Profil uživatele tykeww


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře
2018-09-19

Petr Novák & George and Beatovens / Kráska a zvíře

5 stars

Krásku a zvíře považuji za životní dílo Petra Nováka a stejně tak za jednu z nejlepších nahrávek, co tu v sedmdesátých letech vznikly. V mé (zatím ještě poněkud skromné) sbírce vinylů má čestné místo. Jednou u mě v mobilu kámoš (jinak také progresor) tuhle desku zahlédl a silně se podivil, že tam mám zrovna Nováka. Není divu, je jasné, že ho má většina lidí zafixovaného spíše jako jednoho z mnohých představitelů tehdejšího mainstreamu. Tahle deska ovšem musí dokázat snad všem, že Petr Novák nebyl jen jedním z mnohých.

Hudebně bych Krásku a zvíře označil nejspíše za hodně zajímavou a promyšlenou syntézu progu, popu (to není míněno nikterak pejorativně), fusion a zemitého hard rocku. Instrumentální výkony jsou znamenité a i posluchač zhýčkaný klasickým anglickým progem si zde často přijde opravdu na své. To vše je ještě skvělejší v kombinaci s koncepcí moderního pojetí tohoto starého příběhu. Texty se do křečí či klišé dostávají jen zcela výjimečně, což je u českých textů opravdu solidní výkon.

No a pak tu máme samotného Petra Nováka, zpěváka s příjemným hlasem a skvělým frázováním, kterému svědčí jemnější polohy stejně jako ty vyostřenější, kdy se do toho nebojí takříkajíc opravdu opřít. Věra Mazánková mu byla rovnocennou partnerkou, která desku posouvá ještě o pár stupňů výše. Nesmíme zapomenout ani na C&K Vocal, který se sice objevuje jen v několika skladbách, ovšem album by bez něj bylo o cosi nepopsatelného chudší. Zejména ve skladbě Proč nejdeš ven báječně pracuje s dynamikou a refrén je těžké dostat z hlavy.

Co říci závěrem? Snad jen že tuhle placku stavím v české progresivní tvorbě opravdu vysoko a málokdy ji "zvládnu" nedoposlouchat až do konce.

» ostatní recenze alba Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře
» popis a diskografie skupiny Petr Novák & George and Beatovens


Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet
2018-08-16

Porcupine Tree / Fear Of A Blank Planet

5 stars

Trvalo mi velice dlouho, než jsem přišel na chuť Porcupine Tree a ostatně celému Wilsonovi. Dnes mu patří můj velký obdiv a jeho desky hltám jednu za druhou. Prvním albem, které se mi od Porcupine Tree opravdu líbilo a které dodnes považuji za svoje nejoblíbenější, byla placka Fear Of A Blank Planet. Už přebal desky mám za úžasné umělecké dílo a vinyl si plánuji pořídit už kvůli němu (ačkoliv obaly se Porcupine Tree silně vydařily i u jiných placek).

První skladba mě okamžitě ohromila. Je dynamická (tady patří můj obdiv zejména Gavinu Harrisonovi - jeho bicí je opravdová radost poslouchat) a procítěná se znamenitým textem. Přiznám se, že skladbu My Ashes občas přeskakuji - nevychutnám si ji úplně pokaždé a občas mi už zavání lehkým kýčem. Ale stále to není tak hrozné jako u skladby Lazarus z desky Deadwing (tu jen tak mimochodem jako snad jedinou skladbu od Porcupine opravdu nemám rád a moc nechápu, jak přinejmenším Harrison jakožto jazzem silně ovlivněný bubeník přežil takovýto ústup skoro až k popu). Mám-li však na My Ashes něco v oblibě, je to hlavně její text. Wilsonovi sedne skutečně dobře a stejně jako velká část zbývající tvorby PT přiměje člověka ponořit se hluboko do svého vědomí a probudit trýznivé stavy. Jak říká staré přísloví, čím více znáš desek Porcupine Tree, tím větší máš sklony k depresím.

Mým nejmilejším kouskem na desce je bezpochyby sedmnáctiminutová Anesthetize. Po celou dobu plná trýzně a napětí, které se stupňuje dál a dál. Vrcholem je pasáž po prvních jedenácti minutách - tu si Wilson ustoupil takřka až k extrémnímu metalu. Sentimental je silná píseň, byť opět z toho jemnějšího koutku a byť je to trochu refrénovka. O její negativní náladotvornosti by se dalo napsat nemlich to samé jako o zbytku desky. Na Fear Of A Blank Planet je depresivní duch zastoupen snad nejintenzivněji z celé dosud slyšené diskografie (zde je na místě přiznat, že od Porcupine Tree zatím znám pouze šest desek). V tomto směru mi stále jako kdysi Porcupine připadají podobní Radiohead.

Na Way Out Of Here mám v oblibě hlavně refrén (dá-li se nazvat refrénem) a dále Wilsonovu kytarovou práci (tady snad skoro více než jinde). Deska končí ponurou skladbou v pomalejším tempu Sleep Together s poměrně hypnotickým rytmem. Opět zajímavá věcička, během níž si zpravidla přeji, aby album ještě nekončilo, a mám po ní tendenci pustit si celou desku znova.

Bez povšimnutí nesmí zůstat ani účast Alexe Lifesona a Roberta Frippa. Už to svědčí o tom, že i takoví velikáni progresivní hudby chovají k Wilsonovi i zbytku Porcupine Tree velký respekt (koneckonců Harrison se tou dobou stal bubeníkem King Crimson). V současnosti je Fear Of A Blank Planet jednou z mých vůbec nejmilejších progresivních desek.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Marley, Bob - Natty Dread
2018-03-17

Marley, Bob / Natty Dread

5 stars

Robert Nesta Marley stihl za svůj (bohužel) krátký život složit a nahrát celkem objemnou diskografii, ve které bych jen těžko našel vysloveně slabý kousek. On i zbytek Wailers měli ohromný talent na hudebně zajímavé skladby, ze kterých Bob dokázal vyždímat maximum a které mu především dávaly prostor ke sdělování své víry a svých niterných pocitů - viz třeba skladbu Corner Stone o tom, jak Boba odmítli jeho bílí příbuzní.

Album Natty Dread stavím v Bobově tvorbě snad nejvýše - pouštím si ho určitě nejčastěji. Je plné písniček té nejvyšší kvality. Od počáteční Lively Up Yourself, která je správně pozitivní, sluníčková a nabuzená (ta basička, jůů), se dostáváme ke známé baladě No Woman No Cry - ta se zas hodí na melancholické vzpomínání na dětství nebo k živé produkci před Lennonovou zdí.

Nadále mám na albu několik hodně oblíbených písní za sebou - poetika je plná rastafari, konopí, naděje i bolesti. Nemá smysl je nějak podrobněji rozebírat, nicméně milovník jamajských rytmů si zde silně přijde na své.

Trochu mi sem nezapadá Bend Down Low - na mě je to až příliš jednoduchý popěvek silně podobný hitu One Love. Ale tak co už - listen to Bob Marley and give thanks and praise to the Lord and I will feel alright.

» ostatní recenze alba Marley, Bob - Natty Dread
» popis a diskografie skupiny Marley, Bob


Radiohead - Ok Computer
2017-08-02

Radiohead / Ok Computer

5 stars

OK Computer patří k těm deskám, které nemůžete jen tak vypnout před koncem, ale které si po poslední skladbě můžete sotva pustit znova.
OK Computer vnímám jako třiapadesátiminutový výbuch emocí na pokraji lidské racionality, paranoie, samoty, nepochopení, beznaděje a zároveň i smíření s konečností a jistou marností života.
Klíčový je hlas Thoma Yorka, který je plný křehkosti a melancholie, zároveň ale i určité apatie a vyrovnanosti.
Je zbytečné popisovat jednotlivé skladby, neboť dokonale zapadají do albového celku. Mojí osobní jedničkou, která mě vždycky dostane, je ovšem No Surprises.
OK Computer je pro mě (vedle jiných albových titánů) jednou z nejdůležitějších nahrávek devadesátých let.

» ostatní recenze alba Radiohead - Ok Computer
» popis a diskografie skupiny Radiohead


Hansen, Beck - Mellow Gold
2017-05-28

Hansen, Beck / Mellow Gold

4 stars

Mellow Gold je prvním regulérním albem písničkáře, muzikanta, tuláka a experimentátora Becka Hansena. Vystřelilo ho mezi největší světové hvězdy a rázem se o něm mluvilo po celém světě.

Velkou zásluhu na tom nese zejména single Loser, který album otevírá. Nese se ve znamení důrazného rytmu stejně jako charakteristické barvy Beckova hlasu, který je tak trochu znuděný a skálopevně klidný. Hypnotický klid se ještě více umocní v následující Pay No Mind, dále už to jede jedna báseň píseň za písní, jedna je bezesporu lepší než druhá.

Beckovi se první skutečné album více než povedlo. Už tady má nastavený svůj charakteristický styl, ve kterém kombinuje folk, rock i hip hop a všemu přesvědčivě vládne
svým sympatickým hlasem. Deska rozhodně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Mellow Gold
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck


Hansen, Beck - Odelay
2017-05-24

Hansen, Beck / Odelay

4 stars

Jedno z prvních regulérních alb Becka Hansena dostalo krásné jméno Odelay, ať už znamená cokoliv.

Začíná pěkně zostra hitem Devils Haircut, ve kterém nám Beck se vší parádou představuje vše, na co jsme u něj zvyklí. Na pozadí ostrých a vynalézavých bicích mísí žánry a střídá nálady, přestože se hlasově drží v obvyklé (tak trochu beckovsky klidné až uvolněné) rovině.

Nápadité aranže a používání rozličných zvuků a hudebních nástrojů jsou pro Becka více než typické. Ze všech možných barev a stylů si vytvořil takový vlastní beckovský lo-fi žánr. Rock, folk, hip-hop, od všeho trochu. Cítit to je hned v následující písničce Hotwax, kdy přichází ďábelsky vytahované struny ze středozápadu a americana v moderním pojetí jak se patří. V písni veselejšího tónu si Beck hraje jak s elektronickými barvami, tak i s klasickou foukací harmonikou.

V tomto duchu se nese celá deska (a koneckonců - v různých podobách - celá Beckova tvorba). Nemá smysl rozebírat jednotlivé písně zvlášť, o všech by se dalo napsat nemlich to samé. Tím ale rozhodně nechci říct, že by se Beck opakoval, ba právě naopak - rozhodně nestojí na místě a do osobitého zvuku halí svůj výjimečný melodický talent.

Rozhodně solidní album a dost možná dobrý úvod do Beckovy tvorby pro ty, co jej neznají.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Odelay
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck


Cure, The - Three Imaginary Boys
2017-04-30

Cure, The / Three Imaginary Boys

3 stars

Debut The Cure nese některé typické debutové nedostatky. S výsledkem nebyl ani náhodou spokojený ani Robert Smith - pravda je, že na následující desce Seventeen Seconds už to bylo takříkajíc jiné kafe, kde měl Robert produkci v plnější režii a kdy přesněji věděl, co vlastně chce. Ohyzdný už je i obal, kde jsou členové skupiny vyobrazeni jako domácí spotřebiče. Snad každého napadne jediná otázka - PROČ???

Co se ale týče samotné hudby, ta je poměrně podařená a o to tu přeci jde. Tedy kdyby se více zapracovalo na zvuku, mohlo by to dát desce ještě trochu jiný rozměr, ale to už se halt u debutů stává (nebo spíše nestává). Písničky jsou krátké a jedou tak trochu v punkrockovém duchu. Barvou se ale blíží skutečnému gotickému rocku, a dokonce bych se nebál říct, že Three Imaginary Boys jsou jedním z jeho stavebních kamenů. The Cure vykreslují, jak se cítí statisíce mladých lidí po celém světě - ať už v sedmdesátkách nebo dnes.

Ony teda některé písně vzbuzují dojem jisté vaty (kupříkladu Another Day moc rád nemám), to se ale dá říct o naprosté menšině. Zbytek skladeb jede v příjemném tempu a zajímavých harmoniích. Občas je sice slyšet, že si Robert ještě není pěvecky úplně jistý, minimálně hráčsky a skladatelsky ale prokazuje nápaditost a invenci.

Na tři hvězdy je to moc dobré, na čtyři to ale asi nedosahuje. Tak dáme tři.

» ostatní recenze alba Cure, The - Three Imaginary Boys
» popis a diskografie skupiny Cure, The


Pogues, The - The Best of The Pogues
2017-04-16

Pogues, The / The Best of The Pogues

4 stars

Jak hodnotit bestofku a proč vlastně?
V případě The Pogues je dobré pozastavit se u kontextu roku vydání. Skupina byla v totálním rozkladu, kdy Shane MacGowan uvízl v alkoholovém pekle. Před mikrofon se měl naštěstí každou chvílí postavit flétnista Spider Stacy, který Shanea dokázal solidně a se vší ctí nahradit a existenci kapely tak zachránil.

Samotná bestofka je uspořádána kvalitně a určitě by mohla sloužit coby dobrá placka pro někoho, kdo Pogues nezná, ale chtěl by zjistit, co jsou zač.

Tedy já bych jako skladbu číslo jedna hodil rozhodně jinou písničku, než Fairytale of New York - "romantický" duet by se naopak hodil až na samotný konec. Bylo by lepší odpálit to nějakou rozjetou dupárnou, třeba If I Should Fall from Grace with God, která tu chybí úplně (což je veliká škoda). Ale to je tak jediná výtka, která mě napadá. Jinak je tu vše podstatné, co Pogues do roku 1991 napsali. Sympatická je fanouškovská raritka v podobě irské lidovky, zahrané společně s legendárními The Dubliners.

» ostatní recenze alba Pogues, The - The Best of The Pogues
» popis a diskografie skupiny Pogues, The


Pogues, The - Hell's Ditch
2017-03-11

Pogues, The / Hell's Ditch

4 stars

S touto deskou (podle všeho přímo z pekelné jámy) přichází konec působení Shanea MacGowana se svou bandou jménem The Pogues (v gaelštině "polibky"). Démon alkohol ho již ovládal více, než je zdrávo, a blížila se doba, kdy ani nepřišel na koncert a zaskočit za něj musel Joe Strummer z The Clash (kteří už pár let neexistovali, takže pro Joea to byl vlastně fajn přivýdělek). Určitě je škoda, že Shaneův génius sváděl boj s whiskey a guinnessem, to by ale nesměl být MacGowan takovým Irem tělem i duší.

Abychom se konečně dostali k samotné nahrávce:
Hell's Ditch je více než solidní. Už trochu odchází prvotní zaměření skupiny, tak typicky "irsky lidové" už album moc není. Otevírá ho Sunny Side of the Street, báječně prosluněná písnička s krásnou letní atmosférou. Otvírák je rovnou i jedním z vrcholů desky. Mám rád i její českou předělávku od nebožtíka Františka Sahuly - s téměř doslovným překladem, jak jen to bylo možné.

Sayonara je trochu klidnější. V člověku nezanechá nikterak hluboký dojem, je spíš trochu atmosferická. MacGowan se za ni každopádně stydět nemusí. The Ghost of a Smile je trochu napruženější (hlavně díky výrazné baskytaře) a udržuje letní atmosféru (nejen svým zpěvným refrénem).

V Hell's Ditch jde trochu do tuhého. Nálada je mnohem pochmurnější (ještě aby ne, když se jedná o díru pekelnou). Instrumentální začátek nabírá na dynamice, samotná píseň je hodně rytmická a zase se o něco více blíží lidovým motivům. Tohle je přesně takové irské peklo, jaké má být.

Lorca's Novena pokračuje v určené náladě víc než dobře. I když...být na skladatelově místě, trochu bych časem zrychlil tempo, nebo bych se aspoň nevracel k tomu slokovému. Píseň má pět minut, a to už působí trochu roztahaně. Summer in Siam jsem nikdy neměl moc rád. Dobře, letní atmosféru drží znamenitě, ale tohle je pro mě spíš už nechutné vedro a upocený saxofon tomu moc nepomáhá. Ale to klavírní tempo by se do Siamu asi i hodilo...

S Rain Street konečně přichází zase trochu rychlejší Poguesovka. Mám vnímat drobnou paralelu mezi sluneční stranou ulice a ulicí v dešti? Rainbow Man je trochu vatovitá, ale tak neurazí. The Wake of Medusa jde s kvalitou zase trochu nahoru. Po fade-inu přichází melodické téma v rychlejším tempu, které doplňuje nápaditá mezihra.

Do House of the Gods nás uvede pomalejší melodie, samotná písnička je zase o něco rychlejší a oplývá příjemnou náladou. Skoro bych až řekl podnikavou a dobrodružnou. Ideální na letní výlety. 5 Green Queens & Jean mi svým začátkem přijde skoro až nechutná. Zase taková upocená, líná, uválená. Ručička mého generátoru albové vaty se opět pohybuje směrem doprava, to je na pováženou.

Maidrin Rua je příjemný irský tradicionál, i když mi v něm kapela připadá už trochu bez invence a opět mám dojem, že má jediný úkol, a sice natáhnout stopáž. A pravda je, že ani při Six to Go netleskám nadšením.

Závěr: Album začíná víc než slušně, druhá strana už za tolik nestojí. Alespoň tedy v rámci Shaneova standardu. Za povšimnutí každopádně stojí obal desky, kde jsou názvy písniček zasazeny do fiktivní mapy.

Přemýšlím mezi lepšími třemi hvězdičkami nebo horšími čtyřmi, ale spíš se přikloním k druhé možnosti. Desku si pouštím málokdy celou (spíše jednotlivé vybrané písničky), ale i jako celek je to docela kvalita (až na dojmy ze závěru, které se ve mně pořád drží, a moc dobré nejsou).

» ostatní recenze alba Pogues, The - Hell's Ditch
» popis a diskografie skupiny Pogues, The


Pogues, The - Red Roses for Me
2017-02-03

Pogues, The / Red Roses for Me

4 stars

Debut The Pogues vlastně netrpí žádnými neduhy, kterými debuty tak často trpívají. O nějakém diletantství či nedotaženosti nemůže být ani na chvíli řeč. Zatím tu chybí kytarista Philip Chevron a mandolína se dosud také nedostavila, nicméně všechny důležité a typické nástroje jsou již na svém místě - banjo, akordeon i plechová whistle.

V rukou šikovných muzikantů tu ožívají báječné dupačky z irských hospod i nějaké jemnější balady (The Auld Triangle). Není třeba rozebírat skladby jednu po druhé - jedná se o vyváženou a příjemnou kolekci. Až je trochu škoda, že z ní dobu počátků přežila jen Streams of Whiskey - avšak pravdou je, že je to asi nejvýraznější refrénovka.

Zajímavé jsou i bonusové skladby, vesměs víceméně traditionály. Zejména pak zaslouží vypíchnout skočná Whiskey You're the Devil.

» ostatní recenze alba Pogues, The - Red Roses for Me
» popis a diskografie skupiny Pogues, The


Pogues, The - If I Should Fall from Grace with God
2017-02-01

Pogues, The / If I Should Fall from Grace with God

5 stars

Už od první vteřiny se tu jede na plný plyn. The Pogues se tu na své zřejmě nejlepší nahrávce s ničím nemažou. Titulní skladba je energická a - jak je pro Iry typické - také tak trochu vlastenecká. Rozhodně MacGowanova banda stvořilo intro, jak se patří.
Navazuje písnička s vůní orientu, melodickým refrénem a rozjetým koncem - Turecká píseň zatracených. V podobném duchu pokračuje i Láhev kouře, pořádná irská dupárna očouzená hospodským dýmem.
A pak tu máme jednu z nejzásadnějších a široké veřejnosti nejznámějších písní - Pohádku z New Yorku. Začíná sice poněkud ospale, ale posléze se nám tu rozvine krásný melodický duet s předčasně zesnulou zpěvačkou Kirsty MacColl. Její sametový hlas hladí po duši, přestože se po chvíli začne pár hádat a k smrti urážet do šlapek a feťáků. Jedna z mála vánočních písní, co můžu slyšet klidně i v červenci.
Metropolis úplně dýchá velkoměstem, přispívají k tomu i hostující žestě. Rozhodně zajímavá skladba, která zároveň může sloužit coby kvalitní předznamenání následující písně. Thousands Are Sailing je kompozičně velmi dobře vystavěná píseň a pěkný otisk potenciálu kytaristy Philipa Chevrona, který je autorem. Roztančená mezihra je pravou pohádku irského ostrova...
Nepůvodní South Australia mi na vinylu chybí, ale je to škoda. Jedná se o velmi zdařilou adaptaci námořnického popěvku s plným instrumentálním nasazením.
Druhá strana začíná písničkou Fiesta, která se nese silně v duchu svého názvu - jako bychom se najednou z Irska přesunuli někam mezi hispánce. Připadá mi tu tak trochu na odlehčenou, ale to vůbec není na škodu.
Medley je příspěvkem, který rozhodně stojí za povšimnutí a svědčí o jistém vývoji The Pogues, neboť se jedná o několik bravurně svázaných písniček. Stejně tak Streets of Sorrow/Birmingham Six je povedený příklad písničky, která se šikovně vyklube z jiné.
Londýnská ukolébavka je uklidňující akustická písnička, při které si oddechneme před dynamičtějším koncem desky. The Battle March Medley mi (bohužel) na desce také chybí, následující dvě písničky jsou takové ostrovní pogsoviny se vším všudy. Červí konec je spíš takovým humorným dovětkem zdařilého výletu mezi zelené irské kopečky.

Pogues vzešli z punkrocku, ale v jejich hudbě ho už moc nenajdeme. Ona jistá surovost sedí jako ulitá i ostrovnímu životu v Irsku a projevuje se zejména v důrazné rytmice, o MacGowanově hlasu ani nemluvě. Co ten musel za svůj život prohnat hrdlem guinnessů a hektolitrů whiskey!
If I Should Fall From Grace with God považuji za vrchol diskografie The Pogues. A přestože ve svých ostrovních inspiracích postrádají vybroušenost a čistotu, jakými si mě získali starší Jethro Tull nebo Steeleye Span - uděluji pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pogues, The - If I Should Fall from Grace with God
» popis a diskografie skupiny Pogues, The


Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
2016-08-28

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

5 stars

Při poslechu progresivních desek skoro až vyžaduji, aby mi ukazovaly něco nového. Něco, co jsem ještě nikdy předtím neslyšel. Chci, aby ve mně probouzely nové nálady a nové pocity. Kvalitní progresivní deska pro mě vždy musí znamenat výlet do dosud nepoznaných dálav.

