Profil uživatele Bluejamie65


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Eloy - Metromania
2011-12-23

Eloy / Metromania

4 stars

Je docela ošidné zamýšlet se nad poselstvím a významem alb, které člověk poprvé slyšel ještě v dobách, kdy Evropa byla rozdělena a naše země byla nedílnou součástí sovětského bloku. Samotný fakt rozdělení a také reálie života v socialistickém státě mohly silně determinovat to, jak bude určitý artefakt vnímán. Mohlo tak snadno dojít k tomu, že stejné album bylo v obou částech Evropy vnímáno rozdílně – na jedné straně pomíjeno jako naprosto nedůležité a na druhé straně přijímáno jako naprosto zásadní..... Každopádně mé pocity z alba Metromania, o kterých tu píšu, se datují do osmdesátých let, obsahují mnoho spoilerů a prozrazují pointu:-)




FRANK BORNEMAN:

„Tímto tématem je budoucí svět, plný počítačů a nejmodernějších přístrojů, na kterých se stává člověk závislým. Ve středu stojí protagonista, který žije ve společnosti podmaněné roboty a hledá únik na střeše mrakodrapu, kde muzicíruje na elektrickou kytaru. I v tomto studeném a společensky degenerovaném prostředí poznává svoji příslušnost k přírodě, jejíž je součástí, a snaží se k ní vrátit. Přebal s obrazem Rodneye Matthewse vyjadřuje náladu tak perfektně, že vlastně obsah alba již známe, když ho držíme v ruce."


SIDE ONE
Úvodní Únik do výšek (Escape to the Heights) nás seznamuje s hrdinou příběhu a světem, ve kterém žije. Zaslechneme velmi tiché táhlé varovné tóny, které se postupně přibližují a zesilují. Po chvíli již je možné rozlišit i charakteristický rachotivý zvuk nárazů ocelových kol na kolejnice. V ranní špičce rušnou ulicí projíždí dělnický vlak.Ve vlaku stovky prolétů směřují do továren, odsouzeni ke každodenní bezduché tupé dřině. Někde uprostřed mezi nimi je i hrdina příběhu. V davu mezi tisíci lidí prázdných a zotročených, mezi tisíci lidí rozhlížejících se prázdnými a vyhaslými pohledy kolem sebe, mezi tisíci lidí uvězněných v každodenním koloběhu pracovních směn uprostřed země zničené a spoutané betonem a ocelí. Nehnutě a mlčky všichni sedí nebo stojí ve vagonech napěchováni těsně vedle sebe. Nejsou už vlastně schopni ani myslet ani mluvit. Hrdina je jeden z posledních, které prázdnota a neměnný rytmus dní, měsíců a let ještě nepohltily, jeden z posledních, kdo by chtěli ze samoty, stínů a duševní prázdnoty uniknout. Tóny i konstantní rytmus spolehlivě vyvolají asociaci vlaku, ovšem nejen to. Při poslechu si určitě uvědomíte zřetelnou zvukovou souvislost s Trans Europe Express, případně s The Robots a vzpomenete na jinou legendární německou skupinu, která také pracovala s tématem samoty a odcizení.

Každý dělník v každé továrně přichází ke svému stroji. I hrdina je na svém místě. Stroje se rozbíhají a dělníci se dávají do práce. Pracují rychle a v pravidelném strojovém rytmu. Hrdinovy myšlenky to však nedokáže spoutat. Mnohé mu běží hlavou a nelze je zastavit. Myšlenek je příliš mnoho, jsou jako Zárodky (Seeds of Creation) pochybností. Mají podobu vynořujících se a zase mizejících obrazů – květy voní, tráva roste, slavík zpívá, dešťová kapka padá na tvář... začíná jaro....

