Profil uživatele Kristýna


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
2016-03-12

Wilson, Steven / The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)

5 stars

Ach, Steven. Poslední zhruba rok jsem v rozpoložení, kdy nemůžu prog ani slyšet. Skutečně – pusťte mi Genesis a já se vám vysměju do tváře. U Stevena Wilsona se ale tento můj náhle nabytý odpor ke všem cukrovinkám z dílen zasněných progrockových floutků rázem zlomil. A album „The Raven That Refused to Sing“ je tohoto zlomu příčinou.

„Luminol“. Wilson má cit pro skvělou melodii, kterou umí doslova vyždímat do poslední kapky. Ústřední motiv se rozvíjí, košatí, nejrůzněji se tvaruje do různých kaleidoskopických obrazců, aby se nakonec vždy vrátil do své původní podoby. Umná hra s nejrůznějšími intermezzy je jedním z poznávacích znamení Stevena Wilsona, což se v této skladbě projevuje skutečně naplno. Než se člověk naděje, celá kompozice se převrátí naruby – tempo je asi třistakrát pomalejší, do hry vstupují flétny, akustické kytary a také dvojhlasy. „Luminol“ je opravdou progrockovou suitou se vším všudy. Přitom plyne naprosto přirozeně a člověk ani nezaznamená, jakých různých podob skladba postupně nabývá. Najazzlá klavírní část, která ústí v nečekanou, čistě artrockovou gradaci je bezchybná. Když se pak vrací ústřední baskytarový motiv, úsměv na tváři je více než upřímný.

Baladická „Drive Home“ jistě také patří k nejlepším zářezům na desce. K posluchači se skrze Wilsonův hlas opět line krásná melodie, v tomto případě navíc ze všech stran lemovaná smyčci. Ze skladby čiší zvláštní klid a má až meditativní nádech. Nádherná věc, stačí jen zavřít oči.

Jazz rock! Jazz rock má každý rád. Pokud říkáte, že ne, tak lžete. Jazz rock má každý rád. A přesně v duchu tohoto ušlechtilého žánru začíná třetí track na albu, „The Holy Drinker“. Jen škoda, že u toho kapela nezůstane až do konce. Občas se motivy přelijí v hardrockovou odrhovačku, jindy zas v hymnickou progovou lahůdku... Je tu příliš změn – a je třeba říct, že změn tak nějak křečovitých, nehodících se, uchu nelahodících. Narozdíl od úvodní „Luminol“ se tady motivy střídají necitlivě a působí to, jako by Wilson jen mermomocí chtěl vyčerpat všechny nápady, co našel v šuplíku. Jsou tu vyloženě skvělé (jazzové) momenty, ale také úplně zbytečné pasáže, které snad slouží pouze k prodloužení stopáže. Škoda.

Zato „The Pin Drop“ je úžasná věc. Naprosto jednoduchá kytarová smyčka a kolik se s ní dá udělat parády... Nutno podotknout, že stejně jako v předchozích skladbách, i zde notně dotváří atmosféru vynikající (či spíše VYNIKAJÍCÍ) basová linka. V „The Pin Drop“ byl stoprocentně využit potenciál skladby, a to v pouhých pěti minutách. Je dobře, že jsme se zde tentokrát nedočkali zbytečného natahování. Střídmost nade vše!

V předposlední skladbě se opět posouváme do citlivějších, pomalejších vod. Zde se více než kdekoli jinde ukazuje, že kromě neuvěřitelných skladatelských a interpretačních schopností Wilson disponuje také textařským talentem: Eliza dear, you know there's something I should say / I never really loved you but I'll miss you anyway. Člověku se chce až plakat, s jakou citlivostí Steven svůj text posluchači vypravuje. Zní to neskutečně upřímně – Steven si nás zkrátka všechny chce omotat kolem prstu. A daří se mu to. „The Watchmaker“ je nejkouzelnější skladbou na albu, po všech stránkách se dotýká dokonalosti. Otisk Wilsonova génia.

Pak je na řadě „The Raven That Refused to Sing“ a všemu progu je konec. Začíná se meditace na vlnách něčím mírně znepokojivých melodií... Please stay with me., zpívá Steven. A já mu na to odpovídám: I will.

I will.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Pineapple Thief - Magnolia
2016-03-09

Pineapple Thief / Magnolia

5 stars

The Pineapple Thief – „Magnolia“. Nejlepší nahrávka roku 2014? Přinejmenším.

Britským Pineapple Thief se podařila zajímavá věc, a sice působivě skloubit indie rock s progresivními postupy – tak, že to nezní samoúčelně ani vykalkulovaně. To z nich jistě dělá jednu z nejoriginálnějších a nejosobitějších kapel současnosti. Tam, kde klasický progresivní rock působí chladně a odměřeně, Pineapple Thief vystartují s perfektní melodií, a tam, kde indie naráží na žánrové mantinely a začíná se transformovat v obyčejnou devadesátkovou kytarovku, tito Britové dají trochu matiky. No není to krásné?

„Magnolia“ není rozjařená a „hopsavá“ deska, jak je zvykem u děl současné (neo)progové scény. Dá se říci, že je spíše pravým opakem. Pokud zrovna depkaříte a hledáte spřízněnou duši, která vašemu stavu porozumí, pak album „Magnolia“ přináší takové duše rovnou čtyři – v osobách členů kapely. A pokud nedepkaříte, pak dozajista – po poslechu této desky – budete. Pineapple Thief zde skrze své krásné kompozice vyjadřují celou plejádu možných emocí od absolutní beznaděje až po jakýsi pocit smíření, přičemž myšlenka o podobnosti s určitou etapou tvorby Radiohead se mi neustále vkrádá na mysl, ať se ji snažím vytěsnit sebevíc. Pineapple Thief ve mně zde zkrátka vyvolávají podobné pocity, které provázely můj první poslech alb jako „OK Computer“ či „Hail to the Thief“ jejich slavnějších kolegů. Bez přehánění můžeme mluvit o lásce na první poslech, o naprostém okouzlení... V případě obou kapel.

Zpěvák Bruce Soord na tomto albu působí jako emoční kazatel, věříte mu každé slovo, jež vypustí z úst. Věříte mu každou emoci a náladu, jež svým křehkým hlasem naznačí. Připomíná vám to někoho? Thoma Yorka? Hm? – Pineapple Thief jsou zkrátka užasní v promítání hlubokých, niterných stavů a prožitků do své hudby. „Magnolia“ jde přímo ze srdcí muzikantů do srdcí posluchačů. Jestli nemáte rádi bezpohlavní škrobené progrockery, tohle je hudba přesně pro vás. Hudba, která má v jednom tónu více citu a krásy, než je v celém albu třeba takových Pendragon.

Když se spustí sborový bezeslovný zpěv v předposlední „A Loneliness“, úplně se roztápím. Pak příchází I tell you where we go from here / All of our moments up in flames / And now I'm taking you away a slzy jsou na krajíčku. Neměla bych si najít psychologa? Je normální, aby hudba vyvolávala tak silné emoce? Něco jako když slyšíte „Blow“ od jasné srdcovky, belgických Ghinzu. The Pineapple Thief, I love you. Simple as that.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Magnolia
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief


Kadavar - Kadavar
2015-02-14

Kadavar / Kadavar

4 stars

Kapela Kadavar se sídlem v Berlíně je jedním z mnoha jmen, jež se se hlásí k odkazu starých legend. Stejně tak jako jsou Rival Sons novodobou kopií Led Zeppelin (a nechme stranou, nakolik kopií povedenou), Kadavar se romanticky stylizují do černokněžníků Black Sabbath, přičemž jejich vizuál může být pro mnoho lidí až úsměvný – nenápadně se totiž veze na módní vlně hipsteřiny. Každopádně jejich hudba dokázala oslovit natolik, že se jedná o jedno z nejčastěji skloňovaných jmen, co se týče retro stoner/doom rocku. Pojďme se tedy podívat na jejich debutové self-titled album z roku 2012.

Základem hudby německých Kadavar je hutná sabbathovská kytara a jednoduchá, ale groovující baskytara, stejně tak i bluesově úsporné bicí. Zpěvák Wolf Lindemann je skutečným tahounem kapely a ať už je to jakkoli překvapivé, i on svým projevem evokuje Black Sabbath, potažmo Ozzyho Osbourna. V jejich hudbě je přítomen pravý duch 70. let a kdyby na desku nebyly použity dnešní zvukové standardy (co se týče hlasitostních poměrů stop), nebyl by žádný důvod si myslet, že se jedná o dílo teprve tři roky staré.

Co se skladeb týče, album není příliš rozmanité a nabízí de facto pouze jednu zvukovou polohu. Tou je bluesem načichlý doom rock s mírně zastřeným hlasem zpěváka, který nabízí kratší kompozice v rozsahu 4-8 minut, kde je obvykle jeden ústřední riff, jenž je variován a zpravidla se stane základem pro „explozivní“ kytarové sólo. Hudba Kadavar není nikterak objevná a po nějaká době může i nudit. Nejde ani tak o to, že by skladby byly špatné, spíše jde o tu do nebe volající absenci jakékoli přidané hodnoty. Celé album je jen vývarem ze „sedmdesátkové“ kytarové hudby, který postrádá jakýkoli smysl. Když desku porovnám se mnou nedávno recenzovanými Simeon Soul Charger, Kadavar jdou rázem k zemi; na dno – mizejí do propasti. Zde se pak nabízí otázka, jestli není zbytečné dělat hudbu, která svůj vrchol zažila před čtyřiceti lety; jestli není zbytečné a hloupé pouze čerpat z odkazu někoho jiného.

Mezi nejlepší zářezy desky řadím osmiminutovou kompozici „Purple Sage“ s velmi autentickým psychedelickým oparem a také otevřeně hendrixovskou „Living in Your Head“, vůbec poslední skladbu na seznamu. Daleko nezaostává ani vynikající „Black Sun“. A právě se dostávám do bodu, kdy se mi album i přes hořkou pachuť na jazyku začíná opravdu pozdávat. Pozdávat v takové míře, že jsem pánům z Němec schopna odpustit i odpornou neoriginalitu a vizuální podbízivost. Zkrátka přichází ten moment, kdy se jako recenzentka uchyluji k tvrdě neobjektivním postupům a řídím se pocity. Kadavar to mají dnes za slabší čtyři hvězdy. Na předposlední odstavec zapomeňte.

» ostatní recenze alba Kadavar - Kadavar
» popis a diskografie skupiny Kadavar


TesseracT - Altered State
2015-02-12

TesseracT / Altered State

5 stars

Když jsem se přede dvěma lety začala zajímat o progresivní škatulku jménem djent, jméno TesseracT bylo vůbec jedním z prvních, které mě skutečně zaujalo. Nejenže jejich hudba není nikterak prvoplánová, dokonce se rozhodla překročit běžný rámec žánru, jenž do té doby zahrnoval pouze palm-muted prázdné struny a vyčpělé vesmírné „ambientno“. Emotivní vokály, hra s dynamikou a překrásné motivy – trojice prvků naprosto typická pro album „Altered State“.

TesseracT se podařilo odpovědět na otázku, zda je možné spojit tvrdé kytarové riffy s tklivými melodiemi a silně emotivním projevem. V rámci scény, která je prohnaná všudypřítomnou sterilitou, jsou TesseracT originální a konečně i progresivní alternativou všemožných one man projektů. Z projevu nového zpěváka Ashe O'Hary čiší obrovská paleta barev, přestože se kytary s rytmikou stále topí v ocelové šedi. To je kontrast, kterého si všimne snad i ten nejméně pozorný posluchač – a kontrast mnou velice vítaný.

Když použiji frázi, že na tomto albu není žádné hluché místo, vězte, že to myslím upřímně. Padesátiminutová deska uběhně jako voda také proto, že jsou na ní témata střídána účelně a s obrovskou lehkostí. Žádné recyklování povedených motivů, ale střídmost a pokora před posluchačem. Podobný přístup se (obzvláště u djentových) kapel nevidí příliš často, jako další případ stejného druhu mě napadá snad jen kapela Periphery.

„Altered State“ je pečlivě svázaným balíčkem výjimečně povedených skladeb. Nic nechybí, nic nepřebývá. TesseracT se na tomto albu zcela našli a definovali svůj zvuk. Kdyby kapela již nikdy nic nenatočila, vůbec by to nevadilo – věřím, že „Altered State“ by se jim nepodařilo překonat, i kdyby se snažili sebevíc. Tato deska je synonymem dokonalosti, synonymem konce hledání – čirá nádhera. Perfektní koncentrace tvrdosti a krásných melodií, stejně tak i složitých nečtvercových rytmů a jednoduchých, ale o to působivějších zpěvových linek.

Kousky jako „Retrospect“, „Exile“ nebo „Eclipse“ mě dostávají do kolen a neustále mi připomínají, že kapel jako TesseracT je opravdu málo. Kapel, které dělají komplikovanou, složitě strukturovanou muziku a přitom z nich čiší upřímnost, nikoli vypočítavost.

TesseracT a „Altered State“ pro mě byla láska na první poslech.

» ostatní recenze alba TesseracT - Altered State
» popis a diskografie skupiny TesseracT


Simeon Soul Charger - Harmony Square
2015-02-11

Simeon Soul Charger / Harmony Square

4 stars

Jestliže Simeon Soul Charger na svém albu „Meet Me in the Afterlife“ dosáhli svého autorského vrcholu, následující řadovka jejich místo na výsluní pouze zpečetila. „Harmony Square“ je hravá, instrumentálně vyšperkovaná a co je hlavní – účelně čerpá z odkazu prog a pomp rocku 70. let.

Simeon Soul Charger je mírně řečeno podivná parta muzikantů. Kapela původem z amerického Ohia (ovšem dnes sídlící v Německu) se silně inspiruje kapelou Queen a na tomto albu je zmíněný vliv ještě mnohem citelnější než na jeho předchůdci. Ať už jde o využití klavírních podkladů, pompézních vícehlasů nebo zvuk kytary Ricka Phillipse (stejně jako jeho styl hry), všechno jako by bylo poctou této britské legendě. Kromě toho si však Simeoni stále drží osobitý rukopis a důsledně využívají potenciál hlasu Aarona Brookse. Velmi zajímavé je zde i využití cella a jeho propojení s tvrdě kytarovou muzikou. Kevin Bjerre se většinou nehrně příliš dopředu, ale přesto je jeho vliv na nahrávce dobře slyšitelný.

Album působí jako dobře svázaný celek a skladby mezi sebou pojí jednotný koncept, což samozřejmě kvituji. Jako špatný krok však hodnotím překročení „vinylové“ stopáže – „Harmony Square“ trvá více než hodinu a jeho soustředěný poslech tak může být až únavný. Co však tento malý zápor dorovnává, je rozmanitost skladeb a také fakt, že Simeon Soul Charger nevaří z vody. Opravdu mají dostatek nápadů i pro naplnění tak širokého prostoru.

Ze skladeb mě velmi zaujala „What a Beastly Boy“, která místy čerpá z death metalu (!) a jednoznačně z alba vybočuje, přestože je i v ní stále přítomna nálada alba. Simeon Soul Charger se zde pořádně vyřádili a nebáli se experimentovat ani s psychedelickými zvuky. Celkově se dá říct, že druhá polovina alba je experimentálnější a posluchačsky zajímavější. Některé kousky dokonce nezapřou inspiraci u barrettovských Pink Floyd. Jako velmi zajímavá se mi jeví i „The Devil's Rhapsody“, opravdu tak trochu „ujetá“ záležitost s ďábelským navrstvením stop. Toto jsou Simeon Soul Charger! Půjde vám z toho hlava kolem. V jednotlivých albových zásecích je spousta zvratů, nepravidelných rytmů a čistě progrockových postupů – nechci si ani domýšlet, kolik času padlo na přípravy této desky. „Harmony Square“ je deska tak neuvěřitelně bohatě proaranžovaná a domyšlená do nejmenšího detailu, že se dá jen těžko věřit poměrně nevelké popularitě kapely. Simeon Soul Charger bohužel nejsou doceněni a jejich vynikající hudba tak má jen velmi malý okruh posluchačů.

Americká pětice stvořila další výjimečné album, které v mých očích sice nepřekoná jeho předchůdce („Meet Me in the Afterlife“ bylo opravdovým zjevením), ale obratně využívá již nabytých zkušeností a přináší vynikající kolekci vzájemně se doplňujících skladeb. Deska je opravdu perfektně promyšlená a každý prvek má zde své pevné a nezaměnitelné místo. Stejně tak mají Simeon Soul Charger své pevné a nezaměnitelné místo v mé hudební knihovně i v mém hudbymilovném srdci.

» ostatní recenze alba Simeon Soul Charger - Harmony Square
» popis a diskografie skupiny Simeon Soul Charger


Yes - Heaven & Earth
2014-12-31

Yes / Heaven & Earth

3 stars

Mé pocity z letošního studiového počinu megalomanských Britů Yes byly dlouhou dobu smíšené a názory nejrůznějších druhů v mé hlavě neustále zběsile cirkulovaly. Proto jsem se rozhodla si nechat malý odstup a hodnotit toto album nikoli ihned po vydání, nýbrž na konci roku, kdy už se mé myšlenky stihnou patřičně zorganizovat do potřebných „přihrádek“. S klidem v duši nyní mohu říct, že se této legendární kapele podařilo nahrát důstojné album, které však nijak nevybočuje z průměru posledních let, a zasloužený věhlas alb ze sedmé dekády tedy rozhodně nepřekročí.

Materiál, se nímž se Yes letos vytasili, nepřináší – snad až na obrovský autorský podíl nováčka Jona Davisona – žádné překvapení a svým charakterem následuje minulou desku „Fly From Here“, přestože je v porovnání s ní více nakloněna písňové formě. Osobně velmi kvituji personální změnu na pozici zpěvu – Davisonův předchůdce Benoit David mi nikdy k srdci nepřirostl. Jon Davison má všechny atributy artrockového pěvce, jež ho předurčují k úspěšné spolupráci s kapelou formátu Yes, tato kooperace byla tedy naprosto logickým vyústěním hledání nového frontmana. Jestliže znáte některá z alb Davisonových domovských Glass Hammer, jistě víte, o čem mluvím – těžko byste hledali věrnější kopii Andersonovského tenoru.

„Heaven & Earth“ je smířlivým albem, ze kterého mám neustálý pocit, že naznačuje konec kariéry této veleslavné artrockové formace. Členové Yes jako by rezignovali na post skladatelů a téměř výhradní prostor zde dostává čerstvá krev Davison. Těžko se zbavuji pocitu, že jde o symbolické předání štafety mladší generaci. Vzhledem k požehnanému věku zbývajících členů se nejedná o nic překvapivého, ale přesto hodného postesknutí. Obávám se, že toto je skutečně dílko završující obsáhlou diskografii našich progových mohykánů.

Na albu je spousta krásných skladeb, ze kterých sálá nehraná radost a pokora. Již úvodní „Believe Again“ je nádherně pompézní; přímo z ní cítím tok pozitivní energie. Jon Davison dává do svého projevu všechno a zcela zjevně je rád za možnost být součástí obrovského kolosu jménem Yes, kolosu vytvářejícím již přes čtyřicet let nepřekonatelné hudební skvosty. Steve Howe značně zjednodušil styl své hry, ale přesto si dokázal udržet svůj osobitý rukopis. Ve skladbě „Believe Again“ je to obzvláště cítit. Malé vyhrávečky, které lemují celé album, mou tezi pak nevědomky potvrzují. Co se týče ostatních členů, všichni odvádějí dobrou (klasicky dobrou) práci, osobně se však v některých momentech nemohu přenést přes pouťové klávesové rejstříky Geoffa Downese, jež způsobují, že je (jinak příjemná) hudba zanesena nešvary posledních (cca čtrnácti) alb Asie. Kdyby Downes nedbal na trendy v oblasti progu, potažmo neoprogu, všechno mohlo být a znít úplně jinak.
Nyní však dám prostor mé guilty pleasure, skladbě „To Ascend“. Jedná se totiž o jednu z vůbec nejkrásnějších balad, jaké znám. Někdo by řekl, že je patetická či přeslazená, ale podle mě je v ní naprosto všechno. Svět v kostce. Čirá nádhera.
U některých dalších skladeb bohužel pohár přetekl a přeslazenost dosáhl až šílených poloh. Ač je to velká škoda, Yes na tomto albu nezřídkakdy balancují na hranici vkusu – a někdy je to skutečně příliš. Třeba oldfieldovsky laděnou „It Was All We Knew“ bych si přála vidět/slyšet naživo. Jistě by se jednalo o více než groteskní žážitek.

Album „Heaven & Earth“ je poměrně povedenou tečkou za diskografií legendy. Silnější kousky střídají ty slabší, ale co je hlavní – Yes nahráli milou a nevtíravou desku s pár zajímavými nápady. Je načase si uvědomit, že mladé kapely dnes dokáží posluchači zprostředkovat mnohem kvalitnější zážitek – a to jak koncertní, tak i studiový. Bylo by tedy pošetilé hodnotit „Heaven & Earth“ čtyřmi či pěti hvězdami, osobně se však domnívám, že tři si s přehledem zaslouží. Pěkná deska, jež mi nejednou dokázala vyčarovat úsměv na tváři. I to se, přátelé, počítá.

» ostatní recenze alba Yes - Heaven & Earth
» popis a diskografie skupiny Yes


TesseracT - Concealing Fate (EP)
2014-12-25

TesseracT / Concealing Fate (EP)

4 stars

TesseracT je dnes jednou z nejuznávanějších djent/groove metalových kapel a stále si svou pověst drží, přestože zájem o tento specifický druh hudby již mírně opadl. Já jsem se o tuto britskou pětici začala více zajímat zásluhou alba „Altered State“ z roku 2013 a při dalším zkoumání její tvorby jsem přirozeně nemohla nezavadit o debutové EP s názvem „Concealing Fate“. Že půjde o hudbu minimálně stejně uchopenou a pojatou, jsem předpokládala, ale že by TesseracT debutovali s až tak silným materiálem, jsem vskutku nečekala.

„Concealing Fate“ mě posadilo na zadek. TesseracT se zde projevili jako velmi slibná kapela na poli moderního progresivního metalu a v podstatě předurčili směr, jakým se v dalších letech začal ubírat žánr zvaný djent. Zatímco převážná většina kapel, která se k tomuto žánru hlásila, byla ledově chladná a brutální kytarovou řežbou způsobovala ne zrovna nečastné krvácení z uší, TesseracT na to šli již od počátku jinak. Dokázali spojit sterilní kytarový zvuk se silně emotivním projevem Daniela Tompkinse a tvořit kouzelné obrazy neobvyklých harmonických postupů s jemnými disharmonickými vsuvkami. „Concealing Fate“ taktéž probouzí posluchačovu imaginaci a nutí jej si poslepovat, zkompletovat všechny dílky „skládačky“. Celým EP prochází jednotný koncept založený na jednoduchém cyklu (nejen) lidského života a překážkách, které je třeba během každé jedné cesty zdolat. V tomto případě jsou již velmi výmluvné názvy skladeb – není třeba podrobně zkoumat texty, abyste to pochopili.

Jestliže instrumentální djent ve stylu Animals as Leaders pouze testuje, co vydrží posluchačova pozornost, TesseracT jednoduše lahodí jeho učím a kromě typických „sypaček“ umí zahrát také na jemnější notu. Kontrasty jsou zde přítomny v nemalé míře a nejčastěji vystrkují růžky u nečekaně zpěvných refrénů (slyš „Origin“ nebo „Deception“), kde emoce přímo kulminují.

„Concealing Fate“ je vynikajícím debutem, který (spolu s dalšími dílky spřízněnců Periphery aj.) dokázal definovat novou odnož tvrdého progu. Spojení matematicky vypočítaných riffů, vypjatých vokálů a krásných melodií je zkrátka kouzelné. Stačí tomu jen přijít na chuť.

» ostatní recenze alba TesseracT - Concealing Fate (EP)
» popis a diskografie skupiny TesseracT


Mercury Tree, The - Countenance
2014-12-10

Mercury Tree, The / Countenance

5 stars

The Mercury Tree je kapela z amerického Oregonu, o které se, přiznejme si, příliš nemluví. Je tak jedním z případů, u kterých je popularita nepřímo úměrná kvalitě. Již dlouho jsem neslyšela tak neotřelé fúzování stylů, stylů navíc v mnohém tak protichůdných. The Mercury Tree se právem nazývají experimentální kapelou, u které bych si však dovolila červeně doplnit a dvakrát podtrhnout slovo prog. Ač je posluchač během přehrávání celého alba vystaven obrovskému množství různorodých stylů, u progu kapela vždy s pokorou končí. Tito nešťastní Američané mi potvrzují, že to stále má smysl – že má smysl stále hledat, přestože je trh nebývale přesycen.

„Countenance“, jejich třetí full-length deska, ukazuje směr, jímž by se progové kapely mohly v blízké budoucnosti vydat. The Mercury Tree jsou mistry strategie: dokáží liché takty obalit do stravitelné formy takovým způsobem, že se velmi snadno vstřebávají, ale zároveň žádné ucho progařovo nezůstává neukojené. K mému překvapení se na tomto albu střídá až neuvěřitelné množství různých vlivů – od klasického progu je kapela schopna se přemístit až k soudobému indie zvuku či postrockové „plačbě“. Všechno zvládá s grácií a nic nečpí vypočítavostí – zkrátka a dobře se zdá, že jsou členové The Mercury Tree natolik multižánroví, že je to v jejich tvorbě naprosto přirozeně reflektováno. Žádné vnější zásahy, jen ryzí tvořivost, která nemá žádné žánrové limity.

Co se mi na albu „Countenance“ nesmírně líbí, je fakt, že jde neustále směrem dopředu a nemá tendence se v žádném případě vracet zpět. Hudba je v pohybu a má sama o sobě smysl, přičemž vykazuje prvky opravdu výjimečné autorské nátury. Překvapivých momentů je zde více než požehnaně a nutno podotknout, že valnou většinu z nich má na svědomí kouzelná kytara Bena Speese. Ta se z čistě marsvoltovských poloh dokáže přehoupnout v emocionální smršť s vypjatými, někdy až plačtivými postrockovými motivy. V souvislosti se Speesovou kytarovou prací bych zmínila hlavní stavební prvek; prvek, který prostupuje celé album, a sice hru s kontrasty. Jestliže je kapela schopna v jedné skladbě citovat šedesátkovou psychedelii, moderní elektronický rock ve stylu Crosses, indie i postrock, je třeba zbystřit. Musím uznat, že něco takového jsem ještě nikdy neslyšela a pravděpodobně se mi ani nepodaří něco podobného v budoucnu slyšet, přestože bych si to přála. Toto je totiž směr, který je progresivní již od své podstaty.

S trochou nadsázky mohu říct, že v hudbě The Mercury Tree slyším naprosto všechno. Kromě již zmíněných stylů se zde ve velké míře objevují také neoprogové postupy. Pasáže jakoby vystřižené z některého alba hogarthovských Marillion jsou na „Countenance“ obvyklým jevem a když napíšu, že mi sametový tenor Bena Speese silně připomíná i Jona Davisona z Glass Hammer, nikdo asi nebude příliš překvapen. To, kolik v hudbě The Mercury Tree cítím nechtěných a nezáměrných odkazů, mě fascinuje. Přesto však dokážu kapelu vnímat i naprosto separovaně od okolního světa a dokážu uznat, že se opravdu nejedná o výsledek jakékoli formy vypočítavosti. Tito Američané jen hudbu cítí jinak, cítí ji jako univerzální prostředek, který není nutné mít vždy svázaný pevně definovanými žánrovými mantinely.

Syntéza klasických rockových žánrů – psychedelie („The Ellsberg Cycle“), progu a fusion („Jazz Hands of Doom“) - s moderními indie názvuky, elektronickým vrčením a čímkoli s předponou „post“ je zde dovedena k naprosté dokonalosti. Mým osobním favoritem na albu je skladba „Artifracture“, která se zpočátku tváří jako hodný soft prog à la Glass Hammer, ale během velmi krátké doby se promění v zatěžkaný, až démonický stoner/sludge s přesvědčivým screamingem. Výborný příklad toho, že by se kapela uživila i ve vodách tvrdé hudby. Další skladbou, která mi učarovala, je „False Meaning“, kde hudba The Mercury Tree dosahuje naprostého vrcholu. Překrásné melodie a vygradované kytarové party, jež jsou zde přítomny, mi nedávají spát. Čirý postrock, čirá nádhera, slzy v očích. A tak je to v podstatě s celým albem. Progové absolutorium. Bod, do kterého touží dospět každá kapela.

» ostatní recenze alba Mercury Tree, The - Countenance
» popis a diskografie skupiny Mercury Tree, The


Pendragon - Pure
2014-08-13

Pendragon / Pure

4 stars

Prog má stále co nabídnout. Říkám to stále a stojím si za tím. Málokdo by ovšem čekal, že se tento můj ne zrovna nečasto vyslovovaný výrok bude vztahovat i na novou podobu mých „oblíbenců“ Pendragon. Ale je to tak, skutečně. Skupina, která v 90. letech tvořila nechutně plytkou limonádovou muziku, se v roce 2008 vytasila s dílem vskutku nečekaným. V nedohlednu jsou pohádkové obaly a kýčovité cukrování, najednou máme přímo pod nosem svěží desku, jež si sice zachovává svou očekávanou neoprogovou identitu, ale zároveň do tohoto žánru vnáší naprosto nový sound. Sound tvrdý a přitom krystalicky čistý.

Pendragon začali na stará kolena experimentovat a nejeden fanoušek progresivního rocku zaplesal. Z „Pure“ nečpí žádná vypočítavost, nýbrž prudký vývoj, který musel být ventilován. To je důvodem, proč tato deska byla a je tak dobře přijímána jak řadovými posluchači, tak i odbornou veřejností. Britské čtveřici se povedl nevídaný čin – zavděčili se jak svým skalním příznivcům (tedy příznivcům jejich staré a sladké, přesladké podoby), tak i lidem navyklým na moderní prog takových Porcupine Tree a dalších. Za mě jednoznačně palec nahoru.

Musím ovšem říct, že „Pure“ je něčím opravdu zvláštní. A sice svou náladou, jež je po většinu času spíše ponurejšího charakteru. Stačí si poslechnout silně kritickou skladbu „Eraserhead“, která vám ihned pěstí prorazí díru do vašich dosavadních názorů na Pendragon. Kapela se zde ukazuje v kompletně novém světle a z hlasu Nicka Barretta jde v určitých momentech slyšet až mrazivá úzkost. Místy nám Pendragon nabízejí k nahlédnutí nové elektronické elementy, které však znenadání v dalším momentu vypustí. Tomu se říká střídmost. Pak slyšíme zpěv ptáků, neobvyklé, až orientálně laděné harmonické proměny a čistě instrumentální klávesové plochy. V této skladbě je naprosto všechno, co bych si od pečlivě promyšleného a provedeného neoprogu přála. Vynikající hudební motivy a neustále stupňované napětí, stejně jako (v tomto případě ovšem mírně kostrbaté) smysluplné textové sdělení.
Pokud jde o suitu „Comatose“, ráda bych vyzdvihla naprosto bezbolestné implementování prvků elektronické hudby do takřka metalového podkladu. Práce se zdánlivými protiklady je vůbec úctyhodná. Co mi ještě přijde naprosto kouzelné, je jistý předěl v první části suity s názvem „View from the Seashore“, kde jsou Pendragon schopni z metalového běsnění vzápětí přejít k typické progrockové rushovině a ještě si při tom všem zachovat vlastní tvář. „Comatose“ je neskutečně dynamická věc, která při svých třech částech dohromady výborně funguje. Je napěchována skvělými nápady; nápady ukazujícími kapelu nejen jako autorsky vyspělou, ale i jako instrumentálně více než zdatnou. Kvarteto Barrett-Gee-Nolan-Higham se nebojí do svých nástrojů řádně opřít a na výsledku je to opravdu znát. Stejně tak nechybí ani citlivé pasáže v převážně pomalejším tempu. Vyváženost ve své nejryzejší podobě.

„Pure“ se opravdu nachází v naprosto odlišných sférách než jeho alboví předchůdci. Je vyspělou kolekcí skladeb, která snad nemůže nikoho urazit, ale zato dost možná může mnoho duší nadchnout. Já se nyní (leč s mírnými výhradami) řadím do té druhé skupiny. Přestože se nejedná o desku, která by mi svou dokonalostí nedala spát a já bych celé noci vzpomínala na ono poetické intro v „It's Only Me“, musím uznat, že Pendragon ušli slušný kus cesty. Šli naproti vlastnímu zvuku a ejhle, výsledek se přeci jen dostavil. S úšklebkem si vybavuji svou recenzi na „The Masquarade Overture“ a říkám si, že tohle se pendragonům opravdu povedlo. Je to album upřímné, od srdíčka. A já jsem pravověrná srdcařka.

» ostatní recenze alba Pendragon - Pure
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Blue Mammoth - Blue Mammoth
2014-08-04

Blue Mammoth / Blue Mammoth

5 stars

Existuje celá plejáda bezpohlavních neoprogových kapel, které jen tupě kopírují nápady svých velkých vzorů, a několik málo exemplářů obhajující opačný extrém. A přestože je skupina Blue Mammoth výsledkem jedné obrovské náhody, právě i ji je možno směle řadit do druhé skupiny – dokázala si totiž vybudovat vlastní charakter a nezaměnitelný zvuk. Tento svůj unikát pak ve studiu poslepovala v celek nazvaný velmi jednoduše – „Blue Mammoth“. A eponymní debut byl na světě.

Stejně kýčovitě jako artwork mamutí prvotiny se může zpočátku jevit právě i její sound. Poměrně výrazný klávesový rejstřík evokující nevkusné kvazi-vesmírné plochy (z nějakého důvodu mi na mysli vyvstanul „Dialog s vesmírem“ brněnských Progres 2) může prvně překvapit, nicméně po určité chvíli si na něj jde pohodlně zvyknout. Práce kláves pod horními končetinami leadera kapely a zpěváka Andre Micheliho je zde velice jemná a s citem promyšlená, ač se může mnohdy (případ zejména prvních několika skladeb) jevit až agresivně. Třeba takové piano ve „Winter Winds“ krásně skladbu obohacuje o nové, do té doby nepoznané barvy.
Onen „vesmírný“ opar může být největším problémem a největší překážkou pro potenciálního posluchače, aby do tohoto alba skutečně pronikl. A protože je vnímání hudby (čti umění) čistě subjektivní záležitostí, je třeba si najít vhodný okamžik, kdy vás tento typ hudebního vyjádření neirituje. V opačném případě je zanevření na tuto skupinu naprosto nevyhnutelné.
Jedním z mnoha úsměvně působících prvků na albu je také akcent Andre Micheliho („The Same Old Sad Tale“ zní až komicky). Je škoda, že mnoho hudebních uskupení stále mylně žije v představách o nutnosti anglických textů. Stejně jako u nás dnes ostravský Jeseter udržuje česky zpívaný progrock při životě, by měli být patrioty i zástupci z jiných zemí. To je ovšem jen můj staromilský (a možná i omezený) pohled.

