Profil uživatele pepanovacek


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Persona Grata - Reaching Places High Above
2007-11-03

Persona Grata / Reaching Places High Above

4 stars

Tak jsem tohle album slyšel čtyřikrát a upřímně – líbí se mi moc. Je pravda, že s každým dalším poslechem slyším Dream Theater víc a víc, ale to mi vůbec nevadí, není přece ostuda mít nějaké vzory. Jako muzikant nemůžu (tedy asi můžu, ale proč bych to dělal, že) neocenit, že kapela vůbec nezní česky, potažmo slovensky a nedělá mi problém přiznat, že kdybych nevěděl, odkud hoši jsou, určitě bych to neuhádl. Při pečlivém poslechu jsou tam místečka, která znějí trošku česky (slovensky) v tom ne právě nejlepším slova smyslu, ale celkově je to jízda téměř na úrovni (mojí !!!!) první, až extra ligy, navíc okořeněná něčím, co Dream Theater nemůžou docílit, i kdyby se rozkrájeli, a to je fakt, že nahrávka zní velice slovensky a velice slovansky, tentokrát myšleno pozitivně. Pokusím se vysvětlit, v čem slyším podobnost s Dream Theater a to hned na úvodní, nejkratší, „pouze“ sedmiminutové skladbě As. Takhle jsem kdysi vysvětloval, proč mě Dream Theater tak baví :

TAKE THE TIME

V refrénu s pěknými vokály mě napadá otázka, kam na ty nápady chodí ?
Přemýšlím, přemýšlím a napadá mě, v čem jsou DT tak vyjímeční. A možná to mám – tohle by mohla být „obyčejná“ skladba – dvě, tři sloky, refrén, uprostřed sólo, ovšem u DT je to jinak – tajemný úvod - razantní přidání bicích, kytary, kláves a basy – sólíčko na synťák – první a druhá „jakoby“ sloka – refrén, který opět stojí za to – „mezihra“ se zpěvem č.1 – podruhé refrén – „mezihra“ se zpěvem č. 2 – „mezihra“ č. 3 bez zpěvu s kytarovým sólem a změnami tempa – strhující klávesové sólo –„ mezihra“ č. 4 se skvělými stop timy – další klávesové sólo pro změnu opět se změnami tempa – refrén – „mezihra“ č. 5, kde je cítit, že se blíží finále, tzn. refrén + kytarové sólo. To je stavba skladby opravdu originální, nad tím zůstává rozum stát podobně jako u Cinema Show nebo Firth Of Fifth.

No a Persona Grata to má podobně, jestli mi jako rozumíte. Po úvodu je od času 1:13 kytarový motiv, Dream Theater jak vyšití, od času 1:45 potom pro změnu slyším Fera Grigláka a jeho Fermatu. Začne sloka, refrén (na pět), opakování motivů Dream Theater a Fermaty, „mezihra“ – model 5 + 5 a 5 + 4 doby, pak klávesové sólo, opět Dream Theater, jako z Train Of Thought, na závěr hudební motiv ze začátku graduje a je „vylepšen“ tím, že je hraný na 13 dob. Takže žádná „obyčejná“ písnička (nic proti takovým nemám), no a mě tohle strašně baví, pěkně se v tom nimrat, pitvat a představovat si, co to dalo práce, vymyslet, nazkoušet, nahrát ……. A takhle dobře !!!!!!!

Prostě mě takováhle muzika opravdu baví a tahle skladba je fakt výborná, všechno, jak má být, výborně vymyšlené do posledního detailu, nic, ani tón navíc, výborně zahrané, výborně nahrané, prostě paráda.

Edge Of Insanity začíná velice slovensky, potažmo slovansky. Moc pěkný zvuk baskytary. Příjemný zpěv, včetně ženského vokálu. To celé na sedm :-)
Tady je ale ovšem první to české (slovenské) místo v tom negativním slova smyslu a to čas cca 5:30, myslím tím ty breaky, kde se bubeník snaží hrát jako Mike Portnoy, ale samozřejmě na to zdaleka nemá, což ale zase mezi námi skoro nikdo nepozná, takže vůbec nevím, proč to sem píšu, asi proto, že jsem sám bubeník a že bych to sám nezahrál ani takhle ? Asi jo.

Ale i tak se mi tady zdá pár vatovitých míst, nicméně na druhou stranu, hned po těch nicmoc breacích je nádherná pasáž (na pět) s příčnou flétnou, která vyvrcholí v čase 7:40, kdy se odehraje velice nečekaná, až nevhodná harmonická změna, tomuhle já nerozumím, ale zkrátka a dobře tam ta flétna zahraje něco, co se tam jakoby vůbec nehodí a je to moc dobrý. No a úplný konec, kdy zůstane zpěvák osamocen se svým vokálem (11:50) je taky velice nejistý, nechci použít přímo slovo falešný.


Orient Express je instrumentální, skoro čtrnáctiminutová skladba, kterou už jsem znal z dřívější doby a zdá se mi, jako nejslabší na celém albu. Je tam pěkný střídání rytmů, hraje se na pět, na šest, na sedm i na devět, je tam hezký sólo na kytaru, asi uprostřed, je tam hezkej klavír, hezký cembalo (nebo co to je), hezká flétna, ale tak nějak to na mě působí moc vatovitě, nesourodě, uměle, nejvíc se mi líbí ten úplnej konec – 12:12 – rána + zvony a do toho pak cembalo. Jako nejslabší na albu, jinak ale dobrý.

I Am You – nejdelší skladba na albu. Nemůžu si pomoct, já už si fakt připadám, že poslouchám Dream Theater (i ve stopáži vidím podobnost, hehe). Pravda je, že jak se v tom albu pitvám už poměrně dlouho, připadá mi ta muzika až zbytečně moc komplikovaná, takže je potřeba si na chvíli odpočinout, abych nevynášel nějaké předčasné a nedejbože nepravdivé soudy o tom, že třeba nejlepší je úplně první skladba a pak se to tak nějak pomalu, ale jistě rozmělňuje …….

2. 11. 2007

A dodatek z 3. 11., hehe.

Tak jsem si dnes v klidu poslechl celé album ještě jednou, abych tak nějak dokončil svoje včerejší úvahy. Zde tedy jsou :

- můžete si o mě myslet, Ravile, Zkaziusi, Aldricku i další, co chcete, pro mě jsou Persona Grata slovenští Dream Theater
- první skladba nemá chybu
- bohužel, dál už je to slabší
- jsou tam vynikající pasáže, třeba v Orient Expres v cca 5 – 7 minutě, jak hrají na 6 + 5, posléze 5 + 4 a následující kytarový sólo, v podstatě v každý skladbě jsou místa, ze kterých jsem se s chutí a rád připosral
- kytarista má u mě nejvyšší známku, v těsném závěsu za ním je basista a varhaník, bubeník se zpěváky jsou tzv. na chvostu

Zkrátka a dobře, mě se to líbí a to jako, že hodně. Aby to byla super extra třída nebo bomba, tomu něco chybí, při Orient Express mě třeba napadlo srovnání se Stream Of Consciousness, no a chybí tomu jak lepší a originálnější nápady, tak hlavně pak provedení, kde hlavně bubeník pokulhává. Ale aby to nevypadalo, že jsem nějak moc negativní, na naše (jejich) poměry JE to bomba, na tom si jako trvám. A taky mě napadlo, že jestli jsou hoši schopný to takhle zahrát naživo, připosral bych se o to radši. Což ale, jak jsem slyšel, je bohužel nereálné.

» ostatní recenze alba Persona Grata - Reaching Places High Above
» popis a diskografie skupiny Persona Grata


Genesis - Genesis
2007-10-30

Genesis / Genesis

3 stars

Tady si (opět) neodpustím malý úvod. Zkuste se vžít do situace dvacetiletého kluka, který miluje Genesis, poznává spoustu nové muziky, snaží se naučit aspoň něco na bubny, je zavřený na komunistické vojně a do toho vyjde tohle album. No a řekněte mi pravdu – může ho nemít rád ? Nemůže :-)

Uznávám, že moje hodnocení nebude až tak objektivní, ale nakonec od začátku to pojímám spíš jako psaní o muzice Genesis, než nějaké odborné recenze a věřím, že to moc lidem nevadí.

Fakt je ale na druhou stranu ten, že mám z tohoto alba skutečně dobrý pocit, jakoby se tady Genesis konečně našli.

Úvodní Mama má strhující atmosféru od samého začátku. Monotónní bicí automat, kytarové vyhrávky, Tonyho plochy, Philův vypjatý, procítěný zpěv, to vše graduje do času 4:09, kdy se přidají živé bicí a přesto, že celá skladba je ve velice pomalém, zatěžkaném tempu, neuvěřitelně šlape. Špičkový výkon tady předvádí Phil, opravdu zpěv : ***** .

That´s All mi přijde na Genesis až moc jednoduchá a v podstatě nevím, co o ní napsat.

Už přes dvacet let mi vrtá hlavou, cože se to ozve v čase 0:56, je to podle mě určitě schválně „falešný“ akord, doufám, že mi to někdo vysvětlí. Jinak Home By The Sea je po několika letech (i se Second Home By The Sea) opět delší, rozsáhlejší skladba. Dlouho jsem si nemohl zvyknout na (pro mě) odporný zvuk bicích ve druhé části, bohužel se tomuhle „vynálezu“ neubránil v té době skoro žádný bubeník (např. ani Bill Bruford), trochu si to u mě Phil vyžehlil, když jsem viděl na Mama Tour, jak to hraje živě. Je pravda, že ani tady se žádných velkých složitostí nedočkáme, ale Genesis potvrzují, že jako jedna z mála kapel dokáží hrát instrumentálně i téměř šest minut, aniž by to nudilo. A neodpustím si, že tohle dokázali s Gabrielem i bez něj.

Illegal Alien je taková povedená, veselá, rozverná písnička :-)

Ale vážně, myslím si, že je to jeden z vrcholů alba, byť to jsou, uznávám, hodně jiní Genesis. Ale. Skvěle to šlape, refrény jsou výborné s těmi vokály, mezihra od času 2:05, s jakoby „Beatlesovskou“ trubkou, předraženými breaky na bicí, „orchestrionovými“ zvuky v pozadí a celkově hodně zvláštní instrumentací i závěr s opakujícím se refrénem ….. myslím, že se pánové velice dobře ve studiu bavili.

Z kategorie smutných balad je následující Taking It All Too Hard. I když si myslím, že je to mnohem povedenější skladba, než That´s All, platí o ní to samé – nevím, co o ní napsat.

To v Just A Job To Do se děje spousta zajímavých věcí od začátku do konce. Svižné tempo, pěkná basa, kytara si „odpovídá“ s klávesami, Philův výkřik ve třicáté vteřině „Bang – bang – bang výborný společný „lauf“ v čase 0:43 ( zopakovaný v čase 3:16), až chytlavý refrén a výtečný Philův zpěv, myslím, že jedna z nejlepších skladeb na albu.

Nemůžu si pomoci, mě v Silver Rainbow vadí ten hnusný zvuk bicích. A taková to mohla být pěkná písnička :-(

It´s Gonna Get Better je výborný zavěr alba, řekl bych možná nejlepší skladba. Skvělý, „falešný“ začátek (nebo pozpátku hrající klávesy ?) i konec. Moc pěkná atmosféra.


No, jsem tak trochu rozpolcen :-)

Na jednu stranu ty vzpomínky, přes dvacet let staré, na druhé musím přiznat, že se mi album zdá jako jedno z nejslabších, co Genesis natočili. Sympatické je, že pod všemi skladbami jsou podepsáni jako autoři Banks, Rutherford i Collins, ale je tu několik vyloženě slabých, nevýrazných věcí. A jak se mi na Abacab líbilo, že jdou s dobou, tady mi to nějak vadí, zejména zvuk těch bicích, to prostě nedokážu překousnout. Podle mého je evidentně nejlepší Philův zpěv, ten zbytek by snad zahrál kdokoliv, mám ten pocit. Mám dojem, že na celém albu jsou tři vynikající místa – úvodní Mama, závěrečná It´s Gonna Get Better a někde uprostřed sice trochu praštěná, ale opravdu skvělá Illegal Alien, všechno mezi tím na mě působí nevýrazně, slabě. Nějak ze mě nechtějí ta slova vylézt, ale chci být upřímný, musím napsat, že poprvé, co píšu o albech Genesis (nepočítám From Genesis To Revelation), nejsem nejen nadšen, ale označil bych svůj výtvor za negativní. Radši toho už nechám, takže rychle počet hvězdiček - ***

Pepa, 9.2. 2006

P.S. Když jsem si to teď po sobě přečetl, byl jsem téměř překvapen, jak se moje hodnocení, psané po kouskách během několika dní proměnilo z nadšeného úvodu v negativní závěr, ale co, nechám to být, ať vidíte, co dokáže muzika s člověkem udělat :-)

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis


Porcupine Tree - Up The Downstair
2007-10-09

Porcupine Tree / Up The Downstair

3 stars

Tak jsem si dnes poránu dal tu „starou“ verzi a teď odpoledne tu „novou“. A musím se přiznat, že něco podobného se mi za celý můj mrzký a poměrně dlouhý život, nestalo. Zatímco ta „stará“ mě nudila asi i popáté, ta „nová“ se mi velice líbila už napoprvé, prostě je to mnohem živější, je to jaksi víc kapela, jestli mi jako rozumíte. Je fakt – a to si přiznejme na rovinu (nelžeme si do kapsy) – že např. takový Roman je proti mně znalec Porcupine Tree jako prase, takže otázkou zůstává, mám-li vůbec právo na nějaké to plkání a to už vůbec nechci rozmazávat na čem a v jakém formátu jsem to poslouchal.
Přes určitou monotónnost slyším „náznaky“ té skvělé kapely už v úvodní Synesthesia, Always Never se mi jeví jako jeden z vrcholů celého alba a na rozdíl od ostatních mi titulní Up The Downstair přijde velice nudná a nezajímavá, nerad bych použil v souvislosti s Porcupine Tree nějaká silná, až ošklivá slova, jako třeba „ nepříjemná“ nebo“ vlezlá“, ale je to tak, napadla mi ©Lothian, ani Gavin Harisson skladbu nezachrání :-)
Po nepříliš zajímavé (pro mě) Not Beautiful Anymore a o trochu povedenější, trochu Pinkfloydovské Small Fish, následuje asi druhý vrchol alba (no asi, prostě jo, pro mě jo, že jo), instrumentálka Burning Sky a pak třetí, Fadeaway, fakt nádherná (opět v duchu Pink Floyd), pomalá, lehce ponurá.
Takže co dodat ? Asi poděkování Stevenovi, že album „předělal“ a Bublovi (a Tučňákovi nebo komu, Jene ?), že se ke mně tato verze, byť v podobě kreténských digitálních odřezků, dostala a já ho tak úplně nezavrhl. Souhlasím s některými spoluspisovateli, že je to vlastně první album Porcupine Tree a víceméně bych se shodl s většinou i v počtu hvězdiček, vzhledem k následující tvorbě bych volil spodní hranici dvouapůlté až třetí, přesně vyjádřeno, dal bych cca 2, 56 setin.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Up The Downstair
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Genesis - A Trick Of The Tail
2007-09-25

Genesis / A Trick Of The Tail

4 stars

Vím, že se budu opakovat, ale nemůžu napsat nic jiného, než další vrchol Genesis (nebojte se, nebudu takhle stejně psát o všech albech, jen ještě asi o dvou). Zkuste mi někdo říct kapelu, ze které odejde po téměř deseti letech existence frontman takového kalibru, jako Peter Gabriel, jehož místo zaujme do té doby bubeník, který se zpočátku stydí zpívat na koncertech jinak, než zpoza své soupravy a která se nejen nerozpadne, ale doslova po pár dnech vydá tak skvělé album, jako je A TRICK OF THE TAIL ? Jak jsem končil hodnocení předchozího alba, matematicky vyjádřeno, s Gabrielem odešlo dvacet procent, takže potenciálu zůstalo v kapele dost, navíc Tony Banks, jako hlavní autor hudby, neodešel a tak mě osobně vlastně fakt, že po odchodu hlavní hvězdy není následující album slabší, ani nepřekvapuje. Jediná, i když samozřejmě obrovská změna, se tedy udála „jen“ na postu vokalisty, jinak tu máme Genesis v plné síle, tak, jak je známe, s tím, co od nich očekáváme a jako bonus nám naši miláčci servírují (opět) úplně nový sound a lyrickou polohu, jako z Trespass na jedné straně a strhující, svižné „vypalovačky“se skvělými klávesovými sóly na straně druhé.


