Profil uživatele Psychedelic Rider


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Blood Ceremony - The Eldritch Dark
2016-04-04

Blood Ceremony / The Eldritch Dark

4 stars

Kanadské kvarteto z Toronta stále představuje zajímavě neotesaný sound čerpající z žánru čarodějnických příběhů. Nutili vás rodiče hrát na příčnou flétnu, ale klasika vás nikdy nebrala? Možná tohle potkalo i frontwomen Alii O’rien, která si po vzoru Jetro Tull snad v každé písni vystřihne menší flétnické sólo. Třetí album The Eldritch Dark vychází stejně jako u mateřského labelu Rise Above Recors, tak i v té době spřáteleného amerického Metal Blade.

The Eldritch Dark obsahuje různorodou směsici stylů. Můžete tak v průběhu poslechu čekat přechody od renesanční syrovosti, přes blues, psychedelický folk až po v tomto žánru obligátní sabbatovské riffy. Otevírák "Witchwood" představuje klasiku Blood Ceremony, na kterou jsme již zvyklí z předchozích alb. Černá magie, les a tajemno jako na hradě v Karpatech. Spojení hamondek a sedmdesátkového rocku je vždy zárukou kvality.

Album v kratším časovém úseku poslouchám už asi po čtvrté a stále objevuji cosi nového. Na první poslech vás nejvíce zaujmou hity "Goodbye Geminy", díky jejichž klipu na youtube jsem k tvorbě Blood Ceremony blíže přičichl, nebo “Lord Summerisle”. „Lord Summerisle“ začíná jako typická sabbatovská intrumentálka à la "Orchid" či "Embryo" ale vyvine se z ní klasická folkařina. Alia v tomto songu tvoří pouze doprovod a hlavního břemene se ujme basák Lucas Gadke. Lucas je v tomto směru jejím tvůrcem a píseň zpracoval jakožto poctu filmu The Wicker Man (Proutěný muž, režie: Robin Hardy). Domnívám se, že Blood Ceremony, tak i jejich desku The Eldritch Dark již můžeme směle zařadit ke klasice současného Occult Rocku.

Psychedelic Rider
http://psychedelic-rider.blogspot.cz/

» ostatní recenze alba Blood Ceremony - The Eldritch Dark
» popis a diskografie skupiny Blood Ceremony


Horisont - Odyssey
2016-03-08

Horisont / Odyssey

4 stars

"The story has been writen, the stage has all been set. Here upon this dark world, they would meet their fate." Těmito slovy začíná úvodní desetiminutový song. Horisont jsou zpět se svým čtvrtým, tentokrát konceptuální, albem - Odyssey. Sami ho nazývají vesmírnou ságou těžící z prostředí science and fiction. Na obalu vidíme kosmonauty a za nimi jakési mimozemšťany. Na příběh skrývající se za tímto výjevem jsem nikde nenarazil a komiks ukrytý uprostřed rozevírajícího se LP vypraví pouze ve zkratce dobrodružtví kosmonautů, jež byli vytrénováni k osidlování cizích planet, mezi nimiž osídlili také planetu Zemi. Obálku navrhl Henrik Jacobson. Sound starých Horisont zůstal bezpochyby zachován i s charakteristickým zpěvem Axela Söderberga. Album je trochu šmrncnuté sedmdesátkovým space rockem, což ve mě mírně navozovalo atmosféru soundtracku skupiny Queen ke scifi filmu Flash Gordon.

Personální změny neminuly ani tuhle švédskou stálici a tak na albu už nenajdeme jméno kytaristy Kristofera Möllera. Zde ho v plné šíři zastoupil Australan Tom Sutton, kterého můžete znát z kapel Church of Misery, Night Viper nebo The Order Of Israfel. Společně s druhým kytaristou Charliem Van Loo tvoří synchronní kytarový tandem po celou stopáž desky.

Retro hard rock je stále u svého kormidla, nicméně délku šedesáti dvou minut nedokáží ukočírovat ani ostřílení vesmířané s kníry. Zpočátku nasadí tu nejvyšší laťku v podobě stejnojmenné skladby "Odyssey", ale u konečné dvanácté již se budete mírně nudit. Z celkového počtu skladeb nejvíce ještě vynikají chytlavé "Break The Limit", kterou můžete znát ze singlu, "Bad News" a vynikající "The Night Stalker" či "Red Light". Čtvrtina alba je nazpívaná v rodném jazyce a musím se přiznat, že mne tyto party vůbec nezaujaly. Závěrem desce není co vytknout. Je to stejně vynikající album jako například Nucleus od Witchcraft a pokud se pokusíte ještě vžít do samotné koncepce, stane se z toho srdeční záležitost.


Psychedelic Rider
http://psychedelic-rider.blogspot.cz/

» ostatní recenze alba Horisont - Odyssey
» popis a diskografie skupiny Horisont


Witchcraft - Nucleus
2016-02-18

Witchcraft / Nucleus

4 stars

Vlastně nikdy nevím, co si mám myslet o kapelách, ve kterých hraje pouze jeden z původních členů. Někdy trvá, než si kapela sedne a ustálí se na klasické sestavě jako v případě Iron Maiden. Witchcraft by však měli mít tohle už za sebou. K jádru - v kapele krom zpěváka a kytaristy Magnuse Pelandera nezůstal ze starých členů už nikdo a tak přichází na scénu zcela nový line-up. Za bicí usedl Rage Widerberg a na basu to dere Tobias Anger. Celkem jsem napočítal devět bývalých členů Witchcraft a tak si říkám, jestli není něco v nepořádku s Magnusem. Ale co už, život jde dál a podobně je to i s hudbou.

Varováním ministerstva hudby, jestliže jste fandy Witchcraft, z posledního alba můžete být poněkud rozčarováni. Doteď jsem tak nějak žil v domnění, že kapela spadá spíše pod styl occult - hard rocku. Nucleus se v tomto případě stal poněkud bluesovějším. Popravdě se těch stylů míchá mezi sebou více. Na jedné straně mince starý klasický až sabbatovský doom, posléze přijde ambient a nakonec přeci jen zůstaneme u klasického heavy soundu. K desce jsem měl z počátku mnoho předsudků; už jen samotný obal mne trochu odrazoval. Snad první album roku 2016, ze kterého jsem měl nejvíce obav.

Kytara, flétna a klávesy jsou místy opravdu dokonalé a jejich harmonické souznění vás přivádí k pocitu, že by celá deska mohla být instrumentální a nikomu by to vlastně ani nevadilo. Rify a celkové aranžmá jsou velice vydařené. Nicméně páté album je opravdu jiné, než by člověk čekal. Jednoduše to nejsou ti staří Witchcraft předchozích alb, ale to ve výsledku není vůbec na škodu. Deska je to vydařená a umístila se na čtvrté pozici nejlepších alb v Decibel Magazine's top 40 albums. Druhá skladba "Theory of Consequency" se nese v pomalém rytmu, ve kterém vyniká především Magnusům zpěv. Ten je pro celé album určující. U eponymní "Nucleus" se to s vámi veze od začátku až do konce a vůbec nevadí, že je její stopáž čtrnáct minut. Ačkoliv jsem po první skladbě začínal mít celkové pochyby, u čtvrté skladby jsem si jist, že se tahle deska prostě povedla. Magnusům hlas zde má přímo terapeutický efekt. Možná ten čas je zbytečně natáhnutý. Michal Jakubík se nám ve Sparku dokonce přiznal, že závěrečný stále se opakující motiv ho tak štval, že ho musel utnout. Tenhle problém jsem naštěstí neměl a dokonce mi jakákoliv menší změna opakujícího se motivu přišla lepší... jakoby to celé gradovalo ke zdárnému konci - skvělá pasáž cca 11:15. Vůči desce jsem měl zpočátku mnoho předsudků a do poslechu se mi ani nechtělo, ale jak je patrné z recenze, přišlo to samo a je to tam.

