Profil uživatele Rey


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Captain Beefheart & His Magic Band - Doc at the Radar Station
2013-05-24

Captain Beefheart & His Magic Band / Doc at the Radar Station

5 stars

Nějak jsem za poslední dva tejdny zase ujel na Kapitánovi. Dostal jsem se k němu standardní, pro mě tradiční Františkovou zkratkou. Poslouchám ty věci snad postopadesátý devátý a jen zírám. S každým dalším poslechem a odstupem let je to lepší a lepší, novější a míň ujetý. Z prvotního "matláma patláma paprťála žbuch, aneb my mu sice nerozumíme, ale věříme" kdysi před lety (to když ještě kámoš Dude bydlel v podkroví domku pod tratí v Hlubočepích spolu s neslavně známým ale geniálním inženýrem Kočkou a kroutili jsme na zahradě ve třech - tedy já, kámoš Dude a inženýr Kočka - hlavama nad existencionalistickou výpovědí architektonický jednotky Vpřed, proudový letci, jejíž procesní důstojník čekatel snad zaklel tajuplný symboly z planiny Nazca do půdorysu vestavby kanceláří nechvalně známýho generálního ředitele v rámci aplikace naprosto šílený myšlenky jeho zbožštění "Veškerá energie vychází z jádra" jen proto, že jeho matka prej ředitele generála tzv. rodila v porodnici jednoho budovatelskýho města kdesi v Okresu na severu za dohledu okresního tajemníka soudruha Pláteníka) se to neustále mění v čím dál tím větší neutuchající obdiv k jeho vizionářství. Ty vole, vždyť přece není možný, že kdysi existovaly doby, kdy se skládala, hrála a nahrávala takováhle muzika!
Jako postranní, nicméně velmi důležitej moment postkatastrofický doby uvádím, že poslech Kapitána má příznivej vliv na duševní zdraví posluchače. Normálně to funguje jako antibiotikum proti celkovej nasranosti z eskapád vrchního čaroděje Mlhy podléhajícího svejm virózám pod dohledem věrnýho bramborovýho bratrstva s železnou pravdidelností bluesovejch postupů v muzice páně Kapitána a jeho Magic Bandu a tím dochází k rezonanci a vzniku harmonickejch kmitů, jež maj zřejmě ten správnej vliv na vegetativní nervstvo. Vyzkoušel jsem tyhle novátorský postupy na sobě a opravdu to funguje - přežil jsem a je mi líp.

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Doc at the Radar Station
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Zappa, Frank - Joe’s Garage, Act I
2013-05-10

Zappa, Frank / Joe’s Garage, Act I

5 stars

Jo, v Pepíkovej garáži, tam se dějou věci... A navíc k ní mám takovej jako niternej vztah. Při pokusu o reinkarnaci zasvěcovacího mejdanu - viz. moje recenzička na Nanebevzetí Opičáka od Pixies - jsme s kámošem Dudeem nejdřív pěkně zmokli ve Špindlu na Pláních, a po divným prušáckým mejdanu pod lanovkou usedli tedy konečně do Hotelu Hradec za účelem usušení a nakrmení - dali jsme si k pozdnímu obědu toho nejlepšího kvalitně zamřelýho hirsche, kterýho jsme do tý doby a vod tý doby ještě nejedli ani my, ani vy. Mokrý a s plným jelením břichem jsme nasedli do Dudeova Helmuta a jeli na místo srazu s kámošem Georgem a dalšíma kumpánama, který pohrdli pátečním lyžováním a celej pátek se v Praze ještě pachtili v rachotě natěšený nedočkavostí na mejdan uprostřed něhož mělo trůnit to důvěrně známý hliníkový rotační těleso s jasně deklarovaným urquellovým obsahem.
No a to byl právě ten správnej okamžik vosolit audiosystém v Helmutovi - a povzbuzeni absurditou prožitého, požitého a očekávaného k prožití a požití - čím jiným než Františkovou Pepíkovou garáží. Venku chcalo jako z konve a George byl ještě někde v horoucí prdeli světa. Tak jsme Pepíkovu garáž dali celou a ještě měli čas se vrátit nejen do Garáže, ale nechali jsme se znovu prověřit Centrálním dohlížitelem, pronásledovat Katolickejma holkama, prožili jsme exkluzívní Soutěž Miss mokré tričko s krásnou ale totálně blbou Mary co přijela hliníkovým busem z Canoga Park v Los Angeles, prostě Mastili to co to dá až ke skvělýmu Velikonočnímu Vodnímu melounovi. Nakonec George s ostatníma přijel i s důvěrně známým hliníkovým rotačním tělesem, mejdan byl skvělej a jelikož venku furt chcalo jako z konve, byli jsme vo tom památným víkendu já a kámoš Dude jediný, kdo lyžovali.
Tak na tohle všechno si vždycky vzpomenu, když si pustím Františkovu jedinečnou Pepíkovu garáž. Absurdita toho víkendu v ní je, ne že ne.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Joe’s Garage, Act I
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Deep Purple - Come Taste the Band
2013-05-03

