Profil uživatele Akana


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Rolling Stones, The - Exile on Main St.
2015-07-09

Rolling Stones, The / Exile on Main St.

5 stars

Čert ví, co všechno do sebe Stones v té době ládovali, ale minimálně jejich hudbě to evidentně prospívalo. Zdálo by se, že po tak dokonale vyvážené nahrávce jakou byla Sticky Fingers můžou jen těžko přijít s něčím, co jí překoná. Jenže osmnáct skladeb, které z větší části skupina ukuchtila v Richardsově provensálské vile Nellcôte, má takový šmrnc a přirozenou muzikálnost, že se z nich právem stal jeden z rock'n'rollových kánonů, možná nejdůležitější od raných Elvisových singlů.

S mazáckou ledabylostí a snad ještě přesvědčivěji, než dřív, tady Stouni schroustali všechny možné americké tradice a podle vlastního jedinečného receptu je smíchali do nebezpečně návykového koktejlu. Ve vrchovaté míře se nám dostane typicky šlapajících riffařin (Rocks Off, Tumbling Dice, Happy, All Down the Line), rock'n'rollových sprintů (Rip This Joint, Turd on the Run) i country cajdáků (Sweet Virginia, Torn and Frayed), soul a gospel vyživuje hymnické skvosty Loving Cup, Let It Loose a Shine a Light, za bluesový konec provazu tahají Shake Your Hips, Casino Boogie, Ventilator Blues nebo Stop Breaking Down, přičemž původní věci si s covery od Slima Harpa a Roberta Johnsona v autentičnosti nijak nezadají. Pětice anglických floutků znovu a ještě lépe Američanům totálně ukradla show.

Album se rozhodně nenahrávalo na jeden zátah, písně se rodily postupně, spousta věcí se pak ještě dotáčela v Los Angeles. Výsledný dojem je ale opačný, jako by to všechno byly „first takes“ a vy byli přímo ve zkušebně přítomní tomu magickému okamžiku, kdy to celé vzniká. Zvuk je průzračný a čitelný, zároveň ale neskutečně syrový, třaskavý a chuligánský. K tomu přispívá i relativně utopený zpěv, který ale do takhle pojaté garážové estetiky perfektně zapadá. Početné příspěvky hostujících muzikantů včetně stálých kumpánů Nickyho Hopkinse a Iana Stewarta na piano a Bobbyho Keyse na saxofon nejsou žádnými marnivými ozdůbkami, ale dotvářejí naprosto přirozeně ten hrubozrnný, živelný sound.

Dvojité album Exile on Main St. završuje famózním způsobem etapu odstartovanou deskou Beggars Banquet, v níž Jagger s Richardsem rukou společnou vzdělávali úrodnou půdu americké roots music a dosáhli na ní svých nejskvělejších pěstitelských úspěchů. Zatímco pro Keitha jako většího srdcaře se tyto pozemky staly doživotní vášní, Mick jako ten nestálejší a racionálnější z Glimmer Twins v dalších letech tlačil Rolling Stones do nevyzkoušených a někdy i vyloženě módních experimentů. Rovnováha mezi autorskou dvojicí se tak stala o dost křehčí a i když pak kapela vyplodila ještě spoustu báječné muziky, takového tvůrčího souznění a přesvědčivosti jako na Exile on Main St. už nikdy nedosáhla.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Uriah Heep - Salisbury
2015-07-09

Uriah Heep / Salisbury

3 stars

Uriah Heep nesporně patří mezi hardrockové pionýry, nicméně ve chvíli, kdy si hledají své místo na čerstvě objeveném hudebním kontinentu, klíčová území už jsou rozdělena mezi rychlejší a vyhraněnější kolonizátory. Zábory Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple rovnoměrně pokrývají to nejzásadnější, co tento panenský kraj skýtá - živelnost, instrumentální mistrovství, temnou mystiku, masivní zvukový atak - a Uriah Heep s obtížemi hledají dosud neobsazená místa. Obrací se proto k dalšímu oblíbenému cíli soudobých hudebních prospektorů, k progresivnímu rocku. Jeho spojení s hard rockem má před sebou velmi plodnou a rozvětvenou budoucnost, ale album Salisbury zatím patří na tomto poli spíše k tápavějším počinům.

Úvodní skladba Bird of Prey má stylově příkladnou razanci, ale rozvibrovaný falzet Davida Byrona je v ní vyloženě otravný. Následující The Park inspirovaná tradičním andským nápěvem oplývá silnou melodií, ale doprostřed je dost neústrojně vložená kvazijazzová pasáž, což vypadá na poněkud neohrabanou nápodobu postupů King Crimson. Až Time to Live, čistý, sofistikovaný hard rock ve stylu skupiny Free vyznívá opravdu přesvědčivě a dvojnásob to platí o zlidovělém cajdáku Lady in Black, z něhož na konto alba plyne zdaleka nejvíc plusových bodů. Je to song klasických proporcí, s melodií jaké se rodí ze šťastných náhod a s výborně uplatněnou gradací stále plnějšího zvuku. Jasný vrchol alba bez ohledu na jeho obehranost. Navíc hlas Kena Hensleyho, z něhož se stává autorsky i instrumentálně ústřední postava souboru, a který Lady in Black zpívá, je oproti Byronovi o poznání příjemnější a rockově přímočařejší.

Velmi slušná je i další Hensleym odzpívaná věc High Priestess, zbytek B strany už ale okupuje titulní skladba, která jednoznačně míří do vod rozmáchlého progresivního rocku. Uriah Heep evidentně právě s ní chtějí posluchači vytřít zrak a pochlubit se kam až vyrostli, ale výsledek je spíš rozpačitý. Členité kompozici s dlouhými instrumentálními pasážemi chybí soudržnost, tah i nápady, nejvíc jí ovšem hyzdí laciné dechové fanfáry orchestru. Jako bombastické vyvrcholení tedy Salisbury nefunguje a příznivý dojem z předchozích písní se při ní rozplývá. Celkově album není marným příspěvkem k hardrockové evoluci, ale k svébytnému, jasně vyprofilovanému stylu pozdějších nahrávek postavenému na souhře Boxovy kytary a Hensleyho vynalézavých kláves zbývá ještě ujít pár kroků.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Captain Beefheart & His Magic Band - The Spotlight Kid
2015-06-30

Captain Beefheart & His Magic Band / The Spotlight Kid

4 stars

I když je album The Spotlight Kid – a později téhož roku vydané Clear Spot ještě víc – pro uši pohodlnější, než předchozí revoluční nahrávky, pořád je to ve srovnání s většinou kolegů freakovská muzika. Dekonstrukce blues už neprobíhá s takovou nespoutaností a zarputilostí, aranže jsou krotší, rytmika přehlednější a stylové kořeny obnaženější. Beefheartova vstřícná gesta vůči většinovému publiku ale nezavánějí vypočítavostí, pořád to ani zdaleka nejsou písničky do rádií. Prominent rockové avantgardy pouze přeladil na jinou, volnější úroveň, kde je méně vzrušujícího objevitelského hazardu a více pohody.

Ne všichni muzikanti z Magic Bandu (protentokrát neuvedeného v titulu), namlsaní spletitými experimenty Pstruží masky, byli tímto vývojem potěšeni. Možná pozapomněli na to, že v blues, které i nadále pro šéfa zůstalo hlavním inspiračním zdrojem i pokusným králíkem, nejde primárně o počet not. Skladby na The Spotlight Kid mají skutečně vesměs ležérní tempo a nenabízejí moc prostoru pro divoké instrumentální kotrmelce, ale jejich zvuková i kompoziční podoba je pořád velmi neobvyklá, nemluvě o Kapitánově skučení, hýkání a mručení balancujícím mezi úctou k tradici a obrazoboreckými schválnostmi.

Plíživě pokroucené kytarové i rytmické figury, marimba i úchylný zpěv drží album vně konzervativního rhythm'n'bluesového teritoria, celková nálada ho přesto staví blíž k jeho hranicím, někam do sousedství mystických bažin Dr. Johna, do míst, kde bude jednou romantičtějším způsobem pábit Tom Waits. The Spotlight Kid nemá tu burcující sílu Beefheartových vrcholných alb a přiznám se, že mě při nevhodném rozpoložení dokáže i lehce nudit. Pak jsou ale zase nálady, do kterých sedne lépe, než bezuzdné experimenty. I pošuk má právo trochu relaxovat.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - The Spotlight Kid
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


King Crimson - Islands
2015-06-30

King Crimson / Islands

5 stars

Deskou Islands končí první klasická etapa v životopise King Crimson, etapa, v níž se muzikantská škatulata kolem Roberta Frippa hýbala nejčastěji a jediným, kdo s ním absolvoval práci na všech čtyřech albech, byl textař Peter Sinfield. Na Islands je opět nová rytmika: na bicí hraje Ian Wallace a basu i mikrofon převzal po Gordonu Haskellovi Boz Burrell. Mel Collins a Keith Tippett zůstávají věrní už od In the Wake of Poseidon, nicméně pro všechny jmenované je právě toto labutí píseň v barvách skupiny.

Kritika celkem shodně Islands přehlíží, podle mého soudu ale nezaslouženě. Album opravdu jakoby scházelo z cesty vytyčené předchozí tvorbou a možná Fripp při jeho vzniku už cítil, že potřebuje radikálnější změnu směru. Ale nic jako vyčerpání nebo bezradnost v těch šesti skladbách neslyším. I kdyby jen mimoděk, vzniklo album s jedinečnou introvertní atmosférou plnou osamělosti a s mnoha momenty, které neomračují okázalostí, ale s emocemi a detaily pracují ve vyšším rozlišení. Znamená to méně pasáží, při kterých hned napoprvé padá čelist a více soudržnosti a „měkké síly“ celku.

Patrný je ústup rockových vlivů. Fripp omezil účinkování elektrické kytary a mellotronu, čímž celý sound prořídl a větší prostor získaly neobvyklé kombinace a souzvuky smyčců, kláves a dechových nástrojů. Zároveň ovšem album nesměřuje k nějaké pastorální idylce, naopak bych řekl, že Fripp teď vráží libozvučnosti nůž do zad ještě častěji a zákeřněji, jen s pomocí jemnějšího nástroje. Pěvecké linky jsou v drtivé většině delikátně baladické a Burrellův subtilní ale pevný hlas do nich skvěle zapadá. Instrumentální složka mu ale naštěstí neustále podráží nohy a nedovolí sklouznout do sladkobolnosti, a tady možná pramení ono úzkostné napětí a pocity izolovanosti.

Úvodní posmutnělou melodii ve Formentera Lady podmalovává abstraktní preludování kontrabasu, piana a flétny, druhý melodický motiv – nejkrásnější na albu – na chvíli dokáže zpěv i nástroje sladit do jednoho lahodného plynutí ale závěr už je zase ve znamení roztříštěných partů saxofonu a kytary. Do instrumentální Sailor's Tale se nečekaně zařízne agresivní Frippův beglajt, který nakonec vyústí do mellotronové klenby a ještě větší kontrasty mezi křehkými a brutálními pasážemi jsou ve výborné skladbě The Letters. Ladies of the Road se po většinu času valí s jakousi neotesaností (i Burrelův hlas tentokrát o něco zdrsní), kterou ale několikrát protnou beatlesácky zpěvné úseky. Prelude: Song of the Gulls je nejvíce ovlivněná klasickou hudbou, slyšíme v ní především smyčce částečně hrané v pizzicatech a flétnu. Výše řečené ohledně neustálého narušování libozvučnosti má svou překvapivou výjimku v závěrečné skladbě Islands. Právě na závěr by člověk znalý předchozí tvorby kapely čekal nějaký experimentální rambajz a ejhle: romantika, snění, kontemplace bez rušivých vpádů a finále jak k filmovému happyendu se západem slunce.

Přes všechny dynamické i zvukové experimenty a přemety zůstává po doznění desky až překvapivě silný pocit završenosti, konzistence a provázanosti, možná nejvíc z celé první albové čtyřky. Pocit, že jsme se právě setkali ne zrovna s převratným stylotvorným monumentem, ale zato s nahrávkou, která pro formální vynalézání nezapomíná na procítěnost. Neveselá, přesto hřejivá deska, která sice pro „sinfieldovské“ King Crimson znamenala derniéru, ale nikoli nějak rozpačitou nebo vyprázdněnou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba King Crimson - Islands
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Reed, Lou - Transformer
2015-06-09

Reed, Lou / Transformer

5 stars

Z hudby Velvet Underground sálo mateřské mléko mnoho významných hudebníků a jak velkou nutriční hodnotu mělo, se ukázalo velmi záhy. Ve chvíli, kdy se Lou Reed po nepříliš vyvedené sólové premiéře poohlížel po vhodném producentovi, byl už nejnadanější z těchto kojenců, David Bowie, megahvězdou a především výsostně originálním umělcem. Mezi oběma muzikanty tak mohl ve studiu vytrysknout obousměrný tok inspiračních impulzů, který obohatil jednoho i druhého. To, co Bowie nasál z tvorby Velvetů a přetvořil k svému obrazu, mohl teď svému učiteli vrátit i s úroky.

Reedova drsně poetická nahlédnutí do zakázaných tajemství nočního New Yorku pod Bowieho rukama zkrásněla pečlivým aranžérským líčením. Blýskavým jen tolik, aby souznělo s Reedovou momentální image a nepřekrylo autentickou syrovost jeho zpěvu a příběhů. Velký podíl na skvělém výsledku má i klíčový člen Bowieho kapely Mick Ronson jako koproducent, kytarista a pianista. Jeho dravé i invenční kytarové party jsou nepřeslechnutelné třeba hned v úvodním songu Vicious, kde efektně obaluje holou kostru Reedovy typické riffové repetice. Svojí všestrannost zase osvědčil v klavírním a smyčcovém aranžmá písně Perfect Day oslavující městskou idylku tím nejsmutnějším způsobem.

Nečekané ale velmi působivé jsou Reedovy koketérie s jazzovým tvaroslovím: Make Up a Goodnight Ladies v sobě nesou díky tubě Herbieho Flowerse ozvěny starých dixielandů, speciální případ je pak Walk on the Wild Side s vůdčí basovou linkou, sexy sbory dívčího tria Thunderthighs a saxofonovou koncovkou. Lou v téhle písni vzpomíná s láskou i ironií na prapodivné postavičky kolem Andyho Warhola a získal v ní také svůj největší šlágr, který se dočkal mimo jiné i české verze v podání Pavla Bobka. Odpichovější kousky Hangin' Round nebo Wagon Wheel jsou inspirovány klasickým rock'n'rollem, New York Telephone Conversation se stylizuje do jakéhosi varietního popěvku, dalším z vrcholů alba je nádherná a často přebíraná balada Satellite of Love.

Několik písní pochází ještě z velvetovského zásobníku a i díky výraznému produkčnímu vkladu Bowieho a Ronsona má Transformer velmi pestrou fasádu. Přesto album nepůsobí nesourodě. Silné písně a Reedův podmanivý hlas, mnohem melodičtější než v pozdějších letech, ho spínají v úchvatný celek. Díky němu Lou Reed vystoupil z kultovního polostínu a stal se rockovou celebritou. Nikdy ale neztratil provokativní osten a vždy neústupně hájil svojí uměleckou svobodu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Reed, Lou - Transformer
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou


Jethro Tull - Aqualung
2015-06-09

Jethro Tull / Aqualung

5 stars

Aqualung je jedním z nejpůsobivějších plodů zlaté éry progresivního rocku mimo jiné i proto, že se úspěšně vyhýbá samoúčelným exhibicím. Jethro Tull už na svém čtvrtém albu vládnou sebevědomým nadžánrovým rukopisem, který zároveň není nijak definitivní či snad dokonce zkostnatělý a skýtá množství dalších cestiček, po kterých se lze dál ubírat. Aniž by je násilím lámal přes koleno směšuje bluesové, rockové i folkové inspirace do promyšleného a originálního výraziva a posouvá je na další skladatelskou úroveň.

S opět pozměněnou sestavou (nový basák Jeffrey Hammond, minule pouze hostující klávesista John Evan) předložil Ian Anderson světu jedenáct skvostně proaranžovaných, plnokrevných kompozic prostých chladného akademismu. Neotřelé nápady potkáváme na každém kroku: od perfektně načasovaných sól přes dynamické zvraty na jakých stojí titulní skladba až třeba po neobvyklý dialog flétny a mužského sboru uprostřed písně My God. Anderson si ale zároveň dobře hlídá aby hrnec nepřetékal a hudba se nezměnila v načepýřenou oslavu sebe sama.

Hodně zjednodušeně se obsah alba dá rozdělit na údernější, hardrockem poučenou část, v níž by skončily písně Cross-Eyed Mary, Hymn 43 nebo fantastická Locomotive Breath, a na neobvykle početnou skupinu různě dlouhých songů čerpajících spíš z akustického folku (slušelo by se vypíchnout především Mother Goose). Hranice mezi nimi je ale neostrá, přirozeně propustná, což dokazuje jak úvodní Aqualung, tak i finálová Wind-Up, která završuje jedno z hlavních témat alba, jímž je – stručně řečeno – účtování s náboženstvím a jeho vlivem.

Jedním z důležitých faktorů, které vzdalují Jethro Tull od prázdné nabubřelosti, je zpěv Iana Andersona, který dokáže přiměřeně dávkovat patos i ironii, umí být vřelý i kousavý a je těžké ho s někým zaměnit. Klávesy Johna Evana jsou významnou posilou a s Barreho kytarou a kapelníkovou flétnou vytvářejí nápadité vzory a kombinace. Instrumentální vyspělost je vůbec vlastní všem muzikantům v kapele a slouží jim ke cti, že jí ani na vteřinu nezneužívají k laciné efektnosti. Každý tón tu má své místo, dramatičnost nikdy nepřechází v pompu, ambice nepřevyšují možnosti. Pro Jethro Tull je Aqualung po všech stránkách kulminačním bodem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Drake, Nick - Pink Moon
2015-06-01

Drake, Nick / Pink Moon

5 stars

Písničky Nicka Drakea vyvolávají podobné pocity jako když se vám v dlani chvěje ptáče vypadlé z hnízda. Pocity zranitelnosti, bolavé osamělosti, ale i konejšivé křehké krásy. Beznadějně introvertní Angličan narozený v Barmě stačil před svou předčasnou smrtí (předávkování antidepresivy) nahrát pouhá tři alba, která se navíc setkala s mizivým ohlasem. Teprve po letech se - podobně jako u Velvet Underground – ukázalo, jaké množství písničkářů ovlivnil, a dnes můžeme jeho odkaz vystopovat u nesčetných indie folkových melancholiků od Bona Ivera přes Bonnieho „Prince“ Billyho, Billa Callahana až k Marku Kozelekovi.

I za jeho života se v jeho okolí našli lidé, kteří jeho talentu věřili a snažili se chorobně ostýchavému mladíkovi dopomoci k zaslouženému úspěchu. Na jeho prvních dvou deskách se podílela řada muzikantů včetně takových es jako Richard Thompson, John Cale nebo producent Joe Boyd. Přesto se našlo jen málo posluchačů, kteří si v rychle se měnící manéži pop music na přelomu 60. a 70. let jeho nenápadných, čirých písniček vůbec všimli.

Na svém posledním albu Pink Moon se tedy jako správný zatvrzelý samotář rozhodl na jakékoli vstřícné krůčky k masovému publiku úplně rezignovat. Zůstal sám jen s akustickou kytarou a svými prokřehlými písňovými miniaturami. Pocity izolace a niterný světabol rámované podzimními kulisami v nich tak dostávají ještě obnaženější výraz. Jen úvodní Pink Moon Drake ještě doplnil stručným ale nádherným klavírním motivem, pak už ale slyšíme jen jeho posmutněle bloumající hlas, i ve své neprůbojnosti mimořádně naléhavý, podmalovaný neokázalou, ale pečlivě propracovanou, originální kytarovou hrou.

Není na místě vytahovat jednotlivé písně nad jiné. Melodické střípky, nálady a neotřelé kytarové figury na sebe navazují v přirozeném, nikam nespěchajícím proudu podvečerní řeky poházené barevným listím. Kolébají ale neuspávají, promlouvají z pološera s odevzadanou upřímností, neupozorňují halasně na svou výjimečnost, a přesto nenudí. Ty písničky jsou výjimečné právě svojí prostotou. Jako rozloučení s tou hrstkou věrných, kteří mu za jeho života naslouchali, i jako epitaf pro budoucí, mnohem početnější obdivovatele, nemohl Nick Drake zvolit lepší formu, než je tohle průzračné nokturno pro hlas a kytaru.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Drake, Nick - Pink Moon
» popis a diskografie skupiny Drake, Nick


Led Zeppelin - IV
2015-06-01

Led Zeppelin / IV

5 stars

Zdravý rozum i fyzikální zákony říkají, že vzducholoď z olova se nemůže ve vzduchu udržet dlouho. Ta hudební, britská, rockovými fanoušky dávno svatořečená ale zřejmě skrývá na palubě nějaký tajemný antigravitační přístroj, takže ani se čtvrtým albem dráha jejího letu neklesá, naopak míří k ještě závratnějším výšinám. Folkařské flirtování z trojky sice nenašlo v „runovém albu“ přímého pokračovatele, ale jeho výsledky se na něm přece odrážejí a hovořit o prostém návratu k tvrdšímu soundu prvních dvou desek by bylo trestuhodně zjednodušující. Teď už to není hardrock, folkrock, bluesrock ani progrock, ale jen a jen Led Zeppelin. Všechno v jednom hangáru, všechno tak velkolepé, jak jen může být, aby to ještě byl rock'n'roll a ne vyprázdněný cirkus.

První dvě skladby se přes posluchače převalí tak, že sotva popadá dech. Black Dog uhrane rafinovaným kytarově-rytmickým propletencem, Rock and Roll zase tím, jak prapůvodní dřeň deklarovanou názvem dokáže Pageova kytara zvukově rozepnout k neskromné majestátnosti a přitom se pevně držet kořenů. Svoje folkrockové průzkumy kapela zúročuje v úchvatném tolkienovském eposu The Battle of Evermore, kde Plant pěje v páru se Sandy Denny, bývalou zpěvačkou Fairport Convention, a mandolína Jimmyho Page zhmotňuje ducha starých legend. Stairway to Heaven není jen nejslavnější rocková balada všech dob, je také neoposlouchatelná. Zvolna sílící napětí až k závěrečné extázi, Plantovy tajuplné verše, něha přecházející v neurvalé hromobití... Některé písně se snad mohly stát slavnými nějakou šťastnou náhodou, tahle ale určitě ne.

Až rozverně zní po takovém představení rajcovní groove v následující Misty Mountain Hop přibarvený elektrickým pianem Johna Paula Jonese a elegantně se vysmekávající smrtícím Bonhamovým úderům. Rytmus je zásadním stavebním kamenem i pro Four Sticks, kterou pohání transovní víření bicích a zacykleného kytarového riffu a páru z ní upouští psychedelicky rozpínavé pasáže. Akustické uvolnění přináší Going to California, druhá reminiscence na folkové nálady třetího alba. A samozřejmě nechybí ani přímý odkaz k blues. When the Levee Breaks je přepracovanou verzí písně od velmistryně žánru Memphis Minnie, ale Led Zeppelin jí zcela nepřekvapivě vtiskli naprosto originální vyznění. Bonhamovy bicí duní jako Thorovo kladivo, foukací harmonika s kytarou se převalují jako ničivá povodeň, o níž tu běží.

Zeppelínská čtyřka (ale platí to vlastně pro celou tvorbu kapely) je jedním z mála alb, které dokážou smířit vyznavače kultivované složitosti všelijakých progresivních směrů i milovníky surové rockové prahmoty, tábory, které zřídka nacházejí společnou řeč. Hudba Led Zeppelin dokáže zahrnout oba póly. Kompozicemi na tomto albu povýšila skupina rock'n'roll do šlechtického stavu. A je to aristokracie mladá, vitální a energická, nikoli vyžilá a degenerovaná.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - IV
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Prokop, Michal - Město ER
2015-05-25

Prokop, Michal / Město ER

4 stars

Art rock definitivně zapustil kořeny i v české kotlině. Skupina Framus Five se poté, co opustila převzatý rhythm'n'bluesový repertoár, pustila do původní tvorby právě v tomto duchu. Jakkoli je výsledek jejich snah, album Město Er nevyrovnané, nelze mu upřít zásluhy jednak za uvedení daného žánru na naši scénu, ale ještě víc za emancipaci češtiny v rockové hudbě vůbec. Skutečnost, že pod textem k titulní, téměř dvacetiminutové skladbě byl podepsán básník Josef Kainar (to byl především nápad Hynka Žalčíka, producenta alba a zásadní figury v pozadí české rockové produkce 70. let), měla pozitivní dopad nejen na jeho kvalitu, ale i jako silný argument proti tuhnoucí schvalovací mašinérii čím dál ostražitějších normalizačních arbitrů. Propojení Kainarovy poezie a rocku není v tomto případě ještě tak přirozené jako u Kuřete v hodinkách, ale jde přinejmenším o velmi důležitý krok správným směrem.

Ona taky samotná skladba Město Er, přes všechnu úctu k novátorskému přístupu, dotaženosti flamengovských písní leccos dluží. Autoři se do ní snažili nacpat co nejvíc různorodých částí v domnění, že takhle asi to Umění vzniká, nějakou vyšší jednotu se jim ale do nich nepodařilo vnést. Jediným pojítkem je Kainarovo textařské podobenství s mytologickými prvky, bez něj by se celý opus neodvratně rozpadl. Na písničkové B straně alba, bez přehnaných klasicizujících ambicí, jsou Framus Five silnější. Výborná je Prokopova Tys kámen s důrazným riffem Luboše Andršta, čerstvé kytarové naděje naší scény. Andršt se na desce uplatnil i autorsky a jak pomalá Noc je můj den, kde nejvíce prosvítají rhythm'n'bluesové kořeny, tak závěrečná instrumentálka Perceptua patří rovněž k těm zdařilým kouskům.

Úplným omylem je ale nuceně humorná Kapela. Ta by sedla spíš Milanovi Chladilovi, který už ovšem jednu měl - ze samých pozounů a taky podstatně vtipnější. Pohled na jméno autora hudby leccos vysvětluje. Nechce se ani věřit, že na tak důležitém albu našich rockových dějin se podílela taková bezpáteřní kreatura jako Petr Hannig, výrobce toho nejslizčího popového šuntu 80. let, který v současnosti strká prsty i do politiky (takovou drzost nemá ani Franta Janeček). Naštěstí druhý jeho výtvor Pláču ani orchestrální aranžmá v dalších skladbách včetně Města Er sice nejsou bůhvíjakým přínosem, ale aspoň zatím neprozrazjí nic o budoucích hrůzách.

Na misku kladných dojmů se ale ještě sluší přihodit stále zralejší zpěv Michala Prokopa. Jak se razantně změnilo stylové zaměření Framus Five, přestal i on pouze napodobovat soulové vzory, s češtinou se rychle sžil a nechal se od ní vést od afektu k větší civilnosti. Jeho bluesový feeling je sice tentokrát dost utlumený, technicky je ale brilantní a působivé jsou i jeho výškařské bonusy. I Prokopa čeká v následujících letech pád do bahna normalizační pop music, ale on, narozdíl od Hanniga bude mít dost soudnosti, aby se z něho vyhrabal a vzepjal se v následující dekádě k výkonům, které první éru Framus Five dokonce zastíní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Město ER
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal


Black Sabbath - Master of Reality
2015-05-25

Black Sabbath / Master of Reality

4 stars

Cover třetího sabbathovského milníku opět neomráčí nápadem, ale svojí strohou úderností docela dobře vystihuje to, co se pod ním skrývá. Čtveřice pionýrských kovotepců z Birminghamu teď prodává milióny desek, její popularita stoupá k hranicím zbožštění a vlažná přezíravost esteticky vytříbené hudební kritiky jim může být ukradená. Ale i když by si teď klidně mohli dovolit nějaký nákladný studiový tuning, jejich zvuk je i nadále chvályhodně syrový a minimalistický. Ranou historii heavy metalu nezačali psát ozdobnými kudrlinkami, ale dál jí vytesávají hrubými údery do kamene.

Ani minimální aranžérské doplňky jako je kratičké syntezátorové intro k After Forever nebo flétna v pochmurně baladické Solitude nijak nenarušují celkový nekompromisní obraz alba. To je ještě o něco soudržnější než jeho předchůdci, plné dalších Iommiho riffařských tutovek, rytmických zvratů a Wardových bubenických kanonád (zpestřující je třeba jeho "klepání v motoru" během Children of the Grave). Všechno to už známe z prvních dvou desek včetně oddychových meziher (Embryo, Orchid), ale styl kapely je ještě dostatečně čerstvý a neoposlouchaný, takže není důvod k výčitkám pokud skladatelská invence nevysychá.

Tady se ale neubráním dojmu, že rozjetý stroj přece jen maličko podkluzuje. Jakoby skupina alby Black Sabbath a Paranoid trochu přepálila začátek a především ve vokálních linkách už tolik nezáří. Ozzyho zpěv se jako obvykle nerozlučně tulí k riffovým sekvencím, ale zůstává víc v jejich stínu a melodicky nezaperlí tak často. To na druhé straně přispívá k zmiňované celistvosti a neotesanému kouzlu alba, nicméně pocit určité nedovršenosti ve mně přetrvává. To ale samozřejmě nic nemění na faktu, že i Master of Reality do metalové síně slávy bezesporu patří a názor, že dokonce předčí první dvě fošny, je - i když ho nesdílím - zcela legitimní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Master of Reality
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Rolling Stones, The - Sticky Fingers
2015-05-12

Rolling Stones, The / Sticky Fingers

5 stars

Do sedmdesátých let vstupují Rolling Stones silnější a sebevědomější, než kdy dřív. Setřásli jho firmy Decca i vykutáleného manažera Allena Kleina, a debutují pod vlastní značkou. Odstřihli se od stínu nešťastného Briana Jonese a s novým kytaristou Mickem Taylorem se posílila pracovní a tvůrčí morálka i bluesrockové kořeny. Vyplazený jazyk se poprvé stává symbolem jejich rošťáckého rock'n'rollu. Andy Warhol pro ně navrhuje obal, který se proslaví stejně jako jeho „banánová“ práce pro Velvet Underground. Jsou žádaní, jsou provokativní, jsou největší koncertní atrakcí své doby. A píšou svoje nejlepší písničky.

Na Sticky Fingers je deset songů, z nichž každý jednotlivě stačí k posluchačské blaženosti a všechny dohromady dláždí cestu do rockového ráje. Nadčasově šťavnatý zvuk je aranžérsky bohatý i přehledný a přímočarý, je perfektně vyvážený a přitom nasáklý vůní garáže, jižanského slunce a potu. Taylorův přínos je okamžitě rozpoznatelný v bluesových „klouzačkách“ (Sway, You Gotta Move) i v pro Stones do té doby netypických sólech (Can't You Hear Me Knocking). Spolu s Richardsovým rytmickým géniem tvoří nerozborný, doplňující se kytarový tandem, v němž oba zúročují své přednosti. Keith září v archetypálních riffových nakládačkách jako jsou Brown Sugar nebo Bitch, Mick zase v sólových výstupech, přitom ale oba táhnou za jediný provaz. Báječně si jdou na ruku třeba v něžném baladickém zázraku jménem Wild Horses s procítěným Jaggerovým zpěvem.

Nekašírovaná zemitost alba má protiváhu ve stylové i aranžérské pestrosti, nikdy ale přeplácanosti. Všechno je tu funkční a na svém místě. Dechová sekce s neuvěřitelnou razancí zdvojuje už tak fantastický riff písně Bitch, která svojí samčí energií spolehlivě rozhýbe jakoukoli pánev (a nemusí jít jen o tanec). Latinské perkuse, saxofon Bobbyho Keyse a varhanní přiznávky Billyho Prestona přivádějí kapelu ve druhé půlce Can't You Hear Me Knocking na pískoviště, kde si hrává Carlos Santana a dokážou reflektovat dobovou zálibu v dlouhých jamech aniž by zapřely stounovský drive. Ani smyčcové party v krásně rozjímavé Moonlight Mile nejsou lacinou ozdobou, nýbrž organickou součástí celku.

Nechybí samozřejmě obligátní výlety do country (odvázaná Dead Flowers patří k nejlepším zářezům Glimmer Twins v tomto oboru) a dřevního blues (v převzaté You Gotta Move putují Rolling Stones proti proudu času dokonce ještě dál, až někam k pracovním písním z otrokářských plantáží). Když už jsem zmínil některé významné hosty, sluší se připomenout i nemalý vklad stounovských dvorních klavíristů Nickyho Hopkinse, Jacka Nitzscheho a Iana Stewarta nebo nádhernou slide kytaru Ry Coodera zdobící drogovou baladu Sister Morphine, jejíž spoluautorka a první interpretka Marianne Faithfull se s Jaggerem rozešla o rok dříve.

Není pochyb o tom, že za Sticky Fingers stojí hodiny a hodiny poctivé dřiny stejně jako mraky poctivě vyšňupaných lajn, raušů i kocovin. Když ale tohle album poslouchám, mám spíš pocit jakoby se Jagger s Richardsem, Taylorem, Wymanem a Wattsem při jeho nahrávání jen tak povalovali na rockovém Everestu, kam mezitím vystoupali, a z dlouhé chvíle a s prstem v nose odhazovali jednu písňovou perlu za druhou. Tak lehce a přirozeně to celé působí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Sticky Fingers
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Genesis - Nursery Cryme
2015-05-12

Genesis / Nursery Cryme

4 stars

První nahrávka v klasické "gabrielovské" sestavě vykazuje zřetelný posun, ačkoliv fáze hledání a vybrušování ještě neskončila. Ze tří rozsáhlých kompozic tvořících jádro alba je jasně nejlepší úvodní The Musical Box s fantaskně morbidním textem, z něhož Peter Gabriel naprosto přesvědčivými výrazovými proměnami dělá skutečně strhující představení. Skladby The Return of the Giant Hogweed a The Fountain of Salmacis už tak dotažené nejsou a se svojí členitostí trochu zápasí, ale i ony vcelku pozitivně demonstrují prohlubující se zájem kapely o dramatickou výstavbu svých hudebních fantazií. Tomu odpovídá i čím dál propracovanější pódiová prezentace se světelnými efekty a použitím kostýmů a masek, což je opět především Gabrielova parketa.

Oba noví členově jsou ale rovněž velkým přínosem. Phil Collins i Steve Hackett dodali zvuku Genesis větší razanci i nové nápady, Collins se dokonce v písni For Absent Friends představuje poprvé i za mikrofonem. Skladatelský i aranžérský rukopis kapely nabývá na jistotě, v rozvržení jejích hudebních eposů je znát větší cit pro dynamiku i proporce, jen ten zvuk ještě není tak průrazný jak by bylo třeba. Novinkou je v něm širší využití mellotronu (Seven Stones, The Fountain of Salmacis), ostřejší Hackettova kytara vytěsňuje mdlé folkově-romantické pasáže z minulé desky. Vrcholem alba je pro mě právě ta nejenergičtější píseň Harold the Barrel, která má i přes komplikovanou rytmickou stavbu velmi přímočarý tah, přičemž jí ani kratší stopáž nebrání v působivém příběhovém rozletu.

Přes určité zvukové a kompoziční rezervy už se Genesis na tomto albu důrazně dožadují místa na artrockovém výsluní. Vedle hlavních žánrových souputníků King Crimson, Yes nebo ELP nacházejí svůj originální výraz, zbývá ho už jenom plně rozvinout. Kapela stojí těsně pod vrcholem, svoje největší trumfy nedočkavě žmoulajíc v kapse.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Doors, The - L.A. Woman
2015-05-04

Doors, The / L.A. Woman

5 stars

Jim Morrison si ještě stihnul splnit jeden sen. Tři měsíce před svou smrtí vydal společně s The Doors desku, která byla bluesovější, než cokoli, co do té doby nahráli. Syrové černé písničkáře z první poloviny století vždycky obdivoval a na albu L.A.Woman se jejich výrazu přiblížil nejvíc, včetně barvy hlasu. Ten jakoby mu v některých písních (třeba hned v té titulní) zestárl o dvacet let, ze sexappealem nabitého zaklínače se mění ve vousatého, obtloustlého chlápka, který už vyzývavé ovíjení se kolem mikrofonu nepovažuje za ten nejlepší způsob prezentace, má leccos odžito a nemusí se už schovávat za ještěrčí mimikry.

Proměna ale samozřejmě není naprostá. Návaznost na strhující výkon kapely na albu Morrison Hotel je patrná a ne všechny položky tracklistu mají tak obnažený bluesový kořen jako Been Down So Long, Cars Hiss by My Window nebo tradicionál Crawling King Snake. Love Her MadIy je uvolněně frivolní hitovka, L'America připomíná zrychlující se přízračný kolotoč, Hyacinth House je typicky noblesní truchlohra a Riders on the Storm soumračný chorovod s neskutečně hypnotizující atmosférou. I v těch nejbluesovějších věcech je ale přírodní živočišnost černých klasiků stále kontaminovaná jistou dávkou intelektuální dekadence, takže The Doors zůstávají sami sebou a nikoli opožděným revivalem. Nesnaží se o dokonalou autentičnost a právě proto jim můžeme věřit.

Stejně jako na Morrison Hotel posílila kapela svůj zvuk o živou basu, tentokrát v rukách presleyovského Jerryho Scheffa a Robbymu Kriegerovi v několika písních sekunduje druhý kytarista Marc Benno. Díky tomu kapela opět výborně šlape, v úvodní The Changeling má až motownský švih. Díky příklonu k blues nejsou aranže tak barevné, ale zato má album jednotnější pocitovou identitu. Ta rozhodně není veselá, možná jde o nejpochmurnější nahrávku skupiny, ale nahrávku umělecky skvěle dotaženou a plnou příslibů, které už bohužel nikdy nebyly naplněny. V jejím závěru Jim Morrison symbolicky opouští posluchače jako tragický, věčně nepochopený, prokletý černý jezdec s bouří v zádech.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - L.A. Woman
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Morrison, Van - Tupelo Honey
2015-05-04

Morrison, Van / Tupelo Honey

5 stars

Podobně jako minule se Morrisonův tvůrčí záměr v případě alba Tupelo Honey o dost minul s jeho výslednou podobou. Původně se na něm chtěl zcela ponořit do tónů country&western music, z toho ale vinou různých okolností sešlo. Některé písně zamýšlené pro tento projekt ovšem nakonec použil, takže stopa lidové hudby bílé Ameriky je na desce i tak dost hluboká. Žánrově nejčistší jsou skladby Starting a New Life a I Wanna Roo You (Scottish Derivative), zatímco (Straight to Your Heart) Like a Cannonball koupe v jedné vaničce country se soulem a v Moonshine Whiskey si naopak oba živly skvělým způsobem přehazují štafetu.

Ostatní položky jsou už vyživovány z osvědčených rhythm'n'bluesových pramenů, přičemž s tím, co zbylo z původně plánované kolekce country písní, si nepřekáží a všechny tahají za jeden provaz. Morrisonovo nezaměnitelné frázování a muzikantská samozřejmost jeho kapely (vůbec není poznat, že jí sestavoval dost narychlo) z nich dělá nerozlučnou partu, takže nejde o žádný nesourodý hybrid. A i když Morrison později litoval, že album částečně poskládal z materiálu ne už nejčerstvějšího, skladatelsky tady opět nabízí jen to nejvybranější zboží. Ať už jsou to baladičtější kousky jako piánem efektně vygradovaná soulovka Old Old Woodstock, roztoužená You're My Woman s širokým emocionálním záběrem a něžná nádhera Tupelo Honey upomínající na starší píseň Crazy Love, nebo rajcovně šlapající Wild Night a When That Evening Sun Goes Down.

Oproti dvěma předchozím deskám ubylo dechových partů, o něco víc je slyšet kytara, na níž tu citlivě a týmově hraje budoucí hardrockový čarostřelec Ronnie Montrose. Aranžmá jsou ale stejně jiskrná, invenční i starosvětsky uvolněná. Ze všech písní je to snad jedině Starting a New Life, bez níž bych se obešel, ale celkový dojem to nedokáže pokazit. I s countryovým akcentem je Van Morrison nedostižným autorem i zpěvákem a počtvrté v řadě tak nemám důvod slevovat z nejvyššího hodnocení.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Morrison, Van - Tupelo Honey
» popis a diskografie skupiny Morrison, Van


Pink Floyd - Meddle
2015-04-27

Pink Floyd / Meddle

5 stars

Bloudění je u konce, žádoucí směr, který stojí za to rozvíjet, je nalezen. Album Meddle představuje v diskografii Pink Floyd zásadní bod obratu, kdy kapela konečně setřásla stín barrettovského debutu a vynalezla svou novou tvář. Pro milióny jejich fandů je to obrat pozitivní a spásný, najdou se ale pochopitelně i hlasy, které ho považují za téměř zrádný ústup od smělého zvukového pokusnictví ke komerci. Podle mě ale jediné, co nahrává takovým tvrzením, jsou prodejní čísla následujících megaúspěšných desek, nikoliv hudba samotná, která je stejně vzrušující a navíc je příjemnější ji poslouchat. To, že jí po letech neustálého obehrávání a fanatického obdivu můžeme mít někdy plné zuby, není její vina.

Pink Floyd se úplně nezříkají nezvyklých postupů, kombinací a studiových hrátek, svůj sound ale výrazně projasnili, zaostřili a především z něho vytvořili ucelenou hmotu, i když to ještě neplatí na celé ploše alba. Jasným signálem nově nalezené sebejistoty je ale hned úvodní instrumentálka One of These Days postavená na přímé, robotické basové lince (hrají ji v tandemu Waters i Gilmour) a klávesových šťouchancích, která až ve druhé polovině dostane hutnější rockovou podobu s kvílející kytarou. Ostatní písně z A-strany se nesou v zasněném akustickém duchu, ale jak A Pillow of Winds s plovoucí basou a příslušně vláčnou slide kytarou, tak Fearless zakončená fotbalovým chorálem z nastolené atmosféry nevybočují. Jediné dva zcizovací naschvály, jaké byly typické pro předchozí desky, představuje ležérně swingující San Tropez a klasická bluesová dvanáctka Seamus, u níž ovšem nejen kvůli vytí psa, který dal písni jméno, jasně cítíme ironický odstup.

To hlavní ale samozřejmě přichází s dlouhatánskou skladbou Echoes, která zaplňuje celou druhou stranu. Charakteristický zvuk Pink Floyd 70. let je tady už zcela hotový včetně typických hymnických nástupů po okázalém Masonově breaku. Ani psychedelické mlžení ve střední části netříští semknutost celku, mezi ním a písňovým úvodem i závěrem je logická návaznost. Právě v této velkoryse vystavěné ale soudržné skladbě jakoby Pink Floyd trhli plentou a představili veřejnosti svůj zbrusu nový zvukový trademark, v němž je stejně místa pro blyštivou pompu, novátorství i citové nasazení. Od všech těch psychedelických snídaní a kosmických tripů zamířili k Zemi, začala je (především Waterse) zajímat civilnější témata a myšlenkově provázané celky. Následující trojice ikonických alb trochu nezaslouženě Meddle zastiňuje. Za své nedotknutelné výšiny ale vděčí právě téhle výhybce.

Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Joplin, Janis - Pearl
2015-04-27

Joplin, Janis / Pearl

5 stars

Jako by tušila, že jí nebude dáno příliš dlouho obcovat s hudební Múzou, které se tak bezvýhradně odevzdala, ždímala Janis Joplin do svých písniček emoce se sebevražednou zarputilostí. Do každého tónu, který jí vyšel z hrdla, se pokládala úplně celá, s maximálním nasazením, až to možná někdy bylo lehce přes čáru. Tohle ale nikdy neřešila, nechala se vést jen svými hudebními instinkty, a ty jí, na rozdíl od tělesné schránky nikdy nezradily. Vydání své třetí studiové nahrávky se už nedočkala, ale jejím prostřednictvím nám aspoň dala více než důstojné sbohem.

Na albu Pearl jí doprovází opět jiná muzikantská parta, a i když nejde o žádné narychlo sehnané studiové žoldnéře (s Janis absolvovali legendární „vlakové“ turné Festival Express), jejich profesionálně dokonalé výkony jsou přece jen malinko odtažitější, než jak tomu bývalo u méně učesaných, ale zato živelnějších Big Brother and the Holding Company. Na Janisiny strhující výtrysky vášní, které dnešní r'n'b hvězdičky vesměs jen předstírají, to ale nemá sebemenší vliv, jak dokazuje třeba v srdceryvné baladě A Woman Left Lonely nebo v rozjeté Half Moon.

Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc, než „jen“ jako zpěvačka. V Kristoffersonově Me and Bobby McGee se sama chopila kytary a z malého výletu do světa country music vykřesala nezapomenutelný, uvolněný a přesto procítěný trhák. Nadupanou úvodní Move Over pak dokonce napsala sama, stejně jako a capella interpretovanou Mercedes Benz (s tou jí ovšem vypomohli Bob Neuwirth a beatnický básník Michael McClure). To je zdánlivě nezávazný popěvek, ale právě tady, když slyšíme její hlas zcela obnažený, podkreslený jen dupáním, máme všechno to krásné i tragické, co do svého zpěvu dávala, jako na talíři a chlupy se ježí při každé frázi.

Tyhle písně jsou pro mě klíčovými body alba, i když Janis pochopitelně exceluje i v těch ostatních. Cry Baby a My Baby s hymnickými refrény i naléhavé soulové ploužáky A Woman Left Lonely, Trust Me a Get It While You Can, Janis je pokaždé všude plno a nezbývá, než zalitovat, že do svižné instrumentálky Buried Alive in the Blues už svůj part dozpívat nestačila. Čtyři studiové desky a hrstka živáků, které nám po Janis Joplin zůstaly, není mnoho. Ale buďme rádi i za to, nic na nich neošidila. Ani to neuměla.

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Pearl
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


MC5 - High Time
2015-04-16

MC5 / High Time

5 stars

Nad třetím a posledním albem detroitských protopunkových maniaků je zvykem spíš zívat. Sice s pusou zdvořile zakrytou dlaní, ale i tak je renomé High Time mnohem menší, než v obou předchozích případech. A mě není jasné proč. Deska se mizerně prodávala a na základě toho kapela přišla o vydavatele a vzápětí i o důvod pokračovat ve společně nastoupené cestě, to ale podle mě vypovídá víc o převládajícím dobovém vkusu, než o kvalitách alba. MC5 zazářili jako blesk, který rozčísl stále seriózněji se tvářící rockovou scénu a i když ho ve své době zahlédli nemnozí, čas ukázal, že byl nadmíru inspirativní. A to i ve své závěrečné fázi v podobě této nahrávky.

High Time je do značné míry syntézou prvních dvou alb. Stojí někde mezi napěněnou extází Kick Out the Jams a ukázněnou písničkovostí Back in the USA. Opět o něco delší stopáže umožňují divokému kytarovému tandemu Kramer-Smith rozpoutávat ohnivé přestřelky riffů a sól (viz třeba jejich lítý souboj v Baby Won't Ya), do nichž se vrátilo něco z původní psychedelické horečky, pouze zbavené freejazzového chaosu a umravněné studiovým záznamem. Rock'n'rollový fundament, vysvlečený na Back in the USA do naha, tady znovu zbytněl a rozprostřel se do širšího zvukového koryta, zůstal ale dostatečně přímočarý a razantní.

Riffy táhnoucí písně Baby Won't Ya, Future/Now nebo Over and Over jsou ukázkové. Přešlapem není ani pomalá Miss X, která se obejde bez cukrové lepkavosti, přesto zůstává výsostnou rockovou baladou. Tryskem pádící Gotta Keep Movin' má nejblíže k hitovkám z minulého alba, k debutu naopak nejvíc odkazuje závěrečná Skunk (Sonicly Speaking), v níž hyperaktivní kanonáda bicích a kytarové piruety doplněné v závěru masivním náletem dechů dávají dohromady fantastický hukot. Jestli se na High Time nějak odráží neodvratný rozklad, kterému kapela podléhá, já to neslyším. Nakopává mě se stejnou silou jako první dvě alba, i když zase trochu jinou botou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba MC5 - High Time
» popis a diskografie skupiny MC5


Deep Purple - Fireball
2015-04-16

Deep Purple / Fireball

4 stars

Titulní píseň alba Fireball je fantastický otvírák, tříštivý šrapnel, který desku nastartuje s tou nejvyšší akcelerací a v mém osobním žebříčku purplovských trvalek stojí výš než Smoke on the Water nebo Child in Time. Frenetické spřežení kytary, basy a bicích s lehkostí a jistotou načrtává trasu budoucím speedmetalovým borcům, s ničím se moc nezdržuje a žene se dravě vpřed jako skutečná ohnivá koule. Pro hardrockovou desku ideální úvod. Ale i když zůstává ve zbývajících minutách nepřekonaný a album jako celek nemá ty klasické stylotvorné proporce svého "do kamene vytesaného" předchůdce, nijak výrazně za ním nezaostává a místy nabízí dokonce i celkem odvážná vybočení z právě nastoleného kurzu.

V případě skladeb No No No a Demon's Eye ovšem Deep Purple lijí svůj těžký kov do stejných forem, s nimiž pracovali minule. Obě jsou to výrazné, typicky hřmotné, ve středním tempu se valící pecky, které nepřekvapí, ale ucho fanouška zaručeně potěší. Pak ovšem přichází moment, v němž se člověk, který slyší album poprvé, může trochu vylekat, že se mu do přehrávače záhadným způsobem zatoulal nějaký outtake z Dylanovy Highway 61 Revisited. Anyone's Daughter přichází se svými folkovými aranžemi a Gillanovým zpěvem, který neuvěřitelně věrně (aspoň zpočátku) kopíruje dylanovský flow, úplně z jiného světa. Nicméně v závěru už nápodoba není tak markantní a koneckonců je to docela příjemná písnička i vítané vydechnutí po předchozích těžkých riffových palbách a před následujícími progresivními výboji.

Druhá strana totiž, i když se hardrockového fundamentu nezříká, vystrkuje růžky právě tímto směrem. The Mule mění ostré riffy za psychedelickou rozpitost Lordových kláves a Blackmorova stručného kytarového přihrávání a díky podobně rozvolněné rytmice to celé trochu připomíná slavnou beatlesovskou Tomorrow Never Knows. Rozvláčné pasáže v následující Fools mají své opodstatnění, protože rázný kytarový riff, který je zničehonic rozčísne, je pak o to působivější, nemuselo by se ale na něj čekat tak dlouho a efekt by zůstal stejný. Důstojný, i když ne právě dechberoucí závěr obstarává tradičněji pojatá No One Came.

Vedle nezpochybnitelných kvalit všech instrumentalistů stojí na celém albu za vyzdvižení určitě zpěv Iana Gillana, který tu osvědčuje nejen stylovou razanci, ale i výrazovou tvárnost a uvolněnost. Ale nejen díky němu a titulnímu kusu stojí za to, nenechat Fireball v purplovské diskografii nepovšimnutý ve stínu obou slavnějších sousedů. A nedat se odradit původním, značně kýčovitým obalem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Lennon, John - Imagine
2015-04-09

Lennon, John / Imagine

4 stars

Otrávené šipky, které sviští mezi někdejšími parťáky a především mezi Johnem a Paulem, odsouvají naděje na možný reunion Beatles stále víc do kategorie nemožného. Tehdy to mezi oběma kohouty opravdu už nebylo jen nějaké špičkování, ale regulérně zlá krev, o čemž svědčí i to, že zanechávala otisky v jejich hudební produkci. Na McCartneyho výpady z alba Ram Lennon na Imagine bryskně odpovídá písní How Do You Sleep?, o jejímž adresátovi se dá stěží pochybovat.

Ani osobní přestřelky ale naštěstí neovlivnily kvalitu písní obou rozhádaných géniů, i když v tvůrčím tandemu byli, marná sláva, nejsilnější. Paulovy první sólovky talent svého autora rozhodně nijak nezazdily, ale John (který si z nich tropil spíš posměch) v tomto souboji přeci jen na body vyhrával. Jak John Lennon/Plastic Ono Band tak Imagine dodnes patří do zlatého fondu a není to jen díky titulní mírotvorné baladě, jejíž melodie a klavírní figura se vryla málem do naší kolektivní paměti.

Lennon na albu střídá pomalé písničky s krystalicky čirými melodiemi a rockově strohé frázování, v obou případech se ale obejde bez přehnaně košatých aranží. To dokládá, že i mistr bombastických zvukových stěn Phil Spector, který nahrávku opět spoluprodukoval, se dovedl v pravý čas umírnit a i když některé songy nesou jeho zřetelný zvukový podpis (třeba rovněž dobře známá Jealous Guy), celkový dojem je sympaticky střídmý. Smyčcovými party se nešetří, ale v baladách mají své opodstatnění, a tam, kde bychom je nečekali (jinak syrově bluesrocková It's So Hard), jsou skvěle fungujícím doplňkem. Výrazně se na albu podepsal také George Harrison (tady se nit spolupráce nepřetrhla) svými kytarovými slajdy, v případě rozverné countryovky Crippled Inside i hrou na dobro.

Vedle zmiňovaných písniček stojí za pozornost i zvláštně nazvučená antimilitaristická litanie I Don't Wanna Be a Soldier Mama, které na halucinogenní naléhavosti přidává plouživé tempo a nezvyklé Lennonovo frázování. Výborná je i naštvaná Gimme some Truth nebo další spectorovský kousek How?, spíš jen roztomilý je pak závěrečný prostomyslný lovesong Oh Yoko! Oproti předchozímu albu je Imagine hudebně pozitivnější a uhlazenější, společenské buřičství zůstává tentokrát hlavně v textech, po skladatelské stránce ale obě desky tvoří vyrovnaný pár s minimem přebytečných tónů. Fenomén Beatles definitivně pohřbívá soudní agenda, ale skvělé písničky zpod prstů jejich osiřelých členů naštěstí proudí dál.


Recenze již zvežejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Lennon, John - Imagine
» popis a diskografie skupiny Lennon, John


Bowie, David - Hunky Dory
2015-04-09

Bowie, David / Hunky Dory

5 stars

Jestli byl Ziggy Stardust pro Bowieho definitivním komerčním průlomem, výstup na umělecký vrchol si poprvé odbyl už o rok dříve s albem Hunky Dory. Už tady se stává průkopníkem a vůdcem celé té extravagantnější a afektovanější větve britského písničkářství a inspirátorem většiny ostatních. Devět autorských (když pominu jeden instrumentální a jeden převzatý kus) písní charakterizuje brilantní skladatelský rukopis, v němž se setkává genialita Lou Reeda a Johna Lennona s jeho vlastní a nastavuje laťku do závratných výšin.

Přitom zvuk alba je zdánlivě konvenčnější, než u předchozí desky. Hardrockové vlivy jsou zapomenuty a aranžmá jsou pročištěnější a jemnější. Významnou úlohu, především v první třetině alba, hraje piano, díky němuž se do skladeb vkrádá zvláštní atmosféra slučující v sobě artistní vytříbenost se záměrnou barovou pokleslostí. Do některých písní, včetně Life on Mars?, jedné ze svých nejpůsobivějších vůbec, si na pomoc přizval vycházející klávesovou hvězdu, Ricka Wakemana, který právě nastoupil k Yes. Kytarista Mick Ronson se zpočátku zdá být upozaděný, ale počínaje půvabnými ornamenty v Eight Line Poem je stále slyšitelnější a svojí klíčovou roli v Davidově doprovodném bandu s přehledem obhajuje. V závěru alba už je akustické i elektrické kytary podstatně víc a taková Queen Bitch i pěkně svižně rockuje a vyzařuje velvetovský žár přizdobený glamově fintivou polevou.

Nevtíravě a přitom velmi efektně jsou využité smyčce (Ronsonova práce) v úvodní Changes, kterou se Bowie distancuje od ortodoxních rockerů a obhajuje svoje právo na změnu, nebo ještě působivěji v závratném refrénu Life on Mars? Obě vinylové strany uzavírají dvě rozsáhlejší, dramaticky pojaté a i textařsky zašifrovanější skladby Quicksand a The Bewlay Brothers. I ty se ale pyšní podmanivými melodickými linkami a zcela přirozeně se doplňují s přímočařejšími, ale jen zdánlivě odlehčenějšími songy jako jsou Oh! You Pretty Things, Neilem Youngem inspirovaná Kooks nebo svérázné a nejednoznačné pocty mistrům Andy Warhol a Song for Bob Dylan.

Bowie už ale není ve vleku žádného vzoru, sám se jím stává. Promyšlená stylová neposednost, hledačství, inteligentní a dráždivě mlžící texty, přitažlivé napětí mezi hereckým nadhledem a citovou angažovaností, výjimečný smysl pro přirozenou hitovost, to všechno Bowieho předurčuje, aby se stal jedním z největších. Vlastně už jím je. A to zatím málokdo tuší, kolika ch-ch-ch-changes ještě v následující dekádě projde.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Petr Novák & George and Beatovens - Ve jménu lásky
2015-03-30

Petr Novák & George and Beatovens / Ve jménu lásky

4 stars

Třetí dlouhohrající deska Petra Nováka a poslední s původní skupinou George and Beatovens není, stejně jako obě předešlé, žádnou hitovou bonboniérou, protože všechny jeho zlidovělé šlágry zůstávaly dlouho rozeseté jen po singlech. Album Ve jménu lásky staví na odiv vyšší ambice. Docela zdárně vstřebává aktuální impulzy ze světa progresivního rocku, přitom je ale stále jednoznačně písničkové a novákovsky romantické. A i když jsou aranžérské a komopoziční snahy o větší umění poplatné zahraničním vzorům, nepůsobí začátečnicky, jsou sebejisté a řemeslně zvládnuté, a tu žádoucí porci originality, kterou představuje Novákův nezaměnitelný zpěv, nijak neutiskují.

Do progrockových končin vedou písně především výrazné a nápadité klávesy Jana Obermayera nebo tullovská flétna Petra Bezpalce (např. 220 bleších snů, Nikde nemám dům), kytara hraje většinou jen doprovodnou roli. Nejnázornějším příkladem tohoto směřování jsou obě verze titulní skladby, které album rámují, a asi nejzdařilejším pak píseň Kolo štěstí, kde si členitá stavba dobře rozumí s hitovým refrénem. Povedené jsou ale i některé méně rozmáchlé kousky jako třeba Já se vrátím. Naproti tomu recesistické retro O trubce sním je možná docela roztomilé, ale s náladou ostatních písniček se nepříjemně tluče.

Texty Iva Plicky mají sice k poezii daleko, ale nepostrádají jisté naivní kouzlo a především padnou Novákovu naturelu jako ulité. On totiž tím beznadějně sladkobolným rytířem lásky skutečně byl, a tak těm romantickým veršíkům dokázal vtisknout věrohodnost, jakou by z nich jiný zpěvák těžko vykřesal. Hlasově je tady ve výborné formě a i ten trochu zbytečný expresivní úlet v závěru Ve jménu lásky zvládá se ctí. Instrumentálně zatím nejpropracovnější album jeho kariéry však bohužel znamenalo i konec zlaté éry. Na Petra Nováka už číhají dva tajně spolupracující démoni - alkohol a normalizace - , kteří mu v dalších letech dovolí jen málo podobně úctyhodných vzepětí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Petr Novák & George and Beatovens - Ve jménu lásky
» popis a diskografie skupiny Petr Novák & George and Beatovens


Can - Tago Mago
2015-03-30

Can / Tago Mago

5 stars

Cestičky rockového vývoje se s počátkem 70. let dál a dál větví, některé jsou slepé, jiné perspektivní a schopné produkovat další výhonky. Ta, pro níž se vžil pojem krautrock, patří bezpochyby do druhé kategorie. Ačkoli zlatá éra stylu zahrnuje poměrně krátký časový úsek, jeho vliv na hudbu příštích desetiletí je takřka neohraničený. Proniká do nejrůznějších postpunkových mutací, ambientu, noise i do mohutného proudu elektronické taneční hudby 80.-90. let. Skupina Can jako zástupce (západo)německé avantgardní scény, která ke zformování stylu vyřkla klíčová slova, patří k těm nejzásadnějším jménům a k jejich odkazu se dodnes hlásí stovky umělců.

Dvojalbum Tago Mago, jehož samotný název už asociuje něco hodně neobvyklého, je už třetí položkou v diskografii kapely, ale právě na něm Can dotáhli kontury svého novátorství do naprosto osobité a vzrušující podoby. Čtveřice Irmin Schmidt (klávesy), Holger Czukay (basa), Michael Karoli (kytara) a Jaki Liebezeit (bicí) se tu představuje s novým mužem u mikrofonu Damo Suzukim. K jeho projevu určitě pasuje spíš výraz vokalista než zpěvák, ale i když zní jeho hlas neškoleně a většinou není tlačený do popředí, dokáže vytřískat maximum z výrazových proměn a tvoří důležitou část tajemného fluida kapely.

Skutečné a pro budoucnost nesmírně cenné objevy ale skupina dělá se zvukovými a rytmickými texturami skladeb. Na tomto poli se běžným rockovým standardům vzpírá podstatně víc než zástupci progresivního rocku, dokonce víc než takoví King Crimson, a výrazně jinak než jazzrockové kapely nebo experimentátoři z Canterburské scény. V poměrně dlouhých kompozicích inspirovaných psychedelickým rockem i moderní vážnou hudbou jsme svědky kontinuálního hudebního toku, který má repetitivní ráz, ale zároveň se neustále jakoby samovolně proměňuje. Prochází fázemi narůstání i uvolňování intenzity, náhlými i pozvolnými přeryvy, zrychluje se, zpomaluje, a s pomocí kytar, syntezátorů, smyčcových nástrojů a studiových efektů vytváří neslýchané a podivuhodné zvukové krajiny.

Velký důraz je kladený na rytmus, který na mnoha místech působí i po víc jak čtyřech dekádách neobyčejně moderně a dokazuje jaký vliv měli Can na hudební současnost. Vrcholnému opusu Halleluhwah zabírajícímu celou druhou stranu dominuje hypnotický Liebezeitův beat, který jakoby svou umanutostí podněcoval ostatní nástroje k všelijakým experimentům a ve chvílích, kdy se přidá Suzukiho zpěv, najednou zase jako bych slyšel letargickou tanečnost Happy Mondays. Naproti tomu ve skladbě Aumgn, která rovněž vyplňuje jednu stranu dvojalba, rytmická osa téměř chybí, jen v závěru této pochmurné sonické meditace se bubny rozbuší do barbarského tranzu. Ať už se ale jedná o experimentálnější druhou desku nebo relativně stravitelnější úvodní trojici skladeb, pokaždé máme tu čest s něčím do té doby neslýchaným, odvážným, ale především životaschopným.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Can - Tago Mago
» popis a diskografie skupiny Can


Who, The - Who's Next
2015-03-25

Who, The / Who's Next

5 stars

Takhle zprudka do toho The Who třískali naposledy na svém debutovém albu. Pak se vydali na cestu za kompozičně promyšlenými celky, energie přitom pořád měli fůru, ale na desky se dostávaly zvukově spíš sofistikovanější výtvory. Skvělé písně i koncepty, ale málokdy pořádný bigbít. To Who's Next, pátý počin kapely, na razantním rockovém zvuku do značné míry přímo staví, přičemž skladatelská úroveň neklesla ani o píď. Není se čemu divit, za ty dva roky od vydání Tommyho zaplavil hudební svět hardrock, vnímání tvrdosti se významně posunulo a The Who v tomhle ovzduší nehodlali být za nějaké měkkoty. Podstatné ale je, že se ani v nejmenším nesnaží připodobňovat k Led Zeppelin nebo Black Sabbath, neochvějně se drží svého stylu, jen mu pořádně vypracovali svalstvo.

Hned první skladba Baba O'Riley je ukázková. Neotřelé syntezátorové intro (byl to Pete Townsend, kdo tenhle čerstvý výkřik techniky do zvuku kapely nenásilně a přitom výrazně začlenil) přechází do pompézního celokapelového zvuku, který je jako stvořený pro velké arény, hrdě se vzpíná a nakrucuje a bez zakolísání podpírá velkorysé melodické klenby. Mohutné kytarové akordy a riffy, klávesové ozdůbky, akustická zjemnění a neúnavná Moonova kanonáda jsou základními kameny celého alba, které má svůj jednoznačný vrchol v závěrečném osmiminutovém šlágru Won't Get Fooled Again, geniálním spojení epičnosti a dravosti. The Who ale nejedou jen v jednom rozměru, dobře vědí, kdy povolit tlak a zahrát na city (The Song Is Over, Behind Blue Eyes), kdy zavelet k útoku, kam vlepit něco nezvyklého (housle v závěru Baba O'Riley, dechy v My Wife), jak stupňovat napětí.

Daltreyho pěvecký výraz souhlasně s hudbou o dost zmužněl a zhrubnul, je tvárnější i pevnější, než kdy předtím, perfektně kombinuje lyricky jemné i hardrockově chraplavé polohy. Několikrát ho zkušeně doplní Townsend (Going Mobile je plně v jeho vokální režii) a svůj jediný autorský příspěvek My Wife si slušně odzpívá i John Entwistle. Hlavním hrdinou je ale zřejmě Pete Townsend. To on je autorem osmi z devíti brilantních kompozic, on je zodpovědný za ten šťavnatý, dynamický a barevný kytarový zvuk desky. Ta měla původně mít podobu další rockové opery s pracovním názvem Lifehouse, ale skutečnost, že tenhle plán nakonec nevyšel, měla na album podle mého názoru veskrze pozitivní vliv. Díky tomu získalo na sevřenosti a údernosti, přitom působí stejně monumentálně jako Tommy. The Who s ním vystoupali do míst, odkud se už výš jít nedá.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Who, The - Who's Next
» popis a diskografie skupiny Who, The


Blue Effect - Nová syntéza
2015-03-25

Blue Effect / Nová syntéza

3 stars

Mluvit v případě Nové syntézy o jazz rocku je hodně zavádějící. Setkání těchto dvou hudebních proudů stojí v jejím případě na jiných principech, než jaké jsme zvyklí s daným žánrem spojovat. Víc než o nějaké hlubší propojení jazzových a rockových zákonitostí tady jde spíš o kombinování jejich vnějších znaků. Nová syntéza má tudíž blíž k efektní nablýskanosti Chicaga, než ke komplexnosti Mahavishnu Orchestra nebo Weather Report, a nakonec i k Hladíkovu podstatně přesvědčivějšímu a dobrodružnějšímu pokusu na tomto poli, albu Coniunctio, které vzniklo o rok dříve ve spolupráci s Jazz Q.

Jazzový orchestr Československého rozhlasu je totiž výrazně slabší káva, než odvážnou kreativitou přetékající Kratochvílovo Jazz Q s famózním Jiřím Stivínem. Dechové party Kamila Hály jsou hudebně konvenční až estrádní, ne-li přímo „televarietní“ a s rockovým beatem Blue Effectu (schválně nepoužívám ten nehezký vnucený přepis Modrý efekt) nacházejí jen málo společných frekvencí. Z alba tak slyšíme spíš členitý instrumentální progrock s přilepenou a většinu času zbytečnou bigbandovou instrumentací, nikoli jazz rock jak ho obvykle chápeme. Zdaleka nejlépě proto znějí pasáže, kde se JOČR drží zpátky a vyzrálý rockový kumšt Blue Effectu nic neruší, což se aspoň částečně týká dvou údernějších skladeb Směr jihovýchod a Popínavý břečťan.

Když si vypomůžeme biologickým příměrem, tvoří tu Blue Effect a JOČR dvě šroubovice DNA uměle zaklesnuté do sebe bez ohledu na komplementárnost jejich bází, a tudíž z větší části nefunkční. Na druhou stranu je ale Nová syntéza dalším nepopiratelným svědectvím o instrumentálním i skladatelském zrání Radima Hladíka, které ani tento nepodařený mezižánrový summit nedokázal zpochybnit. K dnešnímu datu je album beznadějně zastaralé, ale v krušných dobách, jakou začátek normalizačních 70's určitě byl, se i slepé uličky počítají.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


Mitchell, Joni - Blue
2015-03-18

Mitchell, Joni / Blue

5 stars

Svým čtvrtým albem Joni Mitchell definitivně potvrdila postavení nejoriginálnější písničkářky své generace. Stala se z ní svrchovaně soběstačná osobnost, která v intimních a přitom rafinovaně vystavěných písničkách stejnou měrou obnažuje svoje nitro i posouvá formální mantinely, v nichž se doposud "dámy s kytarou" pohybovaly. Na desce Blue je okouzlující, citlivou i bystrou průvodkyní po dosud květinově snící Kalifornii i po vlastních milostných serpentýnách (nejvíce se tu zrcadlí čerstvé rány ze vztahu s Jamesem Taylorem). Melancholická, zranitelná, sebezpytná i pozorující, rozbolavělá, přesto životem spíš opojená než zahořklá.

Instrumentálně táhne desku prakticky sama. Střídá kytaru, piáno a appalačský dulcimer a loudí z nich tóny a akordy, jaké ve světě populární hudby rozhodně nemůžeme klasifikovat jako konvenční. V jejím případě střídmý ještě neznamená primitivní, právě naopak. To platí i o jejím zpěvu plně využívajícím hlasového rozsahu i smyslu pro dynamickou různorodost. Třepotavé a nevnucující se melodie se ve službách (nikoli v otroctví) harmonie a textu stahují na méně nápadné pozice, ale tím víc uvíznou, když se k nim proposloucháme. Písničky Joni Mitchell zkrátka vyžadují plnou pozornost, teprve pak je můžeme docenit. Kultivovanost a formální vytříbenost není na překážku prožitku, jak Joni ukazuje třeba absolutním odevzdáním se náladě písně v titulní Blue.

Účast dalších hudebníků se na albu projevuje v tak drobounkých špetkách, že je téměř nevnímáme. Ať už je to kytara Jamese Taylora v několika skladbách, basa Stephena Stillse v Carey, tence mňoukající steel kytara v písni California nebo sotva slyšitelné bicí. Všechno je to utopené v hlubokém stínu Joniina zpěvu a instrumentální vynalézavosti. S kytarou nebo dulcimerem je perlivě projasněná (robustnější údery do strun se objevují v This Flight Tonight), s prsty na klaviatuře zase logicky zádumčivější a nemálo připomínající rané nahrávky Kate Bush. Na posluchačovy ušní bubínky nejde ztečí, už teď je plně zaujatá především vlastním sebevyjádřením a ne jeho komerčním potenciálem. Že bylo album Blue ve své době prodejně úspěšné je spíš věcí tehdejšího hudebního ovzduší, všeobecné lačnosti po novém a neotřelém, doznívajícího okouzlení svobodomyslnými ideály hippies. Ale přestože jsou jeho nálady s touto érou neodmyslitelně spojené, patří mezi nadčasové písničkářské skvosty.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Mitchell, Joni - Blue
» popis a diskografie skupiny Mitchell, Joni


King Crimson - Lizard
2015-03-18

King Crimson / Lizard

5 stars

Personální krasohled King Crimson se na třetím albu opět o něco pootočil. Na svých místech zůstali Collins s Tippettem, bratry Gilesovy u rytmiky ovšem nahradili Andy McCulloch (bicí) a Gordon Haskell, který se chopil jak baskytary, tak i většiny vokálů. Výrazně posílily jazzové elementy, barvy Frippových kytarových i syntezátorových partů potemněly a zhrubly a celkově je toto album experimentálnější a hůře stravitelnější, než první dvě.

Hned úvodní Cirkus obsahuje znepokojivé až hororové instrumentální pasáže, s nimiž Haskellova pěvecká linka svádí nerovný boj. Houštinou pochroumaných rytmů a zvuků se melodie ztěžka prodírá i v následující Indoor Games, ještě ztřeštěnější je groteskní reflexe rozpadu Beatles s názvem Happy Family, kde rozevláté elektrické piáno a flétnu rozmetávají osudové, uširvoucí kytarové akordy. Nervní atmosféru ukonejší až v závěru první poloviny akustická Lady of the Dancing Water navazující na křehkou zasněnost Cadence and Cascade z minulé desky.

Ten nejlíbívější okamžik ovšem přichází teprve nyní, stojí ale za to. Prince Rupert Awakes je jakousi první větou rozsáhlé skladby Lizard, která vyplňuje celou druhou stranu LP, u mikrofonu se v ní střídá Haskell s hostujícím Jonem Andersonem z Yes a její melodie je z rodu těch, které celý den nevyženete z hlavy. Na její vznešené kráse nemění nic ani narušitelské výpady mellotronu. Druhá část titulního kusu Bolero - The Peacock's Tale nejprve rozvíjí předchozí melodii v lyrických variacích, postupně ale dechy a piáno přecházejí do čím dál energičtějších jazzových synkop. Další oddíl se po krátkém zpívaném úvodu zvrhne do nepřehledného a místy agresivního potýkání různých nástrojů symbolizujícího bitevní vřavu a končí čistým tónem Frippovy kytary nad vzdalujícím se pohřmíváním basy a bicích. Krátký dovětek Big Top pak připomíná jakýsi polámaný flašinet nebo pouťovou kocovinu.

Lizard ve větší míře opouští modely rozpracovávané na předchozích albech, vydává se novými směry a po instrumentální i kompoziční stránce skýtá mnoho zajímavého. Fripp-kytarista směle ohledává masivnější a brutálnější zvukové možnosti svého nástroje a předjímá tak rockovější inkarnaci skupiny s Wettonem a Brufordem. Tady je zatím víc okouzlený jazzem a avantgardou, ale i s těmito inspiracemi nakládá velmi nekonvenčně a objevně. Opomíjené, nesnadné, přesto opět výborné album.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Stooges, The - Fun House
2015-03-09

Stooges, The / Fun House

5 stars

Tu nezvladatelnou rock'n'rollovou bestii, která z koncertů The Stooges dělala nebezpečně přitažlivou apoteózu destrukce a chaosu, se tentokrát podařilo s pěnou u huby dotlačit až ke dveřím studia. To se ví, že si tam nenašla stálý pelech, ale aspoň si sem tam ucvrnkla aby označila teritorium a to stačilo, aby se album Fun House stalo o dost věrnějším zrcadlem spalujícího živlu jménem The Stooges. Zvuk je podstatně vyváženější a tím i brutálnější než u debutu, Iggyho zpěv z něho tolik netrčí a když se kytara Rona Ashetona rozběsní, atakuje posluchače hutnějšími a agresivnějšími vlnami.

Osou všeho zůstávají sveřepě zacyklené riffy s efektem šamanského vymítání démonů, do nichž Iggy vyštěkává svoje poživačné konfese. I on je ale pěvecky vyzrálejší a začíná sbírat plody svého někdejšího rozhodnutí nekopírovat obdivované černé bluesové zpěváky a jít si tvrdohlavě za vlastním výrazem. Agresivitu ve svém zpěvu perfektně ovládá a tvaruje, dusí jí a zase povoluje, což nejnázorněji slyšíme v pomalu odbíjející skladbě Dirt. Jak se ale album přehoupne do druhé poloviny, zpěvu je stále méně a přibývá nepříčetných výkřiků a skučení. Tehdy se také k základní čtyřčlenné smečce přidává saxofonista Steve Mackay a sound The Stooges se tak stává ještě bezuzdnějším, jazzové polibky z něho ždímou ještě divočejší improvizace. Ve skladbě 1970 Mackay protkává kytarové třeštění ďábelským sólováním, ve Fun House se zase přimyká k základnímu riffu. Závěrečná apokalypsa L.A. Blues ovšem znamená totální uvolnění ventilů pro všechny, živel bezhlavě řádí a album se zvrhává v rockově freejazzovou kakofonii, po níž už nic přijít nemůže.

Album jako je Fun House by po řebříčcích prodejnosti nešplhalo v žádné době, tím méně v éře doznívajících květinových mámení a bujících artistních slonovinových věží. Ale stylotvorný dopad, jaký mělo na vývoj rockové hudby v následujících desetiletích, se dá dnes už jen těžko změřit. Jeho zničující energie, provokativní hrubost a mezní, sebemrskačské zanícení napájejí životodárnou inspirací další a další spolky, pro něž je na prvním místě do krve zbičovaný adrenalin, a pak teprve nějaký ten doláč za to. The Stooges ovšem byli jenom jedni, to nám dokazují dodnes.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Stooges, The - Fun House
» popis a diskografie skupiny Stooges, The


Deep Purple - In Rock
2015-03-09

Deep Purple / In Rock

5 stars

S příchodem Iana Gillana a Rogera Glovera nastal ve směřování Deep Purple zásadní zvrat. Až teď se vší vervou nastoupili cestu hardrockových pionýrů a zejména díky následujícím třem deskám je můžeme směle považovat za jeden ze tří pilířů, na nichž dodnes stojí veškerá v nejširším slova smyslu metalová muzika. A zatímco stín Black Sabbath padá dodnes na všechno temné, gotické nebo okultní, co se na tvrdé scéně odehrává a vějíř vlivu Led Zeppelin ohrádku hard&heavy velkoryse přesahuje, výdobytky, se kterými přišli Deep Purple se otiskly především v tom, co označujeme jako klasický heavy metal, ať už do něj dosazujeme slůvka power, speed nebo thrash. Čili ty odrůdy, kde vládne okázalost, silácké pózy a kytarové čarostřelectví. Základy začali Deep Purple budovat právě na desce In Rock.

Vyšli samozřejmě z bluesrocku, ale černé kořeny u nich nejsou tak obnažené, jako u Led Zeppelin, i když zase ne tolik zasypané hřbitovní hlínou jako u Black Sabbath. Jádrem je těžkotonážní boogie pučící do důmyslných, ale nepřekombinovaných riffů a charakteristické zvukové zabarvení, které mají na svědomí především klávesy Jona Lorda. Ty si s Blackmorovými kytarovými šlehy nijak nezadají v razanci i eleganci a dostávají zaslouženě velký prostor i sólově. Dusající rytmika Glover-Paice pak tvoří nerozbitný podvozek, díky němuž se hudba Deep Purple valí vpřed jako plně naložený kamión. Do toho perfektně zapadá i Gillanův vokál, který působivě kombinuje vibrující čistý tón s nebývale drsnými rejstříky.

Tohle všechno skupina do mrtě zhodnotila ve vyrovnané šestici nadupaných hardrockových čísel, z nichž žádné nevyčuhuje ani nezaostává, a záleží opravdu čistě na osobních preferencích, jestli vyzdvihneme Speed King, Bloodsucker, Into the Fire nebo kterékoli další. Pozornost naopak přitahuje desetiminutová bombastická Child in Time. Pro většinu fanoušků jde o naprosto zásadní a nepřekonatelný skvost, kterému ale nezřízeným obehráváním v classicrockových rádiích punc výjimečnosti notně oprýskal. Píseň je vystavěná velice efektně, ale pokud jde o míru angažovaného patosu, musím říct, že tady kapele trochu ujela ruka. A ačkoli je Gillan pro mě mnohem větší sympaťák než nesnášenlivý egomaniak Blackmore, víc, než jeho vypjatý ječák, mě v tomto případě baví právě kytarové sólo v rychlé střední části.

Nicméně protože si Deep Purple svoje progresivní a klasicizující choutky ukojili krátce předtím v projektu Concerto for Group and Orchestra, mohli se na většině desky soustředit na syrový, dunící, chlapácký rock, který jim svědčí nejvíc, a kterému na albu In Rock dodali mocný a čerstvý impuls. Ve světle trvalého dopadu na budoucí vývoj nejsou ani ty vytesané podobizny na obalu napodobující skulptury v Mount Rushmore tak nadsazené.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Doors, The - Absolutely Live
2015-03-04

Doors, The / Absolutely Live

4 stars

Koncerty The Doors jsou legendou, kterou bohužel našincům - i těm pamětnickým - nikdy nebylo dopřáno porovnat s realitou. Nejlepší obrázek si můžeme udělat z dostupných filmových záznamů, kterých je naštěstí docela dost, méně směrodatná už jsou živá alba, z nichž Absolutely Live je první v řadě. Není příliš radno z něho usuzovat na skutečnou podobu koncertů kapely, které vzhledem k Jimově živelnosti a drogovým i alkoholickým úletům nebyly vždycky zrovna profesionální (zato se pokaždé "něco dělo"), protože výsledná nahrávka byla doslova poslepovaná z mnoha různých vystoupení, takže Absolutely Live je spíš takovou idealizovanou projekcí producenta Paula Rothchilda.


I když vydaný až po studiovém albu Morrison Hotel neobsahuje z něj tento živák žádnou píseň, zato nás seznamuje s množstvím materiálu, který z řadovek neznáme. Jde především o coververze Willieho Dixona (vedle Back Door Man ještě Love Hides a Close to You) a Bo Diddleyho (Who Do You Love?), k nimž stylově pasuje i Morrisonova vlastní Build Me a Woman. Je známo, že Jim blues a jeho klasické interprety obdivoval a snažil se jim přiblížit, uvedené písně jsou ale pro mě důkazem, že v tomhle směru vždycky poněkud tápal a zůstával na efektním povrchu. Nejbluesovější je nakonec paradoxně Close to You, kde hlavní vokál zpívá Ray Manzarek. Přesvědčivější jsou The Doors určitě ve vlastních skladbách When the Music's Over (i když tady trochu zamrzí, že se od studiové verze příliš neliší), Universal Mind, Break on Through nebo Soul Kitchen.


Asi největším lákadlem je přítomnost hudebně básnické performance Celebration of the Lizard, která měla původně vyjít na A-straně desky Waiting for the Sun, ale v ucelené podobě se objevila až tady. Složená ze sedmi částí je chvíli autorským čtením, chvíli divadlem, chvíli rockovou písní a Morrison v ní plně uplatňuje svoje dramatické vlohy. Už kvůli této lahůdce stojí za to dvojalbum vlastnit. Ani zbytek nahrávky si nezaslouží vyloženě příkrá slova, ale stejně si The Doors napoprvé zasloužili lepší koncertní vizitku. Možná se měli smířit s kiksy a vykašlat se na stříhání a akurátnost.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - Absolutely Live
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Young, Neil - After The Gold Rush
2015-03-04

Young, Neil / After The Gold Rush

5 stars

Neil Young se rychle učí, jak na sólové dráze se svými písničkami nakládat. Každá z předchozích lekcí - s Buffalo Springfield, Crazy Horse a nejčerstvěji s trojicí Crosby, Stills & Nash - mu něco dala, a on už mnohem lépe ví, jak do sebe jednotlivé rockové, folkové i jiné pramínky zaplést a svoje písničky tak obdařit tím nejdůležitějším - přirozeností. A že měl v případě After the Gold Rush mimořádně lehkou a jistou skladatelskou ruku. Větší množství tak jasnozřivých melodií, které se okamžitě staly folkrockovou klasikou, bychom na jiném jeho albu jen těžko hledali. Pro všechny potenciální učedníky písničkářského řemesla je tohle vysoká škola.

V některých skladbách opět slyšíme kumpány z Crazy Horse, s nimiž Young nahrávání alba započal. Větší část repertoáru s ním ale dokončil pouze Ralph Molina za bicími, zato se přidali jiní staří známí: Stephen Stills a Greg Reeves z CSN&Y a na piano Jack Nitzsche, který se podílel už na Youngově sólovém debutu. Svoje první významnější angažmá si tu odkroutil také mladičký Nils Lofgren, pozdější druhý kytarista Crazy Horse a ještě pozdější opora Springsteenova E Street Bandu. Je tak docela logické, že zvuk desky těží z obou předchozích spoluprací, i když se výrazně kloní na jemnější folkovou stranu.

Z čistě akustických pozic také album startuje. Skvostnými vícehlasy vyzdobená Tell Me Why si vystačí s kytarou, naléhavě odzpívaná After the Gold Rush s pianem a malebnou vsuvkou lesního rohu, teprve v Only Love Can Break Your Heart se přidá i rytmika. Nejvíc se kapela rozjíždí v rozhořčené filipice Southern Man, která si bere na mušku jižanský rasismus, a jejíž šťavnatý sound korunuje Neilovo kytarové sólo. Po oddechové miniatuře Till the Morning Comes a notně zpomalené předělávce countryové klasiky Oh Lonesome Me (známe jako Ptačí nářečí) přichází na řadu další vyšší mocí políbená melodie v podobě Don't Let It Bring You Down následovaná velebnou Birds a další říznější skladbou When You Dance I Can Really Love, v níž mimo jiné zaujmou napínavá klavírní ostináta. Všechno klasika. Zbývá už jen něžné vyznání I Believe in You, odlehčený dovětek v podobě Cripple Creek Ferry a jediný další logický krok: projít si tenhle písničkářský růženec znovu od začátku.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Young, Neil - After The Gold Rush
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Black Sabbath - Paranoid
2015-02-23

Black Sabbath / Paranoid

5 stars

Ne, že by Black Sabbath na svém bezejmnenném debutu neměli jasno v tom, co a jak chtějí hrát, ale na Paranoid přeci jen svou vizi ještě doladili, vyškrtali přebytečné, zdůraznili zásadní, a navrch vysázeli jeden hit vedle druhého. Pozůstatky bluesového jamování zmizely, kompozice jsou jasně dané, důmyslné i prosté zároveň. Zvuk zůstal hrubý a dunivý, produkce kašle na výzdobu a soustředí se na temnou stranu síly.

Kapela ráda pracuje s rytmickými zlomy a kontrasty. Písně Electric Funeral (předobraz sludge metalu nebo třeba Alice in Chains) a Hand of Doom efektně pracují s modelem základního těžkého riffu přeťatého ve střední části rychlejší pasáží. U Hand of Doom má i ten stěžejní riff dvě tváře – tišší přípravnou a vypjatou eruptivní. Vývojem procházejí i Iron Man, Fairies Wear Boots nebo monumentální úvodní War Pigs s nezapomenutelnou hi-hatkou a perfektně zasekávajícím Ozzyho frázováním. Naproti tomu píseň, která dala albu jméno, svojí sevřeností a sprinterským tempem potvrzuje, že šlo z hlediska vzniku o „rychlovku“ a vlastně nezamýšlený hit.

Funkční jsou i dva retardéry: Nečekaně atmosférickou Planet Caravan charakterizují převalující se basa, konga a zkreslený zpěv, instrumentální Rat Salad je postradatelnější, ale Wardovo bubenické sólo je naštěstí docela krátké a nahrávka tak před závěrečnou perlou Fairies Wear Boots neztrácí tah. Pro každého správného metloše by tahle kolekce přetékající výstavními riffy a melodiemi měla být Mekkou i Santiagem de Compostella (existuje takové poutní místo i pro satanisty?) dohromady, čepem, kolem něhož se jeho svět otáčí. Neslyším na ní jediné zaváhání, snad jen ten obal je podstatně horší než u jedničky.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Paranoid
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Hendrix, Jimi - Band of Gypsys
2015-02-23

Hendrix, Jimi / Band of Gypsys

4 stars

Zformováním nového tria nazvaného Band of Gypsys začal psát Jimi Hendrix novou kapitolu, jejíhož rozuzlení jsme se už bohužel nedočkali. Jediné album kapely, v níž se Hendrix tentokrát obklopil hráči stejné pleti, se v mnohém liší od novátorských prací The Jimi Hendrix Experience, ale leccos zatím zůstává ve stadiu hledání, naznačené, nedopovězené. Protože jde o živý záznam zkompilovaný ze dvou vystoupení v newyorském Fillmore East, logicky na něm nenalezneme ty vzrušující studiové experimenty z předchozích alb, ale zato spoustu intuitivních jamsessionových odvazů.

