Profil uživatele Le Fantak


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Buckley, Tim - Starsailor
2017-07-31

Buckley, Tim / Starsailor

5 stars

Je pondělní ráno, válím se v posteli a za Boha nemůžu přijít na to, co bych dělal. Tak jsem se odhodlal k činu z nejpodivnějších: víc než po roce píšu recenzi na Progboardu. Chvilku ještě přemýšlím o čem - nejdřív jsem koukal na Wishbone Ash, ale připadali mi příliš profláklí, koho by zajímalo číst si o nich zrovna ode mě, pak mě napadl Eberhard Weber, ale zjistil jsem, že tu nemá profil (!), takže jsem skončil u Buckleyho.
Starsailor je jedna z mých oblíbených desek. Rozhodně není nijak tradičně zařaditelná. Někdo (snad i zde) označil hudbu Captaina Beefhearta jako "progresivní blues". V tomto smyslu je hudba na této desece považovatelná za "progresivní folk" s příměsí jazzu.
Skladby jsou si do jisté míry podobné, přesto však mívají různou atmosféru, každá je trochu jinak "kořeněná". Celkem mimořádné postavení tu má Song to the Siren - melancholická a až nečekaně melodická skladba opravdu přetékající atmosférou.
Necítím se na nějaké dlouhé rozebírání songů, takže jen doplním, že kromě Song to the Siren mám osobně moc rád i Jungle Fire a hlavně Down the Borderline. První z nich po úvodní kytarové části přejde v naprosto hypnotizující rytmické blouznění, do kterého Buckley vypouští v podstatě už jen extatické skřeky. Down the Borderline je zase severo-mexicky stylizovaná skladba. Překypuje zvuky, ale přesto je nějak zvláštně líbivá, jednoduchá ve své komplikovanosti. A opět, ten rytmus...
To jsou asi důvody, proč dávám albu Starseilor pět hvězd - úžasná originální rytmika a skvělý zpěv.

» ostatní recenze alba Buckley, Tim - Starsailor
» popis a diskografie skupiny Buckley, Tim


Prúdy - Zvoňte, zvonky
2016-05-26

Prúdy / Zvoňte, zvonky

3 stars

V roce 1969 tímto albem československá rocková scéna udělala mocný krok směrem k západním vzorům (nemyslím tím kopírování jich, ale kvalitu hudby). Když člověk porovnává Želvu a Zvonky zvoňte nemůže se ubránit pocitu, že Olympic zde byl o třídu překonán. A jak už tomu v hudbě bývalo a být by mělo i nadále, i toto album bylo překonáno. A tak to u nás šlo až do...no, prostě ještě asi tři roky.
Na druhou stranu si zase uvědomme, že téhož roku ve světě vycházely skvosty jako Valentyne Suite, In The Court of The Crimson King nebo Trout Mask Replica. Zatímco Zappa s Frippem vydávají první desky řekněme toho klasického progressive rocku, nejprůkopničtějším výtvorem našich předních hudebníků je písničkové deska - no ale zase jaká, že?
Než jsem dopsal první dva odstavce, už jsem desku musel otáčet, takže vyberu jen několik kousků, co k mému srdci přirostly nejvíce. Dvě nejlepší skladby alba jsou pro mě beze sporu Jesenné litanie a Čierna ruža. Obě lze označit za jednoduché melodické písničky, to ano, ale prostě disponují takovým nějakým vnitřním kouzlem, jemuž nelze odolat. Nádherná je i jemňoulinká skladbička Možno, že ma rada máš. Zcela specifický a svým způsobem i nejprůkopničtější kus je pak Keď odchádza kapela. Kdyby mi ho někdo popisoval, byl bych si jistý, že se mi vůbec nebude líbit. Míchat nějakou dechovku s rockem...proč? Správná otázka by však měla znít: Proč ne? Z nějakého důvodu mě podobné skladby zpravidla na albech zaujmou.
S výjimkou předposlední Dám ti lampu se mi moc líbí všechny písničky. Jsme moc rád že něco takového vzniklo. Z desky dýchá život, mládí a optimismus. Tři a půl hvězdičky.

» ostatní recenze alba Prúdy - Zvoňte, zvonky
» popis a diskografie skupiny Prúdy


Museo Rosenbach - Zarathustra
2016-04-10

Museo Rosenbach / Zarathustra

5 stars

Zarathustru považuji za jeden z největších pokladů, co skýtá až překvapivě početně zastoupený subžánr rock progresivo italiano. V rámci italských skupin se Museo Rosenbach jistě řadí mezi ty tvrdší. Jistě, číslovka za jménem hlásá rok 1973, takže se muzikanti mohli opírat o díla svých italských (PFM, Banco) i anglických (VdGG, Genesis) předchůdců. Nicméně minimálně úvodní dvacetiminutová suita svým způsobem skladby výše zmíněných dokonce převyšuje.
Jak už jsem naznačil, na desce nejvíc obdivuji právě první skladbu (a kdo taky ne). Je velmi melodická a přístupná, přesto však nabízí vše, co si od takové suity jen můžeme přát. Je neuvěřitelné, že něco takového předvedla skupina na svém debutním albu. Všichni hudebníci podávají skvělé instrumentální výkony (včetně zpěváka). Obzvláště klávesák je naprosto úžasný. Kombinované plochy kláves a kytary mi připadají celkem neotřelé. Celá skladba neuvěřitelně ubíhá, hudebníci se nikde neutápějí, veškeré přechody jsou naprosto plynulé (snad jen ten mezi částí d a e maličko zatahá za uši). Zkrátka klobouk dolů.
Druhou stranu otevírá kratší kus Degli Uomini. Ten už nepatří mezi nejmelodičtější songy. Je mnohem agresivnější, úplně z něj srší energie.
Della Natura sice o trochu zpomalí, nicméně pořád udržuje pro album typické napětí a tajemno dálav. Opět se dostáváme do světa tklivých kláves a krásných melodií.
Desku ukončuje kulometově vypálená Dell'Eterno Ritorno. Ta asi v polovině také zpomaluje a přechází v tak nějak pohřebně znějící pasáž, jen aby se opět vrátila ke svému hard rockovému úvodu.
Nenechte se zmást, i druhá polovina desky je výborná, jejím jediným problémem je, že jí předchází jedna z nejlepších skladeb, jež jsem kdy slyšel. Je to neuvěřitelné, ale kdykoliv doposlechnu toto album, mám nutkavou potřebu pustit si ho zase od začátku. Zarathustra mě vyléčil ze závislosti na 'And When I Die' od Blood, Sweat and Tears, ae za jakou cenu...