Deep Purple / Come Taste the Band

5 stars

Občas mám prostě svý dny, ve kterejch mě chytí něco co jsem dlouho neposlouchal. Tak teď jsem chytil dny hlubokýho nachu a strašně bych si přál ze dne na den vypadat jako ti kluci nachoví v době největší slávy - zvonáče a háro až na ramena. Ze zvonáčů mi ale doma udělali džínový povlaky na polštáře - abych měl měkkej dopad, když se zřítím k bedně a se zadostiučiněním fanouška Bayernu až za hrob už od dob Kaisera Franze sleduju splasknutí barcelonský bubliny, která si vo to říkala už hodně dlouho. A deky až na ramena už se asi taky nedočkám, protože nejsem schopen se přenýst přes tzv. polodlouhý období. Tak jsem zašel na pilu, abych aspoň skouknul stav fošen ve svý sbírce. V soutěži všech fošen mořenejch hlubokým nachem je tahle fošna nejfošnovitější, v tesařskej dílně Hughes-Lord-Coverdale-Bolin-Paice vybroušená do hladka, bez třísek za nehtama, hrany pěkně vybroušený,léta hustý a rovný, péro-drážka tam kde má bejt, takže skvěle pasuje na fošny předchozí, který taky miluju - Burn a Stormbringer. Po odchodu geniálního, ale zřejmě dostatečně šílenýho Ritchieho tady americkej rock´n roll oplodnil albionský tesaře v bílejch laboratorních pláštích a vznikl písničkovej klenot hodnej po všech těch letech upřímnýho obdivu. Jo, to se tenkrát psaly songy! Za dva roky tej fošně bude čtyřicet - hm... a bude furt krásná jako čtyřicítka vonící exkluzívním parfémem, rafinovaně skrývající to co skryto zůstat má a nesoucí se v lodičkách na vysokým podpatku. Paráda.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Come Taste the Band
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Young, Neil - Americana
2012-07-10