» ostatní recenze alba Witchcraft - Nucleus
» popis a diskografie skupiny Witchcraft


Kadavar - Berlin
2016-01-04

Kadavar / Berlin

4 stars

Po dvou letech od vydání posledního alba se němečtí hardrockoví fousáči chtěli volně nadechnout. Přesunuli se do domovského Berlína, kde se rozhodli nahrát svou novou desku nazvanou jak jinak než Berlin. Album se vrací k prvopočátkům metalového žánru, nazývejme ho třeba proto-metalem, tedy ke stylu sedmdesátkového psychedelického hard rocku. Zdá se mi, že Kadavaři nám trochu změkli. Typický retro sound zůstal zachován, ale berlínští neotesanci se trochu vystajlovali, hodili na sebe černé košile a použili hřeben. Oproti tomu, na co jsme už zvyklí z předchozích alb, tahle deska působí trochu učesaně. To ostatně přiznává i Pele Gunnerfeld jež má na svědomí výsledný mix desky.

Kadavaři učesali zvuk, nicméně vítr vane stále stejným směrem a je to poznat. Ten ostatně odvál i Philipa Lippitze, známého pod přezdívkou "Mammoth". Opustil kapelu a rozhodl se založit vlastní - The Loranes. Basu vzal do ruky Simon "Dragon" Bouteloup, kterého můžeme znát již z předchozí kapely Johanny Sadonis, The Oath. Dragon si patrně splet nástroje, protože na basu valí stejně jako na kytaru, což ve výsledku zvýrazňuje basovou linku, na kterou jsme zvyklí například z Iron Maiden.

Nebudu remcat. Album je stejně chytlavé jako ty předchozí. Kadavarům to u velikánů Nuclear Blast patrně svědčí. Po prvním poslechu vám v hlavě utkví zejména dva hity - "Last Living Dinosaur" a "The Old Man". Ty jsme ostatně mohli vidět na youtube v podobě singlů ještě před vydáním desky samotné. "Last Living Dinosaur" zní, jakoby na ní zapracovali Alice in Chains s Led Zeppelin. Nicméně, ani rozjezdová "Lord of the Sky" není nejhorší. Podle recenzí je jí závěrečná coverová bonusovka "Reich Der Traume" zpěvačky Nico. Po prvních třech posleších jsem byl s těmito remcaly zajedno. Změnil jsem však názor. Ve výsledku tam sedne jako prdel na hrnec. Jen se podívejte na artworky fotografky Elizavety Porodino, na fotky krasavic oblečených jako v šedesátkách a to vše na pozadí berlínského letiště Tempelhof. "Stolen Dreams" a "Spanish Wild Rose" napovídají, že tihle hoši dospěli. Kadavar zavrhli neotesanost a začínají se se vzrůstající slávou profilovat jako kavárenští muzikanti. Snad po vzoru Ghost objevili, že tohle právě letí - Styl !

» ostatní recenze alba Kadavar - Berlin
» popis a diskografie skupiny Kadavar


Horisont - Två Sidor Av Horisonten
2015-11-04

Horisont / Två Sidor Av Horisonten

4 stars

Tva Sidor Av Horisonten v překladu znamená Dvě strany horizontu, neboli také obzoru. Nenapadá mne jiná interpretace, než že se jedná o dvě strany téže mince. Lépe řečeno desky. Strana A je totiž otextována anglicky, druhá je ve Švédštině. Jakoby kapela v roce 2009 ještě netušila, kterým směrem se vydá a na svém debutu nechtěla urazit světovou ani domácí scénu. Retro hard rock byl v té době zrovna na vzestupu a Horisontu vlak rozhodně neujel. Naskočili do něj v ten správný okamžik a stále se vezou na vlně popularity. Důkazem je nedávno vydaná čtvrtá deska Odyssey. Džínové bundy, dlouhé vlasy a úchylné kníry z módy stále nevyšly; naopak přátelé, ve Švédsku si je nechává narůst i středoškolská mládež. Z ní bezpochyb pochází i tvrdé jádro Horisontu - bicmen Pontus a basák Mangus, kteří již v těchto časech spolu začali jammovat a o něco později k sobě přibrali Axela a kytaristu Charlieho. Mezi léty 2005-07 dali dohromady několik demo nahrávek, které přišly do merku Peteru Carlssonovi z labelu Crusher Records. Smlouva byla na světě a nezbývalo nic jiného, než dát do kupy dalších několik skladem a bylo vymalováno.

Dovolím si tvrdit, že právě tihle chlápci položili základy švédského boogie vintage rocku, ze kterého vychází i kapely mateřského labelu, Crusher Records, Vidunder, Hypnos, Spiders, Dead Man a bezpochyby se tímto stylem inspirovali i samotní Blues Pills. „Štěpánku, Emil je jednička, ale tys byl první...“. Hudba vychází z kořenů a esence sedmdesátek. Axelův výše položený hlas a těžké kytarové rify vás zaujmou na první poslech - úvodní song Nightrider je toho jasným důkazem. Mít rád Horisont je velice jednoduché. Skladby jsou originální a zajímavě i zní. Mám pocit, že i ta Švédština zde perfektně zapadá. Zajímá-li vás, co je to vlastně ten boogie vintage rock, co za název si to Rider vymyslel, pusťte si je na netu a pak mi napište, jestli jsem měl zase pravdu.

» ostatní recenze alba Horisont - Två Sidor Av Horisonten
» popis a diskografie skupiny Horisont


Orchid - Capricorn
2015-10-20

Orchid / Capricorn

4 stars

Podle mnohých interpretací jsou Orchid obyčejní kopírovači Black Sabbath. Mají trochu pravdu. Styl je skutečně připomíná. Ve vzduchu nicméně visí zásadní otázka, jestli je to tak dobře nebo špatně. Sabbati vyráží na své poslední turné a já se vás ptám, koho budete poslouchat, až nám staré dobré kapely odejdou do věčných lovišť. Já vám říkám, budou to Orchid. Tahle kalifornská banda se dala dohromady roku 2007 a o čtyři roky později dali světu svou dlouhohrající prvotinu Capricorn. Doom/occult metalisté Orchid ví moc dobře, co v hudbě znamená slovo old school. Stejnojmenný klip "Capricorn" mi před několika lety představil Marek Neuman ve svém pořadu na TV Rebel a já hned věděl, že je to můj šálek kávy.

Otvírák "Eyes Behind The Wall" můžeme znát již z jejich Epíčka Through the Devil's Doorway (2009), druhý song "Capricorn" představuje podstatu celého alba. K sabbatovskému zvuku se kytarista Mark Baker musel propracovat jedině tak, že mu veškeré triky prozradil snad sám Tony Iommy. V klipu mne krom hudby samotné taktéž zaujala žena-čarodějka oděná v červené. Prozradím, není to nikdo jiný než tehdejší přítelkyně zpěváka Theo Mindella, Rachel Rotten. Taktéž bývalá pornoherečka.

