Profil uživatele Petr87


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Black Sabbath - Born Again
2018-07-30

Black Sabbath / Born Again

5 stars

7. srpna 1983

Půlnoc! Temnota ležela nad krajem jako hrozivý stín a měsíc se jen občasně a s obtížemi prodral těžkými mraky. Pak se jeho slabé skomírající světlo rozlilo po malém hřbitově a staré zvětralé náhrobní kameny tímto získaly zvláštní stříbřitý lesk; chuchvalce mlhy se vznášely nad spadaným podzimním listím. Hrobovým tichem najednou zaznělo hlasité zahoukání sýčka!

Hle! Vlhká zem u jednoho z hrobů se pohnula! Náhle bylo všechno pryč - byla to vše jen halucinace? Ne! Země se opět zahýbala, tentokrát silněji. Najednou náhrobek ve tvaru kříže vystřelil jako torpédo z vlhké hlíny poseté listím a obrácený se zabodl do země vedle hřbitovní kaple. Tu se celá vrchní vrstva hrobu začala vlnit, na stranu se sesunuly hrudky hlíny a z převrácených váz vytekly zbytky zatuchlé vody; zdálo se, že z hrobu vystupuje sám satan! Pomalu, jakoby tažena neviditelným lanem, se z vlhkého hrobu zahaleného sirnými výpary vynořila houbovitá umrlčí ruka, která ve svých kostnatých pařátech cosi svírala! Bylo to nejnovější album slovutných BLACK SABBATH! Odhodila jej a pak stejně rychle jako se vynořila se zase stáhla zpět do svého vlhkého studeného pelíšku... Ano, takto nějak se tato démonická fošna tady musela objevit, protože nevěřím tomu, že něco tak ďábelsky znějícího mohlo vzniknout na Zemi!

Nad krátkou spoluprací Sabbatů s fenomenálním pěvcem Ianem Gillanem dodnes spousta fanoušků ohrnuje nos a někteří se o tomto díle nezmiňují zrovna slušně. Mně ovšem nezbývá nic jiného, než směrem k nim poslat vztyčený prostředník a odplivnout sirnou slinu. Nechápejte mě špatně - mám rád klasickou éru s Ozzym, mám rád i božského Dia a i dodnes trochu přehlížená alba s hrozně nedoceněným výborným zpěvákem Tony Martinem - ale to, co vzniklo s Gillanem, považuji osobně za jeden z nejlepších zářezů, co nám mohla tato legendární britská hardrocková sebranka nabídnout!

Tak infernální zvuk, který nám tady BLACK SABBATH předhazují, jsem už na žádné z jejich předchozích ani následujících desek nezaznamenal. Zvuk Tonyho sladkého elektrifikovaného dřeva (Iommiho považuji za jednoho z nejstylotvornějších rockových kytaristů všech dob!) třeba ve skladbě "Zero the Hero" by zahanbil i kdejakého deathmetalového strunaře! Neuvěřitelně chorobné nazvučení a do toho všeho démonicky znějící Gillan, kterého jsem takhle týrat své hrdlo ještě nikde neslyšel! No ty vole...

Deska nemá z mého pohledu slabé místo, všechno do sebe dokonale zapadá a ambientní vsuvky "Stonehenge" a "The Dark", z nichž druhá jmenovaná oplývá rozkošným industriálním chladem, jen výborně doplňují všudypřítomnou temnou atmosféru. Škoda, že tato zvláštní a dodnes neuvěřitelná sestava nevydržela déle - opravdu by mě zajímalo, s čím by přišli příště. Zatracení znovuobnovení Párpli! :))

Plných pět pekelných kotlů, měně tomuto dát prostě nemůžu!

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Born Again
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Genesis - Selling England By The Pound
2018-06-19

Genesis / Selling England By The Pound

5 stars

Kolikrát si kladu otázku, co je kruci se mnou špatně, že jsem nikdy nedovedl u GENESIS plně ocenit takzvanou klasickou éru s Gabrielem, kterou kvanta fanoušků považují za jednoznačně nejlepší. Ne, že bych se jim divil. Není to v instrumentálních výkonech a fantasticky propracovaných a nápaditých kompozicích, které velkou měrou pomáhaly psát dějiny progresivního rocku, to ne! Mám zde problém s jednou jedinou věcí - a tou je Gabrielův hlasový projev, který z mého pohledu spoustu jinak většinou naprosto dokonalých skladeb jednoduše trochu snižuje.

Je zajímavé, že na albech "Trespass" a "Nursery Cryme" (poslední jmenovanou osobně považuji z gabrielovské éry za svou jednoznačně nejoblíbenější) mi jeho projev takřka vůbec nevadí a do hudby mi dokonale pasuje. Ovšem od desky "Foxtrot" mi někdy až vyloženě vadí, a třeba v takové monumentální "Supper's Ready" mi místy jeho kňourání a skřípání vyloženě dere kůži. Je mi jasné, že jsem si tímto zřejmě u některých skalních fanoušků podepsal pomyslný virtuální ortel smrti, ale promiňte mi, já to tak slyším. Velice si vážím jeho skladatelského a lyrického přínosu, ale hlasově - zlatý Phil! A klidně si mne zlynčujte - nejspíš si to fakt zasloužím.

Jinak tohle album se mi poměrně nedávnou podařilo sehnat na CD v jeho prvním (!) britském vydání, které ještě nebylo nahrávané digitálně (CASCD 1074), což byla skutečně úžasná koupě. Co chvíli mám sto chutí si cédéčko nechat zatavit a uložit do sejfu... pardon, musel jsem se pochlubit.

A ted' k desce: Kolikrát si říkám, zda má vůbec cenu ještě psát recenze na špičková progresivní díla, o kterých bylo řečeno a napsáno snad už úplně vše. Co ještě napsat o úvodním opusu "Dancing With The Moonlit Knight", který má místy takřka pastorální atmosféru, ať už ji vytváří unikátní kytarové exhibice geniálního Steve Hacketta či klávesové kouzlení Tonyho Bankse. A ty mellotronové sbory na konci, no neuvěřitelné!

Je třeba ještě něco zmiňovat o fantasticky vystavěné "Firth Of Filth", kde ale musím Petera opravdu pochválit, protože tady jeho hlas opravdu skvěle ladí a doplňuje Tonyho mistrovské preludování a zajímavé linie Rutherfordovy baskytary. Rozhodně nezapomínám na fantasticky přesné bicí Collinse a Hackettovy hypnotizující kytarové vyhrávky. Úžasné, úžasné!

A co roztomilá akustická jednohubka "More Fool Me", kde si Phil vystřihl v rámci kapely svoje teprve druhé sólo jako zpěvák? Klidně bych ho nechal nazpívat celou desku! Jó dobře, už držím hubu. A co taková epická a z mého pohledu lehce nedoceněná "The Battle Of Epping Forest", která mě velmi zaujala svou často až skákavou instrumentální složkou, která i trochu kontrastuje s poměrně smutným textem.

A co další "After The Ordeal", kde Steve jen dokazuje svoji neuvěřitelnou instrumentální zručnost a umění vybudovat naprosto neopakovatelná kytarová zákoutí? To tklivé sólo na konci mi až vhání slzy do očí. A bombastická "The Cinema Show", kde se čaruje s dvanáctistrunnými kytarami a kde se neuvěřitelně zručně proplétají Tonyho nápadité klávesové melodie s hravou pulzující Mikeovou baskytarou a s jako vždy přesnými bubenickými exhibicemi Phila Collinse? Další klenot.

A závěrečná krátká "Aisle Of Plenty", kde se krásně rozvíjí úvodní motiv z "Dancing With The Moonlit Knight", už je jen taková třešnička na velice chutném zmrzlinovém poháru, který ovšem lehce kazí zatoulaný kuchařův mastný vlas v podobě protivné rozjuchané "I Know What I Like (In Your Wardrobe)", která se mi zajídala už při prvním poslechu. Chápu smysl pro nadsázku a potřebu souboru na desku hodit nějaký ten "hit", ale tohle si mohli odpustit. Klidně mi vyhrožujte zabitím, ale to můj názor nezmění. Hrozně trapná záležitost, která se na tuto desku, jinak plnou bravurních kompozic, hodí asi tolik, jako Arnold Schwarzenegger do role Hamleta.

Ale i s tímto "malým kazem" je to na jednoznačných pět hvězd. Milovanou "Nursery Cryme" to sice v mých uších nepřekonalo, ale i tak se jedná o neoddiskutovatelně fantastické dílo!

Díky, GENESIS, díky!

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis


Ocean - Precambrian
2018-01-14

Ocean / Precambrian

5 stars

Upozornění:
Kdo nemá rád v hudbě growling (hrdelní vokál) a všelijaký instrumentální bordel, tak at' se této desce vyhýbá jako syfilis penicilínu...

Němečtí THE OCEAN - no, v současné době už vlastně spíše mezinárodní soubor - jsou v dnešním metalovém světě už nějakou dobu zavedená, prověřená jednotka, která se nebojí ve své hudbě kombinovat směs různých stylů - od bublavého, špinavého sludge metalu s kořeny v hardcorovém chaosu, post-metalu, doom metalu, death metalu, thrash metalu; a bacha, ted' to přijde! - i jazzu, koketování s klasickou hudbou, art rocku...
A to dává dohromady zajímavý progresivní až avantgardní mix, který v jejich podání - i když se to nemusí zdát - drží opravdu pohromadě...; nic nepřebývá, nic nekolísá, vše je v parádním souladu.

Po prvních dvou plnohodnotných deskách "Fluxion" a "Aeolian" - na první se zabývali tématem moří a oceánů (no jak jinak!) a druhá byla věnována přírodním živlům - se na této třetí vrhli do samotné prehistorie naší Země. Však již samotný název "Precambrian" mluví sám za sebe.

První část desky "Hadean/Archaean" nás zavede do nejvzdálenějšího období naší planety, do doby před mnoha miliardami let, kdy byla čerstvě zrozená Země poseta vybuchujícími sopkami, proudy žhavého magmatu, zkrátka bojem různých agresivních živlů, takže klima, kde by nikdo neměl šanci na přežití...
Mno, takže je jasné, že v takovém případě nemůžete očekávat nějakou nebeskou obláčkovou hudbu, ale chaotický bordel se zabahněnými kytarami a ještě zabahněnějšími vokály... Ano, zpěváci - kterých se na tomto albu vystřídá hned několik - v této první části opravdu nezůstávají svým hlasivkám nic dlužni, a výborně doplňují instrumentální složku, kde se míchá sludge s thrash/death metalem, post-metalem a pochopitelně i různými progresivními vyhrávkami...

Chaotická, zabordelená první část se svou ani ne půlhodinovou stopáží ale uteče jako voda, a my se přesuneme do druhé etapy "Proterozoic", kde se již planeta začíná pomalu a jistě ochlazovat, všechno se pomalu ustáluje, zraje, jsou zde první oceány a to znamená, že i první živočichové...
Mno, takže z toho plyne, že i hudba je tady daleko klidnější, přemýšlivější, a i zpěváci občas vyplivnou z huby to bahno, uleví svým hlasivkám a počastují nás čistým zpěvem.
Ano, jsou zde stále nějaké ty náhlé výboje, ovšem není jich už tolik, opravdu ne...
Najdeme zde i výborně propracované, atmosférické vyhrávky - které dají některým možná vzpomenout i na takové švédské maestros OPETH - které jsou velmi často podbarvené klavírem a smyčci; opravdu dokonalý hudební doprovod k rodící se Zemi jak ji známe dnes.

Hmm, když tak nad tím přemýšlím, tak když někteří přeskočíte první ze řetězu utrženou část - která opravdu není pro každé ucho - tak věřím, že ve druhé by jste si mohli i něco najít, co by vás zaujalo...; platí spíše pro posluchače, kteří zrovna moc nemusí tvrdší hudbu, ale například s takovými už výše zmíněnými OPETH nemají větší problémy... a věřím, že se vás pár najde.

Dávám pět hvězd, protože tohle dílo mne opravdu hodně oslovilo.

» ostatní recenze alba Ocean - Precambrian
» popis a diskografie skupiny Ocean


Threshold - Subsurface
2017-06-25

Threshold / Subsurface

5 stars

Kdybych měl být z jakéhokoliv důvodu internován na nějakém opuštěném ostrůvku, třeba v Tichomoří, kde by mi dělaly společnost pouze palmy, mladé polonahé čokoládové domorodkyně, nějaké to skromné patrové přístřeší z bambusu s vířivkou, plnou lednicí, velkou postelí a pochopitelně i s pořádnou audio sestavou... ehmm..., a já si mohl vzít s sebou do té nudy pouze nějakých pět CDček, tak tohle by bylo jedno z nich!

"Subsurface", aneb mé první setkání s touto fenomenální britskou prog metalovou bandou, už nemohlo mít lepšího načasování!
V té době jsem se začínal pozvolna zajímat o moderní progresivní rock (protože těmi "Pinkfloydy" jsem byl přeci jen už moc přepapán), takže u mne do zblbnutí vyhrávaly nové progresivní objevy jako - TRANSATLANTIC, FLOWER KINGS, MARILLION, PENDRAGON, IQ aj.
A v těch časech, chvíli po střední, jsem se o metal prakticky vůbec nezajímal... Ano, svátečně jsem si vypláchl uši nějakými těmi starými prověřenými bandami, ale jinak jsem byl plně zaměstnán pouze neo-progem...
A do toho všeho si přijde strýc - starý metalista - a začne mi před xichtem mávat nějakými THRESHOLD!
"Hej, tohle už na mne nezkoušej; mě už ten metal, kór novej, skoro vůbec nezajímá! Ted' už jsem v rokenrolu vyměkl a naprosto mi to vyhovuje!"
"Ne, tohle musíš slyšet!" nedal se odbýt drahý příbuzný...
"Dobrá, hod' mi to sem, ale varuji tě - zítra to máš zpátky v zásobníku!" upozornil jsem ho.
"Když myslíš!"
Přišla noc, já nemohl usnout, tak že si pustím něco do uší, pak snad zaberu..., a prsknul jsem si do discmana tuto horlivě a neúnavně doporučovanou desku.
No co vám budu povídat, přátelé!
S poslechem jsem začal v devět a přerušil jej asi až ve dvě ráno; a to jen proto, abych si v přístroji mohl vyměnit baterky a poslouchat dál! Tak mě ta hudba odrovnala!
Tehdy mne naposledy takto uhranuli snad jen TRANSATLANTIC s jejich opusem "SMPTe", který jsem opékal na laseru v mechanice také den co den! Tož asi tak...


Celá deska je napěchována až po strop tunami nápaditých nosných melodií, hitových skladeb se skvělou produkcí s okamžitým tahem na bránu!
Poslouchám tuto fošnu už nějakých deset let a stále mne baví stejně, jako když jsem ji slyšel poprvé, a to už sakra musí něco znamenat!
Hlavně zde musím pochválit, kromě kvanta nápadů, i skvělé instrumentální výkony - tady musím především vyzdvihnout fenomenálního štípače paliček Johanne Jamese (Ti čokoládoví mají ten rytmus prostě v krvi!) a úžasný pěvecký výkon dnes už žel zesnulého Andrewa McDermotta, z jehož hlasu mám i po těch letech stále místy husí kůži!
A vedle bravurní hudby bych rád zmínil i zajímavé a hloubavé texty, které řeší různé krize současného světa, at' už politiku, ekologii, chudobu...

Pro mne jedna z nejlepších progresivně metalových desek všech dob, ne-li vůbec ta nejlepší a... a kašlu už na to! Jdu si místo dalšího naklepávání klávesnice pustit tento hudební skvost ještě jednou!


» ostatní recenze alba Threshold - Subsurface
» popis a diskografie skupiny Threshold


Pink Floyd - The Final Cut
2017-06-24

Pink Floyd / The Final Cut

5 stars

Původně jsem měl v plánu napsat svůj názor na poslední desku Rogera Waterse "Is this the life...", do které jsem se jen tak mimochodem dokonale proposlouchal - ale nakonec jsem si vybral jeho "poslední zářez" s PINK FLOYD. Ptáte se proč? Je to jednoduché - protože tuhle desku považuji za takový pomyslný začátek tetralogie, pokračující dílem "Pros And Cons..." a vrcholící jeho poslední sólovou nahrávkou.

Vím, že je spousta věcí, která by se tomuto albu dala vytknout, ale... Nechci řešit tehdejší nahuštěnou atmosféru v kapele, absenci skvělého a citlivého Ricka Wrighta, Rogerovo přebujelé ego, které v té době dosáhlo velikosti katedrály Notre-Dame atakdále, atakdále... Budu řešit pouze hudbu a texty, které jsou na tomto díle z mého pohledu jednoduše skvělé a naprosto přesvědčivé. Nikdy jsem se neztotožňoval s názory, že texty na tomto albu jsou dělané na úkor hudby, to opravdu ne! Tvoří spolu naprosto dokonale sevřený celek.

Deska mi byla už od začátku velmi sympatická, a to už jen díky svému silně antimilitaristickému zaměření, s kterým jsem se - jako takový naivní věčný hipík - ihned ztotožnil. Vždy se často řešily a řeší Rogerovy levicové postoje. No jo, ale jaké názory čekat od někoho, jehož lehce despotická matka byla přesvědčená socialistka, která měla pozici i v komunistické straně, a z které později přestoupila k umírněnějším labouristům. I jeho první manželka Judy byla taktéž silně levicově zaměřená (taková mladší verze jeho matky) a na jejíž popud prodal své první trochu luxusnější auto Jaguar E, které nahradil mnohem skromnějším Mini Cooperem, aby se více přiblížil pracující třídě. Stejně je to zajímavé - Roger, takový tvrďák, vůdčí typ, ale se ženami to nikdy pořádně neuměl a ony s ním dovedly opravdu zdatně manipulovat.

Ale zpátky k hudbě: To, že si Roger uzurpoval de facto všechnu hudbu na albu jen pro sebe (David přispěl maximálně nějakými těmi krátkými sóly), mi ze začátku vadilo, jenže dnes už jeho, pro spoustu lidí nepochybně sobecký postoj, tak nějak i chápu.

"The Final Cut" považuji, stejně jako "The Wall", jen za jeho další zhudebněný souboj s vnitřními i vnějšími démony, který je ovšem, na rozdíl od předchozího opusu, ještě mnohem intimnější a celkově mnohem introvertnější. Taková hudba temnějšího a depresivnějšího charakteru (upřímně to chápu) nemusí sednout každému. Ovšem já jsem do ní pronikl okamžitě. Ano, je pravda, že s Rogerem jako sólovým umělcem jsem měl vždycky menší problémy. Takový David Gilmour mi byl a bude hudebně vždycky nejbližší ze všech čtyř členů, ale "The Final Cut" - které je už spíše více Roger, než PINK FLOYD - to je pro mne opravdová atmosférická, melancholická, přemýšlivá skvělá deska, na které se nejen snaží opět vyrovnávat se smrtí svého otce, ale kde si stylem sobě vlastním bere na paškál i tehdejší politickou situaci ve světě, a se kterou svoji kariéru ve skupině ukončil více než důstojně - ať už to bude znít jakkoli paradoxně v kontextu s tehdejšími problémy, které ve skupině byly.

Méně než plných pět hvězd tomuto dát prostě nemůžu - sorry jako :)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
2017-03-03

Dream Theater / Black Clouds & Silver Linings

3 stars

Moje dojmy po včerejším a dnešním opětovném poslechu po osmi letech, kdy byla deska vydána:

A Nightmare to Remember: Mrazivý hororový začátek, než bouři přetnou mohutné zatěžkané riffy s agresivními bicími... Pak se to ale bohužel opět zvrtne v milionté recyklování METALLICY, což by mi zase tolik nevadilo, ale i tak - LaBrie má přece na víc, než na hloupé napodobování štěkajícího dobrmana Hetfielda.
Pak se skladba trošku uklidní a po několika Petrucciho klasických nabouchaných, ale vcelku nenápaditých sólíčkách Portnoy předvede něco jako growl-rap, který by jinak do nálady kompozice i vcelku seděl, ale nevím - mně to přijde spíše k smíchu. Mike je parádní lamač paliček, ale jakmile něco zafouká do mikrofonu, tak je to v drtivé většině případů průser.

A Rite of Passage: Vcelku nudný kolovrátek s vlezlým refrénem, zbytečně natažený na osm a půl minuty...

Wither: Klasická "theaterovská" sladká náladovka, kde by nejedna citlivá duše zatlačila slzu zpátky do kanálku... Ale na mne tohle nějak nepůsobí. Pardon hoši!

The Shattered Fortress: Áchich, zase ta METALLICA! Co s ní furt mají?! Tvrdší pasáže opět střídají ty jemnější, do toho zase nějaké to nezbytné sjetí hmatníku odshora dolů a máme v podstatě zase hotovo...

The Best of Times: Další emotivní kompozice, kde Mike vzdává hold svému zesnulému otci, a která je možná lehce utahanější, ale zase to zachraňují dobré melodické nápady, které udrží posluchačovu pozornost. Ano, tohle se mi líbí!

The Count of Tuscany: Uff... Začátek jasní RUSH, přesněji inspirace jejich opusem "Xanadu" je zde nezpochybnitelná... Tohle se mi ale zase na DREAM THEATER svým způsobem líbí; jak si dokážou krásně - nechci psát vyloženě šlohnout - vypůjčit fragmenty ze skladeb svých vzorů, nasekat je a přetavit k obrazu svému. Třeba ta atmosférická kytarová pasáž jsou jasně zkopčení YES, ale co!

Vím, že spousta odpůrců je nazývá sprostými plagiátory, kteří bez bázně a hany vykrádají své vzory a na kterých není ani zbla nic originálního... ale já to zase tak příkře nevidím - tohle v hudbě bylo, je a bude vždycky, a samozřejmě nejen v té rockové.

Stejně tak bych mohl za plagiátory označit své oblíbené interprety jako třeba - RPWL, AIRBAG, Andyho Jacksona aj., kteří jsou zase třeba silně ovlivnění mými milovanými PINK FLOYD - no a co!
Jejich hudba mě prostě baví a o tom to je! A neřeším, jestli to už tady někdy bylo či ne; takže u DREAM THEATER mi tyto inspirace také nevadí, ale spíše něco úplně jiného - že jejich hudba, dle mého mínění, zase není až tak dobrá, na jakou si hraje...
K čemu je mi, když sice dokonale ovládám svůj nástroj, mám za sebou třeba i nějakou tu konzervatoř, když kolikráte nemám v rukávu dobré a nosné hudební nápady?
K čemu mi je, když dovedu poslepu sjet hmatník za minutu stokrát odshora dolů, když mě ta blbá Múza častokrát prostě ne a ne políbit?
Dovedu sice našvihat sto not za deset sekund, ale k čemu mi to je dobré? Už rozumíte...? A to není samozřejmě problém pouze této bandy. Takových by se našlo mnohem, mnohem více.

Tady po tom by se asi mohlo zdát, že DREAM THEATER nemám moc rád, ale to není pravda!
Nahráli dost skvělé a nápadité hudby na to, abych se stal jejich fanouškem; jenže bohužel také i spoustu nenápadité, vatovité, kde se nedostatek invence snažili zakrýt svou dokonalou profesorskou hrou... Co už.

I přes všechny moje větší i menší výtky se jedná o docela dobrou desku, kterou si někdy v budoucnu možná i zařadím do sbírky... Možná už i jenom proto, že je to poslední fošna, kde jim štípe paličky králíček Duracell v podobě skvělého Mika Portnoye.

Poctivé tři hvězdy!

» ostatní recenze alba Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Death - Human
2017-02-16

Death / Human

5 stars

Hmm... Dodnes s nostalgickou slzou v oku občas vzpomínám - při poslechu amerických smrtonošů DEATH - na své první setkání s jedním z nejextrémnějších rockových stylů, který se rozkošně nazývá »death metal«.

Byl jsem tehdy asi jedenáctiletý, základní školou povinný smrkáč, kterého v té době nezajímala ani tak hudba, jako spíš hraní si venku s kamarády na policajty a zloděje, na schovávanou; s kamarádkami a spolužačkami zase za teplárnou na doktora a jeho pacientky... ehm. Zkrátka bezstarostné dětství. Vzpomínáte někteří, jak jste tehdy chtěli být už dospělí? To byla ale blbost, co?

V té době jsme s rodiči pravidelně jezdívali každý měsíc za rodinou na Vysočinu. Na tyto výlety jsem se pokaždé velmi těšil, a především na bratránka a jeho PlayStation. A vždycky mne u něj hrozně bavilo - kromě hraní her - také prozkoumávání jeho rozsáhlé sbírky kazet. No a jelikož jsem měl v té době zákaz používat jeho drahou, tehdy novou Hi-Fi věž Panasonic, tak jsem se musel spokojit pouze s prohlížením si obalů.

Tehdy bratránek poslouchal - a poslouchá vlastně dodnes - z drtivé většiny jen metal extrémnějšího ražení, takže se bylo opravdu na co koukat - kostlivci, démoni, všelijaké kreatury, pentagramy, obrácené kříže a další pekelné výjevy, na kterých jsem tehdy mohl oči nechat, a především jsem umíral touhou zjistit, co to je vlastně za hudbu! Sebral jsem tedy odvahu a při odjezdu se zeptal drahého příbuzného, jestli si mohu něco půjčit.
»Jasně, vole, ale varuju tě - tohle se ti nejspíš moc líbit nebude!« upozornil mě.
»Uvidíme,« pronesl jsem jen tak na půl úst a vybral si namátkově asi nějakých pět originálních kazet...

Při příjezdu domů jsem si samou nedočkavostí jen rychle nedbale setřásl z nohou ještě zavázané botasky a vřítil se do pokoje ke svému kazeťáku Tesla SM 260, který mi tehdy čerstvě věnoval otec, společně ještě se zesilovačem stejné značky a německými reproduktory RFT. Vybral jsem si kazetu s nějakými kostlivci na obalu a roztřesenou rukou ji vložil do přehrávače, přetočil na začátek a dychtivě zmáčknul play...

Přiznám se vám přátelé, že to byl tehdy pro mne totální sluchový šok!

Ano, nějakou tvrdší rockovou hudbu jsem znal už od táty, ale to byly tak maximálně nějaké fragmenty od BLACK SABBATH, DEEP PURPLE, či KROKUS nebo LED ZEPPELIN. Tohle byl úplně jiný level! Kulometné infernální bicí, pumpující démonická basa, ďábelsky agresivní rychlé a zkreslené kytary a hlavně! ten nelidský vokál, který mi dodnes evokuje nějakého šílence, zmítajícího se se svěrací kazajkou ve vypolstrované cele!

Takže si jen zkuste představit, jak jsem se jako malý nevinný předpubertální klučík - vyrůstající v té době na Šmoulech a MAXIM TURBULENC - musel asi tvářit. Jednoduše - ta megachorobnost celé té nahrávky mne totálně paralyzovala! Tohle jsem nikdy předtím neslyšel a ani by mne nenapadlo, že taková »divná« muzika může vůbec existovat! No a než jsem se stačil probrat z té podivné paralýzy, tak byl konec.

»Tak s tímto se musím pochlubit paní učitelce a spolužákům ve škole!« zavýsknul jsem si, když jsem se jakž takž vzpamatoval. Pochopitelně si to nejspíš vyžrali rodiče s bratrem, jejichž pohledy po poslechu jen první skladby připomínaly - tedy kromě malého bráchy, který jen permanentně vesele plácal ručkama - raněná zvířata! O tom, že se s tím hodlám pochlubit i na hodině hudební výchovy, jsem raději při pohledu do jejich zmučených tváří pomlčel...

