Profil uživatele Rovant69


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
2017-07-19

Waters, Roger / Is This the Life We Really Want?

4 stars

"Je tohle to album, na které jste dvacet pět let čekali?" I takto by mohl znít podtitulek novinky Rogera Waterse, na niž museli fanoušci čekat celé čtvrtstoletí. Zatímco se za tu dobu svět kolem nás rapidně změnil, autorský rukopis interpreta zůstal. Znovu se ale zeptejme: Stálo to čekání za to?

Na novinku Rogera Waterse "Is This The Life We Realy Want?", která vznikala v letech 2010-2017 a obsahuje dvanáct nových tracků, lze nahlížet z několika úhlů pohledu. V jednom z nich se nelze ubránit srovnávání s tvorbou Pink Floyd, což je samozřejmě logické. A neubránil se tomu ani autor této recenze. Je čestné a sportovní připustit, že stejné pocity se dostavují i u alb Davida Gilmoura, jenž byl pomyslným druhým pilířem oné ikonické kapely. V druhém vhledu je třeba tuto nahrávku vnímat jako interpretovo sólové album, v čemž si posluchač může užít trochu oné schizofrenie a rozervanosti a pokládat si otázku, kdo z obou zmíněných muzikantů je vlastně Pink? A tady je odpověď poměrně těžká.

Podíváme-li se blíže na všech dvanáct kompozic, dostává se nám uceleného kritického pohledu interpreta na soudobý svět, politiku, včetně té trumpovské, čemuž se nevyhnuly ani závažné otázky týkající se migrace ("The Last Refugee") či pranýřování snahy fotit si vše, všude a za každých okolností. Roger Waters byl vždy bojovníkem proti politickému establishmentu, válce a odcizení jednotlivců a žádné téma mu nikdy nebylo cizí. V roce 1983 se ani nebál obout do tehdejší ministerské předsedkyně Margaret Thatcher.

Hudebně jsou všechna tato sžíravá témata umně zabalena do slušivého hudebního doprovodu, který je uzpůsoben tak, aby vyniklo, podobně jako je tomu u Nicka Cavea, sdělení jednotlivých písní. Ve srovnání s předchozí Watersovou tvorbou je toto album, pro někoho možná překvapivě, asi nejvíce floydovské. Lze na něm vystopovat vlivy a motivy "Animals", mírně "The Wall" a ve větší míře "The Final Cut", a to hlavně v závěru celé desky, kterou tvoří de facto trojice skladeb spojených v jednu kompozici. Tentokráte se autor vyhnul kouskování jedné skladby se stejným motivem na části. Samozřejmě, v závěru zazní repríza úvodního ruchu a tu a tam se objeví prvky z jednotlivých písní, ale posluchač není mořen neustálým opakováním stejného tématu, což přispívá k plynulosti poslechu.

Celek, jenž drží velmi dobře pohromadě, byť jej můžeme rozdělit na dvě kompoziční části, má několik vrcholů a silných míst. Jedná se zejména o písně, které připomínají již zmíněnou éru roku 1977, kdy vznikala nahrávka "Animals". Ty stojí na rockovém podkladu, často jen za doprovodu táhlých a zkreslených klávesových či kytarových tonů, basy a bicích. Nechybí jim gradace, moment překvapení, napětí a aranže jsou opravdu vyvedené. Jedná se zejména o "Bird In A Gale", "Pictures That" a nebo již dříve uvedená "Smell The Roses". Naopak tam, kde se Waters vrací k podobným skladbám typu "Mother", v nichž filosofuje a spílá všem, kdo za to můžou, už nemá čím posluchače ohromit a tak trochu se vkrádá šeď, resp. se může nechtěně dostavit pocit již slyšeného. Bohužel. Čestnou výjimku tvoří nádherná balada "The Most Beautiful Girl In The World".

Technicky nelze novince nic vytknout. Nahrávka má brilantní zvuk všech nástrojů, které jsou pěkně prostorově vyskládané a opakovanými poslechy lze nacházet nové a nové vrstvy. Ostatně to je u tohoto interpreta standard. Snad jen zvuk bicích je trochu nezvyklý, plochý a neživý, nehledě na opakování jedné a té samé figury. Posluchač samozřejmě není ochuzen o žádné vychytávky, které zdobily jeho tvorbu již v mateřské kapele a i posléze. Takže o různé přírodní zvuky, telefony, tikot hodin, bušení srdce, rádiové hlasy, přepínání televizních kanálů či výbuchy není nouze a tyto ruchové stěny přispívají k dramatizaci jednotlivých kompozic, vytvářejí atmosféru a dokreslují kousavost a sarkasmus Watersových textů. Stojí za to vypíchnout také interpretův hlasový projev, který nebyl vždy nejjistější. Zde je jeho zpěv skvělý a předvádí všechny své rejstříky. Co však zamrzí, je téměř absence rockové kytary. Vyskytuje se zde jenom úsporně, nejvýrazněji ve zmíněné "Smell The Roses". V ostatních skladbách je spíše modifikována v jakousi zvukovou stěnu. Těžko jen domýšlet, proč tomu tak je, byť si některé okamžiky o to kytarové zaburácení či zasólování přímo říkají. Prim hrají klávesy, klavír, španělka a neodmyslitelné smyčce.

Hodnocení je v tomto případě těžké. Roger Waters nechal fanoušky čekat dlouhých pětadvacet let. Naservíroval jim chutnou nahrávku, která jistě bude mít čestné místo v jeho diskografii. Posluchači se dostane vše, na co byl jak u Pink Floyd, tak na jeho sólových projektech zvyklý. Interpret vytáhl všechny čekané i nečekané trumfy. Nicméně zde chybí onen prvek či skladatelský přínos někoho jiného, který tu celou Rogerovu myšlenku učeše nebo naopak rozčísne.

Pink do studia asi nepřišel a pravděpodobně ani nepřijde.

3,7 zaokrouhleno na 4

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Is This the Life We Really Want?
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger


Bush, Kate - Before the Dawn
2017-02-02

Bush, Kate / Before the Dawn

4 stars

Kate Bush ve své čtyřicetileté kariéře příliš nekoncertovala. Její poslední oficiální živý záznam byl pořízen v roce 1979. Když na jaře 2014 zpěvačka oznámila sérii dvaceti dvou koncertů v londýnském Hammersmith Apollo, nadšení fanoušků nebralo konce. Po dvou letech vyšel jejich zvukový záznam.

S živými nahrávkami to bývá komplikované. Nezřídka se potýkají se zvukovými obtížemi anebo se nedaří přenést onu atmosféru, která na sále panovala. Leckdy pak snažení o vydání živého záznamu ztrácí smysl. To naštěstí není případ "Before The Dawn". Kate Bush si dala záležet na tom, aby výsledek zněl velmi čistě, a to jak po zvukové, tak intonační stránce. Vybírala ty nejlepší pasáže z odehraných show a poskládala je tak, jak byl koncert koncipován. Daň za autorčinu preciznost je určitý dojem, kdy se může zdát, že se stírá rozdíl mezi živou a studiovou nahrávkou.

Repertoár show byl zacílen na alba "Aerial" a "Hounds Of Love". Koncert tak byl rozložen na tři dějství. Každé z nich má jinou atmosféru. První má tah a rockový feeling. Zní velmi svěže a živelně. Hned v úvodní "Lili" se kapela zvukově, ale i stylově blíží Peterovi Gabrielovi. Ale ono není divu. Nejenže v ni hrají dva muzikanti, kteří spolupracují nebo v minulosti nahrávali s oním umělcem, ale i samotná Kate jím byla velmi ovlivněna. Celkově kapela šlape na výbornou. Aby ne, když je složena z výtečných hráčů, kteří měli co do činění již se zmíněným Peterem Gabrielem, Pink Floyd či jejich členy Davidem Gilmourem a Rogerem Watersem. Zazní zde dávné hity jako "Hounds Of Love", "Running Up That Hill (A Deal With God)", ale také skladba "Never Be Mine", která byla přidána na playlist až v průběhu přípravy koncertu.

Druhá část přináší velmi emotivní dílo "The Ninth Wave". Je nejen vrcholem tvorby Kate Bush, ale i předčasným vrcholem samotného koncertu. Tato koncepční záležitost z "Hounds Of Love" je zde vycizelovaná do posledního detailu. Silný příběh ženy, která ztroskotá v moři a čeká na své nalezení, je umocňován dějovými zvukovými linkami, které vytváří jakýsi zvukový film, jenž v posluchači podněcuje zvědavost a představivost toho, co se v té době na pódiu asi dělo. Zde lze vysledovat inspiraci v Pink Floyd. Nakonec to byl právě David Gilmour, který zpěvačku v roce 1975 objevil. "And Dream Of Sheep", jedna z nejlepších a nejsilnějších písní na desce, přináší nesmazatelný všeobjímající pocit chladu a samoty v širém moři.