Soundem bychom desku Capricorn mohli přirovnat k Master of Reality či Vol. 4. Mám místy pocit, jakoby se Theo snažil přiblížit se k Ozzyho stylu zpěvu, ale ne. Je to pryč. Theo nám v textech vypráví o nadpřirozených věcech, šílenství, spiritismu, magii či nejrůznějších stavech lidské mysli. "People don’t need the answers, To the questions in their minds, Sleeping in the darkness, Lays a world of mad design." Mám tuhle partu rád a snažím se dávat do kupy vše, co vydají. Když vám dá vaše holka vale, budete snad na ní do konce života vzpomínat? Sabbati nám dají sbohem příští rok a já si myslím, že Orchid jsou důstojným nástupcem birminghamských velikánů.

» ostatní recenze alba Orchid - Capricorn
» popis a diskografie skupiny Orchid


Ghost B.C. - Opus Eponymous
2015-10-14

Ghost B.C. / Opus Eponymous

4 stars

Debutové album skupiny Ghost vyšlo sice už v roce 2010, ke mně se však jejich tvorba donesla až díky brněnskému vystoupení, kdy zde jako předkapela Iron Maiden zahráli zhruba třicetiminutový set. Tihle occult rockoví specialisté mají přesně tu magickou esenci, která způsobí, že si ji zamilujete hned na první poslech, respektive pohled. V té době už byl na scéně sice Papa Emeritus II, ale kouzlo právě objeveného zapůsobilo na sto procent. Ghost mě tenkrát dostali více než samotní maideni. Možná právě proto mi obal jejich eponymní desky, chcete-li Opus Eponymous, připomíná mou večerní cestu na nádraží napříč Mendlovým náměstím s dominantou Baziliky Nanebevzetí Panny Marie. V jejím pozadí Papa Emeritus jakoby říkal vše, co tu noc mohlo být vyřčeno.

Album otevírají kostelní varhany, krátká pasáž a už víme, na čem jsme. Je vždy trochu jednoduché psát recenzi zpětně, protože si můžeme povšimnout určité charakteristiky vůči následujícím deskám. Eponymní album je ze všech nejtemnější, nejokultnější a nejsataničtější. Nasvědčuje tomu nejenom vizáž kapely, tehdy jejich masky připomínaly spíše výrobky ze školní družiny, ale i texty. Prvotina jim přinesla pověst satanistů, domnívám se neprávem. Jedná se veskrze o popový okultní žánr zapadající víceméně do kategorie metalového mainstreamu. Skladba "Ritual" se snad musí líbit všem a pokud ne, jednou přijdete na to, že jste se v ní zmýlili; jednoduše popovka. Ghost se snaží především šokovat. Skladba "Elizabeth" nám zase přináší příběh Alžběty Báthoryové. Její život a osud snad nepřestane nikdy inspirovat kapely podobného střihu - "You're still alive, Elizabeth." Těžko říci čím Ghost přitahují tolik lidí. Jedná se snad o vizáž podobně jako u Kiss, nebo jsou to temné texty v popovém hávu? Opravdu nevím, ale u Ghost vše funguje na jedničku. Desku zakončuje instrumentálka "Genesis" a ta jakoby volně navazuje na narození Antikrista v druhém albu Infestissumam. Berte desku trochu s nadhledem, nepřistupujte k ní s předsudky a zkuste jí dát alespoň šanci, možná budete překvapeni, jakým talentem tihle Švédi disponují.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Opus Eponymous
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.


Kadavar - Abra Kadavar
2015-09-16

Kadavar / Abra Kadavar

4 stars

Druhé album berlínských fousáčů zní stejně dobře jako to první. Ostatně, co se může pokazit na kopírování starých dobrých sedmdesátek. Ale ho..., mysleli jste si, že se na tuhle kapelu budu dívat očima starého zaprděnce, co si do své věže pustí cédéčko už stokrát ohraných hitů progresivní hudby? Musím říci, že tihle Berlíňané jsou opravdu originální. Ukažte mi podobnou kapelu ze sedmdesátek, kterou kopírují a já vám osobně koupím párek v rohlíku. Něco na tom bude, tahle hudba teď frčí na západě a není to východní Německo. Je to jednoduše zcela něco jiného, než se za posledních dvacet let na scéně objevilo. Je to skutečný nefalšovaný Hard Rock se vším všudy.

Vezmu-li do ruk jejich LP desku, čtu jasně - "Hudba, kterou právě můžete slyšet na tomto albu, byla nahrána živě v jedné místnosti se zesilovači nastavenými na větší hlasitost. Tihle chlápci ne že jen vypadají jako by se přenesli v čase, oni podle toho i žijí a snad se i chovají. Christoph "lupus" Lindemann, zpěvák kapely, má docela zajímavou polohu hlasu. Ze začátku vám to přijde zajímavé, ale po několika písních už vás to začne nudit. Písně znějí velice podobně a rozlišíte je především díky kytaře mocných riffů.

První mocný song "Come Back Life" začíná nevinnými bubny, ale krásně se rozjede. Kytaru krásně slyšíte z levé bedny, a když zavřete oči, klidně si za ní můžete dosadit Yettiho muže, tak totiž nevypadá jen "lupus", který místo svého zpěvu dokáže hrát ve většině skladem i úžasně chytlavé riffy, ale i zbytek kapely. Na téhle desce za basou stál ještě Philip "mammoth" Lippitz, který byl však roku 2013 nahrazen, ale o tom si řekneme někdy příště. Christoph "Tiger" Bartelt, mocný to bicmen hlídající si své teritorium v zádech ostatních členů to skvěle dokáže rozbalit. S "Doomsday Machine" přichází teprve ten pravý hardrockový nářez. Klip jsem na youtube shlédl už aspoň stokrát, ale stále to jde poslouchat dokola. V jedné části si "lupus" přešlápne na kytarový fuzzy efekt a dodá tím téhle skladbě to, o čem jste si až dosud mysleli, že to nepřijde. Jednoduché riffy, jednoduché bubny s basou a člověk si zase povzdechne, že ho to nenapadlo taky. V "Eye of the Storm" opět přemýšlím o poloze "lupusova" hlasu a říkám si, jestli to není příliš výrazné a pomalu se blížím k poslední skladbě side A.

"Dust" - rychlejší pecka, opět mi zpěvákův hlas naznačuje, jakoby to všechno znělo na stejné brdo, ale co už, právě díky tomu poznáte Kadavar na sto kilometrů. Druhým nejlepším songem tohoto alba je "Fire". Refrén mi zní stále dokola v hlavě a asi si ho budu zpívat i dnes ve sprše. V "Liquid Dream" se najednou přidává syntetizér, který jsem dosud na albu nezaznamenal. Vůbec by mi nevadilo, kdyby ho Kadavar používali častěji. Předposlední písní je "Rythm for Endless Minds", která ve mě evokuje stejné pocity jako sám název - "Rytmus pro nikdy nekončící myšlenky (mysl). Tahle píseň opravdu trochu vybočuje z řady. Závěrečná skladba "Abra Kadavar" je spíše takovou malou kratší instrumentální tečkou za albem. Poslech stojí určitě za to, a pokud si to nemyslíte, pusťte si raději třeba Black Sabbath, ti jsou totiž ještě lepší.