Víkend skončil a bylo tady pondělí. »Je to tady!« pomyslel jsem si po svrhnutí budíku z nočního stolku. »Poslední hodina hudebky dnes bude moje!« Skoro jsem tehdy nemohl dospat! Posnídal jsem rychle rohlík s máslem a kakaem, na záchodě ještě rychle dopsal jeden úkol a pak fofrem do pokoje najít tu »kouzelnou kazetu.«

Tehdy jsem měl své zapůjčené kazety smíchány společně s bratrovými, takže jsem musel chvíli hledat...
»Pravidla slušného chování se Spejblem a Hurvínkem.« ‚To né...‘
Pod tím: »KREATOR - Extreme Agression.« ‚Hmm, to také není ono!‘
»Vaříme s Dádou a žížalou Julií«. ‚Tak kde to je, krucinál!‘
»CANNIBAL CORPSE - Butchered At Birth.« ‚To také ne!‘
»Biblické příběhy pro děti.« ‚Kde to se tady vzalo?!‘
»VENOM - At War With Satan« ‚Ehhh, to také není ono!‘
»Super šmoulí disco show!« ‚Néééé!‘
»DEATH - Human.« ‚Hu, hu, húúú! Konečně!‘

Celý následný den ve škole se vlekl jako chrchel starého alkoholika. Holt, tak už to bývá, když na něco nedočkavě čekáte, že jo! Ha! Konečně poslední hodina! Tehdy jsme měli ve škole hudební výchovu nastavenou tak, že když zbyl nějaký čas, tak se každý mohl ke konci hodiny pochlubit svou oblíbenou muzikou; a toho jsem přeci nemohl nevyužít!

Nadešel čas. Naše stará hodná paní učitelka doklepala na klavíru poslední tóny nějaké dětské písničky a požádala nás, aby se zase kdo chce pochlubil a pustil třídě svou oblíbenou písničku. »Já, já paní učitelko! Já mám...« »Sklapni Kubo! Ted' je řada na mě!« zastavil jsem ho rázným mávnutím ruky. »Paní učitelko. Já mám tady něco, co se bude všem líbit!« zahlaholil jsem. »Dobře, Petře, tak pojd'!« vyzvala mne. »Ukaž tedy, co jsi nám donesl!« řekla a vzala si kazetu do rukou.

Při jejím pohledu na obal s kostlivci jsem zpozoroval, že trochu vytřeštila oči a už tehdy zřejmě čekala věci veliké! »Co to je za hudbu?« zeptala se s číhavým pohledem. »Je to taková kazeta, kde se mluví o lidském těle a hned ze začátku je tam na úvod jedna hezká písnička!« »Dobře, tak si ji pustíme!« a vložila kazetu do přehrávače.

Po úvodním postupně zesilovaném tepání bicích bylo ještě vše v pořádku, ovšem jakmile najely kytary a všechno se postupně ještě více zrychlilo, tak hodná pančelka začala tušit podraz! A pak když zazněl vokál - »Whereeááárggghhhhh!« tak šlo okamžitě vypozorovat, jak se jí i roztřásla kolena! Spolužáci ve třídě jen seděli s otevřenými chlebárnami a spolužačky omdlévaly a dožadovaly se tenkými hlásky maminek.

Chvíli trvalo, než se učitelka probrala z letargie a všechno rázným bouchnutím ruky do přehrávače ukončila. Vytáhla kazetu a její pohled dával vytušit, že buď teď hned zmobilizuje ve svých starých vrásčitých rukou zbytky sil a kazetu zlomí vejpůl, a nebo mi ji s těžkým přemáháním vrátí. Naštěstí v ní tehdy zvítězila druhá možnost a nepoškozenou, jen trochu ulepenou od smrtelného potu, mi ji vrátila. Takže to dopadlo celkem v pohodě, až na tu poznámku, co jsem vyfasoval za lhaní.
Ach, ty vzpomínky z dětství. Těm se opravdu nic nevyrovná...

Původně jsem chtěl napsat pouze čistou recenzi, ale po přečtení předchozí vyčerpávající od kolegy EasyRockera jsem to přehodnotil a rozhodl se jen »trošku« zavzpomínat.

» ostatní recenze alba Death - Human
» popis a diskografie skupiny Death


Alcest - Souvenirs d'un autre monde
2016-09-26

Alcest / Souvenirs d'un autre monde

4 stars

No nic, dnes to vezmeme hopem...
Zkuste si v poslechovém sále svého mozku přehrát průměrnou black metalovou skladbu...
Agresivní, blasfemické kytary, kulometné bicí a do toho všeho d'ábelský, přiškrcený vokál zvěstující zkázu a zmar... Máte? No skvěle!
A ted' si místo toho soptícího démona za mikrofonem představte líbezně pějícího baculatého růžolícího andělíčka na obláčku, přidejte nějaké ty nápadité melodie a k tomu všemu početné atmosférické akustické výlety á la OPETH, místy směřující až někam do folku a celé to trošku zpomalte...
Máte? Bravo! Třeba si zrovna ted' ve hlavince přehráváte nějakou skladbu od těchto francouzských úderníků, a možná zrovna z této desky!
I když... tohle první album je poprvé a pravděpodobně i naposledy celé nahráno a nazpíváno jedním člověkem, dodnes mozkem celého projektu, bravurním multi-instrumentalistou s tajemnou přezdívkou Neige.
K další desce si už přizval bubeníka a zároveň kamaráda užívajícího také další tajuplný pseudonym Winterhalter a který s ním v kapele odírá paličky dodnes.
Co ještě dodat víc? Snad jen, že ALCEST jsou a budou takovým mým (bude to znít asi divně) relaxačním soundtrackem k letošnímu podzimu - jejich hudba je k tomu jako stvořená; pro mne tedy určitě!

Silné čtyři hvězdy!

» ostatní recenze alba Alcest - Souvenirs d'un autre monde
» popis a diskografie skupiny Alcest


Blue Effect - Svět Hledačů
2016-09-13

Blue Effect / Svět Hledačů

5 stars

Upozornění:
Jelikož mám dnes za sebou celkem stresující pracovní den a pro ošklivé slovo nejdu daleko, tak chci, pro případ, že by mi nějaké prosáklo i do recenze, vyzkoušet takový experiment - každé sprosté podstatné jméno nahradím slovem "lízátko" a každé tfuj, tfuj sloveso třeba slovíčkem "cukrovat"... A uvidíme, jak s tím půjde pracovat.

V normalizační době, kdy nám vládla hromada rudých lízátek, které nebylo radno nacukrovat, protože se na ně hned kdeco přilepilo (a to platilo pochopitelně i v hudbě), tak, ač nejsem pamětník, je mi jasné, že v takovém ovzduší opravdu pro spoustu lidí, zvlášt' pokud se nebáli držet jazyk za zuby, opravdu nebylo jednoduché dýchat; a kór, pokud se jednalo o bigbít'áky, které měl tehdejší režim asi tolik v oblibě, jako hnisavý vřed na lízátku...
Ovšem, ačkoli to tito hudebníci opravdu kolikráte neměli lehké, tak občas pořád, jako věčný a neúnavný hledač stále další a další nové hudby, nestačím zírat, kolik špičkové, kvalitní produkce se v těchto dobách urodilo...
A pochopitelně, že BLUE EFFECT mezi tuto hudební produkci jednoznačně patřil!
A jejich arcidílo "Svět hledačů" dodnes osobně považuji za jeden z nejlepší zářezů, které v té době mohly gramofonové závody v Loděnicích vyrýt do svých asfaltových kotoučů!
Neskutečně mne mrzí, že Panton neumožnil kapele nahrát původně zamýšlené regulérní dvojalbum... Tuším, že dvojalbum mělo být původně i předchozí "Svitanie".
Když si vezmu, jaké hrůzy v tehdejších dobách (a to opravdu nemám na mysli skvělé "Planetárium") vycházely v dvojalbových formátech (tady si vzpomeňme třeba na pocukrované "Písně z televizního seriálu", zpívá "Ou Mein Gott!", tedy pardon, "Karel Gott Von Ein Kessel Buntes"), tak si položme otázku: "Co, do zacukrovaného lízatka, bylo tehdy špatně?!" Odpovím za vás: "Holt všechno!"
Sestavu, která se potkala na této fenomenální desce, považuji ze svého pohledu za asi vůbec nejlepší, která kdy v této kapele byla...
Klávesista a zpěvák Olda Veselý, bravurní kytarista Radim Hladík, další skvělý klávesák a zpěvák Lešek Semelka a vynikající tympánista samouk, Vlado Čech. Tohle snad už lepší být ani nemohlo!
Však samotný Radim Hladík říká, že tohle období se mu líbilo asi vůbec nejvíc, což opravdu musí něco znamenat...
Co mne osobně na této sestavě ještě zaujalo je to, že do kapely po odejitém skvělém slovenském baskytaristovi a zpěváku Fedoru Frešovi, už dalšího jiného basáka nevzali, a k tomuto využili návrátivšího se Leška Semelku, který baskytaru úspěšně suploval na svém Moogu. No, proč ne!

První stranu desky otevírá Hladíkova perfektně vystavěná "Za krokem žen", kde krásně mezi sebou "zápasí" Radimovo kytarové preludování s hradbami perfektně navrstvených kláves a Oldovým skvělým zpěvem. Opravdu velmi dobrá a dynamická kompozice!

Další "Hledám své vlastní já" je, škoda že jen jediným, ryze autorským dílem Oldřicha Veselého na této desce.
Zvláštní, ale zajímavá melancholická skladba, kde si Veselý vystačil jen se zpěvem za doprovodu klávesových nástrojů.

První stranu LP uzavírá Radimova perfektně syrová, místy takřka hardrocková skladba "Rajky", kde si, vedle skvěle sladěných hlasových nájezdů Veselého a Semelky, parádně zařádí i Vlado Čech....
Úderná skladba, která je v živém repertoáru Efektů dodnes.

Druhá strana desky je už ovšem plně v režii Leška Semelky...
Jeho "Zmoudření babím létem" považuji za opravdu silnou a přemýšlivou kompozici s tunami parádních a nosných nápadů. A opravdu hodně se mi líbí, jak se zde Lešek s Oldou krásně hlasově doplňují... Mráz po zádech je u mne tak při každém poslechu jistý!

To samé platí i u poslední, nejdelší kompozice s názvem "Zázrak jedné noci".
Možná vůbec nejpropracovanější skladba na desce, kde se Lešek opravdu donutil k bravurnímu pěveckému výkonu.
Opět kvanta skvělých hudebních nápadů z kterých emoce jen chrstají! Výtečný závěr!

No a dál už to známe:

Jelikož Semelka v té době neustále pošilhával po nějakém tom komerčním úspěchu, tak se mu nakonec podařilo napsat svůj opravdu první velký hit, z kterého tehdy dozajista vlhl spodní textil nejedné pionýrce, "Šaty z šátků", který původně napsal pro Karlíka, a který jej nakonec odmítl...
No, takže Lešákovi nezbylo nic jiného, než si svůj hit nazpívat sám, a následně s ním zkusit zabodovat na československém festivalu populárních písní Bratislavské lyře, což se mu nakonec i podařilo.
Doprovázela ho při ní i celá kapela, tedy kromě Oldy Veselého, který je mimo jiné znám jako silně antikomerčně založený hudebník, a který ho tedy na té Lyře tehdy odmítl doprovázet; což Semelku značně nacukrovalo a vybrečel si u Radima, aby byl Veselý z kapely vyhozen... s čímž Radim tehdy souhlasil, a který tohoto rozhodnutí, věřím, že dodnes lituje.
Co už. Možná bychom se po tomto nikdy nedočkali třeba takových famózních "Slunečních hodin".

Na závěr mi, při dnešní rozkolísané náladě nedá, abych se nevyjádřil i k současné sestavě BLUE EFFECT...
Když hráli před cca dvěma lety i v našem městě v rámci tzv. "Kulturního léta", tak se přiznám, že jsem byl opravdu natěšený; a navíc se jednalo o moje první setkání s touto českou artrockovou legendou, takže asi není těžké si představit, co se ve mne, jako dlouholetém fanouškovi, odehrávalo...
Tehdy jsem současnou sestavu vůbec neznal, a o to jsem byl více zvědavý...
Kapela nastoupila - hmm, kromě Radima Hladíka jsem ani jednoho hudebníka vůbec neznal... Na první pohled bylo zřejmé, že Radim kapelu dost omladil; no, je to jasné! - Hladík se chtěl přiblížit i mladšímu publiku; tak uvidíme, jak si tu hudbu ti smrkáči podají!
Nebudu psát, jak jsem to viděl - slyšel tehdy (napsal jsem o tom hned druhý den ještě čerstvé dojmy sem na Progboard), ale jak to slyším dnes s odstupem času...
Jediný, kdo tehdy na vystoupení splnil mé očekávání, byl pochopitelně Radim a i celkem dobrý bubeník Václav Zima...
Na kom bych dnes ale rozhodně nenechal nit suchou, je současný zpěvák a doprovodný kytarista souboru Jan Křížek, který působil místy opravdu trapně, choval se jako totální lízátko, a co je důležité - jako kytarista a zpěvák naprosto nevýrazně... O basákovi Vojtěchu Říhovi ani nemluvě!
A dodnes mi vrtá hlavou, kdo protlačil do setlistu kapely depešáckou "Personal Jesus", která mne tehdy málem donutila vhodit vzteky mezi diváky plastový kelímek s nějakou kysličníkovou břečkou; a nebo naprosto otřesnou, Křížkem protlačenou plíseň "Rejdit" z jeho bývalé kapavky, tedy pardon, kapely WALK CHOC ICE, a která mi celkový dojem z vystoupení opravdu docela pocukrovala!
Jako klidně mi říkejte starej slizkej, nespokojenej rejpal, ale myslím si, že skladba s refrénem: "Chci v tobě rejdit, dneska je mi to volný..." mi v rámci BLUE EFFECT připadá jako totální umělecká sebevražda! Něco asi na ten způsob, jako kdyby mi někdo přisypal k italským
Barilla špagetám místo parmazánu a čerstvých rajčat prošlej eidam a celé to zalil kečupem z Tesca!
Jsem dnes hnusnej, zlej člověk, já vím, ale tak nějak jsem se k tomu už delší dobu chtěl vyjádřit, takže se pokuste mi to nemít za zlé a... ááááá - cukruju už na to!

Jo, abych nezapomněl -
Pět hvězd!





» ostatní recenze alba Blue Effect - Svět Hledačů
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Dream Theater - The Astonishing
2016-03-02

Dream Theater / The Astonishing

2 stars

Když tito prog metaloví/rockoví Amíci vydali své předchozí stejnojmenné album "Dream Theater", tak jsem byl opravdu příjemně překvapen a bral jsem jej do jisté míry jako takový velmi vydařený restart, a po včerejším opětovném, několikanásobném poslechu jsem se v tom jen utvrdil.

A co jeho následník?
Uff... Je to sice celé nablýskané jako klofáky nějaké trapné americké pop star, ale i stejně tak nudné, roztahané, nafouklé, sice standardně perfektně zahrané, ale jen to nestačí.
Holt, pokus o vmanévrování "Divadelníků" do vod rockových muzikálů, či rockových oper (vyberte si) dle mého dopadl nezáživným (a i tak trochu očekávaným) fiaskem.
Třeba u takových českých muzikálů, plných pěveckých polen a rychlokvašek ze Superstar, pod taktovkou Vladimíra "Poupěte" Štancla je to poměrně pravidelný a známý fakt.

Ještě by se toho patetického, jakože sci-fi příběhu, vhodného tak k uspávání chovanců v klecových lůžkách, mohl zmocnit nějaký ten hollyúdský rejža, napráskat tam pár ne-hereckých nagelovaných, zfetovaných Kenů a nablblých Bárbín z amerických sitcomů pro profesionální kopáče a zneuctít tím další ubohý celuloid...

Ale abych zase jen nehanil, je zde, škoda že jen pár pěkných hudebních momentů a zákoutí, a musím také pochválit famózní pěvecký výkon Jamese LaBrieho, i když místy trochu "přecukrovaný" na můj vkus...
Kdyby to borci prskli jen na jedno CD, vytáhli všechnu tu, pro moje uši něco jako nafouklou skelnou vatu, tak by to možná dopadlo o mnoho lépe... Ach, ta megalomanie!

Na desku jsem se upřímně skutečně těšil, asi jako mladá muslimka s dynamitovým "náhrdelníkem" na rande s Alláhem před americkou ambasádou v Damašku... ale jak už to tak někdy bývá - jakmile se člověk zpravidla na něco hrozně moc třese, tak to poměrně často dopadne zklamáním. (U mne celkem častý jev.)
Ale nelámu nad nimi hůl... Ač dávám v dnešní době přednost spíše jiným prog metalovým spolkům v čele s bravurními Anglány THRESHOLD, tak stále, pod vlivem jejich předchozího, opravdu vydařeného alba, je nechci (zatím) pustit ze zřetele.

Předešlé fošně jsem bez mrknutí oka rozsvítil pět velkých hvězdných obrů. Tomuto dávám dva slaboučké bílé trpaslíky.
Sorry, takhle to prostě slyším...

» ostatní recenze alba Dream Theater - The Astonishing
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Therion - Sirius B
2016-01-07

Therion / Sirius B

5 stars

Tuto severskou metalovou bandu znám také už nějakou tu neděli...
A celkem mne mrzí, že jsem od nich znal ještě donedávna pouze dvě fošny, a to jest "Sirius B" a "Lemuria".
Ovšem nedávno jsem se tento nedostatek rozhodl napravit, nažhavil svoje stereo a sjel si postupně celou jejich diskografii (a soused mohl potom zase směle nahodit novou zed').
A nemůžu si pomoci, tohle "skoro dvojalbum" z roku 2004 se mi jeví zkrátka pořád jako nejlepší, co tito Švédi doposud natočili.

Je až neuvěřitelné, jak se hlavnímu mozku Christoferu Johnssonovi podařilo přetvořit zprvu zabijácké death metalové těleso v tento, sice stále metalový soubor, ale libující si v symfonii, opeře, různých názvucích severské tradiční hudby, krásných orchestrálních a akustických pasážích atakdále, atakdále...
To vše najdete nejen ta tomto albu, ale vlastně na všech deskách vydaných po drtičce "Lepaca Kliffoth".
Jinak si myslím, že na této desce i společně s "Lemurií" skupina naplno otevřela stavidla svého potenciálu, který na předchozích albech ještě nebyl úplně využit...
Však už hned první dvě kompozice "The Blood of Kingu" a následující "Son of the Sun" řadím mezi jednoznačně největší albové hitovky... i když, těžko říct - pro mne je celé tohle dílo jedna velká hitovka, jejíž poslech vás opravdu, si myslím, jen tak neomrzí, za to dám obě uši na špalek!
Třeba už jen ten úžasný varhanní úvod, podporovaný nadpozemským chorálem ve skladbě "The Wonderous World of Pun" bych si mohl pouštět stále a stále dokola, a to nejen proto, protože mám pro tento "královský nástroj" velkou slabost...
Upřímně, na varhanách, at' už na ně zahrajete cokoli, zní snad vše úžasně...
Věřím tomu, že i kdyby zmateným babkám na nedělní mši varhaník s kocovinou vystřihl na tento nástroj místo obvyklé "Sláva Pánu Ježíši" třeba "Kupředu levá, zpátky ni krok!" tak by to znělo stále nadpozemsky! Ale to už jsme trochu jinde...

Jak říkáme my moravští intelektuálové - "Nářez jaxviňa!"
Pět hvězd, míň prostě dát nemůžu!

» ostatní recenze alba Therion - Sirius B
» popis a diskografie skupiny Therion


Anathema - Distant Satellites
2016-01-05

Anathema / Distant Satellites

4 stars

Přiznám se, že na poslední album těchto britských atmosférických rockerů jsem byl opravdu velmi zvědavý.
Především mne zajímalo, zdali kapela půjde stejnou cestou, kterou nastolila předchozím dílem "Weather Systems", které osobně považuji za strop jejich tvorby, či se vydá zase trochu jiným směrem... Nevydala.
Deska by se dala bez nadsázky označit za přímého následovníka předchozího výborného počinu "Weather Systems".
Je to i nadále hudba velmi atmosférická a melancholická, podporovaná procítěným zpěvem Vincenta Cavanagha, kterému zdatně sekunduje líbezná pěnice Lee Douglas...
Ovšem nejedná se o takovou tu existencionální depku, kterou nás pravidelně zásobuje třeba takový Steven Wilson, ale jedná se o hudební splín takového zvláštního, povznášejícího charakteru, při jehož poslechu některé citlivější duše nemají chut' si hrát třeba s žiletkou, či konopným provazem...
Však už jen první dvojdílná kompozice "The Lost Song", ne nepodobná "Untouchable" z "Weather Systems", nás okamžitě ujistí, že soubor pluje stále v těch stejných vodách... Skladby mají vesměs podobné schéma - začínají obvykle měkce a pak postupně gradují.
Ovšem menší změna oproti minulosti tu přece jen je, a tou je trochu více té elektroniky, kterou si naplno vychutnáme nejen v titulní "Distant Satellites".
O mně je docela známo, že se "tucavé" hudbě obvykle vyhýbám jako katolík antropologickému muzeu - takže jsem při prvním poslechu docela prskal... Ale dnes už mi to k atmosféře zmíněných skladeb i docela pasuje.
Ve skladbě "You're Not Alone" si dokonce užijeme i trochu toho nesměle vyčuhujícího drum and bass, což jsem dokázal překousnout také až po několikátém poslechu, a dnes už mi to také nějak nevadí... přijal jsem to.
A co bych ještě rád vyzdvihl, tak je obal, který osobně řadím mezi vůbec nejpovedenější covery, s kterými kapela ve své historii vyrukovala.
K titulní skladbě se hodí dokonale, protože pokaždé, když ji poslouchám, tak si připadám, jako bych prolétal tou rudou mlhovinou a pomalu mířil k nějaké té vzdálené hvězdě...

Výborná, přemýšlivá hudba. Jsem moc zvědav, s čím se tito podivuhodní angláni vytasí příště!

A když už jsme u těch hvězd, tak tomuto albu za mne rozsvěcuji poctivé čtyři!



» ostatní recenze alba Anathema - Distant Satellites
» popis a diskografie skupiny Anathema


Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica
2015-11-03

Captain Beefheart & His Magic Band / Trout Mask Replica

3 stars

Před pár dny jsem se konečně odhodlal, pořádně se psychicky připravil a tohle prapodivné album si konečně poslechl celé, a to hned několikrát...
Upřímně, pokud nejste alespoň trochu obeznámeni s avantgardou, tak tohle je hudba, kterou si opravdu nemůžete pustit "jen tak", jinak vás to rozseká na molekuly a ke konci vám zbudou pouze krvácející uši a někteří labilní, či jinak duševně indisponovaní jedinci zvolí raději odraz od římsy.

Popsat tuhle hudbu je opravdu těžké...
Často to vypadá, jako by hudebníci hráli, co jim zrovna v daném okamžiku přijde na mysl a věřím tomu, že Donův hlasový projev nemusí být některým také zrovna dvakrát po chuti...
Takže, pokud přežijete první poslech bez toho, aniž byste potom měli nutkání si okamžitě rozbít hlavu o zed', či si udělat legálně drženou zbraní větrání do mozkovny, tak gratuluji!

Přiznávám, že dlouho se mi Kapitánovým hudebním mořem proplouvat nechtělo, ale po vyslechnutí tohoto zvláštního díla v tom ted' nejspíš budu pokračovat i nadále...
Jsem opravdu zvědavý na jeho další počiny.

Dávám poctivé tři hvězdy - i když, možná by bylo hodnocení i vyšší, kdybych měl při poslechu v krvi trochu toho ovoce prohnaného trubkami. :)

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Sex Pistols - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols
2015-10-01

Sex Pistols / Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols

1 stars

Velká Británie roku 1975...
Rockové kapely jako PINK FLOYD, YES, GENESIS, ELP, DEEP PURPLE, LED ZEPPELIN aj. jsou v této době na svém vrcholu, nahrávají jedno výborné album za druhým, koncertují ve vyprodaných stadiónech, fanoušci jim leží u nohou... A v londýnských "katakombách" se pomalu formuje hudební asteroid, který těmto "dinosaurům" hodlá náležitě zatopit...
Po dopadu tohoto tělesa naštěstí nedošlo k jejich vyhynutí, ale bylo k tomu setsakramentsky blízko. A tento asteroid neměl jiné jméno než SEX PISTOLS, aneb ztělesnění nového hudebního stylu zvaného punk rock, po jehož vypuknutí už rockový svět nebyl nikdy stejný jako dřív...
Upřímně, dodnes si lámu hlavu nad tím, jak se vůbec něco takového mohlo prosadit v tak širokém měřítku... a doted' zastávám názor, že v tomto případě nešlo ani tolik o hudbu jako spíše o revoltu a myslím, že SEX PISTOLS jsou toho zářným příkladem...
Progresivní/art rock byl na svém vrcholu, z kterého ho ovšem hodlala sesadit banda nas.aných, anarchistických entit, v jejichž účesech by mohla hnízdit mláďata orlů skalních, vzala do svých z chlastu a drog roztřesených rukou rozladěné kytary a začala do nich mlátit dvouakordové halekačky o tom, jak je všechno na h.vno a jak je potřeba tomu po.ranému, zkorumpovanému systému přiskřípnout kůžičku do zipu...
Punk rock v podstatě ohlodal rockovou hudbu až na kost, k tomu přidal pár "intelektuálních" výtek k tomu zahnilému establishmentu, a předhodil to spoustě stejně nasolených mladých lidí podobně chatrného vzezření, kteří nechtěli dělat nic jiného než bordel - zlatí hippies!!
A byla pochopitelně jen otázka času, kdy se tohoto nového hudebního fenoménu chytí mainstreamová média a vpustí to do rádií, či televize - což nakonec zase netrvalo příliš dlouho...
Pche, nechápu, co na tomto ti rádoby fundovaní pseudokritikové slyšeli...
Jednoduché, jednotvárné, do sebe splývající píssničky, prostoduché texty...
Jasně, vím, že to tak všechno bylo víceméně naschvál, takové plivnutí do xichtu všem těm pinkfloydům a jiným, co pečlivě pilovali každou notu a dávali si na své hudbě opravdu záležet, ale i tak!
Kvalita hudby by měla být zkrátka vždy rozhodující, a ta u SEX PISTOLS jednoduše kvalitní nebyla.
I když, ono není žádným tajemstvím, že různá "odborná" kritika je schopna nadhodnotit kdejaký "natrávený salát" a skutečnou, hodnotnou hudbu zadupat do země - jako tomu bylo svého času třeba u RUSH...
Nevím tedy co bych k tomuto "opusu" měl ještě napsat...
Snad jen to, že ještě úplně nerozumím tomu kultu co se utvořil kolem jejich "basáka" Sida Viciouse po jeho smrti.
Proboha, vždyt' ten člověk neuměl absolutně nic zahrát, natož zazpívat a ještě k tomu disponoval nade vší pochybnost podprůměrným IQ, které mu dávalo místy opravdu zabrat...
A už tehdy snad muselo být spoustě lidem kolem něj jasné, že se svým životním stylem, zkombinovaným s inteligencí členovce, byl tento člověk odsouzený k zániku jako nanuk pohozený v poušti... Nic, f.ck this.

