmi silné pouto) představuje kolosální hudební dílo tvořené tisícovkou moderních prog-rockových barev a všemožných přiléhajících odstínů. Za podpory několika s kapelou spolupracujících interpretů a desítkami dalších hostů (ten výčet je vskutku impozantní) rozličných instrumentálních profesí, vdechli život dílu nazvanému Planetary Overload ' Part 1 ' Loss. Dá se říci, že to navazuje přesně tam, kde předchůdce Fall in love with the world skončil. Ale připadá mi, že nový materiál je ucelenější, hudebně sevřenější a aranžérsky dotaženější. Jestliže hudba Unitopia v sobě nesla výrazný hitový potenciál a spousta skladeb z vyjmenovaných alb disponovala zpěvnými refrény a množstvím zapamatovatelných fragmentů, hudba UPF stojí na opačném pólu. Zde je kladen maximální důraz na kompoziční finesy jednotlivých skladeb a dokonalou vzájemnou proaranžovanost jednotlivých nástrojů. Hudba je tudíž mnohem méně stravitelná a hůře zapamatovatelná. Sofistikovaný skladatelský přistup a virtuózní schopnosti každého z členů však z jednotlivých položek činí nanejvýš aromatickou hmotu, která je od prvního kontaktu velmi plastická a proměnlivá. Posluchač orientující se v hudbě výše jmenovaných kapel je lapen takřka okamžitě a ihned cítí, jak silný účinek dokáže mít hned první setkání s deskou.

Pro mne je nová práce United Progressive Fraternity přesně taková, jakou jsem si přál aby byla. Hudebně bohatá, instrumentálně zajímavá, aranžérsky ucelená a především nápaditě prvotřídní. Že je její výsledný sound za jedna a Markův pěvecký výkon znovu impozantní nemá vůbec cenu zmiňovat. To jsou prvotní předpoklady, který člověk od dvojice Trueack-Unruth čeká automaticky. A na adresu Artworku Eda Unitsky musím znovu zvolat jen bravo mistře, další velká paráda z vašeho pera.
Od aktuální desky mám jen pramalý odstup a proto budu zatím hodnotit zdrženlivě 4-mi body s pootevřenými vrátky k tomu pátému...

» ostatní recenze alba United Progressive Fraternity - Planetary Overload ' Part 1 ' Loss
» popis a diskografie skupiny United Progressive Fraternity


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
2019-09-13

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2

4 stars

Pokud bych si pustil tuhle druhou Gabrielovu desku jako novinku v roce kdy právě vyšla a do té doby poslouchal jen první alba Genesis, Yes, Pink Floyd, King Crimson a první desky jeho kolegy Steva Hacketta, musel bych být dokonale zděšen. To co na ní Peter předvedl, je totální přetrhnutí všech mateřských pout s jeho původním působištěm, které jej doteď svazovalo a nastolení zcela nového a nekompromisního směru. Směru silně, ale opravdu silně inovativního a veskrze progresivního.

Už první o rok starší deska jasně naznačila, kudy se zpěvák hodlá vydat. A dvojka jen potvrdila zvolenou cestu za tu správnou, která velkou oklikou míjí všechny hudební klišé a jde si tvrdě za svým cílem. Gabrielovi je absolutně cizí nějaká podbízivost a zaprodanost. Napsal a složil nehitové, mnohdy bizarní, enormně hravé, osobní a zvukově i nástrojově překrásně laděné album. Jeho barevnost a vnitřní sepětí mne dostalo hned při prvním poslechu a i když to zpočátku nevypadalo na 100%, dnes po důkladném proposlouchání jej neváhám označit za další zpěvákovo mistrovské dílo.

Zvukově dotažené parády D.I.Y., Animal Magica Exposure, vystřídají bizarní Gabrielovi chutě v On The Air, nebo A Wonderful Day In A One-Way World. Ale nejkrásnější věci jsou ty emočně tikající rozbušky jako Mother Of Violence, White Shadow, Indigo, Flotsam And Jetsam a závěrečná Home Sweet Home. Ty patří do zlatého zpěvákova portfolia.

A pokud vám ta kvalita stále uniká, mrkněte na jméno producenta desky, to vám leccos napoví. Není jím nikdo jiný než veliký věrozvěst všeho nového a pokrokového, pan Robert Fripp. A právě jeho novátorský pohled se zasadil za to, jak deska zní a jak ji dnes vnímá její okolí.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Eloy - Colours
2019-09-12

Eloy / Colours

5 stars

Eloy-ovský (alespoň dle horyny) majstrštyk Silent Cries and Mighty Echos patří mezi mé nejoblíbenější desky. Po vstřebání tohoto a předešlých děl německé space-rockové družiny jsem byl pochopitelně zvědav, jakým směrem myšlenky jejich lídra Franka Bornemnna pokračovali. Dle otestovaných nahrávek mi vyšlo, že především dvojice alb Colours a Planets budou uspokojovat mé nároky na kvalitu a nezaměnitelnost výsledného soundu kapely. To, co přichází v letech osmdesátých už příliš nekoresponduje s tím, co bych od Eloy osobně rád slyšel a myslím, že až deska The Tides Return Forever napravuje pošramocenou pověst kapely z desetiletí předešlého.


Zpět ale k nahrávce Colours.
Zmáčknete tlačítko play a rázem si připadáte, že posloucháte některou z produkcí Alana Parsona. Začátek alba obstarává velice dojemná hra dětských hlasů proplétajících se skladbou Horizon. Ty navozují překrásně tajemnou atmosféru a trochu té syntetiky Eloy rádi odpustíte. Poté přichází nejslabší položka nahrávky, skladba Illuminations, kterou s předešlou produkcí kapely dokážu jen těžko pospojovat. Naštěstí děsivé vjemy na začátku třetí Giant i celkový charakter této skladby veškeré polemiky rychle vyvrací. Tady jsou už Eloy snáze identifikovatelní a také daleko vynalézavější. Na chvíli zavřete oči a v ten moment se vidíte, jak nenuceně proplouváte vesmírem okolo tisíců zářících hvězd, nachově zahuštěnou mlhovinou a před vámi se otevírají nedozírné dálavy té těžko popsatelné okolní velkoleposti. Ve čtvrté Impressions jste už zcela v područí Eloy a při tónech akustiky kterou bryskně doplňuje flétnová melodie, se vám po těle rozhostí nekonečný pocit blaha. Gobelíny vyšívané vesmírným barevným prachem rozvěšují Eloy v souladu s vaší cestovatelskou misí všude okolo a po celou svou hrací dobu. Nehrozí, že by jste se snad chvíli měli nudit, nebo že by vám kapela něčím nepříjemným nekápla do noty.

Oproti předchozí desce zkrátili Eloy stopáž a malinko ubrali na složitosti. Skladby jsou přehlednější, nadýchanější a opar Pink Floyd se začíná zase vzdalovat. Deska nepůsobí tak velkolepě jako Ocean, fatálně jako Dawn a není ani rozprostřena do tolika světových stran jako Silent... Tyhle fakta ale nenaznačují nic o úbytku invence, nebo ztrátě vlastní identity. Eloy v roce 1980 představují další ze svých atmosférických monolitů, který je radost poslouchat.

Neodpustím si malou výtku k remasterovanému cd, které ztratilo přes svou ořezanou dynamiku kus vlastní duše. Tady se oplatí původní vydání a nebojte se jej pořídit z druhé ruky. Ten krásný analogový space zvuk právě u Eloy stojí za to. Právě ten jejich muziku „dělá“.

» ostatní recenze alba Eloy - Colours
» popis a diskografie skupiny Eloy


Kaipa - In The Wake Of Evolution
2019-09-11

Kaipa / In The Wake Of Evolution

5 stars

Podobně příjemné vibrace jaké ve mně vyvolalo album Notes From the Past, jsem zažil i s deskou In the Wake of Evolution. Sice jsem ještě neslyšel předchozí nahrávku Angling Feelings – první s novým mužem na kytaře Per Nilssonem, ale deska recenzovaná na mne působí, jako by se jejím prostřednictvím švédská Kaipa znovu probudila k životu, a podobně jako na Notes ze sebe toužila vymáčknout to nejlepší možné.

Nejen že mi Roine Stolt u souboru vůbec nechybí, Per ho nahradil víc než bravurně, ale zdá se mi, že bez jeho podílu a identifikovatelně typické hry, mohl soubor daleko víc roztáhnout křídla a vyzkoušet si i postupy dříve neslýchané. Najednou má Kaipa větší spád, čerpá více ze severského folku, melodie jsou jiné a zní nově a neokoukaně. Z desky cítím větší hravost i chuť pokořit další mety. Vokál Aleeny Gibson krapet zdrsnil, zní zemitěji a ještě vyzývavěji než na minulých deskách. Hans Lundin sype z rukávu další soustavné porce zajímavých nápadů a s Perem se skvěle doplňují. Mám pocit, že i hlas Patrika Lundströma prochází vývojovou fází a dnes si ve svém výrazu dovolí zajít daleko dál, než před pár lety. Velice kvituji vstupy a hru na zobcovou flétnu, která do tvorby Kaipa výborně zapadla, stejně jako chladivé party houslového doprovodu.

Z jednotlivých skladeb musím upozornit na hitovou náladovku In the Heart of Her Own Magic Field (takový nenápadný lamač srdcí s nedostižnou Aleenou Gibson). Nejdelší, sedmnáctiminutový kus Electric Power Water Notes, ve kterém to bravurními nápady a keltskou atmosférou doslova praská. Dynamickou pocitovku The Words Are Like Leaves, Flower-Kingovského jha totálně zbavenou Arcs of Sound, nebo severským folklórem dosti šmrncnutou The Seven Oceans of Our Mind.

Kaipa se s odchodem Roine Stolta převlékla do nového a ještě slušivějšího kabátce, který jí sedne jako ulitý a posluchač má (alespoň na této nahrávce) jistější pocit, že neposlouchá x tou variaci (i když nesmírně povedenou) na bratry Flower Kings. Za sebe volám hurá.

» ostatní recenze alba Kaipa - In The Wake Of Evolution
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Moore, Gary - Blues for greeny
2019-09-10

Moore, Gary / Blues for greeny

3 stars

Tak tohle album se mi doma válí jen z toho důvodu, že bylo zařazeno v kompletu pěti Moorových nahrávek, který jsem si kdysi dávno pořizoval především z důvodu velmi příznivé ceny. Soubor obsahuje dvě desky rockové (trochu nesmyslně vynechává tu prostřední (ale jelikož je na Wild Frontier použit automatický bubeník kteréhož nesnáším, vůbec mi to nevadí), dvě desky bluesové (z naprosto vrcholného Garyho období 90-92) a právě tuto fošnu předělů jeho dávných vzorů Fleetwood Mac.

Stovky let jsem jí nemohl přijít na chuť. V pravidelných periodách tato rotovala v mém přehrávači a pokaždé se stejným výsledkem. Fůůůůj. Nuda! Opruz. Uspávárna. Přebluesovatělá bluesárna zahrabaná v minulosti, která nemá se s vrcholnými živočišnými deskami Garyho, či Joe Bonamassy nemůže absolutně poměřovat. Přesně takové přívlastky jsem na ni pokaždé imaginárně nalepil a jelikož patřila ke kompletu mou obdivovaných Mooreho desek, její zneškodnění/prodej/vyhazov jsem řešit nepotřeboval.

Ale v muzice se nemá nikdy říkat nikdy. Tak dobře někdy ano. Třeba v případech, o kterých posluchač na tuty ví, že podobnou muziku už nechce v životě nikdy slyšet. Těžko se nechá čtyřicátník znovu strhnout k tomu, aby po dvaceti letech zase objevil kouzlo- pchá, tak to je značně nadnesené, řekněme raději znovupodlehl něčemu, co jej kdysi bavilo. V životě už nebudu a nechci slyšet nějaký thrash metal, death, black, nu-metal, nebo moderní ohavnosti typu řekněme Fear Factory, či Korn (nic proti nikomu). Tohle prostě NE!!! Z muziky ve které se místo zpěvu řve, bleje, chrochtá a vzývá zlo, se mi dělá šoufl. Způsob hry bubeníků kulometčíků, kteří do toho padesát minut řežou ve stejném tempu jako když se zasekne samopal, mi dnes připadá směšný a absurdní. To není muzika, to je hluk, říkavali o takové ne-hudbě naši otcové a já dnes jako odrostlej fotřík jim musím dát zapravdu.

Ale to jsem malinko odbočil, chtěl jsem říci, že není hudba jako hudba. Že i ta, která se vám deset let nelíbí, vám může jednoho dne učarovat. Ale musí to být hudba melodická, poslouchatelná a měla by dokázat něco emočně zdělit. A právě v této oblasti byl Gary Moore král. Způsobem hry na svůj nástroj a svým niterným přednesem dokázal diváka velmi přesvědčivě obohatit a přenést do jeho srdce zážitky nemalých hodnot. V pětadevadesátém vzdal hold Peterovi Greenovi a přepracoval jedenáctku jeho skladeb. A i když ne všechny se mi dnes ještě stále nezamlouvají tak, jak bych si představoval, kouzlo této desky jsem zdá se konečně objevil. Nepůjdu položku po položce, to už tu svědomitě a nenapodobitelně vytvořil Petr. Pro mne je důležité, že si tuto desku dokáži konečně pustit bez toho, abych měl zkřivený úsměv ve tváři z něčeho, co mě pořád tak strašně nebaví. A to se zatraceně počítá.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Blues for greeny
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Canned Heat - Hallelujah
2019-09-09

Canned Heat / Hallelujah

4 stars

Petr Gratias v místním profilu Canned Heat přirovnává kapelu k těm největším ikonám americké psychedelické a post-psychedelické scény, jakými byli Doors, Iron Butterfly nebo Grateful Dead. I když mám osobně s C. H. jen malé zkušenosti a vlastním pouze zlomek jejich studiové produkce, dle kvalit především této kolekce musím souhlasit a směle ji vedle těch největších ikon žánrů zařadit.

Konglomerát boogie, blues a psychedelie s jakým Canned Heat na scénu vyrukovali, se jim pečlivě podařilo zúročit na svém majstrštyku Hallelujah.

Místní skladby mají šťávu a slušný energetický odpich. Drsný šmirglák Boba Hitea v protikladu k dívčímu, vysoko položenému zpěvu Alana Wilsona dávají písním vysoký punc originality. Často slyšíte brnkat piáno, bzučet harmoniku, nebo směle drnčet kytary. Ve výsledku jde o velice poctivou a od srdce hranou muziku. Malá výjimka a naprostá ujetina je skladba číslo čtyři-Sic 'em Pigs, ve které vřeštivé prasečí zvuky a kvílivě skřípající kytara vytvářejí skutečně bizarní zvukový lomoz.

Pro milovníky Doors, Ten Years After a vůbec všechny bluesmany a oblíbence boogie, jsou Canned Heat s jejich Hallelujah výbornou alternativou k doplnění domácí sbírky cd či lp.

» ostatní recenze alba Canned Heat - Hallelujah
» popis a diskografie skupiny Canned Heat


Leap Day -  Skylge's Lair
2019-09-06

Leap Day / Skylge's Lair

4 stars

Kluci z kapely Silhouette jsou má jednička mezi neo-progresivními uskupeními pocházejícími z Holandska. Jen v těsném závěsu se drží další hudební parta oplývající nezkrotnou melodikou, guitar sólíčky z kategorie nadpozemských, velkými refrény i subtilními nápěvy. Jejich časově náročné skladby čechrají robustní klávesové přelivy i kaskády kytarových vyhrávek naroubovaných na přesně šlapající rytmickou sekci.

První deska Awaking thé Muse se pro mne stala jejich nepřekonatelnou a v celosvětovém měřítku plně konkurenčně srovnatelnou s těmi nejlepšími soubory z podobné stylové líhně. Dvojku Skylge's Lair jsem pořizoval letos na jaře. Uzrávat musela dlouho a jednu z nezapomenutelných myšlenek s ní spojenou budu mít asi navždy navázanou na určitý den a místo z dovolenkového výšlapu. Myslím že až propojení oné muziky a matičky země, lépe řečeno naší přírody, ve mně dokázalo naplno probudit zájem právě o tuto lp pľatňu. Spousty na první pohledy ukrytých myšlenek, hudebních ornamentů, aranžérských vychytávek a v dalších plánech i zapamatovatelných melodií vytrysklo na povrch v celé své síle a nahotě. A právě v té chvíli jsem si uvědomil, že mám ve sbírce další parádní fošnu a poklad, který dovedu plně docenit až teď.

Zpěvák Jos Harteveld má zvláštně položený hlas. Není typickým výškařem, nebo patetickým prog pěvcem dle mustru svých kolegů. Jeho sytý a barevně nezařaditelný vokál/projev působí uhrančivě i křehce dětinsky zároveň. Osobně jsem si musel chvíli zvykat, ale ta osobitost má něco do sebe. Dvojice klávesistů v jedné kapele nebývá častým jevem. V případě Leap Day to vnímám jako určitou originalitu a vzájemné doplňování se a podpora dua Derk Evert Waalkens / Gert van Engelenburg přináší v repertoáru skupiny jistě své ovoce. Ale nenechte se mýlit, že by snad kvůli silné klávesové štěně nějak zanikl nástroj zvaný kytara. To ani náhodou, jelikož její držitel Eddie Mulder předvádí celé kaskády vyhrávek, sól a melodií s tímto nástrojem spojených. Zvláštní obrazový výjev majáku skrytého ve skalách má své kouzlo a jistě i účel. Zvuk je jako křišťál, čistý i čitelný zároveň.

Leap Day jsou dle mého tak trochu ukrytým a nedoceněným progresivním zbožím z kraje, který dal světu desítky zručných malířů-krajinářů, nad jejichž mistrovskými romantickými plátny dokáže milovník umění ustrnout v několikaminutovém němém úžasu. Netvrdím, že muzika Leap Day vyvolává v jedinci podobně silné pocity, ale i v tomto případě jde o umění, jen na zcela odlišné bázi.

» ostatní recenze alba Leap Day - Skylge's Lair
» popis a diskografie skupiny Leap Day


Anekdoten - Gravity
2019-09-06

Anekdoten / Gravity

5 stars

Když jsem dnes ráno toto album s velkým zaujetím poslouchal, samočině mi v hlavě naskakovala písmenka k recenzi, kterou jsem chtěl zakrátko začít psát. Tak se i stalo, ale její začátek pochopitelně startoval až druhý odstavec, jelikož jsem neměl tucha, že jednu recku na tento produkt jsem již kdysi sesmolil.

Po zhruba roční pauze která uplynula od mého posledního přehrání čtvrtého alba švédů Anekdoten musím konstatovat, že pozvolný vývoj jejich stylu z typicky Crimson-ovsky vyhraněných a nervních poloh do malebně vyklidněných pasáží meditativního charakteru je přesně to, co chci od kapely slyšet. Jejich debut mám rád. Silné nosné hudební pilíře po vzoru King Crimson, nervní, těkavé, expresivní, ale přitom stále melodické vyhrávky mají své velké čaro. Výrazné zhrubnutí na dvojce Nucleus plné depresivních míst a mozek drásajících poloh mi zřejmě nikdy nesednou v míře, v jaké jsem očekával. Ale rázný obrat s albem From Within přišel v pravý čas a pokračování vytýčeného směru má název Gravity.

Jednotlivé songy na tomto lp doslova nenuceně vplouvají do vaší mysli a s opakovanými poslechy se zdatně zabydlují. Rytmika šlape na jedničku a decentně dobarvuje celek, jež tvoří především výrazné melloronové obrazce Anna Sofi Dahlberg a kytarové výšivky Nicklase Barkera. I jeho vokální projev se uklidnil, pozbyl na patetičnosti a razanci, je spíš vláčný, melancholický a uhrančivě smutný. Písně mají inteligentní strukturu, dostatek nápadů i spoustu podprahových míst, které se objevují až posléze a postupně. Už úvodní hypnotická masáž Monolith nemá absolutně chybu a naplno vystihuje bodrého ducha a směr celé této povedené nahrávky. Každá skladba je velkou chuťovkou a svým způsobem také originální věcí.

Album Gravity funguje jako moderní sonda vytvořená pomocí nejnovějších technologií, jež má jediný úkol – neohlížet se a jasně směřovat do naší hudební minulosti. Z tohoto aspektu zcela suveréně profituje.

» ostatní recenze alba Anekdoten - Gravity
» popis a diskografie skupiny Anekdoten


Hughes, Glenn - From Now On...
2019-09-04

Hughes, Glenn / From Now On...

5 stars

Domnívám se, že na stránkách Progboardu není oddanějšího obdivovatele Glenna Hughese než jakým je mistr Horynus. V každičké recenzi, která je s tímto gigantem mezi rockovými, soulovými i funky zpěváky spojena, neopomíná zdůrazňovat jeho jedinečný charismatický vokál, parádní feeling, jiskru i entusiasmus, nevšedně vyvedený barevný hlasový oblouk, velké charisma, pečlivě dávkující sentiment i průzračnou techniku frázování. Hughes pro mne je a nejspíš už navždy i bude jedničkou mezi okolní hard-rockovou smetánkou, do které mile rád započítám osobnosti jakými jsou Ian Gillan, Robert Plant, David Byron (tady bych se uklonil asi ještě hlouběji), Tony Martin, či Ronnie James Dio. Hughes mi jde k duhu, sedí k pleti a hlavně mi přirostl až neuvěřitelně k srdci.

Snad všem projektům, ve kterých během své dlouhé kariéry účinkoval, vtiskl obrovskou dávku charisma. Když se řekne Deep Purple a MK III a IV, Trapeze, Gary Moore, John Norum, Black Sabbath (T. Iommi), či poslední etapa spjata s hvězdným uskupením Black Country Communion (a to už vůbec nehovořím o nekonečné řadě jednotlivých interpretů, na jejichž deskách Glenn hostoval), ke každému z těchto pojmů si můžeme za rovnítko dosadit jméno Glenn Hughes.

Ten se po hvězdných letech sedmdesátých a naopak příšerných, závislostmi na drogách probenděných letech osmdesátých v dalším desetiletí konečně otřepal/vyléčil a načal svou velmi úspěšnou kariéru sólového umělce. Po bluesové desce s řadou renomovaných hudebníků z dvaadevadesátého, připravil s instrumentalisty ze Švédska za dva roky desku vesměs rockou pojmenovanou From Now on... Ku pomoci si tentokrát pozval dvojici John Levén na basu a Mic Michaeli ke klávesám, z tou dobou rozpadlivších se/odpočívajících Europe (všichni víme jak skvěle rockově šlapou Europe dnes). Kytaru si rozdělila dvojice Larsson/Bojfeldt a bicí Hempo Hildén účinkující na Norumově parádní sólovce Face the Truth. (bonusi si pro změnu střihnul další Europe-ácký boy - Mic Michaeli). Sestava tedy v pravdě zajímavá a překvapující. Na obal se stylizoval sám mistr do poklidné polohy sedíc v křesle, jako by chtěl světu vyjádřit vnitřní smír a klid v duši, jež se mu konečně rozhostil po složitém období, kterým ještě před nedávnem procházel.

Vyplivnutí desky na veřejnost a příslušnou recenzi k ní ze stařičkého Sparku mám uloženou v paměti dobrých pětadvacet let. Tenkrát mne pochopitelně nějaký Gughes vůbec nezajímal, ale recenze jeho tehdy novému produktu maximálně blahořečila a nějak automaticky se mi vryla do hlavy. A přesto, že jeho tvorbu už sleduji relativně dlouho a fůru sólovek dávno vlastním, tahle mi pro nesnadnou pořizovací anomálii dlouho unikala. Vystačil jsem si s tím co bylo a nějak intenzivně po ní ani nepátral. Až teprve nedávno se na světe objevil její remaster v nabídce Music Records a to už jsem neotálel.

Každá z jeho nahrávek je něčím specifická, jedinečná a jiná. Jedna míří k bluesovým břehům, jinou zase cuchají fuky vlnky, další je pro změnu silně soulová a jiná hledí vzpřímeně k obzorům ostře rockovým. A právě taková je deska From Now on. Blues ustoupilo, soul přijde na řadu už rok příští, s albem Feel, temnota s Addiction a funky na The Way it is. From... je rock, rock a zase „jen“ rock. Mohlo by se tedy zdát, že tady něco chybí, nějaké ty osvěžující příměsi. Ale nemusí to být vždy nuda, i pokud je deska jen zhola rocková. Důležitým prvkem v muzice je nápaditost a aranžérský fištrón. Ty Glenn naštěstí nikdy nepostrádal a tak je i zde co poslouchat.

Nejlepší songy? Jasně trojka The Only One, přec trochu funkoidní Walkin' On The Water, mohutná Into The Void-tady Glenn vokálně naprosto exceluje, uvolněná sofťárna You Were Always There a ohromně procítěná krasavice If You Don't Want Me To a rovněž poslední jemně soulová From Now On...

Long Live Glenn Hughes - the Voice of Rock!

» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - From Now On...
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn


Black Sabbath - Sabotage
2019-09-02

Black Sabbath / Sabotage

5 stars

Poslouchám Sabotage a křičím JÓÓÓÓÓÓÓ, odškrtávajíc si další progresivní dílko od Black Sabbath s Ozzy Osbournem. Stále mi připadá neuvěřitelné, kam se tahle kapela dokázala na dvojici nahrávek z let 73 a 75 pohnout. Jejich první dvě desky jsou nesmrtelné, debut díky záhrobní atmosféře a temné náladě, dvojka skrze nadpozemské hity. Ale ty nejlepší Sabbath s "ukvílencem" Ozzym jsou Sabbath Bloody Sabbath a právě Sabotage. To mi nikdo nevymluví, páč jedině hluchý by tohle nepoznal.

Hřmotný Zeppelinovský riff otevírá úvodní štych Hole in the Sky. Ozzy zpívá, tak nějak.. prostě zpívá, nekvílí, nepiští, ale velice pečlivě a harmonicky artikuluje. Doslova záhrobní atmosféru navozuje zvuk kytary alá míchačka v Symptom of the Universe. Často coverovaná skladba v sobě spojuje starší dobu temného debutu s pokrokovými myšlenkami tehdejší doby. Ward do škopků buší jako smyslu zbavený a Iommiho riffy a vyhrávky jsou tady legendární. Přechod do akustické polohy je pastvou pro uši. Tou je i další schizoidní záležitost Megalomania. Podobný náladotvorný klenot dosud B. S. nesložili, tohle se musí slyšet a prožít. Na desku minulou jsem si rozpomenul při melodiích v The Thrill of it All. A znovu k okultismu, tím je navoněna momentka Supertzar. Je to tu jako na houpačce. Am I Going Insane (Radio) obrací kormidlo nazpět do prog-rockových vod, přístupnost a legrácky neměli dosud v tvorbě sabbath tak výraznou odezvu. Desku uzatvárá děsivá monster záležitost The Writ, tady máme celý svět sabo jak na dlani.

Škoda je, že deskou Sabotage tahle pekelně kvalitní progresivní jízda končí. Slovy klasika-stejně nic nemůže trvat věčně. Tohle se ale klukům moc a moc povedlo. Bodování? No nenechte se vysmát.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabotage
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Threshold - Psychedelicatessen
2019-08-28

Threshold / Psychedelicatessen

4 stars

Přesto, že jsem první etapu kapely (desky 93-97) stavěl vždy až za období se zpěvákem Andrew McDermottem, dnes se k nim začínám zase vracet a dokonce v nich nacházet velké zalíbení.
Psychedelicatessen znám krátce po tom co vyšla, a i když mě tehdy ve srovnání s Woundedd Land mírně zklamala, dnes tak kritický zdaleka nejsem a poslechnu si ji daleko radši než některé poslední nemastné výtvory Threshold. Dokonce i zpěv Glynna Morgana nevidím tak kriticky a na rozdíl od Jiřího mě daleko více imponuje jeho mladická vitalita a nevyzpívanost, než jeho dnešní tvrdší, lehce zaměnitelná poloha.

Threshold mírně uhnuli z té své progresivní koleje a přidali trošičku hutnosti, drsnější spodek, tvrdší riffy a nabroušenou razanci. Jejich pojetí progresivního metalu je pořád dost individuální a silné. Je to takový krok, nebo řekněme přerod k Threshold, jaké máme zafixované z desek Clone – Dead Reckoning.

Na albu se dá lehce vystopovat několik dvojic, které tvoří skoro dokonalý pár:
Progresivně velkolepě prokomponované a hravé perly Into The Light versus Devoted. Baladické krásky Under The Sun versus Innocent, výpravné a hutné čísla Sunseeker a A Tension Of Souls, nebo intenzivní Will To Give spolu s Babylon Rising tvoří velice silné dvoj-uskupení kráčející touto nahrávkou se vztyčenou hlavou.
I zde není autorství skladeb (jak tomu bude v časech příštích) pouze na dvojici Groom/West, ale zapojení kytaristy Nicka Midsona a basáka Jona Jearyho skýtá příjemná kompoziční osvěžení.

Psychedelicatessen dýchají čerstvějším a ostře syrovějším zvukem, než na který jsme u Threshold zvyklí. Znovu se opakuji, ale při srovnání kvality a kreativity tohoto a posledního díla kapely, je alespoň pro mne vzájemný rozdíl obrovsky propastný.



» ostatní recenze alba Threshold - Psychedelicatessen
» popis a diskografie skupiny Threshold


Foreigner - Foreigner
2019-08-27

Foreigner / Foreigner

5 stars

Britsko-americká formace Foreigner platila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, především pak v průběhu těch nechvalně známých osmdesátek, za naprostou špičku v oboru pompézního rocku a A.O.R. Kralovali žebříčkům prodejnosti, plnili obrovské stadióny a jejich singly se umísťovali na předních příčkách hitparád.

Život jim vdechl dřívější kytarista Spooky Tooth Mick Jones, který tenkrát v rozjeté kapele, avšak po krátkém rozpadu nahradil Luthera Grosvenora. Společně s ex-Crimsoňákem Ianem McDonaldem a novou tváří Lou Grammem povstal "Cizinec". Jedna z vůbec neúspěšnějších formací Ameriky osmdesátých let.

Ovšem jejich debutní materiál má ještě daleko do pompy a pop-rockové nabubřelosti discotékového desetiletí. Vyšel v roce 1977 a stavěl spíše na progrockovém předobrazu, než na hymnách a baladách prvního plánu, které lámali dívky v kolenou. Nejen jejich debut patří mezi fortelně odvedenou práci s odbočkami k art rocku, soft rocku a právě odlehčenému hudebnímu stylu, který se vzápětí zformuje pod záštitou – rock pro dospělé.

Angažování malého kudrnatého chlapíka s hlasem jak zvon, se ukázalo jako ten nejlepší tah, který mohl Micka potkat. Střetli se ještě během jeho členství ve S. T. Lou měl sice kapelu Black Sheep, ale neodolal pozvání na konkurz k Foreigner a práci shoutera také dostal. Po vydání druhého alba prolétla éterem zpráva, že Lou Gramm má hlas, který by mu mohl i Robert Plant závidět.

Z mega úspěšného alba, které jen v Americe obdrželo pětinásobnou platinu vzešla čtveřice brilantních singlů. Ale pokud tuto desku dobře znáte a máte ji rádi, při jejím poslechu vám musí cvrnknout do uší, že singlem by zde mohla být jakákoli píseň. Celá desítka je velmi velmi vyrovnaná a také silná.
Pochopitelně čtveřice Feels Like the First Time, Cold as Ice, Starrider a Long, Long Way from Home, je bez zkrupulí okouzlující. Osobně mám také velmi rád The Damage Is Done, Woman Oh Woman, nebo Fool for You Anyway. Prostě a jasně tady platí, co skladba to perla.

Je sice pravda, že Mick není bůhví jaký kytarový všeuměl a technik, jeho hra je však velice funkční a pro účeli Foreigner i dostačující a osobitá. Důležitá je u něj i celé kapely rovina skladatelská. V té Foreigner doslova explodovali a proto tedy ten kýžený úspěch. Hold ne každý dokáže napsat hit s velkým H.

» ostatní recenze alba Foreigner - Foreigner
» popis a diskografie skupiny Foreigner


Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar
2019-08-26

Gilbert, Paul / Behold Electric Guitar

3 stars

Nějaké to kytarové album si občas rád poslechnu. Mezi rockovými kytaristy stojícími na vlastní noze, si u mne nejvýše hoví Joe Satriani. To je ta nejvyšší osmitisícovka. Několik metrů pod ním se snaží nad mraky vyšplhat celý tábor podobně orientovaných umělců, jejichž mazlíčkem je šestistrunné pádlo s hmatníkem. Sporadicky vydá dobrou desku třeba Steve Vai a v mezičase se mezi několik obrů prodral také kytarista pana velikého, neboli Mr. Big, Paul Gilbert. Jeho poslední desky si pravidelně kupuji a tak jsem samozřejmě nevynechal ani tu aktuální.

Paul jich má na svém kontě už slušnou zásobu a tak se nemusí ničím limitovat a hrje si to svoje, lajcky řečeno - pro radost. Každá z nich je svým způsobem jiná. Někdy je u něj hmatatelnější příklon k jazzu a fusion, občas nahraje desku předělávek a někdy si jen s chutí za-rockuje. Letos, po delší odmlce zvolil model čistě instrumentální a ve dvanáctce novoučkých kompozic nechává zpívat pouze svůj nástroj. Po minulé, čistě rockové (občas až rock ´n ´rollové) desce, je tahle nálož pestřejší, ale také hůře stravitelná. Paul je brilantní technik, avšak prvotním příznakem většichny skladeb je jasná melodie. Na její struktůře jsou písně postaveny a od té se také odvíjí další děj.

Všechny ty drobné nuance se poodkrývají postupně a velmi pomalu. I několik prvních poslechů zanechává v divákovy stále ten stejný dojem zmatku a galimatyáše. Ale když dáte nahrávce skutečný čas k její absorubci, postupně v ní nalézáte zalíbení a možná i návyk. Dalo by se konstatovat, že pro letošek Paul namíchall Satrianovsky podobný hudební koktejl, který nejde uspěchat a který dozrává velmi pomaloučku.

První Havin' It má rockové břity, jasnou melodiku, ale vespod bublá jazzový feeling který vytváří nepokojně hravý klavír.
Ve druhé I Own A Building natahuje Paul krásně tóny až k nebi, aby je vzápětí vystřídal technicko zběsilým během po hmatníku. Romantika kontra technika.
Everywhere That Mary Went je klasický rock-fusion made in Gilbert.
Love Is The Saddest Thing – tady úplně slyším mistra Satrianiho. Inspirace je zjevná v melodii i harmoniích. Tempo je kvapíkovské, plné neustálých změn rytmů a různých modulací.
Sir, You Need To Calm Down – krom začátku to má znovu Satrianovského ducha, ale další přísun melodií vyznívá osobitěji.
Po oddychovce Let That Battery Die, přichází klasické stařičké delta blues, neboli píseň Blues For Rabbit.
Every Snare Drum je romanťárnou a A Snake Just Bit My Toe spíš nudou. Krev rozproudí až rockově odlehčená desítka I Love My Lawnmower, pořádné fusion od podlahy A Herd Of Turtles a povedená tečka Things Can Walk To You.

Dobrá deska pro náročnější posluchače kytarového stylu. 3,5*

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Behold Electric Guitar
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul


Arena - The Cry
2019-08-23

Arena / The Cry

3 stars

Tohle zvláštní ep, nebo přesněji řečeno kompilaci seskládanou z instrumentálních částí/skladeb nalézajících se na dvojici předchůdců Song From the Lion Cage a Pride, jsem si do výbavy pořídil teprve nedávno. A to přesto, že britské Arena poslouchám už dobré dvě desetiletí. Kdysi dávno jsem jej sice slyšel, ale tehdá mi jeho nákup přišel jako naprostá zbytečnost.

Dnes už to vidím a hlavně slyším krapet jinak. Zřejmě pod tíhou malinko rozpačitých pocitů z obou posledních studiovek, které starší tvorbě Arena zkrátka konkurovat nedokáží, se stále častěji ohlížím i do minulosti tohoto souboru, právě k dvojici nahrávek, jež stáli na startovním roštu v polovině let devadesátých. Kapelu Arena jsem měl dlouhatánskou dobu zaškatulkovanou jako soubor tří výsostně nejvelkolepějších desek, jaké kdy prog sektor dostal. Alba z let 1998-2003 + Pepper´s Ghost navíc, si u mne stojí absolutně nejvýše, jak jen mohou. A vlastně těsně pod řadím i desku Seventh..., ale první dvě studiovky jsem dlouho opomíjel a podceňoval. Dnes je mám rád takřka stejně jako jejich následovníky, sic mají archaičtější zvuk, kompozičně nejsou tolik vyzrálé a kapela hraje v jiném složení, než jaké mám rád, ale co... Jde přece o skladby samotné, a ty se povedli.

Jsou propletené množstvím kratších meziher I-IV na debutu a V-VIII na Pride. Právě z nich je sestavena nahrávka Cry s jednou kompletně novou skladbou v závěru a upravenými fragmety oněch částí. Něco se překopalo, něco ponechalo v nezměněné podobě. Zvukově spadá deska mezi Pride a Vistitor, což znamená - zlatá nezkreselná léta devadesátá. Tento zvláštně poskládaný derivát sebe sama hraje především na atmosféru. Ta vyznívá velice sugestivně, podmanivě, působivě...zkrátka Arenovsky dokonale.

S hodnocením desky je to trochu složitější, jelikož nejde o nahrávku ucelenou, ani novou. Je to takový malý drahokámek pro sběratele a fajnšmekry Nolan-ovsko/Pointer-ovských Arena. A rovněž se zde poprvé (nejspíš jen v několika momentech) představuje nová, a pro hvězdnou budoucnost souboru nepostradatelná persona, kytarista John Mitchell.

» ostatní recenze alba Arena - The Cry
» popis a diskografie skupiny Arena


Discipline - To Shatter All Accord
2019-08-22

Discipline / To Shatter All Accord

0 stars

Mezi tělesa produkující výrazně těžší hudební formu stran pochopení celkového obsahu, a řekněme určitého poselství směřujícího k divákovi, řadím mimo jiné i americké kombo Discipline. Muzika vytvářená tímto svéhlavým sdružením je těžce progresivní a velmi obtížně stravitelná. Našel jsem si ji kde jinde než tady, na Progboardu, a velmi opatrně si pořídil dle jiných i mne samotného masterpiece kapely, desku Unfolded Like Staircase. Musel jsem vynaložit hodně úsilí i času, abych do tohoto nesnáze prostupného světa nějakým způsobem proniknul a alespoň částečně jej pochopil. Pak přišla recenze a dozrávání. To trvalo ještě mnohem, mnohem déle, zhruba nějakých 12-18 měsíců, během kterých na desku přicházela chuť v pravidelných periodách a během níž jsem tento dnes už můžu a musím říci skvost, konečně v plné míře pozřel a hlavně docenil. Suma sumárum, po více jak dvou letech jsem se "odvážil" objednat desku další – tuto.

Jelikož jsem už tušil o co půjde, překvapení nebylo na místě. Hlad ano, překvapení nikoli. Po pětici poslechů můžu celkem předvídatelně konstatovat, že Discipline neuhnuli ze svého vytýčeného směru na dvojici předchůdců ani o píď a do této, za velmi dlouhatánskou dobu vyprodukované nahrávky, nechávají diváka znovu velmi obtížně pronikat. Jednotlivé písně nepřekvapí ani tak svou délkou (vcelku běžný mustr na prog rock), jako svou technickou náročností a precizním přístupem k tématům, muzicírování a skladatelské práci všeobecně. Výstavba a aranžmá jednotlivých tracků je na vysokém uměleckém stupni, což nepřipravenému posluchači musí zákonitě způsobit velké žaludeční obtíže. Vnitřní melodika, která působí jakoby neexistovala, drží písně při sobě, ale je zaobalena složitými hudebními postupy a krkolomností tempových zvratů, stopek a různých přechodů do odlišných, na první pohled nesouvisejících pasáží. Je to ten známý Van Der Graaf-ovsko Crimson-ovský model, při jehož poslechu nedostanete nic zadarmo a vaše soustředěnost je neustále těžce zkoušena. Desítky dalších návštěv jsou tu potřeba stejně jako u Hammilovců, a výsledné pocity nebývají zase tolik odlišné. Něco vás stále popohání se desce opakovaně věnovat i když nemáte chuť a dlouho zůstáváte zatvrzelým skeptikem. Chce to prostě fůru a fůru času.

Známkování je v tomto případě bezpředmětné i když se mi deska líbí, či teprve začíná líbit, pamatujji si sotva pár útržků a fragmentů. Podobně jako u díla předešlého jej docením až za několik měsícu, či let. Ale jedno vím už dnes bezpečně, bude to znovu stát za to, se k takovému dobrodružství opětovně vracet:-)

» ostatní recenze alba Discipline - To Shatter All Accord
» popis a diskografie skupiny Discipline


Still Life - Still Life
2019-08-21

Still Life / Still Life

4 stars

Still Life na mne poprvé promluvili svým okatě květnatým, oku lahodícím obalem. Když jsem jej však otevřel, pod nánosem okvětních lístků jsem objevil strašidelně vyhlíženící nažloutlou lebku. Že by jedna z těch kapel věnující se okultní tématice? Podobně jako třeba Atomic Rooster, nebo jde jen o námět, jež by měl šokovat...? Netuším, ale originalitu bych tomuto propojení neodpíral.

Každopádně nástorojové obsazení bez kytary jen s hammondy mi spíš než na Uriah Heep ukazuje k podobně znějícím Beggars Opera. Still Life sic nejsou tolik ovlivnění klasikou, ale zvukově, atmosféricky a především díky zpěvu Martina Cureho jde o svébytně originální jednotku. Šestice skladeb postavena na souhře hammond/rytmika/zpěv, zní půvabně i působivě zároveň. Kapele to výborně šlape a v nápadech a aranžích může směle konkurovat i těm nejvyšším z nejvyšších.

Pro mne čistá čtyřka.

» ostatní recenze alba Still Life - Still Life
» popis a diskografie skupiny Still Life


Manfred Mann's Earth Band - Watch
2019-08-18

Manfred Mann's Earth Band / Watch

5 stars

Milovníkům vrcholných Yes, Pink Floyd, kapely Greenslade, nebo projektu Alana Parsona, by mohla učarovat i hudba tvořená klávesovým profesorem Manfredem Mannem. Desku Watch sestavenou v tandemu opět se zpěvákem Chrisem Thompsonem, řadím mezi nejlepší art-rocková díla jak jeho kapely, tak příslušné sedmé dekády do níž věrně zapadá.

První Circles je díky ladným klávesovým Mannovým přelivům reprezentativní kus, zastávající funkci openera alba. Z podobně křehkého těsta je i druhá Drowning On Dry Land/Fish Soup, ve které Thompsonova artikulace a znásobené sbory vytváří ty pravé artrockové divy. Před půlí přijde ukázkové přemostění nápaditými akustikami, změnou tempa, nálady i nástrojového obsazení. Skladba roztáhne křídla a svými ladnými motivy nad vámi přelétá jako nějaká obrovská okřídlená vážka. Třetí Chicago Institute si natáhne náladu z Lawtonových Uriah Heep, a čtvrtá California patří do ranku smyslných balad aristokratického typu. Koncertní úvod načíná pátou rock n roll-ovou Davy's On The Road Again a krom závěrečného Dylanovského coveru Mighty Queen, nás čeká ještě Mannem dokonale ovládaná pecka Martha's Madman.

Tvorbu klávesového guru Manfreda Manna už dávno pokryl prach zapomnění. Pokud na něj a jeho nahrávky někde narazíte dejte jim šanci, svou vitalitou a schopností nenudit si o to řeknou sami.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Watch
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band


Iluvatar - Ilúvatar
2019-08-17

Iluvatar / Ilúvatar

5 stars

Recenze mimo plán.

Právě tento svost poslouchám a nemohu se ubránit nehodit na papír alespoň pár vět o něm. Není to první, ale ani dvacátý poslech. Desku znám relativně krátce, ale dost fragmentů je už na mozkovém hard discu pevně uloženo. Proč tuto krátkou recenzi vlastně píši, když tu nedávno kolega b.wolf něco podobného předložil? Protože musím. Musím tu této GENIÁLNÍ americké kapele udělat další reklamu. ONI patří mezi soubory, které si to upřímně zaslouží! Je to má malá, zato upřímná poklona, při které se zbytky mé kdysi bujaré kštice dotýkám matičky země. Děkuji Iluvatar za to, co během společných tvůrčích let dokázali. Během dvou desetiletí dali světu pouhé čtyři dlouhohrající nahrávky, ale jaké! Se zatajeným dechem vnímám každý, přesně umístěný a melodickou polevou obalený tón vycházející z kytary Dennise Mullina a kláves Jima Rezeka. No a pak je tu ještě další nástroj, vokál Glenna McLaughlina, jež v sobě absorbuje obrovitánské množství citu a něhy. Jeho barva mě mezi miliardou zpěváků které za ta léta poslouchajíc muziku znám, imponuje a ohromuje v takové míře, že si jej dovolím umístit na čelo celého rockového pelotonu, kde jej mohou o pár centimetrů přespurtovat snad jen ti největší z největších, reprezentující stáje Byron, Plant, Anderson...

První strana desky je povedená, dokonce velmi povedená, na Progboard-ovské stupnici by určitě vyfasovala čtyři stars. Ale to emočně nejvypjatější se zbudovalo pro stanu B. Počínaje pátou písní Exodus přepínají Iluvatar na svůj nejvyšší melancholicko emotivní stupeň a ládují skrze diváka jeden požitkářský aspekt za druhým. Vzrušující písně plné vášně a iracionálních pocitů, reprodukují zážitky v progresivní muzice tolika vzácné a tak často vyhledávané. Je to snůška toho nejsladšího nektaru, jaký si může přát našinec ochutnat. I vy si dejte žejdlík a možná vám zachutí natolik, že budete za chvíli žadonit o další nášup.

» ostatní recenze alba Iluvatar - Ilúvatar
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Huis - Abandoned
2019-08-17

Huis / Abandoned

5 stars

Dámy a pánové, je mi ctí přivítat na stránkách Progboardu kanadskou skupinu Huis. Věřím, že ti kdo tuto partu už dobře znají budou příjemně potěšeni a ostatní, milovníci progresivního rocku, neoprogu a příznivci krajanů Mystery, si k nim třeba najdou cestu podobně jako nedávno já sám.

Huis vydali 1. května 2019 své třetí studiové album Abandoned – volně přeloženo jako opuštěný. Jde o koncepční nahrávku, která dle svého názvu hovoří o ztrátě, opuštění a odcizení. Písně pojednávají o smutku, odloučení, ale také o znovuzrození, odolnosti a naději. Je to logické pokračování prvních dvou alb Despite Guardian Angels a Neither in Heaven. Zachovává si typický zvuk kapely a zkoumá nové hudební přístupy a oblasti. Do tvůrčího procesu a aranžmá se zapojili všichni členové. Desku produkoval baskytarista a skladatel Michel Joncas, ve spolupráci s kytaristou a skladatelem Michelem St-Père. Huis tvoří pětice talentovaných hudebníků se zvláštně zabarveným hlasem zpěvák Sylvaina Descôteauxe v jejich čele.

Je to melodramaticky vytvořené album plné uklidňujících melodií s neděliteným melancholickým podtextem. Spousta momentů doznává grandiózního pojetí v silně epickém rozměru. Ač by se mohlo zdát, že z důvodu účasti Michela St-Père bude muzika Huis znít podobně jako je tomu u krajanů Mystery, není to tak zcela pravda. Osobně zde vidím spíše paralelu k holandským souborům jako jsou Knight Area, či Leap Day. Hudba se orientuje na melodie právě podle vzoru těchto kapel, ale ony linky nejsou tak medově táhlé a snově zadumané, jako se to děje u Mystery. Spíše konstruktivní a pracující pro celek. Díky tématickému kontextu vyznívá Abandoned melancholicky bolestně a smutně. Dle jeho strukturované melodiky, harmonií, jež vám svou krásou promlouvají přímo k srdci a slušnému množství zkušeností, nedhledu i určité vnitřní pospolitosti, jde o dílo mnoha rozměrů, které vám dokáže zpříjemnit osamělé večery bez toho, aniž by jste museli propadat v nekonečnou beznaděj a trpkou apatičnost. Ač se to na první pohled možná nezdá, Abandoned v sobě absorbuje mnoho tradičních odstínů, ale i hudebních krás dnešního progresivního světa.

Jde o hudbu pro nenapravitelné melancholiky a agilní introverty. Estetická krása zabalena do notového zápisu. Bravo kluci. 4,5*

» ostatní recenze alba Huis - Abandoned
» popis a diskografie skupiny Huis


Cosmograf - Mind Over Depth
2019-08-16

Cosmograf / Mind Over Depth

4 stars

Vidím, že do recenze nového alba Cosmograf se tu nikomu jaksi nechcem, tož to teda vezmu zase jednou na sebe. I když..., kapela zde několik věrných určitě má, osobně vím alespoň o pěti, šesti lidech kteří ji poslouchají. Je to tak Progjar, Miro, Braňo, Petře, Slavo :-) a snad i někteří další. Jenže, někteří se léty vytratili, jeden sem chodí občas, druhému se nechce, třetí nemá čas, čtvrtý chuť a pátý.... neberte to pořádí prosím osobně, jen jsem trošičku špásoval.


Tak napřed snad nějaká ta fakta:

Cosmograf je dlouhodobý projekt anglického multiinstrumentalisty Robina Armstronga. Ten si na svých albech nahrává většinu nástrojů sám, ale často přijímá i hosty zvučných jmen. Vydal 7. alb, to poslední se jmenuje Mind Over Depth, vyšlo letos a hostuje na něm Colina Edwina z Porcupine Tree na basu a Kyle Fenton na bicí. Texty se zabývají hloubkou a sílou lidského ducha ve snaze překonávat určité překážky způsobené neodvratitelnými životními cykly. Je tu pět, okolo deseti munut soustředěných skladeb, v rozumné délce 45. min.

Jde o klasické album Cosmograf s několika menšími odchylkami v jejich zavedeném stylovém rozptylu. Osobně mi připadá deska hutnější, kytarovější a malinko tvrdší než alba předešlá. Není tu tolik atmosférických ploch, klávesy malinko ustoupili do pozadí, a výsledný dojem nepůsobí tak fatálně a neodvratně. I přesto, se v té hudbě zrcadlí stále onen pesimismus, ale návyková složka má malinko menší dopad. Deska zní zemitěji, zdá se jednodušší a strohá, což bude záměrem i v poměru k celkovému jejímu konceptu. Nenajdeme tolik vrstev, které by člověk odkrýval postupně jako kdysi. Chybí mi tu ten spletenec pavučinových nuancí a častější akustická a melancholická zastevení, kterými byla hudbu Cosmograf decentně pročišťována. Co zůstalo, jsou různé počítačové sekvence lidských hlasů, podtrhavajíce jak je u Robina zvykem osudovost nahrávky.

V hodnocení jednu hvězdu sundám, jelikož Armstrongovi předchozí desky jsou pro mne zajímavější a propracovanější.