Young, Neil / Americana

5 stars

Tak ten starej skunk to zase tradičně všem natřel. Tentokrát na hřbetě Bláznivýho Koně, kterej jako vždy duní jak ta pověstná vyprahlá pustina pod jeho kopytama. Jednoduchá drtivá jízda. Koně bodneš do slabin, do ruky vezmeš opakovačku a jedeš. V každým songu jsou ty kopyta slyšet. Z těhle coververzí starejch hymnickejch songů, který před 150lety dobývaly západ, až mrazí. Greenhornům, Rangers a všem ostatním porťákům z nich vypelichaj romantický liščí ohony na širácích a definitivně je odhoděj v dál... Tohle je přece nemůže nechat v klidu a pohodě. Takhle se jezdilo přes planiny! To není pseudoromatickej western s Mr. Santerem - to je Proposition, kdy nevíte komu držet palce - dobru nebo zlu? I dobro je totiž v lecčems zlý a zlo může mít dobrý stránky determinovaným prazákladem zla.
Bláznivýho koně jsem viděl ve zlatým období Jarmuschova Year Of The Horse - po Ragged Glory v Berlínským Waldbühne (tehdy ještě s lehce dekadentním nádechem Berlína Západního) s kámošem kardiologem, kterej se to léto rozhod´ že přestane pít a vydržel to dodnes stejně jako nesmrtelný spříznění jeho duše s duší Bláznivýho Koně. Pokrevnímu spříznění se nevyhneš - to si tě najde. Dodnes si pamatuju ten kotel Waldbühne, dodnes si pamatuju první song Don´t Cry No Tears. Dodnes si pamatuju to vazbení a běsnění jak z Apokalypsy. Dodnes si pamatuju dřevěnýho vyřezanýho indiánskýho náčelníka Lakotů Oglaly v životní velikosti na podiu. Dodnes si pamatuju Neila usednuvšího za harmonium. Od tý doby jsem několikrát viděl Jarmuschův Year Of The Horse s vynikající Neilovou replikou vůči Poncho Sampredovi po odchodu z podia: "...cos to tam kurva hrál, proč ses nedržel mý aranže, to sis tam honil péro, nebo co?...". No nevím, já si na žádný aranže z Waldbühne nepamatuju, jen vím, že to byl masakr. Viděl jsem pak před lety už staršího Neila v Drážďanskej hale po Chrome Dreams - už s jinou grupou, ne s Bláznivým Koněm - ale zase s kámošem kardiologem (kterej mimochodem nadále nepil alkohol). Teď už je Bláznivej Kůň starší... Má šedou hřívu. Ale pozor! Není to žádná herka - a zase to všem ve startovním poli natírá. Proboha!!! Ten člověk je Nesmrtelnej!!! Ať už ho nějakej promotér konečně přiveze do Čech, do Prahy, do Chuchle ... do prdele mě se stejská, kós aj kejm from Luisijana with maj BíEjEnDžejOu on maj nýs... (a protože můj kámoš kardiolog nadále nepije alkohol). God Bless Neil!

» ostatní recenze alba Young, Neil - Americana
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Waits, Tom - Bad As Me
2011-11-03

Waits, Tom / Bad As Me

5 stars