Tři suity a čtyři kratší skladby. Blue Mammoth na to šli očividně poměrně zostra hned u své prvotiny. Ale tak je to správně; pokud má kapela dostatek materiálu, bylo by hloupé jej neposlat do světa kompletní. Krásné na tom všem je, že i když má deska velmi slušných 64 minut, v žádném případě si s sebou nevzala žádný z častých nešvarů – zbytečné opakování motivů, roztahování ploch a ani slaboduché instrumentální prstolamství. Co naplat, každá suita je úplně jiná a upřímně – každá mě maximálně baví. Tak jako mě baví třeba Američané Glass Hammer kvůli své nenucenosti, se mi líbí i tvář Blue Mammoth definovaná jejich debutem.
Ač bych to sama nikdy neočekávala, docela se mi zamlouvají i vyloženě rozjuchané kousky, kterých je zde vpravdě požehnaně. Taková „Metamorphosis“ s několika chytrými instrumentálními vychytávkami či „King of Power“ jsou čirými skvosty, či spíše skvůstky v tom našem malém neoprogovém rybníčku. Stejně tak i poslední a nejkratší suita „Quixote's Dream“ (často je uváděna jako „obyčejná skladba“, ale skutečně se jedná o suitu, viz tracklist) je svou rozmanitostí velmi příjemnou záležitostí pro mé sluchovody. Zdárně kombinuje jak pomalejší a zasněnější tvář mamutů, tak právě i veselé a veskrze sluníčkové neoprogové limonády.

Blue Mammoth jsou dost možná přeslazení (bez toho se snad ani neoprog dělat nedá), ale dokáží tuto svou stránku vkusně vyrovnávat třeba akustickými pasážemi či nečekanými zvraty (slyš „Solitude“ s cembalem a nádhernými flétnami). To je přesně ona věc, kterou od podobně laděných kapel očekávám, ale stále se jí nemohu dovolat. Jistá dávka klasických postupů je naprosto v pořádku, ale je potřeba posluchači dát důvod k soustředěnému poslechu. Mamutům se toto podařilo. Jejich eponymní nahrávka je pozitivní i naléhavá, je v ní vše. A lepší závěr alba než ten v podobě skladeb „Resurrection Day“ a „Infinite Strangers“ si snad ani nelze představit...

Myslete si, že jsem blázen, ale čtyři hvězdy prostě nestačí.

» ostatní recenze alba Blue Mammoth - Blue Mammoth
» popis a diskografie skupiny Blue Mammoth


Distorted Harmony - Chain Reaction
2014-08-03

Distorted Harmony / Chain Reaction

3 stars

Jak to asi vypadá, když slepíte dreamtheaterovský prog s metalcorem a djentovo-ambientními názvuky?

Že vás tato otázka nikdy nenapadla? Nevadí. Odpovědi se vám dostane tak jako tak – Distorted Harmony a jejich druhá placka „Chain Reaction“ je důkazem toho, že když se chce, všechno jde a pokud máte chuť, můžete bez obav vařit z ničeho. Stačí vzít základní ingredience ze svého veleúspěšného debutu, dodat všemožná koření i z těch nejklišovitějších z nejklišovitějších žánrů a máte vystaráno. Neortodoxní fanoušci budou spokojeni, protože to přeci jen trochu zavání experimentováním a ti ortodoxní na vás zanevřou. Ale vám je to jedno, protože jste si právě obstarali přívlastek „alternativní“... A to už něco znamená.

Ne, ve skutečnosti to samozřejmě není tak černé, jak by se mohlo zdát. Když z něčeho ovšem na sto honů čpí laciný kalkul, je třeba to náležitě okomentovat. Distorted Harmony nejsou obyčejnou kopií Dream Theater, nejsou ani metalcorovou kapelou, nejsou ani djentovým projektem nebo übervesmírným ambientem. Ejhle, zřejmě jsme narazili na kámen úrazu. Distorted Harmony se totiž snaží být vším, následkem čehož jsou jen instantním slepencem vlivů, jsou jen formou bez obsahu. Řemeslně dobře odvedená práce, ovšem bez přidané hodnoty, bez slyšitelného lidského faktoru. Bez duše. Nic.

Z corových žánrů si kapela vypůjčila zpěvné, hymnické refrény („Children of Red“) a občas se snad i trochu unáhleně uchýlila k monotónním breakdownům, což je věc, která možná nejedno hladové ucho potěší, na druhou stranu však naprosto dehonestuje význam slova „progresivní“ v tom užším slova smyslu. Těžko Distorted Harmony zazlívat, že se snaží znít moderně a „svěže“... Zde jen jednoduše nebyla odhadnuta ta pravá míra.
Djent nám kapela připomene osmiminutovým opusem „Misguided“, který opět nic neřekne, ale přesto se tváří velmi hluboce. Textově i hudebně. Mnoho not, málo slov, ale přímo monumentální křeč. Nyní je mi naprosto jasné, proč o sobě kapela mluví jako o „A delicate combination of the complex progressive metal, the unique harmonies of modern Jazz & Classical music and some heavy shit!“ („Delikátní kombinace komplexního progresivního metalu, unikátních harmonií moderního jazzu a vážné hudby a nějakých tvrdě znějících ...!“)

Když se na album podíváme jako na celek, zjistíme, že má světlé momenty (u mě si pochvalu vyslouží například skvělá „As One“), ale forma naprosto drtí obsah. Koncentrace nesnesitelné vtíravosti a snahy zavděčit se všem metalovým fanouškům přesahuje únosnou hranici.
„Chain Reaction“ pro mě nepředstavuje ani šedý průměr (to snad s jeho stylovým rozsahem – ať už uvěřitelným či ne – nelze), ani mistrovské dílo hodné hlubokého úklonu. Vidím to na desku, kterou prostě a jednoduše přejdu s mírně nepříjemnou pachutí na jazyku a za nedlouhou dobu si na ni již více nevzpomenu.

» ostatní recenze alba Distorted Harmony - Chain Reaction
» popis a diskografie skupiny Distorted Harmony


Glass Hammer - If
2014-07-06

Glass Hammer / If

5 stars

Americká artrocková kapela Glass Hammer za dobu své dvanáctileté existence vydala několik skvostných počinů, jež ji stavějí do pozice jedné z vůdčích současných uskupení tohoto žánrového zaměření. Rok 2010 byl pro ni však naprosto zásadní – s vydáním alba „If“ se v čele Glass Hammer poprvé představil vynikající zpěvák Jon Davison. A vše bylo připraveno pro zrod skutečné superskupiny.

„If“ je albem, které bych se nezdráhala označit za jedinečné. Je na něm znát obdiv skupiny k legendám progresivního rocku 70. let, ale zároveň posluchači nabízí cosi, co už v současné době vyprázdněnému neo-progu žalostně chybí. Má zkrátka jakýsi osobitý náboj a kouzlo, punc něčeho jedinečného a nenapodobitelného. Často naráží na krásně nečekané změny v harmoniích („Beyond, Within“) a přestože se o to křečovitě nesnaží, působí neskutečně bohatě – plně. Z každého tónu je cítit jasný smysl a cíl, nikoli jen prázdný kalkul. Tento pocit mě provází celou nahrávkou a mimo jiné se také stará o to, aby má pozornost nepolevila a byla po celou dobu zaměřená jen na samotnou hudbu a její sdělení.

Přestože není pochyb o řemeslné důmyslnosti a dokonalosti zpracování všech skladeb, z alba čiší překrásně čirá přirozenost, jakoby samozřejmost. Už jen proto si myslím, že právě Glass Hammer jsou přímými pokračovateli Yes; pokračovateli, kteří by si zasloužili konečně přebrat onu „štafetu“.
Také prvky symfonického progrocku působí naprosto lehce, nadmíru elegantně a zcela určitě posluchačův dojem v nemalé míře ovlivní. To samé se dá říct i o předělech ve skladbách, kdy se do středu pozornosti nevtíravě dostává akustická kytara a až fantaskní klávesy („At Last We Are“ a další).
„If“ je krásným dílem, dílem působícím soudržně a v žádném případě ne útržkovitě. Toto je při jeho charakteristice nesmírně důležité, protože při stopáži přes celou hodinu se mnoho řadových kapel uchyluje k rozmělňování nápadů a přílišnému „recyklování“ již použitých motivů. To je něco, co na „If“ nenajdete. Zkrátka to není možné. Glass Hammer se ukázali jako špičkoví skladatelé s obrovskou (snad až bezednou) zásobou hudebních idejí, perfektně spadající do jednotné vize.

Deska má tendence zdravě gradovat. Svého vrcholu však nedosahuje v čtyřiadvacetiminutové skladbě „If the Sun“, jak by se mohlo zdát, nýbrž v předchozí „If the Stars“, jež na skupinu vrhá naprosto nové světlo. Za sebe musím říct, že se jedná o jednu z mých vůbec nejoblíbenějších artrockových kompozic. To všechno, co Glass Hammer dokázali povědět jednou skladbou, se mnohým skupinám nepodařilo celými alby nebo třeba vůbec za celou jejich kariéru. Tklivé, emočně nabité a hlavně neskutečně krásné.

Kouzelné album, kterému nelze dát jiné než plné hodnocení. „If“ je glasshammerovským „Relayerem“. Stejně geniální, avšak nešťastně nedoceněné.

» ostatní recenze alba Glass Hammer - If
» popis a diskografie skupiny Glass Hammer


Progres 2 - Dialog s vesmírem
2014-06-08

Progres 2 / Dialog s vesmírem

4 stars

„Dialog s vesmírem“ brněnských Progres 2 považuji za jedno z nejzásadnějších hudebních děl tuzemské (nejen) normalizační produkce. Brněnští na tomto albu dokázali obhájit své místo na pomyslném vrcholu zdejší scény a zároveň posunuli art rock do úplně jiných rovin; do rovin, které nebyly do té doby plně prozkoumány. Hudba na této desce neztratila ani po více než třiceti letech nic ze svého kouzla a koncept se zdá být aktuálnější než kdy dříve...

Téma odcizení a následné odproštění se od civilizace, jak ji známe my, zafungovalo perfektně a „Dialog s vesmírem“ tak dostal naprosto ojedinělou sugestivní tvář. Album má tendence posluchače pohltit a vtáhnout do příběhu, což byl jistě původní záměr – a zde se tedy dá považovat za úspěšně naplněný. Už jen kvůli délce materiálu, který byl zúžen na jednu regulérní LP desku, se do finální podoby nedostalo žádné hluché či bezúčelné místo. Možná i proto je lepší nakonec rozhodnutí vydavatelství Panton nevydat dvojalbum považovat za správné, ač na konci let sedmdesátých musel být tento kompromis pro kapelu minimálně nepříjemný.
Na studiové verzi desky figuruje pětice muzikantů, která odvedla vynikající práci na úrovni skladatelské, aranžérské i interpretační. Všechny skladby jsou patřičně vyšperkovány a dovedeny takřka k dokonalosti, která byla u nás opět v postatě ojedinělou záležitostí. Málokterá kapela pracovala s takovým pracovním nasazením, jehož výsledkem byla precizní a ve všech směrech promyšlená nahrávka. Na „Dialogu“ nebylo místo pro chyby a na výsledku je to skutečně znát.

Už úvodní „V zajetí počítačů“ hodnotím jako jeden z nejsilnějších momentů na desce, a to zejména díky neobvyklé aranžérské propracovanosti, kdy do sebe vše perfektně zapadá – zkuste se pozorně zaposlouchat a zaměřit se na souhru melodických a rytmických nástrojů, zejména pak na baskytaru a kytaru, které si vzájemně „odpovídají“. Na skladbu volně navazuje „Země 2555“ s jednou z vůbec nejsilnějších melodických linek, jaké kdy Brněnští vytvořili. Do nahrávky se jim také podařilo vkusně napasovat Micromoog a v neposlední řadě i vynikající text Oskara Mana.
Za absolutní vrchol desky však nelze považovat nic jiného než podmanivou „Píseň o jablku“, již dominuje typický, sladce zabarvený hlas Pavla Váněho. Skladbu předěluje nádherné sólo na zobcovou flétnu, které nahrál sám mistr Klukla. Právě na této skladbě je vůbec nejvíce znát kapelní zanícenost a touha vše dotáhnout k naprosté dokonalosti. Práce kytar i časté syntetizérové vsuvky, které skladbu výrazně obohacují, dokáží i po letech znovu a zase uhranout.
Syntezátorů naplno využívá i následující „Odlet“, o kterém bych se nezdráhala vyjádřit jako o patetickém slepenci, který ač má mnoho skvělých momentů, jako celek na mě nepůsobí příliš dobře. Je to však spíše ona výjimka potvrzující pravidlo.

Co na druhou stranu hodnotím velmi kladně, je fakt, že na desce není žádný element, který by byl po celou dobu vyloženě dominantní. Kytary, baskytara, syntezátory i bicí nástroje jsou v naprosté rovnováze, v dokonalé symbióze, čehož se kapele podařilo dosáhnout i na dalším albu „Třetí kniha džunglí“. Zde je však tento fakt ještě podporován čirým nadšením, který je ze skupiny cítit při každém jednom tónu.
Ať už jde o kontroverzi spojenou se skladbou „Planeta Hieronyma Bosche II“ či o další legendární záseky na desce, není sporu o tom, že se jedná o materiál natolik hudebně i textově silný, že si zaslouží být stavěn na čestné místo i mezi tak výtečné věci jako „Kuře v hodinkách“ nebo „Svět hledačů“. Progres 2, ač nikdy nebyl přímo artrockovou kapelou, výrazně posunul hranice československého bigbítu, čímž je význam jeho odkazu nezpochybnitelný.

Právem tato deska dosud nebyla zapomenuta a stále se těší zasloužené pozornosti minimálně těch lidí, kteří stále rádi objevují klenoty, jež přineslo minulé století. Ostatně jak napsal Oskar Man, hlavní hrdina žije v každém z nás od osmasedmdesátého roku až dodnes. Copak vy nemáte občas chuť jednoduše zmizet z každodenní pozemské rutiny?

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Demian Clav - Wisteria Lodge
2014-05-26

Demian Clav / Wisteria Lodge

4 stars

Demian Clav, to jest jméno, které je hudebními médii dlouhodobě úspěšně ignorováno. Ne že by při dnešní přesycenosti trhu snad bylo jediné, avšak nabízí se zde malé postesknutí... Demian Clav se totiž už několik let daří tvořit svéráznou a inteligentní hudbu, která však na druhou stranu nepostrádá ani výraznou emocionalitu a nádech nefalšované francouzské melancholie.

Inspirace gotikou a někdejšími představiteli tzv. „dark wave“ je cítit z každého tónu, z každého momentu a každého záblesku minimalistického ticha. Projekt, jehož hlavním představitelem je Francouz Dominique Clavreul, cílí na publikum nevyhraněného vkusu, přesto vybaveného jistými posluchačskými zkušenostmi, bez kterých by (nejen) toto album nejspíš jen velmi obtížně trávilo. Spojení minimalismu s temnými ambientními elementy a drobnými detaily (zvony, zvuk deště aj.), jenž celek nemalou měrou obohacují, může totiž působit povrchně, snad až arogantně. Proto je třeba zmínit, že toto album není v žádném případě pro každého, opravdu ne pro každého, a ani pro každý moment. Těžko byste hledali album, které je takto chladné a přitom v určitých momentech hřejivé. Demian Clav si udržují obrovský odstup od posluchače, aby jej pak překvapili obrovským návalem emocionálně vypjatých okamžiků, užívajíc při tom mistrně dynamické přechody.

Přestože za tímto albem oficiálně stojí pouze dva muži – Dominique Clavreul, Jean-Charles Wintrebert – a dodateční hosté, je až překvapivé, s jakou intenzitou může působit na posluchačovu psychiku. Všechny skladby se zdají být promyšlené do posledního detailu, přitom je možné je všechny bez diskuze ověnčit přívlastky „minimalistické“. Demian Clav mají jedinečnou schopnost využít zdánlivě obyčejné hudební nástroje ke svému prospěchu tak, aby výsledek zněl téměř artificiálně. Hra s náladami, s odlišnými hudebními barvami a gotickou odměřeností nabírá na předsvědčivosti každým momentem, kdy tento malý hudební zázrak posloucháte.

Snad i díky bizarnímu francouzskému přízvuku Clavreula je toto album tak napínavé. Kromě instrumentální složky, která vynikajícím způsobem pracuje s dynamikou terasovitou i pozvolně přecházející, je také dramatická prezentace textů něčím, co dělá z tohoto alba neobyčejné dílko. Nezajímavý nezůstává ani fakt, že se mezi texty občas mihnou i extrakty z různých literárních děl (např. „Stalker“ či vybrané úryvky z děl sira A. C. Doylea, odkud pak i název „Wisteria Lodge“).
Clavreul svůj projev kočíruje tak, aby byl odměřený, ale přesto dostatečně vypjatý a zanícený. Výsledek opět hodnotím velice pozitivně.

Co je na albu ale dle mého názoru vůbec nejkrásnější, je kombinace jemných smyčců s klávesovými podkresy i monumentálními varhanami. Když se pak k některé z těchto možností přidají i elektrické kytary, nezbývá mi než s pokorou konstatovat, že právě poslouchám výsledek práce zatím neobjeveného génia. „Wisteria Lodge“ je autentickým náhledem do nitra Clavreulovy duše, duše gotického básníka a hudebního minimalisty.

» ostatní recenze alba Demian Clav - Wisteria Lodge
» popis a diskografie skupiny Demian Clav


Cuprum - Brahma Višnu Šiva
2014-05-11

Cuprum / Brahma Višnu Šiva

3 stars

Pražská kapela Cuprum po třech letech vydává nové album. Velká očekávání a napětí provází každý jednotlivý den, než se mi „Brahma Višnu Šiva“ konečně dostává do rukou...

Cuprum zde plují dál ve vodách svých obvyklých, ve vodách raného progresivního rocku, velmi silně ovlivněného blues-rockovým cítěním a atmosférou pozdních 60. let, kdy se v Československu vynořovaly nové kapely jako houby po dešti. Těžko muzikantům z Cuprum mít za zlé, že se rozhodli touto vyjímečnou epochou v historii rockové hudby inspirovat, nicméně na hodnocení tento fakt musí mít chtě nechtě fatální vliv. Když totiž kapela při popisu vlastní hudby použije slůvko „progresivní“, člověk obvykle očekává něco nového, neslyšeného nebo minimálně kompozičně trochu komplexnějšího, než je obecně zvykem. Pražská šestice se však drží uvrnitř pomyslných mantinelů a deskou „Brahma Višnu Šiva“ dává jasně najevo, že nemá zájem povolit uzdu své fantazii a poskytnout posluchačům jakékoli přesahy do jiných žánrů. Je tedy velice těžké nahlédnout pod povrch této formace a zjistit, zdali se jedná o přirozený vývoj či jistý kalkul. Ač si nemohu (a nechci) být v této otázce jistá, osobně se spíše přikláním k druhé možnosti; připouštím však i to, že se mohu plést.

Věcí, která by potenciálního posluchače mohla zmást, je také název alba. „Brahma Višnu Šiva“ prozrazuje jistou inspiraci v indické kultuře, ale – jak se domnívám – ve více než pejorativním významu, který má mimo jiné za úkol mírně zesměšnit klasická žánrová klišé. Stejně jako název, i artwork má ambice se stát lehce kontroverzním, což mne však jen utvrzuje ve faktu, že se Cuprum neberou příliš vážně a rádi posluchači nabídnou i nevážná, snad až humorná umělecká vyjádření. Tam, kde by se tedy u jiné kapely pravděpodobně nacházela přehnaně upjatě míněná koncepce o smyslu života a duchovní cestě, si Cuprum dělají jednoduše legraci. „Brahma Višnu Šiva“ tak působí velmi upřímným a mile nevtíravým dojmem, což jistě nejen já kvituji. I texty jsou v této věci více než výmluvné (ukázka z textu titulní písně: Brahma Višnu Šiva / Co bylo už není, to tak bývá / A už jen ve snu hřeší / Starý pán, co prohrál souboj s pleší).

Jak už jsem naznačila, hudebně nejsou Cuprum nikterak objevní a potrpí si na konvenční přístup (narozdíl od textů či výtvarného zpracování desky), což ovšem může z jiného úhlu pohledu vypadat také úplně jinak. Těžko totiž odhadovat, jestli je Cuprum jen dobře míněnou parodií na 60. a 70. léta, anebo svou hudbu myslí naprosto vážně. Toto mi nejspíš zůstane ještě na dlouhou dobu skryto; s každou další skladbou je totiž stále těžší tuto záhadu rozklíčovat.
Zůstaňme tedy u toho, že je „Brahma Višnu Šiva“ odrazem skutečného kapelního potenciálu a cítění všech šesti muzikantů. V tomto případě se nabízí mnoho výtek. První by mohla být mířena na podobnost s Flamengem, u níž nevěřím, že by se jednalo o pouhou náhodu. Pěknou skutečností, která by nepozornému fanouškovi mohla uniknout, je i to, že kmotrem této desky byl a je samotný Vladimír Mišík. Další věcí, kterou osobně vnímám jako zdaleka ne úplně prospěšnou, je potřeba zařazovat do každé skladby varhany Hammond, které jsou sice neobyčejně zajímavým prvkem, avšak po jisté době se začínají posluchači zajídat. S odstupem času vidím, že stejným problémem trpěla i cuprumovská prvotina „Musica Deposita“ – obě desky tak dle mého soudu jen reflektují potřebu kapely mít za každou cenu onen líbivý „retro sound“.

Nejvydařenějším kouskem na albu shledávám hned úvodní „Cizí město v hlavní zemi“, které už jen zajímavou hrou slovy dokáže zaujmout. Instrumentace je zde naprosto klasická, ale vzhledem k tomu, že se jedná o první skladbu, nemá šanci nudit. Zde je pak třeba vyzdvihnout skvělou flétnu Richarda Maláta a skutečně nezapomenutelnou melodickou linku, která se po několika posleších zdá být vůbec nejvýraznějším prvkem této desky; prvkem, který vám jako jeden z mála na „Brahma Višnu Šiva“ nedá zapomenout. Dalším pěkným momentem, jenž mi dokázal utkvět v paměti, je i velmi pěkná práce s kytarovými/flétnovými motivy v „Urnovém ráji“. S dalšími skladbami nemám problém, všem vévodí milé zpěvné melodie, texty cloumá všudypřítomná recese a tvář po poslechu značí úsměv. Takže asi takto.

Album mírně řečeno rozporuplné, ale přesto hodné doporučení.

» ostatní recenze alba Cuprum - Brahma Višnu Šiva
» popis a diskografie skupiny Cuprum


Oldfield, Mike - Man on the rocks
2014-04-20

Oldfield, Mike / Man on the rocks

4 stars

Po šesti letech, kdy tým okolo Mika Oldfielda sestavoval pouhopouhé bezduché kompilace, světlo světa spatřila nová studiová deska s názvem „Man on the Rocks“. Geniálnímu Britovi se zde podařilo letmo nastínit své současné pocity, kterým vévodí z jedné strany nehynoucí optimismus a pohoda, a ze strany druhé pak jistá smířlivost a uvědomění si podstaty vlastní existence. K nahrávání tohoto díla si Oldfield pozval úplně novou, neznámou tvář, a sice Luka Spillera, který svým sametovým hlasem značí Oldfieldovu vizi nových zítřků. Jinými slovy, toto album je startem nové etapy jeho tvorby, která už neoplývá komerčními přešlapy a monumentálními sebestřednými variacemi na téma jeho nejlavnějšího hudebního opusu.

Už jen obal naznačuje stále sílící návaly optimismu, které se velmi intenzivně přenášejí i na samotné album. Od úvodní „Sailing“ až po závěrečnou „I Give Myself Away“ jsou skladby napěchovány na posluchače velice silně působícími emocemi, povětšinou z té pozitivnější strany. Na albu vidím dva stěžejní vrcholy, okolo kterých se celý příběh točí, a které na sebe nabalují další výtečné skladby. Prvním z vrcholů je titulní „Man on the Rocks“, kde je vše dotaženo k absolutní dokonalosti a spokojenosti autorova génia. Překrásný text je v podání Luka Spillera skutečnou emoční vzpruhou, kterou člověk čas od času nevyhnutelně potřebuje. V kombinaci s tklivými akustickými kytarami a naprosto odrovnávající gradací se dle mého názoru může dost možná jednat i o jednu z vůbec nejlepších skladeb, jaké kdy Oldfield složil. Ve skladbě dostane hojně prostoru i snadno rozpoznatelná oldfieldovská elektrická kytara, která titulní skladbě nasazuje pomyslnou vítěznou korunu.
Druhý vrchol alba pro mě představuje skladba „Nuclear“, která se nese v duchu trochu jiném. Text zobrazuje Oldfielda (přeneseným významem možná každého z nás) odcizeného od všech přirozeností a krás tohoto světa a ukazuje jej jako bytost navýsost izolovanou od těchto záležitostí vinou stále nových model, jež si společnost utváří. Při silných refrénech, jaký má i „Nuclear“, zkrátka běhá mráz po zádech. Zde si jej můžete vychutnat v celém znění, celé své kráse: I'm nuclear / I'm wild / I'm breaking up inside / A heart of broken glass / Defiled / Deep inside / The abandoned child.
Obdiv a poklonu by si však zasloužily i zbylé skladby, které sice možná ve všech případech nejsou tak silné jako předchozí dvě jmenované, ale stále udržují kvalitu proklatě vysoko. Za všechny je možné jmenovat nenápadný návrat k melodice 80. let – „Chariots“ – nebo píseň o ztrátě vašich (našich) nejmilejších – Minutes. Aniž by v tom byl nějaký výrazný kalkul, Mike Oldfield vytvořil příjemně jímavé album, kde se všechny tyto skladbičky a písně perfektně doplňují.

„Man on the Rocks“ je albem jubilejním, přesněji řečeno 25. studiovým počinem. Dost možná je to i tímto pěkným číslem, že se Mike rozhodl odhodit břímě tubulárů a s blaženým pocitem na srdci konečně vytvořil desku, která přesně vystihuje jeho celoživotní odkaz a hudební filozofii. V jeho diskografii lze najít spoustu ústupků a komerčních tahů, ale stejně tak i geniální a krásná díla, mezi která, jak se domnívám, bude brzy běžně řazen i „Man on the Rocks“.

Toto album do mých očí vštěpuje slzy upřímné radosti. Podobně emotivní album, které zároveň nezní pateticky, neřkuli směšně, a také člověka naplní radostí, je pro mě skutečným zjevením shůry.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Man on the rocks
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Pražský výběr - Žízeň
2014-04-01

Pražský výběr / Žízeň

4 stars

Poctivý soudruh, totiž zasloužilý umělec v naší socialistické republice, kroutí hlavou nad dvojjazyčným obalem čerstvě vylisovaného vinylu, který stejně tak nese i znavenou tvář jistého mladíčka, mladíčka s tváří tyrkysově vybarvenou. Nerozumí všemu tomu nadšení okolo hudebního balastu zvaného jazz rock a hlavou kroutí dál, div mu na krku stále drží.
Pražský výběr, přátelé. Píše se rok 1978 a mladé jazzrockové seskupení okolo veskrze nadějného, ambiciózního hráče na klávesové nástroje Michaela Kocába nyní plnohodnotně debutuje se svým albem „Žízeň“.

Album přínáší čtyři kompozice, z nichž dvě přesahují stopáž deseti minut. Pode všechny skladby je podepsán Michael Kocáb, velmi nadějný objev na československé jazzové scéně. Od EP z minulého roku se Pražskému výběru nepatrně změnila sestava, kdy bubeníka Jana Žižku nahradili neméně kvalitní hráči Vratislav Placheta a Ladislav Malina. Mimo klasické obsazení můžeme pozitivně vnímat také obohacení formace o zajímavé hosty; zde jsou to pak například Zdeněk Šedivý na trubku, Martin Kratochvíl na syntezátor Mini Moog nebo Michal Gera a Bohuslav Volf, dechaři, kteří také spolupracovali na nedávno vydaném albu „Piknik“ velice podobně stylizovaného Energitu. „Žízeň“ rozhodně netrpí nejčastějšími neduhy nahrávek dnešních skupin, jako je například prvoplánová líbivost nesrovnatelně primitivnějších beatových kapel. Všechny skladby jsou propracovány do nejmenšího detailu, aby se výborně doplňovaly se snad až virtuózním muzikantstvím hlavních tahounů tohoto souboru.
Pražský výběr rád dává na odiv svou kompoziční i interpretační vyzrálost, také svou výtečnou schopnost improvizace. V jiné oblasti už však měla v nedávné minulosti prvenství jiná československá kapela, a sice Modrý Efekt Radima Hladíka, který na albu „Nová syntéza“ z roku 1971 bezbolestně implantoval bigbandovou rozmáchlost do beatové hudby. Podobnou náladou (tedy onou „rozmáchlostí“) disponuje i nahrávka „Žízeň“, která ji však zasazuje do mírně jazzověji založených poloh. A nutno podotknout, že s velkou dávkou elegance a grácie. Michaelu Kocábovi a jeho souputníkům se zde daří velmi vkusně reagovat na světové hudební trendy, což si jistě také zaslouží obrovskou dávku uznání a respektu. Vynikající reprezentace československých umělců v zahraničí!

Tolik k návratu do minulosti. Ano, takto nějak by asi vypadala má recenze, kdybych ji psala v době vydání alba. Pokud jde o mé skutečné stanovisko, toto album je pro mě určitou alternativou k jiným výtečným jazzrockovým uskupením dané doby, které ovšem ve většině případů vydaly více než jedno album. Kompozice na „Žízni“ jsou na velmi vysoké úrovni, také velmi okázale navazovaly na o něco méně čestvé Jazz Q, nicméně si myslím, že kvalitativně nedosahovaly až takových hvězdných výšin, jak mnozí hudbymilovní lidé rádi nekriticky tvrdí. Pro mě se toto album pohybuje na rozmezí mezi třemi a čtyřmi hvězdami, jsem však svou úctou ke géniu Michaela Kocába nucena své hodnocení zaokrouhlit nahoru. Snad mi v tomto případě, přátelé, odpustíte.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Žízeň
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr


Gabriel, Peter - So
2014-03-29

Gabriel, Peter / So

3 stars

Ač si mnozí mile rádi slovně „kopnou“ do osmé dekády minulého století, není pochyb o tom, že se jednalo o období naší novodobé historie, které má i z hudebního hlediska hodně co nabídnout. Když pomineme ten fakt, že z velké části ovlivnilo soudobou experimentální elektronickou hudbu, můžeme zde najít i alba, která mají za účel se prostě líbit, tedy líbit se bez toho, aby se stala mezníkem v hudební historii či byla označována za umělecká díla. Jedním takovým příkladem by mohla být deska „So“ někdejšího člena britských Genesis Petera Gabriela, která nabízí velmi vkusný pop otevřený velmi širokému spektru posluchačů.

Na „So“ je skvělé právě to, že perfektně spojuje vynikající muzikanty s jednoduchými popovými písněmi, které jsou natolik důsledně zaranžovány, že toto album neurazí snad ani toho nejortodoxnějšího progresivistu. Basové linky Tonyho Levina, který je členem Gabrielovy kapely dodnes, vnáší těmto jinak velmi prostým kompozicím punc nádherné křehkosti, kterou pak dále doplňují decentní smyčce, méně decentní dechy a zejména pak hlasové spojení Petera Gabriela a vynikající Kate Bush. V menší míře se zde projeví i jazzový bubeník a perkusista Manu Katché, ačkoli mám pocit, že jeho nezpochybnitelné – snad možná až geniální – hráčské schopnosti mohly být využity mnohem pestřeji, aniž by narušovaly soudržnost alba jako celku.

Za vůbec nejsilnější albový zářez považuji hned úvodní „Red Rain“, ve které si mimo jiné zahostoval i Stewart Copeland, bubeník v té době již nefungujících The Police. Copeland má na svědomí právě ten známý efekt padajícího deště – tj. specificky znějící hi-hat v pozadí. V souvislosti s tímto se mi jeví jako opravdu zvláští, že jsou mnozí z hostujících hudebníků na tomto albu nějak dále muzikantsky provázání. Třeba Jerry Marotta, který obstaral zbytek bicích partů (tedy kromě hi-hat) pro „Red Rain“, působil v kapele Tonyho Levina... Dále by se dala zmínit spolupráce Manu Katchého se Stingem, se kterým Stewart Copeland dlouhodobě působil v novovlnných The Police.
„Red Rain“ je pro 80. léta naprosto typickou záležitostí – svou vzdušností a velmi chladně znějící produkcí by se dala označit za ukázkový příklad tehdejších hudebních trendů. Tzn. Sterilní syntezátory, spousta kytarových krabiček, reverb a hall u každého nástroje, jednoduché bicí zdůrazňující druhé a čtvrté doby, snad až zbytečně rozmáchlá instrumentace apod. Nezajímavé není ani to, že byl „Red Rain“ údajně inspirován Gabrielovým snem, kdy plaval v moři se sklenicí červeného vína / plaval v moři s rudě zabarvenou vodou. Existuje spousta dalších verzí tohoto snu, který měl Gabriela inspirovat, všechny se však drží na úrovni pouhých spekulací.
Z dalších skladbiček se sluší zmínit nádhernou „Don't Give Up“, kde můžeme slyšet dost možná to nejvydařenější spojení hlasů Petera Gabriela a Kate Bush. Velmi decentní instrumentální složka zde dává zapomenout na pompézně pojaté „Red Rain“ a „Sledgehammer“ a v poklidné, houpavé atmosféře vokalistům pouze vkusně sekunduje.
Za pomyslný vrchol alba pak považuji „In Your Eyes“, doslova kouzelnou skladbu s vynikající prací perkusí, baskytary a kytary. Gabrielův hlas se zde dotkne úplně nových barevných poloh, snovějších než kdy dříve.

Peter Gabriel si tímto albem vysloužil obrovský komerční úspěch, který však měl své opodstatnění. V 80. letech se myšlení lidí jistým způsobem transformovalo a tato deska na tyto změny adekvátně reagovala. Soubor slušně znějících popových písní, který by neměl být – a jistě také nebude – zapomenut.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Between The Buried And Me - Colors
2014-03-22

Between The Buried And Me / Colors

5 stars

Američtí Between the Buried and Me jistě nepatří mezi ty nejoblíbenější a nejposlouchanější interprety ortodoxních progresivistů (rozuměj posluchačů progresivní hudby), je ovšem výborným příkladem toho, že i v dnešní době se dají najít skutečné hudební skvosty, a že se dají stále nacházet nové a neotřelé hudební postupy. Album Colors je všeobecně přijímáno jako absolutní vrchol tvorby Between the Buried and Me a jako jedno z nejzásadnějších děl stále v bolestech vznikajícího progresivního metalcoru. Proč v bolestech, ptáte se? Inu, jednoduše proto, že vše, co má přídomek progresivní a zároveň se pyšní i corovou složkou, musí zákonitě stavět na absolutních protikladech a ty pak rozvíjet. Všechnu úctu interpretům, kteří se do těchto vod pouští.

Colors je jedna z vůbec nejsoudržnějších desek, které znám. Kapela na něm působí velmi sebejistě, až svérázně, což člověku dá pocit naprosté hudební vyspělosti. Když se však odprostím od složky interpretační, musím také uznat, že kromě ní je v hudbě na tomto albu přítomný obrovský přehršel nápadů, které pak způsobují to, že jsou jednotlivé motivy zasazovány do lichých taktů a objeví se třeba jen jednou, bez potřeby následného rozvinutí. I takto se pozná kapela, která má posluchači co nabídnout – je tedy jasné, že v době vzniku tohoto materiálu byla kapela na vrcholu svých kompozičních sil. Progresivní postupy zde vnímám velmi intenzivně a – jak už jsem naznačila v předchozím odstavci – velmi vkusně se na tomto albu doplňují s přímočarejším (math)corovým jádrem. Fúzování stylů je zde provedeno opravdu elegantně, a to má na výslednou podobu alba obrovský vliv. Kapela si tak vytvořila vlastní specifickou škatulku, které pro potřeby recenze říkejme třeba právě progresivní metalcore, ale vnímavý posluchač jistě přijde i na mnoho dalších vlivů – death metalu, thrashe i jazzu. V „měkčích“ vodách s žánry podobně laborují i takoví The Mars Volta, kteří využívají postupy nepříliš odlišné od Between the Buried and Me, a do své hudby začleňují velmi výrazné alternative/mathrockové elementy.

