Profil uživatele Snake


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

VARIOUS ARTISTS - Tarzan
2018-11-13

VARIOUS ARTISTS / Tarzan

3 stars

CD btf.it ‎– VMCD120 /2007/

Podle obálky by to člověk šacoval na filmovej soundtrack, ale chyba lávky. Je to kompilace nahrávek starejch italskejch kapel a s tím atletem z pralesa to nemá (téměř) nic společného. Album vyšlo v roce 1972 u firmy Bla Bla Records, která tak chtěla zviditelnit svoje "stájové koně". Původní vydání obsahovalo jedenáct skladeb od čtyř kapel, ovšem rozšířená reedice na CD nabízí ještě dalších šest kousků navrch.

Label Bla Bla Rec. založil (v roce 1970) Pino Massara a zprvu byla jeho produkce zaměřená na vydávání melodických singlů. Ovšem od roku 1972 s ním začal spolupracovat Franco Battiato, který se rozhodl produkovat i umělce z avantgardních a progressive rockových kruhů. V rychlém sledu tak vyšla dodnes ceněná alba "Fetus" a "Polution" právě od Battiata, "Arrow Head" od hard rockových Osage Tribe, nebo "Appunti per un'idea fissa" skupiny Capsicum Red. Poslední velkou deskou, kterou společnost vydala byla "Feedback" (Batiatto) v roce 1976 a tady její stopa končí...

Album Tarzan obsahuje nahrávky z let 1971 - 72 a většina z nich nemá s progresivním rockem nic společného. Je to takovej docela archaickej a melodickej beat, kterej jako kdyby vypadl odněkud z konce šedesátých let. Zajímavé je, že vesměs v angličtině. Jsou to vlastně takové mini profily čtyř kapel a nejpočetněji zastoupená je Capsicum Red, která tu má dva kompletní singly - Tarzan/Shangrj-là a Ocean/She´s a Stranger. Osobně se mi líbí především ten druhej - jednak je daleko hitovější a druhak obsahuje i pěkné klávesy, flétnu a písnička She´s a Stranger aj pozoruhodnou basovou linku. Skupina Capsicum Red si budovala image kapely s domovem mimo Itálii a je fakt, že zní naprosto "neitalsky"...

Další zastoupenou kapelou je Well´s Fargo (původně I Migrants, ale s novým zpěvákem a s texty v angličtině) se singlem Run Billy Run/Come Around. Obě skladby mají jednoduchej rytmickej doprovod a velmi střídmé nástrojové obsazení působící opravdu obstaróžním dojmem. Na rok 1971 určitě. Dojem tak zachraňuje aspoň chytlavej refrén v písničce Come Around.

Určitě nejznámějšími ze všech zúčastněných jsou Osage Tribe, kteří přispěli třemi písničkami. Jednoduchou, pop rockovou skladbou Prehistoric Sound, která předcházela daleko ostřejšímu velkému albu "Arrow Head" a právě z něj pocházejícími kusy Crazy Horse a Hajenhanhowa. První jmenovaná je přepracovaná a kratší verze pecky "Soffici bianchi veli" a konečně pořádnej - inštrumentální - nářez. Hajenhanhowa je pak pětiminutovým výňatkem z dvakrát tak dlouhého stejnojmenného tracku a aj v tomhle případě je to pořádnej virvál. A jedinej v italštině.

Posledními zástupci jsou Black Sunday Flowers se singlem Hot Rock/Madness a co jsem tak vyčetl, byla to jen taková zástěrka pro cenzurou pronásledovaného zpěváka Ghiga Agostiho. První skladba je předělávkou vlastní písně z roku 1965 a je zcela nezajímavá, ovšem štramandě Madness nemůžu upřít jistou přitažlivost.

A tady původní album končí, ovšem CD reedice nabízí ještě dalších šest kousků navíc, z nichž minimálně tři stojí za to. Líbí se mi především hutnej hardrock Walk On My Way skupiny Ixo a pak taky instrumentální singl Colonnello Musch/Cacao partičky Colonnello Musch. Tenhle epizodní projekt sestavil sám zakladatel Bla Bla Rec. Pino Massara a nezbylo po něm nic, krom výše uvedeného singlu. Jeho obálku zdobí zažloutlá fotografie zápasníka připomínajícího našeho Gustava Frištenského a retro futrálku odpovídá aj obsah. Skladba Colonnello Musch je chytlavou, cirkusově - estrádní melodií s výbornými klávesami, tubou a akordeonem a Cacao ? Prostě kakao. Pohoda, klídek pod palmami a maňana...

Asfaltovej výlisek existuje jen v původním vydání a postupem času se stal jednou z nejvzácnějších a nejdražších položek Bla Bla Rec. Na CD se to prvně objevilo v roce 1992 (Artis Records) a pak až v roce 2007 zásluhou BTF. Tradičně pěkně vyvedená gatefold cardboard sleeve má pěknou obálku s Tarzanem vpředu, tracklistem vzadu a miniaturami všech singlů uvnitř rozevřené obálky. Osmistránkovej booklet obsahuje historii Bla Bla Rec. v italštině aj anglině a katalog labelem vydaných elpíček.

Je to takovej pelmel melodických písniček a různých stylů ve slušné zvukové kvalitě a kdybych dal jen na pocity, vysolím čtyřku. Ale trojka bude stačit.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Tarzan
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS


Antonius Rex - Zora
2018-11-07

Antonius Rex / Zora

3 stars

CD "32th Anniversary Edition", Black Widow Records BWRCD 118-2 /2009/

Lidé jsou různí a tenhle Antonio Bartoccetti je opravdu "svůj". Většina lidí by ho měla za extravagantního blázna, ale já bych byl trochu smířlivější. Řekněme, že je poněkud výstřední...

Narodil se 18. prosince 1946 a už od mládí ho zajímala filozofie, ezoterika a s ní související mystéria a záhady. V roce 1968 založil hudební projekt Jacula, se kterým o rok později natočil experimentální album "In cauda semper stat venenum". Rozhodně to není hudba pro každého, což uznal aj sám Bartoccetti a tak nechal vyrobit jen pár stovek kusů, které rozdával zájemcům o ezoteriku a různým církevním spolkům. Tenhle neúspěch ho však nezlomil, znovu se zavřel do studia a v roce 1972 vydal oficiální debut - a labutí píseň v jednom - "Tardo pede in magiam versus". Bartoccetti musel na vojnu a s Jaculou byl amen.

Během základní vojenské služby už Bartoccetti přemýšlel o novém projektu a v roce 1974 sestavil - spolu se svou životní partnerkou Doris Norton - kapelu Antonius Rex. Svoje první album nahráli pro label Vertigo, ale ten ho odmítl s tím, že je příliš temné. LP "Zora" z roku 1977 je tak vůbec první ofiko vydanou nahrávkou Antonius Rex. Album se natáčelo v domácím studiu, v šíleném kvaltu a jenom kvůli penězům, které mladá rodina nutně potřebovala a na výsledku je to znát. Dnes se o něm Antonio vyjadřuje s pohrdáním a despektem, ale zase taková katastrofa to není...

První náklad, s komiksově laděnou "rajcovní obálkou" vnadné dirigentky řídící zpráchnivělej orchestr, obsahoval jen čtyři skladby. O rok později následoval dolis (již v jednoduchém, černém obalu) s jednou skladbou - Gnome - navíc. Byla zařazena na začátek alba a přesně tak začíná aj moje cédéčko od Black Widow. Je to chytlavá elektro-pop-rocková skladba v takřka diskotékovém rytmu, s trochou nesmělého zpěvu ve špatné angličtině a pěknými vstupy akustických kytar. Líbí se mi a připomíná mi tvorbu podobně zaměřenejch krajanů Goblin. Nástup instrumentálky Necromancer předznamená monolog v italštině a když se vzápětí ozve ten nejprimitivnější rytmus bicích, jaký si dokážete vůbec představit (Goodmanovi sice nechybělo nadšení, ale jinak byl ryzím amatérem), jdu do kolen. Ruku v ruce se zahuhlaným zvukem to zní jak demo kapely z Horní Dolní, ale pozor ! Jakmile se připojí jazzový klavír Doris Norton, celé se to pročistí a skladba najednou dostane úplně nový - a vůbec ne špatný - feeling.

Za nejnudnější položku na desce považuji následující Spiritualist Seance. Název skladby přesně vystihuje její obsah a prakticky celou plochu deset minut dlouhé seance vyplňují liturgické varhany. Vyvolávání duše zemřelého v jejím závěru mi nepřijde ani zajímavé a už vůbec ne strašidelné, ale kapánek otravné. Lepšímu prožitku navíc brání i hodně špatnej zvuk. Naštěstí jde o výjimku a hned následující skladba Zora je velmi pěkná. Zpěvu je v ní znovu jen tolik, aby se neřeklo a v uvolněné instrumentální části dojde na ukázkovou spolupráci kytary a kláves. Pěkné jsou aj bicí a tak si říkám, že buď se Goodman naučil tak rychle bubnovat, nebo to za něj nahrál někdo jinej.

Historie skladby Morte al potere je spjata ještě se skupinou Jacula. Pod názvem "U.F.D.E.M." vyšla na albu "Tardo pede in magiam versus" (1972) a to není všechno. Pod jiným názvem - "1999 Mundi Finis" - se už o rok dřív objevila na singlu dalšího a ne tolik významného projektu páru Bartoccetti - Norton "Invisible Force". Tohle je tedy její třetí podoba a je vskutku děsivá. Sugestivní varhany a především nervydrásající vokál Doris Norton z ní dělají těžko rozlousknutelnej oříšek...

Tady původní vinyl končí, ovšem moje "32th Anniversary Edition" nabízí navíc ještě takřka deset minut dlouhou pecku Monastery. Pochází z roku 1980 a je to sakra znát, protože jak po stránce kompoziční, tak zvukové se zbytku alba úplně vymyká a naznačuje, kudy se bude ubírat další cesta Antonius Rex. Celá klávesová instrumentálka se točí kolem velmi pěkného klavírního motivu, podporovaného "beglajty" pořádně zkreslené kytary. Vpřed ji ženou naprogramované bicí a je to velmi, velmi chytlavé. Dokonce tak, že bych si dokázal dost dobře představit aj její taneční remix.

Na obalu vypsané obsazení je poněkud zjednodušené a omezuje se na sestavu Bartoccetti (kytary), Norton (klapky) a Goodman (bicí). Ovšem aj při letmém poslechu je slyšet baskytara, flétna, nebo vokály. Tož jsem trochu zapátral a Augusto Croce na svých stránkách uvádí ještě jména dvou spolupracujících hudebníků navíc. Měli by jimi být Franco Mussita a Angelo "India" Serighelli z kapely Il Raminghi, ovšem proč nejsou nikde uvedeni netuším.

První vydání z roku 1977 (Tickle TLPS 5013) vyšlo v nákladu 3 000 kusů. Sehnat se dá, ale je to drahé. Druhý náklad, s jiným obalem a jednou skladbou navíc už byl vyšší - rovných 5 000 kopií. Na cédéčku se to prvně objevilo v roce 1994 prostřednictvím Mellow Rec. a pak v roce 2009 díky vydavatelství Black Widow. Jejich rozkládací (triple gatefold) digipak je luxusní a byl by ozdobou jakékoliv sbírky. Ta obálka je parádní a naditý booklet obsahuje spoustu raritních (a také stylizovaných) fotografií.

"Zora" je takovou Popelkou diskografie Antonius Rex a Bartoccetti se k ní nehlásí, ale mě se líbí. Musím však přiznat, že mě hodně ovlivnilo zařazení skladeb "The Gnome" a "Monastery". Původnímu vydání bych dal dvojku, tady za tři a vyšší hodnocení si nechám propříště...

32th Anniversary Edition :

01. The Gnome (6:12)
02. Necromancer (6:28)
03. Spiritualist Seance (10:03)
04. Zora (7:42)
05. Morte al potere (6:18)
06. Monastery (9:39)

» ostatní recenze alba Antonius Rex - Zora
» popis a diskografie skupiny Antonius Rex


Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)
2018-10-16

Banco del Mutuo Soccorso / No Palco (live)

4 stars

CD Sony Music ‎MHCP-1320 /2007/

Výbornej koncert, uspořádanej k 30. výročí založení legendárních Banco del Mutuo Soccorso. Nahrávalo se to 6. července 2002 v Římě a vyšlo o rok později u Sony music v Itálii a v roce 2007 u stejné firmy v Japonsku.

Těžištěm akce jsou sedmdesátá léta a vzpomíná se především na první čtyři studiová alba. Nechybí největší hity kapely : hned na úvod je tady z eponymního debutu pocházející nakládačka R.I.P, po ní svižná a chytlavá Il ragno, dále Canto di primavera, Non mi rompete a - trochu překvapivě - aj "osmdesátkovej" Moby Dick. Jediná, mě neznámá skladba (La caccia / FA# minore) pochází ze sólového alba "Movimento" bosse Vittoria Nocenziho. Písničky jsou v mnohdy notně pozměněném aranžmá, prodloužené, nebo naopak zkrácené a doplněné o dechové nástroje (klarinet, flétna, ságo), ovšem to jejich jádro zůstává samozřejmě stejné. Pro fanouška kapely, který zná originální verze nazpaměť je to ovšem zajímavé poslouchání. Na správné párty nemůže chybět řada hostů a tak si s kapelou břinkne aj několik původních členů - především bubeník Pierluigi Calderoni a klávesista Gianni Nocenzi.

Atmosféra koncertu je výborná, pěkně to odsejpá a jedinou výtku bych měl snad až k příliš dlouhé klávesové exhibici před prvním z přídavků, kterým je srdcervoucí 750.000 anni fa...l'amore? Ovšem když se z reproduktorů vyvalí závěrečná instrumentálka Traccia II, řvu nadšením a chci ještě, ještě, ještě...

V bookletu je krásně rozepsané obsazení v jednotlivých písničkách a tak se dá snadno zjistit, kdo (a z kterého stereo kanálu) vám zrovna hraje. A víte, co je nejlepší ? Ten fantastickej, plnotučnej a krásně čitelnej zvuk. Ta deska hraje líp, než většina dnešní studiové produkce (čistě subjektivně, žádná měření jsem neprováděl). Jenom je mi záhadou, proč na takhle výjimečné akci chyběly kamery, protože Banco těch live DVD zrovna moc nemá. Dva koncerty vyšly ještě na véháeskách (na DVD pak v roce 2004 a 2006), jeden - a výbornej - je součástí box setu Prog Exhibition 2010 a na youtube je záznam vystoupení z Japonska, z roku 2007. Jenomže to v jejich diskografii nějak nemůžu dohledat. Na kapelu takového formátu mi to přijde trochu málo.

Cédéčko je v plastu a velkoformátovej skládací booklet obsahuje tracklist a již výše uvedené podrobně rozepsané obsazení v jednotlivých skladbách. Pak je tu také koláž ze spousty fotografií, jenomže v odstínech červené, oranžové a černé. Výsledkem je chaos, jehož výpovědní hodnota je nulová. Japonská verze se od italské moc neliší. Navíc je tu jen pár těch jejich znaků na hřbetě a zadní straně obalu, přiložený booklet v japonštině (ovšem také s texty písní v obou jazycích) a OBI. Obě vydání už jsou dnes bohužel vyprodaná a případný zájemce bude muset obrážet bazary a aukce. Já to svoje koupil teprve nedávno a jsem šťastnej, že ho mám.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - No Palco (live)
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Osage Tribe - Hypnosis
2018-07-20

Osage Tribe / Hypnosis

3 stars

AMS 223 CD /2013/

Skupina Osage Tribe je italskou legendou, která po sobě zanechala jediné, zato velmi ceněné album - "Arrow Head", z roku 1972. "Hypnosis" je takovou malou (a trochu nečekanou) připomínkou skupiny i onoho alba a teprve druhým zápisem do diskografie po dlouhých jedenačtyřiceti letech. Z původní sestavy zbyli basák s bubeníkem, kteří k sobě přibrali mladého kytaristu a do studia pak aj celou řadu hostů. Cédéčko obsahuje několik předělávek vlastních skladeb ze sedmdesátých let, pár coververzí (např. "We're an American Band", bo "Fireball"), něco nového materiálu a také osm minut dlouhé sólo na buben.

První třetina alba je vyhrazena původní tvorbě - respektive starým kouskům v novém aranžmá - kterou zastupují pecky Arrow Head (ve vokální, aj inštrumentální verzi) a Soffici bianchi veli. Nutno říct, že se hodně přibližují originálním předlohám a je to stejně živelnej bugr, jako tenkrát. Zásadní rozdíl je jen ve šťavnatějším zvuku a jak rašple nabroušeném zpěvu v angličtině. Zvlášť Soffici bianchi veli je opravdu strhující exhibicí všech zúčastněných a krapet předčasným vyvrcholením celého alba.

Svoji aktuální formu kapela prezentuje v instrumentálce Hypnosis a plynule navazující Dellito erotico. Obě obsahují prvky arabské hudby a druhá jmenovaná aj dráždivě přitažlivej refrén v italštině. Drum Solo je výše uvedenou bubenickou machrovačkou a Nunzio "Cucciolo" Favia (nar. 1953) do toho mydlí s entuziasmem dvacetiletého mladíka. Blok vyhrazený novinkám končí další svižnou, především kytarovou instrumentálkou - Notte di cristallo - která je zároveň posledním kouskem na vinylové verzi.

Cédéčko obsahuje ještě tři skladby navíc a všechno jsou to coververze hard rockových legend. We're an American Band od Grand Funk Railroad, Fireball britských Deep Purple a Can't Find My Way Home veteránů Blind Faith. Líbí se mi především Fireball, ještě o něco rychlejší a metalově nařachlejší, než její předobraz...

Mám dojem, že to celé zpunktoval bubeník - protože co kompozice, to malá přehlídka parádně sejmutých bicích. Radost poslouchat. Ovšem s celkovým zvukem to zas taková sláva není a skladby hrajou podle toho kdy a v jakých podmínkách vznikly. Výhrady bych měl především k vysloveně nepříjemnému a mým uším nelahodícímu zvuku doprovodné kytary v inštrumentálce Hypnosis (v čase 2:20) a výrazně nižší hlasitosti obou variant řachandy Arrow Head.

Tradičně velmi pěkně zpracovanou rozkládací vinyl repliku od AMS zdobí obálka od italského umělce a hudebníka Herberta Paganiho. Vnitřek a zadní strana futrálu obsahuje tracklist, obsazení a několik barevných fotek. Celý osmistránkový booklet je věnovaný dnes už pradávné historii Osage Tribe. Jazyky ovládajícího jedince potěší pár článků v italštině a nás ostatní aspoň celá řada raritních vobrázků.

Cedlo mám sotva pár týdnů, ale líbí se mi a tak ho točím docela často. Srdce by dalo klíďo píďo čtyřku, ale říkám si - uber. Z deseti položek jsou jen čtyři nové a z těch čtyř hnedle tři instrumentální. Trojka holt musí stačit...

» ostatní recenze alba Osage Tribe - Hypnosis
» popis a diskografie skupiny Osage Tribe


VARIOUS ARTISTS - More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd
2018-06-11

VARIOUS ARTISTS / More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd

4 stars

2CD AMS – AMS 222 CD /2013/
Gatefold Cardboard Sleeve including a twenty-four page booklet. Each disc housed in a paper sleeve.

Není tribut, jako tribut. Viděl jsem jich pár takovejch, co nestály za zlámanou grešli a jejich jediným smyslem bylo trochu vydělat na známém jméně, ovšem doma jich mám aj několik docela povedených. Working Man (Rush) a Encores, Legends & Paradox (ELP) z kdysi velmi agilního vydavatelství Magna Carta, nebo čtyřdiskový box set s poctou italskému progresivnímu rocku sedmdesátých let Zarathustra´s Revenge, od dnes již poněkud živořícího labelu Mellow Records. A mezi ty opravdu zdařilé bych zařadil i tuto dvojcédé "poklonu" Pink Floyd z produkce italského vydavatelství AMS.

Italská firma, italskej produkt a tak není divu, že většina zůčastněných kapel působí v Itálii. Zahraničí zastupují Jay Tausig a Spirits Burning z USA, Permanent Clear Light z Finska a "supergroup" The Samurai of Prog. Potěšitelnou skutečností je to, že většina skladeb pochází z raného období Pink Floyd - hned pět je jich z legendárního "Pipera" a tři z následujícího alba A Saucerful Of Secrets, ovšem jsou tu i písničky ze singlů Apples And Oranges, nebo Arnold Lane. Na takové ty z komerčních rozhlasových stanic nejopotřebovanější šlágry typu Another Brick In The Wall part 2, nebo Wish You Were Here - naštěstí - nedošlo.

Mojí výhodou (nebo nevýhodou ?) je fakt, že Pink Floyd prakticky neposlouchám (pár napálených kopií jsem doma sice měl, ale při úklidu skončily v popelnici) a tak ty originální verze v mnoha případech ani neznám. Nemusí mě tedy trápit nějaké srovnávání a ty písničky si jednoduše užívám tak, jak přijdou. Jsou tu skvělé momenty - např. nástup Hey You v podání Marie Teresy Soldani po divočině Flaming ztřeštěných S.A.D.O., na druhou stranu ne všechno mi sedí. Astronomy Domine Fabia Zuffantiho, nebo následující Careful with That Axe, Eugene kapely Fungus jsou prostě divné. Ovšem jestli to nebude tím, že divné budou už původní verze...

Oba - takřka osmdesát minut dlouhé - nosiče obsahují po čtrnácti skladbách a jako velmi šikovnej dramaturgickej tah se mi zdá zařazení Dogs (The Samurai of Prog) na konec prvního, respektive Sheep (Jay Tausig) na začátek druhého CD. Při porovnání obou cédéček mezi sebou mi o fous lepší připadá to druhé. Jednak tu úplně chybí podivnosti typu Astronomy Domine a druhak je hitovější, melodičtější a díky dívčinám za mikrofonem aj - ehm - romantičtější. Skladbám Fearless (The Embryo), The Gunner´s Dream (Archangel), High Hopes (Periplo), Julia Dream... (slow@rk), nebo On The Turning Away (Conqueror) by to asi slušelo v jakékoliv úpravě a třešničkou na dortě je šestnáct minut dlouhá Echoes od temných náladotvůrců Daal.

Zvuk je výbornej, plnotučnej a dynamickej tak, jak to mám rád. Ani se nechce věřit tomu, že každá píseň vznikla za jiných podmínek a v jiném studiu. Booklet o čtyřiadvaceti stránkách je napěchovaný informacemi - u každé skladby je uvedený autor, z jakého alba (nebo singlu) pochází a sestava kapely i (ve většině případů) s malou fotografií. Grafika bookletu, potisku CD aj samotného obalu je parádní a má ji na svědomí Davide Guidoni. S těmi kolážemi si docela vyhrál a v mnoha případech jsou to takové nenápadné (jak pro koho) odkazy na původní obálky Pink Floyd. Jedinou nevýhodou rozkládací mini vinyl repliky je to, že se začíná rozlepovat a zanedlouho tak dojde na šikovné ruce a lepidlo.

Album jsem si velmi rychle oblíbil a točím ho teď poměrně často. Díky výběru písní by mohlo sednout nejen fanouškům Pink Floyd, ale aj "běžným" rockerům a díky pěkné grafice stalo by se ozdobou každé prog rockové sbírky. Myslím, že ty čtyři hvězdule si zaslouží.

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - More Animals at the Gates of Reason - A Tribute to Pink Floyd
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS


Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io
2018-04-16

Rovescio Della Medaglia, Il / Io come io

4 stars

CD RCA Italiana, Sony BMG Music Entertainment - 88697343642 /2008/

Io come io je druhým zářezem v diskografii Il Rovescio della Medaglia a pokud ho porovnáme s o rok starším debutovým albem, najdeme hned několik styčných bodů. Jednak je stejně krátké (sotva 29 minut), druhak koncepční (ambiciózní texty inšpirované německou filozofií) a treťjak - je to nemlich ten samej bugr. Jen s daleko lepší produkcí a zvukem.

Na albu jsou čtyři skladby a otevírá jej nekompromisní nářez Io, po kterém následuje o něco delší (a členitější) Fenomeno. Ta, i něcojakobalada Non io obsahuje aj několik akustických vsuvek, odboček a stopové množství flétny, ale jinak je to klasickej randál v sestavě kytara, basa a bicí s unikátním mixem navrch. Basák Stefano Urso povýšil svůj nástroj z rytmického na sólový a hraje prakticky to samé, co kytara, jen o něco níž. Díky rozšířenému stereu a striktně odděleným nástrojům - kytara vlevo, brutálně zkreslená a vyhulená basa vpravo - to jejich zápolení krásně vynikne a je nesmírně zábavné ho sledovat. Často se mi stává, že při poslechu desky ten jejich strhující souboj poslouchám pozorněji, než hudbu samotnou... Album pak končí sedm minut dlouhou a do dvou kapitol rozdělenou - ovšem neméně ostrou - titulkou Io come io.

Nedílnou součástí produkce je zpěv, ale díky předlouhým instrumentálním eskapádám ho tady moc není a k horkou jehlou spíchnutým vokálním linkám bych měl výhrady. Na druhou stranu - zkuste vměstnat filozofické texty do melodických písniček. Navíc tam, kde chybí melodie nechybí temperament a to já rád.

Původní asfalt vyšel hned v několika provedeních, přičemž součástí jednoho z nich byla i kovová medaile. CD reedice z roku 2008 (v plastu) má černý obal s bílým - částečně zrcadlově obráceným - nápisem dole a čtyřstránkový booklet nenabídne víc, než tracklist a několik - ke všemu notně zmenšených - fotografií v červenočerných barvách. Ovšem hraje parádně a jsem rád, že ji mám.

Šokující debut jsem oznámkoval lepší trojkou, vrcholné dílo Contaminazione je za pět, tož tady musím na (slabší) čtyřku.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - Io come io
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il


Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
2018-04-05

Premiata Forneria Marconi / Emotional Tattoos

3 stars

2CD Inside Out Music - IOMSECD 490, Sony Music - 88985473122 /2017/

Nestíhám a už dávno nejsem "in". Současnou prog rockovou scénu sleduju jen z uctivé vzdálenosti, aktuální novinky kupuju jenom ve zcela vyjímečných případech a přesně takovou - pravidlo potvrzující - vyjímkou je i zbrusu nové (dvojité) CD legendárních Premiata Forneria Marconi.

Placka vyšla loni na podzim, tedy čtyři roky po povedené "PFM In Classic - Da Mozart A Celebration" a jestli dobře počítám, je v pořadí devatenáctou studiovou řadovkou. Je to dobrá deska, která roste s každým poslechem, ale ruku na srdce - kolik fanoušků se opakovaně vrací k nahrávce, která ho nechytila na "první dobrou" ? V dnešní době, kdy můžete streamovat, kupovat, nebo si stáhnout prakticky cokoliv ? Já teda ne...

První info o chystané novince jsem zachytil na webu vydavatelství BTF. Omrknul jsem tracklist, sestavu a trochu zklamanej zjistil, že kytarista a zpěvák Franco Mussida to definitivně zabalil a jádro kapely tvoří zbylí dva matadoři - poslední ze zakládajících členů, bubeník a zpěvák Franz di Cioccio a basista Patrick Djivas. Mezi staré známé počítám ještě houslistu Lucia Fabbriho (který se u PFM střídavě objevuje už někdy od roku 1980), jakžtakž znám kytarového virtuóza Marca Sfogliho, ale zbytek sestavy je pro mě záhadou. No, dal jsem tomu jeden poslech z (tuším) progstreaming, mrknul na ofiko videoklip na YTB a celé to odložil s tím, že se k tomu (možná) někdy vrátím. Když jsem pak před několika týdny brouzdal Mediamarktem a už se chystal - s prázdnejma rukama - odejít, ta trochu naivní malůvka na obálce na mě mrkala tak smutně, že jsem neodolal...

Nějaké rytmické zvrácenosti a inštrumentální kejkle by čekal leda tak naivní blázen. Není to ani na sedmdesátá léta odkazující retro prog, alébrž moderní rocková deska, plná vesměs přímočarých a melodických písniček a jestli tady slyším nějakou podobnost se starší tvorbou, tak s tou ze začátku osmdesátých let. Téměř každá písnička obsahuje nějaký pěkný hudební motiv, nebo melodický refrén a přesně to splňuje hned úvodní - byť poněkud posmutnělá - We´re Not An Island. Líbí se mi aj hitová klipovka The Lesson, pěknej motivek mají také následující So Long a baladická There’s A Fire In Me. Pochválil bych i chytlavou a peprnými housličkami vyšperkovanou instrumentálku Freedom Square a vyvrcholením celého alba je pro mě předposlední a podmanivě melodická Hannah. Na albu není jediná skladba, která by mě nutila ji přeskočit a to je na 62 minut dlouhou nahrávku výborná vizitka.

Koupil jsem si speciální edici s oběma jazykovými mutacemi, které poctivě střídám - a světe div se, ale zrovna v tomhle případě mi ta angličtina vůbec nevadí. Italštinu mám spojenou hlavně se sedmdesátými léty a sympho progem se specifickou atmoškou, jenže tohle je spíš classic/AOR rock a k němu se ta anglina hodí.

Pochválil bych vytaženou a tedy velmi dobře slyšitelnou Djivasovu basu, ale celkový zvuk byl pro mě spíš zklamáním a trvalo několik poslechů, než jsem se s tím popasoval. Je takovej trendy placatej, nevýraznej a zastřenej, chybí mi víc detailů a prostoru. Ale to už je podle vkusu každého soudruha. Možná, že jsem jen přehnaně náročnej.

Digipak je pěknej a hraje všemi barvami, malinko naivní kresba na obalu vynikne teprve po rozevření celé "triple gatefold" skládačky a hezčí je spíš ta uvnitř, zobrazující fantasktní džungli. Tlusťoučkej booklet obsahuje komplet texty v angličtině aj italštině, sestavu a (jednu) fotografii. Plus reklamní letáček Inside Out.

S hodnocením jsem si lámal hlavu. Tři, nebo čtyři ? Na tom houby záleží... Zkrátka a dobře, je to pěkná rocková deska, kterou jsem si i přes počáteční rozpaky oblíbil, pořád se k ní vracím a jsem rád, že ju mám.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Alluminogeni, Gli - Scolopendra
2018-03-13

Alluminogeni, Gli / Scolopendra

4 stars

CD Fonit Cetra - CDM 2029 /1989/

Italská art rocková skupina Gli Alluminogeni pochází z Turína a její historie sahá až někam do roku 1966, jenomže z původně pětičlenného obsazení a jména Green Grapes nezůstal během následujících let kámen na kameni. V roce 1970 se převtělila v klasické trio (kajtra, klábosnice, buben) a ovlivněná vzedmutou progressive rockovou tsunami natočila jediné studiové album. Ovšem rozpadla se dřív, než stačilo pořádně vyjít.

Koncepční album "Scolopendra" vyšlo v roce 1972 a sestava v obsazení organ, kytara a buben napovídá, že by to mohlo být něco ve stylu The Nice. Ale popravdě řečeno, kromě několika letmých kontaktů s klasickou hudbou tady vliv výše uvedených velikánů necítím. Ta muzika je svojská a typicky italská. Baroko křísnuté "sixtýs popem", zabalené v art rockovém aranžmá. V porovnání s vrstevníky Le Orme, Formula 3, nebo Dik Dik to hraje trochu archaicky, ale já osobně sound s dominantním Hammond organem rád...

Úvodní La natura e l'universo je víceméně klávesovou exhibicí a zpěvu v ní moc není, ovšem hned následující Scolopendra jako kdyby vypadla odněkud z šedesátých let. Zpěv v italštině je prohnanej efektem "telefoního sluchátka" a melodramatický refrén s podmazem smyčců k sežrání. Prostě barokní pop po italsku a z naprosto stejného soudku je aj čtvrtá La stella di Atades. Náplň první strany původního elpíčka doplňuje ještě sotva tři minuty dlouhá, chytlavá a studiovými efekty obzvláštněná Che fumo c'è.

Vlastně kromě úvodní skladby je celá první strana desky složená z kratších, melodických a v dobrém slova smyslu komerčních písniček. Strana druhá obsahuje ambicióznější kousky a takovým pomyslným vrcholem alba je pro mě skladba Thrilling. Členitá, pompézní, s monumentálním zvukem varhan a "sabbathovsky" tvrdou kytarou. Skvělá práce, která mě vždy a naprosto spolehlivě pošle do kolen... Instrumentálka Cosmo je hammonďáckou tvrďárnou se základem v pořádně zrychleném blues a je to také jediná skladba, ze které čuchám Emersona. Poslední skladbou na desce je sedm minut dlouhá Pianeta. Její úvod je psychedelicky rozhrkaný, s trochou toho kávesového kvílení, ale celkem rychle si to sedne a graduje do parádního finále, tvořeného varhanní fugou, skřípající kytarou a těžkotonážními bubny.

Je to výborná deska a sám nevím, proč jsem se jí tak dlouho vyhejbal. Jestli jsem měl pocit, že mi to při zkušebních nástřelech neleze do uší tak, jak bych od Italů očekával, nebo mi překážel ten hmyzák na obalu - nejspíš od každého trochu. Teď jsem šťastnej, že ji mám.

Původní asfalt je prakticky nedostupnej a jeho ceny (na discogs) šplhají do závratných výšek. Mě se povedlo koupit vůbec první vydání na CD, Fonit Centra z roku 1989. Bylo to z druhé ruky a tak jsem měl trošku obavy, ale je v bezvadném stavu. Čtyřstránkovej booklet z tvrdého papíru obsahuje předmluvu (v italštině), sestavu, fotografii skupiny a tracklist. Samotný kotouček má zlatavou barvu a hraje náramně.

» ostatní recenze alba Alluminogeni, Gli - Scolopendra
» popis a diskografie skupiny Alluminogeni, Gli


Balletto di Bronzo, Il - Ys
2018-01-02

Balletto di Bronzo, Il / Ys

2 stars

CD Polydor 523 693-2 /1994/

Album Ys je druhým zářezem v diskogragii Il Balleto di bronzo a s o dva roky starším debutem nemá takřka vůbec nic společného. Z původní sestavy zbyli kytarista s bubeníkem, které doplnili nový basista a klávesák. A byl to právě Gianni Leone, který provedl "palácový převrat" a tvorbu skupiny posunul od tvrdého bigbítu ke klávesově orientovanému art rocku.

Album je to (jak tehdy bývalo dobrým zvykem) koncepční, agresivní a velmi temné. Autorem (nebo autorkou ?) složitého libreta plného metafor je Daina Dini, přičemž takřka veškerej materiál složil Leone. Je to víceméně nepřetržitý proud hudby bez výrazných předělů a je těžké poznat, kdy jedna skladba končí a další začíná, ovšem s názvy písniček je to docela jednoduché - úvod, setkání jedna až tři a závěr.

Pokud se zaměřím čistě na italskou rockovou scénu, těžko z paměti lovím stejně agresivní a nemelodické album. Podobně destruktivně na mě působí legendární Palepoli tak trochu spřízněnejch Osanna, hodně tvrdé (ovšem daleko melodičtější) je aj Inferno římských Metamorfosi, ale Ys je jen jedno...

Po instrumentální stránce se to ještě docela dá. Kytarová sóla jsou sice hodně jedovatá, štiplavá a disharmonická, ale klávesy (většinou) fantastické. Jenom ten hysterickej vokál hlavního protagonisty, ten mi dává zabrat. Sem tam ho doprovází sborový zpěv bezeslov, ale ani tam to není lepší a prakticky jakýkoliv pokus o melodii končí nezdarem. Jsou tu výborné pasáže, ovšem také spousta takových, které mě zneklidňujou a znervózňují. Poslech tohoto alba je pro mě pokaždé velkou výzvou, ale přiznávám bez mučení, že s přibývajícími křížky ji podstupuji stále neochotněji. Z recenzentských důvodů jsem si desku v posledních dnech několikrát připoměl a bylo to - ehm - martyrium.

Již v roce 1973 se "Bronzový balet" rozpadl a na dlouhá léta skončil v zapomění. Dnes Gianni Leone vystupuje sólo, jako součást koncertního programu skupiny Osanna. Jeho blok je několik minut dlouhou připomínkou Ys a pořád mu to hraje setsakramentsky dobře...

Zkrátka a dobře - fanoušky, aj odbornou kritikou většinou velmi dobře přijímané Ys je považováno za reprezentativní milník žánru a pravdou také je, že z Itálie mnoho podobně tvrdých a komplikovaných alb nevzešlo. Jenomže co je mi to platné. Ve sbírce ho mám už řadu let, ale kvůli absentujícím melodiím, nepříjemně chřestivému zvuku a nervydrásajícímu zpěvu jsem si k němu cestičku nenašel.

Reedice od Polydoru je v plastové krabičce, čtyřstránkový booklet je reprodukcí původního obalu a obsahuje texty písní. Je to remaster z roku 1994, ale nemyslím si, že mám původní vydání z tohoto roku - spíš nějakej nedatovanej "repress". Všechna vydání pod katalogovým číslem 523 693-2 obsahují jednu velice pěknou bonusovou skladbu navíc : "La tua casa comoda", natočenou v roce 1973.

» ostatní recenze alba Balletto di Bronzo, Il - Ys
» popis a diskografie skupiny Balletto di Bronzo, Il


Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)
2017-10-29

Emerson, Lake & Palmer / Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)

4 stars

2CD BMG - BMGCAT2CD7 /2016/

ELP v roce 1974, to byla art rocková mašina na vrcholu sil a její koncertní show nabírala pomalu a jistě megalomanských rozměrů. Emerson se ztrácel za hradbou kláves, o Palmerovi za bicí artilérií se dvěma gongy navrch ani nemluvě a tak jediný, který měl trochu prostoru k životu byl Lake. Jeho hlavním nástrojem byla pochopitelně basa, ale v průběhu koncertu jsou slyšet i kytary. Jak elektrická (v megakompozicích Tarkus a Karn Evil 9), tak akustická v písničkách Still... You Turn Me On a Lucky Man.

Od prvních tónú je to nakládačka a jakmile to přeženu s hlasitostí dostanu strach, že mi Emerson tím svým syntezátorem vypálí díru do hlavy. Hlavně ve skladbách Toccata a v závěru jinak fantastické Tarkus. Prostřední část koncertu je zaplaťpánbu poklidnější a vyplňují ji balada Take A Pebble, plus medley složená z již výše uvedených "Still... You Turn Me On" a "Lucky Man". Je to dobrá příležitost trochu si odfrknout a baví mě i Emersonova jazzově odlehčená exhibice Piano improvisations. Následuje trocha humoru v barové směsce Jeremy Bernder / The Sheriff a po něm závěrečný mazec v podobě pětatřicet minut dlouhého inferna Karn Evil 9. S nezbytným sólem na bicí navrch.

Skladby z koncertu mám naposlouchané ze studiovek a že se kapela nedrží původních verzí kvituji s povděkem. Byli to skvělí instrumentalisté a tak mě ty jejich odbočky a alternativně upravené pasáže a sóla baví. Jediné, co mi trochu vadí je místy až ultrazvukově pronikavé hvízdání minimoogu. Ze zvuku jsem měl strach, ale je dobrý. Na nijak upravovaný záznam z roku 1974 určitě. V tišších pasážích to sice docela šumí a naopak v těch nejexponovanějších se ten zvuk malinko slije, ovšem pokud porovnám to se zhruba stejně starým "živákem" Yesssongs, tak tohle hraje líp.

Remaster z roku 2016 je v pěkném rozkládacím digipaku, ale cédéčka v něm drží, jako přibitá. Dokonce tak, že už se mi jeden plastovej střed podařilo poškodit. Informacemi nabitej a tlusťoučkej booklet obsahuje barevné fotografie a povídání od Chrise Welche.

S live alby je to kříž. Osobně je nevyhledávám, ale pár jich ve sbírce mám. A myslím, že docela zásadních. U tohoto jsem si po prvním poslechu říkal : o.kay, je to dobré, ale často se k tomu vracet asi nebudeš. Dáš tři a šlus. Jenže jak těch poslechů přibývalo, zjistil jsem, že si ten koncert začínám užívat. A v podobě DVD by to bylo teprve žůžo...

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Welcome Back My Friends To The Show That Never Ends (live)
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Banco del Mutuo Soccorso - Garofano Rosso
2017-10-07

Banco del Mutuo Soccorso / Garofano Rosso

4 stars

CD Virgin - 7866172 /2000/

Tomuhle albu jsem se vyhejbal, jako čert kříži. Věděl jsem, že je zcela instrumentální a bez fenomenálního Francesca di Giacoma jsem si ho prostě nedovedl představit. Ani obal se mi nelíbil a tak jsem ho považoval za takovej výstřelek, bez kterého se v klidu obejdu. Ale byla to chyba...

Garofano rosso (Červený karafiát) je soundtrackem k filmu, natočeného podle stejnojmenného románu Elia Vittoriniho. Jeho příběh je zasazený do prostředí Sicílie v době nástupu fašismu a na pozadí politických událostí líčí první citová vzplanutí mladého studenta lycea, i touhy, iluze, nadšení a smutky tehdejší italské mládeže. Zní to hrozivě a film samotný u diváků neuspěl. Ale hudební stopu má vý - bor - nou. Stylově jsou to jasně identifikovatelní Banco Del Mutuo Soccorso, přesně zapadající do roku 1976. Nikdy bych tomu nevěřil, ale téhož roku vydané album Come in un'ultima cena se mu opravdu docela podobá. Obě desky charakterizuje najazzlá rytmika a poměrně střídmá, až subtilní hra klávesových nástrojů, rozkošatělá přesně cílenými sólovými vstupy kytary, trubky, nebo lesního rohu.

Pochopitelně, je to hudba k filmu a tak není divu, že se tady hlavní motiv - i některá další témata - pořád objevují a vrací. Byť v různých obměnách. Nejsilnější dojmy ve mě zanechaly titulní Garofano rosso, uvolněná Esterno notte a sugestivní 10 Giugno 1924. Svou atmosférou mi tahle nervní a velmi působivá skladba připoměla mistry horor rocku Goblin a to je co říct. Za vrchol alba pak považuji nejdelší, takřka osm minut dlouhou Suggestioni di un ritorno in campagna. To jsou ryzí Banco a jediné, co této skladbě schází je Francescův zpěv...

Film je na ytb, ale ve velmi špatné kvalitě a tak jsem u něj dlouho nevydržel. Nicméně, hned úvodní sekvence obsahuje slide show zažloutlých fotografií skupinek mladých mužů ve fašistických uniformách a spolu s hudbou výše uvedené 10 Giugno 1924 je to velmi působivé. Už jenom kvůli hudební složce bych to chtěl někdy vidět celé.

Reedice od Virgin je laciná, ale taky pěkně odbytá. "Booklet" tvoří lístek papíru ve formátu 120 x 120 mm, s reprodukcí obalu vpředu a sestavou kapely vzadu. To mohli dát rovnou do pošetky a ušetřil bych hromadu místa. Zvuk je naštěstí výbornej a tak neremcám - zrovna od B.M.S mám takhle provedených vydání celou řadu.

Dávám (slabší) čtyřku a přidávám výzvu : fanoušek Banco del Mutuo Soccorso by se s tímhle albem neměl minout. Byla by to škoda.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Garofano Rosso
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia
2017-09-20

Rovescio Della Medaglia, Il / La Bibbia

3 stars

CD RCA Italiana - 88697343622, Sony BMG Music Entertainment - 88697343622 /2008/

Pravěkej underground, animální a primitivní nářez s odpovídajícím zvukem. Výplach. Komplet celé album trvá necelých 33 minut, ale když si odečteme jeho úvod a závěr - které vyplňují jen nějaké dobové speciální efekty (rozuměj pazvuky) - zbyde nám sotva pětadvacetiminutová fašírka. Zpěvu tady moc není, ale stojí za to. Je expresivní a dramatickej přesně tak, jak to mám rád a tak, jak to uměj jenom talijáni. Baskytara je v instrumentálních pasážích brutálně vytažená a člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že oba kytaráci bojují o to, kterej z nich bude mít navrch. Slyšet je tu stopové množství flétny, ale pozor ! Vůbec žádné klávesy. A to je věc ne zas tak úplně obvyklá...

Koncepční hardrockové album (inspirované Biblí a Starým zákonem) se stopami progresivního rocku se sice nahrávalo ve studiu, ale pěkně naživo a ten zvuk podle toho taky tak vypadá. Moc se s tím nemazali. Nejambicózněji se tváří víc jak deset minut dlouhá Il giudizio, ale já si cením i přímočaré instrumentální palby Sodoma e Gomorra.

Z italské scény mě napadá jediné album, ke kterému bych to mohl přirovnat. "Sirio 2222" (1970) podobně divokých Il Balleto di Bronzo. A i to je - proti téhle patálii - ještě celkem uhlazené...

Reedice z roku 2008 má výbavičku, chudou jak kostelní myšičku. "Booklet" je jen dvoulistem papíru a neobsahuje nic, než názvy písní a sestavu. Ovšem i přes všechny výtky jsem rád, že ji mám.

Lepší trojka.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - La Bibbia
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il


Jumbo - Vietato ai minori di 18 anni ?
2017-09-09

Jumbo / Vietato ai minori di 18 anni ?

3 stars

CD Universal Music Italia s.r.l. - 0602527121765
Box Set Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 1 /2009/

Italští Jumbo vznikli v roce 1970 a během šesti let své hudební kariéry vydali tři singly a stejný počet studiových alb. Jak bezejmenný debut, tak následující DNA (obě z roku 1972) už jsem na těchto stránkách hodnotil a tak si pojďme představit i to poslední a zároveň nejambicióznější : Vietato ai minori di 18 anni ? (Mládeži do 18 let zakázáno ?). Placka vyšla v roce 1973 u Philips Records a obsahuje osm skladeb v celkové délce 44 minut. Prakticky veškerou hudbu složil a otextoval frontman Alvaro Fella a pustil se do témat vskutku kontroverzních : homosexualita, prostituce, masturbace, alkoholismus a to v tehdejší poměrně prudérní společnosti znamenalo jediné - potíže s cenzurou, následované zákazem vystupování v rádiu i televizi.

Už během úvodní Specchio je jasné, že blues/hard rocku charakteristickému pro první dva albové zářezy definitivně odzvonilo. Přibylo nejen elektrických kytar, ale i kláves a zvuk tak patřičně "zmohutněl". Skladba samotná má přes sedm minut a obsahuje dlouhou, až někam do symphonic rocku přesahující instrumentální p(m)asáž. V tvorbě Jumbo něco dosud neslýchaného. Co však zůstalo stejné, je pořádně drsný a nas..ný vokál. Alvaro "Jumbo" Fella má dynamit v hrdle a řve jako turek od okurek. Nepřipraveného posluchače tady čeká nevyhnutelný šok...

Změnil se nejenom hudební styl, ale i přístup ke kompozici jednotlivých skladeb. Většina je jich delších, velmi členitých a tvoří takové (mini) suity poskládané ze zdánlivě nekompaktibilních dílků. V Come vorrei essere uguale a te je slyšet renesance, jazz, italská lidovka, ale také splašené vsuvky provázené "břesknými tóny svěžích trubek". Podobně je na tom čtvrtá Via larga. Úvod jak z nějakého kabaretu vystřídá folk a v závěru intenzivní nářez s řevem kodiaka...

Zní to bláznivě, ale funguje to a první polovina alba se mi opravdu líbí. Ovšem následující Gil, to už je oříšek. Přímo kokosovej. Spolu s kapelou si tady vrzlo i několik hostů, z nichž bezesporu nejznámějším je Franco Battiato a je to avantgarda na entou. Disharmonický blázinec, který postrádá hlavu aj patu a něco takového na mě působí dost destruktivně. A do konce alba to není o moc lepší - jak skladby Vangelo ?, tak 40 gradi působí poněkud nesourodě a tady nepomůže svěcená voda, ani mellotron. Prvky avantgardy se tady prosazují víc, než by mi bylo - bohužel - milé. Leze to do mě jak do chlupaté deky a zážitek z poslechu se ne a ne dostavit. Závěrečnou No ! tak vnímám div ne jako vysvobození.

Cédéčko mám doma již několik let, ale moc často se k němu nevracím. A když jsem si ho teď z recenzentských důvodů několikrát za sebou připoměl, tak se tomu ani moc nedivím. První polovinu alba hodnotím čtyřkou, tu druhou za (slabší) dvě. Jak debut, tak (především !) následující DNA jsou lepší...

» ostatní recenze alba Jumbo - Vietato ai minori di 18 anni ?
» popis a diskografie skupiny Jumbo


Jumbo - DNA
2017-09-03

Jumbo / DNA

4 stars

CD Universal Music Italia s.r.l. - 0602527319346
Box Set Progressive Italia Gli Anni '70 Vol. 4 /2010/

Druhý zářez v dgf skupiny, album, které dnes patří ke zlatému fondu italského progresivního rocku. První stranu původního elpíčka zabrala jedenadvacet minut dlouhá a do tří strof rozdělená suita Suite Per Il Sig. K, tu druhou pak další tři samostatné skladby.

Staré dobré blues podává si ruku s hardrockem, je tu hodně akustických kytar a flétny, ale aj foukací harmoniky. V tvrdších pasážích pak dominuje pěkně hrubá a jak zahleněnej bezdomovec chrchlající kytara. Kláves tu moc není a když už, tak spíš čistého piana. Parádní sólo na Hammond organ v poslední Hai Visto je vyjímkou potvrzující pravidlo. Celé je to pochopitelně v italštině, zpěv je velmi výrazný, bluesově zastřený a hrubý.

Cédéčko je součástí box setu, zasunuté v jednoduché obálce a - bohužel - bez bookletu. Ale hraje parádně a jsem rád, že ho mám. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Jumbo - DNA
» popis a diskografie skupiny Jumbo


Mangala Vallis - Lycanthrope
2017-08-13

Mangala Vallis / Lycanthrope

4 stars

CD Ma.Ra.Cash Records - TAVR 022005 /2005/

Otevřete li si booklet a mrknete na sestavu, nejspíš vám ta jména nic neřeknou. Ale jedno by mohlo : zpěvák Bernardo Lanzetti. Áno, azurově modří už vědí - přesně ten Lanzetti, který kdysi zběhl od kapely Acqua Fragile a přidal se k daleko populárnějším Premiata Forneria Marconi. Z jejich zpolupráce vzešla tři studiová alba, "Chocolate Kings" (1976), "Jet Lag" (1977) a "Passpartù" (1978). První dvě jmenovaná mám ve sbírce a přiznávám, že Lanzettiho hlas mi tady zrovna nesedí. Cédéčka Lycanthrope a Bernardova zpěvu v angličtině jsem se tedy tak trochu bál, naštěstí úplně zbytečně...

Album je - jak se na správnou art rockovou desku sluší a patří - koncepční a po necelé dvě minutky dlouhé (hluk velkoměsta připomínající) introdukci přichází do čtyř kapitol rozdělená Werewolf Suite. Už od prvních tónů je jasné, že ve společnosti Mangala Vallis se bude cítit dobře ten, kdo má rád (v dobrém slova smyslu) tradiční prog rock s kořeny v sedmdesátých letech minulého století. Analogový zvuk klávesových nástrojů, mellotronové plochy, členité bicí a pěkně zvýrazněnou kovově tepající basovou linku. Celá první část ("Cosmotraffic Jam") je ve svižném tempu, s četnými zvraty a pěkným kytarovým sólem hostujícího Andrea Forniliho.

Po klavírní etudě je tu díl druhý - Call Me Alias. Řeknu vám, jak nemám rád rockové balady (většínou na mě působí vlezle podbízivě, mnohdy až vyloženě trapně), tak tahle mě úplně rozsekala. Už po mellotronové melodii v samotném úvodu skladby jsem na měkko a když se přidá akustická kytara a vzápětí i Bernardo Lanzetti, beru si provaz, žebřík a lezu na půdu. V jeho hlase se odráží tolik smutku a bolesti, že padám na kolena a v duchu se mu omlouvám za všechnu kritiku, kterou jsem na něj v minulosti seslal. Třešničkou na dortu je krásně vystavěné a melodické - tzv. Gilmourovské - kytarové sólo.

V části třetí - pět a půl minuty dlouhé Lycanthroparty - se muzika stáčí k jasnějším obzorům, skladba je to až skotačivě živá a pěkně ryt - mic - ká. Nejen díky vokálu mi to připomíná něco již od výše uvedených PFM, nu a Hum / Animal Song už jen píše patřičně pompézní tečku za celou suitou...

...za celou suitou, však nikoliv deskou. Jsou tu ještě další tři samostatné skladby a první z nich je třináct a půl minuty dlouhá The Boy That Howls At The Moon. Před lety k ní byl natočený i docela pěkný videoklip (no, on je to spíš už malý film), jehož prostřednictvím jsem se s deskou seznámil. Zprvu si si to frčí pořád po stejné koleji, jsou tady tuny mellotronu, táhlých kytarových sól i kouzelných melodií a připomínat to může kapely typu Pallas, nebo Pendragon, ovšem bacha ! Najednou je tady až nečekaně ostré přitvrzení a tak to celé dostává takřka progmetalový nátisk. A následující instrumentální pasáž složená z klávesových a kytarových sól je lahodná. Pokud máte chuť, mrkněte : Part 1 https://www.youtube.com/watch?v=6OBUHBvcqRk Part 2 https://www.youtube.com/watch?v=axwpxUPItEY

Ani předposlední pecka The Mask si s těmi předešlými v ničem nezadá. Však hned úvodní instrumentální smršť je doslova strhující, to je čirá radost z hudby a dávka adrenalinu vpravená přímo do srdce. Dokonce foukne si tu (byť velmi nenápadně) i hostující David Jackson.

Sbohem a šáteček, závěrečná a baladicky laděná The Transparent And The Obscure je už jen takovým rozloučením s příběhem i deskou. Objevují se tu fragmenty předcházejících písní a rozhodně není špatná, ale - přece jenom - opakuje již jednou vyřčené a jenom natahuje stopáž (total time 62:17) už beztak dlouhé desky.

Omlouvám se, ale nechal jsem se unést a neklepal toho víc, než by bylo zdrávo. Zasluhuji ten nejpřísnější trest - trest smrti. Ale zkracovat už to nebudu...

Ještě bych doplnil pár informací k samotnému nosiči - cedlo je v klasické plastové krabce, pěkně udělanej booklet obsahuje texty skladeb, sestavu a pár fotografií. Zvuk zdá se mi být velmi dobrým a detailním, žádné "moderní trendy" a neduhy s tím spojené na něm nepozoruji.

Plnej počet se snažím dávat vyjímečně a nedám ho ani teď, ale je to velmi těsné. Je to výborné album, a pěkný doplňek do každé prog rockové sbírky. Čtyři a půl.

» ostatní recenze alba Mangala Vallis - Lycanthrope
» popis a diskografie skupiny Mangala Vallis


Tower - Tales From a Book of Yestermorrow
2017-07-24

Tower / Tales From a Book of Yestermorrow

4 stars

CD Vinyl Magic - VMNP 10 (1994)

No guitar ! Jednoalbumový projekt, klávesový neoprog z Itálie. Skutečně žádná kytara, jen klapky (Beppe Crovella), buben (Elio Rivagli) a kouzelný hlas Paoly Mei. Uslyšíte Hammond, piano, Minimoog, Mellotron, Wurlitzer, Roland JD 800, Prophet T8, Emu III XP a další "vintage" keys.

Je to symphonic rock v angličtině, chybějících kytar si člověk ani nevšimne. Aranžmá je skutečně bombastické a milovník starých klávesových nástrojů si tady přijde na své. Hudba je to velmi melodická a zasněná, v některých skladbách hraničící s pop music, ale s parádní instrumentální složkou. První polovina alba je bez chybičky a ze skladby The Box jsem vyloženě nadšený, v té druhé se - bohužel - začínají prosazovat již výše zmíněné prvky pop music. Především předposlední píseň In My Life je tou svou vtíravou jednoduchostí malinko otravná, naštěstí je tu vyvrcholení v podobě adaptace Brubeckova "Ronda". S Emersonem, nebo Le Orme bych to nesrovnával, každá z těch verzí je jiná, ale všechny jsou pěkné.

Cédéčko je klasicky v plastu, booklet obsahuje texty písniček, fotografii Paoly Mei a katalog labelu Vinyl Magic. Veškerej matroš složil Crovella (kromě oné závěrečné předělávky), točilo se to v jeho domácím studiu Synergy, sám to i produkoval, nahrával a míchal.

Hodně vzdáleně by se to dalo přirovnat k muzice holandských Earth and Fire, Lany Lane, nebo italských Zauber, ale moje přirovnání berte - prosím - s rezervou. Tři a půl.

» ostatní recenze alba Tower - Tales From a Book of Yestermorrow
» popis a diskografie skupiny Tower


Stratovarius - Visions
2017-07-17

Stratovarius / Visions

4 stars

CD T&T - TT 0031-2 /1997/

Finská heavy metalová skupina Stratovarius se začala formovat už v polovině osmdesátých let, ale svoji budoucí podobu začala získávat teprvé poté, co se k ní připojil kytarový virtuos Timo Tolkki. Debutovala v roce 1989 (albem "Fright Night"), ovšem já jsem jako první slyšel až relativně úspěšnou placku "Dreamspace" z roku 1994.

V domácí sbírce mám (zatím) jen album Visions, vydané 28.04.1997 a deska je to vskutku parádní. Tenhle rychlý, neoklasický a patřičně symfonický heavy metal inspirovaný Rainbow, nebo Malmsteenovými Rising force mám opravdu rád a navíc se tu sešla vynikající sestava. Kytara Tolkki, zpěv Timo Kotipelto, buben Jörg Michael (působil v kapelách Avenger, Axel Rudi Pell, Drave Digger, Mekong Delta, Saxon, Running Wild, nebo Rage) a klávesy Jens Johansson (Dio, Rainbow, Yngwie Malmsteen).

Střední tempo na úvod - zabijácká nakládačka The Kiss Of Judas - a Jörg do toho mlátí jako když kope kůň, ale už od druhé Black Diamond se to láme do pořádného kvapíku. Fofr je to neskutečnej, přitom velmi melodickej a souboj kytary a kláves mi připomíná legendární duely Malmsteen - Johansson z druhé poloviny osmdesátých let. Z nasazeného tempa a dvoukopákových ataků sleví teprve vypjatá balada Before the Winter, ovšem hned od následující Legions je to opět kompresor Etelka. Symphonic speed metal prošpikovaný dechberoucími sóly kytary a kláves.

U razantní dělostřelby The Abyss of Your Eyes mi plandaj nohavice u tesilek a po ní následuje přehlídka virtuozity hlavních protagonistů - instrumentální machrovačka Holy Light. Nad Paradise by zaplesal každý fanoušek Helloween z období "Keeper of the Seven Keys" a po druhé (a poslední) baladě Coming Home je tu závěr v podobě epické a pořádně rozmáchlé Visions (Southern Cross). Lepší tečku za albem bych si ani neuměl představit.

Dneska to s Timem vypadá všelijak, čas od času probleskne zpráva o jeho boji s duševní chorobou, ale tenkát byl ve výborné formě a z rukávu sypal hit za hitem. Já už tomu metálu moc nedám a recenzí jsem překvapil sám sebe, ovšem docela by mě zajímalo, jak by si tohle album vedlo u fanoušků na progarchives. Světe div se, profil Stratovarius tam chybí a tak jsem musel vzít zavděk stránkami metalmusicarchives. Visions patří tu k vůbec nejlépe hodnoceným deskám jejich diskografie a já jenom dodám, že zcela poprávu. 4,5

» ostatní recenze alba Stratovarius - Visions
» popis a diskografie skupiny Stratovarius


Happy The Man - Crafty Hands
2017-07-12

Happy The Man / Crafty Hands

4 stars

CD Musea - FGBG 4314.AR /2000/

Diskografie americké art rockové skupiny Happy The Man je trochu nepřehledná, historie zašmodrchaná a tak bych ji pro větší přehlednost rozdělil na dvě etapy. Ta první - podstatnější - zahrnuje tvorbu ze sedmdesátých let minulého století a druhá od reunionu v roce 2000 do současnosti.

Kapela se rozešla v roce 1979 a do té doby stihla natočit a vydat dvě oficiální studiová alba. Crafty Hands je druhým v pořadí a vyšlo 21.09.1978. Od debutu ho dělí sotva rok a porovnáme - li sestavu zjistíme, že zůstala téměř stejná, jen bubeníka Mikea Becka nahradil Ron Riddle. Ani hudebně nedochází k nějakým závratným změnám a obě placky se od sebe moc neliší. Pořád se jedná o víceméně instrumentální, vzdušný a přitom propracovaný a do detailu vypiplaný art rock.

Debut nabídl dvě "písničky", Crafty Hands jednu, sedm minut dlouhou Wind Up Doll Day Wind. Zbytek materiálu je zcela instrumentální a hlavní rozdíl mezi oběma kotouči slyším v jejich celkovém vyznění. Podstatně ubylo jazzových prvků i takových těch rytmických zvratů ála Gentle Giant. Album je tak o dost posluchačsky vděčnější a přívětivější svého předchůdce a prakticky jedinými skladbami s poněkud komplikovanější rytmickou stavbou jsou čtvrtá Steaming Pipes a sedmá I Forgot To Push It. Naopak první dvě, Service with a Smile a Morning Sun, nebo poslední The Moon, I Sing (Nossuri) jsou až nečekaně melodické, uvolněné a přímo vybízející ke snění a relaxaci.

Nic naplat, ale ani příklon k melodičtějšímu pojetí nepřinesl nějaký výraznější komerční úspěch. Ono se není čemu divit, "urozenému" rocku zvonil umíráček a o album nebyl zájem. Kapela sice začala pracovat na novém materiálu, ale do roka se (dnes už víme, že nikoliv definitivně) rozpadla.

Absence zpěvu mi nevadí, ale je fakt, že není to úplně obvyklé a pro někoho by to mohl být oříšek. V porovnání s debutem přístupnější a melodičtější obsah alba mi ovšem vyhovuje a ručičku vah tak překlápí na stranu "Crafty Hands". Debut jsem hodnotil čtyřkou, tady čtyři a půl. Vynikající přírůstek do každé (art rockové) sbírky.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Crafty Hands
» popis a diskografie skupiny Happy The Man


Samadhi - Samadhi
2017-07-05

Samadhi / Samadhi

3 stars

CD BTF.it - VMCD124 /2007/
Comes in an album replica gatefold CD-sized papersleeve, including a 12-page booklet with text both in Italian & English.

Podle futrálu bych to tipnul na nějakej indickej blázinec, ale zmílená neplatí - jde o docela zajímavý italský projekt z poloviny sedmdesátých let. Byť velmi krátkodobý (rozuměj jednoalbumový). V kapele se sešli dva muzikanti z Raccomandata Ricevuta Ritorno a po jednom z kapel I Teoremi, L'Uovo di Colombo a Kaleidon - na discogs si je zaškatulkovali jako "Italian progressive rock supergroup" a tak jim budeme věřit...

...ale ono to nebude tak horké. Na první skladbě neslyším nic, co by stálo za zmínku a teprve od druhé, když přidá se symfoňák, to začíná být zajímavé. Nicméně toho cukru a sladkobolu je tady docela dost a někomu by se mohl zajídat. Trochu se to podobá tvorbě skupin I Dik Dik, nebo Pooh a celé bych to zastřešil termínem "Symphonic pop". Za nejlepší skladby považuji všemu ostatnímu se vymykající jazzrockovou instrumentálku Passaggio di Via Arpino a závěrečnou L'ultima spiaggia. Ta je velmi rozmáchlá a po opatrném začátku rozkvete do nevšení krásy. Být takové celé album, tasím nejvyšší ocenění. Jenomže není...

Rozkládací mini vinyl replika v celočerveném provedení je pěkná, vnitřek obalu obsahuje texty písniček a booklet podrobnou biografii kapely v italštině a angličtině. Zvuk je docela navejškovanej a chřestění činelů místy až nepříjemně ostré a jestli jsem si tady nedávno pomlaskával nad zvukomalebně znějícími souputníky a krajany Apoteosi, tohle je výrazně horší.

Průměrný obsah, průměrný zvuk, průměrné hodnocení. Dobré, nikoliv zásadní.

» ostatní recenze alba Samadhi - Samadhi
» popis a diskografie skupiny Samadhi


Apoteosi - Apoteosi
2017-06-21

Apoteosi / Apoteosi

5 stars

AMS – AMS244CD, Said Record – AMS244CD /2015/
Papersleeve, Gatefold, Comes with OBI

Apoteosi je další jednoalbumovou perličkou ze zdánlivě nevyčerpatelné pokladnice hudby sedmdesátých let. Kapela pochází z italské Kalábrie a její jádro tvořili sourozenci Silvana, Massimo a Federico Idà. Jediná placka jim vyšla v roce 1975 u (na italskou lidovou hudbu specializované) firmičky "Said Record", kterou vlastnil jejich otec a s trochou nadsázky by se tak dalo poznamenat, že to vypadá na malej rodinnej podnik ve stylu Kelly Family. Ta hudba je naštěstí o něčem docela jiném...

Sotva 35 minut dlouhé album nabízí vysoce melodický a především klávesově orientovaný prog rock, zcela srovnatelný s major labely podporovanými velikány Le Orme, Banco, P.F.M, nebo New Trolls. Na zatím poslední reedici od AMS Rec. (2015) se nachází osm do sebe všelijak pospojovaných skladeb a orientace v track listu je tak trochu nesnadná.

Úvod je víc, než slibný. Embrion je sice jenom dvě a půl minuty dlouhou instrumentální introdukcí, ale už tady si vychutnávám hřejivý a ve vlnách se přelévající zvuk klávesových nástrojů provázených pregnantní baskytarou. Páteří alba jsou skladby s pořadovým číslem dvě a tři, tedy Prima Realtà a Frammentaria Rivolta. Dohromady tvoří bezmála patnáct minut dlouhou suitu a pro mě i první z vrcholů alba. V instrumentální předehře defilují motivy jeden chytlavější než druhý a když se poprvé ozve hlásek mladičké Silvany Idà, jdu definitivně do kolen. Ovšem následující minuty jsou již zcela vyhrazeny instrumentálním eskapádám a tak tiše obdivuji umění "zázračného dítěte", tehdy teprve čtrnáctiletého klávesisty Massima Idà. Podotýkám, že se to všechno odehrává ve svižném tempu a basa spolu s členitými bicími (jsme v letech sedmdesátých, tady žádné bum čvacht skutečně nehrozí) tvrdí muziku. V samotném závěru skladby se ještě na okamžik ozve éterický zpěv Silvany Idà, ale to už první polovina alba pomalu končí...

Druhý vrchol tvoří tracky 4, 5 a 6 a znovu je to taková (mini)suita - Il Grande Disumano / Oratorio (Chorale) / Attesa. Il Grande Disumano je opět pěkně od podlahy, rychlá a téměř instrumentální, vždyť trocha zpěvu - a tentokrát je to mužský hlas, kytarista Franco Vinci - je ke slyšení až v jejím úplném závěru. Dojímavě krásná Chorale, s dětsky vysokým hláskem Silvany Idà tvoří přemostění do energické instrumentálky Attesa, která celou (mini)suitu uzavírá. Ještě následující písnička Dimensione Da Sogno je přesně v duchu předcházejících skladeb, ovšem s nástupem poslední Apoteosi přichází výrazná změna. Basa s bicími udávají hypnoticky monotóní a takřka neměnný rytmus, klávesy vyluzují strašidelné zvuky a nálada skladby je výrazně psychedelická. Poněkud tíživá tečka za velmi melodickým a pozitivními emocemi doslova přetékajícím albem...

Reedice od AMS je - jak už je jejich dobrým zvykem - pěkná, v podobě rozkládací mini vinyl repliky. Vnitřek obalu obsahuje texty písní a archivní fotografie, čtyřstránkový booklet biografii kapely od Matthiase Schellera. Zvuk je průrazný, velmi detailní a je doslova balzámem pro každá prog rocková ouška, který doporučují čtyři z pěti ušních lékařů (ten pátý nedá dopustit na The Division Bell).

Skvělá deska.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi


Capitolo 6 - Frutti per Kagua
2017-04-29

Capitolo 6 / Frutti per Kagua

4 stars


CD M.P. Records - MPRCD 009, M.P. Records - ZSLT 70014
Packaged in a CD sized cardboard cover, with insert: a replica of the gatefold cover.

Skupina Capitolo 6 vznikla v roce 1969 a během necelých tří let na hudební scéně natočila jeden singl, dvě písničky pro jugoslávskou televizi (právě z onoho singlu) a v roce 1972 i první, ovšem zároveň aj poslední studiové album "Frutti per Kagua".

Hudba na desce přesně odpovídá době svého vzniku - je to takový mix tvrdého a progresivního rocku, ve kterém se zrcadlí tvorba skupin Jethro Tull, Osanna, Eneide a díky (místy) nevšednímu vokálu i Jumbo.

Vrchol a těžiště alba slyším - a to zcela jednoznačně - v titulní, téměř devatenáct minut dlouhé suitě zabírající celou první stranu původního asfaltového kotouče. Nechť laskavý čtenář promine, ale dovolil bych si malou odbočku : Hudba je mým denním chlebem a mnohokrát ji konzumuji i jako pouhopouhou kulisu ke sportu, cestám do zaměstnání, nebo k běžným domácím pracem. Ne snad, že bych si jí nevážil, ale jednoduše proto, že na soustředěný poslech a vysedávání před stereem mi vychází jen velmi málo volného času. Ovšem u skladby Frutti per Kagua neodolám, nechám všechno ležet a na přitažlivé cestě hudební historií výborně se bavím -

- první třetina skladby, to jsou Jethro Tull jak vyšití a zemitá kytara spolu s úsečně "riffující" flétnou mě dokážou naládovat energíí a dobrou náladou. Ovšem jakmile se připojí ságo, už to nejsou Tull, ale Osanna a to není všechno. Přichází zklidnění, zvolnění tempa a najednou odkudsi vystrkují růžky Pink Floyd z období "Atom Heart Mother". A než dostanu chuť na pravej anglickej čaj a sušenky, je tu další obrat. Monotóní tlukot bicích, bludné tóny varhan a podivně zhulená atmosféra, co mi to jen připomíná ? The Doors ? V samotném závěru se skladba vrací tam, kde začínala a z vedlejšího studia jako kdyby si k mikrofonu odskočil písničkář Alvaro Fella od hudebně spřízněných souputníků Jumbo...

Z titulní skladby jsem opravdu nadšený, ale narovinu přiznám, že druhá polovina desky je o něco slabší. Tři a půl minutky dlouhá balada s velmi expresivním zpěvem Grande spirito je docela všední, ale fajn. "Tullovka" Il tramonto di un popolo těží z kontrastu klidných pasáží a energických laufů, dokonce se tady objevují náznaky klasické hudby a folku. Je to zajímavá položka na seznamu, i když na mě působí trochu rozháraně a násilně. Album končí bezmála dvanáct minut dlouhou a jaksepatří členitou skladbou L'ultima notte. Některé okamžiky jsou vynikající, jiné tak trochu spíchnuté horkou jehlou - jako celek tedy dobré, nikoliv zásadní.

Asi by se slušelo dodat, že klávesových nástrojů je tady velmi málo a hlavní pemzum práce odvádějí kytary, flétna a bicí. Album je tak opravdu "hard". Zvuk je trochu nevyrovnanej (každá skladba hraje jinak), ale dobrej. Na Itálii a rok 1972 určitě.

Cedlo od MP Records je jednoduchou mini vinyl replikou, jakou znáte třeba z produkce Repertoire. Obálka z lesklého papíru obsahuje do futrálku balený kotouček, dvojstránku s texty písní a reklamní letáček MP Rec.

Titulní skladba je vynikající, zbytek dost dobrý a přírůstek do sbírky je to velmi pěkný. 3,5

» ostatní recenze alba Capitolo 6 - Frutti per Kagua
» popis a diskografie skupiny Capitolo 6


Still Life - Still Life
2017-04-17

Still Life / Still Life

4 stars

CD Vertigo - REP 5100, Repertoire Records - REP 5100 /2006/
This 2006 re-issue is a limited edition with only 3000 copies pressed. It comes in a gatefold replica with a fold-out poster, with the other side of the poster having liner notes written by Chris Welch.

Limitovaná edice v počtu 3000 kusů ? Tož se na ni podívejme :

Rozevírací mini vinyl replika z lesklého tvrdého papíru, s růžovými květy a malým logem Still Life na "titulce" a lidskou lebkou vzadu. Jedno z "křidélek" ukrývá složený booklet, druhé obálku se samotným kotoučkem. Je to pěkný kousek do sbírky, který si v ničem nezadá s podobně balenými produkty italských Vinyl Magic, nebo AMS a tak si mnu tlapky radostí a vrním spokojeností.

Šest skladeb, jednačtyřicet minut dobového, lehce psychedelického a především klávesově orientovaného hard/prog rocku. V bookletu cédéčka se píše o inspiraci kapelami Deep Purple, nebo Uriah Heep, ale já tu slyším i stopy souputníků Beggars Opera, či Cressida. V tomto případě však bez jediného kytarového sóla, vše je podřízeno masivnímu a dominantnímu Hammond organu Terryho Howellse. Ten se představuje jako dokonalé "druhé já" pánů Lorda a Hensleye, servíruje nám hotové klávesové hody a garantuji vám, že milovníci tohoto nástroje si tady přijdou opravdu na své.

Trocha kytary, flétnička a procítěný vokál, zprvu se to tváří jako selanka. Jenže sotva se v čase 2:40 ozve baskytarové tata tata tata tata a připojí se Hammond organ v pěkném, melodickém sóle, zaplaví mě vlna euforie. A jestliže mě první dvě pecky dokážou rozehřát na provozní teplotu, teprve úderem osm minut dlouhé October Witches to dostává ty správné grády. Netvrdím, že je tu všechno dokonalé. Občas to zaskřípe a především druhý hlas sem tam "zatahá za uši". Na druhou stranu to zní velmi autenticky a nahrávka - v některých pasážích opravdu surová - překypuje nespoutanou energií. Doba vzniku z ní přímo dýchá a zvuk ? Ten je výborný.

Skladby se nahrávaly v druhé polovině roku 1970, samotné album pak vyšlo u progresivně zaměřeného labelu Vertigo v roce 1971. Doba téhle hudbě přála a podobně orientovaných kapel přibývalo, jako hub po dešti. Některé zazářily, jiným se podařilo aspoň nakrátko uchytit a další - a to je případ i Still Life - zapadly, aby se z nich po několika desítkách let zrodil kult. Inu, osud...

» ostatní recenze alba Still Life - Still Life
» popis a diskografie skupiny Still Life


Eneide - Uomini Umili popoli liberi
2017-03-27

Eneide / Uomini Umili popoli liberi

4 stars

AMS – AMS 190 CD /2011/
Papersleeve edition.

Eneide byla až donedávna jen jednou z mnoha - ze zdánlivě nekonečného zástupu - zapomenutých kapel a za svou "reinkarnaci" vděčí především obrozenému zájmu o italský progresivní rock a internetu.

Pod názvem Eneide Pop vznikla v roce 1970, o dva roky později si jméno zkracuje na Eneide a vyráží na turné jako předskokan Van Der Graaf Generator. Koncerty jsou nadočekávání úspěšné a tak dostává nabídku na první studiové album. Matroš na desku byl natočen a smíchán koncem roku 1972, jenže vydavatel zahučel do dluhů a tak to šlo k ledu. O další dva roky později se Eneide definitivně rozpadají...

Naštěstí si kluci z kapely nechali studiové pásy a v roce 1990 - na vlastní značce LPG - vydali limitovanou edici 500 ks očíslovanejch a podepsanejch elpíček. Na CD se to prvně objevilo v roce 1995 a potom - v podobě luxusní mini vinyl repliky - v roce 2011. Nejnovější reedice na vinylu je od AMS a vyšla loni - tzn. v roce 2016.

Deset kousků (plus dva bonusy z roku 1995), čtyřicet sedm minut. Podle některých opakujících se pasáží a nápěvů soudím, že by tady mohlo jít o nějaký koncept, ale důkazy nemám. Nejdelší skladba na desce - propracovaná Non voglio Catene - má téměř osm minut, ty ostatní jsou překvapivě krátké. Je to takový mix hard a prog rocku, s pěknými kytarovými a klávesovými sóly. Myslím, že milovníci Hammond organu si tady přijdou opravdu na své. Skvělej je i bubeník, který hraje na spoustu úderů, takřka jazzově a to mám rád. Pochopitelně nechybí ani příčná flétna a tak to (občas) připomíná Jethro Tull. Z italské scény tady slyším PFM, Jumbo, nebo Capitolo 6.

Téměř každá pecka je z trochu jiného těsta, album je tak velmi rozmanité a chvíle s ním strávená uteče jak voda. Dvě skladby ("Oppressione e disperazione" a "Ecce omo") jsou instrumentální, zbytek s pěknými a "bohatýrskými" vokály v italštině. Zajímavé je i využití kontrabasu ve třech baladách. Zvuk je - s ohledem na italskou kapelu a rok výroby - velmi dobrý a detailní. Fanouškům archaického prog rocku ze samého kraje sedmdesátých let by se to mohlo líbit...

Povedené jsou i dvě bonusové skladby z plánovaného, ale nikdy nerealizovaného projektu "Il Sogno di Oblomov" (1995).

Reedice od AMS je luxusní a pečlivě zpracovaná, takhle kdyby to chtělo vždycky vypadat. Je v podobě rozkládací mini vinyl repliky a osmistránkový booklet obsahuje předmluvu (v italštině i angličtině), texty písní a spoustu raritních fotografií. Italové si ty svoje klenoty umějí hýčkat...