Tak nevím, jestli není něco shnilého ve státě Dánském... Zkraje týdne jsem v kulturní rubrice nejmenovaných novin Young Front Today na jedné dvoustránce četl dvě recenze. Jednu na čerstvou placku Toma Waitse Bad As Me a druhou na čertsvou placku Petra Koláře Čas nás naučí. Nešlo to jinak, nežli tuto pseudonáhodu chápat jako paralelní slalom. A světe div se! Tom Waits dostal 80% a Petr Kolář 60%!!! To jsou tedy paradoxy... 20% rozdílu není přece vlastně téměř žádný rozdíl, když já bych Tomovi přece bez váhání dal 100%, což by tedy znamenalo, že Petr Kolář by dostal 80% a posunul se tedy na pomyslnou laťku původně nastavenou recenzentem Tomu Waitsovi.
Přiznám se rovnou: nejsem fanouškem Petra Koláře (dámy prominou) jeho novou placku jsem neslyšel a pevně doufám, že také neuslyším (rozhlas už dávno neposlouchám, pouštím si do sluchovodů jen to co baví mě, takže ani nevím, co naše národní poklady v současné době pějí, a zda jsou jejich médii protahované smutky dobrej nápad, nebo špatnej nápad, nebo vlastně jakej je to nápad?). Ale jestli je tedy ta deska P. Koláře tak dobrá, že téměř šlape na paty týhle superplacce Toma Waitse, tak bych se měl nad sebou vážně zamyslet, jestli se fanouškem Petra Koláře vlastně nestat, možná totiž o moc přicházím, protože placka Toma Waitse mi dělá nejen velkou radost a potěšení, ale i blíže neurčené a zcela odborné balneo-psycho-fyzické procedury např. tohoto typu:
- peeling celého povrchu těla drátěným kartáčem s průřezem štětinek 0,3mm s cestou tam a zase zpátky
- manikůru křovinořezem, za který by se nemusel stydět ani Machette, který sice neesemeskuje, ale zase s tím křovinořezem krásným a jednoduchým způsobem čistí provázanost podsvětí s vysokou politikou kdesi na pomezí Mexika a USA, kde to tedy vždycky bylo pěkně vostrý (laiky v tomto oboru posílám na server čsfd se zadáním jednoduchého hesla Machette).
A to ani nehodnotím, s kým se oba dva paralelně hodnocení umělci na svých produktech sešli. No řekněte, dá se vůbec s někým srovnat smečka vyjících vlků, desperátů a strunotrestačů, který si ke spolupráci vybral Tom Waits - zpěvák se zlatem v hrdle? To jsou jména! To je sestava! Jenom namátkou: Keith Richards - vrchní vyjící nesmrtelnej vlk, skokan z palmy a pirát z Karibiku, naprostej Bůh a absolutně nenahraditelnej člen jakýkoliv reprezentace v Lize Mistrů i v baráži... Marc Ribot - nedotknutelnej chameleonskej Krysař a lovec a výrobce Hluků a Hlasů... Charlie Musselwhite - člověk, kterej umí se svou harmoškou snad i mluvit.
Všichni fanoušci a všechny fanynky P. Koláře - hned a s okamžitou platností mi řekněte zda:
- Petr složil na svý nový placce takovou poklonu jinej smečce vyjících vlků s logem jazyka na obojcích jako Tom Waits v tracku Satisfied. To je pecka!
- Petr jede na hřbetě nějaký obludy až za brány pekla jako Tom v tracku Hell Broke Luce a Pirát Karibiku mu k tomu výrazně svojí kytarou podkuřuje a zvedá sebevědomí
- Petr tak jednoduše všedním způsobem jako Tom ve svým věku v písni Kiss Me žádá svojí družku, aby ho líbala tak, jako tenkrát, když byl pro ní ještě cizí...