Jednou takovou „jízdou“ celé album začíná, ve skladbě Dance On A Volcano, celé v lichém rytmu, na sedm dob, jakoby Genesis chtěli říct to, o čem píšu v úvodu : „ Je potřeba s námi nejen pořád počítat, jsme tu a možná silnější, než s Gabrielem!!“ Strhující skladba, jedna z nejlepších od Genesis vůbec, její živé provedení téměř na všech koncertech a téměř vždy v úplném závěru o tom možná taky svědčí.

Možná tomu nebudete věřit, ale v roce 1979, ve druhém ročníku SPŠ dopravní vyhrávala závěrečná instrumentální část Entangled ve školním rozhlase, jako hudební podklad k nějaké, ani už nevím jaké, akci. Se žádostí o vhodný výběr muziky mě a spolužáka požádala naše třídní profesorka a i za tak hlubokého totáče (perestrojka v nedohlednu) to kupodivu prošlo. Jinak se upřímně přiznám, že se mnou Entangled až tak moc necvičí.
To následující Squonk (jak skvělý úvod Seconds Out !!) je z jiného soudku, opět je tu poloha, kterou na Genesis mám hodně, hodně rád, tvrdší, řízná rocková skladba.

Při poslechu Mad Man Moon, která je ve stylu Entagled a Ripples bych rád uvedl na pravou míru jednu věc. Titan o mě nedávno napsal, že mám rád jen skladby, kde jsou bubny, prostě BIGBÍT. Není to až tak pravda, vím o jedné kapele, která mě bere snad nejvíc právě v této poloze, bez bicích, bez basy, pouze zpěv a akustická kytara a sice Led Zeppelin, Genesis mi v tomhle až tak silní nepřijdou.

A jsme u další lahůdky, Robbery, Assault And Battery, skladby, kterou považuji za jednu z nejpovedenějších, zejména prostřední, instrumentální část se skvělým sólem Tony Bankse je fantastická, střídají se zde šesti a sedmidobé takty. Její živá verze na Secons Out, to je něco, při čem tajím dech.

O Ripples už jsem se zmínil a závěr alba obstarává titulní A Trick Of The Tail a instrumentální závěr, hraný i jako závěr koncertů v té době, Los Endos.


Na jednu stranu je fakt to, co jsem psal v úvodu – po odchodu Gabriela je skutečně až neuvěřitelné, že se Genesis nejen nerozpadli, ale že vydali takhle skvělé album, pokud se nepletu, do té doby jejich nejúspěšnější i komerčně.

V podstatě ani ta změna na postu zpěváka není tak dramatická, Collins je opravdu výtečný. Přesto však, pod dojmem nedávné debaty o „duchu Genesis“, spodním proudu, charisma atd. musím uznat, že NĚCO je prostě jinak, něco tady chybí. Takže, pokud bych měl hodnotit na pětihvězdičkové stupnici, dal bych 4, na desetibodové 8.

Pepa, 4.11. 2005

Dodatek
Pustil jsem si dnes album přes sluchátka a musím vyzdvihnout dvě skladby, Robbery, Assault And Battery, zejména ta prostřední pasáž s banksovým sólem, to je opravdu vynikající. Ale hlavně úvodní Dance On A Volcano, což je naprosto neuvěřitelná, strhující záležitost, od snad o tisíc procent lepší Rutherfordovy baskytary, přes Collinsův zpěv a jeho bicí, které skladbu hrnou fantasticky dopředu ( a ten zvuk !!!), tady se Genesis „vzepjali“ k jednomu ze svých nejlepších výkonů. Nebýt na albu pomalé skladby, hlavně Ripples, dostalo by ode mě maximum bodů.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
2007-09-25

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway

5 stars

Podle mého soudu rozhodně „nejjinější“ album Genesis a jeden z jejich vrcholů, což je ostatně každé album od Nursery Cryme po minimálně …. And Then There Where Three …. A pravděpodobně i hudebně nejsložitější, nejméně posluchačsky stravitelné, nejtemnější, nejdelší a zároveň poslední s Peterem Gabrielem. Čtyři alba, která Genesis natočili od roku 1971 v této „nejlepší“ sestavě jsou opravdu vrcholem celé rockové hudby nejen té doby a i kdyby nestvořili nic předtím, ani potom, zapsali by se nesmazatelně do dějin této „okrajové“ zábavy. Je fakt, že snad všechna alba Genesis jsem schopen poslouchat kdykoliv a kdekoliv, bez nějaké speciální nálady, kterou bych musel mít, Beránek je ovšem výjimka, toho jsem snad nikdy neposlouchal „jen tak“. A i proto si zřejmě celý život budu pamatovat onen neuvěřitelně silný zážitek, když jsem slyšel poprvé tohle album z CD (před asi pěti lety) a nemohl uvěřit svým uším a ještě silnější zážitek z živé verze na Archives z 11. dubna letošního roku, tři dny po koncertě Roberta Planta. I když moje jazykové znalosti jsou téměř nulové, znám příběh Raela a nic to nemění na mém názoru na přeceňování textů v rockové hudbě, celistvost alba, chcete – li příběh, slyším ne v textech, ale HLAVNĚ v hudbě a i proto myslím, že je potřeba ho poslouchat pokud možno najednou. Neslyšel jsem nikdy nic podobného, je to opravdu hudební příběh, který vás (mě tedy rozhodně) vtáhne do děje hned v prvních taktech The Lamb Lies Down on Broadway a který neskončí ani po závěrečných tónech It, zůstává ve vás jako hluboký, neuvěřitelný zážitek, ke kterému se budete chtít celý život vracet. Navíc, u Trespass jsem hodnotil kromě celého alba jen šest jednotlivých skladeb, u Nursery Cryme sedm, Foxtrot šest, Selling England By The Pound osm, tady je skladeb dvacet tři !! Takže i proto trochu jiný způsob. Začnu „slabšími“ momenty na albu, které jsou pro mě tři, The Carpet Crawl, čímž asi mnohé překvapím, až zklamu, první část TheWaiting Room, tolik opěvovaná nejen kritikou, ale i samotnými Genesis a závěrečná It, která jakoby na album nepatří. Ale všimněte si, prosím, uvozovek ve slově slabšími, dejme tomu, že tyto skladby, kdybych musel, bych hodnotil třemi až čtyřmi hvězdičkami. Ty, o kterých se nezmíním, jsou za čtyři až pět (spíš pět), vrcholy alba jsou, dle mého, tyto :


1. FLY ON A WINDSHIELD –po přidání celé kapely temné klávesové
plochy, v pozadí kytara, skvělé bicí, po jejich breaku v čase 2:29 neuvěřitelná gradace, takovou atmosféru jsem do té doby na žádné nahrávce Genesis neslyšel.


2. IN THE CAGE – vrchol vrcholů, chtělo by se napsat. Rozjezd s baskytarou, zpěvem a klávesami, přidání bicích a kytary. Po dvou slokách a refrénech následuje jedno z mých nejoblíbenějších sól, které znám (čas 3:09), to je nepopsatelné. Po čtyřech taktech basy s bicími začne Tony Banks „čarovat“, sólo netrvá ani minutu, nejsem odborník, myslím, že technicky to nebude žádný zázrak, ale o to vůbec nejde, při poslechu kláves v této skladbě se mi opravdu hrnou slzy do očí. V čase 4:11, po skončení jednoho vrcholu skladby, následuje druhý, opět neuvěřitelné, dominantní klávesy, aby se Tony Banks vrátil k motivu ze svého sóla. Slova prostě nestačí, jedna z nejlepších sladeb, kterou Genesis kdy napsali.


3. BACK IN N.Y.C. – opět skvělé klávesy, trochu tvrdší skladba (na Genesis), budu se opakovat, Gabriel v této „čistě“ rockové poloze zpívá nejlépe a i celá kapela je takhle „přímočaře“a „jednoduše“ skvělá. Ovšem zpěv Gabriela je v této skladbě třešničkou na naprosto dokonalém dortu.


4. THE CHAMBER OF 32 DOORS – mám pocit, že člověk opravdu nemusí znát text, aby poznal, že tohle není veselá skladba, opakuji, cítím a prožívám HUDEBNÍ příběh. Klávesové plochy, do toho „uplakaná“ Hackettova kytara, mráz běhá po celém těle. Genesis tady hrají velice úsporně, piánko, s minimem prostředků dosahují neuvěřitelného napětí. Ovšem „rozsvítí“ to pěkně v refrénech. Co mě pokaždé dostane, je závěrečný akord na klavír, který mě připraví na následující ….


5. LILLYWHITE LILITH – jedná z mých nejoblíbenějších skladeb Genesis, jednoduchá, krátká rocková píseň, pěkně tvrdá, až hardrockový spodek (bicí + basa), to mám rád, i kytarový doprovod je tvrdší, než jsme na Hacketta zvyklí, výtečný Gabriel, krásné Collinsovy vokály, pošušňávám si a jdu si to dát několikrát dokola :-)


6. ANYWAY – krásný klavírní úvod, v čase 1:26 nastává rocková smršť, která vyústí v kytarové sólo, aby se opět zklidnila a zůstal z ní klavírní motiv, který slyšíme v celé skladbě.


7. THE LAMIA – opět úvod jen s klavírem a zpěvem, mám pocit, že hlavním, kdo měl na albu slovo, byl Tony Banks. Temná, ponurá, smutná skladba. Skvělé Philovy breaky (1:34 a „vylepšený“ 4:17) . Podobně stavěná věc, jako Anyway.


8. COLONY OF SLIPPERMAN – druhá část, zejména pro půvabné Gabrielovo „PAVDYPAB“, o kterém jsme prvních několik let, díky „kvalitě“ našich nahrávek na střední škole v letech 1978-82 neměli téměř ponětí. A díky fantastickému sólu Tony Bankse od času 4:51, pod kterým neuvěřitelně šlapou Collinsovi bicí.


9. THE LIGHT DIES DOWNON BROADWAY – nevím proč se mi zdá tato „úprava“ úvodní skladby mnohem povedenější a silnější, asi proto ….


10. RIDING THE SCREE – instrumentální lahůdka, jedna z mála věcí v lichém rytmu, na devět dob. Jak Banks nastoupí po úvodních čtyřech taktech do svého sóla, to je nářez, pod tím skvělé Collinsovi bicí.


Uvědomil jsem si několik věcí. Za prvé jsem nikdy neposlouchal tohle album tak pozorně, jako teď, při psaní. Za druhé je neuvěřitelné, že i po 27 letech, co ho znám, mě znovu dostalo a to tak, že velice. Za třetí mi až při tomto (zatím) posledním poslechu dochází Banksovka genialita. Za čtvrté, většina skladeb, o kterých jsem nepsal, je ne SPÍŠ, ale URČITĚ na pět hvězdiček. Za páté, myslím, že svým (nebo spíš mým) způsobem je Beránek absolutní vrchol Genesis. A za šesté, měl bych skončit nebo takhle stvořím nejdelší recenzi (fanouškovské plácání) v dějinách :-)


Ještě nikdy se mi tak nechtělo se s nějakým albem, o kterém jsem psal, rozloučit. Než to udělám, protože prostě musím, dovolte pár slov závěrem. Ať si říká kdo chce, co chce, ať byl v době natáčení alba Gabriel v osobní krizi, ať měl údajně Hackett málo prostoru (asi ano), výsledek je fenomenální, geniální, fantastický, neuvěřitelný …….. Pamatuji si na článek o Yes v Melodii, myslím v roce 1979 (po vydání Tormato) od Jiřího Černého, kde mimo jiné psal o tom, jak v pauze mezi Relayer a Going For The One vydali jednotliví členové sólová alba, sice dobrá, ale pouze dohromady, jako Yes, byli tak silní. Nevím, jestli to bylo napsáno přesně takhle, ale věřím, že rozumíte. Je to NĚCO nepopsatelného, co cítím ve svých nejoblíbenějších albech svých nejoblíbenějších kapel, říkejme tomu třeba shoda okolností, ale spíš nějaké nadpřirozeno, které chtělo, aby se spolu potkali Peter Gabriel, Tony Banks, Mike Rutherford, Phil Collins a Steve Hackett a přesto nebo možná právě proto, že se jednalo o pět naprosto vyjímečných osobností, mohlo vzniknout takové dílo, jakým je The Lamb Lies Down On Broadway. Mám pocit, že kromě Tony Bankse je bez diskuze „hlavní hvězdou“ alba Peter Gabriel, což ovšem nevylučuje fakt, že všichni ostatní hrají výborně. Přesto, čistě matematicky (uznávám, že v hudbě ne úplně vhodný pojem) byl Gabriel pětinou, chcete-li dvacet procent kapely a tak mě ani nepřekvapilo, že pár měsíců po jeho odchodu vydali Genesis album, které rozhodně svou úrovní o dvacet procent nekleslo. To je ale už úplně jiná kapitola.

Pepa, 19. – 21. 10 2005

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Trespass
2007-09-09

Genesis / Trespass

4 stars

Podle mě první „opravdové“ album Genesis, téměř dokonalé. Naříkavý, naléhavý vokál Petera Gabriela, poznávací znamení Genesis č. 1 v následujících pěti letech, krásné akustické kytary Antony Phillipse a Michaela Rutherforda, to vše podmalováno klávesami Tonyho Bankse, hudební duší kapely.

Je všeobecně známo, že Genesis se po prvním albu na půl roku v podstatě uzavřeli před okolním světem, cvičili až 10 hodin denně, neposlouchali téměř žádnou muziku, dokonce si sami zakázali ženskou společnost a na albu Trespass je ta „dřina“ slyšet, rozdíl proti debutu je nepopsatelný, hraje zde úplně jiná kapela. Marně přemýšlím, jestli existuje jiný interpret, u kterého je tak propastný rozdíl mezi prvním a druhým albem.

Jako bývalému bubeníkovi je mi jen líto, že zde ještě nehraje Phil Collins, vzhledem k následujícím albům je jasné, že tady jsou bicí největší slabinou Genesis. Brzy se má ale i toto změnit.

Myslím, že nejsilnější dvě skladby alba jsou Stagnation a The Knife, která mi svou tvrdostí a stavbou připomíná The Return Of The Giant Hogweed z následujícího Nursery Cryme. Ovšem pravdou je, že celé album je až neuvěřitelně vyrovnané, není tu vyloženě slabá skladba, což je u „debutu“ vyjímečné. Za „slabiny“ bych kromě již zmiňovaných bicích (jsou na albu místa, kde to skutečně „zakulhá“) označil ještě fakt, že v žádné ze šesti nádherných skladeb nehraje kapela jinak, než na čtyři doby, „podivnosti“ v podobě lichých rytmů mají také teprve přijít, až s Philem Collinsem.

Největším kladem alba je podle mého obrovský, až neskutečný skladatelský potenciál kapely, na ploše 40 minut je tolik hudebních nápadů a invence, že by to jiné kapele vystačilo na pět i více alb.

Takže závěrem – Trespass je vyjímečné album, najdete na něm téměř vše, co od Genesis můžete očekávat a já mám pocit, jakoby jím kapela chtěla říct :
„Počítejte s tím, že o nás ještě uslyšíte, za pár měsíců jsme tu zase, v naší nejsilnější sestavě a připravte se na to, že během pěti let vytvoříme to nejlepší, co kdy v rockové hudbě spatřilo světlo světa !!“

Hvězdičkové hodnocení : 4

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - From Genesis To Revelation
2007-09-09

Genesis / From Genesis To Revelation

2 stars

Přiznám se, že jsem měl tohle album z „povinnosti“, jak na kotouči, tak na kazetě a dnes ho mám i na CD. Už na střední škole, tzn. v letech 1978 – 82 (mimochodem nejkrásnější roky poznávání té nejskvělejší muziky) se nám moc nelíbilo, přišlo nám takové „mimózní“. A ani po pozorném poslechu po x (možná 10, 15) letech se můj názor na něj nijak rapidně nemění. Je to hezké, milé, sladké, příjemné, místy úsměvné. Možná kdyby album nebylo tak přeslazené tolika smyčci, znělo by rockověji a člověk by sem tam něco vytušil. Takhle jen občas mám pocit, jakoby Gabriel vystrčil nesměle růžky a jeho hlas je také asi to jediné, podle čeho bych Genesis poznal, zdá se mi, že všechny ostatní nástroje mohl zahrát a nahrát kdokoliv. Ale co chtít od 18 – 19 ti letých mladíků, že ?

