Profil uživatele Petr Gerneš


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Andrtová-Voňková, Dagmar - Dagmar Andrtová - Voňková
2013-07-13

Andrtová-Voňková, Dagmar / Dagmar Andrtová - Voňková

5 stars

Dagmar Andrtovou-Voňkovou považuji za jednu z největších osobností naší hudby 20. a počátku 21. století vůbec. Jedná se o velice talentovanou instrumentalistku, zvládající svůj nástroj na mimořádně vysoké technické úrovni, výbornou zpěvačku, nedisponující sice příliš čistým hlasem, což ovšem dohání suverenitou svého projevu a neskutečným feelingem, zdatnou komponistku, která dokáže pracovat s opravdu náročnými formami s neslýchanou elegancí a skutečným umem, a také velice nadanou textařku, která si dokáže velmi dobře osvojit jakoukoliv formu a vytvořit velice povedený text, po stránce kvalitativní srovnatelný s těmi, které ji při psaní inspirovaly.
Po textové stránce je podle mne nejvíce inspirována starými českými a moravskými (možná částečně i slovenskými, jež jsou příbuzné) lidovými baladami. Hojně užívá asonanci, starou symboliku, a taktéž určité odkazy na pověsti z této kulturní oblasti. Po stránce hudební je ovšem její tvorba podle mne prostým melodiím např. ze Sušilovy sbírky hodně vzdálená. Její přesné zařazení či zaškatulkování není prakticky možné, každá je pro ni moc těsná. Je sice možné mluvit zde o folku, ale rozhodně se zde nejedná o takovéto dylanovské písničkářství, s blues a s podobnými formami se zde pracuje naprosto minimálně, neřku-li vůbec (krom snad VYHOZENÝHO BLUES), naopak celá její tvorba je prosáklá folklorními vlivy hodně exotickými, já osobně z toho cítím hodně Kavkaz a Sibiř (budiž důkazem její perfektní hra na brumli), v některých případech dokonce i Indii (inspirace se podle mne nevylučuje, u Supraphonu v sedmdesátých letech 20. stol. vychází trojalbum s příznačným názvem Hudba Indie, obsahující nahrávky tradiční i náboženské hudby z této oblasti, které tam na počátku padesátých let téhož stol. pořídil věhlasný francouzský indolog Alain Daniélou, a které uspořádal český skladatel Zdeněk Zahradník. Co myslíte vy?). Každopádně je to výborná, progresivní hudba, která se na tento portál určitě skvěle hodí, podle mne stejně jako třeba King Crimson nebo Blue Effect.
Toto mé tvrzení dokazuje hned první album této velmi význačné osobnosti naší hudby, které vyšlo prakticky patnáct let po začátku její hudební kariéry, kdy zarazila do židlí svou skladbou s názvem ,,Pastýřka" porotu celostátní soutěže folkových písní. Představuje ji jako vyzrálou umělkyni, která vskutku mistrovsky ovládá svůj nástroj, takže s ním může beze strachu z jakéhokoliv pochybení.
Desku otevírá píseň
EJ, PO POLI JSEM CHODILA.

Přenoska se svojí typickou jemnou elegancí spočine v drážce staré vinylové desky a z reproduktoru jak z velkého černého neznáma kosmu počnou linouti tiché, nejasné zvuky kytary, které postupně nabudou na síle, a my máme možnost sledovat vcelku jednoduchou harmonickou linku, pulzující ve vcelku rychlém tempu, která hodně navozuje dojem jakéhosi běhu. Přízračná monotónnost tohoto podkladu mi tak trochu připomíná jihoindickou hudbu (nebýt té rychlosti). Do tohoto vařícího kotle však přibývá další substance, až flétnově znějící vokál (nevíte, jak to ta ženská dělá?!) velké Dáši, rozvíjející v sopránových oktávách spíše slovansky znějící melodii, v níž ovšem cítím jakousi kavkazskost. Po této krátké předehře Voňková přechází opět do svých přirozených výšek, tj. altových, a tímto předkládá formálně jednoduchý, ale velice působivý abstraktní text plný zajímavých obrazů a obratů (pole - zelený strom - zelené jablko - červené jablko), perfektně souznící s hypnotickým doprovodem, a vytvářející s ním celek působící skoro až mystickým dojmem.

Jemné kytarové vybrnkávání zahájí další věc,
LIPEČKU.
Tato skladba je vskutku výtečný dramaturgický tah. Po vařícím čarodějnickém kotli otevíracím tu máme náhle spíše komorní kompozici, jejíž text ovšem není o nic slabší než té předchozí. Je sice poněkud méně abstraktní a pracuje již s poněkud konkrétnějšími symboly (mně osobně tak trochu připomíná texty balad ze sbírky Františka Sušila), což mu ovšem v ničem neubírá. Jak je vidět, Voňkové nedělá problém měnit formy a výrazové prostředky. Tato věc je důkazem tvárnosti jejího ducha.

V POLI STOJÍ TRNINA
je po textové stránce snad ještě blíž Sušilovi než ta předchozí. Smutná romantická báseň o neštěstí vdovy, kterou po letech dostihl její přečin proti Božímu zákonu (moje vysvětlení nemusí býti totožné s vaším!) je podkresleno rychlými kytarovými běhy, evokujícími řeku Dunaj, o níž se v ní mluví.


POHANSKÝ SVÁTEK zahájí razantní, velmi slavnostně znějící údery do kytary, které přejdou v divokou skladbu, jejíž hudební podklad opět skvěle koresponduje se zajímavým textem, který svébytným způsobem nahlíží na náš lidový zvyk, který přetrval z pohanských časů a v různých formách ještě v některých oblastech podle všeho přežívá dodnes, tj. ,,vynášení smrti" (tuším, že tento obřad dobře, takže jej nemusím popisovat!) Voňková text přednáší apelativním, jásavým tónem, který v sobě skrývá jakýsi tajemný děs. Pod tím drnčí kytara, a já žasnu, že to někdo srovnává s KTO!


Otočíme desku

a přiběhnou
CHLAPCI NA TOM HORNÍM KOPCI, skladba, kterou má Voňková na repertoáru od roku 1977. Epická kytara tvoří velice solidní podklad pro hlas Voňkové, který zde zesílí až do neuvěřitelných poloh, aby z nezvyklého úhlu pohledu líčí závěrečnou část Jánošíkova příběhu.


EJ, SLUNÍČKO, VSTAŇ UŽ se po textové stránce vrací zpět k prastaré symbolice a k abstraktní formě. Pohanství ve formě klanění se slunci kontrastuje s křest´anskými verši o Pánu, což Voňková ještě podtrhuje změnami v hlase, které doprovází nesmírně komplikovaným doprovodem, na který by si snad netroufl ani Robert Fripp!


Se SKÁLOU ovšem frippárny končí, Voňková vezme do ruky smyčec a jen za pomoci této pomůcky, kterou využívají spíš houslisté, kterou hraje na kytaru, a pomocí svého perfektního speciálního zesilovače, vytváří plochy, které zní, jako kdyby je nahrál obří symfonický orchestr. Nad tímto se vznáší její vokál, zpívající v poněkud vyšší poloze text plný zneklidňujících obrazů ohně, skal a pekla. Opravdu obdivuhodný kousek.

Na závěr vezme do ruky Voňková prazvláštní flétnu, zvanou CIKÁNSKÁ KONCOVKA, a vytvoří na ní prazvláštní preludium, které na první poslech působí poněkud vycpávkovitě, ale tvoří vlastně výtečné postludium pro celou tuhle desku.


Výtečné hudební dobrodružství končí, a já vskutku nevycházím z údivu. Tohle že stvořila jedna jediná žena s akustickou kytarou? Jen jedna jediná křehká žena? To je zázrak! Skutečný zázrak naší moderní hudby, který si nejen zaslouží všech pět hvězdiček, ale také být na těchto stránkách a být zde recenzován!

» ostatní recenze alba Andrtová-Voňková, Dagmar - Dagmar Andrtová - Voňková
» popis a diskografie skupiny Andrtová-Voňková, Dagmar


Hutka, Jaroslav - Lidové balady ze sbírky Františka Sušila
2013-07-12

Hutka, Jaroslav / Lidové balady ze sbírky Františka Sušila

5 stars

Jaroslav Hutka je pro mne asi naším nejdůležitějším písničkářem. Díky jeho tvorbě jsem začal poznávat nejen celé umělecké sdružení Šafrán a všechny jeho aktivity, ale také moravské lidové písně ze sbírky Františka Sušila (a někdy i Františka Bartoše), překvapující svými většinou smutnými tématy, obrovskou naléhavostí a v návaznosti na první dva faktory i nadčasovostí. Hutka tyto poklady naší kultury vždy interpretoval naprosto přirozeně, bez jakékoliv krojovanosti či snahy o přílišnou originalitu na úkor obsahu, pročež vytvořil díla opravdu mistrovská.
Přestože toto CD vzniklo skoro třicet let po vydání dle mého pohledu nejzásadnějších desek této řady, tj. Stůj, břízo zelená (1974) a Vandrovali hudci (1976), a přestože neobsahuje prakticky žádnou novou skladbu (všechny jsou na předchozích deskách), jedná se o album vysoce kvalitní a dobře poslouchatelné. Obě dvě skvělé kytary hrají v naprosté symbióze, již narušují jenom občasné Hladíkovy divoké výpady na strunách E1 a H, pro jeho styl charakteristické, které ovšem nepůsobí na poslech negativně, naopak přidávají písním určité prazvláštní kouzlo a napětí. Jedním slovem velice solidní podklad pro Hutkův neafektovaný, civilní zpěv, ani v nejmenším ovšem nenudící. Už to sice není ten jasný a ostrý hlas např. z Břízy, je v něm přece jenom cítit jakási ochraptělost a unavenost (také už tomu pánovi bylo tenkrát skoro šedesát!), která se mu ovšem dá odpustit, nebot´ stále zní skvěle. Opravdu důstojná pocta velkému, avšak zapomenutému českému obrozenci Františku Sušilovi. Pět bodů!

» ostatní recenze alba Hutka, Jaroslav - Lidové balady ze sbírky Františka Sušila
» popis a diskografie skupiny Hutka, Jaroslav


Soundgarden - Superunknown
2013-07-09

Soundgarden / Superunknown

5 stars

Uplynuly tři roky od vydání legendárního BADMOTORFINGERU a Soundgarden se vrací se zbrusu novou deskou, po kvalitativní stránce jejich předchozí album převyšující. Přestože vz. placka nepůsobí programově tvrdě a je plná zajímavých nápadů, ovšem bylo v ní stále cítit příliš mnoho metalových klišé, která podle mne kapelu stále svazovala. Na této desce však veškeré tyto spíše negativní faktory vymizely a my máme možnost vychutnat si skvělé dílo, v němž Soundíci ukázali to nejlepší, co umí.
Od začátku do konce je to zábavná psychedelická jízda, plná pozitivní energie, kterou bychom od grungeové kapely rozhodně nečekali. Díky jakési demetalizaci zde skupina pracuje i s pomalejšími rytmy a melancholičtějšími náladami, se kterými se vypořádává s nesmírnou elegancí. Prostě, pokud budete mít náladu na nějakou desku z 90. let s kladným nábojem a bez přílišné oslizlosti, poslechněte si tohle!
Pět bodů!

» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden


Waters, Muddy - Electric Mud
2013-07-09

Waters, Muddy / Electric Mud

4 stars

Muddyho Waterse mám rád a psychedelic-rock taky, a když se tyhle dvě věci spojí, musí tedy zákonitě vzniknout slušná deska, která ovšem občas trochu skřípe. Hrají tu sice perfektní hráči a vytvářejí zajímavé kompozice, ale já když chci slyšet blues, pravý černý blues, tak by mělo být bez ozdůbek. Rozhodně se nedivim, že ani Muddymu moc neseděla. Myslím, že toto album je spíš dílem producentů než jeho, a tak mu asi nemohu dát plný počet bodů.
Sorry, dnes čtyři body.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - Electric Mud
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy


Waters, Muddy - After The Rain
2013-07-09

Waters, Muddy / After The Rain

5 stars

Tvorbu tohoto černošského dědy znám z výběrovky The Essentials, která vyšla v devadesátých letech, ale ke mně se dostala až počátkem tohoto tisíciletí, a přísahám, že od té doby jsem ji slyšel nejméně tisíckrát. Hudba na tomto CD mne totiž vysloveně fascinuje, jedná se totiž o blues té nejlepší kvality, i když se rozhodně nejedná o takovou tu dřevárnu, kterou můžeme znát třeba z nahrávek Roberta Johnsona nebo Charleyho Pattona.
Byl jsem z této desky nadšen, že jsem vpodstatě zapomínal studovat další tvorbu tohoto bluesového giganta. Před nedávnem se mi ovšem porouchala moje Hi-Fi věž, a tak jsem musel při hledání jeho písní zabrousit na internet. Zde jsem začal řízením osudu nacházet jeho studiová alba.
AFTER THE RAIN patří podle mne k jeho podařenějším. Je tu sice možná až příliš slyšet vliv producentů, kteří se do soundu Watersova bandu snažili přimíchat co nejvíc rocku, ale podle mě to není tak hrozné jako na předcházející desce. Nakonec z tohoto snažení vzešla příjemná blues-rocková deska, na níž se nachází dost dobré fláky, které opravdu silně proniknou do duše.
Je to tedy dobré blues a já to nemohu hodnotit jinak než pěti body.

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - After The Rain
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy


Beatles, The - Magical Mystery Tour
2013-07-07

Beatles, The / Magical Mystery Tour

5 stars

Magical Mystery Tour mne ze všech alb The Beatles oslovilo asi nejvíce, nebot´ se mi zdá, že právě na této desce došlo k tomu, že tahle liverpoolská čtveřice nadobro překonala hranice muziky populární a stvořila dílo, které se podle mne již řadí do oblasti hudby artificiální. Z alba ovšem není cítit jakákoliv křeč ani nabubřelost, naopak působí velmi příjemně a přirozeně. Myslím si, že po této desce se již nedá pochybovat o výjimečnosti této party.
Pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Doors, The - Morrison Hotel
2013-07-05

Doors, The / Morrison Hotel

5 stars

Nastalo nové desetiletí a fénix vstal z popela. The Doors se vzpamatovali z miamské krize a začali opět normálně fungovat. Po úspěšném mexickém turné se vrátili do studia a začali pracovat na své páté desce, která se jako každá z dílny tohoto souboru nesmazatelně vryla do rockové historie.
Toto album je po stránce hudební naprosto odlišné ode všech předchozích počinů této kapely. Doors zcivilněli. Psychedelická jemnost a experimentální prvky skoro vymizely, inspirace francouzskými šansony a kabaretem s nimi. Zůstalo tu jen čisté tvrdé bílé blues, co dupe jako slon.


Hned úvodní ROADHOUSE BLUES je toho důkazem. Otvírák alba zahájí těžká zkreslená Kriegerova kytara, k němuž se postupně přidává perfektně šlapající rytmika Mack - Densmore, podporovaná Manzarekovými pulzujícími, barově znějícími varhanami. Nad tímto vskutku nářezovým podkladem kvílí a naříká Sebastianova procítěná harmonika, skvěle sekundující Morrisonovu vokálu, který s neskutečným feelingem přednáší dost dobrý text.



S WAITING FOR THE SUN, písní, která měla být již na třetím studiovém počinu kapely, jak již název napovídá, sice trochu upomíná na ty staré Doors (především epickým refrénem), ale formálně již někde jinde, spíše takovému tomu bílému rhythm´n´blues.


YOU MAKE ME REAL se také vrací do minulosti, svým tempem a rychlostí připomíná třeba I LOOKED AT YOU nebo TAKE IT AS IT COMES z první placky, ale jakoby barové piano Manzarekovo ji posouvá úplně někam jinam.


PEACE FROG je čistá, svižná tvrdá rocková skladba, jejíž až skoro stounovská melodická schémata skvěle korespondují s Morrisonovým drsným textem.


Pak trochu zpomalíme a vychutnáme si skvělou baladu BLUE SUNDAY, u níž nechápu, jaktože je v poslední době tak nedoceněná.