Prostě paráda paráda paráda - říkám to tak jako další skřehotavej havran se zlatem v hrdle z podobnýho spolku - nedotknutelnej Bob - když ve čtyřiadevadesátým visel na hřbitovní zdi židovskýho hřbitova na Starým Městě, koukal přes zeď a volal - paráda, paráda!!!!
Dávám pět hvězd a slibuju, že jestli mě někdo přesvědčí, že i placka Petra Koláře je tak dobrá, aby snesla -20% oproti Tomovi, tak si jí koupím v origoši a budu jí poslouchat minimálně tak často jako tu Tomovu.
Howgh.

» ostatní recenze alba Waits, Tom - Bad As Me
» popis a diskografie skupiny Waits, Tom


Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare
2011-09-20

Alice Cooper / Welcome 2 My Nightmare

5 stars

Taky já se připojím s pěti hvězdama, jednak mám plnej počet hvězd rád a taky jsem se rozhod´, že nebudu hodnotit alba, který na pět hvězd prostě nemaj. No a taky proto, že mám slabost pro tyhle postarší chlápky, který to pořád zkoušej a zkoušej a téměř vždycky jim to tam spadne...
A když se takovejhle postarší chlápek prostě rozhodne, že upeče novej stříbrnej koláček s náplní á la sedmdesátky a udělá pro to všechno co udělat má, tak mu na to jeho pečivo všichni, kdo maj rádi kvalitní bigbít bez náhražek prostě skočej.
Ta placka je opravdu povedená, zní jako jeho slavný desky ze sedmdesátek, na který nedám dopustit, a už několik dní tedy začínám svůj pracovní den hezky po ránu jednou z nich - a která vyhraje tu zejtřejší loterii? Love It To Death? School´s Out? Killer? Nebo že by Billion Dollar Babies? No, nechám se překvapit - na kvalitu těhle čtyřech placek já totiž přísahám a dostal jsem se na ně vlastně náhodou a až po tunách proposlouchaný muziky když mi kámoš volá: "Hele, prej tyhle placky ze sedmdesátek od Elise Kúpra vopravdu každej sběratel muší mít...". Vysmál jsem se mu, protože: 1/ nemám terrarium na tlustý užovky, 2/ gilotina vyšla z módy hned po pádu Bastilly a 3/ mý noční můry typu že jsem u Iggyho na podiu ten co se nebojí smrti se mi vlastně docela líbí, i když se ráno z nich budím teda dost propocenej (zřejmě proto, že s Iggym je to vždycky asi pěkně vostrý). Ale protože na tohohle kámoše já v otázce muziky vždycky dám a vopravdovej sběratel tedy jsem, už je ve sbírce mám...
A vidíte, teď mě ten starej chovatel hadů zase dostal touhle novou plackou a tu já si pouštím v těchto dnech po ránu hned jako druhou. Je v ní totiž zkušenost všech těch odžitejch let, po který Alice Cooper ať chcete nebo ne hrál vlastně furt to samý a aby to moh´ před lidma dělat po takovou dobu, musel si holt nějakou tu svojí parketu najít - tím myslím všechny ty přerostlý užovky a tlustý slepejše, který mu tedy za zlý vůbec nemám a jestli poněkolikátý zase do našich končin přijede, tak přísahám, že se na ten cirkus tentokrát opravdu půjdu podívat...
Ta deska mi dělá opravdu dobře nejen po ránu, ale vlastně kdykoliv, i když chvíli zní jako Stooges ve svejch nejlepších letech, chvíli zas jako starý dobrý Stones - hú húú - Sympatickej Ďáblíku, chvíli jako Iggy na svej poslední "experimentální" Houllebecqueovský desce - I´m The King Of The Dog, ale pořád jako kvalitní bigbít a i to podivný pseudodisco tam má co dělat, i když se zrovna do něj v některejch recenzích pěkně navážej. Člověk by měl bejt od přírody natolik tolerantní a když teda ani textu ani kontextu tak docela nerozumí - a nemyslete si, že já tedy jo - tak by prostě měl přijmout fakt, že když to tak Elis chtěl, tak to tam asi svý místo má mít, navíc na přehrávači je přece taková ta šipečka pro posun dál, že jo.
Takže: každej má svý noční můry, mladá puška v podobě nefungujícího excellu na svým erárním noutbúku - jo, jo - No More Mr. Nice Guy, někdo holt v podobě toho vyvolenýho u Iggyho na podiu a krepovej Iggy (pokud tedy vůbec ví co to ta noční můra je) zase třeba v podobě brokolice al dente, ale jen Alice Cooper vám je tak krásně po freudovsku vyloží s volumem vytočeným hezky doprava. Pro všechny fanoušky kvalitní muziky je tahle terapie povinná. A Alice se nebojte - když v divadle někoho zapíchnou kudlou z umělý hmoty, tak se taky přece nakonec přijde pěkně poděkovat.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Red Hot Chili Peppers - I´m With You
2011-09-06