Třetí, nejdelší díl nahrávky obsahuje kompletní přednes z "Aerial" a opět koncept "A Sky Of Honey". Nasazení tohoto materiálu po zmíněné "The Ninth Wave" se ukazuje jako problematické. Po emotivním vrcholu, kdy by posluchač čekal už jen závěr v podobě několika vzpomínek na první čtyři alba, přichází zklidnění, které má téměř nádech recitálu. Při vší úctě ke kritikou dobře přijatému "Aerial", toto dílo prostě sílu staršího materiálu nemá, a zanechává tak pocit pomalu vlekoucího se vystoupení. Na koncertě to mohlo samozřejmě vypadat jinak, ale v jednom zátahu při poslechu doma je těch emocí až příliš. Posluchač se tak snadno může přistihnout, že ztrácí koncentraci. Navíc se zde projevuje již zmíněné stírání rozdílu mezi živým a studiovým albem. Jisté oživení naštěstí přichází s novinkou "Tawny Moon", kterou nazpíval zpěvaččin syn Albert McIntosh. Závěr show pak obstarává intimně podaný přídavek "Among Angels" z posledního "50 Words For Snow" a parádní "Cloudbusting" s efektním odjezdem parní lokomotivy na konci skladby, a tím i skvělou tečkou za celou show.

Roky neubraly Kate Bush nic z jejího osobitého projevu. Zpívá jí to stále skvěle. Vliv pánů Gilmoura a Gabriela je znát, ale zpěvačka dokázala vše skloubit v jeden fungující celek, nad kterým ční právě její jedinečný výraz. Koncert je skutečně parádním zážitkem, ve kterém se neustále něco děje. Avšak mohl by být ještě lepší, kdyby třetí část byla umírněnější a přinesla by, zvláště po pětatřicetileté koncertní pauze, trochu té vzpomínky na čtyři výtečné první řadovky. Někdy méně znamená více, ale i tak velmi slušných osm z deseti.
Akcie této živé nahrávky vyletí s vydáním video záznamu. Na ten si však budeme muset počkat, pokud ovšem vůbec vyjde. Samotná Kate se nechala slyšet, že s ním není spokojená. Inu, snad to nebudou další dva roky.



» ostatní recenze alba Bush, Kate - Before the Dawn
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge
2017-01-31

Anderson, Jon / Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge

4 stars

Jon Anderson, kdys frontman slavných Yes, se tímto albem, po mnohých hudebních tápáních, vrátil do vod, kde se pravděpodobně cítí nejlépe. Ve spolupráci s Roinem Stoltem (The Flower Kings,Transatlantic) tak nahrál desku, která je esencí toho nejčistšího art rocku sedmdesátých let s moderním pojetím progresivního rocku. Dává tak vzpomenout na zásadní díla Yes, ale též je odkazem na jeho sólový počin "Olias of Sunhillow". Toto koncepční dílo, které rozhodně, pro jeho košatost, není na jeden poslech, je rozděleno do čtyř celků, z nichž každý přináší tolik hudebních vrstev a nápadů, že by mnohým současným kapelám vystačily na celé album. Pozoruhodný je výkon samotného interpreta, který se po zdravotních problémech vrátil v plné síle a jeho hlas je opět křišťálově průzračný, tak jak ona pověstně známá voda z ledovce. Jedině snad škoda absence větších klávesových partů či sól. Na poli progresivního rocku se loni urodilo několik výtečných alb, ale toto mezi nimi rozhodně vyčnívá.

» ostatní recenze alba Anderson, Jon - Anderson/Stolt - Invention Of Knowledge
» popis a diskografie skupiny Anderson, Jon


Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream
2017-01-30

Morse, Neal / The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream

4 stars

Jedná se o delší text..recka pro musicserver.cz

"The Similitude Of a Dream" vychází z filozofického a duchovního díla Johna Buyana vydaného roku 1678 pod názvem "Poutníkova cesta". Ve zkratce se jedná se o jednu z nejvlivnějších křesťanských knih, která alegoricky popisuje vývoj člověka - křesťana od hledání sama sebe, přes znovuzrození až po spasení a věčný život. Album volně čerpá pouze z první části zmíněné knihy. Popisuje formou snů putování muže z města Zkázy do Nebeského města. Na této cestě překonává překážky vlastních pochybností a potkává mnoho postav.Ty mu buď pomáhají, nebo naopak spíše stěžují onen vzestup k samotnému myšlenkovému osvícení. Do jisté míry se může jednat o autobiografický příběh samotného Neala Morseho.

e tedy jasné, že se jedná o koncepční dílo či spíše o formát jakési rockové opery, která má asi nejblíže k trojici "The Lamb Lies On Broadway", "Tommy" či "The Wall" od klasiků Genesis, The Who a Pink Floyd. Nabízí, jak se u takových nahrávek sluší, pompézní předehru, hlavní nosná témata objevující se různých modifikacích a samozřejmě velké finále. Při poslechu kolekce můžete mít pocit, že opravdu sedíte v divadle a sledujete hlavního hrdinu (Neal Morse), kterak se vydává na cestu a prochází různými nástrahami. Před očima ožívají obrazy Člověka, tápajícího a chybujícího, nebo vstupní bránu do Nebeského města včetně andělů či surrealistický obraz muže uvězněného v železné kleci. Postavy, které na cestě poutník potkává, představuji hlasy jednotlivých členů kapely, a tím je podtržena zmíněná dějovost.

Po hudební stránce je deska velmi barevná a zároveň celistvá. Skládá se z více kratších skladeb, které jsou vzájemně propojeny ve dvě přibližně stejně dlouhé části. To nahrávce velmi prospělo a oněch sto šest minut uteče jako voda, bez náznaku nudy či skladatelského zakolísání. Hlavní motiv se line albem jako stříbrná niť. Tu se z větší či menší vzdálenosti zjeví, jako by si hladový vlk opatrně obhlížel kořist a o pár minut zaútočil, pěkně z blízka na posluchače, v plné síle.

V první části dějovo-hudební linie lze vysledovat několik vrcholů, které člověka buď zvednou ze sedačky svojí gradací či navodí úsměv hravostí, nebo naopak vženou slzy do očí nehranou emocionalitou. Za uvedené bych vyzdvihl už samotnou předehru "Overture", která volně přejde do skladby "Dream". Klávesová sólová vyhrávka ve "We Have Got To Go" vytryskne jako pramen živé vody. Samostatnou kapitolou je "The Ways Of a Fool", vystavěná lehce ve stylu Beatles či The Who, s prvky vícehlasů, jako by je zpívali samotní Beach Boys. První dějství pak ukončuje emotivní "Breath of Angels". Hlavní hrdina vstupuje do nebeských bran za doprovodu gospelového sboru. Samotná kompozice je ukončená monotónním pobrnkáváním na kytaru, které vzdáleně připomene "Goodby Cruel World" z "The WallL, neboť i zde se hlavní hrdina ocitne na pomyslném konci své cesty.
Rozsvítí se světla v sále divadla, sedíte a přemýšlíte, zda o přestávce máte jít mezi lidi a narušit si tak dojem z prvního aktu.

Druhá část obsahuje oproti první větší stylové rozkročení. Jestliže ta první byla čistě progrocková, zde nacházíme dvě ostré hardrockové skladby a jednu věc dokonce ve stylu country - "Freedom song". Ale jak jsem již uvedl, nic z oněch vybočení nenarušuje celkovou strukturu. "The Mask" rozjíždí více jak dvacetiminutové finále, které je skutečnou jízdou. Zaznívají hlavní motivy, které postupně gradují v "The Battle". Když je dobojováno, nastupuje pompézní vyvrcholení, které prýští z každé noty. Po zaznění posledních tónů toužíte vstát a zatleskat. Po potlesku následuje odchod do foyer, kde si nad sklenicí vína podiskutujete s dalšími nad tím, zda to bylo skutečné "Podobenství snu", nebo realita.

Celý The Neal Morse Band zaslouží absolutorium. Rytmika - Randy George (baskytara) a Mike Portnoy (bicí, zpěv), je na současném poli prog rocku asi nepřekonatelná. Stále si lámu hlavu nad tím, zda je Neal Morse lepší klávesista či kytarista, nicméně jako zpěvák je skvělý a uvěřitelný ve svém projevu. Celý výkon podtrhují dva služebně nejmladší členové, Bill Hubauer (klávesy, zpěv) a Eric Gillette (kytara), kteří dotvářejí hlasovou i nástrojovou pestrost celého projektu.