Vynikající přírůstek do každé rockové sbírky !


» ostatní recenze alba Eneide - Uomini Umili popoli liberi
» popis a diskografie skupiny Eneide


Cressida - Cressida
2017-03-16

Cressida / Cressida

5 stars


CD Repertoire Records (UK) Ltd - REPUK 1200 /2014/

Kolem britských Cressida jsem se motal pěkných pár let, ale teprve marketingová kampaň Repertoire Records mě donutila k tomu, abych se jim podíval na zoubek...

Kapela vznikla koncem šedesátých let a fungovala velmi krátce, přesto po sobě zanechala dvě výborná alba. Debut z roku 1970 vyšel na značce Vertigo a obsahuje dvanáct (relativně krátkých) skladeb do nepohody, které můžu poslouchat kdykoli a kdekoli. Jsou z nich cítit doznívající šedesátá léta - taková ta melodičnost The Beatles kombinovaná s měkkým, klávesovo symfonickým soundem The Moody Blues - ale i dekáda teprve nastupující. Téměř v každé písničce je zakomponovaná pěkná instrumentální vsuvka a klávesové, nebo až nečekaně ostré kytarové sólo. Ve společnosti Cressida by se tak měl cítit dobře každý, kdo má rád tvorbu kapel Gracious, Beggars Opera, Spring, nebo Barclay James Harvest.

U hudby podobného kalibru hraje velmi důležitou roli zpěv a všechny výše uvedené skupiny měly ve svých řadách opravdu vyjímečné vokalisty. Nejinak je tomu i tady - hlas Anguse Cullena je velmi charismatický, strhává na sebe zaslouženou pozornost a osobně ho řadím k těm nejlepším, které jsem - v rámci tohoto žánru - slyšel.

Co skladba, to (potencionální) hit. Album je to velmi vyrovnané a pitvat se v něm kousek po kousku je opravdu zbytečné. Máte-li rádi britskou prog rockovou vlnu z přelomu šesté a sedmé dekády minulého století, s Cressidou chybu rozhodně neuděláte. Na to vemte jed.

Reedice z roku 2014 je sice v obyčejném plastu, ale černobíle vyvedený šestistránkový booklet je opravdu pěkný. Zvuk se mi zdá (zcela subjektivně, žádná měření jsem neprováděl) zbytečně zesílený, nicměně detailní, dynamický a na rok 1970 až nepřirozeně čistý.

4,5

» ostatní recenze alba Cressida - Cressida
» popis a diskografie skupiny Cressida


Happy The Man - Happy the Man
2017-03-13

Happy The Man / Happy the Man

4 stars

CD Musea - FGBG 4323.AR /2000/

Lépe pozdě, nežli později. S americkými art rockery Happy The Man jsem se seznámil sotva před pár týdny, ale vznikla z toho náklonnost na "první dobrou" následovaná nezbytným doplněním sbírky.

Historie vzniku kapely sahá někam do roku 1972, ovšem první nahrávky se dočkala až o pět let později. Bezejmenný debut vyšel - na značce Arista - v roce 1977 a na ploše necelých padesáti minut nabízí devět skladeb. Hudba je to velmi propracovaná a vypiplaná do nejmenšího detailu, vždyť hned sedm z devíti skladeb je zcela instrumentálních. Cítím z nich lehkost, vzdušnost, ale i nezbytnou komplikovanost Yes, kombinovanou s rytmickými zvraty typickými pro Gentle Giant, nebo King Crimson a kořeněnou prvky fusion.

Zkrátka - byť tomu první skladba, vyklidněná a space rockově zasněná Starborne vůbec nenasvědčuje - jsou to hudební orgie, což mi dosvědčí hned následující pecka Stumpy Meets The Firecracker In Stencil Forest. Po vzletném úvodu zvrtne se v rytmické hrátky ála Gentle Giant, do kterých vpadne intenzivní fusion s divoce sólujícím ságem...

První ze dvou zpívaných věcí je "trojka" Upon the Rainbow (Befrost). Trochu jako Camel na deskách "Raindances" a "Breathless". Saxofon, klávesová sóla a celkem "tuctovej" zpěv, který neruší. Skladba jako taková je sice krapet pomalejší, ovšem i rafinovaně komplikovaná a k nějakým milostným dobrodružstvím, či ploužení po tanečním parketě naprosto nevhodná.

Vrcholem alba je pro mě členitá instrumentální lahůdka Mr.Mirror´s Reflection on Dreams. Je opravdu pěkná a střídá se v ní celá plejáda nálad a chytlavých melodií. Její poslech je pro mne vítaným osvěžením a v jednu chvíli (zhruba v polovině čtvrté minuty), jako kdybych slyšel i kytarového vizionáře Mr.Vaie. Podivuhodná shoda.

Pátá Carousel už začíná (především ve své druhé polovině) znovu utahovat šrouby a připravovat půdu pro nástup intenzivní a gejzíry klávesových sól bičované prog/fusion nakládačky Knee Bitten Nymphs in Limbo. To je palba, připomínající řádění Mahavishnu Orchestra a tak jsem opravdu vděčný za následující píseň On Time as a Helix of Precious Laughs. Rytmika šlape a tiká, jak švýcarské hodinky a je to první skladba, ze které cítím - byť velmi prchavou - vůni Genesis.

Album nezadržitelně spěje ke svému konci a po kouzelné, jen necelé čtyři minuty dlouhá skladbičce Hidden Moods je tu finish v podobě rozmáchlé New York Dream's Suite. Po symphonic rockovém úvodu a nabušené fusion vsuvce v prostřední části skladby přichází zklidnění a album končí úplně stejně, jako začíná - tedy zasněnou space music....

Je to výborná deska, ale musím přiznat, že v těch techničtějších pasážích je toho na mě trochu priveľa. Kdyby kapela o něco slevila z předvádění dokonale zmáknuté hudební násobilky a místo toho přihodila ještě hrst melodií, byl bych určitě spokojenější. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Happy The Man - Happy the Man
» popis a diskografie skupiny Happy The Man


Carpe Diem - Cueille le jour
2017-02-22

Carpe Diem / Cueille le jour

5 stars

CD Musea - FGBG 4127.AR

Hudba velmi podobná tomu, co se odehrávalo na o rok starším debutovém albu. Při poslechu "Cueille le jour" mě napadají přirovnání jako space rock, nebo symphonic prog s lehkým dotekem jazzu a canterbury. První polovinu CD zabírá téměř 22 minut dlouhá suita "Couleurs", tu druhou pak tvoří 5 kratších skladeb. Zajímavé je to, že na původním vinylovém vydání to bylo přesně naopak.

Do pěti strof rozepsaná Couleurs se rozjíždí velmi zvolna, ale postupně roste a mohutní, jako malej a línej potok měnící se v řeku. Stačí zavřít oči a nechat se unášet na vlnách půvabných melodií a zvukomalebných kouzel. Někdo v tom slyší Oldfielda, jinej zase Camel, nebo Caravan. Já spíš ty Caravan a tuto opravdu působivou "veleskladbu" nebál bych se přirovnat k jejich slavné "Nine Feet Underground".

Podobně pohádkovou atmosféru nabídne instrumentálka Naissance, po níž následuje pěkná, byť poněkud srdcervoucí balada Le miracle de la Saint-Gaston. V textu se zpívá něco o milování v dešti, tedy o docela příjemných věcech, ovšem Christian Truchi u toho naříká jak v posledním tažení. Poslední tři skladby už jsou opět instrumentální. Akordy akustické kytary a flétnová melodie ve svižné Laura mi připomíná písničku z filmu "Ať žijí duchové", neméně energická Tramontane mohla by figurovat na některém z alb raných Caravan a Divertimento je etudou pro piano a saxofon.

A ještě tu máme jeden bonus, do angličtiny otextovaný výňatek ze suity "Couleurs"...

Cedlo je sice v obyčejné plastové krabce, ale chválím zvuk i obsáhlý a informacemi našlapaný booklet se spoustou fotografií a profilem kapely. Takhle nějak by to mělo vždycky vypadat.

4,5

» ostatní recenze alba Carpe Diem - Cueille le jour
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem


Carpe Diem - En regardant passer le temps
2017-02-20

Carpe Diem / En regardant passer le temps

4 stars

CD Musea - FGBG 4122.AR

Repress of the 1994 CD reissue of the 1976 album

Nedávno jsem testoval několik francouzských kapel a zaujali mě především Mona Lisa a jejich méně slavní souputníci Carpe Diem. Prvně jmenované jsem pro až příliš okázalou teátrálnost nakonec vzdal, ale Carpe Diem drapli mě natolik, že jsem si koupil jejich první dvě alba ze sedmdesátých let. A tady je - ve zkratce - debut :

Pouhé čtyři skladby, 37 minut symphonic rocku říznutého canterbury. Jazzově neposedná a nepokojná rytmika (v těch "natlakovaných" pasážích mi to připomíná aj holanďany Supersister), velmi málo zpěvu - tady ve fránině - instrumentální kejkle, pěkné a chytlavé melodie. Ve skladbě "Jeux du siécle" cítím podobnost s Caravan, ale Carpe Diem liší se daleko větším využitím dechových nástrojů, především saxofonu. Booklet je napěchovaný fotografiemi a rozsáhlou biografií kapely, zvuk fantastickej. Takovej muzeální kousek z Musea rec. si nechám líbit...

Za čtyři.

» ostatní recenze alba Carpe Diem - En regardant passer le temps
» popis a diskografie skupiny Carpe Diem


Unreal City - La Crudeltà Di Aprile
2017-02-15

Unreal City / La Crudeltà Di Aprile

5 stars

CD Mirror Records / BTF – MRL 1006 /2013/

Pokud se podíváte na fotografii v bookletu CD (stejná je i tady, v profilu kapely) máte pocit, že díváte se do tváří dítkám sotva odrostlým školním škamnám. A mě těší, že se tomu nejryzejšímu art rocku "Made in Italy" věnují i zástupci nejmladší generace. Navíc, velmi úspěšně...

Kapela Unreal City vznikla v Parmě, v roce 2008 a jejími zakládajícími členy byli klávesista a zpěvák Emanuele Tarasconi a kytaristka Francesca Zanetta. V červnu 2012 vydané eponymní promo EP neuniklo pozornosti samotného "gurua italského progresivního rocku" Fabia Zuffantiho, který se jim nabídl jako producent debutového alba. CD La crudeltà di Aprile (volně přeloženo jako "Dubnová krutost") vyšlo v roce 2013 a sklidilo zasloužený ohlas a příznivé recenze. Básní "Pustina" Thomase Stearnse Eliota inspirovaní Unreal City se tady prezentují prvotřídním art rockem, přesně podle předlohy vytvořené již v sedmdesátých letech minulého století legendami Genesis, nebo Le Orme. V jednom z rozhovorů se Emanuele Tarasconi vyjádřil ve smyslu : "Jsme sice mladá kapela, ale nenávidíme všechny ty digitální technologie, které zaplavily hudební svět. Při nahrávání používáme pouze analogové nástroje a vybavení. Zabere to víc času, je to náročnější, ale v konečném důsledku není nic lepšího." Výsledkem je "živý" a krásně hřejivý zvuk, který ještě umocňuje zážitek z poslechu tohoto vskutku vydařeného alba.

Velmi ambiciózní debut čítá šest skladeb a necelou hodinku symfonického prog rocku, podobného současníkům "La maschera di cera", "Taproban", "Hostsonaten", nebo "La curva di Lesmo". Vrcholem alba je osmnáct minut dlouhá a do čtyř podkapitol rozdělená suita Horror vacui, ovšem vypíchnul bych i členitou a gothic horrorovou atmosférou prostoupenou Catabasi, nebo hned následující svižnou Dove la luce é più intensa. K té byl natočený i pěkný videoklip, který je možno shlédnout na ytb. Ostatně, několik týdnů se držel i v naší hitparádě https://www.youtube.com/watch?v=TBlSuvJIPiE

Zkrátka a dobře, debutové album téhle velmi mladé kapely se povedlo na výbornou a nemělo by uniknout vaší pozornosti. Muzika je to vyzrálá i velmi osvěžující a měla by uspokojit každého fanouška a milovníka (nejen) italského art rocku sedmdesátých let. Je jenom na vás, jestli jí dáte šanci...

» ostatní recenze alba Unreal City - La Crudeltà Di Aprile
» popis a diskografie skupiny Unreal City


Zauber - Est
2017-02-08

Zauber / Est

3 stars

CD Kaliphonia - ECD 2239, Drums Edizioni Musicali - ECD 2239 /1991/

Italští melancholici a náladotvůrci Zauber debutovali již koncem sedmdesátých let minulého století, ale trvalo dalších třináct let, než do své albové diskografie přidali druhý zářez. Cédéčko Est vyšlo v roce 1991 a je rozdělené na dvě zhruba stejně dlouhé poloviny. Ta první přináší pět nových, studiově nahraných skladeb a druhá dalších pět v koncertním provedení.

Doba se změnila a překotným vývojem prošla nejenom hudba, ale i samotné hudební nástroje. "Staré krámy" velikosti almary tak skončily (naštěstí ne navždy) na smetišti dějin a ustoupily zbrusu novým a moderním inštrumentům. Tato skutečnost se otiskla i v hudbě Zauber, nicméně první tři kousky jsou fantastické. A to i přes ten umělohmotný a sterilní zvuk syntezátorů. Jak instrumentálky Proibito a Gandalf, tak (především) krásný duet v písničce Gennaio přetékají půvabnými melodiemi a pohádkovou atmosférou. Velmi dobře si u mě stojí aj následující pop rocková píseň Auguri - s móc pěkným hlasem Liliany Bodini - tak i dovětek v podobě svižné instrumentálky Zauber.

Ovšem s nástupem první "živé" a pořád ještě relativně slušné skladby Strade na mě ta magie Zauber přestává pomalu a jistě působit. Je to přesyntezátorované ("Un giorno migliore", "Nightmare") , víc pop, než rock (výše uvedená "Strade") a posluchačskému zážitku zrovna neprospívá ani poměrně špatný a nevyrovnaný zvuk posledních dvou skladeb - '81 a Dicembre.

První polovinu alba hodnotím čtyřkou, tu druhou za dvě, ale i tak jsem velmi rád, že se mi tohle - dnes už velmi raritní - CD podařilo sehnat do sbírky. Ovšem jak debut "Zauber (aka Il sogno)" /1978/, tak následující abum "Phoenix" /1992/ jsou mnohem lepší...

» ostatní recenze alba Zauber - Est
» popis a diskografie skupiny Zauber


Biglietto Per L'Inferno - Tra l'assurdo e la ragione
2017-02-01

Biglietto Per L'Inferno / Tra l'assurdo e la ragione

4 stars

AMS – AMS 175 CD /2009/
Gatefold Card Sleeve.

Comeback italské hard/prog rockové legendy, obsahující předělávky (plus jednu novinku) vlastních skladeb z první poloviny sedmdesátých let. Tedy jak z eponymního debutového alba, tak z - v té době nahraného, ale nevydaného - "Il tempo della semina".

Z původní sestavy zůstali Mauro Gnecchi (bicí) a pianista Giuseppe 'Pilly' Cossa, produkce se ujal další z "pamětníků" Baffo Banfi a jako exklusivní host se nahrávání zůčastnil i Claudio Canali (který v mezidobí vstoupil do kláštera a přijal jméno "Frate Isaia"). Zbytek sestavy tvoří "čerstvá krev"...

Kapela se rozhodla svůj název upravit na Biglietto per l'inferno.Folk a své - původně hard/prog rockové - skladby "provzdušnit" prvky italské lidové hudby. A tak se tady ve větší míře objevují mandolína, různé flétny, okarína, dudy, nebo akordeon, ale žádný strach. Díky přiměřeně ostré a energické elektrické kytaře je to pořád ještě rock a taková Confessione neztratila vůbec nic ze svého původního důrazu a naléhavosti. Vypíchnul bych i úvodní, téměř osm minut dlouhou a skvostně propracovanou Ill tempo della semina, nebo skočnou Tra l'assurdo e la ragione. Zajímavá je i předělávka skladby L'amico suicida. Z původních čtrnácti minut zbyla sotva tříminutová předehra, ale natolik intenzivní, že to člověka přivádí na chmurné myšlenky...

Jediné, co brzdí moje nadšení je dvojice pomalejších skladeb Il Nevare a Una strana regina. Ne, že by byly tak špatné, ale působí na mě až příliš rozvláčně a jak jehla ostrý hlas (jinak výborné) zpěvačky Marioliny Sala se mi pokouší odebrat kostní dřeň.

Jste - li fanoušky Biglietto per l'inferno a milujete jejich alba z poloviny sedmdesátých let, tak neváhejte. Cédéčko z produkce AMS je k mání v podobě krásné rozevírací mini vinyl repliky, vybavené obsáhlým bookletem a brilantním zvukem. Je to pěkný přírůstek do každé (prog/folk) rockové sbírky a já jsem rád, že ho mám. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Tra l'assurdo e la ragione
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno


Shadow Gallery - Digital Ghosts
2017-01-24

Shadow Gallery / Digital Ghosts

3 stars

CD Inside Out Music - 0505032, Inside Out Music - IOMCD 317 /2009/

Šesté album americké progmetalové legendy a zároveň první po předčasném úmrtí Mika Bakera, jednoho z největších hlasů hudební historie a hlavního poznávacího znaku kapely.

V prvních pěti břitkejch a (možná až zbytečně moc) metalově nařachlejch skladbách Shadow Gallery téměř nepoznávám. Vodítkem a nápovědou jsou mi jen ty tolik typické sbory a bleskurychlá sóla Brendta Allmana - především v dvojce Venom. Klávesy šmrdlaj druhé housle a takové ty křehké, atmosférické a emotivní vsuvky se někam vytratily...

Ovšem s nástupem šesté Digital Ghost je najednou všechno jinak a já cítím závan starých dobrých časů. Tohle je epickej majstrštyk přesně podle mého gusta a tak pomrkávám překvapením a tlapky mnu si spokojeností. Koneckonců, i závěrečná Haunted veze se na podobné vlně, ale "Digital Ghost" zdá se mi přece jenom o ten pověstný chloupek lepší.

Albu by slušely tři a půl, tak co včil ? Pro porovnání pustil jsem si o čtyři roky starší Room V a - ruku na srdce - to je fakt jinej level. S ohledem na našlapanou diskografii a s těžkým srdcem za tři...

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Digital Ghosts
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


HOKR / POCO LOCO - Hokrova vila
2017-01-23

HOKR / POCO LOCO / Hokrova vila

4 stars

Hokrova vila. Nevím jak na vás, ale na mě to působí trochu tajemně...
Lukova letitá recenze a sugestivní obálka mi nedávaly spát a já se pořád vracel k na ytb dostupným skladbám Přišel k nám kocour, Myš v tranzu a Smutek bejvalejch pannen. Nu, nějakou dobu to trvalo, ale dočkal jsem se a při rozdělování dárků pod stromečkem vybalil i tenhle pěknej digipak (díky švagře !).

Matroš na cédéčko se nahrával v letech 2003 - 2004, ale původně jsou to všechno staré pecky z první poloviny osmdesátých let. Hokr hrají bez kytary, tedy v obsazení basa, buben, varhany a takovým zpestřením výsledného soundu je violoncello a ságo hostujících hudebníků. Díky dominantním varhanám a hlubokému, velmi specifickému přednesu Vladimíra Lišky je to hudba temná a dokonale hypnotizující, ale také neobyčejně chytlavá.

Tři výše uvedené skladby jsou - spolu s peckou Zamilovanej vůl - instrumentální a mají velmi blízko k tradičnímu prog rocku sedmdesátých let. Vypíchnul bych i příjemně archaickej zvuk, prostý nějakejch novodobejch vymožeností. Mým dalším favoritem je píseň Pohled lháře. Ságo v úvodu je vynikající a v okamžiku, kdy připojí se celý ansábl zjišťuji, že je to hudba nejen chytlavá, ale i setsakra rytmická. U burácející Voice of WC mi hlavou probleskla vzpomínka na "21st Century Schizoid Man", zatímco sedm minut dlouhá Kdo má vládu nad skvrnami nepostrádá nic z "van der graafovské" naléhavosti. Skvělá je i závěrečná Kobka. Je to sice trochu tyjátr, ale vyšperkovaný několikrát se opakujícím, takřka hitovým motivkem...

Jestli se mi něco nelíbí, tak novou vlnou cáklá Na dvoře. Nemám nic proti drůbeži (zvlášť na pekáči), ale její kvokání prostupující celou skladbou mě krapet znervózňuje.

Texty písní jsou (ve většině případů) velmi složité a příznávám, že jsem z nich ježek. Nerozumím jim a popravdě řečeno, ani se o to nesnažím. Na prvním místě je u mě hudba a ta je tady výborná.

Tak tedy, přátelé, Hokrovu vilu rozhodně ano !

» ostatní recenze alba HOKR / POCO LOCO - Hokrova vila
» popis a diskografie skupiny HOKR / POCO LOCO


Osanna - Tempo
2017-01-20

Osanna / Tempo

5 stars

2DVD Osanna - Tempo (2013)
Afrakà - DVD 2215/BWR 163, Black Widow Records - DVD 2215/BWR 163

Nejsem nijak velkým sběratelem koncertních DVD, ale Osanna, to je italská prog rocková legenda a moje srdcovka. Sice to neznamená, že doma musím mít nutně celou její diskografii, ale o tomhle luxusním nosiči jsem dlouho přemýšlel a nakonec zařadil jej do sbírky. Je to opravdu pěkná kniha v tvrdých deskách a ve formátu klasické dvd krabky, ve které se na nějakejch 40 stránkách nachází předmluva (v italštině) a historie kapely (v italštině i angličtině) a hlavně, mraky fotografií. Jak současných, tak těch vpravdě historických. Především jsou tu však ukryté hned dva DVD disky, jeden se záznamem koncertu z 24.10.2012 a druhý, obsahující 20 videoklipů z let 1971, až 2009.

DVD 1

Koncert je rozdělený na dvě části a v té první - zhruba hodinové - se hraje průřez starší tvorbou, ovšem v "modernějším" aranžmá tak, jak to znám již z comebackového alba Taka Boom. Skladby jsou rozdělené do tématických bloků a kapela v nich ladně přechází od debutu "L´uomo", přes trojku "Palepoli", až po album "Suddance", které bylo posledním vydaným v sedmdesátých letech. Jako speciální hosté se objeví Sophya Baccini (zpěv ve skladbě "A zingara") a především, Gianni Leone z legendárních Il Balleto Di Bronzo. Zvolil sice naprosto šílenej vohoz, ale hraje mu to náramně a na ten svůj Oberheim řádí, jako převtělenej ďábel...
Nechybí ani David Jackson. Ten je sice pořád ještě vedený jako zcela speciální host, ale já už ho po těch letech beru jako rovnocenného člena kapely a právě David v hlavní roli, ve skladbě Theme One (Dalla discografia dei Van Der Graaf Generator), uzavírá první část koncertu.

Do jeho druhé poloviny nastoupí i malé smyčcové těleso - spočítat se to nedá, ale odhaduju to zhruba na 12 hlav - a spolu s kapelou zahraje větší část soundtracku Milano Calibro 9. Úžasnej moment a Art rock s velkým A. Ke konci koncertu to však trochu usíná. Pozvat si jako hosta trochu nejistého Tito Schipa JR. asi nebyl nejlepší nápad (zpěv ve skladbách "Per la Strada" a "Fiume"), navíc se tady čím dál tím víc prosazují prvky italské lidové hudby. Ale to už je samotné finále, které můj zážitek z výborného kocertního vystoupení nijak neruší.

Pár slov ke kapele samotné. Osanna, to už je dnes jen zpěvák a kytarista Lino Vaireti, kolem kterého - od návratu na scénu - rotuje značně proměnlivá sestava doprovodných hudebníků. Koncertní squadra se představuje ve výborném světle a kromě samotného principála mě zaujal především kytarista Pasquale "Pako" Capobianco. Má úžasný cit pro melodii a opravdu hbité prsty. Ovšem neméně výborný je i doprovodný pěvec a hráč na "vintage keyboards" Irvin Vairetti a pochopitelně, nestárnoucí David Jackson. Výhrady bych měl jen k bubeníkovi. Ne, že by hrál špatně, ale téměř po celý koncert tváří se jak kakabus...

Obraz je perfektní, zvuk ve formátu stereo. Jako bonusy jsou tu videoklip ke skladbě "Rosso Rock" a dokument ze zákulisí koncertu.

DVD 2

Druhý disk nabízí 20 videoklipů (110 minut hudby) z let 1971 - 2009. Některé - ty nejznámější - jsem znal z ytb, ale je tu také celá řada skutečně raritních a dosud nepublikovaných snímků. Drtivá většina těch nejstarších pochází z různých, na playback hraných tv show. Obraz je převedený do v současné době asi nejlepší možné kvality a zvuková stopa je nová. Od skladby č. 13 - “Ce Vulesse Ce Vulesse” - už jsou to záznamy z koncertních vystoupení od roku 2001 do (skoro) současnosti. Ve výborné obrazové, tak i zvukové kvalitě.

Běžný divák by mohl být překvapený tím, že se tady některé skladby hodně opakují. Na začátku sedmdesátých let byla Osanna snad v každé italské televizní show a tak je tu skladba "L´uomo" šestkrát, z toho hned čtyřikrát z roku 1971, ale - pochopitelně - pokaždé s jinými obrázky. Videa jsou za sebou seřazena podle data vzniku, tedy pěkně chronologicky a skýtají ucelený pohled na vývoj skupiny. Skutečná historická studna a vynikající studijní materiál v jednom.

Je pravdou, že pořizovací cena nosiče je v tomto případě o něco vyšší, ale tenhle krásnej přírůstek do sbírky za těch pár euro navíc stojí. Pro fanoušky Osanny povinnost !

» ostatní recenze alba Osanna - Tempo
» popis a diskografie skupiny Osanna


Mediterranea - Ecce Rock
2017-01-08

Mediterranea / Ecce Rock

4 stars

CD AMS – AMS 184 CD
Papersleeve edition.

Mediterranea je italské trio, které v roce 1978 zformoval kytarista Fausto Mesolella. Na tomto svém jediném (a zcela instrumentálním albu) se prezentuje zemitým heavy rockem, kořeněným prvky středovýchodní a středomořské lidové hudby.

Všichni tři se tady představují jako skvělí instrumentalisté, ovšem nejvíce mě zaujal Fausto Mesolella (stačí mrknout na wikinu a zamotá se vám z toho hlava). Byť je hodnocený jako jeden z nejlepších hudebních skladatelů a kytaristů v Evropě, přiznávám - a sypu si popel na plešatou hlavu - že jeho bohatou sólovou kariéru vůbec neznám. Neznám ani jeho alba z dob působení v relativně slavných Avion Travel, ale tady mi svým stylem - i zvukem - hodně připomíná Michala Pavlíčka. Třeba u svižné a rozjuchané Mandovolando se nemohu ubránit přirovnání k Michalově skladbě Big Heads. Ten skladatelský přístup a feeling je tady opravdu velmi podobný. Nemluvě o Faustově hře ve skladbě Viaggio in 2a classe, to je Michal jak vyšitej, ovšem rytmické orgie v jejím závěru jsou už naprosto unikátní a Santoro se Ziccardim šlapou, jak švýcarské hodinky.

Nějaké ty vokály tady sice jsou, ale zcela beze slov a ve skladbě Casa Hirta jako kdybych slyšel Gattch a jejich "Neznámu tvár". Za zmínku stojí též skladbička A sazietà. Je totiž jedinou, ve které se ve větší míře prosazují i dechy a jejich zhulená variace na lidovou "Jede jede poštovský panáček" je k sežrání. Zabrat mi dala výše uvedená Viaggio in 2a classe. Jednoduchý klávesový podmaz mi něco připomínal a já si ani za boha nedokázal vybavit co. V hlavě mi to šrotovalo jak v kafemlejnku, až mi to zčistajasna seplo - Van Halen a "Feels So Good"...

Soudě podle progarchives - bez recenze, pouhých pěti hodnotících a průměrné známce 3,4 - je to album sice poněkud zapomenuté, ale výborné a já se při jeho poslechu dobře bavím. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Mediterranea - Ecce Rock
» popis a diskografie skupiny Mediterranea


Rohmer - Rohmer
2016-12-30

Rohmer / Rohmer

4 stars

AMS - AMS141CD, Vinyl Magic - none /2008/
Gatefold Cardboard Sleeve

Baskytarista, skladatel, spisovatel a producent Fabio Zuffanti je hudebním workoholikem s celou řadou nejrůznějších aktivit. Jeho nejznámějšími skupinami jsou Finisterre, Hostsonaten a La maschera di cera, ovšem figuruje i v mnoha projektech - řekněme - menšího významu. Jedním z nich je i jednoalbumový Rohmer. Deska vyšla v roce 2008 a její - kromě jedné "písničky" - zcela instrumentální obsah je působivým mixem art rocku, ambientu, elektroniky, post rocku, minimalismu a jazzu. Těžko se to popisuje, ale celé bych to zastřešil termínem "Art Music", s důrazem na pěkné melodie a atmosféru.

Nejrockovější je hned úvodní a krásně vygradovaná Angolo 1 a to ještě jen díky přiměřeně ostrému kytarovému sólu v poslední třetině skladby. Ecran magique je svým pojetím hodně minimalistická, celé tři minutky se točí kolem krátké, jednoduché a přesto půvabné melodie. To samé téma rozvíjí teprve následující, více jak dvanáct minut dlouhá Lhz. Smutkem a melancholií prostoupená první polovina skladby je podepřená precizní rytmikou, trochou elektroniky, mellotronem a zvonkohrou. Velice zajímavý moment přichází v její druhé části, kterou improvizovaná sóla na piáno a ságo posouvají až někam ke zvláštní a experimentální formě jazzu. Po jediné "písničce" na albu, smutnokrásné V.(Moda reale) přichází můj vůbec nejoblíbenější kousek, snad ještě smutnější a bolestnější Wittgenstein mon amour 2.12. Jak prachové peří načechrané jazzové bicí, piáno a trubka tvoří melodii k v pozadí probíhajícímu telefonickému rozhovoru mezi ženou a mužem ve francoužštině. Je to smutné a přitom tak krásné zároveň, skutečně nevšední soundtrack k všednímu dni...

Cifra3 je sotva dvě minutky dlouhou miloučkou drobnůstkou, s preludujícím piánem, zvonkohrou a dusítkem přiškrcenou trubkou. Album vrcholí s další pěknou a zasmušilou instrumentálkou Angolo 2 a za jeho definitivní tečku považuji "rozostřenou" a do noční tmy pomalu se ztrácející Metodiche di salvezza. Na desce se sice nachází ještě více jak dvacetiminutová improvizace Elimini-enne, ale ta se mi moc nezamlouvá a při poslechu CD ji většinou raději přeskočím.

Rozkládací mini vinyl replika je luxusní, zvuk brilantní a velmi detailní. Plný počet nedám jen kvůli oné závěrečné improvizaci, ale album i tak vysoce doporučuji všem citlivým duším, melancholikům, romantikům a zakukleným melodikům.

» ostatní recenze alba Rohmer - Rohmer
» popis a diskografie skupiny Rohmer


Hostsonaten - Winterthrough
2016-12-20

Hostsonaten / Winterthrough

5 stars

Hostsonaten - Winterthrough (Part III Of SeasonCycle Suite)

CD AMS - AMS133CD /2008/
Gatefold Cardboard Sleeve

Fabio Zuffanti a jeden z jeho mnoha projektů, třetí díl čtyřdílného cyklu věnovaného nekonečnému koloběhu "čtvera ročních období". Basa, buben, kytara, dva klávesisté a dechař, zhruba třičtvrtě hodinky instrumentálního symfonického rocku. A jak už to u těch symfonií bývá, hraje to na jeden zátah. Tedy bez mezer a předělů a kvůli orientaci v track listu člověku nezbyde nic jiného, než bedlivě sledovat displej CD přehrávače.

V projektu Hostsonaten se Zuffanti pomalu a jistě přibližuje k tzv. vážné hudbě (důkazem budiž zatím poslední studiové album, "Symphony N. 1 : Cupid & Psyche" z roku 2016) a pro mě je nesmírně obtížné napsat recenzi na takto koncipované a zcela instrumentální album. Jen si zkuste představit libovolnou symfonii, ale bez symfoňáku. Ani tady nechybí velice silné ústřední téma, nádherné harmonie a melodie zároveň a bohaté nástrojové obsazení. A ti, kteří klasické hudbě zrovna neholdují - přesně tak, jako já - nemusí mít strach. On je to totiž - i přes tu barevnou paletu zvuků širokospektrálních kláves a pyšnivé fanfárky dechových nástrojů probleskující mellotronovou mlhou - pořád ještě rock. A jaký...

Narovinu přiznávám, že jsem se do alba Winterthrough dočista zbláznil a každý jeho poslech si neskutečně užívám. Hudební terapie a balzám pro moje prog rocková ouška. Ten zvuk - oproti drtivé většině současné produkce daleko tišší, dynamičtější a "barevnější" - je prostě nádhernej. Koneckonců, velice pěkné je i samotné vydání od AMS. Jak už je u nich dobrým zvykem, v podobě luxusní rozevírací mini vinyl repliky, s obalem i bookletem graficky korespondujícím s hudební náplní alba. Ozdoba každé prog rockové sbírky.

Pět mrazivých hvězd...

» ostatní recenze alba Hostsonaten - Winterthrough
» popis a diskografie skupiny Hostsonaten


Ekseption - 3
2016-12-14

Ekseption / 3

4 stars

CD Mercury 371 914-8 /2012/

Po eponymním debutu a dvojce "Beggar Julias Time Trip" tu máme album číslo tři, pojmenované - lapidárně, nebo originálně ? - 3. Vyšlo v roce 1970 a podobně jako v případě jeho o necelý rok staršího bratříčka jde i tady o koncepční příběh, inspirovaný Saint Exupéryho knihou "Malý princ".

Album je to velmi pěkné a od těch prvních dvou se odlišuje především neobvykle vysokým počtem "písniček". Ekseption angažovali Steve Alleta, (vlastním jménem Coen Merkelbach, zpěvák skupiny "Roek's Family") a jeho charismatický, Morrisona připomínající hlas se objevuje hned ve čtyřech z devíti skladeb. Písničky s pořadovým číslem 2 a 3, tj. B 612 a Morning Rose jsou velmi melodické, ve stylu The Moody Blues, bo Procol Harum. Jiné už je to se "sedmičkou" On Sunday They Will Kill The World. Tato neskutečně sugestivní, až démonická skladba je určitě jeden z aspirantů na vrchol alba a není divu, že si ji jako mustr k vlastní předělávce vybrali i švédští doom/gothic metalisté Draconian. Nutno říct, že Ekseption v této poloze vůbec neznám, ale rozhodně jim to sluší.

Na albu nemohou pochopitelně chybět ani ty pro kapelu tolik typické adaptace fragmentů skladeb klasické hudby. Jedna z těch nejlepších - strhující Peace Planet (Badinerie From Suite No. 2 In B Minor by J.S.Bach) album otevírá a za vydařené považuji i závěrečné Rondo (Concerto No.3 In C Minor) L. Van Beethovena. Kapitolou sama o sobě je vynikající jazzová úprava Bachovy The Lamplighter (Prelude And Fugue In Minor)...

Vlastní instrumentální tvorba je zastoupena skladbami Piece For Symphonic- And Rockgroup In A Minor a Bottle Mind. Pod oběma jsou podepsáni klávesita Rick van der Linden a rozhlasový moderátor a hudebník Willem Luikinga. Mým favoritem je především druhá jmenovaná, divočárna vzdáleně připomínající "Šavlový tanec". Van der Linden tady hraje přímo ďábelsky a dechová sekce funí, jak po sprintu na 400 metrů.

Zkrátka a dobře, "trojka" je výborným albem. Podle mého názoru jedním z nejlepších v diskografii Ekseption. Doporučuji všem fanouškům classical rocku, art rocku a prog rocku ze začátku sedmdesátých let.

4,5

» ostatní recenze alba Ekseption - 3
» popis a diskografie skupiny Ekseption


Santoni, I - Noi: I Santoni
2016-12-11

Santoni, I / Noi: I Santoni

3 stars

CD Akarma ‎– AK 1034 /2003/
Gatefold Cardboard Sleeve

Italská rocková skupina I Santoni (Svatí) na scéně působila zhruba od poloviny šedesátých let, ale kromě singlu se jí podařilo natočit jen jedno jediné album. Vyšlo v roce 1972 a přináší šedesátkami ovlivněný melodický beat, šmrncnutý psychedelickým rockem a kořeněný sólíčky na Hammond organ, flétnu, nebo ságo.

První skladba - Quelli come noi - se zbytku alba poněkud vymyká. Hodně připomíná písničku "Jesahel", velký to hit krajanů a souputníků Delirium. Snad se nikoho nedotknu, ale já tomu trochu familiárně říkám "bilblický songy". Byť to nemusí mít po textové stránce s náboženskou tématikou vůbec nic společného. Ovšem již od druhé Ma ci sara se začínají dít věci. Preludující varhany z levého kanálu, flétna z pravého, rytmus zdůrazňující saxofony a jednoduchý, chytlavý refrén ukončený parádním sólem na Hammond organ z téhle skladby rázem dělají jeden z vrcholů alba. Piánem podbarvená Force un sogno je takovou miloučkou "sixtýs" baladou, ale nechybí ani pěkné vsuvky na Hammond organ a flétnu. Ani následující Continuare dimenticando nikam nechvátá, sólový duet střihnou si ságo s flétnou a zrychlení se tak dostavuje až s pátou La terra del sole, okořeněnou divokou exhibicí na saxofon.

Za druhý vrchol alba bych označil veselou, chytlavou a kurevsky šlapavou Che farei. Dechová sekce hraje prim, varhany podmaz a sólo si dá - pro změnu - piáno. V trochu vážněji se tvářící L´uomo Sbagliato dojde k malému vokálnímu extempore, ale nejsem schopen určit, který ze tří zpěváků má tuto "vokálnu štúdiu" na svědomí. Každopádně je to docela úsměvné...
Nejdelší skladba na albu (5:33), psychedelicky laděná Verita nabídne kromě monotóního rytmu a zhulené atmosféry i pěkná flétnová sóla a konečně závěrečná Ancora niente chytlavý refrén a saxofonovou smršť. Fine.

Milník žánru, ani zásadní album to rozhodně není a nebude. Ostatně ani kapela samotná s ním žádnou díru do světa neudělala a v roce 1974 se v tichosti rozpadla. To ovšem neznamená, že by bylo špatné a radost udělat by mohlo především milovníkům melodického, naivního a tak trochu archaického rocku ze začátku sedmdesátých let. Toho italského především. Raritka pro fanoušky a sběratele, reálně za 3,5.

» ostatní recenze alba Santoni, I - Noi: I Santoni
» popis a diskografie skupiny Santoni, I


Ekseption - Ekseption
2016-12-06

Ekseption / Ekseption

4 stars

CD Mercury 371914-9 /2012/

Holandští classical rockeři Ekseption se proslavili především svými věrnými adaptacemi děl z oblasti vážné hudby a tohle jejich budoucí směřování naznačuje už eponymní debut z roku 1969. Je na něm jen jedna původní skladba, zbytek jsou předělávky. A ne ledajaké. Už úvodní úprava Beethovenovy "Páté" se u nich doma stala obrovským hitem a v různých podobách je pak provázela celou jejich hudební kariérou. Podobné to bylo i s Air J.S. Bacha, ale mě se vždycky nejvíc líbila "splašená" Sabre Dance A. Khatchaturiana. Při každé její repríze mám strach, aby to dechaři udejchali, ale zatím se jim to naštěstí vždycky povedlo...

Klávesista Rick van der Linden byl tehdy v Ekseption ještě relativně čerstvým nováčkem a jeho vliv na tvorbu skupiny nebyl až tak velký, jako na následujících albech. Snad na žádné jiné desce se neobjevuje tolik kytary a velký prostor tady dostává i flétna. Coververze skladby Dharma For One je strhující a s originálem od Jethro Tull si v ničem nezadá. Nechybí ani ono - byť trochu kratší - bubenické extempore. Inspirace kapelami The Nice a Jethro Tull je tady zjevná, ten "tullovský" nátisk slyším i v jediné původní skladbě Ekseption, Little X Plus a závěrečné Canvas. A o tom, že se van der Linden nebál zabrousit i do jiných vod svědčí pěkná úprava skladby This Here jazzového pianisty Bobbyho Timmonse.

Je to pěkná deska. Zvuk je solidní a protože mám pro tenhle druh hudby slabost - a pro debuty zvlášť - tak těch svých 3,5 zatáhnu nahoru.

» ostatní recenze alba Ekseption - Ekseption
» popis a diskografie skupiny Ekseption


Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
2016-12-01

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno

4 stars

CD AMS ‎– AMS CD 172 /2012/
Mini-LP replica

Biglietto per l'inferno (Vstupenka do pekla) je považována za jednu z nejvlivnějších italských prog rockových kapel všech dob. Pochází z Lecca, hlavního města Lombardie a byla založena v roce 1972. O dva roky později nahrála kritikou výborně přijatý eponymní debut, který se však díky nedostatečné podpoře finančními problémy zmítaného labelu Trident nesetkal s takovým úspěchem, jaký by si zasluhoval. I přes zklamání z prodejních čísel natočila v roce 1975 jeho pokračování, ale to už Trident definitivně zkrachoval a tak nakonec vůbec nevyšlo. O několik měsíců později se kapela rozpadla...

Původní album obsahovalo pět skladeb, 35 minut symfonického, epického, ale také řádně tvrdého rocku. Při pohledu na sestavu se dvěma klávesisty by člověk snadno nabyl dojmu, že tady bude "překlávesováno", ale zmýlená neplatí. Zemitá doprovodná kytara Marca Mainettiho projev kapely přitvrzuje a posouvá hard rockovým směrem. Styl Biglietta per l'inferno bych tak přirovnal k souputníkům Buon vecchio Charlie, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Alphataurus.

Jako první tady máme čtyři minutky dlouhou Ansia. Z počátku vyklidněná skladba postupem času mohutní, graduje a slouží jako výborný odrazový můstek pro první ze dvou vrcholů alba, neuvěřitelně chytlavou palbu Confessione (Zpověď). Text písně je rozhovorem mezi knězem a na smrt odsouzeným vrahem a Claudio Canali cedí a plive slova, jak jedovaté sliny. Důrazná hard rocková kytara, sekaný rytmus, výborná melodie a expresivní zpěv mi pumpují adrenalin do žil a v instrumentální "dohře" si prožívám jeden ze svých mnoha hudebních orgasmů.

Una strana regina by se dala - s přimhouřením jednoho očka -nazvat baladou, ale ani tady nechybí pořádně štiplavá vsuvka s brutálně zkreslenou flétnou. Il Nevare je vlastně volným pokračováním předcházející písně, ale v již daleko ostřejším podání. Mám dojem, že to původně byla jen jedna dlouhá skladba, která byla rozdělená pouze z důvodu omezené kapacity vinylového kotouče a také proto, aby se vešla na singl. Skutečným vyvrcholením alba je pak čtrnáctiminutový žalm za mrtvého kamaráda, L'amico suicida (Sebevražda mého přítele). Rock progressivo italiano v té nejčistší podobě, podmanivá a melodická symfonická nádhera, vyšperkovaná několika překvapivými zvraty. Velmi specifický a neobvyklý zvuk klávesových nástrojů mi tady velice připomíná o rok starší (a vynikající !) album kolegů Alphataurus...

Reedice od AMS nabízí ještě dva bonusy, instrumentální verzi skladby "Confessione" a mírně (zhruba o minutu) prodlouženou "L'amico suicida".
Prodává se jako pěkná "papeer sleeve" a obsahuje texty, fotografie a biografii skupiny od Mathiase Schellera.

Muzika je to parádní a proto by si zasloužila co nejlepší produkci, ale bohužel, zrovna tady slyším jisté nedostatky. Těžko se to popisuje, ale trochu mi to připomíná zvuk alba "In Rock". Nečekal jsem žádné zázraky, ale zvlášť druhá polovina desky nehraje dobře a ten zážitek z poslechu trochu mi to kazí. Jen a pouze z tohoto důvodu nedám plnou palbu, tedy za čtyři.


» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno


Buon Vecchio Charlie - Buon Vecchio Charlie
2016-11-26

Buon Vecchio Charlie / Buon Vecchio Charlie

5 stars

CD AMS Records – AMS181CD /2011/
Packaged in card wallet.


Italská rocková scéna nabízí celou řadu časem zavátých jednoalbumových chuťovek a jednou z těch nejzapomenutějších - a zároveň i nejpozoruhodnějších - je jediné album prog rockových Buon Vecchio Charlie.

Historie skupiny byla velmi krátká. Vznikla v roce 1970 a už o necelý rok později - v benátském studiu "Suono" - nahrála matroš na debutové album. Jenže ani přes veškeré snahy se jí pro něj nepodařilo najít vydavatele a tak se v roce 1972 rozpadá... "Starej dobrej Charlie" tak zůstal téměř dvě desetiletí zapomenut a prvního oficiálního vydání se dočkal díky labelu Melos Rec. až v roce 1990. V současnosti asi nejdostupnější je reedice od AMS, z roku 2011. Prodává se jako pěkná "papeer sleeve" a booklet obsahuje seznam skladeb, sestavu a vzpomínky Luigiho Calabrò.

Cédéčko obsahuje pouhé tři skladby, tzn. necelých 34 minut členitého a propracovaného heavy progu, s minimem zpěvu v italštině. Kluci se inspirovali, kde se dalo a tak tu slyším náznaky King Crimson, Jethro Tull, The Nice a - díky ságu - i Van Der Graaf Generator.

První skladba - dvanáct minut dlouhá Venite giù al fiume - je sice poněkud svéráznou, ale o to energičtější a našlapanou předělávkou "In the Hall of the Mountain King" norského hudebního skladatele Edvarda Griega. Držte si kulicha, protože už od úvodní, důvěrně známé flétnové fanfárky a kulometné salvy bicích se jede na plný plyn. Ke slyšení je tu všechno možné, od blues rockových pasáží s pěknými kytarovými sóly, přes saxík, až po Tullovské flétny a když se v sedmé minutě vyloupne variace na Emersonovo "Rondo", jdu definitivně do kolen. A za kytarové sólo v závěru skladby by se nemusel stydět ani Blackmore.

Jako takový předěl slouží balada Evviva la contea di lane, která mi tím cinkáním činelů, flétnovou melodií a především atmosférou připomíná skladbu "I Talk To The Wind" z debutového alba King Crimson. Nechybí pěkné klávesové sólo a saxofon v závěru skladby bzučí a sténá, jak raněná vosa v posledním tažení.

Vyvrcholením alba je patnáct minut dlouhá a do pěti strof naporcovaná suita All'uomo che raccoglie i cartoni. Téma na začátku skladby mi je opět nějak povědomé, ale čert to vem. Zpěvu je tady znovu jen tolik, aby se neřeklo, saxofonové bouře ve stylu "21st Century Schizoid Man" střídají předlouhá varhanní sóla, akustické vsuvky a v momentě (7:33), když poprvé se ozve hluboké a temné vrčení moogu zažívám hotový hudební orga(ni)smus. Nechybí ani čistě jazzová vsuvka a po krátké zrychlené opakovačce úvodního motivu doprovázené šíleným sólem bicích je konec.

Album Buon Vecchio Charlie mám ve sbírce sotva pár týdnů, ale okamžitě se vyhouplo mezi moje nejoblíbenější kousky italské provenience. Můj tajný tip pro milovníky hard/prog rocku z kraje sedmdesátých let. Pět hvězd.

» ostatní recenze alba Buon Vecchio Charlie - Buon Vecchio Charlie
» popis a diskografie skupiny Buon Vecchio Charlie


Opeth - Pale Communion
2016-11-11

Opeth / Pale Communion

5 stars

CD Roadrunner Records ‎– RR7573-2 /2014/

Nevesely truchlivy, jsou ty zimní časy a listopad je můj nejneoblíbenější kalendářní měsíc v roce. Astronomická zima je sice pořád ještě relativně daleko, ale tady u nás už je chladno, navíc děsně krátké dny, sinalá krajina bez listí halí se do mlžného závoje a z každého druhého domovního vchodu se na mě zubí dýňové strašidlo. Před několika málo dny jsem si vyrazil na pivo do míst, kterým místní odnepaměti neřeknou jinak, než na Buchwaldu. Bylo už pozdě odpoledne a tak - protože je to zhruba 90 minut ostřejší chůze - než jsem se tam dohrabal, byla pomalu tma. Nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka. Šel jsem sám a tak jsem si do sluchátek pouštěl právě tohle album. Jistě uznáte, že to není to hudba zrovna do skoku, ale v tom zamlženém, mokrém, studeném a pochmurném lese to byl teprve zážitek. Soundtrack k podzimní slotě jako vyšitej, jenom si poslechněte téměř jedenáct minut dlouhou a neskutečně sugestivní pecku Moon Above, Sun Below, nebo závěrečný traumarš Faith In Others. Já osobně však nejraději všemu ostatnímu se vymykající instrumentálku Goblin. Jednak mi to pojmenování připomíná slavnou italskou kapelu ze sedmdesátých let, ale co je hlavní, jsou to ryt-mic-ké prog rockové hody s parádním klávesovým sólem navrch. A to já rád.

Ještě u předposlední Voice of Treason bych dal čtyřku, ale při poslechu výše uvedené "Fait In Others" nemohu jinak a tasím pětku. Firmě Opeth se klaním a děkuji za pěkný zážitek...

» ostatní recenze alba Opeth - Pale Communion
» popis a diskografie skupiny Opeth


Pierrot Lunaire - Tre
2016-11-08

Pierrot Lunaire / Tre

3 stars

CD M.P. Records ‎– MPRCD0063 /2011/

Kariéra italských Pierrot Lunaire byla sice krátká (1974 - 1977), ale i tak dokázali vydat dvě pozoruhodná a přitom zcela odlišná alba - a to se na tehdejší italské scéně, plné zapomenutých "jednohubek", nepodařilo každému. Tre tedy není regulérní řadovkou, spíš takovou specialitkou a dárkem pro věrné fanoušky. Obsahuje osm coververzí skladeb z obou studiových alb, dvě alternativní verze písniček nahraných v roce 1975 a tři nikdy dříve nezveřejněná dema, natočená v roce 1977.

Většina tracků mapuje období kolem druhého, avantgardně rockového alba "Gudrun", což je trochu škoda. Raději mám daleko přístupnější a melodičtější debut a tak si cením hlavně pěkných předělávek právě z prvotinky pocházejících skladeb "Lady Ligeia" (Il Segno del Comando) a především "Il re di Raipure" (Gran Turismo Veloce). Původně křehká folkrocková píseň získala na symfoničnosti a v samotném závěru - díky řízné doprovodné kytaře - takřka progmetalový nátisk. Musím říct, že jsem si ji zamiloval a víceméně hlavně kvůli ní jsem si tohle CD koupil...

Dalších pět coververzí pochází z výše uvedeného alba "Gudrun". Docela zajímavou skutečností je fakt, že jsou za sebou seřazené tak, jak tomu bylo i na originále. První tři jsou takovými šokujícími zvukovými kolážemi a ty koušu opravdu těžko. Až teprve intenzivní "Giovane madre" - v podání kapely Central Unit - dokáže opět probudit mou pozornost a velmi příjemná je i klavírní uspávanka Morella.

Následující dvě skladby jsou alternativními verzemi, které Pierrot Lunaire nahráli už v roce 1975. Oba kousky jsou ve slušné zvukové kvalitě a radost mám hlavně z mojí - na albu "Gudrun" nejoblíbenější - písně "Mein armer Italiener". Melodie té skladby je mi odněkud známá a její velmi zvláštní atmosféra mě dokáže přenést někam do třicátých let minulého století.

Pro zamýšlené, však nikdy nerealizované třetí album kapela nahrála tři demosnímky. (Odtud i název alba "Tre"). Jsou to sice jen pracovní verze, ale doslova překypují půvabnými melodiemi. Jako kdyby se Pierrot Lunaire obloukem vraceli k tomu, co hráli v období debutového alba. Bohužel, můžu tak akorát žehrat nad tím, že se je nepodařilo dokončit a spekulovat, co by - kdyby. Potom, co v roce 1996 předčasně zemřel Gaio Chiocchio jsou Pierrot Lunaire již navždy uzavřenou kapitolou...

Jako úplně poslední je tady další povedená coververze skladby "Giovane madre", ze které Sciriada vykovala slušný, jak štolwerk tvrdý industriálně metalový monolit.

Pro fanoušky Pierrot Lunaire je tohle cédéčko výborným kouskem do sbírky, ovšem těm ostatním bych doporučil začít raději s jedním ze dvou řadových alb. Melodikům debutem, avantgardistům s "Gudrun".

3,5






» ostatní recenze alba Pierrot Lunaire - Tre
» popis a diskografie skupiny Pierrot Lunaire


Prúdy - Šľahačková princezná
2016-11-02

Prúdy / Šľahačková princezná

3 stars

CD Epic ‎– 513457 2, Epic ‎– EPC 513457 2 /2003/

Šľahačková princezná je takovým docela unikátním spojením bigbeatu a pohádkového příběhu pro děti. Vyjímečnost tohoto alba nespočívá ani tak v námětu promítnutém do jeho textové náplně, ale v mluveném slově vypravěče - v tomto konkrétním případě Josefa Krónera - sloužícímu jako spojovací článek v řetězci jednotlivých skladeb (kapitol). Ať se to může zdát jakkoliv podivné a nejspíš neuvěří ten, kdo album dosud neslyšel, ale funguje to a především měkké a libozvučné slovenštině rozumějící posluchač si tady přijde na své.

Ve své první polovině je album až překvapivě razantní, viz. skladby Úvod, Sáňkovačka a moje nejoblíbenější Lipipi Lumpipi Rumpipi Rup. Vykolejenej dixík Zelený Pa-pa-pagáj připomíná skladbu "Keď odchádza kapela" a první polovina desky končí dalším natlakovaným rock´n´rollem Nechceme šľahačku. Partička zhrzených nápadníků skučí "nechceme princeznú zo šľahačky, my chceme princeznú z omáčky", kvílení kytar je opravdu k sežrání a hlídající babičku u gramofonu aby trefil prcek...

Potom už to přece jenom tochu usíná. Vrabec Vševed nabídne slušnou melodii a krásně archaické klávesy, Biely bocian kouzelná aranžmá, ale za zvýšenou pozornost stojí až pěkně nabasovaná Komu sa neľúbi, ten nech si zatrúbi. V jako každé správné pohádce to končí svatbou, po které jsou tady ještě dvě docela dobré písničky a bonus, v podobě předělávky skladby Biely bocian.

Na nahrávku z roku 1972 to hraje opravdu dobře, booklet cédéčka obsahuje předmluvu Petera Pištaneka a texty. Majstrštyk to není, zásadní album také ne, ale když už si ho jednou za čas pustím, dobře se u něj bavím. A tak je to správné, tak to má byť.

P.S.
Je doba muzikálová a nevyhnula se ani Šľahačkovej princeznej. Ovšem jak to dopadlo, nevím...


» ostatní recenze alba Prúdy - Šľahačková princezná
» popis a diskografie skupiny Prúdy


Rodolfo Maltese Group - Il gabbiano Jonathan
2016-10-31

Rodolfo Maltese Group / Il gabbiano Jonathan

4 stars

AMS 146 CD /2009/

Kytarista, trumpetista a skladatel Rodolfo Maltese je neodmyslitelně spjat především s Banco del Mutuo Soccorso, ale během své kariéry spolupracoval ještě na mnoha dalších hudebních projektech. Tím nepochybně nejznámějším je Indaco, ale neméně zajímavou kapelou byla i Rodolfo Maltese Group, kterou založil v druhé polovině osmdesátých let. Rudi v té době spolupracoval s několika skvělými hudebníky a po jeho boku se objevily persony kalibru Toni Armetta (Algemona Quartetto, Indaco), Andrea Alberti (Algemona Quartetto, Toni Germani Quartet), Walter Martino (Goblin, Il Reale Impero Britannico, Libra, Orchestra Di Enrico Simonetti), nebo Vittorio Nocenzi (Banco). Výsledkem této spolupráce je jediné album, natočené v roce 1987 (údaje na internetu se různí, vycházím z informace na obalu CD), ale vydané až v roce 2009 prostřednictvím agilního vydavatelství AMS.

Drtivou většinu materiálu napsal Maltese, na několika skladbách se skladatelsky podíleli ještě Andrea Alberti a Toni Armetta. Album je sice inspirováno knižním bestsellerem Richarda D. Bacha "Racek Jonathan Livingston", ale s tou trochou zpěvu beze slov je vlastně zcela instrumentální a charakterizoval bych ho jako velmi pěkný, k posluchači vlídný a melodický jazz rock, typický pro polovinu osmé dekády minulého století.

Na úvod tady máme svižnou Flamingo. Její několikrát se opakující refrén - lépe řečeno leitmotiv - je neobyčejně chytlavý a po každém poslechu mi pak v hlavě šrotuje celý den. Prim tady hraje především Rudyho kytara, ale pěkná sóla si střihnou i baskytara a Minimoog. Od druhé skladby kapela polevuje v tempu, ale nikoliv v nasazení. Mirage je jen takovou krátkou náladotvornou "dumkou", po které přichází osm minut dlouhá a mnohovrstevnatá kompozice Long Time A Go. Motivek na saxofon v úvodu skladby mi připomíná tuzemskej Energit, ale opravdu jen velmi vzdáleně, tahle přístupná a melodická hudba je o něčem docela jiném. Zhruba v polovině skladby dojde k malému zrychlení a sólům na elektrické piáno a ságo. Poprvé se tu objevuje i hlas beze slov, který tak dovedně dobarvuje atmosféru.

V příjemně ospalé a houpavé Eleonor hlavní melodickou linku vyšívá ságo a Rudyho rychlé prsty šplhají především po hmatníku akustické kytary, zatímco plně elektrifikovaná Geronimo jako kdyby vypadla - a to i díky strojovému doprovodu bicích - z některého z prvních alb Joe Satrianiho. Skutečně, ten jazz rock z ní dělá teprve až saxofon v samotném závěru skladby. V následující Births86 Uno dojde i na bubenické orgie, ale pozor ! Jsme v polovině osmdesátých let, Walter Martino tady používá elektronické bicí a tak je to sólo s kaskádami synteticky a roboticky znějících breaků docela originální. Já tady aspoň něco podobného slyšel poprvé...

Předposlední l volo del gabbiano je takovou atmosférickou vsuvkou a celé album končí pěknou a melodickou Births86 Due. Třešničkou na pomyslném dortu je pak bonus, v podobě předělávky slavné skladby Masona Williamse Classical Gas.

Album Il gabbiano Jonathan mám doma asi dva týdny a velmi jsem si ho oblíbil. Hudebně jde o naprostou špičku, ale zvuk není - bohužel - z nejlepších. Nahrávka z roku 1987 by mohla a měla znít lépe. S největší pravděpodobností to nebude profi snímek, spíš pracovní verze, nebo demo, ovšem bližší podrobnosti se mi nepodařilo zjistit. Samotný nosič se prodává jako luxusní papersleeve a byl by ozdobou každé rockové sbírky, především pak fanoušků Banco del Mutuo Soccorso a Indaco.

3,5

(Knihu "Racek Jonathan Livingston" jsem sice nečetl, ale z toho, co jsem si o ní nastudoval na webu mám dojem, že se tady inspiroval i Pavel Vrba při psaní textu skladby "Černý racek". Mohu se ovšem mýlit...)

» ostatní recenze alba Rodolfo Maltese Group - Il gabbiano Jonathan
» popis a diskografie skupiny Rodolfo Maltese Group


Yes - Open Your Eyes
2016-10-28

Yes / Open Your Eyes

2 stars

CD Sony Music Entertainment Czech Republic s.r.o. 2010 (příloha deníku Sport)

Album Open Your Eyes prakticky vůbec neposlouchám, ve skříni mi leží s několika dalšími odloženými kusy úplně dole a sedá na něj prach, ale předchozí steve-ova recenze mě navnadila a tak jsem mu dal pátou, sedmou, jedenáctou, nebo já nevím kolikátou šanci ...

Líbí se mi úvodní, byť trochu kostrbatá New State Of Mind, ale možná je to i tím, že ji mám velmi dobře naposlouchanou z 2CD Yes, Friends & Relatives. Špatná není ani titulní skladba, ale pak už to začíná malinko pokulhávat. Mě by nevadilo, že jsou to "jenom" písničky, ale chybí mi tady nějaká ta hitovost, tak jako povedlo se to na slavné 90125. Projev Yes mi přijde těžkopádný, unavený a bez šťávy a takové "No Way We Can Lose" a "Wonderlove" jako vyložené propadáky. Příjemným a milým pohlazením je křehulinka From The Balcony, ale s "Love Shine" už to znovu padá někam do suterénu a to potom nezachrání ani svěcená voda. A už vůbec ne závěr, v podobě "The Solution".

Pochválil bych výborný zvuk a první, druhou a osmou skladbu, ovšem tím to hasne. Yes uznávám jako art rockovou legendu a celá řada jejich CD v mé sbírce se mi opravdu líbí, tohle však ne. Byť se to dá jednou za čas vydržet. Dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba Yes - Open Your Eyes
» popis a diskografie skupiny Yes


Moore, Gary - Run for cover
2016-10-14

Moore, Gary / Run for cover

3 stars

CD Virgin - MOORECD4, Virgin - 7243 5 83577 2 1 /2002/

V době přenosných magneťáků, všelijakých těch tape decků a futrálů plnejch magnetofonových kazet to byla jedna z mála originálek v mé sbírce. Celkem se mi líbila, ale měl jsem dojem, že nějak blbě hraje. S rozmachem digitalizace jsem ji s radostí vyměnil za stříbrný kotouček a zjistil, že je to vlastně skoro stejné, ten zvukový kabátek se tady moc nepovedl.

Ještě klávesová introdukce by byla v pořádku, ale s nástupem Garyho doprovodného bandu moje bubínky, kladívka, kovadlinky a třmínky nějak přestávají stíhat. Ty středovýšky má (v zaměstnání) tolik zkoušená ouška trhají na hadry a v hlavě mi bzučí, jak nadrženej trubec ve včelím úle. Je to škoda, protože proti vytříbeně melodickým hard rockovým šlehám Run For Cover, nebo Out In The Fields nemůžu říct ani zbla. Líbí se mi i Lynottova píseň Military Man a pochopitelně i velký Garyho hit Empty Rooms. Pokud mě paměť nešálí, tak se tato vkusná balada objevila i na nějaké té rock ballads kompilaci.

Ten lepší matroš Moore vystřílel v první polovině alba, od sedmé Nothing To Lose už jsou to všechno takové ty střednětempé (okurky) nakládačky, které mi jedna s druhou trochu splívají. Pochopitelně s vyjímkou poslední, rytmické a k tanci určené polobaladě Listen To Your Heartbeat. Na druhou stranu, zvuk už se tady trochu usadil, patřičně zmohutněl a tak je ten poslech hned o mnoho snesitelnější.

Ale jo, je to dobré album a z recenzentských důvodů jsem si ho znovu připomněl s opravdovou chutí. Ale následující Wild Frontier i After The War jsou lepší...

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Run for cover
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Indaco - Amorgós
2016-10-01

Indaco / Amorgós

4 stars


AMS132CD /2008/

Skupina Indaco byla takovou nenápadnou italskou "supergroup" a v jejích řadách působily osobnosti otřískané hraním v renomovaných kapelách kalibru Banco del Mutuo Soccorso, nebo P.F.M. Jejich produkci bych charakterizoval jako fusion - složenou z prvků středomořské lidové hudby, jazzu a rocku. Album "Amorgós" je nejrockovějším v dgf skupiny a líbit mohlo by se i těm, kteří fusion, nebo world music až tolik neposlouchají.

Na úvod je tady titulní skladba, pojmenovaná po malém a kouzelném řeckém ostrově na východním okraji Kyklád. Zprvu zasněná, se sólovou trubkou jazzového matadora Lestera Bowieho, ale zhruba v polovině přechází do pěkné epické melodie a hybného 7/8 rytmu. Neméně energická je i následující Andalusiana a blok prvních tří skladeb uzavírá prog rocková pecka To The Lighthouse, která jako by vypadla z alba "Canto di primavera" (1979) legendy Banco del Mutuo Soccorso.

Zklidnění přichází s krásnou milostnou písní Soneanima, kterou neodolatelným způsobem ztvárnil Andrea Parodi, a v instrumentální Improvviso se sólem na piano blýskne klávesista Vittorio Nocenzi. Se skladbou Breathing With The Lotus již ovšem album opět nabírá na obrátkách. Energický koktejl rytmů a melodií odpálí flétnista Mauro Pagani a ve výborných sólech se předvedou Maltese na kytaru i baskytarista Luca Barberini. Mantra je takovým živelným duetem perkusí a kytary, kde předvádí zajímavé hlasové kreace Arnaldo Vacca, ovšem velice pozoruhodnou skladbou je následující dráždivá instrumentálka Omdurman. Je to první věc, ve které dostane slovo i "moderna", tedy elektronika, programování a sampling. V mixu s etnickými nástroji a trubkou to zní jak sugestivní jazzová zhulenina z filmu Davida Lynche.

Úvod deváté skladby - Sahasrara In The Sky - se nese v experimentálním duchu, ale za chvilku se zlomí do pěkné, chytlavé a energické melodie s prvotřídními sóly na kytaru, klávesy a housle. S přibývající stopáží je album lepší a lepší, důkazem budiž kouzelně melodická Pietre bianche, ve které má hlavní slovo (nástroj zcela nerockový) akordeon. Zásadním vrcholem alba je pro mě jedenáctá Nel tempo. V podstatě jediná "normální" a přitom podmanivá písnička s typicky středomořskou melodií, kterou svým nenapodobitelným způsobem nazpíval frontman Banco del Mutuo Soccorso Francesco di Giacomo. Mediterraneo je krátkou instrumentálkou, ve které hrají prim především akustické kytary a housle a původní album končí etnickou - a tvorbu Dead Can Dance připomínající - skladbou Ayran.

Reedice od AMS nabízí ještě nášup v podobě živého provedení milostné písně Soneanima a to už je opravdu vše.

Původní vydání od Il Manifesto již bude dávno vyprodané, naštěstí je k mání reedice od velice agilní firmy AMS a to v podobě opravdu pěkné rozkládací mini vinyl repliky. Zvuk CD je fantastický a booklet obsahuje předmluvu i komenty k jednotlivým skladbám od kytaristy Rodolfa Maltese.

Vynikající přírůstek do každé rockové sbírky, tedy za čtyři.

» ostatní recenze alba Indaco - Amorgós
» popis a diskografie skupiny Indaco


Rovescio Della Medaglia, Il - Contaminazione
2016-09-15

Rovescio Della Medaglia, Il / Contaminazione

5 stars

CD RCA Italiana ‎- 88697343652 /2008/

Klasická hudba a rock. Dva zdánlivě neslučitelné světy, které toho však mají společného víc, než by se na první pohled zdálo. Ne nadarmo se o skladatelích vážné hudby, byť s trochou nadsázky, hovoří jako o prvních rockerech. Jen s tehdy dostupným nástrojovým vybavením. Jak šel čas, docházelo k prvním nesmělým pokusům o spojení bigbeatové kapely a symfonického orchestru a současně i k vývoji classical rocku, subžánru jako takového.

Během své cesty rockového fanouška a posluchače jsem podobných fúzí slyšel nepočítaně. The Moody Blues počínaje a Therion, či death metalové symfonie finských Waltari konče. Některé pokusy balancují na hranici kýče, jiné dopadly na výbornou a mezi ty nejpovedenější řadím album "Contaminazione" (di alcune idee di certi preludi e fughe del "Clavicembalo ben temperato" di J.S.Bach) italských Il Rovescio della Medaglia.

Deska vyšla v roce 1973, tedy v oněch časech art rockové hudbě zaslíbených a na ploše necelých 37 minut nabízí třináct skladeb. Přechod mezi nimi je však ve většině případů zcela bezešvý a orientace v tracklistu, bez pohledu na display CD přehrávače, prakticky nemožná.

Úvod je jak z pohádky "O Šípkové Růžence", ale jakmile se do toho vloží kapela (palby "Ora non ricordo piu" a "Il suono del silenzio"), dostává to ty správné grády. Smyčce se drží povětšinou zpátky, navrch má rock a orchestr se připojuje hlavně ve chvílích, kdy je zapotřebí dobarvit atmosféru. A je jedno, jestli je nutno přitlačit na pilu (pompézní "Mi sono svegliato e... ho chiuso gli occhi"), nebo přidat krapet jemnocitu (slzavé údolí "La mia musica"). Cembalo střídá zrezivělá kytara ("Scotland Machine") a nechybí ani chrámové varhany ve srašidelné variaci na upírské horory (" Cella 503"). Ve skladbičce "Alzo un muro electrico" překvapí malá latino vsuvka a tím nejlepším vyvrcholením je pak závěrečná "La grande fuga". Kapela řádí jak utrženej vagón a symfonici se rozparádí tak, až se jim třepí smyčce, mlží brýle a rosí jejich vysoká čela. Opona padá, finito. Přídavek (rozuměj bonusy) nebude a tak si dáme repete...

Na albu se velkou měrou podílel - a také jej produkoval - fenomenální hudební skladatel Luis Enrique Bacalov. Tento původem argentinec se proslavil především svými filmovými soundtracky (např. "Django", za hudbu k filmu "Il Postino" dostal dokonce Oscara) , ale na začátku sedmdesátých let si zkusil i spolupráci s italskou rockovou scénou. Jejím výsledkem jsou velmi dobře hodnocená alba Concerto grosso per i New Trolls (New Trolls 1971), Preludio Tema Variazioni e Canzona (Osanna 1972) a právě z mého pohledu nejlepší Contaminazione. I vzhledem k vynikajícímu zvuku tohle album hodnotím pěti hvězdičkami a doporučuji Vám ho k poslechu.

» ostatní recenze alba Rovescio Della Medaglia, Il - Contaminazione
» popis a diskografie skupiny Rovescio Della Medaglia, Il


Orme, Le - Florian
2016-08-20

Orme, Le / Florian

2 stars

CD Phillips - 842 508-2
Repress of the 1990 CD reissue of the 1979 album.

Le Orme miluji, ale...

...to neznamená, že doma musím mít jejich kompletní diskografii a nekriticky obdivovat všechno, co pod jejich jménem vyšlo. Album Florian je jediným v mé sbírce, na které jsem ještě nenapsal recenzi. Dlouho se mi nedařilo najít ta správná slova, ale pokusím se to napravit.

Deska vyšla na prahu osmé dekády /1979/ a jistě všichni víte, v jaké situaci se v té době nacházely art - prog rockové hvězdy. A tak zatím co to někteří raději rovnou zabalili, jiní lavírovali na hranici komerce a jejich alba z oněch časů už jsou dnes jen smutným artefaktem doby.

Le Orme na to šli od lesa a zkusili zaujmout nekomerčním, akusticky orientovaným albem. Buď jak buď, špatné není, ale i tak bych ho označil jako takovou popelku v mé sbírce a poslouchám ho jen velmi zřídka. Místo klasických bicích jsou tu marimba, vibrafon, zvonkohra a nějaké ty perkuse a mě ten buben prostě chybí. Melodie jsou velmi dobré, ale celé je to takové unylé. Housličky, cello, klasická kytara a princezna spí a ne a ne se probudit...

Pokud bych byl hudebním režisérem a na nějakou tu kompilaci vybíral jednu jedinou skladbu z tohoto alba, byla by to předposlední, nejchytlavější a nejhitovější "Fine di un viaggio". A jestli ten název překládám správně, znamená "Konec jedné cesty". Ano, jedna éra byla u konce a ani Le Orme nejspíš netušili, jak osudový název se jim podařilo vybrat.

Florian je (spolu s albem Smogmagica) nejméně poslouchaným titulem Le Orme v mé sbírce a v rámci diskografie kapely i s ohledem na to, jakým způsobem jsem hodnotil ostatní alba mu nemohu dát víc, jak dvě hvězdičky. Je to jen můj ryze subjektivní pocit, který však nemusí vypovídat nic o jeho kvalitách. Naopak, na hudebních serverech - třeba Progarchives - vede si velice dobře.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Florian
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Indaco - Vento Nel Deserto
2016-07-28

Indaco / Vento Nel Deserto

3 stars

CD AMS - AMS131CD /2008/

"Indaco" (v překladu Indigo) je modré barvivo, známé už tisíce let. Indaco je ovšem i název interesantní italské skupiny, působící v letech 1992 - 2007. Jejími zakladateli byli Mario Pio Mancini (buzouki, housle) a kytarista Rodolfo Maltese, proslulý jako dlouholetý člen legendárních Banco del Mutuo Soccorso. Jejich první nahrávka vyšla jen ve velmi omezeném nákladu a za debut tak bývá všeobecně přijímáno až teprve elpíčko Vento del deserto, z roku 1997. "Pouštní vítr" vydala firmička "Il Manifesto" a kromě výše uvedených se na něm podíleli ještě :

Pierluigi Calderoni - bicí
Arnaldo Vacca - perkuse, zpěv
Carlo Mezzanotte - klávesové nástroje
Luca Barberini - basová kytara

a celá plejáda zajímavých hostů :

Toni Esposito - perkuse
Enzo Gragnaniello - zpěv
Francesco Di Giacomo - zpěv
Mauro Pagani - housle, buzouki
Antonello Salis - akordeon
Rino Zurzolo - basová kytara
Massino Carrano - perkuse

To všechno jsou skutečné persony, legendy italského progresivního rocku a zároveň mistři svých nástrojů. Většinou staří páni, kteří se sešli proto, aby si zahráli jen tak pro radost. Ve své tvorbě vycházejí ze svých "středomořských" kořenů a čerpají tedy z hudby italské, řecké, španělské i orientální. Je to world, folk, rock i fusion. Jejich křížení stylů dostává nálepky od "prog folku", přes "world music", až po "New Age", ale v konečném výsledku je to vlastně jedno. Tenhle horký "Pouštní vítr" vás omámí středomořskou hudbou plnou energie, vášně a temperamentu.

Já, starej konzervativec hudbu podobného zaměření nevyhledávám a pokud by nešlo o italskou kapelu a jména, která jsou mi dobře známá ze skupin Banco del Mutuo Soccorso, bo P.F.M., byl bych se s Indaco minul. Musím však říct, že si mě rychle získala a já v její produkci našel zalíbení. Miluji slunce, miluji letní pohodu na řeckých ostrovech a hudba "Indaco" mi dokáže i v našich podmínkách zprostředkovat onu příjemně ospalou prázdninovou atmosféru.

První třetina alba je výborná. Su nuraghe opěvuje krásy Sardinie a melodie prostupující celou skladbou je opravdu půvabná. Neméně pěkné je i pečlivě vystavěné atmosférické sólo na kytaru v jejím závěru. Set the controls for the heart of the sun je specifickou úpravou stejnojmenné skladby Pink Floyd. Těží z hypnotického, repetitivně se opakujícího rytmu a duetu houslí s kytarou. Po rytmických a podmanivých instrumentálkách Waiting for the Kundalini a Vento del deserto přichází ještě Ascea, s vynikajícím klávesovým sólem, ale pak i dvě skladby - řekněme - experimentálnějšího ražení a tady už se dostávám na relativně tenký led. Friend - ship je spíš soubojem dvou perkusionistů a v úvodu lidové písně Green fog si bere snad až příliš halasné hlavní slovo Antonello Salis a jeho tahací harmonika.

Osmá Il volo del gabbiano už ale opět voní mořem. Její nálada je pokojná, lenivá a narušit ji nemůže ani křik o rybku se přetahujících racků. Improvizovanou instrumentálku Goccie nahrál perkusionista Toni Esposito a tvoří takový předěl, nebo vsuvku před závěrečnou třetinou alba. Sitár v úvodu Vision of the sea navodí orientální atmosféru, ovšem brzy se to zlomí v pokojnou najazzlou malůvku. Skutečným vyvrcholením je pro mě závěrečná píseň Tharros, která skládá hold stejnojmennému městu na Sardinii a kterou svým neodolatelným způsobem nazpíval Francesco Di Giacomo. A ještě to není všechno, je tu skrytý bonus track s částečně improvizovanou předělávkou jedné velmi známé skladby. Nebudu vás napínat a prozradím, že jde o Norwegian Wood liverpoolských The Beatles. K poznání je však až v posledních 20 vteřinách....

Původní album už je dlouho vyprodané a prakticky nedostupné, ale naštěstí je k mání reedice od AMS z roku 2008. Jak jinak, než v podobě pěkné rozkládací mini vinyl repliky. Na informace bohatý booklet obsahuje předmluvu, biografii a průvodní slovo k jednotlivým skladbám z pera kytaristy Rodolfa Maltese.

S hodnocením je to složité. Je to sice pěkný přírůstek do sbírky, ale drtivé většině rockerů nejspíš moc neřekne. Dal bych tři a půl, ale i s ohledem na následující, daleko rockovější a pro širší základnu přijatelnější album Amorgós to budou tentokrát tři. Je to opravdu dobrá deska a jsem tuze rád, že ji mám.

» ostatní recenze alba Indaco - Vento Nel Deserto
» popis a diskografie skupiny Indaco


Silent Stream Of Godless Elegy - Osamělí
2016-06-12

Silent Stream Of Godless Elegy / Osamělí

4 stars

CD Redblack - MRB 033 /2006/
Released as Digipak.