Dle mého silně nadhodnocený počin...
Jedna trpící hvězda.

PS: V žádném případě nebylo mým cílem naštvat fanoušky této kapely, (i když, už ted' vidím ty poprskané monitory, rozmlácené klávesnice a pomalu vyšívané voodoo panenky) jen jsem chtěl vyjádřit svůj názor na jeden, podle mne neskutečně přeceňovaný soubor...
Tot' vše.




» ostatní recenze alba Sex Pistols - Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols
» popis a diskografie skupiny Sex Pistols


Deep Purple - In Rock
2015-09-29

Deep Purple / In Rock

5 stars

Z deníčku jedné 13ky (část II.):

Drahý deníšku...
dnes to budou přesně tři dni, co se semnou resešel Zbiněk. :(
Za všechno múže můj fotr, protože Zbiněk uš nemohl vidržet ty jeho neustálé narášky na jeho vzhled. To bylo pořád: "Máš pěkný vlasi, kterým olejem si je umíváš, palmovým nebo olivovým? Nechceš vimáčknout ten beďar o velikosti kráteru Vesuvu, co máš na čele? Ten tik v pravém oku ti nejde podle mých hodinek, můžu ti ho seřídit? S tím předkusem bis neměl tolik mluvit, už jednou si mi předními zubi málem vipíchnul oko, i když jsem seděl minimálně půl metru od tebe..."
No řekni, kdo bi tohle vydržěl! Taky jsem se rozdotla, že to fotříkovy pěkně vosolím...
Zrovna včera, kdyš si pouštěl zase ty svoje hnusi, myslým, že to bili nějací Dep Paraple... tak jsem ani chvíly neváhala a pustila na plný pecki poslední hitovku od One Direction, která se jmenuje Steal Máj Girl... Já je prostě žeru, víborná hudba... dokonce se líbí i našim sousedům co bidlí nad námi, protože pokaždé, když si něco od nich pustím, tak začnou vždycki tancovat... až mě to jejich dupání někdy štve. Ale nemám jím to za zlé... tahle suprová hudba prostě dělá s lidma divi... :D
No, myslela jsem, že to fotra naštve a půjde mně seřvat, ale vůbec to neudělal! Že bi se mu konečně moje mylovaná muzika začala líbyt? Any náhodou!! Brečel v obýváku schoulený pod stolem, píšící si testament, a pak mě na kolenou prosyl, abyh to uš konečně vypla...
Dnes jsem se ve škole zeptala jednoho spolužáka, jestli nezná ty Dep Purle, že to je fuckt hrozná hudba, tak jestli to neposlouchá i jeho fotřík...
Řekl my, že je nezná a že ho nezajímá, co jeho rodiče poslouchají... on viznává prý jenom krutědrsnohustopřísného krále yntelechtuálního repového universa, Rytmuse. Všechno ostatní je prej sh.t!
Takže Dep Purple mu nic neříkají... Ale svěřil se my, že prý kdisi našel ve fotrově "zvláštním archivu" nějaký film, který se jmenoval Deep Throat... Když jsem se ho zeptala, co to bilo za žánr, tak zčervenal a vzal ramena na nohy...
No, jelikoš jsem uš v anglině docela pokročila, tak vím, že to v překladu znamená Hluboké hrdlo... takže podle názvu bich usuzovala, že se jednalo o nějaké drama z prostředí protialkoholní léčebny nebo ORL...

Uff, už dost!
Jinak, co ještě nadrápat o tomto hardrockovém monumentu, co by už nenapsal někdo přede mnou? Naprosto úchvatné kytarové exhibice Ritchieho Blackmorea, skvěle se doplňující s ještě úchvatnějšími hammondkami božského Jona Lorda? Gillanův dechberoucí ječák? Perfektně "pumpující" basa Rogera Glovera? Bezchybně tepající bicí Iana Paiceho, či legendární "přehulený" zvuk?
Ne, přátelé, vše už bylo napsáno...
Jen ještě doplním, že tahle deska u mne před mnoha lety způsobila to, že jsem začal nahlížet nejen na rockovou, ale celkově na hudbu diametrálně odlišně...

Méně než tři hvězdy tomuto opusu může dát jen naprostý ?%(""!!... Já dávám z fleku pět!

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Telergy - Hypatia
2015-09-27

Telergy / Hypatia

5 stars

Přiznám se vám přátelé, že když jsem poprvé spatřil obal nového alba amerického projektu TELERGY, tak jsem jako milovník historie doslova nadskočil radostí...
Miluji dějiny, zejména svět starověku, takže když jsem spatřil vyobrazení jedné z posledních velkých postav pozdní antiky, Hypatie z Alexandrie, tak jsem si okamžitě po zkušebním FLAC poslechu tohle album objednal na CD, jelikož na LP nebylo a nikdy nebude k dispozici...
(Ano, vím, že jsem se před časem rozhodl s nakupováním CDček přestat... takže co na to říct? Snad jen - hups?)
Mno, takže ještě, než se pustím do recenze, bych vás rád seznámil s touto pozoruhodnou postavou světových dějin. A jelikož jsme na hudebním fóru a ne historickém, tak jen v kostce:

Hypatie se narodila na sklonku antického období, přibližně v roce 370 jako dcera jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii, matematika a filozofa jménem Theon.
Hypatie šla v otcových šlépějích, takže pod jeho vedením studovala matematiku a astronomii.
Po studiích vyučovala filozofii a matematiku a její přednášky se staly tak proslulými a žádanými, že na ně později začali jezdit posluchači až z Athén nebo Říma.
Ano, na její přednášky chodili dle historických pramenů i křest'ané, ale považuji za nutné poznamenat, že spousta lidí, zejména vzdělanců, křest'anskou víru, snad ze strachu, pouze předstírala a uvnitř stále vyznávala tradiční pohanské hodnoty starého světa, který ovšem již pomalu zanikal...
Takže je pochopitelné, že její novoplatonská, kacířská filozofie byla trnem v oku pozvolna se rozvíjejícímu novému náboženství, které postupně začínalo dominovat, takže všelijaké různé nepokoje a půtky mezi křesťany a pohany byly v této době na denním pořádku...
Takže netrvalo dlouho a Hypatie se brzy dostala do otevřeného konfliktu s tamním křesťanským vůdcem Cyrilem, (později prohlášeným za svatého) který přikázal skupince svých fanatických přisluhovačů, aby Hypatii v mezičase při šíření dobra a lásky k bližnímu svému, "mírumilovně" a "inteligentně" domluvili... No a jak je známo z historických zdrojů, nebohá Hypatie tento pohovor nepřežila - její zlynčované, rozdrásané tělo posléze spálili na hranici (tato domlouvací metoda žehem se v budoucnu u mnoha těchto následníků učení Ježíše Krista stala velmi oblíbenou)...

No, takže historickou vsuvku máme za sebou, a co tedy napsat o hudbě na tomto albu?
Ano, není nijak originální, všechno už tady bylo... Jsou v ní patrné vlivy velikánů jako PINK FLOYD, KANSAS, JETHRO TULL apod...
Ovšem jako celek je výsledek bombastický, zejména bravurní instrumentální výkony obrovského počtu zúčastněných hudebníků, kteří jak vidno, si za svůj život už něčím prošli.
Celé album je (když nebudu počítat mluvené vsuvky mezi kompozicemi posouvající příběh vpřed a nějaké ty nápěvy) ryze instrumentální... Chvíli na vás z reproduktorů dýchne omamný orient, jindy zase najednou kapela šlápne na plyn a promasíruje vám sluchovody pořádným, krutohustým nájezdem... a to všechno obaleno v líbivém rockovo - metalovém symfonickém rouchu, mňam!

Takže pokud vás album zaujalo stejně jako mě, rozhodně se zde vyplatí investovat do fyzického nosiče, a nebo pokud jste hamouni, tak si alespoň stáhněte desku ve FLAC, protože poslouchat tohle famózní dílo v MP3 je podle mne urážka všech těch, co se při jeho nahrávání jistě řádně zapotili.

Takže co závěrem? Pro mne zatím jednoznačně album roku!

Quinque stellae!

» ostatní recenze alba Telergy - Hypatia
» popis a diskografie skupiny Telergy


Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)
2015-07-21

Morse, Neal / The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)

2 stars

Tak se nám Neal Morse rozhodl zajít si zase jednou místo do kostela do nahrávacího studia s cílem, usmažit všem svým dychtivým fanouškům novou hudební placku.
Už samotný název desky "The Grand Experiment" a i přejmenování na THE NEAL MORSE BAND slibovalo mnohé a věřím tomu, že nejen já jsem doufal v alespoň lehké odbočení ze zaběhnutých kolejí - takový "nový začátek".
A dovolil jsem si dokonce zajít až tak daleko, že jsem úplně poprvé v životě objednal album v předprodeji a ještě k tomu na LP za cenu, za kterou bych pomalu koupil i menší stánek s hamburgery!
Měl jsem totiž v plánu tzv. koupi "na slepo", žádný kontrolní MP3 předposlech, jako to dělám vždy než si nějakou tu desku koupím... Ó jaký jsem to byl ale naivní vůl!
Mno - nakonec z tohoto plánu díky mojí vrozené zvědavosti, zkombinované se silně vyvinutou slabou vůlí, sešlo... No ještě že tak!
Je to jednoduché... po prvním zkušebním MP3 poslechu jsem byl totiž opravdu zklamán a cítil se podveden - takže jsem předobjednávku šmahem zrušil. Než je vypláznout za tuto desku, tak ty prachy raději vnutím prvnímu bezdomovci, aby si za ně mohl minimálně na rok předplatit třeba časopis Bydlení.
Hudbu na tomto albu není ani potřeba nějak popisovat, protože už tady všechno bylo.
Neal se vykrádá snad ještě více než kdy předtím... Stále ty stejné postupy, harmonie - pro mne už opravdu všeobjímající nuda.
Jsem toho názoru, že si po posledním albu s názvem "Momentum" (když nebudu počítat jednohubku "Cover 2 Cover" a oddechovku "Songs From November"), které osobně považuji za vrchol jeho tvorby, měl uložit svou sólovou kariéru tak na pět let k ledu.
Ano, je pěkný, když je člověk tvořivý a sype z rukávů stále nové nápady... ale pokud je sype z rukávů pořád té stejné, už značně obnošené košile, tak to už fakt není dobrý - tot' skromný názor letitého fanouška.

Uff, je pro mne jako pro člověka, který díky jeho hudbě objevil moderní prog rock opravdu těžké sestřelit jedno z jeho alb - ale už mne nebaví nadhodnocovat...

Dvě a půl hvězdy, zaokrouhleno dolů.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - The Grand Experiment (As The Neal Morse Band)
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Opeth - Orchid
2015-07-20

Opeth / Orchid

5 stars

Když jsem ještě chodíval na noční směny, tak jsem se po každé šichtě, jako každý normální pracující člověk, chtěl vždy alespon tak pět hodin vyspat - jenže to bych nesměl mít za souseda vydlabaného hlavonožce s IQ odumřelé plavuně, s pravděpodobně nejhorším hudebním vkusem ve sluneční soustavě...
Kdysi jsem na internetu četl takový zajímavý článek, kde autor zmiňoval, že spousta chlapů, co poslouchají tento pahudební styl, patří k jedné čtyřprocentní menšině, co chodí ráda v růžové, s pěstěnými nehty a prapodivnými účesy...
No, nechci z toho vyvozovat nějaké závěry, ale přece jen od té doby vždy, když jej potkám na chodbě, se přitisknu zadkem ke zdi... prevence je holt prevence.
No, takže když jsem se konečně po každé noční šichtě svalil do náruče soudruha Morfea, tak jsem ovšem býval častokrát velmi brzy vzbuzen podivným, disharmonickým zvukem, jako by se někdo snažil motorovou pilou přeřezat trubku z kalené oceli... a nebylo sebemenšího pochybu o tom, že se to line ze sousedova kotce...
No a jelikož moje citlivá a empatická duše bývá nerada svědkem jakéhokoliv násilí na jednotlivci či skupině obyvatel a snaží si držet karmu v pozitivních číslech, tak jsem se mu vždy, když jsem zazvonil na jeho zasviněný, nečitelný zvonek, snažil inteligentně a naléhavě domluvit...
Vždy to pomohlo, ale jen na chvíli... Pak tento genetický omyl stejně po pár dnech, zase hned po ránu, naplno popustil uzdu svému, už tak stěží dvoucifernému ÝKVÉ a opět mi začal nabourávat spánek.
Pravda, od té doby, co jsem se naučil v práci krást špunty do uší, se to pak už celkem dalo zvládnout - ale i tak jsem stále čekal, až přijde vhodná doba na pomstu.
A ta dorazila velmi brzy a ani se nestihla vyzout, jak mi rychle vstoupila do hlavy.
Když jsem v tehdejší práci skončil a našel si novou, už pouze s ranní a odpolední směnou, tak jsem se od tajných zdrojů dozvěděl, že si soused před časem také našel nové místo a to práci nočního hlídače v prasečáku (krásný džob, skvěle odpovídající jeho vražednému yntelechtu).
V tu chvíli ve mne začalo po malých krůčcích vítězit zlé já... hodina trestu udeřila!
Přestal jsem s jógou, meditacemi a dal se na stranu zla...
A od té doby jsem si začal s gustem a d'ábelským šklebem v xichtě každé ráno, když mám odpolední a soused vyspává noční bdění mezi rochátky, odpalovat bubínky nějakou deskou od OPETH!
A jelikož je soused o pět let mladší, o hlavu menší a mentálně nejspíše na úrovni desetiletého chovance v klecovém lůžku, tak ani neprotestuje...
Pomsta je sladká!

Orchid - tak tady to všechno začalo!
Tato první fošna od švédských prog metalových/rockových maestros je tak krásně syrová, neučesaná a atmosférická, že už snad ani víc být nemůže...
Naprosto souhlasím s předchozí recenzí, kde kolega Petrucci tvrdí, že takovou atmosféru, jakou OPETH vytvořili na tomto albu se jim už nikdy nepodařilo zopáknout... Jo, ty pocity jsou vzájemný...
Především Mikaelův přiškrcený, záhrobní chraplák je zde naprosto úchvatný... Sice už tady se snaží svůj smrtící dech kombinovat s čistým zpěvem, ovšem zatím jen tak nesměle, opatrně.
Je těžké tuto desku někam stylově zařadit... Kombinuje se tady atmosférický black/death metal - sem tam slyším i nějaké ty doomové prvky a samozřejmě i progrockové názvuky... Ano, i ty už tu pochopitelně jsou, i když nepřevažují - ale přesto dokonale dotvářejí mrazivě krásnou atmosféru.
Opět je pro mne hrozně těžký vysadit nějakou tu skladbu, protože všechny jsou opravdu skvělé, výborně vyvážené, melancholické, tajemné a do posledního šroubku propracované...
Ale když už by to tedy muselo být, tak bych vylovil hned druhou kompozici "Under The Weeping Moon".
Je pro mne opravdu těžké tuto skladbu k něčemu přirovnat...
Pokaždé, když ji poslouchám a zavřu oči, tak se cítím, jako bych skutečně seděl na nějaké velké lesní mýtině, z lesa by vycházelo spoustu tajemných zvuků a nade mnou by celou tu scenérii ozařoval veliký úplněk... Hlavně ta prostřední akustická, psychedelií nasycená část je tady fantastická.
Přiznám se, že jsem se dlouho této první opet'ácké desce vyhýbal, protože v té době jsem už byl rozmlsaný díly jako třeba "Deliverance", "Blackwater Park" a nebo "Ghost Reveries".
No, byla to obrovská chyba, protože tohle je opravdu fantastická fošna. Čím víc pozorných poslechů tomu věnuji, tím víc pro mne roste kvalita a výjimečnost tohoto díla.

Album bych jednoznačně doporučil i posluchačům, kteří s OPETH začali třeba až od veleúspěšného "Still Life" a nebo snad ještě později - ano i těm, co se začali o kapelu zajímat třeba až po vydání "Heritage".
Není to stravitelné na první poslech, to bych kecal - ale jakmile do toho proniknete, tak odměnou vám bude skutečně kvalitní, atmosférická, extrémní prog metalová hudba...

Věřte tomu, že vám v těchto současných pařácích tato mrazivá nálož přijde více než vhod. :-)
Chtěl jsem tomu původně nalouskat silné čtyři hvězdy, ale po dalším soustředěném poslechu musím dát prostě pět!

» ostatní recenze alba Opeth - Orchid
» popis a diskografie skupiny Opeth


Opeth - My Arms, Your Hearse
2015-05-22

Opeth / My Arms, Your Hearse

5 stars

My Arms, Your Hearse...
Tak tento "třeskutě optimistický" název ukrývá jednu z mých nejoblíbenějších fošen od švédských OPETH, díky kterým jsem se začal před pár lety opět zase zajímat o extrémnější formy rockové hudby...

Pamatuji si, jak jednoho krásného dne přišel za mnou brácha, v ruce držíc nějaké CD, a se slovy: "Tohle tě naprosto rozseká!" mi jej vnutil...
Já okamžitě, hledíc zamyšleně na obal, pojal nedůvěru a po chvíli mu se slovy: "Víš, že mě už tihle chrchloni nezajímaj!" mu CD vrátil...
Jenže milý sourozenec se nenechal jen tak odbýt, položil mi CD na stůl a s potutelným úsměvem zmizel...
V té době jsem byl totiž až po uši ponořený v progresivním rocku 70-tých let a neoprogu a divokou metalovou minulost jsem chtěl už navždy nechat za sebou - to jsem byl ale vůl, co?
Ale co, když už se s tím bráchanec tahal, tak mu uděláme radost...
Nasadil jsem si na květák sluchátka, vložil CDčko do mechaniky a poslouchal a poslouchal a poslouch......
Za pár hodin mě našel brášin ležícího na zemi, s pěnou u úst a s navýsost spokojeným výrazem v xichtě...
"Já věděl, že tě to chytne!" poznamenal a zase odkráčel.
No bomba! Do té doby jsem nikdy nic takového neslyšel a byl jsem z toho totálně paf.
Upřímně - dříve by mne ani ve snu nenapadlo, že by si někdo troufl míchat smrtonosný metal s progresivním rockem!
No zkrátka - od té doby jsem si začal od těchto výborných Švédů shánět postupně všechna alba a stal se jejich velkým fanouškem... a tohle album se stalo mou srdeční záležitostí.

Dílo je koncepční a pojednává o dvou milencích... Ovšem žádné skotačení na prosluněných loukách a lovestory se št'astným koncem nečekejte - jen temnotu a depresi...
Rozhodně nedoporučuji tuto desku pouštět nerozhodným sebevrahům, protože by je následný poslech mohl už definitivně přesvědčit o tom, aby se konečně od té římsy odrazili... No nic, zpátky k příběhu:
Album se týká mužské postavy, která umírá a stává se duchem...
A následné vyprávění se točí kolem ženy, kterou za svého života miloval a u které si není úplně jistý, jestli ji jeho odchod skutečně zarmoutil, takže je jeho duše v neustálém zmatku....
Snaží se s ní po celou dobu všelijak navázat kontakt, ovšem jeho přítomnost zůstává stále neodhalena a to jej velmi trápí...

Když porovnám hudbu na tomto albu s hudbou na předchozích dvou deskách, tak musím uznale pokývat hlavou a říct, že od té doby hudebníci ušli obrovský kus cesty...
Mikael Åkerfeldt už nemá úplně ten přiškrcený "blackový" chraplák a pomalu zde začíná nacházet svoji polohu.
Přibylo i více dalších akustických výletů, prolínajícími se s agresivními riffy... Mikael střídá growling s čistým zpěvem už naprosto suverénně a vlastně celá kapela zde působí ještě více sehraně, než kdy předtím...
Svou nezpochybnitelnou zásluhu má na tom i výborný nový bubeník Martin Lopez, který do kapely jednoznačně skvěle zapadl, a tepe jako králíček Energizer.
Rozepisovat se o jednotlivých skladbách nechci, protože album beru jako takový pevně sevřený celek... ale pokud bych měl vyzdvihnout jednu jedinou, která mě totálně srazila k zemi, tak by to byla Demon Of The Fall - tak chorobně, démonicky znějící growling, jaký Mikael vystřihl na začátku, jsem snad ještě neslyšel! Opravdu nic pro slabé uši... Věřím tomu, že spousta slabších jedinců by zdrhla už během ponurého klavírního intra..
Co už...

Co ještě dodat víc?
Ano, kdekdo by mohl namítnout, že to nejlepší měla banda teprve před sebou, ale... to je vlastně fuk.
V každém případě, tomu, kdo začal poslouchat OPETH až po vydání alba "Heritage", album opravdu nedoporučuji - hrozí totiž, že by následný poslech mohl odskákat nějakou tou újmou. :))

Výborné, temné dílo...
Pět hvězd!

» ostatní recenze alba Opeth - My Arms, Your Hearse
» popis a diskografie skupiny Opeth


Futurum - Ostrov Země
2015-05-19

Futurum / Ostrov Země

5 stars

1984:
Československé hudební žebříčky začíná po(s)tupně obsazovat Janečkova mafie v čele s mazlíky jako Míšou Dejvem, Pavlíkem Horňákem aka normalizačním Džastýnem Bíbrem, Markétou Muchovou aj... a začínají cíleně kur.it hudební vkus mnoha mladým lidem (není nic smutnějšího, než když člověk vidí dnešní padesátníky křepčit na "Holky z naší školky" nebo "Poupata").
...Mno, tak v těchto veksláckých dobách vychází, pro mne jedna z nejlepších desek československé rockové hudby, "Ostrov Země", brněnské skupiny FUTURUM, založené "utečenci" z PROGRES 2 a SYNKOP - Romanem Dragounem, Milošem Morávkem, Emilem Kopřivou a Romanovým kamarádem z dětství, bubeníkem Janem Seidlem...

Hudba pro toto album vznikala údajně v dosti velkém spěchu, při jam sessions... Ale to kompozicím rozhodně nijak neublížilo.
Deska je plná energické, moderní rockové hudby s výbornými texty z pera brněnské básnířky Soni Smetanové.

Placku otevírá velmi dobrá skladba Miloše Morávka s názvem "Spěch".
Nemůžu si pomoci, ale v té úvodní kytarové exhibici slyším jistou podobnost s instrumentálkou "Ozvěny" z progresáckého alba Třetí kniha džunglí... A trochu zde cítím i inspiraci PRAŽSKÝM VÝBĚREM...

"Vyplouvám I." je autorským dílem Romana Dragouna s výraznými, atmosférickými syntíky, navozujícími takřka snovou atmosféru... A ten zpěv - no nádhera.

Ostrov Země... Skvělá, funkově dusající, rytmická kompozice z dílny Emila Kopřivy... To sólo na bicí uprostřed skladby je perfektní.

Kámen tvář... Takřka meditativní věc z pera Miloše Morávka, unášející posluchače až někam do exotických krajin.

Sluneční město... Syntíkový úvod, silně inspirovaný britskými TANGERINE DREAM otevírá jednu z mých nejoblíbenějších skladeb na albu...
Výborná, dynamická kompozice, postavená na výrazných klávesách a skvělé kytaře.

Stopy... V porovnání s ostatními, poněkud jednodušší skladba s opakující se kytarou... Není špatná, ale že by mne nijak chytla za srdce - to ne.

Hledání... Autorský příspěvek Jana Seidla, né nepodobný skladbě "Kámen tvář", s podobnou meditativní, tajemnou atmosférou, vybudovanou na výrazných klávesách.

Oblouk... Další příspěvek na albu pocházející z pera Jana Seidla... Rychlá, pulzující skladba, opět postavená na výrazných syntezátorech, s výborným pěveckým výkonem Romana Dragouna.

Vyplouvám II... Repríza atmosférické Romanovy skladby z první části alba, s lehce pozměněným textem...

Genese... Fantastická, odlehčená instrumentální kompozice Emila Kopřivy, která takřka unáší do oblak... Výborný závěr!

Je více než jasné, že v tehdejší záplavě bezduchého a vtíravého normalizačního popu a diska, musela tato deska působit jako totální zjevení, tím jsem si jistý...

Skvělé dílo, které i dnes zní stále výborně a svěže...

Pět hvězd je jasných!

» ostatní recenze alba Futurum - Ostrov Země
» popis a diskografie skupiny Futurum


Grobschnitt - Solar music – live
2015-05-12

Grobschnitt / Solar music – live

5 stars

Tohle živé album od pro mne dříve absolutně neznámé skupiny GROBSCHNITT jsem před časem dostal zdarma, jako takový "věrnostní zákaznický bonus"...
Upřímně, čekal jsem nějakou krávovinu, které se chtěl prodávající jen jednoduše zbavit - tak ji nacpal mně, jenže... chyba lávky!
Hned, jak jsem přišel se svým vinylovým nákupem domů, jsem neodolal, a darované LP položil na talíř jako první... Zvědavost jednoduše zvítězila. Mno...
Tímto bych chtěl poslat velkou omluvu do Rockové galerie u Heavyho v Olomouci...
"Zdeňku, sorry, že jsem o Tobě pochyboval chlape, protože tohle elpíčko je fakt lahůdka!"
A navíc jsem k tomu všemu ještě zjistil, že se jedná o poměrně raritní kousek - takže... no, raději už bez dalších zbytečných keců...

Věřím, že kdo měl možnost tento koncert vidět a slyšet pěkně na živo, tak si posléze s sebou domů odnesl hudební zážitek na celý život...
Tohle je jednoduše řacha - Ty atmosférické klávesové stěny, ta kouzelně znějící "Gilmourovská" kytara... uff.
Z celého koncertu čiší neuvěřitelná energie, k tomu ta dokonalá sehranost všech přítomných hudebníků... Bomba!
Desku jsem si od té doby poslechl už asi desetkrát a pořád se jí nemůžu nabažit - a to už o něčem svědčí.

Doporučuji všem, co mají rádi PINK FLOYD, GENESIS, YES... ti si zde určitě přijdou na své.

Neuvěřitelné, na jaké poklady někdy člověk narazí.
Pět hvězd!

» ostatní recenze alba Grobschnitt - Solar music – live
» popis a diskografie skupiny Grobschnitt


SOUNDTRACK - Final Fantasy VII Advent Children
2015-05-12

SOUNDTRACK / Final Fantasy VII Advent Children

4 stars

Ještě předtím, než začnu s recenzí na tento soundtrack, tak bych nejprve rád napsal pár vět k filmu, z nějž tato hudba pochází...

Film je volným pokračováním dnes již kultovní videohry FINAL FANTASY VII z roku 1997.
A tady vyvstává právě ten největší problém - protože pokud jste nehráli původní videohru, tak ve filmu nepochopíte asi tak 50% věcí...
Sice se vám na začátku dostane nějaké té retrospektivy, aby jste se ve snímku zase úplně neztratili... ale popravdě, pořádně si jej vychutná jen ten, co hrál původní hru.
Ale samozřejmě mohu film vřele doporučit i "nezasvěceným", už jenom díky fantasticky propracované CGI animaci, která byla ve své době nepochybně špička - a která vypadá stále výborně i dnes, takřka po deseti letech od vydání...
Tak, a ted' už k samotné hudbě:

Nebudu popisovat každou skladbu zvlášt', na to dnes opravdu nemám sílu... popíšu alespoň některé, pro mne nejvýraznější kompozice.