SHIP OF FOOLS je zase pohodovka, stojící na uhrančivém Morrisonově zpěvu a stylových Manzarekových klávesách, a upomínající hudební formou na spirituály a raný soul.


LAND HO! pokračuje ve stejné linii, ale těžko říct, zdali by byla tak dobrá bez Morrisona. Asi by vyzněla spíše jako blbůstka než jako seriózní věc.


THE SPY je zase solidní bluesovka se zajímavým textem, plným mnoha neobvyklých metafor, který podkresluje skvěle špinavý doprovod, znějící skoro jako Muddy Waters Band.


V QUEEN OF THE HIGHWAY, v níž Morrison vypráví o svém bouřlivém vztahu s Pamelou Coursonovou, trochu zrychlíme a vychutnáme si rychlou, ale melancholickou rockovou píseň, v níž cítíme po dlouhé době tak trochu francouzské vlivy (na takové věci jsou Doors experti).


S INDIAN SUMMER se vrátíme až do dob prvního alba. Morrison se vrací do své zasněné polohy a kapela ho v tom podporuje.


Jenže pak vplujeme opět do čirých vod bluesových. Na závěr nás Doors překvapí svěží a procítěnou vypalovačkou jak z dílny Willieho Dixona, MAGGIE M´GILL. Kriegerova kytara claptonovsky kňučí, Manzarek a Densmore do svých nástrojů zběsile buší, Lonnie Mack dole tvrdě bručí a Morrison zpívá jak o život. Jeho zpěv perfektně graduje od klidného rozprávění až po procítěné křičení. Prostě důstojný závěr pro tuhle skvělou desku, již nemohu ocenit jinak než pět bodů (já totiž dobré blues jinak neoceňuji!).

» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Alice In Chains - MTV Unplugged
2013-07-05

Alice In Chains / MTV Unplugged

5 stars

MTV Unplugged pokračuje v linii eponymního alba této skupiny, ale je svým způsobem lepší. Materiál, na tomto nosiči obsažený, je mnohem rozmanitější, co se týče forem i nálad. Kapele určitě prospělo i odložení elektrických nástrojů, hrát na akustické instrumenty je totiž mnohem těžší, hudebník se musí více rozmýšlet, jak s nimi pracovat, co vynechat, či co naopak přidat. Díky tomu na některých skladbách, které jsme mohli slyšet již na třetím studiovém albu, vyniká více to lepší, co v nich je, a co v tom elektrickém oparu nebylo slyšet, např. HEAVEN BESIDE YOU je ve svojí krystalické, nezkreslené kráse přímo okouzlující. Staley sice stále nepůsobí zdravě, naopak jeho skvělý hlas stále slábne a slábne, Cantrell jej však svým čistým vokálem, který si vypěstoval, když působil za svých mladých let v gregoriánských chorálech, výborně doplňuje, nahrává mu a občas ho i bez problémů nahrazuje. Rytmika pracuje bezchybně a přizvaný kytarista nijak neruší.
Takže není důvod nedat tomuto albu
plný počet bodů.

» ostatní recenze alba Alice In Chains - MTV Unplugged
» popis a diskografie skupiny Alice In Chains


Alice In Chains - Alice In Chains
2013-07-05

Alice In Chains / Alice In Chains

4 stars

Eponymní deska Alice In Chains vyšla pět let po Faceliftu a k mému uchu dolehla pět minut poté, co jsem jejich debut doposlouchal. Musím říci, že ten časový rozdíl je v hudbě slyšet. Na prvním albu hraje sice depresivní, ale neskutečně silná a energická heavy-metalová formace, držící pospolu, na třetím podle všeho neskutečně rozhádaná kapela, jejíž leader postupně začíná ztrácet kontrolu nad svým životem. Do hudebního materiálu, obsaženého na tomto albu, se to vskutku hodně promítá. Je sice vysoce kvalitní, ale za předchozí tvorbou skupiny poněkud pokulhává, navíc se většina skladeb nese prakticky ve stejném duchu, v přímo nesnesitelné temnotě. Změn nálad je tu opravdu málo, písně jsou založeny na vcelku jednoduchých rytmických a melodických schématech, nad nimiž krouží dva vokály v hodně znervózňujících dvojhlasech, přičemž ten Staleyho působí pouze jako stín toho mocného hlasu, jenž zní na Faceliftu.
Při poslechu tohoto alba si vždycky vzpomenu na výkřik frontmana této kapely, který uzavírá jejich první placku :,, Follow me down! Sexual chocolate, baby!", tj. ,,Následuj mne dolů! Sexy čokoláda, bejby!" Vždycky mám pocit, že to ,,dole" je zde, že celé tohle album mapuje zničenou mysl tvrdého heráka. Pro relativně čistou duši jsou tyto záležitosti ovšem naprosto nepochopitelné, a navíc je podle mne pro ni nezdravé utápět se neustále v nihilech té nešt´astné osoby. Proto toto album nepatří mezi moje nejoblíbenější, ale na druhou stranu ale nemohu všem zúčastněným upřít tu věrnost, s jakou onu temnou krajinu zachytili.
Dnes čtyři body, Alice!

» ostatní recenze alba Alice In Chains - Alice In Chains
» popis a diskografie skupiny Alice In Chains


Edgar Broughton Band - Edgar Broughton Band
2013-07-03

Edgar Broughton Band / Edgar Broughton Band

5 stars

Se skupinou Edgar Broughton Band jsem se seznámil poměrně nedávno na základě doporučení pár starých bigbít´áků. V té době jsem poslouchal hlavně klasický hard-rock 70.let, který jsem si sice velice oblíbil (a dodnes patří mezi mé nejoblíbenější žánry), ale jaksi mi občas nesedla ta jeho přílišná pompéznost a epičnost, která jej podle mne charakterizuje, nebot´ v některých okamžicích života lidského může začít člověka tak trochu otravovat, navíc jsem si díky svým hlasovým dispozicím nemohl žádnou z uriášovských, párplovských, sabatovských ani zepelínovských skladeb prozpěvovat, čímžto jsem velice trpěl. Obrátil jsem se tedy s žádostí o pomoc na vz. důvěryhodné hudební poradce, a ti mi doporučili právě Edgar Broughton Band. Pln zvědavosti jsem si poslechl několik ukázek, a po chvíli letmého dotýkání vrhl jsem se na třetí, eponymní album, stejně uhrančivé jako osobnost a zjev jejího leadera.
Kapela zde podle mne střídá dvě polohy : jedna je ta pro ni zřejmě asi typická, to znamená drsná, tvrdá, rocková, servítky si neberoucí, ve druhé směřují do oblasti úplně jiné, spíše folkové, až countryové. Tu první charakterizuje sound opravdu hard, jemuž vévodí především dvě řvoucí kytary, pod nimiž duní vskutku více než solidní základ, tu druhou dvě kytary něžné, někdy až mírně rozprávějící, které často dokreslují smyčce a doprovodné vokály (tu ženské, tu mužské) a vždy jemná, ale důrazná rytmika. Většinou však tyto polohy splývají a tvoří skvělý celek, který by však podle mne nebyl tak chutný bez výtečného zastřeného, hlubokého (!) a skoro beefheartovského vokálu frontmanova, jenž ve svém oboru měl opravdu málo konkurentů (krom vz. Dona van Vlieta, Douga Inglea, Franka Zappy a Victora Broxe /Waitse ani Cohena schválně neuvádím, to je úplně jinej sport/ mě nikdo nenapadá). Na jeho zpěvu obdivuji především jeho ohromný feeling a také, kolik výrazových prostředků bez jakýchkoliv problémů ovládá.
Toto se projeví hned v otvíráku :


Hudební doprovod k EVENING OFTER ROOFTOPS je sice bezchybný, symbioticky spojující mírně znervózňující smyčce a rockové kvarteto, hrající tentokrát s prazvláštní folkovou naléhavostí, ale celá skladba mohl dost dobře vyznít jako countryový cajdák. Edgar Broughton ji ovšem svým výtečným výkonem přímo do artificiálních sfér. Na začátku zpívá tiše a já v jeho hlase cítím jakousi ironii, která ovšem postupně mizí a mizí a na závěru Broughton zpívá v čistých, až operních barytonových výškách s nasazením až atypickým.


V THE BIRTH, odstartované razantními bicími Stevieho Broughtona, zase projevuje svou náklonnost ke tvorbě vz. Captaina Beefhearta. Jeho vliv není ovšem slyšet jen v této složce této skladby, prosycuje ji celou. Ve velmi tvrdých, ale originálních kytarách a razantní rytmice člověk opravdu slyší zvrhlost klasického Magic Bandu z období Safe as Milk.


Pak ovšem nastává změna. PIECE OF MY OWN a POPPY jsou klasické countryovky jako vyšité, které ovšem především opět díky Broughtonovu příjemnému podání postrádají onu napoplou vlezlost, známou například ze tvorby našich kotlíkářských klasiků či světových countryových businessmanů. Určitě bych je po kvalitativní stránce srovnal s díly nashvillských mistrů.


S DON´T EVEN KNOW DAY IT IS opět vplouváme do vod rockových, a to krásně čistých, přímočaře, ale elegantně jdoucích k jádru věci, bez přílišné epičnosti či tvrdosti.


Mou nejoblíbenější věcí na albu je ovšem HOUSE OF TURNABOUT. Příjemný, až černošsky živočišný rytmus je základem pro příjemnou píseň, v níž skvěle kloubí se vlivy folkové a rockové, a jejíž hlavní ozdobou jsou sice neškolené, ale neskutečně procítěné sbory, přednášející text, jemuž sice nerozumím, ale který mne po zvukové stránce opravdu velmi oslovuje. Nakonec se Broughton (tuším) chopí elektrické kytary a vykouzlí na ní vskutku unikátní sólo, které sice není nijak rychlé ani složité, ale svou jednoduchostí perfektně zapadá do téhle nádherné mozaiky.


MADHATTER pokračuje v načaté linii, tentokrát se ovšem přidávají i prvky naprosto nečekané. Z celé skladby mám takový trošku najazzlý pocit, především z rozverného rytmu a rafinovaných vokálů, to vše ovšem bez jakékoliv přílišné snahy o originalitu či o artificionalitu.


Další věc je rozdělena na dvě části. První, GETTING HARD je založena na rychlém podkladu, nad nímž čarují dvě nápadité kytary. WHAT IS A WOMAN FOR? je oproti tomu čisté, pomalé bílé blues, za něž by se nemusel stydět ani Mayall.


THINKING OF YOU je zase spíše trochu countryové nebo spíše folkové, ale rozhodně to v ní Broughtonům šlape, a myslím si, že se jedná o podařenou věc.


Toto veliké hudební dobrodružství uzavírá velice zajímavá psychedelická skladba FOR A DOCTOR SPOCK : PARTS 1 AND 2, v níž Broughtoni využijí na maximum všechny své schopnosti a stvoří vskutku oslňující celek, který je vskutku důstojným závěrem tohoto fakt dobrého alba.


Fakt dobrého alba, které mne vskutku velice oslovilo a brzo se stalo jedním z mých nejoblíbenějších. Ujišt´uji vás, že mne opravdu na dlouhou dobu neomrzí, nebot´ takovej nářez, to se každý den neslyší.
Pět bodů nebo hvězdiček, říkejte si tomu, jak chcete, pořád je to málo!

» ostatní recenze alba Edgar Broughton Band - Edgar Broughton Band
» popis a diskografie skupiny Edgar Broughton Band


Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
2013-07-02

Iron Butterfly / In-A-Gadda-Da-Vida

5 stars

Možná vám to přijde velice zvláštní, ale já jsem se s touhle fantastickou deskou seznámil díky Simpsonům, přesněji díky tomu dílu, v němž Bart prodá duši Milhousovi. Této dramatické zápletce předcházel jeden vskutku d´ábelský kousek tohoto dua, vyměnění všech kancionálů ve springfieldském kostele za notový a textový záznam velmi silné, dlouhé a prazvláštně temné skladby od jakési rockové kapely, kterou celá místní obec perfektně zapěla, a musím říct, že mne hned na první poslech uhranula. Po shlédnutí této epizody jal jsem se na internetu zběsile hledat všechny podrobnosti o této výjimečné písni a našel jsem toho mnoho, jenže jsem je všechny po krátké chvíli zapomněl a opět se vnořil do undergroundových vod. Před nedávnem se mi ovšem pamět´ vrátila a já si konečně celou skladbu i s albem, které ji obsahuje, poslechl, a musím říct, že jsem udělal dobře.
Hudba obsažená na této placce je velice zajímavá. Co se týče soundu, tak svým způsobem připomíná Doors, ale zde není podle mne kladen tak velký důraz na text a na výkon zpěváka, který je podle mne u výše zmíněné losangeleské kapely klíčový a bez kterého si ji ani nedokáži vychutnat, zde se spoléhá mnohem více na instrumentaci a celková forma je dle mne mnohem blíže ke klasickému hard-rocku, či v případě songu titulního k progrocku.
Velice dobrá je na tomto albu i jeho postupná gradace. Od vcelku jednoduchého love-songu MOST ANYTHING YOU WANT, který obohacuje především zpívající varhaník Ingle, se přesouváme k FLOWERS AND BEADS, která je vlastně stejného charakteru jako ta předcházející, ovšem poněkud složitěji strukturovaná, po níž následují MY MIRAGE a TERMINATION, v nichž nás především Ingle a Brann okouzlí svými instrumentálními výkony. Nápaditá kytara se zde snoubí s naléhavými varhanami a vytvářejí spolu prazvláštní hudební plochy na pomezí artificiální hudby. Vypalovačka ARE YOU HAPPY?, plná zajímavých změn nálad a originálních, prolínajících se motivů, však ovšem napoví, že ve vz. dvou skladbách ještě Ironi zdaleka neřekli vše.
První strana desky končí a my se dostáváme ke skladbě titulní, k IN-A-GADDA-DA-VIDA, otevřenou záhadným barokním intrem na Vox Continental (tuším)...
Co se děje potom, je těžko popsatelné slovy. K Inglovým zpočátku tichým voxkám se přidává s obrovskou silou zbytek kapely, a my již slyšíme ten dnes již klasický riff, který tenkrát ve springfieldské obci vzbudil značné zděšení. Nuže, já musím uznat, že na toto tento hudební motiv sílu má, a osobně ho považuji za jeden z nejlepších v historii rockové hudby (a nemohu být sám!). Možná by někomu nevadilo, kdyby tahle píseň byla jenom jeden dlouhý, hard-rockový kolovrátek, ale to není styl Iron Butterfly. Ti jej s precizností opravdových mistrů rozvedou do rovin vskutku netušených a solidně se na něm vyřádí. Nad tím vším se vznáší Inglův silný baryton, který skvěle dokresluje magickou atmosféru tohoto výborného fláku. Po chvíli však umlkne a začne se věnovat především svým klávesám, na nichž vykouzlí orgasmické sólo, které určitě patří k těm nejlepším ze 60.let. Ale to ještě není konec! Nastupuje Brann se svou kytarou a rozpoutá hotové peklo, z něhož se sice na chvíli dostaneme, ale pak je tu ještě dlouhé, ale zajímavé sólo na bicí, na první poslech možná působící monotónně, avšak při delším studiu člověk zjišt´uje, že toto vcelku prosté vyjádření sem naprosto perfektně sedí. Bushy sice nebuší jako o život, naopak se drží středního rytmu skladby a soustřed´uje se především na bubny, čímžto vytváří takovou jakoby šamanskou atmosféru, která postupně graduje a graduje, až zase uslyšíme ty tajemné varhany a všecko to začíná se stejnou intenzitou odznova. Iron Butterfly nám nadělují dalších asi šest minut blaha, Ingle se vrací na chvíli za mikrofon, aby pak za klávesami skladbu ukončil rázným zopakováním hlavního tématu, podpořený svými spoluhráči.
Cesta do rajských zahrad končí, vracím se zpět do našeho světa, a přemýšlím, co říci na závěr. Dalo by se říci hodně, vždyt´ tahle deska, to je skutečný majstrštyk, perfektně vyvážená, vypointovaná i vygradovaná. Ale to se mi nechce říkat, to by znělo poněkud neoriginálně, vždyt´ to o tom říká každej. Tak, snad jen:
Chvála BOHU za Simpsony!