Datum vydání: 12 dube, 2013.
Formát: CD/LP
Vydavatelství: Nuclear Blast

Údaje o nosiči: http://www.discogs.com/Kadavar-Abra-Kadavar/release/6965360

» ostatní recenze alba Kadavar - Abra Kadavar
» popis a diskografie skupiny Kadavar


Ghost B.C. - Meliora
2015-09-14

Ghost B.C. / Meliora

4 stars

Papa Emeritus druhý již není, přivítejme nového a s ním i další album, tentokrát "ještě lepší" (Meliora) nežli kdy jindy. Papa Emeritus má nový hábit a jeho instrumentální přívrženci mají dokonce lakýrky a psí dečky s novými maskami. Nová image? Jestliže máte rádi industriální prostředí připomínající film Metropolis rakouského režiséra Fritze Langa či zbožňujete batmanovské město Gotham, minimálně se vám bude líbit obal desky. Celá atmosféra silně připomíná 20.-30. léta dvacátého století a styl art deco. Takovou kapelu tu ještě nemáme. Stále se však jedná o ty samé popem říznuté okultní Ghost, tentokrát však již bez přídavku B.C.; Zřejmě uspěli u soudních tahanic.

Deska nám začíná skvělou písní "Spirit" odkazující na prazvláštní účinky magického zeleného absintu prokletých básníků - "into the vessel of possibilities, Your green muse". Už jen samotná úvodní znělka zní jako bzučení v hlavě po pár panácích tohohle moku. Přidají se bubny, rify a Papa Emeritus III je tu. "From The Pinnacle To The Pit" byl jasný singl. - Z vrcholu do pekla, neboli také do nějaké šachty či jámy. Snad příběh padlého anděla, padlého Papa Emerita? No, podívejte se na dnes zveřejněný klip k tomuto songu a interpretaci nechám na vás. Třetí skladba "Cirice" se mi ze začátku vůbec nelíbila. Byl to ostatně tuším první do světa vypuštěný single. Bál jsem se té změny image, která tomu nasvědčovala a vystoupení chlapců na školní besídce ve starých maskách Ghost ve mě vyvolávalo pocity změkčilosti. Jen tak si pusťte klip "Elizabeth" z prvního alba, to je nářez. Nicméně se nakonec ukázalo, že Ghost nám příliš nezměkli.

Na albu se nacházejí taky dvě kratší instrumentální skladby "Spöksonat" a "Devil Church", nic ohromujícího, ale na dalším albu by mi nevadila snad ani osmi minutová instrumentálka ve stylu varhan z "Mummy Dust"; varhany začínají někdo okolo 2:30. Poslední uvolněným singlem byl song "Majesty". V tomto okamžiku jsem byl zcela přesvědčen, že deska jednou bude u mě doma a to nejlépe na vinylu. Jestliže v textu stojí "prince in exile here in hell", musí to být pořád ti stejní Ghost, které mám tak rád už od prvního alba. Vše zakončují poslední dvě skladby "Absolution" a "Deus In Absentia" v podobném grádu jako předešlé skladby. Můžete Ghosty zase nenávidět, ale nic to nezmění na tom, že tohle album má celosvětově vysoké hodnocení a Ghost už jsou zcela zavedenou kapelou na poli okultního pop rocku.

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Meliora
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.


Fantasy - Fantasy
2015-04-15

Fantasy / Fantasy

3 stars

„Toto album je věnováno všem mladým pozitivně smýšlejícím lidem této malé planety, bez nichž by vývoj lidstva a naděje na světový mír s nejvyšší pravděpodobností dospěly k nenaplněnému konci.“ Slogan či poselství bylo původně uvedeno na desce, jež vyšla u společnosti Liberty Records v roce 1970 a stejně tak je i uvedeno na CD reedici z roku 2006.

Těžko říci, čím mě právě tohle album zaujalo. S největší pravděpodobností to bude Jamenin zpěv, který bychom mohli připodobnit snad ke Grace Slick, či Lady Jo Meek z Julian Jay Savarin; jeden komentář uvádí dokonce Janis Joplin, ale ta mi v prvních pěti písních vůbec neseděla. Při šesté písni s názvem „Understand“, o zradě muže, jsem však prozřel a chvíli jako bych jí tam opravdu slyšel. Hlas vibruje přesně jako u těchto dvou zpěvaček - Slick/Joplin. Jen má jinou barvu a polohu. Nechci nijak kopírovat komentáře, ale na šestnáct let je to výborný výkon. Dominantní roli, krom Jamenina hlasu, zde hrají i klávesy melodicky podbarvující začátky písní.

Největší úspěch Fantasy potkal v době, kdy se jejich album po dobu tří týdnu drželo na 194. pozici v americké Top 200, což není zrovna top pozice, nicméně na dnes v podstatě neznámou kapelu velice slušný výkon. Na CD si můžeme poslechnout celkem jedenáct skladeb. Prvních sedm je z původního LP a zbytek jsou bonusové. Tyto přídavky bych klidně oželel. Asi to bude podobností některých skladeb, ale zhruba okolo 6. stopy jsem nabyl pocit, že už mi to stačí. Vlastně bych si ani nedokázal představit pokračování na dalších albech, jelikož nabývám pocitu celkové vyprázdněnosti obsahu a melodií. O čem vlastně taková deska miamské kapely konce šedesátých let může být? Věřte, že o tom samém jako vždy. Jednoduše odráží kulturní epochu hippies například již v úvodní písni „Happy“ - „ Začněme být šťastni, nemysleme na naše problémy, ty jsou totiž daleko. …Tvoje sny stanou se skutečností.“ Jako bych to už odněkud znal. U další „Wage of Sin“, je vcelku těžké určit její obsah. Možná se za ní skrývá odkaz literárního díla, o kterém nemám šajn, podobně jak je tomu u Julian Jay Savarin, nebo vznikla v mezičase, kdy byl autor textu poněkud „stoned“ (zhulený). K tomuto faktu by hned odkazovala de facto jediná instrumentálka „Stoned Cowboy“. Jestliže jste fanoušky silných ženských vokálů spojených s psychedelickým feelingem éry hippies, měli byste si tuto desku alespoň poslechnout. Z některých skladeb budete unešeni, další vám přijdou fádní, ale ve výsledku litovat nebudete.


Datum vydání: 1970
Formát: LP - US - LST-7643
Vydavatelství: Liberty Records

Údaje o CD nosiči:
http://www.discogs.com/Fantasy-FantasySame/release/6501105

» ostatní recenze alba Fantasy - Fantasy
» popis a diskografie skupiny Fantasy


Episode Six - The Complete Episode Six - The Roots Of Deep Purple
2015-02-04

Episode Six / The Complete Episode Six - The Roots Of Deep Purple

4 stars

Živě si vzpomínám na ten den, kdy jsem si tohle album poprvé pustil. Není to dlouho, ale ještě se běžně chodívalo do videopůjčoven pro VHS kazety. V jedné takové si člověk mohl půjčit i CD nejrůznějších žánrů a náhodou moje oko zpozorovalo nadpis – „The Roots Of Deep Purple“. Deep Purple jsem v té době dobře znal a pokud tohle měli být „kořeny“ téhle kapely, musel jsem to slyšet. Uplynulo zhruba patnáct a já opět narazil na tuto nahrávku, kterou jsem měl kdysi zkopírovanou na běžnou kazetu, a musel jí jednoduše mít.