S otvírákem jsme se už někteří setkali na albu THE BLACK MAGES - Darkness And Starlight, který je zde omezen pouze na symfonickou část - ale i tak to zní pořád bombasticky. :)

Pak se mi zde hodně vryla do uší hned následující kompozice s názvem The Promised Land... Ty fantastické chorály mi pokaždé způsobují pořádné mrazení v zádech. Krása...
Nádherná je zde i klavírní skladba Tifa's Theme...

Po ní bych hned zmínil kompozici Water, která se mistru Uematsovi taky velmi povedla...
Nacpat do dvou minut tolik emocí se totiž nepodaří jen tak někomu...

Dobrá je i věc s názvem Black Water, kde na vás po krátkém úvodu sestaveném z "umělohmotných" bicích nástrojů zaútočí setsakramentsky naštvané elektrické kytary.

Aerith's Theme... Další, emoce ždímající, slzotvorná klavírní kompozice, jedna z Mistrových nejznámějších.

Divinity I. - Paráda... Hudba jako vystřižená z nějakého výpravného snímku z antických dob, kde zrovna vrcholí nějaká velká bitva... To samé platí i o druhé části Divinity II.

Pak zde ještě v každém případě stojí za zmínku skladba Advent : One - Winged Angel...
Úvod je jako vystřižen z nějakého amerického filetovacího hororu z 80.tých let, kde zrovna šílenec v masce pronásleduje nevinnou náctiletou obět'... No a pak už to najede - Agresivní kytary, mrazivé chorály zpívané v latinském jazyce... bašta a vrchol celého soudtracku...

Cloud Smiles je další krásná, jemná skladba... emoce, emoce a zase jen emoce. Tohle Nobuo zvládá na jedničku...

A možná by mohla ještě někoho zaujmout závěrečná skladba Calling, ve stylu pop-rocku, zpívaná Japonsky - jediná na albu, na které se nepodílel NOBUO UEMATSU... Mne osobně celkem zaujala...

No, na pět hvězd to není, ale na čtyři dle mého už ano. :)

» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - Final Fantasy VII Advent Children
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK


Black Mages - Darkness And Starlight
2015-05-09

Black Mages / Darkness And Starlight

5 stars

NOBUO UEMATSU je v Japonsku pojem.
Jeho hudba k herní a filmové sérii FINAL FANTASY jej vynesla až na samotný piedestal mezi japonskými umělci a dnes už je považován, nejen ve své domovině, ale i ve světě, za jednoho z nejznámějších a nejvíce respektovaných hudebních skladatelů v oblasti počítačových her.

Vždycky jsem tvrdil (a i spousta dalších jeho fanoušků), že by některé jeho skladby byly ještě více strhující, kdyby dostaly pořádný rockový kabát...
A Nobuo nejspíše vyslyšel naše prosby, sehnal k sobě další špičkové muzikanty a BLACK MAGES byli na světě!
Ono to tak stejně muselo dříve, či později dopadnout, protože Nobuo vždy tvrdil, že ho v jeho tvorbě silně inspirovaly a stále inspirují interpreti jako EMERSON, LAKE AND PALMER, PINK FLOYD nebo DEEP PURPLE...

Album Darkness And Starlight jsem si jako první na recenzi vybral především proto, protože se mi zdá ze všech tří desek, které byly doposud vydány, za nejvíce nápadité a vyzrálé.

Album začíná opravdu majestátně - výbornou kompozicí Bombing Mission, která otevírá i samotnou hru, dnes už legendární FINAL FANTASY VII.
Pokaždé, když slyším ten symfonický úvod, mi vždy přeběhne mráz po zádech...
A pak už najede rychlý Nobuův klavír a kovově znějící kytary a mne nezbývá, než spokojeně pomlaskávat.
Jednoznačně jeden z vrcholů alba...

Pak následují další napumpované skladby, jako Neo Exdeath a pro mne další z nejlepších kompozic na albu - The Extreme, ze hry FINAL FANTASY VIII, která zní v rockovém podání neskutečně nňamózně. :)

Po tomto následuje fajnová hoblovačka Assault Of The Silver Dragon, která svým cválavým rytmem lehce připomene metalové matadory IRON MAIDEN...

Další skladba Kurayaminokumo začíná lehce ponurým syntíkovým úvodem, které ovšem vzápětí přejde do skvělého hardrocku s výbornými kytarovými sóly a zakončené působivě znějícími Hammondkami, které evokují jednu ze skladatelových velkých inspirací, DEEP PURPLE.

Ovšem následující kompozice Distant Worlds, to je přímo balzám na uši.
Překrásná, exoticky znějící skladba, která je takovým dočasným oddechem od rockového "rachotu".
Poklidnou atmosféru zde jen trochu "naruší" to kytarové sólo, které je ovšem dechberoucí...

Premonition... A je to zase tady - Skladba pochází ze hry FINAL FANTASY VIII, kde zněla při bitvě se závěrečným bossem... Pro mne jedna z nejlepších "bojových" herních kompozic všech dob. Hlavně to "kvílení" kytar je tady parádní!

Po démonicky a pro mne téměř apokalypticky znějící skladbě Grand Cross následuje vrcholová, titulní kompozice Darkness And Starlight, kde se míchá opera se symfonickým rockem a metalovým běsněním - úplná lahůdka.
Při poslechu tohoto opusu si zajisté nejeden posluchač vzpomene i na klávesového mága RICKA WAKEMANA...
Výborný - epický kousek!

A celé album je zakončené nádhernou klavírní skladbou Life - a mne nezbývá nic jiného, než se zvednout a zmáčknout znovu tlačítko play - a celé toto fantastické dílo si ještě jednou zopáknout...

Pět hvězd - jinak to nejde.

» ostatní recenze alba Black Mages - Darkness And Starlight
» popis a diskografie skupiny Black Mages


Genesis - Abacab
2015-04-19

Genesis / Abacab

3 stars

Nejsem ten typ, co by na potkání hanil 80. léta...
Je jasné, že i v tomto období vzniklo spoustu skvělé hudby, o tom není sporu... ale řekněte mi jedno - proč někteří výborní rockoví interpreti z minulé dekády najednou obrátili o 180 stupňů a stali se z nich umělohmotní, syntíkoví panáci, zaměření na opravdu masové posluchačské publikum. Mám v tomhle směru zejména na mysli GENESIS a QUEEN.
Jo jasně, chápu, doba se měnila - rádia a televize se začínaly pozvolna zaplňovat "novou vlnou" a ono nezbývalo, než se přizpůsobit. Některým se to do jisté míry podařilo, některým už tolik ne...
Samozřejmě, pokud budu mluvit o komerčním úspěchu, tak ten byl v mnoha případech mnohonásobně vyšší, než v předchozím desetiletí... ale, dle mého, kvalita hudby byla kolikráte už diskutabilní.
No nic, podíváme se tomu na zoubky...

Aba(crap)
A už je to tady... Přímočaré, monotonní bicí, nově znějící trendy syntíky, hmmm...
Pro mne nevýrazná, nudná skladba, natažená na úplně zbytečných sedm minut. Nesnáším disco sound, tomu se snažím vyhýbat, jak jehovista transfúzi.

No Reply At All
Argghhh! Né, dechy néé! Sólový Phil na nich v té době docela ulítával, ale to je musel propašovat i do GENESIS?!

Me And Sarah Jane
Po předchozí skladbě mám sto chutí si zabořit žiletku do zápěstí, ale situaci zachraňuje Tony Banks s touto, docela pěknou, a hezky vystavěnou písní. Jo, to by šlo.

Keep It Dark
Opět zajímavá, pro mne trošku tajemně znějící skladba... Žiletku prozatím zahazuji.

Dodo/Lurker
No to je ono! Nejlepší kompozice na desce, lehká vzpomínka na "doby minulé". Pro mne nejprogresivnější song na albu s výbornými bicími a klávesami.

Who Dunnit
CHACHA, CHACHÁCHÁÁ... Pardon, smál bych se déle - ale při smíchu se mé tělo mírně chvěje a krev z podříznutých žil pak cáká po celém pokoji...

Man At The Corner
Pro mne nevýrazná, katalogová "Collinsovka".
Nic, co by mne mělo nějak výrazně zaujmout. Hlavně ten elektronický snare bubínek mne docela provokuje... nebo to Phila někdo ve studiu fackoval a ono se to omylem dostalo na desku? Hard to say...

Like Or Not
Hmm, tohle se taky docela dá... Ale že by to dosahovalo nějakých výrazných kvalit, se říct nedá.

Another Record
Slibný začátek... který bohužel vyústí v docela nudnou, ničím překvapující skladbu. Podprůměr.

Sečteno, podtrženo...
První deska od Genesis, kde jsem začal některé skladby přeskakovat.
Předchozí dílo Duke je v porovnání s tímto o několik tříd výše... a vlastně, i tím následujícím.

Uf, uff, ufff... Slabší tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis


Olympic - Ó, jé
2015-04-05

Olympic / Ó, jé

1 stars

"No ty vole, tohle snad ani není možný!"...
Tak přesně tohle jsem si tehdy říkal pořád dokola, když jsem tohle album slyšel poprvé... A hned poté si nazul na nohy kanady, opatrně vytáhl CD z přehrávače, a posléze po něm dlouho a zuřivě dupal... No tak né, no... kecám.. jenom potom švihem putovalo do bazaru.

To, co Olympic předvádí na této placce, mi připomíná orientační běh skupiny ožralých slepců... Potácení se od ničeho k ničemu.
Opravdu jediné, co dnes z tohoto "díla" jde poslouchat je instrumentálka Stejskání, kde kapela vzdává hold zesnulému klávesistovi Miroslavu Berkovi... jinak nuda, šed' a totálně umělecky vyždímanej Janda.

Tfuj, jedna hvězda za Stejskání...
Nic, jdu si spravit uši legendární, nedostižnou Želvou, a tento hnůj už doufám nikdy nebudu muset znovu kydat.

» ostatní recenze alba Olympic - Ó, jé
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Prázdniny na Zemi
2015-04-04

Olympic / Prázdniny na Zemi

4 stars

No jo, já vím... Je spousta věcí, co by se tomuto albu (a veskrze Olympicu té doby) dala vytknout:
Průměrně znějící bicí, málo nápadité klávesové plochy, Jandova stále stejně znějící kytara bez nějakých "kudrlinek" navíc, kopírování Dialogu s vesmírem, přílišná angažovanost, atakdále, atakdále...
Ale i přes to všechno se mi tahle deska stále dobře poslouchá, i po všech těch X letech a X přehráních.
Líbí se mi zde to ekologické poselství, protože tato otázka je stále aktuální... možná ještě víc, než tehdy.
Líbí se mi pěkné texty od Zdeňka Rytíře, líbí se mi toho tady prostě docela dost na to, abych to mohl jen tak odstřelit...

Chtěl jsem této olympické placce z nostalgie našít okamžitě pět hvězd... ale přece jen, dnes už to pro mne nemá takovou sílu jako kdysi...
Od té doby už uplynulo hodně času, já poznal spoustu jiné, daleko lepší hudby a... no nic, už stačilo.
Čtyři hvězdy.

PS: Na některá další alba z jejich produkce už příště tak hodnej nebudu...
Ale žádný strach - Želva, Pták Rosomák a ani Jedeme, jedeme to nebudou. :-)





» ostatní recenze alba Olympic - Prázdniny na Zemi
» popis a diskografie skupiny Olympic


Morse, Neal - One
2015-03-16

Morse, Neal / One

5 stars

Tvorbu amerického multiinstrumentalisty Neala Morseho jsem začal objevovat v době, kdy jsem se chtěl na chvíli odpoutat od progresivního rocku 70. let, a chtěl jsem zjistit, jak tento styl zvládají současní interpreti.

Neala a tohle album jsem objevil díky rockovému časopisu Spark, kde na něj byla napsána velmi dobrá a pochvalná recenze...
A v den, kdy jsem si desku pořídil a poprvé poslechl, jsem byl uchvácen.
Tahle hudba mne hned po prvním poslechu okamžitě lapila do své sítě a dodnes nepustila...
A pak to šlo ráz na ráz...
Jak dny a měsíce ubíhaly, tak jsem se začal seznamovat z jeho další (nejen sólovou ) tvorbou, at' už s výbornými SPOCK'S BEARD nebo fantastickými TRANSATLANTIC... zkrátka s neoprogem všeobecně... FLOWER KINGS, ARENA, PENDRAGON, MARILLION, KNIGHT AREA, MANGROVE, PALLAS a spoustou dalších...

Do hudby Neala Morseho jsem se jednoduše okamžitě celý ponořil...
Ten chlap je neskutečně tvořivý... dodnes nepřestávám kroutit hlavou nad tím, kde pořád bere ty kvanta nápadů...
Ano, nelze popřít, že Nealova tvorba se místy až nepříjemně opakuje... takže jeho hudba je pro cvičené ucho okamžitě rozpoznatelná i po větru na 30 kilometrů...

A další věc, s kterou se peru vlastně už od samého začátku až dodneška jsou jeho texty, kde to je samý "Oh my God! Ouu Džízes!", zkrátka neúnavná (a někdy mi připadá, že až chorobná) oslava křest'anské víry... takže jako přesvědčený ateista při poslechu občas lituji, že umím anglicky...
Ale zase na druhou stranu si myslím, že kdyby neměl víru v toho astrálního strejce, asi těžko by skládal tak úžasnou hudbu...

Album otevírá výborná, propracovaná suita s názvem The Creation, která je rozdělena do čtyř častí s názvy:
- i. One Mind
- ii. In A Perfect Light
- iii. Where Are You?
- iv. Reaching From The Heart
Skladba začíná atmosférickým klávesovým úvodem, do kterého se za moment vloží bezchybně tepající bicí Mika Portnoye, které se pak po celou skladbu dokonale proplétají s Nealovým zpěvem, klávesami a kytarou...
Celá kompozice drží výborně pohromadě, až uši jásají...
Zkrátka hned za začátku vynikající, emocemi nabitá věc.

Pak se dostáváme přes krásnou, akustickou kytarou vyzdobenou skladbu The Man's Gone k nečekaně výbušné věci s názvem Author Of Confusion, kde na vás zaútočí agresivní kytara s neméně okovanými bicími a s vokálními harmoniemi ne nepodobnými kolegům GENTLE GIANT...
No zkrátka, po předchozí skladbě je to pocit, jako kdyby vás kopl trojský kůň.

Po tomto nátěru následuje další suita, opět rozdělená do čtyř částí s názvem The Separated Man, která už sice není podle mne tak silná jako The Creation, ale pořád velmi povznášející s kupou výborných melodií a uzavřená pěkným orchestrem...

Cradle To The Grave...
Nádherná, melodická, uslzená balada... Tohle Nealovi šlo vždycky.

Help Me / The Spirit And The Flesh...
Pěkný klavír, pěkná práce s kytarou, pěkný zpěv... nic víc dodávat netřeba.

A pak se dostáváme přes další pěknou baladu Father Of Forgiveness až k velkému finále s názvem Reunion, rozdělenému do tří částí s názvy:
- i. No Separation
- ii. Grand Finale
- iii. Make Us One
Zde se opakuje hlavní téma celého alba s velmi působivými, nápaditými bicími a jak jinak, než s množstvím výborných melodií... prostě epický závěr epického alba...

Tahle špičková deska si ode mne nezaslouží jiné hodnocení, než maximální.

Poslechnuto z CD.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - One
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Synkopy - Sluneční hodiny
2015-01-20

Synkopy / Sluneční hodiny

5 stars

Sluneční hodiny/

Tohle album vyšlo v časech, kdy u nás neměla rocková hudba zrovna na růžích ustláno... Řekl bych, že spíš na kaktusech.
Československou popovou scénu začali pomalu anektovat ti "pekelní haranti"... pardon, chtěl jsem napsat "děti ráje", nebo chcete-li Panoptikum Františka Janečka, no a na bigbít (pokud tedy nebyl politicky angažovaný, nebo jinak rudě infikovaný) nečekaly zrovna "světlé zítřky".

Však stačí jen vzpomenout na článek z pera nějakého červeného mozku s názvem: "Nová vlna se starým obsahem", který byl tehdy, o dva roky později, vytištěn na jeden z nejpoužívanějších toaletních papírů, značky Tribuna.
No zkrátka deratizace... oops, teda normalizace v plném proudu.

Brněnské Synkopy řadím hned vedle Progres 2, či Blue Effectu nebo JAZZ Q mezi to nejpovedenější, co mohla v té době naše rocková scéna nabídnout...
No dobře, lupnul bych sem i Olympic, protože některá jejich alba z té doby, zvláště Prázdniny na Zemi považuji za velmi povedené. A samozřejmě nemohu zapomenout ani na sólové umělce jako třeba Vlád'u Mišíka, Otu Petřinu, nebo taky Petra Nováka. Ale o těch zas třeba někdy příště.

Celá tahle deska by se dala směle označit za mistrovské hudební dílo výborného skladatele, hráče na klávesové nástroje a zpěváka Oldřicha Veselého..
A pochopitelně nemohu zapomenout ani na výborné texty Pavla Vrby.
Zkrátka a dobře, nemohu popřít, že tohle album je moje srdeční záležitost.

Už jen úvodní skladba Introdukce a její atmosférické synthetizery dávají tušit, že naše uši čeká chutná a vydatná hostina.
Ona vlastně celá deska je skrz naskrz nasáklá klávesami a kytara zde zase tolik struny nevystrkuje, ale to v žádném případě nepovažuji za negativum, ba naopak.

Výrazněji zde kytara do děje promlouvá zejména v takřka hardrockové skladbě Jsi nádherně pravěká, kde bezchybně ladí s nezbytnými klávesami, aby se ke konci navíc mohla blýsknout i perfektně vystavěným sólem...

A takových úžasných momentů a krásných melodických zákoutí najdete na albu nespočet.
Třeba při části nazvané Intermezzo, kde si klávesy dávají spicha s krásnými houslemi a violem, mi při každém poslechu naskakuje husí kůže.

No a Černý racek, na kterého tahle krátká skladba po chvíli naváže je vůbec naprostá nádhera, pro mne jeden z vrcholů desky. Překrásná, melodiemi nešetřící balada a asi vůbec nejznámější kompozice od Synkop.

Zkrátka a dobře, tohle je pro mne další z těch mnoha desek, která nemá slabé místo...
A jsem toho názoru, že zde přibyl do české bigbítové koruny další zářivý drahokam.

V těchto dobách to rockoví hudebníci u nás opravdu neměli lehké... To byly samé zákazy, na hlavu padlé přehrávky, tfuj...
Nevím, tak nějak si stále pořádně nedovedu představit, jak mohlo tehdy vypadat nějaké to povinné šaškování před přehrávkovou komisí, ale pojd'me to zkusit...

No a jelikož byl jeden z mých příspěvků v minulosti označen za nevkusný, což docela zacloumalo mou citlivou a empatickou duší, tak slibuji, že se odted' budu snažit vyvarovat všech těch tfuj, tfuj, škaredých výrazů.
A nebo se je budu snažit zakomponovat tak, aby nikoho "nepobuřovaly". Přece jen jsem to už takhle vyzkoušel párkrát v minulosti, tak nevidím důvod, proč by to nemohlo fungovat i ted'. Tak jdem na to...
Naše bigbítová skupina by se mohla jmenovat třeba Black Friday...

Kapela zrovna stojí v čekárně a vypadá jako skupinka odsouzených na smrt.
Kytarista a zpěvák David: "Ty vole, já jsem tak nervozní, že mi z toho snad hrábne.

Bubeník Petr: "Klídek, to zmáknem."

Klávesista Richard: "Teda, ten tvůj klid bych chtěl mít... víš ty vůbec, kolik kapel už před náma ti (hrubé označení mužů, co mají rádi růžovou) zařízli?"

Basák Honza: "Héj, né tak nahlas, ještě nás někdo uslyší.

Richard: "Vždyt' je to pravda... Ty vole, vždyt' už jen ten náš název je bude dráždit víc, než hudba... To nemůže projít.

Petr: "Hele, trošku provokace u nás ještě nikoho nezabilo."

Honza: "Seš si tím opravdu jistej?"

Petr: "Hele, nechte toho, pane "Pesimisto". Stačilo, že jsme se museli dát všichni ostříhat."

David: "Ti se na nás určitě těší, jako Lenin na další mrtvičku... víš přece, že dnes jsme poslední kapela na seznamu, určitě toho mají za celej den plný zuby.

Petr: "HÁ, HÁ."

Richard: "Moc bych se nesmál kluci, ten, co tomu předsedá, je prý pěknej (neslušné označení toalety).
Nějakej soudruh Šváb... někteří mu přezdívají "Rockový kat."

Honza: "Pššt, pššt, slyším nějaký kroky...

Petr: "Jo, taky něco slyším, hodina H udeřila... kluci, hlavně žádný křeče, budeme hrát za všech sil, jak nejlépe umíme."

A ještě, než stačil dokončit větu, tak se otevřely dveře a z nich začali postupně vycházet členové předchozí skupiny. A z jejich protáhlých obličejů se dalo okamžitě vyčíst, že už si nejspíše ani neškrtnou.

"Tak co, chlapi, jak jste dopadli?" zeptal se Petr, ale odpovědí mu bylo zprvu jen podrážděné zamručení..
Ale nakonec se k němu přitočil jeden s kytarou přes rameno a pošeptal mu: "Bacha na Švába, ten (velmi vulgární označení pro dámské přirození, přenesené do mužského rodu) je dnes v ráži.. Poznáte ho lehce, to je ta rozteklá (hanlivé označení pro vyústění trávícího traktu), co sedí uprostřed. Hodně štěstí... budete ho potřebovat" a odkráčel společně s ostatními vstříc "světlým zítřkům."

"Další!" ozvalo se stroze ze sálu...

Richard: "Tak kluci, hodně štěstí nám všem." Potom si podali ruce a nakráčeli do sálu, kde už na ně čekalo pět ulízaných škeblí, sedících za velkým stolem.

Petr šeptem k Richardovi: "Říšo, ta ovarová hlava, co sedí uprostřed na třech židlích, tak to je ten tvůj Šváb."

Richard: (šeptem) "Ty vole, tak to je výživný."

Petr: (šeptem) "To si piš... To je přesně ten druh, kterej když spadne z postele, tak ze všech čtyř stran zároveň..."
Ale než stačil říct svému kolegovi ještě něco dalšího, tak ten "zvláštní druh" dal o sobě vědět...

Soudruh Šváb: "Chro, chro... žblebt, frk, frk..."

David: "Co to (škaredé označení ženy živící se prostitucí) je?"

Soudruh přísedící č.1: "Promiňte, pánové, ale soudruh Šváb je dnes trochu nastydlý, tak to prosím, vemte v potaz."

Soudruh přísedící č.2: "Dnes jste poslední skupina na seznamu, tak doufám, že nás potěšíte... těm před vámi se to moc nepovedlo."

Soudruh přísedící č.3: "Dobře, nebudeme to protahovat... Jak si říkáte?"

Petr: "Éh... Black Friday" a cítil, jak se mu začíná řinout pot snad ze všech pórů.

Soudruh Šváb: "CHROO?"

Soudruh přísedící č.4: "Prosím?? (sladkým hláskem) To ale není český název, že ano?"

Soudruh přísedící č.3: "To bude zase nějaká ta američtina..."

Soudruh přísedící č.1: "A to znamená co? Přeložit!"

Petr: "To znamená v překladu Černý Pátek..."

Soudruh přísedící č. 4: (sladce) "To bude zase nějaká skrytá provokace, že, pánové?"

Petr: (zničeně) "Ne, soudruzi, to v žádném případě... tak to není."

Soudruh přísedící č.1: "Tak proč jste si nevybrali nějaký český název? Co si pak můžeme o tomhle myslet?!"

Soudruh přísedící č.3 : "Takže Černý Pátek... hmm... a nešlo by to třeba změnit na Rudý Říjen? Co říkáte, soudruzi hudebníci?"

Petr: "Myslím, že to by nebyl úplně dobrý nápad, soudruhu.." A cítil, že mu úplně vyschlo v krku.

Soudruh přísedící č.1: "No jistě, to se dalo čekat...
víte co? Nebudeme to protahovat, začněte hrát... a potom se rozhodneme, co s váma dál..

Soudruh Šváb: (směrem k přísedícím) "Chro, chro, škrunk, škrunk??"

Soudruh přísedící č.3: "No jistě... Počkejte, soudruzi! A co politické otázky?"

Soudruh přísedící č.2: "No, přemýšlím, jestli je má vůbec cenu trápit..."

Soudruh přísedící č.4: (šeptem k ostatním) Jednu bych měl... A pokud ji alespoň jeden z nich neuhádne, tak okamžitě vyrazit, bez diskuze... souhlasíte, soudruhu Švábe?

Soudruh Šváb: "CHROCHTY."

Soudruh přísedící č.4: "Dobře tedy." (sladkým hláskem ke skupině) "Tak pánové... mám tu pro vás jednu politickou otázečku, kterou když neuhádnete, tak pápá."

"Víte, kdo to byl Julius Fučík?"

Petr: (šeptem k ostatním) "Hoši, myslím, že je konec... Vůbec netuším."

David: (také šeptem) "Chlapi, nebyl to nějakej hokejista?"

Richard: "Nene, toho přece tehdy vystřelili na Měsíc, he?"

Honza: "Jako, to jméno jsem už někde slyšel... myslím, že ve škole... ale to jsem tehdy pravděpodobně nedával pozor."

Petr: "Počkejte, toho přece tehdy ubodali v nějakým tom senátě, ne?"

David: "To byl Julius Caesar, ty (označení pro kastrovaného samce kozy domácí).

Richard: "Chlapi, tak já bych zkusil toho kosmonauta... co už."

Petr: "Tak teda jo... tady už, myslím, není co ztratit."

Soudruh přísedící č.4: "Tak co bude! Víme, nevíme?!"

Richard: "Soudruzi, nejsme si úplně jistí, ale myslíme si, že to byl kosmonaut..."

Soudruh Šváb: "Chro... Chacha, chropt..."

Soudruh přísedící č.1: "VEN, VEN, VÉÉN!"

Soudruh přísedící č.4: (velmi sladce s přemáhaným vztekem) "Zamítá se, pánové... Můžete jít domů.."

Petr: (kdoví, kde se to v něm vzalo) "VY RUDÍ BOLŠEVIČTÍ (Velmi vulgární označení osob mužského pohlaví, narozených ženám lehčích mravů)!!!"

Co závěrem... Nejen, že naše skupina si už nikdy ani neškrtla, ale na Petra po tomhle čekaly i tři roky natvrdo...
A to je konec smutného příběhu...

PS: Doufám, že ke mně budou moderátoři shovívaví. :-)



» ostatní recenze alba Synkopy - Sluneční hodiny
» popis a diskografie skupiny Synkopy


Mugen - Sinfonia Della Luna
2014-12-15

Mugen / Sinfonia Della Luna

5 stars

Nádhera, nádhera a zase jen nádhera...
I takhle, do jedné věty, by se dalo shrnout celé tohle album.
Jenže s takovou "recenzí" bych tady nejspíš nepochodil, takže to vezmeme trochu důkladněji. Nádech, výdech, trochu té jógy a jdeme na to...