» ostatní recenze alba Museo Rosenbach - Zarathustra
» popis a diskografie skupiny Museo Rosenbach


Darryl Way's Wolf - Canis Lupus
2015-06-09

Darryl Way's Wolf / Canis Lupus

5 stars

Během svého prvního roku na Progboardu jsem objevil obrovské množství mně do té doby zcela neznámých skupin – a taky jsem zjistil, že ačkoliv jsem své hudební vědomosti více než zdvojnásobil, pořád vlastně neznám skoro nic, to se však, jak doufám, dá snad časem napravit. A jedna z vůbec nejlepších desek, co jsem díky těmto sktránkám poznal je právě Canis Lupus. Progresivní rock je zde protkán jazzem okořeněn o špetku psychedelie a kapku folku a krásné jsou melodie podtrženy příkladnými muzikantskými výkony.
Úvodní skladba The Void nastiňuje smířlivou náladu celého alba. Pod zasněným zpěvem se ovšem prohání energická rytmika, rak typická pro tuto desku. Druhý song je ještě nadupanější. Velký prostor tu dostávají Wayovi housle (ale to vlastně platí tak nějak o tvorbě kapely obecně). Zato následující Go Down s nádhernou akustickou kytarou je velmi klidná (a krásná) balada. Z polospánku vás pak probudí ostrý syntetizátorový nástup a začátku čtvrtého songu. Nádhernou zpěvnou skladbu po chvíli ukončí kytarové sólo a na řadu přichází Cadenza, v níž všichni hudebníci ukazují, co dokážou jejich nástroje zplodit. Vůbec to však není to jen nějaké bezduché machrovnání, naopak Cadenza patří k tomu nejlepšímu co album nabízí. Je plná ostrých nástupů, nezastavitelné bicí soupravy a surové kytary.
Proto vám pak Chanson Sans Paroles může připadat jako nějaká jemná písnička, tedy alespoň než přijde na řadu střední tajemná pasáž za kterou by se nemusel stydět ani Peter Hammill. Ta postupně graduje sólem na elektrickou kytaru, aby se song opět vrátil k úvodnímu houslovému tématu. A housle gradují a gradují...až nakonec náhle ztichnou. Celou desku zakončuje jemný McDonald's Lament. Melancholické housle se prohánějí na pozadí tentokráte mírně tlumené rytmiky. Atmosféra podzimního večera neodvratně kutálí celé dílo k jeho konci.
Nemám slov, na mysl mi nepřicházejí žádná negativa. Album je nápadité, krásné, i na první poslech příjemné, perfektně zahrané...co víc si ještě přát? ...čistých pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Darryl Way's Wolf - Canis Lupus
» popis a diskografie skupiny Darryl Way's Wolf


Barrett, Syd - The Madcap Laughs
2015-02-27

Barrett, Syd / The Madcap Laughs

5 stars

Spolu s The Piper At The Gates Of Dawn patří tato deska mezi velká díla, která po sobě geniální magor Syd Barret zanechal. A obě alba bych si dovolil zařadit mezi naprosté vrcholy světové psychedelie. Celá deska zní jako by byla ztracená kdesi daleko za obzorem myšlení normálního člověka, kterým já, jak doufám, tak úplně nejsem. Je melancholická, ale ne smutně, tak nějak smířlivě, možná až mírně vesele. Hudba nikam nechvátá, jen si tak poletuje někde na pomezí reality a snu. Pěvecky je velice pěkně podána.
Hudebně je to prostě čistý psychedelic rock, nijak zbytečně ambiciózně umělecký, nijak "tvrdý". Ze skladeb bych vypíchl úvodní Terrapin s neotřelou rytmikou, pak určitě akustickou Dark Globe a taky "hitovější" Octopus. Jo, a ještě závěrečnou Late Night. Ale o jednotlivé skladby tak nějak nejde, jde o tu nádhernou náladu, co z celé desky jenom srší. Album mi připadá hrozně otevřené, osobní. Mám ho moc rád.
Oproti Floydovskému The Piper At The Gates Of Dawn jsou The Madcap Laughs přeci jen o chloupek slabší, nejsou tak objevné, přesto desce však udělím 5 hvězd, i když ne úplně čistých. Syd si to zaslouží.

» ostatní recenze alba Barrett, Syd - The Madcap Laughs
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd


Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
2015-02-21

Premiata Forneria Marconi / Storia Di Un Minuto

5 stars

Všiml jsem si, že přestože jsem sem napsal už přes dvacet recenzí, ani jedna nebyla na skutečně progresivní album, takže, jak už asi chápete, se to teď pokusím napravit.
Storia di un minuto je z mého pohledu zcela vyrovnaná s následujícím Per un amico. Je sice trošku méně učesaná, možná ne tak vyspělá, ale zase je energičtější a méně profesorská.
Když nepočítám Introduzione, kde není moc o čem psát, každá jedna skladba je zcela vynikající. Obzvlášť povedená je, ony jsou ale vlastně všechny, třetí E festa. Je jaksi jazzovější a živelnější, než zbytek alba. Naprosto vynikající je ovšem album jako celek. Pokud bych měl ještě něco vypíchnout, tak Dove... quando, parte II je naprosto super.
Na rozdíl od valné většiny progrockových skupin jsou PFM celkem snadno poslouchatelní, což velmi oceňuji, a oproti například Van Der Graaf Generatoru a jiným se vás na první poslech nesnaží zabít - třeba doposlouchat poprvé Trout Mask Replicu nebo Pawn Hearths byly pro mě takřka heroické výkony, ačkoliv obě desky se mi dneska moc líbí.
Plný počet bez diskuze.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Deep Purple - Fireball
2015-02-21

Deep Purple / Fireball

5 stars

Když už se mi do toho povedlo zamotat v mé poslední recenzi, je asi na čase napsat něco i o jedné z mých nejoblíbenějších desek vůbec, bezpochyby nejoblíbenější od druhé sestavy DP (s první sestavou nechci srovnávat). V porovnání s předchozím In Rock se dostává trochu do pozadí klávesy Johna Lorda, zato Gillan a Blackmoore se o pozornost diváka bijí ještě sveřepěji.
Titulní skladba, asi nejznámější z alba, už tak trochu připomíná následující album Machine Head. Všichni jedou na plno, Gillan řve, ale song se zbytkem alba tak úplně nekoresponduje. Je kratší, dravější - taková singlovka...ano skladba je to bezpochyby dobrá, ale to nejlepší má ještě přijít.
Hned druhá No No No přináší mnohem klidnější tempo a velice výrazné basy. Gillan si se svým hlasem vyloženě hraje, střídá výšky, řve, brečí...někdo by řekl že to možná i trošku přehání, ovšem mně se to takhle líbí. On to totiž prostě umí. Zcela netypicky pro předchozí desky Purplů se do pozadí, jak už jsem psal, dostávají hammondky Johna Lorda. Suma sumárum - pěkný song, ale Demons Eye je lepší.
Výrazný kytarový riff, opět velkolepé pěvecké vystoupení a konečně i klávesové sólo, byť dost umírněné. Tempo oproti předešlému In Rock i následujícímu Machine Head polevilo (což není na škodu). Na řadu se dostává i Ritchie Blackmoore se svým sólem a právě tóny jeho kytary přivádějí desku k naprosto netypické "vsuvce" Anyone's Dauther.
Mírná klavírní melodie, taktéž značně umírněný Gillanův projev a lehké kytarové snění - dokonalost sama. Obvykle tenhle druh "countryových" songů na rockových albech rád nemám, ale DP to překvapivě neskutečně sedlo.
Druhá strana desky je, ač je to až neuvěřitelné, ještě lepší, než ta první. Zasněná skladba The Mule s velmi energickými bicími totiž předchází z mého pohledu spolu s Child In Time jedné ze dvou nejlepších skladeb Deep Purple vůbec - Fools - zasněné a tak nějak nenuceně extatické představení všech pánů hudebníků.
Desku uzavírá zase ostřejší a kytarovější No One Came. Blackmoore a Lord si oba zasólují, Ian Peace i Gillan si také, jako ostatně vždycky, utrhnou svůj díl. Song mi tak trochu připomíná In Rock.
Jedno z nejlepších alb z nejlepšího období rockového žánru vůbec, z mého pohledu si ten plný počet určitě zaslouží.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Mišík, Vladimír & ETC... - '2'
2015-02-19