» ostatní recenze alba Cosmograf - Mind Over Depth
» popis a diskografie skupiny Cosmograf


Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
2019-08-16

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath

5 stars

Po kladném přijetí prvních dvou desek Osbourneových Black Sabbath, jsem toužebně očekával pokračování v doplňování jejich discografie do domácí fonotéky, které mělo probíhat zcela systematicky. Jenže tady padla kosa na kámen poprvé, a jak velmi slabá deska Master of Reality, tak stejně i následující Vol. 4 ,mé očekávané nadšení ani v nejmenším nenaplnili. Časem jim dám určitě čtvrtou, pátou, klidně i desátou šanci, ale momentálně mě jejich obsah připadá vyčpělý, přebytečně zatěžkaný a nezajímavý. Částečné zklamání z rozdrobování jejich diskografie, mi dokonale napravil testovací poslech desky recenzované. Tak znatelný obrat, řekl bych až veskrze na Iommiho netypický progresivní přistup, mi dokonale vyrazil dech. Angažmá Ricka Wakemana se ukázalo pro vývoj hudby Sabbath v tomto období velmi důležitým a především velmi osvěžujícím. Už to nebyl jen hutný, pekelnými riffy namazaný těžkostroj, ale hudba kapely zde poprvé dokázala doširoka roztáhnout svá křídla, získala na vzdušnosti, znatelnější propracovanosti a kostra mnoha skladeb už nebyla jen sloka - refrén. Všechny tyto klady by výrazně dostali na frak, kdyby kapela ubrala na dynamice, přišla o svou osobitost, či ztrátu vlastní identity. Nic takové se tady neděje. Skupina semknuta v jedno si věří a má neskutečnou odvahu experimentovat.


Drtivý úvodní Tonyho riff v Sabbath Bloody Sabbath znám už léta, takže na úvod žádné velké překvapení, ale s křehoulinkým zhoupnutím skladby v refrénu do něžně předoucích akustik jsem jaksi nepočítal. O to větší překvapení mě při prvním poslechu potkalo a vyneslo tuto skladbu na piedestal tvorby Sabbath. Okamžitě jsem píseň zařadil mezi jejich smetánku, kterou pro mne tvoří řada skladeb z Martinových desek přelomu osmé a deváté dekády.
Druhá A National Acrobat není vyloženě slabá, jen je zřejmě potřeba se jí zřetelněji proposlouchat, pro začátek jsou z ní mé pocity rozpačité.
Fluff je instrumentální perla z drahokamu značky SBS. Úžasně atmosférická věc plná něhy, na které je krásně vidět, jak kapela vyzrála a že touha po posunu dál je opravdu veliká.
Sabbra Cadabra je svižná, přitom stále drtivá věc v lehce tanečním tempu. Iommiho točité kytarové laufy tu splňují svou funkci a Osbourne vkládá zajímavou pěvckou linku. No a pak je tu samozřejmě se svou najazzlou vložkou Rick Wakeman, jehož vliv a hra má na nádech této skladby nepopiratelný vliv.
Killing Yourself to Live začíná dost typicky, ale za malou chvíli se z Tonyho kytary začnou vyluzovat zvlášní melodicko kouzavé tóny, které pusunují skladbu do zřetelně originálnějších vod. Obměňují se tempa a za průzkum stojí i zdejší guitar sólo. Podle podobného mustru bude za dvacet let hrát řada grungeových kapel ze Seatlu.
Šestá Who are You? jde ve své podstatě ještě dál. Klávesy zde tvoří nedílnou součást hned od prvních tónů, píseň je takovým průsečíkem Sabbath s Uriah Heep. V půli přechází do zlomu a připaví divákovi další ze svých překvapení. Romanticko pochodovou pasáž s klavírem a vířením bubnů. Prostě úžasné.
V Looking for Today se pere melodická Iommiho hra na elektriku, s akustikami a dokonce flétnou naroubovanou do refrénu. Nejpozději v tomto místě si musím přiznat, že jsem Iommiho nikdy nezařazoval mezi kytarovou extratřídu, ale teď vím, že slyšet tuto desku o mnoho let dřív, svůj názor bych měl dávno opačný.
Ani poslední zářez Spiral Architect nepopustí své progresivní otěže z rukou, a společně s kapelou a Ozzym tu naříká celý smyčci naplněný svět.


Jestliže Jethro Tul mají svůj Aqualung, Yes svůj Close to the Edge a kupříkladu Rush svůj Moving Pictures, pak u Black Sabbath lze právem považovat za jejich vrchol desku Sabbath Bloody Sabbath.


» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Scorpions - Face The Heat
2019-08-13

Scorpions / Face The Heat

5 stars

Jméno Bruce Fairbairn je v producentských kruzích známým a uzávaným pojmem. Přestože velice brzy zahynul, napomohl nejednomu interpretovi/kapele svou brilantní produkční prací k velké slávě a mnoha platinovým oceněním. Osobně jej díky neutuchajícímu úsilí, zkušenostem a dovednostem, řadím k vůbec největším producentům našeho věku. Čeho si na něm ale cením nejvíce je, že svými schopnostmi a čichem pro věci příští, dokázal znovunastartovat uvadající kariéru mnoha souborům. Platí to právě pro (tyto) Scorpions, pro desku The Ladder potápějících se Yes, a trojnásobně pak pro v drogách se zmýtající, a k vlastní karikatuře spějící Aerosmith. Fairbairnem trojice produkovaných desek Permanent Vacation, Pump a Get a Grip, přinesli Tylerovcům navždy nesmrtelnost, hity tisíciletí, masivně moderní zvuk, ale je hlavně onen chlápek dokázal neuvěřitelně podržet a pozvednout lidsky i profesionálně.
Fantasticky stimulujícím zvukem opatřil i mistrovskou nahrávku Balance k druhému Olympu v té době mířích Van Halen.


A jak že to bylo se Scorpions? Těm pro změnu pomohl mistr zvuku ladně přejít z etapy 80-át do doby nové, modernější. Spojit charakteristické poznávací znaky souboru (působivou melodiku, cit na zapamatovatelných refrénech), s nastupující drsnou dobou grunge a znovunalezeného syrového rocku. Face the Heat získalo díky Fairbainovu nespornému produkčnímu vkladu a vlivu ostří i daleko razantněší porci energie. Oproti unylému předchůdci Crazy World to byl pořádný kopanec do zadku. Ten dostává posluchač hned s první ostrou střelbou Alien Nation. Kytary tvoří hutnou masu, basa tvrdí muziku (s novicem R. Rieckermannem, který zaujal místo po Francisi Buchholzovi služícímu u souboru téměř dvacet let) jako nikdy a bicí pálí okolo sebe střely ráže... Dvojice kytaristů Schenker/Jabs servírují naparáděný riff ostrý jako břitva a Meineho hlas taktéž pořádně přidal na výrazu. Skladba přes všechnu svou tvrdost nepostrádá chytlavého ducha a v refrénu vystřeluje nepřipraveného posluchače do stavu bez tíže. Dvojka No Pain, No Gain výrazně zpomalí a zůstává ve svých středních tempech jedním z nejtvrdších a nejtemnějších songů v dějinách kapely. Someone to Touch je melodická hitovka made in Scorpions s pořáně napulírovaným refrénem. Čtverka je balada, tu přeskočíme, jelikž oplodňováky si nechávám až do závěru. Pozice číslo pět tady patří mé oblíbené Unholy Alliance s pěknými nájezdy kytar. Skladba číslo šest - to je můj osobní favorit alba, ale jelikož je to znovu balada, tak o té až poté. Pak tu máme Hate to Be Nice a na řádně vystrčené basové figuře postavenou Taxman Woman. Nevědět že ji hrají Scorpions, myslím si, že je to skladba Iron Maiden (až na ten zpěv pochopitelně). Nejslabší položkou je dle mého jedině Ship of Fools. Dále se pokračuje s pěkně odsýpací Nightmare Avenue. Desku zakončí baladická Lonely Nights. A teď tedy k oněm sentimentálním písním pomalým.

Ty jsou sami o sobě obrovskou zbraní kapely odjakživa. Na Face jde o tyto tři kusy.
Under the Same Sun – je spíš klasickým srdceryvným typem po vzoru svých předchůdkyň.
Woman – jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Scorpions vůbec. Balada s velkým B. Okouzlující věc s nadpozemskou amosférou, zajímavým textem, citlivými aranžmány a až plačtivě stupňujícím se refrénem.
Lonely Nights – další z velkolepých mementů této kolekce. Meineho interpretace je tolika vroucná, až diváka zabolí hercna. Famózní refrén, okouzlující akustika, dojemné smyčce, procítěná atmoška.....nemám slov, chce se mi smát i plakat saoučasně.

A pro ty, kdož mají doma evropskou verzi alba (takových nás bude asi většina), dostáváme návdavkem ještě další dvě, dle mého vůbec nejlepší, něhou přetékající písně Scoriopns – Fráninou protkanou Destin (slyšte tu náramně bublající basu a něžný akordeon) a potoky slz ronící Daddy's Girl, která přesně vystihuje pravidlo síly v jednoduchosti.
Její text jsem si k písni dnes pobrukoval až se mi dojetím úplně podlamovala kolena:

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala
Co od tebe tento večer chce

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Tvá matka popírá,
že existuje nějaký problém
Ona hledá dál
nechce tě slyšet plakat
modlí se
Pak je to víc než na chvíli

Sladké dítě
Nevíš nic,
o studeném světě venku
Jsi příliš mladá, aby sis uvědomovala,
co od tebe tento večer chce

Oceán ticha
utápí tvé srdce,
co by nikdy nemělo být
Zůstane ve tmě

Ubohé děvče
Neexistuje nikdo,
komu můžeš věřit v tomto světě.
V temnotě, v noci,
co dělá je zločin

Ona je tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička
tátova holčička


Scorpions jsem schopen konzumovat jen někdy a velmi omezeném počtu. Spolu s vybranými chody ze sedmdesátých let, je to právě Face the Heat, co mi od němčourů šmakuje nejvíce. PĚT!!!


» ostatní recenze alba Scorpions - Face The Heat
» popis a diskografie skupiny Scorpions


Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
2019-08-12

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 1)

5 stars

Tak co dámy (ty tady žel bohu zřejmě žádné nebudou) a pánové, najde se mezi vámi ještě někdo, kdo nemá problémy přiznat se, že jako patnáctiletý (a možná i mladší) puboš, načínal své první hudební krůčky ve společnosti metalu?

Já se s podobnými výroky dnes sic už příliš nechlubím, ale nezkušenost a krásu mládí vám nikdo nikdy neodpáře, takže... a u většiny z nás to byla jistě léta krásná, léta nesmělá, doba, ve které bylo dost věcí "poprvé".

Helloween-ský dlouhohrající debut Walls of Jericho, patřil mezi mou první trojici zahraničních průvodkyň/nahrávek, jež jsem měl možnost už v nějakých třinácti letech spoznat. Ta muzika si mne totálně podmanila a získala na strašně dlouhou dobu. Zdi Jericha jsem točil pravidelně a pořád dokola. Zakrátko byl doma i strážce, a i když jsme byli úplní mladící cítili jsme, jak a o kolik se ta kapela rázem zvedla. Přišel zkušený zpěvák, jehož podmanivě vysoký hlásek tenkrát odrovnal každého. Výrazně se zlepšil zvuk, i stavba jednotlivých kompozic. Kapela nabrala čerstvý vítr do plachet. Definovala celý nový hudební styl, kterému se posléze začalo říkat Speed Metal. Z dnešního pohledu se dá tvrdit, že byla kapela určitým způsobem velmi novátorská, tudíž progresivní. V oboru, kterému jako první vtiskla jasně definované poznávací znaky rozhodně.

Soubor tenkrát tvořila pětice hudebníků s třemi výraznými osobnostmi v čele:
Michael Kiske – roztomilý mladíček a premiant, s nadpozemsky čistým hlasem, často operující ve vysokých patrech.
Kai Hansen - zpěvák z Jericha, tentokrát přešel pouze ke kytaře což byl krok více než záslužný. Kapela se jeho malým rozsahem a nepříliš vzhlednou barvou cítila velice rychle limitována, což mělo za následek právě takovýto přesun a konkurz na nového shoutera. Kai zde napsal naprostou většinu zásadních kompozic.
Michael Weikath – šéf, kytarista a skladatel s hvězdými manýry, držící dodnes kapelu u chodu.


Oku příjemný tajemný obal přinesl osmero kompozic, s jednou předehrou-Initiation , outrem-Follow the Sign v závěru, Weikathovým baladickým hitem A Tale That Wasn't Right a nejvěší hymnou kapely dodnes, skladbou Future World.
Zbylé čtyři položky zabírají léty ověření tahouni alba. Písně I'm Alive, A Little Time, Twilight of the Gods (osobní favorit recenzenta) a třináctiminutový (Queensrycheovský) epos Halloween, osobně (a určitě nejsem sám) řadím na přední příčky v jejich písňovém katalogu.

Jedničká Keeper, jak každý desce říkával, změnila spoustě mladých teenagerů život. Po Helloween přišlo spousty kapel hrajících spídek. Ale žádná další se jim v melodice nevyrovnala a hlavně, nebyla už první. Pět * za kvalitu, mládí a úžasné vzpomínky. To je hold ten sentiment.

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
» popis a diskografie skupiny Helloween


McCartney, Paul - Ram
2019-08-11

McCartney, Paul / Ram

5 stars

V hudebním světě je spousta muziky, která vám takřka okamžitě a po pár vteřinách poslechu, zcela automaticky spadne do určité stylové škatule. A i když jste často na pochybách, pro snazší přehlednost si ji časem "někam" stejně přiřadíte.

Nahrávky Sira Paula McCartneye, potažmo jeho Beatles, žádné podobně nesmyslné omezení dle hudební produkce nepotřebují.
Tady není potřeba řešit, jestli kde o rock, pop, komerci, či naopak progres. Za skladby, které tento génius zkomponoval mluví řečí nejjasnější jejich obsah. Jsou to PÍSNĚ s obrovským charisma a neskutečně překrásnými melodiemi. Pokud je podobně jako u tohoto alba zdárně dotažena i činnost aranžérská a nechybí nápady, charakter a nálada nahrávky vzbuzuje vzrušení a emoce, máme co dočinění se skutečným hudebním skvostem.

Paulova druhá sólová deska po rozpadu Beatles nesoucí název Ram, jej okamžitě katapultovala mezi bohy i na vlastní skladatelské dráze. Po rozpačitém debutu přináší Ram Paulovi konečně očekáváné vavříny v době, kdy jeho bývalí kolegové už bodují svými vlastními projekty. Společně s manželkou Lindou připravil kolekci dvanácti nesmrtelných songů, které svou jedinečnou barevností nemají v portfoliu zpěváka obdoby.

Desku odstartuje podmanivý rozbřesk Too many people, s pozoruhodně zbloudilým, atmosféricko-akustickým vybrnkáváním. Ležérní 3 legs je spíš předehrou před
mandolínou ověnčenou sugescí Ram on. Po vzoru Beatles je utkána čtvrtá Dear boy a pohladit po duši umí dokonale deštěm i hromy naplněná Uncle Albert/Admiral Halsey.
Po boogie-ovce Smile away, tu máme dvojici v závěsu jdoucích vrcholných čísel alba, prázdninovou písničku Heart of the country, respektive drsňácky vyexponovanou energickou pecku Monkberry moon delikt (osobní favorit alba). Následuje Eat at home a Lindou skvěle doprovázená Long haired lady. Návrat na začátek s fragmentem Ram on a poslední skladbou je, opět k broukům mířící skvost, The back seat of my car.

McCartneyho alba vydávaná v průběhu sedmdesátých let (tedy ne úplně všechna), nesou vysokou známku originality a autorova tvůrčího pnutí. Ani Wings Wild Life, ani Red Rose Speedway se velikosti nahrávky Ram nepřiblížila, ale počínaje deskou Band on the Run (a jejími následovníky) se křivka kvality opět vychyluje výrazně vzhůru.
Ram je jednou z nejlepších nahrávek "Beatles".

» ostatní recenze alba McCartney, Paul - Ram
» popis a diskografie skupiny McCartney, Paul


Molly Hatchet - Devil's Canyon
2019-08-08

Molly Hatchet / Devil's Canyon

5 stars

Soubor Molly Hatchet z floridského Jacksonville jsem objevil teprve nedávno. Kapela stylově patřící do jižanského sektoru mne k sobě nikdy ničím nepřitahovala. Osobní averze vůči jejich, pro mne kýčovitým obalům, byla určující překážkou a důvodem, proč se naše cesty doteď nikdy nestřetli. S rostoucím hladem a častým poslechem různých desek Lynyrd Skynyrd, Allman Brothers Band, ale i stále trvající láska k velmi oblíbeným kapelám z ranného mládí jako jsou Tesla, či Cinderella zapříčinili, že jsem se postupně začal ohlížet po dalších zástupcích rocku zvaného southern. Na doporučení člověka v tomto "bussinesu" kovaného - koleg hejkala, jsem se odepnul od všech předsudků vůči recenzované kapele a pořídil si dle něj a možná i mnohých jiných jejich nejlepší nahrávku, desku Devil's Canyon.

Nebudu předstírat, že jsem se na desku netěšil. Těšil, dokonce velice a při letmém studiu jejich diskografie na internetu v době než dorazila, jsem rázem našel zalíbení i v jejich přebálkám. Když jsem pak Devil's Canyon vložil do přehrávače bylo TO tam okamžitě. Hned na první dobrou jsem nahrávce totálně propadl a cítil, že poslouchám jeden z nejlepších southern-rocků na trhu.

Deska mne od první chvíle cupovala na kusy svých úchatně živelným a dravým soundem. Její hutný, přesto famózně kolorovaný zvuk modernějšího hávu, dokáže posluchače oblažit neskutečnou vitalitou a elánem. Jednotlivé skladby mají drive, odpich, jsou bohatě vrstvené, pečlivě aranžované a plné skvostně nachumlaných nápadů. Kapela šlape na jedničku a na svém jedenáctiskladbovém menu servíruje jeden chutný pokrm za druhým.

Tím pravým synonymem pro jižanský rock, je hned úvodní palba Down from the Mountain. Skladba plná vkusných a energických kytarových vyhrávek a eskapád, šťavnatého projevu Phila McCormacka nepostrádá napětí i slušný tah na bránu. Stejnou sílu, ne-li ještě větší cítím i z druhé Rolling Thunder. Duo Ingram/Bassett nepolevuje ani na sekundu a tlačí do diváka ty nejlepší kytarové laufy jaké je schopno ze sebe vymáčkat. Titulní Devil's Canyon výrazně ubere plyn z tempa, avšak ne v oblasti melodiky. Píseň nepostrádá naléhavého ducha (znásobené sbory), přínosné harmonie dozdobené akustikou a obrovské charisma. Je to hymna se vším všudy. Mezi nejmelodičtější kusy desky patří Heartless Land i trochou boogie našminkovaná Never Say Never. Z řetězů má tendenci se urvat autorův osobní favorit, ve žhnoucích plamenech ukovaná odvazovka Tatanka-tady už nemá cenu všechny superlativy ani jmenovat, prostě bomba. Kapela ne a ne přestat, naopka, do další skladby přispsurtuje navíc klavír, který mrská klapkami pod náporem semdé Come Hell or High Water. A je to tu, konečně pramen uvolnění s baladickou slaďárnou The Look in Your Eyes. Jenže, po další boogie dupárně Eat Your Heart Out, tu máme kolikátý už vrchol desky, píseň The Journey. Výpravnou perlu rezonující pod nápory španělek, šlapající rytmiky a vyhrávek od pána boha, kde vypravěč Phil McCormack zcela systematiky a emotivně kormidluje naši bárku do zátoky blaženosti. Tohle je prostě jižanský Parnas.

Zatím nevím jak ostatní nahrávky, ale Devils´s Canyon = lahodně propečený flák toho nejlepšího jižanského bifteku. Tuhle desku ne že můžu, ale musím všem "lidem žijícím v těsném sepětí s přírodou" jen a jen doporučit. Klaním se a zároveň ospravedlňuji Molly Hatchet, hraje vám to parádně.

» ostatní recenze alba Molly Hatchet - Devil's Canyon
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet


Gracious - Gracious !
2019-08-02

Gracious / Gracious !

5 stars

Tak tohle je naprostá bomba. Už bych nedokázal ani spočítat, po kolikáté si debut Gracious za posledních několik dnů přehrávám. Ne a ne se ho nabažit. Parádní nástrojové obsazení s mellotronem, jehož zvuk mám tuze rád a který dle mého patří k nejkrásnějším, na jaký můžete v muzice narazit. Navíc mi aranžmány, které do svých skladeb kluci vtiskli, připadají úžasně originální. Stačí se bedlivě zaposlouchat do dvojice nejlepších skladeb alba, po sobě jdoucích laskomin Heaven a temného i ztřeštěného opusu Hell, které se pod přílivem brilantních nápadů doslova podlamují jako stará došková střecha. Mnohé tajuplné melodie zní až prostince jednoduše, některé chorály historicky oslavně, je tu i pár odboček k vážné hudbě. Jednotlivé kompozice prochází neustálým vývojem a obsahují množiny zajímavých zvukových zákoutí a romanticky něžných hudebních gradací. Viz skladba poslední - The Dream-pořádné monstrum

Debut Gracious je ta správná pocitovka pro chvíle radostné i kapánek trudnější.

Díky BGO Records za další parádní sběratelský dvoj-disk.

» ostatní recenze alba Gracious - Gracious !
» popis a diskografie skupiny Gracious


Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
2019-08-01

Jefferson Airplane / Surrealistic Pillow

5 stars

Na kapelu Jefferson Airlplane jsem narazil už v raném mládí prostřednictvím výběrových cd Good Morning Vietnam. Na třech nosičích byla umístěná naprostá hudební smetánka tehdejší doby. Disky plné hitových singlů od obrů jako právě J. A., Mamas and Papas, Canned Heat, Zombies, Hollies, ale třeba také stylově tvrdších Blue Oyster Cult, či Deep Purple, pojmuli řadu krásných písní a romantických songů. Jefferson Airlplane byli zastoupeni svými dvěmi nevětšími hity a to konkrétně písněmi Somebody To Love a White Rabbit, shodně pocházejícími z tohoto recenzovaného nosiče.

Ale nejsou to jen obě výše zmiňované podmanivé pecky útočící na první dobrou. Deska nabízí jedenáctku výborných čísel, kde už první song She Has Funny Cars padí v nádherném cvalu basa, bicí, akustika. Dvojice zpěváků, mužný Marty Balin a něžná sympaťanda Grace Slick, mají dokonale uhrančivé a v případě Grace také velice svůdné hlasy. Somebody je pro mne nejlepší písní desky, Airplane i jednou z vyvolených celého léta lásky. Je podmanivá, melodicky a rytmicky velmi působivá a navíc Gracein výkon je vskutku nadpozemský. K dalším velice výrazným písním patří dvojice něžných skladeb Today a Comin' Back To Me. Z těch rytmicky neučesaných určitě zaujme song zvláštního názvu D.C.B.A.-25, který vystřídá Moody Blues-ovka How Do You Feel. No a to už se pomalu dostáváme k jednomu z nejoriginálnějších songů té doby, halucinogenímu bílému králíkovi, neboli White Rabit. Projev Grace Slick pomalu prochází několika fázemi, vynořuje se z ticha, postupně nabírá na emocích, zní fatálně, uhrančivě, mnohdy až hrozivě. Stejně působivý je i hudební doprovod v pochodovém rytmu. Prostě skladba jako hrom.

Jefferson Airplane mají ještě nejedno výborné album, ale právě dvojice tolik profláknutých, přesto s polibkem pána boha napsaných písní Somebody To Love, respektive White Rabbit, činí z této desky tu nejzajímavější.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Silhouette - Moods
2019-07-31

Silhouette / Moods

5 stars

Před nedávnem jsem tu představil holandskou kapelu Silhouette a jejich arcidílo Across the Rubicon. Dnes se podíváme na zoubek albu stejně krásnému a poslechově bohatému, o tři roky staršímu sourozenci Moods. Stejné asociace jaké jsem použil u alba A. t. R. lze aplikovat i na toto pozoruhodné dílo. To vykazuje stejně rozmanitou strukturu a používá podobné substance k vytvoření své veskrze pozitivní hudební masy. Ta je poskládaná z obrovského počtu melodií, které jsou pospojovány do jednoho krystalického celku. Tento celek vyznívá mnohdy romanticky, možná až staromilsky, nikoli však kýčovitě. Jak už jsem uvedl dříve, velkou zbraní kapely jsou tři plnohodnotně zpívající osoby. Projev kytaristy Briana de Graeve je nejroztomilejší, bubeníka Jose Uffinga nejpřesvědčivější a hlas klávesáka Erika Laana mi svou hloubkou připomíná zpěváka Unitopia a UPF, Marka Trueacka.

Stylově nejpestřejší nahrávka obsahuje několik vůbec nejlepších věcí kapely. Ultra melodické Don't Threaten My Peace Of Mind (krásnější vokály si ztěží představíte), emočně nabitý skvost Second Time Down, či mohutnou Unreal Meeting.

Deska Moods (nálady) je společně s následovníkem Across the Rubicon nejvariabilnějším a jednoznačně i nejvyspělejším dílem Silhouette.

I v současnosti činná kapela vydává vysoce ambiciózní díla-viz komplexní deska poslední The World is Flat..., ale nepřítomnost Jose Uffinga v procesu kompozice i coby chybějící další výrazný hlas, osobně vnímám jako velmi ztrátovou.

Desku Moods považuji za typického představitelé holandské melodické prog-rockové scény a zároveň jedno z vůbec nejpůsobivějších neo progresivních děl součastnosti.

» ostatní recenze alba Silhouette - Moods
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Moody Blues - Long Distance Voyager
2019-07-30

Moody Blues / Long Distance Voyager

4 stars

Prolog/ospravedlnění: pokud bude několik příštích recenzí ještě kostrbatějšího rázu než obvykle, velmi se omlouvám. Toho času znovu dovolenkuji v našich překrásných Jeseníkách a případné recenze datluji přímo do phounu. Mám tu toho kvanta, v přehrávači v autě, i v outdoorovém repro-a proč, protože bez hudby to zkrátka nejde, protože bez hudby by byl ten náš svět nudnější a smutnější:-)



Moody Blues jsou má srdcovka, od nichž jsem postupně vyzobal vše mezi léty 67-72. Sedmero kvalitou velmi vyrovnaných nahrávek mám z gusta rád a poslech každičkého cd si dokážu pořádně užít. Nákup dalších desek po Seventh Sojourn jsem v plánu neměl, ale obal Long Distance Voyager mě při každém pohledu na něj dokonale fascinoval. Ta přitažlivost začala být stupňující se, až jsem jednou neodolal a cd si do sbírky pořídil.



První ochutnávka ještě nebyla to pravé ořechové. Deska potřebuje chvíli uzrát a hlavně nesrovnávat s majstrštyky typu o Our Children..., nebo A Question... Přeci jen se doba výrazně posunula a kapela zajisté toužila znít aktuálně. Netuším jak to je s Moody Blues dál, ale v tomto případě mohu odpřísáhnout, že se o žádné komerční podléhání trendu a okolí nejedná. Sic část oné zasněné a tolik typické aury M. B. vyprchala, ale písňový model, pozitivní přístup a silné emoční vibrace jsou zde patrné i nadále. Zpěvy jsou civilnější, oproštěné od okázalého melancholického patosu (míněno v dobrém). Avšak aranžérská múza líbá kluky i v roce 81.



Tématika alba se věnuje vesmírné misi lodi Voyager, jež se účastnila průlety kolem planet naší sluneční soustavy v letech 1980-81.



Po krátkém tajemném úvodu, začíná rázná úvodní odpichovka Voice. Ta mi s prvními poslechy nepřipadala nijak zvlášť ohromující. Po čase jsem se však s písní jaksi sžil a ztotožnil. Jde o nepříliš složitou, melodicky nakažlivou píseň, postavenou na akustickýck kytarách, jemném doprovodu kláves a občasných vyhrávkách sólující kytary. Se zpěvem se doslova mazlí Justin Hayward. Do druhé Talking out of Turn vložil svůj znatelnější příspěvek i klávesák Patrick Moraz. Nečekejte však nic ve stylu Yes-ovského Relayer. Jedná se o vesmírně snovou záležitost, se spoustou překrásných nástrojových odstínů. O třetí Gemini Dream mohu s klidným srdcem říci, že jde o největší a naštěstí jediný průser na desce. Disco rytmus je umělohmotnou parodií na tehdejší dobu a z písně vyčnívá jako nějaký ohavný kus bakelitu povalujícího se v panenské přírodě. Obrat o 180° přináší balada v klasickém stylu kapely-In My World. Jednoduchá, efektní a posléze i vkusně naléhavá věc. Při Meanwhile jsem si ani nevím proč vzpomněl na druhé album Asia (asi trocha toho popového cukrování), a výraznější prog věcí je šestá 22,000 Days (tady mi zase znělo rok staré Drama). Voňavou romantickou krajinu s cvrlikáním flétny a klasických kytar navozuje Nervous. Ta funguje jako spojnice starého a novějšího stylu kapely úžasně. Do finále jdeme s mohutnější Painted Smile, intrem Reflective Smile a nejtvrdší netypickou Veteran Cosmic Rocker.



Deska slavila úspěchy jak v rodné Británii, tak za oceánem, v USA i Kanadě, kde vychytala několikanásobnou platinu. Moody Blues se tak vlastně ladně a hlavně úspěšně přehouply do osmdesátých let. Bez ztráty vlastní soudnosti a výraznějšího zaprodání se. A to se cení.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Long Distance Voyager
» popis a diskografie skupiny Moody Blues


Big Big Train - Gathering Speed
2019-07-27

Big Big Train / Gathering Speed

4 stars

Mám takový dojem, a možná mne poopravte, že kvalitativní křivka produkce anglických velmožů pastorálního progresivního rocku Big Big Train, začíná poslední dva roky pomalu stagnovat. Neříkám, že přímo uvadat, či slábnout, ale četnost vydávání nových desek, kterou ještě před pár lety vždy dělila alespoň dvouletá studiová pauza, je v poslední době až přehnaně častá. Osobně soudím, že dvou až tří roční odpočinek je v dnešní době jaksi ideální na to, aby kapela či interpret, prošli v mezičase i určitým od komponování potřebným odpočinkem a s klidovým režimem načerpali dostatek nové potřebné invence. Je sice pravda, že v letech šedesátých a sedmdesátých dokázali interpreti hrnout i dvě kvaliní alba ročně, ale to byla jiná, pořád značně objevitelská doba.

B. B. T. po famózním a skladatelsky velice silném albu Folklore už další rok - dle mého zbytečně brzo - přispěchali s pořád ještě slušnou deskou Grimspoud, která ovšem vaří z totožných ingrediencí jako nahrávka předchozí. Aby toho nebylo málo, týž rok zaplavují trh kompilačním/bilancujícím slepencem rarit (pouze pro oddané sběratele) The Second Brightest Star, a jelikož jejich popularita stále stoupá, a železo se má kout dokud je žhavé, letos je tu deska další a znovu dosti podobná - Grand Tour. Osobně u této kapely začínám cítit výrazné déjá vu (u studiového materiálu, koncertně to bude jistě pořád vysoký level), a určitou sobeckou zahleděnost v sebe, která začíná postrádat vlastní seberelexi a odstup od vykonané práce.

A jelikož se před nedávnem objevila v nabídce Music Records tato postarší, první opravdu velká a plně profesionální nahrávka ještě se zpěvákem Seanem Filkinsem, raději než po novince, jsem sáhnul po ní. Tou dobou, roku 2004 začínala kapela nabírat ostrý vítr do plachet. Vyměnila zpěváka, čímž v osobě S. Filkinse získala výtečného borce s dokonalou barvou hlasu, širokým spektrem emocí a slušným rozsahem. V sedmero časově bohatě obhospodařených kompozicích, už dokonale pracuje se svými nejsilnějšími zbraněmi, což jsou mistrné ovládání atmosféry, aranžérská činnost vysokého stupně a rozmanitá paleta všemožných tónů a barev.

Skladbami se táhne ona pověstná, pastorálně smířlivá nit, často rezonující pokorou v tiché blahoslavené bohoslužbě. Duo zakládjících člený – Andy Poole a Greg Spawton, tentokrát textově vsadilo na hrdinské příběhy pilotů Raf při bitvě o Británii za druhé světové války. S vokáli tu Seanovi (kterého mám osobně velmi rád na albu Difference Machine i na (Braňově milované) sólove War and Peace, toť malá reklama) vypomáhá slavice Laura Murch, čímž dostávají výsledné sbory ještě romantičtější příchuť. Vše je dotaženo do zdárného konce a nápadů má kapela na rozdávání. Oproti dnešku tu vnímám větší porci energie, zaujetí pro věc, i spokojenost s dílem, které dalo klukům jistě hodně práce. Ještě to není ten malinko samoúčelný a s určitou dávkou letargie opakující se model.

Desku hodnotím čtyřmi hvězdami, protože to nejlepší se teprve schovává za elektrickými dveřmi.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Gathering Speed
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Deep Purple - Deep Purple
2019-07-25

Deep Purple / Deep Purple

4 stars

Staří Deep Purple na Progboardu zřejmě moc nefrčí. Poslední recenze je stará přes osm let, což vysvětluje určitý pocit tmářství v přístupu k období s Rodem Evansem za mikrofonem. Osobně poslouchám párpl snad sto let (no dobře, tolik to nebude), od desky In Rock po tu vždy poslední. Kompletně celou studiovou tvorbu, kterou vnímám v 90% za pět hvězd. Hold velmi oblíbená kapela bez slabé desky - soudím já. Nikdy mě ale nenapadlo, zkoumat TO, co bylo pře Gillanem. Už kdysi dávno jsem si první trojici testnul (Concerto nad vůbec) abych se ujistil, že tudy naše společná cesta nepovede.

Jenže. Jak se člověk čím dál víc šťourá v hudebním pravěku, chtě nechtě musí na dvojici Evans/Simper narazit. Ať už na Evansovi výborné Captain Beyond, nebo ještě lepší Simperovi Warhorse. Pak si automaticky kladete otázku, proč vlastně stále ty první párpl přehlížíte. Jasně, jste zvyklí na nějaký standard a kvalitu hudební produkce, kterou do uší pouštíte. Zvuk, ani hudba na Shades... a Book... není úplně nejsofistikovanější a světoborná, ale dá se o tom polemizovat a řada lidí může mít názor opačný. Ale pak je tady ještě deska stejnojmenná z roku 69, kterou jsem po krátkém testu nedávno a bez otálení pořídil. A to je masox značky DP toho nejhrubšího zrna.

V mnoha ohledech mi připomíná právě In Rock. Svou neučesanou syrovostí, energií, strhujícím feelingem, do hry častěji vstupujícím Blackmorem (i když Lord si stále krade hlavní slovo)-jehož kytara pomalu doznává vůdčí role.

Na solidní nástup Paicových zvonivých bicí v Chasing Shadows, navazuje bezesporu vrcholná skladba desky nazvaná Blind. Znepokojivá temná aura tu působí strašidelně a zároveň velmi přitažlivě. V písni je cítit zvláštní napětí a slyšet výborné harmonické výměny. Evans zpívá jako král. Zkrátka klenot. Pokračuje se pomaloučkým cover-klenotem Lalena, kterému velí Lordovi hammondy. Po souhře zvuků ve Fault Line, dostáváme pořádnou jízdu made in párpl s názvem The Painter. Tady se v plné polní blýskne Ritchie a pěkně šlapající rytmika. Pohodičku Why Didn't Rosemary? (na poměry D. P. zajímavý pokus), střídá energická pecka Bird Has Flown-další vysoce originální píseň. Konec zařídí dlouhatánská symfo věc April.

Už je to ten čistokrevný hard-rock s jasnou vizí. Žádné bezduché šmrdlání a okleštěná belhající se stařenka nápaditost. Jestli je In Rock (a další desky) párplovským Everestem, stojí tahle třetí studiovka těsně pod zasněženou střechou světa.

Těžko spekulovat, jak by zněl In Rock v této sestavě, možná jinak, možná hodně podobně a možná by taky vůbec nevznikl. Na tom nesejde.
Á propos ten Boschův výjev na obalu stejně nemá chybu.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Lucifer's Friend - Black Moon
2019-07-24

Lucifer's Friend / Black Moon

4 stars

Konečně! Konečně mám před sebou v té záplavě stařešinek také jednou novou desku. Ta pochází od kapely Lucifer´s Friend a do vínku dostala označení-černý měsíc, neboli Black Moon. Posluchač starých poměru znalý jistě už tuší, která uhodila. Ano, je to přesně TA kapela zpěváka Uriah Heep Johna Lawtona, jež v Hensleyho týmu nahradil nenahraditelného Davida Byrona. Lawton spolu s U. H. vydal tři skvostná alba (individuální názor autora), přičemž alespoň to první, tedy Firefly, snese i po čtyřiceti letech srovnání s těmi největšími výtvory Byronovské doby.

Ale tohle všechno přišlo až potom. Ptáte se po čem? Po zlatém období britsko-německé kapely Lucifer´s Friend, v jejichž čele Lawton několik let stál. Ta spolu s ním prošla neuvěřitelným stylotvorným vývojem. Z "obyčejné" syrově rockové (dřevní) party se během několika let přetransformovala v těleso výborných individualit, postupně ve svých kompozicích přehrávající energické jazz-rockové a muzikálové motivy. Do svého středu přibírala hráče na dechové nástroje, čímž svůj sound nádherně obohacovala, pročišťovala, znásobovala, a činila jej neskutečně pestrým a atraktivním.

Tento druhý (comeback) nám znovu vrací kapelu téměř ve své nesilnější sestavě, společně s kytaristou Peterem Hessleinem a basákem Dieterem Hornsem. Při pohledu na obal má být divákovi ihned jasné, že se jedná o návrat až k syrovým začátkům souboru, k legendární desce debutní. Velice podobný motiv je jen zasazen do jiného světa, do jiné atmosféry.

Temným masivním začátkem písně shodného názvu jako je jméno desky, zahajuje kapela své nové album rázně a ve velkém stylu. Pěkně čitelný zvuk každého z nástrojů, svižné tempo, hravé perkuse, výborná nevtíravá melodika s vyhrávkami a sólem na trumpetu, a zcela svébytný a jistý vokál Johna Lawtona, toť jasné poznávací znaky aktuální produkce luciferova přítele. Dvojka Passengers nechá díky zvučným hromovým klávesám, funkční kytaře a především silově vznešenému uhrančivému Lawtonovu hlasu vzpomenout na nejlepší společná léta u uriášů. Jasný to hit. Rock n roll-ovějších rozměrů nabývá třetí, značně hravá Rolling the Stone. Mezi nejzdařilejší skladby řadím čtvrtou pecku Behind the Smile, které na přitažlivosti a kouzlu přidává znepokojivé pružné napětí, zajímavé zpěvákovo frázování a jistá rytmická neučesanost. Interesantní prog stavbu má pátá Palace of Fools. Povedený je taktéž kvapík Call the Captain s parádními vyhrávkami a trochou kláves imitující dechy. Píseň zní vitálně, jako by klukům nebylo šedesát, ale okolo dvaceti. Velice zdařilá je i atmosféricky působivá nádhera Little Man, odvíjející se v pomaloučkém, zadumaném tónu a další, rytmicky rázná a přesvědčivá koncertní jistota Freedom, s houslovým sólíčkem.

Dílo Black Mooon je pro mne třetím letošním produktem dinosauřích rozměrů. Po aktuálních deskách starých harcovníku – Steva Hacketta a Covedalových Whitesnake, je právě Lawtonova parta a jejich černý měsíc dalším jasně identifikovatelným dílem podobného charakteru.
Osobně bych jako milovník desek z let 74/76 uvítal ještě četnější dechařské vlnobytí, ale co naplat, L. F. to je pro většinu fans hlavně jejich ostrý hard-rockový debut, kterému se kapela snažila letos přiblížit na dostřel.

Hold zkušení psi své řemeslo jen tak nezapomínají. Tihle postarší ďáblíci sic nepřináší nic nového, což jistě nikdo nečeká a ani nechce. Dokáží však odvést dobrou práci v segmentu jednotlivých kompozic, nápady jim nechybí a chuť zdá se rovněž ne.
Ať už chci srovnávat nebo ne, Black Moon mi v kvalitě plně koresponduje s loňským počinem U. H. Living the Dream. Taktéž za 4*.

» ostatní recenze alba Lucifer's Friend - Black Moon
» popis a diskografie skupiny Lucifer's Friend


Comedy Of Errors - House Of The Mind
2019-07-23

Comedy Of Errors / House Of The Mind

4 stars

Skotští Comedy of Errors jsou už několik let plně etablovanou jednotkou v progresivním ranci. Jejich popularita už dávno opustila hranice rodného kraje, přesto není tento pojem ve světě toliko uznávaný, jako jiné, stylově spřízněné kapely z britských ostrovů. Velká jména jako Arena, Pendragon, IQ, nebo Galahad jsou a nejspíše navždy i budou o pár kroků před nimi. Za tímto pro někoho možná překvapivým faktem stojí samotná nehitovost a těžká prostupnost hudby Comedy of Errors.

Po minulém zklamání s deskou Spirit (kterou však mnozí fans kapely označují za jejich nejlepší??), na níž mě některá místa přišla hodně slabá, vařící z vody a neustále se opakující, vkládal jsem novou naději do desky této.

House of the Mind leží někde v půli cesty mezi famózní Fanfare and Fantasy a právě Spirit. Samotná hudba je znovu velmi komplexní a kvalitně aranžována. Ani na pátý poslech ji nebudete moci přijít na kloub, natož aby, jste si z desky něco odnesli. Ten verdikt je dlouho 50/50. Je to příjemné, líbivé a skutečně těžko se sem proniká. Sympatická je nepřemrštěná délka alba a vyvážený zvuk. Muzika je většinou Camel-ovsky poklidná (ale žádnou táhlou sólující kytaru tu nečekejte), možná až příliš. Osobně bych uvítal vícero kontrastů, občasné zhutnění spodku, a pár energičtějších tahů.

Oznámkovat něco, co se vám stále nedaří plně otevřít a čím i když chcete, nemůžete stále proniknout je těžké. Orientačně dávám 3,5-4* s pootevřenými dveřmi k lepším zítřkům. Neboli věřím, že jednou přijdu na kloub i tomuto albu.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - House Of The Mind
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors


Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
2019-07-21

Simon & Garfunkel / Bridge over Troubled Water

5 stars

Vážení přátelé už jste u některého hudebního nosiče zaznamenali jeho přirovnání k pařížskému Louvru? Že ne? Tak já bych si podobný výrok dovolil vyřknout na adresu desky Bridge Over Troubled Water, písničkářů Paula Simona a Arta Garfunkela. A to ve smyslu, že právě zde, na tomto jejich okouzlujícím finálním monolitu, se nachází celá řada skvostů, svým významem pro nás posluchače důležitých, jako obsah legendárního Louveru.

Nemá příliš cenu popisovat a prozkoumávat to, co většina z nás dobře zná.
Songy, jako titulní naléhavý skvost Bridge over Troubled Water, médii a covery dosti zprofanovaná El Condor Pasa (If I Could), indonésií načichlá Cecilia (kterou osobně zrovna nemusím), aranžérsky dobře zvládnutá dechařina Keep the Customer Satisfied, a především dvojice výborných čísel-utajená dojemnůstka So Long, Frank Lloyd Wright a tolik oblíbená uhrančivě odbíjející The Boxer, patří k tomu vůbec nejlepšímu, na co můžeme ve folk-rockové branži narazit.
Samozřejmě, že i další songy jsou výborné, posluchači rádiostanic si v druhé půli sic neškrtnou (s vyjímkou Bye Bye Love), to ale neznamená, že by na B-éčku byl snad nějaký druhořadý odpad. Pokud budeme poslouchat desku/cd pozorně, i tady objevíme několik skvostných okamžiků. Osobně mám rád po country vonící Baby Driver, či Lenonovku The Only Living Boy in New York.

Deska Bridge Over Troubled Water uvnitř disponuje obrovskou emoční silou. Na první pohled jde o soubor obyčejných písní. Avšak senzibilní posluchač zde poodkryje nepřeberné množství krás a tajů, o kterých se může povrchním songům protlačovaných do médií dnes pouze zdát.

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel


Quatermass - Quatermass
2019-07-20

Quatermass / Quatermass

4 stars

Dnes bych tu rád připomenul jedno dosti utajené progresivní těleso z hluboké hudební minulosti. Jeho jméno je Quatermass a já osobně tuto kapelu vnímám jako výbornou alternativou pro příznivce Atomic Rooster a ELP. Je to jeden z mých mladších objevů na art-rockovém poli. Už si přesně nevybavuji, kterou cestou jsem se k nim dopídil a ani netvrdím, že jsem nějak přehnaně unešen repertoárem tohoto debutního alba, ale jako příznivec téměř všeho dobrého sedmdesátkového, vnímám soubor jako adekvátní oživení a schopného konkurenta psychedelické stopě, kterou v oněch letech po sobě zanechal kupříkladu právě atomoví kohout.

Jméno Micka Underwooda je dobře známe z působení v bandu Iana Gillana. Jeho hra na mnou oblíbených deskách Double Trouble a Magic je živelná a energická. V řípadě Quatermas jde o daleko sofistikovanější pojetí, s množstvím najazzlých stylových odboček a psychedelických struktur. Jestliže hrál v Gillanově angažmá rockově přímo, tady se technicky vyřádil jen co je pravda.
Basák Johnny Gustafson hrál s Gillanem rovněž, na jeho prvních sólo počich po odchodu z Deep Purple. Jeho úchvatnou hru slyšíme na monstrózních fusion deskách Clear Air Turbulence a ve stínu pobývajícím podceňovaném albu Scarabus.

Quatermass sic nemají ve svém středu dvojici klávesistů, jejichž hra mě tolik okouzluje u sousedů Greenslade, ale nezní ani tak chladně a akadedmicky jako přirovnávaní ELP. Jejich pojetí nejvíce koresponduje s psychedelickými podmínkami vytvářenými uvnitř Atomic Rooster. Občasné Emersonem inspirované pasáže zní krapet křečovitě, ale nejsou tolik vyumělkované a obsahují dravější a syrovější jádro. Zpěv si na desce vzal na starosti právě basák Johnny Gustafson, který má příjemný hlas obzvláště v zastřenějších rejstřících, ale když tlačí na pilu, není jeho pronikavý řev úplně tím pravým ořechovým.

Samotné skladby jsou precizně prokomponované a do detailu vypiplané. Hudební tok se střídavě pohybuje mezi artrokově klidnými vodami a burácející hard-rockovou masou. Najdeme tu i několik jímavě tichých zbožných motivů na hammond, či klasicistních klavírních odboček k vážné hudbě. Instrumentálních pasáži je zde dostatek, ale stejně tak i těch zpívaných, čímž deska na rozdíl od svých kolegyň tak trochu odbočuje k přístupnějšímu žánru s řadou záchytných míst.
Právě díky nim přimhouřím oko a z 3,5* zaokrouhlím na 4 rovné.

» ostatní recenze alba Quatermass - Quatermass
» popis a diskografie skupiny Quatermass


Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles
2019-07-19

Mötley Crüe / Saints Of Los Angeles

5 stars

Roku 2008 došlo k nebývale silné konstelaci hvězd v okolí Sunset Stripu, za jejíž pomocí se doslova obrodila jedna z předních glam rockových part osmdesátých let Motley Crue, a vydala své (pro mne druhé) vrcholné dílo Saints of Los Angeles. Opravdu předlouho musel mít fanoušek kapely s těmito "zvrhlíky" a rebely trpělivost, jelikož plytké výtvory Generation Swine a bez účasti problematického Tommyho Lee mdlé New Tattoo, s bývalou silou party sdružené okolo vedoucí persony Nikkiho Sixxe příliš nekorespondovaly.


Do desky vás charismaticky vtáhne schizofréní záležitost L.A.M.F., volně přecházející v energií nabitý song Face Down in the Dirt, jehož vyzvání - Welcome to Los Ageles - zve jak k desce této, tak do samotného srdce okázalého města andělů. To ovšem ještě nic není, protože krev, slzy a pot se naplno rozstříknou s famózní záležitostí What's It Gonna Take a vy se uvnitř hádáte, jestli tomuto parádnímu songu vévodí víc drsný vokál Vince Neila, dunivé bicí Tommy Leeho, nebo nápaditá kytarová práce věčného muže v pozadí-Micka Marse. Nasazení však nepolevuje ani náhodou a kapela hnedle servíruje další hromový song-Down At The Whisky. Zvukem i stylem píseň zapadá mezi první dvě slavná alba M. C. což je moc dobře. Modernější tvář přináší titulka Saints Of Los Angeles a kapela nápady překvapivě hýří. Zlatý poklad desky leží mimo jiné v songu číslo 6. - Mutherfucker Of The Year. Tomu udávají tón tvrdě sázené bicí brejky mistra Lee a riffomalba pana Marse. Po pomalejší a metalovými melodiemi i zpěvným duchem nabité The Animal In Me, jsou další výborné songy písně Just Another Psycho a především houpavá, do mozku se zavrtávající hitovka - White Trash Circus. Té dominuje opět vystrčený Lee, nápaditě zdvojované vokály i neunávná, kreativní až zábavná kytara Micka Marse. Poslední Goin' Out Swingin' jen potrvrzuje vysoký standart alba a znovu poukazuje na energií sršící hráče, kteří se na této fošně dokázali vybičovat na poměry kapely k neskutečně kreativnímu výkonu jak v oblasti skladatelské, tak hráčské.


Toto prodejně mimořádně úspěšné album jde brát jako nejlepší tečku za kariérou oné kontroverzní čtyřky ze západního pobřeží USA, jejíž muzika dlouho určovala směr hudebního toku za velkou louží.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe


Greenslade - Bedside Manners Are Extra
2019-07-15

Greenslade / Bedside Manners Are Extra

5 stars

Muzika. Kolik jen podob a odstínů skýtá její bezprostřední vnímání. Kolik pocitů dokáže svému konzumentovi přinést a kolika příjemnými chvílemi jej obšťastnit. Jednou z nepopiratelných vlastností hudby jež mne baví sledovat, je proces dozrávání a růstu té které nahrávky. Jsou discografie kapel, u nichž má člověk jasného favorita, i příčku poslední léty pevně dosazenou a neměnnou. Ale pak jsou discografie, které prodělávají v uších posluchače určitý vývoj. Posun o kterém se zmiňuji jsem nedávno zaznamenal v případě alba Bedside Manners Are Extra klávesisty Colosseum Davea Greensladea.

Dlouho jsem ji vnímal jako nejslabší článek jejich portfolia. Dnes je tomu přesně naopak, hrdě se vyjímá v čele Greensladeho katalogu, jako ta nejpodmanivější a skladatelsky nejpestřejší nahrávka v krátkých dějinách této famózní formace. Zpívané části jsou v poměru zhruba 50 na 50 s těmi instrumentálními, a k maximální barevnosti materiálu opět slouží příspěvky obou klávesistů. Kytary zkrátka netřeba.

Trochu mě mrzí, že podobně nástrojově obsazených kapel nevzniklo víc. Nebo možná vzniklo, jen se neprosadili v takové míře jako projekt oblíbeného klávesáka zakrátko kultovních Colosseum.

