Profil uživatele Gattolino


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Strawbs - Acoustic Strawbs Live: Full Bloom
2018-03-07

Strawbs / Acoustic Strawbs Live: Full Bloom

4 stars

Nadšení!Konečně se mi po letech podařilo sehnat tento skvost, aniž bych za něj musel vyklopit nějakých 200 nebo dokonce přes 500 doláčů na Amazonu. Přes E-bay z Kanady bratru za pětibábu i s dopravou. A opravdu to stálo za to. Nejhezčí skladby ze zlatého fondu Strawbs, včetně těch, které normálně stojí na klávesách nebo elektrických nástrojích, jsou zde předvedeny v intimním komorním podání tří kytar a dvojhlasu (možná i trojhlasu?). Což je podivuhodné zejména u hymnického vlnobití skladby Down by the Sea (nějak asi omylem ze tracklistu výše uvedeného vypadla), která normálně stojí na monumentální mocné orchestraci a tady zazní křehce a vzdušně, nicméně stále bouřlivě. Ve středověce tklivé Tears and Pavan se ke kytarám přidává malebná mandolína. Tedy souhrnně - u většiny skladeb mi připadá, že akustické a vesměs strunné provedení dá ještě více vyniknout expresivnímu, občas až extatickému zpěvu Dave Cousinse. Samozřejmě, Dave Lambert také ve svých tradičních číslech exceluje (ve zklidněné The Winter and the Summer, pastorální Winter Long - závěru suity Autumn). Některé skladby jsou proti známému pojetí jakoby zpomalené (Flower and the Young Man, The River), jako by si hudebníci tu rozkoš vychutnávali a nehodlali se jí hned tak vzdát. Rovněž nástup je občas hédonisticky táhlý a neuspěchaný, jako u indické rágy (Autumn, Shine on Silver Sun). Posluchač si to vše ovšem může dosyta vychutnat též. A společné sbory - ty občas skoro zamrazí v zádech svou syrovou pronikavostí a autentičností. Je sice pravdou, že pozdní edice Strawbs vygenerovaly neobvyklé množství živáků a různých raritních výběrů, které mohou nezaujatého posluchače trochu zahltit, ale některá alba, jako toto, stojí za to. Emocionální energie muzikantů je tu naprosto vulkanická, a čtyři hvězdičky dávám jen proto, že řadovky do roku 1977 včetně Cousinsovy sólovky Two Weeks last Summer jsou přece jen pro hudební historii zásadnější. Taková krásná muzika pro každého milovníka zvonících akustických kytar a krásných pěveckých harmonií je pro fanouška Strawbs ovšem takřka nezbytností!

» ostatní recenze alba Strawbs - Acoustic Strawbs Live: Full Bloom
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Beatles, The - The Beatles
2017-11-30

Beatles, The / The Beatles

5 stars

Vyjadřovat se ke klasice všech klasik se možná může zdát zbytečné - vše co řečeno být mělo, řečeno asi už bylo. Nicméně teď zase s určitým odstupem sjíždím Bítlsáky odzadu dopředu a zase zpět a napříč, takže pár dojmům se neubráním.
Už jsem asi někde říkal, že kapela obvykle vydá dvojalbum ve chvíli svého vrcholu a erupce nápadů. Nekladu sice White Double na první místo beatlovské tvorby, na tom trůní Abbey Road, a možná některé kousky si speciálně nepouštím každý den, ale směle bych řekl, že WD se řadí vedle geniálních uměleckých dvojalbových počinů jako jsou Lamb Lies down on Broadway, Tales from Topografic Oceans, Physical Graffiti, Incantations, Works od ELP, U od Incredible String Band nebo Tommyho. Jako Silmarillion, dílo, které se povede jen jednou.
Za vrchol alba považuji výkvět a jakoby esenci všech beatlovských rockandrollů Everybody´s Got Something to Hide ...., jednoduchou, strhující parádu, která mi vždy připadala jako beatlovská erbovní skladba, snad více než Yesterday. U skvostu Sexy Sadie stále musím přemýšlet, jak se taková věc vůbec dá složit, to muselo být asi vnuknutí po pobytu v ášramu. A Paulovo Helter Skelter je tak spontánní a monumentální, že nezbývá než smeknout. Za další dvě naprosto neuvěřitelné věci považuji Cry Baby Cry a Happiness is a Warm Gun. To už je fantazie bez jakýchkoliv pozemských pout. Prostě John ve svém absolutním vrcholu, a skoro bych řekl, že je to spíše Johnovo album. Ale abych Paulovi nekřivdil, Mother Nature´s Son je jedna z nejkrásnějších beatlovských písní! George se také rozmáchl, čtyři jeho skladby patří k vrcholům alba, a Savoy Truffle je na WD nesporně jeho "opus magnum".
Tak to byly klenoty. Ostatní jsou většinou pouze "výborné" a "skvělé". Jen jestli mne něco občas zaprudí, tak Bungalow Bill, Do´nt Pass me by a Obladi Oblada. Ale je to klasika a v kontextu to zapadá ... Výjimečné jsou rovněž Dear Prudence a Revolution 1. A musím přiznat, že si někdy s chutí poslechnu i Revolution 9. Je to prostě umělecké svědectví doby, a na to zanikající přízračné "hububu hububu" v chaosu zvuků, do kterých občas prolne sametový hlas Yoko, se vždycky skoro těším. No a ten magický skoro zenbuddhistický obal a ty čtyři megaportréty vevnitř - pro mne je toto album nadpozemsky magické jako v dětství vánoční stromek.

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Abbey Road
2016-02-22

Beatles, The / Abbey Road

5 stars

Po tolika skvělých a obšírných recenzích nechci dále nosit dříví do lesa a vršit chválu, toto skvostné album si ji zaslouží nepřeberně. Spíše chci zmínit jednu zajímavost, kterou jsem se někde (už nevím kde) dočetl, a která mne dost překvapila. Omlouvám se, jestli se o tom někdo z jiných recenzentů už zmiňuje, ale já si toho běžným shlédnutím nevšiml.
Zkrátka, HER MAJESTY prý původně byla umístěna mezi MEAN MR. MUSTARD a POLYTHENE PAM, a teprve dodatečně vystřižena, přesunuta na konec pásky, kde se na ni tak trochu zapomnělo, a tak tam s trochu větším odstupem i zůstala. Tam jsem pln zvědavosti pomocí programu AUDACITY tu skladbičku vsunul zpět a ona tam opravdu hezky pasuje, ty návaznosti i v melodice přesně sedí. Možná to ale bylo dobře, že to udělali, těžko soudit, člověk je na tuto verzi zvyklý a je to tak přirozeně skvělé. Pro mne to však bylo zajímavé nakouknutí do kuchyně tvorby této geniální čtveřice.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Ray Bob - Initiation Of A Mystic
2016-02-20

Ray Bob / Initiation Of A Mystic

5 stars

Úvodní GIRL WITH A CAMEO RING se rozjede v naléhavém vypravěčství, podkresleném zvonivou akustickou kytarou a ornamentální flétnou v náladě i měnících se strukturách melodie, upomínající na hravou hudbu v té době aktivního Incredible String Bandu. Písničkář, rocker, bluesman, folkař? Asi se vzpírá zařazení do stylové škatulky. Následná LIVE TODAY se noří v duchu předchozí skladby hlouběji do tajuplné duchovní atmosféry, kterou předznamenává už název alba. Z pozadí zaznívají nenápadné zvonky a citlivá smyčco-dechové aranžmá. Malebný refrén s dojemným sloganem „we want to live ..“ činí ze skladby asi nejhitovější píseň alba.
CITY OF TOYS pokračuje v nastolené náladě alba, jen kytary přitvrdily a flétna zdatně sekunduje hlasu s určitým soulovým napětím. Poklidnější, skoro pastorální náladu přinese následná GREEN GREEN, která jen nastoluje otázku, proč se zpěvák s tak působivou barvou a čistotou hlasu nastal hvězdou. Ale asi o to nestál. Ostřejší SMOG SONG předestírá působivým přednesem něco závažného, podtrženého útržkovitým saxofonem, který v refrénech vystřídá hravá flétna. Kdesi v pozadí jako by v pomalejších partiích vystrkovaly růžky keltské folkové kořeny, dokud opět nazaúpí saxofon. Na desce je obdivuhodné, že si při jednotné náladě udržuje pestrost a rozhodně nesklouzne k jednotvárnosti. A že jazzový čertík je stále pod povrchem přítomen.
RESSURECTION je křehká melodická nádhera, přednesená cituplným krásným hlasem, plným zaujetí a spirituality, jedna z nejmocnějších věcí na albu. Rozjímavá balada nikam nespěchá, nikam nežene a ničím není hnána, jen tak posluchače kolébá na vlnách. Jednoduchý klavírní doprovod celou skladbu jakoby zvedá do snových výšin, a nese v sobě podobnou vznešenost jako Lennonův klavír na Imagine (vydaném o rok později). Tyto desky mají podle mne hodně společných jmenovatelů. I to, že výběr muzikantů je opravdu špičkový, a někteří opravdu s Lennonem hráli.
MONEY TREE je expresivně pojatá píseň šlapající usilovně na jazzovém riffu s odvázaným saxofonem, občas upomínající opět svou proklamativností a monotónním refrénem na sólového Lennona ranného a středního období. Osvěžující skladba, přinášející do alba vzruch.
PERSONAL MOVIE a WOMAN OF THE HIGHLANDS opět dokazují, že autor je tvůrce velkých a zcela neotřelých melodií. Druhá skladba nese silný melodramatický náboj a zpěvák se jí zmocňuje s lehkostí a soulovou úpěnlivostí zároveň. Je nesporně mistr hlasových poloh, a jeho zpěv je naprosto přirozený. RIGHT RELATION je zřejmě spíše nějakou intimní výpovědí, hra světla a stínu, za kterou by se nemusel stydět Roy Harper. Je to dokonce nějaký živý záznam. ISLANDS (POEM) je závěrečná recitace básně, ukončující elegantně toto album vznosných a jemně vrstvených, příjemných nálad.
Prvotina,a zároveň poslední album, to se snad občas děje. Že jde současné o hudební skvost, to už je rarita. Ale že tato nádhera upadne v zapomnění, to je snad nějaká osudová zlomyslnost. Protože tohle je a mělo by být pětihvězdičkové album.
Na závěr musím připomenout, že ačkoliv album nebude asi snadno dostupné, pod jménem Bob Ray – Initiation of a Mystic jej ve formátu mp3 lze najít na serveru Uložto. Pochopitelně jde o přepis z LP desky. Podle posledních informací vyšla deska na CD až v roce 2012 a nabízí ji Amazon za 16 doláčů.

» ostatní recenze alba Ray Bob - Initiation Of A Mystic
» popis a diskografie skupiny Ray Bob


Yes - Drama
2015-11-24

Yes / Drama

4 stars

Proč je toto album, kde vypadli ze hry dva klíčoví muzikanti a skladatelé, Jon a Rick, přesto vynikající?
Napadá mne logická odpověď. Myslím, že "kmenoví" Yes se celkem zákonitě pokoušeli neustrnout, neopakovat se, vyvíjet se a posouvat kapelu dál, což není vždy tak snadné a někdy to končí i fiaskem. Noví dva členové, vynikající hudebníci, však jako příchozí zvenku tímto břemenem zatíženi nebyli. Oba znali a obdivovali tvorbu starých Yes, a proto pro ně bylo také logicky snadné v tomto duchu komponovat, a nebrat to jako vytloukání starých postupů, ale naopak jako čest je využívat. Také to, že přinesli "novou krev", přetavilo "převzatého" ducha Yes do nové kvality. A zůstavší kmenoví hráči se naopak v obavách z přílišného rizika odskoku stylu kapely do nepřiměřené vzdálenosti spíše drželi ve starých kolejích. Výsledkem pak je deska, která důstojně navazuje na staré Yes, více v tomto směru yesovská než následující tvorba Yes s Rabinem (i když ta je také vysoce kvalitní, je to už ten odskok do poněkud neočekávané vzdálenosti - zde to ale zase zachraňuje kvalita nových skladeb a zmírňuje navrátivší se Anderson). Připadá mi, že Drama má svým pojetím nejblíže k Relayeru, i když jeho kvalit plně nedosahuje, proto dávám o hvězdičku méně.

» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes


Harley Steve (and Cockney Rebel) - Timeless Flight  (S.H.& CR)
2015-08-15

Harley Steve (and Cockney Rebel) / Timeless Flight (S.H.& CR)

5 stars

Jsou alba, která se z jakýchsi obtížně popsatelných příčin zapíší rychle do mysli a srdce, a posluchač se k nim vrací častěji než k jiným. Nějak se nedají oposlouchat, člověk jen přemýšlí, jak takové dílo vůbec mohlo vzniknout. Harleyho „Bezčasý let“ mezi ně určitě patří a důstojně se řadí třeba vedle Electric Warrior od T.Rex, Pampered Menial od Pavlov´s Dog nebo Ghosts od Strawbs. Koneckonců, s těmito třemi namátkou jmenovanými kapelami jej pojí jeden velký společný jmenovatel: kapela vynikajících muzikantů obklopuje výraznou, filozoficky vyhraněnou a svým pěveckým projevem nezaměnitelnou, emocionálně žhoucí autorskou osobnost. Ani tak ne to, že všichni tito tvůrci jsou také našťoucháni do podivné přihrádky „glamrock“. Spíše bych, pomyslím-li ještě na Bowieho, Coopera, Sparks nebo Queen, použil termín „patetický expresionismus“.
Že první dvě alba Cockney Rebel patří v Harleyho jinak úctyhodné a kvalitní tvorbě k nejoceňovanějším a asi k nejvíce novátorským dílům, proti tomu asi není námitek. Ale Timeless Flight, čtvrté album, má v sobě oproti jejich poněkud rozhárané divokosti a energickém žáru již určité zklidnění a nebál bych se říci, i meditativnost. Nádherná milostná píseň UNDERSTAND není ani ve své nadměrnější stopáži nijak dlouhá, nenudí ani na okamžik. Překrásná, rozjímavá, a přitom rozhodným tempem dusající ALL MEN ARE HUNGRY, dává Harleyho trošičku extatickému projevu takřka vizuální vyznění: vidím podzimní nábřeží u stockholmské kavárny, sklenky koňaku, nostalgický hovor o ženách se stočí na probírání se svými city a vzpomínkami, a končí odevzdaným poznáním, že „pouze děti mohou prožívat bezčasý let“ a že „jak žijeme a poznáváme, pouze následujeme boží stezku“. Trochu tesklivá, a přitom rozhodná a energicky nezdolná píseň připomene, že Steve Harley je nejen skvělý skladatel, ale i excelentní básník (jeho přítel Rod Stewart jej prý označil za nejlepšího britského textaře).
Skvostem alba je i WHITE WHITE DOVE, byť asi není snadné rozklíčovat smysl textu (ale je všemu rozumět třeba u Dylana, který Harleyho v dětství hodně ovlivnil?). Na rozjíždějící se konga jako ve stoneovském Sympathy for the Devil naskočí jazzem ovanutý rytmus a do syntetických brumend se prolíná soulová polorecitace – polozpěv, který si svým projevem nezadá s Bryanem Ferrym. A pak rytmika zpravidelní ve strhující refrén.
Je to hymnická BLACK OR WHITE, v níž se na plno uplatní v obsazení uvedený cca desetičlenný „backing vocals“ sbor, který ze skladby udělá mocnou, takřka soulovou nálož, patetickou v pozitivním slova smyslu jako většina alba. Vrstvené vokály doprovodu s odstupňovanou výškou vytvářejí vzrušující pozadí pro Harleyho procítěný projev.
Úvodní RED IS A MEAN MEAN COLOUR je skvělým otvírákem. Stevův hlas je stále veden v poklidném módu, ale vibruje jako hrnec na sporáků, chystající se brzy shodit pokličku. Rustikální housličky se jej snaživě, ale marně snaží držet na uzdě. Podobně jako David Cousins nebo Peter Gabriel, Steve Harley dává přednost výrazu před exaktností, což je sympatické, a svědčí to i o niternosti jeho textů. Závěrečné „mean, mean colour“ je magické. Poklička z hrnce odlétla.
Další skladby alba na druhé straně jsou stejně strhující. Barokní klavír v EVERYTHING CHANGES vyvažuje žalobně podrážděný hlas, křičící „hanba (shame!)“. Polorecitovaná NOTHING IS SACRED (nic není svaté) je nenápadnějším bonbónkem s hezkými, skoro folkovými kytarami, nahodilá mandolínka překvapí, ale zapadne velmi elegantně. Ale v hloubi jde o silný protestsong, už z napětí zpěvu, které se v závěrečném DON´T GO DON´T CRY vyhrotí do emotivní maxima. Pak už není potřeba nic dál. Skladba utne a vše bylo řečeno. Byť třeba jen pocitově a podprahově. Silné album skvělého skladatele a interpreta.

» ostatní recenze alba Harley Steve (and Cockney Rebel) - Timeless Flight (S.H.& CR)
» popis a diskografie skupiny Harley Steve (and Cockney Rebel)


Ayers, Kevin - Joy of a Toy
2015-07-12

Ayers, Kevin / Joy of a Toy

5 stars

Je to zvláštní pocit znovuobjevit mezi vlastními cédéčky něco, o čem sice vím, že je to určitě dobré, ale náhle s překvapením shledat, že je to něco mnohem více - že je to naprosto úžasné a takřka geniální!
Nedávno se mi totéž stalo u Pampered Menial od Pavlov´s Dog, nyní přišel na řadu první Kevin Ayers. Jaká asi budou jeho další alba? Už se těším!
Kdybych tuto desku měl co nejstručněji výstižně charakterizovat, řekl bych asi, že přetéká tajuplnou a moudrou, mírně strašidelnou laskavostí.
Už úvodní instrumentálka JOY OF A TOY CONTINUED signalizuje, že se zde bude odehrávat něco nevšedního. Trochu kabaretní, snad pouťová hymnička s legračními dechy, nástrojově pestrá jak od Incredible String Bandu, jen více potrhlá a rozverná, rozmarná, současně dětská a současně zhulená, jako by říkala - všechno je možné.
Sametový a hladivý Kevinův hlas v TOWN FEELING vzápětí pohádkově vyprávi s neodolatelnou naléhavostí, doprovázen hravou houpavou kytarou a flašinetářskými klávesami, ale celá skladba se přitom jakoby vznáší v jakémsi znepokojivě tajemném oparu. THE CLARIETTA RAG je naopak odpíchnutá rockovka, nesoucí snad náladu starých Pink Floyd, s nimiž má Ayers mnoho styčných bodů. Jedním z vrcholů alba je krátká skladbička GIRL ON THE SWING - věc naprosto ničemu nepodobná, s rozechvělou křehkou melodií, ale pronikavou jako mantra, a starobylým klavírem pod nánosem bizarních zvuků. Najazzlá SONG FOR THE INSANE TIMES pokračuje sice v zdánlivě poklidném rozpoložení alba, ale už pulzuje napětím. Nějak připomíná tragickou poetiku Nicka Drakea či snový svět takřka zapomenutého amerického písničkáře Boba Raye, kultovního už jen pro pár pamětníků jeho alba Initiation of a Mystic. A pak už jedeme v STOP THIS TRAIN - stroj neúnavně šlape a supí (opravdu Soft Machine?), prodírá se houštím pazvuků v hypnotické polorecitaci, disharmonické vpády mohou poukázat na podobná díla Johna Calea (ale kdo s tím začal dřív?), a mizí nakonec v oblacích s hyperbolicky nabírajícím zrychlením (což zase připomene staré Gong - ale proč ne, všichni tito tvůrci se s Kevinem Ayersem dobře znali a zahráli si s ním, takže museli čerpat se stejných studnic). Pocit zmateného a oslněného posluchače, který ani neví, co to vlastně má v přehrávači, opět uchlácholí a ukolébá přenádherná balada ELEANOR´S CAKE, něžná melodie, s níž by hitmaker vystačil na půl strany desky, ale Kevin jí pouze skromně načechrá necelé tři minuty blaženého snění v dialogu kytary, hoboje, kláves a svého hebkého hlasu, poklidně klouzajícího jako modlitba před spaním. Jako scénická hudba k procházce zaprášeným opuštěným muzeem starověkých vykopávek zní mírně strašidelná LADY RACHEL, Ayers zpívá jako by odříkával dávná zaklínadla, ztišuje občas až k šepotu, pradávné pavučinami obrostlé nástroje se probouzejí a ožívají v šeru, po zádech teče kapka potu a mravenčí drobné vibrace. Další nepochybný vrchol alba a dobrodružný výlet do světů, kde se zhmotňují sny. Tak tady už veškerá hledání paralel a srovnávání končí; tohle není už podobné ničemu, ale je to prostě nádherné. O čem Lady Rachel asi sní?
Probuzení z letu mezi světy tvrdě obstará urputně drtivá a naprosto disharmonicky pošahaná podivnost OLEH OLEH BANDU BANDONG. Co to ti chlapi asi kouřili? Šílenému zvukaři se asi rozkutálely pásky. Ale ... celé to je stejně jaksi hezké, klavírní vyhrávky nejsou žádným nahodilým blábolem, zvuky sedí přesně tam, kam patří. Kdo má rád druhou desku floydovské Ummagummy, zejména Sisyfa, tak nemůže být zklamán ani odrazen; dá se to s radostí poslouchat znovu a znovu, a stále je to vzrušující kus naprosto vizuální hudby. A opět - Pink Floyd nedělila od Kevina Ayerse nijak velká vzdálenost! Poslední kousek (škoda že poslední) THIS CRAZY GIFT OF TIME je rozloučení zdánlivě obyčejné - kytara a foukací harmonika jak od táboráku, halekání - asi nejobyčejnější skladba alba tak vytváří symbolicky tečku za neobyčejným albem, aby posluchače vrátilo bezpečně na pevnou zem s jistotou, že jeho výlet s báječným Kevinem Ayersem není poslední.

» ostatní recenze alba Ayers, Kevin - Joy of a Toy
» popis a diskografie skupiny Ayers, Kevin


Pavlov's Dog - Pampered Menial
2015-07-04

Pavlov's Dog / Pampered Menial

5 stars

Ü nejkrásnějších, nestárnocích rockových alb je obtížné stanovit svého favorita - vždy je nejlepší to, co právě slyším, protože je prostě dokonalé, naprosto výjimečné, Bohem inspirované. Ať už je to série alb gabrielovských Genesis, staří Strawbs, Yes do roku 1977, Stivellova Symhonie Celtique, jethrovský Aqualung, první Zeppelini, dvojka Queenů, Abbey Road a White Double od Beatles, Bowieho Hunky Dory a Ziggy, uriášovské Salisbury, Hamillovo In Camera, apod...
Album Pampered Menial znám a obdivuji už dost dlouho, ale nyní po nových posleších nekompromisně vystoupalo do této vrcholné ligy legend.
Surkampův rozechvělý emotivní ječák si směle řadím vedle Davida Byrona, Davida Bowieho, Davida Cousinse (abych vzal nejprve Davidy), ale i třeba Roberta Planta, Petera Gabriela nebo Robina Gibba. Vedle mrazivých výšek se dokáže jako oni dotknout hlubin duše svým nefalšovaným citem.
Všechna alba Pavlov´s Dog jsou krásná, nádherné je i poslední studiovka Echo and Boo, ovšem žádná nedosahuje dokonalosti a síly Pampered Menial. Takové nahrávky se rodí opravdu výjimečně.
Analýzy skladeb se pěkně a zevrubně chopili předchozí recenzenti, takže bych rád jen vypíchl skvostný a slavný otvírák Julia, jednu z asi nejpřímočařejších milostných písní všech dob, údernou a agresivní nádheru Song Dance, především úchvatnou baladu Episode (překlad je dost volný a pocitový):

"Zastihl jsem Vás procházet se za deštivého dne
a házet lístky do kaluží.
Tak zapomeňte na vše minulé,
neboť já za Vámi brzy přijdu.

Předstírejte, že jste tanečnice,
i když byste mohla být spíše královnou
a před odchodem raději počítat růže,
a bláznivým, bláznivým způsobem chtít volat.
Chcete-li, dám Vám taneční střevíce,
a vystřelím šíp okolo slunce.
Staňte se navždy strážcem mé mysli a srdce
nebo je nejlepší odejít nespatřena.

Párkrát jste byla hvězdou na dosah, a párkrát ne
Pak se věci pokazily, tak, jak se to stává.
A já ukradnu všechny duhy nebes,
jen když budu moci.

Já jsem jen Váš voják,
dědictví v královnině košíku,
jen bublina v naší horečce,
a pouze ticho zabilo mé sny.
Chcete-li, dám Vám taneční střevíce,
a vystřelím šíp okolo slunce.
Staňte se navždy strážcem mé mysli a srdce.
Myslíte si, že máte nadvládu, ale ne,
to se nikdy nedozvíte, to se nikdy nedozvíte.

Budete strážcem Svatého Grálu,
můžete jej získat rychle, nedovolíte si selhat
Budete jediná přeživší z Vaší svaté výpravy,
nebo je nejlepší odejít nespatřena"

Písně z Pampered Menial a následného In The Sound of Bells byly i zlatými hřeby pražského koncertu.

Zpěvák z takovým hlasovým darem od Boha by mohl být světoznámou hvězdou první velikosti, ale David Surkamp zřejmě o lákadla pozlátek showbusinessu nestojí. Když jsem se s ním v Praze po koncertě na autogramiádě setkal tváří v tvář, vytušil jsem, že je to nejen geniální hudebník, ale i obdivuhodný, skromný a moudrý člověk.

» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Black Sabbath - Technical Ecstasy
2015-06-25

Black Sabbath / Technical Ecstasy

4 stars

Toto album je na rozdíl od šesti předchozích - výborných a celkem vyrovnaných desek, kde se kapela mění, vyvíjí a posouvá, aniž by opouštěla svůj nenapodobitelný sound - v něčem jiné. Je snad slabší? Nevím, je zvukově výborné, možná oproti Sabotage jednodušší i v kompozicích. První skladba BACK STREET KIDS je parádní otvírák s klasickým sabbatím nástupem, Ozzyho hlas zní stejně podmanivě, jedovatě a řezavě jako dříve, možná ještě ostřeji.
Záhrobní balada YOU WON´T CHANGE ME, hrozivě v úvodu kráčející jako zeppelinovská Dazed and Confused, má chytlavou a osudově zlověstnou melodii, chvílemi zní jako z kosmu. Kytarové vyšívání Iommiho patří nepochybně k jeho nejlepším sólům a decentní klávesy ten funebrmarš působivě podbarvují.
IT´S ALL RIGHT je obyčejnou příjemnou odlehčující písní, ale i ona svým sólem v prostřední části kapelu nezapře. Příjemná akustika a snový závěr připomene Lagunu Sunrise. A už je tu čas na vrchol alba. Rachotivé sólo bubnů uvede rozmáchlý riff nápadité skladby GYPSY,kompozice o více motivech, v níž opět dominuje takřka stratosférický Ozzy.
Osvědčený a sympatický postup střídání různých rytmů a nálad zazní i v následné ALL MOVING PARTS, která by klidně mohla být i na Master of Reality. Možná nepřináší nic nového, než osvědčené recepty BS, ale proč ne? I příští ROCK´N ROLL DOCTOR je opravdu "jen rokenroll", ale zdravě po sabbatovsku. Trochu hospodský klavír a Ozzyho vyšponované koncovky zpívaných frází příjemně souzní s přiměřenou délkou nejkratší písničky alba. A v nejlepším dost, aby se představila teskná milostná balada SHE´S GONE. Česká verze její smutnou náladu zvedla do jiné polohy, ale jen při této opravdu mrazí v zádech.
A jak je u Sabbatů dobrým zvykem, přichází relativně dlouhá, na riffech vybudovaná paráda na závěr. V DIRTY WOMAN si užijeme i dostatek parádní instrumentální hry, a pak náhle nastoupí motiv, poněkud sice připomínající N.I.B z 1.alba, ale kompozice mocně graduje a Ozzy přitvrzuje, už nezní tak atmosféricky, ale hutně. Dá se říci, že na této desce není vysloveně slabá věc, a pár je jich dokonce skvělých.
Zkusím takovou psychologickou hru - představím si, že by album mělo tradiční černý obal a nějaký temný strašidelný výjev. Myslím, že by se pak směle mohlo přiřadit k předcházejícím nahrávkám. Takže asi slabým momentem sedmého sabbatího alba je pouze naprosto nesabbatí obal. Takže čtyři body kvůli obalu. Dal bych i čtyři a půl.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Gong - You
2015-05-14

Gong / You

5 stars

Asi bych se měl vyjádřit k celé trilogii, ale jednak poslouchám právě You, a za druhé, právě tuto desku považuji za nejen naprosto vyzrálé, skvostné dílo, ale i za určitý mezník, možná i "ukázkové", vstupní album pro nové průzkumníky planety Gong (i když mi z jejich rozsáhlé tvorby a prolínajících se "odnoží" chybí hodně k poslechu).
Toto album je částečně ještě allenovské, byť jeho extravagantní free fantaskní úlety zde již tolik nedominují a ustupují rostoucí hráčské virtuozitě a příklonu k jazzrocku, smím-li použít nevděčného škatulkování, aniž však ztratilo kontinuitu s legendárními alby jako Camembert jako pozdější moerlenovská, také ovšem skvělá alba. Právě proto, že jsou zde obojí přístupy obsaženy v precizní, vyvážené formě, nechybí zde ani pověstné našeptávání na pozadí kosmických hlasů(Magick Mother Invocation) a úpěnlivé sílící nástupy k mocným jazzrockovým slavnosti (Master Builder).
Celá trilogie je samozřejmě dost nedělitelná a stejně vynikající, ale You poslouchám nejčastěji, snad pro jeho zvláštní, někdy až strašidelnou tajemnost. Snad nejkrásnější a nejpůsobivější mi připadá The Isle of Everywhere s dlouhým hypnotickým a plíživě gradujícím motivem, připomínajícím skladbu Flying Teapot z prvního alba trilogie. Paní Gilli Smyth chvíli tento kosmický let opřádá svým magickým hlasem a pak už navigaci vesmírem řídí Hillageho snová kytara a Bloomdidovy dechy, tedy samozřejmě mimo jiné. Hudební klenot a velký emotivní zážitek.
Další ukročení do hájemství instrumentálních jazzových krajin po tomto albu je nejspíše i důsledkem odchodu zakladatele a ducha celého Gongu Daevida Allena. Ovšem - následné album Shamal je obdobně krásné.
Nemohu na závěr opominout vzpomínku na samotného Daevida Allena, který se vrátil v létajícím čajníku na planetu Gong 13. března tohoto roku, k velké lítosti všech, kteří se těšili na jeho další tvorbu, případně i koncerty.

» ostatní recenze alba Gong - You
» popis a diskografie skupiny Gong


Page, Jimmy - Outrider
2015-04-17

Page, Jimmy / Outrider

4 stars

Poslechl jsem si po několikáté toto album. Musím říci, že je výborné, nápadité a příjemné, a jeho skladby nechci nijak analyzovat - učinil to níže moc dobře Petr Gratias.
Jen bych chtěl nanést určitou kacířskou otázku. Je toto album, které nezanechalo nijak extra výraznou stopu v historii rocku, o tolik horší než In Through the Out Door? Docházím k názoru, že nikoliv, a to mám ITTOD velmi rád. A je opravdu horší než Presence, která je skvělá, a nedal jsem jí pět bodu jen proto, že Physical Grafitti je větší bomba?
Není tam žádný Achilles, pravda, ale kdyby toto album vyšlo pod hlavičkou Led Zeppelin se všemi skladbami pod Plantovým ječákem, mohlo by být směle srovnáváno s jedničkou? Možná ano, hodně ostrého bluesového materiálu zde doslova jiskří. A tak si uvědomuji, jak je člověk hodně ovlivněn předsudky. Hmmm, tohle je "jenom" sólový Page. Někdy se možná mohou hudebníci přetrhnout na dvě půlky, ale když albu nevyjde vstříc patřičné očekávání, nebo prostě okolo něho "nepřelétne" nějaké okřídlené štěstíčko, má smůlu. "Smolných" alb je v historii rocku více - za všechny: zcela zapadlo v zapomnění album Smiling Man (Mike Heron) - přestože je fantastické a mezi hosty jsou i sám Page, John Cale nebo Elton John. Naopak, je třeba slavná flojdovská Zeď takové veledílo? Dodnes jsem mu nepřišel na šmak, oproti všemu předtím mi připadá takové "obyčejné". Pouštím si je jen proto, že jsou to Pink Floyd. Inu, jsou to někdy záhadné věci. Takže ještě k tomuto albu - čtyři hvězdičky. Protože to prostě nejsou papírově Zeppelini.

» ostatní recenze alba Page, Jimmy - Outrider
» popis a diskografie skupiny Page, Jimmy


Uriah Heep - Salisbury
2015-03-18

Uriah Heep / Salisbury

5 stars

Salisbury je podle mne historický monument, stejně jako třeba Aqualung, Dark Side of the Moon nebo Led Zeppelin II., učebnice rocku 70. let a hlavně, takřka neoposlouchatelná paráda. Právě na této desce bych chtěl demonstrovat svou úvahu, která nemusí být třeba odborně správná, ale připadá mi docela logická.
Na stroze rockovém Very ´eavy autorsky dominuje zjevně "tvrdá sekce" Box/Byron, kdežto na Salisbury ( i dále) vstupuje jako skladatel masivně do hry geniální Indián Ken Hensley, jehož "achillova pata" je však tatáž jako u McCartneyho - určitá inklinace k hezkým melodiím, někdy až na hranice popu. A právě kombinace těchto protikladných ingrediencí zrodila skvosty na tomto a dalších albech. Drsoň Mick a divoký David drželi melodika Kena na uzdě, jako u Beatles Lennon, a ten naopak dodával jejich skladbám tu magickou uriášovskou parádu, která je vynesla vysoko nad běžný kvalitní rockový standard. Později, kdy Byron bohužel utrácel sílu v alkoholu a Box byl tím možná jako "starý dodnes nejvěrnější uriáš" znechucen, Ken se více chápal kormidla a popovost začíná občas prosakovat,byť na Wonderworldu a Returnu stále ještě příjemně, bylo však zjevné, že kdysi silná tvrdá sekce až na malé výjimky (Beautiful Dream, Suicidal Man), ztrácí sílu a vliv. Výsledkem jsou sice překrásné, ale již čistě podle Kenova nekontrolovaného pera psané skladby na High and Mighty (Weep in Silence, Midnight - jako to nejlepší, ale i Can´t Keep a Good Band Down nebo Can´t Stop Singing, což už je odtroubení konce UH jako elitní rockové kapely. Byť jako popík je to kvalita, Ken nebyl žádný žabař, o čemž koneckonců svědčí celé Firefly. Ale o The Park, Time to Live nebo Salisbury už si můžeme nechat jen zdát.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
2015-03-13

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts

5 stars

Bez mučení přiznávám, že toto album pro mne není vůbec snadné na poslech a že jej rozhodně neposlouchám moc často. Dokonce k němu přistupuji se směsicí úcty, opatrnosti, až skoro strachu. Je to svět Petera Hammilla, a když jej poslouchám, cítím se až trochu nepatřičně, jako bych vstupoval někam na nebezpečné území, jako vetřelec. Nejsou to pro mne Genesis, do kterých lze padnout naprosto celým srdcem a rozplynout se tam, ani Yes, s nimiž se může posluchač bez rizika oddat snovému výletu do nezjevných světů. Přesto cítím v hudbě VDGG, a v Pawnhearts obzvláště, sílu a energii, která přitahuje jako nebezpečný vrcholek strmé hory za bouře.
Úvodní Lemmings jsou bez nadsázky hrozivou skladbou, člověk ani nemusí dekódovat text, kde ozubená kola trhají (drtí) kosti. Nástup úsečných frází, zdvihajících se z varovného pianissima jako tsunami, jako by přecházel do starověky nemilosrdného soudu nad lidstvem. Saxofonový masakr uprostřed už posluchače jen dorazí. Jenže ...
Možná je to kontroverzní názor, ale v určitém ohledu bych zkusil položit určitou paralelu mezi Hammilla a Dylana. Jistě, Generátory si těžko někdo zapíská na autobusové zastávce nebo zabrnká na španělku. O vlivu blues a černé hudby už asi vůbec hovořit nelze. Ale co je společné? Nadmíru citlivé vnímání okolního světa a paradoxů v něm obsažených, vyjádřené vlastní ne vždy pochopitelnou poezií, nespokojenost s komunikací mezi lidmi, s plytkostí některých člověčích snažení, s protestem vůči tomu, každý svým osobitým stylem. Svou osobní poezii si oba také sami zhudebňují a interpretují. Ale vždy pod tímto nánosem bahna z hluboké sondy do temných zákoutí u obou stejně vykoukne naděje. U Hammilla patrná v jeho sólových milostných písních (My Favourite, Vision), nebo v silném duchovním Wondering. A jako se zlato nejlépe rozzáří na černém podkladě, i tato naděje o to více silně a přesvědčivě hoří v hořké interpretaci. Že je však PH hluboce duchovně a v duši pozitivně založený člověk, o tom nepochybuji. Setkání s ním po jednom jeho pražském koncertě bylo neuvěřitelně příjemné.
I následující Man-Erg jako kdyby to dokazoval. Přes obsah slov (zpověď a uvědomění si lidské rozporuplnosti) začíná pastorální citovou melodií z rodu "velkých" melodramatických árií. Zuřivé staccato tuto skutečnost maličko zastře, ale zcela nepopře. Prostě tam musí být. Motiv se vrací jako smíření.
Závěrečná megakompozice není překvapivě vůbec chaos a hysterie, zběsilost a hudební masakr. Připadá mi naopak jako jemná věc (samozřejmě v intencích Hammillovy tvorby), s minimem nestravitelna, skoro taková "suita operních árií" s krásným klavírem a velmi kultivovaným, citovým zpěvem. Mezi první a druhou částí (myslím), zazní něco jako lodní siréna - je to jak expresionistický obraz zapomenutého, a přesto stále přítomného dávna.
Že jde o pětihvězdičkové album, o tom žádná.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
2015-03-05

Hammill, Peter / Chameleon In The Shadow Of The Night

5 stars

VDGG a Peter Hammill jsou pro mne ukázkou zvláštního hudebního fenoménu. Peterovy převážně vášnivé, poetické a expresionistické, nespoutané i lyrické skladby mají mnohdy velmi typické melodie, nezaměnitelné a nepodobné ničemu jinému, přesto však nezapřou své blízké sourozenectví, ač v žádném případě nechci říci, že by se nějak odvozovaly jedna od druhé. Je neuvěřitelné, že v době, kdy už tři tóny často poukazují na něco již natočeného, dokáže umělec najít svou naprosto svébytnou líheň skvostných a tolik osobitých melodických postupů.
Toto album je svou převážně akustickou podobou a úspornou aranží snad přístupnější na poslech než ta následující (kromě méně bouřlivého, ale překrásného Over), nicméně si myslím svůj čas pro naposlouchání vyžádá. Těžko se mi hodnotí jinak než oněch prvních deset alb - po Sitting Targets - která mám vice či méně relativně v uchu. Těžko jim nedat pět hvězd, jde o poctivá, nevykalkulovaná, srdcem i duší stvořená, inspirovaná, náročná poetická díla. Ne vždy mám sílu dát si dvě alba za sebou.
Z Chameleona mám nejradši asi In the End (živé provedení z roku 1973 na Youtube u křídla je taky úchvatné)a Easy to Slip Away, ale vynikající je pochopitelně i vše ostatní. Třeba exaltovaná úvodní German Overalls nebo odpíchnutější Rock and Role. Strašidelná a mrazivá Black Room jako by už předznamenávala temné polohy v pozdějších skladbách Gog nebo The Lie.
Zajímavá informace padla v jakémsi interwiev, kde se reportér ptal, zda po odchodu Petera Gabriela od Genesis nabídl Tony Banks Hammillovi uprázdněný post frontmana. Peter Hammill to s úsměvem dementoval - asi by to fakt nefungovalo, Genesis skládali hudbu více kolektivně, jako i Yes, kdežto Peter, řekl bych, spíše zhudebňoval svou poezii, čímž by se blížil, byť vzdáleně, spíše Dylanovi. Asi by ani nechtěl zpívat cizí hudbu a texty někoho jiného. Rozhodně, jeho postavení na hudební scéně je velmi ojedinělé a obdivuhodné.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Chameleon In The Shadow Of The Night
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Yes - Heaven & Earth
2015-02-18

Yes / Heaven & Earth

3 stars

Nečekal jsem mnoho, a snad proto jsem byl příjemně překvapen. Člověk jen musí zapomenout na Turn of a Century, Awaken, Ritual, Gates of Delirium, Close to the Edge, Yours is no Disgrace, a další Bohem inspirované klenoty sedmdesátek, jejichž geniální samozřejmost se asi rodí jen jednou. Ale přesto je toto album, myslím, důstojné tradici Yes, podobně jako na kontroverzním Tormatu blahé paměti jsou některé skladby skvělé, některé průměrné, a někdy to bohužel i zaprudí.
Co na Yes mimo jiné obdivuji, je povětšinou povznesená, prosluněná nálada, pozitivní - hodná názvu kapely, energie a radost, která člověka v dobrém smyslu nakopne. A ta tu opět je cítit. Jon Davison se činí dobře, někdy je od Andersona téměř k nerozeznání, ale nemám pocit, že by se do jeho stylu nutil, takže má i vlastní polohy.
Album je vysloveně příjemné, jen je možné, že se dost rychle naposlouchá a .... oposlouchá.
Believe Again těží z osvědčených postupů starých Yes (v jednu chvíli snad i Genesis! - basa), ale i když nepřináší nic převratného, je to kvalitní vícevrstevná kompozice.
The Game mi připadá být z podobného soudku, jen trochu jednotvárnější, ale kytarové sólo s klávesami příjemně souzní. To následující Step Beyond je bohužel díky kolovrátkovým píšťalám tak trochu pouťová odrhovačka, které je tu na na tu délku brzy docela dost. Minutu a půl by člověk ještě skousl. Tady to s tím odlehčením docela přehnali, příliš to smrdí levnou popinou, umu Yesáků nehodnou.
To Ascend skóre zase vylepší, i když třeba k podobně laděné Onward se vztahuje jako McCartneyho Here There and Everywhere k Yesterday. Tedy poctivě a snaživě k nedostižnému vzoru.
In A World Of Our Own mi připadá, že více reflektuje rabinovské Yes, má hezké vokály a snovou kytaru, pěkná věc. Nasazenou laťku udrží následná Light of the Ages, spolu s titulní a poslední skladbou asi nejhezčí věc na albu, instrumentálně jsou to staří dobří Yes, byť jde výhradně o Davidsonovu skladbu. Bohužel naopak Howeova It was All We Knew se mi jeví jako výplňovka, i přes mistrovu tradičně hezkou kytaru, ale budiž ...
Poslední opus Subway Wall začíná slibnými klávesami, v prvních vteřinách dokonce pár akordů připomene Rickových Šest žen, než se motiv zlomí jinam. Paradoxně není tato jedna z nejlepších skladeb alba z dílny tvrdého jádra Howe - White - Squire, ale napovídá, že s Davidsonem by Yes mohli ještě tu pochodeň nést dál.
Celé album je vcelku spíše poklidné, bez větších vzruchů a odvazů. Ale je dobrým znamením, že jedna z největších legend rockové historie ještě své posluchače neopouští.

» ostatní recenze alba Yes - Heaven & Earth
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Relayer
2015-02-11

Yes / Relayer

5 stars

Nechci se pouštět do nějakých rozborů tohoto výjimečného alba, předchozích 23 recenzí už to udělalo dost dobře za mně. Chci jen podotknout, že ač toto album bylo pro mne z Yesovské tvorby nejobtížněji přístupné, je mi po každém dalším poslechu bližší a bližší. Naprosto obdivuji odvahu, s níž po se rozpačitě přijímaném dvojalbu Tales (jinak ovšem pohádkově krásném) a obvinění z rozvláčnosti Yes odhodlali ignorovat kritiky, následovat své inspirace a vypustit ještě mnohem náročnější desku s tak dlouhými skladbami. Relayer je virtuózním a dobrodružným výletem do neznáma, při letmém poslechu může působit překomplikovaně a chaoticky, ale při pečlivém soustředění se odmění skvostným a nespoutaným, až jazzovým odvazem špičkových muzikantů. Tato deska se asi ani nedá oposlouchat.
Napadá mne, že to možná zapříčinila i absence milovníka krásných melodií Ricka, který by zde asi kapelu trochu přidržoval při zemi (i když jeho následná hra v Awaken vytvořila hudební klenot). A taky by mne zajímalo, jestli při poslechu Relayeru Bill Bruford trochu nezalitoval svého odchodu, protože tady by se možná vyřádil podobně jako u Crimsonů :-)))

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes


Pink Floyd - The Endless River
2014-12-21

Pink Floyd / The Endless River

3 stars

Toto album rozhodně není špatné a příjemně se poslouchá. Srovnávat je s Meddle, Wish nebo Ummagummou samozřejmě nemá smysl - cítím jeho postavení asi jako pozici alba Coda v diskografii Led Zeppelin. Ano, všechna ostatní alba jsou lepší, ale vzhledem k jejich vysoké kvalitě zbývá i pro toto dílo porce chvály, byť to samozřejmě není, a určitě ani být nemělo, dílo zásadní.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Cale, John - Vintage Violence
2014-06-13

Cale, John / Vintage Violence

5 stars

Na první poslech mne toto album už před lety okouzlilo, jako první z Caleovek, které jsem slyšel, bez ohledu na Velvety a jiné Johnovy aktivity. Časem se vyšplhalo mezi skupinku mých nejoblíbenějších. Přitom jde o vcelku chytlavé, přístupné písničky se stavbou verze - refrén, žádná "těžká" hudba, která by se musela v uchu dlouho zabydlovat. Snad je to i umění vystavět neotřelou melodii, podmanivě ji zazpívat a vybavit perfektním, citlivým aranžmá. Zde se tedy setkaly dvě zdánlivě protikladné polohy - hudba chytlavá a přístupná, která se přitom vůbec neoposlouchá a navodí milou a povznesenou náladu. Nechci moc komentovat texty, byť určité střípky jsou velmi působivé, přiznám se, že u umělce jako je Cale nejsou mnohdy snadno rozšifrovatelné (pokud to ovšem vůbec nebyl záměr).
Jako naprosto geniální skladbu bych určitě ihned označil GIDEON´S BIBLE s příjemně ujíždějícím klavírem proplétajícím se s kytarou a malebným sólíčkem v refrénu. Atmosféra písně je tak blízká, útulná a domácká, že nezbývá než dumat, čeho tím čaroděj Cale dosáhl. Zcela nepochybným skvostem je líně se valící prosluněná BIG WHITE CLOUD, jednoduchá ve své čistotě a čistá ve své jednoduchosti, s prostým a krásným textem (mnohdy možná jen slovními hříčkami) - "Oh I Love you, Yes I love you, oh I love you so" - kolikrát to už tu bylo, ale jak lze takovou "banalitu" povýšit na strhující téma, které vás donutí pouštět si to znovu a znovu?
Tajuplná a pokojně plynoucí "filosofická" nádhera "CHARLEMAGNE" - "don’t wanna be like all the rest",
"They know good fences make good neighbours" - skladba mi připomíná mnohovrstevný Dalího pozdní obraz, na který můžete koukat hodiny a stále něco nalézat, a pak nalézt jen shovívavě pobavený tvůrcův úsměv. Asi jedna z mých nejoblíbenějších.
Magická hlubina GHOST STORY jako by varovala, že album není jen geniální hříčkou rozpustilého hudebního virtuosa, ale že skrývá něco více, než kdy budu schopen se dopátrat. "The next year she bought a new stomach, From Liverpool made in Detroit".
Zbytek nejmenovaných písní ale není o nic slabší, jsou nádherné, na albu není jediný byť o píď slabší moment, žádná vata. Album je také docela krátké - to Johna Calea ctí, že tam umístil jen opravdu špičkové věci, žádná béčka, nic nenatahoval.
Podivuhodným úkazem ovšem je, že následné písničkové album - tedy čtvrté - Paris 1919 - nese sice o něco jinou atmosféru, ale je podobně nádherné. Inu, kdo umí, ten umí ... Koneckonců, neuvěřitelně vysokou úroveň si nese Caleova tvorba i na dalších albech, alespoň na těch, co znám, z let 1974 - 1975. Kde však značně přitvrzuje v projevu ...
Vintage Violence řadím k tzv. geniálním debutům - a to není v hudbě zas tak častý případ.

» ostatní recenze alba Cale, John - Vintage Violence
» popis a diskografie skupiny Cale, John


Deep Purple - Last Concert In Japan (1975)
2013-09-28

Deep Purple / Last Concert In Japan (1975)

5 stars

Vždy jsem považoval sestavu MK 2 za vrcholnou a koncert Made In Japan za její nepřekonatelné dítě. Naopak krátkou éru Tommyho Bolina a album Come Taste the Band jsem bral jako slušné, poslouchatelné, ne však zásadní. Do té doby, než jsem měl možnost slyšet tento fantastický záznam, který říká: "Deep Purple MK 4 není o nic slabší, méně energická nebo autorsky méně plodná sestava než ty předchozí, klasické, s Blackmoorem." Možná to zní kacířsky, ale tady mi velký mág Ritchie vůbec nechybí.
Zajímavé je, že pouze zde (znalci mne případně opraví)zazní naživo skladby z alba Come Taste the Band, a tyto, pro mne doposud většinou sice solidní, ale nikoliv klíčové písničky, jsou povýšeny na díla, srovnatelná s nejlepšími párplovskými opusy.
Klasika BURN, SMOKE ON THE WATER nebo HIGHWAY STAR jsou odehrány s takovou porcí energie, která mne ve srovnání činí živák Made in Japan skoro učesaně akademickým. Bolinova kytara snad není ornamentálně virtuózní a bleskurychlá jako Ritchieho, ale rachotí, buší, kvílí, nehledí na tón sem či tam, jede spontánně, divoce, živelně a svobodně. Nesnaží se svému předchůdci konkurovat ani jej kopčit, a to je dobře, protože takto je úžasná a strhující. Vražedný riff v Gettin´ Tighter se stává rázem vrtulí, vynášející sedmnáctiminutovou verzi do hvězdných výšin. Nenudí ani vteřinku, Tommy hraje jak o život, o žádné kytarové onanii nemůže být ani řeči.
Při vší úctě k pánům Paicemu, Lordovi a Coverdalovi, myslím že hvězdami tohoto živáku jsou Bolin a Hughes. Basák zpívá neskutečně, jeho sólová numera jako už zmíněná Gettin´Tighter nebo This Time Around mu dají prostor k úctyhodnému mocnému hyperrockovému ječení, srovnatelném směle s Gillanovým. Samozřejmě, duety s soulovějším Coverdalem jsou více než skvostné (Smoke on the Water, You keep on Moving, apod ..)
Škoda přeškoda, že tato sestava nepřežila do dalšího alba, i když, kdo ví? Obdivuhodným důkazem potence Mk 4 je fakt, že na rozdíl od mnoha jiných slavných kapel při tomto živáku posluchač nemusí vzdychat po "starých kládách", neboť ty "nové" jsou stejně vzrušující a dávají prostor k skvělým improvizacím. Není tolik alb, která by mne donutila pustit si je hned po prvním poslechu v tentýž den ještě několikrát za sebou! Pět hvězd - neváhám!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Last Concert In Japan (1975)
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Beatles, The - Let It Be
2013-09-25

Beatles, The / Let It Be

4 stars

Album přes veškeré kontroverze okolo jeho vzniku neztratilo nic ze své magie a poslouchám je velmi často. Kdybych si však chtěl představit jeho "ideální verzi" (v rámci tehdejších možností), byla by asi taková:
Side One:
1. Get back
2. Across the Universe
3. Two of Us
4. Don´t Let me Down
5. I me mine
6. One after 909
7. Let It Be

Side Two:
1. I´ve got a Feeling
2. The Ballad of John and Yoko
3. The Long and Winding Road
4. Dig a Pony
5. For your Blue
6. Hey Jude

To by bývala mohla být docela bomba!
Škoda, že se nedokázali opět shodnout a sejít. Na hypotetickém dalším albu mohly být Johnovy klenoty jako Mother, God, Imagine, apod, Georgovy nejlepší věci s All things, Paulovy věci z jedničky a Rama (jejichž lehkost by třeba vyvážil Cold Turkey) - a legenda mohla pokračovat. Ale kdo ví - třeba by pak nevznikly věci jako Let me Roll It nebo Bless You?

» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


T. Rex - Tanx
2013-07-27

T. Rex / Tanx

5 stars

Nějak se mi chtělo automaticky spláchnout Tanx jako druhého, trochu odvařeného Slidera. Tak jsem si ho ještě jednou pustil, a ejhle! Člověk míní ...
Tanx je prostě o mnoho lepší deska, až brutálně u kořenů, svižnější, živější, živočišnější,byť má samozřejmě se Sliderem hodně společného. Souběžné hity 20th Century Boy, The Groover nebo Truck on mají moderní ostrý zvuk a nalévají mírně unavenému T.Rexovi zcela novou krev. Album samotné nese o mnoho méně manýry a jeho zemitost mne samotného znovu překvapila..
Tenement Lady je parádní kousek, jeho mellotronová dohra je nesporně Viscontiho nápad a dodává skladbě moment osudovosti a vědomí, že Marc v návalu potřeby trhat hitparády neztrácí kontakt s inspirací.
Mad Donna a Born to Boogie - další "velké" skladby, které si posluchač vychutná do posledního tónu. Caseyho saxofonek s piánkem v Mister Mister potěší, i z Broken-Hearted Blues vykukuje černošský duch, a nelze mi náhle nepomyslet i na pozdější Rolling Stones a jejich rock n´rollovou samozřejmost. Deska v podstatě nemá slabé místo. Touto deskou se dle mého soudu z mága Marca stává Marc - bluesman.
Velkým skvostem je ovšem všemi pokoutnými bary protažené a promaštěné táhlé blues Left Hand Luke, kde Bolan zatíná sekeru jaký starý černý soulman a vše se točí pomalu se valícím mlýnem tentokrát s nádherně bohatým aranžmá velké cody. Tady cítíme, že Mistr může náhle všechno. Perla na závěr.
Co dát? Slider dostal čtyři, měl bych dát o něco více, ale když totéž už dostal skvělý Zip-Gun? Takže, i když k Zip-Gunu mám intimnější vztah a Warriora kladu ještě výše, tlačen okolnostmi musím dát pět. Tanx mne opravdu, přiznávám, zaskočil ...