Nový band je zemitější a více přimknutý k rhythm'n'bluesovému jádru, drží se stranou mezihvězdných tras, na nichž vizionářsky hlídkovali Experience, a taky je kompaktnější. Jimi krotí svoje ego a je mnohem víc součástí kapely, svoje mistrovství prezentuje méně okázalým způsobem. Také ve zpěvu dává velký prostor Buddymu Milesovi (píseň Changes je dokonce plně v jeho režii), jehož bicí jsou oproti Mitchellově hře méně excentrické, koncentrovanější a rovněž sloužící celku. Naopak výraznější jsou basové linky Billyho Coxe vytvářející čitelnou osu, kolem níž se muzika rozhýbává a obohacuje Hendrixovu novou tvář svěžími prvky funky a soulu, jako třeba hned v úvodní skladbě Who Knows.

Těžko říct nakolik je to způsobeno tím, že jde o koncertní reál, ale Jimi sám jakoby už se nasytil efektních zvukových experimentů a při hře se obrací víc dovnitř, k podstatě. Vrací se ze snů a tripů do vzdálených galaxií na zem, ale i tam předvádí na kytaru neuvěřitelné věci, jako když ve strhující zvukomalbě skladby Machine Gun dokonale ilustruje vietnamské válečné peklo. V triu s Coxem a Milesem mu to bezvadně šlape a od téhle sestavy jsme se mohli nadít ještě velkých věcí. Jak velkých, to už bohužel zůstane navždy v říši dohadů. Epizoda jménem Band of Gypsys brzy skončila a krátce nato se tragicky uzavřela i meteorická životní i umělecká dráha největšího z kytarových hrdinů.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Band of Gypsys
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Pink Floyd - Atom Heart Mother
2015-02-18

Pink Floyd / Atom Heart Mother

3 stars

Cesta postbarrettovských Pink Floyd je i nadále trnitá a plná slepých uliček. Odvážné experimenty ze studiové části Ummagummy bohužel nevykrystalizovaly do jasnějšího směru a na Atom Heart Mother působí kapela stále trochu bezradně. Chuť pokoušet nevyzkoušené je neopustila a za to zaslouží poklonu, ale ta je z mé strany spíš zdvořilá než nadšená. Titulní kompozice zabírající celou první stranu rozhodně netrpí nízkými ambicemi, ale orchestrální aranže, kterými je protkaná, s hudbou Pink Floyd příliš nesouzní. Hřmotné dechy, violoncello a klasicistní sbory vytloukly ze skladby téměř všechno tajemno a kosmickou psychedelii a nahradily jí fráčkovskou nabubřelostí, ve které se těch pár zajímavých momentů bezmocně utápí.

Tři kratší písně z druhé strany si tak jako na Ummagummě autorsky rozdělili jednotliví členové (s výjimkou Masona), ale ani tentokrát to není žádná sláva. Oba hlavní tahouni, tedy Waters s Gilmourem, vsadili převážně na akustické snění, které sice tvoří vítaný protipól bombastickým orchestracím z Atom Heart Mother, ale chybí jim nosnější motivy, následkem čehož působí spíš jako přípravná dema. Wrightova Summer '68 by mohla být překvapivě nejpovedenějším kouskem kolekce, ale i tady se do věci nepatřičně vkládají žesťové buldozery a kazí co mohou. Závěrečná Alan's Psychedelic Breakfast jen spojuje reálné zvuky jakési opulentní snídaně s nepodstatnými hudebními útržky a dojem určitě nespraví.

Ne, že by Atom Heart Mother bylo nudné album. Je ale spíš průběžnou zprávou o momentálním stavu bádání včetně přehmatů, než dotaženým tvarem a opravdu působivých nápadů je v ní jako šafránu. Ať už si o Watersově egu a diktátorských manýrech, které nakonec Pink Floyd nenávratně rozklížily, myslíme cokoli, v této chvíli je to právě silná ruka a ne autorská demokracie, co kapela potřebuje.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Morrison, Van - His Band and the Street Choir
2015-02-18

Morrison, Van / His Band and the Street Choir

5 stars

Název alba je vlastně dost popisný. Odráží skutečnost, že Morrison původně zamýšlel vydat čistě vokální nahrávku a za tím účelem dal z přátel včetně své manželky dohromady neprofesionální čtyřčlenný "Street Choir". Byl ale zřejmě jediný, komu se taková myšlenka pozdávala, a nakonec se okolím nechal přesvědčit, aby jí opustil, přibral další vokalisty a především standardní kapelu. V ní se objevují i někteří muzikanti známí z nahrávání Moondance a právě návaznost na tohle album je nakonec nejvíc patrná. Morrison se posléze netajil rozčarováním ze zavržení původního nápadu, ale my, posluchači neznalí tvůrčího procesu, se nijak ošizeni cítit nemusíme.

His Band and the Street Choir dvěma předchozím nahrávkám nic nedluží, i když nastavuje trochu jinou tvář. Zachovává všechna osvědčená žánrová východiska, ale nese se ve znatelně lehkovážnějším tónu. Mystický opar rozfoukávají nenuceně odsýpající hybné kousky jako úvodní Domino, z raných rock'n'rollů čerpající Give Me a Kiss, jamesbrownovským beatem postrčené blues I've Been Working, gospelem políbená Call Me Up in Dreamland nebo nepokrytě hitová Blue Money. Hispánskou náladou načichla Virgo Clowns, v Gypsy Queen si Morrison pohrál s falzetem. Ani milovníci jeho lyričtějších poloh nepřijdou zkrátka, ale i ta milostná vyznání jako třeba v I'll Be Your Lover, Too mají oddychovější ráz. Jen v závěru, ve dvou nádherných písních If I Ever Needed Someone a Street Choir se Morrison ponoří do spirituálnějších rovin.

Z celého alba sálá radostná, uvolněná atmosféra, která se nijak nevylučuje s bezchybnými výkony "jeho kapely". Zejména dechaři sázejí jeden prvotřídní lauf za druhým a zpěv Morrisona i jeho vokálních bodyguardů je plný rozpustilých legrácek i přesně dávkovaných emocí. Ať má Mistr názor jakýkoli, pro mě je His Band and the Street Choir opět jasná trefa. V tomto případě je pohled do zákulisí irelevantní.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Morrison, Van - His Band and the Street Choir
» popis a diskografie skupiny Morrison, Van


Beatles, The - Let It Be
2015-02-11

Beatles, The / Let It Be

5 stars

Let It Be je dodnes nejkontroverzněji přijímaným albem Beatles, což ale neznamená, že by nestálo ani za zlámanou penci. Ať byly odstředivé tendence mezi Johnem, Paulem, Georgem a Ringem jakkoli silné, museli by se zřejmě uchýlit k nějakému extrémnímu naschválu typu reedovské Metal Machine Music, aby svoje písničkářské talenty úspěšně skryli. Navíc nahrávání tohoto alba byl poslední pokus stmelit zase celou grupu pod jedním praporem (hlavním iniciátorem těchto snah byl Paul) a i když definitivní konec neodvrátil, na desce jako takové se to odrazilo pozitivně.

Beatles se po všem studiovém piplání předešlých alb zastesklo po syrovějším zvuku a atmosféře živých vystoupení a písně tentokrát oholili na aranžérský základ. S tím souvisí původně zamýšlený titul Get Back i nerealizovaný obal, kde muzikanti pózují na stejném místě jako u debutové desky Please Please Me. Nakonec ale výsledek nesplnil jejich očekávání a vydání alba se odkládalo tak dlouho, až byla na světě další nahrávka, s níž byla kapela spokojenější, a pod názvem Abbey Road jí do světa vypustila dřív. V ovzduší rapidně se zhoršujících osobních vztahů ztrácela postupně o osud původního projektu zájem a k definitivní podobě, teď už pod názvem Let It Be, ho dovedl obdivovaný i nenáviděný producent Phil Spector.

Jeho dodatečné aranžérské zásahy (hlavně smyčce ve skladbě Long and Winding Road) se pak staly nejčastějším terčem kritiky, mě ale kromě zmíněné McCartneyho balady nepřipadají nijak zásadní, nanejvýš snad přispěly k určité nesoudržnosti celku. Mnohem víc z alba cítím původní myšlenku návratu k přímočarosti a syrovosti. Velká část materiálu byla nahrávaná živě, buď ve studiu nebo při slavném střešním koncertě, a je to znát. Kytary, ať akustické nebo elektrické, znějí sympaticky neučesaně, neslyšíme žádné koláže, pozpátku pouštěné pásky nebo exotické nástroje. Ve skladbách Dig a Pony, One After 909, For You Blue, ale i v závěrečné Get Back se výrazně ozývají rhythm'n'bluesové kořeny, v případě One After 909 (jedné z prvních písní, které duo Lennon-McCartney složilo) dokonce Beatles připomenou začínající Rolling Stones, své někdejší největší soky. Ani melodická invence kapelu neopustila, takže i seznam notoricky známých hitů album obohatilo minimálně písněmi Across the Universe, I Me Mine, Let It Be nebo Get Back.

Album je tak trochu nechtěným dítětem, částečně popírá to, co v předchozích letech Beatles s výzkumnickou dychtivostí vynalézali, částečně odráží protichůdné tlaky v kapele (touhu Johna a George jít už si konečně za svým versus Paulovu snahu udržet posádku pohromadě). Není a ani se nemohlo stát (nejen chronologicky) triumfálním zakončením kariéry nejslavnější kapely světa. Ale i v takové podobě, v jaké nakonec vyšlo, nijak nekazí její pověst a ční vysoko nad průměr.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Buckley, Tim - Starsailor
2015-02-11

Buckley, Tim / Starsailor

5 stars

"Hvězdoplavec" Tim Buckley už se dávno ztratil za obzorem obecně přijatelných hudebních forem a stal se z něho bludný meteor, který se ničím nenechá svazovat. Slůvka folk, jazz nebo rock mají na albu Starsailor význam už jen jako reliktní záření někdejších východisek, které kučeravý bard tvrdošíjně modeluje ke svému obrazu. Je víc hudebním impresionistou než písničkářem, vyjádření jeho emocí už nelimitují formální konvence, ale pouze fyzikální zákony, a i s těmi svým hlasem svádí ustavičný boj. S trochou nadsázky se dá říct, že dělá s folkovou písničkou podobné (a snad ještě odvážnější) experimenty jako Captain Beefheart s tou bluesovou.

Na dobré polovině alba se konkrétnější rytmická struktura rozmazává do svobodného střetávání kytary nepostradatelného Lee Underwooda s basou a perkusemi, frejazzový nádech tomu občas dodá trubka, křídlovka nebo saxofon, v písni Come Here Woman se o další dramatickou vrstvu postarají varhany. Titulní skladba Starsailor je přízračným blouzněním, které by skvěle zapadlo do strašidelného soundtracku Twin Peaks: Fire Walk with Me, ještě odpoutanější je následující Healing Festival. Tady i jinde (Monterey, Down by the Borderline) podrobuje Buckley svůj hlas těm nejkrkolomnějším testům odolnosti, ohýbá ho, hněte a škrtí tak, že se stává dalším nástrojem s netušenými možnostmi.

Jsou tu ale i místa, z nichž je cesta k nepřipravenému posluchači méně trnitá. Ve druhé půli Jungle Fire se přihlásí hybný jazzrockový groove, podobně rozhýbá Underwoodova kytara píseň Monterey. Rozmarná Moulin Rouge, z větší části odzpívaná francouzsky, je asi vůbec nejpřístupnější a má nejblíže k písničkářovým folkrockovým začátkům. Největší poklad se ale skrývá přesně v polovině nahrávky: nejslavnější a nejpřebíranější Buckleyho skladba Song to the Siren, omamná tišina uprostřed abstraktních vírů. Díky Buckleyho trýznivě odevzdanému zpěvu a naechované kytaře mihotající se jako slunce na vlnách dostává ale i ona neobyčejnou a zcela nemainstreamovou auru. Proto i když se tváří, že je z jiného těsta, než většina alba, hloubkou prožitku s ním jede na stejné vlně a nevyčnívá, není účelovým hitem, který má prodávat. Ani Starsailor tak není albem jedné písně, ale ohňostrojem nezkrotné hudební fantazie, v jehož středu je místo i pro jednu nádhernou, srdceryvnou modlitbu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Buckley, Tim - Starsailor
» popis a diskografie skupiny Buckley, Tim


Led Zeppelin - III
2015-02-05

Led Zeppelin / III

5 stars

Když prvními dvěma alby Led Zeppelin rozkopli dveře s nápisem hard rock, neudělali tu chybu, že by je za sebou hned zase přibouchli a spolu s hordami epigonů se pohodlně uvelebili uvnitř. Nechali otevřeno, takže luft vanoucí z čerstvého rockového naleziště jim stále ovíval tváře, ale už se začali rozhlížet po jiných, neprozkoumaných komnatách. Pro třetí, opět jen očíslované album, si vybrali tu se jmenovkou folk rock. Ta samozřejmě už dávno nebyla zapečetěná, jenže Led Zeppelin, se zkušenostmi, které dosud nabrali, dokázali jejímu zařízení dodat nový šmrnc. Část fanoušků i kritiků brala jejich částečné vyměknutí jako zradu či přinejmenším krok zpět, ale čas ukázal, že to pro kapelu (i pro pozdější sólovou dráhu Roberta Planta) byl krok logický, osvěžující i plodný.

První strana desky ještě kované bigbíťáky děsit nemusí. Immigrant Song je esenciální hardrocková pecka s dokonalým riffem a i Celebration Day a Out on the Tiles by klidně mohly být na předchozích albech a nikdo by ani nemrknul. Since I've Been Loving You, dlouhodobě vděčné koncertní číslo s velkým prostorem pro Pageovo sólování, je formou klasické blues, ale způsob, jakým ho čtveřice zatížila, protáhla a zpomalila, mu dodává úžasné napětí. Ani tahle skladba se dosavadní tvorbě kapely (v níž se ostatně jemnější folkové vlivy v menší míře už objevovaly) nevymyká. Jedině druhá Friends zní trochu podezřele. Stojí na akustické kytaře podpořené Bonhamovými perkusemi a pohroužené do Jonesových smyčcových aranží, které poprvé prozrazují pokukování Led Zeppelin po Orientu.

Ve chvíli, kdy (alespoň pomyslně) obrátíme desku, už ale z hardrocku nezbylo skoro nic. Jimmy Page elektrickou kytaru jen sem tam pohladí a mění ji za akustiku, steelku nebo banjo a John Bonham, i když není vyloučen ze hry, se aspoň snaží krotit svůj úder. Bezedný folkový pramen se otvírá a Led Zeppelin z něho nabírají jak inspiraci k vlastním skladbám, tak rovnou celé tradiční nápěvy. To je hned případ Gallows Pole, prastaré písně, jejíž původ je zahalený v historických mlhách, a kterou rockoví vlasáči dokázali přepracovat s citem i razancí vyšponovanou především v gradujícím závěru.

Druhá převzatina Hats Off to (Roy) Harper album uzavírá, svým obsahem směšuje několikero bluesových evergreenů a svým názvem vzdává hold folkařskému kamarádovi, který jistě k akustickým choutkám rockerů poskytl nejeden podnět. Ani mezi tím se nedočkáme žádných masivních riffů ani Plantových výškových rekordů. Tangerine je lehce do country hozená balada, That's the Way s absencí bicích je ještě jemnější a Bron-Y-Aur Stomp, pojmenovaná podle domku, kde kapela desku dávala dohromady, má sice větší švih (je to přece „dupák“), ale z akustických pozic nesleví ani o píď.

Část obdivovatelů jedničky a dvojky se tudíž musela cítit trochu ošizená. Ale muzikanti by měli být před svým publikem vždycky o něco napřed, mít pro ně v rukávu nějaké to překvapení a neohlížet se na to, jestli s ním uspějí nebo ne, pokud mu oni sami věří. Krok, jehož se Led Zeppelin na tomto albu odvážili, je jedním z těch, které z nich dělají opravdu velkou kapelu. Trojka je stejně vzrušující, inspirativní a nestárnoucí jako jejich dosavadní počiny a všechno, co na ní nalezli, se jim v dalších letech ještě nejednou hodilo.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - III
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
2015-02-05

Simon & Garfunkel / Bridge over Troubled Water

5 stars

Předtím, než se kroky Paula Simona a Arta Garfunkela podruhé a tentokrát definitivně rozešly, stihla ještě dvojice předložit světu svoje produkčně nejvyšperkovanější dílko Bridge Over Troubled Water. Tytam jsou jednoduché kytarové aranže z jejich začátků, zvuková koruna písniček se košatí a vyzrává. V gospelem ovlivněné titulní skladbě, kde se Garfunkelův alabastrově čistý hlas v závěru rozpíná až k závrati, ho ještě podepírají vznosné smyčce aniž by sentiment začal přetékat. Peruánskou melodii El Condor Pasa, o níž se Simon domníval, že je lidového původu a až později zjistil, že má i svého autora, stylově doprovodil soubor Los Incas a vzniknul tak vzor pro nesčetná kýčovitá zpracování všelijakých pseudorelaxačních hráčů na panovu flétnu, která samozřejmě z čisté nádhery originálu nemají zhola nic.

Tady nebo třeba v jamajskou hudbou zlehka dotčené Why Don't You Write Me můžeme už vypozorovat Simonův zájem o exotické hudební světy, který u něho naplno propukne o patnáct let později. Křehkou zasněnost prvních dvou písní střídá nakažlivý rytmus i melodie dalšího velkého hitu Cecilia a jásavé dechy ve svižné Keep the Customer Satisfied. Následující So Long, Frank Lloyd Wright mi námětem i nostalgickou náladou zase připomíná pozdější Simonův kousek zmiňující jiné slavné umělecké jméno, a sice Rene and Georgette Magritte... z alba Hearts and Bones.

The Boxer otvírající druhou stranu LP je jedním z vůbec nejsilnějších výtvorů dua. Má docela jednoduchou základní strukturu, ale v aranžích či harmonii skrývá nejeden rafinovaný detail (mohutné ale zastřené údery bubnu v bezeslovném refrénu, mezihra na steel kytaru, rytmické přizvukování harmoniky, dynamické změny, gradace v závěru), které dohromady tvoří dokonale vyvážený, čistý písničkový tvar završený působivým Simonovým textem.

Notoricky známými songy se ovšem potenciál alba nevyčerpává. Stejnou pozornost si zaslouží i ty nenápadnější jako zmiňovaná Why Don't You Write Me, Baby Driver s řízným saxofonovým sólem, The Only Living Boy in New York nebo nenucená pocta vzorům Bye Bye Love od Everly Brothers nahraná v živé verzi. Simon s Garfunkelem dokázali na této desce průzračnost svých písniček zvukově vyzdobit tak, aby nepřekročili hranici přílišné okázalosti a na rozloučenou předvedli to nejlepší, co jejich vyvážené spojenectví skýtalo.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Bridge over Troubled Water
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel


Velvet Underground, The - Loaded
2014-10-06

Velvet Underground, The / Loaded

5 stars

I když se v názvu alba skrývá ironický úšklebek vůči firemním touhám po hity "nabité" nahrávce, ve skutečnosti ani moc nenadsazuje. Loaded je ze všech klasických velvetovských řadovek opravdu nejpřístupnější a je celkem logické, že si Reedových písní právě teď začala konečně všímat rádia. Klišé tvrdí, že velký umělec se dočká uznání až po smrti a v případě Velvet Unerground to docela platí. Teprve ve chvíli, kdy Lou coby hlavní tvůrčí motor kapelu opouští (stalo se tak ještě před vydáním alba) a její kariéra tak de facto končí, její renomé i komerční ohlas začínají stoupat do závratných výšek.

Syrové garážové řinčení z prvních dvou desek hodila za hlavu už předchozí eponymní trojka, tentokrát ale prošlo ještě pečlivějším produkčním procesem, dbalým detailů a zvukové vyváženosti. Přesto výsledek nepůsobí dojmem vyčichlého kompromisu. Narozdíl od minulého alba převažují důrazná tempa a Lou Reed se do zpěvu opírá jako nikdy předtím, takže jeho vokál je většinou drsnější, než v podstatě příjemně vrnící kytary. V klasikách Sweet Jane a Rock & Roll se do textu pokládá s hereckou vervou, ještě zuřivější je v Head Held High, Cool It Down zase pojímá s jakousi kradmou jízlivostí a ani sentimentální vyznání I Found a Reason nemá v jeho podání s popovou plytkostí nic společného.

Podstatně větší pěvecký prostor, než minule, dostal basák Doug Yule, a i když neoplývá takovou osobitostí jako Reed, nezůstává příliš pozadu. Více ctí melodii, jako v úvodní, piknikovou atmosféru navozující Who Loves the Sun nebo v dojemné a skvěle propracované New Age, naopak čiperně odsypávající Lonesome Cowboy Bill a závěrečná Oh! Sweet Nuthin' připomínající beatlovskou Hey Jude ho usvědčují z - docela úspěšné - snahy svého šéfa napodobit. Yule z velké části rovněž obstaral party bicích a i tady se mu povedlo trefit se do průzračně minimalistického tepu Maureen Tucker, toho času v radostném očekávání.

Určité uhlazení a vyzdobení zvukového panoramatu albu nijak neškodí. Tradičněji rockový drive možná neuspokojí obdivovatele sonických fantazií z caleovského období, ale o to se Loaded ani nesnaží. Velvet Underground tu vykrystalizovali do přímočaré, přitom naprosto originální rockově písničkářské polohy. Reedovi se mimořádně skladatelsky zadařilo, sype do svých skladeb jed i tišící prostředky zároveň, kapela je cílevědomě nadupaná, střízlivá i nabroušená. Rocková píseň dostala na albu Loaded jednu ze svých kanonických podob.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - Loaded
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The


Blue Effect - Meditace
2014-10-06

Blue Effect / Meditace

3 stars

Klacků, které dospívajícímu československému bigbítu naházeli pod nohy samozvaní dohlížitelé nad kulturní úrovní národa, byly už koncem 60. let celé hromady. I zbrusu nový a nadšeně přijímaný projekt Radima Hladíka nazvaný The Blue Effect musel hned zkraje přes nějaké klopýtnout a odrazilo se to i na podobě jejich prvního realizovaného LP. Už tehdy měl Hladík ambiciózní plány na větší, prokomponované celky, a první strana alba Meditace měla jeden takový představovat. Jaroslav Hutka dodal české texty tématicky laděné v duchu titulu desky, jenže ty neprošly sítem bedlivé cenzury a náhradník Zdeněk Rytíř se příliš neosvědčil. Nejenže bylo veta po nějaké kontinuitě, ale hned v úvodní Paměti lásky mu notně ujela ruka s patosem, umocněným ještě tím, že Mišík jeho slova recituje do hudby, a ani další tři texty nejsou zrovna veršotepecké skvosty.

Ale ne všechny výhrady jdou na vrub vnějším okolnostem. Ani hudebně nedrží první strana příliš pohromadě, každá píseň je z jiného těsta a vyšší ambice jim přerůstají přes hlavu. Využití smyčců a dechů už signalizuje budoucí Hladíkovy jazzrockové "nové syntézy", ale s rhythm'n'bluesovým základem se míjí. Vladimír Mišík jako zpěvák od časů raných Matadors hodně vyrostl, ale stále se úplně nezbavil "krasozpěvné" manýry. Přesto se najdou výborné momenty (kytarové vyhrávky v mezihrách Blue Effect Street, rozmáchlý, už typicky hladíkovský refrén Fénixe), které o talentu všech zúčastněných nedávají zapochybovat.

Delší, anglicky zpívaná polovina alba oddělená instrumentálním fragmentem Slunečného hrobu (zde jako Sluneční hrob) je podstatně soudržnější a také syrovější a údernější, prostá rušivých orchestrací. Deserted Alley má hitové předpoklady, Rainy Day je na domácí poměry nezvykle tvrdá, Where Is My Star opět dokládá Hladíkovo směřování k členitějším kompozicím. Bluesový fundament se odráží v Little Girl a především v Blues About Stone, kterou Mišík nazpíval skvěle, jen to občas přehnal s emotivním vibratem.

Meditace je do jisté míry promarněnou příležitostí, ale i velkým příslibem a dějištěm odvážných, i když ne vždy úspěšných výbojů. Je to album chatrné v proporcích, ale výborné v jednotlivostech. Na mnoha místech nepříjemně odhaluje vývojový deficit domácí scény, jinde přináší svěží a relativně původní nápady a přes všechny nedostatky pozdvihuje českou rockovou tvorbu na další level. A je dost pravděpodobné, že kdyby se podařilo uskutečnit původní záměr s Hutkovými texty, dojem by byl ještě příznivější.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Blue Effect - Meditace
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


MC5 - Back In the USA
2014-09-30

MC5 / Back In the USA

5 stars

Nesrovnávat s prvním albem, protože to bychom museli dojít k závěru, že jablko je málo hruškové. Back in the USA je o něčem jiném, než horečnaté třeštění z Kick Out the Jams. MC5 tentokrát sledovali jiný záměr a hodně co do činění s tím měl i nový producent Jon Landau. Ideálem tohoto pozdějšího Springsteenova objevitele a patrona je přímočará rock'n'rollová energie osekaná od všech zbytečností včetně psychedelických vytržení. Pod jeho vlivem hudba MC5 vysadila halucinogeny, písničky podrobila přísné dietě a místo epileptického zmítání se v prostoru teď míří rovnou za nosem. Jistě, na rozdíl od debutu jde o studiovou nahrávku, takže koncertní živelnost je tu do jisté míry potlačená, ale pokud nečekáme stejný druh vibrací, shledáme, že ta žíznivá energie, která MC5 charakterizuje, se neztratila, jen dostala jiný cíl.

Back in the USA může být i jedním z bodů, u nichž se dá vysledovat postupující odluka dvou rockových proudů: cesty hard&heavy a protopunku, potažmo dirty rock'n'rollu se rozcházejí. MC5 mají rozhodně blíž k soudobým Rolling Stones než k Led Zeppelin. Neholdují vyšperkovaným sólům a epickým nadstavbám, Kramerovy a Smithovy kytarové riffy a vyhrávky jsou úsporné, ale maximálně efektivní. Odkud vítr fouká nám MC5 názorně předvedou ve dvou coververzích, které album rámují – Little Richard (Tutti-Frutti) a Chuck Berry (Back in the USA) ztělesňují přesně to, oč kapela usiluje, tedy čistou rock'n'rollovou dřeň. Pravověrnou tříakordovou zkratku, štafetu, kterou po nich převezmou New York Dolls, Ramones a celá plejáda punkových vyvrhelů.

Vlastní písně kapely ovšem nejsou žádným revivalem, původní rock'n'roll z 50. let v jejich podání nejen znatelně zbělel, ale i hodně přitvrdil. Zvuk kytar, i když trochu umravněný studiem, je pěkně žahavý, riffy ve své prostotě strhující a mazácké, a v nejlepších momentech (Looking at You, High School, Call Me Animal, Shakin' Street) mají MC5 skutečně punkrockový drive. I zbytky psychedelie v The Human Being Lawnmower jsou přiostřené protiválečnou čepelí a dokonce i v baladě Let Me Try působí kapela díky civilnímu pojetí důvěryhodně.

Je jisté, že se současnými technickými možnostmi by byl sound alba masivnější a drtivější. Ale posluchači zhýčkanému dokonalým zvukovým leskem dnešních nahrávek by nemělo uniknout, že téhle desce nechybí důležitější a dnes spíš nedostatkové komodity – vnitřní oheň, skutečné zanícení ruku v ruce se skvělými písničkami. Tyhle fláky skutečně rockují i rollují.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba MC5 - Back In the USA
» popis a diskografie skupiny MC5


Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
2014-09-30

Crosby, Stills, Nash & Young / Déjà Vu

5 stars

Trojice bývalých členů The Byrds, Buffalo Springfield a The Hollies už se vyhřívala v paprscích úspěchu svého prvního alba, když jí na kvarteto doplnil Stillsův někdejší kolega a kamarád Neil Young a v této sestavě odehráli jeden z nejlegendárnějších setů woodstockého festivalu. Studiový otisk téhle kongeniální spolupráce na sebe nedal dlouho čekat a už v březnu následujícího roku potvrdil výsadní postavení souboru na folkrockové scéně. Album Déjà vu se už spojením titulu a nostalgicky pojatého obalu hlásí k tradicím amerického písničkářství. Hudba, kterou obsahuje, ale ve stejné míře tento odkaz aktualizuje o nejnovější hudební výdobytky převratných 60. let a s úspěchem zakládá tradice zcela nové a atraktivní pro další generace.

Báječně sladěné vícehlasy jsou samozřejmě nejkřiklavějším, ale zdaleka ne jediným lákadlem téhle desky. Instrumentálně zdatnou ústřední čtveřici doplňuje rytmika Dallas Taylor a Greg Reeves a společně se jim podařilo vykouzlit krásně průzračný a sytý zvuk, do něhož umí v příhodných místech (Almost Cut My Hair, Woodstock, Everybody I Love You) přimíchat i trochu rockových střepů, který ale ani v těch lahodně nadýchaných akustických idylkách nemá nic společného se sterilitou.

Každá z písní má svého konkrétního tvůrce a dominantního interpreta. A přesto, že se v nich rozdílné naturely členů kapely zřetelně rýsují, nehrabou si jen pod sebe, ale vzájemně se doplňují a tvoří přirozeně propojené barevné spektrum. Příspěvky Grahama Nashe, jediného Angličana v CSNY, stojí na tom nejsladším pólu a celkem logicky byly i singlově využité. Our House nejvíce připomíná britskou písničkářskou školu, zatímco Teach Your Children má díky cvrlikání steel kytary hostujícího Jerryho Garcii jednoznačně countryovou příchuť. David Crosby ve vlastních Almost Cut My Hair a Déjà vu i ve skvělém coveru Woodstock od Joni Mitchell přináší do mlýna hrubší, soulově zabarvené zrno a jeho procítěný zpěv ten Nashův uhlazenější dokonale vyvažuje.

Někde uprostřed stojí příjemně civilní Stephen Stills, který pěvecky vynikne v kratičké 4+20 a autorsky především v úvodní nádheře Carry On, kde triumf slaví nadoblačný čtyřhlas. Největším vokálním samorostem je samozřejmě Neil Young, ačkoliv právě ve společných partech i jeho specifický hlas nerozeznatelně srůstá s ostatními. Skladatelsky přispěl jednak trojdílnou suitou Country Girl, ale především jednou ze svých nejkrásnějších balad Helpless. Neopakovatelné a nadčasové kouzlo alba Déjà vu je ale v provázanosti všech čtyř osobnostních vkladů, v jejich nezištné službě společné věci. Tou je písnička, melodie, harmonie, feeling. Poctivá a krásná muzika. Do téhle husitské kádě ti čtyři vhodili všechno, co umějí, a od té doby to patří nám všem. Zdá se, že aspoň v hudbě může komunismus občas fungovat.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - Déjà Vu
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young


Doors, The - Morrison Hotel
2014-09-23

Doors, The / Morrison Hotel

5 stars

Vše špatné může být zapomenuto. Po rozporuplném experimentu jménem The Soft Parade se na pátém studiovém albu The Doors vrátili do vrcholné formy. Potácivý můří let Jima Morrisona směrem k rozpálené žárovce sice zachovává svůj sebedestruktivní kurz, ale po neúspěchu předchozího alba a skandálních zpěvákových excesech, se díky desce Morrison Hotel kapela v očích fanoušků i kritiky značně rehabilitovala. Dokonce si troufám říct, že se na ní nic z blížícího se konce neprojevilo a v mých očích překonává i adorovaný debut.

The Doors ještě nikdy nezněli tak sebejistě, vyhraně a soudržně. Docílili perfektně vyrovnaného, dynamického zvuku a dokonce i ta rytmická složka je znatelně proměnlivější a nápaditější, na čemž má zřejmě podíl i angažování studiových baskytaristů Lonnieho Macka a Raye Neapolitana. Navíc dala kapela dohromady skvělý repertoár a starou belu záleží na tom, že se z něj nevyloupnul žádný velký hit, protože jsou to do jedné vynikající skladby.

Ve větší míře se The Doors vrátili k blues. Jejich dosavadní výlety do těchto polí nebyly vždycky přesvědčivé, ale tentokrát v písních You Make Me Real, The Spy, Maggie M'Gill a především šťavnaté Roadhouse Blues prokázali pro černou muziku mnohem větší porozumění. Přitom z nich nevytěsnili svojí typickou bílou dekadenci, takže zůstali stoprocentně sví. Nadále jim dobře vycházejí temně romantické, lehce psychedelické balady Blue Sunday nebo Indian Summer. Svoje nejtěžší zbraně ale vytahují v písních jako jsou Ship of Fools a Land Ho!, kde kontrast mezi přiopilou rozjařeností hudby a Jimovými apokalyptickými texty vytváří přízračnou pouťově-funebrální atmosféru.

Ve všech těchto polohách jsou The Doors tentokrát zcela pevní v kramflecích a bez zakolísání hrnou jeden bezchybný song za druhým. Na jiných albech jsou možná jednotlivé písně, které mě poznamenaly víc, ale Morrison Hotel je silný především jako celek, který je z celé diskografie kapely nejvhodnější k souvislému poslechu. A vůbec mi na něm nechybí žádná další desetiminutová dramatická etuda. Přinejmenším co se týče studiové práce je tohle album pro mne číslem jedna.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Black Sabbath - Black Sabbath
2014-09-23

Black Sabbath / Black Sabbath

5 stars

Třicátá osmá vteřina téhle desky je asi opravdu tím nejžhavějším kandidátem na zrození heavy metalu (kam pak ale umístit jeho početí?). Chvíle, kdy se za varovného vyzvánění vynoří z mlžných slatin a deště jako zjevení osudový Iommiho riff, přibíjí k zemi i po těch letech. Umím si představit, že zástupům přimrazených rockových fandů tenkrát právě došlo, že tohle je přesně to, nač čekali. Ne každý byl muzikant, aby docenil dvacetiminutové virtuózní jamování, ne každý absolvent uměleckých škol, aby se zušlechťoval poslechem artrockových kompozic, a ubývalo i těch, kteří ještě věřili v květinové ideály. Naopak spousta posluchačů měla ráda hlučnou a drsnou zábavu, horrory a tajemno a těm Black Sabbath kápli do noty.

To, že začínali jako bluesrocková banda, dosvědčuje na debutu hlavně druhá strana, kde došlo na předělávku Evil Woman skupiny Crow a Warning Aynsleyho Dunbara, případně i Ozzyho foukačka v písni The Wizard. I tyhle pasáže ale skupina pojala zcela po svém, vykašlala se na hledání pravého bluesového feelingu a soustředila se na údernost, tvrdost a přímočarost. První strana je pak jeden velký metalový kánon, jehož architektem je zejména Tony Iommi. Jeho bohatýrské kytarové riffy nejsou tak sofistikované jako u Jimmyho Page, charakterizuje je spíš jakási barbarská neotesanost a hrubozrnnost a jejich geniální jednoduchost a chytlavost by se dala vyvažovat zlatem. Black Sabbath, The Wizard, Behind the Wall of Sleep i N.I.B. přesně takovými oplývají. V poslední jmenované pak naříkavý vokál Ozzyho Osbourna základní riff ve verzích ještě kopíruje, což kapela později zopakovala třeba v Iron Manovi.

Typickými se stávají i časté rytmické změny, ale instrumentální zručnost není tím, čím by Black Sabbath chtěli oslňovat. Jejich síla je v hrubé práci, v povýšení lehce kýčovité zábavy na srdcařskou záležitost. Kdyby zůstali věrní svým bluesrockovým kořenům, byli by z nich pravděpodobně zapomenutí, bezejmenní dělníci žánru. Tím, že všemu, co se podle dobových arbitrů vkusu "patří", ukázali prostředník, a stáli si pevně za svou proletářskou nestrojeností a v dobrém slova smyslu diletantismem, otevřeli v rockovém světě dveře, kterými brzy začaly proudit davy stejně tvrdohlavých mániček a proudí jimi dodnes.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Black Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Bowie, David - The Man who sold the World
2014-09-17

Bowie, David / The Man who sold the World

5 stars

Talent, který uspěšně světu zatajovalo první album ze sedmašedesátého, a který na folkrockovém Space Oddity začal vystrkovat růžky, se na této desce konečně uplatňuje v plném lesku. David Bowie má už všechno pod kontrolou, ví, co chce říct a ví jak. V jeho doprovodné kapele se vedle Tonyho Viscontiho poprvé objevuje i kytarista Mick Ronson, který na Bowieho deskách z první půle 70's zanechal nesmazatelnou stopu a právě jeho kytarové riffy dodávají muzice rockový důraz.

Už při letmém poslechu ale můžeme zaznamenat, že Bowieho verze právě vynalezeného hardrocku je jiná, než u soudobých propagátorů stylu. Méně zpocená, méně chlupatá, zato více intelektuální a zahraná s folkovým jemnocitem. Nutí posluchače víc přemýšlet a méně potřásat pačesy. Zrovna tak i provokativní vizuální stylizace (na fotkách Bowie pózuje v ženských šatech) nemůže být obvyklé macho prezentaci bigbítových hrdinů vzdálenější. Už teď je cítit, že pro Bowieho není styl, který ho právě zaujal, životním posláním, ale především médiem k výsostně originálnímu uměleckému vyjádření. Písně na The Man Who Sold the World nepostrádají tajemství a koncept, ale pořád zůstávají rock'n'rollem. Právě tohle předurčilo Bowieho tvorbu k tomu, aby se stala jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů pro o dekádu později bující post punk.

Jako zpěvák rovněž není typem, který si veřejně drásá nitro, nýbrž je hlavně vypravěčem, hercem střídajícím role. Mění hlasové rejstříky, využívá pseudooperních poloh (Saviour Machine), v jeho projevu je vždy něco divadelního a dobrat se "skutečného Bowieho" skrze různé masky a identity, které si vypůjčuje, je dodnes výzvou pro všechny jeho vykladače.

I když se písně z tohoto alba většinou nezařadily do elitního klubu trvalek pravidelně zařazovaných na různé bestofky, tvoří velmi silnou a vyrovnanou kolekci. Vedle té titulní, kterou v 90. letech zpopularizovala Nirvana, zaujme důmyslně vystavěná All the Madmen, t.rexovská hitovka Black Country Rock, nádherná mysteriózní balada After All nebo valivá She Shook Me Cold, ale ani ostatní v ničem nezaostávají. A tak sice Muž, který prodal svět zůstává trochu ve stínu blížící se ziggymánie, ale rozhodně už není rozpačitým rozkoukáváním se, ale nepřeslechnutelným signálem, že se právě toho roku zrodila hvězda s výjimečnou svítivostí i výdrží.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Bowie, David - The Man who sold the World
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Genesis - Trespass
2014-09-17

Genesis / Trespass

3 stars

Od přelidněného kontinentu tradičních popových písniček, který Genesis okukovali na první desce, se nyní vydali do relativního neznáma, do krajů okázalých mnohopodlažních písňových paláců, kde se král Rock handrkuje o přízeň královny Klasiky s králem Popem. Nejsou úplnými pionýry v této esteticky vytříbené krajině (první průzkumy tu před nimi prováděli už třeba Yes nebo King Crimson), ale jsou předurčeni stát se jedněmi z největších. Album Trespass je k téhle pozici ještě zdaleka nedostrkalo, ale už obsahuje slibné zárodky. Na palubě ještě chybí dvě z klíčových osobností, s postem u bicích jsou stále problémy (posledním Collinsovým předchůdcem je tu John Mayhew), kytarista Anthony Phillips už se chystá uvolnit místo Stevu Hackettovi. Kurz je ale už nastavený a Genesis jej hodlají sledovat až do odchodu Petera Gabriela v roce 1975.

Větší část alba se nese na jemně akustické hladině. Filigránské kudrlinky splétané akustickou kytarou, piánem nebo flétnou se střídají s dynamičtějšími pasážemi plnými halasných klávesových fanfár a patetických ploch, celek ale i tak často zůstává jaksi bezkrevný. V písních Stagnation nebo Dusk už to klasicizující povlávání hraničí s unylostí. Více energie a také příslibů do budoucna přinášejí skladby Looking for Someone a The Knife, které album rámují. První z nich má dynamicky velmi členitý reliéf, časté změny ale nejsou násilné a jednotlivé části na sebe organicky navazují. The Knife zase zkresleným vokálem a přidanými hlasy předjímá budoucí divadelní ambice kapely. Melodicky nejpřehlednější je skladba White Mountain, při jejímž poslechu mě překvapivá ale neodbytná asociace zavádí až ke germánskému power metalu 80. let. Zkuste si melodickou linku téhle písně představit v podání takových Helloween nebo Gamma Ray, jde to nečekaně snadno.

Jednoznačně nejsilnějším článkem je už teď frontman Peter Gabriel. I on se ještě hledá a svoje budoucí herecké, vypravěčské a kostýmní kreace zatím jen oťukává, ale jeho hlas dodává často příliš vyumělkované hudební skládačce vřelost a plastičnost. Neoslňuje technickými dispozicemi, ale právě to projev kapely zlidšťuje. Díky němu stojí minimálně první a poslední skladba za poslech i dnes. Zbytek může sloužit alespoň jako dokument o dospívání jedné hudební legendy.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


King Crimson - In the Wake of Poseidon
2014-09-06

King Crimson / In the Wake of Poseidon

5 stars

Značka King Crimson se s druhým albem těsněji spojila se jménem kytaristy Roberta Frippa. On bude napříště osou, kolem níž se bude otáčet proměnlivý průvod spoluhráčů. Klávesista a dechař Ian McDonald, který se na debutu výrazně podílel autorsky, dal skupině vale a odchod oznámili i zpěvák a basista Greg Lake a bubeník Michael Giles. Ti se ale na rozdíl od McDonalda ještě nechali přesvědčit alespoň k nahrávání nového alba, takže sestava ve studiu se nakonec od té původní tolik nelišila. Pro sound kapely důležitý mellotron převzal Fripp, basu Gilesův bratr Peter (ten figuroval už při zrodu tělesa) a nová jména představují Mel Collins (saxofon, flétna), Keith Tippett (piano) a Gordon Haskell, který v písni Cadence and Cascade zastoupil u mikrofonu Lakea, v předpremiéře k pozici hlavního vokalisty v následujícím období.

Na první poslech zaujme skutečnost, že struktura první strany věrně zrcadlí album In the Court of the Crimson King. Pomineme-li intro Peace – A Beginning, které se pak uprostřed a v závěru vrací v krátkých variacích, všechny tři hlavní skladby mají na debutu svůj předobraz. Razantní Pictures of a City je vlajkovou lodí alba, stejně jako minule 21st Century Schizoid Man, křehká Cadence and Cascade je reminiscencí na podobně laděnou I Talk to the Wind a titulní opus nejen mellotronem jasně odkazuje k písni Epitaph. Ale není třeba tuto část hned známkovat jako neinvenční sebevykrádání. Uvedená čísla nejsou chudšími příbuznými svých předchůdců, jsou stejně silná a mají stejně nosné melodie a motivy (snad jen ten Epitaph zůstal čnít nad svým zdejším odrazem).

