Profil uživatele Martin H


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Collegium Musicum - Zelená pošta
2018-11-30

Collegium Musicum / Zelená pošta

5 stars

Každé hudební setkání Pavola Hammela a Mariána Vargy se pro posluchače stalo malým svátkem a je jedno, zda to bylo pod názvem Prúdy, Collegium Musicum či jen pod příjmeními obou protagonistů. Tyto dvě výjimečné osobnosti slovenského, potažmo československého rocku vytvořily několik společných projektů, které se bezesporu mohou řadit k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co na této scéně vzniklo.

Netřeba asi připomínat význam prvního alba skupina Prúdy, legendární desky Zvonky zvoňte. Už zde se naplno projevila muzikálnost a skladatelská invence obou hudebníků, doplňovaná patřičnou Vargovou virtuozitou. Jejich další setkání na společném projektu se uskutečnilo o několik let později při práci na desce s názvem Zelená pošta. A jednalo se o setkání velice vydařené a šťastné, dokonce možná nejlepší a nejpamátnější.

Varga si asi chtěl odpočinout od rozsáhlých art rockových kompozic a rozhodl se vytvořit s Pavolem Hammelem album s obyčejnými písničkami. Ta obyčejnost se však v chápání klasicky vzdělaného varhaníka ve spojení se zpěvákem rozevlátě poletujícím inspiračně mezi Donovanem a McCartneym mění v hudební svět plný překvapujících postupů, zdánlivých disharmonií a zvukového kouzlení a hledačství. Ten začátek skladby Tenis, v němž poletuje míček z jedné strany kurtu na druhý, se musí slyšet. Zároveň je to album v některých polohách výsostně lyrické, o čemž svědčí velice niterná Vargova skladba Z Ďatelín a přenádherná Slnečnice ozdobená kytarovým sólem Radima Hladíka.

Samozřejmě se zde nachází slavná Smutná ranná električka, asi vyzněním nejtíživější skladba s hutnou existenciální atmosférou a textem tehdejšího slovenského ministra kultury Miroslava Válka. Mám dojem, že tato báseň je pro slovenskou rockovou hudbu tím samým, čím jsou pro českou scénu texty Josefa Kainara či Václava Hraběte.

Nemůžu zapomenout ani na píseň, jež dala celému projektu částečně jméno. Skladba Pošta uzavírající celé album je kompozičně skládankou tří zdánlivě samostatných částí, které ovšem propojené dokonale fungují a poskytují posluchači jedinečný zážitek, kterému také pomáhá skvělý text Kamila Peteraje. Když jsem ji slyšel poprvé, tak jsem si hodně dlouho pro sebe broukal úryvek „aj moja pieseň chce byť takou poštou, zelenou a tichou ako strom“. Ne a ne to dostat z hlavy.

Zelená pošta je nádherné album, čarokrásné a neustále překvapující. Neoposlouchá se a vždy dokáže nabídnout něco nového a vzrušujícího. Takové desky mám rád a rád se k nim vracím. S přibývajícím věkem čím dál častěji.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
2018-11-18

Progres 2 / Dialog s vesmírem /live/

5 stars

Musím se přiznat, že jsem nikdy nepřišel na chuť oné okleštěné verzi Dialogu s vesmírem z roku 1980. Jistě, ve své době to určitě dokázalo hladové rockové fanoušky plně nasytit, ale mě pořád vrtalo hlavou, jak tento pořad vypadal ve své ucelené podobě. Nakonec jsem se dočkal a mně se dostal do rukou zvukový záznam premiéry Dialogu s vesmírem, který se uskutečnil 27. února 1978 v brněnském Divadle na výstavišti.

Partička kolem bubeníka Zdeňka Kluky se ve druhé polovině sedmdesátých let nadechla k novému životu. Nejdříve potěšila deskou Mauglí natočenou pod hlavičkou Barnodaj, na níž již zvolna koketovala s tematicky propojeným programem. Jenomže v okamžiku vydání desky již všechno bylo opět jinak a skupina pod novým názvem Progres 2 objížděla republiku s koncertním programem inspirovaným velkými hudebními plochami a nazvaným Dialog s vesmírem.

Ústřední dvojice Pavel Váně a Zdeněk Kluka se obklopila novými spoluhráči a vydala se cestou velkého audiovizuálního monotematického pořadu. Dnes si můžu jenom povzdechnout, jak asi tehdejší vystoupení v plné parádě vypadalo. Bohužel, obrazový záznam neexistuje. Ale i audio záznam mi dokáže přinést slušný posluchačský zážitek, při jehož poslechu si můžu aspoň představovat, jak to tenkrát mohlo vypadat.

Od prvního tónu jim celý příběh žeru i s navijákem. To není zpěvák a kytarista Pavel Váně, kdo znechucen dnešním světem hledá klid a mír v duši v širokých a nekonečných vesmírných pustinách, to jsem přece já, malý človíček se všemi svými pochybnostmi, strachy a prohrami, jenž hledá nové, klidnější místo pro život, nové příležitosti a jistoty. A tak jako hlavní hrdina nachází pouze drogové šílenství a robotizovanou společnost, i já začínám chápat, že vysvobození mi žádný vesmír nepřinese, že veškeré změny jsou jen na mně, na malém člověku, který žije tady a teď.

Někdo může namítat, že především pěvecké výkony zde nejsou vždy úplně excelentní, ale to ať vezme čert. Důležitá je pro mě energie, která ze záznamu přímo tryská, a ohromný emoční náboj, které některé kompozice mají, například Píseň o jablku, jež mě vždy dokáže dojmout, či Rozhovor s centrálním mozkem, při němž cítím až fyzický strach a bolest.

Ano, mám tuhle nahrávku rád a považuji Dialog s vesmírem za tvůrčí vrchol těchto hudebníků a metu, kterou se jim už nikdy nepodařilo překonat. Škoda jen té zmršené studiové verze.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town
2018-10-12

Springsteen, Bruce / Darkness on the Edge of Town

5 stars

Po průlomovém albu Born to Run čekalo Bruce Springsteena velké americké turné a bohužel také soudní spory s bývalým manažerem. To vše zpozdilo vydání další desky, jejíž úkol byl jediný. Měla potvrdit, že úspěch předcházející desky nebyl náhodným jevem a že výrok Jona Landaua o budoucnosti rock´n´rollu mající jméno Bruce Springsteen nebyl pouhým bonmotem vycucaným zničehonic z prstu. Tato deska nakonec spatřila světlo světa roku 1978 a nesla název Darkness on the Edge of Town.

Za pomoci osvědčeného E-Street Bandu nám zpěvák a výhradní autor hudby a textů předkládá deset skladeb, které během těch tří let prošly neúprosným sítem výběru. Jeho pohled na Ameriku sedmdesátých let není zrovna dvakrát růžový, hned název úvodní písně Badlands mluví za vše. Typické střídání úderné kytary, místy až melancholického klavíru a zajímavých saxofonových vyhrávek posluchači známých již z dřívějška je zastoupeno i na albu Temnota na kraji města.

Springsteen zde místy cedí své hořké pravdy skrz zuby jako hned v následující písni Adam Raised a Cain či v Prove It All Night. Vážnost sdělení vyvažuje radostná hudba, která se na tuto ne příliš pozitivní nahrávku dostala asi nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit. Naprosto úžasné jsou pomalejší skladby, v nich se Bruce mění v interpreta, jehož projev musí v posluchači ještě dlouho rezonovat. Absolutním vrcholem, který se mi asi dlouho neomrzí je nádherná balada Something in the Night. Ten okamžik, kdy zpěvák chvíli zpívá jen za doprovodu bicích, patří k nejsilnějším okamžikům celého alba. Nelze také zapomenout na srdceryvnou píseň Racing in the Street, při jejímž začátku si zpěvák vystačí jen s doprovodem klavíru, aby se postupně přidávaly ostatní nástroje do mohutného refrénu. Velká krása.

Samostatnou kapitolou je pro mě píseň Candy's Room. Těkavý rytmus na začátku je naprosto hypnotizující, a i když se zpočátku zdá, že nám autor předkládá další citovku, tak ve výsledku se jedná o pěkně ostrou záležitost. Důležitost celé nahrávky jenom podtrhuje závěrečná titulní píseň, v níž se Springsteen vypjal k jednomu ze svých nejlepších pěveckých výkonů.

Ta deska není jednoduchá na poslech. Osobně jsem ji několikrát odložil, oproti jiným nahrávkám se mi zdála depresivní. Ale jelikož si dobrá hudba cestu většinou najde, tak nyní, milý čtenáři, můžeš číst tento pokus o recenzi na dílo umělce, jehož jsem sice vzal na milost po mnoha letech, ale o to častěji se k němu budu nyní vracet.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce


Santana - III
2018-10-11

Santana / III

5 stars

Zatímco první album skupiny Santana bylo rockovým zjevením vzešlým odněkud z neprostupných džunglí středoamerických pralesů, dvojka Abraxas se stala dokonale vybroušeným diamantem potvrzujícím, že s partičkou kolem charismatického kytaristy Carlose Santany bude nutno v budoucnu počítat. Svět byl zmítán hardrockovou vlnou a mám dojem, že další uvažování páně principálovo směřovalo k podobnému pojetí. Pokud má však být hudební materiál obsažený na další desce dostatečně tvrdým a agresivním, přičemž dosavadní melodičnost vycházející z hudby latinské Ameriky zůstane zachována, bude nutno provést změny ve složení skupiny.

Tou změnou se stala posila v podobě druhého kytaristy, mladičkého Neala Schona, jehož kytarová hra dodala Santanově hudbě nový, do té doby možná netušený rozměr. Jemná Carlosova hra lehce poletující nad rytmickými orgiemi perkusí je chvílemi nahrazována mnohem údernějším a razantnějším přístupem mladé posily. Když k tomu připočteme výrazné hammondky Gregga Rolieho, tak se nemůžeme divit, že celkové vyznění většiny skladeb bude mít až hardrockový rozměr.

To, co bylo možná až příliš skromně naznačeno na předchozích deskách, je nyní na albu s prostým názvem III dovedeno k úplné dokonalosti. Pro představu toho, co se stane, když se začnou míchat hudební vlivy latinské Ameriky a angloamerických postupů, si stačí poslechnout jednu z nejsilnějších skladeb Toussaint l'Overture, nádhernou přehlídku obou přístupů a dokonalou fúzi obou stylů, z nichž Santana na přelomu šesté a sedmé dekády vycházel. Nebo mohutně začínající Taboo, která se po malé chvíli mávnutím kouzelného proutku změní v nadpozemskou nádheru okrášlenou pestrobarevným motýlem v podobě úžasného kytarového sóla. Kořeny se samozřejmě nezapřou, o čemž svědčí samba s názvem Guajira, křehká záležitost hodící se někam do zakouřeného baru brazilského zapadákova. A takto bych mohl pokračovat do nekonečna.

Po vydání desky Santana III se mohl tento fenomenální kytarista zastavit a dál pilovat naznačený směr. Mnozí to tak udělali a určitě jim to nemáme za zlé. Skuteční mistři a hledači však nezůstávají stát na jednom místě a okamžitě se rozhlížejí po další inspiraci. Možná už Santana v dálce viděl vzdálené saharské písky, kdo ví?

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana


Yes - The Yes Album
2018-08-17

Yes / The Yes Album

5 stars

Po dvou studiových albech a výměně kytaristy, kdy Petera Bankse střídá Steve Howe, se hudební směřování skupiny Yes začíná konečně ubírat směrem, který naznačila již skladba Survival na jejich prvním albu. Totiž směrem k bohatě strukturované a na neotřelé melodie bohaté hudbě čerpající nejenom z rockových postupů, ale také odkazu skladatelů z oblasti vážné hudby. Mám dojem, že až vlastně The Yes Album přineslo posluchačům ty pravé a skutečné Yes s jejich nekonečnou invencí a citem pro melodii a překvapující rytmické změny.

Hned úvodní monument s názvem Your is No Disgrace je neskutečná vstupní procházka po velice poutavém a dech beroucím hudebním světě, jehož název je jednoduchý a prostý – Yes. Ta skladba nenechá posluchače v klidu, neustálé střídání temp a jemných, andělských pasáží s těmi hrozivě bouřlivými sice nutí posluchače pozorně poslouchat, ale odměnou mu budiž skoro desetiminutový hudební orgasmus. Po takovém zápřahu je potřeba zklidnit a odpočinout. To je chvíle pro nováčka v řadách skupiny, aby předvedl své kytarové umění v instrumentálce Clap. A věru že je potřeba odpočinku, neboť následující skladba Starship Trooper je možná tím nejlepším, co kdy skupina Yes vytvořila. Po monumentálním úvodu přijde část, v níž Howe vykouzlí nádhernou melodii, Andersonův hlas nad ní lehce klouže, ostatní se postupně přidávají a celek začíná postupně nabírat na mohutnosti, aby nakonec gradoval v mohutné souhře všech nástrojů, z níž nakonec vytryskne nádherné kytarové sólo. Absolutní dokonalost.

Ale jedeme dál, už se na nás hrne další zajímavě strukturovaná skladba s názvem I´ve Seen all Good People. Nádherné vícehlasy podmalovávají ústřední melodii, která je vystavěna na jemných kytarách a na lehce přizvukujících klávesách. Ten klid ale zmizí s nástupem druhé části skladby, v níž je neustále opakován stejný text jako nějaká indická mantra obalená do zajímavého zvukového hávu. Ten mohutný varhanní vstup v závěru pouze podtrhuje důležitost celého sdělení. Předposlední kousek s názvem A Venture je opět pouhou miniaturou ve srovnání s tím, co se děje před ním a také v samotném závěru. Pokud má nějaká skladba na albu potvrdit, že Yes jsou pořád rockovou kapelou, pak je to právě závěrečná Perpetual Change. Místy zde pociťuji u kytary až hardrockovou přímost, přičemž bicí Billa Bruforda tomu zdárně napomáhají. Ve výsledku se ale opět jedná o velice povedenou předzvěst těch velkolepých suit, jimiž Yes posluchače brzy překvapí.

Jak se tak pomalu probírám diskografií skupiny Yes, tak se neustále utvrzuji v názoru, že se jedná o velice povedené album a z jejich tvorby jedno z mých nejmilejších. Sice jsem se k němu dostal celkem nedávno, ale raději později než vůbec.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes


Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion
2018-08-08

Depeche Mode / Songs of Faith and Devotion

5 stars

Po vynikající desce Violator s několika skutečně výraznými a nezapomenutelnými melodiemi si Depeche Mode dali na čas, než obdařili svět dalším dlouhohrajícím počinem. Možná si potřebovali odpočinout, možná si chtěli ujasnit další hudební směřování, možná potřebovali nasát nové hudební vlivy, každopádně Depeche Mode vzor 1993 je podstatně odlišný než Depeche Mode vzor 1990.

Nový hudební styl grunge, který začal ve velkém válcovat hudební svět, znovu začíná seznamovat posluchače s krásou jednoduché rockové písničky s dostatečně tvrdým základem. Do toho přitvrzuje i taneční scéna, za jejíž součást je parta kolem Davida Gahana mnohými považována. Skupina ke svým běžným výrazovým prostředkům přidává nejen tradiční rockové nástroje, ale také v hojné míře sampling, což dohromady vytváří nový rozměr tvorby Depeche Mode.

Mám dojem, že albem Songs of Faith and Devotion dosáhla skupina svého tvůrčího vrcholu. Někdo namítne, že se zde nenachází tolik hitů zabírajících na první poslech, a má vlastně pravdu. Zatímco předchozí materiál má schopnost uchvátit posluchače okamžitě, zde se od něj přece jen vyžaduje větší soustředěnost a snaha vyjít jednotlivým skladbám vstříc. Pryč je doba jemného těkání syntezátorů, zde se na nás od první chvíle většinou valí zvuková stěna, v níž je rockový základ obalen do přemíry nasamplovaných zvuků. Jakoby pánové dospěli a chtěli světu říct, že se konečně našli, tohle je jejich skutečná cesta.

Zvlášť patrné je to u skladby I Feel You, v níž i zpěvák Gahan volí spíše rockovější rejstřík svého hlasu, jímž chce vyřvat do světa všechny své frustrace a problémy. Místy se objevuje lehce jazzová atmosféra, což je případ nádherné skladby Walking in My Shoes. Píseň Condemnation mi zase svou stavbou a Gahanovým zpěvem připomíná gospel. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se a v tu ránu jsem na žhavém americkém jihu při mši v tamním kostele. To skladba In Your Room ve mně vyvolává pocit tíživého napětí, nějakého tajemství, či snad i nebezpečí. I přes to je jednou z mých nejoblíbenějších písní na desce.

Dvě písně na desce zpívá i hlavní tvůrčí duch skupiny Martin Gore. Jeho hlas vytváří zajímavý kontrast a nechci tvrdit, zda je lepší nebo horší než Gahan, je prostě jiný, civilnější. To dokazuje v zahloubané písni Judas plné podivného zvukového kouzlení a překrásné baladě One Caress. Ta balancuje až na samé hranici kýče a v okamžiku, kdy si již říkám, že ta hranice je překročena, tak přijde Gahan a kýčovitost zadupe do země závěrečnou skladbou Higher Love. A opět ta hra na rockovou partičku, i když už ne tak ostrou jako v úvodu desky.

Nevím, jak na desku Songs of Faith and Devotion reagovali v době jejího vydání fanoušci Depeche Mode a je mi to vlastně jedno. Skupina zde dosáhla svého vrcholu, po němž už nic není jako předtím. Gahan si řešil svou závislost na heroinu a i když to vypadalo, že skupina vlastně skončila, za čtyři roky se ve třech vrátila s albem Ultra. Ale to je zase jiný příběh.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Songs of Faith and Devotion
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode


Depeche Mode - Violator
2018-07-17

Depeche Mode / Violator

4 stars

Ne, nikdy jsem nepatřil k příznivcům synthipopové a novoromantické scény vzniklé v osmdesátých letech minulého století. Většinou mě odpuzovala svou kolovrátkovitostí a z mého pohledu kýčovitostí podporovanou navíc většinou vlezlými klipy z MTV. Jako největší hrůzu této produkce jsem v mládí vnímal britskou skupinu Depeche Mode a jejich hit z roku 1984 People are People. Ve světle svých šestnácti let jsem se cítil jako drsňák a rocker, který přece nemůže poslouchat něco tak odpudivého.

Ale znáte to: jak člověk stárne, tak postupně mění své názory na život, přátele a také na hudbu, již si sem tam cpe do uší. Pokud není jedinec úplný ignorant, tak občas dojde k poznání, že to, co vyznával v mládí, nemusí být vždy tím stoprocentně správným a jediným názorem a stanoviskem. U hudby mě to postihlo již několikrát a pokaždé jsem musel přehodnotit svůj názor utvořený v mládí především díky neznalosti nebo nemožnosti přístupu ke konkrétní nahrávce.

Můj pohled na Depeche Mode se začal měnit po vydání desky Songs of Faith and Devotion. Tehdy jsem si nevěřícně říkal, kde se v těch původně načančaných chlapečcích bere ta rocková ostrost a drajv. Ale stejně jako mnoho jiné hudby z té doby jsem si desku několikrát poslechl a v dalších letech na ni úspěšně zapomněl. K údajnému kapelnímu klenotu, desce, Violator, jsem se v té době ještě nepropracoval.

To až nyní jsem se odhodlal k soustředěnému poslechu výše jmenované nahrávky. Nečekal jsem žádný zázrak, ale tím, co mi lezlo do uší, jsem byl neskutečně překvapen. Zjistil jsem, že se nejedná o žádnou prvoplánovou rozjuchanou dupárnu, ale dílko, které je velice melodické, avšak ne podbízivé a je zároveň plné aranžérských nápadů a zajímavostí. Jakoby se přede mnou otevřel úplně nový svět plný nezvyklých zvuků a postupů. Od úvodního tracku World in My Eyes po závěrečnou, atmosférou nabitou píseň Clean se mi před očima míhá krajina zkreslených zvuků a divných rytmů. Jenomže já nezačnu šmátrat po ovladači s myšlenkou na okamžité vypnutí. Ne. Já se přistihuji při kacířské myšlence, že si celou tu zvláštnost musím poslechnout ještě jednou. Je to jasné. Úplně jsem těm podivným písním propadl. Především té s názvem Sweetest Perfection, dále velice něžné Waiting for the Night, hitovce Enjoy the Silence a křehké kráse s nádherně klenutým vokálem Blue Dress. Tak nevím, asi stárnu.

Ne, nelekej se, milý čtenáři, nepřecházím na opačný hudební břeh a nezavrhuji rockovou klasiku. Jenom si myslím, že život je příliš krátký na to, abych šmahem odsuzoval vše neznámé jako automaticky špatné. A mimochodem, ta kytara tam na chvíli také zazní.

» ostatní recenze alba Depeche Mode - Violator
» popis a diskografie skupiny Depeche Mode


Bad Company - Straight Shooter
2018-07-12

Bad Company / Straight Shooter

4 stars

Po vydařeném debutu skupina Bad Company brzy zamířila znovu do studia připravit nový hudební materiál, kterým by potěšila fanoušky a potvrdila své místo na britské rockové scéně. A jelikož doba již skutečně přestává přát dlouhým kompozicím, tak i zde se jedná o sbírku osmi spíše kratších skladeb, z nichž pouze dvě přesahují stopáž šesti minut.

Na svém druhém albu Straight Shooter skupina Bad Company začíná zlehka přibrušovat ostré hrany, ale pořád se jedná o parádní muziku postavenou na invenční Ralphsově kytaře, výjimečném Rodgersově hlasu a bezchybné rytmice pánů Kirka a Burrella. Hned úvodní kousek Good Lovin' Gone Bad parádně zařezává a stává se jednou z nejlepších věcí, jakou jsem zatím od skupiny slyšel. Následně se sice zvolní, ale to vůbec nevadí, protože píseň Feel Like Makin' Love patří určitě k těm nejkrásnějším v rockové hudbě. Málokdy se podaří vymyslet tak dokonalou melodii, která by zároveň nebyla vlezlá a podbízivá. Hudební pohodička však pokračuje skladbou Weep No More. Rodgers u piana zlehka preluduje a Ralphs občasnými kytarovými vstupy se snaží mírně přeslazenou atmosféru narušit, jakoby chtěl naznačit, že už toho cukrování bylo dost. Dočká se. Hned následující kousek Shooting Star opět patří k těm říznějším a navíc je pro mě po pěvecké stránce tím nejzajímavějším kouskem na albu.

V ostrém tempu začínáme i na druhé straně desky. Deal With the Preacher se nezadržitelně hrne vpřed a nekompromisně valí vše před sebou. Rodgers se zde předvádí v úžasné hlasové formě, dokonce mám dojem, že snad chce překonat i samotného Roberta Planta. Píseň Wild Fire Woman obsahuje nádherný refrén a při jejím živém provedení určitě musely ženy přítomné v publiku doslova jihnout. Bluesové vyznání Anna má posluchače dojmout, ale u mě se žádné dojetí nekoná. Dokonce si říkám, že by se určitě nic nestalo, kdyby tato píseň na desce vůbec nebyla. To už lepší je závěrečná skladba Call on Me s Rodgersem u piana a Ralphsem jemně vyšívajícím v nekonečném závěru podmanivé kytarové ornamenty.

Pánové ze špatné společnosti si svým druhým albem ostudu určitě neudělali. Osobně si však myslím, že jejich debut z předcházejícího roku byl o chloupek lepší. Každopádně pořád se jednalo o skupinu disponující mimořádným zpěvákem a skladatelsky velice schopnou.

» ostatní recenze alba Bad Company - Straight Shooter
» popis a diskografie skupiny Bad Company


Bad Company - Bad Company
2018-07-04

Bad Company / Bad Company

5 stars

Jakmile po albu Heartbreaker již podruhé během několika let ukončila svou činnost skupina Free, zpěvák Paul Rodgers se domluvil s Mickem Ralphsem, kytaristou skupiny Mott The Hoople, a světlo světa spatřilo nové uskupení. To se schovalo pod ochranná křídla zeppelinovského vydavatelství Swan Song a přijalo název Bad Company. K nim se ještě přidal basák Boz Burrell a starý známý, bubeník Simon Kirke, a tím byla tato špatná společnost připravena si uloupit svůj podíl z rockové slávy a pozlátka.

Již koncem června 1974 se objevuje jejich eponymní debut a hned se jedná o dílko veskrze vydařené. Rodgers si ze svého dřívějšího působiště odnesl schopnost tvořit silné melodie a kytarista Ralphs také nezůstal autorsky pozadu. Mohlo to vypadat, že se jenom naváže na dřívější tvorbu Free, ale oba protagonisté vycítili, že doba pomalu přestává přát blues rocku, a i když výsledný materiál lze mnohdy označit nálepkou hard rock, přece jenom se jedná o jeho uhlazenější, sofistikovanější podobu. Sám Rodgers nechtěl být jenom spojen se škatulkou blues, takže se v jeho projevu čím dál víc objevují soulové vlivy, zatímco Ralphs se snaží do výsledného soundu vpašovat i trochu country.

Někdo může namítnout, že se na tomto albu pořád ještě objevuje parádní hard rock a že po nějaké uhlazenosti není ani stopy. Jistě, ona rocková dravost je tu stále patrná, o čemž svědčí hned úvodní Ralphsova skladba Can't Get Enough, nebo Rodgersova zdařilá pecka Rock Steady, ale cítím, že už se nejedná o ostrost a břitkost za každou cenu, že někde v pozadí se začíná projevovat Rodgersovo druhé klidnější já. O tom může svědčit hned následující příjemná balada Ready For Love či nádherně zklidněná a za srdce beroucí píseň The Way I Choose. Vrcholem alba je pro mě skladba Bad Company, v níž Rodgers předvádí naprosto famózní pěvecký výkon. Ten refrén se mi honí v poslední době hlavou neustále, nemůžu se ho zbavit a vlastně ani nechci. A nesmím zapomenout na závěrečnou parádu Seagul. Úplně cítím, jak já jsem tím rackem, mávám křídly a letím a letím…

Je dobře, že to Paul Rodgers po rozpadu Free nezabalil. Vždyť svět by bez něj přišel o spoustu skvělé hudby a já bych dnes neměl o čem psát.

» ostatní recenze alba Bad Company - Bad Company
» popis a diskografie skupiny Bad Company


Springsteen, Bruce - Born to Run
2018-06-30

Springsteen, Bruce / Born to Run

4 stars

Tvorba amerického hudebníka Bruce Springsteena mě velice dlouho míjela. Samozřejmě jsem věděl o jeho tři hodiny trvajících koncertech, dokonce jsem v září 1988 mluvil s nadšeným a superlativy nešetřícím návštěvníkem jeho koncertu v Budapešti, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych se po jeho deskách začal pídit. Roli v tom možná hrála i ta jeho přezdívka „The Boss", která ve mně spíše vyvolávala pocity nabubřelosti a prázdného pozérství. A pověstný hřebík do rakve učinila sladkobolná píseň Streets Of Philadelphia, před níž nešlo v první polovině devadesátých let uniknout, protože zněla všude. Springsteena jsem odsunul do škatulky významný, ale z mého pohledu nezajímavý umělec.

Najednou nastala změna. Něco mi pořád říkalo, abych tomu Amíkovi dal ještě jednu šanci. A stal se zázrak. Po pár posleších jeho třetího alba Born to Run jsem byl lapen. Pravda, nestalo se tak hned, ale s přibývajícími poslechy se můj vztah k Bossově hudbě začal měnit a postupně ve mně převládl pocit, že se vlastně jedná o příjemnou a inteligentní hudbu. Hudbu, v níž není zbytečná žádná nota, je plná propracovaných aranží a z níž čiší ohromné lidství a životní nadhled.

Těmi největšími peckami jsou obě písně s motivem cesty a útěku pryč, tedy skladby Thunder Road a Born to Run. Každá z nich otvírá jednu stranu desky a zároveň vytváří mezi nimi jakési tematické pojítko. Stejně tak i závěrečné kompozice obou stran, pomalejší písně Backstreets a Jungleland, spolu vytváří pomyslnou dvojici s námětem odcizení, případně ztráty blízké osoby. S druhou jmenovanou jsem měl zpočátku trošku problém, přece jen se mi zdála příliš rozmáchlá, ale vše nahradil úžasný saxofon, který se stává nejenom důležitou dominantou této písně, ale vlastně celé desky. Tím dalším stavebním kamenem je Springsteenův zpěv, trochu humpolácký, ale hlavně upřímný. Mám dojem, že mu můžu věřit každé slovo.

Jsem rád, že jsem se k tvorbě toho chlápka v džínách a kytarou zavěšenou proklatě nízko nakonec vrátil. Stejně nadšeně budu objevovat i jeho další nahrávky, a proto si nechám pootevřená vrátka pro hodnocení dalších desek. Pro mě je paráda s názvem Born to Run za 4 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Springsteen, Bruce - Born to Run
» popis a diskografie skupiny Springsteen, Bruce


U2 - The Joshua Tree
2018-06-22

U2 / The Joshua Tree

5 stars

Irští U2 na své cestě od novovlnné kapely z počátku osmdesátých let ke stadionovým hvězdám první velikosti zanechali za sebou několik albových milníků, z nichž jedním z nejcennějších je deska s tajuplným názvem The Joshua Tree. Deska, k níž se již tři desítky let úspěšně vracím, abych při jejím poslechu objevil vždy něco nového, a kterou poté zavrhuji - vždy podle toho, jak mi sednou či nesednou mesiášské sklony zpěváka Bono Voxe.

Celá deska by se dala jednoduše nazvat „Jak Irové objevili Ameriku a co ona jim dala“. I když to druhé víme, neboť dvě ceny Grammy mluví za vše. Možná si pánové řekli, že už se nebudou nechávat svazovat pocitem, že Irsko je příliš malá země na to, aby zde mohlo vzniknout něco výjimečného a zároveň celosvětově srozumitelného. A když inspirace, tak rovnou v zemi, z jejíhož hudebního odkazu rocková hudba vlastně čerpá dodnes. K tomu přidejme pocit z nekonečného prostoru, který se sám o sobě stává jakousi metaforou osobní volnosti a svobody, a hned je jasné, že album, jemuž dala název juka krátkolistá (anglicky Joshua Tree) musí znít tak, že mám chuť sednout na motorku (tedy kdybych nějakou měl) a vydat se za oceán směrem na západ načerpat novou životní energii.

Těch jedenáct písní obsažených na desce je natolik silných, že je velice těžké vybírat nějakého osobního favorita. Hned první trojice reprezentovaná naléhavou Where the Streets Have No Name, rozvernou I Still Haven´t Found What I´m Looking For a jedním z nejkrásnějších a nejdojemnějších milostných vyznání With or Without You by obstála samostatně, taková je to hudební síla a krása. Ovšem i ty zbývající skladby tu nejsou pouze do počtu, jen bohužel stojí v ohromném stínu oné svaté trojice, se kterou je spojují jako dva úhelné stavební kameny - rozevlátý, a přitom velice jistý Bonův zpěv a invenční hra kytaristy The Edge. Osobně mám momentálně raději ty klidnější, pomalejší skladby, z nichž mám pocit, že skupina už ani dál na své cestě ke kořenům zajít nemohla. Jakoby ty vlivy irské a severoamerické hudby se spojily a vytvořily něco nového, přitom však důvěrně známého. A o tom pro mě je krásně zvonivá píseň Red Hill Mining Town a především závěrečný žalozpěv Mothers of the Disappeared.

Album The Joshua Tree mě provází již dlouho. Sice nepovažuji veškeré počiny těchto Irčanů za excelentní, ale tohle se jim skutečně povedlo. Doufám, že mě toto vydařené dílko bude těšit co nejdéle.

» ostatní recenze alba U2 - The Joshua Tree
» popis a diskografie skupiny U2


Pearl Jam - Backspacer
2018-05-19

Pearl Jam / Backspacer

4 stars

Musím se přiznat, že celý ten mohutný hudební kvas, který se k nám valil počátkem 90. let minulého století ze zámoří a jemuž se dostalo do té doby neznámé škatulky grunge, mě v podstatě minul. Ačkoliv jsem byl v té době v optimálním cílovém věku a mí známí vlnu ze Seattlu hltali v ohromných dávkách, mně ta móda kostkovaných košil a kozích bradek přišla trochu k smíchu. Děcka do té doby poslouchající Michaela Jacksona se najednou přes noc změnila na drsně se tvářící individua řešící hlubokomyslné otázky života a smrti. Kdo se vymykal, tak jim byl v podstatě k smíchu, prostě tvor, který nepochopil jejich nový a neměnný životní postoj, který jim určitě vydrží až do konce života. A ten se blíží, však jejich velký vzor, Kurt Cobain, to přece zabalil už v sedmadvaceti.

I když mně celá ta grungeová šaškárna nic neříkala, přece jenom se z té nové hudby občas něco ke mně dostalo. Přiznám se, že slavné Nevermind jsem tehdy odzíval, Soundgarden mě neoslovili a Alice v řetězech jsem se docela lekl. Ale když se mi do rukou dostala kazeta skupiny Pearl Jam s názvem Ten, pochopil jsem, že tohle je konečně ono, a byl jsem lapen. A až po jejich pátou řadovku Yield jsem se je snažil sledovat, ale pak se naše cesty rozešly.