Episode Six za dobu svého působení vydávali pouze singly a na Discogs je jako jejich jediné album vedeno CD The Radio One Club Sessions Live 1968/69. Kompilace - The Complete Episode Six - The Roots Of Deep Purple však představuje vydání celé jejich tvorby, řekněme ve studiové kvalitě, a proto bych tuto kompilaci považoval za směrodatnou. Kdyby snad nebylo dvou jejich nejslavnějších členů, Rogera Glovera a Iana Gilana, které nakonec draftovali Deep Purple, jsem přesvědčen, že bych tuto recenzi snad nikdy nepsal a nejsem si ani jist tím, zda by něco víc než pár zaprášených SP vinylů vůbec existovalo. Nicméně by se dalo i říci, že svým potenciálem kapelu výrazně obohatili. Tvorba Episode Six byla vlastně plna především cover verzí známých hitů šedesátých let a obsahovala jen poskrovnu původní tvorby. Pochopitelně nehledě na typickou žánrovou nesourodost skladeb; lze jednoduše poznat, že se kolikrát ke kapele nehodí, jakoby hudbu psal pokaždé někdo jiný. Asi nejvíce mi u nich nesedí hned první „My Babe“, cover Willieho Dixona. Ale co je pro Episode Six typické je, že všechny cover verze v jejich podání se mi líbí mnohem více než originály. Nejmarkantnější to je u "Morning Dew“ Tima Rose, za jejíž originál předlohu můžeme považovat podání Jeff Beck Group. Je to snad nejvíce předělávaná píseň v dějinách hudby, dovolím si tvrdit, ale jak uslyšíte verzi Episode Six, nevyrovná se jí ani interpretace Nazareth či Roberta Planta.

Dalším příkladem je „I Hear Trumpets Blow“ původně od americké skupiny The Tokens od nichž má nádech jakési beach boystovštiny, kterou jsem nikdy nemusel. To samé platí pro „Baby, Baby, Baby“ cover verzi od Cliffa Benneta. Takto bychom mohli pokračovat stále dál a dál v podobném duchu. Ještě snad doporučím „I Wont Hurt You“, „Lucky Sunday“, „Jack D’Or“ a cover Beatles „Here There and Everywhere“; nebudu se opakovat, ale ani Beatles ho podle mě nepodali lépe.

Jistý zlom představuje „Love Hate Revenge“. V tomto případě by se mělo jednat o původní tvorbu Episode Six. Pokud bych měl nějak vyjádřit, jak by tato kapela zněla, kdyby vydávala desky jak na běžícím pásu, bylo by to právě takto. Zní to jednoduše jako esence hudby šedesátých let, alespoň tak, jak si jí představuji. Přesně stejně zní i „I Can See Throught You“ kterou má na triku basák Roger Glover. Opět ta hippies klasika s vynikající instrumentální pasáží. Stejně tak „Only Lonely People“ taktéž z Gloverovy výbavy. „Mr. Universe“ je Gilanova práce. Snad je škoda, že se tito dva velikáni rocku na stylu Episode Six nepodepsali trošku více, bylo by to znát. K té nejlepší instrumentální skladbě patří „Mozart Versus The Rest“. Jedná se v podstatě o reinterpretaci Mozartova „Rondo Alla Turca“ v podání sólové elektrické kytary Tonyho Landera, který byl s kapelou od jejího začátku až do úplného konce.

Je těžké přesně říci, čím mně jejich tvorba tak oslovila. Originalita to asi nebude. Nicméně jsem nějak pocitově přesvědčen, že celý tento projekt Episode Six má své čestné místo v hudbě šedesátých let stejně jako například The Mamas & the Papas, The Animals, Small Faces a mnoho dalších.

Datum vydání: 1991
Formát: CD
Vydavatelství: Sequel Records

Údaje o nosiči:
http://www.discogs.com/Episode-Six-The-Roots-Of-Deep-Purple-The-Complete-Episode-Six/release/2485403


Zdroj:
Booklet CD

» ostatní recenze alba Episode Six - The Complete Episode Six - The Roots Of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Episode Six


Julian's Treatment -  Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
2015-01-27

Julian's Treatment / Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)

5 stars


„Před dávnými časy v předaleké galaxii…“

Vesmírný člověk Jael Adaaman, superstár kosmu a uskupení zvané „Galaktická Organizace a Dominioni“, známější však pod zkratkou G. O. D. opustili svou galaxii ještě daleko dříve před tím, než se začala psát historie naší Země, aby se usídlili na planetě zvané Terra.

Zklamu vás, ale George Lucase se to netýká. Autorem je Julian Jay Savarin, britský hudebník, básník a spisovatel, původem rodák z karibského ostrova Dominika, který v roce 1962 přesídlil do Londýna. Savarin byl tehdy jako 27 letý mladý muž přesvědčen, že je potomkem Máyů a karibských indiánů, tedy etnika, které bylo pronásledováno během etnických čistek okolo roku 1660, během vpádu francouzského koloniálního vojska. Dá se říci, že jeho projekt byl vcelku ambiciózní. - Důvodem přesídlení do Londýna byla tehdy rozmáhající se tamní undergroundová scéna a jeho snem byla transformace svého sci-fi díla „Lemmus: A Time Odyssey“ na hudební scénu pod názvem „Lemmus: A Time Trilogy“. Album „Waiters On The Dance“ je odvozeno od první knihy této trilogie. Až Biblický příběh naplněný mýty a legendami odehrávající se částečně na pozadí historie naší planety. Kniha vypráví o dobrovolném exilu z Nebes na planetu Zemi a zakotvení společenstva na ostrově Atlantis. Podle dobových literárních kritiků dílo nebylo špatné, ačkoliv se údajně někde v prostředku knihy nachází až moc zbytečných sexuálních pasáží.

Savarinovo album „Waiters On The Dance“ je tak v tomto hudebním projektu druhou částí plánované trilogie. První částí bylo „A Time Before This“, které uskutečnil ještě se svým prvním projektem Julian's Treatment a zpěvačkou Cathy Pruden, která se po rozpadu kapely vrátila zpět do rodné Austrálie. K desce „Waiters On The Dance“ Savarin přebudoval svou první kapelu a album vychází jen pod názvem skupiny – Julian Jay Savarin. Zásadním byla i výměna zpěvačky Cathy Pruden za Jo Meek, neboli Lady Jo Meek, jež předtím účinkovala v Psych-Jazzové kapele Catapilla, kde jí po odchodu posléze nahradila její sestra Anna Meek. Ta s nimi také nahrála všechna jejich alba.

Album je skutečně hudebním skvostem progresivního rocku. Savarinovy dvě desky vychází ve stejné době jako „In The Court Of The Crimson King“ King Crimsona a první dvě desky skupiny Colosseum. Deska vznikla během října 1971 až ledna 1972 v Chapell Studios v Londýně. S první nahrávkou však Savarin nebyl spokojen a tak došlo ještě k její revizi. Vydání bylo také zpožděno díky tomu, že se čekalo, až vyjde první díl knižní trilogie. Nakonec deska spatřila světlo světa až někdy v dubnu roku 1973 díky nahrávací společnosti Birth. Dominantní je zde elektrická kytara s fuzzy efektem, Savarinovy klávesy Hammond a tzv. mellotron, což je elektromechanický polyfonní klávesový nástroj, jeden z dalších nástupců klávesových samplerů. Savarin byl multi-instrumentalistou a hrál zde na všechny klávesové nástroje.