Druhá půlka už nabízí nové příchutě. Chytlavá, ostře frázovaná píseň Cat Food připomene Beatles (konkrétně Come Together), ale její hitový design podvratně narušuje Tippettovo zlobivě poskakující piáno. Monumentální finále obstarává instrumentální The Devil's Triangle, přízračně gradující marš rytmiky pod houstnoucími mračny mellotronu, které jí nakonec přehluší a zadusí, až zbyde jen vichr. V o něco rychlejším opáčku se pak záhy celý chorovod zbortí a vytvoří tak prostor pro krátký dovětek v podobě a capella zazpívané Peace – An End.

Robert Fripp a textař Peter Sinfield, kteří byli v tu chvíli vlastně jedinými kmenovými členy skupiny, dokázali, že si autorsky plně vystačí sami. Zmíněná podobnost s kompozicí prvního alba vůbec nepůsobí dojmem stagnace, spíš to vypadá na záměr a kvalita materiálu ho ospravedlňuje. In the Wake of Poseidon opět napínavě balancuje mezi líbezností melodií a napětím disonancí nebo rytmického škobrtání. Buduje fantastické hudební světy, které svojí propracovaností neuspávají, ale naopak jitří obrazotvornost a rafinovaně hladí po i proti srsti.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Morrison, Van - Moondance
2014-09-06

Morrison, Van / Moondance

5 stars

Morrisonovo třetí sólové album, ačkoliv má odjakživa u kritiky ustláno na těch nejjemnějších růžových plátcích, přece jen nedosahuje takové kultovní aury jako předchozí deska. Snad proto, že jeho náplň netvoří tak formálně unikátní lyrické fresky, které uchvacovaly na Astral Weeks, ale zdánlivě obyčejné tří-čtyřminutové písničky. Jenže ona žánry křížící jedinečnost i poetická oduševnělost jim zůstala vlastní a navíc budoucnost ukázala, že přesně tahle forma byla tím, co Van the Man hledal. A v jeho případě není ani trochu na ostudu říct, že jí víceméně zůstává věrný dodnes, pouze jednou akcentuje jazzové, jindy bluesové nebo zase folkové odstíny svého výrazu.

Moondance je od začátku do konce překrásné album plné dokonalých písňových kompozic a v porovnání s Astral Weeks navíc posluchačsky přístupnější. Méně rozevláté, ale stejně osobní, stejně spirituální, možná o něco konkrétnější ve svých úvahách nad životem, ale pořád výsostně poetické a citlivé. Morrison propojuje ve vcelku přehledných písních tradice různého druhu s naprosto originálním vlastním pohledem. Jazz, soul i folk pro něho nejsou vypůjčenými materiály, z nichž něco uměle konstruuje, ale rodnými živly. Ve všech se cítí doma a jejich prolínání je přirozené jako tlukot srdce o různých frekvencích.

Morrisonův zpěv je stále vyzrálejší a emotivnější, frázováním dokonale souzní s hudbou a je tím centrálním svorníkem, který všechno spíná dohromady. V písni Moondance švihácky swinguje, v Crazy Love je nečekaně zdrženlivý a ukrocený, v Into the Mystic zasněně přivírá oči, Brand New Day má blízko k modlitbě a svižný závěr alba (Everyone, Glad Tidings) je zase bezstarostně odvázaný. K vokálním linkám se pak ještě vinou rafinovaně rozhozené melodické střípky saxofonového tandemu Schroer-Tilton, zatímco akustické kytary, piano a rytmika obstarávají svěží, čerstvě zkypřenou a voňavou živnou půdu pro Morrisonovy vlnící se melodické stonky.

Po rozpačitém debutu a mystickém vytržení Astral Weeks se Morrison představuje jako hotový umělec s vlastním hudebním jazykem, na kterém má navzdory své zdánlivě nepřístupné image to, co na srdci. A takový už – bohudík – zůstane.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Morrison, Van - Moondance
» popis a diskografie skupiny Morrison, Van


Santana - Abraxas
2014-08-28

Santana / Abraxas

5 stars

Na prahu sedmdesátých let se má dospívající rock čile k světu a navazuje další a další známosti. Některé jen epizodní, jiné podstatně perspektivnější. Nadbíhá jazzu, klasice, country i avantgardě a cizí mu nejsou ani exotičtější avantýry, které se ale omezují většinou jen na hippícké poblouznění indickými rágami. Mexický rodák Carlos Santana mu dohodil bujnou latinskoamerickou roštěnku a v podání jeho kapely se z tohoto setkání stala láska žhavá a trvalá, i když s dalšími léty poněkud zabředávající do duchovního mesiášství. Druhé album Abraxas ale ještě smyslnost a mystiku míchá v ideálním poměru a patří k vrcholům Santanovy diskografie.

Slévají se na něm pramínky jak rockové a latinskoamerické, tak i jazzové. Všechny tři složky se nejtransparentněji promítají do instrumentální skladby Incident at Neshabur, která plavně přeskakuje z rockových riffů do šťavnatých latinských rytmů i do jazzové lyriky. Bluesovou píseň Black Magic Woman původně z repertoáru Fleetwood Mac kapela rovněž provoněla jižním sluncem a rozvlnila elastickými perkusemi. Ty tvoří s klasickými bicími na albu nerozlučný tandem a propašovávají latinský taneční puls i tam, kde jinak nabírají vrchu rockové vlivy. To je případ písní Mother's Daughter nebo ještě o něco říznější Hope You're Feeling Better. Na druhém pólu stojí skladby primárně hispánské, v nichž rockové laufy kytary nechybí, ale jsou v nich spíš hosty (brilantní Oye Como Va od klasika Tita Puenteho, Se a Cabo, El Nicoya).

Jazzové názvuky se prosazují především prostřednictvím hojně užívaných kláves Gregga Rolieho, který rovněž obstarává většinu zpěvů, ale tím, co sound charakterizuje nejvíc, je samozřejmě kapelníkova kytara. Právě v její hře se organicky snoubí rockový důraz s latinsky vzdušnou dynamikou. Santana vedle sebe sází zatěžkané riffy i žhavá sóla a zvláštní oblibu nachází v dlouhých, klouzavých tónech, které hudbě kapely přidávají romantické odstíny. Skvělou ukázkou je čítankový oplodňovák Samba pa Ti, který od té doby figuroval na stovkách účelových "lovesongs" kompilacích a přece neztratil nic ze svého kouzla. Ostatně stejně jako celé album, kterým Santana skvěle navázal na woodstocký triumf a opět dokázal, že rock si s latinou může rozumět stejně dobře, jako už léta jazz.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Santana - Abraxas
» popis a diskografie skupiny Santana


Zappa, Frank - Uncle Meat
2014-08-28

Zappa, Frank / Uncle Meat

4 stars

Dvojalbum Uncle Meat patří k posluchačsky nejnáročnějším Zappovým výtvorům. Jde vlastně o poslední část tetralogie No Commercial Potential započaté předchozími alby Mothers of Invention a zároveň o soundtrack k nerealizovanému filmu stejného jména. To se na podobě nahrávky zřetelně odráží. Tvoří jí spletitá houština rocku, vážné hudby, jazzu, zvukových experimentů, mluveného slova a živých vstupů prostoupená typickým jízlivým humorem i instrumentálním perfekcionismem.

Pod Zappovou taktovkou se tu Mothers of Invention stávají bizarním mimozemským stvořením (však taky film měl nést - jistě hodně nekonvenčně aplikovanou - žánrovou nálepku sci-fi) s nespočtem údů a chapadel, jejichž pohyby jsou zdánlivě nevypočitatelné a přitom přesně dané. Písňovou formu tu má jen několik položek (Dog Breath, in the Year of the Plague, Electric Aunt Jemima, Mr. Green Genes a The Air), většina hudby je instrumentální a pokud přijde ke slovu zpěv, je často deformovaný do pisklavých "šmoulích" frekvencí. Jedinou delší stylově soudržnější plochou je šestidílný King Kong zabírající celou D-stranu a reflektující po svém rodící se jazzrockovou fúzi.

Jinak jsou to hlavně ostré střihy, kolážovitost, odvážné i sofistikované tónové změti, a to všechno testuje míru nekritičnosti u fanatických obdivovatelů a ukazuje, že Zappa rozhodně nehodlá zmechovatět v jimi vykolíkovaných prostorách, ale jen a pouze v mezích své vlastní fantazie. Ta je na Uncle Meat ještě nespoutanější, než dřív a hladí posluchače proti srsti ještě drsněji. Komerční hlediska jsou jí k smíchu, přesto si album v žebříčcích nevedlo nijak zle. Zappa coby osina v zadku amerického sebeuspokojení se zadírá stále hloub a používá k tomu stále rafinovanější metody.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Uncle Meat
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Led Zeppelin - II
2014-08-21

Led Zeppelin / II

5 stars

Bible hardrockového riffu a samozřejmě nejen jeho. Zeppelinovská dvojka je dopovězením a zdokonalením toho, co explodovalo o pár měsíců dřív na jedničce a co se týče nosných, původních nápadů, má ještě více materiálu, který může na posluchače vychrlit. Už tak mimořádně masivní zvuk ještě přitvrdil, Pageovy kytarové figury se posunuly ještě blíž k centru dění a často skladbu přímo definují. Bluesový kořen je stále tuhý, ale výhonky jsou čím dál originálnější. Tentokrát se kapela obešla bez přímých coverů, ovšem jen zdánlivě, protože v případě Whole Lotta Love a Bring It On Home byla inspirační injekce natolik silná, že páni autoři alespoň po letech slevili ze svého ega a přiznali spoluautorství bluesovému hitmakerovi Williemu Dixonovi, jehož písní využili už na jedničce.

Hned při úvodní Whole Lotta Love ale jasně slyšíme, že původní vklad čtveřice je minimálně stejně silný jako ten vypůjčený. Vyzývavě tokající Plant a vůdčí neodbytný riff chytře traktovaný psychedelickými intermezzy udělaly z téhle skladby právem jedno ze základních rockových evangelií. Na kontrastu jemných a řízných pasáží je postavená What Is and What Should Never Be, přičemž podobný fígl snad v ještě lepším balení je použitý u často přebírané Ramble On z druhé strany LP. Také The Lemon Song má dvě tváře: ztěžklý bluesrockový kolos se dvakrát prudce láme do freneticky pádících kytarových běhů. Mírné povolení závitů představuje Thank You s akustickou kytarou a sólově romantizujícími varhanami.

Druhou stranu už ale odstartuje další archetypální riff v písni Heartbreaker. Když si uvědomím jaká kvanta kapel v následujících desetiletích hrála a hraje v podstatě přesně tohle, nevím, jestli je to víc známka geniality Led Zep nebo zatuhnutí jejich následovníků. Nejkratší Living Loving Maid (She's Just a Woman) je zároveň nejchytlavějším songem alba. Jádrem instrumentálního Moby Dicka je pro změnu Bonhamova bubenická exhibice rámovaná opět jedním z nevyčerpatelné studnice Pageových riffů. Bluesovým inspirátorům se klaní závěrečná Bring It On Home, jejíž úvod a závěr se nese v duchu původní Dixonovy skladby, střední část ale opět rozvíjí především originální nápady kapely.

Zatímco první album bylo otiskem prvotního rauše, který muzikanti zažívali, když objevovali možnosti svých vzájemně se násobících talentů, dvojka je cílevědomější a sevřenější, završující onen raketový start do formy, k níž už v podstatě nebylo co dodat. Tenhle stav ale skupinu nenavedl na zacyklenou kolej, v níž by donekonečna omílali úspěšný model. Takoví nebyli Led Zeppelin a taková nebyla ani doba. Chtělo se dál a výš a jinam. Další desky měly přinést plody právě tohoto neutuchajícího hladu po nevyzkoušeném.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - II
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Pink Floyd - Ummagumma
2014-08-21

Pink Floyd / Ummagumma

4 stars

Experimentujete buď z přetlaku imaginace, nebo když si nevíte rady. Ne, že by na důvodu vždycky závisela kvalita výsledku, v případě Pink Floyd a studiové části jejich dvojalba Ummagumma ale k bezděčnému zjevení geniality z nouzových pokusů nedošlo. Členové kapely se ve snaze vyzkoušet něco nového dobrovolně rozdělili na sólové autorské subjekty aby si pak spolu s Cimrmanem mohli říct: "Tudy ne, přátelé." Což se samozřejmě taky počítá. I negativní zkušenost se uloží a může se stát živnou půdou pro budoucí nápady.

Album je rozdělené na čtvrtiny, které jsou každá plně v režii jednoho z Pink Floyd. Čtyřdílný Sysyphus Richarda Wrighta a trojdílná The Grand Vizier's Garden Party bubeníka Nicka Masona jen potvrzují, že oba jsou v kapele sice nepostradatelní jako součást týmu, ale bez jeho opory upadají do průměru. Jejich kompozicím nemůžeme upřít zvukovou neobvyklost (na svojí dobu), ale jinak plynou po povrchu a jsou to spíš tápavá cvičení, než hotové skladby. Do jisté míry to platí i o pracích Waterse a Gilmoura, přesto je z nich cítit větší skladatelská jistota, která se v případě Watersovy koláže Several Species... nevylučuje ani s odvážným experimentováním. Znovu se ukazuje, že jsou to právě oni dva, kdo může nahradit Syda Barretta v roli tvůrčího motoru skupiny, ale ještě víc, že všichni čtyři fungují nejlépe jako vzájemně se ovlivňující kolektiv a že by své vklady neměli slepovat, ale mísit.

Není lepšího důkazu, než první, živě natočená deska, která studiového bratříčka s přehledem válcuje. Místo artistní, překombinované nudy skutečná atmosféra, místo letmo nahozených skic sebevědomý sumář dosažených tvůrčích úspěchů. Přitom ani tady se Pink Floyd nezříkají experimentů. Nenechávají se svazovat originálními nahrávkami, skladby roztahují do šíře i do hloubky a obohacují je o další psychedelické plochy a zvuky. I když jde tedy "jen" o živák, je nakonec podstatně záživnější, než nedozrálé koncepční pokusnictví studiové desky.
70%


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Velvet Underground, The - The Velvet Underground
2014-08-12

Velvet Underground, The / The Velvet Underground

5 stars

Poté, co třenice mezi dvěma vůdčími osobnostmi Velvet Underground neúnosně narostly, a John Cale se vrhnul přes palubu, osiřelý kapitán Lou Reed razantně otočil kormidlem směrem k větší písničkovosti. Díky tomu je i třetí, eponymní deska kapely výrazně jiná, než ty předešlé. S Calem odešla ta artificiálnější složka tvorby a ukázalo se, že Reed je ve své podstatě rockovým písničkářem s citlivou duší, který se pouze pohybuje ve světě podivných figur, umělců, freaků a bludných existencí, a ten se zrcadlí v jeho textech působivě spojujících sentiment s cynismem a v daném případě zaostřujících především na milostné útrapy. Z hlukových ataků, a disonancí zbylo jen stopové množství (What Goes On, Beginning to See the Light, The Murder Mystery), na druhou stranu je album důkazem, že brutálními experimenty Velveti pouze nezakrývali hráčské, tím méně skladatelské nedostatky.

Převažují střední a pomalá tempa. Jen What Goes On a Beginning to See the Light mají rychlejší tep, přičemž druhou jmenovanou můžeme díky agresivnějším kytarám a Reedově nedisciplinované intonaci považovat za jednu z důležitých zastávek na cestě ke zrození punku. Balady kráčející ve stopách křehkého splínu Sunday Morning z první desky zastupuje hned úvodní Candy Says, kde se v roli hlavního zpěváka představuje Doug Yule, nový basák a náhrada za Johna Calea, v dalších smuténkách Pale Blue Eyes a Jesus se už ale svým podmanivě nakřáplým vokálem rozněžňuje Lou Reed. Ten je nejpůsobivější v další vláčné, ale k refrénům nádherně gradující skladbě I'm Set Free, která je pro mně jedním z vrcholů desky.

Téměř devítiminutová The Murder Mystery představuje se svými změnami tempa, mluvenými pasážemi a klávesovou psychedelií jedinou nepísničkovou položku, ale ukazuje, že i to formální experimentování je najednou nějak projasněnější, sofistikovanější, méně konfrontační. Což ovšem neznamená, že se temné barvy z tvorby kapely vytratily. Noční můry, existenciální úzkosti, dobré a špatné tripy i zlomená srdce jsou pořád přítomné, teď ale jakoby optikou ranní kocoviny, kdy všechny euforické stavy odezněly a proti tomu všemu jsme najednou mnohem zranitelnější. A ani závěrečná, music hallem inspirovaná After Hours, kterou půvabně neškoleným hlasem odzpívá Maureen Tucker, chmury nerozežene.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - The Velvet Underground
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The


Jethro Tull - Stand Up
2014-08-12

Jethro Tull / Stand Up

4 stars

Jen co kytaristu Micka Abrahamse nahradil vůči kapelníkovu diktátu povolnější Martin Barre, Ianu Andersonovi rázem narostla křídla. Neomezován přítomností jiné než vlastní hudební vize jasně určil směr a dal sbohem jednoznačně bluesovému fundamentu. Není ale na místě plakat nad jeho ztrátou, náhradou získali Jethro Tull integritu, kterou první album postrádalo. Pod Andersonovým vedením zamířili k sofistikovanějším, propracovanějším formám, zároveň ale i k průzračnějšímu, akustickému zvuku. Jsme tedy sice svědky ambiciózního artrockového bobtnání, ale naštěstí se z něj neztrácí přirozenost a skutečné zanícení a jako přidanou hodnotu můžeme připočíst rostoucí originalitu.

Jediná úvodní A New Day Yesterday ještě obsahuje reliktní bluesovou stopu, v dalších kouscích se ale Anderson poohlíží spíš po britském folku (Jeffrey Goes to Leicester Square, svižný dupák Fat Man) nebo jazzu (nápaditá úprava Bachova Bourée, Nothing Is Easy). Přes vypiplanou instrumentaci ale Jethro Tull nehledají složitosti za každou cenu. Písně jako Look into the Sun, We Used to Know (údajně předobraz pro slavnější Hotel California od Eagles) nebo Reason for Waiting mají krystalicky čistou formu a nevtíravou hitovou přilnavost. Andersonova flétna se už stala nejnápadnějším trademarkem kapely, podobně jako jeho neposedně zprohýbané pěvecké linky. Na albu Stand Up už Jethro Tull chytili ten správný vítr a i když ještě nenapnuli všechny plachty, rozrážejí vlny se vzrůstající sebejistotou a osobitostí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Young, Neil - Everybody Knows This Is Nowhere
2014-08-08

Young, Neil / Everybody Knows This Is Nowhere

5 stars

Při poslechu druhého Youngova alba se jeví logické, že čerstvě utvořené srdcařské pouto mezi ním a skupinou Crazy Horse bylo od začátku předurčené k běhu na dlouhou trať. Zatímco Neilův eponymní debut vykazoval v oblasti aranží určitou křeč a studiovou načinčanost, nový doprovodný band přináší bezprostřednost, pohodu, neopakovatelné souznění. Danny Whitten, Billy Talbot, Ralph Molina a Neil se okamžitě stali nejen blízkými přáteli a kumpány, ale především nenapodobitelnou hudebně-emocionální laboratoří, kde se úspěšně experimentuje s telepatií a výlety za hranici reality. Nikdo z nich nepředvádí hráčské ekvilibristiky, mají zacíleno hlavně na feeling, kouzlo okamžiku, skupinové mrazení v zádech.

Díky Crazy Horse v sobě Young-instrumentalista objevil onoho extatického kytarového vypravěče, bludného letce a kvílivého krysaře, jehož sóla se vzpírají notovému zápisu. V téhle roli se nám představuje ve dvou stěžejních skladbách desky Down by the River a Cowgirl in the Sand, které zahajují tradici "koňských" desetiminutovek plných intuitivního kytarového pábení. Výtečným Youngovým sparing partnerem je tu Danny Whitten, a to nejen v instrumentálních přihrávkách, ale i v doprovodných vokálech. To přirozeně platí i o zbytku alba, v němž chybí slabé místo, oplývá nosnými melodiemi a ducha kapely vyjadřuje stejně dobře. Nejznámější je hutným riffem dunící otvírák Cinnamon Girl, skvělé jsou ale i volnější countryrockové skladby Eveybody Knows This Is Nowhere a The Losing End, stejně jako balady Round & Round a Running Dry. Poslední jmenovaná se vymyká keltským nápěvem, houslovým partem (hostující Bobby Notkoff, člen The Rockets, z nichž se Crazy Horse transformovali) a naechovanou kytarou, které z ní dělají nejtklivější píseň alba.

Na Everybody Knows This Is Nowhere se tak ve vyvážené symbióze potkávají Youngovo písničkářské i psychedelické alter ego, rock, folk i country, melodická jasnozřivost i instrumentální bujnost. K tomu nádherně průzračný, nepřeplácaný zvuk, ani příliš uhlazený, ani moc drsný, a také civilní, intelektuálně nepřetížená lyrika v textech, a máme tu právem vynášený milník nejen v autorově kariéře. Kdo si nenajde cestu k Neilu Youngovi prostřednictvím téhle desky, tomu jiná asi snazší cestu neukáže.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Young, Neil - Everybody Knows This Is Nowhere
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Rolling Stones, The - Let It Bleed
2014-08-08

Rolling Stones, The / Let It Bleed

5 stars

Na albu Let It Bleed navazují Rolling Stones plynule na svůj předchozí počin a dál nenasytně kutají v ložiscích americké roots music, aby svoje nálezy už s patřičně vyzrálým fortelem přetavili do originální formy. Žhavé, zemité a pořádně sexy. V porovnání s deskou Beggars Banquet se zdá, že bluesové, rockové, soulové i country elementy vklíňují do sebe ještě těsněji, tak, že už je nesnadné je od sebe oddělit. Předělávka písně Love in Vain Roberta Johnsona může být toho dokladem. Známý bluesový standard Rolling Stones zpomalili a zjemňující kytarové slajdy s mandolínou Ry Coodera mu dodávají countryovou příchuť. Ještě méně jednoznačné je to třeba u titulní Let It Bleed, dravé Monkey Man nebo nesmrtelné hymny You Can't Always Get What You Want, která usměrňuje typický americký mýtus o tom, že když chceš, dosáhneš čehokoli. Čistokrevné country představuje pouze Country Honk, což je vlastně přestylizovaná singlovka Honky Tonk Women.

Charakteristické řízné rockové vypalovačky zastupuje píseň Live with Me, kde se rajcovně pošťuchují kytarové riffy s piánem (to se výrazně uplatňuje i v Let It Bleed) a pečetí to efektní saxofonové sólo. Midnight Rambler má blízko k dřevnímu chicagskému blues a jeho měnící se tempo jakoby udávala neposedná Jaggerova foukačka. Vedle You Can't Always Get What You Want je největším hitem alba úvodní Gimmie Shelter, nepříliš rychlá, ale dramaticky napjatá skladba, v níž vedle Jaggera zazářila i soulová zpěvačka Merry Clayton, a která se pokouší vyjádřit nepokojného ducha doby ve stínu vietnamské války.

Album reflektuje i významné personální posuny v rámci kapely. Tím nejzávažnějším i nejtragičtějším jsou pochopitelně poslední drobné příspěvky v době vydání už nežijícího Briana Jonese, kterého zatím jen postupně začíná nahrazovat nový kytarista Mick Taylor (Country Honk, Live with Me) z Mayallových Bluesbreakers. Širší muzikantské zázemí Rolling Stones ale také rozšířil saxofonista Bobby Keys, autor zmíněného sóla v Live with Me, jehož přínos následujícímu období skupiny je rovněž nezanedbatelný. A není ani od věci připomenout, že country-folková You Got the Silver je první písničkou, kterou si zcela sám odzpíval Keith Richards.

Rolling Stones vstoupili do své nejvyzrálejší ale i nejdivočejší, drogami a skandály nejvíce nasáklé éry. Mraky nad květinovými sny šedesátých let se stahují (altamontská tragédie se odehrála pouhý den po vydání tohoto alba) a je příznačné, že Rolling Stones k tomuto soumraku ideálů vyhrávají na stále drsnější notu. Let It Bleed jejich místo na rock'n'rollovém trůnu jen upevnilo. Co píseň, to zásadní vryp do hudební historie.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Let It Bleed
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Stooges, The - The Stooges
2014-08-04

Stooges, The / The Stooges

5 stars

Hudební estéti pomalu přebírají vládu nad vývojem rocku, a s cílem vyrovnat se čemusi, co neurčitě nazýváme vysokým Uměním, ho tlačí do stále komplikovanějších struktur, kde virtuozita a kompoziční zaumnost jsou tím hlavním měřítkem kvality. Na naleštěných parketách jejich klubu ale v srpnu roku 1969 přistál pořádně neuctivý chrchel surového, orvaného rock'n'rollu v podobě debutu skupiny The Stooges, který se snažil hlasitě připomenout, v čem tkví podtstata žánru, která ho napájí a z níž vzešel.

Tehdy si toho plivance málokdo všimnul, ale dnes už víme, že byl jedním ze zásadních podnětů pro mohutnějící disent, který ve druhé polovině 70. let v podobě punkové exploze celou artrockovou pompu smetl. Řada jeho představitelů pak po opadnutí vášní propadla rovněž uměleckým ambicím, i když živených z jiných zdrojů (zrodil se post-punk), oba proudy se naučily vedle sebe koexistovat, a dnes už slůvka art a punk najsou zdaleka takovými antagonismy jako tehdy. Zavládl (samozřejmě ne vždy) mír a spolupráce.

V roce 1969 ale The Stooges na všechny rockové aristokraty dští oheň a síru. Jednoduchost, syrovost, živelnost, to jsou hlavní motivy v jejich plebejském erbu. Hlavně žádné okliky a vymyšlenosti, jen neandrtálská rytmika Scotta Ashetona a Davea Alexandera, vybuzené, hrubé kytarové riffy, kvílení a kvákání Rona Ashetona a chuligánský zpěv Iggyho Popa (ve skorobaladě Ann ale nemá daleko k tajemnému dusnu Jima Morrisona). Rytmus nastavený na začátku vydrží po celou píseň, k tomu dva, tři akordy, pár vzteklých veršíků, v závěru divoké kytarové orgie a je vymalováno. Neředěná agresivita, špinavá realita ulice, jako kmotři Velvet Underground, dřevní rock'n'roll a syrové blues. Něco jako hippies jako kdyby vůbec neexistovalo.

Pupeční šňůru propojující The Stooges s odkazem Velvetů tady představuje na producentské sesli John Cale, který rovněž přispěl violovým dronem do desetiminutové rituální We Will Fall (jediná úlitba dobovému psychedelickému mámení) a rolničkami do zásadní protopunkové hymny I Wanna Be Your Dog. Na jeho hlavu ale padá i jediný výrazný nedostatek alba, kterým je trestuhodně krotký zvuk, přesněji řečeno výsledný mix, přinášející o skutečné koncertní tváři kapely dost nejasnou zprávu. The Stooges si to vynahradí až na dalších dvou deskách, zato však vrchovatě.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Stooges, The - The Stooges
» popis a diskografie skupiny Stooges, The


Beatles, The - Abbey Road
2014-08-04

Beatles, The / Abbey Road

5 stars

Neuvěřitelné jaký skvost dokázali Beatles v předsmrtné křeči ještě zrealizovat. Skupina je v rozkladu, názory bez sebemenší ochoty k ústupkům o sebe křešou až jiskry lítají, muzikanti se ve studiu sotva vidí, osobní averze bobtnají. Někteří už to chtějí mít co nejrychleji za sebou a jít si vlastními cestami, jiní lpí na značce The Beatles úpěnlivěji a snaží se o důsledné dodržení koncepce. Zkrátka podhoubí jako stvořené pro vznik rozháraného nedodělku, který odcházejícím gigantům postaví nevzhledný a chatrný pomník. Jenže nějakým zázrakem to zase vyšlo. Kompozice alba je sice poznamenaná Lennonovými a McCartneyho protichůdnými záměry (Lennon chtěl klasické písničkové album, McCartney zase propojený cyklus a každý si prosadil své vždy jen na jedné straně LP), ale kdo o nich neví, nemusí nějaký vynucený kompromis vůbec postřehnout.

A hudba samotná je stejně geniální a nápady překypující jako v minulosti. Lennon přispěl skvělým, instrumentálně střízlivým, ale nesmírně šmrncovním otvírákem Come Together nebo netypickou, rozsáhlou I Want You (She's So Heavy), kde se střídá santanovský rytmický puls s táhlými kytarovými riffy. McCartney vedle chytlavého 50's retra Oh! Darling zazářil zejména v souvislém medley na B-straně, do něhož vetknul nádherné melodické motivy You Never Give Me Your Money a Carry That Weight. Zcela rovnocenně k oběma většinovým autorům se ale tentokrát představil i George Harrison. Jeho Something a Here Comes the Sun patří k nejlepším na desce a kytarovým zvukem stejně jako smyčci už jasně odkazují k jeho vznikajícímu majstrštyku All Things Must Pass. Ani Ringova pohodovka Octopus's Garden nepůsobí jako chudý příbuzný a zapadá do barvami hýřící mozaiky.

Abbey Road je skutečnou labutí písní Beatles. Skladby, které následujícího roku vyšly na albu Let It Be, vznikaly většinou ještě dříve, ale kapela při práci na nich nedokázala překonat komunikační zkraty a místo toho riskla druhý pokus. O to překvapivější je umělecký i komerční úspěch, který Abbey Road zaslouženě potkal. Do poslední chvíle a přes všechny těžkosti vycházel z dílny rozhádané čtveřice prvotřídní materiál, který si dodnes půjčují a obrábějí tisíce muzikantů.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica
2014-08-01

Captain Beefheart & His Magic Band / Trout Mask Replica

5 stars

Koncem 60. let sice blues (ale i další americké hudební kořání srostlé později do pojmu americana) ještě nebylo tak všeobecně váženou a normovanou institucí jako dnes, ale přece jenom pro spoustu Američanů už představovalo nedílnou součást rodinného stříbra a posvátný zdroj národní identity. Tudíž to, co s ním prováděl Captain Beefheart na dvojalbu Trout Mask Replica, byl šok a obrazoborectví nejvyššího řádu. Všechny dosavadní a pozvolna se pevně fixující zvyklosti rozkopal a rozemlel na hrubý štěrk, který tu s drzou bujností prosévá mezi prsty. Rytmus i harmonie se bortí, jednotlivé party se pletou navzájem do cesty, strkají do sebe a vytvářejí jedinečnou, zdánlivě chaotickou džungli. Kytary vržou, bzučí a pískají jako mračno dezorientovaných komárů, bicí splašeně dupou v rytmu stáda hořících žiraf, saxofony a klarinety se svíjejí jako klubko hadů.

Někdy to působí jako sešlost absolventů Cimrmanovy cirkular schule, kde si každý z muzikantů hraje to svoje bez ohledu na počínání kolegů, ale opak je pravdou. Při tak smělém balancování na hraně mezi chaosem a řádem je perfektní souhra nutností, a není až tak podstatné, kolik je v ní intuice a kolik racionality. V tom málo libozvučném, nervózně repetícím staveništi se tu a tam vynoří i dynamicky a kompozičně transparentnější skladby (Ella Guru, Moonlight on Vermont, Sugar 'n Spikes, Veteran's Day Poppy), ale i ty jsou pro konvenčního posluchače dodnes jen těžko skousnutelným oříškem, natož pak věci jako freejazzově střečkující Hair Pie: Bake 1.

Slovo avantgarda se často zneužívá, ale v tomto případě skutečně sedí. Captain Beefheart nehloubí jen kuriózní slepý tunel. Nejen boří, ale stává se i vzorem pro nespočet následovníků. První, kdo nás napadne, když posloucháme jeho novátorské a vynalézavé hlasové pitvoření, je samozřejmě Tom Waits (dobrým příkladem je třeba Dachau Blues), ale Kapitánovy výboje výrazně ovlivnily i všechny ty drzé postpunkové dekonstrukce rockových šablon o dekádu později. Beefheart za producentského přispění stejně nekonformního kamaráda Franka Zappy odkázal touto deskou příštím generacím nejen pořádnou dávku dobrodružné a neslýchané hudby, ale rovnou celý nový svět možností, jehož využití už závisí pouze na fantazii dědice. A takových desek zase tolik není.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Trout Mask Replica
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Prokop, Michal - Michal Prokop/Framus  Five  Blues In Soul
2014-08-01

Prokop, Michal / Michal Prokop/Framus Five Blues In Soul

3 stars

Je snadné vypočítat neduhy prvního alba Michala Prokopa a Framus Five, ale je to i trochu nespravedlivé, protože podmínky, v jakých vznikalo, jsou prostě nesrovnatelné s realitou jeho amerických vzorů. Na naší nesměle pučící beatové scéně konce 60. let byli Framus Five unikátem nejen zvoleným žánrem, ale i věrností a kvalitou jeho zpracování. Jakmile ovšem připustíme patriotismem nezatížené srovnání s originály, je jasné, že v jejich snaživých coververzích Raye Charlese, Wilsona Picketta a dalších není a nemůže být samozřejmost těchto soulových špiček, ba ani dnes už bezejmenných dělníků stylu, pro které byla taková muzika přirozená jako dýchání.

Michal Prokop zaslouží obdiv za to, jak coby samouk zvládl soulové frázování i feeling, ale, málo platné, v jeho projevu je i hodně horlivé upracovanosti. Často zřetelně přehrává, příliš tlačí na emocionální pilu a snaží se být papežštější než papež. Je také cítit, že s anglickými texty není tak propojený (výslovnost nechme stranou, ta je docela slušná) jako na pozdějších deskách s češtinou, a jeho zpěv tak trpí určitou výrazovou jednorozměrností. Lépe zní v rozjetých kouscích jako I Got My Mojo Working, Around and Around nebo What'd I Say, v pomalých písních se někdy zbytečně „škrtí".

Stejně tak kapela má všechny žánrové postupy svědomitě naučené a nedá se říct, že by jí to nešlapalo. Pochválit se sluší klavír Ivana Trnky, který leckterému songu přidává na atraktivitě, aranžérské postupy jsou dobře odkoukané, ale ten nenucený drive motownských specialistů je pro Framus Five zkrátka nedosažitelný. Rozhlédneme-li se po dějinách domácí populární hudby, nemá album (o dva roky později přejmenované pro export na Blues in Soul) ve svém žánru široko daleko konkurenci. Ale buďme soudní, je to přece jen spíš dílo talentovaných učedníků, než vyzrálých mistrů.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Michal Prokop/Framus Five Blues In Soul
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal


Buckley, Tim - Happy Sad
2014-07-28

Buckley, Tim / Happy Sad

5 stars

Na svém třetím albu se Tim Buckley jednak vzdal spoluautorské podpory kamaráda Larryho Becketta a porpvé si za všemi notami i slovy stojí sám, jednak se zhluboka napil z jazzového pramene a takto posílen udělal ve své tvorbě ještě větší skok, než jaký odlišoval jeho první dvě nahrávky. Ukazuje se, že svobodně se přelévající jazzové vlnění je tím pravým živlem pro Buckleyho rozevláté pěvecké poutě, že právě to mu umožňuje rozšněrovat tradiční písňové korzety a volně dýchat.

Folkrocková minulost ale není úplně zapomenutá, akustické i elektrické kytary se skladbami vinou stále v jejím duchu a třeba Buzzin' Fly nebo křehká závěrečná Sing a Song for You si uchovávají písničkářskou sevřenost. Naproti tomu v rozsáhlejších kompozicích, kde tón udávají jazzově rozvolněná basa a vibrafon, už se Buckley nenechává ničím svazovat a ždímá ze svého hlasu trýznivé emocionální oblouky. Ani tehdy ale nesklouzává do totálních improvizací, drobky melodických variací si stále značí cestu, aby úplně neodlétl. Zatím nejzazšího bodu na cestě za formální nespoutaností dosahuje v kongy rozvířené Gypsy Woman, nejdynamičtější skladbě alba.

Písně na Happy Sad jsou už na hony vzdálené vzletným folkrockovým popěvkům z debutu, něco ale v Buckleyho projevu zůstává a noří se do ještě větších hloubek: odevzdaná, hořkosladká rozervanost, kterou jasně vyjadřuje i titul alba. Už jí ovšem nesrvíruje v přehledných písničkových schématech, zvyšuje nároky kladené na posluchače, o to výraznější vrypy ale zanechává.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Buckley, Tim - Happy Sad
» popis a diskografie skupiny Buckley, Tim


Who, The - Tommy
2014-07-28

Who, The / Tommy

5 stars

To, že rock má svojí vývojovou fázi už dávno za sebou, se dá snadno dokázat. Poslechneme-li si prakticky cokoliv, co vzniklo v roce 2013, nečiní nám nejmenší potíž představit si existenci takové nahrávky o pět, deset let dříve. (Jistěže se pořád objevují nové a neotřelé věci, ale jde o to, že jejich výskyt o pár let dřív je MOŽNÝ.) Zkuste si ale představit v roce 1964 něco takového jako je Tommy - to je skoro sci-fi, a přitom jde jen o půl dekády. Musíme si přiznat, že tehdy šlo zkrátka všechno mnohem většími skoky. Není to tím, že by snad muzikanti byli o tolik kreativnější, žánr byl prostě mladý, neprozkoumaný, plný možností a příslibů, které se nutně musely časem vyčerpat.

Od svého druhého alba směřovali The Who právě sem: k velkému eposu vyprávěnému rockovým jazykem, k bombastické nápodobě operního tvaru, kterou by všechny omráčili. A to se jim podařilo, i když dobové kritiky ne vždy nadšení fanoušků sdílely. Je pravda, že příběh nedosahuje působivosti o něco pozdějšího Weberova a Riceova monumentu Jesus Christ Superstar, jednotlivé epizody se zdají být trochu násilně poslepované a osudy traumatizovaného chlapce Tommyho tudíž nevyvolávají takovou bouři emocí (filmová verze z roku 1975 byla v tomhle o krok dál, ale ani ta nedokázala děj dostatečně zpřehlednit). Ale hudebně se The Who vzepjali k životnímu výkonu, kterým tenhle koncepční dvojalbový formát obhájili.

Zůstali věrní svým typickým vyjadřovacím prostředkům, ale roztáhli je do nebývalé šíře, což je ovšem nepřipravilo o energii a stylistickou soudržnost. Ani v těch nejlyričtějších pasážích nemizí zřetelný rytmický tep, množství změn a přechodů působí přirozeně a nebolí z něj hlava. Plnohodnotné písně se střídají s krátkými spojováky posunujícími děj a instrumentálními mezihrami, nic z toho není odfláknuté, každý hudební motiv stojí za pozornost. Ani na hity není album chudé, některé z těch nejznámějších (Christmas, Pinball Wizard) představují i významné přípodotky k hardrockové evoluci.

Roger Daltrey si hravě poradil s velmi náročnými melodiemi, skvěle mu sekunduje i Pete Townshend (za všechny slavná The Acid Queen), který ale samozřejmě exceluje hlavně svými monstrózními beglajty a autorstvím drtivé většiny skladeb. John Entwistle nezůstává se svojí důmyslně vedenou basou pozadu a i on si občas sólově zapěje. Moonovy furiantské kanonády to pak celé stloukají dohromady. Jistě, když si navíc přimyslíme vizuál - Daltreyho hřívu a poletující třásně, Tovnshendovy "mlýny" a roznožky - ,je to pompézní až hrůza. Ale je to taky pořád rock'n'roll. Naparáděný, pózující, velikášský, ale nic z toho nezastírající, plnokrevný a nudě na hony vzdálený.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The


Winter, Johnny - Second Winter
2014-07-21

Winter, Johnny / Second Winter

5 stars

Staré dobré texaské blues se v rukou tohoto vyzáblého albína stává pěkně heavy odvazovou záležitostí. Album Second Winter vydané dva měsíce po vystoupení na Woodstocku už Johnnyho Wintera představuje jako hvězdu, pravého kytarového hrdinu s pevnou vazbou na své černé bluesové předchůdce, ale s vlastním žhavě dynamickým stylem inspirujícím se stejnou měrou i v rock'n'rollu. Není takovým vizionářem jako Hendrix, je přímočařejší, tradičnější, ale stejně vášnivý i technicky brilantní. Divoké, efektní riffy i sóla zpod jeho prstů tryskají jako příval, málokdy se odmlčí, ale dokáže být velmi variabilní, takže nehrozí přesycení. Kromě toho je i výborný, pudový zpěvák a v neposlední řadě i schopný autor.

Díky přebytku kvalitního repertoáru vyšlo nakonec Second Winter jako takové "podměrečné" dvojalbum, na němž čtvrtá strana zůstala prázdná, tři zbývající jsou ale plné festovního, šťavnatého bluesrockového nářezu. Přitom každá z nich má svou identitu. První trojice skladeb ztělesňuje hutné texaské blues v té podobě, v jaké ho později rozvíjel Winterův nejtalentovanjší učedník Stevie Ray Vaughan, zatímco B-strana se obrací ke klasickým rock'n'rollům Little Richarda a Chucka Berryho doplněným o skvělou verzi Dylanovy Highway 61 Revisited. Poslední část je pak Winterovou čistě autorskou záležitostí kombinující bluesová i rocková východiska a zakončenou nejexperimentálnějším kouskem alba Fast Life Rider, kde kytarista exhibuje na pozadí dusajícího virblu.

I když je Johnny Winter jednoznačně králem arény, i jeho bratr Edgar se dokázal blýsknout klávesovým sólem v I'm Not Sure nebo stylovým piánem a saxíkem v Little Richardově Slippin' and Slidin'. Energické kytarové parádičky jsou ale tím, co z alba dělá nadčasovou záležitost. Second Album je nejen milníkem na cestě bluesrockové evoluce, ale stalo se stejně inspirativním i pro jižanský rock nebo právě expandující hardrockové drsoně. A hlavně je to opravdu rajcovní jízda.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Winter, Johnny - Second Winter
» popis a diskografie skupiny Winter, Johnny


Doors, The - The Soft Parade
2014-07-21

Doors, The / The Soft Parade

3 stars

Námluvy The Doors se symfonickým rockem byl nepochybně málo šťastný krok a The Soft Parade je díky němu zaslouženě nejpřehlíženějším albem skupiny. Nicméně kategorické opovržení si nezaslouží, ne všechno je tu špatně. Písně, které nehyzdí dechová a smyčcová aranžmá, zejména pak Morrisonovy Shaman's Blues a Wild Child, mají pořád jiskru a rozeznívají ty správné temné struny. A ani ty symfonizované nejsou všechny na odpis, viz skladba Runnin' Blue, v níž dechy hrají taky něco zajímavějšího, než plytké fanfáry, a další zpestření přináší countryové vsuvky zpívané Robbym Kriegerem. Jinak se ale okázalá instrumentace míjí účinkem a třeba úvodní dvě písně Tell All the People a Touch Me, ze kterých mohly být jasné hity, tím krutě trpí.

The Soft Parade je jediné album v diskografii původní sestavy, kde se k autorství skladeb nehlásí kapela jako celek, ale dělí se o něj rovným dílem Morrison s Kriegerem. Napovídá to leccos o nepříliš ideální situaci ve skupině. Čerstvě vousatému Morrisonovi už začal chlast blokovat tvůrčí energii, takže se otevřel prostor pro kytaristovy skladatelské ambice, naopak Jim měl problém s některými Kriegerovými texty, které sice nazpíval, ale nechtěl pod nimi být podepsaný. To ale nic nemění na faktu, že hlavním kamenem úrazu je ta nadbytečná dechově-smyčcová omáčka, která hudbu The Doors nepatřičně zjemňuje a Morrisonův zpěv tlačí příliš často do uhlazené croonerské polohy.