Jenomže na konci roku 2009 vyšla deska Backspacer a já byl znovu chycen. Jistě, není to tak hitové album jako jejich debut, ani tak překvapivé jako třeba No Code, ale kdo měl Pearl Jam za dávno vyšumělou kapelu z minulého století, tak musel po čertech změnit názor. Od sympatického názvu, který odkazuje k ohlédnutí zpět, k tomu, co z Pearl Jam, neznámé lokální partičky ze severozápadu USA, učinilo ty Pearl Jam, jež zná celý svět, přes zajímavě řešený obal, až k sevřenému, přiměřeně dlouhému hudebnímu materiálu.

Od prvních tónů úvodní vypalovačky Gonna See My Friend je jasné, že se za tu dobu, co jsem skupinu nesledoval, vůbec nic nezměnilo. Ostré kytary střídající zajímavé riffy s funkčními sóly, výrazné melodie a nad tím hlas frontmana Eddieho Veddera, který jakoby neztratil nic na své síle a naléhavosti. U písní The Fixer a Johnny Guitar už nevydržím sedět a dostávám se do podobného vytržení, které jsem zažíval s jejich deskami tenkrát.

Vždy se mi u Pearl Jam líbily pomalé skladby, do nichž se Vedder svým hlasem dokázal velice procítěně položit. Zde je to nádherná skladba Just Breathe podbarvená houslovým kvartetem. Snad aby po tom zážitku hudebníci posluchače nevyplašili, tak zdánlivě jen na půl plynu vystřihnou skladbu Amongst The Waves ozdobenou parádním sólem. Následující Unthought Known se sice pomalu rozjíždí, dokonce v něm zní piáno, ale ve výsledku je to ohromný nářez střídající okamžiky klidu s přívaly bouře. A ta nastane při kousku Supersonic, v němž se skupina opět rozpomene na své začátky a hrne to do nás hlava nehlava. Ještě že je tu něžná Speed of Sound, jinak by se mi mohla rozskočit hlava. Vůbec je závěr desky Backspacer takový klidnější a na tom nic nezmění ani předposlední říznější kousek Force Of Nature, po němž přijde absolutní tečka na závěr, Vedderova pěvecká paráda The End. Akustická kytara, smyčce a nad tím hlas, který je darem od Boha.

Tato deska mě přiměla, abych si postupně začal doplňovat diskografii skupiny Pearl Jam. Přece se říká, že staré lásky nerezaví, a u hudby to platí dvojnásobně. Jenom s tím hodnocením mám trošku problém, nakonec však s úcty k počátkům jejich tvorby dám rovné 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Backspacer
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam


Boston - Boston
2018-05-06

Boston / Boston

4 stars

Vždy mi přišlo trochu divné, když si nějaká skupina za svůj název zvolila jméno města, případně státu. Představa, že se někdo bude jmenovat jako třeba Brno, mě děsí i teď. Proto je celkem jasné, že mi velmi dlouho unikala tvorba amerického projektu Boston. A informace, že jejich první album je nejprodávanějším debutem všech dob, ve mně mnoho nadšení také nevzbuzovala.

Ale jelikož posluchačský vkus se s věkem mění a přesvědčení a názory z mládí nemusí být vždy ty nejsprávnější, tak jednoho dne v mé sbírce zakotvilo právě debutní album této skupiny, nebo přesněji řečeno původně studiového projektu multiinstrumentalisty Toma Scholze. A světe div se, po prvním vložení do přehrávače se začaly dít věci.

Hned úvodní pecka More Than a Feeling je neskutečná jízda, jeden z nejlepších otvíráků, jaké jsem kdy slyšel. A v podobném duchu pokračuje celé album. Tom Scholz si většinu nástrojů nahrál sám a na výsledku je to slyšet. Ta hudba je velice soudržná a působí pocitem lehkosti a svěžesti jako třeba hned následující Peace of Mind. Nad tím vším se nese hlas vynikajícího zpěváka Brada Delpa, kterýžto se rázem stává jedním z mých vokálních hrdinů. Ve dvojskladbě Foreplay/Long Time se dočkáme v úvodní části i trochy progrese, která se jako mávnutím kouzelného proutku změní v příjemnou rockovou dupárnu. Mírně chladným mě nechává píseň s názvem Rock & Roll Band, sice se dobře poslouchá, ale také ničím neupoutá. To už mnohem lepší je skladba Smokin, zvláště ta varhanní mezihra je skvělá. Příjemnou náladu dokáže v posluchači vyvolat píseň Hitch a Ride. Ta je zpočátku klidná, místy se však mění v melodickou bouři. Především ty překrývající se sólující kytary v závěru jsou skvělé. A opět spěcháme dál, sympatická skladba Something About You nás přenese až k samému závěru tohoto alba. Tím je jediná skladba z pera zpěváka Brada Delpa, mohutným hymnickým závěrem ozdobená Let Me Take You Home Tonight.

Ne, určitě to není nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel. Každopádně je to deska, která se příjemně poslouchá a má šanci neurazit jednou za čas ani ucho náročnějšího posluchače. Ode mě má tohle staré přístavní město rovné 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Boston - Boston
» popis a diskografie skupiny Boston


Free - Highway
2018-05-01

Free / Highway

3 stars

Představte si, že máte hudební skupinu, která má nejenom slušně našlápnuto, ale konečně má i velký hit, díky němuž si vás všimnou posluchači, kteří vás do té doby přehlíželi jak zemědělec širé obilné lány, a vy místo toho, abyste ten úspěch podpořili, tak vydáte nahrávku, která je, slušně řečeno, nemastná neslaná. Jako kdyby se Black Sabbath po svém debutu zbláznili a vydali rovnou desku Never Say Die!, což by se určitě rovnalo cestě do záhuby a dneska by po nich neštěknul ani pes. Říkáte si, proč by to někdo dělal? A ejhle, průkopník se našel, jelikož to je přesně případ skupiny Free.

Jejich třetí deska Fire and Water z roku 1970 s hitem All Right Now se stala tím skutečným průlomem v jejich tvorbě a banda kolem zpěváka Paula Rodgerse se mohla stát podobnou hudební legendou jako jiné významné spolky té doby. Nestalo se tak. Bohužel někoho napadlo, že je potřeba z náhlého přívalu popularity vytřískat co nejvíc, a tak ještě v témže roce nás chlapci oblažili čtvrtou řadovkou s názvem Highway. A světe div se, úspěch se nekonal.

Přitom ta deska není zase tak špatná, jenomže kdo má čas na několikerý velice pozorný poslech? Také jí chybí podobný úderný hit jako All Right Now na předchozí desce, takže posluchač se zpočátku nemá čeho chytit. A k tomu je nutno připočíst i to, že většina materiálu zde obsaženého je spíše komornějšího rázu, zatímco vy očekáváte nadupaný hard rock. Od úvodní skladby The Highway Song až po závěrečnou tklivůstku Soon I Will Be Gone mám neodbytný pocit, že nás skupina Free snad chce tentokrát úplně uspat. Jakmile se objeví nějaký výraznější motiv, velice rychle je upozaděn. Snad si chlapci řekli, že by mohli posluchače přílišným přívalem energie polekat.

Ale i zde se najdou zajímavé skladby, chce to jenom udělat si čas a do alba se takříkajíc vposlouchat. Například píseň The Stealer se podle mě mohla stát dalším nesmrtelným hitem. Sice nemá tak úderný riff jako její slavnější předchůdce, ale to sólo, které Paul Kossoff předvádí v závěru, je velice povedené. Za vrchol desky považuji skladbu Be My Friend. Rodgersův hlas se lehce vznáší nad klavírním doprovodem, je z něho cítit bolest, smutek a kdoví co ještě. Kytara se zde drží spíše v pozadí a lehce přibarvuje celkovou atmosféru. Na druhém pólu však stojí hned následující Sunny Day, píseň z kategorie uspávače hadů. Že se jedná o rockové album mi připomene ostřejší záležitost skrývající se pod názvem Ride On A Pony. Opět to spojení hlasu a kytary je zde dokonalé. Velice vydařená záležitost. Zato poslední třetina desky mi dlouho splývala, nějak jsem ty písně nedokázal od sebe identifikovat. Nakonec se z té trojice vyloupla skladba Bodie lehce šmrncnutá stylem country. O ostatních písních platí to, co už jsem jednou zmínil. Jsou nemastné neslané a určitě by se daly použít k uspávání hadů.

Mám tvorbu skupiny Free rád, jejich poslech mi vždy zvedne náladu, ale tohle se opravdu nepovedlo. Nakonec to hudebníci vycítili sami a skupina se rozpadla. Naštěstí jen nakrátko.

» ostatní recenze alba Free - Highway
» popis a diskografie skupiny Free


Blind Faith - Blind Faith
2018-04-08

Blind Faith / Blind Faith

4 stars

Na konci roku 1968 se rozešlo famózní trio Cream. Po dvou letech a třech studiových deskách se možnosti tria údajně vyčerpaly a všichni zúčastnění si řekli, že je třeba jít vlastní cestou. Určitě v tom svou roli hrála nabubřelá ega hudebníků, ponorková nemoc a také únava ze dvou společně prožitých hektických let. Začátkem roku 1969 fanoušky ještě potěšila deska Goodbye se třemi novými skladbami, ale to už každý z aktérů řešil otázku, kudy dál.

Kytarista Eric Clapton se dává dohromady se zpěvákem a hráčem na klávesy Stevem Winwoodem známým ze skupin Spencer Davis Group a Traffic a začnou připravovat nový hudební projekt. Na bicí přiberou i přes počáteční Claptonovy námitky Gingera Bakera, s basovou kytarou se připojí Rick Grech a skupina Blind Faith je na světě. Jenomže jak rychle vznikla, tak také skončila. Možná jí nepomohla přílišná očekávání a status supergroup, kterým ji okamžitě obdařili hudební novináři, jí také zrovna nepomohl.

Každopádně po ní zůstala aspoň jedna studiová deska, která ukazuje, že tato sestava určitý potenciál měla, a je jen škoda, že jí nebylo dopřáno více času. Především spojení Clapton – Winwood bylo naladěno na podobnou vlnu a mohlo se vyvinout v něco dlouhodobějšího. Nu, nestalo se a my máme aspoň možnost si při poslechu této desky představovat, co by kdyby.

Polovina repertoáru zde obsaženého pochází z Winwoodova pera, po jednom kousku přispěli Clapton a Baker a píseň Well All Right je vypůjčena z pozůstalosti Buddy Hollyho. Úvodní Winwoodova skladba Had to Cry Today mohla být skvělým otvírákem. Nad úderným riffem se vznáší naříkavý Stevův hlas, Clapton do písně kreslí svou kytarou různé ozdoby a kudrlinky, jenomže jakmile začne jeho sólo, tak si říkám, že to už není ono. Eric jakoby se vznášel ve vlastním světě a mám dojem, že zbytek kapely jde tak trochu mimo něj. Ne hudebně, tam je všechno v pořádku, ale ta chemie známá z desek Cream tu bohužel není. Snad si spravím chuť další skladbou, melancholickou Can´t Find My Way Home. A opravdu, to prolínání akustických kytar ve spojení s jemností Winwoodova hlasu činí z této písně aspoň pro mne jeden z vrcholů alba. Následuje již zmiňovaná coververze, v níž má Winwood šanci se předvést jako hráč na klávesové nástroje, a už je tu druhý vrchol alba, Claptonova píseň Presence of The Lord. Dokonalé spojení Winwoodova hlasu, kláves a Claptonovy kytary činí z této písně posluchačskou lahůdku, k níž se rád znovu a znovu vracím. A to kytarové sólo, jež poklidnou náladu písně trošku brutálně přeruší, je prostě nádherné.

Předposlední skladba Sea of Joy začíná ostrým riffem, očekával bych pořádný nářez, ale píseň velmi rychle náladu změní a máme zde další baladu winwoodovského střihu. Místy zde zazní Bakerovo výrazné šamanské bubnování, ale poklidná atmosféra se v závěru vrací s nádherným houslovým motivem. Clapton se také drží spíše vzadu, jakoby si říkal, že by přílišné tlačení na pilu mohlo celkovému vyznění uškodit. Na závěr nás čeká nejdelší skladba na albu, Bakerova Do What You Like. Ta umožňuje se všem zúčastněným předvést v jednotlivých vstupech, které mnohdy odkazují až do tak odlehlých hudebních světů, jako je latino rock Santanovského typu. Možná už Ginger Baker pomalu přemýšlel nad svým budoucím projektem Ginger Baker´s Air Force.

A víc toho bohužel skupina Blind Faith nezvládla. V září 1969 Clapton oznámil, že o skupinu ztratil zájem, a to byl konec. Cesty hudebníků se rozešly. Jak napsal Jiří Černý, na víc jejich slepá víra nestačila.

» ostatní recenze alba Blind Faith - Blind Faith
» popis a diskografie skupiny Blind Faith


Beatles, The - Revolver
2018-03-31

Beatles, The / Revolver

5 stars

Na konci roku 1965 skupina Beatles vydala album Rubber Soul, na němž již částečně naznačila, kam se budou ubírat její kroky v nejbližší budoucnosti. Skladby jako Norwegian Wood, Nowhere Man nebo If I Needed Someone byly předzvěstí toho, že liverpoolská čtyřka opouští image rozpustilých, bezstarostných klučinů a že se ve svých písních bude zaobírat i jinými tématy než dosud. V průběhu roku 1966 vydává svůj v pořadí již sedmý dlouhohrající počin pod názvem Revolver a také oznamuje zásadní rozhodnutí, že skupina končí s živou produkcí a nadále se hodlá věnovat pouze práci v nahrávacím studiu.

Deska Revolver zaujme již svým obalem. Sice se na něm stále nacházejí obličeje čtyř hlavních protagonistů, tak jako tomu je u jeho předchůdců, ale ty jsou zde jednak v kreslené podobě, jednak na menších černobílých fotografiích. Obal navrhnul blízký přítel skupiny, hudebník a výtvarník Klaus Voormann. Jako by Beatles chtěli posluchači naznačit, že od okamžiku, kdy vytáhne desku z obalu a položí ji na talíř gramofonu, už nic nebude jako dřív.

A taky že není. Album nezvykle otevírá Harrisonova skladba Taxman s pěkně ostrou kytarou. Beatles začínají přitvrzovat, což je jenom ku prospěchu věci. Ale proč zůstávat v jedné hudební poloze? Následující Eleanor Rigby nás přenese do úplně jiných hudebních vod, v nichž se cítí jako doma „romantik“ Paul McCartney. Lehce psychedelický tón naopak skrývá okouzlující píseň I'm Only Sleeping plná zpomalených zvuků, kytar přetočených pozpátku a Lennonova jakoby ospalého zpěvu. Nádhera. Jenomže to ještě netuším, že následuje další Harrisonova skladba, indickou atmosférou nasáklá Love You To. George nám zde ukazuje, že tradiční indické nástroje jako sitár a bubínky tabla mohou být plnohodnotnými rockovými instrumenty. Přichází čas pro křehkou krásu, což zde představuje pod kůži se zarývající balada Here, There and Everywhere s velice procítěným Paulovým zpěvem. Ale abychom to s tou křehkostí nepřehnali, proto nám bubeník Ringo zapěje legrácku o žluté ponorce plnou různých divných zvuků a snad hospodského překřikování. Samotná mě tato píseň vždy trochu štvala, ale musím přiznat, že do kontextu desky Revolver parádně zapadá.

Jako sedmé v pořadí přichází Lennonovo naléhavé poselství She Said She Said, v níž zkreslená kytara zdvojuje vokální linku, čímž se celkové vyznění stává ještě důraznějším. A jako by předzvěst toho, co se začne dít za Atlantikem v příštím roce, nám Paul zapěje pohodovou skladbičku Good Day Sunshine. Opět se ozve nabroušená kytara a dravě rocková odpichovka And Your Bird Can Sing nám opět připomene, že Beatles stále zůstávají rockovou kapelou i přes všechna ta odbočení do jiných žánrů. Jako třeba hned v následující písni For No One, nádherné Paulově klavírní melodii ozvláštněné lesním rohem. Jinému by z toho vylezl kýč, tady to ale všechno sedí na svém místě tak, jak má. Následuje slušná rocková dupárna s názvem Doctor Robert. Že by se jednalo o pána, který nejenom léčí, ale dokáže předepsat různá povzbuzovadla? No, nebudu se v tom šťourat a raději spěchám dál.

Čeká nás Harrisonova skladba I Want to Tell You. Výrazný klavírní motiv, ale čekal bych zde větší podíl kytary. Nevadí, nemůže být pokaždé posvícení. Předposlední píseň Got to Get You into My Life je ozdobena dechovou sekcí, trošku to může připomínat produkci Motown Records, možná tím soulovým vyzněním, McCartney zde chvílemi hlasem připomíná Jamese Browna. Každopádně velice příjemné osvěžení před závěrečným náporem skrývajícím se pod názvem Tomorrow Never Knows. Z té prýští psychedelie plnými proudy, jednotlivé stopy se tu překrývají, blblo se tu ve velkém s pozpátku pouštěnými pásky a podobně. A když si uvědomím, že celá ta šílenost je postavena na jediném akordu, tak to tedy klobouk dolů.

Album Revolver patří do zlatého fondu světové rockové hudby. Někdo třeba namítne, že následující počin Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band je lepší, jiný vzpomene Bílé album, ale ve výsledku je to celkem jedno. Skupina Beatles zahájila touto deskou velice zajímavé a neskonale invenční období, které bohužel muselo nakonec skončit kvůli příliš rozdílným egům.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Rolling Stones, The - Beggars Banquet
2018-03-29

Rolling Stones, The / Beggars Banquet

5 stars

Je to už hodně dávno, kdy mi jedna dobrá duše v návalu opovržení a zhnusení nad tím, jakým směrem se rocková hudba vyvíjí, prozradila, že tím nejlepším albem je jednoznačně Beggars Banquet od Rolling Stones. Jistě, je to pouze názor jednotlivce, nad nímž by se dalo s úspěchem polemizovat, ale nesmíme zapomínat, že touto deskou skupina zahájila několikaletou sérii vysoce kvalitních dlouhohrajících počinů, na které může být v rámci své bohaté diskografie opravdu hrdá.

Jako by si pánové Jagger a Richards řekli dost, končíme s psychedelií a dalšími módními pokusy a vracíme se ke kořenům, k tomu, z čeho jsme vyrostli, co nás zformovalo a o čem značka Rolling Stones od začátku byla – totiž k pořádně ostrému rock and rollu vycházejícímu hodně z blues a špetky country, prostě z tradičních příměsí. Sama doba tomu nahrávala, hudba na britských ostrovech se neustále přitvrzovala a nové kapely vznikaly jako pověstné houby po dešti.

V roce 1968 byli početní příznivci valících se kamenů pozváni na hostinu žebráků, jež se však ukázala býti kulinářskou lahůdkou o deseti věru výživných chodech. I když ani předchozí desky nebyly špatné, jakoby až zde nastávaly ty pravé hudební hody, na nichž si ucho hudebního gurmána bude pochutnávat velmi dlouho. Škarohlíd namítne, že Stouni tady nic nového nevymysleli a pouze vykradli Ameriku. Jistě, to je pravda, ale udělali to s noblesou, grácií a drzostí jim vlastní, asi jako o necelých dvacet let později irští U2 na svém albu The Joshua Tree. Navíc se zde naplno projevila síla autorské dvojice Jagger – Richards, která na album dodala celkem devět kompozic. Tou desátou skladbou je povedená coververze písně Prodigal Son z pera Roberta Wilkinse.

Největším tahákem celé desky je samozřejmě neskutečná paráda schovaná pod názvem Sympathy for the Devil. Ten hypnotizující rytmus ve spojení s jedovatým Jaggerovým projevem a ostrými kytarovými výpady pana Richardse mi dlouho nedal spát. Kdyby z nich už nadosmrti žádná píseň nevypadla, tak tohle by jim určitě zajistilo nesmrtelnost a čestné místo v rockovém nebi, nebo pekle. To ať si každý přebere dle své libosti. Druhou ikonickou skladbou je ta s názvem Street Fighting Man. Ano, takhle si představuji Rolling Stones v plné síle, burcující ke změně, vždyť přece jen jsou pořád ještě šedesátá léta a Stones stále symbolizují revoltu, i když jejich přeměna ve zhýčkaná rocková božstva už silně klepe na dveře nahrávacího studia. Trochu ve stínu těchto dvou monolitů stojí parádně zařezávající Stray Cat Blues. Zapomenout nemůžu na mou velice oblíbenou píseň Jigsaw Puzzle, v níž jakoby se ta dravost patrná z jiných skladeb přeměnila v jistou naléhavost, skoro bych se nebál říct až popovou dotěrnost, což samozřejmě nemyslím nijak pejorativně.

K Jaggerovi a spol. patří blues, čehož se nám na albu Beggars Banquet dostává měrou vrchovatou. Za všechny bych jmenoval píseň Dear Doctor, která jakoby zabloudila na chladný Albion odněkud z delty řeky Mississippi. Z podobného základu vychází i přece jenom lehce ostřejší kousek s názvem Parachute Woman. Netřeba se zmiňovat, že obě tato dílka jsou ozdobena vynikající Jaggerovou harmoničkou. Dlouho jsem však nemohl přijít na chuť písni o dívce z továrny, tedy Factory Girl. Nějak mi tam neseděly ty housle a také zpěv mi přišel s prominutím trochu humpolácký. Naštěstí si vše vynahradím při závěrečné písni Salt of the Earth, jejíž až gospelové vyznění se stává důstojnou tečkou za touto vskutku povedenou hudební žranicí.

Co se dělo dál, všichni asi víme. Brian Jones, v té době prý už takřka nepoužitelný, dostává roku 1969 padáka a za pár týdnů je nalezen mrtev ve svém bazénu. Smutný, leč pochopitelný konec jedné padlé rockové hvězdy. Ostatní Stones přiberou vynikajícího kytaristu Micka Taylora a jejich spanilá jízda vesele pokračuje dál. A ač je to neskutečné, tak pokračuje i dnes, víc jak padesát let od vydání desky Beggars Banquet.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Moore, Gary - Still got the blues
2018-02-27

Moore, Gary / Still got the blues

5 stars

Je tomu již sedm let, co se do hudebního nebe odebral irský rockový a bluesový kytarista a zpěvák Gary Moore. Jeho tvorbu jsem poprvé zaregistroval během roku 1990 prostřednictvím klipu ke skladbě Still got the blues. Ta melodie mi doslova učarovala a byla jedním z hlavních spouštěčů mého dosavadního zájmu o bluesovou hudbu.

S tvorbou samotného Garyho Moora jsem se však docela dlouho míjel, pokud tedy nepočítám album Still got the blues, které jsem si poprvé pořídil na polské kazetě pochybné úrovně. Něco jsem věděl o skupině Thin Lizzy, v níž se Gary občas mihnul, a také jsem zaregistroval jednorázový projekt BBM a její excelentní pokus vyvolat ducha starých dobrých Cream. Nakonec muselo přijít to, co zákonitě přijít muselo, a já jsem si pár Moorových nahrávek pořídil do sbírky.

Na desce Still got the blues se kytarista, zpěvák a autor pěti vlastních skladeb z celkových dvanácti obklopil zajímavou sestavou spoluhráčů, z nichž tím nejzářnějším jménem je bezpochyby ex-beatle George Harrison, jehož skladba That Kind of Woman je na albu také zastoupena. Dalším výrazným hostem je černošský kytarista Albert King, který společně s hlavní personou rozpoutá bluesovou bitvu ve skladbě Oh Pretty Woman. V následujícím kousku Walking by Myself mě kromě velice ostré kytary upoutá foukací harmonika, která k bluesové hudbě neodmyslitelně patří. A pak to přijde, jedna z nejzdařilejších Moorových písní, skladba, která se urodí snad jednou za deset let. Někdo namítne, že ten hlavní motiv v písni Still got the blues může být tím neustálým opakováním až unavující, ale právě v okamžiku, kdy už i já si říkám, že je to přespříliš, něco se stane a Gary těch pár tónů rozvine takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. V tom jeho sóle je snad veškerá bolest světa. Ale to může platit i o další autorské skladbě, nádherné King of the Blues. A takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Moorova kytara je všudypřítomná a vyjadřuje takovou škálu barev, že se vždycky ptám, kde se to vtom člověku vzalo. Nelze zapomenout i na dechovou sekci, která na celé desce dodává mnoha skladbám tu správnou atmosféru a náladu.

Každé setkání s dílem Garyho Moora je pro mne malým svátkem. A i když hudební svět opustil předčasně, pro mě bude vždy jeho hudba znamenat hodně. Ale pozor, je nutné ji užívat jen se souhlasem ušního lékaře, neboť hrozí velká závislost.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Still got the blues
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Plant, Robert - Carry Fire
2018-02-07

Plant, Robert / Carry Fire

4 stars

Poslední doba mě utvrzuje v přesvědčení, že z té gardy významných a kdysi tak zajímavých a inspirativních rockerů z období sedmdesátých let nám již skutečně mnoho nezůstalo, a pokud některý z nich vydá náhodou desku s novým materiálem, tak se většinou jedná o přežvýkání a recyklaci již mnohokráte slyšeného. Je to pochopitelné, inspirační zdroje a samotná tvůrčí invence nejsou nevyčerpatelné. O to větší mám radost, když se k mým sluchovodům dostane hudba, o níž můžu říct, že sice vychází v mnohém z autorovy dřívější tvorby, ale zároveň je naprosto svébytná, originální a s ničím jiným nezaměnitelná.

To přesně splňuje poslední studiová práce zpěváka Roberta Planta, který se na desce Carry Fire opět obklopil zkušenou a mnohaletým společným koncertováním prověřenou skupinou The Sensational Space Shifters s vynikajícím kytaristou Justinem Adamsem. Ten se pro Planta stává stejně důležitým spoluhráčem, jako byl v dobách vzducholodě Jimmy Page. Jenomže doba se změnila a namísto hřmotného, valivého hard rocku je nám předkládáno něco, čemu můžeme při troše dobré vůle říkat world music.

Ano, album jakoby začíná tam, kde předchozí deska Lullaby... and the Ceaseless Roar končí. Na rozdíl od ní mám však dojem, že zde se jedná o něco přístupnější materiál, kdy mnoho skladeb posluchačsky funguje na první dobrou. To je patrné například u titulní písně Carry Fire, dalším povedeném míchání vlivů z různých kulturních oblastí. Té severní Afriky se Robert už asi nezbaví. Následující Bones of Saints okamžitě vítězí svou přímočarostí a také lehce dává vzpomenout na hit z počátku devadesátých let 29 Palms. Trošičku zahřmí během skladby New World..., v níž se oba kytaristé o něco více opřou do kytar, aby se pokusili vyvolat časy starých dobrých Led Zep. Osobně mám nejraději jemnou a tklivou parádičku s názvem Dance With You Tonight a následující kousek Carving Up the World Again…a wall and not a fence vyvolávající ve mně opět ten známý pocit Planta jako šamana při pradávném rituálu. A zapomenout samozřejmě nemůžu na jedinou nepůvodní píseň s názvem Bluebirds Over the Mountain ozdobenou hlasem zpěvačky Chrissie Hynde, jejíž zastřený alt se stává naprosto přirozeným protipólem Robertova vokálu.

Deska Carry Fire možná není tak překvapující jako předcházející počin, ale ono je to vlastně jedno. Robert Plant pokračuje ve skvělé krasojízdě a stává se jednou z hudebních jistot, k níž se budu v tomto čím dál podivnějším světě velice rád vracet.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Carry Fire
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Cream - Disraeli Gears
2018-02-04

Cream / Disraeli Gears

5 stars

V roce 1967 byla britská skupina Cream již pevně usazena na domácí scéně, její vystoupení byla vyhledávána jinými hudebníky a hudebními fajnšmekry, kteří tušili, že skupina svou prvotinou Fresh Cream ještě neřekla své poslední slovo. A jak bývalo v té době zvykem, bylo načase domácí pozici ještě potvrdit koncertováním v kolébce blues, tedy ve Spojených státech amerických. Fenomenální trio se sice nezúčastnilo průkopnického festivalu v Monterey, avšak pobyt ve státech využilo k nasávání nových hudebních, i nehudebních vlivů a především v květnu v newyorském studiu společnosti Atlantis k nahrání materiálu pro druhou desku, kterážto pod názvem Disraeli Gears spatřila světlo světa v listopadu téhož roku.

Na desce je jedenáct nezapomenutelných kousků, z nichž většina, celých devět, pochází z vlastních zdrojů. Konečně i kytarista Eric Clapton se stává plnohodnotným autorem vedle do té doby dominujícího Jacka Bruce. Zatímco debut překvapil hutným zvukem a zajímavým předvedením několika bluesových standardů, zde jakoby si skupina řekla, že se nenechá ničím a nikým omezovat. Bluesová formule se pro většinu skladeb stává pouhým východiskem a odrazištěm k novým, neprozkoumaným formám. Nad výslednou hudbou se vznáší tu lehčí, tu těžší opar onoho památného léta lásky kombinovaný s různými halucinogeny. Výsledný zvuk je ještě hutnější, což vyvolává větší pocit tvrdost. Tady se naplno ukazují možnosti hraní ve třech s patřičnou dávkou hráčské virtuozity a entuziasmu.

Je zbytečné rozebírat jednotlivé skladby, to nechám povolanějším. Od úvodní písně Strange Brew až po závěrečný tradicionál Mother's Lament se jedná o jednu hudební lahůdku a laskominku vedle druhé. Většině znalců se samozřejmě vybaví nesmrtelný hit Sunshine of Your Love, skladba, která se vzala vzorem pro mnoho následovníků z oblasti rodícího se hard rocku a na jejíž hypnotizující ústřední riff jistě přísahalo několik generací rockových kytaristů. Sám Clapton je autorem nádherné písně Tales of Brave Ulysses, v níž se svojí kytarou kouzlí velice citlivě jeden zajímavý ornament za druhým. Jack Bruce svým sametovým, lehce zastřeným hlasem dodává celé písni náznak tajemna, aby se pěvecky vyřádil v následujícím kousku SWLABR. Clapton nezůstává pozadu a postupně doslova svou kytaru rozkváká. Mou nejoblíbenější skladbou z celého alba je nádherná We're Going Wrong, pomalá táhlá píseň s vynikajícím Bruceovým zpěvem. Bubeník Baker se zde překonává, vlastně celá skladba zpočátku drží jen na bicích a basové lince. Jakmile se však Clapton do toho opře, tak celá trojice doslova rozpoutá peklo. Vidět to v tom sedmašedesátém naživo, to by byla paráda.

Cream ukázali, že i v pouhých třech lidech se dá hrát neskutečně zajímavá muzika. To dokazovali především během svých koncertů na obou stranách Atlantiku. Je věčná škoda, že ega tří vynikajících instrumentalistů a skladatelů spolu nedokázala dlouho vydržet. Ale asi věděli, proč se po dvojalbu Wheels of Fire rozešli. Možná tušili, že už to opravdu nemá cenu. Nám zůstalo alespoň několik výtečných desek, k nimž by byla škoda se občas nevrátit a nepřipomenout si doby, kdy vznikalo v hudbě mnoho zajímavého.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream


Santana - Caravanserai
2018-01-07

Santana / Caravanserai

5 stars

Rudé slunce vychází nad zatím chladnou pouští. Oáza, jediné stinné místo v budoucí výhni, se zvolna probouzí. Ještě je potřeba překontrolovat, zda je cenný náklad dostatečně zabezpečen, a karavana může opět vyrazit na svou pouť. Majestátně, jednotlivě v řadě za sebou postupují koráby pouště vpřed. Není kam spěchat. Cíl je stále v nedohlednu a cesta bude dlouhá a náročná. Hlavně nezapomenout na životně důležité zásoby vody. Mezitím slunce vystoupalo výš nad obzor, vzduch se začíná horkem tetelit. Karavanu čeká další náročný den.

Ne, nelekej se, milý čtenáři, to není začátek příběhu z Blízkého východu, pouze jsem popustil uzdu své fantazii, k čemuž mi pomohl poslech čtvrtého alba skupiny Santana s názvem Caravanserai. Stačí si poslechnout úvodní kousek Eternal Caravan of Reincarnation, ten tuto atmosféru vytváří naprosto dokonale. Zároveň posluchače připravuje na více jazzových pasáží na celém albu, což není na škodu. Pro ty, kdo očekávali opakování hudebního modelu, jakéhosi latino blues rocku z prvních tří alb, možná zklamání, avšak pro ty, kdož mají uši otevřené, se zde otvírá nové fascinující hudební dobrodružství.

Hudba obsažená na Caravanserai samozřejmě vyrůstá z dřívějších Santanových hudebních zdrojů, ale je vidět, vlastně slyšet, že inspirační kanály se rozšiřují a principál Carlos je dobře obeznámen s moderními jazzovými výboji Milese Davise a také začíná být ovlivňován jedním z tvůrců jazz rockové fúze Johnem Mc Lauglinem, s nímž nakonec také spojí síly v následujícím roce. Jinak těžko z té desítky zde předložených kompozic vybrat nějakou nejvýraznější, ona ta hudba tak nějak plyne a přelévá se z jedné skladby do druhé naprosto přirozeně a posluchač mnohdy ani nezaznamená, že už je oblažován jinou písní. I když s pojmem píseň bych zde operoval velice opatrně, těch zpívaných skladeb je tu minimum. Avšak třeba taková All the Love of the Universe s trojící Carlos Santana, James Mingo Lewis a Rico Reyes za mikrofonem se stává tím možným bonbónkem na celém albu. Nebo je jí skladba Just In Time To See The Sun s erupcí sólujících kytar? Těžko vybírat. Mým možným favoritem je instrumentálka Song of the Wind, v níž mě atmosféra a kytarové kouzlení zlehka připomíná famózní Sambu Pa Ti z alba Abraxas. A co teprve závěrečné šílenství Every Step of the Way? Zde se toho na krátké ploše odehraje tolik, že by to jiným možná vydalo na dvě celá alba a ještě by jim nějaké nápady zbyly.