Přestože ani na okamžik nepolevil v práci, hrdina má pocit, jako by ovládl čas. Rytmus práce je stále stejný - nápřah kladivem a úder s dlouhým dozvukem, nápřah a úder... Přesto však je něco jinak. Hrdina už není spoután pracovním rytmem. Najednou cítí, že jednotlivé obrazy ve své hlavě může uspořádat, najednou je snadné nahodilé záblesky vědomí přetavit do plnohodnotných myšlenek, slov a vět – jsem součástí přírody, slunce, oblohy, řek a ony jsou součástí mne, vše živé je spojeno, Vše živé je jeden celek (All Life Is One). Z kruhu samoty a izolace je možné uniknout. Mohu najít své spojení s přírodou. Mohu psát verše, tvořit .... a znovu pocítit tlukot svého srdce. Brutálně pomalý rytmus a také všechny možnosti vocoderu byly využity vrchovatou měrou.

Hrdina se vrací ze směny domů. Připadá si jako Cizinec (The Stranger). Prochází zešeřelými ulicemi zdánlivě nekonečných sídlišť, pofukuje studený vítr. Jde sám. Za okny činžáků zní hlasy rádií a televizí. Všichni proléti zkrušeni celodenní dřinou odpočívají ve svých kójích u blikajících obrazovek, které vyprávějí stejně ohlupující příběh dnes jako včera... Hrdinovi by se chtělo křičet: Vím, že by bylo možné vás osvobodit, ale já sám všechny zachránit nedokážu! Textově i hudebně je poslední skladba první strany rozdělena na odlišné části – v první hrdina mluví spíš sám k sobě a v refrénu jde o hlasitý výkřik adresovaný všem těm mlčícím a v samotě ztraceným lidem. V první „samomluvné“ části zní důrazné bicí a nespojitě předhozené hrubé kytarové akordy. Blízkost refrénu oznamuje nezastavitelný valivý kytarový bridge a vše vrcholí v na několikrát explodujícím refrénu a kytarovém sólu.




SIDE TWO:

Zdrcen pocitem samoty tráví hrdina noci na střeše mrakodrapu, zdá se mu, že v čekání na východ slunce je obsažena alespoň nějaká jistota a naděje. Má již za sebou několik takových nocí strávených ve společnosti hvězd a své kytary. Ale tentokrát je to jiné, rozhodl se přivítat vycházející slunce svou kytarovou hrou. Samotné slunce ještě není vidět, ale horizont už se projasňuje, záře postupně zaplňuje celou oblohou, první paprsky dopadají i na hrdinu, cítí jejich hřejivé teplo. Ještě chvíli váhá, ale pak se odváží a mezi vrcholky mrakodrapů zazní zvuk jeho kytary. Nejdřív jen bojácně a nesměle, ale s každým dalším akordem získává na jistotě. Oslněn již dlouho nepoznaným pocitem radosti nechává svou duši svobodně vzlétnout. Zdá se mu, že odpověď na jeho hru přichází ze všech stran. Slyší andělské hlasy, které ho vybízejí k tomu, aby ve hře pokračoval, aby se nebál být tím, kým opravdu je. Stačí jen vždy následovat slunce, protože jeho zář dokáže, naplnit duše lidí nepřekonatelnou silou... Follow the Light má přes devět a půl minuty. Je z celého alba nejdelší. Začíná pomalu a s rozvahou. Zhruba po prvních dvou minutách dialogu zpěvu a kláves se rozběhne velkolepě a pateticky gradující kompozice s refrénem, který dlouho setrvává v paměti.

V ulicích hluboko pod ozářenými střechami výškových budov je stále ještě tma. Ještě tiché ulice se zaplní řevem motorů silných motocyklů. Jejich světlomety proříznou temnotu. Přicházejí dobře ozbrojení muži s odznaky na uniformách. Měli přinášet lidem spravedlnost, dnes však hlídají vše a kontrolují každého. Vládnou i našim snům. Zřejmě nevědí, že hrdina právě zjistil, že je možné vymanit se z jejich moci. Z mého pohledu na poměry Eloy až příliš tradičně hardrocková skladba, ovšem jak jinak vyvolat asociaci ozbrojených dravých chlapů na silných motocyklech (od dob Easy Rider a Born to be Wild to už prostě jinak nejde).