Poprvé jsem měl takový pocit u Blue Effectu a jiných progresivních desek z naší domoviny. Poté u Dark Side of the Moon, Fragile, Trilogy, Mahavishnu Orchestra. Pak jsem propadl tvorbě Roberta Frippa a King Crimson. Když jsem poprvé hltal každý tón The Devil's Triangle, nevěřil jsem, že by kdy mohlo přijít ještě něco úžasnějšího. Dokud jsem si nepustil Van Der Graaf Generator. A pak už nepřišlo nic. Všechno ostatní jsem slyšel v jiné podobě někde jinde. A ne že bych novým věcem nedával šanci, naopak je vyhledávám. Ale mám dojem, že většina skupin, které se hrdě hlásí k vlajce progresivního rocku, jen zabíjí význam slova progresivní. Slyšel jsem mnoho derivátů Yes nebo Pink Floyd. A jestli někdy přijde ještě něco víc, co mě posadí na židli stejně jako Peter Hammill, budu jedině rád.

První album, co jsem od VDGG slyšel, bylo H to He, Who Am the Only One. Ze skladby Killer jsem ještě tolik uzemněný nebyl, kompozici vyznačuje vcelku jasná harmonie i rytmus. Ovšem chytlo mě to a já jen napjatě čekal, co přijde dál. A Hammill si mě jen čím dál tím víc omotával kolem prstu. House With No Door je nádherně vystavěná skladba, neuvěřitelně křehká a jemná, ovšem i tak má v sobě jakousi nepopsatelnou hrubost. A The Emperor In His War Room je úžasně prokomponovaná kompozice s báječným sólem hostujícího Roberta Frippa.

Ve skladbě Lost se neodolatelně střídají různé náladotvorné pasáže. Když to slyším, nemůžu přestat poslouchat, dokud neskončí i Pioneers over C. Epická, vystupňovaná a navíc s úžasnou instrumentací, která hladí uši, na poměry VDGG navíc i docela melodická.

Petera Hammilla považuji za hudebního génia, stejně jako v jiných oblastech Paula McCartneyho nebo Davida Bowieho (ač jsou to dost nepodobné osobnosti). Van Der Graaf Generator byla láska na první poslech a já nemůžu jinak než za 5*.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Bowie, David - Blackstar
2016-06-19

Bowie, David / Blackstar

4 stars

Černá hvězda - poslední album Davida Bowieho, který bezesporu patřil mezi ty nejzajímavější a nejoriginálnější umělce celého 20./21. století. Černá hvězda vyšla v den Bowieho 69. narozenin. Smutnější bohužel je, že taktéž dva dny před jeho smrtí. I z toho důvodu jsem měl 8. ledna z alba úplně jiný pocit než o 48 hodin později. Náhle mi bylo jasné, jak si je Bowie vědom, že se blíží jeho konec. Z desky je to neuvěřitelně cítit. Už desetiminutová titulní kompozice nenechá člověka lhostejným. Vzbudila ve mně tolik pocitů jako málokterá jiná skladba David Bowieho. To na hudbě vždy ocením nejvíc. Dojmy posílí i hlubokomyslný klip, totéž platí i u písně Lazarus. Obě vnímám jako dojemné rozloučení se světem a definitivní odchod mezi daleké hvězdy.
Co se týče ostatních skladeb, 'Tis a Pity She Was a Whore se může zdát trochu oddechovější, ve zpěvu se Bowie až ironicky pitvoří. Sue (Or In a Season of Crime) je založená na kontrastu dynamické hudby a pomalého zpěvu ve stejném stylu jako na zbytku desky. Víc se mi líbí následující Girl Loves Me oplývající velkým kontrastem pokroucených nálad rozervaného člověka na pokraji šílenství. Dollar Days je klidnější píseň s jasnější a srdcetrhající melancholií, hlavně díky jasnější melodii a povedenému saxofonovému sólu. I Can't Give Everything Away je v o něco rychlejším tempu, Bowie ale stejně nikam nespěchá a jen vykresluje pocity v duši prázdného člověka.
Zdá se mi, že hudebně Bowie vzpomíná na různá období své kariéry. Leckdy si člověk vzpomene až na jeho počátky s kabaretními písničkami. Ve zvuku je slyšet tu berlínské období, tu zase devadesátá léta a deska Earthling. Bowie to však dělá se svojí přirozeností. Zase objevil nový způsob, jak se hudebně vyjádřit a sdílet s námi své nitro. Vzhledem ke své nemoci a blížícímu se konci je to opravdu něco neuvěřitelného. Dost možná umělec našel v hudbě to, co celý život hledal...
David Bowie vytvořil skvělé, ba přímo báječné album. Stejně jako vždy bylo úplně jiné, ovšem stejně jako vždy báječně bowiovské.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Blackstar
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Clapton, Eric - I Still Do
2016-05-20

Clapton, Eric / I Still Do

4 stars

Eric Clapton, to je bez zbytečných diskuzí jeden z největších kytaristů dvacátého století. Jeho tvorba se vždy více či méně odvíjela od prachobyčejného blues - a toho jsme se bohatě dočkali i na Ericově novince.

Přesně v duchu názvu alba I Still Do nám Eric Clapton i nadále servíruje své nikam nespěchající písně, bez větších ambic překvapit nebo přijít s něčím novým. Ale ruku na srdce - komu z nás to vadí? Své fanoušky si našel i v dvacátém prvním století a opět jim nabízí přesně to, co od něj očekávají.

I Still Do je jako obvykle báječně vyvážená kolekce písní v klasickém bluesovém duchu, tu s větším použitím kytar, tu se vstupujícím klavírem. Ovšem přesně v Claptonovském duchu jsme se dočkali i křehčích písniček s větším použitím akustické kytary, tak, jak je tomu v I Will Be There nebo v Catch The Blues. Oproti tomu jsou na desce i napružené skladby v tradičním pojetí britského blues.

Po své plodné kariéře Eric také tak trochu propadá nostalgii, přesně jako v písni Spiral, ke které vznikl i povedený animovaný klip. V něm nám autor rekapituluje svůj celý umělecký život.

Eric Clapton určitě nadchne velkou část svých fanoušků. Moc nových asi neosloví, ale o to mu ani nejde. Vždyť si chce jen pořád hrát to svoje blues...

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - I Still Do
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


White Stripes, The - Elephant
2016-05-11

White Stripes, The / Elephant

5 stars

The White Stripes - moje oblíbené rockové duo hned vedle The Black Keys a Tenacious D. Je třeba poznamenat, že tvorba kapely vždy stála na genialitě velice nadaného multiinstrumentalisty Jacka Whitea. Po hudební stránce dokázal vždy z minima vytěžit absolutní maximum. Přestože je jeho kytarový styl v podstatě velmi prostý a jednoduchý, je zároveň charakteristický a jen těžko napodobitelný. Jack si však vždy dobře vedl i v záležitostech stojících mimo hudbu samotnou - už jen dokonalá trojkombinace černé, bílé a červené.

Asi nejznámější album The White Stripes s názvem Elephant nám otevírá největší hit skupiny - Seven Nation Army. I po více než čtyřiceti letech historie rock'n'rollu dokázal Jack White vytvořit originální riff, který po celou dobu doprovází prvotřídní rockovou píseň, navíc ho dokáže i obměnit a vystupňovat.

V následujících písních skupina rozhodně nezaostává za úvodním hitem, ať už se jedná o našlápnutou Black Math nebo v tomtéž duchu pokračující There's No Home For You Here, The Air Near My Fingers, Hyptnotize nebo Girl, You Have No Faith in Medicine.

Mimo to nám duo nabízí i perfektně vystupňovanou předělávku I Just Don't Know What To Do With Myself nebo jemňounce zasněnou Cold Cold Night. Sedmiminutová Ball and Biscuit v bluesovém duchu je už jen příjemným bonusem pro srdce všech fanoušků klasického rocku.

Jsem toho názoru, že Elephant je jedna z nejzajímavějších ryze rockových desek 21. století, stejně jako je Jack White velkým hudebním géniem, který dokáže zaujmout dokonalou interpretací v zásadě ukrutně jednoduché hudby.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - Elephant
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


Jethro Tull - A Passion Play
2016-03-24

Jethro Tull / A Passion Play

4 stars

V diskografii Jethro Tull je A Passion Play poněkud přehlíženo a stavěno do stínu předchozí Thick As A Brick. Samozřejmě to není to nejlepší a nejprůraznější album, opomíjet ho ale podle mě není fér.

Myslím, že problém je v tom, že jiné desky posluchače uchvátí na první poslech, což v případě A Passion Play moc neplatí. Je třeba se do něj dostat postupně a se zvýšenou pozorností, pak člověk lépe docení velké množství krásných hudebních nápadů. Toto album považuji za hodně nápadité a obrazotvorné. Je to přesně ta hudba, v jejíž notách si každý představí něco jiného, něco svého. Deska se mi zdá originální a myslím, že Jethro Tull tu rozhodně nepřešlapovali na místě, ale šli dál za obzory své fantazie.

Pohádka o zajícovi je vtipná a originální vsuvka, je navíc vyprávěna povedeným hlasem.

Jethro Tull tímto albem svou čest neztratili a naopak předvedli zase něco úplně jiného. A Passion Play se mi zdá hodně inspirativní, přestože to není takový albový titán a monument, jakými se staly jiné kousky.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - A Passion Play
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Manic Street Preachers - Futurology
2015-04-18

Manic Street Preachers / Futurology

4 stars

Velšská (teď už bohužel jen) trojice se vloni ukázala s novým albem, které mělo být původně pod jednou dvoualbovou stříškou s o necelý rok starším Rewind the film. Pro přílišnou rozdílnost nálad obou desek však vyšly odděleně a řekl bych, že to byl dobrý krok, neboť písně z Futurology takto mohou více vyniknout. Kdo má skupinu dosud zaškatulkovanou jako tvůrce devadesátkových (avšak úžasných) desek v čele s The Holy Bible, může být na začátku desky silně překvapen zvukem desky, který trochu připomíná současné hitparádové hiťárny. Leč již po pár taktech je zřejmé, že se tak neděje na úkor skvělých melodických nápadů. Úvodní a titulní Futurology zní sice poněkud popíkově, ovšem dál na albu slyšíme skvělé písně, z nichž málokterá je hodna zapomenutí. Ať už se jedná o rockovou vyřvávačku Let’s Go To War, posmutnělou píseň Walk Me To the Bridge, pomalu zasněnou Divine Youth nebo téměř diskotékově chytlavou Sex, Power, Love and Money, Manics se rozhodně nemusí stydět za plody své práce. Mým numero un se stala Europa Geht Durch Mich, minimálně nápad spojit angličtinu s němčinou je opravdu něco. Hudba na albu mě zaujala a strávil jsem dlouhé příjemné hodiny jejím poslechem.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Futurology
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers


Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
2014-08-17

Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery

4 stars

Vítejte zpět, přátelé,
v show, která nikdy nekončí!
Jsme tak rádi, že jste přišli
jen vstupte, jen vstupte!

Album jménem Brain Salad Surgery lze podle mě označit jako poslední opravdu dobrou klasickou desku Emerson, Lake & Palmer. Přitom jsem jí však přišel skutečně na chuť až poměrně nedávno, přestože sám sebe považuji za velkého příznivce této trojice. Jako první na albu zaujme především skutečně zdařilá (a zdařile sugestivní) výtvarná práce Hanse Rudolfa Gigera, která do jisté míry hudbu velmi dobře vystihuje.

Oproti poněkud rafinovanějším introdukcím na předešlých albech (zejména u Tarkus a Trilogy) jsme zde rovnou vrženi do tématu skladby Jerusalem. Neřekl bych však, že je coby úvodní píseň vybrána šťastně. Můžeme obdivovat jak - jako vždy - čistý a krásný hlas Grega Lakea, tak pochopitelně Keithe Emersona i Carla Palmera, který svými gongy jen umocňuje celkovou pompu typicky v duchu ELP. Než se však nadějeme, ne zrovna přesvědčivý úvod končí a přichází Toccata, ve které se předvede především Emerson. Je vidět, že mu typicky zatěžkané classical rockové adaptace vážných hudebních děl svědčí, ty jsme však už u ELP slyšeli v bleděmodrém mnohokrát.

To Lakeova Still… You Turn Me On je takříkajíc jiná káva. Kdyby se mě někdo zeptal na opravdu krásnou rockovou baladu, s velikou pravděpodobností bych jmenoval právě tuto píseň. Velmi povedené je i aplikování wah-wah pedálu, zejména v patřičně tvrdé mezihře. Lakeův andělský hlas a Emersonův syntetizér nás však odnáší kamsi do nádherných a vznešených dálav...

Benny the Bouncer je typická ELPovská legrácka, která mě vždy bavila, stejně jako Jeremy Bender nebo The Sheriff. Když nic jiného, můžeme si povšimnout Lakeovy schopnosti pracovat s hlasem, jelikož v první chvíli je opravdu k nepoznání. Emersonovo saloonové sólo na klavír je pro něj stejně charakteristické jako syntetizérové fanfáry či drhnutí hammondek, přesvědčil nás o tom mimo jiné svou adaptací klasické Joplinovy skladby Maple Leaf Rag, kterou bychom našli na Works II (kde patří k tomu nejzajímavějšímu).

Zbytek alba zabírá rozsáhlá kompozice Karn Evil 9 rozdělená na tři části (Impressions). Začíná se pěkně zostra, je zajímavé všímat si Emersonova rafinovaného komponování jazzových prvků do své hry. Do hry je zapojen i syntetizér a postupně začne skladba až znevažovat samu sebe, což miluji. Nádherně zdurovatí, takřka zveselí, což ještě více vynikne na začátku druhé strany - takzvaně v Part II. Ten patří k mým nejoblíbenějším momentům od ELP vůbec - ať už kvůli nádhernému vyvolávačskému hlasu Grega Lakea nebo úžasné práci Keithe Emersona, který jen podtrhuje všechen přítomný nadhled a až veselou vzdušnost. Vždy jsem přemýšlel, jestli se zde hraje i na elektrickou kytaru, nebo jestli ji imitoval Emerson pomocí syntetizéru. Pakliže je pravda druhá možnost, klobouk dolů!
Karn Evil však pokračuje dál druhým obrazem. Ten již nastoluje vážně hudební téma. Krom naprosto excelujícího Emersona je rozhodně fér povšimnout si i brilantní a naprosto přesné rytmiky. Dočkáme se i jemnějších pasáží, které pan Mistr u klavíru zvládá rovněž s grácií. Třetí obraz pokračuje dál ve vytčeném směru, přidává se však i Greg Lake se svým neuvěřitelně úžasným hlasem, který vždy někdy poněkud akademické hudbě ELP zajišťoval zlidštění. Kompozice však dopřává hodně prostoru zejména Keithu Emersonovi, který ho patřičně využívá. Na závěr tu máme téměř nesnesitelný synťákový motiv, který přechází z jednoho sluchátka do druhého.

Na Brain Salad Surgery se mi dlouhou dobu pohlíželo dosti obtížně. Dříve jsem album ověnčil termínem „únava materiálu“, ten však rozhodně není fér. Problém alba bych nazval především pohlcením vlastní pompézností a instrumentálním mistrovstvím, což je patrné zejména v Toccatě, ta mě nikdy moc neoslovovala; necítím v ní ten pravý, autentický classical rock, kterým jsem byl u ELP zmlsaný třeba z The Barbarian nebo Knife-Edge z prvního alba. Spoustu posluchačů dává přednost předchozím majstrštykům Trilogy nebo Tarkus, ty se mi zdají poněkud přístupnější svým zvukem, jenž je na BSS místy možná příliš chladný a syntetizérový (přesně však koresponduje s obalem, když nic jiného).

Velmi slušnému albu s vynikajícími momenty slušné čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Creedence Clearwater Revival - Bayou Country
2014-08-05

Creedence Clearwater Revival / Bayou Country

5 stars

Již první album legendární americké skupiny Creedence Clearwater Revival bylo velice zdařilé, já osobně však o něco výše stavím následující Bayou Country společně s třetím Green River a ještě výše Willie and the Poor Boys a také Cosmos Factory, spolu s předposlední dlouhohrající deskou Pendulum je to však vzácně vyrovnaná šestice. Na to, že ji Creedence stihli vydat během pouhých tří let, dokonce obdivuhodně. Pravda, takříkajíc labutí píseň skupiny - album Mardi Gras - není rozloučením zrovna dvakrát důstojným, ale o tom teď řeč není.

Je o druhém řadovém albu Bayou Country, která začíná pěkně zostra - neuvěřitelně tvrdou písní Born on the Bayou. Mimo skvělé kytary nám tu hlavní postava skupiny John Fogerty v celé své kráse předvádí svůj nenapodobitelný a úžasně syrový hlas, který provází celou desku. O úvodní písni bych se nebál říct, že to je jedna z vůbec nejtvrdších rockových písní, co jsem kdy slyšel. Následující Bootleg sice zvolnil napětí, za úvodní peckou ale rozhodně nezaostává a můžeme na něm obdivovat takřka vše, co se na CCR obdivovat dá. Více než osmiminutová Graveyard Train má v sobě hodně z blues, což je pro Johna Fogertyho skvělá příležitost ukázat jak svůj hlas, tak své kytarové umění (které bychom rozhodně neměli podceňovat), taktéž na harmoniku John umí hrát hezky. Good Golly Miss Molly je tvrdý creedencovský rokenrol (nikoliv však autorský) ve středním tempu, ke kterému není moc co dodat. Následující Penthouse Paper je opět bluesovější a mimo skvělé kytary se tu o slovo hlásí i bubeník Doug Clifford, jehož hra však byla vždy spíše úsporná (což bylo v jistém smyslu ku prospěchu věci).

A je to tu. Přichází jeden z největších hitů kapely, který jí přes její krátký život zajistil nesmrtelnost. Proud Mary, naprosto jednoduchá, naprosto chytlavá a naprosto skvěle napsaná písnička jemně v country duchu, kterou si na kytaru drnkají miliony kytaristů po celém světě a kterou v soulovějším pojetí interpretovala i Tina Turner. Nemám co dodat, zkrátka Hrdá Mary se dál plaví po řece… Poslední skladbou, kterou na albu najdeme, je Keep On Chooglin‘. Stejně jako v závěrečných skladbách na jiných albech od CCR je i tady prostor pro nějakou tu improvizaci, která v menší míře nikdy nezaškodí.

Bayou Country je velmi podařenou - přestože poměrně krátkou - kolekcí skladeb, ve kterých najdete v podstatě vše, co bylo pro Creedence Clearwater Revival typické - ať už tvrdé skladby se syrovými kytarami, zpěvem i rytmikou, svéhlavé pojetí blues nebo pohodové country písničky. Další alba mám o něco radši a Bayou Country neposlouchám zas tak často, i tak je to však výborná muzika a dát jí méně než pět hvězdiček bych považoval za drobný osobní hřích.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Bayou Country
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival


Black Keys - Turn Blue
2014-08-01

Black Keys / Turn Blue

4 stars

Po úspěšném albu Brothers a ještě úspěšnějším (a ještě lepším) El Camino se letos v květnu americké rockové duo Black Keys ukázalo s dalším řadovým albem, které dostalo název Turn Blue. Z obalu se vám málem roztočí hlava, ne tak z hudby (v pozitivním slova smyslu).

Je trochu překvapivé (a nebo naopak zcela očekávané), že Dan Auerbach s Patrickem Carneym opustili jižanské bluesové bažiny a z garáže se hudebně vypravili do komerčněji laděných vod. To se jim však daří dobře a nikoliv s nějakou extrémní podbízivostí dnešnímu hitparádovému posluchači. Celkově je nálada desky podstatně lyričtější a tesknější, než tomu bylo na dvou hity nabitých albových předchůdcích. Dan Auerbach tu loudí bloudivé tóny elektrické kytary, tu zpívá svým jemným falzetem a onehde zase pořádně rockově. Patrick Carney pořád z bicích vytlouká život svými hypnoticky přesnými rytmy a údery. Dohromady jim to jde prostě skvěle, obzvlášť, když jim vypomůže slavný producent Danger Mouse, který je už s duem nadobro spjatý.

Album je celistvé a zapadá do sebe, což oceňuji. Z jednotlivých skladeb bych však vyzdvihl úvodní sedmiminutovou lyrickou jízdu Weight of Love, následující In Time, titulní Turn Blue nebo tesknou Waiting On Words s jen těžko zapomenutelným refrénem. Z alba trochu vyčnívají singlová Fever, která patrně měla navázat na megahit Lonely Boy, avšak je zcela jiná nejen svým hypnotickým rytmem, ale zejména mnohem menším použitím kytar (a větší přístupností pro rádiového posluchače). Dále bych vyzdvil především závěrečnou Gotta Get Away, krásně pozitivní píseň v tradičním rockovém pojetí.

Black Keys se za svou letošní novinkou nemusí stydět. Můžeme jim vyčítat komerčnější přístup, v podstatě také odloučení od svých bluesových kořenů, ale Turn Blue je pořád skvěle zvládnutá muzika a mně osobně udělala hudba na albu velkou radost (a dělá mi ji stále).