Celý název desky je „Lummus/A Time Trilogy – Waiters On The Dance“. Na přebalu můžeme vidět pozadí jakoby rozškvařeného filmového pásku, který znázorňuje galaxii, níž vede cesta, po které na svém koni putuje pravděpodobně Jael Adaaman v ruce držíce svůj luk, okřídlen a vzezřením podobný padlému andělu. První stopa začíná poklidnou 9 minutovou skladbou „Child Of The Night 1 & 2“ ve které můžeme zpočátku slyšet Savarinovy klávesy, ke kterým se přidá fuzzy kytara Nigela Jenkinse a v 1:40 nastupuje Lady Jo Meek s čistým vokálem – „Dítě noci, osamělé a prochladlé, dítě noci věkem tak mladé…“; po konečné větě můžeme slyšet ten slavný mellotron. První, čeho mi po poslechu druhé písně „Stranger“ bylo líto je fakt, že neznám pozadí knihy a vlastně nevím, jaký příběh se za textem odehrává, ale je to mocné. Třetí píseň „The Death Of Alda“ je o Aldě, ženě Seriuse, který chtěl ovládnout galaxii. „Dances Of The Golden Flamingoes“ bych nazval tím nejprogresivnějším, co na desce je. Skvělá čistě instrumentální skladba místy až na pokraji Hard Rocku; slyším zde všechny nástroje zcela zřetelně, každý plní přesně tu funkci, pro kterou byl vyroben. Zcela jednoduše – Tanec zlatých plameňáků. Po dalších písních „Cycle“ a „Soldiers of Time“ zůstávám stále ohromen hlasem Jo Meek a je škoda, že ho neslyšíme v její původní kapele Catapilla, nicméně by měli existovat její sólové počiny na 7", Single, které vyšly někdy po roce 1971 – „Its Another Beautiful Day“ a „You Betta Believe It“. Budou to však mnohem větší rarity než Savarinova „Waiters On The Dance“.

Kapela Juliana Jay Savarina se po tomto albu rozpadla a zklamaný Savarin se stáhnul do pozadí. Prohlásil, že to byly promrhané tři roky práce. Odjel zpět na ostrov Dominika vyčistit si hlavu. Nicméně zanedlouho byl zpátky v Londýně s myšlenkou nahrát třetí a poslední pokračování s názvem „Beyond The Outer Mirr“. To však nikde v hudbě nefiguruje, proto k projektu zřejmě nikdy nedošlo. Savarin se posléze začal věnovat psaní a vyšla mu pěkná řádka knih. Škoda, že to nemůžeme říci o albech. Není ani vlastně známo, zda Julian Jay Savarin vlastně ještě vůbec žije, nevíme ani kdy se narodil a co se stalo se zbylými členy kapely, ale ty nejlepší progresivní projekty jak vidíme, nekončí snad nikdy dobře.


Datum vydání: 1971 (1973)
Formát: LP
Vydavatelství: Birth Records

Zdroj:
Booklet LP desky z roku 2011 (Andy Morten, Somerset, 2010)
http://www.gepr.net/sa.html
http://www.hippy.com/modules.php?name=Reviews&rop=showcontent&id=511

» ostatní recenze alba Julian's Treatment - Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin)
» popis a diskografie skupiny Julian's Treatment


Michaelangelo - One Voice Many
2015-01-14

Michaelangelo / One Voice Many

5 stars

Vinylové album, původem newyorské, skupiny Michaelangelo prvně vyšlo v roce 1971 u nahrávací společnosti Columbia Records a dnes se LP řadí k vysoce raritnímu zboží. Specifická je především díky tomu, že hlavní postava kapely, Angel Peterson, můžeme jí vidět na přebalu, hraje na zvláštní nástroj, o kterém jsem se původně domníval, že je niněra. Jedná se však o elektrickou autoharfu (autoharp). Ta vznikla díky zakladateli The Lovin' Spoonful, Johnu Sebastianovi, který k ní namontoval kytarové snímače. Tento magický nástroj v té době nepoužívala snad žádná jiná kapela; zní opravdu skvěle. Připomíná to cembalo (harpsichord), ale není to cembalo, prostě elektrická autoharfa napojená na efektový pedál od společnosti Leslie, jež dál vede do zesilovače. V podstatě kombo Magnaton, jehož dominantou bylo zvýraznění tremola a vibrata nástroje. Angel dokonce jméno svého nástroje používala jako svůj umělecký pseudonym – Angel Autoharp. Tato vůdčí postava celého projektu je autorkou všech skladeb a textů na desce.
Styl skupiny se odrážel ve vlně hippies zasahující podstatnou část Spojených Států této éry a jejich styl hudby můžeme nazvat asi nejvýstižněji psychedelickým folk-rockem. Deska má sice zhruba jen 35 minut, ale to, co na ní je, můžeme zařadit ke klenotům. Melodie jsou skvělé, ostatně samotný zvuk autoharfy je dokonalý, nicméně ani kytara Steva Bohna není v žádném případě horší. Snad k nejlepším instrumentálním nahrávkám této desky patří „Medley: Take It Bach“ a „300 Watt Music Box“, kde se elektrická kytara a autoharfa skvěle prolínají a tvoří tak dokonalou harmonii. K dalším výborným instrumentálkám patří „Come to Me“ a „Half a Top“. Texty nám nesdělují žádné větší poselství. Jednoduše to, co bychom mohli očekávat od jiných kapel, jakými byli třeba Mamas & Papas; o tom že prší, pak zase svítí slunce či touha a sny o krásné ženě „One Voice Many“ – nejpěknější otextovaná skladba. Například hned v první „West“ vyjadřují svou touhu cestovat na západ, do Californie. Zde můžeme slyšet Steva Bohna; další vokály písní patří Angel, popřípadě se vzájemně střídají.
Vůle Angel bylo to, co kapelu hnalo vpřed; sama to popsala následujícími slovy: „Dělala jsem hudbu, protože jsem jí milovala a chtěla jsem, aby všichni slyšeli autoharfu.“ Samotná vůle však nestačila. Skupina nebyla příliš, jak se říká, „radio friendly“, neměla podporu od labelu Columbia a tento druh folku se na začátku sedmdesátých let údajně dobře neprodával. Kapela se rozpadla. Album „One Voice Many“ tak bohužel zůstává jejím jediným.
Znovu vydání tohoto alba přišlo až téměř o 40. let později díky labelu Fallout v roce 2007 a Rev-Ola Records – 2009.

Datum vydání: 1971
Formát: LP
Vydavatelství: Columbia Records


Údaje o nosiči: http://www.discogs.com/Michaelangelo-One-Voice-Many/release/3692064


Zdroj:
http://www.allmusic.com/album/one-voice-many-mw0000780295
http://rockasteria.blogspot.cz/2012/09/michaelangelo-one-voice-many-1971-us.html

» ostatní recenze alba Michaelangelo - One Voice Many
» popis a diskografie skupiny Michaelangelo


Oldfield, Mike - Ommadawn
2015-01-09

Oldfield, Mike / Ommadawn

5 stars

Album bylo vydáno v roce 1975 u nahrávací společnosti Virgin a je součástí skvělé trilogie, jež začala Tubular Bells. Musím říct, že se právě stalo i moje nejoblíbenější, jehož místo až dosud zaujímalo Hergest Ridge. Ommadawn bylo nahráno v Oldfieldově domě/studiu The Beacon, které se nalézá na kopci Bradnor poblíž dlouhé vyvýšeniny zvané Hergest Ridge, která odděluje a zároveň tvoří přirozenou hranici mezi Anglií a Walesem. Zde, ve vlastním prostředí nebyl pod tlakem tak, jako v pronajatém nahrávacím studiu, měl na vše dostatek času, což je znát i ze samotného alba. Zdejší podnebí však pro nahrávání nebylo tak příznivé. S nahráváním měl ze začátku problém. V tomto podnebí vlhkost způsobovala oxidaci pásky a tak docházelo ke ztrátě informací. Master pásky začaly oxidovat ještě v průběhu nahrávání, a proto se dokonce muselo začít i od začátku.