Sinfonia Della Luna je jedno z těch mnoha alb, které jsem si zamiloval hned na první poslech.
Zkrátka, jakmile jsem uslyšel první tklivé, atmosférické melodie titulní kompozice, do kterých se za chvíli vložil krásně procítěný hlas zpěváka Takashiho Nakamury, tak jsem věděl, že jsem se zabouchl.
(Zde bych chtěl jen podotknout, že ne do Takashiho, ale do hudby... to jen tak pro pořádek. Protože bych byl docela nerad, kdyby mi druhý den po napsání recenze zazvonili u dveří nějací podivní "strejdové" s pěstěnými nehty a zvali mě na projížd'ku v růžovém Cadillacu. Co já vím, kdo všechno chodí sem na Progboard). :-)
No zkrátka, nádherně rozmáchlá, epická suita s hradbami kláves, nenásilně znějícími bicími a s místy tiše promlouvajícím Mellotronem.
Kytara zde do děje nepromlouvá vůbec... Na tu si musíme ještě chvíli počkat.

Inspirace Genesis, ale i třeba takovými The Enid je zde na tomto albu více než jasná.
Genesis slyším především ve čtvrté skladbě s názvem Dance...romantic. Ty "šlohnuté" postupy jsou tady jednoznačně slyšet... Ale nemůžu říct, že by mi to vadilo, ba naopak. Já si to užívám...

Pro mne tahle deska jednoduše nemá slabé místo.
Všechny skladby jsou jaksepatří vymazlené a nabité nádhernými melodiemi... Prostě skvělá, inspirativní hudba, pro mne asi jejich nejlepší dílo.
Akorát se mi ze začátku nechtělo věřit tomu, že tahle placka byla nahrána v roce 1984, kdy hudební scéna byla už pár let anektována všudypřítomným new wave a synthpopem...
Spíš bych to tipoval tak na rok 1974... jenže ono je to vážně tak. Jsou to prostě Japonci. :-)

Špičková deska, která jen dokazuje, že i v Zemi vycházejícího slunce jsou Páni Hudebníci.

Za mne jednoznačných pět hvězd.

» ostatní recenze alba Mugen - Sinfonia Della Luna
» popis a diskografie skupiny Mugen


Fushitsusha - 永遠の方が 先に手を出したのさ
2014-12-11

Fushitsusha / 永遠の方が 先に手を出したのさ

1 stars

Kdo mne zná, tak ví, že mám velkou slabost pro Japonsko.
Mám rád jejich zemi, jejich kulturu a hlavně zdejší hudbu, a to nejen rockovou.
Japonci mají spoustu vynikajících interpretů a to nemluvím jen o progresivní tvorbě...
a nebojím se napsat, že hromada z nich by se mohla i klidně měřit se světovou špičkou..
Ale bohužel musím konstatovat, že seskupení s názvem Fushitsusha k nim zařadit nemůžu, at' poslouchám, jak poslouchám.

V avantgardní hudbě jsem schopen spolykat spoustu "ujetin", ale musí to mít alespoň nějakou hlavu a patu... A hlavně (co je důležité), se mi to musí líbit.

Ono, s těmito alternativními seskupeními je to těžké.
Hodně těchto hudebníků patří nepochybně k opravdovým mistrům svého řemesla... ale zase na druhou stranu (což mi asi těžko někdo vymluví), se nějak nemůžu zbavit dojmu, že za tím "magickým slůvkem" avantgarda se také skrývá spousta amatérů, co si svoje nástroje zřejmě plete s mučidly, týrá jimi posluchače a tváří se přitom nesmírně "yntelechtuálně." A to si myslím, že je přesně případ téhle skupiny.

No a co se týče "kytaristy" a "zpěváka" Keiji Haina, tak po pečlivém naposlouchání pár desek této bandy, plus shlédnutí pár koncertů na TyTrubce, si rozhodně nemyslím, že by se zde jednalo o nějakého "virtuóza".
Protože upřímně řečeno, to co hraje on na svoji nebohou kytaru, bych zahrál i já (po sedmi pivech)... a to prosím na ni moc neumím.
No a co se týče zpěvu... Když už něco z toho hrdla vyloučí, tak to zní, jako když tahá kocoura za ocas (to je jedno, za který).

Touto cestou bych chtěl jen podotknout, že se z mé strany nejedná o nějakou zaujatost...
Našel jsem si od nich pár alb, naposlouchal a posléze zjistil, že v tom vůbec nic nenacházím... A jsem toho názoru, že zde dělají ostatním japonským progresivním spolkům a celkově téhle zemi jen ostudu...
Sorry..

Dávám velmi slabou jednu hvězdu za odvahu tohle vůbec vydat...

» ostatní recenze alba Fushitsusha - 永遠の方が 先に手を出したのさ
» popis a diskografie skupiny Fushitsusha


Pink Floyd - The Endless River
2014-12-04

Pink Floyd / The Endless River

5 stars

Kdyby mi někdo ještě tak před rokem tvrdil, že ví od nějakých přísně tajných zdrojů, že Pink Floyd pracují na novém albu, tak se ho jemně optám, z které léčebny zdrhl a s oroseným čelem bych potají za zády na mobilu poslepu vymačkával číslo na odchytovou službu...
To už bych skutečně rychleji uvěřil tomu, že nám za barákem přistáli mimozemšt'ané z galaxie Nexus Of Sominus, za účelem, udělat všem ve městě sondáž sedínek.
Ale ono to je skutečně tak!
Britští maestros nás po dlouhých dvaceti letech od vydání alba Division Bell obšt'astnili novou deskou. Halelůjá!
No, novou deskou... Ono se vlastně jedná o přebytky z doby nahrávání Division Bell, plus nějaké ty úpravy a dotáčky.

Zkrátka, když jsem se tuhle novinu dozvěděl, byl jsem opravdu št'astný, ale zároveň jsem měl i trochu obavy. Hlavně, když jsem se dozvěděl, že se jedná o ty tzv. přebytky, protože, co si budeme nalhávat, ono ani to Division Bell nebylo svého času přijato nějak extra bouřlivě.
Ale co, celý život se řídím krédem:"Nesud', co jsi ještě neochutnal a zvlášt', když se jedná o tvou nejoblíbenější hudební bandu."

No a pak přišel den D.
Zazvonil pošt'ák, já vyběhl ze dveří... no ještě štěstí, že výtah stál v našem patře, jinak bych asi už nevydržel muka čekání a za pošt'ákem sjel po hromosvodu...
Přebral jsem si balíček, zaplatil, načmrkal pošt'ákovi na papír pod kolonku "podpis příjemce" tři křížky a honem domů.

No, budu k vám upřímný...
Po prvním poslechu jsem měl z alba docela rozporuplné pocity.
Připadalo mi to, jako by kapela vzala odevšad ze své hudební minulosti ty "nejnudnější" části a splácala z nich tohle album. To kdybych si chtěl zahrát na obzvlášt' krutého recenzenta...
Ale ne, Floydi jsou pro mne modla. Nemůžu to přece celé sestřelit hned po prvním poslechu.
No a po pár dalších posleších mi už prostě bylo jasné, že jsem se s touto prvotní, destruktivní kritikou krapet unáhlil...

Ono, proniknout do tohoto alba není vůbec jednoduché. Chce to čas a trpělivost... a pak budete bohatě odměněni. Alespoň u mne to tak zafungovalo.

Endless River by se vlastně dalo směle označit za volného pokračovatele Division Bell...
Ale jsou zde i jasně čitelné odkazy i na další alba a to jest na Wish You Were Here (skladba It's What We Do), což je jasný pokračovatel Shine On... pak na desky The Wall, Meddle a dokonce i Saucerful Of Secrets a Ummagumma!
Ale nechci zde mluvit o nějakém vykrádání sebe sama, i když asi spousta lidí bude...
Stačí pár poslechů a začnete zjišt'ovat, jak skvěle to do sebe všechno zapadá.
Dokonce jsem se i při poslechu některých pasáží přistihl, že se mi derou z kanálků slzy... A to hlavně při kompozici Autumn 68, kde Rick kouzlí v Royal Albert Hall na varhany...
Ono celé tohle album je pro mne nasáklé takovou zvláštní, melancholickou atmosférou.
No a na to, že deska trvá nějakých padesát minut, mi pokaždé hned uplyne... takže to nutí mačkat play stále a stále dokola.

Takže co závěrem?
Pro mne tohle album znamená pěknou tečku za diskografií kapely a krásnou a důstojnou vzpomínku na zesnulého kamaráda.
Nepochybuji o tom, že by z ní měl Rick velkou radost.

Původně jsem chtěl dát silné čtyři hvězdy... Ale dávám nakonec plných pět.






» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Endless River
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Collins, Phil - 12
2014-08-19

Collins, Phil / 12" Ers

0 stars

Phil Collins sólově nikdy nebyl můj cup of coffe, i když od něj nějaké ty desky vlastním.
Člověk si řekne: "Popovej brak." Ale u Collinse to zase není tak úplně pravda. Je to popík, ale na rozdíl od těch dnešních pseudohvězdiček, jejichž "hudbou" nám denodenně vyplachují uši komerční rádia a kterým skončí životnost kolikrát ještě dříve, než si puboši stihnou na zed' přilepit jejich plakáty, má Phil i nějakou tu úroveň... Tahle deska ale není ten případ.
Tohle mi spíše než umění, připomíná odpornou vývařovnu na prachy..

Opravdu nechápu, co tím chtěl autor říci.
Vezmu pár špatných skladeb ze špatného alba, proženu je přes syntíky, aby zněly trendy, naordinuju jim dvojnásobnou stopáž, aby ta posluchačova agonie byla zase o něco delší a honem s tím do regálů dychtivých hudebních prodejen..
A tenhle trend bohužel přetrval dodnes..

Zkrátka a dobře, všechny ty skladby se vlečou jako ožralej důchodce do závodní jídelny...
Třeba tou příšernou odrhovačkou Sussudio by se mohly směle strašit malé děti, tedy pokud by nehrozilo riziko, že budou do konce života koktat..
Prostě, celá tahle deska by se měla zakázat v rámci boje proti zbraním hromadného ničení.. Tečka.

Zero, zera, nulju, la zero, null, không... no prostě nula hvězd.


» ostatní recenze alba Collins, Phil - 12" Ers
» popis a diskografie skupiny Collins, Phil


Zappa, Frank - Studio Tan
2014-08-18

Zappa, Frank / Studio Tan

4 stars

Frank Zappa byl jednoznačně výborný umělec. A díky němu jsem si i do jisté míry oblíbil zvláštní hudební styl, zvaný avantgarda. A jak už to tak bývá, tak i v tomhle odvětví jsem objevil jak spoustu kvalitní hudby, tak i spoustu bizarních neposlouchatelných výplachů, vhodných tak k mučení zajatých teroristů..
Ale tohle album k těm výplachům rozhodně nepatří.

Jsem Frankův velký fanoušek, ale zase né nekritický, aby bylo jasno. Nejsem ten tip maniakálního příznivce, který je od něj ochoten zchroustat bez rozmyslu vše, jen proto, že to je Frank Zappa, to opravdu ne..
Jinak, tohle album je po mne jedno z mnoha Frankových děl, které považuji za velmi povedené.

Desce bezpochyby kraluje do puntíku propracovaná, výpravná suita s názvem The Adventures of Greggery
Peccary... Najdete zde snad vše. Koketování s klasickou hudbou, jazzem, všemožné experimenty atd. Ale všechno, jak už jsem si u Franka zvykl, drží dokonale pohromadě.. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na pořádné dávky ironie a sarkazmu, které cákají snad z každého tónu téhle kompozice. Skvělé.

Následuje oddechová, jazzová instrumentálka Revised Music For Guitar And Low-Budget Orchestra, která také rozhodně neurazí.. Tohle mě zkrátka baví..

A po ní se dočkáme lehce podivné, krátké fusion "pop" skladby, která se nazývá Lemme Take You To The Beach... Myslím, že bez tohohle se album mohlo i klidně obejít, ale co už.. K zasmání dobré.

No a po tomhle následuje výborný závěr v podobě skladby RDNZL... Já tyhle instrumentálky prostě žeru.. Hlavně ta kytara je zde výborná.. Pro mne zkrátka velmi slušné zakončení, velmi dobrého alba..

Dle mého názoru, čtyři hvězdy si tahle deska dozajista zaslouží.




» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Studio Tan
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Queen - The Works
2014-07-17

Queen / The Works

3 stars

Přiznám se, že jsem dlouho přemýšlel, jestli se mám do recenze na tohle album vůbec pouštět...
Queen let osmdesátých moc nemusím... Stále totiž nemohu překousnout, jak po těch všech špičkových albech a skladbách, jako třeba Brighton Rock, Bohemian Rhapsody, Tie Your Mother Down a spoustě dalších, mohli napsat a vydat takové hrůzy, jako Another One Bites The Dust, Staying Power, Body Language, Radio Gaga, My Baby Does Me aj...
Jasně, doba se měnila, museli se přizpůsobovat.. ale i tak..
No a co se týče tohoto alba, tak si myslím, že tady se už nejedná o takovej průser, jako u předchozího "masterpissu" Hot Space... Má taky hodně trhlin, ale už to není taková sluchová euthanasie, jako to předchozí...

Hodně zde, dle mého názoru zachraňuje Brian May a jeho docela dobré nářezy, jako Tear It Up a možná trošku násilně do hardrocku vytažená, ale taky dobrá Hammer To Fall... a i taková Machines (Back To Humans) co napsal spolu s Rogerem není úplně k zahození..
A musím uznat, že i Freedie zde přišel s pár celkem dobrými kousky..
Jeho balady, na které byl ostatně vždycky dobrý, jako třeba It's A Hard Life a nebo docela pěkná Is This The World We Created, kterou napsal společně s Brianem, jsou také celkem slušné přírustky na albu... a celkem se dají poslouchat i další jeho věci, jako Man On The Prowl a Keep Passing The Open Windows, které taky nejsou zrovna špatné, ale že bych bez nich nedovedl žít... to zase ne...

No a co se týče samostatných příspěvků Rogera Taylora a Johna Deacona a jejich katastrofálně ojetých p(l)ísniček Radio Gaga a I Want To Break Free... Bože, jak já je nenávidím...

Radio Ga Ga... Kdysi jsem v jedné knize, která mapovala historii kapely četl, že Taylora k napsání této skladby inspiroval jeho malý syn, který vždy, když se mu nelíbilo něco v televizi, tak to něco tituloval žvatláním Ka Ka, Ka Ka... A to obvykle značilo obsah jeho nočníku... Roger však z obav, že by s tím mohl mít někdo problém, nahradil písmenka k za písmenka g.. a megashit... pardon, megahit byl na světě... I když, klidně tam ty "káčka" mohl nechat.. protože pro mne je tahle skladba takový hnědý, dvakrát zatočený "klenot.."

No a I Want To Brk Free... Tfuj, tfuj, tfuj... Netřeba dodávat víc... Vždycky když vidím ten klip, co k tomu byl natočen, tak bych...
Roger o tomhle klipu kdysi řekl, že dlouho dělali jen takové vážnější věci, takže ted' přišel čas na srandu... No já nevím... mě to jako moc velká sranda nepřipadá... utržení bránice mi u tohohle opravdu nehrozí..
Nejsem žádný homofob, ale kapela a zvláště Freddie mi tam připadají jako ozdoby Gay Pride... Jak hluboko se dá klesnout... No nic, stačilo...

Slabší tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Queen - The Works
» popis a diskografie skupiny Queen


Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
2014-06-13

Progres 2 / Dialog s vesmírem /live/

5 stars

Nedalo mi, abych zde nenapsal pár řádků i k tomuhle živému provedení nejlepší československé rockové desky všech dob, (pro mne tedy určitě) Dialogu s vesmírem...
Závidím všem těm pamětníkům, co měli tu čest vidět tohle naživo... neskutečně závidím... A je velká škoda, že z téhle premiéry, která se uskutečnila 27. února 1978 na brněnském Výstavišti, byl pořízen pouze audiozáznam... takže jak to mohlo vypadat vizuálně, si můžu jen představovat... ale jsem moc rád i za tohle.

Každopádně si myslím, že je velmi dobře, že byl tento jediný existující záznam pořízen hned na prvním představení tohoto audiovizuálního pořadu. Takhle se nám to alespoň dochovalo celé... když do toho ještě neměla možnost strkat ta svoje slizká chapadla ta posr..dělaná bolševická chobotnice.

Jinak co mě hned při prvním poslechu udivilo, tak byl naprosto výborný zvuk... opravdu, klobouk dolů... Ti Pavlovi kamarádi z divadla odvedli skutečně skvělou práci...

Všiml jsem si zde na Progboardu názorů některých uživatelů, kteří tvrdili, že bylo nakonec dobře, když byl celý pořad na pozdější LP zúžen pouze na průřez, plus nějaká ta EP, protože původní provedení mělo spoustu hluchých míst, umumlaných pasáží atd...
Tak to bych si, přátelé, dovolil s Vámi nesouhlasit.. Já zde tedy rozhodně neslyším žádnou vatu, nebo chcete-li hluché místo.. ale pouze skvělou hudbu.
Jasně, jelikož se jedná o premiéru, tak určitě nejde přeslechnout nějaké ty "nedostatky..."
Ale dle mého názoru se nejedná o nic závažného, co by mi mělo nějakým způsobem kazit zážitek z tohoto díla.. to v žádném případě.

Jinak, co se týče těch kompozic, co se nedostali na LP a vlastně ani EP, tak musím říct, že mi rozhodně nepřipadají jako nějaká "vata."
Tady bych třeba vyzdvihnul věc s názvem Hlasy stínů... Tahle skladba má výbornou, tajemnou atmosféru, no a z té mluvené prostřední části mi při každém poslechu stále běhá mráz po zádech...

"Ještě se zabíjíte pro žlutý kov?
Ještě si vyčítáte barvu kůže?
Ještě si dělíte planetu na zahrádky?
Už umíte chodit? A nebo jdete stále dva kroky vpřed a deset kroků zpátky?"
Tak tohle by se mělo vyrýt někde do skály...

Jinak se mi moc líbí taktéž parádní skladba s názvem Jízdní dráhy... Kapela zde působí opravdu sehraně, no a ten zpěv... Uff...
No a další "vyřazené" věci, jako Velká noc, Vesmírný kolotoč a nádherná Sen o Modré planetě, jsou podle mne taky výborné a zamrzí, že se pak později neobjevili na LP, nebo některých těch EPčkách... Ale co, díky alespoň za tamto..

No a ještě bych tady rád zmínil skladby, které se sice dostaly na desky, ale s pozměněnými texty a názvem, jako jsou Planeta Hieronyma Bosche II a Moře suchou nohou přešel jsem, která se na LP jmenuje Tisíce mých očí...
U téhle skladby se tomu vůbec nedivím, že neprošel původní text... Věci jako Ježíš, kříž atd.. to přece nemohli "soustruzi" pustit ven... Co kdyby to třeba některé z pracujícího lidu donutilo myslet "mimo zavedená komančská dogmata" no né?... v žádném případě..
No a "Heroin"... to je jasné.. I když, už jsem to tady v minulosti jednou zmiňoval, že to syntetické brblání na elpíčku se mi líbí více, než původní text..
No nic, co jsem o tomhle úžasném živáku chtěl napsat, jsem napsal... doufám..

"Progres 2... odvedli jste zde skutečně špičkovou práci a máte za to můj hluboký obdiv..
Pro mne už zůstanete navždy skupinou číslo 1 na česko/slovenské rockové scéně..."
Myslím, že hodnocení z mé strany je jasné..





» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Progres 2 - Třetí kniha džunglí
2014-06-11

Progres 2 / Třetí kniha džunglí

5 stars

Po špičkovém a veleúspěšném projektu Dialog s vesmírem, který osobně považuji za vrchol progresácké tvorby, přišla skupina s dalším výborným, tématickým albem, který nese název Třetí kniha džunglí...

A přiznám se, že na rozdíl od Dialogu, který mne chytil okamžitě na první poslech a dodnes ze svých spárů nepustil, tak musím říct, že u Třetí knihy džunglí jsem měl problém... velký problém.

Album se mi při prvním poslechu zdálo příliš roztahané, plné vaty, zkrátka nudné... prostě zklamání... a já se opět vrátil k úžasnému Dialogu, nebo taktéž skvělému albu Mauglí a na tuhle desku na nějakou dobu zapomněl...
Nutno poznamenat, že jsem byl tehdy i docela ovlivněn okolím, které tenhle počin taky zrovna nechválilo, což dnes považuji za velkou chybu...

Uběhlo pár let a já si na tuhle desku znovu vzpomněl... pamatuji si to, jako by to bylo včera..
To jsem tehdy delší dobu marodil... ven jsem nemohl a z toho smrdění doma jsem už pomalu šílel...
no prostě nuda taková, že by se dala krájet na cihly a pak z nich stavět baráky...
Prostě jsem už nevěděl, co roupama dělat, tak jsem se začal prohrabávat rozsáhlou LP knihovnou svých rodičů... "Co bych si tak pustil..?"

KAREL GOTT - Hvězda padá vzhůru... "????"...

HELENA VONDRÁČKOVÁ - Zrychlený dech... "To si snad děláte pr...?!" a začal jsem mít taky zrychlený dech...

"No nic, přece se nenechám odradit, jedeme dál.."

DEAN REED a jeho svět... "Reed, Reed... no jo, to byl přece ten levicově zaměřený hudebník, co zdrhl z té tfuj, tfuj kapitalistické Jú Es Ej do "socialistického edenu" zvaného NDR... Né, to chce něco jiného."

MILAN DROBNÝ - Najdu klíč a vejdu bránou... "Jo a pak za sebou můžeš rovnou zamknout a ten klíč zahodit."

PETR NOVÁK - Kráska a zvíře..."No, Pét'u mám moc rád, ale dnes ne."

VLADIMÍR MIŠÍK - Etc... "Joo, to by šlo, šup s tím na talíř."

Ale ještě, než jsem to stačil provést, jsem si všiml další desky, která byla hned vedle něj...

PROGRES 2 - Třetí kniha džunglí... "Á, na tuhle desku jsem úplně zapomněl... ach jo, tohle se Vám chlapi tehdy moc nevyvedlo... že bych tomu ještě dal šanci..? Jasně, že dám, třeba jsem to tehdy odsoudil až moc rychle..."

Vyndal jsem tedy první vynilovku, oprášil, položil na talíř, roztočil jej a spustil jehlu...
"Hmm, ten začátek nezní špatně"... zvuky džungle, snivá atmosféra a ten zpěv... "Kdo to pěje? To není přece ani Váně, ani Kluka, ani Pelc... Podívám se na obal... Roman Dragoun, hmm, to bude nejspíš on... sice ho vůbec neznám, ale zpívá pěkně."
Dnes se tomu jen směju, jak málo jsem tehdy věděl..
.
Úvodní skladba skončila a na ní plynule navázala
další s názvem Setkání...
"No jo, Zdeněk... jako vždy úžasný bubeník a taktéž skvělý zpěvák..." Tohle je vážně dobré a cítím, jak mi začíná pomalu běhat mráz po zádech, když začíná z plných sil zpívat:
"Tvá, bud' ranní, svítání... št'áva plodů, uzrálých...
Nádhera, nádhera... "Čím jsem to, proboha, tehdy poslouchal?!... vždyt' tohle je krása.." a měl chut' se okamžitě rozběhnout hlavou proti zdi při pomyšlení, jaký jsem byl tehdy blbec...

Takže hned po velmi pozorném poslechu celé téhle desky po x letech, jsem byl nucen svůj tehdejší názor na ni fofrem přehodnotit... a pustit si tu krásu celou ještě jednou...
A ani mi tehdy moc nevadila absence skvělého zpěváka a kytaristy Pavla Váněho a klávesisty Karla Horkého... i když mě to zprvu docela zaskočilo... Tak nějak jsem se s tím už smířil, že je na téhle desce nikdy neuslyším hrát, ani zpívat.. Roman Dragoun je přece taky úžasný..

Co dál..? Rozepisovat se o jednotlivých skladbách nebudu... ono celé tohle album je pro mě jedna dlouhá a fantastická kompozice...
Akorát se divím, že tohle LP tehdy vyšlo v plném znění, narozdíl od okleštěného Dialogu... Vždyt' je na něm přece tolik věcí, co by se daly zakázat...

Když se tedy podívám na některé texty, tak se podivuji, že tohle prošlo...
Třeba tady úryvek z úžasné skladby To já se vracím: "Kam stoupá výška zdí? Kde číhá? Dnes ptáci křídla ztrácejí..."
Zajímavé... To se asi soudruh cenzor někde zranil o srp a nebo mu spadlo na palici kladivo, že se nedostavil? A nebo to přehnal s vodkou? Těžko říct... Tím líp pro Progres...

Takže žádná vata, ani roztahaná nuda... jenom špičková a do puntíku propracovaná hudba..."Moc se omlouvám chlapi, že jsem Vás tehdy tak hnusně sestřelil."
Takže pro mne jasných pět blýskajících se hvězd... bez diskuze...

» ostatní recenze alba Progres 2 - Třetí kniha džunglí
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Townsend, Devin - The Retinal Circus (live)
2014-06-10

Townsend, Devin / The Retinal Circus (live)

5 stars

Devin Townsend... Tak tohohle kanadského dřevorubce mám poslední dobou v neskutečné oblibě...
Neznám snad žádného jiného umělce, který by měl tak neuvěřitelně široký stylový záběr...
No řekněte sami.. Od maniakálních death/industriálně metalových Strapping Young Lad, až po blues/ambientní Casualties Of Cool...
Tak tohle je skok zasluhující olympijskou medaili, no né?

Od Devina vlastním skoro všechna jeho sólová alba, chybí mi ve sbírce pouze fošny Infinity, Devlab a Hummer...(v nejbližší době napravím)
No a co se týče Strapping Young Lad, tak tady si bohatě vystačím jenom s výběrovkou Chaos Years 1994-1996... Jeho sólová tvorba je mi přece jen o něco bližší...

No a co se týče tohohle živáku... tak ten je jedním slovem... uff... no prostě NÁSER od začátku až do konce...
Koncert trvá bezmála... noo, skoro tři hodiny..
Ale rozhodně se nemusíte bát, že u něj usnete.. Tohle vám uteče, ani nevíte jak a možná ještě po zhlídnutí budete mít chut'(jako já) si tohle všechno pustit ještě jednou...
Já jsem tedy u tohohle živáku strávil celé sobotní odpoledne... "Sorry, sousede, ale tohle prostě potichu poslouchat nešlo, takže jsi měl smolíka a jen doufám, že ti z toho neúnavného bouchání na zed' neopadala omítka... já ti ty tvoje tuc tuc brejnvošingy taky "většinou" toleruji..."

The Retinal Circus, to je vlastně takový průřez celou Devinovou kariérou, do kterého je zasazen skvělý příběh o klukovi jménem Harold a jeho dospívání... Jo a tady je ještě nutno poznamenat, že vypravěčem příběhu není nikdo jiný, než Devinův starý kamarád a bývalý spoluhráč Steve Vai, který mu de facto pomohl odstartovat kariéru...

No a co se týče skladeb, tak tady byl opravdu výběr zvolen výborně...
Uslyšíme zde jak drtičky jako třeba Planet Of The Apes nebo Planet Smasher s výborným hostujícím chrapoňem Domem Lawsonem, tak i "klidnější" věci, jako třeba nádhernou vokální Where We Belong a nebo krátkou, ale pro mne nezapomenutelnou skladbu Soul Driven v čele s moji čímdál tím více oblíbenou zpěvačkou Anneke Van Giersbergen.. (napsal jsem to správně?) atd..

No a jelikož se tedy jedná o takovou Devinovu retrospektivu, tak zde příjde řada i na Strapping Young Lad, konkrétně brusky Detox a Love...
Během těchto hoblovaček se to v publiku dokonale zblázní a jsem moc rád, že při této příležitosti zde vystoupí společně s Devinem i jeho dlouholetý spoluhráč ze SYL Jed Simon... paráda...