» ostatní recenze alba Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly


Free - Fire and Water
2013-06-30

Free / Fire and Water

5 stars

Kapelu Free jsem objevil teprve nedávno a její tvorba mne velmi zaujala. Je pravda, že jejich hudební materiál neobsahuje zrovna žádné velesložité kousky, ale ve svém žánru podle mne představuje vůbec jeden z vrcholů (po stránce hudební kvality je tedy řadím mezi to nejlepší, co v daném období vzniklo). Třetí album tohoto britského souboru, které jej proslavilo po celém světě, to jenom dokazuje.
Jedná se o plnokrevnou hard-rockovou desku, od začátku do konce oplývající nesmírným kvantem pozitivní energie, jež byste v moderní tvrdé hudbě museli pohledat. Rytmika Fraser-Kirke se skvěle doplňuje a tvoří solidní podklad pro kytarové kouzlení páně Kossoffa a Rodgersův skvělý vokál, který sice na první poslech nemá takovou sílu jako třeba Plantův nebo Gillanův, ale v nestřeženém okamžiku mu nedělá problém nás z tohoto omylu vyvést.
Na této placce je mnoho bezchybných songů, já osobně řadím nejvýš (vím, že to působí zavádějícím dojmem) právě největší hity z této platně, hlavně tedy FIRE AND WATER a ALL RIGHT NOW. První jmenovaná je výtečně vygradovaná emotivní rocková skladba se vcelku povedeným textem, na kterém se Rodgers naprosto skvěle vyřádí a předvede nám prakticky vše, co se svým hlasem umí. Spolu s elegantním doprovodem vytváří tedy celek vskutku nadčasový, jenž ani po stém poslechu neomrzí.
A druhá? Tak o tomhle fláku není třeba ani příliš mnoho mluvit. Nezpochybnitelná klasika, z níž je na sto honů cítit elán mladé britské kapely, opravdu patří na piedestal sedmdesátkové rockové tvorby.
Tudíž by vlastně ani nevadilo, kdyby tohle album bylo jen espíčko, ale to bychom zase přišli o další výtečné věci, které jsou taktéž mistrovskými kousky a jež spolu vytvářejí celek, jenž nelze ohodnotit jinak nežli pěti hvězdičkami.

» ostatní recenze alba Free - Fire and Water
» popis a diskografie skupiny Free


Plastic People Of The Universe, The - Kolejnice duní
2013-06-26

Plastic People Of The Universe, The / Kolejnice duní

5 stars

The Plastic People of the Universe je kapela, která absolutně změnila (společně s Emerson, Lake and Palmer a The Doors) můj úhel pohledu na rockovou hudbu. Právě díky ní jsem zjistil, že rock, to není jen takové to klasické, drsné bigbítové dunění, že v jeho rámci dají se vytvořit vysoce hodnotná díla, která se mohou členit mezi artificiální hudbu. Tahle jejich deska to jenom dokazuje, navíc skvěle reflektuje jejich přerod ze souboru převážně se věnujícímu krátkým celkům, ve skupinu, pro niž není problém interpretovat rozsáhlé kompozice na velmi těžká témata.


Album otevírá osmadvacetiminutová skladba 100 BODŮ na libreto Františka Vaněčka. Monotónní, ale ve své jednoduchosti a nevybíravosti extrémně působivý text podtrhl Milan Hlavsa hudbou, která se už podstatně odlišuje od jeho předchozích děl, a to nejen délkou. Zatímco předchozí repertoár byl postaven hlavně na silném riffu a jeho tak trochu disharmonickém rozvětvování, v této skladbě se pracuje s více motivy, které se vzájemně proplétají a vytváří zajímavý podklad pro Hlavsovu sugestivní recitaci.


Poté následuje DOPIS MAGOROVI, zhruba dvacet minut trvající celek, představující opět úplně jiný způsob kompozice. Hudební složka je svým způsobem upozaděna a hlavní slovo zde dostává Brabencův text, působivě přednášený hlavními postavami československého disentu, kteří byli k tomuto úkonu přizváni. Podle mne se jedná o velice zajímavou skladbu, která by měla být pouštěna každému, kdo pochybuje o hrůznosti a blbosti minulého režimu.


PHIL ESPOSITO se asi moc vážně brát nedá. Podle všeho se jedná spíše o věc tak trošku happeningového charakteru, pravděpodobně v režii páně Brikciuse. Rozhodně si ovšem nemyslím, že by jí to nějak ubíralo na kvalitě, naopak je vcelku dobře poslouchatelná a člověk se u těch prazvláštních hudebních ploch dobře pobaví a na chvilku možná ucítí závan dávno zašlých dob pospolitosti, v níž se tenkrát Plastici pohybovali.


Další tři skladby jsou nahrávky hudebních ploch, které měly sloužit jako podklad pro Hlavsovo zhudebnění Brabencových textů, vycházejících ze Solženycinova ,,Souostroví Gulag". K realizaci toho projektu ze smutných a pochopitelných důvodů nedošlo, a tak po něm zůstaly jenom tyto tři skladby, které se v pozměněné podobě objevily na dalším albu Plastiků jménem ,,Hovězí porážka". Zde je ovšem můžeme slyšet v originální formě, za což jsem vydavatelům velmi vděčný :


METASTÁZE je silná skladba, založená na prostém, ale důrazném klávesovém motivu, podporovaném pulzující baskytarou a divokými bicími, nad níž se vznáší Leštinovy a Kabešovy smyčce, a Brabencovy a Stádníkovy dechy, utvářející spolu prazvláštní, epické melodie, vytvářející tak trochu dojem, že se před námi otevírá obrovská pláň, nad níž víří divoký vítr a zuří strašná bouře.


Zvláštní obrazotvornost Hlavsovy hudby z tohoto období podporují i dojmy ze skladby KOLEJNICE DUNÍ. Nekompromisní rytmika nabere hned na začátku skladby rychlé tempo, do něhož se skvěle vnoří ostatní hráči, aby nás zarazili hluboko do křesla svými přímo brutálními výkony. Ze svých nástrojů vydávají strašlivě krásné zvuky, které u někoho můžou nabudit tak trochu paranoické či schizofrenické dojmy. Po kratší době trvání ovšem před člověkem vyvstane dokonalý obraz supící lokomotivy, jenž šokuje svou věrností.


SOCIÁLNĚ BLÍZCÍ vrací se, co se týče formy, zas k předposlední skladbě. Zde ovšem není cítit tak velký rozdíl mezi harmonickým podkladem a melodickou složkou, oba dva tyto elementy spolu vzájemně splývají ve vážných tématech, které se později asi staly základem pro legendárního KANÁRKA (spíše ale pro tu původní verzi).


Šestá stopa album uzavírá, a mně nezbývá nic jiného, než zatlačit slzu a tento článek uzavřít. Nuže, podle mne se jedná o výjimečný vydavatelský počin, který velmi oceňuji. Představil mi moji oblíbenou skupinu opět z jiného úhlu pohledu, jako kapelu aktivně experimentující, tak trošku blbnoucí, a tímto dozrávající k ohromným hudebním celkům. Za toto dávám bez diskuzí pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Kolejnice duní
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The


Jethro Tull - A Passion Play
2013-06-24

Jethro Tull / A Passion Play

4 stars

Abych pravdu řekl, tohle album Jethro Tull jsem nikdy nepochopil. Příliš dobrý angličtinář nejsem, a tak mi celá deska zní jako jeden dlouhý, nekončící jam, v němž je ovšem dobré nápady nutno hodně dlouho hledat. Osobně mi přijde, že sound celé této desky ovládl Evans se svým pianem, které tam pořád free-jazzově úpí a cinká, ale to mi jaksi k Tullům nesedí. Naprosto zvrácené mi potom připadá, když se tam znenadání zjeví zas úplně jiné zvuky a začne THE HARE WHO LOST HIS SPECTACLES, který mi celý připadá jako vycpávka.
Ale zase nemohu být tak kritický. Na této placce se nachází materiál, který natočily opravdové špičky svého oboru, a tak přes některé konceptuální apod. nedostatky dávám čtyři body.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - A Passion Play
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Stand Up
2013-06-24

Jethro Tull / Stand Up

5 stars

Chronologicky druhé studiové album skupiny Jethro Tull podle mne patří mezi klenoty světové rockové hudby. Jedná se o velice vyvážený celek, v němž se skvěle mísí vlivy folkové, bluesové i vlastně již art-rockové, i po čtyřiačtyřiceti letech od vzniku stále vonící novotou a uctívaný i nejmladší generací bigbít´áků. Ian Anderson se již zde projevuje jako skvělý zpěvák, instrumentalista a skladatel, který dokáže složit a interpretovat jednoduchou melodii, a jemuž zároveň nedělá problém trochu si pohrát se skladbou velikého Johanna Sebastiana Bacha. Ale ani ostatní členové nezůstávají pozadu, naopak hrají jak o život, a my žasneme, že už v tom roce 1969 patřili mezi nejlepší ve svém oboru. Od NEW DAY YESTERDAY po FOR A THOUSAND MOTHERS se tedy utápím v hudebním blahu, které snad předčí jenom pocity z následujících desek Andersonovy party. Klobouk dolů, mladíčci!
Pět bodů!

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


SOUNDTRACK - Apocalypse Now
2013-06-23

SOUNDTRACK / Apocalypse Now

5 stars

APOCALYPSE NOW řadím mezi nejlepší filmová díla 70. let, věrně zobrazující hrůzy války, která nemusí probíhat jenom mezi několika tisícihlavými armádami, ale i mezi dvěma frakcemi jedné osobnosti.
Snímek je to velmi pěkný, skvěle vygradovaný a plný nádherně strašlivých obrazů. Řadím ho mezi mé nejoblíbenější.
Jeho soundtrack je dokonalost sama. Je založený na spoustě zajímavých kontrastů, čímžto z něj činí dílo, skvěle s Coppolovou klasikou korespondující. Wagner s Elliotem je tu se Stouny a s Doors, jako jsou ve filmu spolu zvláštně úsměvné scény, jako setkání se s tygrem nebo tanec toho mladého černocha na lodi za zvuků Satisfaction, a scény strašlivé, jako třeba ty s Duvallem nebo s Brandem.
Je to prostě celek vyvážený na jedničku, který patří ke klenotům světových výběrů.

» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - Apocalypse Now
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK


Doors, The - The Soft Parade
2013-06-23

Doors, The / The Soft Parade

5 stars

Rok 1969 byl pro The Doors hodně zlý. Leader kapely, Jim Morrison, začal ztrácet zájem o hudbu především kvůli nadužívání některých návykových látek a s ní související osobní psychickou krizí. Tento jeho problém byl navíc ještě zneužit mocí, a kapela se dostala do konfliktu se zákonem.
V takovéto dusné atmosféře vznikalo jejich čtvrté album, které mnozí považují za nepodařené a slabé.
Já ovšem mezi ně nepatřím. Je sice pravda, že tato deska neobsahuje takové pecky jako LIGHT MY FIRE, THE END nebo WHEN THE MUSIC´S OVER, ale před třemi lety mne vyléčila z chřipky, za což jsem jí velice, velice vděčný.


Placku otevírá TELL ALL THE PEOPLE, jemná, jednoduchá, trošku napopovatělá, ale nijak špatná skladba se slabším textem, která ovšem jako pohlazení na duši působí perfektně.


TOUCH ME pokračuje v linii započaté otvírákem. Jedná se o vcelku pěknou šedesátkovou popovou baladu, která si ovšem drží jakousi úroveň, ale je možné, že Morrisonovi moc neseděla.


SHAMAN´S BLUES mu ovšem podle mne sedí perfektně. Kapela tu totiž narozdíl od prvních dvou hraje jenom v základní sestavě, takže je její zvuk podstatně syrovější, a podle mne se tímto vrací zase k plnokrevnému rocku.


DO IT jsem osobně vlastně nikdy nepochopil. Na první pohled pěkná, rozverná skladba, ale díky tomu textu působí jako nějaká mantra nebo co. Možná nám chtějí Doors ukázat, že každá mince má dvě strany. :-)


EASY RIDE působí velmi podobně. Po dvě minuty posloucháme hezkou, jednoduchou skladbu s tak trošku popisným textem, ale pak se začne ozývat cosi jako Moog a Morrison začne zpívat cosi o jakési chladné nebo sněhové královně a skladba se rozplyne do neznáma.


WILD CHILD je zase po dlouhé době typická doorsovka. Morrison přednáší za nablueslého doprovodu text o divokém dítěti, utrženém ze řetězu, o nietzscheovském nadčlověku, o sobě, a my jen žasnem! Tohle že stvořila kapela v krizi?
Nevěřím!


RUNNIN´ BLUE zajede zas do poněkud napopovatělých kolejí. No, je sice poměrně dobrá, ale ty country vlivy mi k Doors moc neseděj´. Ovšem, tahle parta to ještě zvládá s určitou grácií, takže to zas tak zle nepůsobí.


WISHFUL SINFUL je zase takový slad´ák, ale díky Morrisonově mírně ironickému projevu zas tolik motownovsky nečpí a vlastně je někdy i velmi příjemný.


A nakonec osmiminutová THE SOFT PARADE, na pět divokých částí rozdělená až skoro progrocková kompozice, navazující dle mne na THE END, WHEN THE MUSIC´S OVER a NOT TO TOUCH THE EARTH. Osobně ji považuji za vrchol tohoto alba, protože v ní kapela naprosto perfektně vylíčila svoji situaci. Agresivní doprovod skvěle koresponduje s dramaticky líčeným textem, plným znepokojivých obrazů, z nichž je cítit postupný rozklad Ještěrčího krále, který ovšem stále dokáže pěkně zasyčet.


Album končí a já uznávám, že to sice není vrchol této kapely, ale na oddech je to skvělá deska, a navíc za tu skvělou rekonvalescenci, podpořenou Bohem:
5 points!

» ostatní recenze alba Doors, The - The Soft Parade
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Livin' Blues - Live'75
2013-06-23

Livin' Blues / Live'75

5 stars

Tak tuhle desku jsem objevil o Vánocích 2011 v naší sbírce starých vinylů. Byl jsem nadšen, nebot´ jsem předtím o Livin´ Blues slyšel mnohá slova chvály, a tak jsem zatoužil seznámit se s tímto zajímavým hudebním fenoménem.
Nuže, nyní, na počátku horkého léta 2013, po tisícstém poslechu tohoto skvělého živáku musím uznat, že tohle seznámení bylo výborný nápad, a možná nejlepší dárek k oněm Vánocům, který jsem si sám nadělil. Tato kapela, soudě především podle této desky, patří ke klenotům světového hard-rocku, a je podle mne tudíž srovnatelná i s takovými veličinami jako Deep Purple nebo Black Sabbath.


Album otvírá výtečná vypalovačka BLACK SPIDER WOMAN, jíž kraluje Frederikszův farlowovský vokál, podpořený Obergovou kytarou, která mistrovsky čaruje se silným hlavním motivem, a jež v půli skladby přejde do perfektně vygradovaného sóla, které patří k těm nejlepším, co jsem v tvrdém rocku slyšel. Rytmika nezaostává, naopak perfektně doplňuje zbylé dva členy a tvoří skvělou kulisu pro jejich oslňující exhibice.


V I´M A RAMBLER kapela zapluje do poněkud jiných vod. Zahraje nám perfektní bílé blues, plné tryskajících emocí, které se podle mne dá srovnávat se starými mayallovkami. Především Obergova kytara toto srovnání může evokovat, nebot´ tento pozapomenutý holandský mistr se zde vybičuje k výkonu vskutku až claptonovskému.


A u blues ještě chvíli zůstaneme. Frederiksz okamžitě po skončení RAMBLERA uvede svojí perfektní angličtinou klasickou dixonovku HOOCHIE COOCHIE MAN, proslavenou především mistrovským podáním Muddyho Waterse. O kvalitách této skladby již dnes není možné pochybovat, a pokud se tohoto fláku chopí Livin´ Blues, úspěch je zaručen. Blues, co dupe jako slon, dorazí do vašeho obýváku a převrátí ho vzhůru nohama.