V dnešní době, kdy se hudba spíše konzumuje a krájí po kouscích, je vydání tak rozsáhlého koncepčního díla, které vyžaduje od posluchače soustředěný poslech, přece jen odvážným aktem. Z mého pohledu, navzdory své minutáži, se album poslouchá velmi dobře a délka koresponduje s dějovou linkou. Dílo si přímo říká o jevištní provedení s audiovizuální složkou, tak jak tomu bylo zvykem u art rockových kapel sedmdesátých let. Občas je tu cítit onen americký patos, ale v mých uších to dopadlo lépe než v "The Astonishing" od Dream Theater, které vyšlo taktéž v minulém roce.

Za myšlenku, hudební provedení a výkony muzikantů bych hodnotil 4,5/5. Je tu však malá kaňka na kráse, za kterou dám body dolů. Tou je jistá neoriginalita a opakování hudebních vzorců samotného tvůrce hudby. Neal Morse je megaloman. Jeho styl je velmi rychle rozpoznatelný. Složil již několik koncepčních alb, je členem dalších projektů a jeho skladatelská vytíženost je pravděpodobně daň za to, že se tu a tam opakuje. Hlavní motiv, který zazní hned v úvodu, je velmi podobný tomu, které použil již na "Testimony I" či "Testimony II". V tomto případě se může jednat i úmysl, neboť ideově to jsou podobné desky. Nakonec obdobně to dělal i Mike Oldfield , který čas od času citoval na jiných svých albech hlavní téma ze svého úspěšného "Tubular Bells".

"The Similitude Of A Dream" je osobní a velmi upřímná výpověď věřícího člověka, který přes veškeré pochybnosti a vnitřní boje podstoupil svou cestu. Ano, je to dílo o cestě k víře, rozhodně však nemoralizuje a nikoho natlačí se po ní dát, ale svým odkazem dává, v dnešním rychlém a povrchním světě, plném okoralých srdcí, minimálně důvod k zamyšlení.3,8/5

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
2016-11-25

Metallica / Hardwired... to Self-Destruct

3 stars

Dávám recenzi, s mírnými úpravami, kterou jsem psal pro musicserver.cz

Jen zmínka o vydání alba Metallicy rozdělila fanoušky do několika táborů. Pro jedny už kapela nemá co nabídnout a skončila vydáním "Černého alba", další ji bezmezně milují a těší se na každý její produkt a třetí vyčkávají, zda bájný fénix nevstane z popela a novinkou nevytře všem škarohlídům a haterům zrak.

Na nový počin se čekalo dlouhých osm let. Neodpustím si jednu malou poznámku, která zdaleka neplatí jen na Metallicu, a to tu, že kdyby touto frekvencí vydávaly hudební soubory svá alba v sedmdesátých letech, byl by s nimi pravděpodobně amen. Anebo, v tom lepším případě, bychom se právě opájeli krásou čerstvě vydaného "Physical Graffity" od Led Zeppelin.
Ale chápu, je jiná doba a Metallica už dávno není jen kapelou. Svoji pozici si vybudovala. Stala se dokonalým strojem na peníze, firmou a značkou. Ještě devět týdnů před samotným vydáním skupina nedodala hotový master k výlisku. Prý desku neustále vylepšovala ke své spokojenosti. Krom obvyklých marketingových řečí vypustila do světa i tři nové skladby, které toho moc o novém materiálu neprozrazovaly, a tak napětí ve všech táborech rostlo. Dnes je novinka skutečně na světě. Jak působí jako celek?

Předně je třeba si uvědomit, že Metallica netočí krátké řadovky. Je tu plocha dvou CD v celkové délce téměř osmdesáti minut. Těžko říci, ale je možné se s úspěchem domnívat, proč zrovna formát dvou stříbrných placek, když by jedna zcela v pohodě pojala veškerý obsah, který formace předložila. Nicméně to je podružné. Prvotní je fakt, zda těch sedmdesát sedm minut obsahuje adekvátní materiál, který by posluchače bavil od začátku do konce. Z mého pohledu tomu bohužel tak není a je to škoda.

První disk, obsahující šest položek, nabízí celkem solidní jízdu, včetně návratu k thrashovému období. Otvírák a zároveň titulka "Hardwired" je skvělá skladba. James Hetfield zase vyštěkává texty jako za mlada a skupina nekompromisně servíruje thrashové riffy, včetně pověstných kartáčů. Únosná je i samotná stopáž. Následující "Atlas, Rise!" nás zavede někam do období "Master Of Puppets", a posluchače tím příjemně naladí na věci příští. V celkem svižném tempu, nikterak už ve stylu čistokrevného thrash metalu, se pokračuje i dále až do "Am I Savage?". Po ní muzikanti, jakoby unaveni rychlým startem, zvolní. Nasadí svůj, kdys tak typický valivý riff á la "Černé album". Do této doby je vše v pořádku a byla by to po rychlém úvodu příjemná změna, kdyby... Ano, kdyby se zbytek desky nenesl ve stejném či podobném duchu. Skladby ve středním tempu se táhnou celým tracklistem, trvají dlouhých šest až sedm minut, liší se maximálně protahovanou předehrou a nezachrání to ani poslední, byť skvělá thrashovka "Spit Out The Bone", která si říká o dva kopáky. K mému zklamání je Lars Ulrich v této písni použije jen velmi úsporně, skoro až přeslechnutelně. Přesto je jedná o možná nejlepší skladbu z alba. Dá vzpomenout na "Dyers Eve" z "And Justice For All" a s ní přichází i povzdech, proč takto nemohlo vypadat celé "Hardwired...".

Posluchač se při poslechu druhé poloviny nechtíc dostává do letargie.Tempo u jednotlivých skladeb se příliš neliší, a tak se přistihnete, že netrpělivě čekáte na konec. Jenže když začne další píseň, změna tempa se nekoná. Kapela zde působí dojmem, že jí spadl řemen a vkrádá se tak trochu skladatelská bezradnost. Po chvíli poslechu máte pocit, že vám kompozice vůbec nic neříkají, včetně postupů, které už byly slyšeny, včetně kytarových sól, která Kirk Hammet v této části produkuje.(vemte mu už to kvákadlo).
Pokud srovnáme první a druhý disk, zdá se, že se jedná o zachycení odlišných tvůrčích období. Zatímco první část je ladná a krásně plyne, druhá část přešlapuje na místě a až přespříliš připomíná songy z nechvalně známého "Reload".
Napsat však o "Hardwired... To Self-Destruct", že je vyloženě špatné, nejde. Stejně tak dobře ale nejde napsat, že je výtečné. Album má zajisté mnohá pozitiva. Minimálně první polovina rozhodně stojí za poslech a působí uvěřitelnějším dojmem než předchozí "Death Magnetic". Je z ní cítit lehkost a velmi dobře se poslouchá. James Hetfield zpívá jako z partesu a skvěle klene zpěvové linky. Dost možná vůbec nejlépe za posledních deset až patnáct let. Kytarové riffy, zdvojená sóla na zmíněné polovině plynou jaksi samovolně, nic se nezadrhává, nic nekomplikuje. Po dlouhé době je slyšet v nahrávce Metallicy i to, že mají baskytaristu a ne ledajakého.NArážím zde na výsledný mix předchozích alb.

Body tomuto albu ubírá a sráží velmi průměrná druhá polovina, které jej posouvá někam směrem k období "Load/Reload". Přesto si netroufám tvrdit, že by zde nebyla vysezena nějaká ošklivá káčátka, která po mnoha posleších vykvetou do krásy. Minimálně "Confusion" či "Here Comes Revenge" takový potenciál mají. Kdyby stopáž byla kratší a obsahovala více rychlejších věcí, jistě by to přispělo k větší barevnosti a mohlo se by se jednat o vynikající počin. Takhle je to jen průměrné dílo, někde mezi dvěma až třema hvězdama.

Metallica rozhodně nezklamala. Svůj stín však nepřekročila, a tak zůstávají dál nedostižné nahrávky vydané do roku 1991. Novinka bude nade vší pochyby událostí, která potěší všechny mnou zmiňované tábory posluchačů, neboť bude opět o čem diskutovat, polemizovat, co vyzdvihovat a co hejtovat.