» ostatní recenze alba T. Rex - Tanx
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - The Slider
2013-07-27

T. Rex / The Slider

4 stars

Slider (a i následný Tanx) je bezesporu deska vrcholná, deska bolanománie a strhujících superhitů. Singly Metal Guru, Telegram Sam, Children of the Revolution nebo Solid Gold and Easy Action rvou řebříčky hitparád, ale něco v sobě jakoby nese příchuť rychlého rozkvětu a vadnutí, polibek předčasného odkvětu neočekávané zlaté orchideje.
Electric Warrior byl zjevením, deska až nepřirozeně dokonalá, která se zlatým písmem zapsala mezi rockové legendy. Jak pokračovat z vrcholu dál?
Tady se posluchač (můj subjektivní názor), neubrání pocitu občasné těžby už odkrytého ložiska, byť těžby šťastné a plodné. Aranže už nejsou tak rafinované a úsporné, samozřejmě skladby jsou krásné a navazují na to nejlepší, co "zkrácení" T.Rex započali. Blues a rock n´roll se stávají hlavním tématem, a což je pochvalné, v bolanovském pojetí naprosto nezaměnitelným rukopisem. Povrchnější, sloganovitá témata v textech však začínají více prosakovat. Nicneříkajícího "jé jé jé, nebo "uh uh" je tu občas více, než je jako koření vhodné. Občas se nemohu zbavit pocitu, že se tu bezuzdně čerpá ze studnice, která má bohužel své dno a své limity.
Celkově je album výborné, jiskří energií a vzrušuje.
Úsečná kytara v Cadillacu je třeba excelentní, rozdováděná Buick Mackane je takřka kosmicky naléhavá, Baby Strange pěkně šlape jako nově korunovaná bolanovská klasika se vším všudy, co nový sound přinesl, zato balady mám pocit spíše váznou a sázka "na jistotu" nijak nevadí, naopak. Zato zprominutím přibuzlé sborečky v Main Manovi fakt vyvolají pár nemilých otázek.
Celkové hodnocení? Naprostá klasika!

» ostatní recenze alba T. Rex - The Slider
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - Prophets Seers and sages, the Angels Of The Ages
2013-07-24

T. Rex / Prophets Seers and sages, the Angels Of The Ages

4 stars

Bylo mi trochu zatěžko dát jedničce, která má s dvojkou tolik kvalit společných, jen tři hvězdičky, ale když ta škála je tak malá a na další klenoty z tvorby Marca Bolana bych neměl kam gradovat.
Dvojka je možná trochu výjimečnější větší koncentrací "hitů", které známe z mnoha výběrů, především úvodní Debory nebo nádherné Conesualy. Ale na desce není žádné slabé místo a vše co jsem se pokusil napsat o jedničce, platí i zde.
Rád bych zmínil, že ony "různé výběry", z nichž je možná nejznámější Best of T.Rex (poněkud zavádějící pozdním obalem z elektrické éry a bohužel tím možná zrazující očekávání tehdejšího provoposluchače), obsahují věci, které patří k těm nejkrásnějším. Jde především o skladby "Find a little Wood, Once upon the Seas of Abyssinia nebo King of the Rumbling Spires". Vyčerpávající náhradou dožilého Best of je dlouhé CD The Definitive tyrannosaurus rex, které tvorbu akustické dua důstojně, nikoliv však vyčerpávajícně pokryje. První CD čtyřdiskového výběru (průřezu) celé tvorby, zvané 20 th Century Superstar, zařazuje řadu rarit, i předtyrannmosauřích, byť mnohé jsou dnes jistě i na nových de-luxe edicích. Nelze se tedy bát, že nám, milovníkům Marca Bolana, něco podstatného unikne.
Dvojce kvůli těm několika extranádherám dám přece jen o bodík více ...

» ostatní recenze alba T. Rex - Prophets Seers and sages, the Angels Of The Ages
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - My People were Fair and had Sky in their Hair...But now They´re content to wear Stars on their Brows
2013-07-24

T. Rex / My People were Fair and had Sky in their Hair...But now They´re content to wear Stars on their Brows

3 stars

Není tak snadné od sebe odlišit obě první alba Tyrannosaurus Rex, už jen proto, že zhusta vycházela ve formě dvojalba, případně 2CD, jejich pojetí je v podobném duchu, atakují stejné výběry, a jsou obdobně velmi dobrá.
Není to skok do neznámých vod - tvorba extravagantního "elfa" Marca Bolana už měla své úspěchy, z nichž bych chtěl vypíchnout doslova fantastické sólové album Beginning of Doves (na CD se objevilo i jako "One Inch Rock - naprosto totožné). Zde figurují i některé jednodušší rané verze tyrannosauřích písní v režných, působivých verzích.
Regulérní jednička je jako celek sebevědomá, ví kam kráčí, dobře se poslouchá, mírná bizarnost je příjemná a novátorská, dá se říci, že do hippie atmosféry někdo vnesl novou krev, nic otřelého a vlezlého. "My people were fair ..." si na nic nehrají, jsou spontánní a možná řada věcí vznikla více z improvizací, na rozdíl od kompozičně ucelenějšího, pozdějšího Unicornu, podle mne vrcholu tvorby starých T.Rex.
Vše je dostr dobré, i když bych osobně si dovolil osobně upozornit na nezapomenutelné Child Star, Chateau in Wirginia Waters, Dwarfish Trumpet Blues, Knight, Weilder of Words. Poslechněte si a nechte se unést ...

» ostatní recenze alba T. Rex - My People were Fair and had Sky in their Hair...But now They´re content to wear Stars on their Brows
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - T.Rex
2013-07-21

T. Rex / T.Rex

4 stars

Obtížnější je recenzovat toto album přechodu, které je ještě větším odrazem od akustických Tyrannosaurů než předchozí, nyní navíc i ve zkráceném názvu kapely a výměně pecussionisty a doprovodného vocalisty.
Překvapila mne mimochodem informace, že bývalý druhý muž kapely Steve Peregrin Took prý tvořil ještě docela podmanivou hudbu, kterou mu Bolan v tandemu nepustil k natočení, a že jej mnoho lidí velmi hodnotí. Snad se k jeho nahrávkám lze dostat.
Nový bušitel Micky Finn však díru zaplnil kvalitně, přísliby pro budoucnost se zaskvěly v tom nejlepším, zejména v pronikavé jízdě The Jewel a excelentní hitovce Beltane Walk, která už plnohodnotně předznamenává vrcholný výtvor kapely Electric Warrior, na němž by se i statečně docela vyjímala.
Album není dosud přehlídkou bravurního rock´n rollu, blues a boogie jako následný "opus magnum", ohlíží se občas k slavné minulosti Tyrannosaurů (Childe, Diamond Meadows, One Inch Rock, Suneye). Velkým zamáváním na rozloučenou je nebývale dlouhý, spontánní a nejspíše hodně improvizovaný The Wizard, s mocným a nezapomenutelným, takřka bojovným refrénem "daj da daj", pak i důkladnou rozcvičkou pověstného bolanovského skřeku, který v následných albech nezřídka zdobí jeho pěveckou vášeň.
Album to není nikterak poklidné, je nebývale ostré, vášnivé, dravě se valící k výšinám, s plnější a odvážnější aranží, která si na následném Electric Warrioru vyžádá již plnohodnotnou rockovou kapelu.

» ostatní recenze alba T. Rex - T.Rex
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - Zinc Alloy and the Hidden Riders of Tomorrow
2013-07-20

T. Rex / Zinc Alloy and the Hidden Riders of Tomorrow

2 stars

Slušným otevírákem v duchu klasických bolanovských pařeb je Venus Loon a smyčci podmalovaná táhlá balada Teenage Dream, poněkud přearanžovaná, ale působivá s krásnou melodií a exaltovaně zazpívaná, jak se na T.Rex sluší a patří. To je prakticky vše dobré o tomto albu, kde se ztotožňuji s často pronášeným soudem - Marcu, moc ses nevytáhl.
Aranží je tu více než moc, kdyby byly klasicky rutinózní, byly by dobré, ale někdy jsou přetažené, jako by producent chtěl připálený dort zachránit tím, že bude stále sypat nový a nový cukr. A nebyl producent Visconti právě zde mimo hru?
Většina věcí na albu je bohužel mírně horší průměr, některé spolehlivě zanudí, nejhorší jsou ovšem ty které navíc ještě zaprudí. To tu ještě nebylo, ale je: Carsmile Smith s rusky juchavým sloganem "Donča-donča" mi byl protivný od první vteřiny. Marcu, Marcu, kams dal uši? Ještě to na před závěrem sbory 4 x zopakují, aby posluchače totálně dodělaly.
Ječení na Painless Persuation také nezachrání chabou melodii. Slibná Change také brzy začne lézt na nervy, je to skoro vykrádání sebe sama. Příšerná Nameless Wildness by myslím vyhnala i lidi z pouťového kolotoče. A přibuzle nasládlé "The Leopards" harmonizuje snad jen s nesympatickým portrétem na obalu.
Mrzí mne, že album své oblíbeného hudebníka musím tak sepsout, možná se najde někdo, kdo je poslouchá rád. Já jsem je nezkousl ani po 30 letech, kdy čas zrehabilitoval mnoho dřívě přehlížených věcí jako přece jen dobré. Tady se to zatím nepovedlo. Ještě že následující deska Dandy in the Underworld, prakticky již rozloučení s tragicky zesnulým hudebníkem, který potěšil tolik uší a poznamenal tolik srdcí, se povedla. Tu doporučuji, tuto moc ne. A takový Electric Warrior - ach ach ách, to se nechá slyšet snad denně!

» ostatní recenze alba T. Rex - Zinc Alloy and the Hidden Riders of Tomorrow
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - Dandy in the Underworld
2013-07-20

T. Rex / Dandy in the Underworld

3 stars

Více strohý Dandy navazuje logicky spíše na nabroušený Zip Gun než na předchozího Dragona, nedosahuje už jeho říznosti a Zipgunovské kouzlo nadupané strhující taneční hudby je tu více naředěno rutinou. Ale budiž chválou, že rutinou dominantně bolanovskou.
Některé skladby jsou hodně dobré - úvodní Dandyin the Underworld, kde hostuje jako co-zpěvák dokonce Steve Harley z Cockney Rebel, spolehlivě zabere hitový singl Soul of My Suit, vymyká se také rázovitě sekaná Hangs-up. Zbytek se dá spolehlivě označit za slušný průměr, průser se zde žádný rozhodně nekoná (jako třeba na Zinc Alloy)
Není ovšem myslím opět moc záhodno studovat texty, a zvláště přitom myslet na bujnou obrazotvornost starých Tyrannosaurů nebo inteligentní poetiku Electric Warrioru. Nekoná se, nekoná. Omluvou je, že účelové rock n´rollové slogany také neoplývaly sdělností a poselstvími, šlo jim jen o to, aby se dobře nalámaly do textu, hladce klouzaly, dalo se s nimi hlasově kouzlit, a přizpůsobivá angličtina si s tím nakonec už poradí a zní to obstojně. Nic víc než:

"Jason B. Sad was a lonely lad
His head was a bed for everyone
His clothes was his life
But his heart was a knife
Inscribed on it was "rock 'n' roll is cruel"

chtít prostě nemůžeme. Ale funguje to.
Deska si myslím zaslouží hezké tři hvězdičky, dal bych i tři a půl, kdyby to šlo, pro milovníka Bolana je určitě nezbytná, pro novovstup do Bolanova hájemství je však vhodnější nějaký dobrý výběr, kde budou figurovat i singlovky Children of the Revolution, 20th Century Boy nebo New York City, případně celý Electric Warrior. Mým vstupem byl ovšem tehdy Zip Gun, a možná proto na něj nedám dopustit. Tato deska je od něho mírný krok dolů, ale ne zas o tolik, aby nestála za poslech. Patří pevně do dějin, a byla to navíc Marcova poslední.

» ostatní recenze alba T. Rex - Dandy in the Underworld
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - Beard Of Stars
2013-07-20

T. Rex / Beard Of Stars

4 stars

Jakoby pokračování báječného Unicornu, ale není to jako zázračná návaznost Selling po Foxtrotu u Genesis. Unicorn je prostě nějak celistvější a více pohladí. Tady už vystrkuje růžky elektrika, byť jen jednoduchými sólíčky, a předznamenává přerod na T.Rex. Samozřejmě, některé věci jsou hodně dobré a srovnatelné s parádami z Unicornu (Woodland Bop, Organ Blues, Great Horse), jsou zde nesmělé náznaky budoucích hitovek (výborné By the Light of the Magical Moon, přelomové a neobvykle odvážně dlouhé, více riffové než příjemně melodické Elemental Child).Také dvě instrumentálky, které vcelku slušně album doplní. First Heart v refrénu možná maličko může zaprudit, ale v celkovém kontextu kvalitního alba se odpouští.
Rozhodně jde o posun, ale jeho vyvrcholení si myslím posluchač plně vychutná až v naprosto dokonalém Electric Warrioru, pro který jako by toto i následné album byly nezbytnou výstupní rampou a současně mostem přes neprobádané sféry k vrcholu. Odvahu albu nelze upřít, ostatně usnout na nebesky pastorálních loukách Unicornu by asi nebylo rozumné ani možné, tvůrci by se už opakovali, a báječný Unicorn tak zůstal díky Bohu jen jeden jediný.
Na něco jsem zapomněl? Nezapomněl! Nechávám si to schválně nakonec. Lofty Skies je podle mne jedna z nejkrásnějších a nejnápaditějších milostných písní starých Tyrannosaurů, diamant inspirace, s nádhernou melodií i textem, nezapomenutelným dvojhlasem Marca a Steva, a elektrickým kvákadlem v mezihrách. Dokonale vizuální skladba! Ne nadarmo ji najdeme na kdejakém výběru! Už kvůli této skladbě musím ty čtyři body dát stejně jako Unicornu, ale jen aby pět mohl mít úchvatný Electric Warrior.

» ostatní recenze alba T. Rex - Beard Of Stars
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - Unicorn
2013-07-19

T. Rex / Unicorn

4 stars

"She was born to be my Unicorn" - "Narodila se, aby byla mým jednorožcem", - zaujatému posluchači se otevírá magický a mýtický svět protkaný historickými, kulturními a duchovními odkazy, první Marcův opravdový "majstrštyk" po dobrých, jen trochu možná spíše písničkových kolekcích než vyvážených kompozicích, jako je Unicorn.
Nezveme-li duch alba "keltským", asi se nezmýlíme, byť do hry vstupuje i Damašek nebo exotická Albánie, také legendární polskoruský tanečním Nižinský, případně královsští krokodýlové, zcela jistě nikoliv z prostředí okolo Avalonu. "Cikánská polévka" přetavená do kníkavé závěrečné matry je tedy odpovídajícím závěrem.
Chariots of Silk je půvabným rytmickým "otevírákem" alba. Kouzelnými se mi osobně jeví zejména odvážně něžná "Pon Hill", s názvuky dětského žvatlání, asi nechtěně znějícího jako "kočička" někde uprostřed rozkvetlé louky, plná verze hitové Cat Black - tříakordového divu, příslib budoucích "prostě geniálních písni", která se kdysi skromně krčila na raném Bolanově sólovém albu Beginning of Doves, mimochodem nádherném, nebo podmanivá Seal of Seasons. Hobití pecussion Peregrina Tooka jsou excelentní, neruší a neprudí, včetně jeho trefných vokálních doprovodů, člověk se jen diví, proč tento chápavý a inspirující člověk musel zmizet někde v nenávratnu.
Troufám si říci, že ač další dvě alba jsou více než dost dobrá, Unicorn z první pětice "akustických - nebo již elektrifikujících se desek (T.Rex) - vyčnívá jako nejkrásnější album, příjemné, milé, intimní, hladivé, laskavé, poslouchatelné a vzrušující. Pustit si je ke kávě nebo orientálnímu čaji v příjemném přítmí u svíčky, v dobré společnosti, sedět při tom na polštářcích na zemi, pálit kadidlové tyčinky nebo kouřit šíšu ... otočíte je vícekrát, a odkryje se zapomenutý krásný svět ohromného, prý dravého, ale ve skutečnosti pohodového veleještěra.

» ostatní recenze alba T. Rex - Unicorn
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - Electric Warrior
2013-07-18

T. Rex / Electric Warrior

5 stars

Jako by zprvu divoké obilí dozrálo do skvělé a bohaté úrody. Po bizarních dvou prvních albech, které každý nemusí skousnout, přes vychytanější a již pečlivě komponovaný Unicorn a křehkou parádu Beard of Stars, se Marc Bolan začíná stále více elektrifikovat, ale album T. Rex leží ještě na půl cesty. Je nádherné, ale ... jeho takřka logickým následovníkem je doslova milník, legendární album dějin rocku, jaké se někdy podaří jen jednou za život. Přes všechny pozdější kvality Bolanovy tvorby Electric Warriora asi už myslím nepřekonal.
Budoucí hitové slogany tanečního boogie zde ještě nevytěsnily přemýšlivé, obrazné texty. Toto album vyvažuje míru zkušeností předchozích desek s láskyplnou spontánností, kterou nelze naučit ani naplánovat. Je v něm všechno, co člověk čeká, nic navíc. Hravost a snivost, ladná erotičnost i nebeská energie, a hlavně přirozenost, žádné extrémy na efekt (jak snadno se ve snaze o něco "nového" přestřelí). Je neuvěřitelné, jaké nápady zůstaly ležet na pěšině rockových dějin, aby je sebral a natočil právě Marc a nikdo jiný. Progresivní album? Zcela určitě, už v tom, jak sebevědomě se zařadilo mezi legendy rocku.
V kariéře slavných kapel se někdy vztyčí až nepochopitelně nadčasové dílo, které snad vzniklo šťastně využitou nahodilou konstelací inspirace a posluchač jen žasne, jak vzniklo. Rozebírat jednotlivé skladby nechci, učinil to dost kvalitně předchozí recenzent, jen chci alespoň neuměle ilustrovat dojem a náladu z tohoto hudebního klenotu, který třeba vedle CSNY - Déja Vu, beatlovského Abbey Road nebo genesisovského The Lamb má své pevné místo.

» ostatní recenze alba T. Rex - Electric Warrior
» popis a diskografie skupiny T. Rex


T. Rex - Bolan's Zip Gun
2013-07-18

T. Rex / Bolan's Zip Gun

4 stars

K této desce bych chtěl upřímně předeslat, že koho neokouzlí, toho může třeba i znechutit. Není to už ono podmanivé intelektuální boogie jako na Electric Warrioru, ani pohádková atmosféra starých Tyrannosaurů. Je to šlapavý taneční pop sedmdesátých let se vším všudy, co k němu patří - sborečky, dechy, vzdechy, vychytané osvědčené riffy a jiné postupy, mírně arogantní a afektovaný Bolanův zpěv s velmi jednoduchými, sloganovitými texty, které nic závažného neřeší. Ale také si na nic nehrají. A chtěl vůbec rock´n roll někdy něco řešit?
Aby to však nevypadalo, že desku shazuji. Naopak, je naprosto úžasná, jen ji člověk musí milovat (a Bolana samozřejmě též), a pak si ji může pouštět stále dokola. Je plná nezlomné energie, dobré pohody, bezstarostná a latentně přeci jen velmi inteligentní (Bolan přece nebyl žádný osel), má krásný zvuk a chytrou aranž (koneckonců - David Bowie také dělal skvělou taneční hudbu). Exaltovaný zpěv někoho odradí, jiného fascinuje - to je individuální. Je logickou vývojovou zastávkou vývoje T.Rex, bohužel násilně přervaného. A kdyby T.Rex v historii rocku chyběli, zela by v té mozaice nepěkná díra. Možná mohou jít některé hity druhým uchem brzy ven, ale věřte, že se brzy tím prvním vrátí. Zejména třeba Light of Love, Girl in the Thunderbolt Suit nebo skvělá Zip Gun Boogie, kterou z ucha nedostanete. Nebo taková Till Dawn - čtyři zprofanované akordy C-Ami-F-G, a z ničeho nic se zrodí skvost! Marc Bolan byl prostě Bohem obdařený bílý mág, vždy přesně věděl, co dělá, (asi i na nadmíru vlezlém albu Zinc Alloy s jeho Leopardy), ale vždy to sedí. Je precizní a přesvědčivý. Musím dát čtyři body. Pět si ušetřím pro Electric Warriora, jedno z nejvydařenějších alb T.Rex.

» ostatní recenze alba T. Rex - Bolan's Zip Gun
» popis a diskografie skupiny T. Rex


Queen - Sheer Heart Attack
2013-06-23

Queen / Sheer Heart Attack

5 stars

Po Queen II., albu po všech stránkách dokonalém a vyzrálém, udržela kapela statečně svou vrcholnou úroveň, a maličký ústupek (v mých očích) v poněkud civilnějším pojetí obalu desky oproti předchozímu a oběma následným jim budiž prominut pro špičkovou kvalitu hudby.
Duch královského majestátu se neochvějně nese dál, a vznešenost dvojky jen zlehka rozvlní rozšafná hravost skladeb Killer Queen a Bring Back That Leroy Brown. Tato Mercuryho parádní čísla cítím jako předzvěst ještě více uvolněných a bonvivánských skladeb jako Sunday Afternoon a Seaside Randezvous na Opeře nebo The Millionaire Waltz a Good Old Fashioned Lover Boy z Races - už je zjevně na světě naprosto vyprofilovaný nezaměnitelný styl těchto půvabných Mercuryho "good time" kompozic.
Příklon k tradičním stylům se mísí s obdivuhodným a odvážným novátorstvím - třeba Brighton Rock. Obvyklý postup, kdy zpěvák ze zpěvu v obvyklé poloze vystoupá do falzetu, Freddie zcela převrátí a vletí prvním tónem rovnou do výšin, z nich se po chvíli snese plavně dolů ke své druhé poloze - zdrsnělému rockovému křiku. A je to omračující a působivé!
Klenotem je dvoudílná In the Lap of Gods, kde závěr druhé verze zdobí Freddieho "vikingské" halekání jako důstojný závěr skvěle sestaveného alba.
Všechno ostatní je ovšem podobně výborné, od valícího se hutného veletoku She Makes Me s oddychováním ve finiši až po Mayovu intimní drobnokresbu Dear Friends. Že jsou talenty čtveřice skvěle vyváženy, svědčí i Taylorovy a Deaconovy vklady, které rozhodně nezaostávají nad dominující dvojicí May - Mercury, která až na jednu výjimku vytepala podobu Queen II. Tady se talenty navzájem zázračně dopují, tak jako u Beatles nebo Genesis.

» ostatní recenze alba Queen - Sheer Heart Attack
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Queen at the Beeb
2013-06-14

Queen / Queen at the Beeb

4 stars

Poslouchám právě tento archivní skvost a fascinuje mne energie, která z něj prýští. Jedna věc mne hned napadá - zaznívá často přirovnávání raných Queen k Led Zeppelin, ale nikdy jsem žádnou zvláštní podobnost nenašel. Zato Mayova kytara občas zní jako kytara Micka Boxe z Uriah Heep. Možná zde byla v počátcích inspirace, a i časová souslednost by tomu napovídala. Rozhodně nádherná věc, co milovníky Queenů potěší.

» ostatní recenze alba Queen - Queen at the Beeb
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Queen II
2013-06-12

Queen / Queen II

5 stars

K tomuto albu bych snad dal pouze přívlastky "dokonalé" a "inspirované". A to v jednotlivých skladbách, i jako v celku. Z dvojky Queenů cítím vyzařovat tu nepostižitelnou náladu, která na jinak dobrém News of the World nenávratně mizí a na dalších albech už prostě není. Nálada patetické androgynní vznešenosti, exotické královské monumentality a orientální divadelnosti, šustícího brokátu a uhrančivého pohledu Freddieho perských očí přes načepýřenou kožešinu (jak je zobrazen ve vnitřním obalu desky).
Rafinovaná a vzrušující výjimečnost je tu prakticky ve všech detailech, včetně značení stran LP desky na černou a bílou, v ornamentální výzdobě písma, apod. Je to tajuplná nálada, kterou rovněž hezky ilustruje i vnitřní obal A Day At The Races, kde však toto nepostižitelné kouzlo rockových aristokratů zapůsobí naposledy. Pak vznikla možná nová a jiná hodnota, ale mě právě tímto Queen učarovali, na tomto a třech následujících albech.
Jednotlivé skladby nechci komentovat, už tak učinili jiní recenzenti, pouze že nemohu říci, že některá by byla slabší. Vynechání nebo přidání čehokoliv by tu křehkou harmonii alba narušilo.
Zlatým hřebem alba je pro mne však hudební miniatura Nevermore, a následná The March of the Black Queen je tak přeplněná hudebními motivy, že by na nich jiné kapely byly schopny vybudovat dvojalbum. Celá deska se nese ve znamení převisu skvělých nápadů, nic není upachtěné, upocené, tuctové nebo odvozené. Dvojka Queen je pro mne monumentem tvorby stejně jako Zeppelin II., Jethrovský Aqualung nebo Uriášovské Salisbury.

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - News Of The World
2013-06-11

Queen / News Of The World

4 stars

Vždy jsem považoval tuto desku za krok dolů ke komerci, ale časem se mi více zalíbila. Aristokratická a divadelní nebo kabaretní image a majestátnost předchozích alb už opravdu chybí, nejvíce ve výtvarném pojetí obalu s krvežíznivým robotem s obličejem trouby. Do queenovsky výlučné a na první poslech nezaměnitelné hudby začínají více pronikat obecné hudební prvky, i když díky Freddieho hlasu a Brianově kytaře zůstanou nezaměnitelní i nadále.
Klenoty typu Somebody to Love, Bohemian Rhapsody, In the Lap of Gods nebo Nevermore zde sice chybí, ale Champions se jim rozhodně blíží a deska je žánrově hodně pestrá. V podstatě jí není co vytknout, to jen předchozí alba nasadila extrémně vysokou laťku.
Spread Your Wings a Who Needs You příjemně připomenou náladu kytarovek typu 39 nebo Long Away, drsné rockové kusy důstojně zastoupí úvodní We Will Rock You nebo Fight from the Inside.
Naproti tomu mi Sleeping On The Sidewalk a Sheer Heart Attack přijdou trochu jako eklektická výplň, byť hudebně kvalitní. Extaticky živočišná podivnost Get Down Make Love mi však připadá přes svou spontánnost trochu nedůstojnou pro dříve tak majestátnou královnu.
Nemohu se zbavit pocitu, že It´s Late měla být svým pojetím i délkou zlatým hřebem desky, ale něco jí k tomu chybí, je ke své škodě na desce jakoby "nenápadná", podobně jako Carouselambra na posledním regulérním albu Zeppelinů.
Deska je však nesporně skvělá, jen myslím nastoupila cestu k "zcivilnění" a "znormálnění" hudby dříve tak exkluzivní a vznešené. Ale to je osud i řady jiných kapel, třeba posthackettovských Genesis, a neznamená to, že jejich hudba nezůstává stále kvalitní a hodná poslechu. Dal bych tři a půl bodu, takže čtyři.

» ostatní recenze alba Queen - News Of The World
» popis a diskografie skupiny Queen


Ramases - Space Hymns
2013-06-08

Ramases / Space Hymns

3 stars

Nesporně nepřehlédnutelná deska, která může docela dobře vyvolat odpor i nadšení. Rozhodně je to poctivě udělaný kus muziky, nejen účastí skvělých muzikantů z budoucích 10cc. Ve své době, kdy spousta hudebních motivů a postupů nebylo ještě buďto vymyšleno, nebo ani stokrát převařeno, to navíc musela být hodně objevná záležitost, nebo alespoň minimálně jdoucí s dobou. Alespoň co se týče některých výjimečných skladeb.
Výborné jsou podle mého mínění úvodní Life Child, přímočará rocková věc, kde mám pocit že krátce zazní Godley-Creamovské pověstné gizmo, magická Quasar One s vokálními partiemi připomínajícími opravdu něco jako starověký rituál. Rovněž podivná a naléhavá You´re The Only One (kde pouze nevím, kdo je onen vzývaný Joe).
Skvělá Molecular Delusions nesená opět v duchu mystické litanie je opravdu působivá, zvláště tam, kde se vždy ještě před koncem "refrénu" vyhoupne jakoby z hloubi chrámu východem ovlivněný, tajuplně zastřený zpěv.
Podobně nepopsatelnou atmosféru má následný Baloon; tam mi opravdu vždy, když sbor zazpívá "or you´re in trouble", připadá slyšet už opravdové typické poznávací znaky budoucích 10cc.
Naopak některé melodie pomalejších věcí mi připadají příliš banální a mnohokrát slyšené, například And the Whole World mi zní jako nějaká trampská písně, a to bohužel ochladí nadpozemsky nažhavenou atmosféru alba do tuctovosti. Rovněž refrén Jesuse mi připadá vhodný vhodný spíše na masové zpívání v Taizé než na psychedelicko-rockovou desku z doby, kdy například Pink Floyd na Umagummě a Atom Heart Mother otevřeli dokořán dveře do nových sfér.
Deska jinak stojí jako celek rozhodně za poslech, některé věci asi i za opakovaný, ale jiné se určitě myslím rychle oposlouchají. Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, dal bych tři a půl, kdyby to šlo, a tak dám sice tři, ale myšleno je kvůli těm několika parádním skladbám o něco více.