Pak tu máme druhou stranu desky, opět začínající svižnou vodvazovkou, sice ne tak dobrou jako BLACK SPIDER WOMAN, ale rozhodně ne špatnou. CRAZY JOE je podle mne příjemná vyřvávačka, která měla určitě na velkých pódiích, kde Livin´ Blues vystupovali, své veliké kouzlo, které je na desce ještě vcelku silně cítit.


A poté tu máme I WONDER, jemnou, jakoby soulovou baladu, jeden z nejsilnějších počinů vůbec. Pokud je pravda tvrzení, že výborná hard-rocková kapela se pozná podle toho, jak zvládne ploužák, tak již nevím, jak jakým pozitivním přídavným jménem Livin´ Blues poctím.


V L.B. BOOGIE Frederiksz perfektně využívá své charisma a zapojuje do hudebního procesu i publikum. Daří se mu to na výbornou, z gramofonu zní výtečně sladěná, tisícihlavá kapela, která spolu vytváří vskutku nadčasový celek.


A tato velesestava toto album i uzavírá. Skoro na konci platně Oberg rozpálí další klasiku, BONEY MORONEY, ve které ,,základní kvarteto" využívá veškerý svůj potenciál, a vytváří coververzi, která se originálu kvalitativně více než vyrovná.

A tímto příjemným rozloučením toto velké hudební dobrodružství končí, a já mohu jen konstatovat, že jsem nucen dát zas těch pět bodů.

» ostatní recenze alba Livin' Blues - Live'75
» popis a diskografie skupiny Livin' Blues


Red Hot Chili Peppers - Mother´s Milk
2013-06-22

Red Hot Chili Peppers / Mother´s Milk

5 stars

Red Hot Chilli Peppers sice nepatří mezi moje nejoblíbenější rockové kapely, nebot´ jsem spíše fanouškem art-rocku či undergroundu, ale jejich čtvrté album Mother´s Milk, které mám nahrané na staré audiokazetě, si rád poslechnu, není totiž nad něj lepší hudební kulisy pro proflákané letní odpoledne.
Deska začíná dost energickou funk-rockovou vypalovačkou GOOD TIME BOYS, která je jako otvírák fantastická, nebot´ přesně nastíní, co se bude dít dál. Perfektně našlápnuté funky zní prakticky po celou první stranu placky. Poté sice člověka čeká menší oddech v podobě spíše baladických KNOCK ME DOWN a TASTE THE PAIN, ale pak se jede dál, možná ještě drsněji! Redhoti nám nedopřejí prakticky vyjma PRETTY LITTLE DITTY oddech, pořád jedou v svižných tempech, jimž kraluje především FLEOVA baskytara (příznivě hodnocená Jackem Brucem!).
A pak přijde JOHNNY, KICK A HOLE IN THE SKY, skvělá věc, v níž ze sebe muzikanti vydají naprosté maximum, a my se octneme ve funkové nirváně.
No, jak je jistě jasné z předešlých řádků, mám tohle album rád. Je sice pravda, že pro meditaci dávám přednost něčemu více posluchačsky náročnějšímu, ale tohle rozhodně není špatné, narozdíl od pozdějších nahrávek této kapely (CALIFORNICATION etc.). Redhoti jsou prostě perfektní ve funku, ale pomalé balady jim nikdy nešly a asi už nepůjdou.
Pět bodů za staré dobré časy!

» ostatní recenze alba Red Hot Chili Peppers - Mother´s Milk
» popis a diskografie skupiny Red Hot Chili Peppers


Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
2013-06-22

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

5 stars

Při vší úctě k The Shadows, The Rolling Stones a The Who považuji The Beatles za největší rockovou kapelu vůbec. Tato skupina naprosto zásadním způsobem změnila tvář světové populární hudby, překonala tehdejší rock´n´rollová klišé a stala se nesmrtelnou legendou, i v současnosti uctívanou mnoha miliony posluchačů.
Jejich osmé album považuji za jeden z nejzásadnějších počinů moderní pop-music vůbec. Hudební materiál, na této desce obsažený, je naprosto odlišný ode všeho, co do té doby bylo slyšet. Lennon, McCartney, Harrison a Starr zde vytvářejí pomocí studiových experimentů absolutně neslýchané plochy plné prazvláštních barev a nálad, ovšem beze stopy jakéhokoliv trapného pozérství, které i po šestačtyřiceti letech od vzniku působí originálně a svěže.
Bez diskuzí pět bodů.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


VARIOUS ARTISTS - Bigbít: Průkopníci českého rock'n'rollu
2013-06-14

VARIOUS ARTISTS / Bigbít: Průkopníci českého rock'n'rollu

5 stars

Přestože jsem hudebním zaměřením spíše artrocker či undroš, dobrým starým rock´n´rollem nepohrdnu, především pak pokud je zahrán od srdce. A kapely, které se na této kompilaci, oficiálně vydané v roce 1998, vyskytují, určitě od srdce hrály, přes svoji nepříliš velkou instrumentální zdatnost. Je určitě dobře, že tato kazeta vyšla a děkuji jejím tvůrcům. Představuje opravdu reprezentativní výběr našich nejstarších rock´n´rollových kapel.
Prvním souborem, jehož nahrávky se zde vyskytují, je Akord club, skupina hudebních nadšenců, povoláním výtvarníků z Propagační tvorby, kteří pro radost vystupovali v Praze v legendární Redutě v druhé půli padesátých let. Sice by se nedalo říci, že se jednalo o jednoznačně rokenrolovou skupinu, nebot´ přestože tento žánr hráli (a to dokonce s českými texty kontrabasisty Jiřího Suchého!), stále se více drželi třeba swingu (jejich verze,,Trumpet Blues" od Harry James Orchestra je toho důkazem) a hráli taktéž i písně neanglického původu (JZD boogie, taktéž opatřené Suchého textem, je původně francouzská skladba ze čtyřicátých let). Co se týče zařazení do světových žánrů, patří podle mne tudíž spíše třeba do škatulky skiffle (což byl styl hudby, který v historii naší populární muziky prakticky chyběl), ale jeho význam pro naši bigbítovou hudbu je nezpochybnitelný nejen proto, že mnoho pozdějších velkých osobností našeho rocku zřejmě aspoň jeden z jejich koncertů navštívilo, ale taktéž proto, že se zde vlastně položily základy pro pozdější divadlo Semafor, které hrálo a hraje v dějinách české moderní kultury obecně obrovskou roli. Ale ted´ k hudbě od této skupiny, jež je na této pásce obsažena : ano, přiznám se, přátelé, líbí se mi, je z ní totiž cítit obrovské nadšenía především už tu cítím náznak té typické Suchého poetiky, která přežije věky.
Samuel´s Band, to už je kapela na úplně jiné hudební úrovni. Tutam je swing, tutam skiffle, tohle je už normální, čistý rockec, který je srovnatelný s některými zahraničními sobory. Je sice pravda, že to hodně, hodně často na mnoha místech drhne, navíc bicí kvůli problémům s ozvučením přehlušily skoro celou kapelu, takže vzniklá hudební směs působí velice zvláštně, ale přesto Samueli hrají velmi suverénně a mám z jejich hudby dobrý pocit.
S Fapsorchestra se zase vracíme do vod mírně swingových, skupina totiž hrála ve velkém obsazení s mnoha dechy, takže jejich sound nebyl již tak syrový jako u předchozích kapel, ale rozhodně bych jej neoznačil za jemný. Saxofony, podkreslené jednoduchou rytmikou, zoufale vřeští a oba dva zpěváci, jak ten ze staršího období kapely (skladby 13-18), Michal Karas, tak z mladšího (skladby 19-21, nj. zpívá 19, 20), Josef Kalvoda, nezpívají rozhodně jakkoliv školeně či přeslazeně, místo toho uplatňují své mírně nakřáplé, kvákavé hlasy, které na některých místech znějí až trochu pepkovsky-námořnicky (obzvlášt´ ,,California Here I Come" v Karasově podání naprosto úžasně, kam se na to hrabe Wild Man Fischer s ,,Merry Go Round"!). Zpěvačka Fatková z období s Kalvodou sice nic moc jako vokalistka nebyla, ale její ,,Stupid Cupid" má osobité kouzlo, které v mnohém upomíná na Formanův ,,Konkurs".
Nejjemnějším souborem, zde zastoupeným, jsou tudíž asi Sputnici. Mladá kapela, vedená Tomislavem Vašíčkem, hrála hudbu ovlivněnou spíše twistem a charakteristickou sborovými vokály, díky českým textům především z pera Eduarda Krečmara působila velmi kuriózně a ostatní rokenrolisti o nich často mluvili s pohrdáním, přesto však podle mne patří mezi nejdůležitější soubory naší beatové hudby a jejich muzika rozhodně stojí za poslech. Kdo slyšel ,,Krvežíznivýho raka", dá mi za pravdu!
No, na závěr je třeba říci, že tohle album je výjimečným počinem (stejně jako ostatní desky z této edice), který je nutno ocenit pěti hvězdičkami.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Bigbít: Průkopníci českého rock'n'rollu
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS


SOUNDTRACK - Forrest Gump
2013-06-08

SOUNDTRACK / Forrest Gump

5 stars

Forrest Gump je opravdu zajímavý film na motivy ještě zajímavější knížky, který zdobí jej vskutku pozoruhodný soundtrack, který jej dobře doplňuje a výtečně s ním souzní. Obsahuje kvalitní hudbu, snesitelnou pro většinového posluchače, at´ již se jedná o převzaté skladby (o těch ani není třeba příliš mluvit) či o Silvestriho vlastní kompozice, jež sice bez obrazu působí sice poněkud podivně nasládle, ale rozhodně je v nich cítit určitá stopa originality, čímžto se velmi liší od většiny ostatních skladatelů filmové hudby a určitě bych jej zařadil po bok takových mistrů jako Williams, Elfman nebo Zimmer.
Pět bodů bez diskuzí.

» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - Forrest Gump
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK


SOUNDTRACK - Black Cat White Cat (Crna mačka, beli mačor)
2013-06-07

SOUNDTRACK / Black Cat White Cat (Crna mačka, beli mačor)

5 stars

Černá kočka, bílý kocour patří mezi moje nejoblíbenější filmy vůbec. Podle mne se jedná o jednu z nejlépe vygradovaných a vypointovaných komedií 90.let, která mi vždy zvedne náladu.
Hudba k této mojí osobní klasice je taktéž skvělá, plná zajímavých nápadů energie. Sice mne trochu překvapilo, že se ten soundtrack ocitl tady, nebot´ se mi zdá přece jenom hudebně hodně daleko od prog-rocku, ale ve svém oboru představuje opravdovou špičku. Halt, Bregović je Bregović!

» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - Black Cat White Cat (Crna mačka, beli mačor)
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK


Doors, The - Waiting For The Sun
2013-06-07

Doors, The / Waiting For The Sun

5 stars

Třetí album The Doors vyšlo o rok později než první dvě a musím říci, že je zas v mnohém jiné než jeho předchůdci. Jistě, jsou tu momenty, které je velmi připomínají, ale jinak se mi zdá celá tato deska poněkud klidnější, zadumanější než ty předešlé.

HELLO, I LOVE YOU, to je skladba, kterou hráli ještě jako Rick and the Ravens. Velice dobrý song, plný prazvláštního erotického napětí, a přesto vkusný, nezabíhající do lacinné lascívnosti, ale vyjadřující tu touhu s elegancí, která je pro tuhle kapelu typická.

Následuje LOVE STREET, jemná, něžná balada, plná opravdového lidského citu, ale nestavějící na popové uslzenosti a uleptanosti, naopak především díky Morrisonově zpěvu líčící lásku jakoby s odstupem, ale přesto působící mnohem silněji než motownské kvílení.

NOT TO TOUCH THE EARTH působí po těch dvou love-sonzích jako kýbl studené vody po propité noci. Z krásného sna procitáme ve strašnou realitu a Morrison (či snad ten indián, kdoví!) nás opět zve na cestu, na strašlivou, dlouhou cestu, na jejímž konci stojí prapodstata všeho. Opět nás chce přenést na druhou stranu, ale tentokrát mnohem naléhavěji než dřív, tvrději, silněji, brutálněji, a člověku je jasné, že tenhle muž byl opravdový elektrický šaman.

SUMMER´S ALMOST GONE nás zase zavede do známých vod tohoto alba. Tklivá balada, plná zvláštních obrazů, mne vždy naplní prazvláštním klidem, a já žasnu, že takovou skladbu stvořila tahle divoká kapela.

WINTERTIME LOVE je další, dalo by se říci, slad´ák. Kapela operuje v rytmu, který se nám může zdát velice atypický. Ani stopa po najazzlosti či po něčem takovém, Densmore udává za bicí soupravou valčíkový rytmus, do kterého Morrison zpívá sice ne svůj nejlepší, ale vcelku pěkný text.

A pak přijde zase něco úplně nečekaného. Legendární THE UNKNOWN SOLDIER, učebnicový příklad rockového divadla. Skladba začíná tajuplným klávesovým intrem, po chvíli se přidá i Morrison s první slokou, po jejímž odzpívání rozezní se celá kapela v pochodovém rytmu, do kterého Morrison zazpívá druhou sloku, aby se celý tento hudební celek přerodil v prostřední část, evokující vojsko, připravující se k útoku. Densmore udeří na ráfek malého bubnu a začne se odznova, tu ovšem přijde místo střední části pokračování druhé sloky, v níž se Morrison raduje nad tím, že válka skončila. Všechno je perfektně vyvážené a nic nepřebývá, všechno je skvěle vypointované a vygradované, a navíc organicky sloučené. Není tu ani stopa po prvoplánovém kýči, což oceňuji také, nebot´ si skupina vybrala téma, u jehož zpracování toto riziko vždycky hrozilo a hrozí.

Ve SPANISH CARAVAN se kapela dostane tam, kde jsme ji vůbec nečekali. Forma celé skladby je velice blízká flamenku, které ovšem skupina podává tradičně po svém, takže vznikne velmi zajímavá, chutná hudební směs, vylepšená ještě Morrisonovým podařeným textem, který v nevšedních obrazech opět líčí klasické doorsovské téma.

V MY WILD LOVE nám Doors připravili další šok, odložili elektrické nástroje, vzali do rukou bubínky nebo co to bylo, a spolu s mnohočlenným sborem spolupracovníků natočili jednoduchou, divošskou píseň s působivým textem, kterou považuji za jeden z vrcholů jejich tvorby.

S WE COULD BE SO GOOD TOGETHER se vracíme opět ke klasickým rockovým východiskům. Pěkná, houpavá píseň se skvělou melodií určitě není vycpávka, já osobně tvrdím spíše opak!

No, u YES, THE RIVER KNOWS toto tvrzení podle mne není tak jisté, ale nejedná se v žádném případě o špatnou věc, naopak oceňuji především její zajímavou gradaci a nezvyklý folkový sound.

A FIVE TO ONE? To je krásná tvrdá klasika s famózním textem a výtečnou prací instrumentalistů, perfektně vygradovaná, skvěle vypointovaná! Co dál říct, snad, že je to BIGBÍT JAK NĚCO!

Hudba s velkým H dohrála, a já, rozplývající se blahem, mohu jenom konstatovat, že 5 bodů je málo, ale budiž!

» ostatní recenze alba Doors, The - Waiting For The Sun
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Doors, The - Strange Days
2013-06-07

Doors, The / Strange Days

5 stars

Druhé album The Doors řadím mezi svá nejoblíbenější desky vůbec. Není pro mne sice tak zásadní jako debut této kapely, ale považuji jej za jeden z vrcholů jejich tvorby. Jejich typický, temný zvuk zde byl obohacen o různé experimentální prvky, čímžto vznikla jedinečná hudební směs, jejíž vůně nevyčichla ani po více než 45 letech.

Hned titulní věc, STRANGE DAYS, je toho důkazem. Nemilosrdně tepající doprovod, jenž jakoby byl obrazem neklidného velkoměsta, nad nímž se vznáší Morrisonův zkreslený hlas znějící, jakoby byl vypouštěn z ampliónů, nás zavede do úplně jiného, prazvláštního, psychedelického světa, který je v lecčems podobný těm z první desky této skupiny, ale už je zas někde jinde, je komplikovanější, nepřehlednější a šílenější než ony.