» ostatní recenze alba Black Keys - Turn Blue
» popis a diskografie skupiny Black Keys


Santana - Guitar Heaven - The Greatest Guitar Classics of All Time
2014-07-19

Santana / Guitar Heaven - The Greatest Guitar Classics of All Time

2 stars

Jeden z nejlepších kytaristů světa hraje ty nejprofláklejší rockové hity? Proč ne. V horkých letních dnech taková deska může potěšit. Jak to však u takovýchto desek bývá, kámen úrazu spočívá zejména v samotném výběru skladeb. Tak rozdílné skupiny, jakými jsou Cream, Rolling Stones, Led Zeppelin, The Doors, The Beatles nebo AC/DC se zkrátka na jednom albu málokdy snesou. Všechny zvolené skladby si Carlos Santana (není divu) pojímá po svém a poznamenává je svým charakteristickým stylem. Některým to sluší více (Can't You Hear Me Knocking od Rolling Stones se náhodou tuze povedla), některým míň. Za celkově nejpodařenější považuji Santanovu verzi magické skladby Riders On the Storm od The Doors, to především díky hlasu Chestera Benningtona z populární skupiny Linkin Park; svou účastí desku poctil i samotný Ray Manzarek, z dalších povedenějších kusů bych vypíchnul rockový hit ze všech největších - Smoke On the Water.
Na druhou stranu, méně povedenými shledávám While My Guitar Gently Weeps - ženský vokál jí podle mě moc nesluší. Stejně tak si nemyslím, že bylo šťastné téměř rapování v Back In Black.

Pakliže jste fanoušky Santany a provařených rockových pecek, album by se vám mělo líbit. Pakliže ne, jen těžko si ho budete chtít pustit znovu (pokud se vůbec prokoušete ke konci).

» ostatní recenze alba Santana - Guitar Heaven - The Greatest Guitar Classics of All Time
» popis a diskografie skupiny Santana


Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
2014-06-25

Collegium Musicum / Marián Varga & Collegium Musicum

5 stars

Pokud bych měl vybrat z diskografie mého oblíbeného Collegia jedno album a říct o něm, že je nejlepší, bez delšího váhání bych určil živě nahranou desku z roku 1975, která nese prostý název Marián Varga & Collegium Musicum. Co lze na albu obdivovat nejvíce, je hráčská virtuozita všech čtyř zúčastněných hudebníků, stejně tak velká collegiální semknutost a hudební nadhled. Je ryze Vargovské takřka se vším, co k tomu patří, leč od svých předchůdců i nástupců se liší zejména tím, že (tedy podle mě) pozbývá jediného slabšího místa.

Duté údery na bicí Dušana Hájka nám otevřou první skladbu, velmi zdařilou předělávku slavného Maďara Bély Bartóka, která se jmenuje Mikrokozmos. Perlí tu jak sám Varga (a to s varhanní fanfárou i klavírní mezihrou), tak kytarista Jozef Farkaš se svým sólem.
Po tomto sympatickém osmiminutovém úvodu přichází exploze - neuvěřitelná osmnáctiminutová Nech žije človek. Hráčsky se tu v tom nejlepším světle představí všichni členové kapely. Marián Varga dává svým spoluhráčům vyniknout, aby pak nastoupil se svou milou citací Wolfganga Amadea Mozarta. Po typickém kakofonickém týrání varhan pak Varga vystaví naprosto epické finále.
Další skladba nese vskutku výmluvný název - Prelúdium C Dur (2 miniatury) a časť z baletu Rómeo a Júlia. Tady má prostor především sám Varga - kytaristu v podstatě neuslyšíte. Prelúdium patří velmi milému klasicistnímu tématu, pak se ale skladba vargovsky rozběhne a při velmi zdařilé citaci Sergeje Prokofjeva (a na čas Varga cituje i sám sebe) mi vždy bezmála puká srdce.
Hudba k vodometu č.1 se nese již v collegiálnějším duchu. Skladba šlape jako hodinky (a to nejméně atomové) a kýžený prostor dostává také velmi nadaný kytarista.
No a Nesmierny smútok hotelovej izby je zkrátka velice sugestivní závěr, kde hraje již naprosto osamocený Varga na klavír. Samotný závěr patří dětskému pláči...

Abych to shrnul, album je opravdu výborné a patří k tomu nejlepšímu, čím se může Marián Varga pochlubit. Navíc mi deska svou krásou a lidskostí vždy pomáhala v těžkých životních chvílích. Svého času jsem měl dokonce chuť napsat Vargovi dopis, ve kterém bych mu poděkoval za tak nádhernou hudbu (ale nesehnal jsem adresu) - to už o něčem svědčí.
Pět z pěti.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Marián Varga & Collegium Musicum
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Clash - The Clash
2014-05-21

Clash / The Clash

4 stars

The Clash - tak zní jméno jedné z nejznámějších skupin představující to, čemu se říká punk. Oproti stereotypu to ale nebyli žádní hlupáci, co uměli na kytaru zahrát stěží tři akordy - naopak po sobě zanechali spoustu kreativní a propracované hudby, která punk představuje jen v tom nejlepším světle. Na jejich eponymním debutu se sice žádné velké umění ještě nekoná, je to však kolekce poměrně kvalitních punkových písniček. Jejich stopáž se motá kolem dvou minut a většinou se vyznačují tím, co taková písnička má mít: jedou na plný plyn a památné refrény Clash sypou z rukávu. Navíc tu lze do jisté míry hledat kontinuitu na britské hnutí Mods šedesátých let - estetika The Clash se mi zdá dost podobná třeba s estetikou The Who.

Na obalu jsou vyobrazeni pouze tři členové - bubeník Terry Chimes chybí. Ten v době vydání už nebyl členem skupiny. Zbytek kapely ho neměl příliš rád (a nejen kvůli jeho pravicovému politickému smýšlení, které ostře kontrastovalo s názory ostatních). Za celkem vydařený vtípek považuji to, že byl na albu uveden jako „Tory Crimes“. Terry se však o několik let do skupiny vrátil, to když si Topper Headon mezi hudbou a heroinovou závislostí vybral to druhé… To už je ale jiný příběh.

Punk nemusí nutně lahodit vašim uším - stačí, pokud máte rádi jednoduché kytarové písničky s britského ostrova. Potom je velice pravděpodobné, že si album oblíbíte tolik jako já. Pravý potenciál skupiny však ještě zůstával víceméně skrytý a tušit ho mohl jen málokdo. Opravdu odhalen byl až na dvoualbovém majstrštyku London Calling. To nic nemění na tom, že i první album stojí v první linii všeho nejlepšího, co v punku kdy vzniklo.

» ostatní recenze alba Clash - The Clash
» popis a diskografie skupiny Clash


Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
2014-04-20

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory

5 stars

Americká skupina Creedence Clearwater Revival se pyšnila nejen dlouhým názvem, který zdánlivě nedává smysl, ale zejména originálním pojetím západní hudby, ve kterém skupina geniálně spojovala rock, country a blues. Za svou poměrně krátkou existenci stihla kapela vydat sedm studiových alb, z nichž žádné výrazně nepokulhává za ostatními; naopak, všechna jsou velmi dobrá. Jedno z nejznámějších alb nese název Cosmo’s Factory, já osobně ho mám snad nejradši.

Začíná se údernou kytarou a už tu máme skvělou sedmiminutovou pecku Ramble Tamble s neuvěřitelnou mezihrou, která báječně stupňuje napětí. Po ní album nabízí prima bluesovku (na ty já si potrpím) Before You Accuse Me, rokenrolovou hiťárnu Traveling Band, při níž si musí nohou podupávat snad i hluchý důchodce, nebo na podobnou notu naladěnou Ooby Dooby. Dále je na albu k slyšení parádní pohodová countryovka Looking Out My Back Door, tajemně vyznívající Run Through The Jungle (kterou by Fogerty asi zrovna nezpíval svým dětem na dobrou noc), ke které následuje naprostý protiklad, a tou je píseň Up Around The Bend s optimistickou náladou a zpěvným refrénem. My Baby Left Me pokračuje v podobném duchu, leč Who’ll Stop The Rain je o poznání melancholičtější a zasněnější. I Heard It Through The Grapevine je o něco rockovější, svou jedenáctiminutovou stopáží dává příležitost k nějakému tomu sólovému kytarovému vyjádření Johna Fogertyho. Celou kolekci uzavírá posmutnělá, dojemná balada Long As I Can See The Light.

Album je velmi povedené, ani jedna ze skladeb nemá chybu. Kredence prostě jedou a hlas Johna Fogertyho z hlavy jen tak nevyženete. Koneckonců, skupinu má v oblibě i Dude Lebowski a jedna píseň se dá zaslechnout i v rádiu ve hře GTA San Andreas. Nevidím důvod, proč nedat pět hvězdiček jedné z mála desek, které mi snad za každých okolností dodají dobrou náladu.

» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival


Nirvana - In Utero
2014-03-02

Nirvana / In Utero

5 stars

Dva roky po vydání hitového alba Nevermind, které vyneslo Nirvanu na samotné výšiny, nahrála skupina své třetí a poslední řadové album. Známou informací je, že se původně mělo jmenovat I Hate Myself And I Want To Die (Nenávidím se a chci zemřít), kvůli pochopitelným výhradám ze strany vydavatelství ho ale Kurt Cobain pojmenoval In Utero - V děloze. Původní název však skvěle vystihuje vše, co se na desce děje. I když je nahrávka o mnoho syrovější než předchozí studiovka, prodávala se výborně. Ostatně jak v jednom článku poznamenal Jindřich Göth, Nirvana by se prodávala výborně, i kdyby vydala hodinu žabího kvákání.

Už od první písně Serve the Servants je jasné, že tady půjde o něco jiného než na Nevermindu nabitém hity prvního stupně. Píseň má pomalejší rozjezd a i přes nejrůznější skřípoty a ruchy (které ostatně doprovázejí celou desku) má celkem příjemnou a smířenou atmosféru.
To následující Scentless Apprentice je dravá a syrová, to už opravdu není nic do hitparády ani do teenagerovského walkmana.
A po ní přichází jedna z nejpůsobivějších písní desky, Heart-Shaped Box. To je naprosto dokonalé ztělesnění deprese a šílenství. Podobné případy nenadcházejí často, ale podle mě píseň ještě umocňuje neobyčejně zdařilý videoklip.
Rape Me je další z hitů. Akordový postup jako by si utahoval z milované a nenáviděné Smells Like Teen Spirit…
Frances Farmer Will Have Her Revenge On Seattle je výborná grungeová záležitost, k té není moc co dodat.
Dumb je báječně smířená, klidná píseň, z které až mrazí.
Very Ape je rychlá agresivní píseň. Není moc dlouhá, což ale není zas tolik na škodu, protože na desce nepatří k tomu nejlepšímu. Refrén má ale hodně děsivou atmosféru, to je zřejmě důvod, proč by mi píseň na albu chyběla.
Milk It pokračuje v poněkud děsivé atmosféře, ale nějak jsem písni (zatím) nedokázal přijít na chuť…
Pennyroyal Tea je pomalá, posmutnělá píseň s naléhavým refrénem. Když jste v depresi, existuje jen málo lepších věcí k poslechu.
Radio Friendly Unit Shifter - destruktivní skřípavé zvuky a vazbící kytara po necelých pět minut; nic ke každodennímu poslechu, ale i tohle byla jedna z tváří Nirvany.
Tourette’s je další ostrá skladba. Výkřiky, zoufalost, šílenství.
Ale All Apologies je zkrátka nádherná skladba. Působí smířeně a barví ji milé tóny kytary, a přitom je docela smutná. Pro mě osobně jedna z nejlepších skladeb Nirvany a skvělý konec alba.

In Utero je podle mě především výborně pojatá deprese, až potom výborné album. Obě úlohy ale sehrává výborně. Lépe se Kurt Cobain se světem rozloučit nemohl.

» ostatní recenze alba Nirvana - In Utero
» popis a diskografie skupiny Nirvana


Nirvana - Unplugged in New York
2014-02-12

Nirvana / Unplugged in New York

5 stars

„Libozvučný R’n’B neodráží krutost světa. Musím naši hudbu posunout dál. Kytarovej rock jedoucí na vlně nihilisticky podrážděný energie. Nebo jak tomu říkám já, grunge!“

Tolik citát mé oblíbené seriálové postavy, Homera Simpsona. Jedním z pomníků hudby zvané grunge je právě recenzované živé album asi toho nejslavnějšího žánrového představitele - skupiny Nirvana. Dnes spoustu lidí říká, že grunge byla slepá ulička a Nirvana jen uměle nafouknutá bublina. Pokud by je mělo něco přesvědčit o opaku, dle mého názoru by se to mohlo podařit téhle živé nahrávce.

Celý koncert má nádhernou komorní atmosféru (tady podotýkám, že je mnohem lepší koupit si koncert na DVD a vychutnat si ho také očima, zvlášť, když je i obrazový záznam poměrně povedený). Od úvodní About A Girl a věty „tohle je z našeho prvního alba, moc lidí to nemá…“ až do poslední Where Did You Sleep Last Night drží celý koncert perfektně pohromadě. Pro přítomné diváky to byl jistě životní zážitek... Zvlášť s ohledem k tomu, že o pár měsíců později Kurt Cobain zemřel a kult Nirvany se tím ještě upevnil. Vidíte, už to bude dvacet šílených let… Písně tvoří takový Nirvana-standart (naštěstí - ale jistě zcela záměrně - chybí Smells Like Teen Spirit), kořeněný několika překvapeními, mezi nimi sympatickou křesťanskou písní Jesus Doesn’t Want Me For Sunbeam, během níž se baskytarista Krist Novoselic chopil tahací harmoniky. Mezi ty další patří jistě slavná předělávka písně Davida Bowieho The Man Who Sold The World, která se Nirvaně povedla bezmála dokonale. A samozřejmě překvapí i příchod bratří Kirkwoodů ze skupiny Meat Puppets, kteří si s Kurtem zahrají tři písně. All Apologies je zkrátka lahůdka, stejně jako milá verze On A Plain, mrazivá Something In The Way a dvě velmi podobné písně po sobě - Polly a Dumb. Pozornost si zaslouží i Lori Goldston obsluhující violoncello. Celé je to kořeněné Kurtovými lehce ironickými a smířenými řečmi mezi písněmi (některé z nich opravdu stojí za to).

Nemám moc co dodat - podle mě se záznam opravdu neuvěřitelně povedl. Jistě, ve své době dělal unplugged koncerty kde kdo, ale tenhle je jeden z mála, co mě nenudí, ba co víc, mám ho opravdu upřímně rád. Albu dám pět hvězdiček, protože dle mého názoru patří k tomu vůbec nejlepšímu, co mohl grunge dát (pochopitelně spolu s dalšími alby dalších kapel).

» ostatní recenze alba Nirvana - Unplugged in New York
» popis a diskografie skupiny Nirvana


Rolling Stones, The - Aftermath
2014-02-02

Rolling Stones, The / Aftermath

4 stars

AFTERMATH považuji za první opravdu důležité album v kamenné diskografii, o to větší bylo mé překvapení, že tu dosud nemá jediné hodnocení, natož pak recenzi. Netřeba snad říkat, že Rolling Stones patří k nejdůležitějším hudebním skupinám všech dob (o tom snad nemůže být sporu), dosadíme-li toto tvrzení pouze na šedesátá léta, platí to dvojnásob. Stouni začali rockovou hudbu tvrdit a obecně můžeme říci, že to byli oni, kdo do masové populární hudby dostávali jednu prostou věc, a to blues. Hráli tvrději a s větší razancí než jiné velké kapely šedesátých let. Mohou za to jak úspornější, ale jazzově orientované bicí Charlieho Wattse, tak nekompromisní pravá ruka kytaristy Keitha Richardse. Brian Jones, to byl šikovný muzikant ovládající množství nástrojů, který svůj talent (ale také odsunutí do pozadí mocnými „glimmer twins“) bohužel utápěl v alkoholu a drogách. Bill Wyman byl po rytmické stránce dobře vybavený basista, který mě svou pokerovou tváří a typickým postojem někde v pozadí nikdy nepřestane bavit. Mick Jagger celý gang jen zastřešuje, o takovém frontmanovi s typickým hlasem a výtečným bluesovým frázováním si mohly ostatní kapely nechat jen zdát.

Rolling Stones měli v zásobě několik prvotřídních singlových hitů, ale do jisté doby se jim alba moc nedařila. Prvním opravdu významným albem je právě Aftermath. Desku halí obal ve fialovém tónu. Je docela povedený, ale na žádné velké umění ve stylu Let It Bleed tady ještě nebylo místo. Nevadí. Samotná deska začíná poněkud nezvykle, má hodně rozvařený úvod, ale už tu máme riff a povedenou píseň se sympatickým psychedelickým nádechem, MOTHER’S LITTLE HELPER. Na nic se tu nečeká, píseň si jede ve svém tempu a přizvukuje Jaggerovi, který tu má se svým trošku znuděným hlasem velký prostor. Druhou skladbou je STUPID GIRL, která je rychlejší a dalo by se říci i veselejší, to možná i díky klávesám, které píseň sympaticky téměř soulově dotvářejí.

A je tu čas pro jednu z památných Stounovských balad. LADY JANE má velice podmanivou melodii. Jonesův dulcimer dodává skladbě tak trochu psychedelický opar. Píseň slavila úspěchy i v tehdejší Československé socialistické republice v rozhlasovém pořadu Jiřího Černého. Není divu, pro mě osobně je to jedna z nejsilnějších balad šedesátých let.

A přitvrzujeme. Je tu UNDER MY THUMB. Brian Jones na xylofon je nezapomenutelný, a ten jeho „riff“ je velmi důmyslný. Nezajímavé ale nejsou ani Richardsovy kytarové party. Ten člověk nikdy nebyl nějaký pronikavý sólista, jak jsem ale napsal, svou razantní pravou rukou kapelu jistil.

A je to. Nějaké to dřevní blues prostě muselo přijít. DONCHA BOTHER ME je povedená skladba. Optá-li se mě někdo někdy po kvalitním ostrovním blues šedesátých let, odkážu ho s velkou pravděpodobností právě na tuto skladbu.

GOIN‘ HOME je docela překvapením, to kvůli nezvykle dlouhé stopáži přes jedenáct minut. Celé album má podivuhodnou délku, protože padesát tři minut bylo na rok 1966 (a ještě dlouho potom) něco opravdu neobvyklého. Na druhé straně je osm skladeb, což jiným vystačilo na celé album! Každopádně skladba mi připadá poměrně natahovaná a improvizovaná, víceméně ji přeskakuji.

Druhou stranu otevírá klavír, což může být dalším překvapením. FLIGHT 505 je víceméně průměrná stounovka, ale neurazí.

HIGH AND DRY mám o něco raději, je to opět perfektně interpretované blues, což byla stouní specialitka.

OUT OF TIME začíná zajímavým, takovým čarodějným, skoro až pohádkovým tématem. Je to milá píseň, jak lze usuzovat podle názvu, je tak trochu nostalgická, především v refrénu.

IT’S NOT EASY je rychlejší, ale díky sborům tak trochu rozvařená…

I AM WAITING je naproti tomu milá, zasněná skladba, ideální na zklidnění.

TAKE IT OR LEAVE IT pokračuje v podobném duchu, ale doprovodná kytara má větší razanci a refrén jasné sdělení, něco ve smyslu pozdější You Can’t Always Get What You Want.

THINK považuji za takovou výplň, která se dobře poslouchá, ale deska by bez ní chudší nebyla…

WHAT TO DO je celkem povedený závěr. Píseň je taková optimistická, vyrovnaná… Tak to mám rád.

Aftermath ještě není žádná albová špička, kterou představují desky Let It Bleed či Sticky Fingers, je to však počátek všeho, co dělalo z Rolling Stones Rolling Stones. Obsahuje několik opravdu skvělých písní, vyčnívají hlavně Lady Jane, Under My Thumb nebo Out Of Time, zbytek alba je ale solidní, i když díky delší stopáži působí tak trochu nekompaktně. Album mám rád, klidně bych jako příznivce Stounů řekl, že Aftermath patří k nejdůležitějším albům roku šestašedesát, více ale asi ne. Na ty čtyři hvězdy ale určitě dosáhne.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Emerson, Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer
2013-12-30

Emerson, Lake & Palmer / Emerson Lake & Palmer

5 stars

Debut tria Emerson, Lake & Palmer patří bez nadsázky do řady nejdůležitějších debutů hudby druhé poloviny dvacátého století. Troufám si říci, že jak kvalitou, tak důležitostí se směle vyrovná debutům Led Zeppelin, Doors i King Crimson (jejichž nedílnou součástí ostatně byl sám Greg Lake). Keith Emerson byl neuvěřitelně nadaný a klasicky vzdělaný instrumentalista v avantgardních kruzích (a také v Československu díky účasti na jednom z Beatových festivalů) dobře známý díky působení v The Nice. Už tam udivoval svými klavírními běhy a klasicistním smýšlením. To měl dovést ještě dále spojením s basistou, kytaristou a zpěvákem vybaveným krásnou barvou hlasu - Gregem Lakem a samozřejmě úžasným, neuvěřitelně razantním, ale i citlivým bubeníkem Carlem Palmerem, toho času známým z Atomic Rooster, což bylo ve druhé polovině šedesátých let velmi důležité jméno na rodící se hardrockové scéně.

Celá deska začíná hutným basovým riffem, otevřením klasického kousku THE BARBARIAN. Skladba pochází od Maďara Bély Bartóka a předurčuje onen monumentální zvuk tria hrajícího pod značkou ELP. Lepší úvod nemohl být vybrán; Lakeova basa je silná a spolu s bubenickým uměním Carla Palmera drží pohromadě, aby podpořila Emersonovy varhany (na koncertech nemilosrdně týrány) a také klavír.

V kontrastu s tím nadchází delší lyrická kompozice TAKE A PEBBLE. Velkým aranžérským nápadem je drnkání na otevřený klavír. Ten se v dalších fázích skladby rozbíhá až za obzor a dává vyniknout i Lakeově akustické kytaře v krátké mezihře s country nádechem (ale sedí to perfektně!).

Skladba ani nestačí skončit a je tu výrazný třítónový Janáčkovský riff, takto otevření úžasně tvrdé a přitom uvolněné skladby KNIFE-EDGE dávající vyniknout jak Lakeovi s jeho skvělou barvou hlasu i výrazem, s jakým přednáší text Richarda Frasera, tak Emersonovi na hammondkám využívajícím témata od samotného Johanna Sebastiana Bacha. Krásně vygradované, držené na hraně nože. Zkrátka - knife edge!