Ani návrat k rozsáhlému dramatickému finále, které chybělo na předchozí desce, nedopadlo oslnivě a The End ani When the Music's Over nezískaly v titulní The Soft Parade důstojné pokračování. Divadelně pojatý mystický trip do hlubin podvědomí tu nahradila racionální členitost nezanechávající výraznější emocionální stopu. Album je tedy jednoznačně uměleckým klopýtnutím, nikoli ale pádem. Má i své světlé stránky a na dalších dvou deskách kapela naštěstí navázala právě na ně.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - The Soft Parade
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Led Zeppelin - I
2014-07-15

Led Zeppelin / I

5 stars

Musel to být opojný pocit, když ti čtyři ve studiu sledovali, co jim roste pod rukama, a stejně takový šok pro posluchače, kteří poprvé vložili placku s Hindenburgovým doutníkem na gramofon a podlehli té dosud neslýchané těžkotonážní masáži. Tohle bylo opravdu něco zbrusu nového, ale přitom dostatečně povědomého a fungujícího, aby si to okamžitě našlo zástupy uhranutých fanoušků. Význam slůvka rock nezvratně posunul své těžiště (pravda, Led Zeppelin nebyli jediní, kdo se o to zasloužil) směrem k drsnějším, tvrdším texturám.

Blues jako pralátka určená ke zpracování je jasný základ, ale fantastické tvůrčí propojení čtveřice muzikantů ho rozvíjí dosud netušenými a vzrušujícími směry. Dodnes z toho naskakuje husí kůže. Jimmy Page doluje z kytary ultimátní riffy, novátorská sóla i abstraktní halucinace. Zpěv Roberta Planta zřetelně koření v blues, ale vynalézá úplně nové polohy, které se brzy stanou vzorem pro všechny budoucí hardrockové a metalové "ječáky". Úder Johna Bonhama se stal pověstným, takového prolnutí razance a lehkosti před ním ještě nikdo nedosáhl. John Paul Jones, naoko trochu zastrčený (protože neexhibující), je tím jediným, kdo to všechno mohl pospojovat svými mazanými basovými linkami. Ale teprve všichni dohromady se mohli stát neopakovatelnou supernovou, která navždy změnila tvář rockového univerza.

Přestože album vzniklo za neuvěřitelně krátkou dobu a v témže roce, kdy se Led Zeppelin dali dohromady, slyšíme z něho hotovou kapelu s jasnou vizí a dechberoucím zápalem. Dva bluesové covery (obě od Willieho Dixona) sice napovídají, že vlastního repertoáru ještě nebyl dostatek, ale oba si Led Zeppelin podávají nejen znalecky a procítěně, ale i s vlastní rozpínavou fantazií, která třeba You Shook Me mění v psychedelicky rozmáznutý trip. Nesmiřitelnými riffy v písních Good Times Bad Times, Dazed and Confused nebo Communication Breakdown pánové právě porodili hardrock jako žánr, ale spíš jen tak mimochodem, na cestě k rockovému Absolutnu.

S jistotou a stoprocentním výsledkem se vrhají do epických kompozic (Babe, I'm Gonna Leave You, kde už vykukují i folkové inspirace, How Many More Times), u kterých přes jejich promyšlenou strukturu ani na vteřinu nepochybujeme, že je to pořád rock'n'roll a ne ušlechtilá nuda. Dvojnásob to platí o valícím se monstru jménem Dazed and Confused, vrcholném to číslu alba. Malinko nevýraznější se mi jeví jen Your Time Is Gonna Come s trochu obyčejnou refrénovou halekačkou, ale to je jen malé škobrtnutí v jinak pro rockovou historii naprosto zásadní erupci originality, vášně a ojedinělé souhry talentů. A ke všemu je to jen první kapitola.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - I
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


MC5 - Kick Out the Jams
2014-07-15

MC5 / Kick Out the Jams

5 stars

Těžkej nářez, jak by řekl Nick Kent. Už z toho důvodu, že jde o živák, prvotina detroitských revolucionářů MC5 netrpí (jako se to stalo kolegům z The Stooges) disproporcí mezi tím, co je na nosiči a co se skutečně na jejich koncertech odehrávalo. Pochopitelně, že ani ten nejvěrohodnější live záznam nemůže nikdy dohnat skutečný fyzický zážitek, ale MC5 se na albu Kick Out the Jams přiblížili ideálu jako málokdo. Jasnozřivý kápo společnosti Elektra Jac Holzman a doorsovský producent Bruce Botnick jim pomohli stvořit jednu z nejžhavějších a nejdrsnějších koncertních momentek historie, a to s technickým vybavením, nad nímž bychom se dnes asi jen útrpně culili.

Ústředním tématem desky se nestaly ani tak jednotlivé songy, jako spíš náboj kapely, její schopnost rozpoutat na pódiu nevídaný hurikán. Sonická síla těchhle rock'n'rollových zvířat je zdrcující, extrémní a všepohlcující. Ať jde o vlastní skladby nebo covery, MC5 je pokaždé promění v malou apokalypsu. Kytary Waynea Kramera i Freda Smithe řinčí jedna přes druhou, sveřepé riffy střídají maniakální sóla, takže rytmika má co dělat, aby to udržela pohromadě. Rob Tyner za mikrofonem jako by měl neustále pěnu u úst, ale zároveň perfektně a spolehlivě frázuje, balancuje na hraně mezi šílenstvím kontrolovaným a bezhraničním.

Někdy, jako třeba v Borderline, je ten chaos už tak intenzivní, že trochu dusí samotnou píseň, a to jsou právě chvíle, kdy by měl být člověk na místě činu, nasávat atmosféru, a takové podružnosti by mu byly u zadní brady. Na druhou stranu právě pod pódiem by si zřejmě v podstatně větší míře užil jediné věci, se kterou se nemůžu srovnat, a to jsou fanaticky teatrální, naivní promluvy a výkřiky, kterými detroitští levičáci zahušťují atmosféru. Na desce jich ale naštěstí není tolik, a kdo ví, možná bych se na to v daném časoprostoru taky díval jinak.

Frenetické tempo nakopávaček Kick Out the Jams nebo Rocket Reducer No. 62 z první strany trochu opadne až ve druhé polovině, s bluesově laděnou Motor City Is Burning, kapela ale stále jede na plný plyn, jen svojí energii pouští na delší tripy. Tím nejvzdálenějším je určitě závěrečná Starship, kde MC5 využili hudby jazzového astro-proroka Sun Ra a spojení obou elementů vyvolává spektakulární blakeovské vize. Album je zuřivým manifestem revolty hudební i společenské, až po létech doceněným vzorem pro všechny rockové kamikaze, kteří muzikantskou preciznost nadšeně obětují na oltář tryskající energie. Tahle hudba je nadoraz.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba MC5 - Kick Out the Jams
» popis a diskografie skupiny MC5


Prúdy - Zvoňte, zvonky
2014-07-08

Prúdy / Zvoňte, zvonky

4 stars

Albem Zvoňte, zvonky to bratislavské Prúdy svý českým konkurentům docela natřeli. Takhle dotaženou a hlavně invenčně soběstačnou studiovou vizitku zatím nikdo z nich na kontě neměl. Zároveň to byl jeden z mála momentů, kdy se některý z československých interpretů zhoupnul na celosvětově aktuální vlně bez zpoždění a bez opisování. Doba pučících artrockových výbojů zastihla Prúdy připravené především díky klávesistovi Mariánu Vargovi a jeho klasickým vzděláním zušlechtěnému hudebnímu myšlení. Zatímco Pavol Hammel představuje tu písničkářsky přímočařejší, lyricky křehkou tvář souboru, Varga do průzračných melodií co chvíli podstrkuje rafinované aranžérské ornamenty inspirující se v širokém hudebním řečišti od baroka po avantgardu. Někdy jde jen o drobná překvapivá intermezza, jindy se do kompozic Vargovy vážnohudební libůstky otisknou hlouběji (Poď so mnou, S rukami vo vreckách).

Výsledkem ale není nabubřelé estétství, ale naopak nespoutaná tvůrčí zvídavost a hravost. Tou hlavní předností oproti dosavadním českým pokusům je právě přítomnost vlastní, neodvozené vize, s níž kapela promyšleně pracuje a přitom zůstává spontánní. Další věcí, o kterou se může směle opřít, jsou texty (mimo jiné začínající Boris Filan a Kamil Peteraj), které jsou navzdory občasné naivní kostrbatosti rovněž o dost napřed před českou tvorbou. Všudypřítomná melancholie "študentských básnikov" má své hlubší (Balada o smutnom Jánovi, Jesenné litánie) i rozpustilejší (ironický dixík Keď odchádza kapela) body, album si ale díky Hammelovu pěveckému výrazu udržuje jednotnou poetickou tvář.

Zvukově není nahrávka právě oslňující. Zvláště v těch bigbítovějších místech je dost nevyvážená a aspoň v tomto ohledu si izolovanost muzikantů (a zvukových mistrů) ve východním bloku vybírá svou daň. Zamrzí to třeba v případě jedné z nejlepších skladeb Poď so mnou, kde se nápaditě střetává hardrockový riff s Vargovými klasicizujícími vstupy a hipíckým optimismem v textu s půvabným rozpočítáváním osobních zájmen, ale i v další úspěšné hitovce Čierna ruža. Komornější kousky jako Balada o smutnom Jánovi z toho vycházejí o dost lépe. Přes své dobové nedostatky je ale album Zvoňte, zvonky dílem skladatelsky, aranžérsky i textařsky vyzrálým a stalo se v následujících dvou dekádách základním kamenem toho, co můžeme nazvat "slovenským popovým zázrakem".


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Prúdy - Zvoňte, zvonky
» popis a diskografie skupiny Prúdy


King Crimson - In the Court of the Crimson King
2014-07-08

King Crimson / In the Court of the Crimson King

5 stars

Jeden ze základních kamenů žánru, pro který se vžilo dost vágní označení progresivní rock. To, co se pod tímto pojmem rozumí, už samozřejmě dávno pokrokové není, pro kapely z téhle objemné škatulky je příznačná spíš záliba v komplikovanosti: kompoziční, hráčské, harmonické, koncepční. Pryč s nedůstojným drhnutím tří akordů nebo bluesových dvanáctek, pryč s plytkými veršíčky o lásce, jdeme dělat umění. Více je více. Že tenhle přístup vede často k nabubřelému kýči ale ještě neznamená, že je slepou uličkou. Nejen živočišnými pudy živ je muzikant, také intelekt je třeba ukojit a pokud je co nabídnout, nezáleží tolik na formě. King Crimson jsou zářným příkladem toho, jak utéct rock'n'rollovému jádru a stejně kreativně čerpat z bezbřehých možností jazzu nebo vážné hudby, ale nezabřednout do manýristické pompy.

Dobře známý mohutný riff skladby 21st Century Schizoid Man s dominantním saxofonem Iana McDonalda otvírá jejich první album ve velkém stylu. Zkreslený zpěv Grega Lakea v sérii nervních stoptimů působí až agresivně a zneklidňující atmosféru neuvolní ani střední část, v níž se rytmika rozběhne téměř jazzově, ale s důrazem nikoliv na improvizaci, ale na přesnou prokomponovanost. I Talk to the Wind se ponoří do výrazně klidnějších vod. Robert Fripp, jehož přístup ke kytaře je rovněž spíše architektonicky promyšlený než intuitivní, přeladí do čistých měkkých tónů a vede něžně zaujatý dialog s McDonaldovou flétnou, v jejíž partech jako bych slyšel tikat flamengovské hodinky s kuřetem.

Mellotron, pro rané období kapely signifikantní nástroj, dostává největší prostor v krásné baladě Epitaph. Tenhle osobitě znějící instrument nemá dynamické ani barevné možnosti smyčcového orchestru, jehož zastřešující funkci ve skladbě zastává, ale právě tím vytváří snovější, přízračnější prostor pro tísnivě vizionářské verše Petera Sinfielda, textařského i výtvarného ideologa kapely. Dvanáctiminutová Moonchild nejdříve rozvíjí předchozí zadumané nálady, křehké melodické linky ale posléze přetne pasáž sestávající ze skrumáže těkavých úderů a tónů. Pro King Crimson typický experimentální výlet mimo libozvučnou pompu, k jakým drtivá většina jejich prog kolegů nenachází odvahu. Závěrečný hymnus The Court of the Crimson King je návratem k velkorysému, hutnému zvuku z úvodu, opět za vydatného přispění mellotronu.

Dvůr Karmínového krále ukázal cestu mnohým. Přivedl do populární hudby výpravnost a epičnost nejen narativní, ale i hudební. Sinfieldovy fantazijní texty, rozmáchlé členité kompozice, Frippovo kytarové novátorství, riskantní experimenty, tím vším nastavili King Crimson svým následovníkům laťku zatraceně vysoko, v dalších letech jí ještě několikrát poponesli a i když si zachovávali určité charakteristické rysy, dlouho byli s to se úspěšně vyhýbat sebevykrádání. A nejen to, jako snad jediní z artrockové extraligy dokázali čelit zavilému útoku punku a nové vlny a jejich výdobytky dokonce originálním způsobem využít. Tímhle albem začíná jedna z nejzajímavějších expedicí napříč hudebními styly i údobími.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Cocker, Joe - With A Little Help From My Friends
2014-07-04

Cocker, Joe / With A Little Help From My Friends

4 stars

Po Vanu Morrisonovi se stal Joe Cocker dalším, kdo dokázal, že i prachsprostý bělouš - ještě ke všemu z Ostrovů - může svým zpěvem směle konkurovat svým černým soulovým kmotrům, v jeho případě především Rayi Charlesovi, svému největšímu vzoru. Už na svém slavném debutu je jeho hlas nezaměnitelný a ve svých pětadvaceti má patinu životem drceného čtyřicátníka. Jeho soul je stejně hluboký a procítěný jako u žánrových klasiků, ale výběrem repertoáru i rockovější instrumentací míří především do řad bílého publika.

Narozdíl od zmíněného Morrisona je od počátku hlavně interpretem, ačkoli album obsahuje i tři písně, které napsal spolu s klávesistou svého Greasy Bandu Chrisem Staintonem a nejde o žádné podřadné vycpávky (mým favoritem je Marjorine). Nicméně těžiště leží jasně v převzatých skladbách, jejichž originální úpravy ale netrpí přílišnou poplatností původním verzím. Jako první samozřejmě vytane na mysli titulní a pro Cockerovu kariéru klíčová předělávka popěvku With a Little Help from My Friends od The Beatles, z něhož sheffieldský křikloun vybudoval mohutnou soulovou baladu a mimo jiné tak stvořil i jednu z hymen woodstockého národa. Výrazně si přizpůsobil i dvě Dylanovy písně (Just Like a Woman, I Shall Be Released), což vzhledem ke značně odlišnému pěveckému naturelu nepřekvapí. Méně netradičně pojal Don't Let Me Be Misunderstood, výborně si poradil s hybným kouskem Feeling Alright z repertoáru skupiny Traffic.

Vedle členů doprovodné kapely se na nahrávce podílela i řada es soudobé muzikantské smetánky jako Jimmy Page nebo Steve Winwood (v coveru "svých" Traffic ovšem nefiguruje) a mihne se tu i jedno eso let příštích - budoucí akcelerátor bowieovských majstrštyků Tony Visconti. Nejsme ale svědky žádných sólistických exhibicí, všichni hrají na zpěváka a Cockerův hlas eskalující od rozněžnělých přes dravě rytmické až po pateticky vypjaté, sbory vyztužené polohy, utáhne celou desku s prstem v nose. Popové úlitby Cockerových slabších let jsou zatím daleko a album With a Little Help from My Friends ho zachycuje v té nejlepší formě a především s repertoárem odpovídající kvality.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Cocker, Joe - With A Little Help From My Friends
» popis a diskografie skupiny Cocker, Joe


Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
2014-07-04

Hendrix, Jimi / Electric Ladyland

5 stars

Naprostý vrchol Hendrixova původního tria a famózní ohňostroj jeho muzikantské fantazie. Ještě víc, než v minulosti si tu pohrává s formou, dynamikou, barevnými rejstříky své kytary i roztodivnými efekty a pořád je v každém tónu cítit neuhasitelná vášeň a posedlost novými, dosud nepřekročenými metami. Studiem prošlo při nahrávání nebývalé množství hostů: Al Kooper, Brian Jones, členové skupin Traffic, Jefferson Airplane nebo hammondkář Mike Finnigan (ten v patnáctiminutovém blues Voodoo Chile svádí s Jimiho kytarou úchvatný a rovnocenný duel), ale přes jejich nesporné kvality a účelnost jejich příspěvků jsou pouhými ministranty vizionářského proroka, kterému by jistě nečinilo potíže naplnit plochu dvojalba stejně interesantní hudbou jen v základním triu.

Pod magickým dotekem Hendrixovy představivosti a geniálních prstů se všechny tradiční bluesové, rockové nebo soulové vzorce dobrovolně rozpouštějí do jakési základní hudební pralátky, z níž pak povstávají nové fascinující tvary. Všechny vstupní přísady v nich jsou přítomné v nové kvalitě, povědomé se jakoby kouzlem proměňuje v jedinečné. Dávno před ostatními Hendrix propojuje tvrdý rock s funkovým spodkem v nervním nářezu Crosstown Traffic, na kytarovém vlnobití Vodoo Child (Slight Return) později Pearl Jam postavili polovinu svého slavného alba Ten. Reddingův autorský příspěvek Little Miss Strange přivádí na scénu britskou beatovou přímočarost a i v ní se Hendrixova kytara cítí jako ryba ve vodě a přivlastňuje si jí.

Vedle rytmicky natlakovaných kusů (Crosstown Traffic, Gypsy Eyes, House Burning Down) stojí vláčnější, náladovější kompozice jako Burning of the Midnight Lamp s psychedelickými klávesami a sbory černošských vokalistek Sweet Inspirations nebo úvodní entrée Have You Ever Been (To Electric Ladyland). Dvojalbum se ale takovému dělení zuřivě vzpírá, hudba se přelévá z extatických tornád do opojných tišin s dokonalou přirozeností. K vrcholům nepochybně patří i rozsáhlá skladba 1983... (A Merman I Should Turn to Be) v níž se experimentální zvukové skrumáže mísí s romantickým vlněním kytary a flétny, a samozřejmě fantastický cover Dylanovy All Along the Watchtower, kterým se pak cítil poctěný, ba dokonce inspirovaný i sám autor.

Je nesmírně dobrodružné i nesnadné lovit všechny ty tóny, zvuky a nápady, které se Jimimu líhly v hlavě. Poslech Electric Ladyland zůstává zdrojem nových a nových objevů a zážitků a jen těžko může kdy zevšednět. Vtělit celý ten hudební vesmír do slov je naproti tomu činnost skoro ponižující, proto svojí neumělou ódu už radši ukončím. Poslouchejte a kochejte se.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Spirit - Spirit
2014-06-27

Spirit / Spirit

4 stars

Během několika málo let od svého zrození prošel fenomén zvaný rock tolika fascinujícími a vlivnými proměnami, že do jeho expandující databanky možností začali stále častěji nakukovat i příslušníci "vyšší" jazzové kasty aby nasáli novou inspiraci. A kontakty samozřejmě houstly i v opačném gardu. Pěkným příkladem těchto prvních oťukávání může být první album skupiny Spirit.

Do proudu v příštích letech tolik oblíbené fúze se vrhají z rockového břehu, ale jazzových prvků používají na svou dobu nezvykle mnoho, i když většinou stojí odděleně. Časté jsou plynulé přechody z "rovného" rytmu do swingujících běhů a zpátky (Fresh-Garbage, Straight Arrow, Gramophone Man), nejblíže jazzovému tvarosloví pak stojí závěrečná Elijah, kde dojde i na řádné prostřídání sólujících nástrojů. Ani jinak ale Spirit nejedou v jednom stylu, jsou velmi eklektičtí a mladou rockovou tradici s různými předponami (blues-, folk-, hard-, psychedelic-) skládají spolu s jazzem do novotvaru, pro který se zanedlouho vžije předpona nová, tedy prog-. Hudba Spirit není živočišným výronem, jejím cílem není krev, pot a slzy, ale spíš ušlechtilá architektura skladeb, kterou od sterilnosti zachraňuje jemný humor a hravost. I tak jsou Spirit jasným signálem, že rock dospívá a začíná se brát vážně. I ve zpěvu většinového autora Jaye Fergusona slyšíme spíš střízlivou odtažitost než emocionální bouře.

Asi nejhitovější potenciál má píseň Gramophone Man, známější je ovšem Taurus, a to díky kytarové předehře, u níž panuje důvodné (i když nikdy nepotvrzené) podezření, že si její tónovou řadu vypůjčili Led Zeppelin pro úvodní pasáž k Stairway to Heaven. Hudba Spirit se takové slávy nikdy nedočkala, ale jisté průkopnické zásluhy jí právem náleží. Hybrid, se kterým přišli na svém debutu, byl neokoukaný, fungoval a není od věci ho čas od času vytáhnout ze zapomnění.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Spirit - Spirit
» popis a diskografie skupiny Spirit


Rolling Stones, The - Beggars Banquet
2014-06-27

Rolling Stones, The / Beggars Banquet

5 stars

Přestože za žádnou z předchozích desek včetně rozporuplně přijímané Their Satanic Majesties Request se Stones nemusí nijak červenat, až teď si všechno doopravdy sedlo kam mělo. Beggars Banquet zahajuje několikaletou spanilou jízdu, během níž skupina vysolila čtyři nepřekonatelné grály syrového rock'n'rollu s bluesovými a countryovými kořeny a neoddiskutovatelným vlastním copyrightem.

Na tomto albu prodělali Rolling Stones ráznou a důslednou proměnu. Skoncovali s psychedelií, hippie dekoracemi, nástrojovým hračkářstvím i zbytečnými snahami trumfnout liverpoolské kvarteto a zaostřili na syrové americké tradice, od nichž se ve svých začátcích odráželi. Protože právě opuštěné tendence byly hodně spojené s instrumentální všestranností Briana Jonese, vtírá se otázka, jestli zmenšující se prostor pro jeho aranžérské ornamenty nebyl jedním z faktorů, které ho čím dál víc vzdalovaly zbytku kapely, nebo jestli naopak Jonesova stále problematičtější hráčská použitelnost nezapříčinila příklon k drsnějšímu zvuku. Každopádně je na Beggars Banquet stále plnohodnotným členem a sem tam ještě do písní protlačí nějaký ten nerockový instrument jako mellotron (Jigsaw Puzzle) nebo sitár (Street Fighting Man). Zásadní vliv na celkový dojem už ale přebírají Jagger s Richardsem.

Obě strany původní LP desky otvírají skladby, které vešly do historie. Sympathy for the Devil, provokativní, Bulgakovem inspirovaná sebeobhajoba Lucifera a jeho podvratného vlivu na chod dějin, rozjíždí tribální bubínky a energické piáno, mezi Jaggerův expresivní zpěv se zařezávají strohé Richardsovy kytarové šlehy a nesmrtelné houkání sboru, v němž figurují i tehdejší múzy obou Glimmer Twins, Anita Pallenberg a Marianne Faithfull. Street Fighting Man se snaží reflektovat sociální napětí v tehdejší společnosti, ale v první řadě je to neskutečně nadupaná, ostrá rocková pecka.

V písních No Expectations, Dear Doctor a Factory Girl se výrazně otiskl vliv country, ale v podání Rolling Stones to samozřejmě neznamená nic nashvillsky třpytivého. Z jejich nečesaného pojetí žánru jsou spíš cítit prach, mozoly, whisky, tabák a fazole. A samozřejmě je tu blues, jednou temné a hlasité (Parachute Woman) podruhé akustické, dřevně mississippské (Prodigal Son od Roberta Wilkinse). Hymnický závěr Salt of the Earth s gospelovým sborem a společně pějícími Jaggerem i Richardsem ustavuje další ze stounovských trademarků. Všechno dohromady tvoří bezchybnou kolekci, dospěle sebevědomou i chuligánsky nevycválanou. Mickovy stále ohebnější hlasivky, Keithova kytara (přímo božský zvuk má ve Stray Cat Blues) i jejich společné autorství, Charlieho a Billova nesmiřitelná rytmika i slábnoucí vklad nešťastného Briana tady začaly psát novou definici rock'n'rollu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
2014-06-23

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets

4 stars

A Saucerful of Secrets je rozpolcená nahrávka. Přechodová komora (a zdaleka ne poslední) mezi barrettovskou érou a audiovizuálním monstrem Pink Floyd 70. let. V době vzniku alba už stále hůře použitelný Syd Barrett nebyl členem kapely, dokonce ani nehrajícím autorem, jak bylo jeho další fungování v kapele nějaký čas zamýšleno. David Gilmour, původně angažovaný jako jeho koncertní suplent, se stal plnoprávným členem, ačkoli skladatelsky se zatím neměl čas projevit. Pink Floyd tak mohou začít znovu od nuly, ale stín epochálního alba The Piper at the Gates of Dawn nejde jen tak setřást a tím pádem Saucerful of Secrets tak trochu sedí na dvou židlích. Doznívá na něm Barrettův vliv, na druhé straně náhlá nutnost chopit se tvorby nového repertoáru postrčila zbývající členy k novým formálním výzkumům. Začíná několikaleté období hledání, experimentování a někdy i tápání.

V některých jednotlivostech je deska stejně fascinující jako prvotina, jindy působí trochu bezradně a jako celek především nevyrovnaně. Oba příspěvky Richarda Wrighta, jehož hlas je na albu slyšet nejčastěji (Remember a Day a See-Saw), si drží slušný standard a mají vyvinutý smysl pro melodickou vláčnost i šmouhovité imprese kláves. Výrazněji se ale předvedl Roger Waters, který má uměleckou taktovku z osiřelých členů už teď nejpevněji v rukou. V písni Let Ther Be More Light slyšíme jak pro staré Pink Floyd typické spacerockové tajemno, tak i pastelovými klávesami podkreslené klenuté vokály, které, mimo jiné i díky pěvecké účasti Davida Gilmoura, předznamenávají typický zvuk kapely v příští dekádě.

Set the Control for the Heart of the Moon s chladně pulzující basou a odtažitým, sotva slyšitelným zpěvem, je podstatně monotónnější, ale má úžasnou atmosféru tichého mezihvězdného blouznění. Corporal Clegg, třetí Watersova píseň, jí ale rázně přerušuje. Melodikou a burleskním vsuvkami až příliš připomíná Beatles a i když sama o sobě není špatným pokusem, chvílemi jako bychom poslouchali úplně jinou kapelu. Další ostrý střih představuje nejrozsáhlejší a zvukově nejexperimentálnější titulní skladba, na které se podíleli všichni čtyři aktuální členové. Tehdy odvážná, dnes už ale těžko skousnutelná instrumentální suita, chce být po většinu času jakýmsi soundtrackem k prapůvodnímu vesmírnému chaosu a nešetří vazbami, pazvuky i rozpitými klávesovými skvrnami.

Zařazení Barrettovy písně Jugband Blues, kterou i sám ještě nazpíval, je spíš poctou odcházejícímu géniovi, než přirozeným vyústěním desky a její nesoudržnost jen podtrhuje. Pink Floyd čekají nelehké roky navazování přetržené nitě, během kterých ale nasbírají spoustu cenných zkušeností, jejichž zúročení pak vyrazí dech celému světu. Saucerful of Secrets je první nedokonalou, ale právě proto stále přitažlivou zastávkou na této cestě.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Joplin, Janis - Cheap Thrills
2014-06-23

Joplin, Janis / Cheap Thrills

5 stars

Jsou zpěváci, kteří vám nedají možnost rozpoznat, kolik do svého zpěvu vložili bezelstného duševního sebeobnažování, a kolik rafinované stylizace. Takových je většina a jejich přístup je naprosto legitimní a správný, protože, stejně jako u herců, nezáleží na cestě ke kýženému výrazu, ale na něm samotném. Když působí upřímně, nesejde na tom, jestli je v něm póza či ne. Pak jsou ale hlasy, do nichž jejich vlastník otiskne i ty nejtajnější kouty svojí duše bez jakýchkoli postranních úmyslů i pudu sebezáchovy tak bezprostředně, že spekulace o nějaké stylizaci jdou automaticky stranou. I tahle cesta je samozřejmě správná, ale pro ty, kdo jí podstupují, taky většinou sebedestruktivní. Posluchač je opojen totálně upřímným odevzdáním se umělce, ten ale hoří rychleji, než ostatní. Janis Joplin byla přesně takovým neřízeným, sebestravujícím plamenem bez regulačních ventilů. Oslnivý záblesk a rychlý konec. Youngovo "It's better to burn out than to fade away" naplnila beze zbytku.

Skvělým tahem u alba Cheap Thrills, druhého, které natočila pod hlavičkou sanfranciských Big Brother and the Holding Company, je kombinace živých a studiových nahrávek. Obojí se dobře doplňuje, a protože ani ty studiové nejsou přehnaně učesané, tvoří spolu vyvážený celek a dobře dokumentují skutečnou koncertní energii kapely. Ve dvou číslech - Combination of the Two a Oh, Sweet Mary - zůstává Janis v týmovém houfu s ostatními muzikanty, i když i tam jsou její vokály nepřeslechnutelné. Celý zbytek desky ale patří její živočišné, blues a soulem odchované pěvecké exhibici, která jinak výborně šlapající kapelu často odsuzuje do role doprovodného bandu. I Need a Man to Love, Piece of My Heart, Janisina vlastní Turtle Blues i syrová koncertní verze Ball and Chain jsou odzbrojující skvosty, do kterých zpěvačka pěchuje emoce po hromadách.

Jedinou ne úplně dokonalou chvilkou je pro mě kupodivu slavná verze Gershwinovy ukolébavky Summertime. Janis Joplin jí pojala odvážně po svém, ale myslím, že téhle písni sluší méně expresivní podání a subtilnější jazzové aranžmá přece jen víc. S verzemi Billie Holiday nebo dvojice Armstrong-Fitzgerald tenhle cover prohrává na body. Jinak se ale Cheap Thrills právem stalo klasikou a nesmrtelnou připomínkou jednoho závratného talentu, k němuž zástupy rockových, bluesových i soulových zpěvaček dodnes vzhlížejí a čerpají z něho inspiraci.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Cheap Thrills
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


Doors, The - Waiting For The Sun
2014-06-18

Doors, The / Waiting For The Sun

5 stars

Třetí albový zářez The Doors nebývá v rámci jejich diskografie příliš protěžován, v žebříčcích oblíbenosti se dívá na své dva předchůdce nebo L.A.Woman spíš ze zadních pozic, ale já k jeho přehlížení nevidím pádnější důvod. Poté, co kapela prezentovala většinu plodů svého prvotního skladatelského přetlaku, pustila se do psaní zbrusu nových písní a dokázala, že pramen invence jí zdaleka nevyschl. Většina repertoáru na albu se zařadila do jejího zlatého fondu, přičemž poukazování na jeho uhlazenější zvukovou podobu mi přijde poněkud zveličující. Žádný zásadnější rozdíl neslyším a při pestrosti, jakou album bezesporu oplývá, takové srovnávání ani nemá moc smysl.

Dvě z písní jsou přece jen staršího data. Úderný singlový hit Hello, I Love You připomínající The Kinks (jinou tvář britských kolegů evokuje i Love Street) a průměrnější Summer's Almost Gone přibyly na album dodatečně, když se skupině nepodařilo dotáhnout nahrávání hudebně-poetického cyklu Celebration of the Lizard, který měl původně obsadit celou jednu stranu LP. Použitá z něj nakonec byla jen skvělá halucinogenní skladba Not to Touch the Earth, v níž se Manzarek s Kriegerem trumfují, kdo z nich působivěji navodí beztížný stav. Celý ambiciózní dramatický kus se vydání dočkal až o dva roky později na živáku Absolutely Live.

Na Waiting for the Sun tak chybí podobná hudební performance, jaké s katarzním účinkem uzavíraly debut (The End) i Strange Days (When the Music's Over). Trochu jí supluje jen drobná ale působivá (zvlášť v živém provedení se "zastřeleným" Morrisonem válejícím se po zemi) etuda s popravou v protiválečním songu Unknown Soldier. Na klasickém flamencovém kusu Asturias je postavená píseň Spanish Caravan, jejíž text je sice dost jednoduchá říkanka, ale ve spojení s nápaditým využitím hudebního motivu i velmi evokativní. Morrisonova fascinace americkým dávnověkem se promítá do My Wild Love s omamnou melodií zpívanou a capella a perkusivním nasazením hlasů členů kapely, která může připomenout jak šamanské obřady Indiánů (Jimovo tělo přece už od dětství obýval duch jednoho z nich), tak i černošské pracovní písně.

Noblesnější, až croonerskou polohu předvádí Morrison v písni Yes, the River Knows, ale ani v té nechybí temnější spodní proudy. Naopak nejdrsnější a nejbluesovější je jeho zpěv v závěrečné Five to One. Kdepak, Waiting for the Sun svým studiovým předchůdcům nic nedluží, znatelnějšího přešlapu ve svém soundu se The Doors dopustí až na příští desce, a ani tam nepůjde o žádnou katastrofu. Zatím si kapela udržuje obdivuhodně vyrovnanou bilanci.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - Waiting For The Sun
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Young, Neil - Neil Young
2014-06-18

Young, Neil / Neil Young

4 stars

Podobně jako u Vana Morrisona nepatří Youngův první sólový krok k těm nejoslnivějším v jeho kariéře, ale ostudu svému tvůrci určitě nedělá. Young je už zkušeným songwriterem a ve svém specifickém pojetí folkrocku s countryovou orientací má rovněž jasno, jen tu zvukovou stránku potřebuje ještě trochu doladit a dodat jí víc odvahy a oduševnělosti. Písničky na debutu jsou aranžérsky vynalézavé, ale i trochu roztěkané vinou některých mírně rušivých prvků jako jsou na několika místech nepřirozeně bzučící elektrická kytara nebo až příliš idylické smyčce a sbory.

Rock'n'rollu tu v porovnání s tvorbou Buffalo Springfield moc není, countryový akcent zprostředkovává slide kytara mladého Ry Coodera, který se spolu s Youngem, Davidem Briggsem a pianistou Jackem Nitzschem podílel i na produkci. I když by tedy zvuk mohl být živočišnější a méně upjatý, kvalita písní jako jsou asi nejrockovější the Loner, I'v Been Waiting for You (tu si v roce 2002 vypůjčil mimo jiné i David Bowie) nebo Here We Are in the Years tím přehnaně netrpí.

Vedle krátkých písničkových momentek se tu vyskytují i rozsáhlejší kompozice The Old Laughing Lady a The Last Trip to Tulsa, z nichž ta druhá kontrastuje se zbytkem alba právě syrovějším podáním. Neil Young se v ni doprovází razantními riffy akustické kytary a i jeho zpěv je najednou o dost expresivnější, zatímco v ostatních písních si pečlivě hledí intonace a hladkého, úhledného tónu. Doba, kdy se přestane ohlížet na omezené možnosti svého tenkého, křehce působícího hlasu, je přece jen ještě daleko, i když první kopnutí Šíleného koně, které ho tím směrem postrčí, už je naopak na spadnutí a slibuje velké věci. Ani tohle lehké zakolísání na začátku nové cesty ale není k zahození.

Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Young, Neil - Neil Young
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Matadors - The Matadors
2014-06-12

Matadors / The Matadors

4 stars

Navzájem se trumfující hudební dvojice, jako byli Beatles vs Rolling Stones nebo mnohem později Oasis vs Blur, mají i v našich rockových dějinách svojí analogii v podobě soupeření Olympicu a Matadors zhruba v letech 1967-1968. Jejich debutová alba vyšla ve stejném roce, takže rozdíly mezi oběma přístupy se na nich dají snadno demonstrovat. Obě skupiny zůstávaly poplatné zahraničním vzorům, ale zatímco Olympic si získával masovou popularitu příklonem k češtině a humorem, Matadors v té době (tedy už s Viktorem Sodomou za mikrofonem) byli instrumentálně i kompozičně vyzrálejší, méně provinční, ale tím pádem i méně přístupní pro širší posluchačstvo. Nejhitovější taháky alba jako byly Get Down from the Tree nebo Hate Everything Except of Hatter (v české verzi Zlatý důl) tudíž neměly takovou šanci zlidovět jako Jandovy písničky.

Největším trumfem Matadors byla samozřejmě osoba Radima Hladíka, jehož kytarová hra u nás tehdy neměla konkurenci. Jeho vynalézavý styl už v té době překračoval hranice mezi snaživým epigonstvím a originalitou a oplýval vlastními, neokoukanými nápady, v nichž už můžeme zaslechnout Hladíkovu pozdější artrockovou rozmáchlost. Zrovna tak aranžérskou drobnokresbou jsou Matadors dál než Olympic a v jejich hudbě je i podstatně víc černých přísad. V coververzích (na desce je jich pět z celkem dvanácti položek) se skvěle porovnali s blues (I'm So Lonesome), soulem (Shotgun) a nevylámali si zuby ani na Dylanově It's All Over Now, Baby Blue (jen ty smyčcové záclony jsou tam trochu přehuštěné).

Viktor Sodoma jako zpěvák zažíval své nejlepší roky a disponoval i obstojnou angličtinou. Určitá dobová afektovanost je sice v jeho zpěvu slyšet, ale podobná manýra (a nutno přiznat, že i výraznější) hyzdila tehdy i nahrávky jeho největšího konkurenta a předchůdce u Matadors, Vladimíra Mišíka. K ještě jednomu srovnáni s Olympicem nutí Hladíkova kytarová exhibice v instrumentálce Extraction, poučená psychedelií i Hendrixem, a podstatně přesvědčivější a vyzrálejší, než Jandův Psychiatrický prášek. Olympicu tedy musíme přiznat průkopnictví v převádění rockových idiomů do českého prostředí, na což Matadors vědomě rezignovali, ale jinak, aspoň u mě, v tomto pomyslném duelu jasně vítězí právě parta kolem baskytaristy Otty Bezloji.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Matadors - The Matadors
» popis a diskografie skupiny Matadors


Beatles, The - The Beatles
2014-06-12

Beatles, The / The Beatles

5 stars

Bezejmenné dvojalbum, označované podle minimalistického obalu jako Bílé, vešlo, podobně jako předchozí Seržant, nejen do historie, ale vlastně i do hudebně publicistické terminologie. Když se dnes o nějakém interpretovi řekne, že natočil svoje "bílé album", víme, co měl autor výroku na mysli: že se daný umělec stylově, výrazově i kvantitativně rozpřáhl do zatím největší šíře a pokusil se vyložit všechny možné trumfy na jedné ploše. Když (až příliš) často citovaní Pejsek s Kočičkou vařili svoje "bílé album", nedopadlo to pro konzumenta dobře. Když Fab Four v roce 1968 zakládali tuto tradici, byl to ovšem jiný, podstatně zdařilejší případ. A přitom ta pestrobarevnost, kterou se třicetipísňová kolekce vyznačuje, nebyla pro skupinu utkvělým cílem. Vyplynula při nahrávání jaksi mimoděk a vlastně byla spíš neblahým znamením počínajícího rozkladu vnitrokapelních vztahů.

Když si uvědomíme, že Beatles se ve studiu jen zřídka vyskytli v plném počtu a lezli si stále více na nervy, začíná to dávat smysl. Dvojalbum pak skutečně zní jako kompilace dvou sólových desek a jednoho EP (George Harrison protlačil na každou ze čtyř stran jen po jedné písni). Kolektivní entuziasmus, který byl ještě na Seržantovi cítit, se drobí na prvočinitele a každý si začíná hrát na vlastním písečku, ačkoliv kredity i nadále označují dvojici Lennon-McCartney za kompaktní autorský tandem. Ale nějakým zázrakem to všechno perfektně drží pohromadě a chladnoucí vztahy ve skupině nemají na výsledek žádný negativní vliv.

I když na některých místech Beatles variují fígle v minulosti už vyzkoušené, stejně překvapují na každém kroku nečekanými formálními, aranžérskými i skladatelskými postupy. Obě A-strany startují stejně jako na Seržantovi odvázaným rock'n'rollem (Back in the U.S.S.R. resp. Birthday), čisté blues si ale kapela střihla poprvé (Yer Blues). Máme tu bubblegumovou odrhovačku (Ob-La-Di, Ob-La-Da), procítěnou baladu (Harrisonova While My Guitar Gently Weeps s hostujícím Ericem Claptonem), ozvěny z meziválečných dancingů (Martha My Dear, Honey Pie), country (Ringova Don't Pass Me By).

Některé songy, které se tu objevily, patří k tomu nejtvrdšímu, co kdy Beatles nahráli: oba zmíněné otvíráky, Everybody's Got Something to Hide... a především strhující Helter Skelter. Může být něco vzdálenějšího někdejšímu "she loves you, yeah yeah yeah", než právě tahle urputná vyřvávačka? Ale může. Pochopitelně mířím k osmiminutovému kaleidoskopickému pásmu hudebních, mluvených a zvukových útržků s názvem Revolution 9, připomínajícímu slavný transdimenzionální průlet z filmu 2001: Vesmírná odysea, který šel do kin (náhoda?) jen pár měsíců předtím. Spolu s následující Good Night evokující smyčcovými obláčky i vokálem předbeatlovský popový cukrkandl tvoří opravdu bizarní a matoucí závěr. Samozřejmě je tu spousta dalších pozoruhodných písní: Dear Prudence, Happiness Is a Warm Gun, Blackbird, Rocky Raccoon, Mother Nature's Son, Sexy Sadie... Každá z nich září svým vlastním světlem a dohromady přímo oslňují. Soumrak nejslavnější kapely historie už sice započal, ale západ slunce je to nádherný.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Velvet Underground, The - White Light/White Heat
2014-06-05

Velvet Underground, The / White Light/White Heat

5 stars

Velvet Underground vystupují mimo bodový reflektor vrhaný jménem Andyho Warhola, odvrhli i zjemňující faktor spolupráce s Nico, a do své druhé desky se vrhají už jen sami za sebe, ještě radikálněji a stejně inspirativně pro budoucí generace. White Light/White Heat je album opravdu hodně jiné než debut, podstatně drsnější, hlučnější, experimentálnější a tudíž ještě méně komerčně využitelné. Čtveřice Reed, Cale, Morrison, Tucker se na něm nebojí ničeho a řítí se tam, kam se zatím nikdo neodvážil. Silnější drogy, delší lajny, palčivější paranoia, totálnější destrukce. Po křehkých písních typu Sunday Morning ani památky.

Album tvoří jen šestice skladeb různých délek, je ale velmi sevřené a ofenzivní. Kratší a přímočařejší písně by mohly mít i hitové aspirace nebýt ovšem brutálního zvukového provedení, křováckých rytmů, přebuzených kytar a textů opět plných drog a bizarního sexu. Titulní píseň zprostředkovává zkušenost s amfetaminy a rozjíždí album v podobném frenetickém tempu, jaké na první desce pohánělo tématicky spřízněnou I'm Waiting for the Man. Melodičnost Lady Godiva's Operation, z větší části nazpívané Johnem Calem, vyvažují disonance kytar i violy, v asi nejjemnějším kousku Here She Comes Now zase melodii svým typickým způsobem sabotuje Reedův zpěv. Bouřlivý song I Heard Her Call My Name je vyšťavený protopunový nářez, který musel být jistě velkou inspirací pro začínající The Stooges.