Between the Buried and Me na tomto albu ukazují, že to se sebou myslí naprosto vážně. Prezentují zde naprosto unikátní mix tvrdých pasáží s překrásnými dlouhými kompozicemi, kterými na sebe vrhají stále nové světlo. Už jen proto je mým osobním favoritem bezmála jedenáctiminutová skladba Sun of Nothing, která z tvrdého jádra, silně ovlivněného death metalem, dokáže vyčarovat půvabnou směsici nádherných harmonických změn a emocemi nabitých melodií. Gradace zde hraje obzvláště důležitou roli, a proto si také já jako posluchač na konci skladby vždy odnáším velmi intenzivní emocionální zážitky. To je jistě věc, kterou mnozí milovníci progu záměrně vyhledávají, proto se i tento fakt sluší zmínit. Hudba zde cílí jak na smysly, tak i na jistou racionální složku našeho vnímání; a já jsem si jistá, že po poslechu Colors budete s touto kombinací více než spokojeni.

Tato nahrávka si jednoznačně zaslouží červené výstražné světlo a zvýšenou pozornost posluchačské veřejnosti. Svou soudržností a také jistým nákresem hrubého konceptu se jedná o vyjímečné dílo novodobé progresivní hudby, která na jedné straně čerpá ze starých odkazů, ale na straně druhé si vytváří svůj vlastní snový a unikátní svět. Při poslechu Colors budete jako v jiném vesmíru. Silně doporučuji.

» ostatní recenze alba Between The Buried And Me - Colors
» popis a diskografie skupiny Between The Buried And Me


Angelis, Marco De - The River (Both Sides of the Story)
2014-03-07

Angelis, Marco De / The River (Both Sides of the Story)

4 stars

Ital Marco De Angelis byl po dlouhá léta znám pouze jako vyhlášený producent a hudební inženýr, nikoli jako aktivní muzikant. Málokdo tedy věděl o jeho kompozičních a interpretačních schopnostech, které v průběhu své dlouholeté práce v hudebním průmyslu nasbíral. Album The River je jeho prvotinou, na které je velmi znát dlouhá doba zrání hudebního materiálu ve skladatelově hlavě, a v neposlední řadě také zalíbení v progresivním rocku (v tomto případě jeho obrození v průběhu 80. let), kterým se Marco De Angelis nikterak netají.

The River je sbírka skladeb konceptuálního charakteru, která se zabývá především dualitou všeho živého i neživého na tomto světě, tedy přirozenými a všudypřítomnými protiklady, které také dávají albu dovětek Both Sides of the Story. Ač bychom toto téma mohli označit za spíše závažnější, téma snad až filozofického charakteru, Marco De Angelis jej na své debutní desce pojal poměrně netradičně – skladby jsou převážně pozitivně znějící, kladoucí důraz na melodičnost a prostou radost ze hry, které mají následně posluchači zprostředkovat velice podobné pocity – tedy zejména radost, dobrou náladu. Texty se rozhodně dají označit za nadprůměrné, ačkoli jejich kvalita nemá zrovna vzestupnou tendenci a na desce najdeme i pár přešlapů (např. Take It Away). Hudebně se deska pohybuje v mantinelech toho, čemu se říká klasický neo-prog. Avšak narozdíl od některých velmi kontroverzních zástupců tohoto žánru, na jejichž tvorbu se názory neustále rozcházejí, se Marco De Angelis pohybuje na vlnách velmi příjemné kytarové muziky, kde jsou jeho sólové nástroje přeci jen mírně vyčnívající, ale přesto ne egoisticky vytavené do nebeských výšin. Angelis slouží celku, ale přesto mu s lehkostí a grácií dominuje. A tak by to přesně mělo být. Některým skladbách výrazně pomáhá i užití Chapman Stick. Angelis je jedním z mála italských hráčů na CS, takže by bylo zřejmě hloupé na svou desku nezařadit i tento velmi specifický strunný nástroj. Třeba ve skladbě Black Stare či One Love perfektně dopomáhá utvořit celek a posluchači podsouvá opravdu nádherné harmonické party.

Instrumentálně je deska velmi dobře sestavená, jednotliví hudebníci se snaží „jen“ udělat kus poctivé práce a podílet se na této bezesporu elegantní a sofistikované muzice. Opět se zde nepředvádí žádná preludování, příklady hráčské virtuozity bychom zde jen těžko hledali. Vše je ale příjemně dotažené do konce a instrumentální složka se perfektně doplňuje s tou vokální.
Výběr zpěváků byl zcela jistě také důležitou a nelehkou úlohou, kterou si musel Angelis při tvoření a následném zkoušení materiálu projít. Bylo by však vhodné dodat, že si s tím poradil velmi dobře a angažování Marcella Catalana, stejně jako zbylých doprovodných vokalistů, bylo výborným krokem, který jeho hudbu posouvají do naprosto jiných výšin. Hlas Marcella Catalana není svým zabarvením pro progresivní rock, potažmo neo-prog zrovna typický, a tak tuto volbu kvituji.

Marco De Angelis mě svým prvním hudebním počinem velice překvapil. Sám uvádí, že je velkým fanouškem progresivního rocku 70. let, na tomto albu to však vypadá, že má mnohem více v oblibě ve stejné dekádě pozvolna nastupující AOR a popularitě se těšící neo-prog z dekády hned následující. Opravdu, odkazů na legendy klasického progu bychom našli pramálo, dost možná vůbec žádné, avšak svým vyzněním se jedná o skutečně vyzrálý hudební materiál, který – ač není tím pravým příkladem pro slůvko „progresivní“ – jistě dokáže uspokojit hudebně lačného příznivce rockové hudby à la Asia. Příměrům ke konkrétním interpretům jsem se sice chtěla vyhnout, ale právě zmínění formace Asia by mohlo být dobrým vodíkem právě k Marcu De Angelisovi a jeho tvorbě.

Velmi slušná deska, která stojí za pozornost.

3,5 / 5

» ostatní recenze alba Angelis, Marco De - The River (Both Sides of the Story)
» popis a diskografie skupiny Angelis, Marco De


Reed, Lou - The Blue Mask
2014-02-13

Reed, Lou / The Blue Mask

5 stars

Hodnotná díla se dají nalézt v jakémkoli žánru. Dobrým důkazem tohoto mého tvrzení je i album The Blue Mask amerického rockového básníka a význačné persony amerického undergroundu Lou Reeda. Album spatřilo světlo světa v roce 1982 a dodnes neztratilo nic ze svého původního kouzla. Jestli mi nevěříte, v této recenzi vám nabízím můj ucelený pohled na tento – některými bohužel stále opomíjený – jedinečný a neopakovatelně svérázný opus.

Album začíná tóny akustické kytary a bezpražcové baskytary, které jemně naznačují celou strukturu skladby, jež je krásně čitelná a průzračná. Když se do hudby „vmísí“ Lou se svým typickým ležérním, až nezúčastněným hlasem, je nad slunce jasné, v jakém duchu se ponese celá deska. My House je skladba na poslech velmi příjemná, k čemuž ji výrazně napomáhají i přímo geniální basové flažolety. Instrumentace je – jak jsme u Lou Reeda zvyklí – velmi prostá, ale přitom působivá... Nic tady zkrátka nechybí, ani nepřebývá. V tom je ostatně Reedova hudba tak krásná.
Následuje Women, skladba se zpěvným refrénem a přímo meditativní atmosférou. Vše do sebe perfektně zapadá a člověk má tendence jen poslouchat, zasnít se a nevnímat svět okolo. Lou v textu vyjadřuje svou neobyčejnou náklonnost k ženám, a to poměrně jednoduše, avšak více než výstižně.
Underneath the Bottle je sice nejkratší věcí na albu, ale přesto se do ní podařila vtěsnat nálada celého alba a ještě ke všemu smysluplný text, který, jak se domnívám, pojednává o typické „oběti“ kapitalistické společnosti, která nachází své útočistě na dně lahve. Docela jednoduché, že?
Následuje The Gun, skladba už trochu méně „učesaná“, přesně tak, jak jsme na to zvyklí z Reedových starších nahrávek. Pomalé tempo a dramaticky pojatý recitál textu způsobuje, že skladba dostává velmi specifický, tajemný nádech. The Gun má v podstatě jen jeden bluesový groove, na kterém celá skladba stojí. Opět velmi zajímavá věc.
Titulní The Blue Mask je založena na pevné rytmice a mohutných kytarových stěnách, které je snad až nemožné prorazit. Lou s velkým zaujetím prezentuje text a naprosto přesně pro mě představuje to, čemu se v pozdějších letech začalo říkat proto-punk. Ano, proto-punk v nejryzejší podobě, a to prosím vytvořený v raných 80. letech. Kdybych The Blue Mask neslyšela, sama bych tomu nejspíše nevěřila. Kytara kvílí, předhazuje posluchači další a další „neučesané“ akordy a nekontrolovatelně se šine dál... až do momentu, kdy zpětná vazba ohlásí konec a je tu další skladba. The Blue Mask sice dala jméno celé desce, ten nejsilnější a nejvypjatější moment alba však teprve přijde. Stačí si jen trochu počkat.
Average Guy už není tak „rozdivočelá“ jako The Blue Mask, nicméně si stále drží tu myšlenku neupraveného, syrového projevu. Ve své podstatě je to velmi melodická věc, která opět oplývá zajímavým textovým sdělením. V podstatě nastiňuje běžný život amerického člověka v 2. polovině 20. století.
The Heroine neboli Hrdinka je také jedním z nejzajímavějších Reedových textů. Jasně dokazuje, proč je často označován za rockového básníka. Zkrátka to v sobě má. Instrumentálně se The Heroine vrací k vůbec nejranější Louově tvorbě, a sice tvorbě s The Velvet Underground. Samotný název je také docela dobře promyšlenou slovní hříčkou, která, ač má ve svém původním znění význam více než jasný, v mluveném či zpívaném projevu může připomínat slovo významově naprosto odlišné.
Zkreslená fretless baskytara otevírá další skladbu. Je tu Waves of Fear. Emocionální nálož, ve které Lou Reed i ostatní zúčastnění hudebníci předvedou naprosté maximum a vydají ze sebe doslova celou duši. Kytarista Robert Quine se zde předvede v tom nejlepším světle a hraje téměř jako posedlý ďáblem, stejně tak i basista Fernando Saunders a Doane Perry. Navíc tomu neskutečně silnému textu, který považuji za Reedův absolutně nejlepší, není možné neuvěřit... Lou Reed do něj vkládá vše, co může, a na výsledku je to opravdu znát. Neznám skladbu, která by v sobě měla takovou sílu a emoce, jako právě Waves of Fear. Toto je ten pravý vrchol alba. Vrchol alba, který vás naplní nejrůznějšími pocity a dojmy...
Tklivé akordy a velmi kreativně stavěná basová linka zdobí celou následující věc s názvem The Day John Kennedy Died. Jistě není potřeba nějak dlouhosáhle rozebírat obsah textu, když je to patrné již z názvu... Lou Reed se zkrátka různými způsoby dotýká smutku nad atentátem spáchaným na jednoho z nejvlivnějších amerických prezidentů. Opět předvádí jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů, a to prosím bez jakéhokoliv tlaku. Skladba plyně naprosto přirozeně a lehce... Vokály baskytaristy Fernanda Saunderse navíc skladbu příjemně obohacují a zároveň zdůrazňují naprosto odlišně položený hlasový projev Lou Reeda.
Album završuje smířlivá Heavenly Arms, která perfektně shrnuje všechno dění za uplynulých čtyřicet minut. Rozhodně povedená tečka za albem, na kterém já sama jen velmi obtížně hledám chyby... Skutečně mocný závěr.

Ač jsem založením spíše „progresivistka“, od dob, kdy jsem poprvé slyšela The Blue Mask, se můj hudební záběr neuvěřitelně rozšířil. Toto album už nejspíše navždy budu považovat za vrchol tvorby Lou Reeda a dost možná se bude už také navždy velebit v seznamu mých nejoblíbenějších nahrávek. Je nutné k tomu něco dodávat?

Waves of fear, squat on the floor
Looking for some pill, the liquor is gone
Blood drips from my nose, I can barely breathe
Waves of fear, I'm too scared to leave


Toto album kompletně změnilo způsob mého nahlížení na hudbu.

» ostatní recenze alba Reed, Lou - The Blue Mask
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou


Pendragon - The Masquerade Overture
2014-02-11

Pendragon / The Masquerade Overture

2 stars

Pendragon, to je v dnešní době skutečně zajímavá kapela, která si vybudovala vlastní obdobu progresivního rocku a úspěšně ji přizpůsobila požadavkům moderní doby. Ne vždy tomu tak však bylo a po období, kdy se kapela vezla na vlně neo-progového šílenství, nám zbylo pár hmotných důkazů v podobě několika řadových alb z druhé poloviny 80. a začátku 90. let.

Pendragon na tomto albu přináší snadno stravitelný symfonický neo-prog, který se někomu sice může líbit, někdo z něj může být dokonce unešen, ale já (a doufám, že nejen já) to vidím naprosto odlišně. Hudba na tomto albu je občas sice příjemná na poslech, ale jindy je až neskutečně vlezlá a vtíravá. Přeslazená instrumentace a kladení důrazu na melodičnost dělá z tohoto dílka prakticky neposlouchatelnou záležitost pro náročnější posluchače navyklé na složité kompozice ze 70. let, na které by neo-progové kapely měly údajně navazovat. Takovýto posluchač s albem The Masquerade Overture zcela jistě spokojen nebude a určitě se jen lehce pousměje představě, jak bývají podobná alba systematicky nadhodnocována.
Člověk, který se letmo podívá na tracklist, také může mylně nabýt dojmu, že se jedná o plnohodnotné progresivně rockové dílo. Je tady sedmiminutová As Good as Gold, Paintbox se stopáží kolem osmi minut a téměř třináctiminutové kompozice Guardian of My Soul a Masters of Illusion... Vše se tedy zdá být naprosto v pořádku, potenciálního posluchače může nalákat i výtvarně poměrně vydařený obal. Z omylu vás pak může vyvést jedině hudba samotná.

Nerada někomu či něčemu křivdím, a tak i já musím uznat, že se na albu najde i pár pěkných momentů, vcelku příjemných nápadů. Například některé motivy ze skladby Paintbox můžou vzdáleně připomínat tvorbu Mikea Oldfielda ze 70. let. Zbytek se ale nezdráhám označit za hudební kýč a průměrný rockový materiál, který stále trpí tím kolosálním zvukovým oparem osmé dekády, a to i přes fakt, že byl nahrán až v následujícím desetiletí (!). Na albu se nachází nespočet „vzdušných“ ploch, které se svou přeslazeností snaží zapůsobit na posluchačovy emoce a vyvolat jakýsi hudební zážitek, jaký můžou člověku obyčejně poskytnout díla takových Yes, Genesis nebo i Pink Floyd. Nepochybuji o tom, že pro někoho je The Masquerade Overture perfektním „meditačním“ albem, ale u mě to tak zkrátka není. Nevyvolává ve mě nic. Absolutně žádné emoce.

Bylo by nevhodné popisovat jednotlivé skladby, či nějakou dokonce vyzdvihovat, protože ani po několikerém poslechu je od sebe nemohu dost dobře rozeznat. Tato deska se nese až do svého konce v jednom neměnném duchu, v jedné náladě, jedné zvukové poloze. Neshledávám na ni nic zajímavého, snad jen její naprosto očividnou průměrnost. Kromě několika světlých momentů je pro mě The Masquerade Overture jen hudbou bez duše, která zní neskutečně křečovitě a nepřirozeně.

» ostatní recenze alba Pendragon - The Masquerade Overture
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Gnidrolog - Lady Lake
2014-02-09

Gnidrolog / Lady Lake

5 stars

Kapelu Gnidrolog mi doporučil jeden známý, který má opravdu velmi slušný rozhled, co se progresivního a psychedelického rocku týče, a tudíž jsem vůbec nepochybovala o kvalitách tohoto souboru. Když jsem však poprvé doposlouchala úvodní skladbu I Could Never Be a Soldier, naprosto zbavena slov jsem už jasně věděla, že toto není „jen“ dobré album. Toto je, prosím, čirý skvost.

Nutno podotknout, že se nejedná o progresivní rock v tom nejužším slova smyslu. Je to spíše art rock s folk rockovými prvky, které do hudby na tomto albu vnáší zejména flétna Nigela Pegruma, jemně evokující Jethro Tull.
Nejsilnější skladbou na albu je bezpochyby I Could Never Be a Soldier, která svou naléhavostí a melodičností „doprovodné“ sekce dominuje celému albu. Baskytara hraje velmi kreativní basové figury, které svou hravostí nezřídkakdy naplno upoutají posluchačovu pozornost. Zajímavé je na této bezmála dvanáctiminutové kompozici i využití dechových nástrojů, které jen zpestřují celkový projev kapely a suverénně napomáhají navodit dramatickou atmosféru, jež na konci prudce graduje. I Could Never Be a Soldier je vynikající ve své bytostné jednoduchosti, která se pak rozvíjí právě tím zvláštním využitím dechů a melodickými rozklady kytary. Neskutečná věc.
Následující skladba s názvem Ship si jistě také zaslouží alespoň malou zmínku. V podstatě se jedná o skladbu ve velmi podobném duchu jako I Could Never Be a Soldier, tentokrát se však jedná spíše o oslavu klasické písňové formy, která svými přesahy do vod progresivní hudby získává na zvláštní atmosféře, jež jasně definuje hudební tvář Gnidrolog a stává se poznávacím znamením této formace. Jasnou vůdčí osobností je zde opět Colin Goldring, který svým naléhavým vokálem dokáže na posluchače působit až na emocionální úrovni. Velmi charakteristický vůdčí projev.
Následující A Dog With No Collar s akustickou kytarou funguje spíše jako takový předěl, aby dal adresátovi hudby trochu odpočinout. Po této krátké, citlivé skladbičce však přichází titulní Lady Lake. To už je spíše jazz-rocková záležitost, která se vyznačuje zejména nevšedním propletením jednotlivých hlasů v kontrapunktu a následným „zklidněním“, jenž pak skladbu obrací ve – pro Gnidrolog typický – folk rockový kus s decentními flétnovými party a pevnou rytmikou. Opět nastává vynikající gradace, které z velké části napomáhají až free jazzové „propletence“ saxofonových zvuků.
Kratičká Same Dreams by se o dekádu později uchytila jako pěkný AORový kus (což ne vždy musí být urážka, jak se někteří mylně domnívají), přestože nesklouzává k plytké vtíravosti. Je to skladbička, která jednoduše plyne a opět dává posluchači vydechnout. Proč?
Protože následuje Social Embarrassment. Opět trochu avantgardní dechy, které jako by byly vystřiženy z hudby Plastic People, dotvářejí nezaměnitelnou atmosféru této desky. Social Embarrassment staví na rytmických proměnách a vysoce položené baskytaře, jejíž styl může vzdáleně připomínat i takového Chrise Squirea. Velmi zajímavý kus, který jako by se chtěl vymanit z pout běžné rockové hudby, ovšem vytvořený tak, aby zněl co nejrockověji. O velmi zvláštní gradaci se postará směs různých psychotických vokálů. Nečekané, co k tomu dodat.

Album kombinující písňovou jednoduchost s ranou hudební avantgardou, jistě také mírně ovlivněnou Frankem Zappou. Gnidrolog je téměř neznámá kapela, která vytvořila skutečný skvost koketující s hudebním perfekcionismem. Lady Lake působí stále neotřele, a to, prosím, i přes to, že je to dílo staré více než čtyřicet let. Co na to říct... Lady Lake prošlo sítem času.

» ostatní recenze alba Gnidrolog - Lady Lake
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog


Caplan, Gadi -  Look Back Step Forward
2014-01-26

Caplan, Gadi / Look Back Step Forward

5 stars

Když jsem si hledala informace o Gadi Caplanovi a našla jsem recenzi Davea Attrilla, který jej popisuje jako „neobjeveného génia“, samozřejmě se mě zmocnila obrovská vlna pochybností a skepse. Jak už to tak ale bývá, recenzenti takovými slovy příliš často neplýtvají... A album Look Back Step Forward je toho důkazem.

Gadi Caplan je velmi zajímavá persona, která má na hudebním poli poměrně nešťastné postavení. Bohužel, v dnešní době, kdy je hudební trh neuvěřitelně přesycený, se toto zkrátka stává. Caplan je absolventem veleznámé Berklee College of Music a na kontě má již dvě řadová alba (včetně Look Back Step Forward), úspěch nějakého širšího měřítka se však stále nedostavil. A to i přes nezpochybitelný fakt, že je jeho hudba pastvou pro uši náročnějších posluchačů, ale zároveň je i vstřícná k univerzálnímu hudebnímu publiku. Na Look Back Step Forward najdeme skladby v rozmezí circa tří až sedmi minut, které by se ve většině případů daly označit za art rockové. Vlivy fusion jsou však také velmi silné, a to ani nemluvím o world music, ke které měl Caplan vždy neobvykle blízko – už jen díky jeho studiu tradiční indické hudby.
K nejzajímavějším kompozicím patří už úvodní skladba s názvem It's All the Same. Jedná se o skladbu instrumentální, kde jasně vybočují zdvojené saxofony a pěkné najazzlé piano, které svým zvukem připomíná Fender Rhodes, jenž je v tomto žánru již naprostou klasikou. O klávesové party se zde zasloužil Christian Li, který odvedl výtečnou práci a velmi sofistikovaně sloužil skladbě jako takové. Vyzdvihnout musím i basové figury Nogy Shefiho. Skvělá práce.
Následující Charlotte je takovou posmutnělou milostnou skladbou, ve které neuslyšíme nic jiného než akustickou kytaru s nádherně cinkajícími kovovými strunami. Velmi pěkné odlehčení po vcelku náročném úvodu.
Z dalších skladeb by pak byla škoda nejmenovat Brother, citlivou kompozici s obrovským dynamickým rozsahem a pěknými harmoniemi, které tam perfektně nasazují klávesy s baskytarou. Gadi Caplan celé skladbě vévodí a svou kytarou ji posouvá do naprosto jiných dimenzí.
Třeba taková Frostbite je pak další z těch „více jazzových“ kompozicí, která je sice napsána v běžném 6/8 taktu, ale přesto posluchači dokáže docela dobře zamotat hlavu, a to tedy hlavně díky bubenickým breakům Alexe Santiaga. Rozhodně zajímavá věc, kterou bych, přestože není nijak složitě strukturovaná (jsou zde povětšinou unisonové party), rozhodně řadila k těm vůbec nejambicióznějším na albu.
Téma indické hudby – o které již řeč byla – Gadi později nakousne v příhodně pojmenované Indian Summer, která jen dokazuje, jaký je vlastně Gadi Caplan variabilní hudebník. Můžeme zde zaslechnout i dnes již celkem nezvyklý hudební nástroj, a sice al-úd, což je arabský předchůdce loutny. Zajímavá je zde i kooperace flétny a houslí. V podobně položené world music se Caplan zkrátka a dobře osvědčil.
Ještě bych ráda zmínila titulní skladbu, která je opravdu výborná. Ač je to docela nečekané, prim v ní tentokráte nehrají kytarové party. Ty spíše utvářejí ten nutný základ, a jsou tedy mírně upozaděny, aby daly dostatek prostoru houslím jistého Odeda Weinstocka. Look Back Step Forward de facto stojí na naprosto jednoduchém základu. To, co však dělá tuto skladbu tak geniální, je právě ta jednoduchost v doprovodu (ať už se jedná o zmíněné kytary, baskytaru nebo bicí) a nádherná pestrost a barevnost houslového projevu.

Gadi Caplan je všestranný muzikant, tedy hlavně kytarista, který je zároveň i nezvykle nadaným skladatelem. Dokáže totiž smysluplně skloubit neskutečné množství různých stylů, a to prosím tak, že to zní naprosto přirozeně a nenuceně. Z Caplana, zdá se, vše vychází naprosto samo, bez nutnosti jakéhokoli kalkulu. Jednoduše řečeno, je to skladatel, který dokáže velmi účelně, ale přirozeně fúzovat všechny své dosavadní vlivy.
Jeho deska Look Back Step Forward mě velmi zaujala a na její poslech jsem si vyhradila velké množství času. Inu, musím říct, že i s odstupem několika měsíců toto album zní neuvěřitelně svěže a přesto svérázně. Obrovské množství nápadů a instrumentální zdatnost přizvaných hudebníků z ní pak dělají naprostou lahůdku pro posluchače s citem pro vytříbený jazz fusion.

» ostatní recenze alba Caplan, Gadi - Look Back Step Forward
» popis a diskografie skupiny Caplan, Gadi


Aisles - 4:45 AM
2014-01-16

Aisles / 4:45 AM

3 stars

Aisles. Z informací, které mi byly před poslechem tohoto alba známé, jsem vyvodila, že se bude jednat o zajímavý progresivně rockový projekt se značným podílem jazz-rockových elementů. Na internetu byl neskutečný přehršel všemožných ód na tuto chilskou kapelu, a tak jsem se směle pustila do poslechu. Je podle mě skutečná škoda, že se má očekávání nenaplnila a Aisles tímto albem posluchači servírují v podstatě jen průměrný neoprog s několika světlými momenty. Mezi těmi se často objevují plytké, příliš lehce stravitelné a na nenáročné publikum cílící nicneříkající skladby.

Abych ale kapele nekřivdila, na albu jsem i já schopna najít skladby nad průměr vybočující a svou strukturou přeci jen zajímavé. Vhodným příkladem by mohla být druhá skladba na albu; Gallarda Yarura, která vyniká svou výborně vyvedenou dynamikou. Skladbě dominují pěkně provázané kytarové party, které se vhodně doplňují se syntezátorovými stopami. Je dobře, že kapela u tohoto kousku nesklouzla k patetickému „přeslazování“, ale stále si držela své dynamické cítění, a skladba se tudíž držela v mantinelech dobrého vkusu. I název tomu koneckonců napovídal. Aisles se očividně lehce inspirovali renesančními tanečními skladbami 16. století. Naprostý opak pak ovšem představuje hned následující věc s názvem Shallow and Daft. Ta se z prvopočátku tváří poměrně nadějně, ale pak se vyvine v naprosto zbytečnou osmdesátkovou slátaninu, která nenabízí nic víc než diskutabilní angličtinu Sebastiana Vergary, plytký text, více než lacině znějící syntezátory a jednoduché melodie. U této věci mám pocit, jako bych poslouchala Spandau Ballet. Zkrátka nevkusná zbytečnost, která neměla překročit práh zkušebny.
Osmdesátá léta připomínají i další kompozice na albu, ovšem už v trochu umělecky hodnotnější formě. Aisles nám tak dávají vzpomenout na kapely progového obrození, tedy zástupce nejranější neoprogové scény – zejména pak Marillion a Pendragon. Obzvláště cítit je to ve skladbě Back my Strenght. Jaká je ale škoda, že se až na pár vyjímek jedná o vcelku průměrné záležitosti, které jen reinkarnují původní ideje zmíněných obroditelů.
Vzhledem k tomu, že mou úlohou je mimo jiné i vyzdvihovat to, co je hodné vyzdvihování, musím uznat, že kromě Gallardy Yarura se povedly i poslední dvě skladby, které nezřídkakdy zabruslí i za rámec průměrného neoprogu. Dost možná je to i tím, že mají výrazně delší stopáž než jejich předchůdci, a je v nich tudíž více prostoru pro komplexnější vyjádření.

Toto album je ukázkovým příkladem hudební nevyzrálosti a stálého hlédání vlastní hudební filozofie. Přestože se jedná o již třetí studiový počin této kapely, její přesvědčení se zdá být příliš nekonzistentní – deska je sestavena z různorodých a kvalitativně odlišných kompozicí, které nejsou dostatečně soudržné a jako celek zkrátka nefungují. Je tedy naprosto zbytečné hledat nějakou jasně danou koncepci či prvek, který by všechny skladby propojoval. I když jsou Aisles dost možná výborní muzikanti a nemají problém s tím, že by svou hudbu neuměli dobře prodat, stále tam chybí jednotící myšlenka, která by jejich hudbu mohla posunout o několik úrovní výš. Pokud taková kapela zůstane na svém místě a nebude mít potřebu či vlastní motivaci ke změně, obávám se, že nemá hudební scéně co nového nabídnout.

Slabší tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Aisles - 4:45 AM
» popis a diskografie skupiny Aisles


Rumore Bianco, Il - Mediocrazia
2014-01-01

Rumore Bianco, Il / Mediocrazia

4 stars

Mé seznámení se skupinou Il Rumore Bianco proběhlo skrze výlisek jejich debutového EP, které mě zaujalo už jen svým výtvarným zpracováním. Artwork jako by vyjadřoval úlohu (a také cenu) člověka v dnešním materialistickém světě... Inu, je to téma hodné zamyšlení. Pěkný, minimalisticky se tvářící, digipack však přímo vybízí k poslechu alba, takže si jeho obsah pojďme ve stručnosti popsat.

EP zahajuje první část skladby Tutto un Sogno. Již od prvních tónů je jasné, s kým máme při poslechu této nahrávky čest. Čest máme s kapelou, která velice úspěšně reinkarnuje prog rock v jeho nejryzejší podobě a servíruje jej posluchači ve své, soudobou hudbou téměř netknuté, verzi. Zaznívá tu vše, co je pro klasický prog typické; silné unisonové riffy podbarvené masitou vrstvou klávesových motivů, naléhavý zpěv a přesná rytmika. Nutno poznamenat, že všechny skladby na tomto EP se řídí stejnou formulí, a tedy nenabízí nic extra objevného. Mediocrazia si však dokáže mou pozornost udržet až do samého konce, což kvituji, a působí na mě velmi uceleným a kompaktním dojmem. Dost možná je to zapříčiněno poměrně krátkou stopáží, která člověku nedá ani na chvíli vydechnout. Ne, na tomto albu není prostor pro dvacetiminutová instrumentální rozjímání, nýbrž pouze pro ty nejvytříbenější a nejsofistikovanější pasáže... Co to znamená v praxi? Znamená to, že se zde nenachází žádná vata ani bezduché nadbytečné skladby, jejichž účelem jinak bývá jen a pouze natahování výsledné stopáže.
Z mých slov by se mohlo zdát, že Il Rumore Bianco nejsou vlastně ničím zajímaví. Opak je však pravdou. Kromě toho, že jako správní patrioti mají všechny texty v italštině, do své hudby hojně začleňují i saxofon. A to je, přátelé, radost poslouchat. Deska tak nabývá úplně nového rozměru... Například v druhé části kompozice Tutto un Sogno právě saxofon rozvíří vlnu až jazz-rockového opojení, které je, dovolím si tvrdit, vrcholem celého alba. Velmi rozmáchlý sound jinak podkresových kláves působí velice zajímavě a bezesporu by se mohl v budoucnu stát poznávacím znamením této nadějné formace. Co mi ještě dělá nesmírnou radost, je ta skutečnost, že na tomto EP nenajdete jedinou známku jakékoliv křečovitosti či nepřirozenosti. Il Rumore Bianco působí jako sehraný, profesionální celek s vlastní hudební vizí, která nemá potřebu se obměňovat či rozvíjet. Hudební tvář této kapely je, troufám si tvrdit, jasně definovaná.

Mediocrazia – a vlastně i skupina Il Rumore Bianco – pro mě byla velice příjemným objevem, který by se, když se zaměříme na tuzemskou scénu, dal přirovnat třeba ke slovenským Persona Grata. Z obou skupin cítím velice podobnou hudební filosofii, která, doufejme, neskončí u jednoho alba. Pokud jste tedy jedním z nadšených obdivovatelů Persony, vřele vám mohu doporučit toto dílko. Jedná se o dílo kompaktní a ve svém hudebním vyjádření velmi upřímné. Nachází se zde mnoho zajímavých nápadů, které byly dovedeny k takřka absolutní dokonalosti. I přesto je ale Mediocrazia docela dobře vstřebatelným a přístupným albem, které jistě může oslovit i méně náročné posluchače.

» ostatní recenze alba Rumore Bianco, Il - Mediocrazia
» popis a diskografie skupiny Rumore Bianco, Il


Rudy Horvat Group - Composition 4
2013-12-31

Rudy Horvat Group / Composition 4

5 stars

V posledních letech ostravská scéna skutečně ožívá. Ať už se jedná o mladé kapely spíše klubového charakteru nebo uskupení pod vedením zkušených muzikantů, kteří se nebojí zajít třeba až do vod klasického progresivního rocku, začíná se ukazovat, že i zde se dá najít prokazatelná kvalita, leč je často širokou veřejností přehlížena. Naštěstí je ale ostravské hudební podhoubí natolik rozsáhlé, že se stále najdou lidé, kteří dokážou tuto kvalitu náležitě ocenit. Pokud mezi ně patříte vy, jistě vám mohu doporučit skupinu Rudy Horvat Group a její debutové album Composition 4.