Druhá strana začíná okázalými Emersonovými kostelními varhanami, které se střídají se sympatickou improvizací ve výšce. Otevírají nám malou suitičku (do jisté míry spíš Emersonovu improvizaci) nazvanou THREE FATES (tři osudy). Máme tu i klavír a neustálé klasicistně udržované napětí s jemnými i drásavými tóny, později podporované také Carlem Palmerem, až nám vše utne jakýsi symbolicky myšlený výbuch.

TANK pokračuje v podobném duchu, ale teď je v plném nasazení celá kapela. Větší šanci předvést se tentokrát dostává i Carl Palmer, který přesvědčil, že v daném oboru existuje jen málo bubeníků na stejné hráčské úrovni. Jeho exhibice dokonce ani mě, který bubenická sóla ve velké oblibě nemá, příliš nenudí. V monumentálnosti a pompéznosti se zde navazuje na Barbariana, a to je platforma, na které byli Emerson, Lake & Palmer tak jedineční a nenapodobitelní.

Inu a LUCKY MAN, to je kapitola sama pro sebe. Po tolika pompéznostech a improvizacích přímo balzám na nervy. A samozřejmě jeden ze stěžejních hitů Grega Lakea. Po poslechu alba plné náročnější muziky je to jakési vystřízlivění, procitnutí, návrat na zem. Prostě finále jak se patří.

Z eponymního alba Emerson, Lake & Palmer mám hodně dobrý dojem. Je to jedno z těch alb, u kterých mi připadá pět hvězdiček samozřejmostí, i když tu pár drobných nedostatků k dopilování ještě vidím. Těžko se popisují, ale na mě působí deska možná příliš těžkým dojmem. Šťastlivec je ovšem vykoupením.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Rolling Stones, The - Beggars Banquet
2013-12-14

Rolling Stones, The / Beggars Banquet

5 stars

Po rozporuplně přijímaném (a podle většiny nepovedeném) psychedelickém úletu Their Satanic Majestic Request se Stones vrátili zpět na zem a v tu dobu stanuli na počátku nové éry, a sice éry ucelených alb s vysokou úrovní (ale ne že by Aftermath nebo Between The Buttons nestály za to). Prvním z takovýchto zářezů v kamenné diskografii byla deska The Beggar’s Banquet. Na první pohled zaujme obal v kávovém tónu a minimalistickým ozdobným písmem, který v Británii nahradil Warholovy veřejné toalety. Už od prvních zvuků je jasné, že jde o něco velkého. SYMPATHY FOR THE DEVIL je jedna z největších pecek historie rock’n’rollu. Je skvěle vygradovaná a Keithovo zkreslené sólo skvěle dokresluje drsný text. Ovšem bylo by krajně nespravedlivé označit „žebráka“ jako album tohoto hitu. Následující „stounovské country“ NO EXPECTATIONS je totiž nádherně zasněná a má jen velice těžko opakovatelnou atmosféru, stejně jako následující bluesovka DEAR DOCTOR. Akustické smýšlení alba spoustu fanoušků překvapuje, ale tohle je jedna z nejpřirozenějších a nejpříjemnějších poloh Stones. Další bluesovou skladbou je i PARACHUTE WOMAN, vynikající zejména údernými bicími Charlieho Wattse a foukací harmonikou. JIGSAW PUZZLE je tuze zajímavou a tak trochu pozapomenutou skladbou. Ten akordový postup a celková nálada mě ale omračují.

Druhou stranu otevírá další Stouní hitovka, tvrdší, ale z tónu alba nevybočující STREET FIGHTING MAN. Jonesova hra na sitár dodává skladbě cosi magického. Písní PRODIGAL SON se vracíme zpět k akustickému blues. Na této platformě byli Stones výjimeční. STRAY CAT BLUES je opět z rodu tvrdších stounovek. Rolling Stones dokázali hrát zatraceně tvrdě, pro mě jsou mnohem tvrdší než nějací zoufalí speedmetalisti. FACTORY GIRL je jedna z mých nejoblíbenějších částí alba. Je to country? Je to blues? Jsou to Stones. SALT OF THE EARTH je neuvěřitelně příjemný epilog jednoho z mých nejmilejších alb. V záhlaví svítí pět hvězdiček a já doufám nemusím říkat proč.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Prúdy - Zvoňte, zvonky
2013-09-29

Prúdy / Zvoňte, zvonky

5 stars

Snad není potřeba opakovat otřepané fakty o skupině Prúdy, jako že vznikla již v roce 1963 a jmenovala se Jets. Podstatné je, že se onoho pro hudbu osudového roku 1967 ke skupině přidal jistý Marián Varga, toho času vyhozený konzervatorista a člověk, co o něčem, jako je bigbít, slyšel leda z rychlíku (kterých v jeho rodné Skalici zrovna mnoho neprojelo). Prúdy s ním získaly protipól písničkáře a frontmana Pavola Hammela - tedy klavírního takřka virtuóze, který nebyl vázán žádnými pravidly danými v rockové/popové hudbě. Skupina slavila veliký úspěch na Prvním československém beat-festivalu, podobně jako rozdílně založení Soulmen. Získala zvláštní cenu za nejlepší text - a sice za Baladu o smutnom Jánovi, které (přestože vznikla již v roce 1967) byla později nespravedlivě přimknuta spojitost s Janem Palachem.

První album Pavola Hammela a zároveň mezník slovenské hudby - Zvoňte, zvonky - bylo v podstatě kolekcí písniček nahraných v rádiu. Obsahovalo ty největší hity jako Pred výkladom s hračkami, Jesenné Litánie (ke které jako vůbec první napsal text Karel Peteraj), Čierna ruža či Možno, že ma ráda máš. Všechno to jsou inteligentní písničky s duší. Sem tam je cítit, že Varga, ona záhada středoevropské hudby, už tehdy tak trochu tušil, jakým směrem by se chtěl v budoucnu ubírat, i když debut Collegia Musica vypadal za rok již samozřejmě úplně jinak. Krátce po vydání Zvonků vznikly dvě další slavné písně - Z ďatelín a Smutná ranná električka - které se ale na černé opusácké drážky dostaly až v roce 1972 na Zelenou poštu.

Zvonky Zvoňte je mezník. Těžko říci, jestli popu či rocku, Pavol Hammel se v letech následujících věnoval hůře nebo lépe obému. Najdete tu skvělé „šedesátkové“ písničky, ale i na svou dobu opravdu progresivní nápady aranžérského typu (části „melodické riffovky“ Poď so mnou nebo Keď odcháza kapela). Hammelova/Vargova hudba je hodně individuální v tom smyslu, že se může i nemusí líbit vyznavači Gattche či Fermáty, a stejně tak mu na chuť přijít může, nebo taky nemusí vyznavač československého bigbítu šedesátých let. Já jakožto milovník všeho, na co Marián Varga jen sáhl, album zbožňuji a proto mu dávám plné hodnocení. Myslím ale, že by si ho zasloužilo i objektivně jako ukázka toho nejlepšího, co mohlo za daných podmínek vzniknout (podobně jako zcela odlišná alba Matadors, Meditace nebo Blues in Soul).

» ostatní recenze alba Prúdy - Zvoňte, zvonky
» popis a diskografie skupiny Prúdy


Mišík, Vladimír & ETC... - '4'
2013-09-19

Mišík, Vladimír & ETC... / '4'

2 stars

Třetí a dalo by se říci „comebackové“ album Vladimíra Mišíka a jeho Etc… zaznamenalo zasloužený úspěch. Uplynul nějaký rok a skupina začala nahrávat své v pořadí čtvrté album, kterému dala prostý název - (4) (Vladimír popírá inspiraci Led Zeppelin, spojitost ale stejně hned každého napadne). Deska nevznikala v zrovna vřelé a přátelské atmosféře. Ono není moc divu - představte si skupinu, ve které je sedm muzikantů. Sedm nadějných a nadaných muzikantů, kteří si jsou zřejmě vědomi svých kvalit a kteří doufají, že jejich kariéra nezačne jen tak stagnovat. A těch sedm muzikantů je ve většině případů zcela odlišně založeno - pilíře Mišík a Hrubý (kterému se hudební směřování „nějak nezdálo“ a vážně začal uvažovat o odchodu), ortodoxní rocker Stanislav Kubeš, univerzální basista „Guma“ Kulhánek s bluesovými základy, absolutní „nerocker“ a skladatel hudby k večerníčkům Petr Skoumal (který byl navíc o nějakých deset let starší než ostatní), folkař „Olin“ Nejezchleba a k tomu všemu elektronické bicí mladého Pavla Skaly - to nemohlo dopadnout dobře.

Nahrávka bohužel hodně chytla „osmdesátkový“ zvuk, synťáky a elektronické, jednoduché a uplácané bicí vás jsou schopné znechutit hned od začátku. Občas se tu vyloupne nějaký zajímavý nápad, téma nebo nápěv, ale bohužel je to vše hodně utopené ve zvuku. Větší šanci tím dostávají texty, kterých si spíš všimnete, a nutno říci, že některé z nich jsou, řekl bych, téměř dokonalé:

Včera večer jsem se ve snu
neobvykle nudil
zdálo se mi, že se mi zdá
že už jsem se vzbudil


Texty ale dobrou rockovou desku nedělají, že. Do dnešních dnů „přežila“ snad jen píseň Doteky, která na desce patří k tomu lepšímu. Co se musí pochválit, je obal Karla Halouna, jako vždy je skvělý. Připadá mi, že je plný skrytých významů. Zajímavé je, že „obávaný“ Jan Rejžek desku hodně pochválil, ale co pochválí tak kritický člověk, jako je on, ještě nemusí být nutně kvalita. Čtvrtá deska mého favorita na poli české hudby rozhodně kvalitní není. Budu krutější než Jan Rejžek a dám jí jen dvě hvězdičky.

P.S. o nekvalitě desky svědčí i skutečnost, že za album zařadilo vydavatelství při reedici na CD anglickou verzi debutu. Bylo si vědomo nekvality, a tak chtělo CD „zatraktivnit“.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '4'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Mišík, Vladimír & ETC... - '3'
2013-09-18

Mišík, Vladimír & ETC... / '3'

4 stars

Po vydání druhého alba se Vladimír Mišík a Etc… ocitali patrně na jednom z vrcholů své popularity, i když ani tehdy se neubránili malým personálním změnám (Jiřího Šusteru nahradil Ivo Kadaňka a přišel druhý kytarista a zároveň druhý Veselý - tentokrát Václav). Z tohoto období se dochovalo pár skladeb, v kterých se hodně zrcadlí nastupující nová vlna, i když tehdy je jistě pánové z Etc nebrali na smrt vážně - byly to písně Víno, ženy, zpěv a Mámo, mámo, řekni tetě, že bych chtěl někam jet, že bych chtěl jet tam a zase zpět…

Pak ovšem začala být skupina trnem v oku komunistickému režimu, a známý koncert v Lucerně (s promítáním syrového filmu o Mišíkovi na plátno ve tvaru trenýrek) byl v podstatě už jen záminkou k zákazu činnosti Vladimíra Mišíka „až do úplného zapomnění“. Naopak skupina Etc… byla podporována, ať si najde nového interpreta, prý jim byla doporučena Hana Zagorová… Ta naštěstí dala přednost (no spíš Etc o ni absolutně nejevili zájem) skupině Karla Vágnera. Většina muzikantů seběhla k Michalu Prokopovi a s ním nahrála jedno z nejsilnějších českých alb osmdesátých let - Kolej Yesterday. Vladimír mezitím prožíval patrně nejtěžší krizi svého života. Ztloustl, otekl, nechal si narůst vousy. Po deseti letech se rozvedl se svou ženou Katarínou, s kterou má syna Martina (Maťa), nadaného výtvarníka a také muzikanta.

Po dvou letech nepříznivé životní situace se objevila naděje vrátit se na hudební scénu, prozatím jen s „malou partou,“ v podstatě triem Mišík-Hrubý-Nejezchleba (který už měl zkušenosti z druhé sestavy Marsyasu), proměnlivě s dalšími lidmi jako např. Václavem Veselým. Po nějakém roku takovéhoto fungování dostal Vladimír konečně povolení zformovat nové, plnohodnotné Etc. Oslovil šikovného rockového kytaristu Stanislava (proč jen se mu říká Klásek?) Kubeše (dříve Skupina F.R.Čecha a Společnost Leška Semelky - SLS), „nejaktivnějšího českého basistu“ Vladimíra „Gumu“ Kulhánka (s kterým před patnácti lety hrával ve Flamengu) a také klávesistu a „nerockera“ Petra Skoumala, který se znal s Janem Hrubým z natáčení Koleje Yesterday a také hudby k filmu Svatební cesta do Jiljí (to houslové téma je víc než typické a možná i pro něj mám ten film tak rád). Bubeníkem se stal mladý Pavel Skala (neplést s pozdějším kytaristou Etc a v té době ještě hráčem Marsyasu), který už ovšem bubnoval typicky „osmdesátkově“.

Po nacvičení nového repertoáru (Vladimírovi schválili jen dvanáct z odevzdaných písní), který využíval textů nové postavy na poli Etc - písničkáře Jiřího Dědečka, se objevila i možnost natočit desku (koneckonců v roce 1986 už to nebylo tak komplikované jako před dvanácti lety). Obalu se ujal Vladimírův přítel a velmi šikovný grafik a výtvarník, Karel Haloun, a využil na něj motiv leckdy ne zrovna zábavné hry z doby zákazu, kdy se na jisté zdi stále objevoval nápis NECHTE ZPÍVAT MIŠÍKA, který ovšem policisté neprodleně mazali.

Řekl bych, že se návrat na černé kotouče povedl. Pochopitelně (vzhledem k době a sestavě) se nejednalo o monument rovný debutu, ale je na něm mnoho světlých míst a dobře odvedená práce kvalitních muzikantů, kteří už ve studiu vědí, co a jak.

Nástup v podobě DOBRÉHO RÁNA se beze zbytku povedl na výbornou. Klávesový úvod a hladivé kytary, pak rockový nástup a Vladimír zpívající o zrzečce s propadlou hrudí (což není zrovna to, co bych chtěl po ránu slyšet).

Z dalších písní si nevím rady nějakou vyzdvihnout. Syrová MALÁ PANÍ s Kainarovým textem, DOPIS, pro který kdysi jeden moderátor na Beatu vynašel úžasné slovní spojení „japonské reagge“, „novovlnovina“ VANDA A ŽANDA, ke které vznikl povedený videoklip, to všechno jsou písně, které znějí do jisté míry soundem osmdesátých let, ale které se i dnes dají poslouchat, i když Čokovsky řečeno na krovky z většiny z nich skutečně nejdu. Opravdový vrchol totiž přichází se závěrem, TMA STÉKÁ DO KALUŽÍ je výtečně zpracovaná Hrabětova báseň. Když píseň slyšíte, máte pocit, že by se měl text vyrýt do mramoru.

Deska není špatná, je horší než první a druhá, je lepší než čtvrtá. Čtyři hvězdičky jsou myslím odpovídající.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '3'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Mišík, Vladimír & ETC... - '2'
2013-09-17

Mišík, Vladimír & ETC... / '2'

5 stars

Uplynuly čtyři roky od debutu. Uplynuly časy s pány kytaristy Františkem Franclem a Jiřím Jelínkem. S nimi uplynula i příležitost nahrát další plnohodnotné LP.

Leč koncem sedmdesátých let se kapela Etc… obnovila v tradičně skvělé sestavě. Kytaristou se opět stal Petr Pokorný (proč se tomu usměvavému pánovi vůbec říká Kulich?), na místo basisty přišla velká naděje české baskytary, Jiří Veselý, bubenickou příležitost dostal velmi šikovný Jiří Šustera, o němž jsem se ovšem před pár týdny dověděl, že dva roky zpátky zemřel… Škoda ho.

Deska oproti debutu působí sevřeněji, uzavřeněji, komorněji. Album je uzavřené do nádherného obrazu Miroslava Jiránka v tmavě modrém tónu. Vzadu je fotografie skupiny; jako malý chlapec jsem vždy přemýšlel, který z těch ošklivých pánů je Vladimír Mišík. Že by ten sličný mladý muž přišpendlený kancelářskou svorkou?

Dovolím si stručný komentář ke každé z písní, protože každá z písní si to zaslouží.

Nejlepší ženská našich dnů
Vyťukávání činelů a už je to tady - durové téma, které prostě utkví v paměti. Především s příchodem Veselého se zcela změnil styl, najednou tu byly durové stupnice a lidová melodika. Muselo to vyhovovat především Janu Hrubému, pro nějž se tento přístup stal v pozdějších letech klíčovým. Text skladby oplývá typickou městskou poetikou Prahy a Vladimírovy rodné Letné. Miluji mezihru všech střídajících se nástrojů, včetně podivných ruských kláves. Možná trochu úlet, možná experiment… Ale je to moc fajn a skladbu to skvěle dokresluje. Dodává jí to naprostou jedinečnost.

Ty II
A nastupuje se na lyričtější polohu. Píseň je v podstatě zhudebněný text, a to tak kvalitní text tak kvalitně zhudebněný, že z toho leze mráz po těle. Pokorného kytara se v mezihrách střídá s Hrubého houslemi, což je opravdu skvělý nápad.

V hotelu Belveder je dnes tanec
Brilantně zaranžovaná skladba s výraznými basy a nádhernými Hrubého mezihrami, ve které se do textu s městskou poetikou (všimli jste si, jak často to slovní spojení používám?) vkrádají i typické básnické prvky, jako svátek jabloní apod., což opravdu stojí za povšimnutí.

Jam Session
Skvěle promyšlený basový motiv pulzuje a otevírá nám další skladu, opět zhudebněné dílo Václava Hraběte. V rovině zhudebňování básní Vladimír dosáhl dokonalosti (alespoň myslím). Je tak přesvědčivý, až se tomu nechce věřit (a vím, že tahle věta naprosto nedává smysl).

Taxůvku jsme chytli
Přímočarý rockový riff a přímočará rocková skladba s chytlavým refrénem, ovšem zahalená v takovém tom „mišíkovském“ a „dvojkovém“ hávu. Nějak jsem vždycky uvažoval, co je to vlastně ta taxůvka a nakonec jsem se prostě smířil s tím, že to bude nějaký letenský výraz pro taxíka.

Sochy
Nějaká ta „kainarovina“ prostě nemohla chybět. Skladba má vymyšlený opravdu výjimečný akordový postup, který Kainarovy verše skvěle doprovází…

Na okraji
Spojilo se téměř nespojitelné. Dynamická a jak hodinky pestrá hudba nebožtíka Jelínka a text „folkaře“ Vladimíra Merty… Každopádně je to spojení úžasné a ještě úžasnější jsou hudební výkony celých Etc…

Variace na renesanční téma
Skladba, kterou si každý ve spojitosti s Mišíkem vybaví. Skladba, u které si žádný prostší mainstreamový posluchač není schopný zapamatovat její název. Skladba, která je tak krásná, že by to musel vycítit i hluchý. Skladba, která se musí slyšet jen jednou za čas. Skladba, kterou jako jedinou na albu přeskakuji.

Sladké je žít
Tato bluesová dvanáctka neměla na albu původně vůbec figurovat. Místo ní měla být skladba Královský večer, která měla dát i název celému albu. Nicméně cenzor viděl text, sic od Kainara, jako závadný, a zejména pak obrat „autodafé zaživa“. Ale Palacha by v takovém textu hledal jen s prominutím blbec. Každopádně ze Sladké je žít se stal velký Mišíkův „hit“ a to přitom není vůbec tupý. Minimálně sólo na housle je vymyšlené víc než dobře.

Snad se na mě nikdo nebude zlobit, když dám i dnes pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - '2'
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
2013-09-16

Mišík, Vladimír & ETC... / Vladimír Mišík

5 stars

Vladimír Mišík. Těžko si lze představit jinou osobu, která se tolik, tolik (klidně to „tolik“ napíšu ještě několikrát) zasloužila o českou rockovou hudbu. Snad nemusím opakovat, v kolika kapelách Vladimír působil. Matadors, George & Beatovens (absolvované turné ve Finsku coby doprovodný kytarista se snad také počítá, ne?), Blue Effect, Flamengo, krátce Energit, snad by se slušelo připomenout i kapelu Formace…

A onoho roku 1976 seděl Vladimír na Špejchaře a nechal se vyfotit na své „debutové“ album, které se mělo zařadit mezi ta nejvýznamnější česká alba hned za Meditaci a Kuře v hodinkách. Vladimír Mišík za těch jedenáct let, co se pohyboval na profesionální hudební scéně, stačil ujít dlouhou cestu. Už dávno se opravdu zajímal o kvalitní texty a sám dovedl kvalitní text napsat. A to se mělo stát klíčové pro celou jeho kariéru až do dnešních dnů.

Na prvním albu (které původně vyšlo jako eponymní) je Vladimír přesně napůl cesty mezi mladinkým Vláďou, co nedávno ještě hrával po parcích Měla vlasy samou loknu… a jehož by dnešní mladý posluchač jen těžko po hlase poznal, a mezi Vladimírem pozdějších let, který má životních zkušeností na rozdávání a který velmi trpí velice zákeřnou nemocí - astmatem…. Na první desce je to mladý muž, který už stihl nabýt něco cenných životních zkušeností, který už v hudbě věděl, co a jak, který sice nezpívá jako Peter Gabriel (díky bohu!), ale kterému věříte každé slovo.

Album je různorodé, není to takový ten celistvý uzavřený kus, jako byla o čtyři roky později dvojka, ale je to spíš zajímavé než špatné. Objevuje se tu vše, co mohlo mladého Vladimíra zajímat - od typických kytarových písniček s městskou poetikou (Cestu do dětství jsem už někdy v devíti nadšeně dřel na kytaru), přes úderné názvuky jazzrocku (Bazarem proměn, tehdy byl jazzrock snad úplně všude) až po opravdu progresivní skladby, jako jsou Syn Daidalův a nebo Biograf.