Ze dvou rozsáhlejších kusů je méně zajímavá osmiminutová The Gift. Hudební doprovod je upozaděný ve prospěch hlasu Johna Calea předčítajícího Reedovu morbidní povídku a skladba se tak přece jen trochu táhne. To ovšem neplatí o více než dvojnásobně dlouhé Sister Ray, kterou album končí i vrcholí. Ta je vzrušující od začátku do konce a pro příznivce noise je povinným studijním materiálem a prapočátkem vší hlukové slasti. Masivní zvuková hmota, vazbení, divoké improvizace, řád v chaosu, to všechno ale bez samoúčelnosti a s nulovým faktorem nudy. Kapely jako Sonic Youth této skladbě, jakož i celému albu, vděčí za mnohé. I když tedy White Light/White Heat stojí poněkud ve stínu slavné první desky a má pro mě v podobě skladby The Gift i jedno slabší místo, je stejně stylotvorná a v mnohém ještě odvážnější.


Recenze jiý zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - White Light/White Heat
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The


Mayall, John - Blues From Laurel Canyon
2014-06-05

Mayall, John / Blues From Laurel Canyon

4 stars

Osvědčená značka The Bluesbreakers, pod níž se etablovali takoví mistři bílého blues jako Eric Clapton či Peter Green, se už na obalu Blues from Laurel Canyon neobjevuje, velký předěl v tom ale nehledejme. V téhle kapele si různí muzikanti stejně podávali dveře i několikrát do roka a jediným neměnným pilířem zůstával kapelník. Po boku mu zůstal Mick Taylor, třetí slavný kytarový hrdina, který mu prošel rukama, zatímco rytmika je zbrusu nová. Mladíček, který o pár let později zazáří na vrcholných stounovských deskách, Mayallovi zdatně sekunduje už tady. Přestože ten si svůj osobitý zvuk postavený na masivním podílu kláves dobře hlídá, Taylorův talent má také dost prostoru a třeba v řízné skladbě 2401 to rozbalí se vší parádou.

Oddanost bluesovým kořenům i jejich hluboká znalost jsou u Johna Mayalla samozřejmostí, ale stejně tak - aspoň v tomto období - i chuť a odvaha je pozměňovat. Široké využití piana a varhan vytváří pro blues nezvyklé barevné odstíny a spolu s Mayallovým relativně vysoko položeným, melodickým vokálem vzdaluje jeho hudbu drsnému neromantickému podloží žánru a přizpůsobuje jí potřebám choulostivější bílé pleti. Kontakt s černým gruntem je ale dostatečně těsný, mimo jiné i díky stylově vřelé foukací harmonice.

Z ustálených bluesových rovnic album vybočuje i v několika zajímavých detailech. Vydařená je například skladba Medicine Man, v níž šamansky repetitivní, ale jemný tep rytmiky doprovází zvuk paličkami rozeznívaných kytarových strun. Následující Somebody's Acting Like a Child pro změnu popohání jamesbrownovský, kyčle rozhýbávající beat, zatímco Miss James zase uvolněně swinguje. Dobovou zálibu v indické mystice pak demonstrují tabla v písni Fly Tomorrow. To všechno dělá z desky věnované Mayallovu oblíbenému koutu Los Angeles (v Laurel Canyon později několik let i bydlel) jednu z jeho nejnápaditějších nahrávek.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Mayall, John - Blues From Laurel Canyon
» popis a diskografie skupiny Mayall, John


Rebels - Šípková Růženka
2014-06-02

Rebels / Šípková Růženka

3 stars

V roce Pražského jara už měla domácí "beatová" scéna první dětské krůčky dávno za sebou, od nadšeneckého epigonství přecházela k vlastním nápadům a bujela do dalších a dalších nadějných výhonků. Monopolním komunistickým vydavatelstvím ale chyběla ochota tenhle podezřelý a nechtěný import ze Západu vydávat a tak mnoho zajímavého z těch dob zůstalo navždy ztraceno a to, co se nakonec podařilo do edičních plánů protlačit, dopadlo vinou nezkušenosti a kompromisů leckdy všelijak. To byl i případ alba Šípková Růženka skupiny Rebels, která si udělala jméno řemeslně dotaženou imitací barevných vícehlasů kalifornské scény v čele s The Mamas and the Papas. Deska, kterou se Supraphon uvolil realizovat, už ale slibovala ambicióznější materiál s originální koncepcí na motivy známých pohádek, v nedotaženosti tohoto záměru je ovšem hned první a nejzásadnější problém.

Michaelem Prostějovským česky otextované původní písničky nakonec tvoří jen první stranu alba, druhou zaplnily převážně covery The Mamas and the Papas. Navíc parta podezřelých mániček těžko mohla dostat plnou kontrolu nad celým projektem a tak do hry vstoupil skladatel a dirigent Václav Zahradník s orchestrem, stal se autorem větší části původního repertoáru (jen Sněhurka a Perníková Chaloupka je hudebně dílem členů kapely) a zvuk Rebels, už tak hodně soft, ještě zjemnil. Naštěstí ale tehdy šestadvacetiletý Zahradník ještě nebyl tím usměvavým panákem z Televarieté, jeho aranžmá byla na tehdejší zvyklosti docela nekonvenční a spojení s beatovou skupinou neokoukané. Zatímco dnes jedna autorsky bezradná rocková legenda za druhou zašívá svoje dávné hity do konfekčních smyčcových overalů, písně z A-strany Šípkové Růženky už s myšlenkou takového spojení vznikaly a je to na nich v pozitivním smyslu znát. Orchestr se v menší míře zapojil i do aranží převzaté části alba, ale přes tento fakt a přes slušný výkon samotných Rebels (jisté vokály, na tehdejší dobu obstojná angličtina) tvoří obě poloviny nesourodý slepenec.

"Pohádková" první strana je přirozeným jádrem alba, i ta má ale své mouchy. Odvahu ve snaze o koncepčnost jí nelze upřít, neskrblí výraznými melodiemi a krásně sezpívanými vícehlasy. Ve spojení hudby a textů už to ale mnohde pořádně skřípe a zastaralost je tu ještě patrnější než u hudební složky samotné. Nad krkolomným frázováním by se ještě dalo přimhouřit nostalgicky shovívavé oko, ale kontrast rozechvělého patosu ve vokálech (to je případ především Josefa Plívy, Jiří Korn je o něco civilnější) s pohádkovými náměty je často komický a místy (Perníková chaloupka) až nesnesitelný. To samozřejmě zdaleka nebyl pouze problém Rebels, český rockový zpěv stále prožíval učednická léta, ale ani s tímhle vědomím se přes inkriminovaná místa nejde přenést. I když je ale Šípková Růženka plná začátečnických chyb a nefunkčních ústupků, svou průkopnickou hodnotu si do velké míry uchovává.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rebels - Šípková Růženka
» popis a diskografie skupiny Rebels


Jefferson Airplane - Crown of Creation
2014-06-02

Jefferson Airplane / Crown of Creation

4 stars

Bujení psychedelických výhonků, které nastalo na albu After Bathing at Baxter's, Jefferson Airplane na dalším opusu do značné míry zamezili a vracejí se k sevřenějším písničkovým formám, jimž ale zůstává vlastní typická west-coastová rozevlátost. Na Crown of Creation najdeme vyzrálé kompozice, které ale nebaží za každou cenu po hitovosti a ani zvukové experimentování neházejí tak úplně za hlavu. Viz decentně přimíchané ruchy a hlasy do úvodní písně Lather s výrazně folkovým nápěvem Grace Slick nebo krátká zvuková koláž Chushingura uzavírající první stranu. Na ní nečekaně převažují volnější tempa a dominuje jí jediná převzatá věc, skladba Triad od Davida Crosbyho s pikantním tématem oslavy "lásky ve třech".

B-strana nabízí dynamičtější kusy, ve kterých se dere do popředí kytara Jormy Kaukonena často využívající wah wah pedál, stejnou pozornost - a to na celé ploše alba - si ale zaslouží i kreativní basové linky Jacka Casadyho. V písni If You Feel se pěvecky blýskne Marty Balin, Ice Cream Phoenix vyniká propracovanou stavbou, ale přirozeným vyvrcholením je závěrečná The House at Pooneil Corners, naléhavé protiválečné memento doprovázené hutnými zášlehy kytary a varhan. Jefferson Airplane jsou na své čtvrté desce semknutým tělesem, tvůrčím týmem, z něhož žádná z osobností příliš netrčí a všichni pracují pro celek. Crown of Creation neohromí na první poslech, ale při těch dalších má schopnost nenápadně se vetřít pod kůži.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Crown of Creation
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Jethro Tull - This Was
2014-05-28

Jethro Tull / This Was

3 stars

Soudě podle prvního alba nebyl Ian Anderson v začátcích Jethro Tull zdaleka tak dominantním principálem jako ve všech pozdějších obdobích. This Was působí spíš jako zápolení dvou kohoutů o zásadní vliv na příští směřování kapely. Tím druhým je kytarista Mick Abrahams a jeho zásluhou jede album na výrazně bluesové vlně vycházející z creamovské stylově rozvolněné a přitvrzené mutace žánru. Nejvýraznější kompozice My Sunday Feeling, Beggar's Farm nebo It's Breaking Me Up mají zřetelný bluesový půdorys, v případě Some Day the Sun Won't Shine for You jde rovnou o čistou dvanáctku bez rockových příměsí.

Anderson, přestože je většinovým autorem, zatím pro svou budoucí progresivní rozpínavost nenachází dost prostoru. Jeho signifikantní neposedná flétna se do věci vkládá zatím jen sporadicky, ale právě na takových místech (opět My Sunday Feeling a Beggar's Farm, dále Serenade to a Cuckoo a Round) cítíme první závany originality. Mick Arahams si po tomto albu založil vlastní bluesrockovou kapelu Blodwyn Pig a to se ukázalo jako správný krok. Na This Was totiž názorové tření obou vůdčích osobností nepřináší kýžený součin jejich vkladů, naopak působí jako brzda pro další vývoj kapely.

I co do repertoáru budí album dojem neujasněné, tápající skrumáže bez jednotící vize. Z deseti skladeb jsou hned čtyři instrumentální, z nich Serenade to a Cuckoo je cover jazzového standardu. Move on Alone zpívá Abrahams, takže Andersonův vokál najdeme pouze v polovině písní a to ještě zdaleka ne v tak sebejisté poloze jako na dalších nahrávkách. On sám jako zpěvák se zatím hledá a stejně tak Jethro Tull coby nová bluesrocková naděje z Ostrovů, která však záhy tenhle stylový kabátek odhodí a vydá se zkoumat podstatně dekorativnější šatníky. Album This Was je v tomto směru i přes svou roztříštěnost zásadní křižovatkou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Jethro Tull - This Was
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Morrison, Van - Astral Weeks
2014-05-28

Morrison, Van / Astral Weeks

5 stars

Pro citlivé, zasněné duše, které rády bloumají přírodou za všech ročních období a ve všem umějí vidět poezii, jsou Astral Weeks hudbou zaslíbenou. Van Morrison si podobu svého druhého sólového alba tentokrát pečlivě ohlídal a představil se na ní jako těžký romantik, který má ale vytříbený smysl pro rovnováhu sladkého a hořkého, a vyhýbá se tudíž bez potíží prázdnému sentimentu. Hudební formou i básnickými texty je to nejen pro svou dobu naprosté zjevení. Ze tří základních pramenů - soulu, folku a jazzu - splétá Morrison svébytnou hudební matérii, která je zároveň jasně vyprofilovaná i impresionisticky neurčitá, vzdušná i citově naléhavá a skutečně jako by vybízela k melancholickým toulkám pod blankytnou oblohou.

Písně mají rozvolněný tvar, stojící často na jedné figuře nebo akordovém sledu, které se v jejich průběhu všelijak obměňují, přelévají a zintenzivňují. Posluchač-poutník nemá k dispozici žádné turistické značky jako verze, refrén, mezihra, skladby se odvíjejí s tuláckou bezcílností, putují nazdařbůh krajinou a dychtivě vstřebávají vůně, zvuky a pohyby vlastního nitra. Většinou začínají pokorně s jedním, dvěma akustickými nástroji (páteří jsou kytara, kontrabas a flétna), postupně aranže košatí, ovšem nenásilně a střídmě. Tu se přidají smyčce, jinde dechy a vibrafon (jazzovější The Way Young Lovers Do), vrcholná Cyprus Avenue je obohacená o sólové housle a cemballo, které se v závěru rafinovaně míjí se základním rytmem.

S podobnou formální odpoutaností se písněmi pohybuje i Morrisonův zpěv. Zdánlivě bez nějakého plánu postupuje od fráze ke frázi, se soulovou zaníceností naplno prožívá každou z nich a sype ze sebe verše, jejichž literární hodnota je srovnatelná s Dylanovými, jsou ale lyričtější, s větším důrazem na sentimentální nálady, než na pronikavý intelekt. Poprvé a naposledy - aspoň v takové míře - tady Van Morrison otevírá brány jiným. Jakoby mimochodem vytvaroval zcela specifický hudební svět, ve kterém spojuje lásku k černé muzice se svou irskou duší. Z nich bude čerpat vždy a natočí ještě spoustu krásných písní i alb. Na Astral Weeks, výjimečných i svojí sevřenou koncepcí, se ovšem rozletěl do asi nejzávratnějších výšek.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Morrison, Van - Astral Weeks
» popis a diskografie skupiny Morrison, Van


Olympic - Želva
2014-05-23

Olympic / Želva

4 stars

Želva je pro vývoj tuzemského rocku jistě zásadní album, zároveň ale je i odrazem jeho permanentních, opožděných a marných snah dohnat své angloamerické vzory. To nemíním jako výčitku, jen hořké konstatování situace podmíněné existencí železné opony. Ta se sice ve druhé polovině 60. let stala pro kulturní kontakty propustnější, ale ani to nestačilo, aby se domácí muzikanti vymanili z kopírování západních výdobytků (čest výjimkám). Nicméně důležitá semena byla v té době zaseta a první album Jandova Olympicu je jedním z hlavních odrazišť pro domácí rockový střední proud.

Jde vlastně o shrnutí a završení zhruba tříletého období, v němž se Olympic stal hlavním propagátorem mersey soundu v našich končinách a vliv Beatles ale i třeba Kinks nebo Pretty Things je v písničkách zřejmý a nezastíraný. Cennou devizou je jednak instrumentální jistota a vyhranost, kterou se kupodivu podařilo do jisté míry obtisknout i do nahrávky a především pak hitmakerský čich Petra Jandy na chytlavé melodie. Texty, které jsou až na dvě výjimky dílem Pavla Chrastiny, jsou příkladně bezstarostné, v lepších případech humorně nadsazené (Línej skaut, Dědečkův duch) nebo až dadaisticky ujeté (Želva), v těch horších pak čistě výplňové. Je v nich hodně začátečnického textařského naivismu, ale i rošťácké bezprostřednosti.

Snahu o nějakou progresi zosobňuje nejvíc závěrečný Psychiatrický prášek. Trápení vybuzené kytary, zvukové a hlasové koláže, to bylo tehdy u nás jistě něco revolučního, ale v širším kontextu jde spíš o těžkopádnou a samoúčelnou hru na psychedelii, takže logicky tahle skladba zestárla z celé desky nejvíc. Většinu ostatních ale můžeme bez uzardění a snad jen s mírně shovívavým úsměvem poslouchat dodnes a to má svou váhu.

» ostatní recenze alba Olympic - Želva
» popis a diskografie skupiny Olympic


Rolling Stones, The - Between the Buttons [US]
2014-05-23

Rolling Stones, The / Between the Buttons [US]

5 stars

Between the Buttons je poslední položkou ve stonesovské diskografii, která má svojí UK a US verzi, napříště už budou obě strany Atlantiku oblažovat totožné písně. Americkým fanouškům místní vydavatelské zvyklosti přihrály singlové trumfy Let's Spend the Night Together a Ruby Tuesday, zatímco v anglické edici je nahrazují skladby Back Street Girl a Please Go Home. Rolling Stones pokračují v dočasném odklonu od syrového r'n'b k instrumentální zdobnosti a multižánrovému maskování, čímž se přibližují k teritoriu svých největších rivalů Beatles, s nimiž se navzájem inspirují. Třeba právě taková Ruby Tuesday by se klidně dala brát jako odpověď na McCartneyho Eleanor Rigby z Revolveru.

Rozptyl žánrů, nálad a aranžérských odkazů je ještě o něco větší než na Aftermath a znovu je to Brian Jones, kdo bere do rukou jeden nástroj za druhým a zjemňuje hrubé bluesrockové tkanivo nečekanými barvami a ornamenty. Piano, cemballo, appalačský dulcimer, dechové nástroje, sitár, marimba, theremin a dokonce kazoo, to všechno dokáže funkčně zabudovat do těla písně. Tím pádem většina alba není tolik živočišně atakující, ale spíš hravá a barevná. Skupina neváhá šmírovat na písečcích svých kolegů, ale vždy s nezanedbatelným vlastním vkladem. Who's Been Sleeping Here? se melodicky i použitím foukačky evidentně poučila u Boba Dylana, rukopis The Kinks připomenou music hallem a vaudevillem ovlivněné popěvky Cool, Calm & Collected a finálová Something Happened to Me Yesterday s půvabným vokálním přípodotkem Keitha Richardse. Nakonec ale není úplně opomenuta ani přímočařejší rocková poloha, kterou zastupují vitálně šlapající Let's Spend the Night Together, Connection nebo Miss Amanda Jones.

Pro ctitele neučesaných toxických milníků následujících let může Between the Buttons vypadat možná trochu přepudrovaně, ale to hodně závisí na očekáváních. Album je svědectvím o jedné vývojové etapě, která sice s následujícím počinem Their Satanic Majesties Request dospěla k hranicím svých možností, ale Stones se v ní rozhodně neztratili. Mají spoustu nápadů i silné písně a drží se na čele pelotonu připraveni ještě pořádně zaspurtovat.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Between the Buttons [US]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Hendrix, Jimi - Axis: Bold As Love
2014-05-20

Hendrix, Jimi / Axis: Bold As Love

5 stars

Druhá deska zázračného tria The Jimi Hendrix Experience se neprolamuje do dalších vesmírů, spíš soustředěně prozkoumává ten již na debutu objevený, zároveň však předvádí, že odkrývat je stále co. Jimi Hendrix na nějaké převratné vývojové kotrmelce ani neměl moc času. Firma prahla po novém materiálu od čerstvé rockové supernovy a Axis: Bold as Love tak vychází už půl roku po prvním albu. Jenže Hendrix byl v té době tvůrčím vulkánem s nekonečnou představivostí a přetlakem, takže po známkách uspěchanosti bychom na této nahrávce pátrali marně. Ano, těch všeobecně proslavených hitů je méně, to ale s kvalitou písní nijak nesouvisí. Kromě toho důvod, proč většina songů nezdomácněla na koncertních pódiích, tkvěl hlavně ve značném podílu technických vymožeností studia při jejich skládání.

Největším tahákem alba je samozřejmě Little Wing, jedna z nejpřebíranějších balad v rockovém světě, kterou si s láskou osvojil i nejeden jazzový muzikant. Pomalých písní je tu vůbec docela hodně (Castles Made of Sand, One Rainy Wish, Bold as Love) a ani většina ostatních se nedá označit přímo za nějaké divočiny. Tak vzniká dojem větší introvertnosti a důrazu na komplexnost skladeb, přičemž živočišný žár se nevytrácí, jen dostává kontrolovanější podobu a album tak ve srovnání s debutem funguje víc jako celek. Jak bylo naznačeno, ke slovu se také ve větší míře dostávají různé efekty a zvukové experimenty (trojlístek If 6 Was 9, You Got Me Floating, Castles Made of Sand) a v písni She's So Fine se skladatelsky i pěvecky prosazuje také basák Noel Redding.

Album Axis: Bold as Love působí možná méně impulzivně než Are You Experienced, ale slabých míst se i na něm těžko dobereme. Je přemýšlivější, koncentrovanější, ale i barevnější a stejně návykové. Jimi Hendrix na něm dál neochvějně míří do nadsmyslových sfér, kde vizionářské tóny jeho kytary otvírají jednu dosud neobydlenou dimenzi za druhou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Axis: Bold As Love
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Dylan, Bob - John Wesley Harding
2014-05-20

Dylan, Bob / John Wesley Harding

5 stars

Dylanova bouračka v létě 1966 je dávno součástí rockové mytologie. Ale ať už šlo o skutečně vážnou nehodu nebo aspoň částečnou mystifikaci, ať byla katalyzátorem nebo pouhým alibi pro následnou změnu směru, jisté je, že Dylan na albu John Wesley Harding je podstatně jiným Dylanem než na předchozích třech elektrických deskách. Od hřmotného folkrocku se odklání, nejde ale ani o návrat k folkovému purismu. Znovu má sice hlavní slovo akustická kytara a foukací harmonika, ale je tu i diskrétní rytmický doprovod a celkově výrazně sílí countryové vlivy.

Dylan také razantně krátí texty a tím pádem i stopáž písniček. Obsahově z náročnosti nijak neslevil, ale vyjadřuje se s větší pregnantností, obrazy s větším než malým množstvím biblických citací a motivů jsou zhuštěnější. Hodně se změnil i jeho zpěv. Je mnohem ukázněnější ve sledování melodie, ve srovnání s Blonde on Blonde se dá říct, že přímo spokojeně přede. Chvílemi jakoby se i zpěvem snažil přiblížit countryovému duchu Nashvillu, kde se album nahrávalo, v písních Drifter's Escape a The Wicked Messenger je možné rozeznat náběhy k typicky zajíkavému halekání.

Kolekce dvanácti písniček je nebývale kompaktní, nic z ní nevyčuhuje a působí až nenápadně. Ale vedle coververzemi Hendrixe resp. skupiny UB40 proslavených All Along the Watchtower a I'll Be Your Baby Tonight můžeme sáhnout po kterémkoli z ostatních songů - As I Went Out One Morning, I Dreamed I Saw St. Augustine, Dear Landlord, The Wicked Messenger nebo bluesová Down Along the Cove - a při bližším ohledání objevíme malý poklad. A to ještě ve stejné době vznikal stejně luxusní materiál za účasti skupiny The Band, na jehož plody v podobě dvojalba The Basement Tapes si ale fanoušci museli počkat ještě osm let.

Na desce John Wesley Harding jde Dylan už poněkolikáté proti očekáváním posluchačů. Přelomová je ale ještě z jednoho pohledu. Alby Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde skončila éra, kdy Dylan zásadním způsobem spoluutvářel aktuální vývoj populární hudby. Odteď si začíná hledět především svého - rozlehlého a úrodného - písečku a trendy tvrdohlavě bojkotuje. Jeho nahrávky stále ovlivňují široké spektrum umělců, ale střídání módních vln už jde mimo ně. Pravda, i kvalitativní úroveň občas zakolísá, John Wesley Harding ale bezpečně trůní na těch nejvyšších příčkách.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - John Wesley Harding
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Doors, The - Strange Days
2014-05-09

Doors, The / Strange Days

5 stars

Dveře vnímání jsou dokořán a Morrisonovi celebranti už podruhé vybízejí posluchače ke vstupu. Album Strange Days vychází ještě tentýž rok jako oslňující debut a stejně jako on ještě repertoárově čerpá z prvotního autorského přetlaku formativního období souboru. Třeba Moonlight Drive je přece tou skladbou, kterou podle legendy jako první přezpívával Morrison Manzarekovi v písku pláže ve Venice. I zbytek alba tvoří silné písně, z nichž sice nevzešel takový megahit jako Light My Fire, ale zrcadlí se v nich nabyté studiové i koncertní zkušenosti a stoupající sebevědomí kapely v uskutečňování svých vizí.

Také díky absenci coverů působí album kompaktnějším dojmem, který narušuje pouze apokalyptická vsuvka v podobě zuřivé Jimovy recitace do hlukových mračen v etudě Horse Latitudes. Sílí vliv kabaretní dekadence a psychedelie na úkor bluesových kořenů, ke kterým má nejblíž úderná, eroticky nažhavená Love Me Two Times. Ray Manzarek skoro v každé skladbě nápaditě mění nástroje, využívá varhan, cembala i elektrického piana, v písni I Can't See Your Face in My Mind sahá i po marimbě. Titulní Strange Days se pyšní jedním z prvních použití syntezátoru v rocku, Moogův nástroj ale obsluhuje výjimečně sám Morrison. Také Robby Krieger zůstává vynalézavým zvukovým aranžérem, jak dokazují třeba jeho duchařsky kvílivé slajdy v Unhappy Girl nebo Moonlight Drive. Roli The End jako dramatického završení prvního alba tady přebírá podobně koncipované představení When the Music's Over, ve srovnání se svým předchůdcem o něco členitější a dynamičtější.

Středobodem všeho je stále drsný samet Morrisonova hlasu, svůdně zaříkávačský v You're Lost Little Girl, zachmuřeně ironický v People Are Strange i divoce vyzývavý v Love Me Two Times. Sex, drogy a rock'n'roll jsou pro něj, stejně jako pro celou kapelu, stále ještě pohonem a ne rozkladnou sloučeninou. The Doors po všech stránkách vyzrávají a neochvějně si razí bujícím rockovým porostem zcela jedinečnou cestu, kterou současníci (v případě kritiků ale zdaleka ne všichni) nadšeně oslavují, jejíž skutečný význam ale docení až budoucnost.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Nico - Chelsea Girl
2014-05-09

Nico / Chelsea Girl

4 stars

Pravidlo o modelkách, jejichž pěvecké pokusy nestojí ani za zlámaný podpatek, má svojí zářivou výjimku. Nico sice také často nepůsobila jako pozemšťanka, ale její rodná planeta byla podstatně vzdálenější, podivnější a záhadnější, než ploché světy všech těch telátek z předváděcích mol. Ještě v témže roce, kdy vyšel epochální plod její spolupráce s Velvet Underground, dala dohromady své první sólové album a přes jisté výhrady na něm potvrdila jedinečnost svého talentu.

Deska, kterou s ní připravili producent Tom Wilson, aranžér Larry Fallon, písničkář Jackson Browne a tři čtvrtiny Velvetů, nastavila kurs směrem ke klasicizujícímu folku. Nejčastější nástrojovou kombinací je na ní tiše brumlající elektrická kytara, smyčce a flétna, což nebylo zrovna to, co si zpěvačka představovala, a nutno přiznat, že tahle aranžérská fazóna opravdu působí trochu strojeně a jednotvárně. Člověk je vděčný za každé drobné vybočení, jakým jsou třeba varhany Johna Calea v Little Sister nebo smyčcové pizzicato v Wrap Your Troubles in Dreams. Nápadněji se vymyká pouze nejdelší skladba It Was a Pleasure Then, která svojí hypnotičností, impresionistickou kytarou, vazbami a ruchy vykazuje příbuznost s pozdějšími improvizovanými kusy Patti Smith.

Nevýraznost aranží ale naštěstí nepřebíjí to hlavní. Výborné písničky, z nichž nejvíc jich dodal sametový trojlístek Reed, Cale, & Morrison, tři Jackson Browne, jednu Tim Hardin a skladbu I'll Keep It With Mine Nico vymámila i na obdivovaném Bobu Dylanovi. A pak především hlas, okolo něhož se všechno točí, a i když zatím nezní ve vlastních kompozicích, reprezentuje zcela originální osobnost. Není příliš ohebný, libuje si v dlouhých slabikách, ale svým magnetismem ledové královny posvěcuje i roztomile nejistou intonaci. Míru citové investice v něm jen tušíme, protože zní jakoby zpoza kouřového skla, je plný tajemství a aristokratického splínu. Písně jako The Fairest of the Seasons, These Days nebo Chelsea Girls právě díky němu dodnes překypují magickou vznešeností gotických vitráží.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Nico - Chelsea Girl
» popis a diskografie skupiny Nico


Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
2014-05-05

Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band

5 stars

Chápu, že se to už občas může někomu zajídat. "Seržant" je album, objevující se pravidelně na nejvyšších příčkách všemožných přehledů a anket o nejlepší desku všech dob a prakticky cokoliv s ním spojené má punc legendy. To si přímo říká o skeptické poznámky o přeceňování a papouškování stokrát vyřčených superlativů. Jenže nemůžu si pomoct, ona je to opravdu fantastická deska bez slabého místa. Do té doby nikdo nevyužil možností studia takhle komplexním, promyšleným a zároveň hravým způsobem, a co víc: všechno to efektní kouzlení nezasypává samotné písničky, které jsou stejně geniální a ještě propracovanější než na předchozích albech. Fungují stejně dobře samostatně a ještě lépe jako pečlivě naaranžovaný celek. V několika případech prolínají jedna do druhé, oťukávají různé styly, každá oplývá odlišným nástrojovým vybavením a přece perfektně zapadají do neustále překvapujícího a inovativního představení připomínajícího pestrou féerii.

Titulní otvírák vracející se před koncem v o něco šlachovitější verzi je ve svém základu nakopnutá rock'n'rollová pecka, ale hýřivě překrytá důmyslnými hrátkami s možnostmi stereo kanálů, reálnými zvuky potlesku a dechovými fanfárami. Navazující With a Little Help from My Friends představuje asi nejhvězdnější pěveckou chvilku Ringo Starra v barvách The Beatles. Lucy in the Sky with Diamonds je dětskou imaginací (máme-li věřit Lennonovu výkladu) odstartovaný surreálný výlet za zrcadlo. Pouťová atmosféra v Being for the Benefit of Mr. Kite! se šikovně propojuje se zvukovými efekty vytvořenými použitím rozstříhaných pásků.

Svůj indický kontraband na desku opět propašoval George Harrison v podobě písně Within You Without You, v níž se sitár slévá s klouzajícími smyčci, tably a levitující melodií do zatím nejdotaženějšího tvaru na tomto poli. To už je skutečná world music. Těžko si k této skladbě představit větší kontrast než následující McCartneyho swingující popěvek When I'm Sixty-Four s klarinetovým triem. Vážněji laděné jsou dvě "kapesní symfonie" s klasicizujícími aranžemi: She's Leaving Home na pozadí smyčců a harfy vypráví příběh podobný tomu z Formanova Taking Off, grandiózní finále s dvojím vzedmutím zvukové stěny v závěru pak představuje A Day in the Life. A ani Getting Better, Fixing a Hole, můj osobní favorit Lovely Rita a Good Morning Good Morning s vyšťaveným kytarovým sólem a zvířecími hlasy nejsou žádnými vycpávkami.

Album, kterým se Beatles úspěšně pokusili trumfnout Beach Boys s jejich Pet Sounds, se stalo pojmem, který na celou popovou i rockovou tvorbu následujících let vrhá olbřími stín inspirací a vlivů. To není zase tak záviděníhodná pozice. Taková díla se skoro častěji citují než skutečně poslouchají a zarůstají tuhými šlahouny stereotypních poklon, dodatečných výkladů a uctivých dogmat. Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band si ale takovou mumifikaci nezaslouží. Zapomeňte na žebříčky a užijte si ho bez předsudků. Někdy dokonalost nudná nebývá.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Who, The - The Who Sell Out
2014-05-05

Who, The / The Who Sell Out

5 stars

Rok 1967 v rockové hudbě charakterizuje mimo jiné definitivní vyprofilování elpíčka jako hudebního média se svébytnými a málo prozkoumanými možnostmi. Přestává být pouhým souhrnem jednotlivých písniček a více či méně koncepční alba se toho roku ocitají ve středu pozornosti. Kdo už znal závěrečnou vícedílnou skladbu z o rok starší desky A Quick One, toho nepřekvapilo, že právě The Who nehodlají v tomto trendu zůstat pozadu a přenechat Beatles, Beach Boys nebo Rolling Stones všechny vavříny.

Koncepčnost The Who Sell Out tkví zatím pouze ve formě, ale ta je vypilovaná do svěží, kompaktní a velmi zábavné podoby. Spočívá v jednoduchém fíglu, kdy jednotlivé písničky propojují krátké reklamní upoutávky a jingly, dílem autentické, dílem vymyšlené a realizované samotnou kapelou, jako rozpustilá pocta pirátským rádiím v tehdejší Británii. Ve stejném duchu je pojatý i obal, na němž muzikanti pózují ve vaně plné fazolí nebo s obřím deodorantem v podpaží. Co se týče samotných písní, tam zatím, podobně jako u Seržanta Pepře, žádnou jednotící linii nenajdeme, ale na mnoha místech se neubráníme dojmu, že Tommy už během nahrávání musel čtveřici strašit v hlavě. Ze členité skladby Rael, která album uzavírá už je duch slavné rockové opery zřetelně cítit.

I když jde tedy o navzájem nijak myšlenkově nesouvisející písně, přeci jen se zdá, že jejich výběru a uspořádání byla věnovaná zvýšená pozornost. Dynamicky i výrazově je to velmi pestrá kolekce, od psychedelickými zvukovými nálety vyživované Armenia City in the Sky, přes velkoryse vyklenutou hitovku (a jeden z nejlepších songů skupiny vůbec) I Can See for Miles, uvolněné melodické lahůdky Mary Anne with the Shaky Hand, Odorono či I Can't Reach You, Entwistleovy komediálně laděné kousky Heinz Baked Beans nebo Silas Stingy až po zmíněnou vrstevnatou Rael, přičemž celkově převládá spíš jemnější, sofistikovaná poloha, svěží melodie a promyšlené aranže. To, že ve stejné době se The Who nezříkali ani své živočišnější tváře dokládají bonusy na reedici z roku 1995. Mezi nimi najdeme podstatně větší procento razantnějších - a stejně dobrých - písní, které by ale zřejmě už nezapadly do pečlivě vyladěné stavby alba.

Přestože The Who Sell Out ve skutečnosti nevypráví příběh a "jen" si hraje s formou, nevyznívá nijak polovičatě. Drží mnohem lépe pohromadě než podobným směrem našlapující A Quick One a oproti svým okázale epickým následovníkům Tommy a Quadrophenia se zase netváří tak smrtelně vážně. Humor a lehká ruka při psaní vzdušných, nápaditých popsongů, to jsou hlavní trumfy desky.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The


Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico
2014-05-02

Velvet Underground, The / The Velvet Underground & Nico

5 stars

Ve své době hudební kuriozita bez širšího ohlasu. I za to málo publicity, které se jí dostalo, vděčila jménu Andyho Warhola, uměleckého guru kapely a spoluproducenta jejího debutu. S každým dalším rokem, který od vydání desky s banánem na obalu prošel, však její vliv narůstal. Jak tvrdí známý bonmot, elpíčko si koupilo sotva pár tisíc lidí, ale každý z nich pak založil kapelu. Pro velmi podstatnou část hudebního dění následujících desetiletí se tak stalo jakýmsi Velkým třeskem a jedním z nejoslavovanějších alb všech dob.

Mizivému komerčnímu dopadu v době vydání se nelze divit. Velvet Underground šli v mnoha směrech svým zvukem i obsahem písní zcela proti převládající rockové estetice. Svět je v jejich podání nevábným místem, labyrintem temných a bizarních zákoutí, závislostí a deviací, krása se v něm objímá s hnusem, něha s krutostí. Idealistickému květinovému pábení nemohlo být nic vzdálenějšího, než texty o drogových dealerech, sadomasochismu a smrti. Stejně tak hudba, v níž se čelně sráželo rockové písničkářství Lou Reeda s konceptuálními ambicemi Johna Calea, tvořila důsledný kontrapunkt skoro ke všemu, co se kolem hrálo.

Začátek je docela nenápadný a zdánlivě sladký, ale medová paranoia Sunday Morning provokuje právě svými podprahovými stíny. To I'm Waiting for the Man už nám nic nezastírá. Hrubý rock'n'rollový kostitřas s chrastící doprovodnou kytarou a Caleovým klavírním ostinátem sublimuje do hypnotické zvukové vlny podepírající vyprávění o feťákově anabázi za svým denním přídělem. Femme Fatale je první ze tří skladeb, v nichž Warholem na desku protlačená herečka a modelka Christa Päffgen alias Nico zazářila sólovým zpěvem, vznešeným i chladným jako hvězdná obloha, s okouzlujícím německým akcentem a aurou skutečné femme fatale. Následuje Venus in Furs, pro mě jedna z nejúžasnějších písní univerza, slastně paralyzující jako pohled do očí kobry. Caleova skřípající viola, prazákladní šamanské bicí Maureen Tucker, Reedův hypnotizující zpěv. „Shiny shiny shiny boots of leather".

Do newyorského společenského přízemí se opět vydáváme s feťáckým boogie Run Run Run, které střídá opět Nico v hlavní roli večírkové mše All Tomorrow's Parties, v níž Reedova kytara bloudí a opile naráží do stěn. A zase drogy, a tentokrát tak realisticky jak jen to je možné. Dramaticky kolísající tepová frekvence písně Heroin za asistence horečnatých disonancí violy je téměř popisná, v textu Reed povyšuje fet na náboženský zážitek. There She Goes Again zabrousí do folkrocku, který ale v podání Velvetů spíš vyschle řinčí, v I'll Be Your Mirror nás naposledy rozněžní Nico, zatímco v The Black Angel's Death Song jako bychom zaslechli sjetého a hodně morbidního Dylana. No a v téměř osmiminutové European Son definitivně podjedou nohy a za šílené kytarové kakofonie se řítíme do temnot králičí nory místo abychom z ní vyšli na světlo.

Lze se pak ještě divit, že tohle album se stalo nevyčerpatelnou studnicí inspirace pro stovky následovníků včetně stejně významných gigantů typu Davida Bowieho, Siouxsie and the Banshees, My Bloody Valentine nebo Sonic Youth? Rock'n'roll a umění si tu podávají ruce s přesvědčivostí a plnokrevností, o jaké se pozdějším artrockovým estétům mohlo jen zdát. V písních Velvet Underground pulzuje život se vší špínou a poezií a vůbec nevadí, že vlastně odrážejí hodně specifický, sebedestruktivní ale taky úžasně kreativní mikrosvět podivínských existencí nabalených na Warholovu Factory. Žár, který z nich sálá je opravdový a nadčasový.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Velvet Underground, The - The Velvet Underground & Nico
» popis a diskografie skupiny Velvet Underground, The


Buckley, Tim - Goodbye and Hello
2014-05-02

Buckley, Tim / Goodbye and Hello

5 stars

S o rok starším debutem spojují album Goodbye and Hello jména věrného kytaristy Lee Underwooda i spoluautora a kamaráda Larryho Becketta (v jeho případě naposledy), přesto je na něm Tim Buckley v mnohém jinde a dál. Jeho hudební myšlení vyzrává neuvěřitelně rychle, písně se prodlužují, jejich struktura a zvukové spektrum se komplikuje. Buckley neusiluje o jednoznačně přístupné, líbivé melodie, přestože k nim má svým hlasovým fondem ty nejlepší předpoklady, jeho zpěv stále víc inklinuje ke složitějším ornamentům.

Částečně ještě zůstává ve folkrockových mantinelech první desky, jak ukazují přehlednější songy typu No Man Can Find the War, Once I Was nebo Morning Glory, ale ve většině případů se rozbíhá k netušeným obzorům, kde se z písní jako je třeba zádumčivá Pleasant Street stávají spíš kapesní dramata. V Hallucinations kontrastuje renesančně znějící melodie (v podobných zpěvových linkách později našel zalíbení Ian Anderson z Jethro Tull) s psychedelickým zvukovým pozadím. I Never Asked to Be Your Mountain charakterizuje vzrušené víření perkusí a akustických kytar, nad nimiž se jako duha klene Buckleyho závratný vokál aby se v závěru k jejich extatickému tanci přidal. Ještě rozmáchlejší je titulní osmiminutová skladba s množstvím dynamických zvratů a opulentním aranžmá nepostrádajícím dechové i klávesové nástroje.

Buckleyho směřování k pozici originálního, na komerční dopad svého snažení rezignujícího solitéra toto album demonstruje mnohem zřetelněji než debut, přesto v něm ještě zůstává nemálo romantické vzletnosti a neotřelých melodických háčků, díky nimž duchovně souzní s probíhajícím Létem lásky. Obojí - formální novátorství i písňová sevřenost - se tu ale výborně doplňují. Goodbye and Hello tak možná nepatří k Buckleyho nejexperimentálnějším nahrávkám, určitě ale k těm nejkrásnějším.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Buckley, Tim - Goodbye and Hello
» popis a diskografie skupiny Buckley, Tim


Cream - Disraeli Gears
2014-04-30

Cream / Disraeli Gears

5 stars

V hřejivých barvách vyvedená pestrá psychedelická koláž na obalu trefně vystihuje posun, který Cream učinili od svého prvního alba. Hutný písničkový bluesrock nezavrhli, ale v souladu s dobovými tendencemi ho zahalili do halucinogenního oparu a mírně levitačních nálad. Na Fresh Cream strhával zvuk kapely svou medvědí robustností i mrštností, tady jakoby si mladý chlupáč v některých písních líznul nějakého chemicky upraveného medu. S bluesovými kořeny jsou ale Cream pořád pevně propojení a nenechávají se strhnout k nějakým samoúčelným nadoblačným tripům. Zahrnutí psychedelického výraziva do jejich stylu proběhlo nenásilně a vznikla tak nová a opět originální kvalita.

Claptonova variabilní kytara oba přístupy funkčně kombinuje, skladbám poskytuje spolehlivé bluesové uzemnění i zamžené blouznivé plochy (Dance the Night Away). K zemitosti přispívají Bakerovy hrubě tesané bubenické kanonády, písničkový rozměr posiluje znělý a přirozeně frázující hlas Jacka Bruceho. Vedle něj se pěvecky více prosazuje i Clapton, sólově třeba v úvodní Strange Brew, v duetu s Brucem pak v nejprovařenější pecce alba Sunshine of Your Love s jedním z těch riffů, které spoluutvářely rockový kánon.

To, že hudba Cream otevřela stavidla mimo jiné i pro hardrockové dunění příštích let potvrzuje kromě uvedeného evergreenu i odpichová SWLABR, pravověrné blues reprezentuje převzaté Outside Woman Blues i Bruceho Take It Back a ve výčtu albových highlights bychom neměli opomenout ani naléhavou Tales of Brave Ulysses a táhlý lament We're Going Wrong. Trochu do počtu tady jsou snad jen Bakerova Blue Condition s nejistým zpěvem autora a závěrečná legrácka Mother's Lament, v níž se pěvecky vyřádila celá hvězdná trojice. Drtivá většina alba ovšem znovu předvádí skupinu ve skvělé formě, v ideálním bodě mezi dokonale vstřebanou tradicí a jejím tvůrčím přepisováním do nových osnov.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream


Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
2014-04-30

Jefferson Airplane / Surrealistic Pillow

5 stars

Slunná Kalifornie vrací úder posilněný o rozrůstající se arzenál přírodních i chemických podpůrných látek. Epicentrem je tentokrát sanfranciská čtvrť Haight-Ashbury, stále věhlasnější hnízdo amerických mániček, volnomyšlenkářských muzikantů, umělců a performerů všeho druhu. Na folkrockových základech se tu mimo jiné zrodila i skupina Jefferson Airplane a právě Surrealistic Pillow, jejich druhé album, se stalo jedním z nejsilnějších signálů okolnímu světu, že se v těch horečně pulzujících a drogami dlážděných ulicích něco hudebně i společensky důležitého děje.

Desku kapela zrealizovala krátce po příchodu charismatické zpěvačky a klávesistky Grace Slick, jejíž přínos se ukázal být hned od začátku zásadní. Na Surrealistic Pillow sice sólových příležitostí nemá tolik, ale oba největší hity - Somebody to Love a White Rabbit - zpívá právě ona. V případě Lewisem Carrollem inspirovaného Bílého králíka, který se stal hymnou generace rozpínajících se myslí (nemůžu nezmínit nezapomenutelnou koupelnovou scénu z knihy H. S. Thompsona Strach a svrab v Las Vegas, v níž tato skladba hraje klíčovou roli), se Grace Slick prosadila i jako autorka.