Mišík, Vladimír & ETC... / '2'

2 stars

Úvodem bych rád řekl, že tuhle desku vůbec nevnímám negativně, třebaže počet hvězdiček by tomu mohl napovídat, ale pět hvězd je pro mě Kuře v hodinkách, čtyři Mišíkova jednička a u dvojky prostě nezbude, než říct, že na jedničku jednoznačně nemá, takže to vidím na ty dvě a půl, v tomhle případě zaokrouhlené dolů.
Ale k samotným skladbám, na desce na rozdíl od předešlého Mišíkova počinu nefiguruje ani jediný song, který by svou délkou přesahoval pět minut. Hudebně mi deska taky, jak už jsem naznačil, připadá mnohem slabší a je velmi nevyrovnaná, takže za její nejsilnější stránku bych označil vynikající texty. Především Hraběho Ty II je skvělá, ale v podstatě bych nikde žádné textové nedokonalosti nehledal.
Úvodní skladba mě nikdy moc nebrala. Připadá mi spíš tak trochu nudná, z desky trochu vybočující, asi jako song Fireball na stejnojmenné desce DP, prostě na desku tak nějak úplně nepatří. Hned pak následuje Ty II, již bez přihlédnutí k dokonalému textu asi hodnotit nelze. Ale ani hudebně nijak nezaostává, dle mého názoru jeden z vrcholů alba.
Jemná melodie přináší třetí song, příjemný, ale nijak výrazný, V hotelu Belveder je dnes tanec. To už ovšem nemohu říct o nechutně podbízivě osmdesátkově znějícím Jam Session, ani text to nezachrání.
Mnohem lepší je však, ač pořád dost středoproudově líbivý, Taxůvku jsme chytli. Ale žádný zázrak se pořád nekoná. Pak konečně přichází song, co stojí za zmínku. Ano, Sochy nejsou podbízivé ani nudné, vypravěčská poloha Mišíkovi sedí. Druhá půlka desky je obecně výrazně lepší, než ta první. Ještě Na okraji teda nijak nenadchne, ale Variace na renesanční téma je jednoznačně nejlepší skladba desky, možná i celé Mišíkovy diskografie. Skvělý Hraběho text, neučesaná kytara, tak se to dělá. I závěrečný blues Sladké je žít ucho posluchače potěší, ale třebaže můj dojem je po závěrečné dvojici songů značně vylepšen, nemohu dát nic jiného než ty dvě hvězdy. Deska si jich jako celek víc nezaslouží.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '2'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Captain Beefheart & His Magic Band - Safe as Milk
2015-01-17

Captain Beefheart & His Magic Band / Safe as Milk

5 stars

Deska Safe As Milk patří k mým vůbec nejoblíbenějším hudebním dílům. Don Van Vliet je pro mě neuvěřitelný hudební vizionář a jeden z nejlepších rockových zpěváků všech dob. Jeho první deska je tvořena především lehce psychedelickými skladbami kratšího charakteru, ale přesto svým způsobem pořád zůstává pevně na půdě černého delta blues. Druhá polovina desky (od skladby 13) už připomíná spíš desku Strictly Personal (jiné verze některých z těchto songů se na ní ostatně objevily), tím ovšem rozhodně nechci říct, že si nezaslouží pozornost, ale materiál na skladbách 13 - 19 je třeba vnímat jako "úplně samostatné album".
Každý jeden song má svou vlastní náladu, někdy je to naprostá beefheartovská šílenost, jindy zase velmi bluesová záležitost (mě osobně připomínají Beefheartovy skladby svou bluesovostí především desku Father Of Folk Blues od Son House), ale na desce se objevují i romantičtější kusy, například I'm Glad, čehož už se v budoucnosti zrovna dočkat nemáme. Co bych z desky vypíchl je určitě tradičně zmiňovaná Electricity, vynikající Dropuot Boogie a poslední Autumn's Child.
Tak nějak se nabízí srovnání se Seržantem, desky byly nahrány v podstatě současně, Sgt. Pepper je považován za tak přelomové album, ale nemohu se ubránit pocitu, že Safe As Milk je vlastně modernější (a to údajně většina skladeb pochází z předchozích let, což se mi zdá úplně neuvěřitelné), průkopničtější a "progresivnější" (ačkoliv zůstává u tradičního písňového schématu) dílo, třebaže bezpochyby méně vlivné.
Z druhé poloviny už mám výrazně odlišný pocit. Na poslech je mnohem náročnější, temnější, psychedeličtější ale přeci jen se mi nelíbí tolik, jako deska Strictly Peronal. Po Safe As Milk (Take 5), kterou považuji za mírně horší, než verzi na následujícím albu, přichází čtyři instrumentální šílenosti postavené především na netradičním souzvuku dvou sólových kytar. K Trout Mask Replice to má ještě daleko, ale i tak mi hudba připadá neskutečně novátorská, tohle je muzika let 69/70, jak je vůbec možné, že to někdo vytvořil už tehdy?
Naopak Trust Us (Take 9) se mi zdá ještě lepší, než její verze ze SP. Ano, deska je to báječná a bez pochyby si zaslouží plných pět hvězd.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Safe as Milk
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Gillan, Ian - Gillan (The Japanese Album) [Gillan]
2014-12-24

Gillan, Ian / Gillan (The Japanese Album) [Gillan]