» ostatní recenze alba Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
» popis a diskografie skupiny Metallica


Opeth - Sorceress
2016-10-02

Opeth / Sorceress

5 stars

Poslední album švédských Opeth - Pale communion vyšlo v roce 2014. Toto album zřejmě definitivně rozdělilo fanoušky na dva tábory. Na první, uctívající growlingový řev (zpěv) a tvrdou, místy až death metalovovou smršť a na ten druhý, vyznávající progresivní rockovou hudbu, s kořeny v sedmdesátých letech.
Přiznejme si, že to s Opeth nikdy nebylo stylově jednoznačné. Zhruba však od alba Heritage (2012) byl příklon k progresivnímu rocku více než patrný. Nemalý vliv na samotný vývoj Opeth, měla zajisté hudební spolupráce a přátelství frontmana Mikaela Åkerfeldta s britským multiinstrumentalistou Stevenem Wilsonem, který s ním spolupracuje již od roku 2000.
Nyní přichází Opeth po dvou letech s novým albem s názvem Sorceress, které nahrál v totožné sestavě, jako předchozí Pale Communion.
Jak to s ním poslechově vypadá ?
Na první poslech mi padlo do ucha. Jestliže u předchozích alb se mi musely tóny a jednotlivé změny nálad v mém sluchovodu porovnávat a různě pašovat notičky tak, aby se staly skladby stravitelnějšími, u Sorceress jsem s tím neměl žádný problém. Ano, recenzované album je oproti svým předchůdcům stravitelnější, nechci však tím říci, že je jednodušší. Melodie a texty jsou stavěny vystylizované spíše v duchu temnoty. Mikael Åkerfeldt se nechal slyšet, že album je o negativních aspektech lásky a ty jak víme, dokážou býti temné a kruté. Původní záměr nebyl v tom napsat tak temné texty, ale prý to tak z něho vzešlo, když si sedl k papíru.
Persephone - album začíná tak, jak jsme u Opeth zvyklí a to pomalou klasickou vybrnkávačkou na kytaru, do které se přidává druhá. Libozvučně zvoní a proplétají se, až to nádherně hladí uši. Když Persephonin hlas odříká svůj magický recitativ, vynoří se klávesy s analogovým rejstříkem flétny a ukončí tak přímo pohádkově celou skladbu. Nádherný úvod.
Sorceress - s nástupem titulní skladby se probouzí celá kapela, která zde hřmí přesně tak, jak jsme zvyklí. Majestátní a hutný riff nekompromisně válcuje celou skladbu a do toho skvělý Åkerfeldtův zpěv.
The Wilde Flowers - Hard rocková věc, která mnohým může připomenout styl Deep Purple, ale nebyli by to Opeth, kdyby ústřední motiv nerozvinuli do zcela jiných rozměrů. V tiché pasáži je možné dokonce zaslechnout harfu. Když jsem se zmínil o Deep Purple, těch inspirací na albu najdete více, ale o nich bude ještě řeč.
Will O the Wisp - Bludička, jenž ve mě evokuje dobu, kdy se hudba poslouchala jen z vinylů. Krásná, křehká věc na akustické nástroje, podkreslovaná klávesami, opět s rejstříkem flétny. Skvěle vystavěná skladba.
Chrystalis - tako věc vás opět usadí do křesla svým tahem na bránu. Je zkomponována ve stylu dnešního progresivního metalu, chcete-li sedmdesátkového hard rocku - střídání sól kláves se sóly kytar, které jsou zde opravdu skvostné.Ostatně jako na celém albu
Sorceress 2 - tentokráte kratší, akustický kousek, jenž je lehce zahalen do psychedelické nálady a zcela jistě vás přenese do fantazie. Pravděpodobně se přistihnete, že máte zavřené oči a sníte. Zde bych chtěl vypíchnout nádherné trojhlasy.
The Seventh Sojourn - velmi silný orientální motiv. Ano, ne nepodobný tomu, co již použili Led Zeppelin. Zde je termín inspirace asi lehce na hraně, ale orientem se inspiroval kde kdo.Za mě povedené, hlavně přechod do zasněného tématu.
Strange Brew - nejdelší kompozice na albu a to velmi zajímavá svoji strukturou. Začátek je klidný, jakoby ještě dojížděla předchozí skladba, ale záhy přejde do běsnění, které je tak typické pro progresivní rock. Do toho všeho se ozývá melodie klavíru, s téměř osudovým a hororovým vyzněním. Když kapela utichne, vykřičí Åkerfeldt naléhavým hlasem "There is a voice surrounding me", tak, že vám naskočí husí kůže. Opravdu silné místo. Opět zde zavoní sedmdesátky, nejen dřevním hard rockem, ale i space rockem. Opeth nasadili laťku vysoko, jak asi bude vypadat finále.
A Fleeting Glance - Zajímavá, téměř renesanční předehra, která vykvete v pompézní závěr s úžasným kytarovým sólem.
Era, Persephone (Slight return) - album vrcholí a Opeth na nás hrnou všechny své mocné zbraně, kterými vládnou. Svižné finále v plné nástrojové palbě, včetně mellotronu a hammondek. Mikael zpívá jako o život. Při této skladbě si představuji konec show, kdy koncert graduje a světla jedou na plno. Ve chvíli kdy, dozní poslední tóny této jízdy a všichni muzikanti se uklání, hraje do toho klavír a vy vzdáleně slyšíte Persephonu v jejím outru. Je konec. Škoda…dal bych to znovu. Po dlouhé době mě nějaké album donutilo si ho pustit dvakrát za sebou. Další den znovu a znovu.
ak tedy hodnotit?
Album Heritage naznačilo změnu, Pale Communion se ještě více rozmáchlo do progresivního rocku a Sorceress je logickým status quo. Sorceress působí velmi kompaktně, je barevné a plné nálad. Z alba je cítit, že pro kapelu byla léta sedmdesátá inspiračním zdrojem. S trochou pozornosti lze vystopovat vlivy již zmíněných Deep Purple, Led Zeppelin, ale také Rush, Pink Floyd či Jethro Tull. V žádném případě se ale nejedná o epigonství, či vykrádání. Stále to jsou Opeth, byť po growlingu či death metalu nenaleznete ani stopy. Tímto albem se sdružení kolem Mikaela Åkerfeldta vydalo pravděpodobně a definitivně do progresivních vod. Z mého pohledu jim tyto vody sluší a je zcela určité, že přilákají i nové posluchače. Za zmínku stojí i vyvedený obal, který též lehce odkazuje na sedmdesátky.
Takže resumé: Z mého pohledu se jedná o velmi zdařilé album s výtečným zvukem. Takových ročně nevychází mnoho. K plnému počtu v hodnocení chybí jen opravdu málo, třeba o něco delší finále, ale to je věc vkusu. Jednoznačně kandidát na album roku 2016 ve své kategorii, ale čert vem škatulky a inspirace. Hudba vítězí a ta je tu naprosto skvělá.
Poslouchat Opeth je jako pít skvělé víno. Po prvním koštu okamžitě poznáte svou oblíbenou odrůdu.Po každém dalším doušku se vám odhalují nové vrstvy vůní a esencí, které vám v ústech způsobí naprostý chuťový orgasmus. Mé hodnocení odpovídá pocitu při poslechu - 4 1/2.

» ostatní recenze alba Opeth - Sorceress
» popis a diskografie skupiny Opeth


Flash - Flash
2016-08-31

Flash / Flash

5 stars

Jednou ke mně přistála zpráva od mého kamaráda, že právě poslouchá Flash. Hm, pomyslel jsem na soundtrack od Queen, který si také čas od času poslechnu, Myšlenka na to, že by zrovna kamarád teď poslouchal Flash Gordon, se mi nezdála. Tak jsem raději udělal neznalého a zeptal se, co že to poslouchá? A má neznalost se odhalila v plné nahotě. Zpráva totiž zněla: Flash, kapela Petera Bankse a hraje mu tam j.h. Tony Kaye. Něco jako první Yes. Mno, tak jsem trochu zapátral a hle, mé obzory byly o další prvek art/prog/ tabulky rockových prvků bohatší.

