Profil uživatele Petr Gratias


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Hancock, Herbie - Secrets
2014-01-17

Hancock, Herbie / Secrets

4 stars

Album Secrets vynikajícího amerického jazzmana – představitele fusion music a funku Herbie Hancocka (jednoho z žáků Milese Davise) jsem získal ještě v dobách vinylů zvláštní cestou. Bratr mého kamaráda – byl jako zasloužilý učitel vyznamenán a s nějakým svazem učitelů (snad družby) se mu podařilo za bývalého režimu vycestovat koncem sedmdesátých let do Holandska po stopách Jana Amose Komenského. Navštívili Naarden, kde je Učitel národů pohřben a protože chtěl svému mladšímu bratrovi udělat radost, koupil mu v obchodě tuhle desku, kterou mu z Holandska přivezl. Byl to ale Danajský dar – protože kamarád poslouchal Creedence Clearwater Revival, T Rex, Geordie, Sweet a Slade a tahle hudba ho zastihla totálně nepřipraveného na jazz, fusion a funk. Přinesl to tehdy ke mně a tak se ke mně album dostalo. Pohltilo mě jeho pojetí funku a album jsem v prvním týdnu hrál poměrně často nejen sobě, ale i případným návštěvám a tak mě uvízlo v paměti.
Pravda, v dnešní době ho už nevlastním…. Půjčil si ho ode mě jiný kamarád a nějakým nedopatřením ho položil na postel, na kterou se nedopatřením vrhla potmě v nějakých nezvládnutých emocích jeho předpubertální sestra a pádem těla na vinyl to Hancock nevydržel a praskl….. Bylo mě to sice kompenzováno, takže újmu jsem nakonec neutrpěl. Potom jsem už ale album nějak nesháněl pod tlakem spousty jiných alb. Na deskách mě ale už nějak nebylo dostupné a v dobách CD jsem na něj asi pozapomněl… Když jsem se na Progboardu podíval na Hancockovu diskografii, tak jsem si vzpomněl na souvislosti. Tahle historka se zapomenout nedala…..
Úvodní skladba (jak si album vybavuji) DOIN´IT byla správně šlapavé funk s ukázkově přesnou a dynamickou rytmikou. Bubeník James Gadson a baskytarista Paul Jackson byli jedno tělo jedna duše a udržovali svým základním motivem napětí zdařile bezmála deset minut. Vynikající byl multinistrumentalista Bennie Maupin na saxofony, klarinet a lyricon, což byl dechový synthesizer. Pak zde byl mimořádný kytarový hráč Wah Wah Watson, který sice neohromoval nějakou technikou hry ve stylu Johna McLaughlina a Al DiMeoly, ale jeho práce se zvukem, wah wah pedál, elektronické krabičky a kytarový synthesizer, to byl prostě výtvarný ateliér, kde se míchaly barvy na velké paletě zvuků….. Z dalších skladeb bych jmenoval dnes už veleslavný jazzový standard CANTELOUPE ISLAND, který jsem znal z podání pražských Jazz Q. Tady se Hancock vracel k etnickým africkým kořenům funku se všemi přírodními způsoby. Byl zde silný melodický motiv, který pravděpodobně přímo vybízel k vytváření dalších a dalších coververzí. Hodně se mi líbila i skladba SPIDER a pak tajemná SWAMP RAT, v níž jsem vycítil jakési prvky horroru, psychedelie a šamanského rituálního tajemna. Vůbec po zvukové stránce zajímavé dobrodružství v dobách, kdy se testovaly nejen posluchačovy smysly novými barvami zvuku a proměnlivého soundu, ale vlastně i kvalita domácích reproboxů, ať už tovární nebo domácí výroby (!).
Jazzoví puristé sice na album žehrali, že Hancock se po vzoru Milese Davise moc pustil k funku a svoje jazzové niveau pouští k vodě, což byla z jejich pohledu svatokrádež, ale myslím, že si tím Hancock přitáhl mladší publikum, kterým byl trochu blízký rock, ale ještě více funk a soul s etnickými prvky. Herbie Hancock byl formát a obklopil se řadou elektronických klávesových instrumentů a přídavných efektů, takže vedle elektrického piana Fender-Rhodes, clavinetu Hohner D6 a klasického koncertního klavíru, zde byl polyfonní synthesizer Oberheim a synthesizery ARP a také používal echoplex, který tříštil, ohýbal a narovnával zvuk… Do toho samozřejmě percussion a spoustu bicích nástrojů s deformovanými hlasovými formacemi. Jevilo se mi jako do značné míry novátorské, a jnak pojednané než projekty Chicka Coreyi, Jana Hammera, Joe Zawinula nebo George Duka… Třebaže album Headhunters, které je Hancockovou vlajkovou lodí nepokořil, bylo album Secrets plné různých zvukových tajemství a hledání, které se mi opravdu líbilo jako protipól blues, hard rocku, folk rocku, art rocku, prog rocku. Je to sice zprostředkovaná informace a na můj styl jinak pojednaná recenze, než je mým zvykem, ale myslím, že čtyři hvězdičky bez uzardění i dnes bych dal….

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Secrets
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Dylan, Bob - Empire Burlesque
2014-01-17

Dylan, Bob / Empire Burlesque

3 stars

Bob Dylan nepatří právě k frekventovaným kumštýřům na Progboardu. Já jeho význam uznávám a tak cítím jistou potřebu ho sem vracet jako živou legendu, která funguje na albech už dvaapadesát let. Třebaže nepřináší žádné progresivní výboje, myslím, že na světě bude ještě mnoho dalších let jeho hudba existovat, stejně jako The Beatles nebo Rolling Stones a protože mám ke klasikům úctu, nabízím recenzi jedno z jeho alb z poloviny osmdesátých let. Tehdy se ze všech stran na nás hrnula studená elektronika a dunění metalu a standardní, méně nápadná hudba nějak byla „méně“ slyšet. Tehdy jsem se dostal k albu Empire Burlesque od klasika Dylana a tak ho nabízím k poslechu…

TIGHT CONNECTION TO MY HEART (HAS ANYBODY SEEN MY LOVE) – ano, to je je ryze americká hudba se vším všudy. Přímočaré plynutí melodie, houkavé ženské sbory. Dobový sound bicích s důrazem na druhou dobu a samozřejmě Mistr se svým nakřáplým a občas i mečivým vokálem. Je zde ovšem výtečné frázování a elasticky vedené basové party. Dylan má štěstí na sázení melodických nápadů, které se sice mohou občas mírně připomínat, ale na druhé straně si nemyslím, že by své nápady vykrádal. Kytarové ornamenty dokreslují atmosféru a máme zde píseň slušného kalibru…

SEEING THE REAL YOU AT LAST – instrumentálně zajímavější model než předešlá skladba. Je tady základní motiv slušného rockového pojetí, ale vstupuje sem dechová sekce syntetických dechů ze synthesizeru. Baskytaru zde hraje bezpečně Robbie Shakespeare známý z Dylanovy spolupráce na albu Infidels, ale především ze skupiny Black Uhuru. Jeho partnerem je spoluhráč na bicí Sly Dunbar, se kterým tvoří dobře sehraný tandem. Není zde snaha nějak šokovat posluchače rafinovaným aranžmá, nebo divokým instrumentálním běsněním. Jistá úspornost je odrazem doby, ve které nahrávka vznikla…

I´LL REMEMBER YOU – úvodní téma přináší příjemně znějící baladickou skladbu. Dylanův nosový hlas si příjemně rozumí s tlumenými klavírními party, varhanami a zvonění akustických kytar. Klasický model americké baladické nostalgie, na který slyšela celá jedna generace a pro které zůstává Dylan ikonou. Opět nic závratného, v podobných rovinách se pohybují i skladby Van Morrisona. Kytarista Mike Campbell sem vloží vkusné sólo, aniž by provokoval nějakými dravými nástupy. Příjemné a hladivé, souznějící s obsahem textového sdělení….

CLEAN CUT KID – přichází živější model hudby, ve kterém cítím vibrace blues a soulu, je zde potlačená foukací harmonika a opět skvělé frázování. Dylanovo spojení s ženskými vokalistkami má svůj sex-appeal a vidím klasický taneční lokál, kde to žije. Samozřejmě i tohle je vlastně jakési retro a žádný progrockový výboj ani náhodou. Na americké poměry mainstream, ale pro Evropana lesklé sklíčko, vrhající světlo různými směry…

NEVER GONNA BE THE SAME AGAIN – elektrické klávesové nástroje ohýbají sound, ale nemají ambici ovládnout prostor, fungují jako zdařilý podkres. Na albu se střídají dva bubeníci – již jednou zmíněný Sly Dunbar, ale i klasik Jim Keltner, který spolupracoval mj. i s ex-Beatles. Jeho úsporná hra je zde možná až příliš úsporná, ale pravděpodobně nemá zahlcovat píseň, aby vyniklo frázování a samotné sdělení.

TRUST YOURSELF – pravidelná pulsace rytmiky odvíjí jasnou linku šlapající jako motor. Varhany, percussion a bicí dotvářejí atmosféru. Také zde nás nečeká nic mimořádného, co by nás mělo porazit. Výtečně frázující hlas. Mezi muzikanty se objevuje i jméno slavného Ala Koopera, bohužel zde jeho mimořádnou muzikálnost a instrumentální potenciál nijak neexceluje a tak mi připadá skladba méně výrazná a méně zajímavá, protože ani ostatní hráči nijak nevibrují k emocionalitě…

EMOTIONALLY YOURS – tahle skladba se stala hitem alba a hodně populárním příspěvkem z Dylanova gigantického repertoáru. Má milostný charakter, ale nevím proč, cítím z ní jakousi vánoční atmosféru lidské vzájemnosti. Bicí mě už znějí od první skladby příliš těžkopádně, třebaže kouzlení elektrických kytar Mika Campbella a Stuarta Kimballa má onen direstraitsovský sound, ani zde se nedočkáme nějakých zásadnějších překvapení.

WHEN THE NIGHT COMES FALLING FROM THE SKY – úderné a výrazně dravější než předešlý materiál. V americké prostředí skladba s ambicí hitu a s přímým tahem na branku, kterou si člověk zapamatuje a zase ta skvělá kooperace Dylana s Madelyn Quebec a dalšími třemi vokalistky. Tady jsme v osmdesátých letech atmosférou, ale nikoliv v nějakých stylových obrazech. Bashiri Johnson na percussion od Steve Winwooda zde děla svou práci, byť také poněkud zatlumen, ale přidává sem rytmickou živost. Z pohledu rockera pop, z pohledu Dylanovy produkce další zastávka na jeho nekonečné cestě. V závěru skladby je zde přece jenom více živo v instrumentální rovině, než v jiných skladbách…

SOMETHING´S BURNING, BABY – z téhle skladby mám trochu pocit (možná mírně ovlivněn i názvem), jakoby Dylan procházel válkou spáleným městem a konfrontoval se s hrůzou pouličních zážitků. Přesně v jeho stylu je pozorovatelem a komentátorem toho co vidí a co cítí. Je to vlastně hudbou dotvořený komentář, který podkreslují i zde přítomné ženské sboristky, než píseň samotná.

DARK EYES – závěrečná skladba má ryze dylanovskou atmosféru jeho klasického typu. Foukací harmonika a akustická kytara. Celé pojetí na mě dělá dojem, jakoby zpíval Mistr nějakou ukolébavku malému dítěti. Píseň má konejšivý charakter intimního charakteru s nezbytným nostalgickým timbrem. V podání Paula McCartneyho by zněla lyričtěji, v podání Donovana intimněji, v podání Dylana chlapsky trochu drsněji ve snaze přiblížit se dětské duši.

Album Empire Burlesque nepatří mezi jeho albové vlajkové lodi. To je po poslechu zjevné a zřejmé. Na mistrovské album Oh Mercy (1989) a filigránsky čisté Infidels (1983) nestačí, pokud bych srovnal jeho produkci z téže dekády. Hrají zde prověření hráči ze skupin Heartbreakers, Black Uhuru a zkušení studioví hráči, ale z mého pohledu nepřinášejí nějakou příkladnou kvalitu svých schopností, které znám odjinud. Objektivní by bylo tři a půl, ale možnost podobného hodnocení nemám a tak půjdu jenom na tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Empire Burlesque
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Waters, Muddy - Electric Mud
2014-01-14

Waters, Muddy / Electric Mud

5 stars

Uvědomil jsem si, že jsem ve svých recenzích neplánovaně „minul“ významné album černošského elektrického blues uznávaného klasika Muddy Waterse…. Album mi před mnoha lety zapůjčil na americkém vinylu můj kamarád a od prvního okamžiku jsem jím byl stržen jako mořským příbojem. On sám album tehdy na burze přeplatil překupníkovi o dobré dvě stovky, než bylo tehdy zvykem, aby odradil další blueschtivé zájemce a léta patřil tento titul k jeho „rodinnému stříbru“... Už po prvním poslechu jsem se jako sběratel té nestandardní finanční transakci nedivil. Tohle album prostě MUSEL doma mít, jinak by sám se sebou nevydržel… Alba černošských bluesových klasiků totiž běžně nepatřila do obchodního artiklu překupníků a kdo tohle album vlastnil, většinou věděl, co má. Prodej takového titulu znamenal pro původního majitele nějakou finanční krizi nebo dluh…
Dnes vlastním tenhle projekt na digipacku s odlišným obalem a s vyčištěným zvukem, který si vychutnávám a tak nabídnu pár svých postřehů na téma tohoto alba…
I JUST WANT TO MAKE LOVE TO YOU – už ten razantní nástup předznamenává velký energetický nápřah (!). Stattefieldova baskytara tady zní důrazně a rezonantně a správně rozostřená elektrická kytara má pořádné zuby. Hlas Muddyho Waterse má zesílenou ozvěnu, která dodává Dixonově skladbě další rozměr vnitřní hloubky. Tohle je blues jako řemen bez příkras a zvukových kouzlení ve studiu. Teď se dostávají do popředí i hammondky Charlese Stepneyho. Třebaže prokreslují sound, jejich děsivé tremolo je jednoduše famózní. Závěr přichází zcela nečekaně…
I´M YOUR HOOCHIE COOCHIE MAN – další klasický standard Willieho Dixona. Tohle je opravdová klasika, o kterou zavadilo tolik bluesrockových skupin v minulosti myslím, že dodnes patří do repertoáru i novějších kapel, které prozkoumávají blues novými pohledy. Výrazný riff skladbě vévodí a instrumentace se podílí o další ingredience, kde nechybí saxofon Gene Barge a foukací harmonika. Bicí Morrise Jenningse zde vykazují řádnou kreativitu v blues většinou nevídanou. Elektrická kytara není sice tak průrazná, ale mírně ji ohýbá v daných finesách wah wah a jsou zde opět hammondky a klavír. Prostě paráda…
LET´S SPEND THE NIGHT TOGETHER – jestliže Rolling Stones vzdávali Muddymu Watersovi svůj hold, tady se role obrátily. Skladba má pomalejší tempo, ale je rockově razantnější než od Rolling Stones, kteří ji víc tlačili jako hit do žebříčků. Muddy to nemá za potřebí. Taky zde cítím asi záměrný kytarový riff ve stylu Cream (Sunshine Of Your Love), který sem nezáludně přichází s řadou různých instrumentálních pikantností k výtečně frázujícímu Watersovu projevu. Velmi zdařilé….
SHE´S ALRIGHT – úvodní téma zní hodně psychedelicky a také další postupy rozvíjejí elektrické blues v podobě, která už zákonitě podle poslechu musela být pro bílé bluesové skupiny inspirací a tak i tady cítím že skupiny Cream, ale třeba i raní Mountain zde sbíraly inspiraci. Téma je čitelně přehledné a akcentace rytmu a kvílení cirkulárkou ostrých tóny elektrických kytar ve mně uvolňují velmi slušné emoce. Muddy zpívá s neuvěřitelnou lehkostí a ležérností. Nedramatizuje, ani neuhlazuje je prostě sám sebou a instrumentace to nádherně podtrhuje od začátku do konce. Ve studiu i naživo zcela určitě výkladní zboží i s dobově efektními přesuny kytar ve stereofonním efektu. Žádná únava, anebo šmíra, prožitek od začátku do konce… Náhle sem vstoupí téma skladby My Girl, který znám nejen od Stones, ale i od pražských Matadors. Příjemné překvapení!
MANNISH BOY – pravděpodobně nejslavnější a zřejmě i nejznámější Watersova skladba, která se táhne jeho kariérou od začátku do konce. Pregnantní, důrazně naléhavé a strhující od prvního okamžiku. Zase zde vévodí propracovaný riff, se kterým skladba roste a padá a rozvíjení motivu je samozřejmě v rukou mistrů. Akcentace rytmiky je příkladná a kytarové kouzlení s méně zkresleným tónem, ale s prošlapovaným wah wah doprovází klavírní práce a clona hammondek. Muddy zpívá opět s velkým prožitkem a uvádí posluchače blues do extáze. Slyšel jsem skladbu ve víc verzích a vždycky jsem z ní u vytržení….
HERBERT HARPER´S FREE PRESS NEWS – výtečné basové melodické linky s propracovanými opakovanými postupy. Rozechvívaný tón elektrické kytary bzučí jako čmelák, nechybí tamburína a pumpující bicí s klavírním doprovodem. Žádnou melodii zde v podstatě nelze najít, ale mezihra popřává prostor výtečnému kytarovému sólu, za kterým bych viděl Pete Coseyho. Kvality tohoto kytaristy dokázal rozpoznat i slavný jazzový reformátor Miles Davis, který ho přizval ke spolupráci na jeho alba…Řekl bych, že tady se blues revolučním způsobem spojuje s funkem a velmi jim to sluší. Klavír je trochu potlačen, ale kytarové bzučení se přelévá a navozuje jedinečnou atmosféru.
TOM CAT – když do blues vstoupí psychedelické klima, je to nová zkušenost. Právě takovou teď prožívám. Elektrická kytara mi připomíná experimentátora Wah Wah Watsona, který spolupracoval i s Herbie Hancockem, ale je i Bargeův saxofon se svým až minimalistickým tématem. Opět precizní baskytarové attacky a ona plastičnost opakovaného schématu mi v jistém slova smyslu evokuje i název (asi kocoura Toma, který skáče při svých nočních toulkách po střechách a pouští se do temných uliček). Další netypická forma elektrického blues – a výborná!
THE SAME THING – závěr patří opět autorské práci Willieho Dixona. Líná bluesová atmosféra, zde není zase tak líná, i když ze všech předešlých skladeb se ke klasickému tématu v tomto aranžmá přibližuje asi nejvíc. Dokáži si představit různé póly bílého elektrického blues/soulu jako např. Eric Burdon, Chris Farlowe, David Clayton-Thomas, Captain Beefheart, Joe Cocker, Mick Jagger, Chris Youlden… ale u nás i takový Michal Prokop či Petr Flyn, jak je tato skladba pro ně inspirací. Houpavé, přesto řízné a emocionální s tou kvílivě řeřavou kytarou a mírně přitlumeným klavírem. Pochvala opět bicím a baskytaře a to už sem vstupují svým tremolem i hammondky. Strhující a jedinečné!
Zajímavé: Radim Hladík mi říkal, že ho inspirovaly bílé bluesové skupiny a černé blues vnímal jako úctyhodnou klasiku, ale inspiraci v něm neviděl. Luboš Andršt mi zase povídal, že právě na Muddy Watersovi a na B. B. Kingovi nacházel hlavně zdroj svých inspirací, když do blues pronikal. Respektuji oba názorové postoje, ale musím konstatovat, že Afroameričané (neboli černoši) blues uměli stejně nejlépe… Právě jsem oslavil svátek – svátek blues za který uděluji plných pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Waters, Muddy - Electric Mud
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy


Empty Days - Empty Days
2014-01-05

Empty Days / Empty Days

5 stars

Moje pracovní vytížení a nedostatek času se promítají do různých sfér života. Proto také nemohu cíleně sledovat novinky na poli progresivní hudby, které vznikají. Zdeněk byl tak laskav a seznámil mě se skupinou Empty Days, kterou provázely velmi dobré reference a tak jsem neodolal a s jistým zaujetím jsem vyslechl jejich projekt, který vyšel v minulém roce a rád bych se s vámi rozdělil o svoje dojmy a postřehy…..
TWO VIEWS OF FLIGHT – křišťálově čisté tóny klavíru a průzračně nazpívané ženské hlasové party se nádherně prolínají v severské dumavosti, v níž se propojuje keltská meditativnost a možná chrámová důstojnost. V takové chvíli si člověk uvědomí krásu lidského hlasu, které je vyzpíván s vysokou kulturou projevu a nádherně se prolíná. Instrumentace zde má za úkol dokreslovat atmosféru a vytváří tak neuchopitelné imprese, jimž dominuje klavír a ortelný sound mellotronu suplující smyčcové vlny…..
ANKOKU – tajemný astrální až ponurý sound, vyvolávající fantaskní iluzi letu vesmírné lodí hlubokou průrvou virtuální propasti…. Akcentované činely a znepokojující klouzavé tóny violoncella s mírně zatemněnými houslemi. Ano, takhle nějak si představuji hudební horror bez předsudků…Opravdu zvláštní pocity se zmocní posluchače, který na sebe nechá působit vliv této kompozice….
WORDS LURKING – klavírní tóny doprovázejí hluboce procítěný ženský hlas, který hladí, laská, konejší, ale zároveň i mírně zneklidňuje….violoncello opět dokresluje neuchopitelnou atmosféru. Zdráhám se kompozici zařadit do škatulky progrock nebo art rock, i když obojí je zde zastoupeno. Atmosféra je vzdáleně podobná raným King Crimson, albům Grega Lakea, ale i Renaissance, ale i tak tato vzdálená srovnání nejsou namístě (!). Estetické krásno.
KURAI – klavír, zdá se, je pro projekt asi „zásadní“ nástroj. Huuuh…. ten závan mellotronu sem přivane ledový čarovný hudební mráz…. V následujícím okamžiku se zde může přihodit téměř cokoliv, pokud má člověk trochu bujnější fantazie, nečekané fortissimo směsice zvuků prořízne prostor a opět se rozplyne v astrálu… Tady se překračují hranice jak Pink Floyd na dvojalbu Ummagumma, tak některé projekty Porcupine Tree. A to si už člověk myslel, že další hudební prostor už byl zcela „prozkoumán“. Pro někoho Vesmírná odyssea, ale řekl bych že zde máme co do činění s objevováním neznámé planety, kde svou roli hraje i new age a neuchopitelná esoterika.
FLOW MY TEARS – ženský vokál sem přináší operu. Pojetí zpěvu tomu zcela napovídá a tak ve mně vzniká iluze mozartovských časů poloviny 18. století. Patřičný interpretační patos je zde zcela namístě. Pravda není zde ona rozjásanost pojetí, ale hluboká procítěnost odeznívajícího baroka, kdy rokoko ještě nesměle ťuká na dveře a čeká na pozvání. Housle a smyčce tuto atmosféru velmi stylově podtrhují a návrat do minulosti je podle mého soudu zcela dokonalý….
ANANKE – crimsonovský úvod mellotronu, jakoby přivolával vzpomínku na kompozici In The Court Of The Crimson King….. neskutečné vlny šílenou rychlostí letí nekonečným prostorem bez hranic v podivných barevných mlhách a posluchač má pocit, že se ztratil v absolutním nekonečnu… Jaká obrovská změna po předešlé skladbě (!) Jako posluchač jsem zároveň naplněn obavami hraničícími se skutečným strachem, stejně tak jako s nekonečným krásnem a připadám si trochu jako Ed Harris ve filmu Propast (Abyss), když se ocitá na absolutním mořském dně a neznámá civilizace kolem něho rozestoupí vody a on stane na prostoru oslněn neznámým světem, který před ním nikdo nespatřil….
RUNNING WATER – tak tady jsme opět částečně u King Crimson a nádherných balad, které uměl psát Greg Lake. Zvonivé akustické kytary se nádherně prolínají s hlavním ženským hlasem a doprovodnými plastickými vokály. Nádherná harmonie, která nás od předešlého pocitu strachu vrací do konejšivé podvečerní atmosféry starých evesongs, do kterých vstupuje bzučivý tón synthesizeru, ale přítomen je opět mellotron. Opravdu krásné a uklidňující téma…. Další postupy nabývají na záhadnosti, ale zvolna se rozplývají. Poté ovšem se opět vrátí zpívané téma ženských hlasů v chrámové sošnosti, před kterým člověk pociťuje úctu a možná trochu bázeň. Opět výrazné zklidnění a zádumčivé klavírní akordy odvádějí do zvláštní kontemplace….
THE GHOSTS OF DAWN – cinkavé průzračné tóny harfy působivé jako pozvolné propadání se do hlubokého snu, kdy člověk opouští svět reality a vstupuje do světa fantazie. Takové prvky jsem kdysi dávno nalézal na albech Alana Stivella. Opět ta zádumčivost. Jako bych procházel nějakou virtuální jeskyní, v níž v absolutní tmě hledám záchytné body, zvolna našlapuji, abych se nezřítil do nějaké propasti…
IN DARKNESS LET ME DWELL … – procítěný ženský hlas (nepřipomíná mi sice vyloženě Lisu Gerrard, ale tahle dáma by mohla být její hudební „sestřenice“). Člověk si uvědomuje, jak mimořádná devíza může být kultivovaný lidský hlas s patřičným timbrem. Ono „temnotu“ zde prociťuji jako danou realitu v podivném nekonečnu, kdy jemná zvuková kouzla dokreslují opět zcela nepopsatelnou atmosféru. Z pozadí zaznívá tajemný šepot a podivné šumění, nic ovšem nepřekrývá ženský hlas, který pluje jako obrovský temný závoj na obloze. Opět ta severská dumavost…. Jako bych procházel norskou Hardangerviddou, nejosamělejší oblastí Evropy…
A KNIFE UNDER THE PILLOW…. – klavír se vrátil do tématu. Je ale mírně zatlumený a konečně se výrazněji přibližuje až na dosah, cinkání a mírně šumění a zase se vrací zpět do odeznívajícího prázdna s šuměním astrálu… Minihudební imprese…
COMING BACK HOME – zase ten crimsonovský úvod mellotronu, ale hned potom živější téma prezentované akustickými kytarami a cembalem. Ženské prolínavé vokální party dodávají větší živost a instrumentace je sice přitlumená, ale ona melancholická atmosféra je velmi působivá. Klavírní party nad předoucími mlýnky akustických kytar a zcela nečekaně jsou sem přineseny „rockovější“ prvky. Ale o nějaké rocku je přesto velmi obtížné hovořit. Atmosféra sice King Crimson přivolá, stejně jako mírně Amazing Blondel, rané Genesis, ale přesto přicházejí jenom jako lehké koření, do samostatně uvařeného hudebního pokrmu nespecifikovatelného pojetí. Nepostižitelné slovy – je třeba JENOM poslouchat… Výrazné oživení na albu, které působí jako závan svěžího větru v lidské osamělosti…..
WAITING FOR THE CRASH – táhlý dlouhý tón přichází zdálky téměř jako siréna a neustále se přibližuje a přibližuje. Může to vyvolávat řadu asociací (start vesmírné lodi, pád ponorky do neskutečných hlubin, vybičovanou lidskou mysl……) Myslím, že název byl vybrán velmi dobře a pocity, které se vás zmocní jsou téměř neopakovatelné…
A DARK VANESSA – ženský vokál je opět zde s onou majestátní velebností, ale také bloudivé tóny klavírních partů, tajemný šum a zvuky nekonečných hlubin podzemí, nebo jeskynního prostoru, v němž člověk hledá sám sebe a v tom všem k nám hovoří ženský hlas „temné Vanessy“ a při poslechu člověk neví, zde ona abstraktní bytost má pozitivní či negativní poslání a dokreslení zvukové iluze ve finále tu nejednotnost cítění jenom potvrzuje…
THIS NIGHT WOUNDS TIME…– vstoupili jsme do finální části. Klavírní tóny znějí v nekonečném prostoru a rozeznívají se v nekonečnu v už několikrát citovaném crimsonovském mellotronu. Atmosféra noci je čitelná, stejně jako pocity osamělosti a prázdnoty. Pocitové imprese znějí velmi intimně. Možná si autor přál, aby tahle skladba na závěr zněla jako ukolébavka, a abychom už po tolika pocitových dojmech dospěli do klidu a míru…. Po delší odmlce se ale opět vrací zpět mollově zasněné harmonické proměny. Zajímavá kytarové studie v rozlamovaných tónových obrazcích. Kytarové téma mírně připomínající norského kytarového čaroděje Terje Rypdala a pozvolný dozvuk jako na nekonečné zasněžené pláni, jedince bloudícího světem mrazu a ledu…. Opět delší odmlka a tajemný sound oživuje ortelné ticho…. Tentokrát už ale krátce a náš neopakovatelný výlet je u konce….
Musím konstatovat, že album eponymní album Empty Days na mě zapůsobilo jako mimořádný zážitek, který jsem v této podobě dosud nikdy neslyšel. Občas člověk potřebuje vzdálit od pragmatické reality do světa fantazie a nepopsatelných pocitů. Pokud potaří k těm posluchačům, kteří se i v této době dokážete svobodně rozhodnout vydat se na tento hudební výlet, mohu vám „zaručit“ jedinečný zážitek, zejména při poslechu na kvalitních domácí hifi aparatuře a prožít se tento výlet nejlépe potmě a nikým nevyrušován…. Ano, není to hudba pro každý den, ale každý člověk potřebuje (a zvlášť v této době) nějakou vnitřní očistu a pokud jste vůči propojení new age (zdráhám se použít termíny progrock, space rock, neopsychedelie a art rock) a ambientu otevření, tak jste na správné adrese.
Navíc si myslím, že i velmi vhodně byl zvolen výtvarný design obalu alba!
Pět hvězdiček a díky, Zdeňku!






» ostatní recenze alba Empty Days - Empty Days
» popis a diskografie skupiny Empty Days


It's A Beautiful Day - Choice Quality Stuff / Anytime
2014-01-03

It's A Beautiful Day / Choice Quality Stuff / Anytime

3 stars

Třetí album od sanfranciských It´s A Beautiful Day s názvem Choice Quality Stuff jsem očekával s jistým napětím, protože jsem ho neznal. Protože první dvě alba kapely mě velmi zaujala, žil jsem v domnění, že hudební koncepce skupiny neklesne do nějakých propadových pater. Vedle klasické sestavy se zde objevují i další, alespoň pro mě známá jména: například baskytarista Tom Fowler (Frank Zappa, Jean-Luc Ponty), ale i santanovští sidemani, Gregg Rolie na varhany, Jose Chepito Areas a Coke Escovedo na percussion, Obal alba na první pohled sice nic nenaznačoval a spíš jsem z něho cítil jakousi ironickou nadsázku, ale nejpodstatnější je zde hudba a tak už déle neodolávám a jdu do hry…
CREED OF LOVE – začátek se odvíjí v pořádně odpíchnutém rytmu se základním motivem, na kterém skladba stojí. Prolínání hardrockového soundu s mírným bluesovým oparem se děje velmi vkusně. Dravá elektrická kytara si zde podává ruku s elektrickými houslemi, což zásadně ovlivňuje atmosféru ze které cítím tak trochu loučení s woodstockovským létem. Rytmika dusá podle daných pravidel i hlas zpěváka nepostrádá patřičné nasazení, v pozadí cítím i klasické hammondky, ale jsou potlačeny kytarou a houslemi, nicméně v závěru podtrhují výrazné finále…
BYE BYE BABY – druhá skladba běží v rytmu boogie a mohla by být ozdobou takových Black Oak Arkansas. Jižanské prvky nejsou nijak zastírány, třebaže kapela pochází z jiného amerického regionu. Hraje se zde o všem na plný plyn a zejména klasický klavír dostává prostor k sebevyjádření a opět souboj elektrických houslí a elektrické kytary a jedeme cestou necestou, dokud se topí pod kotlem. Taneční záležitost se slušným instrumentálním potenciálem, kdy nikdo nepředstírá že vytváří Umění, ale dokáže se bavit podle amerického stylu….
THE GRAND CARMEL SUITE – správně šlapavá hudba s mírně folklorním názvuky country, ale možná i irských vlivů. Samozřejmě zde dominují housle, nahrané playbackováním, ale také jsou čitelné klasické hammondky. Poprvé akustická kytara, které se přináší jistou změnu, ale rockový sound s hutným spodkem zůstává zachován. Rockové téma se sice nezdá být tako úplně autorsky původní a může mi připomínat některé skupiny klasického rocku sedmdesátých let z britských ostrovů…
NO WORLD FOR GLAD – tak tohle zní jako mírně zrytmizovaný valčík. Raz dva tři, raz dva tři…. Klavírní ornamentika, akustické kytary a také sem poprvé vstupuje ženský vokál vedle mužského. V dalších fázích skladby sem přichází větší rocková dravost s rytmickou akcentací a opět drásavým sólem na elektrickou kytaru. Je zde ovšem i zadumaná příčná flétna, které má jisté lyrizující účinky. Podobně hrála dnes zapomenutá britská skupina Fotheringay, které spojovala britský folk s rockem. Kytarové party Hala Wageneta jsou hrány suverénně s patřičným nasazením a výrazným dozvukem…. Ten valčík se ovšem ze skladby vytratil.
LADY LOVE – úvodní téma jako od Vanilla Fudge v tom tremolu varhan… Je to ovšem jenom zdání. Další skladba má rockovou přímočarost a zase jsou ve hře výrazné housle, ale i refrénově silný vokální nástup. Kytarové sólo uprostřed skladby je ovšem famózní a myslím, že právě tady zní nejpovedeněji ze všech. I když kytarista je opravdový rockový formát. Rockově dravá melodická milostná romance s tajemným postpsychedelickým závěrem a s razantní tečkou.
WORDS – preferované bicí nástroje, percussion. Do okamžiku než před mikrofon přistoupí zpěvačka, mohl bych mít pocit, že je to nějaká zapomenutá skladba, která se nevešla na debutní album Santany. Vypíchnuté hammondky s tetelivým soundem a obecně už jednou zmiňovaný woodstockovská party jako bič. Hammondky zde dostávají skutečně větší prostor a bicí nástroje a percussion tady řádí a střídání syrově zkreslených kytarových doprovodů znějí opravdu hodně santanovsky. I vokální party nejsou příliš daleko od takového Leona Thomase a Patty Buykas – ale samozřejmě sem do soulu vložené emoce předvádí někdo zcela jiný. Zdařilé a strhující od samotného začátku až do konce…. Ale přitom se tu nezapomíná pracovat s dynamikou a jejím odstíněním.
PLACE OF DREAMS – kytarové intro s pobrnkávaným motivem a pak přichází vláčné melodické hudební téma. Bublání klavírních tónů a houslové téma nadzvedávají harmonii a nabízejí i procítěný vokální projev. Na poměry alba by se možná dalo hovořit u nenápadném uhlazování, ale party elektrické kytary si zachovávají svou výlučnost a kreativitu, stejně tak jako práci s barvami. Je zde ovšem přesto cítit tendence, vytvořit pro album nějaký melodický hit, který by kapelu pozdvihl k popularitě v žebříčcích. Na druhé straně ovšem ve skladbě neshledávám takovou tu cílenou podbízivou ambici, třebaže na albu nalézám silnější skladby. Zpěv je americky podmanivý podle daných modelů…
ORANGES AND APPLES – do hry vstupuje cembalo a máme zde další skladbu, která má uhlazenější aranžmá a mohla by být použita v nějaké pozitivistické laděném, nebo možná i v nějaké filmové pohádce. Název sice kopíruje méně známý song Pink Floyd z raného období, ale je to jenom název. V mezihře se ovšem objevují hammondky a atmosféra se na okamžiku propsychedelizuje, ale opět se vrací k té melodické rozvernosti se smyčci a tady si nejsem úplně jistý, jestli je tohle pro It´s A Beautiful Day to pravé ořechové….. Nasládlost mě zde přece jenom nepřipadá úplně namístě…
ANYTIME – tahle skladba mi zní trochu jako Chicago ke konci sedmdesátých let s mírně potlačenými dechy. Rockové ostří zde obloukem uhýbá komerčněji laděnému songu a přiznám se, že se mi začíná stýskat po koncepci skladeb, které přinášely první skladby. Rozjímavý saxofon Boba Ferreiry se sice dobře poslouchá, stejně jako rozpoutané hammondky, ale i přesto, že jsou zde podávány slušné výkony, tendence hudbu tlačit do středního proudu, kam občas zabloudí elektrická kytara, jsou zde už hodně cílené a s tím jsem popravdě řečeno moc nepočítal….
BITTER WINE – třebaže předposlední skladba zní jaksi barevněji a kreativněji, ten sound z počátku zde už skutečně postrádám a také se myslím, že ten background instrumentace je až příliš nevýrazný. Rytmicky je skladba ovšem dost pregnantní a do hry se vracejí playbackované elektrické housle. Ty znějí ovšem s velkým nasazením, ale harmonie skladby je dost uhlazená, přesto mám ze skladby lepší pocit, než z těch dvou předešlých….
MISERY LOVES COMPANY – odmyslím-li si interpretační podíl zpěváka, tak tuhle skladbu by mohli mít repertoáru třeba takoví Pavlov´s Dog. Návrat k původní formě z počáteční koncepce cítím, ale zároveň jaksi neodbytně vnímám jakousi únavu materiálu. Zejména autorské zázemí jakoby vařilo mírně už z použitého. Instrumentace se to sice snaží přebít v aranžmá, ale musím konstatovat, že spokojen jsem se skladbou tak zpoloviny. Mohl by ji zpívat zrovna tak Joe Cocker, čemuž hodně nahrává doprovod. Myslím, že osobitost se zde stírá.
Nemyslím si, že by album patřilo mezi nejšpičkovější projekty kapely a srovnání s první alby se mi nezdá úplně namístě. Poslechově příznivé, ale zároveň zde vnímám pozvolné vysychání invence, kterému kalifornská kapela musí čelit. Jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Objektivní by bylo tři a půl, což jak známo nelze…. Protože mi zde chybí větší podíl původně dominujících houslí Davida LaFlamma, tak udělím „pouhé“ tři….. Pamětníkům mohu doporučit, ale mladší ročníky asi budou hledat jiné hrdiny…. Díky, Zdeňku!!!!!



» ostatní recenze alba It's A Beautiful Day - Choice Quality Stuff / Anytime
» popis a diskografie skupiny It's A Beautiful Day


Mahavishnu Orchestra - Between Nothingness and Eternity
2013-12-21

Mahavishnu Orchestra / Between Nothingness and Eternity

5 stars

Živé album s mystickým názvem Between Nothingness And Eternity (Mezi nicotou a věčností) se před revolucí poměrně špatně shánělo. Ne, že by na černém trhu s deskami bylo totálně nedostupné, ale překupníci raději sázeli na řadová alba. Proto, když jsem pak po nějaké době na album narazil, už předtím fascinován tím, co přinesla předešlá dvě famózní studiová alba, jsem album zakoupil a v digitální podobě je už mnoho let součástí mé sbírky. Tehdy jsem si říkal, že by bylo dobré, kdyby paralelně vyšel tento koncertní záznam na VHS později na DVD, aby posluchač a posluchač-hudebník mohl i vidět, co se vaří v téhle alchymistické hudební kuchyni a tak stejně jako Hejkal se i já rozdělím o svoje dojmy…
TRILOGY – The Sunlit Path / La Mere de La Mer / Tomorrow´s Story Not The Same – magické údery do gongu, v nichž lze vypozorovat určité odstínění a dynamické zkliďňování a pak už se jako kolotání horského potoka dostává do popředí předivo kytarových mlýnků a razantní nástup rytmiky a elektrického piana už dostává onu kaleidoskopickou proměnlivost. Fantastické, jak se už od prvopočátku výtečně propojují rockové razance s jazzovou důkladností. Kompozice je dvanáctiminutovou suitou, skládající se ze tří částí. Skladba střídá drsné muzikantské okamžiky i s těmi jemnými. Obdivuhodná jsou unisona Johna McLaughlina a Jerryho Goodmana, stejně jako kreace na Moog synthesizer Jana Hammera a dravá superjízda Billyho Cobhama za jeho bicí baterií a přesného, třebaže nepříliš vyčnívajícího Rica Lairda. Zajímalo by mě, jestli superkytarista John McLaughlin by dnes v jednasedmdesáti letech zahrál stejně závratným způsobem jako tehdy. Vzhledem k tomu, že se vnitřně nabíjel duchovní energií, nedrogoval, asi ani nepil a nehýřil… bych řekl, že by dokázal na svůj dvoukrký gibson řádit téměř stejně a pořád by byl král (Samozřejmě každému je přidělena nějaká porce energie a s tou celoživotně pracuje… takže jenom spekuluji). Řekl bych, že některé hudební motivy inspirovaly nešťastného talentovaného výtečného pražského kytaristu Jiřího Jelínka (Expanze, Etc…, Mahagon), který předčasně odešel do hudebního nebe…. Parádní příklad hudebního mistrovství i v živém provedení.
SISTER ANDREA – dravý rockový riff s názvukem funku. Tady se hudba proměňuje. Získává konkrétnější tvar a může inspirovat řadu rockerů se v podobné hudbě „omočit“. Ovšem i tady vnímám hammerovský pozdější rukopis v kompozičních postupech. Řekl bych, vědom si inspirace, která byla Janu Hammerovi v této skladbě, že se promítají do ní veškeré pocity nadějně zmařeného uměleckého a bohužel i lidského profilu jeho nešťastné sestry Andrey, jejíž osud jsme už na Progboardu několikrát probírali…. Emoce, roztrpčenost, výbuch exprese, zoufalství a bezmoc. Myslím, že i ostatní spoluhráči se dokázali velmi dobře vcítit do Hammerových představ a jedinečným způsobem zde demonstrují svoje schopnosti. O McLaughlinovi se dá stále psát v superlativech a tak se na chvíli obrátím k houslistovi Jerrymu Goodmanovi, který je stejně suverénní se svými elektrickými houslemi. Uvědomuji si, že jsem před Goodmanem (a to už i na albech The Flock) až takhle neslyšel nikoho hrát, třebaže po něm se objevila další řada vynikajících houslových virtuozů…. Hutné, dynamické, syrové, emocionální od začátku do konce.
DREAM – jak napovídá název poslední kompozice, více než jednadvacetiminutové skladby, budeme mít co do činění s postupným rozvíjením tématu, který přechází od snových vizí k meditacím indického typu. McLaughlin sem vkládá superrychlé hudební eskapády ovlivněné Indií a z pozadí se připomíná základní tlumený motiv, který vyvolává určité tajemno. Teď je tu ovšem Goodman se svými elektrickými houslemi a hraje zde neskutečně rychlé výjezdy a sjezdy jako na tobogánu (docela by mě zajímalo, jestli by takový Pavel Šporcl, náš suverénní houslový virtuos, který často překračuje hranice klasické hudby, zahrál podobným způsobem? Předpokládám, že jméno Jerry Goodman asi zná, i když je významně mladší ročník…). Cobham nám předvádí skutečnou HRU na bicí nástroje a uvědomuji si to málem u každého úderu. Nemusí zákonitě ohromovat svými superrychlými breaky, ale dokáže velmi cíleně i stručně vyjádřit rytmické zdůraznění. Je to prostě velký bubenický maestro a platí pro něho moje stejná spekulativní otázka, zda by i on ve své sedmdesátce dokázal zahrát se stejnou razancí. U bubeníků to myslím bude jinak – namáhaná záda, dech, srdce, klouby….. ale tady je opravdový bubenický démon (!). V téhle skladbě jsou Mahavishnu Orchestra velmi čitelní a jednotlivé nástrojové nástupy a fantastická souhra se zde neuvěřitelně prolínají a doplňují. Ano tohle je symfonické báseň fusion music, řada improvizací, ale i napsaných pasáží jsou vnitřně sevřeny imaginárním kruhem a poskytují prostor pro fantazii a mohu říci, že mě to nabíjí energií (třebaže někteří lidé tvrdí, že jim to naopak energii odnímá…. no já k nim nepatřím). Dokonce se zde objeví v mírně zamlžené podobě ukázka riffu Sunshine Of Your Love od Cream (?), k čemuž asi hudebníci dospěli v patřičném složení harmonických souvztažností. Riff se ovšem pozměňuje a získává vlastní linku. S úžasnou lehkostí se zde promítají hudební imprese s náročnými akcenty a s přesnými hráčskými nástupy. McLaughlin dokáže hrát se zavřenýma očima, stejně jako s rozesmátou tváří hledět vstříc svému hráčskému sparing-partnerovi, ano, tady má místy pocit, že se pod člověkem rozestoupí země a že zde svádějí nerovný boj přírodní živly. Fantazie!
Album Between Nothingness And Eternity není určeno pro každodenní poslech, přesto zprostředkovává jedinečný hudební zážitek svými impresemi a expresemi a milovník progresivního rocku a fusion zde najde krásně obhospodařovávanou hudební zahradu s úrodnými plody a květoucími keři virtuálních květin. Doporučoval bych album k poslechu zejména mladším progboardistům a těm starším zase lehce k připomenutí. I po čtyřiceti letech se tady dějí neskutečné věci, které stále inspirují. Pět hvězdiček!




» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Between Nothingness and Eternity
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra


Ulrychovi & spol. - 13 HP
2013-12-13

Ulrychovi & spol. / 13 HP

3 stars

„První“ oficiální album, kterého se dočkali sourozenci Hana a Petr Ulrychovi vzniklo v Praze. Bohužel bez skupiny Atlantis. To je třeba zdůraznit. Jak známo, sourozenci začínali ve skupině Vulkán a od r. 1967 významně posílili dnes neprávem zapomenutou skupinu Atlantis, která patřila k tomu nejlepšímu, co na brněnské bigbítové scéně vzniklo a navíc to dotáhla na profesionální statut. Ulrychovi v r. 1970 až 1971 získali i se skupinou Atlantis stále angažmá v divadle Rokoko v pořadu Nepůjdeme do kláštera a zde skupina působila celou sezonu. Atlantis sice procházel personálními proměnami a část kapely působila v Německu, ale existovala dál. V Rokoku Atlantis fungovali v sestavě: Petr Ulrych (sólový zpěv, akustická kytara), Hana Ulrychová (sólový zpěv), Ivo Křižan (elektrická kytara, vokál), Jaroslav Vraštil (varhany, klavír), Pavel Váně (baskytara, vokál), Vladimír Grunt (bicí nástroje). V rokokovském pořadu s nimi vystupovala jako stálý host tehdy neznámá Jitka Zelenková. Přesto v červnu 1970 bylo natočeno album, které nebylo signováno názvem Atlantis, ale hudební doprovod zde obstaral profesionálně universální Taneční orchestr Československého rozhlasu řízený Josefem Vobrubou. To považuji za zásadní chybu. V orchestraci se objevují ale jména jako Ota Petřina (kytary, aranžmá), Petr Hejduk (bicí nástroje) – oba ex-Golden Kids a houslista Libor Hlaváček. Pravděpodobně zde zafungovaly nějaké producentsko-pragokoncertovské záměry, který se Petr Ulrych podřídil a ta vzniklo album, které nebylo jeho suverénní autorskou prací, ale na kterém měl „pouze“ svůj menšinový podíl. Jinak zde terén obsadila jména pražských skladatelů a textařů. Vzhledem k tomu, že postavení Petra Ulrycha nebylo na počátku sedmdesátých let úplně pevné (kvůli jeho angažovanosti v r. 1968 skladbou Zachovejte klid) a produkce sourozenecké dvojice byla především široká díky singlovému zastoupení, asi si nemohl v dobách nejdivočejší normalizace příliš vymýšlet a vybírat a proto na tenhle kompromis přistoupil (O historii alba Odyssea už jsem pojednal na jiném místě). A výsledek jsem se poslechem snažil zachytit svými postřehy….
RANVEJ – petřinovské aranžmá smyčců a nástup orchestrace patří do světa málem dramatické scénické hudby, což může být zajímavým příslibem. Vzápětí se po této „ouvertuře“ objeví zvolna plynoucí tempo melodické písně s melancholickým zabarvením. Instrumentace klopotá a výrazněji se zde projevují housle nezařaditelné ani do country, ani do rocku ani do jazzu. Je zde ovšem zpěv Hany Ulrychové. Zpívá civilně, jasně, srozumitelně a její čistý vokální projev má dar vypravěče a láskyplného odevzdání. Hudba má svým způsobem blízko ke country popu, ovšem v roce 1970 u nás zastupovali více či méně Rangers a Greenhorns a tohle by jednoznačně bylo označeno jako pop music…. Závěr je ve znamení vrčení odlétajícího letadla…
13 HP – druhá skladba je příležitostí pro Petra Ulrycha. Zvoní zde akustická kytara, flétny a melodika je více folková, smyčce ovšem podle mého zbytečně dokreslují a rozmělňují téma, které samo o sobě by bylo nosné, jako akustická balada, ale aranžmá se zde podepisuje v jiných intencích. Melodie je příjemná a otevřená a má svou hravost. Zcela nečekaně zde krátce zakvílí Petřinova elektrická kytara, ale je nesmělá, jakoby se bála narušit to klopotání…
GLORIA – pomalá a vážná smutná píseň. V melodické lince cítím vliv církevní hudby, ale pak nečekaně rytmické zviditelnění bicích a basů. Balada v každém slova smyslu. Interpretace samozřejmě bezchybná, prorezonovává do vlastní duše. Dokázal bych si představit, jak do skladby vstupuje rockové prvky, ale i tady jsou tyto nápady potlačovány, a atmosféra je nadále jakási hustá, mlhavá. Skladba má ale vnitřní dramatický náboj, což lze vycítit v atmosféře, ale sound kapely v aranžmá se mi jeví jako nevyvážený a zvuková úroveň nahrávky je bohužel utopená a tak jsou jemné finesy skladby utopeny a zahlušeny při nahrávacím procesu. Interpretace snoubí vláčilovské pojetí balady s duchovním nábojem, která ze skladby vnímám v oné bohorovnosti, vážnosti. Smyčce jsou zasunuté do pozadí a petřinovská kytara zamlžená, ale téma zvolna vygradován, ale následuje jakési instrumentální tápaní a chybí zde katarze. Je to škoda, protože téma je zajímavé, ale podle mého nedotažené…
PODIVNÝ PŘÍBĚH – baladický charakter se promítá i do další skladby z akustickými kytarami, posmutnělou flétnou a potlačenými bubny. Ulrych je přesvědčivý vypravěč, ale očekáváme od něho přece jenom jiný model hudby. Příjemně poslouchatelné, ale totálně popírá bigbítovou orientaci Atlantis. V pozadí slyším hodně zatlumené hammondky a myslím, že celý nahrávací proces skladbám ubližuje a projevuje se to v konečném výsledku. Obávám se, že tohle se promítá do všech písní na albu. Necítím zde žádnou provázanost s tím, co dělal Ulrych v Brně. Obecně je text posunut do hodně neutrální roviny. Řemeslně jsou v pořádku, ale namířeny spíš k šansonu a mohla by ho zpívat Hana Hegerová. Do toho vstupuje v pozadí Hana Ulrychová a ženský sbor. Pojednou skladba získá výraznější živost s částečným bigbítovým základem a do toho orchestrace smyčců a dechů, což má přivést baladu k vyvrcholení.
ROZMARÝN – tady se ovšem hudební doprovod promění v dravý sound s bicími a dynamickou úderností s přítomností dechové sekce a s větší energií se zde Ulrych opírá do hlasu a dechové přiznávky sem přinášejí něco jako malé české Blood Sweat And Tears, ovšem po česku umírněné. Petřina zde kouzlí s elektrickou kytarou. Tempo pumpuje, ale chybí zde větší říznost a cítím zde tu velkokapelovou atmosféru, kterou tohle těleso sází ke všem zpěvákům a zpěvačkám, které doprovází. Petřina sice „řádí“ na elektrickou kytaru, ale i tady cítím jistou limitaci…
A CO MÁ BEJT – tohle je ovšem přece jenom jiná káva. Tady je cítit vliv soulu a rock-jazzu a Petřinova kytara zde získává řeřavý tón a dechy jsou více živelnější. Skladba má ale beat, ten tepot je zjevný a Haně Ulrychové velmi svědčí. Zpívá s velkým zanícení. Nejsem si ovšem jist jestli Inkognito – sbor zpívajících ženských je zde zcela namístě. Není to jazz, ani čistý soul, ani bigbít, ale od každého něco. Hana Ulrychová je ovšem velmi odevzdaná a její pronikavý vokál svědčí o velkém nasazení a živelnosti…
PRVNÍ ŘÁDKY – před mikrofonem Petr Ulrych, ale hudební doprovod už je tradiční v orchestraci doprovodu české pop-music s těmi rozevlátými smyčci a krotkými dechy. Takhle doprovázejí profesionálové stejně Vondráčkovou, Pilarovou, Zagorovou, Štědroně, Chladila, Hála, Nováka (Pavla)… pro mě neskousnutelná skutečnost, protože Vulkán ve stylu Mersey soundu a Atlantis ve stylu Cream a málem Brian Auger And The Trinity pro mě byli (a stále jsou přítomnost) a tady cítím vliv pražských manipulátorů….. Široké orchestrace pro festivaly tlačí osobitost sourozeneckého dua do dobových klišé, které se oba přizpůsobují……
LOUČENÍ – tak tohle je klasický příklad bezpohlavního skladatelského příspěvku s vynikajícím vokálním podílem Hany Ulrychové a anonymním hudebním doprovodem, ve kterém se občas objeví kytarové party Oty Petřiny. Hlas se příjemně poslouchá, ale ten se nemá moc o co opřít, včetně připudrovaného sentimentální textu….
MĚSÍČNÍ SONÁTA – smyčcový úvod předznamenává zrychleně pojednanou baladu. V první okamžiku jsem si řekl, že skladba vypadla z repertoáru Marty Kubišové. Hana Ulrychová se s ní zde v lecčems spojuje, což mě dost překvapuje. Dělá to asi ta sametová střední poloha a kvílivé petřinovské kytary. Zbytečné smyčcové nástupy a dechová sekce velkého orchestru zní dost identicky. Teď sem, ovšem vstupuje klavírní téma a prolínání orchestrace má opět tu nafouknutou až bombastickou polohu. Tohle ale není Chicago ani Tower Of Power… Jsme málem před koncem a já stále čekám na nějakou zásadní skladbu….
ZAKLETÁ DÍVKA – v poslední skladbě vyniká sourozenecký duet a jejich interpretační osobitost. Bohužel orchestrace zase rozmělňuje a zároveň rozbíjí jejich talent a rockeři a bigbíťáci, kteří znají jejich repertoár v Atlantisu a ve Vulkánu musejí ustrnout, kam se vývozní brněnské hudební zboží dostalo a jak se s jejich talentem naložilo.

Z alba mám smíšené pocity. Vyzdvihl bych vynikající výkon Hany Ulrychové a občasné nápady, ale zdůrazňuji slůvko občasné. Obal je výtvarně v duchu šedesátých let s mírnou hippieovskou alegorií, která nijak nekoresponduje s hudební a textovým obsahem. Připadá mi, jakoby někdo sourozence tlačil ke zdi a řekl: Chcete album, že? Ale bude takové o jakém rozhodneme my. Jinak nebude žádné. Divná teze a divná situace. Naštěstí na albu Hej dámy, děti a páni tohle neplatí, třebaže ani tam není v prvním plánu bigbít, ale skladby jsou tam životnější a věrohodnější. Věčná škoda, že nemohl Petr Ulrych prosadit vlastní názor a že zde nehrají už několikrát zmíněný Atlantis. Moje role recenzenta je velmi znesnadněna. Obdivuji Hanu Ulrychovou a skupinu Atlantis, ale obdiv k jejímu strhujícímu hlasu a přirozené nekašírované muzikálnosti a projevu nestačí na víc než na tři hvězdičky a popravdě řečeno by to bylo spíše na dvě. Ale úcta k ní mi brání v tom, abych byl tak přísně střídmý….




» ostatní recenze alba Ulrychovi & spol. - 13 HP
» popis a diskografie skupiny Ulrychovi & spol.


Bond, Graham - The Sound of 65 (GBO)
2013-12-12

Bond, Graham / The Sound of 65 (GBO)

5 stars

Graham Bond Organization, stejně tak jako Graham Bond (sólista) zrovna nepatří na Progboardu k nějak příliš frekventovanému pojmu, ale protože vím, že i zde se najdou milovníci blues, zejména rhythm and blues a progresivního jazzu starších časů, tak si říkám, že by bylo dobré sem nasadit i titul The Sound Of ´65 , který zde podle mého názoru chybí.
Když se dívám na setlist skladeb, je zde z dnešního úhlu pohledu pár standardů historického kalibru, ale mě obecně zaujalo pojetí skladeb. Pozorný posluchač (nejen podle sezamu hudebníků) poznává, že ve skladbách nefiguruje elektrická kytara, což se mohlo jevit na dvou dobu dost odvážné. Ale legendární, ale obecně nejzásadnější album rhythm and blues šedesátých let na britských ostrovech John Mayall And Eric Clapton Bluesbreakers (1966) přichází o necelý rok později a tak rhythm and blues v podání infant terrible britské scény bylo do značné míry zjevením.
Nebudu se proto zabývat detailnějším rozborem skladeb, ale spíš bych „vypíchnul“ některé skladby, jako např. WADE IN THE WATER, kde Graham Bond hraje výtečně na hammondky a připomněl třeba i ON BABY, kde už tehdy (před slavným creamovským dvojalbem Wheels Of Fire), řádí Ginger Baker ve svém sóle na bicí soupravu, kterému je poskytnut nebývalý prostor v době, kdy bicí fungovaly především jako rytmický nástroj a vedle melodických instrumentů do té doby neměly prakticky šanci.. GOT MY MOJO WORKING od Morganfielda alias Muddyho Waterse, je zde málem černošštější než v originále (!) a také zde cítím, že právě tady asi Michal Prokop vstřebával svoje výtečné frázování pro Framus Five na albu Blues In Soul, kam tuto skladbu zajímavě nazpíval…
EARLY IN THE MORNING si budou pamatovat posluchači-pamětníci na albu Ginger Baker´s Air Force (1970), kde navíc zpívaly dvě výtečné ženské a kde hraje vedle kapelníka Bakera i sám Graham Bond….
TRAINTIME samozřejmě známe z podání Jacka Bruce v dobách Cream opět na zmiňovaném majstrštyku Wheels Of Fire (1968). Tady má skladba svůj předobraz a je zajímavé si pustit tuto podobu a onen creamovský model. Je zde hodně shodného, třebaže na koncertě získává v pojetí skladba ještě více emocionální dravost a syrovost podání.
Na albu obdivují všechny zainteresované hráče a na první poslech jasné a přehledné aranže skladeb. Ať už byly jejich povahové profily jakékoliv, myslím, že tady se sešla výtečná parta, která ctila blues ve všech jeho odstínech. Vynikající frázování, smysl pro kolektivní hru, bezpečné rytmické proměny a instrumentální vstupy, ať už je pod nimi podepsán Graham Bond, nebo Jack Bruce, Dick Heckstall-Smith nebo Ginger Baker. O jejich výjimečností svědčí fakt, že tahle jména se prosadila nejenom v Albionu, ale i v kontinentální Evropě a v USA. Dnes patří do zlatého fondu blues a jazzu a ne náhodou se jejich hudební osudy prolínaly i v dalších letech.
Na albu oceňuji i stylovost a odevzdanost, což se v interpretaci velmi promítá. Kdo cítí blues a dokáže ocenit jeho ryzí formu, ať už je téměř identická s originály, nebo je přetransformovaná v novém pojetí, tak se na tomto albu najde. Při poslechu se mi vybavují některé staré hudební černobílé psychologické nebo hudební filmy se zvláštní atmosférou, na které se tahle hudba výrazným způsobem podílí.

Je škoda, že na Progboard už nepíše Filozof a také OHNOTHIMAGEN se odmlčel. Myslím, že by dokázali tuhle hudbu zhodnotit a přihodit i svoje polínko do ohně.
V každém případě mohu nejenom pamětníkům, ale i těm, kteří pátrají na vlastní pěst v hudební minulosti šedesátých let tohle album doporučit. The Sound Of ´65 a následné There´s A Bond Between Us patří skutečně mezi špičkové záležitosti a obě alba v dobách The Beatles a Rolling Stones dokázala získat svoje publikum, rekrutované spíše v intelektuálnějších kruzích a jsem rád, že obě vyšla v digitální verzi a pročistil se jejich sound. Zcela se ztotožňuji s Voytusem a dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Bond, Graham - The Sound of 65 (GBO)
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham


Patto - Patto
2013-12-11

Patto / Patto

5 stars

Bylo to pravděpodobně v první polovině sedmdesátých let, kdy jsem na jednom večírku poslouchal z páskového magnetofonu hudební záznam, který jsem považoval za nový produkt skupiny Spooky Tooth, hlas zpěváka tomu totiž nasvědčoval. Konečně album The Mirror tohoto zpěváka částečně prezentovalo, ale mátlo mě, že vedle jeho zpěvu neslyším hlas Garyho Wrighta…
Majitel pásku bohužel nemohl potvrdit nebo vyvrátit můj názor a tak chvíli trvalo, než jsem se dozvěděl, že to nejsou Spooky Tooth, ale kapela Patto, ve které zpěvák stejnojmenného názvu působil, tak jako na albu The Mirror od Spooky Tooth. Tahle kapela byla pro mě neznámá a jak jsem záhy zjistil, album bylo o čtyři roky starší než The Mirror !).
Hudba mě tenkrát natolik zaujala, že už jsem netypicky znějící název kapely i stejnojmenného alba nezapomněl, ale trvalo velmi dlouhá léta, než jsem skutečně jako držitel alba na ně dosáhl a splnil jsem si přání album téhle, domnívám se, dnes zapomenuté kapely znovuobjevil. Pamatoval jsem si pouze, že se mě tehdy z páskového záznamu hudba hodně líbila, ale po tolika letech to bylo asi tak to jediné, co jsem si pamatoval. Nyní je album v mé sbírce a jak mi zní tento „comeback“ nyní?

THE MAN – velmi zvláštně zvolený vstup na albu. Hudba, jakoby se hledala… Zvláštně počítané rytmické tempo spojení basů a zjednodušeného bubenického tepotu. Hlas jakoby se vracel a vzdaloval (v lecčems zde podobný Johnu Lennonovi). Kytarové spojnice znějí připadají jako pavučinová vlákna a teď zcela netypický rockový nástroj – vibrafon, který sem přivane jazzové kontemplace. Impresivní, kaleidoskopický proměnlivé… Celkově se záznam jeví zvukově harmonicky jako nevyvážený, ale je zde cítit opět to šamanské bublání, které je předobrazem exploze. Hudba postupně získává konkrétnější obraz a tvar a získává dynamické odstínění a expresivní dravost. Výtečné basy a výbušné bicí. Zvláštní, ale přitahující úvod….

HOLD ME BACK – druhá skladba vykazuje jasný rockový názor s řadou proměn v rytmickém gardu. John Halsey je důrazný a kreativní bubeník a velmi dobře si rozumí s baskytarou Cliva Griffithe. Mike Patto má zemitý rockový vokál, ale kytarista Olly Halsall, třebaže hraje technicky vybroušené sólo, mi připadá zvukově matný a rytmika ho poměrně zahlušuje. Není to píseň s hitovou ambicí, třebaže její melodická linka je slyšitelně výrazná. Závěrečné vyvrcholení je mírně v duchu koncertních Humble Pie….

TIME TO DIE – zvuk nahrávky mi přijde neošetřený. Další skladba nabízí party na akustickou kytaru, ale chybí jim výraznost nebo spíš průraznost, aby ji basy a bicí nepotlačovaly. Považuji to za chybu, protože po muzikantské stránce zde cítím hodně kreativity a entuziasmu, který díky soundu zůstává bohužel tak na půl cesty. Patto zpívá výtečně a k tomu stylu se velmi hodí…..

RED GLOW – zaostřený kytarový nástup Halsalla povysune do popředí. Cítím tady jistou spřízněnost s Free a Bad Company, kdy rock okořeněný mírně blues a doznívající psychedelií nabízí alternativu skupinám s dominujícími klávesami. Halsall se tady vyšplhá do vyšších pater a nabídne precizně vyšperkovanou kytarovou hru. Postrádaná barevnost je najednou zde a proměny mezi sólem a spojovacími doprovodnými party jsou odlišně přitažlivé. Bicí jsou hlučné a vířivé s řadou zajímavých rytmických zvratů. Kytarový rock, který expresivně vyjadřuje erupce emocí. Halsall ví přesně co skladba potřebuje a kdy je čas pro nástup a kdy se stáhnout do střední linie. Prostě paráda a na debutové album velmi vyzrálé…

SAN ANTONE – tak tohle už má jazzové zabarvení. Není to ovšem čistý jazz, ani pozdější jazz rock, ale rock s jazzovým ingrediencemi, který zůstává v bytostně živočišné poloze. Muzikantsky famózní a strhující od začátku do konce. Vzhledem k tomu, že vím, že Mike Patto je instrumentalista, mi trochu vadí, že zde neslyším třeba elektrické piano, nebo občas i hammondky, zejména v téhle skladbě by to bylo namístě… Zjevně ale o tohle tvůrcům a aranžérovi vůbec nešlo a tak Patto zůstává v rokli zpívajícího frontmana…

GOVERNMENT MAN – uvolněné, melodicky nepotlačené. Přesto nijak komplikované a spíše vypravěčsky pohodové, místy jako některá rocková alba Boba Dylana (!) Žádný hard rock, ani blues rock…. místy tak trochu jižansky ovoněná hudba. Houpavé rytmy s elastickými basy a z rozlamovanými akordickými výměnami. Halsey je výtečný a pět na něho chválu se zdá v téhle chvíli už nošením dříví do lesa. Opět do hry vstupuje v závěru vibrafon a dovádí skladbu k závěru…

MONEY BAG – Griffith otevře skladbu basovým intrem a tady se k jazzu přibližujeme zcela zjevně. Místy je zde atmosféra podobná Soft Machine (bez kytary) a zde je třeba hovořit o fusion music zcela evidentně. Obloukem se kapela vzdálila předešlému hudebnímu materiálu a pravděpodobně v nekreativnější podobě zde nabízí progresivní model hudby. Pro standardního rockera (domnívám se) nezkousnutelné sousto, podobně jako pro tradičního jazzmana, ale myslím, že takový Jiří Stivín by se v téhle hudbě zcela určitě našel. Hra s emocemi, vibracemi, erupcemi a náladami. Pytel peněz je dost příkladný název: jakoby bych cítil, jak se v něm kovové mince vzájemně hádají, která z nich má větší nominální hodnotu… Exprese přece jenom končí, je zde zpívaný projev a hudba se stává konkrétnější a písňovější, dokonce s nádech latinizovaného jazzu bossanovy. Řekl bych, že formálně nejsložitější hudební výlet na albu a jeho kombinace jsou zvláštně nevyzpytatelné a tím pro mě dost přitažlivé. Halsall se pustí do kytarového prostoru s jímavým dozvukem, který jsem v předešlých skladbách nezaregistroval.

SITTIN´ BACK EASY – po předešlých výbojích emocí musí přijít „písnička“. Rozbrnkané kytarové tóny a velmi přesvědčivý hlasový projev. Ale pojednou dravě nekompromisní nástup a hutný sound posluchače málem srazí k zemi. To už jsme ale zase v rozlamovaných kytarových náladách a hutné basy nás prorezonují do morku kostí. Halsall mění barvy tónu, podpírán řadou kulometných přechodů bicích a vibrujících basů a vkládá do hry spoustu minidějů, které posluchače ani chvíli nezavádějí do nějakých rozpačitých momentů.

HANGING ROPE je bonusovým nezveřejněným přídavkem, který nám v téměř patnáctiminutovém prostoru vtáhne na kolbiště rané fusion music britského typu. Je úžasné sledovat a vnímat tu vzájemnou muzikantskou kooperaci bicích, basů a kytarových náletů, vibrací a expresí. Absolutní svoboda, kterou se ale přece jenom zdráhám nazvat free jazzem. Halsall zde řádí na kytaru v podobných intencích jako takový Don Cherry na trubku nebo John Coltrane na saxofon. Místy máte pocit, že nehraje elektrická kytara, ale amplifikovaný saxofon. Přemýšlím, kdo v Albionu mohl ještě hrát podobným stylem a napadá mě pouze jedno jméno Alan Holdsworth (o něco později) a možná mírně podobně John Etheridge. Poté se ale vracíme k adresnějším rockovým postupům, kde se dostává k mikrofonu i prozatím pauzírující Mike Patto. V dalších fázích se ale rozsáhlá kompozice jazzu nevzdává, a uvolněné běhy basů, výtečně frázující bicí a rozevláté harmonické kytarové tóny poletují vzduchem jako virtuální komáři. Hudba osvobozuje a tady v té skladbě deklarovanou „svobodu“ cítím v každém tónu, době, taktu a mrknutí oka….

Album mohu doporučit náročnějšímu posluchači a především hudebníkům, kteří se chtějí vymanit ze zažitých klišé a posouvat se dál. Myslím, že stohy podobných alb a řady podobných kapel se nevyskytují, abychom mohli mluvit o „všednosti“. (Se Spooky Tooth pranic společného!). Hudební dobrodružství tohoto debutního alba mě po tolika letech strhlo a pět hvězdiček je moje volba.


» ostatní recenze alba Patto - Patto
» popis a diskografie skupiny Patto


Foghat - The Best Of Foghat (1972-1978)
2013-12-10

Foghat / The Best Of Foghat (1972-1978)

3 stars

Britská kapela Foghat patřila k tomu rockovému křídlu, kterému navzdory upadajícímu zájmu o blues rock v první polovině sedmdesátých let v Albionu nijak nevadilo rozvíjet tento hudební odkaz, který držel navzdory vzmáhajícímu se hard rocku, art rocku a jazz rocku a později i punk rocku svůj prapor dostatečně vysoko, než aby se dal přehlédnout… Myslím, že u nás nepatřila nijak zvlášť k uctívaným kapelám, ale kdo si oblíbil takové Savoy Brown, Climax Blues Band, Tucky Buzzard, Juicy Lucy nebo i Groundhogs… určitě na ně dříve nebo později narazil, tak jako já už v roce 1973, které kamarád-výtvarník sjížděl na svém magnetofonu. Pravda, jejich dostupnost na rozdíl od jiných renomovanějších kapel byla obtížná, ale nakonec ke mně doputoval jeden výběr, který (ač nejsem právě příznivcem všelijakých best ofů) mi obecně tuhle hudební partu zastoupil. Kapelu ze tří čtvrtin tvořili odpadlíci z mých oblíbených Savoy Brown, které jsem znal z alba Looking In a tak moje zvědavost byla celkem namístě…

I JUST WANT TO MAKE LOVE TO YOU – zvuk prořízne kompresorem zdůrazněný basový riff, který evidentně skladbě bude vévodit a už jsou zde dvě sólující kytary, které se dravě a nekompromisně doplňují. Zpěvákem je kytarista „Lonesome“ Dave Peverett. V daném stylu velmi průrazný hlas, který je ovšem zaměnitelný s řadou dalších zpívajících hudebníků bez nějaké větší osobitosti. Nicméně mi tato okolnost nijak nevadí. Hudba stojí na šťavnatých kytarových bězích a emocionalitě podání, kde všechno šlape od začátku do konce podle daných předvídatelných pravidel, kde vedle slide-kytary nechybí ani prošlapování wah wah pedálu v předem dané konstrukci….

MAYBELLINE – skladbu otevírá kytarový nástup a máme zde rock and roll jako bič. Rytmika hraje jako o život, nechybí ani divoké klavírní běhy ve stylu Jerryho Lee Lewise, které velmi slušně ovládá Peverett s dravým staccato. Myslím, že můj král klasického rock and rollu Chuck Berry při své náladové vrtošivosti mohl být z provedení nadšen. Hudba vybízí a strhává k tanci a uvolňuje emoce ve velkém stylu. Nic víc, nic míň. Tady to prostě všechno začalo a jak vidno i v sedmdesátých letech tahle hudba slavili nevímkolikátýuž návrat….

RIDE, RIDE, RIDE – úvod zní mocně s velkým nápřahem ve velkým rovněž předvídatelném pojetí a postupech. Je tady krásně slyšet a cítit, jak hudebníci hraje s velkým nadšením a odhodláním, což posluchač a zejména publikum na koncertech dokážou docenit. Peverettův hlas je trochu přiškrcen, ale slyším zde i ženské sbory, které výrazně podporují vokální party a vůbec ne špatně. Price nabídne slide-kytarové intermezzo, ale zpívaná část píseň ovládá zcela jednoznačně. Kdyby tuhle skladbu zpíval třeba Mick Jagger, dokázal bych si ji představit v repertoáru Rolling Stones koncem šedesátých let s Mary Clayton a dalšími sboristkami. Jízda první třídou….

TAKE IT OR LEAVE IT – stylová proměna. Melancholicky znějící kytarové party, které podporuje elektrické piano a jak slyšno, Peverett se dobře vyrovnává i s baladicky znějící skladbou. Není to žádný pocukrovaný sentiment a pláč nad ztracenou láskou, ale zpívá věrohodně a i doprovod přes další rytmizaci zní přínosně. Zvoní zde i akustické kytary a echoplex natahuje dlouhý kytarový tón v mírně santanovském duchu. Roger Earl nehraje nijak závratné bubenické party, ale vytváří zde solidní rytmický základ. Peverett se tady pokouší o podobné pěvecké zásnuby se soulem jako např. jiný rockový kytarista – Steve Marriott z Humble Pie. Bzučení synthesizeru se mi zda trochu nadbytečné, ale obecně lze skladbu akceptovat jako příjemné vybočení….

HOME IN MY HAND – dravý model s hardrockovým nátiskem může připomínat hned několik dalších skupin (např. Free, ale i Mott The Hoople). Ostatně skladba vychází z přímočarého rocku a odpovídá potřebám své doby. Nic zvlášť objevného. Dobře zahráno a pojednáno, ale z pohledu tehdejší hudby nic natolik originálního nebo nezaměnitelného. Price společně s Peverettem drtí kytarové party opět v předvídatelném pojetí od začátku do konce s potleskem a povykem publika, které je navíc vybičováno krátkou pauzou, aby se kapela ve stylu mírně Status Quo vrátila s vytleskávaným motivem podbízející se nadšení publika hrozícímu pěstmi. Nic mimořádného až na pateticky prodlužovaný kytarový epilog…

DRIVIN´ WHEEL – podle názvu model, kterým se Foghat přesně trefí do vkusu motorkářského publika. Kytary a tempo jsou v motocyklistickém stylu a strhávají svou přímočarostí a dravostí. Spojení Rolling Stones a Steppenwolf zhuštěné do úderně zemitého pojetí. Price i Peverett hrají výtečně, ale už podle předvídatelných postupů je zřejmé, že mají svoje limity a pravděpodobně jsou si jich i vědomi. Ale i tahle hudba byla nutná jako společenský fenomén, která dokázala nabudit energetickým potenciálem a vzdálit od všednodennosti. Proto má svoje nezastupitelné v jistém slova smyslu anesteticky působící roli. Jízda na plný plyn od začátku do závěru….

FOOL FOR THE CITY – tak ani tahle skladba není výjimkou a nepřímo navazuji na předešlou. Navíc zde cítím i zřejmou hitovou ambici. Kytarové party jsou žahavé a akcentují tempo a zpívanou melodickou linku. V mezihře se kytarové party rozběhnou a Price zde zdařile ohýbá svoje tóny a třebaže nemá na takového Roryho Gallaghera, je co poslouchat. Nečekaně se změní téma v mírně funkovém stylu, ale hned poté se vrací zpět opakující se téma a opět nás strhává ta zběsilá rocková vichřice do nekonečného prostoru řádění celé kapely.

SLOW RIDE – další řádně vypilovaný hardrockový riff. Tuhle skladbu by ale mohli mít zařazenou v repertoáru třeba takoví Black Oak Arkansas na druhé straně Atlantiku… Pumpující basy jsou opět trochu funkové, ale sound je zahlcen hřměním opakovaného tématu a syrovým v dynamice projevu poněkud zahlušeném hlasu. Zvýrazněný bubenický dusot pod elektrickou kytaru s opožděně připojenou funkující baskytarou je změnou. Tony Stevens hraje střídavě běžné basové postupy, ale z občasných záblesků cítím, že má živočišnou potřebu hrát zajímavější basové obrazce, ale typ skladeb to zase tolik neumožňuje…

STONE BLUE – přímočarost je nezbytně dána i v další skladbě. I tady musím konstatovat, že i přes přesnou souhru zde nepřichází k posluchači nic mimořádného a takoví Status Quo nebo Slade by za jistých okolností mohli mít píseň ve svém repertoáru. Price by ovšem jejich kytaristy strčil do kapsy a Gallegher zase jeho do kapsy. Jízda zase na plný plyn, ale ve stejných šablonách…

HONEY HUSH – rock pořádně našlápnutá od začátku do konce a také zde jsme konfrontováni s hudbou vyvolávající nezřízené pudy. V lecčems mi ale skladba připomíná skladbu Stroll On v podání Yardbirds, tak jak ji znám z filmu Zvětšenina. Ta melodická linka a postupy jsou tak shodné, že se divím, že to nevyvolalo nějaký soudní spor. Mezihrový spojovací můstek jde sice někam jinam a také kytarové sólo je správně nažhavené, ale toho pocitu se zbavit nemohu. Rod Price řádí a skladba vygradován a Peverett zpívá svoje vokální hlásky pod kytarovými party, což zní šamansky podmanivě a vyvolává málem hudební extázi…

NIGHT SHIFT – závěrečná skladba je dobře proaranžovaná, ale Peverettův hlas nemá sílu Paula Rodgerse, třebaže výtečně frázuje a blues vstupuje do skladby v pocitu a v hardrockovém zahalení. Mezihra je příležitostí pro Price i Peveretta jako kytaristy, myslím že z mého pohledu je nosnější pro skladbu než cválavý rytmus. Ovšem i tady máme co do činění s výtečnou souhrou a nekompromisností, které jsou pro tuhle hudbu životodárnou mízou a vlastně si uvědomuji, i když rocková scéna je dnes hodně košatá, že podobně pojednaný model hudby dnes zrovna není v kurzu, což je na druhé straně asi chyba. Musím ale konstatovat, že se s tímto typem hudby dnes cítím víc spojen koncertně, než poslechově v pokoji u hifiaparatury, ale v mém okolí tento typ hudby postrádám….
Hmm… kdyby dostal opravdu solitérní příležitost Hejkal se svou skvělou partou Žalman Brothers Band, mohli by (neříkám všude), ale v řadě případů být slovenskou variantou Foghat.
Album je výběr a proto nějaká kritéria na kvalitativní úroveň nejsou tak úplně objektivní, protože se vlastně jedná o to nejlepší“, co kapela v rozmezí šesti let mohla nabídnout. Jsem někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nakonec dám tři… i když jim možná malinko křivdím... a dravým přímočarým rockerům album doporučuji.




» ostatní recenze alba Foghat - The Best Of Foghat (1972-1978)
» popis a diskografie skupiny Foghat


Led Zeppelin - In Through the Out Door
2013-12-08

Led Zeppelin / In Through the Out Door

3 stars

Poslední řadové album rockových titánů Led Zeppelin jsem před časem v reakcích kategoricky odsoudil a sklidil jsem zato od ortodoxních zeppelinologů razantní kritiku. Vzhledem k tomu, že se považuji za velkého fanouška téhle skupiny tak ve mně vrtal jakýsi červík a nakonec se věc posunula neočekávaným směrem. Nepředpokládal jsem, že bych si tohle album zakoupil, protože jsem v osmdesátých letech zkoušel v sobě zbořit svoje postoje a vzít album „na milost“. Jistý člověk měl pocit, že mě dluží nějaké peníze a protože ty peníze neměl dál, chtěl se v rámci slušnosti revanšovat. Věděl, že Led Zeppelin jsou moje srdeční záležitost a pravděpodobně se doslechl, že tohle album nevlastním. Chtěl mi tedy asi udělat zároveň radost a „splatit“ jakýsi dluh. Tímto neovlivnitelným řízením se ke mně dostalo album In Through The Out Door. Tato okolnost mě vnitřně nenadchla, ale protože jsem viděl, že dotyčnému tento „dar“ činí jistou radost, tak jsem album přijal. Protože uplynulo téměř třicet let (odhadem), co jsem album slyšel, řekl jsem si, že učiním další pokus o sblížení a ten pokus je mojí recenzí…
IN THE EVENING – úvodní téma jako od Pink Floyd…. Tajemné neidentifikovatelné postpsychedelické zvuky astrálu s mírným nádech Orientu. Pojednou prořízne tento tajemné sound Plantův přiškrcený hlas a následně je zde razantní nástup kapely. Pageovský kytarový riff je sledován natočenými smyčci a Bonhamovy bicí mlátí jako kladivo v bubnové míchačce. Hypnoticky se opakující se téma se táhne jako Ariadnina nit a konečně prořízne mezihru očekávané kytarové sólo s rozostřeným zabarvením a závěr je opět v pinkfloydovském kouzlení s playbachovanými kytarami, smyčci a bzučícími synthesizery a téma s úderným riffem se vrací. Ano, tohle jsou Led Zeppelin, ale téma a vývojová linie je zamrzlá a zabočuje do vedlejší ulice. Zeppelinovský standard, který neurazí, ale ani nepřekvapí….
SOUTH BOUND SAUREZ – že tahle kapela nevyšla pouze z elektrického blues, ale i z rock and rollu, je zjevná v téhle skladbě od samého začátku. Jones hrají s velkým nasazením. Bonhamovy bicí jsou sice přesné, ale vzhledem k tomu, co jsem zvyklý slýchat na prvních albech je tohle další standard. Page do mezihry vloží kytarové sólo, které má svou rozmáchlost a suverenitu, ale myslím, že skladba stojí především na klávesových nástrojích, ale zaujala mě i pulsující baskytara. Plant opět ve standardech jemu vlastních. Dobře zahrané a proaranžované, ale autorsky nevývojový oddenek na zeppelinovském stromě….
FOOL IN THE RAIN – tady se mi zdá, že Led Zeppelin vpustili do svého příspěvku něco latiny, rytmický obrazec se zajímavý a Bonham je zde kreativnější než v předešlých dvou skladbách. Opakující se schéma se možná bude někomu zdát jako zajídající sousto, ale Page sem vkládá playbackované akustické kytary společně v duetu s dalšími klávesami. Po krátkém zbrždění jsme opravdu na latinskoamerickém karnevalu. Bonham vedle své bicí baterie sem vkládá i roztodivné percussion což rozšiřuje rytmické spektrum a nám se chce tančit jako uprostřed horké brazilské noci. Kytarové sólo má zvláštní sound (mohl by to být kytarový synthesizer), v každém případě viditelná a slyšitelná změna, která mě ke skladbě připoutává. Také Plant není přiškrcený, ale zpívá s otevřeným hledím a nasazením, jak jsme zvyklí a zase tu máme akustické kytarys rychlými tónovými výměnami. Ano, tohle je zeppelinovská námluva s latinou, kterou jsem na předešlých albech v takové míře nezaregistroval….
HOT DOG – úvod je sice rockový, ale následné téma jde do hospodského country se vším všudy a koresponduje s náladou na motivu i „sepii“ albového obalu. Možná bychom mohli hovořit o razantním rock-a-billy a Plant frázuje jako Roy Orbison. Také Page jakoby se rozvzpomněl na svoje prazákladní vzory jako byl James Burton a Scotty Moore a v jejich duchu sem vstoupí s kytarovým sólem. Bonham hraje přesně a stylotvorně, stejně Jonesovy playbackované klavíry a baskytarový part. Odvaz a na koncertě určitě strhující. Na albu se mi tenhle příspěvek ale zdá dramaturgicky jaksi rozpačitý…..
CAROUSELAMBRA – pokud Led Zeppelin hledali nějaký nový sound a snažili se ho skloubit s jejich hardrockovým modelem počátku sedmdesátých let, tak tady se myslím podařilo najít nový směr. Netvrdím sice, že bych byl z něho omámen, ale musím konstatovat, že bych si dokázal představit, že by v podobném duchu, kdyby kapela neplánovaně neskončila o rok později, by pravděpodobně pokračovala dál (?!) Sound je hutný, hodně podporovaný synthesizery, které vytvářejí homogenní vlnu, do které pumpují bicí a nad tím vším slyším synthesizerově preparovaný sound akordeonu a poté kytarové akcentování s impresivními barvami. Jako by sem tak trochu vstupoval i vliv keltské hudby a pak přichází zatěžkaný sound se zakouřeným kytarovým tématem s rozostřeným rejstříkem a kytarové tóny jsou oholeny na dřeň a těžké akordové mollové výměny (znějí docela zajímavě). Tohle je zajímavá proměna, řekl bych že se zde spojuje několik hudebních témat a rovin (místy nečekaných). Plantův hlas zní vroucně, ale také mírně unaveně. Tak tohle je opravdu nečekaná proměna. Tady se Led Zeppelin mění ve funkovou kapelu. Tohle se mi jeví zatím jako nejsilnější okamžik na albu. Je tady znát společný nápřah a snaha hledat nové. Takovýto model hudby by se na prvních albech objevit nemohl, ale musím konstatovat, že tuhle skladbu si k sobě pouštím blízko a jsem příjemně překvapen její barevností, proměnlivostí, ale přesto vnitřní sevřeností….
ALL MY LOVE – synthesizerové smyčce a zase se dostáváme na schematickou rovinu zeppelinovského opakujícího se motivu. Ořezat píseň od aranžmá, měli bychom co dělat s obecnou písničkou. Bonhamovy bicí mě zde příliš neinspirují. Mají zatěžkaný (skoro až „dechovkový“) zadek. V mezihře sice dochází k jistým zvratům, ale nic se zde zásadní němění. Sólo na synthesizer a další klávesové kouzlení mírně cizopasí na klasických tématech a kytarové party zde hrají roli méně nápadného doprovazeče. Skladba je ve znamení klávesových variací ve snaze nic příliš nekomplikovat, ale naopak vyrobit něco, co by se mohlo stát hitem. Tato skladba by klidně mohla být na jakémkoliv sólovém Plantově albu…. V jednom okamžiku se v rytmické spojnici Bonham odhodlal k zajímavému breaků, ale jinak je tohle posun do
I´M GONNA CRAWL – romantické jakoby filmové téma vhodné pro soundtrack. Tady se neposouváme, ale spíš vracíme až do padesátých let. Rhythm and blues podle amerického modelu. Plant je v něm ovšem jako ryba ve vodě a jestli jsem nabyl dříve dojmu, že jeho hlas je unavený a zastrčený, tady vynikne v zajímavých dynamických proměnách. Jeho naléhání na akordy a důrazné akcenty je zajímavé. Page sem vloží procítěné nepříliš komplikované kytarové téma. Řekl bych, že tím, čím je pro album Abbey Road od Beatles skladba Oh! Darling, je I´m Gonna Crawl v transformovaném slova smyslu pro In Through The Out Door. Ty klávesové smyčce se mi zde ale zdají místy nadbytečné a uvítal bych raději staccato klasického klavíru a hammondky, ale na konci sedmdesátých let byly tyhle majestátní varhany pro rockové trendy anachronismem. Jestliže mi na tomhle albu chybělo blues, tak tady mi ho tahle legendární čtveřice dodala, i když ne úplně tak, jak bych očekával.
Musím konstatovat, že jsem byl albech v několika případech příjemně překvapen, ale zřejměji v nadpoloviční většině se svého původního mínění o něm nevzdávám. Není to otázka vlastní ješitnosti, ale ztotožnění se s hudbou jako takovou. Jestliže bych před lety svoje zklamání neskrýval a udělil bych pouze dvě hvězdičky, tak tady přidávám o jednu navíc a dávám tři… Myslím, (bez mučení se k tomu přiznám), že jsem prolomil jakousi přehradu nedůvěry a k albu se přiblížil. I přes tohle pozitivum musím konstatovat, že vedle předešlých alb je ale tenhle projekt jejich nejslabším článkem…..

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Pavlov's Dog - Pampered Menial
2013-12-07

Pavlov's Dog / Pampered Menial

4 stars

První album Pavlov´s Dog ke mně dorazilo (stejně jako jiná hudba v polovině sedmdesátých let díky vojně) se zpožděním. Přiznám se, že jsem svoje první dojmy neměl jednoznačné a byl to projekt, kterému jsem přicházel na chuť postupně. Možná to bylo také dáno tím, že jsem vedle klasického rocku vstřebával britský art rock a americkou a britskou fusion music, ovšem touha po různých odbočkách mě k tomu albu vrátila a nakonec jsem se s albem plně ztotožnil, což trvá dodnes. Protože jsem album delší dobu neslyšel a nakonec ke mně dorazilo v digitální podobě, chtěl bych se s vámi rozdělit o svoje pocity a dojmy, což do značné míry podnítila i okolnost, že jsem před nedávnem kapelu Pavlov´s Dog viděl naživo (byť v jiné sestavě), ale jejich koncert byl pro mě velmi milým překvapením…..
JULIA – romantické klavírní téma v úvodu, následně akustická kytara a rozvíjející se téma pro rockovou kapelu otevírá celý projekt, jemuž vévodí pronikavý dramatický vokální projev Davida Surkampa a velebný sound mellotronu a flétny. Nezasvěcený posluchač by mohl soudit, že hlas patří (při trochu fantazie) ženě a hudba že nám představuje nějaký zapomenutý opus britských Moody Blues. Skladba má klenutou harmonii a vyzařuje klasické milostné téma v mírně pompézním schématu…
LATE NOVEMBER – druhá skladba pokračuje s podobně pojímanou rockovou orientací, ale tady bych spíš hledal isnpirační zdroje u britských Beggars Opera. Surkamp zpívá s velkým zanícením a patetickým nátiskem, což bylo dáno rockovým hvězdám tehdejších časů jako hlavní poznávací znak. Rytmika se stručně přímá a úderná a kytarové kvílející party Steve Scorfiny velmi vhodně dokreslují atmosféru, ale ten zásadní umělecký background v instrumentaci hledám v mellotronu Davida Hamiltona.
SONG DANCE – patetický nástup s širokým startem, který předjímá zajímavě proaranžované téma s mírně dramatickým nábojem. Nechybí výrazný (ale málo původní kytarový riff) a přímý tah na branku. Tenhle hudební model mi připadá více britský než ryze americký a pravděpodobně se nechala kapela Pavlov´s Dog inspirovat na britské půdě než americkými inspiračními zdroji. Což není myšleno jako výtka, ale snaha vytvořit nějaký derivát téhle hudby za oceánem. Už to máme Sigfrieda Carvera s jeho elektrickými houslemi, který velmi zajímavým způsobem vstupuje do kompozice, střídaného kytarou Scorfiny. Hamiltonův klavír rozčeří hladinu vedle majestátního mellotronu a velmi dobrý muzikantský štych je u konce.
FAST GUN – harmonické postupy vycházejí z klasického rocku mírně ve stylu Badfinger a potvrzují, že Pavlov´s Dog navzdory výtečným aranžmá a artrockovým postupům zůstávají rockovými písničkáři, kde melodie stojí nade vším i nad instrumentálním exhibicím. Prolínání kytarových a houslových partu s občasně zapojenými hammondkami se příjemně poslouchá a Mike Saffron svým neměnným, přesto úderně velmi přesvědčivým pojetím táhne skladbu neomylně vpřed….
NATCHEZ TRACE – dravé rockové postupy prolínané hammondkami a velmi dobře proaranžovanými vokálními party dávají možnost vyniknout i krátké, ale velmi účinné hře klavíru a možná ty vokálně proaranžované party jakoby Pavlov´s Dog mírně odposlouchali od Queen, třeba instrumentace kapely se odvíjí jiným směrem. Carverovy houslové party jsou dravé a Raburnův mellotron se vznáší nad dramatickým Surkampovým vokálem jako neviditelný létajíc koberec. Také je z toho hudebního „řádění“ cítit, že skupina má svoje kořeny v klasickém rock and rollu přetransformovaném do modernějšího pojetí….
THEME FROM SUBWAY SUE – je v podstatě písničkovým modelem s výrazným klavírním doprovodem a dobře šlapajícím rockovým modelem nosného tématu s hitovými ambicemi. Prolínání s mellotronovou vznešeností a kytarovým sólem je velmi životné a povzbuzující, třebaže některé postupy jsou s odstupem času už předvídatelné. Souhra je ovšem výtečná, stejně tak jako velké nasazení. Surkampův hlas hladí, naříká, škrábe, provokuje, pláče a šokuje, je však sebejistý ve všech polohách a v kapele má (domnívám se) vedle pěvecké role i úlohu důležitého dotváření soundu vedle rockových atributů a přítomného mellotronu.
EPISODE – úvod mi zní jako téma z nějakého historického filmu. Nostalgické smutnění a procítěný projev se prolínají s velebným pompézním soundem a opět se nemohu ubránit vzpomínkám na Moody Blues, Beggars Opera a velmi mírně King Crimson (opravdu jen v náznacích). Příjemně se tahle hudba poslouchá a spojení vokálního pojetí s rozmáchlými tématy je přesvědčivé, třebaže by to chtělo nějakou změnu v pojetí, aby se některá témata náznakově nepřipomínala…
PRELUDIN – tahle skladba to částečně napravuje. Tady cítím díky přítomným vstupům sférické flétny a renesančního cembala prvky classical rocku, ale i takových postupů, jaké vnímám (místy) na albu Gryphon (Red Queen To Gryphon III), třebaže závěr je opět pompézně identický s jejich modelem pojetí.
OF ONCE AND FUTURE KINGS – závěrečná skladba opět podmiňuje ten model zmiňovaných Moody Blues, Beggars Opera, ale také trochu i Caravan. Ovšem přichází opět dramatická proměna s dravými klavírními party ve velmi zrychleném tempu, než dochází k opětným zvratům v rytmických a harmonických obrazců vygradovaných do emocionální dravosti nejprve houslovými kreacemi a konečně sólující kytarou v závěrečném astrálním šuměním. Místy se nemohu ubránit, že je zde cítit i znatelný vliv genesisovské okázalosti, ale rytmické pojetí to vrací na přímočařejší platformu a katarze projektu je opět artrockově majestátní….
Album mě skutečně velmi oslovuje a nespatřuji na něm žádná vyloženě slabší místa, ale vzhledem k tomu, že jsem ve své recenzi poměrně častokrát ucítil inspiraci od několika britských kapel, tak i přes respekt k tomuto albovému debutu dávám hvězdičky čtyři (čtyři a půl by asi bylo nejobjektivnější, ale to regule neumožňují). Koncertní ztvárnění v těch časech muselo být skutečně strhující, bohužel jsme s ním nemohli být v daných časech konfrontováni, ale jsem o tom zcela přesvědčen.
Pavlov´s Dog by se tímto albem měli dostat do sbírek náročnějších rockerů, kteří hledají osobité adepty hudby na pokraji art rocku, hard rocku a symphonic rocku, k čemuž tímto vyzývám….


» ostatní recenze alba Pavlov's Dog - Pampered Menial
» popis a diskografie skupiny Pavlov's Dog


Princ, Milan - Tabula rasa?
2013-12-02

Princ, Milan / Tabula rasa?

5 stars

Aniž bych z alba zaslechl jediný tón, zaujalo mě už svým výtvarně velmi sugestivním obalem, který jakoby evokoval biblické utrpení Ježíše Krista, ale zároveň přivolával iluzi pověstného holandského šerosvitu. Stejně tak na mě oslovil úvod autorova sleevenotu: „Udělal jsem si radost. Natočil jsem CD s muzikanty a přáteli, kterých si vážím hudebně i lidsky. Mám výhodu. Je to mé první a poslední album a také mě zná jen pár lidí, šťouralů, kteří ještě čtou k CD přiložené booklety…“
To zaujalo mou pozornost a ve snaze přijít některým věcem na kloub jsem nechal hudbu tohoto projektu na sebe působit. Po zcela nečekaném úvodu ve směsicí zvonění budíku a lidských hlasů jsme ve zvláštních hudebních konotacích vrženi na osamělý ostrov lidských pocitů a vjemů, ve kterém se prolínají různé hudební vlivy a styly s textovými obrazy. Potkává se zde těžko zařaditelná poezie s reflexemi životních pocitů, které nabízejí nejrůznější odstíny. Životní zkušenosti, prožitky, sny, traumata, vize se zde snoubí s art rockem, jazzem, šansonem, blues a funkem. Osobně mám pocit, jako bych sledoval divadelní představení, ve kterém se na virtuálním jevišti odehrávají nepostižitelné děje. Kulisy prožitků a situací jsou místy hodně zaostřeny a jejich emocionální vibrace mě zasahují, jako bych pronikal intimními sférami a obrazy života citlivého kumštýře a pozorovatele života – Milana Prince. Domnívám se, že se zde podařilo vytvořit dokonalý obraz životních prožitků a pocitů citlivého a vnímavého člověka, který k nám promlouvá osobitým jazykem. Princ na rozdíl od jiných rockových básníků si nebere servítky, ale naopak pojmenovává věci pravými jmény, aniž by se uchyloval k nějakým pokleslým vulgarismům. Lidské slovo a jeho vnitřní vibrace zde mají nezastupitelné místo a pro posluchače, který chce slyšet a najít v nynější době nějaký záchytný bod, nezávislou rezervaci neznásilňovanou dnešní hektickou dobou honby za bohatstvím, kariérou a neohraničenými a neukojenými ambicemi. Člověk si místy až zalekne, kam až se Princ odvažuje zajít. Jeho básnivý svět ale není výkřikem rozervaného intelektuála, ani žádného novodobého Mesiáše – je to obnažení vlastních vjemů a pojmenovávání věcí a učí nás znovu onomu lidskému slovu naslouchat a vnímat a prožívat obsah jeho bytostného významu.
Obdiv zaslouží citlivé proaranžování jednotlivých hudebních kompozic se zpívaným a mluveným slovem. Pochopitelně poslech vyžaduje přísnou koncentraci, aby se člověk konfrontován s tématem mohl ponořit do jeho obsahu a sdělení, což v dnešní hektické době nebude pro řadu posluchačů jednoduché a možná i přijatelné. Mohl bych si zde postesknout, že paralelně vedle zvukového alba nevznikla i vizuální verze DVD, která by ještě názorněji mohla nabídnout scénický rozměr tohoto projektu (!) S ohledem na množství hudebníků a finanční náročnost realizace takového projektu by byla taková záležitost se vší pravděpodobností neuskutečnitelná. V každém případě jsem ale přesvědčen, že kdyby se takový „zázrak“ uskutečnil, byl by tento hluboký pocitový, vizuální, hudební a scénický zážitek cenným vkladem do hudební kultury českého prostředí, které je jinak zmítáno pokleslými komerčními muzikály, jež předstírají Umění a přitom zde máme co do činění souboje finančních zisků s měšťáckým vkusem a ukájení pochybných autorských ambicí….
Album Tabula rasa? je pro mě zjevením, které v našem hudebním prostředí chybělo a myslím, že si najde své posluchače, kteří budou chtít naslouchat a vydat se na cestu do osobitého světa, který pro ně Princ za vydatného „with a little help from my friends“ ztvárnil. Domnívám se, že jeho síla tkví i v tom, že imaginárně spojí rockery, jazzmany, bluesmany, poeticky založené duše, divadelníky, věřící, lidi z undergroundu… a to je pro mě cenná devíza, ať už je deklarovaná skladbami jako např. ROMANE, POMERANČ, KONCE nelze nepochválit i NOC A DEN, nebo autorský vklad MAJÁK Oldřicha Janoty. Sugestivně působí mírně pinkfloydovsky laděná skladba NEVĚŘÍM… Uvědomuji si, že vlastně nelze najít nějakou vyloženě vůdčí skladbu, která by signifikantně zastupovala album jako vlajková loď ve výsostných vodách…. Projekt má vyváženou kompozici a především (a to považuji za zcela prokazatelné a mimořádně cenné) lze číst texty zcela odděleně od hudebního doprovodu jako prakticky nezařaditelný literární útvar – s hudbou ovšem získává další silný rozměr, který se podařilo navzdory tolika hudebním proměnám oživotnit a legitimizovat.
Na albu se potkávají známá jména jako Roman Dragoun, Michal Pavlíček, Jan Holeček, Lešek Semelka, Vladimír Václavek se jmény mediálně neprotlačovanými, ale stejně respektovanými, ale i s lokálně známými kamarády, kteří na projektu zanechali svoje výrazné otisky. Na albu se ale objevují i autorské příspěvky od Oldřicha Janoty, nebo Vladimíra Václavka, které vnitřně přímo či nepřímo souznějí s Princovou tvorbou. Z hudebních témat a sdělení necítím nabubřelost, ani patetickou neupřímnost, ale niterná vyjádření a muzikantská jiskření, která zasahují stejně, aniž by k tomu potřebovaly nějakou okázalost. Plujeme prostorem, stejně tak jako kráčíme po pevné zemi, ale jsme po celou dobu poslechu součásti minidějů, jež mají velkou výpovědní hodnotu. Hudební pojetí v podstatě (až na jednu výjimku) nevykazuje žádnou viditelnou a slyšitelnou inspiraci zahraničními jmény….
Jestliže ve své době byly do značné míry souvztažné pojmy jako Marsyas > < Crosby Stills And Nash, Collegium Musicum > < Emerson Lake And Palmer, Jiří Schelinger > < David Coverdale, Petr Kalandra > < Neil Young, Aku Aku > < King Crimson… zůstává pro mne Milan Princ v jistém slova smyslu anglickým rockovým básníkem Pete Sinfieldem, v raných dobách dvorní textař King Crimson. Nikoliv obsahem a stylem, ale pojetím a osobitostí.
Zvonění akustických kytar, sevřené bubenické obrazce, výtečné basové party, melancholické klávesy, kvílivé kytarové imprese, řízné dechy se prolínají s mužskými i ženskými pěveckými projevy, vokály i deklamovanými hlasy a vzdalují nás místy do astrálu, ale v textových výpovědích se vracíme na tvrdou zem, anebo se nad ní zase vznášíme a vyhýbáme se při tom letu různým překážkám, stejně tak jako kráčíme virtuální dlouhou chodbou a hledáme klíče ke dveřím k dosud neotevřeným pokojům…. asi tak bych charakterizoval svoje dojmy z Tabula rasa? Album má nezpochybnitelný duchovní náboj, ale není určeno jenom pro věřící, ale i bezvěrce a myslím, že v řadě ohledů ukazuje cestu a vrací nás k ryzímu člověčenství.
Pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Princ, Milan - Tabula rasa?
» popis a diskografie skupiny Princ, Milan


Jazz Q - Živí se diví: Live in Bratislava 1975
2013-11-30

Jazz Q / Živí se diví: Live in Bratislava 1975

5 stars


Léta se mě zdálo, že pražská skupina Jazz Q usnula dlouhým zimním spánkem. Někteří lidé z mého okolí to ovšem nenazývali zimním spánkem, ale spánkem Šípkové Růženky, která bude spát dotehdy, než ji někdo probudí. K probuzení došlo sporadickými koncerty a před nedávnem i zbrusu novým albem Znovu, které přitáhlo mou pozornost a před nedávnem ke mně prosákla informace, že tahle legendární kapela československého jazz rocku chystá další překvapení, jak jinak než hudební. A tak z hlubin normalizačních sedmdesátých let přilétá vzpomínka na koncert, který se odehrál v Bratislavě 2. února 1975.
V těch, pro hudební kulturu velmi neblahých časech, nebylo myslitelné, aby skupinám běžně vycházela koncertní alba, natož záznamy na filmovém pásu, a tak atmosféra vystoupení pro řadu pamětníků zůstala zachována pouze v mysli. Díky vstřícnosti polského vydavatele GAD Records se k nám v licenci dostává album s bookletem v polsko-anglicko-českém vydání s názvem Živí se diví – Live In Bratislava 1975. Výtvarný design alba má nápadnou podobnost z pověstnými Jazzrockovými dílnami inspirovaný Joskou Skalníkem…
Jazz Q zde vystupují v sestavě, která ve své době nebyla zachycena na žádném řadovém albu kapely, pomineme-li album Jazz Q Live 1974 ̶ 1975 (1991) z něhož byly vyňaty tři skladby Sanctuary, Freedom Jazz Dance a Lonesome, z bratislavského koncertu, které jsou součástí tohoto nového licenčního projektu. Tu představují Martin Kratochvíl (elektrické piano Fender-Rhodes, Moog synthesizer), František Francl (elektrická kytara), Joan Duggan (sólový zpěv), Jan Martinec (elektrické housle, sopránsaxofon, foukací harmonika), Přemysl Faukner (baskytara) a Libor Laun (bicí nástroje).

Album otevírá skladba Živí se diví, která nepostrádá výrazný rockový náboj. Vypilovaný kytarový riff Františka Francla se prolíná se synthesizerem Martina Kratochvíla a od začátku určuje napětí a drive, s jakým skupina proplouvá napříč rytmickými předivy bubeníka Libora Launa a baskytarových partů Přemysla Fauknera je strhující. Trochu nesměle se nám do tématu vkládají elektrické housle Jana Martince a pak už jsme uprostřed skladby konfrontování s bytelnou improvizací na elektrické piano a strháváni vírem bubenických eskapád. Martinec ovšem dostává prostor se svými houslemi a jeho divoké improvizace se nesou v duchu amerického houslového virtuoza Jerryho Goodmana. Česká fusion music prvotřídního balení! Mocné vyvrcholení v závěru je opravdu famózní.

Na albu nechybí skladba z repertoáru Eda Harrise Freedom Jazz Dance, přinášející částečně zpívaný příspěvek. Opět dravý začátek s řadou rytmických akcentů a přímého tahu na branku s řádnou porcí energie. Anglická zpěvačka Joan Duggan je stále v polovině sedmdesátých let na československé hudební scéně zjevením. Její hlasový timbr a nasazení jsou jedinečné a zpívaná angličtina malým ostrůvkem svobody v době, kdy na pódiích měla prostor pouze čeština a slovenština. Pulsující rytmika Libora Launa s Přemyslem Fauknerem má strhující živočišnost, přesto přesnost a výraz a působí jako virtuální přetopený kotel. Perlivé tóny elektrického piana Fender-Rhodes se prolínají v kaleidoskopických obrazcích, zatímco kytarové obrazce občas prokreslované wah wah pedálem sem přinášejí rockovou barevnost a jazzový smysl pro improvizaci. Projev Joan Duggan je přílivem soulu do jazzrockového kolotání, třebaže vnímám v tomto příspěvku spíš její emocionalitu a nasazení, než jednotlivá slova….