EP Osamělí čerpá z obsahu a hudebního zaměření plnohodnotného alba Relic Dances. Jde o naprosto originální fúzi těžkého kovu a moravské lidové hudby, s texty v angličtině, češtině a dokonce i polštině. Ethno metal v tuzemském provedení, kde nemůže chybět ani echt moravská cimbálovka.

Osamělí, to je přetextovaná "Lonely". Skladba mrazivá už v originále je díky českému textu a působivému přednesu Hanky Nogolové ještě mrazivější.

Tańczyłabym je v polském jazyce nazpívaná pecka "I Would Dance". Tady je to spojení metalu s folklórem asi nejmarkantnější, Hrncův hrdelní murmur střídá jásavě čistý zpěv Nogolové a smyčcové nástroje perfektně doplňují prskot zboosterovaných kytar. Za slyš rozhodně stojí taneční instrumentální pasáž v čase 3:07 - 3:55.

Takovým bonbónkem je následující melancholická písnička Pohanská. Tu otextoval, nahrál a nazpíval moravský bard a "worldmuzikant" Tomáš Kočko a pochází z jeho autorského alba "Poplór" (2006).

Hřmotná Look je pouze prodlouženou verzí skladby použité na "Relic Dances". I tady jsou velmi zajímavé ony folklórní motivy, šikovně vetkané do hrubého metalového kabátku.

Razem aka "Together" v polštině. Hutná a valivá atmosférická depka s krásnými sóly smyčcových nástrojů.

To nejzajímavější na albu končí s "Face The End", opatřenou českým textem Radovana Nogola. I Tváří v tvář těží především z hrubozrnných kytar, duetu Hrnčíř - Nogolová a folklórních ornamentů. Poměrně velký prostor tady dostal hudební nástroj v metalové hudbě z nejneobvyklejších, tedy cimbál...

Úplný závěr alba vyplňují dva elektronické remixy skladby "Lonely" (a klidně bych se bez nic obešel) a pokud cédéčko vrazíte do PC mechaniky, prohlédnout si můžete i pěkný černobílý videoklip ke skladbě I Would Dance.

Pěkný rozkládací digipak svou grafickou úpravou skvěle vystihuje pochmurně melancholickou náladu alba a byl by pěkným doplňkem každé rockové sbírky. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Silent Stream Of Godless Elegy - Osamělí
» popis a diskografie skupiny Silent Stream Of Godless Elegy


Silent Stream Of Godless Elegy - Themes
2016-06-09

Silent Stream Of Godless Elegy / Themes

5 stars

CD Redblack - MRB 008-2 /2000/

Třetí album moravských náladotvůrců SSoGE vyšlo opět po dvouleté přestávce a...

...je skvělé. Kořeny hudby jsou sice pevně zapuštěné v doom metalu, ale jinak je to matroš svižnější, masivnější a v dobrém slova smyslu chytlavější. Takovej doom´n´ roll nabitej hity :) Zvuk je košatej, metalově hutnej /studio Hacienda/, opět nechybí housle a cello. Desku mám rád od a do zet, ale vypíchnul bych aspoň hned úvodní Lovin´ on the Earth, hymnickou We shall go, I bone frames, nebo hitovku Eternal cry of glory. Celou kolekci pak uzavírá podmanivá a pochmurná pecka Hrob v češtině.

Parádní muzika, která přinesla definitivní průlom mezi tuzemskou metalovou smetánku i nějaká ta žánrová ocenění /cena Anděl v kategorii "hard & heavy"/. Ovšem zároveň i završení první etapy vývoje skupiny s následujícím zemětřasem v sestavě. 4,5

» ostatní recenze alba Silent Stream Of Godless Elegy - Themes
» popis a diskografie skupiny Silent Stream Of Godless Elegy


Silent Stream Of Godless Elegy - Behind The Shadows
2016-06-02

Silent Stream Of Godless Elegy / Behind The Shadows

4 stars

CD Redblack - MRB 001-2 /1998/

Proti debutovému albu velký skok vpřed. První placka byla ještě víceméně ortodoxním doom metalem, ale na Behind The Shadows se tvorba skupiny vydala "progresivnějším" směrem. Do nahrávky se kouzelným způsobem otiskly nejen housle Zuzany Zamazalové, ale i violončelo Michala Sýkory. Písničky jsou sice drsně metalové, ale na druhou stranu i pěkně chytlavé - viz. Wizard, Garden, bo Old Women´s Dance. Zajímavé je i zařazení hned tří coververzí - dvou skladeb z produkce Dead Can Dance a jedné od This Mortail Coil. Zvuk je výborný, booklet také a hodnocení jakbysmet. 4,5

» ostatní recenze alba Silent Stream Of Godless Elegy - Behind The Shadows
» popis a diskografie skupiny Silent Stream Of Godless Elegy


Silent Stream Of Godless Elegy - Iron
2016-06-01

Silent Stream Of Godless Elegy / Iron

3 stars

CD Leviathan Records - LVR CD-002 /1996/

Debut, ještě hodně ovlivněný britskou doom metalovou vlnou a kapelami typu Paradise Lost, Anathema, nebo My Dying Bride. I když hned v úvodní pecce Ugly Jewel uslyšíme i pěknou death metalovou sypačku. Albu vládne především growling, řev a skřehotání Petra Staňka, vokál Zuzky Zamazalové se nesměle objevuje jen v několika stopách. Daleko větší prostor mají její housle. Za největší šlágry téhle desky považuji již zmíněnou Ugly Jewel, funerální Last..., hybnější Crying Heaven a finálovku Apotheosis.

Rozhodoval bych se mezi třemi až čtyřmi, ale vzhledem k jejich našlapané diskografii přiklonil bych se spíš k těm třem...

» ostatní recenze alba Silent Stream Of Godless Elegy - Iron
» popis a diskografie skupiny Silent Stream Of Godless Elegy


Zauber - Phoenix
2016-05-28

Zauber / Phoenix

5 stars

AMS 148 CD, Mini-LP replica.
Limited to 500 hand-numbered copies.

Album Phoenix se objevilo v roce 1992 a po eponymním debutu (1978) a desce "Est" (1991) je tedy teprve třetí položkou v řadové diskografii Zauber...

...nicméně, se samotným nosičem je to trochu složité. Většina materiálu byla totiž natočena již v roce 1977, ale nikdy nevyšla. V roce 1991 kapela nahrála další dva tracky, nechala zrestaurovat původní matroš a nakonec to celé, v podobě dnes už nedostupného stříbrného kotoučku, vydal label Kaliphonia / Drums Edizioni Musicali (1992). V roce 1993 Zauber nahráli ještě skladbu Assez a teprve v roce 2009 vyšlo kompletní a pečlivě remasterované cédéčko u AMS. V podobě krásné rozkládací mini vinyl repliky, v limitovaném nákladu 500 očíslovaných kopií. Na mě zbylo numero 149 a jsem opravdu rád, že ho mám.

Produkci zahajuje první ze dvou skladeb natočených v roce 1991, symphonic rocková instrumentálka Est. Pumelice ve svižném tempu, ve které hrají prim Oscar Giordanino na klávesy a Massimo Cavagliato na bicí. Od skladby Antares se přesouváme do roku 1977, tedy do období ještě před prvním oficiálním albem. I tato věc je instrumentální a její nálada je - díky absenci bicích nástrojů - mnohem něžnější a pohádkovější. Romantika dávno zašlých časů na mě dýchá z jemně tvrdé rockové písničky Dalla finestra, jejíž nádhernou melodii ještě umocňují elektrické piáno a cituplný projev Liliany Bodini. Neméně půvabná je i následující Invito. Liliana zpívá božsky, basa s bicími tvrdí muziku a klávesy preludují v zajímavé sestupné melodii. Pečetí za první - byť pomyslnou polovinou alba je čarokrásná instrumentálka Adagio. Akustická kytara a flétna za něžného doprovodu houslí hrají melodii závratnou, až srdce usedá...

Za nejambicioznější kus na desce bych označil šestou Uomo. Skladba má šest minut a kromě pěkného zpěvu nabízí i zvukomalebné hudební plochy, které vyplňují různobarevné klávesy a smyčce. Album pokračuje rychlejší symphonic rockovou instrumentálkou Antares II a obsah z roku 1977 uzavírá dramatická a velmi naléhavá píseň Sogni. Mávnutím kouzelného proutku se vracíme do roku 1991, kde nám Zauber servírují zákusek v podobě klávesově orientované instrumentálky Il povero Piero. A ještě to není všechno, definitivní a velmi pěknou tečku za celou kolekcí píše chytlavá písnička Assez z roku 1993.

Je to výborné album. Sice zapomenuté, ale já ho miluji a řadím k těm nejzářivějším klenotům mé domácí sbírky. Pět hvězd nedávám často, ale tohle krásné vydání - navíc se zajímavou historií - si je zaslouží. Doporučuji.



» ostatní recenze alba Zauber - Phoenix
» popis a diskografie skupiny Zauber


Zauber - Zauber (aka
2016-05-18

Zauber / Zauber (aka "Il Sogno")

4 stars

VM 2000 ‎– VM CD 010

Kapela Zauber pochází z italského Turína a byť má na kontě už šest studiových alb, je pořád jen velmi málo známá. V druhé polovině sedmdesátých let ji založil kytarista, basový kytarista a příležitostný hráč na klávesy Mauro Cavagliato. Eponymní debut - "Zauber" - jí vyšel v roce 1978, ovšem u malé lokální firmičky, v nákladu pouhých pětiset kusů a ty co mezi lidmi zbyly dnes platí za vyhledávanou raritu vyvažovanou zlatem. Původní vydání obsahovalo sedm skladeb, ale první reedice na CD (Vinyl Magic 1989) ještě tři a druhá (BTF/VM 2000) hned čtyři bonusy navrch. Je v tom trochu zmatek, neboť každé vydání nabízí jiné pořadí skladeb a reedice na CD navíc vyfasovaly podtitul "Il sogno".

Název Zauber pochází z němčiny a v překladu znamená kouzlo. A stejně magická je i jejich hudba. Asi nejblíže má k symfonickému progu, ale dají se tu vystopovat i vlivy středomořské, italské lidové, nebo klasické hudby. Všechny skladby jsou velmi melodické, s dlouhými instrumentálními a zvukomalebnými pasážemi. Sedm je jich zcela instrumentálních a v těch ostatních zpívá Liliana Bodini. Její hlasový projev - pochopitelně v italštině - je křehký, přirozený a hudbě Zauber vtiskl půvabnou, zasněnou, až pohádkovou atmosféru. Z italské scény nabízí se porovnání se stylově spřízněnými Pierrot Lunaire, nebo Celeste. Ovšem jsem přesvědčený o tom, že líbit by se mohli i oddaným fanouškům britských Renaissance.

Do sbírky zařadil jsem reedici BTF/VM 2000 a jako první je tu instrumentální valčík Valzer su Bach. Důrazná a velmi dobře čitelná basa spolu s bicími tvrdí muziku, ovšem prim hrají různobarevné klávesy, které doplňují sametově hebké tóny violončela. Následující Ipotesi je křehkou a folkověji laděnou písní s půvabným zpěvem Liliany Bodini. Trojka Glockenturm (Zvonice) je opět instrumentální a vznešená renesanční melodie přesně vystihuje název skladby. Pokračuji poněkud melodramatickou baladou Canzone per un´amica a přes výtečnou, klasickou hudbou šmrncnutou instrumentálku Liliana se dostávám k vrcholu alba, kterým je šest a půl minuty dlouhá klávesová pecka Dietro la collina. Zní to sice trochu neohrabaně, synťáky lacině a bakelitově (bzíká to jak Nintendo), ale pro mě to má jen velmi těžko popsatelné kouzlo. A classical rocková pasáž, ve které jede jen piano, basa a bicí patří k těm nezapomenutelným.

Druhou polovinu desky zahajuje subtilní orchestrálka ID a zcela beze slov jsou i následující a na postupech z klasické hudby vystavěné Riflessioni a "divočina" Deimos. Z téměř šest minut dlouhé písně Spleen na mě dýchá středověk, a může za to jak hudební doprovod, tak především kánon v závěru sladby. Trochu mi to připomíná muziku, kterou kdysi dělali Dead Can Dance. Konečně tečku za celým albem dělá zasněné - a opět zcela instrumentální - outro Il sogno.

Z výsledného zvuku je znát, že peněz nebylo nazbyt a nahrávka tak zní poněkud amatérsky a zahuhlaně. Opravdu specifický, ale také velmi originální zvuk mají především klávesové nástroje a troufám si tvrdit, že kdo Zauber jednou slyšel, už si je nikdy s nikým nesplete. Po cédéčku jsem opravdu toužil a jsem šťastnej, že ho mám. Srdce by dalo pětku, ale velmi dobře si uvědomuji fakt, že tomu nejlepšímu od P.F.M, Le Orme, nebo BMS se nevyrovná. Tedy za čtyři. Výborný přírůstek do každé prog rockové sbírky...


» ostatní recenze alba Zauber - Zauber (aka "Il Sogno")
» popis a diskografie skupiny Zauber


Maschera Di Cera, La - Il Grande Labirinto
2016-05-03

Maschera Di Cera, La / Il Grande Labirinto

4 stars

CD Mellow Records - MMP 443 /2003/

Album Il grande labirinto vyšlo v roce 2003 a je druhým v řadové diskografii La maschera di cera. Obě desky od sebe dělí sotva jeden kalendářní rok a sestava skupiny tak zůstala stejná. Jiné už je to s hudební náplní. Prvotinka byla vzdušná, symfonická a velmi melodická, ale tady se "crimsonovsky" přitvrdilo a obě alba se tak od sebe liší jako den a noc. Nebo jing a jang...

Debut končil zvukem zpomalovaného a nakonec zcela stopnutého přehrávání magnetofonového pásu a stejným efektem "naopak" začíná úvodní, čtrnáct minut dlouhá a do čtyř podkapitol rozdělená IL VIAGGIO NELL’ OCEANO CAPOVOLTO parte 1. Již z prvních tónů počíná prýštit smutek a melancholie, kterou umocňuje chladný zvuk mellotronu. Zhruba ve čtvrté minutě přichází "free rocková" pasáž s disonatní flétnou, následovaná bolestně hlučnou "crimsonovskou" kakofonií. Po necelých dvou minutách se to konečně usadí a pokračuje pěknou vznešenou melodií. Alessandro Corvaglia je vynikající zpěvák a svým hlasem plným vášně si přímo říká o posluchačovu pozornost. V závěrečné třetině přichází další reminiscence na King Crimson a přímo ukázková kopírka (nebo vykrádačka ?) části skladby "Sailor´s Tale".

Brutálně zkreslená baskytara doprovázená nářkem flétny uvádí titulní a téměř deset minut dlouhou skladbu IL GRANDE LABIRINTO. Tato věc už má mnohem blíže k onomu tradičnímu italskému symphonic rocku, s hřejivým soundem baterie klávesových nástrojů a podmanivým zpěvem, ale ani tady - byť v samotném závěru skladby - nechybí free rocková pasáž.

První polovina alba končí klávesovou a trochu disharmonickou palbou IL CANTO DELL’ INVERNO. Jako dokonalý protipól se na jejím úplném konci objeví kratičký fragment půvabné, takřka renesanční melodie. Jestli při poslechu skladby zalitujete toho, že je tak krátká, nesmutněte. La maschera di cera se k ní v druhé polovině desky ještě vrátí...

Na stopáži jednotlivých fláků se nešetřilo a tak nepřekvapí, že i následující AI CONFINI DEL MONDO trvá téměř třináct minut. Zprvu funky/jazzová ! dupárna přejde do uvolněné melodické části podbarvené mellotronem. Zhruba v polovině skladby se objeví i krátké kytarové sólo a po něm instrumentální smršť, ve které symfonický rock střídají funky - jazzové vpády a divoce létající flétnová sóla. Jako kdyby se v člověku rvaly dvě osobnosti o to, která bude mít navrch...

Zvuky připomínající křik ptáků nás přivádějí k vrcholu alba, do sedmi strof rozdělené a bezmála 23 minut dlouhé suitě IL VIAGGIO NELL’ OCEANO CAPOVOLTO parte 2. Nakřáplý vokál a parádní melodie podbarvené mellotronem mi připomínají milované Museo Rosenbach. Atmosféra však pomalu houstne a vyústí v krátké disharmonické inferno. Po něm, přesně v čase 16:45 vypluje ona půvabná melodie, jejíž kratičký fragment se objevil již v závěru první poloviny desky. Zprvu ji hraje sólový hoboj, k němu se postupně nabalují další a další inštrumenty, skladba postupně košatí, mohutní, roste a zároveň spěje ke svému neodvratnému konci.

Na úplný závěr je tu ještě bonus v podobě písničky La Consunzione, která je upraveným výstřižkem ze skladby "Il Viaggio Nell' Oceano Capovolto Parte 1".

Nebýt těch "crimsonovských" výpadů, dal bych plnou palbu. Ovšem takhle mi je melodičtější a přístupnější debut o něco bližší. Vynikající doplněk do každé progrockové sbírky, tedy za čtyři.





» ostatní recenze alba Maschera Di Cera, La - Il Grande Labirinto
» popis a diskografie skupiny Maschera Di Cera, La


Hackett, Steve - Wild Orchids
2016-04-24

Hackett, Steve / Wild Orchids

5 stars

CD Inside Out Music - 0506398
Reissue - Edition 2013

Sedmnáct skladeb, 72 minut působivé, širokospektrální a dokonale multižánrové hudby, jejíž poslech je pro mě tajuplnou a fantasktní cestou do imaginárního světa jednoho neobyčejného hudebního génia. To, co by v případě jiného skladatele a interpreta dopadlo jako slepenec - bo onen pověstný dort Pejska a Kočičky - drží skvěle pohromadě a nuda, aspoň v mém případě, skutečně nehrozí. Hackett je nejen výborný multiinstrumentalista, ale především skladatel a důmyslný aranžér. Do své hudby bez sebemenších skrupulí implantuje velké množství mnohdy exotických hudebních nástrojů a velmi zásadní je i jeho spolupráce s Rogerem Kingem a The Underwold Orchestra. Hudba se tak s lehkostí a grácií pohybuje od rocku po world music a částečná orchestrace ji posouvá až někam na úroveň filmových soundtracků.

Album je i přes svou různorodost velmi kompaktní, ale pokusím se vybrat aspoň několik nejzajímavějších skladeb tak, jak to cítím já :

Tak především byly by to úvodní Transylvanian Expres a potom ze stejného motivu těžící, předposlední A Dark Night In Toytown. Zvukové efekty, pádící rytmus a hustý les smyčců na mě působí mystickou, úzkostnou, až hororovou atmosférou.

Za další z vrcholů alba považuji čtvrtou, neskutečně temnou a sugestivní Down Street. Démonický přednes mi podsouvá vzpomínku na Toma Waitse a celá bizarní píseň mi svým laděním připomíná velmi podobnou The Devil is an Englishman z alba "To Watch The Storms".

Man In The Long Black Coat. Původní Dylanovu skladbu neznám, ale Hackettův cover je vskutku podmanivý a napravuje můj poněkud vlažný vztah ke country music.

Pak je tady několik křehkých písní, s těmi pro Hackettovu tvorbu tolik typickými vrstvenými a harmonickými vokály. Líbí se mi jak Set Your Compass, tak To A Close, s krásnou flétnou Johna Hacketta.

Smyčcová a sladkobolná nádhera She Moves In Memories jako kdyby vypadla z nějakého romantického filmu. Navazuje a postupně rozvíjí melodii skladby "To A Close" a je úplně jedno, že jedna je v pořadí sedmá a druhá pod předvolbou číslo třináct...

Pokud znáte a líbí se vám o tři roky starší To Watch The Storms, nepochybně si zamilujete i tuto desku. "To Watch ..." jsem svého času ohodnotil pěti hvězdičkami, tady nemohu jinak. Mistrovské dílo.


» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Wild Orchids
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Maschera Di Cera, La - La Maschera Di Cera
2016-04-14

Maschera Di Cera, La / La Maschera Di Cera

5 stars

CD Mellow Records /2002/ MMP 428

Říká vám něco jméno Fabio Zuffanti ? Italofilům jistě ano, vždyť je to jeden z nejvýznamějších představitelů italského progu "nové generace", a pro ty ostatní - je to takový italský Ferda Mravenec, aneb hudební všeuměl a workoholik wilsonovského typu. Hraje na basu, skládá, píše, produkuje a tak není divu, že podílel se na vzniku více jak čtyřiceti alb. Nejen, že vydává sólovky pod svým jménem, ale působí - nebo působil též v "Höstsonaten", "Finisterre", "Rohmer", "Aries", "Quadraphonic", "La curva di Lesmo", nebo "La maschera di cera". (a to je jen velmi zhuštěný výběr). A právě eponymnímu debutu La maschera di cera se nyní podíváme na zoubek...

Album sice vyšlo až v novém miléniu, ale je tou nejupřímnější poctou italskému progresivnímu rocku sedmdesátých let a obsahuje (pouhé) čtyři stopy. Titulní suita má šest kapitol, trvá bezmála dvacet minut a byť nebyla vydána v klasickém LP formátu (to až v roce 2015), měla zabírat celou A stranu vinylové desky. Po ní následuje šest minut dlouhá palba "Del mio mondo che crolla", do tří strof rozdělená "Del mio abisso e del vuoto" a epilog v podobě písničky "Del mio volo".

Ovšem teď už k hudbě samotné : přátelé, tak tohle je symfonická a velmi melodická nádhera, která položí na krovky každého milovníka italského art rocku sedmdesátých let. Klávesista Agostino Macor disponuje mohutnou baterií nástrojů, sestávající se z piana, varhan, clavicembala, Moogu, syntezátoru VCS 3 a nezbytného Mellotronu. Elektrickou kytaru bychom tady sice hledali marně, ale Zuffanti ji svou místy silně zkreslenou basou dokáže plně nahradit. Pěkné a variabilní bicí nahrál Marco Cavani a já jen dodám, že se všichni tři hudebníci sešli již dříve ve skupině Finisterre. Hlasivky trápí Alessandro Corvaglia, který s Fabiem spolupracoval na rockové opeře "Merlin" a konečně na flétnu hraje Andrea Monetti.

Působivá atmosféra, silné melodie, klávesové kudrlinky, mellotronové stěny, flétnová sóla a podmanivý vokál v itaštině, toho všeho si tady každý vnímavý posluchač užije měrou vrchovatou. Však už jsem také zachytil i ne zrovna ojedinělý názor, že se jedná o nejlepší italské art rockové album od dob Alphataurus z roku 1973. Mě osobně udělala radost citace a přímý odkaz na fošnu "Ys" legendárních Il Balleto di Bronzo - konkrétně ve skladbě "Del mio abisso e del vuoto", v čase 4:00 - 7:40. To je zhudebněná temnota, beznaděj a zoufalství...

Zvuk je vynikající a protože jedná se o jedno z mých nejoblíbenějších italských alb "kapel druhého sledu", je těch pět hvězd namístě a zcela zasloužených.

Doporučuji.

» ostatní recenze alba Maschera Di Cera, La - La Maschera Di Cera
» popis a diskografie skupiny Maschera Di Cera, La


Rutherford, Mike - Smallcreep's Day
2016-04-03

Rutherford, Mike / Smallcreep's Day

4 stars

CD Virgin - 0077778748526, Charisma - CASCD 1149 /2004/ Compact Price Series

Voní to jako Genesis, chutná to jako Genesis, ale Genesis to nejsou...

Mika Rutherforda jistě není třeba zvlášť představovat, vždyť už jen jako dlouholetá opora Genesis si získal značné renomé. Ne každý však bude vědět, že to v osmdesátých letech zkusil i na sólové dráze a že pod svým jménem vydal dvě plnohodnotná alba. Acting Very Strange z roku 1982 sice dopadlo práchbídně, ale debut Smallcreep's Day se dodnes těší oblibě a dobré pověsti. Pojďme si ho nyní v krátkosti představit :

Album Smallcreep's Day je koncepční a předlohou mu byla stejnojmenná kniha Petera Currella Browna z roku 1965. Titulní suita je rozporcovaná do sedmi skladeb a zabírala celou první stranu původního vinylového vydání. Již od úvodních tónů vzrušující předehry Between The Tick & The Tock větřím, že to bude ono. A přitom k tomu stačí jenom tak málo, pouze klávesy a emocemi nabitý zpěv. Ale už tady cítím ony známé vibrace, které se mě "zmermomocní" vždy při poslechu něčeho nevšedního. Slyším tady ozvěny Genesis, ale i inspiraci pro kapely teprve se formujícího neoprogrockového hnutí v čele s Marillion. Working In Line je svižná a melodická píseň s krásnou instrumentální "dohrou" (ach, zase ti Genesis) , která vyústí v necelé dvě minutky dlouhý klávesový předěl After Hours. Z elektronického efektu bicích v jinak vynikající Cats And Rats (In This Neighbourhood) vystrkují růžky nastupující osmdesátá léta a po ní následuje další klávesová vsuvka Smallcreep Alone. Za vrchol alba bych označil instrumentálku Out Into The Daylight, aka parádní progrockovou exhibici s živelnými bicími Simona Phillipse v čele. Nu, a tečku za celou sedmidílnou suitou pak dělá posmutnělá At The End Of The Day.

Druhou povinu alba tvořilo pět "samostatných" skladeb. Z hybné, chytlavé a kaskádami kláves přetékající Moonshine opět cítím nastupující osmdesátky, ale nemyslím to jako výtku. Skladba má výborný refrén a svou bombastičností se mi líbí. Výhrady bych měl teprve k následující, poněkud slabší a trochu utahané baladě Time And Time Again. Desátá Romani už je zaplaťpánbu daleko rychlejší, nabízí několik překvapivých zvratů a pěknou melodii. Předposlední písní na desce je semiakustická balada Every Road a skutečným vyvrcholením pak závěrečná, ducha Genesis vyvolávající Overnight Job.

Co dodat ? Titulní suita je vynikající a už jen kvůli ní jsem rád, že album mám. Jedním dechem však musím dodat, že druhá polovina desky je slabší té první a zejména u skladeb 9 - 11 trochu ztrácím koncentraci. Fanoušci tvorby Genesis z konce sedmdesátých let by si album měli minimálně poslechnout, možná budou příjemně překvapeni.

Dávám čtyři (slabší) hvězdičky.


» ostatní recenze alba Rutherford, Mike - Smallcreep's Day
» popis a diskografie skupiny Rutherford, Mike


Porcupine Tree - Stupid Dream
2016-03-28

Porcupine Tree / Stupid Dream

5 stars

CD Kscope - KSCOPE128 /2008/
Reissue in hardcover digibook packaging.

Disc One (CD): 2005 stereo mix
Disc Two (DVDA): 5.1 surround sound and high resolution 24-bit stereo

Albem Stupid Dream Wilson definitivně potrvrdil změnu dosavadního kursu a přechod k písničkověji orientovanému prog rocku. V té době hodně poslouchal Jeffa Buckleye, Todda Rundgrena, Soundgarden, nebo Radiohead a to se tak nějak otisklo i v jeho tvorbě. V neveselých, až depresivně laděných textech se odráží jeho zklamání z poměrů v hudebním průmyslu. Materiál kapela pilovala zašitá pěkně v ústraní, ve Foel Studios ve Walesu. Staromilce by měl potěšit důraz na využití analagových syntezátorů a poprvé v historii Porcupine Tree se ke slovu dostane i Hammond organ, nebo Mellotron. To by mohlo svádět k doměnce, že půjde o nějaké retro, ale opak je pravdou. Nahrávka má velmi svěží zvuk a zní opravdu moderně.

A potvrdí to hned úvodní píseň "Even Less". Podle soundu a výrazného refrénu bych to šacoval na nějakou britskou kytarovku a ejhle. V čase 4:34 přijde zajímavý instrumentální "doslov". Nemluvě o symfonickém podmazu East of England Orchestra. Skladba má sedm minut, ale full lenght version na bonusovém DVDA jednou tolik...

Největším hitem na desce je rozpustilá skladbička Piano Lessons. Je to taková optimisticky laděná bíla vrána s chytlavou melodií a vzniklo k ní i docela ztřeštěné video. Stupid Dream tvoří krátký instrumentální předěl, ze kterého postupně rozkvete akustická, krásná a typicky wilsonovsky zachmuřená písnička Pure Narcotic, opět s přispěním East of England Orchestra.

Slave Called Shiver je kouskem krapet ostřejším, s výraznou basovou linkou a nervními kytarovými sóly. Je to docela mazec, ale s následující Don´t Hate Me už zase ujíždím na vlnách smutku a melancholie. Osm a půl minuty dlouhá depréze, s magickou instrumentální vsuvkou, flétnou a tenorsaxofonem hostujícího Thea Travise. Atmosféru - aspoň nakrátko - projasní svižný melodický štych This is No Rehearsal, ale s poloakustickou Baby Dream in Cellophane už zase přešlapuji na okení římse. Ty mnohohlasné vokály v podmanivém refrénu jsou úžasné...

Dalším potencionálním šlágrem je chytlavá Stranger By The Minute. Nevím, kam na ty nápady Pišta chodil, ale z rukávu sype jeden melodický refrén za druhým. Stačí si poslechnout hned následující - a opět trochu posmutnělou - A Smart Kid. Nebudu li počítat vsuvku "Stupid Dream", je jedinou instrumentálkou na desce něco málo přes šest minut dlouhá Tinto Brass. Giovanni "Tinto" Brass je italský filmový režisér, který svou kariéru nastartoval již v šedesátých letech avantgardně experimentálními snímky. Jak šel čas, pomalu se dostával k erotice a možná budete znát jeho filmy "Caligula" (1979), nebo "Paprika" (1991). Jeho život je asi pořádný kolotoč a stejným kolotočem je i ona instrumentální palba. Repetivní figury, ubíjející rytmus, neposedná flétna Thea Travise a spousta všelijakých znepokojujících samplů. V úvodu skladby je slyšet hlas Wilsonovy japonské přítelkyně Terumi, stejný, který se objevil již v intru předcházejícího alba "Signify".

Pomalu jsem se prokousal k poslední kapitole, kterou je poloakustické melodrama Stop Swimming. Posmutnělou melodii umocňuje deprézivní text a Wilsonův přednes. Citlivého posluchače by tak mohla přivést na chmurné myšlenky...

Luskusní digibook od Kscope nabízí kromě pěkného bookletu i bonusové DVDA. Je na něm kompletní album "Stupid Dream" a nějakej matroš navíc. Předně full lenght version skladby Even Less a instrumentálka Ambulance Chasing, obě v pětikanálovém mixu. Potom videoklip ke skladbě Piano Lessons, fotogalerie a písňové texty.

Původně jsem chtěl dát obligátní čtyři hvězdičky, ale potom, co jsem si album znovu několikrát a důkladně poslechl nemohu jinak. Five stars !


» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Stupid Dream
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


De De Lind - Io non so da dove vengo e non so dove mai andrò. Uomo è il nome che mi han dato.
2016-03-22

De De Lind / Io non so da dove vengo e non so dove mai andrò. Uomo è il nome che mi han dato.

5 stars

CD Universal Music /2009/ 0602527121789 LC01846

Artrockově rozmáchlé, hardrockově drsné i folkově něžné. Všechny tyto vlastnosti zdobí debutové a zároveň i jediné album italských a dnes už téměř zapomenutých De De Lind.

Kapela vznikla v roce 1969 a jméno si dala po populární sixties playmate Dede Lind. Po několika singlech jí v roce 1972 vyšlo elpíčko s dlouhým a pro našince naprosto nezapamatovatelným názvem Io non so da dove vengo e non so dove mai andrò. Uomo è il nome che mi han dato. Album je to koncepční a obsahuje sedm štychů s celkovou délkou lehce přes osmatřicet minut. Skladby na sebe velice šikovně navazují tak, že si toho ani nevšimnete a pro orientaci v tracklistu tak nezbývá nic jiného, než bedlivě sledovat display cd přehrávače. Nebo monitoru :)

Deska začíná naprosto fantastickou peckou Fuga e morte. Chmurnou a jak mrtvolný puch se táhnoucí funerální předehru rozpáře break bicích a vzápětí i chrchel zemitých kytar. Vyhrávky a kudrlinky střídají sekané riffy, které chystají půdu pro okázalé entrée frontmana Vita Paradisa. Jeho lehce nakřáplý zpěv v italštině si mě okamžitě omotal kolem prstu. Má koule, sílu TNT a přitom šplhá po stupnicích s noblesou a neochvějnou jistotou provazochodce. Jak štolverk tvrdý hardrock projasní zasněná pasáž, lemovaná zvoněním akustických kytar a zpěvem flétny...

...která plynule přechází v následující Indietro nel tempo. Skladba rozvíjí melodii načatou předchozím kouskem a v dlouhých sólech blýsknou se kytarista Matteo Vitolli a Gilberto Trama na tenorsaxofon. Zpěv objeví se až v poslední minutě, ale to už se píseň láme v rozmáchlou Paura del niente. Hřejivý vokál a akustické kytary spolu s flétnou v krásných, takřka renesačních melodiích vystřídá víření bicích a fortelná instrumentální pasáž. Poslední dvě minuty patří sólu na šprajcnu a stydět by se za něj nemusel ani Mr. Anderson.

A právě fanfárka na flétnu uvádí osm minut dlouhou a jaksepatří členitou řachandu Smarrimento. Flute & Guitar. Kontrast třepetavého zpěvu flétny a důrazných akordů elektrické kytary je famózní, ale následující uvolněná pasáž s lesním rohem ála Maxophone ještě lepší. Ševelení akustické kytary mě pomaličku uspává a teprve vzdálené hřmění kytar upozorňuje na blížící se bouřku.

Název Cimitero di guerra bych tlumočil jako "válečný hřbitov" a toto pojmenování zcela vystihuje náladu písně. Úhozy kytar a tlukot tympánů spolu s bolestným nářkem Vita Paradisa vytvářejí žalozpěv o útrapách války viděných očima umírajícího vojáka. V závěru písně se znovu objeví ona flétnová fanfárka a uvede předposlední, poloakustickou a folkově laděnou Voglia di rivivere. Kouzelná melodie a hedvábně hladká příze akustických kytar nabírá obrátky, postupně se přidají basa, buben i kajtra a dáme si reprízu hlavního motivu z úvodu alba. Závěrečná a sotva dvě minuty dlouhá E poi je již dramatickým outrem a tečkou za celou tragédií...

Zvuk není z nejlepších, ale odpovídá debutovému albu u malé firmičky i době vzniku a rozhodně to není žádná katastrofa. Jako přidanou hodnotu nabízí kus poctivé muziky a kouzlo oněch dávno zašlých časů z kraje sedmdesátých let.

Z přimhouřením jednoho oka pět hvězd.



» ostatní recenze alba De De Lind - Io non so da dove vengo e non so dove mai andrò. Uomo è il nome che mi han dato.
» popis a diskografie skupiny De De Lind


Goblin - Tenebre
2016-02-27

Goblin / Tenebre

2 stars

CD Bella Casa - CASA12BOX /2012/
Box Set, CD 6

Album Tenebre je hudbou ke stejnojmennému filmu a zároveň dalším produktem velice plodné spolupráce Dario Argento - Goblin, která se však tentokrát nerodila lehce. Pošramocené vztahy mezi členy skupiny v té době byly na bodě mrazu a Argentovi dalo spoustu práce a přemlouvání, aby se dala aspoň ze tří čtvrtin dohromady. Bubeník Marangolo na něčem takovém odmítl participovat a protože zbytek kapely tak přišel o práva vydávat jako Goblin, je na plakátech k filmu i obalu alba namísto názvu skupiny uvedena jen trojice jmen Simonetti - Pignatelli - Morante.

Film je to relativně napínavej a drsnej. Sériovej vrah, celá řada brutálních mordů - napočítal jsem jich asi jedenáct - nechybí polonahá děvčata a kbelíky krve. Typické giallo. Milovníci tohoto filmového žánru budou spokojeni, ale těm ostatním bude spíš divně od žaludku...

...a teď k hudbě samotné : art rock už je definitivně minulostí, jsou tady syntetická osmdesátá léta. A v plné parádě. Při poslechu syntezátorů a dalších elektronických udělátek mě napadají jména jako J.M.Jarre, Manfred Mann´s Earth Band, Harold Faltermeyer, nebo Jan Hammer. Je těžké rozeznat, co hrají klávesy a co basista Pignatelli. Kytara nemá téměř žádný prostor, ale je vždy ve správný čas na správném místě a pěkně dobarvuje atmosféru.

Těžištěm alba je první skladba a ústřední melodie filmu, tedy Tenebre. Musím přiznat, že byť je to čistá syntetika v diskotékovém tanečním rytmu, nemohu jí upřít jistou chytlavost. Hlavní téma je opravdu silné a při každém poslechu mi zůstane trčet v hlavě jako dobře naostřené kopí. Následující a trochu nervní Gemini je spíš znepokojivou vsuvkou, zvedající adrenalin už tak vyšťaveného diváka. "Uklidnění" nabízí trojka Slow Circus, která se ve filmu objeví hned v několika šokujících retrospektivách. Klapot kovově znějících kláves v melodii připomínající dětskou ukolébavku už je takovým Simonettiho trademarkem, protože něco podobného použil i na starších nahrávkách. První stranu původní LP uzavírá jediná v podstatě "normální" skladba, Lesbo. Je to prakticky jediná věc, kde dostal více prostoru i kytarista Morante a je to takový ten typický osmdesátkový pop rock s trochu protivným zvukem naprogramovaných bicích.

Flashing je tvrdá elektronika ve stylu Kraftwerk ? a tedy nic, v čem bych si nějak zvlášť liboval. Být epileptik, tak se bojím záchvatu, ale dá se to - byť se zaťatými zuby - vydržet. Tenebre (Reprise) i následující Waiting Death jsou celkem zajímavými remixy úvodního tracku a celý soundrack končí sotva dvě minutky dlouhá Jane Mirror Theme.

Bonusů je celkem jedenáct, ale všechno jsou to úpravy výše uvedených skladeb, nenabízí nic podstatného a klidně bych se bez nich obešel.

S hodnocením je to těžké. Faktem je, že k filmu ta muzika pasuje jako nočník na prdel, ale samotná mě moc nebaví. Vlastně by mi stačil singl se skladbami Tenebre a Lesbo...

Nahrávka by měla udělat radost především sběratelům, fanouškům soundtracků a Goblin. Tedy za dvě.



» ostatní recenze alba Goblin - Tenebre
» popis a diskografie skupiny Goblin


Dream Theater - Falling To Infinity
2016-02-25

Dream Theater / Falling To Infinity

3 stars

CD EastWest Records America - 7559-62060-2 /1997/

...kdepak. Neříkám, že je to průšvih, ale já to líp než na ty tři opravdu neslyším. A to poslouchám s otevřenou hlavou a bez předsudků :) Dream Theater sleduji už od jejich začátků a z "Falling Into Infinity" jsem byl - možná i díky špatným recenzím v časopisech - opravdu zklamaný. Originální cd jsem si koupil až o mnoho let později, od kolegy z práce a za zlomek původní ceny.

Přitom začíná to skvěle. Úvodní pecka New Millennium je parádní, s testosterony nabušenou instrumentální vsuvkou, ale pak už to pomalu usíná. U You Not Me bych vypíchnul aspoň hitový refrén (aby ne, když se na ní podílel Desmond Child) a Peruvian Skies mi tou svou melodií připomíná něco z Metropolis...

...pořád to ještě jde, ale cajdák Hollow Years mi tou svou ulepenou utahaností tak trochu dere nervy. Žádný zvláštní dojem na mě nedělá ani následující alternativně metalová Burning My Soul, ale instrumentálka Hell´s Kitchen se mi líbí. Fakt. Dvanáct minut dlouhá Lines In The Sand je po instrumentální stránce skvělá, ovšem melodie mi přijde hodně kostrbatá a refrén - "Swept Away With The Tide..." - zcela bezradnej. V takových chvílích nevím, jestli poslouchám Dream Theater, nebo nějakou alternativně rockovou partu. Take Away My Pain je dalším ploužáčkem, který sice neurazí, ale ani nenadchne a tak mi tep vyletí až s "natrvrdlou" Just Let Me Breathe. A to především díky instrumentálním eskapádám. Ojoj, další - už třetí balada Anna Lee mi napovídá, že se blíží konec a s ním i rozmáchlá suita Trial Of Tears. Ta je opravdu výborná a v páru s "New Millennium" tvoří pomyslný vrchol alba.

Zvuk je velmi dobrý, ale těch 78 minut je na mě zkrátka moc. Tři, čtyři skladby vyhodit a tu jednu hvězdičku bych klidně přidal. Jsem přesvědčený o tom, že šlo o nátlak firmy a to směrem, který stejně nevyšel. Co měla například znamenat ta změna loga ? Bůh suď...

V rámci diskografie Dream Theater dobré, však nikoliv zásadní.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling To Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Goblin - Zombi
2016-02-18

Goblin / Zombi

4 stars

CD Bella Casa - CASA12BOX /2012/
Box Set, CD 5

Jednou z mých nejoblíbenějších filmovejch postaviček je zombík a sledování filmů se zombie tématikou mi zpříjemnilo mnoho hodin strávených před televizní obrazovkou. Za jeden z nejvydařenějších považuji dynamický remake Úsvitu mrtvých, který mě přivedl i k původní verzi režiséra George A. Romera Zombi, aka Dawn Of The Dead z roku 1978. Možná jste to někteří z vás viděli a vzpomínáte si na skupinku čtyř lidiček zabarikádováných v moderním nákupním centru, čelících přesile oživlých mrtvol i drancujícímu motorkářskému gangu. Na filmu samotném se podepsal zub času a dnes už by asi nikoho neohromil. Bát by se u něj mohlo leda tak malé dítě, zombie jsou tady spíš k smíchu než k pláči a tak potěší pár akčních scén, slušné gore efekty a hudba. Tu dělali Goblin a tak si ji pojďme v krátkosti přiblížit :

Původní soundtrack měl italsky klasických 30 minut a obsahoval deset stop. Goblin se tentokrát zcela oprostili od nějakých instrumentálních exhibic a ekvilibristická sóla na kytaru, nedejbože na bicí tady neuslyšíme. Veškerý svůj potenciál vložili do budování napětí a tak se většina skladeb nese v tíživé atmosféře. A přesně o tom jsou první dva tracky, L'alba dei morti viventi a Zombi. Ten první se loudá jak pohřební průvod a údery tympánů umocňují funerální sound Simonettiho kláves. "Zombi" je sice daleko energičtější, ovšem studenější jak berla mrazilka. Ukázkový příklad špičkového horror rocku.

První vybočení z nasazeného kurzu přichází se skladbou Safari. Nomen omen. Zvuky džungle, perkuse a povykující domorodci. Už si nevybavuji, ve které scéně rejža tenhle rambajs použil, ale naštěstí trvá to sotva dvě minutky. Další "legrácka" se skrývá pod názvem Torte in faccia. Dort v ksichtě. Ve filmu je několik odlehčujících sekvencí, ke kterým vyhrává tato veselá kabaretní melodie s honky tonky piánem a Goblin se tímto kusem perfektně trefili do nálady starých černobílých grotesek.

Atmosférickým štychem Al morgini della follia se opět vracíme k horror rocku, je to taková klasická vsuvka určená k vybičování emocí před plátnem se hrbícího obecenstva. Mnohem raději mám hybnější a v dobrém slova smyslu chytlavější pecku Zaratozom, ve které se konečně blýskne i kytarista Massimo Morante. Neméně dobrá je i následující La caccia. Z větší části temná a dramatická, ale s krásnou, melodickou a prosluněnou vsuvkou se sólíčkem na mandolínu. Tirassegno nás díky houslím zavede až někam k Country !, ale po ní přichází další z vynikajících pecek - Oblio. Film Noir. Saxofon navodí výtečnou atmosféru zakouřeného baru a já se rázem ocitám ve společnosti inspektora Marlowa. Klávesová melodie v "refrénu" je závratná a saxofonové sólo jakbysmet. Je to takovej zlatej hřebíček do rakvičky, protože poslední Risveglio jest jen krátkou klavírní etudou.

Bonusů je celkem sedm. Vypíchnul bych především alternativní verzi úvodní L'alba dei morti viventi, protože se opravdu výrazně liší a náplň soundtracku tak skutečně obohacuje. Chutňoučký je i jazz rockový nášup Zombi (Supermarket), s vynikajícím klávesovým sólem. To ostatní jsou spíš zbytečnosti a skuhrání zombíků v posledním tracku si mohl vydavatel rovnou odpustit.

Ale což. Bonusy jsou bonusy a do celkového hodnocení je tentokrát počítat nebudu. Samotné album je výborné, poslouchám ho často, s chutí a rád se k němu budu vracet. Hudba funguje i bez filmu a jediný track, nutící mě skočit o numero dál je "Safari". Doporučuji.


» ostatní recenze alba Goblin - Zombi
» popis a diskografie skupiny Goblin


Goblin - Il fantastico viaaggio del „Bagarozzo“ Mark
2016-02-11

Goblin / Il fantastico viaaggio del „Bagarozzo“ Mark

4 stars

CD Bella Casa - CASA12BOX /2012/
Box Set, CD 4

Il fantastico viaggio del „Bagarozzo“ Mark je čtvrtým zářezem v rozsáhlé, byť trochu nepřehledné diskografii Goblin. Skladba Notte se sice objevila v horroru George A. Romera Martin, ale jinak nejedná se o soundtrack, alebrž o koncepční art rockové album a Goblin na jeho podporu - poprvé od svého založení - podnikli i malé koncertní turné.

S ohledem na "datum výroby" jsem měl trochu obavy, ale ty vzaly rychle zasvé. Je to výborný, k posluchači vstřícný a pro italskou scénu charakteristický art rock. Zřejmě nejsymfoničtější album v historii Goblin. Hammond už tady sice nehraje tak velkou roli jako dřív, doba pokročila a vůdčími staly se různé syntezátory, ale o to je ten zvuk plastičtější a barevnější. Goblin ani tady nezapřeli zkušenosti s filmovou hudbou a téměř každá skladba má silné nosné téma. Pojďme a vydejme se spolu s Markem na jeho fantastickou cestu :

Mark il Bagarozzo. Začátek písničky je poněkud rozháraný, jako kdyby Goblin neuměli napsat kloudnou vokální linku, ale po půldruhé minutě se to konečně pořádně rozjede a skladba dostane ten správný "drajf". Instrumentální vsuvka je výborná a sólo na organ vynikající. Už tady je mi ale jasné, že největší slabinou desky bude zpěv kytaráka Massima Morantea. Jeho hlas má zvláštní zabarvení a nejsem si jist, jestli není trochu upravený nějakým tím efektem. Ovšem už dopředu hlásím, že těch vokálů tady zase tak moc neuslyšíte a rozhodně to není žádná katastrofa.

Ostatně hned následující skladba Le cascate di Viridiana je zcela instrumentální. Rozkvétá potichu a zvolna, ale ve třetí minutě vygraduje do tak nádherné melodie, že závistí by zbledl i romantický klavír Jiřího Maláska.

Terra di Goblin mě zaujala především zvučným sólem na syntezátor, ve výborném světle představí se i kytarista, ale v kontextu alba je to spíš průměr. To daleko větší prožitek mi přináší pecka číslo čtyři, Un ragazzo d'argento. Přímočará taneční skladba s chytlavou melodií a kouzelnými propletenci kláves s akustickou kytarou. Neméně chytlavá La danza mi silně připomíná muziku z produkce J.M.Jarrea z období alb Oxygene a Equinoxe. Stejně vřelý zvuk analogových syntezátorů, ovšem tady i s "živou", důraznou a precizní rytmikou Pignatelli / Marangolo.

Opera magnifica se pyšní honosným názvem, Massimo Morante zpívá s opravdovou vervou, ale jinak je to spíš takovej kolovrátek, nejslabší část desky a jako taková by měla dostat padáka. Při poslechu náladotvorné "dumky" Notte se nemohu ubránit vzpomínce na Mika Oldfielda a jeho Tubular Bells. Ta inspirace je tady víc než zřejmá...

A jsme na konci cesty, jako poslední skladbu si Goblin připravili instrumentálku ...E suono Rock, a je to parádní jízda. Volný rozjezd, díky saxofonu hostujícího Antonia Marangoloa téměř s jazzovým nátiskem. Ovšem velmi záhy propukne inferno v tempu, za které by se nestyděli ani "speedaři" a v dechberoucích sólech se vystřídají klávesista s kytaristou. Tedy Simonetti a Morante.

Bella Casa přihodila jeden bonus, singlovku Yell. Příjemnou instrumentální melodii, která výborně zapadá do nálady tohoto výborného alba.

Co dodat ? Snad jen tolik, že vyšlo ve špatné době. Vrtkavá přízeň obecenstva zrovna se přelévala k hudbě v té době módní a přímočaré a na klávesový art rock najednou nebyl nikdo zvědavej. Deska tak trochu neprávem zapadla a fanoušci si ji našli a docenili teprve po letech. Dnes patří k nejopěvovanějším v dgf Goblin.

I s ohledem na lahůdkovej zvuk jsem chtěl dát plnou palbu, ale s postupujícím časem a přibývajícími poslechy slyším slabiny ve dvou skladbách a zpěvu. Tedy za čtyři.


» ostatní recenze alba Goblin - Il fantastico viaaggio del „Bagarozzo“ Mark
» popis a diskografie skupiny Goblin


Rainbow - Rising
2016-02-10

Rainbow / Rising

4 stars

CD, Universal - 0600753394717 /2012/ Series 2 For 1

Rising. Recenzí tady má habakuk a tak to dneska vemu hákem. První dvě pecky fajn, ale pořádnou dávku adrenalinu mi do krve vstříkne až chytlavá "párplovina" Starstruck. Ovšem stěžejní část alba přichází teprve s epickou Stargazer a kvapíkem Light In The Black. Být taková celá deska, tak je to za plný počet. Ovšem už jenom kvůli těmto dvěma skladbám stojí za to mít album doma ve sbírce.

Zvuk je dobrý, byť mohl by být i o něco šťavnatější. Tři a půl.

» ostatní recenze alba Rainbow - Rising
» popis a diskografie skupiny Rainbow


Goblin - Suspiria
2016-02-07

Goblin / Suspiria

3 stars

CD Bella Casa - CASA12BOX /2012/
Box Set, CD 3

Mladá americká primabalerína přijíždí do Německa, aby se v prestižní baletní škole zdokonalila v tanečním umění. Brzy je konfrontována s všudypřítomným nadpozemským zlem a musí bojovat o holý život.

Suspiria je hudbou ke stejnojmennému hororu Daria Argenta a zároveň třetím zářezem v diskografii Goblin. Příběh je to poněkud kostrbatej, ale atmosféra, výtvarná stránka a hudba jsou fajn. Ta spolu s filmem funguje skvěle, ovšem bez pohyblivých obrázků už je to trochu horší. Ale pěkně popořádku :

Album otevírá titulní skladba - Suspiria - která je ústřední melodií filmu a zcela určitě patří k vrcholným okamžikům celého soundtracku. Claudio Simonetti využil netradičního sólového nástroje a právě zvonění Čelesty se zvonkohrou si budu už navždy spojovat s tímto filmem. Jednoduchá a monotóně opakující se melodie doprovázená tlukotem perkusních nástrojů mísí se se strašidelným skuhráním lidského hlasu. (patří Simonettimu, anžto jako jediný z kapely mluvil anglicky) Celé mi to připomíná primitivní šamanský obřad, nebo nějakou zvrácenou ukolébavku. Atmosférický úvod postupně graduje a když stává se téměř nesnesitelným, vynoří se bicí, připojí baskytara a hlavní téma převezme syntezátor. Zní to velmi symfonicky a vpřed žene to precizní rytmika Marangolo / Pignatelli. Po této svižné intenzivní vsuvce se hudba vrátí k původnímu tématu a celá skladba pomalu končí.

Následující kousek Witch se trochu zdráhám označit jako skladbu. Jeho cílem bylo vybudit divákovy emoce a tak je to spíš taková nervydrásající koláž složená z perkusí, lidských výkřiků a nějakých pazvuků, na kterou navazuje ještě sotva třicet vteřin dlouhá Opening To The Sighs. Bez filmu to moc nefunguje a líbit mohlo by se to milovníkům podivností typu Devil´s Triangle od King Crimson.

Podobně je na tom i "hlukovka" Sighs. Dlouhá jízda kamery potemnělou, do červena nasvícenou chodbou doprovázená nervním drnkáním etnických strunných nástrojů a směsicí lidského šepotu, skřeků a zaříkávání nahání strach. Ale jen u sledování bijáku, jinak mě to spíš znervózňuje...

Markos je založena na jednom pořád dokola se opakujícím motivu kláves a art rockové parametry tak splňuje až teprve následující dvojskladba Black Forrest / Blind Concert. Volnější najazzlý úvod kolorovaný saxofonem vygraduje do houpavé pasáže s chrochtající baskytarou a instrumentálními kouzly obou klávesistů.

Původní album končí valčíkem Death Valzer, ale nebyla by to Bella Casa, aby se nevytasila s nějakými těmi bonusy. Je jich pět, ale krom původních skladeb v různých úpravách nepřinášejí nic zásadního.

Deska vyšla v celé řadě zemí a téměř pokaždé s jinou obálkou. Jenom všechny je poshánět by vydalo na slušnou sbírku. Reedice od Bella Casa má obal podle původního vydání od Cinevox - Siluetu tanečnice v typickém baletním postoji, s proříznutým hrdlem a zbrocenou krví spolu s obrovskými bílými nápisy Suspiria a Goblin - a je opravdu efektní.

Řada fanoušků považuje "Suspirii" za masterpiece, ale já bych byl trochu zdrženlivější. Je tu pár skvělých kousků, ale zbytek považuji za průměr, který bez filmu prostě nefunguje. Deska je to dobrá, však nikoliv zásadní a moc často se k ní asi vracet nebudu. Tedy za tři.

-----------------------------------------------

Na rok 2017 je naplánovaný remake, který bude režírovat Luca Guadagnino. Počítám, že Goblin už v něm hrát bohužel nebudou...

» ostatní recenze alba Goblin - Suspiria
» popis a diskografie skupiny Goblin


Goblin - Roller
2016-02-02

Goblin / Roller

4 stars

CD Bella Casa - CASA12BOX /2012/
Box Set, CD 2

Italští Goblin prosluli především hudbou k filmům, ale zrovna album "Roller" soundtrackem není. I když by jím klidně mohlo být, protože je zcela instrumentální...

Hypnotická repetivní smyčka syntezátoru, důrazná baskytara, sugestivní atmoška a funerální varhany spolu s kvílivým nářkem elektrické kytary, to je titulní skladba Roller v kostce. Svým celkovým vyzněním - a nejspíš to nebude náhoda - mi hodně připomíná ústřední melodii z debutu Profondo rosso. Podobně temný je i následující štych Aquaman, ale na rozdíl od předcházející kompozice mi tady chybí nějaký výraznější záchytný bod. Vypíchnul bych tak akorát ono bluesové kytarové sólo. Změna kurzu přichází s Clavinetem a hybnou funky dupárnou Snip - Snap. Tato skladba je pro Goblin naprosto netypická a snadno dala by se zaměnit s něčím od Herbie Hancocka, nebo našich Jazz Q.

V úvodu Il risveglio del serpente ozve se něco strašidelných zvuků, ale jinak jde o celkem poklidnou věc v podání akustické kytary a piana. Jeden z nejsilnějších posluchačských zážitků nabídne ambiciózní pecka Goblin. To jsou prog rockové orgie s řadou změn nálady i tempa. Velice se mi líbí atmosférická pasáž v čase 4:40 - 8:20 a pak také lahodné sólo na bicí v závěru skladby. Původní album bylo velice krátké a končilo neméně členitým a rytmicky vycizelovaným kouskem Dr. Frankenstein, ale reedice od Bella Casa nabízí ještě dva bonusy navrch. Chi ? - Part One a pokračování v podobě Chi ? - Part Two. Jde o velice pěknou ústřední melodii ke stejnojmenné televizní sérii a je to takový chutný zákuseček k poněkud skromnému hlavnímu menu.

Disk je součástí povedeného box setu a tak je zasunutý jen v jednoduché papírové obálce. Naštěstí s původní ilustrací tak, jak ji vidíte v náhledu vedle recenze. A červený čertík na bílém pozadí vyjímá se opravdu pěkně. Zvuk je v pohodě, ale určitě by mohl být i o něco plnější a sťavnatější...

Je to velmi dobré album a jistě by se neztratilo v žádné prog rockové sbírce, ale o rok starší prvotina ve mě zanechala větší dojem. Tedy za čtyři.

» ostatní recenze alba Goblin - Roller
» popis a diskografie skupiny Goblin


Goblin - Profondo rosso
2016-01-21

Goblin / Profondo rosso

5 stars

CD Bella Casa - CASA12BOX /2012/
Box Set, CD 1

Ti taliáni musejí mít vždycky něco extra. Všude na světě se běžně používá terminus technicus mysteriózní thriller, jen v Itálii se tomu říká giallo. A co na to říká naše wikipedie ? Giallo je filmový a literární žánr, typický pro italskou kulturu. Původně šlo o mysteriózní detektivky vydávané nakladatelstvím Mondadori, jakýsi italský ekvivalent českých rodokapsů, dnes se ale termín používá k označení filmů. Giallo filmy jsou typické častým výskytem krvavých scén, vysoce stylizovanou kamerou, důrazem na atmosféru a neobvyklou hudbu, dějově jde většinou o mysteriózní či psychologické detektivky.

Ostrým nožem jsem se dostal k jádru pudla. Jedním z hlavních představitelů výše uvedeného žánru je italský režisér a scénárista Dario Argento, který na hudbě ke svým filmům spolupracoval i s art rockovou skupinou Goblin. Poněkud zamotanou historií téhle kapely vás v jejím profilu provede hejkal a já jen zopakuji, že jejím debutem byl soundtrack k bijáku Profondo rosso, který vyšel v roce 1975.

Samotný film je velmi zajímavý, byť viděl jsem ho ve verzi, ve které hlavní postavy přecházely od italštiny k angličtině a pod tím běhaly zvláštní (asi portugalské) titulky. Je to taková mysteriózní krimoška, u které jsem s napětím čekal na překvapivé rozuzlení a neúspěšně tipoval, kdo je oním záhadným vrahem. Film má celkem ukrutánskou stopáž, je delší jak dvě hodiny, ale soundtrack v původním vydání obsahuje pouhých sedm instrumentálních skladeb. Půlhodinku sugestivního a trochu strašidelného symfonického rocku.

Ústřední melodií fimu je hned první stejnojmenná skladba, tedy Profondo rosso. Její "refrén" - nebo spíš leitmotiv - je pochmurnou varhaní melodií doprovázenou burácivým hřmotem valivých bicích a celkem spolehlivě navodí tu správnou pohřební náladu. O nic veselejší není ani daleko energičtější a adrenalinem napumpovaná Death Dies, kterou ženou vpřed skvělé bicí Waltera Martinoa. Přímo děsivě na mě působí první polovina třetí Mad Puppet. Ona je to spíš koláž nervydrásajících zvuků doprovázená tlukotem tympánů, která přejde do zlověstného repetivního drnkání strun. Podobným způsobem je zkomponovaná i následující Wild Session. Na začátek něco znepokojujících zvuků, ale skladba samotná míří až někam k jazzu a pochlubit se může i parádním sólem na saxofon. Deep Shadows je strhující a členitou prog rockovou exhibicí, v houpavém rytmu, s výraznou basovou linkou a sóly zůčastněných hudebníků. Za zmínku stojí především chutné sólíčko na buben. Po tomto odlehčení vracíme se zpátky na funus, anžto předposlední, sotva dvě minuty dlouhý kousek School at Night je zhudebněným hororem. Hitchcock hadr. Ve filmu tuto melodii pouští vrah svým obětem v okamžiku, kdy chystá se zabíjet a už s nástupem symfoňáku se mi po zádech rozeběhnou brabenci. Ta dětská melodie ve spojení s tím, co děje se na plátně je šílená. Původní album končí krátkou a pohádkově krásnou melodií Gianna, ve které se jako sólové nástroje střídají flétna a trubka jazzová...

Reedice od Bella Casa obsahuje spoustu bonusového materiálu v podobě dalších 27 ! tracků, respektive 48 minut hudby navíc. Pochopitelně, ty skladby jsou většinou úpravami výše uvedeného materiálu, ale i tak najde se tady pár vysoce zajímavých kousků a zcela určitě stojí za poslech.

Profondo rosso aka Deep Red je albem, které skvěle funguje jak s filmem, tak bez něj. Je to moje první seznámení s kapelou Goblin a sám zvědavej jsem na to, jestli se jim i na dalších albech dařilo držet takto vysoko nastavenou laťku. S přimhouřením jednoho očka pět hvězd.


» ostatní recenze alba Goblin - Profondo rosso
» popis a diskografie skupiny Goblin


Gran Turismo Veloce - Di carne, di anima
2016-01-16

Gran Turismo Veloce / Di carne, di anima

5 stars

CD Lizard – LIZARD CD 0072 /2011/

Gran Turismo Veloce mě zaujali nejen výbornou hudbou, ale aj neotřelou pódiovou prezentací. Zásadně totiž vystupují v jasně červených pracovních kombinézách a jejich záměna se stylově podobně zaměřenou kapelou je prostě nemožná. Taková partička automechaniků ve svátečních montérkách. O jejich smyslu pro nadhled a humor svědčí i dostupné fotografie, nebo výtvarný koncept jejich prvního (a zatím jediného) cd.

Gran Turismo Veloce pocházejí z Toskánska, vznikli v roce 2008 a albem Di carne, di anima debutovali v roce 2011. Patriotismus, láska a obdiv k italskému progresivnímu rocku let sedmdesátých z něj čiší na sto honů a jeho hlavními znaky jsou hřejivá atmosféra, výborné melodie a vášnivý vokál. Pochopitelně v italštině.

Po intru Anec retrorsum je tu první pecka, Sorgente sonora. Massimo Dolce se nebojí pořádně hrábnout do strun a skladba tak místy dostává takřka progmetalový nátisk. Ovšem mým jednoznačně nejoblíbenějším flákem na desce je následující hitovka Misera Venere. Rozjíždí se pěkně zvolna, ale po pěkné instrumentální vsuvce graduje do pompézního melodického finále. Quantocamia je taková ta klasická instrumentální machrovačka a možnost předvést se využívají hlavně kytarista s klávesistou. Melodie je super a ta disharmonická pasáž v čase 5:25 - 6:03 jakbysmet. S nádherným atmosférickým sólem navrch.

Pátým kouskem je tak trochu zadumaná a melancholická písnička L´artista. Textu sice nerozumím ani zbla, ale hádám, že to nebude nic veselého. V závěru skladby L´estremo viaggiatore si opět zašpásujeme s progmetálem, ale to už dychtivě očekávám další z vrcholů alba. S prvními tóny skladby La paura se mě zmocňuje zvláštní napětí, umocněné moderními elektronickými zvuky. Poslouchám sugestivní píseň o strachu a všelijakých fóbiích a ovlivněný pěkným videoklipem si představuji tisíce hmyzáků a hnusáků běhajících po mé kůži. Nádherný melodický refrén v samotném závěru pak přichází jako katarze a vysvobození.

Jak uvedl jsem výše, mou nejoblíbenější peckou na desce je písnička "Misera Venere" a aby mi to nebylo málo, dostávám nášup v podobě Misera Venere (reprise). Claudio Filippeschi zpívá nádherně, melodie je to fantastická a když se odněkud z hlubin vynoří Mellotron a přidá se flétnička, srdce mi poskočí radostí a tepovka vylítne do červených čísel. Spolknu tabletu Tensiominu, počkám až začne působit a dám si repete. Poslední skladbou je zasněná L´indice e l´occhio, s kouzelnou instrumentální "dohrou". Basový syntezátor mi připomíná tubu !, připojí se bublání kláves, bicí a ...

... je tu konec. K mé nevýslovné lítosti. Ale počkat, po suchém komentáři rozhlasového redaktora (další z vtípků GTV) data na displeji cd přehrávače stále ukrajují čas a po chvíli ticha je to tu znovu. Jako skrytý bonus vynoří se pokračování melodie Misera Venere (reprise), s krásným sólem na saxofon. Celé to trvá sotva minutu a půl, ale je to pěkná a definitivní tečka za celou deskou.

Grafická podoba cd je velmi originální. V bookletu se to hemží nasekanými rybami a fotografie skupiny - pochopitelně v nezbytných kombinézách - je bez hlav. Samotný disk vypadá jak víko od konzervy a pod ním ukrytý je její obsah. Naštěstí jen na obrázku :)

Co dodat ? Mé dojmy jsou veskrze pozitivní a mám radost, že se za současnými neoprogovými velikány šikuje celá řada jejich následovníků. Italská scéna je velmi rozmanitá a rozhodně nezachází na úbytě, pořád je a bude z čeho vybírat. Dal bych čtyři a půl, ale zatáhnu to nahoru.

-----------------------------------------------------------

V roce 2014 si kapela ve vlastním nákladu vydala limitované ípíčko "Once Upon A Time..." Jsou na něm tři skladbičky, které by měli být takovou upoutávkou na připravovanou druhou velkou desku. Výčet hostů - Tony Levin, Craig Blundell, Colin Edwin, John Hackett a The Budapest Scoring Orchestra - je jistě zajímavý a tak jsem zvědavej, co se z toho nakonec vyvrbí.



» ostatní recenze alba Gran Turismo Veloce - Di carne, di anima
» popis a diskografie skupiny Gran Turismo Veloce


Gan Eden - Il Giardino delle delizie - Ritratto di ballerina
2016-01-06

Gan Eden - Il Giardino delle delizie / Ritratto di ballerina

4 stars

CD BTF / AMS 164 (2009)
Paper / Cardboard Sleeve

Gan Eden - Il Giardino delle delizie (název má stejný význam v hebrejštině i italštině a v překladu znamená "Zahrada pozemských rozkoší") je v podstatě one man projektem italského klávesisty, který se jmenuje Angelo Santo Lombardi. Sám složil, otextoval a aranžoval všechny svoje skladby, nicméně s nahráváním desek mu vypomáhá ještě věrný souputník Gabriele Paganoni. Spolu debutovali v roce 2004 albem "I Giorni di Eurisko", o tři roky později vydali placku "Lavori in corso" a "Ritratto di ballerina" (2009) je tedy deskou - zatím - poslední.

Z výše uvedeného se dá snadno vydedukovat, že Ritratto di ballerina je albem především klávesovým, obsahuje čtyři kousky a trvá zhruba 42 minut. Nevím, jestli jsou to nástroje analogové, nebo digitální mašiny, ale je tu hodně rejstříků připomínajících Hammond organ, Moog, ale také čistého piana. Velmi střídmě a vkusně jsou zde zakomponovány i moderní elektronické prvky a sequencery. Kytara je slyšet jen tu a tam, daleko důležitější funkci tady má basa. Bicí jsou sice naprogramované, ale zní docela přirozeně a nepůsobí na mě nijak rušivě. Že se jedná o automat jsem poznal až v poslední (bonusové) skladbě...

Původní koncept měl být úplně jiný, ale během přípravy alba Angelo Santo Lombardimu zemřel otec a to se v konečném důsledku promítlo do jeho textové i hudební náplně. Titulní skladba s trochou zpěvu v italštině se mi líbí asi nejvíc. Opakující se hlavní motiv je velmi silný a funerální sound varhan mi tady hodně připomíná italské Goblin. Druhá skladba - Reazioni a catena - má osmnáct minut a kromě krátkého recitativu na začátku je zcela instrumentální. A je to pořádná symfonická palba, s častými změnami rytmu a několika zvraty. Tady nabízí se srovnání s dvojicí Rustichelli & Bordini, nebo současníky Taproban. Impulsi emotivi je krátkým improvizovaným sólem na piáno a celé album končí necelých pět minut dlouhá Epilogo, s trochu nepřesvědčivým (co se výslovnosti týče) vokálem v angličtině. A není to všechno, po krátké pauze zazní ještě bonus v podobě pěkné předělávky písničky Emozioni autorů Mogol / Battisti, dobře známých nejen působením ve skupině Formula 3.

Zvuk je vynikající, samotný nosič prodává se v pěkné rozkládací mini vinyl replice a byl by výborným reprezentantem každé prog rockové sbírky. Doporučuji.

---------------------------------------------------

Podle informací na oficiálních stránkách pracuje Angelo Santo Lombardi na novém albu, které by mělo být daleko písničkovější. Nechme se překvapit...



» ostatní recenze alba Gan Eden - Il Giardino delle delizie - Ritratto di ballerina
» popis a diskografie skupiny Gan Eden - Il Giardino delle delizie


Porcupine Tree - Signify
2015-12-30

Porcupine Tree / Signify

4 stars

2CD Kscope - KSCOPE131 /2009/ Digibook

Signify si to mašíruje v linii vytýčené předcházejícími deskami a většina jejího obsahu by se v pohodě vešla do šuplíku s psychedelickým trip rockem. Je tu však několik ale. Tak především už to není víceméně Stevenova sólovka, ale první album, na jehož přípravě se podílela celá kapela. A pak je tu daleko víc harmonických vokálů, placku tak můžeme považovat za jakýsi mezistupeň na cestě od psychedelie k písničkové tvorbě. Takový konec jedné éry a úsvit nového věku v jednom.

Bornlivedie je už klasická PT ambientní introdukce, ze které se vyloupne titulní instrumentálka Signify. Chytlavá a rytmická taneční pecka, založená na repetivních figurách řízné doprovodné kytary a inspirovaná skladbou "Hallogallo" německých Neu! (1972). Zvuk je parádní, tlapičky mnu si radostí a říkám si, že lepší začátek bych si ani neuměl představit...
V plánu byla i skladba Signify II, ta se však na album nakonec nevešla a najdete ji na kompilaci "Stars Die: The Delerium Years 1991-1997". Ještě dodám, že Wilsonova verze pecky "Hallogallo" je k mání na bonusovém disku "Insignificance".

Ale zpět k "Signify". The Sleep of No Dreaming je první otextovanou věcí na desce a je to docela tvrďárna, s vyřvávaným refrénem a nervní, trýznivou kytarou. Můj asi nejméně oblíbený štych, ovšem po ambientní vsuvce Pagan už je tady krásná a melodická písnička v houpavém tanečním rytmu, Waiting, Phase One. Pišta byl do toho rozdělování písní do několika fází nějakej divej a tak není divu, že na "Phase 1" navazuje zatraceně dobrá a podmanivá instrumentálka Waiting, Phase Two. Takovým spojovacím článkem v několika dalších skladbách je samplovaný projev nějakého náboženského fanatika, který se poprvé objevuje v jinak líbivé písničce Sever. Pěkné a melodické věci s podmanivými vokálními harmoniemi v refrénech.

Další instrumentálkou je pořádný kus psychedelického trip rocku, téměř osm minut dlouhá Idiot Prayer. Strojový rytmus automatických bicích, omamný sound, všudypřítomné samply, sequencery a loopy asi nejvíc připomínají předcházející tvorbu dikobrazího ostnu. Je to taková uhrančivá a temná dupárna a tohle já můžu. Vysoko nastavenou laťku drží i "Wilsonovka" Every Home Is Wired, znovu s těmi pěknými mnohohlasnými harmoniemi v refrénu. Instrumentální závěr skladby je už docela psycho a plynule přechází do improvizovaného jamu Intermediate Jesus, který mi velmi připomíná skladbu "Moonloop" z alba "The Sky Moves Sideways". Intermediate Jesus mi však přijde o něco slabší a tak trochu narušuje kontinuitu celého alba. Pod sugestivním ambientním kouskem Light Mass Prayers je podepsaný bubeník Chris Maitland. Celý je však poskládán z klávesových ploch a trochu překvapivě bez bicích a na úplný závěr je tu pomalá, devět minut dlouhá pecka Dark Matter s krásným a emotivním kytarovým sólem.

K reedici z roku 2009 Kscope přibalilo ještě bonusový disk, Insignificance (Demos 1995-96). Raritní matroš, který poprvé vyšel na magnetofonové kazetě jen pro potřeby fan clubu "Transmission". Mimo jiné je tu již výše uvedená verze skladby Hallogallo, zárodky skladeb, které se objevily na regulérní desce, i vynechané melodie. A na závěr akustická podoba písničky Nine Cats, která se nachází již na debutovém albu "On The Sunday Of Life..."

Balení v digibooku ve tvrdých deskách, pěkná obálka, osmistránkový booklet s texty písní a dva disky za cenu jednoho, co víc si přát ? Je to výborné album, mám ho rád a mohu vám ho jen doporučit.


» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Signify
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Osanna - Palepolitana
2015-12-21

Osanna / Palepolitana

4 stars

CD Afrakà - LVRG 2626 (2015)
Double CD - gatefold paper sleeve - booklet with lyrics and photo.

Od svého reunionu a comebackového alba Taka Boom z roku 2001 toho Osanna moc nevydala. Dvě "lajfky" a studiovku s Davidem Jacksonem, ale všechno to byl starej matroš v novém kabátě. Aktuální dvojcédé Palepolitana (vyšlo 20.06.2015) je tedy prvním albem od roku 1978 !, které přináší zbrusu novou hudební náplň, i když....

I tady je to padesát na padesát. První cedlo - "Palepolitana" - je poskládané z novinek a obsahuje 12 kousků na ploše 37 minut. Druhý kotouček nabízí znovu nahranou legendární placku "Palepoli" z roku 1973.

Disk n.1 "Palepolitana"

Vidět Neapol a zemřít... Asi zklamaný byl by ten, kdo by čekal nějaké hudební orgie (těch si dosyta užije na druhém disku), ale tohle je pocta rodnému městu, pocta Neapoli. Mísí se tu vlivy středomořské hudby, italských lidovek, ale i námořnických odrhovaček odněkud z přístavních krčem. Pochopitelně v rockovém balení. Všechny skladby mají kolem 3 - 4 minut a překypují půvabnou a svůdnou středomořskou atmosférou. Stačí loknout si dobrého červeného vína - a nemusí být zrovna z Kampánie - zaklonit hlavu, přivřít oči a už slyším stále zřetelnější šumění moře, křik věčně hašteřivých racků a ovane mě vlhký, slaný a rybinou prosycený vzduch. Mé nejoblíbenější písně jsou Santa Lucia a titulní Palepolitana.

Disk n.2 "Palepoli"

The songs of the 73´ historical album "Palepoli", reinterpreted by Osanna´s curent lineup. Je to tak, vlastně pouhý remake, ale parádní. Ono to původní album je po zvukové stránce docela paskvil a teprve teď si tak mohu vychutnat nuance v oněch dlouhých a komplikovaných skladbách. / tři na ploše 43 minut! / Osanna se drží předlohy a obě verze se liší jen v některých detailech. Zvuk jednotlivých nástrojů je výborný a snaží se přiblížit tomu z kraje sedmdesátých let. Není tajemstvím, že s kapelou už řadu let kooperuje David Jackson (ex. Van Der Graaf Generator) a ten se tady na flétnu a saxík pěkně vyřádil. Právě ve zvuku dechových nástrojů tady vidím velké plus proti původnímu vydání, na kterém to místy hraničí s trýznivou hlukovou kakofonií.

Osanna, to už je dnes vlastně jen frontman Lino Vairetti, kolem kterého se rok co rok točí jiná sestava. Bez jeho hlasu si tvorbu skupiny nedokážu představit a troufám si tvrdit, že skončí - li Vairetti, skončí i Osanna. Nezbývá než doufat, že tomu bude až za hodně dlouhou dobu...

Samotný nosič by byl ozdobou každé sbírky. Je to tzv. mini vinyl replika v černém lesklém provedení a každý disk má ještě svůj papírový přebal s jiným motivem. Vložený booklet ve formě knížečky je velmi obsáhlý, s texty a spoustou fotografií. Rovněž na kvalitním lesklém papíře. Nu, abych to zbytečně neprotahoval. "Palepolitana" za tři a půl, "Palepoli" bez půlky za pět. Pro fanoušky Osanny víceméně povinnost !


» ostatní recenze alba Osanna - Palepolitana
» popis a diskografie skupiny Osanna


Porcupine Tree - The Sky Moves Sideways
2015-12-12

Porcupine Tree / The Sky Moves Sideways

3 stars

2CD Kscope - KSCOPE124 /2010/
Packaged in a Digibook with attached 8-page booklet including lyrics.