Takže jak hodnotit toto podceňované i přeceňované album ? Sami Genesis se k němu, zdá se, moc nehlásí a já se jim ani nedivím. Kdo chce Genesis poznat, rozhodně ho mít nemusí, kdo je miluje tak, jako já, určitě si ho jednou za čas připomene.

Pokud bych měl použít obvyklý způsob hodnocení, dal bych 2 hvězdičky.

P. S. Napadlo mě, že jeden z důvodů, proč Genesis v následujících letech natočili tak skvělá alba, je i ten, že to první se jim vůbec nepovedlo.

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Yes - The Ladder
2007-08-24

Yes / The Ladder

3 stars

Tak já začnu tím, že k mému příjemnému překvapení zhruba polovinu skladeb znám, neboť vlastním už pár let živé dvoj CD House Of Yes : Live From The House Of Blues. Už při prvním poslechu tohoto koncertu mě překvapilo, že skladby z nového alba zní vedle těch starých, osvědčených, naprosto rovnocenně. Mám za sebou právě dokončené hodnocení We Can´t Dance a tak se neubráním srovnání, byť pro některé z Vás je naprosto nemožné srovnávat Genesis a Yes (podle mého neexistují dvě kapely, které by se daly srovnávat více a lépe). Takže tak, jako jsou Genesis v období s Gabrielem podle mě absolutně nedostižní a téměř nesrovnatelní s kýmkoliv, Yes v osmdesátých a devadesátých letech měli naopak jasně navrch, 90125 považuji za jeden z jejich vrcholů, naproti tomu Genesis 1983 řadím mezi nejslabší alba kapely, ale to jsem lehce odbočil :-)

Chtěl jsem říct něco v tom smyslu, že Yes (pro mě) nemají vyloženě slabé album, všechny jsou na velice vysoké úrovni, při žádném se nenudím a i když i oni, stejně, jako Genesis, postupem doby zjednodušili své kompozice, zkrátili je, nikdy nebyli ovlivněni módními trendy tak moc, aby mi to vadilo.

Na každou věc existují dva pohledy, znáte to s tou sklenicí vody, která je pro pesimistu už z poloviny prázdná, pro optimistu z poloviny plná ? A tak se dá napsat o Yes i o Genesis (a spoustě dalších kapel, hrajících dvacet a více let), že už to není, co bývalo, že jsou muzikanti staří, unavení, nemají tak dobré nápady, nehrají tak dobře, jako ve dvaceti letech, muzika je jednoduchá, komerční, popová atd. atd. Já však píšu tohle : klobouk dolů před Jonem Andersenem, Chrisem Squirem, Steve Howem, Alanem Whitem (i mladým Rusem Igorem Khoroshevem, který se mi na živých nahrávkách líbí víc, než Wakeman), že i po třiceti letech jsou schopni vydat takhle silné album, ze kterého já cítím obrovskou radost a pohodu, se kterou vznikalo.

Omlouvám se za nekonkrétnost svého hodnocení, mám album puštěné (poprvé) a píšu, co se mi při poslechu honí hlavou :-)

» ostatní recenze alba Yes - The Ladder
» popis a diskografie skupiny Yes


Genesis - Invisible Touch
2007-08-12

Genesis / Invisible Touch

3 stars

Nutno poznamenat, že mám tohle album radši, než Genesis 1983, přijde mi svěžejší, pohodovější, ucelenější, bez výrazně slabých skladeb, přesto, že musím dát za pravdu těm, kdo tvrdí, že v tomto období Genesis = Collins. Ano, hraje tu evidentně hlavní úlohu, ale ve svých 36 letech je podle mě na úplném pěveckém vrcholu, takže beru jeho přínos pro kapelu jako obrovské plus. A i když jsou pod skladbami podepsáni jako autoři všichni tři, jeho vliv a styl jsou tu opravdu velmi, ale velmi výrazné.

Album začíná jedním z největších hitů kapely, Invisible Touch, jednoduchou, tříapůlminutovou skladbou, dobře se hodící do rádií a na fotbalové stadiony, kde v té době Genesis téměř výhradně koncertovali.

Tonight, Tonight, Tonight je jedním z vrcholů celého alba. Téměř devítiminutová skladba, pomalá, temná, ponurá atmosféra, skvělá instrumentální mezihra, gradující strhujícím Philovým vokálem, v jejímž úplném závěru se Mike blýskne i celkem slušným kytarovým sólem.

Odvazová, šlapající Land Of Confusion, pěkná basa, pěkné vokály, pěkný videoklip ….

In Too Deep je příjemná, pomalá balada, opět s výrazným vokálem, možná trochu zbytečně moc sladká. Mám pocit, že hlavním autorem této skladby je Phil.

Konečně pořádné živé bicí, žádný automat, hrají v Anything She Does. A je to slyšet a cítit, skladba opravdu parádně šlape. Srandovně useklý konec :-)

Druhý vrchol alba pro mě je dvoudílné Domino. Skvěle vymyšlené a zahrané unisono stoptimy
ve slokách. Zejména v první části se mi zdá skladba opravdu velmi povedená, všechno zní tak velice příjemně, hlavně Tonyho teplé klávesy.

Termín velice příjemná skladba mě napadá i při následující Throwing It All Away. Jen jaksi nevím, co víc o ní napsat.

Napadá mě, která kapela si v osmdesátých letech dovolila zakončit album pětiminutovou instrumentální skladbou.

No a je konec. Možná to vypadá, že jsem svoje hodnocení odflákl, ale není to pravda, album se mi poslouchá opravdu příjemně a lépe, než Genesis 1983, ale nějak mi docházejí slova. Při skladbě Domino mě napadlo srovnání s The Cinema Show, která má téměř stejnou délku a když napíšu „Nebe a dudy“, jistě mi budete všichni rozumnět. Je pravda, že si skutečně neumím přestavit Genesis, hrající a znějící v roce 1986 stejně, jako před 15 lety, oceňuji jejich snahu o hledání a novátorství v podstatě na každém novém albu. Takže abych se dopracoval k úplnému závěru – kdybych měl hodnotit Invisible Touch a neznal žádná jiná alba Genesis, dal bych čtyři hvězdičky, v kontextu s celkovou tvorbou však musím dát tři.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - We Can´t Dance
2007-08-12

Genesis / We Can´t Dance

4 stars

Mám pocit, že tímhle albem se Genesis pokusili opustit popové vody, do kterých se zatoulala jejich bárka a vrátit se zpátky k trochu „složitější“ a „normálnější“ muzice a myslím, že se jim to částečně podařilo, i když v rámci objektivity nutno dodat, že zde jistě hraje určitou roli nostalgie, spojená s vědomím, že se jedná o poslední album s Philem Collinsem ….

Úvod patří velkému hitu, No Son Of Mine, smutná rocková skladba, kde k mé radosti slyším opravdové, živé bicí, živé činely, pěknou basu, Tonyho klávesové plochy, dokonce vokály, „skoro“ staří, dobří Genesis :-)

Jesus He Knows Me je z kategorie podobných skladeb z Genesis a Invisible Touch, o kterých nevím, co napsat, ale připadá mi svěžejší, než její předchůdci, Throwing It All Away, That´s All nebo Taking It All To Hard.

A pozor, máme tu desetiminutovou skladbu Driving The Last Spike a nejen svou délkou mám pocit, že se opravdu jedná o pokus k jakémusi návratu. Po dvou úvodních slokách se přidají bicí, fakt živé, jaká je to slast po Genesis a Invisible Touch a skladba se slibně rozjede. V čase 5:34, po další sloce je pěkná pasáž s předraženými dobami (kterou pak i celá skladba končí) a i když zde nenajdeme složité pasáže, jako třeba na The Cinema Show nebo The Firth Of Fifth a v podstatě jde o „jednoduchou písničku“, mám z ní velice dobrý pocit.

I Can´t Dance se mě osobně velmi líbí. Sice jednoduchá, ale povedená skladba, řekl bych nejvíc „bluesový“ kousek, co kdy Genesis natočili :-)

Příjemná, ale až moc Collinsovská Never A Time ….

V Dreaming While You Sleep znovu cítím snahu o delší, propracovanější kompozici. Po dvou a třičtvrtě minutách pěkně zaburácí Phillovy bicí nástroje a skladba se rozjede, to samé se zopakuje po pěti a půl minutách, tady se navíc přidá Mike se svým kytarovým sólem v pozadí. Celkem povedená věc.

Tell Me Why je sice z kategorie kratších, jednodušších skladeb, ale tím, jak pěkně šlape, svou atmosférou, mezihrou v čase 2:25 – 2:57, vokály a několika dalšími věcmi, které nedokážu pojmenovat, ji řadím mezi své nejoblíbenější z celého alba.

Ve Living Forever je pěkná instrumentální mezihra s předraženými dobami a Tonyho sólem, cítím z toho, že si při nahrávání docela užívali. A byli v pohodě.

Hold On My Heart + Way Of The World – viz Jesus He Knows Me, event. Never A Time ….

Since I Lost You = nejhorší, nejslabší skladba na albu :-(

Fading Lights je naopak nejen nejdelší, ale podle mě i nejpovedenější, tady ten „návrat“ cítím asi nejvíc. Po třech a půl minutách se rozjede instrumentální pasáž, kde opravdu slyším svoje milované Genesis, skoro se vším všudy – Phil ukazuje, že je výborný bubeník i ve čtyřiceti letech, Tony kouzlí (téměř) jako zamlada, pěkné předražené doby, jen trocha lichých rytmů chybí :-)

Takže tohle je tzv. z jedné vody načisto, sepsáno během jednoho poslechu CD, bez jediné úpravy, dne 1.3. 2006, čímž nechci, aby vznikl dojem, že to mám tzv. na háku, jen jsem chtěl zkusit, jak dlouho trvá napsat o albu a zjistil jsem, že zhruba tak dlouho, jak album trvá :-)

No a dodatek – We Can´t Dance je moc dobré album, troufám si tvrdit, že nebýt na něm skladby Jesus He Knows Me, Hold On My Heart, Way Of The World a zejména Since I Lost You, bylo by vynikající, pro mě možná pětihvězdičkové, samozřejmě s odstupem času i díky tomu, že je poslední v sestavě, která trvala nejdéle, skoro dvacet let.

» ostatní recenze alba Genesis - We Can´t Dance
» popis a diskografie skupiny Genesis


Gabriel, Peter - So
2007-08-10

Gabriel, Peter / So

5 stars

Pro mě absolutní vrchol tvorby Petera Gabriela, ať bylo album jakkoliv komerčně úspěšné, jako, že asi bylo, ale věřte, že v roce 1986 jsem o podobných věcech nepřemýšlel a ani dnes nehraje počet prodaných nosičů v mých hodnoceních žádnou úlohu. Po naprosto nepovedeném debutu se na následujících třech albech Gabriel pomalu, ale jistě připravoval a nadechoval k tomuto dílu, které unese srovnání s nejlepšími alby Genesis a které má jen velmi málo slabších míst. Takhle to alespoň cítím a slyším já.

Od úvodní, temné, Red Rain, našlapané hitovky Sledgehammer (v sobotu v noci jsem po návratu z „koncertu“ viděl v Noci s Andělem po delší době – snad posté – vynikající klip), dojemné citovky se skvělou Kate Bush, Don´t Give Up, se snad ještě dojemnějším klipem, kde se objímající Kate s Peterem točí dokola (i tvrdému rockerovi se dere slza do oka, formátu nedbaje), pro mě nejméně výraznou, Red Rain se podobající That Voice Again a druhou slabší In Your Eyes, tajemnou, záhadnou Mercy Street a fantastického odvazu, celé čtyři a půl minuty neuvěřitelně gradující rockové Big Time s dechy i Hammondkami.

O dvou bonusových skladbách se nevyjadřuji, rád bych si tohle album uchoval v paměti tak, jak ho znám už dvacet let. Radši se zmíním o fantastické atmosféře, která na mě dýchne pokaždé, když album slyším a také o pohodě a uvolněnosti. Někdy se prostě povede tak nějak všechno dohromady, já alespoň mám u podobných děl stejné pocity – autory hudby políbí všechny múzy světa, zúčastnění muzikanti podávají nevídané výkony a navíc – a to je asi nejdůležitější – všichni jsou naprosto bez jakýchkoliv osobních problémů, v obrovské pohodě a to je pak na výsledku slyšet.

Pepa, 16.10.06

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Plays Live
2007-08-07

Gabriel, Peter / Plays Live

5 stars

Říká se skoro o každém živém albu, které znám, že JE TO NEJLEPŠÍ ŽIVÁK NA SVĚTĚ :-)

Jak už jsem se mnohokrát přiznal, já koncertní nahrávky zrovna nemusím, to už mnohem raději DVD, kde nejen slyším, ale i vidím, co a jak muzikanti hrají.

Tohle dvojalbum znám od té doby, co vyšlo, to znamená třiadvacet let. Mám ho moc rád, těch důvodů je víc. Je spojeno s krásným obdobím mého života, kdy jsem byl mladý, krásný, zamilovaný, perspektivní a bubeník :-)

Taky s dobou, kdy se k člověku nedostaly tak jednoduše všechny nahrávky, které ve světě vznikaly. A pak samozřejmě s koncertem, který jsem absolvoval v Budapešti v roce 1987 se svou tehdejší dívkou, současnou ženou. Mimochodem, mám moc hezkou historku, jeli jsme domů Žigulíkem mého spolužáka, střídal se v řízení s jedním mým známým z Kladna. Na dálnici mezi Bratislavou a Brnem mě vzbudila jeho věta, kterou jen tak, k sobě, pronesl : „Ty vole, teď jsem normálně chvíli spal.“

Ale stejně si myslím, že hlavní důvod je ten, že prostě tohle dvojalbum je velice povedené, dobře vybraný repertoár (jen dvě skladby – a Ty nejlepší – z nejhoršího alba, co kdy Gabriel natočil, myslím z jedničky), výborné výkony všech muzikantů v čele s Gabrielovým hlasem a hlavně celková rocková podoba celého koncertu, bez těch studiových pazvuků a zhulenin, které mi vadí. Psal jsem o tom už mnohokrát, např. v hodnocení Nursery Cryme (The Return Of The Giant Hogweed) nebo The Lamb lies Down On Broadway (Back In N. Y. C. nebo Lillywhite Lilith), Petera Gabriela mám nejradši v tvrdší, rockové poloze, která mu – podle mého – sedí nejvíc. Je zajímavé, že tahle v téhle poloze se nejvíc shodujeme i se ženou, ale to už je jaksi jiná kapitola.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Plays Live
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Passion
2007-08-07

Gabriel, Peter / Passion

1 stars

Je to – pro mě – naprosto nudné, zbytečné album, jehož poslech až do samého konce, byl pro mě opravdu velikým utrpením, za což bych, jak mě teď napadá, mohl dát alespoň jednu hvězdičku, protože alespoň koresponduje s utrpením Kristovým, ha – ha – ha.

Nezaznamenal jsem vůbec nic, co by mě alespoň trochu zaujalo. Takže – nula, nic.

Uznávám, že to může být tím, že jsem tu hudbu nepochopil, ale já jí ani pochopit nechci a jsem si jist, že žádný další pokus se konat nikdy nebude, protože při vzpomínce na ten „zážitek“ se mi opravdu nedělá moc dobře.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Passion
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Bush, Kate - The Dreaming
2007-08-07

Bush, Kate / The Dreaming

2 stars

Tady budu asi velmi stručný. Jak se mi první tři alba hrozně moc líbí a dokonce tvrdím, že mají vzestupnou kvalitu, která vrcholí na nejlepším Never For Ever, tady cítím dost velký propad. Mám za sebou čtyři skladby – a NIC, dokonce se mi třetí, Pull Out The Pin zdá ošklivá a mám z ní nepříjemné pocity. I v Leave It Open se vyskytují (pro mě) nepříjemné pazvuky a skladbu nezachrání ani fakt, že poprvé zde je alespoň náznak rocku. Při The Dreaming dokonce zjišťuju, že mám chuť to vypnout, ale z úcty ke Katce i z důvodu délky alba to snad vydržím.