Závěrečná a současně titulní skladba je výrazně veselejší, než kterákoliv ze všech šesti předchozích. Hrdina je štasten, že našel a sám na sobě vyzkoušel způsob, jak uchránit svou duši i rozum před silou stereotypu a prázdnoty. Raduje se z toho, že i v šedivém betonovém světě Metromanie našel spojení s s přírodou a dokáže tvořit hudbu a psát verše...
Ne náhodou je možné text Follow the Light a Metromanie asociovat s velmi oblíbeným obrazným rčením o světle, které ti, co neztratí optimismus a víru v sebe, najdou na konci pomyslného tunelu. Je to Bornemannova oblíbená metafora objevující se v různých obměnách i na dalších albech Eloy. A tak se zřejmě docela logicky nad extrémně rychlým rytmem Metromanie jásavě, zářivě a přiznaně opakují klávesové trylky ze všem Němcům dobře známého Trans Europe Expressu. I ten projíždí tunelem, aby ze tmy vyrazil do jasného denního světla.



Album Metromania vyšlo v roce 1984. Bylo to opět album, na kterém byly všechny skladby vzájemně propojeny a vztaženy k jednomu tématu. Navzdory tomu, že Klaus Peter Matziol i sám Frank Bornemann označují písně alba za volně spojené imprese, jejich vzájemná provázanost je tak silná, že celek působí stejně celistvě, jako by šlo o lineárně vyprávěný příběh. Podobně jako na předchozím albu Performance jsou v popisu nástrojového obsazení uvedeny klávesy u Hannesse Folberta i u Hannesse Arkony a v pomyslném souboji klávesy versus kytary by na těchto dvou albech asi místy mohly mít černé a bílé klapky navrch (Seeds of Creation, úvod Follow the Light, Metromania...) . Není však třeba se bát. Eloy vábení syntetického zvuku rozhodně nepodlehli. Jejich využití (navzdory popularitě „NDW“ v Německu) kláves a syntezátorů směřovalo na Metromanii k velice důraznému zdrsnění zvuku a také bicí(?) Fritze Randowa(?) jsou doslova hromovládné, což v souhrnu zřejmě vedlo až tomu, že dnes je hudba tohoto alba označována i termínem space metal(!).

Na předchozích albech např. Power and the Passion a Ocean už Eloy absolvovali cesty do minulosti. Na Metromanii se však v čase vydali opačným směrem. Rozhodli se putovat do naší budoucnosti a v rámci toho má důrazné akcentování kláves a syntezátorů v soundu alba svá nesporná pozitiva. Avšak téměř ve všech anglicky napsaných recenzích, ke kterým jsem se dostal, mají obě alba, tedy Performance i Metromania, velmi špatné hodnocení. Samotná Metromanie je na tom sice o něco málo lépe než předchozí Performance, přesto však je v kontextu ostatních alb Eloy hodnocena špatně, zvlášť tristní pak pro mnohé je srovnání s dvojicí alb Planets a Time To Turn. Dost nečekaná a matoucí jsou i žánrová označení, která se v těch recenzích objevila – AOR, electropop aj.

Já jsem se díky spolužákovi s kontaktem na chlapíka pravidelně služebně cestujícího do Německa k Metromanii dostal v roce 1984, tedy v roce jejího vydání. Podobně jako asi i další lidé ze států bývalého sovětského bloku jsem rok vydání a téma LP dával do vzájemné souvislosti a text jsem chápal jako velmi zajímavou variaci na Orwellův román 1984. Tím pádem vše, co na LP bylo, jako by získalo další významovou rovinu. Důraz na využití syntezátorů jasně patřil do příběhu o budoucnosti lidstva, tím spíš tam pak zákonitě patřily i odkazy na průkopnické počiny Kraftwerk. Text s řadou styčných bodů s Orwellovým románem 1984 měl pro mě až kultovní statut – u Escape to the Heights a Follow the light jsem slova znal zpaměti. Navíc pointa příběhu potvrzovala možnost, že i v totalitním režimu si lze uchovat vnitřní duševní svobodu, což v roce 1984 znělo opravdu hodně povzbudivě.