Původní Stevenův oumysl byl jedna skladba - jedno album. Naštěstí mu došlo, že by to ta jedna skladba nejspíš neutáhla, tak ji rozdělil na dvě části (podobně jako v případě singlu "Voyage 34") a doplnil dalšími čtyřmi kratšími kousky. Tracklist původního vydání byl tedy následující :

01. The Sky Moves Sideways (Phase One)
02. Dislocated Day
03. The Moon Touches Your Shoulder
04. Prepare Yourself
05. Moonloop
06. The Sky Moves Sideways (Phase Two)

Jenže od onoho roku 1995 došlo k celé řadě reedic, a tak budu hodnotit vydání od Kscope, na kterém jsou skladby v tomto pořadí :

01. The Sky Moves Sideways (Phase One)
02. Dislocated Day
03. The Moon Touches Your Shoulder
04. Prepare Yourself
06. The Sky Moves Sideways (Phase Two)

07. The Sky Moves Sideways (Alternate Version)
08. Stars Die
09. Moonloop (Improvisation)
10. Moonloop (Coda)

Po tajuplné, téměř dvě minuty trvající introdukci se velmi zvolna rozjíždí The Sky Moves Sideways (Phase One). Tempo je velmi vláčné a atmoška plná klidu a melancholie. Wilsonův hlas zní sugestivně a refrén je opravdu silný. V čase 8:30 přichází zrychlení do hybného, téměř tanečního rytmu a dlouhá instrumentální pasáž, ve které mě kytara svým hlukem a zkreslením trhá na malé kousky. Jsem z ní opravdu nervózní, ale poslední tři minuty jsou už opět plné míru a pokoje. Následuje Dislocated Day, monotóní ostřejší kousek s trýznivou kytarou a zpěvem upraveným efektem telefoního hluchátka a po něm nádherná balada The Moon Touches Your Shoulder. Wisonův trademark s krásnou a smutnou melodií, ve které se objevují kontury Pink Floyd. Pro mě jeden z hlavních favoritů tohoto (dvoj) alba. Prepare Yourself je jen krátkou instrumentální vsuvkou, na kterou navazuje The Sky Moves Sideways (Phase Two). Po ambientním začátku skladba pokračuje zhruba tam, kde končila fáze 1. V první trochu ostřejší pasáži se objeví éterický vokál Suzanne Barbieri, do kterého neurvale vstupuje Steven s přehulenou a ostrou sólovou kytarou. Vláčný rytmus doplňuje víření perkusí, zvuk je stále hustší a hlasitější a po další ambientní vsuvce přichází vyvrcholení v pěkném, byť poněkud štiplavějším kytarovém sóle.

Druhý disk začíná alternativní a nedokončenou verzí skladby The Sky Moves Sideways. Nejedná se o nějaké demo nevalné kvality (to by Pišta asi nedopustil), ale o pracovní mix a zvuk je tedy velmi dobrý. Skladba má téměř 35 minut a od plnohodnotné verze liší se jen v některých detailech. Asi nejvýraznější odchylku jsem zaznamenal u bicích, které jsou tady naprogramované a v hybnějších pasážích svým duc duc rytmem vyvolávají představu stroboskopy bičovaného tanečního klubu. Ovšem chtěl bych vidět ty obličeje v okamžiku, kdy spustí Wilsonova kvílivá kytara. Zcela jiný je pak především samotný závěr skladby, ve kterém dostává daleko víc prostoru vokál Suzanne Barbieri. Trochu uklidnění přinese následující a krásná melancholická píseň Stars Die, na kterou zcela plynule navazuje šestnáct minut dlouhá improvizace Moonloop. Ambientní plochy, klapot perkusí a repetivní smyčky mě pomalu uspávají a unášejí do jiné dimenze. Trochu zpozorním až s nástupem Stevenovy kytary, ale ten je tentokrát milosrdný a svůj nástroj tolik netýrá. Krásnou klouzavou basu sem nahrál Colin Edwin. Nástup skladby Moonloop (Coda) poznám jen podle číslovky na displeji, ten přechod je zcela bezešvý. Její struktura je ovšem zřetelnější a výrazná melodie vygraduje v bolestivě hlučném finále.

Valná většina fanoušků album hodnotí v superlativech, ale je tu taky nezanedbatelná skupina těch, kteří jej mají za "nejfloydovštější" počinek v historii Porcupine Tree. Sám Wilson se k albu staví poměrně rezervovaně a já jsem na tom podobně. Je tu celá řada vynikajících okamžiků, ale také slabší chvilky vyplněné vatou. A vydržet těch 110 minut na jeden zátah dá taky jednomu docela zabrat. Nedávno jsem tady hodnotil placky Up The Downstair, Staircase Infinities, ale i Voyage 34 a ty jsou mému srdci o něco bližší. Poctivé tři hvězdy - velmi dobré, nikoli však zásadní.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - The Sky Moves Sideways
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Pierrot Lunaire - Pierrot Lunaire
2015-12-09

Pierrot Lunaire / Pierrot Lunaire

4 stars

CD Sony Music /2014/ 8875000902

Italští Pierrot Lunaire sice patří k hudebním skupinám relativně zapomenutým , ale i tak stačili během své krátké existence natočit dvě pozoruhodná a přitom zcela odlišná alba. Zatímco eponymní debut si oblíbili především milovníci křehké poloakustické hudby a půvabných melodií, tak na následující album Gudrun nedají dopustit příznivci avantgardního rocku.

Bezejmenný debut vyšel v roce 1974 a podílela se na něm tříčlenná sestava klasicky vzdělaných hudebníků. Hudba na albu by se dala charakterizovat jako semiakustický folk/prog rock, s prvky symfonického rocku, jazzu, etnické hudby a špetkou avantgardy. Při celkové stopáži necelých 45 minut se na něm nachází 12 skladeb.

Na úvod je tu instrumentální Ouverture XV, která má hodně blízko ke classical, či symfonickému rocku. Akordy akustické kytary udržují rytmus a v nádherné a trochu slavnostní melodii se v pěkných vyhrávkách prostřídají varhany, piano a spinet. Je to vskutku krásná introdukce a vůbec mi nevadí absence bicích nástrojů.

Neméně pěknou melodií navazuje svižná folk rocková píseň Raipure. Akustické kytary tu drnčí jako o závod, vokály proplétají se ve zvučných dvojhlasech a pěknými sóly přispějí Stalteri na piano a Caporaletti na elektrickou kytaru.

V prvních dvou skladbách si Pierrot Lunaire nastavili laťku pěkně vysoko a tuto úroveň daří se jim držet i v následující Invasore. Atmosféra skladby je tu o něco tíživější, tóny sitáru jí dodávají punc etnické hudby a svůj prostor poprvé dostávají bicí.

Lady Ligeia je křehkou a kouzelnou instrumentálkou, kde neuslyšíme nic, než běhy po klaviatuře, basu, akusticku kytaru a jemné šumění syntezátoru.

Po méně výrazné a zasmušile zadumané Narciso přichází dvojice akustických instrumentálek, Ganzheit a Verso il lago. Předpokládám, že dobře posloužily jako přechod mezi oběma stranami původního vinylového vydání, ale to už se těším na další vrchol alba v podobě po sobě následujících krásných folkových písní Il re di Raipure a Sotto i ponti. Obě mají kouzelné melodie, půvabná aranžmá, bohatou vokální složku a doslova přetékají pozitivními emocemi. Mám je obě moc rád a jejich poslech je mi opravdovou potěchou.

V tajuplné a působivé skladbě Arlecchinata nechybí pěkné vyhrávky na piano a mluvené slovo se tady proplétá s éterickým vokálem hostující Laury Buffa. Z následující folkové balady La saga della primavera prýští smutek a beznaděj a konečně tečku za celou deskou dělá nervní a hlučná instrumentálka Mandragola. Bez té bych se tedy docela obešel a můj dojem nevylepší ani konejšivé tóny akustické kytary v samotném závěru skladby.

Je to výborná deska a jedna z těch, které se mi podařilo zařadit do sbírky až díky reedici z roku 2014. Dávám 4,5 a doporučuji všem fanouškům italského progresivního rocku z první poloviny sedmdesátých let.

---------------------------------------------------

Vskutku pěknou coververzi skladby Il re di Raipure nahrála skupina Gran Turismo Veloce a najdete ji na kompilaci Pierrot Lunaire - Tre, nebo na ytb.

Působivé předělávky se dočkala i písnička Soto i ponti. Tu přepracovali Mad Crayon a nachází se na čtyřdiskové poctě italskému prog rocku Zarathustra´s Revenge.


» ostatní recenze alba Pierrot Lunaire - Pierrot Lunaire
» popis a diskografie skupiny Pierrot Lunaire


Porcupine Tree - Voyage 34: The Complete Trip
2015-11-29

Porcupine Tree / Voyage 34: The Complete Trip

4 stars

CD Snapper Music - SDPCD167 /2007/
Gatefold DIGIPAK, 16 page booklet

Skladba Voyage 34 se měla původně objevit na albu Up the Downstair, ale nakonec vyšla na samostatném singlu ještě před jeho vydáním. Steven ji jen krapet prodloužil a rozdělil na části "Phase 1" a "Phase 2". O rok později (1993) se na trhu objevilo ještě její pokračování v podobě "Phase 3" a "Phase 4", nu a konečně v roce 2000 vyšla poprvé kompilace se všemi fázemi pěkně pokupě. Do dnešního dne se urodila celá řada jejích reedic, na mě zbyl celkem pěkný digipak od Snapper Music.

Muzika přesně zapadá do období kolem "Up the Downstair" a spokojený tedy bude ten, kdo očekává instrumentální trip rock, poháněný strojovým rytmem naprogramovaných bicích a prošpikovaný množstvím všelijakých samplů. A právě vhodně zvolené samply tomu všemu dávají pěkně barevnou a krémově hustou psychedelickou omáčku. Steven někde vyhrabal pár dokumentů ze šedesátých let, které se zabývají účinky LSD na liskou mysl. Ve fázi 1 se z jejich výstřižků doslechneme něco o Brianovi a jeho nepovedeném čtyřiatřicátém tripu, prozměnu v "Phase 2" pak nějaká dívka nadšeně vypraví o naprosto úžasném a zdrcujícím groovy zážitku...

Téměř třináct minut dlouhá Phase 1 začíná mluveným slovem, po kterém se začínají z útrob reproboxů vynořovat všelijaké znepokojující zvuky. Po dalším monologu už nastupují strojově přesné bicí, dunivé basy a repetivní rytmická kytara. Je to chytlavé, je to taneční a do rytmu podupával by i ožralej námořník s dřevěnou nohou. Skladba se pomalu posouvá vpřed a objeví se i zajímavý sampl, který mi připomíná Lisu Gerard z Dead Can Dance. Vynikající okamžik nastane v čase 8:20. Bicí náhle dostanou rockový drajf a kytara vykouzlí pěkné atmosférické sólo.

Phase 2 má sedmnáct a půl minuty a rozjíždí se velmi zvolna. Cihličku po cihličce buduje atmosféru a tím svým hypnotickým tempem pořádně se rozjede až někdy kolem páté minuty. Klávesy vytvářejí zvukomalebný podmaz, do kterého si Wilson barevnou bavlnkou vyšívá melodická, takřka gilmourovská kytarová sóla. A podobně jako u Phase 1, i tady se v závěru skladby dočkáme pěkné rockové katarze.

Fáze 3 a 4 vemu hopem. Trojka je remixem z dílničky technařů Astralasia a byla by výživnou potravou pro jedince míchající energy drinky s vodkou, mlsající Extázi a milující pohyb ve vydýchaném prostředí tanečního klubu. Tak jako tak tomu však nemohu upřít jisté kouzlo, byť je těch dvacet minut i na mě trochu moc. Do Phase 4 se větší měrou zapojil Richard Barbieri a přispěl svými synthesizery. Je však složena především z nervních a hučivých hudebních ploch, rytmika téměř chybí a já z ní bývám trochu neklidný. Při poslechu cd ji vesměs vynechávám.

Booklet má šestnáct stran s vytištěnými texty monologů použitých v nahrávce a stylovou grafiku. Některé ty malůvky jsou opravdu pěkně ujeté a korespondují s tím, co slyším z reproduktorů.

Řada fanoušků považuje Voyage 34 za nejnudnější počinek s hlavičkou Porcupine Tree. Já bych to neviděl tak kriticky, nahrávka má svoji kvalitu a jisté kouzlo. 3,5 stars.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Voyage 34: The Complete Trip
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Malmsteen, Yngwie - Magnum Opus
2015-11-27

Malmsteen, Yngwie / Magnum Opus

4 stars

CD Steamhammer - SPV 076-74762 CD /2003/
Track 12: also available on Japan editions with the name Cantabile - OP.10 No.3 RV428 "Il Gardellino"

V roce 1995 mě tohle cd minulo širokým obloukem a tak jsem si ho v rámci doplňování Malmsteenovy diskografie koupil až teď, nějakých dvacet let od jeho vydání. A dostal jsem to, co jsem očekával. Album hudebně i svým zvukem navazuje na předcházející a výborný titul Seventh Sign, byť by to nebyl Malmsteen, aby nesáhl ke změnám ve své doprovodné skupině. U mrkvofonu zůstal Michael Vescera, u kláves Mats Olausson, ale za bicí usedl Shane Gaalaas a basu nahrál Barry Sparks.

Na Malmsteenovi jsem vždycky obdivoval především ty jeho neoklasické kvapíky, vyšperkované kaskádami harmonických a melodických sól. A tak si mnu pařátky spokojeností u votvíráku Vengeance a (téměř) závěrečné Fire In The Sky, na kterých obdivuji nejen skvělou kytarovou práci, ale i výkon Shane Gaalaasů u bicích. Na žádném Malmsteenově albu nemůže chybět instrumentální machrovačka a tady jsou hned tři. Ouverture 1622, Dawn (na původním vydání se jmenovala Amberdawn, že by problémy s manželkou ?) a japonský bonus v podobě romanticky křehké Tournament. Pro ženy, dívky a citlivé duše je tady ještě balada I´d Die Without You, horký to kandidát na nějakou tu Metal, nebo Guitar Ballads kompilaci.

Zbytek materiálu a hlavní těžiště alba tkví v hutných nakládačkách ve středním, až pomalejším tempu a tak není divu, že už mě ke konci alba bolí za krkem. Na headbanging už jsem asi přece jenom trochu starej....

Reedice od Steamhammer obsahuje výše uvedenou bonusovou skladbu, osmistránkový booklet a novou obálku. Zvuk je dobrý, u poslechu se nenudím a tak není důvod hvězdičkama nějak šetřit. Doporučuji fanoušům melodického a přitom dostatečně břitkého heavy metalu.


» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Magnum Opus
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Porcupine Tree - Staircase Infinities/EP/
2015-11-22

Porcupine Tree / Staircase Infinities/EP/

4 stars

CD Kscope - Kscope133 /2008/

EP Staircase Infinities vyšlo v roce 1994 u holandské firmičky Lazy Eye a jednalo se o poměrně raritní kousek. Kscope ho naštěstí přibalilo jako bonusový disk k zatím poslední reedici alba Up the Downstair (2008) a tak si ho může pořídit i běžný fanoušek Porcupine Tree. Část materiálu vznikl při nahrávání "Up the Downstair", jedna skladba pochází ještě z demokazety "Tarquin's Seaweed Farm" a jen jednu pecku (Rainy Taxi) Wilson natočil extra pro tuto malou placku.

Stejně jako v případě "Up the Downstair" je i tohle ípí hodně tripové, ovšem nepůsobí nijak znervózňujícím, či zneklidňujícím dojmem. Řekl bych, že právě naopak. Jeho poslech mě velmi uklidňuje a naplňuje pozitivní energií.

Svalím se na pohovku, do sklenice naleju si pořádnou dávku Jacka Daniel´se, natáhnu ruku s dálkovým ovladačem a tisknu play. Na úvod je tady necelých pět minut dlouhá instrumentálka Cloud Zero. Z trochu chaotického hluku syntezátorů se celkem záhy vyloupne hypnotický a neměnný rytmus naprogramovaných bicích, do kterého čaruje a zpívá emotivní Wilsonova kytara. Přivírám oči, zakloním hlavu a poslouchám dál. Přichází bolestně krásná a typicky Wilsonovsky pochmurná píseň The Joke´s On You. Je to jediný zpívaný kus na desce a vzdáleně mi připomíná nezapomenutelnou "Radioactive Toy" z alba "On The Sunday Of Life..." Závěr skladby je čirý ambient a tak zpozorním až u dusotu šamanských bubnů v úvodu následujícího tracku Navigator. Klávesy svým soundem vytváří kosmickou mlhu, ze které vystupuje hlasitý nářek sólové kytary. Rytmus se pozvolna mění, podvědomě slyším ono taneční duc duc duc duc a tak si říkám, že by se z toho dal udělat šumný remix. První polovinu instrumentální Rainy Taxi tvoří náladotvorný ambient. Zlomovým okamžikem je až pozvolný nástup akustické kytary, ke které se přidávají podmanivé varhany. Jejich sound je doslova omamný a nálada skladby vyvolává stále zřetelnější kontury legendárních Pink Floyd.

Sklenice na stolku už je skoro prázdná, zbývá tak poslední hlt. Závěrečná Yellow Hedgerow Dreamscape má téměř deset minut a nijak nevybočuje z linie vytýčené předcházejícími skladbami. Přimíchaný potlesk obecenstva dělá dojem živé prezentace, ale je to jen jeden z mnoha samplů kořenících zvuk. První čtyři minuty jen budují atmosféru, až teprve potom přidají se naprogramované bicí a sólová kytara. Rytmus se stále zrychluje, sólo je melodické, pečlivě vystavěné a bravurní. Pokud by snad někdo pochyboval o tom, jak zručným kytaristou Pišta je, ať si to poslechne. Myslím, že bude čubrnět.

Je tu konec a ta půlhodinka utekla dřív, než bys řekl švec. Potemělou místnost oživují roztančené plamínky svíček a whiskey mě příjemně hřeje v žaludku. Jsem líný vstát a jít vyměnit cd, raději si vychutnávám už pomalu vyprchávající kouzlo předchozích okamžiků.

Pokud máte rádi album Up the Downstair nepochybně se vám zalíbí i tato malá deska. Jen proto, že nejde o řadové album nedám plnou palbu. Tedy za čtyři.


» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Staircase Infinities/EP/
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Porcupine Tree - Up The Downstair
2015-11-16

Porcupine Tree / Up The Downstair

5 stars

CD Kscope - KSCOPE133 /2008/

Porovnám li mezi sebou první dvě alba Porcupine Tree, je to jako nebe a dudy. Debut na mě dělá dojem sice zajímavé, leč krapet nesourodé směsky, ale Up the Downstair už je úplně jinej level. Je působivé svou kompaktností a jeho obsah bych charakterizoval jako fúzi psychedelického rocku a hypnotického trip rocku, podprahově působící na posluchačovi emoce. Je to také téměř nepřetržitý tok hudby a kvůli orientaci v tracklistu nezbyde, než pokukovat po displeji cd přehrávače.

V introdukci, která je nějakým výstřižkem z dokumentu věnujícím se problematice užívání drog nám moderátor suše oznámí, že to, co právě posloucháme, jsou hudebníci hrající psychedelickou hudbu pod vlivem chemické látky, která se jmenuje...a než se stačí vymáčknout, je tu přímočará taneční pecka Synesthesia. Repetivní motiv syntezátoru a rytmus chytlavý tak, že se musím držet abych nevyskočil a nezačal trsat futrováka. Tak si aspoň podupávám do strojově přesného tlukotu bicích Gavina Harrisona, který na novějších remixech přebubnoval původní automat. Monuments Burn Into Moments je jen kraťoulinkou vsuvkou, na kterou navazuje Always Never. Pozvolna gradující melodická písnička s basou tehdy teprve hostujícího Colina Edwina a hlučnými kytarovými sóly. Vrcholné okamžiky nabízí titulní Up the Downstair, strhující, zcela instrumentální taneční pecka oživená jen nějakými samply. Vskutku bych si ji dokázal docela jednoduše představit jako remix určený do klubů pro tancechtivou mládež a deset minut strávených u jejího poslechu uteče jak nic.

I Not Beautiful Anymore je instrumentální, ale zcela tady chybí ten elektronický tuc tuc spodek. Harrison mlátí do bicích, až lítají třísky a kytara dělá pořádnej rambajs. Po ambientní vsuvce Siren je tu hořce melancholická balada Small Fish. Viděl jste někdo Pištu se smát ? Já ne a on tyhle depky opravdu umí. Naštěstí mám trochu delší vedení a tak než se stačí dostavit depréze, přichází další vrchol v podobě téměř dvanáct minut dlouhé instrumentálky Burning Sky. Rytmus je opět vyloženě taneční, kytara hraje repetivní, mírně se obměňující chytlavej motiv a nechybí ani pěkné melodické sólo. Na úplný závěr je tu další náladotvorná smutnokrásná balada Fadeaway. Melancholie z toho stříká na všechny strany a jedno oko nezůstane suché. Skladba pomalu končí fade outem a já mám chuť vzít do ruky dálkový ovladač a znovu stisknout tlačítko play...

Reedice od Kscope vyšla v pěkném digibooku s bonusovým diskem navrch. Ten obsahuje EP Staircase Infinities z roku 1994, ale o něm snad někdy jindy.

Z prvního, psychedelického období Porcupine Tree si nejvíce cením právě Up the Downstair a Signify. Proto pět hvězd.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Up The Downstair
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Porcupine Tree - On The Sunday Of Life
2015-11-12

Porcupine Tree / On The Sunday Of Life

3 stars

CD Kscope - KSCOPE122M /2007/

Zásah dikobrazí bodlinou jsem dostal prostřednictvím alba Deadwing (2005) a jak šel čas, postupně jsem nakřečkoval téměř kompletní řadovou diskografii. Jen debutu jsem se pořád vyhejbal, recenze na něj byly dost rozporuplné a letmá ochutnávka z internetu mi přišla hořká, jako pelyněk. Zhruba před rokem jsem té desce nabídl další šanci a tentokrát to byla trefa do černého.

Tak samosebou, placka On the Sunday of Life… není tak úplně řadovým albem, ale kompilací sestavenou z demokazet Tarquin's Seaweed Farm a The Nostalgia Factory. V roce 1992 vyšla u malé firmičky Delerium Records a to v omezeném nákladu 1 000 kopií. Ovšem zájem fanoušků předčil očekávání a tak byl celý náklad v mžiku rozebraný. Následujících reedicí se jen do roku 2000 prodalo na dvacet tisíc kousků...

Je to pravěk tvorby Stevena Wilsona, je to pravěk zprvu fiktivní skupiny Porcupine Tree a člověk k tomu tak musí přistupovat. Album bych tedy zcela určitě nedoporučil jedinci, který hudbu PT slyšel z rychlíku a s jejím studiem teprve začíná a jeho obsah bych rozdělil zhruba do tří podskupin. Tak předně jsou tu skladby, které desku tzv. udělaly a ze kterých je cítit dnes už charakteristický skladatelský rukopis páně Wilsona. Největším šlágrem je bezesporu fantastická Radioactive Toy, ovšem mě se velice zamlouvá i balada Nine Cats, nebo atmosférické skladby And The Swallows Dance Above The Sun, či Begonia Seduction Scene.

Specifickou kategorii tvoří několik celkem praštěných a zábavných úletů, které mi zpestřují poslech jinak pochmurného alba. Jupiter Island je výborný a kupodivu nevadí mi ani primitivní a tvrdošíjný tlukot bicího automatu. Z podobného soudku jsou i chytlavé taneční pecky This Long Silence a Linton Samuel Dawson, s úchylně zmutovaným vokálem hlavního protagonisty.

Do třetí skupiny bych zařadil skladby s velkým podílem náladotvorných ambientních ploch. Zajímavou introdukcí je Music For The Head, líbí se mi i rozsáhlejší The Nostalgia Factory, ale skutečným vrcholem v tomto směru je závěrečná It Will Rain For a Million Years.

Původní matroš si Steven Wilson natočil úplně sám, ale pro potřeby reedice dostalo několik skladeb novej kabátek. Sólo na bicí v Third Eye Surfer tak nahrála jazzová legenda John Marshall. Zvuk je výborný, ale to už je dneska u Wilsona standart, grafika cd jakbysmet. Dal bych tři a půl, ale s ohledem na rozsáhlou diskografii Porcupine Tree to hodnocení zkrouhnu směrem dolů. Je to dobrá deska s cestou ke kořenům PT a jejího nákupu rozhodně nelituji.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - On The Sunday Of Life
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Fleur De Lis - Facing Morning
2015-11-06

Fleur De Lis / Facing Morning

4 stars

CD Progressive Line – PL 546 /2003/

Mám rád hudbu pro pamětníky a s opravdovým potěšením si sám pro sebe objevuji pozapomenuté kapely, o kterých se toho dneska už moc neví. Jednou z těch, které mě poslední dobou zaujaly je Fleur De Lis z Dánska.

Skupinu vytvořila partička vysokoškoláků a aktivní byla v letech 1970-73. Na kontě má jedinou desku - Facing Morning - z roku 1971, vydanou vlastním přičiněním v nákladu pouhých pěti set kopií. Dnes už to tedy bude pěkná rarita.

Hudbu Fleur De Lis bych šoupnul do rendlíku s psychedelickým rockem ochuceným špetkou progresivity a jako její hlavní přednosti bych vyjmenoval atmosféru, pěkné melodie a především sugestivní vokál Liefa Nielsena.

Album zahajuje parádní psychedelická záležitost Home Of Minds. Tempo je vláčné, varhany hrají nějakej traumarš, z levého kanálu čas od času zachrastí zrezivělá kytara a přes uši bací originální čistej zpěv. V druhé polovině skladby dojde ke kýženému zrychlení a prostor je zcela vyhrazen předlouhému kytarovému sólu.

Následující skladbu Har I Set považuji za zcela jednoznačný vrchol alba. Zhulená atmosféra, temná a podmanivá melodie a Nielsenův sugestivní žalozpěv v dánštině ! mi způsobují mrazení v zádech. A stejně jako v případě "Home Of Minds" je i tady druhá polovina písně jedním dlouhým kytarovým sólem.

Titulní písnička Facing Morning mi moc nesedí. Nevadilo by mi ani tak to, že je to jen takový folkový cajdák dobrý k posezení u táboráku, ale extrémě vysoký vokál nějaké zpěvule mi tak trochu dere nervy. Tuhle stopu prostě většinou přeskočím, a to rovnou na nejtvrdší a nejenergičtější pecku na desce, instrumentálku In Love. Nemusím snad ani dodávat, že jde o další kytarovou exhibici.

K hypnotické atmosféře prvních dvou skladeb se vracíme s písničkou Why. Znovu je tady ten úžasný funerální sound prastarých varhan a nářek plný zmaru a beznaděje. Bad Loser je to samé v bleděmodrém a takovým malým vybočením je až předposlední flákota Sympathetic Attitude. Svižnější, ležérním způsobem odzpívané sloky střídají zpomalující intermezza a všechno to vyvrcholí další nakřáplou kytarovou palbou. Jen minutku dlouhá podivnost - a opět v dánštině - Sneen je už jen takovým outrem.

Tady původní album končí, ale cd reedice od Progressive Line nabízí dalších sedm bonusových kousků jako nášup. Natočeny byly v roce 1972 a nejspíš měly posloužit jako náplň nikdy nerealizovaného druhého alba. Posun v tvorbě skupiny je téměř neznatelný a texty jsou opět částečně v jazyce anglickém a dánském. Jen ta atmosféra již není až tolik hůůůstá a beznadějná.

Album to není zásadní, ale má pro mě zvláštní kouzlo a já si ho velmi oblíbil. Přimhouřím očko a těch reálných 3,5 zatáhnu nahoru.



» ostatní recenze alba Fleur De Lis - Facing Morning
» popis a diskografie skupiny Fleur De Lis


Semiramis - Dedicato A Frazz
2015-10-28

Semiramis / Dedicato A Frazz

4 stars

SHM-CD Belle Antique ‎– 111818 Japan /2011/
Original release: Trident Records.
Comes in a jewel case CD, with Obi-strip and inserts of notes/pictures.

Italští Semiramis jsou učebnicovým příkladem kapely jednoho alba. Jádro skupiny se zformovalo někdy v roce 1970 a po personálních rošádách a účasti na několika festivalech jim v roce 1973 vychází jediné LP Dedicato a Frazz. Bohužel, nevzbudilo tehdy větší zájem a tak se skupina po několika dalších měsících rozpadá. Finito. Diskografie čítá opravdu jen tenhle jeden kousek. Žádné album rarit, žádný reunion, žádná lajfka, nic.

Zajímavostí je, že hlavní část sestavy tvořili dva bratranci a dva bratři, všechno mladíčci ve věku 15 - 17 let. Právě nejmladší z nich, "zázračné dítě" Michele Zarrillo se pak v osmdesátých letech prosadil i jako skladatel a interpret populární hudby. Kolem roku 2013 se objevily snahy o příležitostné znovuobnovení skupiny a o rok později se to skutečně podařilo. V září 2014 Semiramis odehráli vzpomínkový koncert v Římě a budoucnost ukáže, jestli se nakonec neobjeví na nějakém tom dvd.

S rozmachem internetu se kolem dávno zapomenutých Semiramis objevila spousta spekulací a vytvořil takřka kultovní status. Album Dedicato a Frazz se najednou začalo objevovat ve všelijakých anketách a žebříčcích a teprve po letech si tak vydobylo úspěch a zaslouženou pozornost. Dnes už je bráno téměř jako zásadní a tak jsem se - jako správný italofil - rozhodl zařadit ho do sbírky. Dlouho se mi to nedařilo, cd se prodávalo setsakra draho a tak mě ten zelenej gesicht z obálky strašil pomalu ze sna. Nakonec mě jednoho pošmourného večera potěšil jéžišek, dokonce v podobě japonského SHM-CD.

Italský progresivní rock bych rozdělil zhruba na dva tábory. Ten jeden se prezentoval zasněnou, romantickou a hodně melodickou hudbou a jako jeho hlavní představitele bych uvedl třeba PFM, Alusa Fallax, Celeste, nebo Reale Accademia di Musica. Ten druhý hrál daleko tvrdší, rychlejší a energičtější heavy prog a hlavními personami žánru byli Alphataurus, Il Balleto di Bronzo, Metamorfosi, nebo Museo Rosenbach. Semiramis zcela jednoznačně řadím právě do druhé skupiny. Hudba na albu je energická, intenzivní, temná, zlověstná a napumpovaná mladickým nadšením a entuziasmem..

Placku otvírá šest minut dlouhá La bottega del rigattiere a obsahuje hned několik zvratů. Pasáže s akustickou kytarou a vibrafonem střídají energické laufy, kytarové trylky jsou slyšet z levého, hned nato z pravého kanálu a nechybí ani kovový klapot cembala, či temné bzučení moogu. Zpěv je pochopitelně v italštině, vyšší, trochu nosový a připomíná vokál (Gianni Leone) z Il Balleto di Bronzo.

Jedním z vrcholů alba je následující palba Luna Park. Vodopád tónů, souhra kytary a kláves v instrumentální masáži v úvodu a závěru skladby je přímo ukázková.

První strana desky končí další šestiminutovou skládankou, Uno zoo di vetro. Truchlivé téma, temnota a beznaděj umocněné strašidelnými zvuky syntezátorů prýští z každé noty a překvapením je téměř thrash metalová vsuvka uprostřed skladby. Celé to zavírá dvě minuty dlouhé sólo na vibrafon.

Dalším vrcholem desky je parádní a téměř instrumentální pecka Per una strada affollata. První třetina je svižná a především v režii klávesových nástrojů. V následující pasáži svůj nepopíratelný talent předvede tehdy teprve patnáctiletý kytarista a autor většiny hudby, Michele Zarrillo. Jeho sólo na akustickou kytaru je půvabné a navodí takřka renesanční atmosféru. Závěrečná třetina je melodická a hodně symfonická, ale v samotném závěru zvrtne se v divoký hurhaj s ukřičeným zpěvem. Pokud někdo znáte album Ys souputníků Il Balleto di Bronzo, jste na správné adrese.

Dietro una porta di carta. V první polovině italské melodrama plynule přechází v instrumentální, byť poněkud těžkopádný mazec přetavený do naprosto strhujícího závěru.

I v předposlední skladbě Frazz dochází k řadě překvapivých změn a zdánlivě násilných a nelogických zvratů. Atmosféra je znovu temná, posluchač se podvědomě krčí v křesle a čeká ránu z milosti, ale ta se nedostavuje a místo ní je tady osvobozující a melodické finále.

Úplnou tečku za albem Dedicato a Frazz pak dělá neurotická a chaotickým dojmem působící Clown. Žádné pomazlení, polaskání, ani pohlazení na závěr se tady opravdu nekoná...

Zvuk je dobrý, ale mohl by být lepší. Místy se malinko "slije" a bicí nástroje jsou potlačené a utopené. Myslím, že Japonci z toho vytřískali maximum, ale i tak mě překvapil údaj v Dynamic Range databázi, která pro tohle vydání uvádí průměrné, až podprůměrné DR 07. Ale i při vyšší hlasitosti to můžu poslouchat bez pocitu, že mi co chvíli pukne lebka.

Byli to mladí kluci z garáže, s chabým nástrojovým vybavením a nulovými zkušenostmi a stejně si troufli na takhle komplexní a složitou hudbu. Klobouk dolů, ale na absolutní hodnocení to přece jen nevidím. Některé pasáže působí opravdu kostrbatě a bezradně a tak ta čtyřka musí stačit. I tak je to nadprůměrné album a nemělo by chybět ve sbírce žádného fanouška italského progresivního rocku.

A na závěr ještě pár zajímavostí : Jméno si skupina zvolila podle legendární asyrské královny Semiramis. Přišel s tím baskytarista Marcello Reddavide, který si to přečetl v nějaké encyklopedii a ostatní nebyli proti.

Nezapomenutelnou obálku a bizarní malbu uvnitř rozkládacího obalu LP vytvořil britský hudebník a umělec Gordon Faggetter.



» ostatní recenze alba Semiramis - Dedicato A Frazz
» popis a diskografie skupiny Semiramis


Gerard - Gerard
2015-10-21

Gerard / Gerard

4 stars

CD Spalax /2001/ SPALAXCD14581

Potom, co se na přelomu šesté a sedmé dekády minulého století narodil progresivní rock, rozšířil se prakticky do celého světa a tak není divu, že mu propadli i v dalekém Japonsku. A hrál se tam i v době, která mu jinak absolutně nepřála, tedy v letech osmdesátých.

Jednou z nejvýraznějších person japonské progresivní scény je klávesový mág Toshio Egawa. Vášeň pro klapky všeho druhu má v krvi po matce, která byla učitelkou hry na klavír a postupné zkušenosti získával účinkováním v lokálních kapelách "Rumble", "Fromage" a "Scheherezade". První opravdu významnou skupinou byla ovšem Novela, která se v Japonsku těší zaslouženému uznání a popularitě. Po šesti studiových albech Egawa usoudil, že je čas na změnu a založil vlastní projekt Gerard, který s občasnými přestávkami funguje prakticky dodnes. Zatím poslední album Visionary Dream vyšlo v roce 2011.

Eponymní debut se objevil v roce 1984 a najdeme na něm opravdu bombastický symphonic prog. Hudba je to vskutku výtečná a byť jsou vokální linky a zpěv v japonštině pro našince nezvyklé, tak neruší. Můžu si hlavu ukroutit, ale je to skutečně nevšední a velmi originální. Celé je to pochopitelně především v režii kláves, kytara se objevuje jen tu a tam, nehraje nic složitého a plní si funkci doprovodného nástroje. Sound je však bohužel poplatný diktátu tehdejší "moderní" doby. Občas se sice ozve zvuk, připomínající starý dobrý Hammond organ, nebo Mellotron, ale vzápětí je zahalen mlhou studených syntezátorů. Samostatnou kapitolou je dobový, nahalovaný zvuk umělohmotných bicích. Na jednu stranu hrozný, ovšem na stranu druhou velmi originální. To je, jako kdyby doprovodný band Dalibora Jandy natočil prog rockové album :)

Skladby na desce jsou velmi vyrovnané a když jsem si ji dnes odpoledne po delší době přehrával, nedokázal jsem se odtrhnout od reproduktorů. Vypíchnul bych především epickou Incantation, neméně rozmáchlou Melting Time a hitovou a hypermelodickou Visionary Dream. Tu by se nemuseli bát pustit v žádném aspoň trochu "normálním" rádiu.

Po Gerard sáhnout by měl ten, kdo miluje klávesový rock ála ELP, Ricka Wakemana, nebo Clive Nolana. S přimhouřením obou očí za čtyři.

------------------------------------------------------

Je to trochu zvláštní shoda, ale nejhitovější skladba na desce a zatím poslední studiová nahrávka Gerard se opravdu jmenují stejně, tedy Visionary Dream. Vysvětlení je nasnadě, placka z roku 2011 obsahuje nové verze starých pecek a titulní nahrávka ji otvírá.



» ostatní recenze alba Gerard - Gerard
» popis a diskografie skupiny Gerard


Earth & Fire - Atlantis
2015-10-14

Earth & Fire / Atlantis

4 stars

CD Polydor /2010/ 273 815-0

Se svou třetí deskou už Earth & Fire zas tolik nechvátali. Koncepční album Atlantis vyšlo v roce 1973 a od přelomového Song of the Marching Children jej tak dělily zhruba dva roky.

Sestava zůstala stejná, muzika taky. Obě desky vznikly dokonce podle shodného vzorečku, tzn. titulní dlouhá suita na jedné straně původní vinylové desky, zbytek materiálu ve formě několika kratších skladeb na straně druhé. U tohoto alba došlo jen k výměně pořadí. Suita Atlantis zabrala stranu A, dalších pět kousků pak stranu B.

Pořád je to prvotřídní a vysoce melodický symfonický rock, ale i po několika důkladných ochutnávkách ve mě zůstává pocit déjà vu a jisté stagnace. Jako kdyby skupina vsadila na jednou osvědčený koncept a bála se pohnout z místa. Především v úvodní skládance Atlantis na mě některé pasáže působí poněkud bezradně.

Můj trochu rozpačitý dojem z první strany desky však notně vylepšuje pokračování na straně druhé. Úvodní jednoduchý, leč neskutečně chytlavý crossover sympho progu a pop music Maybe tomorrow, maybe tonight je totiž vskutku výborný. Á propos, právě skladba Maybe tomorrow, maybe tonight se stala dalším velkým hitem skupiny, v holandské Top 40 vystoupala až na třetí příčku a vydělala nějaké ty žluťásky navíc. Protože o ty jde vždy až v první řadě...

Interlude je krátkou, podivně useknutou instrumentálkou a po ní přichází druhý z vrcholů desky, hypnotická, tíživá a temná Fanfare. Zpěvačka Jerney Kaagman tady podává skvělý výkon a z mellotronových ploch v závěru skladby skutečně mrazí. Další výborná instrumentálka Theme from Atlantis je hlavním motivem úvodní suity a dělá takovou pomyslnou tečku za celým albem. Tečkou skutečnou je pak semiakustická balada Love please close the door.

Vrcholy :

Fanfare (mellotronové plochy jsou tady skutečně mrazivé. Každému milovníkovi tohoto originálního nástroje doporučuji skladbu si najít a poslechnout)

Theme from Atlantis
Maybe tomorrow, maybe tonight

Album Atlantis sice nedosahuje kvalit svého předchůdce, ale pořád ještě je velmi dobré a neudělá ostudu v žádné prog rockové sbírce. Slabší čtyři.



» ostatní recenze alba Earth & Fire - Atlantis
» popis a diskografie skupiny Earth & Fire


Earth & Fire -  Song of the Marching Children
2015-10-13

Earth & Fire / Song of the Marching Children

5 stars

CD Polydor /2010/ 274 473-5

Kuj železo, dokud je žhavé a tak si Earth & Fire opravdu pospíšili a sotva rok od emise nečekaně úspěšného debutového alba přispěchali s novinkovým Song Of The Marching Children. Kapela se mezitím plně zprofesionalizovala. Gerard Koerts vyluxoval konto, koupil si Mellotron a tvorbu skupiny nenásilně přesměroval od bigbeatu k prvotřídnímu symfonickému rocku. Musím říct, že na rok 1971 je to hudba neobyčejně vyzrálá a skupina svým pojetím prošlapala cestu svým následovníkům. Minimálně doma v Holandsku určitě. Bratři Koertsovi prokázali vyjímečné skladatelské schopnosti a dokonale vytěžili přednosti svého trumfu, zpěvačky Jerney Kaagman. Asi málokterá kapela té doby se mohla pochlubit tak skvěle zpívající, ale i vypadající personou za mikrofonem. Jak vidno z poměrně četných záběrů z televizního archivu, byla to opravdu atraktivní dívka, která musela mužskou část obecenstva přitahovat doslova jak magnet.

Album Song Of The Marching Children má něco přes půl hodinky a čítá pět skladeb. Na první straně původní LP jsou čtyři kratší kousky, z nichž je ten poslední zcela instrumentální. Strana B už patřila titulní suitě, rozporcované do sedmi kapitol. Přirovnat hudbu Earth & Fire k nějaké známější skupině je pro mě opravdu těžké, jejich tvorba mi přijde velmi originální a svébytná. Někdo v tom slyší ozvěny prvních dvou alb King Crimson (snad kvůli těm Mellotronovým plochám), někdo Camel, Renaissance, nebo (dokonce !) americké Jefferson Airplane. Mě to pro svou neodolatelnou melodičnost vzdáleně připomíná milovanou italskou scénu...

Album bylo velmi úspěšné a v domácím žebříčku nejprodávanějších desek vyšplhalo až na dvanáctou pozici. Singl Storm and Thunder pak obsadil nejlépe 6. místo v nizozemské Top 40.

Desku se dvěma vrcholy - songem Storm and Thunder na první straně a osmnáctiminutovou titulní skládankou na straně druhé bych hodnotil někde mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Ale protože ji považuji za nejlepší v diskografii Earth & Fire, dám čistých pět.

» ostatní recenze alba Earth & Fire - Song of the Marching Children
» popis a diskografie skupiny Earth & Fire


Osanna - Taka Boom
2015-10-02

Osanna / Taka Boom

3 stars

CD Afrakà – CDEL 2004 /2001/

"L´Uomo ! L´Uomo" ! baflo na mě z reproduktorů, až jsem leknutím nadskočil. Himbajs, co jsem si to zase jednou koupil ?, ptal jsem se sám sebe. Nějakej hip hop, nebo co ? Naštěstí již o pár vteřin dál poznávám důvěrně známou melodii ze stejnojmenného debutového alba z roku 1971...

O osmé dekádě minulého století si můžeme myslet cokoliv, ale faktem je, že ( nejen ) italský art rock v té době chřadnul a živořil na okraji zájmu. Když se pak o pár let později znovu rozhořel zájem fanoušků o klasický progresivní rock, začaly se dít věci a celá řada legend toho využila k návratu na scénu. Vyjímkou nebyla ani Osanna, která se po reunionu v devadesátých letech a sérii několika vzpomínkových koncertů v roce 2001 přihlásila s comebackovým albem Taka Boom.

Z původní sestavy zůstali Danilo Rustici ( klávesy a kytara ) a především majitel zvučného a charakteristického hlasu, frontman Lino Vairetti. Ještě basista Enzo Petrone s kapelou koncem sedmdesátých let hrál, ale ostatní hudebníci participující na desce byli nováčky. Osanna neponechala nic náhodě a vsadila na osvědčenou jistotu, jinak se snad ani kolekce vlastních, znovu nahraných písní nazvat nedá. Jedním dechem však dodávám, že sice vlastních, ale důkladně předělaných. Aranžmá skladeb je proti původním verzím hodně odlišné a rock doplňují fragmenty world music, reggae a občas se dokonce ozve něco jako hip hop ! A rap v italštině je tedy něco...

Zrátka a dobře, u prvního poslechu valil jsem bulve a lapal po dechu, ale s každým dalším opakováním bylo to pořád lepší a byť se to asi bude zdát divné, desku jsem si nakonec velmi oblíbil. I přes tu poměrně peprnou omáčku okolo jsou ty melodie výborné a zpěv vynikající. Navíc třeba taková Medley acustico, umně poskládaná ze tří zcela odlišných skladeb je parádní a s původní předlohou si v ničem nezadá.

Srdce by dalo klidně čtyřku, ale mozek říká : člověče brzdi. Je to fakt dobré, ale určitě ne zásadní. Vyšší hodnocení si schovej třeba pro nejnovější album Palepolitana...



» ostatní recenze alba Osanna - Taka Boom
» popis a diskografie skupiny Osanna


Earth & Fire - Earth & Fire
2015-09-23

Earth & Fire / Earth & Fire

4 stars

CD Rotation /2002/ 064 399-2

Za devatero horami a devatero řekami, v jednom docela placatém království zvaném Nederland, žili dva bratři. Jeden se jmenoval Gerard, druhý Chris, jeden byl za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, zkrátka, byla to dvojčata a bratři jak se patří. Jen co odrostli chlapeckým dřevákům, už začali mudrovat nad tím, čím se budou jednou živit. Mohli dělat rychlobruslení, nebo běhat za mičudou, mohli pěstovat tulipány, vyřezávat dřeváky, nebo šoulat Goudu, ale oni se rozhodli realizovat v bigbítu a po krátké epizodě v duu The Singing Twins poklepali na základní kámen souboru Earth & Fire.

Na přelomu šesté a sedmé dekády Earth & Fire natočili hned několik singlů. "Seasons", "Ruby Is The One" a "Wild And Exciting". Byl to ještě takový ten šedesátkami ovlivněný beat, ale v tamním království sklidily nebývale velký úspěch a všechny se umístily v Top 5. Debutové album z roku 1970, nahrané v GTB Studio´s v Haagu a lapidárně pojmenované "Earth & Fire", je takovou jejich kolekcí, doplněnou několika dalšími skladbami. Kapele se sice zdála spíchnutá horkou jehlou a s výsledkem nebyla tak úplně spokojena, ale album se dobře prodávalo nejen doma, ale i v dalekém Japonsku a pomohlo nastartovat slušně se rozvíjející kariéru.

Všechny výše uvedené skladby jsou šlágry jak se patří, hitovku "Seasons" pro kapelu napsal George Kooymans, zpěvák, kytarista a zakladatel Golden Earring. Jen pro zajímavost, singlu se doma v Holandsku prodalo víc jak 60 000 kousků a to byl na začínající kapelu úctyhodný výkon. Ovšem podobně hitové ambice si mohly dělat i skladby "Twilight Dreamer", "You Know The Way", nebo "Vivid Shady Land". Vskutku zajímavá je nejdelší skladba na desce, sedm a půl minuty dlouhá "Love Quier". Earth & Fire do ní propašovali rozmáchlou, do prog rocku přesahující instrumentální pasáž a naznačili, kudy se bude ubírat jejich další cesta....

Reedice od Rotation nabízí hned sedm bonusových skladeb. Dvě b strany úspěšných singlů z přelomu šesté a sedmé dekády ("Hazy Paradise" a "Mechanical Lover") a dalších pět písniček z let 1971 - 72. Dvě z nich se, byť v pozměněném aranžmá, nacházejí na následující Lp Song Of The Marching Children. Takovou třešničkou na dortu je zařazení skutečného megahitu "Memories" z roku 1972, který vyšel pouze na singlu a na žádném řadovém albu ji nenajdete.

Plusy :

Silné melodie a s tím související zřetelný skladatelský potenciál dvojice Gerard a Chris Koerts, suveréní projev zpěvačky Jerney Kaagman a instrumentální mistrovství všech zůčastněných.

Mínusy :

Trochu zastřený zvuk, alternativní a opravdu ošklivá obálka a chudičký booklet. Tyto výtky se ale týkají jen a pouze skromně vybaveného cd od Rotation, reedice od - např. - Repertoire na tom bude s výbavičkou nepochybně daleko lépe.

Deska se mi opravdu líbí a byť není zásadní, příčí se mi odbýt ji hodnocením "dobrá". Je skvělým odrazovým můstkem pro seznámení s kapelou a doporučit mohl bych ji všem, co mají rádi hudbu "early seventies".

3,5 stars


» ostatní recenze alba Earth & Fire - Earth & Fire
» popis a diskografie skupiny Earth & Fire


Dik Dik, I - Suite per una donna assolutamente relativa
2015-09-06

Dik Dik, I / Suite per una donna assolutamente relativa

4 stars

CD BMG Japan /2005/ BVCM-37584

Italská beatová skupina I Dik Dik sklízela největší slávu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Z počátku byla ovlivněna především hudbou a vizáží The Beatles, nějakou dobu spolupracovala s popovou star Lucianem Battistim a pak přišel Woodstock v šedesátém osmém. Stejně jako jiné kapely i ona však musela z kraje sedmé dekády čelit progressive rockové tsunami, která se tou dobou hnala apeninským poloostrovem. I Dik Dik se v rychlosti přizpůsobili novým trendům a v roce 1972 natočili výborné album Suite per una donna assolutamente relativa. Rád bych vám ho v krátkosti představil :

11 skladeb, necelých 41 minut symfonického a melodramatického art rocku. Album je koncepční, skladby na sebe plynule navazují a některá témata a melodie se v průběhu přehrávání opakují. Metaforické texty Herberta Paganiho skládají poklonu té něžnější části lidského pokolení, s čímž zrovna nekoresponduje trochu "uhozený" obal desky, který navrhl Caesar Monti. Poněkud obměněný motiv z obálky je však ukryt i uvnitř skládací mini vinyl repliky a teprve tady pochopíme autorův záměr a smysl pro humor.

Sound je pěkně "zahuštěný", vyloženě klávesový a nahrávka tak zní velmi symfonicky. Kromě obligátního piana a Hammond organu tu uslyšíme Moog, Mellotron, clavinet, nebo cembalo. Doprovodná kytara je především akustická, bicí relativně jednoduché, vokály jemné - pochopitelně v italštině - a rozhodně neruší. Písničky jsou vesměs pomalejší, mají kolem čtyř minut a celá kolekce je vzácně vyrovnaná. Hledat tady nějaký vrchol, ale i vyložený propadák je počertech těžké. Vypíchnul bych tedy hlavně patetický monument La Cattedrale Dell´amore, chytlavý kvapík Le Gambe, nebo pěkně melodickou Monti E Valli.

Album komerčně propadlo. Starým fanouškům posun k art rocku zrovna nevoněl a rockeři nad ním ohrnuli nos. I Dik Dik tedy otočili kormidlem a namířili si to znovu do mělkých vod pop music...

Opravdovým milníkům žánru se deska Suite per una donna assolutamente relativa nevyrovná, to je bez debat. Viděl bych to na tři a půl, ale za pěknou reedici a výborný zvuk to skóre zarovnám nahoru.

» ostatní recenze alba Dik Dik, I - Suite per una donna assolutamente relativa
» popis a diskografie skupiny Dik Dik, I


Royal Hunt - Moving Target
2015-09-03

Royal Hunt / Moving Target

4 stars

CD Seagull International /1996/ SICD 9601

Melodické, symfonické, pompézní...

Prvně jsem se o kapele Royal Hunt dočetl v souvislosti s vydáním alba "Paradox", které v hudebních časopisech sklidilo velmi dobré hodnocení. Když jsem o pár měsíců později v jednom bazoši narazil na cd "Moving Target", šoupnul jsem ho do košíku a ono v mé sbírce zůstalo dodnes. Je to taková dánská obdoba hudby, kterou dělají krapet známější Stratovarius, nebo Symphony X, zde však s o něco větším důrazem na klávesové nástroje. André Andersen je takovým novodobým romantikem se zvláštním zalíbením ve smyčcových rejstřících a svou baterií supluje kompletní symfoňák. Je to prostě melodický neoklasický heavy metal, se špetkou té progresivity. Neděje se tu nic převratného, ale muzika odsejpá solidním tempem, melodie jsou chytlavé a instrumentální výkony bezchybné. Nejraději mám "votvírák" "Last Goodbye", šlapavou "Step By Step" a instrumentální nakládačku "Autograph"...

Kompletní diskografii Royal Hunt neznám, ale album "Moving Target" mám za jedno z nejpovedenějších a nejreprezentativnějších a fanoušky melodického symfonického rocku by rozhodně nemělo zklamat. Tedy za čtyři.

» ostatní recenze alba Royal Hunt - Moving Target
» popis a diskografie skupiny Royal Hunt


Collegium Musicum - Collegium Musicum
2015-08-01

Collegium Musicum / Collegium Musicum

4 stars

CD Opus /2007/ 91 2771-2

Na podzim roku 1970 už toho měli chlapci z Collegia docela dost za sebou. Vítězství v beatové části Jazzuniverziády, vystoupení na festivalu Jazz Jamboree ve Varšavě a v neposlední řadě první malou desku. Když tedy přišla nabídka k natočení regulérního alba, nedělali drahoty a dostatečně vyhraní z častého koncertování sfoukli to za tři dny, 26.- 28. října 1970.

Na svůj dlouhohrající debut kapela zaznamenala velmi ambiciozní materiál. Sice "jen" tři kousky, ale pěkně natažené tak, jak se na správný art rock sluší a patří. Ve skladbách If You Want To Fall a Strange Theme se vedle Collegia blýskne dechová sekce - tehdy to tak prostě frčelo - a ve skvělých variacích na motivy Haydnova Concerta in D pro změnu komorní orchestr. Collegium Musicum se v té době prezentovalo spíš tvorbou instrumentální a angažmá sólového zpěváka by tedy postrádalo smyslu. Skladby If You Want To Fall a Strange Theme však zpěv vyžadovaly a postarat se o to musel basista Frešo. Byť se do toho zrovna dvakrát nehrnul. Podle mého však výsledek dopadl dobře, za uši mě to netahá a vzpomenu - li si na debuty podobně zaměřených Triumvirat, nebo Wallenstein, ani tam to se zpěvem nebyla žádná hitparáda.

A teď pár poznámek k jednotlivým skladbám : Na třináctiminutové If You Want To Fall líbí se mi její úvod a závěr. Melodie i zpěv jsou fajn a díky dechařům je to takové slavnostní a trochu pompézní. Zamlouvá se mi i bluesem šmrnclé kytarové sólo, ale pak přijde trochu chaotická instrumentální část. Vargova hra je na mě trochu moc disonantní a baskytarové sólo dlouhé.

Strange Theme má třináct a půl minuty a je postavena na podobném vzorečku, jako skladba předchozí. Tedy s trochou zpěvu v úvodu a závěru písně a s živější instrumentální pasáží uprostřed. První sólo má Marián Varga a tentokrát je k posluchačům daleko "přívětivější", než v předchozím případě. Druhé sólo - a znovu bluesové a výborné - střihne si Rastislav Vacho.

Vrcholem desky je pro mě jednoznačně závěrečné Concerto in D. Momenty, kdy jsou slyšet jen varhany s orchestrem jsou kouzelné, ale když to obě tělesa rozbalí full forte, jde o naprosto jedinečný zážitek. Originální předlohu neznám a je mi docela šumák, co si Varga vypůjčil od Haydna a co třeba od Mozarta, ale jako rockerovi mi tahle adaptace přijde hóóódně povedená. Ovšem nebyl by to Marián, aby ani sem neimplantoval trochu toho kvílení a disharmonie, ale pořád drží se to v mezích, které jsem ochotný akceptovat.

Hodnocení bych viděl zhruba mezi tři a čtyři, ale protože kapelám z československých luhů a hájů občas malinko nadržuji, přivřu obě oči a lupnu tam čtyřku.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Collegium Musicum - Hommage à J. S. Bach / Ulica plná plášťov do dažďa
2015-07-26

Collegium Musicum / Hommage à J. S. Bach / Ulica plná plášťov do dažďa

5 stars

CD Opus /2007/ 91 2771-2

Collegium Musicum = "Hommage à J. S. Bach". Nebo Hommage à J. S. Bach = Collegium Musicum. Zkrátka a dobře, byť se i na dalších deskách CM objevilo několik dnes už legendárních skladeb, ta největší pecka vyšla už na úplně prvním EP skupiny v roce 1970. Přesně jak napsal Petr Gratias o recenzi níže, ta skladba nabídne tak výrazný varhanní motiv, že kdo jej jednou slyšel, už na něj do smrti smrťoucí nezapomene a nedivím se tomu, že byl použitý jako "jingle" mnoha televizních a rozhlasových pořadů. To Ulica plná plášťov do dažďa už je daleko "propracovanější", komornější a introvertnější, ovšem o nic horší. "Hommage" je víceméně exhibicí Mariána Vargy, ale v "Ulici...." dostane daleko více prostoru i zbytek kapely a rytmika Frešo - Hájek šlape, pulsuje a tepe jak dobře namazaný stroj. Prolínání paralelních světů, komorních a fortelněji zahraných pasáží je tady jedinečné...

Malá deska s práchobyčejným a jednoduchým obalem, za dvacet korun československých, dnes ceněná relikvie mnoha domácích sbírek. Na Slovensku vybuchla supernova a já její prvotinku hodnotím jako zásadní a mistrovskou.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Hommage à J. S. Bach / Ulica plná plášťov do dažďa
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Rustichelli & Bordini - Opera Prima
2015-07-19

Rustichelli & Bordini / Opera Prima

3 stars

CD Sony Music /2014/ 88875000802

Kariéra italského dua Rustichelli & Bordini byla poměrně krátká. Vlastně se omezila sotva na pár koncertů a jedno jediné, v současnosti velmi ceněné album z roku 1973.

Paolo Rustichelli byl - a vlastně pořád ještě je - klávesový mág a uznávaný skladatel, zatímco Carlo Bordini otloukal škopky. Poprvé se spolu sešli v celkem neúspěšné skupině Camello Buck, ale na radu manažera zkusili prorazit jako duo po vzoru britských Hardin & York.

Hudbu na albu bych zařadil do tyglíku s klávesově orientovaným symfonickým progem. Sestava klávesisty s bubeníkem by snad mohla svádět k doměnce, že tady půjde o nějaké bubenické orgie, ale Bordini údery šetří, hraje celkem úsporně a veškerou pozornost tak na sebe poutá Paolo Rustichelli. Jeho nástrojové vybavení bylo i na tehdejší dobu nadstandartní a s jeho pomocí se mu podařilo vytvořit mohutný symfonický sound, dodnes řazený mezi nejvýznamější základní stavební kameny italského klávesového rocku. Nezbytné piano doplňují varhany Hammond C3, mellotron, analogový syntezátor VCS 3 a především ARP 2600. Rustichelli byl velkým propagátorem a průkopníkem hry na tohoto přímého konkurenta nástrojů Moog Modular System, který je dnes mnohými odborníky hodnocen jako jeden z nejlepších analogových syntezátorů všech dob.

Na albu Opera Prima najdeme šest skladeb. Dvě z nich ( první a poslední ) jsou vynikajícími instrumentálkami, v ostatních Paolo Rustichelli i zpívá a právě v jeho vokálu vidím jediný, ovšem o to podstatnější kámen úrazu. Jeho hlas je poměrně hluboký, neškolený a hrubý a s přechodem do vyšších poloh má očividné trable. Ve výškách zpívá falešně, velmi u toho trpí a já trpím s ním. Zvlášť markantní je to ve skladbě Icaro.

Z mého pohledu by albu nejlépe slušelo hodnocení za tři a půl. To však na Progboardu nelze a tak právě s ohledem na zpěv sundám ten půlbodík dolů.


» ostatní recenze alba Rustichelli & Bordini - Opera Prima
» popis a diskografie skupiny Rustichelli & Bordini


Madrugada - Madrugada
2015-07-13

Madrugada / Madrugada

3 stars

Italská rocková skupina Madrugada se na hudební scéně pohybovala v letech 1970 - 78, tedy relativně dlouhých osm let, během kterých však natočila pouhá dvě alba. Ovšem podpora vydavatele byla práchmizerná a tak se po tom druhém v tichosti rozešla.

Eponymní debut z roku 1974 vyšel na značce Philips a nabízí sedm skladeb. Tříčlenná sestava fungovala v obsazení klávesy, basa a bicí, ždibec akustické kytary je ke slyšení jen v písničce Uomo Blu.

Madrugada I je v postatě tříminutovou instrumentální introdukcí, na vlnách konejšivě znějících syntezátorů pluje melancholicky vyhrávající piano a teprve s prvními tóny následující Caminar kapela předvede, v čem je její největší síla. A to v perfektně sespívaných a uchu lahodících vokálních harmoniích. Není to prog rock, spíš "šedesátkami" ještě hodně ovlivněný beat, melodie jsou sladké jak jahody se šlehačkou a právě neuvěřitelnou melodičností a propracovaností vokální složky Madrugada hodně připomíná americký west coast. Při poslechu si tak chtě nechtě vybavíte kapely typu Beach Boys, nebo našich Synkop 61.

V podstatě celá A strana desky se nese v podobném duchu, první změna je tady až s nádhernou skladbou D.M.T.. Tempo je svižnější a vokály beze slov mi tady evokují slovenskou legendu Gattch. Opravdu je to taková "Vokálna štúdia", navíc s pěkným klávesovým sólem navrch. Zlatým hřebem je nepochybně nejdelší a nejpropracovanější štych, instrumentálka Mandrax. Tady se vyřádil především klávesista Gianfranco Pinto a hodně se to přibližuje symfonickému prog rocku. Celou kolekci pak uzavírá vokální ukolébavka Madrugada II.

Co zamrzí především, je opravdu špatný zvuk. Šumí to, chřestí a praská a sykavé řinčení činelů - např. ve skladbě D.M.T. - je opravdu nepříjemné.

Album bych určitě nehodnotil jako zásadní a myslím, že většina čtenářů Progboardu by se bez něj docela dobře obešla. Je to taková tříhvězdičková raritka pro sběratele a fanoušky italského progresivního rocku, ale minimálně za poslech stojí. To určitě.


» ostatní recenze alba Madrugada - Madrugada
» popis a diskografie skupiny Madrugada


Formula 3 - La grande casa
2015-06-26

Formula 3 / La grande casa

4 stars

CD Sony Music /2014/ 88875000422

La grande casa bylo čtvrtým a na dlouhou dobu posledním zářezem v albové diskografii této italské rockové úderky. Následoval rozpad úspěšné sestavy a až do reunionu koncem osmdesátých let bylo ticho po pěšině...

Od vydání úspěšného Lp "Sognando e Risognando" uběhl sotva rok, ale obě nahrávky jsou velmi rozdílné. Produkce se tentokrát ujal spolupracující textař Mogol a posun - a vlastně i návrat - od art rockové okázalosti a delších a členitých skladeb ke kratším, "písničkovějším" celkům asi překvapil nejednoho fanouška. V nahrávání předcházejících alb se hodně angažoval skladatel, producent, zpěvák a tehdejší popová hvězda Lucio Battisti, tentokrát však jeho jméno v seznamu autorů chybí a do skládání hudby se tak větší měrou zapojili členové kapely. Svůj potenciál rozvinul především kytarista Alberto Radius a nejspíš právě proto je album daleko kytarovější, než jeho předchůdce. Prim však nehraje elektrika, ale akustika a ta spolu s klávesami a vokálními harmoniemi vytváří těžko popsatelný, křehce zasněný sound.

Album je velmi krátké (tehdy to byl u desek italských kapel téměř standart) a na plochu sotva třiceti minut se nevešlo víc, jak šest kousků. Takovým pomyslným vrcholem je pro mě v pořadí třetí skladba Liberta' per Quest'uomo. Od ševelení akustické kytary až po pompézně explozivní refrén má neskutečnou gradaci a sborový zpěv, podpořený tlukotem tympánů mi způsobuje "husí kůži". Ani zbytek materiálu však výrazněji nezaostává. Neméně výborná je úvodní Rapsodia di Radius, která mi svou melodií a posmutnělou, melancholickou náladou připomíná další italské velikány Le Orme, nebo titulní La grande casa. Za jediný slabší článek bych označil snad jen rozpustilej popík La Ciliegia non e 'di Plastica, přímočarou písničku vhodnou do rádia a nepřekvapilo by mě, kdyby se objevila na nějakém singlu.

Desku hodnotím mezi třemi a čtyřmi, ovšem pěkný zvuk a především skladba Liberta' per Quest'uomo mě nutí skóre zarovnat směrem nahoru. Doporučuji především fanouškům melodických sedmdesátek...

» ostatní recenze alba Formula 3 - La grande casa
» popis a diskografie skupiny Formula 3


Formula 3 - Sognando e Risognando
2015-06-19

Formula 3 / Sognando e Risognando

4 stars

CD Sony Music /2014/ 88875000392

Italská squadra Formula 3 se v první polovině sedmdesátých let zmohla hned na čtyři alba. Šla po sobě v rychlém sledu a největší ovace z nich dodnes sklízí "trojka" Sognando e Risognando z roku 1972. Měl jsem ho delší dobu v merku a když loni konečně vyšlo v reedici, nebylo co řešit a stalo se součástí mé prog rockové sbírky.

Kde jsou ty časy neurvalého a humpoláckého rock´n´rollu, zaznamenaného v drážkách debutového alba. Výrazivo kapely se posunulo k daleko sofistikovanějšímu art rocku a o uměleckých ambicích skupiny svědčí i track list, který obsahuje pouhé čtyři položky. Do 4 záseků rozporcovanou titulní skladbu, do tří kapitol rozdělenou L'ultima foglia, předěl v podobě písničky Storia di un uomo e di una donna a konečně do dalších čtyř podčástí rozdělenou závěrečnou suitu Aeturnum.

Pokud jste staromilci a dělá vám dobře hřejivý zvuk "vintage" klávesových nástrojů, jste na správné adrese. Album je na nich vystavěné a je tedy hodně symfonické, ale v ten pravý čas ozve se i kytara šmrdlalka a přidá něco na hard rockovém důrazu. Hodně prostoru dostávají bicí a v těch těžších pasážích to někomu může lehce připomenout ELP. Vokály jsou pěkné a byť jich není moc - třeba suita "L´ultima foglia" je zcela instrumentální - určitě neruší. Velmi dobrý je i zvuk a tak albu vlastně nemám co vytknout. Plný počet však nedám, poctivá čtyřka musí stačit.

Excelentní přírůstek do každé sbírky !

» ostatní recenze alba Formula 3 - Sognando e Risognando
» popis a diskografie skupiny Formula 3


Formula 3 - Dies irae
2015-05-24

Formula 3 / Dies irae

4 stars

CD Sony Music /2014/ 88875000402

Jednou z prvních "talijánských" tvrdě rockových vlašťovek byla dnes už poměrně známá a etablovaná kapela Formula 3, která svoji prvotinku nahrála už v roce 1970. V pěkném, psychedelicky laděném futrálu vyšla u malé nezávislé firmičky "Numero Uno" a na ploše sedmatřiceti minut nabízí pěkně peprnou porcičku hlučného a špinavého tvrdého rocku.

To nejlepší na úvod. Dies Irae je slavný latinský hymnus ze třináctého století, jehož autorem byl italský františkán Tommaso da Celano. Formeláci si ho předělali k obrazu svému a nutno podotknout, že povedlo se jim to náramně. Chmurná předehra plíží se velmi pomalým, slimáčím tempem. Doom rock, jako vyšitej. Atmosféra houstne. Kytarák sází drsné, neurvalé akordy a bubeník otlouká soupravičku, jak Koudelka nejtek. S prvními verši básně "Dies Irae" dojde ke kýženému zrychlení a souzvuk "gregoriánského chóru" s drsným hard rockem by vylekal i okultistu Jurajdu. V minutě páté výrazněji přidají se varhany a pekelná symfonie tak může dostoupit svému vrcholu...

Následující skladbička Non è Francesca je v původní verzi relativně slušným songem, který koncem šedesátých let nazpívala popová star Lucio Battisti. Formula 3 jí ovšem dala pořádně na frak. Milou píseň oblékla do barevného, psychedelického kabátku a z nebohé Francesky udělala pěknou hysterku. Pikantní je na tom fakt, že sám Battisti se pod tohle všechno podepsal jako producent.

Z trochu jiného tyglíku je "trojka" Perchè .... perchè ti amo. Řekněme melodickej hitík s výrazným refrénem, ale pořád ještě v režii hard rockového tria, takže na nějaké šumění smyčců a romantickej saxík můžete rovnou zapomenout.

Questo folle sentimento je bůhvíproč rozseknuta na dva samostatné tracky. Předpokládám, že pvní část končila a druhá naopak začínala jednu stranu původní LP. Každopádně jde o další písničku s výborným refrénem. V Itálii se dodnes těší velké oblibě, o čemž svědčí hned několik jejích verzí, dostupných na ytb.

Jedinou skladbou v angličtině je Walk Away Renee. Znalci možná zbystřili a tuší nějakou čertovinu. Tuší správně, neboť jde o další cover, tentokrát skupiny "The Left Banke" z roku 1966. Původně smyčci podbarvený, slaďoulinký popík jak mávnutím kouzelného proutku proměnil se v psychedelicko rockový hurhaj, s kvílejícími varhanami, neučesaným kytarovým sólem a značně ležérním zpěvem.

Předposlední Se non è amore cos'è zahraje na tklivou strunu a s přimhouřením jednoho oka dala by se označit za cajdák, oplodňovák, nebo chcete li - baladu.

A je tu závěr. V první polovině skladby Sole giallo, sole nero se toho pohříchu zrovna moc neděje, ale v té druhé nastane hotové boží dopuštění. Nad dlouhým klávesovým sólem by jistojistě zaplesal a uznale hvízdnul i Ray Manzarek a tečku za celým albem udělá teprve divoké sólo na bicí.

Zvuk není zrovna nejlepší, jenomže co chcete čekat od italské desky z roku 1970. Ono to k tomuhle stylu i tak nějak patří a nevybavuji si, že by to někdo zvlášť řešil. Placka tak dostává punc ryzího undergroundu a přirovnat bych ji mohl ke kotoučům "Sirio 2222" skupiny Il Balleto di Bronzo (1970), nebo "La Bibbia" souputníků Il Rovescio della Medaglia (1971).

Vřele doporučuji všem milovníkům šťavnatého, prehistorického hard rocku !

3,5


» ostatní recenze alba Formula 3 - Dies irae
» popis a diskografie skupiny Formula 3


Progres 2 - Dialog s vesmírem
2015-05-17

Progres 2 / Dialog s vesmírem

4 stars

2CD FT Records 2010 FT0115-2

Na dobu svého vzniku a tuzemské poměry je to nadprůměrná deska, která se zcela poprávu pyšní puncem art rockové legendy. Ucelený příběh, pěkné texty a dobrý zvuk způsobují, že se k ní rád vracím a je jednoznačně nejfrekventovanějším "progresovským" nosičem mé sbírky. O desce samotné už tady byly popsány stohy papíru, tak jen ve zkratce :

Na první polovině LP nevidím chybu. Od úvodního, scifi zvuky prošpikovaného intra V zajetí počítačů až po Odlet je to parádní jízda. Pomlaskávám si při poslechu zemité doprovodné kytary ve skladbě Země 2555 i dvojhlasech Kluka - Váně v pecce Odlet. A to nervní klávesové sólo je báječné...

S druhou polovinou desky už to tak slavně nevidím, ovšem má jeden svůj vrchol. A to nepochybně nejslavnější a "nejkultovnější" skladbu z dílny kapely Progres 2, Planetu Hieronyma Bosche II. Ten riff je jednouchý, ale účinný jako panzerfaust a zde, na progboardu již tolikrát skloňované kytarové sólo, lahůdkové. I následující píseň, Tisíce mých očí, se mi líbí. A to po stránce melodické i textové a považuji ji za takové předčasné vyvrcholení původního elpíčka, protože Hymna robotů je fakt úlet, který mi do celkového konceptu nějak nezapadá. Trochu paradoxně je to však jediná skladba, která mi utkvěla v paměti z doby, kdy jsem album slyšel poprvé. Bylo to někdy na podzim roku 1988, na vojně ve Třech Sekerách...

Skladbou Hymna robotů končila původní LP, ovšem na cd celá rocková opera pokračuje trochu neurotickou skladbou Rozhovor s centrálním mozkem, krátkou instrumentální palbou Honička a finišuje skladbou Výkřik v Proxima Centauri.

Z bonusů bych vypíchnul hlavně Planetu Hieronyma Bosche II, s původním necenzurovaným textem, natočenou v roce 1993 a instrumentální skladbičku Roentgen 19:30.

Excelentní přírůstek do každé sbírky, dávám rovné čtyři !

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Reale Accademia di Musica - Reale Accademia di Musica
2015-05-13

Reale Accademia di Musica / Reale Accademia di Musica

5 stars

CD BMG Japan, BVCM - 37585, 2005

Na počátku rozmachu italské art rockové scény z kraje sedmdesátých let dvacátého století stála mimo jiné i skupina Reale Accademia di Musica. Ta vydala pouhá dvě alba, eponymní debut (1972) a společný projekt s písničkářem Adrianem Montedurem (1974). Tady se však "akademici" zhostili spíš role doprovodného bandu a tak si pojďme raději představit výše uvedenou "prvničku".

Šest skladeb, jedenačtyřicet minut romantického, nostalgického, melodického a vysoce emociálního art rocku. S ohledem na rok vydání je velmi těžké najít nějaký vhodný příměr k jiné a známější kapele. Premiata Forneria Marconi i Banco del Muttuo Socorso svá první alba vydávají rovněž v roce 1972 a tak jsou všichni prakticky současníky. O hudbu Reale Accademia di Musica však nějak nebyl zájem a tak zcela nezaslouženě upadla do naprostého zapomění.

V první skladbě - Favola - je to především o posmutnělém vokálu a pěkných melodiích, doprovázených zvoněním akustických kytar a lehkým dotykem symfonického orchestru. Za první z vrcholů desky považuji následující píseň Mattino, jejíž melodie mě dokáže vystřelit až někam do prog rockového nebe. Teprve tady, v páté (4:22) minutě poprvé se přidávají bicí nástroje a když vzápětí klávesista Federico Troiani otevře stavidla svým classical rockovým eskapádám, moje nadšení nezná mezí. Trojka Ognuno Sa pokračuje v podobném duchu. Vláčné tempo, šmrdlání akustických kytar, varhany a především důrazné úhozy klimpru. Změna se dá rozpoznat jen na postu vokalisty, ten hlas je prostě jiný. Ruku do ohně bych za to samozřejmě nedal, ale španělského "pěvce" Cabanese tady zřejmě vystřídal klávesista Troiani...

Druhou polovinu desky zahajuje dramatická skladba Padre. Ke slovu se poprvé ve větší míře dostane i elektrická kytara a poněkud tíživou atmosféru jen umocní chladně pohřební tóny varhan. Lavoro In Citta´ zahájí malá klavírní etuda, ale prakticky vzápětí se přidají dunivé údery bicích a zkreslený zvuk varhan. Oba zpěváci se střídají a vše vyvrcholí pěkným refrénem, podepřeným táhlými tóny božského mellotronu. V samotném závěru skladby překvapí najazzlá instrumentální vsuvka. Je tu finále, s ním i druhý vrchol a nejtvrdší kousek na desce, Vertigine. Naříkavý zpěv doprovází především vzteklé vrčení varhan a tlukot variabilních bicích, v mezihře dojde i na pěkná sóla kytary a kláves a nechybí ani další classical rockový výstup. Skladba je to velmi povedená a píše parádní tečku za celým albem.

Do sbírky se mi podařilo zařadit krásnou mini vinyl repliku od BMG Japan, s výtečně restaurovaným zvukem a hraje to opravdu báječně. Loni tento dlouhou dobu velmi špatně sehnatelný titul vydal konečně i label Sony a měl by tak být snadno dostupný u každého lepšího prodejce. Mohu jej tak doporučit všem zapáleným fanouškům R.P.I.




» ostatní recenze alba Reale Accademia di Musica - Reale Accademia di Musica
» popis a diskografie skupiny Reale Accademia di Musica


Novalis - Sommerabend
2015-05-03

Novalis / Sommerabend

5 stars

Cd Metronome Musik GmbH, Hamburg 841 354-2

Tři skladby na ploše 38 minut, titulní Sommerabend tak zabrala celou druhou stranu původní LP a je rozdělena do pěti strof. Novalis hudebně navazují tam, kde skončili na svém předchozím bezejmenném albu. Jsou tu tedy opět s romantickým a vysoce melodickým art rockem, se špetkou vokálů v německém jazyce. Může vám to připomenout Camel, Pink Floyd, nebo Eloy, není to nic originálního, ani dosud neslyšeného, ale parádně se to poslouchá. Spacey klávesy, kytarové ornamenty, hypnoticky jednoduché bicí a jedinečná, sugestivní a líná atmosféra, při které se báječně relaxuje. Hudba pro ( nejen ) letní večery jako stvořená, doporučuji vyzkoušet !

Pěkný je i cover, připomínající plakáty Alfonse Muchy, ovšem zmýlená neplatí. V tomto případě jde o dílo amerického malíře a ilustrátora Maxfielda Parrishe. Nutno však podotknout, že nálada obrazu pěkně koresponduje s obsahem samotného alba.

Nejlépe hodnocenými deskami studiové diskografie Novalis jsou Sommerabend a Novalis. Obě mám ve sbírce a nedokáži určit, které z nich je lepší. Považuji je za mistrovská díla a dekoruji rovnými pěti hvězdičkami.

----------------------
Děkuji Borkovi za doplňující informace k obalu alba.

» ostatní recenze alba Novalis - Sommerabend
» popis a diskografie skupiny Novalis


Novalis - Novalis
2015-05-01

Novalis / Novalis

5 stars

"Romantische Rockmusic"

Novalis (1772 - 1801), vlastním jménem Georg Friedrich Philipp svobodný pán von Hardenberg, byl německý básník a prozaik, představitel raného romantismu. Zajímal se o básnictví, filozofii a přírodní vědy (především o matematiku). Zasnoubil se s třináctiletou Sophií von Kühnovou, která však v patnácti letech - ještě před svatbou - zemřela. To jím hluboce otřáslo a její smrt, stejně jako smrt jeho mladšího bratra, ovlivnila jeho literární tvorbu. Ve svých dílech používal mystický, temný a tajemný jazyk. Sám nakonec zemřel v pouhých 29 letech na tuberkulózu.

Potud wikipedia. Možná vám to pomůže lépe si představit hudbu stejnojmenné art rockové skupiny z Německa, která vznikla na samém počátku sedmdesátých let a do roku 1985 vydala jedenáct studiových alb. Nejlépe hodnocenými jsou v pořadí druhé Novalis (1975) a Sommerabend, vydané o rok později. Obě jsou v německém jazyce a kromě poetických a lyrických textů nabízí vzdušné a podmanivé melodie s výrazným soundem klávesových nástrojů.