Red Hot Chili Peppers / I´m With You

5 stars

Vážně nemůžu jinak než dát plnej počet hvězd, protože to pro mně výjimečný album je (jak pro mně, tak možná i z hlediska vývoje RHCP, tedy kapely jako instituce z těch či oněch důvodů), a to musím říct, že jsme nikdy nebyl programovým fanouškem RHCP - tedy fanouškem tzv. "až za hrob", na to já mám jiný kandidáty.
RHCP jsem poslouchal a poslouchám dost, ale vždycky tak nějak mimochodem, prostě když na ně přišla nálada, nebo když udělali novej zářez do pažby, nebo když (světe div se) náhodou poctili Prahu svým koncertem, protože se buď našel osvícenej promotér nebo už těm neosvícenejm bylo opravdu trapný RHCP k nám nepozvat a naposledy tedy RHCP vyprodali O2 Arénu 14/06/2003 a já tam šel s velkým očekáváním, který se mi splnilo, i když jsem v koridoru pod podiem byl bezkonkurenčně nejstarší a i když se mi možná i právě proto zdálo, že se Chad Smith zpoza bicích šklebí jen na mě a můžete mi věřit, že hezkej pohled to tedy opravdu nebyl.
I já jsem si doposud myslel, že John Frusciante je pro RHCP nenahraditelnej (komu se nelíbí jeho sólo v Dani California, ať ho zkusí takhle zahrát!), že kapela má svůj poznávací zajetej sound, že prostě bez Fruscianteho to jaksi nemůže bejt a nebude ono a že RHCP prostě svůj zvuk jeho odchodem ztratí. Mimochodem naopak jsem ale vždycky uvítal kdejakou novou placku JF a řeknu vám, vždy to bylo skvěle ulítlý a vždy to zřejmě odráželo jeho psychickofyzickej stav po tunách povzbuzovacích,vyprošťovacích, vyndavacíchazastamdacích sloučenin, který do sebe tenhle ukázkovej magor pral ve stavu tekutým i pevným, cestou orální či intravenózní, jemu to prostě bylo jedno. Proto je třeba jehoplacka To Record Only Water For Ten Days tak výborná a odřená až na kost jako když opalujete starej nátěr na starejch oknech, který jsou ještě dobrý na to abyste je vyměnili za hezký plastový, a po opálení laku vidíte tu krásnou strukturu 80let starýho borovicovýho dřeva, tak jak to JF udělal, když si podle některejch zpráv nechal transplantovat kůži na obou předloktích - prostě vyměnil starej nátěr za novou povrchovou úpravu, aby vůbec moh´ zpátky mezi lidi (protože okna domu, to jsou oči do jeho duše).
A tak jsem v duchu výše popsanýho zrovna nezajásal, když mi před tejdnem zavolal kámoš, abych šel s ním do kina Aero na satelitní přenos živáku RHCP I´m With You z Kolína nad Rýnem (od kapely vynikající marketingovej tah), protože jsem prostě byl po Frusciantovsku fanouškovsky zaťatej a novince od RHCP jsem se bránil no jako ten starej prvorepublikovej lak, když ho z těch starejch oken chcete sakra dostat dolů. Ale řek´jsem si, povzbuzen domácí omladinou, že jim prostě dám šanci a vono to šlo. Co šlo, bylo to vynikající! No a druhej den už jsem běžel pro novej RHCP stříbrnej koláček a od tý doby se ho nemůžu nasytit jak je výbornej.
Dejte mu šanci. Není to placka na první poslech. Ale už při druhým poslechu vás chytí a nepustí. První co vás dostane je opravdu hutnej zvuk. Když si tu placku pustil jinej můj kámoš v pojízdným bavorským přehrávači, vytočily se mu šroubky na interierovým tapecírunku předních dveří. Druhý co vás dostane je absolutně kosmická a přesná Fleova basa - a kdo ten živák v kině viděl, tak ví, že to opravdu jde naživo zahrát bez toho že by člověk byl chobotnice, no jen se Flea oproti dřívějšku možná o trochu víc téměř neznatelně soustředí, když třeba převezme kytarovou linku do melodickejch vyhrávek. A další věc co vás dostane je opravdu skvělá Klinghoferova (jo, to je ten "nováček" v RHCP týmu, kterej si myslím má spolu s Fleou největší zásluhy na redhotím upgradovaným restartu) práce s kytarou. A opět kdo byl v kině, ví co tenhle kluk dokáže, obzvlášť jeho lehkonohý tanečky po nášlapech různejch efektů (aby naohejbal ten kytarovej zvuk až někam za dva rohy, kam samozřejmě nemůže vidět, protože kdyby tam běžel, tak vlastně z hlediska geometrickýho bude hrát zády k publiku) a jeho rockerský skluzy stály za to.
No a když k tomu připočtu standardně přesný a hutný bicí ChS, standardně výbornej zpěv AK a jeho novou exkluzívní image (ať se to komukoliv líbí nebo nelíbí - tu odvahu prostě měl, udělal to a to se cení), vracím se na začátek a dávám pět hvězd, protože prostě slovy velkého VK opravdu ale opravdu nemůžu jinak.
A dal bych i šestou za:
- odvahu, že do toho tihle chlápci s jejich reputací šli
- to, jaký to jsou sympaťáci a když je kamera nevezme úplně zblízka tak ti staří tři mušketýři dokonce nevypadaj jako bezdomovci
- to, že JK do toho s těma kumpánama šel, měl tu odvahu a řek´ "I´m With You"
- to, že se Rick Rubin nepokoušel o návrat ke Californication
- to, co bude dál - třeba některýmu našemu promotérovi zase bude trapný, že RHCP jezděj všude okolo a na cestě mezi Mnichovem a Vídní nabídne zastavení v Praze, pokud to tedy ehm.. nebude kolidovat s předvánočněvánočním koncertem našich hvězd na hradě Houska v živým provedení z O2 Areny, abychom se na ně pak třeba na Silvestra mohli na jedný z našich vynikajících TV mohli v klidu podívat a pravou rukou přitom šmátrat v krabici s vanilkovýma rohlíčkama.