Mám rád toto album. Ukazuje Santanu v trochu jiné poloze a koketujícího s různými meditativními duchovními proudy, v nichž se později jeho tvorba příliš utápí. Ale zde je zatím všechno v naprostém pořádku, hudba přirozeně plyne a stejně jako karavana ze začátku recenze hledá svou cestu, tak i ona se vydává novou, neprošlapanou stezkou. Cíl je zatím v nedohlednu.

» ostatní recenze alba Santana - Caravanserai
» popis a diskografie skupiny Santana


Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
2017-12-01

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon

5 stars

Odvrácená strana Měsíce, nehostinné místo pro život, které je ze Země nemožné sledovat, a zároveň probouzející v nás různé fantaskní představy, se stává na osmém albu skupiny Pink Floyd metaforou lidského života v moderní konzumní společnosti. Členové skupiny zde vytvořili neskutečnou koláž zvuků, které spolu s nesmírně barevnou hudbou vytváří kompaktní celek, z nějž nejde odebrat ani notu, jinak by se celá důmyslná struktura mohla rozsypat jako pověstný domeček z karet.

Celá ta nádhera je na začátku a na konci rámována tlukotem lidského srdce, což mi symbolizuje lidský život od zrození až do ukončujícího okamžiku smrti. A mezitím je posluchači předkládána přehlídka lidského hledání a tápání, různých, mnohdy nesplněných tužeb a možných závislostí, které mohou i přerůst v regulérní šílenství. Je pouze na každém z nás, aby nepodlehl těmto hrozbám a co nejlépe se popasoval s lákadly moderní doby, která na nás mohou čekat maskována například chorobným vztahem k majetku a jeho hromadění, viz píseň Money, nebo neúprosným diktátem ubíhajícího času, o čemž mohou vypovídat skladby On the run a Time.

Ale to, co činí tuto desku tak výjimečnou, je především hudba. Jakoby skupina chtěla světu sdělit, že už skončilo období hledačství a roztěkaného experimentování, které mnohdy mohlo zabředávat do samoúčelných exhibic, a nastal čas dospělosti, což s sebou přináší i mnohem dokonalejší hudební výpověď, jež se ve své komplexnosti má šanci stát jedinečným dílem. Některé pasáže připomínají ve své mohutnosti symfonie z oblasti vážné hudby. A tak jako se my dnes vracíme s obdivem k monumentálním dílům Beethovenovým, možná se naši následovníci za nějakých sto let budou v němém úžasu vracet ke skladbě The Great Gig In The Sky a říkat si, že taková nádhera snad není ani skutečná. A určitě budou mnozí jiní zažívat posluchačskou extázi podobnou té, jež mě vždy uchvátí v závěru tohoto hudebního monolitu při poslechu částí Brain Damage a Eclipse.

Doufám, že deska, jejíž obal je zdoben tajemným barevným spektrem procházejícím trojúhelníkem, nezapadne v zapomnění. Byla by to škoda, kdyby lidstvo bylo ochuzeno o nádheru sahající až někam k odvrácené straně Měsíce.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - The Wall
2017-11-12

Pink Floyd / The Wall

4 stars

Krátce po mém prvním, iniciačním setkání s dílem skupiny Pink Floyd prostřednictvím alba A Momentary Lapse of Reason mi byla předána audio kazeta s doporučením, abych si to poslechl, že nebudu litovat. Díky bůhví kolikáté kopii měla nahrávka dosti otřesný zvuk, místy více šuměla, než hrála a v klidnějších pasážích se hudba v tom šumu občas docela ztrácela, ale drápek byl zaťat a od té doby se k dvojalbu The Wall pravidelně vracím. A že je co poslouchat.

Ten příběh, který nám zde Roger Waters se svými spoluhráči prostřednictvím šestadvaceti skladeb předkládá, je dostatečně známý. Podobenství o tom, jak si každý vytváří kolem sebe pomyslnou zeď, za níž schovává své pocity, což může časem přerůst v regulérní šílenství, touhu po ovládání jiných a zrod dokonalé totality, je zde předváděno ve tvaru, jehož konečnou výslednou podobu korunovala až scénická provedení, při nichž se stavěla a poté bourala maketa zdi. Zvlášť památné je Rogerovo předvedení této show v roce 1990 v Berlíně, v místě, kde ještě před pár měsíci skutečná zeď ovlivňující životy mnoha lidí opravdu stála. Osobně vnímám tohle dílo jako varování před člověkem samým, protože na konkrétním jednom člověku může mnohdy stát osud celého lidstva. A že jsme těch totalitních „rájů“, slibujících nám zpočátku světlé zítřky, zažili za poslední sto let požehnaně.

Hudebně už po těch letech Zeď nevnímám tak intenzivně jako dřív. Přiznám se, že u některých skladeb se chvílemi i nudím, ba je dokonce nesnáším – to je případ skladby The Trial, kterou bych vždy nejraději přeskočil, ale nakonec si ji stejně se skřípěním zubů poslechnu. Stejně tak píseň Another Brick In The Wall Part 2 za ty roky, co ji slýchám z různých rádií, ztratila na své naléhavosti. Na druhé straně stojí moje osobní perly, písně Mother, Goodbye Blue Sky, Hey You, Vera, Comfortably Numb a Run Like Hell, kvůli nimž se k tomuto dílu opětovně rád vracím.

Osobně již desku The Wall nepovažuji za to nejlepší v diskografii Pink Floyd. Pokud mám hodnotit, tak hudbu dnes vidím na tři hvězdy a celkový koncept na pět. A to jsou již ve výsledku lehké počty.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Hendrix, Jimi - The Cry Of Love
2017-10-27

Hendrix, Jimi / The Cry Of Love

5 stars

Málokterou desku mám tak zarytou pod kůží jako toto posmrtné album Jimiho Hendrixe. Dle rodinné legendy jsem byl touto nahrávkou uspáván jako malé robátko a podle slov mé maminky to prý fungovalo dokonale. Jenže potom jsme se přestěhovali, gramofon jsme si nepořídili a na desku The Cry Of Love pomalu začal sedat prach.

Po letech, to už mě silně zajímala rocková hudba, jsem objevil doma desku, jejíž obal mě fascinoval. Na modrém pozadí hlava nějakého Jimiho Hendrixe zobrazená jako koruna košatého stromu. Nádhera. A to jsem ještě netušil, co za skvosty se skrývá v drážkách oné černé desky, pouze se ke mně doneslo, že se jedná o nejlepšího kytaristu všech dob. S touto informací a deskou pod paží jsem navštívil kamaráda, abych si ji u něj konečně poslechl.

Dnes se kamarádovi, který asi čekal někoho podobného Kirku Hammetovi či jiným kytarovým hrdinům druhé poloviny osmdesátých let, hluboce omlouvám. Musel to být pro něj asi šok, když se za všudypřítomného praskání začala z reprobeden valit úvodní píseň Freedom, nekompromisní hard rock ozdobený skvostným riffem. To ještě snesl, ale druhý kousek, skvostná baladička Drifting, velice křehké kouzlení s jemnými kytarovými tóny prokládané zvuky vibrafonu, ho přesvědčilo, že tato hudba je nad jeho síly. Byl ale natolik kamarád, že odešel do vedlejší místnosti a nechal mě můj poklad doposlouchat. Následovala jedna perla vedle druhé a já jsem seděl a nábožně poslouchal. Ani nevím, která z písní se mi líbila nejvíc, zda to byla velice ostrá Ezy Ryder, psychedelicky zasněná Night Bird Flying či snad wah wah pedálem ozdobená skladba Straight Ahead. Určitě nelze zapomenout na nádhernou píseň Angel, baladu, při níž bych vždy nejraději vzlétnul, taková je to síla. Až později jsem ocenil skladbu My Friend, v níž Jimi se svými spoluhráči předvádí představu dokonalého hospodského šramlu. A závěrečné blues Belly Button Window se stane dokonalou tečkou, vyvrcholením a zároveň zklidněním celé té hudební extáze.

Osobně desku The Cry Of Love řadím v Hendrixově diskografii mezi pět nejdůležitějších nahrávek (kromě první tří studiovek ještě deska Band of Gypsys) a nic na tom nezměnila ani deska First Rays of the New Rising Sun, která kromě materiálu z mnou opěvované desky obsahuje ještě dalších sedm skladeb. Pro mě je recenzovaná nahrávka jedinečná a dokonalá. Ukazuje Hendrixe v mnohem civilnější poloze než na dvojalbu Electric Ladyland, ale zároveň je to pořád on se svou dokonalou hrou a nepřebernou hudební invencí. Někdy si říkám, jak by asi zněl třeba v roce 1990, kdyby mu bylo dopřáno se ho dožít. Možná bych byl zklamaný, ale to už se nikdy nedozvím.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - The Cry Of Love
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Dire Straits - Dire Straits
2017-10-18

Dire Straits / Dire Straits

5 stars

Musela to být zajímavá doba. Druhá polovina 70. let v Británii, období hospodářské recese, z jejíhož podhoubí začala vyrůstat nová hudební estetika odmítající vše, co bylo v hudbě vytvořeno před ní, ale zároveň z toho starého mnohdy vycházející. Komplikované hudební struktury začaly být novými tvůrci víceméně odmítány a heslo „No Future“ se stalo signifikantním symbolem doby. Jednoduchost začala být ceněna před složitostí, tříminutové popěvky nových hudebních hrdinů začaly vytlačovat deseti a více minutové kompozice zavedených skupin a tvůrců, z nichž mnozí byli přirovnáváni k vymřelým dinosaurům. Vzpoura nastupující generace ve snaze urvat pro sebe co nejvíce životního prostoru měla své vzory v chuligánech ze Sex Pistols a hudebně zajímavějších The Clash.

V tomto divokém kvasu se během roku 1977 formuje první sestava nové skupiny Dire Straits a brzy se ukazuje, že její tvorba bude stát a padat se jménem kytaristy a zpěváka Marka Knopflera. Ten už má přece jenom něco za sebou, takže ho punkové šílenství nechává chladným. Pocitově spíš vychází z folkrockového naturelu Boba Dylana, s nímž ho spojuje i velice civilní zpěv. Ve svých textech se Knopfler stává pozorovatelem současných reálií, ale zatímco z mnoha tehdejších punkových kapel čiší naštvanost na svět kolem nich, Mark vše prezentuje velice civilně, mnohdy až nezúčastněně. Když se k tomu přidá jeho skvělá kytarová technika, u níž cítím, že se těmi strunami jen tak probírá, tak tu máte komplexního hudebníka schopného si napsat dostatečně silný materiál.

Eponymní debutové album spatřilo světlo světa v roce 1978 a přineslo devět velice silných kompozic, jimž vévodí ohromný hit Sultans of Swing, dokonalá ukázka toho, jak má podle Dire Straits vypadat rocková píseň. Nevím, kdy přesně jsem tuhle nádheru slyšel poprvé, ale při každém poslechu nepřestávám obdivovat všudypřítomnou Knopflerovu kytaru. Jako by na mě útočila ze všech stran, a když si říkám, že už víc není možno, překvapí mě další skvělou vyhrávkou. To neznamená, že by další skladby byly snad o něco slabší, to v žádném případě. Celá kolekce je velice vyrovnaná a od úvodní Down to the Waterline až po závěrečnou perlu s názvem Lions se nenudím. Vše plyne v poklidném tempu, které jen umocňuje sílu celého materiálu. V současné době velice oceňuji píseň In the Gallery, v níž mě to kytarové kouzlení vystřeluje až někam do nebeských výšin a asi nikdy mě neomrzí velice zpěvná Water Of Love. Ale takhle bych mohl pokračovat i u dalších písní.

Někdo může namítnout, možná i právem, proč že se tady rozplývám nad tímto albem. Přece se nejedná o žádnou progresi a většina hudebních postupů, které Knopflerovci používají, již byla slyšena v mnoha jiných, dřívějších variacích. Ano, o nic nového a převratného se sice nejedná, ale zde je nám to již známé předkládáno s ohromným vkusem a velkou mírou hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits


Black Sabbath - Born Again
2017-10-16

Black Sabbath / Born Again

4 stars

Bůh je mrtev, zrodil se ďábel! To se mi chce zvolat vždy, když poslouchám jedenáctou studiovou nahrávku skupiny Black Sabbath nazvanou Born Again. Tím bohem je samozřejmě míněn vzrůstem malý zpěvák velkého hlasu Ronnie James Dio, a tím ďáblem neméně vynikající frontman Ian Gillan, který ho po dvou deskách za mikrofonem hard rockové legendy nahradil.

Ale je to ještě hard rock? Pokud se někdy o partě kytaristy Iommiho mluví jako o zakladatelích heavy metalu, tak zde je to naplněno beze zbytku. Skupina zde předvádí na svou dobu místy velice nabroušený sound, za který by se později nemusela stydět ani skupina Ministry či Trent Reznor se svými Nine Inch Nails. Iommi zde zapomněl na své kořeny a posunuje svou hudbu za hranice neslyšeného a pro mnohé z fanoušků v té době také těžce stravitelného. V tom mu zdárně sekundují staří známí Bill Ward a Geezer Butler společně s Ianem Gillanem, jehož hlas je zde chvílemi k nepoznání ostrý, až mám dojem, že přichází z hlubin samotného pekla.

Od úvodní skladby Trashed je cítit, že se nudit nebudeme. Gillan okamžitě dává zapomenout na své předchůdce a nastoluje jasné pravidlo, dle něhož je jediným pánem on, a ty, posluchači, buď na tuto hru přistup, nebo si najdi k poslechu něco klidnějšího. Ale jelikož jsi vydržel, můžeš se vydat na výlet k magickému Stonehenge, do hlubin dávnověku, z něhož tě vyvede až skladba Disturbing the Priest, jedna z těch, kterou byste u zpěvákovy domovské kapely těžko hledali. Gillanův zpěv zde má chvílemi až jedovatý nádech a lehce mě při něm mrazí. Poté se propadneme do temnoty, v níž nalezneme úžasnou skladbu Zero the Hero, jednu z těch, při jejichž poslechu zůstanete v němém úžasu stát a hlavou vám poběží, že tohle snad není ani možné. Od začátku až do konce nevíte, co obdivovat dřív. Zda zpěv, Tonyho kytary nebo celkovou potemnělou atmosféru. A to sólo, to se přímo zadírá pod kůži a nutí posluchače si tu parádu pustit okamžitě ještě jednou. Ale my spěcháme dál, čeká nás svižná Digital Bitch, po níž přijde další vrchol alba, titulní skladba Born Again oplývající tajemnou náladou a ukazující Gillana ve vrcholné formě. Kapela se nikam nežene, jakoby jen zlehka zpěvákovi přihrávala a čekala, co předvede. V závěru to ale kytara nevydrží a přidá se nádherným sólem. A jízda pokračuje, přichází kousek s názvem Hot Line a nezadržitelně nás přivádí k samotnému závěru, písni Keep it Warm, která jenom potvrzuje, že spojení Black Sabbath s Ianem Gillanem není jenom kuriozitkou na jeden poslech, jak jsem si bohužel donedávna myslel.

A co bylo dál? Jakmile deska opustila peklo a zamířila k fanouškům, tak bubeník Ward opět odešel ze skupiny. Gillan si ještě stihl zničit hlasivky během turné s Black Sabbath, aby poté podlehl vábení jménem Deep Purple. Pro Black Sabbath škoda, že tato sestava nepokračovala dál. Ale takový už je muzikantský život.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter
2017-10-03

Plant, Robert / & Jimmy Page - No Quarter

4 stars

V roce 1994 se mnohým fanouškům částečně splnil sen, který je pronásledoval od smrti Johna Bonhama. Hlas a kytara legendárních Led Zeppelin se po dlouhých čtrnácti letech sešli ke společné spolupráci, jež nebyla pouhým jednorázovým setkáním zasloužilých rockerů a přinesla nahrávku, na níž byl resuscitován materiál dostatečně známý ze slavného období, akorát dostal nový kabátek, který některým z písní vyloženě slušel.

Jimmy Page po nepříliš vydařených osmdesátých letech napnul své síly k opečovávání odkazu své nejslavnější skupiny a v roce 1993 si střihnul velice zdařilé album s dalším vynikajícím zpěvákem Davidem Coverdalem. Robert Plant se v témže roce dostal na tehdejší vrchol své sólové tvorby deskou Fate of Nations, na níž začal pošilhávat po nedozírných lánech world music. Staronová dvojice se obklopila hráči na různé, u Led Zeppelin většinou nezvyklé nástroje, hudebníky z Egypta a Maroka a to vše obalila do smyčcového, leč nijak podbízivého hávu.

K těm deseti zeppelinovským klasikám přibyly čtyři nové skladby, které jsou ve svém soundu zřetelně ovlivněné horkými písky a dalekými obzory severní Afriky. Především píseň City Don't Cry je pro mě plnohodnotným hitem, v němž hráči na různé bubínky, tabla a kdovíco ještě vytváří atmosféru horkého dne v ruinách mnoha písečnými bouřemi ošlehaného města. Podobný náboj dostávají i mnohé z těch již známých skladeb a některé z nich se dokonce zprvu mění k nepoznání. Hned úvodní, původně svižný hard rock Nobody's Fault But Mine z alba Presence zde prochází neuvěřitelnou metamorfózou, z níž naštěstí vychází píseň vítězně a nestává se parodií na sebe samu. Použití skladeb Thank You, Since I've Been Loving You a Gallows Pole se na podobném projektu jeví jako logické, avšak mám dojem, že síly původních verzí nedosahují. To neznamená, že by byly špatné. Trošku se při poslechu ztrácím v tajemné No Quarter, tak nějak kolem prošumí a je pryč. Zkrácení skoro o polovinu jí evidentně neprospělo. Povedla se nová verze nádherné The Battle of Evermore, v níž se podařilo zachovat tu křehkost a jiskřivost originálu. Vrcholem je poslední nahrávka a tou je legendární Kashmir, jemuž se zde daří vyvolávat v posluchači představu tajemného orientu snad ještě více, než se tomu děje na albu Physical Graffiti. K tomu všemu si připočtěte jako bonus velice zklidněný projev Roberta Planta, který se zde snaží vyhýbat přehnaně expresivním polohám, a máte před sebou poměrně zdařilý projekt.

Page s Plantem o čtyři roky později vydali další společné album Walking into Clarksdale obsahující pouze nový materiál. Na víc však už jejich síly nestačily a dvojice se rozchází a vydává vlastními cestami. Ty se znovu sejdou na památném koncertě v londýnské O2 Aréně, na němž pánové i s Johnem Paulem Jonesem a „mladým Bonzem“ na chvíli vyvolají ducha starých Led Zeppelin. Asi už opravdu naposledy.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Deep Purple - Made in Japan
2017-09-17

Deep Purple / Made in Japan

5 stars

Zašel jsem k lékaři. Důvod? Nic mě nebavilo, netěšilo, cítil jsem se zbytečným a naprosto prázdným. Lékař mě vyslechl, změřil mi tlak, odebral tělní tekutiny a řekl, abych si přišel za dva dny pro výsledky. Odcházel jsem s pocitem, že to jsem si příliš nepomohl a že jsem tam vůbec neměl chodit. Ale za dva dny jsem přesto opět stepoval před ordinací a čekal, až si budu moci vyslechnout svůj ortel. Pan doktor dlouho nic neříkal, hleděl do papírů a občas divně zakroutil hlavou. Pak něco napsal na papírek a ten mi podal se slovy, že jsem zdravý.

Vypotácel jsem se z ordinace, mlhu před očima, a papírek zastrčil do kapsy. K pocitu naprosté zbytečnosti ještě přibyla představa toho, jak mě nikdo nemá rád a nikomu na mě nezáleží. Doma jsem seděl a hleděl do zdi. Večer jsem si naštěstí vzpomněl, že mi lékař něco napsal. Začal jsem hledat po kapsách, až jsem konečně ten papírek našel. Byl lehce pokrčený, tak jsem ho dlaní ruky uhladil a začal číst. Nevěřil jsem svým očím, neboť tam bylo napsáno následující:

Jste naprosto zdráv. Přestaňte myslet na hlouposti a poslechněte si od Deep Purple jejich desku Made in Japan. Pomůže vám to.

Jako by ten dobrý muž tušil, že se tato nahrávka nachází v mé sbírce. Okamžitě jsem ji našel a cédéčko vložil do přehrávače. A potom?

Potom už mi nic nechybělo.

A teď vážně. Že je záznam japonských koncertů ze srpna 1972 považován za jeden z nejlepších živáků všech dob, tak to mi bylo vždy jasné. Ale že ta hudba má i léčivou sílu a dokáže zlepšovat náladu, to jsem pochopil až po té příhodě s lékařem. Ta energie valící se z reproduktorů dokáže posluchače doslova nabít pozitivnem a novou chutí k životu. Je fajn, že existují nahrávky, které tyhle divy dokáží.

P. S. Nutno užívat střídmě, hrozí těžká závislost.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Made in Japan
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Dire Straits - Brothers In Arms
2017-08-22

Dire Straits / Brothers In Arms

4 stars

Nikdo mi nevymluví, že většina z nás si svůj hudební vkus tříbí mezi 10. a 20. rokem věku. V té době začíná mladý člověk být schopný vymanit se z hudby, která je mu podsouvána jinými, a začíná, tu dříve, tu později, pátrat v nepřeberných hudebních možnostech po tom, co bude jeho oušku posluchačsky vyhovovat. A jelikož si svůj posluchačský úsudek teprve utváří, tak mnoho hudby, kterou je v té době schopen akceptovat a vnímat jako to nejlepší, se pro něj v pozdějším věku stává záhadou a začne si říkat, proč vlastně všechny ty Madonny a Jacksony vůbec někdy pustil přes práh svého pokoje.

Avšak to, co z tohoto hledačského období přetrvá u posluchače v oblibě, stojí skutečně za to. A nevadí, že se k některým skupinám z té doby vracím takříkajíc jednou za uherský rok. O to víc si potom jejich hudební poselství vychutnávám. To je i případ partičky sdružené kolem kytaristy Marka Knopflera, britské skupiny Dire Straits. Tu jsem prostřednictvím alba Brothers In Arms náhodou objevil asi v mých patnácti letech a do dnešní doby na ni nedám dopustit.

Na desce nám skupina předkládá svůj inteligentní rock vycházející místy z blues a country a opentlený nádhernou Knopflerovou kytarou. Někdo může podotknout, že písně Money for Nothing a především Walk of Life trošku zavánějí popovým odérem, ale zbytek alba tento pocit dokáže úspěšně zažehnat. Od čtvrté skladby Your Latest Trick ozdobené nádherným saxofonovým sólem až po závěrečný opus Brothers in Arms se jedná o přehlídku náladotvorného kytarového kouzlení plného tak jemných tónů a odstínů, že se z té krásy až tají dech.

Dnes z tvorby skupiny Dire Straits preferuji spíše desku Love Over Gold, ano, především kvůli přenádherné Telegraph Road, ale na její o tři roky mladší sestřičku také nedám dopustit. Pokud má nějaká hudba z osmdesátých let přežít, tak o tehdejší tvorbu Marka Knopflera si starosti nedělám.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Brothers In Arms
» popis a diskografie skupiny Dire Straits


UFO - Phenomenon
2017-08-11

UFO / Phenomenon

4 stars

Zkratka UFO znamená v češtině neidentifikovatelný létající objekt. Nebudu tady rozvíjet konspirační teorie o tom, zda létající talíře existují, či nikoli. O to mi nejde. Pouze se pokusím o lehkou parafrázi onoho významu. Skupina UFO byla pro mě dlouho takovým neidentifikovatelným rockovým objektem, o němž jsem něco mlhavě tušil (znalost skladby Doctor Doctor), ale k podrobnějšímu průzkumu jsem se dlouho nemohl odhodlat.

První dvě studiová alba jsem pominul a vrhnul se až na éru s německým kytaristou Michaelem Schenkerem. Ten se poprvé hráčsky a skladatelsky podílí na třetím albu Phenomenon a přeměňuje do té doby spíše space rockovou partičku kolem zpěváka Phila Mogga v říznou hardrockovou úderku s jasným a přímým tahem na branku. Jeho jméno také najdeme podepsáno pod osmi z deseti skladeb uvedených na desce, přičemž jedna z nich, Built For Comfort, je coververzí Willieho Dixona.

Na albu Phenomenon je hudba s ohromným nábojem, která si nehraje na žádné velké umění a posluchače od začátku drží v napětí, s jakým že riffem či sólem skupina v další skladbě překvapí. A že je co poslouchat. Od prvních tónů úvodní přímočaré Oh My se nudit nebudeme. Skupina na nás hrne jeden riff za druhým a fenomenální germánský ostrostřelec je prokládá skvělými sóly a vyhrávkami. Z jeho hry cítím mladickou invenci, zápal a radost. Stačí si poslechnout instrumentální pasáž v hitovce Rock Bottom, abych měl jasno, že tuhle kapelu můžu. Ale ještě víc se mi líbí následující píseň Too Young To No, druhá z těch, pod nimiž není Schenker podepsaný. To ale neznamená, že by jeho vklad nebyl patrný. Charakteristický jasný zvuk jeho kytary, která zde v podstatě po celou dobu sóluje, mě nenechává chladným. A když začne instrumentálka Lipstick Traces, tak to už blahem přímo pochrochtávám, vlním se do rytmu a říkám si, proč jsem nemohl takovou krásu objevit už dřív.

Jediné, co bych desce Phenomenon vytkl, je kupodivu zpěv Philla Mogga. V pomalejších kouscích mu nemám co vyknout, ale v těch svižnějších se mi zdá, že občas až příliš tlačí na pilu, čímž se z jeho hlasu vytrácí lehkost. Ale to je pouze a jenom můj problém.

» ostatní recenze alba UFO - Phenomenon
» popis a diskografie skupiny UFO


Audioslave - Audioslave
2017-08-08

Audioslave / Audioslave

5 stars

Skupinu Soundgarden jsem nikdy nijak zvlášť neposlouchal, z velké grungeové čtyřky mám nejraději Pearl Jam. Stejně tak mě minula tvorba uskupení Rage Against The Machine. Ovšem spojení zpěváka Chrise Cornella a instrumentální části druhé vzpomínané skupiny, tedy kytaristy Toma Morella a rytmické úderky ve složení Tim Commerford a Brad Wilk pod názvem Audioslave mě nenechalo chladným. A když se navíc ve spojitosti s prvním singlem Cochise začalo objevovat přirovnání ke slavné skladbě Whole Lotta Love, tak bylo jasné, že desku musím zařadit do sbírky.

Těch čtrnáct skladeb, které obsahuje eponymní debutové album, je přehlídkou moderního hard rocku ozdobeného výrazným hlasem Chrise Cornella, jednoho z nejvýraznějších rockových zpěváků své generace. Cornellův hlas zde chvílemi bouří, chvílemi pláče, zní naštvaně, aby vzápětí dokázal až mazlivě pohladit. Tom Morello kolem staví nápadité riffy, vyhrávky a sóla, avšak ty zde nejsou samoúčelné, ale vytvářejí mohutnou zvukovou stěnu, jež před sebou žene a drtí vše, co se jí postaví do cesty jako v případě již zmiňované úvodní skladby Cochise. Pohromadě to drží sehraná rytmika s cromagnonským bubeníkem Wilkem. Ne zbůhdarma si ho strašáci Black Sabbath pozvali na nahrávání své poslední dlouhohrající desky.

Celá nahrávka je velice soudržná a těžko vybírat ty nejsilnější kousky. Líbí se mi burácivá Gasoline i následující What You Are, v níž je patrný onen hlasový kontrast, tedy na jedné straně něžnost, na druhé straně totální „nasranost“ na celý svět. Hitovka Like A Stone se sice tváří jako posluchačsky vstřícná rádiovka s chytlavým refrénem, ale stačí si přečíst překlad textu, který je plný odkazů na samotu a smrt, aby si vnímavý posluchač uvědomil, že démoni, se kterými Cornell neúspěšně zápolil, byli dlouhodobějšího charakteru. Osobně mám raději ty klidnější skladby, v nichž může vyniknout naléhavost ve zpěvákově hlase, například píseň Shadow On The Sun se zajímavou kytarovou vyhrávkou, nebo následující I Am The Highway evokující v americké kultuře již tolikrát zobrazené téma cesty. Ducha starých Black Sabbath ve mně vyvolává skladba Bring 'Em Back Alive s hromovým burácením v refrénu a lehce upištěným sólem.

I zbytek alba stojí za poslech, ale chce to trochu času. Zpočátku se mi některé skladby zdály podobné, leč po pár posleších si všechno sedlo. Lehkou výtku mám pouze k délce alba, přece jenom je pro soustředěný poslech lepší tři čtvrtě hodina. Jenomže co vyhodit? Cornell a spol. ode mne dostanou 4.5 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Audioslave - Audioslave
» popis a diskografie skupiny Audioslave


Deep Purple - Infinite
2017-07-20

Deep Purple / Infinite

4 stars

Loď Infinite prodírající se nekonečnou ledovou tříští a hledající nějaký záchytný bod veze posádku pěti zkušených polárníků. Je to jejich čtvrtá společná výprava, avšak každému z nich je jasné, že to může být zároveň výprava poslední. Posádka je však natolik zkušená, a tak si nikdo případné ztroskotání nepřipouští.

Ta pětice hrdinů už má sice něco za sebou, ale to neznamená, že by nějak podcenila přípravu celé výpravy. To v žádném případě. Dobře ví, že v drsných arktických krajinách jim nebude nic odpuštěno. Halí se do teplých kožešin a v teple udržují také své, pro polární badatele tak důležité přístroje. A i když svůj dávný mladický zápal a nasazení většinou nahrazují léty nabytými zkušenostmi, přece jenom mohou překvapit.

Z jejich zvrásněných tváří ošlehaných mrazivými větry a vodami ledového oceánu můžeme číst neskutečné odhodlání ke splnění vytčeného úkolu. To oni jsou těmi objeviteli, kteří naleznou několik diamantů, jimiž se ještě pokusí ozdobit svou úctyhodnou sbírku. Ne všechny z nalezených drahokamů jsou té nejvyšší ryzosti, ale to není tím hlavním. Tím je radost a pocit z nového, společně prožitého dobrodružství. Ale nám, obdivovatelům vystavených pokladů, je jasné, že těmi nejzářivějšími diamanty jsou ty s názvy All I've Got Is You, Birds of Prey a především démant nejjasnější a největší, The Surprising.

Nezbývá než doufat, že se tato odvážná pětka ještě někdy odhodlá k nové objevitelské výpravě a svou sbírku rozšíří o další zajímavé poklady. Bravo, hrdinové, jen tak dál.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Plant, Robert - Band Of Joy
2017-07-17

Plant, Robert / Band Of Joy

4 stars

Sólová tvorba Roberta Planta je dosti zajímavá a začíná mě bavit se s ní seznamovat. Je to skoro dobrodružství a chvíle velkého napětí, když před prvním poslechem desky si představuji, jaká asi bude a čím mě zpěvák překvapí. Pravda, u pěvce takového jména bychom spíše očekávali, že jeho tvorba bude vycházet více ze zažitých postupů a stane se pouhým skanzenem domovské skupiny a pravidelným oprašováním zašlé slávy. To by ovšem nemohl být Plant se svým invenčním přístupem k nové tvorbě a „neúctou“ ke své dřívější produkci. Zároveň si ale uvědomuje své kořeny, a proto v roce 2010 oprášil název skupiny, v níž působil před svým nástupem do Led Zeppelin, a pod hlavičkou Band of Joy vydal svou další sólovku.

Mezi dvanácti písněmi, které zde Plant se svými kumpány předkládá k poslechu, je pouze Central Two-O-Nine podepsaná jménem fenomenálního zpěváka společně s jeho tehdejším kytaristou Buddy Millerem. Zbytek jsou coververze jiných autorů a úpravy dvou tradicionálů. A právě ty mi připadají nejzajímavější, ať už se jedná o rozvernou Cindy, I'll Marry You One Day, v níž mu pěvecky vypomáhá Patty Griffin, a především o tklivou, až bolestně naléhavou píseň Satan Your Kingdom Must Come Down. Z dalšího materiálu mě zaujal hned úvodní kousek Angel Dance, původně z dílny skupiny Los Lobos. Za zmínku ještě stojí pomalá Silver Rider a svižná You Can't Buy My Love. To ovšem neznamená, že by ostatní písně byly neposlouchatelné, to určitě ne. Jenom se na mě z reproduktorů line taková pohoda, že si říkám, jestli to není chvíli až moc. Všudypřítomná bendža a mandolíny jsou lehce přiostřovány zvukem elektrické kytary, dokonce mám dojem, že nahrávka snad vznikla o několik desetiletí dříve. A možná to byl záměr. Pouze závěrečná píseň Even This Shall Pass Away svým aranžmá lehce upomíná na Planta nasávajícího do svého projevu i moderní trendy.

Podobný model si Plant vyzkoušel již o osm let dříve na albu Dreamland. Tam se ale jednalo o úpravy mnohem více profláklého materiálu. Jinak tuhle desku vnímám podobně s albem Raising Sand jako příjemné odbočení z Plantovy hudební cesty zahájené deskou Mighty ReArranger a pokračující na nahrávce Lullaby... and the Ceaseless Roar. Za mě velmi silné 3,5 hvězdy.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Band Of Joy
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Deep Purple - The Battle Rages on...
2017-06-30

Deep Purple / The Battle Rages on...