Obě písně jsou vrcholem alba, ale zdaleka ne jeho jedinými trumfy. Krásné jsou obě balady ze závěru A-strany, tajemně vyzařující Today i křehký lovesong Comin' Back to Me, do nichž kytarou přispěl duch strážný celého nahrávání, Jerry Garcia ze spřízněných Grateful Dead. Splývavé vícehlasy ve stylu Beach Boys nebo Mamas & Papas zjemňují písně My Best Friend nebo How Do You Feel, rockovější náboj mají Somebody to Love, 3/5 of a Mile in 10 Seconds i závěrečná Plastic Fantastic Lover. Hudba Jefferson Airplane je psychedelicky rozevlátá a uvolněná jako hipízácké róby, provoněná marihuanovým dýmem a nasáklá zatím nezkalenými ideály květinové komunity. Je věrným zrcadlem doby a místa svého vzniku, ale díky silným písničkám, svěžím, promyšleným aranžím a nakažlivém entuziasmu, který se ani ve studiu neztratil, nemusí být jen nostalgickým exponátem. Tenhle surrealistický polštář umí stále přivolávat sladce ulítlé sny.


Recenze již uveřejněná na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Surrealistic Pillow
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
2014-04-28

Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn

5 stars

Opět nepřehlédnutelný červený praporek na časové ose rockové historie, na jaké byl rok 1967 extrémně bohatý. The Piper at the Gates of Dawn je stěžejním bodem pro vývoj psychedelie, space rocku, art rocku a dalších příbuzných větví a oddenků rockového rodokmenu. Je také prvním a zároveň posledním albem Pink Floyd, na němž je Syd Barrett jednoznačným tahounem jako skladatel, zpěvák i vizuální magnet. Byl hlavním konstruktérem zvuku a prezentace skupiny v této její rané fázi, zatímco pozdější kapelník a ještě pozdější diktátor Roger Waters se na debutu představuje jen jednou skladbou Take Up Thy Stethoscope and Walk.

Album rozvířilo už tak dost bouřlivé vody rockového oceánu novátorským důrazem na atmosféričnost a zvukové experimenty. Barrettovy skladby plné zvláštních harmonických postupů, blouznivých melodií a fantastických textů promlouvají hlasem vesmírných tuláků i pozemských podivínů. Dominují jim nespoutaně zvukomalebné kytarové imprese nadnášené snovými party Wrightových varhan, často využívají zkreslených zvuků a průkopnických koláží (Pow R. Toc H.). Zálibu v kosmické tématice demonstrují především dvě ústřední kompozice alba, z hypnotických akordů a halucinogenních melodií utkaná Astronomy Domine a zbytnělý instrumentální opus Interstellar Overdrive. V něm se na téměř desetiminutové ploše setkávají kytarové příbojové vlny, futuristické pípání, varhanní mlhoviny a záludné studiové triky.

Vedle toho ale najdeme na albu i sevřenější písničkové formy jako Lucifer Sam, Flaming, The Gnome (ta má blízko k tomu ulítlejšímu od soudobých Beatles) nebo Bike. Ty ale nejsou o nic méně podivné a excentrické a po Barrettově odchodu právě po nich zůstala v tvorbě Pink Floyd díra, kterou se ostatní členové snažili zaplnit dalšími formálními experimenty a emotivní naléhavostí. The Piper at the Gates of Dawn je ve srovnání s pompézními, i když jistěže úchvatnými alby ze 70. let uvolněnější, hravější a prodchnutý bizarní představivostí. Patří k těm albům, která skutečně pohnula dějinami populární hudby a je zároveň pomníkem předčasně zmarněného talentu Syda Barretta.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Hendrix, Jimi - Are You Experienced
2014-04-28

Hendrix, Jimi / Are You Experienced

5 stars

Říct: "Před Hendrixem nebylo nic" by byl samozřejmě nadsazený nesmysl, hrubě nevděčný vůči dlouhé řadě jeho předchůdců i současníků, k nimž i sám kytarový génius musel někdy chodit do učení. Ale srovnáme-li jeho přínos kytarové hře třeba s momentem, kdy petrolejku nahradila Edisonova "baňka", takový příměr bude už výstižnější a rockové modle lesku neubere. Jimi Hendrix měl pochopitelně své kořeny i inspirace, ale skok, který díky němu nastal ve vnímání kytary jako nástroje i jako symbolu, překonal všechno před ním i po něm. A nejde jen o hru samotnou. Albem Are You Experienced přinesl do rockové hudby dosud neslýchaný a absolutně dopilovaný žánrový amalgám, v němž smísil rhythm'n'blues s psychedelií, rock'n'roll se soulem a neoddělitelně provázal bílé i černé hudební elementy. Zároveň oplýval nevšední imaginací i jako textař a skladatel.

Debut skupiny Jimi Hendrix Experience, kterou spolu s ním tvořili basák Noel Redding a bubeník Mitch Mitchell, nenese žádné známky vývojového tápání. Hendrixův styl je hotový, vybroušený a přitom stále plný ještě nerealizovaných možností a to samé platí o souhře trojice, v níž oba "bělouši" netvoří žádnou stafáž, ale dýchají s Jimim v jednom intenzivním, horečnatě neposedném i soustředěném tranzu.

U klasických rockových kytaristů jsme zvyklí obdivovat především sóla, ale Hendrixův vklad je mnohem všestrannější a komplexnější. Stejně - ne-li víc - fascinující jsou u něho doprovodné party, nesmírně vynalézavé a novátorské (příkladem za všechny budiž třeba Manic Depression), které sólovými improvizacemi jen šperkuje a navrch přidává odvážné zvukové experimenty, i když v tomhle směru zachází na pozdějších deskách ještě dál. Hendrix svojí kytarou zaplňuje prostor pro dva až tři hráče, tóny tryskající od jeho prstů jsou ale nejen virtuózní, ale především po okraj napumpované nezkrotnou vášní a naprostou oddaností své dlouhokrké milence a jeho dravý bluesový shouting je stejně intuitivní a nespoutaný jako ona.

Na albu není slabé místo. Erotickým žárem nabitá Foxy Lady, klasické blues Red House, chytlavá I Don't Live Today nebo strhující jízda Fire jsou nanejvýš jen orientačními body a ostatní písně jim nezůstávají nic dlužny. Věci příští naznačuje nejrozsáhlejší skladba Third Stone from the Sun , kde na pozadí jazzově pulzujících bicích a ostinátní basy Hendrix rozehrává přepestrý rej hlukových ploch, vazeb a zmučených tónů střídaný hlavní kytarovou melodií s lehce orientálním nádechem. K základnímu tracklistu výborně pasuje i šestice albu předcházejících singlových nahrávek, o které je obohacená CD reedice z roku 1997, a mezi nimiž najdeme některé z vůbec největších Jimiho hitů Hey Joe, Purple Haze nebo nádhernou baladu The Wind Cries Mary. V takovém kompletu už se nedostatky hledají opravdu těžko.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Doors, The - The Doors
2014-04-25

Doors, The / The Doors

5 stars

V rychle expandujícím rockovém univerzu se v polovině 6O.let vytvořily dva základní póly. Na tom spořádanějším, popovějším vládli Beatles, pro zlobivější kluky a holky tu byli Rolling Stones a většina ostatních měla prostě blíž nebo dál k jednomu z táborů. Záhy se ale začaly objevovat osobnosti, které do takového rozvržení nezapadaly a jakoby hledaly ještě třetí pól. Takový, kde stejně důležitý jako instrumentální bravura, skladatelské umění nebo bluesový feeling je také celkový koncept a nějaká myšlenková nebo estetická nadstavba. Přibližování rock'n'rollu světu umění, ale ne ve smyslu napodobování složitosti klasické hudby, jak k věci o něco později přistupovaly artrockové kapely, ale spíš uskutečňování vlastních, často kontroverzních a provokativních vizí. Vedle Velvet Underground byli v tomto ohledu pionýry také The Doors.

Písně na jejich prvním albu nejsou nijak komplikované (Light My Fire a The End jsou jen dlouhé, a to není totéž). Ale obsahují jakési zvláštní a na první poslech rozpoznatelné fluidum něčeho tajemného, nebezpečného, dráždivého. Přestože se staly, stejně jako kapela samotná, jedním ze symbolů hnutí flower power, měly daleko k přemrštěnému optimismu a utopistickému snění většiny ostatních. Jsou smyslné, zlověstné i dekadentní. Jejich obsahem jsou různé temné proudy lidské mysli, drogy, sex, ale i povrchní intelektuální romantika živená Huxleym, Freudem, Blakem a podobnou v univerzitních posluchárnách posbíranou veteší, která ale ve spojení s rockovou hudbou stvořila fascinující, masově přitažlivý fenomén.

The Doors docílili hned na začátku naprosto originální sound, který přes deklarované ovlivnění bluesovou hudbou, odkazuje stejnou měrou k evropským tradicím. Předělávka Dixonovy Back Door Man demonstruje, že i když se Doors snažili hrát „černě", blues prostě v krvi nikdy neměli. Ale právě díky tomu vznikla svébytná, temná verze téhle písně, a ne upachtěný plagiát. Druhá z coververzí, Weillova a Brechtova Alabama Song (Whisky Bar), už jde naturelu skupiny mnohem víc na ruku.

Jim Morrison, satyr s tváří Apollóna, není po technické stránce nijak oslnivý zpěvák, ale barva hlasu, uhrančivý výraz a aura prokletého básníka z něj dělají podmanivého krysaře v čele okouzlených davů. Posluchače dokáže zhypnotizovat v mystických dumkách jako The Crystal Ship, End of the Night, o divadelním monologu v The End nemluvě, ale stejně tak i perfektně dávkovanou agresí v Break On Through, Soul Kitchen nebo Back Door Man. Manzarekovy klávesy a basové linky jsou hlavním poznávacím znamením zvuku kapely, ale stejně důležitá je i kytara Robbieho Kriegera, sledující o dost jiné cíle, než většina jeho současníků. Stačí si poslechnout jeho psychedelické koloratury v End of the Night nebo orientální arabesky v The End. Densmorovy bicí jsou rovněž velmi specifické. Až zarážející je u něj velmi omezená zásoba breaků a jiných ozdob, ale právě ten rovnoměrně odtikávající beat výrazně přispívá k magičnosti celku a třeba divokou Break On Through jakoby nabíjel statickou elektřinou.

Dodnes se vedou debaty o hloubce Morrisonových textů a muzikantských kvalitách The Doors. Ale ať už byla jejich hudba skutečným mystériem nebo jen plytkou pózou, ovlivnila a dodnes ovlivňuje nepřehledné zástupy následovníků. Zejména takových, pro něž hudba nejsou jen šikovně napsané a zahrané noty, ale také médium pro širší vyjádření. Skladbami jako byl na debutu třeba The End přivedli The Doors do rock'n'rollu divadelní stylizaci a ta v něm v různých podobách už jednou provždy zůstala.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Morrison, Van - Blowin' Your Mind!
2014-04-25

Morrison, Van / Blowin' Your Mind!

3 stars

Tak trochu falešný a nechtěný začátek sólové dráhy Vana Morrisona. Osm skladeb, které album obsahuje, mělo původně vyjít pouze na singlech a o jejich uspořádání do dlouhohrající podoby se bez Vanova souhlasu postaral Bert Berns, producent Them, jejichž řady zpěvák právě opustil. A že nejde o materiál, za nímž by si stoprocentně stál, je bohužel z desky znát. Bez debat skvělý je úvodní singlový hit Brown Eyed Girl, roztomile svěží píseň patřící ke stěžejním Morrisonovým trvalkám. Z ostatních položek se kupodivu víc povedly covery Goodbye Baby (Baby Goodbye) a Midnight Special, které pěkně šlapou a i zpěv v nich má větší šťávu než ve zbytku alba.

Ten jede tak nějak na půl plynu. Má příjemně nepřeprodukovanou soulovou atmosféru, ale bez výraznějších vzepětí a nápadů. Skoro desetiminutová T.B. Sheets se táhne jako pondělí, dost bezradně působí i Ro Ro Rosey. O něco lépe dopadá španělskou kytarou protkávaná Spanish Rose a uvolněná He Ain't Give You None, ale celek je dost matný a nevyvážený. Spíš jen lehce naznačuje důvody Morrisonova odchodu z Them, ale potenciál, který se v tomto rozhodnutí skrýval, ještě zdaleka neodhaluje. Na druhou stranu nejde o vyloženě špatnou kolekci. Morrisonova muzikálnost a feeling jí pozvedá nad průměr, ale ve světle nemilosrdného srovnání s následující mistrovskou nahrávkou nutně pozbývá lesku.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Morrison, Van - Blowin' Your Mind!
» popis a diskografie skupiny Morrison, Van


Rolling Stones, The - Aftermath [US]
2014-04-22

Rolling Stones, The / Aftermath [US]

5 stars

Definitivní završení přerodu z rhythm'n'bluesových učedníků ve svébytnou rockovou mašinu, která naopak ovlivnila stovky dalších. Poprvé nevidíme v kreditech jiná jména než Mick Jagger a Keith Richards, ale stále nám rozdíly v britském a americkém vydání poněkud ztěžují orientaci. Zaměříme-li se na dnes dostupnější americkou verzi, dostaneme sice o tři položky kratší tracklist, ale zase nepřijdeme o jeden z největších hitů kapely Paint It Black, který album otevírá. A už ten je neklamným důkazem, že Rolling Stones opravdu dospěli. Skvělé využití sitáru a naznačené indické melodiky potvrzuje, že kapela se pohybuje souhlasně s dobovým trendem směrem k větší aranžérské zdobnosti a používání nerockových nástrojů, kterých se na desce chápe především Brian Jones.

Appalačský dulcimer výrazně poznamenal zvuk dalšího obrovského hitu Lady Jane a skladby I Am Waiting, marimba dodává písni Under My Thumb nečekaně moderní groove. K tomu připočtěme piano, varhany, saxofon nebo harmoniku a dostáváme opravdu pestrou zvukovou škálu, která je ale využívaná účelně a nepřekrývá silné rhythm'n'bluesové kořeny. Ty se nejvíc obnaží v Doncha Bother Me, zatímco High and Dry zahajuje tradici countryových odboček, které pak zdobily většinu stounovských alb. Ale i méně nápadné songy jako Stupid Girl, Think nebo Flight 505 jsou výborně zvládnuté, dotažené a stylově jasně vyprofilované. Snad jen závěrečné jamování v Going Home vyznívá poněkud vynuceně.

Album skvěle vyvažuje syrovost bluesových kořenů a aranžérské experimentování. Jaggerův zpěv se neustále zlepšuje, Richardsovy charakteristické vyhrávky už mají pevné místo ve zvukovém erbu kapely, vklad Briana Jonese je díky instrumentální všestrannosti rovněž nezastupitelný a rytmika Watts-Wyman s barbarskou elegancí neochvějně drží kurz. Po třech letech průkopnického ohledávání terénu našli Rolling Stones svou pravou tvář právě včas, aby se v rockovém šílenství druhé poloviny 60. let neztratili a naopak se stali jeho vůdčím fenoménem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Aftermath [US]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Dylan, Bob - Blonde on Blonde
2014-04-22

Dylan, Bob / Blonde on Blonde

5 stars

V rychlém sledu zplodil Bob Dylan další hudební monument, neméně oslňující jako Highway 61 Revisited, ještě opulentnější svým rozsahem (jde o dvojalbum) a ještě unikavější ohledně možných interpretací. Na Blonde on Blonde také dochází k jednomu zásadnímu setkání, když si autor k nahrávání pořídil nové doprovodné kombo z kanadských muzikantů, kteří později vešli ve známost jako The Band a s Dylanem toho v následujících letech něco najezdili i nanatáčeli. Z nich zejména kytarista Robbie Robertson se na zvuku alba významně podepsal a Mika Bloomfielda z předchozí desky nahradil víc než plnohodnotně. Instrumentální hrdina písně Like a Rolling Stone Al Kooper se ale nikým vytěsnit nenechal a jeho hammondky propůjčují opět velké části písní ten typický dylanovský '65-'66 sound.

Stejně jako minule se tu vlivy bílé i černé muziky ojedinělým způsobem střídají, mísí a doplňují. Úvodní neworleánský funébrmarš Rainy Day Women ♯12 & 35 s dvojznačným textem trochu klame tělem (Dylan se neustále snaží "nebýt tím, čím se zdá být"), pak už jsou stylové karty rozdány celkem přehledně, ale vždy s nějakým přesahem, instrumentálním, kompozičním nebo textařským. Jinak řečeno, když Dylan hraje blues, je to v první řadě Dylan a až potom blues, jakkoliv autentické a obtěžkané citacemi klasiků žánru.

V písních, kde převažuje folkový kořen, je ještě originálnější a přestože zatvrzele (a víc než v minulosti) bojkotuje melodie svou přibližnou, vypravěčskou intonací, jejich sílu nemůže úplně zakrýt. O tom nás přesvědčuje třeba One of Us Must Know (Sooner or Later), I Want You, Just Like a Woman, 4th Time Around, svérázná odpověď na Lennonovu Norwegian Wood nebo jedenáctiminutové baladické finále Sad Eyed Lady of the Lowlands, vyznání Bobově čerstvé manželce Saře Lownds.

Ze svižných bluesových kousků se sluší připomenout Most Likely You Go Your Way and I'll Go Mine, Obviously 5 Believers nebo skvělým Robertsonovým sólem ozdobenou Leopard-Skin Pill-Box Hat. Ta má jako jedna z mála relativně srozumitelný ironický text, jinak je většina rozsáhlých slovních fresek úchvatným bludištěm těžko dešifrovatelných myšlenek, postav a situací jako stvořených pro literární rozbory. Zdánlivě přístupné milostné písně jako I Want You nebo Just Like a Woman nevyjímaje. Vybroušená forma i obsah a Dylanův nezaměnitelný přednes dělají z Blonde on Blonde monumentální završení jedné éry a zaslouženou, těžko překonatelnou klasiku.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Blonde on Blonde
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Beatles, The - Revolver
2014-04-19

Beatles, The / Revolver

5 stars

Jakoby si Beatles přepisování dějin populární hudby vytkli za svůj prvořadý cíl. Album Revolver přináší opět dosud neslyšené postupy, široký stylový rozmach, nepravděpodobné aranžérské kombinace, nevšední harmonie, ve stále větší míře novátorskou studiovou alchymii a jen tak mimochodem další várku nesmrtelných popových melodií. Rozhodnutí skončit s živým vystupováním a zaměřit se na práci ve studiu se na tomto albu zřetelně odráží a kapela postupuje vpřed na všech frontách.

Výrazně se emancipovala sólová kytara, která zní mnohem víc ostře a rockově, stejně často ale do aranží promlouvají klávesy, zvukové smyčky i další, méně typické nástroje. Geniální melodie Eleanor Rigby se vine na pozadí zdvojeného smyčcového kvarteta, v Harrisonově Love You To vládne sitár a tabla, klavichord a lesní roh zase vyšperkují McCartneyho posmutnělou perlu For No One, dechy důrazně zařezávají v Got to Get You into My Life. Mění se styly i nálady. Lenivě zasněná je Here, There and Everywhere, energicky šlapou Lennonovy přímočařejší songy jako And Your Bird Can Sing nebo Doctor Robert, roztomilá groteska v podobě Yellow Submarine zbyla pochopitelně na Ringa. Zlatým hřebem je pak psychedelický trip Tomorrow Never Knows s rajcovním beatem, zkresleným Lennonovým zpěvem a plovoucími vrstvami zvuků, který zní po těch letech pořád stejně magicky a nadčasově.

Každá z písní je jedinečným dobrodružstvím a album jako celek představuje přelomovou práci s tehdejšími studiovými možnostmi. Všechny fígle, které tu Beatles za nemalého přispění George Martina zužitkovali (i tak banální věc jako pozpátku puštěné pásky byla tehdy naprosté novum), byly samozřejmě od té doby nesčetněkrát vytěženy, vylepšeny, zmodernizovány. Málokdy ale tak nápaditě a funkčně jako právě na Revolveru. Být pionýrem nemusí být vždy vděčný úděl, neznamená to, že budou nad vašimi vynálezy žasnout další a další generace. V případě Beatles to ale stále platí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Byrds, The - Fifth Dimension
2014-04-19

Byrds, The / Fifth Dimension

5 stars

Třetí album The Byrds se nese ve znamení dalšího významného posunu. Z dnešního pohledu už možná jeho stylotvorné výboje působí poněkud překonaně, ale to nezmění nic na faktu, že kapely vyznávající na konci 6O. let psychedelické mlžení a orientální mystiku (a že jich bylo požehnaně) vděčí této nahrávce za mnohé, stejně jako tu můžeme nalézt prameny mnohem pozdějšího shoegazerského vzedmutí. Folkrocková východiska nicméně zůstávají tvůrčí osou kapely, ale poté co skladatelské otěže od Gena Clarka převzali Jim McGuinn a David Crosby, zachází se s nimi jinak, volněji.

Poprvé nesáhli The Byrds do zpěvníku svého velkého inspirátora Boba Dylana, úvodní skorotitulní píseň je ale jeho rukopisem silně poznamenaná. Ani následující tradicionál Wild Mountain Thyme ani do country hozený Mr. Spaceman (vesmírná tématika teď kapelu hodně zajímá) ještě nic převratného nepřinesou, ale už v I See You začíná sólová kytara vyvádět podivné věci. Nervní, rozklížené tóny prozrazují inspiraci v soudobém jazzu, jejich kvílivější verze v písni What's Happening?!?! zase odkazuje k čerstvé módě indických meditací. Kontrapunkt k těmhle skřípavým kytarovým impresím pak tvoří typické étericky čisté vokály a psychedelie je na světě. Nejdál tuhle novinku dotáhli The Byrds v halucinogenní hymně Eight Miles High, která se stala základním kamenem žánru. Ve své době málo obvyklým a později třeba Pink Floyd hojně využívaným postupem je i zakomponování konkrétních zvuků a hlasů do závěrečné skladby 2-4-2 Fox Trot (The Lear Jet Song). Z coververzí je nejzajímavější zhudebněná báseň tureckého levicového básníka Nâzima Hikmeta I Come and Stand at Every Door, jejímž hrdinou je duch dítěte zahynuvšího při hirošimském výbuchu, zatímco Hey Joe přeci jen bledne ve srovnání s o rok mladší ultimátní verzí Jimiho Hendrixe.

The Byrds na tomto albu pořádně roztáhli křídla a nasměrovali spoustu svých následovníků do opojných sfér rozšířeného vnímání, mysticismu, kosmických energií a chemických výletů. Na písničku ale naštěstí nezapomněli a díky tomu je jejich Pátá dimenze dodnes přes určitou historickou patinu posluchačsky atraktivní.


Recenze již uveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Byrds, The - Fifth Dimension
» popis a diskografie skupiny Byrds, The


Who, The - A Quick One
2014-04-16

Who, The / A Quick One

4 stars

V těch požehnaných dobách překotného vývoje se nové impulzy v rockové hudbě objevovaly takřka každý měsíc. Všechno bylo v pohybu a spokojenost s dosaženým hrozila propadem do bezejmenné masy průměru. The Who se ale na svém druhém albu nemínili opakovat a zamířili si to k novým metám. Namísto přímočarého energetického toku, který charakterizoval My Generation, nastal posun k větší hravosti, střídání tváří, členitějším kompozicím.

Budoucí autoři rockových oper právě na albu A Quick One poprvé prozrazují svou inklinaci k "dramatizaci" písničky. Typicky britské komediální prvky se objevují ve skladbách Boris the Spider, Happy Jack (ta vyšla pouze na americké verzi alba, jíž dala i název) a především ve ztřeštěné dechové maškarádě Cobwebs and Strange. Dechové party se objevují i v písních Whiskey Man a See My Way, Townsendova kytara se v Don't Look Away zlehka otře o country, do Moonovy I Need You je zakomponováno mluvené slovo a cemballová koda. Nejsmělejším krokem směrem ke koncepčním opusům je ale závěrečná šestidílná suita A Quick One While He's Away, znamení vzrůstajícího uměleckého sebevědomí kapely. Přísun novot ale vyvažují i přímočařejší kusy jako Run Run Run či So Sad About Us.

Následkem toho je dvojka The Who o něco roztříštěnější než debut, k čemuž přispívá i skutečnost, že autorství písní si netypicky rozdělili všichni členové kapely (britská verze obsahuje ještě jediný cover Heat Wave, pozůstatek fascinace skupiny motownským repertoárem). The Who nový terén ohledávají dychtivě a plni nápadů, ale zatím ještě spíš nárazově, bez myšlenkového a kompozičního svorníku. Skutečně trvalé plody vydá propojení jejich dvou základních předností - živelné energie a epické pompy - až s příští nahrávkou.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Who, The - A Quick One
» popis a diskografie skupiny Who, The


Buckley, Tim - Tim Buckley
2014-04-16

Buckley, Tim / Tim Buckley

4 stars

Romanticky vzletný hlas nešťastného cherubína je od prvního tónu středobodem tohoto alba. Jeho vlastník, teprve devatenáctiletý Tim Buckley, ve své pozdější, tragicky krátké kariéře opsal odvážný žánrový oblouk přes jazzové a experimentální výboje až k funku a bluesrocku, ale na debutu zatím jede v relativně konvenčním dobovém folkrocku, kde jeho výjimečný hlasový fond zůstává ve službách tradičnější písňové formy se zpěvnými, klenutými melodiemi. Neznamená to ale, že by instrumentální doprovod byl snadno pominutelnou kulisou. Kytarista Lee Underwood, který pak hrál na všech Buckleyho deskách, už i tady poodhaluje svoje improvizační možnosti a nepřeslechnutelný je i pianista Van Dyke Parks, důležitá persona dekády nejčastěji spojovaná se skupinou Beach Boys.

Buckleyho zpěv přesto zůstává tím dodaleka zářícím majákem, vábivým hlasem Sirény (pro níž jednou složí svojí nejkrásnější píseň) plným pierotského smutku a mladické zasněnosti. V písních, které pro album napsal spolu se svým vysokoškolským spolužákem Larrym Beckettem, slyšíme esenci tehdejší folkové romantiky (včetně trochu nadbytečných smyčcových partů), zároveň ale už i zřetelnou stopu svébytného talentu vymykajícího se žánrovým stereotypům. Budoucí zvukově subtilní a formálně rozvolněné hudební imprese předznamenává třeba skladba Song Slowly Song, křehké balady jsou ale rovnoměrně prokládány svižnějšími hitovkami jako I Can't See You, Aren't You the Girl nebo Song for Janie a asi nejostřeji šlape kapela v závěrečné Understand Your Man, kde lehce bluesově zdrsní i protagonistův hlas.

Dvanáct songů pak dohromady tvoří lehce plynoucí, lahodný ale nepřeslazený celek, který nicméně z Tima Buckleyho udělal hudebního hrdinu spíš pro zasvěcené než pro masy, a písničkář sám se v následujících letech se sympaticky tvrdohlavou komerční nepřizpůsobivostí postaral o to, aby jím i zůstal.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Buckley, Tim - Tim Buckley
» popis a diskografie skupiny Buckley, Tim


Rolling Stones, The - Big Hits (High Tide and Green Grass) [US]
2014-04-14

Rolling Stones, The / Big Hits (High Tide and Green Grass) [US]

5 stars

První vydavatelská dvouletka Rolling Stones je díky odlišné ediční strategii v Británii a Americe pěkná džungle. Ideálním průvodcem po ní může být právě tato kompilace, která shrnuje to nejdůležitější z formativní éry kapely. Zmatkům ale ještě přítrž nedělá, protože její anlická verze, která vyšla s několikaměsíčním odstupem, má opět jiný tracklist reflektující už i mezitím realizované album Aftermath.

Každopádně jsou ale Big Hits skvělou a poučnou vizitkou a pomyslnou pečetí na výučním listě jedné z nejdůležitějších rockových skupin historie. Z množství coververzí zařazuje jen ty opravdu zásadní (Time Is on My Side, It's All Over Now, Not Fade Away), jinak se logicky soustřeďuje na původní repertoár, který už byl v té době pro Rolling Stones jasnou prioritou. Máme tu rock'n'rollový archetyp, který neznají snad jen v Severní Koreji ((I Can't Get No) Satisfaction), soul poučený u Jamese Browna (Heart of Stone), blues (Good Times, Bad Times) i výrazně melodické balady (Tell Me nebo As Tears Go By proslavená v roce 1964 Marianne Faithfull), čili všechny ingredience krystalizujícího nezaměnitelného rukopisu tandemu Jagger/Richards, a u všech je už originální vklad autorů zcela zřetelný.

Ještě víc to platí o skladbách 19th Nervous Breakdown nebo Get Off of My Cloud, kde už Rolling Stones dopilovali svůj nespoutaný kytarový zvuk typický pro jejich mistrovské opusy z přelomu 60. a 70. let. Výběr je ale stejně dobrý nejen jako didaktická pomůcka při osvětlování kořenů kapely, ale i jednoduše jako sbírka nestárnoucích rockových fláků bez hluchých míst. Pokud se vám nechce shromažďovat (často těžko dostupné) jednotlivé mutace prvních řadovek, Big Hits jsou dostatečnou a výživnou kompenzací.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Big Hits (High Tide and Green Grass) [US]
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Fugs, The - The Fugs
2014-04-14

Fugs, The / The Fugs

4 stars

Jedni ze zakladatelů hudebního undergroundu a lo-fi přístupu, angažovaní pošuci, podvratní živlové věčně s FBI za zadkem, míroví aktivisté, nadšení amatéři, vykutálení rýpalové, to byli (a vlastně se tu stále někde motají) The Fugs, respektive především ústřední duo básnických zvrhlíků Ed Sanders a Tuli Kupferberg, kterým v době největší slávy, tedy ve 2. polovině 60. let sekundoval dlouhodobě bubeník Ken Weaver a krátkodobě přehršel dalších podobně střelených muzikantů. Hudebně vzešli z folku (jejich první desku vydala - zřejmě ne úplně se znalostí věci - americká žánrová centrála Folkways), ale rychle vstřebali i rockové a bluesové podněty a na druhém a zřejmě svém nejlepším albu už to slušně rozjíždějí.

Přestože v čele kapely stojí literáti-provokatéři, pro které má mnohem větší váhu názorová vyhraněnost než muzikantská brilance, jsou The Fugs docela instrumentálně zdatní. Zvuk nahrávky je ovšem nejen na dnešní poměry dost kanální, i když oproti debutu přece jen čitelnější. The Fugs tu ale nebyli od toho aby ohromovali hráčskými finesami, ale aby pořádně hnuli žlučí spořádanému americkému občanovi a jeho vůdcům a ještě si u toho užili kopec srandy. Politická satira, protiválečná agitace (úderná Kill for Peace), sexuální tabu, drogy, vulgarismy, všechno náležitě společensky nekorektní a zabalené do odvázaných bigbítů (Frenzy, Group Grope) či téměř líbezných melodií s folkově rozevlátými vícehlasy. Taková jsou třeba vrcholná čísla I Want to Know či Morning, Morning, kterou před časem nahrál i náš Echt!(stejně jako píseň Wide, Wide River, která je na CD reedici zařazena mezi bonusy). Na druhou stranu se ale v závěru desky pustí i do rozsáhlé kakofonické koláže Virgin Forest, která je spíš jakousi zvukově-slovní performancí.

Blíž než k nastupujícímu naivnímu kytičkaření hippies mají The Fugs k beatnikům, Allenu Ginsbergovi či ještě sarkastičtějšímu Franku Zappovi a snad i proto je v následujících letech komerční úspěch, o který ostatně zřejmě moc nestáli, minul. Zato se stali velmi důležitým kamínkem v dláždění vedoucím k Velvet Underground, PPU, ale i k punku a dodnes dokážou být docela zábavní.

» ostatní recenze alba Fugs, The - The Fugs
» popis a diskografie skupiny Fugs, The


Beach Boys, The - Pet sounds
2014-04-10

Beach Boys, The / Pet sounds

5 stars

Pet Sounds jsou jednoznačně dítětem Briana Wilsona. On to byl, kdo přesměroval kurs kapely od rozjásaných plážových odrhovaček k Velkému popovému dobrodružství vrhajícímu olbřímí stín až do dnešních dnů. Poté, co řeholi živého koncertování přenechal zbytku Beach Boys, soustředil se pouze na skládání písní a studiové laborování, a nasával inspiraci. Jedním z hlavních impulzů pro něj prý bylo album Rubber Soul od Beatles (shodou okolností se krátce nato i oni odřekli živého hraní), ale potom, co Pet Sounds spatřilo světlo světa, byli to naopak liverpoolští, kdo z jeho novátorských postupů čerpal. A nebyli zdaleka sami, album se stalo jedním z nejmocnějších motivačních štulců, který expandující populární hudba kdy dostala.

Stylotvorné milníky často vznikají jaksi mimochodem, neúmyslně, v případě Pet Sounds se ale Wilson nijak netajil svým záměrem něco takového stvořit. Nové písničky pečlivě promyslel jak kompozičně, tak zvukově. Obalil je spectorovsky nepropustnou aranžérskou krustou, která v nich ale zároveň otvírala závratné prostory. Zdvojování nástrojů i vokálů, echa, časté použití cemballa, varhan i podstatně obskurnějších instrumentů (na nahrávání se podílelo vedle členů kapely několik desítek muzikantů), bicí neslýchaně oscilující mezi perkusivním poklepáváním a mohutnými dunivými údery, nadpozemská harmonie vícehlasů, to všechno vytváří představu surfařů, kteří opřeli svá prkna o gotický portál a v mírném rauši to rozjeli pod klenbou katedrály.

Všechno to experimentování zůstává ovšem na popové půdě, písně jsou nadýchané a libozvučné. V husté zvukové mlhovině nezanikne žádný detail a neodolatelně vábivé melodie, které se z ní vynořují (za všechny třeba odzbrojující kaskádovitý chorus v You Still Believe in Me), doznívají v hlavě ještě dlouhou dobu. Ale teprve ve spojení s revolučním přístupem k nahrávání, který Brian Wilson použil, mohly rozkvést do tak omamných hudebních panoramat. Album Pet Sounds otevřelo dveře zástupům více i méně talentovaných následovníků, ale ani po téměř půlstoletí se jimi nenechalo zastínit a zůstává stále inspirativní.

» ostatní recenze alba Beach Boys, The - Pet sounds
» popis a diskografie skupiny Beach Boys, The


Simon & Garfunkel - Sounds of Silence
2014-04-10

Simon & Garfunkel / Sounds of Silence

4 stars

Tohle, ani další alba dua Simon & Garfunkel nemusela vůbec vzniknout nebýt šťastné shody okolností. Poté, co jejich první album Wednesday Morning, 3 A.M. nesklidilo kýžený úspěch, kroky písničkářů se rozešly a Paul Simon zrealizoval v Anglii sólovou desku. Jedna píseň z debutu, tehdy ještě pod názvem The Sounds of Silence, se ale nečekaně začala hrát v rádiích, toho se chytil původní producent Tom Wilson a pod vlivem úspěchu The Byrds dotočil ke křehkému akustickému popěvku decentní rockový podklad. To úspěch písně v žebříčcích zmnohonásobilo a Simona s Garfunkelem tenhle průlom dotlačil k obnovení spolupráce a nahrání další desky v podobném duchu, ačkoli k Wilsonovu aranžérskému zásahu došlo bez jejich vědomí.

Nové album tak dostalo zvonivý folkrockový zvuk, na který už ale dohlížel Bob Johnston, který tak na producentské židli nahradil Wilsona podobně jako krátce předtím u Boba Dylana. Narozdíl od debutu tentokrát všechny písně (s výjimkou instrumentálky Anji) napsal Paul Simon sám. Události se ale hrnuly příliš rychle na přípravu nového materiálu, a tak z velké části využil přepracovaných songů ze své sólovky, k titulnímu hitu přihodil ještě jeden remake z Wednesday Morning, 3 A.M, něco dopsal a k anglickému vydání ještě přilepil úspěšný singl Homeward Bound. Na první pohled tedy nešlo o nijak koncepční práci, spíš o narychlo prosekanou zkratku jdoucí naproti rostoucímu posluchačskému zájmu.

Na celku se to ale naštěstí nijak dramaticky neodrazilo. Jednotný folkrockový doprovod kolekci stmeluje a s hedvábnými dvojhlasy Simona a Garfunkela si báječně rozumí. V písních Blessed nebo I Am a Rock je ještě dost dlužný prvotní inspiraci zvukem raných The Byrds, ale kvalitě písniček samotných to nic neubírá. Simonův skladatelský rukopis je už jistý, textařská poetika vyzrálá, i když logicky ještě trochu mladistvě naivní a výčet písní, které přežily zkoušku časem nemusíme omezovat pouze na ty obecně známé. K The Sound of Silence, Homeward Bound a I Am a Rock můžeme klidně přidat i jemné Leaves That Are Green nebo April Come She Will, rytmičtější We've Got a Groovey Thing Goin' a další. Navzdory své uspěchanosti se druhý start dvojici mimořádně vydařil.

» ostatní recenze alba Simon & Garfunkel - Sounds of Silence
» popis a diskografie skupiny Simon & Garfunkel


Dylan, Bob - Highway 61 Revisited
2014-04-08

Dylan, Bob / Highway 61 Revisited

5 stars

Pokud ještě někdo z Dylanových folkových adorantů doufal, že z poloviny elektrická deska Bringin It All Back Home a červencový skandál na festivalu v Newportu byly jen takové ústřely zbloudilého Mistra, musel nad Highway 61 Revisited zaplakat. Těm ostatním ale rychle docházelo, že písničkářova dezerce k rock'n'rollu je tou správnou a perspektivní cestou a album její vrcholnou zastávkou. Singl Like a Rolling Stone se stal obrovským (o to víc, že podle zákonů showbyznysu zcela nepravděpodobným) šlágrem a deska prakticky hned po vydání klasikou.

Za Dylanem tentokrát stojí kompaktní, koncertním hraním odzkoušená sestava skvělých muzikantů v čele s kytaristou Mikem Bloomfieldem, prominentním představitelem bílého blues, který tu svým feelingem zanechal nesmazatelnou stopu. Al Kooper, do té doby známý spíš jako nadějný skladatel, přispěl zvěčnělým (přitom původně improvizovaným) varhanním riffem v písni Like a Rolling Stone, countryový kytarista Charlie McCoy dobarvil mexikánsky laděnými vyhrávkami akustickou jedenáctiminutovku Desolation Row, která album uzavírá. Temně vyčítavou Ballad of a Thin Man zase tlačí vpřed ztěžklé piano, na něž hraje sám autor. Folk-rockový koncept, který Dylan "přinesl domů" na předchozí desce, dotáhl se svýmu spoluhráči k dokonalosti. Celá parta dýchá a swinguje jako jedna bytost a muzika, kterou vytváří, staví úplně nové rockově písničkářské kánony.

Skladby mají buď folkové (Like a Rolling Stone, Queen Jane Approximately, Desolation Row) nebo bluesové (frenetická Tombstone Blues opět s parádními varhanními přihrávkami v refrénu, It Takes a Lot to Laugh..., Highway 61 Revisited a další) půdorysy, ale na jejich ploše se dějí věci, z nichž se čerpá dodnes. Oba stylové prameny navíc spojují fascinující textařské fresky, jejichž rozborům zasvětil nejeden dylanolog život. Surrealistické, přitom plné konkrétních postřehů, příběhů a momentek a zabydlené spoustou biblických, historických, literárních či popkulturních postav a motivů. Dylan s dechberoucím "flow" chrlí na posluchače sled neskutečně hutných a úderných obrazů, které všem budoucím zpívajícím poetům poskytují jednou provždy nedostižný vzor a soudobé Americe nastavují znepokojivě chaotické zrcadlo.

Highway 61 Revisited je už téměř půlstoletí opěvováno zcela právem. Nejde ani tak o to, jak revoluční ve své době bylo, protože podobné pionýrské zásluhy jsou z těch, na jaké široká posluchačská obec nejsnáze zapomene, užívá si jejich plodů bez vědomí souvislostí a je to tak v pořádku. Ale to album se pořád skvěle poslouchá bez jakýchkoli dobových konotací. Nedá se odhadnout, jestli mu to vydrží tak dlouho jako třeba Beethovenovým symfoniím (Ludwiga jsem nevybral náhodou, i on se mihne v textu Tombstone Blues), ale přinejmenším pro své století má srovnatelnou váhu.

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Highway 61 Revisited
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Beatles, The - Rubber Soul
2014-04-08

Beatles, The / Rubber Soul

5 stars

John, Paul, George a Ringo si nazouvají sedmimílové boty a dělají v nich první krok. Jejich hitmakerský kredit snad už nemohl být větší, a přece na albu Rubber Soul překonávají všechno, co zatím vytvořili a jejich rukopis a tvůrčí přístup se mění rychleji než za celou dosavadní kariéru. Do značné míry je tato deska deskou přechodnou a takové většinou nepatří k těm nejzásadnějším zářezům na pažbách vývojeschopných umělců. Ale v případě Beatles se jedná o nezpochybnitelný skvost, učebnici poprockového písničkářství a vyrovnanou kolekci bezchybných hitů.

Od prvních taktů písně Drive My Car slyšíme, že k aranžím teď kapela přistupuje dost odlišně. Celý zvukový prostor se provzdušnil a rozrůznil do většího dynamického spektra, mizí všudypřítomné kytarové houští a jednotlivé nástroje mají své jasně určené místo. S trochou nadsázky můžeme říct, že zatímco doteď Beatles na svoje nástroje jen tak šolíchali akordy, teď mnohem víc přemýšlí co, jak a kdy zahrát a doopravdy aranžují. A co víc, po křeči ani památka, všechno plyne s lehkostí geniálních melodií, kterým se té péče dostává. Studio je zatím pořád především místem nahrávání a ne hudebním nástrojem a všechno, co tu Beatles předvádějí, se dá bez problému zahrát živě (stále jsou ještě koncertující kapelou). Ale právě proto má tohle mezipřistání tak bezprostřední půvab.

Skoro každá z písní má nějaké své drobné specifikum. Posmutnělá Norwegian Wood se pyšní prvenstvím v použití sitáru, Nowhere Man zaujme nezvykle ironicky laděným textem, křehká Michelle graciézní vsuvkou ve francouzštině. Ringo Starr si ve What Goes On odbyl roztomilý countryový melouch a McCartneym zpívanou I'm Looking Through You rozdráždil rajcovní mezihrou na hammondky. Kytary v závěru Girl zní jako řecké buzuki, piano v sebezpytné Lennonově In My Life pro změnu jako cemballo, Harrisonův příspěvek If I Needed Someone už trochu předjímá jeho pozdější orientálně-psychedelické meditace a The Word, Wait či Run For Your Life jsou prostě dokonalé popové songy, kde nic nechybí ani nepřebývá.