Eponymní album vyšlo v roce 1975 a na relativně krátké ploše šestatřiceti minut přináší 5 skladeb.

Desku rozjíždí okouzlující a chytlavá instrumentálka Sonnengeflecht. Muziku tvrdí bezchybná rytmika Schünzel - Biereichel a my si můžeme poprvé vychutnat pestrou paletu krásně hřejivých klávesových nástrojů. V následující Wer Schmetterlinge lachen Hört je ke slyšení civilní vokál Heino Schünzela. Ovšem jen na začátku a pak v samotném závěru skladby, to hlavní vyplňuje vzrušující a zvukomalebná instrumentální mezihra. Velmi pomalu se rozjíždí hypnotická věcička Dronsz, která zavírala první stranu původní LP. Těží z repeticky se opakujících figur, pomalu zesiluje, graduje a pak, bez varování, uprostřed tónu náhle končí. Dobrej vtípek :) Katarze, ani vyvrcholení se tady nekonají...

Základem devět minut dlouhé instrumentálky Impressionen je téma z 5.symfonie Antona Brücknera. Novalis tady v pastelových barvách opět malují ta svoje melodická kouzla a je to krásné poslouchání. Duševní očista a čistý relax. Poslední píseň Es färbte sich die Wiese grün je s částečně upraveným originálním textem z roku 1798, ale dlužno dodat, že zpěvu si ani v tomhle případě příliš neužijeme, anžto hlavní síla skupiny tkví v půvabných melodiích zahraných v čistě instrumentálním provedení.

Na pěkně udělané reedici z roku 2004 najdeme jeden bonus navíc, "živou" verzi skladby Impressionen a přesvědčit se tak můžeme o tom, že to kapele velmi dobře šlapalo i na koncertech.

Doporučovat Novalis fanouškům kraut rocku by bylo taháním dříví do lesa. Z těch ostatních by mohli zaujmou příznivce Camel.


----------------------------
Hodnotil jsem cedlo Universal Music 2004 SPV 49522 CD


» ostatní recenze alba Novalis - Novalis
» popis a diskografie skupiny Novalis


Malmsteen, Yngwie - Perpetual Flame
2015-04-23

Malmsteen, Yngwie / Perpetual Flame

2 stars

Cd Rising Force Records 2008, RFR-CDEU01

Starého psa novým kouskům nenaučíš a tak si Malmsteen dál táhne tu svou káru aniž by se staral, jestli to vůbec ještě někoho zajímá. Nechtěl bych být přehnaně kritický, vždyť Yngwie býval mým kytarovým hrdinou, ale už při rozložení bookletu novotou vonícího cd jsem si chtě nechtě pomyslel něco o ztrátě soudnosti. Na titulní stránku se totiž Yngwie nechal vymalovat o deset let mladší a dvacet kilo lehčí než ve skutečnosti a uvnitř je velkoformátová ( 475 x 240 mm ) fotografie palmové riviéry s rudým Ferrari v popředí, u kterého se maestro nechal zvěčnit v rekovné póze s nezbytným Fenderem v tlapách...

Navíc tady čtu :
Produced by - Y.J.Malmsteen
All Music Composed A Arranged by - Y.J.Malmsteen
All Lyrics And Melodies by - Y.J.Malmsteen
Engineered by - Y.J.Malmsteen
Mixed by - Roy Z with Y.J.Malmsteen

Maestro sám obstaral všechny kytary, basu, nějaké ty keyboardy a sitár a tak si říkám, ještě, že neumí zpívat. To by si Tim "Ripper" Owens nejspíš ani neškrtl. Klávesy nahrál i prog rockerům známý Derek Sherinian a bicí věrný Malmsteenův souputník Patrick Johansson.

U většiny písniček mám neodbytnej pocit, že už jsem je někdy slyšel. Třeba taková Be Careful What You Wish For je nemlich to samé, co Prophet Of Doom z alba "War To End All Wars" a tak bych mohl pokračovat. Prostě stokrát vylouhovanej čaj a tak jediné, co bych vypíchnul, je neoklasická instrumentální smažka Caprici di Diablo. Ovšem proč je to samé téma rozmělňováno i v následující Lament vážně netuším. Ještě jedna instrumentální skladba - Heavy Heart - je v samotném závěru alba, ovšem s legendárními peckami "Trilogy Suite Op:5", nebo "Krakatau" se nemůže rovnat ani náhodou.

A ještě něco, zvuk téhle desky je naprosto příšerný. Sherinianovy klapky jsou sotva slyšet a šroťák nemá potřebnou razanci, je to taková slitá hluková koule. S DR 06 mám pocit, že mi to urve uši i s kebulí a je pro mě nadlidským úkolem, vydržet těch 70 minut na jeden zátah. Jedním slovem zvěrstvo.

Sorry Yngwie. Tvoje desky z osmdesátých let zůstanou navždycky v mém srdci, ale tohle mě nebaví a s těmi svými novinkami jsi u mě skončil. Nadobro. A když říkám nadobro, znamená to na hodně dlouhou dobu :)



» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Perpetual Flame
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Malmsteen, Yngwie - War to End All Wars
2015-04-17

Malmsteen, Yngwie / War to End All Wars

2 stars

V polovině devadesátých let se k nám řinula ještě nedávno zapovězená hudba doslova proudem. Obchod s muzikou kvetl, prodejny rostly jak houby po dešti, do toho fungovaly různé půjčovny a cd bazary a člověk najednou nevěděl, kam dřív skočit. Ta spousta nového bigbítu mě lákala, poznával jsem nové a nové interprety a na ty "důvěrně známé" najednou nebyl čas. Proto i Malmsteenovo album Seventh Sign bylo na dlouhou dobu posledním, které jsem od něj slyšel a desky Magnum Opus, Inspiration, Facing The Animal, Concerto Suite for Electric Guitar and Orchestra ani Alchemy vůbec neznám. Do pazourů se mi tak dostalo teprve cedlo War to End All Wars z roku 2000. Dlužno dodat, že to bylo díky nějaké promo akci a dočasně snížené ceně, o čemž svědčí nálepka 299,- na krabičce s cd...

Narovinu, ten nákup jsem si tehdy mohl klidně odpustit. Obsahově by to až taková hrůza nebyla, ovšem po stránce zvukové je to doslova katastrofa. Po příchodu domů a spuštění přehrávače jsem si nebyl jistý, jestli jsem přišel o aparát, nebo o uši. Nebo o obojí. Zní to, jak horší demo snímek. Zvuk je neuvěřitelně zahuhlaný a dutý a z poslechu cd dělá utrpení. Asi nejhůř to odskákal bubeník John Macaluso ( Powermad, Ark, TNT, Symphony X a další.. ), jehož nástroj byl nahráván buď přes zeď, nebo podlahu studia. V rozhovoru pro Spark se Yngwie vymlouval na nedostatek času a peněz, ale i tak jsem přesvědčený o tom, že se to dalo udělat líp.

Docela tvrdá power metla, s občasnými přesahy do neoklasiky. Taková Molto Arpeggiosa není vůbec špatná, pěkná neoklasická divočina se odehrává i v na sebe navazujících skladbách Preludium a Wild One. A určitě bych vypíchnul i masakr Instrumental Institution.

Mark Boals zpívá dobře a ty čas od času se objevující smyčce má na svědomí klávesista Mats Olausson, ovšem nejvíc prostoru si pro sebe pochopitelně uzurpuje sám pricipál. Jeho kytara je doslova všude a tak toho má člověk po 65 minutách fakt plný brejle.

Kdyby to nehrálo tak špatně, ty tři, možná i čtyři hvězdy bych dal. Takhle to bude s bídou za dvě. Jen pro sběratele a věrné fanoušky.



» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - War to End All Wars
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Satriani, Joe - Joe Satriani
2015-04-12

Satriani, Joe / Joe Satriani

4 stars

S dalším řadovým albem se Satriani vytasil v roce 1995 a předvedl přitom ukázkový stylový kotrmelec. Pořádně tak překvapil nejenom mě, ale i převážnou část svých fanoušků. Místo kožené bundy oblékl chatrný kabátek, kadeře schoval pod buřinku a nahrál hrubozrnné a syrové album, silně ovlivněné bluesovou muzikou. Zapomeňte na studiově vypulírovaná alba The Extremists, nebo Flying In A Blue Dream, tohle je trnitá cesta proti proudu času, k prazákladům hudby samotné. Joe neponechal nic náhodě a raději se obklopil novými spoluhráči. Věrní souputníci Matt a Greg Bissonettovi i s Jeffem Campitellim si tady sice zahráli také, ale daleko větší pemzum práce odvedli Andy Fairweather Low ( rhythm guitar ), Nathan East ( bass ) a Manu Katche ( drums ).

Album na mě působí doslova živelným dojmem a tak se nemůžu zbavit dojmu, že se alespoň jeho základy nahrávaly ve studiu "živě". Pěkně všichni dohromady a může za to i detailní a perfektně čitelný zvuk. Korekcí hlasitosti stačí otočit jen trochu do prava a rázem je celá parta, jak mávnutím kouzelného proutku, nakvartýrovaná u nás v obýváku. A já nestíhám nosit kafe.

Deska je téměř instrumentální a velmi vyrovnaná, nebudu ji tedy rozebírat skladbu po skladbě. Satrianův rukopis a vytříbený smysl pro melodii je čitelný, vzrušující zážitek z poslechu dělají hlavně "neokoukaná" aranžmá. Trochu vyčnívá jediná písnička - Look My Way. A jistě ne náhodou. Se spoustou perkusí a vokálem zkresleným efektem "telefoního sluchátka" působí jako vítané odlehčení.

Je to prostě výborná placka a mám ji moc rád. A možná i proto, že z té řady Satrianových alb tolik vyčnívá. Čtyři.




» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Joe Satriani
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Premiata Forneria Marconi - PFM In Classic: Da Mozart A Celebration
2015-04-02

Premiata Forneria Marconi / PFM In Classic: Da Mozart A Celebration

4 stars

Je to věc názoru, ale když už se na trhu objeví fungl nové album některé z art rockových legend, nedělám si o něm přehnané iluze. Bylo by trochu bláhové čekat od životem otřískaných a opotřebovaných hudebníků - mnohdy i po více jak čtyřicetiletém působení na hudební scéně - něco zásadního a dosud neslyšeného. Tah na branku a chuť k experimentům se s věkem někam vytratila a ruku na srdce, valná většina fanoušků si na koncertech stejně žádá ty staré a nesmrtelné fláky. V případě nových alb je pak ochotný ledacos přehlédnout a omluvit a spokojí se i s dobře odvedeným standartem. A nemusí to být vždycky jen z úcty ke stáří a legendě.

Tříčlené jádro skupiny PFM, které tvoří Franco Mussida (*1947), Patrick Djivas (*1947) a Franz Di Cioccio (*1946) už jednoduše nemá dost páry na to, aby otáčelo kolem dějin, bořilo mýty a posouvalo styly a hranice. Početnému táboru svých nejvěrnějších příznivců i tak připravilo dárek v podobě stále ještě aktuálního dvojcédé pfm in classics. A jak už název napovídá, jde tady o fůzi art rockové skupiny a symfonického orchestru. Na prvním cd najdeme rockové úpravy více, či méně známých skladeb autorů klasické hudby a na druhém pak coververze písní vlastních, kterým obě tělesa společnými silami uštrikovala slušivý symfonický kabátek.

Jsem rocker. Ostatní žánry poslouchám jen vyjímečně a klasiku prakticky vůbec, ale tyhle "prerábky" mám odjakživa rád. Na úvod je tu Kouzelná flétna W.A. Mozarta a já si ji brzy doslova zamiloval. Ta melodie je natolik půvabná, že snad ani nejde jinak. Jako čecha mne velmi potěšilo zařazení pompézníchSlovanských tanců N°1 Antonína Dvořáka a lahodí mi i Prokofievův majstrštyk Romeo a Julie. A zapomenout nemohu ani na vznešenou La Grande Pasqua Russa (N.A.Rimskij Korsakov). Zkrátka a dobře, sedm tracků a 52 minut podmanivé hudby.

Druhé cd nemá chybu. PFM moc dobře vědí, co chtějí jejich fanoušci slyšet a tak určitě neudiví fakt, že si k přepracování zvolili především prověřený materiál z prvních čtyř studiových alb. Malým překvapením tak může být jen skladba Maestro della voce z jinak celkem průměrného alba Suonare suonare, ale jinak jsou to samé osvědčené šlágry a chuťovky. La luna nuova počínaje a Celebration konče. Ty skladby jsou nádherné už v původních verzích, symfoňák jim jen přidal glanc a punc jisté okázalosti. Stokrát přehrané kusy tak dostaly nový rozměr a jejich poslech ve mě vyvolává slavnostní náladu. V první větě tohoto odstavce píšu, že cd nemá chybu, ale ona by se nakonec přece jen jedna našla. A to, že je tak krátké. Čtyřicet dva minut mi v tomto případě připadá docela málo...

Není to nic nového, ani originálního, jen kus poctivě udělané muziky a já jen z úcty k původním verzím nedám plnou palbu. Byť by si to ten pěkný digipak nespíš zasloužil. Album PFM In Classic: Da Mozart A Celebration udělalo radost mnoha fanouškům a já s potěšením konstatuji. že jsem jedním z nich.


» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - PFM In Classic: Da Mozart A Celebration
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Dream Theater - Awake
2015-03-27

Dream Theater / Awake

5 stars

Předcházející deska (Images And Words) mě zrovna nepřesvědčila, ovšem Awake mě doslova srazila na kolena. Když za mnou tenkrát přišel kamarád s očima navrch hlavy a cédéčkem mával mi před nosem s tím, že má nové Dream Theater a že je to bomba, byl jsem trochu na pochybách. Ovšem hned při prvním poslechu jsem mu musel dát za pravdu. Tu placku jsem si od něj vzápětí nahrál a kazetu se záznamem dřel ve svém tape decku do úplného roztrhání. Myslím, že teprve tady si Dream Theater s novým frontmanem pořádně "sedli", dosáhli svého prvního vrcholu a přesně tak naplnili podstatu definice subžánru progresivní metal. A nemám na mysli jen jejich nezpochybnitelnou hráčskou virtuozitu, ale i pečlivě poskládanou stavbu jednotlivých skladeb, ve kterých není nouze o překvapivé zvraty.

Od úvodního breaku matematicky přesných bicích je to strhující jízda a muzika je to tvrdá, jak opilcova játra. Těch tzv. progmetalových náklepů je na ploše 75 minut hned několik : 6:00, Caught In A Web, The Mirror a Lie. Zvuk je čistý a průrazný jak panzerfaust a jen umocňuje parádní zážitek z poslechu.

Ambicióznější choutky DT ukojili v třískladbové suitě A Mind Beside Itself, kterou zahajuje orgasmická instrumentální palba Erotomania, s parádním neoklasickým kytarovým sólem Johna Petrucciho. V členitější skladbě Voices se střídají části jak volnější, tak ty natlakované. Labrie tady hlasivky rozhodně nešetří a podává skvělý výkon. Nu a The Silent Man je takovým křehkým završením celé trilogie.

Za skutečné vyvrcholení celého alba se dá označit předposlední, jedenáctiminutová pecka Scarred. Je velmi rozmáchlá a místy i docela pompézní a chybět pochopitelně nemůže ani nabušená instrumentální vsuvka.

Nezmínil jsem dvě skladby : pomalá Innocence Faded je takovým nepovedeným pokusem o singlový hit, považuji ji za nejslabší článek kolekce a klidně bych se bez ní obešel. To Space - Dye West už je tedy, panečku, jiné kafe. Velmi sugestivní a podmanivou věc napsal a otextoval klávesista Kevin Moore a byť se obsahově zbytku materiálu zcela vymyká, mám ji velmi rád a je pro mě takovou třešničkou na již beztak chutném dortu.

Za ty roky mám Awake detailně naposlouchanou a tak už se k ní moc často nevracím. Když už na ni ale dojde, užívám si to a uznale pokyvuji hlavou. Téměř dokonalá placka...


» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Alusa Fallax - Intorno Alla Mia Cattiva Educazione
2015-03-21

Alusa Fallax / Intorno Alla Mia Cattiva Educazione

5 stars

Nebýt digitálních technologií a internetu, tak už by si dneska na italskou art rockovou skupinu Alusa Fallax nejspíš nikdo nevzpoměl a to by tedy byla sakra škoda. Zaplaťpánbu za ty reedice. Kapela vydala jen jedno velmi ceněné LP, které se mezi fanoušky italského progresivního rocku těší velké oblibě. Tématem koncepčního alba je příběh chlapce, poznamenaného přísnou rodinnou výchovou a celý projekt byl původně realizován ve formě rockové opery. Jednotlivé skladby na sebe plynule navazují a kvůli orientaci "v terénu" nezbyde nic jiného, než pečlivě sledovat display vašeho cd přehrávače.

Alusa Fallax tady produkují tu nejjemnější formu art rocku, jakou si lze vůbec představit. Hudbu vyklidněnou a čistou, jak lesní studánka, kterou by nejlépe charakterizoval u nás nepříliš rozšířený výraz "pastorální". Nebo idylická. Vychází z těch nejlepších italských prog rockových tradic, z velké části v symfonickém stylu, s výbornými melodiemi, dramatickými vokály, působivými klávesami, prvky klasické hudby a jazzu.

Kapelu jsem neznal a k nahrávce Intorno alla mia cattiva educazione jsem se na ytb proklikal úplnou náhodou, ale hned první tóny mě vystřelily až někam na oběžnou dráhu. To jsou přesně ty desky o kterých si říkáte, že je musíte mít doma, i kdyby čert na koze jezdil. Naštěstí jsem nemusel pátrat dlouho, ani solit nekřesťanské jermelíky za japonský import, neboť pěkná rozkládací mini vinyl replika od Vinyl Magic je je k mání i v tuzemských eshopech. Hodnocení je nasnadě, pět hvězd.



» ostatní recenze alba Alusa Fallax - Intorno Alla Mia Cattiva Educazione
» popis a diskografie skupiny Alusa Fallax


Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
2015-03-14

Caravan / For Girls Who Grow Plump in the Night

4 stars

Album For Girls Who Grow Plump in the Night je prvním, které vnímám jako krok stranou. A opravdu nevím, jestli za to můžou změny v sestavě, nebo ta všudypřítomná viola. Každopádně po deskách If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You a In The Land of Grey and Pink je tu znát jistý posun, ale nevím, jestli správným směrem...

Úvodní skládačka Memory Lain, Hugh / Headloss je v pohodě a zvlášť ve druhé polovině se mi opravdu líbí, ale "rokec" Hoedown mi nějak nejde pod fousy. Surprise, Surprise je baladou vcelku tuctovou a tak trochu vzrušení - opět zvlášť v druhé polovině skladby - cítím až u čtvrté C'thulu Thulu. A tady jako kdyby se to zvrtlo a album se nějak zlomilo, dál už jej přijímám zcela bez výhrad, anžto The Dog, The Dog, He's at It Again je vskutku pěknou, melodickou písničkou s výbornými vokály a kouzelnou instrumentální vsuvkou. Caravan si libují v delších a do několika částí rozdělených skladeb, další takovou je Be Alright / Chance of a Lifetime. V první části překypuje energií a moc se mi zamlouvá doprovod důrazných smyčců, v té druhé už je zase neodolatelně křehká a melodická.

Vrcholem alba je pro mě závěrečná a zcela instrumentální suita L' Auberge du Sanglier / A Hunting We Shall Go / Pengola / Backwards / A Hunting We Shall Go, která se v některých okamžicích hodně přibližuje k tzv. vážné hudbě. Nádherný a učebnicový příklad symfonického rocku.

A není to všechno, máme tu přehršel bonusů. US Mix Memory Lain, Hugh / Headloss líbí se mi víc, než původní verze, půvabná je i instrumentální varianta skladby "Be Alright...", v tomto případě přejmenovaná na No! (Be Alright) / Waffle (Chance of a Lifetime). Krasojízda pokračuje, své instrumentální podoby dočkala se i úvodní "Memory Lain, Hugh", přejmenovaná na He Who Smelt It Dealt It a opět je to skvělá ukázka symfonického rocku. A já si kladu otázku, proč se tyto parádní verze nedostaly už na původní vydání ? Surprise, Surprise je o minutku kratší, s vokálem beze slov, ale daleko křehčím a pohádkovějším aranžmá. I tuto verzi bych upřednostnil před tou, která se dostala na oficiální nosič. Je tu závěr a s ním další zvukomalebné instrumentální kouzlení, Derek's Long Thing...

To je snad první deska, kde si bonusů cením pomalu víc, než původních skladeb. Mé hodnocení 3,5 se tímto překlápí nahoru a případným zájemcům doporučuji reedici Decca / Deram 2001.

» ostatní recenze alba Caravan - For Girls Who Grow Plump in the Night
» popis a diskografie skupiny Caravan


Banco del Mutuo Soccorso - Canto di Primavera
2015-03-06

Banco del Mutuo Soccorso / Canto di Primavera

3 stars

Jednoduchá obálka a "datum narození" nevěstí nic dobrého, ale opak je pravdou. Je to výborné album a já ho považuji za nejlepší možné rozloučení se sedmdesátými lety.

Na prog rockové stálice byl v té době vyvíjen enormní tlak a každá se se ztrátou popularity a odlivem publika vyrovnávala po svém. Le Orme natočili akustické album, PFM pop rockovou a nevalně hodnocenou desku Suonare, suonare a tak se z tzv. "velké trojky" italského art rocku s nastalou situací nejlépe popasovali právě Banco del Mutuo Soccorso. Album Canto di primavera nabízí hudební porci velmi sofistikovanou , s vlivy prog rocku, jazzu, ale i italské lidové hudby. Zvuk je jemnější a velmi detailní, podobně jako v případě desky Come in un'ultima cena. Je však také pěkně rozkošatělý, s řadou hojně využívaných akustických a dechových nástrojů.

Album je orámováno instrumentálními skladbami Ciclo a Circobanda. Jsou velmi chytlavé, založené na motivu hraném basovým syntezátorem, na který se "nabalují" další a další instrumenty. Díky trubce, soprán saxofonu a lesnímu rohu může to lehce připomínat některou z forem populárního jazzu. Nejprogrockovějším kouskem na desce je nepochybně pecka Sono la bestia, která s těmi nepravidelně těkajícími bicími a výbušným refrénem jako by vypadla z již výše uvedené desky Come in un´ultima cena. Největším šlágrem je titulní píseň Canto di primavera. Kořeny má nespíš v lidové hudbě a Francesco di Giacomo podává tu skvělý výkon. Písnička svou rozjásanou melodií připomíná jiný obrovský hit, Non mi rompete z placky Io sono nato libero.

Pochopitelně nechybí ani uvolněné a velmi jemné balady. Niente uzavírá první stranu původní LP, naopak E mi viene da Pensare otevírá tu druhou a obě se můžou pochlubit krásnými refrény. Jejich přednes nedokážu si představit v rockové aréně, ale velmi dobře hodily by se do jazzového klubu. Stejně jako dva další emotivní kousky, Interno Citta a Lungo il Margine...

O prvotřídním instrumentálním mistrovství snad není třeba pochybovat, stejně tak o bravurním přednesu jednoho z největších hlasů v historii rockové hudby. Banco natočili velmi silné album, bohužel poslední opravdu dobré. Následující deska Urgentissimo už nestojí za nic a o mnoho lepší nebylo to ani po reunionu v devadesátých letech. Za zmínku pak stojí jen několik velmi dobře hodnocených live nahrávek. Francesco di Giacomo už nám bohužel nic nezaspívá, ale duch BMS žije. Skupina i přes ztrátu svého frontmana nezemřela a klávesista Vittorio Nocenzi pořád hraje a komponuje. Držme mu palce.

3,5 *



» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Canto di Primavera
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Beggars Opera - Act  One
2015-02-28

Beggars Opera / Act One

5 stars

Dneska už si ani nedokážu vybavit, kde já k téhle desce vlastně přišel. Nejspíš ji někdo zmínil v diskuzi pod jinou kapelou, ale jestli bylo to tady na progboardu, nebo někde jinde, vážně netuším. Každopádně při poznámce o classical rocku jsem zbystřil, pustil si nějaké vzorky a album Act One okamžitě objednal. Navíc v krásné rozkládací mini vinyl replice od Repertoire.

Je to přesně tak, jak píše hejkal ve své recenzi o kousek níž. Classical rock hodně se tu mísí s hard rockem, stačí si poslechnout třeba dvojku Passacaglia, a improvizace Raimond´s Road a Light Cavalry jsou prostě úžasné. Zvlášť tu prvně jmenovanou jsem si soukromě přejmenoval na "letem světem vážné hudby". Bicí připomínají zvuk po schodech se sypajících brambor a Alan Park tam na Hammond organ sází jeden známý motiv za druhým. A nechybí ani dlouhé a hlučné kytarové sólo.

Act One skotských Beggar´s Opera jsem si zamiloval. Zpěv Martina Griffithse sem padne jako pr..l na hrnec, zvuk je dunivý a hřmotný a obal řádně ulítlý. Pro milovníky raných sedmdesátek a příznivce classical rocku zvlášť, je tohle album naprostou nezbytností.


» ostatní recenze alba Beggars Opera - Act One
» popis a diskografie skupiny Beggars Opera


Dream Theater - Images And Words
2015-02-27

Dream Theater / Images And Words

3 stars

Budu za zpátečníka, ale po skvělém a živelném debutu pro mě byla tahle deska tak trochu zklamáním. Rozdíl mezi oběma plackami je propastný, jako kdyby to ani nebyla jedna a ta samá kapela a Images and Words mi přišla málo metalová, přeprodukovaná, sterilní a chladná. Leč, jak se to zpívá v jedné přihlouplé české písničce, čas otupí i ostrý břít a tak si dneska můžu třeba Another Day poslechnout i bez toho, že by se mi ježily vlasy hrůzou. Navíc tady mocně pracuje potvůrka nostalgie a tak si pobaveně vybavuji vzpomínky na dobu před více jak dvaceti lety...

Jednoznačně nejlépe na mě působí rozmáchlé a instrumentálně vytříbené pecky Take The Time, Learning To Live a především Under A Glass Moon. A možná trochu překvapivě i drobná Wait For Sleep, které velmi sluší subtilní aranžmá jen pro klávesy a zpěv.

Hodnocení tři a půl tentokrát zkrouhnu směrem dolů. V rozsáhlé diskografii Dream Theater bych našel desky lepší - např. debut, Awake, Metropolis pt.2, nebo Octavarium, ale i horší - Train Of Thought.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Images And Words
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Satriani, Joe - Time Machine
2015-02-25

Satriani, Joe / Time Machine

4 stars

Po čtyřech regulérních plackách Satch vyhlásil rauchpauzu, prohrabal šuplíky a reptajícím fanouškům předhodil dárek v podobě kompilace Time Machine. A protože matroše sešlo se víc než dost, rovnou v podobě našlapaného dvojalba.

První disk obsahuje hned tři fungl nové skladby a ty jsou skutečně parádní. Titulní flák Time Machine zahřmí nástupem dunivých bicích a pěkným leitmotivem nažhaví napjatě očekávajícího posluchače. Onou typickou, energicky šlapavou a výrazně melodickou Satrianovkou je druhá The Mighty Turtle Head a k jímavé kytarové baladě All Alone vzniklo pěkné video, které svého času relativně často rotovalo hudebními kanály.

Dalších šest skladeb vznikalo postupně, během let 1986 až 1993, kdy jim byla vtisknuta finální podoba. Nebudu je rozebírat jednu po druhé, ale rozhodně nejde o žádný odpad, nebo nepodarky. Thinking Of You a speciálně Baroque jsou krásné, křišťálově čisté balady a Crazy prozměnu nařachlou a energickou písničkou, jedinou v jinak zcela instrumentální náloži. Speed of Light je neodolatelně chytlavá a Dweller On The Threshold nesporně nejrychlejším kusem Satchovy kariéry.

Tracky 10 - 13 představují Satrianiho eponymní a velmi raritní EP, vydané v roce 1984. V experimentálně laděných skladbách účinkuje jen Joe a nikdo jiný a je to čistě kytarová práce bez jakéhokoliv doprovodu. Je to zajímavé, byť to ani v nejmenším nepřipomíná jeho pozdější tvorbu. Nejspíš bych se bez tohoto EP klidně obešel, ale poslouchat se rozhodně dá. Což nemohu říct o závěrečném Woodstock Jamu. Těch šestnáct minut improvizací je úplně zbytečných a jen natahují stopáž už tak dlouhého alba. Zážitek z jeho poslechu je tak rozmělněn a devalvován.

Druhé cd přináší live materiál, nabídne celkem 14 skladeb a i když to tak skutečně vypadá, nejde o záznam z jednoho koncertu, ale hned několika show. Smíchané je to opravdu šikovně tak, že to ani nepoznáte. Skladby jsou většinou věrnou podobou verzím z řadových alb, až jsem si tehdy kladl otázku, jestli je to vůbec možné a jestli při dokončovacích pracech nedošlo k nějakým studiovým korekcím. Od té doby už jsem viděl a slyšel několik dvd a přesvědčil se o tom, že Satriani je skutečný perfekcionalista a profesionál, který se na veřejná vystoupení dokonale koncentruje a odvádí perfektní práci.

Na závěr ještě pár slov k bookletu, protože takhle by to mělo vždycky vypadat. Na nějakých 22 stranách jsou podrobné údaje k jednotlivým skladbám, obsáhlý Satchův profil a cca 110 ! fotografií. Fanoušek tak za své peníze dostane do ruky takovou malou kroniku...

Původně jsem chtěl napsat jen krátké hodnocení, ale nějak se mi to natáhlo. Byť se jedná víceméně o kompilaci, přináší dostatečnou porci dosud nevydaného materiálu a nedá se to tak odbýt pouhým mávnutím ruky. Fanouškům tohoto kytaristy by v domácí sbírce chybět rozhodně neměla a tak těch reálných tří a půl zaokrouhlím nahoru.



» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Time Machine
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più
2015-02-21

Locanda delle Fate / Forse Le Lucciole Non Si Amano Più

4 stars

Locanda delle Fate je jednou z těch relativně známějších a zásadnějších kapel, jejíž jméno bývá v žebříčcích a anketách týkajících se italského progresivního rocku, skloňováno poměrně často. Ovšem v době vydání se album Forse le lucciole non si Amano più nesetkalo s větším ohlasem. Rok 1977 už novým art rockovým kapelám nepřál a italské prog rockové hnutí bylo na ústupu. O rok později to kapela zkusila ještě s komerčněji zaměřeným singlem, ale to už byla labutí píseň před úplným rozpadem.

Velmi ambiciózní sestava, čítající dva kytaristy, dva klávesisty, sólového zpěváka a basáka s bubeníkem, uvařila pro ouška art rockového fanouška opravdu chutný pokrm. Romantický, symfonický a bohatě aranžovaný rock s klávesovými stěnami, kytarovými kudrlinkami a nádhernými melodiemi, umocněnými znělým tenorem Leonarda Sassa. Z italské scény jsem si - mimo jiné - oblíbil i tyto tři vokalisty : Prvním je Francesco di Giacomo z Banco del Mutuo Soccorso, druhým Jimmy Spitaleri z Metamorfosi a tím třetím právě Leonardo Sasso. Všichni mají podobně "posazený" hlas a byl by to zážitek, vidět je stát na jednom pódiu. Takoví tři tenoři italského rocku.

Album uvádí něco přes šest minut dlouhá, zvukomalebná instrumentální skladba A volte un istante di quiete a postupně před vámi defilují motivy a nápěvy, se kterými se na desce ještě setkáte. Tato vskutku velkolepá introdukce pomalu přejde do titulní písně Forse le lucciole non si amano più a asi bych těžko hledal emotivnější kousek. Kovově znějící klávesové nástroje zdobí kytarové ornamenty a slavnostní náladu ještě umocňuje naříkavá flétna, ovšem hlavní personou je tady Leonardo Sasso. Jeho nádherný hlas je plný citu a emocí a musí zasáhnout každého trochu citlivějšího posluchače, byť by metaforickému textu o světluškách, které už se asi nemají rády, nerozuměl ani slovo. Naprosto ze stejného soudku je i následující Profumo di colla Bianca, kde mi Locanda delle Fate v některých sólových výstupech připomíná Yes.

První tři skladby jsou skutečnými skvosty a protože se taková "forma" dá jen těžko udržet po celou stopáž desky, je tu oddychovka v podobě Cercando un nuovo confine. Není špatná, refrén je dokonce vynikající, ale v porovnání s prvními třemi kousky přece jenom pokulhává. Sogno di Estunno je skladbou relativně svižnější a znovu můžeme si vychutnat nádhernou souhru sólového klavíru, kytary, flétny a zpěvu. Víceméně akustickou skladbičku Non chiudere a chiave le stelle považuji za nejslabší článek celého alba, Sassův hlas tady chybí a tak mi to hodně připomíná singl, který je jako bonus přilepený k nejnovější reedici této desky. Ale to už je tady závěr a s ním další vynikající kousek, Vendesi saggezza. Symfonickou desku musí zakončit pompézní příspěvek a to skladba Vendesi saggezza bezezbytku naplňuje...

Pět štychů skvělých, dva - možná - o něco slabší. Jako malou nevýhodu tohoto alba vidím v jisté předvídatelnosti. Jede si to v jedné lajně a tak jsou si ty skladby vzájemně docela podobné. A také v tom, že je moc "hodné". Kdyby aspoň v jedné písni kapela šlápla na plyn a zpěvák houknul do publika, přineslo by trochu kýženého vzruchu a oživení.

Dávám čtyři a půl a zaokrouhluji dolů. Pro příznivce symfonického rocku a fanoušky kapel Pendragon, Arena , nebo IQ by mohli být tito italové zajímavou alternativou, doporučuji. A nejen jim.


» ostatní recenze alba Locanda delle Fate - Forse Le Lucciole Non Si Amano Più
» popis a diskografie skupiny Locanda delle Fate


Shadow Gallery - Carved In Stone
2015-02-17

Shadow Gallery / Carved In Stone

5 stars

Už svým eponymním debutem vzbudili Shadow Gallery značnou pozornost, následujícím albem Carved in Stone pak dveře progmetalové extraligy otevřeli dokořán.

Pohled na display cd přehrávače by mohl někoho zaskočit, ukazuje totiž 20 tracků a sedmdesát minut hudby. Pět štychů však tvoří jen krátké instrumentální vsuvky, které slouží jako jakési spojovací články mezi skladbami. A téměř 22 minut dlouhá suita Ghostship je rozdělena na sedm podčástí. Ambiciózní projekt vlastně stále ještě začínající kapely se rodil v těžkostech, po problémech se sestavou i hudebním aparátem vyšel nakonec až v roce 1995, ale těch pár let čekání se nakonec bohatě vyplatilo a zrodila se tak další progmetalová superstar.

Já jsem tvorbu SG poznával postupně tak, jak šly desky za sebou. Už prvotinka mě mile překvapila, ale album Carved in Stone mě doslova uhranulo a já ho v němém úžasu poslouchal den co den do zblbnutí tak dlouho, až jsem se ho naučil prakticky nazpaměť. Je velmi symfonické, nabízí neodolatelně epickou, magickou a vysoce melodickou hudbu, přitom však prošpikovanou spoustou nadupaných instrumentálních pasáží. U eruptivních gejzírů kytarových a klávesových sól se tají dech ( viz. úvodní "Cliffhanger" ), u čarokrásných melodií rozbuší srdce a u nadpozemských vokálů ježí srst a uroní kroupa.

Dneska už si cd Carved in Stone z celkem pochopitelných důvodů pustím tak jednou za uherský ro(c)k, ale slabinu jsem na něm neviděl tenkrát a nevidím ji ani teď. Prostě i po dvaceti letech od jeho vydání si ten poslech dokážu užít a královsky se bavím. Zkuste to také, extázi vám sice zaručit nemohu, ale dost možná budete příjemně překvapeni.

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Carved In Stone
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


Supersister - Present from Nancy
2015-02-12

Supersister / Present from Nancy

4 stars

Supersister mě svou třetí deskou Pudding en gisteren doslova rozsekali a zcela pochopitelně jsem tak musel mít i debut Present from Nancy. A vzal jsem to rovnou z jedné vody načisto, i s následujícím albem To The Highest Bidder. Na trhu je vydání, obsahující obě elpíčka na jednom cd a tak to nebyl zas takový problém.

Minimum vokálů a jazz rock, s hlavním důrazem na slovo rock. Já už jsem se dřív vyjádřil v tom smyslu, že fusion moc nemusím. Většinou mi ta hudba přijde moc akademická, s důrazem na mistrovství hudebníků, ale nedostatkem melodie. Supersister jsou důkazem, že jde to i jinak. Instrumentalisté jsou to vynikající, kapela hraje s neuvěřitelným nasazením a skladby Presents from Nancy, nebo 11/8 frčí v naprosto neskutečném tempu, přitom všem však nezapomínají ani na melodii a vtip. Jen si poslechněte srandičku Corporation Combo Boys a pokud nejste naprostí suchaři, budete se za břicho popadat. Nebo to vytříbené střídaní těžkých pasáží s těmi vysloveně melodickými, jako v případě kousku Mexico. Jednoduché, rychlé, téměř punkové bicí spolu s brutálně zkreslenými klávesovými sóly na vás bafnou v nářezovce Metamorphosis a naopak téměř renesanční atmošku nasajete v zadumané Dreaming Wheelwhile. Jediný vroubek tak vidím v závěrečné, krapet dlouhé podivnosti Dona Nobis Pacem. Prvních šest a půl minuty je to taková poněkud pochmurně znějící koláž klávesových zvuků, bez vokálu i perkusí a klidně bych se bez ní obešel. V samotném závěru ozve se veselá melodie a šmitec. Finito.

Vynikající deska, která by si zasloužila aspoň o malinko lepší produkci. Nehraje to vyloženě špatně, ale následující placka To The Highest Bidder v tomhle směru dopadla líp. Nebýt závěrečné Dona Nobis Pacem, byla by to čistá pětka. Takhle za čtyři a půl.



» ostatní recenze alba Supersister - Present from Nancy
» popis a diskografie skupiny Supersister


Latte e Miele - Passio secundum Mattheum
2015-02-05

Latte e Miele / Passio secundum Mattheum

4 stars

Moje cesta k italské art rockové skupině Latte e Miele byla trochu kostrbatá. Debut Passio Secundum Mattheum je sice součástí box setu Progressive Italia gli anni ´70 vol.1, ale když jsem ho tenkrát doma rozbalil, zrovna zmiňované cd v něm chybělo. Rozběhlo se klasické reklamační kolečko, ale protože jsem byl trochu netrpělivej, koupil jsem si mezitím i reedici od Polydoru. Z šestadevadesátýho. No, nakonec to dobře dopadlo a tak mám tohle cedlo 2x, verze od Polydoru má navíc aspoň dvojstránkový "booklet" s texty.

Passio Secundum Mattheum je prima album a neváhal bych ho ocejchovat puncem art rocku té nejvyšší kvality. A jestli ne, tak ať se do země propadnu. Bachem inspirovaná hudba, texty podle evangelia Sv. Matouše, vyvážený mix klasiky a rocku, jazzové vsuvky, neotřelé a velmi působivé melodie. Je to velice ambiciózní, přitom pastorální a svým způsobem hodně teátrální album se sbory, kvazi operním zpěvem a mohutnou baterií klávesových nástrojů vyvolávající dojem, jako kdyby stál za tříčlenou skupinou velký orchestr. A nejenom ten. Snažil jsem se vypátrat, jestli kapele někdo nevypomohl s vokály, ale nic jsem nevyčmuchal. Zní to, jako smíšený pěvecký sbor o padesáti hlavách. Něco podobného dovedli k naprosté dokonalosti Queen, nebo hollywood metalové kapely typu Rhapsody, či Therion, ale přátelé, tady psal se rok 1972 a možnosti nahrávacích studií nebyly ani zdaleka na takové úrovni, jako je tomu dnes. Nu, nejlepší bude, když si album poslechnete a posoudíte sami.

Tři velmi mladí hudebníci měli své přestavy, svůj sen o náplni koncepčního art rockového alba. Možná se jim to díky omezenému rozpočtu a nedostatečnému vybavení nahrávacího studia nepodařilo dokončit tak úplně podle svých představ, ale nechť. Z nahrávky čiší entuziasmus, energie a chuť experimentovat. A to je mi mnohdy bližší, než k naprosté dokonalosti vypiplané a zvukově vycizelované album, které je nahrané sice s nejmodernějším vybavením, leč bez emocí a je tak studenější, než psí čumák.

Vynikající doplněk do každé prog rockové sbírky, tedy za čtyři.



» ostatní recenze alba Latte e Miele - Passio secundum Mattheum
» popis a diskografie skupiny Latte e Miele


Premiata Forneria Marconi - Jet Lag
2015-01-30

Premiata Forneria Marconi / Jet Lag

3 stars

Při hodnocení předcházejícího alba Chocolate Kings jsem trochu bručel, reptal a stěžoval si na fakt, že už to nějak není ono. Přitom ta deska byla ještě docela úspěšná a totálně propadla vlastně jen doma, v rodné Itálii. Zpěvák Bernardo Lanzetti se v kapele rychle zabydlel, ovšem další změna v sestavě na sebe nenechala dlouho čekat. Snad únava z nekonečných turné dopomohla tomu, že Marconiho pekárnu opustil jeden z jejích zakládajících členů, houslista Mauro Pagani a kterého nahradil - aspoň na nějaký čas - Gregory Bloch.

Deska Jet Lag je výrazně ovlivněna módním jazz rockem, natáčela se v Los Angeles a byla také poslední s texty v angličtině. Berme to jako závěrečný pokus o úspěch na mezinárodní scéně.

Křehká Peninsula je instrumentální introdukcí, ve které se v tom nejlepším světle přestaví Franco Mussida a jehož hra na akustickou kytaru je tady prostě brilantní. Následující "titulka" Jet Lag je nejdelší skladbou na desce, rozdělená do tří, na první dojem vzájemně do sebe nezapadajících celků. Instrumentálně tomu nemám absolutně co vytknout, před posluchačem se postupně vyloupne několik dechberoucích pasáží a za nejslabší článek tady jednoznačně považuji Lanzettiho zpěv. Nějak se nemohu zbavit dojmu, že jeho angažmá u PFM bylo šlápnutím vedle a že mu mantinely, ve kterých se v té době tvorba kapely ubírala, byly moc těsné. V instrumentálce Storia in "LA" nejde ani tak o instrumentální orgie, jako spíš o navození příjemné atmosféry. Což se také, díky originálně znějícím klávesám Flavia Premoliho, daří. Jako první zaváhání tak cítím až skladbu Breakin in, která mě prostě - ani přes veškerou snahu - nemá čím zaujmout.

Pěkná hra houslí uvádí jedinou píseň v italském jazyce, Cerco la lingua. Svou členitostí se mi líbí a pěkná melodie tentokrát sedla i Lanzettimu. Třetí a poslední instrumentálka, Meridiani, si zřejmě klade jen jediný cíl a to ohromit posluchače hráčskou ekvilibristikou. Hlavní pozornost na sebe strhávají kytara, basa a bicí, jenže tomu chybí nějaký výraznější leitmotiv a tak mě ta machrovačka nechává vcelku chladným. To Left-Handed Theory už je z jiného těsta a jde o parádní jazz rockovou nakládačku. A když se z pravého kanálu začnou drolit tóny elektrického piána, jako bych slyšel Martina Kratochvíla. Je to strhující jízda a v závěru skladby PFM chrlí noty kadencí samopalu vzor 24. Kontrolní otázka: teď by mě zajímalo, jestlipak víte soudruzi, jakou má takovej samopal kadenci. Nevíte, co? Tsch! Chacha! Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně, soudruzi: takovej samopal vzor 24 má kadenci ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!!! Někdy ještě mnohem rychlejší. Tak teď to víte, ale jako kdybyste to nevěděli! Jinak politická diverze a vojenský soud. Album končí trochu nevýraznou skladbou Traveler, která se té jazz rockové škatuce docela vymyká, ale která ani tak nedokáže napravit poněkud rozpačitý dojem, který z jeho poslechu mám.

Hodnotím tedy podobně, jako Chocolate Kings. Za tři hvězdičky, tzn. dobré - ne však zásadní. Deska má sice opravdu pěkný a křišťálově čistý zvuk i několik velmi silných skladeb, ale jako celek mě tak úplně neohromila a většina fanoušků se bez ní, myslím, docela dobře obejde.





» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Jet Lag
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Orme, Le - Live in Pennsylvania
2015-01-25

Orme, Le / Live in Pennsylvania

5 stars

Koncert natočený v rámci amerického prog rockového festivalu Nearfest byl původně určený jako dárek nejvěrnějším fanouškům a vyšel jen pro potřeby fanclubu, v limitované edici 1 000 očíslovaných kopií. Po nějaké době došlo naštěstí k jeho uvolnění i do běžné distribuce a tak se z něj můžeme radovat i my, sice zapálení, avšak nijak organizovaní příznivci této prog rockové legendy.

Luxusní, byť trochu nepraktická papírová obálka ukrývá hned tři disky. Dvě audio cd a pak dvd s naprosto totožným obsahem. Je tedy jen na vás, jaký formát zvolíte. Jestli se svalíte k televizi a hudbu budete si vychutnávat spolu s pohyblivými obrázky, nebo se oddáte civění do stropu u čistého audia. Ke kvalitě obrazu a střihu nemám námitek, zvuk na dvd je pouze ve formátu stereo, což by mohlo možná někomu vadit. Reakce a ohlasy vnímavého publika jsou tlumené a v žádném případě neruší zážitek z komorního koncertu.

Svá nejlepší léta a převážnou část kariéry Le Orme odehráli ve třech. Po tom, co v polovině devadesátých let na sólovou dráhu odešel klávesista Antonio Pagliuca nastoupila čerstvá krev a skupina zahrála v sestavě :

Aldo Tagliapietra - kytara, basová kytara, sitár a zpěv
Michi dei Rossi - bicí
Michele Bon - klávesy, kytarový simulátor, Hammond organ
Andrea Bassato - klávesy, housle

První čtyři skladby pochází z tehdy ještě docela čerstvého a aktuálního alba L´infinito. Po hudební stránce jsou to typičtí Le Orme a titulní symfonická pecka celý blok uzavírá.

Aldo Tagliapietra v letech 1994 - 98 studoval hru na sitár a že byl znamenitým žákem dokazuje v následující La ruota del cielo, kde si na housle střihne sólo i Andrea Bassato. I tato skladba je z alba L´infinito, ale potom už se pomaloučku vracíme proti proudu času do rockové historie. Následující art rocková pecka Una dolcezza nuova, ukolébavka Gioco di bimba i vytříbeně pompézní La porta chiusa mají svůj původ na LP Uomo di pezza (1972). Album Collage (1971) zastupuje legendární pecka Cemento armato, kde Le Orme pořádně popustili uzdu svým instrumentálním eskapádám. Natáhli ji na devět minut a v dlouhých sólech postupně se vystřídají Bassato na elektrické housle a Bon na kytarový simulátor a Hammond organ.

Druhá polovina koncertu je již vyhrazena kompletnímu albu Felona e Sorona (1973), které se v Itálii dodnes těší velké oblibě a výsostnému postavení. V úvodní skladbě ještě sólem na bicí zamachruje Michi dei Rossi, ale pak už to jede skladba za skladbou, přesně podle původního mustru. Díky nástrojovému vybavení je zvuk krásně hřejivý a hodně se přibližuje tomu z první poloviny sedmdesátých let. Tagliapietrův zpěv je originální a snadno rozpoznatelný, zpívá s bravurní noblesou a dokáže bez nejmenších potíží vystoupat i do vyšších poloh. Celý a jedním dechem dodávám i vynikající koncert končí, bez nějakých cirátů, instrumentální palbou Rittorno al nulla.

Celá akce trvá ideálních 90 minut. Při hodinové délce cítil bych se trochu ošizený a naopak, po více jak sto dvaceti minutách mohl bych začít ztrácet koncentraci, tlouct špačky a chytat lelky.

Ve své bohaté diskografii mají tito Italové několik, většinou však jen kompilačních dvd. Live in Pennsylvania je tak unikátním a mistrovským dílem, které má pro fanoušky Le Orme naprosto zásadní význam. Pět hvězd.


P.S. Koncert se uskutečnil v roce 2005, na nosičích vyšel o tři roky později a na konci roku 2009 opustil řady Le Orme zakladatel skupiny Aldo Tagliepietra a po něm i Andrea Bassato. Poslední koncepční album La via della seta, věnované historii tzv. Hedvábné stezky, vyšlo v roce 2011 a jako sólový zpěvák se na něm představuje Jimmy Spitaleri z Metamorfosi. Dvd Live in Pennsylvania je tedy nejspíš jedinou a poslední příležitostí, jak si vychutnat Le Orme v "téměř" původní sestavě.



» ostatní recenze alba Orme, Le - Live in Pennsylvania
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Numi, I - Alpha Ralpha Boulevard
2015-01-20

Numi, I / Alpha Ralpha Boulevard

3 stars

I Numi jsou jednou z mnoha téměř zapomenutých italských skupin a nebýt archeologického nadšení některých malých vydavatelství, neštěkl by po ní dneska ani pes. Vznikla koncem šedesátých let a jediné album na jejím kontě pochází z roku 1971. Hudba na desce Alpha Ralpha boulevard někdy bývá ocejchovaná jako proto prog, ale já bych byl v tomhle směru trochu zdrženlivější. Za progresivnější kousek dala by se označit ještě tak úvodní, osm minut dlouhá titulní píseň, zbytek je prostě melodický a psychedelií ochucený rock.

Úvodní skladba těží z kontrastu křehkých a fortelněji odehraných pasáží. Vokály i melodie jsou tu pěkné a celé to podbarvují dobově znějící klávesové nástroje. Má nejoblíbenější je hned následující San Miguel, což není nic jiného, než kouzelně melodická písnička s výborným refrénem, vyšperkovaná několika kytarovými sóly. Koneckonců v podobném duchu nese se i La nuova et a malou změnu přinese teprve až čtvrtá píseň Luca e gloria per te. To už je psychedelie jak vyšitá. Tempo je loudavé, vláčné a dokonale hypnotizující svou monotóností, kytary kvákají o 106 a Beppe Tiranzoni trochu zamachruje sólem na Hammond organ. V instrumentálce Fuma materiae progredientis se předvede hlavně šprajcna, nebo-li příčná flétna a tak se člověku v hlavě chtě nechtě urodí celkem nesmyslné porovnávání s Jethro Tull. Předposlední a trochu dramaticky tíživá skladba 325 nabídne opět pěkný refrén a závěrečná Alpha Ralpha reprise odlehčení v podobě čistokrevného rock´n´rollu.

Je to dobrá deska, ale s velmi špatným zvukem. Původní záznam se nejspíš nedochoval a tak je cd udělané ze značně ohraného vinylu. Chřestí to a praská, špatně zní hlavně činely a sykavky ve vokálech. Jak však v jednom rozhovoru prozradil bubeník Furio Sollazi, nebyl to po zvukové stránce žádný zázrak ani v době vydání.

Tříhvězdičková raritka pro fanoušky a sběratele, kterou v nejnovější reedici vydal label AMS v roce 2009. Ta moje je Akarma, 2002.


» ostatní recenze alba Numi, I - Alpha Ralpha Boulevard
» popis a diskografie skupiny Numi, I


Porcupine Tree - Deadwing
2015-01-18

Porcupine Tree / Deadwing

4 stars

Dneska bychom mezi rockovými fanoušky asi jen velmi těžko hledali človíčka, kterému by jméno téhle kapely vůbec nic neřeklo. Možná tak v pravé poledne a s lucernou v ruce. Až do roku 2005 jsem však neměl o "Dikobrazím ostnu" ani páru. Mé seznámení s ním proběhlo teprve prostřednictvím desky Deadwing a mohlo za to vynikající hodnocení a celkem sugestivní recka v tehdejším Sparku.

Cédéčko jsem si tenkrát nesl z obchodu pěkně nažhavený a dodnes si vybavuji zklamání, které mi připravila úvodní titulní skladba. Mé očekávání bylo obrovské, ale kolovrátkový a celkem monotóní rytmus s razantními kytarovými vstupy mě tedy neohromil. A disharmonické, trýznivě kvílivé sólo hostujícího Adriana Belewa mi taky zrovna nepřidalo. Ovšem od následující skladby Shallow už bylo všechno v nejlepším pořádku a Porcupine Tree dostali mě na lopatu. Místy téměř prog metalový nářez s řádně břitkou kytarou mě prostě nadchnul, špatný začátek byl zapomenut a já dychtivě očekával věcí příštích. A dočkal jsem se, s bolestně nádhernou a melancholicky laděnou písní Lazarus spokojený byl jsem měrou vrchovatou. Ten refrén je úžasný a skladba samotná je jedním z pilířů tohoto alba. Koneckonců i v rámci celkové produkce Porcupine Tree patří tahle věcička k mým nejoblíbenějším a dočkala se i pěkného videoklipu.

Halo je opět písničkou z razantnějších, hodně rytmickou a podepřenou elektronikou. Navíc s výborným refrénem a zahuštěnou instrumentální pasáží, ve které znovu blýskne se Belew. V členité Arriving Somewhere But Not Here najdeme všechno možné. Od hmatatelného zoufalství, přes kytarovou masáž, až po ambient. Taky má dvanáct minut a je nejdelší skladbou na desce. Mellotron Scratch je dalším zakukleným hitem, zhruba rozděleným na dvě části. Z počátku se subtilní instrumentací, elektronikou zkreslenými bicími, zasněným vokálem páně Wilsona a srdcervoucím refrénem. Malé přitvrzení v závěru skladby neuškodí, ale opravdu řádné riffovačky dočkáme se až v následující Open Car, kde jako dokonalý protipól poslouží "měkký" a melodický refrén.

Podmanivá The Start Of Something Beautiful nabídne kontrast náladotvorné hudby ve slokách s poměrně zlostnými refrény a navíc je tu velmi pěkná instrumentální vsuvka. Veskrze povedenou tečkou za celou deskou je pak nádherná balada Glass Arm Shattering s mnohohlasným vokálním doprovodem...

Touhle deskou začal můj vztah s Porcupine Tree a během následujících let jsem postupně - a většinou v luxusních dvoudiskových edicích - nashromáždil téměř celou jejich řadovou diskografii. Sedí mi jak psychedelické začátky na deskách Up The Downstair, nebo Voyage 34, velmi melodická písničková tvorba prezentovaná alby Stupid Dream a Lightbulb Sun, i téměř prog metalový nášup v nahrávkách In Absentia, či Fear Of A Blank Planet. Postupně začal jsem se zajímat i o další projekty Stevena Wilsona, zkusil jsem to s No - Man i s jeho sólovou tvorbou a začal ho objevovat i jako vyhledávaného producenta. Nakonec i za to, že koupil jsem si remasterovanou edici In The Court Of The Crimson King vděčím právě jemu. I z výše uvedeného je tedy jasné, že mám k "Dikobrazímu ostnu" hodně blízký vztah. S hodnocením je to tedy sakra těžké, ale i když byla tahle deska tou první, plnej počet nedám. Čtyři.


» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Deadwing
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Stromboli - Fiat Lux
2015-01-14

Stromboli / Fiat Lux

3 stars

Nové album Stromboli bych tedy vskutku nečekal, ale pochopitelně probudilo mou zvědavost. Na stránkách ireportu byla možnost desku si poslechnout a jeden nástřel stačil mi k tomu, abych si ji objednal. A tady jsou v krátkosti mé dojmy :

Dle mého nejlepší skladba - Tetování - celé album rozjíždí. Je to taková téměř hard rocková a neskutečně energická pecka, kdy kytara připomíná lavinu a Basiková mistrně střídá polohy drzého, rockového fracka ve slokách a Andělu Čertovskou v refrénech. Velmi zamlouvá se mi instrumentální náklep v čase 2:22 - 3:15, no a Bářiny výkřiky na samotném konci píší parádní tečku za touto veskrze povedenou masáží.

Titulní skladba Fiat Lux! ubírá na tempu, ale nikoliv na naléhavosti. V textu Vlastimila Třešňáka jsem si oblíbil větu "Zpovědníku, kodrcám životem pod párou a na černo..." a Pavlíčka v kytarovém sóle identifikovat by měl i naprostý hluchoň.

Ani Katova pomocnice nesnižuje vysoko nastavenou laťku. Graduje postupně a v momentě, kdy vypadá to tak, že celá píseň končí, vyvrcholí pečlivě vystavěným a působivým kytarovým sólem.

Jestli si někde na albu vybavím Stromboli v podobě z osmdesátých let, tak právě u písničky Pomož, svatá namátko. Je křehká a subtilní, rytmice vypomáhají samply a programming a Basiková podává suveréní výkon. V jejím závěru pozornost si uzurpuje Pavlíčkova tolik typická kytarová hra.

Už z pojmenování Tesáky je patrné, že přichází další energický kousek. A taky ano, máme tady razantní bicí, odsekávané riffy a brilantní sóla, ale skladbě jako takové chybí nějaký výraznější a zapamatovatelný moment. Jsme v polovině alba a písně začínají nabírat, bohužel, sestupnou tendenci.

V následující Devastaci srdeční krajiny si dá rytmika pohov. Je to takový jemný duet, ve kterém se Michal Pavlíček poprvé představí i jako zpěvák, s krátkými vstupy akustické kytary. Text je trochu kostrbatý, plný metafor a pro mě celkem neuchopitelný...

Štěk je opět výraznějším momentem na desce. Muzika znovu nabírá grády a je to naprosto skvělá kytarová práce. Kousavě ironický a vtipný text mi připomíná Bářinu éru u skupiny Precedens.

Členitá skladba Být nocí či nebýt dnem nabídne podmanivě temnou atmosféru a katarzi v závěrečných verších a podle mého názoru ( zcela nedůležitého ) by mělo v tomto okamžiku celé album skončit. Ovšem je tu ještě šest minut dlouhá balada Já bloudím ráda. Přijde mi trochu stereotypní a tak pomaličku ztrácím koncetraci a těším se na závěrečnou Post Scriptum. Hedvábně něžnou akustickou drobnůstku s krásným refrénem.

Veškerou hudbu složil Michal Pavlíček, texty napsal Vlastimil Třešňák a ve dvou případech i Petr Kolečko. Cédéčko je zabalené v jednoduchém a vkusném digipaku ( který mi pošťáci dolámali ), booklet obsahuje pěkné černobílé fotografie a veškeré texty písní. Zvuk zdá se mi být zbytečně přehulený, ale poslech cd mě v tomto směru ani při vyšší hlasitosti nijak neunavuje.

Hodnocení 3,5 stočím směrem dolů. Album je to skutečně dobré, byť nedělá si ambice státi se nějakým milníkem žánru. Je to prostě svěží a současně znějící rocková deska, která by vás neměla v žádném případě zklamat.


» ostatní recenze alba Stromboli - Fiat Lux
» popis a diskografie skupiny Stromboli


Wallenstein - Blitzkrieg
2015-01-10

Wallenstein / Blitzkrieg

4 stars

Snad abych navázal na svou více než rok starou poznámku pod hejkalovou recenzí : první skladba, ryze instrumentální, je tedy pořádný šupec. Člověk se místy neubrání dojmu, že mu přeskakuje cd. Bicí svou kadencí připomínají kulomet MG - 34 a kytarák s klávesistou předhánějí se v nervy drásajících sólech. Celé peklo Lunetic trvá skoro dvanáct minut a tak může vysoce melodická "dumka" The Theme na nejednoho posluchače zapůsobit doslova jako dar z nebes. A ozve se dokonce i lahodný Mellotronek... Zpěvák není žádný Caruso, ale beztak se tady jenom mihne a skladba samotná krásně graduje klasicizujícím piánem a atmosférickým kytarovým sólem.

Album samotné má jen čtyři skladby a při Manhatten Project jsme tak už v jeho druhé polovině. Bezmála čtrnáctiminutová suita nabídne vláčnější tempo, pěkně vyvedené ornamenty kytary a kláves a hůůůstou atmošku. Pokud by snad někomu chyběl vokál, dočká se ho až v poslední skladbě Audiences. Svojí náladou přesně zapadá k předchozím dvěma kouskům, rozhodně to - aspoň zezačátku - není žádný bengál. Piáno břinká, Mellotron šumí, kytárka kňourá a zpěvák... ten vlastně taky. Pak je tu sice trochu rušnější instrumentální mezihra, ale po ní obloukem vrátíme se zpátky ke space rocku, deku přitáhneme si pod bradu a odebéřeme se na Klímotu...

Svým debutovým albem se tito němci vytáhli. Na rok 1972 na mě působí velmi vyzrálým dojmem a mohu vám ho jenom doporučit. A nejen milovníkům krautrocku.

» ostatní recenze alba Wallenstein - Blitzkrieg
» popis a diskografie skupiny Wallenstein


Marillion - This Strange Engine
2015-01-06

Marillion / This Strange Engine

3 stars

V jedné ze dvou kratičkých recenzí tady na pgb se píše : "jemně tvrdý rock". Výstižná definice. Mě album popravdě řečeno trochu uspává, ty písně jsou si navzájem docela podobné. Dominují akustické kytary zahuštěné klávesovým podmazem, ovšem Steve Hogarth - jak také jinak - exceluje. V první polovině desky jsou to všechno takové balady, až polobalady, z nichž zřejmě nejpůsobivější je čtvrtá Estonia. Vítaným oživením je tak pro mě skladba s pořadovým číslem šest, An Accidental Man. Svižnější tempo, pěkný refrén a výborné klávesové extempore si přímo říkají o zvýšenou pozornost. Po optimisticky působící podivnosti Hope For The Future, s latinskoamerickým rytmem, perkusemi a trubkou, je tu poslední skladba This Strange Engine. Zbývající čas do konce cd ukazuje přes půl hodiny, ale skladba samotná má nějakých šestnáct minut. Zprvu je to znovu taková polobalada s pěkným refrénem, která svou koncepcí zapadá do první poloviny desky, ovšem dojde i na docela divoké instrumentální orgie. Pěkná sóla na kytaru a saxofon v závěru písně pak vylepšují můj poněkud rozpačitý dojem, který ve mě poslech alba vyvolává. Vtípek se čvrthodinovým tichem na konci cd jsem ale nepobral.

Je to dobrá deska, ovšem ve své sbírce napočítal jsem deset originálních cd Marillion, z nichž mnohá zdají se mi býti lepší a zásadnější, než This Strange Engine. Hodnocení 3,5 tedy zaokrouhlím dolů, ovšem za pěkný digibook musím vydavatele - Madfish - pochválit.

» ostatní recenze alba Marillion - This Strange Engine
» popis a diskografie skupiny Marillion


Metamorfosi - E fu il sesto giorno
2015-01-02

Metamorfosi / E fu il sesto giorno

3 stars

Italská art rocková skupina Metamorfosi vznikla na sklonku šedesátých let. Debutové album ...e fu il sesto giorno vyšlo v roce 1972 u malé firmičky Vedette a bohužel, nemůže se pochlubit zrovna excelentní produkcí. Ovšem na "prvničku" to není špatné, byť se ta deska nedá ani v nejmenším porovnat s následujícím majstrštykem Inferno.

Asi nebude překvapením, že se to tady všechno točí kolem kláves. Uslyšíte varhany, cemballo, piano i dobový synthesizer, ale nečekejte žádné klávesové hradby. Doprovod je to docela střídmý a taková kytara se tu ozývá velmi zřídka. A když už, je to spíš takové to "šmrdlání". Nečekejte ani dechovou sekci. Metamorfosi se bez dechových nástrojů obejdou a trochu více prostoru dostává jen tehdy téměř nezbytná flétna. Nu a tomu všemu vévodí majestátní, téměř operní tenor Jimmy Spitaleriho, který poměrně fádní art rock posouvá na vyšší úroveň.

Texty jsou nábožensky zaměřené a obal trochu kontraverzní, neb představuje zpěváka Davide "Jimmy" Spitaleriho v roli Ježíše. Album samotné na mě působí trochu nevyrovnaným dojmem. Na jednu stranu nachází se tady velmi pěkné art rockové kousky, jako úvodní Il sesto giorno, nebo Crepuscolo, na stranu druhou i poměrně jednoduché popěvky Nuova luce, či Inno di Gloria. Jako by se Metamorfosi ani v roce 1972 nedokázali tak úplně vymanit z vlivu šedesátých let.

První strana desky zdá se mi mnohem lepší té druhé a tak i s ohledem na zahuhlaný a utopený zvuk to dnes bude za tři hvězdy.

A ještě dodatek. Tento debut a následující desku Inferno od sebe dělí sotva půl roku. Je to jen další z důkazů, jak překotně se tehdy progressive rocková scéna vyvíjela a jak velký kus cesty, během relativně krátké doby, její představitelé urazili.


» ostatní recenze alba Metamorfosi - E fu il sesto giorno
» popis a diskografie skupiny Metamorfosi


Futurum -  25. narozeniny
2014-12-30

Futurum / 25. narozeniny

4 stars

Debut Ostrov Země jsem si velmi oblíbil a protože nějak nepodařilo se mi sehnat cd s albem Jedinečná šance, koupil jsem si aspoň "narozeninové" dvd k 25. výročí vzniku kapely. A tam to Futuru - podporovaném sboristkami a dechovou sekcí - skvěle šlape.

Koncert je rozdělený do dvou večerů. Jeden je věnovaný především prvotině, ten druhý skladbám z období výše uvedeného LP Jedinečná šance. Suma sumárum : na ploše nějakých dvou hodin fanoušek dostane 26 skladeb, tedy ( s největší pravděpodobností ) vše, co kapela na deskách a singlech nahrála. Kromě Dragouna s Morávkem tady v sestavě Futura účinkují Emil Kopřiva, Jan Seidl a Kuba Michálek, ale během koncertu prostor dostanou i bývalí spoluhráči Pavel Pelc, Leopold Dvořáček a Luboš Eremiáš.

Byť jedná se o koncert narozeninový, je skvěle sestříhaný a má spád. Což je při dvouhodinové stopáži potěšitelný fakt. Hosté střídají se na pódiu rychlostí blesku a vy si toho u televize ani pořádně nevšimnete, vystřiženy byly i proslovy a gratulace a to u dvd podobného typu nebývá vždy zvykem. Několik takových jich ve sbírce mám a to defilé hostů a gratulantů zážitek z koncertu spíš rozmělňuje a ruší. Celou akci nasnímalo deset kamer, obraz je velmi dobrý a zvuk - podle mého - také. Asi těžko bychom to mohli porovnávat s naleštěnou produkcí a megalomansky pojatými koncerty světových es, ale na relativně malý rozpočet a ryze domácí podmínky to vůbec není špatné. Jestli mohu nabídnout malé srovnání, tak hollywoodský spektákl versus televizní film :)

Koncert se odehrál ve dnech 29. a 30. 3. 2009 v Brně, v klubu Fléda a vydaný byl soubežně jak na 2cd, tak dvd s naprosto stejným track listem. Je tedy jen na vás, jaký nosič zvolíte. Já dávám přednost zvuku spolu s pohyblivými obrázky a tohle dvd vám mohu jenom doporučit. Je výborné.


» ostatní recenze alba Futurum - 25. narozeniny
» popis a diskografie skupiny Futurum


Futurum - Ostrov Země
2014-12-27

Futurum / Ostrov Země

5 stars

Prolog : "Zdolat zemskou tíži, vzducholodí zkus, pod hladinou odraz, Nautilus. Cesta kolem světa, osmdesát dní, ze všech stran se naráz rozední."

Soňa Smetanová - "Oblouk"


Futurum. Původně vedlejší projekt, později regulérní skupina, která vykrystalizovala kolem Miloše Morávka a Romana Dragouna, v té době působících v legendární art rockové formaci Progres 2. Futurum jsou pevně spjati s osmdesátými lety, ve kterých se jim podařilo natočit dvě alba - Ostrov Země (1984) a Jedinečná šance (1987). A právě na prvně jmenované bych chtěl nyní v krátkosti upozornit.

Hudbu se vůbec nezdráhám označit jako progresivní, dílem pulsující, dílem až relaxačně klidnou a melodickou, co navodí příjemnou náladu a povzbuzuje představivost. Setkáváme se tu především s rockem, někdy to pumpuje, někdy malinko funkuje a do pozdně podzimních barev halí všudypřítomný hřejivý zvuk syntezátorů. Dragounův vokální projev je civilní, zpívá bez nějakých manýrů, ale s citem a perfektně vyslovuje. Rozumět je mu tak každé slovo, což můžeme s ohledem na texty písní jen pochválit. Jsem starej nekulturní barbar, poezii se vyhýbám, jak čert kříži, ale před slovy dvorní textařky Soni Smetanové smekám klobouk. Rockovým textům jsem nikdy nepřikládal větší důležitost, dostatečně širokou škálou emocí na mě dokáže zapůsobit hudba samotná, ale v tomhle případě mi její verše otevírají bránu do nové dimenze. Marně přemýšlím, jestli mě nějakým zvláštním způsobem zaujaly texty u některé v současnosti působící rockové skupiny, ale vhodný příměr mě napadá snad jen s ostravskými art rockery Kazachstán.

Je to velmi dobré a kompaktní album, nebudu ho tedy tentokrát rozebírat kus za kusem. Z těch rychlejších skladeb bych vypíchnul hned úvodní pecku Spěch, rytmickou lahůdku Sluneční město, nebo Oblouk. Ze skladeb meditatevnějšího charakteru bych mohl jmenovat Kámen tvář, Hledání, nebo závěrečnou, atmosférickou instrumentálku Genese, ale ani ty ostatní si s výše uvedenými v ničem nezadají. Všechny jsou skutečně výborné a ani o jediné skladbě tak nemůžu říct, že by byla vycpávkou. Nahrávka zní i po těch třiceti letech svěže a její, zprvu trochu nenápadné kouzlo, roste s každým poslechem.

LP Ostrov Země mi vyjímečně sedlo a vyjímečné tak bude i mé dnešní hodnocení. Za pět.


Epilog : Na závěr ještě pár faktů. V současné době je ještě na trhu posledních pár kousků reedice "Jiří Vaněk" z roku 2009. Ta obsahuje singly Juliet / Po kapkách a Superměsto / Zóny lidí, potom kompletní album Ostrov Země a na závěr koncertní a prodloužené verze skladeb Juliet a Oblouk. Zajímal jsem se i o další osud textařky Soni Smetanové. Ta po vstupu do svazku manželského začala používat příjmení Skulová a je úspěšnou právničkou. O tom, že by vydala sbírku svých básní mi není nic známo, ale napsala několik odborných publikací. Přátelům na pgb děkuji za doplňující informace.


» ostatní recenze alba Futurum - Ostrov Země
» popis a diskografie skupiny Futurum


Caravan - Caravan & The New Symphonia
2014-12-24

Caravan / Caravan & The New Symphonia

4 stars

Já sice "lajfky" moc nemusím, ale v tomhle případě jsem zase jednou udělal vyjímku. V diskuzi tady na Progboardu to album někdo ( tuším hejkal ? ) vychválil tak, že jsem prostě neodolal. No, zprvu jsem byl docela zaraženej, jak pilot. Přišlo mi to takové neslané nemastné, nějaké ty nepřesnosti spolu s trochu nejistým zpěvem mě občas tahaly za uši, nehledě na to, že jsem čekal koncert se symfoňákem a on připojí se až v polovině koncertu. S každým dalším poslechem to však bylo lepší a lepší a i po zvukové stránce pro mě časem album doslova rozkvetlo.

První tři skladby, jmenovitě Memory Lain, Hugh / Headloss, The Dog, The Dog, He's at It Again a Hoedown pocházejí z tehdy aktuální desky For Girls Who Grow Plump In The Night. Vůbec to není špatné, vlastně tady poprvé si mohli fanoušci doma z desek poslechnout Caravan naživo, ale k výkonům ze studiových alb to má trochu daleko. Teprve potom se připojí symfonický orchestr a spustí Introduction. Album Waterloo Lily zastupuje suita The Love In Your Eye a protože zmíněnou placku ve sbírce nemám, je pro mě pořád nová a neoposlouchaná. Následující dvě kratší - no, kratší. Pět a sedm minut - skladby jsou nové, a zvlášť Virgin On The Ridiculous je opravdu půvabná.

Ovšem přichází vrchol večera a už samotná předmluva k předlouhé suitě For Richard vyvolá bouřlivou reakci natěšeného publika. Caravan spustí z lehka a sólo, orchestr přidává se pomalu a plíživě, aby vzápětí explodoval v dokonalé symbióze s rockovým "spodkem". To, co se během té čtvrthodinky odehraje, se snad ani nedá vyjádřit slovy. Rockeři v sólech střídají se se symfoniky a nedá se určit, kdo má vlastně navrch. Skladba neskutečně graduje a spolupráce obou těles je tady doslova ukázková. Celý projekt prý vznikal poměrně složitě a byl to nakonec těžký porod, ale tady to opravdu není znát a mám pocit, že hlavní důraz při komponování symfonického aranžmá byl kladen právě na suitu For Richard.

A není to všechno, na úplný závěr si Caravan připravili mou oblíbenou instrumentálku A Hunting We Shall Go. Orchestr tady už není tak výrazný a již v původní verzi půvabnou skladbu jen tak zlehka podkresluje.

Deska tedy končí a velmi dobrý dojem z její druhé poloviny napravuje trochu rozpačitý začátek. Dám čtyři hvězdy, tahle pěkná reedice od Decca / Deram si je zaslouží. A nic na tom nemění ani o jednu skladbu posunuté trackování vůči bookletu...


» ostatní recenze alba Caravan - Caravan & The New Symphonia
» popis a diskografie skupiny Caravan


Califfi, I - Fiore Di Metallo
2014-12-23

Califfi, I / Fiore Di Metallo

4 stars

Nedávno se mi z jednoho docela malého naleziště podařilo vykutat pár drahokamů a jedním z nich je i polozapomenutá italská skupina I Califfi.

První sestava fungovala v letech 1966 - 1971 a kromě několika singlů se jí podařilo natočit i regulérní album. Podle dostupných ukázek je zřejmé, že jednalo se o době poplatný mix coververzí, popu, beatu a psychedelie. To daleko zajímavější věci začaly se dít až po jejím rozpadu. Baskytarista Franco Boldrini obklopil se novými spoluhráči a v roce 1973 objevila se na trhu deska Fiore Di Metallo. A to už je tedy, panečku, jiná káva a album můžeme směle považovat za jednoho z reprezentantů subžánru rock progressivo italiano. Posluchači nabídne trochu art rocku, hard - progu, ale i pop music, s výbornými melodiemi a vokály v italštině tak, jak je to pro tuto éru i škatulku typické.

Název i motiv na obálce napoví, že album ponese ekologické poselství / ale mohu se mýlit / a po introdukci, připomínající hluk doprovázející písečnou buřinu, je tu první song, Mel Mio Passato. Drží se jednoho schématu a piánko pasáže střídá rockový hurhaj, prvně můžeme si vychutnat široký rejstřík kláves a pěkné vokály. Mnohoslibný, výborný "votvírák". Následuje melodická, přímočará pecka Fiore Finto, Fiore di Metallo. Bubeník uhání, jako kdyby mu v zatáčce mizel ranní autobus, pod tím bublá neodolatelná basová linka, kytara skřípe a hned na to sází chytlavé vyhrávky a refrén je - v tom dobrém slova smyslu - pořádně vlezlý. Tu melodii z hlavy asi jen tak nedostanete. Následující skladba Alleluia Gente představuje kapelu z té přístupnější strany. Je to takový pop song, prim hraje akustická kytara a mňoukající klávesy a právě ty, vcelku jednoduchou písničku s pěkným refrénem, posouvají do dalšího levelu.

Vrcholem desky je tady bezesporu instrumentální palba Varius. Sandro Cinotti předvede, že opravdu "umí" a představuje se jako kříženec Bacha, Emersona a Vargy. Doprovod je pořádně zběsilý a bubeník hraje jak v záchvatu epilepsie, melodické intermezzo zhruba uprostřed toho běsnění je opravdu krátké. V závěru skladba dostává, a to zcela nečekaně, až jazzovou příchuť. Je prostě výborná a nutí mne stopu přeskočit znovu na začátek a vychutnat si ji ještě jednou. Vracíme se znovu k pop music, písnička Felicità, Sorriso e Pianto mohla by se klidně zůčastnit festivalu v San Remu. Ono by to nebylo tak strašné, ale ve srovnání s Varius bledne a vypadá, jak chudá, vlezlá příbuzná. A Piedi Scalzi naštěstí opět těží především z hard rocku. Hlavní slovo bere si kytara a klávesy dělají křoví. Skladba pochází ze stejného soudku, jako dvojka Fiore Finto, Fiore di Metallo, ale refrén není v tomhle případě tak výrazný.

Patrně nejsymfoničtější skladbou na desce je, díky skvělým klávesám, skladba Madre, Domani. Bellissimo, je to nádherná melodie a výtečný doprovod. Dalšího přitvrzení dočkáme se s písničkou Col Vento nei Capelli, dominuje elektrická kytara, ale už je to tak trochu rutina a já ji považuji za nejslabší článek celé kolekce. Na samotný závěr je tu další instrumentálka, Campane. Tempo není tentokrát ani zdaleka tak zběsilé, jako v případě Varius, skladba plyne celkem klidně a klávesy z toho dělají pompézní a zvukomalebnou záležitost. Prima tečka.

Podle mého by desce nejlépe slušelo hodnocení za 3,5. Když si tak ale v ruce prohlížím pěkně vyvedenou mini vinyl repliku od Vinyl Magic, zarovnám skóre nahoru. Mohl by to být pěkný přírůstek do sbírky každého fandy hudby sedmdesátých let.