» ostatní recenze alba Red Hot Chili Peppers - I´m With You
» popis a diskografie skupiny Red Hot Chili Peppers


Black Country Communion - Black Country Communion
2011-07-20

Black Country Communion / Black Country Communion

5 stars

Ne, ne, ne... nebudu tady psát o tom, jestli BCC je nebo není "superskupina" tak jak je axiomaticky definována a vnímána hudebními analytiky, recenzenty, posluchači a fanoušky, jejichž máničky přece jen za ta léta poněkud zešedivěly, ale pořád mají opravdovou muziku rádi. Nebudu tady ani hodnotit, zda ten či onen člen kapely dostál své skladatelské pověsti a dokonce ani nebudu hodnotit, zda takto kapela - tedy jako "superskupina" byla či nebyla producentsky myšlena, nebo zda byla myšlena jako revival sama sebe či reunion bývalé slávy, kdy jste oním poněkud postarším chlápkem, ale když už tedy na tu basovku umíte a jste "voice of rock", tak seženete pár mladších vystajlovaných chlápků, nacvičíte pár starejch fláků a nějaké ty cover verze, a ještě jednou tedy na tu otřískanou basovku zahrajete, protože sakra i vy potřebujete na složenky že jo, když už ty bílý lajny na kurtu lajnovaným kreditkou co jste za ta léta sjížděl byly setsakramentsky dlouhý, ale vo tom tedy těm mladejm přece nemusíte povídat...
Mně se prostě obě placky BCC líbí. Oprostěte se tedy od podvědomého chápání toho co máte z historie hardrocku a bluesrocku rádi, nečekejte po zbytek života na žádnou dvaatřicátou řadovku LedZeppů a Párplů - tady vám slovy velkého VK garantuju, že už opravdu, ale opravdu žádná nepřijde a že všechno co archivy vydat měly, tak vydaly a všechno další od těchto ikon už bude jen a jen horší (ale pozor, aby nedošlo k mýlce - i já jsem velkým fanouškem těhle starejch ikonickej kapel, který položily absolutní základy Všeho a proto těmi ikonami přece sakra jsou).
Ale kdybyste tak jako já a pár dalších tady z toho našeho zasmrádlýho kotlíku, kde Kabáti vždycky budou mít plnou halu, stadion a beze zbytku naplní větší či menší kulturák svým hospodským bigbítem, překročili svůj limitní práh pohodlnosti a i přes absolutně pekelnou předpověď počasí (která se nakonec protentokrát opravdu beze zbytku vyplnila)se vydali (saturováni mocným přílivem fanoušků z Německa) v něděli 17/07/2011 do Lokte nad Ohří na první tuzemský koncert BCC, museli byste dát plný počet hvězd, protože:
- se vám obě placky BCC už dávno prostě líbí a máte rádi poctivej hardrock a bluesrock
- je tahle kapela sehraná vynikajícím způsobem, nikdo z ní nevyčnívá a neexhibuje (...a že by při svým umění a minulosti sakra moh´...)
- takhle se hraje v 21. století klasickej hardrock a bluesrock s kořeny hluboko v 70. letech století minulého
- tihle chlápci jsou prostě všichni velcí sympaťáci a Mistři světa, kterým vůbec nevadí, že lidem zabaleným od hlavy po paty v pláštěnkách nevidí do tváří, ale to ještě neznamená, že proto svou dvouhodinovou show ošidí
- ten nejmladší z nich se narodil v r.1977 a je rychlopalnej střelec a ten co má nejmíň vlasů měl slavnýho tátu a štípe paličky jak o život a k tomu skvěle zpívá doprovodný vokály
- naopak ten nejstarší z nich, ač se narodil v r.1951, je pořád ve skvělý hlasový formě a ukázkově sjíždí starou otřískanou basu a ten celej v černým ve stoje ukázkově dojí starý dobrý hammondy
- si s hlavou v hučícím vodopádu tónů z podia a s nohama po kolena mokrýma z vodopádu z nebe vykřičíte plíce, aby tihle chlápci přece jen ještě jednou hrábli pořádně do strun a potěšili vaši duši už beztak v extázi... a nakonec po ukázkovým přídavku Párplovskýho rychlopalnýho Burn už jen Glennovo "...God Bless Czech Republic We Are The B. C. C..." a přesto ještě plivete plíce ven, ale pak už opravdu jen a jen déšť, voda shora i zdola, černo, "...stěrače stírají a světla svítí..." na cestě do Prahy s ukázkově vytuněnou hlavou...
Takže závěrem připomínám, že jsem nasadil plný počet hvězd a stejně bych je dal oběma plackám BCC i bez toho excelentního Loketního zážitku, který ale přece jen potvrdil, že zvukař ve studiu neudělal žádná kouzla (jak je v našem kotlíku někdy zvykem), ale ukázal že tihle chlápci to tedy mají i naživo i na CDčku zatraceně v paži...