Myslím, že z uvedeného je dostatečně jasné, že k téhle desce mám opravdu vřelý vztah. Je pro mě brilantním průsečíkem mezi dobou beatlemánie s bezproblémovými teenagerskými šlágry a léty největšího rockového kvasu, ve kterých se Beatles nestali překonaným anachronismem, ale uchovali si pozici tahounů lačných po nových výbojích. Ostatně už pseudosecesně zkroucený nápis Rubber Soul na obalu LP signalizuje, že květinové ideály, rozpínání myslí a s nimi spojené bouřlivé rozvodnění rockového veletoku právě rozkopávají dveře dějin.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Rubber Soul
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Who, The - My Generation
2014-04-06

Who, The / My Generation

5 stars

The Who mimo jiné ukázali kypící britské scéně, že s mládětem zvaným rock se dá dělat podstatně větší randál než dosud. I když jejich první album zdaleka neodráží jejich tehdejší koncertní alotria často spojená s destrukcí nástrojů (v tomhle směru jim ale slávu tak trochu vyfoukli The Yardbirds účinkováním v Antonioniho Zvětšenině) a neobsahuje ani v hitparádách bodující singly I Can't Explain, Anyway, Anyhow, Anywhere a Substitute, předkládá pádné důkazy o živelnosti i novátorství kapely.

Výbušné kytarové beglajty Peta Townshenda připomínají tříštící se sklo a špinavé hlukové vsuvky posouvají možnosti nástroje na další úroveň, zatímco Moonovy nezkrotné bicí předznamenávají v pozdějších letech oblíbený, ba nadužívaný styl "rozsypaných brambor". Titulní protopunkovou pecku bez klasického refrénu žene dopředu basa Johna Entwistleho, nakopává Daltreyho klackovité koktání a uzavírá extatická Moonova kanonáda. Zvukově nebývale agresivní skladby Out in the Street, My Generation nebo instrumentální The Ox střídají melodické hitovky La-La-La-Lies, The Kids Are Alright, It's Not True či A Legal Matter, z nichž se rekrutovali další hitparádoví dobyvatelé, ale i ty jsou rytmicky velmi svěží a nepřeslazené.

Spektrum obohacují dvě převzaté skladby od Jamese Browna (I Don't Mind, Please, Please, Please) a vliv jeho vášnivého soulu je nepřeslechnutelný i v úvodní Out in the Street. Třetím coverem je Diddleyho I'm a Man, kterou pozdější americké vydání z tracklistu vyšouplo a nahradilo původní skladbou Instant Party (Circles), v níž zase můžeme slyšet zárodečnou psychedelii. Po nějaké koncepčnosti, charakteristické pro vrcholná alba kapely, tu zatím není ani stopy, jde o víceméně nahodilou skládanku písní, typickou pro rannou elpíčkovou éru. Ale i tak patří My Generation mezi nejvlivnější nahrávky své doby a její místo v základech rockové katedrály je nezpochybnitelné.

» ostatní recenze alba Who, The - My Generation
» popis a diskografie skupiny Who, The


Dylan, Bob - Bringing It All Back Home
2014-04-06

Dylan, Bob / Bringing It All Back Home

5 stars

Do té doby bylo nemyslitelné aby folkovému bardovi prodchnutému ušlechtilým zanícením pro správnou věc kvílela do jeho uvědomělých sdělení elektrická kytara a bušila rocková rytmika. Stejně tak zase od mladých a hlučných britských spolků nikdo nečekal víc než povrchní veršovánky o lásce a jiných radostech a strastech teenagerského věku. Bob Dylan na svěm pátém albu obě tato tabu zcela zásadním způsobem zrušil a ze dvou světů stvořil jeden s nedozírnými možnostmi.

Sedm písní z první strany horečnatě pulzuje v ostrém rock'n'rollovém beatu a Dylan do něj chrlí podivně mnohoznačné verše čím dál vzdálenější jak jeho někdejším angažovaným proslovům, tak běžným rockovým banalitám, ale i schematičnosti bluesových textů. Ve slavném promo videu k úvodní Subterranean Homesick Blues, kde Dylan odhazuje listy s úsečnými fragmenty textu, vidíme v pozadí statujícího Allena Ginsberga a není to náhoda. Dylan ve svých písních navazuje na americkou tradici vášnivých kaleidoskopických litanií, která přes Ginsberga vede až někam k Whitmanovým Stéblům trávy a dává jí aktuální rozměr posvěcený jeho osobitým viděním, kde sarkasmus a absurdita splývají se schopností vyhmátnout uzlové body okolní reality.

Dylan se už definitivně distancuje od své kotlíkářské minulosti (Maggie's Farm), neobyčejně křehce medituje o lásce (Love Minus Zero/No Limit, u nás vešla brzy ve známost v podání Jaroslava Hutky jako Slunečnice), prchá před životní stagnací i rodinnými poměry své milé (Outlaw Blues, On the Road Again), vypráví ulítlou story s odkazy na Otce poutníky a Bílou velrybu (Bob Dylan's 115th Dream). Důrazný bluesrockový tep vede Dylana také k rytmičtějšímu frázování a naléhavost jeho veršů nejen že nezastiňuje, ale spíš ještě umocňuje. Muzikanti, přestože netvoří stálou doporovodnou kapelu, ale spíš jednorázovou studiovou sešlost, jsou perfektně sehraní a v kusech jako Subterranean Homesick Blues nebo Maggie's Farm srší energií.

B-strana desky s psychedelicky blouznivým evergreenem Mr. Tambourine Man se zdánlivě kajícně vrací k akustickému jednočlennému posazu, ačkoliv třeba spletitými obrazy nabitá It's Alright, Ma (I'm Only Bleeding) jakoby se na folkovém vodítku také neklidně cukala. Ve skutečnosti, hlavně díky poetické příbuznosti obou polovin, nepůsobí album jako provizorní slepenec, ale spíš jako navzájem se doplňující diptych představující už po všech stránkách vyzrálého, přitom stále hledajícího autora, který omračuje skladatelskou genialitou i ve světě populární hudby výjimečnou literární erudicí a jen tak mimochodem ještě odstartuje další vlnu emancipace rockového polosvěta.

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Bringing It All Back Home
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Byrds, The - Mr. Tambourine Man
2014-04-04

Byrds, The / Mr. Tambourine Man

5 stars

Do stále mohutnějícího hudebního kvasu 60. let se mocně opřelo kalifornské slunce. The Byrds na svém prvním albu postavili most mezi americkou folkovou scénou a beatovou vlnou z Británie a stvořili pojem folk rock. Žádný vynálezce nevaří z vody a tak si i oni leccos vypůjčili: písničky od Boba Dylana, dvanáctistrunného Rickenbackera od Beatles, ale když to všechno dali dohromady, jako zázrakem se vyloupnul zcela osobitý a unikátní zvuk s cinkajícími kytarami, měkkou basou a decentními bicími, korunovaný andělsky sezpívanými vícehlasy s vůní pacifického pobřeží. Příliš hlučné pro folkaře, příliš soft pro bluesrockové průkopníky, ale právě akorát pro milióny dalších nadšených fanoušků.

Debut stojí na zásadních výpůjčkách z Dylanova repertoáru. Jsou celkem čtyři a hned první z nich pocházející z čerstvého písničkářova alba Bringing It All Back Home dala desce název. A je na ní taky názorně vidět jakým způsobem si kapela Dylanův materiál přizpůsobovala. Vypravěčsky rozevláté melodie uhladila do pregnantně hitové podoby, v níž text už není tím nejdůležitějším. The Byrds bez uzardění vypouštějí celé sloky aby docílili sevřenější singlové formy a víc než silou zcizených veršů okouzlují celkovou lahodností. Další tři songy si vybrali z o rok staršího alba Another Side of Bob Dylan (z díla páně Zimmermanova budou ostatně čerpat i nadále) a zalovili i ve zpěvníku uctívaného guru angažovaných folkařů Peta Seegera (The Bells of Rhymney).

Je ale třeba rychle dodat, že i vlastní písně mají skvělou úroveň. Jako skladatel se v této fázi nejvíce angažuje kytarista a zpěvák Gene Clark, zatímco jeho kolegové Crosby, McGuinn a Hillman, většinoví tvůrci pozdějšího repertoáru, zatím tak průbojní nejsou. A Clarkovy skladby - vláčná Here Without You, energická It's No Use nebo vůbec nejhitovější a stylotvorná I'll Feel a Whole Much Better - jsou rozhodně ozdobou alba, nikoliv povinnou vatou. S Dylanovými covery je spojuje jednotný a z dnešního pohledu vizionářský zvuk, který ovlivnil několik generací muzikantů a stal se východiskem pro celou jednu (a ne zrovna tenkou) větev populární hudby.

» ostatní recenze alba Byrds, The - Mr. Tambourine Man
» popis a diskografie skupiny Byrds, The


Beatles, The - Help!
2014-04-04

Beatles, The / Help!

5 stars

Ještě ne. Ale zlomový big bang ve způsobu tvorby kapely už je na spadnutí a Help! přináší jeho drobné předzvěsti. Stejně jako v případě Perného dne je první strana LP soundtrackem z druhého beatlesáckého filmu, zatímco tu druhou naposledy doplňují dvě coververze. Zatím stále převládá bezstarostný duch předchozích desek, ale část písní zní zase o něco dospěleji a v jejich náladě nebo aranžérských detailech se dají vystopovat nenápadné oslí můstky k milníku jménem Rubber Soul.

You've Got to Hide Your Love Away je hořce posmutnělá a uzavírá jí osvěžující flétnový part, Tell Me What You See podobně zpestřuje elektrické piano a stavba It's Only Love nebo Ticket to Ride s výraznou rytmikou už nemá s někdejšími "yeah yeah yeah" halekačkami mnoho společného. Najdeme tu countryové úkroky (převzatá Act Naturally, I've Just Seen a Face), jako skladatel i zpěvák se prosazuje George Harrison (I Need You, You Like Me Too Much). No a samozřejmě těsně před rock'n'rollovým finále Dizzy Miss Lizzy, kterým jako by se Beatles symbolicky loučili s jednou epochou své kariéry, přichází nejhvězdnější okamžik Paula McCartneyho, v němž dostal od své Múzy pořádného francouzáka, píseň, která zamotala hlavu i zástupu jazzmanů a klasických hudebníků a stala se jednou z nejznámějších skladeb 20. století. Totálně provařená a přece pořád okouzlující Yesterday má pro kapelu zcela atypické aranžmá sestávající z kytary a smyčcového pozadí, je bezelstně prostá, křehká a nepřekonatelná.

Přes všechny emancipační jednotlivosti je ale album Help! pevně srostlé s obdobím, kdy Beatles na koncertech stěží přezpívali ječící děvčátka, vlasy jim lezly sotva přes uši, nosili distingované obleky a o Krišnovi věděli možná z doslechu. Z čím dál početnější řady svých následovníků trvale vyčnívají, ale stále hlavně díky své melodické genialitě, ještě ne svým formálním vizionářstvím. Ještě ne, ale ta chvíle se blíží.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Dylan, Bob - Another Side of Bob Dylan
2014-04-02

Dylan, Bob / Another Side of Bob Dylan

5 stars

Ulita angažovaného buřiče s kytarou, kterou si Bob Dylan na svých prvních deskách vystavěl ruku v ruce se svými oddanými posluchači, už mu začíná být trochu těsná a umělcovy tvůrčí ambice se v ní neklidně vrtí. Zatím ještě na své uctívače žádnou levotu nepřichystal, pořád před nimi stojí sám se svým sladkým dřevem (a jednou za piánem v Black Crow Blues) a hudebně nabírá z podobných americko-irsko-skotských studnic. Ale docela radikálně ustupuje od politických a sociálních agitací a v písni My Back Pages se dokonce otevřeně vyznává z vystřízlivění z naivních revolt a zjednodušujících názorů.

Záměrně teď vyhledává různorodá a spíš osobnější témata a polohy. Střídá lehčí (All I Really Want to Do, I Shall Be Free No. 10, Motorpsycho Nitemare) i vážnější (Chimes of Freedom, My Back Pages) nálady, vypráví zábavné i dojemné historky, lhostejno zda pravdivé či vybájené (Spanish Harlem Incident, To Ramona, Ballad in Plain D). V jedné ze stěžejních písní alba Chimes of Freedom se sice zdánlivě vrací burcující mítinková rétorika, ale prostřednicvím komplikovaných veršů a tíživých obrazů jakési transcendentální bouře. Zpěvák v téhle ódě na outsidery neprahne po revoluci, jen se naléhavým, jakoby unaveným hlasem zastává všech slabých, ponižovaných a přehlížených.

Ke skvostům patří i působivou melodií vykroužená To Ramona, autobiografický záznam jednoho bouřlivého rozchodu Ballad in Plain D nebo závěrečná It Ain't Me Babe, kde Dylan své družce vymlouvá všechny falešné představy, které si o něm vysnila, ale skvělá je většina songů této trochu opomíjené desky. Ta se jako celek může jevit trochu roztříštěně díky zmiňovanému tématickému rozptylu, ale oproti svým uvědomělým předchůdcům je zase sympaticky odlehčená. Někteří soudobí kritici Dylanovi vyčítali, že ho sláva vzdálila reálnému životu, ale pro mě je album důkazem spíš o opaku. Z přesvědčivého, ale přece jen trochu salónního revolucionáře, se stává skutečně pronikavým, citlivým pozorovatelem a vypravěčem.

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Another Side of Bob Dylan
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Beatles, The - Beatles For Sale
2014-04-02

Beatles, The / Beatles For Sale

5 stars

Už se zdálo, že se liverpoolský zázrak nadále spolehne pouze na vlastní repertoár, ale na Beatles for Sale se vrací k modelu prvních dvou alb a osm původních písní opět doplňuje šestice coverů. Krok zpět? To by bylo zbytečně příkré. Naplnit LP kvalitním autorským materiálem by jistě nebyl problém, z nahrávacích sessions zbylo i na singl neobsažený na desce. Ale ediční zvyklosti velí držet se zatím osvědčeného mixu a Beatles mají v záloze ještě dost převzatých písní vyzkoušených na hamburském pódiu, s nimiž se mohou pochlubit. A opravdu tu nejsou jen trpěným přívažkem. Vydatně těží z klasického rock'n'rollu a třeba Berryho Rock and Roll Music nebo Kansas City/Hey-Hey-Hey-Hey! Little Richarda jsou odpálené opravdu s gustem.

Ve vlastních skladbách si kapela neochvějně drží laťku prvotřídní kvality. Skladatelská muška se zpřesňuje a tříbí, melodické a harmonické možnosti se zdají být bez hranic a Lennon s McCartneym svým songwriterským následovníkům dál úspěšně "vyjídají spíž". Dvanáctistrunka George Harrisona dostává opět víc prostoru (Words of Love, What You're Doing) a vůbec je instrumentálně čím dál víc co poslouchat. I do textů se mezi teenagersky bezstarostné veršíky nesměle vloudilo pár tmavších odstínů (I'm a Loser, Baby's in Black), však se i na titulu čtveřice tváří nezvykle vážně.

Asi nejznámějším hitem na desce je Eight Days a Week, ale léty neblednou ani další: No Reply, I'll Follow the Sun (další McCartneyho jemnůstka jaké ostatně skládá dodnes), Every Little Thing, What You're Doing. Beatles zkrátka ani na čtvrtém albu nepůsobí vyčerpaně, spíš naopak. Skoro všechno na co sáhnou se jim daří a to je opravdu velké věci teprve čekají.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Dylan, Bob - The Times They Are a-Changin'
2014-03-31

Dylan, Bob / The Times They Are a-Changin'

5 stars

Dylanova hvězda září oslnivým světlem a i když ještě málokdo tuší jaká zbožštěná stálice z ní jednou bude, už teď je jasné, že minimálně folková scéna nalezla svého krále. Třetí album sice neobsahuje takové množství posléze kanonizovaných "hitů" jako The Freewheelin'..., ale méně nápadné není v tomto případě totéž co horší. Notoricky známá (u nás i díky Golden Kids) je samozřejmě titulní píseň, generační výzva prorokující období velkých změn. V jejím nádherném nápěvu se Dylan inspiroval keltskými baladami a není to na desce zdaleka jediný případ. Někteří purističtí kritici mu opět otloukali o hlavu různé skryté i zjevnější citace a výpůjčky, ale s tím vším Dylan už tenkrát pracoval naprosto originálním způsobem a tehdejší žehrání na nepůvodnost už dnes nikdo nebere vážně.

Album ale obsahuje vícero pozoruhodných písní, například ostře protiválečnou With God on Our Side relativizující pojem "spravedlivá válka", sociálně kritické obžaloby Ballad of Hollis Brown a North Country Blues, z biblických obrazů vycházející When the Ship Comes In nebo One Too Many Mornings, která se z převažujících angažovaných manifestů vymyká poněkud subtilnější lyrikou. Milostná témata předešlé desky jsou ale tentokrát v útlumu a protestní nota naopak převažuje. Bob Dylan je miláčkem levicově orientované mládeže i podobně smýšlejících starších kolegů jako je Pete Seeger a je bez nadsázky hlasem své generace. Jeho protestsongy jsou upřímné a naléhavé, ale také hudebně i literárně pečlivě promyšlené. Stal se ikonou a projekčním plátnem pro ideály mladých Američanů, brzy se ovšem mělo ukázat, že přesně o tohle nestojí.5

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - The Times They Are a-Changin'
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Beatles, The - A Hard Day´s Night
2014-03-31

Beatles, The / A Hard Day´s Night

5 stars

Na albu A Hard Day's Night se Beatles poprvé při výběru repertoáru spolehli zcela na vlastní skladatelské zdroje a potvrdili tak už docela zřejmý fakt, že jsou nejschopnějšími hitmakery své doby a obrovská popularita, která je provází, je možná hystericky nadsazená, ale zasloužená. To, že si z ní sami dokážou elegantně utahovat, předvedli ostatně ve stejnojmenném filmu Richarda Lestera, který šel do kin skoro zároveň s vydáním desky. Její první stranu tvoří písně právě z něj a stejně jako v případě té druhé se jedná o jeden odzbrojující hit za druhým.

Ozvěny rhythm'n'blues už Beatles přenechávají jiným a jejich skladby jsou teď čirý, excelentní pop (dnes bychom řekli britpop). Díky tomu album možná není nic pro rebely, ale zato získává na konzistenci, kterou už netříští žádné covery. V autorském rukopisu Johna Lennona a Paula McCartneyho sice nedochází k takovému zásadnímu přelomu jako později v letech 1965-66, ale získané zkušenosti (při nevysychající melodické invenci) jsou přece jen znát. Vnitřnostem písní - harmonickým, dynamickým i kompozičním - věnují stále větší pozornost a vedle jasných, ofenzivních hitů (A Hard Day's Night, I Should Have Known Better, Can't Buy Me Love) jsou tu i méně nápadné ale propracovanější a trvanlivější kousky jako něžná And I Love Her (tak trochu McCartneyho generálka na Yesterday), Things We Said Today nebo You Can't Do That.

Album je skvěle vyrovnané, bez průměrných vycpávek. Kapela je dokonale sehraná i sezpívaná a může se pyšnit i na svou dobu novátorským zvukem, kterému dominuje Harrisonova dvanáctistrunná elektrika, nejnovější hit firmy Rickenbacker. Za mocnou inspiraci mu vděčila celá nastupující folkrocková vlna v čele s The Byrds i zelektrizovaným Bobem Dylanem. Dnes, kdy se většina písniček z Perného dne stala důvěrně známými evergreeny, to nemusí být tak patrné, ale už tehdy, před metamorfózou ze živé na čistě studiovou, experimentující kapelu, byli Beatles na čele vývoje.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Rolling Stones, The - The Rolling Stones
2014-03-29

Rolling Stones, The / The Rolling Stones

5 stars

Zemí anglickou se žene mohutná vlna zájmu o americkou černou hudbu: blues, rhythm'n'blues, rock'n'roll, soul... Mládež, která zná válečná léta už leda z dětských prazážitků, v ní nachází ideální prostředek pro vyjádření své vlastní představy o zábavě a pro rázné odstřihnutí se od kulturního světa svých rodičů. Navíc po úspěchu Beatles lační po dalších podobných hrdinech a party kluků s kytarami se množí jako houby po srážkové kalamitě. V průsečíku těchto dvou trendů leží jméno Rolling Stones, které se v budoucnu mělo pro mnohé stát synonymem slova rock.

Na jejich eponymní dlouhohrající prvotině (v lehce pozměněné podobě vyšla na americkém trhu pod názvem England's Newest Hit Makers) jsou ještě naplno ponoření do hudby svých zaoceánských idolů a vlastní tvorbu předkládají zatím opatrně a po kapkách. Jediný song podepsaný dvojicí Jagger-Richard(s) je baladická Tell Me a o jejich typickém rukopisu už leccos napovídá. Původní jsou ale ještě i skladby Now I've Got a Witness a Little by Little, které ovšem v kreditu nesou podivné jméno Nanker Phelge, což je pseudonym, pod nímž můžeme hledat společnou práci celé kapely. Všechno ostatní jsou už covery. Tím se raní Rolling Stones liší od svých největších rivalů z Liverpoolu, kteří hned od začátku vsadili na původní repertoár.

Rozdíly jsou ale samozřejmě hlubší. Proti melodičnosti a slušňáctví Beatles staví Rolling Stones syrovost, nakažlivě tepající rytmus a groove, vyzývavost a výtržnickou image. Mick Jagger sice svůj pozdější originální projev teprve začíná pilovat, ale jeho bluesový shouting kapelu rovněž výrazně odlišuje od uhlazeného mersey soundu. Kytaristé Richards a Jones se ukazují jako pilní a nadaní žáci svých černých mistrů (hlavně vliv bodiddleyovského proto-rock'n'rollu nejde přeslechnout). Do značné míry tedy jde o revival, ale skvěle zvládnutý, nadšený a obohacený o hitovou přímočarost.

Obě konkurující si skupiny přebíraly různorodou směsici dobových šlágrů, ale tam kde se Beatles obraceli k mainstreamovějšímu repertoáru, Rolling Stones vzývají Willieho Dixona, Jimmyho Reeda či Rufuse Thomase. Díky tomu se jejich soupeření brzy mění spíš ve vzájemnou "dělbu publika", v níž Rolling Stones připadne jeho drsnější část. Svoje největší okamžiky má skupina ještě daleko před sebou, ale tu základní hudební matérii, z níž vybuduje svůj nezaměnitelný sound, už má na debutu zpracovanou výtečně.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - The Rolling Stones
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Kinks, The - The Kinks
2014-03-29

Kinks, The / The Kinks

3 stars

Hodně povolaných, málo vyvolených. To platilo i v případě britského rockového boomu první poloviny 60. let, pro který se ve Státech vžilo označení Britská invaze. Kvarteta či kvinteta kluků s kytarami, co se zhlédli v rock'n'rollu a rhythm'n'blues, vznikala jedno za druhým, ale jen hrstka z nich se dokázala zapsat do historie tučnějším písmem. Z debutového alba londýnských The Kinks ještě není zcela patrné, do které z výše uvedených kategorií se zařadí, i když zárodky jejich nemalého potenciálu už se tu dají vystopovat.

Jak bylo u podobných spolků zvykem, větší část repertoáru je převzatá a reflektuje inspirační východiska kapely s důrazem na u „invazních" kapel oblíbené rock'n'rollové a bluesové pionýry (Chuck Berry, Bo Diddley, Slim Harpo). Učební látku mají evidentně zvládnutou, ale budoucnost patří autorským souborům a ve vlastní tvorbě se Kinks přeci jen teprve hledají. Některé původní písně (So Mystifying, Just Can't Go to Sleep) vyznívají tápavě a nedotaženě, na druhou stranu je tu chytlavá I Took My Baby Home a především obrovský hit You Really Got Me s prorockým kytarovým riffem, který by se dal označit za první hardrockový v historii (je docela příznačné, že na klavír ve skladbě hostuje pozdější zakladatel Deep Purple Jon Lord). O tom, že i sami muzikanti s ním byli spokojeni, svědčí i fakt, že velmi podobnou figuru použili na albu ještě v instrumentálce Revenge i v dalším, tentokrát pouze singlovém hitu All Day and All of the Night ze stejného období.

K pocitu určité nevyrovnanosti přispívá i zvuková podoba nahrávky, kterou charakterizují trochu naivní experimenty se stereem. Zároveň je to ale i předzvěst budoucí aranžérské hravosti kapely. Parta kolem bratrů Daviesových je tedy teprve na začátku cesty a zatím trochu ve stínu spřízněných spolků jako Animals, Rolling Stones nebo Yardbirds, ale signály budoucích majstrštyků jsou už rozpoznatelné.

» ostatní recenze alba Kinks, The - The Kinks
» popis a diskografie skupiny Kinks, The


Dylan, Bob - The Freewheelin' Bob Dylan
2014-03-26

Dylan, Bob / The Freewheelin' Bob Dylan

5 stars

Jak opatrně a neujasněně vyhlíží Dylanův o rok starší debut vedle svého následovníka. Na něm už máme co do činění ne pouze s talentovaným členem folkového revivalu, ale s výsostným originálem, osobností, která i nadále nepokrytě čerpá z amerických tradic, ale zároveň nabízí svůj vlastní neotřelý pohled na ní. Je příznačné, že ani v období, kdy byl všeobecně registrován a obdivován jako protestní zpěvák, se jeho tvorba takhle zjednodušujícímu oznámkování vehementně vzpírá.

Je pravda, že angažované songy Blowin' in the Wind, Masters of War, A Hard Rain's a-Gonna Fall či antirasistická filipika Oxford Town jsou právě tím, co se z této desky nejtučněji zapsalo do historie, ale zdaleka netvoří její jediný rozměr. Stejně působivé jsou i milostné písně smutnící nad odloučením jako Girl from the North Country, Don't Think Twice, It's All Right nebo Down the Highway, silně načichlá mississippským blues a tuláckou romantikou. A ještě bujněji se z omezující škatulky derou Talkin' World War III Blues a hlavně I Shall Be Free, plné sarkasmu a absurdit, tak příznačných pro Dylanovo následné textařské období. Ale ani ty protestsongy se nezasekávají u naivního levičáckého kázání. Možná největší perla desky, prorocká A Hard Rain's a-Gonna Fall je podstatně obecnější obžalobou nespravedlností světa, kterou pěchuje do drsně poetických a přece srozumitelných obrazů. Masters of War je adresnější, ale svou podmračenou monotónností stejně naléhavá.

I ve svém interpretačním pojetí má už Dylan jasno. Zatímco na prvním LP jakoby ještě nerozhodně zkoušel různé polohy, tady přestal imitovat černé bluesmany a vytvořil si vlastní styl, v němž neškolenou bezprostřednost doplňuje zaujetím a provázaností s textem. Slovní spojení, melodie nebo jejich části si stále nejednou vypůjčuje u svých předchůdců (to ostatně dělá dodnes), ale z cihel jiných staví vlastní, umělecky zcela původní stavby. Už v této chvíli je jejich skladatelská, textařská i interpretační komplexnost právě tím, co Dylana povyšuje nad drtivou většinu jeho jednostranněji talentovaných vrstevníků, a co z alba The Freewheelin' Bob Dylan činí vrchol jeho folkového období.

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - The Freewheelin' Bob Dylan
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Beatles, The - With The Beatles
2014-03-26

Beatles, The / With The Beatles

5 stars

Beatlemánie je v plném proudu, alespoň v Británii, protože nedůvěřivá Amerika zatím váhá, ale i tam je gigantický průlom na spadnutí. Nové mládežnické modly tudíž neváhají a vypouštějí do světa další LP desku pouhých osm měsíců po té první, což ale v 60. letech nebyl žádný unikát.

Jede se podle stejného modelu. Beatles se zatím drží bezproblémových popových písniček těžících z jejich skifflových počátků, lehkosti Everly Brothers i amerického rhythm'n'blues i rokenrolu, a budoucí převratné experimenty spí ještě hlubokým spánkem. Dokonce i poměr vlastních a převzatých skladeb je stejný jako na prvním albu, na pokrok je zkrátka ještě železo příliš žhavé. Ale na druhou stranu se zase ukazuje, že úspěch kvarteta nebyl vůbec náhodný a z Johnova a Paulova (zatím stále nedělitelného) pera se sypou další písňové perly se stejnou samozřejmostí. Přinejmenším It Won't Be Long, All My Loving nebo I Wanna Be Your Man se řadí mezi ty nestárnoucí. Autorský monopol ústředního dua poprvé nabourává i George Harrison. Jeho Don't Bother Me nijak nezaostává a dokládá, že i v něm dříme velký a neprávem přehlížený potenciál.

Jestliže původní písně neztrácejí jiskru a přirozenou muzikálnost prostou řemeslné machy, covery jsou dokonce ještě výživnější než ty z debutu. Původně muzikálová písnička Till There Was You představuje skupinu v jemnější poloze s akustickou kytarou a perkusemi, Berryho rock'n'roll Roll Over Beethoven je naopak rázným příspěvkem k propukajícímu omámení ostrovních muzikantů syrovějšími odnožemi černé hudby a i soulové hity Please Mister Postman či You Really Got a Hold on Me mají v podání Angličanů šťávu, stejně jako závěrečný sebeironický odvaz Money (That's What I Want). Častěji se v aranžmá objevuje klavír, ale tady by slovo progres bylo ještě příliš silné. Podstatnější je, že když si tuhle desku i půlstoletí po jejím vzniku pustíte, polovinu skladeb jen těžko vyženete z hlavy. Bible popové písně, díl druhý.

» ostatní recenze alba Beatles, The - With The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Please Please Me
2014-03-26

Beatles, The / Please Please Me

5 stars

Podle dnešních estetických měřítek možná Brouci vzor '63 působí jako vyjukaná ucha, navíc ve slušňáckých ohozech a s rozesmátými ksichtíky na televizních záznamech. Ale pod touhle mediálně vděčnou fasádou zodpovědnou za všechnu tu pubertální hysterii se už tehdy skrývali dostatečně sebevědomí a protřelí muzikanti. Během své učňovské epizody v hamburských klubech se perfektně sehráli a duo Lennon-McCartney už svůj skladatelský talent také umělo prodat. Album Please Please Me tak představilo nejen partu přidrzlých idolů, jejichž fotky bleskurychle plnily pokojíčky fanynek po celém světě, ale hlavně opravdu nadané mladé hudebníky, kteří měli na to převrátit soudobou pop music naruby.

Jistě, jsou to všechno nenáročné popěvky o holkách a teenagerských trápeních, ale jsou to taky popěvky z větší části (v poměru osm ku šesti) autorské, což se během pár let stane běžnou praxí, ale ve své době šlo o významné novum. A ještě důležitější je, že vlastní písně kapely to těm převzatým s přehledem natírají. Ať už je to dravým rock'n'rollovým odpichem oplývající I Saw Her Standing There, vláčnější Misery s nečekaným klavírním motivem (tady už můžeme hledat zárodky pozdější aranžérské nápaditosti), foukačkou doprovázené Please Please Me a Love Me Do nebo mccartneyovsky oslazená P.S. I Love You. Vedle nich působí výpůjčky z dobové písničkové konfekce jako nutná úlitba nahrávacím zvyklostem, i když i těm (sluší se vypíchnout kouzelně rozjívenou Twist and Shout) dokázali Beatles vtisknout svojí mladickou bezprostřednost a svěžest, která dodnes neomrzí.

Další konstantou ustavenou už na debutové desce je vůdčí role Johna Lennona a Paula McCartneyho nejen jako autorů ale i hlavních zpěváků. Prostor dostává dvakrát George Harrison a jednou i Ringo Starr, ale jejich příspěvky jsou epizodní a v budoucnu se tenhle poměr výrazněji nezmění. Vokály se spoustou nápaditých vícehlasů mají hoši výborně secvičené, ale přitom znějí v nejlepším slova smyslu amatérsky, nepřešlechtěně, dravě. Ať si o hloubce raných písniček Beatles myslíme cokoliv, jejich první deska znamenala skutečný přelom a mocný proud čerstvého vzduchu, který rozvířil celý ten úžasný hudební chaos šedesátých let. Přímočarost a melodická nápaditost těch songů se stala metou, k níž vzhlíží písničkáři všech kategorií dodnes.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Bowie, David - Hours
2011-06-01

Bowie, David / Hours

4 stars

Elektronickými a koncepčními experimenty na albech 1.Outside a Earthling Bowie pořádně třískl do stolu. Nejenže restartoval svojí v 80.letech uvadající kariéru, ale získal si respekt i u mladé tancechtivé generace. Ale jak je u něj zvykem, vytěžil, co se dalo a hnul se zase jinam. Na Hours... nechal elektroniku jen tak v pozadí dolaďovat kontury, do hlavní role obsadil kytary a to především ty akustické, napsal "obyčejné" písničky a nazpíval je způsobem, který je možná tím nejcivilnějším, jaký se v jeho bohaté škále výrazů zatím objevil. Stvořil nezvykle intimní a osobní (i když u něj člověk nikdy neví, koho hraje) album. A i když ne všechny písně jsou tak výrazné jako Seven, Thursday´s Child, Survive nebo The Pretty Things Are Going To Hell a příznivci prodigyovských psychonerváků typu Little Wonder mohli být zklamaní, stejně i touhle deskou dokázal, že hrozbu "rez nikdy nespí" úspěšně zažehnal. 80%

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hours
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Morrison, Van - Back on Top
2011-06-01

Morrison, Van / Back on Top

5 stars

Název alba je trochu zavádějící, protože Van Morrison z vrcholu nikdy nesestoupil. Že se časy mění a každou chvíli je v módě nějaký jiný kopeček, není jeho vina a myslím, že je mu to taky šumafuk. Leta letoucí si hrne dál svoje srdeční záležitosti, zpívá jako bůh a je úplně jedno jestli je v tom zrovna víc blues, soulu, country, folku nebo jazzu. Tahle deska možná nepatří k nejzářivějším v jeho diskografii (je prostě stabilně výborná, je to sakra málo?), ale u mě má to štěstí, že byla mojí iniciační, proto 90%.

» ostatní recenze alba Morrison, Van - Back on Top
» popis a diskografie skupiny Morrison, Van


Reef - Rides
2011-06-01

Reef / Rides

4 stars

Jestli bylo Glow nadržencem těsně před orgasmem, album Rides zastihuje dotyčného chvíli po něm. Je výrazně uvolněnější, pohodovější. Je tu pestřejší paleta nálad od akustických oddychovek přes rocková čísla po psychedelické hrátky. Stejně tak Stringer jakožto zpěvák už tolik netlačí na pilu. Celé je to příjemné, skočné... ale ta natlakovaná mašina z alba Glow mě zkrátka brala víc. 80%

» ostatní recenze alba Reef - Rides
» popis a diskografie skupiny Reef


Primus - Antipop
2011-06-01

Primus / Antipop

4 stars

Hudbu Primus ocení ze všeho nejvíc baskytaristé, protože jejich leader Les Claypool je mistrem právě na tenhle nástroj a na tvorbě skupiny to bylo vždycky znát. Stylově vycházeli jednak z americké nezávislé scény 80.let, přesněji z té její odnože, která se nebála křížit tvrdší rock a funk (RHCHP, Living Colour a další), což nebyla tehdy zdaleka tak samozřejmá věc jako dnes. V jejich poťouchlých, sarkasmem prorostlých písničkách ale slyším i odkaz Franka Zappy. A od Zappy přes Captaina Beefhearta už není daleko k Tomu Waitsovi, který na Antipop přímo hostuje v poslední skladbě. Ačkoliv je Claypoolova basa na první poslech vůdčím nástrojem a hlavním zdrojem riffů, nezapomíná se naštěstí na písničky takže nemusíme být svědky žádné instrumentální onanie. Přesto je album lahůdkou hlavně pro muzikanty a asi proto se Primus masovější popularity (jako zmiňovaní RHCHP) nikdy nedočkali. Otázkou je, jestli o ní vůbec někdy usilovali. 80%

» ostatní recenze alba Primus - Antipop
» popis a diskografie skupiny Primus


Plastic People Of The Universe, The - Líně s tebou spím / Lazy Love
2011-06-01

Plastic People Of The Universe, The / Líně s tebou spím / Lazy Love

3 stars

Líně s tebou spím, první(!!) oficiálně vydaná studiová deska PPU, nese ještě zřetelnou a přiznanou pečeť Mejly Hlavsy, který zemřel krátce předtím a autorství hudby patří ještě v drtivé většině jemu. Některé skladby napsané na texty J.H.Krchovského jakoby svojí písňovou sevřeností přímo navazovaly na Hlavsovo výborné sólové album Šílenství, ovšem bez elektronické zvukové aktualizace. Tady se jejich interpretace chopil Josef Janíček (Bylo to nedávno, Teď už vím, Spáč), který je bohužel výrazově velmi matný a často i dost podivně artikuluje. Hodně "ochotnicky" působí i Jiří Kabeš ve Snu o hadech. Mnohem působivější jako vokalista je Vráťa Brabenec ve svých pochmurných litaniích Konec léta a Pan K., daří se i Evě Turnové ve skladbě V konečcích prstů. Na závěr je pak zařazená plastikovská verze písně Moc jsem si neužil ze zmíněného Šílenství, ještě nazpívaná Mejlou, a hned je vidět jak zásadní osobnost teď v řadách kapely chybí. Myslím, že PPU udělali dobře, když se rozhodli pokračovat i bez něj (a nedávné nové album to potvrzuje), ale tady jako by zatím nevěděli kudy dál a nahrávka se marně potýká s roztříštěností a neujasněností. 60%

» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Líně s tebou spím / Lazy Love
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The


Smith, Patti - Gung Ho
2011-06-01

Smith, Patti / Gung Ho

5 stars

Gung Ho je moje nejoblíbenější deska Patti Smith od comebacku v polovině 90.let. Je energičtější a odlehčenější než její předchůdci Gone Again a Peace And Noise, Patti je tu víc za rockerku než za šamanku což dosvědčuje v první řadě svižná, chytlavá singlovka Glitter In Their Eyes s doprovodným vokálem Michaela Stipa ale i další přímočaré pecky jako Gone Pie, Upright Come nebo zlověstná Boy Cried Wolf. Ani pomalejší písně se tentokrát nenesou v duchu angažovaného zaříkávání, mají sevřenou formu a výrazné melodické linky. Neznamená to ovšem, že by Gung Ho bylo podbízivé, povrchní album. Patti zůstává pěkně nabroušená a konfliktní, jen se jí a stabilně obsazené doprovodné kapele tentokrát podařilo nasázet na CD větší množství hitů než dřív. 95%

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Gung Ho
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti


Young, Neil - Silver & Gold
2011-06-01

Young, Neil / Silver & Gold

4 stars

Vždycky jednou za čas přestane Neil Young mučit elektrickou kytaru a vydá tiché country-folkové album. Po hlučných rockových kolaboracích s Pearl Jam a Crazy Horse v polovině 90.let zase přišla taková chvíle, Young si sednul k akustické kytaře, do studia pozval pár osvědčených muzikantů a vystřihnul si s nimi několik intimních, nostalgických kousků. Z desky je cítit pohoda, vyrovnanost, smíření, Young zpívá soustředěně a pečlivě intonuje, žádné rozevláté kvílení známé z elektrických alb. Stejně střídmá je i instrumentace. Příjemné poslouchání, jen ke konci možná až příliš nevzrušivé a rozvleklé. 80%

» ostatní recenze alba Young, Neil - Silver & Gold
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Santana - Supernatural
2011-06-01

Santana / Supernatural

4 stars

Velkolepý návrat na výsluní korunovaný náručí Grammy. Kytarový mistr latin-rocku perlí jako zamlada, přidanou hodnotou a asi důvodem takového úspěchu je moderní produkce a exkluzivní parta hostů. Bez některých by se to klidně obešlo (nevýrazný Eagle-Eye Cherry), podobně tam, kde ducá umělohmotná rytmika, mi adrenalin zdaleka nestoupá tolik jako v pasážích, kde se naplno rozehrajou "přírodní" perkuse. Everlastova Put Your Lights On je skvělá písnička, ale do tohohle konceptu mi nějak nezapadá. Naproti tomu třeba Corazon Espinado, Migra nebo Smooth jedou po té správně rajcovní dráze. Takže v mých očích má deska pár nezáživnějších momentů, ale to nemění nic na faktu, že je právem oceňovanou vizitkou jednoho nestárnoucího kytarového kouzelníka. 80%

» ostatní recenze alba Santana - Supernatural
» popis a diskografie skupiny Santana


AC/DC - Stiff Upper Lip
2011-06-01

AC/DC / Stiff Upper Lip

4 stars

AC/DC už vydávají svoje stále stejně pravověrně rock´n´rollové placky ve vyloženě rekreačních intervalech. Dobře tak. Komu by ještě měli něco dokazovat? Ze své pozice si můžou dovolit skládat a koncertovat už jen čistě pro radost a ne pro kapsy. Navíc, kdyby přicházeli s novou deskou každý druhý rok, možná by se se svým pramálo obměňovaným stylem přejedli i skalním. Takhle zůstává každé nové album vzácností i když bez překvapení, po kterém ale stejně nikdo netouží. Na Stiff Upper Lip se mi líbí určitá střídmost ve zvuku, kapela se soustředí na chytlavost riffů propletených z kytar a rytmiky někdy velmi rafinovaně a nestíní je nějakou bombastickou produkcí. Na druhou stranu melodických háčků tu je poskrovnu, že by se některá z písní stala trvalou oporou repertoáru, to se mi nezdá. Nicméně pozitivní pocity ve mně (jako skoro vždycky) převažují 75%

» ostatní recenze alba AC/DC - Stiff Upper Lip
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Sting - Brand New Day
2011-06-01

Sting / Brand New Day

4 stars

V kontextu Stingovy tvorby slušné ale nikoli zázračné album. Jednoznačným tahákem je Desert Rose, kde spojení orientální melodiky s popem vyšlo náramně dobře, povedla se ještě třeba A Thousand Years, Ghost Story nebo titulní singlovka. Jinak všechno, co tu slyšíme, už od Stinga dobře známe (a často líp): najazzlé nálady, folková balada, gospelové ohlasy, countryový ústřel. Patrná je snaha o moderní zvuk, zatím ale nenahrazuje kvalitu písní jako se to stalo na následující Sacred Love. 80%

» ostatní recenze alba Sting - Brand New Day
» popis a diskografie skupiny Sting


Radiohead - Kid A
2011-06-01

Radiohead / Kid A

5 stars

Fenomenální úspěch alba OK Computer a s ním spojené stinné stránky mediální provařenosti introverty z Radiohead evidentně zaskočily. Ve snaze uniknout jim do alternativních houštin, kam se masový posluchač jen tak neodváží, vytvořili další mistrovský opus, který paradoxně komerční ohlas svého předchůdce ještě překonal. (Nechme stranou spekulace o tom kolik z těch nadšených kupců očekávalo druhý díl OK Computer, pak zklamaně zjistilo, že je to na ně moc těžké a uchýlilo se do hebké náruče srozumitelnějších Coldplay) A paradox to opravdu je, protože hudba na Kid A má k tradiční struktuře a zvuku rockové písně hodně daleko. Elektronické experimentování prorostlo celou deskou a zatlačuje do pozadí nejen tradiční kytary ale ubírá prostor i zpěvu Thoma Yorkea, který byl až doposud hlavní devizou Radiohead. Do té doby málokterá původně čistě rocková skupina vstřebala elektroniku takhle organicky a nápaditě. Slouží jim k vytvoření zasmušilého ambientu v Everything In Its Right Place, agresivní jazzové barikády The National Anthem, hypnotické jízdy Idiotheque ale i k dochucování tracků, v nichž milostivě nechala kytarám místo. Snad jen Optimistic zůstalo ušetřeno a zní jako kdyby zbylo z natáčení OK Computer (tím nechci říct, že je to slabý kus!). Nálada nahrávky je - jak jinak - posmutnělá, melancholická, ale díky svojí abstraktnosti už ne tak hmatatelně depresivní. Rozhodně to ale není hudba, která vám usnadní orientaci ve vlastních zmatcích a frustracích. Spíš vám pomůže si je užít. 100%

» ostatní recenze alba Radiohead - Kid A
» popis a diskografie skupiny Radiohead


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000