Ani odklon od tradičního zvuku Eloy jsem vzhledem ke značnému „přitvrzení“ nechápal jako něco vysloveně špatného. Pro mě Eloy zůstávali sví a jedineční. Je sice pravda, že v určitém smyslu by bylo možné The Stranger srovnávat s Mama singlem/albem Genesis, které vyšlo o rok dříve a bořilo hitparády. Ale právě nejpodobnější Mama vyšlo jako singl a vůbec celé Mama album Genesis je daleko spíš sbírka velkolepých hitů. Pro mě a podle mě tehdy koncept Eloy, který naněkolikrát ukotvil album v realitě, v hudební historii, výtvarném umění, v literárních souvislostech a v mém vlastním životě, zcela jasně Genesis „převálcoval“.

Poznámka:
Podobně jako u alba Power and the Passion i Metromania zůstává obestřena jistým tajemstvím. Nebylo reálné dostat se na pouhé 2 koncerty do londýnského Marquee clubu, které se odehrály po natočení Metromanie a které prý vyvolaly bouře nadšení mezi anglickými fanoušky skupiny. Nikdy jsem neviděl, kolik skladeb mělo být hráno naživo a jak mělo jejich živé provedení vypadat.


link to history:
http://www.eloy-legacy.com/eloy.php?Lang=en&

link to music:
http://www.eloy-legacy.com/eloy.php?Area=music&Sub=metromania&

» ostatní recenze alba Eloy - Metromania
» popis a diskografie skupiny Eloy


Eloy - Power And The Passion
2011-12-20

Eloy / Power And The Passion

4 stars

Hudba, slova, obrazy...

Frank Bornemann:

"Na příběhu Jamieho jsem chtěl ukázat, že lidstvo v rozmezí 600 let sice technicky pokročilo, avšak o pokroku v chování a vzájemném respektu nemůže být ani řeč. V naší společnosti je málo tolerance a o to více regulí, kterých se musí lidé držet. Existuje velký tlak na mladé lidi a málo svobody. Člověk je posuzován podle svého bohatství a ne podle osobních vlastností. Texty na desce se zabývají hlavně mezilidskými vztahy a ne politikou a kritikou společnosti, a možná proto bylo album tak úspěšné."

SIDE A:
Power and the Passion je čtvrtým řadovým albem Eloy. Poprvé v jejich kariéře jde o koncepční album s velkým příběhem. Album začíná, jak by to u alba se složitým dějovým konceptem asi mělo být, „Introdukcí“. Kaskády tónů tryskající z Wieczorkových hammondů se střídají s Bornemannovým hlasem. Na slova však nedojde. Po tomto vznešeném chrámovém úvodu se až teprve v „Journey into 1358“ dostává ke slovu hrdina příběhu Jamie. Zvuk nástrojů i vokály zní jasně a krystalicky čistě, jako by z nich měla být slyšitelně patrná přítomnost přístrojů, zkumavek a dalšího laboratorního skla na místě, kde si hrdinův otec „pohrává s vědou“ – Eloy zde opět představují svou snahu o to být kosmičtější, náladotvornější a obrazotvornější než kdykoliv dříve. Zvuk nadměrně se opakujících sykavek v textu skladby je přinejmenším stejně ostrý, jako by byly skleněné střepy, které by zde zůstaly po někom, kdo se v laboratoři pohybuje jinak než jen soustředěně a s největší opatrností. Jamie, který v prázdné laboratoři chtěl najít chvíli klidu k přemýšlení, však z neznámého důvodu ztrácí vědomí. Nastane prudké zrychlení tempa a ve víření bicích dochází k Jamieho pádu do nevědomí. Chtěl by se tomu bránit, ale ztráta kontroly nad sebou samým přichází naprosto neodvratně. Probouzí se „jindy a jinde“ - v roce 1358