4 stars

Úvodem je třeba poznamenat, že znám verzi z roku 93 s „sifferent trac-klist“. Tato změna spočívá v tom, že intro není Second Slight, ale Street Theatre. Second Slight znám z desky Mr. Universe a změnu za nijak zásadní pro celou desku nepovažuji.
Z celé Gillanovy sólové diskografie bych vypíchnul tři nejlepší alba. Umělecký vrchol je beze sporu Clear Air Turbulence, největší „nářez“ Future Shock a právě The Japanese Album s nejlepším songem celé jeho sólové kariéry, Fighting Man.
Než se dostanu k samotnému albu, neodpustím si ještě poslední poznámku. Jednou z nepříjemností v Gillanově diskografii jsou neuvěřitelně ošklivé obálky jednotlivých desek. Za přijatelnou bych označil jen tu z Clear Air Turbulence, některé jsou už opravdu za hranicí slušného vkusu. Například Mr. Universe vypadá jako obálka od nahrávek typu „20 nejlepších italských milostných písní“ a ani Scarabus se rockové obálce zdaleka neblíží. No, tak úvod bychom měli a teď už k samotné hudbě.
Po instumentálním intru, ať už tom či onom, přichází rocková vypalovačka Secret Of The Dance. Rychlé tempo, spousta textu, kytarové sólo, no prostě takový klasický hard rockový song. Dost mi připomíná skladbu Fireball. Jakýsi návrat k Purplovské hudbě oproti předchozím deskám s Ian Gillan Bandem se dá pozorovat vlastně napříč celou deskou. Jakmile se Gillan dosytosti vyřve, přichází o něco klidnější I'm Your Man s velice výrazným kytarovým rifem. Žádná pecka, ale slušný song.
V klidnějším tempu se nese i čtvrtá skladba Dead Of Night, to už je však mnohem výraznější skladba s klavírním sólem. Pak konečně přichází, jak už jsem řekl, dle mého názoru, nejlepší skladba Gillanovy sólové kariéry. Melodický klavírní úvod s bezchybným vokálem následuje střední instrumentální pasáž, aby přešla v hard rockový závěr ve velkém stylu. Ten se nakonec taky „rozplyne“ a znovu se vynoří jemná klavírní linka.
Šestý song Message In Bottle patří znovu mezi ty klasické hard rockové vypalovačky, nic výjimečného, ale taky nijak nezaostává. Následující Not Weird Enough opět pracuje s klavírem. Pořád se vynořují a zase mizí různé instrumentální linky – no, rozhodně je to zajímavá skladba, ale to je tak všechno. Bringing Joanna Back album zase trochu uklidní. Docela mi sedí, ano pěkná skladba.
Abbey Of Thelema pracuje na principu jedné jemné klavírní linky, která se střídá s mnohem mohutnější kytarou, při které Gillan výrazně přitvrzuje svůj hlas a vzniká tím...neobvyklý song. Ale že by to bylo něco úžasného...ne, zajímavý experiment, výsledek je však spíše průměrný. Back In The Game je rozloučení ve velkém stylu. S lehkým patosem, ale to vůbec nevadí, předvádí Gillan, že ještě má co nabídnout.
Album se příjemně poslouchá, má svoje silné momenty, žádnou opravdu slabou skladbu – 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Gillan (The Japanese Album) [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Deep Purple - In Rock
2014-12-17

Deep Purple / In Rock

5 stars

Ačkoliv již několik let považuji Deep Purple za jednu z nejlepších rockových skupin vůbec, přiznám se, že jsem vždycky spíš obdivoval první dvě desky, Fireball a Machine Head. Když jsem však In Rock objevil v mexickém obchodě s hudebninami za neodolatelných 120 korun, jal jsem se po poměrně dlouhé době poslouchat i tento, jak už nyní mohu říct, hudební skvost. Songy Speed King a Child In Time dobře znám, druhý jmenovaný vyloženě žeru, ale zbytek u mě za tu dobu, co jsem album neslyšel, nějak upadl v takové polozapomnění.
Speed King album otevírá ve velkém stylu. Instrumentální úroveň je na vynikající úrovni - jak jsme tomu ostatně u Purplů zvyklý - Gillan řve z plných plic, prostě pecka. Druhý song je spíše o kytarovém rifu, pěkná skladba, ale žádný zásadní kus. To už ovšem nelze říct o geniálním Child In Time. Pochybuji, že se tu najde někdo, kdo by skladbu neznal,vždycky mě z ní běhá mráz po zádech. Neodpustím si připomenout, že song byl inspirován skladbou Bombay Calling od mých oblíbenců It's a Beautyful Day.
Dozní tóny Lordových hammondek, začne další song, Flight Of The Rat. Znovu výrazný kytarový rif, procítěný Gillanův zpěv a obrovské nasazení celé kapely. Tentokrát ovšem přichází na řadu i poměrně dlouhé a netradiční sólo, to ovšem není důvod, aby snad ubrali pánové na tempu, právě naopak. Po sedmi minutovém „nářezu“ skladku stylově uzavírá Ian Peace. V podobném duchu se nesou i další skladba – u desky si prostě nevydechnete. Za zmínku určitě stojí melodičtější Living Wreck i závěrečná Hard Lovin' Man, kde dostávají všichni hudebníci spoustu prostoru, především Blackmore ho využívá svým osobitým způsobem.
Skvělý počin, hard rockový nářez na úrovni, ale stejně se nemohu ubránit pocitu, že Fireball je přeci jen lepší.

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
2014-10-01

Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík

4 stars

Porovnání s Kuřetem v hodinkách je pro mě osobně de facto nemožné, hudebně je nyní Mišík už úplně jinde. Protože je tu tahle deska opatřena už značným množstvím kvalitních recenzí, zhodnotím ji jen v krátkosti.

Nostalgický úvod přejde v nenásilný (a velmi dobrý) song Kde je můj stůl? Mišíkův hlas působí na celé desce velmi naléhavě, ale nijak tím nekazí celkové vyznění hudby, s mírnými melodiemi si velice dobře rozumí. Skladba Jednohubky už je opět spíše klasická "písnička", třebaže velice dobrá. Úvod docela zabíjí Proč ta růže uvadá?. Nikdy jsem tenhle song neměl rád. Zní mi spíš jako Zappovská parodie, než vážně míněná skladba. Ale chápu, že ostatním...nemusí vadit. Na druhou stranu je proto následující hit Stříhali dohola malého chlapečka ještě lepší. První tóny mi opravdu připadají jako vysvobození.
Asi nejkvalitnější skladba na albu je sedmiminutový Biograf. Tajemná a procítěná hudba nabízí znovu něco víc. Syn Daidalův dosahuje na laťku nasazenou minulými dvěma songy a dokazuje, že druhá polovina alba je výrazně lepší (umělečtější), než ta první. Poslední Obelisk znovu dokázal navázat na tuto kvalitu a velice vkusně uzavírá celé album.
Ještě si neodpustím zopakovat, že celé album oplývá výbornými texty,což je pro Mišíka ostatně typické. Slušné 4.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Deep Purple - Shades of Deep Purple
2014-10-01

Deep Purple / Shades of Deep Purple

5 stars

První dvě alba Deep Purple považuji osobně za jedny z nejlepších studiových nahrávek vůbec. Chápu, že na progrockovém fóru nemohou patřit k nejoblíbenějším deskám, protože vlastně nejde o nějak dokonalou hudbu. Ano, má svoje výborné momenty, všichni hudebníci jsou ve svém oboru velice zdatní (u basáka si nejsem jist, ale nijak podprůměrný se mi nezdá), ale s artrockem to prostě nemá nic společného. Nedokonalost a různé experimenty ovšem, alespoň pro mě, mají své kouzlo, které už tak nějak mizí na trojce.

And The Address: Deska se rozjíždí instrumentální skladbou poměrně jednoduchého charakteru, prostě jednoznačný hard rock. Dobrý úvod pro jejich doposud jediný "hit".

Hush: Evansův suverénní hlas opravdu dodává hudbě úplně jinou náladu, než pozdější Gillanovo řvaní (tím určitě nechci shazovat Gillana, který určitě patří mezi nejlepší zpěváky všech dob). Melancholie hlasu zde ale spíše ustupuje instrumentální složce hudby, především pak Lordovi.

One More Rainy Day: Zde naopak instrumenty ustupují zpěvu. Inu, Hush to opravdu není, ale právě ta výborná melancholická, nikoli však smutná, atmosféra se drží na stejné úrovni, jako u předešlých songů.

