Profil uživatele luk63
V roce 1986 jsem poznal Boha - Ježíše Krista a uvěřil mu. Od té doby poslouchám také některou duchovní hudbu včetně křesťanských rockových skupin.
Oblíbené skupiny:
Těžké jmenovat, to by byl dlouhý seznam. Snad jen některé, co mě nejvíc ovlivnily: hardrock jako styl, Beatles, Hendrix, Zappa, Pink Floyd, King Crimson, VDGG, Return To Forever, Yes, Gentle Giant, Steely Dan, Genesis, Nice, Jethro Tull, Cream, Who, Argent, Magma, Tangerine Dream do r. 73, Canterburská scéna, Rock In Opossition, Miles Davis, Jean-Luc Ponty, Jan Hammer, Bill Frisell, Mike Stern, Barbara Dennerlein. Naše a Východ: Olympic do r. 1974, Progres Organization, Flamengo, Blue Efect, Mišík s Etc.. (první dvě LP), Impuls, Energit, Mahagon, Jazz Q, Pražský výběr, C+K Vocal, Luboš Pospíšil, Marsyas, Collegium Musicum, Gattch, Fermata, Omega, Locomotiv GT, SBB, Niemen. Dnešní: Flower Kings, Kaipa, Ritual, Spock´s Beard, Transatlantic, Beardfish a řada dalších ze širokého spektra stylů.
Křesťanská: Oboroh, Prorock, Inside, Eva Henychová,...
Ze zahraničních - Petra, Phil Keaggy, Neal Morse, John Schlit, White Heart, PFR, Jars Of Clay, Take 6, Newworldson a další.
Recenze:
Head Machine / Orgasm
Protože se pozadím vzniku tohoto LP zabývá poměrně podrobně Borek v biografii kapely, já se zde omezím pouze na to, co slyším ze svého CD. (To jsem mimochodem získal od Progboardu před dvěma lety a tuším, že do ´soutěže´ ho tehdy dal právě Borek.)
Deska začíná moc dobře - pěknou hardrockovou skladbou "Climax". Té opravdu nic nechybí - úderný riff, dunivá basa, živé bicí, kytarové sólo, podbarvující hammondky a dobré vokály. Navazující "You Tried To Take It All" pokračuje ve stejném duchu, je však trochu jednodušší. Uzavírá ji milé kytarové outro. Pomalá "Make The Feeling Last" je trochu vlezlý popík a moc mě nebere. "You Must Come With Me" - opět jednoduchá šlapající hardrockovka. Další pomalá píseň "The Girl Who Loved, The Girl Who Loved" je moc příjmená záležitost. Kytara, jako by si chvílemi vůbec nehleděla vokálu, se drží zpátky a na pozadí organu si přede své melodické linky.
Titulní devítiminutový "Orgasm" ukáže kapelu v tom progresívnějším světle. Po kvílivé kytaře nastoupí pomalý jednoduchý a dunivý sabatovský riff, přidá se zpěv a za docela zajímavých změn se skladba sune dál přes jedno hlušší místo k divokému závěru. " The First Time" je další píseň k pomalému tanci mající snad až hitové ambice. Ale mě se docela líbí. Závěrečná "Scattering Seeds" už má hodně z toho, co o něco později tak slušelo Uriášům - dost dobrý riff, zajímavou melodii, progresívní náladu a typické vokály.
Líbí se mi práce dvou kytar, album je zajímavé i tím, kdo na něm hrál. Lepší producent by z kapely nejspíš vydoloval víc a zvukově nahrávka taky dost trpí. Ale určitě je zde řada parádních momentů a kdo máte rádi ranný hardrock, asi budete spokojeni. I když na tvářích těch, co poslouchají spíše pozdější velikány žánru, může Orgasm vyloudit mírný úsměv.
V mé sbírce si tahle deska své místo našla. Čtyři hvězdičky by asi bylo moc, ale tři si zaslouží.
» ostatní recenze alba Head Machine - Orgasm
» popis a diskografie skupiny Head Machine
Edgar Broughton Band / Edgar Broughton Band
Třetí LP britských undergroundových protopunkerů (jak jsou občas asi ne zcela správně zaškatulkováni) vyšlo v roce 1971. K drsné syrovosti svých předchůdců přidalo i místy dost melodičnosti, aby mohlo být považováno za trochu přijatelnější pro širší okruh posluchačů, než jen kultovních fanoušků. Ale rozhodně nejde o žádnou vtíravost masám, jak by snad neznalého čtenáře mohlo napadnout.
Hned na úvod nám kapela servíruje hodně těžký kalibr v podobě znepokojivého kousku "Evening Over Rooftops". Kratičké smyčcové intro, příjemná akustická kytara a do ní další vstup smyčců - tentokrát pěkně disharmonický. To navozuje tajemnou až děsivou atmosféru, která se poté rozjede v poloakustickou nikam nespěchající píseň se zajímavým ´rozladěným´sólem, naléhavým monotóním zpěvem a příjemnými vokály. Zvláštní atmosféra z úvodu postupně graduje a jsou dny, kdy tuto kouzelnou a tajuplnou melodii nemůžu vyhnat z hlavy.
"The Birth" je další parádní kousek, rychlejší, syrovější a tvrdší s foukací harmonikou a moc zajímavou melodií. Zpěv, který bych přirovnal snad jen ke Cpt. Beefheartovi, je opět silným zážitkem. Popěvková "Piece Of My Own" nabídne jistou rozpolcenost, když zpěv je postaven do kontrastu ke zbytku kapely, který vykazuje v čele s houslemi příklon ke country. "Poppy" je akustický ploužák k oddychu před hardrockovou nádivkou "Don't Even Know Which Day It Is". Výborný riff, se kterým si úžasně pohrávají (nikoliv unisono) dvě el. kytary. Ty se jedinečně a čitelně doplňují a prolínají - takhle si představuju rock, když jsou v kapele dvě kytary. A ten zpěv! Rozhodně jedna z nejlepších skladeb žánru.
"House Of Turnabout" je tak trochu rychlejší, divočejší a hlučnější pokračování úvodní písně, ovšem už bez takové naléhavosti. Ale rockec dobrý. "Madhatter" ubere na intenzitě. Je postavená na jednoduchém motivu a monotónnosti, závěr ozdobí sólová klání obou kytar. Naříkavost "Getting Hard into What Is A Woman For?" podporují dechy. Další změna přichází s krátkou "Thinking Of You" - klidně by jí mohli natočit folkrockoví současníci Fairport Convention.
Závěr patří dvoudílné "For Doctor Spock". Z ticha se vynořují zvuky jednotlivých nástrojů v nejasné melodii, vyrůstají před námi až se náhle promění v nádhernou melodii smyčců, ke kterým se přidá typicky chraplavý zpěv, který s vokály přivede album do cíle. A najednou je tu ticho, které po té nádheře tíží...
Deska v sobě má temnou uhrančivost a neotřelou krásu, kterým nedokážu odolat. V diskografii EBB ji řadím nejvýše a dávám plný počet.
PS: Do atmosféry trojky dobře padnou i singlové "Hotel Room" (A strana - pomalá věc, oplodňovák) a "Call Me a Liar" (B strana - dobrý hard rock), které jsou na mém CD přiřazeny na konci jako bonusy. K nim pak ještě dříve nerealizovaný song "Bring it On Home", který mi trochu evokuje Pepu Nose :-)
» ostatní recenze alba Edgar Broughton Band - Edgar Broughton Band
» popis a diskografie skupiny Edgar Broughton Band
Du Cann, John / The World's Not Big Enough
Jediné sólové album významného kytaristy, kterého mám rád především z nahrávek s Atomic Rooster a Hard Stuff, bylo připraveno už v roce 1977, ale vyšlo až o 22 let později na CD firmy Angel Air doplněné o řadu bonusů. Podílela se na něm trojice muzikantů více či méně a dříve či později spjata se Status Quo (Francis Rossi - kytara, Andy Bown - klávesy, Pete Kircher - bicí) a basák John McCoy. Stylově však vůbec nejde o zemitý hard rock, jak by se u kytaristy Du Cannova formátu dalo logicky očekávat.
Nebudu se podrobně věnovat každé písni zvlášť, některým však přece. Otvírák "Don't Be a Dummy" připomíná Davida Bowieho z doby, kdy měl v kapele výborného kytaristu Micka Ronsona - tedy z počátku 70. let. V asi nejlepší věci "You Didn't Know Any Better" je slyšet silný vliv Francise Rossiho - podobnost se Status Quo je až zarážející. A nemůžu si pomoci, ale z "Fashion Fantasy" zase trochu proznívá německý novovlnný Nina Hagen Band. A tak bych mohl pokračovat... Spoluautorem "Hesitation" je Peter Hammill, ale moc to nepomohlo.
CD je pro mě spíše zklamáním. Když znám výborné Hard Stuff, tak jsem očekával více, než nepůvodní a celkem neinvenční mix glam rocku (toho asi nejvíce), power popu a nové vlny směřující do hodně mainstreamových vod. Až bonusové věci, nahrané s bývalým parťákem z Hard Stuff bubeníkem Paulem Hammondem, vykazují příklon k hardrocku. Z tohoto pohledu se od těch předchozích dost liší a až při nich jako by to byl zase ten starý John Cann. Ale jenom trochu.
Na této desce ne zrovna dvakrát přesvědčivý kytarista a autor není ani jako zpěvák nijak oslňující, rockovější bonusy mu čest také nezachránily. A tak tři hvězdičky musí bohatě stačit!
» ostatní recenze alba Du Cann, John - The World's Not Big Enough
» popis a diskografie skupiny Du Cann, John
Move / Live at the Fillmore 1969
Poměrně nedávno vyšel na dvojcédé záznam z vystoupení The Move v San Franciském Fillmore West, a to ze 17. října 1969. Kapela je zde zachycena ve své nejsyrovější podobě a kdo má rád např. první desky Grand Funk Railroad, určitě si přijde na své.
Kromě písně Beautiful Daughter zde The Move představili celé, v té době připravované LP Shazam. Dále zde máme jednu píseň z debutu a další tři převzaté věci, které v oficiální diskografii The Move nikde nenajdeme. Tehdejší turné po USA zastihlo kapelu v období, kdy ráda hrála covery, což se projevilo i při výběru repertoáru pro sanfranciské koncerty (i na již zmíněném albu Shazam).
Záznam je uveden výbornou hardrockouvou předělávkou "Open My Eyes" od Todda Rundgrena (ten jí natočil v roce 1968 pro debutové album se svými Nazz i později s Utopií). "Don't Make My Baby Blue" (Barry Mann & Cyntia Weil) se od studiové verze ze Shazam moc neliší. O "Cherry Blossom Clinic Revisited" (je z vlastní dílny - Roy Wood) platí zhruba totéž, co jsem o ní napsal v recenzi na LP Shazam, akorát aranže jsou strohé - v rámci pódiových možností. A tak její jemnější pasáže zní naživo poněkud kostrbatě. To následující "The Last Thing On My Mind" od Toma Paxtona zde tolik neutrpěla. "I Can Hear the Grass Grow" z prvního LP skupiny je natažená asi minutovým sólem na bicí a pak dlouhou psychedelickou pasáží, ve které se nejvíc vyřádil Roy Wood se svou kytarou.
A máme tu druhý disk. Ten otvírá sedmnáctiminutová verze "Fields Of People" (Wyatt Day & Jon Pierson) od skupiny Ars Nova (je také ze Shazam). V ní se dočkáme dalších koncertních nezbytností a předváděček včetně sáhodlouhého a únavného indického motivu (nepoznám jestli jde o sitár nebo to zvádl Wood na kytaru + za doprovodu bicích). "Goin' Back" (Gerry Goffin/Carole King), zní oproti vzletné rok staré verzi The Byrds trochu upachtěně. To vlastní hit "Hello Susie" vrací The Move do jejich přirozenější tvrděrockové polohy. Závěrečná "Under The Ice" je opět od Todda Rundgrena, tentokrát z desky Nazz Nazz. Píseň je roztažena do téměř trojnásobné délky oproti originálu, ale nudě dlouhé kytarové exhibování příliš prostoru neposkytuje.
Nyní CD vypínám, protože následuje část koncertu - konkrétně úvod a tři skladby - z příštího večera. Ale jeho zvuková kvalita se mi zdá ještě horší.
Celý záznam je totiž ne úplně nejlépe zmixován, čehož důsledkem je tu a tam zbytečné zvýraznění zpěvu (i s jeho některými nedostatky). Kytara s basou jsou občas hůře čitelné, bicí se povedly. Kapela se i na pódiu snaží o sladěné vícehlasy, což se jí celkem úspěšně daří. Tento živák asi nikdy nebude patřit k těm opěvovaným a léty prověřeným rockovým klenotům, ale svou vypovídající hodnotu o tom, jak zněli The Move naživo, určitě má. Dávám lepších tři a půl.
» ostatní recenze alba Move - Live at the Fillmore 1969
» popis a diskografie skupiny Move
Nektar / A Tab in the Ocean
Druhé LP skupiny Nektar posluchači nabízí pěknou porci psychedelie, rockové zemitosti a řinčivosti, výrazných klávesových ploch a až neskutečné množství nápadů a poloh.
Po krátkém psychedelickém intru ve stylu ranných Tangerine Dream vyrukují varhany se základním motivem titulní sedmnáctiminutové skladby "A Tab In The Ocean". Přidávají se ostatní nástroje, až je z toho pořádný rockový mazec. Ten se po chvíli promění v nové klusající téma s ostrými akordovými výstřely el. kytary. Ovšem ani to kapele nevydrží dlouho a už je tu zpívaná část. Do zkresleného vokálu se hudba stále proměňuje jako barevné mozaiky v kaleidoskopu, občas se téma vrací k již vyřčenému, ale jen nakrátko a skladba spěchá nezadržitelně dál ve svých neustálých proměnách. Myslím, že úvodní věc alba právem snese srovnání s takovými Yes své doby - tedy roku 1972.
Dvojskladba "Desolation Valley/Waves" už není tak ostrá, nabízí tiché mystičtější pasáže, ale proložené tvrdými rockovými motivy. Zpěv je civilnější, atmosféra uklidňující. V navazující "Crying In The Dark" si v úvodu zlehka pohrává mírně kváklá kytara, přidají se bicí a po chvíli celá kapela. Struktura písně je poněkud jednodušší - jde o parádní hardrockovou věc se zajímavými riffy, chvílemi pěkně vypjatým zpěvem a rámusivou zvukovou stěnou a dvěma klasickými kytarovými sóly. Varhany jsou zde lehce upozaděny, tendence jsou stále velmi progresivní. Opět bez oddělení přichází závěrečná "King Of Twilight". Jde o další říznou záležitost s vícehlasými vokály a třaskavou kytarou, zahranou v rychlém tempu a s plným nasazením. Končí znenadání...
Album je hodně progresivní a já osobně je považuji za vrchol tvorby této kapely. Jak už jsem uvedl, u mě patří vedle takových děl, jako jsou desky Yes či Genesis z oné doby. Proto ve svém hodnocení nebudu váhat s pěti hvězdičkami.
Dodatek: Nedávno jsem si pořídil remasterovanou 2CD verzi A Tab In The Ocean z roku 2011, kde na bonusovém disku je osm skladeb nadepsaných "In The Beginning - The Boston Tapes" natočených v roce 1970 v osmistopém studiu. Pro přehled je zde uvádím:
1. New Day Dawning
2. Do You Believe In Magic
3. Candlelight
4. Gooday
5. The Life I´ve Been Leading
6. Where Did You Go
7. Sealed With A Kiss
8. Our Love Will Last Forever
Slyšíme zde ještě typický beat 60. let (Do You Believe In Magic), ale také pokusy o skladby tvrdé a progresívní s povinnou příměsí psychedelie - prostě náznaky toho, co charakterizovalo Nektary v dalších několika letech. Určitě toto vydání považuji za výborný počin firmy ItsAboutMusic.com a zajímavý excurz do prehistorie skupiny.
» ostatní recenze alba Nektar - A Tab in the Ocean
» popis a diskografie skupiny Nektar
Pat The White / Reviver
Kanaďan Pat The White (vlastním jménem Patrick Le Blanc) je vynikající kytarista a hodně dobrý zpěvák s parádní kapelou za zády. Když přemýšlím, ke komu bych jej přirovnal, tak mě napadá snad že bych ho mohl považovat za více než důstojného následovníka Rory Gallaghera (ale to je čistě individuální pocit). Bohatší a modernější zvuk a osobitá technika hry mu budiž připočteny k dobrému.
Jeho druhé album je plné úderného a řízného bluesrocku, strhujících sól, výrazných melodií a veliké spousty hudebních nápadů. Kde je třeba, tam zní sezpívané vícehlasy.
Otvírák "Tuff Enuff" s následnými "Nothing Else to Do" a "More Bad News" se každá po svém ženou vpřed hnány téměř neustálou smrští tónů dominující Patovi kytary. Pomalejší "Promised Land" mi připomene, že stejně tklivé kusy hrával další mistr v oboru Gary Moore. "Kiss from Your Sister" a "Night Eyes" příjemně funkují, v pochodově šlapající "Aint That Lovin' You" si kromě kytar (zde ovšem nejdříve v podání taktéž skvělého André Lavergnena, podruhé pak v Patrikově) zasólují hammondky a foukací harmonika. Předposlední je čtrnáctiminutová perla "Whipping Post", která střídá nálady a tempa a dost prostoru dá improvizacím. Závěr obstará akustická parádička "Looking out the Window"
Deska nemá slabé místo, je pestrá a v každém okamžiku kdy ji mám puštěnou se něco zajímavého děje - je pořád co poslouchat a z čeho se radovat. Po právu jí náleží maximum - tedy *****.
» ostatní recenze alba Pat The White - Reviver
» popis a diskografie skupiny Pat The White
Ford, Robben / The Inside Story
Další sólové album z počátků Robbenovi kariéry, které se nese (až na dvě výjimky) v duchu nápaditého instrumentálního jazzrocku. Prim samozřejmě hraje naprosto skvělá kytara s rockovým zvukem, ovšem ostatní nástroje se rozhodně nekrčí v koutě.
Funkujícímu otvíráku "Magic Sam" dominuje kytara, jejíž melodické linky se skladbou neúnavně proplétají, aby uprostřed přenechaly delší prostor v popředí klávesám Russela Ferranteho. Výborná věc.
Následuje trochu míň nápadná a pomalejší "For the One I Love".
V bluesově laděné "Severní Karolíně" se dočkáme také Fordova zpěvu. Píseň už poukazuje na jeho budoucí výhradní stylové zaměření - tedy bleusrock s jazzovými názvuky.
Loudavá "There's No One Else" je zpočátku lehce barově taneční, kromě vůdčí kytary a barevných kláves se zviditelňuje i basa Jimmy Haslipa. Ricky Lawson za bicí soupravou se pouze tváří nenápadně. V závěru se z této skladby stává pořádná jazzová jízda!
Titulní "The Inside Story" začíná mohutným kytarovým motivem unisono podpořeným basou a klávesami, ke kterému se kapela vrací během skladby několikrát, postupně jej rozvíjí a Robbenova kytara si s ním lehce a sáhodlouze pohrává.
A je tu podruhé vokální oživení - klidná bluesovka "Need Somebody" s živější střední pasáží. K slyšení jsou i štěky dechů.
"Far Away" se, svou posmutnělou náladou umocněnou foukací harmonikou a opět dotvářenou dechy, jakoby vrací do atmosféry LP Schizophonic.
Album zakončuje rytmická "Tee Time for Eric". Hodně jazzová záležitost s vynikajícím, až strhujícím klavírem. Tečka jak se patří.
The Inside Story je pestřejší, nápaditější a náladotvornější, než Fordova prvotina, a zasluhuje si lepší ohvězdičkování - tak 4,5. Abych zdůraznil svou předchozí větu, zaokrouhluji na plný počet.
» ostatní recenze alba Ford, Robben - The Inside Story
» popis a diskografie skupiny Ford, Robben
Steve Miller Band / Sailor
Sailor - druhá deska amerických Steve Miller Band - snad ve všem, co se na ní odehrává, navazuje na velice povedený debut Children Of The Future, kterému se svou koncepcí i dost podobá. I zde se střídají výrazné nálady, jimž dominuje do psychedelického oparu zahalený bluesrock. Obě desky také vyšly krátce po sobě v roce 1968.
Do alba nás uvádí šestiminutová, náladou líně pinkfloydovská instrumentálka "Song For Our Ancestors", která přezurčí do následující křehce vzletné pomalé "Dear Mary" ozdobené tlumeně tančící trubkou. Pak kapela přidá rázně do kroku v písni "My Friend": pozdně šedesátkový big beat s tím, co k němu patří - hammondův organ, melodická kytara, šlapající spodek a dechy. Z výborné "Living In The USA" s foukací harmonikou je cítít řádnou porci soulu a rythm´n´blues. Zklidnění přichází s další pomalou, jemnou a krásnou písní "Quicksilver Girl".
Druhou stanu LP otvírá lehce jižanský "Lucky Man", který se opět nikam nežene. Krátkou "Gangster Of Love" vnímám jako takovou vsuvku mezi předchozí věc a moc příjemnou dvanáctku "You're So Fine", v níž si dvakrát pěkně zakvílí foukačka. "Overdrive" patří k těm živějším, schématicky jednodušším ale přesto zajímavým beatovým písním. Závěrečná "Dime-a-dance Romance" má nejrockovější drive a jednou nohou má nakročíno do následujícího desetiletí. Je to nejtvrdší věc na desce a opravdová jízda :-)
Musím konstatovat to samé, co jsem napsal už na závěr recenze debutu SMB Children the Future. Album Sailor v sobě má kouzlo doby, citlivě spojuje rock s bluesovou tradicí a sanfranciskou psychedelickou atmosférou. Je nápadité, barevné, rozmanité a přesto nepůsobí roztříštěně. Obě se mi líbí stejně, obě také stejně ohodnotím.
» ostatní recenze alba Steve Miller Band - Sailor
» popis a diskografie skupiny Steve Miller Band
Move / Message from the country
V době, kdy se už pomalu rodí poněkud bombastický projekt Electric Light Orchestra, vychází jeho třem protagonistům zbylým v The Move LP Message from the Country (1971). A asi nešlo jinak, než že zvukově i hudebně to vlastně také byly preE.L.O. Inspirace je zřejmá - The Beatles (např. titulka čerpá z Paperback Writer).
Tentokrát nebudu popisovat jednotlivé písně. Často jednoduché popové či rock´n´rollové popěvky zahalené do pokud možno košatých aranžmá (daných Woodovou hráčskou všestranností) a zdobných vícehlasů navazují na předchozí album Looking On, zde jsou však ještě vřícnější co nejširšímu publiku. Lze vystopovat i jistou podobnost s bílým dvojalbem, a to ve smyslu snahy o rozmanitost, o které svědčí např. country "Ben Crawley Steel Company" nebo retrovka "My Marge" - ta druhá je chabá odezva na When I'm 64.
Škoda, že s úbytkem rockovosti zmizela i jakkákoliv snaha o progresivitu, která zdobila některé skladby z předchozích dvou alb The Move. Zato přibylo podbízivosti, marně zastírané špetkou psychedelie nebo nemnoha aranžerskými zajímavostmi. Jako celek mě deska, i přes pár lepších momentů, moc nebaví a pouštím si ji málokdy.
Nedoporučuju ji těm, kdo mají rádi hard nebo art rock z tohoto období, naopak smlsnout by si mohli příznivci E.L.O. či popovějších kapel, jejichž směrem míří i bonusové písně z CD verze EMI 2005.
» ostatní recenze alba Move - Message from the country
» popis a diskografie skupiny Move
Move / Looking On
Neuplynul ani rok od vydání skvostného LP Shazam, a vychází třetí deska The Move. Na Looking On můžeme s příchodem nového zpěváka Jeffa Lynnea pozorovat téměř hotový zárodek budoucí Electric Light Orchestry (v E.L.O. pak byli z této sestavy The Move i multiinstrumentalista Roy Wood a bubeník Bev Bevan).
Hned úvodní Woodova osmiminutová kompozice "Looking On" naznačuje částečnou změnu orientace k rockovému mainstreemu. Snahu o progresivitu dokládá její druhá instrumentální půle se sitárem a dalšími nástroji z Woodova arzenálu.
Bevanova "Turkish Tram Conductor Blues" je postavena na tvrdém jednoduchém rock&rollovém základě a typickou melodičností hodně odkazuje na budoucí E.L.O. Muziku tvrdí saxofon, ale moc zajímavého se zde neděje.
Pomalá "What?" s piánem je první autorský příspěvek Jeffa Lynnea. A samozřejmě další ukazatel jasného směru k budoucím E.L.O. Zajímavá melodie, zkreslený zpěv a opět instrumentální vložka s progresívními ambicemi.
Ve Woodově mírně strhující rock&rollovce "When Alice Comes Back To the Farm" přichází na řadu další dominantní prvek typický pro příští kapelu naší povedené trojice: violoncello.
Klavírní úvod a Jeff Lynne se představuje podruhé jako skladatel: "Open Up Said The World At the Door". Zajímavá melodie podržená výbornými vokály, pak sitár, oboe a opět klavír - a repete na rockovém podkladu a plné rozmanitých psychedelických nálad. To vše, včetně krátkého sóla na bicí, se příjemně poslouchá.
Pak přichází dvě Woodovy věci. Singl z tohoto LP "Brontosaurus" se probojoval do britské Top Ten. Hlásí se opět k rock&rollové tradici, čehož na albu začíná být nadbytek.
Desku uzavírá nejdelší skladba. "Feel Too Good" dominuje klavír a výborný zpěv. Na ploše deviti a půl minut nabídne zprvu svěží poprock i dost nápaditou druhou půlku, opět s hudebními zbraněmi, které na nás útočily už z těch progresívnějších kousků tohoto alba.
A závěr? Dravost předchozího alba je zde místy rozmělněna zpopovatělostí tvorby, která občas - zřejmě pod tíhou ambicí nového vocalisty - sklouzavá k povrchnosti a plánovité líbivosti. (To se pak ještě mnohem více projevilo na následující desce Message from the Country.) Aranžmá mi někdy připadají mírně přebujelá a na škodu lepší čitelnosti nahrávky. Přesto je zde celá řada výborných momentů, kvůli nimž stojí Looking On za poslech.
PS: Na mém CD (REP 4692-WY) je devět bonusových písní, které potvrzují má slova o příklonu k popovější struktuře tvorby Move. Opět je do hodnocení nezahrnuju.
» ostatní recenze alba Move - Looking On
» popis a diskografie skupiny Move
Move / Shazam
Oproti ještě poměrně dost acidově popovému debutu s šedesátkovým zvukem zde, na LP Shazam (začátek r. 1970), kapela The Move pořádně přitvrdila.
Hned úvodní "Hello Susie" i přes své hitové ambice rozjíždí album pěkne zostra. Píseň má jednoduchou konstrukci, řízný rockový zpěv a příjemné vokály v refrénu. Otvírák jak se patří!
Na desce nejkratší "Beautiful Daughter" je protipól předchozí písně - melodická a křehká záležitost, jejíž aranžmá stojí na akustické kytaře a smyčcích. Tím ve mě chtě nechtě vyvolává dojem inspirace beatlesáckou Eleanor Rigby.
Téměř osmiminutová progresívní perla "Cherry Blossom Clinic Revisited" uzavírá první stranu desky. Je to třetí věc v řadě, kterou složil kytarista Roy Wood, a je postavená na razantní basové figuře, důrazných bicích a psychedelické kytaře. Tolik první část, po níž se skladba změnou motivu zklidní v poloakustickou instrumentálku. Ta postupně nabírá na intenzitě (ke kytarám se přidává basa a bicí a další nástroje) a majestátnosti. A přichází další zlom a odlehčení veselým motývkem na závěr.
Druhou půli zahajuje parádní jedenáctiminutový cover od skupiny Ars Nova, zpěvná "Fields Of People". Oproti popovému originálu má trojnásobnou stopáž. Zachována je melodičnost, přidán je rockový drive a ve druhé části trochu módního experimentování s indickým motivem (což obvykle nemusím, ale zde mi to tak nevadí).
Další převzatou píseň "Don't Make My Baby Blue" (zpívali ji např. Frankie Laine nebo Shadows) The Move zpomalili, překopali, oděli do hardrockového hávu a natáhli na poctivých šest minut.
"The Last Thing On My Mind" od folkového písničkáře Toma Paxtona zde dostala i v křehkém úvodu bohatší aranže. Carl Wayne se pěveckého partu chopil na výbornou a písni vtiskl mnohem výraznější tvář (narozdíl od Neila Diamonda, který z ní o rok později udělal utahanej song s přeslazenými smyčci - to jsem ale odbočil). Z písně se postupně stává pěkně vystavěná rocková skladba a hodně přes sedm minut jí vůbec neškodí.
I když album obsahuje pouze polovinu vlastního materiálu, předělávky jsou tak důmyslné, že za ně The Move zaslouží stejné uznání, jako např. američtí Vanilla Fudge nebo brněnští The Progress Organization za svá pojetí cizích písní. Mé hodnocení je témeř bezezbytku pětihvězdičkové.
PS: Devět koncertních bonusů na mém CD (REP 4691-WY) je dobrým dokladem toho, jak kapela v té době zněla naživo. Do hodnocení alba je však nezahrnuji.
» ostatní recenze alba Move - Shazam
» popis a diskografie skupiny Move
Oboroh / Žalmy III (Pozvedám své oči k horám)
Po 18 letech, ve kterých Oboroh natočil čtyři studiová alba, se vrátil ke koncepci výhradně zhudebněných žalmů. Tentokrát v čistě rockové sestavě zpěv, kytary, klávesy, basa a bicí. Texty jsou opět doslovně převzaty z ekumenického překladu bible.
Album otvírá "Žalm 65 - Ztišením se sluší Tebe chválit", ve kterém zpěv doprovází pouze chrámové varhany. Následuje moc příjemná rocková instrumentálka "Před branou" založená na jednoduchém rozvíjejícím se kytarovém motivu. "Žalm 19 - Nebesa vypravují o Boží slávě" nám vznešeně (hudebně i textově) připomíná, že vše co nás obklopuje je dílem a slávou Stvořitele. Svižný "Žalm 88 - Hospodine Bože, má spáso" s příjemnými hamondkami uzavírá krásné kytarové sólo. "Zalm 127 - Nestaví-li dům Hospodin" mezi chrámovým úvodem a závěrem skvěle nadžezle funkuje. Z dalších písní zmíním ještě pomalé a působivé "Žalm 62 - Jen v Bohu se ztiší duše má" a "Žalm 22 - Bože můj Bože můj, proč jsi mě opustil".
Hudebně jde o mimořádně silnou, barevnou a vyrovnanou kolekci moderně zpracovaných starozákonních textů, ve kterých se dávní autoři vyznávali ze své víry, obav i nadějí. Tím jsou dodnes velmi aktuální a je dobře, že se Oboroh po letech opět rozhodl některé žalmy zhudebnit. Navázal tak na vlastní tradici a já musím přiznat, že právě žalmy mě na Oborohu baví víc, než jeho ostatní písně. Velice povznášejí mého ducha i duši.
» ostatní recenze alba Oboroh - Žalmy III (Pozvedám své oči k horám)
» popis a diskografie skupiny Oboroh
Chicken Shack / Imagination Lady
Úúáá, Chicken Shack vzor 1972 jako pouhé trio (Stan Webb – guitar, vocals plus opravdu nadržená rytmika: John Glascock – bass guitar & Paul Hancox – drums) a v té nejsyrovější podobě, jakou jsem u nich kdy slyšel! A také méně bluesové, jako by se zde částěčně vzdávali tradice, kterou dosud neochvějně drželi spolu s dalšími britskými kapelami - např. s Mayallovými Bluesbreakers.
Úvodní "Crying Won't Help You Now" je sice cover B.B.Kinga, ale pěkně vostrej, a hned následující "Daughter of the Hillside" se svým parádním riffem, ukvákaným sólem na kytaru a hodně kovovým pojetím opravdu povedená pecka - první vrchol alba! Následuje další parádní, ještě plechověji dunivější (hlavně díky base) kus "If I Were a Carpenter", ve kterém Hancox nešetří sebe ani posluchače. Temný souzvuk basy s kytarou ve středním tempu - to je "Going Down". "Poor Boy" s nepřekonatelným Webbovým sólem je druhý vrchol desky. Jedenáctiminutová dvanáctka "Telling Your Fortune" vybídne k výborným neomezujícím se sólům bubeníka a kytaristu. Závěr obstará hromující "The Loser" s melodickým zpěvem a vícehlasem.
Tímto LP se Chicken Shack s jistým opožděním zařadili vedle takových Cream či raných Led Zeppelin a tuhle desku mám také od nich nejradši, proto 4,5 okrouhlím na plný počet. A trochu si ještě postesknu, že v této sestavě vydali pouze toto jediné album, jehož síly už následující Unlucky Boy z roku 1973 nedosahuje.
» ostatní recenze alba Chicken Shack - Imagination Lady
» popis a diskografie skupiny Chicken Shack
Soft Machine / Breda Reactor
Dvojcédé Breda Reactor obsahuje záznam téměř celého koncertu Soft Machine z Nizozemské Bredy 31. ledna 1970. Sestava je zde pětičlenná a stejná, jako na LP Third z téhož roku. Z řadových alb jsou zde zastoupeny tyto: "We Did It Again" je z albové prvotiny, "Hibou, Anemone and Bear" je na dvojce. Nejvíce skladeb je samozřejmě z dobově nejbližšího alba Third - "Facelift", "Moon in June" a výňatek z "Out-Bloody-Rageous". "Pigling Bland" bylo až později na páté desce.
Hudebně je záznam také trojce nejbíže: nabízí industriálně experimentální jazzrock hojně využívající hypnotického opakování motivů a figur, tedy značně odvážnou a pro řadové posluchače těžko stravitelnou hudbu. Skladby nepozorovaně přecházejí jedna v druhou a ta v další...
Tento živák je pouze jeden z řady, které canterburské legendě postupem let vyšly a zajímavý je i tím, že je zde dost hudebního materiálu, který nevyšel na studiovkách. Znalcům bude ale znám z jiných koncertních záznamů, jejichž problémem všeobecně bývá zvuková kvalita.
To se týká i záznamu z Bredy. Basa je příliš hlučná a jaksi zahuhlaná. Bicí a občasný Wyattův zpěv se topí v pozadí a ani dechy na tom nejsou líp. Příliš dominují varhany. To dost negativně ovliňuje můj dojem z tohoto 2CD, a proto je mé hodnocení pouze 3,5 ještě zaokrouhleno dolů. I kvůli zbytečnému a předčasnému fadeoutu u závěrečné "We Did It Again", která mohla klidně být celá - času na disku zbývá dost a dost.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Breda Reactor
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Petra / Back To The Rock
Petra je zpátky. No, sice je to rok, ale až nyní jsem se dostal k tomu, abych její novinku zakoupil. Už na jejím rozlučkovém živáku Farewell z roku 2005 se představil jako host také Greg X Volz, a to v akustickém setu sestaveném z písní, které kdysi s touto kapelou nazpíval. Nyní se křesťanští rockeři vrací na scénu reunionovým albem Back To The Rock (řecké Petra i angl. Rock = skála) právě v čele se zmíněným frontmanem, který v Petře zpíval v letech 1979 až 1986.
Na albu jsou, k mému počátečnímu zklamání, pouze dvě novinky. Titulní "Back To The Rock" a "Too Big To Fail" jsou zařazeny až na konec desky. První z nich je chytlavá melodická píseň, druhá je o poznání rockovější.
Ostatní skladby vznikly v letech 1981 až 1985 a pro toto album byly nově natočeny. Kromě modernějšího a tvrdšího zvuku se přílišných změn nedočkaly. Nejvíc se mi líbí pomalé kousky: nádherná "More Power To Ya", "Rose Colored Stained Glass Windows" a "Grave Robber" - sluší jim aranže se smyčci a víc se hodí k méně rockovému projevu Grega Volze. Z těch tvrdších vzpomenu alespoň "Second Wind".
Tímto počinem Petra učinila zjevný návrat do 80. let - tedy svého středního období - bráno s ohledem na obměny na postu zpěváka. Období před Gregem Volzem bylo spíše country-rockové. John Schlitt od roku 1987 s kapelou nahrál řadu výborných desek melodického, ovšem výrazně razantnějšího rocku.
Přes své prvotní rozpaky jsem rád, že "Back To The Rock" mám. Skladby znějí svěže, muzikantské a pěvecké výkony jsou na vysoké úrovni a deska se opravdu dobře poslouchá. A co na tom, že už většinu písní znám... Svých 3,5 zaokrouhlím nahoru.
» ostatní recenze alba Petra - Back To The Rock
» popis a diskografie skupiny Petra
Passport / Looking Thru
Jazzrock made in Germany - to je kombo Passport, jehož je Looking Thru asi nejpovedenějším albem. Od začátku do konce se vše točí především kolem melodického saxofonu šéfa kapely Klause Doldingera, který místy směřuje svůj soubor do mainstremových vod, ale umí to také pořádně free rozjet. Výborné jsou i klávesové nástroje a rytmika.
"Eternal Spiral" je parádní věc na úvod, která se žene kupředu a přitom přináší řadu nápadů a příjemných instrumentálních okamžiků. Titulní "Looking Thru" je výrazně poklidnější. Další změnu nastoluje kratičká "Zwischenspiel", ve které basák Wolfgang Schmid brnká na akustickou kytaru.
"Rockport" to opět pořádně rozjede - nad čitelnou rytmikou a nápaditými klávesami se vznáší v melodických linkách pro Passport typický saxofon. Leckdo by si opravdu dobře zatančil - a to platí i o dalším dobře šlapajícím kousku "Tarantula".
Opět poněkud sotisfikovanější rytmus a s tím i parádní jazovější momenty nabídne skladba "Ready For Take Off", což mě těší. "Eloquence" zajímavě spletitě začíná a celkově se také uvolňuje ze středněproudých tendencí. Chvílemi dokonce jako bych naslouchal méně komplikovaným Soft Machine, nebo (ať zůstaneme doma) třeba Energit. "Things To Come" je příjemná hříčka bicích a kláves s trochou kapelníkova freejazzového saxofonu. Škoda že je tak krátká.
Přiznám se, že objev tohoto titulu ve slevách Music shopu Vaško (zhruba před dvaceti lety) byl příjemným obohacením mé tehdy ještě skromné sbírky cédéček. Passport jsem totiž před tím neznal. Slyším to na 4,5 a zaokrouhluji na plný počet.
» ostatní recenze alba Passport - Looking Thru
» popis a diskografie skupiny Passport
UFO / Obsession
Kapela UFO je má další hardrocková láska z mládí a Obsession první jejich LP, se kterým jsem měl tu čest se v roce 1979 seznámit. A jak jsem postupně poznával jejich další tvorbu, dospěl jsem k závěru, že je to také jejich vrcholné dílo, které sice mělo několik výborných předchůdců, ale žádného stejně kvalitního následovníka.