Co vlastně od skupiny Flash a jejich debutu čekat? Nekompromisní erupci nápadů, které vyvěrají ze samotné podstaty art rockového běsnění. Tam, kde skončilo album od YES – YES & Time and world, Flash začínají. Je patrné, kam by se asi dál YES vyvíjeli/nevyvíjeli, ale to je již jiná kapitola. Nicméně Flash se do toho od první písně Small biginnings obouvají. Slyšíte typické YES, zpěvák má i podobný hlas. Peter Banks se zde projevuje jako výtečný kytarista a je až s podivem, jak je jeho styl podobný se Steve Howem. Inu jakže to Yes mysleli s názvem pozdějšího alba Going for the One? Morning Haze, moc příjemná folkařina jakoby dozvuk Woodstocku. Ale Children of the universe je zase krásný artrockový nářez. Tony Kaye kouzlí na své varhany a Peter promalovává tóny svými vyhrávkami. Sakra, to fakt dobré. A nastupuje další opus. Dreams of heaven – nejdelší skladba na albu. Zní o dost moderněji, než ostatní skladby. Zde je vložena zajímavá jazzrocková mezihra, ostatně i na prvních YES, v tandemu s Billem Brufordem, jimi Peter nešetřil. Mezihra pak přejde v zajímavé až psychedelické běsnění a by se vrátila k původnímu nápěvu. Celkově je tato skladba velké sousto. A však sousto šťavnaté. The Time it takes - poklidné uzavření celého alba. Snová melodie pulsuje až hypnoticky a maluje před očima myšlenkové obrazy. Nádherné ukončení celého alba.

A jak hodnotit debut FLASH? Napadá mě mírné srovnání s Steve Hacketem a jeho debutem. Oba skvělí instrumentalisté, ale ve svých domovských kapelách příliš skladatelského prostoru nedostali. Tak je uplatnili po svém na svých prvních albech. A že to jsou debuty, jak mají být. Dále mají společné to, že na debutu jablko nepadá daleko od stromu (domovské kapely).

Flash, nikoli tedy Gordon, výtečné album. V jedné skladbě najdete studnici tolika nápadů, že by jistě vyšly na další 2-3 skladby. Album doporučuji všem, kdo má rád art rock 70-tých let. Povinné pro obdivovatele YES (nikoliv těch posledních). 5 poctivých hvězd. 6-tá, pomyslná, za netradiční obal, který je třeba rozevřít, aby vynikla jeho krása..

» ostatní recenze alba Flash - Flash
» popis a diskografie skupiny Flash


Gilmour, David - Rattle That Lock
2015-09-21

Gilmour, David / Rattle That Lock

3 stars

Na nové album Davida Gilmoura jsem se moc těšil. Namlsán jeho předchozím a naprosto skvělým albem On an Island, jsem byl pln očekávání a hladový po hlasu a kytaře Pink Floyd. Trochu jsem si myslel i na to, že když Dave nedal na album The Endless River jiné zpívané věci, že si je jistojistě nechal, na v tu dobu avizované, sólové album.
S nedočkavostí svojí vlastní jsem hltal všechny upoutávky na nové album. Předně musím pochválit nádherný obal, který je hoden věhlasu slavných Hipgnosis. Vyslechl jsem titulní skladbu Rattle that lock a musím říci, že mé nadšení a těšení rázem opadlo a začal jsem v sobě pojímat podezření a obavy, jak vlastně bude nové album vypadat. Naštěstí, titulní skladba je opravdu vybočením.

5 a.m. – začíná po Floydovsku, zpěvem ptáčků a zvukem tekoucí vody. Poté nastoupí smyčce a klasické, pomalé a tklivé sólování Gilmourovy kytary. Příjemný začátek, jenže skladba se během stopáže 3 minut nikam neposune. Vlastně jen něco naznačí a náhle zmizí do ztracena.

Rattle that lock – již jsem zmínil, první vypuštěná singlovka. Řekl bych, trochu netypická skladba. Ač tu jsou náznaky Daveho rukopisu, spíše mi to připomíná Chrise Reu. Houpavý rytmus, šlapající a výrazná basa, která výborně drží nakažlivý riff. Navíc, David zde snad vůbec poprvé nepoužívá finesu zdvojeného hlasu. V závěru opět klasické a nezaměnitelné kytarové sólo, které přejde do fade outu a skladba končí zvukovou rytmickou koláží, ne nepodobnou Learning to fly od PF. Ta asi symbolizuje právě to rachtání zámku. Nakažlivá věc a potencionální hit.

Faces of Stone – moc pěkná píseň. Zde už Dave naplno rozehrává to, v čem je opravdu silný. Tklivá skladba, která začíná posmutnělými tóny klavíru. Ty právě naznačí, kam se bude skladba ubírat. Za doprovodu španělky začne David vyprávět příběh o Tvářích z kamene – resp. o vzpomínkách na uplynulá léta a s resumé, že jen s pohledem v před, je třeba žít. Jak se skladba rozvíjí, je možné zaslechnout poznávací zvuk Pink Floyd a to krásné nebeské varhany. A nejen to, ale i rozličné dechové nástroje, mezi nimiž dominuje snad klarinet a ke konci lesní roh, který podporuje, jak jinak, výtečné kytarové sólo. Co na to říci. Parádní dílko.

A Boat Lies Waiting – to jsou ozvěny The Endless River a řekl bych, že nejen atmosférou, zvukem klavíru, ale podle názvu se tam asi měla tato skladba objevit. Jedná se o zpívanou věc a krásně by korespondovala s náladou zmíněného alba Pink Floyd. Netřeba však plakat nad již dodělaným albem. Prostě tahle píseň je moc pěkná, ale nemohu si pomoci, po atmosférickém začátku přejde do pěkného nápěvu, aby z něj přešla, pro mě do nepochopitelného ztlumení, bez gradace, bez sóla. Trochu působí jen jako skica, jenže na rozdíl od Nekonečné řeky, kdy na sebe skici navazují, zde nenavazuje na nic, což je škoda.

Dancing Right From of Me – Příjemná píseň s pěkným temným kytarovým riffem, nijak však nevybočující z tvorby DG. Uprostřed skladba přinese zajímavou změnu stylu. Mezihra, jakýsi mix blues a jazzu.

In Any Tongue – pískaná předehra nejdelší skladby na albu s délkou téměř 7 min. Začátek, nálada a vystavění skladby trochu připomíná Comfortable numb, ale nejedná se o žádný plagiát, či vykrádání sama sebe. Sólo je fakt parádní. Druhý vrchol celé desky.

Beauty – překlenutí alba drobnou instrumentálkou aneb ozvěny The Endless River II. Nebo se tam tato věc nevešla? Opět spíše skica než plnohodnotná skladba.

The Girl in the Yellow Dress – Gilmourovské podání blues, s kontrabasem, swingujícím klavírem, bicíma hranýma jen metličkami a nezbytným saxofonem. Atmosféra zakouřeného baru, osvětleného jen modrým světlem, je dokonalá. Nicméně, tato píseň narušuje celkovou náladu alba.

Today – sborový chorál za doprovodu harmonia přejde do, pro mě, v nejméně uchopitelnější skladbu. Funkujicí basa s proplétajícíma se klávesami a sbory s poměrně nevýraznou melodickou linkou. Za mě nejslabší, resp. nejméně zajímavá píseň.

And Then – tam kde skončilo 5 a.m., pokračuje tato věc. Je to jakási repríza. Shrnutí všeho, tečka za albem se závěrečným praskajícím ohněm. Téma nepřináší nic nového, žádný vývoj a tak pro mě je toto vyústění alba lehkým zklamáním.

A jaké je mé shrnutí? Album obsahuje 10 skladeb. Z toho jedna (And Then) se opakuje v samém závěru, dvě (A Boat Lies Waiting a Beauty, jsou trochu skicoidní, jakoby se nevešly, ale hodily by se na The Endless River. Dvě ,Faces of Stone a In any Tongue) jsou naprosté pecky, z nichž první jmenovaná je vrcholem alba. Titulka je hitovka, která se trochu vymyká, stejně jako The Girl… Zbývá jedna průměrná věc Dancing Right From of ME a jedna pro mě nečitelná skladba s názvem Today. Resumé, album to není špatné, příjemně se to poslouchá. Daveho kytarovému umění nelze vytknout ani ň. Hlasový projev sice už není tak silný, což je díky věku logické, ale má stále své neodolatelné charisma. Co však albu vytýkám, je na můj vkus, s ohledem na kvality Davida Gilmoura, jeho jistá roztříštěnost. V nekterých místech snad i nedodělanost-polotovar, což je samozřejmě silným slovem ,ale od DG bych nečekal tak časté odchody od tématu stylem fade out. Album nedosahuje kvality svého předchůdce. Nicméně dílo je to stále hodně dobré a rozhodně za poslech stojí. Dávám poctivé 3 a ½ hvězdy.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - Rattle That Lock
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David