No, abych se netrápil, je to pro mě zklamání a velká nuda, obzvlášť po Never For Ever, ale umím si představit, že z toho bude někdo nadšenej. Bude to absencí rockového spodku, těmi pazvuky, které mě ruší a vadí mi a mám i pocit unavenosti. Promiň Kateřino :-)

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Dreaming
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Bush, Kate - Never For Ever
2007-07-30

Bush, Kate / Never For Ever

5 stars

Začnu tím nakousnutým pravidlem :-)
Věci, které známe dlouho a máme s nimi spojeny krásné vzpomínky, jsou a budou vždycky ty nejlepší

U mě to tedy funguje, ale stejně si myslím, že tohle album je vrcholem v tvorbě Kate Bush, miluju ho od začátku do konce, jedním slovem nádhera. Hned úvodní Bábuška s mužskými vokály „Babůš“ v úvodu, chytlavým refrénem, skvělou baskytarou, zvukem rozbíjeného (asi) nádobí, upřímně – jsem z toho hotovej

Mužské (skvělé) backing vokály (čáčačá) pokračují i v následující Delius, trochu „střihlá“, lehce „operní“ skladba s muším bzučením v závěru.
Smyčce, použité v třetí skladbě, Blow Away jsou výborné a mě znovu napadá, jak byla Kate mlaďounká a že kromě hudby , textů, zpěvu a kláves má na „svědomí“ i aranže.

A znovu skvělé mužské vokály v All We Ever Look For, navíc s použitím „orientálně-pochodových“ prvků, hodně zajímavá skladba.

Egypt, zase trochu orientu, tajemna s vynikajícím, až jazzrockovým závěrem, se sólem na syntezátor a gradující rytmikou. Bravo Kačko !!!!!

U The Wedding List znovu přemýšlím, čím to je, že nedokážu o Kate psát tak lehce, jako o Genesis. A je to možná tím, že je to ženská :-)

Violin považuju už 25 let za nejlepší skladbu od Kate Bush vůbec. Je zdaleka nejvíc rocková (rocková Lothiane :-)), nejvíc odvazová, ty housle tam, to je prostě bomba a ten refrén s tou skvělou basou, dokonce kytarový sólo, no a ten její hlásek nad tou nádherou, nechci být sprostý, ale asi se z toho po těch 20 letech, co jsem to neslyšel, poseru a musím si dát repete :-)

No a po vrcholu už – bohužel – do konce alba moc času nezbývá. A já si tu (písemně) přemýšlím o tom, že to je opravdu NĚCO, znovu opakuju, ženská, tady 22 letá holka, hudba, texty, zpěv, klávesové nástroje, aranže, produkce, nic podobného neznám a bohužel mi už hraje poslední skladba, Breathing, Bohumil psal, že jí nemůže „rozdýchat“, z čehož jsem usoudil, že se mu moc nelíbí. Mě jó :-)

Miluju Kačku a za trest, že o ní nikdo nepíšete, tak tohle hned poté, co to dopíšu, vrhnu do klubu (teď je 22:05) a nebudu to po sobě kontrolovat.
Out – In, Out - In, Out –In, Out, Out, Out, ta skvělá basa …..

» ostatní recenze alba Bush, Kate - Never For Ever
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
2007-07-30

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4

3 stars

Řečeno velice stručně – čtyřku mám hodně rád, po nemastném, neslaném debutu a velice slušné dvojce, se mi zdá, jakoby se Gabriel třetím a čtvrtým albem pomalu, ale jistě připravoval ke svému vrcholu – albu SO. Nepopírám, že i tady hraje roli fakt, že asi polovinu skladeb jsem viděl na nezapomenutelném koncertě v roce 1987 v Budapešti a znám je notoricky z živého dvojalba Plays Live, které jsem svého času hrál velice, ale opravdu velice často. Celkově se mi zdá, že album pokračuje ve velmi podobném duchu, jako předchozí. Ovšem, jak už jsem jistě psal, mnohem víc mě baví živé verze skladeb, vadí mi některé studiové pazvuky, místy chemický zvuk bicích (např. v The Family And The Fishing Net). Živě mi přijde kapela mnohem, abych tak řekl přirozeně rocková, tvrdší, přístupnější, normálnější, jestli mi tedy někdo rozumíte, mluvím o nahrávkách z Plays Live. Jinými slovy, je to na mě až moc avantgardní :-)

Fakt je asi ale ten, že Gabriel byl pravděpodobně po odchodu z Genesis velkým experimentátorem, hlavně ve studiu, takže i když se mi to moc nelíbí, měl bych mu za to udělit několik plusových bodů.

Nejsilnějším momentem na albu pro mě je skladba San Jacinto, kterou považuji za jednu z nejlepších, kterou kdy Peter Gabriel složil. Do jaké míry jsem ovlivněn téměř dvacet let starým zážitkem, kdy touto skladbou zahajoval koncert s paprskem, který mu svítil do dlaně a mě, starému (v té době mladému) rockerovi, ukanula nejedna slza štěstí, nechám na Vašem milostivém posouzení.

Druhým silným momentem je pak úvod alba. V té době jsme uvažovali se Zdeňkem Konopáskem, bubeníkem skupiny Dvouletá fáma o založení kapely se dvěmi bicími soupravami a v tomto duchu jsme chtěli zahajovat koncerty. Strašně se nám to oběma líbilo. Ke spolupráci nikdy nedošlo, ani nevím proč.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Bush, Kate - Lionheart
2007-07-24

Bush, Kate / Lionheart

5 stars

No, upřímně jsem na tom podobně, jako u prvního alba, zjišťuju, že je pro mě mnohem těžší psát o Kate Bush, než třeba o Genesis. Mé poděkování patří Bohumilovi, díky jehož informaci za prvé nemohu než souhlasit, že obě alba klidně mohla vyjít najednou a nic by se nestalo, za druhé jsem se dozvěděl, že Lionheart kritika ztrhala a za třetí nebýt jeho, nemohlo by nikdy vzniknout toto, poměrně dlouhé, souvětí.

První věc, která mě nadzvedává, je Wow, výborná skladba, s měnící se atmosférou, od zasněné, křehké, komorní s piánem, po rockový, chytlavý refrén a nad tím vším hlásek jako konipásek, jak už jsem psal, to je buď láska na první poslech nebo zatracení .

A následuje další výborná rocková (rocková Lothiane) věc Don´t Push Your Foot On The Heartbreak, zejména v refrénu to je fakt odvaz. No a pak je zklidnění, Oh england My Lionheart, moje oblíbená skladba, kterou – nekecám – jsem si notoval i přesto, že jsem jí snad dvacet let neslyšel, nějak se mi usadila v hlavě a já si nedokážu vysvětlit, proč právě ona.

Je to opravdu velmi podobné první desce, stejně krátké, tří, čtyřminutové, hudební minipříběhy a já bych rád nakousl něco, co dokousnu při psaní o Never For Ever, pokud se k němu dostanu. Je to už mnohokrát zde, nejen mnou zmiňované pravidlo, že to, co člověk zná dlouho a dobře a má s tím spojené určité příjemné vzpomínky, se mu zdá a bude zdát asi i po letech vynikající. Platí to i o Lionheart, který, ač skutečně hodně podobný Kick Inside, znám déle a tudíž ho mám raději. Jinými slovy, je lepší. Objektivně :-)

» ostatní recenze alba Bush, Kate - Lionheart
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Bush, Kate - The Kick Inside
2007-07-24

Bush, Kate / The Kick Inside

4 stars

Nemůžu si odpustit – a nebude to poprvé ani naposledy – poznámku, že mě fascinuje, co všechno Kate dělá, nejen, že zpívá, ale píše si sama muziku, texty, aranžuje a ještě hraje na několik hudebních nástrojů, to je myslím jev nevídaný nejen u ženy, tady vlastně ještě dívky.

Je fakt, že od samého začátku jejího prvního alba se musíte rozhodnout – buď se do jejího mečícího, ukňouraného hlásku zamilujete nebo vám bude vadit. Pokud se jako já zamilujete, jste pravděpodobně ztraceni a bude se vám od ní líbit všechno, samozřejmě něco míň, něco víc. Myslím si, že první tři alba jsou nejvíc, abych tak řekl čistě rocková, bez příměsí různé etno a word music nebo aspoň v malé míře. Je tu hodně pasáží jen s klavírem, smyčci i dechovými nástroji, zrovna tak ale řízné rockové skladby a celé to je hodně o atmosféře. Hudba tady na tomhle album – alespoň pro mě – plyne velice příjemně, bez nějakých zvláštních výkyvů, vrcholem je nejdelší, i když pouze čtyřapůlminutová Wuthering Heights a následující odvazová James And The Cold Gun. Skvělá je Oh To Be In Love, hlavně ty jakoby koktavé vokály a moc pěkná je tady basa. Budu se asi opakovat, moc příjemně mi to plyne, nic moc nevybočuje, jsou to takové krátké, tří, čtyřminutové hudební příběhy ve dvou základních polohách – pouze se zpěvem a klavírem, takové komorní nebo rockové, s celou kapelou.

Nejsem hudební kritik, ale myslím, že to je rozhodně jeden z nejpovedenějších debutů v celé rockové historii.

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Kick Inside
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Genesis - Calling All Stations
2007-07-23

Genesis / Calling All Stations

3 stars

Přiznám se, že jsem se tohoto alba trochu „bál“, po více, než dvaceti letech bez Collinse, který byl hlavní postavou kapely …… Možná i proto, že jsem očekával zklamání, jsem byl velice mile překvapen a pamatuji si, jak jsem album na podzim roku 1997 hrál denně několikrát dokola. Je pravda, že si asi Tony Banks a Mike Rutherford nemohli na uvolněný pěvecký post vybrat lépe, Ray Wilson svým projevem hodně připomíná Petera Gabriela, takže i díky tomu se v souvislosti s Calling All Stations mluví jako o jakémsi návratu k opravdovému progresivnímu rocku. Dalším faktem, který si při poslechu uvědomuji, je geniální skladatelský potenciál Tony Bankse. Přesto, že u tří skladeb, Not About Us, Small Talk a There Must Be Some Other Way jsou uvedeni jako autoři Banks – Rutherford – Wilson a u všech ostatních dvojice Banks – Rutherford, mám pocit, že album je převážně Tonyho práce. Kdybych měl napsat, kdo je nejvíc Genesis, neváhal bych ani vteřinu a myslím tím celou dobu existence kapely.
Dnes, s odstupem skoro deseti let už (chce se mi napsat samozřejmě) tak nadšen nejsem. Album se velice příjemně poslouchá, od úvodní Calling All Stations, asi zdaleka nejpovedenější skladby na celém albu, s typickými klávesovými plochami Tony Bankse, agresivní kytarou a perfektně šlapající rytmikou, přes hit Congo (který mi nezhnusilo ani to, že jsem videoklip k němu viděl snad padesátkrát a v rádiích ho svého času hráli několikrát denně), příjemnou Shipwrecked, velice povedenou Alien Afternoon, lehce nudnou a unylou Not About Us a If That´s What You Need, zajímavou a šlapavou The Dividing Line, celkem nezajímavou Uncertain Weather, dost NEGENESISOVSKOU, ale docela slušnou Small Talk, There Must Be Some Other Way, podle mě druhou nejlepší skladbu na albu, i s pěkným Banksovým sólem až po závěrečnou One Man´s Fool, možná zbytečně nataženou skoro na devět minut. Albu nelze upřít, že zní moderně, pěkně šlape a opravdu se celé příjemně poslouchá, ale řekl bych, že se hodí spíš jako kulisa, nějak se mi už zdá trochu unavené a určitě bych ho nedával na vyšší úroveň, než předchozí tři studiové počiny s Philem Collinsem. Nějak tam nemůžu nalézt tu progresi, zdá se mi, že hudební motivy se dost opakují a je tam dost té tzv. vaty. Nemůžu se zbavit dojmu, že ve třech Genesis byli pořád kapelou, ve dvou, spolu s nájemními muzikanty (přes úctu k pěveckému umění Ray Wilsona) už tam není to, o čem jsem mnohokrát psal, ale co neumím přesně pojmenovat.

Takže na závěr – Calling All Stations je dobré album, v kontextu celé tvorby Genesis ovšem naprosto průměrné. Podle mého :-)

» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
2007-07-21

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 3

3 stars

Můj názor je ten, že po nepříliš povedeném debutu je každé další album Petera Gabriela lepší a lepší, dvojka se mi opravdu líbí moc, trojka je ještě o něco vyzrálejší. Nepopírám, že velkou roli tady hraje fakt, že víc než polovinu skladeb z tohoto alba hraje na mém oblíbeném živém Plays Live a také fakt, že jeho koncert v roce 1987 v Budapešti pro mě zůstane celý život naprosto fantastickým zážitkem.
Určitě hraje roli i přítomnost Phila Collinse za bicími s notoricky známou historkou jeho hry z úvodní Intruder a také Kate Bush v background vokálech. Nebudu rozebírat jednotlivé skladby, celé album na mě působí naprosto vyrovnaně, myslím, že vyloženě slabá skladba tady není, vrcholem je pro mě Family Snapshot.

Nechci mluvit v superlativech, ale skutečně nemám albu co vytknout, od začátku do konce velice povedené dílko, skvělá muzika, skvělá kapela (taky se Gabriel obklopil samými výtečnými muzikanty), skvělý Gabriel.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
2007-07-16

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2

3 stars

Album slibuje od samého začátku mnohem hodnotnější zážitek, než nepříliš povedený debut, řízná, rocková On The Air, velice povedená skladba se skvělou Levinovou baskytarou a Gabrielem v poloze, jakou u něj mám nejraději – úplně ho slyším třeba v Lillywhite Lilith.

I následující D.I.Y. je svižná rocková věc, navíc celá velice lichá :-)

Pokračujeme v trochu lyrické poloze – Mother Of Violence a zase trošku odvazu v A Wonderful Day In A One – Way World – moc pěkný refrén.

Jedním z vrcholů je White Shadow, určitě i díky base Tony Levina a kytarovým sólem, které silně připomíná King Crimson, což bude asi proto, že ho hraje Robert Fripp :-)

Indigo – laťka zůstává velice vysoko. A rocková podoba alba pokračuje i v další Animal Magic.

Monotónost Exposure mě trošku nudí, mou pozornost udržuje opět skvělý Tony Levin a vypjatý Gabrielův vokál.

Po nevýrazné Flotsam And Jetsam následuje opět rocková skladba, Perspektive, s pěkným saxofonovým sólem.

Závěr obstarává Home Sweet Home, pomalá balada, která mi trochu (ne poprvé na tomto albu) připomíná The Beatles. Pěkně se rozjíždí a graduje v poslední minutě.

No, z druhého sólového alba Petera Gabriela mám opravdu mnohem, mnohem lepší pocit, než z prvního. Obě jsem poznal již v době vydání, obě jsem si připomenul snad po dvaceti letech, co jsem je neslyšel. Určitě mi vyhovuje větší přímočarost, možná jednoduchost, syrovost a rocková poloha, album na mě působí i celistvěji, Gabriel jakoby se téměř našel. Při poslechu jsem si uvědomil, že to asi vůbec neměl jednoduché, opustit slavnou kapelu a vydat se na sólovou dráhu, možná jsem mu v hodnocení jedničky lehce ukřivdil, nicméně rozdíl mezi oběma alby je podle mě obrovský.

Pepa, 7.6. 2006

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Yes - House Of Yes: Live From House Of Blues
2007-07-13

Yes / House Of Yes: Live From House Of Blues

5 stars

Přiznám se hned v úvodu :-)
Píšu proto, že :
1. je mi líto Guitaristy
2. dlouho jsem tohle dvojalbum neslyšel
3. mám rád Yes :-)
Takže si to rád pustím a budu psát, co mi slina (a hudba) přinese na jazyk.