3,5 / 5


» ostatní recenze alba Califfi, I - Fiore Di Metallo
» popis a diskografie skupiny Califfi, I


Ekseption - Beggar Julias time trip
2014-12-20

Ekseption / Beggar Julias time trip

3 stars

Holandští classical rockeři Ekseption se do širšího povědomí dostali především svými poměrně věrnými adaptacemi z oblasti vážné hudby. Debutové album z roku 1969 jsem nikdy neslyšel, prvním v mé sbírce byl až "výběr z hroznů" The 5th, hned po něm však následovala dvojka Beggar Julias Time Trip, vydaná v roce 1970.

Koncepční album o muži, cestujícím v čase. Ouverturu obstará fanfárka dechové sekce, připojí se flétna a kovově znějící spinet a když v závěru přidají se chrámově znějící varhany, citím mrazení v zádech. Následují dvě minuty mluveného slova, Prologue. Trochu zbytečné, ale asi nebyla jiná možnost, jak posluchače u víceméně instrumentálního alba uvést do příběhu. Julia je pěkná, byť trochu sladká "sixtýsovka", s další pěknou fanfárou dechů. Po troše dobových elektronických efektů ( Flying Power ) je tu ten správný okamžik na první adaptaci klasiky, Adagio Tomaso Albioniho a je to fajn. Space 1 je jen krátká psychedelická vsuvka, znalci v ní možná objeví motiv vypůjčený od J.S. Bacha. A jedeme - nebo letíme v čase - dál. Italian Concerto, původně opět J.S. Bach, ale v aranžmá Ricka van der Lindena se vzrušující jazzovou mezihrou.

Petr Iljič Čajkovskij a jeho Concerto zahajuje let na b staně původní Lp a dechová sekce dodává břinkajícímu klimpru pořádnou šťávu. Space 2 je dalším elektronickým intermezzem, po kterém Ekseption spustí jednu z mála vokálních skladeb, Pop Giant. A výbornou, s jazzovými malůvkami. Asi není potřeba vysvětlovat, co skrývá se pod názvem Vesmír 3. Štěstí, že tyhle vsuvky trvají sotva pár vteřin. Feelings je další pěknou a ryze autorskou instrumentálkou a je vidět, že jde to i bez přímých citací z oblasti "Serious Music". Naše cesta blíží se ke svému konci, co a jak nám Linda van Dijck vysvětlí v Epilogu. Ale je tu ještě poslední skladba, Finale : Music For Mind / Theme Julia. Zpočátku trochu chaos, nakonec ale všechno pohltí mohutný sound varhan...

Díky monologům a psychedelicko - elektronickým vsuvkám na mě deska působí trochu rozháraně, tím ale nechci říct, že by byla špatná. Je dokonce dobrá, ne však zásadní. Tedy za tři.



» ostatní recenze alba Ekseption - Beggar Julias time trip
» popis a diskografie skupiny Ekseption


Iron Maiden - Powerslave
2014-12-14

Iron Maiden / Powerslave

5 stars

Upozorňuji předem, bude to taková recenze nerecenze...

Je tu čas vánoční, za krk mi tak sedá mrška melancholie a trochu nostalgicky vzpomínám na dobu před třiceti lety. Jsem sice ročník 69, leč k zahraniční rockové hudbě dostal jsem se až v momentě, když prolezl jsem základní školou. Měl jsem tehdy starý kotoučový magnetofon a od nových spolužáků na pásky nahrával vše, co bylo dostupné. V první polovině osmdesátých let hlavně v té době frčící nwobhm a právě heavy metalu jsem tenkrát úplně propadl. Nahrávky sháněly se všelijak, kdo neměl staršího kamaráda, nebo kontakt na někoho, kdo navštěvoval pražské burzy, musel vzít zavděk i záznamem pořízeným třeba z rádia. Jako v případě alba Powerslave. Nevím, kdo a jak tu nahrávku pořídil, ale úplně jasně vzpomínám si na česky řečenou větu, uvádějící úvodní pecku Aces High : "Je třeba dělat věci pro mír".

Album určitě všichni dobře znáte a nebudu se v něm tedy vrtat kousek po kousku, ale tenkrát mě doslova rozštípalo. Poslouchal jsem ho pořád dokola a slyšel snad tisíckrát. Přiměřeně tvrdá kytarová muzika, přitom výrazně melodická a s předlouhými instrumentálními malůvkami mi prostě učarovala. Za všechny skladby musím jmenovat aspoň geniálně chytlavou instrumentálku Losfer Words, hymnickou Poweslave a epic masterpiece Rime of The Ancient Mariner...

Jak šly roky, prošel jsem si jistým hudebním vývojem a dneska už poslouchám - byť stále mezi rockovými mantinely - něco úplně jiného. Iron Maiden ve sbírce nemám a placku Powerslave pustil jsem si z internetu jen z čiré nostalgie, ale i tak pro mě je a navždy zůstane legendárním albem.


» ostatní recenze alba Iron Maiden - Powerslave
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Supersister - Pudding en gisteren
2014-12-10

Supersister / Pudding en gisteren

5 stars

Láska na první poslech.

Ještě donedávna jsem neměl o Supersister ani tušení. Pomohla, ostatně jako už mnohokrát, náhoda. Pročítal jsem se akční nabídkou mého oblíbeného e-shopu a padlo mi do oka jméno kapely, škatulka rock/progressive i datum vydání. Nadatloval jsem to do ytb a u prvních tónů vyskočil, jak bodnutý včelou. A ještě ten samý večer jsem si cédéčko objednal.

Supersister, ač holanďané, jsou trochu překvapivě škatulkováni k tzv. Canterbury scéně. O té toho tedy moc nevím a obávám se, že většina kapel k ní řazená by pro mě byla asi nestravitelná. Ovšem patří do ní - kupodivu - i moji oblíbenci Caravan a právě Caravan a zpěv Richarda Sinclaira mi okamžitě připoměl úvodní song Radio. V podstatě jednoduchá, ale neodolatelně melodická písnička. V podstatě. Jenže její druhá polovina je pěkně splašená a crazy, Supersister tady dávají posluchačům kapky a ti se musí připravit na to, že humor bude hrát v jejich hudbě důležitou a nezastupitelnou roli.

Skladba Supersisterretsisrepus je sotva devatenáct vteřin dlouhá blbinka, klavír a cemballo v kouzelném motivu, který je vzápětí přehrán pozpátku. Další věcí, velice připomínající Caravan, je Psychopath. Melodický kolovrátek, klavír s cemballem, něco, připomínající smyčce a poslouchá se to báječně. Nejulítlejší je tady nepochybně text a tak jen mohu litovat svých velice chabých znalostí angličtiny. Z úplně jiného konce to Supersister berou v suitě Judy Goes On Holiday. To už je progresivní rock té nejvyšší kvality. Vrčení brutálně zkreslených varhan, pestrá hra bicích a průrazná basová linka nemůže nechat chladným žádného fanouška semdesátkového progu. Po uklidňujícím, možná až zbytečně dlouhém intermezzu se ta masáž rozjede nanovo, ovšem malinký šok dostaví se v čase 9:15. Parodie na doo-wop, parodie na Beach Boys. Kolovrátek a fistulky do zblbnutí opakující "miluji tě, bejby", pořád výš a výš, je to trochu dlouhé, pořádně praštěné, ale já tenhle malý prohřešek rád přehlédnu. Je tu totiž závěrečný, jednadvacet minut dlouhý majstrštyk Pudding En Gisteren - Music For Ballet. Místy to skutečně zní jak scénická hudba a znovu mi na mysl lezou Caravan. Nějakého zevrubného popisu u takhle dlouhé skladby bych případného čtenáře raději ušetřil, v tomhle případě mu musí stačit ujištění, že je opravdu výborná. Komicky působící vsuvky se tady tentokrát nekonají, Supersister prezentují se naprosto seriózně a se vší vážností :)

Reedice z roku 2010 se může pochlubit pěkným zvukem a malým komiksem uvnitř bookletu. I s ohledem na grafickou úpravu těch mých čtyři a půl zaokrouhlým nahoru, tahle kapela mě prostě dostala a já se těším na postupné studium zbytku nikterak rozsáhlé diskografie. Doporučuji !





» ostatní recenze alba Supersister - Pudding en gisteren
» popis a diskografie skupiny Supersister


Ekseption - The 5th
2014-12-08

Ekseption / The 5th

3 stars

Kompilace složená ze samých adaptací populárních děl klasické hudby a skutečně na ní nenajdeme ani jednu jedinou autorskou skladbu Ekseption. Nemůže tak chybět Beethovenova Pátá, Mozartovo Rondo Alla Turca, nebo Chačaturjanovo Sabre Dance. Šedesát dva minut a šestnáct předělávek, pocházejících z let 1969 - 1973. Zvuková kvalita by zvlášť u těch starších mohla být lepší, ale ještě je to celkem v pohodě. Aspoň tomu neschází jistá autenticita.

Basa, buben, dominantní varhany a řízná dechová sekce, to jsou holandští Ekseption. Asi ne každému by to bylo po chuti, kapele se dá vyčíst prakticky vše, od kalkulu po neoriginalitu včetně, ale mě se to líbí. Dobrá výběrovka, kterou si čas od času s chutí poslechnu. Za tři.

» ostatní recenze alba Ekseption - The 5th
» popis a diskografie skupiny Ekseption


Focus - In and Out of Focus
2014-12-07

Focus / In and Out of Focus

4 stars

Docela dlouho jsem tuhle desku přehlížel, ale lákala mě, jako bludička na blatech. Je to sice prvotinka a od další tvorby Focus docela se liší, ale stejně jsem si ji koupil. Už kvůli skladbám Anonymus a House of The King nelituji, ale pěkně popořádku :

Focus... (Vocal), aneb to nejslabší na úvod. Ať mě klidně odnese čert, ale krátká melancholická "dumka", provázená tím nejjemnějším tikotem bicích mi na samotném začátku prostě nesedí. Někde jsem si přečetl, že na původním LP zařazena byla až na konec a tam bych si ji tedy - v podobě outra - dovedl představit líp. No nic, následuje pěkná melodická sixteesovka, Black Beauty. Opravdu nic než písnička, ale velmi povedená, trumpetu na začátku třetí minuty žeru. V nové, tentokrát už zcela instrumentální podobě si tuhle skladbu můžeme vychutnat na desce Focus 9 / New Skin. Ze stejného soudku pochází i následující a neméně podařená Sugar Island. Akkermanovy trylky se nedají přeslechnout a korunu tomu nasadí okouzlující van Leerova flétna. Album má vzestupnou tendenci a potvrzuje to klasická focusácká exhibice Anonymus. Nástup dechů mi připomíná další z holandských mistrů, Ekseption, ale dál už je to jak podle prog rockové učebnice. Nabroušená kytara, divoká fujarka a sólové výstupy kláves, baskytary a bicích nástrojů musí nadchnout každého milovníka sedmdesátkového progu. Jen připomenu, že na své třetí desce Focus původní téma Anonymous "trochu" rozvinuli a dostali se až na porcičku necelých sedmadvaceti minut.

Ale zpátky k debutu, skvělá jízda totiž pokračuje jednou z nejslavnějších melodií, House of the King. Až na krátké kytarové sólo je zcela v režii flétny a proto jsem byl vždycky přesvědčený o tom, že ji složil Thijs van Leer. Chyba lávky, je pod ní podepsaný Jan Akkerman a tak mi nezbývá, než se mu v duchu omluvit a smeknout kulicha. Následuje písnička trochu melancholičtějšího ražení, Happy Nightmare ( Mescaline ), ale ani tady nechybí zahuštěná instrumentální pasáž. Koneckonců v podobném stylu nese se i zřejmě nejpřístupnější a nejmelodičtější skladba na desce, Why Dream. Ta by se určitě neztratila v žádném dobovém rádiu. Posledním kouskem na cd od Red Bullet je Focus ( Instrumental ). Vlažnější tempo střídají energické laufy, v prvním sóle kytaru pořádně trápí Akkerman a v tom druhém na flétnu vyřádí se van Leer. Na následujících albech se tahle skladba dočká ještě mnoha podob, v současné době už je jich deset, ale ta původní patří k nejlepším.

Debut In And Out of Focus je základním kamenem dlouhé a úspěšné kariéry, byla by škoda se s ním minout. Mě se opravdu líbí a tak ty tři a půl hvězdičky zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Focus - In and Out of Focus
» popis a diskografie skupiny Focus


Focus - Focus 9 / New Skin
2014-12-04

Focus / Focus 9 / New Skin

3 stars

S hodnocením téhle desky je to po čertech těžké.

Focus sedmdesátých let miluji, ale ani na jejich současnou tvorbu nedívám se skrz prsty. Placku Focus 8 považuji za vydařenou a proto jsem docela nedávno zařadil do sbírky i následující Focus 9 / New Skin. První potěšení mi připravil pohled na line - up, krom nepostradatelného van Leera se tu objevuje i bubeník Pierre van der Linden, který účinkoval už na legendárních albech Moving Waves, Focus III, Live at the Rainbow a koneckonců i Ship of Memories. Cédéčko nabízí 13 skladeb a téměř sedmdesát minut hudby, ale právě v té natažené stopáži vidím jediný a docela zásadní kámen úrazu. I při vší úctě k této holandské prog rockové legendě se při takové náloži celkem logicky mezi povedené skladby nacpou i nepodarky, sem tam se objeví hluché místo a chvíle strávená poslechem cd se tak pro někoho může stát nesnesitelně dlouhou. Trocha nůžek a síto by albu - myslím - jenom prospělo.

Lepší začátek, než skladbu Black Beauty si snad v tomhle případě ani neumím představit. Pochopitelně se jedná o remake písničky z debutu In And Out Of Focus, ale ta melodie je prostě okouzlující, palec nahoru. Focus 7 je první z mnoha "plíživých" dumek. Varhany, kytárka, flétnička, načechrané jazzové bicí, pohoda. Jenže s přibývajícími minutami se do skladeb podobného charakteru vkrádá tak trochu nuda... Leč tady jsme ještě na začátku a přichází skladba č.3, má oblíbená Hurkey Turkey 2. Důrazný, téměř hard rockový úvod, výborná melodie a když najednou a bez varování van Leer spustí Mozartovo Rondo alla Turca, jdu do kolen. Jeho vokální doprovod pak opravdu připomíná hudrání vzteklého krocana. Skladba s trochu krkolomým názvem Sylvia´s Stepson - Ubatuba jako by navazovala na Focus 7. Opět plíživá plavba a všeobjímající kytarové sólo, ale nechybí ani krátký energický lauf s van Leerovým "ubatuba" brbláním. První pětku uzavírá vzrušující palba Niels´ Skin. Tady cítím silnou příchuť alb ze sedmdesátých let, ve skladbě objevují se některé důverně známé motivy a Pierre van der Linden dokazuje, že neztratil nic ze svého bubenického kumštu.

Jedinou skutečnou písničkou na desce je Just Like Eddy, s vokálem hostujícího Jo De Roecka. Refrén je fajn a skladbu dovedl bych si představit v repertoáru např. takových Mr. Big, ale na desce Focus mi to moc nepasuje. Radost mi dělá spíš další z energičtějších a odvázanějších skladbiček, sedmička Aya-Yuppie-Hippie-Yee. Skvělá melodie, instrumentální mistrovství a specifický van Leerův vokální projev, takhle si představuji Focus jedenadvacátého století. Asi nepřekvapí, že Focus 9 je další z řady pomalých skladeb a tady už by se to opravdu mohlo začít i někomu zajídat. Aspoň mě přijde fakt nezajímavá, těch osm minut nekřesťansky dlouhých a tak celkem netrpělivě očekávám další rozjuchaný kousek, Curtain Call. S parádní flétnou. Druhou pětku končí Óda na Venuši, Ode to Venus. Ó bóže, ó bóže. Další slimáčí tempo, pohoda, Niels van der Steenhoven je výborný kytarista, ale je to...docela nůďo... Jak se tomu říká? Elevators Music ?

Podobně rozvláčně začíná i European Rap(sody), ale ta se naštěstí brzy rozjede a častuška - textově primitivní popěvek s chytlavou melodií - rozveselí snad každého morouse. Velmi zajímavý je i vokální doprovod, kdy do pěkného a pompézního hudebního podkladu van Leer recituje, deklamuje, - rapuje? :) - názvy snad všech zásadních skladeb, které s Focus nahrál. Předposlední Pim je hravá a neposedná, s velice chytlavou melodií a konečně na samotný závěr si pro nás "Fokusáci" připravili cajdák It Takes 2 2 Tango. Zprvu trochu tupý a fádní, ale tango na konci matný dojem aspoň trochu vylepší.

Hm. Tři, čtyři skladby vyhodit, něco málo zkrátit a mohlo by to být skvělé album. Takhle je - "jenom" - dobré. Pro fanoušky těchto holanďanů vítaný přírůstek, ale těm, co by chtěli s Focus teprve začít, bych doporučil spíš některou z desek ze sedmdesátých let. Jmenovitě Moving Waves, Focus III, nebo Hamburger Concerto.

3,5


» ostatní recenze alba Focus - Focus 9 / New Skin
» popis a diskografie skupiny Focus


Flaming Bess - Tanz der Götter
2014-09-30

Flaming Bess / Tanz der Götter

5 stars

Jakmile se tady prvně objevila recenze na titul Tanz der Götter, věděl jsem, že to bude moje parketa. Trvalo sice rok, než jsem na album dosáhl, ale co se vleče neuteče a jeho poslech si znovu a znovu jaksepatří užívám. Psát recenzi na víceméně zcela instrumentální desku je těžké, navíc vše podstatné už řekl kolega Black a tak jen ve zkratce :

Je to koncepční album v německém jazyce, na kterém je každá z pěti kompozic rozdělená na Teil I a II. První - kratší část - obsahuje hudbou podbarvené mluvené slovo a ta druhá je již zcela instrumentální. Hudba je to velice zvukomalebná, melodická a přitom sofistikovaná a nevtíravá. Navíc v relativně svižném a "hybném" tempu, které mě nutí podupávat do rytmu, dlaněmi plácat do stehen, hrát na imaginární hudební nástroje a vůbec k pubescentnímu a mému věku nepřiměřenému a nedůstojnému chování. Zvlášť nebezpečně na mě v tomto ohledu působí skladby Oasis a Arkana. Pokud bych měl najít vhodnou škatulku, tak snad symfonický - space - rock, s tu a tam rozsypaným "jazzy" kořením. Jistá podobnost dala by se najít s kapelami typu Novalis, Grobschnitt, Minotaurus a Eloy, z neněmecky mluvících zemí mi Flaming Bess připomínají Bardensovu práci v raných Camel.

Ve sbírce mám tzv. deluxe reedici z roku 2005, vybavenou bohatým bonusovým materiálem. A nemyslím tím jen zvukovou a multimediální stopu, k nosiči samotnému přibaleny byly i nějaké ty pohlednice a plakát. Želím jen alternativní a velice jednoduché černobílé obálky, původní cover byl bez debat daleko hezčí.

Album Tanz der Götter je pohříchu jediným, které od Flaming Bess znám. Do penálu se ovšem zatím ještě nechystám a tak věřím, že se mi v horizontu příštích měsíců - možná i let - podaří prostudovat i zbytek diskografie. Možná by mi mohl někdo zdejší, který je obeznámen z celou jejich tvorbou, poradit, co určitě nevynechat a čemu je možná lepší se vyhnout. Zatím se mi velice dobře jevily ukázky z následující placky Verlorene Welt a celkem zajímavě vypadá i nejnovější Der gefallene Stern.

Nádherná hudba, která podprahově a velice blahodárně působí na mou nervovou soustavu a emoce. Za pět.

» ostatní recenze alba Flaming Bess - Tanz der Götter
» popis a diskografie skupiny Flaming Bess


Satriani, Joe - The Extremist
2014-09-25

Satriani, Joe / The Extremist

5 stars

The Extremist pro mě bylo vždycky takovým volným pokračováním alba předcházejícího, tedy Flying In A Blue Dream. Dělí je sice od sebe téměř tři roky, ale obě mi přijdou svým způsobem docela podobná. Největší rozdíl vidím v tom, že se na The Extremist nenachází ani jedna zpívaná věc, deska je znovu zcela instrumentální tak, jako tomu bývalo dřív.

Na ploše necelých padesáti minut nachází se deset kousků. Jsou tu zastoupeny jak ty tzv. "Satrianovky", tzn. téměř hitové skladby se silným melodickým leitmotivem - Friends, War, Summer Song, Why, nebo Motorcycle Driver, tak ty členitější, se silnou atmosférou - např. má oblíbená Rubina´s Blue Sky Happiness, či závěrečná New Blues. Nemůže chybět balada, Cryin´, kouzelná akustická miniaturka , Tears In The Rain, ani pořádnej nářez v podobě titulní The Extremist.

Většinou je to marš battalion, maršbaťák, neboli marškumpačka. Skladby pěkně se šinou v parademarš tempu a tak deska pěkně odsejpá. Průrazný zvuk je samozřejmostí a tak desce vlastně nemám co vytknout. Možná jen takovou maličkost. Předchozí Satrianova alba byla vždy velkým krokem vpřed, tady poprvé měl jsem pocit jisté - nechci říct hned stagnace - ale jistého opakování se ano. Snad i tím, že předchozí titul Flying In A Blue Dream slyšel jsem dřív a díky vokálům připadá mi pestřejší to tentokrát nebude za pět, ale za čtyři a půl. Howg.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Extremist
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Premiata Forneria Marconi - Chocolate Kings
2014-09-21

Premiata Forneria Marconi / Chocolate Kings

3 stars

Už to nějak není ono. Po albu Chocolate Kings moc často nešátrám, ale nedokážu přesně určit důvod, proč pouštím si ho tak málo. Jestli mi vadí angličtina, vokál Bernarda Lanzettiho ( v Acqua Fragile mi sedí ), nebo absence skutečně výrazné skladby. Nejspíš od každého trochu. Hitem by asi měla být stejnojmenná, nejkratší písnička na desce, ale zrovna ta mi přijde taková nějaká nemastná neslaná, skoro se to stydím říct, až plytká...

Téměř po celém albu jsou rozesety vynikající instrumentální pasáže, všechno jsou to skvělí muzikanti, ale co je to platné, když chybí výraznější melodie ? Duch starých PFM je alespoň trochu patrný ve skladbě Harlequin, ale to je na kapelu takového formátu pohříchu málo. No a ten nešťastný vokál...Lanzetti se místy až příliš okatě snaží vměstnat do polohy Petera Gabriela, ale absolutně se mu to nedaří. Jeho zpěv je velmi nejistý a zvlášť patrné je to v poslední Paper Charms, kde to člověka doslova tahá za uši.

Nene, v tomhle případě mě PFM opravdu nepřesvědčili a dávám slabší tři.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Chocolate Kings
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


VARIOUS ARTISTS - Zarathustra´s Revenge
2014-09-18

VARIOUS ARTISTS / Zarathustra´s Revenge

4 stars

Výborná kolekce !

Obal i název napoví, že jde o poctu italskému progresivnímu rocku sedmdesátých let. Suma sumárum : 4 cd, 47 skladeb a více jak čtyři hodiny hudby. Celý projekt si naložil na hrb producent Mauro Moroni a byly to tři roky tvrdé práce, než v roce 1997 spatřil světlo světa vyvedený box set v tvrdých deskách, pěknou grafickou úpravou a čtyřicetistránkovým bookletem.

Předělávek se dočkaly jak kapely proslulé : Le Orme, PFM, Osanna, Banco del Mutuo Soccorso, Celeste, nebo New Trolls, tak ty ty méně známé - až neznámé : Le Nuvole di Paglia, Portici, Fortis, nebo Perigeo. Přehled zůčastněných kapel je také velmi bohatý, ale protože se v současné hudbě moc neorientuji, je mi většina jmen "španělskou vesnicí". Určitě už jsem se ale setkal s produkcí skupin Finisterre, nebo Hostsonaten.

Poslouchá se to výborně a v mnoha případech nejedná se jen o "papouškování" a otrockého držení se předlohy. Staré, známé pecky dostaly nový kabátek a aranžmá. Posluchač bez bookletu v ruce tak občas trochu tápe : "kakrholte, tohle přece znám, ale co to vlastně, himbajs, je?"

Pro ty, kteří mají italský progresivní rock v oblibě a nejsou striktně proti coververzím by to mohl být pěkný kousek do sbírky. Dal bych i pět, ale origoš je origoš...

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Zarathustra´s Revenge
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS


Battiato, Franco - Pollution
2014-09-11

Battiato, Franco / Pollution

4 stars

Se jménem Battiato jsem se prvně seznámil prostřednictvím tributního box setu Zarathustra´s Revenge. Franco Masoni ( člen skupiny Germinale ) tady nahrál medley, obsahující části několika Battiatových skladeb : Areknames/ Fenomenologia/ Plancton/ Tao a Meccanica. Řeknu vám, ty melodie jsem z hlavy nedokázal vypudit hodně dlouho a když jsem u Dáši našel část diskografie za přijatelné ceny, koupil jsem si - po kratší úvaze a testování - první dvě alba. Debut zhodnotil jsem posledně, dnes pokusím se vám přiblížit následovníka.

Stejně jako prvotinka je i Pollution deskou koncepční. Styl by se dal stále ještě definovat jako mix psychedelického rocku a experimentální elektronické hudby, toho syntezátorového hvízdání však ubylo a deska je tak i pro normálního smrtelníka stravitelná bez toho, že by se mu pak v noci zdálo o strašidlech.

Ples v opeře. Slyšíme melodii připomínající Straussův valčík, šum bavících se hostů, mluvené slovo v italštině, krátkou a intenzivní hlukovou explozi, majestátní sound varhan a máme za sebou první dva tracky, I silenzio del rumore a 31 dicembre 1999 - ore 9. Přichází jeden z největších Battiatových šlágrů, mystická a sugestivní skladba Areknames. V hlavní roli syntezátor VCS3 a zpěv. Skutečně nádherná harmonie a velmi podmanivá vokální linka s velice krkolomým textem, který Franco zpívá pozpátku. "Zahuštění" zvuku, zrychlení a bicí v závěrečné třetině nemají chybu. Beta tváří se zpočátku velmi experimentálně, je tu něco pazvuků a recitativ v italštině, ale najednou přidají se bicí, piano, parádní basová linka a máme tu space rock jak vyšitý, jediným zvláštním prvkem jsou tu použité vokály beze slov. Nejednomu by to připomělo hudbu raných Pink Floyd. A v samotném závěru potěší důvěrně známá melodie, Vltava. Plancton nabídne bzučení synthesizeru, zvonivé tóny akustické kytary a citlivý zpěv a tak je nejavantgardnějším kouskem na albu titulní flák Pollution. Tady mísí se zvláštní elektronické zvuky s bubláním vody, hukotem, akustickou kytarou a jednoduchou, až kolovrátkovou melodií. Závěr v podobě skladby Ti sei mai chiesto quale funcione hai? už je jen takovým smutným requiem. Neslyšíme nic jiného, než klasickou hudbu a pláč zlomeného muže.

Já jsem ve své podstatě posluchač velice konzervativní a alternativní hudbě se vyhýbám obloukem, ale tuhle desku opravdu můžu. Ve své době byla i docela úspěšná a dodnes je řazena mezi nejlepší italská progressive rocková alba sedmdesátých let. Debutu jsem nadělil tři, téhle nahrávce by slušely tři a půl. Doporučuji fandům muziky experimentálnějšího ražení a prvních desek Pink Floyd.



» ostatní recenze alba Battiato, Franco - Pollution
» popis a diskografie skupiny Battiato, Franco


Battiato, Franco - Fetus
2014-09-10

Battiato, Franco / Fetus

3 stars

Franco Battiato je italskej svéráz, který si během své dlouhé kariéry prošlapal cestičku od avantgardy až k pop music. Z jeho rozsáhlé diskografie znám pouhý zlomek, přesněji řečeno první dvě alba a dnes bych chtěl v krátkosti představit a ohodnotit prvotinku Fetus.

Jedná se o koncept, rozdělený do osmi strof. Textům sice nerozumím, ale nějaká ta návaznost je slyšitelná i v hudbě, anžto se tu občas opakují některé melodie. Hlavní personou je tady Battiato, se syntezátorem VCS 3, který se ale neobešel bez výpomoci několika hostů. Je tu slyšet akustická kytara, taky housle, ovšem nepřipravenému posluchači budou se zdát divné bicí. Je to takovej synteticky znějící tlukot, tepot, žilobití, bušení a hučení, někdy trochu monotóní, chvílemi to může připomenout víření šamanských bubnů. Hudba dala by se charakterizovat jako mix psychedelie, popu a experimentální elektroniky, s poměrně minimalistickým využitím nástrojového vybavení. Je tu ke slyšení také spousta studiových efektů a v takové Meccanica se Battiato nezdráhá použít Bachovu "Air", s naroubovanými hlasy posádky Apola 11. Franco je jak kobylka, skáče sem a tam a u jednoho tématu nevydrží dlouho. Album je velice různorodé a jeho poslech je pak takovým malým dobrodružstvím. Místy možná propadnete iluzi, že vám Battiato chce tím syntezátorovým kvílením vyvrtat díru do mozkovny a hned na to vás překvapí neodolatelnou melodií, jako v případě již výše uvedené skladby Meccanica.

Jsou dny, kdy album vdechnu s opravdovým požitkem, ale i takové, kdy mě malinko znervózňuje. Určitě to není jenohubka na první poslech, ale má své kouzlo a není těžké mu podlehnout. Pokud hledáte hudbu, která je ve své podstatě opravdu progresivní, pak jste na správné adrese a Fetus vám mohu s klidem doporučit. Hodně podobné, však o něco přístupnější je i následující album Pollution, ale o tom až někdy jindy. Tři hvězdičky.


» ostatní recenze alba Battiato, Franco - Fetus
» popis a diskografie skupiny Battiato, Franco


Dream Theater - When Dream And Day Unite
2014-08-31

Dream Theater / When Dream And Day Unite

4 stars

V roce 1989 vybuchla prog metalová bomba. Na rockové obloze se rozzářila kometa, která s nezměněnou intenzitou svítí prakticky dodnes. I když tady u nás, Na Vystrkově, bouchla přece jenom o pár let později. Bohužel i začátkem devadesátých let se k nám ta muzika pořád ještě dostávala s jistým zpožděním...Byli jsme tu parta mladých metalových fanoušků, nahrávky a další materiály jsme čile vyměňovali mezi sebou a tak se mi do ruky dostal i značně ohmataný Metal Hammer z Německa, kde byl debutu Dream Theater věnován veliký prostor. Chtěli jsme ho slyšet, ale než kamarád nahrávku sehnal, nějakou dobu to trvalo. Když se pak na poslechové seanci objevil s plackou v ruce, skákal jsem dva metry vysoko a při prvním stisku tlačítka play tajil se mi dech. Nebudu to dál natahovat, deska se mi okamžitě zalíbila a i když od té doby uplynulo moře času, líbí se mi dodnes.

Je úplně jiná, než to, čím se Dream Theater prezentovali v dalších letech. Hudebně ještě pevně ukotvená v osmdesátkách, ale s vytříbenými melodiemi, podepřenými atmosférickou hrou kláves. Charlie Dominici má zpěv položený poměrně vysoko ( nabízí se srovnání s Geddy Leem ), ale k té hudbě mi to neobyčejně pasuje a je to jeden z elementů, kterým se debut tolik liší od zbytku diskografie.

A co vypíchnout ? Tak v prvé řadě rozhodně skvělou a temnou instrumentálku Ytse Jam. Ta melodie je neskutečně sugestivní, Kevin Moore jí přidává až orientální příchuť a virtuozní basovou linku drtí tu John Myung. Neméně výborná je hned následující propracovaná a velice vzrušující suita The Killing Hand, a v Light Fuse and Get Away velice se mi zamlouvá ten "odsekávaný" refrén. A přeslechnout se nedají klávesy. Kevin Moore až na vyjímky prakticky nesóluje, je však všudypřítomný a zvuk jeho nástroje dělá hudbu Dream Theater pompéznější a barevnější. Hodně lidí tuhle desku přirovnávalo k Rush a napadá mě, že hlavně kvůli zpěvu. Obzvlášť markantní je to v jinak výborné skladbě Afterlife. A posledním kusem, o kterém bych se chtěl zmínit, je předposlední prog metalová paráda The Ones Who Help to Set the Sun. To temné klávesové intro nemá chybu...

Co zamrzí, je špatná produkce. Zvuk se občas "slije" a basová složka by také mohla být výraznější. Napadá mě paralela s debutem Shadow Gallery, ten se po zvukové stránce taky moc nepovedl. A právě kvůli zvuku a pak taky kvůli dvěma méně výrazným skladbám nedám plný počet. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Dream Theater - When Dream And Day Unite
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Premiata Forneria Marconi - L'isola di niente
2014-08-24

Premiata Forneria Marconi / L'isola di niente

4 stars

Pokud někdy řeč stočí se na Premiata Forneria Marconi, skloňují se - a zcela po zásluze - hlavně první dvě alba, Storia di un minuto a Per un amico. Následující L'isola di niente je tak trochu schované v jejich stínu, ale rovněž výborné. Art rock prvotřídní kvality.

L'isola di niente - mrazivé intro v podobě chorálu Accademia Paolina di Milano dává tušit, že dít se tady budou věci nevšední, následuje razantní nástup kapely a já jsem ohromený dunivými mohutnými basy a dusotem bicích. Zhruba po čtyřech minutách je tu prostor pro zvukomalebné instrumentální kouzlení, které vám může připomenout výše uvedená první dvě alba, ale po druhém vstupu pěveckého sboru skladba vrací se k původní dynamické poloze. Závěr už patří jen a pouze atmosférickému kytarovému sólu.

Is My Face On Straight - jediná píseň v angličtině, s textem Petera Sinfielda. Tady už se to té tradiční poloze PFM hodně vzdaluje, začátek je opravdu "divný" a cítím tu přiblížení vzorům z britských ostrovů, nechybí sólo na flétnu, ale je to trochu "king crimsonovsky" kostrbaté. I tak skladbě nemohu upřít jisté kouzlo, kterým mě přitahuje. Po dvou a půl minutách se to celé pročistí, projasní a je tu docela pěkná melodie. Na konci je slyšet dokonce něco jako akordeon s odněkud z dálky přicházejícím recitativem, zní to zajímavě.

La luna nuova - můj osobní favorit, neobyčejně kouzelná a neodolatelně melodická skladba, která si přímo říká o symfonické aranžmá. Což se také na nejnovějším albu PFM in Classic skutečně stalo. To je prostě italská renesance se vším všudy.

A podobnou atmosféru můžeme si vychutnat ještě jednou, v baladě Dolcissima Maria. Nic zvláštního se na ploše čtyř minut neděje, člověk může na chvilku vypnout, nechat se unášet pěknou melodií a tichým přednesem Franca Mussidy. A nesmí chybět další opravdu pěkná instrumentální pasáž.

Via Lumiere - sedm a půl minuty dlouhá instrumentální palba na závěr. Tady se PFM pořádně odvázali, mnozí posluchači tady slyší záblesky King Crimson, nebo Mahavishnu Orchestra a nezbývá, než souhlasit. Není to sice úplně můj šálek, ale poslední dvě minuty už jsou - zaplaťpánbu - opět neodolatelně melodické.

Co dodat ? Tahle deska by neměla chybět ve sbírce fanoušků PFM a pro ty ostatní by to mohl být zajímavý tip. Dávám čtyři hvězdičky.


» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - L'isola di niente
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Trip, The - Atlantide
2014-08-12

Trip, The / Atlantide

4 stars

I ve třech a bez kytary se dá dělat docela slušnej bugr, o tom už jsem se přesvědčil v mnoha případech. Když se tedy odporoučel Billy Gray, nahráli The Trip své třetí album v obsazení percussioni, basso i tastiere a kytaru tady opravdu neuslyšíte. Nebo jsem si jí aspoň nevšiml. Hlavní břímě na sebe vzal klávesista Joe Vescovi a už to není jen o Hammond Organu či mellotronu, jako v případě o rok staršího předchůdce. Vescovi se obklopil celou baterií tehdy dostupných nástrojů a nahrávka mi tak svým zvukem připomíná ELP z období Trilogy a Brain Salad Surgery, Le Orme na desce Contrappunti, nebo Triumvirat na Illusions On A Double Dimple.

Atlantide - instrumentální skladba nabízející dvě naprosto rozdílné polohy. Brilantně technický náklep i oddech za zvuků připomínajících šumění moře, s éterickým vokálem v bookletu neuvedené dívčiny.

Evoluzione - nahalovaný zpěv v angličtině, precizní a velmi variabilní bicí se spoustou breaků, klávesové sólo a hlavně - skvělý zvuk.

Leader - základní bum čvacht rytmus, tepající basa, snadno zapamatovatelná vokální linka. The Trip si nejspíš řekli, že v jednoduchosti je síla a tohle je určitě nejchytlavější kousek na desce.

Energia - instrumentální pokračování předchozí skladby. Basa a bicí drží rytmus, řádí tady především Vescovi a energie má opravdu na rozdávání. Znovu musím pochválit krásně sejmutý zvuk. Dosyta užít si tak můžete chrchlání kláves, basového dunění i cinkání činelů. U desek nahraných v Itálii to není - bohužel - vždy pravidlem.

Ora X - trochu více prostoru pro zpěv, skladba mi svou strukturou připomíná dvojku Evoluzione. V poslední třetině je slyšet kytaru, nebo pořádně zkreslenou a vyhulenou basu ?

Analisi - na úvod elektrické piano a zpěv, v pompézním refrénu přidávají se chrámově znějící varhany a bicí. Zní to velmi naléhavě.

Distruzione - skáza Atlantidy. Neprve pár tajemných zvuků a pak skvěle nazvučené, téměř pětiminutové sólo na bicí. K jeho bližšímu popisu si najděte hejkalovu recenzi, ale máte li doma trochu větší stereo, přidejte na zvuku a Furio Chirico se rázem ocitne na návstěvě u vás v obýváku.

Il Vuoto - krátké klávesové outro v New Age stylu udělá tečku za celou půl hodinky dlouhou deskou.

A to je vše. Na jednu stranu mi tady chybí pecka kalibru Caronte I, na stranu druhou na mě Atlantide působí vyhranějším, akademičtějším a kompaktnějším dojmem. Hodnotím podobně, jako předchozí album Caronte, tedy za čtyři.

» ostatní recenze alba Trip, The - Atlantide
» popis a diskografie skupiny Trip, The


Trip, The - Caronte
2014-08-05

Trip, The / Caronte

4 stars

The Trip. Mezinárodní sestava, zpěv v angličtině, ale odborníci a encyklopedisté řadí je k subžánru rock progressivo italiano a tak tady máme další spolek skvěle reprezentující apeninský poloostrov.

Jejich druhé studiové album Caronte vyšlo v roce 1971 a těží především z klávesového classical rocku, lehce zamlženého psychedelickým oparem. Joe Vescovi je vskutku geniální klávesista a naplno to předvádí hned v úvodní, až nestoudně chytlavé classical rockové pecce Caronte I. Přátelé, to je mazec. Jakmile po úvodních dvou minutách The Trip spustí svůj odzemek, zmocní se mě podivný neklid a pomocí primitivních plaveckých pohybů sebou škubu a mrskám jak vyvrženej vorvaň.

Následující skladba Two Brothers má osm minut. Zprvu si pro sebe většinu pozornosti uzurpuje strašidelně skuhrající hammond, až po třech minutách přidá se zpěv a najednou je to docela příjemně ksichtící se písnička, ke kytarovému sólu dostane se i Bill Gray. Ovšem v závěrečné části je to pěkná schýza, když do repetivní figury umanutě vříská policejní siréna.

Po tomhle poměrně těžkotonážním nátěru přichází vítané osvěžení v podobě kouzelné balady Little Janie. Jemné klávesy, šumění mellotronu, přitažlivý refrén a vokály posluchače odkazující někam do poloviny šedesátých let, prostě pohodička a zakuklený hit.

Následuje poměrně ambiciózní kus L'ultima ora e ode a Jimi Hendrix. Po volnějším úvodu dočkáme se pěkné classical rockové vsuvky, chrámově znějících varhan a v závěru i emotivního kytarového sóla, ale nemůžu si pomoct, na ploše téměř deseti minut děje se toho trochu málo. Na úplném konci je tu ještě instrumentální skladbička Caronte II a tady spokojeně pomlaskávat bude každý, kdož libuje si v brutálně zkresleném zvuku hammond organu.

Dvojka od The Trip je velmi dobrá, ač malinko nevyrovnaná a tak to vidím někam na tři a půl hvězdy. Vzhledem k výbornému zvuku a především otvíráku Caronte I však musím zaokrouhlit směrem nahoru. Pro milovníky trochu obhroublého a neotesaného classical rocku povinnost !

» ostatní recenze alba Trip, The - Caronte
» popis a diskografie skupiny Trip, The


Barnodaj - Mauglí
2014-06-14

Barnodaj / Mauglí

3 stars

No, nevím. Pochopitelně jsou mi známy okolnosti a situace kolem nahrávání alba, ale nejsem ani pamětník, ani profesionální publicista, jen obyčejný rockový fanoušek hodnotící v rovině líbí - nelíbí. A v tomhle případě - přiznávám se - moc ne.

Jsou tu tři vynikající kousky : Dálný východ evokující, krásně vygradované intro Džungle a pak pompézní skladby Osud a Kamarád Gramofon, s opravdu pěknými vokály. Jenže co s tím zbytkem? Písničky Štěstí a Dopis v láhvi považuji za ještě celkem zdařilé, ač o progresivním rocku - nebo art rocku - nemůžeme mluvit ani náhodou a v pohodě dokážu vstřebat bigbít v podobě skladby Strach. Ovšem Prám z trámů, Bezedná tůň, Tutový typ a Mauglí jsou tou cukrovou polevou olepeny až příliš. A tam, kde celkem vydařený je hudební doprovod, to zcela pohřbí až, s prominutím, infantilní text...

Dobré pro sběratele, kompletisty a nekritické fanoušky, kteří přehlédnou i nějaký ten prohřešek. Dávám dvě a půl, s ohledem na pěkný obal a historické souvislosti zaokrouhlím na tři.

» ostatní recenze alba Barnodaj - Mauglí
» popis a diskografie skupiny Barnodaj


Vai, Steve - Flex-Able
2014-06-04

Vai, Steve / Flex-Able

3 stars

S hudbou tohoto kytarového mága jsem se prvně seznámil prostřednictvím přelomového alba Passion & Warfare. Tehdy mě naprosto pohltilo a dodnes na něj nedám dopustit. Steve Vai ale nespadl z nebe a tak teprve zpětně objevoval jsem jeho předchozí diskografii. Postupně sehnal jsem si nahrávky Whitesnake i Davida Lee Rotha a o tom, že několik desek natočil i s Frankem Zappou posbíral jsem informace z tisku. Nakonec povedlo se mi sehnat si i pásek se sólovou prvotinou Steve Vai´s Flex - Able a i když zaměřený byl jsem tehdy na úplně odlišný styl hudby, líbila se mi. Jakmile naskytla se první příležitost, koupil jsem si cd, mé vydání se ovšem liší s tím na progboardu uvedeným. Má pouze 10 skladeb, alternativní černo - fialovou obálku a etiketu Food For Thought. Matroš na desku vznikal ve velice skromných podmínkách, s naleštěnou produkcí pozdějších nahrávek se to nedá srovnat ani v nejmenším, je to experimentální, vtipné, v mnohém hledačské a dá se tady najít pár opravdu prvotřídních a raritních kousků.

Ten snad vůbec nejlepší album otevírá. Ufon. Little Green Man, "Zappovina", jak vyšitá. Rytmická šílenost, pěkně crazy, kde mísí se zefektované - Munchin - vokály, rap, dechové nástroje, šílené sólo na xylofon a kytary s velice důmyslně implantovaným leitmotivem ze Spielbergova filmu "Blízká setkání třetího druhu". V pořadí druhá Viv Woman je důraznější rocková instrumentálka, vyšperkovaná dechy, ovšem další legrácku najdeme pod předvolbou č. 3 - Lovers Are Crazy. Zpívá samotný Mr. Vai a už podle hlasu je poznat, že nebere se příliš vážně. Krom trumpety obstaral si i veškerý doprovod, zahrnující kytaru, basu, syntezátor i bicí automat.

Následuje krátká a melodická instrumentálka Salamanders in the Sun a po ní svižný love song - ehm - The Boy / Girl Song. Šup s ním do éteru. V žádném rádiu by se neztratil. Nejtvrdší peckou na desce je v dobrém slova smyslu tradiční hard rocková instrumentálka The Attitude Song v klasickém obsazení kytara, basa, buben a zcela beze slov je i sedmá Call it Sleep. Teprve tady Vai pustí otěže a předvede se v ohromujících kytarových etudách. Střídá zvuky i techniky a nejednomu posluchači tady asi padne brada údivem.

Pomalu blíží se konec, jako poslední "sladkou tečku" tady vnímám skladbu Junkie. Zpočátku téměř balada s vokálem Boba Harrise, později ukázka hráčské ekvilibristiky a duet kytary se zvonkohrou.

Následující trojka skladeb mě - přiznám se - už tak nebere. Bill´s Private Parts je krátké bubenické sólo Billy Jamese, vtípkem podobným dialogu dvou kytar v Next Stop Earth mě Steve taky neohromil a definitivně poslední věc There´s Something Dead in Here je jen disharmonickou zvukovou koláží.

V diskografii Steve Vaie určitě nejde o album zásadní, ale je velmi, velmi dobré. Hodnotím třemi hvězdami, podobně jako debut Joe Satrianiho. Ovšem Flex - Able je určitě "praštěnější" a zábavnější.

» ostatní recenze alba Vai, Steve - Flex-Able
» popis a diskografie skupiny Vai, Steve


Malmsteen, Yngwie - The Seventh Sign
2014-05-28

Malmsteen, Yngwie / The Seventh Sign

4 stars

Předchozí album Fire & Ice bylo víceméně propadákem a to mělo za následek jednak padák od Elektry ( a přechod k Music For Nations ) a pak také zemětřas v Malmsteenově doprovodném bandu. Zůstal jen klávesista Mats Olausson, ostatní si museli sbalit fidlátka a uvolnit místo náhradníkům. A ne ledajakým, posuďte sami. Zpěvu se ujal Michael Vescera ( ex Loudness ) a za bicí usedl Mike "The Spike" Terrana, známý ze spolupráce s Tony MacAlpinem a Steve Lukatherem. U Malmsteena vydobyl si ostruhy a v době nedávno minulé mohli jsme ho slyšet bubnovat s Rage, nebo Masterplan. Tak, to bychom měli personálie a teď k muzice samotné :

Malmsteen pochopitelně pořád si vegetuje v šuplíku neoklasické heavy metly, ale na desce The Seventh Sign opět vytasil se s parádními melodiemi a chytlavými refrény. Prostě jako skladatel mě po nepovedené předchozí desce znovu překvapil a přesvědčil o tom, že ještě nepatří do starého železa. Hned úvodní řacha Never Die je toho důkazem. Melodickej kvapík, kopáky tepou jak o závod a pochopitelně nemůže chybět virtuozní kytarové sólo. Tohle je muzika přesně podle mého gusta. I Don´t Know je taková "dirty" hendrixovka. Obdivem k tomuto performátorovi se Yngwie nikdy netajil a tak se na jeho deskách čas od času objeví skladba podobného kalibru. Meant To Be šine si to ve středním tempu a je to takový potencionální hit, neboť refrén je tu skutečně povedený. A to samé v bleděmodrém mohl bych říct i o následujícím cajdáku Forever One. Standartní ploužák, leč s velmi dobrým refrénem a Mike Vescera předvádí se v tom nejlepším světle. No a to Malmsteenovo sólo chutná vskutku lahodně... Následuje poměrně hrubozrnná rockovice s jednoduchým, "stadionóvým" refrénem, Hairtrigger a po ní první instrumentálka, bůhvíproč pojmenovaná Brothers. Přesně kvůli tomuhle křížení rocku s klasikou jsem si kdysi Malmsteena tolik oblíbil. Nevím, jestli autorem je jen a pouze sám principál, každopádně v bookletu je uveden jako výhradní autor. Pokud tyto řádky čte i fanoušek klasické hudby, možná by mi mohl pomoci.

Titulní pecka Seventh Sign začíná krásnou klasicisní vyhrávkou na akustickou kytaru, ale následně zvrtne se v přímočarý nářez s výbornou orchestrální vsuvkou a myslím, že jméno celé desce dala zcela poprávu. Na řadě je další koncertní tutovka s jednoduchým refrénem - Bad Blood - a po ní balada č. 2, Prisoner Of Your Love. Zakuklený černý koník celého alba, ten refrén se mi velice zamlouvá. Ač vypůjčený - nebo inspirovaný - je nejspíš opět nějakým dílem klasické hudby. Tóny sitáru uvádí Pyramid Of Cheops, přidává se hřmot bicích a jejich údery jsou tak mocné, že se třese dům a babča v sousedství zapaluje hromničky. Předposlední skladba Crash And Burn už zase peláší s větrem o závod, neoklasický metal se vší parádou a akustické outro Sorrow pak celou desku uzavírá.

K obalu měl bych jisté výhrady, určitě mohl být o něco nápaditější, ale velice spokojený jsem se šťavnatým a plnotučným zvukem. Radost poslouchat.

Album The Seventh Sign se mi opravdu líbí a prakticky nemám nic, co bych mu vytknul, ale pět hvězdiček nedám. Jednak jsem známej skrblík a pak si taky myslím, že desky Odyssey a Eclipse jsou o něco lepší. Ty čtyři jsou však z mého pohledu zcela zasloužené a fandům neoklasického metalu ho mohu směle doporučit k poslechu.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - The Seventh Sign
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


King Crimson - Islands
2014-05-16

King Crimson / Islands

4 stars

Čtvrté album King Crimson pro mě bylo velkým a příjemným překvapením. Z dostupných a celkem rozporuplných recenzí jsem totiž pořádně nevěděl, o čem to vlastně bude a podvědomě čekal jsem další horkotěžko porcovatelný a stravitelný flák. A ono ne. Nedá se říct, že by to byla zrovna "pop music", ovšem hlavně v druhé polovině alba jest to hudba přívětivě přístupná, s neobvykle bohatým využitím smyčců. Zkrátka a dobře, deska mě čapla téměř na první poslech a je určitě posluchačsky snadnějším soustem, než předchozí tituly Lizard a In The Wake Of Poseidon.

První strana desky je ryze "crimsonovská" a struktura úvodního kousku Formentera Lady velmi free. Každý z nástrojů razí si svou vlastní cestičku a tak to může působit lehce zmatečně, možná až chaoticky. Společnou řeč nachází jen v okouzlujících refrénech a pak zase rychle každý svou cestou. Přidává se soprán Pauliny Lucas, atmosféra stává se stále nervóznější, ale celé je to velmi potichu a zvuk získává na síle až s tahy smyčců v samotném závěru skladby. Vyťukáváním na činel přeneseme se do instrumentálky Sailor´s Tale.

Její první třetina je ve znamení strojově přesné, hypnotické rytmiky a divokých sól na dechové nástroje. Až v okamžiku zklidnění připojí se lehce disonantní Frippova kytara a mellotron. V závěru už je to pořádná "řežba", King Crimson připomínají lavinu a valí před sebou vše, co jim stojí v cestě. Cítím tu ozvěny The Devil´s Triangle a určitě je to nejhlučnější místo na desce, ale naštěstí - a musím to tak říct - naštěstí netrvá moc dlouho a poslední minuta ztrácí se v poněkud zlověstném fade - outu.

The Letters těží z jemně podaného úvodu a následujících těžkotonážně hlučných pasáží, rozdíly v dynamice jsou tu skutečně obrovské, ale to už se pomalu dostávám k prvnímu vrcholu desky a tím je pro mě "písnička" Ladies Of The Road. To jsou prostě The Beatles jak utržení ze řetězu, v rauši a zmaštění jak papír od sekané, s oněmi typickými vrstvenými vokálními harmoniemi v refrénech. Klopotná a jako by zpomalená rytmika s divokými sóly na saxofon tomu ještě dávají korunu. Jestli to měla být opravdu parodie, tak kulicha dolů, ale tohle se King Crimson opravdu povedlo a s každým poslechem se tady výborně bavím.

Dalším skvělým, a pro King Crimson tentokrát naprosto netypickým kusem, je Prelude : Song of the Gulls. Prvně tuhle skladbu slyšet vytrženou z desky, klidně nechal bych si nakukat, že jde o dílo některého z autorů klasické hudby. Je to krátká, symfonická pohádka, která perfektně připravuje půdu pro následující vyvrcholení v podobě skladby Islands. Co k tomu říct ? Trochu se zdráhám, označit ji jako striktně rockovou a než v bigbeatové aréně, dovedl bych si její přednes představit spíš na divadelních prknech. Šanson, křehká a zhudebněná poezie Petera Sinfielda. Hudební doprovod je zpočátku velmi subtilní, až minimalistický, bicí nástroje připojí se zhruba v polovině devět minut dlouhé skladby a ta pak krásně graduje podmanivou melodíí mellotronu a trubky. Úžasná věc, jejíž poslech mi činí nesmírné potěšení. Hřejivá a uklidňující terapie zároveň.

Z druhé poloviny desky - počínaje skladbou Ladies Of The Road - jsem nadšený, ovšem první strana ten můj elán tak trochu brzdí. Ty čtyři hvězdičky jsou tak z mého pohledu zasloužené a naprosto odpovídající.

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Jumbo - Jumbo
2014-05-09

Jumbo / Jumbo

3 stars

Italští Jumbo patří k těm relativně známějším seskupením, neb aspoň malou díru do světa udělali svým druhým albem DNA. Dohromady dali se v roce 1970, v rychlém sledu natočili tři desky a zavřelo se nad nimi propadliště dějin. V osmdesátých letech sice proběhl nějaký pokus o reunion, ale deska Violini d'autunno z roku 1983 jest tak práchmizerně ohodnocena, že jsem dosud nesebral odvahu si ji pustit..

V krátkosti bych chtěl představit a "ocenit" bezejmenný debut z roku 1972 a světe div se, do nějakého art rocku to má setsakra daleko. To, co na desce se odehrává, bych se nebál označit jako ryzí blues rock. Přímočará a na dřeň obnažená rytmika, houpavý rytmus, hodně akustických kytar, flétny a pořádně hrubozrnný zpěv. Alvaro Fella, "Jumbo" řečený, mi svým vokálem skutečně připomíná podrážděného medvěda, kterého někdo nešetrně vzbudil ze zimního spánku.

Ač svým založením nejsem vyloženě blues rocker a na desku zprvu tvářil jsem se všelijak, poměrně rychle jsem ji přijal za svou. Ono se to koneckonců fakt dobře poslouchá a pomáhá tomu i oživení v podobě foukačky, hammond organu, nebo dechových nástrojů. Za nejlepší skladby považuji Artista, s parádní a jak bézetdéčko chrchlající kytarou, podobně důraznou Che Senso Ha, nebo pěknou melodií opatřenou Dio É. A vynikající je i Ho Visto Piangere, odrhovačka a legrácka na samotný závěr, mající kořeny nespíš někde v lidové hudbě.

Dobrá, dokonce snad velmi dobrá deska, v diskografii Jumbo však nikoliv zásadní. Dám tři a fandům blues rocku ji doporučím k poslechu. Mnoho možností, jak poslechnout si blues rock v italštině, asi není...

» ostatní recenze alba Jumbo - Jumbo
» popis a diskografie skupiny Jumbo


Opeth - Deliverance
2014-05-03

Opeth / Deliverance

4 stars

Opeth jsou jednou z mála kapel tvrdšího kalibru, které ještě sleduji, kupuji a poslouchám. V posledních dnech jsem oprášil a několikrát připoměl si album Deliverance a tak přihodím i hodnocení :

Wreath - drtička na úvod, ale již po necelých dvou minutách kytary stávají se chytlavějšími a skladba rozkvete do výborného melodického death metalu. Åkerfeldt používá všechny rejstříky extrémního zpěvu, od death metalového growlingu až po black metalový skřehot. Už tady lze si všimnout fantasticky čisté produkce a křišťálového zvuku. 4 / 5

Deliverance - tady se poprvé objevuje to, co na Opeth miluji. Podmanivé a atmosférické akustické vsuvky, s načechranou rytmikou a zasněným Åkerfeldtovým zpěvem. Skladba samotná má téměř čtrnáct minut a dočkáme se tu mnoha zajímavých zvratů. Samotný závěr nabízí parádní instrumentální masáž s precizními technickými bicími Martina Lopeze. Lechtání bránice při vyšší hlasitosti se zárukou :) 4 / 5

A Fair Judgement - dokonalý obrat a nezainteresovaný posluchač nejspíš by nevěřil tomu, že pořád poslouchá jedno a to samé album. Náladotvorná věc s čistým zpěvem, různými studiovými efekty, posluchačsky vstřícná a velice melodická, která přibližuje se tomu, co Opeth předvedou na následující fošně Damnation. 5 / 5

For Absent Friends (instrumental) - pěkné intermezzo v režii akustické a elektrické kytary. 4 / 5

Master´s Apprentices - a zase zpátky k death metalu, jsou tu typičtí Opeth. Hutná, valivá řezničina a záhrobní chropot, z něhož by se jednomu ježily vlasy hrůzou zčistajasna protne okouzlující atmosférická mezihra. Znovu musím zdůraznit čistý a průrazný zvuk, a to i v těch nejextrémnějších pasážích. 3 / 5

By The Pain I See In Others - poslední šleha na desce, čtrnáct minut dlouhá ( krátká ? ). Death metal techničtějšího střihu, mnoho zvratů, v páté minutě zajímavá vsuvka v tříčtvrtečním taktu. Vzhledem k ostatním skladbám na albu chybí mi tady výraznější nápad, nebo melodie. . 3 / 5

Mohu - li posoudit, jsou Opeth momentálně ( a nejen momentálně) docela v kurzu. Přízeň publika získali si dlouholetou dřinou a na metalovém výsluní vyhřívají se naprosto zaslouženě.

Suma sumárum : sečteno a podtrženo, 3.83 ? Za vynikající zvuk, spolu s výtvarným zpracováním cédéčka, sázím rovné † † † †.

» ostatní recenze alba Opeth - Deliverance
» popis a diskografie skupiny Opeth


Museo Rosenbach - Zarathustra
2014-04-27

Museo Rosenbach / Zarathustra

5 stars

Někdy stačí jediný výstřel a stanete se nesmrtelnými. Jako v případě Museo Rosenbach. Ti sice prodělali jistou formu reinkarnace a od roku 2000 vydávají alba Exit, Zarathustra - Live in Studio, Barbarica a nejnověji Live in Tokyo, ale většina fanoušků nosí je v srdci v souvislosti s tímto legendárním debutovým albem, vydaným v roce 1973. Kapela měla jepičí život. Rozpadla se prakticky hned po vydání desky a několika koncertech, ale díky neutuchajícímu zájmu ze strany fanoušků jim v roce 1992 firma Mellow rec. vydala řadu "posmrtných" alb - Live ´72 a kompilace demosnímků a nevydaných skladeb. Rare & Unreleased a Rarities. K mým uším se zatím nic z tohoto nedostalo a tak nemohu sloužit, ale Zarathustra patří na čestné místo mé sbírky...

První stranu desky tvoří stejnojmenná, dvacet minut trvající bouře rozdělená do pěti strof. Vynikající leitmotiv, italská atmosféra, relativně "heavy", přitom přístupná a melodická hudba prosta jakýchkoliv disonancí, ukázková spolupráce varhan Hammond a Farfisa, mellotronové stěny, agresivní kytara, hřmění tympánů, kulometné breaky bicích a nakřáplý hlas frontmanův z toho všeho dělají podmanivou a vysoce návykovou záležitost. Tady nuda skutečně nehrozí, při její reprodukci každičkou notu, každičký tón hltám se zatajeným dechem a čas letí, jako svezení v nabušeném Ferarri.

Na straně druhé najdeme tři kratší skladby, navazující na úvodní opus magnum. Degli Uomini, s minimem zpěvu a půvabnou classical rockovou pasáží je delikátní jak to nejjemnější italské cappuccino, ovšem následující palby Della Natura a Dell´ Eterno Ritorno mohu směle označit za posluchače nikterak nešetřící heavy prog. Stefano "Lupo" Galifi své hlasivky natahuje k prasknutí a varhaník Pit Corradi pomocí baterie klávesových nástrojů provádí Ženevskou konvencí zakázané mučení "žhavení lebky, zvané Budík". Vložíme fanouška mezi dva kameny a melem a melem...

Starší vydání prý trpěla špatným zvukem, leč proti reedici od švédských Flawed Gems nemohu říct ani půl křivého slova. Přednes jako z partesu a zážitek z poslechu jest tímto dvojnásobně umocněn. Album Zarathustra je všeobecně považováno za jedno z Itálie nejzásadnějších a já se k tomu i přes malé výhrady k posledním dvěma skladbám připojuji. Úvodní kompozice je geniální, dávám tedy pět a doporučuji každému fandovi italského progresivního rocku.

» ostatní recenze alba Museo Rosenbach - Zarathustra
» popis a diskografie skupiny Museo Rosenbach


King Crimson - Lizard
2014-04-16

King Crimson / Lizard

4 stars

King Crimson do třetice a věru, pro nepřipraveného fanouška není to zrovna jednoduché poslouchání. Aspoň v mém případě to napoprvé skončilo naprostým fiaskem a nebyl jsem daleko od toho, poslat cédéčko otevřeným oknem směrem na jihozápad. Chtělo to pauzu a hlavně trpělivost. Pořád mě k té hudbě cosi přitahovalo, ona s každou další ochutnávkou získávala jasnější a pevnější kontury a nakonec všechno to do sebe zapadlo jak puzzle. Není to sice muzika zrovna ke každodenní konzumaci a na poslech musím být pořád ještě vnitřně připravený, odpočinutý a s jasnou myslí, ale o to víc si jej potom užívám.

Circus ( including Entry of the Chameleons ). Hned na úvod tu máme ony typické Crimsonovské hrátky s dynamikou. Rozvážný začátek skladby je opravdu velmi potichu, volume tak logicky otočíte doprava a vzápětí dostanete ránu jak elektrickým proudem. Na dobu svého vzniku jsou tu podivuhodné zvukové efekty a v instrumentální mezihře krásný výstup mellotronu se saxofonem. Frippova akustická kytara je tu poměrně v popředí a ozývá se střídavě z levého i pravého kanálu. Rytmus je nepokojný a složitý a za bicí soupravou excelentní práci odvádí Andy McCulloch.

Druhou v pořadí - Indoor Games - zahajuje unisono vyhrávající dechová sekce. Motiv je to opravdu chytlavý a skladba od samého začátku působí sevřeným a velice přístupným dojmem. No jo, jenže nebyli by to King Crimson, aby hned nato neotočili o 180 stupňů a v instrumentální masáži nebohého posluchače nezasypali kaskádou free jazzových sól.

Jedna podivnůstka končí a další začíná. Happy Family. Přes efekt prohnaný vokál, melodie připomínající dětskou říkanku, disharmonický, v závěru až kakofonický doprovod. Tady King Crimson opravdu nikoho nešetří a cestu vpřed razí si zásadou proč to dělat jednoduše, když jde to i složitě.

Pro běžného konzumenta nejstravitelnějším soustem je tady balada Lady of The Dancing Water. Akustická pohodička. Bohužel si ale také nelze nevšimnout, že Gordon Haskell není zpěvákem zrovna z nejvyjímečnějších...

Vrcholem alba je bezesporu třiadvacet minut dlouhá a ze čtyř hlavních kousků posbíraná skládačka Lizard. V první strofě Prince Rupert Awakes mile překvapí účast Jona Andersona a nejen jeho zásluhou úvod je to vskutku art rockový. Následující Bolero - The Peacock´s Tale je zcela instrumentální a jedním dechem dodávám, že úžasné. Kouzelně krásnou a podmanivou melodii dechových nástrojů, klavíru a mellotronu vystřídá dixieland a před mýma očima defiluje pohřební průvod v samotném srdci New Orleans. Pan nebožtík relaxuje v dřevěné truhle, na svět dívá se z výšky a kolem všechno to tančí v divokém a barevném reji. Nic netrvá věčně a když všechno ztichne, přesouváme se do části třetí - The Battle of The Glass Tears. Nejprve je tu opět neškolený a trochu nejistý vokál Gordona Haskella, ale atmosféra začíná pomalu houstnout a exploduje v poměrně tvrdé a disonantní instrumentální části. Celé je to velice nelibozvučné, navíc setsakra hlučné a člověk tak dostane znovu pořádně zabrat. V samotném závěru zprava doleva prohučí falešná a stále se zrychlující kolotočářská melodie - Big Top - a šlus.

Myslím si, že ve své době byli King Crimson skutečnými performátory. Zněli a hráli jinak, než drtivá většina konkurence a v porovnání s jinými alby s datem narození 1970 byli na míle vpředu. A nejen po stránce interpretační, ale i zvukové. Je skoro neuvěřitelné, jak svěže, moderně a hlavně skvěle deska i po čtyřiačtyřiceti letech zní...Preference každého z nás můžou se lišit, osobně album Lizard stavím mezi debut a In The Wake of Poseidon. S lehkým zaváháním čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Osanna - Palepoli
2014-04-10

Osanna / Palepoli

3 stars

Do svého prvního rozpadu stačila italská squadra Osanna natočit všehovšudy čtyři studiová aba a to třetí v pořadí - Palepoli - je z nich zřejmě nejznámější a kritikou nejopěvovanější. Mám ho ve sbírce už docela dlouho, ale nikdy jsem si k němu nedokázal vytvořit nějaký bližší vztah. Je to trochu tvrdý oříšek a poslech desky mohl bych přirovnat k jízdě na horské dráze. Nahoru a dolů.

Nebudu - li počítat kratičké intermezzo, obsahuje pouhé dvě - zhruba dvacet minut dlouhé - skladby. Klidné a melodické chvilky vybarvené mellotronem neurvale střídají zlověstné King Crimsonovské pasáže s ataky rozzuřených saxofonů a Stivínovské flétny, zhruba každou třetí minutou bafne na vás nový motiv a člověk tak musí být chca nechca furt ve střehu. Selanka, rokec, blázinec. Při prvních koštech působilo to na mě až chaotickým dojmem a byly dny, kdy jsem to prostě nezvládal, po několika málo minutách vypnul a nechal uzrát a uležet.

Dnes už znám Palepoli téměř zpaměti, ovšem moc to nepomáhá a nerušenému prožitku zrovna neprospívá ani poměrně špatný a zahuhlaný zvuk. Za mě slabší tři, ochutnávka zaujmout by mohla milovníky hudby trochu obskurnějšího a alternativnějšího ražení.

» ostatní recenze alba Osanna - Palepoli
» popis a diskografie skupiny Osanna


King Crimson - In the Wake of Poseidon
2014-03-25

King Crimson / In the Wake of Poseidon

3 stars

S King Crimson seznamoval jsem se krůček po krůčku, chronologicky a po debutovém albu tak následoval nákup a studium 30th Anniversary Edition cd In The Wake Of Poseidon.

Jednoznačně nejlíp na mě působí titulní, symfonicky rockový majstrštyk In The Wake Of Poseidon ( including Libra´s Theme ). Ony burácivě hřmotné a valivé bicí co chvíli rozpadající se v divokých breacích, osudově znějící chladný mellotron a Frippovu "bludnou" akustickou kytaru mohl bych poslouchat snad na věčné časy a nikdy jinak. A vůbec mi tady nevadí slyšitelná návaznost na The Court Of The Crimson King z debutu.

Ostatně vzpomínek na ono album neubráním se ani při poslechu drtičky Pictures Of A City ( including 42nd at Treadmill ). Zkreslená kytara, vytí saxofonů a pořádně nabušené instrumentální intermezzo celkem pochopitelně evokuje 21st Century Schizoid Man. Zkrátka jedna je za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet.

Po tomhle ušním klistýru přijde mi velice vhod poklidná balada Cadence And Cascade s pěknou flétnou a vokálem hostujícího Gordona Haskella. Balzám na pocuchané nervy.

Celé album rámují tři miniaturky - Peace - A Beginning, instrumentální Peace - A Theme a Peace - And End. Neurazí, ani nenadchnou a vesměs končí dřív, než stačí se nějak rozvinout a rozkvést.

Nu a na samotný závěr nechal jsem si skladby, které mi dávají nejvíce "zabrat". Cat Food, s tím břinkáním klimpru, podivně nemelodickou vokální linkou, takto jazzrockový a částečně improvizovaný hřebík do rakvičky vzal jsem ještě časem na milost, ale Devil´s Triangle nikdy ! Nepochopím, že si v ní někdo dokáže "rochnit" a najít zalíbení. Mě - zhruba od čtvrté minuty - působí neskutečná muka a poslechnout si ji do úplného konce dokážu jen s největším sebezapřením a s volume hodně utaženým do leva. A se sluchátky na uších k tomu. Z ryze recenzentských důvodů jsem právě jeden poslech absoloval a končím jej se spoceným čelem, svědivou vyrážkou a se srdcem až v krku. Zmocňují se mě chmurné představy, ve kterých pověsil jsem muziku na hřebík, stal se ze mě zbožný muž, odešel poustevničit do Svatošských skal a do smrti nebyl už nikdy veselej...

Z desek, které jsem si od King Crimson koupil poslouchám tuto nejméně často. Je to tvrdý oříšek k rozlousknutí a ačkoli ani následující Lizard není zrovna z nejjednoduších, stojí si u mě výš. Ideální by byly tři a půl hvězdičky a protože tuhle možnost nemám, je to tentokrát za tři.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Combo FH - Věci – Things
2014-03-19

Combo FH / Věci – Things

4 stars

Za fanouška zahraniční "fusion" se sice nepovažuji, leč s chutí čas od času pošmáknu si na tuzemském jazzrocku. Když mě tedy skolí ta pravá a nefalšovaná jazzrocková horečka, léčím ji poslechem skupin Stromboli, Jazz Q, Bohemia, Energit, Mahagon, nebo Combo FH. Kolem druhého alba výše jmenovaných Combo FH - "Situace na střeše" - se tady nedávno rozpoutala zajímavá přestřelka, ovšem prvotinu "Věci" nikdo nezmínil. Rozhodl jsem se tedy na několika příštích řádcích album blíže představit.

Na ploše necelých čtyřiceti minut nachází se čtrnáct zcela instrumentálních skladeb. Kytaristu Pavlíčkovsko - Andrštovského typu bychom tady hledali marně, prim hrají spíš klávesové a dechové nástroje všeho druhu, jejichž výčet by byl opravdu dlouhý. Největší sílu desky spatřuji v neuvěřitelném množství nápadů, melodií a zvratů nacpaných do relativně krátkých časových úseků. Vždyť nejdelší skladba má sotva čtyři a půl minuty a v tomto směru mi to kolikrát přijde doslova jako mrhání potenciálem. Nene, žádných předlouhých improvizovaných sól se tady opravdu nedočkáme, frčí to jak na drátkách. Do své hudby navíc Combo FH přibalilo nadhled, humor a recesi a je to pořádně cítit. Místy propuká tu doslova nevázané veselí, nehledě na roztodivné názvy samotných skladeb. Za nejpodařenější jednoznačně považuji vtipný a mnohavýznamový té úplně poslední - Asi to zabalíme, i Josef už to zavinul...

Je docela těžké vybrat tu nejlepší věc, po mnohokrát opakovaném a soustředěném poslechu nakonec bych vybral hned ty první dvě v pořadí - členité, košaté a hravé Guma - gu, spolu se Sedli a jedli. Velice se mi zamlouvá také páreček rozverných kousků Řezník zítra nepřijede a Sen sušené jahody. Tento mohl by velice dobře posloužit jako podmaz k večerníčku pro děti. Nu a jako poslední vypíchnul bych ještě chytlavou Tam na horách v rákosí.

Deska má pochopitelně i pár mínusů. Moc jich sice nenacházím, ale nic zajímavého nevidím například na experimentální hlukové koláži v první polovině skladby Přilož ucho a poměrně těžko trávím i Druhou nejlepší pastičku na myši.

Velice výpravná a hudebně nadupaná reedice od Indies Happy Trails obsahuje spoustu bonusového materiálu, jehož bližší popis vydal by na samostatnou recenzi. Tak jen ve zkratce. Skladby jsou chronologicky řazeny podle data tak, jak byly vydány a cedlo otevírá trojice kousků z EP Mini jazz klub č.11. Propracovaný a do nejmenšího detailu vymazlený jazzrock. Osobně tuto nahrávku považuji za vůbec to nejlepší, co nám po Combo FH zbylo. Následuje hudebně značně odlišný singl z roku 1980, na kterém se kapela prezentuje v komerčněji zaměřených písničkách. Je to výsledek spolupráce s Onřejem Hejmou, Ivanem Hlasem a Yo Yo Bandem a zlášť Horký vzduch a písek se mi opravdu líbí. Vtipný text, s nadhledem nahraný doprovod s tubou místo baskytary a kouzelná vsuvka s vokálem Jany Koubkové. Hudba s hitovým potenciálem, která by se mohla hrát v rádiích a která by autorům dala vydělat i nějaké prachy. Jenže po ní ani pes neštěkne.. Následuje samotné album Věci a po něm kolekce singlů z let 1982 - 83. To už je muzika předznamenávající cestu, kterou se Daniel Fikejz bude ubírat na desce "Situace na střeše". Ale s daleko propracovanější instrumentací, tedy s minimem studených keyboardů a bez bicího automatu. Vynikající matroš s vtipnými texty, palec nahoru dávám hlavně písničkám Jsou jen půl a Když nám teče do bot. Se slzou v oku vzpomínám si, jak jsem ještě jako hudební nedochůdče posledně jmenovanou hltal z televizní Hitšarády...

Věřím, že na Progboard sem tam zabloudí i jazzrockový fanoušek a ten by si k této poloze skupiny Combo FH mohl najít cestu. Nebo kdokoli jiný, mapující tuzemskou scénu z období socialismu. Drtivá většina obsahu cédéčka se mi opravdu líbí a dávám mu poctivé čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Combo FH - Věci – Things
» popis a diskografie skupiny Combo FH


King Crimson - In the Court of the Crimson King
2014-03-07

King Crimson / In the Court of the Crimson King

5 stars

Nejeden smrtelník tráví relativně složité King Crimson docela těžko, i já musel jsem je začít užívat opatrně, tedy po kapkách. Postupoval jsem krůček za krůčkem a vzal jsem to pěkně z gruntu od tohoto dnes už legendárního debutového alba. Dlouho jsem měl jen mizernou kopii, kterou ze svého cd udělal mi kolega ze zaměstnání s tím, ať poslechnu si, kde začínal Greg Lake. Při saxofonové jazzrockové buřině v úvodní skladbě 21st Century Schizoid Man valil jsem bulve a kroutil se jak žížalka, však jsem byl taky do té doby zvyklej na něco úplně jiného. Ovšem s každým dalším poslechem bylo to lepší a lepší a postupem času jsem si album zamiloval. Jen ten nákup originálního nosiče jsem pořád odkládal, anžto vadil mi zvuk. Bylo to snad vůbec první vydání na cd a při jeho poslechu nemohl ubránit jsem se dojmu, že mám hlavu pod vodou. Až jsem při brouzdání po e - shopech narazil na fungl nové vydání z roku 2009, s remastery Roberta Frippa a Stevena Wilsona a tady už nebylo co řešit. Nákup jsem uskutečnil a od té doby si In the Court of the Crimson King vychutnávám v prvotřídní kvalitě.

Desku samotnou nemá cenu blíž představovat, to bych tahal špalky do lesa. Trochu zevrubněji bych tak chtěl přiblížit jen bonusy, pro případ, že by si chtěl někdo tuhle nálož na 2cd pořídit do sbírky.

Disk č. 1 obsahuje album ve formě 2009 stereo mixu, na kterém se podíleli oba již výše zmiňovaní pánové, tedy Fripp & Wilson. Jako první bonus navíc je tu "full version" skladby Moonchild. Tato je hudebními fanoušky přijímána značně rozporuplně a já patřím k těm, které cinkání, klepání, ťukání, šmrdlání a škrundání spíš nudí. Stačily by mi první tři minutky a šmytec. A teď si představte tuto původně devět minut dlouhou záležitost ještě o nějké tři minutky delší... Dále nacházejí se tu dvě různé verze křehké balady I Talk to the Wind. Ta první je instrumentální a ryze akustická a není tedy slyšet nic jiného, než zvonění strun a flétna. Úplná pohádka a moc se mi to takhle zamlouvá. Ta druhá už je velmi podobná té oficiální, malé rozdíly jsou jen v mixu. Bonusová verze je o něco delší a v závěru je tu ke slyšení Frippovo kytarové sólo. Nu a pak je tu ještě instrumentální podoba písně Epitaph a světe div se, ono to docela dobře funguje i bez Lakeova zpěvu. Tohle se opravdu povedlo a je to výborné ! Na úplný závěr je tu taková celkem zbytečnost a to fragment z natáčení "hučivě větrné" introdukce samotné desky. Jistě si všichni dokážete vybavit zvuk, kterým nahrávka začíná...