Album začíná titulní skladbou, tedy skladbou nesoucí název Composition 4. Na varhany Hammond si zde zahostoval známý ostravský muzikant Boris Urbánek, v jehož formaci Boris Band Combination mimochodem nepůsobí pouze Rudy Horvat, ale dokonce i jeho souputníci Jenny Krompolc st. i Jenny Krompolc ml. a saxofonista Jan Tengler. Myslím si, že to vůbec není nezajímavé a dost možná se jedná i docela zásadní informaci. Rudy Horvat je s Borisem Urbánkem totiž velmi silně spjat, a je tudíž velice zajímavé nazírat na jeho autorskou hudbu, která se – dost možná i pod vlivem samotného Urbánka – nese v celku podobném duchu jako hudba z dílny spřízněných Tutu či BBC, a zjišťovat, že při výběru hudebníků do své skupiny měl Boris Urbánek opravdu šťastnou ruku. Abych se trochu vrátila ke skladbě Composition 4, dle mého názoru se jedná o jednu ze skutečně nejsilnějších věcí na albu a je dobře, že byla vybrána jako titulní. Bezesporu totiž přesně charakterizuje celou desku i autorský potenciál Rudyho Horvata.
Druhá skladba, A Little Sparrow, je instrumentálně velmi bohatá, ale přesto je v ní v určitých pasážích Horvatova kytara spíše upozaděna, aby zde zbylo více prostoru pro tenorsaxofon Jana Tenglera. Celý hudební celek vkusně dotváří perkuse Dalibora Mráze, talentovaného bubeníka a perkusisty, znamého z mnoha tuzemských uskupení. Objevují se zde velice zajímavé hudební motivy, které jsou dále velice důmyslně rozvíjeny ať už Rudyho kytarou nebo Jiřím Zabystrzanem na elektrické piano Wurlitzer. Docela zajímavá je i poloha, ve které se pohybuje baskytara. Občas totiž „vystrčí růžky“ a kopne nás do ušních bubínků pěkně akcentovaným slapem. V této hudbě je opravdový přehršel stop, protože je pečlivě (a výborně) zaranžovaná, takže jsem ráda za každý náznak přítomnosti kreativní baskytary. Tyto náznaky se objevují v této a i dalších skladbách sice nenápadně, ale přesto se objevují, takže jsem v tomto ohledu více než spokojená.
Při intru u následující skladby jménem Trial Fall vždy jen vyčkávám na tenor Jona Andersona, kdy spustí Owner of a Lonely Heart. Zatím jsem se nikdy nedočkala a vždy mi po intru přehrávač místo Andersona nadělil perfektně rozvinutý jazz-rock, který má často přeci jen blíže k té druhé složce, tedy rocku. Ale to je naprosto přirozené. Rudy s jeho žánrovým záběrem se inspiruje, kde jen může, a tak si myslím, že ani ryze rockové elementy jeho obdobě fusion music neškodí. Jenny Krompolc ml. se zde projevuje jako univerzální bubeník, jehož možnosti obsáhnou celou škálu technik. Jeho bubenické finesy ze samého závěru skladby padnou do Trial Fall jako pěst na oko.
Z dalších skladeb tady máme poklidnější The Time Beyond, které jednoznačně vévodí tenorsaxofon Jana Tenglera, jemně podtržený pianem Fender Rhodes Jiřího Zabystrzana. Nelze si nevšimnout ani krásně „mňoukající“ bezpražcové basové kytary Jennyho Krompolce st., která perfektně slouží skladbě, přestože jednoznačně vybočuje a posluchače zaujme svou krásnou barvou. Nemá potřebu předvádět nějaké složité figury a běhy, zato naprosto perfektně dobarvuje atmosféru skladby a úměrně tempu ji posouvá dopředu. Navíc ty harmonie přímo lahodí uším...
Následuje Famous, kde si Rudy Horvat střihne unisono s Rudolfem Březinou, dalším hostujícím hudebníkem, tentokráte tenorsaxofonistou. Ve skladbě Famous se objeví hned několik momentů, několik pasáží přímo stvořených pro různé vyhrávky a sóla. Ve své klasické formě se tak zde projeví jak Boris Urbánek na varhany Hammond, tak i Rudolf Březina a Rudy Horvat, který se se svou sametově zabarvenou najazzlou kytarou vrhne do vod skvěle využitých chromatických stupnic. Další skvělá skladba, ke které nemám jedinou výhradu.
Tóny akustické kytary pak předznamenají začátek další kompozice s názvem The Myths. Posluchač se zde může povznést nad všechny problémy a nechat negativní emoce daleko za sebou. The Myths přinášejí vlnu bezmezné pohody. Velice zajímavě se vyvíjející skladba, jež byla zřejmě inspirována smooth jazzovou scénou. Opět musím vyzdvihnout krásnou decentní bezpražcovou baskytaru Jennyho Krompolce, stejně jako piano Jiřího Zabystrzana.
Následuje Midnight School, která se nese už v trochu jiném duchu. Jedná se o svižnější skladbičku s výrazným basovým groovem a – jak už je tady zvykem – vévodícím saxofonem. Opět velice zajímavá skladba, kde se Rudy trochu stáhl do ústraní, aby se zhruba v polovině skladby zčistajasna vynořil se studiově reverzovaným kytarovým sólem, a pak už pokračoval v sólování regulérním. Ústřední motiv jen těžko vyženete z hlavy. Další téměř geniální záležitost.
Čas s touto deskou plyne neskutečně rychle. Opravdu. Jsme totiž skoro u konce, u Puss in Boots. Skladbička jako z cukrové vaty, ale přesto přináší krásný moment odpočinku po vcelku svižné a vyčerpávající Midnight School. Zdánlivě střídmé aranže zde poprvé doplňuje i notoricky známý syntezátor Moog. Tato skladba má v sobě sice „jen“ pár šikovně poskládaných motivů, ale přesto je tak důmyslně dotažená do konce, že ji považuji za jednu z vůbec nejsilnějších na albu.
Missing Base je zase a znovu čistokrevný jazz/fusion se vším, co k těmu patří. Od předchozích kompozic se však liší zejména tím, že zde můžeme slyšet velice zajímavý hudební nástroj jménem EWI (z anglického electric wind instrument). Dále si nemohu odpustit vyzdvihnout pěknou vyhrávku Jennyho Krompolce na baskytaru. To si zkrátka nemohu odpustit nikdy. Nezajímavé není ani to, že k bicím tentokráte usedl samotný Rudy Horvat, který, musím říct, odvedl výbornou práci. S pomocí Dalibora Mráze se mu podařilo vytvořit velice solidní rytmický základ. S přesahem, samozřejmě.
Je to smutné, ale je to tak. Album se blíží k samému závěru. Poslední skladba už svým názvem napovídá, v jakém duchu se ponese. Jedná se o skladbu věnovanou nedávno zesnulému Jonu Lordovi, význačnému hudebníkovi britské rockové scény, mimo jiné také Horvatovu muzikantskému vzoru. Když už jsme u toho, název Thank You Lord je až poeticky dvojznačný. Už jen samotným Jonovým jménem jako by Rudy vzdával hold jeho památce. Jedná se o emotivní, občas až dramaticky laděnou skladbu, která velice sugestivně završuje celé bezmála hodinové album.

Nebudu se nijak snažit zastírat, že jsem z tohoto alba nadšena. Toto album, tato formace mě až neskutečně překvapila a svým debutovým albem jen potrvdila mé teze o tom, že ambiciózní umělci to u nás mají v současné době velice těžké. Doufám tedy alespoň v to, že jednou budou podobná díla náležitě oceněna, podobně jako jsou desky normalizačních Jazz Q, Energitu, Fermáty či krátce fungující Bohemie do nebes vyzdvihovány dnes.
Composition 4 je svěží deska, ze které mimo autorského potenciálu srší ryzí instrumentální zdatnost. Nedostanete však nudné sterilní album nahrané studiovými muzikanty, nýbrž hodinu dlouhodobé práce výborně fungujícího, hudebně vyzrálého tělesa, které si svůj vysoký standard drží až do poslední vteřiny. Musím také zmínit, že v mých očích je album Composition 4 mnohem zajímavější a pestřejší než mnou dlouho očekávaná novinka Jazz Q. Samozřejmě se jedná o můj subjektivní pocit, kterým vám chci jen přiblížit míru mého nadšení z debutu Rudy Horvat Group.

Věřím, že jste si po přečtení mé krátké recenze udělali alespoň nějaký obrázek, nyní už je tedy na řadě poslech. Byla bych nesmírně ráda, kdyby se k němu alespoň část z vás uchýlila. Neprohloupíte.

» ostatní recenze alba Rudy Horvat Group - Composition 4
» popis a diskografie skupiny Rudy Horvat Group


Persona Grata - Reaching Places High Above
2013-12-03

Persona Grata / Reaching Places High Above

4 stars

„Good evening once again...“, recenzi otevírám slovy introdukce úvodní skladby Ace a, veřte nebo ne, má to dokonce i své opodstatnění. A sice, že se mi tato slova po několikátém poslechu vryla do paměti tak, že bych si bez nich tuto desku nedovedla představit. Inu, aby vám to dávalo smysl, dnes se vám pokusím v co největší stručnosti přiblížit album Reaching Places High Above slovenské progrockové formace Persona Grata. Zde na fóru jde o seskupení poměrně známé, takže předpokládám, že nikdo nebude nijak zvlášť překvapen až nezdravým počtem superlativů užitých k popisu této konkrétní nahrávky.

Hned zkraje musím říct, že mne toto album neskutečně překvapilo množstvím nápadů, které ukrývá. Třeba taková skladba Venice je velmi pěkným příkladem kreativního užití vlastního instrumentálního umu. Adam Kuruc, velmi výrazná osoba v sestavě Persona Grata, jistě nezapře inspiraci v tvorbě jejich de facto slovenských předchůdců Collegium Musicum. Není se však čemu divit, Collegium Musicum byli bezpochyby jednou z kapel na našem území nejvýznačnějších a svým významem dost možná přesahujících i taková jména jako Flamengo či Blue Effect, ačkoli to samozřejmě nelze tak jednoduše zobecnit – každá z těchto kapel vytvářela bohatou a přebujelou mozaiku zdejší „zpola alternativní“ scény. Ale přestože je toto album očividně v základu progrockové, můžeme zde najít i obrovské množství metalových momentů, které do koncepce alba neobyčejně dobře zapadají. Skladba Orient Express je toho výborným příkladem. To je skladba, kde se prolíná až neskutečné množství vlivů – od dálnovýchodní melodiky (toto krásné spojení jsem si vypůjčila od kapely Cruel) až po „tullovsky“ flétnou nasáklé progrockové pasáže. Již zmiňovaná skladba Venice, která po Expressu následuje, nám pak dá vzpomenout na cembalové skladbičky z období baroka. A zde opravdu musím smeknout před skladatelskými schopnostmi Persony Graty. Není mi známo, kdo je autorem této skladby, nicméně se jedná o velmi podařený odkaz na také již zmíněného Vargu. Zde se pak nabízí otázka, jestli se nejedná o nějakou „výpůjčku“, jako tomu bylo třeba u notoricky známé skladby Hommage à Johann Sebastian Bach Collegia Musica. Berte to samozřejmě trochu s nadsázkou – je mi naprosto jasné, že se jedná o čistě autorské dílo.
Co se týče mých osobních preferencí, nejbližší je mi v pořadí druhá skladba, Edge of Insanity, a poslední kompozice na albu, čtrnáctiminutová I Am You. Jedná se o skladby nejdelší a dovolím si tvrdit, že i skladatelsky nejdotaženější. Edge of Insanity vyniká zejména pozitivně laděnou flétnovou linkou, která se krásně doplňuje se stopami akustické kytary a charakteristickým hlasem Martina Stavrovského. Myslím si, že i tato poloha kapele sluší. Zprvu pomalejší kompozice, která vás strhne na vlnu naprosté pohody. Poté jsme však svědky několika zvratů, kde nám Persona Grata opět ukáže, že umí i „přitvrdit“ (a také že má pravděpodobně v oblibě americké Dream Theater). V Edge of Insanity se naplno využije potenciál všech instrumentalistů. Klasický příklad novodobého progresivního rocku/metalu. Rozhodně má co nabídnout, takže pokud tuto formaci neznáte, tuto skladbu doporučuji vyzkoušet jako první.
Co se týče druhé mnou doporučované skladby I Am You, tam si přijdou na své milovníci kapel hojně využívajících různorodé atmosféry a nálady. Jako nejlepší příměr mě napadají britští Haken, kteří jsou svým zaměřením slovenské Personě skutečně velice blízcí. I Am You je kompozice od ostatních svým způsobem odlišná, dalo by se říci, že se od nich snad až vydělila. Jedná se o skladbu svým rozsahem až epickou, která se ve svém konci přetransformuje v regulérní metalovou záležitost. Rozhodně potěší nejednoho fanouška Dream Theater.

Přestože je mé stanovisko už dostatečně jasné z předchozích řádků, stejně bych ráda své dojmy ještě trochu přehledněji shrnula.
Album je to na naše (rozuměj české a slovenské) poměry vysoce nadprůměrné, a bezesporu je vysoce nadprůměrné také v jakémsi globálnějším měřítku, což dokazují recenze některých etablovaných zahraničních serverů. Co bych mu však přeci jen vytkla, je mírně slyšitelná prvoplánovost, kterou jsem z některých skladeb cítila, a evidentně také orientace na jistý okruh zakořeněných fanoušků Dream Theater. Ano, v hudbě seskupení Persona Grata jsou cítit rozličné vlivy od Yes až po Tool, nicméně pořád se staví do role kapely, jejíž hudební názory se některým (mě nevyjímaje) mohou zdát nekonzistentní. Jednou skladba více než originální, s čitelným vlastním rukopisem, podruhé skladba okatě inspirovaná jejich vzory. Tolik pro pochopení mého hodnocení. Mé konečně hodnocení však vzešlo zejména z faktu, že se skupina v tomto ohledu „polepšila“ a na své připravované album se chystá umístit – pokud jsou mé informace správné – skladbu Forevermore, která jasně dokazuje, že se kapela vyvíjí směrem mírně odlišným, mně osobně ale velmi sympatickým. Proto jsem se rozhodla, že je dobré si pro nové album nechat ještě rezervu. Koneckonců, ty čtyři hvězdy mi připadají naprosto adekvátní.
Ale kdo ví, třeba kdyby se onehdy Persona Grata rozhodla pro zpěv ve své mateřštině, možná by už i deska Reaching Places High Above dosáhla na plný počet.

» ostatní recenze alba Persona Grata - Reaching Places High Above
» popis a diskografie skupiny Persona Grata


Demian Clav - Adrift (Ten Years Before Scardanelli)
2013-11-18

Demian Clav / Adrift (Ten Years Before Scardanelli)

4 stars

Řeknu vám, je skutečně až divné, s jakou rychlostí se můžou měnit, formovat a hlavně transformovat naše názory. Třeba takové album Adrift (Ten Years Before Scardanelli) francouzských Demian Clav pro mě zprvopočátku představovalo onu známou kouli na noze, jež za sebou tahají vězni a omezuje je v jakékoliv jiné činnosti, zkrátka pro mě představovalo něco, co musím naposlouchávat čistě z jakési povinnosti. Nakonec jsem ale ráda, že jsem tento počin úplně nezavrhla. Jak přibývaly poslechy, přibývaly i mé sympatie stran tohoto koncepčního alba. Od doby, kdy se mi tajemně vypadající CD s minimalisticky stylizovaným artworkem, který prakticky ani artworkem není, a jednoduchým názvem Adrift dostalo do rukou, uběhlo už dobrých pár měsíců. Nyní však mohu konečně říci, že jsem objevila krásu tohoto dílka. Právě teď na mě působí dojmem strhujícího a poutavého příběhu, který ve své podstatě ani nemůže mít konec, jasné rozuzlení.

Přiznám se, že jsem nedokázala zjistit, o čem celé album vlastně pojednává. Samozřejmě, název by mohl být při tomto pátrání mírně nápomocný, nicméně si myslím, že to není až tak jednoduché a – co je hlavní – není to pro mě v tuto chvíli nikterak důležité. Texty nejsou dohledatelné (CD nemá booklet, kde by mohly být sepsány), takže já s mými odposlouchávacími znalostmi-neznalostmi nemám jaksi ucelenou představu o tom, jaký mají význam. O francouzštině, která album často také obohacuje ve formě monologů, anebo poezie, chcete-li, ani nemluvě. Každopádně musím ocenit snahy umělců ze seskupení Demian Clav zařadit na album i francouzský jazyk. Jistě je to složka originální, kterou bych se, leč jí nejsem schopná porozumět, nezdráhala vyzdvihnout.

Co se týče jednotlivých skladeb, nejvíce mne zaujala úvodní Fall, která nádherně předznamenává náladu celého alba. Pestré a neobvyklé nástrojové obsazení, kterému jasně vévodí piano a cello, považuji za jednoznačný plus. A právě ve Fall se ukáží všechny krásné polohy a souzvuky, jakých lze s těmito nástroji dosáhnout. Nezajímavé ale není ani to, že atmosféru v této skladbě dobarvuje třeba i takový šum moře. Nicméně to vůbec nejuhrančivější na této skladbě je způsob, jakým Demian Clavreul – po kterém se kapela pojmenovala – prezentuje text a jakým způsobem dosáhne jednotlivých nálad. Můžeme slyšet šepot, v jedné části pak dokonce i křik, ale hlavně hlavně ta naléhavost v jeho hlase dokáže v člověku vyvolat ono specifické souznění s hudbou. Abych to tak nějak zjednodušila, Demian Clavreul zde působí jako regulérní emocionální kazatel.
Dalším výrazným kouskem, který by byla obrovská škoda opomenout, je čtvrtá skladba na albu, Edelweiss Flight. Klasické perkusní nástroje, jejichž zvuk byl, předpokládám, simulován klávesami, vkusně dobarvují smyčce často se naklánějící k jednoduché, ale účinné a prověřené pizzicatové poloze. Demianův hlas tentokrát v jemnějších sférách nabízí trochu „odpočinku“ od náročnějších skladeb. To, myslím si, člověk po prvních třech kouscích uvítá.
Taková Living Sculpture je pak naprosto učebnicovým příkladem krásné postupné gradace. Vcelku jednoduchá struktura skladby dává posluchači nahlédnout do světa čiré a nenáročné hudby – přesto však hudby svým způsobem geniální.
V sedmé All Night Party už jsou party provázanější a vrstvenější, s výraznými smyčcovými nástroji a krásně slyšitelnou baskytarou. Společně s Fall má nejoblíbenější část alba. Vždy, když skladba graduje a začíná znít mohutné „Adrift“, mám chuť se k Demianovi připojit a naprázdno zpívat do okolí. All Night Party ale rozhodně není žádná laciná hymnická odrhovačka, je to progresivní a těžko stravitelná skladba plná zvratů a překvapení. Pokud tedy chcete z alba „ochutnat“ jen nějakou jeho část, sáhněte po této skladbičce. Naléhavost v hlase Demiana Clavreula a vkusné kytarové vyhrávky mě s každým poslechem baví stále víc a víc.
Na All Night Party samozřejmě navazuje i další skladba, Slow Boat to Nowhere, kterou bych popsala už jen opravdu stručně. Přenádherné melodie, ale i harmonie klasicky hrané smyčci a klávesami, bezpražcová baskytarová linka značící skutečnou hráčkou zručnost a vkusné vokály nazpívané jistou Armelle Darbon.

V dnešní době je těžké nalézt kvalitní hudbu, která nevsází na prvoplánové a milionkrát omílané kompoziční postupy. Je těžké nalézt hudbu, která není podbízivá a nesnaží se mermomocí zalíbit masám. O to víc ale stojí za to hledat. Toto album je perfektním příkladem pro soudobé alternativní umělce, kteří si prostupují vlastní cestu a snaží se i přes tlak okolí odlišit. Samozřejmě u mě neplatí rovnice alternativa = kvalita, ale myslím si, že i podobným, na první poslech nestravitelným, albovým projektům by se měla dát šance. Teď už je to jen na vás.

» ostatní recenze alba Demian Clav - Adrift (Ten Years Before Scardanelli)
» popis a diskografie skupiny Demian Clav


Haken - The Mountain
2013-11-03

Haken / The Mountain

4 stars

Pokud se zajímáte o současnou progresivní scénu, jistě vám neušlo jméno Haken. Tato kapela sice nemá nijak dlouhosáhlou historii, nicméně si stihla za dobu svého působení vydobýt již docela slušné postavení mezi kapelami (nejen) britské progresivně rockové/metalové scény. V tomto roce vyrukovala s novým albem s názvem The Mountain, které si, alespoň doufám, najde cestu i k těm, kteří o této formaci dosud neslyšeli. Jedná se podle mě totiž o více než vydařený počin, který v dnešní době jen těžko najde důstojnou konkurenci.

Už od úvodních tónů uhrančivého piana ve skladbě The Path vás budou Haken vysloveně nutit se usadit a v naprostém poklidu poslouchat celé album. The Path by se dala charakterizovat asi takto; oáza klidu. Nádherná skladba, která se ve svém konci explozí zvuků přetransformuje v další kompozici s názvem Atlas Stone, jenž se, musím říct, už nese v trochu jiném duchu. Hutné kytarové plochy a klávesové stopy nám dají na chvíli vzpomenout na vrcholné období progresivního metalu – tedy na konec 90. let, ale jinak je to čistokrevný progrock, který má rozhodně stále co říct. Zpěvák Ross Jennings má pro tento žánr více než vhodný hlas a dokáže se přizpůsobit jak náhlým instrumentálním zvratům, tak i přirozeným, klidnějším pasážím, kterým jeho (téměř) dokonalé frázování dodává punc něčeho vyjímečného.
Druhá skladba, Cockroach King, je skvěle napsaná věc, kde se nádherně prolínají „sekané“ sloky s táhlým refrénem a výbornými mezihrami, mezi kterými jednoznačně vyčnívá až jazzové klavírně-basové intermezzo, po kterém se opět navracíme zpět k původním tématům. Nezajímavé není ani zakomponování elektronických prvků do těchto vcelku neobvyklých pasáží.
Musím říct, že na mě Haken s tímto albem skutečně zapůsobili. Tak výtečně zaranžované skladby u jiné současné progresivní kapely najdete jen těžko. Všechny nástroje zde mají své pevně dané místo, kterého využívají všemi dostupnými možnostmi. Struktura skladeb je velmi dobře propracovaná, ale přesto čitelná. To je podle mě skvělé. Každý posluchač se tak může zaposlouchat do každé stopy jednotlivě.
Mezi dalšími skladbami není snad ani jen jedna, která by nebyla jaksi až neskutečně nadprůměrná. Třeba taková In Memoriam svým tvrdým zvukem v kombinaci s klávesovými rozklady a těžko vstřebatelnými rytmy dokáže zaujmout snad i toho nejzarytějšího odpůrce progresivního metalu. Emotivní Because It's There nám pak krásně vrstvenými kytarami a decentní basovou linkou Thomase MacLeana dá příležitost si zameditovat nad nádherným neo-progovým kouskem, s hymnickým refrénem k tomu.
Na pomezí mezi progresivním metalem a rockem pak balancují i další skladby – mezi nimi nejdelší kompozice, dramatická Falling Back to Earth, kterou by byla škoda nevyzdvihnout pro její originálně vyřešené přechody mezi jednotlivými motivy, a v neposlední řadě také pro samotné výborné motivy, a pak samozřejmě skladba Pareidolia s rytmikou korigovanou přesnou dvojšlapkou a mírně orientálně zabarveným úvodem.
Osobně na mě nejlépe zapůsobila již zmíněná jedenáctiminutová skladba Falling Back to Earth, která jako by kombinovala a různě „slepovala“ všechny prvky na tomto albu. Jsou tam jak klidné, zadumané pasáže, tak i hutné kytarové plochy, a ten refrén, to je kapitola sama o sobě.

Přiznám se, že předchozí tvorbu skupiny Haken neznám, nemám ji naposlouchanou. Toto album mě však předsvědčilo o tom, tedy bez ohledu na jejich minulost, že patří mezi současné progresivní kapely, které by neměly být hudebně interesovanou veřejností jednoduše přehlíženy a být ve stínu velikánů svého žánru, ale právě naopak – měly by být respektovány a vyhledávány nejen fanoušky progrocku, ale všemi náročnějšími posluchači.

Pro mě je to za 4,5 hvězdičky. Vynikající album, dost možná můj favorit pro tento rok.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken


Herd of Instinct - Conjure
2013-10-21

Herd of Instinct / Conjure

5 stars

Kapele Herd of Instinct se podařilo vydat naprosto vyjímečné album s materiálem, který rozhodně neopisuje postupy natisíckrát v jejím žánru již použité.

Celé album je ryze instrumentální a bylo by vhodné uvést, že zároveň i velice netradiční. Není pro každého a patrně nikdy nebude pro každého. Tato formace svou hudbu posunula daleko za rámec „běžného“ progresivního rocku a vydala se svou cestou. Je tedy potřeba se před poslechem vybavit čistou myslí a nezaujatým postojem vůči jistým inovacím. Také elegantní, leč občas avantgardou mírně zabarvené, elektronické prvky jsou něčím, co na albu budete slýchat velmi často. Není ale třeba si s tím dělat hlavu, toto album vás naprosto pohltí. Jen je třeba tomu dát čas.

Herd of Instinct svou hudbu na albu Conjure vybavili širokým spektrem emocí, mezi nimiž nechybí ani deprese nebo beznaděj (v mé interpretaci, samozřejmě). Těžko uchopitelná témata čiší z každé kompozice a dávají posluchači tušit, že má čest s něčím, co se naprosto vymyká všem standardům.
Je docela možné, že se vám má tvrzení budou zdát přehnaná, ale i přes všechnu objektivitu, které se snažím držet, nemohu skrývat své nadšení z tak skvělého díla. Zkrátka a dobře; toto je pro mě neskutečné překvapení a důkaz toho, že stále lze přijít s něčím novým, co posouvá hranice progresivního rocku jako takového.

Z kompozic jasně vyčnívá skladba Brutality of Fact. Při letmém pohledu na její název je asi jasné, v jakém duchu se nese. Neskutečná skladba, která (a nejen ona) v sobě přiznává inspiraci kapelou King Crimson. Výtečná souhra a nečekané harmonické postupy, které vyústí v naprostou hudební dokonalost, tak nějak bychom ji mohli charakterizovat... Podobnou náladu má například i skladba Vargtimmen, jež zaujme hlavně vstvenými kytarovými stopami a značně ponurou, dramatickou atmosférou korigovanou bezpražcovou baskytarou Marka Cooka a perfektními Spradlinovými bicími party. Vargtimmen má velmi nečekaný závěr, který jen podtrhuje mou domněnku o jasně dané koncepci tohoto alba.
Z dalších „zajímavějších” pak mohu jmenovat Alice Krige Pt. 1, kde se jemně prolíná prychedelie s free jazzovými prvky a všudypřítomnou elektronikou. Celkově je založena sice jen na několika málo motivech, ale dokáže vytvořit naprosto specifické dojmy.
Pak je tady orientálně laděná Solitude One, která jistě také patří k těm zajímavějším. Její ústřední motiv je vskutku nezapomenutelný.
Abych vás ale o něco podstatného neochudila, ráda bych uvedla, že mým nejoblíbenějším kouskem na této desce je zadumaná a melancholická skladbička Ravenwood. Po prvním poslechu jsem si ji zamilovala a musím říct, že její atmosféra se nádherně doplňuje s ostatními kompozicemi. Dohromady pak všechny tyto kompozice vytvářejí dojem, že se jedná – jak už jsem uváděla – o koncepční album... A je vcelku pravděpodobné, že je tomu opravdu tak.
Výraznou baskytaru Marka Cooka už jsem zmiňovala, ale aby to nevypadalo, že snad někoho nepřechvaluji dostatečně, musím vyzdvihnout jeho linku v deváté skladbě Malise, to je čirá fantazie.
Skladba, která konečně přináší i jiné emoce než jen smutek, depresi či zoufalství, je poměrně optimistická New Lands, která jako by rozuzlila celou zápletku alba, a která jako by přinášela jistou satisfakci. Takto nějak na mě působí, a v kontrastu s „jedenáctkou” A Sense of an Ending (kde si mimochodem zabasoval Colin Edwin z Porcupine Tree) mi dává svým způsobem za pravdu v tom, že má album vlastní příběh a plynoucí děj. Z nějakého důvodu mě tato myšlenka při poslechu Conjure nechce opustit. Není to jasné znamení toho, že se jedná o opravdu vyjímečný počin?

Ať už upřednostňujete zadumané a obšírné atmosférické plochy, nebo ryzí hráčskou ekvilibristiku, můžete toto album zkusit. Já vám ho směle doporučím v každém případě.
Tak nekonvenční a zároveň na poslech příjemné album, které bezesporu také výrazně působí na lidskou psychiku a aktuální rozpoložení, jsem neslyšela již dlouhou dobu. Jsem tedy ráda, že se naskytlo dílko, které mi dalo příležitost se nad hudbou zamýšlet, ale také při ní svým způsobem meditovat a relaxovat. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jedná o neskutečnou syntézu vší krásné hudby, kterou na světě lze vůbec najít.

» ostatní recenze alba Herd of Instinct - Conjure
» popis a diskografie skupiny Herd of Instinct


Tomas Bouda & Fluid Culture - In the Flow (EP)
2013-10-07

Tomas Bouda & Fluid Culture / In the Flow (EP)

4 stars

Nejvýraznější novou tváří na tuzemské fusion scéně je bezpochyby děčínský kvartet Fluid Culture, který, ač se hlásí k žánru, jenž je u nás už dlouhá léta na ústupu, svou hudbou navazuje na tradice československých i světových jazz-rockových klasiků.

Když poslouchám debutové EP Fluid Culture s názvem In the Flow, mám pocit, že se vše začíná opět v dobré obracet. Opět se na našem českém “písečku” objevila kapela, která má svou vlastní tvář a charismatickou vůdčí osobnost (v tomto případě je to Tomáš Bouda), a zároveň našla zalíbení v tradičním pojetí populární hudby jako takové. Co je ale důležité – Fluid Culture interpretují své skladby tak přesvědčivě, že by člověk jen stěží poznal, že nahrávky na tomto albu jsou takřka úplně čerstvé. Atmosféra doby, která byla pro jazz-rockové umělce nejvstřícnější – tedy 70. léta, dýchá na posluchače nejen ze samotné hudby, ale i ze stylizace hmotného nosiče, který je sice mírně upraven podle požadavků dnešní doby, ale vlastně také navazuje na klasickou progrockovou estetiku, která je s fusion také pevně spjata.

Fluid Culture si vás podmaní již od prvních klávesových tónů skladby Toe the Line. Tolik zvuků, tolik nálad a propracovaných stop, které dohromady vytváří mozaiku přesvědčivě a poctivě zahraného jazz-rocku... Jsou zde patrné vlivy Mahavishnu Orchestra, Weather Report i Chicka Corey, zkrátka všech kapel a interpretů, kteří v tomto žánru dosáhli něčeho do té doby nevídaného. Pravda, Fluid Culture tím pádem nemůžou na alespoň trochu zasvěceného posluchače působit jako něco naprosto nového, ohromujícího, co tady dosud nebylo, nicméně si troufám říci, že v dnešní době je tak výrazný skladatelský a hráčský potenciál, jakým oplývá skupina okolo Tomáše Boudy, zjevením, které by se nemělo ignorovat. Stylotvorná tato kapela zcela určitě není, ale podstaty svého žánru se pevně drží a umí svou náklonost k němu velmi dobře vyjádřit.
Každý člen kapely se na tomto EP projevuje jako kvalitní instrumentalista. To je naprostý základ, bez které by uskupení zabývající se hudbou ve stylu jazz fusion nemohlo fungovat. Ať už jde o samotného Tomáše Boudu, který je ve skladatelské i hráčské rovině opravdu neobyčejně nadaný, nebo Ivu Šulcovou, která skladby vkusně, a přesto výrazně obohacuje o pevný klávesový hlas, vše jako celek funguje naprosto geniálně. Pak je tady výborně spolupracující rytmika baskytaristy Stanislava Hroudy a bubeníka Jana Vaňka, která je, řekla bych, až bezchybná. Nezřídkakdy také Stanislav Hrouda opouští typickou roli, kterou baskytarista obvykle zastává, a se svým fretless jazz bassem se vrhá podpořit kytarovou stopu, které pak impozantně sekunduje se svými linkami. To je pastva pro uši.

Těžko na třískladbovém EP nějakou kompozici vyzdvihávat, to by byl úkol vskutku nelehký. Pro Fluid Culture je toto však skvělý start, jakýsi odrazový můstek, jenž by je snad měl dostat do povědomí posluchačů, kteří nad podobnou hudbou ještě nezanevřeli. Můžou být na svůj první počin náležitě hrdí, ale příště... příště už to chce rovnou dlouhohrající desku!

» ostatní recenze alba Tomas Bouda & Fluid Culture - In the Flow (EP)
» popis a diskografie skupiny Tomas Bouda & Fluid Culture


Cruel - Krutá tráva
2013-09-17

Cruel / Krutá tráva

4 stars

Cruel se po čtyřech letech dali opět do práce a vzniklo z toho akustické CD Krutá tráva. To nám nabízí pět skladeb, z nichž čtyři se objevily již na jejich debutu Ekvilibrium z roku 2008. Tehdy ale samozřejmě „elektricky“. Jedinou novinkou je tedy Tanečník na spáleništích, ke kterému Cruel natočili i povedený videoklip.

Inu, zatímco u jejich prvotiny jsme mohli pozorovat skutečně rozmanitou plejádu různých stylů, na tomto albu se kapela – dost možná neúmyslně – úplně odprostila od svého žánru; tedy progresivního metalu. Plně tak vyjde na povrch onen španělský temperament a dálněvýchodná melodika s keltskými kořeny. Ono to zní až trochu směšně, ale je to tak. Takto se kapela sama popisuje a já si myslím, že vlastně docela opodstatněně.
Toto album toho má s metalem už opravdu pramálo společného. Z Cruel se na tomto albu de facto stala kapela produkující hudbu ve stylu world music. Nutno podotknout, že opravdu ne úplně běžnou a nadmíru kvalitní. Každopádně je třeba následující řádky brát s mírnou rezervou, neboť hudba podobného rázu není mou doménou.

Album začíná novým kouskem Tanečník na spáleništích. Velmi se mi líbí kytarová práce s typicky španělskými rytmy, a také velice pěkná basová linka. Bezpračová kytara tomu dává jakýsi punc jedinečnosti, a když začne hrát unisono s pianem, vždy mě okouzlí. I po několikerém poslechu. To samé platí i o všech možných klavírních finesách, které zde předvádí Marek Neckář. Výborná, důmyslně odvedená práce.
Když kytary začnou hrát melancholicky posmutnělou melodii, je jasné, že je tu Svízel přítula. Klavírní vyhrávky plní stejně podstatnou roli jako v předchozím kousku, ale přesto skladbě plně vévodí kytary. Musím říct, že se nám Svízel přítula pěkně vybarvil. Krásná práce s dynamikou, emocemi nabité vokály a stopy protkané pěknými detaily. Akusticky tato skladba vynikla mnohem více než na původní verzi, kde dojem kazí příliš agresivní rytmika, dvojšlapka a hlavně kytarová hra, která z této krásné skladby dělá – když to trochu přeženu – plytký power metal.
Následuje Maroko I, které se od verze na Ekvilibriu zase tak moc neliší. Dokonce bych řekla, že se původně povedlo o malý kousek lépe. Čiší z toho čerstvost a dravost, zatímco verze nová se mi jeví jako klidnější a trochu rozvláčnější. Je tedy těžké posoudit, která verze je „lepší“. Záleží na úhlu vašeho pohledu.
Shah mat mě baví. Musím říct, že akusticky má opravdu něco do sebe. Je krásné, že se naprosto odkyje struktura skladby, a ta tak vyzní naprosto přirozeně a až překvapivě čiře. Je pro mě rozhodně příjemným překvapením, když se kapela rozhodne odestřít skladby a ukázat, že to jde i bez zkreslených kytar.
Zbyla nám tu Syberia. Opět se ukázala v tom nejlepším světle. Musím smeknout před textařskými schopnostmi Marka Neckáře, protože text k Syberii, to je čirá fantazie. Zatímco na albu Ekvilibrium se mi tato skladba zdála spíše úsměvná (viz má recenze), nyní už to vidím úplně jinak – tedy když jde o verzi na mnou právě hodnoceném albu. Jde vidět, že skupině velmi prospěla změna na postu zpěváka. Zbyněk Pošmura odvádí výtečnou práci, a je to na celkovém vyznění alba opravdu znát.

Cruel nedělají snadno stravitelnou prvoplánovou hudbu, ani se nevyžívají v prostoduchých instrumentálních exhibicích. Cruel jsou zkrátka osobití a dělají muziku tak, jak je baví. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem tuto jejich cestu vstřebala, ale nakonec se to přecijen podařilo. Krutou trávu shledávám jako velmi povedené album, a zároveň také jako takový experiment, který by kapela neměla dále jen přehlížet, ba právě naopak – tento svůj koncept rozvíjet a třeba do svých nových skladeb zařadit více akustických prvků.