"Only You Can Rock Me" je opravdu drtivý otvírák v němž se jako perla skví sice poměrně krátké, ale monumentálně vystavěné Schenkerovo sólo. Ostatně sólová kytara německého virtuóza albu vévodí - je nepřeslechnutelná ve všech polohách, ve kterých se zde představuje. To dokládá neustálými důmyslnými vyhrávkami v následujícím parádním kousku "Pack It Up (And Go)" a vlastně na celé desce.
Po krátkém akusticko flétnovém odlehčení v podobě instrumentálky "Arbory Hill" je tu další tvrdá věc "Ain't No Baby". Ta začíná sice zlehka kytarovým úvodem, pak však nastoupí těžký rytmus, na jaký jsme od této party zvyklí. Pomalá "Lookin' Out For No. 1" je přibarvená smyčci. "Hot 'N' Ready" je další říznej kus s neustále se prolétajícími melodickými kytarovými linkami. "Cherry" se zprvu tváří jako ploužák, pak se hezky rozjede, aby se opět vrátil do původní polohy. To se opakuje a k tomu nezbytné parádní kytarové sólo.
"You Don't Fool Me" je podobně stavěná jako úvodní skladba alba a nabízí i skoro stejně dobře vyvedené sólo. Další krátká instrumentálka "Lookin' Out For No. 1 (Reprise)" se zásluhou kytary vrací k již zde použitému motivu, a to včetně smyčců. Pak přichází poslední hitovka "One More For The Rodeo" se vším dobrým hardrockovým a pro UFO typickým, co na Obsession posluchačům nabídli. Závěrečná pomalá "Born To Lose" opět využívá smyčcovou sekci, ale velmi decentě a nerušivě.
Obsession je deska několika poloh, řady výborných melodických hardrockových věcí i poněkud překvapivých skladbiček. Od UFO asi nejosobitější a nejnápaditější. Výbornou kytaru (touto deskou se s kapelou loučícího) Michaela Schenkera jsem už několikrát vzpomenul. Jenom přidám, že má parádní, ne moc zkreslenej tón a hřejivej zvuk. Phil Moog je vynikající a nezaměnitelný zpěvák, Andy Parker typický hardrockový drumer, klávesák Paul Raymond je také zdatný vokalista a basák Pete Way rovněž výborný. Míň dát prostě nemůžu!
» ostatní recenze alba UFO - Obsession
» popis a diskografie skupiny UFO
Davis, Miles / Music from Siesta (with Marcus Miller)
V roce 1987 dospěla spolupráce legendárního trumpetisty Milese Davise a mladého ambiciozního baskytaristy Marcuse Millera k nahrání soundtracku Music from Siesta. Film se neprosadil a už v roce následujícím byl stažen z amerických kin. Dnes se jistě dá někde na netu stáhnout, ale já jej dosud neviděl. Hudbu k němu však mám na CD.
Jde o spojení mistrovi typické jazzové trumpety s elektronickou hudbou. Autorem všech skladeb je Marcus, který také obsluhuje všechny další nástroje (s několika výjimkami - viz obsazení) a desku produkoval. Milesova hra je hodně úsporná, nálada alba dost pochmurná a líná. Jsou zde krásné momenty, ale také hluchá místa a některé nápady se mi zdají, ke škodě celku, nedotažené.
Přesto má Siesta své kouzlo a jako experimentální dílko si jej čas od času rád poslechnu. Radši, než např. pozdější Davisův experiment Doo Bop (1991).
» ostatní recenze alba Davis, Miles - Music from Siesta (with Marcus Miller)
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles
Slapp Happy / Ça Va
Slapp Happy se po třidvaceti letech sešli k natočení tohoto reunionového alba. Nové možnosti nahrávacího studia jim umožnily bohatší, často vrstvený zvuk. Pryč jsou však doby avantgardně-kabaretního popu z první půle 70. let.
Zde se trojice rádo experimentujících muzikantů (dříve spolu i v různých dalších formacích) vydala vstříc komečnějším tendencím. Přesto v jejím projevu zůstala ozvěna toho, čím vynikala v minulosti. Především to je nezaměnitený vokální projev Dagmar Krause, silné a nevtíravé melodie, vysoký standard aranží a inteligentních hudebních postupů.
Jako celek album poklidně plyne bez extra výrazných momentů či výrazně se vymykajících kousků. Také proto si netroufnu některou píseň vyzdvihovat, opravdu je mám rád všechny a jako celek je album velice kompaktní a bez výkyvů.
Skalní fanoušky rané éry Slapp Happy, a všeobecně kapel hnutí Rock In Opossition (jehož je toto hudební uskupení členem), asi tento reunion zklamal nebo minimálně nenaplnil jejich očekávání. Já však musím dnes - s jistým odstupem - uznat, že jde o opravdu dobrou desku.
» ostatní recenze alba Slapp Happy - Ça Va
» popis a diskografie skupiny Slapp Happy
Neon Rose / Two
Od jisté doby mě zajímá všechno, co se hudby týče a pochází ze Švédska. Proto jsem si před nedávnem pořídil i toto album. A jak ho charakterizovat? Snad jako desku dobrého přímočarého hardrocku, jaký v té době (1975) hrála řada kapel - namátkou např. Bachman-Turner Overdrive, Geordie, Blue Oyster Cult, Kiss, Armageddon, UFO a podobné... Kdo má jejich styl rád, s největší pravděpodobností bude spokojen i s touto deskou.
"I'm and Entertainer" začne kytarovým sólem, které přejde v tvrdý riff. Jednoduchá řízná věc s dobře znějícími kytarami a pěknými sóly. Dobrý otvírák následuje další pecka "False Star" - i ta snese poměrně přísné hardrockové měřítko. A je tu první balada: "Thoughts" stojí na akustických kytarách, jímavé melodii a příjemných vokálech. "My Lady" je další pomalá píseň, ale už ne čistě akustická a podstatně delší - téměr osm minut dává prostor i pro lehce obohacující tendence (změny tempa, razance, motivu). "Waiting for the Train" je další riffová skladba (basa a kytary téměř unisono duní) ve středním tempu. Zdvojené kytarové sólo v závěru se ztrácí ve fadeoutu. Téměř desetiminutová "Bloody Welfare" nabídne opět dunivé rifování, zdvojená sóla, únik z jednotvárnosti ve formě uspávací instrumentální pasáže a lehounce monumentální závěr. Finále obstará "Is There an Eden" s dokola se opakujícím riffem, příjemným kytarovým sólem a všemi dalšími atributy dobrého hardrocku.
Na CD mám tři koncertní bonusy nesoucí se v duchu LP, ale horší zvukové kvality: "Sister (I´m An Entertainer)", což je vlastně živá verze úvodní albové věci, "Roll Over Me" a na osm minut natažený parádní cover "C´mon Everybody" Eddiho Cochrana.
Na tzv. první ligu tahle kapela sice nedosáhla, přesto na tomto albu nabídla plnokrevný hardrock s mírně progresívními tendencemi, ve kterém si libuji.
» ostatní recenze alba Neon Rose - Two
» popis a diskografie skupiny Neon Rose
Tangerine Dream / Phaedra
V pořadí pátá studiovka německých elektronických mágů je ta, na které se Edgar Froese a spol. vydali hledat nové možnosti tohoto žánru. Kromě sporadických flétny a basové kytary pouze za pomoci klávesových nástrojů.
Hned úvodní titulní skladba je toho dokladem, protože je v jejich tvorbě (vydaná) první, ve které použili strojové rytmicko-melodické a pro jejich pozdější alba tak typické postupy. Zde se nejprve vynořují ze syntezátorové vesmírné mlhy, aby po větší část Phaedry, zaobalovány do nejrůznějších ambientních hluků, kompozici výrazně dominovaly a charakterizovaly tak nově se zrodivší přístup Tangerine Dream k vlastní tvorbě. Při určité jednotvárnosti zde dochází k vývoji tématu a jeho gradaci, ke ztišení a úlevě, i k závěrečnému (sice dost chabému, přesto) vyvrcholení.
Mysterious Semblance At The Strand Of Nightmares otevírá dětský v(ř)ískot. Pak na pozadí líné mellotronové zvukové stěny bublají a syčí různá témata syntíků. Trochu ještě ohlédnutí za předchozími alby.
Movements Of A Visionary nejdříve naváže na předchozí věc, ale po chvíli se chytá postupů použitých v Phaedře - nad strojovým spodkem se vznáší pomalé útržky jednoduchých a přitom tajuplných melodií.
Sequent C' na závěr mi připadá jako krátký out take z některé předchozí desky - čili ještě nepotvrzuje nový trend pánů krautrockerů.
Přesto, že se mnohým toto LP jeví jako ve své době novátorské, a také kritika jej hodnotí poměrně hodně vysoko, mě trochu nudí a radši mám starší alba Atem a Alpha Centauri, nebo pak ta pozdější se smyslem pro výraznější melodii - např. Force Majeure nebo živák Encore. Zásluhy mu však neupírám a své 3,5 zaonačím nahoru.
» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Phaedra
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream
Dogs Of Peace / {speak}
Jimmie Lee Sloas i Gordon Kennedy měli v polovině 90. let už dost muzikantských zkušeností na to, aby deska, kterou se rozhodli společně natočit, stála za to. A vskutku za to stojí, a vůbec mi nevadí, že chvílemi lze vysledovat vliv oblíbenců (a snad i vzorů) obou jmenovaných protagonistů.
K rockově dravějším skladbám patří úvodní mírně rushovská (kytary) "In the Event", pak "Necessary Pain", titulní "Dogs of Peace", řízná "I Wanna Know", chvílemi monumentální "Pray to God" a závěrečná "When I Believe It". McCartneyovsky melodické jsou pomalejší "The Burning Bush" a "Thrown Away" - druhá z nich stejně jako "Do You Know", vykazuje i některé pinkfloydovské manýry. "The Truth" je pomalá a rozjímavá rocková píseň.
Album je hudebně nápadité, rozmanité a nemá slabá místa. V textech se kapela zabývá křesťanskými tématy - např: Boží mocí v celém vesmíru, posledními slovy Ježíše Krista, pokáním a odpuštěním... Škoda, že v případě mírumilovných psů zůstalo pouze u tohoto albového počinu.
» ostatní recenze alba Dogs Of Peace - {speak}
» popis a diskografie skupiny Dogs Of Peace
Ayers, Kevin / Shooting at the Moon
Druhá deska originálního a opomíjeného zpěváka, autora a kytaristy Kevina Ayerse (ex Wilde Flowers a Soft Machine), je zajímavá: za 1. svou odvážnou strukturou, ve které se příjemné nevtíravé a důmyslné písně prolínají s vyloženě experimentálními zvuky-hluky, za 2. účastí mladičkého (bass)kytaristy Mika Oldfielda - pro ty, kteří jej mají ve zvláštní oblibě, a za 3. přítomností dalších významných person canterburské rockové scény.
"May I?" se líně nese v duchu běžné Ayersovy ranné písňové tvorby, hladí posluchače příjemným zpěvákových bassbarytonem a dává dost prostoru dechům Lola Coxhilla, basa je příjemně hravá.
"Rheinhardt & Geraldine" přidá do kroku i na intenzitě, pouze ve střední pasáži se zvrtne ve zvukovou koláž "Colores Para Delores".
"Lunatics Lament" rozjedou svěží bicí, kytara přidá kratičkou vyhrávku a už svěže šlape celá kapela. Parádní psychedelická záležitost rozproudí krev posluchačům a v závěru přidá trochu (snad) acidového vyřvávání.
Osmiminutová "Pisser Dans un Violon" je jeden z již zmíněných experimentíků se zvuky, především varhan Davida Bedforda. Někoho bude možná nudit, jiný si v ní najde to své - třeba Oldfieldovu kytarovou pasáž. Mě rozhodně nevadí.
"The Oyster and the Flying Fish" je zcela kontrastní k předchozímu kusu - za pomoci Bridget St. John zpívá Kevin jednoduchou, snad nejhitovější píseň alba - ´hulá hulá hulalá´.
Na řadě je další basovo-kytarová zvukomalba "Underwater".
"Clarence in Wonderland" je krátká, veselá až pitvořivá písnička s výraznou jednoduchou basovou figurou.
Uklidňující atmosféru má "Red Green and You Blue", které tentokrát dominují džezující dechy.
Titulní minimalistická "Shooting at the Moon" je vyvoláváním ducha ranných Soft Machine (píseň byla nahraná touto kapelou na jaře 1967 s několika dalšími demosnímky, vyšla však až o řadu let později). Stále se opakující motiv nejdřív zpívá Ayers, pak jej s různou intenzitou opakují všechny nástroje. Kopec psychedelie na závěr.
Z alba je cítit snaha připojit se k barrettovskému odkazu a možná i inspiraci druhou deskou dvojalba Pink Floyd Ummagumma. Hodnotím za 4,5 a zaokrouhluji nahoru, protože jde o dost významný a i v tvorbě Kevina Ayerse ojedinělý počin.
» ostatní recenze alba Ayers, Kevin - Shooting at the Moon
» popis a diskografie skupiny Ayers, Kevin
Zappa, Frank / Studio Tan
Studio Tan je jedno ze tří alb (ještě Sleep Dirt a Orchestral Favorites), která vyšla u WB jaksi mimo mistrovu kontrolu v době vzájemných soudních tahanic jako splacení dluhu této vydavatelské firmě. Proto není divu, že obsahují starší materiál, toto LP konkrétně nahrávky z let 74-76. Zde jde o mistrnou směsici progresivních rockových nálad, moderní vážné hudby, promyšleného jazzu a často pitvořivého vokálu - to vše na sebe vrstveno zdánlivě bez ladu a skladu.
"The Adventures of Greggery Peccary" - bizarní epos o divokém nočním prasátku a jeho podivných dobrodružstvích napsaný už roku 1972, který se nápadně odvolává na 2LP 200 motelů (pasáže se smyčci a marimbou) i na Grand Wazoo (část s dechy). K tomu nabízí zajímavé hudební momenty (např. hru na psací stroj), rychle se míhající hudební nápady i jistou nesoudržnost (ale pořád mnohem poslouchatelnější než na Lumpy Gravy). Pitvořivé vokály a hlasy patří k Zappově tvorbě všeobecně. I přes svou stopáž téměř nepřipouští okamžiky nudy.
"Revised Music for Guitar and Low-Budget Orchestra" - instrumentálka, která v mnohém navazuje na předchozí věc. I podle sestavy (viz obsazení) lze soudit, že obě tyto nahrávky vznikly ve stejné době a jsou na albu zřejmě nejstarší. Smyčcové i dechové pasáže jsou zde nápadité, místy velice melodické a určitě zaujmou i vyznavače soudobé klasiky.
"Lemme Take You to the Beach" - zpěvná (sólový falzetový zpěv obstaral zvukař Davey Moire), rytmická a svižná ´hitovka´ je naopak nejmladší ze čtveřice skladeb tohoto alba. Dají se zde vystopovat prvky, které Zappa plně rozvinul v některých méně komplikovaných písních na Sheikovi i později.
"RNDZL" - na úvod mají hodně prostoru vynikající klávesy George Duka. Pak z nich vyklíčí dlouhé kytarové prima sólo. Závěr skladby je ve znamení svižně jazzujícího klavíru.
Přestože Studio Tan nepatří k těm nejzásadnějším Zappovým dílům a vyšlo za nepříliš šťastných okolností, je to výborná ukázka Frankovy nápaditosti, komediálnosti, poťouchlosti a hudební i hráčské geniality. Výkony všech muzikantů jsou až nepochopitelné (a neuchopitelné). Trochu zamrzí pomsta firmy na obalu k LP (nevím jak to je dnes u CD verzí), na němž se nevkusně šklebí brejlatý ksicht a chybí jakékoliv vysvětlující podrobnosti (zřejmě i včetně obsazení), bez kterých posluchačům zůstávají úmysly autora skryty. Pro mě za 4,5 a protože podivnosti všeho druhu mě lákají a některé mám dokonce hodně rád (třeba tuto), zaokrouhlím na plný počet.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Studio Tan
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Golden Earring / On The Double
O 2LP On The Double (budoucích) významých hardrockerů mohu směle mluvit jako o typickém přerodovém albu. A to v tom smyslu, že ukazuje kapelu jakoby na konci jedné cesty, která se větví do několika dalších, ale muzikanti se ještě úplně nerozhodli, kterým směrem se dát. Možná i proto zde zkouší více možností, ale rock nakonec přece jen vítězí (zvláště na příštích deskách).
A tak jsou na tomto dost rozamnitém albu slyšet ponejvíce svižné beatové dozvuky končících let šedesátých: "Goodbye Mama", "Just A Little Bit Of Peace In My Heart" (trochu pompy se smyčci a výraznými žesti), "The Sad Story Of Sam Stone" (s foukací harmonikou), "Time Is A Book", "I'm A Running", "Mitch Mover".
Dále tu najdeme akustické klidné kousky "The Grand Piano", "Judy", "High In The Sky" i dylanovsky pojatou "Murdock 9-6182". Je tu i čistě popová "I Sing My Song" nebo bublegumová "Pam Pam Poope Poope Loux".
No a vedle nich se vybarvuje už dozrávající rockové ovoce, které Golden Earring zdobilo v první polovině další dekády: "Hurry, Hurry, Hurry", "Backbiting Baby", "God Bless The Day", balady "Angelina" a "Remember My Friend", a především původní verze výborné "Song Of A Devil's Servant" (mladší verze této písně je na následujícím LP Eight Miles High).
On The Double svou cílenou pestrostí (která rozhodně neukazuje na nějaké přešlapování na místě), odkazuje na o rok starší Bílé album od The Beatles. Najdeme zde řadu opravdu dobrých skladeb, a protože rovné tři hvězdy je z mého pohledu málo, přidám ve svém hodnocení ještě půl a zaokrouhlím nahoru.
» ostatní recenze alba Golden Earring - On The Double
» popis a diskografie skupiny Golden Earring
Wyatt, Robert / Work In Progress (EP)
Čtyřpísňové EP někdejšího bubeníka Soft Machine, který je od léta 1973 upoután na vozík, se vyznačuje velice střídmými aranžemi, kdy se zpěvák sám doprovází na jednoduché klávesy a ve třech kusech přidá bicí nástroje. Tím vznikly asketicky pojaté verze písní, které dostaly zcela nový rozměr a kterým svou úsporností Wyatt vtiskl nezaměnitelné kouzlo své osobnosti.
Dokladem je hned na úvod slavná Gabrielova "Biko" z autorovy třetí sólové LP. "Amber and the Amberines" je z vlastní dílny, není však tak výrazná. Další dvě písně jsou latinskoamerické. "Yolanda" je na EP asi nejnápadnější (nikoli nejvtíravější) jak melodicky, tak rytmicky. Poslední jemná "Te recuerdo Amanda" od chilského písničkáře Victora Jary (zpívala ji i Joan Baez) je stejně vláčná, jako tři předchozí.
Musím se přiznat, že Roberta Wyatta mám už léta hodně rád, ale víc mi sedí jeho tvorba, ke které do studia přizve řadu svých přátel muzikantů - tedy jeho hudebně pestřejší desky jako jsou Rock Bottom nebo Shleep.
Pro přehled ještě uvedu, že toto EP je také součástí pozdějšího kompilačního CD Mid-Eighties z roku 1993 a pěticédéčkového boxsetu EP's by Robert Wyatt (1999).
» ostatní recenze alba Wyatt, Robert - Work In Progress (EP)
» popis a diskografie skupiny Wyatt, Robert
White Heart / Powerhouse
White Heart byla kapelou na pomezí hard rocku a melodického AOR (v encyklopediích zařazována do stylově poměrně široké škatulky christian rock). Její album Powerhouse sice nepatří k těm vrcholným, která natočila, ale přesto je na něm několik výborných písní a i jako celek stojí za poslech.
Nemohu sice říci, že by výkony některého z šestice muzikantů nějak extra upoutaly mou pozornost, ale přesto musím uznat, že jako celek umí kapela vytvořit příjemnou rockovou atmosféru s dobrým zpěvem a vokály, říznou kytarou, všudepřítomnými a přesto umírněnými klávesami (často hammondky), spolehlivou rytmikou.
Mezi nejlepší skladby patří hodně rockové "Independence Day" a "Powerhouse", i syrová "Nailed Down" má něco do sebe. Část cédéčka tvoří pomalejší melodické písně. Líbí se mi "Desert Rose" a "Lay It Down". Za vrchol desky považuji gradující "Messiah".
Powerhouse asi není nijak objevné album, ale kapela na něm sympaticky a nenásilně skloubila své duchovní poselství s rockovou hudbou pro širší publikum. Lepší tři hvězdičky mu sluší.
» ostatní recenze alba White Heart - Powerhouse
» popis a diskografie skupiny White Heart
Fripp, Robert / Exposure
K natočení alba Exposure se kytarista Robert Fripp odhodlal v době, kdy jeho významná kapela King Crimson měla několikaletou pauzu a kdy asi nikdo o jejím obnovení ani neuvažoval. Ke spolupráci přizval řadu muzikantů, některé opravdu zvučných jmen (Peter Hammill, Brian Eno, Peter Gabriel, Phil Collins...) Vzniklo dílo o sedmnácti krátkých i kratičkých jednotlivostech, které celkem logicky dobře zapadá do mezidobí karmínovských alb Red a Discipline.
"Preface" - několikeré různě naladěné vícehlasy a po nich neúnavné vyzvánění telefonu na úvod.
"You Burn Me Up I'm a Cigarette" - sympatický rock´n´roll zpívaný Darylem Hallem.
"Breathless" - první evokace starých dobrých King Crimson, instrumentálka s kytarovou mutující linkou.
"Disengage" - emotivní zpěvák Peter Hammill a pokračování v duchu předchozí skladby. Tady už jde do tuhého.
"North Star" - klidná a jemná píseň o lásce. Předzvěst KC 80. let.
"Chicago" - trochu experimentálně pojaté blues se zajímavým el. klavírem.
"NY3" - více experimentální arytmická kytarová podivnost se zpěvem nezpěvem.
"Mary" - křehkou píseň pouze s kytarou a záchvěvy syntíku zpívá Terre Roche.
"Exposure" - expresivní dívčí zpěv dává této jednotvárné skladbě, jejímž spoluautorem je bývalý zpěvák Genesis, trochu jiný rozměr, než jaký známe z LP Peter Gabriel II.
"Haaden Two" - rozložené kytarové akordy jsou prokládány mluveným slovem (také pozpátku).
"Urban Landscape" - Robert svým frippertronikem navozuje kosmickou atmosféru jak Tangerine Dream na dvojalbu Zeit. S tímto nástrojem si v podobném duchu pohrává i v obou verzích "Water Music" ke konci alba. Trochu nuda...
"I May Not Have Had Enough of Me But I've Had Enough of You" - skvělý vokální dialog Petera Hammilla s Terre Roche v téměř hardrockové tvrďárně. Hodně drsná a parádní záležitost.
"First Inaugural Address to I.A.C.E. Sherborne House" - znáte ten hrozný zvuk, když nechtěně drcnete do gramofonu a škrábnete milované elpíčko?
"Here Comes the Flood" - pomalá Gabrielova píseň s klavírem jakoby sem ani nepatřila. Zde je provedena v mnohem komornější a umírněnější verzi, než na autorově prvním sólovém LP.
"Post Script" - smích, vzdalující se kroky a zabouchnutí dveří na závěr...
Album obsahuje několik opravdu výborných skladeb, ale i několik nudných zbytečností, a působí na mě poněkud nevyváženě. Přesto se mi líbí za čtyři hvězdičky, kterými je hodnotím především kvůli skladbám, kde zpívají Peter Hammill a Terre Roche.
» ostatní recenze alba Fripp, Robert - Exposure
» popis a diskografie skupiny Fripp, Robert
Hammer, Jan / Melodies (as Jan Hammer Group)
LP Melodies jsem si nahrál na kotoučák Unitra někdy v r. 1979 současně s The First Seven Days. Byl to rok objevování muziky mimo rámec do té doby mnou preferovaného hardrocku. Na první poslech mně obě tato alba okouzlila - každé trochu jinak.
Svérázná, někdy až experimentální fusion music Jana Hammera z dřívějších let se na Melodies vydala naproti popu, jak i sám název alba napovídá. A to i v tom smyslu, že stopáž písní se (s výjimkou jediné) zkrátila na rádii akceptovaných 2,5 až 4,5 minuty. Neznamená to však, že by se Hammer začal jakkoliv podbízet! Naopak, i v těch nejmelodičtějších (chceteli nejpopovějších) písních tohoto LP (např. "Too Much to Lose" či "Peaceful Sundown") najdeme dost sotisfikovanosti a originality, vlivy R´n´B a funky jsou patrné, a jazzrockovosti si uchovávají také bohatě. A najde se i prostor pro Janovi typické zvukomalebnosti a experimentíky. Poslední tři skladby ("Hyperspace" a "Your Love" jsou instrumenální, ve "Who Are They?" je zpěvu pomálu) se stylově ohlížejí spíše o dva roky zpět k Prvním sedmi dnům.
Toto album tak zjevně navazuje na předchozí počiny českého rodáka a dále je rozvíjí - zčásti v duchu doby, zčásti v duchu autorovi neochoty hudebně spočinout na místě. Navíc je velice pestré a náladotvorné a výborně se poslouchá.
Jan Hammer Group se skládal z muzikantů, kteří byli technicky výborně vybaveni. Kromě samotného hlavního protagonisty, autora většiny hudby a klávesového hračičky, se mi hodně líbí housle a cello Steva Kindlera, nepřeslechnutelné jsou čitelné basové linky.
» ostatní recenze alba Hammer, Jan - Melodies (as Jan Hammer Group)
» popis a diskografie skupiny Hammer, Jan
Steve Miller Band / Children Of The Future
Účast neznámého Steve Miller (Blues) Bandu na Monterey Pop Festivalu v červnu 1967 nakopla dodnes trvající kariéru této kapely a také jí otevřela dveře do slavného londýnského studia Olympic, ve kterém vznikla tato parádní prvotina. Musím trochu zahanbeně přiznat, že já se k ní dostal teprve před několika lety.
Z psychedelického zvukového oparu se pomalu rodí Děti budoucnosti - "Children Of The Future" - se svým jemným bluesrockem (dominují zpěv a hammondky, kytary včetně akustické dokreslují) aby se po třech minutách nenápadně přelily do kratičké "Pushed Me To It" a ta do další ani ne minutky "You've Got The Power" - obě výrazně rytmické a živé. Opět navazující "In My First Mind" líně rozjíždí varhany a mellotron (s basou a bicími) vykreslující příjemnou melodii. Po dvou minutách se přidá jímavý zpěv, kytary v tomto sedmiminutovém skvostu není třeba. Píseň se pak pomalu ztrácí v mořském příboji, ze kterého vystoupí "The Beauty Of Time Is That It´s Snowing" - trochu vzdálené hudby promíchané se zvukovými kolážemi a ve druhé části snové vícehlasy s tichým doprovodem nástrojů odcházejících v táhlém fadeoutu. Jsme v polovině alba.
Druhou stranu desky otvírá "Baby's Callin' Me Home" - pomalá věc se spineten (či co to je) a akustickou kytarou. Do ní vstoupí důrazná bluesrockovka "Steppin Stone" ozdobená líbivým kytarovým sólem. Při poslechu následující "Roll With It" přemýšlím, kde v té době (ne)byli např. Little Feat či Lynnyrd Skynnyrd. "Junior Saw It Happen" je další svižná bluesrocková věc s ostrou kytarou, která krásně sóluje. "Fanny Mae" je blues s foukací harmonikou a tento nástroj a styl slyšet i v závěrečné táhlé "Key To The Highway".
LP Children the Future v sobě má kouzlo doby, citlivě spojuje rock s bluesovou tradicí a sanfranciskou psychedelickou atmosférou. Je nápaditá, barevná, rozmanitá a přesto nepůsobí roztříštěně. Nemohu dát horší hodnocení.
» ostatní recenze alba Steve Miller Band - Children Of The Future
» popis a diskografie skupiny Steve Miller Band
Zombies / Begin Here
První velká deska britských Zombies byla tvořena napůl převzatými a napůl vlastními skladbami s rozpětím od jednoduchých melodických písní až po R&B covery. Ve všech se snoubí výrazný smysl pro originální a překrásné harmonie s Argentovým jazzovým feelingem. Vlastní věci jsou do jedné výborné, převzaté jsou udělány tak, že ve výsledku mají ducha Zombies a do celku se jednoznačně výborně hodí. Kapela je hraje s beatovou vášní a rockovým zanícením, Colin Blunstone zpívá tu citlivě, onde s potřebnou vervou.
LP otevírají dvě coververze. Svižná “Road Runner” s poměrně ostrou kytarou (na rok 1965) a citlivě zpracovaná slavná “Summertime”. V obou (i prakticky všech následujících) se Rod Argent představí jako velice talentovaný hráč na varhany (s oním již zmíněným jazzovým cítěním). Následuje první vlastní, krásná melodická píseň “I Can’t Make Up My Mind”, jíž dominují bohaté vícehlasy. Argentova posmutnělá “The Way I Feel Inside” je jedním z vrcholů desky. První sloka je acapella jeden hlas, ve druhé se přidají střídmé tiché varhany a v poslední i baskytara. Nádherná citlivě přednesená kratička. “Work ´n´ Play” je na kytaře postavená instrumentálka s foukací harmonikou místo zpěvu. “You Really Got A Hold On Me/Bring It On Home To Me” zní jako od ranných Beatles. “She’s Not There” je krásně zadumaná a nese zřetelný Argentův rukopis. V refrénu se hezky odváže a v mezihře nabídne krásné sólo na el. piano. “Sticks And Stones” je trochu halekavá píseň, ale ty klávesy - to nemá chybu. A tentokrát se k sólu přihlásí i kytara. Jímavá “Can’t Nobody Love You” se vrací k výtečným vícehlasům. “Woman” - to je dusavá rytmika a příjemná melodie. “I Don’t Want To Know” nabízí další výraznou melodii a hodně hlasitou kytaru. Nostalgická “I Remember When I Loved Her” má prosté aranžmá, což umocňuje její neokázalou krásu. Její protiklad tvoří svižná “What More Can I Do” s dravými vstupy varhan a kytary. Album uzavírá rychlá verze “I Got My Mojo Working” (pomalejší verzi známe např. od Michala Prokopa a Framus Five) uprostřed se sólem na foukačku.
Zombies ve své době měli to, co Beatles - tedy překrásné a originální melodie, zpěvné vokály, zvonivé i řízné kytary. Navíc však nabídli opravdu vynikající džezující klávesy a tím po svém způsobu vyplnili určitou mezeru mezi dodnes vzývanou liverpolskou legendou a jinak výbornými - čistě rhytmandbluesovými Animals.
» ostatní recenze alba Zombies - Begin Here
» popis a diskografie skupiny Zombies
Amon Düül II. / Yeti
Druhé album západoněmeckých Amon Düül II - Yeti je zčásti tvořeno strukturovanými skladbami a zčásti improvizovanými nahrávkami, každé na jednom z vinylů původního 2LP.
Úvodní výborná čtyřdílná suita ´Soap Shop Rock´ nabízí ve třinácti minutách především (pro toto album typickou) zdánlivě chaotickou hřmotnost s občasnými záblesky rockové riffovosti doplněnou místy až pseudooperním zpěvem. Nad zvukovou spletí syrově zvonivých kytar, nenápadných varhan a rytmiky, prostupovanou lyrickými pasážemi, vystupují el. housle a celek mi připomíná skupinu High Tide.
´She Came through the Chimney´ je jemná instrumentálka, v níž jedna kytara nabízí nezkreslené vybrnkávané akordy, druhá kontrastní vrzání a housle příjemnou melodii. Basa a perkuse jsou pod tím. Zlověstnost hardrockové ´Archangels Thunderbird´ podtrhuje výborný zpěv Renaty Knaupové. ´Cerberus´ je zajímavá hravá akustická instrumentálka, která se v závěru přetransformuje do rockové polohy. Sice kratičká, přesto monumentální je ´The Return of Ruebezahl´. Svou dunivostí na ni navazuje ´Eye-Shaking King´, která už nás připravuje improvizovanými pasážemi na druhou část alba. Zpěv je značně zkreslený ala Schizoid man. ´Pale Gallery´ je industriální zvukomalba uzavírající první část celku.
Improvizaná část obsahuje tři skladby: titulní osmnáctiminutovou ´Yeti´, ´Yeti Talks to Yogi´ a ´Sandoz in the Rain´. První dvě jsou si dost podobné a patří k těm kosmicko-ambientním kolážím, jaké v té době a tedy na počátku své kariéry tvořili např. další západoněmečtí velikáni žánru Tangerine Dream. Pro závěrečnou jemnou akustickou (a z tohoto alba se poněkud vymykající) věc kapela přizvala několik hostů, z nichž nepřeslechnutelný je především Thomas Keyserling a jeho flétna.
Yeti je výborná a vlivná deska jedné z nejvýznamnějších kapel ranného krautrocku.
» ostatní recenze alba Amon Düül II. - Yeti
» popis a diskografie skupiny Amon Düül II.
Novák, Petr / Memento
Petr Novák nebyl nikdy vyložený rocker, přesto se dvakrát pustil do žánru, kterému říkáme rocková opera. Memento je ta druhá a zrodilo se v samém závěru bolševické éry u nás. (První byl opus Kráska a zvíře z roku 1975.)
Tématicky album vychází ze stejnojmené knihy Radka Johna. Tím je dáno, že se zabývá problematikou závislosti mladých lidí na tvrdých drogách. V devatenácti písničkách nás Petr Novák s Janou Hruškovou a kapelou G&B provedou od nevinných (a snad i sladkých) začátků (tedy prvních tripů, kterými parta i milenci zahánějí nudu městského života) až po nezvratný konec hlavního hrdiny, nemohoucího se už nijak vymanit z ďábelské pasti.
Hudebně jde především o kvalitní pop rock (tu jemnější, onde zase kapela trochu přitlačila na pilu). Melodie výborně koresponují s náladou textů a oboje dohromady často tvoří silný celek. Pěvecky se Petr Novák nevzepjal k takovým výkonům, jako v roli zvířete, ale písně tu má psané na míru a skvěle mu sednou. Dobrou volbou byl i výběr partnerky - neznámé Jany Hruškové. Zde byl zřejmý záměr najít zpěvačku podobného typu, jako byla kráska Věra Mazánková. Kapela šlape profesionálně, ale zvuk (především bicí) je trochu poplatný době vzniku.
K nejpůsobivějším patří skladby ´Chtěl bych se vrátit (ještě je čas)´, ´V hospodě na hrázi´, ´Jenom mi nelži´, ´Moře´, ´Je to levné, silné a dobré´ (až mám strach jestli tato píseň nepůsobí na někoho jako reklama na perník), ´Temná řeka´, ´Chtěl bych se vrátit (je však už pozdě)´.
Je typické, že soudruzi z Pantonu nedali Mementu potřebný prostor na dvojalbu. (Kdyby nahrávání proběhlo o dva měsíce později, mohlo být všechno jinak...) Takhle museli autoři, oproti koncertní verzi programu, téměř všechny písně drasticky zkrátit a tři dokonce vynechat úplně. Tím dílo značně utrpělo a jeho poselství tolik nevyniká, což komunistům neodpustím. Chabou náplastí je, že na CD verzi jsou texty nezkrácené a všechny - tedy i těch nenatočených věcí.
Dávám čtyři hvězdy, i když to je asi tak na 3,5. Ale Petra Nováka v rockové poloze mám rád.
» ostatní recenze alba Novák, Petr - Memento
» popis a diskografie skupiny Novák, Petr
Davis, Miles / We Want Miles
Pro svůj druhý albový počin od drogami vynucené několikaleté kariérní pauzy si jazzový velikán Miles Davis vybral formát živého 2LP. Oproti předchozí desce ´The Man With The Horn´ se sestava téměř nezměnila. Chybí neposlušný kytarista Barry Finnerty, kterého nespokojený mistr několikrát vyhodil ze zkoušky a pro koncertní natáčení pozval radši Mika Sterna. Ten na předchozí desce nahrál výborný part s omračujícím sólem v úvodní ´Fat Time´ a i kvůli němu mám tento živák hodně rád. K celkem nevýznamné změně došlo ještě u perkusí (nově Mino Cinelu za Sammyho Figueroa).
´Jean-Pierre´ je desetiminutová kompozice s výrazným motivem (trubka a později saxofon), v níž Mike Stern občas spřádá sólové linky, které už použil na předchozím albu. Ale spíš jen v náznacích - nedotahuje je do takové bouřlivé naléhavosti, jako v Tučných dobách. Na konci druhé ze čtyř stran dvojalba se kapela k motivu ´Jean-Pierre´ na chvíli vrací.
´Back Seat Betty´ známe z Muže s trubkou. Výborně svou zpočátku klidnější, ale pak gradující náladou zapadá mezi ostatní skladby. Je postavená na nápadité rytmice a nad ní se k jazzovým výšinám vypínající trubce. Billa Evance neslyším...
Ve čtvrthodinové ´Fast Track´ dostane hodně prostoru kytarista, který se zde přibližuje výbornému výkonu z Fat Time a dokazuje, že si jej Davis vybral právem. Kapelník se ve svých exhibicích nenechává mladým spoluhráčem nijak zahanbit - je to skladba, ze které do popředí vystupují tito dva muzikanti. Rytmika spolehlivě šlape, saxofóna opět nět.
´My Man's Gone Now´ Davis natočil poprvé už v roce 1958 pro gerschwinovské album Porgy and Bess. Zde z taneční jazzůvky udělal rozsáhlou suitu, jejíž klidnou atmosféru několikrát rozvíří některý ze sólových výstupů (tentokrát včetně Evansova). Příjemné jsou návraty k melodii Gerschwinovy písně.
´KIX´ je založená na houpavém rytmu baskytary, který dává prostor bicím z něho občas odběhnout a jaksi realizovat se. Nad tím se (jak v instrumentálním džezu také jinak) nechávají postupně slyšet všechny sólové nástroje. Možná už tato věc nedosahuje síly těch předchozích, kvalitu alba ale v mých uších nesnižuje.
Tato deska je podle mého soudu poslední z těch top Milesových. Následující tvorba, i přes některé zajímavé experimenty, svědčí spíše o postupném úpadku černého génia jazzové trubky nevědoucího již kudy kam se dále ubírat.
» ostatní recenze alba Davis, Miles - We Want Miles
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles
Ram Jam / Ram Jam
Prvotina amerických Ram Jam je album dobrého hard rocku, které je ovlivněno jižanskými kapelami, blues i rock and rollem. Několik opravdu příjemných chvil posluchačům připraví hodně dobrá kytara.
LP otvírá jejich jediný hit Black Betty - svižně pojatá rocková píseň v jižanském duchu, jejíž ozdobou je půldruhé minuty trvající kytarové sólo. Kromě ní jsou zde i další věci, které stojí za zmínku: Let It All Out je melodická hardrockovka s pěknými dvojzpěvy a nápaditými kytarovými vyhrávkami. Keep Your Hands on the Wheel je veselá rock´n´rollovka, ve které slyším vliv Rolling Stones (stejně jako v závěrečné Too Bad on Your Birthday, kterou o pár let později hrála i Joan Jett). High Steppin' je zase instrumentálka s jednoduchým riffem, který se postupně rozvíjí, a výbornou kytarou. Celé zespodu drží pohromadě rytmika. No a hádejte v jakém duchu se nesou All for the Love of Rock and Roll a Hey Boogie Woman? Jasně, že každá v tom svém a stejně mají dost společného.