» ostatní recenze alba Greenslade - Bedside Manners Are Extra
» popis a diskografie skupiny Greenslade


Toto - Tambu
2019-07-13

Toto / Tambu

5 stars

Američtí Toto patří mezi kapely, které si propagaci rozhodně zaslouží. A to hlavně tady, na území Progboardu, jelikož jinde ve světě si už své ostruhy dávno vydobyli. A proč vlastně? Napadají mne hned tři důvody, které rád uvedu.

Tak za prvé: průměrný hudební divák-čechoslovák, je má automaticky založené v bedně s nápisem A.O.R., což je fatální chyba. Netvrdím, že se Toto tohoto mnohdy podceňovaného a často opovrhovaného stylu nedotýkají, právě naopak. Co jsou však především, jeho esenciálním výhonkem, tvořeným těmi nejkvalitnějšími ingrediencemi z jakých se takový styl mixuje. Ale oproti jasným a nepopiratelným vládcům odvětví jež jsou Styx, Journey, Asia nebo Foreigner ((malá odbočka - házet do tohoto pytle jižansky znějící art-rockové průkopníky Kansas za to, že v osmdesátkách zněli podobně, je zcela nesmyslné- viz Mayakova vysvětlivka pod Leftoverture)), mají Toto kompozičně dvě vysoké školy navrch. Nepřeslechnutelný jazzový feeling je často odnáší do vzrušujících fusion oblastí, a tato až eroticky vybrující příměs je činí vysoce vysoce originálními. Nejsou přehnaně marmeládoví, pateticky přešponovaní, ani bolestivě naříkající.

Za druhé: všichni hudebníci kteří kapelou během těch dlouhých let prošli, a že jich už bylo, patří mezi instrumentálně velmi zdatné borce, jejichž umělecké dovednosti si propůjčovali ty nejslavnější jména v hudební branži. Bubeníci, hráči na klávesy i zpěváci jsou v extratřídách svých oborů.

A za třetí: žádná z výše uvedených kapel neměla ve svém středu tolik skladatelsky silných individualit jako právě Toto. Vzájemná kooperace na poli tvořivosti, sehranosti, společné chemie, i v rámci rodinných vztahů a kamarádství, dokázali vytvořit ideální klima pro mimořádná alba, úspěšné singly i oblíbené písně oslovující všechny věkové kategorie.

Á propos málem bych zapomněl na Steva Lukathera. Největšího z největších, ani Neal Schon, a už vůbec Mick Jones ( přes všechnu úctu kterou k nim chovám) nedokázali to co on. Všestranost, konstruktivnost, stylová pestrost, odhad dobového vkusu a další plus body na Stevovu stranu, z něj zakrátko vymodelovali kytarového poloboha srovnatelného s Pagem, Howem, či Hendrixem. Steve si vypracoval svůj styl s velkou dávkou melodiky i citu. Dokázal podtrhnout náladu písně, stejně jako její energii. A navíc bravurně zpívá.

A teď tedy konečně k samotnému albu Tambu. To patří mezi pětici jejich nejlepších děl. Zkuste si tipnout, která jsou ta ostatní. A...a vůbec, poslechněte si jej, co tu budu pořád datlovat...

» ostatní recenze alba Toto - Tambu
» popis a diskografie skupiny Toto


Deep Purple - The House of Blue Light
2019-07-12

Deep Purple / The House of Blue Light

5 stars

Fanoušci kapely Deep Purple jsou tak trochu zvláštní patroni. Většina z nich se striktně drží jen jednoho jediné období v jejich předlouhých dějinách. Zdejší čitatel nemusí být závratně bystrý aby rychle pochopil, o jakém období mluvím. Pochopitelně jde o triumvirát In Rock-Fireball-Machine Head. Pořád dokola omílají tyto tři desky, jakoby D. P. nikdy nic jiného nenahráli. A když už si milostivě rozpomenou, zazdí svou hlubokou myšlenku deskou Perfect Strangers a hotovo. Podobný přístup mě pěkně sejří a vždycky si říkám proboha, cožpak opravdu neznáte nic jiného než Smoke a Child in Time? Cožpak je Coverdale horší než Gillan? Nemá snad Morse podobně identifikovatelnou kytarovou techniku jako Blackmore? Pozbýva snad Airley tolika Lordovi dokonalosti? A hlavně-skutečně vám připadají všechny novější příspěvky D. P. o kategorii slabší, všednější, či prostodušší než ty, co jsou umístěny na vašich třech, donekonečna ohraných nosičích?

Zřejmě ano, poněvadž kdyby tomu bylo naopak, žádali by si fanoušci kapely alespoň kosmetickou úpravu koncertních setů, a ne trapácky otřepané totožné playlisty na jedno brdo.

Nahrávka The House of Blue Light zastává u fans jedno z nejnuznějších umístění. Někde na chvostu pelotonu, za ní se už belhá snad jen stařenka Slaves and Masters.
Avšak vždy se najdou vyjímky. Pár nás bude, pár těch, co májí rádi párply jako kapelu a ne jako továrnu na hity. Těm může chutnat House stejně jako Perfect. A možná ještě více.

Dle mého je House:
-hitovější a sevřenější
-deska plná energie je až enormně vitální
poslechově vděčná, zábavná a po okraj napěchovaná naspeedovaným hardrockem
-deska, kterou řídí jedna velká individualita a tou je Ritchie. Jeho kytara udává směr, tempo, charakter i náladu. Nezní studeně, není vyčpělá, ani profesorsky odměřená.

Podle mého se právě tady nacházejí jedny z nejšťavnatějších songů velkých Purple. Písně jako řezající klasika po vzoru Smoke The Unwritten Law, předobraz většiny speed metalových německých band Mad Dog, vysoce návykové vyhrávky v Black And White a The Spanish Archer,nebo klasikou a Lordovou asistencí načichlá Strangeways. To jsou špičkové a fortelně zpracované záležitosti, pomáhající udržet značku DP během druhé poloviny osmdesátých let v širokém podvědomí.

Ve studiu už asi byla nálada na bodu mrazu, což je tuším ve videoklipu k úvodní písni celkem zřetelné. Ale znáte to, existuje hodně jedinečných nahrávek oplývajících jistou originalitou díky tomu, že se vytvořily pod tlakem okolností.

Deep Purple jsou "moje" kapela a nedovedu si představit, že bych poslouchal jen určitou, v tomto případě hubeně krátkou, etapu z jejich dlouhatánského vývojového řetězce.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Kansas - Leftoverture
2019-07-11

Kansas / Leftoverture

5 stars

Američtí jižanští bardi Kansas mají spustu kvalitních nahrávek. Ale tak jako každý, i já mám v jejich katalogu svůj opus magnum. A tím je asi bez překvapení album Leftoverture.
Tato nejspíš nejambicióznější kolekce kapely oplývá všemi nej, která dokáže takový favorit posbírat. Avšak na prvním místě u Kansas vždy stála síla a originalita jednotlivých písní. A tady se kapela skutečně pořádně pochlapila. Livgren společně s Walshem zrovna skládali maturitu z komponování a jelikož se tehdy činili všichni, každého nápad byl použitelný, díky čemuž je deska tolika pestrá.

Ústřední skladba Carry on Wayward Son se stala obrovským hitem, dle mého však Leftoverture nabízí ještě gigantičtější věci. Čtvrtou náladovku Miracles Out of Nowhere s do mrtě vypiplanými aranžmány, něžnou Cheyenne Anthem s nezapomenutelným Walshem a něžným sborem adolescentů (dodnes označovanou za největší parádu kapely), nebo poslední progrockový klenot příhodně nazvaný Magnum opus.

Jde ve všech směrech o dílo art-rockově tradicionalistické, ve kterém se odráží zaoceánské hudební cítění všech zúčastněných. Některé skladby jsou značně ovlivněny tamním jižanským naturelem, jiné mají naopak mohutnější stadiónový efekt. Tak jak to slyším já, osobně jsem radši za ono hřmotnější country provedení, které je markantní i díky Steinhardovým hravým houslím.

Epochální obal, transparentní zvuk a osmero propracovaných, přesto snadno uvěřitelných, až lidově (ne)obyčejných písní, to je Leftoverture, to jsou Kansas.

» ostatní recenze alba Kansas - Leftoverture
» popis a diskografie skupiny Kansas


Yes - Tormato
2019-07-10

Yes / Tormato

5 stars

Další deska na kterou jsem si vypěstoval letitou "závislost", je album s divným názvem a ještě divnějším obalem - Tormato. Těsně před ní tu hráli Rush-Hemispheres, ale pokud mám dát mezi těmito dvěma jedné jediné přednost, sáhnu po "rajčátku".
Přiznám se, poslech z mp3-ky navíc s podmazem okolního dětského disca není nic pro zvukové gurmány :-), ale pro dokreslení atmosféry a vyvolání vzpomínek dokáže kýženou chvíli zpříjemnit takřka ideálně.

Tormato je deska, na které učinili Yes jeden z největších hudebních posunů, možná dokonce objevů ve své bohaté kariéře. Skalní fans si něco podobného neradi připouští. Nemají jej zrovna v lásce, a když je požádáte, aby vám vyjmenovali své nejposlouchanější či nejoblíbenější nahrávky, Tormato tam jistě nebude. Tím posunem o kterém jsem psal zkraje odstavce, je stylový odklon do oblasti fusion. Yes ještě více zjemnili, popošli směrem k soft rocku a svůj výraz obohatili o další dosud neznámé výrazové rozměry. Renesanční Madrigal, techno scifi obrazce Release, Release a do jazzu vhozená Arriving UFO, nebo pohádkově atmosférický klenot Onward… To je jen několik z mála fragmentů této neuvěřitelně pestré a bohaté nahrávky. Jako nejschématičtější příklad nového směru kapely poslouží píseň poslední-On The Silent Wings of Freedom. Monster fusion jako kráter na měsíci.

Tormato je poslední klasickou/sedmdesátkovou deskou Yes nahranou nejsilnější sestavou v dějinách tohoto souboru. Za mne i jednou z vůbec nejoriginálnějších, nejprogresivnějších.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes


Marillion - Seasons End
2019-07-09

Marillion / Seasons End

5 stars

Pár posledních dnů trávím na dovolené v jednom z Černomořských prázdninových letovisek. A jelikož neřídit se jedním z pořekadel jež praví našinec (a rovněž kolegáč Braňo) prorostlý muzikou jako stařičká sekvoj prostě nelze, hřeším i tu, o ono motto - ani den bez hudby - využívám jak se dá.
Do mp3 jsem si krom pár zatím neznámých novinek postaršího data, narval kvanta vysoce návykové a oblíbené muziky. Jedním takovým albem je i první společná Hogarthovská nahrávka s Marillion Seasons End.

Poslouchám tu neskutečnou nádheru a vůbec nenacházím slov. Dostavuje se jen opojný pocit z něčeho, jež pramení přímo ve vás. Je v tom kus vaší DNA. Muzika a posluchač, posluchač a muzika. Ta nejjednodušší matematika, nepotřebujete nic jiného, stačí to cítit. Stačí to vnímát. Na tohle nejsou poučky, nejde to vysvětlit, to musí člověk zažít. Žádná filozofie, žádná psychologie, všechny tyhle "nesmysly" si tady ani neškrtnou. Ten pocit je někde v astrálnu, někde v nekonečnu a přec tak blízko, vnímáš ho srdcem, nikoli hlavou.
Berlin, After me, The Space - věčný hermetismus, magie, mystika, duchovno...víra.
Mistře odvoláš?!
Neodvolám!

» ostatní recenze alba Marillion - Seasons End
» popis a diskografie skupiny Marillion


Cosmograf - The Unreasonable Silence
2019-07-07

Cosmograf / The Unreasonable Silence

4 stars

Jednou z vlastností kterou na muzice obdivuji, je její schopnost svého diváka dokonale pohltit a vtáhnout do sebe, do svého nitra, do svého obsahu, do svého děje a příběhu. Tomuto účelu se často podřizuje atmosféra a nálada nahrávky. Bez ní bývá společné souznění s posluchačem o dost obtížnější. A když jde navíc o nějaký koncept, jsou podobné předpoklady takřka nutností. Na kapelách, nebo jednotlivých interpretech oceňuji ten dar, cit a umělecké ambice s atmosférou pracovat. Umět odstínit jednotlivé etapy děje, postavy, příběhy a další spousty maličkostí, tolik potřebných k finálnímu sugestivnímu vnímání. Práce s dynamikou, nástrojovou barevností, paletou akustických tónů a klávesovým podbarvováním, to všechno má svůj účel a vliv.

Prostředí ve kterém má nahrávka pobývat, dýchat a fungovat, je nedílnou složkou mnoha takových. Když bych si měl teď na chvíli odskočit do filmařského prostředí, osobně mám rád některá vysoce atmosférická díla staršího data, odzbrojující svou vnitřní silou a intenzitou. Krom samotného příběhu či zápletky a kvalitních hereckých výkonů určitých jednotlivců, je nedílnou součástí jejich identity právě atmosféra. Díla francouzského tvůrce Jean-Pierre Melvilla, který proslul hlavně díky svým tragickým a minimalistickým kriminálním dramatům ve stylu film noir jsou právě taková. Jejich síla je ukryta v ovzduší které je naplňuje. Filmy jako Policajt s Alainem Delonem a Richardem Crennou, válečné odbojářské drama Armáda stínů s Lino Venturou, nebo dle mého vrchol Melvillovi kinematografie-hvězdně obsazené krimi Osudový kruh ( Alain Delon, Bourvil, Gian Maria Volonté, Yves Montand a další), dokáží svého diváka pohltit podobně silně, jako některá klimaticky nevšední díla hudební.

Jedním takovým je i deska The Unreasonable Silence kapely/projektu Cosmograf, jež vede britský multiinstrumentalista Robin Armstrong. Jeho obsahem je existenční koncept zabývající se tezemi francouzského spisovatele Alberta Camuse, jednoho z hlavních představitelů existencialismu, a hledáním smyslu naší vlastní existence.

Nevesele vyhlížející obal s hlavou mimozemské bytosti, opatřil Robin znovu brilatním moderním zvukem a k nahrávce přizval staré známé. Za bicí se posadil světoběžník Nick D'Virgilio, basu si rozdělili Robin, Nick Beggs a Dave Meros a s vokály vypomohla Rachael Hawnt.

Hodinová, desítkou skladeb tvořená nálož typově hudebně připomínající tvorbu Wilsonových Porcupine Tree, v sobě nese slušnou dávku originality, skladatelské invence i charakteristické osobitosti. Armstrongův vyprofilovaný styl dost často vyznívá pesimisticky a bezvýchodně. Šedavá klávesová mračna tu tvoří základní hudební složku a pod kytarovou stěnou, blahodárnou melodikou a akustickými sekcemi neprodyšně roztahují svá zlověstná křídla. Příběh začíná chmurným intrem Echo Seducation a sugestivní hrou temných zvuků vně dvojky This Film Might Change Your Life. Robin si pro větší autentičnost pomáhá různými ruchy, sekvencery, smyčkami, či nahrávkami nasnímaných hlasů. Třetí Plastic Men patří k vůbec nejtrudnějším číslům na desce. Prim hraje klavírní melodie a Robinův tuze smutný vokál. Další skladby o kterých se už nemá smysl podrobněji rozepisovat plynou v podobné neradostné atmosféře. Jedinými záchytnými a relativně přístupnějšími kusy jsou šestá píseň Four Wall Euphoria s přidaným brilantním vokálem v refrénu Rachael Hawnt a křehká akustická záležitost titulní.

I přes veškerou kvalitu desky The Unreasonable Silence, se dle mého její pozice nachází už pod vrcholy The Man Left In Space a následující Capacitor. 4,5*




» ostatní recenze alba Cosmograf - The Unreasonable Silence
» popis a diskografie skupiny Cosmograf


Ritual - Think Like A Mountain
2019-07-06

Ritual / Think Like A Mountain

5 stars

Jedním z největších hudebních dobrodružství které může posluchač zažít, je společná cesta s čerstvě pořízenou nahrávkou od prvních vzájemných poslechových krůčků až plnému pochopení a ztotožnění se s obsahem díla. Pokud si vše sedne jak má, je vzájemná přitažlivost takřka magnetická, takřka hmatatelná. Člověk od ní nemůže odtrhnout uši, poslouchá ji každičký den, tak často jak to jen jde a její krása se mu pomalinku zařezává do hlavy a do srdce. Ten těžko popsatelný pocit je někdy decentní závislostí každého z nás na té které nahrávce, ať si to chceme přiznat, nebo ne.

Velmi podobné výše popsané pocity jsem posledních několik dnů zažíval s třetím albem švédských Ritual - Think Like a Mountain. Je to přesně ten typ nahrávky, od které jsem nic nečekal a dostal všechno. Nebo přesněji řečeno - čekal málo a dostal strašlivácky moc.

S touto kopelou jsem si potykal teprve nedávno prostřednictvím posledního alba The Hemulic Voluntary Band. To mě okamžitě okouzlilo a znovu potvrdilo, že švédi na progresivních kolbištích zkrátka válí. Jejich zdroje jsou takřka nevyčerpatelné a dost často také velmi originální. Bylo jen otázkou času poohlédnout se trochu nazpět do minulosti kapely. A k tomu mi mělo posloužit album recenzované. Po právu pětihvězdičkové Hemulic teď bledne závistí vedle monster klenotu Think Like a Mountain. Na něj je každá banálně bodovací stupnice krátká, jelikož tohle je jedna velká neskutečná progresivní časovaná bomba.

Že je zvuk, instrumentální výkony, zpěv Patrika Lundströma a vzájemné nástrojové pro-aranžování znovu dotaženo k hranici dokonalosti netřeba zmiňovat. Ale právě na tuto desku se podařilo přinést tolik neskutečně precizních, svěžích a originálních motivů, že nad tím zůstáva "běžný progresivní" :-) rozum stát. Zřejmě tu vzájemná chemie mezi hráči a jejich nasazením zafungovala nejlépe jak mohla. Nápady se jen řinuly a společný pobyt ve studiu musel působit na všechny vskutku blahodárně. Vzájemnou provázanost, vyzařující energii a osobitého ducha cítí posluchač v každé z dvanácti kompozic.

Arabský rozujuchaný úvod před What Are You Waiting For se mi nelíbí, ale trvá sotva 20 sec. a tak se dá vydržet. Vzápětí mě už první tóny skladby samotné katapultují do těch správných progových výšin. Akustiky zlověstně duní, Patrik artikuluje jako king a v refrénu je slyšet navíc podpora buzuki, čímž tu originalita dostává patřičně na frak. Po druhém chorusu ještě připluje trocha romantiky, ale tempo skladby a energie se zlomnit nedají. Hned druhá Humble Decision je mojí top skladbou alba i poslední dnů. Celé to kouzlo je v atmosféře. Malebně bloudící akustika, mellotronové stěny a do rozvolněné romantické podoby hozený zpěv s ozvěnami-to je orgasmická slast nejvyššího stupně. Pokračujeme s temnou a tempově pochodující neučesanou Explosive Paste. Opět bezbřehá nápaditost v kytarách, v harmoniích i refrénové lince + energie jako hrom. Once the Tree Would Bloom je akustická zeppelinovská dupárna podložená severským folkovým základem. Další věc co vás musí zákonitě chytnout za hercnu je pátá Mother You've Been Gone for Much Too Long. Překrásný melancholický kus s něžným Patrikovým vokálem i zvláštně poskládanými kaskádami akustických kytar. A to se v půli skladba ještě rozběhne k dalším progrockovým obzorům. Titulka Think Like a Mountain je správně seversky drsná a depresivní. Ale pořád skýtá velkou porci zábavy a nápaditosti. Na způsob Flower Kings i Kaipa a malinko potrhle začíná sedmá Moomin Took My Head. Tak trochu balada, tak trochu experiment. V Infinite Justice jsou hned zkraje cítit Anekdoten, ale jak to spadne do akustik, slyším pravé Ritual. Refrén je až hard rockově šťavnatý a druhá půle spaceově dobrodružná. Zajímavě progresivně aranžovaný song. Po instrumentálním kuse On a jediné maličko slabší Shamanarama se dotyk s progrockovým nebem děje ještě jednou a prostřednictvím skladby Breathing. Vaše emoce tentokrát drhne naproto odzbrojující, jen ladně klouzající kytarová melodie, klávesový, nebo dle Luka snad mellotronový opar a ten nejněžnější vokál jaký si jen může divák v podobně citem elektrizující skladbě představit. Stejně jako při předchozích zastaveních tu musím podotknout myšlenku, že progresivní rock snad nemůže být kouzelnější a sugestivnější. A o určitou sugesci se ještě pokusí změť nezařaditelných tónů volně putujících závěrečnou instrumentálkou Off.

Timto titulem se u mne Ritual zařadili mezi nesmrtelné. Think Like a Mountain hodnotím jako jedno z vůbec nejlepších alb vzešlé ze severské progresivní líhně.
Jeho místo je po boku děl jako jsou Remedy Lane, Space Revolver, Notes From the Past, From Within, Imaginary Friends, či Pale Communion.

Zkrátka padesát minut intenzivních prog-rockových rozkoší.

» ostatní recenze alba Ritual - Think Like A Mountain
» popis a diskografie skupiny Ritual


Harrison, George - All things must pass
2019-07-06

Harrison, George / All things must pass

5 stars

BEATLES! Fenomén a absloutní kult, jehož nedotknutelná aura způsobovala během koncertů této kapely srdeční kolaps mladých dívek a nepochopitelné otazníky v očích jejich rodičů. V tak velkém rozsahu se už žádná z dalších příchozích gigantických kapel (a že jich ještě pár bylo) nepodílela na utváření názoru a života mladé gnerace.

Hudba této formace mě provázela takřka od dětských krůčků a napevno se stala nedílnou součástí mého života. Vnímám je jako ten prvotní a nejsilnější startér a zároveň i vrchol, který na této planetě zažehnul celosvětovou hudební revoluci. A abych se přiznal, sic s úsměvem na rtech, přesto nedokážu zcela pochopit názory těch, kteří je nějakým způsobem zatracují, očerňují a nemají rádi vůbec. Mnoho takových je i v řadách s progresivní muzikou srostlých jedinců, tam mne podobné postoje udivují o to více. Osobně vnímám Beatles jako ten největší a nejsilnější progres jaký tu kdy existoval.

Rozumím postoji těch, kteří nespatřují nic objevného a světu přinášejícího v la-la-la popěvcích prvního období brouků, ale to druhé, halucinogení, staví dle mého všechny rádoby progresivní tělesa na druhou kolej. Desky albem Revolution počínaje a Let it be konče, jsou jeden ohromný pokrokový strom tyčící se až do nebe, se stovkami rozvětvených sofistikovaně prokomponovaných písňových struktur. V pouhých třech minutách většiny z nich je více fištrónu a umělecké krásy, než v mnohých jiných sáhodlouhých kompozicích, plošně pokrývajících polovinu alba.

Když tahle ikona udělala za svou činností tlustou čaru, čtyři osobnosti jejího společného života se vydali každý svou cestou. Jednou z nich byl i věčně upozaďovaný kytarista, skladatel a zpěvák Gerge Harrison, který po sobě zanechal na své soukromé umělecké dráze jednu z nejpozoruhodnějších písňových kolekcí All things must pass. Vydejme se společně po jejích stopách.

Už první I'd have you anytime je jednou z vůbec nejkrásnějších skladeb z pera G. Harrisona. Celé to kouzlo je ukryto v její skromné a něžné náladě a atmosféře. Duchovnem nasáklá My sweet lord se stala vlajkovou lodí celé této nahrávky. I přes její částečnou ohranost z ní pryští pořád něco mysticky tajemného, co nemůže nechat vnímavého posluchače chladným. Celé první cd, nebo chcete li dvě strany jednoho elpíčka jsou skladatelsky velmi silné a vyrované. Osobně mám rád teskné harmonie v Isn't it a pity (version one), melancholické kuy If not for you a Behind that locked door – typické Harrisonovky té doby.

Další disk otevírá všem zaníceným prog-rockerům dobře známá skladba Beware of darkness, kterou v upravené formě umístili na úvod svého druhého alba americké ikony žánru Spock´s Beard. Dokonce po ní desku pojmenovali a dokázali ve své verzi podtrhnout její náladu a esprit. Kouzelná věc. Apple scruffs zahajuje ráznější melodie na foukací harmoniku čímž naznačuje, že další kolekce písní se posune i na malinko jinou kolej a nebude se držet tolika melancholické noty. I když třetí Ballad of sir Frankie Crisp (Let it roll) je zrovna taková. Něžna, cudná, protchnuta decentní melodikou a zafoukaná lehoulinkým sněhovým popraškem. Další z Harrisonových majstrštyků. Awaiting on you all je taková nenápadná rozverná taškařice po vzoru jeho bývalých chlebodárců a titulní All things must pass kočírují v její emotivní rovině klouzající kytarové tóny a zdařilá dechová sekce. Trochu experiment na muzikálový způsob je sedmá Art of dying a sugestivní zpěvnou tečkou pak Hear me Lord, s typickým Georgeovým brilantním písňovým cítěním.

Nahrávka All things must pass se stala kasovním trhákem i vítězstvím Harrisonových snah na osamostatnělém autorském poli. Nejpozději zde dokázal vystoupit ze stínu Lennon/McCartney a dokázat světu i sobě, že se s těmito skladatelskými esy může směle poměřovat.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Bowie, David - David Bowie
2019-07-04

Bowie, David / David Bowie

3 stars

Skladbu Space Oddity znám od roku 1993, kdy její cover na své třetí studiové album umýstili američtí rockeři Saigon Kick. Tu desku jsem si zamiloval na první poslech a dodnes ji chovám jako oko v hlavě. Bowieho cover, o kterém si doteď myslím, že je povedenější originálu (což v takovém případě říkám zcela vzácně) patří k nejlepším písním nahrávky.

Když jsem kdysi dávno začal Bowieho tvorbu sledovat a proposlouchávat se naskrz, tuhle jeho druhou desku jsem vnímal jako nevyrovanou, s klasickým zpěvákovým repertoárem jen málo korespondující a z nákupčího listu jsem ji nadlouho vyškrtnul. Jenže jak šel čas a objevování hudby proti jeho proudu směrem od Ziggyho dolů, najednou tu stála i celá Space Oddity. Dnes už bych neřekl že je špatná, nebo snad hudebně roztříštěná. Je jiná, je mladá, umírněná a na klasického Bowieho je až přehnaně folková. Postrádá jeho pozdější výrazivo a dekadenci, to, co dělá Bowieho Bowiem. Při jejím poslechu cítím závan kapel jako Fairport Convention, ranných Strawbs, nebo Boba Dylana.

Prvnímu songu bude místo č.1. mezi zpěvákovými písněmi u mne patřit asi navždy. Je to jedna z vůbec nejkouzelnějších skladeb co znám. Má ohromný vnitřní náboj, soudržnou vitalitu a zároveň je oděna do pastelových barev ladně klouzajících po výkresu, malujíc ty nejnádhernější umělecké scenérie. Je to klenot klenotů patřící do rock n rollové síně slávy. Prostě když se řekne David Bowie, okamžitě si vybavím titulní píseň z tohoto alba. Pokračovat dál stejně silnou linií je zhola nemožné, ale Davidovi se tehdy podařilo složit ještě několik neméně sugestivních čísel. Hned druhá Unwashed And Somewhat Slightly Dazed i další Letter To Hermione (tady jsou ranní Strawbs nejhmatatelnější, Bowieho frázování i barva jako by z Cousinse vypadli )se mohou s titulkou směle poměřovat. Osobně bych zaloboval i za folkem protkané An Occasional Dream a God Knows I'm Good. Zbytek už je malinko slabší a ještě zdaleka ne tolik vyprofilovaný.

Space Oddity je solidní kolekce ranného, folkem poblázněného Bowieho, na které hraje prim výrazná titulní mega-skladba. 3,5 bodu .

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Bowie
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw
2019-07-02

Spooky Tooth / You Broke My Heart So I Busted Your Jaw

4 stars

V kapele Spooky Tooth se kdysi potkávali dva kohouti na jednom malém smetišti. Egoistické boje mezi hlavními skladateli, tahouny a také zpěváky a klávesáky Gary Wrightem a Mikem Harrisonem, jejichž rozdílné hlasové rejstříky i tvůrčí invence tolika obohacovali výsledný hudební produkt kapely, několikrát zapříčinili různé nešvary a nakonec i rozchody.

Po jednom takovém, mezi léty 70-72, se při opětovné shledání této dvojice narodila další výborná nahrávka z portfólia kapely s dlouhým názvem - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. S novými posilami u rytmiky i sólové kytary-zde v podobě pro osmdesáté roky velmi úspěšným tahounem pompézních lamačů hitparád Foreigner Mickem Jonesem, začíná druhá etapa Spooky Toth.

I když starším příznivcům kapely tu výrazně chybí kytarista Luther Grosvenor, jehož styl byl pro první přinejmenším dvě nahrávky tolika obohacující, nová posila Mick Jones se jej snaží nahradit co jen může. Není o tolik horší, či v základě špatný, je jen jiným typem. Funkčnějším, snadněji identifikovatelným a také předvídatelnější. Spooky Toth s ním přišli o část svého výraziva, stali se zaměnitelnějšími, což mělo výrazný vliv na jejich originalitu. Ta s Jonesem pozbyla část svého já, naštěstí se tyto atributy nepodepsali na konstrukci jednotlivých skladeb a nápaditosti výsledného repertoáru.

Podobně jako jsem si po čase zamiloval desku Witness, získla jsem náklonost i k You Broke My Heart So I Busted Your Jaw. Ta je pro mne po kontroverzním Ceremony a slepenci The Last Puff jakýmsi znovu-povstáním uvadajících Spooky Toth. I přesto, že je z desky patrná snaha souboru znovu se skladatelsky vydrápat někam do výšin nedostižného debutu a rokunované dvojky Spooky Two, podobné mety jsou kapele již zapovězeny.

Kdyby úvodní skladba Cotton Growing Man dostála krapet větší jiskry a etusiasmu, mohla být stejně ohromující, jako některý ze vstupů prvních dvou alb. Jenže s Jonesem je vše klidnější a rozvážnější. A to může ze sebe Harrison ždímat charismatu kolik chce. Jenže...pak přijde na řadu dvojka Old As I Was Born-kde se hraje na atmosféru, akustika vás dojemně hladí po těle a když pak uslyšíte v odzbrojujícím refrénu zpívat slova názvu písně, roztřesou se vám kolena dojetím. Jones perlí snové sólo na začátku This Time Around, která vzápětí dostane hřmotnější kontury a oba zpěváci se výborně doplňují. Wright ladně recituje a Mike se bouří. Paráda. Holy Water je další (tentokrát goospelovou) baladicí, v níž klavír jemně cukruje a reflektor zabírá teskně sténajícího Harrisona.
A dále. Máme tu stanu B, kterou od podlahy načne Wildfire. A zase to tempo, Jones to prostě tahá až moc únavně. Self Seeking Man je další podařenou pomalou písní, která vás samočině přesune k začátkům souboru, kdy napomáhal tvořit hudební dějiny. Vrcholem je pro mne pak další oduševnělá věc - Times Have Changed. Zde se víc prosadí ve výškách položený Wright. Hmatatelná křehkost písně je krom intonačně bravurního zpěváka dosažena jen minálním využitím klávesových nástrojů. Desku uzavře stylová Moriah.

I na své páté studiovce drží Spooky Toth laťku kvality pořád dost vysoko. Sic už to postrádá ten wow efekt přítomný na starších deskách, ale čtyři body si dle mého toto album zaslouží.

» ostatní recenze alba Spooky Tooth - You Broke My Heart So I Busted Your Jaw
» popis a diskografie skupiny Spooky Tooth


Happy The Man - Crafty Hands
2019-07-02

Happy The Man / Crafty Hands

4 stars

Na pojem Happy the Man jsem narazil až tady, díky propagaci formou recenzí a diskuzí kolegy Snejka a Mayaka. Už tehdy se mi něčím specifickým vryl název kapely do paměti, ale s pořízením některého z nosičů jsem nějak nespěchal. Teprve nedávno a spíše náhodou jsem objevil první dva disky v nabídce určitého prodejce a zcela intuitativně natáhl ruku směrem k dvojce Crafty Hands.

Bez předchozího nástřelu jsem pouze na základě recenzí zhruba tušil o co půjde a jelikož jak Snake, tak i Miro má na mnoho společných favoritů hodně podobný názor, automaticky jsem dedukoval podobnou shodu i tady. Po prvním poslechu však přišlo rychlé vystřízlivění a nečekané zklamání. Happy the Man mezi námi svou bezbřehou technickou virtuozitou vystavěli chladnou akademickou zeď, která sice instrumentálně nenudí, ale své emoce a nálady má zakořeněné kdesi hluboko uvnitř, a dostat se k nim je první týdny/měsíce (to závisí od toho, kolik šancí desce dáte a kolik času a snahy jí budete věnovat) zhola nemožné. Jenže jak už to u podobných progresivních děl občas bývá, ta prvnotní složitost je zaobalena množstvím výborných melodií, precizních přechodů, bravurním střídáním akustických a elektrických částí, instrumentálních bloků sestavených s matematickou přesností, a že se tady zpěv vyskytuje jen poskrovnu diváka bolet nemusí.

Co nmne však překvapilo a zarazilo snad nejvíce je, že tato deska vůbec nezní jako jiné, víceméně stylově podobné výtvory té doby, zkrátka že ani chvíli nezní archaicky v tom dobrém slova smyslu a "sedmdesátkově". Žádnou podobnost s Yes, King Crimson, či dokonce s Gentle Giant zde neidentifikuji. Její feeling a zvuk alespoň mně místo do roku 1978 zapadá spíš do posledních cca dvaceti let nového tisíciletí. Při poslechu desky se zabývám myšlenkami na většinu technicky brilantně vybavených kapel současnosti, které ať už kdy Happy the Man slyšeli nebo ne, zcela automaticky pokračují v jejich linii. Je to především hudba dřívějších králů progresivní větve Dream Theater, jejichž instrumentální části skladeb ve kterých kapela šlapala na 100% a jako jeden muž, muziku Happy the Man upomíná. Ale ať už je taková podobnost jasně slyšitelná, nebo se posluchači sama nabízí na základě léty naposlouchaného mustru, pořád má v sobě silný plamen invence vztahující se právě k letopočtu kdy byla nahrána. Kdyby z výrobních pásů vyběhla ve stejné formě včera, nebo před pěti lety, byl by dopad na progresivní scénu jen minimální a ve stínu některých technicky zdatných souborů dneška by nejspíš rychle zapadla. Čtyřicet let stará nahrávka má však v sobě zakódováno hudební poselství příštím generacím, díky kterému nedokáže zestárnout.


Pokud bych se ukvapil a tuto recenzi psal jen několik dnů či týdnů po pořízení onoho kotouče, jistě by její náplň byla o mnoho kritičtější a podtón by byl značně zklíčenější až pesimistický. Ale jelikož jsem možná podvědomně tušil, že podobný krok by nebyl správný, jelikož určité druhy muziky je dobré nechat pořádně uležet, hodnotím dnes Crafty Hands jednu hvězdu pod maximem. Stále, i když v měřítku daleko menším než na seznamovacím začátku cítím, že obsahovat deska snovější opar, několik klidnějších melodických pasáží a harmoničtějších stuktur, byla by to ta jasná trefa na komoru.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Crafty Hands
» popis a diskografie skupiny Happy The Man


Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence
2019-07-01

Manfred Mann's Earth Band / The Roaring Silence

5 stars

Hudební tvorba klávesového kouzelníka Manfreda Manna okolo mne dlouho proplouvala bez většího zájmu. Ale jelikož na objevování hudebních pokladů z minulosti není nikdy pozdě, pomalu narůstající zvědavost se postupně rozvětvila do takových rozměrů, že jsem konečně povolil i v jeho případě, a začal se muzikou jež ve svém erbu nesla jméno svého tvůrce postupně prokousávat. První období ve kterém účinkoval zpěvák Mick Rogers jsem prozatím ponechal stranou a vrhnul se rovnýma nohama do (učesanějších) artových vod, kde byl Manfedovým parťákem po boku nový zpěvák Chris Thompson.

Deska The Roaring Silence mi naplnila očekávání, která jsem si předem nastavil a její repertoár s klidným srdcem mohu zařadit někam na pomezí rock/art-rock/soft-rock. Nejblíže pak tvorbě skupin Supertramp, Alan Parsons Project, pozdějších Moody Blues, nebo Lawtonových Uriah Heep.

Mann (zde) není žádným sebestředným egocentrikem, který by svůj nástroj tlačil za každou cenu do popředí. Ba naopak, písničková tvář tohoto alba skýtá mnohá překvapení právě na poli instrumentálním. Invenčně vyrovnananou a (klávesovými) barvami překypující desku načíná Springsteenův cover lepší originálu, píseň Blinded By The Light. V novém kabátě získala na dynamice i energičnosti. Thompson pěje jako slavík a Manovi klávesové kudrlinky zní až spaceově. Další nádhera je hned vedle, na pozici číslo dva. Singing The Dolphin Through čítá osm minut a nabízí mnoho blahodárných míst, které musí artově laděnou duši pořádně potěšit. Doba tím časem začínala pokukovat i do popu, kterému se ani Mann nebránil. Naštěstí jeho sofistikovaný přístup nepodléhá (zatím) vlezlosti a dokáže vytvořit řadu rozmanitých a náladotvorných ploch. Po instrumentálce Waiter There's a Yawn in My Ear přichází vrcholná část desky, skladba The Road to Babylon. Její začátek a vlastně i průběh souzní v andělském sboru plném něhy a spásonosné víry. Zbytek desky se nese v podobném levelu, Mann místy exhibuje, avšak aranřérsky je deska "upravená" tak akorát.

Spolu s následující Watch, patří deska recenzovaná do vrcholného Thomsonovského období. U mne velká spokojenost.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - The Roaring Silence
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band


Black Sabbath - Paranoid
2019-06-27

Black Sabbath / Paranoid

5 stars

Dlouho jsem přemýšlel, které z prvních dvou desek B. S. s Ozzy Osbournem dát svou recenzí přednost. Prvotně musím kvitovat svůj posluchačský posun zpět:-), díky kterému jsem nakonec a po dlouhých letech i já řekněme mírně propadl tomuto nejstaršímu období, v němž Birminghamští začali kalit tvrdou ocel. Nedávno to byli Sabbath s Diem a dnes se odvážuji až do hlouby let sedmdesátých, na začátek toho všeho.

Několikrát jsem jejich první albovou osmičku naposlouchával abych se ujistil, že dělám skutečně správně, a že když už se do toho červavého jablka mám zakousnout, ať to alespoň stojí za to. Poslední dvojice mě prozatím neoslovila vůbec a vlastně jsem s tím ani nepočítal. Z prvních šesti tolik adorovaných alb to napoprvé a dost jednoznačně vyhrála alba č.1. a č.2.

Ty zvítězili na celé čáře a o slušnou koňskou délku před ostatními. Osobně vůbec nechápu tolika uznání na trojku Master of Reality, která mne spolu se čtyřkou neoslovila takřka vůbec. To takové Sabbath B. S. a Sabotage vyzněli k kontextu o hodně přesvědčivěji. To jen tak mimochodem, zpět ale na začátek.

Debut vnímám jako dokonalé atmosférické dílo, základní stavební kámen zemitého hard rocku a slabikář pro příští heavy kapely i celého hnutí grunge. Oproti tomu mi Paranoid zní jako daleko vyšlechtěnější a vybrouštěnější diamant hotového lesku, s mnoha legendárními a veskrze hitovými položkami, s téměř totožně hmatatelnou atmosférou jakou má debut (na ostatních deskách se toto pomalu vytrácí).

Play list čítá osm legendárních kusů a ať sáhnete po kterémkoli z nich, dostanete parádní pumelici rovnou mezi oči. Opisovat o co se v nich jedná nemá smysl, to už tu bylo několikrát. Snad tedy ukázat na ten nejoblíbenější. A tady vítězí hitovka Paranoid, atmosférický klenot Planet Caravan a démonická Electric Funeral. V mých uších zní dobře i na tu dobu vcelku inovativní houpavice Fairies Wear Boots.

Výborná deska i když ten Ozzyho "paviánovitý" zpěv stále moc nemusím. Martin i Dio jsou pro mne úplně jiná liga.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel
2019-06-23

Presto Ballet / The Lost Art Of Time Travel

5 stars

Tak tohle je má nejoblíbenější deska od Presto Ballet. Netvrdím, že musí být nutně jejich vlajkovou lodí, ale já ji slyšel už kdysi jako první a tak nějak nejvíc mě přirostla k srdci. Vrcholným dílem mnoha jejich fans bude nejspíš už navždy kotouč Relic Of The Modern World, vybroušený k naprosté dokonalosti, jenže... Právě na The Lost... pěje můj favorit Scott Albright v top formě a jednotlivé kompozice jsou naprosto brilantně aranžované. Obvyklý časový rozvrh co skladba, to optimálně okolo deseti minut délky je přitomen i tady, a analogová "obsese" v nahrávání desek P. B. Kurdta Vanderhoofa, vnáší do písní velmi přívětivý, hřejivý element, díky němuž je zvuk jednotlivých nástrojů separovaný a jasně čitelný. Sedmero kompozice je nápady doslova nadupáno a tempo a nálady se mění tak často, jak to jen struktura písně umožňuje. Určitá svázanost hudebních témat brání rozstříštěnosti desky, čímž i hodinová nahrávka drží pěkně pospolu a uteče, ani nevíte jak. Španělky a akustiky často střídají své elektrické protějšky, ke slovu se dostávají také klávesy a mellotron, čímž je dynamika nahrávky roztažená na velkém prostoru a o lahodné atmosférické momenty není nouze-viz poslední perla Haze.


Vzpomínám si jako by to bylo včera, co jsme se s kolegou Pegase před koncertem Stevena Wilsona v Bratislavě o této skupině spolu bavili. Jestli se nemýlím, i on má tuhle kapelu velmi rád a na čele pelotonu pro změnu vnímá desku následující-Invisible Places. Ve vzájemné konfrontaci o Presto Ballet jsme se podivovali faktu, že tato patnáct let a se šesticí nahrávek fungující kapela, v jejímž středu je navíc osoba v hudebních kruzích takřka kultovní, zůstává pro našince stále jaksi stranou zájmu, možná dokonce velkou neznámou. A překvapivé je vše o to víc, když svou tvorbou reprodukuje muziku velmi podobnou (ne plagiátorskou!) souborům v našem okolí oblíbeným, uznávaným a ceněným. Ano, kořeny Presto Ballet vedou od souborů jako jsou Styx (k těm mají zřejmě nejblíže), Magnum, maličko Kansas a hlavně Yes. Právě od Squireho družiny si kluci oblékají kabátce složené ze spletitých rytmů, melodií a vyhrávek, na které roubují vzdušné, ne pro-Yesovsky složité klávesové ornamenty po vzoru Styx. A nad vší tou epikou, melancholií a skladatelsko-hráčským štukatérstvím drží tep života emočně působivý hlas Scotta Albrighta. Navrch si přičtěte zajímavý název alba, fantastický cover desky a Vanderhoofovu kytarovou ekvilibristiku a rázem dostanete skutečně zajímavé moderní progresivní dílo ctící kořeny i vývoj žánru samotného.

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Lost Art Of Time Travel
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet


Watch, The - Twilight - The Night Watch
2019-06-22

Watch, The / Twilight - The Night Watch

4 stars

Ještě před tím, než se na Apeninském poloostrově zrodil jeden z nejvěrnějších následovníků odkazu velkých Genesis, kapela The Watch, účinkoval její zakladatel a zpěvák Simone Rossetti v kapele podobného jména a totožného hudebního zaměření. Tato pětice si říkala The Night Watch. Jejich nahrávka Twilight by se dala s přimhouřením oka označit za nultou desku The Watch, i když se sestava až na Rossettiho změnila, právě on je tou nejdůležitější personou v dějinách obou kapel. Je jakýmsi uměleckým šéfem těchto epigonů Gabrielovských Genesis. Právě on napsal všechny texty tohoto alba, zatímco hudbu složil kytarista Francesco Zago.

Na tomto místě musím poděkovat kolegovi Braňovi, jež mne zhruba pře rokem na existenci před-Watch upozornil. Jejich první tři nejlepší desky (pro některé to pořadí může být individuálně jiné), to jsou Genesis jak vyšití, prakticky krom modernějšího zvukového koloritu nepoznáte rozdíl (tak dobře, Hackett byl určitě osobitějším kytaristou s detajlnějším citem na melodice, a nejspíš i Banks dokázal vyšít kreativnější klávesové gobelíny). Night Watch, respektive Watch jsou však těmi nejlepšími možnými následovníky.

Jediná deska noční hlídky se jmenuje soumrak a tady je její tracklist.
My Ivory Soul – je mocný opener ve stylu těch největších opusů Genesis. Rossetti artikuluje přesně ve stopách Gabriela, skladba nepostrádá sílu, napětí, velké melodie a drobné dochucovadla v kytarové i klávesové oblasti. Druhá věc The Theme je kraťoučká kytarová vložka svou snivou náladou připomínající začátek Blood on a Rooftops. V dramatické The Fisherman si své party vyměňují akustická kytara a klávesy. Místy znějí její tóny až dokonale Hackettovsky, jako by se samotní Genesis dívali do zrcadla. Čtvrtá Tomorrow Happened má mnoho podob, symfonických, lyrických a také romanticky působivých, právě tady se se zavřenými kukadli touláte světem za oním imaginárním Genesis-ovským zrcadlem nejčastěji. Asi nejzajímavějším kusem je pátá The Black Cage. Je tajemná i hravá zároveň, atmoséricky precizně vystavěná suita, vykazuje s tvorbou Gabrielový boys, spolu s brilatní a drsnou instrumentální erupcí po vzoru King Crimson A Game With Shifting Mirrors, nejméně vztyčných prvků. Jako rozlučku nám chlapci přichystali píseň Flower Of Innocence, ve které se zpoza pohádkových hudebních obrazců ozývají a prolínají desítky dětských hlásků zároveň. Poetický dojem umocněný do absolutna.


Dovolil bych si tuhle kapelu (obě její části) přirovant k německým Kingdom Come. Ti kdysi bývali také milováni i nenáviděni a častokrát rovněž nařčeni z určitého plagiátorství Led Zeppelin. ,
Něco podobného dnes můžeme říci i o The Watch/Nigh Watch a jejich úzkém vztahu k Genesis.

Ale jelikož dnes máme hen tu svobodu, je na každém jedinci jestli bude fňukat, láteřit, vzdorovat, nebo mu bohatě stačí nad podobnými malichernostmi mávnout rukou a užít si desku, která by klidně mohla být nástupkyní díla Wind And Wuthering.

» ostatní recenze alba Watch, The - Twilight - The Night Watch
» popis a diskografie skupiny Watch, The


Whitesnake - Whitesnake
2019-06-21

Whitesnake / Whitesnake

5 stars

Pod dojmem dobře odvedeného pražského koncertu a hlavně pozitivně nabuzen novinkovou deskou, jal jsem se po nekonečných odkladech konečně dooběvovat a probírat diskografií Coverdaleho bílého hada. Ještě jako malý špunt jsem tuhle desku vidával v tehdejším oddělení hudebnin v brněnské pobočce obchodního domu Prior. Mezi vším tím hudebním balastem z počátku devadesátých let, se jako drahokam vyjímalo toto elpíčko svým zlatavým znakem a hady svítícími na kamenném podkladu.

Tehdy jsem v sobě začínal probouzet hudební touhy a ukotvoval své já mezi metalovou komunitou. Nějaká 87-čka mě absolutně nezajímala a o pár let na MTV rotující viděné klipy natupírovaných šašků, na celkovém dojmu také nepřidaly. K poslechu desky jsem se dostal až o mnoho let později, ale její silně komerční šmrnc nebyl tím pravým, co jsem v hudbě hledal. Teprve před pár dny jsem začal realisticky přemýšlet o tom, že by nebylo tak špatné tuhle desku do fonotéky nadobro přiřadit. Po světě dnes běhá množství jejich remastrů k různým desetiletkám kulatých oslav. V tomto případě jsem chtěl pouze originál. Ten dnes sehnat nový je logicky nemožné, dávno rozebrané zboží nahradili právě ony remastery. Já si jej obědnal přes Discogs právě takový, jaký jsem vídával před necelými třiceti léty, pouze ne jako lp, ale logicky na cd.

Tahle deska má pro mne svou magii a příběh. Že zní komerčně už naštěstí dávno neřeším. Síla těch skladeb je omamná i přesto, že řada z nich za ta léta pořádně ohrála všemožná rádia a televizní kanály. Nejméně polovina z jedenácti kusů evropské verze jsou hity. Vše startuje členitá Still of the Night (také tam slyšíte Led Zeppelin) s parádní atmosférickou mezihrou. Pokračuje výbornými vyhrávkami prošpikovaná rázná Bad Boys, na kterou naváže dvojice nádherných pohodovek Give Me All Your Love a Looking for Love. Z desky Saints & Sinners je tu upravená Crying in the Rain, kterou následuje největší hit kapely vůbec, monster balada Is This Love s tolik známým klipem s Davidovou sexy přítelkyní Tawny Kitaen. Epochální to skladba s nádhernou Sykesovou akustickou hrou jak z čítanky, a řádně přitlačeným Davidovým vokálem na tu správnou, naléhavě emotivní stranu. Jak už to u podobných desek z tohoto desetiletí často bývalo, i tady je nějaká ta výplň-Straight for the Heart je jednou z nich. Bývalý kytarista Thin Lizzy John Sykes se vyznamenal v zajímavé Don't Turn Away. Children of the Night znovu není žádný zázrak, za to další propůjčenec Here I Go Again zateplí i zalepí nejedno dívčí srdéčko. Desku uzavře dravá You're Gonna Break My Heart Again.

Produkci má stejně jako v přépadě Journey-ovských Frontiers na svědomí dvojice Stone/Olsen. A ještě pár, u takto významných desek nezbytných čísel. 8x platina v USA, další platiny a zlata ve zbytku světa, plus pětice singlů navrch. To se museli zlaťáky pěkně sypat.

Kapela k této předem dobře naplánované stylové změně spěla pomalu už na svých dvou předchůdcích. Blues už dávno nebyl v kurzu a David si uměl dobře propočítat, jakým způsobem je třeba udeřit. Naplno se mu to podařilo právě zde na bezejmenné desce 1987. Že se z něj stal egocentrik a diktátor, a on vyházel komplet doprovodnou kapelu, aby se na desce příští dokázal obklopit jménami ještě většími, je věc druhá.

TATO DESKA PRÁVEM PATŘÍ DO ZLATÉHO FONDU ROCKOVÉ MUZIKY, AŤ SE TO NĚKOMU LÍBÍ, NEBO NE.

 

» ostatní recenze alba Whitesnake - Whitesnake
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Journey - Frontiers
2019-06-20

Journey / Frontiers

4 stars

Jak člověk stárne a někam se posunuje, průběžně mění i některé ze svých návyků. A jelikož jsme na portále hudebním, bude dobře neodbíhat do jiných odvětví, ale zůstat v oblasti muzikologie. Já sám jsem za poslední léta značně přehodnotil svůj vztah k pompézní melodické hudbě, chcete li A.O.R. Tenhle proud mě vždy něčím přitahoval, ale dlouho jsem si vystačil s pár nahrávkami a to většinou z období, kdy se onomu subžánru už příliš nedařilo, a ten byl drsnějšími styly v průběhu let devadesátých vyhnán až na okraj samotného zájmu.