» ostatní recenze alba Ramases - Space Hymns
» popis a diskografie skupiny Ramases


Alice Cooper - Goes to Hell
2013-06-02

Alice Cooper / Goes to Hell

5 stars

Skvělé album. Ale které od Alice není skvělé? Hrozivý úvod s tříštěním se čehosi přechází v pestrou hudební přehlídku, kterou chápu tak trochu jako umělcovu intimní zpověď. Strašidelné a temné prvky (ale je Cooperova hudba opravdu temná, nebo jen "laskavě" temná s hrozivou maskou?) střídají silné cituplné skladby (I never Cry). "My heart's a virgin, it never been tried, And you know I'll never cry", to opravdu nemůže nechat posluchače nedotknutým. Tahle hudba je sice veskrze nasáklá divadelní atmosférou, ale současně je cítit, že nic nepředstírá, že není falešná.
Příjemná a vzrušující je přítomnost (jako i na jiných albech) jazzového napětí (I´m the Coolest), nebo i nálada kabaretu a muzikálových show 50. a 60. let, které hudbě dodávají hravost a přes veškerou hororovou stylizaci i vlídnost. Pan Zpěvák si s náladami jen hraje, a nebo se jimi nechává unášet v nepřeberné škále nálad a poloh.
Poctivá rocková razance na albu také nechybí (Wish you were Here), možná jsou zde dobře patrné vazby na obdobné zdroje inspirací jako u nejlepších soudobých věcí Queen (Rainbows - Going Home)s jejich melodickou monumentalitou a sbory. Alice se dokáže obklopit skvělými instrumentalisty, a každý zvuk, mňouknutí kytary nebo zavíření bubnu mají své místo.
Takže suma sumárum, vynikající, vyvážené a výborně poslouchatelné album. I v kontextu všeobecně kvalitní Cooperovy tvorby spolu s předchozím nesporně zásek v rockové historii.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Goes to Hell
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Yes - Tormato
2013-04-09

Yes / Tormato

3 stars

Rok po brilantním Going for the One, albu pro které mám termín "dokonalost", je tu album, které sice poslouchám stále dokola, a přiznávám že docela rád, ale stále přemýšlím, kam se vytratila ta "božská jiskra" z předchozího (předchozích) desek. Tormato se dá poslouchat, poslouchá se celkem dobře (ale to je na Yes dost málo) ale občas mi něco zatahá za uši. Ostatně, podle knihy pana Welche "Na samém okraji útesu" sami členové kapely nad albem nejásali, a ne nadarmo Jon s Rickem poté odešli.
Stevova kytara je stále virtuózní a vykružuje skvostné figury, bicí a basa jsou bravurní, Jon zpívá tak, jak se od něho čeká. Většina písní je skvělá, některé dokonce excelentní (Onward, Madrigal, Ufo, Silent wings). Tak kde je, u všech čertů, ten zakopaný pes?
Jsou to pro mne bohužel Rickovy klávesy. Jejich tolikrát avizovaná přemíra na Tales je ale krásná, na Goingu je to dokonce jako korunovace - Awaken je podle mne jeden z vrcholů tvorby Yes!
Nemohu si pomoci, ale podivné pištění jakýchsi "špatně nastavených" syntezátorů pro mne ruší náladu některých písní. Někde jsem četl, že Rick si sám na to stěžoval, že snad za to ani nemůže, jak mu jeho aranže elektronicky předělali, tak nevím. Paradoxně další album Drama mi i bez Jona a Ricka zní více jako staří Yes. Prostě, okolo tohoto alba nějak nebyla pohoda, a to je škoda, protože je to kvalitní hudební materiál.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes


Bowie, David - David Live at the Tower Philadelphia
2013-03-31

Bowie, David / David Live at the Tower Philadelphia

5 stars

Po delší době jsem si znovu poslechl oba historické živáky, tedy tento, David Live z Diamond Dogs Tour 1974, a k tomu Stage z roku 1978. Napadá mne pár postřehů, i když se asi budu opakovat.
Už od prvních tónů se valí záplava emocí, exprese a naprostého ponoření se do hudby. Oproti pozdějšímu Stage je David Live spontánní, nezkrotný, eruptivní a troufám si říci i mnohem více jazzový, improvizovaný a nástrojově pestřejší. Nabízí také větší kolekci hitů, s dosahem až k Space Odditty. Věcem ze Ziggyho se David možná maličko snaží uhýbat, ale protože by jejich absencci posluchač asi nevydýchal, je zde masivní podání Moonage Daydream, které vřelostí lehce překoná ziggyovský blok na Stage a rozprávivý saxofon hezky dokreslí záměrně hysterickou extatičnost zpěvu. Za zmínku určitě stojí klavír v Aladinovi, příjemně ujetý. Album je oproti svému čtyři roky staršímu následníku rozháranější, odvázanější, hudebně je možná méně precizní, ale zato je procítěněji zazpívané. Rozhodně bych se nesnažil říkat charakteristiky "horší - lepší".
Jen mne napadá kacířská otázka, čím se All the Young Dudes stala hitem. Docela by mi na albu nechyběla.
Jinak, jsou to dva dobové dokumenty, každý přesně vystihuje náladu doby a rozpoložení geniálního umělce, bohužel v této době v moci kokainu. Ale Davidova umělecká i lidská síla z tohoto kolotoče nakonec vyšla očištěna. Je-li Stage vybroušený hutný pódiový monument, David Live mi připadá spíše jako intimní zážitek z půlnočního baru u skleničky whisky. Excelentní hudební zážitek, čtyřalbová "živá" krabice by byla taky zajímavé řešení.

» ostatní recenze alba Bowie, David - David Live at the Tower Philadelphia
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - Stage
2013-03-31

Bowie, David / Stage

5 stars

Po delší době jsem si znovu poslechl oba historické živáky, tedy David Live z Diamond Dogs Tour 1974 a tento, tedy z roku 1978. Napadá mne pár postřehů.
Zatímco na předchozím turné se David chtěl evidentně zbavit břemene Ziggyho a do pestré směsi hitů vložil rozházeně pouze tři inkriminované skladby ze svého legendárního opusu magnum, na Stage je uveden ucelený blok toho nejlepšího ze Ziggyho, jako by se "Štíhlý bledý vévoda" cítil již od přízraku svého mimozemšťana osvobozen. Celkově mi připadá Stage učesanější, precizněji zahraný, vybroušenější, z menším vstupem improvizací a odvázanosti, také skoro "hezky" členěný do "bloků" - Low - Heroes - Ziggy - Station. Má pádný, valivý zvuk, velkolepý a sebevědomý, naopak se zdá být studenější a méně hravý, odtažitější a sterilnější, chybí prakticky úderné jistoty z Diamond Dogs, Hunky Dory a Man Who Sold. Za něčím bylo nutno udělat hranici, ale David připravil plnohodnotné pokračovatele. Album se možná lépe poslouchá, ale vřelosti v jeho zvuku ubylo, je skoro jakoby strojovější, snad záměrně, méně zpěvné. Naprosto strhující nástup má však Station to Station, skoro osudově děsivý, a dokresluje dokonale promyšlenou a proaranžovanou atmosféru alba. David určitě přesně viděl odlišnou atmosféru těchto obou skvostných živáků, kterými také odlišil jednotlivé etapy svého neuvěřitelného uměleckého vývoje. Cenný dějinný dokument, zajímavé srovnat s novějšími koncerty (třeba Olympia 2002.)

» ostatní recenze alba Bowie, David - Stage
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Yes - 90125
2013-02-28

Yes / 90125

4 stars

Jako milovník Yesáků od jedničky po Going for the One naprosto bez výhrad a Tormata s výhradami se snažím už nějakou dobu naposlouchat další studiová alba, zvláště poté, co je řada recenzí mnohdy dost chválí.
Možná jsem toto album ještě neslyšel tolikrát, jako třeba Dukea od Genesis, kterého jsem si nakonec oblíbil. Ale stejně jako mezi Dukem nebo And then .. a třeba Foxtrotem pro mne asi navždy zůstane nutností neporovnávat a brát je jako nesouvisející díla, bude to zde asi podobné. Že je to hudba kvalitní, virtuózní, energická, není pochyb, ale tak trochu pro mne postrádá odvahu vstupu do neznámých vod - je zde příliš mnoho sázky na jistotu, což ovšem lze pochopit v době, kdy šlo o samu existenci kapely.
Jde taky o moment, kdy člověk slyší hudbu a okamžitě si řekne, to jsou přece Yes! Samozřejmě, Anderson se zaměnit nedá, ale je to zřejmě syndrom doby, že i třeba tehdejší Queen by byly bez typického Freddieho hlasu anonymnější a zaměnitelnější.
Jistě, moje recenze je více o pocitech, ale postrádám zde ono "odvanutí do snu", tolik přítomné na Tales, Going nebo Close. Nebo něco tak křehkého jako Soon na Relayeru.
Ale je to bezesporu poctivá deska, na nic si nehraje, jako to dělá tak trochu Tormato, a z muzikantského hlediska jí lze těžko něco vytknout. Možná to chce více poslechů?

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes


Bowie, David - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars
2007-06-07

Bowie, David / The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars

5 stars

Jak hodnotit desku, která se stala monumentem ve vývoji rockové hudby, potažmo moderní hudby vůbec? Lze hodnotit desku, která si našla své místo na obloze mezi stálicemi jako je The Lamb lies down on Broadway, Led Zeppelin II., Aqualung, Close to the Edge, Tubular bells, Red nebo Ummagumma? V hudebním vývoji je logickým pokračováním vznosných a nápaditých melodií Hunky Dory a předchůdcem Aladdina, jehož classic-funky-blues-jazzovou a riffověji vyhraněnou náladu už nese, ale ne tak frapantně, pouze jako hučící neviditelný spodní proud. Dominantou alba jsou nakonec hlavně řízné písně, monumentální naléhavé melodie, tak samozřejmé a vcelku i nijak rafinované či komplikované, o to však více ve své jednoznačnosti strhující. Kouzlo alba je grandiózní; i ten, kdo by Bowieho androgynní líčení a stylizaci, známé z nově vydaných videí z té doby, jinak pokládal za trapnou přibuzlou extravagantní šou, je v případě Davida pohlcen jeho osobním kouzlem a pěveckým uměním, neboť Bowie jako antický tragéd s maskou nebo dvorní královský šašek odráží tragikomický obraz našeho světa a i dost náročné polohy zpívá s takovou lehkostí a sugestivitou, manýristickými ozdobami, které jako by čerpaly od starých černých bluesmanů až po pěvecké toreadory šansonu 50.let. A přitom je to stále navýsost moderní rocková výpověď. Všechno na albu je výborné, vypíchl bych vyjímečnost Moonage Daydream, kde Bowie šlape na paty nejlepším soulovým zpěvákům. Kované hitovky Starman a Lady Stardust, titulní skladba nebo dunivý rock´n roll Suffragette City jakoby vyrůstaly z jednoho mohutného kmene, album je vnitřně ohromně jednolité a sevřené, nikoliv však jednotvárné!!!!, a to ani nemluvím o jednotící textové linii. Stylová košatost minulého alba Hunky Dory je dalším typickým rozdílem mezi těmito vynikajícími počiny, je to krok vpřed, akt vyzrání, protože právě i toto je na hudbě těžké (analogií může být hravá rozmanitost Houses of the Holy oproti monolitické kompaktnosti Physical Graffiti u Led Zeppelin). Jedna z největších šlupek alba, Rock´n Roll Suicide, to je korunovace díla. Pod parou držený natlakovaný zpěv vyvře v kodu, která má takové dudy, že citlivější posluchač mimoděk sahá po šnuptychlu. A možná je zde nastolen faustovský problém: David "prodal duši" imaginárnímu Ziggymu za neuvěřitelné hudební nápady, a ten si jeho duši za to málem odnesl. Naštěstí se David Goliášovi ubránil a odvržením svého alter ega si znovuvydobyl svobodu. Ale ta úžasná hudba, ta zde díky Bohu zůstala.

» ostatní recenze alba Bowie, David - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - Hunky Dory
2007-05-31

Bowie, David / Hunky Dory

5 stars

K rozmáchlé melodičnosti tohoto alba, navazující jakoby přímo na Space Oddity a záhadně rezignující na trend nastoupený na Man who Sold, se David v tak čisté podobě vrací už jen nahodile, ale vpodstatě dodnes (částečně Hours, Lodger). Rukopis doby, kdy svá velká díla začínají tvořit Genesis, Strawbs a Yes (Wakemanovy klávesy hovoří za vše), je zde patrný - nádherné poloakustické písňové struktury s tesklivě krásným čistým vokálem, aranžmá barev starých barokních obrazů, žádné velké nevyzkoušené výboje, ale spíše dílo opřené o klasické hodnoty a soulové a jazzové zkušenosti. Inspirace z tvorby Bowieho současníků není zastíraná, David ji přiznává a současně si ji přizpůsobuje k obrazu svému (Bob Dylan, Velvet Underground). Vrcholy alba (a možná i celé Bowieho tvorby) pro mne asi Life on Mars. Davidův saxofon a najazzlé sólíčko v beatlovském otvíráku Changes otevírá albu další dvířka, která se ještě více otevírají na dalších dvou albech. Pestrost alba je ve srovnání třeba s mrazivou monotónností svého předchůdce ohromná, žertovný popěvek Kooks oproti údernému rock´n rollu Queen Bitch nebo melancholické baladické náladě The Bewlay Brothers, to je rozpětí, které skvěle sjednocuje stále silnější a emotivnější Davidův zpěv. Zkrátka pětihvězdičkový klenot!

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - Aladdin Sane
2007-05-29

Bowie, David / Aladdin Sane

5 stars

Aladdin bývá v některých recenzích a encyklopediích označován za slabší album. Nejenže nejsem toho názoru, dokonce je pokládám za špičkové. Jediné, čemu nerozumím (ale David asi věděl proč to dělá), je zařazení písně od Rolling Stones, což mi u tak skvělého skladatele jako je Bowie přijde zbytečné. Hudba, logicky navazující na výrazné melodie Ziggyho, zde načerpává nový odvážný spodní proud najazzlého odvazu (např. stejnojmenná skladba) a absorbuje na Man Who Sold... dobře vyzkoušený a nakrátko opuštěný trend spíše nemelodických, rockových riffů. Aladdin se mi jeví jako syntetické shrnutí zkušeností z předchozích alb posunutý do úspornější, jednodušší, ale o to muzikantsky sebejistější a vycizelované podoby. Lady Grinning Soul ovšem dokazuje, že ani nespoutaný, temnotou kokainových slepých uliček dosud nedotčený duch Space Oddity je stále přítomen. Ale je to i album bolestné a trpké zpovědi, kdy David cítil lepkavé pavučiny, do nichž ho přízrak Ziggyho zamotal. Vystoupit z kolotoče slávy a závislostí není snadné, ale Bowieho osobnost to vše překoná. Jako svědectví těchto heroických uměleckých zápasů zůstalo toto skvostné album.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Aladdin Sane
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Bowie, David - Space Oddity
2007-05-24

Bowie, David / Space Oddity

5 stars

Pro mne má tato deska zvláštní postavení v Bowieho diskografii. Nepočítají-li se rané singlové písně na albu David Bowie, je to prakticky první "plnohodnotné" album. V následné tvorbě jsou porůznu prostřídány věci skvělé, geniální, bizarní, i věci možná méně silné, a někdy i skladby, jejichž kvalitu zachraňuje jen interpretova osobnost, vždy zajímavá minimálně svým nezaměnitelným pěveckým projevem. Ale tato "prvotina" je úžasná od začátku do konce. Má v sobě něco nepopsatelného jako Trespass u Genesis, obdobně rané album, následované vyzrálými hudebními skvosty, ale nesoucí něco navíc,jako "oheň víry mládí", který později uhasíná v psychologii a dramatech reflexí všech možných nepravostí světa. A současně je to kolekce těch nejrafinovanějších, krásných a neotřelých melodických nápadů, pěveckých fines a skoro barokizujícího aranžmá. Ne nadarmo se na albu podílejí Tony Visconti a Rick Wakeman, vždy proklamátoři rozmachu ducha hudby nad "temnou stranou síly". Na desce není slabé místečko. Od úvodního sci-fi opusu, přes milostný hudební dopis první lásce a spolupracovnici ve studiu Feathers Hermione Farthingalové, po protestní "hippie" suitu Cygnet Commitee, při jejímž "We want to believe, we want to be live!" probíhá mráz po páteři, přes máchovsky romantickou a srdceryvnou Wild Eyed Boy from Freecloud, jejíž prožitek připomíná expresionistické drama Hangman and the Papist od Strawbs, vášnivá výpověď God Knows I´m Good, až po monumentální Memory of the Free Festival. Album je mladistvě patetické, nespoutané, nevykalkulované, člověk mu chce věřit to, co by Bowiemu třeba z doby životem ošlehaných temných a děsivých vizionářských chmur Diamond Dogs už určitě nevěřil, ale je plné pozitivní síly a naděje, jako ostatně mnoho muziky konce 60. let. Tesklivě krásná nádhera trochu připomene obdobné citové rozpoložení a "rozplývání se v krásné beznaději" jako o rok pozdější Déja vu od Crosbičů. Další Davidova tvorba spěje k vysokým metám, ale tato první je nezapomenutelná, osobní a intimní, průzračná a neoposlouchatelná. Alespoň pro mne jedno z nejzásadnějších alb vůbec.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Space Oddity
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Led Zeppelin - II
2007-05-02

Led Zeppelin / II

5 stars

Dynamitová záležitost! Po napumpované jedničce, vytěžující z bluesových standardů a rock´n roll - bluesového rytmicko-harmonického kánonu maximum, je zde ukázka toho, že stávající maximum nemusí být vždy maximální, kopne-li se dostatečně silně do mantinelu. Jedná se o hard rock, nebo nikoliv? Podle mne je bluesový a rock´n rollový modus se svými zákonitostmi výchozím bodem, a Zeppelini se mu ve své tvorbě na prvních dvou albech záměrně nevzdalují, jen jej přetavují do hutnější a nabroušenější slitiny, dotahují jeho možnosti k hranicím a za ně, k původním jednoduchým figurám a riffům vytvářejí nové a nové podoby, ale tu základní kontinuitu dodržují, a to více či méně v celé své tvorbě (jako třeba T.Rex),zatímco třeba Uriah Heep, Deep Purple nebo Black Sabbath tvorbu těchto harmonicko-rytmických figur vpodstatě odbluesovali.
Každopádně, Whole Lotta Love je novátorská věc, co se týče strohého agresivního riffu, kakofonického lávového výronu uprostřed a sopečné erupce Pageova sóla nad Plantovým hlasovým tsunami v závěru. What is and What Should Never Be dokazuje, že ani v agresivním letu se není třeba vzdávat emotivních a silných melodií, The Lemon Song, přetavené klasické negerské blues s vlhnoucím erotickým vábením v džungli na sebe pokřikujících kytar, je opět školou pro blues-rockové talenty. A Thank You je jedna z nejkrásnějších milostných písní Roberta pro jeho Maureen. Heartbreaker a Living Loving Maid, další spontánní kytarová dobrodružství, se sebevědomě valí ve stále zrychlujících otáčkách, kladou otázku, zda tu sílu kapela vůbec ustojí. Nenápadným předznamenáním budoucích zatím netušených akustických hrátek je Ramble On, tolkienovská inspirace, zatím nejvíce opouštějící bluesovou kuklu tohoto ocelového (vlastně olověného) motýla. V té době Page i Plant sdílejí nadšení pro multiinstrumentální svět úžasné kapely Incredible String Band (též zde v PGB), která se na změně jejich stylu svým vlivem podepsala, jak i sami přiznávají. A jak je v té době dobrým zvykem, nesmí chybět přehlídka válečného arzenálu, teď konkrétně bubnů a činelů mistra Bonza, který ve vášni mydlí do své soupravy i holými pěstmi. A na závěr ..... ukázka toho, z čeho to všechno vylezlo, klasické blues, uprostřed "hard" nebo prostě "tvrďácky" zvrásněné po zeppelinovsku, neboť Zeppelini se tímto stávají určovateli stylu, a odteď už budou prostě nezaměnitelní.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - III
2007-05-01

Led Zeppelin / III

5 stars

A je to tady! Nadšená obec fanoušků, rozmazlená strhujícím blues-rockovým tornádem jedničky a k zemi došlápnutým pedálem neuvěřitelné dvojky čeká, zda kapela udrží nastoupené strmé tempo. Co dál?
Překvapením se stává posun k akustičtějšímu zvuku, aniž kapela polevila ve své energii. Na albu se prosazují nové zvukové možnosti a subtilnější, hravější a náladovější polohy, které dokazují ještě větší stylový záběr a kompoziční schopnosti, než si kdokoliv troufl předpokládat. Mimo skladeb, pomalu ale jistě vytvářejících nezaměnitelnou zeppelinovskou pečeť, jako jsou úvodní vikingský útok Immigrant Song nebo melodramatické megablues šepotů a výkřiků Since I´ve Been Lovin´you, jsou zde bizarní hádankovité hříčky jako Friends, nespoutané a nenapodobitelné jásavě strunné úlitby hudebním bohům jako Celebration Day nebo uhrančivě šlapavá Bron-Y-Aur-Stomp s Jimmyho kytarovým eskamotérstvím.
K oprášeným starším, přesto fascinujícím skladbám patří Pageova čtyřhlasá kytarová květina Tangerine z časů Yardbirds, Plant má jeden ze svých nejkrásnějších textů v osudové a dojemné nádheře That´s The Way, podle mne asi jedné z nejkrásnějších skladeb Led Zeppelin vůbec. Otvírák druhé strany, tradicionál Gallow´s Pole, stejně jako Babe I´m Gonna Leave You z jedničky, je srdceryvné hudební drama, které Zeppelini přetavili do zcela jiného kovu, trochu do zlata a trochu do břitkého železa. Nálada jak ze starých Bergmanových filmů, středověk, vojenské bubny a opojení. Kontinuitu s rachotivými palbami minulých alb udržuje v novém hávu Bonhamem rozparáděná Out On The Tiles. Závěrečná poklona Roy Harperovi je jen bootleneckem opředený starý tradicionál, ale završuje tuto vpravdě legendární desku ukázkou Pageovy kytarové virtuozity. A obal? Opět něco, co zde dosud nebylo.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Physical Graffiti
2007-05-01

Led Zeppelin / Physical Graffiti

5 stars

Album, sestavené ze starších skladeb (nechce se říci "odpadu" z minulých třech alb, protože za ten odpad by jiné kapely platily zlatem) a nových kusů, vyzrálých a útočně se ženoucích vpřed po nádherné stagnaci LZ IV. a odlehčeném experimentálním Houses, je grandiózní dílo, těžící ze všeho uplynulého a obohacující tuto melanž novou inspirací a novým hudebním ohněm. Dvojalbum má oproti předchůdci kompaktní, sevřený, hutný a jednoznačný sound, je ve své sdílnosti úsporně strohé, bez zbytečných manýr, a úderné, monumentální a přitom rozevláté a odvázané. Spontánností se blíží slavné LZ 1. Hymnické skladby Custard Pie a The Rover se nesou na hrdých a majestátných riffech, Plant opustil svůj zjemnělý projev a šel do toho jako pravý drsný rocker. Koncertním bonbónkem, jakoby ekvivalentem někdejšího mnohofasetového hrubého diamantu Dazed And Confused, je tradicionál In My Time of Dying, extatická záležitost umožňující maximální improvizace čtyř mistrů na hranici lidských možností. Ohromným skokem vpřed do neznáma je opus Kashmir, Plantova nejoblíbenější skladba, s orientálně kosmickou melodikou, inspirovaná cestou do Maroka. Podobně "veliká" věc otevírá druhou stranu alba, uvádějící sérii kratších, komornějších čísel, z nichž jsou pro mne nejúchvatnější emotivní skladba Down by The Seaside a stylově čistá najazzlá rockůvka Night Flight. Hutný závěr Sick Again už nese zvuk a náladu budoucího virtuozního alba Presence. Ale tohle, to se opravdu povedlo!