Žravá dáma je skladba oplývající jasnou melodickou linkou, ale fascinují zde především polyrytmické obrazce a živočišně rozpoutaná jízda Franclovy elektrické kytary poučené kytarovým virtuozem Johnem McLaughlinem. Nad zhutnělý rytmický běh šlehají hodně vysoké plameny jeho strhující hry. Po zklidnění v další fázi, kdy se vrací zakladní motiv do hry vedle standardní instrumentace kapely, vstupuje i Jan Martinec na sopránsaxofon, který zde ozvláštňuje atmosféru, třebaže nijak nedominuje a kapela vzájemně výtečně kooperuje bytelnou souhrou.
Tůň přináší na album výrazné zklidnění. Rozlamované akordy elektrické kytary opakují základní motiv, nad kterým se vznáší melancholický tón houslí, po němž přebírá iniciativu elektrické piano. Posluchač má pocit, že se skutečně vnořuje do neznámé hlubiny a v nekonkrétním prostoru hledá záchytný bod. Skladba má v sobě zvláštní nespecifikují napětí, které posluchače možná mírně zneklidňuje (tady bych možná připomněl, že mě v téhle skladbě mírně chybějí conga dřívějšího člena kapely Jiřího Tomka). Atmosféra je obecně mahavishnovská a vedle zmíněného napětí jako protipól bych mohl hovořit o jisté meditativnosti.

Přítel dynamit podle názvu bude mít vnitřně explozivní charakter. Martin Kratochvíl zde byl do jisté míry inspirován slavným jazzovým novátorem – trumpetistou Milesem Davisem. Třebaže jeho nástroj zde nenalezneme, je to saxofon ve styku Dave Liebmana a také rytmická přediva Libora Launa sem vnášejí onu jazzovou rozdrobenost, ale přesto vnitřně sevřený tvar, který zdatně podporují kreativní basové party Přemysla Fauknera. Jazzový náboj zde převažuje a Launovy bubenické postupy se nechávají inspirovat ďábelským superbubeníkem Billy Cobhamem. Skladba postupně graduje a čekáme každou chvíli ničivou erupci. Nic takového nepřichází. Přechod z fortissimo k pianissimu je trochu nečekaný, ale o to působivější a pak po dravém nástupu dostává Laun prostor pro bubenické sebevyjádření cobhamovských superbreaků za mocného povzbuzování publika a jakoby z nečinnosti se probouzí Francl a jeho elektrická kytara se zmocňuje otevřeného prostoru s výbušnou explozí s důraznými akordy elektrického piana, zajímavě dobarvující celou skladbu. Martincův sopránsaxofon má ve skladbě impresivní barvy, závěr ovšem patří výraznému rockovému riffu určující eklektičnost pojetí.

Mlýn má opět mahavishnovskou rozjezdovou dráhu, ale rozbíhající se téma prolíná několik rovin, v němž probíhá zároveň několik vzájemně propojených, přesto odlišných dějů. Virtuální hnaná voda přes lamfešt dopadá na mlýnské kolo a otáčí přes hřídel palečním kolem, které pohání transmisi a roztáčí celý a abstraktní mlýnský mechanismus s řadou ozubených kol a řemenic. Nejdelší skladba na albu prochází řadou proměn a dějů a dotváří pravděpodobně jednu z nejnáročnějších skladeb na albu. Práce s dynamikou je jednou z mnoha předností Jazz Q, ale to už stojí před mikrofonem charismatická Joan Duggan a její klenutý mírně zastřený vokál ovládne prostor. U působivé Angličanky ze zjevné, že se nechává tu a tam inspirovat famózní brazilskou zpěvačkou Florou Purim, což není nijak na škodu. Dále prožíváme impresivní kytarové obrazce a perlení elektrického piana v jakési snové poloze, až se opět vrací do tématu Joan Duggan. Z alba cítím, jak je publikum uhranuté jejím projevem a nijak se do jejího hlasu nesnaží zasahovat nějakými spontánními výkřiky. Poté se opět skladba opět rozbíhá s výraznou vokální podporou a hutnou, přesto nepřebíjející instrumentací. Závěr je ovšem famózně opět strhující.

Stratus je skladba z dílny Billyho Cobhama – Spectrum a pro Jazz Q je velkou výzvou. Laun se s bubenickými party vyrovnává skutečně se ctí a jeho bubenické party společně s Fauknerovými basy znějí velmi příkladně. Francl si s původními party Johna Tropeyi poradil velmi dobře, ba naopak si myslím, že posouvá svoje kytarové běhy ještě o kus dál. Je škoda, že výtečný Laun neměl k dispozici světové proslulé činely Avedis Zijdjian, které v cobhamovské baterii nechyběly (čeští bubeníci asi neznali v té době ty správné obchody). Rockový podíl a dravá pulsace jsou pro skladbu příznačné a tuto coververzi lze kvitovat jenom s povděkem.

Lonesome nám připomene „staré“ Jazz Q a tak nemůže chybět ani zemité blues, které je zároveň příležitostí pro Joan Duggan, jež zde dává vyniknout svému jedinečnému cítění. Osamělost vyzpívaných emocí je velmi přesvědčivá a instrumentální mezihry silně působivé. Kratochvílovo elektrické piano perlí podmanivými tóny, ale máme tu houslové party Martince, který svými klouzavými tóny společně střídané s nezbytnou foukací harmonikou dává blues tu správnou ingredienci. Pochopitelně nemůže chybět Francl, jeden z nejpřesvědčivějších elektrických bluesových kytaristů na československé scéně té doby. Hlas Joan Duggan se mi zdá ale v téhle skladbě jaksi zasunutý do pozadí, což bude pravděpodobně nastavením zvuku na koncertě s čímž dění na bratislavském pódiu nemělo nic společného. Přesto silný emocionální zážitek s řadou vibrací.

Sanctuary je závěrečnou skladbou z pera již jednou zmiňovaného Johna McLaughlina. Mahavishnovské téma, které nejpřesvědčivěji dokázali u nás zahrát skutečně jenom Jazz Q. Je zde jedinečná atmosféra, prolínající se v dynamických odstínech a v harmonických proměnách, v nichž hrají Martincovy housle významnou úlohu. Duchovní a meditační charakter skladby je slovy těžko postižitelný. Líbí se mi, že Jazz Q se zde ortodoxně nedrží předlohy, ale vnášejí sem kus svého cítění a pojetí. Doteď mi leze mráz po těle, když vnímám harmonické a rytmické proměny a znovu musím připomenout, že si uvědomuji, jak podobný typ skladby u nás v současnosti není možné pod záplavou standardního rocku a všelijakých popových a tanečních exhibicí pokleslého charakteru slyšet….

Album Živí se diví – Live In Bratislava 1975 je pro mě cenným reliktem hudby z doby nesvobody a živým příkladem, že hudba samotná se nedala nijak zglajchšaltovat a udržela si svou nezávislost a publikum to na koncertech (jak vidno a slyšno) vnímalo podobně. Myslím, že projekt uspokojí nejen věrné příznivce Jazz Q, ale i milovníky náročnější hudby, ať už je právě tahle umělecká exploze „stará“ nebo „mladá“ osmatřicet let a za její návrat je třeba poděkovat, což tímhle činím…..

» ostatní recenze alba Jazz Q - Živí se diví: Live in Bratislava 1975
» popis a diskografie skupiny Jazz Q


Santana - Borboletta
2013-10-31

Santana / Borboletta

4 stars

Santanovské album Borboletta ke mně dorazilo hned po návratu z vojny (1976), kdy jsem si začal systematicky pořizovat produkci této kapely od prvního alba. Pochopitelně v nepravidelném pořadí…. Borboletta byla novým projektem, který jsem nasál s náruživostí milovníka různých zvukových a náladotvorných esencí a na téhle imaginární vlně jsem se vezl od začátku do konce. Protože se cítím být navnazen Zdeňkovými comebacky albových Santanů, nemohu jednoduše nereagovat a tohle album nabízím k ochutnání těm, co ho neznají, ale i těm, kteří ho sice kdysi slyšeli, ale pod záplavou jiné hudby na něj pozapomněli…
SPRING MANIFESTATIONS (Sound Effects) – úvod působí jako šamanský rituál, anebo obřad nějakého pralesního kmene domorodců z Amazonie…. Šustění, cinkání a tajemné mumlání…. tuším za tím především mistra latin american percussion – Airta Moreiru a Floru Purim….
CANTO DE LOS FLORES – plynule přecházíme do další skladby, kde už se spojuje latinskoamerická atmosféra pulsujících percussion, baskytary s perlivými tóny elektrického piana Fender-Rhodes. Uvolněné, lehce taneční (v nikoliv pejorativním slova smyslu). Sférické tóny bloudivé flétny a podvečerní atmosféra horké letní noci s planoucími loučemi, kdy člověk sedí na zídce a zadumaně hledí směrem do tmy, odkud zaznívá šumění moře…
LIFE IS ANEW – úvod má v sobě procítěnost podání zpěvu Leona Patilla a pak už jsme konfrontování s polyrytmickými obrazci bicích, percussion a elektrického piana. Patillo zpívá s fantastickou lehkostí a pohrává si s melodií jako vítr s rozcuchanými vlasy. Pumpující rytmus a harmonické proměny spojují latinu s nádechem soulu. Více dravosti přinášejí hammondky s dobře vypreparovaným sólem a už je tu onen dlouhý fantastický tón Santanaovy kytary. Je rozpoznatelný na délku i nablízku hned od prvního doteku. Rozehrává svou kytarovou partii v procítěném feelingu (třebaže šetří tóny na rozdíl od předešlých projektů)…
GIVE AND TAKE – první dravější skladba. Tady už pulsuje funk s jazzem a rockem jako jeden muž. Bicí správně kreativně proměnlivé, percussion jako spojující můstky, baskytara s neuvěřitelnou sdělností a lehkostí, hammondky držící harmonii. A dva střídající se hlasy mužských zpěváků. Velmi dobře koordinováno rozdílností obou jejich barev a emocionality podání. Tohle je ta správná woodstockovská atmosféra pět let od Woodstocku. Kapela se pouští do odvážnějších struktur. Michael Shrieve, Airto Moreira a Armanado Peraza zde ovládají terén a Santana neváhá občas sešlápnout wah wah, čímž podmiňuje jednotlivé akcentace. Je tady také saxofon Julese Broussarda. Řekl bych, že sem vstupuje vedle latinskoamerického rockového santanovského modelu i vliv geniálního Milese Davise. Člověka to nutí vyskočit a tančit, anebo vzít do rukou cokoliv, na co se dá vyluzovat rytmus a „pomáhat“ hudebníkům v jejich práci….
ONE WITH THE SUN – další skladba je uvolněnější a umírněnější. Pulsace zůstává v prvním plánu, ale nedominuje, Santana sem vkládá kytarové spojovníky ve svém stylu, ale ani on nepřebíjí atmosféru a všichni se elegantně doplňují a prolínají. Kolektivní práce má velkou sílu a lidskou vzájemnost. Žádný akademismus, ale prostě uvolnění emocí, hravost a radost. Hammondky Toma Costera jsou výtečně vypreparované. Zatímco Gregg Rolie na prvních albech byl více „rockový“ varhaník, Tom Coster je podle mého názoru více „jazzový“ varhaník. Santana se ovšem emocionálně odváže a jako erupce sopky vybuchne a tlačí svoje tóny do výše s nezměrnou energií…. závěr je ale opět umírněný a zavádí skladbu do klidnějších vod…
ASPIRATIONS – dlouhé tóny hammondek se rozestírají nad nekonečnou plání a jsou těsně doháněny zběsilými percussion a bicími (ovšem rytmus nijak nepotlačuje onu velebnou harmonii, jenom ji podtrhuje a zvýrazňuje) a tón melancholického saxofonu pluje na obloze jako dravý pták vstříc slunci a jeho spalujícímu nekonečnu, Broussard má zajímavý feeling – je tady cítit ten davisovský elektrický jazz, ale i inspirace arabskou hudbou. Ano, je to on, kdo přebírá iniciativu a v jistém slova smyslu, zde „nahrazuje“ Santanovu kytaru. Doba prostě přála hledání a uvolňování energie takřka bez hranic…
PRACTICE WHAT YOU PREACH – Santana je opět zpátky a jeho kvílivá kytara kreslí zadumané imprese ve stratosférických výškách a tremolo hammondek v sobě skrývá blues, soul a jazz. Ano, tohle je prostor pro elektrickou kytaru a varhany. Po této působivé introdukci jsou ve hře opět bicí nástroje, percussion a elastické basy a také je zpět Leon Patillo. Výtečně frázuje a zpívá ve střední poloze a až nyní se vnáší se svým hlasem nad ten hudební prostor, aby se vrátil do vypravěčské sdělnosti svého podání. Výtečně namazaný stroj a s ním neodmyslitelně spojené kytarové emocionality.
MIRAGE – synthesizer vrní a bzučí a je doprovázen perlivými tóny Fender-Rhodes. Funkový rytmus a čitelná melodie si posluchače získá od prvního okamžiku. Ano, tohle je „písnička“, ale ve výtečném aranžmá, feelingu a komplexnosti pojetí. Je tady ústřední motiv, který je schopen ze skladby udělat hit, ale nedovedu si skladbu představit nasazenou v roce vydání alba (1974) na stanici Hvězda. Písnička tady nemá onen pejorativní přídech (jak by se snad někomu mohlo zdát), ale Santana a jeho soukmenovci jdou ve svých hudebních vizích dál v širších souvislostech. Patillo se pustí i do jazzového scatu a obecná hravost zde vítězí nad nějakými progresivními výboji. Simplicity Of Expression….
HERE AND NOW – podíl percussion Airta Moreiry s těmi neidentifikovatelnými zvuky dotváří výraz absolutní svobody a odevzdání, stejně jako Broussardův saxofon ve svých sférických výškách. Tohle je ovšem změna! Varhany, kytara a baskytara jsou cloněny Leslie effectem a mám pocit jakoby mě něco vtahovalo do virtuálního soukolí a pak, jako kdyby mě to vrátilo zase zpátky…. Zajímavá proměna!
FLOR DE CANELA – tady jsme už zase na „klasické“ santanovské půdě. Percussion běží jako o závod a bicí s nimi famózně soupeří…. Hammondky, Fender-Rhodes a úsporné kytarové variace dokreslují tu emocionální atmosféru. Tady se snoubí atmosféra Caravanserai a Welcome s Abraxasem…. Ale nutno podotknout, že v úspornějších rovinách. Spíš v náladách. Rázné stop-timové akcentace přeruší tento běh a pak se všechno zase rozběhne vpřed. Latinskoamerické eskapády v tom nejlepším slova smyslu. Melodie zde není podstatná, spíš nálady a harmonické výstřiky. Santana zvolna přebírá iniciativu a více se vkliňuje do zdánlivě nepřehledného tématu. V dálce slyším Floru Purim, trochu nepochopitelně zasunutou za tím instrumentálním řáděním. Tohle je fusion music velkého kalibru.
PROMISE OF A FISHERMAN – plynule se přechází do další skladby, v níž se instrumentalisté střídají jako na běžícím pásu. Tom Coster nám předvede svoje umění hry na varhany. Percussion se řítí neustále vpřed nezastavitelnou energií a Santana mrštnými tónovými výměnami a rozehráváním svých natahovaných tónů i rychlých mlýnků zurčí, bublá a vybuchuje s perfektní tříštivým soundem echoplexu, který hojně využívá. Jestliže na většině alba takřka „pauzíroval“, tak tady je opět v obraze a v záplavě světel pár kroků před cílem. Na rozdíl od jeho soubojů s McLaughlinem na Welcome se vrací k větší zpěvnosti a sdělnosti. Cítím velkou porci pozitivistického cítění a vlivu na posluchače s zachováním vysoké laťky, bez sebemenšího nátisku podbízivosti…. paráda…. Zvěr je opět v duchu Moreiry a Perazy.
BORBOLETTA – podobně jako v introdukci i v „outrodukci“ přebírá prostor Airto Moreira a jeho american latin percussion zde pracují ve famózní world music (i když tento termín se v dané době ještě nepoužíval). Hraje a pracuje se svými percussion jinak než Armando Peraza, Raúl Rekow nebo Jose Chepito Areas…. možná je to tím brazilským původem. Jeho „příbuzným“ byla Nana Vasconcelos… škoda, že se na tomto albu nemohli potkat.
Myslím, že jsme absolvovali zajímavý výlet do částečně probádaných a částečně nepobádaných krajin. Přesto si ale myslím, že i přes nespornou řadu předností nijak implicitně musel Santana tento směr začít opouštět, což ostatně potvrdila další alba, vydávaná v řetězovitém pásu pod názvem Santana. Ano, je třeba rozdíl hledat v tom, co vzniklo pod značkou Santana a Carlos Santana. Domnívám se, že tady se ocitl kytarový mistr na virtuáolní křižovatce…. Ve srovnání s alby Caravanserai, Welcome album obstojí, ale přece jenom bych ten rozdíl zvýraznil tím, že bych dal 4 a půl hvězdičky (což nemohu) a tak v rámci objektivity a pojetí, trochu nerad, ale dávám čtyři.
Kdo má rád výlety za hranice fantazie kreativity a má smysl pro fusion music, je pro něho Borboletta dobrým tipem k poslechu, který mohu vřele doporučit.



» ostatní recenze alba Santana - Borboletta
» popis a diskografie skupiny Santana


Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
2013-10-29

Santana / Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender

5 stars

Je zajímavé, že se recenzím tohoto alba dosud všichni progboardisté vyhýbali, takže zkusím tuhle klasiku vrátit do povědomí pamětníkům, a "navnadit" i mladší ročníky....
Album Love Devotion Surrender mě zastihlo v době, kdy už jsem měl za sebou famózní šok z Mahavishnu Orchestra trochu za sebou a nějak podvědomě jsem hledal nějaké další kontinuity.
O duchovním hledání podstaty života, duše, rozpínání mysli a pomocí hudby hledat a nabízet estetické krásno Carlose Santany už jsem v té době věděl, ale přesto mě spojení s Johnem McLaughlinem trochu překvapilo, třebaže na předešlém albu Welcome už byly činěny jejich zásnuby.
Tohle album obdržel jeden můj kamarád od svého kamaráda z USA a přivolal mě k sobě, zda nemám o projekt zájem.
Kamarád ujížděl na Uriah Heep, Black Sabbath, Budgie, Wishnone Ash... a tahle hudba pro něbo byla neskousnutelným oříškem.
Sotvaže jsem zaslechl úvodní téma ve stylu mahavishnu Orchestra - byl jsem stžen jakýmsi maelstromem a hudba mě totálně rozvibrovala.
Musím konstatovat, že mě nejen zaujala famózní kooperace kytarových témat Carlose Santany a Mahavishnu Johna McLaughlina, ale i okolnost, že mezi hudebníky se objevilo jméno Jan Hammer - na bicí nástroje, ale i famózní jména jako Billy Cobham a Michael Shrieve a vlastně část Santanovy kapely.
Dravost a rozpínavost decibelové masáže umocňovala úžasná harmonická vlna hráčských dovedností famózních hudebníků, kteří hrají jako o život a přesto podle mého cítění s úžasnou lehkostí a s entuziasmem.
Skladby A Love Supreme, The Life Divine a Let Us Go Into The House Of The Lord jsou plné mimořádného energetického potenciálu, dynamiky a napětí, jakoby se člověk díval do obrovského kotle, na jehož dně se vaří divoký lektvar, který bude silou žáru ohně katapultován vzhůru... Nejsou to ale jenom impresivní a naopak expresivní erupce, ale i duchovní rozměr, pokora a oslepující pohled do slunce stejně jako do záhadného vesmírného nekonečna....
Naproti tomu skladby Naima a Meditation jsou akustické, klidné, subtilně něžné jako protipól proti těm předešlým.
Po krátké době se dá v té eskapádě kytarových "soubojů" rozeznat čitelnost Santanovy kytary a McLaughlinovy kytary a myslím, že inspirativnost pro kytaristy zde už tenkrát byla veliká, byť si při poslechu možná mnohý hráč místy řekl, že by měl raději dělat něco jiného. To ale nebylo nic neobvyklého. Podobné pocity měli kytaristé při poslechu Al DiMeoly nebo Paka De Lucii.
Famózní je už jednou i zmíněná rytmická sekce, prostě všechno je svázáno jednotící pozitivistickou myšlenkou a zároveň vnitřním řádem.
O deset roků později jsem si tuto okolnost připomněl, když jsem u mladších rockerů slýchal skupiny new wave
a uvědomil jsem si, že tahle hudba bude do podstatné míry nepřekonatelná.
Album mohu vřele doporučit všem, kteří v hudbě hledají nejen umění, estetické krásno, duchovní náboj, ale i neopakovatelnou atmosféru.
Jako vlasatý rocker (pravda) jsem se ovšem kabonil, když jsem se díval na obal. John McLaughlin nikdy nenosil dlouhé vlasy, ale Santana ještě na Carlos Santana And Buddy Miles Live měl hippie hřívu a na tomhle albu vypadal jako číšník v přímořském letovisku...
To ovšem s hudbou nemá nic společného.
Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Santana - Carlos Santana - Mahavishnu John McLaughlin: Love Devotion Surrender
» popis a diskografie skupiny Santana


Špilberk - Spielberg
2013-10-17

Špilberk / Spielberg

4 stars

Pro domácího posluchače je skupina Špilberk určitě velkou neznámou, pokud ovšem náhodou nepochází z Brna a necjodí pravidelně na Beatfesty pořádané Ft Records v kooperaci s Rádiem Beat 91,00 FM….
Když ukončila činnost brněnská skupina Futurum (paralelně nějaký čas vystupovala skupina Futurum s pražskými Stromboli na společných koncertech) rozhodl se talentovaný a v dané době už zkušený kytarista Emil Kopřiva prosadit vlastní skladatelské ambice a sestavil novou skupinu, kterou jako brněnský patriot pojmenoval podle známé hradní dominanty nad Brnem. Skupina Špilberk ovšem nexistovala dlouho, protože Kopřiva se rozhodl podnikat a po několika letech založil vlastní nahrávací studio a často spolupracoval s brněnskou televizí. Po mnoha letech byla skupina reaktivovaná a právě vyšlo jejich debutní album, které bych rád nabídnul posluchačům jako tip k poslechu…
SVĚT NÁS VOLÁ – úvodní téma mi připomene britskou art /pop rockovou legendu osmdesátých let Asiu. Rytmus pumpuje a je velmi slušně zdůrazňován pulsujícími Michálkovými basy, ale myslím, že strhuje především hlas zpívající frontmanky Darii Hrubé. Je to zdravý a dravý hlas (místy mi připomíná Zuzanu Michnovou v jejím elektrickém období). Hudba je velmi slušně zaranžovaná a působí komplexně s hutným soundem, ze kterého pojednou vystoupí Emil Kopřiva se svým rozevlátým kytarovým sólem, kde se zobrazují gilmourovské ambice, zatímco Ježovy synthesizerové vrstvy udržují napětí a harmonickou svornost, Nahodilovy bicí hrají úsporně, ale dokáží občas překvapit nečekanými breaky. Myslím, že máme co do činění s výrazným nástupem a skladba může mít v jistém slova smyslu hitové ambice v rockových vodách…
NÁDRAŽÍ – zajímavě dělené rytmické postupy basů a bicích. Sound mírně potemněl a vyvolává ve spojení s názvem onu mírně tajemnou atmosféru nádražního prostředí ve spojení s reflexivními postřehy v textech. Kytarové party jsou překvapivě minimalisticky stručné a zase musím podotknout, že Ježovy keyboards zde zastávají hodně viditelné i neviditelné práce. Vedle synthesizerů, varhan, zde vstupují i jemné přiznávky dechů mírně v duchu pozdního Chicaga.
NADĚJE /Neděle/ – mrazivý sound klávesových ploch a kvílivý tón elektrické kytary vyvolává artrockovou iluzi sedmdesátých let na britských ostrovech. Kopřiva zde zní lehce gilmourovsky, ale jinak je hudební doprovod úsporný, stejně jako práce rytmiky a prostor zde dostává zpívající dáma, která svým hlasem jasně srozumitelným projevem ve střední poloze. Jako sopečná erupce se její hlas proklube harmonií do emocionálního vyznání, ale pak se zase vrací do lehce vypravěčské polohy, kdy se rockerka mění v šansoniérku, což se prolínavě opakuje v rozevřené harmonii do prostoru. V instrumentální mezihře jsme svědky pohrávání si klávesových ploch s kytarovým tématem. Tady je ten Gilmour více než čitelný, přesto se nedá hovořit o nějakém pinkfloydovském plagiátu, ale máme zde skladbu poměrně bohatou na řadu proměn. Skladba ve které hraje stejně důležitou roli instrumentace, pěvecká výpověď jako zpívaný obsahu textu na pokraji poetických obrazů…
TÁHNU DÁL – úvod je ovšem ve znamení pregnantního funku. Michalkova baskytara šlape jako pneumatické kladivo a také Kopřivova kytara se přiostří, ostré akordické záseky výtečně korespondují s dobře vystavěnými rytmickými obrazci. Text je ryze žensky emancipační, ale v podání Hrubé zní věrohodně. Nemáme zde žádnou naivní husičku, ale zralou a poučenou ženu, která zná svou cenu a vykazuje emocionální sílu. Možná bych se vyhnul některým slovním výrazivům, ale jinak je text dobře napsán a Hrubé se i dobře zpívá…. Lze skladbu pochválit v tom obecném slova smyslu…
BLUES /Ateistická/ – že se Hrubá ve své interpretaci „otře“ o blues se dá víceméně předvídat. Kapela sice není puristicky bluesová, stejně tak není Hrubá pravověrná bluesmanka, přesto zde atmosféra blues, pocit vykořeněnosti a osamělosti je zde ukotven a musím konstatovat, že její projev díky suverénnímu podání posluchače téměř pohltí. Varhany dotvářejí background a elektrická kytara v mezihře sází tóny ne tak zcela zásadně v bluesovém pojetí, ale i tak zde cítím Kopřivův eklekticismus směrem k překračování žánrů. Jež míchá nenápadně, ale zcela legitimní atmosféru varhanami, aniž by přebíjel instrumentaci a zpěv samotný….
BUBNY ČASU – do dravějšího rockového pojetí se vrací další skladba. Razantnější akordy a rozverná rytmická živost vás vytrhnou z předešlé letargie a docela sympaticky působí Kopřivovo chlapské mručení, které zde koření jasný dravý ženský vokál. Zcela nečekaně jsem vklouzne jazzová nálada a chvíli vás vzdálí rockovému pojetí, ale je to jenom na okamžik, protože potom se hudba opět vrátí do rockové dravosti a nekompromisnosti až do závěru.
BOHUŽEL – klavírní téma zní téměř pohřebně obřadně a Hrubá se opět dostává na šansoniérskou platformu. Je docela sympatické vnímat její proměny z dravé rockerky, do šansonu a do inteligentních popových tendencí. Přemýšlím, že vlastně obdaření talentem, kdy zpěvačka může volně proplouvat žánry a zanechávat za sebou osobitou noblesu je opravdu dar, kterým se nepyšní zase tolik zpěvaček na domácí scéně. Vygradované téma je dobře proaranžované, nasycené harmonií a instrumentací, ale všechno zní přehledně bez nějaké anarchie nebo neorganizovaného chaosu. Kytarové intermezzo v mezihře zní téměř hackettovsky a odeznívání má svůj výraz v jakési vnitřní odevzdanosti.
BOUŘE DOZNÍVÁ – rockovější prolog, ale další členění se mírně zklidní, ale rytmická pulzace udržuje napětí a pak se rozběhne docela sugestivní refrén zazpívaný s velkým nasazením a rozsekanými rytmickými změnami, které k poměrně čitelné melodii jsou zajímavým protipólem. Refrén je v každém případě hlavním pilířem vymyšleným s dobře volenými breaky pro ženskou interpretaci. Kopřiva opět získá kytarový prostor a získá si vás svým komplexním pojetím, aniž by měl v úmyslu šokovat nějakou závratnou technickou eskapádou. Závěrečné vyvrcholení má ovšem svou patřičnou emoci….
NEEKOLOGICKÁ – rockový riff preparován playbacky a šuměním synthesizeru nám nabídnou důraznost a bubenickou rozevlátostí s přesnými akcenty a tóny marimby dobře korespondují s rockovou dravostí v podání i v kytarových razancích. Kopřiva šlehá svými tóny v prostoru s výtečným energetickým potenciálem se v řad přesných proměn zvolna přibližujeme k samotnému závěru alba. V lecčems se skladba může prolínat s atmosférou yesovského alba 90125, ale i zde je stále dost osobitosti nato, aby se skladba stala otevřenou výpovědí vlastního názoru.
Netvrdím, že jsme zde konfrontováni s nějakým novým superprogresivním stylem nebo soundem, ale v dnešní době je to docela sympaticky návrat do minulosti v intencích, kdy hudba nezní jako překonaná veličina, ale spíš upomíná na to lepší co v minulosti vzniklo. Textové polohy mají různou výpovědní hodnotu a úroveň, ale v každém případě jsou pro Dariu Hrubou tématem, se kterým umí pracovat a kterým rozumí a které se jí dobře interpretuje. Docela bych uvítal, kdyby na albu byla skladba komornějšího rázu kde by Hrubá za doprovodu Ježova klavíru mohla zazpívat jako individualistka. O jejích kvalitách nemám pochyb, ale myslím, že by mohla více využívat vedle rockového drivu i svůj emocionální projev i v této poloze. Nechám se překvapit, třeba se toho dočkám mna příštím albu. Tři hvězdičky by bylo málo, ale čtyři v každém případě dát mohu. Znovu si uvědomuji, že doba pokročila a že vlastně v podobném duchu dnes veřejně nikdo na domácí scéně nepůsobí…
Osobně je pro mě jistým zklamáním koncept obalu.
Ctím sice výtvarný názor obalu a onen špilberský kopec v něm mohu vidět, ale k hudebnímu pojetí alba mi tento motiv prostě nechce jít...


» ostatní recenze alba Špilberk - Spielberg
» popis a diskografie skupiny Špilberk


Beck, Jeff - Preforming this week...Live at Ronnie Scott’s Jazz Club
2013-09-08

Beck, Jeff / Preforming this week...Live at Ronnie Scott’s Jazz Club

5 stars

Tenhle projekt jsem si koupil raději na DVD (třebaže nebyl zrovna levný), a myslím, že to byla správná volba.
Pozorovat Jeffa Becka, jak pracuje s tónem na svém Fenderu Stratocasteru je opravdu famózní zážitek. Dokazuje, že je skutečný virtuos elektrické kytary par excellence. Umí hrát dravě, divoce až agresivně, a z toho velmi úsporně, subtilně až něžně. Vynalezl prostě styl a třebaže Beck zrovná nezáří na hitparádách, což vůbec nevadí - ba právě naopak, nabídne náročnějšímu posluchači a také hudebníkům jedinečnou podívanou.
Výborná je i doprovodnmá kapela. Půvabná Tal Wilkenfeldová mě doslava uhranula svou vyspoělou hráčskou technikou. Má dlouhé prsty, hraje s úžasnou lehkostí, stačí se usmívat a myslím, že je to malý zázrak přírody.
Vinnie Colaiuta je vynikající bubeník širokého záběru s velmi bohatou praxí s těmi nejlepšími jmény v rockové, jazzové (i popové) historii.
Jason Rebello se mi jeví jenom mírně méně suverénní (opravdu jen mírně) než tři výše jmenovaní.
Tohle album bych opravdu doporučil pořídit v DVD verzi.
Jednotlivé jemnůstky a i famózní hru na vlastní oči je třeba opravdu vidět.
Mých pět hvězdiček je vlastně pro DVD, ale předpokládám, že CD nosič je jeho věrným odrazem - bez zmiňovaného vizuálního zážitku.
Repertoár je koncertní a nabízí Jeffovu tvorbu napříč jeho produkcí, která není o nic ošizená...

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Preforming this week...Live at Ronnie Scott’s Jazz Club
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Beck, Jeff - Rough and Ready
2013-09-04

Beck, Jeff / Rough and Ready

4 stars

Třetí album Jeffa Becka a první album The Jeff Beck Group bylo pro mě z nějakého důvodu mnoho let zapovězené. Nikdo v mém okolí ho v dobách vinylů nevlastnil a nikdo ho pořádně neznal. O to víc samozřejmě přitahovalo mou pozornost. Popravdě řečeno, druhé album Beck-Ola pro mne byla jistým zklamáním, po famózním debutu a protože Beck pro mě vždy představoval nejen technicky brilantního hráče, ale i kytarového experimentátora, nedal jsem se touto okolností zmást a postupně jsme se seznamoval s jeho další produkcí. Nyní jsem konečně na výše zmíněné album dosáhl a tak se budu snažit nabídnout svůj recenzní úhel pohledu…

I GOT THE FEELING – tak tohle je intro jako bič. Výrazný riff, na kterém stojí a padá celá skladba. Nas rozdíl od pojetí předešlého alba, zde začíná do popředí pronikat výrazně funk. Pumpující basy Clive Chamana a správně prokreslené bicí jednoho z nejlepších bubeníků své doby – Cozyho Powella zaručují jízdu v první třídě. Jméno Boba Tenche, zpívajícího druhého kytaristy jsem předtím neznal, není hlasově tak exponovaný jako Rod Stewart, ale přesto mi jeho cítění připadá pro styl zcela v pořádku. V něčem mi jeho interpretace připomíná kombinaci Roberta Lamma a Pete Cetery z Chicaga. Klavírista Max Middleton sem vnáší latinizující prvky a jeho suverenita podání je zcela evidentní a konečně je tu Mistr. Jeho kytarové sólo má řádný odpich a barvu a jeho vodopády tónů mě dostávají do pořádného rauše. Začátek v tom nejlepším slova smyslu a myslím, že by skladba mohla mít i hitové ambice….

SITUATION – v druhé skladbě cítím latinizující atmosféru přivolávající asociace na Santanu. Tench se pohybuje v podobné rovině jako Leon Thomas na albu Welcome, a opět ta rytmizující energická pulsace a klavírní běhy s patřičnou suverenitou. Beck si dopřeje prostor pro svoje sebevyjádření a a zaostřené reverbované tóny jeho kytary mají pořádný odpich a jako žhavé uhlíky a jiskry sálají do okolí. Téma není nijak závratně komplikované, má čitelný tah na branku a hutný rytmus udržuje trvalé napětí. Kombinace Middletonova klavíru a elektrického Fender-Rhodes je velmi zdařilá. Můžeme tancovat, ale můžeme se i nechat unášet jazzovými náladami, až do okamžiku kdy Beck začne opět řádit, ale brzy nato přenchá prostor Tenchovi. Není to klasický rockový shouter, jak vyžadovala doba, ale přesto se v písni neztrácí…..

SHORT BUSINESS – další úderný riff a skvěle proaranžované postupy, kde se Middleton má šanci prosadit svými klavírními party. Ani stopa po blues. Rock kloubený s jazzem a se soulem, ale ještě bych tuhle variantu vyloženě nenazval fusion – jakýsi předobraz, v němž se prolínají výrazně rockové prvky s dalšími ingrediencemi. Koncertně určitě velmi přesvědčivé číslo, díky nezadržované emocionalitě podání…

MAX´S TUNE (RAYNES PARK BLUES) – výraznější změna. Tak trochu tajemný nádech, který by mohl evokovat Fleetwood Mac s Peterem Greenem kolem r. 1969. Autorská záležitost Middletona, která je příjemnou proměnou a atmosférou melancholie a snových vizí, při kterých si Beckova kytara s nastaveným elektronickým vibrátem domlouvá zásnuby s jazzem a její kytarové ornamenty se postupně rozvíjejí, až uvolní prostor zádumčivému klavíru a tady už lze nazvat věci pravými jmény a máme tu přeobraz jazz rocku, inspirovaný Milesem Davisem. Další proměna nás přivádí ke klavírní zádumčivosti a rázným akcentům v rytmu. Velmi dobře pojednaná skladba, která domnívám se, přitáhne pozornost každého citlivějšího instrumentalisty na klavír či kytaru a má sílu inspirovat. Proměny harmonické struktury a rytmických postupů jsou kreativní a muzikantsky lákavé. Nic pro hitparády a komerční rádia. Instrumentální kouzlo, zbavené okázalosti a vnitřně krásné s tajemnou tečkou na gong…

I´VE BEEN USED – nadějně odvíjející se kytarová linka s dramatickým podtónem je otevřenou bránu pro důrazně pojednané téma. Chamanova baskytara nastoupí s kompresorem a připomíná mi soundem Jacka Bruce. Powellovy bicí jsou tradiční hutné a vzletné a pracují jako ojnice parní lokomotivy. Další kytarové proměny odsekávaného doprovodu a bloudivých tónů. Pravděpodobně v téhle skladbě se mi zdá Tench jako zpěvák zatím nejpřesvědčivější. Middleton se výborně prolína s Beckovými kytarovými kobercovými nálety s mrazivým dozvukem, třebaže se mi zdá že konec přišel nějak nečekaně…

NEW WAYS /TRAIN TRAIN – další rockový opus s nijak se nešetřícím podílem instrumentace, kdy jsou všichni přítomní na albu ve stále akčnosti a pracují ve výečné kooperaci, radost poslouchat. U Tenche si všímám tendence zpívat víc jako černoch a ne jako běloch. Výborná kytarová vsuvka hodná Beckova formátu a Middleton řádí na klaviaturu jako by šlo o život. Je tady ovšem pneumatické kladivo jménem Powell a jeho ďábelské breaky do beckovských kytarových nástupů zapadá s neuvěřitelnou přesností. Vliv amerického soulu zde nelze popřít, což napovídají zejména houkající sbory, ale i Tenchův hlas. Baskytarová melodická linka funkuje jako od Wimbishe z Living Colour a ta unisono! Tomuhle se říká hudba hned na poprvé. Beck hraje s velkou odevzdaností a jeho spoluhráči nijak nezaostávají.

JODY – závěrečná skladba je zahájena klavírními party a přichází s ní jakési uvolnění. Nic se nějak výrazněji nezjednodušuje, ale spíše zpřehledňuje. Formálně se jedná o vynikající písničku, i kdy v San Remu by asi „neobstála“. Tench se do interpretace pokládá. Sice ne jako třeba Chris Farlowe, ale i tak zde dotváří zajímavé hudební obrazce. Middleton jako klavírista je velmi přesvědčivý, škoda, že nepoužil třeba i hammondky, nebo Fender-Rhodes a clavinet, jak tomu bylo o čtyři až pět let později. Dodalo by to jeho podílu větší pestrost. Muzikantsky ovšem pěkně plnotučná hudba a Beck kouzlí se zvuky a svou technikou radost poslouchat, závěr už skutečně vykazuje jazzrockové nálady, které byly rozvinuty u Becka v polovině sedmdesátých let do skutečné dokonalosti.

Rough And Ready je velmi příjemné překvapení a potvrzení mého mínění o Beckovi, že je to vývojový kytarista, experimentátor a hudebník širokého záběru. Album je zcela jiného ražení než debutové Truth a už vůbec nic nemá společného se syrovým a nevyváženým Beck-Ola. Jeho vstup do sedmdesátých let byl velmi nadějný. Třebaže jsem z alba nadšen, ve srovnání s Blow By Blow nebo Wired přece jenom si některé věci musejí ještě „sednout“ a tak místo původně plánovaných pěti dám čtyři a půl, což znamená tentokrát čtyři hvězdičky.



» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Rough and Ready
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Taj Mahal - Giant step/De ole folks at home
2013-08-24

Taj Mahal / Giant step/De ole folks at home

4 stars

Jméno Taj Mahal jsem poprvé objevil na vnitřním přebalu prvního alba Santany mezi nabídkou labelu Columbia. Zaujalo mě tehdy, že černošský hudebník vystupuje pod jménem klenotu indické architektury a domnívám se, že i světové architektury. Říkal jsem si, že to spojení afroamerických kořenů a indického Orientu by přineslo určitě zajímavý experiment. Pak jsem delší dobu tohle jméno kolem sebe neviděl. Nikdo neznal z mých známých ani hudbu, ani jméno a dostupnost na vinylu v té době byla skutečně mizivá. Uplynula řada let a pak jsem náhodně objevil na návštěvě u svého staršího kamaráda, milovníka blues a jazzu tohle album a tak jsem se s ním postupně seznámil...
Uvědomil jsem si, že jméno Taj Mahal by mohli znát milovníci Rolling Stones. Kdo viděl jejich léta utajovaný „cirkusový koncert“ nakonec vydaný na DVD s řadou zajímavých hostů (The Who, Jethro Tull, John Lennon + Yoko Ono + Eric Clapton + Mitch Mitchell + Keith Richards + Ivry Gitlis, Marianne Faithfull…), tak mohl mezi účinkujícími objevit i Taj Mahala s jeho kapelou. Bylo to v době, kdy ve stejném roce startoval na CBS svou hudební kariéru….
Nakonec jsem si pracnou cestou tohle album opatřil a protože se domnívám, že na Progboardu ho zná minimum milovníků hudby, nebo vůbec – tady jsou moje dojmy…


AIN´T GWINE WHISTLE DIXIE ANYMO´– melancholické rozklady akordů elektrické kytary a k tomu mírně disharmonické pískání jdou kupodivu k sobě atmosférou dohromady. Na mysli mě může vytanout třeba Bob Dylan nebo skupina Band, ale úvodní téma je příliš krátké k dalším úvahám..

TAKE A GIANT STEP – citlivé nasazování tónů a uměřený hudební doprovod k zastřenému, přesto poměrně vysoko položenému hlasu k černošskému interpretovi. Frázování je ovšem perfektní, jakoby Taj Mahal opisoval od Boba Dylana. Charakter písně je vypravěčsky epický a sdělované pocity mají ležérní provedení, v němž se spojuje zvolna tlukoucí rytmika swingového typu a prolínají se akustické nástroje s elektrickými. Nic se vzájemně nepřebíjí a nevytěsňuje. Není to klasický model blues, ale přesto sem vstupují prvky nespecifikovatelné country music. Nikdo tady nemá zapotřebí nijak exhibovat a možná právě proto působí celek kompaktně, nevýbojně s uvolněnou náladou…

GIVE YOUR WOMAN WHAT SHE WANTS – bluesová glissanda se pojednou vrhají do údernějšího modelu hudby spojovaného s rockovou zemitostí. V pozadí slyším hammondky a do popředí se prodrala i foukací harmonika. Taj Mahal má hodně zastřený a chraplavý hlas a jak už jsem zmínil spíš ve vyšší poloze. National steel body guitar je v akci – i když ne v tak dravé podobě jako u Johnnyho Wintera. Prozatím nejdravější píseň na albu…

GOOD MORNING LITTLE SCHOOL GIRL – známý bluesový standard od Sonny Boy Williamsona, který léta oprašují a znovu a znovu hrají snad všechny bluesrockové i čistě bluesové kaopely na světě. Taj Mahal přistoupil k tomuto tématu po svém. Potlačil rockové prvky a uvolněný stylem v duchu country blues a hospodského pojetí se zde v houpavém rytmu odvíjí postupně celé téma. Instrumentální doprovod je opravdu stylový a dokáže navodit velmi příznačnou atmosféru periferního prostředí na okraji velkého města se zakouřenou hospodou a místním proletariátem. Mahal výtečně frázuje a se svým hlasem místy zachází jako Captain Beefheart méně drsného ražení…..

YOU´RE GONNA NEED SOMEBODY ON YOUR BOND – Leslie efekt otvírá další skladbu ve cválavém tempu s pulsujícími basy Garyho Gilmora a swingujícími bicími Chucka „Brother“ Blackwella. Výtečná foukací harmonika Taje Mahala dokonale přesvědčí o jeho jedinečném bluesovém cítění. Indiánského příslušníka kmene Šošonů Jesse Ed Davise vnímám s jeho legátovými akcentovanými akordy a cítím, že mu do jeho indiánské krve přešly velmi přesvědčivě prvky swingu, jazzu, blues i country. Taj Mahal není zpěvák velkého rozsahu, ale má interpretační charisma na vysoké úrovni a tak volně přechází z blues do soulu a dokonce ke kořenům gospel songu. Uvědomuji si, že podobný typ hudby o něco později v Americe velmi zdařile interpretoval výborný kytarista Ry Cooder….

SIX DAYS ON THE ROAD – tady se dostáváme na rockandrollovou platformu s jedinečně předoucí rytmikou a dravým interpretačním nasazením. Ano, tahle skladba má ambici stát se hitem na albu. Melodická linka je jasně přehledná a instrumentaci se zběsile žene vpřed. Jsou zde hammondky a výborně naservírované mírně zaoblované kytarové tóny v sóle, které nepotřebuje zkreslení ani wah wah. Zdráhám se označit skladbou rockabilly, ale to spojení rocku s country se zde přece jenom dá identifikovat…

FARTHER ON DOWN THE ROAD – po předešlé jízdě přichází uvolnění. V pozadí melancholické hammondky dokreslují atmosféru, kterou znám z některých skladeb Boba Dylana na albu New Morning, které je o dva roky mladší. Dokonce i interpretace Taj Mahala nemá k Dylanovi nějak závratně daleko – ta příbuznost ve frázování je až nápadná, i když každý z nich vládne jinou barvou hlasu. Melancholická atmosféra věčného tuláctví je inspirující a aniž by se zde jednalo o nějaké rafinované proplétání harmonií, zjišťuji, že i na úsporném množství akordického doprovodu se dá vystavět emocionální hudební sdělení. V podobném druhu hudby se na svých albech pohybuje i takový Van Morrison a u nás blahé paměti třeba takový Petr Kalandra…

KEEP YOUR HANDS OFF HER – zajímavé rytmické akcentování v úvodu a opak už se rozbíhá další energičtější varianta volné bluesové formy písňového charakteru. Také tady to překypuje emocemi v interpretaci, ale já se nechávám unést výtečným kytarovým sólem Jesse Ed Davise, který sice krátce ale velmi výstižně dotváří pulsující běh k dravému podání. Ten závěr se mi jeví sice jako mírně „nedovařený“, jakoby Taj Mahal klesl pod náporem vlastní energie (!?)

BACON FAT – tak tomuhle říkám název. „Tlustá slanina (šunka)“ se výborně spojuje s jazzbluesovou atmosférou závěrečné skladby. Basy a bicí jsou ponořené v jazzu až po okraj, a elektrická kytara hraje rozvolněné akordické výměny a prostor je poskytnut vynikající foukací harmonice. Tak tohle má styl a tomuhle mohu zcela podlehnout. Špatně zamáčknutý doutník doutná, pivo je mimořádně kyselé, opřená o barovou desku leží povadlá kráska třetí kategorie a u stropu skomírá slabá čtyřicetiwattová žárovka a je k ránu….
Taj Mahal představí Jesse Ed Davise a ten nám nabídne stylově procítěné kytarové blues špičkové kvality a stylu. Tenhle malý indián hraje na koncertu pro Bangladéš a také na některých albech Johna Lennona, ale teprve tady si člověk uvědomí jeho hráčský rozměr. Podobně jako černošská rasa i rudá rasa to má dlouhé generace v sobě a tak i indiáni mohou zahrát autentické blues – myslím, že tohle je dost markantní příklad. Jeden z nejsilnější okamžiků na albu…..


Taj Mahal stál v době vydání tohoto alba na začátku své kariéry. Jeho pojetí blues je jiné než jaké nám po sobě zanechal Muddy Waters, John Lee Hooker, Howlin´ Wolf a další jména. Do jeho hudby vstupují různé hudební prvky a on s nimi dokáže zajímavě pracovat. Kdo je otevřený podobným hudebním výletům k nejrůznějším derivátům amerického blues, tak se v téhle hudbě najde, i když nezáří tak monumentálně jako onen indický architektonický skvost Taj Mahal. Myslím, že čtyři hvězdičky jsou zcela namístě.

(Akustickou část alba nemám bohužel k dispozici, tak jeho recenzi vynechávám....)

» ostatní recenze alba Taj Mahal - Giant step/De ole folks at home
» popis a diskografie skupiny Taj Mahal


Shocking Blue - Shocking Blue
2013-08-23

Shocking Blue / Shocking Blue

5 stars

Holandskou rockovou skupinu Shocking Blue znám z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kamarád se tehdy vrátil s rodiči z dovolené v Jugoslávii a přivezl si odtamtud nějaké desky. Mezi nimi byl i singl Venus / Hot Sand. První skladba byla výrazně hitová, druhá v sobě měla určitou porci psychedelie. Kapela mě zaujala a brzy jsem slýchal jejich písně na rockotékách. Kapele vévodil eroticky podmanivý a příjemně zabarvený hlas charismatické zpěvačky romského původu Marisky Veres, který jsem už nezapomněl. S odstupem času jmsem pak poznával jejich další produkci, ale ta už šla hodně směrem k pop-rocku, zatímco já už jsem objevoval jiný svět – svět progresivnější hudby.
Na Shocking Blue ale dodnes nedám dopustit a myslím, že jejich první alba jsou výtečná. Srovnávat je např. s Golden Earring, Cuby And Blizzards, Focus nebo Livin´ Blues by mě nenapadlo, ale tenhle písňový rock hraný s neuvěřitelnou lehkostí a silným melodickým zázemím patří do mého dospívání a přivolává mi dávné časy a již mnohdy neexistující jména. Album ke mně dorazilo včera a tak jsem si ho po hodně dlouhé době zase celé připomněl a moje dojmy? Tady jsou…

BOLL WEEVIL – razantní nástup důrazného riffu a výtečně seřízená kapela rozbíhá svůj první song. Musím pochválit pořádně nadupané basy Klaasje van der Wala a pořádně odpíchnuté bicí Cor van der Beeka. Klasický rock, který nic nepředstírá, naopak zde máme průkazně zakotven starý dobrý rock and roll, který muzikantům kdysi sloužil jako světlo do tmavého tunelu, při prozkoumávání hudebního terénu.

I´LL WRITE YOUR NAME THROUGH THE FIRE – pomaleji plynoucí skladba. Robbie van Leeuwen na kytaru používá elektrické vibráto, které bylo typické pro konec šedesátých let a jeho tetelivý dozvuk sound kapely posouval k mírné psychedelii. Tuhle skladbu natočila na singl Pantonu dnes zapomenutá karlovarská skupina Metronom pod názvem Chci ohněm psát tvé jméno. Zpívala ji Jitka Hornofová. Kapela byla dobře sehraná, ale zanikla za prvních normalizačních let (možná ji nějaký progboardista z Karlových Varů bude pamatovat). Sklad ba stojí na výrazném refrénu s podmanivým vokálem Marisky Veres. Nepochybně se jednalo o dobře produkovaný hit.

ACKA RAGA – trochu víc experimentu přichází ve skladbě, přivolávající opar indického subkontinentu. Je tady sitár, tabla, bonga, hypnotický rytmus a důrazné basové linky. Instrumentální skladba, která má svou sílu a přesvědčivost, aby trochu vnímavější posluchače do sebe vtáhla. Také tu trochu voní marihuana a možná i LSD. Orientální přívěsky se od beatlesovského alba Revolver v Británii ujaly a řada kapel se jim nebránila. Myslím, že tohle byla hodně zdařilá věc, která se mohla hrát na nekonečných mejdanech až do ranního kuropění…

LOVE MACHINE – rockově pregnantnější skladba se zrychleným rytmem bicích a výtečnou melodickou baskytarou. Robbie van Leeuwen tady nabídne rozostřené kytarové party ve dvojím provedení. Ty první jsou ornamentické a druhé vytvářejí hadovitou melodickou linku doprovázenou potlačenými klavírními party a dusajícími rytmickými akcenty. A samozřejmě opět Mariska svým bezchybným hlasem s mocným feelingem a emocí. Klasické rockové postupy, které nás vracejí do nejlepších časů rozevlátých šedesátých let…

I´M A WOMAN – rockový šlapající hit s velmi čitelnou melodickou linkou s proparacvaným aranžmá jednotlivé instrumentace, ve které Leeuwen vedle elektrické kytary opět hraje svoje bloudivé tóny na sitár. Rock jako bič. Dokážu si představit, že by Mariska mohla zpívat i soul, kdyby měla patřičný repertoár. Myslím, že její prolínání v popové, rockové, mírně psychedelické a řekněme až soulové poloze vytváří velmi soustředný kruh, který se dokáže otáčet vlastní energií.

VENUS – pravděpodobně nejslavnější hit na albu a možná i v rámci celé kariéry Shocking Blue a Marisky Veres. Geniálně vymyšlená melodická linka si jedinečným způsobem podává ruku s rytmickými základy. A tak tady perfektně sázené akordy pumpují společně s basy. Leeuwenova kytara v mezihře má málem countryový timbr v klouzavých sjezdech. Je tady ale také elektrické piano, které dotváří výrazně melodickou linku. Mariska zpívá na plný plyn a když otevře svůj krásný vokál, leze mě mráz po těle. Dokonale vymyšlený riff, na kterém skladba stojí. Tuším, že na Slovensku v dobách Slovenskej hitparády vytvořila některá tehdejší zpěvačka slovenskou verzi (?). Je to vtíravý hit, ale myslím, že mistrovsky zpodobněný a strhující svou bezprostředností a emocionalitou. Paráda!

CALIFORNIA HERE I COME – dravější rockový příspěvek s řařavou elektrickou kytarou, mkterá se prořezává opakovaným riffem do melodicky šlapající skladby s několika dobře vypreparovanými rytmickými breaky. Tady je také cítit ten vliv psychedelické scény, ale spíš americké a myslím, že skladbu by mohla klidně zpívat i taková Grace Slick a hrát Jefferson Airplane. Ostatně jsme v Kalifornii, jak nám připodobňuje název. Další příklad klasického rocku a znovu musím pochválit Klaasje van der Wala a zdaleka ne naposledy.

POOR BOY – tady hned od začátku Shocking Blue ukazují, že nejsou „pouhými“ doprovazeči krásné zpěvačky a nabídnou dobře vypilovanou instrumentální skladbu. Prostor zde výtečně ovládne Leeuwen na elektrické a akustické kytary. To prolínání je opravdu velmi nosné a protirytmické postupy sem psychedelickou atmosféru zavádějí ve velkém stylu. Možná vliv raných Pink Floyd nebo Pretty Things (?), ale stále s velkou měrou vlastního názoru.

LONG AND LONESOME ROAD – ano, tady bych řekl, že Shocking Blue dosáhli vrcholu Parnasu. Tady je spojení rocku a psychedelie v pořádném dynamickém nápřahu. Kapela hraje výrazněji hlasitěji a pomáhají jí k tomu wah wah, varhany a zpožďovaný sound. Hardrockový předobraz s psychedelickým rockem a basy jako pneumatické kladivo. Dravé, syrové a tajemné až šamansky čarodějné. Mariska ryčnému doprovodu stačí v každém případě. Navzájem si nijak nepřekrývají, ba naopak dotvářejí jedinečný obraz hudby, který mě zcela dostává. Fantazie!

LOVE BUZZ – basové a kytarové party mají téměř minimalisticky opakující se model, do toho doznívá bzukot sitáru. Tohle je pořádně spletená hudební pavučina. Netvrdím, že Leeuwen je sitárový virtuos, ale zdařilo se mu výtečně propojit tenhle exotický nástroj s rockem a teď navíc Cor van der Beek rozběhl divoký rytmus a pořádně šlápl do dynamiky. Nicméně po tomhle řádění se vracíme do původního schématu. Mariska Veres vypadá jako kněžka nějaké sekty, která svým hlasem dokresluje zvláštní tajemnou, ale výbušnou atmosféru a opět je tady sitár a jeho tetelivý závěr na konci skladby. Zajímavý příspěvek!

THE BUTTERFLY AND I – sitár na albu zdomácněl a tak ho máme i v závěrečné skladbě. Tady ta hippieovská atmosféra léta lásky roku 1967 je hodně adresná. Prolínání Grateful Dead, Quicksilver Messenger Service, Jefferson Airplane, Moby Grape, Spirit, Love, ale v čemsi i britští Traffic. a teď nastojte!.... Vstupuje sem důrazná dechová sekce velkého orchestru s čarodějným dozvukem, což by nikdo nečekal. Pronikavé sólo na trubku a řeřavý zvuk kytary a protahované tóny dechové sekce sem vstupují jako u Blood Sweat And Tears nebo Electric Flag (!). Pokud chtěli mezi svým zvláštně ovoněným rockovým písničkářstvím Shocking Blue překvapit, tak tady sem jim to dokonale podařilo.

Kdo má rád návraty a navíc ve velkém, ale upřímném stylu, tak pro toho album At Home mohu zcela doporučit. Nudit se nebude a navíc ho uhrane hlas charismatické zpěvačky s velkýma černýma očima – opravdový sex-symbol. Muzikantsky poctivé s řadou překvapivých instrumentálních a rytmických okamžiků. Hudba z doby, kdy kapela mohla mít rockovou identitu a přitom se nemusela stydět na písňovou orientaci pro širší publikum, tedy alespoň takhle tuhle hudbu vnímám já.. Řekl bych tak čtyři a půl hvězdičky, ale slabost pro kapelu a hlas krásné Mariska mě pohlcuje a tak unesen těmito aspekty dám pět!



» ostatní recenze alba Shocking Blue - Shocking Blue
» popis a diskografie skupiny Shocking Blue


Queen - A Night At The Opera
2013-08-03

Queen / A Night At The Opera

5 stars

Album A Night At The Opera od britských Queen vyšlo v době, kdy jsem byl na vojně a tak chvíli trvalo, než ke mně tato hudba dolehla. Nakonec ji přivezl na magnetofonovém pásku jeden hudební fanoušek z Plzně a po službě jsme v sobotu přehrávali tuhle novinku stále dokola, až se nám málem začala zajídat… Musím přiznat, že začátky Queen vypadaly docela zajímavě a podíl hard rocku zde byl velmi výrazný. Postupem času do něho začaly pronikat nové prvky, kterými se kapela chtěla odlišovat od hardrockového klišé od ostatních souputníků… Přiznám se, že jsem si tohle album už delší dobu nepustil a tak na chvíli vynechám včera anoncované Deep Purple a tohle album si opět připomenu…

DEATH ON TWO LEGS – klavírní introdukce jakoby vystřižená z Fryderyka Chopina a pak hned nástup mohutné harmonie s řadou destruktivních zvuků napovídá, že se zde bude dít něco pompézně okázalého a sugestivně vypodobněného. Po tom grandiózním nástupu se přihlásí zpívané téma a další postupy střídají v podstatě rockovou písničku s výtečně proaranžovanými pasážemi, které posouvají celý opus k divadelnímu ztvárnění. Z interpretace Freddieho Mercuryho cítím zjevnou nadsázkou a teatrální projev. Jeho hlas je suverénně vyzrálý, má patřičné ostří a široký záběr. Zdráhám se označit skladbu art rockem, ale do klasického hard rocku je tady rovněž daleko. V každém případě bobtnající nápady a energií…

LAZING ON A SUNDAY AFTERNOON – klavírní party znějí rozmarně jako v divadelním vaudevillu. Je tady potřebný patos a stylizace do předválečných časů jak v instrumentaci, melodické lince ve způsobu vedení hlasů a rytmiky. Brian May ovšem přijde se svým rockovým podílem elastické kytary a skladba je téměř nečekaně ukončena. Zajímavá stylizace.

I´M IN LOVE WITH MY CAR – hardrockový nástup syrové kytary, klavíru a pompézního soundu vrací Queen do názorného příkladu rocku sedmdesátých let s mocnými sborovými nástupy hlasů, které se posouvají k opernímu vyznění s řadou osobitých proměn. Myslím, že tady se v mnohém Queen mohou potkávat s The Who, třebaže srovnání nelze brát stoprocentně vážně, ale některé momenty z Tommy, Who´s Next zde vnímám, třebaže interpretace jde vlastní nedostižnou cestou. Žádný dotek blues, ale jasná písňová forma, kořeněná porcí syrového a dravého rockového podílu. Kapela šlape jako švýcarské hodinky jako celek. Vyjma Mercuryho a občas Maye, bych tady vyloženě neakcentoval nějakého individualistu – líbí se mi hlavně jako celek. Nečekaný závěr s kytarovou destrukcí a chrochtavými zvuky je hodně nečekaný, ale možná jako ironická tečka (!?)

YOU´RE MY BEST FRIEND – preparové elektrické piano téměř swinguje. Tento model rockové skladby mi připomíná Paula McCartneyho a Wings v polovině sedmdesátých let. Mercury je ale samozřejmě ještě o kategorii lepší zpěvák než Paul (při vší úctě), ale skladba vychází z podobných kompozičních postupů, kde se kapela nestydí za vokální party a písničkový charakter propilovaný rockovými soustruhy a důraznou rytmikou. Potvrzuje se mi, že písničkářský model kapele není cizí a že je v něm velmi doma….

´39 – další písničkový podíl. Z pozadí výtečně seřízené vokální party a pak playbacky správně zvonicích akustických kytar (Ani tady nemohu dokonale zapudit vliv Paula McCartneyho), jakoby jeden od druhého opisoval. Osobně mi to nevadí. Je to způsob kompoziční práce, a v jistém ohledu i aranžérské postupy. Interpretace už je ovšem zcela queenovsky nedostižná a dotvářet artové prvky v klasické málem „countryové“ melodii mi přijde překvapivé, ale přesto silné a přesvědčivé. Píseň je z dílny Briana Maye, který si ji také bezprostředním způsobem zazpíval.

SWEET LADY – hardrockový motiv stále zabírá a tak jsme uprostřed výtečného vokálního podílu a přímočarého rytmického podílu basů a bicích s řeřavými elektrickými kytarami. Rytmické proměny z přímočarosti do nečekané polyrytmie je překvapivě výborný. Baskytarové party Johna Deacona mě dostávají. V předešlých basových linkách hrál sice skvěle, ale víceméně předvídavě. Tady se ten rozdrobený rytmus promění v divoký zápas sršňů a přicházejí sem jiné prvky. Brian May popřeje svým kytarovým partům zrychlenou jízdu v exhibičním pojetí a mě nezbývá než chválit…

SEASIDE RENDEZVOUS – klavír je oblíbený Mercuryho nástroj a přichází s ním další odlehčení v divadelním pojetí. Skladba je opět vhodná pro scénické ztvárnění. Mercury se proměňuje ve z rockera na lva salonů a retrohudba dvacátých a třicátých let je zde interpretována opět s výraznou nadsázkou, ale s řadou komediálních finesů. Posluchač se nestačí divit, co se do lehce před dvouminutové skladby všechno vejde. Nic zde ale není přebito a předimenzováno. Je obdivuhodné – jak se kapela vyrovnala s tímhle hudebním modelem…

THE PROPHET´S SONG – tajemný šum z prostoru a zadumané kytarové party jsou k předešlé písni velmi kontrastní. Dynamika je potlačena mírně v pozadí a pak se pojednou jako lavina přižene do popředí s výrazným a rytmicky zdůrazňovaným nástupem bicích. Aranžování sborů se zde děje opravdu v divadelním pojetí scénické hudby. Odlišným způsobem než u Uriah Heep, Genesis nebo Caravan. Mercuryho mocný vokální podíl pracuje na plný plyn a spojování jednotlivých detailů se děje s velkým důrazem. Skoro se mě chce říci, jako by se nechával v některých okamžicích May jako autor inspirovat Carminou Buranou od Carla Orffa. Ovšem vokální nálet vyprecizovaných sborů je opravdu bezchybný a mistrovsky provedený. Lidský hlas má úžasnou moc a sílu, když je správně zpracováván a tohle je toho jedinečný příklad…. Po vokální stránce asi jedna z nejoriginálnějších skladeb kde se pracuje s lidskými hlasy vůbec!

LOVE OF MY LIFE – kooperace klavíru, akustické kytary, harfy a lidského hlasu. Mercury zpívá velmi vroucně a pateticky odevzdaně. Každému slova a každému písmenu jakoby vkládal svůj význam. Milostný song zpívaný s velkým nasazením. Také Deaconovy basy vystupují do popředí, zatímco Mayova kytara mírně dobarvuje tuhle rozevlátou harmonii a musím uznale pochválit technicky velmi vyspělé klavírní party s klasickou průpravou. Od prvního alba urazila soudě podle tohoto konceptu opravdu slušný kus cesty úspěšným směrem!

GOOD COMPANY – opět návrat do retrohudby dvacátých a třicátých let. Milovníci Queen mě odpustí, ale tady ten podíl Paula McCartneyho (Martha My Dear, Honey Pie, You Gave Me The Answer…) tady cítím velmi čitelně. Je tady ovšem nový prvek: ukulele, které by na rockové desce člověk sotva očekával, ale tady je součástí atmosféry, která se mezitím proměňuje s řadou dalších nepředpokládaných okamžiků. Pořád ovšem s vysokou mírou vkusu, nadsázky a skvěle zvládnutým instrumentálním parkem za přítomnosti jazzového bandu. Velmi stylotvorné…

BOHEMIAN RHAPSODY – přichází zcela určitě majstrštyk na albu. Ano, tady jsou Queen velmi silní po všech stránkách. Výrazná melodická linka, harmonické proměny a brilantní pěvecký výkon za doprovodu rockového „orchestru“. Je tady cítit opravdu podíl artificiální hudby. Postupy a vyznění jednotlivých pasáží s grandiózním vzestupem a s expresivními proměnami instrumentace a lidského hlasu. Vlastně přemýšlím, jestli znám od Queen lepší skladbu, lépe vypracovanou a interpretovanou. Italská opera a vůbec vliv velké italské školy a možná i germánský wagnerovský podíl. Famózní sbory jsou nedostižné a to už sem vstupuje nekompromisní rockový podíl syrové elektrické kytary a hřmotných bicích. Vygradované téma vrhá spoustu zvláštních kaleidoskopických odstínů a volá po divadelním ztvárnění s kostýmy, světly a širokou scénou. Ano, i po tolika letech opravdový majstrštyk, který nijak nevyčpěl….

GOD SAVE THE QUEEN – anglická hymna na závěr v patetickém vyznění teatrálního modelu s širokým rozevlátým dopadem na posluchače je i epilogem toho grandiózního projektu.

A Night At The Opera je podle mého názoru umělecký vrchol Queen. Myslím, že ani předtím a už vůbec ne ani potom nic podobného nenatočili a pokud bych vybíral z jejich tvorby jedno ukázkové album, pak by moje volba padla právě sem. Myslím, že i z historického hlediska zde bylo dosaženo vrcholu, který nelze překonat a myslím, že Británie může být hrdá nato, že Queen hráli pod jejich vlajkou (Škoda, že osmdesátá léta přinesla pro mě a zdaleka ne jenom pro mě velké rozčarování z jejich ryze popové orientace a vizuální stylizace, kdy bylo promarněno jejich progresivní hudební cítění….) Ale to už je jiná písnička a ta do téhle recenze nepatří. Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen


Bloomfield, Kooper, Stills - The Live Adventures Of Mike Bloomfield And Al Kooper
2013-08-02

Bloomfield, Kooper, Stills / The Live Adventures Of Mike Bloomfield And Al Kooper

5 stars

Projekt Live Adventures bezprostředně navazoval na grandiózní úspěch předešlého Super Session a tak když jsem se o tomhle dvojalbovém projektu dozvěděl, samozřejmě jsem zatoužil zjistit, zda se podařilo zachovat kontinuitu a jak tenhle záměr vyšel – tentokrát v živém provedení….. Nejprve to bylo na dvojalbovém vinylu a později na remasterovaném CD. Pocity zůstaly pořád na stejné rovině. Prostě opravdový majstrštyk.

OPENING SPEECH – úvodní zasvěcené slovo Billa Grahama (?) nás uvede do živého tématu a představí hlavní aktéry celého podniku, který se konal v San Francisku – 26. září 1968 v USA….

THE 59th STREET BRIDGE SONG (FEELIN´ GROOVY) – nemusím předstírat, že mě překvapila coververze skladby pocházející od Simona And Garfunkela…. Pronikavý naříkavý hlas Al Koopera se vznáší nad širokým tématem a vedle bloudivých kytarových tónů Mike Bloomfielda zde máme mocné tremolo Kooperových hammondek, které dodává pojetí patřičnou monumentalitu. Basy jsou mírně potlačeny i bicí nejsou právě výrazné, ale kytara a varhany skutečně vévodí. Bloomfieldova hra je procítěná a jímavá……

I WONDER WHO – tak tohle je zvon jako bič. Originál samozřejmě patří soul-bluesové legendě Ray Charlesovi. Bloomfield tahá kytarové tóny až někde z paty, jeho protahovaný sound bez zkreslení bere za srdce a procítěnost je evidentně v prvním plánu s velkým nasazením. Rytmika je poprvé více čitelná a zcela zásadní. Také zpívaný hlas Michaela Bloomfielda (!) má dostatek prostoru k emocionálnímu pojetí s tlumeným tremolem hammondek. Štiminutové bluesové obnažování tohoto typu bych dokázal poslouchat za jistých podmínek třeba celou noc. Harmonická exploze ve své gradaci opravdu vrcholí a celý sound více zhutní. Famózní příklad elektrického blues!

HER HOLY MODAL HIGHNESS – v jistém slova smyslu ti cítím parafrázi na Holy Modal Majesty ze Super Session. Celá skupina se promění v kreativní soubor interpretující jazzové blues. Je zde opět Kooperovo ondioline (předchůdce synthesizeru) a my při poslechu nastupujeme na experimentálnější loď. Basové modulace Johna Kahna znějí velmi svobodomyslně a rovněž bicí Skipa Prokopa se hřmotně přihlásí oslovo dramatickými breaky. Některé momenty mi znějí jakoby na pokraji free-jazzu, ale melodická linka není tak docela potlačena, i když důraz na vypjatou improvizaci zde jednoznačně přebírá kontrolu a vládu nad tématem.

THE WEIGHT – legendární hit americké skupiny Band se v setlistu objevuje rovněž s jistým překvapením. Bicí a baskytara šlapou ve stejně „těžkopádném“ rytmu, ale o to dravější jsou Kooperovy hammondky, které prořezávají zvuk a za asistence Bloomfieldovy kytary zde vzniká poměrně originální útvar muzikantského pojetí. Posluchači je nabídnut kreativní příklad, jak naložit s jasnou melodickou písní v experimentálních expresích a navíc zanechat velmi pozitivní dojem…

MARRY ANN – Ray Charles opět posloužil svým originálem k vytvoření další coververze. Bloomfiled tady báječně ohýbá tóny a jak jinak s velkým výrazovým potenciálem. Úplně cítím, jak se s jednotlivými tóny mazlí a jak je prožívá. Bloomfield je zde i v roli zpěváka. Myslím, že Kooper je přece jenom lepší zpěvák, ale v blues platí prožitek a impresivní vyznění a myslím, že Bloomfield v téhle roli nezůstává nikomu nic dlužen. První část skladby zní umírněně a uhlazení, ale po zásadním zlomu se skladba rytmicky promění za hutné podpory varhan do dravého derivátu pořádně předimenzovaného tvaru. Podle černošského modelu se ovšem vracíme zpět k původnímu jazz-bluesovému podání. Prostě paráda!

TOGETHER ´TIL THE END OF TIME – další skladba zní přesně v kooperovském duchu. Má svůj rukopis, ve kterém se spojuje jazz, soul, rock a pop do výtečné výslednice. Když budete chtít, dokázali byste si představit tuhle píseň i v repertoáru takového Boba Dylana. Výtečné hudební aranžmá a také skvělý klavírní podíl Kooperova kamaráda Roosevelta Cooka a do rozpoutaného živlu vstupuje i Bloomfield svou lavinovitou kytarovou hrou a mocné tremolo Kooperových hammondek. Americký model hudebního pojetí v niterném slova smyslu.

THAT´S ALL RIGHT – dravý rock s bluesovým spodkem a soulovým výrazem. Ale je k poznání. Tenhle standard zpívával nejen Elvis Presley a později i John Lennon, ale tady se děje řada dravých a muzikantsky pikantních provedení v rytmech a harmonických strukturách, kdy stručný a jednoduchý rockandrollový základ získává mocnou stabilitu betonového gigantu. Velmi přesvědčivý dravý model hudby, který podle reakce publika musel na koncertě málem zbořit celou síň Fillmore Auditorium…

GREEN ONIONS – poslední skladba prvního alba je vypůjčena z dílny legendární Tamla Motown, jak prozrazují jednotlivá jména autorských podílníků. Tak tohle je rhythm and blues toho neryzejšího provedení. Kooper na hammondky a Bloomfield na kytaru zde podávají excelentní výkony a rytmika za nimi nijak nepokulhává. Varhany mají onen nepohlcující sound a Kooper z nich dokáže vydolovat velmi zemité tóny, stejně tak jako si pohrávat s jemnými motivy. Dunivý rytmický motiv a celkové pojetí si nijak nezadá s vrcholným pojetím britských Bluesbreakers Johna Mayalla. Bravo!

OPENING SPEECH – druhou polovinu projektu otevírá opět hlas ceremoniáře. Tuším, že je to samotný Bill Graham, který si k mikrofonu pozve Al Koopera, který prohodí pár slov na téma celého projektu...

SONNY BOY WILLIAMSON – autorem skladby je Jack Bruce a Paul Jones – čelní představitelé britského blues. Skladba má výrazný rytmický podíl úderných bicích a basů a cítím tady zase naopak ten britský přístup v šedesátých letech na britských ostrovech málem jako poznávací znamení. Na kytaru zde ovšem hostuje budoucí kytarová hvězda Ameriky – Carlos Santana, který zde dostává příležitost promluvit prostřednictvím svého zpěvného sóla. Je to přece jenom jiné uchopení blues než jak to dělá Bloomfield, ale už tady v santanovských začátcích je cítit předobraz opravdového mistra. Další sólový vstup má Kooper na hammondky. Myslím, že tahle oslava velkého bluesmana se zde děje ve velkém a hlavně přesvědčivém stylu od začátku až do konce.

NO MORE LONELY NIGHTS – další skladba pro změnu zase pochází z dílny Sonny Boy Williamsona a příležitost zde dostává nejenom jako kytarista, ale i jako zpěvák Elvin Bishop, rovněž později významný americký kytarista oscilující mezi blues a jižanským rockem. Nejenom jako kytarista, ale už i jako zpěvák zde představuje další oddenek bluesového stromu. Kooper zde na hammondky kouzlí stejně citlivě jako legendární Jimmy Smith. Dynamické odstínění se zde děje s opravdovou erudicí a tak si máme možnost vychutnat jemné nuance hry i muzikantského výrazu. Myslím, že milovník tohoto královského nástroje si právě v této skladbě uvědomí jeho nezastupitelnost a význam. Řekl bych, že ten kdo si chce na sobě otestovat elektrické blues, právě v téhle skladbě má jedinečnou šanci si tuhle hudbu pustit k srdci a zjistit, jestli už v něm zůstane natrvalo…… Další perla na projektu!

DEAR MR. FANTASY – z britských vod si tentokrát kapela vypůjčí legendární hit Traffic. Jsem milovníkem hlasu Steve Winwooda i jeho cítění a tak se logicky chci přesvědčit, jak se Američané na projektu Live Adventures se skladbou vyrovnali ve své coververzi. Před mikrofonem, jak jsem očekával, stojí Al Kooper. V mnoha ohledech se připomínají. Spojení britského rhythm and blues s psychedelií tady má nový a stejně přesvědčivý obraz. Bloomfield se zde objevuje v roli kytarového experimentátora. Zajímavě pracuje s mírně zkresleným zvukem a především famózně rozechvívá svoje struny. Opravdu radost poslouchat! Tremolo hammondek a naříkavý Kooperův projev vás vtáhnou do samotného nitra téhle hudby. Kooper se vejde do harmonické struktury natolik, že sem dokáže vložit i nekonečný fade-out z legendárního hitu The Beatles Hey Jude (!). Vedle hammondek zde opět dostává prostor ondioline. Zní mírně orientálně a mírně astrálně svým bzučivě vtíravým soundem, ale do skladby se hodí. Zatímco originál má jasnou stavbu, tady se notně popouští uzda improvizacím a fantazii a svědčí to tom, že jednak vznikl kvalitní originál, ale na druhé straně, že se jedná i o materiál, který je v rukou opravdových mistrů možná něčím podobným jako pro skláře vytváření skleněného artefaktu…

DON´T THROW YOUR LOVE ON ME SO STRONG – předposlední ukázka je z dílny legendárního Alberta Kinga. Do víceméně tradiční bluesové polohy vstupuje od začátku Bloomfield a prokresluje svými tóny další téma. Vedle kytary se opět postaví před mikrofon. Bluesový formát je zde rozložen do deseti minut, ale milovník tohoto stylu docení nejen atmosféru, feeling, ale i dynamické proporce, kterou jsou v jedinečném souladu. Také je na téhle hudbě poznat, že právě na ní se učil pracovat s hlasem Michal Prokop, ohýbat kytarové tóny Luboš Andršt a pracovat s hammondkami i Ivan Trnka, třebaže ten koncertně hammondky bohužel k dispozici neměl (základ přetransformované poslední klasické fáze Framus Five)

FINALE – REFUGEE – konečný epilog po předešlém dlouhém tématu netrvá ani dvě minuty. Autorsky se o tuto miniaturu podělili oba protagonisté Kooper i Bloomfield. Do přímočařejšího a rockovějšího pojetí se vracejí všichni účastníci s velkou vervou. Když trochu přivřu oči a namyslím trochu tolerance, ucítím zde mírně Cream…, ale přece jenom v americkém balení. Myslím, že důrazná tečka za celým projektem.

Třebaže Live Adventures je na rozdíl od Super Session živý projekt, myslím, že se podařilo udržet kontinuitu a zachovat mimořádné muzikantské nasazení, i když sestava na projektu je jiná. Projekt je delšího formátu, ale vřele ho mohu doporučit nejen kytaristům, kteří chtějí objevit tajemství blues, ale i varhaníkům, kteří objevili krásu „zapomenutých“ hammondek a zkoušejí hrát na varhany. Samozřejmě i všem, kteří mají rádi starou dobrou hudbu plnou emocí, citu a duševních erupcí… Tady není důvod dlouho meditovat a přemýšlet, pět hvězdiček je jasných!

» ostatní recenze alba Bloomfield, Kooper, Stills - The Live Adventures Of Mike Bloomfield And Al Kooper
» popis a diskografie skupiny Bloomfield, Kooper, Stills


Captain Beefheart & His Magic Band - Clear Spot
2013-07-27

Captain Beefheart & His Magic Band / Clear Spot

3 stars

Uvědomil jsem si, že na Progboardu nemám vypozorován zájem o jednoho z největších amerických avantgardistů a představitelů skutečného undergroundu – Captaina Beefhearta. Je mi jasné, že tahle hudba není určena pro mainstreamového posluchače. Je mnohdy vnímána jako zneklidňující, nestravitelná a nesrozumitelná. Zkusím se tedy i já omočit v těchhle vodách a nabídnout recenzi alba Clear Spot, které mám společně s Spotlight Kid ve své sbírce…

LOW YO YO STUFF – ten úvodní tetelivý a rozmělněný sound elektrické kytary okamžitě přivolává myšlenku na "Kapitána Hovězí Srdce". Obecně tenhle sound napodobit mi přijde v podstatě nemožné. Všechno zde má takový garážový sound a hudba je podivně kaleidoskopicky vrstvená do sebe a na sebe o zdánlivě nesourodého tvaru. Hledá se zde obtížně jasná melodická linka a tak se ustanovím na tom, že je to hudba plná nezadržovaných emocí. Beefheartův chraplavý a neznělý hlas je velmi magický a celá instrumentace vstřebává různé styly – cítím zde blues, soul, psychedelii, ale i zvláštní minimalismus.

NOWADAYS A WOMAN´S GOTTA HIT A MAN – bicí nástroje zní spíš jako papírové krabice se zvláštním neznělým soundem, ale máme tady i foukací harmoniku a pak kytarové party neurotizovaných doprovodů a přítomnost dechových nástrojů, které hrají krátké sekané přiznávky pod těžko specifikovatelný rytmický základ. Beefheart napůl zpívá a napůl deklamuje a už to máme mezihrové kytarové běsnění Zoot Horn Rolla, které je střídáno foukací harmonikou, na kterou hraje sám hlavní protagonista. Stejně jako v předešlé skladbě zde nehledám žádnou konkrétní melodii…

TOO MUCH TIME – kytarové rozbrnkané téma, přítomnost percussion a opětně i dechová sekce sekají rytmus, který se svým pojetím posouvá s s harmonickou strukturou někam k soulu. Což potvrzují i zpívané sbory Blackberries a já bych si dokázal tuhle skladbu představit v repertoáru i takového Leona Russella. Vliv americké soulové školy je zde velmi čitelný, ale zase to máme všechno zabalené do rafinované beefheartovštiny. V interpretaci někoho jiného by to možná nemělo ten hutný dopad…

CIRCUMSTANCES – tahle skladba jde naproti pořádně syrovému bluesovému pojetí. Je tady foukací harmonika a úderná rytmika Eda Marimby a pulsující basy Roye Estrady. Blues a rock zde znějí ale opravdu hodně alternativně a proměny rytmu a vrstvené struktury jsou v několika případech zcela nečekané. Beefheart se zde jako málokterý běloch přibližuje svým pojetím k opravdovému ryzímu černošskému blues a „konkurenta“ by snad našel v takovém Tomu Waitsovi. Zcela nečekaně a bez varování skladba utichne a dopad je zcela na posluchači v oné nepředpokládanosti…

MY HEAD IS MY ONLY HOUSE UNLESS UT RAINS – do další skladby Beefheart vloží jakousi větší procítěnost, což demonstrují i instrumentální doprovody, tentokrát v umírněném tónu. Nástroje zde stejně jako rytmika lehce pleská, kolotá, šeplá a pulsuje bez divokých výbojů a tak tomuto excentrikovi uvěříme i jeho „lyrickou duši“ v téhle místy až kontemplativně vyznívající písni….

SUN ZOOM SPARK – v téhle skladbě se Beefheart vrací ke konceptu předešlého alba Spotlight Kid. Dokonce mám pocit, jakoby se tahle skladba na předešlé album nějak nevešla a tak se objevila na novém projektu. Také zde cítím jakési přetransformované blues. Zoot Horn Rollo a Rockette Morton se zde v kytarových pasážích snaží se vzájemně doplňovat a přitom nepřekrývat. Díky téhle okolnosti se zdá být koncept písně čitelný a víceméně předvidateoný, což u Beefhearta považuji za zvláště významnou okolnost…..

CLEAR SPOT – opět rozostřený sound kytary s mírným vibrátem a máme zde další model undergroundové estetiky. Tady cítím jistou spolupřítomnost a spolunáležitost s Frankem Zappou, se kterým je spojovala nejen zajímavá spolupráce, ale později i soudní spory o různá autorství a porušení smluv. Na ten garážový zvuk je třeba si zvyknout, stejně jako na onu neodbytnost a neurotičnost sázené bez ladu a skladbu. Myslím, že Beefheart je rovněž i výtečný hráč na foukací harmoniku a je škoda, že ji nezapojuje ve skladbách na albu pravidelněji. Myslím, že takový milovník Queen, Asia nebo Kansas se tady určitě nenajde a bude se nudit tou neodvratně „nemuzikální“ strukturou.

CRAZY LITTLE THING – tahle skladba má zajímavá rytmická členění a podnětné proměny a také se sem vrací modifikovaný americký soul v podobě sboristek z Blackberries. Docela by mě zajímalo, jak by si s podobným typem skladby poradil takový James Brown, Wilson Pickett nebo Delbert McClinton. Je tady hodně emocí a velmi pozorná práce naslouchání během hry, do které se citlivě vkliňuji jednotlivé nástroje, což rozhodně chválím….

LONG NECK BOTTLES – tak tohle je další krystalicky čistý příklad amerického undergroundu. Všechno zde působí neučesaně a takřka bez vroucího procítění. Přesto by se o tom dalo s úspěchem zapochybovat. Beefheart zde udržuje napětí a atmosféru nejenom na bluesové platformě, ale i na úderném minimalismu. Opět nám nabídne výtečný part na foukací harmoniku. Hudební struktura je předvídatelně jaksi děravá a čitelná a tak stojí všechno na emocích, nikoliv na muzikantských rafinovanostech. Podobně jako v jiných případech i tady atmosféra vybízí k jamování….

HER EYES ARE A BLUE MILLION MILES – kytarová přediva jsou mírně uhlazenější a klouzavější. Beefheartův projev chraptí a láme se v intonaci a vedle kytar zde nechyb ani mandolína a zvuky percussion. Rozvíjení tématu se děje méně okázalým způsobem, přesto se i zde rozlamují akordy, které dotvářejí harmonickou strukturu, jinde zastíranou a zamlžovanou jako nějakou překážku…

BIG EYES BEANS FROM VENUS – kytarová témata jsou jaksi nepřehledná a utopená v řadě nespecifikovatelných emocí. Je zde i čitelný pokus pracovat s dynamikou a tak se nám hudba chvílemi vzdaluje a odmlčuje, aby se vracela opět s onou místy až nepříjemnou neodbytností. Garážový zvuk by asi mnohé hudební estetiky znervózňoval, ale je třeba mu přiznat emocionální erupce a ve spojení s originální Beefheartovou textovou poetikou zde dochází k obapolném propojení s řadou dalších emocí místy dokonale anarchistického pojetí, třebaže ten dlouhý rozvibrovaný fade-out kytary má cosi do sebe…. Nechybí zde ani ona pověstná marimba a Beefheart se ze zpěváka mění v perfomera a aniž bychom si to uvědomili najednou nás zcela nepřipravené zastihne závěr alba…

Tenhle beefheartovský opus nepatří mezi jeho klíčové projekty, kterých by si hudební kritika nějak mimořádně vážila. Je zde ale spousta velmi citlivě podávaných referenci prostřednictvím drobných promyšleností, stejně jako drobných poťouchlostí a nahodilostí… Jedno zde ale platí: ráno si ke kávě a k žemli takovou hudbu nepustíte, abyste zahájili optimistický den plný pracovních úspěchů. Ale na druhé straně si tuhle hudbu nepustíte těsně před spaním jako šláftruňk, nebo snad dokonce ke „směšným pohybům“ a zvukům v manželské ložnici. Myslím, ale že i taková alternativní hudba má svoje právo na místo na slunci a proto ji dávám tři a půl hvězdičky a protože to jinak nejde, tak tedy tři.



» ostatní recenze alba Captain Beefheart & His Magic Band - Clear Spot
» popis a diskografie skupiny Captain Beefheart & His Magic Band


Fermata - Pieseň z hôľ
2013-07-26

Fermata / Pieseň z hôľ

5 stars

Druhé album slovenské skupina Fermáta vyšlo poměrně rychle za jejich albovým debutem. Svědčilo to mimo jiné i o tom, že na Slovensku panovala úplně jiná kulturní a vydavatelská politika než v Čechách a na Moravě. Zatímco zde ve druhé polovině sedmdesátých let kapely čekaly čtyři až pět let na vydání dalšího alba, v městě na Dunaji prostě Opus projevil mnohem větší vstřícnost a aktivitu a instrumentální kapela bez zpívajícího frontmana měla najednou nové album Pieseň z hȏl a tak jí bylo co závidět. Byl jsem kapelou zaujat už na jejím brněnském koncertě a tak jsem se logicky zajímal o to, jakým směrem půjde dál její vývoj. Album jsem tedy zakoupil a v mé sbírce (vyměněné později za CD) zůstalo dodnes.

PIESEŇ Z HȎL – velmi průrazný basový nástup. Ta rezonance odzbrojuje (!) A je tady hned v závěsu bubenická práce opravdu vysokého formátu kvality. Anton Jaro a nový bubeník Cyril Zeleňák nabídnou fusion tandem jedinečného pojetí. Na elektrické piano Fender-Rhodes nám svoje instrumentální umění předvede Tomáš Berka, který má v zádech slovenského superkytaristu Františka „Fero“ Grigláka. Tak tomu se ovšem říká jízda na plný plyn i přes řadu zatáček. Nesporně tady cítím vliv britských Brand X, ale mírně i Mahavishnu Orchestra. Úžasná souhra a dynamické napětí. Tahle hudební parta nehraje jenom pro peníze, ale tady je cítit ten obrovský muzikantský potenciál a entuziasmus, který přímo prýští z rytmů a tónů. Pochválit musím i výtečně sejmutý zvuk. Pulsující dynamika vás jednoduše pohltí jako mlýnek na maso. Uvědomuji si, jaký obrovský skok rytmika v té době udělala a že se řada bubeníků v našem prostředí vymanila z anonymity a mohla nabídnout opravdu vývozní pojetí muzikantského uchopení. Griglák prosviští svými tóny jako John Goodsall a myslím, že bych si ho dokázal v téhle britské partě kolem Phila Collinse v polovině sedmdesátých let dobře představit. Nezbývá než chválit a oněměle zírat, co tahle parta dokázala ze sebe dostat. Žádné akademické hraní samo pro sebe, ale plnokrevné improvizace s fantastickým nasazením. Synthesizer má palea rovněž ve svém inventáři, ale tady spíš slouží jako generátor různých tónových variací. Prostě deset minut závodu na dlouhou trať a stále s cihlou na pedálu plynu!

SVADBA NA MEDVEDEJ LÚKE – Cyril Zeleňák podle vzoru Tonyho Williamse, Billyho Cobhama, Lennyho Whitea a Alphonse Mouzona, chtěl ukázat, že i on vstřebává šílené rytmické breaky. Další postupu jsou vedeny spíš v mírně zrychleném tempu. Jarova baskytara pořad výrazně pulsuje v melodických linkách a akcentování elektrického piana zní velmi hutně a přesvědčivě. Pracuje se tady ovšem s řadou kontemplativních nálad v harmonických proměnách. Barevnost rozhodně skladbě nechybí. Synthesizer slouží jako zprostředkovatel elektronických vjemů a pocitů s řadu šumů oscilátorů a nabídne jiný model hudebního pojetí.

POSLEDNÝ JARMOK V RADVANI – rytmika pořad v prvotřídním gardu. Suverénně a absolutně bezchybně. Je tu ale také Fero Griglák. Jeho kytarové party jsou méně nápadné než v první skladbě, ale cítím, že jeho čas přijde a už se tak také děje. Také zde cítím vliv americké fusion kapely Weather Report (tady ovšem s kytarou). Griglákova kytara nádherné zpívá ve sférických melodických obrazech. Berkův synthesizer zdá se až tady dostává prostor jako regulérní nástroj a nikoliv „jenom“ jako generátor tónových variací. Griglák poté převezme hlavní prostor a máme možnost si vychutnat jeho kytarové běsnění. Je cítít, že od Collegia Musica ještě více vyspěl po instrumentální stránce a jeho kytarové techniky znějí opravdu vyprecizovaně…. Výtečný skladbový podíl na albu. Zcela nečekaně a bez varování sem vstoupí mbicí a máme zde porci brilantního slovenského jazz rocku v tom vývozním slova smyslu.

PRIADKY – zadumané tóny elektrického piana jemně kloužou a perlí téměř až v pianissimu a vnímám jakési destruktivní zvuky lesa na percussion. Tomáš Berka sice není Chick Corea ani George Duke, ale v rámci přínosu a energetických kreativit sem vnáší významný prvek uvolněnosti a zbavuje hudební téma akademičnosti. Rockový motiv sem přináší Griglák svým kytarově suverénním způsobem. Basy a synthesizerová basová linka zde zdůrazňují základní a stavební kameny téhle kompozice. Myslím, že jejich pojetí jazz rocku jde jiným směrem než pražských Jazz Q nebo Energitu, třebaže jedou všichni v jednom kupé pořádně zrychleného vlaku. Nezapomnělo se ani na percussion – conga zde cítím a slyším dost citelně a mohu se z toho radovat.

DOLU VÁHOM – Berka na Fender-Rhodes rozmarně rozvine uvolněné téma a vzápětí za ním je tu celá kapela. Ta barevnost mě dostává. Když přivřu oči, cítím dotek podzimní přírody s řadou odstínu dozrávajícího listí indiánského léta a tohle všechno se do hudby promítá. Ostatně leccos už naznačuje samotný obal alba. Elektronická kresba Moog synthesizeru je ohebná a elastická a krásně se spojuje s těmi perfektně dotaženými rytmickými party. Opravdu radost poslouchat….

VO ZVOLENE ZVONY ZVONIA – závěrečná skladba alba nám nabídne opět širší plochu k sebevyjádření. Trochu zde cítím vliv občasných názorných témat na albu Welcome od Santany, ale rytmicky nejdeme do žádné bossa novy nebo rumby. Naopak sem přichází na housle pro mě méně známe jméno Milan Tedla. Není to sice Jan Hrubý nebo Jan Martinec, ale jeho přínos pro album je nezastupitelný. Možná sem přináší jakési utajené poselství slovenského folkloru. Skladbě dominuje baskytara Antona Jara a Moog synthesizer, na který se střídají Berka a Griglák. Další rytmická proměna s akcentovanými rytmy a barevným kouzlením elektronických tónů je další změnou v téhle impresivní skladbě. Tón houslí je čistý a hra smyčcem je lehká bez nějakých zatěžkávacích manévru nebo nějakých zvukových kompresorů. Vokální unisono se synthesizerem sem vnáší větší hravost a uvolněnost a to je více než dobře.

Úroveň alba Pieseň z hȏl zůstala zachována ve stejně rovině jako na debutu Fermáty. Tady možná ale vnímám čitelněji větší barevnost a možná ještě více suverenity podání. „Osamělí rváči slovenského jazz rocku“ – jak byli titulováni v dobové Melodii dokázali, že i oni jsou schopni velice účinně a věrohodně zareagovat na světový trend dobové fusion music. Jasně si vzpomínám na tehdejší, ale i pozdější koncerty Fermáty, kdy jsem se opravdu těšil na to, že hudební úroveň a podání nesklouzávají do nějaké šmíry a z jejich hry bylo cítit velké nasazení. Nejsem si jist, jestli tenhle postřeh platí i u současných skupin. Spíš bych řekl, že neplatí. Taky se mi líbí, že nijak nezastírají, že to jsou „ozaj slovenskí chalani“. Názvy skladeb to prozrazují a navíc nemají zapotřebí nabízet nějakou pochybnou uměleckou rozervanost. Pět hvězdiček je zasloužených!






» ostatní recenze alba Fermata - Pieseň z hôľ
» popis a diskografie skupiny Fermata


Futurum - Jedinečná šance
2013-07-25

Futurum / Jedinečná šance

4 stars

Druhé album brněnské skupiny Futurum bylo očekáváno s jistým napětím a pamatuji si, jak se vedly mezi místními rockery řeči o tom, kam se vlastně Roman Dragoun se svými spoluhráči po úspěšném debutu vydá dál. Mnozí tvrdili, že se jeho artrockovou orientací bude konec a že i on zapadne do osidel nové vlny a nabídne nějakou svoji alternativu, aby získal nové publikum a nové příznivce. Pod názvem Jedinečná šance vydal v době perestrojky Panton tohle album, jehož skladby příznivci skupiny Futurum znali z koncertních vystoupení a tak zvědavost, s jakou si poradila dramaturgie s novými skladbami byla poměrně velká. Vedle mnohaletého píseckého kamaráda, Romanova dvorního textaře Milana Prince, dostala prostor i talentovaná brněnská básnířka a textařka Soňa Smetanová (spolupracující už dříve částečně se skupinou Bronz a Oldřich Veselý a Synkopy). Byla tady ovšem hudba. Přestavbou ovšem procházela i sestava kapely, která se zdála neměnná. A výsledek?

KLAUN – Roman přiznává, že měl v dřívějších časech rád německé Tangerine Dream. Hned v úvodu se mi tato pravda připomíná. Dlouhé tóny synthesizeru, elektronická mlátička sekvenceru a už jsou tu živé bicí nástroje precizního Jana Seidla a kvílivý saxofon Leopolda Dvořáčka. Elektrická kytara zůstala ve Futuru jenom jedna. Emil Kopřiva rozehrává pletivo nezkreslených tónových přediv, ale jeho podíl – zdá se je méně výrazný, než jsem očekával. Majestátní harmonie zůstala rozevlátá nad nekonečnem, ale rytmika je jiná a onen rozdíl mezi progresovským Zdeňkem Klukou a mladším Janem Seidlem je poměrně značný. Každý staví svoje pojetí na odlišných bubenických principech. Kytarové mlžení zní mírně záhadně, ale jeho podíl se jaksi vzdaluje od rockového modelu…

HRY – druhá skladba pracuje s principy hudby osmdesátých let. Nechtěl bych nazvat tenhle model vyloženě novou vlnou, ale ona stručnost a hlavně strojovitost pojetí už se vzdálila od artrockové vznešenosti. Musím konstatovat, že text Soni Smetanové mě zaujal. Hudba je ovšem schematicky obroušena do moderního písňového hávu. Rockový princip sem přivede Emil Kopřiva svým kytarovým sólem. Práce se zvuky a elektronikou je zde podrobováno dříve neslyšenými experimenty s tónovými clonami synthesizerů. Minimalistické přístupy v sobě nesou trochu odkaz na Talking Heads. Není to polyrytmická skladba pro tělocvičny, ale přiznám se, že jsem čekal trochu jiný instrumentální podíl všech zainteresovaných hráčů. Nehrají se zde žádné složité a překomplikované party, všechno je srozumitelné a čitelně přehledné…

JEDINEČNÁ ŠANCE – řekl bych, že v další skladbě cítím v jistém slova smyslu zastoupení nových King Crimson. Rockový podíl zastupuje syrovější kytarový podíl víceméně minimalistického pojetí. Rytmické postupy Jana Seidla a pulsující basy sem přinášejí jakési zněklidnění a neurotizaci tématu. Tón kytary Emila Kopřivy v lecčems koliduje s kytaristou Yes osmdesátých let – Trevorem Rabinem. Třebaže vložená mezihra se sólem na synthesizer je hodně kreativní, pracuje se zde pořád s hodně úspornými prostředky.

STANDA – je brilantně vypilovaná instrumentální skladba, kde si kapela vynahradila to, co postrádaly instrumentální momenty ve zpívaných předešlých skladbách. Ohromující je především rytmika, práce bicích a basů a k tomu kreativní synthesizerové party, za asistence elektrické kytary zde dělají docela divy. Futurum staví do budoucnosti jakýsi virtuální most mezi minulostí a přítomností a myslím, že se jim to daří. Nemají snahu jít ve stopách Pražského výběru, ani prapodivného Dr. Maxe. Řada postupů je sice předvídatelných, ale souhra je natolik odzbrojující, že přijmete ta osmdesátá léta promítaná do jejich tvorby jako fakt, se kterým skupina umí pracovat…

NEKONEČNÁ – zpívaná část sice není úplně podle mého gusta, ale v mezihře jsou Futurum velmi silní a instrumentálně na výši natolik, že jsou schopni zaujmout mou představivost. Řekl bych, že tady máme kompromis mezi zpívanou písní a rockovou progresí, schopnou reagovat inteligentně na dobové požadavky, aniž by zde docházelo k nějakým uměleckým prohřeškům. A tak i tato skladba obstojí na svém piedestalu…

FILMY DNŮ – tady v této skladbě se snoubí hned několik typů hudby dohromady – cítím zde Yes osmdesátých let, ale i Herbie Hancocka, Talking Heads. Rocková břitkost je hodně úsporná, ale v tomhle typu hudby nečekám nějaké kytarové eskapády bez hranic. Lyrizující část v refrénu je harmonicky nosná a staví na výrazném melodickém motivu. Bubeník Jan Seidl zde odvádí velký kus práce, stejně jako Leopold Dvořáček na svůj bučivý, ale kreativní saxofon a Roman Dragoun je živou spojnicí svým synthesizery natolik že téma uzavře do neproniknutelného kruhu…

VODA – elektrická koláž zvukové mlhy a přejímá i elektronické rytmy, které později nahradí bicí Jana Seidla. Myslím, že se tady Romanovi podařilo vystihnout zurčící horský vodní pramen, který zvolna po proudu získává stále více energie, která vedle šumění, bublání a zurčení přechází ve zlověstný šumot, dokreslovaný minimalistickými kytarovými party a pulsujícími rytmy. Kvalitní text propojený s výtečným přednesem je nyní v zajetí experimentálního prolínání elektronických vlnění a rytmických pulsací. Myslím, že se v téhle skladě podařilo dosáhnout takřka nemožného a Roman Dragoun se může pochlubit opravdu silným autorským a interpretačním podílem na albu, které řadí skladbu mezi to nejlepší, co tady můžeme najít.

ZDROJ – na závěr ovšem přichází hudební monument. Kontemplativní klavírní party dělají velmi hutný základ silné melodické základně. Roman Dragoun se opírá o velmi niterné lidské sdělení a líbí se mi s jakou přesností a výrazem hraje klavírní postupy se suverenitou opravdového virtuosa. V další fázi se připojuje i rytmika a hučení potlačeného synthesizeru, které nepřebíjejí klavírní podíl hry. V refrénu ovšem skladba nabude na hymničnosti a já cítím vnitřní vibraci. Hutné rány do kotlů a rytmické proměny akcentace jsou skutečně famózní. Jestliže předešlá skladba Voda byla pro mě vrcholem, nad onen imaginární vrchol se vyšvihla ještě výš skladba Zdroj. Už v dalších fázích sice skladba pozbyla baladickou sdělnost, ale naopak získala zhuštěnou hymničnost. Roman Dragoun zde působí jako posel lidské naděje a pozitivního vnímání světa. V jeho hlasu je pokora, ale i emotivní vyznění a Emil Kopřiva má zase šanci předvést svoje kytarové erupce v širokých harmonických vlnách do vznešeného finále…
S materiálem na albu je třeba se nějak vyrovnat. V každém případě je to hudba, která mohla být určitě použitelnější pro rozhlasové vysílání víc než hudba Progres 2, ale přesto nepřipravenost posluchačů a zkostnatělost opatrnických hudebních redaktorů nemohla dát šanci téhle nové formě, aby pronikla mezi širší veřejnost. Roman Dragoun potvrdil svůj interpretační talent, skladatelskou kreativitu i schopnost přežít personální proměny v kapele a udělat opravdu přesvědčivou práci. Přesto si myslím, že význam předešlého alba Ostrov Země zůstává nepřekonán a tak uděluji Jedinečné šanci „jenom“ čtyři hvězdičky. V osmdesátých letech určitě tenhle projekt patřil mezi to lepší, co bylo možno především náročnějšímu posluchači nabídnout…



» ostatní recenze alba Futurum - Jedinečná šance
» popis a diskografie skupiny Futurum


Nirvana - Nevermind
2013-07-24

Nirvana / Nevermind

4 stars

Pamatuji si docela přesně, jak album Nevermind od americké Nirvany přinesl domů můj syn a evidentně chtěl, abych si tohle album oblíbil jako on. O téhle kapele jsem toho moc nevěděl, třebaže záhy jí byly veškeré tehdejší časopisy plné a řada hudebních kritiků o nich mluvila v superlativech. Byl jsem trochu ostražitější, ale po těch mých nestravitelných osmdesátých letech přicházel najednou nový závan rockového vzduchu, který se mnou v jistém slova smyslu zavibroval a já se najednou přistihl, že tahle hudba mě dokáže oslovit. Především jsem byl překvapen novým soundem, který tenhle grungeový rock z amerického severozápadu přinášel a záhy s ním přišla celá vlna dalších kapel (pokud se dobře pamatuji tak Soundgarden, Cult, Pearl Jam…) a ty přinášely novou estetiku. Osobně jsem z nich necítil nějaký ortodoxní metal, ale také jsem zde nevypozoroval nějaké námluvy s rockem sedmdesátých let. Jisté bylo jedno, že elektrické kytary (v osmdesátých letech plných synthesizerů) se opět dostávají na čelná místa zájmu a že s kapelami kolem Seattlu bude třeba „počítat“. Protože můj kontakt na počátku devadesátých let s „novou“ hudbou se pojí právě s tímto albem, dovolím si nabídnout moji recenzi.

SMELLS LIKE TEEN SPIRIT – kytarový rozběh v nezkreslém tónu a hned poté za ním pokračuje stejné téma s takovým tím bažinovým soundem rozostřené elektrické kytary. Musím konstatovat, že v téhle skladbě je spousta rozpoutané energie, která se nezastřeným způsobem nabízí posluchači ke strávení. Na druhé straně je zde čitelná práce s dynamikou a jednotlivé odstíny pak demonstrují obsah zpívaného textu, což evidentně zpívaný hlas dokáže využít ve svůj prospěch. Nirvana je zprvopočátku velmi dobře sehraná hudební jednotka a jejich dravý nástup demonstruje nekompromisnost, ale na druhé straně špatně zakrývá pocitovou bezradnost. Myslím, že tohle se vrací ke kořenům ryzího rocku. S drsnými vyjadřovacími prostředky a s vyzpívanými problémy a starostmi. Řekl bych, že po kompoziční stránce žádné velké překvapení, ale po stránce nového soundu opravdový objev…

IN BLOOM – syrový rockový sound zůstává zachován. Místy jako bych cítil inspiraci Black Sabbath, ale všechno je položeno do výrazně odlišné melodické roviny. Schematické opakování dravých riffů má svou sílu. Myslím, že David Grohl je bubeník, který přesně tento styl potřebuje. Žene svůj rytmus vpřed napříč základním tématem, ale jeho kulometné přechody jsou výrazně nekompromisní a výrazně vyčnívají v tom dobrém slova smyslu. Hlavní hvězdou ovšem zůstává „rozervaný rockový rebel“ Kurt Cobain. Jeho hlas už po prvním vstupu na album nezapomenete. Nechci říct, že je to nějaký mimořádný hlasový talent, ale jeho projev má charisma a na to se v téhle hudbě hodně hraje. Výborný příklad!