Iron Maiden - The Book Of Souls
2015-09-05

Iron Maiden / The Book Of Souls

3 stars

IRON MAIDEN – The book of souls
„Kniha duší“, tak se jmenuje nové album Iron Maiden. Předesílám, že mé oblíbené kapely, která ale už, dle mého názoru, řádku let, žije ze své podstaty a koleje, které si sami sobě vyhloubila svým „reunionem“ s Brucem Dickinsonem v roce 2000, se mi zdají už dost hluboké, na to, aby vydali něco opravdu bombastického a zásadního. Spíše je to jen fanouškovský nesplnitelný bláhový sen, chtít něco takového po kapele, která má za sebou 40 křížků bohaté a úspěšné kariéry a k tomu už neuvěřitelných 16 alb.
IM a jejich poslední dvě alba, to je z mé strany, poměrně velké zklamání. Pár dobrých skladeb se našlo. Však tvorba typu: vybrnkávací předehra 1-3 min dlouhá, vlastní skladba, závěr skladby opět vybrnkávací outro dlouhé 1-3 min a s celkovou stopáží kolem 6-9 minut mi příliš nevoněla. Proto jsem s napětím očekával nové album.
Dostalo se ke mně na začátku prázdnin info o novém albu a rovnou ve formě dvojalba, se stopážemi skladeb nevídanými pro žánr těžkého kovu, ale spíše typickými pro progresivní kapely. Tím nechci říci, že právě od onoho roku 2000 se v muzice IM nezačaly objevovat prvky progresivního rocku. Nicméně jsem IM vždy spíše chápal, jako klasickou heavy metalovou kapelu. Přesto, nevím, třeba tušení, nebo pod dojmem skutečně vyvedeného obalu, jsem si myslel, že počin The Book of souls by mohl být tím čerstvý záchvěvem již zatuchlého záhrobního vzduchu.
První dojem? Panečku, na papíře ten čas 1:32 vypadá hrozivě. Ve skutečnosti při prvním poslechu je ta délka ještě hrozivější. Vše se mi nějak spojilo v jednolitý celek, bez výrazných melodických nápadů. Sem tam jsem zaslechl déja vu již slyšeného. No řekl jsem si, obal hold skvělou desku nedělá.
Ale i ty tužší kousky musí člověk přežvýkat a následně strávit, pustil jsem si to znovu a znovu. Dnes asi po 6 posleších mohu napsat o tomto albu toto:
If Eternity Should Fail: jestliže nás IM šokovali na svém předchozím albu podivným intrem Satellite 15, ani zde tomu není jinak. Jen kytaru vystřídaly mručící klávesové tóny s lehce „orientálním“ melodickým prvkem a samozřejmě s Bruceho zpěvem s nezbytnou ozvěnou. Po chvíli se skladba rozjede s příjemným melodickým prvkem, tak typickým pro Iron. Zvuk se od posledních alb nezměnil. Je příjemně hutný a zároveň čitelný. Zhruba po 5 minutách je zde první změna a musím podotknout, že vyjížděcí unisono rif všech nástrojů v jednu linku jsem u IM neslyšel už dlouho.Velmi překvapivé a zároveň působivé i když přechod do této mezihry připomíná skladbu Iron Maiden, ano právě ten přechod, po kterém Bruce začíná řvát „Screem for me…město si dosaď sám“ a začíná se zjevovat Eddie. Po nápadité mezihře se vracíme k refrénu, který pomalu, ale jistě připravuje živnou půdu pro Nercopolise – Žence duší (Eddieho). Příjemný závěr s recitativem a příjemné naladění na to co by mohlo následovat.
Speed of light: Klasická maidenovka a nedávno vypuštěná klipovka, asi bych jí očekával jako otvírak. Skladba má tah a asi nejvíce připomíná doby kolem roku 84-90. Bruce zpívá jak zamlada. Jen té jeho sirény je až trochu moc. Myslím ,že to bude super skladba do koncertní setu. Z mého pohledu povedená píseň.
The Great Unknown – Schéma intro, skladba, gradace, sólo, outro. Ani na tomto albu si IM neodpustili „osvedčené“ vybrnkávací intro, tentokrát podpořené klávesami. Naštěstí nemučí tak jako dříve a skladba se rozjede poměrně brzy, ale bohužel v již mnohokrát slyšeném schématu posledních dvou alb. Jak mám Bruceho rád, tak tady mi jeho zpěv ve výškách skoro irituje. Mám na mysli jakousi gradaci skladby. Jde o již zmiňovanou sirénu. Ta se mi v této fázi písně zdá lehce pod tónem. Prostě ta výška není dotažená a pokud ji v refrenu opakuje během krátkého okamžiku několikrát, mému uchu to příliš nelahodí. Skladba končí tak jak začala a kdyby na albu nebyla, asi by se nic nestalo.
The red and the black – Epická skladba, celých 13,5 min a s ní i návrat do dob Powerslave či Somewhere..,… asi nejvíce připomínající epos Alexander The Great, i když těch náznaků jiných skladeb bychom zde mohli najít více. Úvodní motiv, po basovém intru, je dusavý a heroický. V polovině skladby se stane něco, co vlastně není tak až tak typické pro IM. Zjeví se tu výrazná melodická a zpěvná linka podpořená klávesami. Přirozeně obrousí hrany tvrdě nastolenému začátku. Tato linka se pak dále jako zlatá niť prolíná celou skladbou.Myslím, že právě v této skladbě jsou cítit zmiňované progresivní prvky. Nechci předesílat, ale myslím, že tahle věc by mi více seděla jako závěrečná. Inu, kdysi to IM tak dělali, že ty dlouhé a epické dávali nakonec. Za mě výborný kus. Má nápady, byť již vám už něco připomínají. Dokážu si jí představit živě zahranou a že se stane prověřeným flákem třeba jak Rime of….či Dance of death. Jen ta otravná halekačka v písni by nemusela být. Ale ještě na ní dojde v jedné skladbě.
When the river runs deep – po Speed of light je to další příjemná odpichovka. Klasika, není co dodat. Maideni jak je známe a máme rádi.
The book of souls – titulní skladba, tak co si na nás ti lišáci vymysleli za kulišárnu. Další epos 10,5 min. Intro nám dává připomenou začátek desky, aby přešlo v monumentálně vystavěnou skladbu s nádhernou basovou vyhrávkou. O epických závěrečných skladbách byla již řeč. Ty vždy IM uměli a touto končí první polovina alba. Zde to není šlápnutí vedle. Ta věc jede a má tah. Svojí silou by převálcovala nejedno vojsko. V polovině skladby opět slyšíme nenápadné (nebo spíš nápadné) mrknutí na fanouška ve stylu Losfer words z Powerslave. Ale co na tom, ve skladbě to sedí jako příslovečný zadek na hrnci. Důstojný závěr první desky.
No a máme za sebou prvních šest věcí poměrně příjemného poslechu.
Death or glory – otvírák druhého CD - věc, na které mě toho mnoho nezaujalo, vlastně vůbec nic. Sice odsýpá ale ničím nepřekvapí ani neohromí. Snad jen tím, že je otvírákem, ale po titulce to trochu zní, jako z jiné desky…čímž pomalu naznačuji, jak se mi jeví druhý disk.
Shadows of the valley – v první chvíli jsem myslel, že se mi přehodilo CD. Skladba začíná stejně, s mírnými odchylkami jako Wasted Years. Nicméně pokračování je jiné ,ale opět máte pocit déja vu věcí nedávno slyšených, zejména ze dvou posledních alb. Refrén je pěkný a zpěvný, podporován klávesovou kulisou. Dojde však i na známou halekačku, již druhou na tomto albu. Byť je tento 8-mi minutový kousek lepší než ten předchozí, zatím se mi zdá, že druhá polovina alba dosti pokulhává za tou první.
Tears of a clown – a tady nacházím zasádní problém. Skladba by mohla být na jakémkoli sólovém albu Bruce Dickinsona. Nezní jako IM. Vlastně, aniž bych to chtěl dopředu nějak odtajňovat, závěrečné písně jsou spíše jako Bruceova solová tvorba. Takže za Bruceho OK, za IM nikoli. Tohle nejsou Maideni ani náhodou.
The man of sorrows – jak jsem naznačil, sólový Bruce jak vyšitý. Pěkný začátek, pěkný refrén, nicméně bezradná prostřední část. Teď si asi budu protiřečit, že bych chtěl něco zásadního, nového od IM, ale tohle mi moc nesedí.
A jsme na konci. 18-ti minutová kompozice Empire of the Clouds. Klavír doprovázen elektronickými smyčci. Předehra, kterou by spíše člověk čekal od Dream Theater. Téma na začátek je pěkné, něco mezi Journeymanem a Tears of dragon. Jestliže jsem o předchozí skladbě tvrdil, že to nejsou IM, tak zde to platí na 1000% První část skladby končí po 7-mi minutách. Pak nastupuje nová, překlenovací, která jako by čekala na to, než se pánům v hlavě zrodí nový nápad a dokola opakuje jeden motiv, tu mírně modifikovaný nebo transformovaný o kvartu níže či výše. A to prosím téměř 3 minuty. Až se Dave zhostí kytarového sóla. Po jehož konci hádejte co příjde? Ano ono opakování kolovrátkové vyhrávky jen s přidáním náznaku klávesových lesních rohů. To už nám do konce zbývá 5 minut. Bezradnost? Já nevím. Nastupuje nezvyklá progresivní krátká část, a střídání motivů. Dokonce zazní opět klavír s ozvěnou lesních rohů…očekával bych bombastické finále, ale finále se odehrává podle podobných not jak úvod. Pro mě je tento spíš progresivní, než metalový epos, zklamáním. Rozhodně má svá silná místa, ale 18 minut je neúměrně moc. Stačilo se prostříhat na přijatelných 8-10 minut a řádně vygradovat.
Resumé? Nevím za jakých okolností vznikalo toto album. Vím samozřejmě o Bruceho nemoci. Vím, že IM natáčeli instrumentální verzi alba z velké části bez něho, ale co nevím, jak se rozhodovali o konečné podobě alba. Z mého pohledu se mi album jeví jako nevyrovnané.
S prvního disku mám velmi dobrý pocit. Je až na výjimku velmi silný a ucelený. Po závěrečné a vygradované The book of Souls už by nesmuselo přijít vůbec nic a byl bych spokojen. Navýsost. Ale pak přijde druhá disk, který vedle toho prvního je jako chudý příbuzný. Je roztříštěný. působí spíše dojmem sólového alba Bruce D., byť na ní, paradoxně, složil jen tu závěrečnou skladbu. Koncepčně jaksi vybočuje z nastavené laťky prvním diskem. Takže proto ty smíšené pocity. Vývojově bych album řadil někam mezi Brave new world a Dance of death. Nicméně o krok zpátky se rozhodně nejedná. Jsou zde znát, jak určité závany jiným směrem, tak i to, že vymanit se z těch vyjetých kolejí je stále a stále těžší. Hodnocení, za první disk rozhodně 4 hvězdy, myslím, že ten bude hranější asi častěji za druhý disk, působící jako bonus disk, 2 hvězdy a kousek. Průměr 3. 1/2 hvězdy dávám za odvahu s novými prvky a moc pěkný obal. Kovaní fans IRONS, nechť si přičtou ještě ½ hvězdy. Já dávám 3 a1/2.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - The Book Of Souls
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Stromboli - Fiat Lux
2014-12-04