Náklonost k zaoceánským Journey u mne trvala už dlouho, avšak až k jejich pozdější etapě. Když tu před dvěma roky vyvěsil kolega EasyRocker svůj "traktát" k Frontiers, příliš lichotivě jsem se k němu nevyjádřil. Vadil mi především tuctově osmdesátkový čvachtavý zvuk nahrávky a cukrkandlově přebujelá melodičnost. S druhým jevem dnes už problémy nemám prakticky vůbec a první zádrhel jsem napodruhé vyřešil pořízením remasterované edice, kdy jsem sic za určitou ztrátu dynamiky v ořezech DR dostal daleko energičtější, syrovější a méně zateplenou verzi této desky.

A jelikož mi právě teď duní Frontiers z reprobeden, vyjádřím se také velmi rád k jeho obsahu. Kdysi jsem si desku pořídil především kvůli melodické hitové bombě Separate Ways (Worlds Apart), ke které často běžel klip v televizi. Kapela užívajíc si své dávno nabité slávy v něm trdlíkuje před nějakým hangárem a v kýčovitých postrojích a kýčovitých gestech "jede" společně do rytmu. Na oko žádná the best podívaná, ale melodickému uchu tahle bomba typu Final Countdown padnout musí. Už to není žádné fusion jako na albech zpívaných Roliem, ani tolik soft jako třeba Evolution, spíš plnokrevný hard/pomp/melodic/A.O.R. rock.
Na dalším kvalitativním stupni je nádherná balada Send Her My Love, následovaná energickou Chain Reaction. Snovější After The Fall vystřídá pro mne příšerná měchuřina Faithfully-kterou vnímám jako marmeládový ústupek hitparádám a cestu k ní si už asi nikdy nenajdu.
Naštěstí stranu B startuje energické Schonova vyhrávka zpoza Edge Of The Blade. Je to přesně ten typ skladby, které u Journey vyhledávám a miluju. Výrazná melodie, dostatek nápadů, navrstvené klávesové opary, cválající rytmika a nad tím vším staví své snové chrámy klenutě vznešený a plnokrevný hlas Steva Perryho. Nádhera. Z podobně procítěného těsta je i sedmá Troubled Child. Okolo posluchače drnkají razantní španělky, zurčí bublající melodie a Perry vás svým emotivním nábojem v hrdle svléká až do negližé. Po spíše rytmické a průměrné Back Talk vystoupáme ke skladatelskému vrcholku Journey ještě dvakrát. Nejprve je to prostřednictvím rozverně mihotavé Frontiers a jako tečka se představí výpravná Rubicon.

Bonusy poslouchám tak v jednom případě z deseti. Tady jsem disk nechal ze zvědavosti hrát a k mému překvapení dostal čtveřici solidních soundtrackových skladeb.

Produkci tenkrát zaštítila zavedená dvojice a pro podobný druh hudby často vyhledávaná jména Mike Stone/Kevin Elson. Deska dostala tradiční a době odpovídající zvukový zábal poloviny let osmdesátých. Díky skladatelským schopnostem kapely i často rotující čtveřici singlů zbořila hitparády na obou stranách Atlantiku, kde se v americké top 200 umístila na druhém místě. Několikrát znásobená platina za šest miliónů prodaných nosičů hovoří jasně. Tuhle desku měla v Americe skoro každá, hitparádově posedlá domácnost :-)

» ostatní recenze alba Journey - Frontiers
» popis a diskografie skupiny Journey


Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
2019-06-19

Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu

5 stars

Na desku Déjà Vu od čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young jsem odevšad slýchával jen a jen chválu. Jenže přece já rocker tělem i duší, nebudu poslouchat nějaký "senilní folk". Dlouho jsem tomuto stylu, nebo řekněme odvětví odolával a k desce se dostal až po proposlouchání se soubory jako jsou Clannad, Fairport Convention, nebo Pentangle. Jednou si tak říkám člověče, když máš rád ostrovní folk-rock, proč nezkusit i ten zaoceánský a může být lepšího alba z této oblasti než je Déjá Vu? Asi těžko.

Už první soustředěný poslech mě udělal obrovskou radost a já veděl, že tady uhodilo na tu správnou hlavičku. Vždyť už jako malému dítěti se mi líbili Plavci/pardón Rangers, nebo nějaké songy od Michala Tučného. Celou desku poslouchám takřka se zatejeným dechem. Její atmosféra, folková křehkost a líbezné melodie se už nedají dostat z hlavy. Co si ale užívám úplně nejvíc, je možnost slyšet každého z těch velkých zpěváků v jiné poloze, v jiné skladbě. Právě ta skutečnost, že každou skladbu zpívá někdo jiný, mi přijde jako dokonalý mistrovský tah.

Nádherný obal, sugestivní zvuk a sladěnost hlavní hráčsko-pěvecké čtveřice v jedno, dělá z tohoto alba naprosto dokonalý dobový artefakt a zároveň jedno z předních folk-rockových děl v historii moderní hudby.

Skláním se před ním, před jeho muzikálností, nápaditostí a vnitřním kouzlem. Pro mne už bude navždy patřit k těm vůbec nejdokonalejším dílům, které kdy hudební svět porodil.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young


Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più
2019-06-18

Locanda delle Fate / Forse Le Lucciole Non Si Amano Più

3 stars

Toužíte po nové porci kvalitní progresivní rockové muziky z Italské provenience?
Není nic jednoduššího, než si v počítači otevřít portál-Progarchives, a v sekci Rock Progressivo Italiano se přepnout na záložku-100 nejlepších alb tohoto subžánru.
Pak už stačí kolečkem myši rolovat směrem dolů, kochat se obálkami těchto nahrávek a pečlivě, nebo jen náhodným výběrem tipovat, popřípadě přelousknout i přiloženou recenzi-abyste nestříleli vyloženě naprázdno, a můžete směle vybírat desky, které se mají zanedlouho stát součástí vaší fonotéky.
Pokud jste fanda v této oblasti alespoň trochu kovaný, první desítku, nebo dle určitého nejvyššího procentuálního klíče, řadu z uváděných alb už doma máte.

Přesně takto jsem si nedávno díky Progarchives našel i kapelu Locanda Delle Fate a jejich dílo Forse le lucciole non si amano più. Zaujal mne obal (ach ta estetick stránka desek:-), kladné hodnocení i hudební nástřel. Dnes si nahrávku už hýčkám v teple domova, ale záznam který kapela v té době na desku přinesla, není vůbec jednoduchý stran pochopení. Utvořit si na ni nějaký názor i třeba po desítce poslechů dá jedinci i v oboru znalému hodně zabrat. Hudba na desce je velice složitá, maximálně komplexní a absolutně neprvoplánová, s množstvím tempových obměn a s minimem jakýchkoli záchytných bodů a pasáží, které si váš mozek dokáže zapamatovat. Neodkrývá se po částech, ale po malilinkatých ždibíncích, až bázlivě zdrženlivě. Přesto je v ní ukryto něco, co vám nedá spát a vyvolává ve vás pocity ztráty a nenaplnění. Veškerá očekávání vycházejí dlouho naprázdno a na konci zůstává jen několik otazníků. Esteticky velmi působivá, dalo by říci až učesaná hudba s množinou náladotvorných zvratů, plyne velice poklidně, romanticky oduševněle a dokáže vás přikrýt nadýchanou nachovou peřinou až po uši. Prim tu hraje jak klavír, dojemně domalovávaný klávesami, tak roztodivné kytarové zákruty velice jemného zrna a všudypřítomná flétna často podporovaná různými cinkrlátky, jež vytvářejí působivou hru rozličných hudebních barev. Na hlas Leonarda Sassa je potřeba si chvíli zvykat, ale i když jeho akcent nemusí být každému po chuti, jistou uhrančivost projevu mu upřít nelze.

Někteří znalci a recenzenti srovnávají produkci Locandy s obry PFM, nebo Banco... Dle mého tato deska na rozdíl od jmenovaných postrádá trochu více originality, chybí kontrasty, dravější energický potenciál, schopnost obměny soundu a zpestření za účelem riskování. Deska tak trpí "přistříhlostí křídel". Je to spíš uklidňující selanka, než progresivní rozpuk po vzoru Alphataurus, nebo Semiramis. 3* jsou myslím si adekvátní.

» ostatní recenze alba Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più
» popis a diskografie skupiny Locanda delle Fate


Def Leppard - Hysteria
2019-06-13

Def Leppard / Hysteria

4 stars

Znáte dokonalejší synonymum pro metal osmdesátých roků, než jakým je album Hysteria? Určitě by se našlo několik stejně výrazných adeptů, namátkou mě napadají třeba desky - 1987 od Whitesnake, některé nahrávky Bon Jovi, či The Final Countdown švédských Europe. Ale první příčku si v tomto oboru zcela zaslouženě už dávno vydobyla právě deska od Def Leppard – Hysteria.

Když pominu klasickou vizáž kapel té doby, tak za úspěchem oné nahrávky stojí především dva výrazné faktory. Tím prvním je naleštěná produkce Johna "Mutta" Langeho a tím druhým kvalita jednotlivých songů. To díky nim se album prodalo ve 20 miliónovém nákladu a vzešlo z něj sedmero mega-úspěšných singlů. No kdo se takovou obrovskou porcí slávy může pochlubit dnes.

Hysteria zkrátka vyšla v pravou chvíli, do té správné doby. Trefila se jak do vkusu posluchačů, tak vkusu široké veřejnosti. Ve světě snad neexistovalo rádio, který by alespoň jednou denně nezahrálo některý ze zde odprezentovaných songů.

Start desky je doslova raketový. Skvělé písně jako ultra-melodická Women, riffující Rocket, vyzývavá Animals, nebo mohutná balada Love Bites, tvoří dodnes jasné tutovky jak na koncertech kapely, tak v srdcích jejich věrných. Jenže přemrštěná délka nahrávky a dvanácti songů k tomu, nese i zde svá rizika. Osobně nesnáším debilní popěvek v pro mne nehorázně vlezlé vyřvávačce Pour Some Sugar on me, stejně jako uzívající a přeleštěnou nudu Don't Shoot Shotgun, nebo Excitable. Tyhle sotva průměrné věci naštěstí kapela proložila mnohem intenzivnějšími a nápaditějšími kusy jako jsou velkolepá Gods of War, zpěvná titulka Hysteria, nebo povedená tečka Love and Affection.

S naleštěnou hudbou jde ruku v ruce i extatický a mohutnými sbory doplňovaný až nelidsky zabarvený vokál Joe Elliotta. Allenovi bicí mají už ten známý syntho-umělo-počítačový nádech (všichni víme proč), ale nedá se říci, že by snad nějak nahrávku kazily, nebo podhodnocovaly. Naopak si vážím kroku který kapela učinila a nechala Ricka dál ve svém týmu.

Podle mnohých jde o nejlepší desku souboru už jen proto, kolik hitů v sobě ukrývá. Ale dá se snad objem prodaných nosičů poměřovat se samotnou kvalitou materiálu? Samozřejmě že nedá a i proto desce nemohu udělit plný počet, jelikož si nemyslím, že by se v tomto případě jednalo o nějaký extra výrazný kvalitativní trhák. A navíc mám v katalogu kapely daleko oblíbenější desky.

» ostatní recenze alba Def Leppard - Hysteria
» popis a diskografie skupiny Def Leppard


Gnidrolog - Lady Lake
2019-06-12

Gnidrolog / Lady Lake

4 stars

Tohle nebojím se říci fantastické album mě kdysi padlo do oka především svým velmi velmi povedným coverem. A podobně jako motiv na přední straně alba svou metaforickou výpovědí nastiňuje souboj dobra se zlem, i muzika ukrytá v jeho drážkách tyto dvě tak protichůdné vlastnosti občas rozehrává na poli hudebním.

Nebudu popírat, že kdyby deska trochu častěji odkazovala k tvorbě kupříkladu Yes (jak jsem dle "romantické" malby prvotně očekával), sám bych byl ještě malinko spokojenější, ale i podobný konglomerát Van der Graaf-ovského soundu kříženého s King Crimson-novským, a právě oním laskavějším Yes-ovským, je naservírován s nespornou grácií a elegancí, aby milovníka desetiletky přes čtyřicet let staré, potěšit dokázal.

K desce samotné:
Song č.1. v jeho první polovině tvoří předivo Yesovsko-Genesisovské, ale druhá, těkavější pasáž, zcela znatelně odkazuje k inspiraci Andersonovými Jethro Tull.

V druhé písni zpočátku bublají Crimsonovské saxofony, ale romatické španělky a naléhavý zpěvákův vokál posouvají song vstříc romantickým příběhům dávného středověku.

Trojka plní funkci jakési baladické vložky, protože za dveřmi už vystrkuje růžky nej-jazzovější skladba alba, u Graafů se inspirující titulka. Kapela v ní ovšem šlape svou pevně vydupanou cestičkou a souhra saxofonu s rockovým spodkem působí úžasně i fatálně zároveň. Po čase přichází opět blahodárné uvolnění, pozvolna narůstající v katarzní finále.

Podobně jako song č.3. vyznívá i píseň pátá. Znovu má za úkol uklidnit divákovu mysl a přivodit poetické stavy, jelikož v závěru desky se bude peklit znovu a zase v tom Frippovsko-Hammillovském duchu.

Gnidrolog a jejich druhou desku Lady Lake by si neměli nechat ujít všichni obdivovatelé giantických dinosaurů sedmdesátých let, ke kterým jsem tuto jinak zcela osobitou squadru tak často přirovnával.

» ostatní recenze alba Gnidrolog - Lady Lake
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog


Whitesnake - Flesh & Blood
2019-06-07

Whitesnake / Flesh & Blood

5 stars

Přestože na nové desky píši recenze velmi rád, u letošních Whitesnake jsem s podobným krokem moc nepočítal. I když přiznávám, že už v ukázkách mne nová fošna hodně překvapila, s nějakým nakročením na hudební Olymp jsem se s Coverdalovci absolutně neztotožňoval. Takže očekávání byla veskrze průměrná. Ještě před tím vším, jsem si na internetu přečetl množství recenzí pozitivně nadšených, i totálně kriticky cupujících. Ale jelikož jsem od přírody spíše pozitivista a u nové muziky většinou věřím v to lepší, tahle - https://www.metalforever.info/article.php?id=33645 – pěkně optimistická desítková recka mě nové Whitesnake naservírovala na zlatém podnosu. Autorovi Pepsimu jsem jeho zápal sežral i s navijákem (akceptoval i ony kritické ohlasy vespod) a jal se nové dílko bílého hada objednávat.

Po pár dnech čekání a vytouženém spuštění tlačítka play mne zklamala jen jedna jediná věc, a tou je pro dnešní dobu tolik typický pošramocený ohulený zvuk, malinko celou desku tak zbytečně devalvující. Na sluchátkách to opravdu nebyla žádná sonická slast, ale v běžném provozu-v mp3, při cestování, v autě, k práci...se tyto mantinely rázem setřeli a v uších mi znělo jen to hlavní a tím je samotná muzika.

A to tedy byla jak na první poslech, tak na dnešní zhruba sedmý nadpozemská Whitesnake-ovská mana. Nebudu zbytečně chodit okolo horké kaše a s podobným nadšením jako autor z Metal Forever napíši, že kusanec Flesh and Blood je pro mne dnes (a snad mi to ještě nějaký ten pátek vydrží :-) nejlepší/rozumněj-co se týče kvality songů nejvyrovnanější kolekcí z celé plejády hadích alb. Novinka se mi líbí o kapánek víc než předešlé Forevermore (a to mám tedy hodně rád) a zřejmě předčí i brilantní Slip of the Tongue. Při srovnání s komerční rovinou hitparádově profláknutého 1987, sic nenabízí tak ostré prvoplánové hity tipu Is This Love, ale svou celistvostí, maximální vyhranností, talentem, pílí všech zůčastněných a hlavně ohromným, až dechberoucím nasazením, strčí do kapsy i těch pár nej výtvorů z vlastního portfólia kapely.

Flesh... je do nejmenšího detailu vypiplaná kolekce třinácti písní, která po celou svou stopáž nabízí jen skutečně velmi málo hluchých míst, a to se na poměry Whitesnake stávalo v minulosti jen zřídka kdy.
Kapela má formu jako hrom a dvojice kytaristů (miláček) Reb Beach a Joel Hoekstra sází jeden hromový riff (Gonna Be Alright) vedle druhého, jedna lepší melodie střídá druhou a většina skladeb má i velmi silné refrény.

Kluci se netlčí tolik do bluesvých vod jako dřív, ale místy nechávají problesknout i stadionovou zdobnost s neuvěřitelným množstvím kytarových kudrlinek.

Osobně velmi kvituji dramaturgii nahrávky, kdy jsou energií nacuané songy (Good To See You Again, Shut Up & Kiss Me) poskládané v těsném závěsu na začátku desky, uprostřed je místo jak pro oddech ( When I Think Of You), tak pro tempově burácející písně (Trouble Is Your Middle Name, Well I Never), či epický majstrštyk Heart Of Stone-zřejmý vrchol desky. Závěr je pak velkolepý i laskavě melancholický zároveň. Na pozici jedenáct je to koncertní šlapající tutovka Get Up , za ní jemná After All a tečku tvoří monstrózní kashmirovka Sands Of Time. Fantazie.

Coverdal je zde zachycen ve (velmi) slušné pěvecké formě, kytary znějí maximálně plně a masivně a rytmika v čele s Aldridgem nemá chybu. Tempové rozvržení jednotlivých songů a hlavně brilantní kytarová aranžmá a celkvá nápaditost jednotlivých songů činí z letošní kolekce bílého hada opravdu silnou a stabilní nahrávku.


Osobně-čím jsem starší, tím více se dokáži vcítit do kompozičních choutek věkově postarších umělců, jejichž kariéra je už dávno za vlastním zenitem. Možná právě proto mě tak šmakují poslední nahrávky Deep Purple, Uriah Heep, Davida Gilmoura, Steva Hacketta, Iana Andersona, UFO, nebo právě Whitesnake. Možná jsou jejich poslední desky těmi skutečně POSLEDNÍMI a jestli je tomu tak i v případě Whitesnake, pak se s námi tato parta nemohla rozloučit vypilovanějším dílem.
Velké díky Davide.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Flesh & Blood
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


National Health - National Health
2019-06-07

National Health / National Health

4 stars

Od první chvíle, co jsem slyšel nejznámějšího zástupce Canterbury scény, kapelu Caravan (pokud ji mohu tímto termínem označit), jsem si danou oblast okamžitě zamiloval. Vzápětí jsem začal pátrat i po dalších adeptech z této originální líhně a po všeobecně uznávaných pojmech jako Gong nebo Soft Machine jsem se postupně prokousal až k méně tradičním, všeobecně a v dnešní době ne tolik profláknutým spolkům jako třeba Isotope, Spirogyra nebo právě National Health. Hudební produkce této kapely, která v překladu znamená něco na způsob národní léčebny, je právě tak uzdravující, jak by měl pobyt v podobném (crazy) sanatoriu vyobrazeném na přebalu alba být.

Debut National Health je originální směsicí typických prvků pro tamější scénu (náznaky stylu Caravan jsou mnohde identifikovatelné), jazz rocku s prvky fusion. Celá produkce je pak zahalena do tajuplné atmosféry ne nepodobné stylově úplně jinde se nalézajícím Gryphon. Právě s nimi se v určitých okamžicích objevuje v tvorbě National Health určitá nábožná posvátnost a vážnost, která s rozverností geograficky i stylově všeobecně příbuzných Gong, leží v naprostém protikladu. Instrumentálně precizní soubor silných individualit (aby také ne, když část osazenstva hrála v kapele Hatfield and the North) nabízí pětici na fusion postavených výživných songů, v nichž jako třešničky na dortu působí konejšivé povzdechy a nápěvy Amandy Parsons. Její decentní vokály mají na celkovou atmosféru alba blahodárný vliv a staví tvorbu souboru na odlišnou a originální kolej.

Právě začátek Tenemos Roads, který je vytvářen souzvukem různých dechových nástrojů, zní tak nějak "pogryphonovsky". Není tu sice přítomen onen renesanční rozměr, ale duchovní vážnost prvního tématu je právě taková. Po chvilce se skladba rozjede do slušného pelášivého fusion. I úvod dvojky Brujo cituje podobně historické vzorce. Amanda přidává písni chrámový nádech, vzápětí se však dynamika ztiší a na povrch vystoupí malebná bukolická zvukomalba tvořena různými flétnami, klarinety, gongy, xylofony a co já vím čím vším ještě. V půli skladba nabere razanci a s vitálním tempem proklamuje neustále se měnící brilantní jazzové prvky. Další skladby už nemá cenu rozebírat, děje se v nich něco podobného, ale že by se snad divák neměl bavit tedy rozhodně nehrozí. Deska je zatraceně nápaditá, svěží, pestrobarevná a poslechově velice přívětivá. O sehranosti tohoto týmu netřeba spekulovat.

Kdo má rád kapely z okolí univerzitního města Canterbury, hudební styl fusion všeobecně nebo produkci kapely Gong v období Pierra Moerlena, tomu věřím, že buď borce z National Health už dávno zná, nebo je velmi rád v budoucnu vyzkouší. Ode mě má předem jasné požehnání. 4,5*

» ostatní recenze alba National Health - National Health
» popis a diskografie skupiny National Health


Ritual - The Hemulic Voluntary Band
2019-06-04

Ritual / The Hemulic Voluntary Band

5 stars

Nemyslel jsem si, že mě ještě některá severská banda dokáže výrazněji překvapit, ale progresivním "šílencům" Ritual se to podařilo dokonale. Tohle a možná i alba předešlá, to je neskutečný prog-rockový masakr. Viz druhá skladba - In The Wild – jen si představte ostré tempo jako břitva, kapela do toho pere hlava nehlava, kytary duní, bicí se perou, akustiky hladí a Patrik Lundström vás dostává do kolen svým typickým výrazným frázováním. V půli se skladba sic uklidní, aby vzápětí znovu nabrala do obrátek a dřela diváka svými skřípavými zvuky (po vzoru King Crimson a Anekdoten) až na kost. Brrrrr, až mě z toho bolí hlava... Jenže, pak přijde blahodárné zklidnění prostřednictvím Late In November a člověku znovu plesá srdce radostí.

Rituál hrají rozmanitý prog. Umí pracovat s atmosférou-viz temná The Groke, i epikou – půl hoďce se blížící závěrečná A Dangerous Journey. Bohatý instrumentální arzenál doplňují ne tolik typické nástroje jako bouzouki, mandolína, nebo jakási imitace elektrických houslí. Deska disponuje nepokojnou vitální energií a skutečně bohatou nápaditostí. Zkrátka prog-rock té nejvyšší kvality.

» ostatní recenze alba Ritual - The Hemulic Voluntary Band
» popis a diskografie skupiny Ritual


Nugent, Ted - Ted Nugent
2019-06-03

Nugent, Ted / Ted Nugent

3 stars

Kontroverzní osobu Teda Nugenta jsem poprvé zaregistroval ve spojitosti se super skupinou Damn Yankees. I když i v její prospěch odvedl Ted skvělou práci, přec se na tomto projektu uspůsobeném k obrazu končících osmdesátých let nepředvádí natolik, jako na některých svých sólových deskách.

Jednou z nejlepších je bezesporu nahrávka z roku 1975 ikonicky složená ze jmen svého autora.
Jde o prvotřídní hard rock hrubšího zrna, který na rockový Olymp tlačí Tedova frenetická kytarová hra. Rovnoměrné rozdělení sil mezi ním a jeho spoluhráči zanechává v divákovi pocit, že nejde jen o bezbřehou kytarovou ekvilibristiku a že čtveřice zůčastněných hráčů tu nebude pouze do počtu. Tedova hra je sice dominantní, ale ne natolik, aby zakryla šikovnost a potřebu dalších hráčů do výsledku díla nějakým způsobem promluvit.

Jeden z nejlepších úvodů jaký si může milovník šťavnatého hard-rocku představit, skýtá úvodní skladba alba-Stranglehold. Ted v ní hraje svým typickým zaujetím pro věc, účelně, odvážně i patřičně okázale. Jeho vokál sem slušně pasuje a v sólové části se divák nudit nemůže, jelikož tu bicí a basa skvěle šlapou a drží jasnou a hlavně zajímavou hudební stopu. Z podobného energického soudku jsou i skladby Stormtroopin' a hlavně nadupaná nedostižná jazda Motor City Madhouse-což je Nugent, jakého si jeho příznivci přejí slyšet. Jasná koncertní tutovka vyhnaná Tedovým veslem do pořádných rychlostních obrátek, podepřená zajímavou kytarovou ekvilibristikou, sóly i parádním rytmickým spodkem.
Hravou část alba prezentují věci jako Hey Baby, Snakeskin Cowboys, nebo Where Have You Been All My Life. Třešničkou je pak najazzlá pohodička You Make Me Feel Right at Home, plná drobných kudrlinek a smyslných zákrut.


Naprostá většina skladeb této nahrávky nepostrádá značnou živelnost a na první dobrou poodkrývá svůj energetický potenciál. Ted hraje rychle, neurvale, s entuziasmem, někdy krapet účelně až malinko profesorsky. Jeho elán, vitalitu, vytrvalost a nadhled mu mohla většina kytarové obce na začátku jeho kariéry závidět. Netvrdím, že všechny jeho nahrávky jsou zajímavé, možná spíš naopak, alespoň mne nijak výrazně neoslovují. To ovšem neplatí o této desce, která prostě dobrá je. 3,5*

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Ted Nugent
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted


Echolyn - Suffocating the Bloom
2019-05-31

Echolyn / Suffocating the Bloom

4 stars

Občas mě myšlenkové pochody které vedou nás posluchače k desce jež si hodláme v nejbližším termínu poslechnout nepřestávají fascinovat. Někdy je to přesně naplánovaný poslechový itinerář, v případě dalším to může být pouhá myšlenka, která člověku uvízne v mozku při nějaké hudební představě či souvislosti, a někdy je to úplně haluzoidní vjem, co nás dokáže nasměrovat na cestu k určitému hudebnímu produktu.

Zvláštní hříčka náhod mě včera svedla právě s tímto, druhým albem zaoceánských Echolyn. Tím impulzem vložit do přehrávače zrovna zmiňované cd, byla nedávná Mirkova recenze stylově spřízněných Metaphor a následná bilance nad "nejlepší" americkou progresivní pětkou současnosti. V ten moment jsem dostal obrovskou chuť na jednu z kapel z této líhně a volba padla právě na Echolyn. Nechtěl jsem slyšet desku pro mne jasně identifikovatelnou, ani jsem nevybíral z jejich nejlepších. Naopak. Někdy mám tendence poslouchat právě tu věc, o které si myslím že patří v portfóliu kapely k nejslabším a opakovanými poslechy ji dávat nové a nové impulzy na postup mezi elitu. No a když si odmyslím ještě ne úplně vyprofilovaný debut, tak za "nejslabší" Echolyn považuji právě nahrávku Suffocating the Bloom.

Dobře si vybavuji dobu prvních společných krůčků se Suffocating... Tehdy se mi deska nelíbila prakticky vůbec. A vlastně stále si o ní mylsím, že patří k nejnáročnějším progresivním dílům současnoti (i když je její výrobní číslo 92. rok, jsou pro mne Echolyn kapelou současnou). Její neprodyšná písňová struktura - 21. tracků, obrovské množství různých obměn, zvratů, tempových obratů, přechodů elektrika kontra akustika, experimentálně nervních pasáží, členitých rychlých úseků, klasikou ověnčené vložky s účasti smyčcového kvarteta, a vůbec celková progresivní nabuzenost, se kterou do nás tato pětice pere "tisíce" složitě naskládaných not v jednom šiku, dává posluchači pořádně zabrat.

Kapela nepřestává identifikovat diváka se svými neuvěřitelně vyzrálými intrumentálními schopnostmi, až si někdy říkám, jestli by méně neznamenalo více. Občas jsou podobné euforické tahy hnané do maxima na úkor melodiky samotné a posluchači se z toho kolotoče může pořádně roztočit hlava. Brettu Kullovi a spol není cizí ani fusion, které je v tom progresivním řetězci naroubováno skutečně ladně a s patřičným entusiasmem. Hlavní zpěvák Ray Weston dokáže do skladeb přecedit i dost ematií a vystavět tak několik skutečně působivých emotivních míst, které s atmosférickými pasážemi v nichž jede kapela unplugged, šroubují diváka do stavu blaženosti.

Interesantní je jak první půlhodinka složená z jednotlivých skladeb, tak stejně i závěrečná, skoro třicet minut dlouhá suita A Suite for the Everyman, rozdělená do jedenácti podčástí.

Na albu Suffocating the Bloom se toho děje neuvěřitelně mnoho a není v silách obyčejného smrtelníka, aby dílo podobných rozměrů pobral v předem určené časové periodě. V tomto případě je nesmírně důležitým faktorem čas, který budete takové nahrávce věnovat.

» ostatní recenze alba Echolyn - Suffocating the Bloom
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Byrds, The - Younger Than Yesterday
2019-05-29

Byrds, The / Younger Than Yesterday

4 stars

Pro oddaného fanouška první etapy liverpoolských Beatles, je cesta k zaoceánským Byrds naprosto jasnou a nepopiratelnou volbou. Se znalostí a oblibou desek jako jsou A Hard Day´s Night, nebo Help, je takový směr předem jasně vydlážděn.
Byrds se ve svých začátcích hlásili k odkazu těch "největších z největších" a jejich melodie křížili s folkovým espritem Boba Dylana.
Nejpozději od tohoto čtvrtého alba (částečně už od desky Fifth Dimension), začínají Byrds kráčet po své vlastní linii a jejich nezaměnitelný sound vykrystalizuje do nadpozemsky se vznášejících originálních melodií, které jsou ozdobou jejich autorského potenciálu. Do jejich dílny začali čím dál častěji pronikat i jiné hudební elementy, jako jazz a psychedelie. Kapela rozšířila své nástorojové zázemí a i když trojice singlů v době kdy vyšli nezaznamenala takový ohlas jak se čekalo, historický kontext nakonec desku prověřil v širším měřítku a ta dnes patří mezi nejoblíbenější produkty Byrds.

Kapelu táhla dvojice David Crosby a Chris Hillman. Ten první se posléze a po svém odchodu/vyhazovu od Byrds ještě rapidněji proslavil v triu Crosby/Stills/Nash (Young), ten druhý byl a zůstal hlavním tahounem právě Byrds.

K nejoblíbenějším položkám z tohoto alba bych zařadil malebnou, Beatlesáckými melodiemi zdobenou perlu Have You Seen Her Face, rozvernou rychlovku Time Between, nebo smutně vážnou Everybody's Been Burned, která od radostných lalala popěvků míří vstříc novým horizontům hudby Byrds. Podobná je i další, nástrojově pestrá Hillmanovka Thoughts and Words. Inspirátor Dylan je na této fošně zastoupen pouze jednou a to zasněným skvostem My Back Pages. Jednoduchou melodikou opásaná tečka Why, pak patří k tomu njlepšímu z tohoto alba.

Pokud máte rádi navýsost melodickou, poklidnou a také upřímnou hudbu věřím, že jste kapelou Byrds okouzleni stejně intenzivně jako já.

» ostatní recenze alba Byrds, The - Younger Than Yesterday
» popis a diskografie skupiny Byrds, The


Blind Guardian - The Forgotten Tales
2019-05-28

Blind Guardian / The Forgotten Tales

4 stars

Byli časy, kdy na Progboard přispívalo daleko víc posluchačů a recenzentů i z jiných odvětví, než je to prvotně progresivní. Občas se tu ukázal i kovaný metalista a napsal stať o muzice, která svými přednostmi- hutností, dynamikou, rychlostí a hlavně energií, oslovuje ve větší míře právě jeho. Samozřejmě jde o metal, který prvotně poslouchájí právě metalisté, a poté v míře daleko menší i několik lidiček z řad rockerů.

Já sám jsem kdysi hodně dávno s metalem začínal a po prvních českých pokusech s Citrony, Arakainy a podobnými-dnes už musím napsat "zvěrstvy":-), jsem dle půjčování kazet od starších, metalem zasáhlých soukmenovců, poznával i ty tehdy jasně nejlepší metalové spolky ze zahraničí. Helloween, Metallica, Sepultura a mračna a mračna dalších, které na několik let mlaďocha prahnoucího po stále novém a hlavně tvrdém neustále ukojovala.

Mezi těmito bandami byli samozřejmě i Krefeldští rodáci Blind Guardian, které jsem prostřednictvím nahrávek z kazety na kazetu sledoval hned od alba debutního. To už z dnešního pohledu zní dost zastarale a jednoduše. B. G. se ovšem rychle vyvíjeli a nejpozději od desky třetí pevně definovali svůj styl. Od těch dob je to uznávaná a velmi oblíbená skupina, s velkým počtem věrných fans napříč celým světem.
U mne už dávno Speed metalu jako stylu odzvonila hrana a jelikož podobnou hudbu zkrátka nemusím, neznamená to, že ji tady budu teď kritizovat. V katalogu slepých strážců se však nalézá jedna anomálie, kterou jsem si v domácí fonotéce ponechal a s gustem si ji občas pouštím.

Jde o tuto zvlášní raritní compilaci, složenou z převzatých písní cizích autorů a do akustické podoby předělaného vlastního repertoáru. Právě pro ten fakt, že svůj všudypřítomný speed tentokrát kluci pověsili na hřebík, mám tuto desku tak rád.
Ono se stačí letmým pohledem zadívat na tracklist a je jasné, odkud se čerpalo a že dle výčtu samotných skladeb to je deska rocková, ne metalová.

Popové a Rock n Roll-ové standardy a klasiky Mr. Sandman, Surfin´USA a Barbara Ann/Long Tall Sally znějí v překopaní na drsnější rockový styl kapely dravě a velice přitažlivě. Mezi ně soubor zařadil své cover-perly od Queen - Spread Your Wings, respektive The Wizard od Uriah Heep a Oldfield-ovskou bombu To France. Zbytek čítá vlastní poloakustické balady předělané do ještě poutavějších, hřejivějších a laskavějších aranžmá jako Bright Eyes, klasika kapely Lord Of The Rings, nádherná Mordred´s Song, nebo další zástupce z desky předešlé - A Past And Future Secret. K tomu si přihoďte symfonickou krásku Theatre Of Pain a bonusy od Judas, nebo Dio, a máte variabilní, a s všeobecným stylem B. G. tak málo korespondující desku pestrou jako hrom.

Nahrávka The Forgotten Tales vyšla mezi dvěmi epochálně nejoblíbenějšími díly Blind Guardian. Orámování velkolepými Imaginations F. t. O. S. a Nightfall in M. E., z ní činí kreativně nejzajímavější počin v dějinách kapely, který je v očích mnoha fans zářící perlou zpestřující jejich sbírku cd.

» ostatní recenze alba Blind Guardian - The Forgotten Tales
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian


Living Loud - Living Loud
2019-05-25

Living Loud / Living Loud

5 stars

Dnes bych všem fandům poctivého big beatu a tvrdé rockové hudby rád představil all-stars projekt složený ze zkušených harcovníků rockové scény, které spolu svedla láska k muzice i spoluúčinkování na prvních dvou deskách Ozzy Osbourna. Dotyčnými osobami jsou basák Bob Daisley a bubeník Lee Kerslake, které si kdysi madmen vybral k nahrávání svých prvních dvou sólových desek - Blizzard of Ozz, respektive Diary of a Madman.

Právě z těchto dvou nahrávek se na debut Living Loud použilo šest písní, u nichž byli oba muzikanti spoluautory a kterým prý Ozzy jen tak mimochodem léta nepřiznával tantiémy. U zbývající pětice songů už patří autorství celé kapele, s vyjímkou Dona Aireyeho, který platil pouze za nájemného studiového hráče. Kytaru obsluhuje čarostřelec a velký sympaťák Steve Morse, za mikrofon si stoupnul Australan s dynamitem v hrdle Jimmy Barnes.

Celá deska je pak plejádou prvotřídního hardrockového řemesla. Ať už to jsou Ozzyho energicky vystavěné předěly, či skladby vlastní, všechny poskytnou posluchači top kvalitu a to správné rockové "žrádlo".

Už při letmém pohledu do playlistu je člověku mapujícímu Ozzyho tvorbu jasné, kde se bere u mistra a kde naopak z vlastních zásob. Předělávky originálů z počátku let osmdesátých komentovat nebudu, osobně mám rád jak originály, stejně tak tyto verze úpravené. Avšak kdybych vybírat opravdu musel, prst by ukázal směrem k Over the Mountain-která je v podání Living Loud jízda o kategorii energičtější, mířící do samotných horoucích pekel. Kdo moc nemusí Ozzyho zpěv (autor recenze osobně) může konstatovat, že tyto starodávné perly konečně dostali kvalitní vokální náplň. Pozastavím se tudíž hlavně nad vlastní tvorbou Living Loud. Z předkložené pětky mi mezi stěžejní rockové drahokamy vypluli skladby Every Moment A Lifetime (vzletná nadýchaná polo-akustická pecka s nedostižnou Morseho technikou), orientem načichlá a velice, velice muzikální In the Name of God, a k novodobému soundu Deep Purple jemně se klonící Pushed Me Too Hard. Zbývají nám tedy ještě dvě skldby. První je tepavá úvodovka Last Chance a tou poslední pak božská Walk Away – energií nacucaná šlupka tvrdá jako žula, ve které decentní orchestrální aranžmány spolu s riffující kytarou, vytváří v protikladu k maximálně nabroušenému Barnesovu vokálu neuvěřitelně smyslné pnutí. Zkrátka rock jak řemen.

Vlastně celá tato deska je jeden velký rockový kolos, který byl skut z těch nejlepších, léty prověřených rockových ingrediencí, doplněný šťavnatými skladbami dneška.
No a kdo Ozzyho jako zpěváka zkrátka nemusí, třeba ho podobná sonda dokáže nakonec velmi mile překvapit, právě tak jako mne.

» ostatní recenze alba Living Loud - Living Loud
» popis a diskografie skupiny Living Loud


Anyone's Daughter - Anyone's Daughter
2019-05-24

Anyone's Daughter / Anyone's Daughter

4 stars

Na německé Anyone´s Daughter jsem narazil totální náhodou na svých toulkách po Discogs. Prostě jsem jen tak bloumal a hledal něco k doplnění balíčku v němž mělo být posíláno jedno jediné cd (už netuším jaké to bylo). Potřeboval jsem zkrátka bráchu, a do oka mi padl obal právě tohoto alba. Omrknul jsem situaci, přečetl, poslechl a bylo vymalováno.

Druhá deska A. D. se přesně trefila do mých chuťových pohárku, v poslední době otočených vstříc sedmdesátým létům víc než kdy jindy. I když tato nahrávka onu hranici dekády atakuje a vyšla už v kulatém osmdesátém, hudebně je to prastarinka se vším všudy.

K jednotlivým skladbám nemám nejmejší výtku. Vše zní pohádkově výpravně, art-rockově aristokraticky, vznešeně, nadýchaně, místy pompézně, ale pořád cítíte ten poctivý starý rock. Už první příspěvek Swedish Nights je pastav pro sluchy. Krávesy předou všude okolo vás, kytara melodiemi hladí a trochu německy znějící akcent hlasu Harald Baretha dokáže divy. Při druhé Thursday vás napadnou Eloy z počátku osmdesátých, a u třetí Sundance Of The Haute Provence chrochtáte blahem při krásném úhozu Matthiasových keyboard. Největší hit a zároveň koncertní šlupka je skladba čtvrtá - Moria. To je art-rockový nářez jako hrom, navíc rozpumpvaný do těch největšíchh obrátek. Výpravná sedma Another Day Like Superman nabízí několik variací alá Yes a vše uzavře malebná Between The Rooms.

Věrtel rocku mixnutého spacem, artem a mírnou dávkou pompy-to jsou Anyone´s Daughter. Další to z utajených kapel kdysi působící za naší západní hranicí.

» ostatní recenze alba Anyone's Daughter - Anyone's Daughter
» popis a diskografie skupiny Anyone's Daughter


Suede - The Blue Hour
2019-05-23

Suede / The Blue Hour

5 stars

OD WILSONA K SUEDE. NEBO OD SUEDE K WILSONOVI?

Obdivuji tvorbu Stevena Wilsona. Ať už se jedná o jeho mateřskou jednotku Porcupine Tree (tu naprosto nebetyčně), projekt Blackfield, nebo tvorbu sólovou. Právě na ní se tento věrozvěst progresivních postupů dneška, stále častěji obrací směrem k popu a britské melancholické rockové hudbě, kterou tu léta prezentují například Manic Street Preachers, nebo právě Suede. A Suede i mr. Wilson dnes k sobě mají daleko blíž, než se na první pohled může zdát. Obě jednotky jdou svou tvorbou daleko pod povrch prvotní myšlenky, a své filosofické záměry přetvářejí do zdánlivě obyčejných, až jednoduchých písní, kterým ovšem uvnitř tepe vlastní, daleko složitější život.

Umění napsat melodickou píseň, která se vám v srdci usadí tak silně, že si ji toužíte po čase připomínat znovu a znovu, není vůbec jednoduché. Ne dnes, kde na stejné bázi přemýšlí tisíce podobných kapel z celého světa. Dar jednoduchosti nejde s darem líbivosti vždy spojovat. Jenže Suede, stejně jako mistr Wilson mají daleko výraznější ambice, a jejich intelekt jim nedovoluje oslovovat pouze povrchně a s prchajícím účinkem. V jejich tvorbě jde o atmosféru a především emoce. Ty staví nad běžný hudební model a rámují ho právě oněmi zapamatovatelnými a pro ucho diváka poutavými melodiemi.

Texty pro nové album Suede jsou psány z pohledu dítěte. Muzikanti se dívají na svět skrze nevinné dítko, které bude konfrontováno s nesmírnou krásou i hnusem, radostí i bolestí, láskou i osaměním.
Brett našel inspiraci ve svém synovi a v tématech o strastech dětství. Místem děje jsou pak zanedbaná zákoutí, lokality, která neukazujete návštěvám a kterými se vůbec raději moc nechlubíte. V rozhovorech Anderson upozorňoval, že poslech The Blue Hour není moc příjemná záležitost. Tohle není bezpohlavní pop pro komerční rádia.

Suede se tedy z temného města vydali na ještě temnější předměstí a pak dál, snad až do hlubokých lesů a na vřesoviště zahalená mlhou. Hudba je velkolepá, obklopí posluchače ze všech stran. Vyvolá bázeň i ohromení, třeba jako v Chalk Circles, kde zní až chrámový sbor. Zpěvákův charismatický hlas se vznáší nad mohutnými kytarovými stěnami a v nadpoloviční většině písní jej obalují bohaté smyčcové aranže - zde registrujeme výraznou českou stopu zanechanou pražskými filharmoniky. Ta se nejvýrazněji dá ilustrovat na skladbě All The Wild Places. Při poslechu téhle nádhery má jeden chuť zahřát někomu blízkému prokřehlé ruce.

The Blue Hour tedy není příjemná deska ve smyslu bezstarostnosti a sametově hladivého klidu. Od posluchače něco chce, zatáhne ho do namodralého příšeří a rozjitří rány. Přesto je přitažlivě okouzlující, viz tuze smutná milostná píseň Mistress, nebo dramaticky rostoucí Tides. Jsou tu i hity: paprsky naděje se derou skrze mraky v nebesky klenutém refrénu Life Is Golden (klip k písni se natáčel v ukrajinském městě duchů Pripjať). V Cold Hands úderný kytarový riff vystřelí posluchače až do stratosféry. Překrásná je i hitová Wastelands.

Anderson je na novince úchvatný, jedinečný, pro jeho hlas jako kdyby neexistovala žádná omezení a mantinely. Často je to on, kdo udává tón skladeb, je hlavním sochařem melodických linek, kterými skupina rozhodně nešetří. A jako ve svých nejšťastnějších časech se nespokojí jen s nimi.

Britský tisk se tehdy - v devadesátých letech nemýlil. Suede měli a dodnes mají obrovský potenciál, který znovu dokáží beze zbytku využít. V případě novinky můžeme dokonce mluvit o nejsilnějším albu skupiny, nebo alespoň stejně silném, jako byla kdysi nahrávka Dog Man Star. Chcete snad ještě lepší vizitku?



» ostatní recenze alba Suede - The Blue Hour
» popis a diskografie skupiny Suede


Journey - Journey
2019-05-20

Journey / Journey

4 stars

Něco málo dnes utrousím ještě k právě hrajícím prvním Journey, tolik odlišným od těch klasických Journey, které v celosvětovém měřítku se změnou stylu a s obrovskými hitovkami – Lights, Wheel In The Sky, Don't Stop Believin', nebo Separate Ways, proslavil nový muž za mikrofonem - Steve Perry.

Když se Neal Schon trhnul od Carlose Snatany narychlo založil nový spolek který pojmenoval Journey. V pětasedmdesátém ještě nějaký A.O.R. prakticky neexistoval a Neal začal kráčet ve stopách, které pochytil od mistra Santany. Nebylo to latino, ale spíš jazz-rock a fusion rock. Ke klávesám i zpěvu přizval svého parťáka Gregga Rolieho (který se u Santany předvedl nejen jako exkluzivní hráč na klapky, ale také jako charismatický zpěvák), zbytek doplnila trojice Tickner, Valory (hrající s Nealem dodnes) a tlučmistr Aynsley Dunbar-s bohatými skušenostmi od Zappy i Mayalla.

Sedmička rockem začouzených skladeb, má k blyštivému repertoáru budoucích Journey zatraceně daleko. Tato první etapy kapely mne ještě nepřipadá natolik oslnivá, jako ta následující.... I když mám podobný hudební styl velmi rád, zdejší písně mi zní místy těžkopádně a upachtěně, trošku lacině a bez větší jiskry. Jakoby chtěl Nela stůj co stůj něco nahrát na vlastní triko a trochu zapomněl na kvalitu jednotlivých skladeb.

Začátek s Of A Lifetime se klukům moc povedl. Už od prvních tónů si nelze nevzpomenout na Santanu. Rolieho napínající se hlas má v sobě, něhu, sílu i patřičné emoce. Schon decentně drnká i hladí, ústřední melodie je zapamatovatelná a skladbu spolu s lechtavým fusion oparem táhne. Píseň č. dva, ani instrumentální schizo věc nepřekládaná do češtiny jako přítel kura domácícho nejsou nic extra. O úletu To Play Some Music ani nemluvě. K Santanovým břehům mě zpátky zavede až relaxační a skutečně velmi povedená věc Topaz. Možná právě tady bral kdysi inspiraci pro svou hru Mark Knopfler. Šestou In My Lonely Feeling/Conversations, řadím subjektivně k nejvyspělejším zástupcům této kolekce, kterou uzavře dle mého nudná Mystery Mountain.

Známkoval bych někde mezi 3-4 hvězdami, ale s přihlédnutím k budoucnosti a také stále větší oblíbenosti Perryho Journey, dávám s oběma odřenými sluchovody za 4.

» ostatní recenze alba Journey - Journey
» popis a diskografie skupiny Journey


Steeleye Span - Below The Salt
2019-05-20

Steeleye Span / Below The Salt

5 stars

K určitému druhu hudby musí člověk postupem let dorůst. Tedy vlastně nemusí, ale pokud chce a má v sobě zarutilost a touhu prahnoucí po vedění, je pravděpodobné, že se mu na jeho nastolené cestě povede dokráčet ke zdárnému konci.

Před dvěma lety jsem zde recenzoval desku All Around My Hat staroanglických folkařů Steeleye Span. Už tehdy se mi její obsah líbil, ale rozhodně ne natolik, abych ji udělil známku vyšší, než-li je trojka. Za uplynulou dobu jsem si tento disk nepouštěl nijak zvlášť často, spíš v určité klasické periodě, jako spousty jiných nahrávek. Ale moje náklonost k němu začala postupně zesilovat, až jsem jej nedávno docenil v širším měřitku, a doznal v sobě určitý pocit naplnění a souznění s takto koncipovanou muzikou.
A přesně v této době nastal ten pravý čas, poohlédnout se také po jiném výtvoru z dílny Maddy Prior a jejich kumpánů. Po testu vícero desek padla volba na dle mého klenot jejich diskografie, desku Below The Salt.

Ve spojitosti s ní jsem byl nejprv uchvácen obalem a posléze i vlastní náplní. Below mi sedla o poznání víc a o mnoho rychleji než All Around. Vcelky bystře jsem přišel na to, proč tomu tak je.
Steeleye Span nevyužívali na svých prvních pěti studiovkách služeb klasického bubeníka. Jejich kompozice se bez něj obešli, rytmus často suplovala zesílená baskytara a ony písně získali bez obvyklé rytmické sekce silnější nádech historična a větší autenticity. Zpětně nemohu tvrdit, že mne účast Niguela Pegruma na bicí stoličkce nějakým způsobem irituje, ale jako milovník historie se vším všudy, tedy i té hudební, jsem spokojenější, kdyš rockový spodek u takto typizované muziky neslyším.

Bellow the Salt v sobě nese obrovský kus anglické historie. Všech devět skladeb je naplěno renesančním duchem, prostoupeno vírou, tradičním pojetím polyfonie, ozvěnami ostrovního folku, s širokým využitím typických historických nástrojů. Na úplné špici stojí sedmá skladba Gaudete, složená z církevního latinského sboru, v jejímž čele kráčí nepřehlédnutelná pěvkyně Maddy Prior.
Ta podává na celé nahrávce ohromně variabilní výkon, a svým ušlechtile znělým hlasem pasuje desku mezi to nejlepší v obdobné kategorii. Je to neskutečná a všeobjímající nádhera. Jinak vcelku dominantně zde znějí také housle a mandolína obsluhované Peterem Knightem, kdy i ony napomáhají vytvářet to neopakovatelné historické kouzlo obsažené na Below the Salt.

Pokud hledáte nejpřitažlivější nahrávku Steeleye Span, právě jste na ni narazili.

» ostatní recenze alba Steeleye Span - Below The Salt
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span


Hardline - Leaving The End Open
2019-05-19

Hardline / Leaving The End Open

4 stars

Ohledně této nahrávky a vůbec celé Slavovi recenze na desku Leaving The End Open melodiků Hardline, musím stůj co stůj souhlasit s každým jeho vyřčeným slovem. Osobně mám velmi rád i předešlou II-ku, ale co se událo v kapele tehdy, se tak často nestává. Po sedmi leté studiové pouze se podařilo Johnny Gioelimu, tentokát už bez svého brtra u kytary Joeye, avšak stále s působivým a melodikou prorostlým Joshem Ramosem stvořit dílo takřka geniální.

Tato zaoceánská mašina na originální melodie, klenuté refrény a především nápadité skladby, působí na svém třetím albu jako polita svěcenou vodu. Tolik entusiasmu, odhodlání to nezabalit a skladatelského fištrónu jsem od nich v roce 2009 absolutně nečekl.