COME AS YOU ARE – další skladba, která má pronikavý riff, který se nese celou skladbou jako základní opěrná stěna činžákovou zástavbou. Myslím, že to unisono Cobainovy kytary a baskytary Chrise Novoselika zní velmi přesvědčivě. Při důkladnějším poslechu zjišťuji, že se zde vytváří neviditelná zvuková stěna, která ční jako pilíř v temnotě a když k tomu připojím pocity ze zkreslené naříkavé kytary, je zaděláno na docela slušnou osobní emoci. Ten podzemní tón a obecně pojetí skladby je hodně undergroundové a chápu, že tahle skladba, ale i album mohly být velkým inspiračním zdrojem pro řadu nových rockových kapel, které si vzaly Nirvanu jako vzorový model hudby…

BREED – zjišťuje, že po kompoziční stránce Nirvana nepřichází s nějakým novým skladatelským modelem, ani její principy aranžování nejsou nějak zásadně progresivní a když bych oholil tuhle hudbu na holou kost, bude harmonie skladeb až příliš čitelná a jednoduchá. Co ale způsobuje ono charisma je onen zastřený bažinový sound, který jakoby hudby zakrýval temným oparem mračen

LITHIUM – do značné míry bych řekl, že se skladby navzájem hodně připomínají a člověk má pocit, že se zde pracovalo při komponování se základními živočišnými principy pocitů, aniž by někdo toužil proniknout do základů harmonických souvztažností. Nezdá se, že by to někomu vadilo. Nová rocková generace, která odmítla zvuk osmdesátých let a zatoužila po dravém přímočarém rocku zdá se, nalezla recept, jak zařídit, aby se neopisovalo z let sedmdesátých a tak se sound kapely zabalil do jiného kabátu. Chris Novoselic sází basové tóny jeden za druhým téměř v hypnotické přesnosti. Tady se mi zdá, že místy mohla přicházet ona zpívaná zpola naříkává poloha od Ozzyho Osbournea, ale jinak se prolínání hlasových podílů dobře doplňuje.

POLLY – další skladba pracuje s akustickými kytarami a baskytara dodává vázaný rytmus. Opět prolínání základních akordických výměn a k tomu napůl zpívaný a napůl deklamovaný projev. Skladba je ale možná až příliš schematická a na můj vkus příliš kolovrátková. Kdybych hledal na albu v dosud odehraných skladbách nějakou slabinu, řekl bych, že jsem ji našel v téhle písni…

TERRITORIAL PISSINGS – začátek jako vystřižen z nějakého bizarního divadelního představení a hned potom se volume otočí pořádně doprava a vybuzení zesilovače je extrémně mimo formát a zuřivá hra na bicí s řadou přechodů hrne skladbu vpřed. Možná je tenhle model odpovědí seattleovského soundu na londýnský punk (!?) Nikdo se tady s ničím příliš neláme hlavu a tak se hraje hlavně emocemi a bez nějakého konceptuálního pojetí, ale její potenciál respektuji…

DRAIN YOU – další dravé postupy zůstávají zachované. Co je zajímavé, tak ve sborech zde vnímám inspiraci britskými kytarovými kapelami šedesátých let, jako byli Kinks, dravější Troggs nebo Pretty Things či Small Faces, ovšem dravost je ryze americká a její nekompromisnost zahlcuje prostor řadou téměř neopsychedelických postupů. Hypnotické zvuk pneumatického kladiva basů a strašidelný dozvuk a kvílení kytary může v mírně shodném pojetí připomenout rané začátky Pink Floyd (samozřejmě s jinou rytmickou sekcí).

LOUNGE ACT – úvodní téma zní téměř strašidelně. Opakující se téma baskytary a syrové kytarové doprovody ženou s divokými rytmickými výpady píseň vpřed. Zpívaný výkon není nijak výjimečný a místy hlas zní jako by byl deklamací. Mírně mě zneklidňuje okolnost, že se po kompoziční stránce běh věcí příliš neliší…. ano, ten závěr byl hodně sugestivní a prudký pád do hlubin zní hodně sugestivně….

STAY AWAY – kdybych měl hledat nějaké styčné body s hudbou šedesátých let, vychází mi, že pravděpodobně The Who by mohli být tak trochu jejich vzdálenými příbuznými, třebaže ve slavné britské kapele se už na rozsáhlých konceptech tak zrnitá přímočarost přece jenom rozmělnila. U Nirvány mám pocit, že jejich opojení svým drsným soundem jim vydrží nejen na tomhle albu. David Grohl na bicí nástroje ovšem dokazuje, že jako bubeník je třída. Syrové hendrixovské motivace kytary jsou hodně destruktivní, čímž je skladba uváděná do závěru…

SOMETHING IN THE WAY – v další skladbě si uvědomuji, že mohu nabídnout v instrumentálním syrovém pojetí za přítomnosti jiného hlasu kapelu Crazy Horse legendárního Neila Younga, ten sound se mi s nimi začíná hodně spojovat, ale napadlo mě to až teprve u téhle skladby. Začínám postrádat větší barevnost téhle hudby a víc překvapujících nápadů. Už to začíná být takové, že málem jak se začne, tak se i skončí…. Je tohle poctivý a pravověrný grunge (?) Další postupy bych ve spojení s Nirvanou dohromady nedával. Možná by mě napadli jiní synovi oblíbenci jako byli Smashing Pumpkins. Ale tahle skladbě se mi zdá více procítěná interpretací a instrumentálním podáním. Změna přichází v hostujícím hráči na violoncello ̶ Kirku Canningovi, který sem přinese jiný závan inspirativních postupů Jakoby skladba byla vytvořena ze dvou odlišných, přesto však globálně sourodých částí…

ON A PLAIN – v úvodním pojetí jakoby do téhle skladby vstoupil nějaký derivát metalu. Agresivní řeřavý sound kytar se škrceným anonymním zpěvem je ale posléze rozvolněn mírně záhadným opakujícím se motivem a hned poté jsme opět v nějakém předpeklí. Hřmotné rány do bicích a syrově rozkvílená a zastřená kytara s dunivými basy nastolí úplně jinou estetickou polohu. Nevím, na koncertech tyhle eskapády vytvářel za pomocí zpětných vazeb a propojených marshallů Jimi Hendrix už na konci šedesátých let (!?) Kdo si nestačil Hendrixe objevit v dané době, musel být nirvanovskými postupy docela zaskočen. Musím ovšem konstatovat, že takový model nekompromisního hraní mohl být v dané době akceptován jako ten jediný správný pro syrové rockové kapely…


Nirvana byla na počátku devadesátých let pro mě poměrně velkým překvapením, ale vyrovnat se s jejím poselstvím nebylo pro mě až tak úplně jednoduché. Zároveň jsem pocítil (samozřejmě to netvrdím jako dogma), že pravděpodobně tento styl bude klíčovým i pro další albovou produkci téhle kapely. A protože nejsem až tak podrobně (podobně jako v případě zcela odlišných R.E.M.) dokonale obeznámen s jejich diskografií, nechci zaujímat nějaká zásadní stanoviska. Řekl bych tak tři a půl hvězdičky, ale čtyři nakonec mohou být. Pravda, kdybych ale recenzoval jejich další dvě tři alba a „potýkal“ bych se se stejným principem pojetí písní, moje hodnocení by šlo dolů. Nevermind ale navzdory tomu bylo pro mě v dané době jakýmsi částečným návratem hudebního světa k ryzím rockovým kořenům a jsem rád, že nás neovládla nějaká elektronická vlna, která s rozvojem nových technologií hrozila už tenkrát. Obal alba je ovšem originální. Nemluvně plující pod hladinou průzračné vody a zmačkaná dolarová bankovka…. Tomu říkám motiv!

» ostatní recenze alba Nirvana - Nevermind
» popis a diskografie skupiny Nirvana


Harrison, George - Brainwashed
2013-07-21

Harrison, George / Brainwashed

4 stars

Psát o posledním (vlastně posmrtném) albu George Harrisona je pro mě velmi smutnou záležitostí. Jako milovník The Beatles se zvláštním vztahem právě k nejmladšímu Beatlovi není jednoduché vyjadřovat svoje pocity a dojmy. O jeho nemoci se vědělo dlouho a když pak byly zveřejněny informace o tom, že jeho zdravotní stav se nelepší, padala na mě jakási beznaděj… George si dával hodně načas s přípravou na další řadové album, o kterém se mluvilo dlouho a jeho vydávání bylo stále nějak opožďováno a odsouváno, třebaže on on sám se objevoval na jiných projektech (např. Traveling Wilburys, spolupráce s Ringo Starrem….). Když potom na konci listopadu 2001 odešel George ze světa, už se vědělo, že album je skoro dokončeno, ale bylo jasné, že finální proces bude v rukou jeho syna Dhaniho a hudebního spolupracovníka Jeffa Lynna, se kterým si George rozuměl a už dříve spolu spolupracovali.
Někteří moji kamarádi, kteří si album zakoupili o krok dříve než já nijak nepřekypovali chválou a mluvili o něm jako o popíku. To mě trochu rozlaďovalo, ale věděl jsem, že jejich orientace na Van Der Graaf Generator, Captaina Beefhearta, Franka Zappu, Roberta Wyatta… jim bude „bránit“ vidět a slyšet album jinak. Název Brainwashed původně nebyl v plánu. (Tuším, že snad pracovně se projekt měl jmenovat Portrait Of Legs?!) Ale když jsem viděl těch pět figurek bez tváří u televize a dal si dohromady ten název, napadlo mě, že se zde George asi bude vracet k takovým konotacím jako v „Životě v materiálním světě“ a že jeho ironický pohled na konzumní společnost a ono vymývání mozku zde bude mít další přemýšlivý charakter. A tak se k albu zase vracím a rozdělím se o svoje dojmy….

ANY ROAD – úvodní téma zní, jakoby George zavesloval ke country-rocku. Na druhé straně zde cítím Traveling Wilburys ve své bezprostřední rozezpívanosti a melodické bezbřehosti, kde to zvoní akustickými kytarami a citlivě rozechvívanými tóny slide-kytary a přesně šlapající rytmikou. George zpívá trochu jinak než tomu bylo v sedmdesátých letech. Musím konstatovat, že kytarové spojovací můstky jsou velmi pečlivě připravené a ve spojení akustickými kytarami tady pozitivně vnímám i mandolíny a onu obecnou pozitivitu. Koncertně by tenhle song byl určitě strhujícím hitem…

P2 VATICAN BLUES (LAST SATURDAY NIGHT) – George a blues? Ano, jde to k sobě. Není to sice Clapton, ale bluesovou formu cítí a nabízí nám zpěvnou melodickou linku, která vychází z rhythm and blues padesátých let a v instrumentálním pojetí zní velmi svižně a stylově. Kytarové party jsou elasticky pružné a zase to zde zvoní akustickými kytarami a musím konstatovat, že George vytvořil model retroblues, ze kterého udělal skvělou písničku bez jakýchkoliv komplikovaných postupů….

PISCES FISH – valivý rytmus a uvolněná a mírně zasněná atmosféra provází skladbu od počátku. Georgeův hlas zní opravdu jinak a tady bych se zdráhal jednoznačně potvrdit jeho identifikaci, kdyby mě byla píseň puštěna jako hádanka. Dokonce i stylové směřování nemá úplně ten jeho rukopis. Z písně cítím jakýsi nespecifikovatelný smutek jakési vnitřní bilancování. V další fázi skladby dojde k výraznějšímu zdynamizování atmosféry, ale poté se skladba vrátí do zvláštně ležérní polohy. Řekl bych, že píseň má takový ten dylanovsky vypravěčský styl, bez snahy vytvořit nějaký mocný harmonický sound a jakoby se vracel pocitově ke kořenům.

LOOKING FOR MY LIFE – pěkně rozbrnkané intro. Zase ten wilburyovský postup. Cítím za tím velký podíl Jeffa Lynna (o kterém řada lidí tvrdí, že sebral Georgeovu identitu… nevím, až tak absolutně si to nemyslím). Pravda ta rytmický struktura bicích a basů, které jsou zde na albu hodně stejné bez nějakých překvapivých breaků svádí k jakési stejnostejnosti, ale milovník úderný akustických kytar a nekomplikovaných postupů zde najde onu citovanou bezprostřednost bez nějakých zapeklitých překvapení.

RISING SUN – zase onen valivý rytmus. Melodické proměny mi znějí sympaticky, už méně rytmické postupy. Mám pocit, že Jim Keltner a Georgeovy basové party znějí hodně stejně, ale aranžmá má v sobě zvláštní podmanivé kouzlo. Jsou zde opět mandolíny vedle akustických kytar a Georgeovu slide-kytaru jsem schopen celkem jasně identifikovat. Také podíl smyčců (velmi uměřený) je vhodný a podtrhuje atmosféru skladbu a má zde podobnou roli jako v písni When We Was Fab (na Cloud Nine). Ve vyšších polohách Georgeův hlas zní identičtěji, zatímco v nižších polohách je pro mě méně čitelný. Vystihnout hudebně název skladby se zde daří velmi dobře a tak vnímám George jako onoho mystického věrozvěsta, který svým neokázalým způsobem rozevírá svou širokou náruč. Velmi příjemná píseň.

MARWA BLUES – tak tohle je nádhera od samotného začátku. Tady to kouzlení s elektrickou kytarou a slide-kytarou za podpory vzdušných kláves zní téměř monumentálně. Cítím zvláštní atmosféru a a třebaže nejsem u konce, myslím, že tahle skladba měla album buď uzavírat, anebo naopak otevírat. Tohle je zjednodušeně řečeno velmi subtilně nastíněno hudební a pocitové vidění rozpínané orientální náruče hladivých a mazlivých tónů. Výtečné aranžmá, ve kterém cítím vliv indické hudby za mírného asistování zvonečků, klavíru a smyčců. Instrumentální skladba, která má hlubokou duši…

STUCK INSIDE A CLOUD – podíl akustických nástrojů v další skladbě zůstává málem absolutní, ale máme zde opět dusající rytmiku a to výtečné prolínání elektrické kytary se slide-kytarou ve vkusné a uměřené poloze. Georgeův hlas zní jaksi záhadně a mírně přiškrceně a pak až mazlivě. Čeření soundu v pozadí dokonce s mírnou podporou wah wah pedálu je zajímavé, ale kytarové sólo v mezihře má vnitřní přesvědčivost a sdělnost. George nemá zapotřebí oslňovat bezbřehými dravými kytarovými sóly a tak zůstává tím, který je buď líný hrát v tomto duchu, anebo se na to necítí. Kdo trochu vnímá Georgeovu hudbu, a něco málo si o něm přečetl, tak ví, že ani jednu a ani druhé není pravda. Prostě má jiné vyjadřovací prostředky, které nepřizpůsobuje něčemu, co nepotřebuje dokazovat… O tom, že je George vynikající kytarista se zajímavými a mnohdy neočekávanými postupy, se obecně ví. Příjemný song..

RUN SO FAR – vzdušné kytarové kouzlení se vrací kamsi do minulosti a kdo pamatuje a orientoval se v hudbě takových Shadows nebo Byrds, tak myslím, že tady bude doma. Poměrně jednoduchý motiv, který je harmonicky rozvíjen s podílem akustických kytar už jaksi samozřejmě a bez úporné snahy nás šokovat a překvapovat. Prostě návrat k prazákladní kytarové samozřejmosti zde slaví triumfální návrat. Nejsou to Beatles, ani E.L.O. ani (Wings), je to prostě nezakomplexovaná hudba, kterou si může trochu zručnější kytarista zahrát s podobně orientovanými spoluhráči. Hudba, která neuráží, která nepřináší nějaké nové závratné muzikální poselství, ale bez

NEVER GET OVER YOU – tak tohle je ten správný meditační model Georgeovy hudby toho mladšího pojetí, třebaže i zde cítím ty analogie s minulostí. Hudba se krásně převaluje jako mořské vlny, nevýbojně, ale přesto čitelně a citelně. To kouzlení s kytarovým soundem je velmi příjemné. Pokud bych měl hovořit o rytmické složce, ta mě trochu zklamává. Myslím, že bych tady uvítal baskytaristu Klause Voormanna anebo ještě lépe Willieho Weekse. Některé hudební nápady ve vokálních proměnách s akustickými kytarami navodí atmosféru Crosby Stills And Nash…. ale proč ne, se Stillsem se George kamarádil (i hudebně) a oba měli zálibu v melodické kytarové hudbě

BETWEEN THE DEVIL AND THE DEEP BLUE SEA – tak tohle je retro-music jako zvon. George se vrací zpátky do dětství, kdy podobný typ hudby mohl slýchat v rádiu. A tak tady to jazzové swingování prolnuté s blues slaví úspěch. Myslím, že tady hraje další kamarád – Jon Lord (Deep Purple). Myslím, že tady se podařilo vytvořit jedinečnou hudební atmosféru starých časů (let the good times roll). Milá odbočka do úplně jiných hudebních sfér…..

ROCKING CHAIR IN HAWAII – akustické kytary zvoní a celková atmosféra mi přivolává opět blues, v takové té neortodoxní podobě. Je to hra s pocity. Jsme ale alespoň podle názvu na Havajských ostrovech, které George miloval a častokrát zde trávil dovolenou. Hledám zde jakési stopy po havajském folklóru, ale nějak ho zde nedokážu vystopovat natož identifikovat (třeba už tou absencí havajské kytary). Ať to zní jakkoliv svatokrádežně či divně, nebojím se použít příklad, že by tahle skladba mohla být v repertoáru i takového Michala Tučného, která po osmdesátém roce hodně elektrifikoval svoje Tučňáky a to album s Annie Rattlesnake neznělo špatně (i když country není moje parketa). Tohle není míněno jako ironická nadsázka, ale spíš jakési konstatování. Navíc skladba má i jakýsi téměř jamovací charakter, hmm..

BRAINWASHED – závěrečná skladba přidá na dynamice a razanci. Doprovod je více komplexní a Georgeův hlas zní přiškrceně. Opětný vliv Jeffa Lynna je zcela evidentní. Text je ovšem ironický sžíravý a ono „promývání mozku“ se zde děje zcela názorně. Při náhledu do mtextu zjišťuji, že si George „vyřizuje“ účty se všemi možnými sférami světa. Jeho duchovní založení se třeskutě sráží nejen s oním materialistickým světem, ale s politikou a se všemi špatnostmi současného světa…. Místy z toho leze člověku až mráz po těle, jak jsou zde „pojmenovány“ mnohé věci kolem nás… Georgeův odpor k médiím, zejména k bulváru, byl poměrně známý…. Ale teď jsou zde prvky indické hudby. Slyším bubínky tabla, tetelivý zvuk elektrické kytary…. jsou ale pohlceny rytmickou úderností a Georgeovo „vyřizování“ účtů s mediální veřejností zde nabývá opravdu výrazného rozměru….. Rozloučení je opět v indickém duchu. Meditativní charakter podepřený dlouhým astrálním tónem, bubínky tabla a Georgeův hlas zpívá v indické harmonické struktuře. Tohle je ponor do úplně jiných hudebních i myšlenkových sfér. Přiznám se, že by mě nedělalo problémy představit si Georgeovu spolupráci s takovým Steve Hillagem (ten ostatní výtečně přepracoval jeho skladbu It´s All Too Much), ale na některé věci bylo už asi pozdě, nehledě na to, žte tahle úvaha je jenom mým pocitem, který vyvolala závěrečná Georgeova hudební meditace…

Album Brainwashed je důstojným rozloučením s introvertním Beatlem Georgem. Zanechal po sobě svůj osobitý otisk. Myslím, že jeho odchodem se z hudby ztratila jakási pokora, duchovní rozměr a melodická souvztažnost. Netvrdím, že tohle album je jeho vrcholný opus, ale myslím, že čtyři hvězdičky si zaslouží určitě. Hare Krsna, Georgi a díky!!!

» ostatní recenze alba Harrison, George - Brainwashed
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Mainhorse - Mainhorse
2013-07-20

Mainhorse / Mainhorse

5 stars

Patrick Moraz byl pro mě v sedmdesátých letech zajímavým zjevením mezi klávesovými multiinstrumentalisty. Zapamatovat si jeho jméno bylo usnadněno už tím, že pocházel ze Švýcarska. A protože tolik světově proslulých švýcarských rockerů zase tolik nebylo, tak to bylo docela jednoduché. Zaregistroval jsem ho ve skupině Refugee a konečně krátce i v Yes a se zpětnou platností jsem si ho objevil v dnes už téměř zapomenuté kapele Mainhorse z počátku sedmdesátých let. Malebný obal na sebe strhával jistou pozornost a protože Morazovo jméno bylo pro mě známkou kvality, tak jsem neváhal a ještě v dobách bývalého režimu na černé burze vinylů zakoupil jejich album.
Myslím, že kromě Hejkala tady toto album bude znát málo progboardistů a tak si myslím, že je tím pádem zesílený důvod toto zajímavé album nabídnout svou recenzí milovníkům klasické rockové formy k poslechu…

INTRODUCTION – mocný nástup bohaté harmonie s výraznou vygradovanou složkou. Hammondky (jak vidno a slyšno) jsou v těch správných rukou. Upozorňuje na sebe i výtečná bicí baterie Brysona Grahama, která v divokých vírech rozbíhá celý ten hudební konglomerát do dynamicky vypjatých okamžiků. Pak je tu samozřejmě zakouřený sound elektrické kytary Petera Locketta, který pracuje s velkým dozvukem a do toho sází svoje rychle modulované tóny, což připomíná vzdálenou vichřici. Je zde i baskytara Jeana Ristoriho (dalšího Švýcara v kapele), možná se tak dravě nehrne kupředu a přeslechnout ji nemůžete. Po muzikantské stránce opravdu špička. Je cítit, že Moraz je studovaný hudebník a objevoval kouzlo bachovských fug, podobně jako Holanďan Thijs van Leer ve Focus. Kapela Mainhorse se opravdu velmi razantním způsobem přihlásilo o slovo a já už tušíám, že tahle parta nebude žádný „okresní přebor“.

PASSING YEARS – zpívající hlas má v sobě navzdory předešlému hutnému nástupu hodně osobní lyriky a také skladba působí subtilně v artrockových dimenzích. Velebné hammondky se příjemně rozlévají prostorem a vláčná táhlá melodická linka se hladivým způsobem vznáší nad rozevlátou harmonií. Tremolo hammondek s kouzlením protahovaných tónů elektrické kytary nabízí baladu, která melancholickým způsobem bilancuje roky, které pominuly… Tahle kompozice může připomínat více kapel z přelomu šedesátých a sedmdesátých let svým pojetím. Mírně mě napadají Beggars Opera, rané Zombies nebo i Argent….

SUCH A BEAUTIFUL DAY – ve třetím příspěvku se vracím na dravější rockovou půdu. Harmonické postupy mají výrazné průrazné okamžiky sborů, jaké jsem vnímal například v Queen, ale dravost se převtěluje místy v dobový hard rock. Žádná utahaná nuda, ale pořadně naostřený sound s řadou proměn ve zvuku a opět ty famózní sbory. Ristori na baskytaru vystupuje z anonymity a nijak si nezadá v rychlé jízdě kytarových běhů Locketta. Grahamovy bicí vykazují velkou kreativitu a řada proměn dodává skladbě víceoktanové palivo a tak se v dynamických odstíněních na této ploše děje řada podnětných nápadů, které si získají vaši pozornost. Myslím, že hodně zdařilý kousek na albu.

PALE SKY – v prvním okamžiku mě mohou napadnout nějací zapomenutí Vanilla Fudge nebo i Moody Blues. Nasvědčuje tomu tremolo hammondek a zatěžkaná harmonická linka s výraznými basy. Zdařilý příklad toho, kdy se psychedelická hudba spojovala s rockovou baladičností. Graham velmi citlivě reaguje na proměny harmonických nálad bubenickými doprovody a bublání hammondek navozuje tajemnou až astrální atmosféru nekonečna s nahodilými zvuky z kosmu. Řekl bych, že je to pozvolná příprava na nukleární hudební výbuch a posluchač je udržován v napětí. Rytmika pracuje s neomylnou přesností a nečekaně sem vstoupí tóny akustické kytary a upředená vlákna basů s rytmikou dostávají konkrétnější propracovaný tvar. Do hry vstupuje i housle Trochu se sice ztrácejí v té harmonické plejádě, ale slyšitelné jsou. Pak je zde i perlivé elektrické piano, která Moraz střídá s hammondkami. Ovšem Graham a Ristori pracují na jedničku s hvězdičkou. Kytarové spojnice opisují melodickou linku a už je zde divoká směs dramatických rytmických breaků až po pozvolné zklidnění v opakovaném schématu. Zpívaná část se opět vrací s jistou naléhavostí a zase jsem trochu v krajinách hudby Caravan. Mainhorse pracuje s ryze vlastními tématy, ale sound (záměrně?) ozvlášťňují cizími vlivy. Závěr se nese v patetickém otrockém pojetí…

BASIA – výrazná melodická linka a šlapající skladba v rozevlátých harmonických strukturách se před námi odvíjí až do okamžiku, kdy dravá kytara sem vloží pár hardrockových prvků s důraznými rytmickými akcenty. Zase sem připutují barokní témata v harmonických obrazcích, která jsiou střídána elektrickým pianem s mírným jazzovým nádechem. V těch tišších pasážích nám Moraz předvede svou jemnou práci na hammondky, v níž s hodinářskou přesností moduluje svoje tóny a dobře vypreparovaná rytmika uzavírá celý ten hudební kruh. Opětně jsme v zajetí vokálních partů a dusajících zvratů do kterých Lockett vstupuje svými kvílivými tóny elektrické kytary, navíc podporované ostrým akordickými doprovody akustické kytary. Další příjemné překvapení…

MORE TEA VICAR – klasicky znějící hudební téma. Máme tu vedle dlouhých tónů hammondek i zvonky a melodicky srozumitelnou kompozici, kterou bych si dokázal představit i jako součást nějakého soundtracku. Ovšem další vývoj nabere rockovější dravost a zaostřená kytara zde sází tóny s erudicí šikovného malíře-impresionisty. Střídání dvou poloh – té lyricky subtilnější – té rockově dravější je velmi dobře zvolenou kombinací, aniž by zde docházelo k nějakému přebíjení atmosféry. Zajímalo by mě, jestli tuhle kapelu měl možnost poznat takový Marián Varga. Byly zde okamžiky, kdy mě to jaksi neodbytně napadalo….

GOD – úvod poslední skladby jakoby vstoupil na experimentující půdu. máme zde pinkfloydovské vesmírné nekonečnou, ale i velebné tóny varhan. Watersovské experimenty konce šedesátých let, jakoby zde nacházely živnou půdu…. Pak ovšem zásadní proměna a už je zde poměrně přímočaré hardrockové téma, v němž kytara a varhany opisují schematický model vypreparového modelu. Více než desetiminutová kompozice mě místy přivolá holandské Focus. Hodně energetického potenciálu kapele nijak nesvazuje ruce a tak se zde pracuje ve srozumitelných obrazech řady impresí, jehož harmonická šíře koresponduje s názvem skladby. Moraz jako nejzkušenější a skladatelsky jednoznačně nejvýraznější člen kapely zde potvrdí svoje kvality a teď nám dokonce nabídne i sólovou prezentaci na klaviosynthesizer (!?), který se nápadně odlišuje od hammondek a elektrického piana. Graham a Ristori (který vedle baskytary na albu přispívá i méně nápadným violoncellem) mají velkou zásluhu na homogenním tvaru a myslím, že muzikanti si navzájem velmi dobře „sedli“. Hraje se tady jeden na druhého a všichni jsou absolutně zapojení pro práci celku. Alespoň já tady osobně necítím nějaké zesílené ego –ani ze strany Moraze. Lockettovy party na kytaru jsou přesvědčivé a velmi vhodně volené v aranžérských postupech. Závěru hudba graduje až do dlouhého fade-outu… Děsivě destrukční finále vás zajisté překvapí, tak jako mě.

Myslím, že album Mainhorse je příkladem výtečně zpracované, zahrané a zaranžované hudby po všech stránkách. Úplně nejobjektivnější by bylo asi čtyři a půl hvězdičky, ale s mírným přivřením oka a lehkou tolerancí albu nabídnu hvězdiček pět a mohu ho vřele doporučit milovníkům klasického rocku počátku sedmdesátých let, aniž by člověk nabyl pocitu nějakých vnitřních pochybností….


» ostatní recenze alba Mainhorse - Mainhorse
» popis a diskografie skupiny Mainhorse


Blue Effect - Nová syntéza
2013-07-19

Blue Effect / Nová syntéza

4 stars

Bylo mi šestnáct let, když jsem v novinkách albové produkce Pantonu za výlohou objevil album zajímavé spíš po geometrické stránce horní částí obalu, které bylo vydáno pro export a opatřeno česko-anglickým textem. Také tady jsem se poprvé dověděl, že skupina se „po česku“ už jmenuje Modrý Efekt, zatímco anglický název byl určen „jenom“ pro export.
Název Blue Effect, který spolu s Jazz Q Praha se objevil na předešlém ko-projektu Coniunctio byl „tiše“ zapuzen. Na zadní straně obalu bylo vidět fotografie členů kapely a že normalizace udeřila i po nehudební stránce, potvrzovala okolnost, že Hladík, Semelka, Kozel (už také nikoliv „Mužík“) a Čech byli zastřiženi…. Normalizační hydra začala ovládat ze všech stran české kulturní prostředí na plný plyn. Na albu byl skloňován termín rock-jazz (ještě nikoliv jazz rock) a protože jsem byl milovníkem Special Blue Effectu a Blue Effectu, jednoduše jsem nemohl album Modrého Efektu nekoupit a tak album za 36 Kč přistálo v mé sbírce…

MÁ HRA – úvod kompozice téměř monumentální. Je tady cítit vliv aranžéra a kapelníka big-bandu Kamila Hály, studovaného a zkušeného hudebníka, který je zvyklý pracovat s tématem v širším formátu. Myslím, že pro jazzmany Jazzového orchestru musela tohle být nová zkušenost v každém případě. Takhle totiž nezněl ani Taneční orchestry Josefa Vobruby, ani orchestry Karla Vlacha, Vladimíra Zahradníka…..ve skladbě cítím větší převahu jazzu a obecně big-bandu, třebaže instrumentální Blue Effect – teď už vlastně Modrý Efekt je ve skladbě přítomen, ale zatím se mi nezdá jeho podíl natolik vyvážen. Už ale v další fázi kompozice tohle neplatí a Radim Hladíkem sem vnese svými ohýbanými nezkreslenými tóny rockový podíl, ke kterému „plechová kavalerie“ (to myslím v dobrém slova smyslu) dává řízné přiznávky. Další fáze už jede Modrý Efekt na plný plyn. Výtečná unisono Hladíka a Kozla jsou přesná a absolutně odzbrojující. Tady se hraje jako o život. Radimova kytara tady ještě částečně vychází ze soundu Coniunctia a ten motiv z návštěvy u tety Markéty, vypítí šálku čaje tady velmi zdárně rozvíjí. Když poslouchám jeho kytarové eskapády, znovu si uvědomuji že v dané době byl na elektrickou kytaru u nás určitě nejlepší hráč (při vší úctě k Luboši Andrštovi). Jako v řeckém dramatu i tady vyvrcholení znamená mocný orgasmus hudebních erupcí. Velmi odvážná kompozice, u nás do té doby skutečně neslyšená…

SMĚR JIHOVÝCHOD – břeskný nástup dechů a máme zde další skladbu. Napsal ji Lešek Semelka, třebaže skladba je instrumentální a tak jeho poměrně čitelný rukopis příliš nepoznávám, protože aranžmá ho rozbíjí na tisíc kousků a prostor je zde svěřen dechům a rockové kapele. Dokonce neslyším ani varhany nebo klavír. Některé postupy mohou znít jako Chicago, těmi dlouhými mírně nasládlými pasážemi až téměř lyrického charakteru. Ale hudba nás neukolébá. Rázné akcenty rytmiky a bubenické breaky Vlado Čecha mají pevné kořeny a dávají celý hudební tvar do potřebné stability. Big-band swinguje jako o život a Radim Hladík pustí z řetězu svoje kytarové mistrovství, kde je spousta prostoru pro improvizaci, díky jeho mimořádným znalostem harmonie a stupnic ve spojení s už tehdy vynikající technikou hry.. Živelné, dravé a proměnlivé. Ano, teď sem v stupuje Lešek Semelka s klavírním partem. V té plejádě tónů a vrstev hudebních rovin se mi ale trochu ztrácí. Finále má trochu nádech jako od Blood Sweat And Tears, ale rázně ukončuje hutnou kompozici.

POPÍNAVÝ BŘEČŤAN – tohle je nástup hodný Alexandra Velikého při podmaňování různých asijských říší…. Big-band hraje ve velkém stylu a jeho výšky mají pořádné ostří znásobených trumpet a pod nimi pracuje Modrý Efekt. Výtečné basy Jiřího Kozla a Radim Hladík drží energetický potenciál pevně v rukou. Je zde kladen poměrné vysoký nárok na techniku a proměny rytmů Vlado Čecha. Vyrovnává se s tím opravdu jedinečným způsobem a přechází od jazzového swingování r rázné rockerské dravosti opravdu skvěle. Broušení strun působí rovněž sugestivně a konstatuji, že ty rázné a přesně počítané přiznávky dechů působí jako švihání bičem. Děje se tady toho opravdu hodně a obdivuji paměť a jednotné myšlení tolika přítomných hudebníků. Kamil Hála jako principál měl na starost opravdu mocný ansámbl a vedle jednotlivých frází zde bylo „pamatováno“ i na experimentování se zvuky hammondek, dozvuk a netypické echo v daném modelu hudby. Nevím, co si jazzmani při tom všem asi mysleli, protože tohle pro ně muselo být hodně nezvyklé, stejně jako pro Modrý Efekt práce s big-bandem.. Výtečná skladba a možná jedna z nejsilnějších na albu vůbec…

BLUES MODRÉHO EFEKTU – blues a Modrý Efekt je jedno a totéž. Jak se ale kapela s blues vyrovná s mocným big-bandovým soundem. Trumpety a trombony tady jedou dvě roviny a obdivuji ohýbaní trumpetových tónů, které zní dost odvážně. A už je tu v mírně subtilnější podobě Radim Hladík a kytarové blues zahrané s velkým feelingem a nasazením. Třebaže hraje Vlado Čech celou dobu opravdu výborně ve svéí nesnadné roli, zněji jeho bicí dost stejně. Asi se tehdy ve studiích moc nepřemýšlelo (a možno se to ani neumělo) nahrát zvýrazněný velký kopák a ubrat na šustotu činelů. To ale není jeho vina nebo chyba. Blues se nám ovšem pořádně neharmonizovalo a možná to aranžmá je místy až přebujelé. Ale dochází opět k mezzoforte ve výrazu a dynamickém odstínění a Radim vedle své identický kytarové hry hraje pár taktů i v oktávách (podle Wesse Montgomeryho), ale pak už přiletí jako dravci dechy s pořádně naostřenými trumpetami a trombony a opravdu se mi zdá, že je celé pojetíá dost zahlceno. No vida, jsou zde slyšet velmi upozaděné hammondky se svým tremolem. Škoda, že nedostávají více prostoru a opět další erupce a téměř monumentální závěr. No, docela by mě zajímalo, co by na tohle ztvárnění řekl takový Muddy Waters nebo John Lee Hooker…

NOVÁ SYNTÉZA – nejdelší a asi i nejodvážnější kompozice, která se na albu Nový syntéta urodila a která také dává skladbě název. Velkokapelový sound big-bandu je kooperován se zvukem rockového Modrého Efektu a teď dokonce se všichni odmlčí a prostor dostává Vlado Čech a celý ten dojem zní mírně santanovsky, ale spíše je zde inspirace od skladby I´m A Man v aranžmá Chicaga. Ano, tady se všichni přítomní vyřádí na různé percussion, kterým sekunduje škrabání strun a hutné basy a pak už se kompozice rozběhne do hodně nespoutatelného formy. Tady naopak hraje rock výraznější roli než jazz, což ortodoxnější rockeři určitě při poslechu uvítají. Klavírní party Leška Semelky jsou sice stylové, ale přece jenom jaksi při zdi. Hammondky by určitě byly více namístě. Tohle je přesně ten model, kdy hudebníci po řadě dlouhého zkoušení a seřizování do finálního tvaru chtějí prostě nějaké uvolnění a tak hraji jaksi víc „pro sebe“. Nijak jim to nezazlívám. Klavírní party jsou osvěžením, ale přece jenom nedosahují suverenity podání elektrické kytary. Skladba Nová syntéza působí tedy méně organicky a je tady hodně improvizací a hledání vzájemných mantinelů a možností sebevyjádření s různými experimenty, které sem určitě patří. Zcela určitě je tohle hodně velký krok do neznáma na československé hudební půdě, i když zde není takový podíl free-jazzu jako na Coniunctiu. Přesto se motivy z toho alba zde objevují a Radim neváhá používat při hře u nás novátorský smyčec na kytaru. Poslechově dost náročná záležitost, ale nijak akademicky nudná nebo nepřehledná a tak se zde dají vypozorovat ui různé prvky klasické hudby a jemné muzikantské legrácky, než se zase celý ten konglomerát rozběhne do dalšího závodu s harmoniemi, melodiemi a technickými schopnostmi až do finále, které je v bluesovém duchu...

Myslím, že Nová syntéza je na svou dobu v našich poměrech dost odvážným hudebním opusem. Pravda, byl tady už projekt Jazz Goes To Beat, ale obecně spolupráce rockové kapely s jazzovým big-bandem, to byla u nás malá revoluce. Ve světě ovšem tyhle námluvy probíhaly už o pár let dříve, ale některé skoro souběžně, a tak se objevují jména jako Don Ellis Orchestra, Chase, Chicago Transit Authority, Blood Sweat And Tears, If, Lighthouse, C.C.S., Tower Of Power, Ginger Baker´s Air Force, Graham Bond, Osibisa… nemluvě o Milesu Davisovi.
Zajímavé je, že Radim Hladík prohlašuje, že si nikdo z kapely nebyl vědom toho, že by hráli jazz. Prostě vývoj věcí byl nastaven na experimenty směrem k jazzové hudbě a jak se ukázalo, tenhle odvážný pokus vyšel i v našem zkostnatělém československém prostředí, v němž řada jazzmanů starší generace hrála uhlazeně a většinou kategoricky odmítala zesílenou dynamičnost hry a konfrontaci s elektrickými nástroji. Kamil Hála a producent dr. Oskar Jelínek – hudební kritik dr. Lubomír Dorůžka album podepřeli svými názory a jak vzpomíná Radim Hladík, kapele se podařilo přežít nejhorší léta honu na bigbít „schováni v jazzu“ a tím pádem být legitimní profesionální kapelou. Dnes to zní možná nepochopitelně, ale v dané době byla cílenou snahou kulturního odboru ÚV KSČ, likvidovat anebo maximálně snížit počet bigbítových kapel, ostříhat hudebníky a změnit případné anglické názvy….
Na albu postrádám alespoň občasný zpěv (Radim Hladík o to marně usiloval) a výraznější instrumentální podíl Leška Semelky. Ostatní instrumentace hraje ovšem skvěle a oběma kapelníkům Radimu Hladíkovi a Kamilu Hálovi se podařilo vytvořit homogenní tvar, který i po letech zní hodně zajímavě. Vlado Čech měl příležitost si poprvé zahrát s tak velkým orchestrem a myslím, že obstál na výbornou, třebaže neměl jazzové cítění takového Jaromíra Vejvody nebo Milana Vitocha. K absolutní „dokonalosti“ si ale myslím, že chybí krůček a proto dávám „jenom“ čtyři hvězdičky.



» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza
» popis a diskografie skupiny Blue Effect


R.E.M. - Out of Time
2013-07-15

R.E.M. / Out of Time

4 stars

Americkou skupinu R.E.M. pro mě objevil můj syn, který měl na počátku devadesátých let pocit, že by mě měl nějak zasvětit do hudby nového desetiletí (abych netápal) a protože věděl o mém odporu vůči synthipopu osmdesátých let a všelijakých rychlokvašených kapelách těch časů, přišel s tím, že tohle poslouchá jejich třída na tehdejším gymnáziu a že je to skvělá muzika. Protože jsem se chtěl tak trochu přiblížit synovu vkusu, rozhodl jsem se jít jejich tehdy novému albu trochu naproti…


RADIO SONG – krátký mluvený úvod. Na počátku se objeví rozkládaný akord a pak už se ozve slušně šlapající rytmika v mírně funkovém základu. Kytarový sound uhlazeného typu s vícehlasým vokálem mi přivolá mírně šedesátá léta, ale sloka už jede v jiném ducha. To prolínání minulosti a tehdejší přítomnosti se mi jeví jako zdařilé. Navíc mám pocit, že nejen po skladatelské, ale i po aranžérské stránce tito lidé dokáží poměrně jasně deklarovat svůj názor. Smyčce znějí trochu nasládle, ale jsou tu i dechy a mírně minimalistické kytary. Občasný basový slap a dlouho neslyšený zvuk hammondek mě docela nabudil k dalšímu poslechu…


LOSING MY RELIGION – tak tohle je skladba, ve které cítím hit na sto honů. Zvonivé akustické kytary a jasná přímočará melodie a měkký nosový projev Michaela Stipe. Je zde cítit, jakou mají členové R.E.M. radost, že se jim podařilo vymyslet tak údernou melodickou skladbu s akustickými kytarami, navíc podepřenou mandolínou. Bicí Billa Berryho nejsou nijak komplikované a dusají v přímém tempu a mírně mám pocit, že by tahle skladba mohl být docela dobře i v repertoáru takových Traveling Wilburys. Žádné komplikování, ale přímý tah na branku s podporou smyčců v backgroundu. Pro někoho možná standardní komerce, ale už název Losing My Religion napovídá, že zde nepůjde o nějakou milostnou romanci, což skladbu staví do úplně jiného světla…


LOW – tahle skladba má v sobě zvláštní napěttí. Pleskání percussion, předoucí basy a v pozadí zatlumené hammondky. Stipe spíš deklamuje než zpívá a dodává skladbě tajemnou atmosféru. Na rozdíl od předešlé skladby zde necítím výrazný přísun pozitivistického nazírání, ale spíš smutku, starosti. Hudba dokáže kreslit zvláštní obraz, který může odkazovat v něčem malinko na Lou Reeda (album Berlin). S postupujícími akcenty sem přichází více rockové údernosti s akcentovanou kytarou a houslemi. Zvláštní skladba a musím konstatovat, že vůči ní cítím nespecifikovatelnou vibraci.


NEAR WILD HEAVEN – další skladba se vrací na rozezpívanou melodickou platformu. Zase jsme tak trochu v šedesátých letech. Tady mám dokonce pocit, jako bych poslouchal zapomenuté Jefferson Airplane. Otevřené zpívané hlasy, zvonivé akordy kytar důrazné jednoduché rytmické postupy víceméně v čitelných akordických postupech. Mezi hlasy slyším velmi zajímavý talent zpěvačky Kate Pierson, jejiž ryze žensky čistý, jasný vokál zvoní a sborové přiznávky připomenou vokální kapely šedesátých let (Beach Boys, Association). Poetika je ryze kalifornská, i když R.E.M. pocházejí z města Athens v Georgii…, kde je mj. nechvalně proslulé vězení.


ENDGAME – příjemné vybrkávané kytarové tóny rozlamují harmonické akordy. Peter Buck je precizní kytarista. Žádný závratný virtuos, ale velmi schopný hráč cítící melodické proměny a dává skladbě přesně to co potřebuje (Asi tak nějak jako Pavel Skála – ex-Marsyas, Etc…) V pozadí opět smyčce a vokální party ve vzdušných vírech. Příjemné instrumentální intermezzo s opětnou evokací šedesátých let. Ten retrosound se příjemně poslouchá a po letech studeného sythipopu je určitě pro novou generaci něčím objevně novým (i když my pamětníci zde slyším aspirace těch zmiňovaných šedesátých let ze staré dobré Anglie).


SHINY HAPPY PEOPLE – pravděpodobně nejslavnější píseň alba a možná celé jejich diskografie. Na počátku mírně nasládlý kolovrátkový sound houslí jako v aristonu, pedal steel-kytara a pak už se pořádně našlápne a kapela jede v první třídě. A opět to tu zvoní akustickými a elektrickými kytarami a otevřenými harmoniemi vyzpívávaných tónů. To propojení Michaela Stipea a Kate Pierson je nádherně bezprostřední a slaví zde melodické souznění toho nejvyššího kalibru. Ten zvonivý kytarový riff je téměř geniální. Odvíjí se na něm celá harmonická síla. Tady je opět cítit ten vliv woodstockovské generace v čele s Jefferson Airplane. Kate Pierson je rozhodně víc než hostující sboristka moc bych jí přál sólové album. Výtečně vymyšlená skladba s jednoduchým, ale velmi nosným motivem. Paráda! Řekl bych: superhit.


BELONG – pulsující basy Mike Millse a víceméně čitelné rytmické party Billa Berryho. Kytarové party jsou drolivě měkké a vibrující. Opět ty nosné vokální party s jasnou melodickou ideou. Že by opravdu návrat na počátku devadesátých let už zapomenutých šedesátých let. Vlastně proč ne? R.E.M. možná správně vystihli mezeru a povzbudili „hlad“ po tomhle typu hudby. Samozřejmě s novým zvukem a novým rytmickým principem, ale ty harmonie jdou do slunné Kalifornie a tak se vnitřně mohu soukromě radovat.


HALF A WORLD AWAY – propojení akustických kytar s hammondkami a klavírem a navíc mandolínou je velmi nosné. Je už jasné, že nás na albu nebudou očekávat nějaká bezbřehá instrumentální, ale že slavíme návrat srozumitelné písničkové formy, která je mírně uhlazená, ale v žádném případě podbízivá (!) Teď se tady objeví i kovový zvuk cembala, který sem přinese novou estetiku. Asi bych trochu ubral těch smyčců. Nic proti nim nemám, ale myslím, že jich zvolna přibývá a mohlo by se jimi šetřit. Přesto je skladba příjemná a nenudí.


TEXARKANA – odpíchnutý přímočarý softbeat opětně aranžovaný do zvonivých akustických a elektrických kytar. Vokální party jedou v první třídě s melodií v přímočarém směru bez nějakých harmonických nebo rytmických zapeklitostí. Akcentovaný basový attack Mike Millse je vítaný a zase zde máme smyčce, ale také housle. Hodně optimistické znějící téma, která svádí ke sborovému zpívání a k roznášení dobré nápady a pozitivismů pod rozpáleným sluncem bez mraků na duši. Nejde o to předstírat za každou cenou optimismus, ale roznášet mezi lidmi drobnou radost a myslím, že tohle se zde daří.


COUNTRY FEEDBACK – jak název napovídá, R.E.M. se zde trochu dotknou uhlazené country, ale zase ne tak uhlazené, aby to bylo nesnesitelné. Je zde zkreslený tón elektrické kytary. Možná by v jistém slova smyslu mohl být podobný typ skladby i v repertoáru takového Neila Younga. Nechci spekulovat jestli Stray Gators nebo Crazy Horse, ale jde mi o typ a aranžmá skladby. Stipe je ovšem svou interpretací jiný typ zpěváka. Ta rozostřený elektrická kytara a upozaděné hammondky zde hraje docela důležitou roli. Na rozdíl od jiných, tohle hit určitě nebude, ale je pro album velmi důležitým stavebním kamenem, což si uvědomuji při poslechu, i v okamžiku, kdy skladba už odezněla….


ME IN HONEY – akustická kytara a průrazně zásadnější rytmický důraz. Opět se nám ve vokálu vrátila Kate Pierson a údernost kytar, basů a nosový projev Stipea sem přinesou zdravou údernost v nosném riffu. V refrénu by se klidně mohla objevit na přemlou šedesátých a sedmdesátých let v repertoáru takových Rolling Stones. Hypnotické téma strhává k tanci, ale zbystřuje i poslech v dobře vystavěné harmonickéo struktuře. A zase: v duchu /(nijak to nekomplikujme, život je až dost komplikovaný). Možná zde cítím i vliv Fleetwood Mac kolem alba Rumours, ale žádné opisování přes rameno. Kate Pierson má průrazně čistý vokál, který mě nabuzuje v tom nejlepším slova smyslu.
Album Out Of Time mě příjemně překvapilo po mnoha stránkách. Zaujala mě ta melodická přirozenost a lehkost, s jakou kapela přichází a v jakém správném poměrů jsou hudební doprovody. Pravda, nijak objevná, nebo progresivně pronikavě neznámá forma hudebních principů se zde nekoná, ale myslím, že o tohle tady vůbec nešlo. Pro mě zanechala kapela velmi dobrý dojem a tehdy i naději, že se do nového desetiletí asi bude vracet větší hudební pestrost, kterou jsem osobně v osmdesátých létech postrádal… Čtyři hvězdičky určitě dám.







» ostatní recenze alba R.E.M. - Out of Time
» popis a diskografie skupiny R.E.M.


Hooker, John Lee - The Healer
2013-07-14

Hooker, John Lee / The Healer

5 stars

Když se ponoříme do amerického černošského blues, jednoduše narazíme v jeho historii na pojem John Lee Hooker. Považuji ho stejně jako Muddy Waterse, Howlina Wolfa, B. B. Kinga, Willie Dixona, Sonnyho Boy Williamsona, Freddie Kinga, Otise Spanna, Bo Diddleyho… za opravdové ikony tohoto amerického žánru. Jeho diskografie je široká a těžko z ní vybírat nějaké vyloženě nejzásadnější album. Procházel různými obdobími, ve kterých natáčel různé odstíny blues v té pravé živočišné podobě. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem získal album The Healer, na kterém tahle bluesová persona spolupracovala s řadou skupin, které si považovaly za čest s ním sdílet nejen studio, ale i nahraný materiál. K albu se rád vracím a tak si myslím, že by zde neměla chybět jeho recenze a pro mladší milovníky blues by tenhle projekt mohl být inspirací k poslechu a možná i k zakoupení do sbírky….
THE HEALER – krátké kytarové intro a hned poté se před námi rozvine krásné latinizované rockové téma. Zpívající kytara patří Carlosu Santanovi, jak se dá velmi snadno identifikovat. Jsou zde přesně dusající percussion Armanda Perazy a José Chepita Arease, bicí nástroje a opakující se schéma s doprovodem synclavieru, ale hlas je dutý, zakouřený, podmanivě hutné, přesto neagresivní. Ano, tohle je John Lee Hooker. Myslím, že tady vznikla nádherná symbióza santanovské hudby s hookerovským cítěním. Přesto skladba není standardní blues. Je to blues o pocitu a nostalgii a samozřejmě s magicky šamanskou atmosférou. Ano, to jsou ty kalifornské západy slunce a pocit samoty – nikoliv v tom negativním slova smyslu, ale spíš v hledání sebe sama. A jak už název prozrazuje, zpívá se zde o léčiteli. Výtečný úvod. Myslím, že skladba má na albu jasnou hotovou ambici, která vyšla.
I´M IN THE MOOD – tak tady jsme v blues až po uši. Vedle Hookera zde hraje na slide-kytaru a taky výtečně zpívá Bonnie Raitt. Klasické bluesové číslo s velkým výrazem. V písní mě příjemně odvazuje i vzájemné komunikace mezi aktéry při nahrávání. Hooker zpívá s velkým feelingem. Jeho hlas vůbec nezní stařecky a má v sobě jedinečný pocit, který oslovuje a zasahuje. Někdo potřebuje k sebevyjádření velký prostor, tady je pravý opak a přesto je tady všechno co má být – Jsem v náladě je název zcela namístě.
BABY LEE – v téhle skladbě se Hooker spojil s tehdy novým talentem bluesové kytary Robertem Crayem a za hypnotického doprovodu baskytara Richarda Cousinse a bubeníka Scotta Matthewse zde vznikl takřka dřevní model blues. Kytarová mezihra Craye si dobře brnká do noty s Hookerovou kytarou. Filigránské ozdůbky působí jako výšivky a nenápadnou krásou se dokáží zvěčnit v té základní nekomplikované formě.
CUTTIN´ OUT – Hooker se osobně přátelil s losangeleskou kapelou Canned Heat a natočili spolu i alba. Myslím, že na tomto albu hostů bych byl nemile překvapen, kdyby zde byli vynecháni. Tohle je boogie jako správně vyrostlý strom. Henry Vestine, Adolfo de la Parra a Larry Taylor tady odvádějí výtečnou práci, stejně jako hráč na foukací harmoniku Charlie Musselwhite a slide-kytarista Roy Rogers. Téma je dáno a rozvíjí se nenápadným způsobem až hypnotizujícím způsobem jako nějaký šamanský obřad. Prostě paráda…
THINK TWICE BEFORE YOU GO – další pořádně odpíchnutý kousek v bluesovém balení. Mezi instrumentací slyším i Davida Hidalga na akordeon a Steve Berlina na saxofon, jehož přiznávky tvoří background za sólující kytarou. Kytara Cesara Rosase vedle bluesového feelingu sem vkládá i prvky rock and rollu, stejně jako dobře vypreparovaná baskytara Conrada Lozana a bicí Louie Pereze. Všechno je seřízeno jako od nejlepšího machra v oboru.
SALLY MAE – Hooker si do téhle skladby přizval další bluesový talent Ameriky osmdesátých let – George Thorogoodu, který se rovněž hlásí k jeho odkazu. Hooker a Thorogood zde hraje ve výtečné shodě od základního akordu. Rytmus si vydupávají během natáčení a pracují se svými tóny každý ve vlastním pojetí. Myslím, že máme co dělat s talking blues. Thorogood rozechvívá kytarové tóny trochu ve stylu Elmora Jamese a zase si uvědomuji tu nádhernou sdělnost a bezprostřednost této hudby….
THAT´S ALRIGHT – k další spolupráci s Charlie Musselwhitem se Hooker vrací v téhle skladbě. Rytmus bubeníka Scotta Matthewse a baskytaristy Steve Ehrmanna je dán a nijak nezrychluje a spíš tepe jako kyvadlo hodin. Roy Rogers a Hooker se dělí o kytarové party a významnou roli zde hraje právě Musselwhite. Jeho harmonika zpívá, naříká, vypráví, kreslí, šeptá… Tóny jakoby se rodily z vykřesávání bluesových tónů do tvrdé žuly, ale nepořežete se o ně. Myslím, že proniknou až k vašemu srdci (když budete chtít)….
ROCKIN´ CHAIR – řekl bych, že jsem zatím podobný typ blues na albu tak trochu postrádal. Máme tady national body steel guitar. Ten syrový přírodní nedolaďovaný přesto naprosto vyvážený a hlavně křtěný vodami mississippské delty. Tenhle model je velmi intimní výpovědí blues, o který usilují i bílí hráč a skoro se mě chce říci, že na něj zatím nedosáhli (a možná na něj i nedosáhnou). Nic se tady nepředstírá a všechno je dáno kouzlem okamžiku „chaotickými“ tóny, ale i velkým výrazovým podílem interpretace.
MY DREAM – v předposlední skladbě na albu se objevují opět přizvaní kamarádi o generaci mladší než protagonista – členové Canned Heat – Adolfo „Fito“ de la Parra na bicí a baskytarista Larry Taylor. Velmi pomalá varianta blues. Senzitivní záležitost, v níž Hooker demonstruje vizi svého snu. Doprovod zní konejšivě, hladivě, ukolébává, ale myslím, že se u něho jen tak po několika taktech usnout nedá. Dokážu si představit, jak je obsah snu šeptán do ucha krásné mulatce, která se k interpretovi elasticky přivine… Myslím, že bych v takovém případě chtěl být na místě Johna Lee Hookera a přát si, aby toto plouživé blues nikdy neskončilo….
NO SUBSTITUTE SEE ALL – závěr skladby si Hooker uvede sám a sáhne po dvanáctistrunné kytaře. Její přeznívající oktávové tóny nemohu přeslechnout. Jak už jsem psal mockrát jinde, k dvanáctistrunné kytaře mám svůj intimní vztah. Tiše stojí ve stojanu v pracovně za mými zády a čekám kdy ji zase opráším… Myslím, že John Lee Hooker si silnou inspirací k tomu, abych to udělal hned, jak dopíšu tuhle recenzi. Další, tentokrát finální intimní pojetí akustického blues na jedničku.
Album The Healer mohu vřele doporučit milovníkům blues a nejen jim. Tady je jednoznačných pět hvězdiček mimo jakoukoliv diskusi.






» ostatní recenze alba Hooker, John Lee - The Healer
» popis a diskografie skupiny Hooker, John Lee


Beatles, The - In The Beginning
2013-07-14

Beatles, The / In The Beginning

3 stars

Jako celoživotní obdivovatel The Beatles jsem se obklopil jejich veškerým hudebním materiálem a když se po jejich rozchodu začaly objevovat i opravdu prehistorické nahrávky této kapely, z doby, kdy jejich sláva byla ještě relativně daleko, samozřejmě jsem si pořídil i onu prehistorii, i když s ohledem na zub času mají tyto hudební materiály zanedbatelný vliv na jejich význam a odkaz. Přesto se ale jejich hudba z něčeho vytvářela, formovala a hledala vlastní tvář a právě proto i album In The Beginning, vydané na CD ve Francii na labelu Pulsar přináší set písní, z nichž některé zapadly takříkajíc do zapomnění a jiné byly natočeny znovu a žijí na hudebních nosičích dodnes…. Takže se vraťme hodně daleko do historie ještě před první album Please Please Me (1963) a před první oficiální singl Love Me Do (5. říjen 1962)…
MONEY – opravdu dřevní zvuk raného syrového rock and rollu v britském balení. Skladbu nahráli The Beatles později na druhé album With The Beatles a také John Lennon s Plastic Ono Bandem…. Hlas Johna je ovšem identifikovatelný už tehdy. Máš ten správný drsný timbr a nezapomenutelný nosový projev. Doprovod je dobově potlačený a samozřejmě v monofonní verzi.
TILL THERE WAS YOU – uhlazený zpěv procítěného pojetí Paula McCartneyho. Je tady cítit vliv jeho amerických vzorů, který se nosil na přelomu padesátých a šedesátých let. Hudební doprovod je ještě více potlačen. Kytarové sólo v mezihře hraje samozřejmě George Harrison. Formálně je v pořádku. Myslím, že na svou dobu technicky poměrně neobvyklé. Je ovšem hráno zjednodušujícím způsobem s mírným ozvukovým vibrátem, ale bez zkreslení. Rytmika je hodně jednoduchá a zatlumená. Kytaru Johna ovšem téměř neslyším. Také tahle skladba byla natočena znovu na druhé řadové album With The Beatles.
TO KNOW HER IS TO LOVE HER – Americký skladatel, producent a aranžér napsal tenhle rhythmandbluesový kousek, který si prehistoričtí The Beatles upravili k obrazu svému. Je tady zvýrazněna sborová složka zpěvu s mírně houkavými sbory. Zvuk nahrávky se ale místy ztrácí a jeho úroveň je velmi nevyrovnaná. Oblíbené klubové číslo k tanci….
TAKE GOOD CARE OF MY BABY – před mikrofonem George Harrison. Tak tahle skladba má v sobě zvláštní kouzlo. Nikdy se mi nepodařilo sehnat originál, ale beatlesovská coververze obnažuje v krásné přirozené nahotě počátek šedesátých let. Melodie je velmi dobře vystavěná a The Beatles s ní velmi dobře pracují, třebaže Georgeův hlas nemá onu lennonovskou rockovou drzost a mccartneyovskou hladivou sebejistotu. Tahle skladba už natočena nebyla a zůstala v zapomenutí…
SEPTEMBER IN THE RAIN – rhythm and blues ve znamení The Beatles. Paul zpívá sólově. Kapela hraje v elegantních legátech a ze skladby cítím jakousi nespecifikovatelnou jazzovou atmosféru a zajímavé akcenty. Myslím, že skladba má velmi zajímavý konec, dokonce s basovým finále…
SURE TO FALL – skladbu napsal rockandrollový veterán Carl Perkins. Myslím, že bychom píseň mohli zařadit do kategorie rock-a-billy, kde je zvýrazněn prvek country. Kytarová mezihra s rozechvívanými tóny patří k dobovým zvyklostem. Kapela zde používá docela slušně vyvážený vícehlas a opírá se o elegantní melodickou linku….
SEARCHIN´ – známé autorské duo Leiber / Stoller napsal tuhle známou skladbu, kterou nazpívalo hodně interpretů a kapel. Tady je opravdu hodně cítit, jak jsou prehistoričtí The Beatles pod vlivem amerického rock and rollu. Bicí a baskytara dobře swingují, také Paul výtečně frázuje ve zpěvu a napodobuje Elvise Presleyho s dobovými manýrami. George do mezihry vloží stylové nijak komplikované sólečko.
MEMPHIS – tuhle skladbu napsal můj „král“ rock and rollu Chuck Berry. Tady se ale skladba jmenuje „jenom“ Memphis (nikoliv Memphis Tennessee). Klasický rock and roll postavený na základním principu s údernými akordy. Meihrové sólo působí přece jenom úsměvně „neohrabaně“, ale hlas Johna výtečně frázuje a my cítíme, že ten rock and roll vstřebal opravdu mistrovsky, třebaže sound nahrávky je „takový jaký je“.
SHEIK OF ARABY – harmonicky na svou dobu poměrně „složitá“ skladba. Před mikrofonem je George. Prehistorie The Beatles vykazovala skladby nejrůznějšího charakteru a z tohoto filmového swingu dokázala udělat The Beatles takový soft-beat už v dávných časech
BESAME MUCHO – hudební model, parodizující v padesátých letech nekriticky oblíbenou latinsko-americkou hudbu. Paul zpívá s nasazením a já vidím kavárenskou kapelu s klobouky, jak řádí v jakémsi obskurním barru a mává kytarami jako větrný mlýn…. Tuhle skladbu je možné slyšet jako „rozjezdovku“ ve filmu Let It Be, kdy se unavení John, Paul, George a Ringo snaží uvolnit atmosféru a Paul přejde málem do operního zpěvu s falzetem (jako parodie). Skladba byla natočena mnoha kapelami a patří mezi dobově populární materiál a myslím, že některé československé barové kapely ji hrávaly pro obveselení publika na tanečních parketech…
THREE COOL CATS – před mikrofonem je George. Občas mu ve zpěvu vypomáhá John.. Opět Leiber / Stoller. Schematický a úderný model taneční hudby, který byl součástí jejich dávného repertoáru. Rytmika běží vpřed bez jakýchkoliv překvapivých breaků a kytary broukají zrychlené doprovody. Myslí, že i tohle je dnes totálně zapomenutý prehistorický kousek.
CRYING, WAITING, HOPING – závěr patří písni Buddyho Holly. Kupodivu ho nezpívá Paul, jeho velký obdivovatel, ale George. Georgeovi je zde v písních trochu překvapivě poskytnut poměrně široký prostor jako zpěvákovi. Skladba se od předešlé příliš neliší v pojetí, interpretaci a aranžmá. Byly to prostě písničky k tanci a z toho se vycházelo, když byly natáčeny. Kytarové sólo uprostřed se drží opět zavedených formulí. Žádné zkreslení a žádné vybočování z dobových zvyklostí, kdy kytara byla součástí písně a nedostávala prostor k nějakému zásadnějšímu sebevyjádření.
Samozřejmě netvrdím, že většina pánů progboardistů padne z alba na zadek, ale myslím, že prostor zde by měla dostat opravdu i ta nejdřevnější historie a možná, že někteří mladší milovníci The Beatles tyto zapomenuté začátky kapely buď neznají, anebo nemají možnost se k nim nějakou přímější cestou dostat. Je to tedy odraz vzdálené ozvěny hudby prvopočátku šedesátých let ve vší naivitě prorazit a pozvolna uhájit prostor na hudebním kolbišti. Moje úloha při hvězdičkování je tedy velmi znesnadněna v rámci objektivního nazírání s ohledem na další beatlesovský materiál. Chybí tady přítomnost producenta a hudebního poradce kapely George Martina a zvukového režiséra Philipa McDonalda… Asi by bylo namístě nabídnout dvě a půl hvězdičky, ale s ohledem na onu bezprostřednost a raritnost řady písní ty tři hvězdičky nabídnu…



» ostatní recenze alba Beatles, The - In The Beginning
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Waters, Muddy - I'm Ready
2013-07-13

Waters, Muddy / I'm Ready

5 stars

Album I´m Ready od americké bluesové legendy Muddy Waterse jsem dostal k Vánocům koncem sedmdesátých let vlastně hned v závěsu za předešlým titulem Hard Again. Myslím, že na tomhle albu se energie, výkon kapely a charisma jejich frontmana potvrdilo ve stejně hluboké a objevné formě a myslím, že milovník černošského elektrického blues by ho měl mít doma ve své sbírce. Je tady krásně cítit, jak tenhle model hudby působil inspirativně na řadu evropských i amerických „bílých“ skupin, které měly v erbu černošské blues a přetvářely ho k obrazu svému. Jsem trochu překvapen, že tomuhle albu zatím nikdo nevěnoval pozornost a tak se této role „představovače“ ujmu milerád sám…
I´M READY – krátký úvod ústy Mistra a už tu máme první blues z pera legendárního basisty Willieho Dixona. Uvolněné a houpavé, přitom patřičně syrové, přesně v tom duchu, jak má tahle hudba znít. Ve skladbě dominuje amplifikovaná foukací harmonika Jerryho Portnoye. Bicí Willieho „Big Eyes“ Smithe jsou pleskavě samozřejmé a drží standardní rytmický základ. Při posechu si vybavím, jak se podobným rytmem nechává ovlivnit bubeník Canned Heat Adolfo de la Parra. Myslím, že velmi podařený úvod…
33 YEARS – tenhle typ pojetí blues je mi ještě o kousek bližší. Zpomalený líný rytmus dává více vyniknout jemným nuancím téhle hudby. „Pine Top“ Perkins hraje skvělé party na klavír v tom správném hospodském duchu a klouzavé kytarové tóny se výtečně doplňují s foukací harmonikou, která sem přináší ten správný zakouřený sound. Leze mi mráz po zádech, když vnímám tyhle líné tóny a mám před očima virtuálnín zakouřenou hospodu na americkém Jihu, kde sedí společnost opilých návštěvníků, kteří polehávají po stolech a nasávají do sebe levnou whisky. Johnny Winter rozechvívá svoje protahované tóny do neuvěřitelné přímočarosti. Ano tohle je model ryzího blues, které se snaží běloši hrát co možná nejautentičtěji, ale přiznejme si při veškeré úctě ke Claptonům, Bloomfieldům, Greenům, Mooreům, Gallagherům, Simmondsům, Troutům, Montoyům, Taylorům… že jim přece jenom ten „krůček“ bude vždycky chybět.
WHO DO YOU TRUST – další blues nám představí Muddyho Waterse výtečně frázujícího ve zpívaném projevu a hudební doprovod v jedinečném feelingu. Ani tady se nikam nespěchá a všechno probíhá v líném, jen mírně – opravdu mírně zrychleném tempu. Rogers a Waters s kytarami umírněné kooperují a dotvářejí ten jedinečný obraz. Na rozdíl od bílých skupin zde neoperují sólující kytarista s kvílivým tónem, ale celá kapela hraje v umírněné vzájemné shodě, při níž se v tomhle neviditelném kruhu všichni aktéři výtečně doplňují.
COPPER BROWN – hudební schéma se příliš nemění. Vychází se opět z dané tóniny a její čitelná harmonie se zvolna odvíjí podle neměnného modelů. Milovník art rocku asi namítne, že zde není žádný hudební vývoj. Má samozřejmě pravdu, ale blues není o košatých harmoniích a rozezpívané velkoleposti, ona práce se základními vyjadřujícímu prostředky má kouzlo v onom zprostředkování reality – a navíc někdy velmi drsné, racionálně tvrdé bez příkras. Myslím, že to cítím jak z interpretace, tak z hudebního doprovodu. Myslím, že tady slavný Johnny Winter podává jedinečný výkon. Zbavil se syrového zkreslení svého tónu a šumlovaných běhů a hraje otevřeně a čistě, jak to tahle hudba vyžaduje…
I´M YOUR HOOCHIE COOCHIE MAN – legendární skladba s výrazným riffem, který zná každý milovník blues. Dixonova skladba je vlastně standardem, který přepracovalo mnoho skupin a sólistů tu s větším, tu s menším úspěchem. Muddy Waters zpívá velmi odlehčeně a jeho barva hlasu má dar rozvibrovat duši. Winter, oba další kytarista Margolin a Rogers jsou ve velké pohodě a opět je zde důležitým aspektem Portnoy se svou mistrovskou foukací harmonikou. Netroufal bych si říci, kdo je v dané branži lepší – zda on, nebo Big Walter Horton. (Oba se na albu střídají se svými dokonalými mininástroji). Je to prostě jedinečné zvládnutí bluesové hráčské interpretace ve velkém stylovém pojetí.
MAMIE – zpomalíme a velmi pomalým způsobem se zvolna brodíme bluesovou řekou protii proudu. Ten virtuální proud není vůbec prudký a naše chodidla voda „unese“. Velmi výrazně cítím to „odlepování“ ode dna. Kytarová přediva naříkají, hladí, uklidňují i zneklidňují zároveň. Skoro se mi chce říct, že vyprávějí příběh. Winter se přímo hraje a laská s jednotlivými tóny a na rozdíl od jeho vlastních alb tady nezahlcuje prostor a sází je s citlivostí opravdového mistra svého nástroje – slide-kytary. Kytarové party jsou i u ostatních hráčů uměřené, ale o to více vyniknou jemné detaily, které lze spoluprožít. Klavírní doprovod Perkinse je v pozadí (možná ho měl Waters více vysunout do popředí). Uvědomuji si, že právě na takovém klavírním doprovodu postavil svoje výtečné hráčské schopnosti doprovazeč Claptona i Cockera (ale i krátkodobý člen Spooky Tooth) – Chris Stainton.
ROCK ME – další blues zní rytmicky zásadněji a výrazněji. Větší důraz na akcenty je při poslechu patrný každým taktem a každou dobou. Opět je zde onen základní bluesový riff, který je vsunován do řady jiných skladeb tohoto zaměření. Portnoyova foukací harmonika dokreslují atmosféru, ale místy hraje s kytarami příjemně elastická mírně zesílená unisono a bubeník Smith ze svého ležérního neměnného bubenického doprovodu občas překvapí zajímavě pojednaným breakem.
SCREAMIN´ AND CRYIN´ – název zní velmi výmluvně a myslím, že i kvílející protahovaná tóny hned v úvodu s ním koresponduje. Přesto skladbu nezahlušují a můžeme si užít ve správném poměru jako zpívanou interpretaci, tak foukací harmoniku. Myslím, že takto uchopit bluesovou formu (speciálně v téhle skladbě) asi opravdu umí nejlépe černoch (Afroameričan). Winter natahuje tóny v neskutečném pojetí a Perkins svými klavírními party a Horton s foukací harmonikou se opravdu vytáhnou. Ničím nepřikrašlované ryzí blues od prvního do posledního tónu. Fantazie.
GOOD MORNING LITTLE SCHOOL GIRL – závěrečná skladba pochází od další bluesové legendy Sonnyho Boy Williamsona. Opět píseň, kterou předělalo mnoho kapel a dnes o ní hovoříme jako o opravdové klasice. Watersova parta tady hraje o něco svižněji a ležérněji než na jiných místech. Můžeme tančit, můžeme při ní pít, můžeme se při ní milovat a můžeme snít se zavřenýma očima. Rytmika dusá v neměnném tempu, foukací harmonika je opět famózně jedinečná a klavírní party na jedničku. Myslím, že lepší tečku si Muddy Waters vybrat nemohl.
Album I´m Ready dostalo cenu Grammy. A vůbec se tomu nedivím. Snad i podle tohoto si lze album zapamatovat. Pokud se pamatuji, nestávalo se v minulosti, ani v budoucnosti, že by tahle prestižní cena se nějak tradičně zahnízdila v bluesové hudbě, což je o to cennější zpráva.
Sugestivně namalovaný detailní portrét Muddyho Waterse od Philipa Hayse je velmi výstižný, stejně jako společná fotografie na rubu celé hudební party, která toto album vytvořila. Stejně tak i precizní produkce Watersova kamaráda a mnohaletého spolupracovníka Johnnyho Wintera. Myslím, že pět hvězdiček není ničím zpochybnitelný.








» ostatní recenze alba Waters, Muddy - I'm Ready
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy


Ulrychovi & spol. - Pojďte dál, chci být chvíli s vámi
2013-07-11

Ulrychovi & spol. / Pojďte dál, chci být chvíli s vámi

4 stars

Hana Ulrychová – zejména pro pamětníky „opravdová paní zpěvačka“. Majitelka silného přírodního hlasu s pořádným rozsahem a výrazem, předurčená pro široké použití. Desítky let ovšem působí ve skupině Javory mimo rock, bigbít a další ingredience a mnoho lidí (zejména mladší ročníky) ji dnes vnímá jako zpěvačku moravských písniček z oblasti lidové hudby…
Cítím, že tím vyvolám mezi pány progboardisty silné tření, co má co dělat takový typ hudby mezi progressive rockem, art rockem, jazz rockem, hard rockem….., nicméně jako publicista a hudební historik mám prostě tak trochu v „popisu“ práce i nějaké přešlapy a proto jsem se rozhodl zařadit sem i její jediné sólové album, které ji vydal Panton v polovině normalizovaných sedmdesátých let. Dnešní rychlá doba nutí rychle zapomínat a žít přítomností a vyčkávat na budoucnost. Myslím, že nějaké ty návraty nikomu neuškodí. Někomu připomenou opravdu výtečnou zpěvačku, která by za jiného vývoje okolností zpívala rock, posléze soul a možná i jazz… to by musel být ale vývoj v dané době nakloněn různým talentům, což v drtivé většině nebyl….
Při poslechu alba se nemohu ubránit dojmu, že Hana Ulrychová i realizační tým věděli, že žádné další album nebude (natož specificky orientované do jednoho žánru) a proto tehdejší produkce zvolila cestu napříč hudebním pojetím, které sice nabourává koncepci alba samotného, ale „ukazuje“ žánrové možnosti zpěvačky. Prosím, abyste přijali toto album „na milost“ třebaže moc rocku na něm nenajdete a posuzovali jeho kvality pohledem doby, kdy vznikalo…
POJĎTE DÁL – akustické kytary, percussion, ale také problematické smyčce a velký sound, to je doprovod pro průrazně výtečný ženský hlas. Výrazná melodie a aranžmá, které se snaží vložit sem razantnější rytmické prvky. Nakonec jsem vklouzne elektrická kytara se svým sólem. Není sice nijak objevné, ale dodává sem rockovou transfúzi, která alespoň nechvíli rouměnlní ten velký sound orchestru a smyčců. Dokážu si píseň představit zahranou unplugged, ale i regulérní rockovou kapelou. Tohle vnímám jako přijatelný kompromis….s vynikajícím zpěvem.
TŘI PŘÁNÍ – akustické kytary znějí velmi příznivě a líbí se mně, že i percussion se ze skladby neztrácejí. Doprovod orchestru s dechy by byl v pořádku, kdyby se jednalo o řízný soul, ale utahané dechy spíš dokreslují atmosféru, než by zde měly nějaké nezastupitelné místo. Les smyčců a lesní rohy s trombony už přivádějí do anomity. Velkokapelové aranžmá odpovídá společenské objednávce, do které si asi bohužel Pertr Ulrych nemohl nechat mluvit, protože čelil tlaku kvůli angažované tvorbě v srpnu 1968 (!)
ZAHRADA A DŮM – tahle skladba ovšem vykazuje zajímavou změnu. Smyčce jsou zde ve stylu Paula Buckmastera a mají najednou zcela jinou roli… Rytmika tiká a zvoní a akustické kytary přesně sekají pružně znějící doprovody. Na rozdíl od předešlé skladby je zde větší životaschopnost a živočišnost, které paní Haně velmi sluší. Zajímavá podoba hudby v dost osobitém pojetí a podání…
TOUHA – práce smyčců zde ovšem hraje jinou roli, než jako lesní křoví. Cítím zde mírně dramatický podtón, kde se v dynamice citlivě pracuje s atmosférou, do kterého se zpěvačka výtečně trefuje svým hlasem i textovým sdělením. V refrénu zesílí vliv rytmiky, zejména dobře vypíchnuté baskytary. Ulrychova poetika zde slaví svůj triumf. Proměny harmonie a melodických postupů si dokáží získat otevřeného a citlivého posluchače, třebaže zde hovořit o rocku není namístě. Ovšem do standardně plytké pop-music té doby to má přece jenom dost daleko… Závěr se smyčci je opět hodně sugestivní….
LUČNÍ KRÁL – melodicky bezproblémová píseň moravským nadhledem a bezprostředností, která svádí k lidské zpívané vzájemnosti s dalším ulrychovským rukopisným pojetím. Dokázal bych si ji představit jako filmový soundtrack do nějaké pohádky. Trochu rušivě tam působí kazoo. Jsem ale nadšen s výtečně vedené melodie s vynikajícím hlasem a pružnou rytmikou. Myslím, že v podobném duchu by mohla pracovat ve svých písních i Polka Maryla Rodowicz…
DÍTĚ – klavírní úvod nám nabídne zvolna gradující píseň, kterou dokáže paní Hana zazpívat s plnými ústa tónů a rozšířené harmonie, v níž její hlasivky odevzdávají v expresivním pojetí pravděpodobně zatím nejvýraznější a možná nejpřesvědčivější výkon. Bez ohledu na typ skladby a aranžmá, které je možno nazvat kantilénou. Znovu si při jejím zpěvu uvědomuji její výjimečnost a vinu minulého režimu, že jí nedovolil rozvíjet její talent zcela jiným směrem… Klavírní epilog je melancholicky jedinečný…
ŽÍZNIVÉ RÁNO – začátek skladby zní jako gospel song. Haně Ulrychové zde vypomáhá ženský sbor, ale slyším i elektrické piano a mírně najazzlé postupy. Autor ovšem překvapí: je to Alex Harvey (Alex Harvey Sensational Band). Tahle píseň není klasický český model, ale vstřebává zajímavým způsobem zahraniční vlivy, které potvrzují široký záběr Hany Ulrychové. TOČR bych osobně poslal k čertu a nechal bych zde pracovat raději Pražský big band Milana Svobody, určitě by to písni prospělo…..
PRÁZDNÝ JE TEN DŮM – trochu intimnější polohy Hany Ulrychové. Ten jazz zde zůstává ukotven v méně nápadné, ale přesto cítěné poloze. Poměrně výrazné hammondky a elektrické pinao znějí velmi libě k jejímu silnému nosnému vibrátu. Také zde „nechybějí“ smyčce. Melodie ale graduje a paní Hana s touto okolností umí velmi přesvědčivě pracovat a tak z pop-music přejít do melancholických a zase energických okamžiků. Myslím, že s podobným typem skladby by velmi dobře naložila i taková Aretha Franklin. Jemné nuance v aranžmá jsou docela příjemné a nezavádějí nás k lacinému sentimentu…
STOUPÁM – rockově dravější nástup elektrické kytary, rytmiky a hammondek. Podle autorství, tahle skladba je českou coververzí amerického Chicaga – autorem je nepřeslechnutelný baskytarista a zpěvák Pete Cetera. Hudební doprovod sice není Chicago. Ale pokud milovník rocku na albu zatím nic nenalezl, tak právě tady ano. Perfektně pracující rytmika se posouvá až k jazz rocku. Kytarové postupy, a rázné akcentování jsou zajímavé a řekl bych, že i tahle skladba se zařadí mezi to nejlepší co lze na albu nalézt….. Srovnáno s originálem je to docela zdařilý pokus.
ZALEŤ SOKOL – další skladba nás ovšem totálně otočí k moravské lidové. A už tu máme vínečko, cimbál, dlouhé zasněné melodie a patřičný patos, který sem v otevřených melodických postupech neodmyslitelně patří. Po předešlé skladbě je to ovšem sprcha, kterou jste nemohli očekávat, i když jinak je po muzikantské linii všechno jak má být. Paní Hana je v této oblasti doma, i když já osobně ji mám mnohem raději v jiném repertoáru….
KDE BUDEŠ ZÍTRA, KDO VÍ…- do rytmické pop-music melancholické polohy s mírným jazzovým nádechem nás zavede další skladba. Kapela swinguje a zaujmou vás basy a „opět“ smyčce, od kterých jsme si dlouho neodpočinuli. Píseň zní uvolněně s porcí nostalgie. Jistá porce tajemnosti s gongem a přeznívajícími smyčci a tajemným šepotem nás odvádějí k závěru.
ZDE LEŽÍ ZEM TVÁ – poslední skladba je typem klasické písně poloviny sedmdesátých let, která prošlo cenzurou a mohla být nasazena na Bratislavskou lyru. Text je optimistický a pojetí nepříliš výbojné. Paní Hana zpívá velmi přesvědčivě a s nasazením, ale hudba samotná je hodně neutrální s mého gusta a tak si říkám, že by jiné aranžmá skladbě více prospělo, ale zase by nemohlo bodovat na Lyře.
Album Pojďte dál, chci být chvíli s vámi je raritní kousek. Jeho nezařaditelný styl (jak už jsem zmínil) na Progboardu asi nenajde moc příznivců. Hodnotím tedy především vynikající vokální dispozice, provedení a feeling a hudební doprovod za ním. Není to převratné album, které by přepsalo mapy, ale slušný pokud vyrovnat se s různým cítěním. Věčná škoda, že už nevzniklo další sólové albu s vyhraněnějším zaměřením. Jsem přesvědčen, že si to paní Hana přála, tak jako její příznivci, ale k realizaci nebyla na vyšších místech vůle…
Tři hvězdičky, ale za zpívaný projev to dotáhne ke čtyřem.








» ostatní recenze alba Ulrychovi & spol. - Pojďte dál, chci být chvíli s vámi
» popis a diskografie skupiny Ulrychovi & spol.


Joplin, Janis - Big Brother and the Holding Company
2013-07-09

Joplin, Janis / Big Brother and the Holding Company

3 stars

Janis Joplin je moje hudební láska… Tohle jsem nikdy netajil a trvá to prakticky dodnes. S její tvorbou jsem se ovšem před několika desítkami let seznamoval bez nějakého chronologického seznamu a tak jsem shodou okolností její poslední „posmrtné“ album objevil jako první a naopak první album její první doprovodné kapely jako poslední. Poučen její tvorbou jsem tedy mohl klást svoje subjektivní nároky nezávisle na tom, co jsem v jakém pořadí slyšel a jak z toho vychází podle mého soudu právě ono asi nejméně známé první album? Už nějaký ten pátek leží v mé sbírce a uvědomil jsem si, že jsem ho dosud nepodrobil recenzi, což tímto napravuji…

BYE, BYE BABY – úvodní skladba zní víceméně tradicionalisticky. Tedy alespoň tohle je pocit z úvodního tématu. Nezkreslené kytary na pomezí jazzu s čistým tónem a průrazná baskytara Petera Albina. Nehraje sice nijak zázračné postupy, ale výtečně vystihuje rytmické detaily, stejně jako úsporné bubenické postupy spíše standardního typu Davida Getze. Je zde ovšem sama Janis. Její hlas už na prvním albu prokazuje značnou osobitost a nezávislost, ale nikoliv syrově agresivní model forsírovaného zpěvu. Velmi nadějný úvod…

EASY RIDER – druhá skladba spíš podle nálady a pojetí patří do kategorie spíš elektrifikovaného country. Albinovy basy jsou ovšem velmi důrazné a myslím, že nad kytarovými přiznávkami Jamese Gurleye a sólového kytaristy Sama Andrewa jednoznačně dominuje. Sam Andrew ostatní zpívá ve skladbě sólo, za podpory Janis i ostatních hráčů. Řekl bych mírně rozdováděný song, zejména v závěru. Příjemné, ale nijak ohromující…

INTRUDER – více energie vykazuje třetí skladba. Janis se opírá do hlasivek a je velmi přesvědčivá. Když poslouchám hudební doprovod Big Brother And The Holding Company, uvědomuji si, že mohli být velkou inspiraci třeba pro pražské Flamengo v éře Karla Kahovce. Když si odmyslím ženský vokál, tak by bigbítový krasavec Kahovec skladbu mohl klidně odzpívat, stejně tak jako Flamengo odehrát. Moc rozdílný bodů zde neshledávám, ale na druhé straně mohu být z tohoto zjištění potěšen…

LIGHT IS FASTER THAN SOUND – zajímavá vokální duet Andrewa a Janis. V téhle skladbě se Big Bother And The Holding Company namočili do americké psychedelie. Sice nijak neuhlazují, ale řada atributů: např. vedení vokální linky a dynamické odstíny včetně syrově rozvířených elektrických tónů Andrewovy sólové kytary už jsou ukotveny v řadě emocionálního rozpínání mysli a vlivu LSD.

CALL ON ME – tato skladba nás přivádí do rhythm and blues amerického typu, které Janis ovládala stejně dobře jako soul její konkurentka, v té době snad nejobdivovanější zpěvačka Ameriky – Aretha Franklin – kapela se drží pravidel a nijak nápadně nevybočuje z daných pravidel a tak se vedle neučesaného hlasu Janis připojují ve zpěvu i Andrew a druhý kytarista Gurley. Stylové, ale přesto zatím nijak zvlášť provokující….

WOMEN IS LOSERS – tohle je příklad syrového blues, které má kdesi v základech Bo Diddleyho a Johna Lee Hookera. Přesto si skladbu napsala Janis sama. V podobném duchu se snažili uchopit rhythm and blues v Británii třeba Animals, Yardbirds nebo Pretty Things. Výtečně sehraná kapela předvádí raný model námluv bělošské kapely uhranuté černošským blues.

BLINDMAN – další skladbu interpretuje Sam Andrew opět za podpory Janis a celé kapely, která se tentokrát autorsky pod písní podepsala celá. Myslím, že vliv Yardbirds je ve skladbě dost citelný – tedy po instrumentální stránce a vokálním principu.

DOWN ON ME – dobře pojednaná skladba. Myslím, že ji Janis natočila později ještě jednou a ve srovnání s první verzí ta druhá je více přesvědčivější. Chybí zde syrové kytarové sólo a hřmotnější sound, který se podařilo v jedné rovině ze studia přenést i na koncertní pódia. Tasdy zní Big Brother And The Holding Company jako ještě hodně „krotká“ kapela. Janis se opřen opírá do hlasu už tentokrát, ale kytary znějí jaksi při zdi, moc opatrně…

CATERPILLAR – zvláštní. Jsme sice v USA v polovině šedesátých let, ale mě se zdá, že tato ryze americká kapela zní hodně britsky. Vedení hlasů ve stylu Manfred Mann, hudby ve stylu Pretty Things, místy Small Faces. Tohle by mě nikdy nenapadlo a sborové hlasy málem podle známého Mersey soundu. Na první poslech bych v téhle partě rozhodně nehledal kapelu ze západního pobřeží – z Kalifornie!

ALL IS LONELINESS – závěrečná skladba je ovšem opět v psychedelických obrazech. Předoucí kytarové party obou hráčů jsou doplňovány, bicími, percussion, hutnými basy a tajemně znějícími sbory. Více jasu sem přinese sama Janis, její hlas prořízne ty psychedelické mlhy a jako paprsky ostrého slunce posvítí do psychedelických koutů podzemí. Také odtud cítím vliv Timothy Learyho – proroka LSD….

Leccos ovšem naznačují bonusy
COO COO – tato skladba zní velmi progresivně. Kytarové party sem přivolávají opar Orientu a bicí až tamtamové poselství přírodních národů. Hodně odvážná skladba na r. 1966, ale je příliš krátká a potřebovala by širší prostor….

THE LAST TIME – žádní Rolling Stones, ale skladba Janis Joplin. Doprovod opět v psychedelickém, ale tentokrát v mírně úspornějším tónu a v refrénu sem zavane trochu jazzu. Janis je ovšem v téhle hudbě suverénně doma a zpívá s neuvěřitelnou lehkostí. Pochválit musím Albinovy basy a i nepředstíranou stručnost a sdělnost.

Ve srovnání s dalšími alby, které Janis Joplin nazpívala s Big Brother And The Holding Company, Kozmic Blues Bandem i Tilt Full Boogie bych řekl, že tady ještě řada věci hledá svoje místo. Původní malý label Mainstream, který v září 1967 album vydal v produkci Boba Shada nevěnoval patřičnou péči produkci, což je na albu znát. Je však zaděláno z těch správných ingrediencí a tak mám nesnadnou pozici v hodnocení. Dám tentokrát jenom tři hvězdičky, ale jenom proto, abych prokreslil rozdílnost mezi prvním a následným albem. Není to špatné album, ale i když kapela hraje velmi slušně, jako debut se ještě vyrovnává s některými nedostatky. K poslechu ale mohu doporučit.


» ostatní recenze alba Joplin, Janis - Big Brother and the Holding Company
» popis a diskografie skupiny Joplin, Janis


Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
2013-07-01

Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico

5 stars

Tvorba italské progressive art rock kapely Premiata Forneria Marconi byla u nás za totalitního režimu známa jen opravdu zasvěceným příznivcům a těm, kteří měli pravidelný přístup k pašovaným albům. Jinak se u nás v hudebním tisku o nich moc nepsalo a tak byli pořád v tehdejších časech u nás známější především Emerson, Lake And Palmer, Pink Floyd, Yes, Genesis a King Crimson, než tahle vynikající kapela z Apeninského poloostrova. Ortodoxní rockeři si navíc nebyli schopni v té době přiznat, že by rocková hudba té vyšší kategorie mohli vznikat jinde než v Británii, USA, Holandsku a v NSR.
Tihle Italové ale všem vytřeli zrak, protože dokázali velmi brzy, že jejich alba jsou srovnatelná s alby britských kapel věhlasných jmen a album s italským názvem Per Un Amico to potvrdilo na celé čáře. Po delším čase jsem na jmenované album dosáhl i já a dnes patří mezi špičkové opusy daného žánru a tak nad ním tak trochu zamedituji a těm, kdo ho neznají, se ho pokusím trochu přiblížit…

APPENA PUN PO´– z velké dálky se přibližuje zvolna plující harmonický závan nekonečna, který se rozlévá prostorem. Poté se ozve koncertní akustická kytara, která zní jako etuda od J. S. Bacha a další postupy už běží v duchu barokní hudby. Je zde flétna, cembalo, akustická kytara a varhany. Přidává se ovšem ostinátovaná baskytara a poté jsou zde hutné nástupy rytmiky a výtečně seřízený basy Giorgia Piazzy a bicí nástroje Franze Di Cioccia. Trochu zde vnímám v další části vliv King Crimson, Gentle Giant, ale i Van Der Graaf Generátor. Zpívané hlasy jsou hodně subtilní a něžné, jak bývá v Itálii zvykem a už se zde rozlévá velebně ortelný sound mellotronu. Ten celkový dojem je velmi příznivý a nabízí proměnlivé sekvence akustické historizující hudby s rockovými postupy. Hodně zvukově a instrumentálně barevné téma. Nádherná instrumentální práce, ale i citlivé ovládání dynamických odstínů činí z této skladby miniaturní rockovou symfonii. Začátek velmi nadějný a hodný obdivu od samého začátku!

GENERALE – rockovější pól nabídne dravější kytarové pojetí Francona Mussidy, který neváhá zmáčknout wah wah pedál a výborně se doplňují s precizními houslovými party Maura Paganiho a klavírními běhy Flavia Premoliho. Při poslechu této skladby musím konstatovat velmi vyspělou hráčskou polohu všech instrumentalistů kapely, ale zároveň je zde znát i klasické hudební vzdělání, které se promítá do kompozičních postupů, daných přísnými zákonitostmi. Kooperace rocku a „vážné hudby“ s moderním myšlením je zde zastoupena velmi názornými hráčskými schopnostmi, které proměňují běžnou rockovou hudbu v opravdové umění. Líbí se mi, že zde nikdo zvlášť nevyčnívá a přesto je evidentní, že si hráčská základna přepouští prostor k samotným prezentacím, ale celek působí jako kompaktní hutné dílo, z něhož nic nevyčnívá a v kterém také nic nechybí. Synthesizery, klavír, akustické kytary, elektrická kytara, cembalo, bicí a basy, flétny a lidské hlasy jsou zde prostě v úžasně vyrovnaném profilu. Vynikající po všech stránkách.

PER UN AMICO – flétnový úvod s klavírními party zní mírně melancholicky a může upomínat jiné britské skupiny, nicméně italsky zpívaný text nás vyvede z nějakých mylných představ, že posloucháme nějaké neznámé Van Der Graaf Generator, Genesis nebo Beggars Opera, nebo snad zástupce Canterbury scene…. Úžasný smysl pro vygradování a vnitřní muzikantskou kázeň je znát málem v každém dalším taktu kompozice. Teď se proderou do „popředí“ velmi uvolněné Paganiniho houslové party a to vyvažování akustických nástrojů se zde vynikajícím způsobem spojuje s plnotučnými basy a kreativními bicími postupy, jež zastřeší synthesizery. Přediva mlýnků dvanáctistrunné kytary jsou nejen přesná, ale krásně kolotavá a hedvábně hladivá.

IL BANCHETTO – akustické kytary (šestistrunná a dvanáctistrunná) trochu připomenou rané Genesis. Hlas zní ovšem jasně a melodický otevřeně bez naříkavého timbru Petera Gabriela. Na poměry skupiny je tohle v podstatě „písnička“, ale její intelektuálně hudební background i overground jsou na velmi vysoké úrovni. Odpíchnutá flétnová hra a závany mellotronu působí zasněně až pohádkově v nejasných pastelových barvách. Jako bych slyšel i harfu a závaný mořského větru. Tónové kouzlení za mírné vypomoci synthesizerů má Premoli v rukou a nedovolí, aby se mu vymklo kontrole. Přesto ty dynamické odstíny jsou famózní a vnímat pianissima a fortissima ve vzájemném protikladu je pro ucho velmi libé. Místy mám pocit, že bratři Shulmanové z Gentle Giant nad těmito Italy měli „patronát“ a něco z jejich hudebního myšlení zde uvízlo v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Klavírní party mají klasické běhy v duchu artificiální hudby a výrazně se vzdalují nějakým rockovým výbojům. Nevím, jestli Premoliho inspiroval Sergej Rachmaninov nebo Fryderyk Chopin, ale v každém případě je mistr klavírní hry vysokého levelu každým coulem… Pokud se instrumentalisté z Premiata Forneria Marconi vedle instrumentalistů promění ve sborové vokalisty, je zde cítit i vliv Crosby Stills And Nash. Jejich hlasy jsou italsky vyzpívané, měkké a vroucně podmanivé a k danému typu hudby velmi příhodné…..

GERANIO – inspirace hudbou baroka, ale i italské renesance je někdy velmi názorná, ale nikdy ne většinově určující. Je to spíš lehký základní nátěr, v několika vrstvách virtuálně vykrývaných laků (nátěrů), které se překrývají, ale nelikvidují. Prolínání soundtrackových prvků s hudbou k baletnímu představení, doteky dvorské hudby na zámcích se zde snoubí s rockovými výboji obtížně zařazeného typu a stylu. Výtečné poměry basových základů a rytzmů s melodickými složkami, nechybějí ani tubular bells a dravé fortissimo s dominantním dopadem na posluchače jako v barokních fugách. Hudba krásná, nadčasově pojednaná, přesto asi ne vhodná pro méně informovaného posluchače, který je zvyklý poslouchat prvoplánové rockové masáže. Další příklad fantastického cítění hudby, které muselo být přesvědčivé nejen při poslechu, ale i při koncertních prezentacích. Výtečné po všech stránkách!

Jediným „kazem“ na kráse je stopáž alba. Necelých 35 minut je opravdu málo. Ano, byl to zřejmě autorský a umělecký záměr, ale koncentrovanější posluchač se cítí být v jistém slova smyslu ošizen. Jinak ovšem po stránce instrumentální a aranžérské Premiata Forneria Marconi stojí na velmi vysokém piedestalu a přesvědčují řadou svých mimořádností ve schopnostech ovládání svých nástrojů, v aranžmá a ve vokálních partech. Pochválit lze jednoznačně všechny zainteresované instrumentalisty. Je zde cítit určitá pokora před hudbou a respekt jednoho k druhému a řekl bych, že i identický názor na hudební směřování.
Pět hvězdiček bez jakéhokoliv váhání!

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Dux & Martin Koubek - The Thrill Of Love
2013-06-30

Dux & Martin Koubek / The Thrill Of Love

4 stars

Album skupiny Martin Koubek And Dux s názvem The Thrill Of Love dnes už prakticky neseženete. V naší zemi není zvykem dělat dolisy alb, které se prodaly a které nejsou mediálně vyzdvihované. Nejsem si tak úplně jistý, ale mám navíc pocit, že label Reflex Records už neexistuje, takže ani není kdo by album vydal (!?) Kromě toho kapele bohužel neprospívá okolnost, že je už delší dobu koncertně neaktivní a tak se vlastně širšímu publiku nepřipomíná… O to víc cítím důvod tohle album, tuhle skupiny a samotného frontmana – kytaristu Martina Koubka připomenout těm, kteří ho pamatují ve druhé polovině osmdesátých a v první polovině devadesátých let na dravých koncertech napříč republikou… Takže se nad tímto albem zastavím a nabídnu ho vaší pozornosti.
TO SEE YOU ALIVE TODAY – velmi energický nástup v hardrockovém balení. Hřmotné kytarové riffy, šlapající basy a našlápnuté bicí, které se hrnou vpřed jako zrychlený vlak. Trochu netypicky zde zní použití foukací harmoniky, ale zaujmou především dva hlasy. První patří kytaristovi Martinu Koubkovi a druhý americkému baskytaristovi Michaelu Franklinovi. Pořádně našlápnutý model syrové hudby postavený na nekompromisnosti a dravosti se základnímu atributy stylu. Martin Koubek je ovšem technicky suverénně vyspělý hráč a jeho rychlé kytarové běhy jsou poučené Ritchie Blackmorem a Steve Morsem. V pozadí slyším varhany Hammond B-3, na které hraje hostující Jan Polešovský. Ten ale nevyčnívá a je spíše backgroundovým hráčem. Odér Deep Purple je zjevný, ale cítím i mírný podíl Budgie.
MELT AWAY – další dravý riff v úvodu a už se nám odvíjí další téma v hardrockovém modelu. Kvílivý tón kytary ustoupí syrovým doprovodům. Franklin má jasnější hlas než Koubek, který zase dodává písním Duxu patřičné ostří – určitě se mi jeví spojení obou hlasů jako velmi šťastné. Některé postupy v unisonech basů a kytary se trochu otírají o Tommyho Bolina, pak ovšem Koubek vypálí šíleně rychlé kytarové běhy s protahovanými tóny s dobře vypilovanými technickými finesami. Jeho kytara má jasný melodický tón a jasně razí cestu kupředu s řadou barevných tónových odstínů. Trochu se mi zdá, že nahrávka zatlačila bicí tak trochu do pozadí, stejně jako ještě o něco více hammondky, které bych uvítal v popředí a nebál bych se popřát jim i vlastní instrumentální prostor. Ovšem řady výtečně vypilovaných breaků vás v instrumentaci přinutí smeknout imaginární klobouk…
THEY TOOK AWAY YOUR DADDY – bottleneck sjíždějící struny elektrické kytary navodí tu správně odřenou a syrově řeřavou atmosféru. Baskytara a bicí nástroje zvolily přímočarost bez zbytečných komplikovaných postupů a máme tady melodickou skladbu s přímým tahem na bránu, která vyzývá k tanci. Úderné breaky oddělí jedno téma od druhého a pak už máme možnost vychutnat po čertech ďábelskou jízdu Martina Koubka jako o život s pořádně klopených zatáčkách. Melodie je víceméně čitelná a předvídatelná a tak celý model stojí na výtečné souhře a rozvibrovaných emocích…. Dokážu si představit, tak při téhle skladbě dokázali řádit ti nejortodoxnější příznivci v sále…..
BEARS OF WYOMING – Medvědi z Wyomingu… Už samotný název vyvolává různé nebezpečné asociace. Dux se dotkli tématu divoké americké přírody a opět se ocitáme v divokém běhu hardrockových riffů s protahovanými tóny… Trochu se mi stýská po přítomnosti hammondek, které s další skladbami tak trochu netrpělivě očekávám, kdy dostanou prostor k seberealizaci. Kytary v playbackovaných doprovodech i v sólových nájezdech jsou neoddiskutovatelně sebevědomě razatní a dovedl bych si Koubka představit jako zdatnou posilu mnohé americké, anglické nebo německé hardrockové kapely, ve které by jednoznačně prosadil svůj prostor….
THE BED IS BIG – zajímavé kouzlení na baskytaru a už se nám rozbíhá další rockové téma ve výtečném aranžmá s řadou akcentovaných proměn dobře seřízené souhry jednotlivých protagonistů. Martin Koubek neměl příležitost v sedmdesátých letech prorazit hard rockem a pohyboval se spíše v oblasti fusion music, tady ovšem ovšem dokazuje, že ani v devadesátých letech není hard rock jako hudební styl mrtev a se vší vervou, energií, odhodlaností a náporem za zdatné podpory Franklina a Procházky opravdu řádí v obdivuhodném rozměru svých nadstandardních schopností a lituji, že už v sedmdesátých letech nemohl dostat prostor. Jeho hráčský potenciál bych velmi rád vyzdvihl a je mi líto, že není díky domácím českým poměrům doceněn. Skladba ostrá jako břitva….
THE THRILL OF LOVE – hammondky v intru. Konečně jsem se dočkal. Povytáhly se do popředí, nezbytně doplněny kvílející sólovou kytarou. Výraznější proměna stylu s mírně patetickým pojetím, ovšem po ní opět naskočíme do rozjetého vlaku a bez zastavení se necháme unášet po kolejích dál a dál. Pod kotlem je řádně zatopeno a tak naše jízda nezná zastávek a je hnána vpřed. Melodie je čitelná, klasy mírně potlačené a opět jsme konfrontování dobře vypilovanými kytarovými běhy, energickými basy a pulsujícími bicími, které ani tentokrát nekomplikují rytmickou strukturou. Škoda, že se mě hammondky z prvotního posuntí do přední linie zase nějak vytratily a vnímám je jako backgroundový doplněk. Martin Koubek ovšem pálí s technickou suverenitou Ritchieho Blackmora a je určujícím elementem celého potenciálu skladby….Stupňující se harmonie ve vyvrcholení skladby je jedinečná po všech stránkách…
JUST TONIGHT – basová ostináta v úvodu a pak už nastoupí další hardrockový riff a skladba se veze ve víceméně daných pravidlech svého stylu. Tak jako jsem čekal na hammondky, teď už netrpělivě čekám na avizované akustické kytary, které zatím podezřele dlouhou absentují. Ale zato se ke slovu dostává hostující Jan Polešovský na hammondky (!) Chybí mi u nich Leslie box, ale i tak díky za ně. Dostáváme se díky nim ke skupině Warhorse, které tu a tam nepřímo zaslechnu. Střídání kytarových partů se s hammondkami pojednou vejde do jednoho formátu a Koubek neváhá zapojit i foukací harmoniku, které sice příliš nevyčnívá, ale je tady!
SAD SHADOW – mírně pochmurné téma hardrockové balady. Hutného nástupu se konečně i sem dostaly akustické kytary v mírně potlačených doprovodech. Podle stavby skladby bych řekl, že skupina Dux chtěla vyrobit nějaký hit a tohle valivé zpomalené téma, kde sound čeří i wah wah pedal a opět i akustické kytary nám nabídne drásavě-hladivou melodii, zpívanou s vroucím nasazením. Skladba se v mnohém liší od ostatního materiálu zpomalených rytmem a důrazem na prokreslení tématu s nezbytným patosem, při kterém můžete tančit ploužák, anebo se zaposlouchat do naříkajících tónů Koubkovy kytary a hymnických hammondek, které jsou zbytečně zatlačeny do pozadí. Nevím, jestli to byl záměr produkce, ale řekl bych, že ne zcela namístě. Koubkovy kytarové eskapády si pohrávají s řemeslnou erudicí s prýštícími tóny a udržují si patřičný feeling s neuvěřitelnou erudicí.
HEY JILL – další vypilovaný kytarový riff s řadou přeznívajících tónů je úvodní tématem další skladby, která s nám v následujících taktech začne odvíjet před očima. Pořád se pohybujeme na syrové hardrockové půdě a musím konstatovat, že mi neděle žádné velké potíže si představit Dux jako vývozní kapelu po zahraničních klubech. Ostatně zpívaná angličtina jim k tomu předplácí vstupenku. Na druhé straně si dokážu představit kapelu na velkém pódiu open air festivalů, kde by rozhodně strhla pozornost svojí vervou a rozhodností. Citoval jsem už sice Ritchie Blackmora, Tommyho Bolina, ale cítím, že Martin Koubek poslouchá i Al DiMeolu a Johna McLaughlina a že jejich technicky náročný styl vstřebal natolik, aby jej mohl více či méně nápadně aplikovat do tématu, aniž by táhl hudbu na albu k fusion music. Další výtečně pojednaná skladba.
SPANISH CASTLE MAGIC – jak už samotný název napovídá, máme tu coververzi slavného songu Jimi Hendrixe z alba Axis: Bold As Love… Martin Koubek je velký milovník jeho odkazu a prostě si „neodpustil“ tuto verzi natočit ve svém pojetí. Pracovat s hendrixovským odkazem je velká odvaha a chce to mimořádné hráčské vybavení a schopnost proniknout do hlubších struktur a vypilovat téma do detailu. Myslím, že tady se věci daří. Není zde cítit úporná snaha memorovat hendrixovské téma (což je mi sympatické), ale zachovat si v coververzi značnou nezávislost.
LISTEN KIM, ALVIN´S ON – zajímavě rozkreslené kytarové téma bez zkreslení s víceméně jasnými tóny, ale poté se opět dostaneme do dravého víru, který nás strhne divokým proudem. Koubkovi dýchá za uši rock and roll, který přetavuje v dravý hardrockový oddenek syrové nekompromisní hudby, hnané vpřed s velkou energií a odhodlaností. Franklin výtečně šlape basové linky s uhranutou přesností a Koubek svádí boj se živly. Polešovský s hammondkami vstoupí do tématu a participuje Koubkově kytaře hrou na hammondky přece jen ve zbytečně uměřené podobě. Více než vliv Jona Lorda bych řekl, že sem vstupuje Brian Auger, ale zvuk tohoto legendárního nástroje je zastřený a málo zaostřený, přesto cítím, že je to hráč velmi slušného kalibru a s Koubkem se rozbíhají v jedinečném stylu. Pojednou nečekané změna a pumpující basy se v duetu s foukací harmonikou a občasným přihlášením hammondek dostávají zcela do popředí. Ano, tohle je rock and roll devadesátých let bez omezení a druhá část skladby to jednoznačně potvrzuje ve strhujícím víru…. Nikdo se nešetří a všichni hrají jako o život.
PACIN´ CRYIN´ SCREAMIN´ – poslední skladba začíná zvonivými akustickými kytarami v úvodu, ale tklivé melancholické balady se nedočkáme. Dravý hardrockový riff ovládne i tohle téma. Přítomnost foukací harmoniky sem sice v prchavých okamžicích zavane blues, ale hard rock je tím základním poznávacím prvek od začátku do konce a tahle finální skladba není výjimkou.
Album The Thrill Of Love zní velmi přesvědčivě. I v devadesátých letech, kdy nastupují nové deriváty rocku je zjevné, že klasický hard rock není anachronismem a tohle album to potvrzují po všech stránkách. Pár citovaných drobností není nijak na vadě kráse a všem přímočarým rockerům lze album doporučit k poslechu. Obal je ryze rockerský po všech stránkách a ozdobu mu přináší především charismaticky přitažlivá a exoticky krásná žena Martina Koubka – Jitka, která mu dodává nejen energii, podporu a zázemí, ale zcela zjevně erotický background. Čtyři hvězdičky bez diskusí.