Disk č. 2 představuje album jako Original Master Edition 2004, na které zapracoval remasterenko Simon Heyworth a prvním z bonusů je killer v podobě instrumentální 21st Century Schizoid Man. To je divoká jízda a absolutní kladivo v jednom. Paráda. Další nášup tvoří dvojice skladeb z BBC sessions - I Talk to the Wind a opět 21st Century Schizoid Man. Potěší, kvalita zvuku u prvně jmenované je tady ale přece jenom o hodně horší. Na druhou stranu máme jedinečnou možnost vychutnat si 21st Century Schizoid Man s čistým - tedy nijak nezkresleným - zpěvem Grega Lakea. Úplné finále tvoří singlové mono verze The Court of the Crimson King part 1 a part 2. Jak už název napovídá, byla tato hymna původně docela nešetrným způsobem rozdělena na obě strany singlu. Je to sice zajímavé, však nikoli nezbytné...

Miluji tuhle desku a těch šest minut - improvizace ? experimentu ? vaty ? - ve skladbě Moonchild na tom nemůže nic změnit. Desku In the Court of the Crimson King považuji za jeden z pilířů progresivního rocku a dávám * * * * *.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Camel - The Snow Goose
2014-02-28

Camel / The Snow Goose

5 stars

Rocková muzika na sebe může vzít mnoho velice různorodých podob. Rozhodně tedy nemusí být jen energetickým koktejlem a výbušnou směsí, nutící posluchače poskakovat v divokých kreacích, hrozit pěstí, nebo zuřivě mávat hlavou a mísit tak jejím obsahem. V mnoha případech nabízí také prostor ke snění, uvolnění, odpočinku, relaxaci a takovým "mustrem" můžou být Camel. Album Music inspired by the Snow Goose je téměř nepřetržitým, třiačtyřicet minut dlouhým tokem ryze instrumentální hudby, u které se báječně odpočívá. A nejlépe s lahví oblíbeného alkeholu po ruce.

Už tady bych mohl svou "recenzi - nerecenzi" ukončit, ale přece jen bych chtěl vypíchnout pár skladbiček mě nejmilejších. A musím začít hned u skočné Rhayader, s chytlavou flétničkou Andyho Latimera. Své instrumentální mistrovství Camel rozehrají hned v následující Rhayader Goes to Town. Právě tohle je ta poloha, která mi sedí nejlépe a kterou dobře znám již z předcházejících alb Camel a Mirage. Skladba č. šest, The Snow Goose, nabídne kouzelně melodický motiv s citlivým kytarovým sólem a Friendship, s těmi dřevěnými dechy a pohádkovou atmosférou, jako kdyby vypadla z animáku určeného dětem. Úžasný moment !

Dalšími pěknými střípky, u kterých chtěl bych se zastavit, jsou Flight of the Snow Goose, s parádními a vysoce melodickými sóly Latimera i Bardense a Dunkirk, kde prvně všímám si mohutnější podpory symfonického orchestru. Nu a předposlední členitější skladba La Princesse Perdue, opět s vydatným přispěním symfoňáku, je tím pravým vyvrcholením výborného alba.

Ostatně u Camel jsou výborné minimálně první čtyři desky. The Snow Goose je však vyjímečná svým konceptem i tím, že je zcela instrumentální. Vyjímečné tak bude i moje dnešní hodnocení. Five stars!

» ostatní recenze alba Camel - The Snow Goose
» popis a diskografie skupiny Camel


Satriani, Joe - Surfing With The Alien
2014-02-21

Satriani, Joe / Surfing With The Alien

5 stars

Druhé studiové album, které se na pultech prodejen objevilo v roce 1987 a sám Satriani nejspíš malinko byl vykulený z toho, jak dobře se prodávalo. Byl to velký krok vpřed a barman Satch tady namíchal "šmakulózní" koktejl s přesně vyváženým poměrem kytarové ekvilibristiky a chytlavých melodií.Najednou to tak nebyla záležitost jen pro odborníky a hudební fajnšmejkry, ale i pro nejširší rockovou veřejnost, která kytaru v životě nedržela v ruce.

Dali by jste si melodickou pecku s přímočarým tahem na branku ? Máte ji mít, zde v podobě otvíráku Surfing with the Alien, dupárnách Ice 9 a Lords of Karma, jak břitva ostré Satch Boogie, nebo parádní riffovačce a asi největšího šlágru na desce Crushing Day.

Máte chuť na srdcervoucí baladu, kdy Satriani ze svého nástroje doluje tóny tklivé tak, že ženy pláčou a zjihlí statní mužové šťourají smítko z oka ? Ale prosím, zvolte předvolbu č. 4 - Always with Me, Always with You, nebo č. 10 - Echo.

Obě polohy, tedy tu jemnější i ostrou, nabízí sedmá Circles a tracklist pak doplňují pompézní Hill of the Skull s výbornou miniaturkou Midnight.

Zkrátka a dobře, osmatřicet minut poctivé a ryze instrumentální kytarové jízdy. Tohle album bylo prvním, které jsem od Satche slyšel, na cd mám ho už léta letoucí a sóla znám skutečně zpaměti. Malou výtku bych tak měl jen ke stále ještě poněkud syntetickému zvuku, následující deska Flying In A Blue Dream je v tomto směru daleko lepší.
4,5.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Surfing With The Alien
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Malmsteen, Yngwie - Fire & Ice
2014-02-18

Malmsteen, Yngwie / Fire & Ice

3 stars

Šesté studiové album a nový chlebodárce. Malmsteen to podškrábnul Elektře ( ne nadlouho ) a tak deska v dobách čerstvě porevolučních vyšla i u nás v ČSFR, v licenci tehdy čerstvoučké a agilní firmy Popron. Když mi tedy jeden dobrý známý přivezl zbrusu nové, zapečetěné cédéčko, radostí nad novým přírůstkem do sbírky skákal jsem dva metry vysoko. S každým dalším poslechem však můj elán nějak polevoval, postupně dostavilo se vystřízlivění a nakonec i zklamání. Důvody budu se snažit objasnit v následujících řádcích.

Tak předně by to byla přepálená stopáž. Ono se pětašedesát minut nemusí zdát moc, ale protože drtivá většina skladeb šine se v poněkud loudavém středním tempu, ne - u - vě - ři - tel - ně se to vleče.

Zvuk. Nahrávka postrádá tzv. "koule". Zní to nějak archaicky a uměle. Studené a sterilní je to jak operační sál. Inkriminovaný údaj jsem na cd sice nikde nenašel, ale předpokládám, že nahráno bylo opět komplet DDD technologií.

Absence skladeb s hitovým potenciálem. Skutečně, kdeže loňské sněhy jsou. Yngwie byl buď pod tlakem, nebo mu došla pára, ale zatím co desky Odyssey a Eclipse byly doslova prošpikované šlágry, tady - s jednou jedinou vyjímkou, o které se chci zmínit později - úplně schází. Takovým opravdovým vrcholem zmaru nabízí se rádoby chytlavá a přitom neuvěřitelně plytká Teaser.

Ale abych jen nekritizoval, najít se dá i něco málo pozitiv a jako dobrý tah považuji kooperaci s malým smyčcovým tělesem. Klasicizující vsuvky v Cry No More jsou fajn a v rychlovkách No Mercy a Forever Is a Long Time vítaným oživením. Nu a pak bych chtěl vypíchnout vrchol alba, neoklasickou šlupku Fire & Ice, která mu zcela po zásluze dala své jméno. Tu snad Malmsteen vyhrabal někde ze dna šuplíku, se zbytkem materiálu totiž vůbec nekoresponduje...

Pokud si z dobového tisku dobře pamatuji, tak snad kromě Japonska album celosvětově propadlo a ani se tomu nedivím. Následoval vyhazov téměř kompletní sestavy a přechod k novému vydavateli, ale o tom - snad - až někdy příště.

Album Fire & Ice hodnotím za dvě a půl hvězdičky.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Fire & Ice
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte
2014-02-17

Hackett, Steve / Voyage Of The Acolyte

5 stars

Vynikající deska a Hackett snad nemohl na svou sólovou dráhu vstoupit lepším a impozantnějším způsobem. Podle mého názoru genesisovatější, než samotní Genesis. Výborný zvuk, pestrá hudba a přehršel nápadů. Už tady se ukazuje, jak Steve umí velice dobře manipulovat s posluchačem a umně pracovat s atmosférou.

Té "pohádkové" fanoušek užije si v obou částech Hands of The Priestess a navazující The Hermit. Košatého art rocku v úvodní Ace Of Wands, Collinsem nazpívané Star Of Sirius a především v A Tower Struck Down. Právě poslední jmenovaná se mi svou členitostí a tvrdostí hodně líbí a mám ji za jeden z vrcholů celého alba. Tím druhým je úžasné finále v podobě Shadow of The Hierophant. Nadpozemský vokál Sally Oldfield, sugestivní klávesové stěny a vyvrcholení ve zdánlivě nekonečném kytarovém sóle...

Nezainteresovaný čtenář by si možná mohl myslet, že se v případě kytaristova sólového alba musí nutně jednat o exhibici a bleskurychlé prstolamy, leč v tomto případě tomu tak skutečne není. Steve je bezesporu výborným instrumentalistou, ale nemá tu neodbytnou potřebu se předvádět a jeho síla spočívá hlavně v mistrovské kompozici.

Jak tak album poslouchám, ispirován poslední reckou Petra87, nenacházím na něm výrazně slabého místa a k hodnocení se musím připojit. Čtyři a půl, zaokrouhleno na pět.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Genesis - Nursery Cryme
2014-02-14

Genesis / Nursery Cryme

4 stars

Výborná deska a ani nechce věřit se tomu, že pochází už z roku 1971. Definice samotného subžánru "symfonický prog". A to jsem se já makovec Genesis docela dlouho cílevědomě bránil, jejich tvorba z osmdesátých let se mi nelíbila ani co by se za nehet vešlo a nevěřil jsem tomu, že by to někdy dřív mohlo být lepší. Jak hluboce jsem se mýlil :)

Instrumentální orgie v "The Musical Box" jsou strhující, ale nejhlubší brázdou a nejsilnějším zážitkem na desce je pro mne masomlejnek "The Return Of The Giant Hogweed". Neskutečná masáž v ryze orchestrální části nazvané "The Dance Of The Giant Hogweed" mě naplňuje euforií a slastnými pocity. O samotném konci celé skladby ani nemluvě. "Seven Stones" přinese trochu klidu, mellotron, flétnu, pěkný refrén a následuje trocha humoru v odlehčené "Harold The Barrel". Druhým vrcholem desky je pro mě závěrečná "The Fountain Of Salmacis". A nejen kvůli milovanému mellotronu, však ony jsou tu také docela divoké a zručně odehrané instrumentální pasáže.

Schválně jsem se nezmínil o skladbičkách "For Absent Friends" a "Harlequin". Zdají se mi býti celkem průměrné a docela dobře bych se bez nich obešel, ale nechť. Nikdo není dokonalý. Ani Genesis...

Dávám čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Helloween - Metal Jukebox
2014-02-09

Helloween / Metal Jukebox

3 stars

Z názvu desky samotné to možná není až tak patrné,ale v tomhle případě se o typickou řadovku nejedná.Čertíci Helloween k tanci a poslechu nabízí spršku více či méně podařených coververzí a pokud chci se u rock´n´rollu především bavit,je tohle album dobrou volbou.

Už při pohledu do playlistu je jasné,že kapela vzdává hold především legendám sedmdesátých let.Posuďte sami : Locomotive Breath (Jethro Tull),All My Loving (The Beatles),White Room (Cream) a nebo parádní Hocus Pocus (Focus) můžu poslouchat pořád dokola.Naopak překvapením zdát se může zařazení šlágru skupiny Abba a moc mi tam neštymuje ani From Out of Nowhere od Faith No More...

Prostě jedenáct pecek,52 minut zábavy a moc pěkný cover.Chcete - li si poslechnout oblíbené skladby v trochu kovovějším kabátku,směle do toho !

» ostatní recenze alba Helloween - Metal Jukebox
» popis a diskografie skupiny Helloween


Pretty Maids - Red Hot and Heavy
2014-02-08

Pretty Maids / Red Hot and Heavy

4 stars

Řadou šťastných okolností a v podobě značně ohrané kazety se ke mě album Red,Hot and Heavy prvně dostalo někdy začátkem druhé poloviny osmdesátých let.Řízný a přitom vysoce melodický heavy metal dánských Pretty Maids mi tehdy učaroval... Sbírku kazet už dávno vzala voda a když jsem před pár lety na stránkách svého oblíbeného e - shopu narazil na cédéčko doslova za "hubičku",dlouho jsem nad nákupem nešpekuloval.A dobře jsem udělal.

Album rozjíždí klasické pompézní intro Fortuna Imperatrix Mundi,což není nic jiného,než v rockerských kruzích hojně citovaná Orffova Carmina Burana.Už jen introdukce samotná dokáže posluchače nažhavit a dává tušit,že dít se tu budou věci vskutku nevšední.Úvodní rychlovka Back to Back to jen potvrzuje.Bicí šlapou jak dobře namazanej šicí stroj,kytary vrčí v parádním dvojzápřahu a v závěru explodují ve spršce melodických sól.Titulka Red,Hot and Heavy dupe ve středním tempu,riffuje se o 106 a údery do kotlů na jejím začátku jsou při vyšší hlasitosti natolik intenzivní,že plandají mi nohavice u tesilek.U čtvrté Waitin´ For The Time si prvně všímám výraznější přítomnosti keyboardu.Pretty Maids tady sundavají nohu z plynu a nabízí zprvu nenápadnou píseň s melodickým refrénem,jejíž "hitovost" však s každým dalším poslechem roste.Ovšem opravdovým šlágrem je následující Cold Killer,s pompézní vsuvkou zhruba uprostřed skladby.To je melodická metla prvotřídní jakosti !

Druhou stranu desky otevírá Battle of Pride,tedy další rychlá jednohubka s hypermelodickými kytarovými sóly.Ticho mezi skladbami protne ďábelský smích a razantní nástup bicích Phila Moorheeda přináší na stříbrném podnose další šťavnatou šlehu,melodickou riffovačku Night Danger.Po dvou čipernějších a poněkud tvrdších kouscích přijde vhod něco na uklidnění a střednětempá hitovka A Place In the Night mé přání plní měrou dostatečnou.Téměř na samotný závěr máme tady opět trochu té pompy,fanfár a podmanivou skladbu Queen of Dreams.Tady si v krátkosti můžeme ještě jednou vychutnat všechny znaky pro tuto desku tolik typické - tedy šlapavé tempo,melodické kytary a výborný refrén.Nu a klasický rock´n´roll Little Darling plní si již jen úlohu jakéhosi outra.

Případný čtenář s daleko větším hudebním rozhledem by nad mým názorem mohl mávnout rukou s tím,že podobné muziky v osmdesátých letech vzniklo tuny.Rád tomu věřím,ale v tomhle případě na mě možná působí kouzlo "prvně slyšeného",možná pracuje i mrška nostalgie a album se mi i po letech setsakramensky líbí.Reálné tři a půl hvězdičky tedy zaokrouhlím na čtyři a fanouškům melodického "hevíku" placku doporučuji k poslechu.

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Red Hot and Heavy
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids


Marillion - Fugazi
2014-02-03

Marillion / Fugazi

4 stars

Od prvního studiového zápisu uběhl sotva rok a Marillion už tu byli s další deskou."Fugazi" se na trhu objevila v roce 1984 a velmi zjednodušeně by se dalo říct,že je prvotině hodně podobná.Kdo si oblíbil debut,jistě bude i v tomto případě spokojený.Nějaké změny tu tedy jsou,ale spíš kosmetického charakteru a tím nemyslím zrovna poslední a definitivní výměnu na bubenické stoličce.Spíš zvuk,ten se ještě více posunul k onomu typicky "osmdesátkovému" soundu.Dominují snad až příliš jednoduché,ale přesné bicí,důrazné basy a všudypřítomné keyboardy.Chuděra kytara zdá se mi tu docela odstrčená,uťáplá,přidušená a tak je slyšet především v sólech.Ale těch opravdu povedených okamžiků se i tady nachází dost a dost a tak stačí jen natáhnou ruku a stisknout tlačítko play.

Atmosférické intro,víření bubnů a je tu první pecka,přímočaře rytmická a překvapivě chytlavá "Assassing".Ten refrén se Marillion opravdu povedl a nakonec nejen tady.Ještě povedenější je i v následující - téměř hitové - "Punch & Judy".

A je tu první vrchol.Velmi sugestivně podaná skladba "Jigsaw".Střídání jemně podaných slok a důrazného refrénu ( Stand straight,look me in the eyes and say goodbye ) je prostě famózní a Fish tady podává skvělý výkon.Čtrvrtou píseň v pořadí - "Emerald Lies" - oblíbil jsem si hlavně kvůli jejímu pompézně melodickému závěru,ovšem v porovnání s ostatními kousky zdá se mi přece jen slabší.Beru ji však hlavně jako takový odrazový můstek k druhému vrcholu alba - "She Chameleon".Velmi chmurný,až funerální doprovod,pomalé tempo a přesvědčivý Fish mohl by nejednoho přivést na děsivé myšlenky.A tak jako příjemné osvěžení přijde vhod svižnější pasáž s pěknými klávesami Marka Kellyho zhruba uprostřed skladby.

Přichází obrat o 180 stupňů a s ním členitější,osm a půl minuty dlouhá skladba "Incubus".Proti předchozímu kousku - hlavně z počátku - působí až překvapivě optimisticky,ale v žádném případě nejedná se o nějakou bujarou halekačku,všechno je v mezích jinak poměrně temného alba.V závěru Rothery rozmáchne se k atmosférickému kytarovému sólu.

Opravdové finále přináší titulní song "Fugazi",podle mého nejlepší flák na desce.Artrocková skládačka,ve které se klávesy s kytarou proplétají jak klubko háďat.A podobně jako na debutovém albu i tady dočkáme se v samotném závěru vyvrcholení v podobě uvolněné a pozitivní melodie.A tak to z člověka najednou všechno spadne a svět kolem sebe rázem vidí docela optimisticky...

Remasterované luxusní vydání z roku 1998 nabízí nejen obsáhlý a výpravný booklet,ale také špičkový a skutečně průrazný zvuk.Včetně bonusového,jedenačtyřicet minut dlouhého disku.Ten sice nepřináší až tolik zajímavého materiálu,hlavně spršku demoverzí,byť mnohdy v hodně odlišných verzích.Ale určitě si cením baladického singlu "Cinderella Search".Nu a zmínit musím ještě samotný obal.Je vskutku nádherný a podle Fishova návrhu jej vytvořil opět Mark Wilkinson.

Album "Fugazi" hodnotím velmi podobně,jako debut "Script For A Jester´s Tear".Tedy mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami.Prvotina Marillion je mi přece jenom o pověstný chloupek bližší a tak je můj rezultát následující : Velmi silné * * * * hvězdičky!

» ostatní recenze alba Marillion - Fugazi
» popis a diskografie skupiny Marillion


Combo FH - Situace na střeše
2014-01-17

Combo FH / Situace na střeše

2 stars

Tohle album v mé sbírce skončilo víceméně náhodou, neb bylo v kompletu s prvotinou "Věci". Samostatně by jsem si ho určitě nekoupil, ale dají se tam najít zajímavé okamžiky a slušné jsou i některé texty. Ovšem ve srovnání s parádním jazzrockem na debutu - podle mého - neobstojí. To fakt ne.

Daniel Fikejz - aneb hlavní duše souboru Combo Franty Hromady - se rozhodl přejít z tvorby čistě instrumentální na písničkovou. Což by nebyl zas takový problém, horší byl ten veletoč od propracovaného jazzrocku k nové vlně, z toho musela být spousta lidí úplně paf. Sestava kapely prošla kompletní obměnou a cesta ke komercializaci byla vedena touhou udržet Combo FH při životě. Dneska už víme, že to stejně nepomohlo a zhruba dva roky po vydání desky "Situace na střeše" skupina zanikla.

Soundu dominuje dunění bicího automatu a jak Fikejz uvádí v rozhovoru vytištěném v bookletu cd, byl to úmysl. Neboť chtěl docílit - cituji - chemické pregnantnosti. Posluchač si toho všeho pěkně užije hned v úvodní "Dnes v noci". Jednoduché skladbě s crazy textem. "Psí hodinář" je pomalá věc s pěkným refrénem, tady jsou ty bicí použity vkusně a neruší. V další písničce - "Filmy dlouhých záběrů" potěší hlavně text, ani melodie v refrénu není špatná, ale ten hudební doprovod... čistá syntetika. A tak to jde kus za kusem. Zaplaťpánbůh za tu češtinu, protože nerozumět textu, byl bych to už býval vypnul. Naštěstí přichází světlý okamžik v podobě skladby "Plány". Rytmika připomíná tympány, je tu konečně trochu propracovaná instrumentace a dechové nástroje spolu se sólem na fagot aspoň vzdáleně připomínají předcházející LP "Věci". Nu a předposlední ryt - mic - ká instrumentálka "Situace na střeše" mi z těmi všelijakými efekty přijde aspoň docela zábavná. Ovšem žádný kumšt to samosebou není.

Velice pěkná cd reedice od Indies Happy Trails nabízí i bohatou bonusovou výbavu a tady mě těší hlavně zařazení "Tragikomické statické miniopery", nahrané jako demo v roce 1984. Odpíchnutý bigbít s dechy a vtipnými texty. Škoda, že se jí nedostalo studiové podoby...

Debutového alba "Věci " si velice cením, ale tahle nahrávka je opravdu slabá a většině rockerů by se při jejím poslechu ježily vlasy hrůzou. Dávám slabé dvě hvězdičky, hlavně za češtinu a místy podařené texty.

» ostatní recenze alba Combo FH - Situace na střeše
» popis a diskografie skupiny Combo FH


Uriah Heep - Demons And Wizards
2014-01-14

Uriah Heep / Demons And Wizards

4 stars

Jedno je jisté, miluji "Easy Livin'". Skladba je to sice jednoduchá, ale ten vrčivý ryk kytar a hammondu mě spolu s dusavým rytmem pokaždé naládují energií a pozitivní náladou. Dalším bezesporu vynikajícím okamžikem pro mě je pohříchu krátká instrumentální pasáž v samotném závěru "Traveller In Time", nebo temnější, hřmotně valivej kousek "Rainbow Demon". Nu a samotnou kapitolou jsou pak spojené nádoby "Paradise" a "The Spell". Zvlášť ta druhá jmenovaná se mi opravdu zamlouvá. Přesahuje až někam k progresivnímu rocku, obsahuje parádní vokály a v pompézním instrumentálním intermezzu i podmanivé kytarové sólo.

Je to výborná deska, ale jestli vyjímečná? S tím si nejsem zase až tak jistý...
Sázím rovné * * * *.

(Z reedice Sanctuary /z roku 2004/ bych chtěl vyzdvihnout hlavně bonusovou pecku "Why". Ta orgastická, živelná a vše pustošící basová linka se jen tak neslyší.)

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Marillion - Script for a Jester's Tear
2014-01-11

Marillion / Script for a Jester's Tear

5 stars

První dlouhohrající deska, která téhle žijící britské legendě vyšla už v roce 1983. Mám dojem, že přijít v oné době s kůží na trh bylo trochu troufalé, vždyť progresivní rock zcela živořil na okraji zájmu médií i fanoušků. Nicméně Marillion se podařilo uchytit, probudit zájem vždy nevyzpytatelného publika a ačkoliv se to nezdá, táhnou tu svou rockovou káru bezmála pětatřicet let.

Pochybuji o tom, že by se na Progboardu našel někdo, kdo by se o jejich hudbu nikdy aspoň neotřel. Nějak zevrubně ji rozebírat by tak bylo nošením sov do Athén, ostatně se na to ani necítím být dostatečně povolaným a tak tedy zkrátka a jednoduše: je to melodický progresivní rock, chcete - li neoprog, s charismatickým zpěvem a jaksepatří složitými texty. Skutečně, těžko by jsme tady hledali instrumentální kejkle, kulometná sóla a cirkusácké závody v tom, kdo vypálí smršť tónú v čase co možná nejkratším. Soutěž o nejrychlejšího kytaráka by tedy Steve Rothery rozhodně nevyhrál, ovšem muzika je to výborná, založená na působivých melodiích, emocích a atmosféře.

Není to zase tak dávno, co jsem si debutové album pořídil. Od Marillion jsem do té doby vůbec nic neznal, z tisku jsem tak akorát věděl o tom, že existují, ale při potulce musicshopem mě okouzlily nádherné obálky vystavených cédéček. A již od prvního úhozu do klimpru a sugestivního vokálu Dereka Williama "Fishe" jsem věděl, že je to ono a že se mi to bude líbit. A náš vztah tak mohl začít.

Mám tuhle placku rád takovou, jaká je. Nic bych neměnil. Sound ještě tolik nečpí těmi "zatracenými" osmdesátými lety, ačkoliv starý dobrý hammond, nedejbože mellotron tady samozřejmě neuslyšíme. Těch parádních okamžiků a výborných melodií je tu skutečně přehršel a v každé skladbě najde se moment, který mě doslova uchvátí. Pokud už bych měl holt některé z nich vypíchnout, byla by to jednoznačně poslední třetina úvodní skladby Script For A Jester's Tear s tak bolestně krásnou melodií, až by se kámen ustrnul. Nebo emotivní balada Chelsea Monday s Rotheryho působivým kytarovým sólem. A co třeba poslední Forgotten Sons, to je teprve něco. Protiválečné téma a tíživá atmosféra, kterou v samotném závěru projasní paprsek světla a naděje. Uff..

Ale to ještě zdaleka není všechno. Reedice z roku 1997 obsahuje ještě plnohodnotný bonusový disk s několika demy, alternativními verzemi, ale také vůbec prvním singlem Market Square Heroes a Three Boats Down From The Candy. Pověstnou třešničkou na dortu je pak pro mě parádní, devatenáct minut dlouhý epický kousek Grendel. Prý kopie a vykrádačka Genesis? Ale jděte, já si to tedy rozhodně nemyslím...

Inu, při každém hodnocení si tady čtu, abych pěti hvězdičkami poctil jen opravdu vyjímečná alba. Dávám tedy 4,5. Ale za parádní remaster, luxusní dvoudiskovou edici a nádherný obal plný skrytých odkazů a významů stejně zaokrouhlím nahoru. Pokud si mé řádky přečetl fanoušek, který by chtěl s Marillion teprve začít, tak směle do toho. A třeba hned s tímhle debutovým albem.

» ostatní recenze alba Marillion - Script for a Jester's Tear
» popis a diskografie skupiny Marillion


Banco del Mutuo Soccorso - Darwin (1991 version)
2014-01-03

Banco del Mutuo Soccorso / Darwin (1991 version)

3 stars

Za to, že mám ve sbírce i tohle album vlastně vděčím zpackanému dopisu Ježíškovi. Vážně. Jeden pošmourný den koncem roku 2012 jsem byl opakovaně vyzván, abych dal dohromady seznam svých přání a protože se mi do toho zrovna moc nechtělo, rychle jsem sesmolil pár jmen, papír odevzdal příslušné instituci a dál se o to nestaral. A to byla chyba. Mimo jiné jsem tam měl i dva tituly od Banco Del Mutuo Soccorso, jmenovitě "Banco" a "Darwin". Jenže jsem si já makovec nezjistil, že jsou obě desky v diskografii těchhle talošů zastoupeny dvakrát a co čert nechtěl, dostal jsem zrovna ty verze o které jsem nestál. "Banco" s plachetnicí na obalu, z roku 1983 a znovu nahrané album "Darwin", se škaredým fialovým coverem, z roku 1991. O té prvně jmenované třeba někdy jindy, teď pár slov k té "evoluční".

Ruce pryč! A to by mohlo stačit, ne? Ono to nakonec tak hrozné není, ale...

Nevím, jestli měl Vittorio Nocenzi zrovna dlouhou chvíli, nebo potřeboval oživit notně uvadající zájem o skupinu, ale rozhodl se legendární album "Darwin" nahrát znovu a lépe. Samozřejmě s využitím nejmodernějších technologií a hračiček. Svolal dohromady kapelu, pozval pár hostů a výsledek mi zrovna rotuje v přehrávači. A jestliže je zvuk o něco lepší a dokonalejší, chladný zvuk syntezátorů to celkem spolehlivě zabíjí a naprogramované (byť velmi složité) bicí v některých skladbách tomu taky rozhodně nepomáhají. Deska je sice o nějakých sedm minut delší, ale téměř notu po notě stejná s původní verzí, Francesco Di Giacomo zpívá s bravurou a nádherně, ale celé se mi to zdá nějak sterilní a chladné. V první skladbě "L'Evoluzione" má na původní verzi poměrně důležitou úlohu klarinet, na tomto vydání se nevyskytuje. Dechové nástroje, ale i baskytaru tady vůbec většinou suplují klávesy, zvlášť dobře je to slyšet v najazzlé "La Danza Dei Grandi Rettili", jenže to bych mohl pokračovat sloku za slokou, skladbu po skladbě a až takhle se v tom vrtat a hnípat zase nechci.

Svým způsobem se to dá pochopit, člověk jest tvor velmi nespokojený a furt by po sobě něco předělával a opravoval, ale je to nutné? Dobrá, někdy se ztratí původní pásy a reedice na cd musí se dělat z dochovaných gramofonových desek, někdy je to z důvodů zištných, ale zrovna v tomhle případě si to BMS mohli, myslím, odpustit. Na druhou stranu mohl kapelu pobyt ve studiu znovu stmelit a nakopnout k další kariéře, kdo ví? Samosebou jsem si hned po zmiňovaných vánocích koupil i původní vydání a mohu je tak mezi sebou porovnávat. Je to diskutabilní, názory se mohou různit, ale u mě jednoznačně vítězí to z roku 1972.

S hodnocením je to těžké, předem jsem byl rozhodnutý dát dvě hvězdičky, ale jak jsem teď album znovu oprášil a při psaní jej poslouchám, zdá se mi to málo. Tak jako tak je to po hudební stránce vynikající materiál, jen to zní trochu odlidštěně a "moderně". Pro mě, jako fanouška a sběratele má tahle deska svoji přidanou hodnotu, vám ostatním k poslechu doporučuji původní vydání.

Dám tedy tři. Dobré, ne však zásadní.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Darwin (1991 version)
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Acqua Fragile - Acqua Fragile
2013-12-24

Acqua Fragile / Acqua Fragile

5 stars

Acqua Fragile. Další z celé řady italských, dnes už téměř zapomenutých skupin. V polovině sedmdesátých let jí vyšly dvě studiové nahrávky a dál, již dávno po jejím rozpadu, ještě bootleg z koncertu. A to bylo všechno. Šmytec.

Bezejmenné debutové album spatřilo světlo světa v roce 1973, na etiketě nezávislé firmičky "Numero Uno." Nebudu tady jmenovat jednotlivé muzikanty, to si můžete najít v profilu, ale jedno jméno je rozhodně zajímavé. Zpěvák Bernardo Lanzetti. Ano, přesně ten Lanzetti, který o pár let později chytne laso od P.F.M a nahraje s nimi alba Chocolate Kings, Jet Lag a Passpartù. Ale zpátky k Acqua Fragile. Na rozdíl od drtivé většiny ostatních italských kapel se od samotného začátku orientovali na angličtinu a to je možná jeden z důvodů, proč komerčně zcela propadli. Muzika je to přitom parádní,rozkošatělá, s výbornými vokály. Symfonický prog s prvky folku. Nejen na stránkách věnovaných italskému progu, ale i ostatními recenzenty bývají Acqua Fragile nejčastěji srovnáváni s Gentle Giant (snad kvůli těm vokálům) a Genesis. Ale k samotnému albu tak, jak ho slyším já.

Hned na úvod tady máme ambiciózní, téměř sedm a půl minuty dlouhou kompozici Morning Comes. Pěkně členitou, jak se na progresivní rock sluší a patří, s bohatými rejstříky kláves. Reminiscence na Genesis jsou, i díky poměrně podobnému sólovému zpěvu, docela silné.

Áno. Jestli jsou někde doopravdy cítit Gentle Giant, pak je tomu v následujícím kousku Comic Strips. Komplikovanější rytmus, ale hlavně ty multivokály... Jenže co naplat. Ta skladba je prostě skvělá.

Podle názvu Science Fiction Suite bych šacoval všechno možné, ale akustickou folkovou píseň? A přeci je tomu tak. Rytmika si dá pohov a můžeme si vychutnat výbornou práci zvonivých akustických kytar a úžasné vrstvené vokály. Hned čtyři z pěti členů kapely i zpívají a tady jsou pořádně slyšet.

Song From A Picture je v tempu poněkud vlažnějším, dala by se označit za baladu.

Je neuvěřitelné,kolik nápadů kapely podobného ražení dokážou nacpat na plochu čtyř minut. Jako ve skladbě
Education Story. Ráznější začátek zvrtne se do chytlavých instrumentálních eskapád, obohacených lahůdkovými vokálními kouzly.

Akustická písnička Going Out není nic, než chvilkou oddechu před vrcholem alba, kterým je závěrečná osm minut trvající nálož Three Hands Man. Od samotného začátku čapne a nepustí. Neobyčejně působivé klávesy, podmanivá rytmika a jeden nápad lepší než druhý. V poslední třetině suity ozve se jednoduchá kolotočářská melodie, které se Acqua Fragile okamžitě chytí a dál jí rozvíjejí. Fascinující moment s gejzíry perlivých kláves...

Popravdě řečeno, moc jsem si toho od Acqua Fragile nesliboval. Už jen po hejkalově recenzi na následující placku Mass - Media Stars. Když se však v mém oblíbeném e-shopu objevila reedice debutového alba, neodolal jsem a pustil si pár ukázek. Ty mě docela slušně nalomily a tak bylo cd za pár týdnů doma. Nezalitoval jsem ani na okamžik, jen poslední skladbu Three Hands Man jsem si musel pustit snad třikrát po sobě a to se mi věru běžně nestává. A že jsou podobní Genesis? To je toho. To jsou ranní Marillion také a i tak za sebou mají zástup oddaných fanoušků. S hodnocením je to těžké. Rozum říká, dát nejvýš čtyři. Snad za tu neoriginalitu. Ale srdce velí pět. Ta deska je prostě parádní a už jen za Three Hands Man, křišťálově čistou produkci a všeobjímající, krásně hřejivý zvuk... sorry, ale nemůžu jinak.

» ostatní recenze alba Acqua Fragile - Acqua Fragile
» popis a diskografie skupiny Acqua Fragile


Satriani, Joe - Not Of This Earth
2013-12-05

Satriani, Joe / Not Of This Earth

3 stars

Ještě to sice není úplně ten Satriani tak, jak ho dnes všichni známe a album je to po stránce kompoziční i zvukové ještě trochu experimentální a v mnohém průkopnické, ale rozhodně ne špatné. Určitě ne tak, jak to z hodnocení na Progboardu zatím vypadá. Materiál na první velkou desku vznikal v první polovině osmdesátých let a k jeho natočení a smíchání nakonec muselo díky omezenému rozpočtu stačit pouhopouhých 107 hodin. I tak se ukázalo, že Satch není jen kytaristou s talentem od pánaboha, ale také excelentní skladatel. Sóla v jeho případě nejsou jen samoúčelnou exhibicí, z muziky tohoto žongléra mám pocit, že precizní kytarová technika je vlastně až na druhém místě. Hlavní je nosný motiv, melodie a teprve pak, když už je po všem si řeknete: "Sakra, jak to ten chlap vlastně hrál?"

Ze syntetického zvuku jednoduchých, strojově přesných bicích by asi nejednoho zavilého nepřítele osmdesátek trefil prcek, ale zrovna tady mi to kupodivu nevadí. Ani se mi nechce věřit, že je nemá na svědomí mašina, ale člověk z masa a kostí. S ohledem na pozdější Satrianiho tvorbu je to svým způsobem unikátní, muzika je to velice ryt-mic-ká a na většinu skladeb se dá dobře šlapat na stacionárním kole. :)

A přesně o tom je i první strofa "Not of This Earth". Úvod ještě patří zvonivým akordům akustické kytary, ale vzápětí už nadskakujou hrnce v almaře. Bicí dávaj jednoduchej, monotóní rytmus a do něj si Satriani vyšívá ty svoje kudrlinky. Jistý stereotyp se sem vkrádá a tak je přece jen o dost zajímavější skladba s pořadovým číslem dvě, "The Snake". I ta si to sice šine v neměnném, leč na plaza pěkně šlapavém tempu a zhruba v její polovině nachází se členitější a setsakra chytlavá pasáž. Uklidnění přinese baladická "Rubina". Potěcha pro ucho a krásné vyznání manželce s velmi emotivním sólem navrch. Následuje neméně melodická "Memories" a z bicích nástrojů poprvé čuchám člověčinu. Dalšími povedenými kousky do skládačky jsou akustická "Brother John" a po ní dupárna "The Enigmatic". Pedál k podlaze a ať se práší za kočárem. Přesně tak by se dala vystihnout parádní jízda "Driving at Night". Temná a sugestivní "Hordes of Locusts" znovu tepe středním, ubíjejícím tempem a po ní je tu - jako dokonalý protipól - optimistická "New Day". Třešničkou na dortu je pak poslední šupec "The Headless Horseman". Tlukot rytmiky tady jasně připomíná dusot koňských kopyt a už vidím zpěněného oře v trysku, v jehož sedle se kymácí a výská rozjívené strašidlo...

Satrianiho muzika nevyžaduje nějaké zvláštní soustředění, parádně se u ní relaxuje a vychutnat si ji může nejen otodoxní rocker, ale prakticky kdokoliv. Perfektní službu udělá třeba při dlouhé jízdě autem a často ji můžete zaslechnou také v tv, jako podmaz k pořadům se sportovní tématikou. I zásluhou přiměřené stopáže mi chvíle s touhle deskou uteče jak voda a i když není dokonalá, poslechnu si ji raději, než některá Satrianiho alba z doby nedávno minulé. Je dobrá, sakra dobrá. Tři je málo, čtyři moc, tak co teď s tím?

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Not Of This Earth
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Shadow Gallery - Shadow Gallery
2013-11-28

Shadow Gallery / Shadow Gallery

4 stars

Před mnoha lety jsem relativně často jezdil na víkendy do Plzně a v sobotním dopoledni pak se železnou pravidelností a jazykem na vestě lítal po music shopech. Většinu času jsem trávil především v Dominikánské ulici, hned vedle náměstí, ale třeba v Americké byl šikovný cd bazar, kde občas narazil jsem na docela zajímavé kousky. A zrovna tak to bylo i s tímhle debutem Shadow Gallery. Kapelu jsem tenkrát vůbec neznal, ovšem hned mě zaujal výtvarný koncept vystaveného cédéčka. Požádal jsem tedy prodavače o samotný disk, vložil jej do chřtánu zde k tomuto účelu umístěného cd přehrávače a od úvodních vteřin zůstal jako opařený. Tehdy mezi mnou a touhle americkou partou vzniklo doslova celoživotní pouto a já si pak každou jejich novinku poctivě a pravidelně kupoval i v případech, že jsem z ní neslyšel byť jedinou notu. Předčasné úmrtí zpěváka Mika Barkera mne ale zasáhlo tak, že jedinou deskou, kterou jsem dosud neslyšel, je zatím poslední Digital Ghosts. Nedokázal jsem si představit Shadow Gallery bez jeho účasti. Ale i v tomto případě jsem se rozhodl to napravit, sbírku doplnit a placka je tak v současné době na cestě. Jak dobré rozhodnutí to bylo ukáže až čas.

Bezejmenné první album, vypuštěné vydavatelstvím Magna Carta v roce 1992 obsahuje sedm kompozic a trvá rovných šedesát minut. Charakterizoval bych jej jako měkčí, velmi emotivní progresivní metal s dominantními klávesami, velmi dobrými instrumentálními výkony, vyjímečnými vokály a žel bohu poměrně slabou a nevyváženou produkcí. Baskytara není až na vyjímky téměř slyšet, také bicí jsou velmi utopené, navíc docela jednoduché a s největší pravděpodobností má je na triku automat. Nejspíš jedná se o nijak upravované původní demo. Koneckonců debut spřízněných Dream Theater po zvukové stránce také nebyl nic moc.

Úvodní šlupka "The Dance of Fools" mi vždycky naprosto spolehlivě zvýší tep, neboť patří k tomu nejlepšímu, co je na desce ke slyšení. Energické pasáže střídají se s těmi emocionálnějšími, je tu také pár kouzelných instrumentálních meziher a od prvního okamžiku kolem prstu si mě omotává andělsky vysoký vokál Mika Barkera. Klávesy jsou naprosto všude, teprve pod nimi krčí se a schovává virtuozní kytara Brendta Allmana.

Následuje pompézní introdukce členitého kousku "Darktown", vzápětí krátkým sólem na flétnu dá o sobě vědět i basista Carl Cadden - James. Opět nenuceně snoubí se tu tvrdost s jemností a velmi dobře působí zhurta odehraná instrumentální masáž v druhé polovině skladby. Zvuk je nicméně poněkud nevyvážený a v tvrdších pasážích zní kapela krapet sterilně.

Jedním z vrcholů desky je pro mne bezesporu v pořadí třetí skladba "Mystified". Již mohutná klasicizující klávesová předehra dává tušit věci nevídané a skutečně jde o neobyčejně působivou baladu s prvotřídním sólovým zpěvem a fantastickými sbory. Emoce z ní doslova prýští proudem a vůbec nedivím se tomu, že někteří fanoušci Shadow Gallery přirovnávají, a nejspíš právě s ohledem na sborový zpěv, i s v tomto směru nedostižitelnými Queen.

Za nejtvrdší flák dala by se označit "Questions at Hand". Rázný začátek, kopákové ataky, melodické intermezzo a pěkně odvázaný konec. Tohle se mi ale nikdy zvlášť nezamlouvalo a mám neodbytný pocit, že na debutovém albu tahle tvrdá poloha Shadow Gallery tak úplně nesedí.

Rozpaky z "Questions at Hand" ovšem napadrť rozmetá následující dvojka - "The Final Hour" a neméně skvělá "Say Goodbye to the Morning". Obě doslova prošpikované nápady, neoklasickými klávesovými i kytarovými sóly a nadpozemskými vokály, dosahujícími neuvěřitelných výšek. Bombastický nástup "Say Goodbye to the Morning" rozbuší srdéčko a fantastický refrén nejspíš každý fanoušek Shadow Gallery zplna hrdla zpívá spolu s kapelou.

Je tu závěr a s ním dlouhatánská, epická pohádka na dobrou noc, "The Queen of the City of Ice". Je to hlavně o akustických kytarách a krásných vokálních melodiích, trpělivý posluchač dočká se i poměrně okázalého vyvrcholení,ale mnohým z nich bude téměř osmnáctiminutová porce nejspíš trochu dlouhá...

Mám za to, že debutové album i přes některé nedostatky nabízí vynikající muziku. Shadow Gallery dokázali, že v nich dříme opravdu silný potenciál a musí se s nimi do budoucna počítat. Mám tuhle desku opravdu rád a ty objektivní tři a půl s radostí zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Shadow Gallery - Shadow Gallery
» popis a diskografie skupiny Shadow Gallery


Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
2013-11-19

Quella Vecchia Locanda / Il tempo della gioia

5 stars

Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, ale podle mého názoru je druhé a zároveň bohužel i poslední studiové album, které nám tu po Quella Vecchia Locanda zbylo ve srovnání se svým předchůdcem lepší po všech stránkách. A začít mohu hned již po čertech pěkným, pop artově zpracovaným obalem. Obě desky od sebe dělí zhruba dva roky a tak v obsazení mezitím došlo k nějakým změnám. Hráče na housle Donalda Laxe nahradil Claudio Gilice a basistu Coletta pak Massima Giorgi. To, co po hudební stránce kapela na debutu teprve naznačila, tady přivedla na hranici samotné dokonalosti. Sólové housle již tolik nedominují, spolu s kontrabasem využití nacházejí spíš v doprovodech a celá deska tak zní velmi symfonicky. Také bicí tvrdošíjně netlučou jen z levého kanálu a zvuk celkově je daleko plastičtější, čistší a prostorovější. Na ploše pouhých čtyřiatřiceti minut nachází se pět skladeb.

Již od samotného začátku je znát, že dít se tu budou věci vskutku nevšední.

"Villa Doria Pamphili". Klavír, trylky houslí, akustická kytara a cituplný zpěv v italštině v tichých, až snových pasážích střídány jsou razantními akcenty smyčců a kulometnou palbou bicích v jednoduché, ale o to působivější melodii. Ajaj, skutečně, úvod jako hrom.

A pokračujeme ve velkém stylu. "A Forma Di...". Bubeník si odskočí na cigárko a osiřelý zbytek kapely, jen tak aby se neřeklo, vystřihne si symfonickou báseň. Zprvu tichounce, je slyšet sotva ševelení potůčku pod strání, ale smyčce mohutní jako řeka, přidávají se barokně znějící klávesy, andělský chór, celé graduje to krátkým, zdivočelým sólem na piáno a šmytec...

Jak je z mého popisu zřejmé, jsou první dvě skladby velmi ovlivněné klasickou hudbou a fanoušek dychtící po rockovém důrazu mohl by se začít ošívat a vrtět a vůbec jevit známky netrpělivosti. Naštěstí třetí kus v pořadí, "Il Tempo Della Gioia" už je o něčem docela jiném. Introdukce je ještě pěkně symfonická, ale pak přijde ke slovu lámaný rytmus a kostrbatá vokální linka, která je všechno možné, jen ne zrovna melodická. A tak nálada fofrem mění se ze symfonické na jazz rockovou. Pokud bych měl vypíchnout moment, který mám z kompletní studiové tvorby QVL nejraději, nastává v čase 3:13. Brblající basa spustí chytlavý, repetitivní a hlavně pekelně rychlý rytmus, okamžitě přidají se najazzlé bicí, kytara šmrdlalka a v následující parádní instrumentální pasáži bez dechu nestačím hltat úžasné klávesy a levou zadní odehraná sólíčka na flétnu, či kontrabas.

Co tu máme dál? Etudu pro piáno a housle? Prvních pár desítek vteřin skladby "Un Giorno,Un Amico" by tomu nasvědčovalo, ale žádný strach. Celkem brzy přidá se bubeník, z hudby klasické nenásilně zvrtne se to v čistokrevný jazz rock a hned je tomu zase naopak. Témata běží jak ve zrychleném filmu a bezmála deset minut dlouhá cesta je to věru dobrodružná. Tak dobrodružná, že ani nevnímáme blížící se konec.

Na celé desce relativně často vyskytuje se sborový zpěv beze slov a něco takového uvádí i poslední kus "E´Accaduto Una Notte". I tady pokračujeme ve vytýčených mantinelech. Jazz rock nenuceně tyká si tu s klasikou, skladba má vlažné, až ospalé tempo, ale v závěru zrychluje, mohutní, získává na okázalosti a končí krátkou explozí.

Tak tak, trochu jsem se rozkecal a všem, kteří to dočetli až sem, skládám poklonu. Tahle placka si však trochu pochvaly zaslouží a myslím, že ji mohu doporučit nejen fanouškům progresivního rocku, ale i hudby tzv. vážné. Neboť styl, kterým se Qella Vecchia Locanda prezentuje je opravdu poměrně originální. Trochu opomíjené, ale jedno ze zásadních alb subžánru Rock Progressivo Italiano a já mu bez nejmenšího zaváhání dávám čistých pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda


Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
2013-11-07

Quella Vecchia Locanda / Quella Vecchia Locanda

3 stars

Po italské a mezi zasvěcenými fanoušky RPI ceněné skupině Quella Vecchia Locanda toho zbylo pohříchu málo. Pouhá dvě studiová alba a z archívu vykutaná lajfka. Naštěstí v roce 2008 obě řadovky vyšly v reedici, jsou k mání za slušný peníz a hudby lačný fajnšmejkr nemusí být nutně odkázaný na sice kvalitní, leč krapet nákladný japonský import.

Hudba, kterou se QVL prezentují není žádná tvrďárna, je to spíš taková křehčí podoba progresivního rocku a fanoušci ji většinou přirovnávají k ranným PFM, Celeste nebo Alusa Fallax. Což mi - alespoň co se debutového alba týká - přijde trochu nadsazené. Instrumentální obsazení je tady sice patřičně bohaté a slyšet můžeme přes housle, flétnu, pikolu, varhany, klavír nebo mellotron třeba frekvenční generátor, ale potenciál nebyl v tomto případě tak zcela využit. Jestli jsem si při posledním povídání pomlaskával nad plným zvukem desky Per Un Amico (PFM), tak tady se žádný zázrak bohužel nekoná. Zvuk je poměrně plochý a zastřený, bicí utopené a navíc hrají po celou stopáž desky jen z jednoho kanálu. Což při poslechu - a to nejen se sluchátky - může nejednoho otrávit. Naopak housle spolu s flétnou jsou při sólech nezvykle vpředu. Ale dost řečí , teď už k desce samotné. Podle toho, co jsem vyčetl je koncepční a při italsky tradiční půlhodinové délce obsahuje osm skladeb.

Prologo. Halasný úvod skladby s výraznou hrou houslí Donalda Laxe a monotóním tlukotem bicích projasní velice pěkná, klidnější část s podmanivým zpěvem. V závěru se Giorgio Giorgi předvede ve virtuozním sóle na flétnu.

Un Villaggio, Un'illsione. Mistrovské housle v pompézním úvodu a závěru kompozice. Lax to tam drtí, jak Vivaldiho.

Realta. Nic než pokojná balada s vroucným vokálem a typickou italskou atmosférou.

Immagini Sfocate. Z počáteční vřavy vykrystalizuje opakující a stále se zrychlující motiv doplněný pěkným kytarovým sólem.

Bezprostředně na předcházející věc navazuje Il Cieco. Velice se mi zamlouvá zprvu strhující rytmus basy a dusajících bicích. Následné dlouhé sólo na flétnu podepřené rifující kytarou nemůže nepřipomenout Jethro Tull.

Dialogo. Po fortelném začátku s kvílejícím Moogem přichází zklidnění se sólem na klarinet. Na konci dočkáme se sladkého zpěvu v romantické melodii.

Verso La Locanda. Napřed trochu nesourodá, ale posléze parádní, členitá věc s prvotřídními instrumentálními výkony.

Nu a na rozloučenou tady máme pohádkovou, akustickou křehotinku Sogno, Risveglio E... Bubeník si dá konečně pohov a prim hrají hlavně piano a housle. Víc než skladbu rockové kapely to tak připomíná dílo skladatele klasické hudby.

Tak abych to nějak shrnul. Určitě mám na italské scéně oblíbenější desky, ale i přes výtky k výslednému zvuku si myslím, že je to velmi dobrá práce. Pro milovníky RPI témeř povinnost a pro vás ostatní třeba zajímavý tip.

3,45

» ostatní recenze alba Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda
» popis a diskografie skupiny Quella Vecchia Locanda


Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
2013-11-05

Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico

5 stars

V první polovině sedmdesátých let si mládenci z PFM rozhodně nemohli stěžovat na nedostatek práce. Kšefty se jen hrnuly a sotva si zmlsaní fanoušci stačili vychutnat debutové album, dostali ještě za tepla nášup v podobě placky Per Un Amico. Obě nahrávky od sebe dělí sotva pár měsíců, vyšly shodně v roce 1972 a podle mého názoru jsou si po stránce zvukové i kompoziční velmi podobné. Koho okouzlil debut, rozhodně nemůže být ani v tomto případě zklamaný, neboť opět se tu servíruje symfonický prog prvotřídní kvality. Křehký, romanticky něžný a neodolatelně melodický. A v instrumentální lahůdce "Generale" i patřičně temperamentní..

Poslech tohoto vyjímečného alba mi přináší mimořádný zážitek a svou nespornou zásluhu na tom má i zvuk. Hutný a dunivý, který však ani při vyšší hlasitosti nezpůsobí bolest hlavy tak, jako valná většina současné produkce.

Vyjímečná deska, proto pět hvězd.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
2013-10-11

Premiata Forneria Marconi / Storia Di Un Minuto

5 stars

Poslední dva, až tři roky se věnuji především italskému progu z první poloviny sedmdesátých let minulého století a tak není divu, že mi v pazourech uvízli i vrcholní představitelé tohoto směru, Premiata Forneria Marconi. Tato kapela během své dlouhé kariéry prodělala několik stylových proměn a může se pochlubit poměrně rozsáhlou diskografií, já jsem však přesvědčený o tom, že to nejpodstatnější předvedla již na svých prvních dvou řadových albech, shodně vydaných v roce 1972. Debut nese název Storia Di Un Minuto a na ploše necelých pětatřiceti minut tu najdeme sedm zářezů.

Úvod desky je měkkounký, jak myší bříško a tichá introdukce jen zvolna přetaví se do monolitu Impressioni di Settembre. Tahle úžasná skladba patří k těm od PFM nejznámějším (také byla vůbec první, kterou jsem na ytb slyšel) a to zcela poprávu. Pomalu buduje si atmosféru a graduje posmutněle působivou melodií, provázenou hřměním bicích nástrojů. Ten leitmotiv je parádní a člověku nezbyde, než před takovou nádherou a přímo učebnicovým příkladem symfonického progresivního rocku smeknout kulicha.

V té razantnější rockové podobě se PFM představí v následující hříčce É Festa. Téměř instrumentální nášup překypuje pozitivní atmosférou, radostí z hraní, ohromuje precizně odehranými party a potěší přítomností humoru a nadsázky. A sotva jeden majstrštyk končí, další začíná. Dove... Quando... (Parte I) doslova obejme posluchače melancholickou, téměř renesanční atmosférou. Prim tu hraje akustická kytara, dechové nástroje a podmanivá italština. Jen zavřít oči a oddat se tónům a relaxaci. Ze snění zjihlého rockera vytrhne Dove... Quando... (Parte II). Instrumentální paráda s mnoha zvraty. Úhozy do klimpru, nebo houslové party kapela střídá energickými vstupy a lehkým "jazzy" nádechem v závěru skladby.

Předposlední La Carrozza di Hans trochu klame téměř hard rockovým začátkem, ale vzápětí i ona sklouzne do té příjemně relaxační polohy. Nesmělý vokál, přednesený téměř šeptem uvolní místo akustické kytaře a dynamičtějších pasáží posluchač se dočká až v závěrečné třetině skladby.

A je tu finále. Grazzie Davvero. Drnkání do strun a sugestivní zpěv vybízí k výletu do říše fantazie, ale najednou přichází nečekaný zvrat a do hry vstupuje dechový big band! Plechová kavalerie řinčí a kupředu se šine v tříčtvrtečním taktu. Trochu klopotně, neobratně, ale zní to velkolepě a v některých pasážích blíží se to moderní vážné hudbě. Fanfárka v samotném závěru pak připomíná soundtrack k westernu, ale to už celé album neodvratně končí...

Nebyla to láska na první poslech. Zrovna k závěrečné Grazie Davvero jsem si musel prošlapat cestu, ale stálo to za to. Dnes pro mě deska nemá slabšího místa a reedice z roku 2005 navíc disponuje velice dobrým zvukem. Na dobu vzniku téhle nahrávky určitě. Vynikající doplněk kterékoliv progrockové sbírky.

*****

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Storia Di Un Minuto
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Balletto di Bronzo, Il - Sirio 2222
2013-09-10

Balletto di Bronzo, Il / Sirio 2222

3 stars

Nepochybně nejvýraznější stopou, kterou po sobě Il Balleto di Bronzo v historii populární hudby zanechali bylo jejich album Ys z roku 1972. Shoduje se na tom nejen obec fanouškovská, ale i odborná kritika. O jejich trochu přehlíženém debutu Sirio 2222 jsem tak sice věděl, ale nevěnoval mu patřičnou pozornost. Chyba.

Placka s podivným názvem Sirio 2222 přináší sice exotickou, leč docela chutnou porci pořádně špinavého a hrubozrnného hardrocku ředěného psychedelií. Už úvodní vypalovák "Un Posto" mě dokáže spolehlivě vykopnout ze židle. Melodický nášup s gejzírem bubenických breaků na mě působí silou dávky adrenalinu vstříknuté přímo do srdce. Tohle musí roztančit i námořníka s dřevěnou nohou a pro mě je tahle skladba jedním ze dvou vrcholů celé desky.

Docela zajímavý je i následující a poměrně složitě pojmenovaný kousek "Eh Eh Ah Ah". Bluesrock s vidláckým doprovodem, basou jak generátor a harmonikou navrch by mohl docela dobře posloužit jako hudební podmaz k nějakému obskurnímu spaghetti westernu. Ale přichází vrchol č. 2, punkrockový mazec "Neve Calda". Klidnější pasáže střídají nesmírně energické laufy a neškolený zpěv v italštině je prostě k sežrání.

Neučesaná "Ma Ti Aspetteró" s krapet hysterickým vokálem trochu otupí pozornost, ale to už tu máme zábavu z jiného soudku. Ze soudku umění! Pomalá, emotivní a trochu zlověstná "Meditazione" s vydatným přis(kří)pěním smyčcového orchestru znovu připomíná soundtrack a dala by se volně přirovnat k deskám kapel New Trolls, Osanna, nebo Il Rovescio Della Medaglia.

Tak a teď narovinu přiznám, že s druhou polovinou desky už to tak slavné není. Přísnější měřítko snesou ještě valivá a hutná sabbaťárna "Incantesimo" a o fous melodičtější "Ti Risveglierai Con Me", ovšem bez závěrečného, téměř desetiminutového vrzatoria "Misione Sirio 2222" bych se docela dobře obešel.

Desku koupil jsem si nedávno, takže ji docela točím a už kvůli skladbám "Un Posto" a "Neve Calda" jsem rád, že ji mám. Je to dobré. Je to zatraceně dobré.

3,5

» ostatní recenze alba Balletto di Bronzo, Il - Sirio 2222
» popis a diskografie skupiny Balletto di Bronzo, Il


Orme, Le - L'aurora delle Orme
2013-08-25

Orme, Le / L'aurora delle Orme

2 stars

Při pohledu z okna mám dojem, že už si léto definitivně balí kufry a tak mám víc než dobrý důvod pustit si něco pozitivního. Něco proti trudnomyslnosti a album L´AURORA DELLE ORME je pro takovou příležitost jako stvořené. Tato osmatřicet minut dlouhá kolekce singlů a raritních nahrávek, které kapela spáchala v šedesátých letech na mě totiž působí, jak živá voda.

Některé skladby jsou skutečně staré, jak samo hnědé uhlí. Pop podává si ruku s ranným beatem, hudba je to velice melodická, tu a tam s nezbytným a melodramatickým podmazem smyčců. Tak trochu cukrkandl, což je pro tuhle éru typické a asi ne každému to půjde pod nos. Pár písniček je tu ve dvou verzích, v libozvučné italštině i anglicky a na to, že se z téhle kapely co nevidět vyklube art rocková hvězda by si asi nikdo nevsadil ani zlámanou grešli... Jenže na samotném konci desky nacházejí se dva Emersonem a The Nice inspirované kousky, Concerto n. 3 a Blue Rondo a la Turk. Tady už je naznačený nový směr, cesta, kterou se Le Orme vydali a která ústí na legendárním albu Collage.

Fajn muzika, která poslouchá se fakt dobře. Recept na dobrou náladu. Mé hodnocení je podobné, jako v případě debutu AD GLORIAM, tedy mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Rád bych však obě desky od sebe nějak rozlišil a protože debut připadá mi zásadnější, pestřejší a barevnější, sundám ten půlbodík dolů.

» ostatní recenze alba Orme, Le - L'aurora delle Orme
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Orme, Le - Ad Gloriam
2013-08-19

Orme, Le / Ad Gloriam

3 stars

Už jen letmý pohled na obal desky a datum jejího vydání napoví, o čem to bude. Květiny ve vlasech, účes na blbečka, kotlety a kalhoty do zvonu - tohle je flower power po italsku. Melodický šedesátkový beat šmrncnutý špetkou psychedelie. Směska The Beatles a The Doors. Ale vůbec ne špatná, s koňskou dávkou italské melodičnosti. Není to nic dosud neslyšeného, prostě příjemné retro, které doporučuji třeba jako kulisu k nedělní snídani. Čerstvá ciabatta, smažená vejce, sušená šunka, italská káva a Le Orme z reproduktorů vám spolehlivě zvednou náladu. A nebo tlak...

Ač tahle muzika působí dnes už trochu úsměvně, myslím, že se za svůj debut Le Orme rozhodně stydět nemusí. Mám tuhle placku rád a ty reálné 2,5 zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Ad Gloriam
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Triumvirat - Illusions On A Double Dimple
2013-06-01

Triumvirat / Illusions On A Double Dimple

4 stars

Výborná placka. Klávesová tvrďárna a Triumvirat v té nejlepší formě. Absolovent Kolínské konzervatoře a tedy dostatečně erudovaný klávesista Jűrgen Fritz si na svá ctěná bedra naložil pořádnou kládu a spolu se svými kumpány složil majstrštyk o dvou více než dvacetiminutových kompozicích. Každá z nich tak zaplnila jednu stranu původní LP.

Titulní Illusions On A Double Dimple je rozdělena do šesti náramně do sebe zapadajících kousků. Začátek je pěkně langsam. Trocha piána a je tu první sloka, Flashback. Přidává se syntezátor, atmosféra stává se slavnostnější a já vrtím se a těším na čas 4:19. Tady vypukne to pravé pozdvižení. Je tu důrazná, sedm minut dlouhá instrumentální část Triangle. Jűrgen střídá hammond, piano, moog a basa s bicími tepou jak srdce před infarktem. Následující pasáže Illusions, Dimplicity a Last Dance jsou již opět s vokály a tady bych podotkl, že působí daleko vyzrálejším a profesionálnějším dojmem, než tomu bylo na debutu. Zde navíc podpořené trojicí sboristek. Samotný závěr celé skladby sklouzne do další instrumentální exhibice...

Strana B a suita Mister Ten Percent má rovněž šest kapitol a když jsem prvně slyšel její úvod, vyletěl jsem jak bodnutý včelou. Hrozně mi to připomělo EL&P, jmenovitě Tarkus. Možná víc, než by bylo zdrávo. Ta úvodní část - Maze - je opravdu v pekelném tempu, s krátkými a říznými vstupy dechové sekce. Triumvirat valí se kupředu jak tornádo Oklahomou a pustoší vše, co se jim postaví do cesty. Celé to trvá s bídou tři minuty a něco tvrdšího od téhle kapely již sotva kdy uslyšíte. Začátek je to impozantní a posluchačův dojem jen umocňuje výborný zvuk celého alba. Přichází zpívaná část, Bad Deal a ke slovu dostává se i smyčcový orchestr Kolínské opery a dechová sekce. Nepřekvapí tak ani krátké sólo na saxofon. Roundabout je dalším lahůdkovým instrumentálním intermezzem, šest minut trvající emersonovskou palbou. Pátou kapitolu, Lucky Girl, ohlásí akustická kytara. O zpěv dělí se tu Köllen i Fritz, natřásající se sboristky dělají křoví a co chvíli ozývá se šumnění smyčců. Jde o celkově klidnější část a klidné je i následující klávesové sólo. Konečně v podobném duchu nese se i závěrečná strofa Million Dollars. Opět jsou tu ke slyšení dechy i smyčcový orchestr a bez nějakých cirátů celá suita se končí.

Nedokážu posoudit, která z těch dvou skladeb se mi líbí víc. Obě mají silné momenty, ale i svá slabší místa. Ovšem neslyším tu žádné citace z klasické hudby, nebo upachtěnou snahu nahrát něco všeobecně přijatelnějšího a tedy komerčně úspěšnějšího. Placka má výborný zvuk a od Triumvirat stala se mou nejoblíbenější. Kousek hudby, který neudělá ostudu v žádné prog-rockové sbírce. Poctivé čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Triumvirat - Illusions On A Double Dimple
» popis a diskografie skupiny Triumvirat


Triumvirat - Mediterranean Tales (Across the Waters)
2013-05-13

Triumvirat / Mediterranean Tales (Across the Waters)

4 stars

Triumvirat mi před lety představil kolega z práce. Tehdy jsem za uši vězel v osidlech supergroup Emerson, Lake & Palmer a k jejich deskám hledal nějakou alternativu. Triumvirat byli výbornou volbou a já po nich skočil jako pstruh po vypasené mouše.

Jejich debutové album a především fenomenální úvodní sáhodlouhá kompozice Across The Waters je classical rock jak vyšitej. Suita je rozdělena do šesti kapitol, přičemž ta úvodní a závěrečná jsou výpůjčkami od W. A. Mozarta. Celé se to zcela pochopitelně točí kolem kláves Jűrgena Fritze, chvíli pianissimo, hned na to zas fortissimo, ale při pozornějším poslechu vyplavou na povrch i důmyslné basové linky. Bicí jsou sice jednodušší, až krapet humpolácké, ale je to tak svým způsobem i docela zajímavé. Navíc je to celé zahrané velmi fortelně, s entuziasmem, jedno výborné nosné téma brzy střídá jiné a ještě lepší a po klávesovém rocku lačnící posluchač pomlaskává blahem.

Šťoura kritik by mohl namítnout, že je to nepůvodní a vokál že stojí taky za starou belu. Triumvirat tehdy stáli na samém počátku své kariéry, důraz kladli spíš na stránku kompoziční, instrumentační a na zpěv se až tolik nehledělo. Nu, podle toho to taky tak dopadlo. Ovšem chlapci se s tím vypořádali podobně jak Fedor Frešo v Collegiu. Tedy se ctí :)

Samozřejmě, není to dokonalé album. Zvukově to přece jenom trochu hapruje a krom úvodní Across The Waters mi trochu překáží mix - bicí zní jen z jednoho kanálu a nepříjemné je to hlavně při poslechu se sluchátky. Ale co na tom. Psal se rok 1972 a dneska takovou desku už asi nikdo nenahraje. S přimhouřením jednoho oka sázím rovné čtyři.

» ostatní recenze alba Triumvirat - Mediterranean Tales (Across the Waters)
» popis a diskografie skupiny Triumvirat


Malmsteen, Yngwie - Eclipse
2013-04-27

Malmsteen, Yngwie / Eclipse

5 stars

Po velice úspěšné placce Odyssey a následujícím mamutím turné nezůstal v Rising Force kámen na kameni. Na trhu se sice objevilo ještě typické koncertní album Trial By Fire, ale to už byla labutí píseň skupiny a k nahrávání nové řadovky se Yngwie obklopil úplně novou sestavou. Výměnu bubeníka či basisty bych nekomentoval, dle mého jde v případě Malmsteenova doprovodného bandu o okolnost zcela podružnou, ale ztrátu klávesisty Johanssona jsem tenkrát kousal docela těžko. Až na jednu vyjímku tak na nové desce úplně chybí legendární souboje klapek a strun. Mats Olausson hraje jinak, spíš na efekt a k nějakým sólům se prakticky nedostane. Zato vokál Görana Edmana mi padl hnedle do noty. Hlásek jako konipásek, s příjemnou barvou. Sice vyšší, ale žádný kulervoucí ječák to zase není a naopak velice jistý je si i v nižších polohách. Co je ale zásadní: Yngwie byl tenkrát v neskutečném laufu, z rukávu sypal jednu skladbu lepší než druhou a tak se na Eclipse nachází velice silný a vyrovnaný materiál.

Z fade outu vynoří se perlení syntezátoru a bum prásk, máme tu razantní metelici ve středním tempu "Making Love". Novej bicmen Michael Von Knorring do toho tluče jako kovář do perlíku, jeho hra je jednoduchá, ale účelná. Parádní melodie, výbušné sólo, úvod jako hrom. Následující "Bedroom Eyes" odpálí vynikající riff, jde o další údernou nakládačku ve středním tempu a to špinavé, v první části hendrixovské kytarové sólo je vskutku zabijácké. Na podobném albu nemůže chybět klasický metalový ploužák, zde v podobě písničky "Save Our Love". Jakkoliv je klišovitá celkem nic proti ní nemám, naopak jde o pěknou věc využívající postupy z klasické hudby. Pět a půl minuty je však i v tomto případě už docela dost.

Ale huš. Přichází můj oblíbený fofr "Motherless Child". Neoklasická šlupka s výtečným refrénem a košatým klávesovým aranžmá. Lapu po dechu, potřebuji zpomalit a vhod tak přijde tajulná, atmosférická a dostatečně razantní píseň "Devil In Disguise". Vokální linka je opět neskutečná a ďábelská riffovačka v závěru skladby jakbysmet. "Judas" je skladba jednoduššího střihu, potencionální šlágr. Tady se mi odjakživa zamlouval ten kovový, cembalo připomínající zvuk kláves. Ostatně pěkné klávesové zvuky jsou ke slyšení i v následující "What Do You Want", dalším z nářezů v parademarš tempu. Již několikátým z vrcholů desky je pro mě kvapík "Demon Driver". Úžasná melodie, refrén a naprosto orgastické sólo unisono znějící kytary a kláves. Extáze. U deváté skladby v pořadí, "Faultline" si můžu zase vydechnout. Je pomalejší, ale cajdák to není. To zase prr. Jenže jakkoli je povedená, proti předcházející pecce "Demon Driver" bude vždycky vypadat jako chudá příbuzná.

Ale to už se blížíme k závěru. "See You In Hell". Rychlejší píseň, která se může pyšnit jedním z nejlepších refrénů na desce. A právě tady se aspoň v menší míře uskuteční duel kytaristy s klávesistou. Malmsteen versus Olausson. Úplnou tečku za povedenou deskou pak udělá ryze instrumentální a titulní věc "Eclipse". Je výborná, ale na takovou "Krakatau" a nebo "Trilogy Suite Op:3" se, myslím, nechytá.

Byly to skvělé časy. Malmsteenova hudba tenkrát ještě nebyla jen jedním, od začátku do konce trvajícím pernamentním sólem. Ta jsou v tomto případě jen pikantním kořením jinak výborných rockových písní a deska se tak poslouchá úplně sama. Za dvacet let mě neomrzela a troufám si tvrdit, že ani neomrzí. Malou výtku bych měl jen k výslednému zvuku. Byla tu nová éra digitální mánie a cédéčko je kompletně v DDD. Odskákaly to hlavně bicí nástroje, zní trochu nepřirozeně a v rychlejších skladbách až zahuhlaně. Následující fošna "Fire & Ice" však v tomto směru dopadla ještě hůř.

4,5

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Eclipse
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Orme, Le - Verita' Nascoste
2013-04-12

Orme, Le / Verita' Nascoste

3 stars

Nový kytarista Tolo Marton se v sestavě Le Orme moc neohřál. Hned po nepovedeném albu Smogmagica si sbalil fidlátka a na jeho místo byl přijat Germano Serafin. Le Orme tedy dál pokračovali ve čtyřech a v říjnu 1976 v londýnských studiích přivedli na svět desku Verita' nascoste. Skupina v té době nezadržitelně spěla k písničkové tvorbě a nahrávka se nedá v nejmenším přirovnat ke zlatému fondu z let 1971 až 1974. Skladby jsou tedy poněkud přímočařejší, ale chytlavé, melodické a hlavně nevtíravé. Daleko větší prostor dostal i na předchozí nahrávce upozaděný Toni Pagliuca a díky jeho klávesám je album plastičtější, barevnější a košatější.

Deska je překvapivě razantní a jedna z těch dynamičtějších skladeb - "Insieme al concerto" - ji otevírá. Tagliapetrův hlas zní neobvykle slabě a zranitelně a jako protipólu dočkáme se tady fortelně odehraných instrumentálních pasáží. O sóla bratrsky se dělí kytara i klávesy. Přichází písnička mě na albu z nejmilejších, "In ottobre". I ona patří k těm odpíchnutým a pyšnit se může opravdu povedenou melodií. Navíc vokální složku převyšuje ta instrumentální a je to moc pěkné poslouchání, se zajímavými rytmy a několika zvraty. Palec nahoru. Titulní "Verita' nascoste" je pro Le Orme typická křehká balada, zde obohacená kouzelným smyčcovým aranžmá a po ní je na řadě další tvrdší kousek, "Vedi Amsterdam..." s hypnotickými figurami.

Smutná a členitější píseň "Regina al Troubadour" zpočátku trochu klame. Jak zakuklený jezuita. Vypadá to na jednodušší poprock a znenadání posluchač je zaskočený nečekaně přímočarými pasážemi. Navíc do ní Tony Pagliuca přispěl opravdu pěknými klávesami. Za jedinou skutečně slabou skladbu tak považuji až v setu šestou "Radiofelicita´". Nejen že je až příliš jednoduchá a Michi dei Rossi otlouká škopky jak kromaňonec pazourek, ale i do písně násilně implantované zvuky rozhlasového vysílání působí dost rušivě. V ráznější "I Salmoni" mimořádně na baskytaru blýskne se Serafin, zaujmou i instrumentální intermezza, ale to už jsme u finálovky "Il gradino piu' stretto del cielo", která pokračuje v trendu nastoleném písní předcházející. Přímočará rocková kompozice, která se v poslední minutě zvrhne v docela slušný šrumec. Končetiny rozkmitat poprvé je nucen i dei Rossi, který jinak na celém albu hraje až příliš jednoduše. Na mém původním vydání z roku 1990 jsou navíc bicí hodně vpředu, působí trochu divně a dojem z jinak výborné desky malinko to kazí.

Tuhle přímočarou rockovou desku jen s jednou opravdu slabou skladbou jsem si nakonec dost oblíbil. Napadá mě volné přirovnání třeba k takovým Camel, v období desek Nude a Stationary Traveller. Taky už to není to pravé a ořechové jak na prvních albech, ale jistě mi dáte za pravdu v tom, že je to pořád ještě muzika která se dobře poslouchá.

Album Verita' nascoste stavím do jedné řady s tituly Contrappunti, nebo Storria o leggenda. Poctivé tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Verita' Nascoste
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Orme, Le - Smogmagica
2013-04-10

Orme, Le / Smogmagica

2 stars

Původně jsem při kompletování diskografie italských romantiků Le Orme tituly Smogmagica a Verita' nascoste vynechal. Jenže nakonec mi to nedalo, probudila se ve mě sběratelská vášeň a tuhle mezeru zacelil. Ovšem zrovna v případě alba Smogmagica to byl skutek poněkud diskutabilní...

Po emisi desky Contrappunti, ještě ryze progrockové, udály se na palubě Le Orme veliké věci. Mládenci rozšířili posádku o nového kytaristu, napnuli plachty, zvedli kotvy a kormidlem otočili do mělkých, popových vod. Navíc se poprvé ve své historii rozhodli desku nahrát mimo rodnou Itálii a vybrali si k tomu až vzdálené Los Angeles.

Již od prvních tónů si nelze nevšimnout, kolik prostoru na nové desce dostala kytara. Vždy tolik dominantní klávesy tak musely ustoupit do pozadí a to je věc věru nezvyklá. V éře počínající deskou Collage a končící přelomovým rokem 1980 má tato nahrávka na slovutném progarchives suveréně nejslabší hodnocení. Přitom začátek nějakému fiasku nenasvědčuje. Úvodní, přes sedm minut dlouhá skladba "Los Angeles" je totiž nejlepší z celé kolekce. Není to sice bůhvíjaký prog, ale nepostrádá rockový důraz a hlavně pěknou, zvukomalebnou instrumentální pasáž. Ale pak už to jde z kopce. Balady sice Le Orme vždycky uměli, ale písnička "Amico di ieri" se mi zdá romantická a jednoduchá až příliš. Primitivní rytmika, akustická kytara a foukací harmonika jak od táboráku? Hm...

Ovšem "Ora o mai piú" už je ale opravdu úlet. Čistokrevný pop s podivným vokálem a kvazi bluesovým sólem nezachrání ani hluk automobilové bouračky a jak siréna ječící kytara v samotném závěru skladby. Nemastná a neslaná instrumentálka "Laserium Floyd" aspoň trochu napravuje dojem z předcházející písně, ale i tady si veškerý prostor uzurpuje kytara a klapky plní si funkci jen jakéhosi křoví. Z mého pohledu nejslabší skladbou celé kolekce je následující zpívánka "Primi passi". To už je opravdu pop nejhrubšího zrna, patřící do repertoáru spíš takových Ricchi e Poveri. Laik žasne, odborník se diví a fanoušek aby si rval vlasy z hlavy.

Melodramatická balada "Immensa distesa" je jedním ze světlejších okamžiků, ale mezi slepými i jednooký králem a ani tady se o žádný zázrak nejedná. Poprockové skladbičce "Amanti di citta'" se aspoň nedá upřít jistá chytlavost a vtip, ale vzápětí přichází poslední hřebíček do rakve v podobě kolotočářského popěvku "L'uomo del pianino". Navíc se nemohu ubránit dojmu, že už jsem tu melodii někde slyšel. No nic, je tu závěr a s ním instrumentálka "Laurel canyon" přesahující až někam k southern rocku. Není špatná, ale k Le Orme to prostě nepatří a nemůže napravit rozčarování z celého alba.

Nevím, zda za to může pobyt v Americe, jestli kapelu do něčeho takového natlačila produkce a nebo jestli na ní měl až takový vliv bezesporu zručný kytarista Tolo Marton, ale tenhle experiment se tedy nepovedl. Jako fanoušek Le Orme jsem desku nakonec přijal a akceptoval, ale víc jak na dvě hvězdy - a to s notně odřenými zády - to nevidím. Pro fandy, sběratele a kompletisty, vy ostatní se jí raději vyhněte.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Smogmagica
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Banco del Mutuo Soccorso - Come in un'ultima cena
2013-04-06

Banco del Mutuo Soccorso / Come in un'ultima cena

5 stars

V diskografii Banco řekl bych neprávem opomíjené, až přehlížené album. Sedmdesátá léta překulila se do své druhé poloviny a BMS pomalu přecházeli - ostatně jako mnoho jiných, jim podobných skupin - ke kratším hudebním útvarům. Ale to nemusí být nutně na škodu. Doprovod tu je stále přiměřeně komplikovaný, instrumentace sice subtilnější, ale o to košatější a rafinovanější. Ovšem za nejsilnější stránku desky osobně považuji přehršel neodolatelných melodií v podání fenomenálního Francesca Di Giacoma. Jakkoliv se mnou druhá polovina naší dvoučlenné domácnosti vášeň pro prog - art rock nijak zvlášť nesdílí, Banco si žádá a o melodiích a výkonech vokalisty vyjadřuje se vždy v superlativech a uznáním. Tak či onak, Come In Un'ultima Cena považuji za špičkový art rock, který bez bázně a hany může se rovnat s veličinami tohoto žánru.