Stromboli / Fiat Lux

3 stars

Tak se nám hudební vulkán jménem Stromboli po 25 letech probudil. V tichosti. Jen na jaře lehce zahřměl oznámením prosincového koncertu a opět umlkl, aby velmi nenápadně, na podporu onoho zahřmění, vydal nové CD s názvem Fiat lux, tedy Budiž světlo.
Navázat na něco, co skončilo před 25-ti lety není vždy jednoduché. Ono se toho také za tu dobu mnohé změnilo. Měl jsem za to, že návrat Michala Pavlíčka do éry Stromboli by však mohl být o něco jednodušší. Celou dobu byl hudebně aktivní, skládal a hrál. Téměř se neodchýlil od svého snadno rozpoznatelného stylu. Skladatelsky se účastnil mnoha projektů, včetně muzikálů, scénické a filmové hudby. Leč je pravdou, že nic už, jako Stromboli, neznělo a tak jsem byl zvědavý, jak zapluje zpět do vod plné hudební něhy, divokosti, barev, extáze, magičnosti a erupcí, čímž pro mě vždy tato hudební legenda byla. Jedna věc je očekávání a druhá je ta, jak se vlastní očekávání protne s výsledným produktem.
Album otvírá skvělá skladba Tetování. Při prvním poslechu jsem si myslel, že poslouchám Precedens a jejich Černé nebe, ale po prvních verších ( o nich bude též řeč) se skladba ještě více, po strombolovsku zachmuří do mollu a máme zde typické Stromboli a vnitřní napětí, které této skupině moc slušelo. Z mého pohledu asi druhá nejlepší skladba a velmi slibný začátek.
Fiat Lux - Pavlíčkovská táhlá skladba s výborným sólem uprostřed skladby, kterou by ale klidně mohl zpívat Kamil Střihavka na albu BSP a nikdo by neřekl ani popel (ze Stromboli).
Katova pomocnice - zasněná věc hodna mistra. Bářin skvělý zpěv a do toho gradace, včetně závěrečného sóla, které jen výsledný dojem podtrhne. Nejlepší věc na albu s krásně vygradovaným sólem. Tohle by mohlo fungovat velmi dobře na živo.
Pomož, svatá Namátko - klasická Pavlíčkovina a Bářino vapadipapidampam...aneb od každého stylu kousek.... chvíli Bára, chvíli Michal, chvíli Stromboli....
Tesáky - odpichovka, která příjemně odsýpá.. možná potencionální hit, resp. hned po první skladbě a Štěku nejzapamatovatelnější věc.
Devastace srdeční krajiny - moc pěkná skladba, kytarová náladovka podpořena jen hlasy Báry a Michala.... Výborná skladba s pochmurným textem...
Štěk - to je fakt úlet, čekal bych to spíše od Precedens, na albu mi nesedí a patří do slabší poloviny alba.
Být nocí či nebýt dnem - zajímavá skladba s progresivně a hypnoticky laděnou mezihrou.
Já bloudím ráda - začíná podobným vybrnkáváním jako Sabbatovský God is dead, ale na místo Ozzyho nastoupí Bára. Touhle skladbou se nějak nemohu prokousat. Parafrázoval bych hlášku Josefa II ve slavném Formanově filmu Amadeus...příliš mnoho slov....
Skladba Post Scriptum je už jen zpívanou závěrečnou akustickou tečkou, která bohužel postrádá vygradování hodné Sopky. Prostě dovětek...
Verdikt? Na prvních pár poslechů, hodně rozporuplné album. Skladby rozhodně netrpí košatostí, jak jsme byli u páně Pavlíčka s spol. zvyklí. Nehledejte novou Carmen či Veliké Lalula a na erupce typu Stromboli či Villa Ada raději zapomeňte. Písně jsou spíše přímočařejšího rázu. Rukopis je jasný, Michal Pavlíček, s tím není žádný problém. Kytarově neztratil nic ze svého umu. Umí pohladit, poštěkat, kousnout. Otázkou však zůstává, zdali všechny skladby byly psány pro Stromboli, nebo do šuplíku "Mohlo by se hodit". A to je asi první věc, které si všimnete. Ne vše totiž zní jako typické Stromboli. Za sebe bych řekl spíše autorské album Michala Pavlíčka pro Báru Basikovou za asistence (Veselý, Kryšpín). A to je kardinální rozdíl. Pánové Veselý a Kryšpín byli přizváni k nahrání svých partů a lépe to asi udělat nemohli. Bára zde už není tím nástrojem, pro který byly kdysi skladby psány. Bára je tady už "jen" zpěvačkou.Z mého pohledu zde postrádám více epiky, více erupcí emocí, pro kterou byli Stromboli typičtí.
Chápu, doba se změnila a tak tu máme nové, komornější a rozhodně ubásněnější Stromboli. Čímž mám na mysli básně z šuplete Vlasty Třešňáka. A možná, to je onen kámen úrazu celého alba. Bára zpívá moc dobře, v několika skladbách přímo skvěle, ale mám pocit, že jí básně, které jsou na rockovou píseň dlouhé, příliš nejdou, jak se říká, přes ústa. Ztrácí se tím veškerá lehkost a Bářina éteričnost. Jaký je rozdíl mezi přímočarým Tetováním s textem od Petra Kolečka a Já bloudím ráda, kde si poezie příliš s rockovou muzikou nerozumí.
Rozhodně to není album na první poslech. Je to řádné sousto, které vyžaduje se tím vším prokousat a asi nejvíce se ponořit do textové stránky, která je pro Stromboli trochu nezvyklá.
Přesto všechno, co jsem uvedl, si myslím, že album rozhodně stojí za poslech a patří k tomu lepšímu, co se u nás v posledních letech , po hudební stránce, vyprodukovalo.
Hodnocení 3 a 1/2 hvězdy

» ostatní recenze alba Stromboli - Fiat Lux
» popis a diskografie skupiny Stromboli