» ostatní recenze alba Cruel - Krutá tráva
» popis a diskografie skupiny Cruel


Lang, Yogi - No Decoder
2013-08-28

Lang, Yogi / No Decoder

3 stars

Album No Decoder německého multiinstrumentalisty a člena skupiny RPWL Yogiho Langa bylo pro mne na jednu stanu velmi milým překvapením, na stranu druhou však také jakýmsi podnětem k tomu, abych snad začala věřit, že už současným kapelám a interpretům nezbývá nic jiného, než „recyklovat“ nápady jiných a vsázet tak na léty prověřené – a mnohy bohužel i provařené – postupy. Naštěstí se mi tato myšlenka v hlavě dlouho neudržela a já jsem se opět mohla soustředit jen a pouze na poslech příjemné Langovy hudby.

Přestože by mnozí mohli namítat, že skladby nejsou příliš provázané, já mám za to, že se jedná o koncepční album. Textové sdělení nezůstává hudbě nic dlužno a ačkoli je v naprosté většině vlastně vyznáním nějaké ženě (a ponechme stranou, jestli je skutečná či ne), vystihuje strasti dnešního materialistického světa v té nejpřirozenější a lidsky nejpříjemnější podobě. Yogi Lang se nedrží ohraných klišé, ale vytváří si vlastní cestu, vlastní pohled na svět, který formuluje do jednoduchých veršů. Je to nenáročné, ale je to tak mile nepředstírané, že se tomu nedá neuvěřit. A to prosím i v „dnešním moderním světě pro šťastlivce“.

Co se čistě hudební stránky týče, nelze si nevšimnout inspirace u starších ostrovních kolegů – u Pink Floyd. Lang se očividně velmi rád vrací k cestičkám, které si vyšlapal už u RPWL. Nejen že disponuje velice podobným hlasovým projevem jako David Gilmour, ale on snad cítí hudbu úplně stejně. Kytarové party jako by nahrál sám mistr (a to při vší úctě k němu), klávesové stopy, které jako by z oka vypadly těm na skladbách z alba The Division Bell, volnější tempo a jemné detaily – různé zvuky a „šumy“ v pozadí... Zkrátka a dobře, jako celek je No Decoder vlastně takovou odpovědí na období Pink Floyd bez Rogera Waterse. Odpovědí, která velmi věrně rozvíjí Gilmourův osobitý rukopis. Nápadně se tedy podobá oběma deskám, které tato legenda nahrála ve svých posledních letech – A Momentary Lapse of Reason a The Division Bell. Zejména tedy druhému jmenovanému.

Ze skladeb nejvíce vyčnívá devítiminutová Sacrifice, která hned po atmosférické introdukci v režii skladbičky Can't Reach You rozvíří vody a nutí posluchače se pohodlně usadit, aby v žádném případě nevypínal hudební přehrávač. Neřekla bych, že je vlezlá, je ale neskutečně melodická, což z ní dělá jasný „hit“ na albu – moment, který si každý zapamatuje. A to i přes jeho stopáž. Tu melodii není možné zapomenout.
Poté už se těžko vybírá další nejsilnější moment, protože zde nenajdete skladbu, která by vás urazila – každá má něco do sebe. Pokud není člověk vyloženě odpůrcem různých interpretů, kteří se až okatě přibližují svým vzorům, bude se mu líbit celá deska. Celkově totiž působí velice klidným a vyrovnaným dojmem. Yogi Lang se v podstatě trefil do černého. I přes tu zmíněnou podobu s Pink Floyd (a vlastně i pozdější sólovou tvorbou Davida Gilmoura) deska zní pořád tak nějak nenuceně, přirozeně. Nikoho neurazí, ale někoho zcela určitě nadchne – tím jsem si jistá.
Abych to uvedla úplně na pravou míru, jeden malinký zvrat na No Decoder najdeme. Předposlední skladba Sensvalue přeci jen vybočuje z řady „gilmourovských“ kompozicí a servíruje nám kvalitní promyšlený progrock. Trošku celkový dojem ruší, přestože se jedná o kvalitní skladbu. V posledním zářezu A Better Place for Me se totiž opět musíme ponořit do náladových, barevných a, přiznejme si, mnohem stravitelnější ploch plných emocí, jaké jsme doposud na albu slyšeli.

Hodnocení je pro mě vskutku z nouze ctnost. S velikým sebezapřením bych dala čtyři hvězdičky, takže s trochu menším sebezapřením dávám pěkné tři.
Yogimu se jeho první sólové album povedlo i nepovedlo, záleží jen na úhlu vašeho pohledu. Musím přiznat, že i mně tím trochu zamotal hlavu. Na závěr bych ale ráda vyzdvihla grafickou stránku alba, které se skutečně nedá nic vytknout. Přesně koresponduje s textovým sdělením, a to nejen samotný digipack, ale i vskutku netradičně pojatý booklet.

» ostatní recenze alba Lang, Yogi - No Decoder
» popis a diskografie skupiny Lang, Yogi


McKechnie, Simon - Clocks and Dark Clouds
2013-07-27

McKechnie, Simon / Clocks and Dark Clouds

4 stars

Simon McKechnie odložil tradiční akustické nástroje a vrhl se do naprosto odlišných vod – do vod progresivního rocku. Tak prosím, album Clocks and Dark Clouds.

Musím říct, že mě tento počin mile překvapil. Již úvodní Mother and Daughter předznamenává zvuk a podobu celého alba. To působí celistvě, plně a klade se zde důraz na plynulé přechody mezi tématy, která jsou sama o sobě velmi zajímavá. Prolínání akustických, syrově elektrických i mírně elektronických pasáží bylo vymyšleno takřka bezchybně. Zpočátku deska může nudit, to ano. Až na jednu vyjímku nejde stopáž skladeb pod sedm minut. S dalšími poslechy se však neotřelé motivy a McKechnieho sofistikovaný projev zarývá pod kůži. Že se Clocks and Dark Clouds nese stále ve stejném duchu, vítám. Velmi podobná instrumentace ve skladbách není na škodu, naopak, ta charakteristická nálada desky je uchována až do jejího konce.
Samotná titulní skladba Clocks and Dark Clouds perfektně vystihnuje tuto náladu – melancholická, pokud to převedeme to hudby, tak občas silně disharmonická. Škoda, že nejsou dynamičtěji sejmuty bicí – hostující Adam Riley má světu určitě co ukázat.
The City in the Sea má podobný zvuk jako předchozí dvě skladby. Silné moderní prvky, co se kytarových partů týče, mi nevadí... Charakter podobně laděných kytarových nahrávek (a to mám na mysli kapely alternative rockové scény) není tak úplně zachován, spíše je rozvíjen do úplně jiných poloh; poloh progresivnějších a méně stravitelnějších. To mému uchu vyhovuje. Navíc ty vokály, ty vokály jsou fantastické!
God Particle. Ano, v této části deska začíná nudit a skladby působí jako recykláty prvních třech, vcelku originálních, kousků. Co mohu doporučit, abyste album doposlouchali do konce a nevypínali? Zaposlouchejte se. V McKechnieho hudbě jistě najdete ty drobné detaily a skulinky, které se dají s každým dalším poslechem objevit v nahrávkách ze 70. let. Taková jména jako Yes, Genesis, Gentle Giant, ... v jejich hudbě toto bylo také. God Particle nabízí velmi pěkné harmonické kytarové pasáže, stejně tak ale i nečekané zvraty.
Atmosféricky začínající Gorham's Cave jasně vybízí k hlubšímu zaposlouchání se. McKechnie si opět pohrává s nepravidelnými rytmy, vícehlasy i jemnými kytarovými vyhrávkami. Basové figury lehce posouvají skladbu dopředu a nenápadně se občas nabídnou k poslechu. Jinak jsou prakticky pořád zahalené v hutném vrstveném soundu kytar. McKechnie si vás svým hlasem naprosto podmaní, to je více než jasné. Výborně vystavěné vokály a vlastně tohle celé... mám pocit, jako bych slyšela klasickou kapelu, a ne studiového muzikanta, který všechno složil sám, všechny party nahrál sám. Neskutečné. Stopáž tak akorát pokryla množství nápadů, co víc dodat.
Skladba He Who Saw the Deep do sebe vstřebala trochu více elektroniky, což osobně moc nevítám, ale chápu, že pro monotónnost není v McKechnieho slovníku místo. Náladu už předurčily skladby předchozí, některé motivy (zejména ty počáteční) ale bohužel taky. Každopádně se jedná o další zajímavý kousek, který jako by do textu vstřebal celou učebnici dějepisu. Výtečné mezihry i atmosférické “šumy” v pozadí (bouřka atp.) dodávají skladbě opět něco navíc. Synťáky, různé klávesy, elektronika – komu toto vadí, nechť si Gilgameše nepouští. Skladba je to vyvedená, to ano. Přes počáteční rozpaky není těžké se přenést... Originalita a tak neotřelé využití potenciálu samotné skladby musí zapůsobit snad na každého.
The Emigrant ukazuje Simona i v trochu jiných hudebních sférách. Tempo se nám zpomalilo a už i z hudby se dá tak nějak vytušit, že se album chýlí ke konci. Tak či onak je to skladba srovnatelná s ostatními kompozicemi na desce.

Na Clocks and Dark Clouds jsem zpočátku nenáviděla její rozvleklost, a, dle mého tehdejšího úsudku, málo nosných nápadů, které by desku trochu vyzdvihovaly. Ale jak se časy mění, tak se mění i můj pohled na některá hudební díla...
Toto album je výborné, stačí se jen pořádně zaposlouchat. Rozvleklost se najednou ztratila a já slyším všechny ty překrásné motivy a neobvyklé hudební prvky, jimiž je celá deska doslova poseta. Doporučuji ji každému, kdo se nebojí méně stravitelných kompozic a delších skladeb. Po určité době se odkryjí i ty nejzazší detaily, které hudbu Simona McKechnieho dělají takřka nenapodobitelnou.

» ostatní recenze alba McKechnie, Simon - Clocks and Dark Clouds
» popis a diskografie skupiny McKechnie, Simon


Kazachstán - Bojím se bát
2013-07-25

Kazachstán / Bojím se bát

4 stars

Vzhledem k tomu, že už mám tvorbu skupiny Kazachstán zmapovanou poměrně dobře, nezbývá mi, než napsat krátkou recenzi na jejich debutové album Bojím se bát. Už jen proto, že je to deska, která mě osobně neobyčejně oslovila, by byla škoda vám ji touto formou alespoň krátce nepředstavit.

Album začíná atmosférickou klávesovou Introdukcí, po níž následuje kytarová exploze ústící ve skladbu Hadí mléko. Počáteční wah-wahové akordy připomínají novovlnný Pražský výběr (a ve skladbě je možné podobné „výběrovské“ záblesky zaslechnout častěji), ale pak už jsme opět u typického stylu této ostravské partičky. Souhra houslí Vladislava Georgieva a kytar pánů Hejduka a Grezla je opravdu výborná. Když k tomu přidáte solidní rytmickou složku a expresívní zpěv, vznikne ... vznikne po Kazašsku dobrá, a to opravdu velmi dobrá, skladba. Baskytara zde slouží perfektně, pěkně podbarvuje houslová a kytarová preludia. K vyzrálému a svým způsobem i svéráznému projevu této kapely připívá atypicky položený text.
Ostrava začíná jako typické art rockové opusy tuzemské scény – odkaz na Blue Effect, ať už záměrný či ne, je zcela patrný – a k podobnému feelingu se často vrací. Kytary občas rockují, občas přenesou a rozvíjí motivy až do jazz-rockových výšin, a k tomu všemu jim sekundují originálně položené housle, bez nichž by byla hudba Kazachů o moc chudší. V Ostravě si každý najde to své, ať už jsou to spletité progresivní motivy, nebo přímočaré blues-rockové riffy. Důmyslně zaranžovaný kousek prokládají jemné rozklady akustické kytary a vše je, jak má být. Všechny party do sebe pěkně zapadají a dohromady vytváří mozaiku toho nejlepšího současného art rocku, jaký lze na naší scéně najít. Tahle hudba mě baví. A jde vidět, že i pánové mají k Ostravě (a teď mám opravdu na mysli to město) podobně pozitivní vztah jako já.
Titulní Bojím se bát nabízí vskutku libé tóny flétny kaval, jež u českých kapel, přiznejme si, nejsou moc obvyklé, a s pomocí kláves a perkusí přináší krásně zadumanou, až meditativní náladu. To se mění s příchodem sloky a prezentací textu Jaroslava Žily, který do hudby z autorské dílny Roberta Hejduka vnesl cosi kouzelného, více než elegantního a poeticky přesyceného. Jednotlivé motivy a témata se mění s naprostou lehkostí, bez jakéhokoli nuceného kalkulu. Klasicky si zde pak Robert Hejduk střihne kytarové sólo. Bojím se bát je skladbou skutečně progresivní, a to v tom nejlepším slova smyslu. Zachovává vše, co se od tohoto žánru vyžaduje... a vlastně přidává i něco navíc.
Následující Za čtyři rohy považuji za harmonicky nejbohatší a zároveň jednu z nejsilnějších skladeb na albu. Silná melodičnost se pojí s výraznými motivy a nepatrnými tématickými proměnami, které jsou zde provedeny opět s úplnou lehkostí. Obzvláště se mi líbí ten „předěl” v půlce skladby a následné rozvíjení hlavního kytarového motivu. Decentní klávesy, které nahrál Robert Hejduk, se mi jeví přiměřené podílu ostatních stop.
Je důležité zmínit, že album končí prakticky stejně, jako začalo. Do Introdukce si tedy pánové pro efekt vypůjčili vlastní motiv ze Za čtyři rohy.

Ten progres je tam znát, opravdu ano. Narozdíl od spřízněných Jeseter ale není tolik do uší bijící. Přestože toto album nemá slabší místo, je vyrovnané a – nenalhávejme si nic – neoddiskutovalně nadprůměrné (vzpomeneme-li si na některé výplody současné české scény), svou finální hudební polohu si Kazachstán našel až na následující desce V hrudi pták, která má ambice na to stát se jedním z klenotů tuzemského art rocku. Bojím se bát bylo spíše jen takovou předzvěstí toho, kam se bude kapela v budoucnu ubírat...

» ostatní recenze alba Kazachstán - Bojím se bát
» popis a diskografie skupiny Kazachstán


Synkopy - Sluneční hodiny
2013-07-16

Synkopy / Sluneční hodiny

5 stars

Že jsou Sluneční hodiny opravdu vyjímečným albem, o tom nepochybuje snad nikdo, kdo se v československém art rocku přelomu 70. a 80. let alespoň trochu orientuje. Synkopy v čele s Oldřichem Veselým vytvořily něco naprosto speciálního, originálního, co u nás do té doby zkrátka nemělo obdoby. Ve stejný rok mimo jiné vyšlo i album 33 Modrého efektu, na kterém Oldřicha nadobro nahradil navrátivší Lešek Semelka. Za sebe musím říct, že to bylo z obou stran dobré rozhodnutí; dalo totiž vzniknout dvěma výborným albovým počinům.

Introdukce naznačuje, že se hlavního slova na albu ujal Veselý se svými průraznými klavesovými motivy. A s potěšením konstatuji, že byl stejný postup aplikován i na zbytek desky. Introdukce však nabízí velmi příjemný start alba, který člověka naladí na tu správnou vlnu. Těžko zařadit některé zvuky, jelikož se syntetizérů chopili i violoncellista a kytarista Vratislav Lukáš, houslista Pavel Pokorný a bubeník Jiří Rybář. Emil Kopřiva pak každou kompozici vkusně dobarvuje se svými spíše střídmě přidanými kytarovými party.
Na podobných albech se nejsilnější okamžiky určují velmi těžko, ale přecijen si dovolím vyzdvihnout hned druhou skladbu Hůl v slunečních hodinách, která svým svižnějším tempem a zaručenými progresivními postupy nepochybně okouzlí každého posluchače. Ani malinko větší posluchačská náročnost (zvážíme-li, že album vzniklo takřka v době zrodu a následně masové popularity nové vlny) nebrání Synkopám tvořit velmi chytlavé pasáže, které člověk nemá šanci dostat z hlavy.
Jsi nádherně pravěká stojí na podobných základech, ale chybí ta nakažlivá chytlavost. Je zde velký prostor pro instrumentální exhibice, kde se nepatrně „blýskne“ i kytarista Emil Kopřiva, což považuji rozhodně za plus. Smyčce zde pracují na jedničku a výborně sekundují klávesovým motivům Veselého.
Intermezzo je velmi pěkný předěl mezi skladbami. Trochu posmutnělá atmosféra je zde tvořena krásně položenými houslemi a cellem, které ve výraznější celek pojí jemné klávesové plochy.
Černý racek je jednoznačně dalším vrcholem Slunečních hodin. Působivý hlas Oldřicha Veselého, který velmi citlivě vystihuje celou podstatu skladby, názorně ukazuje, jak poetické texty se dají propojit s pro něj tak typickou instrumentální složkou. Vše do sebe přenádherně zapadá, kytara zde hraje nepostradatelnou roli a melodická linka se doslova zarývá do hlavy. Všechny stopy vytváří neskutečně komplexní zvuk, ve kterém je těžké něco konkrétněji rozeznat, ale to je na tom to nejvíce okouzlující. Ten zvuk je zkrátka neskutečně plný, přesycený. Ale nadmíru vkusně. Nádhera.
Klávesové extempore je zajímavou ryze instrumentální skladbou, jejíž podstatu vystihuje už samotný název. Přestože se na začátku mohlo zdát, že půjde o skladbu podobného ražení jako předchozí Černý racek, opak je pravdou. Nálada se zde naprosto změnila v až epicky dramatický celek, což platí až do samého konce skladby.
Další kompozice s názvem Vodopád ze začátku sice staví na jemně zabarveném Fender pianu, jsme zde ale opět svědky poměrně radikálního přerodu v dramatickou změť syntetizérových zvuků a živelných rytmických proměn. Celou dobu si kladu otázku, jestli má skladba vůbec nějaký text, Oldřichu Veselému totiž nejde vůbec rozumět. Třeba mi na tuto otázku někdo z recenzentů dokáže odpovědět.
Toulka je oblá. Vskutku. Další výraznější skladbu a další z nejsilnějších momentů desky zdobí vkusně vyprofilovaný text, jenž nemá na svědomí nikdo menší než Pavel Vrba. Toulka nabízí mnoho proměn, které neobyčejně korespondují se sdělením textu. Najdeme zde i akustickou pasáž, následně rozvinutou v kouzelnou, čistě instrumentální, část. Byla by škoda také nezmínit člověka, který se velkou měrou zasloužil o výslednou podobu Slunečních hodin. Bubeník Jiří Rybář bezpochyby dal do desky kus sebe a díky němu krásně vyniknou dynamické rozdíly. V Toulce dobře fungují i vícehlasy, na kterých si Synkopy daly určitě hodně záležet. Tento až perfekcionalistický přístup je mi blízký. Nezbývá mi než zopakovat již vyřčené; Toulka je oblá. Vskutku.

I přes to, že má toto album své nezpochybnitelné kouzlo a je v něm úplné minimum slabých míst, 33 je mi pořád bližší a s každým dalším poslechem mě baví stále víc. Tolik pro srovnání těchto dvou děl.
Za Slunečními hodinami je však cítit velký kus práce a hlavně odhodlání, které koneckonců všechny kapely u nás ve své době neměly. Není se čemu divit, ovšem Synkopám se dostává uznání dodnes. Takže se zdá, že ta snaha opravdu stála za to.

» ostatní recenze alba Synkopy - Sluneční hodiny
» popis a diskografie skupiny Synkopy


Myrrors, The - Burning Circles In The Sky
2013-07-13

Myrrors, The / Burning Circles In The Sky

4 stars

Přestože mám radši hudbu pocházející ze 70. let, někdy zkrátka neodolám a „vrátím“ se k psychedelickému rocku, jež vznikal převážně o dekádu dříve. Převážně, ale ne vždy. Burning Circles in the Sky amerických The Myrrors spatřilo světlo světa v roce 2008. Má ale všechno, co bychom od kvalitního acid/psychedelic rocku čekali.

Celé album má hutnou, povětšinou melancholickou atmosféru – to poznáte již od prvních tónů The Mind's Eye. Tato skladba začíná zvláštními zvuky, které má na svědomí přetočení stopy pozpátku, což je, jistě mi dáte za pravdu, zvláštní prvek, kterým kapela zřejmě odkazovala na tzv. „backmasking messages“. Kdo ví. Každopádně jakmile se přidají ostatní instrumentalisté a Nik Rayne se svým nezapomenutelným hlasem, Myrrors mají vyhráno. Skladba hodná 13th Floor Elevators.
Plateau Skull pokračuje obdobně. Jednoduchá, ale přesto silně působivá skladba, kde atmosféra neskutečně houstne.
Následující Burning Circles in the Sky je o trochu výraznější věc. Splňuje však všechny atributy, které by správná psychedelicky rocková píseň měla mít. Mystickou atmosféru podporují kytary a sitár. Přirozenost projevu z Burning Circles in the Sky přímo čiší.
Dle mého úsudku nejsilnější zásek v desce je hned další skladba. Nese název Warpainting a naprosto příkladně se v ní prolínají jednotlivé stopy. Kytary a decentní syntetizéry, a k tomu vlastně úplně prosté bicí. Christopher Safi také nemá potřebu se svou baskytarou příliš exhibovat, spíše jen sloužit skladbě a doplnit tak náladu, kterou vytvoří geniálně jednoduchý ústřední motiv. Ke konci jako by vše explodovalo; zastřené kytary úplně ovládnou celou skladbu.
Šestnáctiminutová Mother of All Living nepřináší žádnou změnu, co se nálad týče. Nejpsychedeličtější skladba na albu se nese duchu skladeb předchozích, ale zároveň je dokonale shrnuje. Klavírní pasáž je příjemným zpestřením, jinak se jedná spíše o meditativní hudbu.

Říká se, že v jednoduchosti je krása. Po poslechu tohoto alba musím konstatovat, že to tak asi přecijen bude.

» ostatní recenze alba Myrrors, The - Burning Circles In The Sky
» popis a diskografie skupiny Myrrors, The


Jeseter - Slavnost pro jednoho
2013-07-07

Jeseter / Slavnost pro jednoho

3 stars

Art rockové seskupení Jeseter rozhodně patří k těm kvalitnějším na současné tuzemské scéně, ne-li k těm nejkvalitnějším. Co mnozí pamětníci a milovníci 70. let v naších luzích a hájích jistě ocení, jsou české texty, jejichž kvality je u tohoto souboru také zbytečné zpochybňovat. Pokud tedy hledáte kapelu, která v dnešní době hraje osobitou hudbu a mimoto také respektuje tradice světového i československého art rocku, Jeseter mohu vřele doporučit.

Úvodní skladba Touha po vzdálených obrazech patří k nejsilnějším na albu, to bez debat. Občas trochu patetická přehlídka poklidných akustických i elektrických motivů a témat, to je Touha po vzdálených obrazech. Těch devět minut se rozhodně nebudete nudit, ačkoli jsou v této skladbě i slabší pasáže. Refrén má ovšem všechno; jak progresi, tak i melodičnost.
Marnivá víla pokračuje ve stopách první skladby. Zasněné melodie protkané jemnými kytarovými vyhrávkami působí vkusně, a když se z poklidné skoro-balady pak vyvine instrumentální exhibice, nemám si nač stěžovat. Marnivou vílu bych si možná uměla představit i v nějakém rádiu, přecijen je trochu přístupnější a stravitelnější než to, na co jsme u Jeseteru a progresivně rockových kapel celkově zvyklí. Co si ale neumím představit, je podoba obou právě popisovaných skladbiček bez zpěváka Davida Tobiasze. Těžko říct, jak by to znělo, ale takové charisma, jaké má v hlase, se hledá jen velmi těžko.
Domnívám se, že dvanáctiminutová Sukuba má být jakýmsi vrcholem alba. Delší kompozice Jeseteru velmi sluší, na to už jsem přišla při poslechu alba Proměna (ano, občas mám tendence poslouchat diskografie kapel tak nějak „obráceně“). Sukuba ovšem v některých částech přesahuje svůj žánr do té míry, že se mění v čistokrevnou jazz-rockovou fúzi. Je pravda, že v této době se Jeseter hudebně stále vyvíjel; a výrazný kontrast mezi Slavností pro jednoho a Proměnou je toho jen důkazem. V Sukubě je velmi znát ještě jistá syrovost projevu (i když asi ne v tom pravém slova smyslu), jednoduše řečeno můžeme slyšet poměrně čiré aranže a ne tak propracované motivy, které by se někdy mohly zdát nedotažené. To je celé. A závěr? Dovolím si tvrdit, že Sukuba tím pomyslným vrcholem opravdu je. I přes jisté nedostatky se jedná o zajímavou kompozici.
Následující Sylfa je příjemná meditativní klávesovo-kytarová věc. Když se přidá zpěv a vokály, změní se v trochu „podivínskou“ žáležitost, ale čert to vem. Vždy je to jen (?) 9 minut. Závěr, kterého se zhostil Jan Gajdica se svou kytarou, se mi líbí velmi, převelmi.
Těžko si ale vysvětluji, co chtěl „básník“ říct hard rockovou vypalovačkou Hrdinové z plakátů. Možná se skupina kolem Jana Gajdici chtěla přiblížit konceptu Dialogu s vesmírem brněnských Progres 2, který hostil legendární Planetu Hieronyma Bosche II, také jedinou skladbu na daném albu, jenž by se dala označit za hard rock. Hrdinové z plakátů se pak rozvíjí trošku progresivněji, pravda. Dokonce jsem zaslechla i drobný fragment motivu z Proměny, titulní dvacetiminutové skladby z již zmíněného jeseteřího alba Proměna. Co k tomu ale dodat, tohle byl zbytečný „úlet“. Nebavilo mě to.
Když o tom tak přemýšlím, Ulice se v některých pasážích neobyčejně podobá skladbám Progres 2. Možná je to náhoda. Inspiraci je možné brát odevšad – a kdo ví, jestli Jeseteři Progres vůbec znají. Každopádně ... Ulice je takovým druhým vrcholem alba. Jednotlivé přechody mezi tématy jsou trochu nedotažené, stejně jako v Sukubě, ale také se mi líbí. Po textové stránce je Ulice celkem slušná, i když přirozeně ne bezchybná. Robert Hejduk si s Janem Gajdicou střihne i jednu kouzelnou pasáž plnou pěkně rozvitých nápadů a závěr patří už jen jim.
Píseň neznámému bohu je mi velmi sympatická. Na nic si nehraje a nestaží se být příliš progresivní. A to je dobře. Textově dobře srozumitelná věc, což je bezesporu také její předností. Povedené zakončení alba. Velmi povedené.

Slavnost pro jednoho je zajímavá deska plná originálních nápadů a motivů, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla tu čest si naposlouchat a řádně vychválit jejich následující počin, musím být v hodnocení přecijen trochu přísnější. Pravá podoba hudby Jeseteru se totiž vykrystalizovala až na následujícím albu a zde můžeme vidět (slyšet) spíše pokusy o progresivnější skladby, kde se klade důraz na souhru (zejména) kytar a kláves. Deska je to trochu hledačská a – těžko najít ta správná slova – možná i trošku nedotažená. To ale vůbec nevadí. Má své kouzlo, své světlé momenty a hlavně duši. Jsem ale upřímně ráda, že se Jeseter u druhého alba již „našel“ a doslova všem vytřel zrak.

3+

» ostatní recenze alba Jeseter - Slavnost pro jednoho
» popis a diskografie skupiny Jeseter


Black Sabbath - 13
2013-07-03

Black Sabbath / 13

5 stars

Rok 2013 je zatím ve znamení reunionů.

Hned v úvodní End of the Beginning je více než jasně daný směr celé desky. Těžkotonážní riffy, Ozzyho hlas v pořád celkem slušné formě (alespoň tedy studiově) a Geezerova hutná basa, všechno to má pořád co nabídnout.

Celá deska jako by navazovala na slavný eponymní debut z roku 1970. Hudebně je stejně zajímavá a svým způsobem i rozmanitá, ale muzikantsky nesrovnatelně vyzrálejší. To můžeme slyšet například v God Is Dead?, kde se snoubí doom metalová atmosféra s bluesovými prvky a heavy metalovou přímočarostí. Délka skladby se mi jeví přiměřená jejímu značně rozvleklému tempu. Osbourneovci si tuto skladbu vybrali také jako singl, který vypustili do světa ještě před vydáním 13. A je to rozhodně dobře. God Is Dead? má všechno, co bychom od Black Sabbath čekali. Hutné riffy, rytmické obměny a pečlivě promyšlená stuktura skladeb, přičemž musí hudba stále plynout bez toho, aby posluchače začala nudit. To bývá častým problémem, na který kapely naráží (a to jejich písně mnohdy netrvají 8 minut), tady se o tom ale vůbec nemusíme bavit...

Loner pokračuje v podobném duchu, ale poprvé se zde také výrazněji projeví hostující bubeník Brad Wilk. Má trochu modernější „tvář“, pravda, ale zachovává si i svou sedmdesátkovou náladu, která vyloženě čiší z celého alba.

Zeitgeist nám trochu připomene Planet Caravan z dalšího klasického sabbathovského alba, Paranoid. Není to ke škodě, právě naopak. Pomalejší věc by na 13 neměla chybět, protože i v tomto ohledu jsou Black Sabbath nenapodobitelní.

Následující Age of Reason je stavbou velmi podobná God Is Dead?, není ovšem tak dobře zapamatovatelná. Tony Iommi klasicky riffuje, pak si „střihne“ sólo a všichni muzikanti jako by podmanili jen a jen jemu. Age of Reason má v některých svých částech i vítanou rytmickou změnu, která do trochu zašlejších vod tvorby Black Sabbath zanese malou dávku elegantní progrese. Pěkné.

„Třináctka“ se nese v duchu opravdu výtečných hitových skladbiček. Live Forever je jednou z těch kratších, ovšem energičtějších písní, jenž opět velebí Iommiho a předávají mu prakticky veškerý prostor. Geezer Butler a jeho basové figury občas také vystčí růžky s výraznějším breakem, což vítám s otevřenou náručí.

Damaged Soul má pěkný bluesový nádech a výtečně vystavěné kytarové party, kterým všudypřítomně sekunduje Butler s jeho baskytarou. V Damaged Soul můžeme slyšet i foukací harmoniku, která nám opět dá zavzpomínat na doby jejich debutu. Iommi zde skutečně exceluje. Rozhodně jedna z těch silnějších věcí na albu!

Desku uzavírá potemnělá Dear Father, jenž je bezpochyby třešničkou na dortu pro všechny příznivce atmosférických skladeb, hezky po „sabbatovsku“. Řadí se k těm delším kompozicím na albu a já bych ji směle přirovnala k charismatem naplněné God Is Dead?, kterou jsem si po vícerém poslechu také velmi oblíbila. Dear Father je zajímavá také po textové stránce a mám pocit, že každému posluchači má co nabídnout. Melancholický refrén je přesně podle mého gusta.

Jak kariéra Black Sabbath začala, tak zřejmě i skončila. Napovídal by tomu závěr poslední skladby Dear Father v podobě všem dobře známého zvuku bouřky a deště. Přestože kapela skrze média dala tušit, že se schyluje i k dalšímu albu, já osobně už tomu moc nevěřím. A myslím si, že 13 by bylo to nejvhodnější a nejdůstojnější završení tvorby této neobyčejné skupiny, která definovala a pomohla definovat kvantum nejrozmanitějších hudebních stylů.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Simeon Soul Charger - Meet Me In The Afterlife
2013-06-25

Simeon Soul Charger / Meet Me In The Afterlife

5 stars

Už od prvních tónů Vedanty je více než jasné, jakým směrem se tato partička hodlá ubírat. Hutné kytarové plochy, ale i decentní vyhrávky a neskutečně charismatický projev vůdčí osobnosti Simeon Soul Charger, Aarona Brookse. Úvodní skladba byla pojatá jako „nakopávák“, u kterého by se mohlo zdát, že se nikdo s ničím nepáře. Opak je ovšem pravdou. Struktura skladby prozrazuje jasnou inspiraci u kapel zaujímající čestné místo na pomyslném žebříčku nejvlivnějších progresivně rockových seskupení. Motiv je jasný, také se opakuje, ale právě ta schopnost vložit do toho obrovské množství prvků různých odnoží rocku mi učarovala.
V podobném duchu se nese i následující God Lends a Hand, kde přibývá progresivity a jistý nádech psychedelického rocku se jí také nedá upřít. Nezajímavé není ani rozložení partů (všimněte si například kytarové stopy, která hraje dokola jen flažolety).
Though the Trees They Talk pokračuje v tradici, která zůstane vlastně až do samého konce alba. Kytarové riffy nejsou nijak objevné, ale na mě působí výborně. Vrstvené stopy dodávají zvuku jasný punc. V této skladbě je také pěkný zvrat, který opět vyčaruje mírně psychedelickou atmosféru. Co je ale nádherné, to jest výtečná gradace a zpěv, umocněn těžkotonážní kytarou, na kterou se navrství ještě ta Brooksova. Naprosté odprostění od mainstreamové hudby, jen a jen úchvatně promyšlená muzika.
V Tooth zase trochu kouzlí příčná flétna, i když tato kratičká skladbička (má jen nějaké dvě minuty) slouží spíše jen jako přechod k další věci.
Ta se jmenuje And He Skinned Them Both a její kytarové téma už z hlavy asi nikdy nedostanu; a to je dobře. Výborná hra s tóny, nápadité rozvíjení témat do širších ploch a hlavně ten zpěv! Toto je zkrátka radost poslouchat. Baskytara je trochu nevýrazná, ale u Simeon Soul Charger mi to vůbec nevadí. Prim tady hraje souhra kytar Ricka Phillipse a již několikrát zmíněného Aarona Brookse. Disharmonie a pasáž se zdánlivě nekončícími expresívními vyhrávkami také jednou skončí a opět se navrací původní motiv. Omílání jednoho motivu mi obvykle vadí, ale SSC z toho dokáží vytěžit tak moc, že to je až neuvěřitelné. Tolik nápadů, tolik „protichodných“ částí... a najednou uběhne osm minut vašeho života.
První pomalejší skladbou na albu je Please. Má trochu bluesový, zadumaný feeling umocněný akustickým doprovodem a pěknou slide kytarou. Vzdušná, vokálně propracovaná kompozice, která pracuje s vícehlasy, a to prosím výtečně. Doporučuji jen zavřít oči a nechat se unášet na vlnách této skladby. Melancholie, úzkost, ale i pohoda... To byla Please.
Progresivnější Europa's Garden nás pak nepřipravené chytne, ale už nepustí. Chytlavý a nesmírně nápaditý riff je neskutečným způsobem rozvíjen do podoby, kdy si ani já nejsem jistá, jestli právě poslouchám Black Sabbath nebo snad Pink Floyd (všimněte si toho sóla, to je lahoda pro uši)... Emotivní přechody značí opravdový potenciál, který se uvnitř této skupiny bezesporu nachází. Domýšlím si význam textu, který letmo „chytám“ a myslím si, že je vše více než jasné...
Skladba volně přechází v Europa's Garden Reprise, kde konečně více vynikne i baskytara; bohužel jen tím, že sekunduje kytaře v unisonovém motivu. Každopádně se skladba šine až do hvězdných výšin. Lepší „rozuzlení“ si nikdo nemohl přát.
Into the Afterlife je trochu zadumanější, melancholičtější a po SSC-ovsku psychedelická skladbička, kde obrovská vzdušnost dává odpočinout už mírně „unaveným“ ušním bubínkům. Podobně to uměli (umí) i Black Sabbath, ovšem toto je pozvednuté na kompletně jinou úroveň. Nesrovnatelné kapely, vskutku. Ovšem ten vliv je tam stále patrný. Temná věc přejde v progresivní kytarové „orgie“, aby nám připomenula svou všestrannou a nenapodobitelnou tvář.
Song of the Sphinx a zase to osobité psychedelično, které se mně tak líbí. Baskytara Spidera Monkeyho (to je panečku jméno) hraje jednoduchoučkou figuru, ale výborně padnoucí. Ke kytarám, které zde znějí téměř úplně jako mandolíny, se hodí skvěle.
A Child's Prayer rozhodně překvapí. Baladická náladička, do toho pěkný violoncellový part a hned přecházíme k Dear Mother. Text je rozhodně k zamyšlení a poprvé zde můžeme slyšet i takovou trochu nenáročnou stránku kapely. Akustická kytara, tamburína a citlivě vystavěné vokály. Funguje to ale skvěle.
Poté ovšem začíná The Swallowing Mouth. „Pouťové“ klávesy a kytara, k tomu ještě Aaron se svým vizionářským hlasem, který by mohl s klidem dabovat jakéhokoli násilníka v pětihvězdičkovém hororu, to je mi změna. Velmi mi to připomíná první roky The Doors, zvláště na albu Strange Days. Zvláštní nálada se musí zmocnit snad každého posluchače. Přestože Aaron svým hlasem pečlivě frázuje a nezdráhá se ani si trochu zakřičet, dynamika instrumentální složky zůstává pořád takřka stejná. Pak ovšem Rick Phillips vpluje svou kytarou do již běžící skladby s takovou vervou, že se dynamika už někam pohne a skladba bez problémů graduje. Co bez problémů, přímo skvěle! Brooks a vokalisté (pravděpodobně Phillips a bubeník Joe Kidd) odvádějí výbornou práci a dokáží člověka neskutečně nabudit k dalšímu poslechu. Výrazněji zaslechneme i cello v mezihře a pak nastávají malé „hrátky“ s dynamikou, kdy už to vypadá, že se hudba opět vygraduje k tomu explozivnímu motivu, ale není to mu tak, vždy se kytary vrátí na „původní místo“ nechávají nás čekat dál... Mezitím slyšíme sólo á la malé preludium, které nenechá ani posledního skeptika na pochybách – toto jsou výteční muzikanti, bez přehánění.