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Presence
2007-04-29

Led Zeppelin / Presence

4 stars

Presence mi zprvu připadala trochu monotónní, nemelodická a jednobarevná, strohá a snad i nudná. Přesto jsem si ji mohl pouštět znovu a znovu, obzvláště úvodní "opus magnum", který rozhodně nelze poslouchat jako pozadí při práci, protože jeho nesmírně nervózní a natlakovaná, o překot se ženoucí atmosféra, by se stala jen rušivým rámusem. Zaposlouchá-li se člověk pozorně, najde jednu z nejobtížnějších a nejnáročnějších Jimmyho kytarových her, kdy hraje doprovod prakticky v jednom gigantickém a zběsilém sólu. A Robertův osudový křik "mighty arms of Atlas hold the heaven from the earth" je křik antického hrdiny šplhajícího k vrcholu Olympu, je to neskutečně inspirující a vizuálně hutná záležitost. Na rozdíl od Houses of the Holy, bezstarostné na pláži tančící radostné a uvolněné desky, kde se všichni vyřádili, je Presence naopak plná stresujícího napětí, dušených a vzápětí stříkajících emocí, a nejspíše to celé jede převážně pod Jimmyho taktovkou, i když všichni vydávají ze sebe to nejlepší. Presence přináší v dalších skladbách skvostnou přehlídku nemelodických riffů, které svým bluesovým kořenům už dávno řekly sbohem, nádherná je například Royal Orleans. Co se týče hudebnické virtuozity, kapela zde opravdu slovy úvodní písně doslova "podpírá nebesa". Napětí, které se musí proposlouchat do konce, opadne a rozplyne se v poklidné zátočině dlouhého rozvolněného blues, které udělá za celým albem důstojnou tečku. Jak vidno, Zeppelinům se podaří vše, čeho se dotknou, a to v jakémkoliv rozpoložení. Album možná není takový samozřejmý a sebevědomý skvost jako předchozí dvojalbum, ale určitě je jeho logickým rozvinutím a vyústěním, a stojí za opakovaný poslech.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Presence
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Houses Of The Holy
2007-04-29

Led Zeppelin / Houses Of The Holy

5 stars

Páté album Zeppelinů je opět výbojem do neznámých vod, skvělou prezentací virtuózní Jimmyho kytary, Robert se zde pouští do neověřených pěveckých poloh, na tolik vzdálených vikingskému vřískotu nebo bohatýrským bluesovým orgasmům předchozích alb.
Už otvírák je mnohovrstevnatou koláží pádící ve strhujícím tempu pod Robertovým vzrušeným falzetem, vypjatá energická a vzrušující záležitost, prakticky neoposlouchatelná věc. Použití John Paulova melotronového orchestru v následující dlouhé baladě Rain Song, mnohdy riziko kýčového prvku v rockové skladbě, je zde jen umocněním nádherné melodie z rodu skvělých písní jako byly That´s the Way nebo Thank You. Její keltsky melancholický odstín skvěle ladí k mystickému obsahu. Celé album se ovšem nese na velmi optimistické a prosluněné struně, odráží jedno z nejšťastnějších období kapely, a další extatickou radůstkou je Over the Hills, jehož akustický úvod vešel do historie, a i rocková gradace písně je vzdušná a odvázaná, bezstarostná a hravá. Vysloveně legráckou a muzikantským odlehčeným odvazem je totálně netaneční The Crunge se záměrně rozbíjenými rytmy, na koncertech rozpustile vsunovaná například do Whole Lotta Love. Na desce opravdu už nic příliš temného a vážného není k nalezení, Dancing Days je další z mistrných, klouzavě naolejovaných riffů, jejichž samozřejmost a jednoduchost fascinuje i po více než třiceti letech. D´yer M´aker může buďto strašně prudit nebo nadchnout, nebo i obojí. Každopádně dokazuje, že mistrům rocku není žádná sranda cizí. A Bonzo rachotí jako dobře nastartovaná mlátička. Nadýchané náladě se snad jedině vymyká No Quarter, trochu (do této doby)nezeppelinovská záležitost, ale to tajemno a severská mystika Thorových větrů, to je pravá Plantovská romantika, která zatím vystrčila růžky na každém albu. A nezaměnitelná zeppelinovka na konec, ovšem zase s tím záhadným falzetíkem, který jako by strašil, že velký Robert ztratil hlas. Ale žádný strach, neztratil, na dalším albu se po tomto manýristickém odskočení opět vrátí k agresivně mužnému projevu. Někteří kritici tuto desku rozcupovali, a je pravdou, že mezi čtyřkou a Physical Graffiti se deska s kopcem a lezoucími děvčátky jeví jako taková trochu ujetá podivnůstka. Ale přitom je to snad jedna z nejodvázanějších a nejtroufalejších desek slavného kvartetu vůbec.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Houses Of The Holy
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - IV
2007-04-27

Led Zeppelin / IV

5 stars

Čtvrté, s napětím očekávané album Led Zeppelin, je vpravdě historickým albem. Co skladba to když ne vysloveně budoucí legenda rocku (Stairway to Heaven, Black Dog), tak alespoň skvostná ukázka vybroušeného stylu, tato deska jakoby kodifikovala status stylu Led Zeppelin, kapelu musel v té hudbě identifikovat i ten, kdo ji znal jen letmo. Ale jako celek je patrné, že je to první jaksi rekapitulační album kapely, jaké si zastavení a zamyšlení, kdy se zas až tolik nedobývaly neznámé ostrovy, nýbrž se na dobytých územích budovaly monumenty. A ty ovšem stojí za to zastavení. Analogicky mi připadá u Genesis obndobné postavení alba Wind And Wuthering, kdy jakoby se kapela provést inventuru a rekapitulaci všech svých dosažených výsledků a v tomto duchu vytvořit nové dílo. U Genesis i u Zeppelinů by takové zastavení posluchači určitě uvítali i vícekrát za sebou. Zvláštní harmonie Battle of Evermore s pěveckou divou Sandy Denny se zdá navazovat na starobylé folkové nálady drsného severu, jako třeba Immigrant Song, a je to jedna z nejsilnějších písní alba. Going to California zase jako by rozvíjela zamušilou a zadumanou filosofickou epiku z předchozí That´s The Way. Four Stick a Misty Mountain naproti tomu zlehka naznačují budoucí směřování kapely, a jejich šťavnaté rytmické ovoce budou posluchači sklízet na následných dvou albech dosytosti. Stairway to Heaven netřeba komentovat, vznikala už v době akusticky orientované trojky a dozrála do mystického grandiózního opusu. Bluesovým ohlédnutím až k jedničce a dvojce, ale též přes rameno k Fleetwood Mac, je Black Dog, Robertova pyšná pěvecká přehlídka s rozzlobeně nabušeným Jimmym za zády. Rock and roll jako by chyrakterizoval celou tuto desku: Žádné velké experimenty, dostanete klasiku v podání jedné z nejlepších rockových kapel světa! A závěrem - When The Levee Breaks opět vyvzlínalo z různých starších podnětů a už slyšených skladeb bluesového podhoubí, ale v tomto podání, klobouk dolů. Dodnes se mohou bubeníci učit na tom parádním začátku, kterým se Bonzo Bonham zapsal do dějin. A když už jsme jmenovali všechny, JP Jones zde samozřejmě odvádí svou perfektní práci, na koncertech dokonce supluje part Sandy Denny v Battle of Evermore. Zajímavé je, že údajně odpadem z alba byly takové parády jako třeba Down by The Seaside nebo Night Flight. Snad i proto mi tato deska připadá být svým hudebním pojetím i soundem logickým předchůdcem Physical Graffiti více pestrobarevná, zdaleka ne tolik kompaktně sevřená a hutná, naopak bizarní a namnoze experimentální Houses of the Holy.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Genesis - Archive #2: 1976-1992
2007-03-31

Genesis / Archive #2: 1976-1992

3 stars

Archiv dvě už mne tak neodvázal jako jednička, zvláště když se ukázala jako omyl fáma, že archiv 2 bude hackettovská éra a archiv 3 posthackettovská. Ale stejně, ač se objevily zajímavé skladby ze singlů a různé remixy, největší radost mi udělaly živé verze Rippless (Phil to prožívá tak rozkřídleně, že zapomínám na Petera - nevím, jak by se s něžnou Rippless popasoval), perfektní je popelka z And Then There - Deep in the Motherlode, na studiovce pro mne skoro bezvýrazná vata má tady po čertech hodně statečné dudy, proti studiu vyrostla a získala i Burning Rope, ale úplný vrchol je Duke´s Travels, důstojný nástupce vznešených instrumentálních koncertních spanilých jízd z rodu Los Endos nebo Cinema Show. Darylova kytara ve vyvrcholení se svým hackettovským nářkem je takový záhul na duši, že její případné zařazení v očekávaném pražském koncertě nepřežiji bez pytle kapesníků. Takže archiv 2 potěšil, ale ledacos chybělo, co chybět nemuselo: jak prozradil třeba bootleg z Bloomingtonu, Down and Out živě je pořádně šťavnatá záležitost, a taktéž i Eleventh Earl of Mar umí překonat studiovou předlohu. Chtěl bych slyšet Mad Man Moon, jednu z nejkrásnějších postgabrielovskýc balad, ale oni ji asi vůbec nikdy živě nehráli .....

» ostatní recenze alba Genesis - Archive #2: 1976-1992
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Archive 1967-75
2007-03-30

Genesis / Archive 1967-75

4 stars

Pro fanouškovskou obec, slyšící Genesis živě doposud jen na Genesis Live, Seconds Out, Three Sides a The Way We Walk hotový poklad! The Lamb se poslouchá skvěle, fascinující, magické a dosud neslýchané mi přišly hlavně Stevova ostře řezaná kytara v In the Cage, Mikeovy a Philovy vsuvky "Yeah yeah" v Lillywhite Lilith a strhující Grand Parade. Ostatní je též skvělé, jen nebeský úvod Carpet Crawlers je nějak jiný, nějak civilnější, a Peter zpívá podivně dole. Ovšem horším zjištěním v hudebních kuloárech byl fakt, že skoro celé Jehně bylo pro potřeby archivu overdubováno, tedy asi 30-40% zpěvu přezpíváno Peterem v roce 1995 (a je to slyšet, když už to člověk ví, hlubší hlas bez té staré jiskry). Závěrečná It je dokonce remix studiové nahrávky, (skladba končí fade outem). Rovněž je leckde dohrávána Stevova kytara. Trochu se divím, když se mi do rukou dostalo několik velmi dobrých bootlegů(Live in Providence Rhode Island - 1974 a Live in Palace Theatre Manchester - 1975, kde jsou navíc v přídavcích Musical Box a u staršího ještě i Watcher Of The Skies), jejichž kvalita je tak dobrá, že si je pouštím raději než archivní Jehně.
Koncertní provedení z Rainbow je rovněž vynikající, bohužel i zde Peter dozpívával části Supper´s Ready a Steve dohrával sóla. Konečně však bylo možno slyšet ony dvě slavné singlové skladby, jinde neuveřejněné. Výborná je čtvrtá deska, Shepherd a Pacidy jsou skvostné písně, zaplaťpánbůh že neztracené nadobro. Peterův hlas v Shepherdovi vysvětluje, proč se z něj prostě MUSEL stát jeden z nejosobitějších rockových zpěváků, jeho dnešní pěvecký projev je při té vzpomínce velmi smutnou záležitostí (oheň prostě vyhasl). Jiná verze Duska je také dobrou ukázkou toho, jak se jejich písně vyvíjely. Vydání archivu byl rozhodně chvályhodný čin, zbývá jen doufat, že tajné skrýše ještě někde mohou skrývat třeba koncertní provedení Vision of Angels nebo Looking for Someone.


» ostatní recenze alba Genesis - Archive 1967-75
» popis a diskografie skupiny Genesis


Strawbs - Greatest Hits Live
2007-03-29

Strawbs / Greatest Hits Live

3 stars

Velmi hezký živák dobré kvality, kde se můžeme radovat nad velmi ohnivou a nabroušenou verzí koncertního otvíráku Cut Like a Diamond, dramaticky prožitou Hangman and the Papist nebo vzpomínkovou Ringing Down the Years, stejně jako v Stormy Down můžeme teskně vzpomenout na zde chybějící a přitom tak krásné backing vocals v refrénech, chybí památní break bicích u přechodu v Down by the Sea, která se oproti studiové symfonii změnila v trochu kolovrátkovou záležitost (Rod Demick zkrátka není John Ford, je to asi o feelingu), zklamáním je trochu i finální Hero and Heroine v poněkud uštvaném tempu, kde Dave nasadí dost vysoko ještě před refrénem, kterým se pak dusí. Ale jako celek velmi hezké, pro nováčky objevující svět Strawbs však nedoporučuji jako vstupní bránu (čímž třeba u Genesis jejich dokonalé živáky mohou být zcela bez problémů).

» ostatní recenze alba Strawbs - Greatest Hits Live
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
2007-03-29

Hammill, Peter / The Silent Corner And The Empty Stage

5 stars

Album podle mne jedno z nejexpresivnějších a nejemotivnějších, kdy žár obnažené Peterovy duše nelze poslouchat jinak než s plným soustředěním. Mnohovrstevnatá a neklidná Modern, procítěná promluva otce k dceři Wilhelmině, varující ji před krutostí světa lidí, strašidelná, kosmickým zářením prosvištěná Red Shift, nebo dávnověce rozechvělá a monumentální Forsaken Gardens s neodvratně osudovým vícehlasým zpěvem, to jsou jen jedny z perel vynikající desky. Ale asi největší síla je The Lie, i přes velmi ostrý a drtivě nesmlouvavý text o slavném Berniniho sousoší "v tichém zákoutí", nesmírně niterná duchovní skladba, předhazující marnost, nedokonalost a někdy i faleš náboženských symbolů vzhledem k Boží nesmírnosti. Peter je nemilosrdný ve svých salto mortale přímo ke dřeni skutečnosti, poslouchat více věcí po sobě bez oddychu může být stejně nebezpečné jako pustit si po sobě několik Bergmanových filmů.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Silent Corner And The Empty Stage
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Captain Beefheart & His Magic Band - Safe as Milk
2007-03-12

Captain Beefheart & His Magic Band / Safe as Milk

5 stars

Co má Kapitánovo první album společné s o rok pozdějším debutem Led Zeppelin? Dle mého soudu zde v podobě prvotiny vznikl hluboký zásek do rockové historie, což nebývá pravidlem, i když jak Beefheart, tak i Page měli v rukávech esa zkušeností z minulých let. Obě alba patří mezi nejspontánnější bluesem skrz nazkrz nasáklé nahrávky, aniž by zůstaly v blues utopeny, jsou přetavením bluesové formy do podoby nezaměnitelného individuálního podpisu, obě srší energií a těžko by se na nich hledala kapka upoceného vymýšlení. Z obou tryská čirá a vřící hudební radost jak z Yellowstonského gejzíru, tón sem tón tam, hlavně když to jede na plné dudy. A další společný jmenovatel: jednoduchost, která může vyprovokovat v jiných muzikantech otázku - jak to, že taková úchvatná téměř banalita nenapadla mne? Pravda, všechno z tohoto alba už zde v nějaké podobě bylo, ale Mistr z toho dokázal uvařit něco nevídaného. Jedno z nejlepších alb konce šedesátých let, bezesporu!

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Safe as Milk
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Phillips, Anthony - Anthology
2007-03-11

Phillips, Anthony / Anthology

4 stars

Pro první vstup do Phillipsova světa možná nejvhodnější album, neboť mapuje celkem zdařile jeho uplynulou tvorbu (pouze místo nasládlé Lucy Will bych osobně zvolil z rozporuplného Sides raději nádhernou genesisovskou Bleak House). Jsou zde ještě se starými Genesis hodně souznící ukázky z prvotiny Geese and Ghost (dokonce zpívané Philem Collinsem - neskutečně krásná God If I saw her Now), hutné rockové plochy jako Nightmare, výboj do světa monumentální symfonické tvorby (zkrácená verze Slow Dance), jedna z Antových nejemotivnějších balad, Now What, ukázka lehčího poprockového odskoku (The Women Were Watching), scénická hudba (Tarka) a mnohé "vzorky" z jeho pestrobarevných hudebních miniatur Private Parts And Pieces. Výborná kompilace.

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - Anthology
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony


Hammill, Peter - Over
2007-03-01

Hammill, Peter / Over

5 stars

V bouřlivé, navýsost umělecky poctivé, ale občas příliš divoké a expresionistické Peterově tvorbě, mi Over připadá jako hutnější ostrov s promyšlenými nádhernými stavbami. Není zde ani stopy hysterických stavů a démonických erupcí, je to vyrovnané skvostné album s náznakem jemných citových poloh. Výraznou skladbou je nesporně The Looking Glass nesené na klasickém až smyčcovém aranžmá, nezapomenutelný je rachotivý otvírák alba se silným textem, tajuplně zastřená mantrovitá Yoga, nebo přidušené vnitřní napětí Lost and Found.
A album má nádherný zvuk, vracející se jakoby trochu k Chameleonovi. U Hammila je těžké říci "nejlepší", ale mne toto album takové vždy připadalo. Myslím též, že pro vstup do Hammillova ne vždy pochopitelného a ne vždy stravitelného světa je i nejatraktivnější branou.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Over
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter


Wakeman, Rick - Lisztomania
2007-03-01

Wakeman, Rick / Lisztomania

3 stars

Album vcelku zatracované, které jinak úctyhodný Jiří Černý v časopise Melodie kdysi odsoudil jako hodné zapomnění, přeci jen zatracovat nechci. Vedle skvostů jako je Arthur nebo No Earthly samozřejmě bledne, ale při poslechu jeho CD reedice jsem se přistihl, že mi na něm hlavně vadí, jak je krátké. Jestli poněkud modifikuje a využívá díla klasických velikánů, myslím, že je rozhodně neprzní. O některých pasážích je možno diskutovat, zda mají smysl, ale recenze je od toho, aby našla KVALITU. A ta tady je v nádherné strhující skladbě Peace at Last. Soulově vyšponovaný refrén nese, byť se zpožděním, náladu podobnou euforii slavných hippie muzikálů. Kdyby jen kvůli této skladbě a odvázanému Rogerovi Daltreymu stojí za ohodnocení. Možná záplava pozdějších Rickových alb na různá ekologická, kosmická či historická témata není tolik hudebně silná jako tato jakoby "mimochodem" vypšouknutá deska.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Lisztomania
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Genesis - Three Sides Live
2007-02-25

Genesis / Three Sides Live

4 stars

Toto byl nesporně dobrý počin dále mapovat koncertní éru legendární kapely, ve zpětném pohledu s postupem času čím dál cennější. Byť páteř koncertu tvoří už k popu nasunuté skladby (Turn It on Again, Abacab) a některé písně, vzbuzující tehdy na studiovce pravověrných starogenesis-fans rozpaky, zde v živém provedení obhájily své kvality (např. úvodní dvojskladba z Duke). Me and Sarah Jane je přepychová, dokazuje, že Genesis našli "nový Jeruzalém" i v dříve nepředstavitelných rytmických polohách , aniž ztratili to, co na nich posluchač (mluvím za sebe) miloval. Follow you follow me se dá přežít, když se člověk do té skladby zaposlechne, akordové sledy nejsou zase až tak triviální, jak se kdysi děsil, a sólo kytary (či syntezátoru) by se bylo možná ztratilo i v Anyway z the Lamb. Misunderstanding je holt už skoro sólová Collinsovka, které osobně nevyhledávám, ale zase že by vadila, to ne...
Ovšem Medley z In The Cage přes instrumentální křídlení v Cinema show po hymnickou Afterglow, to je nádherná připomínka slavných dob, ukázka mistrovského prolínání skladeb, na koncertech velmi vděčného (např.na koncertě v Bloomingtonu 1978 zařazují mezi Cinemu a Afterglow někalikavteřinový motivek z Quiet Earth - jaká to hravost!!! a v Chicagu z téhož roku přecházejí z mezihry Moonlight Knight do mezihry Musical Box tak brilantně, že to posluchač pozná až za chvíli). I dva následné melodramatické opusy stojí za to. One for The Vine má větší dudy než její studiová předloha, Salmacis už nikoliv, ale zde posluchač vezme za vděk už jen tím, že raný klenot Gabrielovské éry byl vůbec oprášen, a to byť ne s ohněm, tak alespoň se ctí. Finální It z Jehněte je hnáno v poněkud překotném tempu, v závěru mám pocit, že se v tom Phil poněkud ztratil, nebo že to trochu v zápalu vášně neukučíroval, ale do posledních akordů začínají nepozorovaně pronikat podobné akordy jiné skladby, a posluchači to dojde až když ta původní mizí ve fade outu (viz jásot publika – opět mistrná prolínačka), a bezbřehé mellotronové adagio Watcher of the Skies připomíná přistávající kosmickou loď, pak už jen instrumentální zkratka (škoda absence zpěvu), a konec. Je pravdou, že každý koncertní záznam Genesis je dobrodružství, (snad proto také sběratelé bootlegů mapují všechny koncerty téhož turné a radují se z drobných nuancí), a tento není výjimkou.

» ostatní recenze alba Genesis - Three Sides Live
» popis a diskografie skupiny Genesis


Strawbs - All Our Own Works
2007-02-24

Strawbs / All Our Own Works

3 stars

Ač vydané až v roce 1973, obsahuje toto album ranné nahrávky Strawbs spolu s fenomenální Sandy Denny, nejlepší britskou zpěvačkou roku 1970 (Melody Maker), budoucí hvězdou skupin Fairport Convention a Fotheringay, ženou tragického osudu. Až na výjimky převážně Cousinsovy písně jsou ještě zcela folkového ražení, zhusta s typickým doprovodem Davidova banja. Jenže Dave zde ještě moc nezpívá, dominují Sandy nebo Tony, ale písně jsou už neseny na vlně podmanivé melodiky, tak příznačné pro budoucí Strawbs. Toto album dnes vpodstatě nahrazuje CD Sandy Denny and the Strawbs vydané v roce 1991, ovšem dvě skladby (Hooperovo Sweetling a country instrumentálku Wild Strawberries) tu nenajdete. Stačí si však přikoupit dvojdisk Preserves Uncanned, a tady jsou, doprovázené další širokou škálou ranných písní Strawbs, alternativních verzí a různých nevydaných rarit. Rozhodně stojí za poslech, hlavní síla Strawbs však tkví jinde.

» ostatní recenze alba Strawbs - All Our Own Works
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Phillips, Anthony - Slow Dance
2007-02-19

Phillips, Anthony / Slow Dance

5 stars

Vynikající rozsáhlá a propracovaná kompozice, v podstatě symfonické dílo s ústředním okouzlujícím motivem, přetavovaným do nesčíslných nálad, podob, barev a citů, od cituplných tesklivých poloh až po hromovládnou jízdu. Nebudeme-li si brát k přirovnání díla klasiků vážné hudby, kde by se našlo jistě mnoho paralel, nabízí se srovnání s Oldfieldovou Incantations nebo Stivellovou Symphonie Celtique. Mistrovské album!!!

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - Slow Dance
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony


Heron, Mike - Smiling Men with Bad Reputations
2007-02-15

Heron, Mike / Smiling Men with Bad Reputations

5 stars

V době, kdy do tvorby Incredible String Bandu více proniká rockový živel, vydává jeden z klíčové dvojice Mike Heron své první sóloalbum, skvostné, energií a napumpované nápady. Jeho věhlas přiláká snadno ke spolupráci takové hudební mistry, jako jsou Jimmy Page, Elton John, John Cale, Pete Townshend, a další. Šťavnatý funky taneční kousek s dechy na úvod může pravověrného posluchače ISB trochu zmást, ale dál už může být jen spokojen, i když je to razantní skok pryč od pozdních ISB, pozvolna mířících do slepé uličky napodobování sama sebe. Toto album setřáslo veškerou hrozbu balastu, manýrismu a prázdné zdobnosti, vznášící se v té době nad mateřskou kapelou, a vrhlo se po hlavě zpět do radostného hudebního hodokvasu. Kytarová folková nádhera Flower of the Forest má nádhernou melodii a chytlavý refrén, dvojdílná milostná píseň Audrey s harmoniem Johna Calea je přesně to, co Mike umí nejlépe - úžasně emotivně zpívat. S Brindabanem se přeneseme do stejnojmenného místa v Indii, ale hudba není indická, je to originální Mike Heron, který nikým netlačen nikam nespěchá a tuto perlu si opravdu vychutnává. No a Feast of Stephen, asi vrchol alba, je slavností nejen podle názvu: "Když přišla tento rok zima, našla mne dobře připraveného. Na ohni borové dříví, dubové okenice. Z údolí přichází houslista a dává svým tónům křídla ...." a v tu chvíli se ozvou fantastické housle Johna Calea, který přichází na hodokvas svatého Štěpána. Ten vrcholí mohutnými sbory zpěvaček z party okolo Johna Calea. Geniální skladba geniálně zahraná a zazpívaná! Ale i další věci alba stojí za to. Ve Spiritu zazní pěkný sitárek, na který Mike opravdu umí už z dob ISB a kamarád Dudu rozjede divoké perkuse. Není divu, že tohle číslo hráli živě i ISB. A aby dokázal rockovou sílu svého umu, rozpálí Mike Warm Heart Pastry, šlapající zemitý rock´n roll. Prostě kdo umí ten umí, a Mike Heron umí a ukuje z jakéhokoliv kovu úctyhodné dílo, ať už jemný šperk nebo břitký meč. Zkrátka dávám pět hvězdiček. Nezbytné poslechnout!

» ostatní recenze alba Heron, Mike - Smiling Men with Bad Reputations
» popis a diskografie skupiny Heron, Mike


Incredible String Band - Wee Tam And The Big Huge
2007-02-14

Incredible String Band / Wee Tam And The Big Huge

4 stars

Logická návaznost na předchozí veledílo, možná přemíra nápadů vedla k expanzi na dvojalbum, později vydávané zvlášť. Občas se nemohu zbavit pocitu, že méně by znamenalo více, někdy si však poslechnu všechny skladby s chutí a děkuji za to, že nic nezkracovali. Vše obdivuhodné z Hangmanovy dcery tu je, jediný krok dolů je v tom, že už to není poprvé. Za nejhezčí skladby považuji úvodní Job´s Tears a závěrečnou (z první desky) Duck on the Pond. Obě jsou mnohovrstevnaté, překypující prolínajícími se motivy a náladami, patřičně dlouhé, aby si je člověk vychutnal. Bonbónkem je Heronova The Air, která zaznívá i ve filmu Miloše Formana Taking Off při marjánkové párty, velmi trefně. Podobnou "kládou" na druhé půlce je Maya s příchutí rágy a apokalyptickým textem, podle některých fanoušků snad nejoblíbenější skladba od ISB vůbec. Album Big Huge se snad může zdát trochu jednotvárnější, což je u měňavých ISB dosud věc neznámá, nicméně poslouchá se dobře. Prudilka Licorice moc nezpívá a neruší, takže Mikeův keltsko-soulový hlas exceluje a Robinův rozechvěle klouzavý vokál rovněž. Nádhernou skladbou, takřka vánoční koledou, je Mountain of God. Ostatně, duchovní náboj celého dvojalba je velmi intenzivní. Možná zastíněné předchozím superalbem má však toto dílo rozhodně svůj zásek v hudebních dějinách.

» ostatní recenze alba Incredible String Band - Wee Tam And The Big Huge
» popis a diskografie skupiny Incredible String Band


Incredible String Band -  Hard Rope & Silken Twine
2007-02-13

Incredible String Band / Hard Rope & Silken Twine

4 stars

Pozdní tvorba ISB přináší více elektrifikace a méně hravé bizarnosti, více rockového náboje a méně odvážných experimentů. Hard Rope je však velmi vydařeným albem, na čemž má podíl i neúčast zpěvačky Likky a jejího pichlavě falešného, leckdy prudícího zpěvu. O to více si lze vychutnat šťávu hlasu Mike Herona, který zde exceluje. Maker of Islands je hutný hymnus, pomalý a vznešeně vážný, nad klasickým klavírem čarují smyčce, projev graduje až k soulově procítěné kodě, která se nedá zapomenout. Jeden z nejsilnějších momentů alba. Robinova Cold February zasáhne jinou strunu mysli - je to nářek nad válečnou vřavou, tristní melodrama s plačtivou flétnou a srdceryvným výlevem přeživšího. Nedá se poslechnout a nebýt pohnut. Jedná se o živý záznam dříve neuveřejněné skladby, jedné z nejkrásnějších Williamsonových balad. Třetí číslo, snad aby se střídalo, složil a zpívá Malcolm. Je to unyle jednoduchá skladbička, která však svou elegantní ledabylou plynulostí dá zapomenout i na skutečnost, že pan Le Maistre není zdaleka tak dobrý zpěvák jako Robin a Mike, i když chvílemi zní jako oba dva dohromady. Hezké a příjemné. Dreams of No Return je přeci jen krok zpět k nespoutaným Robinovým indickým glissandům, skladba nečekaně nabere energii a rozjede se docela břeskně do vícehlasých vokálů v závěru, a už je tu Heronův keltský hospodský tanec Dumb Kate, opět live, a Mike se odvazuje místy docela legračně. A pak přichází nejdelší numero (asi třetí nejdelší jejich skladba vůbec), a jedna z nejkrásnějších. Když se ozve zpěv o plavbě, svítání na Lesbu a Afrodítině chrámu, jsme hned ve starověké Egeidě, jejíž náladu nenaruší ani už nepokrytě elektrická sólovka v rockovém tempu, věc to u ISB dosud neslýchaná. Nepodařilo se mi zjistit, kde leží Ithkos, ale nálada archipelagu staré Helady a jejích božstev je tu a je nenapodobitelná. Hard Rope je ne příliš typické, ale rozhodně jedno z nejkrásnějších alb této neuvěřitelné kapely. A bohužel poslední....

» ostatní recenze alba Incredible String Band - Hard Rope & Silken Twine
» popis a diskografie skupiny Incredible String Band


Genesis - Some of You Are Going To Die
2006-04-29

Genesis / Some of You Are Going To Die

4 stars

Toto živé album vyšlo na labelu Alternative Record Company ARC 004 a zachycuje části koncertů z 24. a 25. února 1973 ve Free Trade Hall v Manchesteru (UK) - skladby 1 - 4 a v DeMontfort Hall v Leicesteru (UK)- skladby 5,6. Pravděpodobně v této podobě bylo zamýšleno původně plánované double album. Ať už byly důvody redukce na známé oficiální Genesis Live jakékoliv, tehdejší fanoušci byli oloupeni o nádhernou živou verzi Supper´s Ready, snad krásnější než je ta na Archives 1, s mohutnými "tubular bells" v And It´s Hey Babe... a Peterovými hlasovými šílenostmi v závěrečném finále. Zatímco u daleko starších kapel se trh rojí relativně kvalitními videi a koncertními záznamy v dárkových baleních, u Genesis stále někde nějaký zlomyslný šotek urputně brání klíč ke starým archivům. Díky těžce dostupným bootlegům se člověk může o hloubce těch pokladnic přesvědčit, ale se starými videi z těchto časů je to horší, o Jehněti nebo Reunionu v Milton Keynes Bowl 1982 ani nemluvě. Že by si to Phil nebo Tony světili na přilepšení k důchodu? Aby se toho vydání vůbec fanoušci dožili!