Tuto skladbu vystřídá YOU´RE LOST LITTLE GIRL, něžná balada, která patří podle mne mezi nejlepší svého druhu na světě. Morrisonův vokál pluje ve vzduchu nad krásnou, barevnou krajinou, jíž kralují Manzarekovy pestré a osobité klávesy, jimž přizvukuje rozprávějící Kriegerova kytara, pod níž brumlá Fender Rhodes a jemně se ozývají Densmoreovy bicí. Opravdová nádhera, na míle vzdálená přesládlým motownským uchokazům tehdejší doby.

Pak pro změnu kapela rozjede solidní blues, jímž LOVE ME TWO TIMES rozhodně je. Není to teda sice taková tvrdá palba jako BACK DOOR MAN z alba předešlého, je to spíše taková houpavá bluesovka, mírně upomínající podle mne na Muddyho Waterse, ale i takovéto věci mám velice rád, zvlášt´ pokud je cítit, že hráči mají opravdový feeling, což je tady slyšet opravdu silně. Vůbec se nedivím Aerosmith, že si tenhle song tolik oblíbili, aby se stal součástí jejich repertoáru.

UNHAPPY GIRL je podle mě zase něco úplně jiného. Od bicích hrajících pozpátku až po zkreslený vokál se jedná o klasickou psychedelii, vznášející se v prazvláštním mlžném oparu, jenž vás určitě vtáhne jako mne.

HORSE LATITUDES, to je zas totální experiment, naprosto na míle vzdálený od tradiční rockové formy, nabývající spíše tvaru musique concrete. Nezavání však ani v nejmenším kýčem, a je dalším přesvědčivým dokladem toho, že přestože členové tohoto souboru se určitě po stránce technické nemohli rovnat třeba Cream nebo The Nice rovnat, ale jejich muzikantský cit byl na stejné úrovni jako těchto hráčů.

MOONLIGHT DRIVE je píseň, díky které, jak praví legenda, fenomén zvaný Doors vznikl. Máme tu zas to klasické Morrisonovo téma, zve nás na cestu, na cestu k Měsíci, na jejímž konci čeká přechod na druhou stranu. Občas se ptám, jestli to vůbec zpívá velký Jim? Není to spíše někdo jiný, někdo vzadu, někdo za Jimem? Někdo, kdo tvoří jeho pevnou součást? Že by ten duch indiána, který se do něj podle pověstí dostal? Že by tak nemluvil k nám? Že by mluvil k němu? Těžko říct, o tom by se dalo hodně dlouho diskutovat (navrhuji o tom založit fórum!). Jinak, po stránce hudební, mimořádná záležitost, která skvěle koresponduje s textem, aniž by sama o sobě působila jenom jako pouhý doplněk.

PEOPLE ARE STRANGE, to je ukázka toho, jak pomocí naprosto jednoduchých prostředků stvořit nadčasovou hodnotu. Prostý, ale atmosferický doprovod doplňuje prostý, ale silný text, pronášený Morrisonovým zasmušilým, tak trochu odevzdaným hlasem, oslovuje dnes i posluchače, jejímž hlavním krmivem je spotřební pop (´sem si všim´!)

MY EYES HAVE SEEN YOU přináší obrovské zrychlení, a v tomto zběsilém tempu střídají se rychlá klávesová témata s kytarovými ornamenty, které skvěle souzní s Morrisonovým procítěným projevem. Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb od této kapely, která vždycky bodne ve vypjatých chvílích.

I CAN´T SEE YOUR FACE IN MY MIND je věc naprosto odlišná. Kapela hodně, hodně zpomalí a z reproduktorů se počne linout tklivá balada, skvěle ozdobená Manzarekovou marimbou, která výtečně kontrastuje s plačící Kriegerovou kytarou.

A na závěr: WHEN THE MUSIC´S OVER! Nadčasová záležitost, plná velkých emocí, mi po připadá jako obrovský střet dvou duší v jednom těle, střet Indiána a Američana za zvuků divoké, nespoutané hudby, kterou vytvářejí pouze tři instrumentalisté, ale znějící jako převeliký orchestr. Výtečná záležitost, na kterou se nedá jen tak zapomenout.

To se dá ovšem říci o celém tomto albu, které nás zavádí trochu jinam než debut tohoto souboru, ale možná i do větší dálky. Díky Bohu za tuto cestu, plný počet je namístě!

» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Doors, The - The Doors
2013-06-06

Doors, The / The Doors

5 stars

The Doors jsou pro mne jedním z nejdůležitějších rockových souborů vůbec. Jejich zvláštně temná hudba ve spojení s výtečnými texty mne v mém osobním vývoji posunula o hodný kus dál (neříkám, že dopředu!) a zvláště Jim Morrison velice ovlivnil můj světonázor. Nejzásadnějším ze všech jejich alb je pro mne toto, nebot´ je na ní podle mne zachycena krystalická podoba všeho, co tuto kapelu dělalo po šest let jejich existence (Doors bez Morrisona jsou jako Experience bez Hendrixe!) tím, čím byla.

Deska začíná rychlou skladbou BREAK ON THROUGH. Nad rytmickým základem, zřejmě hodně inspirovaným bossanovou, pulzují najazzlé varhany Vox, jimž perfektně přihrává zběsilá kytara, a do toho Morrison zpívá text, který shrnul prakticky celou jeho filosofii . ,,Probij se na druhou stranu - probij se na druhou stranu!", apeluje na posluchače a zve ho na dlouhou šamanskou cestu, z níž pro šamana samotného není návratu.

Jemné tóny basových kláves Fender Rhodes otevřou další věc, SOUL KITCHEN, která je založena na vlastně velice jednoduchém motivu, ale ten, zpracován těmito muzikanty, ukáže se v celé své kráse, a už stačí jen počkat na Jima, který opět přijde k mikrofonu, aby skvěle podal další ze svých básní, kterou Krieger proloží zajímavým, tklivým sólem.

THE CRYSTAL SHIP, to je vskutku hudba sfér! Něžné tóny všech nástrojů ve spojení s krásným vokálem stvoří nevýslovnou nádheru, z níž taje dech i více než 45 let po jejím vzniku. Ano, Morrison nebyl Gillan, Manzarek Emerson, Krieger Hendrix a Densmore Bonham, ale měli naprosto neobyčejně vyvinutý muzikantský cit, který dokázali v takovýchto něžných věcech skvěle zúročit.

TWENTIETH-CENTURY FOX, to je další lahůdka pro ucho každého rockového posluchače. Velice poetická, velice něžná, ale přesto vplouvá do sluchových orgánů beze jakéhokoliv podbízení či křeče. Myslím, že krása v ní obsažená nenechá chladným i sebezarytějšího mealcoristu.

A pak tu máme ALABAMA SONG, vskutku zdařilou verzi písně od Kurta Weilla. Myslím si, že hoši tuto skladbu předělali na úrovni a bez zbytečné snahy a originality a udělali z ní naprosto skvělý rockový standart, který stále oslovuje nové a nové posluchače.

O každé písni na této placce by se dalo říci, že se dnes jedná již o klasiku. U LIGHT MY FIRE to platí dvojnásob. Od začátku do konce se jedná o výjimečnou záležitost, v níž je všechno perfektně vyvážené, od Morrisonova příjemného zpěvu, přednášejícím perfektní text, jenž patří podle mne mezi jeho nejlepší, Manzarekových skvělých, originálních kláves, oscilujících mezi beatem a jazzem (intro téhle skladby patří podle mne mezi nejlepší rockové riffy na světě), Kriegerovy jemné kytary a Densmoreových nápaditých bicích, které skladbě dávají potřebnou št´ávu a ženou ji kupředu v neobyčejně příjemném tempu.

Otočíme desku, či v mém případě spíše kazetu a z reproduktorů se vyline hutné, syté blues jak z nějakého starého černošského klubu. Dixonova BACK DOOR MANA dávají kluci s nevídaným nasazením a obrovským feelingem, je opravdu vidět, že začínali jako klubová blues-rocková kapela (a že jako taková jednou také skončí!).

Co tu je dál? I LOOKED AT YOU, o níž jeden chlápek na YouTube prohlásil, že je pro něj totéž, co čokoláda, jednou ji okusí a potom musí pořád dál. Musím s ním ve věci tohoto fláku souhlasit. Tato jednoduchá, pěkná jakoby rock´n´rollovka je opravdová hudební droga.

Pak Doors trošku zvolní tempo a nabídnou nám jemnou, tklivou, krásně vypointovanou a vygradovanou baladu END OF THE NIGHT, která je podle mne důkazem toho, že lze napsat temnou skladbu, jež bude zároveň plná něhy, krásy a elegance. Opravdu ji obdivuji a považuji ji za jednu z nejlepších ve svém žánru.

TAKE IT AS IT COMES je jedna z neprávem zapomenutých písní této kapely. Říkám, že neprávem a stojím si za tím, nebot´ je to svižná kompozice, plná originálních, organicky do sebe zapadajících nápadů, zahraných na skutečné úrovni. Kdo tvrdí, že je to vycpávka, je hlušec!

Desku uzavírá THE END, dlouhá, vskutku epická skladba, která patří podle mne mezi nejdůležitější kompozice populární hudby vůbec. Co se týče svého rozsahu, patří mezi první bigbeatové celky tohoto druhu vůbec a co se týče svého hudebního zpracování, taktéž. Pohybuje se v úplně jiných sférách než všechny rockové songy před tím, nejde již jen o derivát černošské hudby mixovaný s evropskou tradicí, zde jsou velmi cítit orientální vlivy, především indické. Densmore na své bicí vytváří složité rytmy, které už nejsou v ničem podobné takovému tomu lehkému swingování nebo sveřepému bušení, jsou to postupy typické spíše pro ony východní hráče na tabla. Manzarek za klávesami příliš nevyčnívá, tvoří spíš takové to zajímavé barevné pozadí pro jemné brnkání Kriegerovo, které jen stvrzuje dojem, že posloucháme opravdovou rágu, které zajímavě podkresluje Morrisonův uhrančivý zpěv, jenž přednáší báseň (ano, to už je báseň!!), jež se stala právem legendou. V působivých obrazech vypráví zas o jediném, o osvobození se od rodičů, osamostatnění mysli, o probití se na druhou stranu. Jakobychom se filosoficky vrátili na začátek alba, ale tentokrát je to tisíckrát, tisíckrát silnější! Opravdový eargasm, jak tvrdí posluchači na YouTubu! Těch jedenáct minut je jako tisíciletí, co uteče za vteřinu (vím, že jsem to psal už o Tales of Brave Ulysses, ale což!).

A pak album končí, a já musím konstatovat, že tenhle hudební výlet do jiných vesmírů si bezesporu zaslouží PLNÝ POČET BODŮ!

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


SOUNDTRACK - Pulp Fiction
2013-06-06

SOUNDTRACK / Pulp Fiction

5 stars

Pulp Fiction je pro mne naprostá filmová klasika a soundtrack tohoto díla považuji za jeden z nejpovedenějších v historii. Nádherně s tímto přelomovým kinematografickým dílem souzní a tvoří s ním pevný, nadčasový celek. Atmosféra je díky němu pěkně hutná a začouzená, nedokážu si bez něj tuto lahůdku představit. Je sice pravda, že třeba to Girl´, You´ll Be A Woman Soon od Urge Overkill bych si samotné asi nepustil, protože to jaksi není můj šálek čaje, ale jinak je to přehlídka skvělých fláků, které mají i dlouho po svém vydání opravdu št´ávu.
Vlastně je to také velice záslužný počin, nebot´ většina písní, co v Pulp Fictionu hrají, by byla bez uvedení v soundtracku zapomenuta, takže bud´te zdráv, pane Tarantino, velký dobrodinče, který jsi občerstvil duše hudebních archeologů!

» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - Pulp Fiction
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK


Wild Man Fischer - An Evening with Wild Man Fischer
2013-06-06

Wild Man Fischer / An Evening with Wild Man Fischer

5 stars

Nuže, vůbec mne nenapadá nic, co by se o tomto albu dalo napsat. Tato deska je totiž totálně, totálně odlišná ode všeho, co jsem kdy slyšel. Je to dílo opravdového šílence, to je třeba uznat! Hodina a půl vskutku úděsných melodií, zpívaných (či spíše řvaných) nepříjemným, přeskakujícím hlasem, prokládaných mluveným slovem, které mrazí snad ještě víc než hudba, a přitom po celou dobu nemá člověk jednoznačně špatný pocit! Svým způsobem je hrůza světa tohoto maniodepresivního paranoidního schizofrenika krásná, svým NAPROSTO nevšedním způsobem. Tento počin, to je ,,to krásné, co drtí", dalo by se říci. A tak, zpívaje stále dokola :,,Merry go, merry go, merry go round!", dávám pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Wild Man Fischer - An Evening with Wild Man Fischer
» popis a diskografie skupiny Wild Man Fischer


VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
2013-06-04

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version)

5 stars

Jesus Christ Superstar? To je pro mne, co se týče muzikálů, naprosto nepřekonatelná záležitost, srovnatelná snad jedině s Hair. Autoři se látky chopili naprosto mistrovsky, bez zbytečného patosu či přílišné snahy o originálnost. Rice napsal texty, znějící aktuálně a plné zajímavých obratů bez jakékoliv křeče, Weber k nim složil krásnou, osobitou hudbu, v níž můžeme najít vlivy baroka i soulu, jejichž spojení je ovšem naprosto organické a nepůsobí ani v nejmenším kýčovitě (narozdíl od ukázek z Requiem od téhož skladatele, které jsem před nedávnem slyšel). Za 45 let od vzniku tohoto vskutku výjimečného díla světové populární hudby se je pokusili zpracovat mnozí, nejvíce ceněnou verzí je však ta původní, vydaná r. 1970.
Nuže, toto nemohu já tvrdit, nebot´ jsem slyšel celá prakticky jenom dvě zpracování, toto a potom filmové. Co se týče hudebních kvalit, považuji si především tohle, nebot´ se mi zdá trochu propracovanější a čistší. A taky, přece jenom, Ted Neeley se s Ianem Gillanem nedá poměřovat.
Ale Gillan, o jehož uměleckých kvalitách by bylo zbytečné mluvit, není jediným bonusem toho alba. Vedle jeho mohutného, čistého, jakoby operního tenoru stkví se rozsahem podobný vokál, ale o poznání chraplavější a soulovější, Jidáš v podání Murraye Heada. Jeho procítěný projev se k této postavě naprosto perfektně hodí, je z něho cítit ona typická rozervanost, divokost a taktéž veliká naštvanost na osud a zoufalství, které se podle mne nejsilněji projeví v Judas´ Death, v níž jeho šílené výšky skvěle doplňují vskutku brutální hudební doprovod. Je škoda, že po skončení tohoto projektu již tento výtečný zpěvák, srovnatelný podle mne s umělci jako Stevie Winwood, Roger Chapman nebo Chris Farlowe, nevytvořil nic tak silného jako toto. Kde je mu vlastně konec?
A kde je konec Barrymu Dennenovi, dalšímu silnému tenoru, jenž zdobí tuto desku? Jeho vokál sice není tak silný jako Headův, ale je taktéž velice zajímavý. Když jeho árie slyším, úplně mi před očima vyvstává Pontius sám! Naoko syčí jak had, ale uvnitř jsou cítit pochybnosti, Dennen je Pilát jako vystřižený z Bulgakova!
Ale nejen vysoké mužské hlasy krášlí tuto placku, je tu i jeden silný bas, Kaifáš Victor Box, jenž vás svou silou ohromí. Box dokázal do svého partu vložit tolik, že z něj člověk má někdy i strach, a zvláštně když se k němu přidá kontratenor Brian Keith. To člověk úplně cítí farizejskou zatuchlost!
Pak tu máme ovšem i jeden krásný ženský vokál. Jedná se od Yvonne Elliman, pozdější součást křoví Erica Claptona. A musím říct, že tahle dáma určitě někam dozadu nepatří! Její jemný, vysoký zpěv mi učaroval! Zvláště skladba I DON´T KNOW HOW TO LOVE HIM v jejím podání podle mne patří do klenotnice balad 20. století.
Ale i ostatní hudebníci se nenechají zahanbit. Jejich výkony jsou naprosto skvělé, někdy bych řekl až nadlidské, a já jejich práci nemohu hodnotit jinak než pěti hvězdičkami.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS


Energit - Piknik
2013-06-03

Energit / Piknik

5 stars

Energit? To je podle mne synonymum pro opravdu špičkový, nadupaný jazz (či někdy spíše hard)-rockový soubor, plný geniálních hudebníků na vskutku světové úrovni. Piknik? To je zas slovo souznačné pro výtečné album na pomezí jazzu, bigbítu a funky, plné výjimečných, originálních skladeb, z nichž každá z nich je neobyčejně chutným koktejlem, v němž se mísí osobité přístupy všech tvůrců této výtečné desky, především však jednoho z našich největších kytaristů v oblasti populární hudby vůbec, Luboše Andršta.