Následující „Love Over Six Centuries“ začíná měkkým a pozvolným nástupem hamondů a kytary, a to nástupem tak tichým, jako by hudba v tomto okamžiku měla ustoupit do pozadí. Přidá se další kytara nervně opakující stejný motiv ve stále rychlejším tempu a stejně tak myšlenky hrdinovi zběsile probíhají hlavou stále větší rychlostí, nezodpovězených otázek jen přibývá. Po chvíli se skutečně rozběhne dialog mezi mužem a ženou, ztracený a zmatený Jamie potkává dívku Jeanne. Vzájemně se jeden druhému svěřují s tím, do jaké se dostali situace. Jamie se dozvídá, že se ocitl v roce 1358. Jeanne mu vzápětí vypráví o tom, jak je svým otcem nucena, aby se provdala za muže, ze kterého má strach. Obavy z budoucnosti se stupňují a v souladu s tím je stále naléhavější i hudba. Jamie se snaží Jeanne utěšit. S pomocí Jamieho jointu oba mohou alespoň na chvíli uniknout z bezvýchodné reality do omamného světa snů a představ, do světa, ve kterém zní řada syntetických zvuků. Jeanne si začne přát, aby se už od sebe nikdy neodloučili. I Jamie začíná chápat, že láska k Jeanne je to jediné, co v jeho absurdní situaci dává smysl.

Tichý je i úvod následující „Mutiny“. Jamie nemá mnoho možností. Pokud chce zůstat s Jeanne a prožít v její blízkosti alespoň několik nejbližších dní, musí předstoupit před vévodu, muže který vládne celému kraji železnou rukou. Má strach a nervozita je mučivá. Okamžik setkání se blíží. Šramlovitý zvuk vojenského bubínku oznamuje příchod vévody a jeho průvodu. Pohled/poslech je najednou patřičně majestátní. Vznešení muži na koních a v plné zbroji, také početný dav pěších. Zemi hrozí vzpoura bezmocných rolníků proti vévodovi. V krajně vypjaté situaci je Jamie předveden před vévodu a jeho družinu. Rozhovor je velmi krátký. Pro vévodu je v té chvíli důležitá jen jediná věc. Jamie může zůstat, ale jen jako v voják jeho armády. V probíhajícím boji feudálních pánů proti vzpouře poddaných není možné zůstat stranou. Jamie je ihned zařazen do oddílu pěšáků a dostává kopí a luk. Armáda vyráží do boje. Vévoda s družinou na čele výpravy, pěší za ním. Jamie pochoduje spolu s ostatními, ale stále pochybuje, zda v blížícím se boji stojí na správně straně. Následuje rozsáhlá instrumentální pasáž – nejprve téměř pochodová, postupně se zrychlující a ve velkolepém finále gradující až k souboji varhan a kytary se vše přehlušujícími údery bicích. Vévodova železná pěst nemilosrdně dopadla na nejbližší vesnice. Jeho věrné vojsko bez zaváhání ztrestalo všechny neposlušné. Jediný, kdo při masakrování vzbouřenců váhal a ve zkoušce věrnosti vévodovi neobstál byl Jamie. To vévoda nemůže prominout.


SIDE B:
Vojsko se vrací na vévodův hrad. Po mohutném a nepříjemně skřípavém zvuku zavírající se hradní brány nastane utišení. Imprisonment (Uvězněn) je jen intimní záležitostí kytary, hmatníku a Bornemannova hlasu. Jamie je uvržen do studené cely a spoután v řetězech. Je sám a v naprostém tichu. V úplné tmě postupně rozeznává jen nejbližší obrysy. Ticho je přerušováno zvukem vodních kapek dopadajících v pravidelném intervalu na kamennou podlahu a také každý pohyb vězně je provázen rachocením řetězu. Po dlouhých hodinách strávených v samotě a obavách slyší kroky stráží. Přichází propuštění a život? Nebo byl uvězněn až do konce svých dnů?

Řetěz je uvolněn a stráž jej vyvádí z chodeb hradního vězení. Po dlouhých hodinách ve tmě ho prudce a ostře udeří do očí Sluneční světlo („Daylight“). Je za branami vězení, je na svobodě, vnímá sluneční svit a cítí na kůži teplo dopadajících slunečních paprsků. Kytara repetitivně a stále naléhavěji opakuje otázku – co dál?