3 stars

V létě roku 1993 se ke mně donesla informace, že pánové Blackmore a Gillan opět zakopali válečné sekery, společně vykouřili dýmku míru a pod hlavičkou Deep Purple vypustili do světa další, již čtrnácté album této hardrockové legendy. A když se k tomu přidala zpráva o následném turné, jehož zastávkou bude i Praha, rázem jsem se cítil jako v sedmém nebi.

Pravda, zpočátku jsem k nahrávce přistupoval ostražitě, stín Slaves & Masters byl přece jenom ještě blízko. Dokáží ti dva věčně rozhádaní kohouti vyprodukovat smysluplný materiál hodný nést jméno Deep Purple? Začíná nová zářivá etapa, která ukáže všem pochybovačům, že tvůrčí duch slavné sestavy Mark II stále dokáže překvapovat nadprůměrnou hudbou? Je snad drak vyobrazený na obálce desky příslibem svěžích hudebních zážitků? Na první otázku lze odpovědět kladně, u té prostřední, nejzásadnější, ovšem očekávání zůstala nenaplněna. A ty svěží hudební zážitky zůstaly v půli cesty.

Na albu The Battle Rages on... se nachází deset skladeb, jejichž úroveň je značně kolísavá. Po úvodním stejnojmenném otvíráku si ještě říkám, že je to opravdu dobré, že nás čeká další Perfect Strangers, jenže následující Lick It Up mé nadšení mírně srazí. Tuctová skladba. Naštěstí mi náladu pozvedne nejdelší skladba na albu, nádherná Anya, která se sice snaží vyvolávat ducha nesmrtelného opusu Child in Time, ale nekopíruje a chce být především svébytným originálem. Z dalších kousků na desce bych ještě vyzdvihnul trojici Time To Kill, vynikající Ramshackle Man a A Twist In The Tale, v níž si pánové hrají trošku na metal. Závěr alba je nevýrazný až na předposlední kousek Solitaire.

Velká očekávání z návratu slavné sestavy brzy pominula, kohouti se opět pohádali, načež Ritchie Blackmore roztrhal japonské vízum a na konci evropské části turné k této desce skupinu definitivně opustil. Na krátkou dobu ho nahradil Joe Satriani, aby se objevil nový výrazný člen – Steve Morse. Ale to už je jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The Battle Rages on...
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Vanilla Fudge - Vanilla Fudge
2017-06-22

Vanilla Fudge / Vanilla Fudge

5 stars

Hammondy drtící svým zvukem vše, co jim stojí v cestě. Tak tohle mě napadlo, když jsem konečně slyšel první desku Američanů Vanilla Fudge. Do té doby jsem znal pouze jejich předělávku hitu vokální dívčí skupiny Supremes You Keep Me Hangin' On, silně zpomalenou oproti originálu. A hlavně informace, že bez této partičky by hard rock vzoru Deep Purple či Uriah Heep vypadal a zněl asi jinak, mě nenechávala chladnou. Nehledě na to, že pánové Kluka a Váně ze skupiny Progres je neustále uvádějí jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů.

Těch sedm kompozic obsažených na této eponymní desce je nahráno podle následujícího hesla: „Když je něco rychlé a svižné, tak to zpomalme, jakmile je něco už pomalé, tak to zpomalme ještě víc, možná až na únosnou mez.“ Navíc se jedná o coververze velice známých hitů, ale mnohdy překopaných k nepoznání. Zvláště s poslední skladbou Eleanor Rigby jsem měl trošičku problém, protože jsem zpočátku nemohl původní melodii v tom masivním varhanním oparu nalézt. Přímočarost originálu je ta tam, totéž se děje i druhému zástupci z tvorby Beatles, písni Ticket to Ride. Skladba People Get Ready je ozdobena až kostelně znějícími vícehlasy, které jen podtrhují naléhavost v hlase zpěváka a klávesáka Marka Steina. Dlouho jsem si myslel, že ten chlápek má černou pleť, tak je jeho hlas výrazný. Když k tomu připočteme přesnou a výbušnou rytmiku pánů Bogerta a Appice a místy až hardrockově ostrou kytaru Vince Martella, máme pohromadě předchůdce všech těch opusů z rodu July Morning a Child in Time.

Psychedelie a hardrocková břitkost zde vytvořila hudební koktejl, bez něhož by možná některé kapely zněly jinak. Vanilla Fudge ukázali cestu a rocková hudba jim vděčí za mnohé. A nyní také chápu, kde vzal Joe Cocker za pár měsíců inspiraci.

» ostatní recenze alba Vanilla Fudge - Vanilla Fudge
» popis a diskografie skupiny Vanilla Fudge


Wishbone Ash - Argus
2017-06-18

Wishbone Ash / Argus

5 stars

Tajemná postava bojovníka na obalu desky Argus nutí k otázkám. Kdo to je? Je to onen bájný pastýř, stooký obr Argus, nebo se jedná o starořeckého bojovníka, hoplítu, čekajícího na svou falangu. A co hudba ukrytá uvnitř, bude také podobně tajuplná? Nezbývá, než se konečně do této zvláštní desky zaposlouchat.

Skupina Wishbone Ash zde předkládá sedm kompozic, které vyvolávají představu dávných hrdinských časů, z nichž je slyšet řinčení bronzových a železných mečů o pevné štíty a svištění šípů prorážejících vzduch nad válečnou plání. Oba kytaroví hrdinové, tedy Andy Powell a Ted Turner, zde předvádějí nádherné šarvátky, ze kterých vycházejí vítězně oba dva, a elegantně si předávají jednotlivé sólové party. Navíc si společně s baskytaristou Martinem Turnerem rozdělili jednotlivé pěvecké výstupy, což vyvolává místy představu vokálního kouzlení v éře hippies. Pouze skladba Leaf and Stream je ozdobena jediným hlasem, a to právě Martinovým.

Hudba zde předkládaná také vzbuzuje různé otázky. Je to skutečně hard rock? Pomalejší pasáže místa připomínají poblouznění folk rockem, jindy dokonalé prolínání dvou sólových kytar vyvolává představu jisté progrese v rámci žánru (je vidět, kde ti různí Judas Priest a Iron Maiden brali později inspiraci). Nebudu zde pitvat jednotlivé skladby, natolik je deska tematicky a hudebně sevřená a soudržná. Pouze vyzdvihnu úvodní opus Time Was, který se z počátečního folkového kouzlení mávnutím meče stane velice dravou štikou v této zajímavé rockové řece. V následující Sometime World se blýskne basovým sólem Martin Turner, přičemž obě kytary obalují tuto výraznou basovou linku ozdobnými ornamenty a kudrlinkami. A takto bych mohl pokračovat dále. Hrdinské představy ve mně nejvíc vyvolává předposlední kompozice Warrior zvolna přecházející do nádherné skladby Throw Down The Sword ozdobené vynikajícím sólem Andyho Powella.

Přiznám se, že album jsem neznal, ale pod vlivem kladných ohlasů zde na progboardu jsem si desku pořídil a nelituji. Skvost. A v tom je hudba nádherná, neboť je pořád co objevovat.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Argus
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
2017-06-09

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath

5 stars

Pátou desku birminghamských strašáků považuji za úplný vrchol jejich tvorby. Kapela je stále ještě soudržná a veškeré problémy jsou v nedohlednu. Jejich nezaměnitelný, charakteristický zvuk je desku od desky vycizelovanější, aniž by se ztrácela temná podstata většiny skladeb. Sice je to pořád ten valivý sabbathovský hard rock, ale osobně cítím z desky Sabbath Bloody Sabbath větší propracovanost, což je patrné především ve větší proaranžovanosti jednotlivých kousků. Také angažování klávesového mága Ricka Wakemana se ukázalo jako šťastná volba, neboť výsledný tvar získal na větší barevnosti.

Základní stavební atributy zůstávají stejné. Výrazné Iommiho kytarové riffy jako v případě titulní skladby, která celé album otevírá, jsou střídány jemnějšími pasážemi, v nichž tolik vynikne krása jednotlivých melodií. Navíc to několikeré střídání tempa udržuje po celou dobu posluchače v pozornosti. Jedna z nejlepších skladeb temného křídla rockové hudby. Následující kousek A National Acrobat se valí líně vpřed jako temná řeka Styx, převozníkovou loďkou do podsvětí se tu ovšem stává nosný kytarový riff, kolem něhož rytmická úderka postupně rozpoutá peklo a v závěru se klidná zátočina změní v dravou bystřinu. Ozzyho zpěv nezpěv napětí v celé skladbě ještě stupňuje. Je nutno zklidnit, odpočinout unaveným sluchovodům, a proto se z hlubin podsvětí vynoří instrumentální skvost Fluff. Jen zavřít oči a nechat se navěky unášet tou krásou. To nám ale nebude dopřáno. Jako by si pekelník Iommi řekl, že příliš poklidu může spíše uškodit, tak okamžitě nasazuje další ryčný kousek s tajemným názvem Sabbra Cadabra. A opět se střídají tempa, vrství se kytary, basa duní, společně s bicími žene píseň vpřed a nad tím vším poletuje Ozzyho hlas. Wakemanův přínos je zde patrný, jeho hra dodává celé skladbě další posluchačský rozměr.

Druhá strana začne neméně výživným kouskem Killing Yourself to Live se skvostnými kytarami ve střední části. To se musí slyšet. Následuje velice potemnělá, atmosférou divného neklidu načichlá skladba Who are You?. Zde použité syntezátory vyvolávají pocit všudypřítomného zmaru, který je ještě umocněn několikanásobným opakováním základní otázky z názvu písně. Asi to musel být pro fanoušky v tom třiasedmdesátém docela šok. Z toho je ale poměrně rychle dostane sedmá skladba s názvem Looking for Today. Silná melodie je tu podbarvována v refrénu akustickou kytarou a dokonce i flétnou. Tento svižný kvapík představuje skupinu v nové, rozvernější poloze přístupnější dokonce i širšímu publiku. Tečku za tímto skvělým albem udělá píseň Spiral Architect, jež se z akustického začátku převalí v další hromobití ozdobené silnou melodií zabalenou do smyčcového hávu. Nádhera.

Co říct závěrem o desce Sabbath Bloody Sabbath? Skupina nahrála kolekci osmi silných a velice pestrých skladeb, kterými sice mohla některé fandy nemile překvapit, ale vývoj a čas jí daly za pravdu, že toto byl krok správným směrem. Black Sabbath se dostali na svůj hudební Olymp.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


U2 - Zooropa
2017-05-24

U2 / Zooropa

3 stars

V roce 1991 irská skupina U2 překvapila svět nahrávkou Achtung Baby. Sice chvíli trvalo, než jsem ji vstřebal a pochopil, ale nakonec se zařadila po bok majstrštyků The Unforgettable Fire a The Joshua Tree a stala se mou třetí nejoblíbenější deskou těchto Irčanů.

Dva roky poté vychází další studiový počin pod názvem Zooropa. Parta kolem charismatického zpěváka Bono Voxe, který čím dál víc v té době podléhá mesiášským sklonům, se rozhodla pokračovat v hudební cestě vyznačené předcházející nahrávkou. A tady je kámen úrazu. Deska se sice opět hemží podivnými zvuky evokujícími tehdejší výboje na taneční scéně, ale oproti jejímu předchůdci jí chybí to nejdůležitější – silné nosné melodie, bez nichž se dosud nahrávky U2 neobešly. Chvílemi dokonce mám pocit jistého zmaru a přešlapování na jednom místě za cenu vyrábění dalších a pro rockovou kapelu nezvyklých zvuků.

Přitom deska začne celkem slibně. Z počáteční zvukové mlhy se vynoří titulní píseň Zooropa postavená na silném kytarovém riffu a ozdobená skvělým vokálem. Jenomže hned následující kousek Babyface svou vtíravostí a kolovrátkovitostí srazí mé nadšení na zem a já se začínám bát, co ještě přijde. Kytarista The Edge si zazpíval, vlastně spíše zarecitoval kousek Numb. Nad poměrně ostrým kytarovým podkladem a jednotvárnou recitací poletuje Bonův hlas připomínající místy známého barokního kastráta Farinelliho. Skladba Lemon konečně disponuje jakžtakž silnou melodií, ale i zde se nemohu zbavit pocitu jistého zbytečného natahování hlavního motivu, což může vést až ke ztrátě pozornosti. Méně je někdy více.

Nejvíc se mi asi líbí následující Stay (Faraway, So Close !), která má sice ohromný popový náboj, ale je zde ke slyšení konečně kytara tolik typická pro dřívější U2. Bohužel hned se skladbou Daddy´s Gonna Pay for Your Crashed Car spadneme na úplné dno, vlastně na taneční párty někde na ostrově Ibiza. Hůř už být nemůže. Pomalu se škrábeme vzhůru pomocí skladby Some Days Are Better Than Others vystavěné na silné basové lince. Kytara zde místy příjemně zvoní, ale celé je to bohužel obaleno dalším hlukovým balastem. Písně The First Time a Dirty Day patří do kategorie uspávač hadů. Bono se snaží, především ve druhé jmenované se mi jeho hlas líbí, ale ve výsledku cítím opakování již použitých postupů. Ze židle mě trošku zvedne až poslední kousek The Wanderer, ale to spíš pro pěveckou účast country legendy Johnyho Cashe.

Deskou Zooropa pro mě přestala kapela U2 být zajímavou. Netvrdím, že je to úplně špatná nahrávka, pár světlých momentů se tu najde, ale výsledek moc přesvědčivý není. Půměrná deska, průměrné hodnocení – 2,5*.

» ostatní recenze alba U2 - Zooropa
» popis a diskografie skupiny U2


Deep Purple - Slaves & Masters
2017-04-19

Deep Purple / Slaves & Masters

3 stars

Když se zamýšlím nad změnami na postu zpěváka u Deep Purple, vždy di říkám, že po příchodu výrazného hlasu skupina okamžitě vyrukovala s nahrávkou nadprůměrných kvalit. Objeví se Gillan a za chvíli je venku deska In Rock, vystřídá ho Coverdale s Hughesem a ti posluchače nažhaví parádní deskou Burn, znovu se objeví Gillan a na světě je báječná deska Perfect Strangers. A pak přijde Joe Lynn Turner, najednou je všechno jinak a světlo světa spatří nemastné neslané album Slaves & Masters.

Ta deska určitě není úplně špatná, jenom jaksi nesplnila očekávání do ní vkládaná. Úvodní otvírák King of Dreams celkem ujde, má i docela tajemnou atmosféru, ale na druhou stranu je již tady patrné, že se budeme pěvecky držet spíše při zemi. Následující The Cut Runs Deep se snaží být jakýmsi rychlým kvapíkem, avšak svou kolovrátkovitostí mě velice brzy začne unavovat. Mnohem lepší je třetí skladba Fire In The Basement, v níž poprvé beru zpěv páně Turnera na milost a docela si tento svižný kousek s povedenou Ritchieho kytarou užívám.

V pomalejším tempu se nese skladba Truth Hurts, opět pěvecky zdařilá záležitost, akorát mám dojem, jakoby se spíš hodila na alba Rainbow. Blackmore zde předvádí své typické sólo a celkově se jedná o kousek, který neurazí. Závěr už si dokonce užívám. Píseň Breakfast In Bed se mi vždy líbila pro svou skočnou atmosféru a zajímavý riff v refrénu. Po ní následuje sladkobolná balada Love Conquers All, v níž je toho cukrkandlu přespříliš. V té době bylo povinností mít na desce nějaký ten „oplodňováček“, takže se na této vlně svezli i Deep Purple.

Následuje píseň Fortuneteller, v níž zpěvák podává jeden z těch lepších výkonů. Refrén jakoby pocitově odkazoval někam k Perfect Strangers. Osmý kousek Too Much Is Not Enough s dotěrnými fanfárami jako od Europe naštěstí svižně proletí mými oušky a máme tu závěr. Ten obstará skladba Wicked Ways, jedna z těch, které patří mezi ty poslouchatelnější. Blackmore zde vyšívá pro něj typické vyhrávky a píseň letí kupředu jako dobře vystřelený šíp.

Jak tedy zhodnotit desku, od níž se čekalo zahájení nové báječné etapy Deep Purple, leč skutečnost byla jiná? Deska je průměrná a takové je i moje hodnocení – 2.5*.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Slaves & Masters
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Led Zeppelin - Coda
2017-04-01

Led Zeppelin / Coda

4 stars

Vzducholoď již dva roky odpočívala pevně ukotvená v hangáru, když světlo světa spatřila nová deska s logem Led Zeppelin. Ne, nelekej se, milý čtenáři, přeživší členové neporušili své slovo, že jako Led Zeppelin již nebudou dále pokračovat, to jenom kytarista Jimmy Page prohrabal své šuplíky a sestavil desku z dosud nevydaného materiálu. Celé to skryl pod název Coda a vrhnul na trh v listopadu roku 1982.

Na desce se nachází osm do té doby nevydaných nahrávek, z nichž I Can't Quit You Baby je pouze pozdější verzí Dixonova blues obsaženého již na památném debutu. První dvě skladby pocházejí z roku 1970, přičemž druhá z nich, folkrocková Poor Tom by se určitě neztratila na třetím albu. Do období příprav desky Houses Of The Holy nás zanese skladba Walter's Walk. Osobně si ji dokáži představit v sousedství takových pecek jako jsou The Song Remains The Same nebo Over The Hills and Far Away.

Druhá strana desky se nese převážně v duchu příprav alba In Through the Out Door. Hned příjemnou dupárnu Ozone Baby bych si dovedl na tomto albu představit místo některých tam obsažených písní. Následuje lehce taneční záležitost Darlene, díky Jonesovu klavíru posunutá až někam k boogie. Page do toho vyšívá pro něj typická sólíčka. Jó, takhle kdyby hrál na posledním albu, vůbec bych se nezlobil. Vůbec je z nahrávky cítit ducha starých Led Zeppelin, ačkoli vznikala již v době jistého rozkladu. Možná je to důkaz, že skupina nikdy nenatočila nic úplně stupidního, za co by se mohla stydět. O dva roky starší Bonhamova bubenická exhibice Bonzo's Montreux mě však vůbec neoslovuje, přece jenom stojí ve stínu slavnějšího Moby Dicka. Občas se přistihnu, že některé zvuky v této skladbě mi celkem vadí. Ovšem náladu a sluchovody si spravím poslechem závěrečného kousku Wearing and Tearing, parádního hardrockového kousku s výtečným nosným riffem. Jako by to měla být připomínka toho, co na Led Zeppelin miliony fanoušků obdivovaly, obdivují a myslím, že i v budoucnu budou obdivovat.

Slýchám názory, že po smrti Johna Bonhama už žádná deska raději neměla vyjít. Ale přiznejme si, kdyby se ten materiál neobjevil na desce Coda, tak by se objevil na pozdějších reedicích, které následovaly po výběrovce Remasters. Mně se deska s drobnými výhradami líbí, a i když jsem si ji pořídil v rámci kompletace až jako poslední, nedám na ni dopustit a pravidelně se k ní vracím.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Coda
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Harrison, George - George Harrison,Jeff Lynne,Bob Dylan,Tom Petty,Roy Orbison - Traveling wilburys 1
2017-03-30

Harrison, George / George Harrison,Jeff Lynne,Bob Dylan,Tom Petty,Roy Orbison - Traveling wilburys 1

5 stars

První deska cestujících Wilburyů byla jistým zjevením na hudební scéně. Kdo by taky čekal, že se v jednom hudebním projektu sejdou taková jména jako George Harrison, Bob Dylan a Roy Orbison. Tuto zajímavou partičku dal dohromady Jeff Lynne, cestou přibrali Toma Pettyho a mohlo se vyrazit na báječnou jízdu plnou ozvěn amerického rock ´n´ rollu, připomínek Beatles a příjemného písničkářství.

Na desce se nachází deset sympatických písniček, které si nehrají na žádné velké umění, a právě v tom je jejich velká síla. Všech pět zúčastněných legend zde dokazuje, že nahrávka vznikala v naprosto přátelské atmosféře. Žádný z výrazných hlasů nevyčnívá, nedere se příliš do popředí, každý přináší pro celkové vyznění dané písně to nejlepší, ale zároveň se nikdo nesnaží exhibovat.

Hned úvodní kousek Handle with care funguje automaticky na první poslech. Postupně se v něm představí všechny výrazné hlasy, jež nás budou okouzlovat necelých čtyřicet minut až po závěrečnou pecku End of the line. Mezi tím si postupně rozeberou v ostatních písních sólové party. Asi bych momentálně ještě vyzdvihl skladbu Congratulations se sympatickým skřehotáním Boba Dylana, Orbisonem zpívanou náladovku Not alone any more (to ša – la - la zpívané ve sborech je kouzelné) a předposlední pecku Tweeter and the monkey man.

Možná Traweling Wilburys neposlouchám příliš často, někdy si na ně třeba dva roky nevzpomenu, ale šáhnu po nich vždy, když si potřebuji spravit náladu a duši pošramocenou dnešním hektickým způsobem života.

» ostatní recenze alba Harrison, George - George Harrison,Jeff Lynne,Bob Dylan,Tom Petty,Roy Orbison - Traveling wilburys 1
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
2017-03-13

Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík

5 stars

Rodící se česká rocková scéna se v šedesátých letech minulého století mohla pyšnit několika výraznými hlasy, které se staly pro hudební scénu té doby charakteristickými a přímo signifikantními. Stačí se podívat na dvě významné skupiny té doby, tedy Flamengo a The Matadors. V nich se objevily persony jako Viktor Sodoma, Karel Kahovec, Petr Novák a Vladimír Mišík. Zatímco první dva víceméně semlela doba a Novák se snažil s tu menšími, tu většími potížemi pokračovat ve své tvorbě, Mišík vstoupil do nové dekády jako člen nejslavnější sestavy Flamenga z období Kuřete v hodinkách. Zde se setkává s tvorbou básníka Josefa Kainara a s poezií jako takovou.

V roce 1976 Vladimíru Mišíkovi obklopenému skupinou Etc… vychází první sólové album. Zpěvák na prahu třicítky sestavil velice silnou kolekci devíti písní, z nichž mnohé za tu dobu již vlastně zlidověly. To platí především o písni STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA, zhudebněném Kainarovu textu o ztrátě bezstarostného dětství a veškerých mladistvých iluzí. A vůbec texty na albu jsou tím, co předkládaný materiál povyšuje nad tehdejší běžnou produkci, mnohdy plytkou a obsahově prázdnou. Z Kainarovy tvorby se ještě dostalo na báseň o milencích, kteří se milovali, jen když se měli rádi. Mišík dodal bluesovou melodii a píseň OBELISK se pro mě stává tím nejsilnějším kouskem na desce. Hynek Žalčík dodal text k hudebně nejkomplikovanější skladbě BIOGRAF a silně meditativní písni - aspoň tak to vnímám - SYN DAIDALŮV. Mišík jako jediný autor hudby otextoval rozvernou píseň JEDNOHUBKY a také nejtvrdší skladbu na albu, velice výživnou a výrazným zpěvem ozdobenou píseň BAZAREM PROMĚN.

Hudebně se jedná o značně různorodý materiál, ať už se jedná o hard rock, folk rock, blues, někdy až s mírnými přesahy do country. Zpěvák se ukazuje v té nejlepší formě a dokazuje, že po těch jedenácti letech na scéně neztratil nic ze svého charismatu, pouze přidal do odstínu a barvy svého hlasu prožité zkušenosti. Když se navíc ještě obklopil spoluhráči, s nimiž si rozuměl jak po hudební, tak po lidské stránce, nemohlo nevzniknout dílo výjimečných kvalit, k němuž se budu vždy rád vracet.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Deep Purple - The House of Blue Light
2017-03-09

Deep Purple / The House of Blue Light

3 stars

Návrat skupiny Deep Purple na hudební scénu v roce 1984 přinesl skvělé album Perfect Strangers, ale také otázky, zda na tento silný materiál dokáží hudebníci navázat a jak dlouho vedle sebe vydrží potížisté Gillan a Blackmore. Navíc hudební scéna se změnila a starým hardrockovým velikánům vyrostla zdatná konkurence v podobě mnoha metalových spolků na obou stranách Atlantiku. To vše se zákonitě muselo projevit na dalším albu, které pod názvem The House of Blue Light spatřilo světlo světa v roce 1987.

Výše zmíněné oázky se ukázaly jako oprávněně - deska byla přijata se značnými rozpaky. Osobně si myslím, že problém vznikl ve snaze kapely být příliš současná a metalová. Jenomže nevznikla ani metalová, ani tradiční hardrocková nahrávka - výsledkem byl jakýsi kočkopes, který není tím známým párplovským hard rockem a už vůbec ne heavy metalem. Dům modrého světla má sice krásný název a myslím, že i obal se povedl, ale obsahově to není až tak úplně ono.

Největší problém vidím u kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož kytara zde není v mých uších tím kouzelným nástrojem, na jaký jsem zvyklý z předchozích nahrávek Deep Purple a Rainbow. Vadí mi především v některých skladbách značná absence typických Ritchieho vyhrávek a sólíček plných bublavých zvuků, na něž jsem si v jeho podání zvykl. Druhým (a obecnějším) problémem je to, že se zde nepodařilo kapele napsat tak silný materiál, jako na předchozí nahrávce.

První tři kousky kolem mě tak nějak prošumí, přičemž skladba Call of The Wild se mi vůbec nezamlouvá. Při jejím poslechu si říkám, že takhle se snad rádiovým stanicím Deep Purple podbízet nemuseli. Větší pozornost si získá až následující píseň Mad Dog, u níž mám v refrénu dojem, že se skupina trošku přibližuje k dřívější tvorbě. U páté písně Black And White dokonce vrním blahem poté, co v úvodu zazní konečně foukací harmonika. Bohužel hned Hard Lovin' Woman mé nadšení opět srazí, až si začínám říkat, zda má cenu poslouchat ještě dál - ale neodolám a dočkám se perly v podobě nádherné skladby The Spanish Archer. Zde se mi konečně dostává toho, co jsem zatím postrádal, a to jsou ony kytarové vyhrávky a skvostná sóla. Mám dojem, jakoby Ritchieho kytara byla všude. Když se k tomu přidá skvělý Gillanův zpěv, tak se rázem ocitám v ráji. Stejný pocit u mě vydrží i u následující pecky Strangeways, předposlední rozverné Mitzi Dupree a závěrečné vypalovačky Dead Or Alive.

Vím, že vztahy v kapele byly napjaté a nakonec vyvrcholily již druhým Gillanovým odchodem ze skupiny. To ale neznamená, že bych měl být při hodnocení nějak mírný. I s přihlédnutím za obal uděluji 3,5*.

» ostatní recenze alba Deep Purple - The House of Blue Light
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
2017-03-06

Wilson, Steven / The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)

5 stars

Tak jsem neodolal a po přívalu kladných ohlasů na třetí sólové album Stevena Wilsona jsem si, podotýkám, že víceméně naslepo, pořídil tuto zvláštní desku. Tvorba jeho domovské kapely Porcupine Tree mě vlastně minula, a tak jsem k Wilsonovi přistupoval jako k posluchačsky naprosto neznámé personě.

A jaké tedy je album o krkavci, který nechtěl zpívat? Především velice sevřené, senzitivní a nebojím se říct až drsně melancholické. Wilson nás vpouští do svého vnitřního světa plného smutku a depresí. Jeho hudba má vlastnost v posluchači vyvolat celou řadu nálad, mezi nimiž převládají tak silné smuténky, až samotný poslech chvílemi doslova bolí. Na druhou stranu veškeré tyto deprese jsou zabaleny do natolik podmanivého hudebního hávu, že i když si po každém poslechu říkám, že tohle už si raději pouštět nebudu, tak stejně neodolám a znovu se ponořím do onoho zvláštního mixu melancholie a úžasného muzicírování. Především úvodní skladba Luminol má neskutečnou sílu a schopnost vás posadit hluboko do křesla a cítit se před tou krásou malým, až nepatrným. Podobným dojmem na mě působí i další skladby přesahující deset minut, tedy The Holy Drinker a přenádherná kompozice The Watchmaker.

Samozřejmě se tato deska nedá poslouchat kdykoliv, člověk musí mít náladu a být připraven naladit se na Stevenovu strunku. Každopádně těch šest kompozic mi otevřelo bránu do nového hudebního světa. Někdo může namítnout, že tohle všechno už tady dávno bylo, ale zde je nám to předkládáno s ohromnou mírou vkusu a hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
2017-02-24

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version)

5 stars

Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k rockové opeře Jesus Christ Superstar poměrně brzy. Byla 80. léta minulého století, mně bylo čtrnáct let a právě jsem začínal koketovat s hudbou. Doma se naštěstí nacházelo několik kazet s nahrávkami Beatles a především dvě kazety s tajemným názvem Jesus Christ Superstar. Dlouho jsem si říkal, co se na nich asi skrývá. Nakonec jsem neodolal, vlastně zvítězila zvědavost, a vložil jsem jednu z nich do našeho rodinného pokladu, silně šumícího kazeťáku značky Panasonic. A to jsem neměl dělat. Okamžitě jsem byl lapen a biblický příběh posledních sedmi dnů Ježíše Nazaretského valící se z reproduktoru mě doslova uchvátil.

Nyní již samozřejmě vím, že hudba, která mi doslova učarovala tak, že jsem ji musel poslouchat pořád dokola, je z pera skladatele Andrew Lloyd Webbera a jedná se o dílo mimořádných kvalit. Časem jsem si pořídil tuto původní verzi z roku 1970, kterou považuji oproti verzi filmové za trochu syrovější a také z hlediska pěveckých výkonů zdařilejší.

Především představitelé obou hlavních postav, tedy Ian Gillan v roli Ježíše Krista a Murray Head, jenž nazpíval part Jidáše Iškariotského, zde předvedli úžasné výkony. Stačí si poslechnout Jidášovu úvodní píseň Heaven on Their Minds a je jasné, že máme co do činění s hudebním dílem vpravdě kultovním. Ian Gillan, který byl čerstvou posilou skupiny Deep Purple, patřil v té době k těm nejzajímavějším pěvcům na rockové scéně a vtiskl své postavě tu patřičnou dávku uvěřitelnosti a rockové živočišnosti, čímž story stará téměř dva tisíce let získala nový netušený rozměr. Jeho výkon v písni Gethsemane (I Only Want to Say) je z těch, u nichž mi vždy spadne čelist a já si jenom nevěřícně říkám, že víc snad už není ani možné.

Ovšem ani jeho protivníci Pilát Pontský v podání Barryho Dennena a velekněz Kaifáš Victora Broxe tu nejsou jenom do počtu. Dennenovi se podařilo do své postavy vtisknout dilema člověka, který je, asi proti své vůli, vtažen do špinavé politické hry, v níž nakonec musí rozhodnout ve prospěch těch, kdo jej do ní dohnali. Brox jako nejvyšší velekněz sice pochopitelně hájí jen své zájmy a zájmy židovského náboženství, zároveň však svým basem vzbuzuje vskutku ďábelské představy, což svým vysokým, chvílemi až nepříjemným hlasem navíc potvrzuje postava kněze Annáše v podání Briana Keithe. Stačí si poslechnout árii Damned for All Time/Blood Money, v níž oba dva přesvědčují Jidáše ke zradě. Není divu, že ten tak soustředěnému nátlaku nakonec podlehne.

A zapomenout také nesmím na zpěvačku Yvonne Ellimanovou, která své Máří Magdaleně vtiskla neskutečnou něhu, o čemž svědčí nádherná píseň I Don't Know How to Love Him. Zpočátku jsem měl snad problém s výstupem krále Heroda, který mi přišel jako příliš kabaretní a biblické téma trošku znevažující, ale postupem času jsem pochopil, že takové odlehčení celému dílu spíše prospívá.

Rocková opera Jesus Christ Superstar mě provází podstatnou částí mého života a doufám, že ještě dlouho bude. A nebudu daleko od pravdy, když napíši, že svým významem se může rovnat operám Mozartovým a Janáčkovým, případně Gershwinovu dílu Porgy and Bess nebo Bernsteinově West Side story.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS


Cream - Fresh Cream
2017-02-18

Cream / Fresh Cream

4 stars

Anglické slovo cream má v českém jazyce mimo jiné významy smetana a výkvět. Lepší název si trojice hudebníků, která se v roce 1966 rozhodla vyzkoušet své hudební umění a možnosti souhry v triu, vybrat nemohla. Tou nejprovařenější personou byl sice kytarista Eric Clapton, ošlehaný působením v kultovních The Yardbirds a v Mayallových Bluesbreakers, ale ani bubeník Ginger Baker a hráč na basovou kytaru a foukací harmoniku Jack Bruce nepatřili na londýnské hudební scéně mezi neznámá jména, a to především díky svému působení ve skupině Graham Bond Organization. Troufám si tvrdit, že právě díky tomuto setkání Eric Clapton pomalu opouští svůj dosavadní bluesový purismus a vydává se na cestu fúze různých stylů.

Jejich debutové album, které spatřilo světlo světa v prosinci 1966, je směsicí přejatých bluesových čísel, z nichž vyčnívá Dixonova skladba Spoonful, a několika vlastních skladeb v čele s I Feel Free, skladbou, která prostě musí u posluchače fungovat na první dobrou, i kdyby nechtěla. Jako hlavní autor se zde představuje basista Bruce, který nabízí mimo jiné písně N.S.U. a Dreaming. Clapton sice autorsky přišel zatím nazmar, ale jeho kytara v bluesových číslech typu Spoonful nebo Rollin' and Tumblin' je společně s harmonikou Jacka Bruce jedním z hlavních stavebních kamenů. Asi mou nejoblíbenější skladbou je předělávka blues z pera Skipa Jamese I´m So Glad, jež mne svou hravostí a naléhavostí nutí zvolat: „Ano, to je ono. Výborně, Cream!“ V závěru se svou troškou do mlýna přijde i ryšavý satanáš Baker s bubenickým sólem ve vlastní skladbě Toad, i když tady si říkám, že živá verze na dvojalbu Wheels of Fire je ještě lepší.