Deska se dobře poslouchá a hodnotím ji jako lepší průměr (tak 3,5). Trochu mi na ní totiž chybí více rozmanitosti - neuškodila by např. alespoň jedna zklidňující balada. Ale věřím, že ti, kdo mají rádi southern rock, z ní budou mít určitě radost.
» ostatní recenze alba Ram Jam - Ram Jam
» popis a diskografie skupiny Ram Jam
Schlitt, John / Shake
Šéfem kapely Petra byl vždy kytarista Bob Hartman, který také pro ni připravoval většinu repertoáru. Nezměnilo se to ani s příchodem Johna Schlitta na post frontmana, a asi proto se tento vynikající rockový zpěvák mírně zastřeného hlasu s velkým rozsahem odhodlal k natočení této, své první, sólové desky. A dobře, že se tak stalo. Obklopen rockery křesťany mimo okruh své domovské skupiny natočil album plné výborné tvrdé a melodické muziky.
První dvě skladby Wake The Dead a Don't Look Back jsou parádně hardrockové s naléhavým zpěvem a výtečnými vokály - ty charakterizují celé CD. Následují pomalejší Show Me The Way s klavírem a akustickou kytarou a vyloženě ploužák Inside Of You - příjemné melodické písně. Trochu úsečná Let It Show a tvrdá Carry The Burden ukazují tu drsnější tvář projektu Shake. One By One a Try Understanding His Heart lehce uberou na intenzitě a dravosti (i když...). Poslední dvě věci The Hard Way a The Road To Calvary jsou z těch pomalejších a melodičtějších na albu, které na mě dýchá příjemnou pozitivní atmosférou a svou kvalitou jej řadím vedle těch lepších desek Petry.
» ostatní recenze alba Schlitt, John - Shake
» popis a diskografie skupiny Schlitt, John
Zappa, Frank / Shake Yerbouti
Toto 2LP bylo mým prvním setkáním s Frankem Zappou a vstupní branou do jeho světa, který asi navždy bude tak trochu mimo mé chápaní. Tehdy v roce 1979 mi bylo 16 let a Šejkem jsem byl okamžitě zcela pohlcen. To napětí, ty kontrasty, ta radost, parodie a ironie, ty obskurní nápady a neustálé popichování posluchače ... vše velice mistrovky zkomponované a virtuózně přednesené. Ta fascinace u mě přetrvává podnes.
Hned úvodní pomalá I Have Been in You se Zappovým magicky sametovým hlubokým hlasem, mírně pitoreskními vokály a hromadou nápadů a nápadíčků posluchače vtáhne do potrhlé atmosféry alba (a mistrova díla celkově) aby se přelila do následující mnohem dravější Flakes, kde se jako zpěvák představí i kytarista Adrian Belew. Opět bez předchozího upozornění navazují riffová Broken Hearts Are for Assholes (zde další zpěváci Terry Bozio od bicích a Patrick O’Hearn od basovky doplňují Zappu), zběsilá I'm So Cute už mě svým A-ren-nen-nen-ah-ren-nen-nennda zvedá ze židle a tak to pokračuje... Rat Tomago - zdrcující pětiminutové kytarové sólo nad rytmikou, která by obstála i sama o sobě, hitově melodické a přesto inteligentní odlehčení (a asi v širších kruzích nejznámější Zappova píseň) Bobby Brown, experimentální slepenec Rubber Shirt (souhra basy a bicích, která se v reálu nikdy neuskutečnila - obě nástrojové stopy jsou vyjmuty od jinud a zde rafinovaně spojeny v jednu skladbu), kakofonicko industriální The Sheik Yerbouti Tango (jakési pokračování Rat Tomaga) a další krátký hit Baby Snakes. Ve svižné Tryin' to Grow a Chin exceluje za mikrofonem Terry Bozio, klávesáci Tommy Mars a Peter Wolf jsou k nezadržení - vlastně celá kapela se žene kupředu jako zběsilá. Až v City of Tiny Lights (zpěv Belew) si uvědomíme, že by mohlo jít o živé dvojalbum (reakce diváků), ale studiových úprav je na desce tolik, že jako live není uvedena. Mohutný kytarový akord zahájí tanečně rozjuchanou Dancin' Fool na niž perfektně navazuje příjemně melodická Jewish Princess. Wild Love prokazuje jistou úmyslnou roztříštěnost, která k Zappovi vždy patřila. Závěrečná dvanáctiminutová trochu rozvleklá Yo' Mama už postrádá vnitřní sílu zbytku alba, přesto ji mám rád, protože je pořád co poslouchat - takové uklidnění na závěr.
» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Shake Yerbouti
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank
Bill Bruford´s Earthworks / Earthworks
První deska progresivně laděného bubeníka Billa Bruforda a jeho kapely Earthworks je komplet instrumentální a přináší svěží kombinaci jazzu, rocku a osmdesátkového popu. Hudba je moderní, nápaditá a proměnlivá, ve své době by snesla i přívlastek experimentální. Moc se mi líbí práce vynikajícího klávesáka Djanga Batese, hodně často je v popředí melodický saxofon Iaina Ballamyho, který umí zabrousit i do mírně freejazzových vod. Trochu víc jsem očekával od samotného pana kapelníka, který už měl zkušenosti z působení v artrockových veličinách Yes a King Crimson. Basové party mám radši kytarové zelektrizované. Přesto na mě album, které hledá další možnosti v oblasti fussion, působí hodně příjemným dojmem. Při jeho občasném poslechu je stále co objevovat a dávám mu poctivé čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Bill Bruford´s Earthworks - Earthworks
» popis a diskografie skupiny Bill Bruford´s Earthworks
Plastic Penny / Currency
Druhá deska Plastic Penny vyšla až po rozpadu skupiny a už na ní chyběl hlavní zpěvák Brian Keith, což mě osobně vůbec nevadí - ba naopak. Valnou většinu písní zde odzpíval Paul Raymond, který se mi opravdu líbí. Tytam jsou totiž nasládlé písničky s hitovými ambicemi - Currency v tom nejlepším duchu navazuje na druhou stranu prvotiny. Zvuk je hutně rockový, přitom si však zachoval jistou popovost a hlavně psychedeličnost (prostě ještě v něm silně znějí úžasná 60. léta - jejich druhá polovina). Na Currency se kapele podařilo všechny zmíněné chutě namíchat v ideálním poměru tak, aby vzniklo hodně progresívní a plastické album.
Your Way To Tell Me Go je krásně melodická píseň na úvod s dostatkem rockové dravosti na to, aby mě doopravdy zaujala.
Hound Dog ještě přitvrdí a zdrsní, kytara akordicky řičí, Olssonův zpěv je dost vypjatý, spodek tvrdí muziku, varhany vše drží pohromadě. Kytarové sólo uprostřed je sice krátké, ale výživné.
Instrumentálka Currency je postavená hlavně na Raymondových klávesách, které dobře doplňuje kytara, rytmika ji žene kupředu. Mění se tempo, nálada - mohla by být klidně od The Nice.
Cover od The Band Caledonian Mission je hardpopová věc, kterou chvílemi zdobí vícehlasy.
MacArthur Park je pomalejší sedm a půl minuty trvající věc převzatá od zpěváka Richarda Harrise. V originále z roku 1968 jde o zajívavou kompozici s velkým orchestrem. Plastic Penny jí natočili v syrovější verzi, v závěru jsou instrumentální pasáže.
Turn to Me se vrací k popu - příjemná melodie ale nic vlezlého. Opět prima vokály.
Baby You're Not To Blame - bubny a dunivý basový rif (k němuž se přidávají varhany a tlumené kytarové beglajty) přecházející do první sloky s krásně psychedelicky vystavěnou melodií i vokály. Před poslední slokou se probudí kytara do parádního sóla.
Give Me Money podle mého soudu vzdává hold The Who - ta podobnost a inspirace se nedají popřít!
Desku uzavírá kompozičně výborně zvládnutá classical rocková Sour Suite - osmiminutová skladba, která si téměř nezadá např. s takovým Rondem od již zmíněných The Nice.
Je jen škoda, že tato deska i kapela zapadly a dnes je zná opravdu málokdo. Zvláště, když se může směle zařadit k tomu nejlepšímu, co nám z konce 60. let rocková scéna zanechala. Osobně si Plastic Penny řadím vedle takových (namátkou) Kinks, Zombies, Tomorrow, Blonde On Blonde, Golden Earrings, Traffic, Procol Harum etc. Je jen logické, že se někteří z členů kapely později prosadili na rockové scéně. Zvláště se mi líbí opravdu vynikající klávesák a zde i zpěvák Paul Raymond, kterého mám rád i později v UFO. Troufnu si tvrdit, že byl hlavní postavou Plastic Penny, na záda mu funěl zpívající bubeník Nigel Olsson.
» ostatní recenze alba Plastic Penny - Currency
» popis a diskografie skupiny Plastic Penny
Plastic Penny / Two Sides Of A Penny
Hvězda Platic Penny zazářila na beatovém nebi jenom opravdu krátce. Přesto nám po nich zůstala dvě alba. Toto je první z nich. Bylo ještě trochu nesmělé, pop psychedelické, a tvořily jej povětšinou pomalejší písničky. Ale několik písní už mělo rockový feeling a opravdu stojí za poslech!
Otvírá jej smyčci podbarvená pomalá píseň Everything I Am, která vyšla na A straně prvního singlu kapely už v roce 1967 a stala se menším hitem. Wake Me Up už má o poznání více psychedelický a rockový nádech. Never My Love je cover od kapely The Association s výraznými příjemnými klávesami. Genevieve je další pomalejší věc. No Pleasure Without Pain My Love je opět v aranžmá se smyčci (vyšla na B straně již zmíněného singlu). Mrs. Grundy je nejzajímavější a již hodně rockový kus zřetelně oblivněný tehdy zářícími The Who, klavír mu jednoduchou figurou dodává trochu strašidelnou náladu. Také sólo na kytaru v druhé půli je hodně psychedelické, stejně jako bouřlivé varhany a vokální kreace Paula Raymonda v závěru. Take Me Back je svižná a příjemná popová píseň. I Want You zpívaná bubeníkem Nigelem Olssonem je druhá vynikající věc s vykvákanou kytarou stylově navazující na Mrs. Grundy. Tentokrát dojde i na sólo na bicí. It's a Good Thing je nejlepší píseň z těch, které na desce odzpíval Brian Keith - patří k těm svižnějším a hodně rockově a progresívně laděným. Poměrně tvrdá verze beatlesovské Strawberry Fields Forever je povedenou tečkou.
Prvotina Plastic Penny nám opravdu představuje dvě strany kapely (jak to má v názvu). První nabízí milé pomalejší a jemné písně (někdy oslazené smyčci), druhá nás zve do psychedelického rockového víru - tato tvář kapely je na svou dobu značně progresívní. Na formátu LP to jistě vyniklo lépe, než na dnešních CD. Můj současný dojem je, že kdyby si svou první tvář nechaly pouze pro svou rannou singlovou tvorbu a tu druhou, rockověpsychedelickou, vtiskly celé LP, bylo by mnohem zajímavější a dnes jistě známější. Alespoň mezi těmi, kdo mají rádi The Who, Beatles od Revolveru dál, Kinks z období Arthura, jedničku Caravan apod. Hodnotí se těžko - myslím, že 3,5 by bylo nejspravedlivější, ale že jde o nahrávky z let 1967 a začátku 1968, přivírám obě oči a zaokrouhluji nahoru
» ostatní recenze alba Plastic Penny - Two Sides Of A Penny
» popis a diskografie skupiny Plastic Penny
Caravan / Live at the Fairfield Halls, 1974
V roce 2002 vyšel na CD záznam koncertu z 1. září 1974. Skupina Caravan zde odehrála téměř celé (tehdy aktuální) LP For Girls Who Grow Plumb In The Night (1973) - chybějí pouze Surprise, Surprise a C´thlu Thlu, čehož upřímně lituju. Z o rok starší desky Waterloo Lily je zde pouze The Love In Your Eyes, do dvaceti minut roztažená For Richard je z dvojky If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You (1970) a píseň Virgin On The Ridiculous z žádné předchozí studiové nahrávky neznám, je však na živáku Caravan & the New Symphonia (1974). Prvotina a LP In the Land of Grey and Pink (1971) zde žel zastoupeny nejsou.
Caravan na tomto záznamu působí velice jistým dojmem a předvádějí, že jejich pódiové vystoupení téměř nezaostávalo za studiovou produkcí. Příjemné jsou trochu jinak zaranžované starší věci z alb, kde ještě nehrál houslista Geoffrey Richardson. A největší pecky jsou The Love In Your Eye a For Richard, zde oproti originálu mnohem delší s parádními vloženými divokými instrumentálními pasážemi. Zvuková kvalita nahrávky je naprosto perfektní a jako dokument o tehdejší živé produkci Caravan toto CD nemá jedinou chybu. Je s podivem, že tento výborný záznam vyšel až téměř tři desetiletí po svém pořízení.
» ostatní recenze alba Caravan - Live at the Fairfield Halls, 1974
» popis a diskografie skupiny Caravan
Bubu / Anabelas
Jedna z desek, které mi přirostly k srdci snad ještě dřív, než jsem ji poprvé uslyšel. Když jsem se o této kapele dočetl, bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem si CD objednal a hned první slyšení ještě předčilo mé očekávání! To je přesně to, co mám rád, a ještě pěkně promixované do tohoto útvaru.
1. El Cortejo de un Día Amarillo. Z kakofonického úvodu (rytmika, dechy) se vynoří nádherný melodický jemný kytarový motiv, který přebírají dechy a po nich housle. Ke slovu se opět přihlásí kytara a skladba se pomalu rozjíždí. Střídají se tempa, nástroje, motivy, nálady a vlivy (Soft Machine, King Crimson, Magma, novodobá klasika, jazz...), napětí se stupňuje a skladba graduje. Nervní strhující freejazzové pasáže, kterým dominuje saxofon, jsou prokládány klidnými melodickými momenty s houslemi na pozadí výborné kapely. Pak se na několik okamžiků zrodí vícehlasý bezeslovný vokál, aby se v jiné variaci po pochodové části vrátil na scénu. Nato nastane pravý rockový kytarový rej - téměř dvacet minut uteče a posluchač nemá ani chvilku času na nudu.
2. El Viaje de Anabelas. Po zpěvném úvodu kombinovaném s tvrdými riffy si dají dostaveníčko housle s dechy v nadžezle vážném duchu. Jiné motivy a zpěv - tentokrát ve španělštině, ale duch úvodní skladby prostupuje i tuto. Nestíhám sledovat rychlé obměny, pokud se do některého motivu zaposlouchám, už mi jej berou a servírují další skvělý... Bicí s basou jsou (na celé desce) naprosto suverénní. Skladba je opět výborně vystavěná, plná rockového napětí, jazzových kudrlinek a přitom moderně klasická. Snad ještě větší nářez než předchozí věc! Je to opravdový balzám na mou avantgard prog jazz rockovou dušičku.
3. Sueños de Maniquí. Zpívaný klidný úvod a po něm líné kytarové sólo podbarvené klávesami jak od starých Yes. A pak dlouhý nářez - jestli znáte 21st Century Schizoid Man, tak přesně v jeho duchu. Skvělá rytmika si sahá snad až na dno možností. Schéma se jednou ne zcela přesně stejně opakuje.
Bubu vydali k naší škodě pouze toto LP. Na něm však dokázali přirozeně, nenásilně a mistrně skloubit tak rozmanité a od sebe se lišící hudební styly, že až člověk nechápe. Vivat Argentina, vivat Bubu, vivat Anabelas!
» ostatní recenze alba Bubu - Anabelas
» popis a diskografie skupiny Bubu
Pospíšil, Luboš / Můžem si za to oba
Luboš Pospíšil ve své dlouholeté kariéře nahrávkami rozhodně neplýtvá a také mezi nás nikdy nevypustil žádný hudební ani textový škvár! Toto album natočil v r. 1997 se skupinou Bio-graf a je na něm několik opravdových skvostů. Drtivou většinu osobitých textů dodal Pavel Šrut, hudba je téměř výhradně dílem Pospíšilovým.
Hned úvodní nostalgická vzpomínka Highway za Petrem Kalandrou s foukačkou Ondřeje Konráda určitě patří k oněm zmíněným skvostů a většinou mi nahání mrazení po těle. Následují dvě ´hitovky´: rock´n´rollovka Toulavá kočka a ve své době v rádiích často hraná Můžem si za to oba. Po nich přijde (pro mě) vrchol alba Pán Fatamorgán. Tu rozjede nádherné melodické kytarové sólo Pavla Jeřábka, který exceluje v této nádherné písni ještě několikrát. Jde o další smutné ohlédnutí, odzpívané s citem i grácií, které jsou Pospíšilovi tak vlastní... Trpaslík je příjemná, tak trochu hořce úsměvná věc. Loučení s Andělem zase lehce vznešená a kytarově zvonivá - alespoň zpočátku. Pak to kapela rozjede hezky zostra a zbytek skladby, až na několik závěrečných okamžiků, stojí k první části v naprostém kotrastu. Včelí královna je další příjemně melodická píseň, jíž dominují klávesy. Uprostřed noci složil hráč na klávesy Pavel Chaloupka a ten ji také zpívá. Je to rocková píseň, která album vhodně přitvrzuje. Další perlou je milostná balada Drahá, která je nádherná sama o sobě i díky saxofonovému vstupu Petra Venkrbce. Jack a Jim je svižná rocková píseň, smutný Příběh vypráví o jedné smrti a Johny a Jiří W. je až drsné blues na závěr alba s trubkou Mirka Jiřišty.
Pospíšil nám touto velice vyrovnanou kolekcí znovu dokázal, že je umělcem, který umí udělat nevtíravé, přesto krásně melodické písně. Některé si po jejich zaslechnutí dokážu broukat celé hodiny, a to bez odporu - ba s radostí.
» ostatní recenze alba Pospíšil, Luboš - Můžem si za to oba
» popis a diskografie skupiny Pospíšil, Luboš
Bachman-Turner Overdrive / Not Fragile
Po odchodu jednoho z trojice bratří Bachmanů Tima (doprovodná kytara, zpěv) tato kanadská kapela dozrála a deskou Not Fragile vyšplhala na svůj vlastní vrchol i do pomyslné první hardrockové ligy. Její hudbu zde charakterizují jednoduché a snadno zapamatovatelné riffy, všudypřítomná kytarová sóla (často moc dobrá) a drsný chraplavý zpěv, což v té době nebylo až tak ojedinělé (Slade, Nazareth, Geordie, AC/DC...)
Hned úvodní titulní píseň nám oznamuje, že opravdu nepůjde o žádné křehké milostné songy. Zkreslená kytary v unisonu s basou rozjedou řízný motiv, bicí nic nekomplikují a Turnerův chraplák přidá všemu na grádech. Střední pasáž přináší zklidnění - basa podporovaná bicími opakuje hlavní motiv a do toho kytary vplétají své sólo. Otvírák jak se patří a dodnes jasný hit.
Rock Is My Life, and This Is My Song sice začne víc než poklidně, ale po chvíli už se nese ve stejném duchu, jako předchozí věc. Pouze u mikrofonu nyní chraplá Randy Bachman. Tichá pasáž s jemnou kytarou z úvodu se při druhém repete rozvine v docela zajímavou kytarovou show.
Tak trochu stadiónovou vyřvávačku Roll On Down The Highway (v tomto případě to nemyslím zle) odezpívá drsnější z obou zpěváků Turner. Opět nic komplikovaného, píseň se valí od začátku vpřed - tentokrát bez oddychu.
You Ain't Seen Nothing Yet - další hardrocková píseň, nad níž se téměř nepřetržitě vznáší melodické kytarové sólo.
Instrumentálka Free Wheelin' je velice sympatický pokus o progresívnější skladbu a musím napsat, že hodně povedený.
Pomalá Sledgehammer je postavená na parádním kytarovém riffu a vnitřním napětí, které umocňuje a zároveň uvolňuje skvělý zpěv. Pro mě vrchol alba.
Blue Moanin' je pomalejší parádní búgyrock s nádhernou hrou obou kytar. Moc příjemné zpestření.
A je tu další hit, který u nás lze i dnes slyšet při hospodských zábavách - Second Hand. Jednoduchý úderný riff, výtečný zpěv a sáhodlouhé sólo jak od Hendrixe nikoho nenechají v klidu.
LP uzavírá nejsvižnější southernrocková věc Givin' It All Away, ve které si zpěváci troufnou do vyšších poloh (zvládají v pohodě). Souhra obou kytar je ukázková.
Deska je jako celek soudržná bez vyloženě slabých míst s několika vyčnívajícími písněmi a zaslouží si lepší čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Bachman-Turner Overdrive - Not Fragile
» popis a diskografie skupiny Bachman-Turner Overdrive
Juventus / EP deska edice Mikrofóra: Juventus
Písně z tohoto EP mne provázejí od šestého roku života a vždy mne nějak nevysvětlitelně fascinovaly svou zneklidňující a temnou atmosférou. Tou se tato čtveřice skladbiček vymykala tomu, co se na konci 60. let v ČSSR na desky dostalo. V rámci dostupných nahrávek této kapely jde o nejkvalitnější počin.
"Kapka jedu" je kratičká svižná a vyloženě šedesátková věc. Jednoduchá beglajtová kytara se drží rytmiky, dobré jsou vokály. I když by se mohlo zdát, že jde o veselou záležitost, opak je pravdou. Kromě textu jsou značně znervózňující výborné varhany, zvláště v sóle.
"Oči" je hodně komorní melancholická pomalá píseň. Krátké sólo tentokrát patří kytaře.
Rockovou věc "Bob Hands" otevře skřehotavý spíše výkřik, než smích. Poprvé dojde na rytmické změny, kdy rychlé sloky o zlosynu Handsovi střídají pomalé refrény popisující krvácející oběť.
"Nemocné srdce" - při poslechu jako bych sám dlel na srmtelném loži. Opět nápaditější střídání motivů i tempa vyjadřuje napětí mezi depresí z nemoci a nadějí s touhou po uzdravení. Nejdepresivnější kousek.
Jsem rád, že toto výjimečné EP vlastním, ale radši bych byl, kdyby se kompletní tvorba této kapely objevila na CD. Je to velký dluh jak muzikantům, kteří se v Juventusu vystřídali, tak nám - fanouškům českého bigbítu!
» ostatní recenze alba Juventus - EP deska edice Mikrofóra: Juventus
» popis a diskografie skupiny Juventus
Starr, Ringo / Choose Love
Opravdu mimořádně povedené album, které snese srovnání s nejlepšími díly Paula McCartnyho (abychom zůstaly u členů Beatles). Písně odsejpají jedna za druhou (většinou hodně svižně), všechny si potrpí na nápaditou melodii, příjemnou atmosféru, výborné aranžmá a velice dobrý Ringův zpěv! Deska je poměrně hodně vyrovnaná i překvapivě nápaditá.
Pozornost si určitě zaslouží jako celek, přesto mám některé kousky ve větší oblibě: úvodní "Fading In and Fading Out", hned následující "Give Me Back The Beat" a "Oh My Lord". Dále pak "Don't Hang Up" a samozřejmě titulní "Choose Love", pomalou a jímavou "Me and You" i trochu úsečnou "The Turnaround".
Desku jsem koupil před několika lety za pár kaček v Levných knihách a je jediná sólová od Ringo Starra, kterou nejen mám, ale i znám. Z referencí od přátel jsem totiž něměl o jeho tvorbě moc valné mínění a proto jsem se o něj vůbec nezajímal. Ale Choose Love mě opravdu příjemně překvapila. Dávám palec nahoru!
» ostatní recenze alba Starr, Ringo - Choose Love
» popis a diskografie skupiny Starr, Ringo
Ford, Robben / Schizophonic
Fordovu první samostatnou desku tvoří šest instrumentálních jazzrockových věcí - všechny z dílny hlavního protagonisty.
V "Miss Miss" se Robben představí jako saxofonista. Skladba má ospalou atmosféru a je hodně jazzová. Jde v ní víc o náladu (než o kdovíjaké strhující výkony) dobře zdůrazněnou elektrickým pianem i rytmikou.
Podobnou atmosféru má i "Ladies' Choice", zde už ale Robben hraje (zatím ještě poměrně úsporně) na svůj hlavní nástroj - kytaru.
Parádní "Hawk's Theme" začíná svižnými bicími, přidají se basa a kytara. Zajímavě vystavěná skladba patří k těm rockovějším a živějším na albu. Dojde na rytmické i tématické změny a Robben dává vyniknout skvělé hře jak své, tak i zbytku komba. Především bicí upoutávají mou pozornost.
Krátká "Low Ride" je také z těch říznějších, nemá ale tolik prostoru, aby se mohla šířeji rozvinout, jako její předchůdkyně. I tak se moc dobře poslouchá.
Svérázný rytmus a zajímavý motiv rozjedou "Stella and Frenchie". Opět výborná kytara, která na sebe po celou dobu upoutává pozornost. Také rytmika šlape, el. piano celek podbarvuje a osm minut uteče nečekaně rychle.
Závěrečná pohodová "Softly Rolling" navazuje na první dvě pomalejší džezůfky z úvodu. Robben se opět chopil saxofonu a ukázal, že i s ním mu to jde náramně.
Podle mě je tato deska dost nedoceněná. U mě si vysloužila (především za kompozice č. 3 a 5) čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Ford, Robben - Schizophonic
» popis a diskografie skupiny Ford, Robben
Locomotiv GT / Locomotiv GT
Desku znám od osmi nebo devíti let. Vlastnil ji soused a kamarád mýho staršího bráchy. Už jako děcko mě zaujala druhá strana obalu LP, na kterém je lokomotiva mezi rybkami na dně akvária. Na CD verzi tato strana obalu žel chybí. Hudba prvotiny Locomotiv GT mě fascinovala už tenkrát (nejvíc zvuk Bartovo kytary), snad i proto, že jí poslouchali bráchovo vrstevníci - máničky z našeho dvora, které u hudby z kazeťáku (hlavně BS, DP, LZ, PF, JT apod.) kouřili ukryti před zraky rodičů v průjezdu a naší generaci občas přizvali (k hudbě i na čvaňho). To jsme byli v sedmém nebi a oni z nás zase měli srandu. Ve třídě jsem pak byl obdivován, protože kapelu s lákavým názvem, kterou jsem jim z nelegálně doneseného magiče pouštěl, nikdo neznal. A že zpívá maďarsky nikdo snad ani nepoznal! Ale k desce:
Přivítá nás meluzína, ze které se zlehka zrodí úvodní song "Egy dal azokért, akik nincsenek itt" s výrazným refrénem a ve druhé půli křehkým sólem na flétnu.
"A Napba öltözött lány" je důrazná věc s uvolněnou střední pasáží, po níž přijdou sóla na varhany a následně kytaru. Ta skladbu vygradují k závěrečné sloce i refrénu nazdobenému povedeným vícehlasem.
Křehká "A kötéltáncos álma" je uvolněná posmutnělá píseň, jejíž kouzlo umocňují akustická kytara a klavír.
"A tengelykezű félember" už od začátku nenechá nikoho na pochybách, že je vystavěná na skvělé kytarové lince a sólo uprostřed písně mě přinutí na dvě a půl minuty zatajit dech. Hammondky ho skvěle podporují, bicí jsou pořádně důrazné. Ani chvilička oddechu.
Následuje další perla "Hej, én szólok hozzád". V ní dojde na saxofon, pohrávající si s kytarou (někdy v unisonu) se svým motivem. Po kratičké klávesové mezihře vystřihne Tamás Barta další sólo, o jakých si dnes už snad můžeme jenom nechat zdát. (Opět tajím dech.) To nás s jedním mezizpěvem dovede až ke konci skladby.
"Ezüst nyár" má neutuchající rytmus, vypjatý refrén, krásné varhanní vstupy - celá se kolem nás jakoby prožene ve svých třech minutách.
"Ordító arcok" je téměř hardrocková, kytara opět krásně hraje prim a hammondky si lehce zajazzují, po chvíli se připojí i ságo aby rozjelo parádní sólíčko, v závěru střední části skladby nečekaně melodické a příjemně naechované. Další kousek, co mě zvedá ze sedadla.
V "Sose mondd a mamának" nelze přeslechnout šlapající basu s její melodickou linkou, kytara a klávesy tentokrát víceméně sekundují (ale taky si vyslouží víc pozornosti sólíčky), bicí šustí do rytmu. Závěr příjemně odzpívané písně obstará (snad pekelný?) řehot.
"Nem nekem való" je hardrocková věc s těžkým riffem, parádními vokály v refrénech, dunivými bubny a dalším parádně vystavěným kytarovým sólem.
"Royal blues (Gipszeld be a kezed)" - natahované tóny kytary rozjedou a provází poslední píseň, která celé album uvolní. Přesto není do počtu, i když sólo na saxofon je hodně jednoduché.
Vstup na rockovou scénu měli Locomotiv GT se svým eponymním LP opravdu velkolepý a troufám si napsat, ať mám jakkoliv rád i Omegu, že jde o nejlepší rockovou maďarskou desku všech dob. Celému albu jasně dominuje naprosto suverénní kytara (neustále vynikající vyhrávky i super sóla), výborný je zpěv i vokály, příjemné hamondky a důrazná rytmika. Prvotina maďarských rockerů snese známku nejvyšší kvality a kapela se jí na příštích albech už nikdy nedokázala vyrovnat. Snad jen hned následující deska Ringasd el magad se jí přiblížila.
» ostatní recenze alba Locomotiv GT - Locomotiv GT
» popis a diskografie skupiny Locomotiv GT
Ford, Robben / Talk To Your Daughter
Kdo má rád bluesrock, či chcete-li bílé elektrické blues, a ještě nezná Robbena Forda, asi by si měl od tohoto sotisfikovaného amerického kytaristy rychle něco poslechnout. Například album Talk To Your Daughter z roku 1988, na kterém se hlavní protagonista představuje jako autor většiny písní, dobrý zpěvák a hlavně jako kytarový virtuóz s citem pro blues. Své mistrovství nám zde servíruje za pomoci silných harmonií, řízených improvizací a krásné barvy tónu svého nástroje, který vyniká především při lahodných sólech. Mistry svého oboru jsou také jak členové jeho kapely, tak hostující muzikanti.
Na albu jsou řízné a svižné písně: Talk to Your Daughter, Wild About You (Can't Hold Out Much Longer), Help the Poor, Born Under a Bad Sign, Can't Let Her Go a rokenrol I Got over It. Jsou zde i uvolněné kousky (Revelation, Getaway) a typické pomalé tklivé Ain't Got Nothin' But the Blues.
I když bluesrock je u mě spíše na okraji posluchačského zájmu, Robbena Forda mám hodně rád. Jeho smysl pro melodii i napětí a citlivá mistrovská hra velice lahodí mému uchu i srdci. Ve svém oboru je jistě mistrem nad mistry.
» ostatní recenze alba Ford, Robben - Talk To Your Daughter
» popis a diskografie skupiny Ford, Robben
Plastic People Of The Universe / Maska za maskou
Letos jsem byl už dvakrát na koncertě PPU a mohu potvrdit, že páteř jejich současných vystoupení tvoří písně z tohoto alba, které bylo natočeno ve druhé půli roku 2009. Deska vychází z typického plastikovského stylu a je tvořená výbornými skladbami, z nichž většina je velice zdařilá jak kompozičně, tak i svým námětem. Instrumentální výkony všech Plastiků zcela vyvracejí fámy o tom, že neumějí hrát. Především freejazzový saxofon Vratislava Brabence je výraznou ozdobou Masek, moc se mi líbí také Karafiátova kytara i trochu nenápadnější Kabešova viola. Janíček klávesami celek krásně podbarvuje i bravurně sóluje, rytmika je nápaditá a spolehlivá. Kromě bubeníka Jaroslava Kvasničky se všichni vystřídají jako zpěváci (či vypravěči), což projev kapely skvěle zbohacuje. K těm nejsilnějším skladbám patří:
"TV idylka" - otvírák se silnou melodickou linkou podpořenou hostujícím violoncellem, hutným kytarovým sólem a freejazzově tancujícím saxofonem, odezpívaný Joe Karafiátem.
"Pod křížem zůstaly ženy" - duchovně laděná věc, jejíž drama rozehrává výborným přednesem textu Vratislav Brabenec a dokončují jej navrstvené kytary, které posluchače přímo vhánějí do Boží náruče. Jasný vrchol alba!
V "Non stop Opera" se mi líbí kytarové extempore. "Pojď" & "Přes práh hvězd" jsou pomalé kusy zpívané Evou Turnerovou. Ale prakticky všechny písně si drží vysokou úroveň a rozhodně mají co nabídnout. Jediná drobná výhrada - kdyby bylo po mém, tak bych si odpustil závěrečného rádoby rozverného "Tygra v Praze". Nesedí mi. I když to slyším na 4,5 dávám plný počet, protože tato legenda si to zaslouží!
» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe - Maska za maskou
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe
Passport / Blues Roots
Blues Roots je album kapely německého saxofonisty Klause Doldingera, které posluchači nabízí více mainstremu odkazujícho na blues, než jazzrock, na který jsme zvyklí od Passport made in 70. léta. Deska, řekl bych, trochu trpí nedostatkem silných nápadů - jde o nikterak originální album postavené především na výborném melodickém saxofonu, kterému ovšem víc než zdatně sekunduje el. kytara. Ve zpívaných věcech mi Johny Copeland trochu připomíná Joe Cockera. Žádná z písní nevyčnívá natolik, abych ji zvlášť vyzdvihoval. Toto cédéčko si pouštím jako příjemnou kulisu ve chvílích, kdy mou pozornost vyžaduje jiná činnost. Pro to je jako stvořené.
» ostatní recenze alba Passport - Blues Roots
» popis a diskografie skupiny Passport
Spirit / Spirit
Prvotina kapely (natočená roku 1967), ve které hrál na kytaru mladíček Randy California. Ten působil v létě 1966 v New Yourku s Hedrixem v seskupení Blue Flames a jenom proto, že mu tehdy bylo teprve patnáct, tak nemohl proti vůli rodičů s největším velikánem rockové kytary odcestovat do Anglie, kam ho Jimi na cestu za svou slávou chtěl vzít. No ale nevadí, alespoň mohli vzniknout Spirit. Deska, jejímž vetšinovým autorem repertoáru je Jay Ferguson, přináší trochu nesourodý, přesto povedený mix rocku, jazzu, blues, psychedelie a dalších vlivů.
Fresh Garbage nabídne příjemný riff zhutněný výpady bicích, kytara je často zdvojená basou či el. klavírem, který uprostřed písně nabídne hodně nadžezlé sólo.
Melodická Uncle Jack a další parádní riff, k tomu líbivé vokály a psychedelické zdvojené kytarové sólo.
Napětí pomalé Mechanical World zdůrazňují úsporné dechy, opět výpady bicích a jednoduché kytarové sólo podbarvené smyčci, které přejde v klidnou střední pasáž a tento celý proces se zopakuje.
Plynule přichází instrumentálka Taurus (autor California), která je z pozdějšího pohledu zajímavá především tím, že si z ní Led Zeppelin vypůjčili vybrnkávaný motiv pro svůj velký hit Starway To Heaven. Randy zde hraje na akustickou kytaru, jejíž podmanivou melodii zvýrazňují doprovázející smyčce, které jí spolu s čembalem dodávájí barokní nádech.
Girl In Your Eye je další pomalá a teskná píseň poznamenaná (tehdy módním) indickým vlivem. Líné kytarové sólo se výborně poslouchá.
Straight Arrow mírně přidá do kroku, chvílemi i trochu přitvrdí a nad to dodá krásné vzdušné vokály. V kontrastu s celkem jsou obě industriální (či kakofonická) kytarová sóla.
Topanga Windows je značně psychedelická písnička s melodickým refrénem a odlehčující bluesovou mezihrou (klavír & kytara).
Trochu míň výrazná (přesto ne nezajímavá) Grammophone Man se víc rozjede až s jazzovým motivem zabírajícím prostřední třetinu skladby.
Water Woman - jakoby dětský popěvek a skromná aranže pouze s akustickou kytarou a jednoduchými perkusemi se dvakrát rozvine do krásných vokálů.
Ani The Great Canyon Fire In General není žádný rockec, kolem zpěvu a vokálů se kytara s klavírem doplňují i zdvojují v potemnělém rifování.
Elijah je Lockeho jedenáctiminutová instrumentálka. Tuto hudební koláž tvoří jazzové klavírní pasáže, kontrastní nemelodické kytarové vstupy, hardrockové úseky i sólo na bicí.
Bonusy na CD dobře ladí s původním LP. Tvoří je dvě instrumentálky: svižnější a tvrdší rocková Veruska (v jedné chvíli zazní i kostení varhany), hodně jazzová Free Spirit, dále skoro hardrocková If I Had A Woman (ovšem el. klavír jí opět dává jazzový nádech) a odlišná o minutu kratší verze Elijah.
Celkově je Spirit poněkud tísnivé a smutkem obtěžkané album s výbornými instrumetálními i vokálními výkony. Parádní debut!
» ostatní recenze alba Spirit - Spirit
» popis a diskografie skupiny Spirit
Rush / Snakes And Arrows
Zatím poslední studiovka legendárních kanaďanů je pro mne jako celek zklamáním - především v porovnání s tím, co kapela natočila do r. 1982. Ale najde se tu i pár opravdu výborných věcí, žel že z celkových třinácti je to podpoloviční menšina. Jsou to otvírák Far Cry, ještě lepší Armor And Sword, pak The Larger Bowl (A Pantoum) a výborné jsou i Spindrift a The Main Monkey Business. Tolik zhruba výčet skladeb, se kterými si při poslechu tohoto CD většinou vystačím. A jsou to právě tyto, kvůli kterým dávám albu Snakes And Arrows poctivé tři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Rush - Snakes And Arrows
» popis a diskografie skupiny Rush
Sparks / Kimono My House
Po dvou albech se bratři Maelové rozhodli dobýt také ostrovy a starý kontinet. Své parťáky nechali za oceánem a vydali se do Anglie, aby zde zúročili dosud nabyté zkušenosti. Postavili nové Sparks a hned první počin v této sestavě se stal jejich majstrštykem, který vytěžil to nejlepší z výborných náznaků na Sparks a A Woofer in Tweeter's Clothing. Bratři nadále stavěli na originálních kompozičních nápadech Rona a téměř operním falzetu Russela, s novou sestavou však přitvrdili (zvláště kytara dokáže mít potřebný říz) a s pořádným drajvem vrhli mezi nic netušící posluchače takové pecky, jako jsou např. This Town Ain't Big Enough For Both Of Us či Amateur Hour.