Jsou zde vedle sebe největší fláky Yes z The Yes Album, Close To The Edge nebo Going For The One i z mnohem pozdějších 90125 nebo v té době aktuálního The Ladder. Jedna z věcí, která se mi na Yes líbí, je právě fakt, že mohou na jednom koncertě zahrát skladby, které dělí klidně třicet let a člověk má pocit, že jsou na úplně stejné úrovni, což u takových Genesis je trošku problém. Ovšem, stejně jako v případě Genesis, platí i zde, že živě jsou Yes skvělí, jako muzikant opravdu ocením, když kapela dokáže na koncertě zahrát tak, že je to za prvé bezchybné, za druhé je tam všechno, co na studiové nahrávce a za třetí je tam to něco, co na studiových nahrávkách naopak být nikdy nemůže, takový ten duch, duše nebo jak to nazvat.
Yes na mě na této nahrávce působí velmi uvolněně, pohodově, nechci se vůbec dotknout Ricka Wakemana, ale co jsem viděl DVD Keys To Ascension a na vlastní oči koncert 17. 6. 2003, mám pocit, že za tu pohodu hodně může Igor Khoroshev. Nejsem odborník, ale jeho hra se mi líbí víc, než Wakemanova (mluvím o posledních letech).

Nedávno tu „vyzvídal“ Filozof, co že na těch Yes máme. Ono se to asi dá někomu těžko vysvětlit. Mám pocit, že při poslechu jejich hudby – a opakuji, že patří mezi velice málo kapel, které mají všechna alba výborná, velice vyrovnaná – se ocitám v nějakém jiném světě. Samozřejmě, že bych se mohl rozepsat o tom, že Alan White je velice přesný, spolehlivý bubeník, Steve Howe technicky brilantní hráč, který živě „ozvláštňuje“ skladby tím, že dost improvizuje, Chris Squire (pro mě) asi nejlepší rockový baskytarista vůbec, Igor Khoroshev – jak už jsem psal – zde zcela ne nahrazuje, ale přímo zastiňuje Ricka Wakemana, Jon Anderson se vznáší se svým hlasem nad tou vší krásou, že kapela má výborný, hutný zvuk, že i živě jsou vícehlasy vynikající a nádherné, daly by se rozebírat jednotlivé skladby (třeba rytmické „šílenosti“ v Awaken), atd., atd...
Na prvním místě je však hudba. Zvláštní, tajemná, záhadná, téměř nepopsatelná, přesto okamžitě rozpoznatelná. Díky za ten SVĚT YES, který trvá už pětatřicet let.

» ostatní recenze alba Yes - House Of Yes: Live From House Of Blues
» popis a diskografie skupiny Yes


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
2007-07-13

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1

2 stars

Asi budu velice stručný, jak se zdá. A upřímný – vzpomněl jsem si na Antonyho názor na Gabrielovu sólovou tvorbu a přiznám se, že mu možná rozumím.

Moribund The Burgermeister se mi totiž vůbec nelíbí a vybavuje se mi slovo MORIBUNDUS z jedné známé české pohádky :-)

Solsbury Hill se mi na studiové nahrávce zdá taková mdlá, mnohem radši jí mám v živém provedení. Už mnohokrát jsem psal o tom, že celá skladba je na sedm dob, takže to jen znovu připomínám, aby řeč nestála :-)

Modern Love – velmi pěkný WHOOVSKÝ refrén s WHOOVSKOU baskytarou.

Excuse Me – příjemné, trochu Beatlesovské.

Humdrum – první opravdu výborná skladba, pardon, podle mého názoru. Jinak i zde platí, že mám mnohem radši živé provedení, třeba z Plays Live.

Slowburn – říkám ANO, dobrý, ale nějak to se mnou nic nedělá, bohužel.

Waiting For The Big One – stejné ANO, možná JO, dobrý, takový bluesový, ale ……

Down The Dolce Vita – nerad se opakuji, jen mě navíc napadá slovo NUDA, možná progrocková, ale nuda, nezajímavé.

Here Comes The Flood – nemám, co napsat jiného.

Nechci, aby mé hodnocení vyznělo moc negativně, i když asi vyznělo :-)

Já jsem jedničku Gabriela neměl moc rád ani když jsem jí slyšel poprvé, někdy v roce 1979, když napíšu, že se jedná o jeden z nejslabších debutů, asi se na mě spousta lidí sesype. Ale nemůžu si pomoct, mluvíme přece o Peteru Gabrielovi, zpěvákovi a frontmanovi Genesis, který se podepsal na skvostných a geniálních albech v uplynulých sedmi letech. A neubráním se srovnání s alby A Trick Of The Tail a Wind And Wuthering z té doby, ty jsou proti tomuto z úplně jiné planety.

Na úplný závěr napíšu radši z bezpečnostních důvodů, že mám Petera Gabriela rád :-)

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Dream Theater - Train Of Thought
2007-07-11

Dream Theater / Train Of Thought

5 stars

Jak už jsem několikrát napsal – a myslím, že v tom nejsem sám – Dream Theater mají všechna alba vynikající, velice vyrovnaná, o některých se všeobecně tvrdí, že jsou slabá, někde jsem to četl asi i o Train Of Thought. Mě vždycky zajímaly jen vlastní názory a vůbec mi nevadí, že v mnoha případech žiju ve velkém omylu :-)

Train Of Thought patří k mým nejoblíbenějším albům od Dream Theater. Nevadí mi, že je hodně tvrdé, místy opravdu metálové:-)

Album otvírá skvělá As I Am, tvrdá, šlapavá s výborným kytarovým beglajtem. Opět – pro mě – charakteristický znak Dream Theater – velice silná a krásná melodie, třešnička na dortu je ubrání jedné osminy ve druhé sloce – vidím nejen celý les, ale i jednotlivé stromy. Vynikající skladba.

Pokud jsem v As I Am slyšel trochu podobnost s Metallicou, v This Dying Soul jí slyším ještě víc. Jak mi první skladba přijde bezchybná, tady určité výhrady mám, myslím si, že je zbytečně, až uměle natažená. A přitom od začátku je vše OK, skvělý rozjezd, v čase 2:32 výtečné zkreslení hlasu LaBrieho s kvílivou kytarou v pozadí, znovu neuvěřitelně silný refrén, opravdu nádhera. Ovšem to, co přijde v čase 3:39 a trvá asi do páté minuty mi přijde jako nepovedená vycpávka. Moc se mi nelíbí ani část od sedmé minuty až do konce. Takže – kdyby měla skladba poloviční délku, byla by super.

Endless Sacrifice – skvělá, pomalá rocková balada. Dream Theater umí i tuhle polohu – téměř akusticky ve sloce s postupným přidáváním na gradaci do tvrdého refrénu a jak je jejich dobrým zvykem ještě povylezou o stupínek výš v refrénu č. 2. Tady je všechno v pořádku, všechna sóla, všechny mezihry, i ta Zappovská v čase 6:30, skladba plyne naprosto přirozeně, aby skončila po více, než jedenácti minutách tak, jak začala. Lahůdka, pro posluchače i pro muzikanty.

Honor Thy Fater bych na albu nemusel mít, pro mě nejslabší skladba.

Vacant je vlastně jakási vokální předehra ke Stream Of Consciousness, jedenáctiminutové instrumentálce, asi nejlepší, jakou jsem kdy od rockové kapely slyšel. Jedním slovem : GENIÁLNÍ, ale nedá mi to, trochu se v ní pošťourat. Hlavním hudebním motivem je pětidobá fráze, obměna melodie z předchozí skladby Vacant, tou celá instrumentálka začíná, nejdřív jen kytarou, přidají se bicí, klávesy a basa a celý motiv se opakuje, občas se fráze prodlouží z pěti na šest dob. Po dvou minutách první změna, kapela přeřadí na čtyři doby, Petrucci vystřihne krátké sólo, do toho Portnoy prohrnuje svou soupravu zprava doleva a nazpět, rytmy se neuvěřitelně střídají, chvíli na čtyři, pár taktů model 5-5-6-6, zpět na čtyři, uf :-)
5:22 – změna, zpomalení, uvolnění, 6:30 – 6:33 – lahůdkový break na bicí a gradace do času 7:32, kdy se úplně logicky vrací motiv na pět dob ze začátku,
čtyři takty hraný pro změnu jen na basu, pak se přidá kytara a celá kapela.
A cítíme (nebo alespoň já), že se skladba blíží ke svému závěru, neuvěřitelná gradace až do času 10:20, kdy pak už jen zazní hlavní motiv, hraný jen na kytaru. Paráda !!!!

No a po skvělé instrumentálce, skvělé rozloučení s albem, In The Name Of God. Výborná, typická skladba Dream Theater, pěkně tvrdá, se silnými melodiemi (říkám si, kam na ty nápady chodí), s typickými mezihrami, jakoby druhými refrény, prostě nádhera.
No, takže se omlouvám, kdo to nechcete číst, nečtěte, já se na nikoho zlobit nebudu a doufám, že se alespoň někdo přidá. Výborné album, mít místo 69 minut, 50, neváhal bych s udělením maximálního počtu hvězdiček.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Train Of Thought
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Genesis - Archive #2: 1976-1992
2007-07-11

Genesis / Archive #2: 1976-1992

3 stars

Na prvním disku jsou studiové nahrávky, které se jaksi nevešly na řadová studiová alba. Některé mě nechávají v klidu, u některých přemýšlím, proč nedostaly přednost před jinými, nepovedenými kousky, např. One The Shoreline, Paperlate, Do The Neurotic, Inside And Out nebo Feeding The Fire. Celkově mám pocit, že se tady vyváženě střídají výborné a slabší skladby a myslím, že je to pro nadšené fanoušky radost, pro ostatní příjemné seznámení s tvorbou Genesis po odchodu Petera Gabriela.

Druhý disk je vynikající, samé živé nahrávky skladeb ze všech alb od A Trick Of The Tail až po We Can´t Dance, kromě Abacab. Hlavně od Deep In The Motherlode je to opravdu skvělé, dokonce se mi líbí i Your Own Special Way, upravená téměř do country podoby, vynikající je Burning Rope, ale i The Brazilian, Entangled a závěrečná Duke´s Traverls / Duke´s End. Opravdu výtečné koncertní záznamy.

Třetí disk je pak jakousi smíchaninou obého, tzn. několik živých nahrávek a několik studiových, event. jiných verzí některých známých hitů. Mám z toho trošku pocit, že je to už jaksi násilně opravdu splácané.

Takže závěrem – celkově mám dojem, že tenhle výběr vlastně ukazuje, jací prostě byli Genesis bez Gabriela – jak už jsem psal, některé skladby jsou na stejné úrovni, jako ty, které se na řadová studiová alba dostaly, několik jich je nadprůměrných, několik velice slabých (asi nejhorší je Rutherfordův slaďák Open Door) a zdaleka nejpovedenější a pro mě nejhodnotnější je druhý, živý disk.

» ostatní recenze alba Genesis - Archive #2: 1976-1992
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Archive 1967-75
2007-07-09

Genesis / Archive 1967-75

5 stars

I tady jsem začal netradičně, odzadu, posledním, čtvrtým diskem, který mě víceméně celý nechává naprosto chladným. Zazní tu skladby z ranného období Genesis a některé odlišné verze, než vyšly na řadových albech. Musím ovšem uznat, že občas zaslechnu už tady ty opravdové Genesis, což je hlavně zásluhou zpěvu Petera Gabriela.

Druhý vrchol pro mě ze všech sedmi CD je třetí, složené převážně z živých nahrávek, vyjma tří skladeb. Twilight Alehouse, na kterou jsem slyšel spousty chvály, slyšel ji poprvé až na videonahrávce z Belgické televize a která mi nějak k srdci nepřirostla. Totéž platí o Happy The Man, moje pocity z těchto dvou skladeb jsou podobné – Genesis na oficiální alba vybrali opravdu to nejlepší. Ovšem na druhou stranu, abych byl upřímný, kdybych znal tyhle skladby pětadvacet let a místo nich psal teď např. o Time Table nebo Seven Stones, nevím, nevím ……. K remixu Watcher Of The Skies nemám co napsat.
Koncertní nahrávky tady jsou úžasné. Nebudu se rozepisovat o jednotlivých skladbách, platí o nich stejné superlativy, jaké jsem psal nejen já v hodnocení studiových alb. Ovšem je tu něco navíc, něco, co se velice špatně slovy popisuje. Už jsem psal mnohokrát o tom, že live nahrávky nějak v lásce nemám, ovšem Genesis pro mě byli vždycky živě nejlepší kapelou světa, od doby, co jsem slyšel Seconds Out. A nejen živě, že :-)

Mluvilo se o tom tady hodně, nejčastěji to nazýváme duchem Genesis a asi téměř všichni se shodneme na tom, že nejvíc ho cítíme na nahrávkách z let 1970 – 1975. Já tak silně, jako u Genesis, cítím toho ducha u velice málo kapel a právě na těchto živých nahrávkách je ještě umocněn tím, čeho ve studiu nelze dosáhnout. Na Genesis se mi vždycky líbilo, že živě nikdy moc neexperimentovali, jejich skladby znějí téměř stejně, jako ze studia a navíc je tam obrovská energie a většinou také nějaký ten muzikantský bonbónek navíc, abych byl konkrétní, tak například bicí v Dancing With The Moonlit Knight. Prostě jde z toho obrovská síla a v těch letech si myslím, že opravdu nebylo lepší kapely, tyhle nahrávky (mi) to jasně dokazují.

No a to nejlepší nakonec je živé provedení The Lamb Lies Down On Broadway. Poprvé jsem to slyšel 11. dubna loni, dva dna po koncertě Roberta Planta. Byl jsem z toho naprosto unesen, je to vynikající, že takový záznam existuje a jeho kvalitu nesnižuje ani fakt, že většinu pěveckých partů Peter Gabriel z technických důvodů přezpíval o více, než dvacet let později, nakonec, zpěv je „jen“ jeden z hudebních nástrojů, takže 80% nahrávky je původní :-)

Nebudu se rozepisovat o jednotlivých skladbách, vrcholy jsou pro mě stejné, jako na studiovém albu, tzn. Fly On A Windshield, In The Cage, Back In N.Y.C., The Chamber Of 32 Doors, Lillywhite Lilith, Anyway, The Lamia, Colony Of Slipperman, The Light Lies Down On Broadway a Riding The Scree. Snad jen pár postřehů a rozdílů – místy je mnohem lépe slyšet kytara a Philovy vokály (The Carpet Crawlers), závěr The Waiting Room je fantastický nářez a jízda, instrumentálně asi vrchol alba. Spíš chci napsat své celkové dojmy a pocity. A ty jsou naprosto úžasné, úplně závidím lidem, kteří měli možnost v té době Genesis živě vidět a v koutku duše doufám, že se objeví i nějaký slušný obrazový záznam. Budu se opakovat, Genesis jsou pro mě nejlepší živou kapelou vůbec, z nahrávky cítím obrovskou sílu, spojení těchto pěti lidí se muselo snad udát se zásahem nějaké vyšší moci, každý z nich zaslouží jen v samé superlativy. Mívám problémy s tím, že při poslechu alb Trespass, Nursery Cryme, Foxtrot, Selling England By The Pound a The Lamb Lies Down On Broadway jsem přesvědčen, že právě to album je nejlepší, i když ne, že by mi na tom až tak záleželo. Ovšem při poslechu živé verze Beránka mám jasno. Naprosto !!!

» ostatní recenze alba Genesis - Archive 1967-75
» popis a diskografie skupiny Genesis


Dream Theater - Images And Words
2007-07-07

Dream Theater / Images And Words

5 stars

PULL ME UNDER
Skvělý „otvírák“ skvělého alba, chtělo by se napsat prvního „opravdového“, jako u Genesis. Obrovská změna na pěveckém postu. Opravdu nádherná skladba, pomalý rozjezd s postupným přidáváním všech nástrojů a gradace až do přidání vokálu. LaBrie je výtečný, jeho hlas kapelu posunul na podstatně vyšší úroveň. Skladba má několik částí, je to úplný gejzír nápadů, včetně kytarového i klávesového sóla s vrcholem v až chytlavém, silném refrénu. Mlaskám při něm radostí :-)

ANOTHER DAY
Pomalá balada, taková „smutná“, DT umí i tuhle polohu, opět velice silná melodie, nezvyklé sólo na saxofon, krásná rocková píseň.