» ostatní recenze alba Dux & Martin Koubek - The Thrill Of Love
» popis a diskografie skupiny Dux & Martin Koubek


Mitchell, Joni - Blue
2013-06-27

Mitchell, Joni / Blue

5 stars

Album významné americké (původně kanadské) písničkářky Joni Mitchell s názvem Blue jsem poprvé zaregistroval v r. 1973, kdy ho u nás vydal v licenci Supraphon. Pochopitelně bez názvu a také s jiným obalem. Navzdory tomu byl obal zajímavě umělecky pojednán výtvarným designem, který se mi líbil, i když nectil originál… Tuším, že tam byl výtvarně vkomponován motýl a byl tam motiv řezu napříč kmen stromů s letokruhy (!?)
Měl jsem právě osmnáct a těžce jsem sjížděl hard rock a blues rock a k folku jsem neměl právě nejblíž. Ale měl jsem dvanáctistrunnou akustickou kytaru a učarovaly mi různé balady a tak jsem se k akustické hudbě prokousal zcela sám. Bylo to tuším na nějaké návštěvě, kde tohle album hrálo jako kulisa k nezávaznému povídání a protože mě zaujala interpretace i skladby, požádal jsem o sluchátka a album si vychutnal zcela sám v soukromí. Byl jsem z něho nadšen, i z průvodního slova, které napsal tuším Jiří Černý. Album Blue jsem si sice bezprostředně poté nesehnal, ale po letech jsem po něm zatoužil natolik, že mi ho poslal kamarád z USA na vinylu a později jsem vinyl zaměnil za CD. Hudba na něm je krásná, neokázalá, přesto strhující a vzrušující ženskou něhou a řadou emocí, které už na počátku sedmdesátých let Joni Mitchellovou posadili na ženský trůn americké folkové hudby. Je ryzí a poctivé a oslovuje mě dnes stejně, jako před desítkami let….
ALL I WANT – mandolíny, akustická kytara, percussion, tlumené basy…. trochu šamanismu a už je tu nezaměnitelný podmanivý ženský hlas Joni Mitchell. Její hlas má schopnost vtáhnout do děje a když i čtu přeložené texty, mám zvláštní pocit po těle. Zpívá v podstatě o obyčejných a běžných věcech, kterým dokáže dát mimořádný rozměr díky své interpretaci. Cítím inspiraci směrem k Zuzaně Michnové, ale i k zapomenuté Zdeňce Lorencové… Na kytaru zde participuje její folkový kolega James Taylor, rovněž známé jméno. Úderné, sdělné a laskavé a přesto pohlcující….
MY OLD MAN – Joni Mitchell vymění akustickou kytaru na klavír. Není sice žádná virtuoska, ale na klávesy umí hrát a dát akordům správný důraz a její pianissima přecházející do mezzoforte a zpět jsou stejně uhrančivá, jako její vokál. Jsem rád, že nesvěřila klavírní party takovému Leonu Russellovi a nahrála si je sama. Je to přesvědčivé a věrohodnější. Zpívat o stáří není jednoduché, zvlášť když v době, kdy natáčela tohle album, tak jí bylo osmadvacet let a stáří je v tomhle věku v nekonečných dálavách……
LITTLE GREEN – krásně rozbrnkané akordy a dobře sejmutý zvuk kytary. Joni zpívá s klasickým ženským podílem něhy a její hlas hladí a chladí. Pohrává si s harmonií a její interpretace je krásně rozevřená do širokého prostoru a při určitých okamžicích mě běhá mráz po těle, když slyším onu neuchopitelnou kooperaci akustické kytary a jejího hlasu. Najednou jsem s ní někde v Kalifornii v Laurel Canyonu, oba jsme oblečení jako indiáni a hledíme si v zapadajícím slunci do očí…
CAREY – tahle písnička má v sobě tu správnou posthippieovskou atmosféru, když se lámala šedesátá a přicházela sedmdesátá léta. Studiový bubeník Russ Kunkel, ale i známý Stephen Stills na baskytaru a kytaru vypomáhají v instrumentaci Joni, která nahrála playbackem jedinečné vokální party ke svému sólovému přednesu. Všechno zvoní, cinká a ze skladby prýští pozitivistické obrazy vidění světa…

BLUE – skladba, která dala albu název. Je to vlastně dilema – blue může být „modrá“, ale také „smutek“ a myslím, že obojí je na albu zastoupeno. Při poslechu této skladby to cítím do morku kostí. Obal alba je v modrém tónu a její tvář se zavřenýma očima asi charakterizuje smutek. Krásné klavírní téma a ještě krásnější vokální interpretace. Obdivuji, jakým způsobem dokáže pracovat svým hlasem. Její vibráto není vtíravé, ale naopak vroucné, včetně dozvuku klavíru na domyšlení celého posmutnělého obsahu písně…
CALIFORNIA – když se tak zamyslím, mám pocit, že touhle skladbou se Joni dotkla na tomhle albu svého parnasu. Výtečná melodie, sugestivní hudební doprovod, jedinečná interpretace… Zavřu oči a mohu snít. Jsem v létě 1967 v Kalifornii jako hippie v indické košili, s dlouhými vlasy a neholenými tvářemi, ovinut korálky, v ruce držím kytaru a na krku mám indiánský kalumet, za ruku mě drží krásná blondýnka s dlouhými panicovými vlasy do pasy s čelenkou v batikované košili s korálky a na tvářích má úsměv….Je to sen, ale přesně takové asociace mám při téhle písni… Také zde lehce rytmicky čeří terén Russ Kunkel, ale je tady steel -kytara Sneaky Pete Kleinowa a akustická kytara Stephena Stillse. Mohl bych to klidně poslouchat i vícekrát. Výtečná vstupenka do minulosti (bohužel s návratem)…
THIS FLIGHT TONIGHT – chtěl bych přivolat všechny milovníky skotských Nazareth. Ano, vy co vzýváte „jejich“ skladbu This Flight Tonight, byste si měli poslechnout tuhle akusticky údernou skladbu na kytary. Tady totiž Dan McCafferty a Manuel Charlton čerpali inspiraci, než vytvořili svoji výtečnou coververzi, která obletěla svět. Dokážu si představit tuhle skladbu naživo s řadou hostů vybavenými akustickými kytarami. Píseň má v sobě hodně vnitřní energie a její následné dynamizování má velkou sílu. Prostě paráda!
RIVER – další klavírní baladická záležitost. Snivá vánoční balada osamělé slečny, která hledá východisko ze svého postavení a zoufale touží po vzájemné komunikaci. Sebezpytování ženy, která udělala chybu a cítí dopad svého konání a možná nemůže sama se sebou vnitřně vydržet… v určitém expresivním vystoupání vokálu cítím bolest a beznaděj. Je to impresivní kresba neviditelných barev a přesto oslovuje a proniká do mysli. Silná záležitost. Nedecibelově a bez dramatických gest vyjádřené rozervané nitro…
A CASE OF YOU – mísení akustické kytary a mandolíny je příjemné a odlehčené, ale není to žádná nuda, je zde hodně kreací, zvlášť když se připojí zpěv a percussion. V lecčems se tahle skladba podobá úvodní All I Want. Přesto neobviňuji Joni z nějakého nedostatku invence. Prostě si pohrává s tématem a vrství tóny vedle myšlenek zakletých v interpretaci. Myslím, že je to rajská hudba pro toho, kdo dokáže naslouchat jejímu hlasu a jejím textovým vizím. James Taylor a Russ Kunkel jsou opět tady a neokázale sem vkládají svoje drobné, přesto nepřeslechnutelné podíly.
THE LAST TIME I SAW RICHARD – Joni je pozorovatelkou života a ženy s řadou zkušeností s muži. Nemohu necitovat z jejího textu: „Směješ se,“ řekl, „myslíš si, že jsi imunní, jdi a podívej se do svých očí, jsou naplněny měsícem. Máš ráda růže a polibky a hezké muže, aby ti říkali všechny ty krásné lži, krásné lži…“. Klavírní doprovod a napůl zpívaný a napůl deklamovaný projev komentuje tváře života mezilidských vztahů. To smutné mollové akordické finále je těžkou tečkou k dopřemýšlení pro každého posluchače….
Myslím, že tím čím byl Neil Young pro americký folk song v jeho akustické podobě v dané době, tím byla Joni Mitchellová, jako ženská interpretka ve stejném žánru. Její písně mají jasnou melodii, ale mnohdy jsou harmonicky poměrně nepředvídatelné a nedají se jen tak z voleje kopírovat, jak by se snad někomu mohlo zdát. Vedle osobité interpretace, vynikajících textů a nosných melodií, hraje Joni Mitchellová velmi dobře na akustickou kytaru. Tím pro mě znamená vrchol toho nejlepšího, co se dalo v akustické písničkářské poloze v zemi mnoha „dívek s kytarami“ dosáhnout. Je to ta, kterou nazývám důvěrně Joni (Mitchell jaksi zapomínám), protože ke mně patří stejně jako Janis (Joplin), Maggie (Bell), Elkie (Brooks), Marishka (Veres), Flora (Purim), Annie (Haslam)…Zůstává pro mě královnou a královny hrají za pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Mitchell, Joni - Blue
» popis a diskografie skupiny Mitchell, Joni


Hendrix, Jimi - Jimi Hendrix
2013-06-24

Hendrix, Jimi / Jimi Hendrix

5 stars

První a jediné album, které za bývalého režimu u nás vyšlo v r. 1973.
Bylo to jako zjevení, jako blesk z čistého nebe.
Vedle všelijakých bulharských, východoněmeckých a sovětských desek byl tenhle výběr kytarového génia jakousi miniaturní nadějí, že "západní hudba" k nám přece prorazí...
Album mě přinesla moje matka z práce, protože její kolegyně koupila desku své dceři. Kolegyně si (prý) album jen tak cvičně pustila a zhrozila se z "té strašné, skřípavé, kvílivé, hlasité nemelodické pahudby", že to přinesla mé máti, protože věděla, že její syn v téhle hudbě "jede".
Zvuková úroveň nahrávek byla hodně sporná, také si pamatuji, že mnohé skladby byly na konci záznamu nepřirozeně uříznuty, takže to narušovaloé celkový dojem.
Jinak ovšem byl výběr sestaven se znalostí terénu a většina zásadních Hendrixových skladeb se sem vešla.
Petr Dorůžka doplnil obal řadoui zajímavých informací, aby se nevědomý obdivovatel trochu zorientoval v Mistrových deskách.
Recenzovat album se mi jeví jako zbytečné, protože všechny skladby jsem podrobil rozboru na jednotlivých řadových albech.
PO revoluci ke mně dolehla informace, že v zahraničí jistí diskofilové shánějí alba zahraničních (západních kapel) právě v socialistických licencích jako unikátní sběratelské kousky. Takže člověk měl najednou doma sběratelský unikát, který by byl v Londýně docela slušně zaplacen.
Hendrixova hudba je za pět, obal tak za čtyři a zvuková úroveň za tři. Jak s tím naložit?
Protože jde především o hudbu - tak pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Jimi Hendrix
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Tangerine Dream - Rubycon
2013-06-24

Tangerine Dream / Rubycon

5 stars

Tangerine Dream pro mě v sedmdesátých letech znamenali novou odnož progresivní hudby, která se vydala od klasického pojetí rocku směrem k odvážných elektronických impresím nijak nesvazovaná bicími nástroji a klasickou instrumentací (i když i u nich se občas objevily klasické nástroje, které v rockově hudbě nemohly chybět…). Doba byla otevřená bezbřehým experimentům a Tangerine Dream patřili mezi průvodce do neznámého a neprozkoumaného světa hudby. A protože patřili mezi první, kteří elektroniku objevili jako nový neznámý prostor, tak jejich zvukové erupce přitahovaly mimořádnou pozornost… Album Rubycon vyšlo, když jsem byl na vojně a tak ke mně dorazilo až s jistým zpožděním výrazně později. Nicméně kamarád, který mě tehdy zásoboval zahraničními alby mě jednou „donutil“ zasednout a tyhle elektronické inženýry analogového soundu z NSR vyslechnout. Byl jsem překvapen. Předtím jsem od nich znal album Alpha Centauri. To byl dost tvrdý oříšek na rozkousnutí, ale zdálo se mi, že na albu Rubycon se kapela posunula směrem, který byl pro mě akceptovatelný. Sugestivně už působil sám obal alba v modrozeleném tónu, který hodně souzněl s tím, co Froese, Franke a Baumann vytvořili…
RUBYCON – PART ONE – elektronické tajemno s řadou bloudivých zvuků, které mohou vyvolávat různé asociace. Cestu pustým městem, cestu hlubokým lesem uprostřed noci, cestu neznámým podzemím do neznáma…Tady se fantazii meze nekladou. Kompozice má dlouhou stopáž přes sedmnáct minut a tak lze očekávat řadu impresivním a expresivních proměn. Šum elektronického větru se prolíná s bzučením synthesizeru, který napodobuje trubku a přelévání elektronické clony pojednou prolíná s křikem virtuálních racků nad virtuálním mořem. Po elektronických impresích konečně tahle hudební směs nesvázaných tónů a zvuků dostává nějaký tvar daný konturami. Elektronické percussion, které vytvářejí rytmickou linku dotvářejí minimalisticky opakující se schéma, které vyvolává zvláštní atmosféru a při poslechu se zavřenýma očima a navíc v samotě a potmě, myslím, že celý elektronický hudební útvar navodí atmosféru astrálního nekonečna. Některé momenty jakoby se v krátkých sekvencích mohly klidně vložit do pinkfloydovského opusu Ummagumma, místy i Dark Side Of The Moon, ale opravdu jen některé momenty. Do hypnotického rytmu vstupuje různé kreativní zvuky, čeřené elektronikou, ale místy vzniká iluze fragmentů arabské hudby. Kompozici nelze upřít napětí, neohraničitelnou představivost, horrorovou strašidelnost a šamanskou tajemnost. Není to hudba pro každý den, ale myslím, že pro občasné vzdalování se realitě, které je někdy v životě člověka nutné, je tohle vstupenka do toho pravého imaginárního světa fantazie…
RUBYCON – PART TWO – úvodní část druhé kompozice začíná hodně ponuře a přelevání elektronických vln zní místy mírně depresivně a vidím před sebou vizi vybombardovaného města bez lidí, hromady ruin, sutě a krajinu bez života… Polyfonní synthesizerové elektronické sbory jakoby navozovaly pláč a žal vražděných lidí, nebo těch, kteří zahynuli po náletech nebo postupem fronty. Také tato kompozice je delšího formátu a umožňuje nám se hlouběji ponořit do samotného tématu, kde Edgar Froese, Chris Franke a Peter Baumann novodobí elektroničtí impresionisté navazují svým jazykem na díla klasiků. Elektronické percussion pracují jako neviditelný buchar s umírněným tónem, ale to svištění větrů, které simuluje les smyčců nás nadzvedává od zemské tíže a nese nás nekonečným prostorem… Dokázal bych si tenhle elektronický opus představit jako soundtrack k nějakému filmu z oblasti science-fiction (což ostatně v dalších letech Tangerine Dream prováděli). Pokud máte doma kvalitní hifi aparaturu, můžete si vychutnat elektronické imprese do sytosti s jemnými nuancemi, které tahle hudba přináší…. S nekonečného astrálního prostoru jsme mezitím přistáli na zemi na břehu virtuálního moře, a šumící příliv nekonečných vod se teď přelévá kolem nás s železnou pravidelností. Astrální tón se ale z impresionistických kreací nevytratil a je zde dále přítomen. Těžká melancholie se rozprostírá v tomhle nezměřitelném prostoru ruku v ruce s imaginární okázalostí a snovými obrazy, které posluchači vytanou při poslechu na mysli. Docela by mě zajímalo, co by na tyhle hudební obrazy řekl takový Igor Fjodorovič Stravinskij, Olivier Messiaen nebo Aaron Copland. Ti všichni tvořili se smyčcovými tělesy a se symfonickou klasikou progresivní hudební obrazy, tady všechno vzniky synteticky, ale dojem na posluchače není) alespoň v mém případě tak až moc diametrálně odlišný svým dopadem při poslechu….
Myslím, že celkem logicky vytanou při poslechu člověku na mysli elektronické experimenty jejich krajana Klause Schulzeho, ale i geniálního japonského skladatele a performera Isaa Tomity a také trochu Stomu Yamashty. Řekl bych, že v dnešní době šla progresivní elektronická hudba jiným – spíš komerčním směrem a také v nekonečné řadě dalších alb Tangerine Dream je cítit prolínání společenské objednávky a komerčního využití. Nepravidelně jsem pak tu a tam si jejich další alba poslechl, ale třebaže zvuk byl dokonalejší, nabyl jsem dojmu, že se jedná o jakousi elektronickou vatu pro různé použití, třebaže mě některá alba docela mile překvapila. Řekl bych, že projekt Rubycon a Stratosfear (také Cyclone) bych osobně zařadil mezi jejich špičková alba a jejich poslech mohu trochu náročnějšímu, ale hlavně vnímavějšímu posluchači doporučit.
Není bez zajímavosti, že tahle kapela inspirovala a ve své době nabízela řadu aspirací i Romanu Dragounovi (Progres 2, Futurum, T4…)
Kdybych měl absolvovat ten sisyfovský úkol a recenzovat albovou produkce Tangerine Dream, byl bych v počtu hvězdiček velmi skoupý, ale v případě alba Rubycon se nezdráhám nabídnout plný počet hvězdiček!


» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Rubycon
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream


Family - Music in a Doll's House
2013-06-16

Family / Music in a Doll's House

5 stars

První album britských Family mám nejprve spojeno s Beatles. Nikoliv hudebně, ale byla to tehdy TA skupina, kvůli jejímuž názvu alba Beatles změnili záměr pojmenovat svůj projekt v r. 1968 Dolls House (Dům panenek) a tak pro svět vzniklo legendární bílé dvojalbum (bez názvu). Samozřejmě, jsem se po kapele, která svým prvním albem donutila dřívějším datem vydání změnu názvu nového beatlesovského projektu, pídil, ale cesta k němu nebyla snadná. Vlastně jsem poznával „chaoticky“ nepřehledně jiná alba Family a tohle debutní mi unikalo, až konečně jsem na něj dosáhl a tak se k němu vracím svým zamyšlením….
THE CHASE – velmi zvláštní úvod. Vokální sbory ve výškách ve stylu Uriah Heep, ale další hudební postupy jsou zcela svébytné. Po odvíjené melodické struktuře mám pocit, že poslouchám nějaké zhudebnělé divadelní představení v britském stylu. Slyším zde dechové přiznávky, hammondky, mellotron, kreativní rytmiku, ale nijak zásadně neagresivní a závěr skladby se ve stupňované harmonií zvedá do výše až utichne…
MELLOWING GREY – zajímavá melodická struktura. Smyčcové nástroje ve spojení s akustickou kytarou a naříkavý hlas a opět ono majestátní mellotronové kouzlení. Ano, tady mám neodbytný pocit, že tohle zní jako nějací zapomenutí ranní Genesis, dokonce Chapman si Gabriela připomíná místa tak sugestivně, že bych tomu málem uvěřil, že v těch neexponovaných místech zpívá Gabriel a ne Chapman (!). Také Canterburská hudební scéna se mi do hudebních postupů mírně prolíná (např. Caravan). Příjemné a krásně hladivé…
NEVER LIKE THIS – foukací harmonika, energická akustická kytara a z pozadí hammondky a typické sbory kapel šedesátých let. Ano, tady jsme v Británii a nemůžeme si splést hudbu země původu. Tohle je ten krásný psychedelický opar druhé poloviny šedesátých let, který se zahnízdil u hodně kapel, které symbolizují onu dobu. Uhlazené, ale ne přeslazené…
ME MY FRIEND – jsem mile překvapen, jak na debutovém albu Family používají různých proměn. Je to hledání stylu, nebo nabídka možností, kterými kapela vládla? Dechová sekce, zvláštně preparovaný zvuk basů, ponuré violoncello a střídání hlasů Chapmana, Kinga a Greche. Zajímavý příklad zapojení Lesie boxu…
VARIATION ON A THEME OF HEY MR. POLICEMAN – krátká miniatura rockovějšího pojetí, s elektrickou kytarou a důraznější rytmikou. Slouží spíš jako spojovací můstek, ale opět příjemná změna…
WINTER – zajímavá skladba. S vévodícím klavírem a hutnou instrumentací, jakoby předjímala slavný projekt Tommy od Who, nebo Pretty Things. Opět ta výtečná práce vokální složky a psychedelické tajemno s ozvěnami a strašidelný dozvukem…
OLD SONGS, NEW SONGS – i do hudby Family proniká blues. Je to nejenom syrovou interpretací, ale i foukací harmonikou a opakovaným motivem. Náhlá změna stylu a famózně vystavěný sborový vokál à capella téměř v církevní chrámovém pojetí. Přímočarost dusající rytmiky a mamé tady kombinaci velmi zvláštní povahy. Spojit takové Savoy Brown s Beggars Opera by asi nikoho nenapadlo. Ale tady se dějí vůbec nečekané věci. Kytarista John „Charlie“ Whitney hraje rychlé běhy s aplikací wah wah pedálu a máme tu dechovou sekcí playbakovaných saxofonů, která se s rockovým základem skladby velmi dobře doplňuje. Jedna z nejdynamičtějších věcí na albu.
VARIATION ON A THEME OF THE BREEZE – další příklad britské psychedelie v krátkém formátu, kdy varhany, klavír, šustící rytmika a nahazovaná ozvěna nastíní podivné kreativně tajemno…
HEY MR. POLICEMAN – bluesové cítění je evidentní, ale hovořit o blues se mi zdá ne úplně namístě. Jim King a i Roger Chapman (!) odehrávají svoje party na dechy se zajímavými postupy. Vstupuje sem i se svým „nekytarovým“ tónem Whitney, který navíc neváhá použít i countryovou steel-kytaru, zatímco Grech vedle basů natočil i houslové party. Myslím, že na rok 1968 docela odvážné hudební pojetí a řekl bych, že v téhle skladbě předjímá některé hudební prvky, které používá na přelomu šedesátých a sedmdesátých let John Mayall se svou americkou sestavou. Zajímavé a osobité…
SEE THROUGH WINDOWS – další těžko zařaditelná záležitost. Myslím, že by se i tato skladba hodila k nějakému experimentálnímu divadelnímu ztvárnění. Zajímavě vypointované okamžiky hudebních a skladatelských nápadů. Foukací harmonika, mellotron, klavír, a kvílející elektrická kytara zde odvádějí zajímavou práci. Zpívané party jsou poměrně obtížně zapamatovatelné a interpretovatelné a vlastně si uvědomuji, že tady dosud nezazněla žádná písnička komerčnějšího podbízivého a snadno čitelného charakteru. Instrumentáoní závěr jakoby pojímal Moody Blues a Procol Harum, ale jenom náznaky…
VARIATION ON A THEME OF ME AND MY FRIEND – ani ne dvacetivteřinová miniatura má podobu indické rágy se sitárem a onou tajemnou meditativní atmosférou… zcela nečekané.
PEACE OF MIND – pronikavý dlouhý tón houslí a důrazné rytmické nástupy bicích Townsenda a basů Grecha s klavírními přiznávkami. Opět výtečně vystavěné vokální party a spojování mocného hlasu Chapmana a pronikavých výšek Kinga stavějí tuhle skladbu v rozpoutané harmonii do jakési keltské podoby. Tady se ovšem prolínání psychedelie s rockem děje velmi důrazně a možná nejpřesvědčivěji. Skladba nabírá na dynamice až do finále..
VOYAGE – tak tady mi přijde že v úvodních partech Peter Gabriel „opisoval“ na prvních albech Genesis. Samozřejmě hudební doprovod je zcela odlišný. Tady se více experimentuje s postupy, aranžmá i instrumentaci a vlastně nevíme, co nás čeká. Spousta zajímavých proměn a zvratů. Velmi zajímavá práce houslí a violoncella a destruktivní zvuky nás mohou posouvat na okraj hudební schizofrenie. Ve stereu nás čekají nečekané efekty, které naplní odvážnými kreativitami náš pokoj doplněné opět mellotronem. Velmi zvláštní, ale zajímavá skladba.
THE BREEZE – po předešlých výbojích umírněně začínající téma, ale opět v psychedelickém pojetí s rozpínáním mysli a meditativní atmosférou. Tikání percussion, mírně pulsujícími basy a tlumenými klavírními tóny se s vydatnou výpomocí houslí odehrává něco jako malý šamanský obřad. Elektrická kytara se rovněž vkládá do tématu měkkými ohýbanými tóny wah wah pedálu, ale mame tady i posmutnělé violoncello a zase ty krásně vystavěné sborové zpěvy, kdy se Chapman s Kingem a Grechem výtečně doplňuje v téhle jemně klopotající písní…
3x TIME – spojení saxofonu a akustické kytary je poměrně nezvyklé a tak zvažujeme jestli je tohle folk kořeněný jazzem, ale tohle spojení nám dlouho nevydrží. Baladická forma je evidentní, ale zapojení ostatní instrumentace vyjadřuje řadu inspirací opět z nějakého divadelního představení. Spojení foukací harmoniky a saxofonů s hutně dusajícími basy a stylovými bicími sem přivleče odér boogie, ale jen na chvíli. Musíme být připravení na další změnu. Vedl jsem před časem s jedním kamarádem diskusi na téma téhle skladby. On zastával názor, že se jedna o velmi inteligentní parodii. Já jsem nebyl toho názoru. Třebaže na závěr skladby se zde nečekaně objeví fragment z anglické národní hymny….
Myslím, že album Music In A Dolls House se jako debut opravdu podařilo. Skoro bych řekl, že předčilo moje očekávání. Ne, že bych na něm byl nějak fascinován mimořádnými instrumentálními výkony, ale velmi zajímavé bylo kompoziční myšlení a schopnost vystavět zajímavé harmonické proměny, vlastně spíš se skromnějším nástrojovým zázemím. A pak tu byla vynikající aranžmá a nezaměnitelný hlas Rogera Chapmana. Pravda, ne každému se napoprvé jeho chraplavé vibráto může zamlouvat, ale příroda ho vybavila schopností „nemocný hlas“ povýšit na jedinečný umělecký feeling ve svůj prospěch. Myslím, že hudba prvního alba nastavila hodně vysokou laťku a bylo zjevné, že tahle skupina se bude pohybovat v progresivních vodách hledačství bez nějaké cílené snahy zabodovat v hitparádách. Za tu odvahu, řadu experimentů a řádnou míru osobitosti nabídnu tomuto projektu pět hvězdiček.






» ostatní recenze alba Family - Music in a Doll's House
» popis a diskografie skupiny Family


Impuls - Impuls
2013-06-09

Impuls / Impuls

5 stars

O skupině Impuls jsem nejprve četl v časopise Melodie a v Jazz Bulletinu, kde na ně odborná kritika pěla chválu a mluvilo se o nich jako o dalším životaschopném oddenku českého jazz rocku, rozšiřujícím stádo kapel jako byli Jazz Q, Energit, Mahagon, Jazz Fragment, Tlön, Alternativa, Combo Franty Hromady….. Jejich hudbu jsem ale naživo neznal a když se objevili na památné Jazzrockové dílně i na pár singlech Pantonu, byl jsem na vojně a tak moje vlastní zkušenost nebyla žádná. Pamatuji si ale na září 1977, kdy se objevil plakát, že Impuls bude mít koncert na dvoře novorenesančního paláce Domu pánů z Kunštátu a hrnulo se na ně tehdy málem celé Brno, velmi chtivé fusion music po česku, stejně jako standardní jazzmani z profesionální zvědavosti, ale díky bývalému tchánovi (jazzmanovi) se mi podařilo zaujmout dobré místo a moje první konfrontace s Impulsem začala… Koncert byl muzikantsky velmi precizním derivátem suverénního instrumentálního podání s řadou improvizací a když se pak o pár měsíců později objevilo jejich debutní album, šel jsem už najisto. Moje dojmy jsou tady….

HORNÍ KONEC, DOLNÍ KONEC – šumění větru (podobně jako u Cobhamova alba Crosswinds) a zasněný tón Moog synthesizeru suplující Panovu flétnu a a hned potom velmi průrazný elektrický Moog-bass a už se nám odvíjí jako Ariadnino vlákno plnokrevná fusion s kreativními bicími a dlouhými dunivými basovými tóny a výraznou trubkou. Další téma už bytelně funkuje a elektrická kytara seká rychle rytmické doprovody ředěné Phaserem Small Stone. První chorus přebírá elektrická trubka Michala Gery a hned poté se kytarista Zdeněk Fišer zmocní instrumentálního běhu, trochu poučeného Johnem McLaughlinem. Skladba má základní téma, z něhož se odvíjejí další harmonické struktury s pulsujícími rytmy v závěrečném strašidelném šumu… Velmi dobře zvolený úvod pro album.

ČERVÁNKY – jak už napovídá sám název, trocha melancholie a lyrismu neuškodí a tak rozkládané kytarové akordy se snivými dlouhými tóny trubky jsou v jedinečné kooperaci, kterou podpírá výtečný kontrabas a citlivě vystavěné bubenické party s řadou breaků. Dravější náboj přichází v dalších fázích, kdy Fišer prokresluje téma řadou ohebných tónových obrazů a velmi rychlých běhů. Vliv Milese Davise kapela nepopírá a tady se Michal Gera opravdu ukazuje jako znalec davisovské hudby a jeho cítění. Žádná akademická nuda, ale pořádná transfúze energie a to už i Pavel Kostiuk na Moog synthesizer střídaném s Fender-Rhodes nabízí svoje zajímavé party v rámci kolektivní vyprecizované hudby. V závěru se skladba vrací do původního motivu…

OSMIKRÁSKA – perlení elektrického piana je zvláštně kombinovány s elektrickým kontrabasem, na který hraje František Uhlíř smyčcem a pak přijdou pořádné rány doi bicích a činelů a máme zde další skladbu. Basy pulsují jako pneumatické kladivo, zatímco elektrické piano perlí jako krystalky soli rozpouštěné v křišťálové vodě. Fišer sem vloží technické precizní kytarové sólo s divokými běhy, ale s jasným a suverénním výrazem. Další iniciativu přebírá Michal Gera. Uvědomuji si, že po Laco Deczim z tehdy mladší generace tehdejších trumpetistů byl pravděpodobně jediný, kdo dokázal hrát moderně, řízně a vstřebávat rockové prvky podobně jako na saxofony třeba Jan Kubík a napadá mě ne tak fantaskní teorie, že by Gera byl ozdobou legendárního Flamenga na Kuřeti v hodinkách (!?)… Precizní práce a souhra instrumentace je jednoznačná. Hraje se s velkým nasazením a šťavnatým základem.

V KLIDU A POHODĚ – tady trochu cítím vliv Weather Report. Je zde trak trochu záhadné prostorová atmosféra. Rozevlátá harmonie, smyčce, dlouhé tóny amplifikované trubky, důrazné basy a bloudivé tóny elektrického piana a máme zde perfektní téměř rockový riff. Unisono kontrabasu, basového moogu, kytary nabídne pořádně průrazný motiv, která vám prorezonuje do nitra jako elektrické výboje. Vedle Gerovy amplifikované trubky zde prostor dostává i Kostiukův synthesizer, který mňoukavými tóny ovládne prostor. Výtečné akcenty rytmického základu skladbě dominují. Zvuková pestrost je v nahrávce pozoruhodná a citlivý posluchač se jí může nechat unášet, stejně opětovně vrácenými bloudivými tóny z úvodu. Paráda!

SEXTANT – elektronický cvrkot cikád je velmi pronikavý a ve stereofonním efektu docela zajímavý až do závěrečného odeznění…. Helešicový bicí zde předvádějí výtečný bubenický běh s řadou polyrytmických figur, které se řítí vpřed za asistence důrazných basů a Phaserem Small Stone cloněným tónem elektrické kytary. Gerova trubka zní až rozmarně a hladivě a střídání harmonických nástupů zní velmi dobře. Helešic ovšem udává skladbě hlavní slovo svým bubenickým během, ale ani Fišer s jeho zrychlujícími se kytarovými nálety zde rozhodně není k přeslechnutí a řádí na plný zátah. Kostiukův synthesizer přebírá iniciativu a závěr patří vedle rytmického vyvrcholení i elektronické impresi a zklidňující trumpetě…. Opravdu přesvědčivá skladba.

CUMULUS – zatímco Gerova trubka se vznáší na málem arabském harmonickém základě nečekaně střídaným americkým pojetím jazzu, pracuje tady fantasticky rytmika Helešice a Uhlíře. Kdo máte kvalitní reproboxy, tak tuhle basovou šťavnatou nádivku doceníte a otestujete si pružnost a citlivost reproduktorů. Krásný kytarový mlýn, který sem vloží Fišer je prozářením tématu a nad ním si zasnění brouká Moog synthesizer. Zatímco Helešicova baterie se promění málem ve vojenský pochodový rytmus, ale pak sem vbloží máolem latinskoamerickou atmosféru zásnub Egberta Gismontiho a Hermeta Pascoala. Jazzrockeři docení opět ten dravý a průrazný riff a skladbě je ve finále… Další silný počin na albu…

RICO – trochu podíl Mahavishnu Orchestra, ale vzápětí střídán ranými Return To Forever. Tady se ty inspirace srážejí a prolínají s vlastním podílem autorského myšlení. Rytmika se tady pohybuje na latinizované elastické půdě a Fišer si tady s neuvěřitelnou lehkostí pohrává s jednotlivými tóny a v prudkých rychlostních záběrech uvolňuje postupně značnou porci energie. Hraje jinak než Radim Hladík nebo Luboš Andršt a podobnost bych nehledal ani u Františka Francla. Další fáze skladby je ryze jazzová. Kostiuk na elektrické piano sazí jazzová harmonická spojení, stejně tak jako Uhlíř přímo ukázkově „šlape zelí“ s výbornou asistencí kreativních Helešicových bicích.

POVIDLOVÉ HODY – velmi podařený kousek. Základní téma je dáno, ale jinak je zde ponechán značný prostor pro improvizování. Zajímavé duety zde nabídnou Kostiuk a Gera. Ale náhle se ke slovu hlásí Uhlíř. Tohle jsou ovšem basy jako zvon a nijak neprozrazují v daném okamžiku, že tohle nehraje baskytara s kompresorem, ale amplifikovaný kontrabas. Úderný rytmus poskytne prostor k jednotlivým vstupům všech zainteresovaných hráčů, kteří se předvádějí v tom nejlepším světle. Myslím, že je zbytečné kohokoliv z nich nějak vyzdvihovat, děje se tady spousta muzikantské dovednosti velmi kvalitního formátu a docela by mě zajímalo, jak by reagovali američtí jazzmani na to, jak jejich kolegové tehdy s fusion music nakládali za železnou oponou ve druhé polovině sedmdesátých let. Z mého pohledu radost poslouchat a získat tak vitální energii do všednodennosti….

Bonusy:
SLY – tuhle skladbu z nám v originále od Herbieho Hancocka z jeho legendárního alba Head Hunters. Myslím, že Impuls sem vložil více rocku a dravosti a oslabil funkové základy, to se mi ale nezdá nijak na škodu, protože poradit si s Hancockem v této podobě se mi jeví stále jako muzikantsky zajímavé a svědčí to o jedinečném hráčském zázemí Impulsu. Michal Gera zde řádí na amplifikovanou trubku s oktávovým děličem, ale tak občas prošlápne wah wah pedál. Tedy už ovšem hraje skutečná baskytara. Alexandr Čihař není žádné béčko a vyšívá tady svoje tóny s velkou erudicí znalce. Do toho nahuštěného rytmu vstupuje Zdeněk Fišer se zajímavou kytarovou improvizací, v níž vedle rychlých běhů výtečně rozvibrován tóny a hraje jako o život. Nahrávka je živá, ale na začátku skladby byl odfiltrován potlesk a bouření publika, což ale na konci naopak zazní jako spontánní reakce. Myslím, že Hergie Hancock by nad coververzí své skladby mohl být mile překvapen

CRYSTAL SILENCE – tohle je další coververze. Hrát Chicka Coreu u nás zkoušelo pár lidí a myslím, že docela zdařile, ať už to byl Martin Kratochvíl nebo Michael Kocáb. Pavel Kostiuk se jako jméno mezi nimi sice trochu ztrácí, ale nicméně po muzikantské a výrazové stránce si s Coreovým tématem na Fender-Rhodes výtečně dokáže poradit. Křišťálové ticho je velmi přiznačný abstraktní název, který z podání a instrumentální interpretace cítím a vnímám. Při vší úctě ke Zdeňku Fišerovi bych si ale dokázal v této skladbě více představit akustickou kytaru, než santanovské kouzlení s jazzovým odérem alb Caravanserai nebo Welcome… Úžasná lehkost, hladivá podmanivost a melancholie jde po vyšlapaném chodníčku ruku v ruce s mírně „povoleným“ sentimentem. Zajímavá tvář Impulsu s procítěným feelingem s odeznívaným elektrickým pianem a trianglem.

KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ – tak tohle je cesta směrem k funku. Tady jsme vstoupili do docela jiné vody. Rytmicky dravé a technicky vypilované. Kostiuk hraje s neuvěřitelnou lehkostí na Fender-Rhodes s odstřelovanými tóny a Čihařova baskytara pulsuje jako o život. Gera sešlapuje wah wah pedal u amplifikované trubky jako Miles Davis a oslňuje svou technickou vyzrálostí a suverénním podáním (tady ta moje teorie o výše zmíněném Flamengu platí snad ještě adresněji). Fišerova kytara je opět zde a opět je hraná s velým nápřahem, ale mám dojem, že se ve zvuku nahrávce jaksi ztrácí, na rozdíl od jeho předešlých vstupů do tématu a že ho rytmika zbytečně „válcuje“ – to Gerova trubka je průrazná a svým soundem nestlačitelná. Skvělý příklad jazz rocku po česku

BABÍ LÉTO – lyrismy nástrojové kontemplace se snoubí s názvem prodlouženého pozdního léta, které bývá v přírodě nejkrásnější. Hudební rozjímání je ovšem „narušováno“ dravým nástupem zběsilé rymiky, basů a kytary, ale další fáze se víceméně prolíná s řadou dynamickým odstínů, kde opět vévodí Fišerova kytara a Helešic sem vedle důrazní hry vkládá i perkusivní zvuky ve stylu Airta Moreiry. Gerova trubka s wah wah pedálem nepřebíjí atmosféru, spíš prokresluje téma (ano, Davisovi je tenhle hráč u nás doma nejblíž…. tady jsou cítit ty inspirace velmi čitelně). Prolínání kytarových témat, melodicky průrazných basových motivů s elektrickým pianem zní mému sluchu velmi libě. A nezbývá mi než chválit.

APENDIX – tohle je velmi silná skladba. Řekl bych že v českém jazz rocku možná ve své době jedna z nejprogresivnějších. Objevuje se zde naráz hned několik nových prvků v rytmech, soundu, použití zdvojených basů (baskytary a basového moogu). Skladba patřila v repertoáru kapely mezi oblíbené a tak zazněla i na mnou zmíněném koncertu v Brně v Domě pánů z Kunštátu a publikum poslouchalo jako u vytržení. Transfúze energie a nových postupů do hudební struktury. Pokud bych mohl soudit, myslím, že i pro zaryté rockery mohla být právě tahle skladba motivační, jak se s fusion music po česku vyrovnat v tom lepším případě ztotožnit… Nechci jednoznačně tvrdit, že tohle je ta úplně nejpovedenější skladba, kterou Impuls natočil, ale myslím, že mezi těmi nejzásadnějšími by zaujímala čestné místo.

SPIRÁLA – závěrečný bonus, když zavřu oči, tak může skutečně díky harmonizaci, rytmické proměnlivosti a kolotání elektrického piana, elektrické trubky a kytary výtečně souznít s názvem. Na baskytaru zde hraje původní Fišerův spoluhráč – baskytarista Petr Škrabák, který hraje průrazné basy podobně jako Jan Vytrhlík z Energitu na prvním eponymní albu. Škrbák později emigroval do USA a stopy po něm se ztratily. Fišer, Kostiuk a Gera se tady podělí o instrumentální prostor stejnou měrou a se stejným nasazením udrží kontinuity kvality a vyjádření až do závěrečného finále…

Návraty k české fusion music nejsou podle mého názoru cestou nikam, ale spíš výletem do minulosti, jejíž ozvěny lze slyšet i přes několik desetiletí i dnes. Byl velmi záslužný počin, když před několika lety nakladatelství Indies Happy Trails Records (vedle dalších jazzrockových titulů) tohle album vydalo navíc s pečlivým remasteringem a znovu ho tak vrátilo do povědomí veřejnosti. Je mi líto, že dnes už asi jejich comeback není reálnou věcí. Docela by mě zajímala reakce mladší generace jejich hudbu. Myslím že ti, kteří umějí naslouchat acid-jazzu nebo funku by zde našli řadu styčných bodů. Zajímavý je rovněž i obal alba (nějaký svařovací agregát s otevřeným plamenem) působí hodně podnětně. Určitě jste ve výloze album jednoduše nemohli přehlédnout. Členové Impulsu pro mě zůstali tak trochu velká n známá, ale se Zdeňkem Fišerem jsem se před lety seznámil a pozval ho jako hosta do mého pořadu Rock Caffé, kde naživo zahrál brilantní kytarové téma na svého elektroakustického gibsona. Kromě muzikantského backgroundu je to i výtečný společník a sympatický člověk, který hudbou žije od rána do večera….. Pět hvězdiček lze nabídnout.

» ostatní recenze alba Impuls - Impuls
» popis a diskografie skupiny Impuls


Bad Company - Bad Company
2013-06-08

Bad Company / Bad Company

5 stars

Když se rozpadli britští Free, bylo mi o upřímně líto, protože hudební pojetí, které prezentovali mi bylo nesmírně blízké a vyvažování elektrického blues s procítěnými baladami v jejich nezaměnitelném pojetí mi na britských ostrovech chybělo…. Přesto jsem předpokládal, že dřív nebo později na „troskách“ téhle kapely vznikné nové společenství, protože jejich leader Paul Rodgers byl velmi silná interpretační a autorská osobnost a tak bylo otázkou času, kdy se tak stane.
Když na veřejnost prosákly informace, že Led Zeppelin založili vlastní label Swan Songs a že se jejich manažer Peter Grant stal zároveň i manažerem nově vzniklé skupiny Bad Company, která chystá na zmíněném labelu svoje debutní album, nedlouho poté ke mně dolehlo, že Paul Rodgers je v jejich řadách a to zesílilo můj zájem. Vinylovou podobu jsem dostal sice se zpožděním, ale to už už pro mě nebylo „velkou neznámou“ a dnes ho vlastním na CD…
CAN´T GET ENOUGH – odpočítávání, jako v klasickém bigbítu a už se nám odvíjí první akordy úderného modelu klasického hard rocku. Je odzbrojující svou přímočarostí. Bicí nástroje jsou podobně jako ve Free v rukou rockového úderníka Simona Kirka. Jeho jednoduchost je zcela odzbrojující svými základními principy nic zbytečně nekomplikovat a nevkládat do hudby nějaké závratné rytmické figury, které by tříštily přímý tah na branku. Tomu také odpovídá basová přizpůsobivost bývalého Crimsona – Buze Burrella. Kytarové party byly svěřeny Micku Ralphsovi, nedávno ještě v řadách Mott The Hoople. Kvartet nám uzavírá nejdůležitější člen kapely – Paul Rodgers. Jako zpěvák je opět ve formě a zpívá se stejným nasazením jako předtím. Výtečné frázování a bluesový feeling nezapírá….
ROCK STEADY – další hardrockový příspěvek, zde cítím vliv Rodgersova bluesového cítění ještě zřetelněji než předtím. Rytmicky tandem jede ve společně vyjeté koleji a my víme, že nezabloudíme v té přehledné harmonii. Mick Ralphs v mezihře dostane příležitost k sólové prezentaci. Má barvu tónu, ale po tecnické stránce se zde neodehrává nic vyloženě mimořádného. Myslím, že ve srovnání s Paulem Kossoffem jaksi zaostává. Přesto má skladba svůj poctivý drive a strhující dynamickou atmosféru.
READY FOR LOVE – třetí skladbu napsal Ralphs, ale podle jejího pojetí bych ji třadil spíš do Rodgersovy dílny. Začíná jako procítěná balady s výtečnými odstíny Rodgersova hlasu. Klavírní party zde jaksi cítím z pozadí a myslím, že použít je v čitelnějších obrazech by skladbě více prospělo, než zasekávání elektrických kytarových kil. Ralphs zde dokonce nahrál i méně nápadné varhany a teď konečně je onen klavír jaksi více čitelný. Příjemná změna v nijak komplikovaném aranžmá a také vokální podíl hlasů sem velmi dobře zapadne. Další ukázka zralého klasického rocku se vším všudy.
DON´T LET ME DOWN – velmi procítěný úvod. Klavírní téma, vokální podíl a baladické téma, které by mohl zpívat třeba i takový Joe Cocker. Je tady cítit vliv soulu a mírně i gospel songu, v pozadí jsou evidentně ženské hlasy jako od Tamla Motown. Rodgers se do textu pokládá s velkým zaujetím a emocí a máme zde další změnu. Hostuje zde další bývalý Crimson Mel Collins na saxofon a hned po něm sem vloží Ralphs pořádně rozvibrované sólo s kvílející kytarou, které věrně vyjadřuje obsah a smysl téhle skladby. Kooperace Rogerse s ženskými hlasy je velmi slibné a potvrzuje to mnohotvárnost jeho talentu a využitelnosti. Přesto si neodpustím poznámku: v r. 1974 to bylo „teprve“ pět let, kdy legendární Beatles pustili do světa nesmrtelnou skladbu Johna Lennona – Don´t Let Me Down. Nevěřím tomu, že by po pár letech se na tuhle okolnost zapomnělo a myslím, že skladatelský tandem Rodgers a Ralphs tohle měli zohlednit a skladbu pojmenovat přece jenom jinak… Přiznám se, že když jsem na zadní straně obalu poprvé četl název skladby, hned jsem se dovnitř textu šel přesvědčit, jestli se nejedná o coververzi beatlesovské skladby… Vyjádřit strach z pádu, z osamělosti a nad vlastní bezradností se určitě dal vyjádřit jiným způsobem… Tohle je moje jediná „výtka“ k jinak velmi dobře pojednané skladbě.
BAD COMPANY – klavírní akordy s šustícími činely a kytarovými ornamenty otevírá v jakýchsi záhadných obrazech další skladbu, která dala název nejen eponymnímu albu, ale i celé kapele. Dá se tedy předpokládat, že si na ní dá celá parta záležet, jako na vlajkové lodi rockové námořní flotily. Myslím, že se to tady daří. Ta práce dynamiky a odstínění jednotlivých detailů instrumentace a vokálního podílu je vskutku jedinečná. Další model klasického hardrocku, ale prolínání základního tématu a úvodními prvky je opravdu velmi přesvědčivé. Burrell a Kirke zde překvapivě nabídnou pár nečekaných rytmických akcentů, které sem velmi dobře padnou a Ralphs dovyšívá téma svými kytarovými přízemi s mírně zaostřenými koncovkami. Skladba šlape a myslím, že si dokáže najít svoje publikum, třebaže ani zde se nedějí nějaké převratné progresivní instrumentální postupy….
THE WAY I CHOOSE – krásná balada. Velmi podmanivé skluzy kytarových tónů a rozkládaný kytarový mlýnek znějí velmi přitažlivě za rytmické podpory bicích a basů. Je tady cítit, že ten bluesový feeling má celá kapela pod kůží a třebaže se zde neobjevuje klasické blues, jeho opar, vůně nebo ozvěna je zde spolupřítomná a pro vyznění alba důležitá. Mel Collins sem zahrají poněkud krotké saxofonové party, ale více přesvědčivěji zní nadzemsky procítěné prostorově tetelivé kytarové tóny Micka Ralphse. Dokázal bych si zde představit i účast elektrického piana a hammondek (zejména tady), ale Bad Company zjevně nechtěli stavět kapelu se stálým klávesovým hráčem (možná n kdy na škodu). Píseň je ovšem i tak hodně přesvědčivá…
MOVIN´ ON – konečně více dravosti a také energické důraznosti. Skladba šlape, dusá, má asi i ambici stát se hitem a prorazit do hitparád. Ale z mého pohledu je tohle hodně komerční model, který není Bad Company zapotřebí. Tím netvrdím, že by tenhle přetransformovaný rock and roll byl k zahození. V repertoáru takových Mott The Hoople by byl jako vyšitý a před několika lety by si s touhle písní dobře poradili i američtí Creedence Clearwater Revival. Dobře zahrané, bezchybně zazpívané, ale myslím, že v daném roce málo vývojové.
SEAGULL – akustické kytary jsou vždycky příjemnou změnu u ryze elektrických kapel a proto tuhle změnu velmi vítám. Zvonění akustických tónů a víceméně čitelných akordických postupů velmi vyniká Rodgersův odmanivý hlas. Znovu si uvědomíme jeho přirozenost, smysl pro expresivní vyjádření i potřebnou umírněnost ve sdělení. Ralphs mu hraje kytarové doprovody a já si říkám, že zde mohlo těch akustických kytar být nahráno víc (!) Tamburína sem přivede trochu čitelnějšího rytmu, ale takový Reebop Kwaaku Baah na conga by zde byl zajímavější a cítím, že i takové hostující violoncello by nebylo k zahození. Kytarový závěr se stupňovanou harmonií je ale hudebně vítaný a dělá zde sympatickou tečku.

Jsem rád, že Paul Rodgers nepojal startovací projekt Bad Company jako příležitost pro svoje ego a že zde komponuje i Ralphs. Dodalo to albu na barevnosti. S odstupem času jsem čekal na albu více dravosti a syrovosti, což hardrocková scéna první poloviny sedmdesátých let na britské scéně rázně demonstrovala, ale Rodgers, Ralphs, Burrell a Kirke šli do jejich pojetí z jiného úhlu pohledu. Myslím, že tohle byl velmi zdařilý start a jako debut se Bad Company ukázali jako silná hudební jednotka, která si najde svoje publikum. Pár mých replik ke skladbám je ryze privátního charakteru a tak váhám mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami. Asi by objektivně bylo hodnocení napůl, ale v rámci debutního počinu jsem z alba nadšen a tak pět hvězdiček dám…. (Škoda, že se v dalších letech nepodařilo udržet stejnou linii, ale to už do téhle recenze nepatří).

» ostatní recenze alba Bad Company - Bad Company
» popis a diskografie skupiny Bad Company


SOUNDTRACK - Forrest Gump
2013-06-05

SOUNDTRACK / Forrest Gump

5 stars

FORREST GUMP - jeden z nejsilnějších filových příběhů devadesátých let, který jsem viděl a na který se nedá zapomenout.
Stejně jako kvalitní režie, námět, scénář a herecké výkony je i filmový soundtrack.
Když se člověk podívá na nabídku jednotlivých písní (tracků), tak si uvědomí, že Robert Zemeckis vycházel z toho nejlepšího, anebo z toho nejpresvědčivějšího, co mohla Amerika za bezmála čtyřicet let zpátky nabídnout.
Mnohé skladby přímo rezonují se samotným dějem a nemohly být vybrány lépe.
Třebaže se většinou nevyhýbám široké řadě skladeb, tady to udělám...
Za kvalitu kvalitní hodnocení. Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - Forrest Gump
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK


Isotope - Deep end
2013-06-02

Isotope / Deep end

5 stars

Britské reprezentanty fusion music Isotope, jsem si objevil až po jejich „příbuzných“ Brand X, které jsem považoval za špičku britského jazz rocku. Nevím, asi to bylo tím, že Isotope u nás nebyli příliš známí a prosazovaní a tak cesta k nim byla spletitější a vedla přes hlubší ponor do progresivnějších hudebních vod.
Na druhé straně jsem ale některá jména znal z jiných souvislostí – třeba kytarista Gary Boyle hrál s klávesovým hráčem Brianem Augerem, hostujícího hráče na percussion Morrise Perta jsem znal z Brand X, stejně tak jako producenta Robina Lumleye… Dalo se tedy soudit, že určitě nebudu ve špatné společnosti a že tato spojení přinesou leccos zajímavého a navíc vysoce kvalitního. Isotope ale byla kapela, která začínala ještě před Brand X (tuším v r. 1973)….
Ovšem samotné reference nestačily a bylo třeba mít konkrétní zkušenost. Jejich třetí řadové album Deep End proto po různých peripetiích vstoupilo do mé sbírky…

ATTILA – výtečné bicí – skvěle natočený zvuk – nám představí Nigela Morrise a další připojované party už představují kreativně měňavé a perlivé klávesy Zoe Kronbergerové, která hraje s lehkostí a technickým sebevědomím Chicka Coreyi.
Když se dokáže žena pustit do takových hudebních vod, je to pro mě vůči ní velký respekt a úcta. Kromě Patrice Rushenové a občas Gayle Moranové, vlastně ve fusion music žádnou další klávesovou hráčku neznám...
Baskytara Dana K. Browna pulsuje v důrazném funkovém rytmu a Morrisovou baterií. Ten nám ukazuje, že superpřesná technická hra s řadou kulometných breaků a výtečných spojovacích detailů je prostě na vysokém levelu. A už se nám představuje Gary Boyle. Tón jeho kytary je zaostřený a rozvibrovaný a elegantně pálí po pražcích s velkou hráčskou erudicí. Není to sice Al DiMeola, ale jeho přínos má velký formát. Dynamické a zahrané s velkým nasazením. Myslím, že představit nám hunského válečníka v abstraktní hudební podobě se velmi zdařilo.

DEEP END – tajemné šumění činelů a elektroniky přináší nálady jako u Soft Machine, ale už je tady důrazný kytarový riff podpíraný stejně důraznými basy a pulsujícími bicími. Akcenty elektrického piana dokreslují atmosféru a skladba se odvíjí od základního motivu, až dojde k několika zásadním hudebním proměnám. Na klávesové nástroje je ovšem v kapele ještě druhý hráč Frank Roberts, který si přeposílá party Fender-Rhodes piana s klavírem a synthesizerem. Řada skvělým improvizací svědčí o tom, že oba hráč – Roberts i Kronbergerová výtečně spolupracují a navzájem si nepřekážejí. Boyle je pořád v centru dění. Mění kytarové techniky a místy nám se svým hraním v oktávách připomene legendárního Wese Montgomeryho. Jeho energetický potenciál je strhující od začátku až do konce.

MR. M´S PICTURE – klobouk dolů před bubeníkem Nigelem Morrisem a baskytarou Dana K. Browna, tenhle tandem šlape v téhle skladbě stejně přesvědčivě jako jejich zaoceánští kolegové Lenny White a Stanley Clarke z Return To Forever. Také synthesizer zde kreslí impresivní barvy a jeho prostorový a mírně ohýbaný tón se výtečně prolíná s druhým synthesizerem, kdy se imaginárně schyluje k nukleární bouří. Famózní breaky rytmiky jsou lahůdkou pro milovníka fusion music. Ukázka precizní hry celého hudebního společenství s velkým nasazením a odhodláním v bleskově a hodinářsky vypilovaných detailech.

CRUNCH CAKE – tohle je spojení funku a fusion music v tom nejlepším slova smyslu. Možná se tady kapela Isotope dotýká místy hudby, kterou dělal v sedmdesátých letech v USA Herbie Hancock, ale to pojetí není ryze etnicky-americké, třebaže i tady je slyšet wah wah, a ty drolivé polyrytmy a broušená basová linka. Elektrické piano má prostor pro harmonické průjezdy napříč prostorem. Můžeme tady tančit, ale můžeme tady i poslouchat ty různé finesy instrumentace. Měnění synthesizerových barev a Fender-Rhodes s opakujícím se kytarovým riffem. Škola improvizace, i jazzové formy tu jde naproti rockové dravosti a vše se děje s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí…

FONEBONE – sestava v téhle skladbě se nám trochu promění. Objevuje se zde člen Soft Machine – Hugh Hopper na baskytaru a na synthesizer Laurence Scott. Také tohle je spojení funku a fusion music. Skladba zní ale uvolněněji a méně agresivně, spíš bych řekl, že hravě. Není to ale nějaký sentimentální odlitek jazzu, ale opět perfektně prokreslené hráčské party. Například klavírní běhy znějí velmi sugestivně, perlí, turčí, krystalizují a jsou střídány pianem Fender-Rhodes s těmui nezaměnitelnými sonizujícími tónovými obrazci. Jeden synthesizer dotváří iluzi smyčců a druhý supluje nepřítomnost saxofonu. Myslím, že v další fázi kapela přešla zvolna na náročnější platformu, na které projevila dostatek věrohodnosti pro vnímavého posluchače…

BLACK SAND – zajímavé, mírně zneklidňující atmosféru přivolávající téma, se vzájemně přitahuje i vzdaluje. Výtečné aranžmá bez komplikovaných harmonických postupů je ale i tak dost oříškem a počítat tóny a takty musí být nedílnou součástí místy až matematického uvažování kolektivního hraní. Elektrické smyčce dotvářejí background spolu s elektrickým pianem a vzájemnou kooperativní hrou tady zaujme bezpražcová baskytara s akustickou kytaru, kterou poprvé vloží Boyle do hry a zní to velmi dobře a barevně to strhuje dovnitř. Další příklad jazzové improvizace na Fender-Rhodes a zapojení percussion s řadou bubenických detilů v polyrytmech a nečekaných breacích. Radost poslouchat, jak se tady v tom imaginárních kotli vaří rytmy, hamonie, melodie a všechno to zapadá do sebe jako ozubená hodinářská kolečka…

ANOTHER SIDE – úvodní téma jako vystřižené z ponurého horroru. Přeznívající klavírní party s děsivou ozvěnou a synthesizerem přinášejí podivnou atmosféru. Téma ale prosvětlí v dalších fázích ostře kontrastující sluneční paprsky demonstrované akustickou kytarou a důraznými úhozy na klavír. Bezpražcové modulované basové tóny vibruje se spodkem kompozičního základu, kde tentokrát pauzírují bicí nástroje a důrazné téma je svěřeno klavírním partům. Z pozadí jako bych slyšel méně zřetelně a přesto v podvědomí naříkavý ženský vokál (!). Formálně dost obtížný kompoziční přístup s absencí rockového odéru…

PIPE DREAM – závěrečná skladbu už zase průrazně funkuje v rytmech bicích a baskytary a elektrické piano a elektrická kytara jdou harmonicky proti sobě. Myslím, že bychom tady mohli hovořit o inspiraci Return To Forever a částečně i už zmiňovaným Herbie Hancockem. Tohle je klasický jazz rock se vším všudy. Muzikantsky brilantní, stylotvorné a kreativní jak v napsaných pasážích tak v improvizovaných momentech. Přesto se z určitého schématu kapela vymaní, změní rytmus do rychlejšího formátu a Boyleova elektrická kytara se rozběhne jako o závod v divokých eskapádách a oba klávesoví hráči nijak nezůstávají pozadu, včetně brilantně seřízené rytmiky.

Myslím, že ten kdo propadl kouzlu Brand X, skupině Bruford, pozdnějším Soft Machine nebo Jack Bruce Band a není mu proti mysli i legendární americká fusion scéna, si k Isotope najde cestu. Je pravda, že mi není na rozdíl od takových Brand X známa celá kompletní diskografie kapely a tak se zdržím nějakým futurizujících postřehů jejich další kariéry. Rovněž design obalu je výtvarně zajímavý a pro mě přitažlivý...
Mám tady ovšem zase jistou nejasnost v letech vydání: na mém CD je uvedeno 1976, zatímco na Progboardu se objevuje 1975 (?!)
Tohle album ale přesvědčuje o vysokém nasazení, kreativních instrumentálních výkonech a protože ve fusion music bývává většinou level náročnosti posazen hodně vysoko, tak tohle album dekoruji pět hvězdičkami.



» ostatní recenze alba Isotope - Deep end
» popis a diskografie skupiny Isotope


C & K Vocal - Generace
2013-06-01

C & K Vocal / Generace

5 stars

C a K Vocal bylo originální hudebně-vokální sdružení, které významně poznamenalo normalizovanou domácí hudební scénu sedmdesátých let. Vnímal jsem je poprvé na albu Petra Nováka Kráska a Zvíře a také na prvním albu Vladimíra Mišíka (později pojmenovaném Stříhali dohola malého chlapečka), jejich samostatný koncert jsem ale tehdy neviděl a tak jsem měl pouze jakousi představu, jako tohle sdružení zní naživo a z jejich vokálního podílu jsem byl jednoznačně nadšen. Prolínání ženských a mužských hlasů bylo výtečně zaranžováno, podepřeno kvalitním hudebním doprovodem a neméně kvalitními texty. Když se objevilo jejich první album Generace, tak jsem si ho hned pořídil… A myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Výsledek samotný mě o tom jednoznačně přesvědčil….

RÁM PŘÍŠTÍCH OBRAZŮ – zajímavé kytarové intro melancholických obrazů a pak už se ozve mocný nástup hudebního tématu, tak důvěrně známý z podání Flamenga a je tady silný vokální podíl ženských a mužských hlasů. Je fantazie pozorovat, s jakou vervou, energií a mocným feelingem. Hraje zde studiová skupina labyrint Pavla Fořta, složená z renomovaných hráčů, kteří zde zanechají výrazný podíl, ale strhující je opravdu ten vokální podíl. Vnímám zde dnes zapomenutou Helenu Arnetovou, Ladislaba Kantora, Jířího Cerhu a všechny ostatní, kteří sem vkládají skutečně pořádný vokální pilíř. Řekl bych, že tohle je velmi povedená coververze a dokázal bych si představit jejich účast i na samotném originálu… Jednoznačně hodno pochvaly…

NA KRAJI – tady patří vůdčí hlas Jiřímu Cerhovi. Má jasný tenor, který vládne velkou srozumitelností a opírá se o výtečný text kolegy Ladislava Kantora. Rockové základy jsou dobře prošpikovány rytmickou jednotkou percussion, které sem vkládají santanovský náboj a udržují zde napětí a dynamiku. Vokální scatování a sborové koloraturu v pozadí se sem velmi dobře hodí a dokážu si představit, že na pódiu to muselo vypadat jako uprostřed ohně. Pavel Fořt sem vkládá svoje přiostřené kytarové party a s basy „Gumy“ Kulhánka a bicími Tolji Kohouta se tady pracuje jako o život…

LÁSKO, LÁSKO…– ten úvodní riff na kytaru zní jaksi rozostřeně a v playbacku jaki nedoupraveně, ale pak další postupy v ryze hardrockových obrazech tak trochu mírně v pojetí Black Sabbath nám nabídne kytarista Ota Petřina. Vokální podíl zvolna graduje. Ženské hlasy jsou opravdu podmanivé, ale je tady v roli sólisty i Luboš Pospíšil. Jeho tetelivý tenor má vibráto, které mě ne vždy sedí, ale nemohu mu upřít profesionální zanícení a ponor do Kantorova textu. Hudba se více méně kolovrátkově opakuje (v tom dobré slova smyslu) a je doplňována občasnými synthesizerovými efekty. Jak bych zde cítil prolínání předkřesťanských hudebních vlivů v pohanství, kdy se lidé klaněli přírodním silám, s postpsychedelií. Myslím, že by po instrumentální, ale i vokální stránce mohla být tahle hudba použita ke Štorchovým filmům Na Veliké řece, Osada Havranů….. Věru zvláštní atmosféra se line z této hudby. Na bicí zde hraje Vlado Čech, rytmický pilíř Modrého Efektu (!) Petřinovo kytarové sólo zní zajímavě, ale chybí mi u něho nějaké barevnější odstín. Myslím, že na Super-robotovi se jako tvůrce kytarového tónu předvedl o level výše, aniž bych chtěl snižovat jeho hráčskou potenci. Hypnotický rytmus zní hodně minimalisticky, jakoby tohle téma nemělo nikdy skončit. Myslím, že skladba patří k nejpůsobivějším okamžikům na albu…

DOKY, VLAKY, HLAD A BOTY – a opět je zde staré dobré Flamengo…. Tedy v coververzi C a K Vocalu. Hudební složka je opět výtečně vypilovaná, nepřebíjí vokální party, které zde jednoznačně vévodí. Střídání střídání sólový vstupů Cerhy, Kantora a Pospíšila zde slaví opravdový úspěch, včetně ženských sborů. Pavel Větrovec sem vloží v mezihře výtečné jazzující klopotavé tóny elektrického piana Fender-Rhodes, dobře spojeného s výbušnou rytmikou. Fořtovy party jsou profesionálně nedotknutelné, i když zde chybí větší dravost ale obecně jsem s tímto coverem hodně spokojen. Pamatuji si, jak jsem si tehdy po sobě pustil originál a tenhle cover a byl jsem opravdu mile překvapen, to vzájemnou symbiózou.

GENERACE (ŽIVOTOPIS) – pravděpodobně nejsilnější skladba na albu. Strhujícím způsobem interpretováno i zahráno a cítím vnitřní souznění s Kantorovým textem, který zde působí jako mluvčí jedné generace a zpívá o mých pocitech a prožitcích.. Kytarové rozklady Pavla Fořta přes phaser Small Stone jsou velmi typické pro svou dobu a sem se velmi dobře hodí. Vnímám zde i Petrů Janů, která byla součástko tohoto sdružení, než se v ydala stejně jako později i Pospíšil na sólovou dráhu. Synthesizer, hammondky, elektrické piano, pořadně prokreslené rytmické party jsou ve výtečném souladu. Cerhova hudba je zde uchopena ve velmi přesvědčivém poměru k interpretaci. Opravdu velmi věc po všech stránkách….

CHOROVOD – tohle je coververze od významného polského autora a interpreta Marka Grechuty. Další velmi zdařilý počin na albu. Výtečný český text Ladislava Kantora čiší latentní energií a odbojností a myslím, že při schvalování museli mít soudruzi hodně zasmušilé tváře, protože ta rebelie a „neangažovanost“ z něho přímo tryská a my tehdy mladí, jsme tomuto poslání hned napoprvé porozuměli. Fantastická vokální linka Heleny Arnetové ve sférických výškách ve spojení s průraznými Kulhánkovými basy a perfektně šlapajícími bicími nástroji a percussion. Hlasy se prostě odvážou nebývalou měrou a přesahují žánry. Cítím zde podíl fusion music, latinskoamerické hudby – Floru Purim, ale i Polku Urszulu Dudziak. Tohle je prostě vokální orgasmus první kategorie a zhmotnění lidské extází s výbušnými emocemi. Viděl jsem tohle ztvárnění naživo v Poraze v Lucerně později a myslím, že i když ta koncertní verze byla asi ještě přesvědčivější, i tady se podařilo ve studiu zázračně propojit živly do jednoho strhujícího proudu lávy a divoké povodně.

Není to asi nejsprávnější příměr, ale C a K Vocal mi byli vždycky bližší než Spirituál Kvintet. Oba soubory samozřejmě vládnou vysokou profesionalitou, ale po pocitové stránce tak jak vstřebávali C a K Vocal rock, jazz, blues, soul jsem u nás nic podobného nezaregistroval. Spirituál Kvintet se za minulého režimu hodně angažoval na všelijakých politických festivalech a to se mi nelíbilo, třebaže chápu, když chtělo tak velké těleso přežít, muselo dělat řadu ústupků, ale v případě Spirituál Kvintetu jich myslím bylo více než dost. C a K Vocal v sobě živil jakousi odbojnost a zřejmě jse z jejich hudby cítil podobnou touhu po nezávislosti a profilování vlastní tváře, tak jako třeba u Marsyas nebo Nerezu. Tohle nepíšu jako hudební srovnání, ale jako pocitové souznění a zdůrazňuji, že C a K Vocal a Spirituál Kvintet nejsou ideální pro srovnávání, protože každé těleso reprezentovalo jiné umělecké směřování, ale ten příměr jsem zvolil záměrně, abych prokreslil tu pocitovou rozdílnost…
Nevýhodou C a K Vocalu a mnohdy hodně citelnou byla olkolnost, že pokud by tohle těleso mělo být životaschopné na řadu let, muselo by vedle řady vokalistů být přítomno i hudně aktivních hudebníků a protože se muselo už i tehdy počítat, tak začal C a K Vocal pak vystupovat jenom jako vokální těleso s hudebními základy ze záznamu a to nebylo šťastné řešení, protože divák chtěl vidět i živou kapelu, ale chápu Cerhovu (principál) pozici, obhájit jejich projekty obchodně bylo obtížné a objednat si koncert téhle kapely bylo mnohdy nad finanční možnosti pořadatelů…
Taky si ale uvědomuji, že pro mě a moje tehdejší vrstevníky znamenalo album Generace ještě jakousi náhradu za Kuře v hodinkách. V dané době jsme měli jistotu, že po emigraci Ivana Khunta a Jaroslava „Erno“ Šedivého album nevyjde a že zviditelnění písní se konat nebude. Generace ale přinesla dvě skladby z Kuřete v hodinkách a navíc se v doprovodné kapele obejevili někteří hudebníci z Flamenga, což bylo povzbudivé. Dneska už taková poznámka vypadá úsměvně, ale v r. 1977 panovala úplně jiná situace a cokoliv, co mohlo připomenout legendární album československého rocku bylo zažehnutím nového ohýnku tiché vnitřní rebelie nejenom dlouhými vlasy, existencionálními texty, džínami, hospodami, ale i pohrdání režimem, který v dané době vládl totální kontrolou nad domácí hudbou…
Pět hvězdiček!



» ostatní recenze alba C & K Vocal - Generace
» popis a diskografie skupiny C & K Vocal


Jazz Q - Znovu
2013-05-29

Jazz Q / Znovu

5 stars

Zní to neuvěřitelně, ale dlouhých osmadvacet let trvalo, než Martin Kratochvíl a jeho Jazz Q připravili na trh nové album. Dlouhá doba k tomu, aby mnozí zapomněli mohla být ale téměř třicet let živena nadějí, že tahle umělecké persona ještě nemohla zdaleka říci svoje poslední slovo… A tak jsem se dočkal, stejně jako ti ostatní, kteří v sedmdesátých a první polovině osmdesátých let s velkou vervou navštěvovali koncerty Jazz Q a vychutnávali si tehdy ony imaginární ostrůvky svobody, které jejich hudba vytvářela v nedozírném totalitním moři…
Moje vybičovaná zvědavost se proto s netajenou zvědavostí dostává k premiérovému poslechu…

POTOPA (The Flood) – úvodní téma patří kytarovým rozkladům, které navodí mírně melancholickou atmosféru a už se zvolna připojují i ostatní nástroje. Precizně sejmutý zvuk rytmiky je pravděpodobně to první co posluchače zaujme. Kreativní basové party se slapovými akcenty jsou dobře propojeny s údernými a barevnými bicími nástroji. A pak je tu Mini Moog synthesizer pana kapelníka s nezaměnitelným analogovou soundem…. Přesně v těch správných proporcích. Zdeněk Fišer je svými kytarovými party suverénně přesvědčivý a ve spojení s ostatní instrumentací je pro mě skladby výrazně rockovou záležitostí tom nejlepším slova smyslu. Nosný riff stojí na bytelných základech a harmonická struktura má na čem stavět.

CINDY (Cindy) – intro patří Fender-Rhodes a výtečně sejmutým slapovaným basům Přemysla Fauknera. Pojetí skladby je spíše funk ve spojení s elektrickým jazzem, tak jak to dokázal blahé paměti nabídnout Herbie Hancock. Melancholie i zde prolíná do atmosféry kompozice, která je podle všeho vzpomínkou na neznámou Cindy. Uprostřed skladby ovšem dojde k totálnímu zvratu a skladba se posune k neoddiskutovatelnému jazzu. Bubeník Vajco Deczi výtečně swinguje, ale zase ne příliš dlouho a téma se vrací zpět k funku. Elektrické smyčce (?) zde suplují dechovou sekci, ale nijak nápadně nevyčnívají do prostoru. Martin Kratochvíl sem vloží zajímavou mezihru na elektrické piano a Zdeněk Fišer se blýskne kytarovou ornamentikou a ve finále zbývá příjemný pocit z nepředimenzovaného aranžmá…

ZÁVRAŤ (Vertigo) – rozvláčný až meditativně podmanivý úvod pro klavír a uměřenou rytmiku je posléze střídán mírně rozevlátým tématem, do kterého se noří Fišerova sférická kytara a zadumaný meditativní tón synthesizeru. Klavírní motiv spolu s elektrickými smyčci se zajímavě prolínají. Kratochvílův synthesizer velice autenticky napodobuje místy zvuk saxofonu a obecně mohu soudit, že skladba má pravděpodobně vnitřně nejsoudržnější téma s jedinečnou atmosférou, oscilující mezi jazzem, rockem a filmovou hudbou… zkrátka tam, kde je Martin Kratochvíl nejsilnější a nejpřesvědčivější…

CESTOU (On The Way) – zvolna, ale důrazně pulsující rytmika Vajca Decziho a Přemysla Fauknera zde slaví opravdu úspěch. Myslím, že tohle rytmické spojení je velmi ústrojné a tandemově přesvědčivé v každém slova smyslu a přál bych si, aby tenhle rytmický tandem zůstal aktivní i na koncertních prezentacích. Příjemné barvivo elektrického piana a Fišerovy elektrické kytary jde rovněž do mnohoslibného partnerství s velkou vervou, ale i s jasným rozumem. Nikdo zde nemá tendenci svůj instrumentální podíl táhnout k nějakému exhibování a možná právě proto cítím ono neuchopitelné kouzlo…

STÍNOHRA (Shadowplay) – elektrické smyčce a klavír nabídnou poněkud vážnější téma. Prolínání mollových akordů s akcentem klavíru sem vpustí meditativní téma k zamyšlení, jemuž výtečně sekunduje Fauknerova precizní bezpražcová baskytara a zatlumená Fišerova kytara. Jako bychom se přesunuli někam do oblasti indiánských kultur Jižní Ameriky Peru a Chile…. Zvuk Panovy flétny svou zádumčivostí a percussion Imrama Musy Zangiho sem přinášejí nový závan inspirace z druhé strany světa. Fauknerovy modulované basové tóny na fretless bass prorezonovávají až do morku kostí. Rovněž prolínání kytarových partů a klavíru zní jaksi šamansky tajemně až do přeznívání elektrických smyčců a činelů….

BOUŘE (The Storm) – myslím, že samotný název už dostatečně přesvědčivě demonstruje vlastní poslání. Simulace dechů je opět velmi přesvědčivá, stejně jako rytmické vedení basů a bicích. Ten podíl latinskoamerického pojetí hudby je zde velmi čitelný. Přesto bych se zdráhal nazvat skladdbu sambou nebo rumbou. Rockový podíl Zdeňka Fišera je ale nezastupitelný a zachovává si hodně prostoru pro vlastní nezávislost.

ČUNDRÁCKÉ BLUES (Tramp´s Blues) – blues bylo vždycky součástí hudby Jazz Q, možná mírně zesílenější v první polovině sedmdesátých let, ale Martin Kratochvíl se k němu vlastně vracel v různých obdobích v různých oklikách a tak nemůže chybět ani tady. Nechi srovnávat Zdeňka Fišera ani s Lubošem Andrštem, ani s Františkem Franclem, ale myslím, že se s blues vyrovnává velmi dobře s nepřeslechnutelným feelingem. Je fantastické, jak synthesizer s elektrickými smyčci dokáže nasimulovat i ženský sbor. Zní hodně přesvědčivě, třebaže si myslím, že živé sboristky by zde nebyl nijak od věci. Perlivé tóny Fender-Rhodes se rozplývají a tříští jako mýdlové bubliny a Fišerovy tóny nacházejí ty správné proporce, stejně jako průrazné tóny bezpražcové baskytary…..

ZDROJE TU JSOU (We´ve Got The Goods) – tak tady jsem vstoupili na latinskoamerickou půdu se vší parádou. Výtečné kooperace Decziho bicích a Zangiho percussion přivolají s Fišerovou kvílivou kytarou celkem neoddiskutovatelně Santanu s protahovanými kvílivými tóny a Kratochvíl vytvoří opět onen nezaměnitelný barevný tón moogu a pak už jsme zase někde mezi Durangem a San Luis Potosí a chce se tančit a popřát prostor uvolněným emocím. Neuvěřitelně uvolněná, hravá a pohodová skladba, také zde slyším zádumčivý tón Panovy flétny. Trochu Huajira a trochu Oye Como Va, ale s jazzovým timbrem Jazz Q. Prostě: pohoda jazz!

LETNÍ ROZJÍMÁNÍ (Summer Reflexions) – rozjímání v názvu a kontemplace ve výrazu. Což je vlastně jedno a totéž. Tady už ale slyším opravdové housle (!?). Mezi nástroji ale nejsou uvedeny, a tak si mohu jenom myslet, že pan kapelník mistrovsky namíchal tenhle nástrojový lektvar do identické podoby… Fauknerova baskytara nádherně kouzlí nejen dlouhými posmutnělými, ale citlivě nasazovanými tóny, ale i filigránsky vypreparovanými flažolety. Připomenout Jaco Pastoriuse se sice nabízí, ale Faukner se už dávno vedle své profese vypracoval na opravdového velmistra basů. Prolínání nálad je pro skladbu typické a jak v člověku pracuje emoce, nálady a proměny ega, tak se i kytarové, klávesové a rytmické proměny navzájem překrývají a tvoří pitoreskní tobogán výtečné hudby….

TANČÍRNA (The Dance Hall) – podle názvu bych očekával nějakou skočnou a ryčné rify a rytmy, ale kupodivu jsme na jazzové platformě, kde je hodně prostoru pro velmi citlivé aranžmá účastných nástrojů a nálad. Fišerova kytara místy hraje v oktávách jako od Wese Montgomeryho a trochu je mi líto, že se na tuhle kytarovou výpravu nevydá v delším formátu. Melancholický, ale klepavě naléhavý tón moogu se plazí napříč harmonií jako virtuální had. Možná bych v těch rytmech a proměnách vycítil chvílemi jazzový valčík, ale hlavně to přelévání hudebních barev je tím životodárným impulsem, které se v závěru zpomalí jako zastavený kolotoč….

BOOGIE PRO FANTÝNU (Boogie For Fantyna) – tak tady mám pocit, že skladbu znám, ale jako zpívanou v podání neprávem zapomenutého Petra Flyna. Slova si ještě vybavuji a tak mě napadá, proč má skladba jiný název a zůstala instrumentální? Nicméně je to boogie jako zvon opět s famózním vystupňováním unisona… To už je tady ale uprostřed centra dění Zdeněk Fišer, který sem vloží výbušně znějící kytarové sólo. V další mezihře se nad kytarové přiznávky vznese sólo na Moog synthesizer a opět tady mám důrazně pulsující rytmiku a pravděpodobně nejpřímočařejší skladbu na albu s přímým tahem na branku…

MANUELA (Manuelle) – další skladba je opět příkladem výtečně propracovaných rytmických partů, radost poslouchat. Bicí a basové tóny znějí průrazně a velmi přesvědčivě s asistencí percussion. Podíl elektrického piana má opět onen jazzově ležérní sound čistých krystalizujících tónů s přítomností synthesizerových ornamentů. Melodická rozevlátost kytarových a klávesových tónů bych v jistém slova smyslu přirovnal k virtuální ženské marnivosti dámy, která dala skladbě jméno. Fantasticky přesvědčivě znějí v závěru důrazné rytmické akcenty, které skladbu ukončují….

SMÍŘENÍ (Making Up) – kombinaci synthesizeru a smyčcových partů lze jenom zatleskat, stejně jako kvílivým santanovským variacím. Také zde jako bych cítil vzájemný soulad, kterému během hudební tematiky předcházely vybičované emoce, v nichž se snoubí vzdor, zoufalství, hrdost, nenávist, touha a bezradnost, aby se v závěru věci daly popořádku a došlo k deklarovanému smíření v rámci virtuálních mezilidských vztahů. Impresivní nálady, toť přesvědčivá hřivna Martina Kratochvíla a teď už se rytmika opět dostává do výbušného varu a pracuje jako přetopený kotel parní lokomotivy, aby se zvolna ubralo na dynamice ve finále se všechno dostalo do vzájemného souladu a vyrovnání. Prostě hudební kouzlení v tom nejpřesvědčivějším slova smyslu.

HROM DO POLICE (Bomb Shell) – myslím, že v předposlední skladbě dochází ke spojení rocku s funkem. Důrazně pulsující rytmický riff, polyrytmická přediva percussion a mňoukavý synthesizer dotvářejí celkovou atmosféru, při které můžeme tančit, ale i se zaujetím naslouchat kreativním hudebním obrazům. Nijak komplikované téma, ale přesto strhující od začátku do konce pro toho kdo chce a umí naslouchat….

VĚČNÁ TOUHA (Eternal Longing) – epilog alba má opět v jistém slova smyslu zasněný charakter. Napadá mě, že asi Martin Kratochvil daleko od Budíkova a naší republiky v tomhle virtuálním okamžiku zdolával nějaký nedohlédnutelně vysoký skalní štít, ať už to bylo v Jižní Americe nebo v Asii a vlastní vize a pocity vložil právě do této kompozice. Věčná touha zdolávat, objevovat, pokořovat a vítězit na jakékoliv rovině…. Prolínání jazzu, rocku, blues a uvolněným hudebním meditacím se tady děje ve velkém stylu člověka, který neumí zestárnout a zachovává si neustále chlapeckou duši romantika… Instrumentální kreace Zdeňka Fišera, Imrama Musy Zangiho, Přemysla Fauknera a Vajca Decziho s leaderem kapely zvolna dospívají do bezpečného přístavu…. Já bych si ale přál, aby tahle virtuální loď zase vyplula za novým dobrodružstvím a aby nám z něho přivezla mnohem dřív než po dalších osmadvaceti letech nové hudební zážitky a vize.

Musím konstatovat, že jsem z alba nadšen. Má výtvarně podmanivý obal (možná jeho vnitřní část mohla nabídnout ještě vedle sleevenotu sérii fotografií z natáčení, z koncertů v onom modročerném tónu), výtečně sejmutý zvuk, který je ve všech aspektech v tom správném levelu a samozřejmě je zde hudba, která má opět ten výbušný náboj kloubený s řadou melancholických barevných obrazů, to vše jedinečným způsobem propojenými výtečnými aranžmá a kvalitními instrumentálními výkony na všech frontách. Album je to ryze instrumentální, ale udrží posluchače v napětí a koncentraci po celou dobu naslouchání. Přesto bych se přimluvil, kdyby tu a tam byla přítomna Joan Duggan případně Oskar Petr.
Dokázal bych si ale bez větší námahy představit, že by zde mohla opět zpívat i Martha Elefteriadu, Zuzana Michnová… a Zuzana Navarová (tohle poslední přání se už ale v žádném případě splnit nemůže)
Možná nás Martin Kratochvíl a Jazz Q příště překvapí a nabídnou nám další album podpořené zpěvem, který býval rovněž součástí jejich hudební tváře.
Domnívám se, že stejně jako Collegium Musicum, dřívější Blue Effect (Modrý Efekt) tak i Jazz Q patří k „národnímu bohatství“ a svým hudebním mistrovstvím náleží nejen do Síně slávy, ale i k vývoznímu zboží. Mohu se tedy radovat nad tímto albovým comebackem a kapele přát do budoucna hodně vitality, invence a důležitý zájem veřejnosti.
Mohu si bohužel jenom postesknout, že česká nátura nemá více empatií pro výše jmenovaný trojlístek skupin a většinově dává stále šanci Michalovi Davidovi, Elánu a Kabátu. Na Jazz Q jsem byl hrdý v sedmdesátých letech stejně jako jsem i po tomhle albovém comebacku a zůstávám jejich oddaným příznivcem…
Pět hvězdiček.




» ostatní recenze alba Jazz Q - Znovu
» popis a diskografie skupiny Jazz Q


Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
2013-05-26

Baker Gurvitz Army / Baker Gurvitz Army

5 stars

Na debutní album kapely Baker Gurvitz Army mám následující vzpomínku. Bylo to tuším někdy v roce 1974. V té době jsem se hodně kamarádil s jistým Jiřím Valterem řečeným Dratwou, který pak od osmdesátých let až dodneška je znám nejen na naší blackmetalové scéně, ale i v dalekém zahraničí jako Big Boss a leader kapely Root…. V té době ale poslouchal rock (Jimi Hendrixe, Doors, Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Alice Coopera, Wizards, Rolling Stones, Iron Butterfly…) a oba jsme měli velmi blízký vztah k Beatles. (Po letech jsem od něho získal velmi vzácnou knižní publikaci THE BEATLES: GET BACK, přílohu k albu Let It Be, které si velmi cením…) Dratwa byl osobitý kumpán s intelektuálním přesahem a dalo se s ním v hospodách mluvit o lecčems i mimo hudební sféru, jenom musel být člověk opatrný, aby ho neposlouchal nějaký „bretschneider“ (estébák), kteří za normalizace chodili do hospod a naslouchali co si lid tohoto státu myslí o husákovské politice…
O rok předtím jsem dělal s jeho rockovou kapelou Rhythm And Blues International přejmenovanou na Nautilus rockové diskotéky po Brně, ale i na Vysočině a mohl jsem si vychutnat jeho rockové charisma.
Tuším, že jeho švagr byl tehdy profesionální fotbalista v barvách Zbrojovky a občas se mu podařilo vyjet někam do zahraničí na zápas a tak mu tehdy zrovna z Rakouska přivezl tohle zbrusu nové album, které jsme oba (milovníci Cream i Gun) minimálně třikrát za sebou neposlechli a oba jsme nad ním byli (pokud se pamatuji) u vytržení.
Dnes už se nevídáme a nevíme o sobě. Já jsem zůstal u hudby šedesátých a sedmdesátých let a on se zcela převtělil do strašidelného derivátu metalu a pokud se ke mně doneslo, slavil s tím úspěch, což potvrdilo jeho ambice, které za minulého režimu nemohl v žádném případě prosadit… Takže, když se řekne Baker Gurvitz Army, je tohle eponymní album spojeno právě s ním a já se k téhle hudbě vracím velmi rád, stejně jako k dávným vzpomínkám tehdejší teenagerské rebelie…

HELP ME – bakerovské bubenické breaky jsou svou sdělností a kulometnými rytmy čitelné nejen v Cream, ale i na tomhle albu. Melodika není nijak potlačená a jde ruku v ruce s rytmickými postupy s přehledným hardrockovým základem. Jsou tady ovšem i synthesizery jejichž oscilátory vnímám velmi intenzivně. Přímý tah na branku je sympatický a to už je v popředí Adrian Gurvitz, který mezihru pokryje kytarovým sólem se suverénním podáním. Není to ale jednoznačný hard rock, jak by se dalo soudit i na dobu, ale máme tu vliv postpsychedelického sound, který v tom spojení vypadá zajímavě v opakovaných ozvěnách. Zajímavý nástup!

LOVE IS – druhá skladba je ovšem komplikovanější. Rytmické postupy jsou hodně členěné, rozsekaný rytmus do rychlých, ale krátkých akcentů uvede posluchače do jistého vzrušení, navíc zde spolupracuje smyčcový orchestr, jakoby dirigovaný ve stylu známého Paula Buckmastera. Váhám, kam tuhle kompozice zařadit. Není to ani čistý hard rock, ani jazz rock, ani art rock….Progressive rock (?). Skladba má nesporné napětí a vygraduje do bouřlivého závěru. Výtečná instrumentální záležitost!

MEMORY LANE – zajímavé aranžmá. Velmi přesvědčivě se zde překrývají jednotlivé vrstvy kytarových, klávesových a rytmických partů s doprovodem smyčců. Divoká jízda na chvíli zbrzdí rychlost v zatáčkách a klade se zde větší důraz na procítěný zpěv. Musím obdivovat Adriana Gurvitze, jak zvládá poměrně náročné kytarové party s vokálním výrazem. Ginger Baker podle svého zvyku vloží do skladba svůj sólový bubenický part. Během let neztratil energii, ani údernost, ale možná není jeho hra tak úplně vývojová a drží se spíš prověřené formule. Pochopitelně se tomu nedá nic vytknout, ale v téhle době už takový Carl Palmer nebo Billy Cobham nabízeli (domnívám se), kreativnější práci za bicí baterií. Dravý rockový nástup instrumentace se vrací do tématu a skladba se ve své hřmící dynamické smršti pomalu blíží k závěru…

INSIDE OF ME – první výraznější změna. Pomalejší typ skladby nabídne jemnější odstín hudby, kde kytara má jemnější vyznění, ale bubenické eskapády ji vytrhují z letargie, ale pak zase způsobně ustupuje do pozadí. Překrývání kytarových partů v méně zkresleném tónu se dobře poslouchá a i když i tady je snaha dynamicky tlačit na sound, děje se tak v relativně umírněnější podobě. Ovšem Adrian Gurvitz do téhle skladby nahrál prozatím asi nejkomplexnější sólo s řadou spojovacích můstků, ale i s jasnou vizí vypointovat celé téma. Závěrečné stupňování harmonie za velké výpomoci smyčců se děje opět ve velkém stylu a sledovat jednotlivé proměny je radost. Prozatím bych řekl, že asi nejsilnější vygradovaný autorský počin na albu!

I WANNA LIVE AGAIN – začátek skladby zní poněkud nasládle jako sirupovitá balada. Možná jako zpívaný soundtrack k nějakému milostnému story. Říkám si, jestli těch smyčců není v kompozici moc. Ale přichází sem nový prvek – výtečný sborový zpěv oscilující mezi soulem a gospelem a vedle mužský hlasů slyším i ženské hlasy. Tohle není klasický rock, ale naléhavé procítěná balada, kterou jsem v daném typu hudby mohl jen těžko očekávat. Musím přiznat, že i když mě začátek skladby poněkud zarazil, tady v dalších fázích konstatuji, že sborové zpěvy znějí velmi přesvědčivě a aranžmá má přesně to, co daný typ skladby potřebuje. Klidně by ji mohla zpívat i legendární Aretha Franklin…

MAD JACK – podle hlasu je před mikrofonem Ginger Baker, ale další party přebírají Gurvitzové. Baker je tím „komentátorem“, ale ve zpěvu přímo nepůsobí. Zvláštní rytmické členění. Ano – tady bychom mohli hovořit o fusion music. Rytmické členění bicích Bakera, basů Paula Gurvitze, ale i podíl elektrického piana a clavinetu Johna Normana B. Normala obsahuje jazzrockové prvky. Výtečná unisono nabídne další odlišný prvek hudby. Spousta jemné práce v instrumentaci a neomylně přesné detaily jsou pro citlivého posluchače opravdu lahůdkou. A to opět Adrian Gurvitz nastoupí se svým kytarovým sólem další jízdu, v níž výtečně běhá po hmatníku krku a nahrál sem opět zdvojené party. Jedny jsou dravějí rockové a druhé rozvibrované tóny. Nechybí zde startující auto a jeho divoký start, ale pak se v pianissimové části udržující napětí ozve „komentátorský“ hlas Bakera a mírně pulsující rytmika, zahalená dlouhými tóny hammondek přináší nový hudební útvar, který zvolna, ale výrazně graduje a už se zvolna tlačí na dynamiků a máme zde opět onu erupci se synthesizery, bicími a kytarami. Rockový základ se sjednotí na průrazném riffu a skladba končí možná trochu nečekaným způsobem…

4 PHIL – blues. Podvědomě jsem s ním na albu počítal a už jsem se i dočkal. Adrian Gurvitz blues cítí a dává mu tu správnou porci feelingu. Jeho hra je čistá, bez šumlovaní a dotahování. Máme zde také klavír Johna Normana B. Normala a jemně propracované basové party Paula Gurvitze. Blues, které kráčí spíš k jazzu. Nejsou to ani Cream, nebo Groundhogs nebo Savoy Brown. Instrumentálně velmi dobře pojednané téma, které mění svoje zabarvení a v závěru kráčí spíše k rockové podstatě. Cválavý rytmus je další změnou k jazzu…. Prostě Baker Gurvitz Army si s tématem pohrávají a chystají nám málem v každém taktu nějaké překvapení a tím uvádějí svoje postupy do kreací, zahánějících nudu nebo pocit nějakého vykrádání nápadů…

SINCE BEGINNING – poslední skladba je opět změnou. Vokální podíl a sborové hlasy jdou zcela jiným směrem. Výtečně proaranžováno. Bakerovské přechody na bicí neustále pulsují a bzučení synthesozerů a protahované kytarové tóny nabídnou další tvář kapely. Vokální party jsou ale poměrně složitě pojednané. Cítím tady vliv řady vokálně orientovaných kapel, ať to zní jakkoliv zvláštně něco je podle vzoru Lovin Spoonful, něco podle Crosby Stills And Nash. Do hudby vstupuje opět vliv fusion music. Téma je poměrně zahlceno řadou proměn a nepřipraveného posluchače asi zaskočí, že se tady děje příliš mnoho harmonických a rytmických změn, což formálně působí jako nepřehledná a tím pádem místy nesrozumitelná hudba. Kresba kytarových tónů mi občas přináší vliv arabské hudby, ale i podíl jazzu. Myslím, že soustředěnost všech přítomných hudebníků při nahrávaní musela být velmi koncentrovaná… Další fáze s klavírním podílem zní srozumitelněji v melodickém vyvrcholení s řadou bakerovských drolivých, místy až neurotizujících bubenických breacích…

Baker Gurvitz Army je dnes soudě podle zájmu v mém okolí zapomenutá kapela a rovněž na Progboardu (snad kromě Hejkala) o ně nikdo nezavadí. Myslím, že si to nezaslouží. Hráli sice hard rock, který byl v dané době žádán, ale vkládali sem i jiné ingredience a protože nebyli ortodoxní, tak je Black Sabbath, Deep Purple, Led Zeppelin, Uriah Heep válcovali. Jméno Ginger Baker se proslavilo především v Cream a bylo zárukou kvality, ale ani bratří Gurvitzové nebyli žádní nazdárci. Jejich diskografie je rozsahem nevelká, ale myslím, že patří mezi poctivou muzikantskou kvalitu sedmdesátých let i vedle jejich slavnějších a propagovanějších souputníků… Myslím, že debutové album si sáhlo hodně vysoko a za tenhle podíl instrumentální, autorské a aranžérské práce nebudu nadsazovat, když nabídnu plný počet hvězdiček!







» ostatní recenze alba Baker Gurvitz Army - Baker Gurvitz Army
» popis a diskografie skupiny Baker Gurvitz Army


Frumpy - 2
2013-05-25

Frumpy / 2

5 stars

Německá kapela Frumpy pro mě byla zjevením už při mém prvním kontaktu s ní. Bylo to v Divadle hudby a poezie v pořadu Underground, který v raných sedmdesátých letech odolával stále tužší normalizační hydře.
Mohlo to být hned v lednu 1972, kdy řádně mrzlo a sněhu bylo i v Brně jako za časů Josefa Lady a mě poslech téhle hudby napoprvé pořádně zahřál. Mezi řadou pro mě tehdy neznámých a nových skupin se objevili tito Němci, kteří mě dokonale odzbrojili a podobně jako Amon Duul 2 přesvědčili, že kvalitní progresivní rock nevzniká jenom na Temži, ale také v kontinentální Evropě na Rýně a že v mnoha ohledech může být zcela zaměnitelný…. Osobitosti téhle dravé a syrové hudby dodávala zejména zpěvačka Inga Rumpf, kterou mít v kapele, bych dodnes považoval za velké terno a cestu k osobitosti…
Přesto trvalo mnoho let, než jejich druhé album vešlo do mé sbírky a já si s několika přestávkami mohl vychutnat jeho obsah…

GOOD WINDS – začátek mi zní mírně jako nějací zapomenutí Uriah Heep z raných začátků. Sound kapely je hymnicky pevný a silný, o což se starají legendární hammondky dusající rytmika a elektrická kytara protahovaná slidem. Hlas má správné rockové ostří a vyforsírovaný ve výškách a sdělný ve středních polohách dává téhle hudbě patřičný drive. Přesto skladba není syrová a agresivní, třebaže sází a důrazný riff. Střídání tišších pasážích nás odvádí na jinou rovinu. Jsou na ní rozkládané kytarové akordy a sound nabídne výrazné basy a důrazný zvuk šlapáku a pak už se hudba odvíjí pod vlivem Vanilla Fudge, Deep Purple, Uriah Heep, mírně i Iron Butterfly… Ovšem ve zrychlené pasáží Jean-Jacques Kravetz do hudby vkládá patetické klasicizující prvky, které vstřebal při studiích a hudební obraz se promění v rockovou kantátu, v níž sehrávají významnou úlohu i vokální party a bicí nástroje Carstena Bohna se rozbíhají v dynamičtější a komplexnější hře proti kvílejícím kytarovým partům Rainera Baumanna. Gradující dynamika vás osloví hutným pojetím a patřičným patosem, ten ostatně v závěru skladby vrcholí mohutným finále

HOW THE GIPSY WAS BORN – hammondky hned v úvodu druhé skladby dominují. Tohle je začátek jako řemen. Zpomalený rytmus a prokreslený zvuk legendárních varhan se výtečně spojuje s řeřavými kytarovými akcenty. Inga Rumpf má zajímavý hlas. Místy by člověk nabyl dojmu, že tohle zpívá chlap a ne ženská (!). Přesto mě to nepopuzuje a Inga si mě získává svým důrazným frázováním a feelingem, kterým se pokládá do harmonie. Melodická linka je poměrně čitelná, stejně jako aranžmá. V projevu je bluesová esence, ale hard rock stojí na bytelných základech. Baumannovy zdvojené kytarové party mají zpěvný tón, pohybují se ve výškách a vytvářejí vzájemně propojenou clonu hřmícímu soundu, který spěje k vyvrcholení. Řekl bych, že Inga a celá kapela v lecčems vyzpívávají prokletí romské rasy, její pocit bezvýchodnosti… Mezihra je výtečně vypilovaná v detailech a myslím, že každý hudebník si v téhle části najde to svoje. Varhany znějí jako vystřižené z bachovských fug, ale na druhé straně jsou poučený Emersonem a Lordem a jednoznačně vévodí. Rytmika Carstena Bohna a baskytarista Karla-Heinze Schotta pulsuje téměř hypnoticky a teď sem v stupují i perkusivní škrabavé neznělé zvuky na tlumené struny elektrické kytary. Nádherná procítěné unisono. Další skvělý kousek!

TAKE CARE OF ILLUSION – hlas Ingy Rumpf je hlasem vypravěče, který se opírá do textu a fascinují mě jednotlivé odstíny jejího hlasu. Dokonale jej ovládá a dokáže mu pracovat s dramatem, stejně jako s vnitřní vroucností. Dokážu si velmi dobře představit, jak tenhle rockový anděl ovládal pódia s uhrančivou umanutostí. Střídání nálad přináší do tématu, mellotron, klouzavé a kvílející kytarové party s impresivní imaginárností. Za jiných okolností bych byl „zneklidněn“ opakováním dvou akordů, ale ta práce s dynamickými odstíny se ponenáhlu začíná rozbíhat ve stále zběsilejším tempu. Baumannovy kytarové party kreslí a odvíjejí nekonečné předivo rozvibrovaných tónů za asistence hřmících hammondek a ostinát baskytary a dunících bicích. Tohle je vyvrcholení jako při extázi. Vliv Deep Purple je cítit jen místy, je tady hodně německé nezávislosti a odvolávky směrem ke klasické hudbě. Stejně jako v předešlé skladbě závěr patří mohutnému finále….

DUTY – začátek na mellotron zní jako soundtrack z nějakého hodně smutného filmového tématu. Inga Rumpf se pokládá do sdělení a spojení jejího hlasu s důraznými akcenty je velmi sugestivní. Baumann zde výrazně prošlapuje wah wah pedál a dlouhé zásadní akordy umocňují výrazovost. Výtečná Schottova basová ostináta dotvářejí hybný konglomerát rytmických erupcí, které udržují neustále napětí a divokou jízdu. Prolínání témat z kompozice tvoří zajímavé široké téma, které má mnoho předností a zejména tu nejzásadnější, že v dlouhé instrumentaci nenudí, což by se možná v jiném případě mohlo leckdy stát. Barevné prolínání nálad je velmi přesvědčivé a zároveň si uvědomuji, že pravděpodobně tady slyším asi „nejdelší“ kytarové sólo s absolutním zapojením wah wah pedálu. Marně přemítám, jestli na obou stranách Atlantiku nějaký kytarový démon aplikoval kvákadlo v takto širokém formátu (!!) Nezní to ale nějak lacině. Baumann pracuje s ohýbáním tónů citlivě, ale dokáže dodat tomuto soundu i patřičnou agresivitu a kaleidoskopickou barevnost. Za ním drží harmonii hammondky a rytmika pracuje na plný plyn s řadou perkusivních zvuků. Další prostor přebírají hammondky, tady je ta inspirace Bachem dost čitelná. Pravda s některými postupy pracoval i Jon Lord, ale ten německý model má myslím přesto svoje osobitá specifika. Po dlouhém instrumentálním řádění se opět vrací famózní hlas Ingy Rumpf, který prosvětlí syrovou harmonii a její stupňování se děje v emersonovském duchu až v závěrečnému prudkému sestupu do bzučivého stop!
Vzkaz pro Ingu Rumpf: jsi prostě nejlepší v kontinentálním rockovém prostředí Evropy své doby a nějaká Nena a Gianna Nannini jsou tvoje velmi vzdálené příbuzné.
A dotaz pro informovanější: co tahle dračice dělá dnes? Přiznám se, že jsem o ní mnoho let nic nezaslechl…..

Na druhém řadovém albu skupina ukázala, že po instrumentální stránce a energetickém potenciálu má nastavenou laťku hodně vysoko a také že chce svého posluchače uhranout muzikantským nasazením v delším formátu, což potvrzují první dvě desetiminutové kompozice (třetí „nejkratší“ má sedm a půl minuty) a poslední dokonce dvanáct minut. Tedy žádná singlová kapela do hitparád s nějakými krátkodechými chytlavými melodiemi. To odpovídalo době a samozřejmě se s tím i po více než čtyřiceti letech plně ztotožňuji. Myslím, že skupina Frumpy, patří mezi „německé rodinné stříbro“, které stojí v příkrém diametrální protipólu proti měšťáckému vkusu většinového publika orientovaného na takovou hudbu jako dělal Gott nebo Jürgens…
Album dekoruji zcela zásadně pěti hvězdičkami!