Následuje (alespoň pro mě) nejemotivnější okamžik celého alba. Jemná melodie a zvuk hammondů je naplněný vzlyky a Steskem po domově („Thoughts of home“). Několik tónů odbíhá mimo melodii právě tak, jako když smutné myšlenky člověka přimějí plakat. To vše v rozehráno během pouhé jediné minuty:-(

Ve zdánlivě nejtěžším okamžiku však Jamie nachází řešení své bezútěšné situace. Zaslechne hlasité vyvolávání prodavače elixírů a dalších zaručených prostředků proti všem nesnázím a nemocem. Nezbývá než ďábelského našeptavače následovat až do jeho podivného příbytku v katakombách v podhradí. Tam Čaroděj („Zany Magician“) z krysí krve, netopýřích křídel a dalších přísad vaří své lektvary. Zvuk nástrojů utichne, zůstanou jen údery bubnu a čaroděj mumlá svá zaříkadla: Zapomeň, kde jsi byl... zapomeň, co jsi viděl... zapomeň... zapomeň... a pij můj elixír! Štastnou cestu! Tento až hardrockový kousek s náhle zhrublým a pro Eloy netypickým vokálem je jednoznačně nejtvrdší písní alba. Textem i rifem zřetelný hold Black Sabbath.

Nastává velice divoká tříminutová jízda Zpátky do přítomnosti („Back to present“). Čarodějovy lektvary, kouzla a čáry zapůsobily. Jamie opouští trestnou výpravou zničené panství a proniká přehradou času přes šest století. Vrací se do svého vlastního časoprostoru - do roku 1958. Přes čarodějovo zaklínání a devastující sílu jeho kouzelného nápoje si uchovává vzpomínku na vše, co prožil. V důsledku toho si ale uvědomuje, že navzdory času, kterým pronikl, se svět od středověku vlastně nezměnil. Je stále v rukou predátorů podobných vévodovi, války a trestné výpravy nikdy neustaly a obyčejní lidé musí o svou existenci každodenně bojovat.

Závěr alba je tichý a smutný. Jamie je osamělý, nemá, komu by o své cestě vyprávěl. Stejně by jeho vyprávění nikdo nevěřil. A tak jen majestátně klidný zvuk zvonů a vznešená katedrála mu budou připomínat jeho cestu do časů před šesti sty lety. Vzpomínka na Jeanne už navždy zůstane v jeho mysli. Něžný dialog kytary a hammondů na okamžik intenzivně zesílí, bicí a basa si proběhnou rytmickou figuru tanečního blues a vše utichá. Mladí milenci jsou navždy od sebe odděleni přehradou času.