Yes - Heaven & Earth
2014-07-07

Yes / Heaven & Earth

2 stars

Tak tu máme po 3 letech nové album YES. Musím říci, že jsem se na něj upřímně těšil a to z několika důvodů. Producentem již není Trevor Horn, který z mého pohledu táhl kapelu do jiných vod. Dále změna zpěváka. Nějak jsem se smířil s tím, že už asi Jon Anderson nebude oblékat dres s logem YES. Benoit David nebyl za něj tou pravou náhradou a na posledním albu hrál či zpíval spíše druhé housle a tak jsem byl upřímně zvědavý, jak se s tou rolí popasuje Jon Davison, jinak zpěvák Glass Hammer. Říkal jsem si už tehdy, proč tenkrát YES sáhly po Benoitovi, když v Glass Hammeru mají druhého Andersona. A třetí důvod? Z mého pohledu nepovedené album Fly from here. Proč tedy nenatočit něco hodného hlavičky YES, zvláště když kapela jede dlouhé turné se třemi zásadními alby. Proč nezúročit veškeré zkušenosti z hraní a nedat nějaký ten duch starých Yes na nové album.Všechny atributy, dle mého, měla kapela v ruce. Jak to dopadlo?
Něco už naznačoval koncert YES v Praze dne 30.5. Nebyl špatný, ale dobrý také ne. Něco mezi revivalem, který se snaží hrát jako YES a duchem staré kapely, která hrozně chce, ale už to úplně nejde. Dlouho jsem přemýšlel, proč tomu tak bylo. Možná zvukem v kongresovém paláci smíšeným s tím, jak má člověk naposlouchány Wakemanovy (Kayovy) klávesové rejstříky a celkově jeho hru a možná i tím, že ač Davison zní jako Anderson, není to úplně ono. Jeho hlas je užší a chybí Andersenovský 3. rozměr. To co vlastně dělá YES YESáky. To se však dalo čekat a Davison, stejně jako zbývající 3 členové si zaslouží absolutorium. Ten černý vzadu pro mě zůstává Geoff Downes. Nemám pochyby o jeho muzikantském nadání a umu, ale dle mého názoru, prostě do YES nepatří, nehodí se sem jeho zjednodušená a samohrajková hra. Dovolím si malé přirovnání, které jsme vymysleli s kolegou Jirkou Z. při pivě...tak to prosím berte s rezervou: Michal David je bezesporu výborný instrumentalista na poli jazzu, ale jako klávesáka u Blue Effectu či Progresu 2, bych to fakt těžko kousal a nevěřím, že by jeho hra byla přínosem.
Oslím můstkem jsem se přenesl k recenzi alba Heaven & Earth (H&E). Album přináší 8 skladeb. Když před vydáním Steve Howe a Chris Squire prohlašovali, že zde najdeme i delší skladby přesahující 8 minut, mé srdce progrockera zaplesalo. Ne, nečekal jsem další Yes Album, či Fragile, nebo Going… Ale myslím, že třeba Magnification, ač je to písňové album dopadlo muzikantsky i hudebně skvěle, ale to zde byli ikony jako Anderson, který to společně se Squirem pevně drželi v rukách. Hlavně zde Yes působili dojmem jednotnosti a kapelovým duchem. Tohle bohužel na H&E necítím. Cítím zde velký příklon k popu, velký vliv a trendy Asia, rozuměj kapely. A místy i dost bezradnost, jak hrát, jakým směrem se dát. Sem tam se zde ozve duch starých YES (Belive Again, To Ascend, Light of the Ages), ale jsou to opravdu jen záblesky. Pojďme si projít skladby po skladbě.
Belive Again (Davison, Howe) – velmi příjemná skladba, opravdu jak z období Going for the One a Tormata. Davison převzal skvěle Andersonovu zpěvovou linku. Starý Jon je zde slyšet a opravdu si řeknete, JD ho zastoupil velmi dobře.Ale když se necháte unášet příjemnou atmosférou zpívané části, přijde na řadu místo obvyklé gradace, tak jak to YES uměli, jen průměrný refrén, bez jakékoli dynamiky. Skladba plyne a před očima Vám opravdu jako v klipu ožívají krajiny od Rogera Deana. Bohužel mezihra je o tom co jsem už psal, Downes, jako by nevěděl co zde má hrát, občas zde zazní jako Wakeman, ale to je vše a už zde máme zase ten zvláštně vtíravý refrén. Rozpačité, ale přesto ji řadím k tomu nejlepšímu co můžeme na albu najít. Ne nadarmo ji Yes vytáhli jako úvodní prezentační skladbu.
The Game (Squire, Davison, Johnes) – nemohu jinak než YES/ASIA song o ždibec lepší než skladba následující. Prostě zvláštní sňatek z rozumu, jinak si to nemohu vysvětlit. Tuto skladbu byste bez problému mohli najít na novém albu Asie a ničím by Vás to nevyrušilo.
Step Beyond (Howe,Davison) – snad největší půšvih alba. Downesovy samohrajky a neustále točená kolovrátková melodie. Ne ble…..nespasí to ani klasická Squireova basa, tahle skladba se bohužel nepovedla.
To Ascend (Davison, White) –klasičtí YES z dob Tormata. Španělky, krásný Jonův (Davison) hlas se mísí s Chrisovým. Hezká skladba, snad jen trochu oblečena do popového kabátku, ale slušivého.
In a World of our Own (Davison, Squire) – skladba jak vyjmutá z období Open your eyes. Skladba kolem Vás proplyne bez sebemenšího povšimnutí, ale jedno ano, zhruba v půlce na nás YES vybalí těžkotonážní riff na klávesy, jako ze starých dob, to aby si i asi staromilci přišli na své a trochu si pohrají s dobami, ale to je asi vše, co mohla zajímavého, tahle skladba přinést. Navíc ten riff vzhledem k povaze písně působí trochu křečovitě, ale budiž.
Light of the Ages (Davison)- z mého pohledu 3. povedená skladba v progovém duchu. Možná asi i nejlepší. Takhle bych si asi představoval nové YES. 7-mi minutový opus. Pěkná práce. Skladba má vše co jste chtěli od Yes slyšet. Krásně plyne a navíc v závěru Steveova steel kytara.
It was all we knew (Howe) – jestliže se člověk namlsal v předchozí skladbě, je tahle přímo pádem z výšin na hubu. Skladba jak ze sólové tvorby Stevea Howeho (Spectrum) řiznuté dozvuky Drama. Divné….opět takový hybrid, spíše zbytky se šuplíku lepené s tvorbou ve studiu.
Subway Walls (Davison, Downes)– nejdelší skladba alba. Začíná jakousi symfonickou předehrou, ale nečekejte žádného Wakemana, spíše Martina Němce z Precedens….bez urážky…a pak se zhruba po minutě a půl rozjíždí skladba v duchu YES, nádherná Chrisova basa se proplétá s klasickým kytarovým nervním stylem Stevea. Ale to je zhruba vše. Zhruba v polovině skladby uslyšíme stupnicové cvičení na klávesy pana Downese, kterého vystřídá ve stejně bezradném sólu Steve Howe. A vy si říkáte, sakra, proč to tam bylo? Aby byla skladba delší? Neb po této vsuvce, následuje opět zpívaná část, která konečně ústí v něco, na co jsme u Yes zvyklí. Yes byli mistři gradace. Tady se jim to konečně na tomto albu povedlo. Ale jinak podivně vystavěná skladba. Ten prostředek mi tam jaksi nesedí. Vlastně se s tím kapela potýká na celém celé album.
Resume? Příjemné překvapení je zpěvák Jon Davison, pokud vezmete i jeho skladatelský přínos, pak jen škoda, že ho nechali staří mistři ve štychu. Zklamání je hra Steveho Hoveho. Z jeho hry a vlastně i z celé kapely cítíte obrovské zjednodušení, takový závan popu, jakýsi klon ASIA/YES. Geoffa Downse nehodnotím, popsáno výše. Chris Squire si odehraje a odzpívá svůj vysoký standard. Alan White, co hrát v této muzice, když se zní vytratila ta krásná složitost a hudební propletence a zauzlence. Za poslech album stojí, ale hodné hlavičky YES jsou asi jen 3 a 1/2 skladby a to je na kapelu takového formátu málo. Dávám 2 hvězdy a ½ hvězdy ze krásný obal od Rogera Deana. Kdysi obal prodával, jak je to nyní, nedokážu posoudit.
Celá deska trpí jakousi skladatelskou bezradností. Vše zásadní už asi mistři řekli, smiřme se s tím. Ale v době, kdy se Transatlantic, Flower Kings, Opeth či Morse a další , odváží na opusy v délce 20 min, třeba se další Close.. či Relayer pod hlavičkou YES narodí. Musíme doufat, ale budou mít ještě mistři sílu?

» ostatní recenze alba Yes - Heaven & Earth
» popis a diskografie skupiny Yes


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000