Album začíná velice pokojně. Jednotlivé nástroje si pohrávají až s orientálně znějícím motivem, do toho zcela nečekaně vstoupí Di Giacomo a naléhavým hlasem počne vyprávět o svých myšlenkách. V poslední třetině skladba vygraduje do uvolněného, pompézního finále. Posluchač rázem se ocitne v opeře a božskou árií unášen je ke hvězdám. Dostavují se první slastné okamžiky...

Nepochybně nejchytlavější a nejhybnější skladba na desce je následující Il Ragno. Komplikovaná rytmika představující pavouka běžícího po stěně a subtilní instrumentace spolu s výtečnou melodíí tvoří výbušný koktejl, kterému se nedá odolat. Odhazuji stud, berle a tančím. Kloužu po plovoucí podlaze a vrtím se jak tkalcovský člunek. Výborné jsou archivní koncertní snímky. Pohled na hřmotnou postavu frontmanovu a jeho kreace je velmi zábavný.

Třetí skladba v pořadí je křehká a půvabná melodramatická balada. Akustické kytary, flétna a dokonce lesní roh spolu s bravurním zpěvem spolehlivě navodí snovou, až pohádkovou atmosféru.

Slogan. Nejdelší věc na desce. Členitá a komplikovaná, s mnoha zvraty a jazzovými prvky.

Pomyslnou druhou stranu otevře další vynikající kompozice, Si Dice Che I Delfini Parlino. Začátek je důrazný a všechno možné, jen ne zrovna libozvučný. Jaký kontrast k tomu, co bude následovat. Po necelých dvou minutách se nálada uklidní, nastoupí výrazná basa, perkuse a už je tu Francesco s další bolestně podmanivou melodií. Kromě tradičních instrumentů uslyšíme klarinet nebo housle, ale ten zpěv! Ten malý kulaťoučký chlapík s mohutným plnovousem má zlato v hrdle...

Voilá Mida (il guaritore). Zpočátku velmi náročná skladba s jazzovými elementy a špičkovými instrumentálními výkony. Tíživou atmosféru navíc umocňují přimíchané hlasy překřikujících se postav vystupujících v příběhu. Ve své druhé polovině se ale zlomí do kouzelné části, mající nejblíž k muzikálu, či rockové opeře. Fantastico.

Akustické kytary a kotle rozezní kraťoulinkou Quando La Buona Gente Dice. Sborový nápěv a vzápětí sólový Di Giacomo v závratné melodii. Škoda jen, že nápad Banco nerozvinuli do delšího útvaru a dovolili si skladbu trochu marnotratně ukončit již po necelých dvou minutách.

Pokojná, až meditativní písnička La Notte É Piena začíná flétnou, mísící se s lidskými vzdechy. Akustická kytara uchopí renesanční téma a se vstupy houslí, piana a procítěným zpěvem přenese posluchače kamsi na nádvoří středověkého hradu.

A je tu finále. Nejprv pěkně od podlahy, s pestrou hrou bicích a proplétajícími se syntezátory. Ovšem v polovině se mikrofonu chopí Di Giacomo a skladba, potažmo celé album nenávratně spěje do vznešeného, éterického závěru.

Co dodat? Škoda jen, že na svou cestu do světa dostala reedice jen velmi chudičkou výbavu. Mizerně okopírovaný obal na dvoustránce ještě horšího papíru, ze kterého se krom názvů a stopáže skladeb nedozvíte vůbec nic. To ale nakonec nic nemění na tom, že je to skvělá placka a spolu s debutem ji mám z tvorby Banco Del Mutuo Soccorso nejraději. Plný počet.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Come in un'ultima cena
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Kazachstán - V hrudi pták
2013-03-22

Kazachstán / V hrudi pták

4 stars

Skupinu Kazachstán jsem poznal jen díky zajímavé a čtivé recenzi Miroslava Boštíka na artrock.cz. Neodolal jsem, na ofiko stránkách kapely poslechl si ukázky a obě její cédéčka si nakonec i koupil.

V hrudi pták. Již z názvu se dá vytušit, že texty budou zajímavé, těžko uchopitelné, plné obratů a metafor. Spolu s pokojnou hudbou, která nikam nekvapí, nehlučí, konejší a hladí, civilním zpěvem a podmanivými melodiemi tvoří vyrovnaný materiál, lákající a vábící k opakovanému poslechu. Působivé je i nástrojové obsazení. Krom nepostradatelné kytary, basy, bicích a kláves zhusta uslyšíme trubku, kaval, housle, saxofon nebo perkuse.

Vypíchl bych hlavně melodické, melancholické skladby V hrudi pták a Ve tmách, vrcholem alba je pak pro mne nejdelší, členitá a propracovaná Mé duše klid s lahůdkovými instrumentálními kouzly. Z konceptu alba se trochu vymyká nejjednoduší a nejchytlavější písnička Kazachstán, u které si podupávám s fortelem staříka na oblíbené Vlachovce a refrén na celé kolo zpívám spolu s kapelou.

Je to výborná deska, zabalená do jednoduchého digipaku s vytištěnými texty. Rád se k ní vracím a fanouškům art rocku - zejména domácí scény - ji doporučuji k ochutnávce. Dovoluji si tvrdit, že nebudete zklamaní..

» ostatní recenze alba Kazachstán - V hrudi pták
» popis a diskografie skupiny Kazachstán


Malmsteen, Yngwie - Odyssey
2013-03-22

Malmsteen, Yngwie / Odyssey

5 stars

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. V roce 1987 Malmsteen nezvládl svého Jaguára, rozštípal se o strom a s krevní sraženinou na mozku skončil na sedm dní v komatu. Nervy v pravé ruce si navíc poškodil tak, že mu téměř ochrnula. Tou dobou mu po těžké nemoci zemřela i milovaná matka a to už by bylo na jednoho docela dost. Ne však na tohoto kytarového kouzelníka. Obdivuhodně rychle se dal do kupy a už v osmaosmdesátém nahrál nové album - Odyssey. A tytam jsou časy trochu těžkoprdelatého hard rocku, Rising Force se na nové desce prezentují vysoce melodickým heavy metalem a Malmsteen dokázal, že je nejen skvělý kytarista, ale i výborný skladatel a hitmaker. Jako diskutabilní považuji angažmá Joe Lynn Turnera, světoběžníka s vydobytými ostruhami, ovšem také dalšího kohouta na jednom smetišti. Brzy to přestalo klapat a po světovém turné si musel sbalit fidlátka nejenom on, ale rovnou celá kapela. O tom však až někdy příště...

Úvod desky je jak hrom.Rising Force. Mašinkvér bicích a melodický kvapík se sprškou kytarových a klávesových sól, laťka nastavená proklatě vysoko! Středně tempá Hold On nakopne pulsující basou (Bob Daisley!), výbornou vokální linkou a hyperrychlým sólem. Na pomalejším základě jde o velice dráždivou záležitost. Přichází první obrovský hit, singlovka Heaven Tonight a hned po ní cajdáček Dreaming (Tell Me). S pořádně hlučným sólem. Krátká instrumentálka Bite the Bullet plynule přejde do kytarové masáže Riot in the Dungeons, natlakované jak papiňák, s dalším duelem Malmsteen versus Jens Johansson.

Následující tři písně jsou jedna chytlavější, než druhá. Deja Vu s eruptivním, v závěru až Hendrixovským sólem, Crystal Ball s báječným refrénem i možná trochu podbízivější Now is the Time. Ale teď si držte klobouky, je tu až speed metalový fofr Faster than the Speed Of Light. Vokální melodie výborná a refrén jakbysmet. Závěr alba má na starosti instrumentální a zabijácká riffovačka Krakatau a kratičká Memories je již zvonivě akustickým outrem.

Je to parádní jízda a čas s ní strávený mi vždycky uteče nebývale rychle. Kdybych byl nucen naházet do drtičky všechna Malmsteenova cedla a mohl si nechat jen jedno jediné, bylo by to tohle. Myslím, že přesně tady si brali inspiraci Stratovarius, Kenziner a jim podobní. Jo, přesně si pamatuji na den, kdy jsem si kotouček koupil. V Praze, 7.9.1994. Cestou na Strahov. Na Pink Floyd.

..hoši z Hammerfall na desku Crimson Thunder umístili cover úvodní skladby, Rising Force. Docela mi spadla čelist. Oni ji hrají ještě krapet rychleji..

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Odyssey
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Banco del Mutuo Soccorso - Banco
2013-03-15

Banco del Mutuo Soccorso / Banco

5 stars

Esenciální Banco. Vynikající album a ten nejlepší startovní bod pro ty, kteří se s jejich hudbou hodlají teprve seznámit. Není to řadovka, ani klasické best of. BMS pro Manticore rec. v roce 1975 nahráli nové verze svých starších skladeb. Mají nová aranžmá, lepší zvuk a Marva Jan Marrow opatřil je anglickými texty. Jako bombónek Banco přihodili jednu novou skladbu navrch, trochu paradoxně v italštině...

Kolekci otevírá tajuplná instrumentální skladba Chorale (From Traccia's Theme). Celá je v režii kláves, plní zde funkci introdukce a těží z leitmotivu parádní věci Traccia II, původně uzavírající album Io Sono Nato Libero. Skvostný to začátek a natěšený posluchač špicuje uši v dychtivém očekávání věcí příštích. A jako erupce z reproduktorů vybuchne následující L'Abero Del Pane. Jediná nová věc o které jsem se zmínil již v úvodu. Parádní melodie a špičkový, energický instrumentální doprovod. Progresivní rock té nejvyšší kvality, který tak trochu naznačuje kudy ubírat se bude cesta na další - již řadové - fošně Come In Un'ultima Cena. Metamorphosis je prodlouženou verzí skladby pocházející z debutového alba. Doba pokročila ,nástrojové vybavení se zlepšilo a tak dostala nový kabátek v podobě košatějšího aranžmá. Ovšem tak jako tak je to nádherná, téměř instrumentální suita, ve které témata sřídají se jak na obrtlíku. Graduje pak pompézní, podmanivou melodií a člověku je líto, že jeden z nejsilnějších hlasů v rockové hudbě ozve se až v posledních dvou minutách.

Inu což. Přichází čtvrtá skladba v pořadí, Outside a pod názvem R.I.P ji najdeme opět na debutu. Zde je dost překopaná a podána náročnějším způsobem. Zvlášť bicí už to tak nehrnou dopředu, jsou daleko techničtější a píseň tak ztratila něco ze své původní razance. Ani výkon Di Giacoma se mi nezdá tak přesvědčivý a vypadá to tak, že s novým textem v angličtině docela zápasí. Ovšem pořád je to výborná věc a v porovnání s původní verzí není horší, je prostě jiná. Leave Me Alone pochází z placky Io Sono Nato Libero, kde ji najdeme jako Non Mi Rompete. Další moc pěkný kousek. Vzhledem k tomu, že je víceméně akustický liší se obě verze opravdu jen textem.

Banco při nahrávání tohoto alba trochu překvapivě vynechali věci ze své druhé LP, Darwin! Skladbou Nothing's the Same tak zůstaneme u titulu Io Sono Nato Libero, kde figuruje pod poněkud krkolomným názvem Dopo...Niente E'Piu'Lo Stesso. Asi nejnáročnější kus celé kolekce. Velmi naléhavá členitá kompozice, ve které Di Giacomo předvádí úplný herecký koncert. Chvíli zpívá, pak vykřikuje a nebo lamentuje zlomeným hlasem. Tíživou atmosféru naštěstí jak paprsek světla protne závěrečná, vznešená a jásavá melodie v instrumentální skladbě Traccia II. Oklikou se tak vracíme k samotnému začátku desky a citlivému posluchači přinese povznášející pocit.

Moje cd pyšní se nálepkou "An Esoteric Recordings Definitive Remastered Edition" a já myslím, že zcela poprávu. Má čisťoučký a přitom velmi průrazný zvuk, hotový balzám na má v zaměstnání těžce zkoušená ouška. :) Proti italským, na informace skoupým reedicím navíc obsahuje pěkný booklet se spoustou fotografií a profilem samotné skupiny. Pěkný kousek do každé sbírky.

Je to vynikající a zásadní album, které neváhám doporučit každému milovníku náročného, přitom melodického rocku. Miluji ho a pět hvězd je v tomto případě málo...

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Banco
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Osanna - Milano calibro 9 - soundtrack
2013-03-14

Osanna / Milano calibro 9 - soundtrack

3 stars

Soundtrack ke stejnojmennému filmu, kterým je italská gangsterka z počátku sedmdesátých let. Není to tak dlouho a dokonce se našel fanoušek, který ji pověsil na tubku. Našel jsem si čas a na ten filmeček se podíval, ač jsem z toho měl docela kulový, neb v originálním italském znění jest. Ale byl jsem zvědavý na to, jak hudba funguje spolu s obrázky. Doporučuji všem, které to zajímá podívat se aspoň na začátek do chvíle, než naskočí úvodní titulky. Mám dojem, že je to z celého bijáku ta nejlepší sekvence.

K samotnému albu. Jde o fůzi symfonického orchestru a rockové kapely. Někdy má navrch symfoňák, jindy gruppa a lepší okamžiky střídají ty slabší. Dlouhé je to sotva jednatřicet minut a rozdělené na Preludio, Tema, Variatione I-VII a Canzona. Hlavní motiv se v různých obměnách opakuje a opravdu lomozící kapely si posluchač zase tak moc neužije. Jako celek to nějak nedrží pohromadě a ani nemůže, protože většina "skladeb" je sotva dvě minuty dlouhých. Naštěstí nejsou prokládány dialogy a jinými zvuky a ruchy ze samotného filmu. Za úplně nejlepší věci považuji úvodní Preludio a Variatione VI, kdy do impozantní hudby symfonického orchestru razantně vstupuje Osanna pořádně hartusící a nakvašená. A výborná je i poslední Canzona. Příjemná balada s doprovodem smyčců.

Je to dobrá deska a poslechnu si ji rád, ale debut je mému naturelu bližší. Dávám tři.

» ostatní recenze alba Osanna - Milano calibro 9 - soundtrack
» popis a diskografie skupiny Osanna


Stromboli - Shutdown
2013-03-05

Stromboli / Shutdown

4 stars

V době svého vzniku mě tahle deska nijak nenadchla. Elpíčko jsem si sice koupil, ale vadilo mi jak hudební směřování již značně okleštěné sestavy, tak syntetický zvuk i zpěv v angličtině. Nakonec i vzhledem k listopadovým událostem v roce 1989 mohl jsem obrátit svou pozornost k hudbě dosud zapovězené a Shutdown zasunul do zapomění. Až před pár lety koupil jsem sem si profilové dvd Michala Pavlíčka, na kterém jsou mimo jiné i videoklipy ke skladbám Scanners a Back In The Castle. A já překvapeně najednou zjistil, že je to vlastně skvělá muzika. Jakmile se před pár týdny objevila informace o tom, že Supraphon chystá reedici neváhal jsem ani okamžik a vyplnil předobjednávku. Cédéčko už mám tak pár dní doma a jeho poslech si náležitě užívám.

Samozřejmě. Proti stěžejním skladbám legendárního eponymního dvojalba je to hudebně už docela jinde. Jde tu spíš o přímočaré rockové skladby tu a tam nenápadně křťené popem. Ovšem Basiková zpívá fantasticky a Pavlíček jí sekunduje jak precizní instrumentací, tak doprovodnými vokály. Kytara není dominantní tak jak by člověk čekal, výsostné postavení má tentokrát elektronika. Všechno je vyprodukováno naprosto profesionálně a s velikou pečlivostí. Jedinou neodstranitelnou kaňku tak vidím v převládajícím využití umělohmotně znějících bicích. Celé to má opravdu divnej zvuk a nahrávka tak na mne působí chladným a docela skličujícím dojmem.

Parádní je již dynamický otevírák Abacus s výbornou vokální linkou. Neskutečnou písní ze které mrazí je Scanners, kdy křehký začátek vystřídají razantní úhozy do piana a důrazné frázování Basikové. Uvolnění a pěkného refrénu posluchač se dočká hned v následující a skočné Around The Fires. Mrazivý pocit znovu spolehlivě navodí závěrečná část další výborné věci, hypnotické Why? Nu a jednoznačně nejchytlavější a nejhitovější skladbou je hymnická Sandonorico. Na závěr alba je tu sedm minut dlouhá koláž Picturesque Bells. Zpěv beze slov i hudba je tou vůbec největší připomínkou předcházející tvorby Stromboli. Vlastně jedinou věcí, která mi nějak nesedí je titulní Shutdown. A přitom právě ta obsahuje snad nejdelší kytarové sólo na desce.

Čas, který od vydání alba uplynul mu - aspoň v mém případě - jednoznačně pomohl. Mrzí mě jedině to, že se aspoň ve formě bonusů na cédéčko nepodařilo zařadit české verze skladeb Around The Fires a Sandonorico.
Bez nejmenšího zaváhání dávám čtyři.

» ostatní recenze alba Stromboli - Shutdown
» popis a diskografie skupiny Stromboli


Malmsteen, Yngwie - Trilogy
2013-03-01

Malmsteen, Yngwie / Trilogy

4 stars

Třetí deska Malmsteenových Rising Force nese název Trilogy a podle mého názoru trochu symbolicky uzavírá jeho první, hard rockovou éru. Yngwie s bratry Johanssonovými a Markem Boalsem za mikrofonem tak servírují další porci poměrně melodického rocku s nezbytnými neoklasickými eskapádami a pochopitelně virtuozními sóly.

Produkce je proti předchozímu albu trochu měkčí a uhlazenější, zvlášť doprovodná kytara je hodně potlačena. Na druhou stranu přibylo klávesových rejstříků a tak Jens Johansson supluje sborový zpěv, nebo třeba smyčce. Nahrávka tak získala něco na symfoničnosti.

Mými favority jsou skladby krapet rychlejší a důraznější a to splňují druhá Liar, nebo pátá
Fury. Ta se navíc může pochlubit parádním refrénem. Scott Soto na prvních dvou deskách podal dobrý výkon, ale osobně se mi hlas Marka Boalse líbí víc. Další věcí, ze které se mi tají dech je čarokrásně melodická, pomalá instrumentálka Crying s mistrovskou hrou na akustickou kytaru.

Ovšem zlatým hřebem je až úplně poslední skládanka Trilogy Suite Op:5. Tomu říkám nálož. Myslím, že je to snad vůbec nejlepší instrumentální skladba, kterou Yngwie nahrál. Harmonického sóla unisono hrajících kláves a kytary se asi nikdy nepřejím a ta lahůdková basová linka mě spolehlivě vykopne z kavalce. Po dvou a půl minutách a akustickém intermezzu se rozpoutá instrumentální šílenství v druhé části skladby a dalším duelu Malmsteen versus Jens Johansson. Tady navíc Yngwie i skvěle riffuje a dunivé bicí tomu všemu dodávají pěkně peprnou šťávu. Nádhera. Už jen kvůli této delikatese stojí za to mít desku ve sbírce.

Další z klasických Malmsteenových alb. Mám ho rád a hodnotím podobně, jako Maching Out. Tedy tři a půl zaokrouhlené nahoru.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Extreme - III Sides To Every Story
2013-02-22

Extreme / III Sides To Every Story

5 stars

Tímto albem Extreme dotkli se hvězd. Skvělá deska, která před dvaceti lety nemohla chybět na žádném našem mejdanu. Výběr hudby na takový dýchánek byl vždy naprosto esenciální, ten poslouchal to a ta zas tohle, ale v názoru na III Sides To Every Story jsme se vzájemně shodli. I když tehdy poslouchal jsem spíš ultrametály, Extreme líbili se i mě. A to tak, že moc. Cédéčka však pro mne byla tenkrát ještě vzácná a velmi drahá a tak pár let trvalo, než jsem stříbrný kotouček konečně zařadil do své sbírky.

Po důrazné Warheads, která album otevírá přichází první velký hit - Rest in Peace. Smyčcový úvod, peprný Bettencourtův nájezd, přiměřeně chytlavý refrén a špičkové melodické kytarové sólo navrch. Ve vysílání místního rádia Rest in Peace tenkrát rotovala poměrně často a jakmile jsem ji na pracovišti při budování kapitalismu zaslechl, křepce zamířil jsem k přijímači, o montérky utřel ukoptěné pazoury a volume vytočil pěkně na maximum.K nelíčené radosti mých kolegů. Ale dost bylo vzpomínek, jedeme dál.

Rázná Politicalamity využitím dechové sekce připomene předchozí placku Pornograffitti a Color Me Blind je znovu odpíchnutý rokec, nikoli Rittberger, s parádními vokály. Živě jsem Extreme nikdy neslyšel, ale na desce jim to zpívá skvěle. Pořádný odzemek nutící posluchače do skoku, to je skladba Cupid's Dead. Skvělá kytarová masáž. Hyper melodickým a přitom energickým kouskem je následující Peacemaker Die, s jak cholera nakažlivým refrénem, kterým končí první a ostřejší kapitola alba.

Křehčí druhou část - Mine - uvádí baladická Seven Sundays, vlastně první cajdák na desce. A vůbec ne špatný. Budu se opakovat, ale vokály jsou tu opět špičkové. Tragic Comic je ráznější, ovšem s půvabně subtilní instrumentací. Taková unplugged taneční věcička s pěkným refrénem. Následující dvojka - Our Father a Stop the World - jsou písněmi nabitými obrovským hitovým potenciálem. Jedna lepší než druhá, s opravdu skvostnými melodiemi. Kraťoulinká, symfoňákem podmázlá God Isn't Dead? už posluchače připravuje na třetí kapitolu - & the Truth. Cherone v ní podává famózní výkon, při kterém se mi ježí srst po celém těle.

Hrací skříňka skrývá poklad v podobě do tří partů rozděleného kusu Everything Under The Sun. Dámy a pánové, tak tohle je přepečlivě vystavěná kompozice, hotový majstrštyk! Tempo sice nikterak kvapné, ale atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. A s lahůdkovým doprovodem symfonického orchestru k tomu. Pocity z poslechu jsou vskutku velmi povznášející, zejména ze závěrečné Who Cares? s explozivními vstupy symfoňáku. Klobouk dolů.

Tohle je úžasná deska a ani dvacet let neubralo nic z její krásy. Dávám plný počet a doporučuji všem dychtivým zájemcům o tvrdý a přitom melodický rock.

» ostatní recenze alba Extreme - III Sides To Every Story
» popis a diskografie skupiny Extreme


Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
2013-02-12

Banco del Mutuo Soccorso / Darwin !

5 stars

V roce 1972 měli Banco del Mutuo Soccorso asi pořádně napilno. Nejdříve ukuchtili bezejmenný (mimochodem prvotřídní) debut a prakticky neprodleně zplodili koncepční album zabývající se evoluční teorií, Darwin! Oba potomci tedy mají v rodném listě zapsaný stejný rok narození a protože i rodiče zůstali si věrni a pospolu, je nějaký posun v hudebním směřování sotva patrný. Darwin! možná není albem tak přímočarým a snadno uchopitelným, ale i na něm prezentují se Banco progresivním rockem s puncem té nejvyšším kvality.

Srdce rockového fandy se rozpumpuje už s úvodní, 14 minut dlouhou a členitou kompozicí L'evolucione s lahůdkovou instrumentální pasáží. Ovšem nic to není proti prog rockovým orgiím odehrávajícím se v první polovině následující La conquista della posizione eretta. To je vichřice ,učiněná extáze a pro mě jednoznačný vrchol alba. Klávesy, bicí a basa v jednom pulsujícím, organickém celku. Prostě něco fantastického. Nemluvě o nadpozemském tenoru Francesca Di Giacoma v závěru skladby.

Po takové masáži přijde vhod meducína na uklidnění a Banco ji servíruje v podobě nadžezlé a načechrané instrumentálky Danza dei grandi rettili. Energicky našláplá věc - Cento mani e cento occhi - začíná pěknou, klávesovou fanfárkou a může se pyšnit chytlavou a melodickou vokální linkou. Je to takový zakuklený hit, černý kůň alba.

Nadešel čas na melodramatickou vsuvku, srdceryvnou baladu 750 000 ani fa... L'amore? S nadsázkou řečeno při tomto koncertě pro hlas a piano i ten největší tvrďák roztaje, jak sněhulák na jarním slunci. Vskutku emotivní kousek. Ze slzavého údolí zjihlého posluchače vyvede ráznější, košatá a téměř instrumentální věcička Miserere alla Storia, ale to už je tu úplný závěr desky. Z chuchvalců lomozu, šramotu a skřípění z čista jasna vyloupne se jásavá melodie a vzápětí - kouzelný valčík. Jako kdyby vypadl z nějaké operetky. Nedokáži si představit melodii pro Itálii charakterističtější. Tohle se mládencům opravdu povedlo, poslechovou seanci končím s úsměvem na rtech a výborně naladěný. Skvělá tečka.

Debut si ode mne vysloužil pět hvězdiček, v pořadí třetí album La Sono Nato Libero čtyři a tady to vidím tak nějak mezi. Dávám tedy 4,6 a zaokrouhlím nahoru, tahle vynikající deska si to zaslouží.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Darwin !
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Osanna - L'Uomo
2013-02-07

Osanna / L'Uomo

4 stars

Při postupném pronikání do kouzelného světa progresivní hudby pocházející z apeninského poloostrova jsem nemohl vynechat jeden z jejích pilířů, skupinu Osanna. A nebyla to jen hudba, která mne k ní přitáhla. Na archivních snímcích italské televize lze vidět, že si hudebníci v počátcích své kariéry budovali neotřelou image. Obličeje pomalované paintingem, teatrální vystupování, odění v prapodivných hábitech. Postupně jsem si od těchto italských svérázů koupil tři desky - L'uomo, Milano calibro 9 a zřejmě nejslavnější a nejopěvovanější Palepoli.

Debutové album L'uomo se na trhu objevilo už v roce 1971, tedy v době, kdy se italská scéna teprve začínala překotně rozvíjet. Přináší porci neodolatelného, archaicky znějícího bigbítu. Napadá mne paralela s našimi skupinami Blue Effect, nebo Progress Organization. I naši muzikanti se tak trochu vzhlíželi v zahraničních vzorech, nechali se inspirovat, natáčeli coververze a zpívali částečně mateřtinou, částečně anglicky. Nu a podobné je to i s těmito italy. Dominuje kytarový hard rock vydatně podporovaný příčnou flétnou, tu se objeví harmonika, tu saxofon, texty jsou italské, anglické a ve skladbě L'amore vincerá di nuovo je to dokonce půl na půl. Hudebně oscilují někde mezi Jethro Tull, Deep Purple Mk. I a Hendrixem, ale slyšitelná nepůvodnost mi vůbec nevadí. Navíc je tu nezanedbatelný vlastní vklad v podobě pověstné a neodolatelné italské melodičnosti.

Desku otevírá instrumentálka Introduzione. Akustickou kytaru přehluší nervydrásající pazvuky, z nichž vynoří se basová figura, skřípavá kytara a je to tady. V pořádném tempu. Okamžitě si mě získal bubeník, neb do toho buší jak naspeedovaná veverka. Sólo si postupně vezmou příčná flétna, harmonika, kytara, opět flétna a tady skladba končí.

Akustika a flétna v pěkné, renesanční melodii rozjíždí titulní kus L'uomo. Celý se nese v klidnějším duchu, poprvé zazní procítěný zpěv v italském jazyce a v intermezzu překvapí atak sršňů v podobě rozdrážděných saxofonů. Po krásně zpěvném, harmonickém refrénu skladba plynule přechází do následující Mirror train. Ráznou rockovici s anglickým textem zhruba v polovině vystřídá najazzlá část se sóly na kytaru a flétnu. Končí pak malým kytarovým cvičením a opět plynule na ni navazuje píseň Non sei vissuto mai. Jednoduchý hard rock s náladotvornou mezihrou, na samý závěr zazní úvodní motiv skladby L'uomo.

Vado verso una meta je krátká a přímočará, žádné kudrlinky a než se člověk naděje, je tu kouzelná písnička In un vecchio cieco. Sborový zpěv, italská - téměř folklorní melodika, akustické kytary, perkuse, flétna a bum! Jásavá atmosféra násilím je přervána naříkáním týraného saxofonu.

Nejdelší skladbou kolekce je něco přes šest minut dlouhá L'amore vincerá di nuovo, typický to kousek pro šedesátá léta. Je to zpěvné, optimistické a tak trochu ulítlé. I vzhledem k vtípkům a smíchu v závěru písně mám dojem, že ji Osanna zamýšlela jako parodii.

Poslední dva snímky - Everbody's gonna see you die a Lady Power jsou šťavnatými hardrockovými kousky opatřené anglickými texty, v sólech se opět objevuje nezbytná flétna, v prvně jmenované i harmonika a saxofon. Samotný závěr alba ztrácí se znovu ve hvízdání a pazvucích úvodní Introduzione.

Výborná deska a ačkoli není stylotvorná ani zásadní, mám ji ze tří alb Osanna jmenovaných výše nejraději.
Proto za 4.

» ostatní recenze alba Osanna - L'Uomo
» popis a diskografie skupiny Osanna


Malmsteen, Yngwie - Marching Out
2013-02-01

Malmsteen, Yngwie / Marching Out

4 stars

Po vydařeném debutu Malmsteen nelenil, obměnil sestavu, napochodoval s ní do studia a již v roce 1985 spatřilo světlo světa album Marching Out. Proti desce předcházející na něm můžeme vypozorovat hned několik změn. Předně ubylo instrumentálek, Yngwie umravnil vášně, zkrátil sóla a podřídil se kapele. Máme tu tedy vlastně šťavnatý hard rock, kořeněný špičkovou kytarou a všudypřítomnými neoklasickými postupy. Když jsem nahrávku zhruba před dvaceti lety poznal, nijak zvlášť mne neoslovila. Ovšem když album poslouchám teď zjišťuji, že mu vlastně nemám co vytknout. Zvuk je pěkně zhutnělý, bicí hromově dunivé, doprovodná kytara zní břitce a řezavě a Scott Soto pěje ve výborné formě.

Většina skladeb je ve středním, šlapavém tempu a takovou vyjímkou jsou kvapíky Anguish And Fear a Caught In The Middle. Zvlášť prvně jmenovaná je opravdu výborná, s nezbytným soubojem kytary a kláves. Kořením jsou pak instrumentálky Overture 1383 a Marching Out. Obě charakterizuje rázný úvod a klidnější, až konejšivě uspávající hlavní téma.

Je to výborné album, reálné hodnocení 3,5 zaokrouhlím nahoru. Myslím, že jej mohu bez obav doporučit fanouškům Rainbow.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Marching Out
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Malmsteen, Yngwie - Rising Force
2013-01-31

Malmsteen, Yngwie / Rising Force

4 stars

Prvně jsem se k Malmsteenově hudbě dostal někdy na samém začátku devadesátých let. Tehdejší soused v baráku - aktivní muzikant a kytarista - mi pustil nahrávky alb Trilogy a Odyssey. Byl jsem z toho úpně paf, děsně mě to tenkrát sebralo. Obě desky jsem si promptně nahrál a Yngwie se stal mým idolem. Dneska už se k tomu stavím trochu rezervovaně a jeho tvorbu z posledních let ani všechnu neznám. Na stará, klasická alba ale nedám dopustit a jsou nedílnou součástí mé sbírky.

Debut považuji za velmi podařený. Bez debat. Tehdy 21 letý Malmsteen naplno předvedl svůj potenciál a našlápl tak k dlouhé a úspěšné sólové kariéře. Album obsahuje osm skladeb, dvě s vokálem a zbytek instrumentálky.

Místo úvodní Black Star bych si určitě dovedl představit razantnější otvírák, to je pravda. Melodie je to sice příjemná, ale celé se to sune kupředu jen velmi zvolna a klopotně. Trochu tomu chybí šťáva. Ovšem hned následující Far Beyond The Sun je z úplně jiného soudku! Špičková, razantní, neoklasická rocková pecka v kvapíkovém tempu. Pasu se nad prvním z nekonečné řady legendárních duelů kytary a kláves. Malmsteen ji naživo předvádí dodnes a patří k mým vůbec nejoblíbenějším. První zpívanou věcí je Now Your Ships Are Burned, ale zase tak moc prostoru Jeff Scott Soto nedostane. Je to taková dynamičtější rockovice, ale v rámci desky ji řadím k tomu slabšímu. Dalším skvělým neoklasickým kouskem je Evil Eye a to opět s nezbytným soubojem klapek a strun. Jímavou skladbou v pomalejším tempu je Icarus' Dream Suite Op:4. Nebýt Progboardu, tak ani nevím, že jde o z části přepracované Adagio in G minor italského barokního skladatele Tomaso Albinoniho. Na mém cd o tom není ani zmínka. Nic to však nemění na tom, že jde o parádní, členitou záležitost a jásavá kytara na konci mi bůhvíproč připomene Mika Oldfielda. Chrámově znějící bachovské varhany uvádějí písničku č.2 - As Above, So Below. Cválavou čiperku, pochopitelně vyšperkovanou virtuozním sólem. Sotto je zpěvákem jistě proslulým, ale ve výškách tady dostává docela zabrat. Little Savage přinese střídání razantních a jemných melodických pasáží, z mlh vynoří se pěkné klávesy a závěr skladby je neodolatelně chytlavý. Účet uzavírá miniaturka Farewell, která není nic jiného, než akustickým outrem.

Nezbývá než dodat, že má deska výborný zvuk, parádní klávesy nahrál Jens Johansson a bicí z Jethro Tull ostřílený Barriemore Barlow. Mám tohle album opravdu rád, dávám poctivé čtyři a doporučuji k ochutnávce.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - Rising Force
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie


Extreme - Pornograffitti
2013-01-20

Extreme / Pornograffitti

4 stars

Po delším čase jsem z regálu vytáhl tuhle placku a zabil tak hned dvě mouchy jednou ranou. Nebotˇ parádně jsme si to užili já i moje žena. :) Funky metla sice nikdy nebyla moje parketa, ale tahle nahrávka je pořádnej vodvaz. Rytmus je sice většinou houpavej, zní to radostně a vesele, podmáznuté nezbytnou dechovou sekcí, ale ty refrény! Šlágr za šlágrem, od podlahy, s kytarou šťavnatou jak flák hovězího.

Prvním zaváháním je pro mne až obehraná a trochu vlezlá balada More Than Words. Inu což, beru to jako návnadu na kikiny, přinejmenším to pomohlo prodeji. Ale pak už to zase jede. Jako Šinkanzen. Money s parádním kytarovým sólem, jak střela průrazná It a nebo masáž Pornograffitti. Zvolnění nastává s devátou When I First Kissed You, je v pohodě, ale to už se blíží můj vůbec nejoblíbenější kousek na desce a to neuvěřitelně hbité sólo na začátku He-Man Woman Hater. Tady se Nuno předvedl a vyřádil. Song For Love je sice znovu pomalá, ale z těch tří na albu zastoupených rozhodně nejpovedenější .Bez debat hit. No a šlágrem se stala i poslední písnička Hole Hearted, s typicky americkým feelingem. Pěkná tečka.

Je to rozhodně dobrá deska a Extreme se s ní vyhoupli na vrchol popularity. Pět hvězd nedám, ty mám rezervované pro následující a vyjímečné dílo III Sides To Every Story, ale ty čtyři jsou z mého pohledu naprosto zasloužené.

» ostatní recenze alba Extreme - Pornograffitti
» popis a diskografie skupiny Extreme


Friedman, Marty - Dragon's Kiss
2013-01-18

Friedman, Marty / Dragon's Kiss

5 stars

Friedmanova sólová prvotina je pěkná nakládačka. Heavy metla "ako britva". Svou troškou do mlýna přispěl i spoluhráč z Cacophony Jason Becker,ale jinak si všechny kytary (včetně basy) nahrál Marty sám a precizní bicí namlátil Deen Castronovo.

Marty se nepouštěl do žádných větších akcí a nahrál album tak, jak mu to šlo v dané době nejlíp. Vliv Cacophony je tak velmi patrný. Metalová symfonie. Kila navrstvených kytar. Jednou řvou jak Štuky nad Varšavou, pak zas naříkaj a kňučí jak zpráskanej pes. Thrashing a hned nato dotek klasiky. Melodie, cukr, bič. Do oušek mi to leze i po letech báječně, a to už jen z toho důvodu, že se na Dragon´s Kiss podařilo dosáhnout čistšího a průraznějšího zvuku, než na již zmiňovaném debutu Cacophony. A rozhodně mi nechybí zpěv Petera Marrina.

Za nejvydařenější kus považuji sedmou Forbidden City - od kvaziakustického úvodu přes mohutný nástup až po thrash speedové inferno. Neméně agresivní je i taková Anvils, naopak jemnější (až ambietní) nálady přinesou Namida (Tears) či klasická kytarová balada Jewel. Ale to bych mohl vyjmenovat všechny skladby jednu po druhé, každá přináší něco zajímavého. Všechny mají výborné melodie a u poslechu se ani na okamžik nenudím.

Po druhém a komerčně ne tolik úspěšném albu Cacophony chytil Marty Friedman laso od Megadeth a s natáčením sólových alb bylo na pár let utrum. Vrátil se v roce 1992 deskou Scenes, ale to už byla úplně jiná písnička. Každopádně Dragon´s Kiss řadím jednoznačně k nejlepším albům, která na poli tohoto žánru v osmdesátých letech vznikla. Dávám maximum.

» ostatní recenze alba Friedman, Marty - Dragon's Kiss
» popis a diskografie skupiny Friedman, Marty


Progress Organization, The - Barnodaj
2013-01-13

Progress Organization, The / Barnodaj

4 stars

Myslím,že se tenhle debut Progressorům povedl.Na
zadek si z toho sice nesednu,ale na druhou stranu
si tu hodinku s jejich hudbou dokážu docela užít.

K jednotlivým skladbám:Úvodem trochu toho instrumentálního muzicírování a už je tu Sochorova
Jako Hélios.V podstatě jednoduchá písnička s pěkným
textem a příjemnou melodií,nic proti.Jen mě mrzí,že
v okamžiku kdy se začíná něco dít neodvratně končí
fade outem.Ikaros je volným pokračováním písně předchozí.Opět pěkný text čerpající z řecké mytologie,pomalejší tempo a povedená melodie.Tak jako má Poseidonův trojzubec tři hroty,má pro mne i tato deska tři vrcholy a tím prvním je Strom Zdeńka Kluky.Skladba je působivě vygradovaná,když klidný úvod vystřídá mohutný refrén podmáznutý řízným aranžmá.Osobně se mi velice zamlouvají i ta dvě
krátká splašená instrumentální intermezza.Trochu
členitější Argonaut je opět opatřen pěkným textem,ale závěr skladby s houkajícími sbory mi přijde trochu úsměvný.Ptáčník už je ale zase úplně
jiné kafe,můj osobní favorit č.2.Šlágr jako z hitparády.Po jeho poslechu mi ústřední melodie
šrotuje v hlavě minimálně týden.

No a je tu druhá strana desky,s trochu jiným materiálem-částečně převzaným-a nazpívaným v angličtině.We Can Work It Out.Je chválihodné,jak
kapela původní skladbu k nepoznání překopala,ale
tady už se dostávám na tenký led.Až příliš se to vzdaluje hudbě,kterou normálně poslouchám.Má
parketa to není a přijde mi to trochu kostrbaté a
hlomozivé,těch vokálů je tam na mě přespříliš.
Jednoduchá písnička Time neurazí ani nenadchne,krátká instrumentální pasáž se mi líbí.
I Feel Free je další předělávka.Přiznávám se,že
originál neznám,ale není problém si ho vyhledat.
Verzi od Progress však spíš přetrpím a těším se na
následující A Lovely Day.Třetí vrchol.Tenhle kousek
miluju,je pěkně členitý s několika zvraty,bombastickým závěrem a přebohatým aranžmá.
Tohle je šrapnel,Hlaváčku!Poslední Good Bye je pak
onou třešničkou na dortu.Melodii má půvabnou a mám radost z využití i tak netradičního a nerockového nástroje,jakým je hoboj.

Bonusy mě těší,nedělá mi problém cedlo si poslechnout téměř celé.Vypínám to vlastně až před
úplně posledním kusem People Get Ready a to z důvodu
mizerné kvality záznamu.Zajímavé je,že znovu nahraná
a tvrdší verze Ptáčníka na mne nepůsobí tak mocně,
jako originál.Sideridisův zpěv písni vtiskl nesmazatelnou pečeť.

První strana desky mě baví víc než druhá,ovšem
A Lovely Day tohle skóre trochu vylepšuje.Pět
hvězd dát nemůžu,pár desek ze zhruba stejného období
si u mě stojí výš.Např.Kuře v hodinkách,Zelená
pošta,nebo první dvě nahrávky Collegium Musicum.
Váhám mezi třemi a čtyřmi,ale vzhledem k tomu,že
následující Mauglí mě až tolik neoslovuje zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Progress Organization, The - Barnodaj
» popis a diskografie skupiny Progress Organization, The


Camel - Mirage
2013-01-10

Camel / Mirage

4 stars

Nekouřím,ale tyhle Camel rozhodně můžu.

Z cesty debutem vytýčené Camel na albu Mirage neuhnuli ani o palec.Zvuk zůstal stejný,obsazení rovněž,možná jen hrany malinko se obrousily a kompozice dosáhly propracovanější struktury.

Vzpomínám si,že jsem byl ze samého začátku desky trochu opařenej.Předehra byla ještě v pořádku,ale
podivně nemelodická vokální linka a nevýrazný,tuctový zpěv se mi nelíbili ani za mák.Jenže.Sotva po dvou minutách kapela přešla ke svému instrumentálnímu kouzlení,měla mě znovu ve své hrsti.Ta mezihra,podepřená navíc skvělou rytmikou je prostě úžasná.Mě nejmilejší je hned následující křehká a jemná orchestrálka Supertwister s
třepetavou flétničkou,hotová radost poslouchat,ale
to už je na řadě první delší kus,devítiminutová
suita Nimrodel/The Procession/The White Rider.
Symfonická a epická záležitost,v jejímž závěru se
Latimer nadechne k dlouhému atmosférickému sólu.

Earthrise už je zase pro změnu zcela instrumentální.
Začíná pianko a posluchač očekává další porci
náladotvorné muziky,ale ona se překvapivě zhruba
ve své třetině zlomí v docela slušnej šrumec.Ferguson s Wardem uvedou do chodu parní stroj,skladba se rozjede jako lokomotiva a Bardens s Latimerem plnými hrstmi rozhazují perlu za perlou.A je tu poslední skladba,téměř třináct minut dlouhá skládanka Lady Fantasy.Vokálů je znovu jako šafránu a ta nejjemnější zvukomalebná kouzla jsou v expresivním závěru doslova zadupána do země štiplavou kytarou a ostrým zvukem varhan.

Dám čtyři,ač Mirage hodnotím podobně,jako debut.
Leč hned následující The Snow Goose mám o něco
raději...

» ostatní recenze alba Camel - Mirage
» popis a diskografie skupiny Camel


Camel - Camel
2013-01-08

Camel / Camel

5 stars

Hudbu Camel mám opravdu rád a na jejich první čtyři alba nedám dopustit. Miluji je. Chemie v kapele tenkrát fungovala skvěle a Latimer s Bardensem sypali z rukávu jeden motiv lepší, než druhý. Ano,jejich hudba je klidná, melodická, přitom neveselá a posmutněle melancholická, ale rozhodně ne nudná.

Skutečně již tenhle jejich debut přináší výborný materiál. Látku jemnou,utkanou z přediva kytar a kláves, plnou parádních výšivek a skvělých melodických ornamentů. Ale pozor! Camel umí i přitlačit na pilku a tak jsou některé části - zvlášť vzhledem k jejich pozdějšímu vývoji - překvapivě razantní. Ovšem jejich největší síla tkví v dlouhých, patřičně zvukomalebných instrumentálních pasážích a na vokály se tu tolik nehledí. O pěvecké party se možná trochu překvapivě rozdělili hned tři ze čtyř zůčastněných hudebníků, ale nezasvěcený posluchač by si toho možná ani nevšiml. Ty hlasy jsou si v tom nesmělém a zasmušilém civilním mluvozpěvu dost podobné. Za nejlepší kompozice považuji pohádkově krásnou a symfonicky majestátní Mystic Queen, následující hravou a ryze orchestrální Six Ate, nebo chytlavou Never Let Go s okouzlující instrumentální částí. Ovšem podotýkám,že ani ostatní skladby si s těmi jmenovanými v ničem nezadají.

Dávám čtyři a půl a díky povedené reedici z roku 2002 zaokrouhluji nahoru. Tady jde rozhodně o blyštivý kamínek do každé progrockové sbírky!

» ostatní recenze alba Camel - Camel
» popis a diskografie skupiny Camel


Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
2012-12-24

Banco del Mutuo Soccorso / Io sono nato libero

4 stars

Po vynikajícím debutu a ještě v tom samém roce vydaném albu Darwin! přišli Banco o rok později s titulem Io Sono Nato Libero (Narodil jsem se volný). Italsky sice nerozumím ani zbla, ale texty jsou prý velmi politické a sociálně kritické a tíživá, složitá a ne tak snadno přístupná hudba tomu nasvědčuje. Ne každého fanouška chytne tahle deska za srdce hned na první poslech, vyžaduje trochu trpělivosti, pozornosti a otevřenou mysl, ale zas taková hrůza to není a po několikanásobné ochutnávce vyplave její skrytý půvab.

Úvodní Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico trvá bezmála 16 minut a je to řádně rozvětvená art rocková kompozice. Témata střídají se jak apoštolové na orloji, od naléhavých částí s lamentujícím Di Giacomem po instrumentální, téměř jazzrockové masáže. Jisté zklidnění přinese tichá část zhruba ve druhé třetině skladby, s akustickými kytarami a vířením na bonga. U vokálu je cítit větší důraz na text, což je trochu na úkor melodické linky, ale zpěvu si stejně užijeme jen v prvních sedmi minutách. Dál už je to jízda čistě instrumentální.

Non Mi Rompete (Nechci se nechat zlomit) je jistě nejpřístupnějším kouskem na desce. Jde o pěknou, melodickou písničku s kouzelným refrénem. Banco si vystačí s Di Giacomovým hlasem, akustickými kytarami, trochou perkusí a špetkou syntetizátorového hvízdání. Jak nemám moog v oblibě, tady je použit vkusně a neruší.

Třetí v pořadí, La Città Sottile, je skladbou s velmi tíživou atmosférou a těžkou na poslech. Vyznačuje se urputně klopotným a těžkopádným monotóním rytmem a z části teatrálně deklamovaným textem. Dle mého názoru nejslabší kus celé pětiskladbové kolekce.

To Dopo... Niente È Più Lo Stesso už je zas pěkně košatá a barevná. Dominují klávesy bratří Nocenziových, naléhavý bravurní zpěv a pěknou práci odvedou i bicí. Kompozice by se dala velmi zhruba rozdělit na dvě části a zvlášť ta druhá - uvedená pěknou fanfárkou - je velice poutavá a instrumentálně bohatá. V samotném závěru pak přijde zahuštěná pasáž připomínající ELP, ovšem to už jsme u posledního kamínku do mozaiky, skladbičky Traccia II. Piano rozehraje jásavou melodii, přidají se syntetizátory, bicí, je to chytlavé a pompézní. Parádní věc, najednou velmi odlehčená, vhodnější kousek k uzavření celé kolekce si lze jen těžko představit.

Musím zdůraznit, že na rok 1973 má deska neuvěřitelný zvuk, posluchač si v hudbě může vychutnat i ty nejjemnější nuance a milovníci kvalitního přednesu si přijdou na své. V rámci tvorby Banco Del Mutuo Soccorso staví její fanoušci tuto placku na nejvyšší stupeń, já si např. debutu cením trochu víc. I tak jsou čtyři hvězdičky zcela zasloužené a legitimní.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Io sono nato libero
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Banco del Mutuo Soccorso - Banco del Mutuo Soccorso
2012-12-20

Banco del Mutuo Soccorso / Banco del Mutuo Soccorso

5 stars

Vřelých a pozitivních ohlasů na tvorbu Banco Del Mutuo Soccorso jsem si na netu přečetl dost a dost a to byl víc než dobrý důvod k tomu, seznámit se s touhle italskou squadrou trochu blíž. Naštěstí už jsou dnes díky různým reedicím jejich alba vcelku dostupná a mohl jsem začít rovnou od základu, tedy tímto bezejmenným debutem.

Lehce přes dvě minuty dlouhá introdukce In Volo navodí tajuplnou atmosféru. Podivné zvuky mísí se tu s mluveným slovem, akustickou kytarou, flétnou a dětským sborem, opona se zvedá a na scénu vtrhne přímočaře razantní a přitom melodický bigbít R.I.P. Co okamžitě praští přes uši je originální, téměř operní zpěv Francesca Di Giacoma. Píseń si klopotně uhání vpřed, ale po instrumentálním intermezzu přejde do pompézního finále, kde dá bravurní Di Giacomo vyniknout svému sytému hlasu. Parádní a chytlavá šlupka hned na úvod.

Passagio je jen minutku trvající drobnůstka a než se člověk naděje, je tu košatá a téměř instrumentální šleha Metamorfosi. Témata a motivy střídají se v rychlém sledu a hlavními protagonisty jsou tu oba klávesisté, ovšem prostor dostane i elektrická kytara. Právě ta po téměř osmi minutách odehraje nosnou melodii a konečně přidá se i vokál v patřičně okázalém závěru. Díky produkci a špatnému zvuku je to syrové, neučesané, nekašírované, trochu humpolácké, ale přesto - nebo právě proto - neodolatelně přitažlivé.

Ale pozor, přichází vrchol alba, bezmála devatenáct minut dlouhá Il Giardino Del Mago, rozdělená do čtyř plynule na sebe navazujících částí. Bývá to s takhle dlouhými skladbami kříž, ne vždy se podaří po celou dobu udržet posluchačovu pozornost, jenže v tomto případě to neplatí. Jde o nádhernou, přepečlivě vystavěnou mnohovrstvou kompozici gradující do pompézního refrénu. Melodrama, La Scala, Giuseppe Verdi by se asi nestačil divit. Tleskám a volám bravo, bravissimo!

Přichází poslední věc, Traccia, krátká instrumentálka vysypaná pěkně od podlahy. Tedy nějaké vokály tu najdeme, ovšem jen takové to sborové na na na, ale to už je opravdu tečka. A se vší parádou.

Je to výborná nahrávka, art rockově rozkošatělá a přitom posluchačsky velmi vstřícná. I když jsou také následující desky Banco velmi zajímavé, má pro mne tato největší kouzlo. Archaicky znějící bigboš mám rád a tuhle placku stavím do jedný lajny s takovými, jako jsou např. Act One od Beggars Opera, Collage od Le Orme, nebo Mediterranean Tales od Triumvirat. Nejsou třeba úplně dokonalé, nemají ten nejlepší zvuk, ale cítím tam radost z hraní a chuť to těm ostatním nandat.

Dávám pět a doporučuji každému novému zájemci o
italský progresivní rock.

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Banco del Mutuo Soccorso
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Becker, Jason - Perpetual Burn
2012-12-12

Becker, Jason / Perpetual Burn

5 stars

Vskutku vynikající to deska!

Vzorem tohoto amerického instrumentalisty byl mimo jiné i švédský kytarový čaroděj Yngwie Malmsteen a z jeho hry je to více než patrné, dochází zde k výtečnému splynutí rockové kytary s klasickou hudbou a jejími postupy. Společně s Dragon´s Kiss Marty Friedmana a Time Odyssey Vinnie Moora představuje tahle placka moji svatou trojici nahrávek zlaté éry šrapnelu.

Album otevírá srdceryvná balada Altitudes. Tempo je jaksepatří vláčné a Jason ze svého nástroje (Hurricane?) doluje táhlé a tklivé tóny. Ovšem neskutečný je hlavně její závěr, kdy kytara sténá a naříká tak úpěnlivě, až člověka mrazí. To Perpetual Burn už je pořádný šrumec, klidně by mohla vyjít na debutovém albu Cacophony. Beckerova sóla jsou úchvatná, bleskurychlá, harmonická, melodická. Neoklasický metal se vší parádou. Podobně řízně se rozjíždí i následující Mabel´s Fatal Fable a Atma Anur za bicí soupravou musí řádně rozkmitat končetiny, celá kompozice pak zvolna přejde do krásně melodického neoklasického sóla. Překvapením a bonbónkem zároveń je křehoulinká Air, sólo pro kytaru se špetkou kláves vystavěné na bachovských postupech. Skutečná lahůdka, kterou končí první strana desky.

Pod praporcem metalové jízdy na scénu vtrhnou
Temple Of The Absurd s výtečným harmonickým dvojhlasem kytar v závěru a až do blues rocku přesahující Eleven Blue Egyptians. Dweller In The Cellar nastupuje pomaleji, kytara naříká v typicky beckerovsky melodickém sóle, leč závěr skladby již zní radostněji, tempo se rozeběhne a sóla tryskají, jak pramen živé vody. Na těchto třech skladbách zní z některých stop kytara dalšího virtuosa a tehdejšího Beckerova souputníka Marty Friedmana. Závěr alba by měl být trochu pompézní a to bezezbytku naplńuje kompozice Opus Pocus, ve které se pravidelně střídají dlouhé, lkavé tóny podepřené nepravidelným Anurovým tlukotem s melodickými výpady a jejíž závěr je patřičně okázalý.

Co dodat? Nechci se rozepisovat o zákeřné nemoci, se kterou Jason Becker statečně bojuje již od počátku devadesátých let. I tak je stopa, kterou po sobě zanechal velmi výrazná a tahle jeho první sólová deska mistrovským dílem.
Parádně zpracovaný profil tohoto kytaristy si můžete přečíst na www.muzikus.cz

» ostatní recenze alba Becker, Jason - Perpetual Burn
» popis a diskografie skupiny Becker, Jason


Moore, Vinnie - Mind's Eye
2012-12-07

Moore, Vinnie / Mind's Eye

3 stars

První sólové album tohoto vynikajícího kytaristy
přináší na ploše třiačtyřiceti minut devítiskladbovou kolekci instrumentálního heavy metalu made in Shrapnel Records.Jistě zajímavá je další studiová výpomoc-
na klapky hraje další rychlopalník Tony MacAlpine a bubenické party obstaral Tommy Aldridge,známý ze
spolupráce s Ozzym,Gary Moorem a později třeba Whitesnake.

Netvrdím,že jde o něco vyjímečného.Skladby si plynou pěkně jedna za druhou,kytarové sólo střídá klávesové,některé melodie se povedly víc,jiné méně,zvuk taky není nejlepší,ale desku mám rád.Je to se zápalem nahraný nářez a poslouchá se výborně.Styl,kterým se tady Moore prezentuje k dokonalosti dovedl teprve na následující Time Odyssey,ale i tak se tady objevují silné momenty.
Třeba klasikou načichlá Hero Without Honor a hlavně
Saved By A Miracle,tu opravdu miluji.Úvod obstará
brilantní a také pekně splašená hra na akustickou
kytaru,nastoupí kapela a leitmotiv celé skladby
je velice melodický a chytlavý.Po třech minutách
se rozpoutá bitva o Berlín a Aldridge překotně
odbouchá kulometné sólo,znovu hlavní téma a
představení končí.Paráda.

Zajímavé je,že skladbičky většinou upalují ve
slušném tempu a jde o solidní metalový mazec,za
klasický kytarový ploužák se nedá označit ani
závěrečná The Journey,která se tak sice zpočátku
ksichtí,ovšem nakonec se stejně pěkně rozeběhne.

Ve své době byla tahle muzika docela populární,desky se prodalo víc,jak sto tisíc kousků no a jeden mám
i já.S hodnocením váhám,je to víc,než jen dobré a
tak tedy lepší tři.Time Odyssey mám přece jen
mnohem raději.

» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Mind's Eye
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie


Moore, Vinnie - Time Odyssey
2012-12-02

Moore, Vinnie / Time Odyssey

5 stars

Mé nejoblíbenější guitar hero album!

Miloval a dokola sjížděl jsem jej na ohraném pásku a potom dlouho sháněl na cd a i dnes, po letech, mam-li chuť na lekci instrumentálního metalu sáhnu po něm raději, než po jeho souputnících. Vůbec nechci tvrdit, že Friedman s Beckerem, Macalpine a nebo Tafolla natočili horší materiál, ale v mém osobním žebříčku nad nimi září Time Odyssey jako meteor. Jak alienshore napsal v pěkně zpracovaném profilu tohoto amerického virtuosa, jeho měkčí kytarový zvuk dává vyniknout nádherné melodičnosti a to mě na něm tak přitahuje.

Po úvodní, optimistické Morning Star nastoupí Rudessovo intro ke skladbě Prelude/Into The Future, razantní break bicích a už to frčí - neoklasický metal v celé svojí kráse. Moore s grácií a lehkostí vyšívá melodická sóla, na krátko přenechá prostor Jordanovi, ovšem je to kytara, která tu má hlavní slovo a tak si jej zas bere zpět. Další neméně energické a klasickými postupy prošpikované jsou vynikající skladby Race With Destiny a The Tempest. Tu křehčí polohu zase nabízí guitar ballads Beyond The Door a hlavně As Time Slips By, kytara zpívá, naříká, čaruje. Jistou zajímavostí může být s něhou zpracovaná předělávka While My Guitar Gently Weeps George Harrisona a celou kolekci uzavírá nadpozemská April Sky, citující J. S. Bacha.

Jsem rád, že tu tento kytarista dostal prostor, ve sbírce mám i předchozí placku Mind´s Eye, ale Time Odyssey ji předčí ve všech směrech. Malá kańka na mém cd by se ale našla. Nahrávka nemá vůbec žádné basy a tak nezbyde, než vypnout source direct a bass otočit pořádně do prava.

» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Time Odyssey
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie


Orme, Le - Storria o leggenda
2012-11-30

Orme, Le / Storria o leggenda

3 stars

Alba Smogmagica a Verita' Nascoste jsem v diskografii Le Orme přeskočil a tak je Storria o leggenda zatím poslední nahrávkou, kterou jsem si od těchto italských melodiků koupil. Nutno dodat, že i přes znatelný posun směrem k jednodušší, písničkovější formě poslouchá se výborně.

Není nutné tenhle kotouček nějak pitvat, ve větší míře tady jde opravdu jen o písničky. Italština je velice libozvučná a Aldo Tagliapietra pěje vroucně a procítěně, rytmika je sice velmi umírněná, ale aranžmá skladeb hodně pečlivé a hlavně, jsou tady melodie. Melodramaticky vznosné, klenuté, přitažlivé a sladké. Jojo, je to řádně sladká italská káva, ovšem diabetik nejsem a čas od času zamlsám si rád.

Z tohoto konceptu trochu vyčnívají tři skladby. Il musicista je sice neméně melodická, ale daleko živější, čipernější a obsahuje i špetku té progrese a instrumentálního muzicírování. Netuším, zda Le Orme udělali nějakou díru do světa s písničkou Se iovo lavoro, ale takhle nějak si představuji hit. Je to jednoduchá, ale neobyčejně chytlavá skladba vystavěná na souhře kláves a zpěvu s minimem perkusí. A konečně, celou desku uzavírá instrumentální jízda Al mercato delle pulci a to už je panečku úplně jiné kafe. Se Sambucou. Le Orme tady předvádějí, že jsou přece jenom ti rockeři a po krátké předehře vyhrnou se, jak velká voda. Vynikající, energické, nadupané. Konec dobrý, všechno dobré.

Musím se ještě zmínit o obalu. Stejně, jako v případě alba Uomo Di Pezza pochází z dílny Waltera Mac Mazzieriho a je skutečně nádherný. V LP formátu to muselo být teprve něco...

Velmi dobrá placka, prosta nějakých disonancí a disharmonií, vhodná k jakékoliv příležitosti. Netroufám si to označit za progresivní rock, ale všem milovníkům italské melodiky ji mohu doporučit.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Storria o leggenda
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Focus - Focus 8
2012-11-20

Focus / Focus 8

4 stars

Přiznávám,že mi stará klasická alba Focus přirostla
k srdci a byl jsem zvědavý na to,čím se Thijs van
Leer se svými kumpány prezentovali v době nedávno
minulé.Natolik odvážný,abych kupoval zajíce v pytli
jsem nebyl a tak jsem si poslechl pár ukázek na
tubce,ale mé obavy byly zbytečné,duch Focus na mne
dýchl už s první skladbou a nebylo to jen van
Leerovým jódlováním.
Nezbytná flétna přijde ke slovu hned v následující,výborné Tamara´s move,stejně jako ve
třetí Fretless love.Myslím,že zrovna tady jsou ty
reminiscence na staré Focus cítit opravdu silně.
Hitové ambice si může dělat skočná Hurkey Turkey,
vyšperkovaná van Leerovým brbláním a hudráním.
Trio skladeb De ti o de mi,Focus 8 a Sto čes
raditi ostatac života? plynou v poklidnějším duchu,
ale dříve,než by snad někdo stačil usnout je tu
čiperná Neurotika a jódluje se opět jako ve švajcu.
Takovým lékem na pocuchané nervy může být
věcička Brother,tempo je plíživé,flétna střídá
kytaru a ta zase naopak,pohoda jazz a podobně
zadumaná je koneckonců i poslední Blizu Tébe.
Na úplný závěr je tu ještě bonus,blbinka
Flower shower.Uznávám,že ne každému může být
crazy operetka po chuti,ale mě vždy spolehlivě
pobaví.
Jojo,je to porce výborné muziky za tři a půl,
ale ty zaokrouhlené čtyři si "father Focus" Th.
van Leer a jeho parťáci zaslouží.

...Focus 9 ve sbírce ještě nemám,ale už kvůli
skladbě Hurkey Turkey 2 si o to žádá...

» ostatní recenze alba Focus - Focus 8
» popis a diskografie skupiny Focus


Orme, Le - Contrappunti
2012-11-19

Orme, Le / Contrappunti

3 stars

Deska Contrappunti vyšla v roce 1974 a i když je pořád ještě hodně dobrá, trochu ztrácí se ve stínu triumvirátu klasických alb Collage-Uomo Di Pezza-Felona e Sorona.

Titulní skladba by se dala označit jako tribut aristokratům ELP. Nikdy dříve je Le Orme nepřipomínají tak jako tady, ale zde se to srovnání přímo nabízí. Precizní bicí,běhy po klaviatuře se špetkou té disonance, avšak celé působí to poněkud profesorsky chladně a odtažitě.

Melodramatická a subtilní Frutto acerbo je ovšem z jiného těsta. Akustické kytary tu hrají prim,k tomu procítěný vokál,piano a uchu lahodící Mellotron, půvabná věcička.

Překvapení se skrývá v podobě třetí, instrumentální Aliante,která připomene skladbu Cesty bláznov ze Zelené pošty. Michi di Rossi nasadí podobně zvláštní nepravidelný rytmus a Pagliuca po chvíli se přidá s jednoduchou, ale působivou melodií. Je to kontrastní, ale neodolatelně návykové a chytlavé.

První stranu desky uzavírá India, jemnost se snoubí s disharmonií, futuristicky znějícími syntezátory a zvuky o jejichž původu se dá spekulovat.

Pohádkově krásná La fabbbricante d´angeli rozjíždí druhou stranu a nese s sebou všechny atributy Le Orme.Působivou melodii i orchestrální pasáže, má gradaci, švih. Vrchol alba.

Závěr desky tvoří skladby Notturno a Maggio. Prvně jmenovaná má fundament v souhře piana a syntezátorů a i když na chvilku za horizontem zahřmí kotle, přijde mi poněkud bezradná. Tam kde končí, plynule naváže Maggio. Nejdelší skladba přináší od každého kousek. Disharmonii vystřídá melodická část a po další schizofrenii podepřené kvílejícím moogem celkem poklidně celé album končí.

Nahrávka střídá lepší momenty s těmi trochu slabšími, ale obsahuje tři kousky prvotřídní jakosti Made in Italy. A jsem rád, že ji mám.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Contrappunti
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Orme, Le - Felona e Sorona
2012-11-17

Orme, Le / Felona e Sorona

4 stars

Dalo by se říct, že Felona e Sorona pokračuje v linii načrtnuté již předchozí nahrávkou Uomo Di Pezza.Zvuk zůstal zachován, ani nástrojové obsazení nedosáhlo výraznějších změn.

Úvodní Sospesi nell´Incredible je úchvatná, dramatická kompozice, která nabízí všechny ingredience gulášku Rock Progressivo Italiano pěkně po kupě. Ze začátku pěkně zhurta a po klidnější části, vroucně odzpívané Aldo Tagliapetrou přichází dlouhá instrumentální p(m) asáž. Pagliuca střídá rejstříky kláves a Michi di Rossi do toho mlátí, až lítají třísky, aby v závěru dostal prostor i ke krátkému sólu. Tady si fanoušek progresivního rocku přijde na své.

Zvonkohrou začíná následující Felona a je to vskutku kouzelná písnička, působící velmi optimisticky. Dominuje akustická kytara, umravněný di Rossi kapelu doprovází velmi úsporně a na konci přidá se i flétnička jak od Petera Gabriela.

Křehká La Solitudine Di Chi Protegge Il Mondo se bez perkusí obejde úplně a plynule přejde do intenzivní L'Equilibrio, která tvoří pomyslný vrchol celého alba.

Sorona je opět velmi tichounká a tady si již kladu otázku, jestli té sladkobolné romantiky není trochu moc?

Symfonicky začíná Atessa Inerte, ale brzy přejde v podivný experiment s kostrbatou vokální linkou a hypnoticky monotóním rytmem.

Téměř instrumentální Ritratto Di Un Mattino už je zase příjemně melodická,trochu pompézní, opatřená dokonce sólem na kytaru a čarovná All I´nfuori Del Tempo tvoří pěkný konec příběhu, však na úplný závěr ještě jako stádo vyhrne se splašená orchestrální Ritorno Al Nulla.

Myslím, že první polovina desky je lepší té druhé a Felona e Sorona jako celek nedosahuje kvalit předchozího alba Uomo Di Pezza. Tři hvězdy jsou málo a tak ji ocením stejně,jako Collage. Po té sáhnu ale častěji a s větším gustem...

» ostatní recenze alba Orme, Le - Felona e Sorona
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Orme, Le - Uomo Di Pezza
2012-11-11

Orme, Le / Uomo Di Pezza

5 stars

Uplynul sotva rok od vydání "Collage" a LE ORME se vytasili s výtečným "Uomo Di Pezza". Zvuk se vylepšil, pročistil, částečně nabral na jemnocitu, ale zachovány zůstaly i divoké instrumentální pasáže. A právě střídání křehkých a hřmotných částí činí toto album tolik atraktivním.

Výtečná je hned úvodní Una dolcezza nuova. Začíná docela razantně, ale brzy přejde do tiché romantiky. Druhá, pohádkově melodická ukolébavka Gioco di bimba zaujme zvonivými kytaram. Hodně progresivně se tváří nejdelší La porta chiusa. Právě vedle křehkých pasáží kapela otevře stavidla instrumentálním eskapádám. Bolestně krásná je Breve immagine, kdy naříkavý zpěv Aldo Tagliapetri, podepřený masivní mellotronovou stěnou může citlivého posluchače přivést na chmurné myšlenky. Figure di cartone není nic jiného, než příjemnou, melodickou písničkou a po trochu experimentální Aspettando ľalba přijde na řadu závěrečná, emersonovská, ryze instrumentální palba Alienazione.

Viděl bych to tak na čtyři a půl, malé mouchy mají podle mého názoru právě poslední dvě skladby, ale za perfektní zvuk a nádherný obal zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Uomo Di Pezza
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Orme, Le - Collage
2012-11-09

Orme, Le / Collage

4 stars

LE ORME.

Skvost, který jsem pro sebe objevil až docela nadávno. Pamatuji si docela přesně, jak jsem seděl u Youtube, poslouchal nahrávky kapel z počátku sedmdesátých let a najednou poprvé slyšel "Collage" z jejich stejnojmenné desky. Úplně mě uhranula a brzy stala se sočástí mé sbírky. Byl jse okouzlen nádhernou hudbou na rozhraní art a classical rocku, ještě docela nespoutanou, syrovou i surovou. Z nahrávky ucítil jsem příval energie a nadšení mladých hudebníků.

V půvabné classical rockové, trochu pompézní pecce "Collage" miluji nástup dechů ke konci skladby, v "Era Inverno" bublající hammond pod bicími Michiho dei Rossi, "Cemento armato?" klame tělem, začíná se poklidně, ale za pár okamžiků zvrhne se v divokou instrumentální smršť, vrchol alba. "Sguardo Verso Il Cielo" přinese melodii na uklidnění, ale již strašidelnými zvuky ozývá se "Evasione Totale". Celá instrumentální skladba má pochmurnou náladu, Antonio Pagliuca chvílemi nebohý hammond i docela týrá a tíživá atmosféra přenese se i do následující "Immagini", kdy mi klapky připomínají harmonium a Tagliapetra zpívá jako na funusu. Leč závěrečná "Morte Di Un Fiore" zví i přes svůj název velice optimisticky, provázená fanfárami na dechové nástroje, paráda a slavnostní tečka na konec.

Ačkoliv nahrávka pochází už z roku 1971 a zvukově trochu hapruje, hudba jako taková je to excelentní a přitom trochu obhroublá a neotesaná, má svoje kouzlo. Magii.

» ostatní recenze alba Orme, Le - Collage
» popis a diskografie skupiny Orme, Le


Focus - Ship of Memories
2012-11-05

Focus / Ship of Memories

3 stars

Focus / Ship of Memories


Vlastně jsem si původně tuhle placku ani kupovat nechtěl. Recenze, které se mi podařilo najít nebyly povzbudivé a nijak zvlášť mě nepřesvědčily ani skladby Out Of Vesuvius a Red Sky At Night, které jsem si poslechl na netu. Ale. Pak proklikal jsem se na úvodní P´S March a ta se mi okamžitě zadřela pod kůži. Následovalo několik repríz a nakonec dopadlo to tak, jak muselo a kotouček spočinul na polici, mezi ostatními nahrávkami těchto holandských mistrů.

Úvod desky je jako hrom. Z beden se vyvalí zmíněný P´S March, do pochodu vyhrává flétna neuvěřitelně chytlavou melodii a v pasážích, kdy kapela zvolní, dostane k melodickému sólu prostor Akkerman. Úžasná skladbička, která může směle se rovnat šlágrům, jako jsou House Of The King, Hocus Pocus, nebo Sylvia.

Následující Can´t Believe My Eyes už je zcela v režii Jana Akkermana. Trochu jsem s ní zápasil, pro kytaristy možná inspirující, ale mě tam chybí nosnější téma, prstolamy mají nad melodií tentokrát
navrch. Leč přišel jsem jí na chuť a líbí se mi. Focus V je náladotvorná křehule, jak barmanka z jazzového klubu, poslouchá se to dobře, pro mě druhý vrchol alba.

Out Of Vesuvius je víceméně improvizací, v předlouhých sólech vystřídají se Akkerman s van Leerem, tenhle kousek mě až tak nebere. V následující Glider je slyšet van Leerovo typické halekání, tohle mě zase baví. Z Red Sky At Night se nakonec vyklube příjemný, melodický kousek v pomalejším tempu, nejprve můžeme vychutnat si Akkermana a když přidá se na flétnu i van Leer, jedno oko by nezůstalo suché. Výborné Spoke The Lord Creator chybí jen to, že je tak krátká a vynikající je i Crackers, která mi - sám nevím proč - děsně připomíná Roentgen 19:30 od Progres 2.

Ship Of Memories je jen takovým outrem a následuje Hocus Pocus v singlové verzi. Je trochu zkrácená, přearanžovaná, ale to podstatné v ní samozřejmě zůstalo, jen žasnu, jak ostrý a zreslený zvuk má kytara.

I když se vlastně nejedná o řadovku, ale o drobky a zbytky z předešlých nahrávání a kupoval jsem si jí v podstatě kvůli jejímu otevíráku, nemám nejmenší problém si ji poslechnout celou.

Dobrá deska.

» ostatní recenze alba Focus - Ship of Memories
» popis a diskografie skupiny Focus


Ice Age - Liberation
2012-10-25

Ice Age / Liberation

5 stars

Tohle cédéčko jsem si koupil už před více jak deseti
lety na základě velmi pochvalné recenze ve Sparku a
rozhodně jsem nelitoval ani tenkrát,ani tedˇ.Hudba
ICE AGE je velmi poutavá a pořád mně hodně baví.
Na celé nahrávce dominuje klávesový sound,ale
užijeme si i kytar,písničky odsejpají,jsou pěkně
melodické,ale nejedná se o žádné kolovrátky.Je jasně
cítit,že jsou chlapci mistry svých nástrojů,leč nevyžívají se v neposlouchatelných složitostech,naopak
to do uší leze úplně samo.Ovšem pořádně se vyřádí v
instrumentální Musical Cages.
Nejintenzivnější zážitky mám hlavně z poslechu
skladeb The Blood Of Ages,ke které patří ještě intro
v podobě March Of The Red Dragon,či desáté The Wolf.
Ale jinak klukům žeru celou desku i s navijákem.Celý
materiál je velice vyrovnaný a o jediné skladbě nemohu říct,že by byla vycpávkou.
Kapitolou samo o sobě je zpěv,krerý má spolu s
klávesami na bedrech Josh Pincus.Má pěknou barvu a
hlas posazený docela vysoko,ale tím pádem má trochu
trable s přechodem do nižších poloh.Působí to na mě
však odzbrojujícím dojmem a hlavně upřímně.Hodně se
mi líbí.
Nechci Ice Age přirovnávat k jiné,zavedenější
kapele,to atˇ za mě udělají jiní.Chci říct jen-
máte li někdo rád melodický neoprog a neměl zatím tu
čest,zkuste a možná budete příjemně překvapeni.
Pro mě mistrovské dílo.

» ostatní recenze alba Ice Age - Liberation
» popis a diskografie skupiny Ice Age


Satriani, Joe - Flying In A Blue Dream
2012-10-23

Satriani, Joe / Flying In A Blue Dream

5 stars

Parádní zářez. Jsem asi Satchův fanoušek, protože kromě té poslední, z roku 2010, mám ve sbírce všechny jeho řadovky a poslouchám je rád, leč k těm nejstarším vracím se přece jen nejraději.

Už titulní Flying In A Blue Dream je báječná, po krátkém intru se rozjede v pěkně šlapavém rytmu a Joe vyčaruje nádhernou melodickou linku, která se po chvilce zlomí v klasické prstolamy, ale všechno je podřízeno skladbě - ta sóla nejsou samoúčelnou exhibicí, ale pěkně tam zapadají a hlavně jsou velmi chytlavá. Druhou v pořadí - The Mystical Potato Head Groove Thing - taky miluji, je opatřena zabijáckým riffem a vyšperkovaná parádním sólem, zvuk doprovodné kytary se mi zařezává pod kůži. Can´t Slow Down je dalším šlágrem v pořadníku, prvním, který Joe nazpíval. Má dusavý rytmus, patřičně řízný doprovod, pochopitelně strhující sólo, ale hlavně - zasekne drápek a nepustí, melodický rokec jak se patří. Po krátké instrumentální Headless je tu další masáž - Strange. Rytmika jak do pochodu, Satrianiho civilní zpěv, kytara jak cirkulárka, ale taky výrazná basová linka a parádní zvuk.

I Believe je první křehčí skladbičkou na desce a dokonce zpívanou. Budu se opakovat, ale opět je to pecka. Vokální linka je lehce zapamatovatelná a sólo patřičně tklivé a bum, je tu One Big Rush. Typický Joe. Rytmus se valí jako divoká voda a nad ním majestátně vyšívá ornamenty maestro Satriani. Návykovej materiál. Big Bad Moon je hitem, písnička se dočkala dokonce dočkala klipového zpracování a je to nářez. Kytara má hodné zkreslenej, tvrdej zvuk a zaujme duel strun s harmonikou.

Miniaturka na banjo Feeling je rovněž pěkná, následující Phone Call se tváří nevinně, je to taková až countryová pohodička, ale sólo je v pravdě zabijácké. Day At The Beach je ukázkově technicky vytříbená, leč excelentně melodická - další můj osobní favorit. Back To Shalla-Bal je mazec ve stylu One Big Rush a je tu poslední klínec opatřený vokálem, Ride. Marškumpačka, harmonika proplétající se s kajtrou, výrazná basa, přesto mám pocit, že ve srovnání s předešlými skladbami malinko pokulhává. Závěr desky už tvoří materiál ryze instrumentální a mě osobně přináší uklidnění po bouři, ačkoliv taková The Bells Of Lal part two ještě dokáže zvýšit můj tep, ale Into The Light je konec zvonec, šlus, chill out a pěkná tečka za celou nahrávkou.

Abych to shrnul, kotouček obsahuje vynikající hudbu, která parádně zní a navíc jde o mou srdeční záležitost. Bylo to tenkrát úplně první cedlo, které jsem si do své vznikající sbírky koupil a tak dávám subjektivních pět.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Flying In A Blue Dream
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000