V Ommadawn se odráží temné části Oldfieldovy mysli. Později se vyjádřil, jak mu skládání této hudby pomohlo zbavit se pocitů frustrace a zklamání. Některé části jsou opravdu mistrovsky temné jako například sólová kytara na konci první části, o které Oldfield řekl, že ho tato část opravdu děsila, až kvůli tomu nemohl v noci spát.

Celé album vyvolává silné emoce. Asi to bude tou autentičností samotného prostředí, kde se vše nahrávalo a tvořilo. Použity byly zejména folkové nástroje. Ze startu můžeme slyšet keltskou harfu a výjimkou nejsou ani nástroje jako spinet, který tvoří velkou část kláves nahrávky, panovu flétnu, bodhrán, malý keltský bubínek nebo marimbu zhruba v části 13.15 – Part One. Desku Ommadawn znám už mnoho let. Nicméně až teď jsem měl možnost poslechnout si krom mého CD i rip desky z roku 1975, na kterém si pořizovatel nechal opravdu záležet. Před nahráváním byl vyprán v Moth RCM Pro MkII, použitým gramofonem byl Marantz 6170 s přenoskou SHURE M97xE a zesilovačem Sansui 9090DB. Výstup byl nakonec směřován do interní zvukové karty E-MU 0404 ve kvalitě 24 bit / 96 KHz. Prostě nádhera. Nicméně jsem si dal i práci se srovnáním tohoto zdigitalizováného vinylu s klasickým CD Ommadawn z roku 1996 – Disky.


Part One
Album začíná harfou, později hlavní melodii vybrnkává kytara a zhruba v 2:40 se přidává syntezátor. 3:18 pomalu nastupuje menší kytarové sólo. Nevím, jak bych to přesně nazval, ale zvuk a téma nahrávky ve mně vyvolává obraz prostředí - okolí Herdest Ridge, který asi nejde nazvat jinak než – venkov. I přesto tam ta elektrická kytaru naprosto sedí. Rozdíl mezi CD a LP jsem zaznamenal cca v části 7:50 – 8:10, kdy u digLP v pravém uchu můžeme slyšet pravděpodobně pikolu. Ta mi zní oproti CD nenuceně, přirozeně. Tuto část jsem si pustil několikrát za sebou a v konečné fázi mi pikola z CD zněla jako otravný komár, který lítá večer u ucha. Část pokračující od 9:10 ve mně vyvolává motiv - hudba jak z nějaké klasické pohádky ze sedmdesátých let. To, co slyším by se dalo popsat asi jako souzvuk, řekněme tří, mechanických budíků, které postavíte mezi sebe a ty nesynchronně tikají nezávisle na sobě. O deset sekund později nastupuje již zmiňovaný spinet. Chvíli po jedenácté minutě opět přichází hlavní motiv Ommadawn s bubny v pozadí, které u CD verze až místy přehlušují elektrickou kytaru. Začíná zpěv Clodagh Simmonds s šamanskými africkými bubny v pozadí, k nimž se o chvíli později připojuje marimba. Začátek finálního motivu 14:30 má pro mě velice magický charakter. Motiv se s menšími změnami opakuje až do konce Part One. Je to jako nějaké zaříkávadlo – „Abyul Annie Id Yadored, En Yab Na Logga Toch No Awed, Tor May On Ommadawn Egg Kyowl, Ommadawn Egg Kyowl Aaahhheeaahh Kyowl“. Tato mantra se opakuje celkově šestkrát. Text je přepsán foneticky z Gaelštiny, což je jazyk, který se původně vyvinul z Keltštiny a větví se do dalších nářečí – irské a skotské. Obsah sdělení je docela jednoduchý – „Kočka je v kuchyni, pije mléko, já jsem trouba a směju se.“ Jak prosté, ale v původním jazyce to zní opravdu magicky. V 15:50 skladba mírně graduje, opět nastupuje kytara a na dynamice přidá nástup zvonů glockenspiel (česky zvonkohra) 16:54. Ta elektrická kytara, o níž mluvil Oldfield je skutečně děsivá. Celou skladbu ukončují africké bubny ustupující pomalu - do ztracena.

Part Two
Vskutku temný nástup až ve mně vyvolává hrůzu a zalíbení zároveň. 3:28 přicházejí opět glockenspiel tak známé z Tubular Bells a po nich akustické sólo na kytaru Martin D-35 pro niž byly speciálně vyrobeny kovové struny tak, aby výsledek zněl jak můžete slyšet. O něco později začíná dudácká suita v podání Paddyho Moloneyho známého z irské folkové skupiny The Chieftains, kterou založil v roce 1963. Tato druhá skladba Ommadawn se úžasně rozvine řekněme v 10:09, kdy na scénu opět přichází flétna podkreslená kytarou; později se přidává další a skladba nabývá na celkové dynamice; 11.15 mám již husí kůži. Vrchol Part Two spatřuji okolo 12:10 – Zní to jako skotský tanec, při němž dva tančí uprostřed a zbylí tlučou dřevěným nádobím o dřevěné stoly; a celé jakoby se to odehrávalo v nějaké knajpě se slaměnou střechou do níž v 12:27 vtrhne Oldfield s elektrickou kytarou a kombem na zádech; 13:27 zřejmě panova flétna Mikeova bratra Terryho zakončuje druhou část. Panova flétna a ostatně i další flétny byly použity záměrně v jasnějších pasážích, aby zvýraznily právě tuto vlastnost – jasnost. Další zajímavostí je, že krom panovy flétny na ostatní zbylé hraje Leslie Penning, obyvatel Kingtonu, města poblíž Hergest Ridge, který je však známější jako flétnista z Oldfieldovy písně In Dulci Jubilo. Byl to ostatně Penning, jež Oldfielda přivedl ke koním.

On Horseback (na koni)
Zde můžeme slyšet autentický hlas Mika Oldfielda, jak zpívá, že má rád pivo, má rád sýr, západní větřík, ale více než tohle je sedět na koňském hřbetě. Tato píseň údajně odráží Oldfieldovy životní postoje poloviny 70. let a vypráví o jeho pocitech, které zažíval při cvalu na Hergest Ridge. V 2:41 nastupuje menší sbor tzv. The Penrhos Kids, což byly děti majitelů hotelu Penrhos Court poblíž města Kington.

Nakonec ještě v tomto odkazu http://tubular.net/discography/OmmadawnLP1.jpg připojuji fotku všech hudebníků podílejících se na tomto úžasném albu. Mikea Oldfielda snad všichni poznáme. Napravo od něj z našeho pohledu sedí jeho sestra Sally, o které se mi nepodařilo vypátrat, co konkrétně zpívala, zřejmě doprovod k vokálům. Napravo od ní je pak Clodagh Simmonds a vepředu bratr Terry vedle nějž nalevo sedí flétnista Leslie Penning.