» ostatní recenze alba Genesis - Some of You Are Going To Die
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Syria Mosque Pittsburgh
2006-04-26

Genesis / Syria Mosque Pittsburgh

4 stars

Nádherný bootleg remasterovaný fanclubem Genesis, zachytávající na dvojCD skvělou jízdu znovuzrozených Genesis po triumfálním albu Trick Of A Tail. Vyvážený repertoár loví až v Trespassu a ač nemá tak kvalitní zvuk jako oficiální Seconds Out, obsahuje některé silnější momenty (např. Firth of Fifth hranou s klavírní předehrou). Jsou to Genesis v plné síle, podle nich samých jedno z nejpohodovějších období kapely. Steve ještě nekoketuje s odchodem, Philův zpěv je překrásný, chybí jen Rippless, asi nejúžasnější živý Philův pěvecký výkon, který lze slyšet i na Live Archive 2.

» ostatní recenze alba Genesis - Syria Mosque Pittsburgh
» popis a diskografie skupiny Genesis


Incredible String Band - Liquid Acrobat As Regards The Air
2006-04-13

Incredible String Band / Liquid Acrobat As Regards The Air

5 stars

"Liquid Acrobat" oproti předchozím albům nasákl ještě více rockovým kvasem počínajících sedmdesátých let a hlavní protagonisté kapely se směle chopili elektrických instrumentů, aniž by omezili svůj arzenál akustických, mnohdy exotických nástrojů. Album je pěkně celistvé a harmonicky vyvážené, kompozičně se takřka střídají vynikající Heron s perfektním Williamsonem, paní Licorice svou kompozicí zaprudí jen jednou a krátce, takže se to dá přežít. Naopak v "opus magnum" alba, Darling Belle, se docela snaží nepištět a dvojhlasy s Robinem jsou magické. Robin se ohlíží stále více po keltském dědictví, dokonce zařazuje sérii pěkných houslových Jigs and Reels, za které by se nemuseli stydět ani Chieftains. Mike přearanžoval své staré akustické numero z prvního alba Tree, kde zazní pěkné buzuki a celá skladbička se vylíhne do zcela nového pestrého motýlka, který poletuje v podmanivém tanečním rytmu. Milostná balada s neobvykle a záhadně krásnou melodií a cikánskými houslemi Red Hair od Mika je drobný perfektně vytepaný klenot, vrcholící zpěvem, ze kterého snad jenom hluchého cynika nezamrazí v páteři. Patetičtější Heronovka Words They Rise and Fall je opět z rodu jednoduchých a geniálních nápadů. Klavírní aranž by zvládl vydatlovat možná i neklavírista - ale vymyslet ji!!! Painted Chariot je postavena na elektrice a rockovém spodku, ale napětí ve zpěvu je skvostné a Herona si tu lze vychutnat v nejtypičtější, skoro milostně extatické podobě. Dalo by se říci, že Robin tu má spíše doplňkové, žertovné popěvky (Adam and Eve, Evolution Rag, Here Till Here is There), pěkné, ale asi ne klíčové, nicméně závěrečná desetiminutová epická paráda Darling Belle je jeho a vzdáleně připomene starší Heronovku Rainbow na albu U. Má ovšem několik prolínajících se poloh se zvláštním zakončením šeptající staré dámy u krbu, hledící do plamenů a vzpomínající na svá mladá léta, což lze z hudby doslova živě vidět. Zkrátka Incredibláci se vzepjali k jednomu ze svých nejsilnějších výkonů.

» ostatní recenze alba Incredible String Band - Liquid Acrobat As Regards The Air
» popis a diskografie skupiny Incredible String Band


Incredible String Band - U
2006-03-30

Incredible String Band / U

5 stars

Kapela, která během své existence vydá řadové dvojalbum, zažívá obvykle období svého tvůrčího vrcholu. Dvojalbum "U" stojí směle vedle takových klíčových děl na dvojdeskách jako jsou The Lamb od Genesis nebo Tales od Yes, ale bližší je možná Beatlovskému Bílému albu. Ve své neobvyklé délce se probírá rozmanitými styly, od blues, přes indii, po keltský folk, vše ovšem s typickým Incrediblovským puncem bizarnosti a rozšafné bezmezné hravosti. Vrcholem alba je asi šestnáctiminutová Heronovka "Rainbow" nebo Williamsonova balada "Queen Of Love". Album je bohužel trochu polozapomenutým klenotem, předznamenávajícím budoucí mezietnické fúze a experimenty, hlavně však čirou radostnou hudební slavností, potrhlou a bujarou, mystickou i záhadnou. Nutno slyšet!!!

» ostatní recenze alba Incredible String Band - U
» popis a diskografie skupiny Incredible String Band


Incredible String Band - Be Glad For The Song Has No Ending
2006-03-30

Incredible String Band / Be Glad For The Song Has No Ending

4 stars

Bezesporu parádní a reprezentativní album středního období legendární kapely, klidně vhodné i jako vstupní na seznámení s ISB, protože celá první strana na pěti kompozicích prezentuje to nejlepší ze svého umění: perfektní písničkářské nápady, bizarní surrealistické výstřednosti, provokativní muzikantskou virtuozitu, hudební furiantství a bezuzdnou hravost časů hippies, precizní hru na rozličné neobvyklé akustické nástroje, košatou epiku textů a radost ze souzvuku dvou vynikajících mužských hlasů. A druhá strana? Sáhodlouhá instrumentálka, která je sice na hranici podivnosti, ale uteče vám jako voda. ISB natočili asi lepší alba, ale toto je rozhodně DOST krásné.

» ostatní recenze alba Incredible String Band - Be Glad For The Song Has No Ending
» popis a diskografie skupiny Incredible String Band


Incredible String Band - Changing Horses
2006-02-09

Incredible String Band / Changing Horses

4 stars

Po úžasném "Hangmanovi" a bizarním, krásném, i když možná trochu svým předchůdcem zastíněném dvojalbu Wee Tam and The Big Huge, vzniká v roce 1969 album Changing Horses, už s pevnou "klasickou" sestavou Robin + Mike + Likky + Rose, a přináší trochu rozmáchlejší kompozice oproti předešlým písničkám. Tato deska asi nepatří mezi nejlepší, některé dlouhatananánské pasáže lze označit i za vatu, jednu píseň dokonce i za dost nestravitelný opruz (Dust Be Diamond). Výhrady by prostě byly. První písnička je trochu pouťovou (i když příjemnou) odrhovačkou postavenou na bluesové melodice. Dlouhá recitovaná báseň na druhé straně se dá pozorně vyslechnout snad jen s jejím mystickým textem v ruce. Ostatní skladby nedosahují kvality písní ze starších alb. Ale Changing Horses je přesto výjimečná deska. Obsahuje totiž skladbu, kterou já osobně pokládám za asi nejkrásnější a nejemotivnější, a také nejpodivnější a nejmagičtější kompozici v celé historii kapely a za klíčovou skladbu bouřlivého konce šedesátých let. Heronova "White Bird" má sice bezmála celou čtvrthodinu, ale stojí za to znovu a znovu se zaposlouchat do dialogu kytary s flétnou, nad kterými se začne odvíjet mýtický Mikeův příběh o Bílém ptáku, jeho smrti na zamrzlém jezeře, a snad jeho znovuzrození s příchodem jara. Melodramatická balada je postavena na Mikeově básni Reflection, nejpůsobivější pasáž je zpěvně polorecitovaný srdcervoucí žalozpěv nad zamrzlým jezerem, kdy Heron podává jeden ze svých nejfantastičtějších a nejdojemnějších pěveckých výkonů. Proměnlivá rytmika se sbory pak celou skladbu korunují na intimní expresionistickou výpověď takové síly, že jen kvůli této skvostné skladbě musím dát nejméně čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Incredible String Band - Changing Horses
» popis a diskografie skupiny Incredible String Band


Incredible String Band - The Hangman´s Beautiful Daughter
2006-01-13

Incredible String Band / The Hangman´s Beautiful Daughter

5 stars

Fascinující převratné dílo, jaké se rodí málokdy: Šest měsíců po "Spiritech" dobývá 5. místo britské hitparády toto album, paradoxně legendární a u nás trochu pozapomenuté. Kapela prý v té době podle některých kritiků vytvořila to, o co se Beatles pokoušeli na Sgt.Pepperovi. Každopádně se stali čtvrtou nejlépe prodávanou kapelou po Beatles, Cream a Stones a album HBD nadchlo a ovlivnilo řadu hudebníků od Johna Lennona po Roberta Planta (dle Plantových slov prý inspirovalo stylovou změnu Led Zeppelin na jejich třetím albu).
Věrné názvu kapely, album je neuvěřitelné, šokuje na první poslech svou mysticko-pohádkovou bizarností, přetváří množství všemožných hudebních, hlavně folkových vlivů do nové originální podoby, pročež se stalo i klíčovým albem své doby pro hippies a lidi, snažící se "odpoutat" svou mysl do nových dimenzí. Spontaneita, nebojící se občasného falešného souzvuku, je podepřena virtuozním ovládáním celé přehlídky nástrojů, včetně různých starých nebo exotických instrumentů. I textově se album nese v mytologickém hávu pohanských rituálních zpěvů a obřadů, z nichž nejkrásnějším může být The Water Song, hraný ostatně v nové nynější sestavě jako zlatý hřeb a zpívané krásnou multiinstrumentalistkou Fluff. Do zvuků tekoucích vod a dialogu fléten (nově s houslemi) se odvíjí vzývání vodních božstev, nakrátko prostřídané domorodými bubny z hloubi pralesa. Neuvěřitelně vizuální, živá, ničím uměle nepřikašírovaná, v tom nejlepším slova smyslu "primitivní" průzračná hudba. Vícehlasá halekačka Swift as a Wind mohla snad znít někde na horských pastvách, ale rozhodně ne pozemských, neboť je naprosto ničemu nepodobná. Minotaurova píseň by mohla pocházet ze staré Kréty, kdyby nebyla tak moderně rozpustilá, neučesaná a až provokativně veselá. Tajuplná nálada Witches Hat nebo Nightfall předvádí druhou, možná trochu keltskou stranu mince (Robin je snad více Keltem než Mike, viz jeho pozdější sólová tvorba). A třídílná Very Cellular Song se svou střední částí a sborovým Good Night rozhodně není uspávací, spíše pozvánkou k bezuzdným satyrským slavnostem v ověnčených hájích, kdyby to prý nebylo zpíváno ... o amébě! Jestli při tvorbě této desky vykouřili bednu jointů, pak je to jeden z nejkrásnějších a nejpozitivnějších plodů marjánkového opojení, jaký kdy parta okostýmovaných a odvázaných hudebních géniů vysmažila na hudební záznam.
ISB udělali soustu písní, výborných i slabších, ujetějších k hranici poslouchatelnosti i civilnějších a učesanějších, později i dost rockových kousků, ale tato kolekce je nejspíše jejich absolutní vrchol. Tady opravdu škála hvězdiček citelně nestačí!

» ostatní recenze alba Incredible String Band - The Hangman´s Beautiful Daughter
» popis a diskografie skupiny Incredible String Band


Strawbs - Dave Cousins: Two Weeks last Summer
2005-12-30

Strawbs / Dave Cousins: Two Weeks last Summer

5 stars

Ač sólová deska Dave Cousinse, je považována za řadové album Strawbs. Vedle nádherné a oslnivé Grave New World je Two Weeks mnohem intimnějším, skoro neokázalým dílkem, a svědčí o převisu vynikajících hudebních nápadů v oné době. Na rozdíl od GNW, trhajícího hitparády, je z celého Two Weeks patrné, že komerční ohlas nebyl zamýšlen ani v nejmenším. Přesto se podařil skvost. Na album si Dave přizval celou parádní přehlídku hudebních hvězd, od Ricka Wakemana z Yes až po Rogera Glovera z Deep Purple. Objevuje se také kytarista Dave Lambert, budoucí klíčový člen Strawbs. Album je skvělé od úvodní imresionistické overturky až po závěrečný nadupaný rokenroll. Hvězdným číslem je trojdílná veleskladba Blue Angel, zřejmě Daveovo milostně-duchovní vyznání s Wakemanovým neskutečným pianem. Koneckonců, všichni hosté ze sebe vydávají to nejlepší.

» ostatní recenze alba Strawbs - Dave Cousins: Two Weeks last Summer
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Dragonfly
2005-12-29

Strawbs / Dragonfly

4 stars

Druhé album je jakoby zákonitým pokračováním prvního, ale je zde patrné odražení se od folkových jistot do vod experimentu, a to už v nástrojích, jejichž složení je bohatší. To krásné z jedničky je zde položeno do trochu tajuplnější, zastřenější polohy. Dragonfly také nekráčí vstříc rockovému pojetí, možná ještě méně než jednička, ale jako předzvěst je zde dlouhé melodrama na staré mytologické téma, Vision Of The lady Of The Lake, která je zvláště v živé verzi na pozdějších bonusech následného CD Just a Collection strhujícím odvazem s Rickem Wakemanem u piana. Všechny skladby jsou stejnou mírou vynikající a citlivě zaranžované a zazpívané. Podobná nálada obou prvních alb s jejich zasmušilou "keltskou" magií, vynášející z dávna zapomenuté pocity, je nenapodobitelná. Obě desky také existují v LP podobě US vydání jako dvojalbum, dnes už raritní unikát.

» ostatní recenze alba Strawbs - Dragonfly
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Strawbs
2005-12-24

Strawbs / Strawbs

4 stars

Debutové album možná nemá tolik společného s "klasickými" Strawbs vrcholného období 1972-75, ale všechny budoucí poklady už jsou zde v latentním stavu obsaženy. Album je vpodstatě folkovou záležitostí, opřenou o kytary a vícehlasy Davea a Tonyho, z nichž Daveův je dramatičtější a Tonyho více andělský. Hutnější k rocku se vzpínající se zdá být snad jen titulní píseň o Ježíši (nebo alespoň muži, tak sama sebe zvoucím), který přijde přímo za autorem písně, rozladěný z toho, že mu to nikdo nevěří, načež jej Dave pozve na pivo. Mohutně a monumentálně působí rovněž poslední historická freska o střetnutí krále a biskupa, předzvěst mocných melodramat, kterými se Strawbs proslaví. I ostatní písně, křehčí, občas zvukově experimentující, rozhodně však muzikantsky vyzrálé, představují tvůrčí dílnu dvojice Cousins/Hooper rozjetou na plné obrátky. Jádro budoucí neobyčejné rockové kapely už má za sebou bohaté tvůrčí a muzikantské zkušenosti ve spolupráci se zpěvačkou Sandy Denny, budoucí hvězdou Fairport Convention, o čemž svědčí později vydané album All Our Own Works (1973) a ještě pozdější Preserves Uncanned (1991), a ty právě vydávají opravdu obdivuhodné plody. Jedna z nesilnějších věcí alba, dvojskladba Where Am I/Iĺl Show You Where You Sleep, nese bezstarostnou náladu své doby, rozpínající mysl za ryzími duchovními idejemi. Album jako celek možná neomráčí posluchače na první poslech, ale o to silněji svou čistotou a poctivou krásou zůstane záležitostí srdce.

» ostatní recenze alba Strawbs - Strawbs
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - From The Witchwood
2005-12-15

Strawbs / From The Witchwood

4 stars

Asi jako u Just a Colection... Vynikající album, radost poslouchat, dílo, které představuje majestátné roztahování křídel vnešeného rockového orla před parádním letem. Některé věci na albu patří do "zlatého fondu" Strawbs (Glimpse of Heaven, Hangman and The Papist, Shepherd´s Song), ale nádherné jsou i experimentální skladbičky jako Witchwood nebo In Amongst The Roses. Za pozornost stojí rockové numero z rozdováděnými varhanami Sheep, které ovšem, musím přiznat, neposlouchám tak rád jako jiné skladby, protože odvázanost tohoto kalibru mi připadá trochu moc chtěná. Osudová Thirty Days a bizarní Flight s chytlavým závěrečným sborem jsou pozoruhodná díla skladatelského dua Hudson/Ford, které v budoucnu ještě kapele dodá mnoho typických odvázaných momentů. Trochu prudit může snad jen Canon Dale svými rytmickými varhanami v duchu pruského dechového marše, ale také není špatná, představuje odvážnou stránku kapely, která nejde po vyšlapaných cestičkách. Poslední titul I´ll Carry on Beside You je jedna z několika klasických vřelých duchovních hymnů, v nichž Strawbs opravdu předvádějí to nejlepší a nejemotivnější ze své inspirační síly. Daveův zpěv je excelentní, získal více na expresivnosti projevu, což je nejvíce patrné v erbovní skladbě, často hrané na koncertech, The Hangman and The Papist, což je šílené, bezmála shakespearovské drama o popravě odsouzence, k němuž je při vojenském soudu náhodou povolán jako kat jeho starší bratr. Tragédie hrůzného aktu pseudospravedlnosti, ke kterému byl vojenskou mašinérií donucen, je Cousinsovou hlasovou extází, při které mrazí v zádech, a víření Hudsonova vojenského bubnu s Wakemanovými varhanami celé baladě dodávají kolosálně patetické vyznění. Ale nejmalebnější je "Záblesk nebes", úvodní skladba, která si svou velebností a majestátem svůj název zaslouží.
Skoro by se chtělo litovat následného odchodu Ricka Wakemana, který ale proběhl přátelsky (následná spolupráce vyústila až do nedávných spoluspojení při různých projektech Strawbs), ale jednak nový klávesák Blue Weaver si na následném vrcholném albu vede špičkově, a pak Rickův rozmach u Yes a na sólových albech jistě stál za tu oběť. Toto album je skvělé, v bookletu nebo v LP je uvnitř vyzdobeno pěknou renesančně - gotickou tapisérií, která dokresluje náladu alba, a stejně jako u minulého, s bodíky se přibrzdím jen v zájmu hodnocení následného Grave New World.

» ostatní recenze alba Strawbs - From The Witchwood
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Just a Collection of Antiques and Curios
2005-12-13

Strawbs / Just a Collection of Antiques and Curios

4 stars

Just A Collection ... navzdory názvu nejde o výběr, ale obdivuhodné album proměn, kdy se z folkové kapely s náznaky rockových vlivů rodí rocková kapela s výrazným folkovým spodním proudem. Rick Wakeman je už naplno členem skupiny a zahušťuje její sound svou pestrou klávesovou baterií, nová rytmická sekce Hudson/Ford přináší svůj ornamentálně zdobný rukopis a zkrášluje vícehlasy. Album je natočeno celé živě před publikem, a tím působivěji vyniká preciznost muzikantů. Deska jako by před posluchačem rozprostřela létající perský koberec svých schopností a ukázala na jednotlivých skladbách, do jakých sfér v budoucnu bude vzlétat. Úvodní manifest o Martinu Lutheru Kingovi potvrzuje Dave Cousinse s definitivní platností jako výborného rockového frontmana s dramaticky zabarveným hlasem. Vícedílná následující suita rozvine další přehlídku nálad a muzikantských fines, neopomine jemný hlas Tonyho Hoopera v sóle i vícehlase a uvede schopnost kapely komponovat větší melodramatické celky. V exhibici Temperament of Mind předvede totéž Rick - jen on sám a koncertní křídlo, od baroka až po jazz, od lehkého, až pouťového popěvku po virtuózní symfonickou codu, možná se může zdát, že jde o nahodilou skrumáž stylů, ale je to jen radostná hra vycházející klavírní hvězdy s klávesami. Že Strawbs nebude cizí ani ponor do duše jiných kultur, a že inspirace východem tu byla, je a bude, to jsou Fingertips, připomínající, že o překvapení nebude nikdy nouze. A Song Of A Sad Little Girl, to je snad nejkrásnější píseň alba, éterická a něhyplná, smutná s nádechem pomíjivé nádhery. CD přineslo navíc této skladbě předehru jak od ruských romantiků, nebo, chcete-li, jak od starých Genesis, s nimiž Strawbs nese stejný vítr pod křídly. A další kus, starší folková skladba Where is The Dream Of Your Youth, tentokrát v rockovém hávu, a Rick tepe do Daveho naléhavého zpěvu improvizovaným sólem varhan ve frenetické jízdě. Přídavkem na CD je kromě dvou studiových věcí i živá verze The Vision z Dragonfly, a tady se jen člověk diví proč taková paráda musela ležet léta někde v archivu.
Albu nedám pět jen proto, abych nenasadil laťku příliš vysoko vzhledem k dalším albům, z nichž následující From The Witchwood dále ryje zlatým písmem stopu do historie. Musíte slyšet!

» ostatní recenze alba Strawbs - Just a Collection of Antiques and Curios
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Hackett, Steve - Spectral Mornings
2005-12-12

Hackett, Steve / Spectral Mornings

5 stars

Please Don´t Touch je deska poněkud hledačská, ale Spectral Mornings, to je usazená, dokonale bezchybná kompozice. Hackett našel ustálenou, vyváženou, vlastní a typicky nezaměnitelnou podobu. Vzdálenost od Genesis se v určitých momentech prohloubila, ale zvukomalebná magie zůstala, umocněná Stevovou stále rostoucí virtuozitou. Z alba se vždy nejvíc těším na The Virgin and The Gypsy, Na Lost Time in Cordoba, Tigermoth, a pak to příjemné mrazení v zádech při titulní skladbě, která je možná vrcholem. Trochu nemusím Decomposing Mana, ale při jeho délce nijak mne neprudí, patří tam. Geniální deska, bezesporu!

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Spectral Mornings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Phillips, Anthony - Sides
2005-12-12

Phillips, Anthony / Sides

4 stars

Předchozí album bylo tak dokonalé, že snad ani není možné navázat stejně silnou deskou. Sides je trochu poplatné tlaku vydavatele po "lehčím" materiálu, a opravdu je mírně ofouklé popem, ale tak neformálním, že svědčí spíše o Antově neustálé snaze o vývoj někam dál, než o jeho ústupku trhu. Co zůstává stejné s předchůdcem - to je nádherný zvuk skladeb a bohaté klávesové i strunné aranžmá, podmanivý zpěv a poklidná velebná nálada. Je zde pár čísel, které si člověk možná nepustí denně (Side Door), ale naopak je zde jedna skladba, která je natolik výjimečná, že by obstála klidně na Genesisovském Wind And Wuthering, jehož baladickou a mnohabarevnou náladu si nese (jako by Ant svým bývalým spoluhráčům, chystajícím se na směr Duke a Abacab, naznačoval, jaké výsostné místo v hudbě dobrovolně ztrácejí). Jedná se o skladbu Bleak House. Ta se už z paměti po jednom poslechu vytěsnit nedá, v pozitivním slova smyslu.

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - Sides
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony


Phillips, Anthony - Wise After The Event
2005-12-11

Phillips, Anthony / Wise After The Event

5 stars

Říci, že jde o jednu z nejkrásnějších desek v historii rockové hudby, není asi nijak přehnané. Mnoho vynikajících desek lze obdařit mnoha atributy a superlativy, jednoduché označení "krásná" platí jistě pro toto album, počínaje už úchvatným malovaným obalem výtvarníka Petera Crosse. Subjektivně o tomto albu mohu říci, že kdyby se stalo řadovým albem Genesis místo jinak výborného And Then There Were Three (vyšly ve stejném roce 1978), bylo by možná logičtějším dědictvím „starých“ Genesis. Neboť toto album si nese éterickou atmosféru nadpozemského kouzla, jež se zrodilo už na albu Trespass, na němž se Ant masivně podílel. Co je tu nové a odlišné – křišťálové zvuky strun a kláves v dokonalém klenutí půvabných harmonií namísto nabroušeného ostří kytar hackettovských Genesis, oproti jejich rockové průraznosti chvějivá cituplná vibrace, prostoupená Antovým velmi charakteristickým hlasem. Album je nebesky poklidné, velebné, chvílemi až meditativní, pohádkově vznešené, a na této „nosné vlně“ snad ani nemá konkurenci. Nasadit kvalitní sluchátka, rozevřít rozkládací obal (pokud možno vinylu) a ponořit se do obrázků a textů tohoto klenotu, pak lze zažít téměř hodinu fantaskního světa, při němž člověk zapomene na jakoukoliv jinou hudbu.Přitom se jedná o písně, na rozdíl od více instrumentálního předchůdce, a album je doslova „stylově čisté“, na rozdíl od následovníka, trochu se rozhlížejícího po „osvědčených“ postupech. Za vrchol alba lze označit neuvěřitelnou osmiminutovou baladu Now What are They Doing To My Little Friends?, jehož smutný text je výpovědí vydry, medvěda a jelena, pronásledovaných lovci, a jeho duchovní podtext je mohutný, dotýkající se nezemských sfér.
Směle říkám, že spolu s Hackettovým Voyage Of The Acolyte a Gabrielovými prvními dvěma alby patří Wise After The Event k nejúžasnějším postgenesisovským počinům.
.

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - Wise After The Event
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony


Hackett, Steve - Please Don't Touch
2005-12-08

Hackett, Steve / Please Don't Touch

4 stars

Ovšem nebyl by to věčný nespokojenec a hledač Steve, kdyby se petrifikoval úspěchem svého debutu. Naplněn nádhernými nápady, z nichž některé prošly i zkouškami Genesis a nebyly bohužel akceptovány kapelou, tíhnoucí (zřejmě pod Philovým vlivem) k více písničkové tvorbě, Steve odešel po důstojném rozloučení na živáku Seconds Out po svých, a jeho nové album je už nakročeno experimentálněji než předchozí. Nemohu se trochu zbavit pocitu, že to byl však trochu krok stranou z linie, ke které se na Spectral Morning opět vrátil, ovšem poučen z Please Don´t Touch o otáčku schodiště výše. Jsou zde některé kousky, které asi jako samostatná dílka do učebnic hudby nepřijdou, ovšem v kontextu invenčních explozí jako Narnia, Hoping Love Will Last nebo zcela mimořádné, k pláči dohánějící nádheře Icarus Ascending, tam pěkně zapadají. Je asi pravda, že deska nedrží jako celistvé dílo díky různým zpěvákům, ale berme ji tak, jaká je. I když, vím, že je těžké si to představit, ale zůstal-li by býval Steve u Genesis, Philův zpěv by v Icarus Ascending musel vykvést podobně jako třeba v Rippless. Takže, i když dám pro pořádek o bodík méně, poslouchám všechny tři první Hacketty stejně nadšeně a stejně často.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Please Don't Touch
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte
2005-12-07

Hackett, Steve / Voyage Of The Acolyte

5 stars

Steve vytvořil svůj debut po skončení turné k The Lamb, která byla přeci jen až na pár nesporně prokazatelných věcí (Hairless Heart, Cuckoo Cocoon) dílem tvrdého jádra Banks - Collins - Rutherford. Hackett, který samotným Jehnětem nebyl nikdy příliš nadšen (neboť inklinovalo trochu jinam od jeho představ) v té době skládal "do šuplíku", a po Peterově odchodu se pustil do sóla, i tak trochu z obav ohledně budoucnosti Genesis. Jeho dílo jakoby organicky vyrůstalo a navazovalo spíše na Selling England, kam přispěl nádhernými instrumentálními kompozicemi. S mírným zjednodušením mi připadá, že na Voyage je zhuštěná esence toho, co odlišuje Selling od The Lamb, jako by Steve ze sebe vysypal všechny své ideje, které se nehodily ke strohé, mnohem méně nebeské atmosféře Jehněte. Možná, odvázán z řetězu společné vzájemné cenzury,trochu zabředl do vlastního materiálu, ale pro milovníky jeho krystalických dávnověkých hudebních struktur je to doslova ráj. Naopak by šlo stejně říci, že nesvazován druhými, vytvořil věci zcela mimořádné. Hands Of The Priestess by se vydrželo poslouchat nejen pár minut, a Star Of Sirius Vás odnese tak dokonale mimo realitu, že se člověk cítí být skoro součástí všeho. Nazval bych to skoro moderní duchovní hudbou. Shadow Of The Hierophant je neskutečná. Tímto albem se Steve dostal do kategorie autorů geniálních prvotin. A tady je také patrné, jak právě jeho duch a aranžérské ideje tvořily legendární sound Genesis, který bez něho rychle ztratil tento magický rozměr. Debut dodal Stevovi síly k tvorbě dalších skladeb Genesis, např. Entangled, Los Endos, Blood On The Rooftops, nebo instrumentální paráda na druhé straně Wind. A koneckonců, nejhezčí na jinak zcela odrodilém Dukeovi je místo, kdy v instrumentálce Duke´s Travel vygraduje Mikeova (nebo živě Darylova) kytara do plačtivého vzepětí které je prostě ..... hackettovské.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Genesis - And Then There Were Three...
2005-12-06

Genesis / And Then There Were Three...