Těžko na současné hudební scéně hledat podobné zjevení, jakým se zdá být americká kapela Simeon Soul Charger. Ve své hudbě kombinuje jak prvky minimalismu, tak i širokých progresivních kompozicí, na které jsme navyklí ze začátku 70. let. Po několikátém poslechu tohoto alba mám pocit, že jsem žádnou jinou skupinu s podobným projevem nikdy neslyšela. Je dost dobře možné, že ani žádná neexistuje. Na mysl mi přichází The Mars Volta, další vyjímečná současná kapela, ale mám pocit, že takovou kombinaci elementů snad ze všech rockových subžánrů zatím nikdo jiný neměl a nemá. Jsem velmi ráda, že Simeon Soul Charger nemusím řadit jen mezi další „retro“ uskupení, které se v dnešní době množí jako houby po dešti a větších kvalit dosahují jen zřídkakdy (Rival Sons, ...), ale mezi plnohodnotné a originální rockové formace, které dokáží vybočit z řady plné klišovitých představ o tom, jak se má hudba dělat. Bravo, pánové. Já smekám a velmi ráda uděluji plný počet.

» ostatní recenze alba Simeon Soul Charger - Meet Me In The Afterlife
» popis a diskografie skupiny Simeon Soul Charger


Jeseter - Proměna
2013-06-19

Jeseter / Proměna

4 stars

Prostorem se právě začíná linout hudba, u které se dá klidně meditovat. Citlivě vystavěné klávesové plochy jsou protkané rozloženými akordy a kytarovými tématy, jež ukazují neoddiskutovalné skladatelské schopnosti Jana Gajdici. Motivy se mění, ale koncept zůstává stále stejný. Hudba nádherně vyjadřuje děj celého opusu, který pravděpodobně popisuje proměnu člověka (dospívání?) a jeho snahu stát se někým jiným, jak koneckonců sami můžeme slyšet... Žádné ohrané klišé, ale vskutku originální ztvárnění zajímavého konceptu. Dramatické zvraty, kde se mění tempo a hudebníci exhibují se svými sóly, střídá refrén a opět silně melodické zpívané pasáže. Robert Hejduk a Jan Gajdica pak překvapí s malým disharmonickým motivem, který rozvíjí až do mírně gradující synťákové plochy. Pak příchází typické „stá – á – á – át...“ a tklivě znějící kytarové sólo, jež v mnohém připomíná Davida Gilmoura. Piano jemně nastiňuje další část, pak se přidá i akustická kytara a ženský vokál. Každá stopa má v nahrávce nezaměnitelné místo, což má za následek to, že vše šlape jako hodinky a nic nikde „nevyčnívá”. Meditativní nálada se vrací a opět můžeme být svědky dalšího zvratu. Vlastně několika zvratů. David Tobiasz se svým hlasem vpluje do skladby a prezentuje velmi kvalitní text, stejně tak dále kouzlí i se svými kytarovými vyhrávkami. Baskytara hraje skvěle poutavé linky, občas dosti komplikované, ale vždy tvoří bezproblémovou rytmickou oporu. Vracíme se k ústřednímu motivu a přes perfektně zvládnutou unisonovou gradaci opět slyšíme ty – pro někoho možná až patetické – citlivé kytarové tóny, jež si pak vezme „na milost” Robert Hejduk se svými klávesami, aby načal „nový den a nový čas”. Davidovi výborně všichni sekundují s výtečně proaranžovanými party. Následuje další kytarové sólo, za které by se ani Steve Howe nemusel stydět. Konec. Již první skladba představuje naprostý vrchol alba a můj pocit, že těch 20 minut je ukrutně málo, jen tak nemizí... Toto je zkrátka hudba, která mě baví. Od začátku až do konce. Ještě že se Jeseter neohlíží na nějaké „hitové ambice”, které skladba bezesporu má, protože to by asi následoval „ořez” celého opusu na tři minuty. A to by si nikdo nepřál... Dlužno říci, že Proměna za své kouzlo vděčí mimo jiné také pečlivě vystavěným vokálům.
A je to tu. Začíná V zahradách stromů. Oproti Proměně citelně méně komplikovaná skladba, ale i tak velmi působivá – vícehlasy dělají své. Rozvleklejší tempo přidává pocit „vzdušnosti”... a hned se to, chlapci, rozhodli změnit. Exploze všech možných – pro někoho možná opět trochu patetických, pro mě však vůbec – motivů, které se různě přelívají a tvoří sugestivní, umělecky bohatý obraz. Jak to V zahradách stromů začalo, tak to i skončilo... za zvuku akustické kytary. Ovšem svěřené tomu správnému člověku.
Dramatické piano otevírá V baru Tam na předměstí a společně s baskytarou navozuje výbornou atmosféru. Každý tón je promyšlený, má přesně stanovené místo. Bicí Lukáše Krejčího pak výborně pomáhají s vytažením důrazů. Nyní se ve skladbě dostáváme dál, k explozi klávesových a kytarových vyhrávek, které společně žijí v bezchybné syntéze. Zkrátka si rozumí. Piano a David citlivě vykreslují sloku, aby se pak mohli přidat další instrumentalisté. Tato skladba mi velmi připomíná brněnské Synkopy a Blue Effect, už jen těmi neskutečně propracovanými zvraty, které má „na svědomí” Jan Gajdica s kytarou a Robert schovaný za klapkami svých klaviatur. Refrén se pak nese ve zvukově nabaleném duchu, kdy je výsledný sound opravdu hutný.
Následující skladbě Milovník života pak velmi přidaly houslové party Daniela Tlolky, jež se do Jeseteří hudby neobyčejně hodí. Text je – a že to není překvapivé – opět kvalitní, a domnívám se, že i nějaké ty metafory by se tam mohly najít. Nicméně se jedná o další nesmírně kvalitní kousek na albu, kde jsou docela čiré aranže a člověk se může zaposlouchat, do čeho zrovna chce. Milovník života byl první ze dvou bonusových tracků, přestože si myslím, že alespoň ten by se do koncepce alba svým vyjádřením ještě vešel. Pokud jde o zachování klasické „vinylové” stopáže, tak tomu pak rozumím.
Šepot, jehož sdělení jsem nikdy nijak nezkoumala, to se přiznám rovnou, otevírá 2. bonus – skladbu s názvem Homunkulus. Temný úvod předznamenává jistý obrat, jenž mi zvláštním způsobem připomíná ranou tvorbu jistého seskupení jménem Emerson, Lake & Palmer. Náhoda? Možná. Pak se hudba ovšem přeorientuje v až hard rockový kousek, kde jsme sice klasicky opět v „těžším” rytmu, ale kytary tu ... prostě riffují. Klávesy pak zajímavým způsobem „předělují” skladbu v progresivní změť nápadů. Zajímavá kompozice, říkám si. Na jednu stranu přímočarý chytlavý refrén, na stranu druhou pak posluchačsky náročná prostřední část. Patrně to byl záměr. Jinak si to vysvětlit neumím.

Toto byl prosím Jeseter a jejich Proměna. Co k tomu říct... Když dáte dohromady výtečné muzikanty s výtečnými schopnostmi, výtečným vkusem a výtečnou vlastní tvorbou, nemůže vzniknout nic jiného než výtečné album.
Narozdíl od spřátelené skupiny Kazachstán, Jeseter si v sobě nese více z moravských Synkop. Myslím, že Oldřichu Veselému by se toto album velice líbilo. I když se tady Jan Gajdica se svou kytarou objevuje více než často, v lecčems mi Proměna přecijen připomíná jedno z nejlepších československých art rockových děl, Sluneční hodiny. To už ale nechám na posouzení jiných.

Závěrem chci říct, že tak pěkně stylizovaný digipack už jsem dlouho neviděla. Snad jen u minimalistických Kazachů.

Výborná deska!

» ostatní recenze alba Jeseter - Proměna
» popis a diskografie skupiny Jeseter


Blue Effect - Modrý Efekt & Radim Hladík
2013-05-28

Blue Effect / Modrý Efekt & Radim Hladík

5 stars

Když se řekne nejlepší český (československý) kytarista, vždy si vybavím Radima Hladíka. Jeho styl hry byl, a stále je, posetý virtuozitou a překypujícím charismatem. Kdyby se mě pak někdo zeptal, na jakém albu pražských Blue Effect je to nejvíce znát, jednoznačně bych zmínila Benefit, neboli desku Modrý Efekt & Radim Hladík.

Hned zkraje se o slovo hlásí kompozice s názvem Boty. Ta začíná za dunění basové kytary, ke které se posléze přidávají různé zvláštní zvuky přelívající se to prvního výrazného kytarového motivu. Kytarové stopy hrají na tomto albu pokaždé onu „hlavní roli“, přestože ostatní instrumentální výkony jsou neméně kvalitní. Tato téměř desetiminutová skladba je vhodnou ukázkou pro nezasvěcené posluchače (a že jich v dnešní době není málo), kteří si stále myslí, že česká (československá) scéna nedisponuje hudbou kvalitativně srovnatelnou se zahraničními kapelami. U art rocku to platí dvojnásob, protože se muzikanti částečně dokázali přenést přes politické ... komplikace, řekněme, a vytvořili něco, co by jim nepochybně i za hranicemi tehdejšího Československa přineslo úspěch. Ale zpět k samotné skladbě. Boty jsou opravdu velmi pestrým nahlédnutím do duše Radima Hladíka, který celou kompozici dovedl k naprosté dokonalosti, kdy se stopy elektrických kytar výtečně propojují a utváří nádherný obraz, pestrobarevný celek.
Čajovna s celkem jednoduchým ústředním tématem je poklidná kytarová mozaika, kdy detaily dotváří i tklivé flažolety a dynamické změny protkané pěknými basovými figurami. I když nejsem s to příliš hodnotit bicí party, zdají se mi také obdivuhodně zahrané, byť jsou velmi prosté a vlastně nepřinášejí nic nového. Jednoduše přináší rytmický základ, který dále rozvíjí Josef Kůstka s jeho basovou linkou.
Jiří Stivín svou troškou přispěl v další skladbě jménem Skládanka, kde flétnové části přirozeně evokují Jethro Tull. Skládanka je pojmenována opravdu trefně, protože se jedná o opravdu progresivní počin. Neskutečné kvantum nápadů a exploze různých vyhrávek a vrstvených stop. Harmonicky bohatá věc, která je ... prostě geniální.
Ztráty a nálezy pak - narozdíl od Skládanky - začínají ve znatelně pomalejším tempu. Citlivé kytarové tóny a preludování v kombinaci s akustickou kytarou zní přenádherně. Činely a housle Josefa Kůstky, který zde jinak zastává funkci baskytaristy, povedeně dotváří atmosféru a vykreslují potenciál celé skladby. Je to bez přehánění krásná kompozice, kde se snoubí jednoduchost s virtuozitou. Baskytara nehraje ani rovné linky, ale ani přehnaně negroovuje – vnáší do skladby jen to, co je opravdu potřeba. Konec pak přichází se zopakováním motivu původního, kde má lví podíl zejména akustická kytara.
Na rockovější vlnu nás zpočátku naladí Hypertenze, kde se Hladík opět ukazuje v tom nejlepším světle. Hypertenze příjemně rockuje a v některých pasážích mi velmi připomíná tvorbu britských Yes. I když jsem nikdy neslyšela, že by inspirací členů Blue Effect, a to mám na mysli především Radima Hladíka, byla tato skupina, z některých fragmentů jejich tvorby je to více než jasné. Nyní saxofon Jiřího Stivína a klávesy v syntéze s kytarovými motivy a basovými figurami jasně přetváří původní progresivně rockový sound v jazz rockovou fúzi. Bicí se synkopickými rytmy také nenápadně ladí posluchače na jinou notu. Vzhledem k tomu, že Jiří Stivín i Martin Kratochvíl, který se na tomto albu také podílel, byli (a Martin Kratochvíl také stále je) členy vlivného fusion seskupení jménem Jazz Q, není se čemu divit. Když jazz rock plyne dál, najednou kapela opět „přepne“ a jsme zpět u rockování. Hladíkova kytara už se musí praskat ve švech, když v tom nastane opět mírný zvrat v podobě vokálního rozvětvení skladby, kdy se postupně přidávají všechny dosud použité instrumentální plochy, aby kompozice vykrystalizovala do úplně samého konce explozí všech možných i nemožných souzvuků... a nakonec byla jednotně utnuta.

Ačkoli mi tato deska trochu připomíná rané Camel (samozřejmě mám na mysli tu skupinu), pořád si nemůžu vynachválit její propracovanost a opravdu nevyumělkovanou progresivitu, kterou jí snad nikdo nemůže upřít. Skupina v čele s charismatickým Radimem Hladíkem na této desce v podstatě předurčila další vývoj Blue Effectu, stejně tak i vývoj art rocku v našich končinách. Je to klíčové dílo, které by neměl vynechat žádný pravověrný posluchač (prog)rockové hudby.

Vynikající deska, která nemá žádný slabší moment. Vše plyne a graduje až do samého konce. Navíc díky zkušenostem z projektů Nová syntéza a Nová syntéza 2 zní skupina nezpochybnitelně sehraně a všechny skladby oplývají kreativitou.

Tady to začalo. „Zlatá éra“ našich milovaných hudebníků s modrými knížkami.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Modrý Efekt & Radim Hladík
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Soulmen - EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen
2013-05-26

Soulmen / EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen

4 stars

Soulmen. Pro mě donedávna velká neznámá... Něco se ve mně holt zlomilo a já jsem měla nutkání si trochu doplnit resty. Když v hlavě mi bleskla myšlenka na československý bigbít, neměla jsem jinou možnost. Soulmen a jejich jediné EP se čtyřmi skladbami – ze kterých jsem už polovinu znala a ani jsem o tom nevěděla – tedy bude předmětem mé dnešní recenze.

Dežo Ursiny byl význačnou osobností naší hudební scény. Ač jeho sólovou tvorbu zmapovanou nemám, skupiny, ve kterých v druhé polovině 60. let působil, mému bystrému oku a uchu uniknout nemohly. Kapela Soulmen je pro mě v lecčem zajímavější než The Beatmen, protože se inspirovala zejména bluesrockovou scénou (což nás jasně odkazuje na Cream), přičemž u jejich de facto předchůdců Beatmen to byli hlavně nesmrtelní Brouci.

Všechny čtyři skladby na EP jsou kvalitní a pečlivě vykreslují náladu dané doby. Je zajímavé, že všechny znějí tak nějak melancholicky... Ale když přihlédneme k tehdejší politické situaci v Československu, asi nebude třeba žádné vysvětlení.
Aranže jsou, typicky ve stylu konce 60. let, jednoduché a čiré, ale přesto působivé. Bluesová Wake Up na tom netrpí vůbec, naopak jí to přidává na hutné atmosféře, která zůstává až do konce skladby zahalena rouškou tajemství. Má také velmi pěknou basovou linku, o kterou se nepostaral nikdo menší než legendární slovenský baskytarista Fedor Frešo.
Podobně je to i u A Sample Of Happiness, další výborné skladbičky, kde jednoduchost hraje prim. Zpěvný refrén střídá jemná sloka, která nabírá na intenzitě, aby opět mohl nastoupit refrén. Velmi zajímavá věc, kde je využit potenciál vícehlasého zpěvu, jenž dává písni tu správnou atmosféru.
Skladba Baby Do Not Cry je mi dobře známá z filmu Pelíšky, který mimochodem můj zájem o čs. bigbít dost prohloubil. Baví mě na ni ta melancholie a neučesaná instrumentace, která vsází hlavně na dojem, nikoliv na nějakou virtuozitu. Ta ostatně v té době musela být jen pro smích... Text také není nezajímavý.
Deska končí svižnější I Wish I Were. Typická bigbítová záležitost, kde jsou patrné i prvky klasického rockandrollu. Svěží dvouminutová skladbička, která končí pěkným symbolickým vícehlasem.

Je škoda, že Soulmen nahráli jen jednu jedinou malou desku. Bezpochyby se totiž jednalo o seskupení mezinárodních kvalit, které u nás, snad kromě Matadors, nemělo konkurenci.
Velmi slušná deska, která si ode mě zaslouží 4 hvězdičky. I přesto, že vliv této kapely na celé generace bigbítových umělců u nás byl obrovský, hudebně na plný počet nedosáhne. Alespoň já to tak cítím.

» ostatní recenze alba Soulmen - EP deska edice Mikrofóra: The Soulmen
» popis a diskografie skupiny Soulmen


Blue Effect - 33
2013-05-15

Blue Effect / 33

5 stars

Čas již uzrál a já si opět pouštím album, které se pro mě stalo snad hned po prvním poslechu absolutní srdeční záležitostí. Ač mám ráda bluesrockový Effect s Mišíkem na albu Meditace, i expresívní projev Oldřicha Veselého na albu Svitanie, 33 mě k sobě připoutalo natolik, že se z něj stala má vůbec nejvzácnější deska a, jak už jsem říkala, srdeční záležitost.

Blue Effect v tříčlenné sestavě Hladík – Semelka – Čech nám triumfálně ukazuje, že i v totalitním Československu se dá vytvořit prvotřídní art rockový opus. Plno zvratů i jemné prvky jazzrockové fúze, do duše se vrývající Vrbův text a samozřejmě Hladíkovy mocné kytarové tóny, které často nenechají jedno oko suché. Semelka mi v titulní Třiatřicet jako zpěvák velmi sedí, ba dokonce i více než fanoušky velmi oblíbený Veselý. Syntetizéry jsou do skladby „nasázeny“ vkusně, čímž hudba dostává úplně nový rozměr. Třiatřicítka by na mém pomyslném žebříčku byla hodně vysoko. Skvostná široká kompozice s procítěným zpěvem a velmi kvalitním textem, který, ač není příliš dlouhý a komplikovaný, dodává skladbě jistý punc vyjímečnosti dané doby. Čtrnáct minut je příliš málo...
Avignonské slečny z Prahy mají nádhernou strukturu, kde se prolínají syntetizéry s kytarovými sólovými exhibicemi. Akustické kytary hrající rozložené akordy jsou pěkným zpestřením, i když hrají „pouze“ podklad. Refrén má pěkně promyšlenou melodickou linku, přičemž u mě dochází vždy ke „stržení“ do děje skladby. Nádherná hudba, prostě nádherná hudba.
Melancholicky začínající Občasná pánská jízda je další bezchybnou skladbou. Syntetizéry hrají tentokrát hlavní melodickou linku a určují další „směr“. Zasněné akordy a kytarové vyhrávky tvoří perfektní základ, který už nepotřebuje dalšího doplnění. Semelka a Hladík ... se asi prostě hledali. Naprosto vyvážené vlivy obou interpretů dávájí posluchačům pocit naprostého hudebního souznění. Zvrat v čele s basovým syntetizérem se do skladby hodí, a je jasným důkazem toho, že hudebních nápadů mají tito pánové požehnaně. Hudba plyne dále a už se přidává Semelka s dalším poetickým textem, který se rozhodně vymykal průměru dané doby. Pavel Vrba odvedl vynikající práci, a dovolím si tvrdit, že s naprostou lehkostí. Jednoduchost a přímočarost je na textové stránce celé desky právě to nejkrásnější, protože zní přirozeně a přitom to má hlavu a patu, jak se říká. Hladík preluduje jako o život, jako by snad tušil, že to bude poslední řadová deska. Semelka v syntéze s kytarovým kozlením předvádí to, čemu já říkám Blue Effect. Toto je pro mě Blue Effect. Občasná pánská jízda končí mírně dramaticky, vygradovanými explozemi kytarových vyhrávek a témat z minut již uběhlých.
Kohoutek kamarádství dokapává začíná zádumčivým Semelkovým zpěvem, a ve stejné náladě pokračuje dál. Basový syntetizér hraje jednoduchou opakující se linku, během níž Hladík již klasicky předvádí své kytarové ambice. Nálada se překvapivě trochu lepší a ... zvrat. Vygradovaný nástup dalšího motivu nastiňuje výtečný bubeník Vlado Čech. Nastává zvláštní kytarová exhibice, a poté návrat k původnímu melancholickému projevu Leška Semelky. Velmi procítěně pak prezentuje posluchačům další excelentní Vrbův text. Hladíkova kytara je zkrátka balzám na duši. Celou skladbu završuje a nám dává tušit, že kohoutek kamarádství už nadobro dokapal.

Myslím si, že není nutné rozebírat každou ze skladeb na tomto albu detailně, už jen proto, že ten vzácný požitek z hudby si každý musí zažít sám. Na každého také 33 nemusí mít stejný vliv jako na mě a může se tudíž minout účinkem. Já tuto desku však považuji za nejdotaženější a na nápady nejbohatší v celé diskografii Blue Effectu. Je pro mě výš než Svitanie i Svět Hledačů, než Nové syntézy i Benefit. Je pro mě absolutní špičkou české art rockové scény.

Říká se, že v nejlepším se má přestat. A tak to bylo, zdá se, i u spletité tvorby M. Efektu. Velmi důstojné rozloučení a tečka za celou kariérou tohoto legendárního seskupení, které celému národu ukázalo cestu vpřed.

» ostatní recenze alba Blue Effect - 33
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Nazareth -  Razamanaz
2013-05-07

Nazareth / Razamanaz

4 stars

Album Razamanaz skotských Nazareth mě s každým dalším poslechem fascinuje svou energií, neskutečně svěžím pojetím hard rocku zakořeněným v bluesu a hlavně dravostí celého projevu. Je s podivem, že při prvních několika posleších se mi tato deska zdála nudná, jednotvárná a nadmíru vatovitá. Jak ale čas strávený při dobré muzice ubíhá, tak se i můj pohled mění a já konečně můžu sepsat své dojmy z umělecky často dost opomíjené kapely.

Raní Nazareth, to nebylo žádné umění, ale hlavně svižnější skladby s kořeny v bluesu zaobalené do klasického hard rockového soundu začátku 70. let. Typické pro ně byly slide kytary a neskutečně chytlavé riffy. A koneckonců také nenapodobitelný McCaffertyho vokál.

Úvodní Razamanaz je rokenrolová jízda se vším všudy. Do necelých čtyř minut se podařilo vtěsnat velké množství nápadů. I tak tu největší prostor zabírají skvěle padnoucí kytarové stopy, které riffují jako o život. Z Razamanaz zkrátka a dobře srší energie, což se ne každé kapele podaří.
Alcatraz se drží v dost podobném duchu jako titulní skladba. Už to není tak typický „nakopávák“ na koncerty, ale přecijen je to taky syrový sedmdesátkový rock&roll, ve kterém nechybí zajímavé kytarové plochy. Každý malý detail vytváří mozaiku dobře promyšleného „fláku“ (všimněte si například flažoletů zhruba v půli skladby), což je zrovna i tento případ.
Vigilante Man se skvělou slide kytarou se sice tváří nezáživně a jednotvárně, ale vůbec to tak není. Je to v podstatě bluesová věc, která jen potřebuje čas. Stačí se pořádně zaposlouchat.
Další skladbou je Woke Up This Morning, která odsýpá jako nic. Jednoduché bicí udržují rytmus a je jasně patrné, že tito muzikanti umí stát i v ústraní, že se nemusí za každou cenu „rvát“ dopředu.
Je dobré, když se kromě zpěváka vokálně projeví i ostatní členové kapely. V Night Woman se najde dostatek místa pro všechny. Mohlo by se zdát, že aranže jsou na tomto albu docela chudé, ale opravdu tomu tak není. Jsou střídmější, to ano, ale právě ke kouzlu Nazareth patří i čirá kompoziční struktura, kde se klade důraz hlavně na šlapající rytmiku.
Velmi známá „vypalovačka“ Bad Bad Boy je pro slide kytaru a charakteristický McCaffertyho zpěv zařazována mezi to nejlepší, co tato skotská čtveřice (v jistých etapách i pětice) za celou svou letitou kariéru vytvořila. A rozhodně právem. Prostě klasika.
Dramatická Sold My Soul patří mezi mé nejoblíbenější skladby všech žánrů, kapel i dekád. Dan McCafferty je v naprostém souznění se všemi ostatními členy kapely a vše je úctyhodně promyšleno. Krátké kytarové sólo přesně vystihuje danou atmosféru a vůbec, kytara je tady tak přímočará, až je to krásné...
V Too Bad Too Sad dokonce sóluje i kytara, což ucho kytarmilovného posluchače jistě potěší. Celkově je Too Bad Too Sad trochu méně výrazný, ale přesto pěkně šlapající kousek.
Broken Down Angel je pěkná, napůl baladická, southern rocková věc, která rozhodně neurazí. Příjemná skladbička s jednoduchým zpěvným refrénem... Proč ne, velmi dobře se to poslouchá. Dobrá volba k završení alba.

Nemůžu říct, že bych Nazareth nějak zvlášť milovala, ale opravdu jsem ráda za kapely tohoto typu. Nikdo přeci nemůže pořád dokola poslouchat jen a jen to „umění“, které nám 70. léta nadělila (tím rozuměj art rock). Razamanaz se poslouchá příjemně, navíc si tam najdou „to své“ i milovníci blues rocku.
Jednoduše a prostě; kus rázné hudby v čele s naprosto osobitým zpěvákem, kterým se na hudebním poli nemůže (kór v dnešní době) pyšnit žádná jiná kapela.

» ostatní recenze alba Nazareth - Razamanaz
» popis a diskografie skupiny Nazareth


Cruel - Ekvilibrium
2013-05-05

Cruel / Ekvilibrium

3 stars

Nejsem příliš velkou fanynkou metalové hudby, ale i tak dokážu ocenit snahy českých a slovenských kapel, které to v daném žánru, přiznejme si, opravdu nemají lehké. Navíc když mají texty výhradně ve svém rodném jazyce, v podstatě se jim uzavírají vrátka k úspěchu nějakého širšího měřítka – s tím už však musí počítat. Pražská progressive-metalová kapela Cruel ve své tvorbě pojí typické zkreslené riffy, liché takty, ale i prvky orientu, což ji činí v podstatě ojedinělou na našem malém českém „písečku“.
Mohlo by se zdát, že je to záležitost čistě pro fajnšmekry daného zaměření, ale úplně tomu tak není. Hranice mezi originalitou, zapojení experimentálních prvků do své hudby a kýčovitostí je v tomto případě opravdu velmi tenká. Vkusné zastávky u world music hraničí s těmi, které už jsou zkrátka „přes čáru“. Jako celek zní album poměrně vyzrále, ale trochu tomu chybí lehkost a nadhled.

Gambit (J´Adoube / Dotýkám se, rovnám) je velmi slibným začátkem alba. Hudba šlape jako hodinky a text také není nezajímavý. Akustickou část střídá kytarové kvílení a skvělá gradace. Už i tady jde cítit, že je něco „ve vzduchu“. Bezchybná práce s aranži a instrumentální zdatnost je tady opravdu citelná. O finále se postará piano a housle, které přirozeně evokují soubory typu Tomáš Kočko & Orchestr.
Jak už je z názvu patrné, Matador (26. 4. 1937) je skladba s výraznými španělskými motivy. Akustické kytary tady dostávají velký prostor a může se tudíž naplno využít jejich potenciál. „Epický“ zpěv a text nezní příliš přirozeně, jde z toho cítit záměr kapely hrát za každou cenu „jinak“.
I když orientální prvky u kapely nezní ve všech případech úplně přirozeně, hrát prostě umí. Třeba takové Maroko I (Bída miluje společnost) mi sedí daleko více, protože jde slyšet, že v tomto stylu se kapela přímo vyžívá a naživo jde o velmi atypickou záležitost, už jen pro akustické provedení se vším všudy. Za zmínku stojí také výborná nenáročná basová linka, která na celém albu rozhodně není ojedinělá. V jednoduchosti je krása a tady to platí dvojnásob.
Maroko II (Doba jedovatých myšlenek) je, soudě dle názvu, pokračováním Maroka I. Na rozdíl od „jedničky” už se jedná o čistokrevný progresivní metal, Cruelovsky zahalený do barev orientu. Celá kompozice je poměrně dramatická a hudební um všech hudebníků se zde ukazuje v tom nejlepším světle. Text je ze života, ale opět je zvláštním způsobem sepsán tak, aby se tvářil co nejvíce poeticky.
V další krátké skladbičce Lament jde o navození jisté dramatické nálady, která se dále rozvíjí v Nokturnu. To nabízí dynamické opojení, v němž exceluje spojení dvou ženských hlasů patřícím Lídě Finkové a známé Pavle Forest. Své si zde najdou příznivci world music již zmiňovaného Tomáše Kočka. Text se stává trochu uvěřitelnějším, ale přesto se nelze vyhnout pocitu jisté nepřirozenosti projevu celé kapely.
Malá rošáda je nepochopitelná vsuvka, která dává posluchačům pocit jasného konceptu alba. Podle mě zbytečná věc, která jen potvrzuje všechny domněnky o snahách kapely tvářit se co nejvíce „umělecky založení”.
Vis Maior staví na hutném zvuku, který střídmě doplňují elektronické elementy. Přelívající se stopy elektrických kytar zní neučesaně, ale v kombinaci s pulzující baskytarou mají vynikající tah na branku. Syrový zpěv Marka Neckáře v refrénu kapele sedí a ukazuje ji v podstatně tvrdší poloze. Skvělou práci odvádí i Pavla Forest, která svým charakteristickým hlasem vkusně doplňuje atmosféru skladby.
Konec skladby Vis Maior se lehce prolíná se zvláštním elektronickým začátkem Syberie. Ta na jednu stranu zní trochu nedotaženě, ale i tak je to melodicky jedna z nejchytlavějších skladeb na albu. Oproti jiným skladbám nemá tak bohaté aranže a zpěv mi občas přijde dosti ... úsměvný, ale kytarové motivy jsou obzvláště povedené a refrén je jednoduše výborný. Piano ke konci navíc přináší i (nečekaně) pěknou gradaci.
Shah Mat (Koncovka sedmi na osm) je asi nejpřirozeněji znějícím kouskem Ekvilibria. Jedná se o pomalejší věc s melancholicky zabarvenou kytarou a pěkně padnoucí basou. Kapela si konečně nehraje na vizionáře a kytarové kouzlení je tady dovedeno k dokonalosti. Text taky jednou nezní směšně a já mám konečně možnost slyšet pravé Cruel. A o to tady jde především.
Poslední skladba, bonus Svízel přítula je celkem pěkně propracovaná kompozice, která jaksi shrnuje celé „dění” alba. Orientálních prvků ubylo, což vítám s otevřenou náručí, a nápaditějších kytarových ploch naopak přibylo. Svízel se line dál až k samému hořkosladkému konci.

Něco mi na hudbě této partičky překáží; a to bohužel tolik, že se jí nedokážu nechat strhnout a jen poslouchat. S každým poslechem se můj názom na Ekvilibrium trochu mění, ale i tak můžu říct, že se plně ztotožňuji s názorem kolegy hejkala, což jste si koneckonců mohli vydedukovat z mé recenze.
Muzika je to příjemná a jde vidět, že členové Cruel jsou hudebníci na svém místě, ale mají před sebou ještě kus cesty. Nemusí zdokonalovat techniku hry ani nic podobného, protože v tomhle ohledu jsou výborní, ale je nutné odstanit tu bariéru mezi jejich přirozeným projevem a obyčejným umělým „zdokonalováním” sebe sama.

» ostatní recenze alba Cruel - Ekvilibrium
» popis a diskografie skupiny Cruel


Patte, Indrek - Celebration
2013-05-03

Patte, Indrek / Celebration

4 stars

První album estonského multiinstrumentalisty Indreka Patteho mě ihned oslovilo svým obalem – pěkným, elegantně řešeným digipackem laděným do převážně bílé barvy. Velmi jsem se tedy těšila na následný poslech a tiše jsem doufala, že hudba bude stejně vytříbená. S velkým zaváháním mohu říci, že ano. Přesto je na albu bohužel spousta vaty, která dojem ve velké míře kazí. S tím se nedá nic dělat. Světlých momentů je tam však požehnaně.