Možná mám smůlu, že jsem se k této desce dostal až po seznámení s jejími následovnicemi, které považuji za o chlup zdařilejší, proto se ve svém hodnocení budu držet při zemi. U mě za 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Cream - Fresh Cream
» popis a diskografie skupiny Cream


Who, The - Who's Next
2017-02-18

Who, The / Who's Next

5 stars

Na přelomu 60. a 70. let se objevilo na britských ostrovech velké množství nových rockových skupin, které se snažily svou tvorbu posunovat k větší tvrdosti hudebního výrazu, nebo začaly hledat nové výrazové prostředky inspirované postupy vážné hudby, případně spojovaly obojí přístup. Již zavedeným hudebním formacím nezbývalo, než se s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnat. Některé svou tvorbou zůstaly hluboko v šesté dekádě, jiné nezůstaly k novým vlivům a trendům hluché a slepé a vydaly se vstříc novým hudebním dobrodružstvím.

Jednou z takových formací, jež získaly značné renomé v 60. letech, byli angličtí The Who. Ti se z hřmotných rozbíječů kytar stali v roce 1969 respektovanými tvůrci rockové opery Tommy a vyhledávanou koncertní atrakcí prvních velkých hudebních festivalů. Hlavní tvůrce jejich hudby, kytarista Pete Townshend, měl v hlavě představu dalšího komponovaného dvojalba a koncertního programu Lifehouse, avšak nová deska, která se objevila koncem léta 1971 na pultech hudebních obchodů, dostala název Who's Next a obsahovala z připravovaného projektu pouze devět skladeb. Ovšem ty stojí za to.

Skupina zde předvádí naprosto vyrovnaný výkon, který vnucuje posluchači myšlenku, že pokud existuje nějaký hudební ráj, tak to v něm může vypadat právě takto. Townshend se svými hudebními pobratimy se nesnaží kopírovat nové skupiny typu Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath, přesto za nimi nezůstávají v tvrdosti výrazu příliš pozadu, pouze na to jdou jinak. Především je to dáno využitím na tu dobu v rockovém mainstreamu nezvyklých syntezátorů, které se pro vekou část materiálu předloženého na albu stávají důležitým stavebním kamenem. Do toho si představme dokonalé melodie, jež jsou hnány kupředu bezchybným rytmickým tandemem John Entwistle a Keith Moon a ozdobeny pěveckým projevem Rogera Daltreyho, který jako zkušený rockový harcovník přesně ví, kdy má být ve výrazu drsný, a kdy zase naopak andělsky něžný.

Co říci k samotným skladbám? Na desce jsou samozřejmě tři známé kompozice, Baba O'Riley s notoricky známým začátkem a nádherným houslovým vstupem v závěru, balada Behind Blue Eyes s prostřední pasáží připomínající orgie démonů a závěrečný monument Won't Get Fooled Again, což je moje zhmotněná představa toho, jak by měl vypadat rock pro poučené, zkušené posluchače. Ani ostatní písně nezůstávají za zmíněnou trojicí pozadu, ať už se jedná o hard rockovou Bargain, příjemnou záležitost My Wife či baladu Gettin' in Tune postavenou na silném klavírním motivu.

Na albu Who's Next skupina dosáhla svého tvůrčího vrcholu a stala se jedním z důležitých pilířů vývoje rockové hudby. Když se k tomu navíc přidala pódiová prezentace ukazující zpěváka Daltreyho jako rockového boha s vlající hřívou a odhalenou hrudí, tak bylo jasné, že se skupinou The Who se bude muset vážně počítat i nové dekádě.

» ostatní recenze alba Who, The - Who's Next
» popis a diskografie skupiny Who, The


Rolling Stones, The - Blue & Lonesome
2017-01-28

Rolling Stones, The / Blue & Lonesome

4 stars

Přiznám se, že už jsem nečekal, že skupina Rolling Stones ještě vydá desku, vždyť poslední studiový počin A Bigger Bang spatřil světlo světa již v roce 2005. Po velkolepých oslavách 50. výročí vzniku skupiny to spíš vypadalo, že kapele bude stačit dožívat jen ze své slávy. Jistě, Jagger a spol. svůj významný podíl rockové hudbě předali již v prvních dvou desetiletích své dlouhé existence, a teď by mohli z pozice rockových ikon pozorovat snažení svých mnohem mladších následovníků, ale určitě tady zapracovala touha dokázat, že stále ještě neřekli své poslední slovo.

Na desce Blue & Lonesome je mi sympatických několik věcí, především to, že nahrávka vznikla během pouhých tří dnů. Také se mi líbí vybraný hudební materiál. Někoho možná zklamalo, že se nejedná o původní stounovské skladby. Mně to nevadí, dokonce si myslím, že po všech těch žánrových kotrmelcích a nasávání všemožných hudebních vlivů musel zákonitě přijít návrat k tomu, z čeho pánové vyšli, a tím je blues. A to Rolling Stones vždy uměli interpretovat na výbornou.

Hudba obsažená na desce vrací posluchače někam do dávných dob, v nichž se chicagské blues stalo jedním ze zdrojů, z nichž kvasilo to úžasné hudební podhoubí počátku 60. let. Pánové přistupují k vybraným skladbám s pokorou, ale na druhou stranu s přehledem zkušených mazáků, kteří již nikomu nepotřebují nic dokazovat. A když zjistí, že shodou náhod natáčí ve stejném studiu nový materiál sám Eric Clapton, druhdy jeden z hlavních věrozvěstů bluesové hudby v Anglii, tak slovo dá slovo a o zajímavého hosta ve dvou písních je postaráno.

Samotná hudba je velice příjemná a ve mně, fanouškovi mnohem mladšímu než nejmladší člen skupiny, vyvolává pocit, že takhle nějak to mohlo vypadat v počátcích jejich hudebního snažení. Těžko vyzdvihovat nějakou ze dvanácti písní, ale určitě jisté kouzlo pro mě má titulní kousek Blue And Lonesome a samozřejmě Dixonovo I Can't Quit You Baby, a to nejen pro spojitost s mými oblíbenými Led Zeppelin. A vysloveně si užívám táhlá blues All Of Your Love a Little Rain.

Problém je, jak desku ohodnotit. Příjemně se poslouchá, neobsahuje žádný rušivý prvek, ale přesto ve svém hodnocení zůstanu před branami absolutoria. Vyšší hodnocení si nechám na novou desku s původním materiálem. Snad se ještě dočkám.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Blue & Lonesome
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Joplin, Janis - Janis Joplin With  Big Brother And The Holding Company  ‎– Live At Winterland '68
2016-10-01

Joplin, Janis / Janis Joplin With Big Brother And The Holding Company ‎– Live At Winterland '68

4 stars

V dubnu roku 1968 se Janis Joplin se skupinou Big Brother And Holding Company na dva večery urvala z nahrávání jejich druhé desky a společně vystoupili ve Winterlandu v San Franciscu. Zde předvedli repertoár z debutové desky a zároveň představili některé písně, jež se měly stát ozdobou následujícího počinu. V roce 1998 vyšel záznam obou vystoupení, který ukazuje, jak v té době asi vypadala pódiová prezentace těchto představitelů hudební scény východního pobřeží.

Na desce je třináct skladeb, přičemž píseň Down On Me zazní dvakrát. Záznam zachycuje syrovou, neučesanou podobu skupiny Big Brother And The Holding Company a jejich pěvecké hvězdy. Pouze hodně ostré kytary, basa, bicí a hlas připomínající v rychlých kouscích typu Piece Of My Heart a Down On Me cirkulárku, která nekompromisně řeže vše, co jí stojí v cestě, v pomalejších kouscích typu Summertime nebo Farewell Song vyvolává v mé hlavě představu absolutní nádhery. Nejlepší písní, která zazněla ve Winterlandu, je podle mě parádní verze Ball And Chain, v níž kytara a hlas se stávají nástroji stejné kvality a zároveň spolu vedou dialog. Nevím, zda hlas se zde podobá zvuku elektrické kytary, nebo je to naopak, ale ono je to vlastně jedno. To se musí především slyšet.

Jenom lituji, že zde nezaznělo moje oblíbené „želví blues“, ale asi nemůžu chtít všechno.

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Janis Joplin With Big Brother And The Holding Company ‎– Live At Winterland '68
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


Jethro Tull - Songs From The Wood
2016-09-02

Jethro Tull / Songs From The Wood

5 stars

Album Písně z lesa konečně ukazuje Jethro Tull v té jejich nejpřirozenější poloze. Zapomeňme na blues rock, na přílišnou artrockovou komplikovanost a vyrazme do přírody, na místa, kde se to hemží elfy, skřítky a kouzly všeho druhu. Občas kolem proběhne veselá zbojnická cháska ze Sherwoodu, což není na škodu, neboť středověké inspirace patří k Ianu Andersonovi stejně neodmyslitelně jako toulec plný šípů a dlouhý luk k Robinu Hoodovi.

Od úvodního skvostu Songs From The Wood až po závěrečnou píseň Fire At Midnight se jedná o album plné silných a neotřelých melodií vycházející tu více, tu méně z keltských motivů. Jenomže to by nesměli být Jethro Tull, aby výsledný tvar místy neobalili i varhanním kabátem a nedodali tomu všemu mírně pompézní barokní atmosféru, což je patrné především v písni Hunting Girl a předposlední rozsáhlé kompozici Pibroch (Cap In Hand). Ale nelekej se, milý posluchači, pořád jsou to ti Andersonovi Jethro Tull, jak je známe. Atributy známé z dřívější tvorby zůstaly, a kdyby se opomnělo na příčnou flétnu, byla by to snad svatokrádež. K tomu však se připojují zvuky různých zvonců, kteréžto jenom zdůrazňují pohodovost celé nahrávky. V mé oblíbené skladbě Velvet Green na začátku zazní zvuky cembala, což jen podtrhuje hravost celé písně. Samozřejmě nemůžu zapomenout na milovanou skladbu The Whistler, již jsem slyšel v dobách gymnaziálních studií v rámci soutěže Anglická píseň v podání starších studentů. Tenkrát jsem o Jethro Tull neměl ponětí, ale už tenkrát mě velice zaujala její „irská“ skočnost a rozvernost.

Album Songs From The Wood je pro mě vskutku posledním vynikajícím albem, které vytvořila parta kolem Iana Andersona. Počínaje následujícím Heavy Horses mi na ostatních nahrávkách vždy něco chybí, nebo přebývá, což je vždy na škodu věci.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Songs From The Wood
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jefferson Airplane - Volunteers
2016-08-22

Jefferson Airplane / Volunteers

5 stars

Jedni z nejvýznamnějších hudebních představitelů sanfranciské hippie scény, skupina Jefferson Airplane, na svém albu Volunteers opět představují svou typickou směsici různých stylů a originálních hudebních postupů. Kromě základního sextetu se na vzniku alba podílelo i několik hostů, například Stephen Stills a David Crosby a samozřejmě Jerry Garcia ze spřízněných Grateful Dead.

Mám dojem, že oproti desce Surrealistic Pillow hudba zvážněla a začala získávat především v těch delších kompozicích temnější odstíny. Už to není ten většinou poklidný folk rock. Musíme si však uvědomit, že se nepíše rok 1967 a ideály léta lásky jdou pomalu, ale jistě do háje. Konec války ve Vietnamu je stále v nedohlednu a vojenská mašinérie chrlí jeden povolávací rozkaz za druhým. Do toho skupina Jefferson Airplane přichází s albem, na jehož obalu hudebníci pózují před americkou vlajkou a určitě to nemyslí jako podporu tehdejšímu Nixonovu establishmentu.

Začínáme pěkně zostra skladbou We Can Be Together. Výrazná Kaukonenova kytara vytváří vedle vokální linky další výraznou melodii a žene skladbu kupředu. Hlasy jednotlivých členů skupiny se zde neustále prolínají a vytvářejí tolik typický jeffersonovský sound. Zvolníme písní Good Shepherd s Balinovým vůdčím hlasem jakoby zdálky podbarvovaným zpěvačkou Grace Slick. Píseň je vystavěna na akustické kytaře a nebýt Kaukonenových elektrifikovaných výpadů, tak by country idyla byla dokonalá. To skladba The Farm si na nic nehraje a na venkov nás rovnou odnáší. V závěru jsou zde dokonce slyšet hlasy hospodářských zvířat. A přichází čas, aby Grace Slick ukázala, jak vynikající je to zpěvačka. Ve vlastní skladbě Hey Fredrick ukazuje všechny své vokální přednosti a ve spojení s Kaukonenovou kvílící kytarou odstřeluje posluchače někam do nebeských výšin. Pod tím vším ale něžně probublávají jemné tóny klavíru, aby se v závěru skladby ke kytarovému běsnění alespoň zlehka přiblížily. Je opět čas na vokální kouzlení a proplétání jednotlivých hlasů v písni Turn My Life Down s výraznými hammondy hostujícího Stephena Stillse. Další výraznou položkou na albu je skladba Wooden Ships s atmosférou jako u Crosby Stills And Nash a opět výtečnou sólující kytarou. A tím ta paráda nekončí. Je tu nádherný kousek Eskimo Blue Day, kterýžto jsem svého času poslouchal neustále dokola. V tom jasném ženském hlase jsem cítil něco až tajemného, poselství, jehož odhalení mě snad teprve čeká. Píseň A Song For All Seasons nás opět vrací ke country a představě pohody na venkově. Pohoda je to ale zdánlivá. Brzy je vystřídána instrumentálkou Meadowlands, která by zdánlivě mohla celou desku zakončit. Konečně je však čas na titulní píseň Volunteers, největší nářez z celé desky a také vynikající tečku na konec.

Album Volunteers, stejně jako Surrealistic Pillow, v mé sbírce má nezastupitelné místo. Sice neznám od skupiny Jefferson Airplane jiné jejich desky, pouze znám vystoupení na Woodstocku, ale myslím si, že jako seznámení s tímto vynikajícím seskupením to bohatě stačí.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Volunteers
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Led Zeppelin - In Through the Out Door
2016-08-10

Led Zeppelin / In Through the Out Door

3 stars

Nic netrvá věčně a platí to i pro tělesa těžší než vzduch. Potenciál každého takového zařízení se postupně vyčerpá a bez patřičné údržby se jeho životnost nezadržitelně snižuje. Let se proto stává čím dál tím víc nekontrolovatelným a začíná hrozit strmý pád.

Do podobného stavu se dostala skupina Led Zeppelin ve 2. polovině 70. let. Svůj podíl na tom určitě má závislost Jimmyho Page na heroinu a tragická událost v rodině Roberta Planta. Každopádně následník desky Presence spatřil světlo světa až v roce 1979, tedy v době, kdy Anglii zaplavily punkové kapely, jejichž estetické vnímání hudby bylo od představ jejich předchůdců vzdáleno desítky světelných let. A do této atmosféry vychází deska In Through the Out Door, osmé studiové album Led Zeppelin. Jaká tedy je?

Úvodní skladba In The Evening je sice obalena do klávesového hávu, ale nepostrádá výrazný kytarový riff, zajímavou melodii a typické neandrtálské bicí. Plantův hlas má stále tu sílu se posluchači zařezávat do uší, zvláště ve vyšších polohách. Příjemný začátek. Píseň South Bound Saurez působí dosti kolovrátkovým dojmem, což asi bude tím klavírem. Page zde sice vystřihne sympatické sólo, ale to výslednou reputaci písně u mě nezachrání. Snad se to zlepší další skladbou. Tou je píseň se sympatickým názvem Fool In The Rain, jejíž střední pasáž má schopnost posluchače přenést někam na festival samby. Že by inspirace Santanou? Následuje píseň Hot Dog, country rock, jakých existují mraky a jenž v podání Zeppelin nic nového nepřináší. Novotou však hýří nejdelší skladba na albu, skoro jedenáctiminutová Carouselambra, která jako jediná asi naznačuje, kam se tvorba skupiny mohla ubírat v následující dekádě. I když na můj vkus je tam těch syntezátorových zvuků nějak mnoho. Dojem příliš nespraví ani skladba All My Love. Neustále se opakující motiv a zbytečně mnoho klávesového balastu. Nezachrání to ani skvělý zpěv. Na závěr zazní nejpomalejší kousek, baladická I'm Gonna Crawl, u které mě pokaždé napadne, jestli by nezněla ještě lépe, nebýt tam ty syntetické smyčce, ale když píseň končí, tak si vždy řeknu, že to tak asi mělo být. Plantův hlas zde dokonale souzní s kytarou Jimmyho Page. Slušná tečka na závěr.

Jaká mohla být další nahrávka Led Zeppelin, to se díky známým událostem z roku 1980 nikdy nedozvíme. Osobně si myslím, že rozhodnutí ukončit po úmrtí Johna Bonhama činnost bylo správné. Vzducholoď přistála a pevně ukotvena čeká v hangáru, zda tři pozůstalí lodivodi ještě někdy najdou sílu k dalšímu letu. Osobně tomu moc nevěřím a možná je to i dobře. Nechme legendu odpočívat, neboť ta už nikomu nemusí nic dokazovat.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Santana - Abraxas
2016-08-05

Santana / Abraxas

5 stars

Slovník cizích slov uvádí u hesla abraxas dva významy. Za 1. je abraxas mystické číslo gnostiků (365), za 2. je to magické slovo užívané ve spojení s jinými magickými symboly na starověkých a středověkých drahých kamenech sloužících jako talismany. A právě takovým magickým drahokamem je druhá deska skupiny Santana z roku 1970.

Už prvotina byla skvělá, ale tohle je dokonale vybroušený čtyřiadvacetikarátový diamant nejenom v diskografii Carlose Santany, ale i v kontextu světového rocku vůbec. Santanova kytara zde zpívá, pláče, naříká, směje se, kvílí a cvrliká, aniž by zůstávala v jedné poloze příliš dlouho. Samozřejmě by se to neobešlo bez dokonalé rytmiky podporované spoustou perkusivních nástrojů, které dodávají výsledné podobě kompozic to pravé kouzlo. Všechno to pohromadě drží majestátní hammondy, které zvuk nahrávky dokonale zahušťují.

Hned úvodní instrumentálka Singing Winds, Crying Beasts naznačí, že nás čeká velké hudební dobrodružství a pro mnohé posluchače překvapivé setkání s hispánským přístupem k hudbě. Ale to není všechno. Následující skladba Black Magic Woman / Gypsy Queen je z repertoáru bluesrockových Fleetwood Mac a celkem nenápadná Greenova skladba zde dostává nový kabát ušitý z peří pestrobarevných ptáků. Pořád je to blues, ale jakoby přenesené někam do Sonorské pouště. To píseň Oye Como Va je ryzí latina, při níž mám chuť tančit, nejlépe někde na pláži s mojitem v ruce. V polovině skladby do toho ale vlétnou varhany a dodají skladbě trošku jazzem načichlou atmosféru. Naštěstí principál Carlos nádherným sólem vše napraví a vrátí do té pohodičky ze začátku. To následující instrumentální kousek Incident At Neshabur ve mně vyvolává pocit nějakého zásadního konfliktu, který je ovšem v závěru vyřešen k úplné spokojenosti obou zúčastněných stran. Nádhera. Po ní přijde opět rytmická smršť pod názvem Se a Cabo ozdobená velice ostrou kytarou. Písní Mother's Daughter skupina ukazuje, že nezapomněla na vokální složku, což zpívající varhaník Gregg Rolie napravuje měrou vrchovatou. Skladba je velice nabitá energií a jako by se snažila skloubit hardrockové běsnění s tanečními rytmy. A pak zazní první velebné tóny Santanovy kytary a začne jedna z nejkrásnějších instrumentálek, které kdy byly natočeny – nádherná a dech beroucí Samba Pa Ti. K tomu nelze už nic dodat, to se musí slyšet. Návratem k rockové tvrdosti je další Rolieho skladba Hope You're Feeling Better. Jedná se o vynikající blues rock postavená na souzvuku výrazných hammondek a velice ostré kytary. V závěru desky se vracíme náladou znovu na začátek. Čeká nás rytmické kouzlení El Nicoya, které svou náladou vyvolává představu středoamerických indiánů zaklínajících svá božstva.

Deska Abraxas má nejen nádherný obsah, ale je ozdobena i překrásným obalem. Spolu vytvářejí nezapomenutelný zážitek a pro mě je vždy malým svátkem, když poslouchám tohle úžasné album.

» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana


Free - Free at Last
2016-08-03

Free / Free at Last

4 stars

Free at Last měl být původně název hudební partičky, která se zformovala koncem 60. let zásluhou Alexise Kornera. Ten také doporučil zkrátit název na mnohem údernější Free. Skupina v letech 1969 – 1970 vydala čtyři studiová alba, z nichž především prvotina Tons of Sobs a třetí deska Fire and Water patří mezi klenoty bluesrockové hudby tehdejší doby. Velký hardrockový hit All Right Now dostal skupinu k širším posluchačům a vypadalo to na slušně našlápnutou hudební kariéru.

Jenomže čtvrté album Highway se nesetkalo po svém vydání s tak velkým ohlasem, jaký parta kolem zpěváka Paula Rodgerse asi očekávala, a skupina Free pro mě dost nepochopitelně ukončila činnost. Avšak nikomu ze členů skupiny se nepodařilo vytvořit něco nového, životaschopného, proto se čtveřice opět dává dohromady a začíná pracovat na dalším studiovém albu pod zavedenou značkou Free.

Toto album dostává název Free at Last a z mého pohledu se stává jakýmsi předzpěvem pro jejich majstrštyk a labutí píseň Heartbreaker . Mám totiž dojem, že tím hlavním tvůrčím mozkem se zde stává Rodgers a bubeník Kirke a baskytarista Fraser se svými nápady jsou pomalu odsunováni do pozadí, zatímco kytarista Kossoff to už začíná mít vyloženě na háku. Sice je zatím schopen nahrát své kytarové party, ale jeho drogová závislost už si pomalu začíná vybírat svou daň. Navíc kytara je zde ve velké míře podporována Rodgersovým piánem, čímž celá deska dostává poměrně subtilní charakter.

Přiznám se, že mi docela dlouho trvalo, než jsem materiál obsažený na desce vstřebal. Předcházející přímočarost a ostrost byla pryč, stejně tak se nejednalo o žádný hitový materiál jako na albu následujícím. S přibývajícími poslechy se však začala postupně vynořovat křehká krása některých, především pomalejších písní. Přitom úvodní píseň Catch A Train nenaznačuje, že by se mělo jednat o odlišný hudební přístup. Parádní blues rock s vypjatým vokálem a výraznou kytarou. Avšak hned následující Soldier Boy mírně zvolní a bluesová platforma je pomalu opouštěna, aby přešla v písni Magic Ship do spíše soulové formy s výrazným Rodgersovým piánem a stále excelentními kytarovými sóly. K blues rocku se vrátí skladba Sail On, jejíž poklidné vyznění na začátku je náhle změněno výraznou kytarou. V ostrém duchu se nese asi nejtvrdší píseň na albu, skladba Travelling Man. Následující Little Bit Of Love měla asi nejhitovější ambice, ale z mého pohledu se jedná o jeden z nejhorších kousků na albu. Skladba Guardian Of The Universe má až meditativní charakter a dlouho jsem ji nemohl vstřebat. Možná by jí prospělo mírné zkrácení. Křehká akustická záležitost Child se odvolává k tomu nejlepšímu z rockového písničkářství a určitě ji ovlivnil Dylan, nebo Van Morrison. Album zakončuje skladba Goodbye s velice výživnými Kossoffovými kytarovými vyhrávkami.

Album Free at Last není jednoduché na poslech. Nejdřív jsem měl pocit, že si hudebníci udělali z posluchačů bohapustou legraci, a desku jsem na dlouhou dobu odložil. Pak mi to ale nedalo a začal jsem se do ní vposlouchávat. A ejhle, ono to stojí opravdu za to, pokud tedy nečekáte zázrak. Co bych ale opravdu vytkl, tak to je dost odpudivý obal, který sráží mé hodnocení na 3,5/5.

» ostatní recenze alba Free - Free at Last
» popis a diskografie skupiny Free


Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
2016-07-08

Jefferson Airplane / Surrealistic Pillow

5 stars

Jako pyšný otec se těším na dobu, kdy se mě některá z mých dcer zeptá, co že to byli ti hippies, a já vložím do přehrávače album Surrealistic Pillow a řeknu jediné: „Poslouchej.“ Jelikož jsem dobu květinových dětí nezažil, vnímám ji jenom zprostředkovaně přes hudbu, literaturu a filmy. Nejlepším soundtrackem k onomu létu roku 1967 se mi jeví právě album sanfranciských Jefferson Airplane, skupiny, jejíž další tvorbu, až na album Volunteers, vlastně neznám.

Jaký tedy surrealistický polštář je a co posluchači nabízí? Celkem jedenáct skladeb ukazuje sextet jako velice poučené hudebníky a majitele zajímavých hlasů, z nichž především dva hlavní, tedy vokál Martyho Balina a uhrančivý hlas Grace Slickové, vytvářejí zajímavý kontrast, jenž udržuje posluchače v neustálém napětí, jakáže ta následující skladba bude. Hudebníci svůj jedinečný styl smíchali z mnoha tradičních amerických přísad, například z blues, country, folku, rock and rollu a vokálního kouzlení, za něž by se nemusela stydět ani čtveřice Mamas & Papas. K tomu přidejme místy silně přitvrzený sound, nabroušené kytary a silnou porci psychedelie a nemůže nám z toho vylézt nic jiného než Jefferson Airplane.

Hned úvodní píseň She Has Funny Cars, duet obou hlavních hlasů, již má vše, aby dokázala udržet posluchače v přesvědčení o výjimečnosti nahrávky. Následující Somebody To Love je radostnou oslavou květinového léta lásky a výraznou písní nazpívanou novou zpěvačkou Grace Slickovou. Jasný hit i skoro po padesáti letech. Příjemná nálada pokračuje i díky skladbě My Best Friend, která mi silně připomíná Byrds. Balada Today již ukazuje Jefferson Airplane ve vážnější poloze a také představuje Jormu Kaukonena jako kytaristu silně ovlivněného blues. První stranu alba uzavírá přenádherná píseň Comin' Back To Me, velice křehká záležitost, při jejímž poslechu mám dojem, že stačí, aby fouknul větřík, a celá ta krása se rozsype jako domeček z karet.

Druhá strana opět začíná pěkně zostra písněmi 3/5 Of A Mile In 10 Seconds a D.C.B.A.-25. Jednotlivé hlasy se opět proplétají, i když tím vedoucím stále zůstává ten Balinův. Jakoby obě písně vypadly z nějakého soundtracku k road movie. Jasné tóny flétny nás přenesou již k jednou zmiňovaným Mamas & Papas prostřednictvím nádherné skladby How Do You Feel. Po ní opět zvážníme díky instrumentálce Embryonic Journey. Jako předehra k tomu, co přijde po ní, to nemá chybu. Hypnotický rytmus basy, bicí vyťukávající vojenský marš, zpočátku úsporná kytara postupně se měnící ve zbraň hromadného ničení a nad tím vším jasný hlas Grace Slickové, to je píseň White Rabbit. Celá atmosféra písně postupně houstne až k závěrečnému výkřiku Feed your head. Kniha Alenka v říši divů zhuštěná do necelých tří minut. Celou tu halucinogenními látkami silně ovlivněnou nahrávku zakončí výrazná Plastic Fantastic Lover potvrzující jasně rockový potenciál celého souboru.

Tohle album mám velice rád. Teď už jenom nezbývá než čekat, až se dcery zeptají, kdože to byli ti hippies. Zatím si tu dobu čekání budu zpříjemňovat poslechem Jefferson Airplane.

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Who, The - Tommy
2016-07-01

Who, The / Tommy

5 stars

Tommy byla první deska skupiny Who, kterou jsem kdy slyšel. Dodnes k ní mám dosti vřelý vztah a považuji ji za jednu z nejlepších desek, jaké kdy byly nahrány. Je zvláštní, že nahrávku jsem si zamiloval, aniž bych ji slyšel, pouze díky textu v knize Hvězdy tehdejších hitparád. Následný poslech mi tu zamilovanost jenom potvrdil.

Skupina již v roce 1969 měla za sebou tři studiové desky a patřila bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co swingující Londýn druhé poloviny 60. let mohl světu nabídnout. Pete Townshend a spol. již byli pevně etablováni na hudební scéně především svými singly, avšak kytarista a hlavní skladatel toužil po vytvoření nějakého rozsáhlejšího hudebního tvaru, který by spojovala jednotící myšlenka. Tato touha se projevila již na druhém albu A Quick One závěrečnou skladbou A Quick One While He's Away, která je mnohými považována již za jakousi minioperu. Třetí album The Who Sell Out se tvářilo jako vysílání rozhlasové stanice a jednotlivé písně byly prokládány reklamami, jež měly tento dojem ještě umocnit. V písni Rael se dokonce objevují motivy později použité na desce Tommy.

V květnu 1969 se na pultech britských obchodů objevila čtvrtá studiová deska skupiny Who, dvojalbum Tommy. Materiál na něm obsažený je označován jako rocková opera, ale v mnohém se od toho, co si představujeme pod pojmem opera, dosti liší. Skupina si zde především vystačí s jediným hlavním zpěvákem Rogerem Daltreym, který zazpívá většinu postav v příběhu vystupujících. Malou roli strýce Ernieho zde vystřihne baskytarista John Entwistle, který je také autorem písní Cousin Kevin a Fiddle About. Bubeníku Keith Moonovi je připsána předposlední skladbička Tommy's Holiday Camp a od Sonny Boy Williamsona je převzato původně blues Eyesight to the Blind (The Hawker). Jinak autorem veškerého zbývajícího materiálu je kytarista Pete Townshend, pro kterého byl příběh hluchého, slepého a nemluvícího chlapce Tommyho prostředkem vypsat se ze svých traumat.

A jaká je samotná hudba obsažená na dvojalbu? Bezesporu jedna z nejlepších, jaké jsem kdy slyšel. Uznávám, že když na člověka něco silně zapůsobí v jeho sedmnácti letech života, většinou bude mít k dotyčnému dílu silný vztah a bude nekritický. Dnes po mnoha posleších tohoto skvostu u mne převládají pocity, které jsou podobné těm před sedmadvaceti lety, kdy jsem Tommyho slyšel poprvé. Od úvodní skladby Overture až po závěrečné vyvrcholení We're Not Gonna Take It je posluchač pohlcován neskutečným vodopádem hudebních nápadů a melodií, které většinou obstojí i samostatně, ale jako součást celé opery teprve dostanou tu pravou šťávu. Těžko vybírat, ale určitě nezůstanu daleko od pravdy, když uvedu píseň Amazing Journey, což je nejenom vynikající písnička, ale podle mě obsahuje i jeden z nejlepších bubenických výkonů nebožtíka Moona. Ve skladbě Cousin Kevin zpěvák Daltrey andělským hlasem zpívá, jak bratranec Kevin bude Tommyho pálit cigaretami a vrážet mu špendlíky pod nehty. Ta brutalita v textu ve spojení s nádhernou melodií mě vždy fascinovala. Desetiminutová instrumentálka Underture ukazuje mistrovství kytaristy Townshenda a potvrzuje, že dobrá rocková skladba nemusí být postavená pouze na výrazném rifu a neustálém sólování. Asi nejznámější skladba, píseň Pinball Wizard s vynikajícím zpěvem Rogera Daltreyho, je bezesporu předzvěstí nastupujícího hard rocku, což platí i pro píseň I'm Free. Čím dál víc se mi líbí skladba Sally Simpson a při každém dalším poslechu se na ni těším víc a víc. Jedná se o příjemnou písničku lehce posazenou do stylu country s výrazným klavírním partem. A nesmím zapomenout na závěrečnou kompoziční lahůdku We're Not Gonna Take It, jež sestává ze tří částí, přičemž závěrečná pasáž Listen to you se stává famózní tečkou za celým projektem.

Dvojalbum Tommy se stalo senzací roku 1969 a skupina ho hned začala přehrávat na svých skvělých vystoupeních, například na památném Woodstocku, na němž The Who vystoupili jako jedni z mála Angličanů. Ty záběry použité ve filmu o festivalu ukazují zpěváka Daltreyho jako rockového boha a ostatní členy jako divoké šamany vyvolávající ta nejvyšší rocková božstva. Townshend roztáčí své pověstné větrné mlýny, bubeník Moon se snaží ze všech sil rozmlátit svou bicí soupravu a basista Entwistle se snaží celé to běsnění udržet rytmicky pohromadě. Je jasné, že živě písně z Tommyho zněly mnohem jiskřivěji a živelněji než na studiové nahrávce a dostávaly díky tomu nový rozměr a náboj.

Někdo určitě bude namítat, že další album Who's Next je lepší, nebo že teprve na albu Quadrophenia skupina The Who ukázala, co znamená pojem rocková opera. Já jim to neberu, jenom opakuji, že u mě pro Tommyho hovoří jeden zásadní fakt. Byla to první deska britských Who, již jsem slyšel.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The


Free - Heartbreaker
2016-06-22

Free / Heartbreaker

5 stars

O skupině Free jsem věděl, že měla hit All Right Now a že kytarista podlehl drogám. S výše jmenovanou písní jsem se setkával počátkem 90. let v rozhlase v různých oldies pořadech. Díky tomu jsem měl Free zafixovány jako skupinu jednoho hitu a po jejich další tvorbě jsem se nepídil.