» ostatní recenze alba Frumpy - 2
» popis a diskografie skupiny Frumpy


Mahavishnu Orchestra - The Lost Trident Sessions
2013-05-23

Mahavishnu Orchestra / The Lost Trident Sessions

5 stars

Mahavishnu Orchestra jsem si oblíbil poměrně brzy, třebaže i k jejich hudbě jsem musel nějak vnitřně dozrát a hlouběji se zabývat fusion music a osudy jednotlivých hudebníků. Dodnes je považuji za geniální hudební sdružení, které zásadním způsobem přepsalo hudební mapy a výrazně ovlivnilo hudbu stran kvalitativního přínosu a muzikantského mistrovství. Myslím, že ta první sestava téhle superkapely nebyla v dalších variacích překonána, třebaže i potom byla vysoce nastavená kritéria stále známkou nadstandardního hudebního pojetí.
Slavný kvintet se v roce 1973 bohužel rozešel a je třeba říci, že ne v dobrém. John McLaughlin si jako kapelník a zakladatel osobitým způsobem přivlastnil v řadě skladeb autorství kompozic, na kterých měli svůj nemalý podíl i Jan Hammer, Billy Cobham a Jerry Goodman a ti byli nemile překvapeni, když se jejich jména „vytratila“ z autorského spolupodílí. To mělo vliv pochopitelně na autorské honoráře a tantiémy a protože se jednalo o nemalé částky a navíc tyto okolnosti nebyly v kapele předtím nijak konzultovány, způsobilo to vážnou roztržku a Mahavishnu Orchestra v legendární sestavě přestali existovat….
Zůstaly po nich dvě studiová alba a jedno koncertní album… Proto jsem byl velmi překvapen, když jsem v r. 1999 objevil album, které bylo uvedeno jako „nové neznámé studiové album“ klasické sestavy McLaughlin-Goodman-Hammer-Laird-Cobham, které bylo nečekaně objeveno v archivu studia Trident v Londýně. Bylo natočeno v červnu 1973 a protože rozchod kapely byl hořký a komunikace byla na bodu mrazu, všichni dali od toho ruce pryč a na studiové nahrávky se „zapomnělo“. Po více než pětadvaceti letech vyvanuly mnohé vášně a protože firma CBS vycítila příležitost tento materiál vydáním vhodně zpeněžit, realizace byla jenom otázkou času..
A tak se vydám proti proudu času na jeden zapomenutý bouřlivý výlet do světa improvizací, hudebních emocí, vášní a dechberoucích instrumentálních výkonů a se svými pocity se s vámi teď rozdělím…

DREAM – zadumčivý kytarový motiv s flažolety. Propojení akustické kytary, houslí, a přeznívajícího činelu Avedis Zildjian s gongovým tónem…. Takhle začíná snění s řadou tajemných proměn, v nichž se snoubí řada impresí, které vyjadřují proměnlivost a bezbřehé fantazie, vnímané v podvědomí bez konkrétních tvarů. Trochu mám pocit, jako bych pozoroval sopku, která se probouzí s mnohamiliony lety lemovaného spánku. Zvolna ale neodkladně dynamika zrychluje a zaostřuje svoje kontury a už se zde rozbíhají jednotlivé instrumentální postupy. McLaughlin si pohrává s tématem na elektrickou kytaru a mírně v popředí vnímám Fender-Rhodes Jana Hammera a vichřice polyrytmických attacků cobhamovských nedostižných bicích se doplňuje s Lairdovou baskytarou. Ten riff zní téměř hardrockově a je pro skladbu nosným pilířem. To už je zde ale i Goddman se svými šílenými houslovými kreacemi. Tohle je přímo ďábelské spojení energetického potenciálu a lidské ucho odmítá všechny tyhle eskapády identifikovat a dešifrovat a jenom zírám, kolik uvolněné energie zde cloumá s harmoniemi, rytmy a emocionálními erupcemi. Rozvíjení motivu zde probíhá s velkým nasazením a mám respekt i k tomu, jak se vzájemně hudebníci respektují a poslouchají a v rámci „tiché dohody“ si přepouštějí prostor a pracují jako kolektivní jednotka.
Nástup hodný hudební aristokracie!

TRILOGY: a) The Sunlit Path b) La Mere De La Mer c) Tomorrow´s Story Not The Same –
Jak napovídá název, máme co dělat se suitou, rozdělenou na tři části. Hlavní slovo zde má McLaughlin, jako autor. Je úžasné poslouchat jeho drolivě superrychle zahrané tónové výměny na elektrickou dvanáctistrunnou kytaru a opět výbušná rytmika ďábelského Billyho Cobhama, s Lairdovou baskytarou a měňavými tóny elektrického piana Jana Hammera a vstupů rychlých houslových výpadů Jerryho Goodmana. Jestliže Hammer do Mahavishnu Orchestra přinášel prvky slovanské melodické hudby, Billy Cobham etnické prvky Karibiku, John McLaughlin jazz a indickou hudbu, Ric Laird irskou vzdorovitost a melodickou ráznost, pak Jerry Goodman americké vlivy skloubené v jazzu, rocku, vážné hudbě i lidové hudbě…Tohle všechno se tady jako na malířově paletě dostává do souvislostí a já se s úctou skláním před tímto hudebně-intelektuálním přesahem.
Uvědomuji si, jak tyhle postupy byly úžasně inspirativní daleko od USA.
Uprostřed sedmdesátých let pražská skupina Etc… se v instrumentální poloze do těchto věcí hodně pokládala. Honza Hrubý, Vláďa Padrůněk, Jiří Jelínek, František Francl tyhle aspekty jednoznačně vycítili…. Stačí si poslechnout třeba Mlýn, Než spadla klec, Dubová kulička, Lady Vamp…
Třetí část suity už má vyloženě rockový charakter s řadou dravých improvizací a s explozivním riffem, který poskytuje prostor pro neuvěřitelné muzikantské výpady. Ano, tady se už dá vyloženě identifikovat styl a jednotliví hráči, aniž by člověk musel dopředu vědět, koho vlastně poslouchá. Tohle je přímo kaligrafický rukopis. John McLaughlin zde otevírá stavidla takovým kytarovým jízdám společně s houslovými nálety Jerryho Goodmana a spojovacími můstky klávesového parku Jana Hammera. Rick Laird byl možná v rámci těchto hudebních výbojů „méně“ nápadný, ale tady potvrzuje, že i on cítí funkové ovládání čtyř strun a s Billy Cobhamem si fantasticky „notují“, až přechází sluch…..

SISTER ANDREA – tuhle skladbu napsal „český Honza“ Jan Hammer. Trochu v ní už btady předznamenává svoje hudební pojetí, kterým se vydal po rozpadu téhle kapely na jeho sólových albech, zejména těch raných, nikoliv v osmdesátých letech, kdy změnil styl…. Skladba má pohnutou inspiraci v Hammerově sestře, která (jak už bylo řečeno jinde), se stala obětí komunistické pomsty normalizátorů na Hammerově rodině, která se vrátila z USA do normalizovaného Československa…. Funkové rytmy pumpují a bicí a basy jsou pružně elastické a přesto důrazné. V první fázi John McLaughlin řádí ve svých kytarových partech a v další části je to Jerry Goodman, který sem přivede houslovou smršť. Hammer kouzlí mna Moog synthezizer a doluje z něho fantastické tónové kreace. Dokáže tóny ohýbat, narovnávat, protahovat, zkracovat a to všechno na analogový elektronický nástroj s výpomocí oscilátorů, což už dneska člověk nemá šanci slyšet. I tady je ústřední motiv, ale Hammer dokazuje, že vyspěl i jako skladatel s řadou zajímavých harmonických proměn. Bezmocnost, úzkost, starost, emoce… to všechno bych řekl, že lze ze skladby slyšet.

I WONDER – tuhle skladbu znám z vynikajícího alba Like Children, které natočil Hammer a Goodman ve dvojici a Goodmanův autorský rukopis je rovněž jedinečný. Stupňování harmonie a výbušnost rytmiky a opakující se schéma udržuje napětí a těžko říci, jestli se mě líbí víc verze bez Mahavishnu Orchestra nebo právě tato. Obě dvě bych řadil na stejnou rovinu. Myslím, že je to jeden z nejsilnějších okamžiků, kdy autor objeví geniální motiv a s ním dokáže při znalosti harmonie jedinečným způsobem pracovat dál. Říká se, že hodně skladatelů na takový motiv čeká léta a mnozí ke svému neuspokojení ho nikdy nenajdou. Myslím, že Jerry Goodman ho našel a mohu mu k tomu jenom gratulovat. Tady se spojují prvky evropské artificiální hudby, jazzu a rocku ve fantastické podobě….

STEPPING TONES – také tato skladba se objevuje na albu Like Children. Platí pro ni totéž, co v hodnocení vnímám v předešlém příspěvku. Tady je ale o poznání přece jenom složitější rytmický základ, ale těžko to nějak komparovat. Je to vlastně skládanka. Základní téma, které se opakuje a prolíná se spodními proudy neviditelné řeky, která se vlní, stahuje do hlubin, zurčí a vytváří řadu vírů. Synthesizer, elektrické piano, bicí, housle a potlačená kytara opět v jedinečné shodě a barevné impresionistické tóny vás provibrují až do morku kostí. Stepující tóny je vtipný, ale zároveň dost výstižný abstraktní název, jen co je pravda…

JOHN´S SONG – závěrečná skladba je opět z dílny Johna McLaughlina. Mám pocit, že jsem v nějaké alchymistické kuchyni nebo laboratoři. V tajemném kmotli v divném přítmí se tady vaří zvláštní hudební pokrm…. Prudký nástup kytarových erupcí, při nichž se ohýbají tóny a vyměňují s neuvěřitelnou rychlostí. Billy Cobham vytváří bouřlivou smršť a velmi přesně poslouchá a vstupuje do tohoto horkého prostoru jako jednotící element. Jan Hammer už ovšem za klaviaturou Moog synthesizeru řadí se stejnou erudicí jako kytarový démon. Tady se vlastně odehrává hudba ve čtyřech odlišných rovinách a přesto je rytmicky, instrumentální genialitou famózně spojena. Jerry Goodman si nijak nezadá s Johnem McLaughlinem a oba svádějí nevyhratelný zápas ve virtuální aréně. Závěr je pro mě tak trochu nečekaně ukončený, ale celý ten hudební kolos, který plul hodně rozbouřeným mořem nebyl stržen do nekonečných hlubin a ještě teď mi zní impresionismus a expresionismus v hudebních souvislostech v uších jako hudba z jiného světa…. Fantazie!

Všechna alba této sestavy jsou za hvězdiček a ani tohle album není výjimkou. Zírám, jak tahle hudba ani po čtyřiceti letech neztratila nic ze svého potenciálu a myslím, že i mastering Marka Wildera jí hodně pomohl. Mohu jen zalitovat, že po téhle mimořádné kapele zůstala s touhle „novinkou“ jenom čtyři alba. V každém případě milovníkům náročnějších hudebních opusů tohle album doporučuji, stejně tak jako poslech v přísném soukromí a nejlépe potmě, abyste lépe zbystřili všechny smysly.








» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - The Lost Trident Sessions
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra


Led Zeppelin - Physical Graffiti
2013-05-19

Led Zeppelin / Physical Graffiti

5 stars

Když vyšlo dvojalbum Led Zeppelin – Physical Graffiti – byl jsem na vojně a dostupnost hudby – zejména té zahraniční, byla pro mě výrazně omezena. Kupoval jsem si ale časopis Melodie a tam jsem byl o jeho existenci informován. Trvalo ale velmi dlouho, než jsem měl možnost album vyslechnout celé.
Později mě jako vinylové dvojalbum poslal z USA kamarád a k mému velmi nemilému překvapení jsem zjistil, že druhá část alba je výrazně prohnutá a nedá se přehrávat. Nakonec mi kdosi poradil, že mám oslovit Gramofonové závody v Loděnici u Berouna, kde se vyrábějí desky a že by snad tam mě mohli vinyl „narovnat“. Vykorespondoval jsem s nimi nastalou situaci a o mě nabídli, že bez záruky se o to pokusí. Asi za týden přišla deska zpátky s tím, že narovnání se sice podařilo, ale že při tom procesu došlo ke zpečení drážek a proto že album není přehrávatelné.
Byl jsem z vývoje situace tak roztrpčen, že jsem si pak dlouhá léta tohle dvojalbum nepořídil. Až v době CD jsem nějak neodolal a jako digipack jsem si ho zakoupil do sbírky. Protože jsou Led Zeppelin moje intimní záležitost a na jejich hudbě jsem vlastně vyrůstal, rád se ujmu vlastní recenze, třebaže počet skladeb dvojalba ji „natáhne“. Tak: let´s go!

CUSTARD PIE – úvodní riff se nese přesně v duchu zeppelinovské hudební filozofie. Napsat úderný a nosný riff, na kterém by skladba mohla hrdě stát. To se tady podařilo bezezbytku. Plant se mi zdá při zpěvu mírně potlačený v interpretaci, ale výrazně sem vloží téma foukací harmoniky, které je nějak elektronicky upravované (?). Samozřejmě tady šlape Bonhamova baterie v tom jeho hřmotně dunivě „těžkopádném“ duchu s řadou výtečných breaků. Page svůj pořadně nabroušený tón kytary dává plně do služeb celku a občas k tomu přišlápne wah wah pedál. Jonesova baskytara jede přesné unisono, ale rovněž sem nahrál i clavinet Hohner D6, jak rozpoznávám jeho kovový zvuk. Výtečná skladba, ale víceméně žádné velké překvapení….

THE ROVER – další model klasického hard rocku podle těch nejlepších pravidel s dominujícím soundem elektrické kytary a s řadou výtečných bubenických breaků. Page má stále štěstí na vymýšlení chytlavých riffů a nepouští se do žádných krkolomných dobrodružství. Trochu mám pocit, že by tenhle model mohli převzít v určitých fázích takoví Rainbow, kteří o rok později startovali na britské scéně. Jonesova baskytara hraje víceméně nepříliš nápaditou basovou linku. Zdá se mi na byl na starších albech vynalézavější, a Pahe do mezihry vkládá suverénní kytarové sólo, strhující svým soundem, ale neřekl bych, že nějak superobjevné. Melodická linka je dána a Plantův vokální podíl má hodně expresí a emocí svého vyjadřovacího jazyka, ale i tady se mi zdá, že se v tom celkovém pojetí neprobojoval do svého frontmanství tak, jak jej už léta vnímám. Úderná skladba!

IN MY TIME OF DYING – tady se bude experimentovat s blues, jak vidno a slyšno z protahovaných tónů Pageovy kytary. Blues je nedílnou součástí Led Zeppelin a tak člověka nijak nepřekvapí, že i zde nechybí. V rámci toho, co doposud zaznělo, je tahle skladba „experimentem“. Moc se na ni nedá tancovat, ale spíš se dá poslouchat. Page si pohrává se základním motivem a tady už mohu prohlásit, že Plant je v oné roli frontmana, tak jak ho očekávám. Téma ovšem není příliš povzbudivé, jak už napovídá sám název. Akcenty rytmiky a důrazných úderů Bonhama ve spojení s Jonesem se po několika taktech rozbíhá, zastavuje a přichází výrazné zrychlení a motiv, třebaže se nám ze skladby neztrácí, je pojednou rozsekán na spousty malých kousků s nápadně neuroticky znějícími rytmickými akcenty v klasickém zeppelinovském pojetí. Skladba má řádnou porci energie, jen co je pravda a v oné rychlejší fázi se Page změnou barvy tónu dostává na další platformu, kde mistrovsky rozechvívá tóny a skladba se stává vynikajícím příspěvkem na albu. Teď už se můžeme roztancovat, stejně jako zaposlouchat do jemných i výbojných nuancí téhle dravé hudby. Jeho kytarové finále mi zní najednou hodně jižansky a ten výrazný znásobený bonhamovský superbreak mě absolutně dostává. Plantovské emocionální vzývání a tlak na dynamiku mají tygří dravost a syrovost. Opakované téma se schematicky opakuje do nekonečna a dá se jen těžko předpokládat, kdy tahle bluesrocková smršť skončí…

HOUSES OF THE HOLY – kašel ve studiu a nějaké vzájemné hlasové pokyny…. Další pevný rockový riff. Tenhle model zní víceméně písničkově srozumitelně. Jak napovídá název – souzní s jejich pátým řadovým albem. Jestliže jsem měl výhrady vůči Jonesovým basům jinde, tady musím konstatovat, že jeho výrazný tón a rozvibrovaný tón jsou řádně slyšet a táhnou skladbu společně s bonhamovsky dusavou baterií. Kytarové téma je víceméně mlýnek, který se čeřen několika akcenty nemění. Plant je zde ovšem se svým zpěvem rozpoutaný jako přírodní živel. Kompozičně se zde ale neděje nic výjimečného a melodická linka je víceméně předvídatelná. Uvítám ovšem v mezihře kytarové sólo, které jede proti melodii, ale jehoi barva se mi zdá jaksi matná…

TRAMPLED UNDER FOOT – šlapavý rytmus jako ve funku. Jonesovým basům tadya výtečně sekunduje už jednou zmíněný clavinet Hohner D6, která „posiluje“ basovou linku. Také sem Page vymyslel úderný riff, který skladbě vévodí a který už nezapomenete. Rytmus se hrne vpřed jako parní stroj, pulsuje, duní a hřmí a musím obdivovat tu nádherně vyprecizovanou vzájemnou souhru. Clavinet doistává uprostřed skladby příležitost k sólové exhibici. Jones na něj hraje suverénně, ale neutápí se v nějakých bezbřehostech. Page koloruje kvílejícími tóny harmonickou strukturu a Plant se opírá do hlase. Jeho podíl je nezpochybnitelný, ale díky vítětězství rytmu nad melodií nemá zase tolik práce a tak si spíš pohrává s akcentovanými motivy. Spojení hard rocku s funkovou elastičností a rytmickou monotóností Led Zeppelin sluší. Žádná podobná skladba se v předešlém repertoáru kapely neobjevuje…

KASHMIR – od prvních tónů cítím napětí. Stupňování harmonické struktury a melodická linka, která se matematicky opakuje v součtu daných tónů má v sobě mimořádnou podmanivost. Osobní tady cítím vliv francouzského impresionisty Maurice Ravela, ale i zálibu Page v orientálních harmonií. Spojení arabské, indické a evropské hudební tradice se zde děje ve vskutku objevných kulisách. Pokud jsem hledal na albu nějakou pronikavou progresi, myslím, že tahle skladba v mých očích aspiruje na to nejlepší, co se sem podařilo vložit, třebaže projekt ještě zdaleka není u konce. Prolínání rockové kapely se smyčci, mellotronem zní místy až mysteriózně a Plant se svým strhujícím projevem výtečně dynamicky dostává do uměleckého rauše. Fantastický příklad skladatelské a především aranžérské geniality kapely. Trochu jsem překvapen, že pod skladbou není podepsán i Jones (?). Ta hypnotičnost rytmu a celkové napětí až vzrušení, které vygradován nemůže zůstat bez duševní odezvy. Mnohovrstevnaté, homogenní a expresivní od začátku až do konce.

IN THE LIGHT – úvodní téma zní jako indická meditativní hudba. Pracují zde synthesizery, které drží základní astrální tón, ale zároveň naříkají a bzučí v nesmírném nekonečnu rozsvícené oblohy pod poledním sluncem. Výrazné odbočení od dosavadní koncepce. Vstoupí sem elektronicky upravený clavinet a naříkavý Plantův vokál, který je nazpíván playbackerm a rovněž i on je elektronicky upraven. Důrazný rockový nástup sem přivede Bonhamovy bicí a zvukové elektrické modulace Pageovy kytary. I zde nechybí důrazný riff, který podmiňuje atmosféru. Elektrické piano sem přichází se zajímavou mezihrou, do které se vklíní další téma opakujícího se schématu. Rockový základ se vytratí a jsem zase v oné imaginární indické meditaci za asistence synthesizerů a clavinetu a opět vnímáme Plantův naříkavý vokální projev a ten rockový podíl je opět zpět a hypnoticky se opakuje neustále dokola a přináší sem další prvek napětí a proměnlivosti. Tohle je spojování klasického „zeppelinismu“ s novými prvky elektronického podílu, který v polovině sedmdesátých let už „musel“ být zastoupen snad u každé rockové kapely, která hledala nová a odlišná východiska. Pageova kytarová témata mají pořád velmi slušný kalibr a Bonhamova rytmika podmiňuje jejich sílu….

BRON-YR-AUR – akustické kytary už mi na albu chyběly a tušil jsem, že dřív nebo později sem proniknou. A už jsou tady. Page opět kouzlí s nádhernou melodickou strukturou ve vybrnkávaném tématu, které opisuje kytarový mlýnek. Vnímám zde i mandolíny. Melodie je folkově rozsvícená a jasná a tóny zurčí jako potoky a říčka ve Walesu, kde leželo místo, které dalo písni název. Krásné intermezzo a příjemná vsuvka!

DOWN BY THE SEASIDE – střídání mollových a durových akordů a vedle kytar i práce elektrického piana, jehož přediva vnímám mi sem přináší vliv country. Příjemné na poslech, ale po vývojové stránce se mi zdá podobný podíl skladby jako spíš úkrok zpět. Elektrická piana jsou zde nahrána playbackem a společně s procítěnými kytarami zde vytvářejí zásadní atmosféru. Plant zpívá hladivě až mazlivě. Ovšem z toho melancholického snění jsme najednou v nečekané změně a skladba pulsuje, dusá a běží vpřed v rytmických změnách a v rockových podobách, ale jak se dalo předpokládat, zase se vracíme do původního tématu, třebaže ta country-bluesová údernost je výrazně dynamičtější. Nechybějí dokonce i vokální playbackované party. Nic převratného, dobře proaranžovaná písnička baladického typu, ale přesto nic podbízivého nebo laciného. Vyvažování podobného typu skladby je vůči ostatnímu materiálu nutné, aby se zachoval pestrost….

TEN YEARS GONE – krásné melancholické akordické kouzlení. Podle toho je Page čitelný a rozpoznatelný. Nádherně propojené baladické téma s průrazným rockem. Výtečné playbackované kytary se smyslem pro detail i impresi. Plant sem vstupuje spíš pokorně, bez výbojů. Teď už se ovšem rozběhne skladba za pomocí rytmických postupů, ale ten motiv rozlamovaných akordů se ze skladby neztrácí a i tuhle skladbu bych si troufnul označit za jeden z nepozitivnějších počinů na dvojalbu, vedle již citovaných. Kytarové sólo se mi líbí. Je zajímavě vystavěné a mění barvy. Pageova kytarová genialita nespočívá jenom v rychlosti, ale i v jemné hodinářské práci. Skladba má řadu proměn a barevných odstínů. Napad mě, že kdyby byly některé pasáže hrány výrazně pomaleji, mohly by se objevit třeba na Obscured By Clouds od Pink Floyd, třebaže hudební postupy jsou čitelným zeppelinovským rukopisem. Skladba má v sobě tušenou vnitřní sílu podmíněnou emocemi, ale i výtečným aranžmá, které mě dostává tam, kde mě chce mít…..

NIGHT FLIGHT – důrazný úvod k bytelné rockové skladbě, do které vstupují i klávesy, ale jinak máme co dělat s dalším hardrockovým modelem. Ano, Jones sem po synthesizerech, clavinetu, mellotronu a elektrické pianu přivádí i klasické hammondky a vůbec to nezní špatně. Přesto na mě dělá skladba dojem hardrockách postupů v klasickém rock and rollu, což potvrzuje interpretace i struktura skladby. Strhující číslo pro koncertní ztvárnění, na které fanoušci museli v dané době zabírat. Je zde napětí, strhující drive, řada očekávaných bonhamovských breaků a pumpujících kytarových doprovodu. Plant plný emocí a expresím začátku až do konce.

THE WANTON SONG – vynikající riff. Tohle má přímo ďábelskou sílu. Odhaluje pravou a ryzí tvář Led Zeppelin a potvrzuje, že právě tenhle typ hudby oni vymysleli, pojmenovali a zvítězili. Page je kytarově hodně kreativní a teď dokonce neváhá použit i Leslie box. Základní riff pracuje jako turbodmychadlo. Bonham v tom základním rytmu je přesný a rytmus komplikuje pouze ve spojnicích, ale ty harmonické proměny jsou velmi vítaným kořením. Kytarové sólo je strhující a práce s efekty kolem velmi účinná, ale nijak nadbytečná. Page-Jones-Bonham prostě jedou ve fantastické souhře a také zde se nedá nijak než chválit!

BOOGIE WITH STU – tak tomuhle se říká změna. Klavírní boogie jako víno. Hostuje zde „neviditelný“ Rolling Stone – Ian Stewart. Výtečně sejmutý hospodsky znějící preparovaný klavír s úderným rytmem je doplněn kytarovým tématem na akustickou kytaru a Plant zpívá s velkým nasazením a entuziasmem. Rytmické proměny bicích, percussion, tleskání a závěrečného smíchu ukazují na pohodu při nahrávání a atmosféru zakouřené hospody sed vším ostatním, co k tomu náleží….

BLACK COUNTRY WOMAN – blues pro akustické kytary je dalším velmi příjemným odbočením a příklonem k hudbě mississippské delty. Skladba má spíše sessionový charakter, ale nijak na albu nenarušuje koncepci a vítám její přítomnost. Důrazné údery šlapáků posléze vystřídá práce bicích v základním přímočarém tempu, kdy skladba získává na gradující dynamice a svádí k následování a k jamování. Rovněž foukací harmonika sem patří zcela neodmyslitelně, tak jako důrazné údery na celou bicí baterii. Tak tohle se dá poslouchat nekonečně dlouho a člověka se dostane mimo prostor a čas nebo nelítostnou realitu. Paráda…

SICK AGAIN – podobně jako v úvodu, se budeme loučit dalším syrovým úderným kloubením hard rocku s blues rockem. Hřmotný rytmus a kytarové proměny si velmi dobře rozumějí. V mezihře nahrál Page dvě typově zcela odlišná kytarová témata jak v pojetí, tak soundu a navíc jeho superpřesné doprovody udržují s basy nutné napětí. Bonham se svými bubenickými breaky rovněž vyřádí. Také tato skladba není kompozičně nijak objevná, přesto má svoje strhující charisma a myslím, že je velmi vhodně volena na závěr tohoto dlouhého hudebního výletu…

Patří mezi ty posluchače, kterým se projekt Physical Graffiti opravdu líbí a třebaže Led Zeppelin už na hudební scéně v polovině sedmdesátých let nebyli žádnými nováčky, cítím z jejich produkce stále vynalézavost a kreativitu. Možná se kompozičně nechtěli zabývat nějakými vývojově složitými postupy, anebo spíš vsadili na údernost, čitelnost a srozumitelnost, kterou dokázali výtečně proaranžovat a interpretovat stále na vysoké úrovni. Jsou zde strhující momenty, ale i víceméně předvídatelné postupy. Netvrdím, že dvojalbum je jejich vrcholem, ale považuji ho za velmi důstojný relikt své doby. Nenechali se ovlivnit dobovým jazz rockem, ani art rockem, ale rozvinuli svoje hardrockové a bluesrockové pojetí do strhující podoby. Snažím si představit, že by jedno album bylo ryze elektrické a druhé ryze akustické, v tom by tkvěl asi onen nejprogresivnější prvek, ale zjevně se na nic podobného nemyslelo (také to nebylo tehdy zvykem hrát unplugged). Vynikajíci je samozřejmě i originální koncept obalu alba, který je sice ryze „americký“, ale myslím, že velmi výstižná a kreativní o všech stránkách… Jejich start na vlastním labelu Swan Songs se podařil. Žádná výraznější zaškobrtnutí zde nevnímám a myslím, že pět hvězdiček nabídnu bez uzardění.




» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Physical Graffiti
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Jefferson Airplane - Long John Silver
2013-05-18

Jefferson Airplane / Long John Silver

4 stars

Domnívám se, že u nás alba americké skupiny Jefferson Airplane vydaná v sedmdesátých letech nejsou moc známá. O to víc je důvod jedno z nich přiblížit, protože až dosud unikalo pozornosti progboardistů a i když jsou Jefferson Airplane ukotveni v šedesátých letech a patří rovněž k woodstockovské generaci, přesto si myslím není od věci tuhle dnes pozapomenutou kapelu připomenout. Album Long John Silver patří mezi ta, která u nás mezi sběrateli moc frekventovaná nebyla.
Obal alba mi připomíná nějakou krabici od doutníků, nebo od značkové whisky. Má správný ekologický odstín barvy dřeva a vypadá jako nalakovaný povrch dřevěné bedýnky. Long John Silver je známá postava jednonohého piráta ze známého dobrodružného románu Roberta Louise Stevensona – Poklad na ostrově, který je pamětníkům znám z doby dětství jako dobře udělaný seriál pro televizní formát koncem šedesátých let u nás promítaný, anebo ostrý chlapský korálkovitý nápoj… a hudba?

LONG JOHN SILVER – začátek jako od Roling Stones, ovšem až do okamžiku, než se ozve hlas charismatické Grace Slick, který posiluje i kytarista Paul Kantner. Hudba je hutná, nikoliv však vyloženě agresivně tvrdá. Podle rozvibrovaných tónů elektrické kytary poznávám Jormu Kaukonena, který neváhá prošlapovat i wah wah pedál a dostává v mezihře řádný prostor pro sebevyjádření. Grace Slicková hraje na klavír a vedle svého famózního zpěvu má i schopnost silného úderu. Pochválit je třeba i baskytarové party Jacka Casadyho a bubeníka Joeye Covingtona. Skladba působí komplexním dojmem plným energie a hrdého sebevyjádření emocí…

AERIE (GANG OF EAGLES) – opět hutný začátek s elektrickými kytarami a klavírem. Bicí jsou trochu zasunuty do pozadí. Zato slyším elektrické housle Papa Johna Creacha. Skladbě ale vévodí Grace Slick ve zpěvu a klavírními party, podpora Kaukonena a Kantnera na kytary je zjevná. Kaukonen nehraje nějaké zázračné kytarové postupy, ale do soundu kapely, který si od prvopočátků ponechává výrazný vlastní podíl originality, zapadají skvěle a mají zde rolí důležitého dokreslovače soundu a atmosféry.

TWILIGHT DOUBLE LEADER – dobře zaranžované vokální party a pak už se před námi odvíjí výrazné melodické téma jako vystřižené z šedesátých let. Když bych odfiltroval instrumentální složku mohla by tahle skladba být docela součástí legendárních Mamas And Papas. Kytary zvoní, basy pulsují a bicí duní. Uvědomuji si že kapela má teď dva standardní bubeníky – Joeye Covingtona, ale také Sammyho Piazzu vedle percussion Johna Barbatty. Píše se rok 1972, ve světě se mnohé hudební postupy a aranžmá změnily, ale tahle skladba reaguje na dobu největší slávy kapely ve druhé polovině šedesátých let a zjevně se podle pojetí Jefferson Airplane nehodlají nechat ovlivnit jinými trendy. I tady slyším sound, který mě připomíná Rolling Stones od r. 1966 do 1970. Sice to nemá nějaký vývoj, ale je to stále poslouchatelné a není to nuda….

MILK TRAIN – ostrý rockový základ je výrazně ovlivněn elektrickými houslemi Papa John Creache, ten sem vnáší nový sound a nový princip. Není to sice Jerry Goodman nebo Jean-Luc Ponty, ale takový americký Dave Swarbrick (Fairport Convention) ano. Hudba je přímočará, dravá a rozpoutaná jako souboj živlů. Dvě elektrické kytary hraje sólové party a participuje zde i Creach a dotváří zajímavý sound, který koloruje svým vynikajícím vokálním podílem Grace Slick. Na koncertech beze sporu jedno z důležitých čísel jejich programu…

SON OF JESUS – tematika je duchovní, jak napovídá samotná název. Je tohhle religiózní model rocku, nebo vzývání spasitele? Náboženská tematika bývala nedílnou součástí hippieovských seancí, ale řekl bych, že spíše orientálních náboženství, což patřilo k bontonu psychedelických kapel konce šedesátých let. Atmosféra je zde podobná jako na vynikajícím albu Volunteers. Klavír zde hraje opět důležitou roli, ale mě by se místy víc líbilo, kdyby se Grace nebála usednout za hammondky nebo Fender-Rhodes. Svět první poloviny sedmdesátých let na obou stranách Atlantiku žil mnoha progresivními výboji. Tady se mi ale zdá, že Jefferson Airplane se drží své stálé promyšlené formule, která jim ve druhé polovině šedesátých let přinesla hodně úspěchů a masové publikum. Hezky se to poslouchá, ale ten skladatelský a aranžérský model je víceméně identický a žádné zásadní změny nás nečekají…

EASTER? – moc se to nezmění ani v další skladbě. Instrumentaci ovládá klavír a kvílející elektrická kytara. Neslyším žádné další deklarované klávesy a také Papa John Creach, jakoby odešel ze studia. Nevím přesně, kdo měl v dané době hudební repertoár v kapele pod kontrolou, ale i přes výtečný vokální projev Grace Slickové se mi zdá, že instrumentace za ní teď už po kolika skladba spíš dobíhá. Chybí mi zde nějaký pronikavý nápad v aranžmá a v instrumentálním kouzlení. Závěr na mě spíš působí vyumělkovaně….

TRIAL BY FIRE – tohle je ovšem změna. Prostor dostávají akustické kytary a jejich cvrlikání a zvonění je velmi příjemné, stejně jako podíl basů a bicích s percussion. Skladbu zpívá Paul Kantner. Dělá na mě dojem jam session. Hudebníci jsou domluveni na nějakém schématu a tématu a od toho se odvíjejí všechny další postupy. Kaukonenova sólová kytara i tady nepřestává kvílet s výrazným zkreslením tónů. Casadyho basy jsou ovšem brilantní. Nikdo zde nic nepředstírá a přesto je zde výtečné atmosféra. Papa John Creach se vrátil do studia a podepřal harmonii elektrickými houslemi, ale ne absolutní. Od toho zde jsou akustické kytary ba elektrická kytara. Barva hlasu mi trochu připomíná Roberta Kodyma z Wanastových Vjecí (!?), kdyby byl tehdy v USA a nebyl ještě dítě…. Nic zvlášť objevného, ale snesitelně příznivého…

ALEXANDER THE MEDIUM – tahle skladba už zní hodně folkrockově s výraznějším podílem rytmiky, ale jinak vícehlasy a celková atmosféra by za jistých okolností mohla inspirovat takové Marsyas. Škoda, že Papa John Creach se svými houslemi neodvádí větší kus práce a jeho podíl na celkovém zvuku kapely není absolutní. Jack Casady má na baskytaru někdy hodně podobné postupy jako Tim Bogert, třebaže se oba pohybují v odlišných typech hudby. I tady lze pochválit vzájemnou soudržnost a vypracovaný sound přímočaré a sdělné hudby. I tady cítím to posthippieovskou atmosféru lidské vzájemnosti a rozezpívanosti, která byla hlavním poznávacím znakem kapely mezi léty 1967 až 1970. Odeznívání tématu se mi zdá přece jenom hodně dlouhé…

EAT STARCH MOM – úvodní kytarové intro má vypracovaný téměř hardrockový riff s patřičnou dravostí a syrovostí, ale pak už je tu opět výtečná Grace Slicková. Rocková identita je pravděpodobně v téhle skladbě nejadresnější a Kaukonen zde střílí svými průraznými kvílivými tóny s wah wah pedálem na plný plyn. Určitá inspirace Jimi Hendrixem je zde místy dost čitelná, přesto je struktura a postupy ve skladbě dána jejich vypilovávanému rockového písničkářskému modelu. Mírné dovazbení soundu se táhne až do konečného odeznívání.

Myslím, že Jefferson Airplane mají lepší alba, a tak nelze dávat absolutorium. Nejobjektivnější by bylo udělit tři a půl hvězdičky, ale to samozřejmě nejde a tak přivřu obě oči a ty čtyři jim nakonec s odřenýma ušima udělím, i když příště už bych byl přísnější a neváhal bych dát i tři. Myslím, že tahle kapela je spojena ze sanfranciskou vlnou druhé poloviny šedesátých let a že pro hippieovskou Ameriku znamenala opravdu hodně velký impuls. Dnes se na ně neprávem zapomíná, což je nespravedlivé….

» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Long John Silver
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Clapton, Eric - No Reason To Cry
2013-05-18

Clapton, Eric / No Reason To Cry

3 stars

Album No Reason To Cry vyšlo v r. 1978 i u nás v supraphonské licenci a samozřejmě bez názvu. V této době oficiálně u nás ze zahraničí toho až tolik ke koupi nebylo (Ochutnávka a Odvrácená strana Měsíce byly výjimkou) a když se objevila za výlohou deska signovaná legendárním „Slowhandem“ Claptonem, pochopitelně si album hodně lidí nemohlo nekoupit. Po poslechu můj zájem ale výrazně vychladl a přiznám se, že mi zbyly spíš rozpaky.
Nebylo to vyloženě špatné album, ale Claptonovy námluvy s blíže nezařazeným písničkářským rockem, kde se občas objevovalo blues a country v daném podobě mě víceméně zklamalo. Ano, byla zde přítomná slavná americké countryrocková skupina Band, jejíž kvality nijak nezpochybňuji, ale ten celkový dojem pro mě nebyl to pravé ořechové.
Pamatuji si, jak všichni milovníci Claptona, kteří ho vzývali jako ikonu v Bluesbreakers, Cream, Blind Faith a možná částečně v Derek And The Dominos byli z alba otrávení, že tak věhlasný reprezentant kytarového blues a navíc velmi zdatný kytarista dal všanc svůj talent do podobného typu hudby.
Na druhé straně ten, kdo objevil krásu alba 461 Ocean Boulevard asi zaplesal, protože album se v řadě ohledů atmosféře (ani ne tak stylu) k němu přibližovalo.
Úvodní skladba BEAUTIFUL THING je od Bandu a zní mi nemastně neslaně, CARNIVAL zase odráží atmosféru festivalů zábavy a tance na Mardi Grass v New Orleansu, ale i v karibské oblasti, kde se pije, jí, tancuje a miluje od rána do rána… SING LANGUAGE je poměrně vzácnou příležitostí setkání dvou legend ̶ Erika Claptona a Boba Dylana. Protahované koncovky znějí stylově stejuně jako county blues s akustickými kytarami a dobrem (?). K blues se vrací COUNTY JAIL BLUES a zejména coververze od Claptonova oblíbence Otise Rushe – DOUBLE TROUBLE… Komerčnější už jsou pro mě HELLO OLD FRIEND, INNOCENT TIMES a HUNGRY a až příliš sentimentální a uhlazená je BLACK SUMMER RAIN… vedle dalších nejmenovaných.
Na albu zpívá ovšem i vynikající Yvonne Elliman, (Máří Magdalena z Jesus Christ Superstar) velmi přesvědčivá zpěvačka, na níž se dnes neprávem zapomnělo.
K albu jsem dlouho hledal cestu a chtěl ho vzít na milost, ale ani na podesáté se mi to nepodařilo. Raději jsem ho prodal nějakým nenáročným lidem, kteří si chtěli po nedělním obědě udělat bene a ke kávě a bábovce si pustit nějakou zahraniční hudbu. Když se pak album po letech objevilo jako CD, ani tehdy jsem svůj názor nezměnil. Myslím, že v claptonovské diskografii nezaujímá nějaké významnější místo a řekl bych, že se jedná o zapomenutelný počin v jeho opravdu rozbujelé hudební nadprodukci.
Album pochází z roku 1976 a tak pokud bych si chtěl připomenout skupinu Band a s nimi naopak spolupracujícího Slowhanda, raději se vrátím k vynikajícímu záznamu z koncertu The Last Waltz, který se alespoň podle mého názoru více povedl s řadou zajímavých a legendárních hostů jako Muddy Waters, Paul Butterfield, Ronnie Hawkins, Joni Mitchell, Ringo Starr, Ron Wood, Neil Young a i Eric Clapton.
Také si pamatuji, že i obal českého provedení na rozdíl od originálu No Reason To Cry byl odlišný. Suprapho prostě zase z nějakých nepochopitelně pitomých důvodů nemohl dodržet původní koncepci, i když ani zde design originálu nebyl výtvarně nijak omračující.
Myslím, že písničkářské pojetí alb Neila Younga bylo mnohem více podnětnější a tak mě teď napadá, jak by asi vypadal spolupráce Claptona a Younga na jednom projektu. Cosi mě říká, že by z této kooperace vzniklo asi silnější album než právě tohle.
Sorry, Eriku, ale budu hvězdami šetřit. Dvě by bylo asi opravdu málo, ale víc jak tři nemohu nabídnout, i při vší úctě ke tvé osobnosti a respektu…



» ostatní recenze alba Clapton, Eric - No Reason To Cry
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


Bruce, Jack - Shadows In The Air
2013-05-18

Bruce, Jack / Shadows In The Air

4 stars

Album Shadows In The Air od baskytarového génia Jacka Bruce jsem dostal jako překvapení k narozeninám v době, kdy bylo čerstvou novinkou. Bylo to překvapení a tak jsem nemohl ovlivnit, zda o něj programově stojím, nebo nestojím, ale protože to byl dárek a dárky respektuji, tak jsem si ho ponechal. Ostatně Jack Bruce byl pro mě norma a záruka kvality. Jeho komerční úspěch sice výrazně pokulhával za jeho veleúspěšným bývalým kolegou z Cream Erikem Claptonem, ale jinak jeho alba, která mám ve sbírce, vysoce respektuji, a vybudoval jsem si k nim úzký vztah.
Tady mě ale „zarazilo“, že ve výčtu skladeb jsou i písně, které pocházejí z jeho dřívějších období a napadlo mě, jestli se jedná o nějakou recyklaci a proč vlastně plodný skladatel s řadou kreativních nápadů znovu natáčí jiné verze skladeb jako Out Into The Fields, Boston Ball Game 1967, Sunshine Of Your Love, He The Richmond nebo White Room a tak jsem s jakýmsi neujasněným přístupem zasedl k poslechu s patřičnou zvědavostí, co tahle směs nových a starých skladeb přinese…

OUT INTO THE FIELDS – začátek alba se nese ve velmi poklidné atmosféře. Ležérně ospalé, ale procítěné…. Skladba pochází od West, Bruce And Laing z alba Why Dontcha. Tady je ovšem uchopena jiným stylem, ale od dalších taktů nabere výraznější drive a rozběhne se zběsilou rychlostí, ale vzápětí se vrací zpět do onoho poklidného tématu. Vedle Mistrových basů je to na bicí Robby Ameen, s kytarovými party sem vstoupí Vernon Reid a Bruce si nahrál i klavírní party. Famózní rytmická sekce a prolínání lyrizujících harmonií s dravými jazzrockovými postupy do zklidněného finále…

52nd STREET – tady se melodická linka spíš podřizuje rytmické. Výrazná basová figura a bubenické attacky s percussion vytváří zajímavý útvar s doprovodem rychle opakovaných kytarových přiznávek. Nemyslím, že je to čistý funk, ale k téhle hudbě skladba nemá daleko. Je prostě cítit, že kompozice pochází z dílny baskytaristy. Jeho linka má vlastní postup a velmi dobře se spojuje s ostatní instrumentací. Řekl bych, že se Bruce nechal ovlivnit hudbou karibské oblasti, ale stejně tak se nejedná o nějaké ska nebo reggae, třebaže hra na percussion Changuita Luise Quintany posiluje etnické vyznění skladby.

HEARTQUAKE – klavírní party mají melancholický tón a já se přistihuji při tom, že Bruce, jako zpěvák je opravdu eso. Myslím, že mezi zpívajícími baskytaristy patří mezi ty, kteří instrumentální a pěvecky podíl mají v ideálním souladu. V jeho interpretaci slyším názvuky některých okamžiků u legendárních Cream. Ve skladbě hostuje na kytaru Gary Moore, ale v daném okamžiku spíš dokresluje atmosféru. Není to blues, jak bychom očekávali, ale spíš nezařaditelný typ balady se zajímavými muzikantskými okamžiky, které se zde spíše nastiňují než zdůrazňují. V mezihře ovšem Moore dostane příležitost rozvibrovat svoje tóny. El Negro Horacio Fernandez je spolu s Robby Ameenem další bubeník, který nahrál v duetu všechny bubenické party. Oba hráči jsou přítomní s bicími na celém albu (!).

BOSTON BALL GAME 1967 – také tato skladba není novinkou, ale pochází z prvního sólového alba Songs For a Tailor. Zkloubení důrazného rocku s jazzem zde podmiňují řízné dechy a skladba je hrána ve výrazně rychlejším tempu, její nová verze je ale kratší. Možná zbytečně…

THIS ANGER´S A LIAR – tak konečně tady máme blues. Tohle je model hudby, který je s Brucem spojen přímo pupeční šňůrou, i když se zde nejedná o klasickou dvanáctku, to blues cítím z frázování a vedení hlasu. Výrazný basový riff ovšem skladbě vévodí. Ve skladbě hostuji na klavír, varhany a také zpívá (což je nepřeslechnutelné) známý Dr. John alias Mac Rebenack. Povedená, ale nijak nekomplikovaná skladba.

SUNSHINE OF YOUR LOVE – světově proslulá skladba, notorický známá ve světě klasického rocku. Oproti originálu bych řekl, že zní jaksi elastičtěji a pružněji. Je tady ovšem přítomen jako druhý zpěvák a hlavně kytarista sám Eric Clapton. Jako hráč je samozřejmě v jedinečné formě, ale tón jeho kytary je jiný než onen bzunivý s boosterem z šedesátých let. Také tady tepají vedle dvou bubeníků i výtečné percussion, které rozšiřují rytmické spektrum svou barevností. Musím konstatovat, že skladba má pořád svou vnitřní sílu a energii, třebaže ji nahrálo a prezentovalo hodně kytaristů, a pro někoho může být už „profláklá“. Závěr je samozřejmě vygradován a má svoje očekávané vyvrcholení….

DIRECTIONS HOME – touhle skladbou na album vstoupil výrazněji jazz kombinovaný latinskoamerickými prvky. Píseň je věnována Bruceovým významným spolupracovníkům z minulosti ve fusion skupině Lifetime – superbubeníkovi Tonymu Williamsovi a varhaníkovi Larrymu Youngovi alias Khalidu Yasinovi. Skladba má zajímavé aranžmá, do kterého vstupuje nenápadným způsobem i dechová sekce. Bruce zde pracuje s tóny fretless bass a zajímavým způsobem je zde zdůrazňována základní kompoziční myšlenka, zvolna stupňující a schematicky se opakující…. Nejsem si jist, zda osloví standardního posluchače, ale řekl bych, že pro hudebníka to bude zajímavá a podnětná motivace….

MILONGA – další skladba zní od prvních tónů dost subtilně. Klavírní party a ponorné basy se spojují s Bruceovým naléhavým vokálem a jemně sem vstupují i percussion. Klavírní party jsou velmi vyprecizovány. Tady se hodně vzdalujeme od tradiční rockové, jazzové nebo etnické hudební formy a místy mohu mít pocit, nějaké zapomenuté „klasiky“, která byla otextována pro větší sdělnost a přiblížení se posluchači. Bruce potvrdil pozici nejenom výtečného multiinstrumentalisty, ale i skladatele s vizí a aranžéra. Cítím hluboký respekt k takovému přesahu. Zpívaný hlas zní místy velejemně a s lehkým dotykem lyrismu až do tichého odeznění…

DANCING ON AIR – bubenický nástup v polyrytmických strukturách zní velmi propracovaně a výtečně se snoubí s vynikajícími basovými party na fretless bass. Práce percussion rozšiřuje rytmické spektrum téhle místy latinizované hudby. Bruce střídá uvolněné zpívané pasáže s občasnými expresemi ve výškách a hudba získává na větší pregnantnosti. Klavírní práce je opět na výši, ale delší dobu mi zde připadá nepřítomnost elektrické kytary jako mírně „rušivý“ prvek. Zato baskytarové party jsou opravdu vynikající….

WINDOWLESS ROOMS – ano, kytara se nám na album vrátila. Máme zde ale také hammondky a víceméně standardní příliv rhythm and blues, pro Bruce v mnoha modifikacích takřka samozřejmý. Kytarovým hráčem je Vernon Reid, známý z Living Colour. Není tady ale výrazně v popředí a je spíš součástí terénu, stejně jako hammondky Dr. Johna. Příjemně se to poslouchá, ale musím konstatovat, že bicí struktura je na rhythmandbluesovou figuru možná až moc komplikovaná, ale aranžmá chce pravděpodobně říci, že i ve standardních variantách existuje při troše dobré „vůle“ vývoj…

DARK HEART – percussion opět v jedinečném souladu s bicími se přelévají z kanálu do kanálu. Klavírní party dokreslují mírně zadumanou atmosféru v harmonii a spíš, než rafinovaně vystavěná melodická linka je to hra pocitů, ke které už samotný název přímo vybízí a Bruce toho dokáže velmi využít ve svůj prospěch. Na kytaru se zde o slovo hlásí Gary Moore, ale opět ne vyloženě zásadním způsobem, ale vhodně doplňuje atmosféru skladby. Musím konstatovat, že po komplexní stránce je píseň dokonale vyvážená s všemi zásadními atributy rytmů, základní melodie, nálad, aranžmá a vokálního projevu. Jednotlivé nástroje jsou čitelné, přesto žádný z nich nevyčnívá v nějaké vůdčí roli. Atmosféra je mírně, ale opravdu velmi mírně santanovská, ale není tak přímočará. Příjemné od začátku do konce…

MR. FLESH – tak tohle je funk jako zvon. Práce rytmiky a Bruceovy baskytary je opravdu mistrovským modelem souhry. Percussion už neodmyslitelně přítomný dotvářejí třetí a možná i čtvrtý plán. Etnické prvky vybízejí k tanci, ale mohou být inspirací i pro bubeníky, baskytaristy. Na kytaru zde vyčívá s mírnou podporou wah wah pedálu už citovaný Vernon Reid.

HE THE RICHMOND – parádní skladbách! Spousta rytmických zvratů, muzikantských finesů a všechno je hráno s velkou energií. Skladba patří do staršího Bruceova materiálu a tady získala ještě širší a pregnantnější rytmické vyznění. Akustické kytary znějí vedle famźních basových partů a polyrytmických vzorců opravdu skvěle. V něčem se zde Bruce vrací ke své dávné creamovské minulosti ve skladbě As You Said. Tato skladva ale není tak meditativní, ale ten už tehdy citovaný předzeppelinovský model hudby zde cítím i po desítkách let. Bravo, bravissimo!

WHITE ROOM – a další opakovaná klasika! Světově proslulý White Room. Samozřejmě přearanžovaný do latinskoamerického pojetí s výraznými polyrytmickými figurami výtečných bicích a latinskoamerických bubeníků. Koho by v r. 1968 napadlo, že by se tahle skladba mohla proměnit v něco jako derivát samby (!?) Skladbě to ale nijak neubližuje, ani to nesnižuje její význam. Spíš bych řekl, že ta mnohotvárnost svědčí o její stále životaschopnosti. Také sem se nechal pozvat Eric Clapton. Hraje však výrazně úsporněji, než jsme u něho zvyklí a přizpůsobil se těm polyrytmům a i on je „jenom“ součástí terénu. Ale pozor! Teď! S výraznějším (téměř) santanovským podílem opět sešlápne wah wah pedál a na závěr se dostává se svým chorusem do popředí. Synthesizer nahrazuje onen pověstný dlouhý tón (tady si nejsem úplně jisty, jestli zde neměl být přítomen mellotron, elektrická viola…. ale Felix Pappalardi už být přítomen jednoduše v daném roce nemohl)….

SURGE – závěrečná skladba je opět příležitostí pro polyrytmické kooperace bicích nástrojů Robbyho Ameena, El Negro Horacia Hernandeze a hráčů na percussion Changuita Luise Quintany, Miltona Cardony a Richie Florese. V kratším časovém formátu, které album uzavírá…

Jack Bruce nabídl na novém albu kvalitu. Vynikající muzikantské výkony, skvělá aranžmá a stále poměrně dost podnětnou invenci. Vidím zde snahu prosadit do blues rocku a fusion jiné prvky, jako je latina, etno… bez ztráty vlastní identity. Pravděpodobně chtěl více pracovat s polyrytmickými strukturami, kterým v aranžmá poskytl hodně prostoru a už zdůrazňovaná přítomnost dvou bubeníků na albu byla poměrně dost netypická. Tohle oceňuji čtyřmi hvězdičkami, plně zaslouženými a myslím, že legendární multiinstrumentalista ještě zdaleka nepatří do uměleckého důchodu. Album není vyloženě, rockové nebo bluesové, ale citlivějšího posluchače je schopno zaujmout.


» ostatní recenze alba Bruce, Jack - Shadows In The Air
» popis a diskografie skupiny Bruce, Jack


Yamash'ta, Stomu - Go Too
2013-05-12

Yamash'ta, Stomu / Go Too

4 stars

Projekt japonského skladatele, dirigenta, hudebního aranžéra, hráče na bicí nástroje, percussion a klávesové nástroje – Stomu Yamashty – Go Too – jsem do své sbírky získal o dost později než samotné první album, přesto ale nadšení z onoho grandiózního projektu ze mě nevyprchalo a tak jsem s netajenou zvědavostí prahnul po tom se dozvědět, zda tento japonský hudební génius udrží napětí a vytvoří nějakou další silnou paralelu s projektem Go (1976).
Hráčská obsazení se v mnohém opakovala, ale byla zde i jiná jména a tak jsem neodolal a objednal jsem si album od kamaráda v Německu a tak jsem mohl album zařadit do své sbírky s pocitem, že v našich kamenných obchodech s hudbou toto album není známé a že se v jistém slova smyslu bude jednat v jistém slova smyslu o „raritu“.
Vzhledem k tomu, že tady na Stomu Yamashtu nikdo nereaguje, mám důvod album přiblížit vaší pozornosti…

PRELUDE – úvodem zazní astrální šum a něco jako tlumená nukleární exploze, které se vrátí s výraznějším akcentem. Zní to tajemně, ponuře a pak mám pocit, že se jedná o nějakou bouři s řadou prapodivných elektronických kreací. Zvukové a hlukové imprese přinášejí také tajemný šepot a blíže nespecifikovatelné instrumentální improvizace se závěrečným zasvištěním….

SEEN YOU BEFORE – zabzučení synthesizeru a výtečně seřízená rytmika basů a parádní bicích. Tohle zní hodně funkově – na bicí bývalý Santanův bubeník Michael Shrieve a na baskytaru Paul Jackson radost poslouchat jejich spolupráci, ale jsou tady i hlasy. Ten ženský prezentuje Linda Lewis, u nás méně známé jméno (mihla se v beatlesovském filmu Help!) a Jess Roden, zastupující mužskou populaci. Cítí soul jako Leon Thomas. A tak i tohle spojení sem přináší vzdušné víry a bohaté harmonické proměny. Výtečně zaranžovány s parádní akcenty s rockovým přízvukem…. Tenhle okamžik jde do fusion music a už cítím i přitlumené tóny famózního Al DiMeoly, jehož kytarové party jsou hodně čitelné svým pojetím i barvou, kterou kreslí svoje instrumentální eskapády. Sekundují mu natočené smyčce a ona pulsující rytmika. Energie, která vybuchuje v přetopeném kotli. Klasicky studovaný hudebník Yamashta nemá problémy s rockem, jazzem ani soulem a dokáže dát věcem správný řád…

MADNESS – Michael Shrieve – fantastický bubeník kooperuje s Yamashtovými percussion a další tvar se opět přesouvá k jazz rocku, který jsme slyšeli na albu Automatic Man. Kytarové party přebírá Doni Harvey a Brother James sem vkládá latinskoamerické percussion a opět ty vynikající pěvecké party již zmíněných sólistů, doprovázené fantasticky pojednanými sbory. To je plnokrevné muzikantství a sborové zpěvy na výbornou. Etnické prvky skloubené s rockem, jazzem, soulem až někam ke gospelu, to je vysoká škola hudebního mistrovství, dovedeného k dokonalosti. Výtečné akcenty a bubenické breaky mají strhující schopnost vás pohltit. Závěr skladby pohlcuje masivní elektronický šum, místy připomínající mořskoý příliv bijící do pobřežních skal….

MYSTERIES OF LOVE – procítěné kytarové party Al DiMeoly a přichází rozvláčné lyricko-romantické téma s procítěným projevem Jesse Rodena. Klavírní party Petera Robinsona dokreslují atmosféru stejně jako les smyčců. Rytmika se rozbíhá, ale nemá tendenci srážet agresivně do kolen, ale spíš poskytuje prostor interpretaci, která se noří do vln mysterií lásky, jak napovídá název. Kytarová mezihra si pohrává s jemnými předivy a rozvibrován jednotlivé tóny jako když se tvoří bubliny na mýdlové hladině. Smyčce ovšem přicházejí jako blesk z čistého nebe a instrumentace, která získává na intenzitě překlene harmonickou oblohu jako polooblouk duhy. Řekl bych, že máme co dělat s milostným songem s vyzpívanými mužskými i ženskými emocemi v tom nejpřesvědčivějším slova smyslu. Místy mi Jess Roden zní mírně jako David Coverdale… má ale dostatek své vlastní hudební nezávislosti a skladba je ukončena mohutným zvolna odeznívajícím finále…

WHEELS OF FORTUNE – zmatené mužské a ženské hlasy a rychlý běh a divoký výkřik v prostoru a už se nám nabízí další skladba. Funková rytmika tepe a dusá a divoké kytarové doprovody spolu se rvavými sbory nabízejí další svižnou a elasticky ohebnou skladbu. Kola štěstěny znějí s názvukem mnoha příslibu. Přicházejí sem prvky latinsko-americké hudby s orchestrací smyčců. Ta kooperace hlasů a hudby se v něčem připomíná v modelu skladby Love Devotion And Surrender od Santany, ale tady je téma více rozšířeno a aranžersky více propracováno. Ďábelský Al DiMeola opět v akci svými superrychlými běhy a výtečně rozvibrovanými tóny. Kdyby takhle měla znít „pop-music“ budoucnosti, byl bych věru spokojen. Pro rádia, ale tahle hudba není použitelná, je zde až příliš mnoho rytmických a harmonických zvratů a instrumentálních vstupů…. Skřehotání racků zvolna přechází do další skladby….

BEAUTY – klavírní party a Jess Roden v dalším vroucném ztvárnění. Pokud bychom měli vyjádřit interpretačně a instrumentálně pojem „krása“, asi by se tyto aspekty v úvodní skladbě zcela protkaly. Smyčce jsou opět přítomný a sborové hlasy nabývají na intenzitě a opět odcházejí do pozadí. Velmi tklivé včetně interpretace Lindy Lewis a basovým flažoletům, které koření celkový sound. Al DiMeola na svůj akustický kation nám optě předevede svoje neopakovatelné umělecké kousky, které srší energií a jsou výtečným protipólem vroucné interpretaci. Závěr opakuje poměrně výrazný motiv s řadou elektronických šumů a neidentifikovatelných astrálních zvuků nekonečna…..

YOU AND ME – bzučení synthesizerů Yamashty a Robinsona je opět kosmickým útvarem s řadou tajemných mystérií a s polyrytmickými nástupy basů a bicích s percussion. Spojení jazzrockových principů se soulem a etnickými prvky střídá téměř písničková fáze, určená oce pro širší posluchačské spektrum, ale jako nějaký podbízivý vykalkulovaný model se mi určitě nejeví. Myslím, že i tady se leccos vytahovalo od takových Sly And The Family Stone nebo Earth Wind And Fire a po bělošské linií od Doobie Brothers. Mužské a ženské hlasy jsou plné odhodlání a entuziasmu rozdávat dobrou náladu a pohodu a otevírat srdce a duši těm, co chtějí naslouchat. Doni Harvey na kytaru sem sází funkové tóny do spojení s velmi kvalitními rytmickými základy a smyčce ukončují tenhle sedmiminutový výlet do nekonečného astrálu…

ECLIPTIC – elektronická kouzla Klause Schulzeho a Stomu Yamashty nabízejí šumění větrů, moře, zvuky pralesa nedozírné Amazonie, které se rovněž dají přemístit do světa science-fiction. Myslím, že hudebně dál od Pink Floyd nebo od Hawkwind, ale jakoby nás chtěli vzdálit od zemské přitažlivosti a oprostit nás od všednodenní nudy a virtuálně nás odnést do světa absolutní nirvány….

Zajímavý hudební projekt…. I když si myslím, že Go (1976) už asi zůstane nepřekonáno díky své odvážné koncepci, ale možná ještě užšímu sepětí instrumentálních pasáží se zpívanými. Yamashtova hudební vize má svou sílu, ale v některých okamžicích mám pocit, že se zde vsadilo více na „písničky“, které jsou ale ovšem výtečně interpretovány. Chybí mi zde přítomnost Steve Winwooda. Album Go Too je ale projekt, u kterého si myslím, že nuda je cizí slovo a lze ho doporučit. Přesto ale budu trochu přísnější a jednu hvězdičku mu uberu. Ne ze zlomyslnosti, ale z přesvědčení, že jsem mírně čekal větší důraz na instrumentální podíl, asi tak jako na prvním projektu…

» ostatní recenze alba Yamash'ta, Stomu - Go Too
» popis a diskografie skupiny Yamash'ta, Stomu


Jazz Q - Hodokvas
2013-05-11

Jazz Q / Hodokvas

5 stars

Skupina Jazz Q patřila podle mého názoru mezi nejkvalitnější kapely na české hudební scéně, ať už bychom je řadili mezi jazz nebo rock. V určité době se tyhle odlišné styly tak propojovaly, že tehdejší publikum příliš rozdíly nehledalo a co naopak hledalo, byla kvalita a umělecké ztvárnění nejen ve studiu, ale i na pódiu. Třebaže jsem všechna alba Jazz Q poměrně pečlivě sledoval, tohle album v dané době nějak minulo mou pozornost a třebaže jsem o něm věděl, a o něco později se po něm sháněl, k dostání už nebylo. Možná takovou zkušenost učinilo i více pamětníků dané doby. Proto jsem uvítal, když se tohle album objevilo v kompletu, který před několika lety vyšel a mapoval hudební produkci téhle špičkové české fusion kapely. Velmi rád se proto s vámi rozdělím o svoje dojmy a pocity…

POPRASK – bzučivé téma na moog je doplňováno clavinetem a polyrytmem bicích a daný riff se mechanicky opakuje neustále dokola. Druhá rovina sem vloží další barvu moogové čarokresby a už je zde i elektrická kytara, která se výtečně propojuje s tématem, stejně jako důrazná baskytara. V něčem se mi sound přibližuje k Weather Report (bez kytary) a pak už se rozběhne vpřed předivo výtečně pojednané rytmiky. Na kytaru zde hraje dnes neprávem zapomenutý bluesman František Francl, který se velmi rychle a suverénně dokázal vyrovnat i s jazzem. Martin kratochvíl na synthesizery si s Franclem velmi dobře rozumí. Líbí se mi, že jsou instrumentální schopnosti neutápějí do nějakých bezbřehých improvizací, ale dokáže ve skladbě zachovat i melodickou linku a americkému fusion dát jisté slovanské prvky. Vyjádření „poprasku“ je velmi sugestivní…. Slyším zde i synthesizer Oberheim, který připomíná zvuk lodní, který mi právě přivolává už jednou zmíněné Weather Report z alba Black Market. Brilantně zahráno s velkým nasazením a hravostí až do závěru…

VŘESOVIŠTĚ – klasický zvuk elektrického piana Fender-Rhodes a ke slovu se hlásí (zpěvák) Oskar Petr, který sem nahrál party akustické kytary. Kompozice má dumavý a přemýšlivý charakter. Pracuje se zde se zajímavými náladami v harmonických kontemplacích, které byly pro Jazz Q vždycky hodně typické a na které se nejen na koncertech, ale i na albech člověk vždycky těšil. Kratochvíl usedá za klasický klavír a jeho čisté zvonivé tóny prozáří potemnělou rytmiku a Francl přesedlává na elektrickou kytaru. Ta stejně jako Fender-Rhodes impresivně kreslí, ale opět střídá akustickou a skladba si podrží v dalších taktech meditativní charakter. Bicí Pavla Trnavského sem přinesou trochu vzruchu, ale nenabourávají celkové pojetí zamyšlenosti….

MADONA – elektrické piano klopotá jako mlýnek a Franclovy kytarové party rozvíjejí základní motiv v mahavishnovském duchu a velmi důrazná je i Padrůňkova baskytary, která rezonuje pod dlouhé pochmurné bzučivé tóny synthesizeru. Elektrické smyčce hladí harmonie a pojednou sem vstoupí více dynamiky a razance. Výtečně proaranžováno a i po kompoziční stránce Martin Kratochvíl potvrzuje pověst kreativního skladatele s vlastní vizí. Jak už napovídá název je ve skladbě duchovní pokora, ale zároveň i protiklad emocionálního rebelantského náboje s vyvrcholením. Mohu souhlasit s tím, že tahle kompozice patří mezi klíčové na albu vůbec. Obstojí nejen jako vlastní kaleidoskop fusion music, ale prosadila by se i jako soundtrackový motiv v nějakém filmu, v němž vrcholí psychologické napětí. Cinkání zvonečku v závěru je příjemným doplňujícím aspektem…. Velmi silný podíl pro album!

PRALESNÍ PÍSEŇ – do další kompozice vstoupí mvíce elektroniky. Tady jako by nějaké motivy přivolávaly polské SBB dlouhými vrčivými tóny synthesizerů, jež místy jakoby přivolávaly nálet bombarderů. Ve skladbě zajímavě kooperuje Pavel Trnavský a Jiří Hrubeš na bicí a percussion. Rytmiky vynikajícím způsobem pumpuje a ve spojení s dravými padrůňkovskými basy nám nabídne přesně napumpovaný sound, do kterého běží jako vody přes lopatky mlýna elektrická kytara se soundem phaseru Small Stone, který Francl hodně používal. Kratochvíl kouzlí na Fender-Rhodes svými samotě zaoblenými tóny, které překrývá svým bzučením Moog synthesizer. Pod termínem „pralesní píseň“ můžeme mít různé představy. Já bych sem osobně nasadil více perkusivních zvuků roztodivných bicích a etnických nástrojů s flétnou a šamanskými zvuky neznámých kmenů rozlehlé Amazonie. Ale i tahle varianta s výraznými elektronickými prvky a řadou proměn je hodně sugestivní a výbušně kreativní. Padrůněk zde místy svým jazz Bass Fenderem přechází do role sólisty, ale závěr patří elektrickým smyčců, synthesizeru Oberheim a teď už sem přicházejí i moje kýžené „pralesní zvuky“ a etnické prvky a jakoby se zde přírodní aspekty střetávaly s elektronickým „pokrokem“ lidské civilizace.

DEJVICKÉ BLUES – Jazz Q do své hudby zařazovali mnohdy i blues, třebaže v raném období častěji. Tak tuhle skladbu znám jako zpívanou – kterou interpretuje Oskar Petr. Hostuje zde Petr Kalandra na foukací harmoniku. Je zvláštní, poslouchat skladbu, kterou znám nejprve jako zpívanou najednou jako instrumentální. Vnitřně si sám doplňuji slova, která mi tady jaksi chybějí. Nevím, jaký byl záměr Martina Kratochvíla, nebo hudebního vydavatele, ale myslím, že někdo usoudil, že album by mělo být ryze instrumentální bez zpívaného podílu, ale nevím, jestli to bylo úplně dobře. Koncepce instrumentálního pojetí měla být zachována. Proto zde dostane více prostor Francl s elektrickou kytarou, Kalandra se svou bluesově laděnou harmonikou, zatímco Trnavského bicí s Padrůňkovskou baskytarou dokreslují atmosféru, stejně jako Kratochvílův Fender-Rhodes. Velmi podnětný závěr s patřičným vyvrcholením na jedničku….

ŠEROSVIT – tahle závěrečná skladba by mohla být označena v prvopočátku impresionistickým dílem. Může připomínat zhudebnělá díla malířů-impresionistů a nezkreslený tón elektrické kytary má zamyšlený tón a elektrické piano, cinkání zvonečků s dlouhými tóny moogu neviditelnou rukou malují obraz plný kreativních nálad….. Nečekaně zazní potlesk z koncertu a dusavé bicí s činely pulsují a pumpují jako neviditelný stroj. Už je zde více rocková atmosféra s důraznými nástupy. Kratochvíl ovšem usedá za klasický klavír a rozbije strukturu ryze jazzovým způsobem a bicí nástroje sem přinesou s elektrickým pianem atmosféru latinskoamerického pojetí jazzu. Výtečné Padrůňkovy basy, Trnavského a Hrubešovy rytmické eskapády s elektrickým pianem sem přinesou atmosféru santanovského alba Welcome. Další změna důrazným spojovacím můstkem nám vrací zpět úvodní impresionistické téma. Basová linka prorezonovává až hluboko do nitra duše a střídání klávesových instrumentů sem vnáší barevnost a proměnlivost, které jsou nanášeny v pastózních barevnostech do harmonií do úplného odeznění….


Osobně jsem z alba nadšen. Byl na něm odveden pořádný kus práce a tahle sestava Jazz Q se zapsala možná trochu hlouběji do mysli posluchačů, než jiné proměnlivější. Nechci tvrdit, že album Hodokvas je přímo vlajkovou lodí skupiny. Myslím, že alba pod jménem Jazz Q jsou vysokým nadstandardem pro domácí česko, ale i československou scénu sedmdesátých let. Ubírání hvězdiček zde není namístě a tak se řídím svými pocity a bez ohledu na to, že Pozorovatelna, Symbiosis, Elegie…. jsou asi nejprogresivnějšími počiny jejich historie, ani alba, která kapela natočila ve druhé polovině sedmdesátých let neznamenají nějaký ústup z pozic.
Škoda, že dnešní posluchači mezi třiceti a čtyřiceti jsou orientováni na Chinaski, Kryštof a Ready Kirken a podobné pojetí a pro tuhle hudbu má velmi málo lidí dnes pochopení….
Líbí se mi i výtvarná koncept alba a musím konstatovat, že Martin Kratochvíl má vztah a cit pro výtvarné umění, stejně jako pro hudbu, i pro osobité názvy jednotlivých kompozic.... velmi povedené!
Jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale pět za muzikantskou kreativitu, nasazení a jasný názor album určitě unese…

» ostatní recenze alba Jazz Q - Hodokvas
» popis a diskografie skupiny Jazz Q


Fleetwood Mac - Greatest Hits
2013-05-09

Fleetwood Mac / Greatest Hits

5 stars

Koupit si výběr Greatest Hits od Fleetwood Mac jsem považoval za nezbytné, protože obsahoval singly, které nebyly na řadová alba kapely zařazeny a protože to byly významné skladby kapely a navíc se mě hodně líbily, byla to jasná volba. Pak jsem ale zjistil, že CBS si se mnou pohrává a tento výběr, který vyšel v Evropě i USA není identický a postrádám na ní právě jednu výtečnou skladbu z repertoáru Fleetwood Mac. Tato verze se kupodivu hůře sháněla, ale nakonec se mi to povedlo. Přiznám se, že už dlouhá léta tohle album v regálech obchodů s hudebními nosiči nevídám a tak jsem moc rád, že ho mám…

THE GREEN MANALISHI (WITH THE TWO PRONGED CROWN) – už úvodní skladba zní majestátně a navíc s psychedelickým nábojem mimořádného kalibru. To je slavný hit kapely, ve kterém Fleetwood Mac deklarují svou progresivní linii. Jak už to tak bývá, skladba byla labutí písní Petera Greena v řadách kapely, kterou zakládal a podobný typ skladby v jejich repertoáru ani předtím, ani potom už nenajdete. Jsou zde zapojeni všichni tři sóloví kytaristé kapely svým důležitým podílem. Píseň má v sobě napětí, a téměř mystickou atmosféru vibrující britským undergroundem konce šedesátých let. Úžasné dynamické proměny a Fleetwoodovy bubenické přechody a hra na tympány společně s kvílivě tetelivým vokálem sem přinášejí atmosféru, při které mi leze dodnes mráz po zádech….

OH WELL – Part 1 – fantastický motiv pro akustickou kytaru, po něm nástup elektrické kytary, společně s percussion a konečně nástup třetí kytary. Tohle je riff jako zvon. Tak tady cítím ten předzeppelinovský sound se vším všudy. Ten přechod mezi Yardbirds a Led Zeppelin. Věčně mě bude mrzet, že jsem Fleetwood Mac neměl možnost vidět v tomto období naživo na koncertě, děje se tady spousta hudebních emocí, zhuštěných dohromady v šamanský motiv zakázaného obřadu a vygradovaného finále. Fantazie… Další část skladby má v sobě meditativní atmosféru. Kdy se procítěné tóny akustické kytary, prolínají s akcenty výrazně nahazované kytary a vstoupí sem dokonce krátce i flétna….

OH WELL – PART 2 – druhá část volně přechází s meditativním tématem s impresí samoty a smutku, kde akustická kytara a elektrická mají svoje nezastupitelná místa. Vstoupí sem také violoncello svým zadumaným a vážným tónem a mám pocit, jako bych poslouchal nějakou starou španělskou hudební etudu…. Náhle se v tématu objeví klavír, který významně promění atmosféru, ale kytary jsou zachovány v mollových polohách. Peter Green sem vloží vlastní kytarové téma, které jakoby zahrál sám Andrés Segovia. Velmi procítěné s jedinečně volenými harmonickými proměnami. Důrazné rány na tympány a činely a potemnělé violoncello. Motiv se opakuje a násobí svou sílu a přechází z fortissimo do pianissima a potemněle se vytrácí v prostoru…. Úžasné zhmotnění emocí!

SHAKE YOUR MONEY MAKER – a už jsme na jasné půdě spojení rock and rollu a rhythm and blues pod taktovkou Jeremy Spencera, velkého obdivovatele Elmore Jamese, od kterého skladba pochází. Spencer si skladbu zazpívá a Fleetwood a McVie tady pracují jako pořádně zrychlená lokomotiva, kterou doprovázejí slide-kytara a elektrická kytara v divokých bězích. Skladba z raného období Fleetwood Mac, nacházející se na prvním albu. Je to ten typ písně, při které se blahé paměti bořily sály a nic nezůstalo na svém místě….

NEED YOUR LOVE SO BAD – a už je to tady. Tohle je blues jako víno. Green hraje vynikajícím úspornýum způsobem a každý tón má zvlášť promyšlený. Jako zpěvák je v kapele nejpřesvědčivější. Jeho hlasové zabarvení, smysl pro frázování a přiblížení se černošskému interpretačnímu projevu je zkrátka jedinečné. Významnou roli zde hrají smyčce. Je to smutná skladba a ten smutek z rhythm and blues graduje a je najednou všude. Láska může zraňovat a ničit a zbavovat rozumu…. Myslím že o tom všem Green zpívá a McVieho basy a Fleetwoodovy bicí hraje pouhé základy. Kytarové sólo se nám vrátí. Výtečně rozechvívané tóny a jemné dotahy jeho nasazení jsou prostě neopakovatelné. Nádherná skladba, ale bohužel příliš, příliš krátká….

RATTLE SNAKE SHAKE – výrazný bluesový riff, který skladbou prorůstá. Kytarové party jsou důrazné a metodicky velmi účelně zapojované. V mezihře se ozve pořádně zaostřený syrový tón sóla a bicí nástroje zde doprovází tleskání a hlavně chřestění a šustění chřestýšího varovného „štěrchátka“. Bicí jsou zde s baskytarou hodně důrazné a hypnoticky se opakující a Green a Spencer se zde velmi dobře doplňují. Žádné velké komplikace, ale přesto velmi silný přínos….

DRAGONFLY – tak tohle jsou Fleetwood Mac už bez Greena v období hledání nového stylu. Skladbu jsem poprvé slyšel na Beat Clubu. Zpívá ji Bob Welch a vypomáhá mu i Christine McVie (v téhle době už manželka baskytaristy). Jako bych zde cítil (nikoliv slyšel) vliv Santany. Pro milovníky klasického soundu Fleetwood Mac je tohle ovšem asi méně přijatelné a příliš písničkové i s těmi americkými vokálními party ve stylu Crosby Stills And Nash. Přesto se zde podařilo virtuálně napodobit let vážky, o které je celá píseň….

BLACK MAGIC WOMAN – nemůže zde chybět skladba, která se stala v podání Santany světovým megahitem už v r. 1970. Tady je ovšem její prehistorický základ. Dunivé a dusavé bicí s tympány Fleetwooda tepou v téměř etnickém slova smyslu, a prostorový sound elektrické kytary Greena – včetně jeho prodlužovaného tónu a rozostřené kytary Spencera se náhle změní do téměř jazzové polohy, kdy Fleetwood a McVie začnou swingovat v rhythmandbluesovém duchu až do závěru…

ALBATROSS – další výtečná skladba ze singlu. Krásná práce procítěných elektrických kytar s přeznívajícími tóny v silně melancholickém pojetí. Green je opravdu mistrem svého nástroje. Hraje zde nikoliv komplikované, ale velmi ryzí a citlivé sólo s dozvukem. McVie hraje ostináto baskytary a Fleetwood svoje bicí zjednodušuje hypnotickým rytmem a čeří zvukem činelu. Ano, takhle si představuji ráno na mořském pobřeží, když vstává den a mořská hladina ve své nedozírnosti nabízí různé odstíny barev čeřených vln a nad nimi poletuje osamělý racek. Velmi krásná instrumentální skladba…

MAN OF THE WORLD – další velká hit kapely. Melancholie v hlasovém podání zůstává zachována. Kytarové party jsou ovšem velmi proměnlivé a krásně se zde projevuje kooperace Greena, Spencera a Kirwana, každý svým podílem dotváří celkový sound, v němž se dokáže přitlačit na ostří, ale stejně tak elegantně přejít na melancholickou notu nejen v interpretaci, ale i kytarových partech. Myslím, že tahle skladba by mohla být o mnoho let později inspirací takovým Dire Straits….

STOP MESSIN´ ROUND – tak tohle je pro změnu zase boogie. Důrazné baskytarové party a šlapapající bicí jsou doprovázený dechovou sekcí, kterou sem prosadil producent Mike Vernon. Mění sound kapely, ale nijak nenarušují její celistvost. Samozřejmě zde nechybějí elektrické kytary, které bez zbytečného rozhazování nadbytečných tónů vyšívají velmi přesvědčivá vlákna propojující celé schéma….

LOVE THAT BURNS – poslední skladba (stejně jako dvě předešlé) je z dílny Greena. Spencer zde upozadněn hraje na klavír a Green je před mikrofonem. Černošském pojetí i se správným hlasovým timbrem vyjadřuje svoje pocity. Kytarové ornamenty jsou trochu zasunuty v pozadí, zato zde máme opět dechovou sekci. Ale opět velmi citlivě zaranžovanou, takže zde nepůsobí násilně nebo dravě a proto se vyjadřovací prostředky lidské hořkosti nad spalujícími pocity z vyhořelé lásky výtečně demonstrují. Ostatně Green opět svým nezaměnitelným způsobem nabídne precizně rozechvívané tóny své kytary a dokresluje zde atmosféru. Klavírní party jsou v další mezihře docela kreativně, ale píseň se zvolna vzdaluje do nenávratna a zanechává za sebou ten zdůrazňovaný melancholický pocit....

Album mohu stoprocentně doporučit všem milovníkům blues a hudby šedesátých let. Kdo od britských Fleetwood Mac doma nemá jediné album a přesto má pocit, že nějaké „vzorky“ jejich hudby by doma měl mít, je právě ono ta správná volba. Myslím, že zachycuje jejich stylové zaměření, ale přináší i pár experimentů, jimiž se kapela posouvá do vyššího patra těch skupin, které v blues hledaly, jak s tímhle materiálem dále pracovat po vývojové linii. Tady se věci opravdu povedly beze zbytku. Jedinou výtkou může být nevyvážený zvuk některých nahrávek. Nejsem si ale jist, jestli by právě zde remastering soundu Fleetwood Mac obecně prospěl, a tak i nad touto okolností přivírám oči a rád se k téhle hudbě vracím. Je to sice výběr, ale podle mého, velmi zdařilý výběr a tak dám plný počet hvězdiček.


» ostatní recenze alba Fleetwood Mac - Greatest Hits
» popis a diskografie skupiny Fleetwood Mac


Zappa, Frank - Studio Tan
2013-05-08

Zappa, Frank / Studio Tan

4 stars

Album hudebního reformátora Franky Zappy jsem poznal už v době vzniku, protože sem bylo úspěšně vpašováno na černý trh s vinyly a můj tehdejší velmi dobrý kamarád – skalní zappista – si dal nelehký úkol, jeho dosavadní hudební produkci nasbírat za cenu jakýchkoliv obětí. Pamatuji si, jak jsme tuhle novinku u něho mockrát poslouchali a vstřebávali její obsah. Album pak po řadě let doputovalo i do mojí sbírky a tak si zase připomínám hudbu, kterou tenhle hudební génius nahrál na album Studio Tan…

THE ADVENTURES OF GREGGERY PECCARY / REVISED MUSIC FOR GUITAR AND LOW-BUDGET ORCHESTRA / LEMME TAKE YOU TO THE BEACH / RNDZL –
Zappův hlas ceremoniáře ironicky glosuje americká televizní show s patetickým podtónem a a samozřejmě už slyším klávesového hráče George Duka a máme zde opět těžko zařaditelnou hudbu. Prvky soudobé vážné hudby se vymykají rockovým principům a instrumentace se ubírat zcela nečekaným směrem. Jak bývá u Zappy zvykem, nejsme na nic dokonale připravení a tak nás každou chvíli může zaskočit jakoukoliv inteligentní poťouchlostí, což je i příklad téhle více než dvacetiminutové náročné kompozice, kde se odehrává cokoliv než jasná melodická linka. Zappova skupina už dávno nenese název Mothers Of Invention, ale ponechává si stále onu uměleckou nadčasovost a díky Mistrově genialitě absolvujeme více či méně bláznivý výlet napříč hudebními styly. V kapele – vlastně už orchestru – působí řada elitních instrumentalistů – vedle brilantních bubeníků Chestera Thompsona a Ralpha Humpreyho, je to Ruth Underwoodová na marimbu a percussion, výtečný baskytarista Tom Fowler a jeho bratr trombonista Bruce Fowler (na percussion je zde i bubeník Grand Funk Rail Road – Don Brewer), zpěvák Davey Moire a také Eddie Jobson (vedle hry na klávesy zde také jódluje), kterého objevíme ve stejném roce v řadách U.K….. abych jmenoval alespoň ty nejvýznamnější. Kompozice vyžaduje velkou koncentraci a sledování všech nečekaných zvratů a proměn je vlastně divadelním show převedeným na album. Ať už inspirace občas přicházela od Igora Stravinského, Edgara Varèse, Pierra Bouleze nebo Aarona Coplanda, Zappa dokazuje, že mamutím krokem je napřed před řadou hudebních skladatelů a jeho vize jsou více než odvážné. Uvědomuji si, že jeho kytaru slyším až po více než třinácti minutách od začátku skladby (!). V poslední třetině se ovšem rozběhne něco jako rytmizovaná skladba s nečekanými harmonickými zvraty, ale i s jakousi melodií s pitvořícími se hlasy Duka a Moireho. Synthesizery nesou melodickou linku, ale dravou elektrickou kytaru zappovského formátu zde v klasickém slova smyslu moc neslyším. Zato klavírní a marimbové pasáže jsou dovedeny do mistrovského tvaru, které se přivádějí jazz i klasicistní hudbu. Až téměř před koncem Zappa sešlápne volume pedál, jeho elektrická kytara vystoupí z anonymity a její rozostřený tón je náhle všude. Na rozdíl od alb poloviny sedmdesátých let je zde více prostoru pro experiment a upustilo se zde o klasického model skladby, což „dobrodružství prasátka pekariho“ potvrzuje na celé čáře. Fantastické klavírní party George Duka vás určitě uchvátí. Jeho dokonalý úhoz a technicky brilantní hra jedinečným způsobem korespondují s bicími nástroji a zemitou baskytarou. Připojuje se synthesizer a divoké bubenické eskapády trhají skladbu na tisíc kousků…. Bezbřehost hudební koncepce nutí, abych svou recenzi pojednal v komplexnějším slova smyslu bez jednotlivých detailů…

Uvědomuji si, že ortodoxní zappisté Mistra opět adorovali a nechtěli si připustit, že ne všechno, co se objevuje na albu bude stejně stravitelné, jako materiál na předešlých albech. Ale pro Franka Zappu platí jiné – metafyzické zákony a tak vnímat jeho kvality a vyhodnocovat je věcí nadmíru subjektivní a velmi nevděčnou. Mám obdiv k té kompoziční komplexnosti a nadstandardním hudebním útvarům a především k muzikantským výkonům všech přítomných. Zappa zde totiž zdaleka není jenom kytaristou a autorem, ale především aranžérem a dirigentem a tohle všechno dostat do souladu vyžadovalo velkou představivost a koncentrovanost. Uvědomil jsem si také, že tehdy začal jakýsi nenápadný odliv zappovských fanoušků, který se prohluboval zejména v pozdních osmdesátých let.
Snažím si představit nepředstavitelné – jak by asi vypadal hudební opus, kdyby Frank Zappa spojil svoje umělecké síly s takovým Johnem McLaughlinem a vzniklo by dílo, které by bylo kompromisem mezi Apocalypse a Studio Tan…. Bylo by ještě vůbec poslouchatelné a stravitelné, anebo bychom stáli na pokraji další hudební revoluce?
Byla to vlastně legrace, ve stejné době kralovalo na světě disco s Boney M a europop ABBY a do toho vstupoval Frank Zappa se svými alby….. a hudební vkus kazil punk, který odmítal jak Boney M, ABBU, tak i Zappu…..
Obecně vzato si myslím, že Mistr natočil srozumitelnější, ale také ještě méně srozumitelná alba a tak se odhodlám albu přidělit „jenom“ čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Studio Tan
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Abrahams, Mick - Leaving home blues
2013-05-06

Abrahams, Mick / Leaving home blues

4 stars

Album Leaving Home Blues britského kytarového bluesmana Micka Abrahamse jsem objevil ve slevové akci už před několika lety a protože se jednalo o 2 CD a navíc kombinaci akustického a elektrického blues „pod jednou střechou“, tak jsem si řekl, že by se tady dala připravovat v abrahamsovské kuchyni docela dobrá hudba…. Dostatečným impulsem bylo nejen jeho krátké členství v Jethro Tull, ale i v Blodwyn Pig a konečně Mich Abrahams Band.
Jelikož blues v elektrické i akustické podobě patří mezi můj oblíbený styl, dlouho jsem neváhal a byl jsem zvědav, co si tahle zajímavá persona připravila, třebaže podle názvu jsem některé skladby znal z jiných alb a pravděpodobně v jiných verzích. O svoje dojmy a pocity se s vámi rozdělím…

SO MUCH TROUBLE – na úvod potlesk (album je záznamem z klubového vystoupení) a Mick Abrahams pozdraví publikum a představí i první skladbu. Je z repertoáru Brownieho MgGhee a tak tady máme klasické černošské akustické blues. Myslím, že přiblížení se hudbě mississippské delty se tady děje s velkým entuziasmem a nasazením

BILLY THE KID – Abrahams uvede další skladbu. Je to americký traditional, který si sám upravil. Rozechvívané tóny s plechovým dozvukem velebí známou reálnou postavu historie Divokého západu, pistolníka Billyho The Kida, dnes mýtickou ikonu všech rebelů Pro někoho krutý zabiják pro jiné ochránce utlačovaných podobně jako Jesse James. Abrahams hraje instrumentálně velmi suverénně a zpívá přirozeně bez nějakých jemných detailů. Komorní a velmi přesvědčivé…včetně závěrečných flažoletů.

GNATZ – tuhle skladbu znám z alba Lies, je z Abrahamsovy dílny. Na baskytaru se připojuje John Ginnis a Abrahams hraje nadále akusticky. Tohle je ovšem skladba spíše s countryové provenience. Rozmarné, melodicky zpěvné… Rockeři měli občas Abrahamsovi za zlé, že do blues a rocku tlačil hudbu amerického venkova. Neřekl bych, že tohle je nějaký „Nashville“ v tom ortodoxním slova smyslu. Líbí se mi jeho zajímavé technické finesy, jimiž osvěžuje pojetí….

BLACK NIGHT IS FALLING – v další skladbě Abrahams přizve bubeníka Grahama Walkera a sám hraje v úvodu dumavou studii pro kytaru, která zní velmi melancholicky. John Ginnis na baskytaru doplňuje sestavu a už tu máme komplexnější akustické blues naopak s nápadnou jazzovou atmosférou. Abrahams občas hraje v oktávových hmatech jako Wess Montgomery, ale vibruje s tóny jako Joe Pass. Stylový materiál z repertoáru Jessie mae Robinson přejde volně do jazzového blues s výtečnými frázemi. Abrahams není velký zpěvák, ale daný styl velmi dobře cítí a pracuje s ním velmi citlivě a přesvědčivě…

GOING DOWN BLUES – další procítěné téma blues v akustické podobě. Tóny znějí vroucně a mírně potlačeně a nevyčnívají, spíš je jimi vibrováno. Walkerovy bicí zvolna tepají v základním tempu a Ginnisova baskytara hraje základní rytmický doprovod. Abrahams je v mezihře hodně přesvědčivý a v každé skladbě nám po dávkách nabízí další a další odstíny svého kytarového umění. Neexhibuje ale pohrává si s bluesovou formou a s tóny jako lékárník, když připravuje medikament v těch správných poměrech….

DRIFTIN´ BLUES – poklidné v pojetí, emocionální v sebevyjádření. Hudba plyne a nic jí nestojí v cestě a její tři aktéři ji nijak nekomplikují. Přesně vědí, co tahle hudba potřebuje a tím dotvářejí onen ideál melancholické bluesové krásy. Abrahams rychlými rozechvívanými tóny mění nálady a znovu se přesvědčujeme o jeho mistrovským smyslu pro výraz. Dokázal bych si představit tu a tam do prezentace i klasický hospodský klavír, který by nijak neubližoval jejich pojetí a dokresloval atmosféru… ale i tak pohodička…

LEAVING HOME BLUES – Abrahamsova vlastní skladba do které vsunul výtečné intro s rozechvívanými strunami a pak údernými doprovodnými akordy rozbíhá za asistence rytmiky další píseň. Považují za famózní, že dokáže stírat rozdíly mezi traditionaly, převzatými coververzemi a vlastními skladbami, aniž by cokoliv utrpělo, nebo nápadně vyčnívalo a nutilo ke srovnávání. Sólo v mezihře je hráno s velkým citem a vkusem a jeho náladotvornost vás k sobě přitáhne….

HOW LONG BLUES – další skladba je od bluesové legendy Leroy Carra, třebaže i věhlasný John Lee Hooker je autorem stejné skladby. Skladba je klasikou svým pojetím už sma o sobě. Uvědomuji si, že ji znám už z alba From The Cradle (1994) od „Slowhanda“ Claptona. Těžko obě verze srovnávat. Clapton ji hraje možná s větším švihem a elegancí, ale Abrahamsova líná ležérnost má svůj půvab. Je to pomalejší tempo a Abrahams svou interpretační nedbalostí sem vkládá svoje druhé já velmi přirozeně a samozřejmě…

TROUBLE IN MIND – střídání dobro a elektroakustické kytary je citlivé, ale zajímavé a prospěšné pro proměny soundu, aby nám album neznělo stejnostejně. Opět zde máme blues kořeněné jazzem a myslím, že vyjádření problémů, starostí a vlastní bezprizornosti, což je v blues důležitý a vlastně základní aspekt, zde jednoduše vévodí. Subtilně krásné….

JESUS ON THE MAINLINE – do traditionalu z pohledu Afroameričanů vstupuje často i víra v Boha, což se zde rovněž promítá. Mick Abrahams nejprve s posluchači různě rozpráví a žertuje a bezprostředně vtipkuje, což potvrzují proměny jeho hlasu téměř v hereckém provedení (!). Publikum se směje a baví se společně s Abrahamsem, což uvolňuje atmosféru.
Opět výtečně propracované kytarové téma. Walkerovy bicí jsou pojednou v oce adresné a výraznější a Ginnisova baskytara reaguje důraznějšími spodními tóny. Abrahams hraje s velkým uvolněním a je cítit, že ho muzicírovaní baví, protože hraje před vnímavým publikem, které bluesové melancholii rozumí, ať už má jakoukoliv podobu a obsahem textu je různorodé epické téma. Nádherná tečka za akustickou variantou abrahamsovského blues…

YOU GOT IT WRONG – druhé CD je ovšem elektrické a tak tady máme Micka Abrahamse s regulérní kapelou. Zdráhám se ji označit jako Blodwyn Pig anebo Mick Abrahams Band. Myslím, že britská kytarová persona zde vytváří další derivát svojí hudby. Slyším důrazné bicí, baskytaru a Abrahamse na svůj elektrický gibson. Nepoužívá žádné přídavné efekty. Jeho tón je mírně zkreslený, ale nemá hendrixovskou barvu, ani claptonovský sound. Kapela je dobře sehraná a bubeník se pouští i do výrazných breaků a pracuje s činely a high hatem. Abrahams se rovněž i více opře do svého hlasu. Musím konstatovat, že jako zpívající kytarista se mi líbí Clapton určitě víc a možná by nebylo od věci, kdyby zde Abrahams měl zpívajícího frontmana a zpíval sporadicky. Dravé a komplexní pro klubovou scénu…

LIES – tuhle skladbu znám ze stejnojmenného alba z r. 1993, podepsanou Blodwyn Pig. Nevím jestli je to šťastný nápad, tahle skladba zde zmodifikovala a Blodwyn Pig (klasickou sestavu) moc nepřipomíná. Nicméně v mezihře je Abrahams kytarově velmi přesvědčivý a vypálí svoje elektrické tóny s velkou bravurností. Kompozičně není skladba nějak zázračná a víceméně pracuje s běžnými harmonickými postupy a víc se mi líbí instrumentální kouzlení, než vlastní autorský přínos. Chybí tady nějaký důrazný riff nebo zásadnější nápad. Ale jak říkám, Abrahams je instrumentálně stále na výši….

THE VICTIM – tahle skladba je z repertoáru Maka Rebenacka, známého jako Dr. John a Doka Pomuse. Baskytara sem vstoupí s jazzovou linkou a bicí suverénně swingují a Abrahamse rozehraje žahavé kytarové sólo. V mezihře seká kila a hraje přiznávky a občas nalehne na akord a věnuje se především zpěvu. Elektrické jazzové blues jako víno. Chybí mi tady teď zase třeba hammondky nebo elektrické piano Fender-Rhodes „divouse“ Boba Sargeanta pro větší pestrost. Abrahamse to sice supluje různými hráčskými polohami a proměnami, ale v některých okamžicích jsou následné postupy trochu předvídatelné a větší kreativita by sem sem určitě vešla…. Dr. John s jeho klávesami jako host by byl rovněž vítán, ale jsme přece jenom v klubovém prostředí. Odezva publika je ovšem velmi spontánní.

I WONDER WHO – Alexis Korner – jeden z otců britského blues posloužil Abrahamsovi svou skladbou, ze které kytarista vymodeloval pomalé téměř zlenivělé, ale nikoliv líné blues. Myslím, že Abrahams v interpretaci Kornerův chraplavý a správně rozvibrovaný hlas nenahradí, ale v kytarové práci je stále velmi přesvědčivý a rovněž baskytara se vyloupla z jisté anonymity a občas se výrazně z rytmického spodku pustí do vyšších poloh, aniž by ztratila průraznost. Skladba ovšem postupně získává dynamickou hutnost a výrazně graduje, což jsem zatím v této poloze na elektrické části dvojalba nepozoroval. Myslím, že rockeři by touto skladbou mohli vzít jazzbluesovou polohu „na milost“. Hendrixovský model scatu s kytarovými tóny se zde docela zdařilo a vrcholíme v mocném nápřahu za velké odezvy publika….

CAT´S SQUIRREL – tahle skladba je pravděpodobně Abrahamsovým kytarovým majstrštykem vůbec. Přesvědčil o tom už na albu This Was v řadách Jethro Tull, kdy tahle kapela ještě hledala svou tvář a patřila mezi „klasické“ bluesrockové soubory na Britských ostrovech…. Abrahams mírně pozměnil úvodní téma, ale po krátké chvíli skladbu poznáváme ve vší kráse. Bicí a baskytara výtečně pulsují jako pneumatické kladivo a Abrahams může řádit jako guitar hero na plný plyn. Není to sice jeho vlastní skladba, ale o tom, že se v ní úplně našel není sporu ani po tolika letech, kdy ji opět zařadil na album. Bubeník sice není Clive Bunker, ale i on dokáže vystihnout ducha skladby. Umírněnější prostor jenom pro kytaru s řadou kytarových koloratur a ornamentiky nás nečekaně posune do country (!) Ubere se zde na razanci, ale přidá na citlivém nasazování tónů a neskutečných proměnách tónových variací. Skladba získá na rozmarností a tanečnosti, ale není to písnička k táboráku. Je tady hodně zhuštěných motivů a motivečků a pak je zde výraznější opakovaný riff a opět se přesouváme k blues. Rytmika zůstává důrazná s řadou akcentů a dává Abrahamsovým kytarovým improvizacím řádný základ. Mění zde barvy a přidává zvolna na expresi, čímý ovládne hudební prostor. Výrazný rozvazbený tón táhne skladbu k závěru, ale pak se nám se vší parádou opět vrátí ten famózní motiv, který jako lokomotiva rozběhne vpřed hutné téma a řekl bych, že Abrahams učiní na elektrickém CD vrchol jeho prezentace, třebaže jsou před námi ještě tři skladby….

HOW CAN A POOR MAN STAND SUCH TIMES AND LIVE? – jestli sem správně pochopil Abrahamsovu rychlou angličtinu, tak za bicí nyní usedl Ritchie Dharma, jeho kolega z Mick Abrahams Band a my tady máme písničkovou polohu country blues v jasné harmonie a čitelné melodii. Dalo se to očekávat, že přijde po předešlých proměnách něco uvolněnějšího a standardnějšího, tentokrát z pera Alfreda Reeda. V rámci dramaturgie spíš nevýrazný příspěvek….. s nejdelším názvem na albu vůbec.

THE DEAD MAN´S HILL – Abrahams nabídne nějakou uvolněnou legrácku v úvodu a máme tady jeho vlastní skladbu a zase jsme v rychlém rozběhu. Rytmika dusá a pumpuje – zejména výrazné bicí, baskytara se spíše drží při zdi, zato Abrahams řádí s velekou graciézností a zkresleným tónem své kytary nabídne další kytarovou jízdu. Přibližuje se zde pojetí Johnnyho Wintera, ale s o poznání s menší expresivitou než texaský bluesový král. Přitlačí na hlasivky a oblaží nás svým důraznějším chraplákem. Mám pocit, že i tohle bude tak trochu westernové téma a navíc to zde voní střelným prachem a pískem texaských plání. Pojetí stojí především na uvolněných emocích a předem stanoveném schématu. Winterovský model hudby je zde hodně čitelný, už tou barvou kytarových tónů a také zde je jakoby řada věci už rozpoznatelná a předem daná. Dobře se to poslouchá, třebaže to postrádá abrahamsovskou osobitost….. Vygradované téma pochopitelně strhuje publikum.

ROCK ME BABY – poslední skladba od Little Son Jacksona. Tuhle skladbu znám z podání jiných interpretů…. I když napínám svou paměť, nevzpomenu si, jestli s ní pracovali Chicken Shack, Savoy Brown, Groundhogs, Humble Pie….ale samozřejmě aranžérsky je zde postupováno tak, aby sem Abrahams vložil svého duchu v maximální možné míře. Dynamicky výtečně odstíněné v pianissimech jak ve fortissimech. Skladba graduje a strhává svou hráčskou výpovědí a různými jemnými nuancemi. Po rytmice se tady nechci víc, než co předvádí a tak mám Abrahams volné ruce ukázat nám jak umí pracovat s elektrickým tónem, hlas už sice místy ztrácí energii a pružnost a instrumentální pojetí je velmi přesvědčivé….

Různé odstíny blues nabízí toto 2 CD. Je sympatické, vnímat kumštýře jako je Mick Abrahams v akustické i elektrické poloze. Očekával bych ale, že zvolí tytéž skladby v různých verzích, což by mělo svou logiku. Abrahams ale zjevně uvažoval jinak a tak zde máme slepenec hudební nabídky. Je zde řada plnokrevných výkonů a kytarové rozpoutanosti ve velkém stylu. Ve vlastních skladbách ale mám pocit, že Abrahamsovi chybí větší autorský impuls a dost možná, že „vyvažování“ coververzemi potvrzuje, že autorsky není nevysychající studna nápadů a toho pocitu jsem se v jeho několika příspěvcích nezbavil. Obecně ale milovníkům akustického a elektrického blues mohu album doporučit. Skladby nejsou dlouhé a „nenudí“ sóly bezbřehého formátu délkou a samoúčelností. Tři by bylo pro Micka Abrahamse málo a ideální stav by byl tři a půl, a tak dám čtyři hvězdičky – na pět to podle mě není, ale ty čtyři jsou zcela mimo diskusi.








» ostatní recenze alba Abrahams, Mick - Leaving home blues
» popis a diskografie skupiny Abrahams, Mick


Brian Auger's Oblivion Express - Brian Auger’s Oblivion Express
2013-05-05

Brian Auger's Oblivion Express / Brian Auger’s Oblivion Express

5 stars

Brian Auger byl už od poloviny šedesátých let významnou hudební personou rhythm and blues a moderního jazzu a pro vývoj britské scény měl podobný význam jako Graham Bond. Už ze skupiny The Trinity s charismatickou zpěvačkou Julii Driscoll dosáhl famózního úspěchu a když se jejich cesty rozešly, bylo jasné, že zdaleka neřekl poslední slovo.
Pod vlivem americké fusion music inspirován legendárním Milesem Davisem se rozhodl i on na Britských ostrovech rozvíjet tento nový odvážný styl a stal se jedním z prvních průkopníků jazz rocku (první generace) s novou skupinou Oblivion Express. Jejich první eponymní album mě zaujala v Divadle hudby už tenkrát svým pojetím, ale podobně jako v jiných případech cesta k němu byla hodně klikatá.
A tak dnes po letech si zase připomenu tu báječnou atmosféru a svou recenzí vám celý projekt nabídnu trochu zblízka…

DRAGON SONG – nový sound, na rozdíl od The Trinity. Je více pregnantní. Důrazné basové nástupy a především elektrická kytara, která v inventáři jeho předešlé kapely nebyla zastoupena. Hraje na ni Jim Mullen. Musel se ujmout nelehké úlohy. Skladbu napsal původně Augerův dřívější spolupracovník – v USA později kytarový génius John McLaughlin a už tehdy bylo zřejmé, že jeho kytarové party mají velký umělecký přesah. Skladba McLaughlin tuším použil i na svoje americké album Devotion a tak se kompozice dočkala dvou podob… Na bicí hraje kreativní techniky Robbie McIntosh (později člen Average White Band)

TOTAL ECLIPSE – jemně propracovaná struktura hudebních nálad výrazně cílených k jazzu. Auger zde dociluje zajímavých kontemplativních nálad, kdy zapojuje svůj klávesový parj – klavír, elektrické piano a hammondky a Mullen si pohrává s kytarovým tématem kvílivými tóny, které sází do prostoru jako blikající hvězdy. Barry Dean hraje poměrně výraznou basovou linku a dokresluje to zvláštní melancholické podhoubí, které z pojetí cítím. Kompozici vévodí základní motiv a na jeho základě se odvíjí instrumentální kreace hammondek a expresivní, přesto neagresivní kytary. Skladba není z autorské dílny skupiny. V lecčems jakoby zde doznívaly vlivy psychedelie šedesátých let. Onen základní motiv se skladbou vine jako pavučinové vlákno, které spojuje jednotlivé hráčské posty. Myslím, že i název Úplné zatmění dost sugestivně vystihuje i hudbu samotnou, včetně strašidelných zvuků vyluzovaných hammondkami a propojovanými klavírem. Parádní věc…

THE LIGHT – a poprvé se zde i zpívá. Brian Auger ukáže, že nejenom virtuosním způsobem ovláda hru na klávesy, ale že i jeho hlas má průkaznou schopnost nabídnout zajímavý, třebaže ne nějak výjimečný vokální podíl. Hammondky kreslí svoje tónové obrazce s výtečně pulsujícími basy a dusající rytmikou opravdu na jedničku. Po krátkém odmlčení se vrací hudba zpět v experimentálnějším uchopení formy s řadou odvážných hudebních obrazů, které se vymykají dosavadnímu principu nabídnutém na albu…

ON THE ROAD – bublající hammondky s nadusaným zvukem rytmiky poskytnou prostor Mullenově elektrické kytaře, která se svým tématem pouští do odvážného rozběhu napříč hudebním terénem. Jeho kytara má suverénní tóny a technicky je dobře vypilovaná a dobře si rozumí s Augerovým klávesovým parkem, který se v další části skladby pustí do řady vynikajících improvizací na hammondky s bravurním zvládnutím klaviatur i expresivním výrazem. Auger opět zpívá, v něčem se malinko přibližuje Johnu Wettonovi, ten má ale mnohem komplexnější hlas ve výškách, ale myslím, že i v první fázi U.K. bychom nalezli vzdálenou příbuznost. Uvolněné a neuvěřitelně muzikální záležitost….

THE SWORD – v další skladbě se důrazně spojuje unisonu baskytary a kytary do řádného homogenního tvaru a akcentované bicí rozbíhají svou jízdu vpřed a musím konstatovat, že ta rytmická práce mohla být inspirací i pro poslední fázi legendárního Flamenga. Mullenova kytarová exhibice je výtečně vypilovaná a suverénně se vyrovnává s akcentovanou frází a harmonickými proměnami a je ve středních i vyšších polohách opravdu výborná. Tady ten podíl rocku do jazzu je možná nejadresnější. Augerovy hammondky samozřejmě nechybějí a tříští se svými rychlými běhy v prostoru jako snopy jisker ohniště do temné noci. Spojení rocku, jazzu, rhythm and blues v tom nejlepším slova smyslu. Nic utahaného, rutinně prověřeného, ale na svou dobu opravdu odvážného. Možná bych si přimlouval za podíl percussion, které by dotvořily rytmické obrazce. Myslím, že tahle skladba má svůj rukopis a pro Augerovu kapelu znamená vstupenku do první třídy britské hudby….

OBLIVION EXPRESS – výtečné rytmické nástupy basů a bicích a hammondky nabídnou majestátní sound, ale jazzové synkopy znějí hodně podmanivě v řadě změn a proměn a myslím, že tahle skladba byla vybrána na závěr zcela záměrně. Vrcholí zde exprese v barevných harmonických impresích hudebních barev. Ten podíl dravého rocku je zde více než čitelný a snahy experimentovat je nasnadě. Úžasné uvolnění energie s řadou instrumentálních erupcí kapelu zastihuje v okamžiku fantastické souhry a vzájemné komunikace v tom nejlepším slova smyslu. Mullen zde uvolní uzdu emocím a fantazii a tak máme co obdivovat. Augerovy hammondky mají tříštivý kosmický sound a pak onen lehce potemnělý rhythmandbluesový barevný obraz. Studiově, a nepochybují o tom že i koncertně se zde podařilo vyhnat čerta ďáblem a experimentální řádění s psychedelickými obrazci a až s horrorovou atmosférou vás zvednou z křesla, ale poté si hudba opět vrací do melodických expresí. Výrazné zpomalení nabírá mírně patetizující sound, kterým se celé album uzavírá….