Já se k tomuto LP dostal někdy ve čtrnácti (1977), ovšem někdo jej nechal na sluníčku a bylo tak prohnuté, že jsem musel upravit přenosku, aby bráchův gramec Tesla NC 420 byl schopen desku vůbec přehrát. Ze zánovní steresoupravy se na mě valila jedna darda za druhou a když dohrála, byl jsem vždy ještě chvíli jakoby paralizován tou nádhernou směsí rocku, heavy popu a glamu.
Dneska už Kimono My House vnímám střízlivěji, ale vzpomínky se vybavují a požitek dostavuje. Protože jsem jej vždycky bral jako celek, nebudu ani v této chvíli dělat výjimku a popis jednotlivých songů nechám na někom jiném. I když vnímám toto dílo jako vrchol tvorby Sparks, s nástupem nového zvuku trochu postrádám onu rozmanitost, lehkost a hravost, které zdobily předchozí alba.
» ostatní recenze alba Sparks - Kimono My House
» popis a diskografie skupiny Sparks
Starfire / Starfire
Ve své době (1974) vyšla tato deska pouze vlastním nákladem kapely v počtu 200 výlisků. Dnes se dá koupit na CD firmy Radioactive. Stylově se jedná o hard rock s drobnými náznaky progresivity, ale přidaná hodnota prakticky žádná. Jako celek tedy spíš podprůměrné dílo ne moc dobré zvukové kvality, ale pro sběratele rockových desek z první půle 70. let určitě zajímavost. S chutí si poslechnu snad jen Comfort Me a Many Moods Ago. Náznak něčeho poslouchatelného je i v Slippery a Merry Crises. Zbytek mě vyloženě nudí. Možná, že kdyby měli Starfire tenkrát více štěstí a dostali se do rukou pořádného producenta a dobrého nahrávacího studia, byla by výsledkem dobrá hardrocková deska. Ale to se zjevně nestalo. Není to ani na tři hvězdičky, ty zde dávám o poznání lepším dílům.
» ostatní recenze alba Starfire - Starfire
» popis a diskografie skupiny Starfire
Blonde on Blonde / Rebirth
V roce 1969 přišli Blonde On Blonde se singlem Castles In The Sky / Circles a v roce následujícím i se svým druhým albem Rebirth, které obě písně obsahuje (b stranu v nezkrácené sedmi a půlminutové verzi). Albu opět dominuje psychedelický sound odkazující na 60. léta, do něhož celkem dobře zapadá trochu roztřesený výše položený vokál nového zpěváka Davida Thomase.
Singlovka Castles In the Sky LP otevírá. Jde o příjemnou věc s psychedelicky znějící kytarou, která nabídne zajímavé sólo. Patří k těm lepším na desce.
Ve stejně kvalitním duchu se nese i píseň Broken Hours s výraznými bicími.
Heart Without a Home už je odvážnější a razantnější kousek, který dává více prostoru instrumentální stránce hudby této velšské skupiny. Zvláště výborná kytara se zde nechává ráda a hodně slyšet.
Nostalgicky zní se svou akustickou kytarou Time Is Passing, která jakoby odkazuje na květinové léto v San Francisku.
Circles je také pomalejší a v albové verzi nám ve střední části nabídne hodně vybuzené dlouhé sólo na kytaru.
November už mi připadá méně zajímavá, opakuje to, co nám už nabídly předchozí písně, ale úroveň je spíš sestupná.
Dvanáctiminutová Colour Questions nabízí mezi slokami dlouhé instrumentální pasáže vyplněné především kytarovými exhibicemi až experimentálního charakteru.
Desku uzavírá You'll Never Know Me / Release, která také patří k těm delším (7:47). Z rámce alba mírně vybočuje použitím klavíru. Mohla by asi být trochu kratší.
Rebirth je o něco slabší, než jeho předchůdce Contrast. Slyším to na 3,5 a protože jsem prvotině kapely dal 4 hvězdičky, zaokrouhlím tentokrát dolů.
» ostatní recenze alba Blonde on Blonde - Rebirth
» popis a diskografie skupiny Blonde on Blonde
Tangerine Dream / Atem
Čtvrté album západoněmeckých zvukových inženýrů zakončuje jejich úvodní ryze kosmicko ambientní éru. Už zde začali mít Tangerine Dream (zatím ještě hodně opatrný) sklon k více melodičtější elektronice. Ještě několik následujících ´přechodových´ alb čerpá z vlastní počáteční tvorby a metamorfóza kapely byla značně pozvolná.
Desku a úvodní dvacetiminutovou titulní věc rozjíždí krátká vesmírná vychřice, ze které se zrodí varhanní motiv s (pro Tangerine Dream poněkud netypickým) duněním a později vířením bubnů, což zabere téměř třetinu prostoru. Pak se situace uklidní a posluchač je unášen zdánlivě nekonečným prostorem, ve kterém se potkává s různými ambientními zvukomalbami, které vytvářejí klávesové nástroje. Představovat si při nich lze leccos: fantastické krajiny jiných světů, nepředstavitelné dálky universa, roje meteorů křížících dráhu galaktických plavců a možná i nekončící nudu a jednotvárnost cesty napříč časoprostorem. Těch zvukových zákoutí je tu řada a Atem skýtá dost podnětů pro obrazotvornost posluchače.
Fauni Gena by mohla být zastávkou v podivném pralese jednoho z oněch míjených neznámých světů a její zvuky zase varovné výkřiky či zpěv tamních fantaskních létavců a obojživelníků. Varhany do této zahrady, k jejíž návštěvě nám Tangerine Dream vyhradili více než deset minut, vstupují svými působivými motivy.
Circulation Of Events srší napětím, které s postupnou gradací vytváří klávesová zvuková stěna - že by vyjadřovala začarovaný kruh? Možná jde o dramatický krok za nejzašší hranici vesmíru, který nás vrací na počátek všeho.
Závěrečná Wahn nás přenese do jakéhosi bizarního světa skřetů a jejich výkřiků, mňoukání, hekání, syčení, strašení a kdoví čeho všeho ještě. To na úvod, pak se přidají bubny a klávesy, jak si na tomto albu německá trojice zvykla s oblibou dělat. Pazvuky se vytrácí a skladba poměrně klidně unáší posluchače do cílového přístavu a k procitnutí - magický výlet skončil a my se ocitáme opět doma v obýváku ve svém pohodlném křesle před hifi soupravou. Nejlepší deska Tangerine Dream dohrála...
» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Atem
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream
Led Zeppelin / In Through the Out Door
Dnešní malá polemika s Petrem Gratiasem na téma Coda a toto album mě vyprovokovala k tomu si In Through The Out Door po čase pustit. Poslech mi potvrdil, že můj postoj k této desce je po léta stabilizovaný. Osobně si myslím, že jestli Led Zep prodělali nějakou tvůrčí krizi, tak to bylo už dříve a projevila se (po šesti skvostných titulech) na Presenci. Na recenzované desce se naopak giganti hardrocku nadechovali k dalším výborným výkonům, na něž ale kvůli smrti Johna Bonhama už nedošlo. A protože Coda je jenom jakýsi ´slitek zbytků´, považuji toto album za poslední regulérní.
Z dáli se přibližuje smyčcem hraná kytara, do níž po minutě zazní: In The Evening a následuje valivý zvonivý kytarový riff. Plnohodnotná zeppelinovská těžkotonážní hardrocková skladba ve středním tempu působivě otvírá album.
Skotačivá South Bound Saurez je postavená na klavíru, který udává rytmus a mírně upozaďuje Planta. Jakoby ze závětří zní kytara a potom se vetře do popředí milým sólem, po kterém se vše vrací do původního tvaru a po dvou minutách se ztrácí ve fade outu.
Fool In The Rain charakterizuje latinský rytmus, kterého se čtveřice chopila opět po svém a který se ve střední části trochu zblázní. Ale nevymkne se Bonhamovi z rukou :-)
Hot Dog je vyjádření sympatií kapely k rockabilly a zde sympaticky nepatřičně vyčnívá.
Carouselambra je na desce nejdelší a možná na někoho působí trochu ´nekonečně´. Hlavní motiv se nese celou její délkou a dominující klávesy s rytmikou celou skladbu ženou vpřed. Trochu v jejich stínu je zde kytara, která se ale zřetelně ujme slova v pomalé střední pasáži.
Na koncertech v 84. roce zpívala Hudba Praha v písni Čau amore kromě jiného: "...Byla to žhavá noc, takových není moc, potmě hrálo rádio: All Of My Love..." jako narážku právě na intimní píseň s Jonesovým nápaditým klávesovým sólem do kterého je vkomponována něžná akustická kytara. All My Love je opravdu krásný oplodňovák - pánové Ambrož a spol. jistě potvrdí :-)
I'm Gonna Crawl je další pomalá a zdánlivě klidná věc s říznou kytarou včetně mistrovského sóla a skvělým vypjatým zpěvem. Hodně povedená tečka...
Led Zeppelin nikdy nebyla čistě hardrocková kapela. Např. její počátky byly silně ovlivněneny blues a britská čtveřice si nedělala vrásky ani s vykrádáním slavných černých bluesmanů. Později se Plant s Pagem shlédli ve folku a tak na třetím albu je zase hodně akustických prvků. I zde se chtěli LZ vymanit ze zaběhnutých hard rockových klišé, možná i proto že doba už byla nakloněna jiným žánrům, a udělali to zase po svém - vstřebali různé soudobé hudební vlivy včetně popu a new wave a začlenili do své hudby možnosti syntezátorů. Podle mě povedeně minimálně natolik, abych hodnotil čtyřmi hvězdičkami.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Golden Earring / Eight Miles High
První opravdu rocková deska holadských králů hardrocku je ještě hodně cítit psychedelií končící dekády. Minimálně polovina materiálu je výtečná a je z ní slyšet, jak se kapela mohutně nadechuje k dalším, ještě lepším výkonům v několika pozdějších letech.
Landing je nápaditá progresivně laděná hardrockovka, která svou razancí album výborně otevírá. Více než v jiných skladbách tu slyšíme hammondky, celá kapela výborně šlape, píseň má vnitřní napětí a její opravdovou kvalitu podtrhují dramatická sóla na kytaru.
Song of a Devil's Servant vyšla už na předchozím 2LP On The Double, ale zde je tvrdší a jinak zdramatizovaná verze této parádní písně. Neumím se rozhodnout, která se mi líbí víc, i když tato je podstatně delší a poněkud, řekl bych, vyzrálejší. Dlouhé tiché intro zabírá přes půlku šestiminutové skladby a obstará jej nejdříve flétna, k níž se přidají perkuse a akustická kytara. Do toho začne zdáli potichu vyhrávat sólovka až v čase 3:14 začne ten pravý rockový rej, jak jsme na něj u této kapely zvyklí. Basa duní, hammondky probublávají na povrch, kytara sóluje a bicí vše ženou kupředu.
One Huge Road charakterizuje jednoduchost, údernost a pasáže, kdy se ve slokách kytara v unisonu přidává ke zpěvu.
Everyday's Torture je pomalejší, opět jednoduchý dunivý zdvojený riff (kytara + basa) a nad tím se vznáší výborná sólová kytara - až sabatovsky temný kus.
Eight Miles High je devatenáctiminutová předělávka slavného hitu The Byrds. Zde po odehrání a odzpívání hlavního motivu písně celá věc sklouzne do dlouhé psychedelické hry kdo z koho - kapela nebo posluchač. Musím uvést, že z tohoto souboje v mém případě Golden Earring vyšli ještě poměrně se ctí, i když jsou zde hluchá místa a více nápadů by skladbě prospělo. Přeci jenom celá jedna strana LP je pro takovýto experiment hodně velké sousto, které působí tak trochu jako vycpávka. Ale pár dobrých momentů nám také nabídne.
Skvělé první straně desky nic nechybí a jen kvůli titulní skladbě nemohu dát plný počet.
» ostatní recenze alba Golden Earring - Eight Miles High
» popis a diskografie skupiny Golden Earring
Davis, Miles / The Man with the Horn
LP The Man With The Horn vyšlo na podzim 1981. Po čtyřleté hudební pauze odstartovalo poslední Davisovu uměleckou i životní etapu, když se se značně podlomeným zdravým už podruhé vymanil ze silné drogové závislosti. I když kritika zůstala vůči Muži s trubkou spíše chladná, deska se dobře prodávala. Dokonce se objevila i v supraphonské licenci na zbídačeném československém hudebním trhu. I tentokrát se mistr obklopil řadou vynikajících jazzmanů, i když většina z nich se proslavila až později.
Patřil mezi ně i mladý nadějný kytarista Mike Stern, který sice nahrál své party pouze v úvodní Fat Time, ale i tak se mi nadosmrti vryl nesmazatelně do paměti. Skladba začíná strojovým rytmem bicích podporovaných basou, pak se přidá trubka svým motivem který občas "papouškuje" kytara, občas se kolem něj jen tak nenápadně motá. Celek vytváří příjemné napětí, které se za určitých obměn hlavního motivu mírně stupňuje a po pěti minutách vyvrcholí tři minuty dlouhou emocionální kytarovou erupcí - tak výborné sólo se hned tak neslyší. Doporučuji poslechnout i pravověrným rockerům :-)
Back Seat Betty odstartuje rockově - vybustrovanou kytarou (Barry Finnerty), která jednou zopakuje jednoduchý rockový riff spočívající na pouhých dvou tónech. Pak už je tu prostor především pro úspornou a přesto tak přitažlivou a nápaditou Milesovu hru. Bicí jakoby pouze napovídaly rytmus, basa si žije svůj vlastní bohatý život. V polovině skladby kapela příjemně ožije, především Bill Evans a jeho výborný saxofon.
Shout je nejkratší a pro ty, kteří zrovna nehoví jazzu, asi nejpřijatelnější. Výrazná melodie, živý rytmus a percuse vytvářející mírně latinskou atmosféru. Klávesy celek, který trubka a saxofon občas (sice) odvádějí do jazzových krajin, teple podbarvují.
Aida je v kontrastu s předchozím kouskem trochu nervní. Na úvod do skvěle rozjeté rytmiky vystřeluje kytara pomalý sled složitých akordů. Pak už je na řadě trubka s hlavním motivem, ale napětí se nevytrácí, pouze se v průběhu celé skladby různě tvaruje.
Titulní věc je jediná zpívaná (Randy Hall) na této desce. Z mého pohledu jí chybí atmosféra, napětí a prvky improvizace zbytku alba. Jako by sem ani nepatřila. Záměr? Těžko říct...
Závěrečná Ursula se vrací do koncepce alba - basa jede rytmus, který bicí naschvál tříští a nad tím se vznáší Davis, který skladbu rozjede a pak přenechá hodně prostotu i Billu Evansovi.
Album potvrdilo neustálé Davisovo hledačství, se kterým se snažil posouvat hranice jazzu i proti představám svých současníků. Neopustil zde zcela fusion takovou, jakou na konci 60. let sám pomáhal definovat, ale dal jí trochu jiný rozměr.
» ostatní recenze alba Davis, Miles - The Man with the Horn
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles
Metheny, Pat / Song X
Toto album je sice řazeno do diskografie Pata Methenyho, ale z jeho víceméně rockového zaměření (v rámci fusion) silně vybočuje. A podle toho, co slyšíme, je Song X asi víc dílo druhého hlavního protagonisty desky - freejazzového velikána a divokého improvizátora, saxofonisty Ornetta Colemana. Své tvrzení opírám i o to, že tento je podepsán pod všemi skladbami na LP, zatímco Metheny je spoluatorem pouze čtyř (3,5-7).
Titulní Song X je typický freejazzový "chaos", který není schopen strávit ani řada lidí, kteří džez běžně poslouchají. Ale nepřeskakuju ji.
Mob Job je mnohem umírněnější a poslouchatelnější s čitelnější strukturou a výraznou melodií. Ornette Coleman zde hraje nejen na saxofon, který unisonem zdvojuje Methenyno kytara, ale také na housle. Parádička!
Třináctiminutová Endangered Species je opět hodně freejazzová skladba, kterou si dosyta užívají, kromě dvou již jmenovaných, i další, k natočení alba přizvaní hudebníci: bicí tandem Jack DeJohnette a Denardo Coleman (syn Ornetta) i basista Charlie Haden. Vskutku parádní číslo.
Na to navazují Video Games, především tím, že jsou také hodně volně strukturované a hráči mají dost prostoru se "vyřádit". A to doslova.
Kathelin Gray je pomalá křišťálově průzračná milostná věc, kde si kytara a saxofon pohrávají s hlavním motivem i se sebou navzájem. Hra celého komba je čistá, odlehčená a oproštěná od čehokoliv rušivého. Nádhera.
Trigonometry nás vrací k freejazzu, ale není to ani zdaleka taková jízda, jakou už nám zde kapela předvedla. Příjemně se poslouchá, ale trochu se ztrácí ve stínu ostatních skladeb.
Song X Duo je návrat k motivu úvodní skladby. Bez rytmiky mi dost připomíná Tandem Stivína s Daškem. Saxofon a kytara si (nejen) zde náramně rozumí. Další skvělé odlehčení této LP.
Závěrečná Long Time No See patří do rodiny těch divočejších a stylově od zadu rámuje tuto desku.
Ta je z mého pohledu hodně alternativní a experimentální. Spojení dvou výrazných osobností z opačných pólů jazzového spektra (doplněné o další výjimečné muzikanty) jí mimořádně sluší a i když se zde najdou i méně výrazné momenty, pro svou jedinečnost si zaslouží, podle mého laického úsudku, 4,5 které si dovoluju zaokrouhlit na plný počet.
» ostatní recenze alba Metheny, Pat - Song X
» popis a diskografie skupiny Metheny, Pat
Sweet / Desolation Boulevard
Ještě v témže roce jako svou první regulérní velkou desku, vydali britští Sweet i toto album (1974). A opět plné výborného hardrocku s typickými vokály, který dával zapomenout na nedávné bublegumové začátky či blyštivý glamrockový přechod do této úrovně.
The Six Teens je svižná balada na úvod - velký hit (nejen své doby) od dvojice na velkovýrobu hitů Nicky Chinna & Mika Chapmana (psali písničky i pro Suzi Quatro, Mud, Smokie a další), který se po pravdě opravdu povedl.
Solid Gold Brass už navazuje na to lepší z předchozí LP Sweet Fanny Adams. Jde o výbornou šlapající hardrockovku, za kterou by se nemusela stydět řada tehdy již renomovaných tvrdě rockových kapel.
Druhou a poslední věcí z dílny Chinn-Chapman je Turn It Down. Opět řinčivá kytara, skotačící basa a důrazné bicí - ani se nechce věřit, že by sladkobolní hitmakeři tohle dokázali napsat. Konečná verze je asi víc dílem aranží kapely, která si do toho v té době už nenechala mluvit a proto tato věc dobře zapadá do hardrockové koncepce alba.
Ještě dále jde nejlepší věc na Boulevardu - Medussa. Jde o progresívní skladbu s řadou nápaditých pasáží a změn. Pro mě zde má stejné postavení, jako na předchozí desce skladba Sweet FA.
První stranu LP uzavírá pomalá Lady Starlight zpívaná kytaristou Andy Scottem - příjemná záležitost.
Na úvod druhé strany "Svíti" připravili překvapení v podobě známé filmové melodie The Man With The Horn. Řízné dechové riffující části lemující skladbu okořenili tvrdou střední pasáží, která se pyšní pětiminutovým sólem na bicí - musím přiznat, že poslouchateným.
S albovou verzí Fox On The Run přichází mírný pokles kvality, i když i tentokrát se kapela snaží o nefalšovaný hard rock a šlape náramně.
Další sešup přichází s Breakdown, která mi připadá bez nápadu a křečovitá.
Who jednou prý Sweet někde pochválili a ti na to zareagovali natočením jejich velkého hitu My Generation. V jejich podání však ve mě budí trochu rozpaky a nemůžu mu celoživotně přijít na chuť.
CD bonusy do hodnocení LP započítávat nebudu, jenom napíšu, že do koncepce tohoto alba se hodí Burn On The Flame, Someone Else Will a Miss Demeanor - všechno výborné B strany tehdejších siglů. A také I Wanna Be Committed (i když zde v nesmyslně zkrácené verzi - předčasný fade out), která ve stejné zkrácené verzi vyšla na americkém Desolation Boulevard a jedinkrát nezkrácená (pokud já vím) na kompilaci Strung Up! - dosud pouze LP.
I když na Sweet Fanny Adams tato deska opravdu důstojně navazuje, jeho kvalit tak zcela nedosahuje. I tak jde o výborný počin a čtyři * si zaslouží.
» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard
» popis a diskografie skupiny Sweet
Argent / Argent
Na prvotině Argent jsou ještě zřetelné dozvuky předchozí skupiny hlavního protagonisty tohoto souboru. Tou byli Zombies a z nich si klávesák Rod Argent do svého nového souboru přinesl smysl pro silnou melodii a především zálibu ve výborných vícehlasech. Celkově však je jednička Argent tvrdší a progresívní s jazzovými názvuky a dominujícími klávesami. Velikou devízou jsou dva sóloví zpěváci, i když podstatně víc prostoru zde má Russ Ballard.
Hned úvodní Like Honey potvrzuje má slova z úvodu, tedy že jakobychom slyšeli tvrdší a sotisfikovanější Zombies. Jemná kytara s basou a bicími tvoří intro, po kterém zpívá Rodford hlavní motiv, k němu se přidávají klávesy a ostatní členové v navrstvených vokálech a téma rozvíjejí.
Lair je opět povedená věc střídající klidné pasáže s divokými vpády vokálů. Jednoduchý motiv je příjemně rozvíjen a dramaticky vystupňován.
V Be Free kytara hraje základní akordový motiv, klávesy jej výborně podbarvují a zpěv zvýrazňuje. Basa, bicí a vokály to nechají vygradovat a vše se opakuje. Další parádní píseň.
Schoolgirl dá opět zavzpomínat na Zombies, i když je pod ní podepsán Ballard, který s nimi něměl nic společného. Uprostřed a na konci jsou krátké jazzové klavírní pasáže.
Dance In The Smoke je nejdelší na albu a má v sobě napětí zdánlivě jednoduché melodie na pozadí pečlivě propracovaného celku, kterému opět dominují vokály a krásně jej zvelebují bublavé hammondky v jasně progrockových pasážích. Uf!
Lonely Hard Road je oproti předchozí skladbě jednodušší s výraznější melodií, ale i zde se dočkáme fantastických varhanních vyhrávek v první rychlejší půli a psychedelického sóla na kytaru v pomalejší druhé části.
Kostelní varhany uvádějí na scénu The Feeling's Inside, zpočátku klidnou, později více rozjetou píseň, které zase vévodí varhany a precizní vokály. Líbí se mi zde zpěv Jima Rodforda.
Ten výborně odzpíval i následující Freefall a při jejím poslechu mě napadá, že je velká škoda, že nedostal jako hlavní zpěvák více prostoru! I tato píseň výborně zapadá co celkového pojedí desky.
To platí i o svižné Stepping Stone i závěrečné pomalé a bluesově podbarvené Bring You Joy, kterou si umím představit i v repertoáru např. takového Chrise Farlowa.
Z tohoto LP mám pokaždé jen ty nejlepší posluchačské pocity. Proto mu také dávám to nejvyšší zde možné ohodnocení. A to i proto, že pro mne je to v další kariéře kapely deska již nepřekonaná.
» ostatní recenze alba Argent - Argent
» popis a diskografie skupiny Argent
Armaggedon / Armaggedon
Desce progresivně laděného a psychedelicky zabarveného hardrocku - jediného to albového počinu západoněmeckých Armaggedon, vévodí moc dobrá hra Franka Dieze.
To hned na úvod potvrzuje svižný otvírák Round, z něhož je zřejmé, že i když zbytek kapely na LP výborně šlape, přesto se mírně krčí ve stínu kytary, a to včetně zpěvu.
Open je jediná pomalá věc na albu. Nad rytmikou a elektrickým klavírem se vznáší a pohupuje jemná kyselinová kytara, skladba nikam nepospíchá a i přes svou stopáž se příjemně poslouchá a nenudí.
V následující Oh Man asi nejvíc slyším Diezův vzor, kterým nebyl nikdo menší než Jimi Hendrix.
Na řadu přichází první převzatá věc od jiného obdivovaného kytaristy - parádní téměř desetimunutý Rice Pudding z alba Jeffa Becka Beck-Ola.
People Talking je jednoznačně nejlepší věc na desce. Po nezvyklém kytarovém úvodu a dvou slokách se o slovo přihlásí první strhující kytarové sólo, které po dvou minutách ve svém závěru přejde v tvrdý riff podpořený dosud příjemně tancující basou. Ten skladbu vrací do úvodního motivu. Po další odzpívané sloce si opět vezme slovo Diezova kytara a v druhém, kratším ale neméně parádním sóle dovede skladbu podruhé a naposledy k onomu riffu, kterým se s námi tento skvost loučí.
A na závěr je tu další těžký kalibr - Better by You, Better Than Me z dvojky Spooky Tooth. I tento cover se Armaggedonům hodně povedl, od originálu se lehce odlišuje a v mých uších to písni prospělo. Navíc: pokud někdo dosud mohl mít dojem, že to Franku Diezovi zrovna dvakrát nezpívá, tak v poslední písni alba je jasný důkaz, že tomu je právě naopak!
Čtyři a půl zaokrohluji nahoru, a to především kvůli skladbě People Talking, která mě provází životem už 41 let a v ranném dětství mě (ještě s několika jinými: Young Man Blues od Who - verze z živáku v Leedsu, The Wall Of Dolls od Golden Earring a Doing That Rhythm Thing od Novak`s Kapelle) nasměrovala k celoživotní lásce k rockové hudbě.
» ostatní recenze alba Armaggedon - Armaggedon
» popis a diskografie skupiny Armaggedon
Extreme / Saudades de Rock
Jako by ani žádná pauza v kariéře Extreme neexistovala. Saudades de Rock maže třináctiletý odstup od předchozího albového počinu amerických rockerů Waiting For The Punchline a bez jakéhokoliv ostychu na něj přímo navazuje. A protože grunge za oněch třináct let dávno vyšlo z módy, je to tentokrát hlavně ryzí hardrock.
Star je odsejpající řízný otvírák ozdobený povedeným kytarovým sólem. Comfortably Dumb je sice stylově tak trochu ohlédnutím za minulým albem, ale v duchu tohoto CD jde o přímočarý ne moc komplikovaný hard rock. V trochu pomalejším tempu se valí další pecka Learn to Love a následující Take Us Alive se vyznačuje prvky country. Funkující Run (výborné vokály a příznačné sólo na kytaru) vyvolá živou vzpomínku na Pornograffitti. Last Hour je důkaz o tom, že Extreme umí i hodně povedené a vypjaté balady. Flower Man je v trochu zběsilejším tempu, King of the Ladies zase spíš odříkaná, než odzpívaná. A nebyli by to Extreme, kdyby na desce chyběl ploužák s akustickým klavírem: Ghost. Slide opět funkuje a Interface je další moc příjemná balada s tklivým sólem v závěru. Sunrice by klidně mohl někdo považovat za take out z Punchlina. Desku uzavírá poslední ze čtveřice pomalých písní Peace (Saudade), která se nepyšní tak výraznou melodií, ale kouzlo osobitosti jí nechybí. Bonus Americocaine je demo z roku 1985 a dokládá, jak kapela dobře šlapala už v roce svého zrodu.
I po návratu na pódia jsou Extreme nadále mistři svého oboru a oproštěni od někdejšího používání dechů a smyčců, dokazují, že i v jednoduchosti je síla a krása! A Nuno Bettencourt je stále pan kytarista, který navíc umí do každé skladby vepsat nápadité sólo ušité jí na míru a přitom se neopakovat. K tomu nutně připočtěme propracovanou vokální složku projevu, skvěle šlapající rytmiku, a vyjde nám další parádní dílo, které si ode mě s přehledem vysloužilo neošizené čtyři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Extreme - Saudades de Rock
» popis a diskografie skupiny Extreme
FruFru / Nevěř tichu
Moderní rockový sound alba Nevěř tichu je charakterizovaný využitím samplů, netypickou prací s harmonií, mírně hypnotickými rytmickými pasážemi, zvukem steeldrumů a provokativními texty. Tím vším působili FruFru v polovině minulé dekády, a působí dodnes, na české scéně celkem originálně. Zvláště, když k vyjmenovanému připočteme sympatický a okamžitě rozeznatelný zpěv Václava Bartoše.
Album otevírá futuristická "Minulost patří robotům". "Pravda" je hudebně v podobném duchu (řada výrazných industriálních zvuků dotváří jejich náladu). Následuje vtipně proti kolonialisticky pojatá a více melodická "Běloši": "Jedeme k vám na ostrov a vezeme vám černý kašel a neštovice. A co více? Sifilídu a taky bídu a v neposlední řadě naši víru a v podpalubí plné truhly lásky a míru... a co za to? Celkem nic, jen vaše duše, vaši zemi, vaše ženy a zlato!" Z trochu klidnějšího soudku je píseň "Jsi" a po ní následuje ´nejhitovější´ a nejtvrdší (refrén) kousek "Vlci". "Zaříkávání proti upírům a nočním můrám" se vrací ke stylu prvních dvou písní, "Nevěř" a závěrečná "Med" jsou zase sestrami Bělochů, ale rozhodně nejde o trojčata, natož jednovaječná!
FruFru pro mně určitě nejsou představiteli stylu, který preferuju, ale za příjemný objev mé loňské sezóny je bezestudu považuju - a to pro jejich (dnes už dost vzácnou) nespornou kvalitu a snahu o netuctovost.
» ostatní recenze alba FruFru - Nevěř tichu
» popis a diskografie skupiny FruFru
Oboroh / Žalmy 2 (Spatřujeme světlo)
Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav - pro své milosrdenství a pro svou věrnost! Důrazně a téměř hitově uvádějí Žalmem 115 Oboroh druhou várku zhudebněných českých ekumenických překladů starozákonních písní, jejichž původní nápěvy se nám nedochovaly.
Oproti jedničce jde o desku písní jednodušších a rockovějších (což rozhodně není na škodu). Dominuje výborná el. kytara Jaroslava Jetenského, ve kterém kapela nově získala také dalšího, svým projevem rockovějšího zpěváka. Už zde sice neslyšíme parádní saxofony a další dechy ze sestavy vypadnuvšího Václava Klecandra, stále tu však je dost prostoru pro hřejivý hoboj Jana Šebesty.
První půlka desky (písně 1 až 5) jsou opravdu řízné, rockové, melodické a celkem dobře pamatovatelné věci, kterým svou tvrdostí vévodí (po chrámovém varhanním úvodu) Žalm 29 - Přiznejte Hospodinu/Hospodinův hlas. Ve zbylých čtyřech delších skladbách dochází ke zklidnění a jakoby stylovému ohlédnutí za první deskou Oborohu, ovšem při zachování hudební rozmanitosti.
Musím zopakovat to, co jsem zhruba psal už v recenzi na předchozí album: Oboroh nám velice povedenou a nepodbízivou formou předkládá poselství o věčném Bohu, k čemuž využívá soudobé hudební prostředky - tedy nápaditě proaranžovaný rock, který i po 18 letech zní velice aktuálně. Pro mě dosud nejlepší deska této skupiny, kdyby byly půlky, dal bych 4,5.
» ostatní recenze alba Oboroh - Žalmy 2 (Spatřujeme světlo)
» popis a diskografie skupiny Oboroh
Kayak / The Last Encore
Na tomto albu předvedli nizozemští Kayak progresívní rock trochu mířící k mainstremu, který má (z kapel co znám) nejblíže k projevu Styx či Camel z druhé půle 70. let. Např. ve skvělé písni Love Of A Victim (a nejen v ní) je kytara jako kdyby jí hrál sám Andy Latimer. Zpěv bych charakterizoval jako trochu zastřeného Phila Collinse a když už jsme u něho, tak v této souvislosti mohou Kayak zde znít jako méně sotisfikovaní Genesis ještě s Hackettem.
Skladby jsou nápadité, melodické, jemné i řízné, zajímavě - ne však kdovíjak složitě vystavěné a příjemně proaranžované. K těm, o kterých by se dalo napsat "je to nářez", patří kromě již zmíněné i výborná titulní The Last Encore, ještě lepší Still My Heart Cries For You a předposlední Raid Your Own House. V tomto řízném duchu se nese většina materiálu z tohoto alba. Vybočení představují na klavíru postavená jemná Relics From A Distant Age a něco jako retro Love Me Tonight/Get On Board.
The Last Encore mě hodně příjemně překvapilo. Vzhledem k tomu, že od Kayaku jsem slyšel už jen Nostradama, těžko mohu posoudit, jaké místo zaujímá v kontextu celé tvorby kapely. Ale čtyři hvězdy, kterými hodnotím, jsou určitě více než zasloužené.
» ostatní recenze alba Kayak - The Last Encore
» popis a diskografie skupiny Kayak
Hokr / Hokrova vila
V březnu 2003 až únoru 2004 natočili pražští undergroundoví alternativci pro toto CD skladby ze svých začátků, tedy z let 1979 až 1985. Značkou kapely jsou hutné klávesy nad výraznou rytmikou (basa vskutku tvrdí muziku, ale umí i zaujmout melodikou) a jako sólový nástroj saxofon, který umí nejen pohladit, ale také pěkně podráždit. (Kytara žádná.) Samostatnou kapitolou je potom nezaměnitelný uhrančivý hluboký zpěv, či chcete-li přednes, Vladimíra Lišky, který je i autorem textů - důležité složky celkového projevu Hokru.
V hudbě, která má evidentně kořeny v progresivní scéně 70. let, slyším řadu vlivů. Zde jsou některé: Van Der Graaf Generator, Universe Zero, Magma, Egg z období alba The Polite Force. Ty i další, spolu s výraznou dávkou vlastního výrazu, se skladbami prolínají a vystupují na povrch v různém poměru. Zpestřením je cello hostující Kristiny Bělohlávkové ve čtyřech skladbách. Mě asi nejvíce zaujaly úvodní instrumentálka Přišel k nám kocour, krátká a hodně generátorská Voice of WC, Kdo má vládu nad skvrnami (nádherná floydovská první půle s flétnou), další instrumentálka s krásným cellem Smutek bejvalejch pannen, Blud č. 64, divoká finální Kobka. Slabá místa Hokrova vila nemá.
Kapela působí na naší scéně skoro jako zjevení - progresívní, odvážná, alternativní a svá. Nevím, jestli jsem albu svou rezencí pomohl k většímu zájmu posluchačů dobré progresivní hudby, ale vězte, že určitě stojí minimálně za poslech. Pětice hvězd je v měřítku českého rocku určitě na místě.
» ostatní recenze alba Hokr - Hokrova vila
» popis a diskografie skupiny Hokr
Hard Stuff / Bolex dementia
Syrový energický hard rock té nejvyšší jakosti, jaká byla v první půli 70. let od tříčlenných uskupení na pultech! John Cann na kytaru vypaluje jeden super riff za druhým, parťáci Paul Hammond a John Gustavson mu zdatně sekundují.
Hned v úvodní Sick n’ Tired to naše trio pořádně rozbalí a i když se zdá, že v následující Mermany značně ubralo plyn, po klidnějším rozjezdu je pravý opak pravdou. Pro mě je tato výborně vystavěná, zřetelně progresívní skladba se spletitým riffem a gradující náladou nejvyšším vrcholem alba.
Další je opět hutný a přímočarý kousek Jumpin’ Thumpin’ (Ain’t That Something) a stejné parametry vykazují i Dazzle Dizzy, titulní poněkud nervní Bolex Dementia i hodně živá Roll A Rocket se zajímavou instrumentální střední pasáží. Funky spodek, nenápadná kytara a dobré vokály - to je trochu jednotvárnější Libel.
Album uzavírá trojice opravdu parádních písní: rock & r´n´r Ragman, rytmicky netradiční Spider’s Web s moc dobrým riffem a Get Lost - ta nabízí další hutný riff, který zdobí závěr desky.
LP, na kterém se o materiál i pěvecké party rovně podělili Cann a Gustafson, má výbornou, na hard rock trochu experimentální náladu. Stejně, jako Hejkalovi, se mi líbí o něco víc než Bulletproof. Proto svých 4,5 zaokrouhlím nahoru.
» ostatní recenze alba Hard Stuff - Bolex dementia
» popis a diskografie skupiny Hard Stuff
Oboroh / Žalmy
Folkrockové seskupení Oboroh se pro svůj debut rozhodlo zhudebnit žalmy v moderním překladu a ačkoliv by to mohlo (zvláště ve své době) budit rozpaky ortoxních rockerů, výsledek je jednozančně povedený. A to i přes to, že pracovat s předloženým českým biblickým textem muselo být hodně obtížné (rytmicky i melodicky). Oboroh se s tím však popasoval velice nápaditě a na jedničku.
Výsledkem je, na československé rockové i duchovní poměry, originální album, které kromě jasných folkových prvků vykazuje i dávku progresivity a vyznačuje se propracovanými aranžemi se zajímavým nástrojovým obsazením.
Nadto je zde zcela konkrétní duchovní poselství, které je Oborohem předkládáno nenásilnou a hodně zajímavou formou. I proto, že nevěřící posluchači je mohou vnímat (jen) jako staroizraelskou literární záležitost.
Desku otevírá v pochodovém rytmu bicích přednesený Žalm 60. V jeho úvodu zní flétna, k níž se přidá s vlastní linkou hluboký zdvojený tón saxofonu. Pak přijde na řadu zpěv. Hodně osobní téma Žalmu 39 je zdůrazněno pomalejším tempem, jemnější melodií i podáním, dřevěné dechy nás hladí po duši. Žalm 14 nejdříve popisuje, čeho jsou lidé schopni, pak nastupuje krásné sólo na saxofon před závěrečným veršem, zaslibujícím záchranu, načež volně přechází v Žalm 126. Ten uzavírá další dlouhé príma sólo na saxofon. Říznější první část alba, vyjadřující spíše obavy a volání k Bohu o pomoc, uzavírá Žalm 12.
Druhou půlku tvoří písně více zaměřené na chválení Hospodina. Rétorice je přizpůsobena i hudba - jemnější a meditativnější. Žalm 107 je zde rozdělen do dvou písní. Ta první zní na ploše sedmi minut až poněkud unaveně a obyčejně, ve druhé však máme opět k slyšení nádherný hluboký tón saxofonu, až mi naskakuje husí kůže. Následují Žalmy 131 a pak 8, v němž celý sbor (včetně dětského, který bych já osobně vypustil) zpívá refrén. Na jeho pozadí přednese Slávek Klecandr text písně, aby se pak přidal k ostatním. Závěr CD obstará krátké vyzpívané konstatování, že je dobře tam, kde spolu umí lidé svorně žít. Těm Hospodin žehná navěky!
Deska je hudebně a zvláště duchovně laděná stejně, jako já. I to je jeden z důvodů, proč má místo mezi excelentními kousky v mé sbírce.