TAKE THE TIME
V refrénu s pěknými vokály mě napadá otázka, kam na ty nápady chodí ?
Přemýšlím, přemýšlím a napadá mě, v čem jsou DT tak výjimeční. A možná to mám – tohle by mohla být „obyčejná“ skladba – dvě, tři sloky, refrén, uprostřed sólo, ovšem u DT je to jinak – tajemný úvod - razantní přidání bicích, kytary, kláves a basy – sólíčko na synťák – první a druhá „jakoby“ sloka – refrén, který opět stojí za to – „mezihra“ se zpěvem č.1 – podruhé refrén – „mezihra“ se zpěvem č. 2 – „mezihra“ č. 3 bez zpěvu s kytarovým sólem a změnami tempa – strhující klávesové sólo –„ mezihra“ č. 4 se skvělými stop timy – další klávesové sólo pro změnu opět se změnami tempa – refrén – „mezihra“ č. 5, kde je cítit, že se blíží finále, tzn. refrén + kytarové sólo. To je stavba skladby opravdu originální, nad tím zůstává rozum stát podobně jako u Cinema Show nebo Firth Of Fifth.

SURROUNDED
Mám za sebou 20 minut a ptám se, kde je nějaký metal, kdo dal DT tuhle nálepku, ale nějak mě to netrápí, pro mě to je ROCKOVÁ muzika.
Druhá volnější skladba, kapela střídá hraní na „normálních“ OSM a „nenormálních“ DEVĚT dob. Krásná rocková balada.

METROPOLIS-PART I-THE MIRACLE AND THE SLEEPER
Tak si nejsem jist, mám-li rozpitvávat každou skladbu tak podrobně, u téhle by to bylo na dlouho, říkám si, že každý, kdo se dokáže do hudby ponořit, prostě musí slyšet, co a hlavně PROČ mě DT berou za srdce. Anebo nemusí, ale pak se to nedá vysvětlit. Taky mě napadlo, že bych moc chtěl být u DT ve zkušebně, když tohle dávali dohromady :-)
Tak tedy podrobně nee, jen pár nejlepších „špeků“ :
1.čas 4:30 – 4:42 – „ukňourané“ sólo na kytaru na 6+7 dob
2.čas 5:35 – 5:45 – sólo na baskytaru
3.pasáž od času 7:00 do 8:00 – nejdřív „psycho“ sólo na klávesy na čtyři takty po devíti dobách, potom hraní na sedm a pak se to snad ani nedá spočítat


UNDER A GLASS MOON
První skladba, kde slyším metalové prvky (omlouvám se, nejsem odborník), Iron Maidenovský refrén, ovšem Dream Theatrovské mezihry se skvělým kytarovým a klávesovým sólem. A opět velice silná melodie.

WAIT FOR SLEEP
Nádhera !!! Klavír, který hraje střídavě na šest a na pět dob, do toho LaBrie se svým vokálem, opravdu velice, ale velice silné a působivé.

LEARNING TO LIVE
A jsme u poslední, nejdelší skladby celého alba. Zde se pro změnu střídá sedmi a šesti čtvrťový takt. A střídají se i nálady, dynamika, po osmi minutách se vrací motiv z Wait For Slep, opakovaný na kytaru, vzdušné klávesové sólo po posledním refrénu, v čase 10:02 začíná velké finále – samotná skvělá basička, ke které se přidají bicí s kytarou, pak druhá kytara, klávesy, vokály, fantazie, hraná stylem 7+8 dob.

Tohle album je fakt výborné, asi jedno z nejlepších, jen si říkám, co jsem dělal v roce 1992, že jsem o Dream Theater vůbec nevěděl. Nabízí se opravdu paralela (alespoň tedy mě) s Genesis, resp. se srovnáním prvního a druhého alba, i tady vidím obrovský, i když možná ne až tak propastný rozdíl. Images And Words je proti debutu jakoby z jiného světa a nemůžu si na závěr odpustit jednu poznámku. Mám totiž pocit, že leckoho může u DT odradit mnou již zmiňovaná nálepka „progmetal“, třeba ztraceného syna Slávu. Všechny Vás ujišťuju, že tady žádný metal nehrozí, je to nádherné, poctivé, rockové album.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Images And Words
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Dream Theater - Falling To Infinity
2007-07-05

Dream Theater / Falling To Infinity

4 stars

K tomuto albu mám zvláštní vztah. Měl jsem ho jako první od Dream Theater a v té době jsem ještě vůbec netušil, že existuje PROG METAL. I proto si moje staré uši a můj mozek bez problémů zařadily tuhle kapelu do úplně jiné škatulky (pamatujete, jak jsem tady s tímhle albem neustále někdy před půl rokem opruzoval a tvrdil, že je to PROG, event. ART ROCK ?)

NEW MILLENNIUM
Nádherná skladba, motiv se střídajícími se takty na osm a sedm dob, gradace v prvních dvou minutách, do nástupu LaBrieho, je skvělá. Připomíná mi svou stavbou Pull Me Under. Po pěti minutách začíná instrumentální část, nejprve s krátkým sólem na klávesy, poté společné vyhrávky kytary, kláves a basy s perfektními stop-timy, nečekané přitvrzení a finále s přidáním LaBrieho.

YOU NOT ME
Tady fakt žeru ten hlavní motiv, hraný nejprve čtyřikrát po minutě a půl a potom téměř celou poslední minutu. Jinak bych řekl výborná, HARDROCKOVÁ skladba.

PERUVIAN SKIES
Skladba má dvě polohy, v první polovině klidnější, s klávesami, které mi připomínají trochu Doors, trochu Pink Floyd, ve druhé pak hutnou a gradující.

HOLLOW YEARS
Někde jsem četl, že pomalé skladby na tomto albu jsou špatné, že se na něj (nebo pro Dream Theater) nehodí. Nevím, tahle je výborná. Krásná, smutná, se silnou melodií, na závěr s pěkným klavírem a vokály. Sežral jsem jim to i s navijákem :-)

BURNING MY SOUL
Slabší moment alba – dle mého.

HELL´S KITCHEN
Skvělá instrumentálka, Dream Theater se vším, co na nich tolik miluju, atmosféra, dynamika, změny rytmů (5, 6 dob) a pochopitelně vynikající výkony všech muzikantů. Je to vlastně taková instrumentální předehra k následující ...

LINES IN THE SAND
Delší kompozice, i když na Dream Theater nic neobvyklého. Opět je tu takové množství nápadů, že by z toho jiná kapela byla schopna udělat celé album. Když jsem u toho, Falling Inti Intimity má téměř osmdesát minut, Awake sedmdesát pět, takže jsou to vlastně dvojalba.

Skladba začíná zvuky syntezátoru, slyším Pink Floyd, Animals. Razantní nástup ostatních nástrojů. Po dvou slokách a neobyčejně silných refrénech následuje po pěti a půl minutách zklidnění a kytarové sólo, při kterém si opět nemohu nevzpomenout na Pink Floyd. V posledních dvou minutách návrat k motivům ze začátku skladby, samozřejmě s příslušnou gradací. Myslím jedna z nejlepších věcí na albu.

TAKE AWAY MY PAIN
Genesis jako vyšití :-)

JUST LET ME BREATHE
Je to vlastně skvělá skladba, které nelze nic zásadního vytknout, ale mám pocit, a není to poprvé, že po úvodní „smršti“ jde úroveň dolů a souvisí to i se zmiňovanou délkou alb, je náročné poslouchat přes hodinu takhle složitou muziku.

ANNA LEE
Trochu Queenovská a trochu slabší věc.

TRIAL OF TEARS
Opakuji, že mám podobný pocit, jako u Awake, konec dobrý, všechno dobré.

Poslední a zároveň nejdelší skladba na albu vrací muziku na úroveň z úvodu. Od času 6:30 kytarové sólo a la UK, fakt nádhera, gradace vskutku strhující.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling To Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Dream Theater - Systematic Chaos
2007-07-03

Dream Theater / Systematic Chaos

5 stars

Album začíná opravdu majestátně až bombasticky (a hodně ve stylu Rush) a Dream Theater na nás (tedy na mě určitě) hned v úvodních čtyřech minutách „vybalují“ všechny své typické zbraně, tzn. valivou, těžkotonážní rytmiku, místy nabroušenou, místy naříkající kytaru a krátké - nejen zvukově - skvělé klávesové vyhrávky. Ve zpěvu pak vynikne i další typický znak Dream Theater – hlavní rytmická kostra, v začátku ne až tak zřetelná, není – jak jinak – na čtyři, ale na 7 + 6 dob :-)

No a když pak „zaburácí“ nádherný melodický refrén, silný, jako v dobách Images And World , další to poznávací znamení mých miláčků, moje muzikantská dušička je na vrcholu blaha. In The Presence of Enemies Pt. 1 je rozhodně na úrovni nejlepšího alba Dream Theater, Scenes From A Memory, úchvatný začátek.

Forsaken se někomu může zdát jako trochu „obyčejná“, trochu (nejen) smyčci zbytečně přislazená, ovšem tady jsme u toho, že i taková „jednoduchá“ skladba, mistrně zahraná, je prostě výborná.

Začátek Constant Motion je tak rytmicky zamotaný, že Vás s tím ani radši nebudu otravovat :-) Ale dělá mi radost tyhle záležitosti rozmotávat, mám pocit, že tím víc pronikám do nitra hudby. Skladba je dost tvrdá, za zmínku stojí nádherný zvuk basy a – podle mě – výborné vokály ve výborných refrénech Mike Portnoye, pokud je tedy zpívá on :-)

A další nářez – The Dark Eternal Night. Chápu, že pro někoho už může být ta tvrdost s tím blicím zpěvem trochu silná kávička, pro mě to je asi přesně ta hranice, kdy mi to ještě nevadí, navíc v refrénu se to vždycky nádherně rozsvítí. V polovině skladby začíná instrumentální pasáž, kde se nám všichni pánové pěkně předvedou, ovšem bez onanie, všechno je pěkně podřízeno celku, navíc můj – možná nesprávný – názor je, že když muzikanti umí hrát, víc se hodí ukázat to při nahrávaní alba, než dejme tomu při fotbale, ale hádat se rozhodně s nikým nechci, hehe (aspoň jedno tady mít, Jardo, musím).

Repentance je klidná, pomalá skladba, bez zvláštních instrumentálních nebo rytmických zvláštností, má ale velice příjemnou, Pinkfloydovskou atmosféru sedmdesátých let a je to velký kontrast oproti předcházející nadupané a složité muzice. Kontrast ovšem vynikající a geniálně do alba zakomponovaný.

Vím, že každé album nemusí mít zákonitě nejslabší skladbu, tohle jí má a je to Prophets of War, je taková nijaká a já bych se bez ní klidně obešel.

Druhá nejdelší kompozice na albu, patnáctiminutová The Ministry of Lost Souls probíhá klasickým, osvědčeným způsobem – dvě nezbytné sloky a silné, melodické refrény – aby se téměř přesně v polovině dostala do instrumentální pasáže, kde na mě nádherně, příjemně a blahodárně působí spojení obrovské dávky muzikantských duší všech čtyř zůčastněných, geniálních hudebních nápadů a pro někoho zbytečné technické dokonalosti a virtuozity, bez které by ovšem sebelepší nápady nikdy takhle parádně nevyzněly, to vše trvá něco přes tři minuty, pak se opět přidá LaBrie a skladba graduje a vrcholí opakujícím se motivem na kytaru, znovu lehce v duchu Pink Floyd. Mistrovské dílko, fakt klobouk dolů.

No a jsme na konci, v In The Presence of Enemies Pt. 2. a já si uvědomuju, že kromě šesti minut Prophets of War jsem si ani na chvilku nevydechl, nenudil se a opravdu poslouchal jedno z nejlepších alb Dream Theater.

Víte, fakt to nechci zlehčovat a dělat si srandu, úplně chápu, proč některým lidem (a je jich hodně) tahle kapela vadí, jejich důvody a argumenty beru. Někdo má pocit, že moc tlačí na pilu, OK. Někdo si myslí, že je to muzikantská onanie, OK. Jiný bude tvrdit, že té muzice chybí duše a je to jenom o technice, taky chápu. Pro mě je na prvním místě nádherná, opravdová a poctivá muzika, kterou slyším na úplně všech albech Dream Theater, většinou velice složitá a tudíž možná i mnoha lidem nepřístupná, muzika, která neskrývá vzory, ze kterých vychází, dlouhé, úžasné kompozice, kde se střídají lehce stravitelná schémata, sloka – refrén - sólo s rytmicky komplikovanými instrumentálními pasážemi a mezihrami a neuvěřitelně silnými melodickými nápady. Až v druhém sledu jsou ty “méně podstatné” záležitosti, jako třeba fakt, že instrumentálně jsou na tom páni muzikanti tak, že prostě nikdo jiný by tu muziku tak nezahrál. Cítím z toho obrovskou, neskutečnou sílu a omlouvám se, že to nedokážu lépe za tu hodinu a čtvrt vyjádřit, jsem podělanej z každýho alba Dream Theater, Systematic Chaos řadím hned za Scenes from A Memory a jestli musím hvězdičkovat, tak nemůžu jinak, než udělit plný počet čehokoliv z jakéhokoliv množství.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Systematic Chaos
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Dream Theater - When Dream And Day Unite
2007-07-03

Dream Theater / When Dream And Day Unite

3 stars

Jak už jsem psal, myslím si, že všechna studiová alba jsou výborná, i když na tomto debutu mi toho asi vadí nejvíc a tudíž bych řekl, že je nejslabší. A není to jen zpěvem, který mi sice nevadí až tak moc, ale přece jenom James LaBrie je na úplně jiné úrovni.

První dvě skladby jsou takové „obyčejné“ a připomínají mi spousty dnes už víceméně zapomenutých metalových partiček té doby. Ovšem už v instrumentálce The YTSE Jam jsou to Dream Theater téměř v plné parádě. Hned od začátku si hrají s rytmem, což je věc, která mě na nich strašně bere (model tři takty na šest, čtvrtý na sedm dob – nádhera).

A i v následujících skladbách jsou už „náznaky“ budoucích skvělých Dream Theater, tzn. skvělá kytarová a klávesová sóla, vynikající rytmika Portnoy - Myung a album mám pocit graduje, je čím dál lepší. Jen se mi zdá, že hudební motivy nedosahují zdaleka takové síly, jako na dalších albech.

Jsou debuty skvělé, průměrné, špatné. Tenhle je dobrý. Nabízí přes 50 minut poctivé (to je slovo, které mě při poslechu závěrečné skladby právě napadlo) rockové muziky. Někde jsem četl, že chybou snad špatné distribuce tohle album (a s ním málem i celá kapela) skoro zapadlo. Byla by to hrozná škoda, protože už následující Images And Words je z kategorie ……… (teď mě pro změnu žádné slovo nenapadá) :-)

» ostatní recenze alba Dream Theater - When Dream And Day Unite
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Yes - Close to the Edge
2007-06-30

Yes / Close to the Edge

5 stars

Pro mě jedno z absolutně nejlepších rockových alb vůbec. Nemůžu nezačít tím, co už jsem psal několikrát, LP Na samém kraji útesu vlastnil můj nastávající, o osm let starší švagr už někdy v roce 1977 a já, protože jsem mu věřil, že je vynikající, ho k němu chodil poslouchat. Dost dlouho se mi vůbec nelíbilo (bylo mi 14 let), nerozuměl jsem mu, připadalo mi, že každý tam hraje úplně jinou skladbu, prostě naprostá zhulenina :-)

Nevím, kolikrát jsem ho slyšel, odhaduji několik set poslechů.

Vrchol vrcholů je skladba Close To The Edge. Když do Wakemanových zvuků nastoupí celá kapela, je to neuvěřitelná jízda. Skvělá baskytara, v pozadí štěbetání kláves, technicky přesné bicí s perfektními kudrlinkami, do toho vlastně kytarové sólo, po dvou minutách stop s nádhernými vokály, to samé znovu po deseti vteřinách a po třech minutách velká změna, znovu vokály, uklidnění, skladba přejde do tříčtvrtečního rytmu. Vynikající rytmika, v pozadí telegrafické klávesy, kytara vlastně pořád hraje sólo a do toho všeho nádherný hlas Jona Andersona. Další změna v šesté minutě. Kapela hraje sice na čtyři doby, ale jak basa vyráží některé doby s bicími a Anderson zpívá, budí to dojem nějaké rytmické složitosti. Nádhera. A ty vokály !!