Prelude Happiness: První převzatý song na albu ovšem napravuje nedostatek instrumentálních pasáží hned úvodu. Na tomto albu je mnohem méně výrazná stopa Blackmoora, než na dvojce. Ale když už se po třech minutách dozvíme, o jaký že to převzatý song vlastně jde, dostane se ke slovu i elektrická kytara, i když výrazné party jsou pořád v rukách Lordových. Vyznění songu je úplně jiné, než v originále, druhá část už je snad až moc utahaná. Můžete se přít, že Purplové svým přístupem převzaté songy spíš kazí. Prostě se v nich hodně vrtají, takže výsledek je skutečně odlišný od původní verze, což já osobně ovšem vidím spíš jako klad, než zápor.

Mandrake Root: Nejlepší song alba na který se povedlo, dle mého mínění, skupině dosáhnout až s Child In Time. Živé nahrávky taky určitě stojí za poslech, ale to odbočuji. Konečně všichni povolují otěže a nechávají se unášet zběsilými rytmy dál a dál. I zpívané pasáže jsou super. Evans se k ostatním připojuje zcela přirozeně. Pro mě je Mandrake Root po Child In Time a Fools asi třetí vůbec nejlepší song skupiny a nejlepší v této sestavě.

Help: Takže, za mě jeden ze songů, které Purplové zásadně vylepšily. Z poměrně nezajímavé písničky od Beatles vytvořili dílo, nebo spíš dílko, mnohem hlubší, zajímavější a procítěnější. Skládání hudebních ploch proložené několika sóly musí zaujmout každého. Rozhodně bych něco takového nečekal od poměrně nezkušené skupiny v roce 1968.

Love Help Me: Po trojici poměrně dlouhých a bez pochyby vynikajících songů přichází. Rychlejší skladba písničkového charakteru na můj vkus navíc opět přesycená textem. Sice jí doplňují velmi dobré instrumentální party Lorda, Blackmoora i Peace, a přece to tentokrát protě úplně nezapadá. Tohle je jediná skladba, která mě neoslovuje.

Hey Joe: Poslední tradičně odsuzovaná hendrixovka (tato verze) opět nechá posluchače dlouho čekat, než se dostane ke svojí ústřední části. Linku zde drží basa s Evansovým zpěvem, zato Lord si, jako ostatně pořád na tomhle albu, dělá, co chce. Blackmoorovo kytarové sólo taky nezní jako Hendrix, prostě je to úplně jiný příběh. Každopádně výborně odzpíváno, zní suverénně a čistě.
Deska je opravdu především v Lordově režii. Její jediný velký problém je kvalita zvuku. I já, který běžně poslouchám ztrátové formáty do sluchátek musím říct, že mě to někdy dost ruší. To už je třeba u druhého alba mnohem lepší.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Shades of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Who, The - Quadrophenia
2014-09-29

Who, The / Quadrophenia

5 stars

Quadrophenia je pro mě vrcholem tvorby skupiny The Who. Na rozdíl od taktéž vynikajícího Tommyho, prvního takto kompaktního alba naší Britské skupiny, se skládá z delších skladeb, včetně několika vynikajících instrumentálek takřka artificiálního charakteru, což vytváří dojem větší ucelenosti.
Z vln moře narážejících na skalnaté útesy se postupně vynořují čtyři "hudební témata" desky. Tento úvod, který mimochodem považuji za vynikající nápad, volně přechází do jednoduší skladby připomínající starší nahrávky kapely, The Real Me. Jistě, nejde o žádné velkolepé artrockové dílo, ale desku rozjíždí vkusně a svižně. Titulní skladba už je úplně jiný šálek kávy. Bez zbytečných pompézností navazuje v důraznosti, respektive "tvrdosti", na předcházející song. Postupně vystřídá všechny motivy opakující se na desce, až skončí jako nejznámější hit desky, Love, Reign O'er Me.
Na tento ambiciózní úvod navazuje pomalejší a méně výrazná Cut My Hair. Zde bych vyzdvihl snad jen krásné vokály. Tím ale rozhodně nechci říct, že by hudba nějak ztrácela, jen se uklidnila, aby mohla znovu přejít v silnější pasáže. První strana končí skladbou The Punk and the Godfather s výrazným kytarovým rifem. Když jsem jí slyšel, poprvé, přišla mi úplně bombastická, když jí ale poslouchám teď, neřekl bych že z alba nějak vyčnívá, což je vlastně dobře.
Druhá strana začíná pomalejším songem, jenž vzbuzuje dojem americké farmy, po úvodní pomalejší pasáži přichází zrychlení, pak znovu zpomalení, inu, na country song docela dobré, ale osobně mi tenhle typ písniček moc nesedí. V následujícím The Dirty Jobs získává vokál na naléhavosti a mírně patetická hudba nakonec přes jakousi mysliveckou dechovku přejde v jeden z nejzásadnějších songů, Helpless Dancer. Tam se na pouhých dvou a půl minutách sestava pořádně vyřádila. Celkem hojně používaný lesní roh (doufám, že je to lesní roh, popřípadě mě prosím vyveďte z omylu) přenechává po chvíli prostor výrazným vokálům, které podbarvuje agresivně znějící klavír a kytara. Pak se na scénu znovu dostává lesní roh.
Ale muzikanti nám jakoby pořád dávají jen trochu ochutnat toho, co má přijít v závěru desky. Hudba se znovu uklidňuje a nechává posluchače napjatě čekat na skvosty, které mají přijít na druhém disku. Ne že by snad bylo Is It In My Head nějak slabé, naopak, hrozně se mi líbí kytara, zároveň naléhavá i lehká, ne to není správné slovo, spíš nenucená. Závěrečná poměrně dlouhá skladba prvního disku to jenom potvrzuje. Znovu nabízí drobečky z Love, Reign O'er Me. Ale Roger Daltrey se do toho pořádně opírá, stejně tak i Pete Townshend. Vynikající skladba, ale všechno teprve přijde.
5:15 už je jeden z naprostých vrcholů alba. Začíná stejně jako Cut My Hair, ale pak se rozbíhá dál, než jakákoliv z předchozích písní. Dechová sekce a jazzové piáno dodávají prostě trošku jinou hloubku. A zase se vrací k Why should I Care.
Zvuky moře přinášejí zvolna sice méně výrazný, avšak možná ještě lepší Sea and Sand. Kytara je čím dál tím uvolněnější, ale co kytara, prostě všichni. Máte poslední šanci si vydechnout. Teď se do toho všichni opřou a už nepoleví.
Drowned je rychlá "vypalovačka" opět s jazzovým piánem a dechovou sekcí. Nějak mě nenapadá co víc o ní říct. Velká změna přichází s Bell Boy. Začátek sice nijak nepřekvapí, ale rif, který už se na desce párkrát ukázal se konečně představuje v plné kráse. Song se skládá z mnoha kratších pasáží, dohromady ovšem vytváří překvapivě soudržný celek.
Poslední strana, poslední tři songy, to nejlepší na konec. Osmiminutový Doctor Jimmy patří mezi ty "nosné" skladby. Tady bych snesl méně zpěvu a větší důraz na instrumentální pasáže. Lesní roh po chvíli přináší hudbu k dalšímu ze čtyř hlavních témat, Is It Me, hudebníci se znovu vrací k úvodní pasáži a hraje si s ní, aby nakonec mohlo naplno zaznít Is It Me. Druhá instrumentálka na desce už není tak skvělá jako titulní skladba, ale rozhodně sem patří. Je více založený na jednotlivých tématech postupně je vystřídá, už se v nich tolik nehrabe. V půlce zahrajou ještě jednou Helpless Dancer. Pak připraví prostor pro nadcházející song No a konečně nejlepší song, troufnu si říct, od The Who vůbec. Všichni ho známe. Nebudu jej nijak popisovat, stejně bych to zbabral.
Pro mě jasných pět hvězd. Kvalitní songy, výborné individuální výkony a hlavně krásně propojená hudba s opakujícími se pasážemi od začátku do konce.