Album doslova nabité hity jako za časů, kdy podobně zdobné A.O.R. produkci přáli doba, místo a fans, nabízí jedenáctku svižných a hlavně silných songů.
Vše rozjíždí rázná Voices s vytříbeným citem především v refrénu. Pokračuje výborná Falling Free, avšak další dvě skladby mají mdlejší charakter a velí k ústupu z pozic. Všeho však dočasu, protože podobně jako u desky č. II, nabízí i Leaving to nejlepší ve své druhé půli. Už pátá Bittersweet je takovým druhým startem. Jde o mimořádně povedenou baladu, s božským Giolim nejen v refrénu a povedenými něžnými vyhrávkami okolo. Nastavenou laťku podrží i velmi tvrdá, přesto melodická pecka She Sleeps In Madness. Po spíše průměrné baldadě In This Moment, přichází finální a nejslastnější část desky. Číslo osm a je tu Give In To This Love. Nevysychající nergií pumpující skladba s riffy jak ze železa, při níž se Gioli v refrénu prstem/hlasivkami dotýká boha. Before This je fantastická A.O.R. věc, se vzdušnými proudy a podmanivou chutí. Zřejmě vrcholem je pak další pumelice Hole In My Head, při které zažívám jen těžko popsatelné pocity eufórie a naplnění. Titulní Leaving The End Open desku uzavře v těch nejlepších intancích stylu A.O.R.

Tohle je jedna z mých srdci blízkých hard-rockových desek. Dávám skoro plnou nejen z úcty k historii Hardline (další desky už stojí za starou belu), ale hlavně za tu nezměrnou energii a nápaditost, které pomohli sestrojit tak působivý celek. 4,5*

» ostatní recenze alba Hardline - Leaving The End Open
» popis a diskografie skupiny Hardline


Mystery - Destiny?
2019-05-16

Mystery / Destiny?

4 stars

Kanadští Mystery jsou jednou z mých velkých hudebních lásek. Objevil jsem je vcelku pozdě, během propagace tehdy aktuálního a pro mě dodnes vrcholného díla The World Is a Game. Stejně velkolepý zážitek jsem dostal s následující deskou Delusion Rain (kvalitou s The World Is a Game naprosto srovnatelnou) a ve stejné periodě poslouchal i další mistrovská díla s Davidem Benoîtem u mikrofonu: Beneath The Veil Of Winter's Face a nakonec i obtížněji sehnatelné One Among The Living (oba rovněž mimořádné počiny v oblasti výsostně melodického art-rocku). Do výčtu oblíbených děl těchto uhrančivých melodiků jsem po počátečním váhání zařadil nakonec i desku poslední - Lies and Butterflies. No a když jste hudebním fandou a některou kapelu opravdu milujete, je pochopitelné, že toužíte poznat její diskografii kompletně. V konečném výčtu tedy zbyl trochu jalový debut Theatre Of The Mind a deska číslo dva, Destiny?

Na těchto dvou nahrávkách stojí za mikrofonem jiný muž. Je to Gary Savoie a nedá se říct, že by jeho barva vokálu i technika s jeho nástupci nekooperovala. Zřejmě si leader Michel St-Père k sobě hledá typově velice podobné zpěváky, na které má až podezřelé štěstí. V případě Mystery a jejich výměn na pěveckém postu se zcela jasně nabízí paralela k jiné progové veličině, a sice k ostrovanům Arena. Ti střídají zpěváky také jak obnošené trencle (pravda, mají o jeden kus náskok), ale stejně jako u Arena nebyl ten první (John Carson) ještě tím pravým (i když velice ucházejícím). Podobné je to i u Mystery. Gary je takovým "mladším bráškou" Davida i momentálního shoutera Jeana Pageau. I v jeho hrdle se ukrývá odzbrojující něha, jemný patetický odlesk, emoční tah, smutek i melancholie. Občas však trochu zaškobrtne, je tu pár přepjatých pasáží a trocha impulzivních výkřiků, ne úplně se k Mystery hodících. Prostě to není David.

Desku startuje instrumentální Legend a zahřívací Destiny? Pak se však otočí kormidlo tím správným směrem a následuje jedna zaznamenáníhodná skladba za druhou. Třetí věc Slave To Liberty lze zahrnout těmi největšími superlativy a po právu zařadit mezi to nejlepší, co Mystery respektive Michel St-Père kdy napsali. Právě v této písni je kouzlo jejich hudby nejhmatatelnější. Jsou tu perlivě odzbrojující melodie, táhnoucí se romanticky něžná sóla, všudypřítomné akustické "imprese", zapamatovatelná vokální linka a výborný chorus. Skladba s atmosférou, silnou melancholií, nástrojově precizně zvládnutá a vlastně i hitová. V podobném kolejišti se pohybuje i další Before The Dawn a člověk naráz zjišťuje, že i počáteční etapa Mystery má svoje kouzlo a účinek. Stačí několik pozorných poslechů a rázem vytušíte, jak snadné je podlehnout. Zbylá volná místa mezi stars si už dosaďte sami, já tam šupnu rozšafnou The Mourning Man a samozřejmě mohutnou atmosférickou suitu Shadow Of The Lake.

Michel St-Père byl a pro mě stále je géniem. Nepředpokládám, že jeho nové desky (pokud tedy nějaké ještě přijdou) překonají laťku nastavenou mezi roky 2007-2015. Ale i kdyby ne, prostřednictvím Mystery nám po sobě zanechal mračna originální a kvalitní muziky. Svůj šestistrunný nástroj ovládá na jedničku a téměř vždy dokáže vaši duši pohladit jako málokdo jiný.

» ostatní recenze alba Mystery - Destiny?
» popis a diskografie skupiny Mystery


Isotope - Deep end
2019-05-15

Isotope / Deep end

5 stars

Znáte Isotope? Že ne? A máte rádi fusion? Yes.

Ok, tak to vám určitě něco říkají pojmy jako Brand X nebo Return to Forever. Pokud ano, tak právě Isotope se svým jazzujícím rockem se dají mezi tyto dva subjekty zařadit. Jejich "vláda" patří tak jako u mnoha jiných kapel z podobného stylového ranku do první poloviny sedmdesátých let a teritoriálně zaujímají místo na britských ostrovech. Kapela vydala pouhé tři vysoce vyrovnané a nadstandardně kvalitní desky. Je úplně jedno, kterou si pořídíte či poslechnete jako první, jelikož kvalita je bezpodmínečně zaručena u všech.

Já začal poprvé s trojkou Deep End a samou spokojeností si v její společnosti vždy pěkně chrochtám. Isotope mají vlastní specifickou melodiku a příměr k Brand X, či Return to Forever je čistě orientační. U podobných spolků jsou bravurní instrumentální výkony na vysoké úrovni jaksi samozřejmostí. Z Isotope čiší dokonalá souhra a radost z hraní, každá nota je promyšleně zasazená, vše má svou logiku v možné improvizaci, vše zní čerstvě, nenuceně a hlavně přitažlivě. Isotope si občas rádi "zafunkují" a funk(g)uje jim to skvěle. Právě na spojnici jazzu a funky jsou Isotope mistři a nejspíš to je mírně odlišuje. Podobnou muziku mám velice rád a Deep End je pro mě zkrátka bomba.

P.S.: Ti, co nevěří, nemusí nikam běžet, ale postačí, když si pustí úvodní skladbu Mr. M's Picture, a pokud jsou "fjůzňáci" tělem i duší, věřím, že si budou hned od prvních úderů hravých bicí, vystrčené baskytary, lahodných kláves a vyšperkované kytary pomlaskávat stejně slastně jako já.

» ostatní recenze alba Isotope - Deep end
» popis a diskografie skupiny Isotope


Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
2019-05-14

Baker Gurvitz Army / Baker Gurvitz Army

5 stars

Debutovou nahrávku projektu Baker Gurvitz Army tu na progboardu ocenili čtyři recenzenti/přispěvatelé nejvyšším počtem hvězdiček. Jen Slava svou poslední recenzí na tento produkt desku dle mého celkem brutálně sestřelil. Nemá cenu rozpitvávat to, co proběhlo v debatě pod recenzí, každý určitou muziku cítíme po svém. Já osobně se přidám ke skupině první a ne proto, že je většinová, ale proto, že mám tuhle desku v kategorii klenotů. A hned vysvětlím proč tomu tak je:

a) Bakerův styl bubnování mám strašně rád, v jeho intenzivním pojetí a technické kvalitě vidím jedno z nejvyspělejších bubenických es té doby. Navíc způsob nazvučení jeho soupravy už z dob Cream mi připadá úchvatný.

b) do druhé katgorie bych zařadil hned několik na sebe navázaných subjektů, které kvalitativně povyšují desku nad okolní konkurenci. Gurvitzův svůdný vokál a nápaditá kytarová práce, atmosféra desky, která je i díky zde použitým syntezátorům velice poutavá, no a v konečném hledisku je to především síla a nesporná kvalita jednotlivých songů. Ty jsou v mých očích dobré natolik, že se vyplatí je rozebrat jednotlivě.

Úvodní Help Me zdobí krásné klávesové přelivy posazené pod tepem Bakerových nezbedných přechodů. Z temnoty probleskne klavír, aby vzápětí přišel pod tíhou rytmických přechodů zlom, vtěsnaný na Gurvitzův expresivní vokál. Dvojka Love Is je brilantní instrumentálka s dominantní Bakerovou dělostřeleckou palbou. Ale své řeknou i řízné kytary a symfonický ráz skladby podpoří bohaté klávesové členění. Memory lane je další Bakerovou a Gurvitzovou perlou. Bicí jsou kam jen oko dohlédne a rozdávají rány všude okolo vás. Gurvitz deklamuje jako bůh, skladba má neskutečnou šťávu a tah. Vše je naskrz zaranžované a bohatě členěné. Art-rocková vložka a posléze bubenická předváděčka nemají chybu.

Inside of Me se okolo vás vlní jak vnadné tělo černošské tanečnice. Je utkaná z těch nejněžnějších kytarovo-klávesových tónů, kde vás do ucha brnkne Gurvitzův styl zpěvu a občasné Bakerovy brutální vyjížďky. Možný vrchol alba. I Wanna Live Again zní jako muzikál z Broadwaye, spousty smyčců (klapek), romantický sbor s dámskou účastí, no prostě velká rozněžněná paráda. Drsná šestka Mad Jack s Bakerovými recitativy, bluesová, klasicko-parádní instrumentálka 4 Phil a poslední komplexní Since Beginning uzavírají desku ve velkém stylu.

Desku, která patří mezi výkladní rockové zboží čtyřiasedmdesátého.

» ostatní recenze alba Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
» popis a diskografie skupiny Baker Gurvitz Army


Cream - Wheels of Fire
2019-05-12

Cream / Wheels of Fire

5 stars

V rockové historii najdeme několik hudebních pomníků, o jejichž významu není třeba sebevíc spekulovat. Jedněmi z nich jsou i alba Disraeli Gears a Wheels of Fire ikony britského blues, kapely Cream. Každé z nich je docela jiné a svým významovým dopadem nezpochybnitelné. Zatímco Disraeli osobně vnímám jako jeden z vůbec nejdokonalejších blues-rockových počinů, následující Wheels už uhýbá na vedlejší kolej a využívá (ve svůj prospěch) daleko širší výrazové možnosti. Je to takový creamovský "seržant pepř". Trojice Clapton, Bruce, Baker rybaří i v jiných vodách než doposud, čímž vzniká jedno z nejvariabilnější alb šedesátých let.

Lepší úvod než prostřednictvím White Room snad ani nelze vymyslet. Dle mého se jedná o jejich vůbec nejlepší skladbu a mou jasně nejoblíbenější. V jejím nitru je zaznamenán celý širý kouzelný svět velkých Cream. Nechybí energické střety kontra libozvučné přechody, silový tah, poetické kouzlo, skvělé instrumentální výkony a vůbec ona nápaditost tohoto songu je ohromující. A pak je tu samozřejmě Claptonovo kvákadlo a mocný Bruceův vokál. Naopak za nejslabší položku bych označil čistokrevné blues Sitting on Top of the World, které vystřídá nezařaditelná a hodně originální ukolébavka Passing the Time s výrazným využitím violy. Možná ještě zajímavější je pro změnu violoncellem doprovázená As You Said. Vrcholem je pak pátá Pressed Rat and Warthog s odměřeným recitativem a neskutečně nádhernou hrou na trumpetu. Skladba jdoucí mimo jakákoliv stylová měřítka. Nazpět k blues zavelí Politician a na pestrosti přidá Those Were the Days. Po dalším coveru Born Under a Bad Sign, přijde ještě úžasně hravá Deserted Cities of the Heart, ve které to pocity a zdařilou instrumentací jenom praská.

Hodnotit tuto velkolepou záležitost menším počtem než plným by pro mě byla učiněná svatokrádež.
Deska desek.

» ostatní recenze alba Cream - Wheels of Fire
» popis a diskografie skupiny Cream


Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard
2019-05-11

Mona Lisa / Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard

5 stars

Jak, nebo lépe řečeno proč jsem kdysi objevil tuto zvláštní francouzskou jednotku sedmdesátých let, si už dnes nevzpomenu. Předpokládám, že to bylo na popud nějaké recenze nebo dialogu připojeného ke kapelám z podobného regionu. Že se i v tak pro rockovou a prog hudbu netypické zemi, jakou Francie bezesporu je, zrodilo několik pozoruhodných uskupení v silné desetiletce hudební obrody před padesáti lety je celkem logické. Netuším, jestli byl právě soubor Mona Lisa jedním z vůdců tamější scény, ale odkaz, jaký nám svými nahrávkami zanechal, k podobné myšlence lehce svádí.

V jejich případě jde o velmi originální pojetí a náhled na progresivní atmosférický rock uchopený po svojom. V kombinaci s intonačně nesnadným francouzským jazykem tak vzniká něco specifického a těžko zařaditelného. Jakákoliv přirovnání jsou v tomto případě zhola nemožná. Navíc je projev jejich zpěváka slyšícího na jméno Dominique Le Guennec neskutečně teatrální a věřím, že pro některé i na hranici dobrého vkusu. Pokud ale chováte sympatie k zemi, ze které soubor pochází, stává se tento (pro některé) handicap ve vašich očích silnou zbraní a dominantním nástrojem celé plejády emočně vystupňovaných okamžiků provázejících soubor sofistikovaných a do detailu vypiplaných kompozic, které z prvních čtyř alb souboru sálají.

Pod uhrančivým pohledem kormidelníka (možná samotný Dominique Le Guennec) zahaleného do modré barvy na přebalu jejich čtvrtého a troufám si tvrdit že i vrcholného alba Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard se ukrývá soubor šesti artrockových, jen těžko zaměnitelných skladeb. Silný přítlak na atmosféru nevychází jen z divadelního a často recitujícího Dominiquova hrdla, ale rovněž z neprodyšné klávesové stěny, která je hodně intenzivní a jasně slyšitelná. Do ní se občas přimotá kytarové sólo, vyhrávka nebo slušivý akustický tok.

Z této muziky je Francie cítit na sto honů. Podobně, jako cítíte z Italů jejich typické hudební fluidum, něco specifického vychází i od (těchto) Francouzů. Zkuste a uvidíte. 4,5*

» ostatní recenze alba Mona Lisa - Avant Qu'il Ne Soit Trop Tard
» popis a diskografie skupiny Mona Lisa


Guilt Machine - On this perfect day
2019-05-10

Guilt Machine / On this perfect day

5 stars

Guilt Machine jsou jedním z mých posledních horkých objevů, na které jsem narazil díky vsazené skladbě tu, v naší hitparádě přispěvatelem (mě blíže neidentifikovatelným) Mirkem. Tímto mu vzdávám hold a velké díky.

Osoba Arjena Lucassena je mi známá, ale jeho projekty, hlavně Ayreon si mé srdce nikdy nezískali. O existenci GM jsem vzdáleně věděl, avšak vůbec netušil, že jím bude až tak geniální dílo. To si získalo mé srdce takřka ihned, a jeho ne-úplně typický progresivní rukopis jsem rozdýchával docela dlouho.

Vše, celé kouzlo tohoto alba je v atmosféře. Tu se povedlo Arjenovi nastínit, vlastně co to říkám, dokonale vystavět z moderních zvukových prefabrikátů, a její space kouzlo má neuvěřitelně působivou sílu a tah.

Deska je naprosto vyrovnaná, avšak nad zdejší vyšší stupeň geniality vystupuje přec jedna mega skladba, píseň číslo dva, Leland Street. V té je už tak nadpozemsky se vznášející hlas zpěváka Jaspera Steverlincka umocněn géniem okolní hudby, mezi kterou je posazen v nedostižně oduševnělé formě. Při jejím poslechu a ve spojitosti s různými obzvlášť dojemnými představami, vám budou slzy stékat po tváři samovolně a bez vašeho zavinění. V té muzice je tolik citu a emocí, že by naplnili několik horkovzdušných balónů a pořád by vám zbyla ještě slušná zásoba.

Toto dílo nemá žádného přímého nástupce a možná je to tak dobře. Genialita svého autora dokáže líbat po celý jeho život jen žřídka kdy, a u kolébky Guilt Machine stála v pozoru a v celé své nahotě.

» ostatní recenze alba Guilt Machine - On this perfect day
» popis a diskografie skupiny Guilt Machine


Soft Machine - Seven
2019-05-09

Soft Machine / Seven

4 stars

Ke kapele Soft Machine mě něco přitahuje. Jejich diskografii kompletně neznám, uznávanou třetí desku pro její časovou náročnost 4x20 minut odmítám i testovat. "Softs" nejsou tak přitažliví jako Return to Forever, jednoznační a uhrančiví jako Weather Report či ztřeštění jako Gong, ale přesto mě tato grupa nepřestává fascinovat a já si její desky začínám pomaloučku dokupovávat.

Soft Machine působí (alespoň na mě) občas odtažitě a profesorsky. Neznají pózu a ve své tvorbě se nikomu nepodřizují. Když se v nich časem zorientujete, budete se také rádi vracet nazpět. Deska Seven byla jednou z prvních, které jsem si pořídil, a dodnes jí patří nejvyšší místo oblíbenosti. Jedním z důvodu trvajícího magnetismu k Soft Machine bude možná také jejich příslušnost k oblasti Canterbury, odkud kapela povstala. Zmíněný kraj a skupiny z tohoto prostředí mám velmi rád.

Těžko stravitelný a komplikovaný jazz-rock jejich ražení je vzdálen kapelám popsaným výše. Někdy zní hodně minimalisticky a při absenci kytary velkou část práce odvádí různé druhy klávesových nástrojů. Pak je tu ještě hoboj a saxofon v ústech Karla Jenkinse, někdy sólující a někdy jen vyplňující prostor svým konejšivým tónem. První desky jsou zatraceně free a jen pro skutečné zažrance do stylu jazz; tady žádné fúze nenajdete, jedná se o dosti neuchopitelnou muziku. Po odchodu Roberta Wyatta začíná být nová tvář Soft Machine kapánek přístupnější, přehlednější a odlehčenější. Na povrch vystupují příjemnější melodie a kostry skladeb mají snáz uchopitelná schémata.

Album Seven je pocitovou a jazzově poctivou nahrávkou své doby. Pokud obdivujete impresionismus jako směr (ať už v malířství nebo v hudbě), některé jemné nuance a prchavé momenty v tvorbě Soft Machine vás k němu můžou velice sugestivně přiblížit.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Seven
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Fantasy - Paint a picture
2019-05-06

Fantasy / Paint a picture

5 stars

Sedmdesátá léta obsahují ve svých hudebních útrobách nepřeberné množství neskutečně nádherných a jen těžko vystopovatelných pokladů. Když pomineme ty zaručeně velké kapely, které dosáhly celosvětového úspěchu a které dnes zná opravdu každý, kdo se o podobnou muziku alespoň trošičku zajímá, máme tu ještě další kategorie kapel, které štěstí popularity vůbec nepotkalo.

Do jedné by se daly zařadit soubory, které na hudební mapě vydržely alespoň nějaký ten rok pospolu a stihli vydat dvě tři alba. Všechny ty Cressidy, "Druidáci" nebo "Flasháci" - talentované a výborné kapely, které objeví skutečně jen fajnšmekr jdoucí daleko více do hloubky. V poslední kategorii je obrovská fůra skupin, jenž pohasly, sotva ze sebe vyplodily jedno jediné plnohodnotné album. A když píši plnohodnotné, nemyslím tím nějaký nepovedený polotovar třetí kategorie, nýbrž desku silnou, dosahující kvalit podobných těm nejlepším albům od například právě Flash nebo Greenslade, ale i plně srovnatelných s těmi nejlepšími počiny obrů Yes či Uriah Heep. Pídit se po takových malých zázracích je jako hledat jehlu v kupce sena.

Nahrávka Paint a Picture britských hvězdiček Fantasy, jejichž plamen v dějinách art rocku planul skutečně jen krátkou chvíli, by se dal k těm nejlepším deskám výše zmiňovaných kapel bez skrupulí připodobnit. V jeho těsném sousedství leží slovutně známé a podobně pohádkově atmosférické (rozuměj i stejně kvalitní) počiny jako jsou Look at Yourself nebo například Fragile.

Nástrojově jde o bryskně zvládnutou práci, z níž lze vydělit jednotlivý zvuk každého z nástrojů, který se nahrávání zúčastnil. Posluchač neustále vnímá všudypřítomný tok kláves (ten je obzvlášť příjemný a heboučký), čitelný tón španělky (ta na albu hraje skutečně často), rytmika šlape na jednotku a dalším z nástrojů je i impozantní hlas Paula Lawrence. Vše má v sobě patřičnou jiskru, velkou dávku podmanivosti, hudební estetiky, nápaditosti, brilantní sehranosti celého souboru, a nahrávku navíc podpírá pohádkově vzdušná atmosféra s okouzlujícími aranžmá.

Snad ani nemá cenu přehnaně přepisovat o co se v té které skladbě jedná. Rozprávkový vstup rozehraje už úvodní stejnojmenná skladba, která svým odzbrojujícím aranžmá a příjemně hřejivou atmosférou posílá milovníka sedmdesátek okamžitě do kolen. Španělky vesele drnkají, hammondy se tetelí vzduchem, kytara pískne krátkou melodii, rytmika přesně tepe a vše korunuje Paulův sebejistý hlásek. Jedna pecka střídá druhou, dvojka i trojka jsou skvělé. Čtyřka si upaluje v ostřejším muzikálnějším tempu, aby toto hromobití vzápětí vystřídala tichá, violoncellem doprovázená modlitba Widow. Na straně B se začíná zgruntu od znova.

Samotnou kapitolou je pak obal tohoto díla. Překrásný obraz dýchající vírou a pokorou, na pozadí romantické krajiny seskládané z vícero fragmentů odehrávajících se v umělcově hlavě, které jeho ruka držíce štětec převádí na plátno tak, aby ono plátno dokázalo v divákovi zanechat patřičně okouzlující dojem, který jej spojí s myšlenkami na něco velmi příjemného.

Dílo ač totálně neznámé, přesto maximálně působivé, nemohu známkovat jinak než plným počtem. Fantasy hrají kouzelnou a smyslnou muziku určenou všem milovníkům prvotřídního art-rocku. Vřele doporučuji!

» ostatní recenze alba Fantasy - Paint a picture
» popis a diskografie skupiny Fantasy


Landmarq - Science Of Coincidence
2019-05-02

Landmarq / Science Of Coincidence

5 stars

Vidím, že se tu nikdo z přítomných ještě nevěnoval druhé vývojové etapě britských Landmarq, kdy v jejich čele stála žena Tracy Hitchings. Ta tak trochu netypicky přebrala pěvecký post po odejitém Damianu Wilsonovi, a i když právě on kdysi patřil ke špičce tamější prog-rockové pěvecké scény, výměna za Tracy kapele nikterak neublížila, ba právě naopak.

Tři roky po nedostižné, a pro mnohé i vlajkové lodi celých Landmarq, nahrávce Vision Pit, vychází skrze nesnadno identifikovatelný obal deska Science Of Coincidence. Tu opásal producent Arena Mike Stobie křišťálově průzračným zvukem, dychtícím zachytit v sobě i ty nejdrobnější nuance a nejjemnější detaily. Hudebně se výraz kapely i díky Tracyinému oduševnělému a líbeznému projevu posunul do ještě hmatatelnější vzdušnosti, která za předpokladu velké variability, sehranosti a detailní prokomponovanosti, tedy vlastností, jež byly s Landmarq vždy spjaty a podařilo se je vkomponovat i do tohoto materiálu, pasuje dílo mezi to nejlepší, co bylo v letech devadesátých na britských ostrovech v prog ranku sestrojeno.

Deska nabízí osmero vyšlechtěných progrockových briliantů, z nichž tři atakují hranici deseti minut. Střední tempo, vyvážená aranžérská zručnost, stejně jako na minulých počinech nepřeberné bohatství v oblasti nápadů a nepodbízivých melodií, no a navrch Tracyin příjemný vokál – to je deska Science Of Coincidence. Jeden z nejpozoruhodnějších art-rockových pokrmů věčně utajených Landmarq, jež byl ukuchtěn spolu s netypickým zástupcem něžného pohlaví na postu zpěvačky.

A nejlepší kusy? Rozhodně epická záležitost pojmenovaná typicky dle poslední nahrávky, tedy The Vision Pit. Pozitivní a melodicky nakažlivá Summer Madness, další mega věc Lighthouse, ve které Trycy jasně dokazuje, jak fenomenální je zpěvačkou a jistě i totální landmarqovský kus plný "točitých" kytarových brejků a klouzajících kláves - More Flames For The Dancer. Jako bonus je ve skladbě usazený vymazlený dětský sbor - radost poslouchat.

Skvělá, a dost možná i nejlepší deska invenčně zajímavé kapely devadesátých let. Okoštujte.

» ostatní recenze alba Landmarq - Science Of Coincidence
» popis a diskografie skupiny Landmarq


Focus - Hamburger Concerto
2019-05-01

Focus / Hamburger Concerto

5 stars

S nějakým přesnějším zaškatulkováním holandských Focus si marně lámu hlavu už delší dobu. Jejich muzika je natolik originální a svébytná, že určit přesné mantinely, mezi které by se dala zařadit, je nesmírně obtížné. Já v ní slyším takový zvláštní mix především těchto tří hudebních veličin. Yes - z těch si Focus berou klasickou progresivní šablonu, Jethro Tull - praktikují folkové ozvěny v pasážích kde hraje flétna, a Gryphon - těm se blíží náladou a občas specificky probleskující středověkou atmosférou.

Už kdysi dávno jsem o Focus přemýšlel jako o kapele, kterou bych chtěl poznat, prostudovat a obohatit jí svou sbírku. Pořád mi ale chyběl ten krůček k tomu, aby se ve mně něco hnulo a věci se dali do pohybu. Tou poslední pozvánkou byla Palova recenze tu na progboardu, po které jsem dostal na Focus konečně tu správnou slinu.

Veškerá očekávání předčil hned první poslech tohoto kotouče. Hamburger Concerto je intenzivní dynamickou procházkou staletími. Na jednu stranu jde o poutavě vážnou hudbu s mnoha odbočkami mezi několik historických slohů, na stranu druhou o zábavnou a poslechově lákavou muziku s nadstandardní instrumentální erudicí.

Tohle album se může honosit nálepkou kvalita. V divákovi dokáže vyvolat podobné pocity jako to absolutně nejlepší z art-rockové odnože doby, která podobně laděné hudbě přála a byla jí doslova nasáklá. Kde že jsou ty časy.

» ostatní recenze alba Focus - Hamburger Concerto
» popis a diskografie skupiny Focus


Steely Dan - Pretzel Logic
2019-04-28

Steely Dan / Pretzel Logic

5 stars

První dvě výborné desky amerických jazzrockerů Steely Dan ve mně stmelili přesvědčení, že pokud budu šmátrat v jejich diskografii po dalších počinech, nemůže se stát, že udělám chybu. A tak jsem se jal skupovat a objevovat i ostatní z úžasných prací dua Fagen/Becker. Pokračoval jsem po časové přijímce dál a jako třetí desku jsem automaticky zvolil album Pretzel Logic.

Podobná formule která bylo použita na Countdown To Ecstasy je praktikovaná i tady. Pár jemnějších obrysů a zaoblených kontur dalo skladbám ještě zřetelnější vzdušnost. Některá místa nahrávky, někdy dokonce celé skladby, působí na diváka značně odlehčeným, až ležérním dojmem. Vypadá to, že není nic jednodušího, než napsat instrumentálně brilantní skladbu s melodikou od pána boha, rozprostírající se přes několik stylových bariér, které kompoziční genialita zmiňované dvojice dokáže hravě odbourat.

Malebný jazz-rockový odér první skladby Rikki Don't Lose That Number, k nám přivane lákavou atmosféru jazzových kaberetů padesátých a šedesátých let na předměstích některé z amerických aglomerací. Druhá Night By Night upaluje v ostřejších rytmech, aby po sobě jdoucí dvojice Any Major Dude Will Tell You a Barrytown, překvapila pohodovou stopou a brilantními aranžmány. Největší bombou je stařičký cover Duka Ellingtona East St. Louis Toodle-Oo, v rytmicky rozjíveném tempu se všemi těmi dechy a kvákadly. I strana B má můj velký obdiv, skladby Through With Buzz, svižná kytarovka With A Gun, popová chuťovka Charlie Freak, nebo poslední rockující Monkey In Your Soul patří k tomu nejlepšímu, co Steely Dan za svou kariéru sestrojili.

Pokud vás předchozí alba Steely Dan neoslovila, nepodaří se to ani desce Pretzel Logic. V případě opačném, se můžete znovu těšit na výživný hudební zážitek z oblasti prvotřídního fusion.

» ostatní recenze alba Steely Dan - Pretzel Logic
» popis a diskografie skupiny Steely Dan


Allman Brothers Band, The - Idlewild South
2019-04-26

Allman Brothers Band, The / Idlewild South

5 stars

U nedávno publikované recenze u debutu A. B. B. jsem naznačil, že nebude trvat dlouho, a bude potřeba porozhlédnout se i po dalším jejich počinu. Zhruba do měsíce mi přišla domů tato druhá deska a dnes uzrál čas na malou recenzi k jejímu obsahu.

Hned zkraje řeknu, že mě dvojka Idlewild South zaujala ještě víc než báječný debut, a zakrátko se stala společně s některými stylově podobnými výtvory Creedence Clearwater Revival (ti ač jsou z Kalifornie a více country) mou momentálně nejposlouchanější jižanskou deskou.

Čím jsem starší, tím víc miluji krátká alba. Toto má JEN nějakých 30. minut!, ale i to mi bohatě stačí k maximální spokojenosti, kterou při jeho poslechu zažívám. Raděj méně a pořádně, než rozplizlé a roztahané nahrávky do hodinové stopáže, při kterých se člověk ošívá, nudí a počítá, kterou tu položku si mohli hudebníci raděj odpustit.

Allmani hodili na desku sedm skladem, kde doprostřed umístili znělou jižansky neklidnou instrumentálku ve zcela Snatanovském duchu. Radost poslouchat. (I'm Your) Hoochie Coochie Man ve mně evokuje Hendrixe a za nejoblíbenější a nejposlouchanější jsem si vydělil trojku Midnight Rider. Ta překvapuje klouzavým tónem slide kytary a procítěným, skvěle napasovaným vokálem. Začátek i konec je podobně intenzivní a dvojice bubeníků, z nichž jeden obstarává především perkuse do jižanské muziky perfektně pasuje.

Pro milovníky jižanského hudebního naturelu jsou Allman Brother Band spolu s Lynyrd Skynyrd tou správnou trefou do černého.

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Idlewild South
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


Manic Street Preachers - Lifeblood
2019-04-25

Manic Street Preachers / Lifeblood

4 stars

Alternativní produkce se od té běžné progresivní dost výrazně liší. Obsáhlé diskografie kapel působících na scéně už několik dekád, bývájí jen zřídka kdy vyrovnané. Já sám takovou neznám, nebo ne takovou, od které by mne zaujal kompletní nahrávkový katalog, tak jak tomu často bývá u progresivních těles.

Ani Walesští Manic Street Preachers nejsou žádnou vyjímkou. Před několika měsíci mě na celé čáře dostala jejich stále ještě poslední studiovka Resistance is Futile, která značně podnítila můj zájem podrobněji se touto trojicí zabývat. Pečlivě jsem přistupoval k naposlouchávání jejich fonotéky po desce Holy Bible-kterou budu nejspíš už navždy považovat za jejich nedostižný strop. Ale naprostá většina jejich nahrávek mě značně zklamala (vyjma někkterých kusů na deskách z let 96,98) kromě jedné jediné. No a tou je pochopitelně deska kterou právě recenzuji.

Nahrávka Lifeblood se zrodila do roku 2004 a dle mého tomuto souboru trvalo dlouhatánských 14 let, než ze sebe vykřesal jejího důstojného následovníka. A proč tedy zrovna Lifeblood je tou nahrávkou, za kterou se chci postavit a označit ji jako jednu z nejlepších na nezávislé rockové scéně? Všechna její krása a bohatství je ukryta v její náladě. V její nekonečné a opojně stimulující melancholii. Melancholii oděné v šedivě snadno prostupném závoji, která vás bude vést, manévrovat s vámi a opájet vaše vnitřní pocity.

Je to stále ten (obroušenější) revoltující maistream určený masám. Ale songy představené právě na této desce mně upoutaly hned a s prvním poslechem. Většina z nich je dostatečně silných, disponuje zajímavými nápady, líbivými melodiemi, má spád, živelnost a ve svém nekomplikovaném písničkářství dává člověku pocit jistoty. Spousta kytarových a klavírních motivů zní rafinovaně a vytváří v posluchači chuť, pouštět si desku znovu. Co na tom, že celek zní na poměry MSP hodně popově a otevřeně. Důležitá je kvalita samotných songů, kde každý jeden je dostatečně silnou věcí na to, aby dokázal v posluchači spustit emoční hnací motor.

Manic Street Preachers natočili soudržnou, vyrovnanou a důstojnou desku, která znovu potvrzuje jejich výsostně písničkářský talent. Je to deska pro posluchače, kteří nejsou zatíženi předsudky.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Lifeblood
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers


Gabriel, Peter - So
2019-04-23

Gabriel, Peter / So

5 stars

Red Rain, Sledgehammer, Don't Give Up, In Your Eyes, Big Time – pětice dobře známých songů a zároveň singlů z Gabrielova alba So. Spoustu let jsem tuhle desku z důvodu ne úplně oblíbených (komerčních) songů házel do kategorie "vlezlý pop". Až nedávno jsem si Gabriela začal studovat intenzivněji, zejména jeho první sólové nahrávky po opuštění nedostižných Genesis, a rázem přišel na fakt, že i s touto moderní deskou dnes nemám sebemenší problém.

Jistě je to také věkem - když je člověk starší, není už tolik vyhraněný jako zamlada a má daleko volnější ruku v přijímání věcí, které včera zatracoval. Co z toho, že byla deska komerčně velice úspěšná, že se právě zde Peter vydal odlišnou cestou, a že se dle mnohých "odborníků" začal podbízet trhu? Jistě, kus pravdy na tom bude, ale nejsou snad i tady chytře napsané songy, nádherné melodie, intimní atmosféra, gabrielovsky "jiný" svět touhy a elegance? Myslím, že vše, čím se tento zpěvák doposud prezentoval, na So najdeme také, jen v malinko pozměněné a pro novou dobu upravené podobě.

Při poslechu Red Rain si okamžitě vzpomenu na styl komponování i zvuk prog-rockového klenotu kapely Queensrÿche, alba Promised Land. Jestli mě kdysi iritoval taneční charakter druhé Sledgehammer, dnes jej vnímám zcela opačně, vlastně až revolučně progresivně. Poslouchám Levinovu hru na basu a Gabrielovy vokální záchvěvy a pokyvujíc hlavou říkám si jen - paráda. Kaťulkou doprovázená Don't Give Up patří k nejněžnějším číslům v rockové branži a čtvrtá That Voice Again pro změnu zase k nejinovativnějším věcem desky. Já mám nejraději dojemnou Mercy Street, při které se mi tají dech a ježí chlupy na těle. Její slova, hudba i atmosféra plují v jedné celistvé symbióze a úspěšně dokazují, kolik krásy se může v hudbě ukrývat. Dalším parádním odvazem je dechovou sekcí prorostlá pecka Big Time. I přesto, že každá skladba je tak trochu solitérem, drží deska perfektně při sobě a poslouchá se jedna radost.

Když se člověk mrkne na Wikipedii na výčet hostů, kteří se zúčastnili samotného nahrávání, bude mít co dělat, aby ty jména vůbec spočítal. Tato deska zní přesto svěže a kompaktně. Její opratě i to, jak moc komunikuje se svou dobou, má na svědomí především producent Daniel Lanois. To on pomohl Peterovi při tesání jeho dalšího monumentálního díla. A možná toho vůbec největšího.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Uriah Heep - Conquest
2019-04-18

Uriah Heep / Conquest

5 stars

O obzvlášť oblíbených kapelách a jejich nahrávkách, ke kterým si po určitém čase vybudujete vztah, se recenzentovi píše takřka samo, s láskou a s velkým zaujetím. Případ této desky u mě spadá právě do takové kategorie. Jen přemýšlím, kde vlastně začít. Jestli tím, jakou cestou jsem se k nahrávce kdysi dostal, nebo historií kapely v návaznosti na onu desku či přímo konkrétně o ní? A jelikož o mých milovaných Uriah Heep píši s gustem a velmi rád, bude mé dnešní pojednání kapánek obšírnější. Věřím, že ti, kdo si budou tuto recenzi číst, mají produkci, nebo alespoň základní byronovský katalog nastudovaný. Právě takoví mají s nahrávkou Conquest stabilně největší potíž, jelikož se jedná o desku, která často vyvolává nejeden spor. I když se jedná o poslední desku klávesáka, skladatelského tahouna a jednu z výrazných osobností historie Uriah Heep Kena Hensleyho, kterou složil právě pro potřeby své mateřské kapely, právě ona je tou první, jasně se odlišující nahrávkou trůnící v uriášovském portfoliu. Pravdou zůstává, že jen málo jejích úseků v sobě odráží styčné body s tím, co doposud kapela tvořila a dokázala.

Předešlá díla s Lawtonem za mikrofonem - tedy Innocent Victim a Fallen Angel - znamenala postupný odklon od původního vzoru, což následně Conquest důsledně zpečetil. Mnozí přičítají kapele za vinu, že se až příliš orientovala na (americký) hudební trh osmdesátých let, mnozí vidí zkázu a příčinu "jinakosti" v angažování tolik odlišného zpěváka, jakým rozhodně John Sloman byl, a jiní spatřují to podstatné v celkovém úhybném skladatelském manévru, ke kterému kapela postupně přilnula, ať to bylo s Kenem či bez něj. Jedno je jisté: od svého vstupu do osmdesátých let už Uriah Heep nikdy nebudou znít jako ti Uriah Heep, které do té doby hudební svět znal a tolik obdivoval. Doba se rapidně měnila a měnily se také kapely. Chvilkové poblouznění punkem a dlouhodobé popem i discotékovou bezstarostností změnilo takřka přes noc většinu včera ještě progresivně myslících spolků k nepoznání. Heslo "přizpůsob se nebo padneš" museli razit všichni, kdož chtěli přežít. Nově nastupující mladé smečky v čele s perryovskými Journey zahrozily vztyčeným prstem všem těmto o generaci starším dinosaurům, že pokud rychle nenaskočí do jejich rozjíždějícího se vlaku, budou jím nemilosrdně převálcovány.

A tak se Uriah Heep přizpůsobili rovněž. Šli na to postupným zjemňováním svého soundu na deskách z druhé půle let sedmdesátých. Fanoušci si mohli pomalu zvyknout nebo odejít. Ovšem po fatálním obratu prostřednictvím desky Conquest i ti, co doteď měli s kapelou ještě trpělivost, ji toužili navždy pohřbít. Razantní změna hudební orientace pro ně byla nepřípustná a cenu jejich ještě nedávných oblíbenců značně devalvovala. S výraznou změnou se však ke kapele připojila část fanoušků nových. Pochopitelně jich nebylo tolik, jako v dobách "čarodějů", ale před prázdnými sály Uriáši rozhodně tenkrát nehráli.

Člověk, lépe řečeno posluchač, který se s kapelou seznamuje až daleko po všech těchto změnách a útrapách, nahlíží na její vliv a umělecké kroky zcela odlišně, než jedinec v přítomném čase. Když mi Uriah Heep před více jak desítkou let zkřížili cestu, logicky jsem volil ono poprvé s Byronem a nejspíš i kompletně celý katalog. Poté se šlo dál, přesněji řečeno vpřed, a na rozdíl od například některých alb z průběhu let osmdesátých, mě Conquest neminul. Oblíbil jsem si jej takřka okamžitě a postupně se jím naskrz proposlouchal. V době recese a zeštíhlování sbírky padla volba i na něj, ale po pár letech dalšího, ještě podrobnějšího studia diskografie těchto ostrovanů, se mi po LP začalo výrazně stýskat. Mezitím se stal z titulu nedostupný artikl a já čekal a čekal. Mohl jsem jej dávno získat prostřednictvím Discogs, ale věděl jsem, že tam jej za nemalý peníz najdu vždy, a tak nebylo kam spěchat. Až náhoda a dobrá cena vícero postarších titulů od prodejce z jihu Evropy mi Conquest znovu "dohodila". Od té chvíle už to není jen "jeden z ostatních", ale je to miláček a oblíbená nahrávka mé zbožňované kapely. Conquest vnímám jako velice zajímavé a osobité dílo, které svedlo kapelu díky Slomanově soulovému hlasovému zabarvení právě s tímto, pro ně jistě netypickým hudebním stylem.

Krátký mysteriózní úvod a je tu má oblíbená No Return. Neposedné tempo, množství příjemných zvuků zvláštně dojemňující její náladu i překrásné sbory alá staří Uriah Heep a hlavně - procítěný Sloman. Toť úvod jako hrom. Se soulem vonící dvojkou Imagination s neskutečně uhrančivě artikujícím Johnem a zvukem pořádně poplatným osmdesátkám nemám sebemenší problém, ba naopak. Skladba má odpich a stojí na fantaskní Bolderově basové stopě. Hensley tu pouze dobarvuje celek a Box přidává pěkné melodie. Vzápětí přijde mohutný sbor položený na akustikách a je vymalováno-katarze! Mnohem víc heavy je třetí Feelings. Autorem je znovu Hensley, i když obraz skladby dostává boxovskou auru. Charakterizují ji bohaté sbory a čiší z ní free osmdesátková nálada. Bolderova Fools je dalším zlatým hřebem nahrávky. Začíná kytarovým sólem, pak se vše ztiší a přichází král Sloman. Zpívá celým srdcem s opětovným soulovým nádechem, ale občas dokáže pěkně přitlačit. Refrénová stopa nemá chybu.

Černou kaňkou desky je přepjatá a přepozitivnělá Carry On. Tohle je i na mne už moc. O částečnou nápravu se stará Won’t Have To Wait Too Long, ale je to spíš takový ne úplně povedený paskvil. Tím však veškeré neduhy desky končí a přichází totální majstrštyk - Hensleyho píseň Out On The Street. U té mi krvácí srdce a slzí oči. Jde o prvotřídní baladu s atmosférou z říše pohádek. Boxova akustika tu něžně přede, klávesy dojemně hladí a celé jeviště patří panu zpěvákovi Johnu Slomanovi. Pro mne je to neskutečně křehká a nanejvýš zranitelná perla celé diskografie Uriah Heep. Ta píseň je především o emocích a o atmosféře, je to balzám na zlomená srdce. A podobně překrásná je i poslední píseň It Ain’t Easy. Taková rozlučková rozprávka s jednou etapou této kapely, rozlučka s Kenem Hensleym. Nejen že celkový dojem z této nahrávky nepokazí, ale dokáže jej ještě o kousek vyšponovat, a nejen proto osobně boduji tuto desku tak vysoko. Bonusy na CD poslouchám málokdy, nemám k nim vybudovaný nějaký vztah a vždy mne zajímá pouze deska jako celek. Tady je to jinak, trojice na čele s nedostižnou Think It Over je ozdobou této kolekce.

Skalní (a promiňte mi ten výraz "služebně starší") fans Uriah Heep deska Conquest neuspokojí a nenadchne. To je mi jasné a ani to nečekám. Na milovníky osmdesátých let už může být její dopad příznivější a na ty, kteří mají rádi černé koně diskografií, často podceňovaná alba nebo jen melodické písničky s příchutí cizokrajna, dokáže udělat lepší a originálnější dojem, než desky typu Head First.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Dokken - Dysfunctional
2019-04-17

Dokken / Dysfunctional

5 stars

Američtí melodici Dokken jsou pro většinu rockového publika synonymem kvality a invence a nositelé velkých hitů. Vzestup kapely spadá do období hair boomu a glamového hnutí osmdesátých let. I když se hudebně tomuto stylu nikdy výrazně nezaprodali, jejich image může svědčit o naprostém opaku. Jenže kdo v Americe osmdesátých let nechodil s natupírovanými vlasy a na jevišti nedělal pózy na náctiletá děvčátka? Dokken však kvalitu měli a to zejména v kytaristovi Georgi Lynchovi a jeho parťákovi a později nepříteli, zpěváku Donu Dokkenovi. V průběhu osmdesátých roků sbíraly jejich nahrávky platiny a singly okupovaly přední místa v hudebních žebříčcích. Já osobně jsem nikdy nepropadl jejich úspěšným nahrávkám a nakonec nekoupil ani výborný Best Of, o kterém jsem svého času uvažoval. Dokken se tak pro mě stali jednou z těch partiček, která má pro mne význam pouze svou jednou jedinou deskou, a tou je právě deska recenzovaná.

Seznámil jsem se s ní v době jejího uvedení na trh roku 1995. V té době ještě postihnutý grungeovou mánií, hledal jsem přijatelné alternativy v zaoceánském hard-rocku, který se mátořil nazpět a řada kapel znovu povstala silnější a daleko zemitější než kdy předtím. Tak, jako se Corabiho hutní a hudebně asi tisíckrát kvalitnější Mötley Crüe obrodili stejnojmennou plackou z roku 1994, stejně i Dokken zaznamenali svůj návrat o pouhý rok později, a dokonce ve stejné sestavě. V té je krom zmíněných kohoutů přítomna ještě výborná rytmická dvojka Jeff Pilson a skvělý drummer Mick Brown. Pod křídly osvědčeného Michaela Wagenera tak vznikl hladový artefakt doby - Dysfunctional, který svědčí o tom, že když čtyři invenčně výborně vyzbrojení hudebníci táhnou za jeden provaz, může vzniknout jedinečné dílo vymezující se mimo dávno zajeté mantinely a klišé.

Desku rozjíždí spíš opatrný klasický otvírák Inside Looking Out, aby připravil půdu pro arabskými motivy protkanou, moderní a temně tvrdou skladbu od Dokken jen stěží očekávanou - Hole In My Head. První vrchol na diváka číhá v Lynchově akustickou kytarou dojemně česané The Maze (s intenzivním a mohutným refrénem), na kterou naváže sabaťácky výpravný poem Too High To Fly (Pilsonova basa je tu středobodem veškerého dění). Po překrásné zamilované, znovu akustické Nothing Left To Say přicházejí dva (riffoidní) knockoutové údery prostřednictvím Shadows Of Life a Long Way Home patřící k vrcholům desky. Pro odlehčení je tu další perla Sweet Chains střídána těžkotonážkou Lesser Of Two Evils. Desku zakončuje cover ELP kvality totožné s originálem - From The Beginning

Bohužel další desky už hodně padají kvalitou dolů, ta nadcházející přímo úděsně. Lynch s Dokkenem se zase pohádali a na světě byl další skandál a odchod. Kytaristé, co přicházeli po něm, kvalitu měli, ale namíchat chemii podobnou někdejší "bratrské dvojce" Dokkken/Lynch se už nikdy nepodařilo. Nemám rád Dokken, ale miluji jejich Dysfunctional, divné že? Prostě je to pro mě zase TA kapela jedné jediné desky.

» ostatní recenze alba Dokken - Dysfunctional
» popis a diskografie skupiny Dokken


Lynyrd Skynyrd - Second Helping
2019-04-14

Lynyrd Skynyrd / Second Helping

5 stars

Nadšen poslechem druhého alba Lynyrd Skynyrd Second Helping usedám chvíli po vylovení CD z mechaniky přehrávače k PC, abych své dojmy práskl na progboard. V tom se ozve zvonek a já si říkám, kdo to teď zrovna otravuje. Jdu se podívat a u dveří stojí kámoš s flaškou Pálavy v ruce, a prý jestli nemám čas na pokec o muzice, životě a událostech posledních dnů. Říkám mu - člověče, rád tě vidím, čas mám, zrovna jsem začal psát recenzi, ale to počká. Zvu ho dál, lahvinka se otvírá takřka nenuceně a sama, povídáme si a než se člověk naděje, klopíme tam třetí sklenku. V tu chvíli dostávám nápad, jak z klasické recenze "vyrobit" nějakou netypickou jednohubku. Impuls začlenit jeho návštěvu a společné bumbání dostává další rozměr, ale psát se bude až později, až v klidu a o samotě. Mezitím se mě ptá, o čem že to vlastně píšu. O druhých Lynyrd Skynyrd, ale to ty jako pravověrný metalista nemůžeš znát. "To je nějaká jižanina né?", táže se s nedůvěrou. "To snad ani není hudba, to jejich vesnický country." "Ale je chlapče a jaká," odvětím. "Chceš si to poslechnout?" S nedůvěrou kroutí hlavou, ale jelikož má už něco vypito, moc to neřeší.

"To je Sweet Home Alabama," hned kontruje, "to znám, to je příšerná věc". "Ale není," nedám se a vysvětluji, že je jenom ohraná a navíc patří mezi přední hymny celého jižanského hudebního hnutí. "No kolik znáš takových songů?" Kroutí hlavou a je vidět, že se tím nehodlá zabývat. Při I Need You si podupává nohou, brnká prsty o koleno a začíná se houpat. Nic neříká, zavřel oči, je vidět, že je nakulenej (ale není v tom sám). Za sebe jen řeknu, že je to parádní píseň. S Don't Ask Me No Questions ho nemá cenu trápit, jelikož ani mně tento song moc neříká, posouvám to tedy dál. Workin' For MCA je dravá rocková šlupka, která nám začíná rozpumpovávat andrenalin v těle. Další pomalá a pěkná (pro mne rozhodně) je píseň The Ballad of Curtis Loew, ale vypadá to, že tady usneme. Jenže pak to přijde!

Z repráků začne dunět Swamp Music a naráz ožívají i mrtvoly na hřbitově. Pořádně ohulím volume a v tom slyším basu, jak jede jako parní válec, křičím ta slova do éteru, ale odezva žádná. Kámoš se zvedá a začíná divoce běhat po pokoji, hraje na to co by chtěl mít pověšené na krku a navíc to i umět. Skladba šlape jako řemenice motoru ve vysokých obrátkách a já čučím, že se mu to začalo pořádně zamlouvat. Do podobné, i když sofistikovanější kategorie šoupneme The Needle And The Spoon, harmonicky překrásně vystavěnou skladbu s precizní akustickou kytarou a výborně šlapající rytmikou. Největší bomba (promiň Sweet Home Alabamo) je Caleův cover Call Me The Breeze, u kterého řádíme oba dva jak utržení psi. Přesně tomuhle se u nás říká "pořádná jazda". Kytaristé sólují, ruce potleskávají do rytmu, pianista lítá po klaviatuře, dechy tlačí tu dynamickou káru vzhůru a basa s bicími duní jako hrom s přicházející bouří.