» ostatní recenze alba Oboroh - Žalmy
» popis a diskografie skupiny Oboroh
Wishbone Ash / Clan Destiny
Andy Powell (jediný z původních členů) a spol. vydali v roce 2006 poměrně povedené album, které sice postrádá progresivitu a originalitu Wishbone Ash z počátků 70. let, ale z jejich odkazu nadále těží. Především souhra, barevnost a spletitost dvou kytar je i po 40 letech stále úžasná, což potvrzuje hned úvodní dobře šlapající píseň Eyes Wide Open. Na ni v tomto směru navazují všechny ostatní, vysokou úroveň alba potvrzují i nápadité nevtíravé melodie, příjemné riffy a dobrý zpěv i vokály. Jediné, co zde trochu postrádám, je někdejší dravost. Ale zklidnění a pohoda současných Wishbone Ash (což je pravidlem snad u všech takto dlouho působících kapel) jsou po tolika desetiletích hraní pochopitelné a neurážející. Výjimku tvoří, kromě již zmíněné Eyes Wide Open, svým strhujícím double kytarovým sólem Slime Time, živější je i Steam Town. Dobré album, které zaslouží poctivé tři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Clan Destiny
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash
Moraz, Patrick / The Story Of I
Po tom, jak se Patrick Moraz parádně uvedl coby velice zdatný nástupce (či náhradník) klávesového virtuóza Ricka Wakemana u Yes na albu Relayer jsem byl zvědav na jeho sólovou tvorbu.
Jeho prvotinu tvoří brazilské plážové juchačky (v nadsázce narážka na přizvané The Percussionists of Rio De Janeiro) - např. Cachaca, oděné do progresívního hávu a mistrně vyšperkované nejmodernějšími zvukovými výdobytky kláves své doby. Ty jsou proloženy opravdu povedenými věcmi, které mi evokují řekněme polské SBB v jejich nejlepší formě - např. Indoors. Většina kusů je zpívaných, několik skladbiček je čistě klavírních nebo jako zvukové instrumentální přechody.
A jak hodnotit toto album plné energického a pompézního artrocku podbarvého rytmy Karibiku, latiny a flamenca? Ještě furt jsem mu nepřišel úplně na chuť, ale jako celek na mě působí sympaticky a kompaktně. Proto svých 3,5 zaokrouhlím nahoru. Pokud časem zjistím, že jsem se předal, mohu své ohodnocení upravit :-)
» ostatní recenze alba Moraz, Patrick - The Story Of I
» popis a diskografie skupiny Moraz, Patrick
Tangerine Dream / Zeit (Largo in Four Movements)
Largo o čtyřech dějstvích Čas je asi nejosobitější a posluchačsky nejnáročnější nahrávka západoněmeckých experimentátorů. Ve čtyřech dlouhých skladbách (každá zabírá jednu stranu 2LP), postrádajících srozumitelnou strukturu a jakoukoliv melodii, se Tangerine Dream nejvíce dotkli vesmírného ambientu. Přesto mají zajímavou atmosféru a trpělivého posluchače, naladěného na takovýto druh hudby, dokáží bohatě odměnit.
Birth Of Liquid Plejades je nejdelší a v jejím úvodu skupina využila služeb violocellového kvartetu, který se výborně podřídil monotónní a temné atmosféře úvodního kusu alba, kterému později dominují varhany a náladu dotváří řada dalších zvuků. Houkání nebeského parníku pak připomíná úvod Nebulous Dawn, která svou atmosférou i pojetím na předchozí kus navazuje a totéž platí i o Origin Of Supernatural Probabilities a titulní závěrečné Zeit.
Při poslechu alba se můžeme ponořit do chladných hlubin prostoru a odpočinout si od reality našeho světa. Jenom mezery mezi skladbami nás během poslechu neúprosně upozorňují na to, že čas se během tohoto mandarinkového snu nezastavil (i když by se tak mohlo někomu zdát).
» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Zeit (Largo in Four Movements)
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream
Santana / Live At The Fillmore, 1968
Lahůdka pro milovníky rané latinsko rockové inkarnace Santany (i já k nim patřím), a to především proto, že jsou zde zřejmě nejstarší oficiální vydané nahrávky kapely. Jde totiž o záznam poskládaný ze čtyř sanfanciských předvánočních koncertů z roku 1968, tedy o půl roku starší než jsou nahrávky na prvním albu skupiny fenomenálního mexického kytaristy. Ty jsou z května 1969 a na LP vyšly až v srpnu téhož roku.
Ze zmiňované pozdější prvotiny Santany na tomto živáku najdeme hned čtyři skladby (Jingo, Persuasion, Treat a Soul Sacrifice) v rozvolněnějších a podstatně delších verzích, než jsme zvyklí ze studiovky, s improvizovanými pasážemi a neomezujícími se sóly. Doplněny jsou autorskou Chunk A Funk, třemi převzatými kousky: dvěma od jazzmanů (Fried Neckbones od Willie Boboa a Conquistadore Rides Again od Chico Hamiltona) a Maloneho pomalým blues As The Years Go Passing By. Závěr dvojcédé tvoří tehdy na koncertech skupiny obvyklý, zde parádně šlapající půlhodinový jam Freeway.
Nahrávky výborné hudební i zvukové kvality jsou dokumentem o tom, jak kapela hrála před tím, než se dostala k natáčení do studia, a v sestavě, která o několik měsíců později (tedy už při natáčení alba Santana I.) neplatila.
» ostatní recenze alba Santana - Live At The Fillmore, 1968
» popis a diskografie skupiny Santana
C&K Vocal / Písně Pašijové
Zatím poslední album vokální legendy české hudební scény je již čtvrtým, která se věnují náboženské tématice. V tomto případě jde o zdařilý pokus vyzpívat události těsně předcházející i následující ukřižování Ježíše Krista, přičemž se samotné této události - tedy mučednické smrti Spasitelově - paradoxně přímo nevěnuje žádná píseň. Tedy kromě konstatování: "Ten muž je hoden smrti" v písni Jak psáno jest. Zato jsou zde už jaksi mimo rámec tématu pašijí (nebo se jej pouze lehce dotýkající jako vyjádření prožívání víry) písně Balada horská a Dej mi radost ze života. K těmto dvěma řadím i Modlitbu k Panně Marii, která navíc celé dílo vymezuje jako katolické, protože víceméně pouze tato církev v našich končinách vyznává mariánský kult. Kromě těchto tří ostatní písně textově čerpají z evangelií a dějově na sebe většinou navazují.
Po hudební stránce je standardně vysoká pěvecká úroveň C&K Vocalu - zde kvintetu - zvýrazněná nikoliv rockovým combem, jak tuto kapelu většina posluchačů zná z dob LP Generace či Balada o Zemi, ale velice střídmým doprovodem kláves, flétny a violoncella. Ten spolu s nápaditými melodiemi umí výborně zdramatizovat a zvýraznit či naopak uklidnit ty pasáže, kde je to žádoucí, a tak dodává celému dílu náležité dynamičnosti a barevnosti.
Celkově jde v rámci rockové či populární hudby o dost neobvyklé album a proto bych jej možná zařadil spíš do oblasti moderní české duchovní hudby. Pouze poslední píseň Dej mi radost ze života se tváří trochu jako spirituál. Písně pašijové také vnímám jako duchovněji zaměřenou komorní alternativu slavné rockové opeře Jesus Christ - Superstar, která má z 90. let i překrásnou českou verzi.
» ostatní recenze alba C&K Vocal - Písně Pašijové
» popis a diskografie skupiny C&K Vocal
Už jsme doma / Rybí tuk
Po poněkud jednotvárnější a míň nápadité desce Uši přišli tepličtí mágové alternativního rocku s naprosto uchvacující kolekcí písní, které z mého pohledu nic nechybí. Albu Rybí tuk vévodí jedinečná hodně progresívní Tíha, jejíž text, drajv a celková nálada mě zcela uzemňují. Ale vrcholů má toto dílo více a všechny písně mají společného jmenovatele: nápaditý text, netradiční hudební postupy, zajímavé a nečekané změny všeho druhu, ohromné nasazení všech muzikantů, patřičnou pozitivní agresi, tvrdost a při vší té komplikovanosti nečekanou rytmickou přímočarost. K tomu nejlepšímu na albu kromě Tíhy patří ještě Mlha, Chvíle a Řeč. Všechny ostatní věci jsou jen malinko v jejich stínu a jako celek stojí toto cédé skutečně za pozorný (ne jeden) poslech. Myslím, že zaujme nejen alternativce a progery, ale mohlo by se dotknout i srdcí těch, kteří mají rádi dobrý a nápaditý hard či punk rock.
» ostatní recenze alba Už jsme doma - Rybí tuk
» popis a diskografie skupiny Už jsme doma
Collegium Musicum / Speak, Memory
Zvědavost mě popohnala k tomu, abych si pořídil tento dvoudisk a zjistil, jak to moje velká láska z dětství válí na stará kolena. Zvláště, když jsem v sestavě objevil i Fera Grigláka. Žel ta je bez Dušana Hájka za bicími. Při třetím poslechu CD si pak dovoluji sepsat a přidat sem pár svých prvních postřehů.
Cédé obsahuje výhradně skladby z nej... období kapely (1970 - 1975), což je podle mého soudu v případě Collegium Musicum velké plus. Každé LP této éry je zastoupeno jednou skladbou, je předcházející singl oběma stranama (Hommage á J.S. Bach, které je pro CM to co např. pro The Nice America, tvoří finále). A protože jsem svým založením dost konzervativní týpek, trochu jsem se bál, jak mi budou loňské verze skladeb, které mám do detailů naposlouchány desítky let, znít a zda se mi budou líbit. A opravdu, skladby jsou podle očekávání malinko jiné. Varga někdy použil odlišné rejstříky varhan, Griglákova kytara je dost jiná, než Váněho, Vachova i Farkašova a tuším, že se nejlíp cítí ve Suitě po 1000 a jednej noci, která je z období jeho někdejšího krátkého členství ve skupině a na které se také podílel autorsky. Největší rozdíl je slyšitelný v Concerto in "D", který je zde bez doprovodu komorního orchestru, výsledek je však skvělý. A tak já osobně lituju pouze absence Dušana Hájka, jehož nezaměnitelná hra na bicí mi zde chybí. Tím ale nijak nesnižuji kvality Martina Valihory.
Suma sumárum - živák má svou parádní atmosféru a s každým dalším poslechem Speak, Memory jsem víc a víc nadšen. A to jsem si ještě nepustil DVD, které obsahuje o jednu skladbu víc. Vivat Collegium Musicum!
» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Speak, Memory
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum
Art Bears / Winter Songs
Chaotická šílenost, ba zvrácenost, nad kterou se někomu můžou kroutit uši hnusem. Nebo úžasný umělecký zážitek pro jiného, komu zase bude zrychleně poskakovat srdíčko v blaženém pocitu neutuchající rozkoše.
Patřím k těm, kteří se nad Zimními písněmi prazvláštní trojice Art Bears tetelí blahem. Osobité vynikající bicí Chrise Cutlera, nad nimi se vznášející nespoutaný, krásný a originální vokál Dagmar Krause a vedle toho kytara, housle či klávesy Freda Fritha. To tvoří dohromady jakoby nesourodý, disharmonický a kakofonický, přesto magický a silný hudební trojúhelník. Hudbu umocňují gotikou inspirované texty.
Z písní mě baví trochu víc, než ty ostatní:
The Bath of Stars - dramatické akordy varhan a šeptavý dvouhlasý zpěv. Opravdu ponurý otvírák.
First Things First - podivný zpěv nezpěv, k němuž se po chvíli přidají svým vlastním životem si tepoucí bicí a nenápadné podivné akordy kytary.
The Summer Wheel - zpěv, klávesy, kytara i bicí si opět jedou jako by bez ohledu na celek.
The Slave - poprvé slyšíme housle, které jakoby chtěly napravovat to, co zdánlivě kazí zpěv. Ten se však záhy nenechá zahanbit a začne být příjemně melodický, pak náhle dramatický a mění si roli s houslemi. Do toho si své neustále buší rytmika, klávesy podbarvují, kytara disharmonicky skřípe.
Po klidnější příjemné The Hermit přichází nejdivočejší a pěkně nervní kus - Rats and Monkeys. Rozhádaný trialog vokálu, houslí a kytary uzavírá zběsilé sólo na bicí.
The Winter Wheel je dalším vrcholem alba. Monotóní zpěv rázně vedený bicími a k tomu kvílí kytara své proplétající se linky.
Můj kamarád rocker říká tomuto druhu hudby myšárny. Asi má pravdu, jsou to myšárny. Ale krásné. LP Winter Songs považuji v oblasti hnutí Rock In Opposition za jedno z nejnápaditějších, nejoriginálnějších a nejhezčích alb (ale to se dá říci o celé tvorbě Art Bears). A Dagmar Krause za jednu z nejlepších zpěvaček, jakou rock kdy měl.
» ostatní recenze alba Art Bears - Winter Songs
» popis a diskografie skupiny Art Bears
Wyatt, Robert / Cuckooland
Po velice komorním období, které reprezentují alba Work In Progress (1984), Old Rottenhat (spolu s dalšími písněmi vyšla obě spolu na CD Mid-Eighties v r.1993) a Dondestan (1991), kdy se Robert Wyatt doprovázel téměř bez výjimky sám na klávesy a někdy také perkuse, vydal v roce 1997 parádní dílo Shleep. Osobně jej v jeho tvorbě řadím s Rock Bottom nejvýš.
Album Cuckooland je pokus na Shleep navázat. V bohatosti aranží by se mu to - díky řadě velmi zajímavých spoluhráčů - možná i dařilo stejně, jako v jisté naléhavosti. Ale síly, pestrosti a lehkosti předchozího počinu (od pasu dolů po úrazu už roky ochrnutý) skladatel, zpěvák, bubeník a multiinstrumentalista zde přece jen nedosáhl. Také zde není takových písňových veličin, či chcete-li záchytných bodů, jako na Shleep. Z tohoto pohledu těžko některé skladby nějak obzvlášť vyzdvihovat. I proto, že deska je možná právě touto (na první a možná i několik dalších poslechů) jednotvárností, snad až monotóností, zase o to více kompaktní jako celek. Ale přes to:
Jedinečnou atmosféru Cuckoolandu podtrhuje song Cuckoo Madame s Robertovým dvojhlasým vokálem a momenty, ve kterých se vrací k náladám ze svých dřívějších (nejen sólových) projektů. Líbí se mi i líně barová Old Europe. Lullaby for Hamza zaujme akordeonem a osmiminutová Forest nabídne překrásnou kytaru Davida Gilmoura a celkově zasněnou atmosféru, která (ne)nápadně probublává celou deskou. To jsem se zmínil o některých z prvních osmi skladeb, které tvoří Part One ´neither here...´.
Jazzovější Part Two ´.....nor there´otvírá Trickle Down s neutuchající basovou linkou, nad níž chrochtají a jinak zvučí sax, trombon, trubka a řada dalších nástrojů. Do atmosféry druhé půle dobře zapadá i klarinet Gilada Atzmona v písni Insensatez, kterou zpívá Karen Mantler, i opět mistrem oblíbená trubka v Mister E (tentokrát duet Wyatta s Mantler, která hraje i na foukačku). Lullalop je asi "nejtvrdším" kouskem alba - zaujme kytara Paula Wellera. La Ahada Yalam (No-one Knows) je krásně teskná píseň na závěr vyšperkovaná arabskými prvky.
I ostatní písně mají svá kouzla a nejsou do počtu. Slyším to na 4,5, ale hodnotím směrem dolů, protože se z mého pohledu sice jedná o skvost, ale ne o některý z vrcholů Wyattovy sólové tvorby.
» ostatní recenze alba Wyatt, Robert - Cuckooland
» popis a diskografie skupiny Wyatt, Robert
Moore, Gary / Power of the blues
Jedno z nejparádnějších Garyho hard´n´bluesových alb, jaká natočil, a které rozhodně dělá čest jeho rockerské památce!
Otvírá ho skvělá titulní věc s pomalejší valivou střední pasáží, po níž přichází typické Moorovo blues v pomalém tempu There's a Hole, ve kterém ukázal, jak se umí mazlit se svou kytarou i jak ji umí chytit pod krkem. Nic než bílé elektrické blues nečekejte ani od dalších kousků, které jeden jak druhý dokládají mistrovo hráčské umění, skladatelský vkus a hudebněstylovou lásku z dětství. A že umí i dobře pět je nabíledni! Na jeho asi nejslavnější píseň - ploužák Still Got the Blues (For You), dá zavzpomínat podobně laděná That's Why I Play the Blues. Z křesla mě zvedají i Getaway Blues a s ní všechny nevyjmenované skladby svými čáry máry blues. Na závěr pak přichází zklidnění v podobě smutné Torn Inside.
I když asi především basákovo jméno vám nebude zcela neznámé a oba Garyho spoluhráči i host na klávesy odvádějí výborné výkony, je toto album především o Garyho nerezavějící lásce k blues a jeho virtuozitě, s jakou se o ni s námi dělil. Čtyři hvězdy jsou skoro málo...
» ostatní recenze alba Moore, Gary - Power of the blues
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary
Sparks / A Woofer in Tweeter's Clothing
Bratři Maelové a jejich tři američtí spoluhráči (tedy původní sestava z dob Half Nelson) na druhém LP pokračovali v tom, čím se výborně zapsali na debutu - tedy dost nezvyklým soundem sázejícím na falset Russella Maela v krátkých originálních písních. Ty jsou někdy roztomile naivní, jindy rockově řízné, a vždy se snaží něčím zajímavým a nezvyklým upoutat naši pozornost. To v roce 1972 asi nebylo s tímto přístupem moc těžké. Nápadů měli Sparks stále na rozdávání, zvuk trochu průzračnější, a tak se ´obávaná dvojka´ rozhodně nestala propadákem.
Možná tu není tolik záchytných bodů, přesto jde o parádní kolekci, ze které mě nejvíc zaujali Do Re Mi a Underground svou dravostí, Girl From Germany a The Louvre silnou melodií a Nothing Is Sacred, Moon Over Kentucky či Angus Desire zase jistou křehkostí. Ale jmenované i další prvky jsou obsaženy v různých poměrech ve všech kouscích a album bylo ve své době dobrou předzvěstí toho, co po přesídlení do Anglie kapela s novými muzikanty kolem základní bratrské dvojice ještě předvede.
» ostatní recenze alba Sparks - A Woofer in Tweeter's Clothing
» popis a diskografie skupiny Sparks
Olympic / Marathón
Po Kornovi, Chvalkovském a Petrášovi získal Petr Janda na post baskytaristy výtečného mladého rockera Milana Brouma, což kapele jednoznačně prospělo. Nadto se Miroslav Berka docela sžil se syntíky a když se k tomu přidaly jisté artrockové tendence (složitější kompozice, docela zajímavé melodické i rytmické změny, větší hudební plochy s prostorem pro vyjádření jednotlivých členů v delších sólech), spatřilo světlo světa na československé poměry hodně zajímavé album, které opět silně kontrastovalo s tehdejší singlovou tvorbou Olympicu. To všechno včetně výborných Oulíkových textů (Mráz, Marathón) je mi už od chvíle, kdy LP vyšlo, sympatické.
Nejabicióznější a hodně povedenou skladbou s jazzrockovými vlivy je určitě Marathón s opravdu parádním Broumových sólem na basu, ale i ostatní mě tu příjemně po instrumentální stránce překvapili. Za ní řadím Hejdukův Mráz, který si autor také dobře odzpíval, a Jako kluci začli jsme hrát - ta by si ovšem zasloužila trochu duchaplnější text (s Borovcovo texty mám zde vůbec asi největší problém). Také Černá kronika se povedla - opět parádní basa, která drží celou skladbu pohromadě. Horší je to s Jandovým umečeným vokálním projevem. Taky jsem se narodil bos a Nech to být jsou typické kapelníkovi hitovky z celé řady těch, kterými si získával sympatie především dívčí části posluchačské obce. No a Tak teto, tady je to je crazy song, kterým zřejmě chtěli Olympic atmosféru alba trochu odlehčit, ale podle mě desku spíš hyzdí.
Celkově si myslím, že i když ani na Marathónu Olympic neudával tón ve vývoji rockové hudby, jde o album dodnes nedoceněné, které mám docela rád.
» ostatní recenze alba Olympic - Marathón
» popis a diskografie skupiny Olympic
Tangerine Dream / Alpha Centauri
Zatímco první album německých Tangerine Dream Electronic Meditation považuji pouze za nepovedený pokus o elektronickou experimentální hudbu a krok špatným směrem, u následující desky Alpha Centauri už jsem mnohem spokojenější.
Jde totiž o album, které ve třech skladbách navozuje mě velice příjemnou "kosmickou náladu" (jak se o něm většinou píše). Ale to je spíše o fantazii a momentální náladě posluchače, co v něm poslech této desky vyvolává. Formát LP dával mladým zvukovým experimentátorům kolem Edgara Froeseho šanci využít možností tehdejších syntíků, varhan a dalších nástrojů (především flétny) k natočení opravdu podmanivých nikam nespěchajících skladeb. Sice postrádajících jakékoliv nosné melodie, zato plných nejrůznějších zajímavých zvukových zákoutí (zvláště v titulní nejdelší skladbě). K nejzajímavějším momentům pak řadím postupně slábnoucí flétnové sólo doprovázené bláznivým gradujícím vířením bicích a lehce podbarvené klávesami ve druhé půli Fly And Collision Of Comas Sola, které se sympaticky vymyká tomu ostatnímu, co se na Alphě Centauri odehrává.
V hodnocení nebudu vůbec skoupý, protože podle mě jde o zásadní album žánru jako takového i kapely samotné, která z jeho odkazu těžila ještě několik let (v čisté formě do alba Atem).
» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Alpha Centauri
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream
Extreme / Waiting For The Punchline
Ve svém hledačství "ideální stopy" a v touze se prosadit zabrousili Extreme na tomto albu do hodně syrových vod. Už žádné smyčce, žádné dechy, žádné složité kompozice a progové tendence (jako na tři roky starém předchozím albu) - jen a jen kytara, basa, bicí a zpěv! Pořádný nářez, parádní hard rock a slušná dávka grunge.
Od stisku tlačítka play se na posluchače valí jedna pecka za druhou a člověka to nutí neustále pootáčet knoflíkem volume doprava. Nebudu ze zabývat jednotlivými písněmi - líbí se mi všechny. Nejvíc asi Tell Me Something I Don't Know a zmíním ještě Leave Me Alone, Evelangelist a úvodní There Is No God.
Deska sice nepřekypuje kdovíjakou originalitou, ale to napětí, drive i muzikantská dovednost, které zdobily Extreme na dvou předchozích CD, najdeme spolehlivě i tady. Považuji ji za excelentní, proto poctivé čtyři.
» ostatní recenze alba Extreme - Waiting For The Punchline
» popis a diskografie skupiny Extreme
Univers Zero / Rhythmix
Těžko popsat nepopsatelné. A těžko porovnat s nečím, co znám. Ale pár slov přece.
Hlavní dojem z Rhythmix? Jako by se chtěl hlavní strůjce belgických Univers Zero (zde tvoří jejich základ kvartet doplněný řadou hostů) Daniel Denis zcela vyloučit z přízně progrockových fanoušků, tvrdohlavě i na této desce se svými společníky produkuje těžko stravitelnou avandgardní směsici komorního rocku, jazzu a moderní vážné hudby. Hudby náladové, temné, místy až strašidelné. Hudby, která stále čerpá z vlastního odkazu z dob nepřekonatelné Herezie, ale už přeci jen ukazuje i přívětivejší tvář a nabízí i teplejší barvy, než jenom černou a tmavě šedou. Aranže jsou bohatší díky nástrojovému obsazení, vrstvení bicích, orchestrálním klávesám, mechanickým rytmům etc. Posluchač má i tentokrát oceán prostoru pro vlastní fantazii, pro ponoření se do říše zvuků vyvěrajících až odněkud z nejtajemnějších hlubin mimoprostoru. Prostě temněsvůdná nádhera ne pro každého.
Na Herezii či Uzed asi nemá, ale i tak své 4,5 zaokrouhlím hore.
» ostatní recenze alba Univers Zero - Rhythmix
» popis a diskografie skupiny Univers Zero
C&K Vocal / Cesta svědomí
Na úvod musím podotknout, že tato kompilace přináší řadu písní, které do roku 2005 nevyšly na žádném nosiči (Sága těch věčně stejných lásek, Slova, Zrušili koně / A oč jsme šťastnější?, O věcech prvních, věcech posledních) nebo pouze na vinylových SP (Velkoměstský song, Zvolna). To je velké, ale také asi jediné plus Cesty svědomí. Jinak je toto dvojcédé pro mě osobně velkým zklamáním a to z jednoho prostého důvodu: zcela nelogického výběru písní. Pokusím se vysvětlit.
V r. 1996 vydal Supraphon velice záslužně album Generace (1977) remasterované na CD s osmi bonusy - singly natočenými v letech 1982 a 1983. Potom si dal s reedicemi písní C&K Vocalu devět let pohov, aby nám v r. 2005 naservíroval tento koncepční paskvil. Zatímco písně z výše jmenovaného CD Generace zabírají (zbytečně) většinu z prostoru prvního disku (9 z 15), výborné album Balada o Zemi (1985), které na CD dosud nemáme k dispozici, je zde zastoupeno pouze pěti z devíti skladeb a např. zcela chybí titulní píseň tohoto LP. Je zde pouze její odlišná singlová verze, která je jako bonus už na CD Generace. Stejné je to s písní Znám cokoliv. Ani LP Causa Krysař (1989) není na druhém CD celé (chybí úvodní Vymítač ďáblů).
Proto by z mého fanouškovského pohledu bylo mnohem užitečnější, kdyby toto double obsahovalo kompletní alba Balada o Zemi a Causa Krysař doplněná o příslušné bonusy, které nejsou na Generaci z r. 1996. Stejně tak nám Supraphon stále dluží LP pro vývoz nazpívané anglicky: Generation (1976) a Growing - Up Time (1981)! Vyřešit by se to dalo různě, např. CD boxem obsahujícím všechny dostupné nahrávky do r. 1990.
Dále nám v doprovodném textu Ladislav Kantor slibuje výběr druhý. Ale jak sám už před šesti lety poznamenal, ten teprve čeká na svého sponzora. Možná mají případní mecenáši stejný problém jako já s koncepcí těchto Kantorovo výběrů, a tak do dalšího projektu tohoto typu radši neinvestují. Já bych také radši podpořil doplnění původních kompletních remasterovaných LP (+ bonusů) na cédéčkách. Tak, aby se fanoušci všech generací konečně k celé tvorbě, dnes už zajisté české hudební legendy, co nejdříve mohli dostat. Zasloužíme si to my i C&K Vocal!
Hudba za 5, to ostatní jsem zdůvodnil.
» ostatní recenze alba C&K Vocal - Cesta svědomí
» popis a diskografie skupiny C&K Vocal
Extreme / III Sides To Every Story
Trojka bostonským rockerů je sestavena ze tří samostatných bloků, z nichž každý představuje Extreme v trochu jiné poloze.
Yours hudebně ještě celkem dost slyšitelně navazuje na hutné předchozí album Pornograffitti - funkující rytmika, tvrdá kytara, výborný rockový zpěv a parádní vokály. V tomto směru výborně šlapou všechny skladby, největší nářez představují úvodní Warheads a Color Me Blind, ale ostatní z trendu rozhodně nikam zvlášť neuhnou. Někde pomohly smyčce či žestě - především v Politicalamity, která se může pochlubit i příjemně vybustrovanou a vykvákanou kytarou.
Druhá část nazvaná Mine je celkově trochu jemnější a pocitovější. Otevírá ji melodická Seven Sundays, jejíž lyričnost podporují smyčce a akustický klavír. I následující Tragic Comic sází na menší nářez a její kouzlo umocňují hammondky a akustická kytara. Our Father sice přitvrdí, ale pořád je na ní něco nepopsatelně něžného a o to více na následující Stop the World (opět dokreslující smyčce). Celé Mine vyvrcholí ve dvouminutové dramatické písni God Isn't Dead?, která by klidně mohla udělat tečku za albem.
Jenže čeká nás ještě poslední díl - zřejmě to nejzajímavější z alba: & The Truth. To už je skutečně progresívní rocková jízda, která ve třech spojených kusech nechá celé album náležitě vygradovat. A jestliže jsem neměl dosud k hudbě na tomto CD žádné výtky, nyní se dostávám do opravdové extáze a náležitě si jí užívám až do úplného konce desky. Zde se mísí to, co tihle Amíci dokonale ovládají: vysoká profesionalita na všech postech, skvělé aranže, umění posluchače napínat a písně dramaticky gradovat (chvílemi pouze zpěvem za doprovodu klavíru, jindy celé kapely a smyčců) až ke slastnému (na tomto albu vícečetnému) vrcholu a následující úlevě.
No, trochu jsem se nechal unést, ale to já rád. Posuďte sami.
» ostatní recenze alba Extreme - III Sides To Every Story
» popis a diskografie skupiny Extreme
Cross, David / Testing to Destruction
Od Davida Crosse mám zatím pouze toto CD a jeho další tvorbu dosud neznám. To, co slyším na tomto albu, ale plně uspokojuje mé progrockerské choutky.
Úvodní poněkud nervní Learning Curve se vyznačuje tichými úseky během Dillonova zpěvu, které střídají dravé hardrockové pasáže. Uprostřed potom zazní až industriální kytarové sólo, které vystřídají svým nevtíravě melodickým sólem klávesy - zajímavý kontrast.
Ještě zajímavější je následující Calamity, ze které napětí a drama přímo čiší a oboje v závěru za skřípění kytary náležitě graduje.
Welcome To Frisco je v úvodu a závěru dost strašidelná, mezi tím je k slyšení klidná melodie, kdy se nad rytmickým spodkem vznáší kytara - tak trochu raní Tangerine Dream.
The Affable Mister G. se zkresleným zpěvem přidá do kroku, prim opět hraje parádní kytara.
The Swing Arm Disconnects je další zajímavá elektronicko industriální vložka plná drobných nápadů a tudíž dobře poslouchatelná.
Hitem (tzn. kdyby se vybíralo na singl) tohoto alba je bezesporu nejmelodičtější a nejzpěvnější věc Tripwire. Ale nejde o žádnou podbízivou písničku, ale o příjemné a promyšlené zpestření. Zde jsou konečně k zaslechnutí také Crossovy housle a příjemné dvojhlasy.
Instrumentálka Cycle Logical už dává Crossovu hlavnímu nástroji dobře vyniknout. Hned po ní následuje titulní sympatická zběsilost, trochu ve stylu skladby č. 5.
Abo je svými více než dvanácti minutami nejrozsáhlejší. Kromě mírného vlivu world music v úvodu zde uslyšíme nejlepší zpěv. Celkově jde o skladbu poměrně klidnou s jistým vnitřním pomalu gradujícím napětím na způsob Ravelova Bolera. I když používá již dávno odzkoušené a mnohokrát použité postupy, má svou vlastní atmosféru.
Na Testing to Destruction neshledávám slabých míst, album je hodně nápadité, rozmanité, hráčsky i autorsky výborně odvedená věc.
» ostatní recenze alba Cross, David - Testing to Destruction
» popis a diskografie skupiny Cross, David
Ritual / Think Like A Mountain
Tvrdé, vypjaté, melodické, folkové - to jsou základní crossoverové příměsi, jimiž švédští Ritual ochutili toto parádní dílko, kterému dominuje výrazný vokál kytaristy Patrika Lundströma.
Najdeme zde hodně zakalené kusy, např. Explosive Paste, Infinite Justice (za ústřední riffy v těchto obou by se nemusel stydět ani Robert Fripp), What Are You Waiting For (povedená kombinace s akustickými nástroji), titulní Think Like a Mountain (se zastřeným zpěvem) a Shamanarama (jede jako buldozer).
Uslyšíme i pomalejší písně: tklivou Humble Decision (s melotronovou stěnou), složitěji vystavěnou Mother You've Been Gone for Much Too Long, další smutnou Moomin Took My Head (s kontrastními úvodem a jednou vložkou a v polovině přitvrzenou kytarou a nad ní trochu nervním sólem) či Breathing (tvrdá (ne)melodická balada, opět výrazný mellotron).
Jsou tu i dva převážně akustické kousky: Once the Tree Would Bloom a On (vliv skandinávského folku). Off je příjemná zvukohra na závěr.
Ritual na této desce zvládli kombinaci pořádné dávky hard s dalšími vlivy s velkou dávkou nápaditosti a grácie, kterým jsem podlehl. Nad to mám hodně rád Patrikův zpěv. Za pět
» ostatní recenze alba Ritual - Think Like A Mountain
» popis a diskografie skupiny Ritual
Muffins / Chronometers
I když deska Chronometers od jazzrockových The Muffins vyšla roku 1993, jde o kompilaci ranných výborně zaznamenaných demo nahrávek, z nichž je patrný vliv jak canterburské scény (především souborů Soft Machine a Hatfield & The North), tak Mothers Of Invention i některých souborů hnutí Rock in Opossition (např. Henry Cow).
Titulní skladba Chronometers (natočená na jaře 1976) je rozsáhlá, třiadvacetiminutová kompozice, která hýří množstvím rychle se střídajích zajímavých a precizně zahraných motivů, které často nemají dost prostoru se více rozvinout - připadá mi to tak trochu jako plýtvání nápady. Hold mládenci asi pořádně namotivováni a chtěli využít možnost vše, co měli v hlavách, přenést na magnetofonový pás. A nebo to byl prostě záměr. To spíš. Aspoň se pořád něco děje a není ani vteřinka prostoru pro opakování se. Zaujala mě souhra houslí a dřevěných dechů, ale nalezneme zde celou dlouhou řadu dalších příjemných momentů.
Druhou část cédéčka tvoří dvě desítky především krátkých a kratičkých skladbiček (původně vyšly v roce natočení, tedy 1975, na kazetě Secret Signals II), o nichž se dá napsat přibližně to, co o předchozí kompozici. Spousta parádních nápadů, ale už ne vždy zde platí: žádné velké s nimi zdržování.
Je moc dobře, že tyto demáče nezůstaly pouze v nějakém archívu a po letech se dostaly k uším fanoušků dobré hudby na CD.
» ostatní recenze alba Muffins - Chronometers
» popis a diskografie skupiny Muffins
Slapp Happy / Casablanca Moon
Kolekce jedenácti hravých písní (hudebně i textově) spadajících do kategorie avantgardního popu zahraných s lehkostí i umem a přednesených zpěvačkou s nezaměnitelným projevem i barvou hlasu - Dagmar Krause zde bych vzdáleně přirovnal snad jen k pozdější hvězdě Kate Bush. Řada hostujících muzikantů dává prostor pro nápadité a nezvyklé aranže (smyčce, dechy a další nástroje).
Hned úvodní a nejvýraznější Casablanca Moon posluchače vtáhne do poslechu desky svým okouzlujícím tangem. Me and Parvati opět upoutá pozornost krásnou nevtíravou melodií i nádherným zpěvem. To se ale dá napsat i o dalších netradičně pojatých písních: Michaelangelo, Dawn (s dechy jak z Hello Goodbye), Drum či Slow Moon's Rose. No a ty, které jsem nevypsal, jsou na tom podobně :-)
Slapp Happy prostě po svém, netradičně a krásně, pojali tvorbu a prezentaci písniček čerpajíc při tom z různých zdrojů. Dělali to sice trochu jinak, ale s podobným výsledkem (co se týká originality produktu, nikoli z toho plynoucí slávy a bohatství) jako někteří známější umělci 70. let - např. Kevin Ayers, Sparks, Roxy Music a další.
» ostatní recenze alba Slapp Happy - Casablanca Moon
» popis a diskografie skupiny Slapp Happy
Tangerine Dream / Encore (Live)
Živě natočený soubor čtyř dlouhých instrumentálních prog-elektronických básní Encore obsahuje pouze (ve své době) nový materiál. Tangerine Dream na tomto albu mistrně prolínají už dobře vyzkoušené industriální, či chcete-li experimentální, a sférické změti zvuků s tím, k čemu teprve směřovali - tedy s krásnými melodickými až tanečními pasážemi. Narozdíl od celé řady dalších alb se jim toto dvojLP opravdu povedlo a i po letech zní svěže.
1. Cherokee Lane odstartuje celé album jakoby tryskovými zvuky, navozujícími náladu cesty k jiným galaxiím, do čehož začnou hrát varhany svou dramatickou melodii. Po jejím zklidnění přichází poznenáhlu hlavní motiv skladby, neustále gradující až k opětovnému zklidnění a konci.
2. Monolight zahájí klavír, který ze ztratí ve zvucích činelů. Z těch se potichu rodí (automatický bubeník a syntezátory) snad nejokázalejší a nejkrásnější (smutně teskná) melodie, co od těchto Němců znám. Kochat se v její gradaci můžeme asi tři minuty, pak přichází další změna a nový motiv, který vyrůstá jako nádherný košatý strom a umírá tak, jak z něho na podzim postupně opadává listí. Skladbu důstojně uzavírá další melodická, teskná a krátká pasáž. Monolight je vrchol alba.
3. Coldwater Canyon má nejjednoduší schéma. Uvede ji kytarové sólo, za které by se nemusel stydět ani David Gilmour. I po něm kytara stále vstupuje minisólíčky do rytmus určujících syntíků a postupně se mění barvy zvuků i nálada skladby, která pomalu a beze změny tempa spěje ke svému zániku. Kytara po celou dobu hraje příjemný prim.
4. Desert Dream je schématicky hodně podobný skladbě č. 2, jen melodie - podobně teskné - jsou zde míň výrazné. Nejslabší článek tohoto díla.
Encore je v kontextu celé tvorby Tangerine Dream zcela jistě hodně nadprůměrné album a já je hodnotím tak čtyřmi a půl hvězdičkami zaokrouhlujíc nahoru.
» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Encore (Live)
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream
Santana / Carlos Santana & Buddy Miles! - Live!
Dobou vzniku i vydání a částečně i obsazením patří tento živák mezi Santanovu trojku a Caravanserai. Důležitější však je spojení dvou, v té době již zcela zásadních hudebních osobností.
Mexický kytarista Carlos Santana měl za sebou první tři a hned nejlepší desky své kariéry. Divoký černý bubeník, zpěvák, ale třeba i kytarista a klávesák Buddy Miles z Nebrasky zase hraní např. s Ink Spots, Wilsonem Pickettem, Electric Flag, vlastní skupinou Express, s Hedrixovým Band of Gypsys, v Buddy Miles Bandu a s Johnem McLaughlinem. Tuto dvojici doprovází převázně hudebníci z tehdejší sestavy Carlosovo skupiny Santana. Z té bych připomněl alespoň mladičkého kytaristu Neala Schona.
Instrumentálka Marbles je ze sólovky Johna McLaughlina Devotion (1970) a i když jí zde hraje na kytaru Santana, autorův rukopis je zřejmý. Celá skladba šlape, kromě kytary nelze přeslechnout ani bicí a varhany. Výborný otvírák, moc dobrá zábava, která přejde do ještě zběsilejší orgie Lava (B. Miles). Santana se překonává, ostatní mu zdatně sekundují, dvoje bicí excelují.
Následující zpívaná Evil Ways je klasický kousek ze Santanovo prvotiny, zde ovšem zbohacený dechy a v rychlejším tempu. Posluchač opět nemá šanci si vydechnout (jedině tak uspokojením nad tím co slyší).