Deska nevyšla pod hlavičkou skupiny Etc…, zřejmě i proto, že se zde objevuje spoustu zajímavých hostů a v mnoha případech špiček tehdejší doby. Od C&K Vocalu, přes pány kytaristy Otu Petřinu a Pavla Fořta, přes „Věc Makropulos“ českého jazzu - Jiřího Stivína (jak krásná je ta jeho flétna v Ikarovi!), přes Jana Kubíka, asi nejvýznamnějšího dechaře českého progresivního rocku/jazzu (samozřejmě vedle Stivína) až po „folkaře“ a Vláďovy kamarády - Vladimíra Mertu a Petra Kalandru. I samotné Etc je však také třeba zmínit. Petr Pokorný je univerzální a velmi šikovný kytarista, Vladimír Padrůněk je vedle Fedora Freša a "Gumy" Kulhánka jedním z největších představitelů československé baskytary a Anatoli Kohout - to je bubeník, kterého sice všichni znají z Katapultu (kde na mě vedle Šindeláře působí vskutku kontrastně), ale který bubnoval tak skvěle... Skoro bych ho označil za rovného Vladu Čechovi, dokladem toho je právě toto album a nebo Super-robot Oty Petřiny.

Jedné z nejvýznamnějších desek české hudby pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Vladimír Mišík
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico
2013-09-08

Velvet Underground, The / The Velvet Underground & Nico

5 stars

Velvet Underground. Ještě před pár měsíci jsem o skupině věděl tak to, že s nimi spolupracoval Andy Warhol a zpívala jakási Nico, která byla před revolucí v Brně na koncertě. Pak jsem si ale pustil jejich slavný debut s banánem na přebalu a - byla to láska na první poslech. Už úvodní Sunday Morning mě prostě dostala. Říkal jsem si: něco tak nádherného mohlo vzniknout v USA v roce 1967? Paráda. Skupina svým projevem stála úplně mimo všech Hendrixů, Jefferson Airplane a ostatních, kdož tehdy tvořili americkou scénu, a to se mi strašně líbilo a líbí.

Snad každá píseň na desce se stala klasikou. Zaprvé pěkně vytvrzené, sirové a přitom poetické rock'n'rollovky (jako I'm Waiting For My Man nebo Run Run Run), které (už tehdy) do jisté míry předznamenaly punk.
Zadruhé neskutečně příjemné písně jako Femme Fatale a nebo All Tomorrow's Parties. Když jsem uslyšel druhou jmenovanou, hned jsem se zamiloval do hlasu Nico a přál jsem si, aby píseň nikdy neskončila. To je pro mě jedna z hymen šedesátých let.
Zatřetí opravdové "undergroundovky", jako je Venus In Furs s rozladěnou a skřípavou violou, a přitom docela pěkným refrénem. Dovedu si představit, že pro skupinu Plastic People of the Universe to byl okamžitý zdroj inspirace a zároveň neskutečný zážitek slyšet ve špinavém komunistickém Československu něco takového.

Mému uchu vždy zalahodí i Heroin, sedmá skladba se sedmiminutovou stopáží, kde je vlastně vše, co jsem jmenoval. Jak velmi příjemný hudební a hlasový projev, tak undergroundové skřípění. Miluji to zrychlování a zpomalování tématu, které je celou dobu očekávané a visí ve vzduchu. Kdybych měl někomu jednou skladbou představit Velvety, zvolil bych právě Heroin.

Pozastavení zaslouží i There She Goes Again, ve které je velmi dobře a ještě více patřičně operováno s vícehlasy, i I'll Be Your Mirror s Nico opět za mikrofonem, i The Black Angel's Death Song s rozladěnou a přitom příjemně znějící violou (jak je to vůbec možné?) a Reedovým hlasem, chvilku vyprávějícím, chvilku zpívajícím, i European Son, správný velvetovský finiš. Co to povídám, pozastavení a zapamatování zaslouží každá skladba na tomto albu.

V roce 1967 se urodilo spoustu zásadních alb, debut Doors, seržant Pepř, Absolutely Free od Mothers of Invention, ale první album Velvet Underground, které vyšlo v minimálním nákladu a které se pyšní na svou dobu opravdu originálním obalem (inu Warhol byl opravdu génius), neumím k ničemu přirovnat. Na desce se po hudební stránce neděje nic komplikovaného, jestli od zásadních desek vyžadujete promyšlená sáhodlouhá sóla a jiné přesvědčování se o rychlosti muzikantových prstů, Velvet Underground asi nebudou nic pro vás. Ale ta atmosféra, to hudební vyjádření, přísná rytmika, místy trochu rozladěné nástroje a skřípání, hlas Reeda i Nico (kteří si jsou vyjádřením tak trochu v opozici, což je vskutku tah na branku), to, co se na desce děje, je prostě ojedinělé a skvělé a v USA jste to v roce 1967 mohli slyšet snad jen od Velvetů.

Jedné z nejzásadnějších desek rock'n'rollu pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The


Doors, The - The Soft Parade
2013-09-02

Doors, The / The Soft Parade

5 stars

"The Soft Parade je nejhorší album The Doors, je opravdu špatné."

Tenhle názor jsem slyšel z hodně míst, a tak jsem album dlouhou dobu přehlížel. Raději jsem si vychutnával a naposlouchával všechna ostatní alba. Pak jsem se ovšem v jednom z mých záchvatů "poslouchání špatné hudby" rozhodl Soft Parade prostě pustit, koneckonců jsou to Doors, jedna z nejvlivnějších, nejznámějších, nejoblíbenějších a patrně také nejlepších hudebních skupin všech dob. Rovnou napíšu, že překvapení bylo obrovské. Prostě The Doors u mě zabodovali pošesté. A já se skutečně přesvědčil, že co album The Doors, to masterpiece, mezník a nevím co ještě. Každé album Doors je jiné. Má v sobě jiné nálady, jinou atmosféru. Stejně tak Soft Parade zahalené v tajemném modrém obalu.
Neznám jinou skupinu, která by vydala během čtyř let šest desek, z kterých by ani jedna nebyla výrazně slabá. A spolu s výjimečností Doors jsem se také přesvědčil, jak obtížně se hodnotí, obzvláště hvězdičkami. Opravdu mě svědí prst na myši, když mám kurzor nastavený na pěti hvězdičkách. Ano, já to skutečně udělám, dám Soft Parade pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Doors, The - The Soft Parade
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Spálený, Jan - Edison
2013-08-25

Spálený, Jan / Edison

5 stars

Jan Spálený je bezesporu zajímavou postavou české hudby. Pro veřejnost je neznámý a zůstává „ve stínu“ (jen co se týče popularity) svého bratra Petra. Ovšem zatímco se Petr věnoval čemusi mezi popem a country, Jan nahrával jednu z nejlepších desek sedmdesátých let, díky nikomu jinému, než Hynku Žalčíkovi. K ASPM a osobitému pojetí blues vedla ještě věru dlouhá cesta, prvním sólovým albem Jana Spáleného se stalo hudební zpracování jednoho z vrcholů tvorby našeho předního básníka Vítězslava Nezvala, básně EDISON.

Je neuvěřitelně zajímavé, že i když se dá deska počítat do skupiny artrockových/progrockových alb, celé dílo stojí na poezii, a to zpívané civilním projevem Jana Spáleného, který měl nedejbože k Gabrielovi, Andersonovi či Lakeovi vskutku daleko, ale to absolutně nevadí, autorův hlas je příjemný a lidský. Deska drží neuvěřitelně pohromadě, Spálenému věříte každé slovo (jste-li ochotni naslouchat). V kapele, která nenapodobitelným způsobem protagonistu doprovází, jsou víceméně málo známí hráči, což vzhledem k v některých místech téměř virtuozitě může překvapit, samozřejmě je důležitý i jeden z dalších titánů české jazzové/rockové/všelijaké hudby - Jiří Stivín.

Těžké popsat. Musíte poslouchat a doufejme pochopit. Proč jsem dal pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Spálený, Jan - Edison
» popis a diskografie skupiny Spálený, Jan


Rolling Stones, The - The Rolling Stones
2013-08-19

Rolling Stones, The / The Rolling Stones

3 stars

Legendární, letos padesátiletá britská skupina The Rolling Stones mě v dobrém či zlém provází celým mým (nejen posluchačským) životem. Již od nejútlejšího dětství jsem slýchal CD Bridges To Babylon nebo Voodoo Lounge, která máme na originálních CD. Časem jsem se začal zajímat o rockovou hudbu (to mi mohlo být tak 8, 9) a dostal jsem mp3 přehrávač. Do něj jsem si stahoval ty největší pecky od těch největších gigantů a vedle sebe jsem tak měl Deep Puprle, AC/DC i Rolling Stones. Někdy v deseti jsem byl v kině na jakémsi koncertním záznamu a už o rok později jsem hltal dévédéčko Let’s Spend the Night Together. Brzy jsem se zaměřil i na dlouhohrající desky, mezi prvními byly pochopitelně majstrštyky jako Beggar’s Banquet nebo Let It Bleed (obě máme společně ještě s Black and Blue, Emotional Rescue, nějakým výběrem a koncertním dvojalbem na klasickém vinylu, táta byl a je velký stounovský fanoušek). Ovšem až v současné době jsem se začal zajímat „co bylo před Beggar’s Banquet kromě Route 66“.

A tak jsem se dostal i k debutovému albu, které bylo ve Spojených státech vydáno s názvem England’s Newest Hitmakers (tady je vidět záměr desku co nejlépe prodat). Drtivá většina písní jsou coververze, včetně Route 66, která je známá dodnes a pochopitelně v provedení právě Stounů. Na skupině je vidět, že se chtěla distancovat od populárního mersey-beatu a už od začátku se snažila hrát tvrdě. Vycházela zejména z klasiků rock’n’rollu, jako byl hlavně Chuck Berry. Z desky je cítit jistá energie včetně už tehdy přesvědčivého hlasu frontmana, o kterém si jen o něco málo později mohlo spoustu kapel nechat jen zdát, Micka Jaggera. I ten obal se mi zdá na svou dobu dobrý, pět tvrďáků stojících ve tmě, žádní usměvaví Broučci. Album se bezpochyby dobře poslouchá. Jak jsem psal již výše, tehdy nebýval záměr „stvořit umělecké dílo“, ale kolekci písniček, které jsou v hitparádě, kterou si fanoušci koupí a budou ji poslouchat. Debut Stounů by se do historie jistě nezapsal, kdyby neměla skupina před sebou tak šíleně neuvěřitelnou padesátiletou kariéru. Těžko se takové album hodnotí, než kvalita je důležitá výpovědní hodnota doby před půlstoletím. Tři hvězdičky jsou, řekl bych, odpovídající.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Nerez - Masopust
2013-07-30

Nerez / Masopust

5 stars

Doufám, že nebude hodnocení alba skupiny Nerez vypadat jako provokace po bouřlivé debatě, zda na Progboardu folk ano, či ne. Prostě jsem na mém harddisku narazil na album Masopust, které mám hodně rád, které řadím k tomu nejlepšímu vzniklému u nás v osmdesátých letech, a v prázdninovém nicnedělání mě napadla myšlenka napsat opět něco jako recenzi na můj oblíbený server Progboard.com.

Osmdesátá léta byla v Československu ve znamení neuvěřitelné hudební rozmanitosti, ve které je ovšem vyhledat opravdu kvalitní věci často velký problém. V první půli nová vlna, pak scéna dokumentovaná filmem Hudba 85, syntezátorový opar oficiální scény, heavymetal, punk, hardcore, nový romantismus, hanspaulkovská scéna, industrialismus…

Mimo to všechno byla scéna akustické hudby, která se leckdy vzdalovala i termínu folk. Reprezentovali ji za všechny např. Dagmar Andrtrová-Voňková, Jablkoň a… Nerez. Nerez, to je neskutečná čistota akustické hudby. Krásný hlas nejen Zuzany Navarové, ale i Víta Sázavského či Zdeňka Vřešťála. Trochu latiny, trochu jazzu, někde víc, někde míň. Je obtížné definovat a ještě obtížnější popisovat hudbu Nerezu někomu, kdo ji v životě neslyšel.

Už od úvodní (a mé oblíbené) Tisíc dnů mezi námi musí být jasné, o co tu jde. Na albu je celkem jedenáct skladeb, z nichž ani v jedné si soubor na nic nehraje, není tu cítit ani náznak snahy o podbízivost, k čemuž přispívají i nevykonstruované texty. I obal považuji za nesmírně povedený.

Rozhodně doporučuji každému, kdo má rád opravdu kvalitní hudbu, umí naslouchat a ortodoxně neodmítá všechno, co není jen úderný rock.

» ostatní recenze alba Nerez - Masopust
» popis a diskografie skupiny Nerez


Sweet - Desolation Boulevard
2013-07-06

Sweet / Desolation Boulevard

4 stars

„Skromná popová skupina, která se v letech 1973-1978 pravidelně objevovala v hitparádách, zejména písněmi autorské dvojice Chinn-Chapman, viz hit Blockbuster (1973)“

Toť vše, co o kapele Sweet napsali v encyklopedii rocku z roku 1998 vydané v nakladatelství Albatros. Bez toho, abych předstíral, že jsou Sweet stejně důležití jako Led Zeppelin nebo Deep Purple (jako že nejsou), se mi zdá, že mohli napsat víc. Sweet byla kapela reprezentující „rockový střední proud“ a svezla se na vlně glam-rocku, což se projevilo zejména na vizuální stránce. Přiznám se, že právě kvůli jejich oblékání a líčení se jsem měl dřív na celý glam alergii (snad kromě Marka Bolana, toho jsem měl rád vždy). Nicméně - Sweet krom singlových hitovek a zářezů do hitparád jako byly Blockbuster, The Ballroom Blitz, Action… vydaly i pár schopných alb, mezi nimi Desolation Boulevard.

Brian Connolly byl sympatický frontman, který byl než úžasným zpěvákem spíš miláčkem dívek, avšak byl to právě on, kdo dělal Sweet Sweetama.
Andy Scott byl schopný kytarista. Sice žádný Blackmore nebo Page, ale držel se rockových základů a pustil-li se někdy do nějakého sóla, rozhodně se neztrapnil.
Steve Priest a Mick Tucker byla solidní rocková rytmika, zejména pak Tucker byl dost dobrý bubeník.

Desolation Boulevard obsahuje devět poslouchatelných skladeb. Chapman s Chinnem jsou podepsáni jen pod dvěma písněmi, což kvituji, neboť si myslím, že kapela by si měla zasloužit vlastní autorské vyjádření. Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou skladbu, tak by to byla Medussa nebo Lady Starlight, obě Scottovy, ve kterých se dostávají ke slovu i akustické kytary.

Ovšem ještě nad nimi vidím Man With Golden Arms - takovou skladbu jsem věru nečekal. To je místy skoro až jazz, u kapely jako Sweet opravdu progresivní skladba. Je pod ní podepsán americký skladatel Leonard Bernstain. Tuckerovo bubenické sólo, hutná baskytara, osmi a půl minutová stopáž, objevivší se gong... Masterpiece!

Nechybí ani hitovka Fox on the Run, kterou mám raději právě zde než v singlové verzi.

Třešničkou na dortu je dnes již klasická píseň od The Who - My Generation. Předělávka to není špatná, ale ne každému může sedět Connollyho hlas.

Album není zlé, dobře se poslouchá, má hezký obal. Já mu dám čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard
» popis a diskografie skupiny Sweet


Clash - London Calling
2013-07-06

Clash / London Calling

5 stars

The Clash - London Calling - dnes už legendární dvojalbum, které Lidové noviny v čele s Janem Rejžkem, není divu, vybraly jako nejlepší album historie. London Calling je naplněné energií, spoustou skvělých písní, které vám nedají vydechnout.
Punk, to nejsou jen nagelované hlavy, které uměly na kytaru dva akordy a pod heslem No future vyřvávaly, jak je všechno se*e. Z punku vycházela velká spousta skvělých kapel, v čele jednoznačně s The Clash.
Na mnoha místech už se nejedná o žádný punk, je to trochu nová vlna, na pár místech se objevující prvky Reggae, ale především Anglie a Londýn, které jsou z alba neobyčejně cítit. Kapela si prostě vytvořila jisté kouzlo originality, což je k nezaplacení.

Těžko vyzdvihovat jednotlivé skladby - mojí srdcovkou však navždy zůstane Lost in the Supermarket - Ztracen v supermarketu.
Abych to shrnul - album je prostě úžasné a divím se, že si ho tu až na Adama a na něj reagující nikdo zatím moc nevšímal.

Můžete hádat, kolik dám hvězdiček.

» ostatní recenze alba Clash - London Calling
» popis a diskografie skupiny Clash


Joplin, Janis - Pearl
2013-07-01

Joplin, Janis / Pearl

5 stars

Janis Joplin bych se nebál označit za nejlepší (nejen bluesovou) zpěvačku vůbec a Pearl za její nejlepší album. Poměrně mne překvapilo, že je tu zatím jen jedna recenze (i když je skvělá, jak jinak, když autorem není nikdo jiný než Petr Gratias). Deska vyšla až po ukončení zpěvaččina ne zrovna šťastného života, pět měsíců poté, co byla nalezena s množstvím nekvalitního heroinu pod kůží. V ten samý den, kdy zemřela, měla nazpívat vokál k dnes poněkud nešťastně znějící instrumentálce - Burried Alive in the Blues.

Kapela Full Tilt Boogie Band, kterou vedl kytarista John Till, bylo velmi schopné instrumentální těleso, kde se nacházeli dva hráči na klávesové nástroje (klavírista Richard Bell a organista Ken Pearson). Podle mě s ní zpěvačka našla vzácnou symbiózu - ani kapela, ani Janis nevyčnívaly významně dopředu nad druhé. Skupina dostávala na mnoha místech dostačující možnost k hráčskému sebevyjádření a skvěle podporovala i svou sólistku.

Hned titulní Move Over je bomba. Šlapající rytmika, organ i klavír, Janis se svým nezaměnitelným hlasem a Till s památným sólem. Lepší úvod si ani nelze představit.

Cry Baby, to je už klasika s neskutečným hlasovým výkonem, na kterém se tak trochu chce přiživit nová „hvězda“ ze Superstar Sabina Křováková (alespoň mi to tak připadá, ale to její popíkové frázování… Radši si to ani nepouštějte). Ve skladbě jsou nádherné gradace i hudební sehrání, které co nejvíce podporuje vokál Joplinové.

A Woman Left Lonely nastupuje na neskutečně jemnou platformu. Připadá mi, že Janis Joplin nám až na dřeň odhaluje svou duši, to není žádná vykonstruovaná písnička „o skutečných pocitech“, které můžeme slyšet pořád. Pomalá, důrazná rytmika a organ (nevím - Hammondky to asi nejsou?) ve výši. Neskutečné, to nelze chápat. Až je mi líto, že je konec.

Teď ovšem Half Moon, to je „veselejší“ flák, kde udivuje hlavně neskutečná souhra. Blues, soul, r’n’b? Lepší neškatulkovat a užívat si tu úžasnou jízdu, mimo jiné také úžasné propojení klavíru a organu.

No jo, máme tu již zmíněné Burried Alive in the Blues. Truchlivé, stačilo, aby Janis zemřela o den později a mohlo to vypadat úplně jinak. Skladba je zaplněná všemožnými vyhrávkami ať už kláves nebo Tillovy kytary, samozřejmě se skvělou rytmikou, ale ten vokál, ten tu tak chybí, tak strašně chybí. A teď tím nemyslím jenom v písni, ten vokál tady chybí stále.

My Baby, to je skoro až gospel. Těžko uvěřit, že byla Joplin bílá (a nemyslím to pochopitelně nijak rasisticky). Vícehlasy fungují výborně, stejně jako doprovod klavíru.

Me and Bobby McGee je skvěle sednoucí, původně countryová písnička. Ta country atmosféra je tu ze začátku opravdu cítit, částečně i kvůli kytaře, pak se ovšem přidává i typická rytmika a slyšet je i organ. Po zklidnění se skladba náhle rozjíždí a skvělé je i sólo na klavír podporováno organem. Taková kombinace je opravdu působivá.

Mercedes Benz, to je klasický skoro hit. Kapela je pryč, jen Janis zpívá vroucně za jednoduchého rytmického doprovodu. Jestli je možné nahlédnout Janis do duše, tak prostřednictvím této skladby. Je to tak niterní, až z toho mrazí, a přitom zpívá ne nijak emotivní text -

Oh lord, won’t you buy me Mercedes Benz?
My friends all drive Porsches, I must make amends
Worked hard all my lifetime, no help from my friends
so lord, won’t you buy me Mercedes Benz?

čili česky:
Ó Bože, nekoupíš mi Mercedes Benz?
Všichni mí přátelé řídí Porsche, musím to napravit
Pracovala jsem celý život bez pomoci od přátel
Tak Bože, nekoupíš mi Mercedes Benz?

Mimochodem, je to dost zvláštní ironie osudu, ale napadlo mě: Janis má skladbu samu pro sebe, tak aby to bylo "spravedlivé", kapela má instrumentálku BAITB… Asi nesmysl, ale třeba na tom něco bude. No nechme rozboru věcí mezi nebem a zemí a pojďme na

Trust Me - opět pomalejší skladba, na albu trošku průměrná, což ale i tak znamená nadprůměr. Sloka mi upřímně zní jako z nějakého béčkového romantického filmu, za což ovšem Joplin nemůže, ta ze sebe vydává maximum.

A máme tu poslední skladbu - Get It While You Can, čili Ber, dokud můžeš. Prý se tak bude jmenovat životopisný film o Janis. Skladba se povedla, sloka je podobného typu jako předchozí píseň, refrén je však krásně vyostřený a vygradovaný, stejně jako Tillovo sólo, každopádně důstojný závěr skvělého alba.


Abych to shrnul - byl by hřích nedat pět hvězdiček.

A ještě bych poprosil upravit obsazení:

• Janis Joplin – vocals, guitar on "Me and Bobby McGee"
• Richard Bell – piano
• Ken Pearson – organ
• John Till – electric guitar
• Brad Campbell – bass guitar
• Clark Pierson – drums


+

• Bobby Womack – acoustic guitar on "Trust Me"
• Bobbye Hall – conga, percussion
• Phil Badella, John Cooke, Vince Mitchell – backing vocals
• Sandra Crouch – tambourine
• Robert Honablue - engineer

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Pearl
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
2013-06-28

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy

5 stars

Emerson, Lake and Palmer - to je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších kapel (hned vedle The Beatles a Rolling Stones), a časem jsem si uvědomil, proč tomu tak je - jsou prostě nejlepší :-) Nikdy předtím, než jsem je slyšel poprvé, jsem si nedovedl představit, jak úžasně může znít kapela, kde jsou pouze tři lidé. ELP bravurně ukazují, co všechno se dá zvládnout pouze s klávesami, basou, bicími a samozřejmě Lakovým nádherným vokálem. Album Trilogy řadím mezi to nejlepší, co kdy vzniklo. Nádherně vyrovnané, vyzrálé, plné skvělých nápadů, instrumentálních výkonů i pěkných melodií, takové je Trilogy.