Podnětné a velmi podmanivé album. Několikrát jsem si při poslechu vzpomněl na rané Jazz Q Praha, zejména na jejich první alba Pozorovatelna a Symbiosis. Ne že by se zde snad jednalo o nějaký plagiát, ale atmosféra a podobné hudební cítění zde občas nacházejí styčné body, třebaže Martin Kratochvíl nehraje na hammondky. Ostatně on sám se přiznal, inspirace touto kapelu nějaké byly a navíc byl v dané době v Anglii a s jejich hudbou se jako tehdy mladý jazzman rovněž ovlivněn fusion music, setkal. Některé kytarové postupy kytaristy Františka Francla se s Mullenovými mohou místy rovněž potkávat, stejně jako dravé basy Vladimíra Padrůňka….
Osobně jsem z alba nadšen dnes jako tenkrát a myslím, že ani desítky let mu neubraly na strhujícím vyznění a muzikantské jedinečnosti. Mohu doporučit všem milovníkům poctivého hudebního založení, kteří dokáží docenit komplexnost hry a velké nasazení. Pět hvězdiček!


» ostatní recenze alba Brian Auger's Oblivion Express - Brian Auger’s Oblivion Express
» popis a diskografie skupiny Brian Auger's Oblivion Express


Marsyas - Jen tak
2013-05-03

Marsyas / Jen tak

5 stars

Na vydání třetího alba pražských Marsyas jsem netrpělivě čekal. Druhé album mě úplně dostalo a uvědomil jsem si nezastupitelnost téhle hudby na naší domácí scéně. Přivolávali mi Kalifornii šedesátých let a vytvářeli představu „českých Crosby Stills And Nash“. Třebaže brněnský Folk Team a zlínský AG Flek měli svoji úroveň, Marsyas seděli na pomyslném trůnu a teprve nástup Nerezu znamenal opravdovou vážnou konkurenci, třebaže jejich stylové směřování bylo odlišné. Pozoruji, že Marsyas tady příliš nezabírají a tak si považuji za čest tohle trochu změnit a nabídnout svůj pohled na jejich třetí řadové album…

SVÁTEK – krásný trojhlas a capella a pak už začne tikat hudební doprovod. Musím konstatovat, že se sem vloudily prvky reggae, jak zjišťuji. Máme tady bubeníka jako legitimního člena kapely a baskytarové party se s nimi dobře spojují. Žádné bubenické komplice, v téhle hudbě se to ani neočekává a nedělá. Zrytmizování melodií skladbami prospívá, ale řekl bych že ne úplně stoprocentně. Příjemný písničkový úvod..

NÁVŠTĚVA NOCI – ano, tohle je Petr Kalandra – český hippie – mimořádně vytečně vystavěná skladba. Perfektní melodická souhra a krásné harmonie zdobené akustickými kytarami a violoncellem Jaroslava Olina Nejezchleby. Šustění činelů a lehké ozdůbky elektrické kytary. Myslím, že tohle je klasický model hudby, v jaké byli Marsyas vždycky nejsilnější a jsem rád, že se tahle linie ani na novince neztrácí. Olin Nejezchleba nám ukáže, že na konzervatoři se přece jenom „něco naučil“ od klasiků a závěr je jako partesu…

LEONARD (věnováno Leonardu Cohenovi) – tak tohle je můj možná nejoblíbenější kousek z alba vůbec. Fantastická atmosféra psychedelie šedesátých let okořeněná lehkým undergroundovým oparem. Vynikající party violoncella a máme zde vedle percussion i tabla šamanského Vlastimila Marka. Zuzana Michnová je paní zpěvačka. Její vokál je krásně otevřený s velmi podmanivou barvou hlasu. Vokální doprovody ostatních se s ní společně s kytarovými party jedinečným způsobem doplňují….

JÁ A MŮŇA – tak tohle je kytarový koncert precizního Pavla Skály. Petr Kalandra sice není se svým hlasem ve výškách úplně sebejistý, ale cítí styl a frázování a tak tady máme krásné americké country-folk-blues. Vyprecizované kytarové party, foukací harmonika, drumble, tleskání navodí atmosféru jam session v maximální lidské pospolitosti. Když poslouchám text, tak mě mimoděk, ale neodbytně napadne textové téma, které je známé ze slavného hitu Jimi Hendrixe – Hey Joe (od Billyho Robertse). Epický příběh o vztahu, nevěře a vraždě je vděčným tématem pro zpívaný text, i když ne doslova a do písmene přesně stejný jako Joe, který prchá do Mexika…. Velmi přesvědčivé a výtečně zahrané včetně zvonivých flažoletů….

MARSYAS A APOLLÓN – nesporně hlavní hit na albu. Podařilo se zde vystavět nádhernou nosnou melodii a díky vynikající interpretaci Zuzany Michnové a její klasickému lyrickému tónu zde máme mytologický příběh….. Výtečně proaranžované akustické kytary, violoncello, v pozadí šumění varhan Petra Skoumala (!) a podíl elektrické kytary. Pavel Skála je opravdová kytarová posila par excellence pro kapelu a jeho vyvážené aplikace elektrických a akustických nástrojů je jedinečné. Příjemná nostalgie je doprovázena nenásilnými Petráskovými bicími. Tohle by klidně mohli hrát Crosby Stills And Nash nebo sám i Neil Young. Velmi silná a nezávisle melodicky originální píseň….

BARÓZA – zcela překvapivě sem vstoupí jazz. Nádherná periferní atmosféra první republiky někde na Malé Straně. Začouzená hospoda, nebo kabaret lehce před půlnocí a výstižná. Nejprve jsem si myslel, že zde hostuje Honza Hrubý, ale violoncello a housle si nahrál Olin Nejezchleba sám. Úžasným způsobem se sem podařilo vložit takovou porci nostalgie že na mě vždycky leze nespecifikovatelný smutek, který nebolí, včetně toho famózní rozlomeného akordu na dvanáctistrunnou kytaru v závěru. Petrovi Kalandrovi skladba jednoduše sluší. Velmi stylové….

MÁŠ NA MĚ PRÁVO – v téhle skladbě sem vstoupí bigbít kořeněný reggae, které zde už jednou bylo. Petrásek sice není žádný Hrubeš nebo Šedivý, ale jeho party na bicí jsou čisté, samozřejmé a přinášejí sem porci vzruchu. Nechybí foukací harmonika a dobře natočené basové party a odespávané kytarové doprovody. Dobře proaranžované vokální party, zase přivolají CSN a myslím, že skladba by se mohla hrát i v rádiích.

CO TĚ ČEKÁ – krásně rozlamované akordy a violoncello se Zuzaniným hladivým vokálním podílem. Své ženství dává nepatetický krásným způsobem najevo. Výtečný harmonické zvraty. Tak tohle je další klasický model marsyasovského stylu. Pavel Skála pracuje s velkým citem s doprovody i kytarovými spojovacími můstky. Nádherná balada s krásnými rozevřenými harmoniemi a kytarovými party. Až lituji, že jim není popřáno více prostoru, jejich dopad by byl ještě hlubší. Obdivuji Zuzaniny texty. Jsou nezávislé, ale neprovokují. Mají svůj vlastní svět, který vás svými dotyky a tématikou oslovují, jste –li schopní naslouchat….

TAK TOHLE SE STÁVÁ – a máme tady blues. Pavel Skála ho pojímá s jedinečnou lehkostí a čistotou prezentací. Jako zpěvák ale není to pravé ořechové. Sice dobře frázuje, ale jeho hlas není nastaven na sólovou prezentaci. V téhle chvíli mi tady chybí Oskar Petr, který už byl v emigraci. Pak sem vstoupí rhythm and blues se skoumalovskými varhanami, důraznou baskytarou, bicími a foukací harmonikou. Zuzana ve zpěvu vypomáhá a máme tady další velmi příjemné odbočení do hudby, která s marsyasovským folkrockem vnitřně souzní, i když je z jiného těsta.

JEDEN INZERÁT – osmdesátá léta u nás byla nejen ve znamení nástupu heavy metalu, ale i nové vlny a taky reggae. Marsyas měli potřebu se v daném stylu „omočit“ také. Podobně jako ve stejné době třeba i navrátivší se Etc… nebo Framus. Nedvím, nejsem milovník tohoto stylu. Musím ale konstatovat, že se s ním Marsyas vyrovnávají velmi dobře a beru skladbu tak tak trochu jako legrácku a ironii, kam vstupuje svými „novovlnnými postupy“ Olin Nejezchleba. Nevím co na skladbu příznivci Babaletu Aleše Drvoty nebo Yo Yo Bandu bratrů Tesaříkových, ale já bych dal spíš přednost jinému typu skladby, který by lépe souzněl s jejich stylem a v dobách vinylů by tak píseň „nezabírala“ na albu místo…. Ale je to věcí názoru…

PODZIM – krásná melodie. Nádherné rozbrnkané party harmonických proměn dvanáctistrunné a šestistrunné kytary s Pavel Skálou a sekundujícím Petrem Kalandrou, který píseň interpretuje. Nádherné spojovací můstky. Jako bych cítil tak trochu vliv Grega Lakea a jeho krásných akustických balad. Velmi dobře proaranžované. Řekl bych, že formálně jedna z nejkomplikovanějších písní na albu. Podzim evokuje smutek, stíny v duši a tohle všechno slyším v tom zvonění a vibracích tónů. Bzučení synthesizeru a ty krásné proměny mollových a majových akordů…. Nádherně procítěné, prostě par excellence!

JEN TAK – poslední skladba tak trochu v duchu první skladby. Kruh se pomalu uzavírá. Epický příběh se velmi dobře mísí s pulsací rytmiky bicích, percussion, basů a kytarových doprovodů. Dobře seřízené vokály jsou samozřejmé a strhující a Skála zde pracuje s elektrickou kytarou v mírně dravějším rockovém stylu. Tak trochu J. J. Cale, Chris Rea… Energický závěr bez smutnění, který předznamenává proměny stylu Marsyas, která je vývojově neodbytná…

Myslím, že album Kousek přízně je přece jenom o něco lepší, ale je to jen pocit. Drtivá většina hudební produkce je zde na špičkové úrovni a dokáže mě vnitřně oslovit natolik, že ubírat hvězdičky jednoduše nemohu. Nová tvář kapely reaguje na dobové trendy osmdesátých klet, ale přesto nezapuzuje minulost, ze které Marsyas vycházejí. Výtečné vokální výkony, kreativní osobit texty a výtečný zvuk alba. Pět hvězdiček album unese.







» ostatní recenze alba Marsyas - Jen tak
» popis a diskografie skupiny Marsyas


Deep Purple - Now What?!
2013-05-03

Deep Purple / Now What?!

4 stars

Nebývá mým zvykem, abych obratem psal recenzi na stejné album hned v závěsu. Mohyla byl rychlejší. Nicméně včera jsem neodolal a když jsem v Bontonlandu objevil tuto novinku za lidově-demokratickou cenu, tak jsem do toho šel. Album tady před krátkou dobou vyvolalo tolik diskuse, která se hodně vyhrocovala a bylo cítit, jak jsme všichni tak trochu nervózní, co nám naše oblíbená kapela po řadě let pauzírování nabídne nového… Musím konstatovat, že design obalu sice přitáhne pozornost svou jednoduchostí, ale podle mého cítění to není pro Deep Purple ten pravý šálek čaje (zdaleka nevyznávám názor, že by tam měla být uprostřed tmavé plochy nabubřelá písmena DP), i když už předešlá dvě alba šla také docela jiným směrem, než jsme u legendy zvykem, ale budiž – hudba je to hlavní a tak se zesíleným zájmem vstupuji do nového terénu…

A SIMPLE SONG – začátek je zadumaný a nostalgicky pojednaný průraznými basy a z pozadí slyším šustění činelů a synthesizerovou plochu. Kytarové melancholie mi připomínají Chrise Reu a odmyslím-li si hlas Iana Gillana, tak je zde atmosféra jako u zapomenutých Dire Straits. A pak to přijde mocný break na bicí a jako erupce se probudí žhavý vulkán a syrové hammondky, dunivé basy a zkreslený kytarový nástup prořízne prostor. Gillanův hlas je identifikovatelný a to je dobře. Don Airey dostává prostor pro hammondky , na který řádí s příkladnou energií. Melodická linka je jasně srozumitelná a nese nás vpřed. Melancholické téma z úvodu uzavírá epilog tohohle vstupu….

WEIRDISTAN – do úplně jiného ranku lze zařadit další skladbu. Důrazný bubenický nástup ve stylu Iana Paice se němění a jeho rytmický obrazec je hodně čitelný. Zásadní riff skladby nechybí. Kytara Ste Morse a baskytara Rogera Glovera jsou v unisonech superpřesné a zakrývají je rozevláté tóny varhan. Airey je ovšem mění za synthesizer, který v pronikavých portamentech a ohýbaných detailech výrazně ovlivní skladbu a pak už je tu Steve Morse, který sem vloží první sólo. Není nějak překvapivě rafinované, ale mistrovská suverenita zůstává. Důrazný riff musí být přítomen, ten dodává skladbě důležitou mízu. Přiznám se ale, že závěr skladby mi přijde jaksi nepřirozeně ukončený. Chybí mu nějaká pointa.

OUT OF HAND – tak tady jdou Deep Purple na experimentální platformu. Začátek připomíná soundtrack z nějakého horroru. Odbíjení půlnočního zvonu, potemnělé ulice v dešti a tajemná předzvěst zločinu? Elektrické smyčce gradují a pak je zde opět syrový nástup. Musím se přiznat, že mě od tohoto okamžiku mírně napadá Mr. Tinkertrain od Ozzyho Osbournea (tou atmosférou a mírně i způsobem interpretace). Pak se ovšem skladba odvíjí vlastním směrem a líbí se mi unisono hammondek a basů a nastoupí sem široká harmonie. Tak tohle je hard rock moderního typu. Melodie je výrazně čitelná, i když ten nádech je naproti tomu co kapela předváděla v první polovině sedmdesátých let komerčnější… Nicméně skladba dává posluchači to, co chce slyšet. Dravost, hutnost, přímý tah na branku a šťavnaté kytarové sólo, kde Morse řádně rozvibrováva tóny. Gillan zpívá vroucně a jeho hlas nezní unaveně. Samozřejmě, jeho forsírovaný vokál raných začátků nelze očekávat, ale řekl bych, že Gillan ví, že už to po něm nebudeme vyžadovat. Na rozdíl od předešlé skladby je finále písně lépe ošetřené….

HELL TO PAY – řádně pulzující skladba, která se hodně přibližuje tomu, čemu dnes už říkáme purpleovská klasika. V refrénu to sice už zase tak stoprocentně neplatí, ale skladbě nechybí entuziasmus a jakási vynalézavost, kterou od skoro sedmdesátníků asi nikdo neočekává. Přesto si myslím, že tady je! Morse nám nabídne pod dusající základ se stupňovanou harmonií dobře vypilované kytarové sólo. Airey sem vloží výtečný varhanní chorus, který správně vibruje v nižších polohách a jeho prudké erupce do vyšších poloh nám připomenou, jak důležitý nástroj byly a zůstávají hammondky pro Deep Purple. Airey na ně řádí a myslím, že určité lordovské postupy se snaží zachovat a ten sound nechat přežít i na aktuálním albu. Hodně povedená skladba, třebaže i zde cítím snahu napsat hit, který kapela potřebuje pro rádia a širší obecnou platnost, aby dědoušci trochu zamíchali karty svým rockovým vnukům….

BODYLINE – Paice opět ve svém stylu správně namazané ojnice parní lokomotivy a zase velmi dobře postavený riff basů a kytary. Hammondky hrají tentokrát úsporněji a v refrénu sem Gillan vloží melodický motiv, který už nezapomenete, ale já osobně jsem více unesen oním riffem a dokázal bych ho poslouchat mnohem déle. Skladba pulsuje a žene se vpřed a musím konstatovat, že mě dostává i Morseovo sólo. Hammondky jsou ovšem vedeny tak trochu v santanovském duchu, tak jak je pojímal na prvních dvou albech Gregg Rolie mimo hardrockové souvislosti. Ale opět je tady ten mocný riff. Vynikající tohle je erupce dynamiky a nekompromisní syrovosti podle mého gusta….

ABOVE AND BEYOND – zajímavě proaranžované téma stupňované harmonické struktury. Jakoby sem trochu zabloudila barokní hudba z nějaké fugy. Tohle zní velmi sugestivně. Poté ovšem dochází k odlehčení a k opakujícímu se schématu přeznívajících tónů kláves a Gillan se proměňuje ve vypravěče. V něčem se sem ve zpívané části vměstnaly prvky keltské hudby, její rozmáchlé melodičnosti. Gillan se pustí do vyšší polohy, ale evidentně nechce riskovat a protože zná svoje meze, zpívá tak, že neurazí, ale zároveň ani nezklame. Po kompoziční stránce si myslím, že jedna z nejnápadnějších skladeb na albu. Vygradovaný motiv je velmi přesvědčivý a klobouk dolů, že letitá kapela dokáže překvapit podobným postupem. Jsem mile překvapen a příjemně naladěn….

BLOOD FROM A STONE – poněkud ponuřejší téma. Tenhle model nemá s purpleovským soundem, ani stylem nic společného. Tedy alespoň to úvodní téma s elektrickým pianem, protože tajemně znějící melodie je střídána výbušným nástupem naopak zase přesně v rozpoutaném purpleovském pojetí s výjezdem vokálu za podpory varhanního soundu. Elektrické piano Fender-Rhodes miluji stejně jako hammondky. Kdyby zde byly jinak pojednány bicí, řekl bych, že se v něčem atmosféra přibližuje Doors, ale je to jenom letmá vize. Opětný nástup v dravém pojetí okamžitě vyvádí z omylu. A je tu Morse se svou kvílející kytarou. Vypadá to, že si pohrává s motivem a nehodlá nás zahltit nějakou emocionální exhibicí. Fortissimo soundu už je zase v těch správných proporcích v duchu hardrockových klasiků a mrazivý závěr skladbu ukončuje.

UNCOMMON MAN – varhanní motiv zní téměř astrálně a kytarové vibrace plují nekonečnem. Elektrické smyčce dodají pompéznost a široký sound velkoleposti. Morse zde trochu připomene Al DiMeolu. S touhle symfonií se musím trochu vyrovnat. Váhám, zda vnímat tenhle instrumentální záměr jako patetický přetlak uměleckého cítění, anebo snahu vytvořit Velké Umělecké Dílo. Tympány a rytmika zhutňují sound. Synthesizerové rejstříky zde suplují dechovou sekci. A vida – instrumentální plocha ustoupila zpívané části. Skladba si ponechává pompézní velkolepost, ale šlapeme na úderném hardrockovém základě. Hovořit o splynutí symphonic rocku a hard rocku ale váhám použít. Skladba je monumentální a alespoň jednu takovou album „musí“ obsahovat. Je to v rámci kapely experiment a ukazuje nám, že klasici se nebojí používat pro současnost možná „staré“ principy a postupy, ovšem s novým zvukem a dravostí. Skladba bude na koncertě určitě oblíbeným číslem v živém provedení…..

APRÈS VOUS – syrový řeřavý zvuk hammondek otevírá další bytelný hard rock. Tahle skladba mi připomene „staré dobré časy“ první poloviny sedmdesátých let. Gillanův hlas je mírně nahazován a zní s velkým odhodláním. Pořadně našlapaná dynamika a důrazné akcentování rytmů se nádherně doplňují. Baskytara tady pracuje jako stroj s pulsujícími bicími. Kytarové party znějí experimentálně. Dokázal bych si zde představit pořádně šťavnaté sólo, ale právě tohle zjevně není Morseovým plánem, nebo plánem v aranžmá. Přicházejí sem opět klávesové plochy. Synthesizery, elektrické smyčce a hammondky zde jednoznačně vévodí a až teď máme možnost si dopřát zákusek v podobě nevypratelné „bitvy“ kytarového a klávesové sóla. Zajímavá a důrazná skladba, jen ten závěr mi přijde nějak „nepřirozený“ do vyvrcholení celé erupce…..

ALL THE TIME IN THE WORLD – tady výrazně zvolníme. Deep Purple nabídnou skladbu, která má opět hitovou ambici. Melodie je základ a hudební doprovod zní umírněněji. Gillanův hlas má umírněnější polohu. Kytarové party jsou trochu méně čitelné, zato hammondky ovládají prostor a podporují otevřený vokální projev. Morse hraje melodické sólo v souběžné harmonii s varhanami. Tohle už mi ale přijde tak trochu jako recykláž. Podobný motiv vnímáum a slýchám v rocku s přestávkami už řadu let. Neříkám, že se zde vyloženě uhlazuje, ale ten sentiment, při kterém se bude mávat ohýnky zapalovačů zde cítím. Myslím, že jsou zde zajímavější a originálnější skladby.

VINCENT PRICE – začátek jako mohutná rapsódie s chrámovými varhanami v gotickém chrámu. Synthesizerové party a sbory znějí monumentálně a pak sem vstoupí hardrockový model důrazného základu. Gillan do zpěvu vkládá hodně vroucnosti a Morse zde kouzlí s tóny. Tady ten patos cítím hodně výrazně. Gillan zpívá s takovou odevzdaností, jako by adoroval nejzásadnější postavy dějin lidstva Darwina, Newtona třeba Einsteina…. Neznám pohnutky záměru v textu, ale nemýlím-li se Vincent Price je herec…. Kytarové sólo ovšem nemůže chybět. Je drásavé a dobře propracované, domnívám se, ale že mělo být více puštěno do popředí… Rytmická dynamika je zde hodně preferovaná a neměla by kytarovému sólu „zaclánět“. V závěru nám Gillan ukáže, že i starý kondor se ještě vznese nad Aconcaguu a jeho forsírovaný jekot nám nečekaně vnikne do uší…. A jsme u konce.

Jak album shrnout? Určitě bude třeba ho poslouchat častěji. Jsou zde okamžiky, v nichž jsem velmi mile překvapen, ale na některé momenty si asi budu zvykat. Velký podíl na jeho výsledném tvaru má bezesporu produkce Boba Ezrina – který u Pink Floyd, Alice Coopera, Petera Gabriela… svým názorem a cítěním poznamenal jejich opusy a myslím, že to platí i tady. Nevím, jestli Deep Purple interním rozhodnutím pomalu spějí do hudebního důchodu, ale pokud by snad tohle album mělo být jejich rozloučením s publikem, byla by to zdařilá tečka…. Záměrně se vyhýbám srovnávání s jejich minulostí v sedmdesátých a devadesátých letech. Vyvolávalo by to spoustu bezbřehých asociací a tak album odekoruji čtyřmi hvězdičkami…
P.S. Co mě ale zarazilo uvnitř bookletu je vložen World Tour 2013 a v seznamu měst, které kapela navštíví chybí Slavkov-Austerlitz!!. Slavkov sice není Londýn, Paříž, Moskva nebo Řím, ale díky Napoleonovi svět ví, kde leží Austerlitz, kde dal císař ruskému carovi a rakouskému císaři… Chyba produkce, anebo dodatečná změna, která přišla po uzávěrce pro booklet alba?!


» ostatní recenze alba Deep Purple - Now What?!
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Dead Can Dance - The Serpent's Egg
2013-05-02

Dead Can Dance / The Serpent's Egg

5 stars

Nijak se netajím tím, že osmdesátá léta jako celek nejsou mojí doménou (Psal jsem o tom už na Progboardu vícekrát…). Aniž bych chtěl přeceňovat význam šedesátých a sedmdesátých let, domnívám se, že stran přínosu vývoji hudby až tolik neznamenala (samozřejmě subjektivně viděno), ale přesto existují výjimky. Hned ta první je přímo zářným příkladem uměleckého významu té nejzásadnější platformy. Skupina, kterou mám neodmyslitelně spjatou právě s tímto obdobím má název Dead Can Dance. Od prvního okamžiku, co jsem je uslyšel, jsem ucítil mimořádné vibrace a jejich pojetí hudby mě dokonale uchvátilo. Dnes věnuji pozornost jednomu z alb, které je v mé sbírce a které považuji za mimořádný umělecký přínos. Má tajemný název The Serpent´s Egg… (Hadí vejce), což demonstruje i zajímavý obal alba.

THE HOST OF SERAPHIM – dokonalá iluze církevní hudby, suplující atmosféru středověku v gotické katedrále. Temný úder na tympán a dlouhý tón píšťalových varhan a už sem přichází pěvecké zjevení – Lisa Gerrard, žena, kterou bych nazval zjevením. Stojí mimo rámec rockové, jazzové i world music hudby – tohle je operní projev velkého formátu. Za ní ovšem vlna elektronické hudby s přítomností smyčců nabídne famózní hudební formu, kterou lze spojit s církevním rituálem, ale i nadpozemským vyjádřením lidských pocitů v neohraničené šíři. Ženský hlas stoupá v sopránových barvách k nebeským výšinám a pevný prostorový sound se přelévá nekonečnem. Při poslechu cítím vnitřní respekt a úctu k podobnému uměleckému ztvárnění, protože tady člověk prochází megahamonickým pojetím s tajemnými přidanými vokály v závěru. „Těžký kalibr“ pro nepřipraveného…. Skladba byla použita ve velmi zajímavém dokumentárním filmu Baraka v r. 1982, který běžel i u nás ve Filmových klubech…

ORBIS DE IGNIS – odbíjení tubular bells. Model vokální polyfonie lidských hlasů Lisy Gerrard a Brendana Perryho s hostujícím Davidem Navarro Sustem přináší hudbu slohově zařaditelnou do období středověké gotiky. Nádherný estetický ideál krásy….

SEVERANCE – chrámové varhany znějí majestátně a poskytují příležitost mužskému hlasu – Brendanovi Perrymu, jehož hlas je protipólem, ovšem výtečně se doplňujícím s Lisou Gerrard. Má dar výtečně širokého hlasu s jasným výrazem a smyslem pro procítění tématu. Jeho angličtina zní jako dar z nebes. Mezihra přivolá k varhannímu soundu housle, violu a violoncello a také mírně tajemný šepot. Při poslechu mám pocit, jako bych se probudil v opravdovém ráji. Klid, pohoda, mírumilovno a jasné slunce nad hlavou….

THE WRITING ON MY FATHER´S HAND – průzračné tóny elektrického cembala jemně elektronicky preparované slouží jako hudební základ vokálnímu partu Lisy Gerrard. V její interpretaci sice cítím klasickou školu církevních kantát a vysoké vokální školy, ale zároveň sem vstupují harmonie orientu, zejména arabské hudby. S mírným nádechem exotičnosti. Když se její hlas v playbacku vzájemně sám se sebou prolíná je to další příklad estetické dokonalosti a bezbřehé harmonické struktury. Exaltované nadzemsky krásné a procítěné…

IN THE KINGDOM OF THE BLIND THE ONE-EYED ARE KINGS – cinkání zvonků a propojení s varhanním soundem se přihlásí dalaší skladba, která se line prostorem. Je příležitostí pro Brendana Perryho a jeho melancholický projev. Opakující se schéma pro základní rozvíjení motivu zní velmi sugestivně a jeho hlas se podobně jako v opeře rozlévá prostorem. Připojují se i synthesizery. Znějí ovšem velmi umírněně a nepřinášejí nějakou studenou chemii, ale teplé tóny s nádechem dechů a elektronický zvuk důrazných, ale neagresivních elektronických percussion umocňují celkovou atmosféru. Řada témat ze skladeb by mohla sloužit jako soundtracky k hraným nebo i dokumentárním filmům. Nádherná aranžmá, bez přemrštěných bombastických ambicí….

CHANT OF THE PALADIN – také zde cítím vliv orientálního islámu v hudbě a připomenu si velké scény např. z filmu Trója, kde se podobný typ hudebně blíže nespecifikovatelného zaměření objevuje a sugestivně dokresluje dramatičnost snímaných filmových sekvencí. Ve zpívaném projevu cítím smutek, beznaděj, úzkost, neodvratnost situace, která proniká do mysli při poslechu a je schopna možná při dlouhoformátové prezentaci za jistých okolnosti možná vyvolat i jakési halucinace.

SONG OF SOPHIA – Lisa Gerrard se svým sférickým hlasem velkého rozsahu a velmi zajímavé barvy otevírá v další kompozici. Je to sólo pro její mimořádný vokální projev. Je velkým uměním vyjádřit ty nejniternější pocity a prožitky samotným výrazem a v tom bytostném slova smyslu to umí možná na světě jenom pár lidí na světě…. Fantazie!

ECHOLALIA – další prostor pro vokální harmonie. Důrazně se zde přihlásí úder tympánu a zvláštním způsobem kombinovaná vokální vrstevnatost…. Vlastně minutová hudební miniatura….

MOTHER TONGUE – rytmických pasáží jsme na albu zatím moc nezaznamenali (vlastně žádné). Teď si to ovšem Dead Can Dance vezmou za svůj prioritní úkol. Percussion, bicí nástroje, tympány jsou výtečně kooperovány do jednoho pevného tvaru. Opět vzniká dojem nějakého etnického šamanského obřadu. Hypnotický rytmický obrazec je ovšem po chvíli pzměněn a do dalších polyrytmických rytmů a zvuk potemnělých vokálů prolínaných s jemnou elektronikou navozují atmosféru, jako bychom proplouvali nekonečným světem jeskynního systému nad nekonečnou vodní plochou a nad hlavou s bizarními krápníky, Je to sen, nebo reálná vite? Myslím, že přemýšlet nad tím, nemá smysl. Je to velký osobně pocitový vjem… Lisa Gerrard občasně vstupuje svým pronikavým vokálem do opakujícího se schématu tajemného pojetí těžko specifikovatelné hudební formy s astrálním dozvukem…

ULLYSES – výrazný opakující se schematický hudební motiv zní téměř jako valčík (!). Opakující se téma mírně stoupá v harmonie a Brendan Perry sem vstoupí svým vokálním podílem s Davidem Navarro Sustem. Tohle je spojení písňové formy s artificiálními postupy. Geniální na tom je, že zde Dead Can Dance nabízejí vlastně první „písničku“, ale dokáží ji zabalit do symfonického pojetí. Ullyses (Odyseus) bájný poutník z řecké mytologie byl dějově spojen s válkou v Tróji a tady je ústředním motivem tématu. Mírný patos je v tomhle pojetí tak trochu očekáván, a tak mě nijak „nezneklidňuje“. Výtečně zaranžované a interpretované hudební vyznění. V opakovaných hudebních kruzích téma zvolna odeznívá….

Můj první výlet s Dead Can Dance je u konce. Zanechal ve mně velký umělecký dojem. Mohu konstatovat, že jsem se dokázal vnitřně ponořit a pocitově odpoutat o reality a zanechat za sebou všechny starosti a přízemní záležitosti. Tahle hudba má úžasnou vnitřní sílu nebojím se napsat až léčivého nebo ozdravného charakteru. Je moc dobře, že vznikla a vřele ji mohu doporučit všem vnímavým posluchačů, kteří chtějí prožít nějaké „mimořádné hudební dobrodružství“. Pak je celkem jasné i moje hodnocení. Pět hvězdiček… Její jedinou nevýhodou je relativně krátký formát (36 minut 15 vteřin).




» ostatní recenze alba Dead Can Dance - The Serpent's Egg
» popis a diskografie skupiny Dead Can Dance


Steeleye Span - Parcel of Rogues
2013-05-01

Steeleye Span / Parcel of Rogues

5 stars

Steeleye Span patří mezi moje oblíbence na Britských ostrovech a tak jsem si od nich postupně pořídil více alb. Myslím, že jejich postavení v Británii neohrožují ani více známí Fairport Convention (kteří byli v počátcích více rockovější než Steeleye Span), Decameron, Pentangle, komerčnější Lindisfarne, kteří se pohybují v podobné hudební oblasti. Steeleye Span jako jedni z prvních ryze folkových sdružení pochopili, že citlivá elektrifikace kapely jejich specifickému soundu neubližuje a že neriskují ztrátu puristického publika, které striktně trvá na akustických nástrojích. A navíc osloví i trochu jiné, stejně vnímavé publikum…
Vpravdě famózní úspěch alba Below The Salt (1972) znamenal pro Steeleye Span posílení jejich prestiže, ale zároveň i zavazoval k tomu, aby na sobě kapela dále pracovala a když ne zvedala pomyslnou laťku kvality ještě výš, aby se ji snažila alespoň udržet. A myslím, že o tom je i album Parcel Of Rogues, které tady kromě Zdeňka pravděpodobně ani nikdo nezná. O důvod víc, abych s ním progboardisty blíže seznámil…

ONE MISTY MOISTY MORNING – kombinace elektrické mandolíny a elektrické kytary s boosterem ve folku? U Steeleye Span nic nenormálního. Ud prvních tónů cítím velkou muzikálnost a velký harmonický záběr. A už je tu Maddy Prior se svým čistým až křišťálově jasným vokálním projevem a postupně se přidává baskytara Ricka Kempa. Fantazie. Důrazné basové akcenty s kytarou připomínají barokní fugy a spojení mandolíny Petera Knighta s kytaristou Bobem Johnsonem je krásně průrazné a keltsky furiantské a když sem připojím ten mocný sborový vokál, je zde zaděláno na opravdu jedinečný písničkářský podíl…

ALISON GROSS – hráč na elektrickou kytaru Bob Johnson, a multiinstrumentalista Peter Knight a baskytarista Rick Kemp jsou instrumentálními pilíři kapely a jsem fascinová s jejich úžasné souhry, která zní velmi hutně a jejich harmonie s podílem druhého kytaristy Tima Harta a Maddy Prior zde představuje jedinečné uchopení hudební fomry. Je to barvité, proměnlivé a jiskřivé v každém akordu, tónu a rytmu. Bob Johnson sem vkládá rockový prvek díky své zaostřené elektrické kytaře a uměřeně, přesto nevyhýbavě sem vsazuje výrazný stavební kámen. Skotské písničkářství je vzdorné a rebelantské, přesto hladí svým harmonickým podílem. Závěr je ovšem zcela nečekané. Až destruktivně syrově zkreslený nástup elektrické kytary tříští harmonii do zcela nečekaného závěru…

THE BOLD POACHERS – akustické kytary a posmutnělý hlas Tima Harta připomíná starého unaveného trubadúra, navštěvujícího stará šlechtická sídla a zpívá o nehynoucí slávě staré Anglie a odbojného Skotska. Jeho hlas se nese nad virtuálními vřesovišti mezi mlhami a skalnatými pásy Grampian. Na Hartou hlas je třeba si trochu zvyknout. Jeho nosovka hodně vyčnívá, ale ve spojení s Madyiným ženským druhým hlasem zde máme další, tentokrát melancholičtější píseň. Instrumentace prolíná akustické nástroje s elektrickými kytarami a houslemi. Zajímavý kousek….

THE UPS AND DOWNS – tak tohle je tradiční skotský jig. Tanec, který u nás známe jako „obkročák“, který historie prapodivně vsadila do chodského prostředí. Je zvláštní jak se oblast Chodska spojuje v širokých kruzích z keltskou hudbou. Ostatně – Bohemia – země Bójů – to jsme také tak trochu my – pro někoho víc Slované, pro někoho Keltové (!?) Rytmické, taneční, pozitivistické a uvolněné. Peter Knight je na mandolínu opravdový virtuos a když se spojí s Hartovou akustickou kytarou a důraznými Kempovými basy – už není co dodávat….

ROBBERY WITH VIOLINS – tak tohle není Jimi Hendrix…. Mocné zvuky wah wah pedálu spojí elektrickou kytaru Boba Johnsona s elektrickými houslemi Petera Knighta. Famózní muzikantská práce. Pregnantní basové linky na pokraji funku (!?), což by v daném typu hudby nikdo nečekal. Tohle je instrumentálka jako pila. Instrumentace se prořezává melodickými linkami a jen mohu litovat, že skladba není ještě delší. Opravdu vynikající skladba, kterou docení milovník opravdového hudebního mistrovství – lhostejno, zdali je folkař nebo rocker.

THE WEE WEE MAN – výrazné rytmické akcenty a důrazná akordická proměna. Máme zde dokonce i bicí nástroje, které vedle výtečných basů nahrál Rick Kemp. Nejsou složité, ale důrazně pronikají do struktury skladby. A opět výtečně seřízené hlasy Tima Harta, Ticka Kempa, Petera Knighta a za nimi i Maddy Prior. Tohle je téměř hudební kantáta. Krásně proaranžované spojení vokální složky s hudební instrumentací. Velmi muzikální a strhující svým projevem…

THE WEAVER AND THE FACTORY MAID – a zase tu máme příležitost pro Maddy Prior. Její hlas zní velebně a ve své šíři by si vystačil sám, aby pokryl širokou harmonii. Barevnost jejích vokálu vás oslní. Přesto tu máme elektrické housle a elektrickou kytaru s delayem, které vytvářejí zvláštní zpoždění vsázených tónových kreacích. Baskytara důrazně akcentuje jednotlivé doby. Hudba mírně graduje a houslový podíl s elektrickou kytarou a mandolínou se rozšiřuje a máme zde i národní nástroj dulcimer, na který hraje Hart. Do hlasu Maddy Prior se dostávají jisté znaky ženské rozhodnosti a poměr mezi křehkostí a vrtošivostí ženských povah, jakoby zde bylo demonstrováno už v názvu – tkadlec a děvče z fabriky. Nádherně ovšem zní playbackovaný vokál Maddy – která zde nahrála opravdovou ženskou polyfonii. Nádherně se to poslouchá až do konce…

ROGUES IN A NATION – velký buben tabor, zní jako přeobraz nějakého obřadu, pohřbu, nebo válečného tažení. Buben vibruje a my se můžeme nořit do další nádherné polyfonie hlasů celé kapely. Je to opravdu krása, čtyři mužské hlasy a jeden ženský hlas a v pokoji máte najednou oslavu staroanglického vokálního zpěvu, který nepotřebuje hudební doprovod a pokud se dokážete vyrovnat jenom s vokálním podílem, doceníte tu užasnou sílu, energii a šíři výpovědi. Myslím, že tady zasahujeme až do historických kancionálů renesance… Teď ovšem cellu tu polyfonní linie převzal Peter Knight a nahrál ji v playbacku na housle a učinil tečku nad tímto dalším zvláštním příspěvkem na albu….

CAM YE O´ER FRAE FRANCE – šroťák – virbl buben zde hraje jakoby pochodový rytmus a ve hře je opět dulcimer a zase se hlásí prudké nástupy elektrické kytary, které jsou zbrzďovány a tlumeny a nad ním opět onen velebný hlas Maddy Prior. Skladba mě zní jako oslavná óda na válečné tažení a opěvování starých padlých hrdinů britské historie…. Dynamicky se zde dějí nečekané nástupy a skladba graduje. Spojení britského folklóru s rockovými prvky (možná s mírně psychedelizujícím oparem) představí další velmi zvláštní píseň s řadou zajímavých aranžérských nápadů, které přinášejí určité napětí s místy až dramatickým vyzněním. Dokážu si představit skladbu jako součást soundtracku pro historický film….

HARES ON THE MOUNTAIN – poslední skladba zní jaksi smířlivě a optimističtěji s lidskou vzájemností. Tim Hart nabídne širokou melodickou polohu s doprovodem Kempa a Knighta. Knight zde hraje výtečné mandolínové party, protkané tóny Johnsonovy elektrické kytary. Hudba skotských horalů s melancholickým vyzněním. Knight zde hraje fantastické mandolínové party a docela bych si dokázal představit, že by v jistém období mohl být angažován (společně s elektrickými houslemi) do Jethro Tull. Tohle je virtuozita par excellence. Další mezihra patří Hartovu dulcimeru. Hudba odplývá s jistou elegancí v projevu a vedle dalších nástrojů je zde i recorder a harmonium a slyším i flétnu (která v instrumentaci Steeleye Span nebyla?). Klidně bych si dokázal představit našeho Honzu Hrubého, jak se Steeleye Span spoluúčinkuje…. Příjemně odvíjející se téma ukončuje celý hudební zážitek z alba.

Myslím, že ona pomyslná laťka kvality a náročnosti v daném žánru se podařila udržet Steeleye Span i na tomto albu. Pokud mám být zcela objektivní, tak Below The Salt už asi budu osobně považovat za jejich nejzajímavější album vůbec, ale i další alba za ním nijak nepokulhávají a Parcel Of Rogues patří mezi to nejlepší, co kapela natočila.
Domnívám se, že ani rockeři se nemusejí alba „bát“, i když zde budou postrádat dravý syrový sound dobového hard rocku, který byl v Británii v r. 1973 na vrcholu popularity. Tohle zdravé odbočení k plnokrevné hudbě plné ryzího muzikantství a kreativní barevnosti mohu vřele doporučit. S mírňounkým přimhouřením dávám plný počet hvězdiček.






» ostatní recenze alba Steeleye Span - Parcel of Rogues
» popis a diskografie skupiny Steeleye Span


Tucky Buzzard - Tucky Buzzard
2013-04-29

Tucky Buzzard / Tucky Buzzard

4 stars

Debutní album britské hardrockové kapely Tucky Buzzard jsem objevil až po jejich druhém albu Warm Slash. Nicméně měl jsem už jakousi představu, jak tahle hudba bude asi vypadat a protože mě Warm Slash zaujalo, tak jsem se na debut docela těšil. Stejně jako u jiných kapel, i zde byl mnohaletý problém album získat a povedlo se mi to až po revoluci, i když jsem album kdysi dávno slyšel z nekvalitního záznamu na magnetofonovém pásku….
Dneska mám album pohromadě i s Warm Slash a rád se k němu vracím. Kromě Hejkala tady tuto polozapomenutou hudební partu na Progboardu zná asi málokdo a tak se k ní zase po nějaké době vrátím…

TIME WILL BE YOUR DOCTOR – úvod jako od Santany…. Kreativní percussion a improvizace na hammondky. Pak ovšem přichází důrazný hardrockový riff s dunivou baskytarou Dave Browna a syrovou elektrickou kytarou Terryho Taylora. Tohle je strhující od prvních tónů a rozvibruje vám to všechny nervy v těle. Nick Graham na hammondky řádí jako tur a pregnantní bicí Chrise Johnstona vykazují velmi slušné muzikantské zázemí. Kapela ovšem pracuje i s vokálními party a ty mi místy připomínají artrockové Yes, kteří byli jejich souputníci. Dramaturgicky velmi dobře zvolený úvod dravé, syrové a přesto vysoce melodické skladby.

STAINLESS STEEL LADY – další velmi důrazný hardrockový riff. Pravda, rozměru takových Deep Purple to přece jenom nedosahuje, ale s tajovými Warhorse je možné skupinu zcela určitě srovnávat. V mezihře dostává prostor pro hammondky Nick Graham a kytarovým sólem se přihlásí Terry Taylor. Nehrají sice jako např. Ritchie Blackmore, ale v rámci kapely je i on nosným pilířem.

SALLY SHOTGUN – zajímavá změna. Vokální party přebírá baskytarista Dave Brown a jeho hlas mi zní jakoby se zde zhmotnil jiný slavnější Dave – Gilmour někdy na pořátku sedmdesátých let. Brownův hlas zní mírně postpsychedelicky a další změnou je použití elektrického piana. Taylor hraje na akustickou kytaru a jemně koloruje s elektrickou. Ta pinkfloydovská atmosféra je zde hodně čitelná, zejména ve vokální stavbě a práci akustické kytary. Velmi příjemná a vroucná záležitost….

GU GU GU – před mikrofonem je zpívající frontman Jimmy Henderson, vladnoucí jinou barvou hlasu a máme zde opět melodický hard rock s klasickým riffem a mocnou stavbou varhanních partů, které se dělí o prostor s elektrickou kytarou. Ta pravda ne zcela naplňuje moje představy o suverénním sólistovi, ale jinak skladba držío rytmicky i harmonicky velmi pohromadě. Autorsky skladba sice není vyloženě ohromující a máte pocit, že tuhle skladbu by mohlo nahrát více skupin podobného ražení, ale na debutu je to očekáváno. Nečekaně však jakoby nedopatření zazní pár běhu cembala a skladba je u konce (!)

MY FRIEND – baskytarista Dave Brown dostává opět příležitost jako zpěvák vedle svých velmi dobře vypilovávaných basových partů. Co se kapele nedá upřít, jsou vynikající hlasy. Výtečně zaranžované a skvěle se doplňující barvy jejich souzvučnosti. Kapela jakoby kdysi poslouchala v šedesátých letech kapely Mersey soundu, ale i takové Hollies a Tremeloes. Nikdo se zde neškrtí, nesípá, nechraptí a všechny sbory se nádherně poslouchají. Tady se ovšem Taylor na kytaru opravdu předvádí prozatím v tom nejlepším světle. V jeho hře zní sebejistota ve tvorbě tónu, ale i velmi slušné technické zvládnutí nástroje…

PISCES APPLE LADY – v téhle skladbě se projeví větší dravost a drsnost. Zpívá ji Henderson a je to jediná coververze na albu. Podvědomě se snaží připomínat autora originálu drsně chlapeckého Američana Leona Russella, od kterého si skladbu vypůjčili. Není to klasicky vystavěný hard rock britského ražení, ale cítím v něm americký rock and roll a trochu i soul. Přesto se kapela vyrovnává s písni velmi dobře a lze ji označit za opravdu zdařilou….

SHE´S MEAT – důrazný model rocku spojeného se syrovým boogie. Taylor se prosekává svými kytarovými tóny ostrým terénem bažinatého pralesa, který dokresluje elektrické piano a vynikající rytmické obrazce. Někdo by možná hledal v téhle skladbě i slavnější U.F.O., jejich další souputníky, ale já si myslím, že Tucky Buzzard si uchovávají poměrně dost nezávislosti i na svém debutu. Kompozičně a aranžérsky sice nic vyloženě objevného nebo pionýrského, ale hudba přesně odpovídá duchu doby a dostává mě to nasazení, s jakým Tucky Buzzard pracují….

ACE THE FACE – další model boogie. Trochu se mi zdá, že i přes správně zaostřený hlas Hendersona, se tak trochu dostává za hudební doprovod, který je nahrán a prezentován velmi důrazně – zejména rytmika. Kytarové spojovací můstky jsou v mezihře hrány pomocí bottlenecku, ale k blues skupina vyloženě nesměřuje. Bytelná píseň, i když ne vyloženě vlajková loď na albu….

WHISKY EYES – trochu zrychleněji, ale podobný styl hry na bicí jako hraje Michael Kellie ze Spooky Tooth ve Waiting For A Wind. Elektrické piano a zastřené kytarové party nabídnou spíš procítěný model postpsychedelického odkazu, který mi maximálně vyhovuje. Je tady spousta zajímavých zvratů a nepostižitelná atmosféra, kterou slýchávám ve skladbách Atomic Rooster na albu In Hearing Of… (mimo jiné ze stejné doby). Ale ten rif uprostřed skladby je pevný nosný pilíř skladby. Už tady máme zase hammondky a ta unisono baskytary a elektrické kytary se opravdu velmi dobře poslouchají. Silná skladba, která vytváří dvě harmonické roviny a ještě spoustu aranžérských finesů. Zvuk Fender-Rhodes mě jako vždy přitahuje svou zaobleností a sonizujícím dozvukem. Tahle skladba zní velmi dobře a zařadil bych ji mezi to nejpovedenější, co lze na albu slyšet. Překvapivě sem aranžmá přivádí hostující dechovou sekci. Ano, tohle je model progresivního rocku počátku sedmdesátých let s tím nejlepším doporučením…

ROLLING CLOUD – dechy už na albu zůstanou, což nám potvrdí i závěrečná píseň. Musím pochválit zhutnělé bicí Chrise Johnstona a důrazné basy Dave Browna. Melodická linka je silná a Hendersonův hlas skrze ni proniká přes řadu důrazných akcentů, kterými je skladba doslova prošpikována. Její struktura není skladatelsky nějak mimořádně složitá nebo rafinovaná, ale je nahrána s velkým nasazením všech zúčastněných hudebníků, což vyjadřuje masivní hutnost v níž se nástroje překrývají a mírně stírají podíl zpívajícího frontmana. Na koncertních turné, musela být skladba ozdobou jejich repertoáru a Tucky Buzzard díky ní dostávali svoje publikum do kolen.

Řekl bych, že debut dosahuje úrovně Warm Slash a ona vzájemná vyrovnanost je hodně čitelná, i když se některé věci na druhém albu více usadily a skupina našla svůj sound a obecné pojetí.
Produkce Billa Wymana ze Stones sem přivedla kytaristu Micka Taylora, ale i studiové sidemany Jima Price a Bobbyho Keyse, kteří jsou onou dechovou "sekcí". Třebaže mám k Warm Slash krapítek blíž, i tohle první album má řadu nesporných kvalit a tak i tady jsou čtyři hvězdičky úplně namístě. Další neprávem zapomínané album, stejně jako neprávem zapomínaná kapela… Všem klasickým rockerům ji ale mohu vřele doporučit…



» ostatní recenze alba Tucky Buzzard - Tucky Buzzard
» popis a diskografie skupiny Tucky Buzzard


Davis, Miles - On the Corner
2013-04-28

Davis, Miles / On the Corner

4 stars

Miles Davis – bezpochyby hudební génius minulého století a jedna z nejpozoruhodnějších a nejvlivnějších postav jazzu vůbec. Přiznám se, že objevovat jsem ho začal později. Nejprve jsem se víceméně seznamoval s jeho žáky (Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Return To Forever, Airto, Lifetime, Herbie Hancock….) a teprve potom jsem začal poznávat jejich učitele. Asi bylo třeba dospět a některé věci trochu nastudovat a vstřebat… Jeho tvorba je velmi rozsáhlá a žánrově obtížně specifikovatelná a tak jeho hodnocení není jednoduché a vůbec ne jednoznačné. Byl to ale hudební pionýr, který posunoval hranice a často šlapal do neobjevených míst s řadou rizik. Nenechával se svazovat konvencemi a nějakými přísnými pravidly a zákonitostmi a jako jeden z mála studovaných jazzmanů pochopil, že z jazzového akademismu vede cesta ven a proto „vymyslel“ fusion music a oslovil mladou generaci posluchačů. Hodně zato může ďábelsky krásná „femme fatale“ svůdná Betty Mabry, která ho seznámila s Jimi Hendrixem a běh věcí získal nový směr a novou energii. Uznávám, že ne všechno, co Mistr napsal a nahrál je srozumitelné, ale já jsem si vybral pár jeho alb a jsou ozdobou mé sbírky. Jedno z těch alb vám trochu přiblížím…..

ON THE CORNER / NEW YORK GIRL / THINKIN´ ONE THING AND DOIN´ ANOTHER / VOTE FOR MILES – tak tohle je ovšem nářez, nad kterým možná mnohý posluchač ustrne překvapením a nepřipravený zakroutí hlavou…. Musím konstatovat, že téměř dvacetiminutová kompozice složená jako suita je tvrdý oříšek a pravděpodobně by byla účinnost poslechu a jeho vnímání více názorná živým sledováním koncertního provedení, nebo záznamu z nahrávání…. Rytmika tady pracuje v drobených polyrytmických figurách, které kloubí funk s africkou world music a arabskými postupy. Samozřejmě je zde cítit nový proud jazzu, osvobozený od akademismu a samoúčelných kompozičních postupů. Myslím, že zde mohu rozpoznat geniálního kytarového virtuosa Johna McLaughlina, kterému Davis poskytl velký prostor pro sebevyjádření. Bicí nástroje a percussion či dokonce tabla Inda Badala Roye pracují jako stroj s pružnými ohebnými basy Michaela Hendersona. Davis hraje na amplifikovanou trubku, ale nevyčnívá a je součástí kolektivu. Harold Williams pracuje se synthesizerovými ohebnými tóny a nástupy saxofonu Dave Liebmana jsou velmi zajímavě propracovány. Davis neváhá sešlapovat při hře na elektrickou trubku i wah wah a dociluje tak zvláštních tónových obrazců. Docela chápu, že i Herbie Hanckock se synthesizerem a Fender-Rhodes zde přítomný se nechal na svých albech inspirovat podobnými postupy a svůj afroamerický jazz-funk stylizoval podobným způsobem. Je tady hodně uvolněné energie a emocí s netajenými erotickými podtóny. Práce percussion a bicích zde odvádí mystický obraz šamanského rituálu, kterému je schopen emocionálně založený posluchače zcela podlehnout. Colin Walcott zde hraje na amplifikovaný sitár, což je pro mě hodně nezvyklé. Prostor skýtá hodně prostoru pro improvizování a zároveň vybízí hudebníka reagovat na podněty vznikající uprostřed toho kolektivního hudebního spojení. Není to sice hudba, kterou byste pustili v neděli odpoledne, když k vám přijde na návštěvu tchyně, ale pokud patříte k těm posluchačům, kteří se dovedou otevřít odvážným hudebním zvukovým a impresivním náladám, tak jste na správné adrese

BLACK SATIN – tak tohle je world music v indicko, psychedelicko africkém kabátě. A hned poté se odvíjí další hudební eskapáda. Davis zde svou trubkou rozčeří sound, také se zde rytmizovaně tleská a hraje na všechny možné rytmické, chřestící, cinkající a vibrující nástroje. Černý satén si tady spíš představuji abstraktněji, jako když černý pardál probuzen přicházející horkou nocí vstupuje na stezku a hledá svou kořist. Dravá šelma, její tesáky, blyštivé oči, hrdelní vrčení a našlapování na udusanou hlínu a závan přicházející smrti a neodvratitelný kontakt se strašlivým aktem záhuby jeho kořisti…. Tabla a percussion se sitárem jdou od jazzu někam hodně daleko a zcela rozvibrují vaše smysly….

ONE AND ONE – další příklad afro funku v tom nejlepším světle. Kdo umí naslouchat Hancockovým album a zná kooperaci rytmiky, s elektrickým pianem, baskytarou. Kytarista David Creamer hraje hodně minimalisticky s řadou prapodivných hmatů a také lze pod basy pulsuje wah wah pedal a prolínají se tóny saxofonu, klarinetu a trubky. Nehledejte zde žáudnou melodickou linku. Jste konfrontováni s fantastickými polyrytmy a emocionálními vstupy improvizací. Nejsem si jistý, jestli by to hle byla právě relaxační hudba k uvolnění (!!), ale možná by pro smyslné erotomany mohla být i zajímavým podkresem pod sexuální kontakt s hodně divokou a nespoutatelně vynalézavou partnerkou. Davis sám své erotomanské sklony přiznává a myslím, že tady se mu to ve spojení s těmi správnými sparing-partnery podařilo do hudby vložit.

HELEN BUTTE /MR. FREEDOM – vyslechnout přes třiadvacet minut dlouhou kompozici davisovského expresivního jazzu je nyní asi tou nejvíce zatěžkávací zkouškou na albu vůbec. Davis si spoluhráče prý dlouho a citlivě vybíral a dokázal jejich potenciál zhodnotit v tom kterém okamžiku, kdy daný hudebník ozvláštnil téma a vstoupil sem jako nový odstín na malířskou paletu impresivních barevných směsí. Kompozice má dvě části: jedna je věnovaná jedné z je ho nesčetných milenek a druhá je oslavnou ódou svobody, jak deklaruje samotný název. Svobodu v tom bytostném slova smyslu uvolnění a nebojím se říci hudebního orgasmu. Muzikantské nasazení zde vyžaduje hodně osobní energie a smysl pro vnitřní ukázněnost (i když to na první poslech zdánlivě neplatí), ale vyplňovat hudební linky a struktury těmi správnými tóny a rytmy samo o sobě znamená velkou schopnost citlivosti a vzájemné empatie. Posouvání dynamiky a práce s jemnými odstíny od výbušných fortissimo po šeplající pianissima se děje neobyčejnou citlivostí, kde jazz, etno, funk místy fúzují s artificiální hudbou. Kdo jste zvyklí poslouchat Mahavishnu Orchestra, Franka Zappu, Herbieho Hancocka, Sly And The Family Stone, náročnější alba Santany, Osibisu, Return To Forever nebo naopak Can, White Noise…. tak vydržíte do konce. Kdo ale upřednostňujete Kiss, Status Quo, Smokie, Garyho Glittera nebo Suzy Quatro… asi tohle album zcela určitě odložíte (samozřejmě nic ve zlém…)

Nad albem On The Corner kritikové sice přímo nejásali, ale nicméně mě osobně uhranul ten sound, který se na albu objevil. Dnes bychom asi některé postupy nazvaly jazzový minimalismem a dokonce trance music, ale zase takové osvobození od mantinelů zde necítím. Miles Davis má věci pod kontrolou a třebaže je on hlavní principál, nechává prostor pro sebevyjádření všem přítomným a nijak svou trubkou na albu nedominuje. Některé postupy jsou hodně odvážné a mohou reflektovat i avantgardního skladatele Karlheinze Stockhausena, kterého Davis jako studovaný hudební intelektuál respektoval, třebaže se pohyboval na jiné hudební platformě. Stejně jako na jiných albech zde hraje jazzová elita Ameriky. Napadá mě fantasmagorické spojení: kdyby se Stockhausen, Hendrix, Zappa a Davis spojili na nějakém jazzovém opusu, čeho bychom byli svědky! Myslím že In A Silent Way, Bitches Brew nebo Tribute To Jack Johnson mají pro mě o stupínek vyšší postavení v hierarchii Davisovy hudby, a tak pro mě za čtyři a půl, tedy tady čtyři hvězdičky!





» ostatní recenze alba Davis, Miles - On the Corner
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles


Steve Miller Band - Children Of The Future
2013-04-28

Steve Miller Band / Children Of The Future

5 stars

Steve Miller Band je kapela více tváří a poloh. Bohužel ji více lidí zná prostřednictvím jejich ryze komerční tvorby osmdesátých let (Abracadabra bylo k dostání i u nás na vinylu) a o jejich začátcích se toho ví docela málo. Jinými slovy, kdo objevil tuhle kapelu koncem šedesátých let, jen těžko se mohl srovnat s tím, co kapela nabídla v osmé dekádě.
Aniž bych chtěl skupinu nějak výrazněji srovnávat, je zde téměř podobná situace jako např. u Queen. (Kdo poslouchal jejich hardrocková alba, ten se asi těžko vyrovnal s tím, kam kapela dospěla rovněž v osmdesátých letech).
Steve Miller Band jsem objevil přes několik singlů a známý Beat-Club a jejich hudební pojetí koncem šedesátých let se mi líbilo. Proto jsem ve snaze mít jejich „zástupce“ albového odkazu ve své sbírce sáhl hned po jejich debutu…

CHILDREN OF THE FUTURE – malá nukleární vichřice, konec světa a civilizace…. Tak bych nazval příšernou kakofonii změtí tónů a deformovaných zvuků v úvodu s dlouhým dozvukem, nad kterým zaskřehotají rackové a s dlouhým astrálním tónem přichází akustická kytara a tenký vokální projev ve sférické výšce. Dále přicházejí bicí velebné hammondky a vokální party nabývají na rozsahu…. Tohle jsou šedesátá léta psychedelie v americkém balení. Písničkářsky znějící song se rozestře na všechny světové strany a akustické kytary nabývají na hutnosti. Smysl pro dramatické vyznění a práce s dynamikou je zajímavě propracovaná a zdá se, že Steve Miller a jeho kumpanie mají jasnou představu o své koncepci, což zdaleka nebývá na prvních albech pravidlem.

PUSHED ME TO IT – Tohle jsou šedesátá léta psychedelie v americkém balení. Písničkářsky znějící song se rozestře na všechny světové strany a akustické kytary nabývají na hutnosti. Smysl pro dramatické vyznění a práce s dynamikou je zajímavě propracovaná a zdá se, že Steve Miller a jeho kumpanie mají jasnou představu o své koncepci, což zdaleka nebývá na prvních albech pravidlem…

YOU´VE GOT THE POWER – opakující se motiv skladbě dominuje a na ni se nabaluje další téma melodického ražení s rozvíjejícím harmonickou strukturou. Překvapivě krátké, ale způsob aranžování umožňuje volně přecházet z tématu do tématu a ústrojně propojovat skladby za sebou jako v koncepčním pojetí suitové kompozice…

IN MY FIRST MIND – trochu mám pocit, jako bych poslouchal některou pasáž z Pink Floyd na albech Meddle nebo Obscured By Clouds. Je tu ovšem přítomen majestátní sound mellotronu, který posouvá psychedelické vize do majestátního soundu Moody Blues a raných King Crimson. Nemyslím si ale, že by se tady nějak cíleně „opisovalo“. V dané době King Crimson ještě nevydali jejich první album a Pink Floyd se nacházeli daleko před zmíněnými alby. Náladotvorné, kontemplativní hudební obrazce navozující atmosféru nekonečna a snění vzdalují od vietnamského traumatu Ameriky dané doby. Oproti takovým Hawkwind, kteří startovali také až po Steve Miller Band v Británii, zde není tak zřejmá ona rocková nekompromisnost, třebaže se Steve Miller Band také tlačí do kosmického astrálu. Velebná okázalost pohádkového vyznění a snové krásy…. Prolínání mellotronu, hammondek a nijak komplikované rytmiky trvá opravdu celou věčnost a nečekané stupňování harmonie v odeznívání dokončuje tajemný hukot a křik racků…

THE BEAUTY OF TIME IS THAT IT´S SNOWING – ty pinkfloydovské vize se ale přesto neodvratně vracejí do mysli, což potvrzuje i hukot a destruktivní zvuky a neidentifikovatelné hlasy s tajemným výkřikem a pak totálně nečekaně sem vstoupí rhythmandbluesová figura. Hudba je ovšem upozaděna a „narušuje“ ji onen tajemný hukot. Se zvukem se tady vůbec zvláštně pracuje. Svištění vichřice s horrorovým nádechem a šumění moře s racky je pro stereozáznam příjemná hříčka a nyní se zdálky přibližuje vokální vícehlas jako chrámového sboru. Je neuvěřitelné, co se všechno stačí dít v hudebním formátu. Vzpomenu i na Electric Prunes. Na svou dobu hodně odvážný příspěvek na debut kapely. Velká odvaha, ale přesto strhující záměr!

BABY´S CALLIN´ ME HOME – akustické kytary a zvuk cembala s příjemně znějícími zpěvy. Za mikrofonem je druhý kytarista Boz Skaggs, který má odlišný styl podání od Steve Millera. Atmosféra pronikající psychedelie do harmonií otevřených hlasů a muzikantských obrazů, kam nakoukne i renesance, nádech blues. Voní to tady hippieovskou filosofií a také marihuanou a LS. Hlasy jsou čisté, nezastřený a vyjadřují bytostné pocity bez přehnaných emočních erupcí. Výtečné na poslech a tak typické pro šedesátá léta za západní pobřeží. Kooperace akustických kytar a cembala je jedinečná…..

STEPPIN STONE – konečně přichází i rockový podíl ve spojení s blues. Klasický model spojení má srozumitelné vyznění a pulsující rytmika Tima Davise se hrne vpřed s neomylnou jistotou. A to už je zde frontman kapely a nasadí sem první výraznější kytarový part. Jeho sólo je pořádně zaostřené a s kvílejícím dozvukem suverénně naplňuje prostor. Steve Miller ovládá svou kytaru opravdu suverénně a celá kapela mu velmi dobře rozumí. V daných poměrech bychom mohli hovořit o hitu (případně singlu) na albu. Zpěv patří opět Bozu Skaggsovi.

ROLL WITH IT – rocková údernost se ovšem už zahnízdila a důrazný rytmus s dusavým rytmem bicích a pulsujícími basy Lonnie Turnera jdou na ruku kreativnímu soundu hammondek Jima Petermana. Nevyčnívají, ale významně dokreslují atmosféru skladby, kde je i prostor pro vokální stavbu a opět je zde Miller s elektrickou kytarou. Je zřejmé, že se kapela nehodlá zbavit písničkářského modelu pojetí písní, což dokreslují jasné melodické linky a i přes proaranžování instrumentací se zde nikdo neuchyluje k nějakým avantgardním experimentům v rytmech, harmoniích nebo nějakým krkolomným exhibicím….

JUNIOR SAW IT HAPPEN – dupání lidských kroků a otevírání dveří (!?) a pak už se rozvíjí rychlá melodie s velkým nasazením všech přítomných hudebníků. Melodická linka opět čitelná a prolínání zpěvu a vokálů sem vloží pořádně zrychlené rhythm and blues s řadou nečekaných akcentů. Parádní kousek hraný s velkým entuziasmem a vzájemnou lidskou pohodou.

FANNY MAE – úvodní zmatená slova střídá klavír a konečně zde máme model blues v černošském stylu. Tady ten vliv Muddyho Waterse je zcela nezakrývaný. Hlas zpěváka ovšem má na míle daleko k drsnému hrdelnímu projevu. Ale prolínání foukací harmoniky s hammondkami a pořádně rozšlapanou rytmikou zde udržuje napětí od začátku do konce. Změna rytmického členění, ale skladbu vrátí do původního tématu. Příjemné pojednání blues.

KEY TO THE HIGHWAY – Big Bill Broonzy byl další velký bluesový démon, který inspiroval a dodnes inspiruje. To potvrzuje i tahle coververze. Tady se mi bluesová forma jeví jako úplně nejpřesvědčivější na albu asi vůbec. Správně líná atmosféra, naříkavá foukací harmonika a lehký příboj hammondek se zpozadí tlačí do popředí a výtečně rozlamované tóny elektrické kytary. Leze mi mráz po těle…. Přesto jsem překvapen, jako proměnou album prochází, srovnám-li první skladby s tím, co přináší závěr. Je to jiné blues, než jaký hráli Bluesbreakers, Cream, Fleetwood Mac a později Savoy Brown nebo Big Brother And The Holding Company. Melancholická, uspávající atmosféra, která evokuje pocit samoty, odloučenosti a bezprizornosti…..

Kdo má rád psychedelickou hudbu a blues, tak se na albu najde. Není to syrové album s nekompromisním soundem, nehledejte zde ani Doors, Vanilla Fudge nebo Iron Butterfly, ale odvážnou psychedelickou koncepci s bluesovým přídavkem a všechno drží výtečně pohromadě. Jak už jsem zdůraznil, melodické linky jsou zde jasné a přehledné a nečekají vás tady nějaké instrumentální úlety, ale atmosfér a alba a přídavné prostředky, dokreslující atmosféru jsou na svou dobu hodně odvážné. Za tu odvahu a navíc na to, že je to debutové album jim s klidným svědomím plný počet hvězdiček udělím a album doporučím vaší pozornosti…








» ostatní recenze alba Steve Miller Band - Children Of The Future
» popis a diskografie skupiny Steve Miller Band


Prior, Maddy - Woman In The Wings
2013-04-26

Prior, Maddy / Woman In The Wings

4 stars

Britskou reprezentantku folku a folkrocku Maddy Prior jsem poprvé zaregistroval v Melodii, v polovině sedmdesátých let, kde Jiří Černý napsal velmi zajímavý článek o skupině Steeleye Span, kterou jsem tehdy neznal. Zaujalo mě jeho přiblížení profilu představitelů drsných rytířských a mordýřských balad ze středověku a tak jsem si kapelu objevil.
Jejich zpěvačka mě zaujala jejím pronikavým zvláštně zabarveným hlasem, se kterým velmi lehce přecházela od křehkých výpovědí k jisté rebelantské „drsnosti“. Přesto si dokázala zachovat svůj ženský půvab… Nebyla to ale nějaká stylizace podle tlaku médií, ale přirozený lidský talent obrácený ve svůj prospěch a její zpívající poloha mě natolik zaujala, že jsem poměrně pracně později sehnal i její sólové album, na kterém se mj. podíleli i členové tehdejších Jethro Tull. (Předtím jsem jméno Maddy Prior objevil jako sborovou vokalistku na albu Too Old To Rock And Roll, Too Young To Die od Jethro Tull, ale tam byla jenom součástí hudebního „terénu“). Jak vidno, tady o ní nepadla zatím zmínka a tak album nabízím k virtuálnímu poslechu…

WOMAN IN THE WINGS – začátek zní jakoby opatrně, trochu záhadně a tajemně. Jako bych poslouchal nějakou smutnou píseň ze soundtracku historického filmu. A pak už je tady Maddy Prior s jejím podmanivým smutným hlasem, znějícím jako vítr nad vodami. Hudební doprovod je spíš orchestrací smyčců, čeřených rytmikou, která postupně nabývá na výraznosti, ale dynamicky se zde děje spousta zajímavých změn. Není to Annie Haslam z Renaissance (pro někoho si budou tyhle dámy identické). Píseň není ani folkem a ani folk rockem. Má širokou harmonickou polohu a nabízí pro Maddy prostor k vyjádření. Nechybí úderný klavír, baskytara, akustické kytary a violoncello. Synthesizery Davida Palmera zde hrají úsporně, ale nepřeslechnutelně. Kdo má smysl pro empatii ženských pocitů, může se zde najít. Atmosféra je zde trochu zvláštní, ale obecným popem bych píseň nenazval…

COLD FLAME – housle pracují dál s výraznými akcenty. Lesní rohy jsou střídány údernou rytmikou a odpružené basy a kreativní bicí oživují nálady, kde se klavírní party setkávají s akustickými kytarami. Ty znějí velmi životodárně a smyčcové party se vznášejí splu s Maddyim hlasem v prostoru. A už tu máme nefalšovaný rock. Elektrickou kytaru tady velmi rozmáchle v kreativních partech hraje Martin „Lancelot“ Barre. Méně rozmáchlé, ale přirozeně krásné téma…

MOTHER AND CHILD – Maddy sama se svým křišťálově čistým hlasem, které doprovází méně nápadný klavír. Jako žena vyzpívává svoje mateřské pocity se vztahu k dítěti. Její hlas je přesto v jistém smyslu posmutnělý a melancholický a dodává písní neopakovatelný nádech. Jak vidno a slyšno, Maddy sluší nejen plně instrumentální doprovody, ale i takto subtilně pojednaná balada…

GUTTER GEESE – tady už cítím vliv staroanglického a skotského folklóru, které se prolínají a hudební pojednání přibité Steeleye Span. Jasná přehledná melodická píseň s dobře šlapající, ale nepřebíjející rytmikou a její playbackované hlasy se hezký spojují s dalšími instrumenty. Ano, je tady! Ian Anderson se svou magickou flétnou do mezihry vloží plnokrevné muzikantství, které skladbu, jež mezitím mírně přidala na intenzitě, správně okoření…

ROLLERCOASTER – baskytarové tóny otevírají další píseň. Zní velmi uvolněně a pozitivisticky, což demonstrují i smyčce a zvonivé kytary. Bicí důrazně akcentují, ale Maddy je stále v popředí. Není to právě skladba, která by se mohla stát hitem. Je v ní řada drobných překvapení a chybí jí cílená dryáčnickost popu, třebaže není folkem ani rockem. Má osobitost a Maddy v ní okamžitě poznávám, třebaže nebude asi vrcholem alba, její poslech mě neuráží.

DEEP WATER – klávesové intron na synthesizery se prolíná se smyčci a přináší cítěný dramatický podtón. Maddy navodí smutnou atmosféru, kterou si překládám jako smutek nad ponurými vodami, které skrývají, nebo způsobily nějakou tragédii a hlas se vyzpívává ze smutku, krutosti a hrůzy. Smyčce tohle všechno tajemně doprovázejí v jisté obřadné sevřenosti..

LONG SHADOWS – tady se dostáváme na folkovou platformu zcela nepokrytě. Smyčcové aranžmá s akustickými kytarami a celkové pojednání může upomínat na skladby, které interpretoval Rupert Hine nebo Al Stewart. Orchestrace sem přináší vedle houslí, viol, flétny, hoboje, lesní rohy a mírné snění je čeřeno majestátně znějícím vokálem bez patetického přídechu. Milovník balad, který k nim snese orchestraci si v písni najde to svoje. Dřevní rocker zcela určitě ne…

I TOLD YOU SO – tak tohle je ovšem přímo salto mortale. Maddy se vrací strojem času do třicátých let a za pomocí stylového doprovodu nám tady swinguje jako v dobách Glenna Millera. Klarinetové sólo a trubky s dusítky a přesně šlapající umírněná, ale zásadní rytmická poloha se překvapivě výtečně spojuje s Maddy, která frázuje jako o život. Nesnaží se sem ale vkládat nějaký stylizovaný americký jazz, ale barvu jejího hlasu zůstává stejná. Velké překvapení v každém případě…

ROSETTES – teď už jsme ale zase ve staré dobré Anglii. Výrazně party akustické kytary a průrazné basové party s bicími nabídnou zcela odlišnou variantu hudba, než byla v předešlém songu. Rytmus by mohl být za jistých okolností valčíkem, ale je zde řada proměn v harmonii a tak by se klasický tanec na tohle aranžmá asi těžko mohl předvádět. Maddy zpívá s velkým zaujetím a nadšením. Teď sem vstoupí prvky renesanční hudby s flétnou cembalem, ale jen jako závan a jsme zpátky v základním rozvíjeném motivu. Závěr je ovšem až minimalisticky do nekonečné se opakující až do odeznění…

CATSEYES – další překvapení. Tak tohle vypadá na reggae, kdo by ho ale v těchhle souvislostech očekával? Nicméně rytmických aspektů a vedení basů tomu hodně nasvědčuje. Ale na druhé straně možná chtěla Maddy jako suverénní autorka zkusit vložit do svého hudebního stylu i prvky karibské hudby, zcela po svém a tak tady máme náhle i dechovou sekci, kterou bychom v tomhle spojení také neočekávali.

BAGGY PANTS – končit ale budeme opět v neočekávaném jazzovém duchu. Není to ale swing třicátých let podle daných pravidel, ale jazz to je. Velmi uvolněné, samozřejmě muzikální ve výtečných frázích a zpívané lehce a samozřejmě. Klavír, dechová sekce s výraznými přiznávkami a basa „šlape zelí“ a bicí šustí jako ve starém filmu. Mám mírně podobný pocit, jako když Paul McCartney zařadil (také nečekaně na svoje album s Wings Back To The Egg) podobný typ jazzíku, ale výrazně pomalejšího. Opět nečekané, ale nicnepředstírající.

Maddy Prior se jak vidno z alba nijak nenechala svazovat nějakým stylem a pojetím a připravila mě řadu překvapení. Potvrdila šíři svého talentu a mnohotvárnost své muzikálnosti. Vedle tvorby textů potvrdila i schopnost hudební autorky. Netvrdím, že je to její klíčové album sólové produkce, ale čtyři hvězdičky jsou zcela zasloužené.


» ostatní recenze alba Prior, Maddy - Woman In The Wings
» popis a diskografie skupiny Prior, Maddy


Bond, Graham - There's a Bond Between Us (GBO)
2013-04-24

Bond, Graham / There's a Bond Between Us (GBO)

5 stars

Jméno významné persony progresivní větve hudby šedesátých let Grahama Bonda znám od počátku sedmdesátých let a název legendární skupiny Graham Bond Organization nelze neznat, pokud se člověk zajímá o vývoj britského rhythm and blues. Představuje progresivní intelektuální proud daného žánru stejně významný jako pojmy Bluesbreakers, Cream, Colosseum…. Je pravda, že asi člověk musí trochu dospět, aby mohl akceptovat tuhle hudbu trochu hlouběji. Pro klasického rockera v Graham Bond Organization chybí elektrická kytara a to řadu lidí odrazovalo. Kytara prostě byla v šedesátých letech důležitý aspekt hudební revoluce podobně jako v padesátých letech třeba saxofon a pokud se někdo rozhodl jít „jiným“ směrem, mohlo to znamenat řadu rizik. Protože album There´s A Bond Between Us zatím úspěšně odolává pozornosti, tak si tohle album dovolím nabídnout prostřednictvím své recenze…

WHO´S AFRAID OF VIRGINIA WOOLF? – pronikavý saxofon Dicka Heckstalla- Smithe se dostává do popředí a otevírá první skladbu. U nás se v šedesátých letech promítal výborný psychologický film Kdo se bojí Virginie Woolfové a tak se dokážu se skladbou jaksi vnitřně ztotožnit. Na druhý saxofon hraje Graham Bond a pak tady máme legendární rytmiku, která zanedlouho v řadách Cream zblázní svět.

HEAR ME CALLING YOUR NAME – druhá skladba působí poněkud krotce. Instrumentace se drží jaksi v mezích a je méně výbojná. O to víc vynikne hlas Jacka Bruce, který výtečně frázuje. Máme co dělat s vytříbeným přístupem studovaných hudebníků, kteří mají v krvi jazz, a dokáží ho přetavit do bluesové formy, ale v méně nápadné podobě…

THE NIGHT TIME IS THE RIGHT TIME – tady už máme co dělat s modelem rhythm and blues v britském balení. Jednoznaně zde dominuje saxofon Heckstalla-Smithe a v klasickém modelu se zde prolínají hlasy Bonda a Bruce. Skladba má výtečný přednes a dokážu si představit jak ve zlatých dobách Marquee Clubu s touhle skladbou Graham Bond Organization bourali sál…

WALKIN´ IN THE PARK – před mikrofonem už stojí kapelní Bond, který má zastřenější hlas, ale stejně kvalitně frázuje, tak jako hraje na hammondky za podpory bicích Bakera a upright basů Bruce. Bond sjíždí téma na varhany s velkým citem. Netroufnu si ho srovnávat s Georgiem Famem nebo Brianem Augerem, ale myslím, že Bond hammondky používá jako prostředek pro vyjádření motivu a atmosféry, než že by měl zájem ohromovat bravurní technikou hry. Velmi slušný model.

LAST NIGHT – dusající rytmika a vyšívající basová linka tvoří základ této hudební architektury, do které vstupuje Heckstall-Smith s pořádně proříznutým saxofonem a Bond mu sekunduje v mírně upozaděném tónu hammondek. Teď se ovšem posunul se svým sólem do popředí a cítím, že i on měl velký vzor v Jimmy Smithovi, legendárním černošském hráči na hammondky. Výrazné akcenty pod pulsující skladbou dodávají prezentaci tu správnou šťávu!

BABY CAN IT BE TRUE? – tajemně ponuré tóny varhan a před mikrofonem je opět Jack Bruce. Tady se Graham Bond Organization přibližují ryzímu americkému jazzu křtěnému rhythm and blues tou nejzdravější vodou. Interpretace v černošském duchu je velmi sugestivní. Skladba má výrazný melancholický náboj, který se nedá naučit a který lze pouze v sobě objevit a pracovat s ním. Velmi procítěné a křehké a kombinace saxofonu a hammondek se zvolna kráčejícími basy dávají vzkřísit jedinečnému interpretačnímu modelu zpěvu i hudby

WHAT´D I SAY – skladba Raye Charlese zlidověla a zdomácněla v řadě mnoha skupin, ať už se věnovaly rhythm and blues, rock and rollu nebo soulu. Interpretuje Graham Bond a taká dává zaznít svým hammondkám, pod kterými pracuje dusající parní mašina Bakera a Bruce. Saxofon má správně ostrý, až drze vemlouvavý tón a vykrývá prostor, kde by asi „řádila“ kytara. Těžko říct, kdo nazpíval kvalitnější coververzi této slavné skladby. Myslím, že tady se věci pohnuly a kapela hraje s velkým stylovým nasazením

DICK´S INTRUMENTAL – Heckstall-Smith už tehdy byl saxofonové eso a potvrzuje to i ve vlastní skladbě, kterou pro album napsal. Krásně zahráno. Baker není jenom divoký bijec, ale výtečně stylově umí svingovat a pracuje s paličkami jako jazzman, stejně jako Bruce střídá baskytaru s kontrabasem se stejnou erudicí. Bond výtečně přizvukuje na hammondky a máme za sebou další velmi dobře propracovaný stylový kousek…

DON´T LET GO – do tohohle rhythm and blues vstupují zajímavé rytmické proměny, při kterých je třeba velmi přesně počítat, aby se člověk vešel do rytmu a harmonické struktury. V instrumentální mezihře se hammondky, saxofon a zpěv dobře prolínají. Skladba má velmi dobrý tah a jednotlivé hudební obrazce se jedinečným způsobem spojují.

KEEP A DRIVIN´– tohle si výtečně odfrázuje svým osobitým způsobem Bond a s vokální složkou mu vypomáhají ženské hlasy. Stylový rytmus v přesně frázujícím gardu a také zde máme rhythm and blues toho nejlepšího balení, jaké mohla daná doba nabídnout…

HAVE YOU EVER LOVED A WOMAN? – tuhle skladbu si napsal Bond sám. Jak říká název, myslím, že i Clapton má stejný nebo podobný název písně. V každém případě je to blues jako zvon. Rytmika přitlumeně vyšívá pod hammondkami a expresivním vokálním projevem. A je to opět ďábelský Heckstall-Smith a Bond lehce a krátce se připomíná hammondkami. V mezihře ovšem na chvíli ovládne prostor a pracuje v zajímavé improvizaci s řadou rozechvělých niterných tónů s velkou odevzdaností. Velký protipól Mayallovi, který má výše položený hlas, ale Bond má zase to stylové zastření a závěr prostě nemá chybu.

CAMELS AND ELEPHANTS – rytmus, který sem vstupuje přináší jistý neklid a neurotičnost. Na druhé stran se zde nedá přeslechnout jistý podíl harmonie, používaný v arabské hudbě. To demonstrují nejen hammondky, ale i hral Bakera na tympány a hodně rytmických kreací, do kterých vstupuje vedle Bakera i Bruce. Velbloudi a sloni, jak říká název – vlastně podmiňují některé postupy ve skladbě. Nicméně ani zde si Baker neodpustí bubenický chorus s vybroušenými breaky, i když zde chybí větší razance, jak jsme to poznali v jeho bubenických eskapádách na živé straně Wheels Of Fire ve skladbě Toad. Bond, Heckastall-Smith a Bruce mu přepustí prostor, ale v závěru je skupina opět v akci a motiv arabské hudby se nám na závěr ještě vrací, než album dohraje…

Jak jsem psal v úvodu, milovníci klasického blues rocku asi budou rozpačití, ti kteří vstřebali rhythm and blues a nevadí jim jazzový nádech ovšem zaplesají. V relativně krátkých skladbách Graham Bond Organization dokáží zahrát hodně kvalitní hudební instrumentace a potvrdit legitimitu svého uměleckého konceptu. Tady není dál nad čím meditovat: líbí anebo nelíbí. Já ovšem patřím do té druhé kategorie a protože se mi album There´s A Bond Between Us líbí víc než dost a s řadou amerických originálů (vedle vlastních skladeb) dokáží pracovat s jemností hodináře, dávám jim jednoznačně pět hvězdiček!


» ostatní recenze alba Bond, Graham - There's a Bond Between Us (GBO)
» popis a diskografie skupiny Bond, Graham


Kestrel - Kestrel
2013-04-23

Kestrel / Kestrel

5 stars

Přiznám se zcela bez mučení, že skupinu Kestrel jsem „znal“ jenom podle názvu (z nějakého dávného katalogu), ale s její hudbou jsem se nikdy předtím neseznámil. Můj bývalý kolega a dobrý kamarád (poměrně specializovaný na art rock a progressive rock) z Rádia Hey 96,8 FM mě před lety s touhle kapelou seznámil blíž a tak jsem měl možnost poznat i hudbu, kterou v polovině sedmdesátých let natočili.
Zároveň mě bylo řečeno, že o téhle kapele se velmi těžce shánějí jakékoliv informace a také že on se nedopátral nějakých detailních informací, které by osvětlily historii téhle kapely. A tak jsem zdrženlivý v nějakých postojích v rámci členské základny kapely a soustředím se jenom na hudbu samotnou. Obal alba (seladon s orlím zobákem) působil netypicky a snad měl tento výtvarný koncept demonstrovat nějaké skryté (naopak názorné) sdělení. Především je tady ale hudba a o tu se s vámi teď pokusím rozdělit…

THE ACROBAT – velebný, až chrámový sound a flangerovaná kytara a pak náhle drsný úder na bicí a hned poté se rozběhne hudební struktura, v níž se snoubí výrazná melodická složka se zajímavými harmoniemi. Hlas zpěváka Toma Knowlese zní suverénně a sebevědomě a klene se nad písní v níž vnímám důrazně nahrané bicí a basy. Vokální stavba je poměrně složitá. Vnímám zde podíl hammondek, clavinet, elektrické piano a ejhle, nečekaná změna a přesouváme se do jazzových nálad. V téhle chvíli si uvědomuji, že by tahle skladba mohla být zařazena do kapel Canterbury scene, nebýt těch pronikavých kytarových partů, které následují. Plnokrevná skladba s řadou zajímavých nápadů a proměn. Model hudby sedmdesátých let, který staví na stavbě vokálních partů let šedesátých. „Akrobat“ je velmi příhodný název, protože při poslechu mám pocit opravdu řady proměn takřka krkolomného ražení. Přesto ale neklesáme do nějaké úporné avantgardy a melodické principy zde jednoznačně kralují, ukončené dlouhým tónem mellotronu….

WIND CLOUD – poeticky znějící skladba. Hlas se mírně zjemní. Cinkání zvonků, cembala svírají zpozadí hammondky a máme zde opět krásné vokální party s řadou prolínajících se tónů. V něčem je zde cítit rané Genesis, Caravan, mírně i Moody Blues, ale nebráním se v jejich hudbě slyšet i vokální podíl Crosby, Stills And Nash. Kytarové party jsou uměřené s klouzavým zastřeným soundem. Ovšem cembalo (spinet) zní svým kovovým tónem historizujícím podílem staré hudby. Je to v podstatě písnička se silným melodickým základem, ale výtečně proaranžovaná a dokreslovaná sférickými doteky nekonečna. Velmi příjemné na poslech…

I BELIEVE IN YOU – ten úvod mě totálně zmátl. Tak tady mám pocit, že sem vstoupili Focus se svojí Sylvií… Je to ale zase jen na chvíli. Pak zde máme zase výtečně zazpívanou skladbu s pevným jasným a srozumitelným hlasem, v něčem mi mírně připomíná Johna Wettona. Také basy jsou pořádně zaostřeny a společně s bicími výrazní ční do prostoru. Hammondky Johna Cooka jsou opět v akci, ale jsou součástí hudebního aranžmá, nezabírají nějaký sólistický prostor, přesto cítím, že na ně hraje velmi erudovaný hráč. Kytarové sólo se zmocní prostoru v mezihře a už jsou zde zase výtečně zaranžované sbory a harmonické proměny nekončí. Velmi dobře sehraná hudební jednotka.

LAST REQUEST – klavírní intro a hlas zpěváka ubere na energii a velmi vroucně vyzpívává svoje pocity, pak jakoby byl ozářen prudkým světlem dá průchod emocím a opře se do projevu. Poté se ale opět hudba i jeho projev zklidní. Zvraty ale nekončí a rockové principy se zde prosazují s mocnou harmonickou strukturou. Hammondky mají výrazný nástup a drží celou strukturu pohromadě společně s opravdu výtečným vokálním podílem. Ta hudba působí jako les světel, které někdo virtuálně zhasíná a rozžíhá a mezitím reostatem tlumí. Tohle je hudba pro velké pódium a velké scénické efekty. Hudba a zpívané party ale nepůsobí nějak pateticky a vemlouvavě. Všechno je zpívanou s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Vstoupí sem ovšem smyčce a ty možná až příliš výrazně proříznou harmonii a ukončují tenhle hudební opus….

IN THE WAR – bytelný rytmický základ důrazných basových tónů a bubenických attacků a ke slovu přichází akustická kytara se svými průzračnými tóny a je vzápětí střídána sólem zkreslené elektrické kytary. Instrumentace pak přechází na elektrické piano a pak sem vstupuje velmi netypické rytmické akcenty, které roztříští tu harmonickou posloupnost a další běhy už náleží hammondkám a kreativním obrazům v tónových proměnách. Smyčce a klavírní party se zpívaným projevem jsou jakýmsi posmrtném obrazem předjímání válečných hrůz, doplněné strašidelným dozvukem lidského hlasu. Rytmické postupy sem pustí fusion music po britském způsobu. Velmi dobře se tyhle změny poslouchají a ani na chvíli nejsem odváděn do hájemství nudy nebo bezradnosti. Hudební proměny posluchače udržují v neustálém napětí a musím smeknout před řadou tolika kumulovaných nápadů na více než sedmiminutové ploše. Nástup mellotronu jakoby zastřešil virtuálním mrakem celou náročnou kompozici a dostáváme se téměř na symfonickou polohu…

TAKE IT AWAY – dravý rockový nástup kytarového tématu a důrazné bubenické nástupy kooperující s ostináty baskytary jsou vynikající. Zase míří moje pochvala a respekt k vokální stavbě. Vůbec Kestrel dokazují, mže jsou nejen výteční instrumentalisté, ale i vokalisté a ve spojení s rytmickými principy tady dochází k výtečnému propojení všech tří základních hudebních aspektů. Bzučení synthesizerů navodí cestu hlubinami nekonečného oceánu poháněnému dravou rytmikou. Její principy jsou už po několika skladba identifikovatelné způsobem pojetí hry, ale dravost a řada breaků „způsobují“ jízdu v první třídě a jízdu, která se bez bezpečnostního pásu rozhodně nedoporučuje….

ENE OF THE AFFAIR – dravý bubenický nástup a kvílivá zkreslená elektrická kytara s basovými protirytmy jsou opravdu famózní. Náhle prudká změna. Klavírní party a mírně zasněný, ale přesto jasný vokální vstup (mírně mi připomíná Ruperta Hinea) a kytara je mírně prošlapována wah wah pedálem a jednotlivé instrumenty se na sebe krásně napojují a nijak se vzájemně nevytěsňují. Mohli by to být v jistém slova smyslu Caravan (které bych tipoval, neznaje informaci o kapele Kestrel). Kytara má kvílivý a místy až destruktivní sound, ale přesto respektuje melodickou stavbu, kam vstupuje jako prudký záblesk ostrého světla. Pak už ovšem mellotron dokresluje harmonii vokálně výtečně pojednaných sborů. Klavírní party mají v sobě zajímavou melancholii….

AUGUST CAROL – konec je zahájen s velkou dravostí a energickou nekompromisností. Dobře proaranžované od začátku do konce s jedinečnou melodickou linkou. Tenhle typ skladby už lze nazvat rukopisem, podle kterého by se dala kapela z větší části identifikovat. Kytarové mezihry s klávesami jsou pevnými spojovacími můstky, které se s námi nehoupou nad propastí a vedou nás neomylně za svým harmonickým ideálem. Baskytarové party jsou opět hodně zdůrazněny a zase jsme konfrontování s rychlými kytarovými party až do závěru. Tady se ještě ovšem přihlásí samostatný bubenický nástup a hned po něm hladivý mellotron a majestátní harmonické proplouvání mezi mračnou oblohou proti zářícími slunci nekonečným oceánem prostoru. Tady se ona artrocková vznešenost rozevře se všemi náležitostmi, doprovázená kvílející elektrickou kytarou, jako naříkající orel, který byl zraněn střelou a cítí že nedoletí. Zvolna se tak celé téma vzdaluje v prostoru….


Musím konstatovat, že jsem hudbou na eponymním albu skupiny Kestrel nadšen. Marně přemýšlím, proč byla jejich hudba v rámci historického vývoje upozaděna vlivem známějších a slavnějších Genesis, Yes, Pink Floyd, Emerson Lake And Palmer, ale i vlnou Beggars Opera, Caravan, Strawbs a dalších nejmenovaných. Není to žádný župní přebor. Výteční hudebníci a zpěváci a zajímaví aranžéři a tvůrci dost silných kompozičních celků. Neznám (jak už jsem zmínil) osudy a důvody, proč tahle kapela neprorazila, nicméně tohle album je alespoň pro mne dílem mistrů a plný počet hvězdiček je namístě…





» ostatní recenze alba Kestrel - Kestrel
» popis a diskografie skupiny Kestrel


Dylan, Bob - Slow Train Coming
2013-04-23

Dylan, Bob / Slow Train Coming

3 stars

Album Slow Train Coming od Boba Dylana mi na počátku osmdesátých let přinesl kamarád-dylanista a svým nadšením se mě snažil získat do řad obdivovatelů tohoto alba, které k nám dorazilo (jak bylo tehdy obvyklé) s jistým zpožděním.
Přizná se, že Dylanův obrat k novému pojetí mě nezaujal ani na druhý a třetí poslech....
Deska byla ozvláštněna tím, že zde hlavní kytarové party nahrál Mark Knopfler z tehdy velmi populárních Dire Straits a rovněž zde byl i bubeník Pick Withers z téže kapely. Na baskytaru se objevil po různých oklikách Tim Drummond, známý studiový hudebník. Jméno klávesového hráče mi nic neříkalo, stejně jako hráče na percussion.¨

Úvodní skladba GOTTA SERVE SOMEBODY vykazuje víceméně standardní Dylanův styl vyprávěné písně s velmi jednoduchými rytmickými principy. Dylan slušně frázuje, ale pěvecký podíl zde jistí především trio vynikajících vokalistek, kteří sem přivádějí soul. Knopflera při sebelepší vůli neslyším a Beckett na elektrický Fender-Rhodes spíš mlží, než hraje.

PRECIOUS ANGEL má melodickou linku hodně čitelnou a zvonění akustických (playbackovanýcj) kytara je libé. Knopfler se trochu zviditelní a vedle klavíru sem Beckett přidá i hammondky. Ta dechová sekce Muscle Shoan Horns mi připadán nadbytečná. Slyším zde melodiku dáné skladby If Not For You a říkám si, že kdyby byla skladba hraná pouze na akustcié kytary, klavír a percussion... určitě by jí to víc prospělo...

I BELIEVE IN YOU začíná velmi dobře. Akustická dvanáctistrunná kytara přjemně zvoní a Fender-Rhodes perlí jako šampaňské. Dylanovská milostná zpověď zní věrohodně. Knopfler se hlásí drobnými kytarovými ornamenty. Nevím, jestli si Dylan nepřál, aby si víc zviditelnil, enbo ho nic při hře nenapadalo (?) V mezihře sem připlují prvky country a my si můžeme dopřát ten luxus snít Jednoduchá kompozice, ale má v sobě jistou sdělnou sílu s řadou drobných akcentů. V interpretaci takového Chrise Farlowa by to byl určitě hodně silný song... Příjemné na poslech.

SLOW TRAIN. Tohle je model reggae, jak ho hrají běloši. Asi nemá tu jamajskou pružnost, nevím.... Baskytara přejímá hlavní roli a ostatní nástroje bude přizvukovat. Takhle to bude od začátku do konce. Opět podpora skvělých sboristek. Obsah skladba je opět dylanovským poselstvím, ale hudba mě nudí. Knopfler a Beckett trochu vystupují z pozadí a kolaborují s tím rytmickým předivem, ale... Určitá atmosféra tady panuje, ale necítím při skladbě žádné hlubší vibrace. Tohle by mohl zpívat kdokoliv z amerického středního proudu, ať už by měl sukni nebo kalhoty.... Není to Dylan, jak ho znám na jiných albech.

GONNA CHANGE MY WAY OF THINKING vykazuje rockový riff, ale zase ta úspornost instrumentace a aranžmá působí jaksi staticky a nevýbojně. Skladba, kterou by mohl hrát a zpívat opět kdokoliv. Dechy jsou řízne, ale je o takový kolovrátek pořád dokola. Knopfler, Beckett a dechaři hrají jako pod nějakým příkazem. Postrádám mrštnost, vlastní názor a energii. Od začátku dokonce to stejné s drobnými obměnami. Přesně zahrané v čitelném rytmu, ale nekreativní a ploché...

DO RIGHT TO ME BABY (DO UNTO OTHERS) žádná velká změna bohužel nepřichází ani s další skladbou. Snad jen, že zde nejsou dechy. Mohl by to být derivát country spojený se středním proudem. Bicí a basy hraje s odzbrojující jednoduchostí. Rytmika pleská jako cesta napříč kaluže. Dokres elektrickým pianem a zatlumenými akustickými kytarami jenom mlží a dává příležitost dylanovským sdělením. Dylan jakoby hrál na šicí stroj... občas zastavuje, občas pustí aby běžel a už jsme u konce (naštěstí).

WHEN YOU GONNA WAKE UP začátek zní trochu slibněji. Fender-Rhodes je zde všude a určuje nálady skladeb. Knopfler zase tiká zpozadí a už tu máme opět přítomné dechy. Zdálky přijdou svými frázemi a opět tady máme transformované reggae. Beckett si přesedl za hammondky a zahraje zde mezihrové sólo. Ozvláštní harmonii, ale není to takový Billy Preston, aby sem vložil svou soulovou duši. Střední tempo a čitelné postupy se drží opět prověřené nevýbojné formule. Takto se dá hrát klidně hodinu a člověk přestane vnímat rozdíly mezi první a pátou slokou. Knopfler asi pauzíruje. Nikdo ho neslyším, zato přemíru dechů ano....

MAN GAVE NAMES TO ALL THE ANIMALS an tahle skladba není můj šálek čaje. Tady jdeme k reggae vyloženě cíleně. Opakované schéma, kterému pomáhají sboristky
a hudba zůstala někde "doma". Píseň natočil česky Petr Spálený, který Dylana respektoval a když převesloval ke country (Spálený), tak mu pár písní pomohlo. Muž dal jména všem zvířatům....Pro mě je tohle nuda a podobně jako nesnáším Don´t Worry Be Happy od Bobbyho McFerrina, tak nesnáším i tuhle skladbu. Není to otázka nějaké "nenávisti", ale žaludek tyhle hudební námluvy nepříjímá. Tahle skladba ubírá albu na hodnocení a nemůžui nad tím přivírat oči....

WHEN THE RETURNS klavírní téma zní odhodlaně a Dylan zpívá vroucně a přesvědčivě (pochopitelně se nebudu zabývat rozborem jeho hlasu a interpretace). Občas sice zápasí s intonačními prohřešky, ale o to zde nejde v prvním plánu. Podobně jako jinde, je v textu sdělení a obnažování pocitů a ve spojení s Beckettovým klavírem zde dochází k přesvědčivé zpovědi a otevřeným emocím. Myslím. že vedle Precious Angel a I Believe In You je to třetí zajímavější skladba. Jinak....

Jak řešit hodnocení tohoto alba? Opravdu mohu hovořit jenom o třech písních, které jsem vnitřně akceptoval... ten zbytek mě při vší úctě k Dylanovi nudil a zklamal. Po albu Street Legal to pro mě byla nepříjemná studená sprcha. Sorry, Bobe, tentokrát to bude jenom za tři...

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Slow Train Coming
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Hendrix, Jimi - Axis: Bold As Love
2013-04-21

Hendrix, Jimi / Axis: Bold As Love

5 stars

Druhé řadové album Jimi Hendrix Experience bylo pro mě jen logickým vyústěním mého mimořádně silného zájmu o tohohle kytarového génia, protože první album nakreslilo velmi odvážnou koncepci do té doby neslýchané hudby a zvědavost, kam se vize magického exponenta elektrického blues, rock and rollu, psychedelie, soulu budou posunovat, byla u mě takříkajíc neohraničená.
Měl jsem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let kamaráda, kterému Hendrixova alba přivezl otec ze zahraničí a častokrát mě k sobě pozval a dlouhé hodiny jsme nad jeho hudbou meditovali. Prostor k poslechu jsem měl otevřen a tak bylo jenom otázkou času, kdy se mi podaří album sehnat. To ovšem trvalo řadu let, a tak když ke mně album doputovalo, už jsem jeho obsah znal poměrně dobře….
Na rozdíl od Hejkala (kterému se nechtělo do podrobnějšího rozboru skladeb), se této role velmi rád ujmu a tak se mnou vydržte ten víceméně „zdlouhavý“ výlet. Jimi a jeho kumpáni si to určitě zaslouží…

EXP – tajemné flažolety, hlas operního giganta Paula Carusa a další hlas evidentně Jimiho je elektronicky deformován a vzápětí jsme konfrontování s elektrickými nájezdy kytarového vazby, která ve stereofonním efektu do vašeho pokoje přivolá málem nukleární bouři. Myslím, že málokdo mohl očekávat takové entrée, ale fantazii se meze nekladou….

UP FROM THE SKIES – odlehčený začátek s bicími a máme tady píseň, které se hodně blíží swingu, ovšem v experimentálním pojetí. Vstup jazzu na tuhle půdu je odvážný a tak můžeme slyšet Jimiho výtečně frázující zpěv, který se stěhuje zprava doleva a kytarové deformace pomocí wah wah pedálu jsou jímavé. Jimi si pohrává velmi citlivě s pedálem a moduluje jednotlivé tóny do zaoblených tónů. Pohybujeme se v mírném mezzoforte a v závěru wah wah pedál mírně zesílí a tahle skladba odeznívá.

SPANISH CASTLE MAGIC – tak tohle je mocný nástup dravého typu. Akcentované akordy a důrazné bicí nástupy nabídnou pořadně dravý model hendrixovského rocku. Skladba není formálně kompozičně komplikovaná, ale jemná práce s motivy a dynamické odstíny jsou zde vzájemně ve famózním poměru. Uprostřed skladby máme kvílivé kytarové sólo a v jednotlivých dalších fázích přichází řad změn v rytmu a v harmonii, které se prolínají do zvláštních obrazců. Znovu si připomenu obal alba, kde Jimi jako Buddha má vícero rukou, asi tak nějak na mě působí ta mnohoznačnost kytarových proměn. Fantazie!

WAIT UNTIL TOMORROW – melodická linka je dost čitelná a odvíjí se od základního modelu akordických proměn, ve kterých se v playbacích prolínají několikeré nepostižitelné a „nenaučitelné“ kytarové obraty a hmaty. Mitch Mitchell se k Jimi kytaře velmi dobře hodí. Reaguje přesně citlivě na jeho kytarová znamení a myslím, že zde došlo k velmi šťastnému spojení. Noel Redding hraje na svou dobu poměrně vynalézavé basy, ale možná mu místy chybí větší dravost (takový Jack Bruce nebo John Entwistle by v mnohých skladbách byli možná šťastnější volbou). Je to ale jen čirá spekulace a skladba je i tak sama o sobě hodně jímavá….

AIN´T NO TELLING – dravý rock – na rok 1967 hodně odvážné postupy. Zírám, kolik rytmických změn a proměn zde na necelých dvou minutách stačí proběhnout! Velmi dobře vypilovaná skladba. Redding vypomáhá se zpěvem a my máme možnost vnímat Jimiho kytarové pasáže ve spojení se zpívaným hlasem. Všechno je rytmicky velmi dobře svázáno a hnáno vpřed s velkým energetickým nápřahem. Myslím, že tohle je v mnoha ohledech hodně nezvyklá skladby s psychedelickým dozvukem v závěru..

LITTLE WING – nádherný příklad Jimiho kytarové vynalézavosti. S jedinečným citlivým přistupem pracuje s křehkým motivem – opravdu jako na „malém křídle“ – zranitelný a ohrožený. Zajímavé kytarové harmonie a v mezihře téměř majestátní nástup „mnohakytarového soundu“, kde se prolínají různé akordické zvraty. Vůbec se nedivím, že tahle skladba kytaristy odjakživa přitahovala a nadále bude přitahovat. Je důkazem, že Mistr dokázal postavit skladbu téměř subtilního charakteru s velkým vnitřním nábojem. Nádhera!

IF 6 WAS 9 – důrazný rockový nástup. Známý obrat a velký tlak a důraznost sdělení. Opět na první pohled je všechno čitelné a přehledné, ale v mezihře se věci dostanou do úplně jiného světla. Basové party se zde rozběhnout nebývalým způsobem (asi si je Jimi zahrál sám) a Mitch Mitchell se pustí místy na jazzovou půdu. Celek zní jako odeznívající vichřice a jeho bubenické eskapády as kytarovými kouzly mají onu magickou psychedelickou atmosféru, doplněnou tajemným nahallovaným šepotem a natočenými kroky. Místy mám pocit, jako bych poslouchal odvážný free jazz, slyším dokonce i flétnu (experimentuje na ní Jimi) a pět řada nečekaných zvratů zavánějících stavem mysli po aplikaci LSD (?!)

YOU GOT ME FLOATIN´- psychedelické opary přivanou na chvíli další iluzi, ale potom se zde začne odehrávat dravý rockový model hudby s opakujícím se schématem vypilovávaným do detailu. Jedním ze sboristů je i Roy Wood z Move (později Wizzards). Tak tohle je přesně ten model chaotické hudby bez koncepce, která mi zní jako lehce organizovaný šamanský obřad voodoo.

CASTLES MADE OF SAND – v téhle skladbě jakoby Jimi používal ve zpěvu dylanovský model interpretace (jen chvíli?) a pak se s řadou sekaných breaků odvíjí další hudební téma. Rytmus se propojuje s hůře čitelnou melodií a kytarové experimenty s klouzavým dozvukem mají ten tajemný opar slýchaný v názvucích na experimentálnějších skladbách Beatles. Ve skladbě se děje hodně zvratů a tak mluvit o klasické písničce není příliš namístě…

SHE´S SO FINE – tak tohle je další model psychedelického rocku poloviny šedesátých let na britských ostrovech. Za mikrofonem stojí baskytarista Noel Redding a my můžeme mít iluzi, kterou zhruba ve stejně době používali raní Pink Floyd, doboví Rolling Stones a Beatles v té vokální stavbě. Hudba je však mnohem energičtější a dravější s řadou nekompromisních bubenických breaků a kytarových eskapád se zkresleným soundem. Zajímavá proměna na albu!

ONE RAINY WISH – procítěný příspěvek s krásně ohýbanými tóny kytary a laskavě znějící vokální příspěvek Jimiho. V další fázi skladby hudba získá na intenzitě. Experimentujíci Jimi s mňoukavými tóny kytary a mocný nástup vícehlasu sem přivolá prvky soulu. Poté se zase vracíme do sdělné polohy, kterou ovšem koloruje předivo neuchopitelných tónových kreací, které se rozpojují a vzápětí spojují. Velmi imaginativní a přitahující. Myslím, že ve své době dostat do hudby takovéto prvky bylo hodně revoluční, přinejmenším velmi nezvyklé….