Legrácka postavená na žestích a tak trochu industriální kytaře - to je krátká Faith Interlude (složená oběma hlavními protagonisty tohoto LP), která přechází v Milesovu píseň Them Changes. Tu známe již z autorova učinkování s Jimi Hendrixem na albu Band Of Gypsys (1970) nebo s Kingem Curtisem na desce Live at Fillmore West (1971). Tato verze v ničem nezaostává, naopak má bohatší aranže.
Free Form Funkafide Filth je pětadvacetiminutový jam, ve kterém se za neustáleho víření perkusí postupně předvádějí všichni jeho účastníci a který obsahuje parádní úseky i místa, kde muzikantům jakoby mírně dochází dech - ovšem jen před dalším pořádným nadechnutím.
V hodnocení mám tentokrát bez zaváhání zcela jasno.
» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana & Buddy Miles! - Live!
» popis a diskografie skupiny Santana
Soft Machine / Six
Ani toto album nebylo nahráno ve stejné sestavě jako předešlé. Po pětce odešel Elton Dean, kterého u dechových nástrojů nahradil Karl Jenkins. To mělo významný vliv na zvuk souboru i jeho další odklon od dřívější (především na LP Third) volné improvizační struktury skladeb k o dost ukázněnějšímu, často riffovému jazzrocku. Spojitost s dřívějšími Soft Machine slyšíme už jen místy v charakteristických vybustrovaných varhanech Mika Ratledgeho.
DvojLP přináší na prvním vynilu záznam z jednoho listopadového koncertu roku 1972, druhá část kompletu je tvořena studiovými nahrávkami. Celkově jde o soubor výborných skladeb, podepřených skvělými individuálními výkony všech muzikantů. Malé mínus: U Soft Machine mám poprvé (až) na této desce pocit, že by někdy méně znamenalo více - ve smyslu, že některé nápady jsou poněkud rozmělněné a proto by zasloužily zdrcnout do časově kratších úseků.
I přes tuto drobnou výtku jde o dílo výborné, jež má (po překonání vrcholu alby Third a Fourth a při neustálých personálních obměnách) ve vývoji kapely své místo. Nejvyšší hodnocení mu, stejně jako u alba Fifth, nedám jenom vzhledem k jeho nepřekonatelným, již vzpomenutým předchůdcům.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Six
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Level 42 / The Early Tapes (July/Aug 1980)
Toto LP raných nahrávek Level 42 (někdy známé jako Strategy) je spolu s jejich jedničkou deska, zachycující první, spíše jazzovější období kapely. Jak je z názvu zřejmé, jde o nahrávky časově předcházející prvotinu ale vydané až po evropském úspěchu první desky.
Album obsahuje kolekci velice vyzrálých skladeb, jejichž základem je funkový rytmus s nezaměnitelným stylem baskytaristy Marka Kinga. Z tohoto gruntu vyrůstají krásné jazzrockové melodie - v pěti případech jde o instrumentálky, či tři trochu popověji pojaté písně, z nichž pomalá a něžná Love Meeting Love a svižnější (Flying On The) Wings Of Love vyšly na singlech ještě předtím, než si hudebně zdatné čtveřice mladíků všimli pánové od Polydoru. Silnou stránkou Level 42 jsou i Badarouovi klávesy a Chamberovy saxofony. Kytara se spíš skromě krčí v pozadí, ale když dojde na sólo, např. v závěrečné 88, tak to stojí opravdu za to! Parádní kousek je otvírák Sandstorm, ostatní věci také skvěle šlapou a nezůstavají v ničem pozadu. Méně pozornému posluchači mohou skladby díky všudepořítomnému funky rytmu splývat a snad i trochu nudit, já ale tento problém nemám.
The Early Tapes ukazují, že Level 42 přišli hned na úvod poněkud zatuchlých 80. let se svěžím větrem a historie svědčí o tom, že se jim stojaté vody tehdejší hudební scény podařilo ne-li rozvířit, tak alespoň pořádně zčeřit. Podle mne jsou nejstarší nahrávky těchto Britů mimořádně zdařilá záležitost.
» ostatní recenze alba Level 42 - The Early Tapes (July/Aug 1980)
» popis a diskografie skupiny Level 42
Gong / Shamal
S předchozí deskou You skončila nejen trilogie Radio Gnome Invisible, ale i první a nejvýznamější hippie space rocková inkarnace Gongu. Řadu personálních pohybů prodělala tahle zajímavá parta už dříve, ale zde poprvé chybí její zakladatel a podivín, Australan Daevid Allen, a také zpěvačka Gilli Smyth.
V produkci Nicka Masona tak vzniklo album plné nápaditého progresívního jazzrocku s asijskými vlivy ve skladbě Bambooji (v ní a ve Wingful of Eyes ještě slyšíme kytaru Steva Hillageho, který povzbuzen úspěchem svého LP Fish Rising nastupuje sólovou dráhu). Desce dominují dechové nástroje Didiera Malherbea, příjemné jsou housle hostujícího Jorge Pincheveskyho. Osobně mám hodně rád celé album, vždy se těším na Cat in Clark's Shoes, v jejímž závěru je zábavná tango pasáž.
Jako celek se Shamal velice dobře poslouchá, pořád tam je malinko toho původního Gongu, ale převládá silný příklon k mistrně odvedenému jazzrocku, jaký ale v té době hrála řada dalších kapel. Z tohoto pohledu deska postrádá originalitu a význam svých předchůdkyň a to je v mých očích opravdu jediný důvod, proč jí nedám maximální ohodnocení.
» ostatní recenze alba Gong - Shamal
» popis a diskografie skupiny Gong
Magma / Studio Zünt (Box set)
Diskografie francouzkých alternativců Magma je kvůli mnoha živákům a řadě různým kompilací trochu nepřehledná. Loni vyšel tento box set deseti CD (z toho jsou dvě double), který obsahuje všechny řadové studiovky a na posledním dvojcédé archívní studiové nahrávky. Všechno perfektně zvukově upravené s textově (včetně současných Vanderových poznámek) i fotograficky bohatými booklety. To všechno jsem zakoupil za velice příznivou cenu ani ne dvou tisíc korun. K hodnocení jednotlivých titulů se snad dostanu časem. Jako celek musím tenhle počin oznámkovat plným počtem hvězdiček.
» ostatní recenze alba Magma - Studio Zünt (Box set)
» popis a diskografie skupiny Magma
Johnson, Eric / Ah Via Musicom
Erica Johnsona jsem poznal díky mágům kytary Joe Satrianimu a Steve Vaiovi, kteří jej tuším v roce 1996 přizvali do svého projektu G3. Deska Ah Via Musicom byla jeho první, kterou jsem si následně pořídil a zklamán rozhodně nejsem.
Johnson na ní míchá styly jako geniální hudební kuchař: rock s popem, jazzem, blues i country (nakonec je to přece Američan), přičemž vychází z tradičních vzorců, kterým dodává nové svěžesti. A to především vytříbenou technikou hry a velice čistým zvukem své kytary. Tím je dáno, že album je dost rozmanité na to, aby po několika skladbách nezačalo nudit.
Sympatická je mi Ericova skromnost (nebo spíš nedravost), protože se svým talentem a virtuozitou by se mohl určitě "předvádět" mnohem víc. Jednoznačný je jeho odkaz na Hendrixe - nepřeslechnutelně ve skladbě High Landrons. Jeho zpěv je možná méně zajímavý, než jeho hra, ale rozhodně neruší, ba naopak, a do celku příjemně zapadá.
Osobně to slyším na čtyři a půl, ale vzhledem k jeho ostatní sólové tvorbě považuji tuto desku za vrchol, což se promítá i do mého hodnocení.
» ostatní recenze alba Johnson, Eric - Ah Via Musicom
» popis a diskografie skupiny Johnson, Eric
Soft Machine / Fifth
První deska Soft Machine bez legendárního bubeníka, zpěváka a multiinstrumentalisty Roberta Wyatta, jehož nahradil nejdříve Phil Howard (natočil první stranu LP) a po něm John Marshall (přišel z dalšího vynikajícího jazzrockového souboru Nucleus).
Hudebně jde opět o bez výjimky instrumentální album nesoucí se sice v nezaměnitelném duchu předchozích desek, ale řekl bych, že už s jistou umírněností, především co do ochoty souboru k dalším experimentům ala album Third. Z tohoto pohledu se mi jednotlivé skladby více slévají v celek bez konkrétních záchytných bodů, který utěšeně plyne a občas z něho na nás něco zajímavějšího vyjukne: tu sólo na bicí, onde freejazzový saxophon, typicky vybustrované varhany nebo příjemné elektrické piano.
I když na pětce jdou Soft Machine po cestičce, kterou si sami už dříve prošlapali, je to určitě výborné album a čtyři hvězdičky mu dávám jen proto, že se malinko krčí ve stínu svých významějších a odvážnějších předchůdců.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Fifth
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
AC/DC / Powerage
Další oddychovka v mé sbírce, kterou občas pouštím s jediným cílem: odpočinout si a dobít baterky. A taky kdysi mé první setkání s AC/DC a dosud od těchto australských chlapíků mé nejoblíbenější LP. Kapela si hraje ten svůj jednoduchý našlapaný blues and hardrock´n´roll a já se cejtím neuvěřitelně fajn a o 32 let mladší. Navíc má tahle deska moc dobrý zvuk a já si ty dvě kytary strašně užívám. Všech devět písní se mi neobyčejně dostává pod kůži, ale přesto album vnímám radši jako celek bez výkyvů a slabin. A tuhle recenzičku spíš jako své vyznání...
» ostatní recenze alba AC/DC - Powerage
» popis a diskografie skupiny AC/DC
Petra / No Doubt
Na desce No Doubt se skupina Petra představila, jak u ní vždy bylo zvykem: přímočarým, melodickým, nápaditě proaranžovaným a hráčsky i pěvecky výborně zvládnutým rockem.
Hned úvodní Enter In je toho dokladem a následující parádně gradující Think Twice pak představí kapelu a jejího frontmana Johna Schlitta v té nejlepší formě. Tvrdě rockovou linii drží i Heart of a Hero. Po třech razantních kusech přicházejí melodická More Than a Thousand Words a jemná titulní balada No Doubt, po kterých posluchače osvěží další vypalovačky Right Place a Two Are Better Than One. Zbytek alba se sice nese už v poklidnějším duchu, ale rozhodně ne v duchu uvadlém či podprůměrném.
Tato deska potvrdila, že se Petra ve své době právem řadila na místo první dámy křesťanského rocku.
» ostatní recenze alba Petra - No Doubt
» popis a diskografie skupiny Petra
Krausberry / Krausberry
Pojícím prvkem všech písní na prvotině Kausberry je především svérázný (napůl řev) zpěv Martina Krause, kytara má ten správný říz, piáno swinguje, spodek výborně šlape, někdy se o slovo hlásí důrazný saxofon. Každá ze třinácti písní je jiná, všechny parádní vodvaz a je pro mě nesnadné některé vyzdvihovat.
Kdybych měl charakterizovat, tak asi jen nedokonale např. tyto: Náš dům - otvírák a největší nářez alba; Tak ber - super gradující oplodňovák, super ságo; Ohníčky - vtipný crazy song s parádním textem a kytarovým sólem mňam, něco jako v Hendrixově House Burning Down (smím-li trochu přehánět); Před chvílí byla tma - kromě tvrdého rámce svižné laškování kytary a sága; Rodinná pohoda - těžký hard´n´blues; atd...
Suma sumárum: velice razantní bluesrock vícero odstínů, mající své kouzlo a vtip, kterými mě toto cédé už roky přitahuje.
» ostatní recenze alba Krausberry - Krausberry
» popis a diskografie skupiny Krausberry
Golden Earring / Just Earrings
Holandští (později) hardrockeři vstoupily na scénu několika singly a tímto LP (na CD od firmy Rotation jsou tyto singly jako bonusy), na kterém najdete kolekci dvanácti písní stylově čerpajících především z odkazu v té době přeslavných Beatles. Ovšem pokud se týká kvality, tak za svými liverpoolskými vzory na svém debutu Golden Earrings ještě trochu zaostávali. Ale kdo rád 60. léta nebo si chce zkompletovat začátky kapely, která v 70. letech značně přitvrdila a také se dost proslavila, ten možná s pořízením desky váhat nemusí.
» ostatní recenze alba Golden Earring - Just Earrings
» popis a diskografie skupiny Golden Earring
Sparks / Sparks
"Jsou to takové roztomilé písničky", bylo jediné varování staršího kamaráda rockera, když mi toto LP kdysi pradávno půjčoval. Jo, roztomilé tak, že jsem jim propadl navždy! A dalším dvěma deskám Sparks jakbysme. Z gramofonu se totiž linul zcela originální sound založený na oněch roztomilých melodiích, nápaditých nezvyklostech, úsporných aranžích (s občas pěkně říznou kytarou) a netypickém falsetovém zpěvu.
To vše nabízí všechny písničky tohoto zajímavého debutu, každá po svém. I když je každá jiná a ani jedna rozhodně nenudí, album se jeví jako velice kompaktní celek a příslib dalších ještě divočejších hudebních kousků, které nás měli od těchto poněkud trhlých Amíků v první půli 70. let čekat.
Nechci a ani nemůžu žádnou věc vyzdvihovat, přesto se o některých zmíním. Svou větší tvrdostí nad ostatní vynikají High C, Saccharin and the War, Big Bands a především závěrečná (No More) Mr. Nice Guys. Jiné jsou jemně vzletné, jako např. Simple Ballet a Slowboat (ta mě z celé desky dostává nejvíc).
Vždy, když si chci trochu odpočinout (po práci, od nudy nebo od progres, jazz, hard apod. rocků), sáhnu po tomto debutu Sparks a hned si pustím i dvojku A Woofer in Tweeter's Clothing, protože je mám obě na jednom CD. Vždy je to velice příjemné a osvěžující.
» ostatní recenze alba Sparks - Sparks
» popis a diskografie skupiny Sparks
Petra / Petra Praise: The Rock Cries Out
Velice povedený pokus odít křesťanské chvalozpěvy do rockového hávu a tak přiblížit tento druh hudby i těm, kteří s ní jinak do styku prakticky nepřijdou. Deska je doplněna dvěma vlastními rockovými písněmi od Boba Hartmana.
Jedna z nich, I Love the Lord, album otvírá. Po ní přichází ve zpomaleném pochodovém tempu King of Kings, která ke konci zrychlí a přejde do skvělé vypalovačky Jesus, Jesus, Glorious One.
Dál se střídají pomalejší písně s živějšími a ti z vás, kteří někdy zajdou na církevní bohoslužbu, budou určitě některé melodie znát, i když zde mají opravdu rockový říz. Některé doprovází pěvecký sbor a ve Friends (All in the Family of God) hraje saxofon.
Na CD se mi líbí více či méně všechny kousky, možná bych ještě vyzdvihl Salvation Belongs to Our God, I Will Celebrate/When the Spirit of the Lord, I Will Call Upon the Lord. Kolekci uzavírá svou vznešeností až mrazení působící We Exalt Thee.
» ostatní recenze alba Petra - Petra Praise: The Rock Cries Out
» popis a diskografie skupiny Petra
Wallace, Ian / Happiness with Minimal Side Effects
Ian Wallace vydal svou první a také jedinou sólovku až na stará kolena, ve svých 57 letech. Do té doby nahrával a koncertoval jako bubeník s kde kým – jeho nejvýznamější angažmá byla asi u King Crimson a Boba Dylana.
Happiness With Minimal Side Effects je sice poměrně kvalitní progrockové dílo, ve kterém Ian Wallace zúročil letité zkušenosti (a ve kterém se kromě bicích představil také jako skladatel, zpěvák, hráč na klávesy a v některých skladbách jako kytarista). Ale starého psa novým kouskům nenaučíš - to znamená: žádné novátorství nečekejte. Zvuk je přehledný a čistý bez zbytečného rámusu. Zpěv sice není nejsilnější stránkou tohoto cédéčka, ale ani je nekazí a případné vokály jsou milé.
Too Much Dogma je pomalejší, na klávesách postavená a v závěru poněkud crimsonovká věc postavená na příjemné melodii a civilním zpěvu. Castaway zahájí sólo na saxofon, po němž přijde teskná a vzněšená zpívaná pasáž s citlivým kytarovým sólíčkem. Po rytmické změně se ke slovu opět hlásí saxofon s kontrastně (vůči předchozí zpívané části) znějícím sólem, po něm se předvedou bicí a sólová kytara. Zůstává ve mně dojem mimořádně povedené věci, nejlepší na albu. I Can´t Breathe nabídne v intru zajímavou souhru bicích s klávesama, po kterém následuje další skladba s příjemným královsky karmínovým nádechem.
Píseň Bad Boy se nikam nežene, její poklid umocněný flétnou Iana McDonalda je spíš uspávající a plyne od začátku do konce prakticky beze změn. Captain Of Industry je o poznání živější a s mohutnějšími klávesami, ale ani zde se nekoná žádné výraznější překvapení. Totéž, ale opět v pomalejším tempu, nabízí i The Spotlight. Po trojlístku méně ambiciózních skladeb přichází závěrečná Pilgrim´s Progress s dalším pěkným, tentokrát klávesovým intrem. Zbytek skladby se však nese v méně záživném duchu druhé poloviny alba.
První tři skladby jsou možná i na čtyři hvězdy, ale druhá část desky sklouzává do průměru. Takže lepší tři.
» ostatní recenze alba Wallace, Ian - Happiness with Minimal Side Effects
» popis a diskografie skupiny Wallace, Ian
Sweet / Level Headed
Skupina Sweet prošla do roku 1978 několika proměnami. Nejdříve se z bublegumových odrhovaček ordinovaných dvojkou Nicky Chinn a Mick Chapman dala pod vedením těchže hitmakerů na drsné glamrockery až s vydáním první regulérní LP Sweet Fanny Adams zjevila světu svou vlastní hardrockovou tvář. No a po čtyřech fajn deskách najednou tohle - řekl bych na jejich poměry experimentální album, které kromě dobré muziky zdobí tradičně skvělé vokály. Že je s čerstvou novinkou Sweet něco jaksi jinak jsme poznali v onom roce 1978 hned podle obalu. Černobílý, s klukama v obyč bílých trikách, byl tak fádní, že v USA vyšlo Level Headed radši na obalu s obrázkem, který je v britském a kontinentálním vydání uvnitř.
A pak Dream On jako otvírák? V době, kdy se většinou největší pecka dávala jako No. 1 i v pořadí skladeb? Ale je to miloučká pomalá písnička přednesená kytaristou Andy Scottem za doprovodu akustického klavíru a oslazená smyčci.
To Love Is Like Oxygen je už je kompozičně propracovanější rocková skladba a její zkrácenou singlovou verzi můžete dodnes občas zaslechnout v rádiu. Je to asi nejlepší kus této desky. Následující další radio hit California Nights zpívaná basákem Stevem Priestem je naopak podle mě nejslabší.
Na funky s dechama Strong Love jsem si ve své době nemohl dlouho zvyknout. Dneska ji vnímám jako příjemné zpestření a stylové vybočení v rámci tohoto alba. Totéž platí o svižné až vzletné Fountain s čembalem, ve střední pasáži tak dlouho vršenou jednoduchou kytarovou figurou, až z ní vzejde skutečně parádní sólo. Jistou vznešenost písně umocňuje krásný čembalový závěr. Zpívá ji opět Andy Scott. Barokní dechy na úvod poznamenají náladu celé Anthem #1 (Lady Of The Lake), ve druhé půli se přidají lehce honosné smyčce.
Silverbird je svižný popový kousek; sice s ničím neexperimentuje, ale k dřívějšímu hard rocku svých tvůrců má hodně daleko. Stejné je to i s pomalejší Lettres D'Amour, kterou zdobí syntezátor.
LP uzavírají dvě instrumentálky. Barokní smyčcová vložka Anthem #2 a po ní asi nejodvážnější a stylově opět vybočující, poněkud sférická Air On 'A' Tape Loop, která jako by byla míšencem Sweet, Pink Floyd a Tangerine Dream.
Deska je svědectvím o touze členů skupiny po dalším hudebním vývoji a dodávám, že tento pokus se i přes určitou stylovou roztříštěnost zdařil. Také je poslední se zpěvákem Brianem Connollym. Vidím to na takové trochu slabší čtyři hvězdičky.
Bonusy na neremasterovaném CD REP 4234-WP z roku 1991 tvoří singlové zkrácené verze již zmíněných hitů a jejich B sides ´Cover Girl´ a ´Show Me The Way´, které stylově patří ještě do minulé éry kapely a víc by se hodily jako přídavek na CD předchozího alba Off The Record.
» ostatní recenze alba Sweet - Level Headed
» popis a diskografie skupiny Sweet
Man / Man
Trojku Man, kterou kapela nikterak nepojmenovala, otvírá nejlepší skladba alba, hardrocková Romain, v níž vyniká především hra kytar. Následující kántryovce Country Girl se nedá celkem nic vytknout - má odpich, příjemnou až trochu vtíravou melodii, zvonivé kytary a určitě byla nahrána s úmyslem tuto desku oživit, ale na mě zde působí jaksi nepatřičně.
Po ní přichází první ze dvou dlouhých instrumentálních (pouze místy bezeslovný vokál) věcí, téměř třináctiminutová Would The Christians Wait Five Minutes? The Lions Are Having A Draw. Je v ní několik zajímavých nápadů, ale jinak se spíš vleče a někoho by mohla chvílema nudit. Oživení přichází s další vypalovačkou a nejtvrdší písní alba - rock´n´rollově podbarvenou Daughter Of The Fireplace.
Závěrečná (tak trochu zvuková koláž - minimálně chvílema) dvacetiminutová Alchemist je poplatná době, kdy zvláště ve druhé půli 60. let byly takovéto ´úlety´ v módě a řada kapel na nich postavila alespoň na čas svůj styl. Baví mě víc, než již zmiňovaná Would The Christians Wait Five Minutes? The Lions Are Having A Draw a kdo poslouchá např. rané Tangerine Dream (do r. 1973), asi bude spokojen.
Jako celek se mi jeví LP Man nevyvážené, ale dobrá deska to i tak je.
» ostatní recenze alba Man - Man
» popis a diskografie skupiny Man
Petra / Petra
Bezejmenná jednička Petry působí v porovnání s její pozdější tvorbou ještě trochu nesměle. Přesto jde o hodně dobrou desku a ve své době o poměrně odvážné spojení křesťanského poselství a tvrdé hudby s výrazným nádechem jižanského rocku (s výbornou prací dvou kytar). V tomto duchu se nese většina písní, které mají dost energie na to, aby zaujaly příznivce tohoto hudebního žánru. Kromě toho se Bob Hartman předvedl ve hře na banjo a jeho kolega Greg Houhgh na mandolinu (Storm Comin'). Kratičká Parting Thought mě potěší jemnými vokály jak od Crosby, Stills and Nash. Dalším příjemným zpestřením je pomalá a jemná Mountains and Valleys a také dvanáctka Backslidin' Blues. Čtyři hvězdičky si tento debut jistě zaslouží.
» ostatní recenze alba Petra - Petra
» popis a diskografie skupiny Petra
Jadis / Somersault
Když jsem si pořídil tuhle desku, byl jsem na rozpacích, co si o ní myslet. První i několik dalších dojmů: poměrně jednotvárná a nezáživná tzv. neo-progová muzika s monotónním zpěvem poklidně plynoucí od bodu počátek do bodu konec aniž by mě nějak zvlášť zaujala.
Dnešní dojem: opravdu dobré album plné nevtíravých nápadů, které posluchači teprve s několikerým poslechem vystupují na povrch, a také instrumentálně zdatní muzikanti. Hudba je snadno čitelná a používající nikterak přehnaně zkreslených barev kytary i kláves. Jenom ten zpěv mi pořád dělá trochu problémy, ale čím dál tím víc spěju k názoru, že není odfláknutý, ale jeho jistá unylost že je záměrná a svým způsobem i krásná a přitažlivá. Občasné vícehlasy mě těší.
Pokud bych měl zmínit některou skladbu, tak mě asi nejvíc zaujal krátký kytarový motiv v Tomorrow Always Arrives, kterým není zbytečně plýtváno a o to víc se na něj těším. Nad celek opravdu jenom mírně vyčnívají úvodní Live This Lie, Falling Away a závěrečná a nejdelší Hear Us.
Protože půlky nemáme, zaokrouhlím nahoru. I proto, že s každým dalším poslechem se mi toto CD líbí víc a víc.
» ostatní recenze alba Jadis - Somersault
» popis a diskografie skupiny Jadis
Electromagnets / Electromagnets
Krásný čistý jazzrock hraný v klasickém rockovém obsazení, tedy kytara, basa, bicí a klávesy. Svěží muzika v podání čtyř opravdu výborných muzikantů. Všichni čtyři makají, všichni čtyři opravdu umí, všichni se hudbou skvěle baví a posluchač s nimi! Jak je v dobrém progresívním jazzrocku zvykem, mění se nápady, nálady, tempa a klidné sofistikované pasáže střídá opravdové jazzrockové burácení. K slyšení je výborná spolupráce všech instrumentů a pro nudu zde není místo. Všechny skladby kromě Salem jsou instrumentální. Toto album směle řadím vedle nejlepších desek takových Mahavishnu Orchestra, Return To Forever, Colosseum II a dalších skupin této stáje.
» ostatní recenze alba Electromagnets - Electromagnets
» popis a diskografie skupiny Electromagnets
Soft Machine / Third
Third je podle kritiků i mnohých hudebních příznivců nejlepší album Soft Machine. Já osobně mám na tuto pozici svého favorita, ale toto 2LP je z mého pohledu jeden z nejodvážnějších počinů v rockové historii. Zde SM ve čtyřech téměř dvacetiminutových skladbách dokonali svůj odklon (naznačený na dvojce) od psychedelického "popu" svého raného období k industriálně experimentálnímu jazzrocku hojně využívajícímu hypnotického opakování (někdy se rozvíjejících) motivů a figur i zajímavou práci ve studiu. Pro rockovou historii jde o zásadní nahrávky a nic na tom nemůže změnit ani jejich trochu horší zvuková kvalita.
Hooperův Facelift začíná z ticha se polehoučku rodícími zmatenými a značně vybustrovanými varhanami a je složen ze dvou různých živých nahrávek (přechod z jedné do druhé je nepřeslechnutelný v čase zhruba 10:30). Složitá skladba i přesto tvoří celek, v němž slyšíme několik zcela odlišných částí - v jedné se saxofonovým odkazem na crimsonovského schizofrenika a v závěrečné se studiovými hrátkami s magnetofonovými pásky.
Slightly All The Time z pera klávesáka Ratledgeho je založená na hypnotické baskytarové figuře kolem níž "tancují" bicí a nad nimi se střídají sóla hraná na saxofon (Elton Dean) a dřevěné dechové nástroje (hostující Jimmy Hastings). Klávesy vše podbarvují a více se odvážou až v závěru.
Zpěv bubeníka Roberta Wyatta uslyšíme na této desce pouze v rozverné Moon in June, kde si její autor kromě bicích odehrál také party basové kytary, piana a varhan. Svou atmosférou se píseň zřetelně blíží k Wyattově pozdější sólové tvorbě, i když v jistém slova smyslu je Moon in June stylový návrat do r. 1967, protože čerpá z nápadů zachycených Giorgiem Gomelskym na demohrávkách později vydaných na albu Jet-Propelled Photographs.
Out-Bloody-Rageous (složil opět Ratledge) je z této čtveřice nejvíce jazzová (jako by jí už kapela měla nakročeno k následujícímu LP Fourth) a nejméně "roztříštěná". Po úvodním hračičkovském klávesovém intru se naplno rozjedou saxofonové kreace Eltona Deana podporované dalšími dechy a pianem. Basa s bicími zde mají klidnější role. A jak skladba začala, tak také končí - klávesovými hrátkami.
Na CD, které jsem si nedávno pořídil místo předchozího s neremastrovanou verzí alba, je bonusový disk s třemi skladbami nahranými BBC Radio Three při promenádním koncertu v Albert Royal Hall 13. 8. 1970: 1. Out-Bloody-Rageous (11:54), 2. Facelift (11:22), 3. Esther´s Nose Job (15:39).
» ostatní recenze alba Soft Machine - Third
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Univers Zero / Heresie
Pokud první bezejmenné LP Univers Zero (někdy známé jako 1313) bylo ve své době šokující, následující muselo působit až odpudivě! Tajemná a depresivní nálada, nesouzvuk, hororové napětí, lekající momenty, dech beroucí bolest a delirium... To vše a víc se na nás valí ve zvucích Heresie, nejtemnějšího počinu hnutí Rock In Opposition, který znám. Už nikdy potom tito belgičtí avangardisté, pohybující se na samém okraji progrockového žánru, nedostali do svých nahrávek tolik děsu a čarokrásy, jako zde.
Všechny tři dlouhé skladby tvoří ucelené dílo, které není jednoduché v kuse poslechnout. A jestli jste od Univers Zero dosud nic neslyšeli, tímto počinem určitě nezačínejte. Dlouhé plochy vyplněné především dechovými nástroji a houslemi, do toho přerývané bicí, často působící jakoby destruktivně, a úderné interpunkce. Neřád, ošklivost a agrese – to může být první dojem nepřipraveného posluchače. Ale všechno je jinak, všechno má řád (jiný než známe), tvoří soulad (jiný než chceme) a všechno, co se v této hudbě děje, významně podněcuje naší fantazii. Je na nás (na našem rozpoložení, představivosti a ochotě se nechat vtáhnout do děsuplné atmosféry, ve které svět kolem přestává existovat), jaké obrazy se nám při poslechu v mysli rodí a zase zanikají střídány dalšími.
Neumím jinak popsat své prožitky s touto deskou. Jestli chcete nahlédnout do gotického tajemna bez prostoru a času, sami si to vyzkoušejte. A prosím neubližujte mi, pokud vám tato deska nepřinese kýžený trip. Určitě to není má vina, tím míň vina Heresie.
» ostatní recenze alba Univers Zero - Heresie
» popis a diskografie skupiny Univers Zero
Sweet / Sweet Fanny Adams
Sweet jsou moje dávná (před)pubertální láska, která sice zestárla a je už značně oposlouchaná (což já taky), ale nevetší (na rozdíl ode mě). A zvláště tahle deska, která dokonala odklon mých oblíbenců od všech těch bublegumovejch sračiček a glamrockovech hitů zn. Chinn-Chapman k pořádnýmu hardrocku, jaký jsme do té doby hltali pouze z bé stran jejich singlů. Proto předesílám, že v případě této kapely neumím a ani nechci být zcela objektivní.
Set Me Free je parádní otvírák a vypalovačka, která byla s určitostí ovlivněna Párplama a jejich In Rock - jeden z vrcholů alba hned na úvod. Heartbreak Today pokračuje v nastoleném trendu, i když to už není taková jízda. Sympatická je mi brnkačka v závěru. No You Don´t je sice jedna ze dvou písní tohoto LP napsaná zmíněnými hitmakery, ale v tomto případě se jedná o skladbičku vyloženě rockovou a tudíž mě sympatickou. Rebel Rouser se seč může tváří jako rocková záležitost, ale spíš na mě působí jako ohlédnutí se za popovější minulostí skupiny. První stranu uzavírá peprmintový twistík, který také vnímám jako trochu nostalgie pánů nyní rockerů.
Ovšem hned na úvod druhé strany si to u mě Svíťáci vyžehlili nejprokomponovanější a nejdelší skladbou na desce Sweet F.A. - druhým vrcholem. Restless nemohu nic vyčíst, ale je to jen odrazový můstek k další parádičce a poslednímu vrcholu Fanny Adams - In To The Night. Závěrečná odrhovačka AC-DC je opět z dílny dvojice Nicky Chinn a Mike Chapman a nijak zvlášť se nesnaží zapadnout do rockově ambiciózní koncepce alba.
Dávám plný počet, i když tři písničky to tomuto pamětihodnému počinu trochu kazí. Ale v tvorbě této kapely jde o zásadní a nejlepší dílo.
PS: Na mém CD je šest bonusů - A a B stran singlů z roku 1973, které dokládají to, co jsem již nastínil. Na A stranách Sweet vydávali neautorské hity z jejichž prodejů si ládovali konta, na B stranách jim vydavatelská firma dávala prostor ukázat svou vlastní a zajímavější hardrockovou tvář.
» ostatní recenze alba Sweet - Sweet Fanny Adams
» popis a diskografie skupiny Sweet
Squire, Chris / Fish Out Of Water
Basák od Yes Chris Squire, kterému se v době vydání tohoto LP přezdívalo Fish (Ryba) pro jeho zálibu v nekonečném koupání ve vaně, zvolil pro svou první sólovku přiléhavý a vtipný název Fish out of Water (Ryba na suchu). Deska zní chvílemi jako Yes, což je nabíledni - stačí se podívat s kým ji Squire nahrál. Ke kámošům z domovské kapely Brufordovi a Morazovi přizval další renomované artrockery a malou smyčcovo dechovou sekci. Sám hrál kromě basovky i dvanáctistrunku a zpíval.
LP obsahuje pět původních kompozic, jak jsem již předznamenal, dost v duchu Yes, kdy menší i velké hudební plochy a instrumentální zdatnost hráčů je samozřejmostí. Každá má svou vlastní atmosféru a celkem sympaticky se autor vypořádal s úlohou hlavního zpěváka. Moraz zde využívá celou škálu klávesových nástrojů (výrazné je varhanní sólo v Silently Falling). Výborná basa a, sic nenápadné, Brufordovy bicí drží skladby hezky pohromadě. Zajímavý je příspěvek Mela Colinse (saxofon v Lucky Seven). V poslední skladbě Safe (Canon Song) vyniká Chrisova hra na basovou kytaru a překvapí orchestrální aranže. Yes nejvíc slyším v úvodní Hold Out Your Hand a v následující You By My Side, ve které ovšem jaksi navíc (pozitivně myšleno) je Hastingsova flétna.
» ostatní recenze alba Squire, Chris - Fish Out Of Water
» popis a diskografie skupiny Squire, Chris
Golden Earring / The Hole
Tohle že jsou ti slavní holandští velikáni hard rocku? Nechce se mi vůbec věřit! Natolik se 80. léta podepsala na soundu kapely, že ji poznávám jen podle zpěvu Barry Haye. Disco rytmus je zde všudypřítomný, písně jak začnou, tak skončí, bez toho, aby se v nich událo něco zajímavého. Jednou větou: Nuda od začátku do konce a veliké zklamání. Snad jedině They Dance nebo A Shout in the Dark kdybych slyšel v rádiu, tak hned nepřeladím na jinou stanici. Já vím, nejsou sami, koho to tehdy postihlo, ale např. David Bowie či Queen se se svým disco obdobím vyrovnali daleko nápaditěji.
» ostatní recenze alba Golden Earring - The Hole
» popis a diskografie skupiny Golden Earring
Golden Earring / Golden Earring
Řízný hardrock mírně šmrncnutý psychedelií končící dekády s flétničkou jak od Jethro Tull - tak se na tomto LP prezentovali v r. 1970 Nizozemci Golden Earring.
Yellow And Blue dlouze rozjíždí flétna s akustickou kytarou. Postupně se přidá zpěv, basa a bicí - to už jde o čistokrevný hard rock, ve kterém zpěv přechází do emotivní polohy a v závěru elektrická kytara předvádí jeden z parádních riffů tohoto alba. V The Loner kytara přechází z úvodního riffu do zvonivé polohy, při níž basa na spodku ve vyhrávce krásně tancuje, což se s obměnou opakuje a píseň se postupně vytrácí v kytarovém sóle. This Is The Time Of The Year je úderná hned od prvních taktů s prostorem pro klidnější pasáž. As Long As The Wind Blows je z klidnějších a melodičtějších, více vynikájí vokály.
S netypicky vystavěnou skladbou The Wall Of Dolls přichází vrchol desky (alespoň pro mne). Úvodní nářek patří panenkám přitlučeným na zeď, před kterou se skupina pro obal tohoto LP nechala vyvotografovat. Do toho naechovaný akord podmalovaný klávesama a parádní zpěv a na závěr dlouhé sólo na kytaru. Zvláštní atmosféra písně mě poprvé dostala na první poslech v roce vyjití (v mých sedmi letech)a přes ni jsem se o mnoho let později dostal k tomuto CD.
Back Home je další řízná hardrockovka s flétnou. Následuje klidnější nostalgická See See a po ní další parádní kousek I'm Going To Send My Pigeons To The Sky, který v sobě snoubí chytlavý refrén, nápaditý riff, chvíle napětí, instrumentální pasáž a bouřlivé finále. Poslední Big Tree Blue Sea trochu přidá do kroku a po halasnějším úvodu se zklidní flétnovým výstupem. Po něm dojde na změnu tempa i hudebního tématu, pár sól a skladba dobíhá do cíle celého LP.
Skladby jsem popsal v pořadí, jak jsou řazeny na mém CD od Polydoru 847497-2. Při mém váhání mezi 4 a 5 * jsem se nakonec rozhodl pro plný počet ze dvou důvodů. V rámci kapely jde o první opravdu vyzrálé a proto zásadní album - to je objektivní hledisko. Subjektivně jsem přihlédnul k písni The Wall Of Dolls, která v mém raném dětství velikou měrou přispěla k mému celoživotnímu zamilování se do rockové hudby. (Spolu s ní to byly ještě především Young Man Blues od Who - verze z živáku v Leedsu, Talking People od Armaggedon a Doing That Rhythm Thing od Novak`s Kapelle)
» ostatní recenze alba Golden Earring - Golden Earring
» popis a diskografie skupiny Golden Earring
Bowie, David / I Dig Everything: The 1966 Pye Singles
Deska Davidových singlů z roku ´66 je kolekcí šesti popových písniček, jakých v tom roce bylo na Britských ostrovech k slyšení spousta. V případě tohoto CD jde o částečné zmapování začátků rockového umělce, který se o několik let později dostal na piedestal slávy. Kdo má rád 60. roky, určitě se neurazí, protože i když jde o pokusy nikterak originální (Kinks, Who, Animals, Rolling Stones a další už přece jenom nějaký čas hráli a líp), určitě jsou sympatické a poslouchatelné.
» ostatní recenze alba Bowie, David - I Dig Everything: The 1966 Pye Singles
» popis a diskografie skupiny Bowie, David
Colosseum / (II) - Strange New Flesh
Několik let po rozpadu prvního Colossea sestavil bubeník Jon Hiseman Colosseum druhé, do něhož přizval především rockery.
Hned úvodní vtipně pojmenovaná instrumentálka Dark Side Of The Moog, která je oslavou tohoto klávesového nástroje, ukazuje, že měl při výběru spoluhráčů šťastnou ruku, protože pozadu nezůstávají ani ostatní instrumenty. Výsledkem je opravdu nápaditá a svěží skladba, nejtvrdší na albu.
V pomalejší a klidnější poloze se nese dlouhá předělávka Down To You od Joni Mitchel, ve které se ukáže, že i zpěvák Mike Starrs drží v pohodě krok se zbytkem kapely (který zase vyniká v instrumentálních částech).