CD dohrálo a já koukám na kámoše, jak ho ta "trapná" jižanina dokázala rozpumpovat. Celkem očekávaně z něj vypadlo: "Hoď tam ještě něco podobnýho." Proč mu kazit radost, stríko horyna má v zásobě nespočet podobně nabušených "měkkotin", které i drsné metalové srdce dokáží pořádně nažhavit. Samozřejmě, něco spláchl alkohol, ale na druhý den mi píše: "Člověče, budeš mi muset ty lynyrďáky smahnout, abych si je ještě znovu poslechl." Nepředpokládám, že je bude za střízliva vnímat tak intenzivně jako tehdy, ale... Proč nezkusit napravit jedno kovové srdce pořádnou porcí muziky honáků stád ze sousedství J. R. Ewinga? No a za mě říkám jen ano Sweet Home Alabama, ano I Need You, ano The Ballad of Curtis Loew, vy všechny jste výborné skladby, ale poslední trojka vás stejně pokaždé přetrumfne. Po právu za 5!

» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Second Helping
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd


Strawbs - Burning For You
2019-04-12

Strawbs / Burning For You

5 stars

Britští Strawbs patři mezi čelní představitele ostrovní art-rockové scény sedmdesátých let. Ihned od svých začátků, na deskách z let 1969-71 si vybudovali specifický hudební styl, který však začali na dalších nahrávkách rozvíjet do úplně odlišných forem. Když na svém vrcholném díle From the Witchwood vystoupali na folk-rockový trůn a toto album se stalo jejich triumfem, otočili kormidlo do temnějších a symfoničtějších vod. Začali pracovat s jiným druhem atmosféry. Zhruba za tři roky se okolo skvostné desky Nomadness přiklonili k písničkovější formě a tu spolu s teatrálním pojetím z minulosti pravidelně ve svých kompozicích v průběhu druhé poloviny let sedmdesátých střídali. Postupně vydávali další a další výborná alba a jedním z nich je i deska Burning for You.

Tu jsem si pořizoval až v druhé vlně svého zájmu o Strawbs a postupně ji přišel na chuť natolik, že ji dnes směle zařazuji po bok takových skvostů jako jsou třeba alba Bursting At The Seams nebo jedna z vůbec nejlepší nahrávek oné epochy, deska Ghosts. Burning sice leží už jinde, ale zároveň se ke kreativně nejplodnější etapě kapely obloukem vrací. Deska už není jenom sbírkou skvostných písniček po vzoru Nomadness, ale daleko zřetelněji znovu pracuje s atmosférou a melancholií nabízenou kapelou v rozmezí let 1972-75.

Je rozvržena do poklidného, místy silně baladického tempa, ale pokud vám toto nevadí a přistoupíte na hru Strawbs využívající svou nezaměnitelnou melancholickou oponu složenou ze snových útvarů, smutných přediv kytar, kláves a znovu maximálně naléhavého hlasu Davea Cousinse, má pro vás deska Burning for You připraveno mnoho slastných okamžiků a nezapomenutelných chvil. Hudba této kapely, a to se mi zdá nejdůležitější, dokáže strhnout především po emotivní stránce svým intenzivně melancholickým, přesto však nijak patetickým pojetím. A právě to je největší zbraní spolku, jakkoliv můžeme považovat za důležitý i její neustálý hudební posun. Tato deska vás dokáže znovu hluboce pohltit a navíc rozšiřuje unikátní výrazivo kapely o nové prvky.

Strawbs jsou společně s Caravan, Camel či třeba Barclay James Harvest trestuhodně nedoceněnou kapelou dávnověku. To málo, co pro ně může posluchač recenzent udělat, je totiž zvýraznit je a vyzvednout právě tím, že o nich bude opakovaně psát a protlačovat je do širšího podvědomí. Navíc recenze by měla jejímu pisateli, tak jako muzika, o které je zrovna řeč, přinášet radost. A psát o kapelách typu právě Strawbs radost je - stejně jako je radost poslouchat jejich oduševnělou hudbu.

» ostatní recenze alba Strawbs - Burning For You
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Metamorfosi - Inferno
2019-04-11

Metamorfosi / Inferno

5 stars

Pouze jedna hejkalova recenze a ještě sedm let stará – toť vizitka tohoto pro Progboard zřejmě nedoceněného alba italských náladotvůrců Metamorfosi. Naopak na serveru Progarchives je deska Inferno jednou z nejprotěžovanějších a nejoblíbenějších produkcí pocházejících z Apeninského poloostrova.

Osobně ji mám v šuplíku druhoplánovitých, což znamená, že nepatří mezi "běžné" rockové, art-rockové produkce, které mě osloví rychle a během prvních poslechů. Tenhle klenot je naprostým opakem. První dny je to boj a do hlavy se vám zahryzne jen velice málo z toho, co v sobě deska ve skutečnosti skrývá. Kvůli její drsnější slupce má člověk problém i s přiřazením k typické italské provenienci a nebýt zpěvu... Ale všechno chce svůj čas a jako správný rockový klenot se deska Inferno otevírá postupně a po částech. Za pár dnů či týdnů se od ní nebudete moci odlepit a uslyšíte i to, co v nahrávce před tím jaksi nebylo.

Atmosféra tu je a v pořádně velkém balení. Všudypřítomný klávesový opar má za domácí úkol ji vyrábět a spolu s typickou jižanskou aranžérskou prošpikovaností, změnami tempa, najazzlými úryvky, chvilkovým burácením rytmiky, klavíru, veletočem změn nálad, atmosférou seventies a vypjatým vokálem Jimmy Spitaleriho dostáváme v jednom balení jedno z vůbec nejlepších a nejnápaditějších alb sedmdesátých roků.

Kdo tuhle fošnu zná, nejspíš se mnou bude v tomto hodnocení souhlasit. A kdo ne, je na čase to honem napravit. U "talošů" BTF ji po krátké odmlce znovu zařadili do svého katalogu. 4,5*

» ostatní recenze alba Metamorfosi - Inferno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi


Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
2019-04-09

Schenker, Michael / Perfect Timing [McAuley Schenker Group]

5 stars

Michael Schenker je pro mě jeden z nejlepších kytaristů epochy sedmdesátých let. Když hrál a skládal v UFO, děly se velké věci. Každá deska s ním u kormidla je mimořádná. Silná, melodická, nápaditá a malinko jiná. Podobné poučky však k jeho osobě v průběhu let dalších už připojit nedokážu. Epizodní účinkování se Scorpions mě nechává chladným, hudba, kterou robil v letech devadesátých vesměs taky, a dnešek, či v globálu nové tisíciletí s pár zajímavými zaškobrtnutími mě neoslovuje vůbec.

Jednu epochu jsem záměrně vynechal a tou jsou synťákové osmdesátky. Start se mu povedl, první deska je velice, velice slušná. Bonnetovská trojka za hřích stojí rovněž, ale ten zbytek - tak tak. Já v něm však jednu svou bílou holubici mám a tou je deska Perfect Timing. Tu Michael sestavil se svým novým americkým parťákem Robinem McAuleym, který si stoupl k mikrofonu, a s jejím obsahem se vehementně přiklonil k tehdy módnímu – americky střiženému nadýchanému (pop ne, raději pomp) rocku oněch let.

Slovutný producent Andy Johns, zvukový inženýr těch nejlepších nahrávek Led Zeppelin či Rolling Stones oblékl nahrávku do dobově přijatelně nadimenzovaného zvukového kabátce a vyzvedl její silná pozitiva. Těmi jsou Michaelova dynamická, pestrá a zcela funkční kytarová práce, stejně jako Robinův uhrančivě působící silový vokál. Jeho majitel jej dovede svérázně ovládat. Když je zapotřebí, přitlačí svým energetickým potenciálem posluchače pěkně ke zdi, aby jej v momentě následujícím dokázal bez mrknutí oka emočně rozcupovat na kousky.

Sestava nahrávky je složena z desítky výživných a po ne mnoha posleších i dobře zapamatovatelných kousků. Mezi vypalovačky lze zařadit No Time For Losers a Get Out – jinak asi nejslabší položky na desce, které tu působící trochu nudně a stereotypně. V jejich přímém kontrastu leží dvojice atmosféricky skvostně vystavěných balad - Follow The Night a Time. Zbylou šestici reprezentují úchvatné šlapající pecky narvané obrovskou škálou melodických postupů, vyhrávek, sól a dynamických přechodů. Všemu nasazuje korunu Robinovo bravurní frázování, které značnou část songů, přinejmenším jejich zpěvné refrény, pasuje mezi to nejlepší v oblasti podobně naleštěné produkce. Gimme Your Love je velmi solidní začátek, ale dvojka a hlavně třetí Don't Stop Me Now to už je hard-rockový parnas. Mezi nejlepší si připočtěte ještě I Don't Wanna Lose a na úplný vrcholek dosaďte Love Is Not A Game – krev, pot a slzy v jednom z nejsympatičtějších balení osmdesátých let.

Deska se zrodila do na podobné nahrávky silného a svým způsobem určujícího letopočtu 1987. Tedy roku, kdy svá nejkomerčnější/nejprodávanější/nejslavnější (a pro někoho možná i nejoblíbenější) alba vydaly soubory jako Whitesnake a Def Leppard. Právě tahle dvojice definovala muziku oněch časů. I Michael Schenker se společně s Robinem McAuleyem chtěli na této vlně svést. Na nich si však cením faktu, že pro své účely nepotřebovali momentální káru (desku Perfect Timing) natolik nablýskanou, třpytící se a natuněnou jako jejich jmenovaní společníci. Sic neuspěli v tak miliónovém prodejním nákladu, ale vychlazené šampaňské za suchou skývu chleba a obyčejnou vodu kvůli tomuto faktu vyměňovat rozhodně nepotřebovali.

» ostatní recenze alba Schenker, Michael - Perfect Timing [McAuley Schenker Group]
» popis a diskografie skupiny Schenker, Michael


Kayak - Royal Bed Bouncer
2019-04-08

Kayak / Royal Bed Bouncer

4 stars

Někdy jsou hudební cesty, které vás k určité kapele nebo její nahrávce dovedou, hodně spletité. Na existenci holandských Kayak tu upozorňoval zdejší fanda všeho jen trochu zajímavého z oblasti neoprogu - Braňo. Jejich loňské album Seventeen mě postupně nadchlo natolik, že i když jsem o jejich úvodní periodě zpočátku vůbec neuvažoval, zvědavost nakonec zvítězila, a já se začal prvními Kayak postupně prokousávat.

Z toho, co jsem zatím slyšel a četl, jsem vydedukoval, že první trojice nahrávek je nejprogresivnější a další desky se ubírají cestou inteligentního popu. Náhoda mě napoprvé prostřednictvím Discogs svedla s nahrávkou třetí -Royal Bed Bouncer. Když jsem CD netrpělivě vkládal do přehrávače, vůbec jsem netušil, co mohu očekávat. Zkusmo jsem tedy projížděl jednotlivé songy a napadala mne jména jako Genesis, Magnum nebo Queen. Alba těchto kapel v jejich prvotní fázi. Jakoby chtěli Kayak svými ranými nahrávkami vzdát hold hned několika spolkům, které je v začátcích jistě ovlivnily. Z Genesis si vzali zpěvnost a určitou snovou formuli, z Magnum, kteří v té době ještě neexistovali, zhola nic - to jen ta podobnost v pompézním duchu a mohutných popěvcích, no a z Queen se tu prolíná trocha toho patosu a teatrálnosti.

Kayak na svém startu tedy hráli art-rock symfoničtějšího střihu s řadou muzikálních vsuvek a velmi bohatých aranžmá podporovaných častými tempovými obměnami. Nesmírně důležitým nástrojem je klavír a klávesy Tona Scherpenzeela, ústřední to článek, kterému se celá produkce i jednotlivé skladby podřizují. Není to tak, že by si kytara "nebrnkala" to svoje, i její vyhrávky jsou povedené a někdy právě ona určuje charakter jednotlivých pasáží. Ale pokaždé je nablízku Ton se svými klapkami, kterými bohatě dobarvuje okolní prostor a když je potřeba, rád přechází do protiútoku. Všechny skladby jsou bohatě strukturované, členité a místy rozmanité natolik, že je malinko obtížné si desku kompletně zapamatovat.

Mezi ty, které mi uvízly v hlavě hned od začátku, patří úvodní až překvapivě ostrý nátěr pojmenovaný jako album samotné, queenovsky rozmáchlá a něžná dvojka Life of gold a na stejnou kapelu ukazující hravůstka (You're so) bizarre s klarinetovým (klávesovým) sólíčkem na pozici číslo tři. Parádně odpíchnutý klavírek je na začátku If this is your welcome, a jakási Patricia Paay si střihne roztomiloučké sólo plné romantických nářků v osmé Patricia Anglaia - jasná trefa na city, při které dopadnou na zem i poslední vzdorující andělé tam nahoře. Samotné finále s klavírní My heart has changed podtrhne už tak dost dobrý dojen z celkové nahrávky, a rázem připomene fakt, že i v Holandsku se v letech sedmdesátých dokázala urodit zajímavá muzika.

» ostatní recenze alba Kayak - Royal Bed Bouncer
» popis a diskografie skupiny Kayak


Magnum - Vigilante
2019-04-04

Magnum / Vigilante

4 stars

Včera večer tak dojdu z práce, vyberu si jedno z cedéček, které minulý týden dovezl pošťák (což znamená, že jsem si ho nejspíš i sám objednal) a chystám se jej vyndat z igelitového obalu a otestovat. Na chvíli se zastavím prohlížejíc si přední stranu desky a vyloženě se slyším, jak v duchu říkám - to snad není možné, tak já už mám doma i Vigilante. Nahrávku, o které jsem dlouhá léta mluvil povrchně a tvrdil, že je slabá, trendová, zkrátka o ničem. Že hudba na tomto nosiči je jen komerční popina, nezáživná, vlezlá, umělohmotná a otravná. Tohle bych si přece nikdy nemohl pořídit. Že obal alba patří k absolutně nejkýčovějším a nejhnusnějším v historii rocku-tak tady se naštěstí můj názor zas tak moc nezměnil. Jenže...

Důvody, proč jsem si nakonec desku Vigilante pořídil jsou:
a) Čím jsem starší, začínám poslouchat také (!) daleko melodičtější, uhlazenější "komerčnější" muziku (ale zdaleka to není ještě na ozdravovnu, ve stejné várce jsem pořídil například trojku od Focus).
b) Před nedávnem jsem objevil staré Magnum a začal jejich katalog podrobně prozkoumávat. Mezi deskami z kraje let osmdesátých se dnes pohybuji jak ryba ve vodě, to je totiž pomp rock prvotřídní kvality. Jenže posluchač je člověk zvídavý, chce poznat stále víc a víc, a tak logicky musel nastat zlom, a s ním spojená i chuť poznat a posléze také příjmout i toto kdysi rázně odvrhované album.

Při porovnávání Vigilante versus Chase the Dragon nebo The Eleventh Hour je posun do komerčních vod znatelný a kapela tam částečně směřovala už B stranou On a Storyteller´s Night. Vše zní nadýchaněji, uhlazeněji a líbivěji. Stopy po hard rocku nebo dokonce heavy metalu objevující se v některých raných skladbách souboru jsou zcela eliminovány a na jejich místa se prodraly tak trochu neškodné melodie jasně ukazující na zaoceánskou produkci, totiž trh, kam by i Magnum rádi zamířili a kde by rádi uspěli.

Před pár lety bych ještě většinu songů, které Magnum na desku přilepili, hodil šmahem do koše. Jenže dnes se mi tuze líbí vznešené kouzlo uhrančivé Need a Lot of Love (osobní hit č. 2, hymna přímo z nebes), bezstarostné melodie v souboji se saxofonovým sólem plnící čtvrtou Midnight, pompézní vodotrysk Holy Rider, balada s velkým B When the World Comes Down, ve které Catley předvádí, proč právě on je tím vyvoleným podobný typ hudby věrně reprodukovat. Největším pokladem je určitě samotná titulka Vigilante - nejvýživnější kus, při kterém se snadno rozpomenete na divočejší začátky Magnum. Desku zakončí příjemná hymna Back Street Kid.

Dnes musím prosit Vigilante za odpuštění. Žádná namletá sláma určená ke hnojení, ale dobré a poslechově výživné pomp-rockové album, které sice Magnum ještě několikrát překonají, ale na polovinu osmdesátek je velmi ucházející. V přímém souboji s o dva roky mladším a posluchači daleko oblíbenějším Wings of Heaven u mě zatím o prsa vítězí kýčovitý koník z Vigilante.

» ostatní recenze alba Magnum - Vigilante
» popis a diskografie skupiny Magnum


IZZ - I Move
2019-04-03

IZZ / I Move

5 stars

Tak tohle je jedna z desek, kterou za posledních čtrnáct dnů nejsem schopen vymazat z mp3 přehrávače. Rozhodně to není muzika na první dobrou, však jsem hned po počátečním seznámení očekával, že to bude ten klasický běh na dlouhou trať. Ale nakonec to není tak úplně pravda. I přes jeho těžkou progresivně technickou kostru je tu hodně bodů, kterých se dá vcelku rychle zachytit a které lze dostat do hlavy. I Move je laicky řečeno ultra-brutální prog-rock s písničkářským spodkem, který se tváří zarputile, ale přitom si rád pohrává s fusion a ctí velké a zdařilé melodie.

Už od začátku desky je divákovi jasně nastíněno, kudy se bude hudba kapely IZZ ubírat. Náročná, tempově i nástrojově neohraničená skupenství se deskou prodírají jen v těsné blízkosti lahodně vyšlechtěných vokálních partů. Kapele není cizí ani složka elektronikcká. Hned v úvodní Spinning Round ji dokáže ladně propojit s prog-rockem, díky čemuž vzniká moderně pojatá píseň s velkým citem na melodiku i zpěvné refrény. Podobný prvek se uplatňuje znovu ve skladbě číslo tři. Tam ji pro změnu doprovází ve značně zasněné poloze upřímný projev zpěváka Toma Galgana. Velkou chvílí této desky jsou balady. Jedna taková nese název I Already Know a je přesně tím typem skladby, která vás svými ladnými křivkami ihned polapí a pak si vás omotá jako pavouk svou v pavučině uvízlou kořist. Spojnici vedoucí až k deskám Red a Lark´s Tongue... matadorů podobného stylu King Crimson narýsuje osm minut trvající instrumentální eruptivní jízda Star Evil Gnoma Su. V ní se toto kombo dostatečně vyřádí a převede nám, jak by mohla hudba těchto praotců technicky náročné muziky zní v 21. století.

Další velká baladická chvíle se jmenuje Another Door. Vytříbená harmonie a velký cit pro melodie, toť jedny z předností této skladby i celých IZZ. Další z velkých chvil si vybere jedenáctá Knight and Nights – synonymumo prog-rocku prvotřídní kvality. Po zvláštní The Mists of Dalriada, která jakoby vypadla z nějakého irského pubu, přichází má velmi velmi oblíbená Oh, How it's great! Šlapající prog-pecka s potlačeným kytarovým riffem a chorusem, jehož citový náboj vás už se zpěvákovým "ohoooo" katapultuje přímo do středu melancholické dráhy. Jazzový důraz je nezřetelnější v další silně technicky pojaté písni Coming Like Light, ve které se posluchač musí trochu zapotit, aby stihl všechny ty tempové změny, obraty a vychytávky nějakým způsobem pobrat. Nemůžu si pomoci, ale tohle jsou King Crimson jako vyšití. Ne celou hrací délku, ale i tak dost, v energií nacucaných pasážích by si i Fripp jistě pomlaskl. Lepší finále než prostřednictvím patnácté! skladby Light from your Eyes si lze stěží představit. Jde opět o baladu s nadpozemsky se vznášející akustikou a zpěvem z kategorie nezapomenutelných. Citový náboj, který z písně doslova prosakuje, dokáže v té správné kooperaci chytře poskládaných not a promyšleně seskládaného textu úplné zázraky.

Na desce I Move je zachycena budoucnost progresivní muziky. Tento třiasedmdesátiminutový kolos předběhl valnou většinu svých konkurentů o míle napřed. Jasně dokázal, kam až se v muzice dá zajít a že mantinely jsou nekonečné. Genialita a vlastní píle přinesly ovoce. Jedna z desek, kterou by si neměl žádný správný progař nechat uniknout. Pro fanoušky Echolyn či Discipline jsou IZZ výbornou alternativou.

» ostatní recenze alba IZZ - I Move
» popis a diskografie skupiny IZZ


Journey - Generations
2019-03-29

Journey / Generations

5 stars

Generations byli moji první Journey, které jsem slyšel a následně také pořizoval. Byl v tom pořádný kus zvědavosti. V roce 2005, když deska vyšla, jsem jejich hudbu neznal a ani zvlášť nevyhledával. V obchoďáku se na mě z obálky šklebil mystický scarabeus a tak jsem si desku vytáhl, pustil a tipl bych si, že na nějaký třetí poslech i koupil. V jejich rozsáhlém katalogu je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších. Určitou roli v tom bude hrát i sentiment a desítky poslechů, které jsem s žádnou jinou deskou Journey dosud neabsolvoval.

Vím že to není jejich majstrštyk a jestli si dobře vzpomínám, v nějakém rozhovoru jsem se dočetl, že samotné nahrávání (možná příprava) alba probíhalo v dusné atmosféře, ve které se každý snažil prosadit svoje myšlenky. Zřejmě z toho důvodu působí deska neučesaně a některé skladby mají s původní myšlenkou kapely pramálo společného. Doposud rovněž nebývalo zvykem, aby v písních zpíval někdo jiný než hlavní zpěvák. Na Generations zpívají krom Augeriho také Schon, Cain, Valory a dvakrát Castronovo. Ani jeden z nich mě tam neprudí a jejich rozdílně barevné vokály přispívají k větší rozmanitosti.

Krom obvykle skvělého Schona musím chtě nechtě vyzvednout dvojici Augeri/Castronovo. Samozřejmě, že pro milovníka druhého období kapely, kdy byl shouterem nedostižný Steve Perry, bude Augeri jen slabou náplastí. Jenže já osmdesáté roky do své sbírky nijak razantně netlačím, a tudíž desky Journey z této etapy nemám za úplný top. Jejich komerční (ne u všech nahrávek) tah mě občas pořádně sejří a sladkou polevu linoucí se ze srdceryvného naříkání v baladách nemám rád. V roce 2005 je podobné prezentaci dávno konec a tak si vychutnávám Journey spořejší, reálnější a dospělejší. Samozřejmě, že balady píší dál - pořád skvělé, v nichž nějaká ta slza prostě ukápnout musí, ale nejsou to už potoky. No a Deen, to je mlátička k pohledání. Ten skladby Journey nakopává do úplně nové dimenze a svoje obtížné brejky vytáčí jako nikdo před ním.

První trojka mě vždy spolehlivě dostane. Pozitivní fluidum a dobrá nálada se šíří z Faith In The Heartland, The Place In Your Heart a A Better Life. Je nakažlivá jako mor ve středověku. Pak přichází zpomalení a další čtyři skladby jsou skvostné svou naléhavostí. Druhá půle už představuje spíš netypickou stránku Journey. Na přeskáčku se střídají zpěváci a Journey obměňují a obohacují svůj rukopis o nové styly, jako kupříkladu rock'n'rollovou rubačku Gone Crazy. Právě druhá půle dost fanoušků odrazuje, alespoň ty původní.

Předchozí deska Arrival, na které Augeri zapěl poprvé, mě tolik nebaví. Je to spíš sbírka balad, než deska rockové kapely. Jedno se jí ovšem upřít nedá - pokud chcete dostat holku do postele, zaručeně funguje a není lepší volby (možná krom Bon Joviho). Generations hledí vpřed, stejně jako jeho dotaženější nástupci Revelation a Eclipse, kde už v roli pěvecké po epizodě s J. S. Sotem figuruje "mladší bráška" Perryho, výtečný Filipínec Arnel Pineda.

Bohužel i díky Castronovovým alkoholovým excesům už kapela sedm let studiově pauzíruje, a jelikož si zrovna prohlížím jejich stránky, zjišťuji, že byl do souboru povolán nazpět v osmdesátkách fungující bicmen Steve Smith. Tak třeba se kapela ještě k něčemu pohne a její fanoušci si zase jednou přijdou na své.

» ostatní recenze alba Journey - Generations
» popis a diskografie skupiny Journey


Cosmograf - The Man Left In Space
2019-03-25

Cosmograf / The Man Left In Space

5 stars

Pokud má člověk zažitý a oblíbený určitý hudební styl, či kapelu, je celkem přirozené, že hledá jemu podobné "klony" nebo poslouchá muziku, která se v podobných stylových mantinelech ráda pohybuje. Ještě těžší situace nastane, když takový projekt skončí a díra na trhu není zcela zacelena. Pro velkou skupinu fanoušků britských Porcupine Tree byl jejich rozpad trpkým koncem něčeho velmi, velmi krásného a sugestivního. Hlavní leader Steven Wilson se vzápětí vydal na dráhu sólovou, ale koncept jeho tvorby jako samostatného umělce už čerpá z jiných subžánrových slohů a atmosféra dalších desek specifik Porcupine Tree absolutně nedosahuje.

Hudební trh nabízí nespočet variant a určitě i vykradačů této kdysi tak mimořádné kapely. Originál však navždy zůstane originálem a pokud divák zatouží přiblížit se do stínu Porcupine Tree, musí hledat pečlivě a obezřetně. Potřebuje podobně mimořádný počin - sice příbuzný, přesto svébytně silný a osobitý. Jednu z případných možností nabízí multiinstrumentalista Robin Armstrong, který prostřednictvím projektu Cosmograf (kterému vdechl život sám a jehož potřebné funkce udržuje s přispěním prog-rockové smetánky dnešní doby) nabízí ve své muzice nespočet emocí a pocitů paralelně laděných k těm, které vytvářela parta okolo mistra Stevena Wilsona. Ne, Cosmograf nejsou pouhou kopií ani mladším dorostencem kdysi předních ikon žánru Porcupine Tree. Jistě, mají společných dost styčných míst, ve kterých vám je mohou připomínat, ale rovněž hodně těch, kde jdou svou vlastní cestou skrze posluchačovo nitro s paletou obdobně laděných, jímavých a hlubokých prožitků.

Tato deska svým obsahem nabízí daleko víc, než může dnešní smrtelník od běžné progresivně koncipované muziky očekávat. Její emoční kouzlo je skryto v neznámých dálavách nekonečného a pro mnohé také děsivě lákavého vesmíru. Právě do jeho prostor je vyslán astronaut Sam s cílem zachránit lidstvo. Příběh pojednává o jeho myšlenkových pochodech, v nichž se zabývá otázkami osamělosti, izolace, neštěstí a možného selhání.

Robin do své muziky záměrně absorbuje spousty novějších zvukových trendů, které koncepční rozměr díla ještě podtrhují. Plejáda špičkových hudebníků v jim předepsaném materiálu odvádí standardně kvalitní práci. Hudebně jde o vyšperkované, moderní progresivně rockové dílo plné sugestivních pocitů a děsivě odtažité atmosféry. V instrumentálních částech jsou vesmírné dálavy obzvlášť hmatatelné. Vedle všudypřítomných klávesových koláží napomáhá k ještě větší autenticitě gilmourovsky snová kytara, díky níž je prohlubující se samota maximálně působivá. Vrcholem naprosto vyrovnané sbírky je pro mě titulní skladba The Man Left In Space, jejíž melodie se mi zadřela pod kůži už s prvním poslechem a její krása mě stále nepřestává uchvacovat a fascinovat. Tón Robinova zpěvu je zde neskutečně skličující a smutný.

Osobně mi chvíli trvalo zvyknout si na Armstrongův civilní vokální projev, který mi do takto působivé muziky přišel zprvu suchý a vyzníval ploše. Šlo však pouze o zvyk, který jsem při nějakém čtvrtém poslechu akceptoval a dnes bych už rozhodně neměnil. Pokud je vám blízká space nálada alb Signals od Rush nebo Dimensionaut od Sound of Contact, pokud máte rádi hloubavé kouzlo tragična, silné emotivní vzestupy i pády, melancholickou prázdnotu i tajemnem obestřenou sci-fi hrozbu budoucnosti, právě pro vás je muzika ukryta na desce The Man Left In Space tím pravým a ideálním pokrmem. Pro mě osobně pak leží další rozměr hudby Cosmograf právě v jeho návaznosti na odešlé Porcupine Tree. Mohu snad chtít víc?

P. S.: Naschvál si tuto záležitost pusťte ničím nerušeni v pozdních večerních hodinách. U takto atmosférické záležitosti nabude její vnitřní účinek na intenzitě a garantuji vám, že prožijete blahodárnou hodinu ve společnosti překrásně okázalé vesmírné melancholie.

» ostatní recenze alba Cosmograf - The Man Left In Space
» popis a diskografie skupiny Cosmograf


Rolling Stones, The - Beggars Banquet
2019-03-21

Rolling Stones, The / Beggars Banquet

5 stars

Jedna z nejdůležitějších nahrávek rockové historie je zde na několika místech velice detailně rozpracována takřka do puntíku promyšlenými recenzentskými rozbory. Ten předposlední a hodně povedený sem před několika měsíci přilepil Martin. Nebudu se proto zabývat známými fakty ani znovu obšírně představovat jednotlivé skladby. Dovolím si pouze poukázat na skutečnost, jakými emocemi dokáže tahle hudba zahýbat u člověka, který polovinu svého života brojil právě proti Rolling Stones, pohrdal jimi, přehlížel je a v teoretické rovině rozmluv srovnávající Beatles versus Stones je kategoricky odmítal. Tahle od útlého věku vypěstovaná averze a následné zhmotňování kolegiálních brouků onomu člověku naprosto uzavřela soudný pohled na věc. Vůbec - možnost připustit si faktum kvality Rolling Stones byla ještě před pár lety nemyslitelná.

Ti, co tento článek dolouskali až sem, se jistě dovtípili, že onen člověk je autor sám. Když se tedy přeneseme do nedaleké současnosti, do doby, kdy se vzájemně střetlo několik faktorů (četba, dokumenty a především celková hudební zvědavost), které měly výrazný podíl na nastartování mého zájmu o tuto kapelu, musím uznat, že nevědomost, klamné zdání a předsudky dokáží v muzice stejně jako v životě člověku pořádně zatemnit rozum. Jako očistu a jasně svítící světlo za tunelem tmářství, ve kterém neměla Jaggerova parta tolik roků místo, jsem si potřeboval vybrat to nejlepší. Tušil jsem, že to bude Beaggars Banquet. Ale že v jeho útrobách naleznu tak silné zalíbení, s tím jsem skutečně nepočítal. Ta deska mne tehdy zasáhla jako bílá záře neposkvrněné holubice.

Tou nejsilnější zbraní nahrávky je její ohromná vnitřní síla. Skladatelské pnutí, které desetkrát rozráží krunýř tehdejší konvence. Miluji tu syrovou živelnost skladeb Sympathy for the Devil a Street Fighting Man. Melancholickou Richardsovu kytaru v No Expectations. Foukací harmonikou ozdobenou Dear Doctor a božské jižanské blues patřící k plantážím Mississippi, které rezonuje skladbami Parachute Woman nebo Stray Cat Blues. Ale mezi nejlepší vzorky vybírám nezaměnitelnou Jigsaw Puzzle, dále Factory Girl s obskurní houslovou melodií a poslední soulově zabarvenou Salt of the Earth.

Tohle album je prostě skvost, který přijít musel! Předchozí plácnutí mimo s Their Satanic Majesties Request kapele vavříny nepřineslo, a tak byl návrat k tvrdému a neučesanému rocku v Banquet logickým vyústěním dané situace. Viva Rolling Stones a omluva za ty dlouhé roky přehlížení!

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
2019-03-20

Comedy Of Errors / Fanfare & Fantasy

5 stars

"Comedy Of Errors je neo-progresívna rocková skupina z Veľkej Británie (presnejšie Škótsko) založená v roku 1984. Názov si dali podľa jednej staršej Shakespeareovej hry. V hudbe je počuť inšpiráciu anglickým neo-progom po vzoru Marillion, Pendragon, IQ alebo Pallas. Silné melódie, emocionálne gitarové sóla a typická prog-rocková škola z Anglicka, to je zhruba hudobná produkcia tejto kapely."

Tolik úvodní slova z profilu, který tu založil Slava před šeti lety představujíce v něm produkci této zajímavé a melodicky velice výživné skotské kapely. I když je její vznik svázán s polovinou let osmdesátých, přes spoustu úskalí a peripetií je po několika letech uložena k ledu a její reaktivace proběhla až s novým tisíciletím. Dle studiových nahrávek jde vlastně o úplně nový ansámbl, který má dodnes na svém kontě čtyři velice přesvědčivé desky. Osobně jsem na ně měl políčeno už delší dobu, ale několikrát jsem jejich studium přeložil a až nedávno díky objevu kapely Credo (se kterými jsou tito hudebně místy podobní) jsem si prosadil také Comedy of Errors.

Už s prvními takty úvodní Fanfare For The Broken Hearted, ve kterých Craineho zasněný vokál doprovází sentimentální piáno, a posléze se přidává jímavý kytarový motiv (obzvlášť niterné sólíčko bere za srdce), musí posluchače sledující tvorbu kapel jako Arena, IQ, Pendragon, Credo a dalších (prostě celé té famózní britské (neo)progresivní produkce) hudba Comedy doslova katapultovat do stavu beztíže. S pomocí fantasticky vyladěného zvuku může divák bedlivě sledovat jasně zřetelnou basovou linku, cválající bicí doprovod či bohatou klávesovou zdobnost, která dotváří spolu se sólující kytarou celkově nadmíru pozitivní charakter této skladby.

Druhá Something She Said je intenzivnější a dynamičtější. Spousty nápadů, jasná skladatelská vize a aranžérsky vypiplané drobnůstky ukazují k pradávným vzorům Genesis. I tady je cítit to povznášející napětí tetelící se vzduchem. Navíc vokál Joe Cairneya má interesantní barvu, pronikavý charakter a dokáže pohnout vašimi emocemi podobně jako opírající se uragán do ráhnoví starého praskajícího škuneru uprostřed rozbouřených vln divokého moře.

Celá tato mimořádná nahrávka je dílem klávesáka Jima Johnstona. Ten se dokázal obklopil velice schopnými hudebníky a s jejich přispěním a svými skladatelskými schopnostmi nemalé kvality tak znovu může ostrovní Británie ukazovat zbytku světa, kde se rodí ty nejkvalitnější progresivní kapely.

» ostatní recenze alba Comedy Of Errors - Fanfare & Fantasy
» popis a diskografie skupiny Comedy Of Errors


Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
2019-03-17

Gilbert, Paul / Stone Pushing Uphill Man

4 stars

Poslouchat neustále jenom prog, musel by se člověk časem asi zbláznit. I když tato hudební odnož skýtá mnoho odvětví a stovky barev, i na ni se dá aplikovat pořekadlo – všeho moc škodí. Posluchač se zkrátka dokáže tu rychleji, tu pomaleji přesytit, takže volba jiného hudebního směru je zcela logickým vyústěním hledajícím zábavu i naplnění v odlišném teritoriu. Osobně používám pro podobné "útěky" asi nejčastěji škatuli hard-rock, ve které se cítím jako ryba ve vodě. V rocku (či říkejme hard-rocku) se dá divákově pozornosti na rozdíl od silnějších progresivních směrů snáze povolit uzda. Koncentrace nemusí být někdy tak urputná a zažít se zde dají obdobně silné okamžiky jako v kterékoliv jiné muzice, pro níž fanouškovo srdce oddaně bije.

V tomto hudebním odvětví se už dlouhá léta pohybuje kytarový všeuměl Paul Gilbert. Jeho jméno je neochvějně spjato s rockovým kolosem špičkových hudebníků velkých jmen Mr. Big. Tento posel dobrých nálad a složitých kytarových struktur však dlouhá léta bojuje i na vlastním bitevním poli a od let devadesátých vydává desky sólové. Na nich se povětšinou prezentuje ve vlastních skladbách a jeho záběr osciluje mezi rockem, fusion, jazzem i blues.

Jedna z jeho posledních desek pojmenovaná Stone Pushing Uphill Man však skýtá materiál převážně převzatý. Z jedenáctky skladeb jsou pouhé tři jeho, zbytek je doplněn výběrem z nepřeberného množství hudby všeho druhu. A tak tu vedle sebe stojí písně od Beatles, Aerosmith, Eltona Johna, Jamese Browna či třeba Police. Tato pestrá směska je zastřešena Paulovým bravurním a někdy až magicky energickým kytarovým cítěním, díky němuž skladby ožívají i bez potřeby textu.

Hned první pecka Working For the Weekend od Kanadských Loverboy vás bezpečně vtáhne do děje a pumpuje a šroubuje potřebný adrenalin v dávkách pro rockera pořádně výživných. "Smiťácká" Back in the Saddle je úchvatná i bez Taylerova ječení. V novém zvukovém kabátě a s potřebným entuziasmem z ní Gilbert vysekne výstavní kusanec. Největším odvazem je zaručeně Brownův funky hřeb I Got the Feelin – při něm musí pařit snad i hluchý. No a taková eltonovská dnes už klasika Goodbye Yellow Brick Road snad ani žádný další komentář nepotřebuje. První pětku uzatvárá Beatlesácký cover Why Don't We Do It In the Road, ve kterém zvolání názvu skladby slyším bezpečně i bez McCartneyho hlasu.

...tak a končím, tohle měla být krátká, dvou-odstavcová recenze, jenže... poslech desky mě tak nabudil, že jsem psal a psal, poslouchal a poslouchal, až z toho vylezlo tohle.

Long Live Rock and Roll!

» ostatní recenze alba Gilbert, Paul - Stone Pushing Uphill Man
» popis a diskografie skupiny Gilbert, Paul


Gazpacho - Molok
2019-03-16

Gazpacho / Molok

5 stars

Norská šestice Gazpacho se v roce 2015 připomněla svým devátým albem nazvaným Molok. Dle informací na internetu je jeho textový koncept promítán do dvacátých let dvacátého století a vypráví příběh o muži, jež zkonstruoval stroj na výpočet minulosti i budoucnosti. Nahrávka Molok (pojem vyňatý z bible) je dalším neobyčejně podmanivým dílem, jež nese typický rukopis těchto borců z Osla. Stejně jako v případě jeho předchůdců jde znovu o nesmírně propracovanou nahrávku zasazenou do rozvláčných rytmů a opojně sugestivní atmosféry.

V tomto případě je nesmírně důležitý pozorný a často opakovaný poslech. Spoustu jemných nuancí, drobných melodií nebo atmosféricky podmanivých témat nemá posluchač šanci napoprvé vůbec postřehnout. Ale právě shluky těchto drobných pospojovaných částic vzápětí utvoří to pověstné gró samotného songu. Album obsahuje několik takových vychytávek. Jako příklad lze uvést slastný kostelní chór uprostřed úvodní Park Bench a v začátku druhé The Master's Voice. severským folklórem "nakaženou" trojku Bela Kiss, křehký vokální doprovod vytažený ze samotného lůna starostlivé matky v páté Choir of Ancestors nebo bouři podmanivých rytmů během sedmé Algorithm. Všechny zmiňované aspekty jsou pro budování jednotlivých songů nesmírně důležité, připraveného posluchače nepozorovaně vtahují do děje a nutí ho o muzice přemýšlet a naplno ji prožívat. Uvnitř hudby, jež Gazpacho tvoří, je nesmírně důležitým elementem také hlas Jana Henrika Ohmeho. Jeho naléhavost, hravost, sugestivní výraz i schopnost s tématem doslova prorůstat, dokáže takto zádumčivou složku ještě povýšit.

Minimalisticky křehoučká, podmanivě melancholická hudba ozdobená samply, smyčcovými vsuvkami a ambientními prvky, to je stručná charakteristika jedné z předních progresivních kapel současnosti - Gazpacho. Molok je zprvu dalším nepoddajným a složitým albem s vnitřní silou i zajímavým příběhem. Přesto, pokud si chcete s těmito seveřany potykat, doporučil bych vám k seznámení právě tohle album. Dnes jej v domácí fonotéce hrdě pasuji po bok takových nahrávek, jakými jsou desky Anoraknophobia (Marillion), Signify (Porcupine Tree), Dissolution (Pineapple Thief) či Distant Sattelites (Anathema).

» ostatní recenze alba Gazpacho - Molok
» popis a diskografie skupiny Gazpacho


Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
2019-03-15

Sunchild / Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time

5 stars

Před pár týdny jsem zde sliboval, že pokud nenastane žádný problém, zveřejním odkaz na mnou právě objevený zahraniční eshop s moderní progresivní muzikou. Svůj slib plním prostřednictvím této recenze, kterou mohu připojit po poslechu díla, jež mi bylo ve formě stříbrného kotouče doručeno prostřednictvím právě tohoto obchodního portálu, o který se s vámi hodlám podělit. Je docela možné, že ho bude řada z vás znát i používat, ale možná se najdou i tací, kteří o něm doposud tak jako já neměli potuchy a jeho služby jim budou v budoucnu k užitku.

Jen pár dnů před tím, než zde kolega Jirka zavěsil první recenzi na jednu ze dvou hlavních akvizic ukrajinského multiinstrumentalisty Antonyho Kalugina, jsem i já začal objevovat svět tohoto nadaného hudebníka z východního bloku. Prvotní informaci o tom, že nějaký Antony Kalugin vůbec existuje, jsem zaznamenal díky poslechovému vláknu, v němž mu nestor-objevitel Braňo věnoval několikanásobnou pozornost. Nikdy mě "borci z východu" příliš nezajímali a v moři "západní" muziky jsem neměl ani důvod se jejich tvorbou prodírat. Ale zkusil jsem a dnes rozhodně nelituji. Na rozdíl od Jiřího jsem se místo cestou ke Karfagen vydal pěšinkou vedoucí směr "sluneční dítě". I když je muzika obou těchto Antonyho poupátek stvořena jedním a tím samým majitelem, hudba Sunchild mi sedla o malinko víc. Ty rozdíly v tom málu, co jsem zaznamenal, nejsou příliš závratné a přiznám se, že v tom poprvé hrál nemalou roli i vizuální kontakt. Ten takřka okamžitě upoutala překrásně vyvedená malba desky Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time, ztvárněná výtvarníkem slyšícím na jméno Igor Sokolskiy. Pohádkově impresionisticky dýchající výjev mě prostě dostal.

Při průzkumu internetových stránek tohoto umělce a po přepnutí na odkaz vedoucí ke Karfagen (ale i k Sunchild) jsem narazil na onen hudebninový portál – CAERLLYSI MUSIC - http://www.caerllysimusic.co.uk/ , který s Kaluginem úzce spolupracuje a vydává nemalou řádku aktuálních, ale i několik starších progresivně rockových titulů. Co mě na tomto eshopu zaujalo byla rychlá a vstřícná komunikace s touto (jak mi bylo řečeno) neziskovou organizací, jednoduchý objednávkový servis, který nepotřebuje ani registraci (ne že by na tom tolik záleželo), solidní plejáda aktuální prog muziky, a hlavně nadmíru slušné ceny, které při porovnávání s jinými zahraničními portály, ale i cenami CD přímo od kapel vychází zhruba o tři eura/libry levněji - většinou kolem devíti liber za kus. S klasickým poštovným to dělá útratu mnohdy daleko příjemnější, než jaká se vyloupne z našich hudebninových obchoďáků. Téměř zpětně po objednání dostanete informaci, kdy se váš balíček odešle (do tří dnů) a za další tři ho máte pod střechou. Zaplatíte kartou nebo přes PayPal a pak se už můžete jen a jen těšit. Tolik tedy reklama na výborný portál s muzikou a teď i k samotné desce Antonyho Kalugina.

Hned úvodní skladba Searching Diamonds je postavena na velice pěkné melodické stopě, ve které se vzájemně prolínají klávesy s kytarou. Vše zní nadýchaně a vzdušně. Instrumentálně filigránsky zbudovaná skladba má až prázdninově uvolněnou atmosféru, dýchá optimismem a pozitivní energií. Když Antony přihodí navíc klavírní najazzlou stopu, dostavuje se v člověku pocit naplnění nad dobře odvedenou prací. V podobném tónu je sestaveno celé album. Jeho poslech se stává pro prog-rockera zábavou i relaxem. Divák hned zkraje získá pocit nenucenosti a pozitivní duch desky jej neopouští ani u rozměrného, dvacet minut trvajícího opusu Victory Voyager, ve které Antonymu vokálně zdatně sekunduje dámská část osazenstva. Z celkového počtu osmi skladeb jsou tři instrumentální (taktéž velice působivé) a pětice je opatřena příjemným Antonyho zpěvem, občas doplňovaným trojicí sboristek. Zvuk je čistý a průzračný, všechny nástroje dobře slyšitelné, je zkrátka poznat, kdo si s nahrávkou dal tu práci.

Poslední desku Sunchild můžu jen a jen doporučit. 4,5*

» ostatní recenze alba Sunchild - Messages From Afar - The Division And Illusion Of Time
» popis a diskografie skupiny Sunchild


Windmill - Tribus
2019-03-12

Windmill / Tribus

5 stars

Někdy může být indikátor kvality opravdu různorodý. O jednom našem kolegovi z progboardu vím, že současnou hudbu příliš neposlouchá, ani nekupuje. Když tu v poslechovém vlákně před koncem minulého roku několikrát uvedl norské Windmill jako žhavé želízko v současném progresivním ohni, trošku jsem zpozorněl a řekl si, že to nemůže být tak špatné, pokud tomu zrovna tento člověk věnuje tolik pozornosti. Když pak v bilanční fázi onen nejmenovaný (pokud recenzi číst bude, sám se jistě pozná) za ročník 2018 spolu s Mystery a Spock´s Beard uvedl znovu právě Windmill jako jedinou trojici, kterou si v uplynulém období pořídil, tušil jsem, že to dobré být zkrátka musí. Postupně se na tuto kapelu nalepili další zdejší dopisovatelé a Windmill obestoupil kult nového progresivního zázraku na mapě se soudobou muzikou.

Aniž bych znal jejich díla předešlá, napoprvé jsem otestoval právě aktuální nahrávku Tribus a už při nástřelu na internetu se mi ušní cesty samou radostí rozeskotačily. Třetí norský zástupce v krátké době (po Wobbler a Gazpacho) mi znovu udělal nebývalou radost. Abych byl upřímný, dokonalost této nahrávky mě úplně ohromila. Neměl jsem o nich žádnou představu, přečetl jsem pár velmi dobrých hodnocení, recenzí a vzápětí je objednal. Jejich styl hudby lze charakterizovat jako moderní verzi sedmdesátkového art-rocku s aktuálním zvukem a kompozičními postupy odpovídajícími tomu nejlepšímu, co bylo v oné době zkomponováno. I přes svou složitost je to muzika velmi chytlavá, melodicky přístupná, poslechově velice přívětivá a aranžérsky takřka dokonalá. Čiší z ní pohoda, přehled a jasná koncepce.

Hned první kompozice - dvacet čtyři minut trvající věc The Tree - je zároveň nejsilnější položkou alba. Obsahuje hned několik nosných melodických linek a působivou, místy tajemnou atmosféru, ve které obzvlášť vynikají překrásné pasáže příčné flétny a decentní klávesové doplňky. Vůbec celá sehranost kapely a vzájemná nástrojová prokomponovanost je na velmi vysoké úrovni. Zpěv Erika Borgena mi svou barvou a hřejivou teplotou připomíná Briana de Graeveho z holandských Silhoutte. Kapela je nejsilnější ve středních tempech; nic není nucené ani překotně překombinované. Morten Clason proloží píseň dojemným saxofonovým sólem, které vzápětí vystřídá až ležérní barovo-jazzová vsuvka. Další sólo je pro změnu na flétnu a pasáž následující má charakter muzikálu i severského folklóru zároveň. Kytara do písně neustále servíruje výborné melodie, a člověk nemá potřebu vyřknout ze sebe ono nepříjemné-tohle jsem už někde slyšel.

Druhá skladba Storm je desetiminutový instrumentální klenot, ve kterém si hlavní karty mezi sebou rozdají nádherná flétnová mezihra a vyhrávky na klasickou i elektrickou kytaru. Píseň má silně povznášející náladu s výborně šlapající basovou i bicí stopou. Základem jsou opět melodie, "nové", silné, působivé a neokoukané. Třetí a časově nenáročná Dendrophenia vyznívá až hard-rockově. Na chytlavém riffu balancuje Erikův vokál jako sličná akrobatka procházející se po provaze nataženém přes celé šapitó. Skladba nepostrádá tah a energii. Následuje Make Me Feel. Ta se zprvu nejeví natolik silně, ale při pátém a dalším poslechu už člověk podlehne. Stačí zavřít oči a nechat se unášet zajímavě modulovanými klávesy, nezbytnou flétnovou melodikou a slušnou zásobou kytarových prvků. Závěr tvoří píseň Play with Fire. Díky flétnové lidově skočné melodii ji lze přirovnat k tvorbě Jethro Tull, avšak zpěvákův akcent ji především v refrénu posouvá do úplně jiné hudební dimenze.

V dnešním hudebním světě přesyceném podobnými spolky, které dobře hrát skutečně dovedou, avšak kompozičně často pokulhávají, kde se ono déjà vu slyšeného opakuje a nápaditost se rapidně vytrácí, je neskutečně těžké přijít s něčím, co by vás plně zaujalo a navíc oslovilo také posluchačův srdeční sval. Myslím, že nejsem zdaleka sám, koho svým talentem Windmill dostali do kolen. Deska Tribus patří mezi nejlepší nahrávky, které uplynulý rok 2018 přinesl!

» ostatní recenze alba Windmill - Tribus
» popis a diskografie skupiny Windmill


Fates Warning - Parallels
2019-03-11

Fates Warning / Parallels

5 stars

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Aneb, když něco (hudebního) milujete, bývá z toho láska na celý život. Album Parallels jsem objevil a zamiloval si ještě dříve, než mi bylo dvacet. Ve třiceti jsem si ho užíval stejně jako modernější desky, které vydávala kapela v průběhu nadcházejícího období. No a ve čtyřiceti je můj pohled na něj snad ještě více neměnný a každý poslech mě utvrzuje v názoru, že jde o jedno z nejvelkolepějších progrockových alb v dějinách tohoto stylu. Aplikoval bych na něj zhruba tyto slogany: Nejdokonalejší nahrávka Fates Warning. (nesouhlasit mohou pouze ti, kdož použijí podobný příměr v případě nahrávky A Pleasant Shade of Grey). Jedna z (kolik dáme? Pět, nebo deset?) deseti nejúžasnějších progrockových nahrávek devadesátých let (a tady se budu klidně hádat).

Parallels je prostě "rushovským" producentem Terry Brownem (chcete větší záruku nahrávací kvality?) mistrně vybroušený diamant moderní inteligentní muziky. Nahrávka obklopená tajemně symbolizující obálkou i podobně laděným soundem. Nahrávka, na které vás sejme každá maximálně propracovaná skladba, každá změna tempa, poryv emocí Adlerova hlasu, titěrně vypiplané přechody, hra na činely mistra Marka Zondera a v neposlední řadě také aranžérská propracovanost a lpění na perfekcionismu (svém i jeho kolegů) kytarového mohykána Jima Matheose. Co píseň, to skutečný progrockový hit s jasně definovanou melodikou a neustálými přechody mezi elektrickými a akustickými sekvencemi.