Resurrection začíná dramatickým klavírním úvodem, který už dost jasně předurčuje další „dění“. Alespoň se to posluchači zdá; skutečnost je od tohoto tvrzení však na míle daleko. Po nájezdu Indrekova vokálu se přesouváme do vypjatých, ale přesto jasně optimistických melodií. Pěkná je klavírní a flétnová mezihra, jemně podtržená smyčci. Poté se přesouváme do parádně progresivitou prošpikovaných vod, kde se pracuje zejména s protichůdnými možnostmi elektrické kytary, baskytary a syntetizérových zvuků. Následuje návrat ke zpívanému tématu s tím věčně optimistickým nádechem.
Radostně znějící Learn to Live uvádí pohádkový klavír a xylofon. Do zasněné melodie se prodírá kytara a Indrek. Tato skladbička nabízí pořádné textové klišé, které v kombinaci s tak patetickými motivy působí až vlezle. Samozřejmě záleží také na rozpoložení posluchače a jeho náladě, nicméně mě tato skladba natolik irituje – jak textem, tak i ústřední melodií, že už ji jednoduše přeskakuju. Pro mě v podstatě neposlouchatelná záležitost.
The Journey začíná docela slibně (samozřejmě pro ty, kterým moc nevadí syntetizéry) a následné rozvíjení témat docela připomíná i nepatrné experimentování s elektronikou v art rocku 70. let (hned jsem si z nějakého důvodu vzpomněla na skvělý Yesovský opus Close to the Edge), nicméně kytary a kladení důrazu na plytkou melodickou linku často skladbu úplně potápí. Skladba se mi jako celek líbí – jen jedna několikrát se opakující část mi z nějakého důvodu vadí, a také nápadně připomíná minulou Learn to Live, což už asi mluví samo za sebe.
Violoncello a baskytara otvírá One Way, docela zajímavou kompozici, kde Indrek použil i vícehlasy, čímž zvýraznil svou neobvyklou barvu hlasu. Nejdůležitějšími složkami jsou samozřejmě synťáky, elektrická kytara, ale jak si jistě ráčíte všimnout, i vcelku nezvyklé perkuse, saxofon a ke konci i flétna s houslemi. Pěkně provázané kytarové party, kterým jdou „naproti“ přímo úchvatné basové linie, jasně dokazují, že Indrek na „to“ má. Jen toho občas ne moc dobře využívá.
Shine je příjemná oddechovka oslavující běžnou písňovou formu. Má silný refrén, který díky Patteho barvě hlasu zní jako pěkně vyvedený AOR a, nebýt těch kláves, možná i s malými zastávkami k southern rocku. Vždyť proč ne, nikdo neříkal, že musí dělat dvacetiminutové opusy. Těch šest minut života nebude promrhaných, nýbrž strávených při pohodové muzice.
Deska slibovala poctu velikánům progresivního rocku, což hudbymilovný lid jistě přivede na myšlenku, že se jedná o poctu letem sedmdesátým. You Stay With Me je, zdá se, právě tou vyjímkou, která potvrzuje pravidlo. Totální (a neskutečně autentický) návrat k 80. létům a občas nevkusnému rocku, při jehož poslechu mi okamžitě probíhají hlavou jména jako Bon Jovi, Europe, Survivor, ... Těžko hodnotit, protože tímto šel Indrek naprosto proti sobě i proti celému albu. Koncept desky v podstatě „předběhl v čase“.
Mount Meggido začíná docela tvrdě, a motiv kytar je příkladně rozvíjen, stejně tak i klávesové party. V některých částech mám pocit, jako bych slyšela při „práci“ mladičkého Oldfielda. Myslím, že se jím Patte také nechal inspirovat. Díky tomu, že koncept alba byl rozmeten na kusy v předchozí laciné You Stay With Me, vůbec mi nevadí ani poměrně tvrdé, až metalově znějící, motivy. Klávesy posílají skladbu na úplně nový level a aranže jsou kvalitně propracovány. Oživením je i kytarové sólo přelívající se v široké klávesové plochy. Kytarové sólo s pořadovým číslem 2 nese typické znaky art rocku. Přerušovaně se vrací mezi Patteho zpěvem. Tomu se říká skvěle gradující skladba! Tak se mi to líbí.
Nádherným kytarovým tématem začíná Celebration, titulní skladba, která byla z nějakého důvodu „seslána“ až na samý závěr alba. Práce s kytarami protkaná flétnou se mi jeví jako naprosto dokonalá. Vlastně ani moc nevím, co psát. Najednou tu mám před nosem naservírovanou tak krásně propracovanou skladbu, že ani nedokážu uvěřit, že jejím autorem je člověk, který se na stejném albu prezentuje třeba zrovna slátaninou jménem You Stay With Me. Já tomu opravdu nerozumím. Celebration, ač o tom vůbec nemusí být, je shrnutím celého života, celého světa v devíti minutách.

Hodnocení totoho dílka bude obzvlášť těžké, protože se tady nachází na jednu stranu úplné nesmysly (však vy víte) a na stranu druhou přenádherné skladby. Zkusím ale přivřít obě oči.

****

» ostatní recenze alba Patte, Indrek - Celebration
» popis a diskografie skupiny Patte, Indrek


Saunders, Fernando - Plant a Seed
2013-04-27

Saunders, Fernando / Plant a Seed

4 stars

Když ve vašem rodném městě přechodně sídlí americký multiinstrumentalista a člen doprovodné skupiny Lou Reeda, který spolupracoval i s takovými interprety, jako je například Jeff Beck nebo známá skupina Heart, člověk obvykle zbystří. Už jen proto, že se jedná o sympatického muzikanta, který si rozhodně nehraje na žádnou „hvězdu“, jsem se rozhodla vzít si pod drobnohled jeho zatím nejúspěšnější album Plant a Seed z roku 2011.

Fernando Saunders dělá převážně popovou hudbu, ale určitý jazzový feeling mu nikdo nemůže upřít. Hned první skladba na albu - The Signal - nám to dokazuje. Dojem bohužel kazí nevkusné elektronické prvky a sterilně znějící beaty. Nebýt těchhle počítačových „vychytávek“, jednalo by se o velmi příjemnou hudbu v čele s Fernandem, pianem a charakteristickou šestistrunnou bezpražcovou baskytarou. Je mi jasné, že umělci se snaží v jednom kuse inovovat, vymýšlet nové postupy, ale tohle je na mě trochu moc. A je to škoda.
Feel Like Crying začíná o mnoho lépe. K violoncellu se přidávají housle a konečně už trochu přirozenější bicí. Fernando vbíhá do písně se svým citlivě zbarveným hlasem. Hudba plyne dál a dál, částečně už se odprošťujeme od elektronických vlivů. Housle a Suzanne Vega způsobují, že se mi citelně zlepšuje nálada.
Následující Window of Love nabízí velké spektrum nálad a pocitů, instrumentálně se zde vsází na jistotu a vokálně se vezeme na vlně pohody. Harmonika přispívá nemalým dílem na zasněné atmosféře, stejně tak i akustická kytara, která provází celou skladbu již od samého začátku. Nikde žádná křeč, jen plynoucí pohoda...
To se opět mění v elektroničtěji pojaté Delusion. Vím, jaké má Fernando Saunders možnosti a v jakých podmínkách bylo nahráno toto album, ale tolik elektronických „udělátek“ tomu nesvědčí. I přes některé nevkusné části je to ale také poměrně příjemná skladba. Refrén je chytlavý a má i jistý latinsko-americký nádech. Ve výsledku mohu říct, že se mi skladba líbí. Musím ale přivřít obě oči nad úvodem.
Titulní Plant a Seed je jednoznačně mou nejoblíbenější skladbou na albu. Z naprosto typického hlasového projevu v rejstřících, které Fernandovi svědčí nejvíce, čiší pohoda a vyrovnanost. Tohle já od podobné hudby zkrátka očekávám. Poměrně dost si tady své „užije“ i přizvaný Luboš Malina na banjo. V závěru slyšíme i smyčce a s naprostým klidem v duši skladba dohrává. Nádhera!
The Soul si v sobě nese prvky country, což ale rozhodně není na škodu. Interpreti, kteří mají široký záběr, jsou mi obvykle sympatičtí. Ústřední motiv není nezajímavý a musím konstatovat, že je zde vše naprosto dokonale proaranžováno. Saundersův vokální výraz je nenapodobitelný a svým způsobem i nepřeslechnutelný, což jde v The Soul, a jistě mi dáte za pravdu, opravdu znát.
Se začátkem skladby Jesus může nastat v posluchačově mysli zmatek. Hned zkraje nás překvapí hostující Lou Reed, ke kterému se přidává Saunders a tvoří zajímavý kompoziční celek, který není nijak složitý – ba naopak, je dokonale průzračný, ale právě spojení těchto dvou muzikantů je kouzelné.
Napůl baladická I'll Die for You vlastně kráčí ve šlépějích předchozích „pohodiček“. Skvělá hudba na relax, odreagovaní se. Hudba, při které musíte zapomenout na všechen stres a prostě jen poslouchat.
Je to tu jako na horské dráze; jednou je tu skladba, která vám sedí se vším všudy, a hned potom něco pro vás naprosto nepochopitelného. Faith "Losing Time" je asi příkladem té druhé možnosti. Skladbu skrz naskrz prošpikovanou elektronikou občas zachraňuje flétna, ale ani tak to není žádná sláva. Vlivy orientální hudby jsou znát, ale ... však vy víte. Faith většinou nedoposlouchám.
Wave Your Hand je příjemná jazzová věc, kde mě hned zaskočil Fernandův hlas v až strašidelných (nevím, jak jinak bych to nazvala) polohách. Bezpražcová baskytara plní svůj úkol nadmíru dobře a pěkně doplňuje už tak dost najazzlý celek. Piano, které doplňují smyčce, je u této skladby asi nejvýraznějším dílkem celé „skládačky“. Hlas občas evokuje ženský zpěv, ale ... vlastně proč ne...
I'm No Angel je další příjemnou záležitostí, kde si Fernando na záčatku vyhrál s vícehlasy, což chválím. Rovnováha mezi všemi instrumentálními plochami je velmi důležitá, stejně jako plynulý zpěv bez jakékoliv známky křečovitosti. Úkol splněn. Velmi dobrá skladba, popravdě asi jedna z nejsilnějších na celé desce. Flažolet a výstup baskytary společně s Fernandem a jeho nepochopitelným hlasem ji dokonale završuje.
Svižnější Hello si drží svůj rytmus a opět přiznává i jisté orientální prvky. Není vůbec špatná, hodnotila bych ji lepším průměrem – mám totiž pocit, že má album i mnohem silnější momenty. Působivý refrén to tak úplně nezachránil.
Reviens Cherie přináší změnu, opravdu. Saundersův procítěný zpěv pouze v doprovodu kytary má své kouzlo, navíc když se k němu později připojí smyčce, opravdu se jedná o vyjímečný kousek. Nic se nemá přehánět; aranže jsou řešeny střídměji, ale o to působivěji. Zpěv je excelentní, a to samé platí i o kytarovém sólu, které velmi vnímavě umocňuje danou atmosféru.
Trochu futuristická Blue Zen opět ukazuje Fernandův hudební um v jazzovém světle. Velmi mě potěšila baskytara hodná jakéhokoliv jazzového souboru, která sóluje jako o život. Pak se navracíme k pohodě a klidu, ... zanedlouho nás však čeká konec. Konec skladby, konec alba. Dalo by se říci, že Blue Zen bylo takové shrnutí všech vlivů, které jsme na albu mohli slyšet.

Takové album, jakým je i Plant a Seed, se velmi těžko hodnotí. Obzvláště pak, když jste na stránkách o progresivním rocku. Vyvolává ve mně rozporuplné pocity, ale, jak jste se konec konců mohli v recenzi dočíst, ty dobré převažují. Můžete tam slyšet new age, jazz, pop i drobné rockové elementy, ale v žádném případě to není hudba pro každého ani pro každou chvíli. Člověk zkrátka a dobře musí počítat s tím, že pro poslech tohoto alba musí úplně „vypnout“ a jen se zasnít.

» ostatní recenze alba Saunders, Fernando - Plant a Seed
» popis a diskografie skupiny Saunders, Fernando


Sting - ... All This Time
2013-04-17

Sting / ... All This Time

5 stars

This album was recorded on September 11, 2001 and is respectfully dedicated to all those who lost their lives on that day,“ říká Sting v bookletu alba. Já za sebe tvrdím, že k soustředěnému poslechu nic víc vědět nepotřebujete.

Jazzazle začínáme se skladbou Fragile, dnes již klasickou záležitostí z alba ...Nothing Like The Sun. Na Stingově hlasu jde znát zanítěnost a zkušenost – přecijen už zní jinak než v 80. letech. Atmosférický rozlívající se akord se mění v aranže mnohem více podobným originální nahrávce. Vše je ovšem mnohem více „džezíkovější“, nemluvě o přítomnosti violoncella, které se do této hudby nesmírně hodí. Je to taková prostorem se linoucí pohoda ve velmi dobře promyšlených aranžérských postupech.
Volným přechodem míříme k další vynikající skladbě, A Thousand Years, kde se nádherně doplňuje spojení violoncello – kontrabas a klávesy. Ze Stinga skrze reproduktory přímo čiší charisma a je tu opět ta všudypřítomná zkušenost v jeho hlase. Přirozeně navazující Perfect Love Gone Wrong už je čistokrevná jazzová záležitost, kterou otvírá - a zároveň uzavírá předchozí skladbu – trubka a výborné piano, nemluvě o kontrabasu hrající si svou náramně padnoucí linku. O popu už zde rozhodně nemůžeme mluvit... Dostává se i na vyhrávky všech přítomných instrumentů, přičemž Sting jen ukazuje, jak všestranný umělec a skladatel bezesporu je. V závěru slyšíme znovu motiv z A Thousand Years a co k tomu dodat... dokonale procítěný závěr je na světě.
Máme tu All This Time naladěnou na o poznání veselejší vlnu s hammondy, kde se v refrénu přidají i Stingovy věrné sboristky. Tato skladba má poměrně velký hitový potenciál, zejména kvůli zpěvnému gradujícímu refrénu a jednodušší struktuře než třeba u Perfect Love Gone Wrong. Nicméně je také velmi nápaditě zaranžovaná, o slovo se totiž často hlásí jak hammondky, tak i dechy. Sting se předvádí ve vrcholné formě. Sboristky dělají sice „jen“ kulisu, ale bez nich by, troufám si tvrdit, skladba zněla úplně jinak a byla by v podstatě neúplná. Zkrátka a dobře, All This Time - našlapaná jízda v popovějším duchu.
Mou snad nejoblíbenější věcí od Stinga je skladba Hounds of Winter, poprvé nahraná na albu Mercury Falling. Není se tedy čemu divit, že tady superlativy opravdu šetřit nebudu... Opět se jedná o pěkně atmosférický kousek, kde v této verzi i velmi pozitivně přispívá cello. Dynamické sestupy se zde konají (žádné překvapení) a také nelze nezmínit gradaci, které se zmocní kytara Dominica Millera, hammondy, samozřejmě Stingovo bezchybné frázování a bicí, na které, jak booklet prozrazuje, nehraje nikdo jiný než proslulý Manu Katché. Nemůžu si pomoct, ale kdykoliv, když si ...All This Time pouštím a dojde na tuto skladbu, nikdy to nezůstane u jednoho poslechu. Pro mě představuje naprostou dokonalost a vrchol toho, co kdy naše milované Žihadlo vytvořilo.
Potlesk, jásot, nadšení a orientálně zabarvená kytara předznamenává Mad About You. Klávesy a perkuse jsou zde poprvé ve stěžejním postavení. Skladbička je to podobně stavěná jako známá Desert Rose, nicméně mám pocit, že je mnohem lépe rozvedena a není tak „lacině“ vybízející, snad až vlezlá jako Pouštní růže, která vsázela zejména na hitovost.
Klasika od The Police se poprvé představuje ve Stingových najazzlých aranžích. Violoncello, jemné perkuse a zesilující klávesy v kombinaci se sbory a Stingovým již trochu jinak položeným hlasem (totiž jinak položeným než v 80. letech) zní u Don't Stand So Close to Me mírně komicky, ale to jen proto, že si vždycky vzpomenu na ten videoklip, ... jinak je to samozřejmě takové „osvěžení“ alba a je rozhodně dobře, že se Sting rozhodl tuto skladbičku oprášit. Tyto „vážnější“ aranže jí totiž sluší a pokud nemáte moc zažitou verzi od The Police, určitě se bude líbit i vám.
Opět volně přecházíme, a to tentokrát v baladu s názvem When We Dance. Velmi znatelný britský přízvuk se skvěle snoubí s citlivým textem a, jak už je zvykem, typickým frázováním. Cello Jacquese Morelenbauma nádherně prokresluje hlavní myšlenku zpívaného textu a napomáhá k dotváření proměnlivých nálad. Mírně nachorusovaná kytara hraje rozložené akordy, tudíž je opět v pozadí. Zdá se, že tato „formule“ Stingovi zůstala již z dob The Police. Pizzicatové licky na kontrabas ke konci hrají významnou roli, společně se sboristkami a úplně závěrečným připomenutím motivu na cello završuje skladbu.
Dienda nám ukazuje zase jeho ryze jazzovou stránku skladatelských schopností, přičemž dostává prostor hlavně čisté piano, cello a kontrabas. Bicí party jsou hrány poctivě a s grácií; vůbec se nedivím, že si Sting přizval právě maestra Katchého.
Z debutu Stingovy domovské skupiny zazní i Roxanne v akustické verzi, kde jsou aranže podobné původní verzi, i když s rozsáhlejšími harmonickými střety. Ústřední akordický sled hraje akustická kytara a v refrénu slyšíme citelný fade-out a violoncello hrající v citlivých polohách. Jazzová vyhrávka tam perfektně padne, jen si to poslechněte...
V If You Love Somebody Set Them Free se naplno využívá instrumentální zručnosti všech přítomných muzikantů. Mohutné hammondy a do toho sbory zní tak ... americky. Jednoduše řečeno; má to kouzlo. V této skladbě jsou poměrně důležité použité perkuse a trubka, která z ní dělá dokonalou kompozici stavějící hlavně na dynamice a gradaci. Sting se předvádí v trochu jiném světle – je to opravdu velice variabilní zpěvák. A dokáže si i zakřičet.
Brand New Day s bluesovým feelingem je jednoznačně zpestřením, které album s vesměs jazzovými aranži potřebovalo. Zní úplně jinak než originál, ale tohle já Stingovi zkrátka schvaluji. Je dobré, že se vydal touto cestou – cestou originality a nevšedních způsobů projevu bezprostřední geniality.
Také další z mých nejoblíbenějších skladeb se na tomto živém albu nachází – a je to Fields of Gold. Je to skladba s velmi příhodným názvem. Kapela v čele s Gordonem hraje klidně, vyrovnaně, a přesto je tam cítit zainteresovanost a elán. Opravdu.
Moon Over Bourbon Street ukazuje Stinga a „okolní“ hudebníky jako vynikající jazzmany. Koneckonců to není na tomto albu poprvé. Trubka a basová linie se skutečně „světově“ doplňuje se zpěvem, který zní nenuceně, i když Sting občas řádně „přitlačí na pilu“ ve snaze se přiblížit černošskému feelingu. Daří se mu to.
Patnáctá skladba mě vždy pohladí za srdce a doslova mě nabije energií. K If I Ever Lose My Faith in You se dokonce tleskáním přidávají i posluchači a nástup zní neskutečně svěže. Jde vidět, že nejen mě, ale i samotného Stinga a kapelu tato skladba nabíjí neskutečným kvantem energie. Absolutně nejde znát, že skupina hraje naživo. Zní to jako regulérní studiové album. A tak to má být! Muzikantské výkony jsou nepopsatelně skvělé.
Se stejným elánem a radostí se Sting a kapela hrne čelem vpřed poslední skladbě. Every Breath You Take zní lépe než kdy dřív (omlouvám se The Police, ale je to tak), a to hlavně díky nasazení všech přítomných. Přímo ten obraz vidím před očima – úplně si dokážu představit, jak to na tom koncertě muselo vypadat; s jakým nasazením všichni hráli a jak šťastně se musel Sting tvářit.
Úctyhodným způsobem je i celý koncert zakončen – představením všech členů kapely za doprovodu sboristek.

Co k tomu můžu dodat, je to, že to musel být naprosto famózní koncert. Měla jsem tu čest vidět Stinga naživo a řeknu vám, že další příležitosti také rozhodně nepropásnu. Tak skvělý koncert těžko ještě někdy zažiju.

V rámci všech možných i nemožných živáků a v rámci diskografie Stinga se jedná o vyjímečný kousek a ve sbírce by ho měl mít každý, kdo podobné hudbě holduje. Je to deska, která svým osobitým způsobem přesahuje kvality Stingovy studiové (!) práce.
Jedná se o tak upřímný živý materiál, že mu snad ani nelze dát menší než stoprocentní hodnocení.

» ostatní recenze alba Sting - ... All This Time
» popis a diskografie skupiny Sting


Robert Balzar Trio - Overnight
2013-04-07

Robert Balzar Trio / Overnight

5 stars

Já jako člověk jazz teprve objevující jsem velmi ráda za seskupení jako je právě Robert Balzar Trio, neboť dokáží spojit rozsáhlé jazzové kompozice se silnou melodickou stránkou a vytvořit velmi zrale znějící fúzi, ve které se objevuje celá škála hudebních nálad a barev.

On Green Dolphin Street začíná kontrabasovým motivem výtečně hraným pizzicatem, načež se přidají i bicí nástroje a jazzové akordy. Piano exceluje a vytváří nádherné jazzové melodie, které se velmi pěkně překrývají s basovými party Roberta Balzara a synkopickými bicími.
Na nahrávce je jednoznačně nejvýraznější piano pod vedením Stanislava Máchy (pozn., v dnešní sestavě už není – nahradil jej Jiří Levíček), je zde však i prostor pro basové sólo a nemálo slyšitelnou rytmickou oporu v bicích nástrojích, která u Robert Balzar Tria často přebírá hlavní roli. Tuto skladbu bych řadila k nejmelodičtějším věcem na albu, což jistě potvrzuje i fakt, že se tento jazzový standard (původně nahraný Milesem Davisem) dodnes hraje na koncertech.
Lady Behind the Door zní zadumaně a melancholicky, slyšíme tady citlivé najazzlé akordy a koneckonců i hru smyčcem. Kontrabas přechází v pizzicato a začíná pomalá jízda na vlnách smutné, ale procítěné hudby. Jsou zde použity překrásné motivy a přechody ke klavírním vyhrávkám, bicí Jiřího Slavíčka s citem dotváří nálady. Sólo na kontrabas a následné navrácení k hlavnímu motivu pohladí za srdce... Procítěná, propracovaná a velmi inteligentně stavěná hudba.
La Tendresse nám trošku připomene francouzskou jazzovou scénu a zaplaví nás kladnými emocemi. Tato pohodová „exhibice“ virtuózního ovládání kontrabasu, piana a bicích nástrojů zní velmi vzdušně a opět je tu slyšet jistota a suverenita hudebního projevu, přestože trio hraje s naprostou lehkostí. Elengance a promyšlené aranže se spojují dohromady a vytvářejí ... zkrátka vytvářejí La Tendresse (česky „citlivost“). Jedinečná hra Roberta Balzara mě nenechává na pochybách, že je to muzikant na svém místě. Závěr se nese v citlivé gradaci, která s nonšalancí završuje skladbu.
Další citlivější skladbou je i následující Always, která je pojatá velmi melodicky, přičemž slyšíme zejména poklidnou kombinaci klavírního ústředního motivu a zdánlivě nevýrazného basového hlasu. Bicí jsou zde opět jen pouhou „kulisou“, ale neoddiskutovatelně se podílí na atmosféře skladby. Hra zejména metaličkami jen přidává na vzdušnosti a grácii.
Svižná Moment's Notice vyniká hlavně díky geniální souhře a znatelnému citu pro rytmus. Jiří Slavíček se ujímá hlavního „slova“ a zaplavuje nás svým uměním. Myslím, že ani není nutné poznamenávat, že takovéto sólo zapůsobí hlavně při živém provedení. Následuje velmi rychle odbíhající melodická linka klavíru a úctyhodné preludování Roberta Balzara „v pozadí“. Vše se náramně doplňuje... Hudba je to přesná jako hodinky. Velmi svižné sólo na kontrabas dokazuje, proč se tento soubor jmenuje zrovna tak, jak se jmenuje.
O poznání pomalejší Night staví na přesných bicích partech a opět zde cítíme poměrně citlivou stránku jazzové fúze tohoto tria. Klavírní motivy jsou, musím říct, přenádherné a je tam vyloženě cítit „příběh“. Jednoduše se jedná o koloběh emocí a všemožných zvratů vyjádřených beze slov. Na typické basové sólování se dostává i zde. Závěr je obzvlášť vydařený; jako by byl příběh rozuzlen a řádně ukončen. Taková malinké nahlédnutí do nitra muzikantovy duše...
East of the Sun je radostnou, avšak také melancholičtěji směrovanou skladbou. Melodická linka je více méně podobná skladbám předchozím, to však vůbec nevadí. Nápady jsou rozvedený do širokých a výtečně proaranžovaných kompozic, které si vás ladně omotají kolem prstu. Trochu tam cítím bluesový feeling, i když hudba je ryze jazzová. Dá se to jen těžko slovy popsat.
Ben – In – Jam začíná opět smyčcově, potenciál kontrabasu se zde ukazuje ve všech měřítkách. Dalo by se říci, že se jedná o veselejší skladbu, každý to ale nemusí vnímat stejně. Je taková „hravější“ a kupodivu z ní jde vycítit i nutně se blížící konec alba. Jakoby se všechno dobré na tomto světě dalo vměstnat do jedné skladby, tak nějak to zní...
Poslední a zároveň nejkratší kompozicí na albu je For Your Sound No. 2, těžko uchopitelná změť kontrabasových vyhrávek a motivů. Je celá založená pouze na jednoduchém, leč velmi dramatickém pojetí hry na tento kouzelný instrument. Zdá se, že je podobně završeno i album Travelling z roku 1998, na kterém se nachází skladba For Your Sound. Želbohu jsem ještě neměla možnost si debutové album Robert Balzar Tria poslechnout.

Album svérazně začalo a důstojně skončilo. Jedná se o velmi kvalitní kus hudby, který je poměrně dost uchopitelný i pro „jazzové nováčky“, které tato hudba prozatím neoslovila. Rozhodně se nebudete nudit – album je nabito kvantem citlivých i svižnějších, pěkně odsýpajících pasáží, přičemž nesmím opomenout vyzdvihnout excelentní hudební výkony Roberta Balzara, Jiřího Slavíčka a Stanislava Máchy, které (dnes však bez Stanislava Máchy u piana) jsou zejména naživo příkladem toho, jaké muzikanty bychom si u nás měli hýčkat a pěstovat.

» ostatní recenze alba Robert Balzar Trio - Overnight
» popis a diskografie skupiny Robert Balzar Trio


Kazachstán - V hrudi pták
2013-04-06

Kazachstán / V hrudi pták

5 stars

Jsem velmi ráda, že jsem narazila na ostravskou kapelu, která si říká Kazachstán. Proč, ptáte se? Čtěte pozorně dál...

Hned zezačátku vás upoutá tak trochu hororový xylofon a přelívající se stopy kytar a kláves. Správně, je tu Initium. Tato minutová skladbička má za úkol vás naladit právě na vlnu nálad, které budou po dobu celého alba následovat. Přirozený přechod mezi Initiem a titulní skladbou V hrudi pták byl velmi dobrou volbou... Začíná pouze kytara a přidává se akustika. Když začne elektrická kytara hrát hlavní motiv, trochu mám pocit, jako bych poslouchala normalizační Modrý Efekt. Možná je to zdání, možná také ne. Velmi podstatnou úlohu zde plní i slide kytara a pěkně zaranžované dynamické smyčce. Tato skladba je mou oblíbenou hlavně kvůli tomu elegantnímu spojení nálad a instrumentální jistotě. Zaslechneme tam dokonce i specifickou flétnu kaval. Co bych také ráda vyzdvihla, je text, který do skladby pasuje naprosto přesně a je takový koncepčně-abstraktní, každý si jej může vyložit jinak. Nápadité kytarové sólo a různě se doplňující harmonické hlasy, ... málokdy používám slovní spojení „hudební orgie“, nicméně tady to sedí naprosto přesně.
V další skladbě Minulost už můžeme slyšet i syntetizér. Rockový refrén, po kterém přichází sólové houslové téma doprovázené cowbellem, je skvělým „odpočinkem“, ale musím také konstatovat, že aranžéři musí být Kazaši naprosto skvostní. Poměrně nezvyklé rozložení jednotlivých hlasů je prostě geniální. Skladbu završí kytarové sólo. Text Jaroslava Žily je morbidní, ale, jak už jsem říkala, naprosto dokonale zvolený.
Mé duše klid začíná mocnými tóny flétny kaval, kterou následuje trubka, akustická kytara a perkuse. Poprvé má výraznější groove i basová kytara. Tato kompozice má v jedné části hodně citelný jazzový nádech, což lidé jako já, kteří tento žánr hudby teprve objevují, jistě ocení. Duševní klid z toho opravdu čiší... Meditativně zabarvená kytara, kaval a trubka jako by si žily ve svém vlastním světě. Vliv Floydů je taktéž znát. Upřímně nevím, co bych měla dodat. Jednoduše desetiminutová meditativní syntéza všeho krásného.
Album má velmi dobře zvládnutou produkci, to má na vyznění skladeb taky velký vliv. Jsou dosti dynamicky pojaté, což právě vytváří všechny tyto nálady.
Kazachstán je trochu přímočařejší, dominuje mu hlavně zkreslená elektrická kytara a následně hymnický refrén. Je to trošku jinak pojaté, ale netrvdím, že se to do koncepce alba nehodí. Ba naopak, po skladbě Mé duše klid, ať už to byl jakkoli skvělý opus, je to správný „nakopávák“. Refrén si prostě nelze neprozpěvovat! Garantuji vám, že hned po prvním poslechu budete vědět, o čem mluvím. Progresivní postupy vnímám ale i tady, zejména pak kytarová témata podobající se motivům M. Efektu a jeho hlavní tváři Radima Hladíka.
Poetickým textem se chlubí i Tereza. No jakby ne... Až ten text pochopím, možná jej budu schopná i hodnotit. Každopádně je to zase typický rys pro Kazaše, u nikoho jiného takto zhudebněnou poezii naprosto určitě nenajdete. Nástroje se opět ukázkově přelívají a utvářejí neskutečný obraz toho, co jsou naši krajané ještě schopni vytvořit. Housle a trubka, elektrická kytara, baskytara, špičkové bicí... Já prostě nemám slov. Tak skvělé aranže a nápady!
Ponuré piano předznamenává předposlední kousek Ve tmách. Silně melancholický úvod s pěknými přechody k tématu, kde slyšíme sborový zpěv a zase tak poetický text... Kytara „gilmouruje“ a dotváří atmosféru.“Ve tmá – á – á – á – ch můžeš najít svou lásku / ve tmá – á – á – á – ch se klidně stane cokoli...“, toto si jsem schopná prozpěvovat pořád dokola... Tato skladba mě vynáší do úplně jiných dimenzí a sfér a vůbec všeho, co by se dalo nazvat nějakým prazvláštním fyzikálním názvem.
Akustická kytara šine dopředu poslední (ach ano, poslední) skladbu alba. Komediant je laděn spíše na klidnější vlnu, ale udržuje si jistou míru gradace, na kterou jsme již navyklí z předchozích věcí. Baskytara mě tady přímo fascinuje svou jednoduchostí, ale přitom nevlezlou poutavostí své linky. Poprvé zde můžeme slyšet moderní prvky – zejména zpěv studiově „zastřený“ a nějakým způsobem ekvalizačně upravený (v technologiích se holt nevyznám) doprovázený akustickou kytarou a jemnými bicími nástroji, jakožto přechod k dalšímu kytarovému tématu. Toto se hodně objevuje u soudobých indie rockových kapel. Příjemné zpestření a opět excelentní sólující kytara. Těžko vůbec popsat, jak je mi smutno z toho, že o tak nádhernou a propracovanou hudbu se dnes již téměř nejeví zájem.

Jak bych to jen shrnula, ...

Doufám, že se to někomu nebude zdát přehnané, ale opravdu si to nemůžu odpustit. Mé hodnocení neberte s rezervami, berte ho prostě takové, jaké je. Toto album pro mě představuje klenot a vzácný příklad toho, jak barevnou, pestrou a zároveň umělecky založenou hudbu jsme schopni ještě vytvořit. A člověk by si myslel, že už jsme to „snad zapomněli“.

» ostatní recenze alba Kazachstán - V hrudi pták
» popis a diskografie skupiny Kazachstán


From the Aeon - Eleven Shivers
2013-03-29

From the Aeon / Eleven Shivers

3 stars

Když se vám dostane do rukou něco takového, jako je debutové album ostravských From the Aeon, jednoduše jej nejde „hodit do kouta“. Je nutné jej dostat trochu do povědomí posluchačů. To jest důvod mého snažení a pokusu o objektivní recenzi.

An Ode She Did začíná potemnělou akustickou kytarou, vzápětí se přidává i basa s mohutným zvukem (značícím zřejmě aktivní humbuckery), bicí a zpěv Filipa Mráze. Elektrická kytara rozvíří kolo nu-metalového opojení, připomínajícího crossoverové kapely konce 90. a záčátku „nultých“ let. Charismatický zpěv vygradovaný v growl dává skladbě velmi temnou atmosféru. Skladba končí v podstatě „bez varování“, pouhým utnutím poslední doby.
Následující Variave jednoznačně vévodí bicí party Tomáše Chmury. Nezkreslená akustická pasáž se přelívá s expresívním projevem, a to, prosím, mluvím jak o instrumentální složce, tak i o zpěvu. Neobvyklá barva hlasu Filipa Mráze dodává hudbě jakýsi „punc“ a dostává ji do úplně jiných sfér, než byl původní záměr – progresivní rock. Jeho tklivý projev opět evokuje období nu-metalových kapel. K tomuto pocitu napomáhají i výrazné basové linky, které byly pro toto období také charakteristické. The Wishing (Aerospace) Man začíná opravdu zajímavě. Tu trochu psychedelie, tu zase trochu progresivního metalu... Závání to tu opravdu dobře vymyšleným crossoverem. Ráda bych vyzdvihla také polaritu akustické a elektrické kytary, která je, dovolím si tvrdit, poznávacím znamením From the Aeon.
Další akustický úvod předznamenává skladbu Sane Alive, která se nese v až neobykle melancholickém duchu. Promyšlené party jednotlivých instrumentalistů se perfektně doplňují a vytvářejí velmi zajímavý celek. Hudba přechází v druhé, rychlejší téma, kde můžeme slyšet nádhernou syntézu elektrické kytary a basy. Radost poslouchat. To je první moment, kde opravdu slyším ryzí progresivní rock, tak, jak ho znám já. Perfektní věc!
The Extra Arms of Vishnu / Mrs. Pride, tady se prve crossoverová hudba přerodila v nádherný, harmonicky bohatý progrock. Fascinuje mě ten vyloženě excentrický zpěv. V „běžném“ progrocku většinou slyšíme úplně jiné položení hlasu. Je to neobvyklé, ale, přiznejme si, v tomto se From the Aeon vymykají jaksi průměrnému vyznění skladeb. Člověk si je prostě zapamatuje.
Když začíná Seven Youth, už si nejsem úplně jistá, zda by se neměl Filip Mráz postu zpěváka spíše vzdát. Samozřejmě trochu přeháním. Sem tam mu to ze začátku ujede, ale také je dost dobře možné, že to byl původní záměr kapely. Slyším tam jistou undergroundovou atmosféru, která zcela logicky napovídá, že bude kapela nejsilnější právě naživo.
Louser nám trošku evokuje grunge. Přináší standard z předchozích skladeb; trochu ponurou náladu, melancholickou akustiku, pěkné basové linky a k tomu výrazově neobvyklý zpěv, který zní tak trochu „neohrabaně“, ovšem nadmíru zkušeně.
Al Jahra se naopak nese v trochu orientálním duchu. Rozhodně by tomu slušel sitár. Tahle stránka FTA se mi líbí – dokáží exprerimentovat, ale udržet si vlastní tvář. Jinak je to samozřejmě typicky „aeonovsky“ zabarvená skladba, v níž je kolaborace jednotlivých hlasů opravdu obdivuhodná.
D-Voicea je na tom vlastně velmi podobně. Pěkně proaranžované party nám ukazují, že i veskrze amatérská kapela (rozuměj, neživí se hudbou), avšak složená ze zkušených muzikantů, z toho dokáže „vytřískat“ co nejvíc. A vůbec jim nezáleží na tom, že jejich hudbu nejspíš z rádií neuslyší. Citlivá, pomalejší část se postupně zrychluje a graduje až k samotnému závěru, kterým se proplétá akustická kytara se svou kratičkou vyhrávkou. Tu pak následují bicí ... a je tu The Hatch se syrově zkreslenou kytarou a zajímavými změnami rytmů. Tato skladba se mi v porovnání s přechozími výbornými kousky Al Jahra a D-Voicea jeví trochu nedotaženě.
Finální skladba From Within završující celé album staví hlavně na dobře zvládnuté rytmice tvořené přesnými bicími a baskytarou. Opět se přidává elektrická kytara a expresívní zpěv. Potom nastává změna hlavního tématu, kde můžeme slyšet „pochmurně“ položenou baskytaru a elektrickou kytaru, k němž se postupně přidává i zbytek kapely... a jsme zase úplně jinde. Skvěle zvládnutá změna motivů, která skladbu velmi efektivně ozvláštňuje a zvýrazňuje tak interpretační vyzrálost jejích autorů. A pak mizí do ztracena. Jednoznačně nejsilnější a dle mého názoru i nejpropracovanější část celého alba.