LITTLE MISS LOVER – důrazná bubenický nástup a kytarový riff podpíraný wah wah pedálem přitáhne do popředí i výrazné basové tóny a skladby se v lecčems přibližuje k funku. Nezůstáváme ale na nějakém jednom motivu a vzápětí zde přichází nová sprcha v podobě kytarového sóla a dalších proměnlivých minitémat, která do sebe zapadají jako ozubená kolečka nějakého monstrózního soustrojí. Milovník jasné a čisté melodie asi ustrne, ale kdo má rád experimenty a hledá neprozkoumaná místa je tady rychle doma…

BOLD AS LOVE – závěrečná píseň, která dala i albu název. Trochu jsem čekal, že se dočkám elektrického blues, ale tady mu Jimi nepopřál prostor, jaký byl v té době v kursu. Myslím, že experimentující model hudby zde nachází hodně prostoru. Zpomalované a vzápětí zrychlované kytarové sólo s přídavnými playbacky zní majestátně, ale zase nikoliv agresivně. Místy mám pocit, jakoby Jimi byl malíř, který drží paletu s barvami a stojí před plátnem na který nanáší jednotlivé barvy (tóny) v těch správných proporcích s rytmy. Leslie efekt obejme i zvuk bicích, basů, kytary a zvonků a v závěrečné vichřičné fázi je dílo dokonáno….

Album Axis: Bold As Love je dalším mistrovským dílem z Hendrixovy dílny. Menší prostor zde dostal i Noel Redding. Potvrdilo, že Jimiho invence má hodně hluboké kořeny a že bude odvážně posunovat hranice dál bez omezení. Kus práce na něm odvedl manažer Chas Chandler a myslím, že i koncepce víceméně skladeb kratšího formátu zde zabrala. Posluchač není utápěn v bezbřehých improvizacích nebo experimentálních studiových překvapení, ale má možnost kolekci písní rychle strávit. Umění zkratky zde slaví velký úspěch.
Rovněž design obalu vyjadřuje psychedelické vize metafyzického rozpínání mysli, typického pro dobu, kdy tahle hudba vznikla. Orientální (buddhistický model indického duchovního pojetí) výtvarný koncept je magicky přitažlivý a výtečně koresponduje s hudbou na albu v nezbytné barevné jásavosti a kaleidoskopické barevnosti. Domnívám se, že opravdový milovník rockové historie tohle album doma nemůže nemít.
Pět hvězdiček bez diskusí!!




» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Axis: Bold As Love
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Return To Forever - Romantic Warrior
2013-04-20

Return To Forever / Romantic Warrior

5 stars

Album famózních Return To Forever Chicka Coreyi s názvem Romantic Warrior si mě přitáhlo už v dávných časech ilegálních burz v sedmdesátých letech. Vzpomínám si, že některé „neinformované“ hardrockery mátl obal alba s vypodobněným rytířem, ale ostatní byli natěšení, co tahle fusion kapela připravila nového po předešlém setu kvalitních alb.
V dané době jsem si dokompletovával na vinylech „svoje“ Beatles, tak musel tento albový počin nějakou chvíli počkat, než na něj přišla řada.
Později jsem si album pořídil v digitální podobě a protože jsem po něm zase po nějaké době sáhnul, tak se s vámi rozdělím o svoje dojmy…

MEDIEVAL OVERTURE – Corea zahajuje téma opakujícím se schématem na synthesizery Yamaha a hned za ním se jako závan bouře přihlásí vichřice bubenických eskapád Lennyho Whitea a funkově nadupané baskytarové běhy Stanleyho Clarka. DiMeolu zatím moc neslyším, protože Corea dává prostor elektronické smršti, které zahltí prostor….. Po odeznění sem vstoupí kompozičně a aranžérsky výtečně pojednané téma, v němž se Al DiMeola dostává svými rozechvívanými tóny do otevřeného prostoru. Tohle je ovšem hra skutečných velmistrů progresivního jazzu sedmdesátých let. Všechno zde pulsuje, hřmí a vzájemně se prolíná do úžasných obrazců a vzorců, kde zůstává řadě hudebníků jejich potenciál stát daleko za tímto vzorem. Clarke a DiMeola tady jedou famózní unisono rámovaná superbubenickými postupy…

SORCERESS – tak tohle vypadá na bytelný funk, do kterého vstupují výrazné jazzové prvky. Corea opět čeří klávesnici elektrického piana Fender-Rhodes, ale používá i clavinet Hohner D6 a DiMeola sem nahrál v playbacku dva suverénní kytarové party. Ten první seká kila ve funmkovém doprovodu a ten druhý nabídne jeho mrštné kytarové tříštivé obrazce, které jako jiskry se rozletují napříč harmonií. Rockový prvek sem přichází s důraznými riffy, ale vzápětí je střídán melancholií. Corea nepoužívá hammondky, ale varhany Yamaha, ale teď i koncertní klavír. To jsou úhozy a brilantní hra! Radost poslouchat. Posluchač málem nestačí sledovat tři, místy až čtyři časové hudební roviny, které kapela dokáže homogenní spojovat dohromady. Digitální zvuk zprůzračňuje jednotlivé instrumentace a všechno je čitelně slyšitelné a identifikovatelné.

THE ROMANTIC WARRIOR – jak už předesílá název, romantika dostává průchod. Al DiMeola odkládá elektrickou kytaru a bere do rukou akustický kation, Clarke ke hře použije kontrabas se smyčcem, na který hraje stejně výtečně a pak je tu samozřejmě Corea: klavírní party jako od Chopina, Rachmaninova (samozřejmě ctím jeho autorský vklad), ale prvky vážné hudby propojuje s jazzem s úžasnou lehkostí a křišťálová struktura jeho tónů a úžasná dynamika přednesu musí posluchače doslova odzbrojit. White sem vstoupí s bicími rovněž, je technicky dokonalý svými breaky, ale ukázněný a nepřebíjí atmosféru a tak si můžeme vychutnat fantastické basy, kytarové a klavírní party a doslova se kochat jemnými nuancemi téhle fantastické souhry. Plnokrevné, výbušné, hladivé, chladivé, žhnoucí a pálící…. To všechno přináší „romantický válečník“, který dal albu název. DiMeolovy famózní běhy na přitlumených strunách oscilují mezi flamencem a latinskoamerickým jazzem. Učebnicový příklad muzikantského mistrovství famózního formátu…

MAJESTIC DANCE – kytarový nástup a skladba se dostává na klasický jazzrockový model. Podíl DiMeolovy elektrické kytary je hutnější a razantnější, zatímco Corea ovládá svůj rozmanitý klávesový park. Elektrický clavinet sem přitáhne prvky barokní hudby…. Tak mě napadá, co by na tyhle hudební útvary řekl takový Bach, Händel, Purcel nebo Mysliveček (?). Corea Fender-Rhodes na albu používá podle mého soudu výrazně méně, než na předešlých albech. Vnímám ho tady jaksi méně čitelně (?), třebaže jeho jméno je s tímto nástrojem neodmyslitelně spojené….. Tady se ovšem vaří v ďábelské kuchyni za pomocí clavinetu a elektrické kytary opravdu ďábelský pokrm. Pro znásobení účinnosti sem DiMeola nahrál více kytarových partů a hřmící kulometná rytmika všechno žene dopředu s neúnavnou rychlostí. Je to prostě „tanec“ od začátku do konce, pravděpodobně s nejvýraznějším rockovým podílem.

THE MAGICIAN – jak už napovídá název, bude se tady trochu kouzlit. Dueta Clarka a DiMeola berou dech. Corea kouzlí na klávesy v jakoby kosmické oparu a celá skladba se zvolná vznáší ve stupňující harmonii výš a výš…. Dochází zde však k řadě proměn a máme tady docela jiný motiv, kde cinkají percussion, zvonek, slyším precizní flažolety na kytaru a baskytaru. Uvědomuji si, že v dané době podobným způsobem na baskytaru snad nikdo nehrál jako Clarke (!). Některé okamžiky promění tuhle hudbu v rapsódii a skladatelské postupy sem přivedou zcela nečekané okamžiky, které se od jazzu hodně vzdalují. Return To Forever se zde virtuálně názorným způsobem daří vařit v alchymistickém kotli neuvěřitelný lektvar a tento proces zde ztvárňují nenapodobitelným způsobem. Je to hra, improvizace, napsané téma? Myslím, že je to jedna, místy přestávají skoro platit některé zákonitosti…

DUEL OF THE JESTER AND THE TYRANT (Part 1 & Part 2) – ponurý, tajemný úvod otvírá poslední členěnou kompozici. Mocná harmonie jako v art rocku se pojednou od mlčí a basový vstup promění hudbu do zcela jiného modelu…. Jako bych zde místy slyšel Franka Zappu. Ta proměnlivost je tak členitá a hudební motivy zurčí jako horská bystřina. Fender-Rhodes a elektrické smyčce tvoří tlustou vrstvu hudebního základu a je zde opět DiMeola se svými barevnými kytarovými impresemi a jeho gradující kytarové jízdy se posouvají do světa famózních a nepostižitelných hudebních obrazců. Dynamické proměny potvrdí nesmírný smysl pro kolektivní hru a prostor. Synthesizerové kreace mají suverénní tvář a bublají a bzučí jako roje agresivních včel v úlu. DiMeola se ukázněně vyrovnává s přesnými doprovody, stejně tak jako s nedostižnými sóly. Nepotřebuje wah wah pedal ani fuze, jeho zvuková barevnost všechno nahrazuje. Funkové slapování Clarkovy baskytary pumpuje jajo pneumatické kladivo a Whiteovy bicí dělají neuvěřitelné kousky. Clarke zde řádí svými piccollo basy v neuvěřitelně rychlých obratech. Vstřebat tyhle dojmy, dokonce s aplikací krátkých hudebních legrácek zbavuje stresů a starostí a mě nezbývá než hluboce smeknout, před tím, co se tady odehrává od začátku až do konce….

Vedle Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Lifetime….. patřili Return To Forever mezi absolutní špičku dané kategorie. Na albu se sešli skuteční velmistři svých nástrojů, kteří se letitou spoluprací a díky mimořádnému talentu dokázali opravdu vypracovat na jedinečnou úroveň. Nicméně Return To Forever jako daný kvartet se po tomto albu částečně rozchází. Al DiMeola se rozhodl pro sólovou dráhu a Chick Corea nahradil kytarový post (tuším) saxofonem Joe Farrella a odešel rovněž vynikající bubeník Lenny White …. Občas se mi zasteskne, že není možné dnes už tuhle sestavu vidět „řádit“ na koncertních pódiích. Připomněl jsem si to, když Chick Corea zavítal jako hlavní hvězda před nedávnem do Brna na Jazztival. Přivezl sebou kvalitní hráče, nicméně podle mého soudu by Return To Forever byli bývali šťastnější volbou…. Prostě některé věci nevrátíme. Bolševik v polovině sedmdesátých let zavřel kohouty a tyhle kapely k nám jednoduše nepustil, i když se vymlouval na nedostatek devizových prostředků na zaplacení zámořských skupin (!) Kdyby nebyly zvány všelijaké východoněmecké, sovětské, rumunské, bulharské a maďarské skupiny a ušetřily by se tyhle prostředky, mohly zde alespoň jednou hvězdy amerického fusion music zahrát a určitě by taková Lucerna nebyla poloprázdná…..
Myslím, že alba Where Have I Known You Before (1974), No Mystery (1975) a Romantic Warrior (1976) jsou umělecky vyrovnaná, nabítá spoustou energie a famózních muzikantských a aranžérských nápadů…. Tady prostě nejde jinak než udělat absolutorium – pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Return To Forever - Romantic Warrior
» popis a diskografie skupiny Return To Forever


Blood, Sweat & Tears - BS&T 4
2013-04-19

Blood, Sweat & Tears / BS&T 4

3 stars

Čtvrté řadové album amerických Blood Sweat And Tears jsem objevil v r. 1972, když k nám Dum Dum India přivezla várku angloamerických alb. Protože jsem byl jednoznačně unešen z jejich dnes legendární Dvojky, bylo celkem jasné, že koupit hned následující album bude mít logiku a tak jsem si vítězoslavně album nesl domů natěšen tím, čím mě tahle hudební parta překvapí…
Dnes mám Trojku a Čtverku na jednom nosiči CD a protože jsem slíbil, že nabídnu recenzi i na tohle album, tak se do toho pustím…

GO DOWN GAMBLIN´– tak tohle je začátek jako břitva. Vysunutá elektrická kytara a rytmika jako zvon. Dechová sekce jede na plný plyn. Z téhle skladby mám pocit, jako kdyby ji hrálo Chicago (!) Jsou to však jejich doboví konkurenti. David Clayton-Thomas je pan Zpěvák a navíc sem vloží i kytarový part, kde se nebojí přitlačit na zesilovač a společně se Steve Katzem sem vloží řádnou porci jazzrockového odvazu. Vynikající skladba, která je propracovaná do posledního detailu. Ukázkový příklad fusion music první generace. Napětí, dravost a muzikantská odvázanost. Už teď bych skladbu pasoval na nejsilnější okamžik na albu, třebaže jsme teprve na začátku. Tomu se říká start!

COWBOYS AND INDIANS – druhá skladba je výrazně mírnější. Melancholická v mollových tóninách se zřejmou nostalgií po starých dávno odvátých časech Divokého západu, jak už prozrazuje samotný název. David Clayton-Thomas svým chlapisky drsným pojetím sem vloží trochu snesitelného sentimentu za podpory výtečné dechové sekce. Katz sem vloží kratší sólo na foukací harmoniku. Skladba by se vešla na jejich Dvojku jako bonus, nijak neodporuje atmosféře na tomto albu….

JOHN THE BAPTIST (HOLY JOHN) – dlouhé tóny dechů a úderné klavírní party se rozbíhají ve swingujícím tempu vpřed s řadou zásadních rytmických akcentů. Posun k jazzu je zde citelný. Skladbu napsal Al Kooper a kapela ji přearanžovala s důrazem na dechovou sekce a důrazné rytmické vstupy. Kytara je odtud vytěsněna a z kláves se zde prosazuje jenom klavír, ale je místy hodně překryt dechovými party. Skladba by mohla být i gospelem, což částečně připouští i duchovní obsah textu. Píseň je ale jakási rozplizlá v závěru a chybí jí nějaká jednotící myšlenka….

REDEMPTION – Bobby Colomby nám předvede svou precizní jazzovou bubenickou průpravu a máme tady řízné jazzové poselství. Clayton-Thomas je tady výtečný. Poradí si se zpívanou melodií i výtečným frázováním a jeho drsný hlas se opírá o zdůrazněné koncovky. Řízný doprovod rozšíří rytmické metrum na conga a poměrně složité harmonické proměny dávají příležitost trubce a řízným přiznávkám saxofonů a trombonu. Tak tohle už je ryze jazzové poselství s řadou chorusů a musím obdivovat Colombyho dusající bicí a Fielderovu technicky precizní baskytaru. Ten si zde také zahraje navíc na kytaru. Řekl bych, že v téhle skladbě se najdou moderní jazzoví hráči, kteří budou hledat inspiraci a schopnost se seberealizovat. Docela obtížný kousek….

LISA, LISTEN TO ME – konečně se přihlásí elektrická kytara Steve Katze. Nic zázračného, zní opatrně a velmi krotce. Žádné výboje, jen lehké pošimrání a pak se opět stáhne do pozadí.
Výtečně zazpívané, ale obecným pojetím je skladba vedené do easy listening jazzu, v jakém skončilo v polovině sedmdesátých let i Chicago. Vynikající Lew Soloff a Cucj Winfield na trubky se dobře doplňují se saxofony, ale jinak se zde nějaké hudební „revoluce“ příliš nekoná…

HIGH ON A MOUNTAIN – uvolněnější skladba baladického typu z pozadí sem přicházejí hammondky Dicka Halligana a dlouhé tóny dechů. Skladba je oslavou mužského hrdinství a ten patos ze skladbu nemohu neslyšet. Katz sem pustí dlouhé zkreslené tóny elektrické kytary, ale zase jenom chvíli, aby snad nepopudil tradiční jazzmany (!?). Dobře zahráno a dobře zaranžováno, ale jako bych cítil zvolna, ale neodkladně vyhasínající kotel plný nápadů a originality. Třeba je to jenom zdání….

VALENTINE´S DAY – den za milovaných v interpretaci Steve Katze. Jeho hlas zní vemlouvavě. Je mu dobře rozumět, ale jeho barva hlasu zní všedně a místy až tuctově. Jestliže se jedná o milostnou píseň, je jazzová lyrika docela namístě, ale nejsem si jist, jestli je volba jeho zpěvu nějakou devizou pro kapelu, i když změny jsou vítány. Ve skladbě prosadil akustické kytary, máme tady prostor i pro Halliganovy hammondky a dechová sekce zní umírněněji. Jednotlivé vstupy nabídnou Soloffovy výtečné trumpetové tirády, ale obecně se jedná o obyčejnou písničku, kterou dostal do rukou jazzový aranžér a rozhodl se s ním něco udělat…

TAKE ME IN YOUR ARMS – tohle je ovšem už číslo pro Davida Claytona-Thomase. Tady se už zase vaří v soul-jazzové kuchyni s těmi nejlepšími ingrediencemi. Je tady hodně energie, zpívané dravosti a úpornosti. Výtečné proměny a muzikantské nástupy. Formálně výborná věc, ale chybí mi zde podíl varhan, kytary a percussion. Hit z toho ale nebude, i když skladba má tvář a styl kapely potvrzuje…

FOR MY LADY – dechová sekce je výborná, ale připomíná mi pohřební intrády nebo vánoční matiné na kostelní věži. Je to úvod pro další baladu. David Clayton-Thomas si dokáže přesvědčivěji poradit s písní, která byla napsána Katzem, ale nakonec nazpívána hlavní zpěváckým frontmanem. Má v sobě jakési retro, nostalgie po starých časech a vyznání lásky po letech. Nemyslím, že by to byl nějaký sirupovitý kýč. Interpretace nemá chybu a aranžmá rovněž, ale Claytonovi-Thomasovi přece jen sluší dravější, říznější a syrovější interpretace.

MAMA GETS HIGH – například další skladba. Nazval bych ji uvolněným jazzovým blues. Rytmika výborně swinguje. I tato skladba má svou atmosféru a pojetí. Vzpomenu si na třicátá léta a noční kluby v Chicagu, kde se prolínal svět gangsterů, navoněných prostitutek a všelijakých šíbrů a podvodníků. Velmi stylové. Zpěv a sekce trubek, trombonu, saxofonu jdou do sebe ve velkém stylu. Posun k jazzu je tak silný, že už si málem nevzpomeneme, jak album začínalo a kam se jeho hudba posunula…

Albu určitě prospěl remastering, původní analogový záznam řadu věcí smazával nebo zatlumoval. Ve srovnání s Chicagem zde opravdu postrádám suverénní elektrickou kytaru a také klávesy nejsou ve správném poměru ke dechové sekci, která zde instrumentálně vyhrává na celé čáře. Opravdu nadšen jsem byl z úvodní skladby a ta v mých očích sbírá albu hodně bodů (hvězdiček), pak ale je zvolna cítit jakýsi odliv a muzikanti Blood Sweat And Tears se až příliš brzy vzdávají pozice progresivní jazzové kapely. Jsou zde zajímavá a silná místa, ale myslím, že ta linie naznačená druhým albem se viklá v základech a muzikantské výkony jsou vpřed za hodně kulhající invencí. Objektivní by bylo tři a půl, ale dát mohu jen tři hvězdičky. Kdyby zde byly ještě tak dvě další skladby v podobném duchu jako ta úvodní, určitě by byly čtyři namístě, ale nejsou…. Nezapomenu ale připomenout, že nám zde zpívá Pan Zpěvák!


» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - BS&T 4
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears


Blood, Sweat & Tears - Child is Father to the Man
2013-04-14

Blood, Sweat & Tears / Child is Father to the Man

3 stars

První album Blood Sweat And Tears s filozofickým názvem Child Is Father To The Man, jsem poznal až po jejich famózním druhém albu a tak jsem jaksi podmíněně začal obě alba srovnávat, třebaže to nebylo tehdy příliš objektivní. S odstupem času musím říct, že je to sice jedna skupina, ale poměrně dost odlišné hudební principy první a druhé album od sebe oddělují. Je to (domnívám se) dáno tím, že první album měl pod kontrolou legendární Al Kooper, který toužil založit rockovou kapelu s říznou dechovou sekcí a vytvořit tak spojení rocku, blues, soulu, jazzu a psychedelie. Vybral si skvělé newyorské hudebníky, studované hráče z renomovaných škol Berklee Art School Music a Julliard a CBS mu nabídla lukrativní smlouvu. Ve stejném roce získal vavříny slávy za Supersession a navíc byl uznáván i slavným Bobem Dylanem. Kooper byl prostě mužem roku a všechno mu jaksi vycházelo. Vyšlo však také všechno na debutním albu. Desku jsem získal ještě v sedmdesátých letech a velmi mě mrzel její zvuk. Také stereo se mi zdálo jaksi nevyvážené, ale desku jsem si tehdy nechal.
Když se za ní zpětně ohlížím, musím konstatovat, že se v zde přítomných 12 skladbách snoubí jazz s blues, rockem, soulem a taky popem. Kooper byl sice zdatný instrumentalista, ale na druhé straně nezavrhoval formu kratší dobře proaranžované písničky, což se na albu určitě významně projevilo. Jako studovaný hudebník chtěl album možná pojednat v jakémsi koncepčním duchu a tak úvodní OVERTURE je jakýmsi úvodním tématem, kterým vstoupí posluchač do jakéhosi hudebního dobrodružství… Ovšem I LOVE YOU MORE THAN YOU´LL EVER KNOW je přesně typ skladby, který Kooperovu svědčí a sluší. Je to expresivní blues a když si zvykneme na jeho vysoký hlas s mírně patetickým timbrem v exponovaných pasážích, uznáme, že se tady opravdu dílo podařilo. Naproti tomu MORNING GLORY mi zní jako „písnička“, která zde buď neměla být vůbec, nebo se mělo s tímto materiálem pracovat jiným způsobem. Tahle skladba mi prostě nesedne. MY DAYS ARE NUMBERED je ovšem podařeným pokusem spojit píseň se soulem a psychedelickým nátěrem. Kapela tady ukazuje, že má vysoké ambice se hráčsky prosadit, a třebaže není skladba příliš dlouhá, má svoji expresivní katarzi a tak se ani není třeba divit tomu, že si skladbu vybral i Michal Prokop a společně s Framus Five ji nahrál a nazpíval a navíc… docela dobře a přesvědčivě. I když Prokop měl sytý a syrový hlas a Kooper zase vysoký a otevřený vokál…. WITHOUT HER je písnička, ale přiznám se, žze mě do jisté míry uhranula. Bude to asi tím, že je zde použita latinskoamerická bossanova. Hudba pěkně klapotá a šlape a vytvoří dokonalou iluzi easy listening jazzu. Mám pocit, že ji nazpívala na počátku sedmdesátých let u nás i Helena Vondráčková pod názvem Bůh i Ďábel. Helenku jsem sice nikdy neprožíval, ale tady hrálo Šest strýců, kteří platili za dobově špičkové jazzové hudebníky, kteří se snažili do hudby vsunout soul a neznít jako TOČR (Taneční orchestr československého rozhlasu) a tak mi tahle česká coververze tak úplně nevadila, jako jiné hrůznější české výplody zahraničních originálů. JUST ONE SMILE je dalším pokusem spojit písňovou formu s jazzem. Nějak jsem ne plně pochopil tento záměr a myslím, že na albu se některé skladby povedl víc… I CAN´T QUIT HER právě patří mezi ty zdařilejší. Tady se Kooper odrazil k zajímavému aranžmá a Blood Sweat And Tears pracuje v některých pasážích docela zajímavě, ale ani oni nejsou zřejmě úplně ukotveni v tom co dělali a protože to byla v dané době Kooperova kapela a hudebníci se dostali většinou poprvé na skutečné album, jejich vliv nebyl tak zřejmý a znatelný, aby se zde už od začátku vyprofilovali. MEAGAN ´S GYPSY EYES je určitým vybočením z daného stylu a je zda snaha hrát trochu jinak a právě tahle balada měla být příkladem, jak se vyrovnat s jinými principy. Myslím, že se to ne úplně podařilo. SOMETHING GOING ON je pro změnu rhythm and blues, kde se zase klade důraz na emocionálnější vyjádření za pomocí výraznějšího riffu. Myslím, že na tomto poli byly natočeny i lépe zpracované skladby, ale i hůře a tak bych hovořil spíš o takovém průměru. Průměrnost ale nemá na prvním albu neznámé skupiny mít vůbec žádný prostor, tady se má naopak jet na plný plyn a neubírat ani v zatáčkách! Docela vtipný nápad mi připadá ve skladbě HOUSE OF THE COUNTRY. Není to sice country v tom pravém slova smyslu, ale byl zde vložen zvukový obraz venkovského dvora se všemi možnými hospodářskými zvířaty a němými obyvateli fiktivní farmy. Ve stereoefektu se to dobře poslouchá, ale nápad zase není tak úplně původní, protože ten, kdo zná slavné album The Beatles – Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, tak tenhle nápad identifikuje mezi skladbami Good Morning, Good Morning a Sgt. Pepperś Hearts Club Band /reprise a ten je o rok starší než debut Blood Sweat And Tears…. THE MODERN ADVENTURES OF PLATO, DIOGENES AND FREUD je odrazem Kooperova intelektuálního záběru. Studoval vedle hudby ještě historii a sociologii a tento aspekt se promítl i do skladby kde spojil antické klasiky s „vynálezcem“ psychoanalýzy Sigmundem Freudem. Závěr SO MUCH LOVE / UNDERTURE má zase onen bluesový náboj a celou procházkou po tomto albu uzavírá.
Album Child Is Father To The Man má silná místa, ale jsou zde bohužel i okamžiky, které se povedly méně a které zde asi neměly být vůbec zařazeny. Blood Sweat And Tears byli nazvání velkou nadějí mladé jazzové Ameriky (zejména na východním pobřeží), ale některé věci měly asi uzrát. Kooper nakonec nebyl s projektem spokojen a kapelu jako kapelník, skladatel, hudebník a hlavní ideový vůdce opustil. Jeho místo nahradil ambiciózní producent James William Guercio, který startoval na západním pobřeží u CBS o rok později s Chicago Transit Authority a tomu se podařil s druhým albem Blood Sweat And Tears husarský kousek, ale to už do téhle recenze nepatří. Kapela má vynikající rytmiku – bubeník Bobby Colomby i baskytarista Jim Fielder jsou špičkoví hráči, ale i trumpetista Randy Brecker, trombonista Dick Halligan a multiinstrumentalista Fred Lipsius jsou třída…. Zato kytarista Steve Katz je asi lepší hráč na foukací harmoniku. Jako zpěvák má chlapecky měkký hlas, který se do daného stylu hudby podle mě moc nehodí. V Blues Project se mi zdál jaksi čitelnější, ale v Blood Sweat And Tears mi přijde matný a méně výrazný. Al Kooper je na albu naopak hodně čitelný, ale přiznám se, že na Supersession a na Live Adventures se mi líbí víc… Srovnám-li debut Chicaga a Blood Sweat And Tears, jednoznačně to u mě vyhrává Chicago, třebaže v r. 1969 bylo druhé album Blood Sweat And Tears vyhlášeno nejlepším albem roku 1969 (předběhlo i tehdy slavné Doors)…..
Vtipný je ovšem výtvarný design alba, kde každý přítomný hudebník drží sám sebe v generačním odstupu (ve zmenšené grafické podobě). Velmi dobrý a navíc vtipný nápad.. To ale nestačí a i přes některé nesporně silné okamžiky nemohu album dekorovat více než třemi hvězdičkami.


» ostatní recenze alba Blood, Sweat & Tears - Child is Father to the Man
» popis a diskografie skupiny Blood, Sweat & Tears


Savoy Brown - Boogie Brothers
2013-04-14

Savoy Brown / Boogie Brothers

5 stars

Savoy Brown je kapela, která mě natolik přesvědčila svým pojetím boogie, blues rocku a rock and rollu, v počátcích s mírně psychedelickým názvukem, že jsem si z jejich poměrně bohatého repertoáru pořídil více alb už kdysi na vinylech a v současnosti na CD vlastním „jenom“ tři řadové věci. Podobně jako v jiných skupinách identického ražení i tahle parta procházela řadou personálních proměn a nejsem si jist, jestli to vždy bylo vždycky ku prospěchu, ale jejich albová produkce mě zase nikdy nezklamala natolik, abych se od nich nějak odvrátil. Když se v r. 1974 objevilo jejich album Boogie Brothers na první pohled mohlo vypadat jako další řadový počin, ale překvapila mě okolnost, že vůdčí osobnost Savoy Brown – kytarista Kim Simmonds se obklopil dalšími kytaristy stejného ražení Millerem Andersonem (Keef Hartley Band) a Stanem Webbem (Chicken Shack) a tohle trio nabídlo album se třemi sólovými kytarami. Tahle strategie si mě jednoduše přitáhla a album po delší době zakotvilo v mé sbírce…

HIGHWAY BLUES – dravý zvuk elektrických kytar si přitáhne svou pozornost vypilovaným riffem a už slyším nebývale ostrý hlas Stana Webba (u Chicken Shack jeho hlas v začátcích takovou průraznost neměl), který hraje na slide-kytaru. Prvního sóla se ovšem ujme Miller Anderson. Docela originálně použije Leslie efekt pro svoje kytarové extempore. Rytmika Erika Dillona (bicí) a Jimmyho Levertona (bass) má správnmou důraznost, ale ve druhém sóle už je tady Kim Simmonds s výrazně ostřejší barvu sóla. Blues rock, který má říz a drive!

ME AND THE PREACHER – do druhé skladby vložil Simmonds slide-kytaru a mírně sem přivolal prvky country, ale ne ve stylu Nashvillu nebo Tennessee, ale spíš jižanský model ve stylu Allman Brothers Band. Levertonovy basy hru nekomplikují, ale přesně stále dokola opisují čitelné téma. Sólový part ve zpěvu má Anderson. Střídání slide-kytary a klasického rockové kytary je velmi ústrojné a píseň má atmosféru. Nic nepředstírá a je vám s ním dobře.

MY LOVE´S LYING DOWN – další skladba začíná poněkud rozvážněji. V podobném duchu se odvíjejí skladby J. J. Calea a mnohem později Chrise Reyi. Webbův hlas zní vypravěčsky a vůbec se mi zdá, že interpretačně vyspěl k větší přesvědčivosti než v začátcích. Ne, že by zde ohromoval nějakým závratným výkonem, ale dokáže pracovat s náladami a nezní stejně. Kim Simmonds sem vloží procítěné kytarové sólo. Blues v něm cítím každým coulem, v něčem může připomínat Petera Greena, ale je to jen zdání. Rytmika spolehlivě tiká a přizpůsobuje se náladám. Stan Webb sem vloží druhé sólo. Možná nevyniká nějakou strhující nápaditostí, ale vkládá sem patřičné emoce, které se v blues velmi cení. Teď se rozběhne v divočejších bězích, ale zvuk nijak necizeluje a hraje „jak mu zobák narost“. Webbův hlas ve výškách vám sice trochu přivře víčka, ale celkově skladba vychází na jedničku.

YOU DON´T LOVE ME (YOU DON´T CARE) – tady už zase jede dravá rytmická poloha, tak jak ji kdysi dávno vymyslel Muddy Waters. Není to autorská skladba, je to jediná coververze na albu. Zpívá Anderson a Kim Simmonds sem vloží foukací harmoniku poučenou Jamesem Cottonem a Anderson vypálí dravé kytarové sólo, zatímco Webb protahuje tóny slide-kytary. Vynikající kytarové sólo! A vůbec řemeslně velmi dobře zvládnuté elektrické blues se vším všudy co sem patří. V závěru slyším i mírné prokváknutí wah wah pedálu. Nic nevyčnívá. Náhle úplné ticho, ale hned poté se téma znovu vrací do několika taktů a pak je hudba záměrně zdeformována…

ALWAYS THE SAME – hudba pro dva bílé bluesmany. Anderson hraje na akustickou kytaru a zpívá a Simmonds hraje na steel-kytaru. Kombinace akustických Led Zeppelin, ale možná víc ještě Free (inspirace eponymním albem je místy dost zřejmá). Nádherně se to poslouchá a je to vítané vybočení ze schématu. Paráda!

EVERYBODY LOVES A DRINKING MAN – zpátky na elektrické půdě. Sem ovšem vstoupí i starý dobrý rock and roll v dravějším provedení. Anderson výborně frázuje, ale máume zde taky dobrou hlasovou spolupráci s baskytaristou Levertonem. Jestli každý miluje opilce si nejsem úplně jistý, ale tahle tématika do podobného typu hudby patří jako k velbloudovi hrb. Simmonds sem vloží přesvědčivě komplexní kytarové sólo a dupající a dravý hudební doprovod nabídne hospodsky kolektivní song pro pravé chlapy…

ROCK AND ROLL STAR – procítěný hudební úvod mírným nádech Santany, ale pak po úvodní introdukci sem vstoupí blues rock jako břitva. Dillonovy bicí výtečně dusají a Levertonova baskytara přede jako divoká kočka. Anderson do svých kytarových partů vkládá hodně energie a sešlapuje přitom wah wah pedál a stejně tak odhodlaně zpívá s velkým nasazením. Stan Webb se přihlásí druhým sólem v kvílivém pojetí rozechvívaných tónů. Rytmický základ je zde opravdu pevnou oporou a spojení instrumentace s basy a bicími je zde více důraznější než v jiných skladbách. Zpívat o rockandrollové hvězdě je téma vděčné a myslím, že se tady všechny aspekty jedinečně prolínají v tom nejlepším slova smyslu a s velkým nasazením až do závěrečného hutného finále s opakovaným riffem do kterého jedna z kytar vstoupí disonantním vybočením, ale konec se zpomalovaným závěrem nese opět v procítěném „pseudosantanovském“ tónu. Zajímavý hudební epilog.

BOOGIE BROTHERS – dravý nástup Simmondsovy kvílející kytary a další model hudby se nese ve šlapavém dravém modelu nekompromisního spojení boogie-rocku-blues. Simmonds zde popustí uzdu dalším emocím a kapela za ním zde řádí jako utržená z řetězu. Dillon udržuje dravé tempo a mění rytmické struktury, což je velmi vítané svědčí o tom, že tenhle model hudby není zdaleka dopředu dán. Kdo chce tak tady uslyší Led Zeppelin, Hendrixe, ale třeba i Budgie. Výsostné pojetí dravé hudby. Kytarové doprovody a spojovací můstky jsou tak přehlceny, že místy mi vzniká dojem, jakoby sem producent Harry Simmonds varanžoval přiznávky dechové sekce, ale je to jen iluze. Jízda na plný plyn od začátku do konce.

THREEGY BLUES – závěr ovšem patří poklidnému blues. Všechno se zlidní a prostor ovládne melancholie. Simmonds kouzlí se svými nezkreslenými tóny sledován Webbovou kytarou mírně v duchu starých dobrých Fleetwood Mac. Je to instrumentálka a je jakousi smířlivou polohou do závěru, kdy se vyčerpala veškerá energie a než se půjde spát, tak ještě bluesová ukolébavka na dobrou noc….

Jsem rád, že tahle deska vznikla. Tři osobití sóloví kytaristé se zde dokázali podělit o prostor a ve vzájemné kooperaci vytvořit podmanivý model hudby, který dlouhé roky vytvářeli v různých kapelách, ale společný zájem je svedl na jednu uměleckou platformu. Myslím, že podobně pojednaných alb v oblasti boogie-blues-rock zase tolik nenajdete. Navíc rok 1974 se nesl v Británii v jiných hudebních souvislostech a tenhle styl nebyl už zdaleka tak v kurzi jako v letech 1966 až 1970…. Nemám žádné výhrady (naopak mám pocit), že Stan Webb zde zní do jisté míry přesvědčivěji než na některých albech svých Chicken Shack… Album mohu vřele doporučit všem milovníkům blues rocku, boogie, jižanského rocku. Navíc hodnotím i okolnost, že podobně jako v případě alba s úplně jinou hudbou (Friday Night In San Francisco), zde byly rozepsány kytary do stereofonního zvuku adresně a my při poslechu můžeme identifikovat, kdo se náum při kterém kytarovém partu obnažuje...
Pět hvězdiček album unese.




» ostatní recenze alba Savoy Brown - Boogie Brothers
» popis a diskografie skupiny Savoy Brown


Sade - Promise
2013-04-14

Sade / Promise

4 stars

Druhé album exotické míšenky Sade (Adu) Promise, jsem si koupil na nelegální burze ve druhé polovině osmdesátých let, třebaže se pár mých ortodoxních kamarádů ušklíbalo, že se orientuji „nesprávným“ směrem, ale na druhé straně ti z mých kamarádů, kteří měli vztah k rhythm and blues, soulu a jazzu jejich názor nesdíleli a protože se mě její debutní album líbilo, byl jsem zvědav, zda tahle pro mě podmanivá krasavice udrží linii a potvrdí legitimitu svého stylového směřování, kterým ozvláštňovala osmdesátá léta proti chladnému vykalkulovanému synthipopu svou až erotickou podmanivostí a zvláštní atmosférou….

IS IT CRIME – uvolněná cool atmosféra přece jenom zdynamizovaná razantnějším nástupem, než jsem očekával, ale potom jsme už zase doma, tam kde chceme jít. Hammondky s dlouhým tónem, důrazná baskytara a živočišně „umírněné“ bicí se s dechovou sekcí lehce vetřou do vaší mysli. Sametově hladivý vokál Sade klouzá prostorem a její schopnost pracovat s dynamikou přednesu je stejně famózní, jako na předešlém albu. Myslím, že Andrew Hale je velmi citlivý klávesový hráč – umí to skvěle jmak na hammondky, tak na elektrické piano, stejně jako na klasický klavír, podobně jako Stuart Matthewman pracuje citlivě se saxofonem. Oba udávají instrumentální prim. Také Terry Bailey na trubku s dusítkem (mírně ve stylu Milese Davise) zde dokresluje atmosféru. Spojení rhythm and blues, soulu, jazzu a popu se zde děje s velkým vkusem bez podbízivosti. Dobrý začátek!

THE SWEETEST TABOO – pulsující bicí Dave Earlyho s asistencí percussion nabídnou směs salsy a dalších latinskoamerických ingrediencí. Hudba je živější, tanečnější a uvolněnější. Zajímavě sem vstupují s akcenty členové dechové sekce, krátkými přiznávkami a musím chválit skvěle tepající baskytaru Paula Denmana. Kdo má rád hudbu Střední a Jižní Ameriky a nepovažuje ji za „odpad“, ten je schopen se v této hudbě najít a prožít nejen latinizovaný jazz, ale i funk, kam se hudba zvolna dostává…

WAR OF THE HEARTS – percussion Martina Dittchama v úvodu a dlouhý melancholický saxofon (jako od Wayne Shortera). Zvláštní harmonická linka v náladotvorných obrazech s přítomným smutkem, který dokáže Sade krásně pojmenovat a vyjádřit svým emocionálním způsobem křehké ženy, aniž by musela tlačit na hlas. Při takové skladbě si dokážu představit, jak je půlnoc prázdná kavárna na pobřeží, všichni odešli spát a já svírám v náručí svůdnou malou mulatku, která na mě upírá svoje bezedné oči a i přes temnotu vidím její pootevřená ústa s lesknoucími se bělostnými zuby a cítím její dech a pot…. V pozadí slyším klavír, hammondky, elektrické piano, naříkající saxofon, bezpražcovou baskytaru, pulsující percussion, náladotvorné kytarové ornamenty. Je horká noc a my se budeme loučit a už se nikdy neuvidíme a zůstanou nám vzpomínky…. Tak tohle cítím a hudebně i interpretačně vnímám z téhle skladby….

YOU´RE NOT THE MAN – tahle skladba od začátku vypadá jako kontemplativní jazz. Je mírná, líná a uspávající. Sade výtečně vytváří melodickou linku, za podpory klavíru, Matthewmanova saxofonu a klouzavých basů a magického cinkání percussion. Děje se tady v miniaturním prostoru vyjadřování pocitů, kdy žena sděluji muži to co cítí z obapolného vztahu a asi to pro muže nebude příliš lichotivé a povzbudivé. Hudba mírně zesílí svůj tepot, ale nemyslím, že by se atmosféra smutku měla nějak dramatiky změnit. Akcentovaný rytmus hovoří za vnitřní emoce, třebaže Sade zpívá spíš s lehkou hořkostí a pocity muže se zobrazuje v saxofonovém vyznění a kytarových akcentech…..

JEZEBEL – příjemné kytarové rozklady za doprovodu saxofonu. Tohle je balada o židovské dívce, do které se Sade dokáže interpretačně výtečně vžít. Střídání mollových, majových, dimových a durových akordů se zde nádherně propojuje a kreslí v zajímavých impresích méně zřetelný hudební obraz. Elektrické piano Fender-Rhodes příjemně perlí svoje těkavé tóny a saxofon se ujme sóla v mezihře a s elektrickém pianem se gentlemansky přepouštějí prostor. Sade najednou přitlačí na hlas a její emoce vytryskne jako pramen čisté vody, ale vzápětí přitlumí a opět se vrací do své původní polohy. Krásná, vroucná a podmanivá balada, která má duši a citlivou duši dokáže oslovit a naladit. Krásný easy listening jazz v tom nejlepším slova smyslu.

MR. WRONG – trochu jazzového scatu v úvodu a výtečná kooperace Denmanovy baskytary a těkajících percussion, které podporují bicí, ale také elektrická kytara, která lehce občas prošlápne wah wah pedál. Elektrické piano a milesovská trubka s za nimi zvolna plíží a když k tomu připojíme Sade se svými zpívanými i scatovanými vstupu, máme zde zajímavý model svěžího jazzu uvolněného typu bez nějaké výraznější melodie ale s hmatatelnými emocemi….

PUNCH DRUNK – klavírní téma Andrewa Halea je stylově čisté a saxofon Stuarta Matthewmana si s ním velmi dobře rozumí. Pomalé, rovněž skoro líné, ale neusnete, klavírní party se tříští a oslňují vás svou sdělností bez potřeby nadměrného exhibování či improvizací. Skladba je instrumentální a Sade zde není přítomná. Její kapela dokazuje, že i bez své frontmanky má svou legitimitu a dokáže působit jako samostatná jednotka. Hale přesedne za hammondky a dlouhé sametové tóny jsou doplňovaný výraznými krátkými kytarovými akcenty. Mám pocit, jako bych chodil ranními ulicemi newyorské periférie v neděli ráno. Prší, je chladno, město vyspává bouřlivou noc a já jako osamělý chodec hledám někde azyl…

NEVER AS GOOD AS THE FIRST TIME – po předešlé skladbě musí přijít něco živějšího. Bicí sice získaly můj „oblíbený“styl osmdesátých let, ale píseň je vyvažována perfektně pulsující baskytarou a percussion, které táhnou skladbu k funku. Sade zpívá ve střední poloze trochu upozaděna, za ní se ozývá tlumený hukot hammondek a mezihra je stylově napumpované výtečnou baskytarou, která používá v závěrečném akcentu slapové odstřelování strun a elektrická kytara hraje důrazné doprovody. Skladba je určena k tanci, ale dá se zde i dost vyposlouchat v protirytmech a náladách. Hlas Sade je nahrán i ve sborech, který je protipólem jejímu hlavnímu sametovému hlasu.

FEAR – melodická basová linka se potkává s rozkladem akordu elektrické kytary a elektrické kytary a dlouhého tónu hammondek a táhlé tóny s přítomností přearanžovaných smyčců mají společně se zpívaným projevem Sade navodit pocit strachu. Bubenický nástup vojenského pochodového rytmu zní varovně, kooperace smyčců s instrumentací kapely je velmi účinná a také krátké sólo na elektrickou kytaru Carlose Bonnera (mohlo být delší) je velmi jímavé. Sade svým projevem deklaruje pocity strachu s vnitřním varovným hlasem a s vůkolními vlivy. Najednou cítím její ženskou křehkost a dlouhé smutné odeznívání smyčců a hammondek….

TAR BABY je dalším příspěvkem, který víceméně nevybočuje z daného konceptu alba laděného do soulu, jazzu, rhythm and blues a latiny. Možná bych mohl konstatovat, že zde chybějí nějaké průraznější instrumentální okamžiky, kdy se saxofonista, klávesový hráč nebo kytarista ujmou své role, ale takový trend zde nenajdete. Jsou to vynikající hudebníci, ale drží se podle pojetí hudby víceméně v roli doprovazečů, ale parádních...

MAUREEN je závěrečná balada, která je určená pro všechny osamělé ženy na světě, myslím, že se v ní podařila zkloubit ženská něžnost, křehkost, náladovost, smysl pro romantiku a tlumočit skrze interpretaci jakési nesdělitelné poslání. Také zde je potvrzen styl a nenastává nějaký zásadní hudební zvrat k jinému hudebnímu sdělení.


Z alba Promise nejsem zklamán. Sade je zde přesně taková, jak jsem si ji představoval. Viděl jsem později s ní i její koncertní sestřih záznamů na DVD a myslím, že naživo tahle hudba byla ještě přesvědčivější než ve studiu, což ale umocňovala i zajímavě pojednaná scéna, určitá exotika a výtečně seřízený zvuk. Kapela hraje přesvědčivě a dokáže navodit atmosféru v dynamičtějších i umírněnějších polohách. Co se týče skladeb samotných, tak si myslím, že hudební a autorská kreativita byla na prvním albu přece jenom větší a tak abych trochu odstínil Promise od Diamond Life, udělím album čtyři hvězdičky. Drsné rockery a metalisty stoprocentně nezaujme, ale jak jsem psal v úvodu, kdo má v sobě cit pro rhythm and blues, soul, jazz a latinu, ten k albu najde cestu, kromě toho, pokud si pozvete přítelkyni poprvé domů, popijete trochu vínka, zapálíte svíčku a budete sami…. myslím že vám tahle hudba pomůže víc, než nějaká milostná slovíčka. Prostě to zkuste….

» ostatní recenze alba Sade - Promise
» popis a diskografie skupiny Sade


Bush, Kate - The Sensual World
2013-04-13

Bush, Kate / The Sensual World

3 stars

Kolem britské zpěvačky, skladatelky, performerky Kate Bush jsem chodil s jakousi vnitřní nejistotou. Obdivoval jsem její ženskou krásu, uhrančivě hluboké oči, postavu, hřívu vlasu… její komplexní sex-appeal a samozřejmě její pronikavý křišťálově jasný hlas, ale už výrazně méně se mi líbily její písničky a její hudební doprovod. Průběžně jsem se s její hudbou seznamoval, ale její alba jsem cíleně nesbíral.
Na počátku devadesátých let ke mně připutovalo její album The Sensual World, které u mě nějaký čas zůstalo, abychom se seznámili. Zkusím se po jeho poslechu k albu nějak přiblížit….

THE SENSUAL WORLD – úvod patří zvonům (tubular bells) a pak už tady máme model hudby osmdesátých let se všemi jejími atributy. Dlouhý elektronický chladný tón, přítomnost synthesizeru (synclavieru) a programované elektrické bicí nástroje. Vstupují sem i dudy (?) nebo je to elektronická simulace (?) a přicházejí sem prvky world music. Nad tím vším se vznáší podmanivý hlas Kate Bush. Hudba má nádech balkánské – možná arabské hudby s tou jejich zvláštní stupnicí. Skladba má atmosféru, třebaže jí nejsem pohlcen do morku kostí, ale jsem po letech zase zvědav, jak na mě tahle hudba zapůsobí dál…..

LOVE AND ANGER – klavírní prvky a rytmické výpady bicích a percussion. Kate Bush zpívá ve velkém stylu a přesvědčivosti, ale další rytmické postupy už budou neměnné v duchu důrazu na druhou dobu ve stylu osmdesátých let. Je zde energie a oddanost podání souznící se zpívaným textem, ale hudebně se tady toho pro mě děje málo. Zato tu pracuje ženský sbor Tio Bulgarka. Jinak mi skladba připadá po odmyslení si hlasu hlavní performerky anonymní a mohl by ji zpívat ve své době leckdo (možná i Cindy Lauper).

THE FOG – bzučení synthesizeru a komorně znějící téma s tajemným přednsem Kate a mužského hlasu (?) a pak se před námi odvíjí melancholicky znějící skladba s polačenými akcenty kytary a zasmušilým tónem kláves. Mezihra s houslovým partem a smyčci se synthesozery by mohla být soundtrackem pro film Michael Collins s Liamem Neesonem, popisujícím dramatický zápas irského lidu s britským impériem. Dotěrné bicí jsou překrývány lesem smyčců, ve kterém slyším i chechot racků a před očima mám zamlženou krajinu skal a chudých cihelných domků na šťavnatých zelených pastvinách….

REACHING OUT – klavírní téma v úvodu působí nadějně, má mírný dozvuk a už je zde Kate s jejím panensky čistým vokálem a přál bych si, aby to tak zůstalo. Bohužel to tak nebude. Trio Bulgarka je tady zas a hudba najednou získá hutnější sound, který se valí před ní a ten celek na mě působí mírně nabubřele a pateticky. Vyjádření emocí se zde děje (řekl bych) spíše pod režií producenta, který má zájem nechat vydělat hodně hudebníkům a tak se ten hutný doprovod různě násobí. Nejsem si jist, jestli to písni a Kate Bush prospívá. Po odeznění hutného soundu zůstává takový mírně rozplizlý dojem….

HEADS WE´RE DANCING – tak tohle je už pro mě skutečná taneční věc do osmdesátých let. Elektronické bicí a percussion znějí velmi nepřirozeně a technicky chladně i když průrazně. Možná by to mohlo být téma pro nějaký broadwayský muzikál, kde vyniknou choreografie, kostýmy, světla a tanečníci na scéně…. Pro mě se tady toho ovšem po hudební stránce děje pramálo a spíš se těším, až bude konec a jsem zvědav, co přinese další příspěvek…

DEEPER UNDERSTANDING – byl zvolen trochu jiný rytmus a studené dlouhé tóny synthesizerů a opět ty vtíravé ženské sbory kolem Kate. Obávám se, že se už toho na albu asi moc nezmění. Hrají zde pro mě zvučná jména jako David Gilmour, John Giblin, král keltské hudby Alan Stivell, renomovaná jazzmani Eberhard Weber a Nigel Kennedy, ale třebaže jejich otisk (na albu) zde zaznamenávám, přesto obecně málo ovlivňují album tak, abych se dokázal s touto hudbu nějak hlouběji smířit. Kate zpívá ovšem famózně, ale ty zatracené programované bicí zde dělají víc škody než užitku a dlouhé chladné tóny synthesizerů spíš přivolávají ledovou královnu osmdesátých let Annie Lennox. Tohle není nic pro mě. Možná si někdo řekne, proč tedy album recenzuji. Je to proto, že se snažím v sobě vyždímat nějakou toleranci a vstřícnost pro jiné žánry a nedaří se mi to, při veškeré snaze…

BETWEEN A MAN AND A WOMAN – tak tohle už je podle mě hudba typická pro MTV těch časů. Klipová kultura. Na pódiu je podmanivá sexy dračice Kate Bush ve famózním oblečku a kolem ní se vlní homosexuálové se žlutými nagelovanými vlasy a kolem ní se vlní jako hadi do elektroktronického rytmu. Hodně gest a hodně vnitřního prázdna mezi mužem a ženou, jak mírně parafrázují název písně….

NEVER BE MINE – mám určitou představu o téhle skladbě. Kdyby Kate ze studia vyhnala všechny muzikanty včetně producenta a sama zasedla za klavír, přizvala Gilmoura na akustickou kytaru a Kennedyho s houslemi, bylo by to to pravé ořechové. Víc by vynikl její křišťálový hlas a prospěl by celkem nápadité melodii i ten komorní doprovod. V něčem, se zde atmosféra podoba albu Joni Mitchell Dog Eat Dog (1985), ale ty ženské sbory jsou vtíravé jako Nivea. Škoda, je to prostě jinak.

ROCKET´S TAIL – zdá se, že sem přichází výraznější změna! Sborový zpěv v úvodu jde téměř do divadelní polyfonické podoby. Nevím čím to je, ale mám pocit, jako bych slyšel perestrojkový doprovod k písni Miss Moskva s Jiřím Kornem. Je to samozřejmě nesmysl, ale ta asociace byla tak neodbytná, že jsem ji musel použít. Ale teď je tady změna jako zvon. Klasické bicí se všemi poctivými atributy a elektrická kytara Dave Gilmoura. Poprvé sem pronikly rockové aspekty a spojení nového aranžmá Kate sluší, asi bych ale poslal Trio Bulgarka na dvůr za studio, aby si dámy daly panáka nebo si zapálily a chvíli na albu nebyly. Nicméně i tak musím konstatovat navzdory divadelně dryáčnickému závěru, že tohle byla zajímavá pozitivní změna!

THIS WOMAN´S WORK – tak tady se jakoby plní moje přání, které jsem vyslovil u Never Be Mine. Tohle je Kate Bush ve své přirozené ženské kráse hlasu, pojetí a výrazu s výtečnými klavírními party. Ten synclavier v pozadí začíná působit rušivě a les smyčců sem vstupuje nenápadně a zase odchází. Tohle je píseň, která je schopna ve mně vyvolat pozitivní emoci a přál bych si, aby to tak i zůstalo. Sboristky sem ale přivlečou pozvolna atmosféru jako kolem zpěvačky jménem Enya a už se zase dostáváme tam, kde jsme „neměli být“. Naštěstí to ale neplatí absolutně a klavírní party a křišťálový hlas je jasnou tečkou v závěru….

WALK STRAIGHT DOWN THE MIDDLE – už jsme zase v osmdesátých letech se vším všudy, hlavně s těmi tolikrát mnou zatracovanými bicími. Je tady ale s bezpražcovou baskytarou John Giblin a ten umí. Ostatní doprovod je zase chladný, studený a i když mám rád různé typy melancholií, zde bohužel nenacházím ani jednu. Etnické vokální výkřiky se obávám skladbu nezachrání, i přes jakýsi naprogramovaný druh mystiky, který z ní stoupá….

S oblíbenými zpěvačkami to mám vyjasněné: Janis Joplin, Maggie Bell, Candy Givens, Inga Rumpf, Aretha Franklin, Flora Purim, Annie Haslam, Elkie Brooks, Carly Simon, Carole King, Laura Nyro, Grace Slick, Sandy Denny, Maddy Prior, Joni Mitchell, Nico, Marishka Veres, Christine Perfect, Lisa Gerrard, Sylvia Vartan….. s Kate Bush to nemám zdaleka ujasněné ani po tomto albu. Výtečný křišťálově znějící vokální podíl, se zajímavou barvou hlasu, ale ve službách „nesprávné múzy“. Respektuji její podíl ve vývojové linii britské hudby, ale na albu The Sensual World mi chybějí skladby typu Wuthering Heights a přebývá mi zde hodně tendenční chemie. Kate by si po řadě alb mohla dovolit dupnout a třeba i vyměnit producenta. Neudělala to. Také si říkám, že tady hraje zbytečně moc hudebníků. V dnešní době krize by to musel nahrát kvintet, ale takhle mám pocit, že se při přestávce Kate dívala z okna studia a kdo šel ze známých hudebníků kolem, tak toho pozvala na čaj a nabídla mu možnost, aby si zahrál. Asi tím naštvu její ortodoxní příznivce, ale na víc jak tři hvězdičky album alespoň podle mě nedosáhne. Sorry, Kate, obal alba je výtvarně nádherná a jsi pořáid krásná ženská, ale tohle album mě zanechává v rozpacích…..





» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Sensual World
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
2013-04-12

Premiata Forneria Marconi / Photos of Ghosts

5 stars

Skupinu Premiata Forneria Marconi jsem poznal z interview s Radimem Hladíkem v Melodii v polovině sedmdesátých let. Radim se zde zmiňuje, že se zvolna formuje nový Modrý efekt (1975) a že se nehodlá orientovat jazzrockovým směrem, ale že společně s varhaníkem a zpěvákem Oldou Veselým, baskytaristou a zpěvákem Janem Novým a bubeníkem Vlado Čechem poslouchají art rock a že je velmi zaujala italská skupina Premiata Forneria Marconi. Kapelu jsem neznal, ale název jsem nezapomněl. Po vojně (1976) jsem informace kolem ní trochu získal od jiných sběratelů, ale u nás o nich v hudební tisku žádná zmínka nepadla, když jsem potom slyšel album Photos Of Ghosts, zůstal jsem navýsost mile překvapen, protože podobný typ hudby bych na Apeninském poloostrově neočekával. Nakonec jsem poměrně pracně album získal a patří mezi skvosty v mé domácí sbírce…

RIVER OF LIFE – procítěná akustická koncertní kytara Franka Mussidy nabídne zádumčivé téma, ke kterému se připojí melancholická flétna a kovový zvuk cembala, bublající basy Giorgia Piazzy a majestátní hammondky. Velmi zajímavý začátek, které mě evokuje kloubení hudby Focus a Gentle Giant a v další části mírně i prvky Van Der Graaf Generator (Pawn Hearts). Dále se ovšem odvíjí až subtilní témata, která už evokují vysokou italskou muzikalitou a smysl pro jedinečné harmonie. Před očima se odvíjí obraz trochu smutné krásy s vysokými estetickými hledisky prostřednictvím výtečného ovládání nástrojů. Je zřejmé, že každý z přítomných hráčů je mimořádně erudovaným umělcem, který má svůj nástroj přečtený a dokáže svůj hudební podíl vložit do zájmů celku. Zpívané hlasy se v některých okamžicích prolínají s Gregem Lakem a Gordonem Haskellem, ale chybí jím ona anglosaská dravost. Prolínání synthesizeru, varhan a mellotronu s postupnými klavírními výboji do finále je famózní…..

CELEBRATION – rocková dravost a zásadnost přichází v další skladbě. Jiný princip bubenické práce, elektrická kytara s baskytarou se zpovzdálí přiblíží do prvního sledu a už je zde i flétna a bzučení synthesizeru. Tenhle model je více britský, ale v mezihře opět přichází italská symfonicky málem pojednaná operní tematika. Kapela prokazuje řadu výtečných kreativit a proměn harmonií melodií s řadou rytmických výpadů. Taky zde cítím vliv klasického hudebního vzdělání, které rychle vstřebalo prvky progresívního rocku spojeného s art rockem. Stejně jako první skladba je i tato vysokého uměleckého kalibru…

PHOTOS OF GHOSTS – nechci říci, že tihle Italové opisovali od svých britských kolegů, ale tu a tam zde vliv některých kapel druhé poloviny šedesátých, ale především první poloviny sedmdesátých let cítím (Moody Blues, Beggars Opera, Gentle Giant…), ale všechno je zahráno s úžasným nasazením a citem a bravurností opravdových mistru. Teď například houslista Mauro Pagani dává výrazně najevo příslušnost k národu Nicola Paganiniho a je úžasné poslouchat bubenické víření s basovými ostináty a synthesizerové kouzlení ve spojení akustické kytary a cembala. Pokud by italská opera měl mít pokračování v 20. století s moderními výrazovými prostředky, určitě by měla částečně podobnou tvář….

OLD RAIN – akustická kytara hraje velmi uvolněně v téměř jazzové harmonii a je doplněna melancholií houslí a za asistence rytmiky zde dostává hudba impresivní charakter mnoha neohraničených nálad, v nichž můžeme vychutnat jednotlivé instrumentální vstupy a docenit tu jedinečnou eklektičnost, s jakou se instrumentace spojuje do neviditelného kruhu. Zadumaná flétna není andersonovská, ale spíš připomíná Iana McDonalda na raných King Crimson. Jsem naladěn do příjemné nostalgie a vizí pozvolného stmívání v osamělé krajině…

IL BANCHETTO – akustické kytary (mezi nimi i dvanáctistrunná) nabídnou jasnou hudební kompozici se otevřenými vokálními party jasných a čistých italských hlasů. Údernost harmonie s vokální složkou má jedinečnou atmosféru. Bzučení synthesizeru do přediv akustických kytar se zvláštně přelévá (teď dokonce s přítomnou harfou!). Analogový synthesizer, nezní tak měkce jako jeho potomci v osmdesátých letech, ale stále je schopen posluchače strhnout. V něčem jsou spřízněni s Gentle Giant, ale spíš náladami, než hudební formou. Trochu jazzu, trochu klavírních témat inspirovaných Čajkovským a Rachmaninovem. Prostě úžasná muzikantská práce s řadou obtížných postupů. Kompozice přestává byl instrumentálním opusem a opět se sem vrací italsky zpívaný text s otevíranými melodickými samohláskami s úžasným vrstvením harmonie.

MR. 9´TILL 5 – bubenické běhy Franze Di Cioccia mají úžasný nástup a propojení hřmících basů, bzučení synthesizeru a zkreslené elektrické kytary zde slaví úspěch. Při tom všem stačí ještě hudebníci zpívat poměrně náročné party ve vokálních polohách. Chvílemi vojenský pochodový rytmus, potom italská renesanční hudba. Fantastický smysl pro akcentovaný rytmus a náhle majestátní chrámové varhany, které střídají odpalované tóny kytary a ryčení synthesizeru. Tady jako bych cítil a možná i trochu slyšel Emerson Lake And Palmer, ale témata nejsou dlouhá, nenudí a nejsou určena k nějakým bezbřehým improvizačním emocím…

PROMENADE THE PUZZLE – historizující prvky hudby jsou v citlivém souladu s nahallovaným zpěvem a hudba po řadě peripetií a eskapád jakoby zvolna míří k bezpečnému přístavu, což prezentuje klavírní téma. Ale nekoná se nějaké ukolébávání. Náhle nastupuje dravé a úsečné prosekávání akcentů hudebních prvků napříč harmonickou strukturou. Základní motiv se opakuje a vstupuje sem flétna a hudba graduje a i když rytmus se přesouvá málem k boogie (!), vracíme se jakoby na divadelní scénu s očekávaným patosem a konečně opět pianissimu tlumených tónů varhan, které doprovází flétna. Zpívané zvolna graduje s výrazným akcentem a experimentem s hlasovým fondem a průrazné bzučivé spodní bass synthesizeru a baskytary otevírá pod nohama černou hlubinu zapomnění.

Famózní vyjádření pocitů, jedinečné instrumentální mistrovství, aranžérské nápady a prokreslování jednotlivých témat se děje ve velkém stylu. Myslím, že v Británii řadě otrockých a progressive rockových kapel mohlo zatrnout, když uslyšely, jaká hudba přichází ze slunné Itálie, která byla v šedesátých letech domovem úspěšných festivalových hvězd. Vůbec se nedivím, že si je vybrali Emerson Lake And Palmer pro svou značku Manticore a že Premiata Forneria Marconi spolupracovali i s věhlasným rockovým básníkem Peterem Sinfieldem. Škoda, že jsem neměl možnost seznámit se s jeho texty, tako jako u King Crimson a E.L.P. Nebudu nijak přehánět, že kapela Premiata Forneria Marconi představovala jeden z výrazných pilířů progresivního rocku dané doby a která se dokázala prosadit jak v USA, tak v Británii. Pět hvězdiček nad jakoukoliv pochybnost!




» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Photos of Ghosts
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Stevens, Cat - Mona Bone Jakon
2013-04-11

Stevens, Cat / Mona Bone Jakon

5 stars

V první polovině sedmdesátých let jsem sbíral plakáty zahraničních skupin, které mi prodával známý z časopisů Pop a než jsem si na zeď zavěsil Led Zeppelin, díval jsem se, kdo je na druhé straně. Byl tam černovlasý charismatický vousáč s neproniknutelným pohledem, jehož jméno Cat Stevens jsem znal z časopisu Melodie a vzpomněl jsem si, že někteří čeští zpěváci se k němu hlásili (Gott, Rezek, Černoch, Bobek, Neckář…) a také vznikly české přezpívané coververze. Víceméně náhodně se mi dostalo do rukou album Mona Bone Jakon a i když jsem si nejprve jako hardrocker říkal, že ho nemusím mít, nějak jsem otálel, otálel a pak už jsem ho ve své sbírce nechal. Pravda, nehraji ho sice každý týden, ale občas se k němu vracím, jako právě teď…

LADY D´ARBANVILLE – velmi křehký úvod na akustickou kytaru a hned potom procítěný možná až zněžněný mužský projev, který se pokládá málem na každou slabiku. Akustických kytar je tady víc a jemné pasáží střídá úderný doprovod. Cat Stevens se střídá s Alunem Daviedsem a dobře jim to spolu jde dohromady. Do této skladby se podařilo vložit jakýsi tajemný náboj a máme zde baladu jako zvon. Její stavba je jednoduchá a přehledná, ale melodická linka je výrazná a, že ze skladby bude hit je zcela jasné. Myslím, že ji dělal i Neckář s Petřinou v české verzi a nedivím se, že je oslovila. Má svou vnitřní sílu a je to výborný začátek.

MAYBE YOU´RE RIGHT – možná se tady nabízí srovnání s Donovanem, jeho souputníkem. Akustický doprovod, občas s připojeným klavírem a další otevřená melodie, kde si Stevens pohrává s akordickým doprovodem a jeho zpěv získává široký záběr, čemuž napomáhají stupňující smyčce a klavírní perlení. Klasický model britského folku, který byl jasným protipólem americkému. Stevens se ani v dobách, kdy britská scéna žila různými experimenty vyznávat klasickou formu, ale díky aranžérským postupům vkládat do působivé koření, které od sebe kytarové písničky docela slušně oddělovaly řadou vůní….

POP STAR – interpretační model se stává méně něžným a pozoruji v něm více údernosti a interpretační dovednosti a jeho pojetí se blíží k jeho souputníkům jako je Roy Harper, Kevin Coyne nebo Al Stewart. Z interpretace cítím ironický nadhled a glosování popularity. Nebojí se uchýlit k jisté dryáčnickosti. V řadě případů je Stevens multiinstrumentalistou a dokáže si řadu nástrojů nahrát sám, ale přesto přizval i některé doprovazeče, což nebylo na škodu…

I THINK I SEE THE LIGHT – úderné klavírní téma hraje známý studiový hráč Nicky Hopkins, baskytaru John Ryan a bicí Harvey Burns. Klavírní doprovody znějí velmi suverénně a dravě a máme možnost se přesvědčit, že Stevens je doma jak v subtilní baladě, tak i v rychlé a dynamičtější písni, která je přitažlivá nejen interpretací, melodií, ale i uměřeným aranžmá. Tady se ovšem řádí na klavír s velkou vehemencí a suverenitou ve spojení s vokály a bzučení varhan zde vzniká zajímavý model písně divadelního charakteru rovněž s hitovými ambicemi…

TROUBLE – umírněné pojetí a něžnějším projevem zní jako by na album vstoupil James Taylor nebo Johnny Rivers. Zpívá se zde o problému, ale interpretace je hladivá a melancholická, jako bychom slyšel zpověď zamilovaného…. I láska přináší problémy a pak se není čemu divit. Krásné nájezdy vokálních partů. Z písně mám pocit, jako když malíř míchá barvy a hledá ten správný odstín, než ho nanese na plátno. Příjemné….

MONA BONE JAKON – hra percussion, vybrnkávané kytarové téma a Stevensův hlas zní jako by byl natočen v nějakém uzavřeném prostoru s mírným dozvukem. Kytarové objezdy akordických změn a postupné gradování se umocňuje a Stevensův hlas sem přináší pocitové bluesové nálady, i když jeho rozvibrovaný hlas zní hodně exoticky. Zajímaví skladba, ale poněkud kratšího formátu. Zasloužila by si více prokreslit v prodlouženém formátu…

I WISH I WISH – úderné klavírní a kytarové postupy jsou doprovázeny bubenickými breaky a průzračnými vokály. Tady ovšem dostáv příležitost Alun Davies. Jeho akustická sólová kytara, zde nabídne prolínání tónů a zrychlené mlýnky s velkým zaujetím. Moc dobře se to poslouchá a chtělo by to nechat mu více prostoru. Skladba je modelem akustického rocku, který může být nejen podmanivou písní, ale i slušným instrumentálním modelem hry. A Davies je opět uprostřed hry. Výtečný kytarista, který sazí šťavnaté a ohnivé tóny, které dělají i s další instrumentací z písně sice ne hit, ale jednu z nejzajímavějších skladeb na albu…

KATMANDU – podle názvu by se dalo soudit, že budeme v Asii, ke které Stevens vždycky vnitřně tíhnul. Akustické kytary ale neznějí exoticky, ale spíš ve staroanglickém duchu. Na flétnu s dlouhými tóny zde hostuje v této době ještě neznámý Peter Gabriel, kterého měl o pár let později svět poznat jako jednoho z nejoriginálnějších zpěváků Británie. Ze skladby sála jakási meditativní vyrovnanost a přesto místy dynamika díky basům a nečekaným krátkým zvratům nás vyburcuje z letargie. Zajímavá skladba baladického typu…

TIME – zvonění dvanáctistrunné kytary zní mým uším velmi libě. Uvědomuji si, že ji zatím slyším na albu poprvé. Aranžér Del Newman sem pouští v zneklidňujícím závanu proud smyčců, ale jinak je píseň postavená na otevřeném vokálním projevu a zvonění a cinkání kytary…

FILL MY EYES – tak tohle je přesně ten typ balady, které dostávají děvčata tam, kam je chce autor mít. Něžný projev a dobře doaranžované hladivé vokální party a zvonění křišťálových tónů s akordickými proměnami. Možná trochu s nádechem Američana Johna Denvera (Rocky Mountain High). Krásně se to poslouchá, i když dravý rocker bude mít píseň za popík. Klavírní party jsou nečekané, ale vítané jako závan protivětru v nekonečné rovině. Laskavé, něžné, líbivé, ale v každém z nás je kus romantiky a chce občas ležet v trávě a hledět za zapadajícím sluncem a v zubech svírat stéblo trávy….

LILYWHITE – závěrečná skladba je opět kytarovou baladou, ale tentokrát s nezanedbatelným podílem Newmanových smyčců, které dotvářejí atmosféru a vnáší sem jakýsi smutek a pocity samoty. Smyčce zvolna gradují a příliv melancholie a nostalgie dostává konkrétní kontury a my jsme při poslechu unášení do neznámé krajiny snů a vizí, které se velmi zvolna rozpouštějí v nekonečnu…..

Citlivé písničkářské album s řadou drobnějších i větších překvapení, u kterého neupadnete do nějakého průměru nebo snad dokonce do nudy. Stevens byl autor s jasnou vizí a talentem psát silné melodické písně a obklopen podobně smýšlejícími muzikanty dokázal vytvořit zajímavý projekt překračující hranice všednosti. Nechci říct, že je lepší než Donovan, oba mají na britskou scénu nezanedbatelný vliv a dokázali dát světu řadu silných písní, které lidi dodnes vnímají. Kdo má potřebu občas unikat do světa romantiky a fantazie je poslech alba návodem k přímé cestě bez přestupu. Myslím, že pět hvězdiček je zcela v pořádku.




» ostatní recenze alba Stevens, Cat - Mona Bone Jakon
» popis a diskografie skupiny Stevens, Cat


Beatles, The - The Early Tapes Of Beatles
2013-04-10

Beatles, The / The Early Tapes Of Beatles

3 stars

Sáhnul jsem po albu, které tady asi devadesát pět progboardistů mine. Trochu se divím, že už si ho nevzal do hledáčku OHNOTHIMAGEN, myslím, že on je zde doma a také Adam…. Album spatřilo světlo světa až po rozpadu The Beatles v r. 1971, kdy se kdekdo snažil na slavném kvartetu vydělávat. Myslím, že firma Apple se právně bránila, ale Polydor na to nedbal. Album vyšlo s jiným obalem a taky s jiným názvem Early Years The Beatles Featuring With Tony Sheridan. V dané době si to už mohl label dovolit, protože The Beatles byli hvězdy světového formátu a na Tonyho Sheridana už nikdo málem nevzpomněl. V červnu 1961 to ale bylo naopak. Skladba If You Love Me se zde jmenovala Take Out Some Insurance On Me, Baby (jak se zmiňuji i níž). A tak se pustím na „tenký led“ a desku vám trochu představím….

AIN´T SHE SWEET – důrazné akordy v úvodu a už je tu správně nakřáplý rockový projev Johna Lennona. Už tehdy měl výtečnou rockovou dravost, nosovku a odvaz v podání. Georgeovo sólíčko v mezihře zní sice ještě mírně neohrabaně, ale do tématu už zapadne, stejně jako Paulova dunivá baskytara a dřevnaté Bestovy bicí nástroje. Tahle skladba je vlastně původně charleston z r. 1927 (!) a myslím, že u nás ji Naďa Urbánková nazpívala jako Anči sviť (ať mě šije nit). Tradiční jazz a charleston přetransformovaný do bigbítu se docela povedl v britském provedení na počátek léta 1961. Má to šťávu!

CRY FOR A SHADOW – tak tohle je první skladba, kterou napsal George za Johnovy asistence. Odhodlané begleitové kytarové akordy Johna táhnou skladbu vpřed a je tady benjamínek George. No jestliže jsem trochu „zašpičkoval“ s jeho předešlým kytarovým partem, tady to prostě musím vzít zpět. Jeho kytarová práce je výtečně uchopená. Možná se někdy v pozadí objevuje mírně Angličan Hank Marvin a Američan Chet Atkins, ale „neznámý“ liverpoolský kytarista zdařile ukazuje svůj talent, který se začal zdařile, i když možná méně nápadně počátkem šedesátých let rozvíjet. Bravo, Georgi. Nepotřeboval jsi k tomu ani fuze ani wah wah (ty ostatně v té době ještě nikdo neznal) a přesto jsi mě dokázal uhranout….

WHEN THE SAINTS GO MARCHING IN – Tony Sheridan ve své stylizaci a la Elvis Presley. Jeho frázování je slušně namemorováno včetně dobového rockandrollového timbru a hudební doprovod je slušně odpíchnutý svižnou hrou a máme tady rock and roll evropského ražení. Zatímco John Lennon seká akordické doprovody, George Harrison se vloží slušně znějící kytarové sólo, baskytara Paula McCartneyho je odvážně napumpovaná a bubeník Pete Best se snaží udržovat svými bicími napětí podle svých možností a zvyklostí. Tak tohle je taky ukázka toho, jak se dá klasický jazz přetransformovat do rock and rollu. Tehdejší jazzmani se ale prý při podobných verzích ušklíbali…. „Když svatí pochodují“ byla pro ně klasika…..

WHY – houkavé sbory v duchu padesátých let a stereo ještě poněkud nezrale polarizované. Nicméně skladbu si Sheridan i sám napsal, což mu budiž připsáno k dobru. Ten elvisovský nátěr je ovšem nesmazatelný. Druhá polovina padesátých let a počátek šedesátých let byl ještě v elvisovském duchu, což bylo málem povinné… Stylově nasládlé a inspirativní….

IF YOU LOVE ME, BABY – tohle je ovšem dobře výtečně pojednané rhythm and blues. Znám ho ještě pod názvem TAKE OUT SOME INSURANCE ON ME, BABY. Tady lze pochválit výtečné frázování a cit pro styl v dobové manýře….

WHAT´D I SAY – legendární song Ray Charlese samozřejmě zkoušel každá a Tony Sheridan nemohl být výjimkou. V nahrávce se objevují jména jako Rikki Barnes, varhaník Roy Young, baskytarista Petere Wharton a bubeník Johnny Watson. Saxofonový part dodává dravost stejně jako rozběhnutá rytmika, ale myslím, že Sheridan na Ray Charlese nemá, i když se snaží osvojit jeho podání, kombinace soulu a rock and rollu je od originálu přece jenom napůl cesty…

SWEET GEORGIA BROWN – známý traditional, který znají především tradiční jazzmani. Tady se s Sheridanem spojuje Beatles prehistorického ražení a myslím, že se skladba formálně povedla naroubovat na rockandrollový model a dalo se při něm slušně řádit…

LET´S DANCE – další coververze. Myslím, že se tady podařilo rovněž udělat kus slušné práce a zásadní podíl na něm mají varhany Farfisa Roye Younga, které tak trochu předjímají to, co o pár let po této skladbě úspěšně zahájil se svým rhythm and blues rodáci z Newcastlu – Animals. Příjemná změna mezi kytarovými aranžmá, kterou jsem uvítal…

RUBY BABY – skladatelský tandem Jerry Leiber a Mike Stoller svými skladbami posloužili leckomu a Tony Sherodan nebyl výjimkou. Dobře frázující skladba ve středním tempu, kterou realizoval už v americkém „exilu“ John Lennon na albu Rock And Roll s lepším zvukem a myslím, že i s větším zápalem..

MY BONNIE – tak tohle je pravděpodobně nejhitovější příspěvek na albu vůbec. Zajímavé je, že má dvě verze. Jedna vynechává procítěný vokální úvod a jede přímo na věc s pořádně rozpálenou rockandrollovou nádivkou. Tady už slyším podíl George Harrisona, Paulovo basové dunění a štěkání a ječení a zrychlené kytarové doprovody Johna. Pete Best hraje trochu strnule a myslím, že by Ringo Starr (v té době ještě v Rory Storm And The Hurriccanes) se za bicími více odvázal. Původně naříkavá skladba, kterou v sedmdesátých letech u nás natočil i Waldemar Mastuška jako Má láska je za velkou louží. Walda ovšem nebyl rocker a udělal to v hybšovském aranžmá po svém…

NOBODY´S CHILD – další traditional, který si Sheridan upravil do procítěného rhythm and blues. Docela se mě zde líbí kytarové ornamenty, které sem dokonce trochu přivanou jazz. Sheridan se snaží zpívat víc „americky“ a snaží se dokázat, že to co kluci za oceánem kdysi vymysleli, dokáže vstřebat. Poslouchat se to dá, ale myslím, že v černošském provedení by bylo více nepostižitelných vibrací….

READY TEDDY – skladba, kterou známe v podání Elvise, ale i jiných zpěváků a myslím, že ani John Lennon ji nevynechal z alba Rock And Roll. Skotský saxofonista Riki Barnes zde odvádí slušnou práci, ale doprovod mi zní trochu dřevěně bez většího napětí. Nejsem obdivovatel Elvise, ale musím konstatovat, že jeho verzi znám a veden tímto vědomím musím konstatovat, že Sheridan svým projevem vedle něho vypadá jako chudý příbuzný. Chybí zde hlubší barva hlasu a erotický podtón, s kterým Elvis zdařile operoval. Taky měl v kapele Scottyho Moora a později Jamese Burtona na kytaru a to rock and roll dokázali zahrát přímo ukázkově.. Sorry, Tony…

YA YA (Part 1 + Part 2) – ovšem tohle se povedlo. Tady je od začátku cítit ten výtečný hudební nápřah a tah na bránu navzdory překážkám. Je tady zase skvělý Roy Young na varhany Farfisa a zase dobrá připomínka Animals (!). No myslím, že John Lennon by si díky svému hlasu a schopnosti si zařádit, by do skladby dodal více energie a překonal by ho jedině Little Richard. Skladba je živým záznamem, což prozrazuje úvod i závěr. Kytarové sólo je slušně vypilované a má přesně to, co rock and roll potřebuje….

KANSAS CITY – je posledním kouskem na albu. Skladbu nahrálo a nazpívalo mnoho lidí a byla vděčným kouskem na koncertech. Hudební doprovod je stylový a saxofonové téma je správně nažhavené a bouří, ostatní nástroje jsou trochu vzadu, ale dostávají příležitost v samostatných chorusech a tak je zde kytarové sólo a Sheridan táhne tu svou káru poctivě až do konce.

Jak vlastně album hodnotit. The Early Tapes je předobraz startu legendárních The Beatles a myslím, že není od věci poslechnout si, jak se tahle hudba formovala a krystalizovala. Samozřejmě, že to není autorské beatlesovské album a hlavní slovo zde má především Tony Sheridan, také proměnlivost hudebního doprovodu je orientovaná na něho a představy německého producenta Berta Kaempferta. Nahrávky pocházejí z různých období let 1961, 1962 a počátku 1963 a vznikaly v německém prostředí. The Beatles zde samozřejmě nehrají prim a tak hodnocení je víceméně neadresné a vnímám tenhle polydorský mix jako historický relikt. Díky masteringu se podařilo nahrávky zachovat v docela slušné podobě, i když v digitálním světě asi příliš neobstojí a stereo a mono zde není úplně rozhodujícím aspektem.
Tony Sheridan se prý bránil, když mělo být na albu uvedeno vedle jeho jména The Beatles, protože souzvuk vysloveného názvu v hantýrce prý hodně připomínal slangové označení „penisové“, nemýlím-li se. Nicméně dovolil Johnovi, Paulovi, Georgeovi a Pete Bestovi natočit v červnu 1961 první dvě skladby a tak právě zde máme onen předobraz beatlesovského nástupu a tak jsem rád, že zde skladby jsou.
Myslím, že je to na dvě a půl hvězdičky objektivně
a s odřenýma ušima dám tři...

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Early Tapes Of Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Chicago - Chicago V
2013-04-10

Chicago / Chicago V

4 stars

Na páté album amerického Chicaga mě upozornil kamarád, který říkal, že si ho musím dřív nebo později pořídit, protože má duši a muzikantskou architekturu podle toho nejlepšího gusta poctivé a živočišné hudby. I když jsem měl pocit, že třemi alby téhle kapely si vystačím (které už jsem doma měl), nakonec jsem neodolal a album se dostalo do mé sbírky a už v ní zůstalo, aby mi připomnělo nasazení a entuziasmus muzikantské umanutosti a hravosti stále s jasnými ambicemi…. Tak trochu navážu na můj nedávný komentář k předešlé recenzi alba, protože po letech už se zase dostalo ke mně a mám ho po ruce a mohu si zpřesnit svoje pohledy a úvahy namístě...

A HIT BY VARÈSE – jak už napovídá tak trochu název, skupina se nechala inspirovat progresivním francouzským skladatelem, kterého uznával třeba i Frank Zappa – Edgarem Varèsem a chtěla do svého big band rocku, nebo chcete-li jazzrocku první generace vložit nějaké avantgardní prvky. Skladbu napsal klávesový hráč Robert Lamm a skupina ji výtečně proaranžovala. Tady je cítit práce studovaných hudebníků, kteří si libují v posouvání hranic a v hledání nových východisek. Intelektuální jazz ve spojení s rockem, kde výtečně pracuje rytmika a dechová sekce trubka-saxofon-trombon. Celek sice není v prvním plánu zcela harmonicky čitelný, ale dává příležitost skloubit emoce s hráčskou erudicí, což se zde děje ve velkém formátu a s velkým nadšením….

ALL IS WELL – další skladba je výrazně uvolněnější a sází spíš na melodickou linku přehledné písně. Chicago jsou nejen brilantní instrumentalisté, ale i výtečně sezpívaní zpěváci a právě tahle skladba to potvrzuje. Není to easy listening jazz, ale zaujmou vás spíš dynamické odstíny jednotlivých nástrojových proměn, než nějaká dravost a syrovost. Prim zde mají především dechy – Waltera Parazaidera, Jamese Pankowa a Lee Loughnanea. Myslím, že skladba je přehledná a stravitelná nejen pro jazzmany, ale i pro zkušeného posluchače…

NOW THAT YOU´VE GONE – Danny Seraphine platil za vynikajícího bubeníka a tady dostává příležitost rozběhnout svou perkusivní hru s řadou přechodů a vířivých breaků. Před mikrofonem je kytarista Terry Kath a znovu rozpoznáváme říznou dechovou sekce, která se přelévá, dokáže být řízná a výbojná, stejně jako hladivá a konejšivá a myslím, že vedle Blood Sweat And Tears, Lighthouse, If, Electric Flag, C.C.S, War, nebo Tower Of Power jsou poměrně rychle rozpoznatelní melodickou linkou a spíš rockovou řízností než jazzovou kontemplací. Výtečné Parazaiderovo sólo doplněné Loughnanem je strhující svou dravostí a výbušností a ostře sekanými frázemi…

DIALOGUE (Part One) – konečně výrazněji slyším kytaru Terryho Kathe, třebaže zde seká zrychlené doprovody a postrádám jeho precizní kytarová sóla. Ve skladbě se nádherně doplňují zpívající Robert Lamm se zastřeným projevem a naopak Pete Cetera s pronikavým a zdravě útočným vokálem. Oba by mohli dost přesvědčivě zpívat i soul, což potvrzuje i způsob vedení hlasů a emocionální vyznění. Kath prošlapuje wah wah pedál a Cetera vyšivá zajímavé basové party…

DIALOGUE (Part Two) – po zvolnění napětí skladba přechází v instrumentálně vypointovaném okamžiku k další části skladby, kam v mezihře vkládá Kath výraznější kytarové linky a po odeznění dechové sekce je zde jeho kytarový drive v obnažené syrovosti, ovšem ne nadlouho, protože dechová sekce a dusající rytmika dodávají skladbě na muzikantské plnotučnosti. Tohle má i v r. 1972 stále tu woodstockovskou rozpoutanost a úžasné nasazení.. Teď se ovšem Chicago promění v gospelové vokální těleso a i bez hudebního podílu táhnou skladbu dravě do konce…

WHILE THE CITY SLEEPS – tak tohle je jazzrock s pořádně dravým spodkem. Rytmika jako bič a řízné dechy s vrčivými hammondkami v pozadí a řeřavou elektrickou kytaru v úměrných proporcích. Skladba je výtečně zazpívaná a zahraná s úžasnou hráčskou emocí. Ceterova baskytara zní jako z dílny Jacka Bruce a Kathovy kytarové proměny jsou křtěné Jimi Hendrixem. Je překvapivé, že studovaní jazzmani mají ústa plná zpívaných tónů a zpívají jako kalifornské skupiny šedesátých let, ale s větší dravostí. Prostě výtečný model hudební symbiózy, který lze jenom pochválit.

SATURDAY IN THE PARK – Robert Lamm má mimořádné štěstí psát výtečně melodicky silné skladby a za výpomoci Cetery zde vznikají jedinečné okamžiky, kdy se jazz prolíná s boogie, rockem a soulem s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Lamm se konečně pořádně opře do kláves klavíru a úderně projíždí harmoniemi. Na rozdíl od té umělecké bídy a vyprahlosti, co kapela nabízela v osmdesátých letech je tady laťka nastavena vysoko a posluchač dokáže docenit ono bezprostřední energické nasazení.

STATE OF THE UNION – výtečné jazzové přiznávky a rytmické proměny sem vstoupí s jedinečnou elegancí a z anonymity vystoupí na okamžik hammondky, které jsou střídány, klavírem a elektrickým pianem a skladba nám najednou černošsky funkuje, ale melodická složka převládá a tak se Chicago neuchyluje k nějakým experimentům Herbie Hancocka, který ve stejném době prozkoumával funk od afrických kořenů. Je tady pořád cítit, že tuhle hudbu dělají běloši, ale nechávají se inspirovat zvenčí. Jedna z velmi silných skladeb na albu. Pastva pro uši muzikanta, ale i pro posluchače, které „umí“ poslouchat a najít mezi řádky úžasná sdělení. Hammondky jsou posilovány Leslie boxem a Kath (k mé netajené nespokojenosti) je se svými kytarovými party potlačen, ale vnímám jeho zajímavý podíl…

GOODBYE – skladba celkem málo nápaditého názvu…. Dobře seřízená dechová sekce a jazzově šlapající baskytara a bicí, které swingují ve výrazných rytmických proměnách. Třebaže to nejprve vypadalo na instrumentální záležitost, vstoupí sem vokální party v uvolněných náladách a jazz se stává hlavním poznávacím znakem. Kathova kytara se jaksi drží na můj vkus příliš v pozadí, zato Parazaiderův saxofon a Pankowův trombon doplněný Loughnaneovou trubkou přebírají štafetu. Podobně jako Kath i Lamm se mně zda jaksi méně využíván, i když jsou ve skladbě přítomni. Jazzmani udržují díky výtečné rytmice Seraphina a Cetery dravost a dynamičnost podání, ale rockové aspekty nejsou v prvním plánu. Přesto ale nemáme co dělat s nějakou akademickou nudou, závěr se nám ale kakofonicky rozpadá do pokřivených obrazců….

ALMA MATER – tak tohle je prostor pro Katha. Lamm zde hraje rozevláté klavírní party a Kath hraje na akustickou kytaru. Sborové zpěvy se opět tlačí k soulu až ke gospelu. Kathův hlas zní hodně černošsky a je barevně velmi výrazný a emotivní, zcela odlišný od Cetery a Lamma. Skladba je zajímavým příspěvkem, cítím z ní nostalgii po dávných školních časech malin nezralých a citlivém chlapském smutku, což podmiňují dlouhé tóny Pankowova trombonu. Střídání durových a mollových poloh je účinné, ale nepřineslo alespoň v závěru Kathovo extempore na elektrickou kytaru a já přitom vím, že zejména na prvním dvojalbu ukázal, zač je toho loket…..

Páté album Chicaga pořád vykazuje spoustu živelného muzikantství, ale přesto, že je projekt kolektivní záležitostí celé party, tak trochu cítím, že zde už byla předem dána pravidla a podle nich se postupuje a iniciativu začínají zvolna vyvíjet vytipované osobnosti, aniž by tím hudba na albu nějak výrazněji utrpěla. Mohu si to dovolit říci, protože jsem tvorbu Chicaga poznával skákáním z alba na album a z období novějšího na starší a proto dokážu určité věci předjímat. Přesto to nepovažuji za přednost nebo výhodu, ale zase mohu z tohoto zjištění vyvodit subjektivní závěry… Tenhle kousek ale pořád patří mezi jejich ukázkové zboží a tak ho lze jenom doporučit čtyřmi hvězdičkami…..



» ostatní recenze alba Chicago - Chicago V
» popis a diskografie skupiny Chicago


Edgar Broughton Band - Edgar Broughton Band
2013-04-09

Edgar Broughton Band / Edgar Broughton Band

4 stars

Třetí řadové (eponymní) album Edgar Broughton Band šokovalo svým obalem. Kusy masa na hácích na jatkách to byl tedy motiv, který by si asi těžko kdo nechal zvěčnit na albovém produktu. „Broughtoni“ ale patřili do undergroundu, netajili se svými levicovými názory a provokovali britskou měšťáckou společnost podobně, jako třeba v USA Frank Zappa nebo Captain Beefheart. Osobně jsem byl nadšen koncepcí předešlého alba natolik, že mě obal nijak neodrazoval, ale přesto jsem album na aktuální kus ve své době nevlastnil a objevil jsem ho přes svoje kamarády až výrazně později.

EVENING OVER ROOFTOPS – smyčcový úvod zněl hodně nebroughtonovsky, stejně jako zvonivé a úderné akustické kytary. Úvodní téma zněla jakoby mělo být vystřiženo z nějakého modernějšího westernu. Písničkový formát byl zcela evidentní. Z pozadí přicházely otevřené sbory a celkově jakoby zde byl deklarován nějaký dramatický epický příběh. V mezihře se ozývá kytarové téma poměrně subtilního typu, basy a bicí dusají v jasném tempu a kdybych si odmyslel zastřený hlas Edgara Broughtona, mohla by být tahle skladba klidně v repertoáru Boba Dylana někde kolem alba Street Legal. Omílaný motiv získává na síla a sdělnosti a ženské sbory jsou odnášeny zvolna do ztracena….

THE BIRTH – pořádně napumpované bicí Steve Broughtona s přídavnými percussion mají velmi dobře propracovanou strukturu, časté bubenické breaky jsou velmi vítané a také Arthur Grant na baskytaru hraje velmi rozhodným způsobem. Tak tohle je velmi přesvědčivá model akustického rocku, který má svou elastičnost, ale je zbaven jakékoliv podbízivosti a vtíravosti a zachovává si kreativní dravost. Edgar Broughton je tady se svým pronikavým syrovým hlasem v beefheartovském duchu. Můžeme mluvit o blues, přítomná foukací harmonika to potvrzuje a jako bych slyšel mírně názvuky When The Levee Breaks od Led Zeppelin. Tohle mě nikdy předtím nenapadlo, ale zdá se mi to dost čitelné. Třebaže broughtonovina sem dává strašidelné podzemní kvílení proměny blues v acid rock je zde výtečné. Parádní příklad netypického rocku, s jejich vlastní pečetí.

PIECE OF MY OWN – ovšem tohle je country! Myslím, že nejsem daleko od pravdy. Nemá sice ten vtíravý nashvillský odér, ale na rockovou platformu je odtud přece jenom daleko. Přítomné housle, které bych raději označil za skřipky (fiddle) tomu dávají ten správný nátěr. Mužský vokální podíl zní sborově v čitelné melodické lince. Myslím, že hodně milovníku Edgar Broughton Band z alba Wasa Wasa asi při první poslechu ustrnulo, ale na druhé straně je zde snaha hrát jinak a překvapovat, což se jim bezezbytku v téhle skladbě podařilo.

a) POPPY v tomhle režimu, jak vidno, budeme pokračovat. Tak trochu v dylanovském duchu zde máme další model country blues, kde to zvoní akustickými kytarami, steel kytarou a někde vzadu plápolá táborák. Kdyby nebyl ten hlas tak adresný, těžko kdo by za touhle skladbou hledal reprezentanty britského undergroundu… b) DON´T EVEN KNOW WHICH DAY IT IS – tady se ovšem vracím na rockovou platformu. Rytmus však drží skladbu ve středním tempu, ale elektrické kytary jsou dobře nabroušené a Edgar Broughton s Victorem Unittem vystupují ze své akustické ulity. Nikdo se tady nějak zvlášť nepředvádí, ale přesto ten celek v prvním plánu drží pohromadě a elektrické tóny barví i když se mi tak trošičku zdá, že jsou kytary podladěny (což bude záměr), aby neznělo všechno tak „dokonale a precizně“. Na „Broughtons“ je to hodně umírněná varianta rocku, ale je schopna vyvolat vibrace……

HOUSE OF TOURNABOUT – zapojení bicích a percussion má postpsychedelický sound a přeznívání kytar a neškolené, ale emocionální hlasy se dobře prolínají. Teď ovšem Edgar vymoduluje přišerně škrčivý elektrický sound, jakoby někdo zkoušel brusku. Skladby jsou hodně čitelné a přestože se pracuje s řadou emocí , čekám pořád víc experimentálních vkladů.
A zatím jsem nedokázal suverénně identifikovat nějaký podnětný motiv, který by albu vévodil. Příjemné, ale možná trochu příliš opatrnické…..

MADHATTER – formálně se hudba moc nemění. Sekání akordických proměn se děje ve stále předvídatelných mezích… Očekávaná dravost nějak nepřichází a hudba zní hodně umírněně. V mezihře přichází rozostřený kytarové sólo, které se výrazně zapojí do struktury opakujícího se schematického doprovodu. Některé postupy, kdyby byly hrány mírněji a zasněněji by klidně mohly být připsány takovému Sydu Barrettovi. Druhá mezihra přináší kreativnější prolínání svou sólových kytar Edgara Broughtona a Victora Unitta a máme zde i wah wah pedál a najedou se ta hudební tematiky vyloupne a cítím adresněji rockovou vstřícnost. Proměna skladby je poměrně citelná a na konci jsem z ní příjemně odvázán, třebaže úvod tomu zase tolik nenaznačoval…

a) GETTING HARD b) WHAT IS A WOMEN FOR? – trochu se zde zatopilo pod kotlem a rytmus se rozběhl do dravějších poloh. Kytarové kvílení a zní hodně garážově a sborové hlasy psychedelicky a udržuje se zde napětí jako pod generátorem. Myslím, že skladba by mohla být v této fázi inspirací i pro takové The Plastic People Of The Universe. Druhá část skladby má v sobě bluesovou naléhavost. Pohybujeme se zde v několikaakordové výměně s důraznou akcentací, ale z pozadí slyším rozostřený zvuk hammondek. Řekl bych, že by to mohl být jejich spolupracovník – precizní studiový hudebník David Bedford (!?). Syrové kytarové sólo s fuzzem prorezonovává do nitra a přináší sem pořádnou porci vrušení. Také Edgar Broughton zpívá s emocionálním nasazením jako Leon Russell, ale vlastním pojetím jde na pokraj soulu, který jsem v dřívějších countryových obrazech určitě neočekával. Ano, tohle jsou bedfordovsky zaranžované dechy s britským přízvukem (rozvíjejí se adresněji více v podobném modelu na Wakemanově albu No Earthly Connection). Jsou zde i zvichřené smyčce v ortelném soundu a opakovaná výměna akordů vygraduje až k samotnému finale s pozvolným odezníváním…. Výtečná práce.

THINKING OF YOU – akustické kytary a slyším i mandolínu. Nejsou to ale ani Jethro Tull, ani Traffic, třebaže vaříme z podobné vody, ale možná se přibližujeme ke Steeleye Span. Pozorují, že akustické hraní se na albu výrazně zahnízdilo, což neprozrazovalo ani první a vlastně ani druh album. Skladba zní jako stará anglická balada zpívaná v ponuré krčmě adorující staré rytířské mýty. Příjemné, stylové, ale nebroughtonovské….

a) FOR DR. SPOCK (Part 1) b) FOR DR. SPOCK (Part 2) – tak tohle mám krásný psychedelický náboj a těkavá atmosféry s přimíchanými efekty a rituálními bubny tomu velmi napomáhá. Tohle je velmi zajímavý kousek, který přichází na závěr, ale dokáže pohltit do nitra s vůní marihuany, červeného vína a rozdychtěného ženského chtíče…. Ovšem přichází totální obrat. Akustické kytary jsou výrazně dokresleny smyčci a výtečný přednes koloruje uvolněnou kolektivně znějící píseň s širokým přednesem a mírným patosem. Velmi zvláštní proměna….

Třebaže album nevnímám přes řadu překvapení jako nějaký propad sítem do hudebního suterénu, album Sing Brother Sing mě připadá kreativnější a posluchačsky pestřejší. Propojování akustické hudby s elektrickým acid rockem je nadějné, ale ne ve všem podle mého vyzrálé. Na čtyři hvězdičky se zde dosáhne. Musím přiznat, že album Oora (1973) mě napoprvé popadlo jaksi víc, ale některé věci uzrávají déle a pak získají svou sílu (jako víno). Myslím, že to je i případ třetího alba Edgar Broughton Bandu.






» ostatní recenze alba Edgar Broughton Band - Edgar Broughton Band
» popis a diskografie skupiny Edgar Broughton Band


Rypdal, Terje - The Singles Collection
2013-04-08

Rypdal, Terje / The Singles Collection

4 stars

Z poměrně slušné diskografie vynikajícího norského kytaristy Terje Rypdala znám jenom dvě alba, takže se necítím být znalcem jeho repertoáru. Nicméně jsem u kamaráda objevil album The Singles Collection a zaujalo mě, že právě takový hudebník a skladatel se uchýlil k formátu singlů. O Rypdalovi je známo, že jeho seversky dumavá až meditativně záhadná hudba se vyjadřuje na širších plochách, anebo ve skladbách, které v žádném případě nesvádějí k nějaké singlové produkci. Veden zvědavostí, jak toto album bude znít jsem se do něho zaposlouchal a tady jsou moje dojmy…

THERE IS A HOT LADY IN MY BEDROOM AND I NEED A DRINK – tříštivý zvuk synthesizeru jako třepetající albatros nad planinou a do toho plíživá a procítěná bezpražcová baskytara jako z dílny Jaco Pastoriuse. Máme konec osmdesátých let a i zde doznívá nově nahraný princip bicí rytmiky. Naštěstí ale hraje Audun Klaive na klasickou baterii, ale zvuk je preparován částečně elektronikou. A už je tu výrazný sound kytary Terje Rypdala. Nejenže je zde řada zajímavých tónových modulací, ale i zajímavé barvy. Celek působí živěji, než jak jsme u Rypdala zvyklí a proniká sem více jazzových aspektů než na začátku bylo zřejmé. Kompozice je konkrétnější a sevřenější….

SPROTT – tady se ovšem bicí programují. Prozrazuje to kulometný automat, ale máme zde klasickou instrumentaci, v níž elektrická kytara posbírá všechno z rockových impresí a také pulsující basy Bjorna Kellemyra vás nenechají v klidu. Zcela nečekaně do hry vstoupí klasické hammondky (!). Tohle jsem nečekal. Dravý sound s vypilovanými detaily koliduje někde mezi santanovským varhaníkem Tomem Costerem a Brianem Augerem. Hraje na ně ale Allan Dangerfield. Je to ovšem závod jako formule 1. Bicí a baskytara jsou poháněny kytarovými eskapádami značnou rychlostí vpřed jako pendolino na kolejové dráze po rovinaté pláni.

MYSTERY MAN – podle názvu přijde něco výrazně odlišnějšího. Ano, tohle je „klasický Rypdal“. Dlouhé tóny synthesizeru kombinované se synclavierem vytvářejí chladný dlouhý astrální sound, do kterého vkládá Rypdal jemné doteky kytarových tónů. Mystika je součástí prvního plánu a tak navodit představu nějaké osamělé severské skalnaté krajiny ponořené do mlh nedělá mnoho problémů fantazii. Bezpražcová baskytara zde dostává prostor promluvit svou zádumčivostí, stejně tak jako lehce nasazované kytarové tóny, které dokreslují atmosféru nekonečné osamělosti a lidské vyprahlosti. Přeznívání kytarových tónů s menším vibrátem a sférické naříkání jeho perlení je opravdu působivé.

THE LAST HER – percussion zahájí v jakoby rituálním obřadu opakující se schéma a kytara zkresleně kvílivým tónem se zařezává do prostoru. Tahle skladba mi ale nezní příliš seversky. Jiné principy rytmiky a basové linky mi přivolají spíš funk…. Pak se najednou krátce úplně změní téma a máme zde synclavierem syntetizovaný sound Panovy flétny a téma se vrací zpět..

STRANGE BEHAVIOUR – rytmika je elektronicky modulovaná a nastolí dusavý rytmus, náhle se odpojí a iniciativu převezmou Rypdalovy kytarové experimenty se zvukem doplněné kouzlením záhadně podmanivého synclavieru. Zase výrazně exponovaný zvuk hammondek a vynikající funkově odpíchnutá Kjellemyrova baskytara. Hraje skoro tak perfektně jako norský basový virtuos Jonas Hellborg. Zajímavé spojení minulosti s přítomností, které jsem schopen akceptovat bez vážnějších výhrad.

U.N.I. – tohle je vynikající motiv, jako by si zde dal s Rypdalem dostaveníčko Miles Davis osmdesátých let s jeho elektronickými experimenty funku a jazzu. Rypdalova kytara je stále čitelná a stylově neměnná, ale kreativity jeho hry jsou hodně slyšitelné a náhle do hudebního tématu vstoupí prvky artificiální hudby v podobě Dangerfieldova klavírního tématu. Možná se budeme i trochu bát… připojily se prvky postpsychedelie s téměř s čarodějným soundem. Tady se opravu vaří zvláštní lektvar v jednom kotli. Příměsi jazzu, rocku, severské vibrace spojené s vážnou hudbou jsou dost náročným soustem a jsem překvapen, že tahle hudba mohla být nahrána na singl (!) Terje Rypdal chtěl překvapit a myslím, že se mu to stonásobně podařilo.

COYOTE – elektrické bicí se opět vemlouvají do uší spojeny s pregnantními basovými party a kreacemi zkreslené elektrické kytary. Kleive střídá elektrické pady s klasickou bicí soupravou a činí můj poslech „snesitelnějším“. Zajímavé postupy. Dlouhý astrální tón, exoticky znějící percussion z pralesní Amazonie (u severského barda dost nezvykle) a pak tónové přelévající se vlny synthesizerů navodí abstraktní vizi osamělého kojota, hledajícího svou kořist….

SOMEHOW, SOMEWHERE – meditativně zasněné téma, v němž bezpražcová baskytara získává velký prostor k sebevyjádření. Modulované rozvibrované dunivé tóny znějí nadpozemsky a k nim se připojuje i zádumčivě znějící elektrická kytara s aktivním sustainem a rozostřený vážný sound prolíná prostorem s řadou impresí. Melancholické vyznění je výsledkem.

STEADY – tady jsme ovšem na horké půdě. Hypnoticky rázný princip opakujícího se schématu dává prostor k velmi rychlým basovým pulsacím a kytarové jízdě napříč terénem. Tohle je funk jako víno a navíc sem přicházejí opět moje oblíbené hammondky. Rypdal varhany tu a tam používal, ale v tomto pojetí svou hudby vrací zpět (což právě mě vyhovuje), kdo by čekal na konci osmdesátých let tenhle nástroj v hudbě? Rypdal si tady nijak nezadá svou hrou s famózním Al DiMeolou a i když používá jinou barvu technicky je modekl téhle hudby s vášnivým Italoameričanem poměrně dost identický, ale pracujeme zde s úplně jinými harmoniemi a náladami a především i rytmikou.

CROONER SONG – Kjellemyr nasadí svým fretless bassem jiné téma, jazzově meditativní, ale Kleivovy bicí znějí droleně a rozkouskovaně a působí mírně chaotickým dojmem, což je přirozeně záměr a víc zde vyniknou jednotlivé údery. Rypdal se nad nimi vznáší svou sférickou kytarovou hrou tříštivých rozvibrovaných tónů a Dangerfieldovy klávesy to dokreslují nekonečnými impresemi, které se přelévají jako barevné páry prostorem...