Poslouchám tohle album od léta 1978, kdy se ke mně souhrou náhod dostalo, tehdy ještě na kazetě. Od prvního okamžiku mi připadalo jiné, než všechno, co jsem kdy slyšel. Zapůsobilo okamžitě a už po prvním poslechu mi bylo jasné, že mě ještě dlouho nepustí, že ho budu poslouchat mnoho a mnohokrát. Postupně jsem poznával i další evropské rockové velikány, ale ani Pink Floyd, Yes, Genesis nebo Marillion a Arena nedokázali narušit mou vazbu k tomuto albu. Později se mi podařilo získat i další alba Eloy, ale Power and the Passion pro mě neztratilo svou výjimečnost ani ve chvíli, kdy jsem ho porovnával s ostatními alby skupiny. Je to zvláštní. Většina recenzí, které jsem o Power and the Passion četl přiznává, že z hlediska prodejních čísel jde o album průlomové, ale z hlediska významu a hudební kvality jde pouze o průměr. Proto jsem přemýšlel, co mě na něm tak oslovilo. Postupně jsem byl schopen formulovat několik výjimečných rysů, které album předurčily k tomu, aby se stalo jedním z mých nejoblíbenějších. Scifi a cestování časem, to byla témata, která mě vždy vzrušovala. A tak jsem se už od prvních poslechů zajímal o příběh alba. V roce 1978 jsem neměl při jeho poslechu k dispozici obal ani žádné další informace a internet ještě neexistoval. Nezbylo nic jiného, než jen pozorně poslouchat slova, abych napínavému příběhu přišel na kloub. Zřejmě z toho důvodu, že jsem příběh odkrýval postupně, začala mi až nezkrotnou radost působit zvukomalebnost ukrytá nejen v textu, ale i v syntetických efektech a hudbě. Jednotlivé zvuky a hudební prvky totiž s dějem těsně souvisí a umožňují si představit si celý příběh v konkrétních obrazech. Dalším prvkem, který na mě významně zapůsobil, je to, že celková akčnost a konkrétnost příběhu, významně připomíná dějovou přímočarost space oper. Alba Eloy mají sice poměrně často hrdinu, který prochází celým příběhem, avšak na většině ostatních alb se boje kterými hrdinové procházejí vlastně odehrávají buď v jejich nitru nebo v mnohem snovějších a abstraktnějších reáliích. Je docela zajímavé, že se podobná space operová přímočarost a konkrétnost určitým způsobem dostavila i ve chvíli, kdy se Eloy podruhé ve své kariéře přiblížili k okamžiku rozpadu a zániku sestavy, tzn. na albu Metromania. (Navzdory tomu, že např. Klaus Peter Matziol označuje písně alba za volně spojené imprese. Jejich aktuálnost a vzájemná provázanost působí natolik sevřeně, že při poslechu opravdu cítíte obavy o osud hrdiny na střeše mrakodrapu.) Dalším prvkem, kterým se Power and the Passion stává výjimečným, je napětí. Jen málokdy se podaří, aby příběh vyprávěný písňovou formou byl opravdu napínavý. Možná je to běžné ve folku nebo muzikálu, ale u koncepčních alb má takovou dávku napětí zakomponovanou přímo do textové složky, jaké docílili Eloy, jen málokteré album. V souvislosti s budováním napětí je podstatná i další věc. Je patrná, pokud si prohlédnete údaje o délce jednotlivých skladeb. První strana alba obsahuje kromě kratičké bezeslovné introdukce jen jednu tříminutovou položku. Celý zbytek první strany je vlastně obsazen nejdříve pomalou desetiminutovou skladbou/dialogem a následuje věc devítiminutová ve středním tempu. Na druhé straně alba se jednotlivé skladby střídají v rychlém tempu s délkami jedna, dvě nebo tři minuty. Tempo se zmírní až teprve v samotném závěru. The Bells of Notre Dame výrazně zvolní a má délku téměř šest a půl minuty. Je zřetelné, že kapela velmi dbá na to, aby se po pomalejším úvodu a rozběhnutí příběhu album nikde zvláště nezdržovalo a přímočaře směřovalo k pointě, aby se ani v hudební a ani příběhové rovině u posluchače nemohl dostavit pocit nudy.

Je otázkou zda albu v tomto smyslu uškodily spory skupiny a především Franka Bornemanna s manažerem a firmou. Vedly sice k tomu, že z původně plánovaného dvojalba sešlo, avšak na druhé straně na albu samotném nikde žádné násilné střihy nezaznamenáte, vše spolu souvisí a vše na sebe navazuje tak, jak se zdá, že má. Původní verze zřejmě nikdy vydána a zveřejněna nebyla, ale i tak je poslech Power and the Passion vždy provázen jistou tajuplností, protože když album skončí, jaksi mimoděk si začnete pohrávat s myšlenkou – a co kdyby jednou někdo původní dvakrát tak rozsáhlou verzi vydal....


Link to history:
http://www.eloy-legacy.com/eloy.php?Area=history&Sub=epoch1&

Link to music
http://www.eloy-legacy.com/eloy.php?Area=music&Sub=passion&

» ostatní recenze alba Eloy - Power And The Passion
» popis a diskografie skupiny Eloy


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000