Po zhruba osmi minutách nastává zklidnění. Proplétání hlasů Andersona, Howea a Squiera je opravdu úžasné. Do toho kostelní varhany, cítíme obrovskou gradaci. Po čtrnácté minutě začíná sólo, pro mě nejlepší, jaké kdy Wakeman zahrál, samozřejmě podporován neuvěřitelnou rytmikou. Přidá se Anderson a celá skladba vrcholí. Yes právě zdolali nejvyšší vrchol nejen ve své kariéře, ale v hudbě vůbec.

Kdysi druhá strana desky, dnes druhá polovina CD je pro mě o minimálně jedno patro níž. Abyste mi rozuměli, And You And I i Siberian Khatru jsou nadprůměrné skladby, ovšem po Close To The Edge u mě nemají moc velkou šanci. Jsou v podobném duchu, nedá se jim vlastně nic vytknout, ale ….. Možná, kdyby byly ty tři skladby v opačném pořadí …..

Nedá mi to, nenapsat ještě něco o Close To The Edge. Opravdu si myslím, že je to naprosto ojedinělá skladba. Vyjímečně krásná hudba, logicky navazující části, opakující se motivy, fantastické výkony všech hudebníků, technicky dokonalé a přesné bicí Billa Bruforda, atmosféru tvořící klávesy Ricka Wakemana, téměř neustále sólující a lehce najjazle improvizující kytara Steve Howea, nad tou vší nádherou úžasný hlas Jona Andersona a také vokály ostatních a pro mě úplný vrchol – baskytara Chrise Squiera, no a navíc to mnohokrát zmiňované, těžko pojmenovatelné NĚCO, co bylo přítomno a co fungovalo právě jen v té době a v tomto složení, dělá z Close To The Edge (pro mě) naprosto geniální skladbu.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Gentle Giant - Gentle Giant
2007-06-29

Gentle Giant / Gentle Giant

5 stars

Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o kapele a albu, které moc neznám, bohužel. Nechápu, jak je možné, že mě tahle kapela míjela až do loňského roku, no, člověk nemůže znát všechno :-)

Celkové dojmy po prvním poslechu celého alba najednou (některé skladby znám už celkem důvěrně z Progarchives) jsou vesměs velice pozitivní – blues – jazz – rock – art rocková muzika se skvělými nápady, skvělými vokály a skvělými instrumentálními výkony.

První skladbu znám dobře právě díky Progarchives, pro mě velmi příjemná zhulenina s pasážemi v lichých rytmech, výbornými vokály a řekl bych i prvky vážné hudby, cítím podobnost s Jethro Tull, jako i ve třetí, Alucard, tady i díky saxofonu s King Crimson, ale vzhledem k roku vydání 1970 jde asi opravdu o podobnost, nikoli o vliv, i když ten konec a konec 21st Century Schizoid Man Mirrors ….
Isn´t It Quiet And Cold se mi zase zdá lehce Beatlesovská, podobnost s hlasem McCartneye je mi velice příjemná.

I když je album hodně vyrovnané, řekl bych, že vrcholem jsou skladby Nothing At All a Why Not ? Tady slyším i podobnost s Trespass, ve vokálech s CSNY (kromě zmiňovaných Beatles), znovu Jethro Tull (kytara se mi zdá dost „Barreovská“) a King Crimson, po sóle na bicí i ELP. Když jsme u toho, místy jsem slyšel i Blue Effect a Flamengo z období Kuřete v hodinkách. Nevím proč se mi zdá, že Why Not je druhá část Nothing At All, v každém případě si labužnicky pomlaskávám. A končíme pěkně „bluesovo – boogieovsky“ :-)

Takže, vypadá to, že jsem jen vyjmenoval spousty interpretů, které mi Gentle Giant připomínají. Ono mezi námi, kdyby tohle album vyšlo třeba v roce 1980 a bylo vším tím „jen“ inspirováno, bylo by vynikající. Takhle mi nezbývá, než konstatovat, že úplně chápu Oliase, který je má radši, než Genesis a že se těším na druhý, třetí, čtvrtý a další poslech.

Opravdu skvostné album, vím, že se to nemá po prvním poslechu, ale : *****

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Gentle Giant
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Yes - Magnification
2007-06-27

Yes / Magnification

4 stars

Uznávám, že je to trapné, ale nemůžu začít jinak, než tím, že Yes patří mezi velice malou společnost kapel, které mám rád opravdu tzv. sakumprásk, se vším, co kdy udělali a o kterých jsem přesvědčen, že jejich tvorba je naprosto a nevídaně vyrovnaná, i jejich slabší díla (nechci si udělat nepřátele, proto nebudu jmenovat Tales From Topographic Oceans), jsou vlastně nadprůměrná v kontextu s ostatním hudebním rockovým světem. Podle mého :-)

Titulní skladba mi hodně připomíná úplně první album, použitím smyčců, kytarou, zvukem, celkovou atmosférou.
Spirit Of Survival a Don´t Go mi zas připomíná album Union, hlavně Don´t Go se moc příjemně poslouchá, pěkné vokály, baskytara, zajímavá melodie.
V Give Love Each Day je kytara, jako vystřižená z Fragile.
Can You Imagine je velice příjemná skladbička, nádherně zazpívaná mistrem Chrisem Squirem, ty Yesovské vokály, to je prostě úžasný :-)
We Agrese mi přijde trošku moc přislazené smyčci.
Po kratičké, příjemné Soft As A Dove, následují dvě nejdelší, desetiminutové kompozice, Dreamtime a In The Presence Of.
S Dreamtime mám trochu problém, nesedí mi tam použití smyčců a dechů, zdá se mi zbytečně rozvleklá a tudíž i lehce nudná, jakoby složitá, až moc vážněhudební, mám pocit, že Yes jsou na tomto albu mnohem silnější v kratších věcech. Je fakt, že experimenty rockových kapel se symfonickými orchestry jsem nikdy neměl rád a radši jsem se jim vyhýbal, proto jsem záměrně nešel na koncert Yes v této sestavě, abych nebyl zklamaný.
To In The Presence Of je mnohem povedenější, řekl bych klasická, typická skladba Yes, s krásnými vokály se stop – timy kolem šesté minuty, příjemnou atmosférou a i když s celkově jednodušší stavbou, přece jen mi trochu připomíná třeba Close To The Edge nebo Awaken.
Na úplný závěr pak zazní nejkratší, dvouminutová Time Is Time, docela milé rozloučení s celým albem.
Můj subjektivní pocit je, že albu prospěla absence Ricka Wakemana, nevím, jak to vysvětlit, myslím, že bez něj je kapela ve větší pohodě.

Vzpomínám si, když u mě byla před dvěma lety na návštěvě Jana Hrušková (kdysi zpívala s Hradeckou kapelou Genese, pak s Petrem Novákem), ona miluje Yes, stejně jako já, poslouchali jsme Close To The Edge, manželka nás nechápavě pozorovala, jak si to užíváme a zpíváme s nimi, pak jsem jí pustil Magnification, které neznala. Moc se jí to líbilo, její hodnocení znělo takto : „To jsou prostě Yes !“
A já bych svoje hodnocení zakončil v podobném duchu. Jestli se nepletu, je Magnification sedmnácté studiové album Yes (cca jednou tolik vydali různých výběrů, živých nahrávek, DVD apod.). Jejich vrcholem, nikdy nepřekonaným, je pro mě Close To The Edge, ovšem mají i několik dalších , „menších“ vrcholů, Going For The One nebo 90125. Magnification je výborné album, bohužel už pět let zatím poslední. A já si říkám, že kdyby na této úrovni pokračovali, mě by to bohatě stačilo, byl bych spokojen. Je to poctivá, nádherná muzika, dnes už Yes existují bezmála čtyřicet let a natočit takovéhle album jako sedmnácté v řadě, klobouk dolů, marně přemýšlím, kdo z těch rockových dinosaurů si dokázal udržet laťku takhle vysoko i 33 let po vydání debutu. Díky, pánové Yes :-)

» ostatní recenze alba Yes - Magnification
» popis a diskografie skupiny Yes


Rush - Snakes And Arrows
2007-06-26

Rush / Snakes And Arrows

4 stars

Možná není ten úplně nejlepší přístup, čekat od nového alba Rush nějakou bombu. I já jsem asi zvolil bohužel takový a tak jsem se při prvním poslechu trochu nudil. Ovšem při druhém už ne a při pátém jsem byl místy opravdu nadšen. Pokud si uvědomíte, že tahle kapela za téměř pětatřicet let nevydala vyloženě slabé album a která si po celou dobu své existence drží laťku proklatě vysoko, i když svůj vrchol měla (podle mého) cca v letech 1976 – 1981 a zejména na svém „dvojalbu“ Permanent Waves – Moving Picture, pak budete spokojeni. Pokud Vám „stačí“ excelentní muzikantské výkony všech tří MISTRŮ a kvalitní, poctivá rocková muzika, budete nejen spokojeni, ale možná i místy nadšeni, stejně jako já. Třeba při skvělé, tvrdé úvodní jízdě, Far Cry. Nebo při vrcholech alba (podle mého), pomalých, ostrých, šlapavých a tvrdých skladbách, jako Armor And Word, Workin' Them Angels, Spindrift, Faithless, Bravest Face nebo Good News First. „Odpustíte“ Rush i slabší The Larger Bowl, nasládlou The Way The Wind Blows či pro někoho pěknou, pro někoho zbytečnou, Zeppelínovskou, kratičkou instrumentálku Hope. Někteří si při druhé instrumentální skladbě, výborné, lehce Dreamtheatrovské The Way The Wind Blows, možná jako já vzpomenou na slavnou, dnes již legendární skupinu ZAČLO TO UŽ RÁNO, která, kdyby její členové byli asi tak 37 krát instrumentálně zdatnější, mohla Rush směle konkurovat.

Zkrátka a dobře, mě se nové album Rush líbí. Moc. Sluší jim tahle tvrdší poloha, pořád mají skvělé nápady a některé refrény jsou opravdu velice silné, až chytlavé.Dokonce se mi album líbí tak moc, že jsem se přistihl při velice (pro mě) zajímavé a příjemné představě – kdybych byl s Geddym, Alexem a Neilem kámoš a oni by mi řekli : „Ty vole, Pepo, natočili sme novou desku a vona je nejvíc nejlepčí, co sme kdy udělalali !!!“, věřil bych jim to. Fakt.

» ostatní recenze alba Rush - Snakes And Arrows
» popis a diskografie skupiny Rush


Hackett, Steve - Please Don't Touch
2007-06-26

Hackett, Steve / Please Don't Touch

5 stars

Tohle album miluju, už skoro třicet let, nemůžu si pomoci a nikdo mě neodradí od mého názoru, že prostě nemá chybu. Od úvodní, veselé písničky Narnia, hlasově pěkně znetvořenou (čti upravenou) Carry On Up The Vicarage (připomíná mi svou atmosférou hodně Genesis z období Nursery Cryme), jedním z vrcholů alba, Racing In A, strhující, našlápnutou skladbou, zakončenou akustickou kytarou, zklidňující krátkou instrumentálkou Kim, úžasnou, tesknou, Richie Havensem zazpívanou How Can I ?, u které se mi chce normálně plakat, hehe, podobně laděnou Hoping Love Will Last a podobně skvěle zazpívanou, tentokrát Randy Crawfordovou (při vzpomínce na kňourání Oldfieldovy sestry mě napadá hanlivé, až nepublikovatelné – v tomto klubu – srovnání).
Tahle skladba přechází krátkou instrumentální LandO f A Thousand Autumns a ta zase v instrumentální, titulní Please Don´t Touch, úchvatnou, strhující jízdu, na kterou navazuje zase uklidňující, opět jen instrumentální The Voice Of Necam. No a ta přejde v závěrečnou, nejdelší skladbu alba Ikarus Ascending, krásnou, nejen díky hlasu Richie Havense.
Oproti Voyage Of The Acolyte na mě Please Don´t Touch působí tak nějak celistvěji, sevřeněji, vyzráleji. Cítím tady mnohem větší pohodu, možná danou tím, že se Steve Hackett obklopil svými kamarády – vrstevníky, zpěvákem a bubeníkem Kansas, Steve Walhsem a Philem Ehartem (však to taky místy jako Kansas zní), baskytaristou Tomem Fowlerem, který hrál mj. i s Frankem Zappou, Chesterem Thompsonem nebo zmiňovanými zpěváky, Richie Havensem a Randy Crawfordovou.

No, chlapci a děvčata, je mi jasné, že jsem Vám moc nevysvětlil, proč se mi Please Don´t Touch tak líbí, výrazy, jako strhující, skvělé, krásné moje pocity nevystihují právě nejpřesněji. Ale nemohu jinak, tohle album patří mezi těch několik málo, které nemá jedinou chybu, jediné slabé místo, na kterém mi vůbec nic nevadí, které je prostě dokonalé. Je už to všem jasné ?

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Please Don't Touch
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Porcupine Tree - Deadwing
2007-06-25

Porcupine Tree / Deadwing

4 stars

I s odstupem asi dvou týdnů při čtvrtém poslechu mě tohle album nepřestává bavit, prostě parádní jízda, přímo rocková smršť od prvních tónů. Skladba Deadwind neuvěřitelně šlape, moc se mi líbí úsporná hra nového bubeníka, Gavina Harrisona a hlavně, ta BASA, o ní budu psát asi ještě několikrát :-)
V závěru si Steve Wilson vystřihne sólo, model Allan Holdsworth, UK 1978.

Skvělá, tvrdá jízda pokračuje i v následující Shallow, abychom se uklidnili při třetí skladbě, Lazarus a ve čtvrté, Halo, se opět dočkali dalšího nášupu, znovu s fantastickou baskytarou a krátkým kytarovým sólem v závěru za asistence mých oblíbených lichých rytmů (střídání taktů na osm a na devět dob).

A střídají to šikovně hoši i dál, v nejdelší skladbě alba, dvanáctiminutové Arriving Somewhere But Not Here jsou jak klidné pasáže, tak velice tvrdá prostření část. A zase musím vyzdvihnout basu, ta linka je tak nádherná.
V Mellotron Scratch stojí za zmínku výtečná půlminutová pasáž od času 4:30 s foukací harmonikou (nebo je to syntezátor ?) a pěkné vokály v úplném závěru.

V Open Car se dočkáme kromě možná nejsilnější melodie na celém albu i velice pěkných a povedených rytmických zhulenin vždy ve sloce, s jejímiž podrobnostmi nebudu obtěžovat. Nicméně Ti vnímavější z Vás si jistě všimnou trochu jednodušších lichých rytmů v následující The Start Of Something Beautiful – ve sloce fráze na devět, v refrénu na pět dob (pro Filozofa – počítám až při čtvrtém poslechu). Tohle je nádherná skladba a je to právě hodně i díky těm lichým rytmům.
No a závěr alba obstarává zklidňující Glass Arm Shattering s hezkým a milým ša-la –la –la – la na konci.

Takže abych to shrnul – výborné, dravé, přímočaré, pěkně tvrdé, energií a skvělými nápady překypující album, kde já osobně musím vyzdvihnout naprosto dokonalou a úžasnou rytmiku Gavin Harrison – Colin Edwin, zejména Edwinova baskytara je pro mě lahůdka, jakou už jsem dlouho neslyšel, podobné stavy nadšení mívám při poslechu Chrise Squiera a Vládi Padrůňka.

Pepa, 26.5. 2006

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Dream Theater - Octavarium
2007-06-25

Dream Theater / Octavarium

5 stars

Po několikaměsíční pauze, co jsem album neslyšel, se mi chce napsat jen, že je fantastické, úplně mě uchvátilo, ale asi bych se mohl pokusit o několik vět navíc, že ?