Ač tato kapela kdysi vzešla z metalového podhoubí, postupnou pílí se vypracovala až do progresivně rockových vod, a i když v letech posledních znovu nabrala ostřejší kurz, její kvalitativně nejproduktivnější období devadesátých let jí už nikdo nikdy neodpáře. No a pokud ode mne bude někdo chtít slyšet nejoblíbenější skladbu, ani sám pro sebe na žádnou takovou ukázat nedovedu. Tohle je totiž deska nabitá těmi nejlepšími songy až po strop.

Ppodobně jako Louvre obsahuje několik skutečně mistrovských děl, i progresivní muzika v sobě absorbuje některé skutečně působivé skvosty. Deska Parallels je jedním z nich!

» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning


Gazpacho - Soyuz
2019-03-06

Gazpacho / Soyuz

5 stars

Norští Gazpacho patří mezi pokračovatele Hogartovských Marillion, a jsou zároveň jedním z nejvíce unikátních subjektů pokrokové rockové muziky. V jejich pojetí najdeme odkazy na tvorbu Porcupine Tree, Pineapple Thief nebo No-Man, ale co dělá tuto kapelu odlišnou je její schopnost rychlé regenerace (pravidelný interval vysoce kvalitních nahrávek v řadě za sebou) a vysoká míra experimentu se zvukovými scénami, náladami, tématy a okolními ruchy. Jejich podmanivý hudební svět se odvíjí už dvacet roků nazpátek, ale až svým čtvrtým albem Night z roku 2007 dokázali plně definovat své myšlenky, svůj postoj a nalezený sound. Právě po tomto albu se Gazpacho propracovali mezi nejužší špičku v progresivně-rockové oblasti.

Hudební paleta (zatím posledního) desátého ambiciózního díla Soyuz pokračuje v omezování dramatičtějších rytmických přechodů a ubírá se maximálně vláčným, hloubavě melancholickým tempem. Její obsah poskytuje ohromné rockové momenty, velké množství invenčních nápadů, kaskády melancholií, emocí i dramat. Gazpacho si pohrávají v silně ambietním spektru plném melodramatických změn nálad. Nechybí atmosféru modelující nástroje jako klavír a housle, nemalý prostor dostávají rovněž akustické kytary.

Album začíná písní Soyuz One, pojednávající o osudu kapitána Vladimíra Komarova, jež našel smrt při přistávacím manévru sondy Soyuz. Druhá Hypomania je jediným snáze přístupným/hitovým adeptem na desce a nese odkaz britské post-rockové školy. Třetí Exit Suite otevírají děsivě zatemnělé chorální zpěvy a jednoduchý (přesto nádherný) klavírní motiv od Thomase Andersena, nad kterým se pohybuje uhrančivě hypnotický rytmus zvuků, ruchů, ale i ztišená houslová melodie. Těžko uchopitelná věc plná smutku, melancholie, osudovosti i neskutečné emoční naléhavosti. Vlastně takové je celé album Soyuz (produkce Gazpacho), které kulminuje skladbou číslo čtyři. Emperor Bespoke a dosažený kvalitativní stupeň si udrží až do samého závěru. Ten obstará netradiční, opět silně posmutnělá píseň Rappaccini, v níž je použita nahrávka francouzské písně A Clair de la Lune z roku 1860, která je považována za nejstarší píseň se záznamem lidského hlasu.

Při poslechu hudby Gazpacho jde v prvé řadě o posluchačovu hudební empatii a o schopnost a ochotu se do příběhu a hudby vcítit. Jde o emočně pohlcující muziku se silně melancholickou podmanivou atmosférou.

» ostatní recenze alba Gazpacho - Soyuz
» popis a diskografie skupiny Gazpacho


Asia - Aqua
2019-03-03

Asia / Aqua

4 stars

Jestli si mám pod pojmem aristokratický rock představit jedno jediné album, nebude to žádné jiné než nahrávka od kapely Asia z roku 1994 ukrývající se pod názvem Aria. Nejenže to byla má první nahrávka od této kapely, ale i stylu a podobné produkce vůbec. Nahrávka Aria se mi vryla hluboko do srdce. Dodnes na ni nedám absolutně dopustit, a v jejím případě nejsem schopný běžného objektivního pohledu nezatíženého vzpomínkami, autenticitou doby a poznáváním kouzla takové muziky. I když i první tři nahrávky Asia jsou u mne bodového maxima snadno dosažitelné, desce Aria se žádná z nich nepřibližuje. Její kouzlo je v mém případě zkrátka neopakovatelné a neskutečně silné. Aria = aristokratický rock a opačně. Aria = to nejfantastičtější A.O.R, jaké jsem kdy slyšel, ten nejkouzelnější pompézní rock. Hudba velkolepých melodií, úchvatných aranžmá, procítěných refrénů, zpěváků se zlatem v hrdle (Journey, Foreigner, Magnum), zkrátka muzika, která cílí přímo na srdce a vaše emotivní smysly.

Z éry s Johnem Paynem mám v těsném závěsu ještě desku Arena, ale z těch dalších mne o svých kvalitách nepřesvědčila ani Aura, a už vůbec ne Silent Nation. O nějaké návaznosti na polovinu let devadesátých ani nemluvě. S deskou recenzovanou jsme si kdysi prostřednictvím krátkého nástřelu do oka nepadli a já ji na dvě desetiletí ze seznamu možných adeptů úplně vydělil. Myslím si, že ani nejde dlouhodobě sehnat a já na ni narazil až nedávno prostřednictvím Discogs, kdy jsem začal reálně přemýšlet, proč jí vlastně nedat šanci k doplnění sbírky.

Když ji dnes během několika týdnů asi podesáté poslouchám, ťukám si na čelo a přemýšlím, proč je někdy posluchač naprosto zbytečně zaujat předsudky, nebo jen opakuje svůj dřívější postoj. Ne, samozřejmě tu nejde o žádné sestřelení z pomníku nesesaditelnosti její o dva roky mladší sesternice Aria, ale s nastraženými sluchovody a v reálně uvažujícím spektru vyznívá nahrávka Aqua podobně úchvatně jako věci příští. John Payne je zkrátka famózní a onen brokátový, barevně vyšívaný aristokratický kabátec mu pasuje lépe, než kterémukoli jinému shouterovi z podobné stylové dimenze. To díky jeho hlasu a samozřejmě i neskutečně kreativnímu (ve spojitosti s jeho osobou) klávesovým rejstříkům Geoffa Downese (kam se v posledních dvaceti letech poděl jeho tehdy originální rukopis?) mohla kapela Asia v devadesátých letech znovu svobodně dýchat a doširoka roztáhnout své umělecké perutě.

Spíše studiově a trochu uměle seskládaná sestava (tři kytaristé, tři bubeníci) absolutně nepůsobí jako nějaký "all stars" projekt či snobsky vybudovaná továrna na prašule. Zdejší muzika šlape jako ten nejlépe namazaný stroj. Produkce je nablýskaná, pompézní, příjemně zateplená, třpytící se všemi pastelovými barvami a odstíny. Jednotlivé songy nepostrádají nosné linky, spousty nápadů a vychytávek, tempové obměny, poutavé aranže, přesvědčivé instrumentální výkony a hlavně atmosféru a emoce. Asia je dokáže dávkovat přiměřeně a s citem. Proto tu nehrozí patetické výlevy ani přeceděná vlezlost. Nahrávka náleží do devadesátkové epochy, nikoli do té o dekádu starší. Žebříčky té doby lámou kapely zcela odlišné a tak se ambice souboru mohou zaměřit na kvalitu songů, ne na trhání hitparád.

4,5*

» ostatní recenze alba Asia - Aqua
» popis a diskografie skupiny Asia


Dream Theater - Distance Over Time
2019-02-27

Dream Theater / Distance Over Time

3 stars

Tři roky uběhly jako voda a před námi je další, už čtrnáctá studiová deska progresivních inženýrů z New Yorku, kapely Dream Theater. Chtít a vlastně i čekat od této kdysi prog-metalové veličiny a v devadesátých letech i jasné jedničky v tomto oboru něco překotného či nového je myšlenka značně bláznivá, dá se říci až bizarně nesmyslná. Každá velká kapela, ať hraje jakýkoliv hudební styl, prožívá svou nejkreativnější fázi většinou okolo druhé až řekněme páté desky. Je pár výjimek, které pravidla porušují (v prog sektoru mě napadnou například Echolyn, Tangent či Spock´s Beard - všechno spolky držící svůj kompoziční kredit neustále velmi vysoko), Dream Theater však mezi vyvolené dávno nepatří. Mediálně můžou být (a vlastně pořád jsou) dosazování mezi králi na trůn nejvyšší, avšak jen trochu inteligentní fanoušek podobné muziky, který za svá léta v branži už leccos naposlouchal, dobře ví, že tlaky zvenčí žádnou kvalitu přinést nemohou a jeho názor změnit nedokáží. Dream Theater si žijí svůj vlastní sen v bezpečí obloženém dolarovými bankovkami a možná mu celou tu dobu i skutečně věří. Věří, že jsou stále titíž machři, co dokáží udávat tón, a každý dychtivý fanda instrumentálně "namakané" muziky k nim musí logicky vzhlížet. Doba ovšem dávno pokročila a v nepřeberném množství takové muziky se dnes dají celkem snadno vystopovat daleko invenčnější soubory.

Po minulé vskutku katastrofální nahrávce, kterou už dnes nemá cenu rozebírat, je mi novinka sympatická pokud něčím, tak na poměry kapely až skromně vyhlížející celkovou časovou stopáží, která muže znamenat určitou "snažší náročnost" ve chvíli, kdy se bude posluchač deskou prokousávat. Plus body bych udělil za i celkem originální (přesněji řečeno snadno identifikovatelný) přebal. Ovšem co ty lebky na konci bookletu? K výslednému zvuku a feelingu nahrávky se asi nemá cenu ani vyjadřovat. V této oblasti je kapela dávno ve stádiu vlastní (sebezničující) zaslepenosti a hibernace, kdy se snaží svým uši drásajícím a zvukově pompézním obalem zakrýt to, co má posluchače zaujmout především, tedy v první řadě kvalitní songy.

Novinka je prezentována jako společné dílo celé kapely (stejně jako deska eponymní) a já se ptám, je to skutečně poznat? Jde u některých z posledních nahrávek velkých Dream Theater vystopovat společnou dělbu práce? Společný pohled, stejný vklad každého z hráčů i co se týká role skladatelské? Tyto rysy by měly dát desce na rozmanitosti, vzdušnosti, hravosti, pestrosti i větší záživnosti. Dle mého je tento soubor natolik kompaktní v tom nedobrém slova smyslu, že ten který jedinec může přijít byť se sebelepším nápadem, ale zbytek kapely jej strhá pro jeho vychýlení se z dávno nastavených a žel bohu neměnných mantinelů. A to je velká škoda.

Velká škoda je, že kapela nechce za žádnou cenu riskovat (byť hrozí "jen" ztráta několika stovek/tisíců neprodaných nosičů) a bojí se tak svůj sound oživit o "nové" prvky a postupy. Ale kdo ví, možná už na to "Petrucciovci" prostě nemají a poslední desky jsou odrazem skutečného maxima, které ze sebe dokážou Dream Theater vypotit. Můžeme o tom donekonečna polemizovat, zda je to strach, lenost, bojácnost, sobectví a zahleděnost, neschopnost reálného úsudku a nedostatek sebekritičnosti, laxnost či opojný pocit, že dělám všechno správně. Jedna a možná i více z těchto vlastností u Dream Theater zkrátka dlouhou dobu převládají. Důkazem tohoto stavu je i jejich nový nahrávací testament Distance Over Time.

A teď tedy k desce samotné. Já osobně jsem zklamán, dokonce velmi zklamán. Je samozřejmé, že za nějaký měsíc bude můj/posluchačův pohled zase malinko odlišný, ale po prvním týdnu a zhruba se šesti poslechy v zádech je to zklamání obrovské. Čekal jsem od desky ne, že víc, ale mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc. Tohle je další prachsprostá rutina made in Dream Theater a z "manginiovských" posledních čtyř desek (nepočítaje nudný průšvih Astonishing) ta rozhodně nejslabší. Oproti A Dramatic Turn of Events výrazně ubylo nápadů a vedle "návratové" desky z roku 2013 se zbytky invence krčí kdesi vzadu za křeslem. Nevím, koho tímto chtějí Dream Theater (jak říkají naši východní sousedé) ohúriť - svoje dlouholeté fanoušky asi stěží. Možná tak dvacetileté cápky, co je registrují posledních pět let svého teenagerovského života (nerad bych se někoho dotkl) a za jejich první desku berou nahrávku Octavarium. Ty možná. Takoví si nad novinkou znovu spokojeně chrochtnou a můžou jí dát plný bodový kotel. Z letitých fandů by tohle udělal snad jen naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postižený totální hluchotou.

Začátek desky a první dvě čísla - to je zkrátka nuda k uzívání. Stále tytéž, za posledních deset či patnáct let zažité postupy (klasický úvod "na vybrnkanou"), průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita, známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru, metalová hřmotnost a s tím spojená známá temná těžkopádnost a tak dále. Od třetí Fall Into The Light kredit desky nepatrně stoupne, navenek se dostávají i zajímavější melodie a solidní dávka energického potenciálu. Druhou část opanuje nečekaná vyhrávka na španělky, pěkná sóla, až má člověk pocit, že není vše ztraceno. V Barstool Warrior se na chvíli ozve Myungova basa, sóla a vyhrávky se kupí pěkně na sebe, "Majkí" všem šlape po krku a celková instrumentace skladby je opravdu povedená. Při dalším postupu deskou lze snadno vytušit, že se budou střídat lepší kusy s těmi průměrnými. Začátek Room 137 mi připomíná (snad jsem to konečně rozkódoval) jednu z oblíbených šlupek z desky Saints of Los Angeles od Mötley Crüe, ale víc se mi líbí šestá S2N. To je jedna z těch zdařilejších progresivních chvil tady. Nutno také podotknout, že pro tentokrát kluci vsadili všechny karty (až na jednu výjimku) na rychlé a "dravé" songy. Do baladických vod se sahá pouze(!) jednou, a to až s předposlední položkou Out Of Reach, což je taková ta klasická baladice -nenadchne, ale ani neublíží. Za celkem slibnou bych označil i poslední skladbu Pale Blue Dot (nemají snad Sound of Contact skladbu stejného názvu, kvality však neporovnatelně vyšší?).

Netvrdím, že jde v případě nových Dream Theater o úplně vyhozené peníze (to byl předchozí "super kauf" Astonishing), tohle je však skutečně žalostně málo "dobré" muziky za "tolik" zlaťáků. Na konečný verdikt a nějaké smysluplné ohodnocení tohoto díla je ještě hodně brzo. Pro mě je to celkem jasně a o desítky procent (dost pochybuji, že se na tom v průběhu nadcházejících měsíců i let něco změní) druhá nejslabší nahrávka z portfólia Dream Theater. V jejich diskografii bude tato nahrávka sotva podprůměrnou, při srovnání s nějakou řekněme metalově progresivní scénou zhruba průměrná a z hlediska vývoje prog muziky totálně marginální.

Časy těch magických a stylotvorných LP této kapely jsou znovu v nenávratnu. Dle mého to byla především tato studiová pětice Images-Awake-Falling-Scenes-Six, která v sobě zaznamenala prudký vývoj žánru, jež nesvazovala žádná předem daná kritéria, žádné šablony, žádná ohraná schémata. Každá z těchto nahrávek zněla naprosto odlišně, ať už soundem jednotlivých písní, originálním, vždy jasně definovaným zvukem, nebo (a to hlavně) vlastní vynalézavostí a touhou zkoušet nové věci. Žádnou z těchto vlastností Distance Over Time nevykazuje a vedle takovýchto skvostů je jen dalším, snadno zaměnitelným kýčovitým trpaslíkem. A když do jejího sousedství postavíte takové Octavarium či Systematic Chaos, rychle zjistíte, že to jsou vlastně veledíla tesaná s pomoci Mikea Portnoye, kdy kapelu můza důvtipu, vynalézavosti a duchaplnosti šimrala na obou chodidlech současně. Dva a půl bodu bych viděl jako adekvátní.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Wobbler - Rites At Dawn
2019-02-25

Wobbler / Rites At Dawn

5 stars

Předchozí Mayakova recenze na Rites at Dawn je výborná a vyčerpávající, proto jen krátce. Po poslechu třetího kotouče norských Wobbler musím konstatovat, že jsem dosud neslyšel mezi hudební produkcí za posledních několik tak věrnou a hlavně tak dobrou napodobeninu raných Yes. Naschvál píši o Wobbler jako o kapele, která neskutečně sebejistě kráčí ve šlépějích začínajících "Yesáků", a ne o kapele nějakých bezduchých kopírovatelů. Tohle žádná kopie opravdu není. V produkci obou kapel se dá vystopovat množství shodných paralel, ale také protichůdných rozdílů.

Představte si výcuc toho nejlepšího z desek The Yes Album a Fragile. Hoďte to do jednoho shakeru, pořádně zatřepejte, promíchejte a pak tu nádheru ochutnejte. Bohatství norských Wobbler je s tím yesovským takřka totožné. Zpěvákův vokál sice nešplhá v tak závratných výškách jako operující Jon Anderson, ale práce kytary, kláves a rytmické sekce je zkrátka dechberoucí. Vše zní tak nenuceně a lehounce, přesně jako za časů raných Yes. I zvuk nahrávky a atmosféra se blíží době progresivní hojnosti. Dynamika jednotlivých úseků je odzbrojující, ale co vás zaručeně dostane na lopatky je nápaditost v předložených tématech. Tam si kluci natolik vyhráli, že je opravdu neuvěřitelné, jak se může podařit takovou směsici nápadů udržet v jedné skladbě, aniž by posluchač ztrácel přehled. Náměty a změny temp se dějí v tak šíleném laufu, že divák musí mít pořádně zprůchodněné sluchovody, aby dokázal tu nesmírnou barevnou škálu nějakým způsobem vstřebat.

Wobbler jsou jako nezastavitelná hudební mašinérie, které když něco stojí v cestě, tak to prostě pojme, semele a vůbec si s tím neláme hlavu. Hudebními elementy velikánů Gentle Giant, Gryphon, King Crimson a především Yes jsou Wobbler sice pěkně nasáklí, ale ze sebe je chrlí s takovou chutí a energií, že je vám to úplně víte kde.

» ostatní recenze alba Wobbler - Rites At Dawn
» popis a diskografie skupiny Wobbler


Kaipa - Notes from the past
2019-02-21

Kaipa / Notes from the past

5 stars

Pouštět si desku Notes From the Past švédských Kaipa, je jako se vracet do časů těch nejlepších nahrávek kapely The Flower Kings. A právě monster-progresivní bouře Unfold the Future, vyšla v témže roce jako comebackové album Kaipy. Ta se na scénu vrátila po dvacetileté(!) přestávce a rovnou svým nejsilnějším (subjektivní názor) albem. Dlouho jsem tuhle severskou partu vnímal jako "Stoltův bočňák", kterým jsem si nechtěl rozřeďovat už tak dlouhou a časově náročnou řadu alb jeho mateřské kapely. Nakonec tyhle předsudky vzaly za své a Kaipa si dnes klestí nelehkou cestu mezi ty nejšpičkovější progresivní počiny domácí fonotéky.

Stoltův výkon je jedinečný, přelom milénia ho zastihl v té nejlepší možné kondici a on krom vyložených trháků své mateřské kapely přispíval ještě další sadou nápadů do tandemu Kaipy. Ovšem dobře tu hraje opravdu každý. Jak bodinovský soukmenovec Hans Lundin (nebyl to snad Thomasův učitel?) - slyšet podobný zvuk a styl klávesového přednesu je pro člověka, který tvorbou květinových králů žije, přímo darem z nebes -, tak Pan zpěvák Patrik Ludstrom. No a dvojice Reingold/Agren také dobře ví co dělá.

Už romanťárna v úvodu Notes from the past - part I s tklivě předoucí Stoltovou kytarou, vzácně nadýchanými nachovými opary kláves Hanse Lundina a roztomilým hláskem Patrika Ludstroma mě okamžitě nadchla a naladila na frekvenci Unfold. Ve druhé, instrumentální Night-bike-ride (on Lilac Street) slyším svou květinářku znovu. Tentokrát je tam sběr ze Stardust i Paradox Hotel. Ale nemějte prosím pocit, že snad Kaipa nějakým způsobem kopíruje šablony Flower Kings. To ne. To je jen Stoltova hra tak nezaměnitelná, klávesy nemálo bodinovské a atmosféra uvolněně květinová, že mi tam má milovaná kapela stále sama naskakuje.

Ve třetí už klasicky zpívané Mirrors of Yesterday naráz Kings mizí a Kaipa si vrní svým vlastním životem. Čtrnáct minut dlouhý kusanec Leaving the Horizon je dokonalým balzámem na prog-rockovou duši a jeho hojivé účinky by mohl směle předepisovat každý, hudbou jen trochu ponaučený mastičkář. Psát o dalších skladbách a nechválit už nejde, takže kdo tohle album ještě nemáte, neváhejte. Poslechněte si jej a pokud vám imponuje zasněný melancholický prog-rock, nemůžete být v žádném případě zklamáni.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Hancock, Herbie - Man-Child
2019-02-20

Hancock, Herbie / Man-Child

4 stars

Tvorba amerického černošského skladatele, klavíristy a jazzmena Herbie Hancocka, je v oblasti jazzu, fusion, funky a soulu jednou z nejuznávanějších a také nejoblíbenějších. Tento geniální fenomén v oblasti klávesových nástrojů zcela pozměnil pojetí vnímání hry na tento vyriabilní subjekt. Jeho časté experimentování, někdy daleko za hranicemi přijatelnosti daného žánru, napomohlo vývoji celé hudební oblasti, a znatelně zpřístupnilo tento žánr nad okrajový rámec běžného publika. Řada z jeho skladeb je dnes řazena mezi klasické jazzové standardy.

Během svého života tento neuvěřitelně plodný skladatel vytvořil celou řadu umělecky hodnotných děl. Jeho tvorbu však musíme rozdělit do několika rozdílných period. Tu nejtvořivější a v nekomerční rovině nejzajímavější, rámují letopočty 1970, respektive 1976. Během onoho úseku vznikají rozhodující díla jak Herbieho tvorby, tak stylu fusion všeobecně. Bylo to období, které tomuto druhu muziky neuvěřitelně přálo a alba jako Crossings, Head Hunters, nebo Sextant právem náleží do zlatého hudebního fondu. Vyrovnaná kvalita nahrávek z tohoto období dává posluchači-sběrateli volnou ruku, kam sáhnout poprvé a kudy pokračovat. Já osobně jsem se nad sým prvním Hancockem rozhodoval vizuálně a jako první ochutnávku objednal album Man-Child. To mě upoutalo jak výtvarně, tak pochopitelně a zcela především svým hudebním odkazem.

Pokud máte rádi funky a fusion, tato deska vás musí zaručeně oslovit. Jde o pestrou plejádu šesti různobarevně orientovaných komnat, které vám bude mistr Hancock postupně odemykat svým nablýskaným mosazným klíčem. Každá místnost je jedinečná a s pravidelnou návštěvností také zaznamenáníhodná. Vše je interesnatně seřazeno a prostoupeno jazzovou fůzí v silně funk-oidním duchu. Na Hancocka je lepší mít připravenou náladu. Jeho hudba nefunguje vždy a za všech okolností. Pokud nejste vyhraněni, nebudete mít problém.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Man-Child
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Morse, Neal - Momentum
2019-02-17

Morse, Neal / Momentum

4 stars

Čím to, že když tvořil Neal Morse se svými domovskými Spock´s Beard, vydával jedno dokonalé progresivní dílo za druhým? Sotva se ale trhl na dráhu sólovou, šel s kvalitou vlastních písní minimálně o stupeň, na některých deskách (o těch posledních snad raději ani nemluvím) dokonce o několik tříd dolů. Můžeme se pouze domýšlet, jaké mohou být hlavní příčiny takového úpadku. Osobně mi připadá, že když byl Neal součástí své hudební rodiny, dokázal se mnohem intenzivněji vyburcovat a "hecnout" k vytvoření daleko přesvědčivějších a nápaditějších kompozic. Jakoby mu poslední léta chyběl soutěživý duch, možnost se před někým předvést a prokázat své schopnosti.

Stejně jako dnes i ve své mladosti skládal naprostou většinu materiálu on sám, ale aranže mohla často kapela dělat společně, což partě kalibru Spock's Beard šlo a jde jim to i dnes. Možná se až moc Neal poddává své silné víře, stupeň opotřebení určitě přináší i jeho věk - těch důvodů by se zřejmě našlo víc. V letech devadesátých působil jako zjevení a člověk, který progresivní scénou touží pohnout jiným směrem, což se i povedlo. Ale to už dávno neplatí a ta rozbředlost a rozředěnost se v jeho tvorbě stala tak nepříjemnou, že vydržet po x-té poslouchat znovu stejně vyluhovaný čaj jde jen s velkou dávkou sebezapření.

Naštěstí se v jeho tvorbě najde i několik světlých výjimek, přičemž jedna z nich nese název Momentum. Tady je zřejmě naposledy Neal pokropený živou vodou a servíruje písně, které je skutečně zábava poslouchat. Deska není obepnuta nepříjemnými klišé a Nealovy momenty (i tady se těch několik dobře známých opakuje) jsou zábavné a vybízejí k opakovanému návratu. Deska srší vtipem, pozitivním přístupem i uměleckými ambicemi. Do víru dění vás vtáhne hned úvodní bodrý kus Momentum. Osobně mi nevadí ani omílání témat na způsob staré písně "spokova fousu" Thoughts (zde Part 5) v modernější vokální podobě. Silná balada Smoke and Mirrors, progrockový tempomat Weathering Sky nebo muzikální Freak skutečně patří k tomu nejlepšímu, co Neal na sólové dráze vytvořil. A navrch tu máme přes půl hodiny dlouhou kompozici World Without End, kterou stojí za to se postupně prokousávat.

Desku Momentum beru jako poslední vzepětí Nealových vnitřních kompozičních sil před totálním vyhořením jeho skladatelského organismu. Bohužel.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Momentum
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Hackett, Steve - At the Edge of Light
2019-02-16

Hackett, Steve / At the Edge of Light

5 stars

Steve Hackett, jeden z posledních kytarových mohykánů rockového dávnověku, jehož každou nově příchozí kolekci se vyplatí bedlivě sledovat a poslouchat. V dnešním světě není moc takových, na které si můžete stran kvality vsadit a oni vás nikdy nezklamou. V jeho případě je každá z nově připravených písňových sad sázkou na jistotu, kterou posledních patnáct let pravidelně zásobuje věrné zástupy svých fandů i fandů původních (a těch nejlepších) Genesis. U Steva Hacketta pokaždé přesně vím, že žádný průzkumný či přípravný poslech zapotřebí není, jelikož on se prostě nemýlí. Alespoň nevím o tom, že by některá z jeho předchozích šesti desek nesla známky nějakého opotřebení. A nenese je ani kolekce letošní. Uplynuly další dva roky a před námi leží čerstvá deska tentokrát pojmenovaná At the Edge of Light, což v překladu znamená něco jako "na hraně světla." A podobně jako v posledních letech nemění Steve svoje skladatelské návyky a schopnosti, nemíchá příliš ani se svou doprovodnou sestavou. Na novince se představují titíž lidé co v minulosti, snad s výjimkou angažmá černošské zpěvačky slyšící na jméno Durga McBroom, jejíž pronikavý hlas obšťastňuje píseň Underground Railroad.

Steve nahrál další monumentální desku. Ta na dostatečně velkém manévrovacím a stylotvorném prostoru opět dýchá autentičností a originalitou. V jeho muzice je skryto mnohem víc než jen "běžné muzicírování a běžné hudební postupy". Jeho tvorba je osobou kytaristy doslova prorostlá a skrze ni také dýchá. Vyvěrá tu prostá pozemská radost a nadšení. Jde o všeobjímající krásno zabalené v ladných kytarových motivech, hřejivé atmosféře a příjemně působících ušlechtilých nápěvech. Je to hudba, která nepopírá své kořeny, ale jasně hledí vpřed a svou cestu si razí sama, aniž by k tomu potřebovala jakoukoli reklamu. Stylová nejednotnost a častá prostřídávání různých vlivů a etnik jsou skloubeny tak chytře, že vám jejich prolínání připadá zcela automatické a místy až objevné.

Hackett experimentuje, co mu jeho prostředky dovolí, a mnohdy člověk překvapením žasne, s jakým to motivem se kytarista tentokrát vytasil. Duchovní rozměr je důležitý, jasně identifikovatelný a s většinou skladeb hluboce souzní. Není problém zavřít oči a nechat se za pomoci fantazie přenést do úplně jiné doby, či na vzdálená místa naší planety. Miluji způsob, jakým dokáže tento kytarista dávkovat napětí, plně vystihnout své pohnutky a myšlenky a přizpůsobovat charaktery skladeb svým požadavkům na vytvoření monumentality a působivé atmosféry. Souzněním několika zajímavých zvuků na klávesy, temné i krásně hřejivé melodiky vypiplané jeho šestistrunkou a v hlubších patrech posazeným vokálem vytváří scenérie, kterým (ať už na jedince působí jakkoli) nelze upřít dar neočekávaného a v dnešní (art)rockové produkci běžně zřídka slyšitelného.

Pro letošek se Steve Hackett vytasil s ještě o malinko odvážnější kolekcí, co do způsobu míchání rozličných hudebních témat, než v minulosti. Za jeho neutuchající talent, skladatelské nápady a neustálou chuť etablovat se mezi o několik generací mladšími hudebníky, mu skládám velikánskou poklonu až k zemi. Pro mě jeden z adeptů na desku roku 2019.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - At the Edge of Light
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


A.C.T - Imaginary Friends
2019-02-15

A.C.T / Imaginary Friends

5 stars

Švédská kapela A.C.T je jedním z nejnovějších přírůstků/objevů v mé sbírce. Cesta k této partě byla rychlá a doslova "haluzová". Když jsem onehdy objednával na Discogs, hledal jsem nějakého parťáka k Balance of Power, abych nemusel platit poštovné jen za jedno CD. V moři nabídek kulatých placiček měl prodávající i tento kotouč - přesněji řečeno ten jediný mě zaujal. Kapelu jsem absolutně neznal, ale právě včas si vzpomněl, že nějakou podobnou zkratku nedávno yngwie uváděl v poslechovém okénku. Desku jsem začal testovat na youtube a takřka hned mě zaujala. Pro jistotu jsem mrkl na progboard a hle, co jsem nenašel - jednu Braňovu recku. Říkám si: "Co doporučuje tento chlápek špatné být nemůže, vždyť devět z deseti jeho tipů se líbí i mně" - a tak šup s deskou do košíku. Pak už jen první pořádný poslech a bylo vymalováno. Příjemná ťafka do obličeje a hnedle sháňka po dalších titulech. Imaginary Friends byla tedy tou první a už tím je její výsadní postavení takřka zaručeno.

No a o co že těmhle klukům jde; jakou muziku vlastně hrají? Chvíli jsem pro ten jejich "cross" hledal přijatelná synonyma, ale myslím, že termín uvedený v záhlaví jejich biografie je naprosto všeříkající. Elegantně a velmi působivě namíchaný kabaretní prog-rock. Toť jasná definice jejich muziky. Vlivy Queen, Rush, Dream Theater nebo Genesis jsou pospojovány zcela volnomyšlenkářsky a s velkou dávkou nadhledu a humoru. Dle mého jdou ještě mnohem dál než kolegové Beardfish. Kapele A.C.T není cizí muzikál, kabaret, folk ani heavy metal. Naštěstí nejsou tak daleko jako Waltari a jejich hlavním hracím kluzištěm je především progresivní rock. Co je však pro jejich hudbu důležité a do uší bijící je přemíra energie, kterou v sobě kluci nakumulovali a prostřednictvím svých skladeb ji pečlivě dávkují přímo k divákovi.

Na desce se dá vystopovat nespočet pasáží, které překupují napětím, svižným tempem, euforií, bodrou náladou, optimizmem a břitkým smyslem pro humor. Vše je ladně pospojováno a zakomponováno mezi vážná témata a libozvučné instrumentální plochy. Kapela si vás po celou hrací dobu drží na krátký distanc a ze své kuchyně servíruje ochutnávky těch nejrůznějších pokrmů. Vše je krásně stravitelné a ladně klouže hrdlem. Jedinou nezodpovězenou otázkou mi zůstává, komu se barvou svého hlasu podobá zpěvák Herman Saming. Ať přemýšlím, jak přemýšlím...

» ostatní recenze alba A.C.T - Imaginary Friends
» popis a diskografie skupiny A.C.T


Advent - Silent Sentinel
2019-02-11

Advent / Silent Sentinel

5 stars

Americká progresivní kapela nesoucí název Advent běžnému našinci nejspíš moc neřekne. Nejedná se o kdovíjak velké a známé uskupení, které by ke slávě tlačila některá ze známějších vydávajících firem. Sám jsem se k ní dostal velkou oklikou, to když tu kolega Mirek (Mayak) pře pár týdny zmiňoval horkou novinku další americké progresivní jednotky Metaphor. Ti mne alespoň tehdy tolik nenadchli, ale když v jedné spojitosti zaznělo jméno Gentle Giant hned vedle rovnítka právě k Advent, začal jsem větřit jako vzteklý německý vlčák. Rychle přečíst, rychle vyzkoušet a už už jsem CD lifroval směr domácí sbírka, hned vedle jejich velkých vzorů od něžného obra.

Ptáte se, o čem že Advent jsou? To poselství jejich hudby je ukryto už v ilustraci tohoto alba. Přesně to, co znázorňuje obal desky, je nahráno i v jeho útrobách. Hudba dýchající historií, jejíž dobu si dosaďte každý dle své libosti. Já bych si vsadil na éru viktoriánskou Anglie, která mi k muzice Silent Sentinel tak nějak pasuje nejlépe. Jelikož zde už Miro stvořil jeden pořádný elaborát, nechci se opakovat, a tak toto krátké čtení je mou pozvánkou pro všechny nadšence moderní progresivní hudby a tvorby něžného obra především.

V předchozím článku padl názor poukazující na přemíru kytarových instrumentálních čísel, kde by se jejich částečným nebo celkovým odstraněním vyčistil a zpřehlednil celkový koncept desky. Já osobně nejsem zastáncem takových úprav a výsledné dílo beru jako kompletní a nedělitelnou myšlenku jeho autora. Domnívám se, že řada z těch skladeb nepostrádá tajemnou atmosféru a mezi zpívané části dobře zapadá. Kapelu Advent tvoří šest členů a tři z nich se dělí o sólový zpěv. Každý hlas je zcela odlišný, jeden z nich je dokonalým klonem jednoho z bratrů Shulmanovců, a když svým něžným hláskem recituje, vytváří dokonalou iluzi právě muziky Gentle Giant. Ve sborech má pak společné hlasové souznění neopakovatelné kouzlo, techniku i srdcervoucí vlídnost.

Advent vás nenadchnou prvním poslechem. Jde o hodně složitou muziku, ve které se toho děje neskutečně mnoho. Ale jelikož je progresivní fanoušek tvorem přemýšlivým a vytrvalým, průnik do krás hudby Advent mu nezabere úsek delší, než který je bezpodmínečně nutný k tomu, aby nezačala hrozit ztráta vlastní trpělivosti.

» ostatní recenze alba Advent - Silent Sentinel
» popis a diskografie skupiny Advent


Presto Ballet - The Days Between
2019-02-07

Presto Ballet / The Days Between

4 stars

Presto Ballet je druhá a méně známá kapela amerického kyaristy Kurdta Vanderhoofa. Ten v polovině osmdesátých let založil heavy/power metalovou squadru Metal Church, která zanedlouho získala status ikony tohoto žánru. Avšak už po druhé nahrávce se Kurdt stahuje do pozadí, jeho místo obsazuje bedňák Metallicy John Marshall a kapela servíruje fanouškům dodnes nejoblíbenější desku Bleesing in Disguise. Od této chvíle Kurdt pouze komponuje a stává se šedou eminencí, která se následující léta drží v povzdálí. Do hry se vrací až při comebacku své kapely s deskou Masterpeace v roce 1999 a až do dnešních dnů drží kovový kostel v aktivní činnosti. L velké spokojenosti fanoušků se na místo zpěváka dokonce po více jak dvaceti letech vrátil ztracený syn Mike Howe.

Kurdtova láska k melodické hudbě, art-rocku, A.O.R., pompéznímu rocku a kapelám jako jsou Styx, Kansas, Boston, Asia a další se v tomto tisíciletí přetransformovala v založení nového spolku nazvaného Presto Ballet. Jeho prostřednictvím tak mohl světu ukázat i svou druhou, mnohem méně drsnou tvář, vytesanou z úchvatných melodií a dech beroucích klávesových ploch. Kapela rázem vstoupila do širšího podvědomí, proslavila se svou oblibou analogového zvuku a nahrávání na přístrojích pracujících v podobném režimu. Do dnešních dnů stihli vydat šest studiových nahrávek (jedna je sice označována jako mini, ale svou délkou podobnou ostatním nahrávkám (ty se většinou drží staré zažité míry okolo čtyřiceti pěti minut) se řadí mezi ty "klasické". Každou po sobě jdoucí dvojici desek nazpíval jiný zpěvák, což znamená, že na minulé i loňské novince se představuje dle mého nejlepší člověk co kdy v řadách kapely účinkoval - Chuck Campbell. Na ostatních postech dochází k častějším výměnám, snad s výjimkou klávesáka Kerryho Shacklettona, pro něhož je tato nahrávka už čtvrtou v pořadí.

Začátek desky je energičtější a razantnější, než na jaký jsme byli doposud od kapely zvyklí. První dvojice skladeb se po historické ose otáčí až kamsi k debutní nahrávce a za její ráz a charakter má odpovědnost především zvuk a způsob hry Kurdtovy kytary. Klávesám se tady dostává malinko menšího prostoru, což ale vůbec nevadí. Skladby jsou napsány chytře a entusiasmus, se kterým se zde setkáváme, zní velice lákavě. V půli Out of Mind (It's Outta Sight) přichází ladný akustický zlom, v němž vyniká Chuckova hlasová barevná škála. Druhou Earthbound odklepává precizní rytmika bubeníka Charlie Lormeho. Skladba má tah a šťávu, sedmdesátkové klávesy rozehrávají rychlé běhy a v sólování se střídají s kytarou. Od třetí Tip of the Hat se dají Presto Ballet přesněji identifikovat a nová nahrávka už lehčeji zařadit po bok předešlých, pro progresivisty nesmrtelných alb. O slovo se hlásí akustické kytary, klávesy dostávají širší manévrovací schopnost a nálada skladeb, tempo i dynamika se mění skutečně často.

Čtvrtá I Just Drive začíná jako klavírní romantická selanka. Znělý klavíristův úhoz lahodí uchu, a když se po chvíli přidá i akustika a zbytek ansámblu, posluchači postupně vyrůstá pod prsty úžasný song. Hard Times for Dreamers je dynamickou přehlídkou svižné a moderní progrockové techniky bez nějakých známek opotřebení nebo klišé zajetého stylu. No a nejdelší I am Wire je pro změnu dokonalým atmosférickým klenotem plným změn nálad, působivých aranžmá, pestrých instrumentálních motivů s trochou toho tajemna a mystiky. Už teď jej můžeme zařadit mezi ty nejlepší songy kapely.

Kurdt Vanderhoof spolu s Chuckem Campbellem stvořili velmi povedeného následovníka alb předešlých - novinka jim co se týče pestrosti a nápaditosti šlape pořádně na paty. Mezi šesticí kvalitních a vysoce vyrovnaných alb Presto Ballet se jen těžko hledá nějaká výraznější nebo snad dominantnější nahrávka. Spíš je na každém jedinci, která že je ta jeho nejoblíbenější. 4,5*

» ostatní recenze alba Presto Ballet - The Days Between
» popis a diskografie skupiny Presto Ballet


Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
2019-02-06

Balance of Power / Ten More Tales Of Grand Illusion

4 stars

Při procházce vzpomínkami, které že to kapely jsem cca před dvaceti lety poslouchal, mi na mysl vyplavala i tato, pro mne v době mladistvé oblíbená deska. Patří dávno rozpadlé britské formaci Balance of Power, která na konci devadesátých let stihla nahrát pět studiových alb. V tehdejší době běžný internet prakticky ještě neexistoval a nové koně jsme hledali kde se dalo. Nevzpomínám si přesně, kde jsem na Balance narazil já (možná v německém Rock Hardu), ale oslovil mě obal a následně také muzika. Tenkrát jsem na podobné produkci (dle vzoru Dream Theater) celkem ujížděl a Ten More Tales of Grand Illusion se zakrátko stalo jedním z černých koní mé fonotéky. Nějaký rok mi doma vydržel, prakticky až do doby, než začala velká stylová přestavba.

Žádnou jinou desku jsem si od Balance of Power už nepořídil a když jsem je testoval nedávno, výsledek byl totožný. Jen tento jediný disk mě znovu oslovil a já si ho prostřednictvím čeho jiného než Discogs (vždyť jde o dávno mrtvé zboží) objednal znovu. Když zakrátko placka zářící novotou dorazila, ještě ten den jsem ji šupnul do přehrávače, volume posunul doprava a oživoval vzpomínky na téměř bezstarostnou dobu, kdy je člověku okolo dvacítky. Bylo to tam znovu a já si tu desku zase pořádně užil. Tolik tedy sentiment a teď konečně i trochu těch faktografických údajů:

Balance of Power založil bubeník Lionel Hicks. Na prvním a posledním albu zpívají už jiní zpěváci, ale prostřední trojici desek svým vysokým hláskem zkrášlil Američan Lance King, jehož barva hlasu mě dodnes nepřestává imponovat. Někde jsem se dočetl, že jej přirovnávali k Jamesi LaBriemu z dob Images and Words. Nikdy mě to tak netrklo, až teď. Ale já v něm slyším i kus Mikea Barkera ze Shadow Gallery, na které jde spíš než k Dream Theater hudba Balance of Power implantovat. Jistě, není tolik "namachrovaná" (v tom dobrém slova smyslu), hráči nejsou technicky na tak vysokém vývojovém stupni jako pánové ze zmiňovaných kapel, přesto si z jejich výrazu cosi berou. Dnes mi krapet vadí zbytečně vystrčená Lionelova hra na bící, která s občasným přibroušením kytar strhává desku do metalového rance. Ale pořád je tu dostatek výsostně melodických vyhrávek, velkolepých sól a vznešených klávesových ploch (i když klávesák v sestavě chybí), které otřásají deskou mezi mantinely prog-rocku, hard-rocku, A.O.R. a power metalu.

Mrštný nátlakový začátek rozehrává úvodní píseň Day Breaker. Ale už první prohrábnutí not v akustickém kytarovém hávu a něžný Kingův vokál poponáší skladbu do úplně jiné dimenze. Když pak v bridge zní ono slastné "áááááá", King rázem šplhá do výše a v chorusu rezonují slova "Day Breakeeeer", nemůže být posluchač presovaný lisem značky "slast" neuspokojen. Druhou Prisoner Of Pride zprvu ovíjí pozoruhodné kytarové sólo a Hicksovy bubenické brejky. Klávesy zní pompézně a přijatelně atmosféricky. King ve střední poloze, kytara zlehka zařezává až do chvíle, kdy se začne vše vzpínat a šroubovat vzhůru. Refrén ale nepřichází, místo něj je tu slaďoučké sólíčko a zopakování prvních témat. Konečně se přiřítí i refrén a já vzpomínám na druhou desku Dream Theater.

Savage Tears si vezme námět z "galerie stínů" a ladně obměňuje melodie kláves i kytar. Akustika zlehka drnká, basa krásně přede a Lance vás tahá za srdce. Překrásné sbory i naléhavý refrén jen podtrhují oduševnělé okamžiky této písně. Čtvrtá Under The Spell je další trefou do mého melodiemi naplněného srdce. Žeru všechny ty klávesovo-kytarové vyhrávky, Kingův působivý vokál který se dokáže několikrát ladně zhoupnout do výšek, i sošně pompézní náladu této skladby. Blind Man je jeden z mých osobních favoritů na albu. Začíná dojemným klavírním úvodem, přidají se klávesy, riffující kytara a pulzující basa kontra dynamické bicí. Skladba si nenuceně pluje na akustických tónech a jemných riffech rezonujících v povzdálí. Rytmika krásně tluče a King je svým Blind Man v refrénu naléhavý a čitelně uvěřitelný. Výborný je také následující opernější úryvek.

Toť první půle desky. Druhou už jen telegraficky. Tu zahájí další pecka alá Dream Theater About To Burn. Po trošku zbytečné instrumentálce Under Innocence Wing a jediné vycpávce Sins Of The World přijde na řadu queenovská balada The Darker Side. Titulka Ten More Tales Of Grand Illusion desku uzavře v mírně pochodovém a pompézním duchu na křižovatce Shadow Gallery a Magnum.

Pro mě je tohle další sentimentálně srdcová záležitost. Deska prostoupena klasickou ostrovní melodikou s mírně dynamičtějším charakterem a jedinečným Kingem za mikrofonem je dobrým tipem pro všechny, kteří se občas rádi prohrabují devadesátými léty s touhou vyštrachat něco ukrytého vespod truhlice s nápisem "great melodies".

A tady malá ukázka pro nepolíbené: https://www.youtube.com/watch?v=DoB98K8du2s&list=PLkct1Zr2FhkxOJmAGgxruwznlQl5tcBqQ&index=4

Pište, hodnoťte, chvalte, nadávejte.

» ostatní recenze alba Balance of Power - Ten More Tales Of Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Balance of Power


Black Sabbath - Heaven and Hell
2019-02-05

Black Sabbath / Heaven and Hell

5 stars

"Ne a ne a ne. Ani Ozzy ani Dio, ale Martin je pro mě jediný akceptovatelný hlas slovutných Black Sabbath." Tak s touto poučkou jsem si až do minulého měsíce vystačil více jak dvacet let. A nakonec jsem přeci rezignoval. Zkusil jsem to raději opatrně a na jistotu. Tou jistotou mi byl Ronnie James Dio.

Jeho hlas samozřejmě moc dobře znám z Rainbow a výběrovky Best of Dio. Kompletní sólové věci mě nikdy nechytily a jeho studiovky s Iommim mi taky moc nevoní. Kdysi jsem poslouchal výběr Dio Years i comeback The Devil You Know. Ten mi připomínal desku Angry Machine a to taky nebyla žádná sláva. Díky zmiňovanému výběru jsem většinu skladeb z Heaven and Hell dobře znal a líbily se mi vždy víc než ty z Mob Rules. Občas je člověk zaznamenal i v rádiu či v televizi, občas mě do nich uvrtávali kámoši, ale nikdy jsem nepřemýšlel příliš reálně nad tím, že je jednoho dne zavřu do skříně spolu s Headless Cross nebo Tyr.

Ten okamžik tedy nastal a já musím nakonec zvolat – hurá. Proč hurá? Protože ta deska je k******* dobrá. Po čertech dobrá, zatraceně dobrá, prostě báječná. Když ji teď tak poslouchám, říkám si, jestli právě tohle není první čistá heavy metalová deska. Ale ať je nebo není, ať podobný styl s postupujícím věkem nadobro opouštím (samo, pár výjimek se vždy najde a jak rádo), nebe a peklo mi lahodí jako dobré a slaďoučké bílé slámové.

Prvotní domnělý strach z Martinem Birchem ukované přílišné kovové nudy se nejpozději během stovky krátkých sólíček nacpaných do třetí skladby Lady Evil rychle rozplynul. Ale klenotů ještě větších je na desce nemálo. Rozhodně bych neměl zapomenout vyzvednout energický a od podlahy zahraný opener Neon Knights, mohutnou, doslova magickou a starověkými obřadními rituály obestoupenou věc titulní (ty riffy a sbory - no lahoda) nebo nenápadnou Wishing Well. Avšak mezi nejlepší songy patří trojice Children of the Sea, Die Young a Lonely is the Word. S Iommiho až neuvěřitelně melodickou hrou, citelnými vstupy akustických kytar a místy hodně oduševnělým zpěvem Ronnieho Jamese.

Přemýšlím jak desku bodovat, hlavně když ji srovnávám s Martinovou érou. Ale i vedle mnou oblíbených desek z přelomu devadesátých let, stojí Heaven and Hell jako urostlý a statný kmet.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Heaven and Hell
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Threshold - Wounded Land
2019-02-03

Threshold / Wounded Land

4 stars

K tomuto nosiči mám vypěstovaný velmi blízký a specifický vztah. Když jsem ve svých mladých letech jezdil občas do Prahy za nákupy CD, při jednom takovém podniku jsem v prodejně s muzikou (myslím v ulici Benediktské) dostal od prodavače do rukou toto CD s doporučením, že jestli hledám něco nového a zajímavého, budu spokojený. Právě na krám obdržel první CD Threshold (mohlo to být mezi roky 1995-97) a zřejmě ho nabízel kde komu. Letmo jsem si vybavil recenzi ze Sparku a CD si poslechl a koupil. Byl jsem moc spokojený a zanedlouho jsem u Petra Hanzlíka v jeho Gung-ho přikoupil i dvojku a trojku. Ty už nebyly tak originální, hlavně trojka mi připadá nudná a vyčpělá dodnes. Při zeštíhlování sbírky došlo nakonec na prodej i tohoto nosiče. Po letech jsem si zašlé vzpomínky vybavil a jelikož jsem nechtěl remaster, sehnal jsem si prostřednictvím Discogs znovu ten (samý) originál Wounded Land.

I po tolika letech má jeho vlastnictví pro mě velké kouzlo. Část z něj se uchovala v interesantním obalu, část v malbě vyobrazené uvnitř bookletu, velká část ve vzpomínkách, a ta největší v hudbě samotné. Když jsem si jej nedávno znovu přehrával, bylo to jako vrátit se v čase o dvacet roků nazpět. Damianův charakteristický, tehdy ještě mladicky vyhlížející zpěv, Karlovy úchvatné riffy a Richardovy klávesy mi udělaly stejnou radost jako kdysi. Ale i bez vzpomínek a sentimentu je to deska výborná a v mnoha ohledech výjimečná. Threshold už její pokračování nikdy nenatočili. Ten entusiasmus a mladické nadšení je tady hodně znát. Své dělá i doba vzniku a rodící se nová britská progresivní scéna počátku devadesátých let, která za své největší vzory uvádí rané Marillion.

S výjimkou strnulé Siege Of Baghdad je ostatních osm skladeb pěkným občerstvovacím okénkem do zrodu oné prog vlny v zemi, která nám v hudbě dala to nejlepší možné. Rozvětvené a vypiplané Consume To Live, Sanity's End a Surface To Air jsou proloženy vzdušnými perlami Paradox (s nemalou hitovou ambicí) nebo Mother Earth. A když vám dohraje ta nádherná miniaturka v závěru Keep It With Mine, je vám jasné, že už na svém startu měli Threshold dravé ambice, solidní aranžerské zkušenosti, dostatek fištronu i tolik potřebnou vlastní sebereflexi. Tedy vlastnosti, které jim dnes (žel bohu) hodně schází.