Před pár lety jsem ovšem prozřel a pochopil, že banda kolem zpěváka Paula Rodgerse si určitě zaslouží z mé strany mnohem podrobnější průzkum a začal jsem se seznamovat s jejich nahrávkami. Dnes je mi jasné, že skupina Free má v historii rockové hudby své pevné a nezastupitelné místo a je jenom škoda, že kytarista Paul Kossoff opustil hudební svět tak předčasně. Jeho kytara na posledním albu Heartbreaker zní sice jenom v pěti skladbách z celkových osmi, ale především tvrdé titulní blues by bez něj asi znělo jinak.

Album začíná vynikající peckou Wishing Well, již jsem samozřejmě dlouho znal, jenom mi chyběla ta informace, že se jedná o Free. Skladba s mohutným úvodním riffem má potenciál posluchače okamžitě vystřelit do nejvyšších sfér posluchačského nebe. Asi bych se nebránil přirovnání k nejlepším skladbám Cream, tam je také mnohonásobně překračován původní bluesový rámec. Následuje píseň Come Together In The Morning, balada s posmutnělou atmosférou, vypjatým Rodgersovým vokálem a báječnou Kossoffovou hrou na kytaru. Skladba Travellin In Style postavená na akustické kytaře je posunutá díky zpěvu trošinku do soulu, což samozřejmě nevadí a vlastně dokazuje, jakýže je to pan zpěvák ten Paul Rodgers. Kytara zde příjemně kvílí a já pomalu propadám pocitu hodit všechny starosti za hlavu a jenom tak být. Z této nálady mě naštěstí vyruší následující píseň Heartbreaker postavená na parádním bluesovém riffu.

Na druhé straně alba nás čekají dvě skladby klávesisty Bundricka. Tou první je jemná balada Muddy Water. Tato velice křehká píseň ukazuje skupinu zase v jiné poloze. Už to nejsou ti bluesrockoví „srdcerváči“, tady se spíše jedná o niterné pocity, čemuž odpovídá i Rodgersův projev. Druhou písní je Common Mortal Man, která vlastně pokračuje ve stejném duchu. Rodgersův hlas zde sice v některých momentech dokáže silně zahřmít, ale většinou spíše jemně klouže po tónech klavíru. Nádherná záležitost. Předposlední skladbou z pera Paula Rodgerse je píseň Easy On My Soul. Ta jakoby říkala, abychom zapomněli na blues, to už je minulostí, nyní je tu soul, který zpěvákovi ohromně svědčí. Nebojím se tvrdit, že jeho hlas zase svědčí soulu. Ale ta bluesová zemitost nechce skupinu opustit, proto tu máme vynikající skladbu Seven Angels s výraznou Kossoffovou kytarou a zpěvem, který se nedá slovy popsat, ten se musí slyšet.

A to je všechno. Po albu Heartbreaker přišel skutečný konec téhle nezapomenutelné party. Kossoff se ještě pár let potácel mezi střízlivostí a stále více vítězícími narkotiky, aby nakonec odešel hrát tam nahoru. Rodgers dal dohromady skupinu Bad Company a dál si úspěšně budoval pověst jednoho z nejlepších rockových zpěváků. Po Free zůstalo několik desek a ty si sem tam najdou cestu k novým posluchačům. Sám jsem toho důkazem.

» ostatní recenze alba Free - Heartbreaker
» popis a diskografie skupiny Free


Clapton, Eric - 461 Ocean Boulevard
2016-06-01

Clapton, Eric / 461 Ocean Boulevard

4 stars

Od roku 1970 hraje Eric Clapton sám za sebe. Svůj majstrštyk Layla and Other Assorted Love Songs sice ještě vydal pod hlavičkou Derek and The Dominos, ale to je jediná výjimka potvrzující pravidlo. Na druhou stranu je zázrak, že při svém hektickém životním stylu, který vedl počátkem 70. let, vůbec dokázal dát dohromady materiál na album 461 Ocean Boulevard.

To neukazuje Erica jako kytarového boha, kterým byl v minulé dekádě, ale jako interpreta, který si dokáže napsat kvalitní původní repertoár spíše klidnějšího charakteru a doplnit ho několika zdařilými, a možná i překvapivými coververzemi. Úvodní píseň Motherless Children zatím nenaznačuje, že by v Claptonově hudebním uvažování měla nastat nějaká změna. Skladba s výrazným kytarovým motivem se žene vpřed jako dobře seřízený závodní stroj a už se těším, že v podobném duchu se bude nést celé album. Jenomže hned druhou skladbou Give Me Strenght se výrazně zvolní a ke slovu se dostává Claptonovo jemnější já. Klávesy zlehka podbarvují výraznou melodii hranou na dobro a ke mně se pomalu vkrádá představa unaveného večera někde na malé pláži. A nálada se nemění, Clapton se vymaňuje z bluesové škatulky a nasazuje píseň Jamese Otise Willie and the Hand Jive a stává se tím jedním z propagátorů reggae mezi širší posluchačskou obcí. Společně se zpěvačkou Yvonne Ellimanovou je podepsán pod písní Get Ready, příjemným duetem, v němž se uplatní vokál mé oblíbené Máří Magdalény. Ta Erica podpoří i v další pecce, jíž je Marleyho I Shot the Sheriff, opět výrazný reggae kousek. V těchto okamžicích se již slušně pohupuji a mé srdce zvolna odlétá někam do prosluněného Karibiku. Je na čase trošku přitvrdit písní I Can't Hold Out a ukázat, že kytarista blues hrát nezapomněl. Následují dvě písně, které jsem si zamiloval hned při prvním poslechu. Tou první je skladba Please Be With Me, jemná záležitost odkazující svou křehkou krásou a dokonalým souzvukem tří hlasů v refrénu až někam k triu Peter, Paul & Mary. Po ní zazní asi nejlepší Claptonova skladba na celém albu, píseň Let It Grow. Tento hymnus má asi vše, co od dokonalé písně požaduji, tedy silnou melodii a vynikající vokální a instrumentální výkony. A dojde i na Claptonova milovaného bluesmana Roberta Johnsona a jeho Steady Rollin' Man. Na závěr se blýskne svým skladatelským uměním i kytarista George Terry. Jeho Mainline Florida je svižný kousek s výrazným riffem podobně jako na začátku alba. Kruh se uzavřel.

Musím se přiznat, že k desce 461 Ocean Boulevard jsem si dlouho hledal cestu. Nejdříve jsem si ji pouštěl velice zřídka, neboť jsem nemohl strávit tu proměnu, kterou Clapton ve svém pojetí hudby učinil. Leč s postupem času jsem si zvykl a mám toto album velice rád. Jenom mě mrzí, že zde není tolik prostoru pro Claptonova sóla. Na druhou stranu to ale ještě není takový průšvih jako některá pozdější jeho alba.

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - 461 Ocean Boulevard
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


Santana - Santana
2016-05-26

Santana / Santana

5 stars

Magické jméno Santana jsem poprvé zaregistroval v souvislosti s trojalbem dokumentujícím atmosféru a hudbu na legendárním Woodstocku. Skladba Soul Sacrifice mě naprosto fascinovala a překvapila svou výbušností a energičností. Začal jsem se pídit po informacích o skupině a kytaristovi stejného jména a velice brzy jsem si pořídil jejich první eponymní album a také desku Abraxas.

Na tomto albu Carlos Santana se svými kumpány představuje své pojetí rodícího se hard rocku kombinovaného s latino americkými rytmy. Charakteristický zvuk hammondek, ostrá kytara s velice jasným tónem, to vše provázeno orgiemi různých bicích a do té doby v rockové hudbě nezvyklých perkusních nástrojů. Výsledkem byla směsice originálních skladeb, které zřetelný bluesový základ posunovaly směrem k větší živočišnosti a něčemu novému, originálnímu.

Je úplně jedno, zda se jedná o zpívané písně nebo instrumentální skladby, od úvodní Waiting až po závěrečnou Soul Sacrifice je posluchač vtažen do vzrušujícího hudebního dobrodružství. Skupina dokáže skvěle pracovat s napětím a dynamikou a v okamžiku, kdy hrozí, že by mohla sklouznout do rutiny, překvapí zajímavým kytarovým sólem, hardrockově posazenými klávesami či zběsilými bubenickými orgiemi. A jelikož všechny skladby na albu jsou skvělé, připomenu jen mé momentálně nejoblíbenější. Kromě závěrečné skladby jsou to nádherná Evil Ways, Jingo vyvolávající představu prehistorických šamanů a rituálů a v kontextu další Santanovy tvorby velice tvrdá píseň You Just Don't Care.

Je škoda, že se celá skupina velice brzy rozešla. Ale pokud bych měl někomu vysvětlit, co to je latino rock, bez jakéhokoli vysvětlování mu pustím tuhle nahrávku.

» ostatní recenze alba Santana - Santana
» popis a diskografie skupiny Santana


Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
2016-05-26

Pink Floyd / A Momentary Lapse of Reason

4 stars

V době mého dospívání a prvního koketování s rockovou hudbou se ke mně muselo dříve či později dostat jméno Pink Floyd. Nejdříve jako záhadný název bez hlubšího významu, později i jako jedna z nejzajímavějších hudebních skupin minulého století. Dodnes si vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem poprvé slyšel svou první desku od těchto tvůrců.

Tím prvním albem, jež mě přivedlo k dalšímu zájmu o tuto skupinu, byla deska A Momentary Lapse of Reason z roku 1987, první bez Rogera Waterse. Tehdy se mi hudba předkládaná na albu líbila stejně jako dívka, s níž po boku jsem tuto desku poprvé slyšel. Dívku dávno odvál čas, avšak deska zůstala. A i když nekritický obdiv k ní už je také pryč, pořád se jedná o jedno z mých nejmilejších hudebních setkání.

Ještě než začne klouzat člun po vodní hladině, aby doplul až k úvodní instrumentálce Signs of life, pokochám se obalem, který řadím osobně k jedněm z nejkrásnějších a nejtajemnějších, jaké znám. Vždy mě fascinovalo to množství postelí na mořském pobřeží a probouzelo ve mně různé nezodpovězené otázky. Kde se vzaly a kdo je tam umístil? Byl to ten zamyšlený muž sedící na jedné z postelí? A na co opodál čeká pětice psů? A dokáže na tyto záhady odpovědět náladotvorná kytara Davida Gilmoura?

Bohužel, obal je pro mě pořád stejnou záhadou jako před lety. Ale pojďme k hudbě. Celé album je především o Gilmourovi a jeho kytaře, zbytek Pink Floyd jako by zde byl pouze do počtu. Není se čemu divit, pod všemi kompozicemi je uvedeno jméno fenomenálního kytaristy, až se vkrádá otázka, zda tento materiál nebyl spíše připravován pro jeho sólové album. Každopádně ty písničky nejsou vůbec špatné a celá první strana mě velice baví, především Learning to fly a On the turning away patří k mým posluchačským trvalkám, které mě vždy dokážou potěšit a zvednout náladu. Druhá strana desky mě přijde zbytečně komplikovaná, ty krátké skladbičky Round and round, A new machine Part 1 a A new machine Part 2 bych klidně oželel. Ještě že tu máme nádhernou skladbu Terminal frost s vynikajícím saxofonem a závěrečnou Sorrow vyšperkovanou úžasným kytarovým sólem z rodu těch nesmrtelných.

Co dodat na závěr. Dřív bych album A Momentary Lapse of Reason hodnotil jako to nejlepší, po mnoha posleších a posleších mnoha jiných alb dávám Davidovi a spol. 3,5*.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Cream - Wheels of Fire
2016-05-06

Cream / Wheels of Fire

5 stars

Dvojalbum Wheels of Fire skupiny Cream jsem si zamiloval ještě před tím, než jsem ho slyšel. Jednak o něm často básnil můj otec, jednak mě velice zaujala kapitola o skupině Cream v knize Jiřího Černého Hvězdy tehdejších hitparád, kterážto se pro mne stala jakousi biblí hudby šedesátých let. Jakmile se po roce 1989 naskytla příležitost vycestovat na západ, bylo mi jasné, že z mého pohledu se bude jednat o cestu pro desku Wheels of Fire. Společně s ní jsem si tehdy pořídil i dvě alba Jimiho Hendrixe, základ mé budoucí sbírky, a připadal jsem si jako král.

A jako král si připadám i dnes, když tu nádheru opět poslouchám. Hned úvodní tóny skladby White Room mě pevně chytí u srdce a nevím, co mám potom obdivovat dřív, zda dokonalou basu Jacka Bruce, výrazově velice barvité bicí Gingera Bakera, či kytaru Erica Claptona. Ten v první skladbě kouzlí pomocí kvákadla, posluchačsky se propadám někam do blaženosti a pak teprve přijde jeho sólo z rodu těch, která musíte slyšet, než zemřete. Zatím je to jenom začátek a hned taková nálož. Trojice ovšem nepolevuje a nasazuje blues Sitting on Top of the World, v němž mám hlas Jacka Bruce asi nejraději. Souhra všech tří nástrojů ukazuje sílu a mistrovství všech hráčů, jakoby chtěli říct, teď hrajeme blues, z něho jsme vyšli a budeme ho hrát, dokud nás to neomrzí. Třetí kousek Passing the Time začíná výrazným šamanským bubnováním, jež přejde do poklidné části připomínající ukolébavku. To je však zdánlivý klid před bouří. Najednou se všechny nástroje do toho opřou a začne běsnění, které poklidnou náladu rozcupuje na mikročástice. V závěru se skladba přece jen uklidní a pokorně se vrátí do úvodní poklidné atmosféry. Akustické pohlazení As You Said je možným předchůdcem folkrockových parádiček budoucích Jethro Tull či Led Zeppelin. Poté hudebníci opět přejdou na plný plyn, přichází Bakerem spíše deklamovaná skladba s velice výraznou basovou linkou Pressed Rat and Warthog. Píseň Politician ve mně vždy vyvolává spíše neklid, který ještě umocňuje Claptonova kvílející kytara. Ve výsledku se jedná o velice povedený kousek s výrazným motivem. Ve skladbě Those Were the Days se blýskne velice barevnou rytmikou ryšavý satanáš Ginger Baker, který do výsledného zvuku zapojí i tympány a zvony. Claptonovo sólo je opět vynikající a nad tím vším poletuje lehký falzet Jacka Bruce. Předposledním kouskem na první desce je opět převzaté blues Born Under a Bad Sign s tradičně skvěle zpívajícím Brucem. Celou tu parádu završí další svižný kousek Deserted Cities of the Heart potvrzující, že ačkoli Cream vzešli z blues a jsou řazeni k vrcholným představitelům tzv. bílého blues, jejich hudební myšlení jim umožňovalo se vydat i za hranice žánru a předjímat to, co bude běžné v další dekádě, totiž fúzi stylů a hudebních postupů.

Druhá deska, živá nahrávka pořízená v březnu 1968 v San Franciscu, ukazuje, co znamenal koncert skupiny Cream. Clapton zde předvádí neskutečnou smršť kytarových sól, nejdříve v Johnsonově skladbě Crossroads a poté v takřka sedmnáctiminutové verzi Dixonovy písně Spoonful. Je až s podivem, co všechno se dá zahrát v nejjednodušší sestavě kytara – basa – bicí. Jako třetí na řadu přijde instrumentálka Jacka Bruce Traintime, sólo pro foukací harmoniku a lidský hlas. Spolu s Bakerovými bicími je zde vyvolána představa supící lokomotivy. Když zavřu oči, jako bych tu železnou obludu před sebou viděl, kterak se na mě řítí, a já nemohu uniknout. Všechno to završí Ginger Baker svým neskutečným sólem na bicí. Jeho skladba Toad ukazuje, že i bicí souprava dokáže vyjádřit mnoho emocí, nálad a barev.

Skupina Cream se bohužel ještě v témže roce rozešla. Možná se ega jednotlivých hudebníků už nesnesla, možná cítili, že po Wheels of Fire už neví, jak dál, jak tu dokonalost ještě více překonat. Pro fanoušky inspirativní hudby a silných instrumentálních výkonů tu však Cream zůstanou navždy.

» ostatní recenze alba Cream - Wheels of Fire
» popis a diskografie skupiny Cream


Flamengo - Kuře v hodinkách
2016-04-20

Flamengo / Kuře v hodinkách

5 stars

Není v české rockové hudbě tolik desek, za které bych mohl dát ruku do ohně v jakékoli situaci a říct ano, tohle je ono, tohle je to nejlepší, co znám. U většiny alb se vždy najde něco, byť pouhá drobnost, co mohu výslednému tvaru vytknout, avšak u Kuřete v hodinkách veškeré výtky mizí a při každém poslechu, a že jich bylo, propadám kouzlu hudby, jejíž nadčasovost mě snad nikdy nepřestane fascinovat.

Sestava, která v pražském Flamengu vykrystalizovala na počátku sedmdesátých let, vycházela z poněkud jiných hudebních zdrojů, než skupiny v šedesátých letech. Hudba se postupně přitvrzovala a zároveň vytvářela mnohem komplikovanější struktury, z nichž se mnohdy vytrácelo to nejpodstatnější – obyčejná rocková písnička. S tím souvisí i kvalita textů, které buď svou plytkostí vzbuzovaly spíše úsměv, anebo z nějakého důvodu neprošly tehdejším schvalovacím řízením. Nelze se divit, že mnoho skupin v našich končinách na textovou stránku rezignovalo a věnovalo se vytváření dlouhých a mnohdy samoúčelných instrumentálních exhibicí. Flamengu se naštěstí podařilo nalézt textaře takřka geniálního, a to básníka Josefa Kainara, který na desce přetavil své zkušenosti s otextováváním jazzových skladeb a svůj um dal do služeb generačně odlišných hudebníků, kteří ho určitě neupoutali ničím jiným než svou hudbou.

Nevím, jestli existuje jiná domácí deska, u níž by textová složka tak dokonale souzněla s hudbou. A to s hudbou do té doby u nás nehranou, ovlivněnou tím nejlepším, co tehdejší angloamerická rocková scéna nabízela. Střetávají se zde vlivy hard rocku a jazz rocku, za některé skladby by se určitě nemusel stydět ani Ian Anderson z Jethro Tull. Od úvodních kroků v instrumentální Introdukci až po poslední tóny závěrečné písně Kuře v hodinkách nevěřícně kroutím hlavou a říkám si, kde se ta invence a nápaditost v hudebnících vzala. Většina z nich zde podává své nejlepší výkony, což určitě platí o kytaristovi Pavlu Fořtovi, a myslím si, že ani zpěvák Vladimír Mišík výkon předvedený zde již nikdy nepřekonal. A angažování Jana Kubíka, excelentního hráče na různé dechové nástroje, se ukázalo tím šťastným krokem, což se podepsalo na celkovém vyznění výsledného alba.

Zjišťuji, že je pro mě příliš obtížné popisovat jednotlivé kousky na desce, protože jak chcete popsat krásu, která je dokonalá a absolutní? Kdo kouzlu Kuřete propadl jako já, tak ten mi určitě rozumí. Ta sevřenost výsledného tvaru a zároveň zvuková pestrost mě neustále překvapuje a baví mě čím dál víc. Chcete hard rock purplovského střihu? Poslechněte si Ivanem Khuntem zpívanou Stále dál. Nebo je libo něco jazzrockového běsnění? Prosím, máme tu Rám příštích obrazů či Jenom láska ví kam. A co takhle trochu progrese v duchu Genesis? Pár století vám je naservíruje jak na zlatém podnose. A o skladbě Kuře v hodinkách vyvolávající ducha Jethro Tull snad není třeba mluvit. Někdo by mohl namítnout, proč tolik chvály na materiál vycházející inspiračně ze zahraničních zdrojů, avšak kouzlo tkví právě ve spojení s typicky českou melodičností, aranžérskou pestrostí a zároveň zvukovou syrovostí a dravostí.

A dost, místo zbytečného oslavování Flamenga a Kuřete v hodinkách přestávám pro dnešek psát naprosto zbytečné bláboly a jdu si v klidu tu krásu opět poslechnout.

» ostatní recenze alba Flamengo - Kuře v hodinkách
» popis a diskografie skupiny Flamengo


Led Zeppelin - Presence
2016-03-18

Led Zeppelin / Presence

4 stars

Po dvojalbu Physical Graffiti let vzducholodi začal směřovat mírně dolů. Zemská přitažlivost si začala vybírat svou daň a tím nemyslím jenom Plantův úraz na ostrově Rhodos. Každopádně další deska Presence byla nahrána v poměrně rekordním čase třech týdnů v závěru roku 1975 a na pultech obchodů se objevila v dubnu příštího roku. Když si prohlížím její obal a vidím na něm záhadný tmavý předmět, napadá mě, že by to mohl být zástupný symbol něčeho nadpřirozeného, co řídí naše konání, a nemusíme tomu říkat zrovna Bůh.

Ale dost planého filozofování, předmětem našeho zájmu budiž především hudba. Skupina zde překládá sedm skladeb, jimiž se snaží dokázat, že i po šesti skvělých, mnohdy novátorských albech má stále čím překvapit. A hned úvodní kompozice ukazuje skupinu v jiné podobě, než na kterou jsme byli zvyklí. Desetiminutový opus Achilles Last Stand sice postrádá onen bluesový fundament, ale ten si vynahrazuje neskutečnou energií valící se na posluchače téměř po celou dobu trvání písně. Po klidném intru se píseň rozběhne rychlostí dobře trénovaného závodního koně, základní motiv je neustále atakován dalšími a dalšími výpady Pageovy kytary a Plantův hlas se zvolna dostává do těch výšin, na něž jsme od zpěváka jeho formátu uvyklí z předchozích nahrávek. Kdesi v pozadí však jako bych cítil lehkou únavu a mladistvé jiskření z počátků společné tvorby se pomalu, ale jistě vytrácí. Na druhou stranu se mi velice líbí Bonhamova hra na bicí, která celou píseň posunuje až někam k heavy metalu. Ke druhé písni For Your Life jsem se musel prokousávat podstatně delší dobu a nakonec jsem si ji velice oblíbil. Page zde doslova hýří nápady a ukazuje, že ještě v žádném případě nepatří do starého železa. Zatímco funky Royal Orleans kolem mě prosviští a nechá mě víceméně chladným, čistokrevná hardrocková pecka Nobody's Fault But Mine mi opět potvrdí, že Page dokázal vytvořit riffy ohromující intenzity, které by nechaly chladným snad jen mramorovou sochu. Svižný rock and roll Candy Store Rock s výrazným Plantovým zpěvem ukazuje model, který skupina použila již dříve několikrát a možná i lépe. Hots On For Nowhere je příležitostí, aby Bonzo potěšil svým neandertálským způsobem bubnování. Page kolem základního motivu splétá typické kudrlinky, ale i tak píseň na mě působí trošku kolovrátkovým dojmem. Poslední skladbou na desce je čistokrevné blues Tea For One, další dokonalé skloubení úžasného vokálu a kytarového mistrovství a parádní tečka na závěr.

Myslím si, že album Presence je velice dobrá deska. Sice ji nehodnotím jako vynikající, ale oceňuji její syrovost. Vzducholoď sice ubrala na výšce, ale pořád to byl slušný let.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Presence
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Progress Organization, The - Barnodaj
2016-02-26

Progress Organization, The / Barnodaj

4 stars

Vytvářet a hrát komplikovanější hudební struktury si dala do vínku brněnská skupina The Progress Organization. Za své vzory si pánové vzali Beatles, Cream a Vanilla Fudge , tedy hudební hravost, instrumentální zdatnost a výrazovou monumentálnost snoubenou s moravským citem pro silnou melodii. K tomu připočtěme vokální zdatnost všech čtyř zúčastněných a na možný úspěch je zaděláno. Že se tento nekonal a že toto album bylo nahráno již neexistující skupinou, je především důsledkem mizerné doby, v níž tato skvělá hudba vznikala.

Album je tvořeno dvěma různě zpívanými částmi. První strana desky obsahuje původní skladby nazpívané česky, druhá strana je v angličtině a obsahuje i dvě coververze. A tato jazyková rozpolcenost mi zpočátku trochu vadila, i když to určitě není takový průšvih jako na desce Šípková Růženka skupiny Rebels. Ale i přes tuto výtku drží album pohromadě a po pár posleších mi to už ani nepřišlo.

Jaká tedy je deska Barnodaj? Především je bohatá na silné, neotřelé melodie plné rytmických zvratů a vokální kouzlení tolik typické pro brněnskou scénu té doby. Ovšem pozor, nezaměňovat se Synkopami 61, ačkoli kytarista a jeden z výrazných zpěváků Pavel Váně z nich vzešel. Tvorba The Progress Organization je přece jenom o něco komplikovanější a vychází z poněkud odlišných zdrojů. Celá nahrávka je rámována dvěma stejně dlouhými skladbičkami, což asi bude náhoda než nějaký záměr. První z nich, instrumentální skladba Introdukce, otvírá album křehkým varhanním motivem, který se náhle změní v úderné hromobití, jakoby nám kapela chtěla ukázat, čeho všeho je schopna a co můžeme očekávat dále. A že se toho postupně na ploše dlouhohrající desky odehraje hodně. Nejdříve nás potěší Sochorovy písně Jako Hélios a Ikaros, subtilní záležitosti, které možná mnohým mohou připadat jako šlápnutí vedle, ale určitě by bez nich deska nebyla kompletním obrazem skupinového názoru na hudbu. Klukův Strom je postavený na kontrastu klidu a obrazu dynamického zvratu vyjádřeného výrazně expresivním zpěvem. Podobný pocit mám z další písně Argonaut, i když závěrečná pasáž o teplém proudu může někomu připadat dosti úsměvná. Tuto výtku trochu vyvažuje Váněho akustická kytara, která skladbu posunuje až někam do hispánského světa.

Největším kladem jsou pro mě obě skladby zpívané baskytaristou Emanuelem Sideridisem. Jak Ptáčník, tak i beatlesovská We Can Work It Out ukazují Sideridise jako majitele mohutného, skoro až černošského hlasu, který posluchače dokáže dokonale upoutat a nenechat ho na pochybách, kdo asi v Brně mohl být nazýván moravským Joe Cockerem. Patrné je to především u druhé jmenované písně, v níž hudebníci použili podobný přístup jako slavný Angličan a původní píseň výrazně zpomalili, a tím vlastně vytvořili skoro novou kompozici. Tento postup hudebníci zvolili i ve skladbě z repertoáru Cream, písni I Feel Free. Je dobré si občas originál a coververzi poslechnout pěkně za sebou, abychom si uvědomili, k jakému posunu zde došlo. Další dvě anglicky zpívané kousky napsal Zdeněk Kluka. Zatímco Time kolem mě jen tak prosviští, kompozice Lovely Day, čerpající plnými hrstmi z jazzrockových výbojů, svou náladou dělá čest svému jménu a je pozitivní tečkou na závěr. I když ten obstará až drobnůstka Good Bye, postavená na neustále se opakujícím motivu. Nevím, co tím hudebníci sledovali, ale mně ta závěrečná necelá minuta a půl přijde dost protivná.

Album je především obrazem doby svého vzniku a snaží se odrážet nejen anglosaské hudební inspirace, ale jinotajnými texty i divnou dobu, v níž skupina The Progress Organization žila a tvořila. Její návrat na konci sedmdesátých let pod jiným názvem a v odlišném složení je pro mě potvrzením, že kvalita si nakonec vždy nějakou tu cestu k posluchačům najde.

» ostatní recenze alba Progress Organization, The - Barnodaj
» popis a diskografie skupiny Progress Organization, The


Young, Neil - Greatest Hits
2016-02-17

Young, Neil / Greatest Hits

5 stars

Nejsem znalcem tvorby Neila Younga, vždy mě od podrobnějšího průzkumu odrazovala rozsáhlost diskografie a košatost a různorodost Kanaďanovy tvorby. Původně jsem znal Younga pouze z desky Deja Vu a zprostředkovaně přes coververze Petra Kalandry. Poté se ke mně dostalo album z roku 1990 Ragged Glory, které na mě působilo jako dost velký nářez. A to bylo vše. Proto jsem neváhal, jakmile se objevila příležitost, pořídil jsem si tuto výběrovku do sbírky.

Na desce je celkem šestnáct písní, které mapují období 1969 – 1992. Young v nich vystupuje sám za sebe, se skupinami Crazy Horse a The Stray Gators a jako člen uskupení Crosby, Stills, Nash & Young. Jsou zde zastoupeny všechny jeho hudební tvář od té přímočaré rockové (Like A Hurricane, Hey Hey, My My (Into The Black) a Rockin' In The Free World), přes lehce psychedelické začátky (Down By The River a Cowgirl In The Sand) a spíše folkové písně (Helpless, Old Man a Heart Of Gold), až po vyložené něžnůstky typu After The Gold Rush. Celý komplet ukazuje neznalému posluchači šíři Youngovy tvorby a šíři jeho talentu. Ze všech písní čiší ohromné charisma, které mě přesvědčuje, že ty písně jsou především odrazem autorovi duše, a tak by to asi mělo být. Také mě na Youngovi fascinuje jeho žánrová nevyhraněnost a ryzí písničkářství, protože ať jsou ty písně jakékoli, folkové či rockové, pořád zůstávají především písněmi v tom pravém slova smyslu.

Průřez Youngovou tvorbou mě rozhodně nezklamal a vřele ho doporučuji každému, kdo se chce s tímto zajímavým umělcem začít seznamovat.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Joplin, Janis - Pearl
2016-02-08

Joplin, Janis / Pearl

5 stars

Když 4. října 1970 bylo nalezeno mrtvé tělo největší zpěvačky květinové éry, byl to šok. Vždyť před dvěma týdny zemřel kytarista Jimi Hendrix a nyní odešla za lepším v oněch magických sedmadvaceti letech i Janis Joplin. Hudební svět přišel takřka v jednom okamžiku o své dvě nejzářivější hvězdy a pro mnohé to byl důkaz, že šedesátá léta skutečně a neodvratně skončila. Naštěstí jak po Hendrixovi, tak i po Janis zůstala studiová alba a živé nahrávky, které dokazují v plné šíři míru jejích talentu.

Zpěvačka těsně před smrtí pracovala na svém čtvrtém studiovém albu. To vyšlo v lednu 1971 a bylo nazváno velice jednoduše, ale výstižně – Pearl. Janis sama cítila, že nový materiál bude výjimečný a k nahrávání přistupovala jako k nové etapě ve svém hudebním vývoji. Obklopila se novými hudebníky tvořícími skupinu Full Tilt Boogie a společně nahráli písně, z nichž mnohé patří k těm nejsilnějším z celé její tvorby. Zatímco z předchozích desek může mít posluchač mnohdy vtíravý pocit, že zpěvačka je tlačena do poloh, které jí vždy nemusí být úplně vlastní, na posmrtném albu vše plyne naprosto přirozeně, hlas se stává součástí skupiny a jednotlivé hudební nástroje se jej nesnaží přesvědčovat o své nadřazenosti. Dravé momenty se elegantně střídají s něžnými, tklivě procítěnými tóny, při nichž nelze jinak, než si tichounce opakovat, jaká je to krása. Tady se blues střetává s dalším ryze americkým žánrem, s country, aby splynuly v naprosto nový a unikátní styl, který bohužel nebylo dopřáno zpěvačce již dále rozvinout. Nejslyšitelnějším představitelem výše řečeného je píseň Me & Bobby McGee, skladba, jejíž countryový základ je posunut až někam k rockové ostrosti a břitkosti. A pokud chcete píseň, v níž se zpěvačka citově obnaží na úplnou dřeň, poslechněte si nádhernou baladu Cry Baby. Někdy mám dojem, že Janis sedí přímo vedle mě a snaží se vyzpívat ze všech strastí a bolestí, které se v jejím krátkém a intenzivním životě nastřádaly. Ale takových písní vycházejících z bluesového základu je na albu víc, například My Baby nebo Get It While You Can. Největší parádou je však a cappella zpívaná drobnůstka Mercedes Benz, při níž se zpěvačka jednoduše doprovází plácáním dlaní o stůl. Důkaz absolutního hlasového mistrovství, z něhož mi chvílemi běhá mráz po zádech.

Je škoda, že různé jiné závislosti u Janis Joplin zvítězily nad závislostí na hudbě. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jakým směrem se bude její hudební kariéra ubírat dále, zda bude opět zářit, nebo zapadne, jako mnozí vzešlí z hudebního podhoubí šedesátých let. A možná je dobře, že to nevíme, protože takhle Janis zůstává v srdcích fanoušků jediná a věčná.

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Pearl
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


Joplin, Janis - I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama!
2016-02-05

Joplin, Janis / I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama!

4 stars

Koncem roku 1968 zpěvačka Janis Joplin opustila skupinu Big Brother and the Holding Company a vydala se vlastní cestou. Neodešla sama. Spolu s ní odešel i kytarista a druhý výrazný hlas Big Brother Sam Andrew. Vzniká doprovodná skupina Kozmic Blues Band, v níž účinkuje i výrazná dechová sekce. Potud by všechno bylo určitě v pořádku. Co však ale v pořádku nebylo, to byla narůstající zpěvaččina závislost na alkoholu a omamných látkách, jež se začala negativně podepisovat na některých koncertních vystoupeních. O tom svědčí i nepodařené vystoupení na Woodstocku v srpnu 1969. O pár týdnů později, v září, vychází album I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama!, které mělo být důstojným zahájením zpěvaččiny sólové kariéry.