Hned otvírák DRIFT toto dokazuje. Nad funkující rytmikou vznáší se vskutku světové dechy, jimž přizvukuje Milan Svoboda svými klávesami pestrobarevného zvuku, a pozadu nezůstává ani vedoucí kapely, který ve středu vypálí opravdu perfektní sólo.

Následuje STRATUS. Pomalá věc s mclaughlinovským nádechem, v níž není třeba ultradlouhých sól, opravdu vytváří iluzi mraku, plujícího po obloze. Všechny elementy této skladby se nádherně doplňují a pevně drží při sobě, nikde to neskřípe, nikde nic nepřebývá, jenom to poklidně vniká do našich uší a navozuje velice meditativní náladu.

V JARNÍ ROVNODENNOSTI se Andršt chopí akustické kytary a Svoboda zasedne za koncertní piano. Jenom v tomto duu vytvoří skladbu, jež opravdu stojí za pozornost. Je plná velice zajímavých nápadů a momentů, ve kterých ovšem není cítit ani stopa po exhibicionismu či prázdném brnkání. Dvě hlavní osobnosti kapely dokazují, že jsou opravdovými mistry svých nástrojů.

MOBILIS IN MOBILI začíná tvrdým, hard-rockovým riffem, ale pak s překrásnou plynulostí přemění se v čistou fusion, která může zklamat člověka, který čekal nekompromisní nářez, podpořený dechy, ale při pozorném poslechu je jasné, že se v žádném případě nejedná o vatu.

Otočíme desku, dáme na ni přenosku a vzápětí se rozezní ZAPOMENUTÝ OSTROV. V této věci se snoubí rychlé perkuse a bicí, podpořené čilou basou, se zvuky divokých nástrojů melodických. Symbióza je to opravdu zdařilá, a tak do našich uší proudí lahodný, avantgardní jazz.

ŘÍČNÍ PÍSEK, to je jedna z nejkrásnějších věcí, co na téhle placce jsou. Klidná, meditativní skladba s krásným kytarovým intrem, ke kterému s neslýchanou elegancí postupně přibydou dechy, basa a ostatní nástroje, a my máme opravdu pocit, že sledujeme proud malé lesní říčky, jež nás vždy skvěle osvěží.

A potom jdeme do finále : Titulní skladba PIKNIK je okouzlující, skvěle funkující barevné dílko plné solidních instrumentálních výkonů, které se vzájemně překrývají, doplňují tak, že je až těžko uvěřitelné, že něco takového vzniklo v roce 1978 v ČSSR! Především závěrečné Andrštovo a Svobodovo unisono svou dokonalostí až vhání slzy do očí.

Výborný počin výborné kapely je u konce. Sice v některých okamžicích může působit trochu uspávajícím dojmem, ale pět hvězdiček si zaslouží.

» ostatní recenze alba Energit - Piknik
» popis a diskografie skupiny Energit


Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
2013-06-01

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

5 stars

Třetí desku opravdu mimořádného britského hudebního souboru Van Der Graaf Generator řadím mezi jedno ze svých nejoblíbenějších alb vůbec. Jedná se dle mne o velice vyvážený hudební počin, jenž zdobí silné instrumentální i vokální výkony těchto velice nadaných muzikantů, který patří mezi opravdové klenoty světové art-rockové tvorby. I když z bookletu je možno vyčíst, že na tomto naprosto výjimečném díle se podílelo pouze šest lidí, po celých 47 minut poslechu mám pocit, že se do mých uší line z reproduktoru hyne hudba, vyprodukovaná obrovským, symfonickým orchestrem.

Již otvírák KILLER je naprosto skvělá záležitost. Nad skvělým hudebním podkladem, jenž tvoří skvěle sehraná rytmika Potter-Evans, Jacksonovy ostré dechy a Bantonovy divoké klávesy, se vznáší Hammillův impozantní, temný vokál, naprosto bezchybně přednášející velice originální text, plný zajímavých asociací a překrásných obratů. Muzika s touto prakticky již básní naprosto skvěle koresponduje a nádherně graduje až k závěru.

Poté Hammill udeří do kláves piana a ozvou se úvodní tóny HOUSE WITH NO DOOR, jemné klavírní balady, udělané však na vysoké úrovni pro tuhle kapelu vlastní, a z níž je cítit velké množství opravdového lidského citu, jenž ji povyšuje nad většinu ostatních skladeb tohoto typu, co se týče populární hudby.

Následuje THE EMPEROR IN HIS WAR-ROOM, skvěle vypointovaná skladba, o které se už nedá mluvit jako o obyčejném rocku. To je krásná, elegantní, artificiální skladba s úžasnou atmosférou, na níž se asi nejvíce podepsaly Jacksonovy dechy a taktéž podle mne hostující velmistr kytary, Robert Fripp. Jeden z mých nejoblíbenějších ranních životabudičů!

A LOST? Tam už opravdu jsme u vážné hudby. Nálady se střídají v pestrém reji jedna za druhou, Hammill zpívá jako o život, a vy určitě budete v naprostém hudebním nebi, nebot´ toto, to je skutečná symfonie geniálních mozků, za jejichž setkání, jehož následkem je tohle výjimečné, nepřekonatelné dílo, děkuji Bohu.

Ale Van der Graafi neřekli pro dnešek ještě svoje poslední slovo. Po chvíli zahajují PIONEERS OVER C, při jejímž poslechu má člověk vskutku pocit, že cestuje širým vesmírem, vesmírem, jenž je vskutku nádherný a plný barev, nebot´ kapela ze sebe vydává opět až nadpřirozený výkon, jenž nekazí ani Jacksonovo chaotické saxofonové sólování asi v půli skladby, nebot´ toto je podáno na vysoké úrovni a v celku působí naprosto funkčně.

Sečteno a podtrženo, tahle placka je opravdu kosmická záležitost, která mne určitě ještě dlouho, dlouho bude přivádět k úžasu. Těmto přinejmenším vévodům progresivního rocku je naprostá povinnost dát jako hodnocení plný počet bodů.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Black Sabbath - Paranoid
2013-06-01

Black Sabbath / Paranoid

5 stars

Nuže, tohle album sice nepatří mezi ty desky, které bych poslouchal dnem i nocí a vkleče se každou hodinu klaněl před jejich obalem, ale myslím si, že se jedná o solidní počin solidní hard-rockové kapely, plný velice zajímavých a osobitých skladeb, které ani po 43 letech od vydání nevyčichly, ale naopak stále voní ryzím muzikanstvím a elánem.
Tato má slova dokazuje hned otvírák, WAR PIGS, monumentální tvrdá skladba, jíž dominuje Ozzyho ostrý vokál, bez něhož si tuto skladbu ani neumím představit. Text není sice žádná velká poezie, ale má to v sobě jakous takous sílu, a hudební doprovod je fakt slušný, vyzdvihuji především Iommiho práci s kytarou (pravda, nepatří mezi nejlepší světové hráče, ale jeho styl je nejen díky jeho typickému ladění velmi originální a člověka vždycky potěší). Následuje titulní píseň PARANOID, velice dobrá věc, sice po hudební stránce vlastně hrozně jednoduchá, ale tím vlastně velice krásná (doporučuji si ji poslechnout ráno, když nejste ještě dokonale probuzeni, tohle vám v tomto nesnadném úkolu určitě pomůže). Po této dvouminutové smršti nastává až překvapivé zklidnění, PLANET CARAVAN, moje asi nejoblíbenější sabbathovka. Je důkazem toho, že kapela umí hrát i jinak, než jak se zapsala, že dokáže stvořit jemnou, tklivou píseň se snovou, až psychedelickou atmosférou, jež nepůsobí ani vlezle, ani kýčovitě, naopak se člověk rád vnoří a nechá se jí ukolébat. Jaký je o to větší šok, když poté vplujeme do starých vod se skladbou IRON MAN, dokazující, že i o postavičce od Marvela se dá napsat naprosto skvělá vodvazovka, jejíž kvalita je dodnes nezpochybnitelná (jó, Jethro Tull se nejsou, ale má to suprové grády)
Druhá deska potlačuje ve stejné úrovni. Nářez ELECTRIC FUNERAL a výtečně vypointovaná HAND OF DOOM, kterou zdobí podle mne asi ze všech fláků od tohohle britského souboru nejlepší text, vždy pohladí na duši a osladí smutný den prog-rockera. Totéž se dá říci o instrumentálce na úrovni RAT SALAD a taktéž o FAIRIES WEARS BOOTS, vynikající písní, která ukončí tuhle velice dobrou desku, která sice nepatří mezi mé srdcovky, ale dát jí méně než pět bodů by bylo velice nespravedlivé, nebot´ se jedná o jedno z nejdůležitějších alb ve vývoji rockové hudby, jejíž význačné postavení by se mělo respektovat. Black Sabbath jsou prostě součást bigbítové šlechty!

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Cream - Disraeli Gears
2013-05-31

Cream / Disraeli Gears

5 stars

Cream jsem poprvé zaslechl asi před třemi lety a již od té doby patří mezi mé nejoblíbenější bigbítové soubory. Na jejich hudbě je opravdu poznat, že se při její tvorbě sešly tři hráči, patřící mezi největší osobnosti tehdejší (ale i současné) populární hudby. Je to muzika přímo napěchovaná originálními nápady, naprosto skvěle rozvedenými, a obrovským množstvím pozitivní energie, která mne vždy ve vypjatých okamžicích perfektně nabudí. Toto dvojnásob platí o tomto albu, které jsem od těchhle geniálních Britů slyšel jako první :
Tuto desku otvírá STRANGE BREW. Tak tahle skladba, to je prostě krása! Tak jemná, a zároveň hýbe celým tělem! Nic v ní nepřebývá, všecko je dokonalé, naprosto perfektní příklad hráčské symbiózy a schopnosti z jednoduchého témátka stvořit nádheru, živoucí i 45 let po vzniku! Člověkovi je až smutno, když po dvou minutách a půl skončí. Ale ten smutek netrvá dlouho. Unisono Claptonovy kytary a Bruceovy baskytary nám napoví, že začíná další píseň, a to vskutku neobyčejná ( podle mne a jistě mnoha dalších se jedná o jednu z nejlepších rockových skladeb vůbec )! SUNSHINE OF YOUR LOVE, to je opravdu kosmický nářez v pravém slova smyslu! Supersilný riff, podpořený Bakerovými údernými bicími a procítěnými vokály jeho kolegů, na mne působí opravdu jako červí díra, která mne bez varování vcucne a přemístí do úplně jiného, barevného vesmíru, v němž všecko plyne jinak, a tak i těch pět minut uteče jak vteřina, ale člověk má pocit, že prožil tisíciletí. Ale tohle není vše, co pro nás tito tři géniové připravili! Následuje přenádherná, psychedelická skladba WORLD OF PAIN, při jejímž poslechu pochopíte, co označuje slovní spojení ,,hudební magie". DANCE THE NIGHT AWAY na předchozí věc svým způsobem navazuje, ale v rychlejším tempu, které jí však neubírá na něžnosti. Po této nádheře následuje pomalá, jakoby zasněná BLUE CONDITION, v níž se Ginger Baker ukazuje jako úžasný skladatel a za niž mu právem patří dík.
Ale konec snění! Přichází TALES OF BRAVE ULYSSES, klasický rockový flák, postavený na jednoduchém, ale působivém kytarovém riffu, při jehož poslechu má člověk opravdu pocit, že slyší zpěv sirén. Skvělé jsou zde samozřejmě i bicí a basa, skvěle toto téma rozpracovávající a vytvářející tím pro mne kultovní skladbu, jejíhož vlivu se asi nikdy nezbavím. O vypalovačce SWLABR se to dá říct taktéž. Je tak svižná, tak plná kladné energie, že mám skoro až pocit, že jeden z andělů sestoupil z nebe a dovolil mi se s ním proletět. Ale zas tolik nelituji, když ten let skončí. Následuje WE´RE GOING WRONG, zvláštní skladba, jakoby zahalená jakýmsi mystickým oparem, jemná jako dýka. Bruce zpívá trochu tlumeně, ale to nevadí, protože se to do té atmosféry výborně hodí. A pak zase změna, máme tu před sebou výtečnou elektrickou bluesovku, OUTSIDE WOMAN BLUES, v níž kapela dokazuje, že má tuhle muziku fakt v krvi. Tuto klasiku zvládá s grácií sobě podobnou, jež mě i přesto, že tenhle song znám nazpamět´, dokáže spolehlivě přimět se nekontrolovatelně odvázat. A TAKE IT BACK pokračuje ve stejné linii! Je v ní slyšet, že tihle lidé dostali od Boha velké požehnání v podobě gigantického hudebního talentu a skvělého bluesového feelingu, a že tyto dvě svoje schopnosti dokáží bez problémů spojit a stvořit opravdové umění. Závěrečná věc, vpodstatě původně srandička MOTHER´S LAMENT, dokazuje, že tvůrci tohoto alba jsou schopni i mimořádného nadhledu a že mají smysl pro nadsázku, proto se tato jejich legrácka rovná jejich vážným počinům.
No, abych to shrnul, jedním slovem : NÁDHERA !
Pět bodů bez diskuzí.

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream


Eno, Brian - Ambient 1: Music for Airports
2013-05-29

Eno, Brian / Ambient 1: Music for Airports

5 stars

S touto deskou jsem se před čtyřmi lety díky plakátu, který vyšel jako součást jednoho vydání časopisu Reflex, a jenž obsahoval většinu významných dat z historie současné populární hudby(akorát vynechali jakoukoliv zmínku o Aktualu!). Autor tohoto díla mezi ně dle mne naprosto oprávněně zařadil i rok 1978, v němž vyšlo toto album. Jeho komentář jsem si s chutí přečetl a počal cítit velikou touhu si tento hudební počin poslechnout. Proto se není třeba divit mému velikému nadšení, když jsem zcela náhodně v rodinné sbírce audiokazet nalezl jednu se zajímavým, žlutozelenomodrým obalem. Neváhal jsem a pln nadšení jsem onen nosič vrazil do přehrávače, zmáčkl PLAY a náhle byl vražen do křesla mohutným přívalem pozitivní energie, který se počal bez varování linout z reproduktorů mé malé Hi-Fi věže, a teprve po 46 minutách ustal. Ta krása, ty vůně, ty barvy, ty nálady! To vše jen ve čtyřech motivech, dvou klávesách a ve dvou vokálech! Přátelé, ten den před čtyřmi roky, to nebyl obyčejný den! V ten čas jsem seznal, že na vrchol hudebního blaha člověka nemusí dostat pouze hřmící symfonický orchestr nebo nadupaná rocková kapela, chrlící jednu orgasmickou improvizaci za druhou, stačí jen jednoduché a dobré nápady ve spojení s nesporným talentem všech zúčastněných. V ten den jsem, kolegové, poznal opravdovou krystalickou krásu. Pět hvězdiček bez diskusí!