Desku otvírají trochu nervózní zvuky, tlukot lidského srdce (kde se asi inspirovali Pink Floyd?  ), ale vejde se do nádherné skladby Endless Enigma, kde měl úžasnou šanci předvést se především Greg Lake jako zpěvák. Svým krásně čistým hlasem zpívá rozhodně ne nezajímavý text a při „please, please, please, open their eyes“ stačí jen slastně přivřít oči. Keith Emerson se rozhodně taktéž nenechává zahanbit a obklopen svými klávesovými nástroji dělá divy. Carl Palmer byl úchvatný živelný bubeník a taktéž jeho bicí mají velkou úroveň.
Prostě po všech stránkách výborný úvod, z kterého se sklouzne k typickým Emerosnovým klasicistním hrátkám s klavírem, což je příjemné proložení, než se ozve fanfára syntetizéru a opět se zopakuje část Endless Enigma, prostě nádhera a pompézní závěr jak se patří.

From the Bigenning je už klasická skladba, kde dostává kýžený prostor Greg Lake, tentokrát jako kytarista. Skladba je pěkná baladická a v další fázi se ke slovu dostává i Emerson se synthesizerem, který dosud mlčel. Skladbu tím nádherně melancholicky dokreslí, což celkem evokuje Šťastlivce, nicméně to funguje perfektně.

Teď se ovšem vracíme zpátky na zem - je tu skladba The Sheriff. Je jednoduchá, ale mám ji velice rád. A právě to se mi líbí - Emerson, Lake i Palmer jsou úžasní ve sférách opravdové progresivní hudby, náročných harmonií i neuvěřitelných improvizací - to ovšem neznamená, že by si nezahráli i nějakou tu jednoduchou písničku, v tomto případě s westernovými inspiracemi. Ukázali to už na druhé straně alba Tarkus. Závěr patří šílenému Emersonovi za klimprem, atmosféra jak ze saloonu.

Hoedown pokračuje ve westernové atmosféře - jedná se o skladbu skladatele Aarona Coplanda z jeho baletu Rodeo. Kapela dělá divy, zejména pak samozřejmě Emerson, který dovádí s hammondkami i moog synthesizerem, že tomu až uši nechtějí věřit.

A je tu titulní Trilogy s poklidnými tóny a čirým Lakovým hlasem „vypravěče“. Emerson se vrací zpět ke klavíru, následně se ale skladba rozjede dál; klávesista po všech jeho typických klavírních bězích, za kterými ještě zaslechneme Lakovo goodbay, rozbíhá skladbu se synthesizery a parádní rytmikou Lake-Palmer. Je zde cítit skoro až free-jazz. Pak se ale téma po několika úderech zase mění a jaksi „zveselí“ a k mikrofonu se vrací Greg Lake. Po všech stránkách výborná skladba, kde se naplno rozvíjí hráčský potenciál zejména Keitha Emersona.

V Living Sin se Emerson vrací zpět k Hammondkám a je to příjemné. Skladba je jaksi tajemnější a Lakův vokál zní velmi sugestivně a přesvědčivě, vokálně měl v sobě obrovský potenciál v mnoha polohách.

Abbadon’s Bolero je ve znamení neustále zesilujícího a rozvíjejícího se motivu, což funguje báječně, neboť to vyvolává dojem vygradování celé desky.

Album považuji za úžasné a velmi rád ho poslouchám, připadá mi krásně sevřené a vyvážené, což umocňuje i výtvarně dobře vymyšlený obal - včetně jeho zadní strany.

O tom, že udělím pět hvězdiček, asi netřeba diskutovat.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Collegium Musicum - Zelená pošta
2013-06-17

Collegium Musicum / Zelená pošta

5 stars

Zelená pošta je hudebním klenotem, ke kterému se často a rád vracím. Je skutečnou perlou československé hudby; záměrně nepíši rocku, bigbítu nebo čehokoli jiného, neboť Pavol Hammel i Marián Varga si vytvořili schopnost svého hudebního vyjádření, vlastního a originálního. Hammel - to byl písničkář, kdežto Varga je a už tehdy byl hudební génius. A to spojení je úžasné. Album poskytuje krásnou a příjemnou hudbu, která je připravena pohladit duši. Pochválil bych téže obal, na kterém je negativ fotografie obou protagonistů v zeleném tónu, vedle nichž svítí červený koník. Nepřehlédnutelná není ani textová stránka - povětšinou od textaře, básníka a přítele dvojice - Kamila Peteraje. Nedovedu si představit, že by album bylo nazpíváno v jiném jazyce, nežli ve Slovenštině. Tady bych rád poznamenal, že se mi Slovenština velice líbí, rád ji čtu i poslouchám, a Zelená pošta mi k tomu svou zvláštní poetikou dopomohla.

Desku otvírá roztomilá skladbička Domáca úloha, po ní následuje sled různých písní. Jemná Do ďatelín (PS Word mi to opravil na vazelín :-) ), veselý Tenis s tleskáním, a samozřejmě známá Smutná ranná električka se sugestivním přednesem básně básníka a tehdejšího slovenského ministra kultury - Miroslava Válka, který měl s Mariánem Vargou velmi zajímavý vztah. Skladbě ke gradaci velmi dobře přispěje náhle objevivší se kytara, na kterou nehraje nikdo jiný, než fenomenální Radim Hladík (který ostatně s Hammelem koncertuje dodnes). V Krajine bielych dievčat se na několik okamžiků zaběhne i k typickým Vargovým improvizacím.

Všichni studioví hráči hrají perfektně. Není divu, kapela je seskládaná především z hudebníků z Collegia (včetně Rasťo Vacha, který v CM již v té době nehrál. Tady však hraje velmi dobře - dostane-li se do popředí jeho kytara, je to rozhodně ku prospěchu věci). A o rytmice Frešo-Hájek snad netřeba psát.

Druhá strana není o nic horší než první - hned první Pávi ples je úžasný, mimochodem i skvělou přeměnou po delším Hájkově přechodu. Zbylým písničkám téže není co vytknout.

Muzikanti evidentně chtěli desku něčím vygradovat - a provedli to delší skladbou Pošta. Atmosféru podtrhuje i přizvaný Symfonický orchestr Československého rozhlasu. I tady jsou však příjemné jemné pasáže.

Abych to uzavřel - tohle všechno považuji za jeden z vrcholů naší (dnes již vlastně slovenské) hudby, i když se leckde nejedná o žádný progrock nebo tak něco.

Ano, takhle nějak si představuji pětihvězdičkové album.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


SOUNDTRACK - South Park - Bigger Longer and Uncut (Peklo na zemi)
2013-06-09

SOUNDTRACK / South Park - Bigger Longer and Uncut (Peklo na zemi)

3 stars

Zaprvé, všem odpůrcům netradičního animovaného seriálu South Park bych chtěl vzkázat, aby si uvědomili, že seriál není jen hromadou sprostých slov a fekálního humoru. Jedná se o zesměšňování a parodování nejrůznějších problémů světa, ať už se jedná o války, politiku, sexualitu, náboženský fanatismus, rasismus, kulturní břečku, předsudky či výchovu dětí. South Park úžasně ukazuje absurditu dnešního světa a ještě se u toho člověk výborně pobaví.

Zadruhé, když už tu je sekce Soundtracky, rozhodl jsem se vložit ten k filmu Bigger, Longer and Uncut (česky jako Peklo na zemi). Film paroduje především muzikály, a v této sféře se mi zdá dokonalý. (píseň Blame Canada byla dokonce nominována na Oscara - ceny filmové akademie).

Vyzdvihl bych ty nejzajímavější písně.

Mountain Town - všichni hrdinové se na začátku filmu dávají dohromady. Píseň zcela jasně paroduje Disneyho filmy. V refrénu se přidávají stále nová a nová přídavná jména a dočkáme se i Kennyho krátkého sóla (hmhmmhmhmhm).

Unclefucka, to je píseň, která zapříčinila kanadsko-americkou válku. Kanadští herci Terrance a Phillip ve filmu Asses of fire předvádějí kopu fekálního a „kanadského“ humoru, který se ale líbí především dětem. Ty následkem toho začnou mluvit velmi sprostě a zpívat si i tuto píseň. Pro někoho může být nezkousnutelná, zejména pak díky prdícímu sólu…

It’s easy, m’kay - Výchovný poradce, pan Mackey, který téměř za každou větou říká M’kay? (Áno?), dostal za úkol odnaučit děti mluvit sprostě. Rozhodl se tak učinit touto chytlavou písničkou, ve které se krásně přidává dětský sbor.

Blame Canada, hymna hnutí Mother against Canada (matky proti Kanadě), byla nominována na Oscara. Mě osobně příliš nezaujala.

Kyle’s mom is a bitch - sólový výstup Erika Cartmana nemohl chybět. Píseň je stupňována v intervalu jednoho půltónu a obdivovat lze zejména rychlý a bezchybný zpěv.

What would Brian Boitano do je skočná, veselá skladba, která hlavním protagonistům pomůže rozhodnout se zachránit Terrance a Phillipa. Text je absurdní, ale dětsky krásně naivní. Dočkáme se i sólového výstupu Briana Denneyho.

Up There - Satan, milenec Saddáma Husseina, zpívá sentimentálně o svých snech po dobru. Možná trochu natahované.

La Resistance - malý Gregory začne vroucně zpívat za klavírního doprovodu. Posléze se ovšem přidávají témata z minulých písní - a to je přesně ono! Zpochodovatělá verze Unclefucker, opětovné výboje Blame Canada a nová píseň Tomorrow Night. V několika momentech se prolíná více písní najednou - a je to prostě úžasné.

Soundtrack nepovažuji za dokonalý či bezchybný, to vůbec ne, je ale precizně nahraný a složený a hlavně je tu k slyšení jedna z mála hudeb, které jsou skutečně vtipné a humorné (za druhou takovou považuji třeba Klusákovu operku Úspěch českého inženýra v Indii).

Tři hvězdy.

» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - South Park - Bigger Longer and Uncut (Peklo na zemi)
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK


Flamengo - Paní v černém (Singly 1967 - 1972)
2013-06-03

Flamengo / Paní v černém (Singly 1967 - 1972)

4 stars

Je třeba si uvědomit, že Flamengo zdaleka není jen Vladimír Mišík, Jan Kubík a „kuřecí“ éra počátku sedmdesátých let. Pod názvem Flamengo fungovala kapela již několik let předtím jako kvalitní beatové seskupení, které s měnícím se časem a lidmi v obsazení přejímala nejrůznější hudební prvky – od psychedelie a blues (toho zejména po odchodu frontmana Karla Kahovce) až k progresivní kuřecí formě okořeněné Kubíkovým jazzovým založením. CD Flamengo: Paní v černém mapuje singlovou (takže většinovou) produkci skupiny.

Začíná se dvěma dnes již klasickými písněmi, které do zblbnutí neváhají ohrávat ani komerční rádia - Já budu chodit po špičkách a Povídej od Petra Nováka. S potěšením jsem zjistil, že se mi v posledních týdnech dost zalíbily. Novákovu velkou dovednost jsem však vždy viděl především v tom, že dokázal vdechnout i naprosto obyčejné písni něco, co ji hned udělalo jedinečnou. Obě písně jsou jasným příkladem produkce šedesátých let. Nic převratného ani progresivního, žádné velké umění- klávesové podkreslení, jednoduchá rytmika a jasný beglajt s neakrobatickými vyhrávkami - ta prostota na mě však funguje báječně.

Svou lásku jsem rozdal už patří do zlaté éry zpěváka a kytaristy Karla Kahovce - který se v letech pozdějších odklonil k nezávadné country, čehož se dá litovat. Píseň je podobná dvěma předchozím - myslím, že by slušela i Petru Novákovi.

V Popravě blond holky se už dost přitvrzuje. František Francl (který prodělal dosti zajímavou transformaci v jazzrockového kytaristu působícího v Etc… či Jazz Q) naplno aplikuje zkreslení kytary, které bylo k zaslechnutí již ke konci předešlé skladby a které svého času definovalo zvuk Flamenga. V písni mi osobně trochu vadí Kahovcovo protahování slabik na koncích veršů (Ví snad ňákej soudcééé, proč séé daláá svíst…). Francl se pouští do již poměrně vyspělých kytarových exhibicí. Bubeník Ernouš Šedivý není moc výrazný, i když má výborný výraz, leč mnohem lépe je vidět a slyšet v záznamu z prvního československého Beat festivalu. http://www.youtube.com/watch?v=3gwoSSxCdm4

Co skrýváš v očích pokračuje v podobném duchu, je však pomalejší a to písni dodává jistou tajemnost (samozřejmě spolu se bzučením kytary v pozadí). Basista Fořt je dobře slyšet, ale myslím, že skutečné uplatnění našel až s problémy s obsazením v kytaře - červené Gibson SG.

Vyber si palác je optimističtější a opět najíždí na kahovcovskou písničkovou platformu. Dostává mě do kolen zejména svým krásně vymyšleným intrem. Sloka je krásně šedesátkově veselá a vždy mě přinutí slastně přivřít oči. Franclovo sólo je kratší, ale chytré a dobře skladbu dokresluje.

Paní v černém zahajuje jakýsi nervózní tón, pak se však opět rozbíhá další optimistická skladba sázející na typický přednes Karla Kahovce. Písničku v sedmdesátých letech spolu s dalšími oživil Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř v pořadu Hitšaráda. Na videoklip se vždy rád podívám. http://www.youtube.com/watch?v=tHxCZn421QI

A vrací se Petr Novák s krásnou hitovkou Náhrobní kámen. Z počátku je třeba si zvyknout na Novákův hlas, který je položený výše než Kahovcův a může se zdát až kvílivý. Skladba je prostě krásná i díky Plickově textu, který ukazuje nádhernou a přitom jednoduchou poetiku. V jednoduchosti je krása a síla - to mi ukázal pan Novák.

S písní Džbán se nám představuje rokenrolový veterán Pavel Sedláček. Je opět v pomalejším tempu a dává nám nahlédnout pod pokličku krásné šedesátkové atmosféry (která možná nebyla tak idylická - asi jsem si ji tak spíš vysnil).

Teď opět pozor - přichází tvrdší Kahovcova Zavraždil jsem lásku, kde už se dá najít typický bigbít typický pro konec šedesátých let. Po něčem jako mersey-beatu už nenacházíme ani stopu. Vícehlas dodává opět ztajemnění a nástin psychedelie.

No Reply - to je Mayallavská předělávka, kde Francl používá wah-wah pedál a Kahovec svou roztomilou „angličtinu“, které se říkalo různě - ať už Kahovština či telefonní seznam. V podstatě náhodná anglická slova poskládaná na sebe; mnohdy tak, že absolutně nedávají smysl. Instrumentálně je skladba zajímavá, radši mám však „českého“ Kahovce.

S The Way For Horses jsme si moc nepomohli, protože Kahovec asi v Angličtině, kterou téměř vůbec neovládal (a už vůbec v ní neuměl zpívat), našel zalíbení. Ale písnička je vcelku hezká, to ano.

Teď ovšem pozor - už jsme v jiné éře. Do kapely přišel klávesista a zpěvák Ivan Khunt, a především anglická zpěvačka Joan Duggan, která nám předvádí Gershwinovo Summertime. Skladba je instrumentálně skvěle zvládnutá, vždy jen čekám, kdy nastoupí Janis Joplin, která si Big Brother & the Holding Company spletla (není divu) s Flamengem. Píseň dává vyniknout hlavně Františku Franclovi, budoucímu muži Joan Dugganové.

Too Much Love Is a Bad Thing je ve znamení přesné a vytvrzené rytmiky. Zpívá Ivan Khunt – příliš mi však v skladbě, upřímně, nesedne. Pak se však skladba rozjede do výšky a síly, a to rovnou dvakrát. S takovou gradací by si prostě žádný Kahovec neporadil.

Tajemně začíná další kus - Vím, že pláčem to skončí. Ivan Khunt mi ovšem připadá trochu nevýrazný, bylo to ale dáno i tím, že byl, pokud vím, prvně ve studiu: ve Stále dál či v Energitu se dovedl předvést mnohem lépe. Píseň je velmi emotivní - psychedelie byla v plném proudu. Pozadí dokreslují varhany i kytara, kterou ovšem hostující Radim Hladík (to spojení mne dost překvapilo) vrhne do neuvěřitelného sóla (jsem ale přesvědčen, že Francl by si s ním poradil skoro stejně dobře).

Doba se ovšem zase změnila a nastupují perkusivní zvuky, ke kterým se přidá maestro Kubík a nová hvězda souboru - Vladimír Mišík - začne zpívat krásnou pozitivní skladbu Každou chvíli, ve které mu sekundují ženské vokály. Kubík se po zvolnění pouští do jeho typického sóla - je vidět, že předtím hrál výhradně jazz - ovšem funguje to perfektně.

Týden v elektrickém městě funguje na podobné bázi, je však o něco smutnější a tajemnější. Krásně si v ní sekundují Jan Kubík - saxofon a Pavel Fořt - kytara. Mišík již tehdy dovedl zpívat procítěně tak, jak to nikdo jiný neumí, i když ho až spolupráce s básníkem Josefem Kainarem přiměla začít se více o textovou stránku - která se posléze stala důležitým poznávacím znamením pro jeho osobitou hudbu.

Stále dál - to je úderná skladba úžasně zazpívaná nebožtíkem Ivanem Khuntem. Jako jediná z kompletu se nachází na legendárním Kuřeti v hodinkách. Když ho obnovené Flamengo s Mišíkovými Etc… předváděli kompletní živě (by the way úžasný koncert!), zpíval skladbu mladý Pavel Bohatý, a skladbě prostě něco chybělo - ačkoliv třeba Bazar proměn se mi od něj dosti líbil… O Stále dál je, myslím, zbytečné cokoliv psát, chcete-li, přečtěte si o písni v recenzi pana Gratiase na Kuře v hodinkách.

Kuře v hodinkách (single edit) - je prostě nádherná skladba. Akustické provedení zbavuje píseň albové údernosti - naopak jí dodává krásnou čistotu a jemnost.

Black Is Black nás vrací zpět do prastarých dob k Viktoru Sodomovi a klasicky pojaté skladbě, kde je cítit rhytm’n’bluesový opar, který se pro Sodomu stal o pár měsíců později klíčový.

Kolekci Paní v černém považuji za klíčovou k správnému poznání jedné z našich nejpodstatnějších hudebních skupin. Obsahuje písně výborné i slabší, celkově desce dávám čtyři hvězdičky.

A dík za přečtení.

» ostatní recenze alba Flamengo - Paní v černém (Singly 1967 - 1972)
» popis a diskografie skupiny Flamengo


Mišík, Vladimír & ETC... - Umlkly stroje
2013-05-27

Mišík, Vladimír & ETC... / Umlkly stroje

4 stars

Je kravina psát dvě recenzičky na jedno album, ale když tak čtu mé rok staré hodnocení, tak se musím usmívat a kroutit hlavou. Asi jsem za tu dobu došel někam dál... A zcela jinak dnes vidím i toto album páně Mišíka, které vyšlo pět let po majstrštyku Nůž na hrdle (1999).

Desku v šedivém obalu otvírá skvěle padnoucí bluesovka Andělé nade mnou. Album jsem slyšel poprvé někdy v osmi letech a dá se říci, že tahle skladba mi otevřela cestu k blues, které jsem tehdy považoval za nudné.

Po skladbě ovšem přichází kýžené ztvrzení v podobě bubínků a agresivních elektrických kytar - je tu rockový song Z flámu. Po delší době se nám opět představuje Jiří Dědeček coby textař. Jeho poetika je někde naprosto jinde, než u dvou jiných zdrojů Mišíkových textů - Kainara a Hraběte - je blíže Mišíkovým městsky bluesovým básničkám, ale dodává jim sympatickou ironickou nahořklost a navíc má Dědeček bezvadný smysl pro rým. Párkrát se zopakuje chytlavý refrén a už nastupují akustické kytary s písní Nad usínající milovanou od básníka Vladimíra Holana. Skladba neurazí, ale téže nikterak nenadchne. Nelze jí ale upřít jistý půvab, který však mizí se šlapající rytmikou a děsuplnou skvěle zaranžovanou skladbou Noční chodec. To je prostě skladba, která mě dostává do kolen zejména svým refrénem Volám naň hlasem...
Mišík nikdy nebyl žádný nadzpěvák typu Jon Anderson, ale má obrovský výrazový rejstřík a jeho interpretace jsou na českém poli jedny z nejpřesvědčivějších, zvlášť, když má co interpretovat. A to on vždycky měl. Textu Ivana Wernische dodává takovou sílu, která by z pouhé tištěné básně vůbec nevyzněla.

Leč přichází perkuse s jakýmsi mumláním a už se rozjíždí skladba typická pro Jiřího Veselého - Když se kouří konopí, která nás zpět vrací na zem s Dědečkovým textem. V hudbě je zřejmá inspirace z lidové hudby ať už české či keltské.

Kdybych už měl umřít je truchlivá skladba, kde je podstatný skvělý text Václava Hraběte - mého oblíbence. Pokud u nás ve škole náhodou někdy bude recitační soutěž, přihlásím se s touhle básní. A nebo s Vrbovým Zátiším peronních lístků, to nevím jistě.

Titulní Umlkly stroje stojí na pevných Veselého basech, což je blues okořeněný trocha Veselého hudebního cítění, které od nepaměti vycházelo z lidové hudby. Veselý patří mezi jedny z mála českých hudebníků, které jdou bez obtíží rozpoznat po prvních tónech. Samozřejmě vedle Jana Hrubého, houslového mága, bez něhož by to prostě nešlo. Skladba pracuje s téměř absurdním Dědečkovým epickým textem, ve kterém prostě nic nefunguje (myšleno významově, text jako takový funguje bezvadně).