Gemini And Leo bezchybně funkuje a připomíná mi skladbičku Člověk kybernet z jedničky Mahagon (ta však byla natočena později). Parádní Moorova kytara.
Nejkratší věc Secret Places je možná trošičku bombastičtěší, ale odsejpá a znovu ukazuje celou kapelu ve výborném světle.
Pomalá a vypjatá On Second Thoughts nás nechá nadechnout před finále, kterým je závěrečná Winds. Ta začíná Hisemanovým sólem na bicí a je z rodu rockovějších a kompozičně propracovanějších na této desce. Opět má všechno, co pořádný jazz prog rock má mít včetně vymakaných a nápaditých instrumentálních pasáží.
Dvojcédé, které vlastním, obsahuje celou řadu zvukově i instrumentálně velice kvalitních bonusů, které rozhodně nezůstavájí pozadu za původním LP. Jde o dosud nevydané demosnímky z let 1975 a 1976 (10 skladeb) a o záznam z BBC session "In Concert" - také z r. 1976 (3 skladby). Castle Music za toto vydání zaslouží pochvalu.
» ostatní recenze alba Colosseum - (II) - Strange New Flesh
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Soft Machine / Fourth
Poslední deska Soft Machine s Robertem Wyattem ve své době překvapila až free jazzovým směrováním. Kromě jmenovaného bubeníka, který se zde již neprezentoval jako autor, byli v základní sestavě ještě Hugh Hooper, Mike Ratledge a Elton Dean. Ostatní muzikanti byli do studia přizváni jako hostující a dodávali nahrávkám jazzový šmrnc.
Skladby na desce jsou všechny instrumentální a vykazují se složitými strukturami a výbornými a citlivými hráčskými výkony na všech postech. Přesto dle mého vynikají Wyatt na bicí a Dean na saxofony. Atmosféru "prohřívají" tentokrát méně nápadné (méně vybustrované) klávesy Mikea Ratledgea. I přes svou jazzovost si zde můžeme vychutnat celou řadu experimentálních pasáží více než důstojně navazujících na předchozí hodně odvážné LP Third (především ve Fletcher's Blemish).
Z mého pohledu jde o nejlepší album Soft Machine, které potvrdilo, jak výbornými a všestrannými hudebníky a skladateli členového tohoto nekonvečního uskupení byli.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Fourth
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Soft Machine / Jet-Propelled Photographs
Tato deska je skvělý dokument a zřejmě jediná studiová nahrávka, která zachycuje legendární Soft Machine v původní sestavě. Jde o devět překvapivě svěžích a instrumentálně výborných demonahrávek pořízených Giorgiem Gomelskym v Londýně v dubnu 1967, které původně nebyly určeny k vydání.
Kapela je zde zachycena ve svém "popovém" období, jak byla známá z éry undergroundových vystoupení s barettovskými Pink Floyd v londýnském klubu UFO. Kromě jiných zde najdeme starší verzi písně Save Youself z debutového alba Soft Machine nebo Ayersovu Jet-Propelled Photograph (a.k.a. Shooting at the Moon), kterou její autor nahrál i pro své druhé album Shooting at the Moon. Hooperovu Memories později použil Daevid Allen na albu Banana Moon.
Poměrně syrové demosnímky mají dobrou zvukovou kvalitu. Jako hlavní zpěvák se zde představuje svým dodnes typickým vokálem (výborný a originální bubeník) Robert Wyatt, kterému sekunduje Kevin Ayers. Nejvíce psychedelickou skladbou, která naznačuje budoucí směřování kapely, je I Should've Known s její dlouhou střední instrumentální pasáží (v hodně zkrácené verzi vyšla na jedničce Soft Machine jako Why Am I So Short).
I ostatní písně naznačují, do jaké míry se Soft Machine s Pink Floyd v té době navzájem ovlivňovali a jen následující měsíce a roky potvrdily, že to byla právě skupina z Canterbury, která měla více odvahy ve svých experimentech překročit hranici, za kterou PF s Gilmourem už nebyli ochotni jít. Dobře, že Giorgio Gomelsky tehdy v dubnu 1967 dostal nápad skupinu pozvat do studia a zachytit ji na pás v jejím prehistorickém období :-)
» ostatní recenze alba Soft Machine - Jet-Propelled Photographs
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Extreme / Pornograffitti
Dvojka bostonských Extreme je koncepční album, v němž se mísí styly od pop rocku po metal obohacené o funky, a také dechy zde hrají svou roli.
Decadence Dance je parádní hardockový otvírák s jemným klavírním intrem v dešti, tvrdým spodkem a příjemně melodickou kytarou, která se naplno předvede v krátkém sólu. V trochu pomalejším tempu se po kratičkém kytarovém úvodu rozjede další úderná věc Li'l Jack Horny důrazně podporovaná dechovou sekcí a sladěnými vokály. When I'm President si zachovává všechny atributy hard´n´heavy, přidává rapující pasáže. Úvodní sérii vpravdě tvrdých písní uzavírá funkující Get the Funk Out (opět ozdobená dechy).
Akustická balada More Than Words ve své době běžela často v rádiích a je to dost možná jediná píseň, kterou řada běžných posluchačů od Extreme zná. Ale není špatná! Po ní následují další pecky: Money (In God We Trust), It ('s a Monster) s povedeným kytarovým sólem a titulní Pornograffitti. Následuje další odlehčení - krásná rertovka When I First Kissed You pouze s klavírem a basou, ve střední pasáži se přidají nevtíravé smyčce.
Poslední čtveřici skladeb načíná Suzie (Wants Her All Day What?) - další tvrděrocková pecka. He-Man Woman Hater začíná dlouhou splašenou zvláštně zkreslenou kytarou, pak už je to klasika tohoto alba. A přichází píseň, na kterou se vždy těším nejvíc: Song For Love. Jde o pomalou věc postupně gradující přes úderné vícehlasé refrény s vrcholem v přenádherném dlouhém nostalgickém kytarovém sólu, které pokračuje i po té, co opět začnou ostatní zpívat aby pak všichni spolu spěli do skvělého finále. Závěr desky obstará "unpluged" Hole Hearted.
Deska je mimořádným dílem skvěle šlapající čtveřice, z níž zřetelně vyčnívá kytarista Nuno Bettencourt (používá poměrně čistý tón ala Michael Schenker či Eddie Van Halen) a moc se mi líbí i zpěvák Gary Cherone (neřve, neječí ale zpívá a umí střídat různé polohy). Váhám mezi 4 a 5 hvězdičkami, ale protože na další desce Extreme posunuli hranice svého pojetí rocku ještě o kus dál, nechávám si trochu prostoru.
» ostatní recenze alba Extreme - Pornograffitti
» popis a diskografie skupiny Extreme
Energit / Energit
Jedna ze zásadních LP české fusion music 70. let je orámovaná parádní jazzrockovou suitou Ráno (Part I. a II.) a doplněná neméně skvělými Paprsek ranního slunce, Noční motýl a Apoteóza. Všechny dokládají mistrovké skladatelské i hráčské umění kapelníka a kytaristy Luboše Andršta, jemuž zdatně sekunduje především Rudof Ticháček na saxofon. Ovšem i další spoluhráči jsou skvělí - např. v Nočním motýlovi dostane hodně prostoru Emil Viklický. Každá skladba má svou vlastní proměnlivou náladu a dává prostor pro výbornou souhru všech členů komba i jejich výjimečná sóla. Jako celek neoddiskutovatelně za plný počet.
Na nedávno vyšlém CD jsou jako bonusy (6 kousků) další skladby z EP, kompilací Jazzrocková dílna a Jazzrocková dílna 2 a dosud nevydané živé nahrávky, ve kterých se v sestavě Energitu představili další velikáni českého rocku (např. basák Vladimír Padrůněk a bubeník Anatoli Kohout). Na druhém disku dvojcédé, jehož je Energit součástí, je album Piknik s šesti bonusy.
» ostatní recenze alba Energit - Energit
» popis a diskografie skupiny Energit
Belew, Adrian / Side Two
Osm let po albu Oh Zop Too Wah, vyplněných kompilacemi, akustickou tvorbou a spoluprací s dalšími hudebníky, přichází Belew s novou porcí vlastní sólové tvorby - čtyřmi alby označenými prostě Side One až Side Four. Za dobrý peníz se mi podařilo sehnat Side Two, kterou si, až na opradové výjimky, natočil americký kytarista komplet sám. Z desek, které od něho mám, tato nejvíce navazuje právě na zmiňovanou Oh Zop Too Wah (nejzřetelněji v úvodní Dead Dog on Aspahalt), a to především na její experimentální polohu. Možná někoho překvapí převaha elektronických zvuků, smyček a syntetizované bicí, ty jsou však dobře včleněny do zvuku a atmosféry alba. Tu spoluutváří i to, že skladby od sebe nejsou prakticky odděleny a celek pozvolna plyne až do finále, přičemž tu upoutává pozornost dvojice kytarových proplétajících se linek, jinde nezvyklé harmonie, podivné klávesy a zvláštní rytmy. Na půlhodinovém CD je citelná absence jakýchokoliv popových ambicí, což může některým Adrianovým fanouškům vadit. Pro ty ale natočil jiná díla.
» ostatní recenze alba Belew, Adrian - Side Two
» popis a diskografie skupiny Belew, Adrian
Ritual / The Hemulic Voluntary Band
Toto CD jsem si pořídil ze zvědavosti, v jaké že partičce to zpívá můj oblíbený frontman z další švédské kapely Kaipa Patrik Lundström. A byl jsem opravdu mile překvapen. Z prapodivné těžko popsatelné směsice stylů a nástrojů se vyklubala velice inteligentní (řekl bych mazaná) prog crossoverová hudba nezvyklých rytmů i melodií s jasným svébytným vokálem.
The Hemulic Voluntary Band - kytara s klávesami jako by si z posluchače utahovaly, opičí se po sobě, doplňují se, jdou proti sobě a pak zase spolu. Pod tím neoddychující basa s bicími, nad tím vznešený čistý zpěv.
V In The Wild přitvrdí jak kytara, tak klávesy, zpěv je vypjatější a chvílemi krásně graduje, spodek opět perfektní. V polovině přijde zklidnění se samotným klavírem a pak ... bác - nezřízené kytarové sólo za doprovodu celé rockové sekce žene skladbu do finále s poněkud nepatřičně uťatým koncem. První vrchol alba.
Late In November je dokladem mistrovství Patrika Lundströma, který je zde za zpěvu (ve střední pasáži navršeném do několika hlasů) krásné tklivé melodie doprovázen pouze akusticky (flétna, kytara, housle). Druhý vrchol alba.
The Groke je další pomalý ale hutný kousek uvedený zvláštním riffem (basovka, kytara) a jakoby líně se valící, což umocňují jednoduše se tvářící bicí. To vše spěje sice napínavě ale nezadržitelně ke krásnému souběžnému dvojsólu kytary a kláves a závěrečnému opakování hlavního motivu. Do toho opět naléhavý zpěv.
Waiting By The Bridge - klávesy a kytara si spolu (i s posluchačem) pohrávají podobně jako v úvodní skladbě a jakoby funkují. Ostatní (zpěv, spodek) se odehrává jako by nezávisle na nich, přesto dohromady parádní věcička maličko načuchlá jazzem, která se v půli poněkud odmlčí aby dala více vyniknou kytarovo klávesovému divadýlku. Na závěr ještě jedna sloka.
A Dangerous Journey je téměř půlhodinový epos, dávající opět dost prostoru akustickým nástrojům Fredrika Lindqvista. Další parádní číslo s parádním zpěvem (že ho furt musím chválit), které svou stopáží dalo prostor pro bohatou členitost a střídání nápadů, pro pasáže klidnější, bouřlivější i gradující, do něhož se člověk může na dlouhé minuty v klidu vnořit a nechat se jím unášet nebezpečnou poutí kamsi... Třetí vrchol a stěžejní skladba na desce.
Každopádně jde o mistrovské dílo a excelentní přírůstek do každé sbírky. Bez váhání *****
» ostatní recenze alba Ritual - The Hemulic Voluntary Band
» popis a diskografie skupiny Ritual
Tomorrow / Tomorrow
Tato skupina představila světu vynikajícího kytaristu Steva Howea, který se později přidal k artrockové (dnes již dávno) legendě Yes a natočil s ní její nejslavnější alba. Už zde můžeme slyšet jeho jedinečný a brilantní styl, kterým hudbu Tomorrow pozdvihnul vysoko nad úroveň řady tehdy se vyrojivších kapel. Ale nejen on...
My White Bicycle je zajímavá vyšeptáváním ústředního motivu, hodně psychedelickou náladou, kterou tvoří zvláště kytara. Píseň v první půli 70. let proslavila svou verzí skotská hardrocková skupina Nazareth.
Colonel Brown je melodická píseň s krásně čistým zvukem a dobrým zpěvem v závěru zpestřená změnou tempa i nálady.
Real Life Permanent Dream má tehdy módní indický nádech.
Shy Boy je další příjemná písnička, tentokrát s jednoduchou kytarou, zato nezvykle podbarvená klávesami s vlastní melodickou linkou.
Revolution je z rodu tězce psychedelických skladeb, avšak svou krátkou stopáží je dobře stravitelná. Řízný motiv doplňují pasáže s dechy, flétnou a řadou různých zvuků a barev.
The Incredible Journey of Timothy Chase – opět psychedelická nálada s nejrůznějšími nečekanmými změnami a v závěru sólem na kytaru.
Auntie Mary's Dress Shop je rozverná písnička se spinetem (jestli se nepletu).
Strawberry Fields Forever od Beatles ukazuje na zřejmý inspirační zdroj. Proti této verzi nic nenamítám.
Three Jolly Little Dwarfs je další rozvernější věc, kde kytara někde odpovídá na zpěv a jinde si hraje po svém, aby v závěru se zpěvem jela unisono.
Now Your Time Has Come je tempově roztříštěná (samozřejmě záměrně) píseň uvedená vícehlasým vokálem dává vyniknout bicím i kytaře (nejen ve dlouhém sólu).
Hallucinations – opět vícehlasy, hezká melodie, hravá kytara, expresivnější zpěv ve střední části.
Claremont Lake je zřejmě nejlepší skladbou z alba, skvělá kytara s hodně zajímavým sólem, opět se mi líbí taky bicí.
Jediné a výborné LP od Tomorrow je zajímavým exkurzem do dění na britské beatové scéně v době vrcholící psychedelické revoluce.
» ostatní recenze alba Tomorrow - Tomorrow
» popis a diskografie skupiny Tomorrow
Nazareth / The Newz
Staří dobří Nazareth se po letech vrátili do studia, aby natočili cédéčko, kterým se hlásí k tomu lepšímu, co ve své kariéře vytvořili – tedy k vlastnímu odkazu ze 70. let.
Hardrockové jsou především Going Loco, Lair, Warning, Mean Streets, Loggin On nebo pomalá The Gathering.
Rock´n´rollovější Road Trip a Keep On Travellin' by zase dobře zapadly na takové LP Razamanaz.
Nazareth měli vždy jednou nohou trochu nakročíno k popu, a to na albu The Newz dokládají písněmi A Day At The Beach, See Me, Enough Love či baladami Gloria a Dying Breed.
Velice příjemná deska, u jejíhož ohvězdičkování váhám, protože 3 a ½ nelze.
» ostatní recenze alba Nazareth - The Newz
» popis a diskografie skupiny Nazareth
Blonde on Blonde / Contrasts
Mix progresivního popu, folku a heavyrocku své (hudbě tak zaslíbené) doby s příjemným civilním zpěvem - asi tak bych velice stručně charakterizoval debut této zajímavé velšské party, která se (jako řada dalších skupin) nechala ovlivnit seržantem a jeho psychedelií.
Že se hlásili k odkazu Beatles dokládá i jejich povedená verze Eleanor Rigby. Mezi ty tvrdé písně patří parádní Conversationally Making the Grade, jíž kontrastuje akustická a tklivá Don't Be Too Long. Další pomalé melodické (už ne akustické) jsou Goodbye a Jeanette Isabella. Pěkně od podlahy jsou zahrané úvodní zajímavě vystavěná Ride with Captain Max, I Need My Friend a Mother Earth (silné varhany a krásný motiv) ohlašující rodící se hardrockový styl. Album doplňují pseudobarokní instrumentálka Regency a folková Island On an Island, které dominuje flétna.
Celkový dojem: výborná rozmanitá deska se spustou nápadů používající v duchu názvu LP kontrasty v podobě tvrdých rockových skladeb a jemných akustických písní.
Na CD, které vlastním, jsou jako bonus písně z prvního singlu, na kterém si kapela neodpustila použití tehdy módního sitáru (All Day, All Night), což zrovna dvakrát nemusím. Country Life z B side je průměrná popová věc.
» ostatní recenze alba Blonde on Blonde - Contrasts
» popis a diskografie skupiny Blonde on Blonde
Beck, Jeff / Jeff Beck with Jan Hammer Group: Live
Už předchozí dvě alba Blow By Blow (1975) a Wired (1976) nasměroval kytarista Jeff Beck k jazzrocku a na tom druhém jmenovaném mu v polovině skladeb hostoval klávesák Jan Hammer. S ním potom nahrál tento živák, kde dostal Hammer ještě daleko více prostoru včetně vlastních skladeb z LP The First Seven Days (1975). Pouze část materiálu je instrumentální povahy, někde dokonce uslyšíme zpěv přes krabičku, jinde zase poněkud vypjatý vícehlas. Deska ukazuje, ža spojení Beck - Hammer fungovalo i na pódiu, každý do společného projektu přispěl rovnocenou dávkou invence a umu. Výsledkem je šlapající a místy až strhující muzika. Kromě hlavních protagonistů bych rád zmínil parádní housle Steva Kindlera a fungující (místy i funkující) rytmiku. Na tomto CD si smlsnou ti, kdo mají rádi Becka, i ti, kterým učaroval Hammer.
» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Jeff Beck with Jan Hammer Group: Live
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff
Belew, Adrian / Op Zop Too Wah
Belewovi typické experimenty a nezvyklé hudební kousky se zde prolínají s melodickými až křehkými písněmi. Přes svou různotvarost je deska soudržným dílem střídajícím nálady, tempa, formy a krásné (někdy akustické) melodie s účelově disharmonickými improvizacemi. Z alba na mě místy silně dýchá atmosféra King Crimson posledních třiceti let. Celá deska je vynikající, za skvostné kousky považuji I Remember How to Forget, Six String a Something to Do - písně, kterými celek drží pohromadě. Ve zbytku alba se však proposloucháte k mnoha dalším zajímavým momentům. Mé hodnocení je jednoznačné.
» ostatní recenze alba Belew, Adrian - Op Zop Too Wah
» popis a diskografie skupiny Belew, Adrian
Belew, Adrian / Inner Revolution
Z toho, co o Belewovi vím a co jsem z jeho sólové tvorby slyšel, jsem nabyl pocit, že jde o vynikajícího kytaristu a zpěváka a také výrazného experimentátora. Tahle deska na mě čekala před deseti lety v Karlových Varech v bazaru a velice mě(musím přiznat že příjemně) překvapila tím, že je pojata jako čistě písničková s velkým důrazem na (taneční) rytmus a výraznou melodii. Pravda, stále tu slyšíme řadu pro pop netradičních zvuků a postupů, ale forma je prostě a jednoduše písňová. Já si tuto desku sám pro sebe řadím vedle takových Dodgy, Rembrants, Paula McCartneyho a nikdy se jí nemůžu dost nabažit. Když si jí pustím, celého mě roztancuje. Jedna nápaditá a silná melodie střídá druhou prakticky od začátku do konce. Belew si nahrál, až na tři drobné výjimky, všechny party sám, přizval smyčcové kvarteto a písně oděl do poměrně střídmých, ale krásných aranží. CD si pouštím zásadně celé a v pořadí, jaké stanovil autor, nejvíce se těším na kusy č. 4 až 10, tím však ty ostatní nijak neshazuju! Dost často po poslední skladbě dávám repete. Deska potvrzuje všestrannost a hudební zdatnost svého tvůrce. Zřejmě se bude líbit těm, kteří jeho experimentální část tvorby zrovna nemusí.
» ostatní recenze alba Belew, Adrian - Inner Revolution
» popis a diskografie skupiny Belew, Adrian
Pražský výběr / Vyznání / Ondřej (EP)
Vedle již zavedených jazzrockových skupin (Jazz Q, Impuls, Energit) se na české scéně v polovině 70. let vylíhl, z poměrně ještě hodně mladých muzikantů, také Pražský výběr - v 80. letech a později známý jako čistě rockové seskupení. Toto EP představuje první vydané studiové nahrávky Pražského výběru a je přezvěstí LP Žízeň, jímž pak jazzové předpavlíčkovské období kapely vyvrcholilo.
Vyznání je parádní swingující, více jazzová než rocková věc, ve které chybí kytara. Hodně prostoru dal její autor Michael Kocáb sám sobě a svému el. pianu (právem), ve střední fázi se krásným sólem na saxofon blýsknul Jiří Niederle.
Ondřej (asi Soukup - znáte ho přece) rozhodně nezaostává. Je rockovější (rytmika), se zvukově bohatými klávesami a především skvělou kytarou Zdeňka Fišera ve prostřední rychlejší pasáži. Skladbu obohacuje bezeslovný vokál, se kterým vypomohla skupina Marsyas. Saxofon ve střední části předvádí opět výborné sólo, jinak dotváří jakoby ospalou náladu úvodu a závěru skladby.
» ostatní recenze alba Pražský výběr - Vyznání / Ondřej (EP)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr
Samson / Are You Samson
Samson na svém jediném LP nabídli spíše jemnou než tvrdou psychedelii (to neznamená že za to neuměli pořádně vzít) v kombinaci s progresivními hudebními postupy a výbornými vokály. Trubka a lesní roh zní v kombinaci s rockovým obsazením v jejich podání nenásilně.
Kratičká kakofonie dechů zahájí svižnou Traffic a následují kytara (nikterak nevybustrovaná), hammondky, zajímavý zpěv s vokály a do toho v pravidelných odstupech vstupující dechy.
Sleep je jemná, pomalá, až pohádkově krásná písnička, dávající vyniknout právě horně a výbornému zpěvu, který se klene nad tichým klavírem v několika linkách.
Sleep místy opět přitvrdí, jinde na sebe vrství houpavé vícehlasy.
Fair je nejdelší, navazuje na Sleep a dále ji rozvíjí, střídá tempa, melodie i nálady a občas "vystraší" nečekaným zaštěkáním dechů. Je nejpropracovanějším kouskem tohoto alba.
Méně překvapivých momentů a více přímočarosti nabízí The End Song.
Mars je také svižnější kousek se zpomalenými (tempově, ne studiově) mírně vypjatými pasážemi, zajímavými bicími a psychedelickým kytarovým sólem.
Další pomalá píseň Venus staví na jemném zpěvu a doprovodných vokálech a příjemné melodii.
Saturn jede v podobném duchu, pouze přitvrdí, a je zde více hammondek. Je to další parádní melodický kousek.
Instrumentálka Poem For Sam se nese v jazzovější poloze.
Bonusová Wool & Water je v duchu celku opět postavená na dokonalých vícehlasech, jemné kytaře, varhanech a ne nijak hlučné rytmice, jenom dechů je zde míň.
Kdo má rád kapely, které se nebály experimentovat, ať si tuhle desku sežene. Samsonům se totiž náramně povedla, je svým zvukem originální, a je škoda, že je jediná.
» ostatní recenze alba Samson - Are You Samson
» popis a diskografie skupiny Samson
Geronimo Black / Geronimo Black
Zvláštní a zábavná směsice rocku, R´n´B a jazzu - Electric Flag, Captaina Beefhearta a Mothers Of Invention (ze kterých se část kapely rekrutuje) je toto LP Geronimo Black. Výborné nápady i hudební podivnůstky se tu mísí s vynikajícími výkony muzikantů a nápaditými aranžemi. Vše skvěle podporují dechy. Captaina Beefhearta mi připomíná nejen zpěv Jimmy C. Blacka, ale i nálada některých písní - nejvíce Low Ridin´ Man s freejazzovým saxofonovým sólem, Let Us Live a Bullwhip. Mothers Of Invention na nás zase nepokrytě vykukují z Quaker's Earthquake či LA County Jail '59 C/S. Jediná skladba, která se vymyká, je jemná instrumentálka Siesta, která jakoby byla sestrou Trois Gymnopedies od Erika Satie - porovnat můžete s LP Blood, Sweat & Tears (1969), kde variace na tuto skladbu album uvádí i zakončuje. Jste-li příznivci žánru, nenechte si tento unikát ujít. Dal bych 4 a 1/2, dolu mé hodnocení sráží trochu horší zvuková kvalita nahrávky (ale tím se určitě nenechte odradit).
» ostatní recenze alba Geronimo Black - Geronimo Black
» popis a diskografie skupiny Geronimo Black
Geordie / Don't Be Fooled by the Name
Vrcholné dílo britské čtveřice, která byla ve své době přirovnávána k Slade a Nazareth. Přímočarý a nekompromisní hardrock se skvělým zpěvem jako řemen je pro Geordie typický. Zde je umocněn soudržností alba, jež tvoří (až na jedinou výjimku) vlastní kompozice, v nichž se střídají tempa i motivy.
Desku otvírá Goin' Down stoupajícím riffem a skvělým vokálem. Známý tradicionál House of the Rising Sun uvádí hluboký mužský vícehlas a velice tvrdá verze této písně vygraduje v úžasné představení kytary a zpěvu. Pro tuto LP je tím, co pro In Rock Dítě doby nebo Led Zep IV Schody do nebe. V Mercenary Man se střídá řinčivost s napětím klidných pasáží až vygraduje v opravdovou přestřelku na konci písně. Podobně je poskládaná i Ten Feet Tall (bez té střelby). Little Boy je balada o chudém chlapečkovi se smutnýma očima, o kterého se nikdo nestará. Závěrečná Look at Me, ač začíná vcelku nenápadně, se rozvine v nádhernou kompozici s opět (jak jinak) vypjatým zpěvem a je parádním číslem na závěr.
Dvě nejmenované skladby nijak nevybočuji z rámce alba, které je jedním z nejpovedenějších hardrockových v první půli 70. let. A Brian Johnson se mi zde líbí mnohem více, než později u AC/DC.
» ostatní recenze alba Geordie - Don't Be Fooled by the Name
» popis a diskografie skupiny Geordie
Jonesy / Sudden Prayers Make God Jump... (1974)
Nahrávky obnovené skupiny z r. 1974 se sice nedochovaly zrovna v nejlepší kvalitě, ale hudebně snesou to nejvyšší ocenění.
Jonesy se ani tady nestydí za svou inspiraci a zvláště úvodní Dark Room jakoby vznikla v dílně krále Karmína. Hned úvodní tóny odkazují na schyzofrenika tohoto století. Celá osmiminutová skladba s řadou nápadů je dobře poskládaná a prokomponovaná a saxofon tvrdí muziku. Posluchač nemá, až na krátkou a poklidnou střední pasáž, kterou uvádí i zakončuje parádní kytarové sólo, moc prostoru na oddech.
Running nasadí zvýšené tempo, které drží až do konce. Sóla na kytaru i ságo jsou opět strhující.
Bad Dreams sice přinese trochu uklidnění, ale pořád se střídají nápady a pro nudu není místo. Mellotron nám připomene, ke komu že Jonesy vzhlíželi.
The Lights Have Changed je další pomalejší a civilnější kousek s hravými klávesami, přecházejícími až do mohutné zvukové stěny, a v jedné chvíli zrychlenými hlasy.
Old Gentleman’s Relief také nikam nespěchá a mě připadá (abych se správně vyjádřil) trochu "rozvrzaná". Zpěv je zde monotónnější, vokály ovšem opět výborné, mihne se flétna, kytarová sóla jsou uvolněná.
Anthem s klavírem a melodickým zpěvem doplněným nápaditými vokály a flétnou jakoby "hustou" atmosféru alba na závěr parádně zvláčňuje.
Sudden Prayers Make God Jump... je jako celek podle mého gusta, považuji je za mistrovské dílo, jemuž trochu ublížila horší kvalita nahrávky.
» ostatní recenze alba Jonesy - Sudden Prayers Make God Jump... (1974)
» popis a diskografie skupiny Jonesy
Shag / Shag
Půlhodinové CD tvořící věci nahrané v r. 1969 (které poprvé vyšly až na tomto disku) bych rozdělil na dvě části. První čtyři písně se dají charakterizovat jako svěží hardrockovky, zbylé tři delší kusy jsou pomalé a trochu nezáživné songy. Všem dominuje vysoko položený zpěv (ne však ječák) Gordona Elliotta a psychedelická nálada.
Gypsies in the Forest zní jako jednodušší Jethro Tull z období Stand Up a spolu s následující nejtvrdší Mad Hatter (s odvázaným sólem na kytaru) tvoří vrchol alba. Riddle a Anyone's Song jsou svěží a příjemné písně, které mají také všechno, co by neměl postrádat rock z konce 60. let: říznou kytaru, výrazný vokál a šlapající rytmiku. Až pocud dobrá muzika. Klidnější Cold Duck Wino není vyloženě špatná, ale na ploše šesti minut by rozhodně měla nabídnout více a totéž platí o následující Lavendar Tab, Ooh Dilly Dilly, která bez větší invence trvá dokonce 7 a 1/2 minuty. Závěrečná Lovely Lady má sice jen čtyři minuty, ale i ona se mi zdá nemastná neslaná s delším nezajímavým kytarovým sólem. Celkově je deska dobrý dokument o kapele, která nám toho po sobě asi víc nezanechala a sběratelé nebo fanoušci právě takových zapomenutých by po ní asi měli sáhnout.
» ostatní recenze alba Shag - Shag
» popis a diskografie skupiny Shag
San Michael's / Nattåg
Nemůžu dost dobře pochopit, jak mohlo toto album zůstat (ať už z jakéhokoliv důvodu) 37 let zaprášené někde v archívu nahrávací společnosti, ukryto před sluchy veřejnosti - skandinávské i světové. Poprvé totiž vyšlo teprve loni. Oproti jedničce je o dvě třídy lepší. Především je tu oproti jedničce kytara, sotisfikovanější struktury skladeb a bohatší aranže. Oboje zvuk posouvá do (hard-prog)rockových sfér, které jsou pro tuto desku určující. A pokud některá píseň snad už sklouzne do "popíkovější" polohy, udržuje si stále velmi vysoký standard. Klávesy jako Uriah Heep (především Försent, která je obohacená o řízné dechy), jindy jako Deep Purple. Bay-e bay-o by zase klidně mohli nahrát Focus. Foukací harmonika se objeví v Anfontbön 1972, která v závěru přechází do rytmu domorodých obyvatel některého necivilizovaného koutu světa, a Sommar i östan zase zakončuje akordeon. Nad nadprůměr celku ještě trochu vyčnívají titulní Natåg, následující Främling i en främmande värld i bonusová Som ett ljus i mörka nätter. Uklidnění přinášejí pomalejší kusy Drömliv, Mellanspel a Jag gick över isen. Pro celou desku jsou typické výborné vícehlasy a střídání nápadů. Všechny písně jsou stejně jako na předchozí LP zpívané švédsky, což mi vůbec nevadí, ba naopak. Mistrovské dílo určitě, zásadní album minimálně pro zemi svého původu, kde ovšem nedostalo šanci. Svými ***** se pokusím mu to alespoň malililinko vynahradit.
» ostatní recenze alba San Michael's - Nattåg
» popis a diskografie skupiny San Michael's
Harmony Bay / Jestli To Strávíš...
vem zappovu džezovou chuť k experimentům from hell, karmínovou dávku královské progresivity a odvahu nálady a nápady všeho druhu střídat až k nezapamatování rychle. přidej petrovic šťávu a (ne)pokoru, obohať studiovými kouzly a pořádně TO osol - crazy mejdan za mlhou může začít. všechno je tu matoušem spletené a jestli to strávíš, tak zvládneš i koroptví tání, žbluňknutí lodyhy a pochopíš výhodu marmelády. pokud ovšem tohle cédo někde seženeš...
» ostatní recenze alba Harmony Bay - Jestli To Strávíš...
» popis a diskografie skupiny Harmony Bay
Wyatt, Robert / Shleep
Většinou si Robert Wyatt, upoutaný od roku 1973 na vozík, nechává mezi alby až sedmileté odstupy - výjimkou je pouze roční pauza mezi Rock Bottom a Ruth.... Kvantitu však nahrazuje kvalitou, čehož dokladem je i Shleep. Hudební postupy se zrovna třeba proti dvěma jmenovaným albům moc nezměnily, ale jsou obohaceny novými prvky. Po delší době Robert ke spolupráci přizval řadu výborných muzikantů (viz obsazení), což celek výrazně obohatilo. Sám zde pak obsluhuje celou řadu nástrojů a zpívá. Písně jakoby poklidně plynou, přesto album není jednotvárné a při pozorném poslechu se dají objevit vskutku nádherné motivy a okouzlující momenty s drobnými fígly všeho druhu. Na první poslech upoutá největší pozornost úvodní Heaps of Sheeps šlapajícím rytmem a nejnápadnější melodií. Ostatní perly jsem objevoval postupně, a musím napsat, že třeba taková Blues in Bob minor je strhující rocková pecka na Wyattův způsob. V křehké Maryan slyšíme jemné housle, na které hraje Chikako Sato a na polské fiddle zase fidlá v The Duchess sám Wyatt. Krásná melodie a líný rytmus - to je Free Will and Testament, kterou střídá jazzová September the Ninth. Atmosféru pak uklidní pohodovka Alien. A Sunday in Madrid posluchače napíná hypnotickým, ale civilním, zpěvem. Desku uzavírá kratičká The Whole Point of No Return s téměř chorálovými mužskými vokály a Wyattovou trubkou. Prostě vypjatější či znepokojující kusy střídají ty jemnější a poklidné, ale pořád je co POSLOUCHAT a OBJEVOVAT. V mém případě i po 13 letech!
» ostatní recenze alba Wyatt, Robert - Shleep
» popis a diskografie skupiny Wyatt, Robert
Wyatt, Robert / The End of an Ear
Tahle deska je až uhrančivě krásná, ale trvalo mi chvíli, než jsem ji skousnul. Teď je to jeden z mých nejoblíbenějších kousků ve sbírce. Dost jiná, než ty jeho další, přesto už leccos naznačující. Trochu předzvěst Matching Mole, Wyattovi příští kapely po Soft Machine, a taky jeho další sólové tvorby, která se mi však jeví uhlazenější nebo chcete-li spořádanější. Hypnotické opakování jednoduchých motivů, freejazzové postupy, bezeslovný scatový zpěv hlavního protagonisty, pohrávání si s rytmy a experimentování se zvuky. Prostě nádhernej závěr 60. let, kdy bylo všechno progresívní ještě pořád na počátku a už všechno v hudbě dvoleno. Robert to zde dokázal využít.
» ostatní recenze alba Wyatt, Robert - The End of an Ear
» popis a diskografie skupiny Wyatt, Robert
Magma / K.A. (Kohntarkosz Anteria)
Dvacet let po posledním studiovém počinu přišel Christian Vander s překvapujícím albem KA, které charakterizuje nový zvuk. Jak složení Magmy pro toto album naznačuje, je zde kladeno více důrazu na vokální projev, čímž ovšem nebyla nijak potlačena typická instrumentální stránka náhrávek těchto experimentujících Francouzů. Materiál pro třídílný Opus Kohntarkosz Anteria vznikl ještě před LP Köhntarkösz zhruba v r. 1973, ale byl natočen až v letech 2003 a 2004. Zákonitě se tak dá mezi těmito alby vystopovat určitý vztah. I na této desce slyšíme progresívní rock s minimalistickými prvky, jazzovými názvuky a tentokrát jakoby rozvernějšími a výraznějšími vokály. Jako celek strhující dílo, snad trochu přijatelnější pro širší posluchačskou obec (určitě však na komerčněji zaměřené!), které dokáže vnímavého posluchače cele pohltit. Považuji KA za zásadní album Magmy i žánru.
» ostatní recenze alba Magma - K.A. (Kohntarkosz Anteria)
» popis a diskografie skupiny Magma
Schelinger, Jiří / Hrrr na ně...
Jedna z mála hardrockových desek, které se v ČSSR objevily v době mé puberty. Hrrr na ně, Siréna, Kartágo, Lucrezia Borgia a Divné tušení jsou opravdu povedené kousky, zvláště ta poslední má docela "děsuplnou" atmosféru. Co mi na desce vadí jsou ty přiblblý rádoby fórky mezi písněmi a na začátku a konci desky. Osobně jsem si CD přehrál na minidisc bez nich a pouštím si toto album tak.
» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Hrrr na ně...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří
Proto-Kaw / Before Became After
Parádní progrockové album hudebně postavené na sotisfikovaných kompozicích s hardrockovými rify a příjemnými melodiemi. O symfonický zvuk se starají bohaté klávesy, ale kytara i tak často hraje prim. Pod tím šlape bezchybná rytmika a celek dobarvují flétna či tenorsaxofon. Zpěv je příjemný včetně občasných vokálů. Lynn Meredith má příjemný hlas, zpívá uvolněně, ale umí také dobře vyjádřit napětí, které v sobě skladby mají. Těžko vyzdvihovat některou píseň - album je kompaktní a žádná věc vyloženě nevyčnívá, ale také na něm nenajdeme slabá místa! Možná se celku trochu vymyká tak trochu legrácka Greengurg, Glickstein, Charles, David, Smith and Jones - vždy mě pobaví a vyloudí mi na tváři úsměv. Suma sumárum: mistrovské dílo.
» ostatní recenze alba Proto-Kaw - Before Became After
» popis a diskografie skupiny Proto-Kaw
Olympic / 4
V době tuhé normalizace neměli rockeři v našich krajích na růžích ustláno. Pokud už směli hrát, tak stejně měli velký problém nahrávat a vydávat desky. Ještě tak singly, ale vlastní LP se jim stalo téměř nedostižným snem. Olympic to vyřešil podobně jako třeba Čech s Schelingerem, tedy natáčeli často značně nevkusné písně na malé desky, které se hráli v rádiu vedle dalších shitů té doby(např. Agáta, Tony, Když Lola pila pátý drink, ...) a hutnější materiál si schovávali pro příležitost, že dostanou šanci na dlouhohrající formát.
Další vliv na tvorbu kapely měly personální změny. Po LP Jedeme jedeme dostal padáka druhý kytarista Ladislav Klein, odešel bubeník Jan Pacák, kterého nahradil Petr Hejduk, a byl vyměněn také basák - Jana Hausera nahradil Jiří Korn. A právě ten do kapely vnesl velký díl popíkových tendencí známých z jeho sólové kariéry.
Na tomto pozadí pak vznikalo v první půli r. 1973 toto album. Na rozdíl od singlové tvorby Olympicu je na čtyřce zjevný příklon k tvrdšímu rocku, který zřejmě nevyhovoval Kornovi (a také chtěl asi více zpívat, což nebylo vedle Jandy možné). Nahradil jej Ladislav Chvalkovský a podílel se na natočení tří písní. Některé skladby jsou vyloženě hardrockové: Karneval, Konec konců (obě složil Hejduk, tu druhou zpívá), Únos, Harém, Vůně benzínu (zajímavý riff). Ani na této desce si však Janda neodpustil tak trochu trdlovačku Blázen zpívanou Kornem. Ten naopak exceluje v Kánonu - nádherné tečce za tímto albem. Další pomalejší a povedená věc je Stará láhev. Jako celek je toto LP určitě jedním z těch lepších nejen v tvorbě skupiny, ale také v té době v Čechách a na Slovensku vydaných vůbec.