» ostatní recenze alba Eno, Brian - Ambient 1: Music for Airports
» popis a diskografie skupiny Eno, Brian


Jeronimo - Cosmic blues
2013-05-28

Jeronimo / Cosmic blues

4 stars

Nuže, skupinu Jeronimo znám asi rok díky jednomu pořadu p.Lindaura na Rádiu Beat, jejich debutové album zhruba půl roku. Považuji je za kapelu na vcelku slušné úrovni, ale jaksi nepatří mezi moje oblíbence. Jejich styl mi nepřipadá příliš originální a rozhodně bych je osobně neřadil mezi legendy hard-rocku. Tím ovšem nechci říci, že tahle deska je špatná. Naopak, je plná zajímavých, chytlavých songů, z nichž jsem si asi nejvíc oblíbil NO NO NO, poněvadž mi přijde asi nejosobitější. Ale halt to není hudba, kterou bych vydržel poslouchat celé hodiny. Ta půlhodina bohatě stačí.
Ale abych nebyl nespravedlivý k těm klukům německejm : čtyři body

» ostatní recenze alba Jeronimo - Cosmic blues
» popis a diskografie skupiny Jeronimo


Ten Years After - A Space in Time
2013-05-28

Ten Years After / A Space in Time

4 stars

K Ten Years After jsem se dostal v době, kdy jsem se velice zajímal o známý festival ve Woodstocku v roce 1969. Sledoval jsem tehdy různé záznamy z vystoupení různých kapel a samozřejmě jsem nemohl minout slavnou I´m Going Home v podání téhle party. Byl jsem tím videem nadšen a stalo se mým oblíbeným. Kytarové umění Alvina Leeho mne uhranulo. Pak jsem se ovšem začal zajímat o československý underground a můj zájem o tuto skupinu rychle uvadl. V březnu však ke mně dolehla ona nemilá zpráva o úmrtí onoho geniální kytaristy, takže jsem si z piety pustil jediné album od jeho kapely, které bylo zrovna po ruce.
Nuže, musím konstatovat, že materiál na tomto albu je dost kvalitní. Ovšem, skupina na této nahrávce působí hodně vyčerpaně a někdy je to velmi slyšet. Je to pozoruhodné, ale občas se během poslechu tak trochu i nudím. Ale jinak s tímto albem nemám problém, takže ho šoupnu do stejné přihrádky jako Louder Than Love od Soundgarden :
Jenom čtyři body.

» ostatní recenze alba Ten Years After - A Space in Time
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Niemen Czeslaw - Enigmatic
2013-05-28

Niemen Czeslaw / Enigmatic

5 stars

K Czeslawu Niemenovi jsem se dostal poměrně nedávno přes různé hudební recenze (především přes ty z tohoto hudebního portálu) a různá doporučení mých známých. Jako album, které mne mělo do tvorby tohoto polského velikána zasvětit, jsem si vybral právě proto, nebot´ jsem z různých zdrojů znal části většiny skladeb na této desce. Zkusil jsem jej a byl jsem okouzlen. Z reproduktorů se na mne vyvalila neobyčejně originální hudba kdesi na pomezí art-rocku, blues-rocku a soulu, okořeněná skvělými sbory Alibabek a Jaskiewiczovou kytarou, tu znenadání se objevující v tomto přenádherném hudebním světě, a následně taktéž náhle mizející, zanechávajíc po sobě bluesové zanaříkání. Hudba, která mne zaryla hluboko do křesla a potom celého pozřela. Hudba Czeslawa Niemena.
Album začíná rockovým opusem BEMA PAMIECI ZALOBNY RAPSOD, prvním dílem tohoto druhu ve Východní Evropě. Zajímavé předlouhé varhanní intro, do kterého vždy fatálně vpadnou sbory, zpívající motto této velké polské romantické básně, otevírá pomalou, klenutou a extrémně procítěnou skladbu, jejíž hudební složka nádherně koresponduje s textem. Musím říci, že tak silný pocit z bigbeatu jsem dlouho nikdy neměl. Niemenův hlas, jdoucí až do extrémních výšek, cítím celou duší, jakož i jeho geniální, chrámové Hammondky, které vytvářejí spolu s perfektně sehranou rytmikou překrásnou hudební krajinu, v níž je radost se procházet. Do toho se občas vřítí vz. Jaskiewicz, ale tyto jeho výpady nepůsobí rušivě, naopak z toho všeho vzbuzují ještě silnější dojem. Poslech téhle skladby, to je jeden z okamžiků, jak je čas relativní pojem.
Problém je v tom, že běží neúprosně dál, a ani tahle výjimečná skladba není nekonečná.K mému velkému zármutku za zvuků nebeského chóru končí a začíná JEDNEGO SERCA, kdysi dávno velký polský hit.
Tohle je ovšem úplně, ale úplně jiný svět, avšak stejně krásný. Niemenovy Hammondky ztratí chrámovost a přejdou do čiré bluesovosti, jakož i jeho hlas, a předlouhé, romantické verše vystřídá jednoduchý text o potřebě lásky, který je ovšem ve své podstatě a spolu s tou hudbou stejně apelativní jako ona slavná báseň. Nádherná, nádherná píseň, která dokazuje, že i love-song se dá napsat na úrovni.
Následují KWIATY OJCZYSTE. Další krásná skladba z pera tohoto polského mistra. Kdo by věřil, že lze složit blues-rockovou skladbu, z níž bude cítit vůně jarních květin? Ale pro Niemena není problém udělat z nemožného možné. Výsledný dojem ještě zesílí nádherným partem pro Alibabki.
Závěrečná skladba je MOW DO MNIE JESZCZE. Tentokrát maestro dokazuje, že zvládne napsat i tklivou baladu na úrovni, což tohle skladba určitě je. Je opravdu krásné slyšet, jak dokáže všechny ty soulové prvky poskládat tak, aby působily kompaktně a zároveň aby nebyly kýčovité. Tohoto člověka považuji za opravdu největší jméno polské populární hudby.
A tomu musím dát pět bodů!

» ostatní recenze alba Niemen Czeslaw - Enigmatic
» popis a diskografie skupiny Niemen Czeslaw


Pearl Jam - Ten
2013-05-28

Pearl Jam / Ten

5 stars

Skupina Pearl Jam, to už je dnes přímo epochální záležitost. Spolu s Nirvanou, Alice In Chains, Soundgarden a Mudhoney patří asi mezi to nejlepší, co v devadesátých letech vzniklo. Její tvorba není založená na snaze být přehnaně originální či naopak co nejvíc podbízet, jde zde jen o to vyjádřit svoje pocity na dané hudební úrovni a to je vše. Typickým produktem tohoto uvažování je již velice slušný debut tohoto výborného seattleského kvintetu, jenž i 22 let po vydání neztrácí na kvalitě a na svěžesti.
Tento fakt potvrzuje hned úvodní, naléhavá ONCE, otevřená tajemným intrem. Jedná se zde o přímočarou, rockovou píseň podle klasického, prověřeného mustru, v níž ovšem kapela ukazuje vše, co umí, a že to umí perfektně! Všechno to šlape jako hodinky hned od začátku a Vedder si vás hned zde naprosto jistě svým barytonem podmaní. A pokud ne tady, tak se mu to podaří v EVEN FLOW, pokračující ve stejném duchu, otevřeného pěkným kytarovým riffem jak ze staré školy. Skvělé instrumentální výkony, skvělá gradace, skvělé všechno. Až je člověku líto, že po pěti minutách skladba skončí. Lítost ovšem po chvíli opadne, nebot´ poté kapela trochu ubere na tvrdosti a zahájí ALIVE. Pokud si někdo myslí, že v devadesátých letech hrály jenom depresivní, temné punk-metalové kapely, at´ si poslechne tohle! Tahle skladba je přímo nabitá pozitivní energií a cítím z ní obrovskou radostí ze života, která je nejvíc slyšet v McCreadyho sólu. Pak přijde pro změnu drsnější a rychlejší WHY GO, další excelentní věc, plná elánu a energie, která vás naprosto jistě nabije a poté pohltí. Jestli se vyprostíte z tenat tohohle nářezu, Pearl Jam vám ukáží, že dokáží hrát i trochu jinak. Následuje jemná, teskná skladba BLACK. Může působit sice trochu podivně měkce, ale já na její obranu musím říci, že v té měkkosti není ani stopa po popové podbízivosti. To není jemnost pro peníze, to je opravdový lidský cit, vyjádřený tím nejlepším způsobem. A to je možná rozdíl mezi Pearl Jam a indie-rockovou scénou (ale to je čistě můj názor, myslete si, co chcete). Krása je mrtva, at´ žije nádhera! Nenápadné drnkání na kytaru se rozvine v dojemnou píseň JEREMY, která v rychlejším tempu pokračuje v duchu své předchůdkyně, ale jde ještě dál. Zatímco minulá skladba nás okouzlila citem, tato vás učaruje jakýmsi zajímavým světem, který se v ní ukrývá a jehož součástí se určitě rádi stanete, stejně jako já, a stejně jako já se vám z něj nebudete chtít. Pokud se překonáte a dorazíte na jeho břeh, rozevře se před vámi OCEANS. Trvá to celé sice jenom tři minuty, ale po poslechu si budete připadat jistojistě jako po třech tisíciletích, strávených na vlnách nezkrotné, veliké Tethydy. Pak se ale náhle budete muset vrátit do reality, rychlé akordy dvou kytar vás z tohoto příjemného sna nesna vzbudí a začíná PORCH. Další z klasických pearljamovských vypalovaček vás určitě rozpálí doruda, abyste mohli vstoupit do dalšího, zatím největšího čarovného světa těchhle šikovných chlapíků. Rozevře se před vámi GARDEN. Přenádherná, křehká balada s tisíci přenádhernými momenty, která vás opět přesvědčí, že čas je relativní pojem, abyste se poté propadli do DEEP. Tak takhle se má dělat grunge, pomyslíte si, a pak navštívíte poslední z nádherných vesmírů tohoto alba. RELEASE, pomalá, něžná, klenutá, čarokrásná, tisíce adjektiv mne pro tuto píseň, žádné však není vhodné pro to, aby ji popsalo. Každé je totiž příliš slabé. To se prostě jako u LOVE,HATE,LOVE od Staleyho party MUSÍ SLYŠET! Proto mne vždy jímá nebetyčný smutek, když se tahle geniální věc rozplyne v tajemné outro, které jsme slyšeli již na začátku alba a výlet do širých dálek kreativních seattleských myslí skončí. Je to prostě výjimečný umělecký zážitek, fascinující svou elegantní nádherou, která v současném rockovém světě tolik chybí. Pět bodů, ale chtělo by to víc!

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam


Bohemia - Zrnko písku
2013-05-28

Bohemia / Zrnko písku

5 stars

Bohemia podle mne patří mezi největší jména v československé jazz-rockové historii. Tvořila ji opravdová elita českého bigbítu, za piano a za mikrofon usedl Lešek Semelka, proslulý hlavně spoluprací s Hladíkovým Modrým efektem, který podle mne v té době patřil mezi největší české rockové vokalisty vůbec (jeho zastřenému tenoru mohl v našich končinách konkurovat jenom Olda Veselý), baskytaru vzal do rukou Vladimír ,,Guma" Kulhánek, pamětník časů legendárních rhythm´n´bluesových vodvazů Donald a samozřejmě spoluautor dnes již klasického Kuřátka, na němž spolupracoval i další člen této nové, silné rockové jednotky, dechař Jan Kubík. Ale není tu přítomna jenom stará garda, do toho jazzového rachotu ještě bzučí na syntezátor ARP Jan Hála, zasvěceným známý z Mahagonu, do bubnů zarputile buší Pavel Trnavský a kytaru perfektně zvládá Michal Pavlíček. Ano, asi největší kytarista druhé české rockové generace, který se vlastně dostal do téhle sestavy náhodou (Kulhánek, Kubík a Semelka chtěli do kapely Jelínka, ale spletli si osoby), přes svoje mládí zásadní měrou přispěl k unikátnímu, vybroušenému zvuku téhle skupiny, který je slyšet na jejím jediném albu, na kterém ale ze sebe vydala naprosté maximum.
To je cítit hned v otvíráku téhle desky, v CHÓRU MINULÝCH NOHOU V PRŮCHODU ,,PASÁŽ". Závažné intro vás zarazí do křesla, ze kterého se vynoříte až po sedmi minutách absolutního, progresivního blaha. Tahle svižná skladba, to je opravdový jazz-rockový nářez, na kterém si každý artrockový gourmet řádně pochutná. To ovšem mohli tehdejší posluchači čekat, nebot´ tuhle píseň napsal Jan Kubík, už v té době živoucí legenda. Co mohlo určitě překvapit, byla skladba ZÁTIŠÍ PERONNÍCH LÍSTKŮ, něžná, tklivá, ale rychlá rocková skladba s perfektním Vrbovým textem, kterou napsalo v té době ještě bigbítové ucho, Michal Pavlíček. Na jeho věk (a vlastně na jakýkoliv) je to přímo nadprůměrná věc, perfektně vyvážená, vygradovaná skladba s perfektně vypointovaným sólem, ale hlavním plusem téhle skladby je asi Semelkův krásný vokál. Vždycky když slyším tuhle skladbu, cítím pocit lítosti z toho, že jej v osmdesátých letech Lešek zaprodal normalizačnímu popu. Totéž cítím, když slyším SEN O SNU, jemnou, pomalou, meditativní píseň, která patří asi k tomu nejlepšímu, co tato význačná osobnost české art-rockové hudby složila.
Pak se rozjede HORKÉ LETNÍ STMÍVÁNÍ, silná, atmosferická věc, plná pozoruhodných změn hudebních nálad a perfektně vyvážených sól. A desku uzavírá MILENCI PŘED POLLOCKOVÝM OBRAZEM, asi nejsilnější skladba na celém albu. Začíná temným intrem kláves hostujícího Kocába, na které navazují temné obrazy, jímž vévodí Semelkův vypjatý zpěv, zvýrazněný stereofonním efektem. Tato temnota, ve své podstatě až dráždivá, přejde náhle v klidnou pasáž, jíž dominuje preludování Pavlíčkovy akustické kytary, jež se s elegancí přemění ve svižnou jazzovou pasáž s výrazným rytmem, kde se Kubík dostatečně vyřádí, aby se černota ze začátku vrátila, aby tohle jedinečné hudební dobrodružství ukončila.
Myslím si, že po těchhle zhruba čtyřiceti minutách hudební rozkoše každý, kdo má uši, musí zvolat:,,Pět hvězdiček je sakramentsky málo!"