S Velikým heverem nastupuje zklidnění a Mišíkův vyrovnaný přednes, který s lehkostí vzpomíná nešvary dnešní doby a řeší je velikým heverem. Vedle je (není vůbec vedle, jen se tak jmenuje) o poznání veselejší snad i díky civilní interpretaci kytaristy Pavla Skály. Cítím tu jeho zkušenosti ze skupiny Marsyas. Skladbu jsem si za poslední dobu tuze oblíbil a "říkám to v pohodě, můžu zas jít" mám nutkání po poslechu říkat/zpívat celé odpoledne.

Romeo se kácí má melancholičtější nádech, který téměř mizí s refrénem. Mišíkův text je tuze kvalitní.

Řek mi doktor funguje na neklidné hudbě místy zabíhající do úplného tanga a na epickém typicky absurdním Dědečkově textu o pitvě a otravou cyankáli.

Ovšem na Malý velký muž jsem názor nezměnil, to je pro mě prostě černá ovce alba. S keltskou lidovou hudbou jsem se dosti spřátelil, tohle je ale odrhovačka nejvyššího kalibru a navíc s textem, který fakt... Nesedí.

Mišíkova Sejdeme se v ráji ale opět navodí atmosféru předešlých skladeb. Je to takové pohlazení po duši, které se téměř vyrovná Hodinám starého lenocha z předešlého alba.

Z alba jako celku mám na rozdíl od svého mladšího já velmi dobrý pocit. Zlepšuje mi ho ještě požitek z výborného zvuku i aranží. Grafické zpracování také není nezajímavé. Mám dojem, že šedá barva a technické písmo bylo tehdy celkem v módě, leč působí to skvěle a otištěné texty s obtisky různých částí obličeje tomu jen nasazují korunu.

Dávám opět čtyři hvězdičky, tentokrát to ale není žádné zaokrouhlování nahoru z úcty nebo z matematických důvodů, tentokrát jsou to čtyři plnohodnotné a zasloužené hvězdičky!
Jo a díky za přečtení.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Umlkly stroje
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Čok, Vilém - Živá voda
2013-05-14

Čok, Vilém / Živá voda

4 stars

Vilém Čok je svérázná postava české hudby a na server o progresivním rocku se hodí asi tolik jako dijonská hořčice do rajské omáčky. Ovšem když už tu je, proč se na něj trošku nepodívat...
Čokova současná kapela ByPass umí celkem dobře hrát. Sám Čok stojí pouze za mikrofonem a k baskytaře pustil jakéhosi Milana Libicha. Kytarista Marcel a bubeník Podzimek jsou schopní hráči vycházející ze základní rockové platformy, která byla Čokovi vždy nejbližší.

Úvodní Prolog, to je typická Čokovina, na které nás Vilém přivítá svérázným způsobem sobě vlastním.
Následuje sled různých písní s typicky rockovými základy, no spousta z nich si je dost podobná, ale neposlouchatelné ty songy rozhodně nejsou. Často spoléhají na chytlavý refrén a mnohdy často až absurdní sdělení (typickým příkladem je toho Mrkev nesmí zemřít - možná ironická odpověď na některé ekoaktivisty), někde však překvapivě zabíhající do trochu vážnější roviny, viz Vilémův protestsong Nepotrestaný. Trochu netypická je hitovka a titulní píseň Živá voda. Není špatná, ale dostávám při ní nepříjemný pocit, že Čok přeci jen není tak nezávislý, jak tvrdí, a že tady byla jasná tendence vytvořit hitovou píseň, kterou by mohla hrát i komerční rádia. Dalším zklidněním je Zachraňte Ježíška, která zpracovává ve své době velmi řešené téma Santa Claus vs. Ježíšek. Bonusovou radio verzi Živé vody bych na albu vůbec nepostrádal, už původní verze mě nechytla a radio edit mě nutí opět si připomenout zklamání nad slabším okamžikem.

Deska není špatná, obsahuje hodně kvalitních písní i Čokův specifický humor, je dobře zahraná a kvalitně zaranžovaná.

Známka: 3,786

Počet hvězdiček: 4

» ostatní recenze alba Čok, Vilém - Živá voda
» popis a diskografie skupiny Čok, Vilém


Collegium Musicum - Live
2013-05-11

Collegium Musicum / Live

4 stars

Je dosti zajímavé, že v dobách té nejtužší totality a systematického zneškodňování všeho, co se jen blížilo rockové hudbě, vyšla na Slovensku v Opusu živá deska, navíc s rozevíracím obalem a, s ohlédnutím na jiné tituly té tuhé doby, navíc poměrně dobrým grafickým zpracováním, otištěnými fotografiemi a dlouhým sleevnote. Samozřejmě jsem si vědom toho, že na Slovensku byla snad situace přeci jen o trochu lepší než v Čechách, a vím i o podivuhodném vztahu mistra Vargy a ministra kultury Miroslava Válka, ale i tak je prostě zarážející vydání takovéto desky v době, kdy si mohla většina kapel nechat zdát i o malé desce. Nu, nechme historických rozborů a pojďme k desce samotné.

První skladbou se stala Burleska, která v sobě skrývá přímo ohromnou energii a do které mág Varga náhle dosadil motiv Dvořákovy slavné Humoresky, což při prvním poslechu nečeká asi nikdo. V dalších pasážích se skladba postupně a typicky zklidňuje, aby opět vychrlila energii počátku a dospěla ke konci.

Následují rozpustilé tóny Vargovy Si nemožná. Skladba působí tak nějak veseleji, velmi důkladně se nám představí basista Fedor Frešo, skutečný virtuos svého nástroje. První strana uteče jako voda a snad každý, kdo poslouchal pozorně, musí v tomto okamžení otočit na druhou stranu.

Ta téměř úplně navazuje na první druhou částí Si nemožná. Ovšem skladba se nám dostala někam, kam jsem opravdu nechtěl, totiž téměř do Eufónií. Marián Varga je dlouhou dobu slyšet za varhanami sám, ovšem i v těch nelibě znějících tónech se opět přidávají Frešo se svým riffem a bubeník Hájek se svými bubenickými eskapádami. No a opět zazní úvodní téma a člověku je zase o trošku líp. Myslím, že v tom byl tak trošku záměr: malinko "potrápit" posluchače nepříjemnými tóny, aby si dovedl lépe užít zopakovanou úvodní pasáž.

Monumento nám otvírají dobře slyšitelný Frešo a Hájek se zvonečky. Přidává se i typický Varga a počátek kompozice příjemně plyne. Téma se nádherně rozvíjí a mohutní, velmi dobře se poslouchá. Pak se však osamostatňuje Dušan Hájek se svými divokými činely a následně i bubny. Hájek byl (zdráhám se napsat JE, neboť bicím se, pokud vím, už nevěnuje) mistrem svého oboru, ale že bych musel nějakých sedm minut poslouchat jeho umění, které se postupně stává téměř nudou... No nastupují i ostatní nástroje, zopakují úvod a desku zastřeší.

LIVE se mi jeví jako dosti dobrá deska, snad nemusím ani psát, že jsem rád za její vznik, i když oproti některým částem druhé strany mám výhrady.

Takové nějaké čtyři hvězdičky.


Post Scriptum: Natrefil jsem na dosti zvláštní raritku (ačkoliv se obávám, že pro dost lidí na Progboardu to žádnou raritou nebude): jedná se o skladbu, kterou Marián Varga napsal pro jisté divadlo a sám ji, patrně napůl z legrace, sám nazpíval.

http://ska2tonics.sk/rastis/varga1.mp3

http://ska2tonics.sk/rastis/varga2.mp3

Děkuji za přečtení recenze.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Live
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
2013-04-23

Schelinger, Jiří / Nám se líbí...

4 stars

Mám dojem, že se tragicky zesnulý zpěvák s úžasným hlasem Jiří Schelinger na tomto albu dostává někam dál, než byl na předchozím ryze hardrockovém Hrr na ně, na první pohled to může dávat tušit už přítomnost třech hostů (které by tu čekal jen málokdo): úžasní Jan Hrubý, Petr Kalandra a Oskar Petr. Samozřejmě i tady se hraje dost tvrdě, hlavně v již klasických kouscích Čas a hitová titulní Nám se líbí. Na druhou stranu tu jsou ovšem příjemné a nikterak podbízivé písničky s akustickými kytarami a foukací harmonikou: Láska, Bral jsem to vážně... Mým soukromým vrcholem je ovšem Pohřeb přítele. Sám Čech se na albu příliš nevyskytuje (což je dobře) a jeho texty místy nejsou zas tak hloupé (oproti některým očekáváním). Stárek-Kavale, to je rytmika jak má být a Stanislav Kubeš, kterému se bůhvíproč někdy říká Klásek, to je kytarista mající velký potenciál a nádherný výraz.

Podle mě poměrně dobře vydařená čtyřhvězdičková deska.

» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří


Psí Vojáci - Leitmotiv
2013-04-18

Psí Vojáci / Leitmotiv

4 stars

Nevím - má cenu vyjadřovat se nějak k albu od skupiny, která tu není příliš dobře hodnocena a která většině zdejších přispívajících na srdci kdovíjak neleží? Patřím k té menšině - Psí Vojáci si mě naprosto získali. Nejde tu o žádné světoborné kompozice, kterých je celý tento server plný. Jde o neskutečnou emocionalitu a věrohodnost podání neobvyklých textů Filipa Topola. Nehledě na to, že Topol umí na klavír velmi dobře, podtrhuje to ještě přesná rytmika Jan Hazuka-David Skála a naříkavě vřískající saxofon Jiřího Jelínka (neplést s kytaristou, trumpetistou ani kýmkoliv jiným, kdo se pyšní tímto nepříliš neobvyklým jménem).

Neobvyklá alterntivní hudba Psích vojáků vás chytí úplně nebo vůbec (těch je tu asi víc, jen se do reakcí přihlašte). Mě jejich frustrující hudba pohltila zcela a Leitmotivu zastřešenému legendárním Kiliánem Nedorym dávám čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Leitmotiv
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci


Progres 2 - Třetí kniha džunglí
2013-03-23

Progres 2 / Třetí kniha džunglí

5 stars

Třetí knihu džunglí nemusí mít každý rád, zejména proto, že bývá srovnávána s Dialogem, a ten působí díky kratší délce jaksi sevřeněji; některým méně trpělivým posluchačům může Kniha připadat až vatovitá. Já však patřím k těm trpělivějším, k těm, kteří si umí vychutnávat každý tón, které ze sebe vydá toto ojedinělé brněnské uskupení. Před zahájením prací na Knize se změnilo obsazení: Pavel Váně odešel a místo něj přišel Roman Dragoun (abych byl přesný, chvíli byli ve skupině oba). Jakkoli mám Váněte (skloňuji správně?) rád, Dragoun mi sedl báječně a možná i lépe (tedy PV si na Knize představit moc nedovedu). Dvojalbum je rozdělené do čtyř stran (to vlastně nemusím říkat, ukažte mi 2LP, které není) a každá strana na čtyři skladby, vzájemně však jaksi propojené. A to se mi právě na Knize líbí: větší návaznost mezi skladbami, která u Dialogu byla jen naznačená. Téměř nepoznáte, kde vlastně končí Já a kde začíná Setkání. Další věcí, která se mi na Knize líbí, je úžasné střídání nálad, dobře je to vidět například na čtvrté straně: S maskou a bez masky začíná téměř nic neříkajícím jednoduchým motivem,který vyplyne v pomalou kompozici plnou vokálu, ze kterého jde až strach. Jenže následně přijdou krásné klávesové tóny ve výškách. A z toho jde trošku hrůza; zároveň se ale podařilo naznačit takovou tu nejistotu, co přijde dál, takovou tu nejistotu džungle. Mnoho, mnoho nálad a hudebních témat krásně spojených, jak je vůbec možné, že navazují tak rozdílné skladby, jako jsou SMABM, krásná Pelcova To já se vracím (s ještě krásnějším Morávkovým sólem), poněkud experimentální Ozvěny a Morávkova Čím je svět můj, kde se chvilku jedná téměř o kakofonii? Je to možné! Umožnila to právě ona nezávaznost a skutečnost, že není řečeno, kde co vlastně končí a co začíná.
Abych to shrnul: Třetí knihu džunglí počítám k mým nejoblíbenějším hudebním dílům (ano, toto je hudební dílo) vůbec. Má v sobě krásnou atmosféru, velmi dobré instrumentální výkony i mnoho nezapomenutelných skladeb.
Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Progres 2 - Třetí kniha džunglí
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Matadors - Hate Everything Except of Hatter (EP)
2013-03-22

Matadors / Hate Everything Except of Hatter (EP)

4 stars

Od vydání předchozí nahrávky uplynul rok, ale i ten rok stačil k tomu, aby se zvuk skupiny posunul někam dál a mimo běžný dobový průměr; kapela získala skutečnou osobitost. Ani za to zas tolik nemůže nahrazení Kahovce a Mišíka Sodomou (i když tím skupina získala skutečného frontmana a blonďatého miláčka dívek), jako spíš skutečnost, že The Matadors hodně vyjížděli za západní hranice a věděli tak lépe než kdokoliv jiný, jak to na západě vypadá, krom toho měli poměrně kvalitní aparaturu. Jsem rád, že tato malá deska vznikla, protože obsahuje čtyři poměrně vydařené skladby, které jsou odsouzeny k mému častému poslechu. Nic světoborného to není. Ale na čtyři hvězdičky to určitě dosáhne.

» ostatní recenze alba Matadors - Hate Everything Except of Hatter (EP)
» popis a diskografie skupiny Matadors


Gillan, Ian - Magic [Gillan]
2013-03-16

Gillan, Ian / Magic [Gillan]

5 stars

Toto album pro mě znamená skvěle odvedenou práci výborného zpěváka se zcela typickým projevem, který se obklopil dobrými muzikanty. Všechny skladby dávají dohromady takový magický dojem (samozřejmě, že to byl záměr podřizující se názvu), a každá tak trošku jinak. Na mnoha místech jsou cítit Gillanovy zkušenosti z Deep Purple a jejich výsostného postavení na poli nejen britského hard-rocku, na Magic se ale objevuje více vlivů a hudební rejstřík to spíše obohacuje ku prospěchu věci; ať už do popředí často se prodrávající Townsovy klávesy a synťáky či cokoliv jiného - třeba ve What's the Matter cítím místy až heavy-metal. Spoustu melodií mi zůstane v hlavě dlouho po poslechu - a to se mi nestává příliš často. Úžasný je také rozevírací přebal alba a celkový výtvarný koncept. Myslím, že Gillan a jeho kapela odvedli skutečně kvalitní práci a pět hvězdiček si zaslouží.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Magic [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian


Matadors - Snad jednou ti dám / Malej zvon, co mám (SP)
2013-02-27

Matadors / Snad jednou ti dám / Malej zvon, co mám (SP)

3 stars

Legendární skupině The Matadors se podařilo nahrát singl a EP desku už v její první sestavě (vlastně úplně první ne - Wilfried Jelínek byl již nahrazen Tony Blackem alias Miroslavem Schwarzem). Jedna píseň patřila Karlu Kahovcovi a ta druhá přirozeně Vladimíru Mišíkovi. Ta první - Snad jednou ti dám - je - jak už to u Kahovce bývá - písničkovější a melodičtější, ta druhá - Malej zvon co mám - je tvrdší a sirovější. Zvuk není kdovíjak závratný, ovšem to už patřilo k dobovým reáliím. Myslím, že písně (hlavně ta druhá) utrpěly hlavně českými texty. Ten o tom malém zvonu napsal Vláďa ve studiu během pár minut.

Na obhajobu některých nedostatků nahrávky lze uvést, že většina z muzikantů byla ve studiu poprvé v životě.

Singlová deska této legendy není nic světoborného, nicméně i po letech jsou obě písně k poslechu a do jisté míry vybočují z průměru doby, a to hlavně díky sehrané rytmice a individualitě Radima Hladíka, v němž už tehdy dřímal velký talent a jeden z největších kytaristů nadcházejících let.

Lepší tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Matadors - Snad jednou ti dám / Malej zvon, co mám (SP)
» popis a diskografie skupiny Matadors


Blue Effect - Svět Hledačů
2013-02-17

Blue Effect / Svět Hledačů

5 stars

Toto album podle mě představuje jeden z vrcholů art-rocku u nás a zároveň Blue Effect (respektive M. Efekt) v jednom ze svých nejlepších období. Sice už nebyl přítomen Fedor Frešo, který v době vydání již basoval ve Fermátě, nicméně z Bohemie se navrátil Lešek Semelka se svým typickým hlasem (který se tak skvěle střídal s podobně zabarveným tenorem Veselého). Basová linka se tím dosti zjednodušila, díky celkově plnému zvuku to však nijak výrazně nevadí; větší prostor tím dostal Vlado Čech, kterého považuji za (nezdráhám se to napsat) nejlepšího tuzemského bubeníka.

Každá z pěti skladeb je jiná, ovšem jdou skvěle dohromady a při poslechu každé z nich jako kdybych viděl a cítil toho mužíčka se světélkem z přední strany přebalu, ovšem vždy v trochu jiné souvislosti…

Úvodní Za krokem žen je skvěle proaranžovaná skladba a střídá se tu několik hudebních témat, z kterých vždy vyplyne Veselý s jeho melodickou linkou a přesvědčivou interpretací Hutkova textu (Hutka je však – není divu – podepsán pod pseudonymem; vypůjčil si příjmení své tehdejší ženy).

Následná Veselého Hledám své vlastní já je dosti zajímavou skladbou – chybí v ní bicí i kytara (!). K textařskému peru se tady dostal již Pavel Vrba (který napsal texty pro celý zbytek desky).

Po takové melancholické a teskně silné skladbě přichází údernější Rajky. Pro někoho je to vrchol alba – mě však připadá hledat vrcholy u tak výborné desky poněkud nespravedlivé; pro mne je vrcholem každá ze skladeb a pokaždé v trochu jiném smyslu.

Na druhé straně se nacházejí dvě skladby v podstatě svázané k sobě. Dávají prostor jak melancholickým a zadumaným plochám, tak v menší míře „veselejším“ pasážím v durových tóninách („čas právě skončil to léto babí…“), stejně tak energickým hudebním výbojům spějícím v zastřešení výborného alba, pro mě nejspíš vůbec nejlepšího, co Blue Effect (s různými názvy i sestavami) kdy vytvořil; celkový dojem ještě umocňuje výtvarná stránka od Petra Síse, cover Světa Hledačů řadím vůbec k těm nejhezčím.

Pět jedniček v tomto případě zcela samozřejmých!

» ostatní recenze alba Blue Effect - Svět Hledačů
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Collegium Musicum - Konvergencie
2013-02-01

Collegium Musicum / Konvergencie

5 stars

Tohle album (respektive dvojalbum) mám od této bratislavské špičkové skupiny snad nejradši. Myslím, že za to může i přítomnost kytaristy Františka Grigláka, který mi zde upřímně řečeno sedl ještě o něco více než ve Fermátě. Nic proti Vachovi nebo Vánětovi, ovšem na Grigláka nemá ani jeden. Ve většině ze zbývající tvorby Collegia platí, že hlavní postavou je Marián Varga (ne že tady by tomu bylo výrazně jinak) a tím pádem jsou často nejvíce v popředí právě klávesy doprovázeny skvělou rytmikou Frešo-Hájek. Tady se ovšem na mnoha místech klávesy skvěle prolínají s kytarovými sóly i doprovodnými party, což je rozhodně ku prospěchu věci.

P.F. 2012 je nádherná skladba, ve které je velice vkusně zaranžován dětský sbor. Má v sobě krásnou vánoční atmosféru a u nás zní na Štědrý den zcela pravidelně :-)

Suita po tisíc a jednej noci naproti tomu uchopuje vážnější téma přejmuté od Rimského-Korsakova. Po bloudivých klávesových tónech se skladba rozbíhá vpřed se všemi nástroji přesnými jako hodinky. Griglák do skladby dosadil nádherné kytarové sólo.

Piesne z kolovrátku začíná skvělým prolnutím kláves a kytary. Po předehře, zvukovém efektu padajícího deště (nebo čeho vlastně) nastupuje hostující Pavol Hammel a zpívá svůj melodický part. Griglák dosazuje sólo stejně nádherné jako v předcházející kompozici. Rytmika stále pestrá a přesná. Následující pasáž „Tvoj sneh“ je o něco tvrdší a to hlavně díky Griglákově zpěvu. Ovšem „na okne tvoj sneh mám“ vám bude znít v hlavě ještě dlouho poté. Nastupují varhany a téměř kostelní atmosféra.

Eufónia může být pro někoho poněkud hůře stravitelná, ačkoliv začátek tomu nijak nenasvědčuje (začíná celkem pěkně), nadejde však něco jen těžko pochopitelného: jakési skřípání a místy téměř kakofonie; to by po třech vydařených a pozitivních kompozicích čekal jen málokdo. Jsou použity i různé zvukové efekty. Skladba je rozhodně zajímavá a hodná zamyšlení, o to víc se stala rozporuplnější. Nejeden posluchač má díky ní po poslechu smíšené pocity. To ovšem nic nemění na faktu, že celé dvojalbum je výsledkem skvělé práce špičkových muzikantů. Na čistých pět hvězdiček to není, hlavně kvůli oné Eufónii, nicméně na čtyři to nevidím. Takovému výbornému albu, kterých jsme neměli mnoho (z dalších dvojalb si vzpomínám jen na Planetárium, Třetí knihu džunglí a Stromboli) a málokteré se stalo tak zaslouženě téměř klasickým. Proto pět hvězdiček.

P.S. Reedici na CD nevlastním, nicméně jsem poměrně rád, protože jak vidím, byla utvořena celkem chaoticky.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Konvergencie
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


Mišík, Vladimír & ETC... - Nůž na hrdle
2013-01-12

Mišík, Vladimír & ETC... / Nůž na hrdle

5 stars

Tohle album považuji za Mišíkovo nejlepší album vydané po revoluci a, proč to neříct, podle mě patří(vedle prvního a druhého alba) k tomu nejlepšímu od Vladimíra vůbec.