» ostatní recenze alba Threshold - Wounded Land
» popis a diskografie skupiny Threshold


King Crimson - Starless and Bible Black
2019-02-01

King Crimson / Starless and Bible Black

3 stars

Dnes bych se rád trochu věnoval druhé nahrávce kapely King Crimson s vokalistou Johnem Wettonem, napřed ale některá fakta z Wikipedie, která mi k povaze desky přijdou vhodná a zajímavá:

"King Crimson vydali v březnu 1973 album Larks' Tongues in Aspic, přičemž ve stejné době odešel ze skupiny perkusionista Jamie Muir. Čtyřčlenný zbytek kapely (nepočítaje textaře) pokračoval během celého roku 1973 v čilém koncertování, kdy kromě vydaných skladeb hráli i nejrůznější improvizace a postupně také začali hrát i skladby nové.

Album Starless and Bible Black je běžně řazeno mezi studiová alba, nicméně je jakýmsi mixem studiových i koncertních nahrávek dodatečně upravenými ve studiu (odstranění potlesků apod.). Deska začíná písněmi „The Great Deceiver“ a „Lament“, což jsou jediné dvě skladby na albu nahrané výhradně ve studiu. Po nich následuje „We'll Let You Know“, improvizace nahraná na koncertě ve skotském Glasgow. „The Night Watch“ je píseň inspirovaná stejnojmenným obrazem od Rembrandta. Její úvod pochází z vystoupení v Amsterdamu, zbytek byl později natočen ve studiu. „Trio“ je čistě instrumentální skladba (rovněž z Amsterdamu) pro housle, baskytaru a mellotron. Improvizace „The Mincer“ byla nahrána na koncertě v Curychu.

Na druhé straně původní gramofonové desky se nacházejí dvě instrumentální skladby o délce kolem 10 minut. Titulní improvizace „Starless and Bible Black“ byla natočena v Amsterdamu, pro toto album ale byla zkrácena. Její název je citátem z hry Under Milk Wood od Dylana Thomase. Na dalším albu King Crimson, Red, se nachází skladba „Starless“, která je ale od této intrumentálky odlišná, ačkoliv obsahuje slova „starless and bible black“. Poslední skladbou na Starless and Bible Black je Frippova složitá kytarová skladba „Fracture“ (rovněž z Amsterdamu, celý tento koncert byl vydán v roce 1997 jako album The Night Watch), stylově podobná „Larks' Tongues in Aspic, Part Two“.


Jak tedy nejlépe vystihnout tohle zvláštní album a neurazit jeho fanoušky i fanoušky King Crimson? Podivné, nezvyklé, dekadentní, šílené, improvizační, avantgardní? Každý ať si vybere příměr který mu bude k nahrávce sedět dle jeho gusta. Můžeme ho, jak již bylo řečeno, rozčlenit na dvě části. Několik skladeb je nazpívaných a polovina se nese v čistě instrumentální podobě. Některé pasáže jsou pro mne na hranici poslouchatelné únosnosti. V době vzniku to musely být invenční, jen málo kým překonané věci. Po technické stránce jde skutečně o něco mimořádného, ale že by v tom člověk našel nějakou melodii nebo smysluplný tón, který by ho nějakým způsobem obohatil? Jsou to jakési surrealistické improvizace Roberta Frippa se zploštělou náladou a těžko srozumitelnou dikcí. Vedle mohutného Red a daleko poslouchanějšího "Lark´s" obstojí Starless jen s přimhouřením obou sluchovodů.

Kdyby se ubralo na improvizačním charakteru, přihodila se jedna dvě "melodičtější věci" a Wettonův vokál dostal větší prostor, mohla se z desky stát podobně vzrušující záležitost jako v případě Red. Ale on jeho autor dobře věděl, co dělá a proč se nehodlá za každou cenu zavděčit masám, nebo stvořit něco očekávaného. Je to přece Robert Fripp!

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Area - Arbeit Macht Frei
2019-01-29

Area / Arbeit Macht Frei

4 stars

Když jsem si kdysi na progarchives procházel italská alba a hledal další možné "oběti" k rozšíření své sbírky, narazil jsem i na tohle dílko. Už si nepamatuji, co jsem si o něm přečetl, jisté však je, že když mi CD dorazilo domů, dal jsem ho na několik měsíců k ledu, aniž bych jej otevřel. A když teď konečně přišla jeho doba, CD jsem vybalil, opatrně vsunul do přehrávače a... byl jsem z jeho obsahu dokonale perplex.

Žádný klasický italský prog-rock, žádná klasická italská škola po vzoru PFM nebo Le Orme. Tohle je čistý jazz-rock. Jsou to Colosseum italského typu. Tento příměr uvádím pouze jako orientační, protože kapela Area je parta zručných muzikantů (ne plagiátorů), kteří se nedokáží spokojit jen s nějakou obyčejnou kopírovací technikou. V nástrojovém a aranžérském arzenálu jsou podobně obsáhlí a zdatní jako jejich jmenovaní i další kolegové z branže, ale jdou skrze styly a škatule svou vlastní cestou. Občas vás z té jejich místy šílené "psycho-hudby" může malinko rozbolet hlava. Obzvlášť, když jejich saxofonista troubí do svého nástroje jako smyslu zbavený nebo když zpěvák Demetrio Statos šroubuje svůj excentricky pojatý zpěv až k hranici běžné přijatelnosti. Občas je to pojetí hodně avantgardní a ve spojitosti s obrovským zápalem, který z hudby cítíte, jde vytušit, že s nějakými konvencemi si chlapci z Area hlavy nelámali.

Tohle dílko neimponuje pouze zajímavým obalem a drsným názvem, ale i nemálo dráždivou muzikou a strhujícími hudebními výkony na hranici hratelnosti. Prostě jazz-rock jak řemen.

» ostatní recenze alba Area - Arbeit Macht Frei
» popis a diskografie skupiny Area


Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
2019-01-28

Santana / Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender

4 stars

Ač se tu Santanova tvorba těší značné oblibě, tahle deska se s počtem recenzí (jedna) u zdejšího posluchačstva tomuto standardu dosti vymyká. Důvodem nejspíš bude Carlosův odklon od "latinou" ovlivněné tvorby a silný až experimentální příklon k fusion a jazzu. Spojení s odborníkem na tyto styly Johnem McLaughlinem dává už leccos tušit, a od vložení cd do přístroje a následného stlačení knoflíku play je posluchač vtažen do snového a jen v drobných konturách načrtnutého světa fusion hudby.

Deska obsahuje dvě malebné kratičké kytarové miniatury, dvě na nápady hýřící vize obou kytarových mohykánu spojených tu v jedno tělo a jednu dlouhou, zprvu se pomalu rozjíždějící, po chvíli však rytmicky strhující suitu Let Us Go Into The House Of The Lord. Ta se s dřívější Santanovou tvorbou dá poměřovat zhruba nejpřijatelněji a to zejména díky bujarým rytmickým přelivům a citlivě vsazenému jižanskému espritu, který doposud tolik charakterizoval kytaristovu složitou osobnost. Love Devotion Surrender je stěží uchopitelným kusem rané mistrovy tvorby, ale pokud máte rádi album předchozí či to následující, časem vám to stejně nedá a s trochou snažení najdete zalíbení i v nahrávce recenzované.

Asi to nikdy nebude to "WOW" podobně jako u Abraxas či Welcome. Love Devotion Surrender je příliš nečitelné, nesmělé a nepředvídatelné album na to, aby vás uchvátilo v takové míře, jaká se u Santanovy tvorby z let dávno minulých očekává. Na tuto desku se dá pohodlně praktikovat ono pořekadlo – nemusí pršet, stačí když jen kape.

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
» popis a diskografie skupiny Santana


Blue Öyster Cult - Mirrors
2019-01-27

Blue Öyster Cult / Mirrors

3 stars

Už jsem tu kdysi psal, že pro americkou kapelu Blue Öyster Cult mám zvláštní slabost. Postupně jsem posbíral víc jak dvě třetiny jejich studiové diskografie a všechna alba poslouchám rád a se zaujetím. Jednou z posledních desek, kterou jsem si chtěl pořídil byla i nahrávka Mirrors. V naší síti nebyla dlouhou dobu dostupná a zas natolik horlivý jsem v tomto případě nebyl, abych ji musel nahánět po všech čertech. Náhodou se mi však naskytla příležitost, a tak jsem si ji nedávno konečně doplnil do sbírky. A jelikož tu není o desce jediné slovíčko, přidám alespoň něco málo.

Jedná se o klasické album kapely. Nezní natolik bombasticky jako Spectres a naštěstí není ani tak nevyrovnané jako Cultosaurus Erectus. Je umírněnější, klidnější, zpěvnější a rockově neimpulzivní. Odpovídá době svého vzniku - roku 1979, kdy už mnoho dříve skálopevně v rocku ukotvených spolků měnilo své návyky a pod tíhou okolí postupně zjemňovalo svůj styl k větší "syntezátorové" barevnosti a přístupnosti. Není to však žádný komerční odvar a na většině skladeb je stále poznat ta neformální skladatelská svoboda, kterou kapela po celou dobu své existence vládla.

Muzikální ornamenty nejlépe vyniknou na pro uchu lahodících partech klasických a akustických kytar, v melodických sólech nebo v zajímavě sestavených vokálních linkách. Předešlá alba byla až překvapivě úspěšná a snaha kapely zalíbit se právě zde širšímu publiku zjemněním výsledného soundu nebyla kvitována s takovým nadšením, jaké hráči očekávali a do desky vkládali. Snad i proto byl k další dvojici alb povolán ostřílený a daleko tvrdší hudbu produkující Martin Birch. Ale to už je úplně jiná kapitola.

Mirrors tak zůstává spíše průměrným albem, které si však milovník "ústřiček" nemusí v žádném případě nechávatt ujít.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Mirrors
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Procol Harum - Procol's Ninth
2019-01-24

Procol Harum / Procol's Ninth

5 stars

Soubor Procol Harum vnímám jako jednu z prvních umělecky přínosných kapel, která k dosažení jisté progrese ve své tvorbě a ve svých skladbách nepotřebovala posluchače omračovat přemrštěnou technikou ani skládat kdovíjak složité art-rockové suity. Na každém svém nosiči ze sebe dokázala vycedit sofistikovaně kvalitní písně obklopené neskutečně nápaditým aranžmá, tvořivou stavbou i přitažlivými harmoniemi mnoha barev. Svým spoře písničkářským a na první poslech až obyčejným hudebním stylem, prodchnutým však velkou dávkou melodiky a výborným Brookerovým zpěvem, pomaloučku stoupala několik let po inteligenčně-vývojové křivce stále vzhůru. Desku Procol's Ninth lze v tomto kontextu vnímat jako možný vrchol (nebo jeden z vrcholů) jejich vzájemného společného snažení. Osobně mi její pochopení zabralo víc času než jsem předpokládal, nebo alespoň delší úsek, než který jsem absolvoval s některými z předchůdců.

Procol's Ninth, jak už jsme u Procol Harum navyklí, vykynulo opět z malinko jiného těsta, než které spolu kluci propracovávali roky předešlé. Při nahrávání se kladl daleko větší důraz na využití dechů, díky nímž deska často působí muzikálnějším a uhlazenějším dojmem. Fakt, že u kapely už dávno nepůsobí hlavní kompoziční leader Robin Trower, nemá na přitažlivost a kvalitu nahrávky pražádný vliv. Jeho místo skladatele dokázala kapela zacelit takřka ihned, důkazem čehož byla geniální a monstrózně znějící nahrávka Grand Hotel.

Zpět ale k meritu věci. Desku zahajuje tajemný úvod nápady překypující písně Pandora's Box – jednoho z nezpochybnitelných favoritů této nahrávky i tvorby Procol Harumm všeobecně. Fool's Gold je tempově rozmanitá píseň s výrazným Brookerovým piánem a zajímavě umístěným i zahraným kytarovým sólem Micka Grabhama. Taking The Time se chytá sinatrovské průpravy a v dechové sekci naschvál působí krapet ospalým dojmem. Do progresivního sprintu naběhne úžasně hravá The Unquiet Zone. V ten moment se před vámi otevírá to nejlepší z této desky.

Ve stejné kvalitě pokračuje i divadly na Broadway načichlá dvojice The Final Thrust respektive I Keep Forgetting s božskými žesťovými nástroji (moje nejmilejší). Velmi povedená je i další dvojice písní, aranžérskou chytristikou naplněná Without a Doubt a houpavá The Piper's Tune s naléhavým Brookerovým espritem v hrdle. Typewriter Torment působí z kraje až zbytečně uspávacím dojmem a podobností na kus předchozí. Pak se naštěstí trochu rozdovádí a pozitivní energii vám do žil vstříkne ještě překvapivě zařazený beatlovský cover Eight Days a Week oblečený v lehce swingujícím kabátku.

Dlouho jsme tu neměli žádnou soutěž, tak to tu zkusím znovu trošku rozhýbat. Snad se tu pár fandů Procol Harum ještě najde. Co třeba vaše tři nejoblíbenější nahrávky Procol? Za mě a bez pořadí:

A Salty Dog
Home
Grand Hotel

» ostatní recenze alba Procol Harum - Procol's Ninth
» popis a diskografie skupiny Procol Harum


Osbourne, Ozzy - No More Tears
2019-01-22

Osbourne, Ozzy / No More Tears

5 stars

Nikdy jsem nepředstíral, že patřím mezi zastánce tvorby, zpěvu a osoby Ozzyho Osbourna. K Black Sabbath s "Ozzmanem" u mikrofonu stále nějak ne a ne přičichnout a z mistrovy sólové tvorby mám rád jen velice zanedbatelný úsek. Ovšem mé kritice se zcela vymyká jedna jeho deska, jeho opus magnum – No More Tears. Ten stavím zcela neochvějně nad rámec běžné rockové produkce - Ozzy na něm dokázal, že nejen chlast a drogy jsou obory, ve kterých tak vynikal. Tato deska zastřešuje konec jedné éry, éry plné natupírovaných blonďatých hřív a kozatých, očkem mrkajících blondýn. S Randym Rhoadsem se Ozzy dokázal vzpamatovat a natočit dobrou desku, co ale dokázal s Wyldem, je neskutečné. Po slabých odvarech typu "Bark" a "Ultimate" přišel solidní "No Rest" a pak špičkový počin No More Tears. Vrchol, přes který se později zpěvák už nikdy nedostal a asi ani nedostane.

Album čítá jedenáctku výjimečných kompozic a rtuťovitého hard-rocku s pestrým stylovým rozpětím i notnou progresivní slinou. Osbourne zpívá absolutně nejlépe v celé své kariéře a hity "Mama" a skladba titulní mu dopřejí zasloužený komerční úspěch. Deska obsahuje trojici překrásných balad, hutně šlapavé demolující songy Desire, S.I.N. a Hellraiser, inovativní skvosty Zombie Stomp, A.V.H. a na dokonalé basové figuře položený pomník celé jeho kariéry, skladbu No More Tears - jako vyvrcholení této nahrávky. Špičková produkce dua Baron/Purdell (později podepsaná pod takovými skvosty jako jsou desky Awake od Dream Theater nebo Still Climbing od Cinderella) dokázala precizně vyzvednout všechny silné okamžiky kompletního hráčského aparátu tak, aby po sobě zanechala rockový pomník, který přetrvá desetiletí a možná i víc.

Dlouho jsem doma trpěl úděsně remasterovaný nosič této desky a v hlavě nosil myšlenku, že bych v budoucnu rád znovu někde zakoupil originál. Je to vlastně stejný případ jako Painkiller. A tak znovu na tomto místě musím vzdát hold portálu Discogs, díky němuž jsem si první press mohl znovu obstarat a slyšet tak nahrávku v podobě, v jaké jsem si ji z dřívějška zapamatoval. Tato nahrávka za to skutečně stojí.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Iluvatar - From The Silence
2019-01-17

Iluvatar / From The Silence

5 stars

Takřka druhý den po euforickém přijetí alba Children amerických Iluvatar, kteří po zásluze patří k těm nejlepším zástupcům progresivního rocku devadesátých let, jsem si objednal jejich poslední, kupodivu u nás snadno dostupnou desku. Za těch pár dnů, než mi "novinka" přišla, jsem Children dokonale přebrousil a album se hbitě vyhouplo v mém osobním seznamu progresivních děl z domácího portfólia mezi naprostou elitu. Očekávání byla tedy podobně veliká. Ve výsledku jsem desku From the Silence "ždímal" do hlavy ještě častěji než předešlé "dítko" a vlastně doteď nechápu, jak může být tak geniální kapela běžnému progovému fandovi takto utajena. Ani na této čtvrté desce neslevili hoši nic ze svého nasazení a múza nápaditosti je nepřestala pronásledovat.

Jedenáctka maximálně vybroušených progresivních perel snese srovnání pouze s tou nejužší konkurencí. Iluvatar nejsou slepí jako jiní obři progresivní (metalové) líhně a nezůstávají zakonzervování ve své samolibé ulitě. Nebojí se experimentovat a sázejí na nápaditou neotřelost a vlastní charismatický ksicht. Dokonale pracují s dynamikou, nešetří melodiemi a zůstávají otevřeni novým podnětům. Nepotřebují se tlačit do bombastičnosti a nezakrývají skladatelskou impotenci zvukovou masou. Ba naopak, Iluvatar jsou vstřícní a jiskřiví. Při aranžování používají srdce, ne kalkulující mozek. Vyrovnaná kolekce má svůj vrchol v závěru alba, kde písně počínaje truchlivou Between přes mohutnou emotivní vlnu The Silence až po dvojici atmosférických klenotů Older Now a Until dokážou posluchače dokonale ohromit a zacloumat jeho senzitivním spektrem.

Takřka za polovinu své osobitosti vděčí kapela zpěvákovi Glennu McLaughlinovi, jehož pěvecké schopnosti a nadpozemské hlasové charisma strčí do kapse i řadu vyhlášených vokálních akrobatů z okolní branže. Iluvatar dodnes zůstávají dokonale utajeným tipem z progresivní americké provenience. Působí sice skromně, ale zároveň i jako velice noblesní drahocenný náhrdelník, který vás po nasazení vkusně zkrášlí. Progrockoví fajnšmekři, s touto deskou neváhejte ani minutu. From the Silence je úžasná záležitost a desce Children "funí" pěkně na záda.

P.S.: Recenzi jsem měl v šuplíku víc než měsíc z důvodu menších úprav. Náhodně jsem si však desku včera přehrával v mp3 při cestě autem, a jelikož se z cestování stal hudební-mega zážitek, "réca bréca" musela ven. Možná si řeknete, že pro takovou (progresivní) muziku je "obyčejný" poslech v káře znehodnocujícím. Možná ano, ale to neřeším, dobrá hudba vám přece může hrát kdekoli, hlavně když je divák uspokojen. A skladba Between je perla jako hrom!

» ostatní recenze alba Iluvatar - From The Silence
» popis a diskografie skupiny Iluvatar


Elegy - Supremacy
2019-01-15

Elegy / Supremacy

4 stars

Na Holanďany Elegy jsem natrefil zhruba ve stejné době prostřednictvím dvou zdrojů. Tím prvním byl rockově metalový časopis Spark (ve kterém jejich desky pravidelně recenzovali) a druhým, už zcela konkrétním zdrojem nejen informací, ale hlavně hudby samotné pak celá síť Merhautových půjčoven. V roce 1993 jsem si v jedné z jeho brněnských poboček půjčil solidní debut Labyrinth of Dreams a zakrátko v předchůdci dnešního Bonton Landu (jak jen se ten krámek mohl tehdy jmenovat - Popron, Supraphon?) koupil i mou druhou oblíbenou desku Supremacy. Jako by to bylo včera, co jsem četl článek Nikolase Krofty o Elegy, kde je přirovnával ke slabým Queensrÿche a psal i o (cituji doslova) příšerně upištěném vokálu Eduarda Hovingy.

V devadesátých letech jsem Elegy respektoval a poslouchal, dnes musím dát Nikolasovi za pravdu v hodnocení stylu i projevu této kapely. Není to žádná první liga, spíše standardní, velice melodický "metálek" ležící někde napůl cesty mezi ranými Helloween a Queensrÿche. Hovinga je výškař jako blázen, svoje hlasivky tahá nahoru jak jen může, ječí a piští až někdy uši brní, jenže když se vám něco mnoho let líbí a k desce máte osobní vztah, ledacos takovému souboru odpustíte. Hlavní leader, zakladatel a tahoun, kytarista Henk van der Laars, je i ústředním skladatelem Elegy. Ti jsou vlastně něco jako jeho dítko. To on jim vdechl život a několik let s nimi živořil na okraji širšího hudebního zájmu tehdejší veřejnosti. Že je poté opustil a přenechal místo Patricku Rondatovi je věc druhá.

Pro mě interesantní obálku na lesklé placičce doplňuje desítka vydařených, nanejvýš melodických a jemným progresivním předivem opatřených skladeb. Součástí této sbírky je jedna kratičká atmosférická mezihra Anouk, jeden malinkatý vokální odér Close Your Eyes a standardní balada Lust for Life. Mezi stěžejní a nejoblíbenější kusy počítám naspeedovaný startér Windows of the World, dvojici tvrdších, na malinko metalovějších základech zbudovaných skladeb Circles in the Sand a Darkest Night, a především místy v romantizující a atmosféricky pohnuté rovině stojící trojici skvostů Angel's Grace, Supremacy a závěrečnou Erase Me. Tyhle skladby symbolizují Elegy, které mám rád a na které i rád vzpomínám.

Další deska Lost byla však výrazně slabší a zakrátko se poroučel zpěvák Ed Hovinga. Na jeho místo nastoupil daleko přijatelnější (dle výrazu, techniky a barvy hlasu) zpěvák rockerů Vengeance Ian Parry, se kterým vydala kapela ceněnou progresivní nahrávku State of Mind, kterou vystřídal v metalovějších kruzích oblíbený pokračovatel Manifestation of Fear. Přiznám se, že po odchodu Laarse jsem o kapelu ztratil zájem a tak netuším, na jaké úrovni se nachází zbylá dvojice desek s Patricek Rondatem u kormidla.

Podobně jako v případě Conception budou i tady v mém celkovém bodování hrát výraznou roli vzpomínky a sentiment. Při dnešním pohledu a s odstupem dvou dekád mohou být Elegy vnímáni něco jako praotci všech těch soudobých holandských melodických progresivních kapel typu Knight Area atd a jako takoví neohrabaní průkopníci rock/metalové melodické větve ze země tulipánů a větrných mlýnů.

A na závěr ještě otázka na naše pamětníky. Přátelé, říká vám dnes ještě něco jméno Elegy? No, neoprogoví specialisté Braňo, Mayaku, Palo, Petře a další, vzpomenete si někdo? Nebo se z kapely stala už jen pouhá vzpomínková fosílie pro pár nadšených vyděděnců?

» ostatní recenze alba Elegy - Supremacy
» popis a diskografie skupiny Elegy


Cressida - Asylum
2019-01-14

Cressida / Asylum

5 stars

Mezi mé nejoblíenější kapely patří většinou ti obrovští art a hard-rockoví dinosauři, tvořící v průběhu sedmdesátých let. Většinou mají na kontě více jak jednu desítku alb, z nichž některá patři mezi stěžejní výkladní zboží nejen jejich diskografie, ale hudebního odvětví za posledních padesát let jako celku. Malé "kapelky" s jednou nebo dvěma deskami živořícími na okraji zájmu to pak mají neuvěřitelně těžké, aby s tím málem, co stihli natočit, než pohasli, dokázali zaujmout na podobné úrovni. Když chvíli přemýšlím koho mám jmenovat, momentálně mě napadá Rick Wakeman s jeho prvními nahrávkami, jež mohou směle konkurovat domovským Yes, a pak dlouho nikdo, až tohle britské dvojalbové božstvo pojmenované Cressida.

Stejně jako mnozí jiní jsem i já využil reedice obou desek a zakoupil je prostřednictvím dvojdiskového remasteru najednou. Debut jsem si poslechl ihned zhruba před rokem a pak ještě mnohokrát. Teď tedy nastal čas ponořit se i do alba číslo dva. Vůbec jsem nečekal, že by mě mohlo oslovit stejnou intenzitou jako debut. Přece jenom kouzlo "poprvé" znovu účinkovat nemohlo. Jenže co zabodovalo na plné čáře a neočekávaně znovu, bylo kouzlo geniality. Dvojka Asylum je totiž na chlup stejně fantastická jako její starší sestřička. Hudebně není stejná, kopírák ke své skladatelské práci kluci nepotřebovali, ale je vystavěna s totožných ingrediencí, dojemných aranží a hlavně ve velice blízké (podobně posmutnělé) atmosféře. Konečný zvuk nahrávky, jeho magie a intenzivní emoční poselství je stejně účinné, jako bylo to na debutu. A to i přesto, že došlo k jedné podstatné výměně. Na jedničce hrající kytarista John Heyworth byl na dvojce vyměněn za Johna Culleye. Na výsledku to ovšem znát není. Je to znovu ten životodárně hravý a kytarově perlivý líbezný (hard) rock, tentokrát s mírným příklonem k symfonice a jazzu. A když píši o symfoničnosti, nemám na mysli tu mohutnou, někdy až pateticky nabubřelou smršť, ale jemnou, střídmou s lehkými doteky smyčců, které okolo vás ševelí a pomáhají kouzlu nahrávky k ještě větší intenzitě.

První čtyři skladby jsou naprosto úžasné, oblíbíte si je už s druhým, třetím poslechem. Pátá je jazzověji kořeněná instrumentálka a závěr desky obstará stěžejní, progresivně monumentální, přes jedenáct minut náročný komponent. A sotva deska dohraje, něco uvnitř vás nutí zmáčknout tlačítko play znovu. Proč vlastně? Odpověď je jednoduchá. Prostě chcete ty okouzlující melodie slyšet zase a ještě jednou. A pak znovu a znovu, až se vám Cressida zadře pod kůži a vy si najednou řeknete, hele, zas jedna malá a utlačovaná partička z pravěku, která měla našlápnuto na skvělou kariéru, jen kdyby stihla vydat daleko víc desek a oslovit širší obecenstvo. Pak by se postavení Uriah Heep, Ufo a jim podobných možná otřásalo v základech.

» ostatní recenze alba Cressida - Asylum
» popis a diskografie skupiny Cressida


Wishbone Ash - New England
2019-01-12

Wishbone Ash / New England

5 stars

Většina fandů Wishbone Ash obrací ve svých přehrávačích především desky z úsvitu jejich kariéry, zejména první trojici (možná čtveřici) alb. Pro mě jsou "višbouňáci" v prvé řadě kapelou jednoho výjimečného výtvoru, nahrávky Argus. Jeho náladu a pestrost se v tak široké míře kapele už nepodařilo zopakovat, což ale neznamená, že ostatní obrovská hromada nahrávek je špatná.

Jejich voňavé melodické linky, dvoukytarové kohoutí zápasy a delikátní tklivé balady v dostatečné míře probleskují i alby z druhé půle sedmdesátých let. První takovou nahrávkou, která znovu pozvedá korouhev rozdrcenou vlastními kopyty desky Locked in, je členitá a znovu pestrá sbírka pojmenovaná New England. Po správně umístěném otvíráku Mother of Pearl máme možnost shlédnout jedno z nejhezčích představení v repertoáru W. A., a to citlivou píseň (In All of My Dreams) You Rescue Me. Velice se povedla hloubavější záležitost Lorelei, kterou následuje dvojice správných instrumentálek Outward Bound a Prelude. Skladby When You Know Love a Lonely Island řadím k nejlepším na této desce. Pěkné a místy vznešeně působící uhlazené melodie se vzájemně proplétají se zpěvem Martina Turnera a mají hloubku, vroucnost a výrazný citový podtón.

S nahrávkou New England jsou W. A. na jakémsi druhém startu svojí hudební dráhy. Tohle i alba následující by u vás doma zkrátka neměla chybět. Pro mě je to jedna z jejich tří nejlepších nahrávek. 4,5*

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - New England
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Conception - Parallel Minds
2019-01-10

Conception / Parallel Minds

4 stars

Jestli si dobře vzpomínám, tak prvotním impulzem, který mne přivedl ke kapele Conception, byl rotující klip na stanici MTV k písni Roll the Fire. Tenkrát mě coby teenagera prahnoucího po nové a nepoznané muzice doslova uchvátil. Nádherné vizuální ztvárnění šlo ruku v ruce s hitovou koncepcí i malinko progresivním stylem, který jsem okamžitě vzal za svůj. Zboží z tehdejšího už dost nechvalně známého vydavatelství Noise (finanční problémy německých Helloween s tímto kolosem se rychle dostaly do médií) nebyl problém v naší síti sehnat a i desky Conception se pravidelně objevovaly ve všech kamenných obchodech s muzikou té doby (dnes je tomu přesně naopak).

Už na první dobrou jsem ocenil výtvarně zajímavý námět přebalu a ještě více pak obsah drážek CD. Solidní otvírák Water Confines, největší hit kapely Roll the Fire s nedostižným Khanem a atmosférou mimo čas i prostor, výpravně vznešená And I Close my Eyes a krásně plačtivá balada Silent Crying si navždy získaly čestné místo v mém srdci. Nejzajímavější část desky se však nalézá v jejím středu. Písně Parallel Minds, Silver Shine, The Promiser a My Decision patří po zásluze do zlatého fondu kapely. Právně na nich je nárůst kvality oproti debutu o 200% poznat nejvíce a ani po tolika letech od vydání desky tyto skladby neztratily nic ze své vnitřní přitažlivosti.

Conception se toužili vyvíjet, i když nikdy nebyli pouhou progresivní jednotkou. Právě to pojítko mezi sofistikovanější větví, hard rockem a power metalem z nich učinilo něco výjimečného. Byli a vlastně i zůstali nezaměnitelní hlavně díky Ostbyho vynalézavé hře na kytaru a školenému, opernímu hlasu Roye Khana. Tato dvojice také společně komponovala a vzájemně se "hecovala" k ještě lepším výkonům, což stvrdili za další čtyři roky na doslova úchvatném díle Flow.

Následovník Parallel Minds, deska In Your Multitude, měl s nahrávkou recenzovanou hodně styčných bodů a kapelu tehdy poponesl jen o malinko výš, ale bylo to právě zmiňované dílo Flow, které zajistilo Conception tu pravou nesmrtelnost. Poté následoval rozpad a Khanův odchod do zámoří k "jen" průměrným Kamelot. S nimi vydal Roy několik slabých, několik solidních a dle názoru autora i jedno geniální dílo – Poetry for the Poisoned. Tore si zase vybudoval mega-progresivní bandu Ark a velká škoda, že se číslovka u počtu společných nahrávek zastavila na pozici dva. Ark byl vedle Kamelot kvalitativním obrem, ne však prodejním.

Kapela Conception je dnes, po dvaceti letech znovu aktivní a v totožné sestavě před nedávnem vypustila nové EP. Moc bych nám, jejich fanouškům i kapele samotné, přál desku novou, velkou, která by na prog scénu znovu přivála pořádný průvan, stejně jako kdysi dílo Flow. Mé konečné hodnocení tedy 4,5* a nepopírám, že je ovlivněno velkou dávkou nostalgie. A opět se zeptám "davu", jestli je tu někdo, kdo si na kapelu ještě dnes dokáže vzpomenout?

» ostatní recenze alba Conception - Parallel Minds
» popis a diskografie skupiny Conception


UK - U.K.
2019-01-09

UK / U.K.

5 stars

Jméno John Wetton se v rockových kruzích skloňuje s úctou a patřičným respektem. Tento uznávaný zpěvák a hráč na baskytaru na velice vysoké úrovni zůstane už navždy spjat především s tvorbou King Crimson a "svými" Asia - tudíž souborem, který bývá často označován za jednu z prvních supergroup. To je většinou kapela, kterou tvoří špičkoví muzikanti zvučných jmen. Ale ještě před tím stihl John Wetton s jinými spoluhráči z kategorie "nadmuzikantů" postavit další neméně působivý projekt s názvem UK. Ten se sice netěší takové známosti jako vyjmenované kapely či účinkování na albech Uriah Heep nebo Family, do rockových análů se však zapsal stejně zlatým a výrazným písmem, jako jakýkoliv jiný zde jmenovaný projekt.

Spolu s trojicí Bill Bruford - bicí, Allan Holdsworth - kytara a Eddie Jobson - klávesy + housle, vytvořili nadmíru interesatní tým, který na svém startu porodil tento úchvatný debutní materiál. Pokud ho budeme chtít alespoň malinko stylově zařadit, k jeho příměru budeme potřebovat slova jako jsou fusion, jazz, jazz-rock a okrajově i hard-rock. UK tak mohou bez problému stanout po boku jim podobných kapel jako jsou Brand X či Mahavishnu Orchestra.

Úvod obstarává na poměry stylu, kterým se kapela prezentuje, poměrně hitová a na působivých klávesových pochodech postavená věc In the Dead of Night. Volně plynoucí By the Light of Day s decentním dotekem houslí modeluje krajinu v docela jiném, ležérnějším tónu, který je podpořen patřičnou dávkou sentimentu. Se třetí Presto Vivace and Reprise se vrací úvodní motiv a od čtvrté Thirty Years až po konečnou Mental Medication, se tvorbou UK nesou dvě zcela rozličné hudební složky, které si dovolují tito páni muzikanti vzájemně mísit a mistrovsky propojovat. Složku s nápisem technika řídí především Brufordovy změny rytmu a Holdsworthova akademická hra, atmosféru zase mají pod palcem klávesové proměny a podmanivě táhlé houslové party Eddie Jobsona. Přestože se Bruford spolu s Wettonem sešli ve Frippových King Crimson, hudba debutu UK té na "Larks' Tongues" podobna není, což je jenom dobře. Jedná se však o podobně komplexní dílo, které pracuje s hráčskou ekvilibristikou na obdobných 150%.

Vynikající hráčský potenciál tohoto projektu vydržel v tomto složení pro pouhé jedno album. Deska U. K. je ovšem natolik silným kusem, že by neměla chybět ve sbírce žádného milovníka fusion muziky.

» ostatní recenze alba UK - U.K.
» popis a diskografie skupiny UK


Yoso - Elements
2019-01-06

Yoso / Elements

3 stars

Yoso jsou tak trochu podobnou kapelou jako včera zmiňovaný projekt Conspiracy. V jejich řadách se sešli zpěvák Bobby Kimball spojený s první etapou hvězdných Toto a navrátivší se k této kapele na desce z roku 2006 spolu s "vyděděnci" z art-rockových mohykánů Yes, klávesákem Tony Kayem a kytaristou/basákem Billy Sherwoodem. Název vznikl spojením slov obou skupin a hudba na jediném nosiči, který spolu pánové vydali, je středobodem muziky, kterou vytvářela obě seskupení v průběhu osmdesátých let. Jedná se tudíž o sofistikovanější větev líbivého a mírně naleštěného AOR s jemnou dávkou progresivity. Muzika nikterak revoluční si tu pomaleji, tu rychleji plyne předem danými stylovými meandry. Instrumentálně solidně zvládnutá záležitost, jejíž hlavní a možná i jedinou devízou, jsou dobře zmáknuté vokální linky. Především ty Kimballovy (tady stejně jako v Toto) stojí za pozornost. Jeho silově vypjatý vokál se stále tím jistým nádherným zabarvením s vámi dokáže mnohdy pořádně zacloumat. Bobby vám jde po emocích jako Freddy Krueger čepelí po krku a díky jemu není zapotřebí nutně celou desku odzívat.

Mezi nejlepší položky bych zařadil hned úvodní našlapanou hymnu Yoso, se zapamatovatelným melodickým motivem, ale taky trochu kýčovitým refrénem. Dvojka Path to Your Heart snad vypadla z nevydaného katalogu Toto a Kimball tu válí jako mladík. Po otravné Where You'll Stay přichází největší hymna Yoso, skladba Walk Away. Typický představitel alba i směru, kterým se družina vydala, a vlastně i onoho "smolného" osmého desetiletí.

Daleko ostřejší je The New Revolution a srdcovka, která mě tu bere snad nejvíce, se jmenuje To Seek the Truth. Ta se této partě povedla dotáhnout nad rámec společných možností. Už úvodní táhlé sólo z kategorie nenapodobitelných stojí za povšimnutí, dále pak magicky procítěný zpěv, klávesové probublávání v dálce a vše podtrhne uhrančivý refrén ve stále té stejné, ležerně zasněné poloze. Nádherné! Trochu parádního jazzu alá Toto přiveze Only One. I osmá Close the Curtain se povedla a vy si říkáte, že ta deska není tak marná, jak ze začátku vypadala. Bobby válí ve vypjatých polohách, skladba má pěknou melodii, nápady, šťávu, rytmus i slušnou instrumentální erudici. Won't End Tonight táhne opět Kimball, který pevně drží opratě cválajících melodií vně skladby. Závěr desky ničím nepřekvapí, ale také nic nepokazí.

Já osobně mám tuhle nahrávku především kvůli Kimballovu zpěvu, který mě baví a mám jej moc rád. Hudebně to není nic extra, ale když má člověk chuť na malinko náročnější AOR s velkými melodiemi a průsečíkem Toto skrze "popové" Yes, proč ne. Yoso hrají v podobně bombastickém a pompézním duchu jako kdysi Yes a Toto. Jejich prvoplánově načechraný zvuk a přehnaně romantický přístup však mírně zakrývá silnější a kultivovanější celek, který by se mohl dostat více do popředí, kdyby nepotřeboval za každou cenu ukazovat světu svou velkolepost a zdobnost.

Bodování: první třetina za dva, druhá za čtyři a konec tak na tři, což jsou v konečném resumé 3*

» ostatní recenze alba Yoso - Elements
» popis a diskografie skupiny Yoso


Conspiracy - The Unknown
2019-01-05

Conspiracy / The Unknown

4 stars

Conspiracy je projekt, jehož náplň (především pak toto druhé album) by si neměli nechat uniknout všichni milovníci a obdivovatelé ikony art-rockové muziky, kapely Yes. Jde o soubor nápadů, myšlenek a grandiózních melodií, které ležely v hlavách jeho protagonistů a které byly později (po odchodu Sherwooda z Yes) zaznamenány do drážek LP a CD nosičů právě pod společným názvem Conspiracy - tedy spiknutí. Dvojice Squire/Sherwood tu představuje další etapu jejich hudebního směřování, společných hodnot a přátelského snažení plynně navazující na to, co vytvořili pod hlavičkou domovských Yes na deskách v letech 1997 respektive 1999.

Úvodní skladba Conspiracy je jednoznačně nejlepší položkou celého alba. Nejen že obsahuje skvělé melodie, velkou dávku hymničnosti, mistrně sezpívané vokály, energii, emoce, slušný tah na bránu a úctyhodné instrumentální výkony. Bije na první signální a jde lehce do ucha, načež si ji rychle oblíbíte a zapamatujete. Avšak má v sobě to něco, co kdyby měla deska celá, mnohem silněji by vás to k ní přitahovalo. Duch Yes se tu zhmotňuje v modernější a futurističtější podobě. Bohužel pro nás posluchače spadne zbytek nahrávky už s druhou položkou Confess o třídu níž, na které se tu s větší řevnivostí či s menším zaujetím také udrží. Divák se nemůže ubránit pocitu, že je vše až příliš akademické, chladné, teatrální a dokonalé. Za touto pozlacenou slupkou se skrývá sic řemeslně dobře doladěné album, kterému však schází tlukoucí srdeční sval, jež by ve vás probudil emoce v daleko širším měřítku.

Chris Squire hraje na basu stejně úchvatně jako ve svých Yes. Dominantně vytažený nástroj po celou hrací dobu bublá, brouká a desku svým způsobem i táhne. Doprovodné vokály byly u Yes především Chrisovou prací, vždy jsem je obdivoval a stejnou barvu i charakteristiku si udržují i zde. Většinou jsou zdvojovány Sherwoodovým zpěvem, čímž vzniká působivá scenérie slastných melodií podepřených interesantní frázovací technikou obou pěvců (příkladně to slyšíte ve skladbě 1/2 A World Away).
Kytary a klávesy ovládá Sherwood a jeho práce je podobná té na deskách Open Your Eyes a The Ladder. Takže kdo z vás má rád tuto etapu Yes (a takových mezi námi není mnoho), bude si spokojeně chrochtat i nad Conspiracy. Ještě doplním, že záda chlapcům kryje bubeník Jay Schellen, účinkující spolu s Sherwoodem už v kapele World Trade.

V naší siti není nahrávka The Unknown zrovna běžným titulem ke snadnému ukořistění. Je určena spíš fandům - sběratelům, kteří Yes milují nadevše a rádi si své hudební portfólio doplní i o nějakou tu raritku navíc. Reálné hodnocení je v rozmezí 3-4*

Otázka hozena do placu: tak schválně, kolegové-odborníci, zná (vlastní) někdo z vás i tuto "neyesáckou" desku?

» ostatní recenze alba Conspiracy - The Unknown
» popis a diskografie skupiny Conspiracy


Asia - Phoenix
2019-01-04

Asia / Phoenix

4 stars

Většina z nás hudebních sběratelů a posluchačů si naděluje dárečky v podobě CD a LP nosičů nejraději sama a vůbec k tomuto úkolu nepotřebuje Vánoce jako sváteční příležitost. Každý balíček, který domů zásilková společnost dopraví, je pro hudbou posedlého nadšence takovým malým svátkem. Jedním z CD disků, které jsem si na začátku prosince objednal já sám, bylo toto comebackové album skupiny Asia s názvem Phoenix. Kupodivu jde o aktikl, který má italské vydavatelství Frontiers Music zařazeno mezi rozebranými tituly. Naštěstí je zde ale Discogs a když už si dá člověk tu práci a věnuje malinko svého času objednávání z tohoto portálu, většinou chce, aby mu za slušný peníz dorazilo i zboží ve slušném stavu. To se pak na raritní exemplář těšíte o to víc.

Kapela Asia u mne patří dlouhodobě mezi uznávaná, avšak ne bezpodmínečně nejoblíbenější tělesa. Začal jsem ji poslouchat u příležitosti vydání alba Aria, tudíž v payneovské "polocomebackové" době. Zakrátko jsem si obstaral klasické Asia - slavnou trojici desek z let 82-85. Když byl na letopočet 2008 ohlášen velkohubý návrat původní sestavy, žádný gigantický zázrak jsem nečekal, ale deska se mi přijatelně líbila. Impulzy k průzkumu dalších nových nahrávek obstarávala zvědavost a s každou další kolekcí se mé nadšení rychle vytrácelo, až vymizelo úplně. Snad ještě deska Omega v sobě nesla nějakou jiskřičku a poznávací znamení Howeho éry, ale to potom - škoda mluvit. Postupně jsem všechny novější kolekce rozprodal. Až nedávný přeposlech jejich diskografie mi znovu vnukl myšlenku, alespoň jednu z těch desek zase vlastnit. Volba padla logicky na desku Phoenix, jelikož jsem byl skálopevně přesvědčen, že je to to nejlepší, co znovu poskládaná sestava dokázala natočit.
A teď tedy k desce samotné:

Prvoplánové hity starých Asia typu Heat Of The Moment nebo Don't Cry mi nikdy neimponovaly. Úvodní píseň Never Again je budována v podobném schematu a s jasným cílem bodovat v hitparádách. Dřív se mi nelíbila takřka vůbec, jenže co bylo včera, dnes může být jinak. Když se do písně pořádně ponořím teď, slyším tu řadu pěkných akustických postupů, nádherné klávesové "cvrlikání", obstojnou melodii a u srdce vás chytajícího Wettona. Když k tomu přidáte vzdušnou mezihru v poslední třetině, musí vás jako příznivce kapely tato skladba alespoň částečně oslovit. Nothing's Forever patří mezi mé velmi oblíbené songy. Jde o atmosférický klenot s překrásnými klávesovými rejstříky, vybrnkávajícím Stevem, hravým Palmerem a znovu prvotřídně procítěným Wettonovským hlasem.

Určitý pokles kvality přichází s průměrnou baladou Heroine, která se dá ustát, když se hodně přemáháte. Naštěstí první z dvojice osmiminutových suit Sleeping Giant/No Way Back/Reprise znovu nasměřuje desku do kreativnějších vod. Start má na starosti Downes. Barevné proměny jeho klávesových ploch zní lákavě a když se pak přidá ještě Howe, skladba nabírá skutečně velkolepé tvary. Není problém si na chvíli vzpomenout na tvorbu Yes. Další části zní skoro až pokrokově a neokoukaně. Refrén se sice opakuje dost často, přesto za mě ok. Další v pořadí je melodická píseň Alibis, takový lehký standard alá Asia. Howe tu zahraje vcelku příjemné, dost melodické sólo.

Největší katastrofu a skutečným skokem v kvalitě směrem dolů je dvojice písní ve středu desky I Will Remember You a Shadow of a Doubt. Tohle není jen průměr a šeď, ale neuvěřitelná vlezlost a kompoziční prostoduchost. Po přežití, nebo raději přeskočení těchto položek se dostáváme k vrcholu celé nahrávky. Druhý z obrů Parallel Worlds/Vortex/Déyà - je skutečnou perlou. Progresivní přístup a hlavně posmutnělá nálada tvořená skvělým sólovým i sborovým vokálem, pomalé běhy Stevovy akustiky i chladně hladivé klávesy z ní dělají ojedinělý monolit v tvorbě kapely. Právě tady mě tahá novodobá Asia u srdce absolutně nejvíc. Postupně přichází fantastické Downesovo a Howeho přemostění do další části a na piedestal tento song vyzvedne sic krátké, zato dechberoucí Carlovo bubenické sólo z kategorie snů. A to nás ještě v závěru čeká roztomilé vybrnkávání na španělku a krásně protáhlé, posmutněle vzdušné sólíčko.

Do finále už deska nepoleví a pod číslicí devět se ukrývá tempově rozkotačená perla z pera Steva Howa Wish I'd Known All Along coby jedna z "nejprovokativnějších" skladeb na albu. Orchard of Mines je dalším z mých favoritů. Opět jde o atmosféru. Tu tvoří melancholická Downesova hra a špičkově zpívající Wetton. Nikdy jsem tohoto pěvce "nežral" podobně jako některé z jeho vrstevníků, ale to, co tady předvádí, je okouzlující. Jak ladně se dokáže do písní položit, prožívat je a vcítit - prostě nádhera. Over and Over a poslední An Extraordinary Life už nejsou natolik "revoluční" jako jejich předchůdkyně, přesto jde pořád o příjemné, melodické a hlavně nekýčovité skladby z portfólia kapely.

Deset let od vydání comebackového alba pompézních králů Asia hodnotím tuto nahrávku daleko shovívavěji než v době jejího uvedení na trh. Hlavním faktorem mého postoje a vlastně i konečného hodnocení této nahrávky bude s věkem stoupající obliba melodické hudby a možná i fakt, že v tomto složení se už dalšího alba nikdy nedočkáme

» ostatní recenze alba Asia - Phoenix
» popis a diskografie skupiny Asia


Doors, The - The Doors
2019-01-02

Doors, The / The Doors

5 stars

Pokud tomu nebylo již dřív, s hudbou kapely Doors jsem se seznámil někdy okolo sedmnáctého roku života - v době, kdy jsem začal navštěvovat brněnskou rockotéku na Favále. Tam byli "Morrisonovci" pravidelnými návštěvníky a svým psychedelickým rockem vyplňovali mezeru, kterou obklopoval tehdy se rychle rozjíždějící grunge. Prapředci "dětí ve flanelových košilích" mě tehdy absolutně nezajímali. Na jejich hitíky se sice dobře trsalo, ale zvukový opar linoucí se z Manzarekových kláves a uhrančivé fluidum vyvěrající z Morrisonova hlasu mě jako teenagera nechávaly zcela chladným. Na pořadu dne byl grunge! Alice v řetězech, marmeláda z perel (nebo to byl perleťový džem?), zvuk zahrady a další bořiči klasických rockových mýtů a naondulovaných klišé patřili mezi adepty, které jsme na začátku devadesátek za pětibábu kupovali do sbírek.

Dokonce ani poté, kdy stylu grunge zakrátko odzvonilo poslední cvrlikání, ani po uvadající metalové větvi, tudíž v době, kdy jsem se konečně dal na cestu nápravy, na cestu rocku a jeho progresivních odnoží, nebyli pro mě Doors tím artiklem, který měl za úkol doplnit domácí sbírku. Až mnohem později přišel zásadní zlom (vůbec si nevzpomínám, co bylo tím prvotním impulsem potykat si s nimi) a já konečně objevil jejich svět a Morrisonovy touhy a vize.

Šestice vyrovnaných alb, které stihla tahle kapela se svým "básníkem/bohem" vydat, je ucelenou linií, mapující jednu éru zaoceánské psychedelické hudby. Které album má být tím prvním, se kterým se chci seznamovat, mi bylo jasné hned od začátku. Napoprvé to musel být bez diskuzí silný a epochální debut z roku 1967. Jde o jejich nejslavnější desku s nejslavnější skladbou. Desku stylotvornou a uctívanou napříč světadíly a rasami. Dle mého ne však nejsilnější. Vedle spousty geniálních, známých a opravdu silných skladeb se najde pár míst, kde to krapet pokulhává, čímž vzniká určitá nevyrovnanost. Není to rozdíl propastný, ale pokud budeme tento debut poměřovat například s deskou třetí - Waiting for the Sun, bude vítěz dopředu jasný.

Nejslavnější skladbou celé desky a možná celých Doors je skladba Light my Fire. Pokud chcete někomu předvést, o čem celá kapel je, nemůžete jako ukázku vybrat lepší skladbu. Já osobně mám však na desce jiného favorita. Tím je píseň úvodní, dravá rocková smršť Break On Through (To The Other Side). Jeden z nejlepších úvodů, jaký si může rockový fanda přát. Zároveň jde o živočišnou ukřičenou záležitost s jazzovou stuhou, přehranou rytmicky a dynamicky neuvěřitelně dravě. Po Soul Kitchen přichází pomalý, procítěný kousek The Crystal Ship, v němž Jim odkrývá svoje touhy a pocity. Za další výraznou položku bych označil mistrovskou coververzi Alabama Song (Whisky Bar). Po již zmiňované a silně taneční Light My Fire a dalším coveru Back Door Man deska znovu nabírá čerstvější vítr. Nejprve překvapí pohodovou I Looked At You, kterou vystřídá jedna z nejtajemnějších písní celých Doors, skladba End Of The Night. Doslova radost do srdce mi přiváží energická Take It As It Comes a dlouhý moment pokory a přemítání představuje závěrečná dráždivá The End.

Hudba The Doors je smyslná, zlověstná a dekadentní zároveň. Když ji teď zpětně poslouchám, uvědomuji si, kde všechny ty "nové" kapely zkraje devadesátých let braly inspiraci. Některé z nich se odvolávaly na punk, některé šilhaly po Black Sabbath a Led Zeppelin, ale museli to být i The Doors, kteří stanovili těm "kostkovaným" frajírkům staronová pravidla.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Gungfly - Friendship
2018-12-28

Gungfly / Friendship

5 stars

Už loňské skvělé album On Her Journey to the Sun znovu poodkrylo velký potenciál, který se v Rikardově skladatelském portfóliu ukrývá. A letošní Friendship jde ještě o poznání dál. Zatímco na On Her Journey to the Sun se dalo vystopovat několik paralel s prostřední tvorbou vousaté ryby, novinková kolekc