Prostě celý tenhle koncert je úžasný zážitek.. rozhodně nejlepší živák, co jsem měl možnost v poslední době zhlédnout...
Pokud tedy patříte mezi příznivce tohohle geniálního "trhlého" Kanad'ana, tak s koupí DVD, či Blu-Ray nosiče ani na chvíli neváhejte... V žádném případě neprohloubíte.

Hodnocení..? Jednoznačných pět hvězd.

» ostatní recenze alba Townsend, Devin - The Retinal Circus (live)
» popis a diskografie skupiny Townsend, Devin


Genesis - And Then There Were Three...
2014-05-19

Genesis / And Then There Were Three...

4 stars

And Then There Were Three... "Peter Gabriel je pryč... Steve Hackett už taky vzal nohy na ramena... Krucinál, tahle placka bude určitě jeden velkej popovej průser."
Tohle jsem si kdysi říkal, když jsem se chystal k vůbec prvnímu poslechu téhle desky, z které jsem svého času znal pouze tu kolotočářskou cukrovku Follow You, Follow Me...
Jenže on se žádnej průser nekonal, ba naopak...
Hned po aktivaci tlačítka play na mém přehrávači, když se z reproduktorů začaly líně linout první atmosférické tóny Banksových kláves, jsem nastražil uši... No a pak už to bylo jen lepší a lepší...
Po klávesovém úvodu přichází na řadu trošku nesměle rašící Mikeova kytara, kterou ovšem za moment přehřmí Philovy ohnivé přechody... no a mě nezbývá nic jiného, než otočit volume pořádně doprava a užívat si tu hudební jízdu...

Před lety tady někdo označil tohle album za nechutný a slizký pop... Ano, nemůžu popřít, že deska zní místy o něco líbivěji a naleštěněji než ta předchozí, ale označit ji za slizkej pop bych se tedy opravdu neodvážil...
Pod slizkým a nechutným popem bych si spíš představil tak Břitny Šmírs (Britney Spears) nebo tu "umělkyni" Milku Citrus (Miley Cyrus) která by se už konečně měla rozhodnout, jestli bude zpívat, nebo dělat porno, popř. obojí... a nebo toho nedostižného idola mnoha náctiletých srdcí, který by udělal nejlíp, kdyby začal před mikrofonem držet "Bobříka" mlčení... takže asi tak.
Zkrátka a dobře, tohle album mě tehdy velmi mile překvapilo.

Jsou zde jak delší kompozice, které by se daly pořád označit za progrockové, jako třeba skvělá Burning Rope s výborným Mikeovým sólíčkem uprostřed a nebo taktéž vynikající, rozverná The Lady Lies, tak i jednodušší písničkovější věci, jako třeba Tonyho takřka snová Undertow a nebo krásně melancholická Mikeova skladba Snowbound s překrásným refrénem, smutná Many Too Many aj...
Jedinou trhlinu na albu spatřuji v již výše zmíněné skladbě Follow You, Follow Me, která mi tehdy svého času na albu hodně vadila, ale později jsem jí vzal takříkajíc "na milost"... no a dnes už mi tolik nepřekáží...

Co jinak napsat dál o tomhle albu? Jasně, hodně mi zde chybí Steve Hackett... hudba se oproti předchozímu albu opravdu trošku zjednodušila, ale to nepovažuji za nějak velký problém... zkrátka se mi to stále dobře poslouchá... Následující album Duke považuji, i přes všechny ty menší, či větší vady na kráse, taky stále za povedené, ale o tom zas někdy příště...

Takže konečný verdikt?
Pro mě jasné čtyři hvězdy...

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis


Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh
2014-04-03

Zappa, Frank / Weasels Ripped My Flesh

5 stars

Přiznám se bez mučení, že co se týče Franka Zappy a především tohohle alba, tak se u mne rozhodně nejednalo o lásku na první poslech...ani na druhý a vlastně ani na třetí...spíše až tak na desátý.
Třeba taková podobně "šílená" Ummagumma od Pink Floyd, ta mě chytla a nepustila hned při prvním poslechu..
U Frankových "Lasiček" to chvíli trvalo, ale o to víc jsem si je potom později zamiloval..
Tohle je zkrátka tak uhozený, až je to geniální...
Už jenom ty názvy, jako třeba Prelude to the Afternoon of a Sexually Aroused Gas Mask, nebo My Guitar Wants to Kill Your Mama... Nejen slyšet, ale i vidět tohle naživo, to musel být tedy zážitek..
Tohle v žádném případě není hudba pro každého, o čemž jsem se přesvědčil poměrně nedávno, když jsem kousek z téhle desky pustil jednomu staršímu kamarádovi...mimochodem velkému milovníkovi Abby, Boney M aj. Myslím, že dodnes se z toho poslechu nevzpamatoval...

No nic, tohle album osobně považuji za jedno z mnoha Frankových mistrovských kousků a dávám mu z fleku plný počet hvězd, i když budu možná za blázna...

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Weasels Ripped My Flesh
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Beatles, The - Revolver
2014-04-02

Beatles, The / Revolver

5 stars

Když jsem onehdy zase po dlouhé době navštívil ten nenáviděný Xichtbook, na kterém jsem si zřídil svůj profil víceméně jen z trucu (Už jsem jednoduše nemohl dál vydržet, jak do mě pořád všichni hučeli, jak je možný, že na něm ještě nemám profil, že jsem hrozně nemoderní, prostě „out“ apod.. Tak jsem nakonec povolil. Ale nutno poznamenat, že jsem odolával skutečně velmi dlouho.)

No, takže hned posléze, co jsem odepsal na všechny zprávy, kterých se po dobu mé několikadenní absence na této „kůůl“ sociální síti nahromadilo opravdu spoustu a odmítl nabídky k přátelství od nějakých neznámých a podivných entit s vyšpulenými rty a pod’obanými obličeji, jsem zavítal na hlavní stránku, abych se zase po dlouhé době pobavil nad některými "velmi inteligentními" statusy plnými výlevů typu:
„Dnes na Valentína mně můj bobyšek pozval na romantickou večeřičku při svýčkách...MUCQ :):)..."
(Pod statusem pochopitelně nechyběla fotka daného „pokrmu“ na kterém bylo na první pohled znát, že mistr kuchař při jeho přípravě zřejmě utrpěl těžký epileptický záchvat.)
Nebo: „Mám na něco chut‘...asi si voloupu pomeranče...“ Nebo dalších zhmožděnin typu:
„Jdu na velkou, kdybi něco, su na mobilu“ atd...
No a během tohoto čtení, doprovázeného poměrně častými výbuchy smíchu, jsem poslouchal tohle album.
A dokonce to došlo tak daleko, že jsem se rozhodl tuhle desku sdílet... Dnes bych si za to nafackoval.
Přece mi mohlo být hned jasné, že na Assbooku, kde je to přecpáno milovníky pop „idolů“ typu Džastýna Bíbra, Lejdy Mů Mů, Ass Direction, nebo „hustého gangstera“ Rytmuse, zkrátka nenajdu pochopení...
První reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Podotýkám, že to nebyl nikdo z přátel.
„Co to posloucháš za sračky, ty seš ale (Vulgární označení pánského přirození, hojně užívaného např. na Slovensku na pět.) Normálně bych na tohohle nepochybně „velmi duševně vyrovnaného“ t’ulína nějak nereagoval, ale jelikož jsem měl zrovna za sebou „těžký“ víkend, tak u mne opět po dlouhé době zvítězila nasranost nad rozumným úsudkem...
Ne, opravdu se s Vámi nechci podělit o to, co jsem mu na to odepsal, nechci zde totiž dostat doživotní BAN..
Jen napíšu, že jsem na to potom po „vychladnutí“ nebyl zrovna dvakrát hrdý...
Jasně, že si taky sem tam rýpnu, ale ani ve snu (I když ve snu i možná jo) by mne nenapadlo častovat někoho takovými „hřejivými“ názvy jenom proto, že poslouchá něco, co se mi nelíbí...
Nic, kašlu na to, jdeme na recenzi.

Album otevírá naprosto výborná skladba z dílny George Harrisona se skvěle nabroušenou kytarou s názvem Taxman. Škoda, že George nedostával ve skupině ještě o něco víc prostoru. I když, pak si to později bohatě vynahradil v průběhu své velmi úspěšné sólové dráhy.

Po ní následuje jedna z mých nejoblíbenějších kompozic na albu, Eleanor Rigby. Nádherná, melancholická píseň.

I'm Only Sleeping... Skvělá skladba s Johnem za mikrofonem... Ta pozpátku nahraná kytara nemá chybu. Dobrý experiment.

Love You To... Velmi dobrá věc od Harrisona, který začínal být v té době silně ovlivněn Indií a jejím náboženstvím a zůstalo mu to vlastně až do smrti. Tahle skladba se mi líbí ještě o něco více než Within You Without You z pozdějšího Seržanta.

Here, There and Everywhere... Nádherná balada. Tohle zkrátka Paulovi výborně sedne.

Yellow Submarine... Bláznivá, notoricky známá skladba napsaná Paulem a Johnem, zpíváná Ringem. Upřímně, mně osobně nikdy moc nesedla.

She Said She Said... Výborná Johnova skladba pojednávající o LSD tripu.

Good Day Sunshine... Krásná, melodická píseň napsaná Paulem se skvělými vokály a s hostujícím George Martinem za piánem.

And Your Bird Can Sing... Výborně našláplá věc z pera Johna Lennona.

For No One... No jo, zase Paul, tohle je prostě jeho. Skvělé..

Doctor Robert... Moje velmi oblíbená píseň od Johna, pojednávající o doktorovi, předepisujícím halucinogenní drogy svým pacientům. Předpokládám, že doktorovi bez licence..

I Want To Tell You... Georgeova velmi dobrá skladba. Na piano zde prý hraje Paul.

Got to Get You Into my Life... Máme tady další, instrumentálně výborně propracovanou věc od Paula.

No a je tu poslední zářez (toto zase uteklo) v podobě Johnova psychedelického tripu, který nese název Tomorrow Never Knows... Tahle kompozice je vlastně taková předzvěst toho, co bude následovat příště. Výborný závěr...

Sečteno a podtrženo... Naprosto fantastické a nadčasové album...

Plná palba, pochopitelně.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Pink Floyd - Animals
2014-03-10

Pink Floyd / Animals

5 stars

Z deníčku jedné 13ky:

Drahý deníčku, asi jsem se zamylovala...
Jmenuje se Zbiněk a chodí se mnou do třídy..
Kdybi nemněl tak mastný vlasy a uhrovitej obličej, tak vipadá úplně jako můj ydol Tajlor Lautner z Twajlajtu, mucq..LOLinky:D:D
Když sem včera ukazovala Zbiňkovu fotku, co mám v mobilu našim, tak fakt nevým proč, ale netvářily se nějak nadčeně...
Fotr dokonce prohlásil, že bi ho hrozně zajímalo, jestli se Zbiněk chodí k holiči stříhat, nebo jen měnit olej...
Pytomec, nemá pro mně vúbec pochopení...

Třeba dnes ráno, když jsem po něm chtěla, aby mi pomohl povjesit nad postel nový plakát s Džastýnem, co bil v Bravíčku...vipadá na něm fakt moc seksy...:)
Pomohl mi, ale ještě předtím mi řekl, že tak ošklivou ženskou vyděl naposled na našem náměstí v čele prvomájovýho průvodu před 25 lety...
Moc sem se urazila a řekla sem mu, že to je múj velký hudební ydol...
A on mi na to odpovjeděl, at‘ mu teda něco od něj pustím...
Vybrala sem jeden s jeho největších hitů...Heartbrejkr...
Pokaždé, když tuhle písničku poslouchám, tak začnu mislet na Zbiňka...mocinky ho myluju...
No a když tenhle upa bestovní song dohrál, tak jsem se hned fotra zeptala, jak se mu lýbil...
Bil celej jaksi bledej, takže si musel sednout..
a víš, deníčku, co mi odpovjeděl???...že prý tenhle Džastynův Bobřík, nebo jak se ta transka jmenuje, bi mněl zpívat jen v sebeobraně...a hned potom běžel na WC...
prý probrat dojmi z téhle plísničky se záchodovou mísou...skoro sem to obrečela...jak může bejt tak hnusnej..:(

Hned jsme o tom popísmenkovali s kámoškama na fejsbůku...
a ony mi odpovjeděli, at‘ to neřeším, že u nich doma to je stejný...že ty blbý rodiče skrátka téhle super hudbě nerozumý...
Fotr dělá chitrýho, ale sám poslouchá děsnou muziku..
Zrovna před týdnem si pouštěl jakýsi Pynk Floyd, nebo co...takovej hroznej název, že jo deníčku...
Já mám svoje One Direction...jejich poustr mi vysí hned nad Džastýnem...
Fotr se mně nedávno zeptal, jaxe můžu vedle tohohle každý ráno budit...idiot...tak sem mu na to odpovjeděla, at‘ si jde poslouchat ty svoje Růžový Policajty (takhle mi ten jejich název přeložil Zbiněk...na anglinu je prej fakt moc dobrej) a mě at‘ dá pokoj...
Pěkně sem ho uzemnila, že?...nojo, jakse z lesa volá, taxe z lesa ozívá...:D:D
Uff, tak to by už stačilo, jdeme recenzovat...

Tohle album osobně považuji za vůbec to nejlepší, co Pink Floyd v tzv. Watersově éře v letech 1973-83 natočili..
Hned po něm se mi nejvíce líbí Dark Side Of The Moon a mám moc rád i pro některé fanoušky těžce stravitelné album The Final Cut...
Desky Wish You Were Here a notoricky známou The Wall si samozřejmě taky rád poslechnu, ale ty tři, výše zmíněná alba, se mi přece jen opékají na laseru v CD mechanice mnohem častěji...

Někteří lidé od téhle desky začínají Pink Floyd považovat pomalu ale jistě za doprovodnou kapelu Rogera Waterse.. Vlastně až na výbornou a na albu pro mne nejoblíbenější kompozici Dogs, kterou Roger napsal společně s Davidem Gilmourem, je celý zbytek desky, včetně textů, jeho dílo...
Rick Wright si zde vůbec poprvé v dosavadní historii skupiny ani neškrtl...nevím, jestli měl na album nachystaný nějaký materiál, nebo ne...
A i kdyby něco v rukávě měl, tak si myslím, že by mu to Roger stejně smetl ze stolu...
Přiznám se, že být v kůži Ricka, tak bych Rogera už dávno nakopal do pr.... a nenechal se později tak snadno vyšachovat ze hry...

Ale i přes to všechno považuji tohle album za velmi zdařilé a na Floydy místy až nezvykle nabroušené...
Nevím, jestli se zde jedná o nějaký druh odpovědi na punk rock, který v té době začínal pomalu, ale jistě řádit...možná ano, možná ne...(Jinak punk rock jako styl vůbec nemusím a třeba takové Sex Pistols nemůžu ani vystát...no, raději toho nechám...vím, že tuhle skupinu tady mají někteří rádi, tak už mlčím, mlčím...)

Jinak myslím, že o téhle desce zde bylo už napsáno snad vše..takže bych jen opakoval, co už bylo napsáno a popsáno přede mnou...
Zkrátka a dobře, tohle je dle mého skromného názoru špičkové a některými lidmi i trošku přehlížené a ne úplně doceněné dílo, což zamrzí...

Jasných pět hvězd...




» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
2014-02-27

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

5 stars

Bylo nebylo...žil byl, za sedmero horami, sedmero řekami a desatero paneláky mladý muž jménem Petr, který měl nadevše rád svoji rodinu, přátele, ale také kvalitní hudbu, bez které by byl jeho život o hodně chudčí...a o něm bude tento krátký příběh.

Byl krásný, slunný letní den, na obloze ani mráčku, vál lehký, osvěžující větřík, který jemně čechral vlasy a sukně kolemjdoucích dívek, no radost pohledět...
Snad nikomu se nechtělo zůstávat doma, takže lidé brali útokem koupaliště, venkovní restaurace, nebo letní kina...zkrátka všude panovala dobrá nálada...ale opravdu všude..?
Byl tu přinejmenším jeden člověk, který by s vámi nesouhlasil...

Ano, ten člověk byl náš hrdina Petr, který šel zrovna k zubaři, neboť ráno při snídani zjistil, bohužel až při kousání, že někdo omylem zapekl do rohlíku hřebík velikosti většího pilníku na nehty, takže byl nucen ochudit svoje tělo nejen o snídani, ale i o čtyři zuby.

„Mudr. Marcel Amalgám...na dovolené,“ pravil velký list připevněný na dveřích od ordinace...
„Šakra, všdyt‘ takhle pšece nemůšu meši lidi...šo budu dělat?!“..prohodil Petr v zoufalém gestu a kopl do dveří...ovšem v tu chvíli zřejmě zapomněl na to, že má na nohou sandále, takže se obohatil ještě o pochroumaný palec...
“To šnad né do prd..( Následuje série velmi ošklivých nadávek, které odmítáme zveřejňovat )..“Niš, jdu domů, polibte mi šichni zádel..“ prohodil nakonec a odešel...

„Niš nešpraví člověku tak náladu, jako vydatná porce škvělé mušiky,“ řekl si jen tak pro sebe, když odemykal dveře od svého bytu a po „ošetření“ bolavého palce a huby půllitrem domácí 64% slivovice začal hledat ve své rozsáhlé hudební sbírce něco na zlepšení pochmurné nálady...
Sgt. Pepper‘s Lonely Hearts Club Band...“Jo, to je vono, to uš šem nešlišel ani nepamatuju..šup š tím do pšehrávače“..prohodil, vložil CD do přístroje, zmáčknul tlačítko play a udělal si pohodlí v křesle...

„To je šakra ale úžašná hudba...škvělé, škvělé,“ poznamenal a ještě více otočil volume doprava, když začaly znít první tóny neskutečně úžasné skladby Lucy In The Sky With Diamonds...
Ovšem v tu samou chvíli byl Petrův soustředěný poslech násilně přerušen něčím jiným, mnohem hlasitějším...a nebylo pochyb o tom, že je to od souseda...
“Áj láv jů bejbe tú mač...tuc, tuc, blem, blem...jú ár sou bjůtifl, máj lav...yeah, yeah, tuc, tuc...plís kom vit mí, ájl šou jů paradajs...jé, jé...máj lovli grl...tuc, tuc, tutuc...“

„Šo to do prd...je?“ prohodil naštvaně Petr a zmáčkl na přehrávači tlačítko pause...
“Jú ar máj evrifink end ajm sou lounly ven jour gon...blem, blem..“ ozývalo se dále od vedle...
“Tak to né chlapečku, to ši neměl, to tě pšíde draho..“

Normálně by takovou situaci Petr zvládl s přehledem a klidem a nasadil na hlavu sluchátka, ale to by nesměl v sobě mít půl litru ovoce prohnaného trubkama...a to byl problém...

První, co zkusil, byl zvonek...žádná odezva...zkusíme zat'ukat...opět žádná odezva...tak zkusíme zabouchat...zase nic...tak opět zaboucháme...pořád nic...tak zkusíme kop s rozběhem, hlavně bacha na palec...no vida, tohle zafungovalo..!

„Co je vole,“ zaznělo z úst toho pihovatého sousedovic e-mentála...“Šo by bylo, ty (velmi hrubé označení dámského přirození na čtyři)...šo to tam provádíš?“ pokračoval dále Petr...“No, pouštím si přece hudbu, vole,“ prohodil s opovržením ten hobit...“Jo, tak hudbu...hmm...mě to pšipadalo, jako bys tam špíš válcoval plech...víš co, dnes fakt nemám náladu na šertíky, takže tu „hudbu“ nastav na nižší hlasitost, nebo nejlépe vypni, to by bylo úplně nejlepší...naždar !..“

„Á, konešně klid, blahošlavený klid,“ řekl si Petr, když znovu sedal do křesla...“Tak a můšem pokračovat.“
Znovu zmáčkl play a zase se ponořil do tohohle úžasného díla...
Uběhl nějaký čas a když začala překrásná She's Leaving Home, tak se slovy „Tuhle škladbu miluju,“ opět otočil volume lehce doprava, zavřel oči a nechal se unášet tou krásou...když v tom...
“Ou grl áj gat a síkrit plejs tat vé ken gou...tuc, tuc... End aj vont jú tu nou tat áj stil láv jů...“
V tu chvíli se Petr začal zabývat myšlenkami na velmi brutální vraždu...
“Ne, ne, na to musím jinak,“ pomyslel si...
Chvíli přemýšlel a pak ho to trklo...
Přece v panelácích je na chodbách v každém poschodí taková kouzelná skříňka a tu když se vám podaří otevřít, tak na vás hned vykouknou tři, někdy i více čudlíků...a když se vám podaří zmáčknout ten správný, tak máte od hlučných sousedů, alespoň na chvíli pokoj...hodně záleží i na jejich IQ, než zjistí, kde je error...
“Áj rily dont slíp, áj vana tolk tu jú, ou jé“...CVAK!...
“A máš to, ty nedonošenej gobline,“ řekl si pro sebe Petr a zamnul spokojeně rukama...“Konečně si můžu v klidu a nerušeně doposlouchat tuhle neskutečně skvělou desku..."

A tak se i stalo...sice chvílemi byl Petrův poslech lehce narušován sousedovými hlasitými a velmi sprostými nadávkami, ale to už mu nijak moc nepřekáželo...
zkrátka nic, co by se nevyřešilo dalším otočením volume doprava...


Opět se jedná o vymyšlený příběh, tedy až na toho souseda..:)
Takového sousedáčka bych opravdu nikomu z Vás nepřál...tfuj, tfuj...

No nic, co ještě napsat k tomuto vynikajícímu albu..? Pro mne je celá tahle deska jeden velký a úžasný výlet do jiné dimenze...
Geniální dílo hodné opravdových mistrů...a to Beatles nepochybně byli...

Pět hvězd

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte
2014-02-16

Hackett, Steve / Voyage Of The Acolyte

5 stars

Pro sólovou tvorbu Stevea Hacketta mám opravdu velkou slabost...Řadím jej společně s Anthony Phillipsem mezi moje nejoblíbenější sólové umělce, co vzešli z Genesis a tohle výborné album řadím v jeho diskografii hodně vysoko.
Tohle je zkrátka a dobře progresivní rock té nejvyšší jakosti a jsem hrdý na to, že mám tohle špičkové dílo ve své hudební sbírce..
Steve Hackett je pro mne zkrátka fenomenální persona, nedoceněný vizionář a neúnavný hledač stále nových a nových hudebních zákoutí....

Co se týče skladeb na albu, tak všechny jsou úžasné...Zejména úvodní Ace Of Wands, to je nádhera, správný progresivní zápřah..
Dále úžasná Hands of The Priestess I.-II. to je téměř výlet do pohádky..

Dál následuje až výhružně znějící A Tower Struck Down...výborná věc, trošku temnějšího rázu, no a ten mellotron...brr..

Hrozně se mi líbí i pro někoho možná místy lehce depresivní The Hermit...výborné, tohle je hudba podle mého gusta..

Dále Star Of Sirius s Philem Collinsem za mikrofonem...jedním slovem, nádhera..skvělá náladovka.

The Lovers...tady jen stačí zavřít oči a nechat plout fantazii..

No a samozřejmě závěrečná Shadow of The Hierophant...to je hotový balzám pro sluchovod...Hackettova kytarová hra, zvlášt' když přejde na tapping, je zde strhující..až by si jeden vzal svetr, jak běhá mráz po zádech...zkrátka závěr, jak se patří..

Byla doba, kdy jsem si tohle album pouštěl každý den, snad dva měsíce a ani jednou se nestalo, že by mě začalo nudit...Být mezi hosty ještě Tony Banks, tak tahle deska mohla klidně vyjít pod hlavičkou Genesis..myslím, že by se nikdo nezlobil...
Geniální dílko.

Mrazivých pět hvězd...

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Voyage Of The Acolyte
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Beatles, The - Let It Be... Naked
2014-02-13

Beatles, The / Let It Be... Naked

5 stars

Let It Be...Naked. Tak tahle verze se mi opravdu líbí mnohem víc, než původní "upravené" Let It Be..
Moc mne mrzí, že to tehdy nevyšlo v tomto "syrovém" provedení, ale s tím už nic nenaděláme..

Nechci, aby to bylo chápáno takhle, že původní verzi nemám rád...mám, ale od té doby, co jsem si sehnal tohle vydání, tak potom pokaždé, když si chci tohle album poslechnout, tak hmátnu po Naked...
Taková The Long And Winding Road mi zní bez těch otravných smyčců opravdu mnohem lépe a to platí i v případě výborné skladby Across The Universe...Zkrátka jsem toho názoru, že svěřit to tehdy Philu Spectorovi byla velká chyba..

Co se týče dalších písní, tak kromě výše zmíněných bych zde ještě vyzdvihnul titulní neskutečně krásnou Let It Be, což už je dnes prakticky legenda a hrozně se mi líbí i skvělá Don't Let Me Down, která se ovšem na původním vydání neobjevila, což je škoda...
Ony vlastně všechny skladby na tomto albu jsou skvělé, některé víc, některé méně...
Hrozně mě štve, že někteří lidé tohle album označují jako jejich nejslabší, s čímž ovšem zásadně nesouhlasím...podle mě Beatles nenatočili nikdy slabé album..

Pět hvězd

» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be... Naked
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Prokop, Michal - Město ER
2014-02-10

Prokop, Michal / Město ER

5 stars

Zdá se mi naprosto neuvěřitelné, že v době, kdy nás začala postupně obklopovat nastupující normalizace, v době, kdy kdejaký „soudruh“ co si zrovna odskočil z JZD od rovnání bobků podle velikosti, rozhodoval o tom, která kapela smí hrát, která ne, které album smí být vydáno, které ne...zkrátka mi nejde do hlavy, jak mohla tahle deska tehdy vůbec spatřit světlo světa a ještě pod Supraphonem..Tomu tedy říkám štěstí..nebo zázrak..?

Tohle špičkové a snad vůbec první československé art/
rockové album znám už nějaký čas, ale pořádně jej naposlouchat a vstřebat se mi podařilo až teprve dnes...zkrátka tahle deska mne doslova uchvátila a strávil jsem jejím poslechem téměř půl dne..
Ano, tohle opravdu není hudba pro každého, ale jakmile se vám podaří do ní proniknout, tak už není cesty zpět.

Albu jednoznačně dominuje výborná titulní suita Město ER... Celá kompozice je nasáknutá takovou zvláštní melancholickou atmosférou, až jednoho příjemně zamrazí, a ty výborné instrumentální výkony a zpěv Michala Prokopa..skvělé. Tohle si dnes pouštím asi už po osmé, deváté a pokaždé v tom nacházím něco nového...to už musí o něčem vypovídat.

Dále následují skladby s názvy Tys kámen, Pláču, Kapela a Noc je můj den – Perceptua...
Tady bych zejména vyzdvihnul úžasnou a smutnou píseň Pláču a závěrečná kompozice Noc je můj den – Perceptua je hned po Městu ER moje druhá nejoblíbenější na albu..a samozřejmě nesmím opomenout skvělé texty básníka pana Kainara, ano tohle je umění...

Jedinou vadu na kráse spatřuji v písni Kapela, která mě opravdu moc neoslovila...nemůžu říci, že by mi nějak zvlášt‘ kazila celkový dojem z alba, ale připadá mi tak trochu vedle ostatních jako z jiné planety..
No, nicméně i přes tuto výhradu musím albu udělit jasných pět hvězd, protože tohle je zkrátka výborné..


» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Město ER
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal


Beatles, The - Abbey Road
2014-01-28

Beatles, The / Abbey Road

5 stars

Kdybych měl postavit na pomyslný stupínek vítězů tři nejlepší alba od Beatles, tak tohle by jednoznačně stálo na nejvyšším...vedle něj, na druhé místo bych postavil Seržu, no a na třetí by přihopsal zajištěný Revolver..a takzvaný bramborák by byl Magical Mystery Tour...
Tohle album mám zkrátka v neskutečné oblibě a pochybuji, že se na tom někdy něco změní..a jsem toho názoru, že Beatles se s námi rozloučili prostřednictvím tohoto alba, více než stylově...

Desku otevírá výborná Johnova skladba s názvem Come Together...Zdá se to jen mně, nebo zde John říká v průběhu celé písničky „shoot me“..? Určitě víte, které pasáže mám na mysli.. Z toho by jednomu běhal mráz po zádech...ale třeba se jen pletu, těžko říct..Každopádně je to podle mě jeden z nejlepších „otvíráků“ co znám...

Následuje úžasná Georgeova skladba Something, kterou napsal pro svou tehdejší přítelkyni...Kdyby jen tušil, že mu za pár let zdrhne s jeho dobrým „kamarádem“ Ericem Claptonem...

Po ní následuje Paulova pěkná, na první poslech velmi optimistická píseň Maxwell's Silver Hammer, tedy optimistická jen do té doby, dokud si nepřeložíte text..:)

Oh Darling...Další skvělá věc z Paulova pera..Jeho hlasový rozsah je opravdu vynikající..pořád říkám, že byl ze všech čtyř nejlepší zpěvák...

Octopus Garden...Veselá, rozpustilá Ringova skladba..tuhle taky můžu..

I Want You (She's So Heavy)...Johnova velmi dobrá skladba, která nemůže být o nikom jiném, než o Yoko Ono...Jsem přesvědčen o tom, že rozpad Beatles nebyla její vina..ano, nadělala spoustu problémů, ale kapelu nerozbila...I když, přes to všechno se stále nedokážu zbavit jisté averze k ní...
Když jsem si onehdy pouštěl Johnův koncert s názvem Live Peace In Toronto 1969, tak mě tam vyloženě šponovaly ty její „vokální improvizace“..ale co, říkejme tomu normálně odporné skřehotání...Normálně mi v tu chvíli silně připomínala toho krkajícího ducha natřeného Primalexem z japonského hororu Nenávist...brr...

Here Comes The Sun...Špičková a nádherná skladba George Harrisona..Jedna z mých nejoblíbenějších na albu...

Because...Tak počátkem této kompozice pro mě začíná nejlepší část alba...Výborná a snivá skladba..z těch nádherných mnohohlasů mi pokaždé běhá mráz po zádech...úžasné.

You Never Give Me Your Money - Her Majesty...Tak tuhle závěrečnou suitu mám hodně rád..Nechci už zde popisovat každou skladbu zvlášt‘, jen bych zde rád vyzdvihl některé části, které mi stále, i snad po stém poslechu pořád berou dech...

Tak třeba úžasnou Johnovu Sun King bych mohl poslouchat stále dokola..tohle je až nadpozemské..
Pak mi doslova hladí uši Paulova nádherná Golden Slumbers, no a The End, to je taky paráda...Tady se konečně pořádně blýskne i Ringo za bicími, no a pak ten závěrečný kytarový „souboj“ mezi Johnem a Georgem, to už je jen taková chutná třešnička na výborném dortu, kterému ještě nasadí „korunu“ Paulova lehce ironická Her Majesty...Tohle album už nemohlo mít epičtější konec...
Co závěrem..?
Nejjasnějších pět hvězd..

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Pink Floyd - Atom Heart Mother
2014-01-26

Pink Floyd / Atom Heart Mother

5 stars

Tak pro tohle „kravské“ album (Myšleno v dobrém, pochopitelně) mám taky velkou slabost.
A právě proto jsem nikdy nedokázal vydýchat fakt, že jej Pink Floyd později označili za špatné, či se k němu dokonce odmítali hlásit...proč proboha? Vždyt‘ je přece skvělé!
V jedné knize jsem kdysi četl, že Roger o tomto albu prohlásil, cituji: „Kdybych se mohl vrátit zpět do roku 1970, tak bych nikdy nedopustil, aby tohle album spatřilo světlo světa...“
„Teda, Rogere, ani netušíš, jak jsi mě tímto prohlášením tehdy hrozně nas...“
(A tímto bych chtěl ještě vzkázat všem těm vědcům, astrofyzikům, badatelům, alchymistům atd... aby si s tím zatraceným strojem času dali teda ještě pěkně na čas..)
Nic, jdeme recenzovat...

Atom Heart Mother...Tak tuhle kompozici miluju od začátku do konce..Ovšem je pravda, že když jsem si to pustil poprvé, tak hned ze začátku jsem se zděsil a okamžitě setřepal z hlavy sluchátka...Tak nějak jsem v tu chvíli dospěl k závěru, že bratránek, od kterého jsem si album tehdy půjčil, třeba nechtěně zaměnil CD s Pink Floyd za CD s Moravankou...pravda, babička k nim v té době chodila poměrně často na návštěvy, tak stát se to klidně mohlo, co by ne...ale naštěstí „Moravanka“ sekce netrvala dlouho a po ní přišel razantní nástup v podobě Nickových úderných bicích a já se uklidnil..
Tohle je opravdu výborná kompozice, takový, dalo by se říci „předskokan“ neméně skvělé Echoes, co přišla o rok později se špičkovým albem Meddle..
Co napsat víc..? Asi už nic...tady jen doporučuji nasadit sluchátka a můžete hned vzlétnout...

Následuje Watersova výborná, až romanticky zasněná skladba s názvem If...Tahle věc se mi opravdu moc líbí.

Po ní následuje další skvělá skladba z Rickova pera s názvem Summer 68...Když jsem si potom o něco později přeložil text, tak mě hned napadlo, že zde Rick popisuje zřejmě sex na jednu noc s nějakou hipísajdou...i ten název by tomu napovídal...noo, tady jsem měl napsat spíš skladba z Rickovy tužky, aby to třeba nějaký mravokárce špatně nepochopil, ale co...už se mi to nechce přepisovat...

Fat Old Sun...Tak tady David skutečně zazářil...tuhle skladbu mám opravdu hrozně moc rád..ale proč mám zas takový pocit, že si ji zase sám i nabubnoval, jako to bylo i v případě Narrow Way z Ummagummy...“Sakra, Davide, nech ty bicí příště už jen Nickovi...“

Alan´s Psychedelic Breakfast...Che, che, tak tohle je zase správný úlet, jak se na Floydy sluší a patří..
U téhle skladby mám pokaždé velký problém neusnout, protože tohle je ukolébavka, jak ta kráva na obalu...alespoň pro mě.
Hrozně by mě zajímalo, co by zde bylo slyšet, kdyby se tahle kompozice třeba jmenovala Alan´s Psychedelic Morning Toilet...to by jsme asi slyšeli mnohem zajímavější zvuky, než jen odkapávání kohoutku, hlasité polykání, či smažení vajíček..:)

No nic...Tohle album osobně považuji za vrchol jejich „hledačského“ období..V následujícím albu Meddle se už podle mě „našli“...
Každopádně, pro mě je tohle album taky na jasných pět hvězd...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Queen - Sheer Heart Attack
2014-01-22

Queen / Sheer Heart Attack

5 stars

Setkání dvou přátel, Petra a Jany..

Petr: „Ahoj Jani..“

Jana: „Ahojky Peti, jak se máš?“

Petr: „Já se mám fajn a ty?“ ( Dlouze se zadívá na její hrudník, ale ještě více, než dekolt jej zaujme nápis Queen, co má na tričku...)

Jana: „Kam se to díváš?!“ ( Pomyslí si něco o chlípném kamarádovi..)

Petr: „Eeeh, máš pěkný tričko...teda, nevěděl jsem, že
posloucháš Queen.“

Jana: „No jasně, že poslouchám, jsou skvělí.“(„Snažíš se to zakecat co? Na to ti teda neskočím.“)

Petr: „Tedy, to jsi mě velmi mile překvapila, já je mám totiž taky moc rád..A jaké album se ti od nich nejvíc líbí?“
Jana: „Album...? No, mě se moc líbí Radio Ga Ga a I Want To Break Free..

Petr: ( To ticho by se dalo krájet.)

Jana: „Copak je ti?“

Petr: „!!??...Ga Ga..gu, gu..“ ( Následuje nesrozumitelné žvatlání prokládané divokou artikulací. )

Jana: „Peti...kam utíkáš? PETI, PETÍÍÍÍ..!!!“

Zpráva z televizních novin:

Dnes ráno byl policií zadržen jeden velmi zmatený muž ve věku 26.let, který běhal do půli těla svlečený po olomouckém náměstí a vydával přitom blíže nespecifikovatelné zvuky...A jelikož začal později i hlasitě štěkat, tak byl ihned po odchytu internován v místním útulku, z kterého byl později po bližším ohledání a zjištění, že se opravdu jedná o člověka, přemístěn do ústavu pro chorobomyslné, sídlícím ve městě Šternberk...

No, jedná se sice o smyšlený příběh, ale něco pravdy na něm je...Takovou odpověd‘ jsem opravdu kdysi od jedné kamarádky dostal...a k tomu blázinci jsem taky potom neměl daleko..
Sakra, nechápu, jak může nosit tričko s kapelou, od které zná jen tyhle katastrofálně obehrané odrhovačky..dobře, znala ještě We Are The Champions, ale to už tomu moc nepomůže...zkrátka no cement...jdeme na recenzi..

Tohle album mám od Queen asi nejraději...i když, hodně mu šlape na paty A Night At the Opera, Day At The Races a vlastně i Jazz...

Brighton Rock: Tak tohle je hned na úvod nářez par excelence...Brian řádí jako za "mlada"...a ta neuvěřitelně nabroušená kytara...nelze poslouchat potichu.

Killer Queen: Další drahokam...skvělé. Tohle jsou Queen, jak je znám a mám rád...

Tenement Funster: Výborná skladba..Roger Taylor má skvěle rockový hlas..je až k neuvěření, že za deset let napíše něco tak hrozného, jako Radio Ga Ga...

Flick Of The Wrist: Velmi dobrá skladba z pera Freddieho Mercuryho...Miluju ty mnohohlasy..

Lily Of The Valley: Další věc od Freddieho...Hladivá rocková romantika...Mercury byl fenomenální zpěvák.

Now I'm Here: Opět nářez made in Brian May...Není třeba dodávat víc.

In The Lap Of The Gods: Další úžasná Freddieho skladba...opět ty neuvěřitelné mnohohlasy..

Stone Cold Crazy: Tak tohle je hardrock nadoraz...opět další věc, co nejde poslouchat potichu.

Dear Friends: Tak tady nám Brian hraje na trošku "jemnější strunu"...Deset z deseti dětských lékařů doporučují jako ukolébavku..

Misfire: Tohle opravdu napsal John Deacon? Ten samý Deacon, co později napsal Back Chat, či I Want To Break Free? Neuvěřitelné...

Bring Back That Leroy Brown: Veselá, rozpustilá věc od Freddieho...Líbí se mi.

She Makes Me: Tak tuhle skladbu mám velmi rád...do oblak unášející nádhera od začátku do konce.

In The Lap Of The Gods...Revisited: Hardrockový ploužák jak vyšitý...tohle se na závěr Freddiemu opravdu povedlo...

Sečteno, podtrženo...Nátěr...Tohle album si dnes ještě musím pustit před spaním...

Pět hvězd...jednoznačně.



» ostatní recenze alba Queen - Sheer Heart Attack
» popis a diskografie skupiny Queen


Yes - Close to the Edge
2014-01-20

Yes / Close to the Edge

5 stars

Tak jsem se, po opětovném přečtení předchozí recenze, rozhodl tomuto skvělému albu zase trošku napravit rating a přispět taky svojí troškou do mlýna...

Nejsem si už jist, které album jsem od Yes slyšel jako úplně první...jestli Close To The Edge, nebo Tales From The Topografic Oceans...ale vždyt'je to jedno..
Po všech albech, co jsem od "yesáků" slyšel, mi tohle stále připadá jako jejich the best...a po dalších a dalších posleších se v tom jen utvrzuji.
Tohle je zkrátka při každém poslechu stále úžasný hudební zážitek...

Close To The Edge...Tak už jen kvůli této kompozici si album zaslouží okamžitě pět hvězd...I kdyby třeba další skladba měla být rumunská hymna hraná na balalajku a ta další třeba internacionála hraná na nervy...
Tohle je opravdové hudební umění...opět se mi nedostává slov...
Už jen ten začátek...zurčení vody, šumění lesa, hladivý ptačí zpěv...a pak ten totální progresivní nájezd...mlask.
Nejvíc mi zde běhá mráz po zádech, když poslouchám část zvanou I Get Up I Get Down...jestli se dá označit něco za ušní orgasmus, tak jednoznačně tohle...
Jon Anderson je neuvěřitelný zpěvák...i když, né vždy jsou ty pocity vzájemné...třeba jedna kamarádka měla jednou tu odvahu ho označit za kastráta...Po tom, co jsem jí na to odpověděl, se se mnou potom tak měsíc nebavila...ale to sem nepatří..:)
Prostě nářez od začátku do konce.

And You And I...Krásná, snivá věc s úžasnými melodiemi...tohle bych mohl poslouchat taky stále dokola a dokola..

No a Siberian Khatru...další výborný, našláplý výlet a skvělý závěr skvělého alba...
Je třeba dodávat víc? Vše už bylo napsáno a popsáno jinde...

Pět hvězd...






» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Collins, Phil - No Jacket Required
2014-01-20

Collins, Phil / No Jacket Required

2 stars

Zkuste si představit scénu, odehrávající se v jedné londýnské kavárně v roce 1985...
Hlavními aktéry jsou dva kamarádi Pete a David...

David: "Hele, mám tady pro tebe poslední desku od Phila Collinse...vím, že jsi velkej fanoušek Genesis, tak věřím, že tohle se ti bude líbit..."

Pete: "Jo, pár věcí z toho jsem už slyšel v rádiu...nemám zájem."

David: "What the..!? Vždyt' tohle ted' trhá žebříčky, to prostě musíš mít ve sbírce!"

Pete: "To je mi fuck, mě tohle trhá zase uši...Tohle je na mě moc vykalkulovaný a podbízivý...Vždyt' už ani ti Genesis nejsou, co bývali..."

David: "To nemůžeš myslet vážně!? Je to přece Phil Collins!.."

Pete: (Dlouhé mlčení)

David: "PHIL COLLINS mate..!!"

Servírka: "Well, džentlmeni si přejí platit?...tak to máme..."

David: "Phil Collins..."

Servírka: "Oh my God, já Vás vůbec nepoznala mistře...nevěděla jsem, že jste si nechal zase narůst vousy, i vlasy máte jiné...
(šeptem) Hele, za chvíli mi končí šichta...tak co kdyby jsme potom zašli ke mně domů, tam si pustili třeba One More Night a potom..."

Phila Collinse mám rád...ale víceméně jen v Genesis...jeho sólová tvorba mě moc neoslovuje.
Mám sice od něj jedno album s názvem Hello, I Must Be Going, na kterém se mi něco málo i líbí a už dlouhou dobu zvažuji i pořízení But Seriosly...ale tohle album je průser...sice ne úplně celé, některé písničky s oběma očima přimhouřenýma, no spíš ušima přetrpím...Ne, One More Night mezi ně opravdu nepatří...
Třeba taková Long Long Way To Go je celkem poslouchatelná...I Take Me Home se dá a když budu ještě hodně hrabat, tak snad i ta závěrečná We Said Hello Goodbye...jinak nic...a to je sakra málo.

Nene, tohle album v mojí sbírce dozajista neskončí, na to vemte jed kobry královské...

Dvě hvězdy a to jsem ještě moc hodnej...





» ostatní recenze alba Collins, Phil - No Jacket Required
» popis a diskografie skupiny Collins, Phil


Progres 2 - Dialog s vesmírem
2014-01-19

Progres 2 / Dialog s vesmírem

5 stars

V době, kdy u nás vládla tuhá normalizace a československou populární hudební scénu okupovali např.Kája Gottů a nebo dnes už pochodující fosílie Helenka Vondráčková („Helčo, jestli někdy zase na chvíli opustíš to mauzoleum a třeba náhodou narazíš na tenhle můj příspěvek, tak prosím doufám, že na mě nepošleš toho svýho hafánka s obličejovou obrnou Michálka Martinů, nebo jak se ten, hrozně rád se soudící genetický omyl jmenuje“..) no zkrátka a dobře, v té době spatřilo světlo světa jedno z pro mě nejkultovnějších alb československého art/rocku, progresácký opus magnum s názvem Dialog s vesmírem…

S tímhle albem jsem de facto vyrůstal. („Mami, moc Ti děkuji, že sis jej tehdy v tom osmdesátým prvním v Praze, ve Zlaté uličce zakoupila a tímto si mi umožnila až o spoustu let později tohle, nestydím se říct, geniální dílo objevit“)
Ano, pro tohle album mám neskutečnou slabost a jednoduše se na něj nedovedu v žádném případě dívat nějak kriticky..nostalgie je zkrátka prevít..

Tak si jen představte, jak mi zaplesalo srdíčko, když jsem se dozvěděl, že budou jedním z předskokanů na koncertě legendárních Deep Purple, který se uskutečnil minulý rok v létě ve Slavkově u Brna...
Upřímně nevím, na kterou kapelu jsem se těšil víc, jestli na Progres, či Deep Purple..:)k Párplům chovám neskutečný respekt, ale k Progres snad až posvátnou úctu..
No a jak už to tak kolikrát bývá, když se člověk na něco hrozně moc těší, tak se většinou všechno
pos..(cenzura)..
Když teda tehdy Progres “konečně“ k mojí neskutečné radosti (ještě chvíli, a měl bych díky příšerné nervozitě asi okousané všechny nehty na rukou..pak nevím, asi bych se potom vrhnul i na nohy..)
takže tedy, když konečně vtrhli za velkého potlesku na podium, tak nevím, být příslušník dívčího pohlaví, nebo jeden z teplých bratří, tak hned by na podiu přistála podprsenka, a možná potom i kalhotky s Fifinkou ze Čtyřlístku..:)
Takhle mi tedy nezbývalo, než jenom zavýt hlasité a táhlé „joo, chlapi, jedéém,“ a nechat se unášet tou neskutečnou hudbou...dokud nás nesmetla ta posraná (oj, tady zřejmě cenzor zaspal) bouře...(zasvěcení vědí)...a bylo po koncertu, jak Progres, tak Deep Purple. Nebudu tady vypisovat, co se mi tehdy honilo hlavou, (myšlenky na krásné, rozkvetlé louky to teda vážně nebyly)
No, každopádně druhý den jsem do Slavkova zavítal znovu...s Progres jsem už moc nepočítal, tak naivní opravdu nejsem, no a musím říct, že Párplové mě donutili, alespoň na chvíli, na Progres zapomenout...byl to špičkový koncert, ale lehká hořkost ve mně zůstala i nadále... Tak, tolik na úvod, no a nyní už bych mohl začít konečně s recenzí..tady bych chtěl ještě podotknout, že recenze se netýká LP verze, ale CD...

Helenka je možná "Národní poklad" ale Progres a především tohle album, to je hotové kulturní dědictví UNESCO..
Tady se mi zkrátka nedostává slov...to koncertní provedení v 70.tých letech muselo být neskutečně úžasné...
Album je koncepční a pojednává o člověku, který už je znechucený svoji domovskou planetou (krásná narážka na tehdejší politickou situaci) takže utíká do vesmíru najít nějaké lepší místo pro život...tolik zkráceně.
Každá skladba od V zajetí počítačů až po neskutečně nádhernou Výkřik v Proxima Centauri je naprosto výborná a ty dokonalé texty...pokaždé radost poslouchat...
Tady bych zejména vyzdvihnul ještě skladby, jako je Píseň o jablku...ten neskutečně procítěný zpěv, ta flétna..."Pavle a Zdeňku, jste borci a vy ostaní co zde hrajete pochopitelně taky"..:)
Dále mi zde totálně bere dech suita s názvem Planeta Hieronima Bosche...to syntíkové "mumlání" v druhé části kompozice se mi líbí ještě více, než původní text...opravdu, nemůžu si pomoci...no a to neskutečné Pavlovo kytarové sólo na konci..hotová ušní nirvána...
Dále bych vyzdvihl výbornou skladbu Tisíce mých očí...tohle je další z nejlepších kousků na desce...Tady se Progres opravdu donutili k neskutečnému výkonu...
Rozhovor s centrálním mozkem je další výborná věc na albu...Zdeněk Kluka je až neskutečně technicky zdatný bubeník..Taky hraji už dva roky na bicí, ale silně pochybuji, že bych někdy v budoucnu dosáhl jeho "levelu"...
No a další, možná snad úplně nejkrásnější věc na albu s názvem Výkřik z Proxima Centauri jsem už zmiňoval...Pavel Váně zpívá, až to hladí po uších, no a ten závěr mě pokaždé dostane do kolen...

Sečteno a podtrženo...věřím, že tohle album v době svého vzniku muselo působit jak z jiného světa, protože tohle je naprosto dokonalé i dnes...a zraje jak víno...to je můj skromný názor.

Řekněte, čekali jste ode mě snad něco jiného, než jasných pět hvězd..?









» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
2014-01-18

Wilson, Steven / The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)

5 stars

Steven Wilson je britský kytarista, zpěvák, výborný skladatel a člen stejně výborných Porcupine Tree...
Musím napsat, že jeho sólová tvorba je mi ještě o něco bližší, než tvorba jeho domovské kapely...a tohle album osobně považuji ze všech jeho sólových počinů, za vůbec nejlepší...
Vzpomínám si, že ho dokonce někde, už nevím kde, označil nějaký mozkový mutant za odporného a neposlouchatelného plagiátora, a namyšleného onanistu...tohle mě opravdu tehdy dostalo do vrtule...
Ano, v jeho hudbě jsou opravdu někdy více, někdy méně patrné vlivy některých artrockových interpretů ze 70.let...ale označit ho za odporného plagiátora a onanistu?!
Kdybych tak věděl, kde bydlíš ty "Yntelygente" a měl tak po ruce kontakt do Rudého domu v KLDR, kde bydlí ten odpornej, otylej bambusák Kim Jong Úd, tak bych mu okamžitě brnknul a doporučil, aby ti poslal do domu expres rekomando jednu z těch vyřazených, Sovětských raket, které ještě nestačily dorazit do sběrných surovin...

Jinak tohle album je opravdu od začátku do konce, neskutečná bašta...
Všechny kompozice jsou strhující, některé až neskutečně emotivní...
Zde bych vypíchnul hlavně smutnou Drive Home...a ten videoklip, co k ní byl vytvořen...so sad...a to ani nemluvím o klipu k titulní The Raven That Refused to Sing...tohle je jednoznačně jeden z nejsmutnějších videoklipů, co jsem kdy viděl...úplný vodopád emocí a ano, v mém případě i slz...jo, asi jsem měkota, ale pokud jste tenhle klip už viděli, nebo teprve uvidíte, tak mě možná pochopíte...tohle je podle mě skutečné umění...
Jinak co závěrem...pokud jste tuhle desku někteří ještě neslyšeli, tak to, prosím, zkuste co nejdříve napravit...neprohloubíte...

Tady se jedná o skutečný klenot moderního progresivního rocku a musel bych se potom nechat nejspíš vyšetřit, kdybych tomu měl dát méně, než pět hvězd...

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Beatles, The - Magical Mystery Tour
2014-01-17

Beatles, The / Magical Mystery Tour

5 stars

Myslím, že Beatles musí dnes zákonitě znát snad už úplně každý, i ten největší hudební analfabet...věřím, že i kdejaký Xi-Xao v Africe si pobrukuje ve své chýši z žirafího trusu All My Loving...
Beatles znám už snad od narození, ale pořádně na chut' jsem jim přišel teprve asi před čtyřmi, pěti lety, díky albům Abbey Road, Magical Mystery Tour a Sgt.Pepper...
Beatles dnes rozděluji na dvě samostatné kapely a to Beatles 1960-65 a Beatles 1966-70...líbí se mi obě dvě, ale ta "druhá" kapela mě zkrátka a dobře oslovuje daleko více...a proč mám jen takový pocit, že v tom nejsem sám..:)
Na Brouky zkrátka taky nemůžu dát dopustit a budu je vždy bránit...

Vzpomínám si, bylo to ted' v létě...jel jsem na kole z práce domů a měl jsem tehdy na sobě tričko, na němž byl vyobrazen obal z desky Abbey Road a nad ním majestátně zářil velký nápis Beatles...a když jsem projížděl kolem základní školy, tak zrovna odsud vycházely dvě holky, nemohlo jim být více, než 12 let, zkrátka jim ještě odkapával Sunar z brady...a když jsem je pomalu míjel, tak ta jedna se zadívala na moje triko a začala se hihňat jako trvalý obyvatel klecového lůžka...pak něco pošeptala té druhé a za chvíli už hýkaly obě dvě...no, a to už Péťa nevydýchal...
Zastavil jsem, obrátil kormidlo a šel si to vyjasnit...
"Dámy, co máte proti Beatles", zeptal jsem se..."Nííc", odpověděly sborově..."Co posloucháte vy za hudbu", byla moje další otázka..."Noo, Justina Bííbra a taky se nám ještě líbí Lady Kvo, Kvo" (čtěte Ga Ga)...a bylo to jasné...Tady po té odpovědi jsem beze slova nasedl zpět na kolo a odjel...tady jsem už zkrátka dechem plýtvat dále nehodlal...
Tak a ted' už bych konečně mohl napsat i něco o této desce, co říkáte?..:)

Tohle album mám stejně, jako stejnojmenný film hodně rád...
Je to pro mě jedno z nejoblíbenějších alb od Brouků...moje vůbec nej je Abbey Road, potom následuje Serža, Revolver a tohle...taková svatá čtveřice..

Magical Mystery Tour...Vždy, když zazní úvodní fanfára, tak se mi kolikrát tak hrozně rozbuší srdce, že někdy chytám mobil do ruky a začínám vyt'ukávat 155...protože vím, že se opět začínám účastnit něčeho velmi zvláštního...

Fool On The Hill...Nádherná skladba s úžasnou melodií..."Paule, jsi třída, tohle ti jde na jedničku"...

Flying...Skvělá, do oblak unášející věc..."Dámy a pánové, první trip začíná"...

A další trip následuje v podobě pro mě geniální Georgeovy kompozice Blue Jay Way...výborný hudební zážitek.

Your Mother Should Know...tak, zde se na chvíli vracíme z vesmírného výletu zpátky na zemi...Pěkná, veselá skladba...palec hore...

I Am the Walrus...tak na tuhle skladbu se pokaždé hrozně moc těším...Tohle je správně ulítlá věc...
Nechápu, proč se stále někteří lidé pitvají v tom textu a hledají v něm snad nějaké poselství, nebo snad šifru...už toho nechte, proboha..a nebo ne, klidně v tom pokračujte, John se vám tam nahoře určitě směje od ucha k uchu a nárámně se baví..