» ostatní recenze alba Who, The - Quadrophenia
» popis a diskografie skupiny Who, The


Young, Neil - Harvest
2014-09-19

Young, Neil / Harvest

3 stars

Dříve, než jsem se dostal k tomuto albu, jsem znal Neilovy nahrávky z devadesátých let a několik jeho koncertů. Bohužel musím konstatovat, že mě Harvest zklamal. Nepůsobí na mě totiž jako komplexní dílo, ale jako směs, byť výborných, country / rockových písniček.
Album otevírá velice pěkné Out On The Weekend. Tradiční Youngův vypravěčský projev (když opravdu zpívá, třeba jako v Alabamě, zní mu to líp), velice intimní nálada a procítěná harmonika mají obrovský potenciál, ale nějak to zabíjí monotóní bicí. Chybí mi tam nějaký druhý plán. Harvest je v mnoha ohledech podobný. Ale Young ještě víc vypravuje, přidávají se i další nástroje, zase bych ocenil trochu složitější rytmiku, každopádně chápu, že to je ten druh náladových songů...ano první dva songy jsou velmi dobré. Velká změna přichází s třetím.
Tam Youngův hlas podporuje velký orchestr. Nějak mi ta jemná smyčcová hudba nesedí. Samotný zpěv se topí v haldě zbytečných hudebních kudrlinek. Pro mě naprosto nejhorší song alba.
No, co říct o jednom z největších rockových hitů vůbec...ehm, mám ho fakt rád, deska se konečně rozjíždí rockovým směrem, ale prostě je to jen další samostatný příběh, nijak nekoresponduje se zbytkem alba (nebo jen svojí náladou). I když hodíte na desku Káji Gotta Hey Joe od Hendrixe, pět hvězdiček si nezaslouží (i když jsem tu už i takový názor slyšel).
Are You Ready For the Country? Ne, nejsem, až tak moc po Country netoužím. Youngův projev ztrácí na upřímnosti a pouští se do jediné country odrhovačky na desce. Druhý vyloženě trash song.
Nejlepší skladba desky je pak pro mě Old Man. Konečně nějaká ta změna rytmu, zároveň velmi niterní i úderný song. Jen tak dál, skvěle.
Znovu přichází velký orchestr. Tentokrát však ustupuje Neilovu hlasu. Trochu kýčovitě znějící druhá pasáž navrací song zpět na začátek. Hudebně silné pasáže jsou spíš nadutě pompézní, než nějak virtuózně obdivuhodné. Třetí trash song.
A znovu návrat k velice dobré hudbě, Alabama rolls. Vynikající písničkářský výtvor. Dravá i něžná hudba, tak to Neil umí.
Po jednom kvalitním songu konečně nepřichází zklamání, právě naopak. Needle and the Damage Done je nejopravdovější výpověď z celého alba, sálá z ní síla i krása. Na tyto jemné tóny navazuje poměrně dravá kytara vzbuzující vysoká očekávání. Words zakončují album v rockovém stylu. Po třech minutách se už začíná chýlit ke konci. Směřuje jakoby do ztracena, tóny elektrické kytary však nakonec ještě jednou vytáhnou zpěv do popředí. Song trochu připomíná Alabamu. Je snad i lepší. Pak už znovu, tentokrát doopravdy zamíří deska ke svému konci. Ještě naposledy zazní tóny dravé kytary. A pak prostě zmizí.
Naprosto skvělý materiál pro koncerty, legendární songy, ale opravdu bych to nenazval výborným studiovým albem. Chybí mu opakování hudebních motivů, songy jsou jakoby v náhodném pořadí a zdá se mi, že se o žádný takový výtvor ani nesnaží. Prostě bere jako dílo písničku, ne celé album. A to je pro mě osobně velký mínus.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Harvest
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Zappa, Frank - Absolutely Free
2014-08-30

Zappa, Frank / Absolutely Free

5 stars

Na druhé album Franka Zappy jsem narazil poměrně nedávno, okamžitě mě však uchvátilo. Určitě patří k největším hudebním pokladům vůbec. Těžce ironický text se naprosto shoduje s náladou hudby. Všechny prvky se opakují a utvářejí tak jedinečné a velice komplexní dílo.
Do děje nás uvádí song Plastic People, tak nějak říká, o čem bude celá deska. Pak přichází na řadu má vůbec nejoblíbenější pasáž. "Hrabě švestek" je hrozně super. Nápodobně i Call any vegetable. Ale deska je boží i dál. Obzvlášť zdařilí song je i Brown shoes don't make it. Nemá smysl se o albu rozepisovat víc, vše už bylo řečeno. Prostě je boží.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Absolutely Free
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Waters, Muddy - At Newport
2014-08-28

Waters, Muddy / At Newport

5 stars

Poprvé jsem narazil na Waterse jeho albem Hard Again. Nijak moc mě nezaujalo, přišlo mi spíš průměrné, než něco víc. Pak jsem ale náhodou objevil živou nahrávku songu Got My Mojo Working a naprosto mě dostala. Z jeho hudby najednou sálalo tolik energie. Tak jsem si nemohl odpustit hledání jiných živých verzí této skladby na youtube. Když jsem narazil na tento Newportský živák, navždy mě už uhranul. Pokud by mě někdo viděl, když jsem poprvé slyšel právě už zmiňovaný song ve verzi z tohoto alba, nejspíš by logicky vyhodnotil, že mě posedl ďábel. A jaký ďábel! Muddy je prostě boží.
Když jsem si stáhl celou desku, nijak mě nepřekvapilo, že právě Got My Mojo Working je jejím vrcholem. Ale vezměme to popořadě.
I Got My Brand On You - deska se rozjíždí celkem svižně, poměrně jednoduchá hudba je však doprovázena velice výrazným zpěvem. Největší bluesová klasika od Willieho Dixona (teď jsem jí slyšel na koncertě Blues Eternity a z mého pohledu šlo opět o vrchol večer) je v podání Waterse ještě lepší, než v originále. Ze skladby srší tolik energie, jako z žádné jiné (no dobře Time Is a Child In Time pořád vedou).
Další songy se nesou v podobném duchu. A pak to přijde. Boží text, boží zpěv, boží kytara, boží všechno. Lidi jsou tak nadšení, že jí vezme ještě jednou. A Muddy taky. Chytne nejbližšího černocha a začne tančit. Po tomhle super mega hustolesácky ukltimativním výkonu se už s publikem jenom rozloučí. No, a potom si přirozeně pustíte Got My Mojo Working ještě jednou.
Poznámka nakonec, všichni se tu rozplývají nad verzí Bllue Effectů na singlu Sluneční hrob. Je dobrá, na Waterse však ani náhodou nemá.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - At Newport
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy


Taj Mahal - The real thing
2014-08-26

Taj Mahal / The real thing

5 stars

Studiová alba Taj Mahala nejsou špatná, ale neřekl bych, že jsou vyloženě skvělá. Obecně se mi líbí víc bluesové živáky, než studiovky (až na výjimky). A tenhle koncert patří mezi ty vůbec nejlepší. Z hudby přímo čiší radost, štěstí a jak to jen nazvat...smíření, pochopení života, nebo snad láska k němu. Atmosféra této nahrávky je prostě neopakovatelná.
Od prvního songu, Fishin' Blues, je patrný zcela odlišný zvuk oproti soudobým bluesmnům. Jakýsi podtón reggae. Většinou platí, slovy Savoy Brown, "blues is the saddest feeling", ale u této desky je tomu právě naopak. V tom je její výjimečnost. Druhý song, Ain't Gwine to Whistle Dixie Any Mo', je vůbec tím nejlepším, co od Taj Mahala znám. Zapomeňte na všechno, co víte o blues, tenhle song mu dává naprosto jinou podobu. Tak jednoduchý hudební motiv (ne, opravdu netuším, co je hudební motiv, nevím však, jak to jinak nazvat), rozvíjený do různých podob a tvarů, dokáže víc, než kdejaké virtuózní výkony Erica Claptona a Stevie Ray Vaughana.
Pak začne hudba zvolna zpět získávat klasický bluesový náboj. Velmi zajímavá je 5. skladba. Velmi lyrická hudba doplněná o specifický zpěv opět přerůstá klasický blues. Trochu podobný song je pak i John, Ain't It Hard. Tom And Sally Drake si naopak hraje, pro černošský blues naprosto netypicky, s country. Jak tomu má být, i tento živák se postupně uvolňuje a ke konci se skupina pouští do odvázanějších kompozicí. Vynikající je Diving Duck Blues i She Caught Katy And Left Me A Mule To Ride.
Poslední, bez mála dvacetiminutová, skladba trochu připomíná 2. song alba, ale už není tak skvělá. Dohromady však deska skvělá je. Když do blues nebudu počítat Cream a Beefhearta, mohu prohlásit, že neznám lepší bluesovou nahrávku, než právě tuto.

» ostatní recenze alba Taj Mahal - The real thing
» popis a diskografie skupiny Taj Mahal


Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
2014-08-17

Rolling Stones, The / Their Satanic Majesties Request

5 stars

Rolling Stones jsem měl dlouho jen za komerční mašinérii na všeobecně oblíbené sterilní hity. Průměrná hudba Stonů mně nijak nevadí, ale zrovna vysoko si jí necením. Výjimku tvoří Beggars Banquet, především songy No Expectations a Salth of the Earth přináší něco navíc oproti tomu, na co jsme od nich zvyklí, a právě toto album, které považuji za vrchol jejich tvorby.
Deska je hodně těžce psychedelická. Dva songy nejsou tak výrazné, připomínají pokus o napodobení Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, ale neoplývají takovou melodičností, postupem času se ale hudba posouvá dál a dál, až do neznámých končin experimentálního rocku. Kouzelná atmosféra postupně zahalí svět do fantastického oparu a z hudby začnou vystupovat jedinečné tóny. Obzvláště povedený je pátý song, Sing This All Together (See What Happens). Pak přichází jediný hit alba. Vytržený z kontextu ale stejně nestojí za moc. Tady ovšem přivádí omámeného posluchače zase jinam a pak zase pryč. Do nejmenších detailů propracovaná skladba The Lantern se jakoby obrací k samotnému začátku desky a staví jej do nového světla. Trans ještě umocňuje stále se rozvíjející strhující Gomper.
2000 Light Years From Home nás zase odnáší úplně jinam, ačkoliv vlastně plynně navazuje na předešlé skladby. Jeden song je lepší než druhý a dohromady tvoří jedinečné dílo. Tímto albem se u mě skupina The Rolling Stones zapsala mezi nejlepší hudební formace všech dob.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Their Satanic Majesties Request
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Doors, The - The Doors
2014-08-17

Doors, The / The Doors

4 stars

Psychedelic rock je moje vůbec nejoblíbenější odvětví rockové hudby a rok 1967 přinesl vůbec to nejlepší z tohoto hudebního stylu, The Piper at the Gates of Dawn, Absolutly Free, Surrealistic Pillow, Their Satanic Majesties Request, The Velvet Underground and Nico, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, Disraeli Gears, Safe as Milk a taky debut The Doors. Bohužel musím konstatovat, že poslední jmenovaná deska je z nich, dle mého názoru, nejhorší.
Tím nechci říct, že je snad špatné, tak vysoko, jako ostatní jmenované desky (snad tedy s výjimkou Surrealistic Pillow), prostě nedosahuje. Alabama Song, Break on Through i Light my Fire patří mezi největší odrhovačky, co pořád slýchám v hospodách, a už mě vůbec neberou.Všechny songy jsou si tak nějak podobné, a i Back Door Man od Willieho Dixona tak nějak nepříjemně zdegeneroval. Vyzdvihl bych snad jen The Crystal Ship, která je jako jediná trochu jiná. Jinak se hudba skládá pořád z těch stejných tónů, sóla jsou si hrozně podobná a všechno se tak nějak slívá, ale ne jako u Absolutly Free, spíš nepříjemně než naopak.
Kdybych tuhle hudbu neslýchal pořád dokola, snad by mi přišla lepší, ale dobrou desku prostě můžu poslouchat jako kolovrátek, a pořád bude dobrá. Tohle není ten případ.
Abych jen nehanil, Morrisonův zpěv je naprosto bombastický a hudba velice, velice originální, patří určitě k přelomovým albům, která ovlivnila hudební svět, kdybych je měl ale srovnat se soudobými americkými skupinami (třeba Iron Butterfly), pořád bych musel říct, že jsou přeceňovaní, ano, to je to správné slovo. The Doors jsou asi ta nejpřeceňovanější skupina šedesátých let.
Hodnocení čtyři hvězdičky vnímejte spíš jako tři a půl.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Anderson, Ian - Walk into Light
2014-08-12

Anderson, Ian / Walk into Light

5 stars

Takže, většinou se s lidmi, co píšou na Progboard docela shodnu, ale v případě této desky musím říct ne, ne a stokrát ne. Třebaže uznávám to, že vznikly i lepší alba, Walk into Light patří k vůbec nejlepším počinům Iana Andersona. Z desek Jehtro Tull samozřejmě musím vyzdvihnout Aqualung, ale snad kromě This Was a Living in the Past, jsou si vlastně všechny jejich alba podobná. A v tom to vězí, všichni pořád srovnáváte s Heavy Hores, Songs from the Wood, War Child a těmi klasickými folkově laděnými alby. Ano tahle deska je úplně jiná, jemná, vnitřní, nesrší z ní energie, všechno podbarvují dobové tóny...přesto si však dovolím tvrdit, že patří mezi několik vůbec nejlepších desek, co vznikly po roce 1973, alespoň z mého pohledu. Bohužel zůstala naprosto nedoceněná.
Od prvního do posledního tónu srší z hudby opravdovost, je přímo cítit, že vychází Ianovi ze srdce, ale dost těch romantických keců, prostě na rozdíl od většiny projektů, na kterých se podílel, nejde o folk rock, ale o art rock. I přes niternost hudby není však roztahaná a ubrečená, jako například Wish You Were Here, ale udržuje si i nějaký ten rytmus. Andersonova flétna se nijak nemlátí s klávesami, ale tvoří spolu jedinečný souzvuk.
Kromě titulní skladby vyčnívá ještě vynikající Black and White Television. Naopak poslední skladbu si už mohl autor odpustit.
Všem desku doporučuji, minimálně poznáte něco zcela nového a jiného. Skutečně bych to do Andersona neřekl...