Jaká je deska, na níž se Janis Joplin konečně představuje sama za sebe? Mám dojem, že energie a syrovost z desky Cheap Thrills jakoby se někam vytratila a výsledný sound spíš připomíná pokus přiblížit se posluchačsky masovějšímu publiku. Především místy až soulové vyznění může vyznívat jako snaha konkurovat produkci vydavatelství Motown. Jindy důraz kladený na dechové nástroje připomíná Blood, Sweat and Tears. Na druhou stranu právě dechy mnohdy ubírají na možné živočišnosti předloženého materiálu, což je patrné zvláště u skladby As Good As You've Been To This World začínající dlouhým a poměrně nudným dechařským intrem. Asi největším hitem celého alba je skladba Try (Just A Little Bit Harder), která ve mně právě vzbuzuje ten pocit, že Janis toužila po uznání i u publika do té doby netušícího, že nějaká hippies scéna vůbec existuje. Samotnou kapitolou je předělávka Bee Gees, píseň To Love Somebody, která je snad ještě sladší než originál a pro mě jasné potvrzení zpěvaččina směřování do komerčnějších vod. Na druhou stranu musím zmínit, že skladby vyrůstající z bluesového základu jako Maybe, One Good Man a Little Girl Blue působí ve výsledku mnohem přesvědčivěji než ostatní písně. Ale je mi jasné, že zpívat ty písně někdo jiný, asi by jejich vyznění bylo diametrálně odlišné.

Ve výsledku se jedná o klidnější desku s několika vynikajícími místy a dosti odlišným zvukem od předchozích nahrávek. Co materiál povyšuje nad průměr, je hlas Janis Joplin. I když musela bojovat se svými démony, kteří ji postupně ničili, pořád dokazovala, že je pěvecky výjimečná.

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - I Got Dem Ol' Kozmic Blues Again Mama!
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


Yes - Yes
2016-01-29

Yes / Yes

4 stars

Čím jsem starší, tím více mám raději hudbu s pozitivním nábojem. Období nihilismu a přesvědčení, že umělec by měl být především troskou potácející se mezi životem a smrtí, už mám naštěstí za sebou. Mé hledání „krásné hudby“ časem muselo zákonitě upřít můj zájem ke klasikům progresivního rocku, britským Yes. Asi budete souhlasit s tvrzením, že toto slůvko patří k těm nejkrásnějším, ať už je to české ano, slovenské áno, německé ja nebo anglické yes.

Skupina, která se koncem 60. let zformovala kolem zpěváka Jona Andersona a hráče na basovou kytaru Chrise Squirea, svým prvním albem tuto mou představu o kráse v rockové hudbě splnila beze zbytku. Těch osm kompozic, z nichž šest je původních a zbytek coververze, jakoby vstřebalo to nejlepší z celé šesté dekády, jejich rozvernou náladu, hravost, melodickou originalitu a chuť experimentovat. Ty písně jsou mnohdy zahaleny oparem psychedelie, ale už z nich pomalu vylézá na povrch ona artistní podoba, jež se později stane pro Yes typickou.

Tou nejzdařilejší skladbou je zde bezesporu Survival, která předznamenává pozdější mnohem delší a komplikovanější hudební struktury a patří mezi mých pět oblíbených skladeb. Po mohutném úvodu vystavěném kolem výrazné basové linky se ozve Banksova kytara a Andersonův hlas nad ní začne zlehka poletovat až k nádherně klenutému refrénu. Další písně ovšem nezůstávají pozadu. Hned úvodní skladba Beyond and Before, na první poslech jednoduchá, až popová skladba, nepostrádá charizma, které se při dalších posleších vyklube na povrch. Následuje první cover, píseň I See You skupiny The Byrds. Tato verze je mnohem delší než originál a jednotlivý členové zde dostávají prostor k tomu, aby se zde vyřádili. Především Peter Banks zde předvádí, jak zručným je kytaristou. Je načase zvolnit a k tomu se skvěle hodí píseň Yesterday and Today, v níž se křehký hlas vznáší nad ještě křehčí kytarou a klavírem. Looking Around opět ukazuje dokonalou souhru všech členů skupiny. Skladba Harold Land je další pěveckou parádou Jona Andersona. Líbí se mi tu i basa Chrise Squirea. Druhou předělávkou je původně jednoduchá píseň Every Little Thing z repertoáru Beatles. Zpočátku je k nepoznání, mohutný úvod nenaznačuje, o jakou melodii se jedná, takže posluchač zpočátku tápe, cože se to na něj hrne. Samotná zpívaná část mi přijde lepší než originál, zvláště oceňuji Banksovu kytaru. Něžná píseň Sweetness jakoby ucho posluchačovo připravila na závěrečnou parádu Survival.

Přemýšlel jsem, co mě na debutu Yes tak baví. Možná je to ta písňová forma, přece jenom na rozsáhlé kompozice typu Close to the Edge nebo Awaken musí mít člověk náladu a časový prostor a toho se nemusí vždy dostávat.

» ostatní recenze alba Yes - Yes
» popis a diskografie skupiny Yes


Barnodaj - Mauglí
2016-01-24

Barnodaj / Mauglí

3 stars

Parta kolem Zdeňka Kluky a Pavla Váněho měla prostě smůlu s vydáváním desek. První album hudebníci nahrávali v době, kdy skupina již oficiálně neexistovala, album Mauglí bylo nahráno jakoby mimochodem a v době vydání skupina již vystupovala s programem Dialog s vesmírem. Také může posluchače neznalé věci mást fakt, že každé ze tří alb vyšlo pod jiným názvem skupiny. Ve výsledku je ale jedno, zda se skupina jmenuje Progress Organization, Barnodaj či Progress 2, protože skupina je vždy snadno rozpoznatelná díky typické melodičnosti, vokální preciznosti, instrumentální zdatnosti a snaze vytvářet komplikovanější kompozice. A i když její popularita nikdy nedosáhla úrovně jiných rockových skupin té doby, přece jenom zanechala v historii československé rockové hudby nezanedbatelnou stopu.
Album skupiny Barnodaj upoutá na první pohled černobílým obalem s motivy exotických zvířat z indické džungle. To koresponduje s názvem Mauglí, což má evokovat Kiplingovy Knihy džunglí. Snaha o koncepčnost však zůstala v půli cesty, v textech Pavla Kopty se to hemží i jinými inspiracemi, které Mauglího v mnohém nepřipomínají. Některé z nich, Kamarád Gramofon a Tutový typ, mně svou náladou připomínají Wolkerovy verše ze sbírky Host do domu.
Na desce najdeme devět veskrze příjemných písniček a jednu instrumentální skladbu. Ta má příznačný název Džungle a celé album otevírá. Rázem se přeneseme do tajuplné Indie, již má připomínat i užití sitáru. Následuje Strach, svižná píseň, pro kterou je charakteristická moravská melodičnost a která by se svým všeobecným námětem možná dala zařadit do cyklu o Mauglím. Určitě tam ale nezapadá Klukův Kamarád Gramofon, píseň, se kterou jsem měl dlouho problém a nemohl jsem ji vstřebat. Dnes vysoce hodnotím její posmutnělou nostalgickou náladu a orchestrální aranžmá. Píseň Štěstí je dalším kouskem, který zpracovává archetypální téma, což se objevuje již v písni Strach. Přiznejme si, kdo z nás trochu toho štěstí občas nepotřebuje. Bezedná tůň střídá dvě polohy, zadumanou a kolovrátkovou, a stejně tak i mé pocity z této písně jsou dosti rozporuplné. Následující dvě skladby, Dopis v láhvi a Prám z prámů, vždy prošumí kolem mě a velký dojem nezanechají. Větší dojem na mě udělá až Tutový typ, další Klukovo odbočení od bigbítu fungujícího na první dobrou. Pravý opak ale platí pro přímočarou píseň Mauglí, ze které se podle mě nestala odrhovačka jenom proto, že v době vzniku prostě rozhlas tvorbu nějakých divných hudebníků z Brna dokonale ignoroval. Album zakončuje skvostná skladba Osud, která je opět ozdobena sitárem a mohutnou orchestrací v závěru. Nejlepší píseň na desce zdobí neméně skvělý Koptův text a výtečný zpěv Pavla Váněho.
Co dodat? Určitě to není nejlepší počin brněnských rockerů a progrese aby na ní posluchač lupou pohledal. Na druhou stranu se jedná o příjemnou desku s několika podařenými písničkami a skvostnou instrumentálkou, což asi nebylo v té době zas tak málo.

» ostatní recenze alba Barnodaj - Mauglí
» popis a diskografie skupiny Barnodaj


Led Zeppelin - Physical Graffiti
2016-01-04

Led Zeppelin / Physical Graffiti

5 stars

Tohle dvojalbum jsem kdysi dávno slyšel z audiokazety. Byla to kopie dosti mizerné kvality s větším než menším množstvím šumu a vlastně mě hudba, která se hrnula z mého kazeťáku (také mizerné kvality), vůbec neoslovila. Shodou okolností to však bylo Physical Graffiti, které jsem zařadil do své sbírky jako druhou desku od Led Zeppelin. S materiálem, který skupina předkládá na dvojalbu, jsem se vyrovnával a ztotožňoval poměrně dlouho.

První desku jsem si zamiloval a poslouchám ji poměrně často. Úvodní píseň Custard Pie chce opět být tím výrazným začátkem, jak známe z předcházejících počinů. Kompozice je sice postavena na výrazném riffu, ale bohužel druhá Black Dog se nekoná. To samé platí i o druhé písni The Rover, jež je také kvalitním hardrockovým kouskem, ale jako by i jí něco chybělo k úplné dokonalosti. Možná postrádám větší expresivitu v Plantově hlase. Po této přímočaré dvojici přijde skladba In My Time of Dying, díky níž zapomínám na veškeré výtky a nechávám se unášet tímto bluesrockovým skvostem a zajímavým zvukovým experimentem. Skladba je v klidné části postavena na klouzavém kytarovém riffu a Plantově hlasu, jenž zde konečně zazní v plné síle. V rychlejších pasážích rytmika vytváří prostor, aby Page předvedl další ze svých sól, které má opět tu schopnost posluchače vystřelit do jiné dimenze. Bonhamův „neandrtálský“ styl bubnování má naštěstí tu schopnost místy až příliš rozevlátou skladbu uzemnit a nedovolit, aby se z ní stala nekontrolovatelná exhibice. Pokračuje se písní Houses of The Holy, dalším řízným hardrockovým kouskem odkazujícím svým názvem k předešlému albu. Rozverný funky rytmus je typický pro následující Trampled Under Foot, další svižnou záležitost, kterou si celkem vychutnávám, i když vím, že to nejlepší má teprve přijít. Zazní první tóny skladby Kashmir a najednou se ocitám v jiném prostředí vonícím dálkami a exotikou. Orientální motivy se naprosto geniálně snoubí s tvrdostí vyzrálé rockové kapely, která přesně ví, co dělá a jak toho chce dosáhnout. Je zbytečné někoho ze čtveřice vyzdvihovat, protože tady nejsou hráči za sebe, ale jsou součástí něčeho většího. Stačí, aby jeden z nich vypadl, na moment zaváhal, a celý zvukový monolit se zhroutí. To se naštěstí nestane a já si mohu v klidu vychutnat dokonalou souhru a mysteriózní atmosféru celé kompozice. Tohle je jeden z těch okamžiků, kdy se rocková hudba stává uměním v pravém slova smyslu.

Druhá deska začíná skladbou In The Light a opět je zde ten tajemný, orientální pocit, který je zdůrazňován Jonesovými klávesami a Plantovým vokálem. Místy má píseň až meditativní náladu, která je držena při zemi důrazným kytarovým riffem a Bonhamovým hromobitím. Následuje velice příjemná akustická drobnůstka Bron-Yr-Aur, jež připomene dřívější folkrockové skvosty. Lehce countryová Down By The Seaside příjemně plyne a nebýt rychlejších rockových pasáží, asi bych si nevšiml, že tato nasládlá píseň je na albu. To mnohem lepší je následující Ten Years Gone, balada střídající jemné kytarové tóny s hutným rockovým soundem. Pro mě jedna z nejlepších věcí na celém dvojalbu, při níž mám pocit, jakoby celá skupina věděla, že už nemusí nikomu dokazovat své kvality a že si hraje jen tak pro radost. Poté se opět přitvrdí písněmi Night Flight a The Wanton Song. Prvně jmenovaná připomíná klasické rock and rolly, jen místo piana zde zní Jonesovy hammondky. Po této sympatické reminiscenci starých rockových časů přijde mohutný hardrockový nápřah v písni The Wanton Song. Opět se dostavuje ten pocit známý ze starších alb, jakoby se kolem mě všechno někam řítilo a mizelo a jediné, co zůstalo, byla skvělá hudba. Boogie With Stu nás svou náladou přivádí do zaplivané, špinavé knajpy, v níž se sešla náhodná parta hudebníků a jen tak pro potěšení začala muzicírovat. A jelikož toho stále nemají ještě dost, obdaří nás akustickým blues Black Country Woman. Plant zde předvádí hlasovou polohu, která je pro něj typická. Sólo na foukací harmoniku je zde parádní. Posledním kouskem na dvojalbu je píseň Sick Again, typické zeppelínovské zemětřesení a výrazná tečka na závěr.

Na této desce oceňuji tu šíři záběru a schopnost důstojně vybalancovat i občasné slabší momenty. I přesto Led Zeppelin dokáží stále překvapovat, což je sympatické. Vzducholoď stále letí dál a zatím to nevypadá, že by jí hrozila nějaká kolize.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Who, The - Live at Leeds
2015-12-26

Who, The / Live at Leeds

5 stars

Musel to být skvělý večer. To mě napadne vždy, když slyším tohle album, ze kterého přímo srší energie a nadšení všech zúčastněných hudebníků. 14. únor 1970 se nesmazatelně vepsal do rockové historie. Ten den vystoupila na univerzitě v Leedsu skupina The Who, jež právě vystupovala s programem, jehož podstatnou část představovalo koncertní provedení rockové opery Tommy.

Na přelomu 60. a 70. let se skupina s charismatickým zpěvákem Rogerem Daltreym nacházela v neuvěřitelné koncertní formě, o čemž svědčí její vystoupení na festivalech ve Woodstocku, na ostrově Wight a samozřejmě v Leedsu, jak jej zachycuje tento legendární živák. Původní vydání obsahovalo třináct tracků včetně legendární písně My Generation. The Who znějí naživo mnohem energičtěji a přímočařeji, skoro bych řekl až punkově, než na studiových nahrávkách. Hned úvodní skladba Heaven And Hell posluchače pohltí zvukovou stěnou, která nenechá nikoho ani na chvíli vydechnout a způsobí, že jste okamžitě uchváceni atmosférou onoho památného vystoupení. A podobně to pokračuje dál přes skvělou I Can't Explain, přímočarou Substitute, velice tvrdé Summertime Blues až po závěrečnou rozvernou skladbu Magic Bus. I píseň Happy Jack, která nepatří zrovna mezi mé oblíbené, zde dostává úplně jiný náboj. Nevím, co na této nahrávce oceňovat dřív, zda pěvecký výkon vynikajícího Rogera Daltreyho a jeho foukací harmoniku s úžasným bluesovým feelingem, velice tvrdou basu Johna Entwistlea, hru bubeníka Moona, který z bicí soupravy vytváří chvílemi nový melodický nástroj, či zvukové stěny kytaristy Townshenda.

Deluxe Edition z roku 2001 obsahuje i téměř kompletní koncertní provedení dvojalba Tommy a opět zde platí to, co již bylo řečeno u předchozích skladeb. Oproti studiové nahrávce zní živá verze mnohem tvrději a ukazuje bez obalu, v čem je Townshendova síla, totiž v napsání silné melodie. Některé písně, které jakoby na původní nahrávce stojí ve stínu jiných, zde rozkvétají a dostávají do té doby netušený náboj, např. Amazing Journey . I píseň I´m Free, která patří k těm výraznějším, je zde proměněna v ryze hardrockovou pecku, za kterou by se nemuseli stydět ani pánové Page a Blackmore. A závěrečná We're Not Gonna Take It se základním motivem See me, feel me… je tou pověstnou třešničkou na dortu, nádhernou tečkou za nahrávkou, která právem patří k těm nejlepším koncertním záznamům.

Při každém poslechu tohoto skvostu si říkám to, co jsem napsal na začátku. Musel to být skvělý večer. Děkuji, The Who.

» ostatní recenze alba Who, The - Live at Leeds
» popis a diskografie skupiny Who, The


AC/DC - Powerage
2015-12-06

AC/DC / Powerage

4 stars

Jó, to byly časy. Malcolm Young byl zdravý, Angus nevypadal jako chlapeček trpící předčasným stárnutím, bubeník Phil Rudd neměl problémy se zákonem a charismatický zpěvák Bon Scott zatím nepodlehl alkoholu. Skupina AC/DC nahrávala jedno album za druhým, koncertovala a postupně dobývala rockový svět svou nekompromisní směsicí rock and rollu, blues a hard rocku.

Někdo může namítnout, že album Powerage asi není tím nejlepším, co tato skupina za dobu své existence vydala, ale každopádně zachycuje australskou úderku ve vrcholné formě, mladou a svěží. Jiný namítne, že AC/DC pořád hrají to samé. No a co, každý nemusí být za každou cenu inovativní a snažit se posunovat hranice rockové hudby směrem k novému a dosud neslyšenému, to nechme skupinám typu Pink Floyd a jim podobným. Hlavně že ta muzika s výrazným bluesovým fundamentem a silným hardrockovým vyzněním je dosti ryčná, aby mi z hlavy na těch čtyřicet minut vyhnala všechny trable. A to se jí daří dokonale.

Od úvodní Rock 'n' Roll Damnation, přes povedené kousky Gimme A Bullet, Riff Raff a Sin City, až po závěrečnou se jedná o kolekci plnou skvělých kytarových riffů ďáblíka Anguse Younga, pro které je tou skutečně pravou přísadou výrazný hlas nebožtíka Bona Scotta. Sehranost obou bratrů Youngových je neskutečná a je s podivem, kolik chytlavých písní dokáží vystavět na pouhých několika tónech. Vpřed to žene neúnavná a přesná rytmika Cliffa Williamse a Phila Rudda. Osobně mám nejraději tu nejdelší kompozici na desce, píseň Down Payment Blues, která ukazuje skupinu v té bluesovější poloze, v níž jí to ohromně sluší.

Album Powerage možná postrádá výrazný hit, to ale neznamená, že to není kvalitní zářez v diskografii australských pekelníků.

» ostatní recenze alba AC/DC - Powerage
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Led Zeppelin - Houses Of The Holy
2015-11-21

Led Zeppelin / Houses Of The Holy

4 stars

Po famózním čtvrtém albu si Led Zeppelin dali s dalším počinem chvilku načas, až to skoro vypadalo, jako by se jejich tvůrčí invence zadrhla a oni sami nevěděli, jak dál. Zda pokračovat v úspěšném modelu, nebo se zkusit vydat novými, dosud neprobádanými cestami. Kdyby zvolili první možnost, nikdo by jim nemohl nic vyčítat, neboť jejich dosavadní tvorba je vynesla na pomyslný rockový Olymp a učinila z nich legendy. To by však nesměli být Led Zeppelin, aby nepřekvapili hudební svět něčím nečekaným. A tak počátkem jara roku 1973 spatřila světlo prodejních pultů jejich pátá řadovka Houses Of The Holy.

Bylo to první album, které na svém obalu neslo název, a to zdaleka nebyla všechna překvapení, jež skupina uchystala. Hudebníci se především jakoby rozhodli opustit dosavadní vzorce své hudby, především blues, ale na druhou stranu vznikl velice pestrý materiál, který ukazoval jinou tvář skupiny a rozvíjel dále jejich hudební potenciál. Pro některé fanoušky to mohl být krok do slepé uličky a asi nečekali, že se na ně bude valit z reproduktorů něco jako funky a reggae. Osobně mi tato podoba jejich hudby zas až tak nevadí, ale určitě mám na desce jiné favority než je The Crunge a D'yer Mak'er, i když oceňuji jejich hravost a rozvernost.

Samotná deska opět začíná skvěle skladbou The Song Remains The Same, v níž zeppelinovský hard rock dostává v podstatě nový rozměr. Page vrství přes sebe kytary a jeho sóla poletují nad písní, ale zároveň ji drží pohromadě. Rytmika je bezchybná a jediné, co mě zpočátku zarazilo, je zpěv Roberta Planta. Připadá mi, jako by zpíval odněkud z velké dálky, jasná barva jeho hlasu je mírně zastřená. Ten čistě hardrockový naturel se projevuje ještě u dvou skladeb, akustickými kytarami na začátku a na konci ozdobené Over The Hills and Far Away, skvostné skladby, jež čerpá z odkazu předchozích alb, a asi nejtvrdší skladby z celého materiálu The Ocean. Skvostem na albu jsou dvě pomalé písně, The Rain Song a No Quarter. U obou mám při jejich poslechu dojem, že neposlouchám rockové album, ale jakýsi soundtrack k dosud nenatočenému filmu. Jakmile zavřu oči, tak jednotlivé scény vidím naprosto jasně. Když hudba skončí a otevřu oči, film je bohužel pryč.

Desku Houses Of The Holy považuji v diskografii Led Zeppelin za poměrně zdařilou a myslím si, že kdyby nevznikla, tak v jejich hudebním odkazu by zůstalo prázdné místo. A to ještě posádka vzducholodi neřekla zdaleka své poslední slovo.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses Of The Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - III
2015-11-05

Led Zeppelin / III

5 stars

Třetí album Led Zeppelin je pro mě velice důležité. Bylo totiž první, které jsem po výběrovce Remasters slyšel a zařadil do své sbírky. Dodnes na něj nedám dopustit, a kdybych si měl vybrat deset alb, bez kterých se neobejdu, tak tohle bude jedno z těch, které vyberu bez váhání.

Deska začíná nezapomenutelnou písní Immigrant Song, která námětově čerpá z dob temného středověku. A stejně jako dávní severští válečníci nedbajíce na nebezpečí se hnali přes moře na svých dlouhých dračích lodích a všude, kam dorazili, nechali za sebou zkázu a smrt, tak i úvodní skladba se valí vpřed rychlostí silného větru a drtí vše, co se jí postaví do cesty. Samotného Planta bych si dovedl představit, jak stojí na přídi drakkaru, vyhlíží pevninu a svým výkřikem dává ostatním znamení k útoku. Kytarový riff, na kterém je skladba vystavěna, opět patří k těm nezapomenutelným a je podporován Bonzovým hromobitím. Následující píseň Friends je postavena na akustických kytarách doplňovaných zvuky smyčců a celou ji chápu jako jakýsi předěl mezi úvodní hardrockovou smrští a následující peckou Celebration Day. Opět výrazný riff žene píseň kupředu. Plant je zde zpočátku ztlumený, ale velmi rychle se dostane do plných obrátek a především v refrénu dokazuje, čím je jeho hlas tak důležitý pro sound celé skupiny. Následuje blues Since I've Been Loving You, ve kterém se zpěvák opět překonává a Page předvádí další ze svých geniálních sól. Celé to podbarvují klávesy Johna Paula Jonese a dodávají celé kompozici zdání tajemna. První stranu desky zakončuje svižný hard rock Out On The Tiles.

Otočíme na druhou stranu a ejhle… Jako mávnutím kouzelného proutku se nálada promění, pryč jsou hardrockové a bluesrockové výboje, elektrické kytary víceméně mizí a ke slovu se dostává jemnější tvář Led Zeppelin. I když tradicionál Gallows Pole v zeppelinovské úpravě je taky pěkná jízda. Skladba začíná akustickou kytarou, ke které se později přidá mandolína, a dokonce i banjo. Nakonec i na tu elektrickou kytaru dojde. Nad tím vším poletuje Plantův hlas, který ve mně vyvolává zdání skřítka zabloudivšího mezi nás z říše královny Mab. Ještě že je tu Bonham, který svým přesným bubnováním drží tu nádheru pohromadě. Následuje další poklad, píseň Tangerine. Jakoby country, ale zahraná tak, jako by tam spíš než divoký západ pronikalo kouzlo orientu. Ta píseň je vybroušeným diamantem a vyvolává ve mně pocit absolutního štěstí. Tento pocit zůstává i u další písně That's The Way, křehké baladě postavené na zvonivých akustických kytarách, nad kterými se vznáší Plantův hlas. A že bez proudu se dá hrát pěkně od podlahy, nám skupina dokáže skladbou Bron-Y-Aur Stomp. Celou tu nádheru završí další tradicionál Hats Off To (Roy) Harper, pocta folkrockovému písničkáři Roy Harperovi a zároveň černošským bluesmanům.

Tímto albem skupina Led Zeppelin jakoby chtěla celému světu ukázat, že nehodlá ustrnout ve vývoji a že i nadále bude do svých písní vnášet podněty z jiných hudebních oblastí, než je hard rock a blues. Page a spol. zahájili skvělé dobrodružství a zatím netušili, kam až je jejich vzducholoď na své cestě zanese.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Joplin, Janis - Cheap Thrills
2015-10-22

Joplin, Janis / Cheap Thrills

5 stars

Tak tohle je přesně ono. To jsem si pomyslel, když jsem poprvé slyšel tuto vynikající nahrávku. Vznikla z toho láska, která mě drží již skoro čtvrt století a na kterou nedám dopustit. Janis Joplin sice za svou krátkou, ale o to zářivější kariéru natočila i jiné desky, ale zde podle mě dosáhla svého tvůrčího vrcholu. Vrcholu, jehož kvalit dosahuje snad jenom posmrtné album Pearl, ale rozhodně ho nepřekonává.

Album bylo nahráno během března až května roku 1968 a 8 týdnů bylo číslem jedna v žebříčku Billboardu. Jedná se o poslední studiovou nahrávku Janis Joplin se skupinou Big Brother And The Holding Company. Na konci téhož roku zpěvačka formaci opouští a vydává se na sólovou dráhu.

Hned úvodní skladba Combination of The Two je neskutečná jízda. I když je zde Janis součástí celku a hodně pěveckého prostoru zde dostávají oba kytaristi, tak bez ní by celkové vyznění skladby bylo asi jiné. V následujícím blues I Need A Man To Love dostává zpěvačka dostatek prostoru, aby mohla ukázat, co se svým drsným hlasem dokáže. Obě kytary ji podbarvují tu drsněji, tu něžněji podle toho, jak je potřeba. A pak přijde Gershwinovo Sumertime, které do svého repertoáru zařadilo velké množství zpěvaček, ale jen málokteré z nich se podařilo písni vtisknout onu procítěnost a naléhavost jako Janis Joplin. První stranu alba zakončí skvělá Piece of My Heart, píseň, kterou mám nesmazatelně spojenou s představou toho, co bylo květinové hnutí, a při jejímž poslechu mám pocit absolutní svobody a volnosti.

Druhá strana začne skvělým syrovým Turtle Blues, skladbou, jejíž autorkou je sama Janis. Její hlas je opět velmi naléhavý a při poslechu mám pocit, jako bych seděl někde v zakouřeném baru, ve kterém hraje slušná kapela s vynikající vokalistkou, já piju whisky a pomalu se nechám unášet atmosférou, která se line z pódia. Předposlední písní alba je Oh, Sweet Mary, lehce psychedelická záležitost, ve které kromě Janis zpívá i kytarista Sam Andrew. Pro skladbu je charakteristické střídání rychlých a pomalých pasáží a donekonečna protahované kytarové sólo. Ta kytara se posluchači přímo zařezává do uší. Poslední skladbou je ta o „kouli a řetězu“, tedy Ball and Chain. Po úvodním elektrickém hromobití se připojí Janis, která zpočátku šeptá, ale postupně přidává na intenzitě a opět předvádí možnosti svého skvělého hlasu. Kapela se drží v pozadí, aby v polovině skladby nastoupila v plné síle. Po nějaké chvíli však hlavní roli přebírá opět Janis, střídá hlasové polohy a udržuje fascinovaného posluchače v napětí.

Ano, tohle album a zpěvačku Janis Joplin miluji. Jenom doufám, že si tohle vyznání nepřečte moje žena. Ale stejně si myslím, že to ví.

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Cheap Thrills
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


Joplin, Janis - Big Brother and the Holding Company
2015-09-17

Joplin, Janis / Big Brother and the Holding Company

3 stars

Co má chudák holka v Texasu na počátku 60. let dělat, když není nijak zvlášť pohledná a její okolí jí absolutně nerozumí. Nezbyde jí nic jiného, než začít poslouchat staré bluesové nahrávky a pokoušet se je interpretovat vlastním nezaměnitelným způsobem. Hledání pocitu štěstí v pro ni nepřátelském světě je bohužel podporováno konzumací alkoholu a drog. To ale nemění nic na tom, že Janis Joplin se poté, co odjede do San Franciska, seznámí se skupinou Big Brother and the Holding Company a začne s nimi vystupovat.

Na západním pobřeží Spojených států v polovině 60. let začíná květinové hnutí, všichni se mají rádi a společně také začínají brojit proti válce ve Vietnamu. Nové hudební skupiny vznikají na pobřeží Pacifiku jako houby po dešti a zpočátku to vypadá, že Big Brother budou jen jedním z mnoha marných čekatelů na slávu. Ale brzy se ukáže, že dívka za mikrofonem má neskutečné bluesové cítění a především hlas s velkým H. Roku 1967 jim vychází debutové album, které se sice nestane přelomovým dílem, a že se jich tehdy objevilo v Americe a Velké Británii požehnaně, ale ukáže zpěvaččiny hlasové možnosti a naznačí, kudy se Janis Joplin hodlá v budoucnu hudebně vydat.

Ta deska stojí jakoby ve stínu její další tvorby a musím se přiznat, že jsem si ji pořídil jen proto, abych měl Joplinku kompletní, a že dlouho jsem jí nemohl přijít na chuť. Není úplně špatná, jenom materiál na ní předkládaný postrádá tu sílu a hitové ambice dalších nahrávek.

Album začíná písní Bye, Bye Baby ve stylu country a podobném duchu se nese i svižnější Easy Rider, ve které sólo zpívá kytarista Sam Andrew. Jsou to příjemné skladbičky, ale to je asi tak všechno. Následující kousek Intruder konečně ukazuje, co všechno Janis se svým hlasem umí. Duet Janis a Sama Andrewa Light is Faster Than Sound ukazuje, jak ty dva hlasy šly nádherně k sobě. Když začne rhytm and blues Call On Me, chce se mi vykřiknout radostí, ale velmi brzy jsem vyveden z omylu. Další tuctová záležitost. Díky za syrové blues Women Is Losers. A následuje opět kytarista Andrew jako sólový zpěvák v písni Blindman. Janis ho podporuje v refrénu a zní jim to moc hezky. Skladba Down On Me naznačuje, s čím skupina může překvapit v budoucnu. Janis zde zpívá velmi živočišně, ale kapela je na můj vkus příliš upozaděna. Týká se to především kytar. Předposlední píseň Caterpillar se podle mého soudu ke skupině vůbec nehodí, jako bych tam slyšel vliv britské scény. Album zakončuje skladba All Is Loneliness, ze které nejvíc cítím vliv halucinogenních látek.

Celá kolekce je spíše průměrná, ale i tak stojí deska za poslech, neboť ukazuje, z jakých hudebních zdrojů bude dále Janis Joplin čerpat.

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Big Brother and the Holding Company
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


Black Sabbath - Technical Ecstasy
2015-07-29

Black Sabbath / Technical Ecstasy

3 stars

Sedmé album Sabbathů vnímám s určitými rozpaky. V té době již alkoholem a drogami zdevastovaná skupina začala opouštět hřbitovní tematiku. Už bylo také jasné, že tím největším problémem pro zdárné fungování Black Sabbath je zpěvák Ozzy Osbourne. Problémy s ním se naplno projevily při nahrávání dalšího alba Never Say Die!, což nakonec vyústilo v Ozzyho odchod ze skupiny.

Na desce Technical Ecstasy je opět porce parádní muziky plná skvělých Iommiho kytarových riffů, rytmika správně duní a Ozzyho mečivý projev je stejně parádní jako na předchozích počinech. Jednotlivé skladby jsou až na pár výjimek opět vynikající, ale celá deska jakoby postrádala soudržnost svých předchůdců.

Úvodní kousek Back Street Kids je typická sabbathovská skladba troch připomínající slavný hit Paranoid. Pak přijde pomalá píseň You Won't Change Me, kterou svými klávesami zdařile podbarvuje hostující Gerald Woodruff. Iommi zde předvádí své kytarové mistrovství. Mám ale dojem, že skladba svou náladou až příliš připomíná album Sabbath Bloody Sabbath. Bubeníkem Billem Wardem zpívaná It's Alright je sice příjemná skladbička, ale na desku se absolutně nehodí. Nebýt Iommiho kytary, asi by mě tato píseň začala velmi brzy nudit. Naštěstí další skvělý kousek z dílny Black Sabbath, píseň Gypsy, opět pořádně přitopí pod kotlem. Pátá skladba All Moving Parts (Stand Still) sice ničím neupoutá, ale aspoň ucho posluchačovo neurazí. To samé platí i o písni Rock 'N' Roll Doctor. A pak přijdou dvě skladby, kvůli kterým je nutné toto album slyšet. Balada She's Gone je jedna z nejkrásnějších písní, které Ozzy Osbourne za celou svou kariéru nazpíval. Navíc originál nepůsobí tak pateticky jako česká verze Lásko, voníš deštěm. Poslední skladba Dirty Women je parádní tečkou na závěr. Wardovy bicí zde předvádějí bouři hromů, Ozzy báječně „mečí“ a Iommi vystřihne jedno z nejparádnějších sól, jaké do té doby nahrál.