Singly z Kornova období jsou přidány jako bonusy na CD vydaném Supraphonem ve zlaté edici v roce 2006. A ještě poznámečku k celé zlaté edici. Obrázek původního obalu LP je zde nesmyslně zmenšen na 57 x 57 mm a zadní strana, která má pro desku také svůj význam, chybí úplně. Přesto, že je v bukletu nevyužitého místa pohříchu hodně. Za to editor Karel Deniš pochvalu nezaslouží.
Hvězdičky dávám za původní LP a v kontextu tvorby Olympicu.
» ostatní recenze alba Olympic - 4
» popis a diskografie skupiny Olympic
Cork / Out There
Out There je solidní kolekce rockových písní, stylově vycházející ze 70. let, pod níž jsou podepsané mnohaleté zkušenosti obou protagonistů (Corky Laing zakládal Mountain a Eric Schenkman zase Spin Doctors). Většina skladeb hezky svižně odsejpá v hardrockovém duchu. Líbí se mi Locked in the House, She Stands Alone, ale ty ostatní určitě nejsou horší. Příjemnou atmosféru desky dotvářejí dvě pomalé věci A Kind of Love a Tender in the Night a CD uzavírá ne úplně tradičně pojaté blues Separate Joints. Zaslouží poctivé tři hvězdičky.
» ostatní recenze alba Cork - Out There
» popis a diskografie skupiny Cork
Led Zeppelin / Coda
První várka písní z let 70 až 73, které (ať už z jakýchkoliv důvodů) nevyšly na řadových LP, našla uplatnění na fenomenálním 2LP Physical Graffiti. Coda je z tohoto pohledu opravdu deska, obsahující naprosté zbytky, nesourodá kompilace nahrávek z celého období existence Led Zep, které ve své době celkem oprávněně nenašly uplatnění na řadovkách.
Myslím, že vše nejpodstatnější už bylo řečeno v předchozích recenzích. Já se proto zaměřím na něco jiného. Mám totiž remasterovanou USA verzi Cody z. r. 1993 rozšířenou o čtyři skladby. O těch se chci zmínit.
♦ Baby Come On Home (Bert Berns, Jimmy Page & Robert Plant) je nádherný blues natočený 10.10.68 během frekvencí pro první LP s Jonesovým klavírem a hammondkama a líbivými vícehlasy. Určitě nejde žádný odpad z jedničky. Vyšlo i na Box Set 2.
♦ Travelling Riverside Blues (Jimmy Page & Robert Plant/Robert Johnson) nahraná v BBC Studio 24.6.69 - Johnsonovo blues s klouzavou kytarou a pozměněným textem, vyšlo na Box Set a BBC Session.
♦ White Summer/Black Mountain Side (Jimmy Page) z koncertu 27.6.69 je především o Jimmyho akustické White Summer, do níž je uprostřed vložen motiv z Black Mountain Side. Vyšlo i na Box Set.
♦ Hey Hey What Can I Da (Led Zeppelin) - B strana USA singlu (A strana: Immigrant Song) natočená v červenci 70. Poloakustická perla, moc příjemná píseň.
Tyto bonusy celkový dojem z "mé" Cody poněkud vylepšují a jsou zahrnuty do tohoto hodnocení.
» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Coda
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin
Greenslade / Large afternoon
Dave Grenslade dal poprvé dohromady tuhle kapelu po rozpadu Colossea a postavil její sound na dvoujích klávesách bez kytary. Během tří let (73-75) natočila čtyři celkem povedená studiová alba. Ale proč skupinu obnovil v době, kdy Colosseum i s ním prožívali velice povedený reunion, to jsem nepochopil. Zvláště, když obnovení Greenslade bez dvou původních členů vyprodukovali prakticky pouze toto nezáživné dílo (živák nepočítám). Úvodní Cakewalk je asi nejzajímavější skladba, ostatní nijak nevybočují z podprůměru celku. Zpívané věci mě vyloženě nudí (Young rozhodně není žádný zpěvák a podle toho to taky vypadá), pouze v No Room - But A View se dá hovořit o jakéms takéms vokálu. Hallelujah Anyway mi zní jak nepovedený utahaný popík, Lazy Days je prakticky o ničem. Jenom On Suite trochu líp začne a kdo vydrží nudnou střední pasáž, dočká se trochu zajímavějšího závěru. Malinko nápaditější je snad ještě May Fair. Tuhle desky si asi pánové kolem Davea Greensladea za rámeček nedali...
» ostatní recenze alba Greenslade - Large afternoon
» popis a diskografie skupiny Greenslade
Progress Organization, The / Barnodaj
Nadčasová záležitost! Vedle Kuřete v hodinkách a Konvergencie nejzásadnější deska early 70. v ČSSR, která zbytek tehdejší socialistické pop produkce převyšuje o dvě třídy (snad až na malé výjimky). Výborné texty (bez výjimky), skvělá hudba a aranže (příhodné dechy a smyčce), tři výborní sóloví zpěváci (učaroval mi zvláště Emanuel Sideridis - ten témbr!). Popisovat jednotlivé písně nebudu, to už udělal Jiří Černý a najdete to na obalu LP i obou CD verzí. Některé mé postřehy si však neodpustím: Nevím, jestli se dá v případě tohoto alba mluvit už o rocku nebo je to ještě bigbít (jak se u nás říká hudbě té doby), ale vím, že každá píseň je o NĚČEM, má svůj příběh a své drama příhodně vyjádřené všemi použitými prostředky. Obě coververze se od originálů natolik liší, že jde prakticky o písně nové. Stylově zde slyším trochu Colosseum (ty dechy), trochu Vanilla Fudge (ty vokály a covery) a hlavně Brňáky (ta úžasná melodičnost). Skvělý dokument o tom, jaké jsme měli za normalizace výborné kapely a muzikanty a ve studiích šikovné hudební a zvukové režiséry. Chyběly jenom ty svobodné možnosti, ale ty by možná snad to jediné dobré, co nám z té doby zbylo (myslím tuto a několik dalších podobně nadčasových desek), rozmělnily do více průměrnějších projektů. Kdo ví...
» ostatní recenze alba Progress Organization, The - Barnodaj
» popis a diskografie skupiny Progress Organization, The
Magellan / Impossible Figures
Po krátkém prelude Gorilla With A Pitchfork se na posluchače vyvalí zkreslený zpěv a riff, který by klidně mohl vzniknout v dílně King Crimson. Desetiminutová progmetalová oslava se symfonickou klávesovou stěnou začíná - Killer Of Hope. Poloviční stopáž by jí ale asi slušela víc. Klavírní instrumentálka Bach 16 mi sem nějak nepasuje. Late For Church je další hodně tvrdá věc, u které mě trochu ruší místy hodně zběsilé bicí. Ale ona je tak trochu zběsilá celá píseň. Další instrumentálka Confessors Overture se dlouho tváří jako čistě klavírní záležitost, ve druhé části však parádně vygraduje v to, o čem je toto CD. Podobně se tváří i následující Hymn For A Heathen, ta je ovšem zpívaná. A World Groove zaujme nezvyklými afrorytmy, kterými (řečeno s mírnou nadsázkou) má na chviličku ambice se zařadit k world music, ale zase z toho vyleze parádní nářez v tom dobrém slova smyslu. Pro mě vrchol alba Impossible Figures. Poslední tři skladby se nesou v duchu symfonického progmetalu této desky, ale už ničím zvlášť nepřekvapí (ani neurazí). Váhám mezi *** a **** ...
» ostatní recenze alba Magellan - Impossible Figures
» popis a diskografie skupiny Magellan
San Michael's / San Michael's
Prvotina a ve své době jediné LP, které této švédské skupině vyšlo. Klávesový sound (varhany a piano) a výrazný zpěv s vokály vychází ještě ze 60. let, ale názvuky progresivity 70. lze jasně vystopovat. Švédština mi není nepříjemná a trochu ve mě vyvolává potřebu srovnání s maďarskou Omegou z éry Gábora Pressera. Zvuk kláves, bicích a basy je v Tjolle doplněn flétnou a v Tredje Universum sólovou kytarou, často jsou souběžně nahrány varhany a piano. Nejzajímavější je nejkratší živá dvouminutová Nacken, která nabízí zajímavý riff a výbornou střední pasáž s povedeným sólem na varhany. Zaujala mě taky píseň Tant a vůbec celkově jde o zajímavý počin této skandinávské trojice. Hans Lundin zřejmě dával dobrý pozor při poslechu Roda Argenta či Keitha Emersona, ale to neznamená, že je kopíruje.
» ostatní recenze alba San Michael's - San Michael's
» popis a diskografie skupiny San Michael's
Vanilla Fudge / Out Through The In Door
Vanilla Fudge byli od svého vzniku proslulí velice svéráznými a originálními předělávkami cizích věcí, na čemž si vlastně vybudovali image. Se začínajícími Led Zeppelin absovovali v r. 1969 jejich první dvě turné po USA, takže se s nimi měli možnost dobře poznat a zkamarádit. I to asi mělo vliv na vydání tohoto CD (i když až po 38 letech), na kterém jedni klasikové vzdávají hold klasikům druhým. Covery Vanilla Fudge už nejsou tak odvážné a divoké jako kdysi, ale přesto do písní Led Zep vnášejí vlastní prvky a písně tak či onak ozvláštňují. Osobně se mi líbí Immigrant Song, i když ve vypjatějších polohách Stein na Planta prostě nemá. Dazed And Confused se podle mého také povedla, stejně jako více či méně i ty ostatní. Je to tak na 3 a 1/2, zbylá půlka je za ta velká jména :-)
» ostatní recenze alba Vanilla Fudge - Out Through The In Door
» popis a diskografie skupiny Vanilla Fudge
Simon Dupree & the Big Sound / Without Reservations
Jména bratří Dereka, Raye a Phila Shulmanů jsou návštěvníkům tohoto webu asi mnohem více známa až z další jejich kapely Gentle Giant. Na tomto albu rozhodně nečekejte žádné nahrávky stylově předcházející tohoto giganta progresívního rocku ze 70. let. Jde totiž vyloženě o popík ovlivněný zálibou členů skupiny v R´n´B s poměrně říznou ale jednoduchou kytarou se zvukem hluboko v 60. letech a totéž se dá říci i o hamondkách. Zvuk příjemně zvýrazňují dechy, dobře se mi poslouchá i vokální projev. Celkem vzato jde o příjemnou záležitost bez žádných experimentů, která nijak zásadně neovlivnila dění na popové či bítové scéně. To přišlo ze strany tří nadaných sourozenců opravdu až po několika dalších letech. Jako dokument, z jakých hudebních poměrů se vylíhla legenda Gentle Giant, určitě zajímavé.
» ostatní recenze alba Simon Dupree & the Big Sound - Without Reservations
» popis a diskografie skupiny Simon Dupree & the Big Sound
Santana / Abraxas
Na Abraxas pokračoval kytarový mág Carlos Santana se svou skupinou v tom, co začal na debutu a co se ukázalo jako úspěšné - tedy v neortodoxním mixu rocku, jazzu, salsy a blues. Úvodní instrumentálka Singing Winds, Crying Beasts se ještě rozjíždí jakoby trochu ztuha, ovšem hned následující Black Magic Woman, kterou si vypůjčil od Fleetwood Mac, se stala hitem. To platí i o rozněžnělé Samba Pa Ti, rytmické Oye Como Va a téměř hardrockové Hope You're Feeling Better, pod kterou je podepsán zpívající klávesák Santany Gregg Rolie. Deska je postavená na výrazných latiských rytmech, nápaditých riffech, melodické kytaře, nepřeslechnutelných hamodkách. A vůbec nevadí, že část LP tvoří instrumentální věci.
» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana
Santana / III
I když trojka Santany zůstala ve své době trochu ve stínu hodně dobré a úspěšné předchozí desky Abraxas, mám ji trošinku radši. Možná tu nenajdeme takové hity jako Samba Pa Ti, ale zase se tu světu představil teprve sedmnáctiletý santanův objev - kytarista Neal Schon (později založil sk. Journey). Po hudební stránce jde o pokračování úspěšného modelu z debutu a dvojky, který zde vygradoval do excelentí polohy. Napomohla tomu nejen již zmíněná druhá kytara Neala Schona, ale i pestřejší aranže s žestěma. Především pověstnou dechovou sekcí Tower Of Power obohacená Everybody's Everything je uchvacující, ale i ostatní písně jsou skvělé. Najdeme zde jak výřivé rytmické skladby, tak teskné pomalejší kousky, vše opět uvaříno z rocku a latinské rytmiky s bluesovými a jazzovými ingrediencemi a silně okořeněno nádhernými kytarovými sóly, chytlavými riffy a bublajícími varhanami. Pro mě je Santana III vyvrcholením prvního a po té už nikdy překonaného období těchto hudebních novátorů.
» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana
Police / Zenyattà Mondatta
Skupinu Police jsem si prvně uvědomil, když se na mě z rádia a na diskotékách začal valit hit De Do Do Do, De Da Da Da z této desky. To už byla celosvětově proslulá. Já však ve své tehdejší víře, že dobrou hudbu dělají jen hard, art a jazz rockeři jsem do té doby vůbec nevnímal, jak novátorská a v jistém smyslu progresívní tato trojice je. Zdánlivě jednoduchá hudba je přinejmenším dost zajímavá na to, aby Police přinesla celosvětový úspěch (což ovšem ne vždy mluví o kvalitě). Nejlepší momenty na tomto LP jsou Canary in a Coalmine, Don't Stand So Close to Me, Bombs Away, Man in a Suitcase, nádherná instrumentálka Behind My Camel a nadžezlá Shadows in the Rain. Spusta různých nálad na necelých 40 minutách. Dneska už klasická záležitost.
» ostatní recenze alba Police - Zenyattà Mondatta
» popis a diskografie skupiny Police
Glass Hammer / Journey Of The Dunadan
Prvotina progrockových Glass Hammer je tématické album - přívěh Aragorna z Tolkienova Pána prstenů. A tak se zde objevují hospodská halekačka The Ballad Of Balin Longbear, křehoučká akustika The Way To Her Heart i dalších pár věcí, které sice dotvářejí atmosféru příběhu, ale celou desku na můj vkus zbytečně natahují. No a pak zde najdeme silné progrockové věci jako Something's Coming s klávesami jak ELP, Song Of The Dunadan, Pelennor Fields. A jestliže jsem naznačil, že některé skladby tvoří vatu, tak to neplatí o závěru desky. Od Pelennor Fields album skvěle graduje a jeho závěrečnou třetinu tvoří písně, které patří k tomu nejlepšímu, co tato kapela natočila.
» ostatní recenze alba Glass Hammer - Journey Of The Dunadan
» popis a diskografie skupiny Glass Hammer
InterGalactic Touring Band / InterGalactic Touring Band
Přelidnění a přetechnizování Země, multiúčeloví roboti, cestování vesmírem, kolonizace planet a v r. 3035 objev tzv. nové Země. Klasická scifi témata 70. let, zhudebněná v této rockové opeře. Na natáčení se podíleli např. zpěváci Rod Argent, Arthur Brown, Dave Cousins, Annie Haslam či Meat Loaf. Ve studiu se objevili kytaristé Anthony Phlillips, Francis Rossi a Rick Parfit a řada dalších tehdy významných muzikantů. Poněkud bombastický projekt záhy upadl v zapomnění, až jej na CD oživila v r. 2003 firma Voiceprint. Stylově jde především o melodický rock s orchestrálními aranžemi. Album není vyloženě špatné, naopak - je zde řada zajímavých momentů, jenže přišlo v době vrcholící éry punku a přicházející nové vlny a proto nemohlo se svým tématem pro libreto a hudební košatostí uspět.
» ostatní recenze alba InterGalactic Touring Band - InterGalactic Touring Band
» popis a diskografie skupiny InterGalactic Touring Band
Beck, Jeff / Crazy Legs (and the Big Town Playboys)
V 18 písních vzdal touto deskou Jeff Beck poctu Gene Vincentovi, který zazářil ve druhé půli 50. let na rockabiliovém nebi. Ke spolupráci si pozval kapelu The Gig Town Playboys, která má tento styl v krvi. Kromě toho, že Beck tímto albem potvrdil, že je výborný kytarista nejen ve stylech blues, rock a fusion, ale dobře se cítí i v předchůdci rock´n´rollu. Nic nového zde nevymýšlel, písně zahrál co nejvěrněji originálu ovšem v o téměr čtyři desítky let lepší zvukové kvalitě. Beck natočil řadu zvláštních desek, vystřídal více stylů a nemá daleko k experimentování. Toto CD možná vybočuje či překapuje v rámci jeho tvorby nejvíc. Ale to neznamená, že nepobaví. Pomalejší kousky střídají ty svěží, kytara zvesela vyhrává a my se můžeme cítit jako naši rodiče (či prarodiče) v dobách jejich námluv na odpoledních tanečních zábavách. Za poslech určitě stojí Say Mama, Race With The Devil, Cruisin´, Crazy Legs, Lotta Lovin´, Baby Blue, Red Blue Jeans and a Pony Tail...
» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Crazy Legs (and the Big Town Playboys)
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff
Mayall, John / Stories
Britský bluesový nezmar John Mayall za svůj život natočil a vydal nepřeberné množství alb, ať sólových či se svými Bluesbreakers (kterými už prošla pěkná řádka muzikantů). Strories vydal ve svých 69 letech, ale kdo by mu je zde hádal? V Příbězích Mayall opět vsadil na kytarové umění svého dlouhodobého spolupracovníka Buddy Whittingtona (a udělal dobře!), přesnou rytmiku obstarali bubeník Joe Yuele a basák Hank Van Sickle, písně klávesami dobarvuje Tom Canning. Příjemná je jemná foukačka zpívajícího kapelníka a také zdatného klavíristy a kytaristy. Asi bude trochu zklamán ten, kdo by čekal odvaz jako z dávné doby Mayallovo spolupráce s Ericem Claptonem, ale milovníci bílého elektrického blues si rozhodně přijdou na své. Z řady poklidně plynoucích písní občas některá vynikne. Mezi ty svižnější kousky patří např. The Witching Hour, Kid Got the Blues, Kokomo. Ale to neznamená, že ty ostatní nuděj. Taková Romance Classified či Southside Story snadno zaujmou i ty, kteří jsou více orientováni na rock. Jediné, co bych snad vytkl, že je CD při nepřerušeném poslechu už trochu dlouhé. Ale to si každý, kdo bude mít stejné pocity, může snadno vyřešit po svém. Já zvolím náhodný výběr a nechám přehrávač hrát, dokud mě to baví. To ostatně dělám i u řady dalších. Dal bych 3 a 1/2, ale nejde to...
» ostatní recenze alba Mayall, John - Stories
» popis a diskografie skupiny Mayall, John
Van Halen / Women and Children First
Tato deska by klidně s oběma předchozími tituly VH mohla tvořit trilogii. Každá je trochu jiná, ale přesto by mohly působit jako jeden celek. Na Women and Children First se kapela vrátila ke kovovějšímu znění, ovšem zároveň udělala první úkrok (zatím ne tak do uší bijící) směrem do komerčních sfér. Snad pod tlakem nahrávací společnosti, snad pod vlivem touhy po slávě a penězích (nesmrtenost už měli zajištěnou). Nebudu jsmenovat žádnou píseň, žádná mě vyloženě nedostala v kladném ani záporném smyslu. Tentokrát bez zaokrouhlování ****
» ostatní recenze alba Van Halen - Women and Children First
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Van Halen / Van Halen II
Na dvojce se Van Halen snažili těžit z toho, co jim přineslo úspěch na debutu, ale zvukově trochu ubrali na metalovosti. To mnoha fanouškům vadilo tenkrát a vadí dodnes. I mně tím, musím se popravdě přiznat, tehdy zaskočili a LP jsem záhy zase prodal. Po mnoha letech jsem si ho pořídil na CD a ejhle, vůbec není až takové, jaké jsem si jej uchovával celou tu dobu v paměti. Somebody Get Me a Doctor, D.O.A. i další fláky těží z odkazu jedničky to nejlepší, zbytek písní je výborně doplňuje. Kytarová Eddieho předváděčka Spanish Fly je tentokrát akustická. Velice důstojné pokračování skvělého předchůdce. Dal bych tak 4 a 1/2, z úcty k debutu zaokrouhluji dolu.
» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen II
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Van Halen / Van Halen
Když světlo světa spatřila tahle prvotina, bylo mi 15 a už jsem pokukoval po art a jazz odrůdách rocku a ve sbírce se mi čerstvě objevily Return To Forever, Weather Report, Yes, King Crimson, Tangerine Dream, Zappa,... Přes to mě to, co jsem uslyšel od Van Halen z tohoto LP, zcela uzemnilo. Jejich podání You Really Got Me od Kinks, Atomic Punk, Runnin´ With The Devil a ostatní písně z jedničky mi voněly svěžestí a omračovaly sálavou energií, které se z hudby tehdejších velikánů hard & heavy scény už vytrácely. A ta Eddieho kytara! Dodnes mi při Eruption běhá mráz po zádech. Kritika věděla, proč o něm ve své době psala jako o inovátorovi tohoto nástroje a významem ho řadila hned za Jimi Hendrixe! A tak dodnes dělím své vnímání tvrdého rocku, a možná tak trochu nechtěně i svůj život, na "před" a "po" jedničce Van Halen. Se svým majstrštykem vyrukovali tito američtí rockeři hned na úvod své kariéry.
» ostatní recenze alba Van Halen - Van Halen
» popis a diskografie skupiny Van Halen
Scorpions / Lovedrive
Předchozí živák shrnul dílo z psychedelií mírně švihnutého období škorpíků. Následný příchod kytaristy Matthiase Jabse jednoznačně předznamenává novou veleúspěšnou éru německých hardrockerů, i když jeho skladatelský vklad na Lovedrive je nulový. LP obsahuje drsné a přímočaré hardrockové fláky proložené dvěma, pro tuhle partu tak tipyckými pomalými věcmi. To dohromady posunulo Scorpions, počínaje tímto LP, mezi hardrockovou elitu, minimálně co se žebříčků týče. Při poslechu takových fláků, jako Can´t Get Enough, Another Piece of Meat nebo instrumentálka Coast to Coast ale uznávám, že právem. Svůj nezanedbatelný podíl na výborném dojmu z této desky má také účast hostujícího kytaristy Michaela Schenkera ve třech skladbách. Pro mě dosud nepřekonaný vrchol „komerčního“ období této kapely.
» ostatní recenze alba Scorpions - Lovedrive
» popis a diskografie skupiny Scorpions
Imperial Drag / Imperial Drag
Tvrdá kytara, hodně zajímavé riffy, nápadité klávesy, výborný sólový zpěv i vokály. Vyvážená, nikoliv však jednotvárná kolekce rockových pecek, prima vodvaz! A styl? Nerad škatulkuju, ale nejvíc z toho slyším vliv grunge a hardrocku (chcete-li, tak ala Aerosmith, např. v Playboy After Dark, nebo Cheap Trick). Nechybějí pomalejší věci: nádherná milostná píseň Illuminate, akustická Dandelion, sférická The Man in the Moon. Deska nemá slabá místa.
PS: Američani musí bejt hodně divní, když nechali tuhle desku, potažmo skupinu, téměř zapadnout.
» ostatní recenze alba Imperial Drag - Imperial Drag
» popis a diskografie skupiny Imperial Drag
Omega / Égi Jel: Omega
Omegu od malička miluju, vždycky mě okouzlovala kromě její hudby také maďarština. Tahle deska je návrat k těm nejlepším létům po odchodu Gábora Pressera a Jószefa Lauxe (1971 založili Locomotiv GT). Poctivý hard(trochu pomp)rock. Žádné experimentování, žádné pokusy dostat se dál či žánrově někam uhnout. Ty ostatně nejpozději po albu Gammapolis končívaly menším či spíš větším fiaskem. Deska je vzácně vyvážená, nemá slabých míst, a když dohraje, zůstává vě mně několik minut prázdno, které si netroufám v danou chvíli ničím zaplnit. Jedině zase Omegou (kteroukoliv z let 1972 až 1977).
Ještě dodám, že jsem loni byl na koncertě Omegy v přírodním amfiteátru v Lokti n/Ohří. Pánové se představili ve výborné formě, jeli jak za mlada, i zpěvák János Kóbor v pohodě stíhal staré kousky. Skvělý zážitek.
» ostatní recenze alba Omega - Égi Jel: Omega
» popis a diskografie skupiny Omega
Hendrix, Jimi / BBC Sessions
Nejsem přítelem různých výběrů a kompilací, dávám přednost řadovým deskám. Do toho souboru nahrávek pro rádio BBC jsem však šel z několika důvodů:
- zajímalo mě, jak to Jimi se svými parťáky z Experience Noelem Reddingem a Mitchem Mitchellem zvládal na živo (nikoliv však na koncertě jako takovém),
- kolekce obsahuje písně, které nejsou na žádné z Jimiho řadovek (včetně mnou oblíbené Sushine Of Your Love od Cream),
- 2CD je k mání za slušných 233 Kč.
Nahrávky jsou důkazem, jak se Experience dokázali hudbou bavit v každé situaci. Zde uvedené verze hitů (některé dvě a Hey Joe dokonce tři) mají opravdu hodně blízko ke studiovým a dokládají Hendrixovo mistrovství a genialitu. Jeho zakořenění v milovaném blues dokládají (I´m Your) Hoochie Coochie Man s Alexisem Kornerem na slide kytaru, Catfish Blues, Killing Floor a Hear My Train A-Comin'. V písních Jammin a I Was Made to Love Her si na bicí nástroje zahostoval Stevie Wonder. Kromě převzatých bluesovek tu je již zmíněná coververze Sunshine of Your Love (instrumentální verze) od Cream a dále Dylanova Can You Please Crawl Out Your Window? a od Beatles Day Tripper. Nemůžu také nezmínit velice dobrý zvuk nahrávek.
Suma sumárum: ať už se Hedrixem zabýváte se sběratelskou vášní dopodrobna, nebo vám stačí znát z jeho tvorby to základní, a tohle dvojcédé ještě nemáte, rozhodně si ho nenechte ujít.
» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - BBC Sessions
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi
Ten Jinn / As On A Darkling Plain
Vždycky, když si toto CD pustím, tak mi chvíli trvá, než si zvyknu na poněkud nezvyklý zpěv, či spíše hlasové zbarvení Johna Paula Strausse. První skladba, čtyřicetiminutový nepřerušovaný epos o vampirismu, se skládá z osmi částí, které se na CD dají pouštět samostatně. Ten doplňuje šest kratších věcí. Hudebně klidně plynoucí progrockové album s žádnými zajímavě vyčnívajícími dominantami, které by mi při poslechu posloužily jako záchytné nebo orientační body. V dobrém slova smyslu mě chvílemi překvapí některé pasáže, kde se kapela soustředí na vokální stránku svého projevu. CD rozhodně neurazí, ale ani nenadchne, takže nic zásadního nečekejte.
» ostatní recenze alba Ten Jinn - As On A Darkling Plain
» popis a diskografie skupiny Ten Jinn
Satriani, Joe / Is there love in space?
Další přímý útok na city milovníků el. kytary. Hardrockově přímočará (Up In Flames, Hands In The Air), melodicky vzletná (Is There Love In Space?, Just Look Up) i zvláštně nekompromisní ve zpívaných kouscích (Lifestyle, I Like The Rain) - takové nálady se prolínají všemi skladbami tohoto alba páně Satrianiho. Někde uslyšíme více toho, jinde zase onoho, ale jako celek kompaktní, nenudící (snad jen poslední dvě věci mi při poslechu celku dávají trochu zabrat), potvrzující mistrovu virtuozitu - nejen hráčskou, ale i skladatelskou.
» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Is there love in space?
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe
Status Quo / The Singles Collection 1966-73
První CD obsahuje řadu písní Status Quo, které ve své době vyšly pouze na SP. A to jak z úplných, psychedelií poznamenaných začátků, tak také z rané éry (později pro tuto kapelu tak typického) boogie rocku. Druhé CD přináší alternativní verze některých písní ze 60. let a dosud nevydané kousky. A k tomu ještě singly dvou kapel – předchůdců Status Quo.
Spectres byla parta z Londýna, které se podařilo po několika letech hraní po klubech podepsat v r. 1966 smlouvu s nahrávací společností Pye Records. Tvořili ji Francis Rossi (kytara, zpěv), Alan Lancaster (kytara, baskytara, zpěv), Rod Lynes (klávesy), John Coughlan (bicí) - později se k nim připojil Rick Parfitt z Highlifes na basu a klávesy. Budoucí Status Quo tak byli komplet pohromadě. Jako Spectres vydali tři singly obsahující převzaté hity, ale neprosadili se s nimi. Následovalo přejmenování na Trafic Jam a v polovině r. 1967 další singl – opět propadák. Ovšem už se zde rýsoval budoucí zvuk a styl ranných Status Quo. Vrchol hitparád a vše, co s tím souvisí, se dostavily s dalším přejmenováním, ke kterému došlo v srpnu 1967. A tato kompilace je cenná právě v tom, že mapuje nejen první krůčky ke slávě, ale i prenatální věk pozdější a dosud činné legendy Status Quo.
» ostatní recenze alba Status Quo - The Singles Collection 1966-73
» popis a diskografie skupiny Status Quo
Status Quo / If You Can't Stand The Heat
Po komerčním Rockin 'All Over The World je toto LP famózní návrat k poctivému boogie rocku. If You Can't Stand the Heat… není tvrdá a přímočará tolik,jako desky před Rockin…, ale přesto v sobě má toho pomalu vytrácejícího se ducha poctivých statusáků 70. let i příslib let budoucích.
Dokladem je hned úvodní nářez Again and Again, jemuž ten správný šmrnc dodává dechová sekce. Ostatně ta se nevyskytuje pouze v této písni. Druhým vrcholem alba je chytlavá Accident Prone se syntíkem a nádherným procítěným kytarovým sólem. A co teprve vokály např. v Oh! What a Night, Stones nebo Long Legged Linda. Že se kapela neupíná pouze ke svému tradičnímu boogie dokládá např. nádherná balada Someone Show Me Home. Ani zbytek nejsou pouhé vycpávky, naopak takové I´m Giving Up My Worryin´, Gonna Teach You To Love Me či Let Me Fly jenom potvrzují kvalitu tohoto alba.
Prostě kapela vyrukovala s dosud (do té doby) stylově a aranžérsky (na vlastní poměry) nejpestřejším dílem.
A teď ještě k obalu. O rok dříve přišli Jethro Tull na Songs From The Wood s obrázkem gramofonové přenosky přehrávající pařez a Sweet na Off The Record zase s detailem diamantové jehly v drážkách černého vinylu. Aby dodali své nažhavenosti váhu nejen názvem desky, ukazují nám Status Quo na tomto obalu - snad v duchu doby - přenosku na rozžhavené spirále el. vařiče. A k tomu ještě obal od pravého dolního rohu zapaluje hořící sirka. Jako by chtěli říct: „Pokud nemůžete vystát žhavou muziku, tak tuhle desku radši neberte do rukou!“
» ostatní recenze alba Status Quo - If You Can't Stand The Heat
» popis a diskografie skupiny Status Quo
Status Quo / Live
První živák statusáků je z roku 1977. Od začátku do konce se na nás valí jedna pecka za druhou v o něco dravějším (často delším) podání, než je známe ze studiových alb. Prostě boogie rock jak se patří. Atmosféru koncertu dotváří výborná divácká kulisa. Jen to sólo na bicí by nemuselo být tak dlouhé.
» ostatní recenze alba Status Quo - Live
» popis a diskografie skupiny Status Quo
Delivery / Fools Meeting
Jediné album skupiny Delivery, řazené do okruhu tzv. Canteburské scény, zapadlo i přes své nesporné kvality ihned po svém vydání. A tak není divu, že se na východ za železnou oponu asi moc těchto LP nedostalo. Alespoň já kapelu objevil až v 90. letech v rockpopáckém seriálu Zapomenutí nezapomenutelní, kde je o ní zmínka. Nahrávka obsahuje tvrdé bluesrockové skladby složitějších struktur, které na první poslech zaujmou skvělým "drsným" zpěvem Carol Grimesové. Rozpoznávacím znamením kapely je také saxofon Lola Coxhilla, který tvorbu Delivery posouvá více do jazzových sfér. Výkony ostatních členů kapely nezaostávají.
CD reedice Cuneiform Records obsahuje kromě LP a SP (Harry Lucky / Home Made Ruin) ještě dva bonusy z londýnského koncertu z r. 1970 a studiovou One For You natočenou o rok později.
» ostatní recenze alba Delivery - Fools Meeting
» popis a diskografie skupiny Delivery
Iron Butterfly / Scorching Beauty
Po pětileté pauze o sobě dávají Iron Butterfly v roce ´75 opět vědět, a to tímto počinem. Ale je to vůbec ten starý dobrý Železný motýl? Z původní sestavy spojené s prvními třemi studiovkami jsou tu jen bubeník Ron Bushby a kytarista Eric Brann, z čehož je patrné, že hlavně zvukově je tato sestava dost jinde. Chybí mi především nepřeslechnutelný Doug Ingle, jeho charismatický zpěv a dominující až uhrančivé klávesy. Zato se zde objevuje popěvek typu People Of The World. Přes výše zmíněné jsou zde dobré až výborné momenty. Mezi ně jistě patří písně High on a Mountain Top, Am I Down, Searchin' Circles či Pearly Gates. Z nich lze usoudit, že přes pokles úrovně oproti počátkům skupiny dokázala i tato parta udělat dobrou rockovou věc i pomalejší kousek a to občas doplnit příjemnými vokály.
» ostatní recenze alba Iron Butterfly - Scorching Beauty
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly
Sweet Smoke / Live
Z této desky jsem poněkud rozpačitý. Mám remasterovanou verzi na CD doplněnou o další tři skladby, zřejmě ze stejného vystoupení v Musikhochschule Berlin, Dezember 1973, s jiným obalem (EMI - Harvest 2001). Celkový dojem je ten, že parta "dobře naladěnejch" mániček neví, kdy přestat hrát. Při pozornějším poslechu se však nabízí řada zajímavých, i když těžko popsatelných momentů. Nečekejte žádný nářez, spíše poklidné jamování - takové brnkání s občasným zpěvem a pasážemi s vyluzovanými "pazvuky". Po chvíli si člověk zvykne a zjistí, že se to dá docela dobře poslouchat. Ale žádný zázrak (hard neb prog už vůbec ne) to opravdu není.
» ostatní recenze alba Sweet Smoke - Live
» popis a diskografie skupiny Sweet Smoke
Birtha / Birtha / Can't Stop The Madness
Každý ze dvou na tomto CD obsažených titulů by zasloužil samostatné podrobnější hodnocení. Ale k tomuto počinu asi tolik: Před pár lety jsem CD objevil v levných knihách za pár korun. Kapelu jsem neznal a muzika mě tenkrát, na první i druhý poslech, moc nenadchla. S odstupem času slyším, jak jsem se mýlil a mohu jenom doporučit. Zvláště když se pořád dá sehnat za směšných 89,- (slovy osmdesát devět) korun. První album z roku 1972 je syrovější a přímočařejší rocková záležitost proložená výbornými pomalejšímu kousky, ve druhém syrovost mírně ustoupila, aby přenechala více prostoru melodičnu. Za pozornost stojí vícehlasé vokály. A to všechno v podání čtyř dívek, které ve své době v obrovské konkurenci dravých chlapáckých kapel se ctí nejen obstály, ale řadu jich hravě předčily. A to nebyl a není zrovna častý jev. Kdo se (hard)rockově cítí dobře v první půli 70. let, ať neváhá, určitě nedojde zklamání.
» ostatní recenze alba Birtha - Birtha / Can't Stop The Madness
» popis a diskografie skupiny Birtha
Status Quo / Famous In The Last Century
Pokus oživit slávu některých slavných 20. věku se slavným statusákům na tomto CD moc nepodařil. Spíš si myslím, že natočili úplně zbytečné album složené z písní, které v originále určitě osloví i po mnoha desítkách let dnešní posluchače více. Pouze pro sběratele...
» ostatní recenze alba Status Quo - Famous In The Last Century
» popis a diskografie skupiny Status Quo
Little Feat / Waiting For Columbus
"Dvojalbum z koncertního vystoupení představuje kapelu ve výborné pohodě, jako by se její členové volně potulovali po pódiu a vyměňovali si s obecenstvem i mezi sebou úlomky dobře známých melodií. Výborné předswingové akustické piano si tu podává ruku se zvukovými eskapádami elektrické kytary. Mezitím probleskuje leccos z toho, co v jazzrockové směsi na začátku 70. let působilo tak provokativně a co se tady ozývá se strhující spontánní radostí z bezprostředního, třeba až uličnického muzicírování," píše Lubomír Dorůžka ve svém seriálu "Budou múzi fůzi přát?", který vycházel v časopisu Melodie někdy na přelomu 70. a 80. let. A těchto pár vět mi stačilo, abych těžce našetřené koruny z letní brigády (byl jsem student průmyslovky) směnil za západní marky a 2LP si nechal "na slepo" přivézt ze zapovězeného Německa. Nikdy jsem toho nelitoval, naopak (i když se mi kamarádi hodně divili, za co že to utrácím devizové prostředky). Kapela doplněná o hostující dechovou sekci Tower of Power skutečně předvádí svělý bluesrock umocněný jak instrumentálními výkony všech na pódiu, tak mistrovky sezpívanými vokály. Do žádné studiovky nedokázala skupina přenést tu jedinečnou atmosféru svých koncertů. Čekání na Kolumba je vrcholné číslo v tvorbě Little Feat. Krátce po jeho vydání umírá lídr kapely, zpěvák a kytarista s krátkou zkušeností ze Zappových Mothers, Lowell George.
» ostatní recenze alba Little Feat - Waiting For Columbus
» popis a diskografie skupiny Little Feat
Sweet / Strung Up
Nemíním tímto Strung Up zrovna hodnotit. Chci jen upozornit, že tento částečně živý výběr pro mě má cenu v tom, že je to jediná deska - 2 LP (nevím že by vyšla na CD), kde najdete nezkrácenou píseň I Wanna Be Committed. Všude jinde (původní singl, na americké verzi Desolution Boulevard, bonus na posledním CD vydání Desolution Boulevard, na různých výběrech) je ochuzená o minutu Andyho kytarového zajímavého hraní předčasným fade-outem. První live LP také představuje Hell Raiser s jiným začátkem, než jaký známe ze singlové verze. Svíťáci mi vstoupili do života ve 13. letech a dodnes si je s radostí a krásnými vzpomínkami poslechnu. Proto tomuto výběru dávám za čtyři.
» ostatní recenze alba Sweet - Strung Up
» popis a diskografie skupiny Sweet