» ostatní recenze alba Black Country Communion - Black Country Communion
» popis a diskografie skupiny Black Country Communion


Young, Neil - Ragged Glory
2011-07-08

Young, Neil / Ragged Glory

5 stars

Trochu mně mrzí, že produkci hudební veličiny typu Neila Younga téměř nikdo na stránkách Progboardu nehodnotí. A vlastně se ani nedivím, že tady u nás vystupoval pouze jednou, a to ještě s Pearl Jam v době Mirror Ball, prrotože ho asi zas až tak moc lidí nezná... To je spíš jen takové obecné postesknutí.Ano, přiznávám se. Jsem jeho oddaným fanouškem už řadu let poté, co jsem ho s Crazy Horse shlédl v době jejich nejvyšší formy v r.1998 v Berlíně. Byla z toho láska na celý život a cesta domů po tehdy ještě hrbaté panelové dálnici z Berlína do Prahy v pěti lidech v malém Renaultu Alpine byla vlastně cesta rájem, vyplněná několikahodinovou zcela nekritickou obdivnou diskusí na téma co jsme to vlastně právě zažili... Poté jsem ho vždy s odstupem asi pěti let viděl v Německu ještě 2x a vždy se jednalo o dokonalý zážitek. To se u nás proboha nenajde alespoň jeden jediný promotér, který všem hudebním fanouškům v ČR splní sen vidět Neila Younga? Nebo jsme opravdu natolik nekulturním národem, že nám postačí ubohé televizní estrády s ušmudlanými domestikovanými pidihvězdičkami neschopnými se trefit do playbacku, které si o sobě myslí, že jsou tím pravým národním pokladem?

Ale zpět k Ragged Glory. Je to fenomenální placka s rockovým nářezem a hymnickými songy odřenými až na kost. Je v nich vše: duše, láska, vztek, pokora, ďábel vyvolávaný i zatracovaný, široký obzor i úzká soutěska, která je zkratkou až do samotného pekla - nebo že by nakonec přece jen vedla do nebe? Nelze vyzvednout jeden či dva tracky nad ostatních 8. Album drží pohromadě jako celek a kdykoliv si ho pustím, mám dojem, že se řítím po Route 66 napříč Amerikou. Kdybych měl z přinucení nějakým hudebním analfabetem zvolit jednu jedinou placku do auta, nebo čistě jen pro zvednutí nálady, vždy to bude jen a jen Ragged Glory a kdybych měl volit dvě, pak k Ragged Glory přihodím Exile On Main Street od Rolling Stones. Vlastně to není náhoda obě jsou totiž čirou esencí základních kamenů, ze kterých je vystavena celá rocková hudba s americkými kořeny, až na několik čestných výjimek nesešněrovaná evropským, možná trochu úzkoprsým, hudebním myšlením svádějícím ke koncepčnosti a itelektuálnímu klientelismu. Nevím, čím to je - že by tím širokým obzorem, rozlohou, přístupem k životu a životní zkušeností v zemi za pověstnou louží?

A nakonec ještě takové malé upozornění: Ragged Glory i Exile... vyvolávají těžkou závislost a při jejich poslechu je potřeba točit volume stála doprava. Tak potěšte sebe i sousedy široko daleko, otočte volume doprava a poslouchejte...

» ostatní recenze alba Young, Neil - Ragged Glory
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje GMMedia.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000