To, co následovalo v dalších letech, přineslo skupině jenom problémy. Ozzyho prohlubující se závislost na omamných látkách a nepovedené album Never Say Die! znamenaly jediné – pokud má skupina Black Sabbath dál fungovat, něco se musí změnit.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Led Zeppelin - II
2015-07-09

Led Zeppelin / II

5 stars

Neuplynul ani rok a parta kolem kytaristy Jimmyho Page vypustila do světa další album. Zatímco na jedničce Led Zeppelin ukázali, že mohou být životaschopnou kapelou s nemalými ambicemi, na dvojce dokazují, že jsou schopni tyto ambice dále rozvíjet a přiživovat. Jakoby si hudebníci řekli, že to, co zatím předvedli, není nic ve srovnání s tím, co se teprve chystají posluchačům předložit.

Jaká tedy je druhá deska hardrockových bohatýrů? Především neskutečně tvrdá s neuvěřitelným tahem na branku. Agresivní pasáže jsou však důmyslně prokládány jemnými, až lyrickými okamžiky, při kterých posluchači nezbývá nic jiného, než se tetelit blahem. Zvuk je ještě mohutnější, takže od prvního okamžiku máte pocit, že se na vás řítí stádo rozzuřených bizonů, kteří vše, co jim stojí v cestě, nemilosrdně zadupávají do země.

To platí hned pro úvodní Whole Lotta Love, skladbu, jež víceméně definovala pojem hard rock. Ta stojí na geniálním kytarovém riffu podporovaném valivou baskytarou, přesnými bicími a skvělým Plantovým zpěvem. Zhruba po půl druhé minutě nastane změna, úderný riff zmizí a oba zvukové kanály zahltí zvuky připomínající závodní automobily. Tato jízda je završena ostrým sólem, aby se pak píseň znovu vrátila k úvodnímu motivu. V tom dokola se opakujícím riffu je až něco hypnotického. Následující What Is and What Should Never Be je vystavěna na jednoduchém fíglu, na střídání jemných a velice ostrých poloh. Plantův hlas zde zní velice bluesově, ale to je pouhé zdání, neboť celá skladba opět není ničím jiným než prvotřídním hardrockovým nářezem. Na blues se dostane ve skladbě The Lemon Song, i když to by nesměli být Led Zeppelin, aby ho nezahráli co nejvíc tvrdě. Page si zde své sólo vyloženě užívá. Velký prostor zde dostává i Jonesova baskytara. Někdy mám dojem, že celá píseň by klidně obstála jen s baskytarou, bicími a zpěvem. Po této zátěži je čas na tu nejčistší krásu, baladu Thank You. Celá skladba je vystavěna na Jonesových klávesách, nad kterými jako motýlek poletuje Plantův hlas. Bonhamovo důrazné bubnování zpočátku ani nevnímáme, tak je zde všechno propojeno včetně Pageových kytar.

Druhá strana desky opět začíná pěkně divoce písní Heartbreaker. Opět tu máme jeden z těch signifikantních riffů, které spoluvytvářely povědomí o tom, co je hard rock. Ano, tato skladba je především o Pageově kytaře a ostatní hudebníci jakoby celkové vyznění jen lehce doplňovali. Pak přijde svižný kousek Living Loving Maid (She's Just A Woman), jakési odlehčení od těch předcházejících dunivých skladeb. Zde mám pocit naprosté lehkosti a domnívám se, že i pro kapelu se tato píseň stala vítaným zpestřením. Píseň Ramble On je vystavěna na akustické kytaře, ale nenechme se mýlit, jedná se o pěkně svižný kousek s vypjatým Plantovým vokálem. Poté si pánové Page a Jones zahrají pouhou minutu a přenechají prostor Johnu Bonhamovi, aby předvedl své bubenické mistrovství v instrumentálce Moby Dick. V závěru se motiv z úvodu na chvíli vrátí, aby hned přešel do závěrečné skladby Bring It On Home, která zpočátku vyvolává představu mississipské delty. Plantův hlas je velice zastřený, doprovázený foukací harmonikou. Tato poklidná bluesová atmosféra je ale najednou přervána mohutným riffem, Plantův hlas se projasní a vypne se do pro něj typických vysokých poloh, aby se v závěru vše vrátilo do původní nálady.

Po úspěšném startu vzducholoď nabrala směr a pokračovala ve své cestě. Zatím nikdo netušil, kam ji vítr zanese, ale už teď bylo jasné, že to opět bude posluchačský zážitek.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Jethro Tull - Stand Up
2015-07-01

Jethro Tull / Stand Up

5 stars

Dva kohouti na jednom smetišti dlouho nemůžou vydržet. To samozřejmě platí i pro rockové hudebníky, proto ten bluesovější, kytarista Mick Abrahams, po vydání alba This Was odchází z Jethro Tull a nechává je plně pod kontrolou Iana Andersona. Skupinou se krátce mihl Tony Iommi, aby v ní nakonec natrvalo zakotvil Martin Lancelot Barre, který do Jethro Tull zapadl jako ozubené kolečko do dobře seřízeného hodinového strojku a zároveň se stal pro celkový sound stejně důležitým jako principál Anderson. Ten zvolna opouští bluesovou rovnici jako jediné východisko své hudby a se svými spoluhráči se vydává objevovat dosud nepoznané hudební světy.

Ty chtěl předvést na druhém albu Stand Up, které skupina vypustila do světa v roce 1969. Jistě, blues jakoby zatím u některých kompozic zůstávalo tím hlavním východiskem, ale již zde se důrazně ukazuje další směřování hudebníků a jejich široký žánrový rozptyl. Skupina je schopna nejen překvapit jazzovými pasážemi, ale dokáže si poradit i s klasickou hudbou a křehkým folkem, to vše mnohdy okořeněné značnou dávkou důrazu a tvrdosti. Poslední vyřčené platí hned pro první skladbu, z bluesového vzorce vycházející A New Day Yesterday. Jakmile si posluchač začne říkat, že to vůbec není špatné a že by se nezlobil, kdyby se v podobném duchu neslo celé album, tak hned následující Jeffrey Goes To Leicester Square ho rychle vyvede z omylu. Příjemná, folkem ovlivněná skladbička, ve které se Barre blýskne hrou na flétnu, upoutá na první poslech. Potom se flétny chopí sám Anderson, aby předvedl svou variaci na Bachovo Bourée. Nezbývá než žasnout nad tou krásou. Ale aby toho nebylo málo, hned v následující skladbě Back To The Family nás skupina přesvědčí o tom, že si umí poradit i s jazzovými pasážemi. Zvlášť ten souboj Barreho kytary a Andersonovy flétny v závěru ve mně vždy vyvolává pocit naprosté dokonalosti. A opět zvolníme s písní Look Into The Sun, nádhernou baladou, která stojí na souhře akustické a elektrické kytary. I když by se mohlo zdát, že píseň by se dala protahovat do nekonečna, oba hlavní tahouni mají cit a ví, že v nejlepším je potřeba skončit. Opravdu nádherná záležitost.

Druhá strana alba začíná říznou Nothing Is Easy, což je opět další příležitost, aby nám všichni zúčastnění předvedli své mistrovství, nejenom Anderson a Barré, ale také baskytarista Cornick a bubeník Bunker. Pokračujeme písní Fat Man. To je opět folkem inspirovaná záležitost, v níž se Anderson, stylizující se mnohdy do role středověkého kejklíře a trubadúra, musí cítit jako ryba ve vodě. Po této rozverné taškařici se nálada zklidní skladbou We Used To Know s nádherně sólující Barreho kytarou. Andersonův zpěv je neskutečně procítěný, a i když by mohl sklouznout až do patosu, po celou dobu udrží tu vyváženou míru mezi civilností a přehrávanou trapností projevu. Následující Reasons For Waiting je něžná, zadumaná píseň, svou propracovaností připomínající klasickou symfonii. Tuhle náladu ovšem rozbije závěrečná skladba For A Thousand Mothers, pro kterou jsou opět typické ostré souboje mezi Andersonovou flétnou a Barreho elektrickou kytarou.

Jsou interpreti a skupiny, jimž se nepodaří vytvořit takovou nádheru za celou kariéru. Skupině Jethro Tull se to povedlo hned s druhým albem. A to ještě nikdo netušil, že takových skvělých nahrávek Anderson a spol. vytvoří vícero. Zatím byli na počátku cesty.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Led Zeppelin - I
2015-06-25

Led Zeppelin / I

5 stars

V průběhu roku 1968 nastala situace, která znamenala konec důležité anglické skupiny The Yardbirds. Tu postupně opustili všichni členové až na kytaristu Jimmyho Page, který musel nějak řešit nasmlouvané skandinávské turné. Obrátil se na baskytaristu a hráče na klávesové nástroje Johna Paula Jonese, který na jeho nabídku kývnul. K těmto dvěma zkušeným studiovým hudebníkům se přidali do té doby nepříliš známí členové skupiny Band Of Joy, zpěvák Robert Plant a bubeník John Bonham. Tato čtveřice krátce působila pod názvem The New Yardbirds, aby velmi brzy zvolila údernější označení – Led Zeppelin. Zbytek už je rocková historie.

Čtveřice velice brzy zjistila, že si rozumí jak hudebně, tak i lidsky. Jakmile získali šikovného manažera Petera Granta, zamířili do studia, aby své hudební představy uchovali natrvalo. V lednu roku 1969 spatřilo světlo světa album s hořící vzducholodí Hindenburg na obalu. Základem jejich hudby se stává samozřejmě blues, ovšem hrané tak hlasitě a agresívně, až se ta původní bluesová podstata mnohdy vytrácí a je nahrazována hardrockovou ostrostí a břitkostí. Skladby na albu mají mohutný, mnohdy až orchestrální zvuk. Hned první skladba, Good Times Bad Times, je neskutečná, ohromně vzrušující jízda. Lepší začátek si posluchač nemůže přát. Následující píseň Babe I'm Gonna Leave You prověří pěvecké kvality Roberta Planta. Nádherná balada se střídavými erupcemi bicích a kytary. Blues Willie Dixona You Shook Me hrál ve své době kdekdo a píseň se stala skvělou příležitostí k tomu, aby se jednotliví členové skupiny předvedli a ukázali, kde jsou jejich hudební kořeny. Pak přijde skladba, kterou Page hrával již s Yardbirds, totiž Dazed and Confused. Jeho hra smyčcem na kytaru vytváří magickou náladu, která je vzápětí rozbita Bonhamovou baterií bicích. Plant vede s kytarou rovnocenný dialog, jenž chvílemi přerůstá v hudební orgasmus. Chvílemi mám pocit, že to celé drží pohromadě jen díky Jonesově baskytaře. Poté je načase, aby si posluchač odpočinul při kousku Your Time Is Gonna Come, který zvolna přejde v křehkou instrumentální věcičku Black Mountain Side, ve které se předvede na akustickou kytaru Jimmy Page doprovázený na tabla. Jakoby si zbytek kapely potřeboval odpočinout před další peckou Communication Breakdown. Ta se hrne nezadržitelně vpřed jako dobře promazaný stroj. Ukázka, jak má vypadat a hlavně znít hard rock. A opět se loví v dílně Willie Dixona, tentokrát to je blues I Can't Quit You Baby, ve kterém Page vystřihne jedno ze svých mnoha nezapomenutelných sól. Závěrečná kompozice How Many More Times opět ukazuje dokonalou souhru všech čtyř hudebníků a podobně jako Dazed and Confused se vymyká žánrovému zařazení.

Myslím, že v historii rockové hudby je málo takových debutů, které měly určující vliv na daný žánr. První album Led Zeppelin k nim můžeme bez obav přiřadit. Vzducholoď úspěšně vzlétla.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Black Sabbath - Paranoid
2015-06-18

Black Sabbath / Paranoid

5 stars

Je zajímavé, kolik začínajících kapel na přelomu 60. a 70. let naplňovalo základní hudební vzorec, totiž pokud má být skupina úspěšná, musí být druhá deska stejně dobrá, ba dokonce lepší než ta první. Povedlo se to například Led Zeppelin, Jethro Tull a také Black Sabbath. Jejich druhé album Paranoid sice bylo vydáno ve stejném roce jako eponymní debut, to však neznamená, že by se jednalo o slabší materiál. To ani náhodou. Spíš to svědčí o tvůrčím přetlaku, který se projevil novými kvalitními skladbami.

Jaké tedy je druhé album strašáků z Birminghamu? Především se jedná o desku, která obsahuje ty nejzásadnější skladby z celé sabbathovské tvorby a mnohými je považováno za jejich nejlepší výtvor. Skupina posluchače opět vtáhne do svého světa hrůzy, zmaru a zániku, jenž představuje prostřednictvím ostrých kytarových riffů Tonyho iommiho, doprovázených Osbournovým „mečením“, Butlerovou výraznou basou a velice pestrou, ale zároveň důraznou Wardovou hrou na bicí. Písně jako Iron Man, Paranoid, War Pigs, Planet Caravan nebo Electric Funeral vstoupily do historie rockové hudby a myslím si, že bez nich by se tvrdá hudba vyvíjela ve své temné odnoži jiným směrem.

Album začíná skladbou War Pigs. Tento osmiminutový klenot má vše, co je pro Black Sabbath charakteristické. Pomalé zadumané intro s výrazným riffem, změny tempa, při kterých vynikne Wardovo precizní bubnování a Ozzyho prostý, ale pro celkový zvuk skupiny důležitý hlasový projev. Následuje titulní Paranoid, což je oproti zbytku alba svižnější kousek s typickým sabbathovským „hoblíkem“. Přichází zvolnění s Planet Caravan, příjemnou skladbou zahalenou tajemnou atmosférou a ozdobenou nádherným Iommiho sólem. Toho zvolnění bylo opravdu třeba, protože následuje sabbathovský opus magnum – Iron Man. Iommiho notoricky známý kytarový riff se zařezává jako žiletka posluchači do mozku, Butlerova basa je tak výrazná, že mám pocit, jakoby struny musely každým okamžikem prasknout, Wardovy bicí připomínají zatloukání klínů, v tomto případě bohužel do hlavy. Ozzy mečí jako o život a já se začínám bát, že odněkud se skutečně vynoří železný muž. A čtveřice nepolevuje a servíruje další hrůzostrašné, ale zároveň nádherné písně – Electric Funeral a Hands of Doom. U druhé jmenované mě vždy fascinují ty změny tempa v prostřední části. V instrumentálce Rat Salad má možnost se vyřádit bubeník Bill Ward. No a na závěr zazní Fairies Wear Boots, další typický kousek, pro který platí, že to nejlepší skutečně patří na konec.

Album Paranoid se stalo pro skupinu Black Sabbath velice důležitým. Jednak dokázalo, že silný materiál obsažený na prvním albu nevznikl náhodou, jednak se stalo vstupenkou do nejvyšších pater hardrockové společnosti.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Led Zeppelin - IV
2015-06-11

Led Zeppelin / IV

5 stars

Čtvrté album Led Zeppelin, také nazývané „runové album“, je jedním z nejslavnějších výtvorů rockové historie. Skupina zde vytvořila hudební monolit, jenž se dá jen těžko někam zařadit. Je to blues rock, hard rock nebo folk rock? Ne, ani jedno, jsou to Led Zeppelin.
Léta 1969 – 1971 byla pro skupinu velmi hektická. Vydávala vynikající alba a neustále koncertovala v Evropě i za Atlantikem. Za sebou nechávala davy nadšených fanoušků, kteří rozdychtěně očekávali každý jejich další počin. V době vydání čtvrtého alba již byla pozice skupiny tak neotřesitelná, že si mohla dovolit vydat album bez jména Led Zeppelin na obalu, pouze s obrázkem starce nesoucího otep dříví.
Samotné album obsahuje osm skladeb, z nichž zejména Stairway To Heaven se stala nesmrtelnou klasikou a pro mě jednou ze zásadních rockových balad sedmdesátých let společně s Child in Time a July Morning. To ale neznamená, že by ostatní materiál na albu byl slabší. To v žádném případě.
Celý skvost otvírá typický zeppelinovský hard rock Black Dog, který začíná Plantovým výkřikem, přidá se Page s jedním ze svých vynikajících riffů a píseň se začne valit kupředu jako splašený buldozer. Ve zvoleném tempu skupina pokračuje skladbou Rock and Roll. V okamžiku, kdy by se mohlo zdát, že v podobném duchu budou všechny skladby na albu, přichází zvolnění. Akustická kytara a mandolína splétají jemné předivo tónů, nad kterými se vznáší Plantův hlas podporovaný zpěvačkou Sandy Denny. Folková nádhera se jmenuje The Battle of Evermore.
A pak to přijde. Rocková hymna Stairway To Heaven která se stala vzorem pro mnoho následovníků a dodnes se ji nepodařilo překonat. Je celkem jedno, zda se kytarista Page vědomě inspiroval skladbou Taurus od americké skupiny Spirit, nebo ne, protože vzniklo geniální, nadčasové dílo. Skladba od úvodní folkové atmosféry postupně graduje až do burácivého hard rocku s ostrým kytarovým riffem a Bonhamovými těžkotonážními bicími. Robert Plant zde podává jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů, zpočátku je jeho hlas něžný, postupně přidává na intenzitě a v závěru nezaostává za svými spoluhráči a je ostrý jako motorová pila.
Druhou stranu desky zahajuje příjemná skladbička Misty Mountain Hop, pro kterou jsou typické Jonesovy klávesy. Bonhamova hra na bicí mi připomíná supící parní lokomotivu. Tento dojem přetrvává i u skladby Four Sticks, která je chvílemi zjemňována akustickou kytarou. Poté se pánové John Paul Jones a Jimmy Page chopí mandolín a akustických kytar a spustí křehkou píseň Going to California. Vždy, když tuto píseň slyším, přeji si, aby neskončila a abych ji mohl poslouchat do skonání věků. Naštěstí mé přání zůstalo nevyslyšeno, protože jinak bychom přišli o skvělé závěrečné blues When The Levee Breaks. Plant se opět dostává do pro něj typických řvaných poloh a velký prostor zde také má jeho foukací harmonika. Zvuk kytary zde má až mystický nádech a Bonhamovy přesné údery na bicí se posluchači zarývají do uší a nutí ho být neustále ve střehu.
Jakmile album skončí, tak si začnu uvědomovat, že jsem se asi dostal do jiné hudební dimenze, bez které už nemůžu být.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar
2015-06-10

Plant, Robert / Lullaby... and the Ceaseless Roar

5 stars

Vynikající deska. To jsem si řekl po prvním poslechu alba Lullaby and… the Ceaseless Roar a musím zdůraznit, že mě pořád baví a nacházím v něm i při dalších posleších mnoho vzrušujícího. Zajímalo by mě, jak to ten chlap, tedy Robert Plant, dělá, že stále vydává tak kvalitní desky. Asi je to dáno jeho schopností neusnout na vavřínech zeppelinovské slávy a hledat v hudbě nové vzrušující podněty, které pak k radosti své i všech zúčastněných předkládá vděčným posluchačům. Také se obklopuje hudebníky, kteří ho dokáží inspirovat, což o jeho doprovodné skupině The Sensational Space Shifters platí dvojnásobně. Společně tak vytváří svou představu hudby pro 21. století, z níž jsou cítit nejen skotská rašeliniště, ale i horký africký písek. Ale ať už je Plantem předkládaný materiál ozvláštněn nezvyklými rytmy či nástroji, pořád mají písně ten správný rockový drajv.
Album obsahuje jedenáct písní, z nichž deset je ze společné dílny a jedna, úvodní Little Maggie, je upraveným tradicionálem. Vždy, když ji slyším, tak ve mně vzbuzuje představu honáka z Apalačských hor jedoucího na velbloudu rozpálenou Saharou. Tato píseň celou desku také uzavírá, už ne samostatná, ale jako součást skladby Arbaden (Maggie's Babby). Hitové ambice má následující Rainbow, velice příjemná skladba odkazující trochu k předešlé Plantově tvorbě. V písni Pocketful of Golden se to hemží etnickými nástroji a atmosférou by se možná, kdyby vznikla před čtyřiceti lety, hodila na album Physical Graffiti. Vrcholem alba je podle mě skladba Embrace Another Fall, která je ozdobena nádherným vokálem hostující Julie Murphy. Křehká záležitost s rockovou energií ve mě vyvolává vzpomínku na Kashmir. Následující Turn It Up s ostrou kytarou opět vyvolává ducha Led Zeppelin, aby se posluchač zklidnil při poslechu písně A Stolen Kiss. Radost ve mně vyvolává další trojice skladeb, Somebody There, Poor Howard a House of Love. Především Poor Howard nás opět přenáší někam k tradičním angloamerickým písním, jakoby Plant chtěl sdělit, že přes všechny výlety na africký kontinent nezapomíná na to, odkud hudebně vyšel.
Robert Plant vytvořil nádhernou desku, jež má určitě šanci stát se nadčasovou tak, jako se to podařilo výtvorům jeho mateřské skupiny. V jeho sólové diskografii je to určitě jedna z nejlepších desek.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Lullaby... and the Ceaseless Roar
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Living Colour - Vivid
2015-06-03

Living Colour / Vivid

5 stars

Co se stane, když v jednom tyglíku smícháme dohromady Jimiho Hendrixe, Prince, hodně funky kombinovaného s hardrockovou břitkostí a ždibíček hip–hopu? Vzniknou Living Colour, skupina čtyř mladých černošských hudebníků, jež roku 1988 svým albem Vivid překvapila tehdejší rockovou scénu. Především kytarista a autor většiny materiálu na desce Vernon Reid se okamžitě stal obdivovaným a respektovaným kytarovým čarostřelcem a v souvislosti s ním začalo být skloňováno jméno legendárního Jimiho Hendrixe. I když Hendrix vycházel především z blues a Reid čerpá z poněkud odlišných hudebních zdrojů, jedno mají společné – dokonalé zvládnutí svého nástroje. Vernonovi zdárně sekundují i další členové skupiny, zpěvák Corey Glover, baskytarista Muzz Skillings a vynikající bubeník Will Calhoun. O hudebních kvalitách čtveřice svědčí i účast jeho třpytivého veličenstva Micka Jaggera, jenž si ve skladbě Broken Hearts zahrál na foukací harmoniku a v Glamour Boys si střihl doprovodný vokál.
Jaká tedy je hudba na albu Vivid? Velice pestrá a barevná, jako byste rozlili několik plechovek různých barev a ty se začaly postupně slévat v barvu novou, do té doby neviděnou. Living Colour posluchači předkládají materiál, který srší energií, zároveň je velice melodický. Reidova kytara dokáže být hardrockově ostrá, funkově roztančená i příjemně něžná. Skilingsova hra na baskytaru je velmi funky a společně s Calhounovými bicími vytváří rytmický základ, do kterého Reid svou kytarou dodává další barevné ingredience. Zpěv Coreyho Glovera je velmi čitelný, především oceňuji, že se občas odváží do velmi vysokých poloh. Čím déle album Vivid poslouchám, tím větší radost mi poslech přináší a těžko vybírám z jedenácti písní nějakého favorita. Nejznámějším hitem je sice píseň Cult Of Personality, ale já osobně preferuji velice roztančenou skladbu I Want To Know, hardrockovou Desperate People, nádherným refrénem ozdobenou Open Letter (To A Landlord), melancholickou Broken Hearts a závěrečný kousek Which Way To America?, kritiku tehdejší Ameriky.
Living Colour vytvořili nádherné, nadčasové album, které by si určitě nezasloužilo, aby upadlo v zapomnění.

» ostatní recenze alba Living Colour - Vivid
» popis a diskografie skupiny Living Colour


Black Sabbath - Black Sabbath
2015-05-25

Black Sabbath / Black Sabbath

5 stars

Může někdo uspět na hudební scéně s písněmi se záhrobní a satanistickou tematikou? Čtveřice mladíků z Birminghamu dokázala roku 1970, že je to nejen možné, ale že tato pokleslá tematika může dát impulz ke vzniku mnoha dalších směrů v rámci tvrdé hudby. Především black metal a doom metal vděčí bezejmennému debutu skupiny Black Sabbath za mnohé.
Mám dojem, že do té doby tak temné album v populární hudbě nevzniklo. Hudba Black Sabbath byla valnou částí tehdejší kritiky považována za primitivní. Ta hudba byla pro ně příliš temná a hrozivá a navíc ten divný, ukňouraný zpěv. Ano, uznávám, že Ozzy Osbourne není zpěvák kvalit Roberta Planta či Iana Gillana, ale k této hudbě se jeho projev hodí jako žádný jiný.
Album je plné nesmrtelných hitů a od úvodního deštivého začátku skladby Black Sabbath až po závěrečnou Wicked World je velice soudržné. Postupem času se mi nejvíc začaly líbit ty méně profláklé kousky. Jistě, The Wizard s Ozzyho foukací harmonikou, Iommiho výrazným riffem, Butlerovou výraznou basou a Wardovými pekelnými bicími je skvělá věc, stejně tak i kousek N.I.B. s výraznými basovým intrem, ale v poslední době upřednostňuji především skladbu Sleeping Village, při které cítím mírné mrazení v zádech. Také oceňuji, že tempo se během skladby několikrát změní, což udržuje posluchače v neustálé pozornosti. Absolutním vrcholem alba je pro mě následující píseň Warning. Při tomto zatěžkaném blues se už opravdu bojím. Iommi se zde překonává, jeho sóla jsou velmi pestrá a celý kousek stojí v podstatě na něm.
Pokud je tohle primitivní hudba, kterou vytvořila parta primitivů, tak i já zůstanu rád primitivem.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Beatles, The - Magical Mystery Tour
2015-05-25

Beatles, The / Magical Mystery Tour

4 stars

V roce 1967 se skupina Beatles ocitla na svém tvůrčím Olympu. Vydala album Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, které ve své době bylo mnohými považováno za nedostižný vrchol uměleckého snažení počínaje jejich rivaly Rolling Stones a novými skupinami ve slunné Kalifornii konče. Určitě i raní Pink Floyd byli čtveřicí z Liverpoolu silně ovlivněni.
Beatles již měli za sebou dva filmy režírované Richardem Lesterem – Perný den a Help. Nyní se rozhodli, že natočí další film, ve kterém nebudou nikým a ničím omezováni. Tak vznikla zvláštní road movie Magical Mystery Tour; pro některé naprosto geniální a zásadní dílo, pro jiné (mezi ně se počítám i já) pakárna na entou. I když je film jen pro otrlé, objevilo se v něm několik písní, které patří k tomu nejlepšímu z beatlesovské tvorby.
Samotné album otvírá stejnojmenná skladba Magical Mystery Tour, která nás zve na tajemnou cestu. Pro píseň je charakteristické užití dechových nástrojů a opakování ústředního motivu. Následuje Paulova nádherná píseň Fool On The Hill s velice příjemnou flétnou. Vždycky si vybavím scénu z filmu, v níž McCartney v dlouhém kabátě poskakuje liduprázdnou krajinou. Třetí kousek na albu, Flying, je instrumentální záležitost, která podle mě za ostatními skladbami silně zaostává. Následuje studiovým kouzlením silně ovlivněná Blue Jay Way, pro mě velmi psychedelická záležitost. Your Mother Should Know je velmi příjemná skladbička s povedeným klavírním doprovodem. I Am The Walrus je další psychedelická záležitost na albu. Lennonův zpěv je zde doprovázen smyčci, sbory a vrstvením zvuků. Vzniklo tak nadčasové dílo, které mě vždy okouzlí a překvapí. Po této nádheře zazní píseň Hello Goodbye, kterou si přeji zahrát na svém pohřbu. Nejkrásnější kompozicí na albu je pro mě Strawberry Fields Forever, opět plná zvukových kouzel. Společně s písní Penny Lane připomíná rodný Liverpool a místa, která členové skupiny důvěrně znali. Předposlední písní na albu je Baby You're A Rich Man s výrazným refrénem. Potom se ozvou úvodní tóny francouzské hymny a John začne zpívat, že všechno, co potřebujeme, je láska.
Album Magical Mystery Tour sice nepatří mezi to úplně nejlepší v diskografii Beatles, ale určitě není na škodu si ho občas připomenout.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Deep Purple - Perfect Strangers
2015-05-15

Deep Purple / Perfect Strangers

5 stars

Skupina Deep Purple se rozešla v roce 1976. To už v kapele dávno nebyl zpěvák Ian Gillan, a dokonce ani otec zakladatel Ritchie Blackmore, kterého to po vydání alba Stormbringer přestalo bavit a založil si vlastní projekt Rainbow. Vypadalo to, že hardrocková legenda je navždy mrtvá.
Byl to však omyl. Skupina se po letech hibernace opět dala dohromady a to hned v tom nejsilnějším složení z počátku sedmdesátých let. V roce 1984 spatřil světlo světa další skvělý „párplovský“ počin. Samozřejmě, že album Perfect Strangers není In Rock, to asi nikdo neočekával, přesto skupina nahrála kolekci, která se i dnes velice příjemně poslouchá.
Hned úvodní skladba Knocking At Your Back Door dokazuje, že Deep Purple se vracejí ve skvělé formě. Píseň začíná Lordovými klávesami, po chvíli se přidá Gloverova pulsující baskytara, Ian Paice udeří do své bicí soupravy, Blackmore se přidá se svou kytarou a Gillan začne zpívat. Skvělý začátek alba s procítěným Ritchieho sólem. Následuje svižnější kousek Under The Gun, ve které Blackmore opět kouzlí na svého Stratocastera. Zvlášť závěr skladby je plný jeho typických bublavých tónů. V Nobody's Home jako bych konečně poznával toho starého Gillana z období největší slávy. Jeho hlas je ostrý jako břitva, hodně prostoru se zde dostává i klávesovému kouzelníkovi Jonu Lordovi. Další píseň Mean Streak opět pěkně odsýpá, ale to nejlepší má teprve přijít. Titulní skladba Perfect Strangers s dalším z Blackmorových geniálních riffů. Mám pocit, že jsem někde v Orientu, a jakmile Gillan začne zpívat refrén, rázem se ocitám na vrcholu blaha. A je tu A Gypsy's Kiss, v e které přesná rytmika pánů Paice a Glovera žene Gillanův hlas vpřed. Lord je podbarvuje svými klávesami a opět má dost prostoru, aby předvedl své mistrovství. Blackmore samozřejmě nezůstává pozadu a opět splétá předivo tónů, bez kterých by tento kousek nebyl úplný. Šanci předvést své výjimečné hlasové kvality se zpěvákovi dostane v baladě Wasted Sunsets ozdobené procítěným kytarovým sólem. Nádherná věc. Pro Hungry Daze je typický výrazný klávesový motiv. Gillan se zde opět chvílemi překonává a totéž platí i o zbytku kapely. Album zakončuje skladba Not Responsible s úžasným Ritchieho sólem.
Málokdy se podaří, aby se hudební skupina po tolika letech nečinnosti znovu sešla a vytvořila tak silný materiál. Párplům se to podařilo na výbornou.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Perfect Strangers
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


U2 - Achtung Baby
2015-05-15

U2 / Achtung Baby

5 stars

Když v roce 1991 irská skupina U2 vypustila do světa album Achtung Baby, bylo to pro mě velké zklamání. Po desce The Joshua Tree silně ovlivněné americkou hudbou se na mě z reproduktorů valila směsice divných zvuků a pazvuků. Netušil jsem, že se k Achtung Baby po nějaké době vrátím a že budu nadšen. Především jsem pochopil, že The Edge je velice zručný kytarista, bez kterého by písně na albu asi zněly jinak – hůř.
Po úvodní Zoo Station přijde nádherná píseň Even Better Than the Real Thing. Poté následuje první vrchol alba, balada One, s nádherně procítěným Bonovým zpěvem. Další skladba Until the End of the World je v rytmice hodně ovlivněná tehdejší taneční scénou a ozdobená zkresleným kytarovým sólem. Následuje pro mě druhý vrchol desky, píseň Who´s Gonna Ride Your Wild Horses. Bono se v refrénu překonává a jeho „šalala“ mě přivádí k posluchačské extázi. Skladba samozřejmě stojí i na Edgeově rozcinkané kytaře. Přichází příjemná skladbička So Cruel vystavěná na jednoduchém klávesovém motivku, výrazné basové lince a silně zkreslené kytaře. Nad tím vším opět kouzlí svým hlasem Bono. Sedmou písní je velice výrazná The Fly se zajímavým falzetem v refrénu a skvělou kytarou (ta jakoby bublala, pískala a cinkala). Mysterious Ways ve mně vyvolává pocit cesty po arabských zemích. Nevím, možná je to rytmikou. Nyní je opět na čase zvolnit písní Tryin´ to Throw Your Arms Around the World. Po ní následuje opět silně taneční kousek Ultraviolet (Light My Way) s tradičně skvělou kytarou a vynikajícím Bonovým zpěvem. Předposlední skladba Acrobat začíná směsicí divných zvuků, důraznými bicími a basou a do toho všeho začne Bono čarovat svým hlasem a The Edge svou kytarou. Další vrchol alba. Skladba Love is Blindness je už jen jakousi pomyslnou třešničkou na dortu, která tuto výbornou desku uzavírá.
Když jsem toto album znovuobjevil, tak jsem byl jednak starší, jednak hudebně vyzrálejší a snad i tolerantnější. Achtung baby se pro mě stalo absolutní klasikou.

» ostatní recenze alba U2 - Achtung Baby
» popis a diskografie skupiny U2


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000