» ostatní recenze alba Anderson, Ian - Walk into Light
» popis a diskografie skupiny Anderson, Ian


Young, Neil - Harvest Moon
2014-07-23

Young, Neil / Harvest Moon

5 stars

I na poměry Neila Younga je album hodně subjektivní a jemné. Samozřejmě, jiná alba mám radši, ale ze studiových alb Younga ho mám nejraději.
Rozjíždí se poměrně nevýrazně, avšak od úplného začátku z ní přímo čiší opravdovost. Harvest Moon patří mezi Youngovy vůbec ty největší hity, ale nejlepší dva songy jsou War of Man a Natural Beauty.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Harvest Moon
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Deep Purple - Book of Taliesyn
2014-06-19

Deep Purple / Book of Taliesyn

5 stars

Kdybych měl označit svou nejoblíbenější skupinu, ačkoliv bych nejspíše nejdřív uvažoval o It's A Beautiful Day, nakonec bych musel přiznat, že toto označení pro mě znamená Deep Purple. A jejich druhá deska patří mezi ty vůbec nejlepší. Možná jen Fireball a Machine Head mohou konkurovat. Ano, není nějak dokonale propracovaná, ale je nabitá mladickou energií především Lorda a Blackmoora. Celý výkon drží pohromadě zpěv Roda Evanse, jehož mám opravdu hrozně rád (pokud neznáte Captain Beyond, rozhodně si poslechněte jejich první desku).
Prvním songem začíná deska zcela epicky. Nenapadá mě, co bych o něm mohl napsat, není příliš patetický, je úderný. Wring That Neck je v podstatě střídání sóla Blackmoora a Lorda.
Vynikající verze Kentucky Woman je nejspíš úplným vrcholem desky. Explosion je snad trochu moc patetická, ale vlastně mi to ani nevadí. Potom se hudba postupně uklidňuje až k Anthem, která je asi nejslabším songem alba. Druhý vrchol desky je naprostá pecka River Deep, Mountain High.
Album opravdu miluju, je zcela skvělé.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Book of Taliesyn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Gillan, Ian - Child In Time [Ian Gillan Band]
2014-06-07

Gillan, Ian / Child In Time [Ian Gillan Band]

3 stars

Pro mě jsou Purplové naprostá srdcovka a musím dodat, že i Ian Gillan mi připadá výborný. První deska sice nepatří k těm nejlepším, ale i tak má určitou kvalitu. Kdo čeká nějakou velkolepou uměleckou kvalitu, musím ho zklamat, alespoň tedy v první polovině alba.
Lay Me Down je ještě celkem dobrý song, ale musím souhlasit, že You Make Me Feel So Good už je spíše odrhovačka, než něco víc. Shame i My Baby Looves Me mě docela baví, i když opět žádná bomba.
Deska se celkem láme u páté skladby, která sice ještě není tak dobrá, ale přece jenom je na ní vidět snaha o něco maličko víc.
Gillanova vlastní variace Child in Time z mého pohledu dosahuje celkem vysoké kvality. Samozřejmě, původní aranžmá, nebo jak se tomu říká, je lepší, ale i toto má něco do sebe. Let It Side je z podobného soudku, ale žádnou velkou bombu nečekejte (čím chci říct, že poslední dvě skladby jsou nejlepší).
Album patří k mým oblíbeným, avšak musím uznat, že není zas tak kvalitní.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Child In Time [Ian Gillan Band]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


It's A Beautiful Day - Marrying Maiden
2014-06-03

It's A Beautiful Day / Marrying Maiden

4 stars

Album začíná stejně epicky, jako předchozí deska. Don and Dewey i The Dolphins drží styl skupiny, ale potom přichází, podobně jako u Led Zeppelin III, odklonění k méně výraznému folkovějšímu stylu. Bohužel však tato změna není zdaleka tak umná. Essence of Now je dost nevýrazná, ale dejme tomu.
Pak ovšem přichází několik "písniček z americké tancovačky", které mě opravdu neberou, It Comes Right Down To You už je o něco lepší, a přece to není žádná bomba. Kromě prvních dvou songů jsou tedy, dle mého mínění, vážně dobré ještě Soapstone Mountain a Good Lovin'.
Deska stojí za poslechnutí, ale je výrazně, opravdu výrazně slabší, než první deska této skupiny. S hodnocením jsem si docela lámal hlavu, nakonec jsem se přiklonil ke čtyřem hvězdám, ale jsou to dost slabé čtyři.

» ostatní recenze alba It's A Beautiful Day - Marrying Maiden
» popis a diskografie skupiny It's A Beautiful Day


It's A Beautiful Day - It´s A Beautiful Day
2014-06-03

It's A Beautiful Day / It´s A Beautiful Day

5 stars

Jedna z nejlepších desek co znám. Jenom nechápu proč všude všichni píšou, že White Bird je nejlepší song. Naprosto strhující je Time Is, který se může směle rovnat i Child in Time a Stairway to Heaven. Sólo na bicí uprostřed je naprosto přirozené...no zkrátka super, David má výborný hlas. Je mnohem lepší, když zpívá sám, než na koncertech ve dvou.
Housle dodávají specifický zvuk. Rozhodně jde o jejich nejlepší desku. Kromě Bombay Calling, kterým se inspirovali Deep Purple právě v Child in Time předpokládám inspiraci Purplů i u jiných songů (Time Is, Don and Dewey z následujícího alba), ale tady jenom hádám.
Osobně mi vyhovují právě kratší desky, spíš než dlouhá alba, kde bývají i slabší songy (výjimkou je například Quadrophenia od The Who), takže oceňuji i toto.
Deska začíná dvěma spíše nevýraznějšími songy, které mají však svojí poetičnost a moc se mi líbí. Wasted Union Bases a Girl With No Eyes jsou kratší a údernější, avšak vrchol alba přichází právě až se třemi posledními songy. Bombay Calling je hravá, a přitom naprosto epická skladba, jak už bylo napsáno, není přitom vůbec patetická. Temnější Bulgaria je úplně jiná, než zbytek alba v tom smyslu, že celé album, právě kromě této skladby, je velmi hravé a pozitivní. Desku uzavírá naprosto skvělý Time Is, jak už jsem psal.
Každému můžu album vřele doporučit, patří k tomu vůbec nejlepšímu, co jsem kdy slyšel.

» ostatní recenze alba It's A Beautiful Day - It´s A Beautiful Day
» popis a diskografie skupiny It's A Beautiful Day


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000