Při prvním poslechu jsem byla z tohoto alba vyloženě nadšená. Dnes už toto nadšení však téměř vyprchalo. Možná je to tím, že postupem času vnímám progresivní rock úplně jinak. From the Aeon mají, dovolím si tvrdit, na tomto albu nejblíže k progresivnímu metalu s občasnými vlivy grunge a dalších žánrů. Snad to nebude znít moc nadneseně, když řeknu, že na „škatulkách“ záleží. Nedovedu si totiž představit, jak by na Eleven Shivers zareagoval ortodoxní vyznavač artrocku let sedmdesátých.

Nebo jinak. Bez zbytečných okolků budu rovnou hodnotit. 3 a ½ hvězdičky pro vás, Aeoni. Je to slušný debut.

» ostatní recenze alba From the Aeon - Eleven Shivers
» popis a diskografie skupiny From the Aeon


Rush - Moving Pictures
2013-03-25

Rush / Moving Pictures

3 stars

Nejstravitelnější, u „nezasvěcených“ posluchačů většinou nejoblíbenější album progrockových mohykánů Rush, které si s sebou ale, jak už to tak bývá, zároveň nese i jistou dávku kontroverze. Samozřejmě mluvím o Moving Pictures.

Pro mnohé toto album také představuje jakousi „vstupní bránu“ k Rush, nebo k progresivnímu rocku celkově. Mě nevyjímaje. Kompozice na Moving Pictures se sice nenesou v tom „nejprogresivnějším“, co kdy tato kanadská trojice vytvořila, jsou však shovívavé zejména k posluchačům rockové hudby, kteří ještě zcela nepropadli kouzlu tohoto žánru.

Syrový perfekcionismus a stoprocentní využití možností, jež nabízela elektrická kytara, baskytara a bicí souprava, nahradila neméně poctivá studiová práce se syntezátory, které dobarvovaly finální podobu skladeb, které můžeme slyšet na této desce. Je nad slunce jasné, že se Moving Pictures nebudou tvářit jako opusy Rush z předchozích let Hemispheres nebo 2112, a to už jen z prostého důvodu vyčerpanosti publika vůči příliš složitému artrocku. Najednou všude byla nová vlna a syntezátory, tak bylo nejspíš nevyhnutelné, aby trojice Lee – Lifeson – Peart vytvořila něco podstatně stravitelnějšího. Když se člověk však zaposlouchá, nemůže si nevšimnout jistého „maskování“ typických změn rytmů, nálad a Rushovských kompozičních postupů, jaké používali i na předchozích deskách. Jde jen o to, že jsou samotné skladby výrazně kratší a obalené v syntezátorovém kabátu.
Čeho si ale nelze nevšimnout, je změna v Leeově hlasovém výrazu. To bude také patrně jeden z důvodů, proč se právě vlivem této desky fanoušci Rush rozdělili na dva tábory - na ty, kteří Moving Pictures milují a hltají do posledního tónu, a na ty, kteří jej shledávají nedostatečným pro kapelu, jež v 70. letech nastavila velmi vysokou laťku v rámci progresivního rocku. To je ona kontroverze a největší paradox – někteří Obrazy nazývají uměleckým dílem, jiní je považují za zpronevěření se původnímu stylu.

Úvod v podobě nejznámějšího „hitu“ našich kanadských podivínů, totiž Tom Sawyer, se nese na vlně synťáků a prazvláštních nálad, což se velmi rychle mění v melodické skladbičce Red Barchetta, která vsází hlavně na chytlavost – stejně tak tomu je i u jedné z mých nejoblíbenějších „Rushovek“ Limelight, kde se velmi prosazuje Geddy Lee jako zpěvák s velikými možnostmi hlasových rejstříků. Je jasné, že se dokáže vymanit z jeho sedmdesátkových „ječáků“ a oslovit i ryze melodickým stylem zpěvu. O to překvapenější musí být nový fanoušek objevující tvorbu Rush, který slyšel Moving Pictures jako první album.
Následuje instrumentální YYZ, nedosažitelný cíl začínajících baskytaristů, kteří se snaží vyhrát ten unisonový motiv hraný Leem a Lifesonem v původním tempu. Geddy, který tehdy ještě hrál na baskytaru Rickenbacker, světu tehdy dal perfektní cvičební materiál. Jednoznačce nejlepší skladba na albu. Nechybí jí gradace a mistrné ovládání instrumentů je tu velmi znát. Jde hlavně o rytmus, což není žádným překvapením, jelikož autorem skladby je rytmická složka kapely – Neil Peart a Geddy Lee, oba skvěle sehraní.
The Camera Eye nabízí progresivnější pojetí rocku a i přes to, že neoplývá nijak valným množstvím nápadů (tedy ne takovým, jakým se pyšnily některé klenoty jejich diskografie), rozhodně nenudí. Zvuk této skladby se mi zdá velmi podobný desce Dialog s vesmírem tuzemských Progres 2. Neberte to, prosím, jako urážku nebo něco podobného. Jen při tom synťákovém “sci-fi” úvodu mi jaksi blesklo hlavou toto spojení.
Hned další Witch Hunt přináší příkladný protiklad. Zní o poznání temněji a nepřipadá mi to zrovna jako typická věc pro Rush. I když je pravda, že je tato skladba rozdělena na pomyslné fáze (občas také mírně protikladné), které na sebe navazují, čímž navozují takovou specifickou náladu. Přerod mistrů k modernějšímu zvuku je i zde velmi patrný. Trošku jinou tvář má poslední Vital Signs s Polísáckou kytarou a takovým, jak to jen říct, rozjeveným rytmem. Zmíněné Police mi evokuje i dost výrazná basa. Jdou tam holt cítit ty osmdesátky.

Řeknu vám to takhle; jestli jste odchovaní na Yes nebo King Crimson, tohle album vás neohromí, spíše potěší. Jestli vás ale progrock zatím minul, je tohle skvělý příklad jednoduššího, leč komerčnějšího využití nápadů a postupů převzatých z právě z progové éry.
Hudebně se tato deska poměrně dost shoduje s druhou vlnou tohoto žánru, která s sebou přinesla také velké množství významných jmen (jeden příklad za všechny – Marillion). Ta sedmdesátková atmosféra tomu ale chybí – jak těm postprogařům, tak Rush právě na této desce.

Ještě před nějakou dobou bych hodnotila jednoznačně za 5*, dnes už mám ale daleko větší rozhled, a tak hodnotím poctivými třemi.

» ostatní recenze alba Rush - Moving Pictures
» popis a diskografie skupiny Rush


Cuprum - Musica Deposita
2013-03-23

Cuprum / Musica Deposita

4 stars

Sympatická pražská kapela složená z mladých muzikantů, která si říká Cuprum, vydala v roce 2011 první regulérní album. Je to jedna z těch kapel, které se netají obdivem a jistou inspirací v hudbě 70. let, což se týká zejména největších velikánů progresivního rocku. V našich krajinách se tedy přidávají k již zavedeným jménům, jakými jsou Kazachstán nebo Jeseter.

První tóny se linou z reproduktorů a mě je jasný záměr kapely – napodobit autentický 70's zvuk. Daří se jim to, chlapcům, překvapivě dobře. Kytara, která skladbu podsunuje posluchači, velmi zdařile vykresluje atmosféru období našeho bigbítového blouznění. Blue Effect v raných dobách alba Meditace, k tomu flétna a nezaměnitelný zvuk hammondů. Manýrista je takovým zvláštním, avšak velmi působivým hybridem přímočarého a progresivního rocku. Text v této písni je nenáročný, ale zato okamžitě vtáhne posluchače do „děje“ a nutkání zazpívat si refrén s Richardem Malátem, musím konstatovat, přijde velmi záhy.
Hned další Opice v krému se drží tradice a začínají za zvuků všemocných hammondek a akustické kytary. Tady už se ale jedná o čistý artrock. Spojení akustické a elektrické kytary, to je lahoda pro uši. Všechny nástroje jsou perfektně sehrané. Kytarové sólo a různé vyhrávky, pak příčná flétna a akustická pasáž. Mohutná pulzující baskytara a pokračování kytarového sóla. Povídám vám, tohle je opravdu promyšlená muzika. Když ji navíc hrají ostřílení a zkušení muzikanti, člověk může radostí skákat do vzduchu – vždyť je skvělé, že ještě takové kapely existují. Člověka asi nejvíc zaujme flétna, která je poměrně dost v popředí. Jak by taky ne, dokonce by mi nevadilo, kdyby jí tam bylo více. Inspirace v tvorbě Jethro Tull je zřejmá, ale nutno podotknout, že všechny hudební nápady opravdu vychází z hlav našich „měďnatých hochů“ - žádné kopírování se zde nekoná.
Ocelot začíná pěkně zhurta. Šlapavé bicí a hammondy, poté nastupující basa a elektrická kytara... velmi mi to připomíná Yes. Úplně jako bych tam slyšela Chrise Squirea. Co k tomu dodat, Jaromír Hynek musí být setsakramentsky dobrý basák. Vše se skvěle doplňuje vytváří pořádně šlapavou muziku. Taky musím zmínit fakt, že Cuprum opravdu nemrhají časem. Do nějakých dvou minut (a drobných) „vecpali“ opravdu solidní množství nápadů.
Mors principum est vás uvítá příjemnou akustickou kytarou a najednou se ocitáte někde v říši divů. Analogové nahrávání na tom určitě taky sehrálo svou roli. Velmi pěkné motivy a křišťálově čisté kompozice – tady se očividně nic nenechalo náhodě. Příjemná oddechovka, ale přesto promyšleně, až umělecky pojatá. Zhruba v půli skladby je pak oslnivé vygradování a sólo na hammondky s působivými baskytarovými licky v pozadí. Uklidnění a návrat k původnímu akustickému motivu, posléze nečekaně sólující kytary a ... závěř v podobě opětovné gradace. Bravo, pánové.
Přecházíme ve Floydovsky atmosférickou skladbu Nautilus. Jde v podstatě o směsici zvláštních zvuků „nasazených“ do linoucích se tónů hammondů. A ...
Je tu Labe 02. Můj oblíbený kousek, prozradím vám. Piano a akustický motiv uvádějí skladbu, načež se pořádně rozjede elektrická kytara, jemně Gilmourovsky zkreslená a ve stylu Dark Side pokračuje s velmi nápaditým prosazováním sebe sama. Skutečně jeden z nejlepších momentů na albu. Pak se hudba zklidni a přesune se do melancholických sfér, kterým vévodí zejména piano a basová kytara. Zvuky piana navozují s hammondy vskutku báječnou atmosféru oněch 70. let. Pak opět přichází na scénu „Gilmour“ a předvede se v plné parádě. Nemůžu si pomoct. Nádhera!
Lenokracie, o poznání optimističtější skladba, mi připomíná úvodního Manýristu. Konečně zase občas zaslechneme flétnu a jemnější akustické pasáže, ke kterým se (klasicky) přidává i elektrická kytara a začíná si se svými vyhrávkami.
Následující Kolik dáš je uvozena rockovým riffem, jednohlasně prezentovaným kytarou a basou. Text vyráží a já mám zase ty tendence se do něj zaposlouchat a prozpěvovat s Richardem. Melodii přebírá zrychlující kytara s mocnými hammondy v pozadí, a pak se vracíme k původnímu tématu. Sólo tentokrát zpestřuje použitý wah-wah a ... mizíme do ztracena.
Když se ozývají první akordy předznamenávající skladbu Dubček funky, trochu si vždycky povzdechnu. Jednozračně říkám, že tohle je jediný slabý moment na celé placce. Když pomineme dost stupidní text, hudba je docela nepříjemně vlezlá a, i když i zde opět exceluje spojení kytary, basy a hammondek, něco mi tam pořád vadí. Na druhou stranu by bylo dost nepatřičné neocenit alespoň to bicí sólo.
Předposlední Zdi nářků se mi jeví jako čirý progresivní rock. Nádhera. Plně se zde projevuje typický zvuk hammondů a také bubenický um Jana Ježka. S flétnou přichází i parádní basové linky. Opět hammondy, kytary a všechno možné. Trochu mi to začíná připomínat nějakou výzvu na styl „kdo je lepší instrumentalista“. Tak já vám to zhodnotím; všichni jste stejně skvělí.
S Explozí ale přichází opravdová exploze výborných hudebních témat. Instrumentální zručností je tato kapela očividně velmi dobře vybavená. Slyšíme tady opravdu výbornou souhru a hlavně asi pořádnou dávku pokory, protože všechny nástroje tady mají dostatečný prostor a prosazují se, pomineme-li flétnu, rovnoměrně. Téma střídá téma a tato poslední instrumentální skladba dohrává.

Musím říct, že album předčilo má očekávání. Instrumentální zdatnost členů kapely už jsem sice zmiňovala, ale není důvod, proč bych tuto stránku nevyzdvihla znovu. Velmi by mě zajímalo, jak by si kapela poradila s nějakým koncepčním albem. Výrazná nesourodost skladeb (zejména textová) je totiž asi jedinou překážkou k tomu, aby si Cuprum vysloužili plný počet hvězd.

» ostatní recenze alba Cuprum - Musica Deposita
» popis a diskografie skupiny Cuprum


Sting - Ten Summoner's Tales
2013-03-21

Sting / Ten Summoner's Tales

5 stars

Rozhodla jsem se, že napíšu pár slov o nejspíš komerčně nejúspěšnějším Stingovu albu, albu, jež nese název Ten Summoner's Tales.

Prolog. Harmonika a kolísavý rytmus korigovaný přesnými bicími prozrazuje, že začíná první skladba – If I Ever Lose My Faith In You. Velmi známá melodie a hymnický refrén... naprosto geniální otvírák koncertů! Smyčce dodávají skladbě přenádhernou atmosféru, v kombinaci se Stingovým hlasem mi vždy vyčarují úsměv na tváři.
Love Is Stronger Than Justice v (rozuměj pro popový průmysl) atypickém rytmu již ze startu výrazně koketuje s jazzem. Když však přichází refrén, můžeme slyšet naprosto nečekaný obrat - najednou se ocitáme až někde u amerického country. Tamburína, přelívající se elektrické kytary a celkové vyznění mi silně evokuje někdejší nahrávky Bruce Springsteena. To už jsme ale zase jinde. Pak přichází klávesová vyhrávka a návrat k jazzové fúzi.
Začíná Fields of Gold, jedna z mých nejoblíbenějších skladeb. Výrazné komerční ambice ji nemůžeme upřít – a to je právě to, co se mi na Stingovi tolik líbí. On ztělesňuje geniální spojení jazzu a rocku v popovém hávu, které se jen tak někomu nepovede napodobit. Píseň má velmi „citlivé“ vyznění, smyčce zde opět hrají velkou roli.
U Heavy Cloud No Rain slyšíme hammondy, jazzové bicí i originální basové party. Toto je, prosím, ukázka vysokého muzikantství v popovém průmyslu! Jen si to poslechněte, vždyť je to naprosto skvělé! Satirické kytarové sólo jako by se mi vysmívalo do tváře. „Heavy cloud, but no rain!“ ... gradace. A návrat k verzi. Stingův hlas je zde báječně charakteristický – a to ani nemusí „šplhat“ do výšek.
Zesilující kytara, hammondy a šlapající rytmika. Sting téměř recituje text, a poté nastupuje kratičký refrén. Ano, mluvím o She's Too Good for Me. Rychlé rytmické části střídá pomalá část s táhlým zpěvem, ... a pak zase refrén. Nemám slov. Všechno se děje tak rychle. Je to směsice snad všech nástrojů, ale zároveň také ukázka toho, že má Sting po boku velmi schopné hudebníky.
Seven Days, skladba, jež dosáhla velkého komerčního úspěchu. Je přístupná, melodická a Sting se v ní ukazuje jako velmi dobrý zpěvák. Vždyť o něj tu jde přeci nejvíce. Nepoužívá celý svůj hlasový rejstřík, ale i tak mu vyloženě „zobu z ruky“ a věřím mu každé slovo. Když hraje refrén, srdce mé vždy zaplesá. Ach, jak já mám ráda tuto píseň...
Melodičnost vystřídá svérázný projev, skoro až vážně pojatý. Saint Augustine in Hell. V refrénu si Sting pohrává s vícehlasy a ukazuje se zde jeho typický zpěv, který jsme mohli slyšet snad na všech deskách The Police. Najednou nějaký zvláštní monolog. Nikdy jsem jej pořádně nepochopila. Bez něj už si však Saint Augustine in Hell nedovedu představit. Hudba pokračuje dál... a zeslabuje. Zeslabuje.
Začíná It's Probably Me s líbivým saxofonem a zvláštním pojetím jazzové fúze, kterou známe například od Santany. Jsou zde slyšet prvky latinskoamerické hudby a musím říct, že je to velmi příjemná změna... pořád se však vezeme na vlně popovo/jazzových kompozic. Sting frázuje velmi jemně - takto zní vyrovnaný člověk. Žádný tlak, prostě jen „I have to say, it's probably me...“
Mnohem stravitelnější Everybody Laughed But You má příjemný úvod s až „vizionářským“ zpěvem. Velmi se mi zamlouvají kytarové party Dominica Millera, které písni částečně vévodí. To je radost poslouchat! Bicí jsou zde velmi výrazné a jen mě utvrzují v tom, že tato hudba je opravdu velmi dobře promyšlená, snad až dokonalá.
Baladická Shape of My Heart nabízí podobnou kompoziční strukturu, jakou jsme mohli slyšet u Fragile z alba ...Nothing Like the Sun. Na své si přijdou milovníci Stingovy citlivé stránky, s obvykle zabarvenými smyčcovými nástroji, které se v písni objevují spíše jako kulisa. Mají však bravurně zvládnutou dymiku a je jich tam „tak akorát“. Sólem na harmoniku pak však začíná opravdové opojení. Vše je dovedeno k dokonalosti. A Stingův hlas se mi opět jeví jako naprosto vyjímečný.
Something the Boy Said ze začátku trochu připomíná rané The Police. Vystupující basová linka a skvěle doprovázející kytara tvoří, společně s jazzovými rytmy na perkuse, jeden celek – ten mi ale, když pomineme nenahraditelnost Copelandových „obrácených rytmů“, silně evokuje The Police. Nutno podotknout, že je to ale hudba mnohem více popovější, líbivější a taková více „plynoucí“... Sofistikovaná jako její samotný autor.
Epilog. U Nothing 'Bout Me si rozhodně všimněte úvodních perkusí a po celou píseň groovující baskytary. To je radost poslouchat. Tentokrát jsou tam i výraznější dechové nástroje, piano a co je hlavní; dobrá nálada. Vše plyně přímo náramně!

A ještě mé stanovisko na závěr;
Sting je podle mě jeden z nejlepších interpretů soudobé hudby, a to hlavně proto, že dokáže spojit tak zdánlivě neslučitelné žánry – jazz, rock a popové melodie. Dělá to skvěle a bez něj by byla hudební scéna o moc chudší.
Vždy mě jimá jistý smutek, když toto album dohraje. Také je dle mého názoru nejzásadnějším v jeho diskografii. Perfektně charakterizuje jeho hudební směřování a osobitost vokálního projevu.

Jde to i jinak než za 5 hvězd?

» ostatní recenze alba Sting - Ten Summoner's Tales
» popis a diskografie skupiny Sting


Queen - A Day At The Races
2013-03-17

Queen / A Day At The Races

5 stars

Na úvod bych se ráda zmínila o skutečnosti, že tuto recenzi píši přímo u poslechu alba. Nikterak ji neupravuji, tudíž už snad nemůže být osobnější...

Album začíná klasicky hard rockově, ve stylu prvních desek Queen. Nápaditý riff u Tie Your Mother Down dává tušit, že Queen po vynikající, avšak jemnější desce A Night at the Opera ještě nezanevřeli nad jejich typickým syrovým rockem, který se z reproduktorů právě valí i u Tie Your Mother Down. Zkrátka skvělá gradující skladba.
You Take My Breath Away začíná sborově, je zde patrný onen kontrast mezi přimočarým hard rockem a tím, co skupina načala na desce Sheer Heart Attack a dovedla k dokonalosti na předchozí A Night at the Opera. Libé tóny piana a Mercuryho hlas v jemných polohách působí uklidňujícím dojmem, sborové pasáže střídají ty, kterým vévodí jen klavír a Freddieho božský vokál. Poté nastupují kytarové party, které jen zvýrazňují nádherné aranžmá skladby. Je konec a máme tu...
Long Away s akustickou kytarou a pro Johna Deacona typickou líbivou basovou linkou. Mikrofonu se protentokrát chopil Brian May a opět zde nacházíme i sbory, které jen dokreslují celkovou atmosféru a jednoznačně tuto hudbu posunují ještě o několik tříd nahoru.
The Millionaire Waltz začíná pouze klavírním motivem, po chvíli doplněným i o baskytaru. Nastupuje Mercuryho svérázný vokální projev i ve vyšších polohách a harmonicky bohatá kytarová vyhrávka... zpomalení, zeslabení, zjemnění a pak sbory, mírná gradace, kytarové „preludování“ a následuje svérázný riff. Hudba zesiluje, nabírá na intenzitě a Freddie opět spustí. Opět se zde snoubí hard rock s pompézností, přímočarost s jemností. Jak typické pro Queen. A co přijde pak? Slavná „baletní“ pasáž. Nádherné, opět harmonicky bohaté kytary a návrat do původního motivu, tentokrát již mnohem výrazněji a s větší jistotou. Závěr přijde rychle, až se nebudete stačit divit.
You And I, příklad "Queenovského písničkařství". Nenáročná melodie, ale nádherně provázána Mayovou kytarou a i vcelku nápaditými bicími party Rogera Taylora. Příjemné kytarové sólo a zpívající basa, žádné rovné linie. Tak to má být.
Příchází Somebody to Love a sbory vedené zkušenostmi Rogera Taylora. Kdo by neznal onu kouzelnou předehru a nástup zpěvu, který dokazuje, jak moc variabilní zpěvák Freddie Mercury byl? Jeho hlas dosahuje hvězdných výšin a opět klesá. Naprostá nádhera, do toho ještě ty sbory a klavír příkladně kolaborující s baskytarou... Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb Queen. Pak přijde Brianovo sólo a já mám neskutečnou radost. Ano, tato skladba mě dokáže nabít energií. A věřím, že nejen mě. Tiché hlasy a crescendo. „Find me somebody to love“, tady se musel Roger pořádně vyřádit. Snad padesát milionů hlasů dovedených k dokonalosti.
Polarita mezi dvěma „hlavními styly“ Královny se opět dostává do popředí. Syrová kytara předznamenává skladbu White Man a zpěv najednou zní úplně jinak než v předchozí Somebody to Love. Mercuryho vyjímečný a charakteristický projev samozřejmě nikoho nenechává na pochybách, že se jedná pořád o tutéž skupinu. Jen je tu opět slyšet ta neskutečná variabilita jeho hlasu; on snad dokáže zazpívat cokoli. Kytara kvílí, do ztracena se připomíná sloka skladby v čele s Mercuryho vokálem a rockenrolové opojení končí.
Kapela měla asi jistý záměr vždy dát vedle sebe naprosto odlišné písně, jinak si to vysvětlit neumím. Když totiž začně Good Old Fashioned Lover Boy, člověk musí zpozornět. Tedy za předpokladu, že se ještě nedostal z opojení předchozí skladby. Podobně jako v Long Away se zde prosazuje hlavně piano a baskytara, mistrně ovládána Deakym. Je to podobně jemná skladba se silným refrénem, optimistickým nádechem a zvukomalebnými vícehlasy. Jsou tam zvraty, je tam snad všechno. Navíc zvuk Mayovy kytary, to se snad ani nedá slovy popsat! Wah-wah během jeho sóla a samotné sólo ještě přidává na pompéznosti a sofistikovanosti této hudby.
Slide kytara a melancholická nálada. Ano, je tu předposlední píseň alba, Drowse. Meditační, odpočinková, ... podobné přívlastky jí můžete nadělit. „První housle“ zde hraje již zmíněná slide kytara, je to ale skvělá věc po relativně posluchačsky náročných kompozicích (leč „narvaných“ do překvapivě nízké stopáže), které jste mohli před chvílí slyšet.
Teo Torriate začíná temnými akordy na piano s expresivním polohlasným zpěvem, kde se Mercuryho hlas dostává občas až proklatě nízko. Je to nezvyklé, ale asi i proto tak okouzlující. A je tu refrén. Jedna z nejkrásnějších melodií, jaké kdy Brian složil. Pak přijde pasáž s tolikrát použitými vícehlasy. Jako by zpívaly celé davy. Velkolepá záležitost!

Když Teo Torriate dohrává, je mi jasné, co teď přijde. Je tu zase konec...

Toto album má pro mě unikátní atmosféru a patří jednoznačně mezi má nejoblíbenější. Asi vám musí být jasné, že mám k tomuto albu osobitý vztah, a tak tedy nezbývá jiná možnost, než mu nadělit to nejlepší možné hodnocení.

» ostatní recenze alba Queen - A Day At The Races
» popis a diskografie skupiny Queen


Progres 2 - PROGRES Story 1968-2008 [DVD]
2013-03-16

Progres 2 / PROGRES Story 1968-2008 [DVD]

5 stars

K tomuto DVD jsem se dostala v podstatě náhodou, ale o to příjemnější bylo překvapení, které mě po spuštění čekalo.

Záznam nabízí provedení vybraných skladeb ze všech etap skupiny Progress Organization/Barnodaj/Progres 2/Progres - Pokrok. To mě, jako tohoto seskupení dost neznalého člověka, velmi potěšilo. Musím také říct, že to mělo i jistý nostalgický nádech a na každé sestavě, která se na pódiu předvedla, byla vidět radost a odhodlání.

Nejlepšími okamžiky byly bezpochyby obě Planety Hieronyma Bosche, které byly samozřejmě zahrány s původním textem.

» ostatní recenze alba Progres 2 - PROGRES Story 1968-2008 [DVD]
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Blue Effect - Blue Effect a hosté - Live
2013-03-04

Blue Effect / Blue Effect a hosté - Live

4 stars

Toto CD jsem zakoupila na koncertě současné sestavy Blue Effectu a velmi mě zaskočilo, jak propastný rozdíl byl mezi projevem právě na tomto CD a tím, který jsem měla tu čest celý jeden večer naživo vidět a slyšet.

Mladý Honza Křížek je skvělým zpěvákem, stejně tak se dá pět chvála i na další členy omlazeného a nepůvodního Blue Effectu. Co mě ale opravdu překvapilo, byla až, řekněme, kolísavá kvalita jeho vystupování. Vyjadřovat se k hostům je nesmysl, jen bych zopakovala to, co již napsali jiní.

Jednotlivé písně zde rozebírat také nehodlám, opravdu ne. Jen bych ještě ráda osvětlila mé hodnocení; 4 hvězdičky není zrovna málo. A proč jsem se rozhodla je tomuto albu přidělit? Je to jednoduché - asi mě pořád jímá jakási nostalgie z Křížkovy verze Rosenky, která, leč na tomto albu nedosahuje nijakých hvězdných výšin, byla tím nejlepším, co jsem kdy naživo slyšela. Srdce mé vskutku zaplesalo. Tak tedy ty čtyři.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Blue Effect a hosté - Live
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)
2013-02-09

Pražský výběr / Pražský výběr (Straka v hrsti)

5 stars

O Pražském výběru toho tu bylo napsáno již mnoho. Stejně tak i o jejich nejznámější a dle mého názoru nejpovedenější desce Straka v hrsti. Já však nevidím důvod, proč bych v té chvále nemohla pokračovat...

Hrabě X, vynikající začátek desky. Po úvodu v podání dětského, řekněme, monologu, už se začíná odkrývat pravá novovlnná tvář Pražského výběru, kterou máme všichni tak rádi. Pokračujeme Na václavském Václaváku, kde Čokův hlas a dunivá basa jednoznačně koriguje celou píseň. Aby ne, když je to jeho jediný autorský podíl na albu. Nicméně mně jeho hlas v těchto až „nepříjemných“ polohách nikdy moc nesedl. Straka, Pražákům je hej a Můj koníček je takový trojlístek toho nejlepšího, co se na albu nachází. U Straky člověk musí zapojit hlavu, aby vyzkoumal, cože se tam zpívá nebo nezpívá o Kocábovi či Gottwaldovi a s punkovou razancí vás skladba dokonale strhne.
Na každém albu ale musí být nějaká vata (tedy pro mě ano, vždy ji tam najdu), v tomto případě je to Bangabasava. S.O.S. se známým výstupem Ondřeje Soukupa je velmi živelná věc, a přiznejme si, kdo by si u ní nepobrukoval... Přichází Zubatá, už trošku průměrnější věc, ale pořád posluchačsky vděčná. Ať žije svahilština, máme tu kratičkou Tango Ropotámo, kterou mám i přes jeji podivnou atmosféru ráda. Výborný relativně pomalý přechod, při němž posluchač musí zbystřit a vstřebat jej.
Proč jen já, asi nejtvrdší věc z celé desky. Text se tam skvěle hodí a tak úderná rytmika album skvěle završuje. Nádraží, to už máme zase novou vlnu kombinovanou s klasickým bigbítem.

Pražský výběr tady definoval vlastní, nový styl. Není to bezchybné, ale těch pět hvězdiček si směle zaslouží.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr


Pražský výběr - Výběr
2013-01-06

Pražský výběr / Výběr

5 stars

Album již s novou bubenickou posilou - Klaudiem Kryšpínem - považuji za druhé nejlepší album v historii Pražského výběru, směle se držící hned za legendární Strakou v hrsti.
Deska začíná jasnou hitovkou "Tatrman" s pěkným kytarovým sólem a, jak u PV bývá zvykem, také s velmi originálním textem.
"Člověk bez talentu", to je dle mého názoru jak po hudební, tak po textové stránce výborná věc, která má i velký koncertí potenciál a vždy naživo zapůsobí. Následující skladba "Papíry straší" už se mi jeví v porovnání s výborným začátkem desky trochu víc vatovitě - to je na tomto albu ale snad jediný případ. Po "Papírech" už je vše mnohem ucelenější, všechny skladby mají ryze rockový ráz (když pominu úvod v "Hrály dudy") a jednoznačně se dá tvrdit, že byl Pražský výběr v této době v té nejlepší hudební formě. Za vrchol celého alba považuji skladbu "Chvastoun", při níž se mi pořád hlavou míhají Ropotámové na pódiu ostravské Sarezy.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Výběr
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr


Pražský výběr - Komu se nelení - tomu se ženění / Jó, já se mám… (SP)
2013-01-04

Pražský výběr / Komu se nelení - tomu se ženění / Jó, já se mám… (SP)

3 stars

"Komu se nelení - tomu se ženění", píseň známá hlavně pod názvem "Haťapaťa" je hodně infantilní, dá se říct i primitivistická. Ovšem nutno podotknout, že tohle k tvorbě Pražského výběru jednoduše patří.

Olda, to je klasik všech klasiků. Řekla bych, že je to jedna z nejoblíbenějších písní zarytých, ale i nově nabytých Výběrovských fanoušků. Řízná basa v punkovém stylu a charakteristický Pavlíčkův zpěv je hlavním důvodem, proč je skladba stále žádaná a tak oblíbená.

Kdyby to šlo, dám 3 a 1/2 hvězdičky. Na 4 to ale, ač je to klasika, nevidím.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Komu se nelení - tomu se ženění / Jó, já se mám… (SP)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr


Oldfield, Mike - Q.E.2
2013-01-04

Oldfield, Mike / Q.E.2

4 stars

Bylo pro mě obrovským překvapením, když jsem zjistila, jaký potenciál by mohly mít Oldfieldovy desky i v dnešní době. Jako by to byla předzvěst dnešní moderní hudby - ovšem v odlišném kabátu, také s poměrně dlouhou stopáží.

První stopa první strany desky. Dle mého názoru je to ten úplně nejlepší moment. "Taurus I" na vás "vybafne", zaryje se pod kůži, a pak se už nepustí. Je to velmi živelná skladba, kterou bych se nabála nazývat přímo opusem. Neskutečně graduje a člověk se nestačí divit, že právě uběhlo celých deset minut jeho života. Prostě paráda.
Přechod k druhé skladbě, která nese název "Sheba", ve vás může vyvolávat zvláštní pocity. I u mě to tak bylo. Nicméně po chvíli je opět jasné, že deska, která si zatím stojí výborně, pokračuje ve své tradici nadále... Chytlavý refrén, sice už se zde nedá mluvit o nějakém opusu, spíše o písni do tehdejších ne úplně mainstreamových rádií, ale pořád si u ní posluchač pokyvuje hlavou.
Tradiční africké bubny, které občas takříkajíc vyhodí ostatní nástroje (což by se u profesionálně nahrané, uznávané desky nemělo stát) nám oznamují začátek nové stopy, kratičké skladby jménem "Conflict", která je, když pominu počáteční rozpaky, ucházející a na pozici hned za "Shebou" nepůsobí ani lacině, ale ani jako masterpiece.
První stranu završí "Arrival", píseň původně od ABBY, kterou si mistr Oldfield přearanžoval k obrazu svému. Je to dobrá oddechovka, žádné velké umění se tady nekoná. I tak si ale dovolím tuto skladbu vyzdvihnout, jelikož se na uzavírání první strany vinylu výborně hodí a v daném kontextu dává smysl. Amen.
Druhá strana a pohodová, snad až kouzelná "Wonderful Land" připomíná, že život ještě dává smysl... Překvapivě naivní, ale veselá skladbička s velmi specifickou atmosférou. Když ale lovím v paměti další části QE2, vybaví už se mi pouze další vyjímečný stejnojmenný opus. Nic víc, nic míň. To svědčí o tom, že druhá strana je mírně zastíněna, nebo snad až nevyvážena neoddiskutovatelnou genialitou strany předchozí.

Deska, která mě přesvědčila o tom, že ani syntezátory a kapánek elektroniky nikdy neuškodí. Větší dávka progrese se dala zaznamenat sice jen u "Taurus I", ale i tak musím uznat, že tímto se Oldfieldovi otevřely dveře do mého srdce.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Q.E.2
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000