Údaje o nosiči:
http://www.discogs.com/Mike-Oldfield-Ommadawn/release/3063254
http://www.discogs.com/Mike-Oldfield-Ommadawn/release/2406888

zdroj:
http://www.mikeoldfield.org/index.php/info/discography/ommadawn/
http://tubular.net/discography/Ommadawn
http://tubular.net/analysis/ommadawn/

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Horisont - Time Warriors
2015-01-05

Horisont / Time Warriors

4 stars

Zatím poslední dlouhohrající deska z roku 2013, s názvem „Time Warriors“, ve mně vyvolává vzpomínky na sedmdesátá léta. Je to asi tím zvukem. Nebo spíš, o čemž jsem přesvědčen, se nám členové vrátili strojem času zpět do sedmdesátých let a v těchto zlatých časech rocku nahráli desku, která zní jednoduše staře, dobře. Time Warriors znamená – Bojovníci s časem; i tak by se skupina mohla jmenovat díky tomu, co ve své hudbě předvádí. Mnoho moudrých mužů tuto vlnu rocku nazývá jednoduše retro vlnou. Stále jsem nikde nenarazil, zda už se tato a mnoho jiných kapel na hudební scéně zabydleli natolik, že by vytvořili zcela novou scénu – retro scénu. Reputace kapely stále stoupá výš a výš a doufám, že jim to vydrží, o čemž svědčí dlouhý seznam live vystoupení na jejich oficiálních stránkách. Nejblíže zatím hráli ve Vídni; ČR stále chybí, ale snad se jednou poštěstí.

Před sebou mám černobílé CD album na jehož přední straně je fotografie členů. Říkám si, jednou si taky nechám narůst pořádný knír. Dlouhé vlasy, kníry a džínové bundy; chlapci asi vymetli nějaký zapadlý second hand, který se právě napakoval z pozůstalosti pamětníka sedmdesátek. Zbytek čtyřstránkového bookletu je tvořen jejich logem a zmenšenými fotkami jejich kaleb, nebo co to je.

A co mohu říci k jejich hudbě? Ostatně jsem to psal i v biografii kapely, ale platí to pochopitelně i pro tuto desku. Podstatu tvoří retro sound sedmdesátých let, k němuž se členové kapely hrdě hlásí. Podle bia svého labelu právě sedmdesátá léta považují za inspirační zdroj společně se skupinami, jakými byly Judas Priest, Black Sabbath, Thin Lizzy nebo UFO. Musím se dokonce přiznat k tomu, že při psaní této recenze mi vůbec nedošlo, že už neposlouchám Horisont – Time Warriors, ale Asterix – Asterix; jsem asi znaven, nebo bych potřeboval vyčistit uši, další variantou je ta podobnost, ale to nechám na vás. Je to docela deprimující, jelikož se nemohu nikde na internetu dopátrat jejich textů, i když je deska na trhu už přes rok a rozumět zpěvákovi moc nejde. Tohle dílo hodnotím velice kladně. Vždy jsem si totiž přál slyšet naživo staré kapely. Toto je však skupina nová a jsem rád, že si s ní alespoň můžu připadat jako v roce 1970. Pokud nebudete chtít poslouchat desku celou, určitě vám doporučím písně 1. Writing on the Wall, ke které na youtube najdete i klip, 2. Diamonds In Orbit, 6. She Cried Wolf, 8. Dödsdans ve Švédštině, a 10. All Must Come To An End, Part I & II.

Datum vydání: 27 září, 2013.
Formát: CD/LP/Digital
Vydavatelství: Rise Above Records

Údaje o nosiči: http://www.discogs.com/Horisont-Time-Warriors/release/4883658

» ostatní recenze alba Horisont - Time Warriors
» popis a diskografie skupiny Horisont


Ghost B.C. - Infestissumam
2015-01-03

Ghost B.C. / Infestissumam

4 stars

Název tohoto alba, Infestissumam, by se dal přeložit z latiny jako nepřátelský, vzdorující, či antagonistický. Deska byla nahrána v Nashvillu pod společností Republic Records a v Evropě ji seženeme nejčastěji od vydavatelství Rise Above. Díky její produkci ve Spojených Státech měla kapela menší problémy i s nahráváním a jejím obsahem. Ghost B.C. nemohli z počátku najít žádný sbor pro své chorály. Sbory odmítly jednoduše zpívat jejich texty. Nakonec se však pár jedinců nechalo přemluvit. Dalším problémem byl tisk bookletu, který obsahoval nahotinky a jak víme, s nahotou mají v USA velký problém.

Vezmeme-li desku do ruky, z obalu na nás z vatikánského náměstí vykoukne malý zmetek a za ním Papa Emeritus II s rozpřaženýma rukama, který jakoby říkal, tady ho máte, syna ďáblova. K vizuální stránce ještě nutno poznamenat - autorem všech ilustrací je Zbigniew Bielak. Jen škoda, že u nás můžeme sehnat album jen v obyčejném digipacku. Mnohem lepší pocit musí nastat při procházení kompletního bookletu vinylu, který takto vyšel pouze ve Švédsku.

Co se týče hudby samotné, není to klasický metal, jak ho známe, death/black nic takového. Album můžete bez obav pustit i svému pobožnému kamarádovi a nebude nic namítat, neumí-li ovšem dobře anglicky. Skladby jsou hodně melodické, ale nemůžu říct, že bych z toho cítil jakýkoliv náznak popu. Některé skladby by mohla klidně zpívat i ABBA. Ostatně Ghost B.C. v minulých letech udělali cover jejich "I'm A Marionette", ale jak jsem již řekl, jako pop mi to rozhodně nezní a to je právě ono. Má to ten zvláštní zvuk spojený s temnotou, ale doom to také není; nazvěme to třebas Occult Rock, protože tato škatulka vystihuje skupinu nejlépe.

Frontman Papa Emeritus II se opět ukázal v tom nejlepším světle, nebo spíš temnotě?
Hned první stejnojmenná píseň v latině nás pomalu zasvěcuje do děje - "Otec, Syn i hle Duch temnoty a všechna božstva byla poražena." Každá další píseň je originál, nic mi nepřipomíná ty předešlé a ani téma se neopakuje.
Druhý song "Per Aspera ad Inferi" – přes překážky do pekla, nabádá k rouhačství a k tomu, že všechny naše sny, chtíče se mohou stát skutečností.
"Schovej nás ve stínech, nevyzpytatelném bludišti beze zdí" jest tématem další skladby "Secular Haze".
Šestá píseň je má osudová. Asi nikdy nezapomenu, jak jsem s kamarádem čekal se dvěma pivama v ruce na koncert Iron Maiden a najednou zepředu slyším pověstné - "Belial, Behemoth, Beelzebub, Asmodeus, Satanas, Lucifer". Jedná se o song "Year Zero" (rok nula) - "Od počátku věků se to s člověkem mělo jako se vší; je i tomuto parazitu rovný, pohybující se bez očí."
Finále nakonec přichází v "Monstrance Clock" sborovým zpěvem - "Come together, together as a one, Come together for Lucifer’s son" – „Pojďme společně, společně jako jeden, pojďme společně s Luciferovým synem."

Údaje o nosiči: http://www.discogs.com/Ghost-BC-Infestissumam/release/4514764

» ostatní recenze alba Ghost B.C. - Infestissumam
» popis a diskografie skupiny Ghost B.C.


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000