» ostatní recenze alba Bohemia - Zrnko písku
» popis a diskografie skupiny Bohemia


Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
2013-05-28

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble

5 stars

Uriah Heep, to je dnes už naprosto nezpochybnitelná klasika. Byronův napjatý vokál, Hensleyho divoké klávesy, Boxova tvrdá kytara a naprosto skvěle sladěná rytmika Newton-Olsson tvoří dohromady naprosto jedinečný hudební celek, který nemá v rockové historii obdoby. Je zajímavé, že je to patrné již na jejich debutové desce.
Tento hudební počin, významný pro všechny oblasti rockového světa, otevírá legendární nářez GYPSY. Tvrdá, nekompromisní, ale zároveň barevná hudba skvěle souzní se sice vcelku jednoduchým, avšak dobrým textem, který Byron podává s neuvěřitelným feelingem, je právem oceňována i nejmladší bigbeatovou generaci. Instrumentalisté sice pracují s jednoduchými tématy, ale to nevadí, nebot´ jejich přímo totální nasazení to jenom potvrzuje. Po avantgardním závěru této výjimečné skladby začíná WALKING IN YOUR SHADOW, taktéž zajímavá věc. Sice není tak vypjatá, ale stojí opět na poutavém hudebním tématu a bude vám ještě dlouho znít v hlavě. Po této písni nastává zlom. Uriáši opouští hard-rockové schéma a v COME AWAY MELINDA dokazují, že zvládnou zahrát i příjemnou, nepodbízející beatovou baladu. A to není všechno! Další skladba je skvělé, pomalé LUCY BLUES. Byron teda zrovna není typ zpěváka, jehož hudební vody by byly vyloženě černé, ale právě díky tomu tahle bluesovka působí velice osobitě a netradičně. To však není nic proti následující DREAMMARE, dobré, tvrdé, uriášovce, jak ji máme rádi. Šílené Hensleyho hammondky, odvázaná Boxova kytara a hlavně ty skvělé vokály, to je hlavní devíza celé téhle kapely! V této linii pokračují REAL TURNED ON a I´LL KEEP ON TRYING. Na konci ovšem nastává změna a Uriášci nás uvedou ve vytržení skladbou WAKE UP (SET YOUR SIGHTS). No tak tohle je naprosto perfektní art-rock! Jen progrocková kapela dokáže s takovou elegancí propojit ty úžasné náladové a rytmické změny, jaké jsou v téhle skladbě! Každému, kdo to v roce ´70 uslyšel, muselo být jasné, že tento soubor není sezónní záležitostí, že tahle kapela bude patřit mezi opravdu světová jména.
Takže sečteno a podtrženo, méně než pět hvězdiček by bylo rouhání.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
2013-05-27

Collegium Musicum / Marián Varga & Collegium Musicum

5 stars

Collegium Musicum považuji za jednu z největších středoevropských kapel vůbec. Její obsazení vždy tvořili a tvoří ti nejremovanější slovenští (krátce i čeští) rockoví instrumentalisté. Kvalita repertoáru této skupiny se dá přirovnat ke světovým souborům, jako byly Emerson, Lake and Palmer, The Nice nebo Ekseption. Toto album je v pořadí jejich pátým hudebním počinem, zaznamenaným na vinyl, a patří mezi mé nejoblíbenější desky.
Otevírá jej MIKROKOZMOS, rocková verze slavného Bartókova díla. Tato zhruba devět minut (tuším) trvající skladba je podle mne příkladem, jak má vypadat převod artificiální skladby do bigbeatové formy. Nikde nic neruší, nikde nejsou slyšet zbytečná kýčovitá syntenzátorová cingrlátka, vše je ponecháno v syrové podobě, a přesto máme pocit, že se z gramofonu neline hudba, nahraná rockovým kvartetem, ale velikým symfonickým orchestrem. Tak je silné toto zpracování. Následuje společná improvizace NECH ŽIJE ČLOVEK. Naprosto perfektně vygradované dílko, v nichž Varga dává prostor svým spoluhráčům, aby se řádně vydováděli, než za mohutného zvuku Hammondek vstoupí do děje a uvede nás v nefalšované hudební vytržení. Otočíme desku a z gramofonu se line další přepracování klasického díla. PRELÚDIUM C-DUR A ČAST Z BALETU RÓMEO A JÚLIA, další perfektně vypointovaná a vygradovaná věc od slovenského mága. Varga zde využívá veškerý svůj hráčský potenciál. Od jemného brnkání náhle přechází v drsné zkreslování tónu svých Hammondek a zase zpátky, aniž by v tom byla cítit jakákoli křeč. Tento hráč je skutečným géniem svého nástroje a zde to přesvědčivě dokazuje. Zbylí hráči mu perfektně sekundují. Ale dojde i na ně. HUDBA K VODOMETU, to je skutečně bod, kde celé album kulminuje. Všichni členové kapely hrají jak o život a Farkaš, podle mne pozapomenutý velikán slovenské beatové kytary, zde dostává obrovský prostor, který naprosto skvěle využívá. Po osmi minutách tohoto opravdu drsného prog-rockového nářezu přichází zklidnění. NESMIERNY SMÚTOK HOTELOVEJ IZBY začíná. Krátká, ale asi nejdrásavější skladba na celém albu. Varga ji otevírá jemným preludováním na klavír, které se náhle zvrtne ve strašlivou bouři, pak se zase zklidní a nakonec zazní dětský pláč. Veliký hudební výlet je u konce a my můžeme jen konstatovat, že tohle výborné, skvěle vyvážené album si právem zaslouží plný počet bodů.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Uriah Heep - Look At Yourself
2013-05-27

Uriah Heep / Look At Yourself

5 stars

Skupina Uriah Heep patří mezi mé nejoblíbenější hard-rockové kapely vůbec. Z jejich tvorby, vyznačující se všeobecně vysokou kvalitou, je i po čtyřiceti letech cítit neobyčejná radost a svěžest, která podle mne v současné tvrdé bigbeatové hudbě velmi, velmi chybí. Toto, co jsem napsal, platí dvojnásob o této desce.
Tento výjimečný hudební počin otevírá dnes již klasický rockový flák LOOK AT YOURSELF. Tato skladba je po všech stránkách dokonalá, skupina šlape jak hodinky, Hensleyho orgasmické klávesy, skvěle sehraná pulzující rytmika Newton-Clarke, tvrdá Boxova kytara i Byronův vypjatý vokál tvoří dohromady tak úžasný celek, že člověk má pocit, že už to lepší být nemůže. Proto je mu velmi líto, že skladba po pouhých pěti minutách končí. Kdo ale čekal nějakou oddechovku, velmi se spletl, Uriáši nás vydechnout nenechají ani v nejmenším. Okamžitě poté totiž rozpálí krásnou skladbu I WANNA TO BE FREE, plná optimismu a elánu tehdy mladé kapely. A hned poté JULY MORNING, dlouhá epická skladba o lásce, plná velmi zajímavých hudebních témat a změn nálad, která právem patří mezi nejoceňovanější rockové skladby 70. let. Skupina zde ze sebe vydává to nejlepší a ještě je v tom podpoří hostující legendární Manfred Mann, který zde vyrobí jedno z nejkrásnějších sól na Moog vůbec. A hned po doznění této pecky se chopí Ken Hensley kytary a krásným slidováním uvede svižnou TEARS IN MY EYES, jednu z mých nejoblíbenějších písní od těchto anglických titánů. Všechno od počátečního až závěrečného akordu je tak perfektně vygradované, vypointované, že musím konstatovat, že se zde jedná o opravdový beatový orgasmus. Následuje SHADOWS OF GRIEF, plně dokazující, že se dá tenhle soubor dá považovat za plnohodnotně art-rockový. Experiment bez zbytečného nástrojového exhibování, je to dílo opravdu hodné těchto britských mistrů. Poté ještě kluci dokáží, že zvládnou napsat i jemnou baladu na úrovni. Ve WHAT SHOULD BE DONE. Zde si Hensley zahraje i na piano a Byron ukáže, že může být i něžným bardem. Celou desku uzavírá další nářez, LOVE MACHINE. Uriášovka jako řemen, která vždy rozjasní chmurný den prog-rockera.
Toto perfektně vyvážené dílo je tak skvělé, že není ani možné dát mu jiné hodnocení než 100%! Doporučuji poslechnout každému, kdo hledá v tvrdém rocku něco jiného než temnotu a šílenství, kdo v něm hledá spíše skutečnou, elegantní krásu.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Look At Yourself
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Blue Effect - Beatová síň slávy
2013-05-26

Blue Effect / Beatová síň slávy

5 stars

Tak tento výběr se mi velmi líbí. Je tam vpodstatě všechno, co tam mělo být. Všechny zásadní skladby s Mišíkem, éra spolupráce s JOČR, nesmrtelná Čajovna, federální období, období s dvěma klávesami i poněkud diskutabilní osmdesátá léta. Myslím, že je to navýsost důstojné ohlédnutí se za tvorbou jedné z našich největších a nejlepších rockových kapel vůbec a v mnohém předčí živák, vydaný v roce 2008.
Je skvělé, že na druhé CD byly zařazeny živě nahrané skladby z r. 1973. Ta energie mě prostě dostala!!! Děkuji pánům Diestlerovi, Hladíkovi a Lindaurovi za tento dramaturgický záměr i za celé CD. Zde se jedná o opravdu vydařenou kompilaci, a takových je málo!

» ostatní recenze alba Blue Effect - Beatová síň slávy
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Blue Effect - Blue Effect a hosté - Live
2013-05-26

Blue Effect / Blue Effect a hosté - Live

4 stars

Tohle album je vcelku důstojné ohlédnutí se za kariérou našeho asi největšího rockového kytaristy, Radima Hladíka. Nuže, je sice pravda, že nová sestava Efektů trochu kolísá, především Honza Křížek, který tam působí při vší úctě trochu přebytečně, ale stará parta podává perfektní výkon, dokonce i Viktor Sodoma, který se bigbítu nevěnoval do té doby asi čtyřicet let. Každopádně, na plný počet to asi nebude, protože právě bez těch starejch pardálů to všechno solidně skřípe, no, prostě to není ten starý dobrý Blue (Modrý, M.) Effect, na který jsem zvyklý. Možná se to někomu může líbit, ale mně to prostě nesedí.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Blue Effect a hosté - Live
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Deep Purple - Perfect Strangers
2013-05-26

Deep Purple / Perfect Strangers

5 stars

Skupina Deep Purple právem patří mezi klenoty světového rocku a toto album to potvrzuje. Obsahuje velice kvalitní hudební materiál, který stále oslovuje nové a nové posluchače, dokonce i ty nejmladší (to mohu potvrdit). Přestože je někdy na této desce patrné, že členové kapely od rozpadu v půli sedmdesátých poněkud zestárli, pořád jim to v r. 1984, jak je slyšet, solidně šlapalo. Ian Gillan napíná svoje hlasivky na maximum, kytarová sóla Ritchieho Blackmorea jsou stále invenční a překvapující, o Jonu Lordovi ani není třeba mluvit, což se dá říci i o strojově přesné rytmice Glover-Paice.
Tento hudební počin je otevřen skladbou KNOCKIN´ AT YOUR BACK DOOR. Úvodní motiv působí dosti závažně, skladba se ovšem asi po minutě změní v příjemný, pohodový otvírák, který vás nenechá chladným. Následuje vypalovačka UNDER THE GUN. Tempo se dosti zrychlí a člověk má opravdu pocit, že se ocitl uprostřed válečné vřavy. Poté začíná moje oblíbená skladba NOBODY´S HOME. Tato píseň je vlastně postavena na klasickém hard-rockovém motivu, takže se nejedná o nic převratného, ale Gillan tu předvádí takový výkon, že člověk nemůže uvěřit, že byl chvíli před vznikem alba na operaci s hlasivkami. První část desky končí skladbou MEAN STREAK v na Purply neobvyklém rytmu, který však zvládají s bravurou sobě vlastní. PERFECT STRANGERS je dnes již nezpochybnitelná klasika a jakákoliv vznešená slova o tomto fláku by byla zbytečná, neb již byla tisíckrát vyřčena na různých místech planety. GYPSY´S KISS nezůstává pozadu. Nápaditá rychlá věc s dobrým textem stojí na zajímavém hudebním tématu, se kterým si dvě hlavní instrumentální opory kapely, Blackmore a Lord, skvěle pohrát, takže je opravdu rozkoš poslouchat jejich klávesové a kytarové běhy. WASTED SUNSETS je oproti tomu spíše ploužák, ale díky Gillanově zpěvu stoupá o několik příček nahoru a samozřejmě na sebe nedá zapomenout ani Blackmore, který vypálí skvělé, dojemné sólo. Deska končí dalším nářezem, totiž HUNGRY DAZE. Zajímavá skladba, postavená hlavně na drsném, jakoby orientálním riffu, který budete určitě toužit poslouchat celé hodiny...
Takže dávám pět hvězdiček, i když je to pro tyhle titány velmi, velmi málo.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Perfect Strangers
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Soundgarden - Louder Than Love
2013-05-26

Soundgarden / Louder Than Love

4 stars

Musím souhlasit s kolegou dole. Toto album od Soundíků je opravdu hledačské a je to velice slyšet. Na druhou stranu, myslím si, že se jedná o počin hodný tohoto jména, nebot´ přes všecku nevyhraněnost tu je slyšet dost dobrej bigbít.
Ta kapela na tom pásku (v mém případě) má úroveň, má grády a má hlavně budoucnost!!! Takhle začínali autoři pro mě nesmrtelného Badmotorfingeru!!

» ostatní recenze alba Soundgarden - Louder Than Love
» popis a diskografie skupiny Soundgarden


Alice In Chains - Facelift
2013-05-26

Alice In Chains / Facelift

5 stars

Nuže, první polovina devadesátých let v rockové hudbě znamená podle mne odklonění se od vyumělkovaného, syntetického zvuku a návrat ke starým tradicím, tedy ke kytarovkám (škoda, že toto období trvalo tak krátce!). V této době hrála spousta velice dobrých a originálních souborů, pro mě je však nejvýznamnějších pět a všechny pocházejí ze Seattlu : první je Nirvana (o téhle skupině se nemusí již nic víc říkat), druhou Pearl Jam, třetí Soundgarden, čtvrtou Mudhoney a pátou Alice In Chains. Všechny tyto skupiny považuji za skvělé a dosti svébytné, poslední jmenovaná se ode všech ale opravdu, opravdu hodně liší. Dalo by se říci, že na mne působí podobně třeba jako Van der Graaf Generator na pana Gratiase. Ano, taková zvláštní temnota! Takový mlžný, černý opar, který vás při poslechu skladeb této skupiny obklopí a pak už dlouho, dlouho nepustí. Snad to souvisí s vnitřním stavem frontmana, který byl, jak je známo, velmi těžce závislý na heroinu, což způsobilo i jeho předčasnou smrt, nevím, ale každopádně se rád do oné temné mlhy nořím.
Nejlépe se podle mne takto potápí hned do debutového alba této skupiny, nebot´ přestože jsou zde velice temné pasáže, dá se s tím narozdíl např. od eponymního (přiznám se, jiné než tyto desky jsem od téhle skupiny zatím neslyšel) tak trochu vyrovnat, i když je to těžké. Toto vskutku výjimečné dílo otvírá hodně tvrdá, metalová skladba WE DIE YOUNG, která sice není zas tolik výjimečná, ale jako otvírák je to výborná volba. Následuje MAN IN THE BOX, jedna z mých nejoblíbenějších písní od této skupiny a dle mne naprosto charakteristická pro tuhle skupinu. Je sice vlastně vcelku jednoduchá, ale ve své prostotě přímo čarovně krásná. Následující čtyři skladby jsou dost těžké na poslech, ale pokud vydržíte, objevíte vskutku nevšední hudební krásu. Všechny tyto skladby jsou nádherně vygradované (gradace je dle mne silnou stránkou tohoto souboru) a pracuje se zde také trochu se změnami nálad, které ovšem vůbec neruší, naopak působí opravdu plynule. Domnívám se, že v této části alba je temnota nejhustší a kulminuje v nejdelším hudebním celku na desce s názvem LOVE, HATE, LOVE, dalším z mých oblíbených songů, o němž bych chtěl psát, ale nemohu, protože to se prostě MUSÍ SLYŠET! Po tomto mohutném nářezu následuje druhá polovina alba, kde jsou slyšet trochu rychlejší tempa a temnota jakoby slábne, ale pak Cantrell udeří do strun a začíná REAL THINGS, závěrečná vypalovačka. Tma se vrací a Staleyho drsný hlas nás vrhá v další překrásnou noční můru a nám je po náhlém skončení skladby, doprovázeného kašláním, velmi líto, že už je po všem...
Právě Staleyho hlas je, přese všechnu zručnost páně Cantrella, hlavní devízou celé této skupiny a bez tohoto zpěváka si tuhle partu ani nedokážu představit. A právě proto dávám tomuto albu plný počet!

» ostatní recenze alba Alice In Chains - Facelift
» popis a diskografie skupiny Alice In Chains


Soundgarden - Badmotorfinger
2013-05-26

Soundgarden / Badmotorfinger

5 stars

Skupinu Soundgarden znám již asi čtyři roky a za tu dobu jsem si ji velmi oblíbil. Osobně ji řadím mezi nejlepší rockové soubory posledního dvacetiletí. Cením si je především pro jejich instrumentální zdatnost a originalitu. Album Badmotorfinger považuji za asi jejich nejlepší počin, co jsem slyšel. Hudba na této desce je hodně odlišná od předchozího materiálu skupiny, který byl sice taktéž dobrý, ale vadila mi na něm přílišná klišovitost a hitovost. Zde všechny tyto pro mne spíše negativní aspekty a já slyším velice, velice svébytný metal, jemuž vévodí vskutku plantovský vokál páně Cornella, kterého považuji za nejlépe technicky vybaveného zpěváka grungeové éry, podporovaný dvěma divokými, naprosto nepředvidatelnými kytarami, které tvoří naprosto nevídané hudební plochy, někdy skoro až jazzové. Pod tím duní skvěle sladěná, strojově přesná rytmika Shepherd-Cameron. Přátelé, jestli máte rádi metal, kde se nehraje jen na epično a netvoří jej pouze rádobytěžká akordová kila, tohle je pro vás!

» ostatní recenze alba Soundgarden - Badmotorfinger
» popis a diskografie skupiny Soundgarden


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000