Sirové rockové skladby se zde v dokonalé symbióze střídají s těmi přemýšlivějšími a melancholičtějšími, to vše zabalené ve skvělém grafickém zpracování. Také se mi líbí, že nezpívá pouze Vláďa, ale že k mikrofonu pouští i ostatní muzikanty; vedle zcela typického Mišíkova hlasu je to příjemným osvěžením - a třeba taková píseň Věci kolem padne "Olinovi" Nejezchlebovi jako ulitá.

Myslím, že netřeba rozebírat všechny skladby (nenašel bych mezi nimi jedinou slabší) ani cokoli dodávat k albu jako celku.

Po dle mého názoru méně podařených deskách Jen se směj a Město z peřin je to velký kvalitativní vzestup a pět hvězdiček zcela zasloužených.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Nůž na hrdle
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Mišík, Vladimír & ETC... - Síň slávy
2013-01-08

Mišík, Vladimír & ETC... / Síň slávy

4 stars

Dělat výběry je těžká věc, a platí to dvojnásob u takových autorů, jako je Vladimír Mišík. Těžko bychom našli jiného interpreta, který byl v tolika slavných kapelách (Matadors, Blue Effect, Flamengo) a k tomu vydal spoustu (no dobře, zas takovou spoustu ne) sólových alb, na nichž je jen málo vyloženě nekvalitních písní. Tento výběr nejspíš nenadchne skalní Vláďovy fanoušky, protože se ve většině případů jedná o profláknuté hitovky. Na druhou stranu jsou ovšem k vidění (či spíše k slyšení) i trochu raritnější nahrávky, od těch natočených pro televizi (Helou, hejsa, hurá)nebo těch nevydaných na LP desce (Víno, ženy, zpěv). V celku výsledek nedopadá nijak zle, avšak trochu ochuzená mi přijde dokumentace doby před Etc. Samozřejmě krom Matadors, s kterými Vláďa snad ani jiné nahrávky, než jsou uvedeny, ani nenahrál (nebo se pletu?). Ovšem od Blue Effectu je zde jen legendární singl Sluneční hrob/I’ve got my mojo working. Viděl bych to ještě alespoň na dvě jiné skladby, vždyť jich zas tak málo nebylo, vzpomeňme třeba Snakes, Sun is so bright nebo jakoukoli skladbu z Meditace. No nic. Po této singlové připomínce legendární kapely následují dvě skladby (taky jich snad ani víc nebylo) z Mišíkova působení u Karla Duby. Pak už jsou tři věci z legendárního Kuřete v hodinkách, z nichž jedna (ta titulní) je upravená singlová, což je další rarita, protože na CD byla vydaná myslím už jen na desce Flamengo-Paní v černém. Nicméně pak je dlouhý blok písní již s Etc.

Také je dobře, že písně jsou seřazeny chronologicky, lze lépe vnímat Mišíkův hudební vývoj.

Napadla mě jedna věc – kdyby se toto 2CD udělalo až třeba o deset let později, dal by se projekt pojmout jako 3CD (kdyby se do toho vydavatelství chtělo), a prostor by dostaly nejen písně ze Ztraceného podzimu a z Umlkly stroje, ale i více věcí od Blue Effect, případně od Flamenga a k tomu různé raritky (aby to bylo zajímavější) a některé skladby, které mi chyběly (Bazarem proměn, Biograf, Jam Session, Dobrý ráno…).

Tak či tak, 2CD nepovažuji za nepovedené a je to jistě dobrá věc pro toho, kdo Mišíka moc nezná a chtěl by poznat tvorbu této unikátní persony českého rocku.

Čtyři hvězdičky. Abych dal pět, musely by se objevit i chybějící skladby (i když formát 2CD tomu moc nepřeje) a také by musel být zajímavější booklet a celkový design.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Síň slávy
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Pražský výběr - Beatová síň slávy (live)
2013-01-05

Pražský výběr / Beatová síň slávy (live)

4 stars

Návštěva u tety (i když ne Markéty a obešlo se to i bez vypití šálku čaje) se vyplatila, a to hlavně proto, že jsem k Vánocům dostal desku Výběr a k tomu právě tohle dvojcédéčko.

Dělat výběry je těžká věc a ne vždycky se to povede. Tady si myslím, že to ovšem neplatí. První CD obsahuje ty nejklasičtější hity vybrané způsobem, který se uplatnil i jinde, a sice hlasováním posluchačů radia Beat. Kdyby CD obsahovalo jen studiové nahrávky, pro člověka, který Pražský výběr zná, by to bylo přeci jen nudné, a tak je tady fajn oživení v tom smyslu, že se ve většině případů jedná o živé nahrávky, a to jak z Lucerny z let 1999 a 2005, tak z dob ještě před zákazem. Potěšilo i Proč jen já ještě ve "svahilštině," což je dobré pro představu, jak vypadal Pražský Výběr v té nejranější době (samozřejmě pomineme-li jazzrockový PV). Druhý disk považuji za slabší, hlavně proto, že většinu tvoří věci z alba Běr, které nemám úplně v oblibě. Raději bych byl, kdyby se disk 2 nesl v podobném duchu jako disk 1.

Nezajímavé není ani grafické zpracování, i když mi trochu vadí zadní strana. A cigaretové CD jsou taky dobré.

Abych to shrnul: Je to fajn dvojcédéčko a může posloužit člověku, který Výběr teprve objevuje (tak už to ovšem většinou u bestovek bývá).

Čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Beatová síň slávy (live)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr


Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
2012-12-26

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath

5 stars

Tohle album považuji v rámci Black Sabbath za nejlepší. Muzikanti vyzráli a jsou vyhranější. Ozzy zpívá snad ještě lépe než na předchozích albech, Iommi byl už tehdy skvělý kytarista a Butler s Wardem byla dost sehraná rytmika.

Na albu se podle mě nenachází jediná slabší skladba, všechny k sobě krásně pasují a dávají dohromady album, které v každém případě stojí za nepřerušovaný poslech.

Úvodní a zároveň titulní skladba Sabbath Bloody Sabbath je z alba nejhitovější a často jako jediná (což je škoda) z alba bývá zařazována i na různé bestovky. Je správně tvrdá a valivá, rozhodně krásné zahájení alba. A National Architect je trošku pomalejší, ale neméně dobrá věc, Fluff je krásná instrumentálka, která po dvou tvrdých věcech sedla, Sabbra Cadabra je opět rychlejší a k tomu skvěle proaranžovaná, hostující Rick Wakeman na klávesy skvěle skladbu dokresluje.

Killing Yourself to Live je nádherně temná skladba, po které přijde zase zklidnění v podobě Who are You?. Tenhle počin bývá považován za slabší, já si to ale nemyslím, použité syntezátory podle mě vkusně obohatily zvuk BS (ovšem v jakékoliv jiné skladbě si je lze jen těžko představit). Looking for Today je krásně svižná skladba místy trochu veselejšího rázu. No a Spiral Architect? Lze si jen těžko představit vhodnější zakončení, které by nezkazilo dojem z alba. Od temného vybrnkávání na začátku po nádherné užití smyčců.

Co víc k albu dodat? Jak už jsem napsal výše, považuji ho za nejlepší, které Black Sabbath kdy spáchali a pouštím si ho nejčastěji.

U mě jasných pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Abraxas - Box
2012-12-17

Abraxas / Box

4 stars

Příchod nové vlny znamenal vznik velké spousty kapel, po spoustě z nich nezbyla ani nahrávka a málokdo se v té změti všech těch skupin dovede orientovat… OK band, Tango, Máma Bubo, Babalet… Přiznám se, že moc velkým příznivcem new wawe nejsem, ale Abraxas mám docela rád, a je to nejspíš tím, že všichni z kapely uměli docela slušně hrát, a hráli už předtím, než nějaká nová vlna vůbec přišla. Slávek (Bohuslav) Janda je skvělý kytarista, basové linky Michala Ditricha jsou přinejmenším zajímavé a Ivan Pelíšek, to je bubeník vskutku výborný. A že Imrich neumí zpívat? Nezdá se mi, že by na tom byl zas tak žalostně, a i kdyby, tak mi to nevadí, a možná mi Imrichův ne příliš jistý hlas k Abraxasu sedí víc, než kdyby zpíval nějaký zpěvák v pravém slova smyslu.

Ke všem skladbám se vyjadřovat nebudu, vesměs to jsou příjemné písničky podobného rázu, nejraději mám ale možná Magickou noc, kde se Slávek Janda předvede coby výborný kytarista na pozadí skvělých Pelíškových bicích.

Jako celek na mě Box rozhodně nepůsobí nijak špatně. Následující dvě elpíčka znám velice sporadicky, ale těch pár písniček, co jsem slyšel, mi připadají jako slabší odvar Boxu bez výraznějších nápadů.

Ve většině případů nelze od nové vlny čekat nějaké umění, a pokud ho nebudete čekat ani od Abraxasu, je to docela fajn muzika.

Čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Abraxas - Box
» popis a diskografie skupiny Abraxas


Blue Effect - 33
2012-12-11

Blue Effect / 33

4 stars

V prvé řadě bych chtěl pochválit grafickou stránku alba, má to nápad a na zadní straně jsou sepsány texty Pavla Vrby, což oceňuji, protože jsou (zejména titulní Třiatřicet) opravdu skvělé a v té době na ně málokdo měl.
Titulní skladba začíná cinkáním zvonečků, což možná není úplně originální, ale je to příjemný úvod do skvěle zaranžované skladby. Na albu ji považuji za nejsilnější a čtrnáctiminutová kompozice mi vždy uteče jak nic.
Pak jsou Avignonské slečny z Prahy s akustickou kytarou a příjemnými melodickými proměnami, které se dobře poslouchají, samozřejmě i díky Vrbově kvalitnímu textu, ke kterému se Semelkův přednes skutečně hodí.
I když je pod oběma skladbami podepsán Radim, Semelkův vliv je zcela zřejmý.
Celá první strana je pěkná a dobře poslouchatelná, kdyby tak taková byla i druhá strana!
Tu totiž považuji za viditelně slabší. Občasná pánská jízda začíná těžkým klávesovým riffem a následně přejde v dlouhou kompozici kde Hladíkovým kytarovým exhibicím sekunduje Semelka s moogem, ale neposlouchá se to moc dobře, a vlastně se nemůžu dočkat až bude konec.
Kohoutek kamarádství dokapává výsledný dojem z druhé strany moc nespasí. A co mě na této skladbě nejvíc irituje, je ten hrozný zvuk moogu, který je zde slyšet ještě víc než na předcházející skladbě (hlavně během klidnější části při Semelkově zpěvu). Radim hraje dobře, ale nepřináší nic nového a vlastně opakuje několikrát omletou formuli, a kdo jeho hru zná, okamžitě ví, jaký bude další tón.
Ale i tak tahle skladba v sobě má něco víc než ta Jízda, ale ten moog... Chápu, že tehdy z té věci museli být všuchni nadšení, ale já ji fakt nemám rád.
A také musím zmínit Vlada Čecha, domnívám se, že tak schopný a kreativní bubeník tady dosud chybí.

Takže druhou stranu považuji za výrazně slabší, i když instrumentálně skvěle zahranou.
Vychází mi to na čtyři hvězdičky a na docela solidní de facto rozloučení Blue effectu, nějaké pokusy s Kellnerem a Křemenákem mě už moc neberou.

» ostatní recenze alba Blue Effect - 33
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Blue Effect - Svitanie
2012-12-02

Blue Effect / Svitanie

5 stars

Album Svitanie rozhodně stojí za poslech. V kapele se zajímavě změnilo obsazení (Semelku vystřídal Veselý a na basu přišel excelentní Frešo, známý z Collegia nebo předtím z Prúdů a ze Soulmen). Skupina tím získala nový zvuk a zajímavý autorský přínos Freša i Veselého.

Celá deska začíná skladbou Vysoká stolička, dlhý popol. Počátek je energický, následuje ale uvolnění a skvělé kytarové jasné tóny v čiré harmonii.

Pak předělávka lidovky Ej padá, padá rosenka (v česku jako rosička), to je sutečná perla. Nástup je senzační. Veselý zpívá dobře za skvělé rytmiky. nastupuje Radim Hladík se svým sólem, které postupně graduje. Rozhodně jedno z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší), které kdy bylo vymyšleno, a Hladík mi tímto dokazuje, že v Čechách nebylo, není a nebude lepšího kytaristy (i když i Andršt nebo Pavlíček jsou excelentní). Chvíle odmlčení, a už opět nastupuje Veselý, který zpívá skutečně dobře a melancholicky. Skladba je výborně proaranžována a skvělá i díky rytmice - Frešova baskytara je zcela typická a Vlado Čech (budiž mu země lehká) byl skutečně excelentní bubeník. Skladba končí jemným vybrnkáváním ve výškách, a vlastně se tak přejde do další skladby:
V sobotu popoludní je taky naprosto skvělá skladba, a s rosenkou, ze které vlastně volně vzešla, už nemá nic společného. V sobotu popoludní působí o mnoho veseleji a je to vskutku kreativní počin, kde je mnoho nápadů, které se nikterak neruší.
První strana skončila, a přichází Svitanie, které zabralo celou stranu druhou.
Obecně druhou stranu považuji za slabší než první, Svitanie (skladba, ne deska) mohlo být zkráceno, aby se tak na desku vešla další kratší skladba.
Ovšem nechci, aby to vypadalo, že si myslím, že druhá strama je špatná, ne, skladba Svitanie je vskutku dobrý počin, jen mohl být trochu kratší.

Obecně mám desku o trochu níže než Svět hledačů, ale jen o trošku, a možná je to absencí skvělých textů (samozřejmě jsem si vědom toho, že texty na desku mohly být jen ve Slovenštině, ale je to škoda.)

Nicméně se mi moc líbí, že o každé epoše a sestavě kapely vzniklo svědectví v podobě LP desky, u jiných kapel tomu tak bohužel nebylo.

Takže hodnotím slabšími pěti hvězdičkami.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Svitanie
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Prokop, Michal - Nic ve zlým, nic v dobrým
2012-10-16

Prokop, Michal / Nic ve zlým, nic v dobrým

4 stars

Obsazení kapely se od dob Koleje Yesterday docela změnilo, vystupuje opět mnoho hostů, mezi kterými najdeme mnoho lidí zvučných jmen (Hrubý, Skoumal...). Velkou část textů napsal opět Pavel Šrut. Celkově desku nepovažuji za nepodařenou, ale myslím, že oproti Koleji Yesterday to bylo nepatrné zhoršení.

Taky se deska Kolejí Yesterday dost inspiruje (už ten obal), tak například v Yetti blues jsou patrné keltské vlivy, tak jako v Hospodě na věčnosti. Zvedni kotvu, Ofélie, je o něco tvrdší, nebo se o to alespoň snaží, každopádně hrající muzikanti jsou hodně zruční. Pod skladbou Můj brácha ing. je podepsán (jako pod dalšími) Petr Skoumal. Je to taková jednoduchá písnička, ve které se kromě dechů objeví i klavír a housle. Bicí podle mě mohly být trochu vynalézavější, ale v té době byly jednoduché bicí v módě. Při prvním poslechu jsem jako čtvrtou píseň čekal něco pomalejšího, a to se do jisté míry splnilo. Nastupuje skladba Cokoli s příjemnou foukací harmonikou. Šrutův text mi přijde trochu blbý (ve vší úctě k němu). No a nastupuje Mr. Sentiment (1900), kde velký prostor dostaly klávesy (v té době byly snad všude). Opět trošku tvrdší věc. Nástup kytarového sóla s tradičním postupem je příjemný (po tom technickém zvuku kláves a silných bicích). Skladba utichne a nastupuje jemný technický zvuk kláves (Stínový divadlo), který ale přehluší akustické kytary a silné bicí (tady jsem se přesvědčil, že Petrásek je skutečně dobrý bubeník). Trochu melancholická skladba, docela příjemná. Skladba utichá, už zbývají jen ty bicí, pod kterými je znovu slyšet úvodní tón. Další věc Moje holka kalamita začíná podobně jako Sympathy for the devil od Rolling Stones. Ty akustické kytary se sem hodí. Je to veselejší písnička, ale náhle v refrénu dostává melancholičtější nádech. Následuje Než přijde dcera z diskotéky. Zase taková jednoduchá písnička, je vidět, že je pod ní podepsaný Petr Skoumal. Pro mě jedna z těch slabších (snad se nikoho nedotknu). Bicí mají zase obvyklou sílu, ale tady mi to trošku vadí, působí to rušivě. A konečně titulní píseň Nic ve zlým, nic v dobrým. Z alba je asi nejznámější a stala se Prokopovým takřka hitem. Začíná pěknými akustickými kytarami a působí měkce, ovšem v refrénu přichází náhlé ztvrzení zvuku. Je to pěkná tečka za veskrze podařeným albem.

Jak už jsem napsal, myslím ale, že Kolej Yesterday je o něco lepší, a tak hodnotím čtyřmi hvězdičkami.

Každopádně tento skvělý zpěvák ušel od soulových dob v šedesátých let a od pozdějšího Města ER pořádný kus cesty (ale správné?).

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Nic ve zlým, nic v dobrým
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal


Krausberry - Šiksa a gádžo
2012-07-09

Krausberry / Šiksa a gádžo

5 stars

Výborná bluesrocková deska, která stojí za pořízení nebo aspoň za poslech.

ŠIKSA A GÁDŽO - Deska začíná šlapavými bubny, které přímo nutí rozpohybovat tělo (alespoň já mám vždycky nutkání se hejbat, když to slyším). Skvělý začátek alba, k refrénu se přidá klavír, Gumova basa je bezvadná a Kraus nám ve vší parádě předvádí svůj nenapodobitelný hlas.

DRUHÁ LAVICE - Tato písnička je velice zvláštní, za bluesrock bych ji neoznačil. Připomíná mi spíš nějakou zvláštní směsici rock and rollu a kankánu. Kraus zpívá svůj vlastní nenáročný text se vším nasazením, kytara je celkem jednoduchá, ale jak účinná! Basu jako jedinou na desce nehraje Guma, ale Milan Cinfe.

DO NEBE - Třetí skladba je klidnější než první dvě energické písně. Kytara odehrává svůj netěžký riff, bicí udávají jednoduchý rytmus, basa taky nijak zvlášť náročná, ale jak je song jakkoliv jednoduchý, nic mu to neubírá na kvalitě.

EMIL - Skladbu otevírá klavír hudbou, která má do rocku hodně daleko, ale brzy jej přerušuje tvrdý kytarový riff, Kraus začne zpívat text o Emilovi, který se odmítá mýt a místo toho chodí do hospody, přidává se druhá kytara a nakonec se rozjedou bicí (do té doby zněl jenom jeden činel) a baskytara a vyjde z toho skvělý song, z desky možná nejtvrdší.

KOŘENOVÁ ZELENINA - Další písnička je jemně nakročena do folku, z tohoto dojmu nás ale vyvádějí tvrdé kytarové údery, ale i tak si skladba zachovává svůj klid a vtipnost, která pramení ze skvělého Krausova textu o paní, která jde koupit kořenovou zeleninu. Kytarové sólo je taky vkusné a celou skladbu jenom vyšperkuje.

HOROSKOP - Opravdu klidná skladba, která dovede člověka uklidnit, pomáhá jí k tomu text s jemným humorem.

VELKEJ KLUK - A opět rychlejší věc. Písnička je ryze rokenrolová a tematicky podobná Druhé lavici. Náhle se skladba ke konci uklidní a jsou slyšet jen bicí a Dvořákovi klávesy. Očekáváte-li od desky nějaký svižný rokenrol, tato skladba vás jistě potěší.

TÁHNE MI NA ČTYŘICET - Podobně jako Michal Prokop, který na koncertech i dnes zpívá song "64", Kraus, který už v době natáčení desky byl čtyřicátníkem, zpívá, že mu táhne na čtyřicet. Základní riff je úderný a zní v podstatě po celou skladbu. Kytarově je tenhle song z desky jeden z nejzajímavějších.

DISCO BOY - Jemně nostalgická skladba, která jistě potěší nejen posluchače disca. Ovšem tato skladba v žádném případě disco není! Je to krásný bluesrock, který je sice krátký, ale i tak skvělý.

NÁŠ DŮM - Skladbou zní foukací harmonika, kromě ní i Gumova excelentní basa a klavír, na který jsme si už ovšem na desce zvykli. Skladba má opět o něco klidnější ráz. Krausova byrvitost hlasu je podpořena na první pohled blbým, při tom však docela inteligentním textem. Při delších mezihrách jde přímo mráz po zádech!

STARÝ ČASY - Jestliže byl Disco boy jemně nostalgický, tato skladba ve vás dovede probudit nostalgii přímo strašlivou, vzbuzuje ji totiž nejen text, ale i výborná hudba. Nádherná tečka za velmi vydařeným albem.

» ostatní recenze alba Krausberry - Šiksa a gádžo
» popis a diskografie skupiny Krausberry


Mišík, Vladimír & ETC... - Umlkly stroje
2012-07-09

Mišík, Vladimír & ETC... / Umlkly stroje

4 stars

Je pravda, že na desce je trochu jiná muzika, než jsem si od ní sliboval. Ale naní špatná. Někde mi přijde, že má být písnička hlavně vtipná a bez větších uměleckých ambicí, neplatí to ale všude.
Nejvíc mě zaujal song Z FLÁMU, který mi místy připomínal Santanu. Co mi na desce vadí, jsou takové ty věci typu MALÝ VELKÝ MUŽ, kde se evidentně vyžil Hrubý coby fanošek irské a podobné hudby. Taky píseň VEDLE mě moc nezaujala.

Pozornost zaslouží také obal s textovou přílohou, tedy jejich skvělé a originální grafické zpracování.

Chtěl jsem dát tři hvězdičky a půl, ale 1) tyto stránky to neumožňují a 2) už z úcty k Mišíkovi jsem musel zaokrouhlit nahoru.

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Umlkly stroje
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000