Zhruba polovinu alb, tzn. prvních šest věcí, se střídají vypalovačky s klidnějšími skladbami, což mi připadá velice vhodné a příjemné. Album otvírá The Root Of All Devil, tvrdá skladba ve stylu předchozího Train Of Thought, kterou vystřídá pomalá, smutná a krásná balada The Answer Lies Within. These Walls je kombinací obou předešlých „stylů“ má velice silný refrén s pěknou syntezátorovou vyhrávkou a Pinkfloydovský přechod do snad nejkratší skladby Dream Theater vůbec, hitovky I Walk Beside You. Ovšem hitovky s velkým H, opravdu povedená skladba, z toho konce, kdy to zvednou o patro výš se tu myslím podělalo už pár lidí přede mnou, tuším, že taky Ravil. Následuje jízda, Panic Attack, jediná skladba, kde se hraje jinak, než na čtyři a to na pět. Místy. Vlastně až teď, s tímto pro mě překvapujícím zjištěním, si uvědomuji, že absence typického znaku Dream Theater, jejich rytmické šílenosti, mi nijak nevadí. Pokud bych musel označit nejslabší skladbu na albu, asi by to – pro mě – byla Never Enough, ale samozřejmě v uvozovkách. Moc pěkné sólo, kytara vers. syntezátor. Tedy pokud to není ta věc bez klaviatury, jak jsme se o ní bavili se Zkaziusem.
No a následuje vrchol, pokud se to tak dá nazvat, druhá nejdelší skladba na albu, Sacrificed Sons a závěrečná, čtyřiadvacetiminutová, pětidílná, Octavarium. Když jsem slyšel tuhle skladbu poprvé, podruhé a možná ještě potřetí, říkal jsem si, jak o mnoho silnější je zhruba stejně dlouhá Supper´s Ready. Ano, je, i dnes, ale Octavarium ve mně dozrálo, s klidem ho označím za jeden z vrcholů tvorby Dream Theater. První čtyři rozjížděcí (znovu) Floydovské minuty, skladba pokračuje i po přidání zpěvu v duchu Pink Floyd. Téměř přesně v polovině začíná úchvatná pasáž, která mě silně evokuje staré Genesis, někdy z roku 1972 – 3, úplně slyším a vidím Tony Bankse, navíc, když po několika vteřinách LaBrie zpívá Supper´s Ready :-)
Od šestnácté minuty zase pro změnu slyším asi dvě minuty ELP a i nějaký ten lichý rytmus nakonec přece jen ve finále zazní (na sedm).

Budu se opakovat. Mám velmi málo kapel, o kterých můžu říct, že jejich tvorba je tak vyrovnaná, že každé album, které právě poslouchám, je pro mě v tu chvíli jejich nejlepší. Dream Theater mezi těch pět, šest rozhodně patří a tak směle napíšu, že Octavarium je vrcholem jejich (dosavadní) tvorby.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Octavarium
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
2007-06-01

Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn

4 stars

Nejsem žádný velký znalec Pink Floyd, přiznám se, že mám sice tuhle kapelu hodně rád, ale zdaleka nejlépe znám The Dark Side Of The Moon, pak celkem dobře druhé a třetí album z tohoto trojalba (hehe), tzn. Wish You Were Here a Animals, zbytek jsem slyšel určitě celý, ale některé desky třeba jen jednou a to někdy před dvaceti, třiceti lety. Takže jsem fakt docela rád, že jsme se přes „odpor“ některých (čti jiný pohled na věc) dopracovali k tomu, že konečně budeme plkat. Mě to aspoň „donutí“ si pěkně popořadě všechny ty desky znovu pustit.
Jednou z těch, které znám opravdu velmi, velmi málo, je první deska, The Piper At The Gates Of Dawn. Myslím, že je to vynikající debut, navíc na svou dobu opravdu s velice novátorským přístupem a odvážným experimentováním nejen hudebním (kombinace blues-psychedelie-rock s „normálními“ písničkami), ale i zvukovým. A evidentně tu trčí genialita Syda Baretta, který, jestli se nepletu, je autorem všech skladeb, kromě jedné. Moc příjemně se to poslouchá, jak ty psychedelické pasáže (i když skladby typu Interstellar Overdrive nejsou můj šálek kávy), tak hlavně (mě, MĚ se poslouchají) ty „obyčejné“ písničky s podmanivým Sydovým hlasem, jako Astronomy Domine, Matilda Mother a mě dvě asi nejmilejší, The Gnome a Chapter 24.
Tleskám.

Stydím (že znám tak málo).

Raduji (jako z hudby, hehe).

Plkám.

Pepa, 25. dubna 2007

P.S.
pastnuto z lopuchu, klubu legenda pink floyd
**** - jsem si dovolil odvodit z textu (merhaut)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Dream Theater - Awake
2005-10-17

Dream Theater / Awake

5 stars

DREAM THEATER - AWAKE

6:00

Vynikající „otvírák“ tohoto skvělého alba, kupodivu na čtyři doby (s malými „vsuvkami“ na šest), i když člověku se zdá, že je to opět další rytmická šílenost.
Úvodní takty patří strojově a technicky dokonalým bicím, skvělá basová linka, po dvou slokách refrén na již zmíněných šest dob s klávesovými plochami a kratším sólem a mezihrou, následuje poslední sloka a dvakrát refrén. Z první skladby mám dva zásadní pocity – za prvé, že Dream Theater lehce přitvrdili, což mi vůbec nevadí, za druhé, že jsou zase o stupínek výš.

CAUGHT IN A WEB

První čtyři takty mě vždycky dostanou, to je úžasný začátek (který se pak ještě opakuje), šestidobý rytmus s jakoby falešnými klávesami.
Velice silný motiv v refrénu, který se mi doslova zaryl do mozku, v čase 1:58 cítím něco podobného, jako ve skladbě When The Levee Breaks od Led Zeppelin, v čase 2:38. Po dvou a půl minutách začíná zajímavé sólo, spíš takové střídání kytara – klávesy, aby se v čase 4:13 opakoval „rockový orgasmus“.

INNOCENCE FADED

Na první poslech taková „normální“, lehce baladická, pomalá skladba. Byla by, ale to by jí nesměli složit a nahrát Dream Theater, když už si totiž myslíte, že se opravdu nic nestane, přichází závěr, který (mě) bere dech, od času 4:16, neskutečný „přídavek“, „ocásek“ v podobě kytarového sóla se stoptimy, lehce Van Halenovské, nemyslíte ?

EROTOMANIA

A přichází vrchol alba (s následující Voices), jedna z nejlepších instrumentálních skladeb, které jsem v životě slyšel. Od prvního poslechu se mi něco nezdálo, věděl jsem hned, že hrají na pět dob, ale nějak „jinak“, tak jsem si dal tu práci a spočítal to. Když si totiž rozdělíte takty na šestnáctiny (není to tak těžké, zkuste to), zjistíte, že první tři jsou opravdu na deset (tedy na pět „pomalejších“, abych dovysvětlil), ale ve čtvrtém taktu je jedna šestnáctina vynechaná, takže je na devět. Pak hrají „normálně“ tři takty na pět a jeden na osm. Následuje model na jedenáct a deset dob, jeden z pro mě nepochopitelných breaků Mika Portnoye a kytarové sólo, tak trochu netypické, možná lehounce Frippovské. A to za sebou máme teprve dvě minuty !!
Skladba se poté zklidní, po třech minutách se ocitneme opět v kytarovém sóle, klávesové plochy jakoby předznamenávají blížící se Voices, ovšem po mezihře a sóle se ještě se vrátí motivy ze začátku skladby. Pánové, klobouk dolů.

VOICES

Řekl bych možná „stěžejní“ skladba na albu, strhující jízda, jak jinak na devět dob a ještě strhující refrén, výborný LaBrie. Nevím, čím to, ale mám pocit, že kdyby Genesis skládali The Cinema Show o dvacet let později, vypadala by nějak takhle.

THE SILENT MAN

Další (kolikátá už ?) podobnost s Genesis – „oddechovka“, typu For Absent Friends nebo More Fool Me.

THE MIRROR

Velice tvrdý nástup, zejména kytara je hodně metalová, přiznávám, že tahle skladba nepatří mezi mé šálky kávy.

LIE

Tahle skladba mi přijde jako mnohem povedenější bratříček THE MIRROR.
Ale mám pocit, že po VOICES jakoby trochu“spadl řemen“.

LIFTING SHADOWS OFF A DREAM

Tahle skladba mi dost připomíná U 2 z doby The Joshua Tree, zejména LaBrieův projev mi přijde velice podobný.

SCARRED

Nejdelší skladba na albu a jedna z nejlepších. Pozvolný rozjezd se skvělou kytarou, mám pocit, že předešlých zhruba dvacet minut šla úroveň skutečně dolů a až tady se album vrací tam, kde bylo na VOICES. Pozoruhodný závěr s motivem na 21 (slovy DVACET JEDNA) dob !!!!

SPACE – DYE VEST

„Smutný“ klavírní motiv na šest dob, „Darksidemoonovský“ prostředek (fakt bych rád slyšel, jak Dream Theater hrají Pink Floyd – věřím, že výtečně) a rozloučení s tímto vyjímečným, krásným albem motivem ze začátku skladby.

ZÁVĚREM

Pokud by mi kdokoliv z Vás chtěl napsat něco ve stylu : „Jdi už s těmi Dream Theater do prd*le“, vůbec se neurazím, někdy si to říkám sám sobě :-)
Nemůžu si pomoct, musím o nich psát, protože si fakt uvědomuju ten obrovský rozdíl, když píšu o Genesis, které znám pomalu třicet let. Sám jsem zvědav, jak budu hodnotit své názory na DT za rok, dva, pět, Genesis nemám s čím srovnávat, nikdy jsem o nich nepsal.
Awake je výtečné, nadprůměrné album, ze kterého jsem byl v létě úplně PAF !
Pravdou je, že mohlo být o půl hodiny kratší, druhá půlka se mi dnes, s odstupem pár měsíců zdá přece jenom slabší, ale od začátku po VOICES je to neskutečná, sthující záležitost, bez jediné chybičky.








» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Genesis - Selling England By The Pound
2005-10-17

Genesis / Selling England By The Pound

5 stars

GENESIS - SELLING ENGLAND BY THE POUND

DANCING WITH THE MOONLIT KNIGHT

Úvodní osmiminutová skladba obsahuje všechno, co na Genesis tolik miluju. Začátek pouze se zpěvem, akustickou kytarou a klavírem, ke kterým se po chvíli lehounce přidají bicí a basa, aby kapela poprvé po dvou minutách „zaburácela“. Skvělou mezihru s kytarovým sólem a jazzovými bicími, v čase 3:47 s přitvrzením celé kapely v čele s Gabrielem. Další zajímavou mezihru od páté minuty a po asi třičtvrtě minutě snový závěr s akustickou kytarou
a krásnými „pazvuky“.

I KNOW WHAT I LIKE

Nezvykle jednoduchá (na Genesis té doby) rocková píseň, ovšem velmi povedená a chtělo by se napsat milá. Na koncertní verzi mi vadilo to natahování, tady je to v pořádku :-)

FIRTH OF FIFTH

Bezesporu (no, uvidíme) jedna z nejlepších skladeb nejen Genesis, ale pravděpodobně celé rockové historie. Úchvatný začátek na piano, stejně skvělý nástup kapely, komu neběhá mráz po zádech, je nejspíš po smrti :-)
Po třech minutách začíná pěti a půl minutová instrumentální pasáž, s příčnou flétnou, klavírem, přidávají se bicí, baskytara, kapela se pomalu rozjíždí a následuje něco, co se popsat slovy prostě nedá, rockové nebe, extáze, rockový orgasmus ? Mám na mysli část mezi časem 4:33 až 5:45, tedy vlastně jedinou minutu. Tohle složit, nacvičit, nahrát, to byl asi rockový Pánbůh přítomen. Napadlo by někoho Genesis obviňovat z toho, že hrají moc dobře
a složitě (nebudu unavovat počtem dob), jako to dnes někteří dělají v případě Dream Theater ? Asi ne, prostě mistrovské zvládnutí nástrojů je jedna z podmínek toho, že kapela se dostane až na samý vrchol. Umím si představit ty hodiny a hodiny cvičení. Následuje kytarové sólo, které pouze Steve Hackett zahrál dokonale a v čase 8:03 se stane NĚCO – připadá mi to, jako rozbřesk, jako když dobro zvítězí nad zlem. Na závěr se ještě na chvíli přidá Gabriel
a mistrovské dílo končí. Neskutečný zážitek i po tisící.

MORE FOOL ME

Tady se asi neshodnu s nikým ze všech dvou hodnotících. Tahle skladba na album prostě patří, stejně jako For Absent Friends na Nursery Cryme, je stejně skvěle zařazená a Collins zpívá úžasně, tečka.

THE BATTLE OF EPPING FOREST

Nejdelší skladba na albu, řekl bych jedna ze čtyř stěžejních. Pochodový začátek v 7/4 rytmu. Nástup celé kapely, v pozadí skvělé vyhrávky Hacketta, vynikající rytmika, podmalovaná Tony Bankem a nad tím naléhavý Gabrielův vokál. Změny temp, nálad, dynamiky, znovu žasnu, CO dokázali Genesis složit a JAK to dokázali zahrát, během necelých dvanácti minut nápadů pro jinou kapelu na dvě, tři alba. A přitom nemám pocit nějakého násilného napojování, skladba má hlavu i patu, zdá se mi, že podobně skládají dnes Dream Theater.
Jen mě mrzí, že jsem tuhle skladbu nikdy neslyšel v živé verzi.

AFTER THE ORDEAL

Tady předpokládám budu se svým názorem osamocen. Kdybych měl vybrat, kterou skladbu bych na albu mít nemusel, zvolil bych tuhle. Je to nesmyslná myšlenka, uznávám a navíc neznamená, že by se mi nelíbila, prostě mě to napadlo :-)

THE CINEMA SHOW

Závěr alba se blíží. Úvod nasvědčuje tomu, že by to mohla být „normální“ písnička, romantická, první sloka, druhá sloka, nástup kapely, třetí, trošku jiná sloka, mezihra, konec. Není to tak (opět mě napadá podobnost s Dream Theater). Po mezihře s akustickou kytarou , příčnou flétnou a nádhernými vokály Gabriela a Collinse přichází další sloka a i když tady by se dal očekávat už opravdu konec, následuje „hlavní“, instrumentální část celé skladby, alespoň pro mě, jak jinak , v lichém rytmu, na sedm dob. Je to vlastně takové pomalu se rozjíždějící, ovšem velkolepé a strhující představení Tony Bankse.

AISLE OF PLENTY

Opakující se hudební motiv z úvodu alba, řekl bych logický závěr celého alba.

ZÁVĚREM


Zatím pro mě největší „oříšek“, byla to celkem fuška napsat. Mám s tímhle albem zajímavou zkušenost, kterou jsem sice už před cca půl rokem psal, ale připomenu. V roce 1978 nebo 1979 si nechal spolužák přivést tuhle desku ze Švýcarska a já jel po škole místo domů do Kladna přes celou Prahu, k němu do Strašnic, si jí poslechnout. V té době (bylo mi 15, 16 let) jsem už dobře znal a miloval Seconds Out, takže jsem byl zvědav hlavně na Firth Of Fifth a Cinema Show. No a byl jsem zklamán a dokonce naštván, protože jsem se domů dostal až pozdě večer. Vůbec se mi tahle deska nelíbila. Dnes mám „trošku“ jiný názor :-)
Je až neuvěřitelné, jak je každé album Genesis té doby jiné. Po Nursery Cryme člověku vyrazí dech Foxtrot a jen jediný rok nato přicházejí Genesis s úplně jiným zvukem, náladou, působí to na mě, jako by se každým albem dostávaly na jinou úroveň. V tomhle případě se jedná o geniální dílo, ze kterého cítím něco, co se mi velice těžko slovy popisuje. Obrovská síla pěti vyjímečných osobností spojená nejspíš nějakými nadpřirozenými silami.


» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis


Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot]
2005-09-28

Petřina, Ota / Super-robot [Super-robot]

5 stars

Nevím, jestli je to mistrovské dílo, ale ZÁSADNÍ album to, alespoň pro mě, určitě je. Vyšlo, když mi bylo 13 nebo 14 let, teď ho poslouchám po více, než 20 letech a minimálně na České komunistické poměry je to určitě zcela vyjímečné dílo. Muzika, připomínající Yes a Pink Floyd, přesto originální, texty, které si i po 20 letech pamatuji a oslovují mě a skvělé výkony všch muzikantů, Oty Petřiny, Tolji Kohouta a (pro mě osobně) zejména Vládi Padrůňka.

» ostatní recenze alba Petřina, Ota - Super-robot [Super-robot]
» popis a diskografie skupiny Petřina, Ota


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000