Hello, Goodbye...tak na téhle veselé písničce jsem se začínal učit základy angličtiny, a proto je pro mě skvělá a nezapomenutelná...

Strawberry Fields Forever...Jeden z vrcholů alba a jedna z nejlepších kompozic, s kterou kdy Beatles vyrukovali...Opus magnum populární hudby...
Prostřednictvím téhle skladby jsem se vůbec poprvé seznámil s pozoruhodným nástrojem, zvaným Mellotron...

Penny Lane...špičková, veselá skladba, mám ji moc rád.
Baby, You're a Rich Man...no a jedem na další skvělý trip Made in Beatles...very good...

No a máme tu závěr (toto ale uteklo) v podobě hipísácké hymny All You Need Is Love...další z těch věcí, díky které se budou Beatles hrát snad i za milion let...třeba v té době už budou známí po celé naší galaxii a tuhle věc si budou zároveň s námi broukat i zelení, šupinatí humanoidi někde z Proxima Centauri..:)
Bylo by ode mě ryzí šílenství, kdybych tomuto opusu nenakrájel okamžitě pět hvězd...

» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Queen - Hot Space
2014-01-17

Queen / Hot Space

2 stars

No teda, nikdy by mě nenapadlo, že první album od Queen, které si zde vezmu na paškál bude zrovna Hot Space...
Ale dnešní okolnosti tak tomu zkrátka chtěly.
Když jsem dnes ráno zase zavítal do fitka, tak tam z rádia hrála zrovna jedna věc z alba s názvem Under Pressure...
Jelikož jsem ji už pěkných pár let neslyšel, tak jsem zbystřil sluch, ale bylo mi to pendrek platné, protože tam zrovna jeden anabolek až neheterosexuálně vzdychal při zvedání velké činky...a bylo po poslechu...
Takže jsem usoudil, že by bylo dobré si tu skladbu poslechnout až pěkně v klídku v teple domova...
No a jelikož jsem člověk důkladný, tak jsem rovnou sjel i celé album...

Tohle album jsem v životě slyšel, když nebudu počítat dnešek, tak nenejvýše dvakrát, třikrát a pamatuji si, že po každém dalším poslechu jsem se mračil víc a víc...
Tohle se zkrátka Královně moc nepovedlo...
Taky jsem se musel k poslechu hodně dlouho přemlouvat...
Ale co, nasypal jsem do sebe nějaké prášky, pokousal listonošku a znovu se po letech ponořil do téhle žum...tohohle díla...
A musím říct, že pod tou vrstvou natrávených obědů a večeří jsem našel něco, co by i stálo za poslech...tak jdeme na to...

Staying Power...Tedy, takový ušní direkt jsem hned na začátku alba už dlouho nedostal...ty dechy mě přímo ubíjí...
"Freddie, asi mě za tohle budeš chodit večer strašit, ale tohle je kompletní systémový error..." Pamatuji si, že jsem tuhle věc slyšel kdysi v živém provedení a zněla mi o něco lépe, než na albu...ale taky žádný zázrak...

Dancer..."Briane, tohle nemůžeš myslet vážně, řekni, že jsi ze mne děláš jen legraci...jasně, jen mě tak škádlíš, ty kujóne..." Hrůza, trošku to z naprostého odpadu vyhrabává Brianovo sólo, ale to je asi tak všechno...

Back Chat..."Cože Johne, neříkej, že ty taky?!" Chlapi, už mě prosím takhle nedrážděte, nebo s Vámi opravdu přestanu kamarádit...

Body Language...K téhle skladbě, respektive videoklipu, co byl k ní natočen mám takový zvláštní vztah...
Je to totiž první klip, co jsem od Queen viděl...Mohlo mi být tak deset, dvanáct let a díky němu jsem možná i tak trochu předčasně dospěl..:) Je to sice taky hrozné, ale ten videoklip si čas od času, jen tak z nostalgie připomenu...

Action This Day...No comment...
Put Out The Fire...Tak tady si Brian trošku napravil po hrůzném Dancer reputaci...Dobré, ale nic, co by mě posadilo na zadek.

Life Is Real (Song For Lennon)...Tak tohle se Freddiemu opravdu povedlo...nádherná, smutná skladba, ve které Freddie vzdává hold v té době nedávno tragicky zesnulému Johnu Lennonovi...skvělé, už nevidím všechno tak černě...

Calling All Girls...No, tak tahle věc mě taky zrovna moc neoslovila, ale dá se přetrpět...budiž

Las Palabras de Amor (The Words of Love)...Třetí skladba, co se mi na albu líbí...takhle to sakra, mělo vypadat celé!..

Cool Cat...Ou shit, opět no comment...

No a máme tu (konečně) závěr alba v podobě písně, kvůli které jsem se vlastně dnes rozhodl tohle vše vytrpět, písně Under Pressure...Jak na funky skoro vůbec nejsem, tak tohle se celkem povedlo...celkem...

Sečteno a podtrženo...skladby jako Put Out The Fire, Life Is Real, Las Palabras De Amor a do jisté míry i Under Pressure za něco stojí, zbytek ee...

Uff, po dlouhém zvážení...2/5 hvězdy, zaokrouhleno dolů.

» ostatní recenze alba Queen - Hot Space
» popis a diskografie skupiny Queen


Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
2014-01-16

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets

5 stars

Tuhle Floydí desku mám taky hodně rád...
Je to už bohužel poslední album, na kterém se ještě podílel geniální Syd Barrett...no podílel, spíš už jen tak přicmrndával...velká škoda, ale asi to tak mělo být.
Sydovo místo zastoupil jeho starý kamarád ze školy David Gilmour...
Nutno poznamenat, že kapela v té době hrála ještě chvíli s oběma kytaristy...David byl ze začátku brán pouze jako "pomocník" ale jak čas ubíhal, tak všem začínalo být čímdál tím více jasné, že Syd v kapele už prostě zůstat nemůže...
Jeho "úlety" už jednoduše všechny nasíraly...Obrovská škoda takového talentu...Ale nezapomnělo se na něj a co je hlavní, nechal po sobě nesmrtelný pomník v podobě mistrovského alba A Piper At The Gates Of Dawn...
A ted' už zpátky k albu...
Otevírá jej Watersova skladba Let There Be More Light, kterou považuji za hodně povedenou...zkrátka hned ze začátku okamžité vystřelení do kosmu..:)

Následuje skvělá věc z pera Ricka Wrighta s názvem Remember A Day...Tohle je úžasné. Vždycky jsem tvrdil, že Rick byl skladatelsky až hrozivě nedoceněný a za tím si stojím stále. Velká škoda, že po Dark Side byl postupně odsouván, až byl vyřazen ze hry úplně, to zamrzí...

Po ní následuje další výborná Rogerova skladba, takřka meditativní Set The Controls Of The Sun...
Pro tuhle věc mám zvláštní slabost, dodnes ani pořádně nevím proč...Tady prostě Roger trefil šipku přímo do středu terče.

Další Rogerova skladba na albu nese název Corporal Clegg...
Je to poměrně nedávno, co jsem někde četl, že hudbu zde složil Syd a Roger přispěl pouze textem, hrozně by mě zajímalo, co je na tom pravdy.
Jinak je to velmi zajímavá, pacifisticky laděná skladba, kde se Roger vůbec poprvé dotýká tématu války...kdyby jen v té době tušil, že za pár let se tím stane doslova posedlý..

A Saucerful Of Secrets...Cha, hrozně by mě zajímalo, jak by se tvářili někteří "funoušci", co znají Pink Floyd tak možná z rádia, nebo diskotéky prostřednictvím té veleúspěšné "dupačky" Another Brick On The Wall Part.2, kdybych jim do sluchovodů naservíroval tuhle kompozici...
Dozajista by ji se slovy "co to je za sračku" zašlapali okamžitě do země a ještě pro jistotu zalili betonem, o tom není pochyb...
Tahle kompozice je prostě něco až nadpozemského...tady se mi zkrátka nedostává slov, no a ten závěr, uff, geniální..
Tuhle věc prostě nejde poslouchat jen "tak"...To musíte zhasnout světlo, lehnout si, zavřít oči a nechat se unášet a unášet...

Posléze následuje další výborná Rickova skladba, která nese roztomilý název See-Saw...Od té doby, co její autor zemřel, tak skoro vždy, když tuhle píseň poslouchám, cítím takový zvláštní smutek..."Ricku, posílám ti tam nahoru velký pozdrav, byl jsi skvělý hudebník i skladatel..."

No a album uzavírá Sydova takzvaná labutí píseň, úžasná Jugband Blues...tuhle skladbu mám taky hrozně moc rád, no a když poslouchám z jeho úst závěrečný verš:
And the sea isn't green
And I love the queen
And what exactly is a dream?
And what exactly is a joke?...tak bych brečel..."Syde, byl jsi obrovký hudební talent, škoda, že jsi jej nestačil ještě více rozvinout..."Shine On Our Crazy Diamond"

Pět hvězd...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Genesis - A Trick Of The Tail
2014-01-16

Genesis / A Trick Of The Tail

5 stars

Abych nějak stylově odpověděl lidem, co tvrdí, že Genesis bez Petera Gabriela už nejsou Genesis, tak by si měli okamžitě, pozorně a nejlépe několikrát poslechnout tohle špičkové album...
a kdyby i potom ohrnuli nos, tak...jejich problém...
Zkrátka a dobře, tímto opusem skupina přesvědčila a upokojila spoustu fanoušků, co si mysleli, že bez Gabriela za mikrofonem už to nepůjde...ale ono to šlo a to více než dobře, ne-li ještě lépe...
Petera nahradil za mikrofonem Phil Collins, o kterém si myslím (už jsem to psal jinde) že je prostě ještě o pár tříd lepší zpěvák, než jeho předchůdce...opravdu, takhle to vidím a slyším...

Album otevírá naprosto strhující skladba Dance On A Volcano...Phil měl vždy podobnou barvu hlasu, jako Peter, ale tady se mu místy až neuvěřitelně moc podobá...jde zkrátka vidět, slyšet, že ještě hledá svůj styl, že se rozkoukává...

Následuje jedna z nejlepších a mých nejoblíbenějších kompozic na albu, Entangled...
Tady se Steve s Tonym skutečně vyznamenali...Celá skladba má pro mě takovou neopakovatelnou, až hladivou atmosféru, no a ten závěr...totální husí kůže...

Squonk, další skvělá věc...Phil zpívá ze všech sil, bicí nádherně tepou...celá skupina je výborně sehraná..

Mad Man Moon...Krásná, místy křehká, až smutná skladba z pera Tonyho Bankse...Philův jemný hlas sem dokonale pasuje...až by slza ukápla...opět jasná trefa do černého.

Robbery, Assault And Battery je taky dobrá, pěkně rozdováděná věc od Tonyho a Phila...ale nemůžu se nějak zbavit dojmu, že za ostatními skladbami na albu lehce pokulhává...

No a následující Ripples, tu přímo zbožňuju...Philovi tahle skladba sedne jako ulitá...možná by někdo mohl mamítnout, že má i lehce popový nádech...možná i ano, ale co...takový "pop" beru všemi deseti.
Jinak zde ještě nemohu opomenout nádhernou Hackettovu práci s elektrickou kytarou v mezihře...ten chlap je prostě čaroděj...

Titulní A Trick Of The Tail je další výborná, veselá písnička od Tonyho Bankse, no a ten videoklip, co byl k této skladbě natočený, je vážně k pokukání..
Jsem jediný, kterému Phil v tom videoklipu silně připomíná Iana Andersona ze skvělých Jethro Tull?..:)

No a závěrečná Los Endos už je jen taková pomyslná třešnička na dortu...Úžasná instrumentálka se skvělými výkony všech zúčastněných...závěr této výborné desky už nemohl být epičtější...

Zkrátka tady už se nedá více nepsat, jen tomu z fleku nasolit pět hvězd...

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis


Pink Floyd - More
2014-01-16

Pink Floyd / More

5 stars

Desku More jsem si před lety pořídil od bratrance, společně s dalšími alby A Saucerful Of Secrets a Atom Heart Mother...
Podotýkám, že film, ke kterému byla tahle hudba natočena, jsem nikdy neviděl, ale snad někdy...

Myslím si, že jako soundtrack je tohle album něco naprosto nevídaného, stejně jako pozdější Obscured By Clouds...
Desku otevírá špičková, zasněná skladba Cirrus Minor... ten závěr s Rickovými varhanami je prostě fantastickej.

Následuje další, na Floyd'áky neskutečně tvrdá Nile Song, kde se do toho chlapci pěkně položili a ukázali, že pro ně není nijak velký problém si do mikráků hezky zařvat a řádně zbrousit nástroje... epic...

Následuje další úžasná, takřka romantická věc Crying Song... Davidův zpěv doslova hladí na duši... na tohle si musím někdy s nějakou slečnou zatančit pěknej psychedelickej ploužák...

Up the Khyber, kosmický rock na doraz... Nechápu, jak může někdo tvrdit, že Nick byl průměrný, až podprůměrný bubeník... poslechni si tuhle věc, nebo nejlépe závěr Velkovezírovy Zahradní Slavnosti a pak mluv, vole... :)

Green Is The Colour... další zasněná, hladivá věc... Gilmour za mikrofonem je prostě extratřída...

Následuje další, na albu jeden z nejlepších kousků, Cymbaline... Gilmour opět naprosto skvělý, všechno šlape jak má... a Rick za svými varhanami Fartisa... lahoda.

Party Sequence... vidím lidojedy tančící kolem velkého hrnce na ohni a v hrci osobu, určenou k následné konzumaci... :)

Main Theme... další space věc na albu. Floydi byli svého času na tyhle kompozice zkrátka mistři... nemůže samozřejmě chybět ani David se svým slide válečkem... další nadpozemský výlet.

Další psychedelický hevík v podání Pink Floyd... není sice už tak nahoblovaná, jako předchozí Nile Song, ale pořád dost tvrdá na to, aby kroutila palci u nohou... :)

More Blues... Psychedelie, blues, to vše v podání Pink Floyd... netřeba dodávat víc...

Quicksilver... tak tohle je opravdu výlet do jiné dimenze, tahle kompozice mohla klidně trvat ještě o něco déle... v žádném případě bych si nestěžoval... výborné...

Spanish Piece je taková veselá, rozdováděná pitominka a ten člověk za mikrofonem... takhle mlaskám, když dostanu na stůl svoji oblíbenou svíčkovou... :)

No a máme tu závěr v podobě dalšího psychedelického výletu s názvem Dramatic Theme... Gilmour a jeho kytara, to prostě nemá chybu...

Závěrem myslím, že už není třeba co dodávat... jen tomu ještě zbývá nadrobit pro mě jasných pět hvězd... :)

» ostatní recenze alba Pink Floyd - More
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Ummagumma
2014-01-15

Pink Floyd / Ummagumma

5 stars

Pink Floyd... další z mých srdečních záležitostí, skupina, která pomáhala formovat moje stylové zaměření v hudbě... Díky Floydům jsem poznal dnes svůj nejoblíbenější hudební žánr zvaný progresivní rock a proto na ně nedám nikdy dopustit...
Floydy poslouchám už něco málo přes deset let, samozřejmě jsem je znal už dávno předtím, ale jen některé věci ze Zdi, popř. z Dark Side Of The Moon, ale nějak jsem tomu zkrátka nemohl přijít na chut'... teda až do té doby, dokud jsem si nepůjčil od strýce několik CD s alby Ummagumma, Meedle a Animals... a bylo vymalováno.
Meedle mně uchvátila hned na první poslech, zejména skladby One Of These Days, Pillow Of Winds a samozřejmě úchvatná Echoes. Taky tohle album považuji osobně asi za jejich nejlepší dílo...
Animals, taky skvělé, ale Ummagumma, ta mně tehdy doslova přikovala k reprobednám...
Vím, že se tohle album netěší mezi některými fanoušky zrovna bůhvíjaké reputaci... chápu to, je to jeden velký experiment, který opravdu nemusí sednout každému... ale krucinál, mně tohle dostalo hned na první poslech.
Považuji ho osobně ještě za lepší, než je třeba slavná The Wall...
Ano, jsou to hodně silná slova, ale nemůžu si prostě pomoci.
Zkrátka a dobře, od Floydů se mi nejvíce líbí období 1967-72, takže od alb The Piper At The Gates Of Dawn až po Obscured By Clouds.
Další, pro kapelu nejúspěšnější období po Dark Side je sice taky výborné, ale mne zkrátka nejvíce oslovilo to tzv. hledačské, experimentální období...

Album otevírá skvělá kompozice od Ricka Wrighta s názvem Sysyphus, rozdělena na čtyři části... Rick ji tehdy později označil údajně za špatnou a přestal se k ní hlásit, což nechápu... Myslím, že byl zbytečně až moc sebekritický. Sysyphus se mu dle mého povedl víc než dobře, ale hold proti gustu...

Po této suitě následuje skvělá Watersova kytarovka Granchester Meadows. Je to hezká, zasněná skladba, na které mi vadí jen jedna jediná věc a to je ten stále dokola se opakující vrabec v pozadí, nebo co to vlastně je... ve zpěvných ptácích se moc nevyznám... ta osoba, co přicupitá na konci té skladby měla přijít už o něco dřív a místo té nebohé mouchy sestřelit spíš toho error ptáka, ale co už... :)

Jako další následuje další Watersův počin, šílená Several Species Of... nemám sílu to napsat celé... Tohle je prostě správně ujetá věc...
Pamatuji si, že když jsem tohle poslouchal poprvé, tak vtrhla do pokoje mamka se slovy, co to proboha poslouchám za hrůzu... a když jsem jí řekl, že Pink Floyd, tak to s ní málem seklo... ano, i tohle dělá hudba Pink Floyd s lidmi...
Zkrátka tady se Roger dokonale vyřádil. Velmi originální počin...

Dále následuje výborná, do tří částí rozdělená suita Davida Gilmoura s názvem Narrow Way... Tuhle kompozici mám opravdu velmi rád a asi nejvíce se mi líbí závěrečná, zpívaná část, kde se dokonce David nebál chopit i bicích nástrojů... a budiž mu ke cti, že se toho úkolu zhostil důstojně... i když, druhý Phil Collins to dozajista není... s kytarou mu to jde opravdu o něco lépe... :)

Tak a máme tu závěrečnou Nickovu Grand Vizier's Garden Party, také rozdělenou do tří částí... První část obsahuje krásnou melodii hranou na flétnu... myslím, nejsem si jist, že na tu flétnu hrála Nickova tehdejší žena.
Druhá část je takový, velmi zajímavý experiment s bicími... tady Nick zabodoval... Nejvíce se mi zde líbí část, kde nasamplovaný buben zní jako vítr, nebo i jako trochu mořský příboj a v pozadí hraje překrásná melodie... tady mi vždy běhá mráz po zádech.
No a celá suita končí tak, jak začala, krásně se prolínajícími flétnami... a album je u konce...

Co závěrem... tohle album osobně řadím v diskografii skupiny hodně vysoko, nemůžu si pomoci... tohle je prostě skvělé progresivní dílo, od začátku do konce.
Jak jinak, než pět hvězd...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Genesis - Nursery Cryme
2014-01-15

Genesis / Nursery Cryme

5 stars

Kdybych měl podle sebe označit nejlepší album Genesis s Gabrielem za mikrofonem, bylo by to tohle, v těsném závěsu za Foxtrot a The Lamb Lies Down On Broadway.
Kapela v té době procházela personálními změnami,
odešel bubeník John Mayhew a na jeho místo nastoupil o několik tříd lepší, technicky daleko zdatnější Phil Collins.
Odešel i výborný kytarista Anthony Phillips a na jeho místo nastoupil ještě fenomenálnější Steve Hackett, no a na jednu z nejlepších sestav bylo zaděláno.
Album otevírá fantastická kompozice The Musical Box...
Vždy jsem tvrdil, že Collins je lepší zpěvák, než Gabriel, ale nemůžu si pomoci, pokaždé, když poslouchám tuhle skladbu, tak si za mikrofonem nedovedu přestavit nikoho jiného, než Petera...tady skutečně podal úžasný, emocemi nabitý výkon s mírnou "pomocí" Phila Collinse v pozadí. Z toho závěru mi pokaždé běhá mráz po zádech...
Následuje krásná, křehká věc s názvem For Absent Friends, kde se nám vůbec poprvé představí za mikrofonem Phil sám a musím říct, že jeho měkký hlas k celé skladbě dokonale pasuje. Výborné...
Následující The Return Of The Giant Hogweed je taky skvělá. Tady to hned ze začátku pěkně roztočí Steve Hackett...jeho kytarová technika a"tapping" mi zkrátka vždycky vezme dech...Jednoznačně to je jeden z nejlepších kytaristů, co kdy mohla progresivní scéna nabídnout.
Seven Stones je další výborná věc s nádhernými Banksovými varhanami a s opět naprosto suverénním Gabrielem za mikrofonem. Nádhera téhle skladby by mi někdy až vehnala slzy do očí. Něco podobného vždycky prožívám i při poslechu písně Dusk z předchozího alba Trespass...tady zkrátka emoce pracují na plný plyn...
No a tu se dostáváme přes veselou a skotačivou věc Harold The Barrel a přes další nádhernou zasněnou skladbu Harlequin až k závěrečné kompozici The Fountain Of Salmasis...Tahle věc jen dokazuje, jak byli Genesis velmi dobří na skládání dlouhých a nápaditých hudebních ploch...
Banks zde za varhanami a mellotronem doslova čaruje, Hackettova kytarová práce je jako vždy úžasná, bicí šlapou taky na jedničku, no a Gabriel za mikrofonem opět naprosto suverénní...jen škoda, že je tak brzo konec.

Zkrátka tohle album je jedno velké mistrovké dílo a moje jasná jednička z éry s Gabrielem.
Bez diskuzí pět hvězd.

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Wind And Wuthering
2014-01-15

Genesis / Wind And Wuthering

5 stars

Miluju Genesis...zvláště 70.léta. To, co následovalo potom, bych se nebál označit za jistou formu umělecké sebevraždy...Ano, v 80.letech dosáhli hodně velkého komerčního úspěchu, ale na úkor čeho? Nechápejte mě špatně, líbí se mi i některé jejich věci z tohoto období, ale už to zkrátka není ono...
Když si po skladbě, jakou je například Eleventh Earl Of Mar pustím třeba takovou Invisible Touch, tak by mi nehty vyskočily z lůžek...Ten kvalitativní a umělecký propad je zkrátka až příliš velký a vím, že nejsem sám, kdo to tak cítí...
Jinak tohle album považuji osobně za jedno z nejlepších, co kdy skupina nahrála, zkrátka je to moje srdeční záležitost. Phil Collins je dle mého názoru o mnoho lepší zpěvák, něž Gabriel. To, co se z něj stalo v 80.letech už je věc jiná.
Peter Gabriel byl jako zpěvák v Genesis sice taky dobrý, ale podle mého, ano ted' asi zareju do vosího hnízda,(ne-li do sršního) hodně přecenovaný...tak to prostě cítím.

Jinak nevím, jak bych dál slovy popsal tak vynikající album, jako je tohle.
Jedna skvělá skladba vedle druhé, bez výrazného slabšího místa, mám rád i lehce popovější Your Own Special Way...
no jednoduše zde všechno do sebe skvěle zapadá.
Jediné, co mi tady vadí, je to, že zde nedostal víc prostoru k vyjádření Steve Hackett a to jak skladatelsky, tak kytarově...jeho kytara se mi tady zdá zkrátka až příliš upozaděná na úkor kláves.
Tohle postupné tlačení do kouta už bylo ale cítit i dříve...Ani mne moc nepřekvapuje, že po turné, co následovalo po tomto albu z kapely odešel...škoda.

Co závěrem?
Myslím, že skupině se už nikdy potom nepodařilo natočit nic, co by tohle album překonalo...And Then There Were Three je sice taky skvělé, ale už o něco málo slabší, můžu i takzvanou "přestupní stanici do osmdesátek" album Duke, ale ani jedno na Wind zkrátka nemá...a ty ještě pozdější alba už vůbec ne...

Pět hvězd jak vyšitých :)

» ostatní recenze alba Genesis - Wind And Wuthering
» popis a diskografie skupiny Genesis


Pink Floyd - Meddle
2012-07-24

Pink Floyd / Meddle

5 stars

Co může člověk napsat o svém nejoblíbenějšímu albu, své nejoblíbenější skupiny, díky které poznal, co to je skutečná hudba a která mu pomohla objevit i spoustu dalších, jiných a výborných interpretů? O tomhle albu už zde bylo napsáno asi vše a tak bych se jen chtěl s Vámi podělit o své pocity z tohoto neobyčejného díla. Je až s podivem, že tohle album spatřilo světlo světa už v roce 1971. Tohle jen potvrzuje, že PINK FLOYD byli ve své době opravdu jednou z nejprogresivnějších rockových kapel, skupinou opravdových rockových vizionářů, tedy alespon já to tak cítím a myslím, že zdaleka nejsem v tomhle směru sám. Tak a nyní už k jednotlivým skladbám. Hodně mě mrzí, že spousta lidí tohle album bere jen jako ECHOES, nebo ještě tak možná ONE OF THESE DAYS... Samozřejmě, nepopírám, že jde o dvě nejzásadnější kompozice na albu a jedny z nejlepších věcí, co kdy PINK FLOYD vytvořili, ale myslím si, že i další skladby na albu si nezaslouží být opomíjeny už jen kvůli tomu, že tam jsou. At' už nádherná, zasněná PILLOW OF WINDS, která ve mě probouzí spoustu různých pocitů, at'už radost, smutek, nebo vzpomínky, nebo taktéž výborná, trošku ráznější FEARLESS, u které mi vždycky tak trošku vadilo to skandování fotbalových fandů na konci a které mi do celkového vyznění písně nikdy moc nesedlo. Následující SAN TROPEZ mi připadá na albu tak trošku jako z jiného světa, ale to samozřejmě nic nemění na jejich kvalitách a vůbec mi zde nevadí ani lehké koketování z jazzem, který jako hudební styl moc nevyznávám. SEAMUS, opravdu netypická bluesová záležitost v podání PINK FLOYD a s doprovodným vytím stejnojmenného psíka, kterého můžeme vidět a slyšet i ve filmu LIVE AT POMPEII, při živém předvedení skladby, ovšem pod pozměněným názvem MADEMOISELLE NOBS. Opravdu zvláštní a originální věc. Tak a nyní už zbývají poslední dvě a na albu jak už jsem psal asi nejvýraznější věci a své dojmy z nich jsem si nechal až na úplný konec. ONE OF THESE DAYS ve mě vzbuzuje takový zvláštní pocit tajemna a neznáma a pulzující basová kytara se mi zarývá při hlasitějším poslechu až do morku kostí a vyvolává příjemné mrazení v zádech. Špičková a originální záležitost. ECHOES - Epická a podle mého jedna z nejlepších progresivně rockových kompozic všech dob. Upřímně, těžko se mi hledají slova, abych popsal pocity, které prožívám při poslechu tohohle opusu. Těch pocitů je hrozně moc, ale co je hlavní, i po opakovaném poslechu jsou pořád stejně silné. Jako bych někdy cestoval nekonečným vesmírem a sem tam se zastavil na nějaké vzdálené planetě, nebo se procházel někde po sluncem zalitých loukách a pláních nebo různých fantaskních světech. Kdo neslyšel, nepochopí. Co dodat závěrem? Tohle album má v mé rozsáhlé hudební sbírce už od samého začátku zvláštní čestné místo a bude ho tam mít už asi navždy... Pět hvězd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000