4 stars

Album asi nedosahuje kvalit dvou předchozích, neboť skupina zcela vypustila majestátná melodarmata, pro Genesis tak příznačná, ale vrátila se více k písničce. And Then...je možná o něco víc blíže k The Lamb, ale nemá jeho bezchybnou kontinuitu, také to není tak spontánní a vycizelovaná, oblačná a snová jako Wind nebo Trick, je hutnější a zvukově více "při zemi". Je však posledním albem, nesoucím pohádkovou atmosféru, vyvolávající v mysli nádherné obrazy, byť ne už stoprocentně. Follow You Follow me je opravdu divnost, kterou si mohli odpustit, nicméně naopak Undertow, Snowbound, Say It´s All Right Joe a Many Too Many jsou špičkové. A turné And Then There Were Three bylo postaveno z valné části na starším repertoáru, a naživo zněly nádherně i jinak nevýrazné kousky jako Down and Out nebo Deep In The Motherlode.

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Duke
2005-12-06

Genesis / Duke

3 stars

Duke je první deska Genesis, kde si myslím, že Philovo pojetí soulové hudby "á la Prince" začalo vystrkovat nebezpečně růžky. Kdo má Philova sólová alba a jeho nadupaný "černý" sound s dechovou sekcí a tanečním rytmem rád, je jistě spokojen. Mě ten typ hudby moc nebere, trochu se divím, že někoho, kdo zpíval fantasticky Rippless, Afterglow, Mad Man Moon nebo Blood On The Rooftops, může zpěv takové hudby uspokojit, ale proti gustu žádný dišputát. Mě osobně Duke zklamal, některé věci dodnes nemusím (Turn It On Again, Misunderstanding, Please Don´t Ask) - byť nejsou špatné, ale je to úplně jinde. Asi jako kdyby Led Zeppelin spustili Fernando od Abby, které je jinak docela pěkná věcička. Na některé věci z Duka jsem si zvykl (první tři skladby v jednom bloku, například). A abych jen tak nehaněl. Na Dukovi je dle mého soudu jedna skladba, která by směle obstála vedle nejlepších věcí z minulých let, a to Duke´s Travels. Ač zde už není Hackett, kytara ve vrcholné části skladby je nádherně Hackettovská.

» ostatní recenze alba Genesis - Duke
» popis a diskografie skupiny Genesis


Strawbs - Grave New World
2005-11-29

Strawbs / Grave New World

5 stars

Opravdová bomba! Album Grave New World s novým klávesistou Blue Weaverem je ambiciózní konceptuální dílo s filozoficko-duchovním nábojem, v očích mnoha vrcholný počin skupiny, a to oprávněně. Začíná jako liturgie v chrámu - oslavnou skladbou Benedictus, opravdovou duchovní písní na rockových základech. Hey Little Man je křehounká miniatura, kterou na konci strany A uslyšíme v repríze s jiným textem, ale stejnou akustickou kytarou. Efektní Queen Of Dreams není podobná vůbec ničemu, v jejím suterénu se valí protisměrné efekty, v mezihře vrčí něco jako přistávající helikoptéra, píseň možná mohl vytvořit i Frank Zappa, je bizarní a patetická. Nutí přemýšlet a poslouchat stále znovu a znovu. Fordova Heavy Disquise začíná úsečnou kytarou, ozvou se trubky (ale je to asi mellotron), chvílemi zní jako vojenský pochod a chvílemi jako gotická litanie. Monumentalita vrcholí v apokalyptické vizi New World, procítěné expresivní výpovědi opět jak z ranného středověku. Otvírákem strany B je geniální mnohohlasá baladická The Flower, podkreslená basou, harmoniem a kytarami. Komu na albu chybí opravdový hutný rock, na toho čeká Tomorrow, jejíž drásavá kráčivost a odvázanost vokálu mi nevím proč připomene náladou slavné Lennonovo I Want You, i když zde jsou to možná jen spojité nádoby. On Growing Older nás zase odnese k důmyslnému zvonění čistých kytar, které se rytmicky vrší okolo tohoto svižného čísla. Ah Me Ah My vnese příchuť stařičkého Music Hallu v záři luceren, a šustění smokingů a rukaviček, rychle však utne, a už je tu vlnivý zvuk sitáru, uvádějící Hudsonovu opravdu už zcela duchovní píseň, ale i pře ten indický kabát jsme v (tuším) keltské Evropě na rozhraní věků. A z hloubi se noří kudrdlinky klasického klavíru, Bachovsky pravidelné jako podle metronomu, a Dave zpívá o konci cesty, Journey´s End. Tímto albem dobývají Strawbs poprvé posluchačskou obec i v USA.
Není divu, mají v té době "našlápnuto" doslova do výšin.

» ostatní recenze alba Strawbs - Grave New World
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Deadlines
2005-11-27

Strawbs / Deadlines

4 stars

Album Deadlines zakončuje téměř desetiletou tvůrčí dráhu kapely od jejího vzniku, a to více než důstojně. Vzniklo pro novou nahrávací společnost Arista, už šest měsíců po Burning For You. Místo Coombese bubnuje Tony Fernandez, klávesy zajišťují Kirby a Mealing z minulé sestavy. Album má zcela odlišný, mnohem modernější zvuk než cokoliv předtím, s využitím elektronických klávesových nástrojů nasazují Strawbs hutný rockový sound, ne nepodobný soudobým Genesis nebo Yes. Deska je temnější, agresivnější a osudovější, zmizela někdejší akustická hravost a ornamentální zvukomalba staroanglického a renesančního folku už zmizely v mlhách mohutných mellotronových zvukových stěn. Album možná zrcadlí i nějakou vnitřní krizi, je vážné a chvílemi až strašidelné (Deadly Nightshade), naléhavé a snad i občas depresivní. Zvukově je však dokonalé, písně jsou velkolepé a ze zpěvu občas až mrazí. Perly alba jsou New Beginnings a Words of Wisdom, chladná jak noční rozvlněné moře, a přitom dunící vnitřním ohněm naděje. Poslední vzepětí legendárního souboru před rozpadem.
Od kapely totiž po turné odchází Lambert za sólovými projekty, pak i sám Cousins. Zbytek kapely zkouší s jiným zpěvákem krátce pokračovat koncertně, ale shledává, že bez Davea to nejde. Cousins se dává dohromady s bývalým kamarádem z období před založením Strawbs Brianem Willoughbym a koncertují v klubech a na festivalech jako folkové duo (viz následné album). Posléze však Dave Cousins začíná pracovat pro rozhlas a naděje na obnovu Strawbs končí na bezmála další desetiletí. Ostatní hudebníci se porůznu potkávají v jiných kapelách (např. Chas Cronk se Steve Hackettem z Genesis), též s Rickem Wakemanem, apod.
Na reunion si musíme počkat až do roku 1987.

» ostatní recenze alba Strawbs - Deadlines
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Burning For You
2005-11-27

Strawbs / Burning For You

4 stars

No, nějaká múzička se přeci jen ke kapele na skok vrátila. Burning For You je totiž dost odlišné od linie, nastolené na obou předchůdcích. Skladatelská spolupráce je opět pestřejší, a novinkou je orchestrální aranžmá některých skladeb. Někomu se může toto album zdát možná příliš "přeslazené" - opravdu obsahuje mimo pár rockovějších kousků více poklidných, baladických zátočin. Ale takové zřejmě bylo zamýšleno, a poctivě musím přiznat, že po něm sáhnu častěji než po jeho dvou předchůdcích.

» ostatní recenze alba Strawbs - Burning For You
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Deep Cuts
2005-11-27

Strawbs / Deep Cuts

3 stars

Deep Cuts o rok později za Nomadness přinášejí opět "staré dobré" Strobáky ve stejné čtyřčlenné sestavě, kde za klávesami opět defilují přizvaní hosté. Desce, zase čistě písničkové, dominují spíše kytary, hudba je svěží, odpíchnutější,místy i ostřejší, výborné refrény a exaltovaný Daveho zpěv zde stále můžeme slyšet. Výborné jsou oba otvíráky obou stran (na vinylu) - I Only Want My Love To Grow In You a Simple Visions, nicméně o nějaké převratné dílo nejde. Album rozhodně není zklamáním, jsou to pěkné písně, přebírající se různými hudebními styly, dobře zaranžované i kvalitně interpretované. Zajímavým faktem je, že až na dvě výjimky všechny skladby skládal vždy dominantní skladatel Dave Cousins s basistou Cronkem nebo klávesistou Kirbym. Druhý výborný skladatel Lambert dokonce mlčí. Hlavní múzy, vdechující kapele inspiraci od Boha v minulých letech, si zřejmě vzaly volno. Doufejme, že jen dočasné.

» ostatní recenze alba Strawbs - Deep Cuts
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Nomadness
2005-11-27

Strawbs / Nomadness

4 stars

Ne, toto album rozhodně není horší. Možná se dá říci, že je i výborné. Vlastně je skvělé! Jen ve stínu předchozí "velké řady" od Grave New World se může zdát být možná trochu "obyčejnější", trochu civilnější. Rozhodně stojí za poslech, rozhodně je hodně dobré, kraluje zde téměř původní sestava, chybí jen klávesista Hawken, za kterého však přiskakuje tu a támhle na střídačku celá armáda vynikajících hostů, včetně starého dobrého Ricka Wakemana. Jsou zde opět spíše písně (už nikoliv velkolepé kompozice), vycházející z tradičních žánrů od svižného rocku až po klasické blues, vše ovšem s pečetí stále žhnoucího ducha Strawbs. Výjimečnými čísly jsou hebká, tichá a melodická Golden Salamander a také poněkud strašidelná melodie bubeníka Coombese A Mind Of My Own, s magickým refrénem, též historická výpověď The Promised Land. Zkrátka, výborné album, protože Strawbs jsou výborná kapela.

» ostatní recenze alba Strawbs - Nomadness
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Hero And Heroine
2005-11-27

Strawbs / Hero And Heroine

5 stars

Album Hero and Heroine je oproti monumentální kolekci hitů na Bursting a následým emotivně i muzikantsky vypjatým Ghosts možná uvolněnější, jednodušší, možná trochu více strohé, ale o to více muzikantsky bezchybné, perfektně zaranžované, a představující kapelu v plné síle sestavy, jejíž živé koncerty tohoto období musely být úchvatné. Dokladem je bootleg Prince and Princess, kde slyšíme repertoár postavený především na skladbách z tohoto alba a zbylých třech z Bursting At The Seams. Nejatraktivnějšími momenty musela jistě být trojdílná kompozice Autumn, posunující kapelu od písní ještě více k náročnějším skladbám, z níž závěrečná The Winter Long s klavírním doprovodem patří jistě k nejkrásnějším Cousinsovým skladbám vůbec. Druhou stranu širokého záběru schopností a geniality Strawbs představuje titulní skladba, opřená o ostře nabroušený rockový rif. Jako ohlédnutí k "velkým" melodiím hitového Burstingu se zdá být překrásná Shine On Silver Sun, ale ani ostatní skladby alba nejsou o nic slabší, a poslech od začátku do konce, kde se motiv Silver Sun vrací hrán pozpátku (symbolika slunovratu?), je silným zážitkem. Nezdá se mi, že po velké cestě, již kapela vykonala od folkových kořenů na The Strawbs a Dragonfly, stále vyvěrají z hloubi názvuky dojímavé a magické, spirituální a s podstatou života úzce propojené keltské melodiky?

» ostatní recenze alba Strawbs - Hero And Heroine
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Bursting At The Seams
2005-11-27

Strawbs / Bursting At The Seams

5 stars

Bursting At The Seams - to je spanilá jízda v plné zbroji a v největší síle po horském hřebeni, jejímž první "vrcholovou kótou" bylo album Grave New World a posledním budou Ghosts. Na rozdíl od experimentálního charakteru a spirituálně mystického hávu charismatického předchůdce je Bursting více "útokem s jistotou", deska je tak "nahuštěna" hity, až může paradoxně z určitého úhlu postrádat pestrost. Asi jako při prohlídce galerie Ufici ve Florencii už občas člověk přehlédne Carravaggia vedle Raffaela....
Rozebírat jednotlivé skladby asi nebudu, autorsky masivně vstupují i nový kytarista Dave Lambert(cituplná The Winter and The Summer) a dvojice Hudson/Ford (hymnická Lady Fuschia a demonstrační odborářský hit Part Of The Union, tématicky trochu diskutabilní kus na albu). Zcela výjimečnými skvosty na tomto albu bezesporu dvoudílná Tears and Pavan s renesančním španělským aranžmá a patetická vícenáladová freska Down By The Sea. Energická jízda Stormy Down nebo singlový hit Lay Down s chytlavým vícehlasým refrénem představují přímočařejší, rockovou stránku kapely. Tajuplná The River s napětím skoro soulovým nebo subtilní strunný medailónek Flying umocňují mnohobarevné spektrum alba. Závěrečná Thank You, kde se Cousinsův hlas vznáší nad vodami dětského kostelního sboru, je milou miniaturou, bonbónkem na rozloučenou s opravdu unikátním dílem.
Po Burstingu nastává ovšem další personální změna. Duo Hudson/Ford, povzbuzeno úspěchem hitparádového Part Of The Union, se vydává na sólovou dráhu. Také odchází klávesista Blue Weaver. Náhrada je ovšem důstojná - baskytarista Chas Cronk, bubeník Rod Coombes a klávesista John Hawken nejsou jen vynikající hráči, ale v budoucnu přispějí i vlastními kompozicemi. Nicméně budoucí ústřední jádro Strawbs, Dave Cousins a Dave Lambert, už mají "našlápnuto" k dílu ještě obdivuhodnějšímu, ke kompozičně vyzrálým Hero And Heroine a Ghosts.

» ostatní recenze alba Strawbs - Bursting At The Seams
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Strawbs - Ghosts
2005-11-26

Strawbs / Ghosts

5 stars

Pravděpodobně jeden z vrcholů ve "středním období", pro mne subjektivně vrchol tvorby Strawbs nejspíše absolutní. Barokní romantika korunující smysluplně rockovou přímočarost motivů, průzračnost zvuku postaveného na precizní souhře virtuozních kláves a špičkových kytar, mírně melancholická nálada impresionistických obrazů prodchnutá expresí projevu, hravost i chorální velebnost, zkrátka odraz z pozic, vydobytých předchozími alby na novou metu, to jsou Ghosts, album postavené na kombinaci písní s vícedílnými komponovanými skladbami. Strawbs v maximálním vzepětí, které bohužel nevydrží v takové formě nadále. Kam také stoupat z vrcholu?
Mnohastrunný vodopád připomínající zvonkohru uvede titulní suitu, v níž Daveův zpěv může připomenout svou barevností ve stylu "chiaroscuro" ranného Gabriela, zdrsnělý, místy potrhaný vzácný samet. rozjede se ostré rockové numero, opět se rozlévající do zálivu cody. Lemon Pie je vícesmyslná hříčka a radostným karnevalem strun a kláves. Dvojskladba Strashine/Angel Wine je z pera baskytaristy, ale nese všechny charakteristické nálady, jaké od Strawbs posluchač žádá, prostě klasická hitovka jako z Bursting at The Seams. Rozverně najazzlá Where Do You Go vypráví o bezbřehé radosti z muziky a nebýt její rytmus tak komplikovaný, chtělo by se tančit.
A náhle kontrast - ztemnělý obraz krajiny, snad zaprášeného předměstí blízko trati, a z něho se vyšplhá jedna z nejdramatičtějších melodií, osudově silná The Life Auction. Cousinsův pěvecký projev v tomto díle je nezapomenutelný, i kdyby v mezihře jeho divoká, rozevlátá výpověď nepřešla do úžasného, prostě neskutečného kytarového sóla, něžného v té záplavě zvrásnělých citů jako hedvábná krajka hozená vánkem na okenní parapet, a už opět burácí hlavní motiv. Po této skladbě už by nemuselo znít nic. Ale deska ještě nekončí....
Donť Try to Change me je klasická Lambertovka, trochu poklidnější a malebně ukolébávající, dokud zpěvák nevykřikne Don´t Try To change me - jde tu také o něco, ale je to jen hravé drama o lásce s přehlídkou zvonivých strun.
Jako pokračování předchozích impresionistických obrazů, jakoby nálada z adventního času, to jsou klávesy Johna Hawkena, tvořící předehru k zadumanému vzpomínání na to, co bylo a už se nevrátí, tichoučká nádhera You And I. Z jemnosti pramínku vykvete do plného, mohutnícího proudu, protkaného už výše zmiňovanou kytarou Dave Lamberta, který se tímto řadí ke kytarovým zvukomalířům Howeovi a Hackettovi. Snění se rozplývá.
A jako by si to žádal řád klasické barokní suity, na závěr duchovní chorál, ne už smutnnící, ale vítězně ozářená jako oltář při liturgii, Grace Darling, Cousinsovo zanícené vyznání, lásce i Bohu, vlastně oběma v jednom velikém vzývání. Varhany a mnohohlas, dívčí sbor, to je zakončení dlouhé cesty na prahu domova.
Toto album je opravdu hudební chrám, hvězdičky k jehož hodnocení prorážejí klenbu.V mém osobním žebříčku stovky nejlepších alb všech dob je těsně za prvním - The Lamb od Genesis.

» ostatní recenze alba Strawbs - Ghosts
» popis a diskografie skupiny Strawbs


Yes - Fragile
2005-11-23

Yes / Fragile

4 stars

Fragile raději zrecenzuji pro pořádek jen letmo. Tu desku nesmírně uznávám, má svou magii, už jen jako "objekt", když jsem ji před mnoha lety vídával ležet na lavičce při nedělních výměnných burzách. Mám pocit, že s Rickem Wakemanem, který se zřejmě ve Strawbs cítil skladatelsky trochu na vedlejší koleji za Davem Cousinsem, přišla do Yes nová silná individualita, jež kapelu po dokonalém The Yes Albu "nakopla" do dalších neznámých vod, v kterých bylo nutno trochu se "zkonsolidovat". A Fragile mi připadá trochu jako ta konsolidace, trochu rozhárané album, kde se možná velké individuality trochu více střetávají. Ale možná ta neučesanost může být i vzrušující, chápu. Zkrátka, některé skladby z alba mám o chlup radši než ty druhé, a následují čtyři alba mám o chlup radši než Fragile.

» ostatní recenze alba Yes - Fragile
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Close to the Edge
2005-11-23

Yes / Close to the Edge

5 stars

Chronologicky až po albu Fragile, které, jak subjektivně cítím, vychytalo trochu nevděčnou roli pátracího pilota řítícího se do neznámých krajin, je Close opět dílo velkorysé a monumentální, rozkračující se na základech, které rozhodně nejsou křehké (Fragile). Je pravda, že záliba v nemelodických jazzových skrumážích možná mohou trochu vyvolat rozpaky, ale je to jako u četby některých knih Johna Irvinga - dlouho se "nic" neděje, ale pak se najednou to "nic" zúročí ve fantastické, strhující pointě, která by bez úvodu neměla ty pravé dudy. Takže nad tímto legendárním albem mohu chvíli mudrovat, říkat něco bližšího nemá cenu, neboť o této desce se už popsaly vagóny recenzí, a nakonec se dostávám k jediné slabině alba: škoda, že je tak krátké, mohlo mít spolehlivě o dvě tři, třeba menší skladby, více. Ne nadarmo jsou všechny tři opusy tohoto alba střídavě páteří snad každého koncertu Yes. Hudba se od prvního alba hodně změnila, ale zůstala její výjimečnost, virtuozita a bezbřehá radost, jakoby vytrysklá z nezjevných světů.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - The Yes Album
2005-11-23

Yes / The Yes Album

5 stars

Tak tohle je opravdu lahůdka k nakousnutí! Jestliže na předchozích albech šly občas hledat vešky-blešky, nejistá místečka a hledání "sebe sama" na hudební mapě, tady jsou Yes doma. Nový neuvěřitelný kytarista jako by celou tvorbu nahodil o stupeń nahoru, kapela už nesahá po berličkách orchestru, má orchestr v Stevově arzenálu kytar. Všchno drží pohromadě a je kompozičně vyostřené a vycizelované jako chrám královny Hatšepsovet. Yes od písničkové tvorby nakročují do delších kompozic s více než jedním dokola se opakujícím motivem, už z jejich hudby neční tolik snaha o něco nového a neobvyklého, ale prostě je to tady a oni si s tím "jen hrají". The Yes Album je samozřejmé, inspirativní, spontánní a přitom vybroušené, nikde není ani kapka potu nebo "cákanec odlétlé barvy". První a zdaleka ne poslední virtuózní dílo. Slyším -li jejich dnes už klasickou erbovní hymnu, dodnes koncertně uváděnou I´ve seen All Good People, cítím, že doba vstřebávání a přetavování, analýza a syntéza všech možných hudebních vlivů už je u konce. Teď jsou rozsévači svého vlastního hudebního vlivu sami Yes, nepodobni žádné jiné kapele hrající před nimi.

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Time and a Word
2005-11-23

Yes / Time and a Word

4 stars

Statečné nakročení prvního alba přineslo některé skladby, které řekly ANO, to jsme my, to pravé. A na jejich základech vyrůstá jedna z opravdu přelomových desek (nejen přelomem 60. a 70. let). Z písničkářství vzniká hutný klasicistní sound, který se nekrčí před vážnou hudbou, ale odvážně si s ní podává ruku, byť z rockového břehu řeky. Havensova No Opportunity už s panem bluesmanem mnoho společného nemá, nese se na vlastní energické vlně, a westernové téma v orchestrální úpravě, což by někde mohl být kýčovitý šok, je tady šlehačkou na opravdu svátečním dortu. Then - to už jsou Yes v plné parádě, píseň ze stejného kouzelného klobouku jako loňský Survival. Anderson má štastnou ruku na spoluhráče, Bruford je opravdu extratřída a povyšuje bicí na svébytný nástroj, který není pouhým rytmickým spodkem. Vpodstatě všechny písně alba jsou více či méně výborné, ale přesto je kam jít. Dál a výš, k lákavým obzorům hudebních inspirací, podepřeným virtuozitou hráčů, ke kterým ještě záhy přijde jeden z nejlepších mladých kytarových mágů, Steve Howe.

» ostatní recenze alba Yes - Time and a Word
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Yes
2005-11-22

Yes / Yes

3 stars

Ačkoliv u prvního alba Yes ještě můžeme intenzivně cítit vlivy a prameny jejich inspirace, lze už současně také nalézt dost slušně zakořeněný kmínek jejich budoucího "poznávacího" zvuku - vynalézavé melodie vedené sledem neobvyklých, ale posluchačsky příjemných tónů, vícehlasy obalený Andersonův štíhlý tenor, vznášející se nad precizní hrou, která nechce být obyčejným tříakordovým bigbítem. Některé věci nesou punc hudebního průkopnictví a bádalství, některé se opírají o osvědčené (i jinými interprety) jistoty (Beatles). Albu dominují dvě vyzrálé, bezchybné kompozice, dle mého soudu pilotní kusy budoucího rozkvětu: radostná, plnokrevná, klávesami nadýchaná Looking Around, která už opravdu umí posluchače "odnést" do světa Yes, a jako protipól filosoficky tesklivé rozjímání Survival (nedovedu si tu představit nikoho jiného než Andersona, jehož zpěv přemosťuje náladu dávných věků s rozechvělou nadějí nejasné, ale rozhodně pozitivní budoucnosti. Neboť Yes jsou jasně pozitivní - nejen přitakáním v názvu - i jejich snad nejstesknější a nejdojemnější melodie "Turn of a Century" o osm let pozdější dokáže rozehnat mraky a zanechat oblohu zářivě blankytnou....

» ostatní recenze alba Yes - Yes
» popis a diskografie skupiny Yes


Gabriel, Peter - Plays Live
2005-11-17

Gabriel, Peter / Plays Live

4 stars

Výborný živák, vzrušující a rozjetý, plný napumpované síly. Některé věci, které mne na řadovkách neodvazují až tolik, zde odkrývají svůj mocný potenciál. Pokud jsem v recenzích možná plně nedocenil třetí a čtvrté album, dotáhnu to hodnocením tohoto koncertu, který opravdu "má dudy". Využiji prostoru jen k malému odbočení. Připadá mi, že se paradoxně pozdní Genesis albem Calling All Station dopracovali přes všechna svá vývojová stadia k obdobné poloze, jakou má Peter v tomto období - jako by se trochu stylově sešli. Možná by se mohli opět dát dohromady, když se po tolika letech opět naladili na podobnou vlnu? Zatímco sólový Phil spěje k soundu typu Prince, Steve stále více tíhne k vážné hudbě a Tony stále hledá mezi klasikou, popem a filmovou hudbou(geniální je jedna skladba na albu Still), Ant (Phillips) jakoby jediný "drží pochodeň" starých Genesis, i když jeho záběr je obrovský. Vedle Gabrielovy PG1 a PG2, třech prvních Hackettů a Banksova Curious Feeling jsou to jeho alba Wise After The Event, Geese And Ghost, Slow Dance nebo Meadows Of Englewood, která patří k nelepšímu ovoci postgenesisovské jabloně.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Plays Live
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Us
2005-11-17

Gabriel, Peter / Us

3 stars

U tohoto alba musím s lítostí potvrdit svou subjektivní diagnózu sestupné, nechci říci neuctivě kvality, ale dejme tomu intenzity inspirované výjimečnosti. Zatímco u PG1, PG 2 a něčeho z PG 3 a 4 (konkrétně Wallflower) jsem naprosto unesen a nadšen, a nedovedu si představit proces jejich vzniku, tady odlesk bývalého kouzla chytám jen stěží a nějak si umím vybavit Petera u klavíru, jak skladby komponuje, aby měl na nové album materiál. A klobouk dolů, materiál je to kvalitní, jen u některých témat bych si živě představil kratší stopáže. Výborná je Blood Of Eden a mám rád řezavě jedovatý rif z Kiss That Frog. Ano, uznávám, album je výborné, jen není už podle mne fffantastické.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Us
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - So
2005-11-17

Gabriel, Peter / So

3 stars

Po prvním poslechu kdysi velké zklamání, později zmírněné kvalitou a naléhavostí skladeb Red Rain a That Voice Again, celkovým dobrým zvukem alba a koneckonců i zpěvem, který se posunul od nezkroceného bouřliváctví k chraplavé hebkosti, méně odvazující a méně vzrušující, ale na poslech libozvučné a vřelé, cituplné a přesvědčivé. Bohužel mne také napadá, že předchozí způsob zpěvu trochu s hlasivkami "zacvičil" a že Peter už nevyzpívá to, co dříve. Živý zážitek z koncertu v Budapešti mne v tom jen utvrdil. Při některých skladbách (Big Time, Sledgehammer) se ale dodnes nezbavím pocitu, že zkrátka "business is business", což mne právě u Petera, který pro obavy z komerčních tlaků na hudbu opustil jednu z nejprogresivnějších světových kapel, trošku neladí. Nicméně, oprostím-li se od nostalgie, deska je více než dobrá, bez diskuse hitová, ale nic mne nenutí poslouchat ji příliš často.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
2005-11-16

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4

5 stars

Proslulá a jistě geniální čtyřka, ale nemohu si pomoci, radši instinktivně sáhnu po starších albech. Když už čtyřka hraje, vychutnám si její zemitou náladu a rudočerně hutnou přehlídku rytmické magie s radostí, ale nemohu se zbavit dojmu, že se Peter ve svém novém, bez diskuse originálním a jedinečném soundu trochu rozplývá do nezvladatelných hranic. Vzrušující hudba plyne, ale přistihnu se, že vždy nejvíce očekávám nádherně baladickou Wallflower s deštivě teskným piánem, osudově klenutým zpěvem, který vyjadřuje snad všechen smutek světa s perličkou naděje na dně poháru. Kvůli tomuto hudebnímu zázraku (který by se ovšem klidně dobře vyjímal na jedničce či dvojce), musím dát pět hvězdiček, ale bohužel co se písňových řadovek týče, už naposledy.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
2005-11-16

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 3

5 stars

Kdysi s napětím očekávaná trojka je pro mne i dnes, kdy ji mám poslechnutu tisíckrát, začátkem Peterovy hry s etnickými rytmy a náladami, pro kterou opustil mnou milovaný přijazzlý, světlem i stínem ošlehaný, bezuzdně hravý svět své "dvojky". Nový sound je temnější, tajuplnější a vážnější, dravější a méně útulný, nevím jak to říci, jakoby více spoután sám sebou. Skladbu po skladbě musím říci, že album je skvělé, ale "něco" se tu plíživě vytrácí. Vím, že jde o subjektivní pocit, ale o tom je recenze. Sólového Petera mám zkrátka nejradši na prvních dvou deskách. Z této desky jsou mými nejoblíbenějšími And Through The Wire a I don´t Remember, kde se podle mne nejvíce pěvecky odvazuje. Dal -li jsem dvojce pět hvězdiček, dal bych této čtyři a půl, ale půlky zde nejsou, takže tu pětku stejně dám.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
2005-11-15

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2

5 stars

Excelentní album! O krok dál od Genesis, skoro bych začal věřit v nový, erbovní a nezaměnitelný Peterův styl. Oproti jedničce je odvážnější, pestřejší, bizarnější, zvukově precizní, a neuvěřitelně zazpívané. Osobně mám toto album nejradši, obzvláště On the Air s typickým zalykajícím se hlasem s ulítávajícími "kohouty", kdy musel mít hlasivky snad až na jazyku. Jako by hlasově vyzrál do polohy, kterou už na dalších albech bohužel nepřekoná. Satirický song A Wonderful Day ... je další klenot alba, trochu evokující potrhlou atmosféru Counting of Time z Jehněte. Ale dost srovnávání s Genesis, tato deska se už neohlíží nostalgicky zpět jako minulá, místy skoro jakoby koketuje s jazzem. Na albu není slabé místo, úžasný strhující rockn´roll Perpective opět předvede nezdolnou energii, podobnou Modern Love z prvního alba. Zklidnělé polohy dávají prostor jeho emotivnímu zpěvu na pokraji šepotu, pod ním vře skrytý vulkán. Své jistě sehrála i spolupráce s Frippem, jehož nerealizovaného trojalba prý měla tato deska být součástí (!!!). Nerad, ale upřímně musím říci svůj subjektivní názor, že ač další Peterovu tvorbu mám také rád, pro mne má pravidelnou, skoro lineární sestupnou tendenci. Vím, že poslední dílo Up je mnohými opěvováno, ale mne si (zatím) nezískalo. Tu fontánu nespoutané hudební radosti a hravosti, která z "dvojky" tryská, tam bohužel nenacházím... Toto album je ještě v něčem neuvěřitelné, jedinečné a paradoxní: ač umí chytit a nadchnout na první poslech, nedá se téměř oposlouchat. Skoro bych si je na základě vlastní zkušenosti troufl doporučit jako vstupní bránu i pro potenciálního posluchače objevujícího zpětně celý svět Genesis.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
2005-11-15

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1

5 stars

Odejít po natočení vrcholné desky z kapely Peter asi opravdu musel, ale za jeho mnoha uváděnými důvody se možná skrývalo totéž jako za pozdějším odchodem Steva Hacketta - touha řídit kočár svých inspirací bez vlivů jiných, sám si odpovídat za své nápady a mít je pod kontrolou. Na příkladu Beatles však je vidět, jak jednotlivé cesty, byť sebekvalitnější, jen těžko a ne vždy dosahují hloubky společné tvorby. Peterův debut je vynikající, je však jednou nohou stále v Genesis, a to je koneckonců dobře. Vrcholem alba je pro mne strhující Modern Love a rozjímavá Humdrum, obojí však klidně mohl natočit s bývalou partou.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
2005-11-14

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway

5 stars

The Lamb se ocitla v mém soukromém žebříčku 100 nejlepších alb rockových dějin na ......ano, na 1. místě před Beatlovským Abbey Road a Ghosts od Strawbs. Asi se nedá říci, že je lepší než třeba Trespass nebo Foxtrot, ale už sama skutečnost, že kapela měla k dispozici hudební materiál na relativně dlouhý double, kde není za mák vaty ani nadbytečné natahování témat, to svědčí o tvůrčím vrcholu. Ačkoliv... dle pramenů v té době Peter opustil na čas kapelu a byl s ostatními poněkud na kordy, Steve nebyl ideou Raelova příběhu nadšen a šel do práce prý bez nadšení, takže hudební jádro Phil - Tony - Mike zkomponovali většinu skladeb. Peter dodatečně dotextoval písně, které po předchozích opusech jakoby se vracely ke krátké formě From Genesis To Revelation, ovšem s ideou oděnou v mystický, takřka surrealistický příběh o hledání sebe sama.
Titulní skladba vyrůstá z pekelně rychlých klavírních trylků, které se na moment mihly už v Supper´s Ready, ale stane se ostrou, přímočarou rockovou písní, jakou snad dosud nenatočili. Přechází do temných obrazů s dominující basou, prolne do snově křehké Cockoo Cocoon, kterou má na svědomí asi hlavně Steve, a nakonec v In the Cage slyšíme Stevovu ostrou kytaru s riffem jak od starých Zeppelinů (dobře slyšitelný na Live albu). Peterův expresivní zpěv zde dosahuje výkonů, jaké nedocílil v této skladbě ani jinak výborný Phil na pozdějších koncertních záznamech. Nelibozvučný strohý pochod Grand Parade je opět něco, co snad Genesis nikdy nezkoušeli, ale jeho působivost, umocněná jedovatým zpěvem, je nesporná. V podobném duchu pokračuje Back In N.Y.C., občas elektronicky modulovaný hlas si na nic nehraje a jde pod kůži, skladba je strohá a úderná. Teprve Hairless Heart, opět Stevova skladba, přináší ozvěnu starších alb v tklivé hymnické instrumentálce. Je zajímavé, že nijak neskrývané syntetické zvuky zní na celém albu naprosto přirozeně. Erotická skočná hříčka Counting Of Time je jedna z mála čistě Peterových kompozic, pak přichází klávesová perla Carpet Crawlers s vynikajícím dvouhlasem, jedna z nejvýraznějších skladeb alba. Následné melodrama Chamber of 32 Doors je snad z části také Peterova hudba, a jde dle mého o vrchol celého Jehněte.
Je-li první deska dokonalá, překvapením je, že druhá deska působí sice jako slinutější plocha, ale rovněž bez jakékoliv zbytečné noty. Výrazné, hutné písně jako Lillywhite Lilith nebo The Lamia jsou obklopeny složitějšími kompozicemi s vycizelovanou instrumentací, s kontrapunktem v The Light Dies Down, kde se zopakují motivy z The Lamb a z The Lamia na snad jediném textu, který nesložil Peter. Finále In The Rapids s výkřikem: "It´s Mine!" odhaluje hlubokou pravdu jednotnosti bytí, završenou kytarovou závěrečnou jízdou It, kde se rekapituluje vpodstatě, že To klíčové, co hledači pravdy touží nalézt, je obsaženo ve všem.
Jehně je výjimečné dílo, nebojím se říci stejně důležité jako nadčasová díla vážné hudby, s nimiž nese ohromné estetické i filosofické poselství.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Seconds Out
2005-11-07

Genesis / Seconds Out

5 stars

Seconds Out je rozloučení se s kouzlem Stevovy kytary a jeho duchem, který dál září na Please Don´t Touch a Spectral Mornings, jejichž skladby by byl býval klidně mohl Phil zpívat. Squonk je perfektní nástup, monumentální úvod, pak Carpet Crawl bez předehry četsně podává ruku verzi z Jehněte, je zde snad ještě zvukově křišťálovější, něžnější a velebnější. Robbery navazuje jako ostřejší číslo, krásné bicí, i když teď si nevybavím, jestli je to Chester nebo Bill. Z Afterglow se zde stává doslova hymnus, nezapomenutelné jsou ty mellotronové sbory, valící se jako řeka. Je pravdou, že u další strany jsem si zprvu posteskl po Peterových verzích, zvláště v Lamb, nebo ve finálním "now, now ... u Musical Boxu, ale dnes je poslouchám se stejným vzrušením a zážitkem. Philův hlas v sobě snad nemá Peterovu nezkrotnost a odvahu k improvizaci, ale je více kantilénový jde více po melodii a má hlavnbě nádhernou barvu, takže ... Supper´s Ready se rozhodně zhostil se ctí, a v Dance On a Volcano je jeho expresivní erupce asi nenahraditelná. Pět hvězdiček rozhodně musím dát, myslím, že je to jeden z nejkrásnějších živáků rockových dějin.

» ostatní recenze alba Genesis - Seconds Out
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Wind And Wuthering
2005-11-07

Genesis / Wind And Wuthering

5 stars

Přestože dám pět hvězdiček, protože jde o nádhernou desku, je Wind prvním albem, na němž si dovedu představit (na rozdíl od všeho předtím), že má určité "rezervy" vzhledem k možné dokonalosti. Chci-li však definovat konkrétně co, nevím. Možná je to tím, že cítím, jak se Genesis více ohlíželi zpět než dříve (o několik let později bych jim za to ovšem i blahořečil). Nejčastěji si pouštím Blood On The Rooftops a Unquiet Slumbers - až Afterglow, ale i ty ostatní jsou nádherné. Takže jediné, co bych nakonec našel je pocit, že předchozí alba jsou o kousíček větší "záhul". Možná kdyby Steve už nebyl jednou nohou na odchodu a dovolili by mu vsunout ještě třeba Hope The Love Will Last nebo Icarus Ascending, které měl najspíše složeny a použil pro své druhé sólo, dostalo by album tu pravou šlehačku. Myslím, že se ohledně první z nich nepohodl s Philem (asi na něj byla moc soulová?). Ale asi zbytečně hnidopiším, album je rozhodně senzační parádní vítěznou přehlídkou jedné z nejlepších světových kapel a zvukově je úžasné, Genesis jsou zde už ve stadiu, kdy by si mohli dovolit teoreticky každou skladbu natáhnout na dvojnásobek bez nebezpečí nudy, protože už jen ten jejich nezaměnitelný sound lety vycizelovaný je vrcholným posluchačským požitkem. Koncertní záznamy z té doby jsou prostě fffffantastické.

» ostatní recenze alba Genesis - Wind And Wuthering
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Foxtrot
2005-11-04

Genesis / Foxtrot

5 stars

Nechci opět sypat superlativy a opakovat to, co hezky řekly předchozí recenze. Zkrátka, Foxtrot je opět klíčové album rockové historie. Opravdu si při mellotronovém úvodu Watchera někdy připadám jak účastník přistání kosmické lodi, hodně je to patrné na Three Sides Live. Get´em Out By Friday se mi zdá navazovat na tradici Harold The Barrell, drama o mnoha hlasech a mnoha hudebních náladách, skoro operní kousek. Can Utility je další nádhera, předvádějící mistrovské kytary a zpěv "bez hranic" jako v Seven Stones, jen poloha je intimnější a komornější. Tato skladba také málo asi hrána živě, nicméně se objevuje také na bootlegu Genesis Live In Genoa ze srpna 1972 (ještě před vydáním Foxtrotu). Horizons je bonbónek, není to jen exhibice virtuosa, protože náladou tam stoprocentně sedí. A Supper´s Ready? Nebudu plýtvat slovy, jen musím přiznat, že při "Like the River joins the ocean ...... we´re finally been freed to get back home" cítím hluboký duchovní prožitek, neboť Peter zpívá o klíčových mystických pravdách, o Bohu a základních otázkách bytí. Jeho "Hey Babe, with your guardian eyes so blue..." je tak silné a pravdivé, že mne jeho pozdější erotické jódlování na pozdních sólových albech připadá skoro jako zrada ideálů mládí (ale je to jistě dobrá hudba a jen můj pocit). Mohou ještě později natočit něco podobně skvostného? Jistě, vždyť jsou to Genesis!

» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Nursery Cryme
2005-11-03

Genesis / Nursery Cryme

5 stars

Na Genesis je fascinující, že ač jejich sound je nezaměnitelný a rozpoznatelný během několika vteřin, každá jejich deska je vykročením někam jinam, dobrodružná a neohlížející se příliš na jistotu minulých vydařených věcí. Možná jen Wind And Wuthering se zdá být rekapitulací všech předchozích poloh, barev a nálad, a to rekapitulací bezespru úžasnou a obdivuhodnou. Antovu klasicky čistou kytaru střídá na Nursery Cryme Hackettova neurvale dramatická, agresivní hra, nebojící se i nečistých pazvuků, a blýskne se i vycizelovanými syrovými sóly (Fountain of Salmacis).Trojice velkolepých dramatických příběhů (Musical Box, Hogweed, Salmacis), které se staly páteří koncertních programů, je proložena dvěma miniaturami, dokazujícími, že kapela nerezignovala na subtilní citový výraz z předchozího alba, ujetá hříčka Harold The Barrell otevírá oproti mystickému a snovému světu Trespassu pole surrealistického humoru a divadelní nadsázky, která najde později svůj prostor na Foxtrotu, Sellingu i Jehněti. A zbývá, dle mého subjektivního názoru nejkrásnější skladba alba, ne tak často citovaná, na koncertech skoro nehraná (existuje ovšem raritní a dost nekvalitní záznam z koncertu ze srpna 1972 v Janově). Tato skladba má tak klasicky, s rafinovanou dokonalostí vrstvenou melodii, mysticky osudový text, expresivní z otěží utržený vokál na pokraji extatického vytržení, podivné a přesto zákonité rytmické přechody neuvěřitelně rozsochaté Philovy hry, varhany jak z barokní mše, valící se jako vlna posledního soudu, a ... náhle v mezihře flétnový dialog s klávesami jako cinkání klíčů od brány tajemství času. Co mohlo být inspirací tohoto hudebního démantu? Regresní zážitek z dob Vikingů? Bože, to je HUDBA! Je vůbec možné, aby další album bylo jen zpoloviny dobré? A ono bude snad ještě hezčí, ale zase trochu jiné......

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Trespass
2005-11-02

Genesis / Trespass

5 stars

Looking For Someone - dotek zoufalého a přitom věřícího hledače přes propast minulosti, Peterovy hlasové kohoutky mrazí v páteři a chce se zvolat: "Jak to mohli složit?" To není píseň, to je Orfeovo tápání labyrintem podsvětí! White Mountain
spolehlivě odnese zpět do dobrodružných snů ztracených časů dětství v pavučině nadýchané duetem zvonivých kytar, rozprávějících kláves a přízračně teskné flétny. je tolik krásné hudby, ale ta je nyní zapomenuta .... Vision of Angels - text jak ze starých papyrů, nevím zda vysvětlitelný, ale vypráví mi mezi řádky o tajích nezjevného bytí, vztahování dlaní ke slunci skrze mlžný opar rozkvétající spršky z oblak padající hudby, o zrodu a zániku, o podstatě bytí. Stagnation - plná záhadného smutku a tichoučkých zpovědí z dávna, nebo z budoucna? To glissandové sklouznutí flétny uprostřed je hotový existenciální zážitek, a do toho začnou vyšívat Tonyho klávesy ornamenty jak z Mayského vlysu. Z tiché mlhoviny vzlínající Dusk s dojemným pološeptaným sborem... kdyby někdo jen zakašlal, celá skladba se rozplyne a rozvane do větru. Nelze mi nemyslet na staré Zemanovy filmy nebo na filmová kouzla Ester Krumbachové, nebo jen na zprášené schody v antickém muzeu někdy k ránu před rozbřeskem. A tato freska napůl setřená erozí času je náhle rozťata nožem - Knife je asi dobrý kontrast ke všemu ostatnímu na desce, mocná a vítězná koda kapely, která musela svými koncerty fascinovat diváky (díky Komančům jsem je nikdy vidět nemohl - kde jsou, u všech čertů, videa z roku 1970???) Vítězné tažení není u konce, začíná .... Kdyby dalších pět - šest řadových alb nebylo stejně i jinak skvostných, řekl bych, že Trespass je nejkrásnější. Nemohu dát deset hvězdiček?

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - From Genesis To Revelation
2005-11-02

Genesis / From Genesis To Revelation

5 stars

Je možná trochu schizofrenní dávat tomuto albu pět hvězdiček, protože kolik bych jich pak měl dát minimálně deseti následujícím? Ale ... Toto album je sice od preciznosti zvuku, muzikantského mistrovství a vyzrálé vážnosti následující desky (Trespass) nahony vzdáleno, má však současně něco strašně společné. Něco, nejen definované Peterovým až do srdce naléhavým hlasem a Tonyho pohádkovými klávesami, ale i pocitem, že všichni do té hudby šli jak o život. Při Where the Sour Turns To Sweet se mi chce plakat a smát se zároveň, protože vznikne-li takováto píseň, není svět tak špatný, jak se někdy jeví. Ta deska má opravdu náboženskou sílu, a není to jen v tématu textů. "A Place to call my Own" je mystická věc o slávě, přesahující lidský život. Chce se mi přehánět a řeknu, není to určitě nejlepší, ale možná nejoptimističtější deska v historii rocku. Není určitě lepší než Selling England, ale upřímnosti a nevykalkulovanosti textu:
"I lie silent at last I'm free from my past
I walk among the tall trees This is beauty I know
I'm in love with it all I have freedom to love
In hiding" se lépe věří než jinak nádherné alegoricko-filosofické hříčce o souboji gangů v Epping Forrest. Zkrátka, co dodat? Tato deska se nedá moc hodnotit z muzikantského hlediska, ale z hlediska citů je čistá jako křišťál, ani nevnímám ty Kingovy smyčce a žestě a nevím, jsou-li špatně či dobře. Zkrátka, From Genesis to Revelation mohu slyšet vždy a všude a spolehlivě mne vždy rozvlní křídla mé duše k letu. Mohu tedy tomu intimnímu, křehoučkému dílku nedat pět hvězdiček?

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Pink Floyd - Ummagumma
2005-11-01

Pink Floyd / Ummagumma

5 stars

Výjimečný, extravagantní, vzrušující skvost. U Pink Floyd kladu na stejnou úroveň jako ostatní jejich vynikající desky. V historii rocku opravdu monument, legenda, klasika na entou. Chápu, že někoho může prudit, ale já ji mohu poslouchat stále, možná jsem ji taky slyšel v "pravý čas". Patří (pro mne) mezi vrcholnou desítku legendárních dvojalb v historii rocku (Genesis - Lamb lies down on Broadway, Zeppelin - Physical Grafitti, Yes - Tales from Topographic Oceans, Beatles - White album, Incredible String Band - U, Stivell - Symphonie Celtique, Oldfield - Incantations, Who - Tommy, Zappa - Freak Out, Pink Floyd - Ummagumma). Nicméně, pro první seznámeni se s PF bych spíše preferoval Wish You Were Here nebo Meddle.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Genesis - A Trick Of The Tail
2005-10-17

Genesis / A Trick Of The Tail

5 stars

Tahle deska je malý (a možná i velký) zázrak, nečekané znovuzrození. Po Gabrielově éře takřka nečekaný. Ze skladeb je cítit, že vznikaly s lehkostí a v pohodě. Celé toto perfektní album má pro mne dva vrcholy - Mad Man Moon a Rippless. Překvapily mne živé podoby Rippless na archivu a řadě bootlegů, Philův zpěv je zde ještě procítěnější než na albu. Přijazzlý závěr desku elegantně korunuje a nemusel by ani končit. Rozhodně klíčové album hudební historie.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis


Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
2005-10-17

Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

5 stars

Jednoznačná hudební perla, vyzrálé, kompaktní, ucelené, bezchybné dílo. Dílem poctivý, jazzem vykartáčovaný rock, dílem uctivé nakročení do vážné hudby bez potřeby něco okázale přebírat, protknuté náladou staré hudby hrané na moderním nástrojovém vybavení. Úplně si představuji radost, s jakou Rick tu hudbu asi tvořil, je v ní muzikantská preciznost i emotická šťavnatost obou kapel, s nimiž tvořil a jejichž dědictví nezapře - Yes a Strawbs. Pro mne stejně nádherné jako Six Wives, milejší o to, že zpívané. Z dalších Rickových věcí mi srovnatelná lahůdka připadá snad už jen No Earthly Connection. U obou alb mohu říci, že na nich není jediný zbytečný tón. Tato deska by se určitě byla bývala líbila i samotnému králi Artuši! Jedno z prvních CD, které jsem si koupil.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Yes - Tales From Topographic Oceans
2005-10-16

Yes / Tales From Topographic Oceans

5 stars

Hudební klenot! Bezezbytku využitý výron inspirace, jaký se podaří rockové kapele jednou dvakrát za existenci. Kdo pochybuje nad hutnou obsažností dlouhých instrumentálních pasáží, patrně by ztratil pochyby na živém koncertě. Když jsem slyšel v Praze živě Ritual Nous Sommes Du Soleil, byl jsem svědkem opravdového starověkého rituálu, i s ohni na pódiu, a dunícím ohněm v srdci hudebníků, byť už letitých. Nepopsatelný hudebně-mystický prožitek a pro mne definitivně nejsilnější rockový koncert.

» ostatní recenze alba Yes - Tales From Topographic Oceans
» popis a diskografie skupiny Yes


Genesis - Selling England By The Pound
2005-10-12

Genesis / Selling England By The Pound

5 stars

Absolutní klasika, o hodnocení vůbec neuvažuji. Jen pár zajímavostí. Původní verze prý měla být s jednou velkou skladbou na celé straně, složené z Dancing ... a končící Cinema Show a Aisle of Plenty (proto ten motiv v závěru?). Battle of Epping Forrest prý měla být původně bez zpěvu, jen instrumentálka. Gabriel s Banksem prý chtěli vyřadit After the Ordeal (to by byla škoda!!). Každopádně, jak to dopadlo, dopadlo výborně. Zajímavé, že na koncertech většinou nehráli klavírní úvod k Firth of Fifth, ale někdy ano (existuje třeba na bootlegu z Montrealu 1974 nebo z Felt Forum v New Yorku 1973). Přišlo mi docela geniální, že prostřední instrumentální pasáž z Dancing.. je tolik podobná střední části The Musical Box, že pak na koncertech z turné And then There were tree přecházeli elegantně a takřka nepostřehnutelně z jedné skladby do druhé. Nádhera!

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis


Uriah Heep - Wonderworld
2005-10-12

Uriah Heep / Wonderworld

3 stars

V Uriah Heep jako by znenadání někdo zapomněl přiložit pod kotel. Spanilá jízda od jednoho vrcholu k dalšímu náhle drhne. Zatímco Sweet Freedom je dokonalá do posledního cinknutí činelu, tady najednou - bezradnost. Přesto je titulní skladba jedna z nej-nej skladeb UH, a pod jejím dojmem si lze vychutnat krásnou první stranu (LP desky) po bonbónek Easy Road (nemůžu si pomoci, ale myslím, že to zpívá Ken, ne David), i když u nich je to asi jako u tandemu Gabriel-Collins, kde se barvy hlasu navzájem ovlivňují a jsou si pak více podobné. Druhá strana však mi bohužel i po mnoha letech nějak zní jako jedna dost jednotvárná plocha, dodnes si hned neuvědomím, jestli hraje I won´t Mind nebo We Got We. Chybí tam záchytný bod, je to "uriášovská polévka", rozlitá přes celou druhou stranu. Škoda, možná kdyby nemuseli pospíchat s vydáním alba, třeba by inspirace zase přišla. Jinak ale vcelku pěkná věc, bezesporu. Možná určitá krize v klasickém UH soundu byla příčinou stylového odbočení na dalších dvou deskách.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
2005-10-12

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble

4 stars

První album je zajímavé mimo jiné tím, že Ken tam nic nesložil. Box s Byronem vždycky byli oproti Hensleymu jaksi méně melodičtí a více rockoví, a i tato deska nese jejich pečeť. Byť další alba stavím o stupínek výše, na Very ´eavy cítím snad nejslibnější nájezd k budoucím veledílům ve skladbě Wake Up. Od první noty je zde jasné - rodí se něco mimořádného, byť je zde trochu cítit hledání (Lucy blues asi není ta pravá cesta). Gigant se probouzí ....

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - High And Mighty
2005-10-12

Uriah Heep / High And Mighty

3 stars

Po prvním poslechu kdysi zklamání, ani obal, ani stará dobrá magie, ani pěvecká lahůdka s Davidovým ohnivým tenorem. Ale čas High and Mighty ospravedlnil. Dnes tu desku poslouchám se stejnou chutí jako třeba Magician´s Birthday, a obzvláště Midnight, kterou bych bez váhání zařadil na pomyslný Best Of UH. Byl to vývoj, stejně jako třeba Genesis, kapela nestagnovala, ale musela obětovat staré dobré osvědčené cesty na oltář změn. Jak hodnotit? Klasické pecky jako u minulého alba (Beautiful Dream, Return to Fantasy) tu chybí, ale album je více vyrovnanější. Když zapomenu na staré UH, je první strana úchvatná a druhá příjemná. Je to poctivá, dobře udělaná deska, nemá chybu, jen už to není takový "záhul".

» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Return To Fantasy
2005-10-12

Uriah Heep / Return To Fantasy

3 stars

Toto album je možná dalším krokem ústupu UH ze slunce výjimečnosti do anonymity popu, byť popu velmi excelentního s typickým a nezaměnitelným soundem, ale třeba blues, myslím, není tou pravou parketou. Každopádně titulní skladba jako by shrnula, přetavila a znovusjednotila nejsilnější momenty minulých alb. A klenot klenotů - Beautiful Dream - je exhibice Byronovy pěvecké síly a geniality přednesu. Na nově vydaném de-luxe CD je v bonusech alternativní verze, s odlišnou melodií, ale ještě větším ohněm ve zpěvu, až mrazí po zádech. Nechci kritizovat zbytek alba, ve stínu těchto dvou perel bledne, ale poslouchat se dá velmi dobře. Rozhodně ty věci nejsou vatou, jen už to není Salisbury nebo "Démoni". Dám tři hvězdičky, ale jen abych měl případně prostor na hodnocení starších, v celku silnějších alb.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000