Terje Rypdal je zvláštní kumštýř. Těžko zařaditelný do nějaké konkrétní kategorie. Fusion music bude asi ten nejvíce odpovídající termín, ale nevychází z amerického modelu Mahavishnu Orchestra, ani z britských experimentů Grahama Bonda… Jeho skandinávská příslušnost sem vkládá řadu severských prvků hudby, příbuzné stylu a soundu přísně nekomerční firmy ECM. Možná bychom mohli říci, že na singlové kolekci udělal více kroků ke sdělnosti a konkrétnosti svého hudebního pojetí, ale žádnou úlitbu komerci v tom ryzím slova smyslu. Na albu je cítit hledačství a propojování jeho raného stylu s moderními prvky osmdesátých let. Hudební podíl je na velmi vysoké úrovni a muzikantské dispozice mají vysoko nastavenou laťku. Moje hodnocení tedy není nijak jednoduché. Vzhledem k tomu, že jeho alba Descendre a After The Rain znám, tak abych odlišil proporce, tak uberu na čtyři hvězdičky, ale čtyři a půl by bylo úplně nejobjektivnější.
Album bych doporučil především těm, kteří i v dnešní zrychlené hektické době si dokázali udržet cestu ke koncentrovanému poslechu nevyrušovaném zvoněním mobilů anebo nutkavou potřebou vysedávat dlouho do noci u počítače…

» ostatní recenze alba Rypdal, Terje - The Singles Collection
» popis a diskografie skupiny Rypdal, Terje


Oldřich Veselý,  Pavel Vrba - Dlouhá noc
2013-04-07

Oldřich Veselý, Pavel Vrba / Dlouhá noc

4 stars

Album Dlouhá noc mělo díky načasování vydání smůlu. Vznikalo v době předobrazu revolučního kvasu na podzim 1989 a Panton nasměrování vydání alba zacílil na rok 1990, kdy v prvních měsících nového roku celá společnost žila proměnami totality v pluralitní demokracii. Lidi seděli u televize, sledovali politické komentáře, vycházely noviny a časopisy bez cenzury a politikou žili mladí i staří. Na hudbu nějak v daném období nebyl čas a tak se dalo předpokládat, že všechno, co se zrodí na domácí scéně v dané době lidmi snadno nebude registrováno a některá alba logicky zapadnou.
Bojím se, že tohle byl případ právě Dlouhé noci, pod kterou byl podepsán skladatel, zpěvák, klávesový hráč Oldřich Veselý a výsostný textař Pavel Vrba. V r. 2000 díky digitalizaci byl ale záznam připraven k vydání na 2 CD – na němž bylo album Zrcadla od artrockových Synkop a tento projekt. A protože si myslím, že by měl být tento opus připomenut, vytáhl jsem ho ze zapomnění a trochu nad ním zamedituji…

USPÁVANKA – úvodem zazní hlas televizní hlasatelky Marty Skarlandtové, následuje šum televizní obrazovky a záznam je přerušen chrápáním diváka…. opravdu velmi nezvyklý úvod na albu, u nás neslýchaný.

DÝCHÁM – ROSTU – Hudební záznam nabídne kompoziční celek, který zaujme citlivou proaranžovaností a téměř symfonickými postupy. Trochu mám pocit, že poslouchám soundtrack k nějakému filmu z osmdesátých let. Máme zde elektrické bicí s důrazem na druhou dobu a je zde evidentně snaha oprostit se od původního artrockového principu sedmdesátých let a reagovat na trendy synthipopu. Na druhé straně zde cítím v jistém slova smyslu inspiraci Peterem Gabrielem a mírně i Stingem. Synthesizery, rytmické postupy znějí sice barevně, ale zvukově studeně. Olda Veselý zpívá ovšem pořád stejně odevzdaně a s vroucí emocionalitou, doprovázen dobře seřízeným sborem…

ROMÁN – synthesizerové plochy se rozlévají nekonečným prostorem a mění barvu ve své impresivní šíři s kolotáním elektroniky. Olda Veselý jako zpěvák je opět ve velkém nasazení a má ústa plná silné harmonie a jeho vzrušený tenor šlehá jako bič. Důrazné elektrické bicí jsou ovšem hodně vtíravé tím nepříjemným dozvukem. Chybějí zde činely. Synthesizery Yamaha jsou ovšem všude, ale přesto z nich vyrůstají výhonky kytarových partů Miloše Morávka a Viléma Majtnera, který zde hraje i na baskytaru, ale v té synthesizerové kaleidoskopičnosti se ztrácí. Veselý – jak vidno podle struktury skladby – vyspěl v roli hudebního skladatele s vizí překračující rámec standardního skladatele rockové (populární) hudby…..

AUTOMAT STRACH – kytarové minimalismy společně s řadou bubenických přechodů udržují pulsující tempo a napětí, ale na druhé straně se do této hudby vedle řady zajímavých zvratů dostává tanečnost osmdesátých let, která byla pro danou dobu hodně typická. Troufnu si skladbu označit jako jakýsi kompromis mezi synthipopem a hudebním minimalismem. Otázkou je, jestli jsou připraveni přijmout skladbu rockeři a na druhé straně popeři, pro které bude tato kompozice hodně náročný oříšek. Do zpěvu vstoupí Miloš Morávek i Vilda Majtner.

DLOUHÁ NOC – šumění jako z africké buše, astrální tón synthesizeru a rytmický základ navozují atmosféru noci a velebného klidu. Tohle je kompozice hodna jména Oldřich Veselý a tady poznávám jasně jeho autorský rukopis. Že dojde ke změně rytmu a pojetí se dá předvídat a taky přichází. Bicí tepou základní rytmus. Nejsem si jistý jestli další postup, kdy se rytmus přelévá do taneční polohy je úplně to nejlepší, co skladbu mělo potkat. Vokální party ovšem výtečně souznějí s Veselého interpretací. Škoda, že zde nebylo použito klasických percussion (conga, djembe, timbales, tympány), myslím, že by to skladbě více slušelo….

AFRIKA – jak prozrazuje název skladby, jsme najednou na etnické platformě. Myslím, že Olda Veselý zde docela průkopnických způsobem zařadil postupy, které až mnohem později byly zařazeny do kategorie world-music. Elektronické percussion jsou moc vtíravé. Myslím, že zejména zde by klasické percussion, které by demonstrovaly názorně africké destinace by byly lépe namístě. Nechybí zde ovšem pseudodomorodý zpěv a šamanismus afrických kmenů Vrbův text má v sobě řadů dalších významů, které nejsou zdaleka v prvním plánů. Olda Veselý zpívá s velkou expresí a výtečně se vyrovnáva s jiným způsobem interpretace než na jakou jsme u něho zvyklí. Ve skladbě jsou slyšet i dechy a celkový dojem je velmi nadupaný a naštěstí synthesizery nevládnou nad celým komplexem. Myslím, že Peter Gabriel by za tuhle skladbu Oldu pochválil…

ŽENA – SEN – tak tady v téhle skladbě cítím vliv Stinga. Jsme sice na elektronické platformě, ale je uměřena a dává prostor pro jiný způsob sebevyjádření. Konečně slyším (bohužel krátce) elektrickou kytaru Miloše Morávka, ale výraznější prostor je přenechán sopránsaxofonu a flétně Radka Kudrny. Nevím, jestli jsme ještě pořád na rockovém nástupišti, myslím, že tady Olda dosáhl na jakýsi druh nového popu. Píseň má atributy jisté elegance, ale rockovou říznost zde nenajdeme…

JSI SÁM, KDYŽ SPÍŠ – elektronicky upravená ženská deklamace, která přichází jako ze sna. Minimalismus podle Oldy Veselého. Vzdechy a vzrušivé štkaní má erotický podtón ale hudba se nechce vymanit ze synthipopu. Vrstvení barev synthesizerových vln a Morávkova minimalistická kytara s prolínání akordického sledu a Majtnerovy přiznávky, všechmo samozřejmě v režii programovaných bicích na které hraje Jiří Rybář. Děje se tady spousta změn, zvratů rytmů a harmonických obrazů. Po kompoziční a aranžérské stránce zde byl odevzdán kus práce, jenom si nejsem jist, jestli rockeři, kteří si pamatují Oldovu hudbu ve spojení s Poselství dětem, Ej, padá padá rosenka, Zmoudření babím létem, Černý racek, Jsi nádherně pravěká… se na albu najdou….

NOVÁ MYŠLENKA – Artrockové vlny z pozadí se prolínají s akcentovaným synthipopem. Vstupuje sem částečně elektrická kytara a dechová sekce, mají ale charakter dotváření atmosféry. Nejsou zde žádná sóla, žádná individuální prezentace. Všechno je podřízeno celku. Rockové prvky se najednou nečekaně objeví, ale přesto ve spíše umírněné poloze. Interpretace zpívaných hlasů se nese v minimalismu, ale udržuje napětí a vzrušivost. Miloš Morávek krátce vstoupí kytarou do děje, ale zase se nám ztrácí.

VSTÁVEJ – závěrečné skladbě se rockové atributy nějak více hlásí ke slovu. Jsem ovšem, nadšen z vokální stavby a uvědomuji si, že propojení Oldova hlasu s s jedním mužským a dvěma ženskými sboristky je velmi zdařilý okamžik, který je silnou spojnicí s proměnlivou hudbou, která je místy nezařaditelná. Olda se místy nemůže (možná nechce) zbavit své minulosti postavené na rozevlátých a majestátních plochách, ale snaží se přijmout nové trendy a změnit svou uměleckou tvář, což je pro něho jako pro kumštýře nezbytnou okolností…

Hodnotit album Dlouhá noc je věcí nevděčnou a nelehkou. Na jedné straně jsem ohromen Oldovou proměnou, ale na druhé straně zde cítím rockový odliv jasných atributů tohoto stylu. Chybí mi zde více kytarových partů a sólistické prezentace i dalších instrumentů. Rytmické principy programovaných bicích jsou sice důrazné, ale nejsou mi blízké. Chybí mi bubenické breaky, víření činelů, protirytmy… objektivně řečeno, byla zde snaha vyrovnat se s úplně jinou rytmickou estetikou, než na jakou jsem zvyklý. Místy bych si dokázal představit i přítomnost takové Kate Bush anebo naopak Lisy Gerrard… Olda uvažuje jako skladatel komplexním myšlením homogenní kompozice, kde není prostor pro improvizace, ale každá nota, tón, hlas a rytmus má svoje místo.. Na svou dobu hodně odvážný pokus překročit vlastní stín, což respektuji, ale na druhé straně je škoda, že se na mnoho let po vydání alba Olda jako interpret a skladatel v rámci živého hraní a vydávání alb odmlčel a dalším projektem nepotvrdil nebo nevyvrátil svůj kumštýřský záměr, aby si posluchači na jeho proměnu mohli zvyknout…. Asi to tak ale mělo být.
Jedno je jisté, že dnes album v síti prodejen s hudebními nosiči neseženete (!)
Jsem rád, že se zde na Progboardu obevují obě verze obalu alba ty surrealistické postavy se mi zdají hrůzné a nijak nekorespondující s obsahem hudby nebo textu...
Jsem mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Za výtečnou interpretaci a odvážnou ambici překročit vlastní stín dám nakonec čtyři. (Doufám, až se s Oldou zase potkáme na mě nevykoná inzultaci, anebo mě nezamkne v jeho „noře“ – nahrávacím studiu, nezamkne mě a nenechá mě tam potmě, není tam totiž okno….., ale i kdyby to udělal, neštřil bych sice emocemi, ale na druhé straně si ho velmi vážím a stále mu držím palce a věřím, že ještě neřekl své poslední slovo. Komplexně platí, že je to opravdu velkomoravský gigant….)









» ostatní recenze alba Oldřich Veselý, Pavel Vrba - Dlouhá noc
» popis a diskografie skupiny Oldřich Veselý, Pavel Vrba


Gracious - Gracious !
2013-04-06

Gracious / Gracious !

5 stars

Myslím si, že nebudu nijak přehánět, že britskou skupinou Gracious bude znát velmi málo lidí. Je dobře, že se tady objevila a tím pádem vystoupila z anonymity. Jejich první album se objevilo v době, kdy startovalo mnoho skupin s vysokými ambicemi prosadit svůj talent a progresivní výboje nejen na britské scéně, ale postupně i ve „zbytku světa“. Z toho širokého proudu progresivní hudby konce šedesátých a počátku sedmdesátých let ze zachytilo hodně skupin, o jejichž hudbě dnes běžně diskutujeme a posloucháme ji, ale ještě větší procento z nich po jednom nebo dvou albech nemilosrdně zavál čas téměř do zapomnění. Abychom to změnili alespoň částečně, tak tyhle kapely a jejich alba zvolna vytahujeme opět na denní světlo, abychom se rozdělili se svými pocity s ostatními příznivci kvalitní a náročnější rockové hudby. Toto je bezesporu i příklad skupiny Gracious, jejichž první album teď právě poslouchám…

INTRODUCTION – rozhodný nástup rytmiky s důraznými akcenty a vypilovanou melodickou linkou. Zajímavé hudební postupy. Myslím, že je zde cítit vliv Canterbury scene, ale v mírně hlasitější podobě. Prolínání harpsichordu, elektrického piana je velmi zajímavé, stejně jako průrazné basové party a vokální stavba sborů. Tohle je klasický model britské hudby, která neváhá vložit do svého konceptu prvky klasicizujícího hudební tématu. Myslím, že bych je mohl zaměnit s takovými Caravan. Kytarové sólo se zdá být dobře vystavěné s jasnou melodickou strukturou, ale má poměrně subtilní tón. Baskytara působí mnohem agresivněji. Harmonické proměny znějí podmanivě. Místy bych řekl, že někdo mírně „opisoval“ z fug největšího představitele hudebního baroka, J. S. Bacha. Výtečná souhra a nádherný soulad harmonie a melodie.

HEAVEN – jak vyjádřit abstraktně hudební formou nebe? Právě o to se Gracious pokoušejí. Mírně patetické údery do tympánů a pak už se nad námi klene bezoblačná obloha andělského chóru chrámových varhan, do kterého přichází čitelný mellotron. Exaltované, nadzemské a uvolněné v líbezné harmonii nekonečného prostoru, kam poutník stoupá výš a výš do toho nekonečného sluncem osvíceného prostoru. Elektrická kytara Alana Cowderoye s prodlouženým tónem kreslí v nekonečnu a náhle se sneseme do jiných harmonií. Je zde jedna akustická kytara s legátovými doprovody a druhá, která hraje melancholicky jazzově znějící sólo s krásně hladivými tóny. Změní se rytmus a anglicky vedené sbory s čistým přednesem nám nabídnou další pasáž. Ano, i zde konstatuji, že vokalisté se nechali inspirovat tradicí kostelních chrámových sborů. Zajímavá mezihra s opakujícím se riffem. Kytara mírně přiostří svůj tón a opět se změní téma a harmonie varhan dotváří strukturu kompozice. Další změna. Perfektně vybroušené vzestupné postupy, jako u Renaissance, které zde mohu trochu cítit. Závěr jakoby byl vytržen z nějaké symfonické básně…

HELL – opak nebes nás zavede do říše pekel. Sestupná harmonie se pohybuje ve spodních polohách, vyjadřovaná basy, zkresleným tónem varhan a vstupuje sem hodně zneklidňujících až strašidelných zvuků a obecně celý sound potemní. Sabbathovsky hutné a mírně crimsonovské z In The Court Of The Crimson King. Kapela se evidentně snaží vyjádřit zlobu, strach, hrůzu a emoce, kam zcela nečekaně vstupuje jemné klavírní téma, ale ve spodních polohách už zůstaneme. Bicí jsou zvláštním způsobem nahazovány a mají podivný dozvuk. Velmi zvláštní hudební struktura, vymykající se představě o libozvučném hudebním kouzlení najednou přece jenom změní svůj styl podání a máme zde vokální stavbu, která proniká jako nebeská jízda do pekel. Pak už se zde děje leccos, co jsme absolutně neočekávali. Hospodské forte piano a zkreslený hlas jako z období dekadence z nějakého šantánu. A už tu máme i známý Montiho maďarský čardáš a skladba se mění v jakousi parodii, ovšem brilantně zahranou s výrazem. Výtečná souhra kapely s dramatickým podtónem a přesto s nádechem nadsázky. Emersonovské postupy jsou dost čitelné i v agresivním použití varhan… Velmi zvláštní, ale podnětná skladba.

FUGUE IN D MINOR – tak tady jsme opravdu v 17. století v období hudebního baroka. Hraje zde harpsichord, jehož kovově podmanivý tón je určující, ale i akustická dvanáctistrunná kytara hraje nádherně ve výtečném souladu. Odborník na barokní hudbu by asi svraštil obočí, jak se dostala tato hudba do rockových souvislostí, ale pro posluchače otevřeného různým trendům je to životodárná míza a možnost se spojit s artificiální hudbou nenásilným způsobem, jako to třeba dělá Jan Akkerman, ale také trochu i Steve Hackett. Pro mě je podobný typ skladby na albu velmi důležitý. Tento progresivní postup, vložit do rockových struktur náročné hudební téma z jiného břehu je pro mě motivací pro snění staré zámecké hudby a odpoutání se od reality. Jsem rád, že na albu se podobná skladba objevila, třebaže se v něčem kapela přibližuje k Premiata Forneria Marconi….

THE DREAM – jsme zpátky na rockové půdě. Kvílivá Cowderoyova kytara otevírá závěrečné téma. Martin Kitcat sem vkládá klasické téma pro klavír. Následuje uvolněné hudební kouzlení s nadlehčeným soundem v mírně melancholickém tónu, který mě opět připomíná Renaissance s dominujícím klavírem a nádherně vypilovanými sborovými zpěvy opakující přání na dobrou noc. A je tu výrazná změna. Rockový riff sice nemá potřebnou dravost, ale v téhle hudbě se to ani neočekává a teď zcela evidentně harmonie klesá a zpomaluje. Bicí Roberta Lipsona jsou výrazné, ale mění svou barvu a zvuk, přesto vykazují hodně kreativity. Elektrické piano v pozadí má zkreslený sound jako pracující motor v elektrárně a po vzestupné harmonie se opět Cowderoy předvede jako suverénní kytarový sólista. Zajímavé akcentování rytmu a Kitcat zde kouzlí na klávesy ve velkém stylu (s Mariánem Vargou se určitě neznali, ale řekl bych, že je zde jistá příbuznost podání a interpretace a možná i myšlení…..). Deklamovaný hlas nahazovaný podává nějaká závažné sdělení a pak se celá harmonie roztříští téměř do kakofonie a už sem přicházejí artificiální odvážné prvky a ve spojení s hlasem zpěváka znějí ostře a odvážně, ale za nimi se vlní dlouhý sametově hladivý plášť harmonie mellotronu s nádechem Cantebury scene a takových Moody Blues. Koncepčně dost nadčasová hudba teď dokonce s divadelními prvky, kam přicházejí postupy jako v Jesus Christ Superstar. Opravdu kompozičně náročný model, který na debutním albu vyžadoval od přítomných hudebníků velkou kázeň a koncentraci. Krátké exploze a zvonění budíku…. Přestože je téma skladby v jistém slova smyslu přehlceno dalšími a dalšími motivy, přesto si myslím, že ve snu (což dokladuje samotný název) se nám může zjevit všechno možné a můžeme v něm prožít neuvěřitelné věci, které se vymykají logice a realitě a stáváme se zajatci neohraničitelné fantazie. Řekl bych, že právě o tohle autorům a aranžérům a v neposlední řadě i hudebníkům šlo především…V poslední skladbě vrcholí všechny možné hudební ingredience a po poslechu mám pocit, jakoby před mýma očima vyrostl mocný pilíř z mramoru…

Zapomenutá hudba Gracious volá po podpoře, podobně jako mnou nedávno recenzovaní Fruupp jsou zcela neprávem zapomenutí a já cítím potřebu se vůči této famózně interpretované hudbě vymezit. Hudba je autorsky domnívám se suverénní, přestože občas předhazuje různé jiné hudební asociace. Představoval bych si ovšem pro daný typ hudby totálně jiný výtvarný design. Jaký? Asi něco ve stylu raných King Crimson nebo možná i Moody Blues... Ten vykřičník jako nápad pozornost upoutává, ale vyznívá pro mě jaksi minimalisticky, což tahle hudba v žádném případě nepotvrzuje...
Ta kvalita a atmosféra zde přímo volá po pěti hvězdičkách!



» ostatní recenze alba Gracious - Gracious !
» popis a diskografie skupiny Gracious


Dylan, Bob - Bringing It All Back Home
2013-04-05

Dylan, Bob / Bringing It All Back Home

4 stars

Páté řadové Dylanovo album Bringing It All Back Home (vydané rovněž pod názvem Subterranean Homesick Blues) je podle mého názoru první větší Mistrovou změnou v jeho stylu, kdy opouští klasický model folk-singera s akustickou kytarou a foukací harmonikou a do aranžmá svých skladeb vkládá prvky rock and rollu a blues za doprovodu kapely. Třebaže mírné změny byly velmi lehce signalizovány už dříve, teprve tady je cítit ta proměna… Jsme v polovině šedesátých let a Dylan je suverénním nositelem amerického vědomí a svědomí a jeho význam, vliv a popularita (zejména mezi intelektuály) roste….

SUBTERRANEAN HOMESICK BLUES – rytmizovaný rock se základním nekomplikovaným rytmem nabídne formu talking-blues s výtečným Dylanovým frázováním a servírováním slov s neuvěřitelnou sebejistotou podání a s nenapodobitelným interpretačním modelem. Píseň je do značné míry monotónní, ale je krásně kolorovaná foukací harmonikou…

SHE BELONGS TO ME – základní rytmické postupy bicích a basů a lehce elastický doprovod Dylana-vypravěče. Melodická linka je čitelná, snadno definovatelná a jako vždycky stojí jako podpůrný pilíř Dylanovu textu. Foukací harmonika je nedílnou součástí meziher, ale máme tady mírné, přesto čitelné kytarové vstupy, které dokořeňují plynoucí doprovod…

MAGGIE´S FARM – zvonivé kytary, důraznější basy a bicí s připojeným klavírem tvoří další písňový model. Dylan zde rozvíjí svůj mečivý nosový přízvuk, který stejně jako před léty lidi rozděluje. Na ty, kteří ho bytostně nesnášejí a na ty, kteří v jeho pod ním vidí a cítí interpretační styl bluesového frázování. Text je mírně proletářsky bluesový a foukací harmonika opět dotváří atmosféru. Skladba se v pozdějších letech dočkala dravého rockového zpracování a od původní verze byla k nepoznání…

LOVE MINUS ZERO – tak tahle píseň má velmi silný melodický náboj a patří mezi ty otevřené písničky, které lákají a asi i budou lákat ke zpracovávání nejen folkaře, ale i rockery. Dylan měl mimořádně dobře vedený nápad, který rozvinul a vytvořil opravdu pamatovatelnou skladbu, která patří mezi to nejnosnější na albu. Hudební doprovod sice nijak nevybočuje a jede stejnou rychlostí od začátku do konce…

OUTLAW BLUES – rytmizovaně údernější model blues se sekanými akordy nám nabídne blues psance s westernovou tematikou, která je ovšem naroubovaná na tehdejší současné poměry Ameriky, kdy ve vlastní zemi i po zašlé slávě Divokého západu může být ve vlastní zemi člověk psancem. Dylan blues cítil do morku kostí a dokázal vystavět na základních principech téhle hudby nijak komplikovaný model, který měl inspirativní sílu…

ON THE ROAD AGAIN – ohýbaná foukací harmonika a opakující se úderný riff rock and rollu ve spojení s blues nabídne tenhle vandráčky song pod Jacka Kerouaka. Losangeleští Canned Heat se svým stejnojmenným hitem přišli až po Dylanovi. Východní pobřeží bylo od západního vzdálené a tak…. Nicméně Canned Heat svou písní s identickým názvem vytvořili hit, zatímco pro Dylana byla skladba jenom jakousi zastávkou na cestě…..

BOB DYLAN´S 115th DREAM – rozběhnutý kytarový doprovod je pojednou přerušen nakažlivým smíchem a tak chvíli trvá, než se píseň rozběhne. Tenhle model skladby je dost identický s úvodní skladbou svým aranžmá i melodikou. Výrazněji nám ovšem z hudebního doprovodu vyskakují klávesy, vedle klavíru elektrické piano, ale jinak bychom mohli rovněž hovořit o talking-blues s nenapodobitelným frázováním

MR. TAMBOURINE MAN – pravděpodobně nejvýznamnější píseň na albu vůbec. Má sice opět ryze folkovou podobu bez rytmizovaného doprovodu, ale jeho síla je nezpochybnitelná nejen v obsahu textu, interpretačním modelu a výtečném melodickém vedení základní linky. Skladba se stala superhitem a u Dylana zabírala i v dalších letech a myslím, že na koncertech ji hraje dodnes. Myslím, že jsme se dočkali i české verze Hej, chlapče s tamburínou v podání Pavla Sedláčka. Ze skladby cítím vůni a rozepjatou šedesátých let, kdy se hudba stala závažným nástrojem k mezilidské komunikaci a sdělení a Dylan naučil publikum poslouchat a ovlivňoval veřejné mínění. Kdo by tohle dnes dokázal? Časy se změnily.. (jak zpívá v jiné písni). Krásná píseň s výtečnou foukací harmonikou!

GATES OF EDEN – velmi sugestivní název skladby… máme tady Dylana jako osamělého posla vlastních myšlenek ve vichřici doby. Skladba se svým pojetím víc hodí na předešlá alba,
Tady bych očekával prokreslenější hudební doprovod kapely. To ale mělo přijít ve zcela rozvinuté podobě na dalším albu, které vydal ještě v témže roce…. Hudební doprovod není nijak mimořádný a slouží jako základ pro závažná textová sdělení, jako ostatně i u dalšího materiálu. Možná chtěl Mistr utlumit doprovod kapely, aby více vynikl obsah sdělení. Pochopitelně jazyková bariéra brání tento aspekt vzít na vědomí a tak bude hodně lidem píseň připadat jako spíš jako „výplň“….

IT´S ALRIGHT, MA (I´M ONLY BLEEDING) – úderná model akustického blues se sestupnou harmonií. Přes jistou jednoduchost je ve skladbě výrazné napětí, které v ní roste. Ostatně už samotný překlad „Je to v pořádku, mámo (Jenom krvácím)“ přivádí na ne zrovna veselou nebo bezstarostnou platformu… Píseň si pamatuje vedle plejády dalších songů z road-movie Easy Rider (1969), který se už za bývalého režimu promítal v sedmdesátých let (napůl ilegálně) ve Filmovém klubu a přišla na něj myslím polovina Brna. Peter Fonda, Jack Nicholson, Dennis Hopper v akci a hrůzný závěr na silnici a tuším, že právě pod ním běží fragment tohoto songu….. Dylan výtečně vystihl atmosféru a jeho monotónní projev má tu jedinečnou bluesovou ohnutou koncovku. Skladba inspirovala velkého Dylanova obdivovatele Petra Kalandru, který jeho skladby interpretoval v češtině i angličtině, i když byly nebo nebyly v módě….

IT´S ALL OVER NOW, BABY BLUE – poslední skladba na albu je opět miniaturním mistrovským dílem. Dylan nejenže vymyslel silnou melodii, ale svou interpretací nabídl pro mnohé další následovníky model hudby. Skladba inspirovala nejen písničkáře s kytarou, ale i rockové kapely. U nás doma na jediném eponymním albu The Matadors ji nazpíval s docela zajímavým hudebním doprovodem rhythmandbluesových pražských matadorů Viktor Sodoma… Vedle Love Minus Zero a Mr. Tambourine Man další velmi silný vklad na album.

Album Bringing It All Back Home je typickým produktem šedesátých let. Možná dnes bude znít poněkud „archaicky“, ale nutno si připomenout, že právě na albu tohoto typu se tvořil nový styl a ať se nám to líbí nebo ne, ten styl se stal hodně inspirativní napříč širokým proudem písničkářského sebevyjádření, ale zformoval řadu skupin, které na Dylanův odkaz navázali dřív nebo později, ať už se jmenovali třeba Tom Petty And The Heartbreakers, raní Dire Straits…. Možná bych doporučil těm progboardistům, kteří zrovna nemají pro Mistra slova pohrdání, aby se podívali po souborné knize textů a překladů (komparativně vedle sebe)
a otevře se jim úplně nový svět a při některých překladech textů budou mít mrazení po těle, ale i slzy v očích…. Album má také zajímavě výtvarně stylizovaný obal, který nepřehlédnete...
Objektivita mi velí dát čtyři hvězdičky, protože následující alba tenhle projekt ještě překonávají, ale myslím, že ortodoxní dylanologové by ho postavili zmíněným dvěma album na roveň.

» ostatní recenze alba Dylan, Bob - Bringing It All Back Home
» popis a diskografie skupiny Dylan, Bob


Traffic - Classic [Steve Winwood]
2013-04-04

Traffic / Classic [Steve Winwood]

5 stars

Steve Winwood (1948) je jednou důležitých osobností britské hudební scény šedesátých a sedmdesátých let. Také je to jeden z nejstarších profesionálů, který je dodnes koncertně aktivní. Vždycky jsem obdivoval jeho hlas a třebaže je situován do vyšších poloh, patřil vedle drsných zpívajících britských shouterů jako byli Eric Burdon, Van Morrison (Ir), Chris Farlowe, Roger Chapman do kategorie blue-eyed-soul, v níž vedle balad, rocku, jazzu, trochy blues podával velmi přesvědčivé výkony.
Od druhé poloviny sedmdesátých let sice do značné míry přeorientoval svůj styl, image a pojetí hudby, které ho řadí do kategorie náročnější pop-music, ale přesto patří do historie progresivního pojetí hudby a zanechal za sebou nepřehlédnutelný milník. Pro názornost svého tvrzení proto přidávám tento opravdu reprezentativní výběr…

GIMME SOME LOVIN´ – výrazný a nezapomenutelný riff baskytary, bicích, na které se nabalují ryčící hammondky a percussion a expresivní přiškrcený vokál za podpory sboru. Máme tady skladbu ostrou a údernou jako zvon. Připojují se i klavírní party, ale kytara pauzíruje… Přesto je zde atmosféra jako v černošském soulu ryzího ražení. Ty hammondky mě zvedají ochlupení docela všude. Jeden z nejsilnějších písňových modelů roku 1967, který inspiroval řadu kapel nejen „po světě“, ale i u nás! Matadors s Viktorem Sodomou, brněnští Great Music Factory s Oldou Veselým, Michal Prokop s Framus Five… nepochybuji, že to dělal na Slovensku i Peter Lipa s Blues Five, ale i olomoučtí Bluesmen s Petrem Fiedlerem…

KEEP ON RUNNING – další úderná skladba výtečného aranžmá. Dusající basy, přesně pracující bicí a sekané přiznávky kytary a Winwood opět ve jedinečné formě. Další příklad bílého soulu jedinečného kalibru. Slavný hit, který inspiroval. U nás s ním pracovali Matadors v podání Viktora Sodomy a i další výše jmenovaní u nás a na Slovensku..

I´M A MAN – další vynikající skladba. Je zde přímo rituální šamanské napětí. Jedem zdůrazněný akcent varhan, kytary a percussion, bicí baskytara a Winwood za pěveckého doprovodu Spencer Davis Group. Tohle už je ovšem psychedelický moment v každém slova smyslu. Inspiroval Chicago Transit Authority k ještě dravějšímu a nekompromisnějšímu pojetí posouvaném od soulu, psychedelie až k santanovskému uchopení. Par excellence po všech stránkách včetně onoho přídechu neopakovatelných šedesátých let….

PAPER SUN – tak tohle jsou raní Traffic. Tady jsou názvuky psychedelie, v něčem ale i odkaz Beach Boys, ale je zde i orientální nádech díky sitáru a oné tetelivé atmosféře, kolem beatlesovského Sgt. Peppera. Slyším zde i Woodův saxofon a jako by i inspirací Sam Gopal Band a Quintessence. Rozpínání mysli, vůně psychotropních látek a rozvíjení silného tématu na čitelné melodické lince se zvláštními harmoniemi. Hippieovská atmosféra prostoru bez hranic….

DEAR MR. FANTASY – nejtypičtější skladba raných Traffic. Winwood ve své famózní roli s velkým nadšením a odevzdáním. Instrumentace se drží v nevýbojných normách a prostor je ponechán výrazně vokálu a harmonický rozevlátým sborům. Masonova kytara má rozostřený zvuk a totálně zaplní mezihrový prostor a už sem vklouzne krátce i foukací harmonika. V podobném, ale subtilnějším duchu skládal skladby i folk-singer Donovan. Píseň inspirovala Vláďu Mišíka a Blue Effect při formování kapely, ale i brněnské Progress Organization. Typický příklad psychedelického pojetí počátku druhé poloviny šedesátých let v Londýně….

PEARLY QUEEN – do jiného soudku zabloudí další skladba. Varhanní intro začíná v tajemných tónech, ale výrazný nástup vyprecizovaného riffu přináší větší energetický nápřah. Mason vypálí do skladby kytarové sólo, které se přelévá z kanálu do kanálu a razance rozbíhá skladbu vpřed. Není zde ale snaha o nějaké agrese. Winwoodův nosný hlas ovládá prostor a v další mezihře je to zase Mason, který přebírá vůdčí úlohu a kytarové nástupy se nekompromisně hlásí o sebevyjádření. Výrazné rytmické akcenty a Capaldiho přechody přinášejí tajemný šamanismus, doplňovaný foukací harmonikou a prostorovým soundem hammondek….

FORTY THOUSAND HEADMEN – rozbrnkané téma na akustickou kytaru a zádumčivá flétna. Percussion a melodické basy. Hippiesovská atmosféra vnitřní rozervanosti. Krásně je rozeznat rozdíl mezi Winwoodovým a Masonovým vokálem, stejně jako Capaldiho projevem. Zajímavé hlasy, ke kterým se připojují zasněné tóny hammondek. Tahle skladba osloví monterey-woodstockovskou generaci. Je zde psychedelické přeznívání, nespecifikovatelné tajemno a melancholie jak má být… Skladbu na své třetí album nahráli v poněkud akademické poloze i slavní Blood Sweat And Tears…

HAD TO CRY TODAY – úderný riff kytarového unisona s baskytarou zahajuje první skladbu. Winwoodův naříkavý hlas dokresluje pěveckým vstupem atmosféru písně a my už dešifrujeme klasické Bakerovy přechody. Nemohu se ubránit dojmu, že skladbě chybí větší švih a zápal pro hru. Jednotlivé nástroje jsou sice v rukou mistrů, ale cítím malou odevzdanost do společného hudebního tématu a výrazně menší odpich. Claptonova kytara je rozostřená a nemá onu creamovskou barevnost a tak skladba pomalu odplývá až k samému závěru do donekonečna opakovaného schematického riffu s krátkým zvukovým experimentem. V závěru sice claptonovské playbackované kytarové party ožívají a jakoby si chtěly napravit reputaci, ale na Mistra jsou kladeny vždycky zvýšené nároky....

CAN´T FIND MY WAY HOME – Clapton zahraje kytarové party na akustické kytary za jasných úderů Bakerových činelů a přiškrceného Winwoodova vokálu, který zde hraje na další akustickou kytaru. Melancholická balada má svou subtilní přitažlivost, přesně vystavěná ve winwoodovském duchu raných Traffic.

JOHN BARLEYCORN – skladba, která dala název snad nejslavnějšímu albu Traffic (druhé generace). Nádherná staroanglická balada, tradicionál, který Winwood oblékl do působivého aranžmá. Jeho akustická kytara se krásně snoubí s Woodovou flétnou, které sekunduje Capaldi na tamburínu a zvonky a klavírní party dokreslují atmosféru. Winwood a Capaldi zde nádherně propojují svoje dvojhlasy. Rozjímavá skladba s lyrickými náladami na to, že se v podstatě jedná o „adoraci“ oblíbené kořalky. Je ovšem zasazena do historických souvislostí a stará dobrá Anglie – to jsou železné tradice...
Výtečné pojetí po všech stránkách. V docela jiném uchopení skladbu pojednali folkrockoví Steeleye Span. Traffic skladbou výrazně odbočili od celkové hudební koncepce ostatních písní, ale vůbec to nevadí – ba naopak, jedná se o příjemné osvěžení a uvolnění. Nádherná balada po všech stránkách!

EMPTY PAGES – Capaldiho přesná rytmika jede jako dobře seřízené švýcarské hodinky a Winwoodovy hammondky jsou násobeny podílem klavíru, ale i elektrického piana, aplikovaného v prostřední části ve výtečně pojednaném jazzovém sóle. Instrumentálně i skladatelsky chvályhodný počin!


LOW SPARK OF HIGH-HEELED BOYS – velmi tichý začátek v kontemplativním jazzovém pojetí. Rytmika a klavír hrají základní motiv a Chris Wood má prostor pro saxofonové kouzlení a už k němu přimykají i Winwoodovy hammondky. Důležitým prvkem je ovšem klavír k Winwoodovu výtečně frázujícímu hlasu a jeho snadno rozpoznatelné barvě. Důrazné staccato klavíru a instrumentace nás najednou zavede do průrazně elastického hudební polohy řady proměn s promyšlenou harmonickou strukturou. V mezihře vklouzne do tématu i Afričan žijící v Londýně Rebop Kwaaku Baah na conga (zapomněl jsem do dát do pozdní sestavy Traffic, omlouvám se…) a Winwood nás vedle výtečného zpěvu přesvědčí, že má čitelné jazzové pojetí klavírní hry, vedle razantních rockandrollových běhů, které výtečně prolíná se saxofonem a pulsací rytmiky. Hodně odvážná skladba, která se v r. 1971 dost vymykala tehdejším zvyklostem. Bzučivý tón elektrického saxofonu vedle klavíru určuje poznávací znak dost progresivního hudebního uchopení. Příbuznost se Soft Machine nebo Grahamem Bondem se mi zdá ale přece jenom poněkud vzdálenější, i když ne vyloučená. V momentě. Kdy začneme Winwoodův hlas už trochu postrádat, tak je zase najednou zde se vší odevzdaností. Parádní poslechový kousek!

MEDICATED GOO – dobře šlapající Capaldiho rytmika. Hlasy Winwooda Capaldiho se prolínají s instrumentací. Soulový projev už není tak jednoznačný jako v prvních skladbách, přesto se ve skladbě udržuje napětí tím homogenním soundem, kam teď prosadí svoje party sólo elektrické kytary. Dobře odehrané, třebaže zase nijak omračující, ale stále v melodicky elastických obrazcích. V závěru zazní potlesk publika, aniž bych si uvědomil, že se jednalo o živou nahrávku (?!)

SEA OF JOY – stupňující se kytarový úvod ustoupí do pozadí další baladicky pojaté skladbě, v níž zvoní akustické kytary a slyšíme tremolo hammondek a expresivní Winwoodův vokál, který je znělý a suverénní i ve výškách. Clapton vrátí do hry svoje kytarové téma a Bakerovy bubny se na chvíli etnicky rozbubnují, ale pak do hry vstoupí housle (anonymní hráč, ale asi to bude Rick Grech), které zjemní sound do pohodové atmosféry. Naříkavý Winwoodův hlas dovádí skladbu s houslemi do finále...

Je to sice výběr, ale myslím, že je to reprezentativní nabídka těch nejsilnějších Winwoodových okamžiků jeho kariéry šedesátých let až do poloviny let sedmdesátých. Kdo se nechce pachtit za alby Spencer Davis Group, Traffic a Blind Faith, má tady jedinečnou možnost mít komplexního Winwooda pohromadě. Nevím jestli je pro sampler úplně objektivní počet hvězdiček, ale s ohledem na kvalitu těch pět mohu dát zcela určitě. Starším progbordistům připomenu starou dobrou hudbu a těm mladým možná objevím nový hudební svět, který měl co říct…..

(Z hlediska publicistické etiky uvádím, že některé ze skladeb jsem už recenzoval na Progboardu na jiných albech a proto jsem tento text použil…..)
I když album není ryze trafficovské, tak nějak podvědomě jsem cítil, že zařazení sem je oprávněné,
než zákldat nějaké nové nepřesné vlákno...


» ostatní recenze alba Traffic - Classic [Steve Winwood]
» popis a diskografie skupiny Traffic


Trapeze - Medusa
2013-04-04

Trapeze / Medusa

5 stars

Skupinu Trapeze jsem zaregistroval poprvé v jednom katalogu firmy EMI, který mi poslala na přelomu let 1971 až 1972 teta z Anglie, kde v kategorii ROCK byla celá plejáda tehdejších rockových skupin. Některé už jsem znal podle hudby, jiné podle názvu a o některých jenom zprostředkovaně z doslechu, ale některé jsem neznal vůbec. V tom poslední oddíle byl mj. i název Trapeze. Nikdo skupinu v mém okolí neznal a tak jsem sice název nezapomněl, ale překrývaly ji kapely jako Led Zeppelin, Atomic Rooster, Humble Pie, Deep Purple, Uriah Heep, Jethro Tull…. Teprve potom jsem u kamaráda viděl plakát skupiny na zdi jeho pokoje a z pásku slyšel jejich album Meduza. Přesto (jako v řadě jiných případů) trvalo poměrně dlouho, než jsem album mohl zařadit do své sbírky, kde už zůstalo……

BLACK CLOUD – úvod tak trochu v duchu Free (nádech All Right Now), poté se do uší příjemně zaryje cinkání akustických kytar a po nich výrazný rockový riff. Slyším zde ale i tlumené tóny elektrického piana. Příjemně dravá a akustický vyvážená rocková skladba, která má přesně to, co má mít rocková balada – podmanivost, vnitřní naléhavost a důrazné ostří. Hlas Glenna Hughese má správnou rockovou průraznost, ale ještě zde není ta pronikavá dravá vyzpívanost, jak ji známe o čtyři pět let později z Deep Purple… Nadějný start.

JURY – krásné subtilně křehké zvonění akustické kytary a téměř mazlivě znějící vokál a razantní nástup elektrické kytary Mela Galleyho se zaostřenými Hughesovými basy znějí téměř sabbathovský v dlouhé a zhuštěném riffu, zatímco vokál výrazně nadzvedává harmonii. Po krátkém odmlčení přichází další důrazný riff a nekompromisní řeřavost pálivých hardrockových akordů. Opakující se schéma je mírně zatlačeno do pozadí a Mel Galley nám ukáže, že není žádný kytarový okresní přebor, ale že patří mezi špičkové kytarové hráče. Dave Holland je důrazný rockový bijec, ale nepřipadá mi, že by výrazně vybočoval z nějakých nadstandardních postupů. Téma se nám vrací opět do melancholických poloh akustické kytary a v něčem mírně v hensleyovské poloze, střídané s forsírovaným vokálem se zde opět střídají syrové erupce s hladivým tématem. Opakující se riff odeznívá do ztracena…

YOUR LOVE IS ALRIGHT – energický nástup v přesně spočítaných nástupech a v působivém unisonu nabídne pulsující příspěvek další přímočaré rockové skladby. V této skladbě se mi zda Hughesův podíl mírně nevyvážený…. Holland vedle bicích připojuje ji percussion, což ozvláštňuje rytmické schéma. Galley v mezihře rozbalí svoje kytarové téma a píseň se obecně jeví jako odlišný princip od doposud uvedeného materiálu. Je zda hraví plastičnost a nezbytný hardrockový riff. Hughes se mi opravdu jeví svým podílem vůči instrumentaci jaksi zatlumený a méně výrazný, než jak jsem na něho zvyklý. Tady by se dal místy zaměnit s takovým Paulem Rodgersem….

TOUCH MY LIFE – rozbrnkaný kytarový úvod a důrazně tikající bicí a nad nimi konečně opět dravě rozpoutaný Hughes, který připojí dunivé basové party společně s probuzenými bubenickými breaky Hollanda. Pěkná práce dynamiky, kdy se dravý vokál dobře opírá o obsah sdělení. Galley je hledač. Ne, že by zde hrál něco, co bychom už neslyšeli, ale pracuje s tónem, hledá a nabízí různé barvy a jeho kytara, na které stojí hlavní instrumentálně-melodická zátěž tak prochází řadou zvukových proměn, což osobně velmi vítám. Jako v každém pořádném hardrocku i zde musí přijít pořádná katarze s dravým vyústěním….

SEAFULL – proměny mollových akordů a naříkavý tón Galleyovy kytary sem přináší hardrockové blues. Velmi působivé. Pianissimo s přeznívajícími akordy a zaoblenými basy s pleskajícími bicími jsou základem pro Hughesův vypjatý vokál. Ano, tady už pozoruji tu jeho purpleovskou předurčenost zpívat ty nádherně expresivní party. Formálně nijak složitá kompozice… má zásady klasické rockové balady s řadou prudkých attacků, které se vám zaryjí do mysli. A vida. Varhany Hammond!! Velmi účinný podíl při atmosféře a výrazná změna pojetí. Skoro se mi chce říci, že by tahle skladba mohla být pilotní záležitostí alba. Cítím při poslechu nezpochybnitelné mrazení (můj vnitřní indikátor). Stačí přivřít oči a vidím probouzející se ráno v mlhách a prázdnou krajinu bez lidí a na obzoru nekonečnou mořskou pláň, jako symbol nedozírnosti lidského smutku a osamělosti. Opravdu výtečný příspěvek pro album.

MAKES YOU WANNA CRY – šlapavě pumpující model rockové odpichové skladby. Tady musím konstatovat, že pojetím někde mezi Free a zatím ještě neexistujících Bad Company. Na rozdíl od předešlé procítěné skladby se tady pracuje s běžnými postupy, které slýchám v rockové hudbě často a mohou být pro mě snadno zaměnitelné – nezaposlouchám-li se do hlasu zpěváka. Mezihra nabídne Galleyovo kytarové sólo, které má dravý charakter, ale neuchyluje se k nějakým samoúčelným exhibicím, ale ctí melodickou linku, třebaže místy řeže jako řeznický dranžírovací nůž. Přiemná úderná věc, i když autorská kreativita mohla přece jenom vykázat větší nápaditost….

MEDUSA – krásné rozbrnkané tóny akustické kytary. Mají laskavý a konejšivý charakter a Hughes se procítěně pokládá do obsahu zpívaného textu. Jemné basové dunění je ovšem předzvěstí dravého hardrockového nástupu s pořádně syrovým riffem opět s tím sabbathovským nádechem. Ponoříme-li se do starořeckých mýtů o Meduze, zpívá ze zde o nebezpečných a krutých věcech, což se nakonec výtečně promítá do syrové mezihry a řady kýžených proměn dynamiky a harmonických obrazů…. A podobně jako už na albu jinde, i zde se vracíme k akustickému okouzlení a přesvědčivé expresivní vokální interpretaci s jemnými odstíny podání i syrovými okamžiky emocionálních erupcí a mezzoforte přechází do forte až do fortissima. Hughes se místy téměř vysvléká z kůže a svých pocitů, stejně jako jako řeřavá instrumentace s dlouhým odeznívajícím tónem kytary….

Trapeze patří do kategorie hard rocku skupin jako Budgie, Sir Lord Baltimore, May Blitz, Thin Lizzy, Skid Row, Andromeda, Hard Stuff… po změně stylu Groundhogs, Chicken Shack…. a mají na britských ostrovech svoje nezastupitelné místo v jeho historii. Nepodařilo se jim sice překonat Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabbath, Atomic Rooster, Nazareth, Bad Company, Rainbow, Whitesnake… což ale neznamená, že by byly vyloženě umělecky slabší.
Samozřejmě, že existovaly rozdíly v interpretaci a pojetí, ale hlavním atributem obou „kategorií“ byla především autorská potence silných a nápaditých skladeb. V některých případech si tyto skupiny zachovaly svou ryzost a nepodplatitelnost, když mnohá alba elitních kapel začínala uvadat...
Albem Medusa se domnívám Trapeze dotkli vrcholu své kariéry a dodnes patří k příkladné názornosti kvality. Hard rock jako řemen. Objektivně bych dal čtyři a půl, ale komplexnost alba mě nakonec přesvědčila na plných pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Trapeze - Medusa
» popis a diskografie skupiny Trapeze


Fried Ace - Bridged Differences
2013-04-04

Fried Ace / Bridged Differences

4 stars

Úvodní skladba JACK´S DAUGHTER se nese v razantním nástupu bicích a dynamického napětí, v němž se snoubí zpěvná kvílivá kytara občasně preparovaná wah wah pedálem a rázné klavírní attacky s expresivním hlasem zpěváka, který od prvních tónů překvapí suverenitou projevu a nasazením. Moderní rockandrollové postupy s dravým blues rockem dávají příležitost kombinací klavíru a varhan a zběsile šumlujícím kytarovým tónům a dobře seřízenou rytmikou.
A LITTLE BRAT má uvolněnější polohu. Výrazně se zde ubere na expresivitě a sází se na melodickou strukturu s cválajícím bluesrockovým doprovodem. Jako bych trochu zaslechl vliv legendární americké jižanské kapely Allman Brothers Band s výrazně dramatičtější interpretací. Kytara zachovává zpěvnost a pluje v rychle vyměňovaných tónech prostorem až do závěrečné sestupné klavírní harmonie.
STORY OF THE OLD STATION začíná výrazným basovým intrem vypilovaného riffu a v interpretaci přináší prvek melancholie a smutku. Klavírní téma s vypíchnutými basy a přesně tikajícími bicími symbolizují hluboký pocitový vjem a opět se zpívaná exprese místy tak trochu ve stylu Vana Morrisona zaryje při poslechu do vaší mysli s prokreslovanými ornamenty elektrické kytary.
Vstupní téma s elektrickým pianem a aplikací wah wah pedálu nabídne DANGEROUS LOVING. Řekl bych, že se zde blues potkává mírně se soulem. V mezihře je velmi pěkně vystavěno sólo na elektrické piano a další prvky se lehce dotýkají funku, ale pak je zde opět strhující rocková přímočarost a nechybí zkreslené kytarové sólo s protahovanými tóny a příliv zpívaných expresí. Přítomny jsou i odpovídající zpívané sbory, které do hudby přinášejí nový prvek a vrcholí výbušnou katarzí. Rovněž další instrumentální skladba KDYŽ přináší změnu. Akustická kytara se zde velmi ústrojně spojuje s klavírními party. Harmonické prolínání hudbu táhne do tématu španělské hudby, ale i klasického tématu. Instrumentálně velmi dobře vystavěný model a navíc precizně zahraný ve vzájemné kooperaci unison basů, kytary, klavíru a umírněných bicích. V další fázi přichází elektrifikace a kytarové téma by mohlo být přirovnáno k famóznímu Jeffu Beckovi. Klavírní party jsou pojednány s velkým entuziasmem, ale i s hráčskou důkladností. Formálně asi nejzávažnější hudební uchopení, které by mohlo být vlajkovou lodí na albu vůbec.
BLACK ROSE vykazuje rockovou majestátnost a důrazné baskytarové slapování příklonem k funku. Zpívané party se opět nesou v totálním nasazení a posluchače si získají propracované doprovody i skvěle seřízená rytmika. Lehké dynamické odstíny v pojetí dávají příležitost vyniknout jemnějším nuancím interpretace a backgroundovému napětí před dravou erupcí. Kytarová mezihra nabídne syrové sekané doprovody s kratším sólem a závěr v klavírním staccatu.
SONG OF FOOLS začíná klavírní melancholií a promění se v homogenní spojení soulu a blues rocku, poučeném Ray Charlesem a sugestivně zde působí i spolupracující sbory. Interpretace přivolá svým pojetím Američana Leona Russella, včetně téměř ďábelských klavírních partů, v nichž se exprese spojuje s jemným tónovým předivem a velmi dobře zaranžovaného tématu, do kterého se připojí rozvibrované tóny elektrické kytary. Ano, další z hudebních lahůdek na albu v tom nejlepším slova smyslu.
Divoké doprovody akustické kytary a energická rytmika výtečných basů a bicích nabídne píseň HOPE, v níž se daří udržet napětí a expresi bez použití elektrifikace soundu, aniž by zde cokoliv utrpělo. Dokázal bych si zde představit i podíl percussion, pro rozšíření rytmického spektra. Elektrická kytara ovšem do tématu vstupuje, stejně tak jako varhany (zasloužily by si možná trochu vysunout do popředí). Důraznost podání a gradace formy má tendenci vás odzbrojit a přikovat k místu. Úplný závěr působí jako záznam ze zkoušky.
Úvod písně BLUESÍČEK zní ovšem s klavírním intrem a lehce kvákajícími kytarovými tóny jako stylové blues, což ostatně potvrdí i další postup dusající rytmiky a zpívané interpretace. Téma je klasické a dává příležitost všem aktérům k sebevyjádření, ostatně tak jak bývá v elektrickém blues zvykem.

Jestliže mnohé kapely tu a tam zápasí na svých debutech s více či méně tajenou nejistotou, Fried Ace nás v tomto ohledu vyvedou z omylu. Jejich hudbou jsem pohlcen a mohu se ujistit o tom, že blues rock a soul mají novou životodárnou vláhu v jejich pojetí…
Dávám velmi rád čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Fried Ace - Bridged Differences
» popis a diskografie skupiny Fried Ace


Mišík, Vladimír & ETC... - Město z peřin
2013-04-02

Mišík, Vladimír & ETC... / Město z peřin

3 stars

Město z peřin od mého oblíbence Vladimíra Mišíka a Etc… jsem zakoupil už v době, kdy právě vyšlo. Vzhledem k tomu, že jsem si nasbíral jeho veškerou hudební produkci na CD, tak mám z čeho vybírat a možnost srovnávat… Ten tentokrát se ale nepustím do nějaké „analýzy“ celého setu písní, ale pojednám všech 13 příspěvků na albu řekněme po globální stránce….
Zvolím možná divný příměr, ale napadá mě jako případný. Paul McCartney v r. 1976 se rozhodl natočit album Wings At The Speed Of The Sound. Na rozdíl od předešlých alb zde Paul potlačil svoje ego a „zatoužil“ udělat album kapelovým stylem, kde by byl součástí kapely a ne výrazný frontman. Prospělo to albu opravdu, nebo to byla snaha vybočit ze zavedených klišé z nejistým výsledkem?
Vrátím se k Vláďovi Mišíkovi a jeho albu Město z peřin, myslím, že v jiných souvislostech je zde podobná situace. Na albu se objevilo hodně autorů, hodně přítomných hostů a celkově to album poznamenává – pozitivně i negativně. Z hudby se už na předešlém albu začala vytrácet progresivní linie, která byla čitelná především na prvních dvou až třech
Albech. Vláďa vsadil na písničkovou formu, která se nebude zbytečně komplikovat nějakými rafinovanostmi a instrumentálními vstupy, kde by se dal větší prostor instrumentálním výkonem. Ne že by zde nebyly, ale jsou jaksi „pod kontrolou“, aby nevybočovaly z konceptu.
Blues, které Vláďa velmi cítí (což před delší časem se snažil Filozof zpochybnit) zde je zastoupeno v písničkové podobě a v náznacích, jinak zde máme poměrně jednoduché kompoziční pokusy, které vylepšují výtečná aranžmá a zvedají jejich úroveň na vyšší level.
Popravdě řečeno – nelíbí se mi bicí Tomáše Krčka. Myslím, že to nebyla vhodná volba. Předešlý Pavel Skala nebyl taky žádný zázračný instrumentalista, ale Krček hraje na můj vkus příliš přímočaře a jednoduše, což u Etc… nikdy nebylo – srovnám-li ho třeba s Ivanem Kadaňkou nebo s Janem Nohou.
Taky cítím z alba jakousi únavu. Nevím, jestli uměleckou, ale i když skladby mají v jistém slova smysl švih, ale v té vzájemné kooperaci necítím tolik vibrací, jako dříve.
Kromě toho mi tady viditelně chybí kreativní houslový démon Jan Hrubý, se kterým odešla instrumentální pestrost. Guma Kulhánek a Klásek Kubeš jsou zajisté výteční instrumentalisté, ale tady přece jenom podíl jejich kumštu nemá ty správné proporce, jak očekávám. Rovněž podíl Olina Nejezchleby zde není na očekávané úrovni.
Také je cítit, že Vláďa už tehdy zápasil se zdravotními překážkami a možná právě období, kdy album vznikalo a byly podepsané smlouvy ho nutilo za každou cenu zpívat. To jsou postřehy, které z alba vnímám.
Je zde samozřejmě hodně světlých míst – CO JSEM SI VZAL… Líbí se mi i odpíchnutý rock KONEC BÁSNÍKA z dílny Olina Nejezchleby. Nic nás tady sice neporazí, ale přitažlivá je ona bezprostřednost s jistou ironií a nadsázkou, která je pro albu důležitou transfúzí. Není to ale styl Etc.., je to prostě prosazení jiného názoru na albu významného reprezentanta domácí rockové scény a to je problém i jiných skladeb, které jsou sice příjemné na poslech a mají svou „hloubku“, ale na projekt Vládi Mišíka a Etc… jednoduše nepatří. Textová pestrost je jistě důležitá, ale také zde postrádám tu kainarovsko-gellnerovskou existenciální poezii, která byla v rámci Etc… absolutně nezastupitelným aspektem kvality a citlivosti. Líbí se mi i přímočarý bigbít ZA VODOU s vtipným epickým textem Marka Ebena. Zajímavé je, že na některých koncertech skladbu zpíval Vláďa sám, ale na albu ji nazpíval „nezpěvák“ Standa Kubeš. ČEKÁNÍ mě připadá jako dramaturgicky nevhodný příspěvek pro album a jako by vůbec nepatřil do Vláďova repertoáru, i když je pod písní podepsán (!?)
KDO DNES PŘIJDE je rytmický výrazná skladba s línou interpretací dobře frázujícího Standy Kubeše. Je to blues? Tady si nejsem jist. Kytarové sólo je špičkově vystavěné i zahrané, ale aranžmá skladby je jakési „oholené“. Epický text zbavený jakékoliv poetické noty je spíš tématem unavené střední generace, která řeší řadu vrstvících se problémů, někdy úsměvných jindy na pováženou. SLOVA jsou zajímavou písní. Bluesový pocit a vnitřní vykořeněnost jsou zde velmi evidentní. Skladba graduje a instrumentace zajímavě prolíná s výborným textem básníka Jiřího Dědečka, určitě patří na albu k těm vrcholným okamžikům. Guma Kulhánek jako „český Jaco Pastorius“ nám ukazuje, že je opravdový mistr. „Český Miles Davis“ Michal Gera je přesvědčivě citlivý jazzman a i Standa Kubeš zde pracuje s kytarovými party společně s Pavel Skálou v zajímavé kooperaci. Takových skladeb na albu postrádám víc…. Píseň SEDÍŠ VEDLE MĚ mě přijde také jako trochu nedovařená, ale Standa Kubeš zde zahraje vynikající sólo, v němž potvrdí, že je obdivovatel Alana Holdswortha (jak mi prozradil naživo ještě na Rádiu Hey 96,8 FM).
Poslední skladba LETNÍ ČAS jakoby vypadla z dílny J. J. Calea. Píseň má být poezií, zpívaná Oline Nejezchlebou, kterém spíš svědčí nadsázkové a pubrockové písně, než nějaké dumky. Kytarové sólo a baskytarové party jsou ovšem vynikající, třebaže ty Krčkovy bicí jsou už pro mě v závětu opravdu neposlouchatelné....

Album Město z peřin má ale vynikající koncept obalu. Jeden z nejlepších, co jsem u nás viděl a který mohu spojit s hudbou. Také pozoruji, že koncepce, že hrát v každé skladbě nemusejí hrát všichni, se zde už zahnízdila a tak zdaleka ne všichni se stejným podílem podílejí na výsledku. Na koncertech to samozřejmě neplatí a hrají většinou všichni, ale tady je řada hostů, kteří měli osvěžit a rozšířit a ozvláštnit album, ale na koncertech se ani Milan Cimfe, Michal Gera, Michal Sibera, Pavel Karlík nikdy neobjevili a tak podíl klavíru a varhan je zde jakýmsi apendixem. Koncertní zpracování skladeb mi přišlo žhavější a údernější, tady si to nemyslím.
Zklamaný jsem byl ze Čtverky, tady stejný pocit nemám, (album je zhruba na stejné úrovni jako předešlé Jen se směj, ale s výrazně zajímavějším obalem, což schválně zdůrazňuji, )ale těším se, že přijdou lepší časy. Album Nůž na hrdle to potvrdilo a to mě hodně potěšilo….
Při vší úctě k Vláďovi a jeho respektu k jeho personě dám tentokrát jenom tři hvězdičky!

» ostatní recenze alba Mišík, Vladimír & ETC... - Město z peřin
» popis a diskografie skupiny Mišík, Vladimír & ETC...


Purple Earth - Purple Earth
2013-04-01

Purple Earth / Purple Earth

5 stars

Purple Earth – název s poetickým obsahem, nicméně se přiznám, že nevím, zda se jedná o suverénní kapelu, anebo jednorázový projekt, který vydal label Polydor v pro mě neznámém roce. O albu a jeho protagonistech toho také moc nevím a tak se bude moje recenze odvíjet pouze z pocitů a dojmů, aniž bych znal background kapely, nebo alba.
Zajímavým pro mě ale zůstává jméno kytaristy a zpěváka Anthonyho Krizana, které se svým původem evidentně odvolává na české kořeny. Jména ostatních hudebníků mi rovněž nejsou známa.
Známe se v poměrně blízké kamarádské shodě s Ivo „Spyderem“ Křižanem, brněnským kytaristou/baskytaristou a zpěvákem ze skupiny Stop The Gods a Atlantis sourozenců Ulrychových, který emigroval na počátku sedmdesátých let z Rakouska do NSR a odtud do USA. (viz projekt The Shafter Avenue Experience, který natočil mj. s legendárním bubeníkem Flamenga Jaroslavem „Erno“ Šedivým.) Nyní střídavě žije tady a v USA. Byl překvapen tímto jménem, nikdy o něm neslyšel a ujistil mě, že vzájemně nemají vůbec nic společného… snad jen to, že jsou oba rockeři a hrají na kytaru a zpívají…. Z hudebního záznamu, který jsem získal jako raritu od svého kamaráda, jsem pro recenzi objevil následovné….

BROTHERS – začátek jako od Jimiho Hendrixe a také ostatní postupy jsou vedeny v duchu kytarového mága. Prošlapuje se tady nejen wah wah pedal, ale i jednotlivé detaily upomínají k Hendrixovi velmi adresně. Kapela šlape jako čtyřtaktní motor na plný plyn a hlas zpěváka si zachovává velmi zajímavý výraz, i když je podání tkví především a expresích než na hlasovém rozsahu. Rytmika pracuje jako pneumatické kladivo a Anthony Krizan řádí s kvílivými kytarovými party jako ďábelské zjevení. Je zde trochu cítit přítomnost funku jako od Living Color, ale je zde také poznat ta kosmická rozevlátost woodstockovských skupin konce šedesátých let. Tohle je prostě nástup jako za spartakiády do první řady!!

BITTER TEARS – syrový a dravý rock pokračuje i v další skladbě s důraznými akcenty. Zpívaný projev sice nekoresponduje tolik s názvem, v němž je řeč o hořkých slzách, ale hudba tento smysl potvrzuje názorněji. Kytarové party totálně ovládají terén, takže nejsou moc čitelné další nástroje. Baskytara Steve Blaufendera je hutná a prorazila si s bicími Dave Anthonyho cestu do popředí. Kytarový sound Krizana mi připomíná kytarového funkového experimentátora Wah Wah Watsona. V refrénu se vokální podíl posouvá do výšek, ve středních polohách je mírně zahlušován ostatní instrumentací. Zajímavý příspěvek!

MORE THAN I HAD – basové attacky prorezonovávají do morku kostí, zatímco kytarová ornamentika přivolává psychedelickou baladu, kde vznikl i prostor pro akustické kytary. Hlasový podíl a naříkavý vokální podíl mi v něčem připomíná Dave Gilmoura míseného s Johnem Wettonem, ale i s Adrianem Belewem. Kytary kolotají a sólová elektrická kvílí, ale v úměrných polohách. Jsou zde i klávesy Douga Kissnera a Ralpha Barrientose, které dotvářejí celkovou atmosféru. Melancholické, ale nijak sentimentální. Příjemné na poslech. Výtečně playbacky zdvojené party Anthonyho Krizana jsou příjemnou změnou v pojetí písně.

MAN ON THE MOON – jako bych zaslechl vocoder (což by ovšem nepatřilo ani do šedesátých či první poloviny sedmdesátých let). Bluesový pocit do skladby přichází nevtíravě, i když o nějakém blues v ryzím slova smyslu se tu hovořit nedá. Z pozadí slyším hammondky
A lehce přeznívající tóny kytary. Rytmika dusá v opakujícím se schématu. Skladba patřící na přelom šedesátých a sedmdesátých let, ale ten vocoder mě hodně mate! Leda, že by to byl rafinovaně studiově upravený zvuk wah wah pedálu. Sloka plyne mírně v duchu skladby Long Time Gone od Crosby Stills And Young, třebaže v dalších postupech je razantněji pojednaná s jinak vedenými hlasy. Psychedelická sklíčka proměnlivosti tetelivého soundu jsou velmi kreativní. Velmi dobře pojednaná skladba.

GOODBYE JULIE – tahle přímá skladba zní jako rock počátku devadesátých let a už se sem zcela adresně zapojil funk. Není to sice Jamiroquai, ani Red Hot Chili Peppers nebo Living Color, ale tohle je reakce na nové trendy v hudbě, která měla oslovit mladší rockovou generaci. Chvíli mě bude trvat, než to vstřebám a než se vůči tomu nějak vymezím….. Jako programově zábavná prvoplánová hudba se to ale v žádném případě netváří…..

A PLACE TO CALL HOME – v téhle skladbě sáhneme zase trochu někam jinam. Stavba kompozice je hodně zajímavá. Jsou zde tympány, výrazný basový zvuk a rozostřený zvuk klavíru. Rozkládané kytarové akordy mají onen psychedelický přeznívající tón a hlasové zpodobnění mě připomnělo v něčem skupinu, kterou poslouchal v devadesátých letech můj syn Roman a pamatuji se, že říkal, že se jmenují Smashing Pumpkins. To dělají ty vokály, bicí a kytara. Objevují se tady i smyčce, které lehce vyčnívají s té rockové instrumentace a hudba se valí vpřed a nabaluje na sebe různorodý nános vibrací, emocí, tajemna, psychedelie a umí pracovat s dynamikou. Tympány a smyčce a basy trochu přivolají prvky orientální hudby. Dobře se to poslouchá po globální stránce.

TELL ME I´M NOT DREAMIN´ – tady se ale už rytmika stává programovanou. Programming drumming v prvním plánu a to mi už nesedí v té ortodoxní podobě. Rytmus vytlačuje melodickou linku a i když zde jsou sanfranciské vokály šedesátých let, tak hudba už patří do jiné dekády. Čekám co to instrumentálně přinese. Rytmika už asi pojede od začátku do konce v jednom rytmu cool music (nebo se tomu říká chill out?). Konstatuji, že je zde atmosfér a prostor pro emoce, ale to umocňování a ž příliš zdůrazňovanými automatizovanými bicími nějak nemohu spolknout. Jedno takovou skladbu jsem schopen na albu akceptovat, ale celý formát by už pro mě byl nestravitelný po rytmické stránce…

TRAFFIC JAM – zase se nám sem vrací duch Jimiho Hendrixe. Rytmika opět vybuchuje a pulsuje jako pára v přetopeném kotli. Kytarové jízdy působí jako nálety a strhávají všechno co jim stojí v cestě. Změna rytmu a dravá proměna do modelu progresivního elektrického blues se střídá s powerrockovou neodbytností. Tohle je ovšem instrumentální skladba, která je ukázkovým zbožím pro výlohu, kde se Krizan, Blaufender a Anthony s Listortuem pouštějí na jízdu hudebním tobogánem. Pořádně uvolněná energie, která musí strhnout každého pravověrného rockera už během poslechu k zemi…

REAL MUSIC – tohle zní jako sitarová kytara (!) Není to špatná změna po předešlém nářezu. Zase zde máme trochu psychedelického motivu spojeného s varhanním soundem, kterém sem přináší prvky art rocku. Hezké prolínání stylů. Synthesizery zde suplují mohutný symfonický sound, který se beatlesovský rozlévá ve vokálních partech (It´s All Too Much, ale spíš v hillageovském pojetí solárního rocku) s přítomností elektrického spinetu (harpsichordu). Bicí zjednodušily svoje obrazce a tlačí celý ten hudební náklad vpřed. Zvonění akustických kytar a přeznívání tónů se zvolna ztrácí v prostorů s kvílivou ozvěnou. Mohutné téma, které se velmi hodí na závěrečnou pozici na albu.

Neznámá skupina, neznámý projekt a neznámá doba vzniku (!!!) Nějak moc otazníků za sebou. Nicméně, ať je to jak chce, vznikl zde zajímavý hudební projekt poctivého hudebního řemesla s řadou výtečných instrumentálních výkonů a aranžmá. Nejedná se o ryze superprogresivní model hudby, který by nic nepřipomínal, ale to celkové pojednání ve své majestátnosti, ale i písňové přehlednosti mě získává na svou stranu a tak tuhle neznámou partu odměním pěti hvězdičkami.







» ostatní recenze alba Purple Earth - Purple Earth
» popis a diskografie skupiny Purple Earth


Doors, The - The Doors
2013-04-01

Doors, The / The Doors

5 stars

První eponymní album Doors jsem poznal podle slavné skladby Light My Fire. Kupodivu jsem ji poznal nejprve z coververze slepého italoamerického folkového zpěváka José Feliciana. (Toho jsem zase objevil díky skladbě Old Turkey Buzzard z legendárního westernu Mackennovo zlato). Felicianovo podání mělo hloubku, ale Doors byli nedostižní a zanedlouho se stala skladba pro mě kultovní. Také si vzpomínám, že ji hrávali na rockových diskotékách a také ji ve svém repertoáru měli třeba The Plastic People Of The Universe…
Myslím, že debut Doors patřil mezi to nejlepší, co mohla Amerika ve druhé polovině sedmdesátých let nabídnout a atmosféra, kterou se podařilo při poslechu kapele vytvořit je dodnes neopakovatelná a myslím, že vracet se k tomuto albu je zcela samozřejmou a logickou věcí….

BREAK ON THROUGH (TO THE OTHER SIDE) – pulsující rytmus a už se nám tady rozbíhá klasický model psychedelického songu, který nepostrádá jistý jazzový nádech, který sem přináší varhaník Ray Manzarek. John Densmore hraje kreativní, přesto nekomplikovaný styl a přesně vkládá rytmické obrazce podle dynamických napětí uvnitř písně. Robbie Alan Krieger jezdí po pražcích se sebejistotou člověka, který je důležitou součástí kolektivu no a samozřejmě frontman Jim Morrison nás od první skladby přesvědčuje o svém charismatickém podání. Zajímavá barva hlasu. Dokáže hladit s lehkou ironií a hravě dokáže emocionálně vykřičet obsah svých na svou dobu kvalitních textů. Interpretace je místy na svou dobu hodně odvážná. Výtečný nástup!

SOUL KITCHEN – tady jsme zpomalili, ale nijak se neubralo na energii. Možná se do psychedelického soundu vloudil prvek rhythm and blues. Densmorovy tepající bicí jsou občas přerušovány jeho kulometnými přechody. Manzarekovy varhany vedle své významné úlohy v soundu kapely jsou ještě doplňovány klávesovým basem. Na tomhle albu (pokud se pamatuji) tak není studiový baskytarista a Doors zde hrají stejně jako na koncertech ve čtyřech!

THE CRYSTAL SHIP – nádherný song. Výtečně vystavěná kompozice, v n íž má vedle výtečného přednesu Morrisona velký podíl architektura stavby vytvářená Manzarekem, střídajícím varhany Farfisa a elektrické piano. Nebojím se použít zvláštní spojení psychedelie a šanson. Krieger je v písni nečitelný…..

TWENTIETH CENTURY FOX – vedle zvolna plynoucího hudebního proudu přichází dravější akcentovaný důraz na téma. Basy najednou více vystupují na povrch a větší důraz je i na bicí. Krieger se zmocní v mezihře kytarového sóla. Nijak nás sice neporazí, ale má svou barvu a atmosféru a výtečně sem zapadne. Důraznost skladby je nepřeslechnutelná a rockové kořeny jsou jasně identifikovány a samozřejmě nás dostává vygradovaný konec….

ALABAMA SONG (WHISKY BAR) – z téhle skladby mám pocit parodie na kabaret. Dechovkový rytmus a jistá porce dryáčnickosti je v lehké ironii nad stabou tématu. Krásný příklad přídechu periferních zaplivaných barů s podezřelými ženštinami, za kterými odcházejí vzorní tatíci od rodin. V jistém slova smyslu si myslím, že Alabama Song je pro debut Doors podobnou skladbou jako pro Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band píseň For Benefit Of Mr. Kite. Morrison miloval Francii (jeho obrazy, poezii a dekadenci) a tady to nějak všechno skloubil dohromady.

LIGHT MY FIRE – jasně klíčová skladba pro celé album. Geniální model psychedelické skladby s výtečnou melodickou linkou s mírně najazzlou atmosférou. Už ten obrat A moll a Fis moll je skvělá kombinace. Skladba je příležitostí pro Manzareka, aby nám na varhany předvedl, jak výtečně umí kumulovat atmosféru a gradovat celé téma. Není to ani Emerson, Crane nebo Lord, ale přesto umí pracovat s tématem a náladami neopakovatelným způsobem. Po kulometném přechodu se další mezihry zmocní kytarista Krieger. Krásné glissandové sjezdy, kde cítím vliv Wesse Montgomeryho, ale i utajovaného Jimi Hendrixe. Jméno Carlose Santany v té době ještě nebylo známo, ale myslím, že Carlos tady místy mohl „opisovat“. Výtečný příklad skladby, která se i přes delší stopáž mohla stát opravdovým hitem (a taky se stala). Můžete při ní při svíčkách meditovat, můžete se při ní milovat, můžete při ní relaxov at nebo usínat…. Jedna z nejdůležitějších skladeb americké rockové historie a z odstupem času i světové rockové historie. Morrison plně souzní s obsahem textu až do vypjatého finále…

BACK DOOR MAN – rhythm and blues v psychedelickém oparu. Vychází se zde ze základního motivu a do instrumentace si dostává i klavír. Líbí se mi to napětí, které ve skladbě bobtná a rozpíná se. Formálně jednoduchá záležitost, ale výtečně zpracovaná. Nádherná spolupráce Manzareka s Kriegerem. Morrison se zde stává vypravěčem, jeho skeptický tón v hlase je střídán s výbuchy expresí s dravým timbrem v podání, přecházející v neartikulovaný řev. Na svou dobu něco nevídaného. Dravě mohl v dané době zpívat jenom James Brown a Otis Redding. Mezi bílými zpěváky věc nemyslitelná. Skvělá skladba!

I LOOKED AT YOU – energická rytmická záležitost spojující rhythm and blues s rock and rollem. Výtečně se zde dá tancovat, ale také podléhat nakažlivému rytmu společně s atmosférou, v níž Morrison jede přímým tahem na bránu a vkládá sem mírně erotický podtón a dokážu si představit, jak to s mladými holkami cvičilo….

END OF THE NIGHT – tajemně znějící úvod s psychedelickým soundem. Prolínání varhanního soundu s kytarovými glissandy a bloudivými tóny se snoubí s Morrisonovým líným a jakoby unaveným hlasem. V něčem se tady potkávají Doors s ranými Iron Butterfly. Přivřu oči a nedělá mi problém představit si pozvolné svítání, kdy noc odevzdává vládu dni.

TAKE IT AS IT COMES – podobným typem skladby (řekl bych) Doors determinovali svůj styl, který na dalších albech rozvíjeli a který se pro ně stal typickým a hlavním poznávacím znakem. Manzarek opět vévodí se svými varhanami. Tady se mi zdá, že snad přece jenom baskytara hraje, její attack má domnívám se identifikovatelný zvuk, který jsem u basů v jiných skladbách nezaznamenal. Energické, kreativní a přimočaře samozřejmé od začátku do konce…

THE END – nejdelší skladba na albu. Dodnes mi při jejím poslechu jde mráz po těle. Poslouchal jsem ji jednou sám v noci se zapálenou svíčkou a měl jsem nespecifikovatelné pocity, které měly s racionálnem velmi málo společného. Skladba na album neodmyslitelně patří, ale ve skutečnosti by měla být labutí písní Jima Morrisona v závěru jeho tragicky ukončeného života….. Psychedelický sound s těkavou melodií určovaný varhanami a kytarovými ornamenty a šustícími činely za občasných zvýrazněných bubenických breaků. V jistém slova smyslu je zde tak trochu (bez Morrisonova zpěvu) cítit asociace na Pink Floyd na jejich raných albech. S ohledem na letopočty to není nijak nemožné. Nevím, do jaké míry obě kapely o sobě věděly, ale trochu se mně to vzájemné srovnání nabízí, třebaže obě kapely vznikaly v odlišném prostředí. Skladbu natočila také undergroundová čarodějka Nico na svoje sólové album… Když přestane Morrison zpívat a stává se deklamujícím hercem s překvapivě zajímavým a podmanivým přednesem herce-tragéda, najednou přestávám poslouchat a vnímat schematický hudební doprovod a vnímám Morrisona v jeho nenapodobitelném podání. Po erupcí emocí se interpretace mírně zklidní, ale brzy nato se zase přitopí pod kotlem a opět se rozběhne proud expresí, tentokrát už se zrychleným více neurotickým hudebním doprovodem.
Ve spojení s blikajícími světly to musela být koncertně famózní podívána na tohle hudební avantgardní divadlo s dramatickou katarzí v závěru, kdy expresí vrcholí….
Velmi odvážná tematika na květnatý pozitivisticky laděný rok hippies se symboly smrti a lidského konce. Pro někoho depresivní příklad, pro mě mimořádný hudební zážitek jako celé album

I když se přiznám, že nejvíce „ujíždím“ na Morrison Hotel a L. A. Woman, eponymní debut kapely společně s Waiting For The Sun jsou mistrovskými díly a tak je pět hvězdiček zcela namístě.






» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Plant, Robert - Jimmy Page, Robert Plant: Walking into Clarksdale
2013-03-31

Plant, Robert / Jimmy Page, Robert Plant: Walking into Clarksdale

3 stars

Album Walking Into Clarksdale jsem se koupil hned v době, kdy se objevilo v obchodech. Můj „hlad“ po tom, co hlavní pilíře oblíbených Led Zeppelin vytvoří byl velký a skoro bych řekl, že až moc velký. A rozhodně jsem nebyl sám, kdo dychtil po nějakém pseudocomebacku kapely na které jsem od r. 1970 vyrůstal. Chlapecké portréty s andělskými křídly ve fialovém (v jistém slova smyslu) horrorovém tónu mohly naznačovat, že se vrátíme do rodiště Muddyho Waterse a budeme poslouchat nekonečné proměny elektrického a akustického blues…. a že se Plant a Page budou vracet ke kořenům. Přiznám se, že jsem chtěl být ale především překvapován, co po padesátce obě rockové ikony nabídnou. Tak uvidíme…

SHINING IN THE LIGHT – zeppelinovský kompromis mezi House Of The Holy a Physical Grafitti… Jsme zatím na začátku a teprve v zahřívacím kole. Na první skladbě psychologicky většinou hodně záleží, jak nás uvede do nového tématu a tak možná trochu objevujeme objevené a hledáme nalezené, tak uvidíme….

WHEN THE WORLD WAS YOUNG – naříkavý Plantův hlas, tak jak jej známe a máme rádi. Tak trochu bloudivé harmonie a mírné tajemno, v němž se snaží Page pracovat s řadou nálad a ve skloubení s Plantovým projevem a obsahem textu se tady tak trochu filosoficky mudruje nad prehistorií světa a že přijde výbuch a erupce emocí, s tím počítáme od začátku

UPON A GOLDEN HOME – ryčný a dravý začátek v hardrockovém oparu s přeznívajícími rozostřenými tóny střídají durové a mollové akordické proměny. Plantův hlas si uchovává smysl pro proporce s emocionálním shouterstvím s baladicky přitlumeným sdělením. Aranžmá do rockového základu pustilo smyčce. Znějí dost odvážně, ale nemají kashmirovský sound. Nicméně Page a Plant si už prověřili dříve, že tohle spojení smyčců s rockem zabírá a tak neváhali pustit umírněné a místy zvichřelé svištění smyčců do aranžmá. Bicí nevykazují nějaký progresivnější model hry, ale zapadají do tématu….

BLUE TRAIN – pochmurnost a přitlumenost instrumentace kvasí a bublá a přeznívání strun pageovské kytary se spojuje s meditativně znějícím Plantovým deklamovaným projevem. Čekám blues, ale pořád sem nějak nepřichází, i když název skladby k tomu přímo vybízí. Tajemno a ponuro je přítomno, kam se člověk rozhlédne. Na druhé straně si nemyslím, že by tenhle model aranžmá a uchopení skladby znělo nějak novátorsky. Prověřený model se zeppelinovských časů raných alb je sice kýžený, ale možná by nás oba pánové mohli začít více překvapovat s kreativnějšími nápady. Hezky se to poslouchá, ale trochu přešlapujeme na místě….

PLEASE READ THE LETTER – dravý kytarový riff rozjíždí další skladbu. Co říct? Mám pocit, že tohle už znám od jiných skupin a že ani tohle nemá nějakou pronikavě odlišnou koncepci od slavné minulosti. U jiných kapel by skladba byla asi výrazným písňovým pilířem, ale od Page a Planta očekávám VÍC a tak se mi popravdě řečeno nechce plýtvat chválou a velebit už vícekrát velebené.

MOST HIGH – tak tohle zní zajímavě a hlavně jinak! Práce percussion (elektronicky cloněných) a kytarové doprovody sem přinášejí nějakou volnou variantu world music v rockovém kabátě. Ten úvod mě docela dostal a je tady atmosféra, kterou jsem až doposud na albu postrádal. Zeppelinologové by myslím mohli být spokojení, ale také i ti, co si přejí změny. Skladba sice není v kompozičním slova smyslu převratná, ale Plantovi a Pageovi se podařilo udržet napětí, důraznost a tah na branku. Také se tady programuje, což je v hudbě dané doby už zavedený prvek. Co je pro mě zajímavé, tak se zde prolíná arabský orient s prvky keltské hudby. To samo o sobě zní jako dost šílená teorie, ale ta odvaha spojovat odlišné kultury je obdivuhodný čin a proto se u téhle skladby dokážu asi poprvé na albu pořádně odvázat!

HEART IN YOUR HAND – zase tady máme „dumku“. Tohle mi ovšem zní jako derivát starých Fleetwood Mac mezi bluesovým a americkým písňovým obdobím počátku sedmdesátých let. Umírněné, klidné a zase šamansky tajuplné. Intimní zpověď Planta s velmi přitlumeným až naříkavým způsobem podání. Opět konstatuji, jako předtím. Hezky se to poslouchá, ale zase nejsme na nějaké odlišné nebo progresivnější platformě

WALKING INTO CLARKSDALE – skladba, která dává název albu by měla být asi nejstěžejnější, bude? Úvodní téma mi připomíná přetransformovaný motiv od Mahavishnu Orchestra. Nesmysl? Neřekl bych. Page se netajil nikdy tím, že Johna McLaughlina považuje za mimořádného kytarového hráče revolučního typu…. Když se některé postupy přearanžují a třeba zpomalí, pak mohou znít posunutě jinak. A zase zde omíláme opět tradiční zeppelinovský riff s nalehnutím na Pageův oblíbený majový akord (!?) a Plant připojuje svůj přitlumený vokál. Formálně je všechno v pořádku, ale kreativita nápadů má podle mě hodně výkyvů. Netvrdím, že zde neexistuje snaha vybřednout z klišé, ale přesto zůstávám nepřesvědčen…

BURNING UP – ani další skladba není krokem trochu jiným směrem. Když bychom skladbu zbavili rytmiky a elektrického doprovodu, zůstane nám obnažené téma o poměrně chudé harmonii a opakovaném schématu. V dobách Led Zeppelin by to byl outtake, který se nevešel na setlist a skončil by na „odpadovém“ albu Coda, kde bychom nad ním jásali, jako nad „novou neznámou skladbou kultovních Zeppelínů“. Na mimozeppelinovském projektu mi to ale přijde jako nedovařený příspěvek, který mě zklamal…

WHEN I WAS A CHILD – přeznívající kytarové kouzlení zní postpsychedelicky. Pravděpodobně vzpomínka na dětská léta s nějakými nesmazatelnými dojmy. Neřekl bych, že máme co dělat s nějakým sentimentem. Hrajeme si tady s náladami a rozjímáme. V další fázi se melodie, víceméně nečitelná mírně rozšíří a Plant pracuje se svými hlasovými dispozicemi za podpory líné rytmiky a trochu bezradného harmonického bloudění. Kontemplace ovšem má svoji sílu a můžeme na ní s přivřenýma očima odplouvat do virtuální minulosti. Téma se vrací a Plant vyzpívává svoje dávné pocity, které koření Page kytarovými kreacemi bez hlubšího vjemu….

HOUSE OF LOVE – programované bicí nástroje přináší větší dravost a podobný model skladbě Most High. Melodicky se zde ovšem zase neděje nic zázračného a rytmický princip zcela ovládne prostor. Zpíváme zde o bordelu nebo o domu, kde prožíval Plant ryzí lásku? Ten zeppelinovský duch se vznáší nad skladbou jako černý mrak. Oba podvědomě vědí, že se přetransformovaný zeppelinovský sound od nich povinně očekává a tak se ani nesnaží pracovat s jinými postupy. Vynechat třeba elektrické nástroje a proložit album akustickými kytarami, klavírem, foukací harmonikou, mandolínou, flétnou, houslemi a nabídnout úderný akustický rock…. A zase slyším asociace z předešlých let, hodně vtíravě včetně zpívaných expresí…… Až do konce se to nezmění a pojede to ve stejném klišé……

SONS OF FREEDOM – razantnější nástup bicích a opět donekonečna omílaný riff v duchu Led Zeppelin. Plantovi byla vytýkána plytkost textových výpovědí… tady jakoby chtěl dokázat, že umí pracovat i s vyššími tématy s poslání a tak Synové svobody mávají revolučním praporem nad hlavou, ale v hudbě se bohužel žádná revoluce nekoná. Rytmika pracuje výtečně – všechno ostatní je v rukou Page a Planta. Žádné blues nepřišlo, třebaže s Clarksdale jsem ho měl vnitřně integrované. Opět nic zásadního není stavu zviklat moje přesvědčení, že jsem měl co dělat s nějakým průlomovým projektem. Škoda…

Z alba Walking Into Clarksdale nemám ustálené pocity. Nějakou dobu jsem se potýkal s myšlenkou, že album prodám nebo vyměním. Nabyl jsem totiž dojmu, že se k tomuhle albu budu vracet minimálně a možná vůbec (?!). Nakonec jsem vzal album „na milost“ a v mé sbírce zůstalo, i když se smíšeným pocitům na většině materiálu na albu nějak nemohu ubránit. Jsem moc kritický? Nevím. Z menšího počtu skladeb cítím vibrace, ale více záznamu mě připadá jako přebraný a umělecky průměrný model hudby. Samozřejmě všechno je skvěle zahráno, nahráno a nazpíváno, ale autorská invence se vleče s poměrně velkým odstupem za poslední vozem. Proto nevidím důvod plýtvat hvězdičkami a asi naštvu některé milovníky Page a Planta, ale dávám jenom tři hvězdičky! Dobré, ale tři. Zklamání možná není to pravé slovo, ale spíš rozmrzení…..

Poznámka: album Walking Into Clarksdale je zde zařazeno pod Robertem Plantem. Domníivám se, že to není v pořádku. Stejně tak nemůže být zařazeno "jenom" pod Jimmy Pagem.
Mělo by být na Progboardu jako PAGE AND PLANT
nebo PAGE Jimmy a PLANT Robert.


» ostatní recenze alba Plant, Robert - Jimmy Page, Robert Plant: Walking into Clarksdale
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Di Meola, Al - Electric Rendezvous
2013-03-31

Di Meola, Al / Electric Rendezvous

5 stars

Setkání s Al DiMeolou je pro mě vždy malým svátkem, ale album Electric Rendezvous mě nějak míjelo. Nebylo to proto, že bych o ně nestál, nebo že by se mě nelíbilo, ale v prostě v dané době pro mě nebylo dostupné a postupně překrývalo pátrání po něm jinými alby a tak jsem na něj asi i trochu zapomněl. O to víc mě potěšilo, že jsem ho našel v kompletu DiMeolovy hudby na CD, kde uzavíralo pentalogii prvních Mistrových řadových alb.
Protože jsem ho vlastně nikdy neslyšel, tak jsem se na tohle hudební dobrodružství docela těšil….. Že to bude mimořádná hudební záležitost, jsem mohl předpokládat, ale by jsem i zvědav, zda fenomenální kytarový virtuos udrží linii, anebo se pustí jiným směrem? Tahle otázka mě vzrušovala…

GOD-BIRD-CHANGE – pořádný rytmický nástup a dívám-li se na obsazení, je tady hráčská elita number one, třebaže hudebníci, kteří s Mistrem spolupracují už řadu let a dobře se znají. Profesionálně univerzální bubeník Steve Gadd a hráč na percussion Mingo Lewis prostě vytvářejí jedinečný rytmický pilíř s pulsující baskytarou Anthony Jacksona. Je tady „český Honza“ Jan Hammer, jehož synthesizerové vlny jsou už zdaleka čitelné a vypomáhá jim na další keyboards Mingo Lewis a samozřejmě Mistrova kytara. Je jí tady plno od počátku, ale je přesto součástí kooperace hudební jednotky a vrcholné okamžiky ještě přijdou… Jediné jméno Phillippe Saisse (asi Francouz?), jsem v sestavě neidentifikoval (!?)

ELECTRIC RENDEZVOUS – druhá skladba zní trochu uhlazeně. Prolínání kytarových rozkladů bublá jako horská bystřina a po krátkém stop-timu se mění rytmus běžícího koně na polyrytmické změny, u kterých už se nedá počítat a znovu jako mnohokrát předtím jsem fascinován tou jedinečnou souhrou. DiMeola mění barvy kytarového pojetí a stylové směřování. A skladba výrazně graduje. Je tady jeho klasický kvílivý sound, ale jsou zde i syrovější zkreslené tóny a všechno se vrství do sebe a je semíláno do jednoho útvaru. Hammer zde synthesizerem krátkými akcenty napodobuje zvuk trubky a už je zde i jeho Oberheim, který svádí s DiMeolovou kytarou nerovné souboje. Rockově dravější model hudby s jedinečným riffem, kterému nahrává spojovací můstek baskytary a clavinetu a samozřejmě vířící percussion. Fantástico, bravissimo!

PASSION, GRACE AND FIRE – kytarové mlýnky se opět zaryjí do vašich uší a přeznívání strun se tříští v prostorovém doznívání. Ano, jsou tu akustické kytary! A vedle Al DiMeoly je zde elitní host: Paco de Lucía. Zdaleka ne první a ani poslední setkání těchto dvou velikánů akustických kytar. Elastické klouzání tónů, se jedinečně prolíná. Máme zde opět španělské flamenco s prvky latinskoamerické hudby a famózní glissanda se snoubí s arpeggio a pascuadem. Prostě famózní uchopení hudební formy v takovém tvaru, kdy místy přestávají platit hranice hudebních pravidel a když přivřu oči, vidím erupce sopečných plynů, vzedmuté vody oceánu, zamračené nebe, ale i spalující nekonečný sluneční obzor. Nechybí ani tleskání, které je ve flamenku součásti hudební výbavy. Myslím, že každý pořádný kytarista má svůj vnitřní sen přiblížit se těmto velikánům…. Bohužel, u drtivéo většiny z nich je to jenom snem, ale takhle opravdu dokáží na světě zahrát jenom oni….

CRUISIN´– zpěvná varianta fusion music. Žádný akademismus, ale pořádně vypilované téma s nosným modelem, na kterém stojí celá skladba. Toho jazzu je zde ubráno, ale rocková poloha není přespříliš agresivní, spíš pulsující a dynamicky zhutnělá. Dá se na to tancovat, ale není to nějaké přibližování k tanečnímu popu. Je to alternativa k jazzrockovým kombinacím, kde si zachovává přitažlivost i pro lidi, kteří jazzrock neumějí poslouchat. A dokonce jsem zaslechl i zvuk hammondek (!), ale Hammerův Moog synthesizer v klávesových nástrojích dominuje. „Formálně“ jednodušší skladba, ale i tak se zde stále drží vysoká laťka.

BLACK CAT SHUFFLE – synthesizery se krásně prolínají a přeznívání zvukových vibrací je podporováno dusavým stejnosměrným boogie rytmem baskytara sem přivádí jazzovou rozvolněnost. DiMeola rozvibrovává svoje mrštné tóny a už samotný název prozrazuje onen „šoupák“ (jak se lidově říká v české kotlině).

RITMO DE LA NOCHE – tak tady jsme opět v Latinské Americe a je lhostejno, jestli v Mexiku nebo Brazílii. Jsou zde percussion jako u Santany a elektrická kytara má onen melancholický nátěr s jemně klouzavým tónem a elektrické smyčce se propojují s clavinetem. DiMeola místy vloží hraní v oktávách a tím prolne tu pohodovou atmosféru do větší hloubky. Rytmický motor ovšem pojednou zrychlí a máme zde kombinaci rumby, samby a bossa novy. Mingo Lewis opět vytáhne někde z archivu staré dobré hammondky, které jsou na počátku osmdesátých let dokonalým archaismem a opět je tu Mistr se svými drolenými rychlými tóny na přitlumených strunách a nová barva jeho zvukové podání ve fantasticky rychlých a superpřesných spojnicích. Krátká pauza a opět jsme v onom něžném a snivém latinskoamerickém pojetí. Krásně stylové proměny. Myslím, že i název: Rytmus noci je velmi výstižný.

SOMALIA – kratší kytarová studie v křehčím pojetí, kde si DiMeola pohrává lehce s tématem a hovoří se svou kytarovou, tak jak to dokáže pouze opravdový Mistr. Zadumané téma má velmi krátkou stopáž a připraví nás víceméně na závěrečnou skladbu na albu….

JEWEL INSIDE A DREAM – krásná subtilní skladba pro akustickou kytaru s nádherným přezníváním playbackovaných kytar. Je zde mírná atmosféra, jako jsem před mnoha lety objevil ve skladbě Jeffa Becka – Love Is Green, ale tady je téma více prokresleno a aranžérsky citlivěji promyšleno. DiMeola si zde vystačí dokonale sám (v další fázi sem vstoupí Jan Hammer se svým stratosféricky znějícím Polymoogem). Zamyšlené, a vážné téma, které nutí k zastavení na cestě a hledání souvislostí. Nádherně zde vynikají ty nejjemnější substance Mistrovy hry a každý tón září jako křišťálové vybroušené sklo. Výrazově i technicky na víceméně nepopsatelné úrovni.

Album Electric Rendezvous dokonale naplnilo moje představy o náročném a přesto nijak akademicky povýšeném hudebním dílu. Poměr elektrického a akustického pojetí je vyvážen, možná těch dravějších kompozic je méně, ale nijak to albu „neubližuje“. Je tady hodně prostoru ke koncentrovanému poslechu, melodičnost kompozic a harmonická bohatost jsou rovněž ve vzájemném vyvážení. Nikdo není šokován (snad jen ten kdo Al DiMeolu slyší opravdu poprvé), a tak se s úctou skláním a tomu virtuosovi dávám plný počet hvězdiček.
Sugestivně působí i obal v tmavém tónu s černým pardálem a elektrickou kytarou Les Paul Gibson a nepřestávám si přát, aby alespoň jednou Al DiMeola přijel do české kotliny se svou kapelou a způsobil svou hudbou alespoň malé zemětřesení (bez následků)….


» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Electric Rendezvous
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al


Hendrix, Jimi - People, Hell & Angels
2013-03-30

Hendrix, Jimi / People, Hell & Angels

5 stars

Jak vidno mýtický Jimi Hendrix opětovně vstává z mrtvých a jsme svědky nové reinkarnace v podobě alba People, Hell And Angels, které zajisté překvapilo nejen jeho skalní příznivce, ale obecně i ty, kteří tuto kytarovou ikonu znají a vnímají, ale jeho alba nesbírají.
Jako milovník a obdivovatel Hendrixovy hudby se samozřejmě raduje, že se objevuje další „řadové album“, ale s ohledem na playlist zjišťuji, že některé skladby znám už z jiných alb a tak hovořit o „novém posmrtném řadovém albu“ se mi nezdá objektivní. Kdyby alespoň bylo u alba napsáno, že ony zmíněné skladby jsou alternativní tracky, bylo by to vůči posluchači fair, takhle si mohu myslet, že je to zase další obchodně strategizovaný tah Hendrix Family, která chce vydělávat 43 let po Hendrixově tragické smrti na jeho odkazu….
Budu se ale snažit objektivně posoudit obsah alba a vyrovnat se s touto okolností a netvrdit, že vyšlo „nové“ Hendrixovou studiové album, ale „album“ nezveřejněných skladeb a alternativních verzí již zveřejněných skladeb…..

EARTH BLUES – rytmizovaný kytarový úvod v krátkých nástupech rozjíždí první téma. Musím konstatovat, že zvuk nahrávky opravdu snese náročná měřítka kvality, což ne vždy v Hendrixově případě platilo. Brutální bubenický styl Buddyho Milese je ozvláštněn i jeho pěveckým podílem s nápadně vysokým vokálem, který Hendrixovi vypomáhá v harmonii. Skladba má svou melodickou linku poměrně výraznou. Klasický příklad Hendrixova model jeho koncepce. Čitelnost od začátku do konce. Kvalitní úvod.

SOMEWHERE – ve skladbě se více přitlačí na dynamiku a máme tady syrovější podíl modelu hudby, který se ovšem bude prolínat v subtilnějších a dravějších pasážích. Jimi prošlapává wah wah pedál a dodává skladbě větší plasticitu. Dobře se to poslouchá, ale nutno poznamenat, že ve skladbě slyším už motivy z jiných jeho slavných skladeb… Ovšem kytarová témata se krásně proměňují. Střídání prostorového soundu se zahlušeným má pořád svou magickou přitažlivost, ať se píše rok 1968 nebo 2013. K mému překvapení zde na baskytaru hraje Stephen Stills (!). Že s Jimi spolupracoval vím, ale na baskytaru bych ho tady neočekával.

HEAR MY TRAIN A COMIN´– máme tady blues v hendrixovském balení. Škoda, že se skladba nevešla na Band Of Gypsys, určitě by se tam skvěle vyjímala, ale na druhé straně je tohle album live a tak by možná jemné finesy skladby zanikly v tu dunivé hlučnosti….Na baskytaru je zde Billy Cox a Buddy Miles řeže do bicích jako buchar do železného ingotu s šuměním činelů. Hendrix rozechvívá fantastickým způsobem strun a popouští uzdu svým emocím v tom rozpoutaném ďábelském stylu. V závěru se rytmika odpoutá a můžeme si vychutnat Hendrixův vokál vedený v unisonu s kytarou, tak jak o uměl jenom on. Fantazie.

BLEEDING HEART – tohle je coververze od slavného Elmore Jamese, se kterou si Hendrix poradil po svém. Nutno říci, že vůbec ne poprvé. Skladba je rozvolněná hledačskými rozjímavými tóny a rytmika se posléze zvolna připojuje. Nijak nezaclání, dokresluje prostor. Coxova baskytara je krásně průrazná, ale hlavní prostor patří Mistrovi. Zpívat a hrát k tomu kytarové sólo, nebo spojovací můstky dokázal zároveň málokdo a myslím, že Jimi byl úplně první. Blues zní téměř melancholicky a hladivě…

LET ME MOVE YOU – a vida, poměrně zásadní změna! Máme tady saxofon Lonnieho Youngblooda s pořádně dravým nástupem a hammondky Johna Wingfielda. Youngblood dokonce zpívá sólo, jako správný soulman. Tak tady se Jimi stává součástí hudebního terénu vedle dalších hudebníků a mme tady soul rock jako ze slabikáře. Jiná je ovšem i rytmika a máme zde i percussion. Zvláštně zní souběžné sólo saxofonu a kytary a potom se Youngblood pustí do ďábelské jízdy. Ano, úplně jiný model hudby. Prvky rock and rollu, boogie a zmíněného soulu jsou zde ve velké pohodě a dokážu si představit to rozpoutané peklo na pódiu. Skladba sice není autorsky nijak převratná, ale její ztvárnění je famózní od začátku do konce a přináší sem čerstvý vítr z jiných krajin! Posluchač má najednou možnost slyšet Hendrixe ve skutečně odlišné kapele a představit si jeho podíl na celkovém vyznění. Takových příležitostí, domnívám se, mnoho nebylo.

IZABELLA – tuhle skladbu milovník Jimiho už zná a tak je zvědav na jeho odlišnou verzi. Odlišná samozřejmě je. Je dravější a funkově komplikovanější. Máme zde ještě sekundujícího kytaristu Larryho Lee a za bicí baterií starého dobrého Brita Mitche Mitchella a Hendrixova kamaráda z vojenským časů Coxe na bicí (už ve skladbách přítomného), ale i dva hráče na percussion. Hendrix hraje s velkou vášní – nepochybně se jednalo o nějaký mimořádný sexuální zážitek – což promítá do celkového vyznění a hráčského pojednání. Výtečný rytmický podíl v nelehkých unisonech od začátku do konce….

EASY BLUES – sáhneme do trochu jiného tématu. Máme tady blues, ale Cox sem na baskytaru přináší závan jazzu. Mitchellovy bicí jsou zatím v klidu, ale už se hlásí o slovo jazzovým swingováním Ano, takhle hraje Mistr svůj nezařaditelný jazz. Paráda od prvního okamžiku. Myslím, že bych si sem dokázal představit elektrickou trubku Milese Davise. Skladba ovšem graduje a získává na větší dynamické hutnosti. Nic ale není přebíjeno, vrátíme se zpátky do oné podmanivé polohy. Také zde pracují dva hráči na percussion, ale především jako erupce sopečné lávy působí Hendrixovy kytarové eskapády (za výpomoci doprovodného kytaristy Leeho) v neomylných obrazcích. Opravdu výstavní kousek na albu!

CRASH LANDING – jak vidno, překvapením není na albu konec. Skladbu znám z jiné Hendrixovy produkce. Na bicí Rocky Isaac, jiní dva hráči na percussion a opět hammondky. Jako bych slyšel ve skladbě pronikavý hlas Buddyho Milese, třebaže zde nemá hrát (!?). Hendrixovo sólo přes fuzz v mezihře má charakter kobercového náletu, ale vzápětí dostane funkový základ, který čeří citlivě používaný wah wah pedál. Obě verze se mi líbí a žádnou z nich bych nepreferoval před druhou….

INSIDE OUT – tajemné bublání a pak razantní nástup s několika obtížně počitatelnými dobami pro kytaru. Další postup mě v něčem mírně (podotýkám mírně) připomíná schéma Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, což se ovšem v dalších postupech roztříští do jiných harmonických struktur. Další tah je přímočarý a drží výrazný kooperační podíl melodie a harmonie s údernou a přesnou rytmikou. Hendrix dokazuje jak si dokáže poradit se zvukovými stěnami a s řadou basových breaků – ve skladbě hraje i baskytarové party a nahrál ji jenom duu s Mitchellem. Úžasně velkokapacitní člověk. Při poslechu by mě opravdu nenapadlo, že tuhle komplexní hru by mohli nahrát jenom dva lidé. (Studiově to samozřejmě možné je), ale mě fascinuje ta zmíněná komplexnost soundu, jak si dokáží oba vystačit.

HEY GYPSY BOY – krásně náladotvorná práce kytary, basů a bicích. Ze skladby jde melancholie – smutek a pocit odcizení a představit si malého cikánského chlapce s rozmazanými šmouhami pod očima v pláči na okraji lidské společnosti mi nedělá velké potíže. Vyjádřit smutek v hudbě autory a hudebníky vždycky přitahovalo a motivovalo, ale ne vždy se to povedlo do výsledné přesvědčivosti. Myslím, že ale tady se to povedlo. Kytarové hlazení strun a přitlačování strun na pražce a rozvibrovávání slyším tady v této podobě asi poprvé. Je to improvizace nebo je to napsáno? Řekl bych, že to první, ale mít pro to cit a schopnost převést to do reality….Klobouk dolů, Jimi!

MOJO MAN – parádní skladba od první tónů. Za mikrofonem stojí Albert Allen a zase tady máme málem rockový orchestr. Tady už je cítit vliv Milese Davise, anebo vzdálené inspirace. Úžasně inspirativní. Dechová sekce má jasné přiznávky, které šlehají jako bič a funkové basové party s se prolínají s percussion a bicími. Podle vročení se dá jasně uvažovat o tom, že ani jazzrocková skupina Chicago nemohla být nezasažena podobným modelem hudby. V další fázi skladby je to dost čitelné. Dokázal bych si představit Jimiho vedle Terryho Kathe a dalších členů Chicaga docela dobře…. Další výrazně odlišný model hudby, který vítám.

VILLANOVA JUNCTION BLUES – na rozloučenou přichází blues. Inspirací pro Jimiho je zde nesporně hraní v oktávách podle Wesse Montgomeryho. Je to poměrně obtížný model hry, aby zněl přesvědčivě a čistě. Nebyl by to Jimi, aby sem ale nezanášel svoje pojetí. Nepotřebuje k tomu wah wah pedál a přesto se mu podařilo s Coxem a Miles vytvořit sympatickou tečku za tímto albem.

Mám-li album shrnout, nemyslím, že bych zde nalezl nějakou nudu nebo recyklaci. Ano, pár motivů, které připomínají jiné skladby zde nelze neslyšet, ale ten podíl odlišností a kreativity převažuje a tak i moje počátečně částečná „nedůvěra“ byla rozehnána. Jsem albem nadšen a nenacházím zde hluchá místa. Srovnávání s Jimiho produkcí z šedesátých let bych nezkoušel, asi by to nikam nevedlo. Objektivně bych asi měl albu dát čtyři a půl hvězdičky (za manipulace vydavatelské produkce), ale dávám nakonec plný počet. Kdyby album nevyšlo, asi bychom Jimiho neobjevili v jiných polohách. Moje úcta k Mistrovi je stále příliš velká. Album mohu vřele doporučit nejen po hudební stránce ale i jako výtečný digipack s bohatou přílohou. Stojí za to si ho pořídit.




» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - People, Hell & Angels
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Fruupp - Future Legends
2013-03-29

Fruupp / Future Legends

5 stars

Fruup jsou jednou z těch kapel, ke kterým byl čas nespravedlivý a jejich hudba upadla do zapomnění a konstatuji, že neprávem! Myslím, že po muzikantské stránce se zde dějí velmi zajímavé věci a kdo hledá v hudbě nějaký další vnitřní rozměr a miluje poslechovou hudbu, myslím že v téhle hudbě najde mnohé, co hledá. Často si kladu otázku, proč se na ni zapomnělo a nikdo moc o nich nemluví a nikdo je nepřipomíná. Domnívám se, že v dnešní době by mezi mladou rockovou generací byla označena za nudu a tak nezbývá nám starším, téhle kapele prosekat cestu a znovu ji vrátit alespoň imaginárně její místo na slunci….

FUTURE LEGENDS – tklivý úvod s houslemi a violoncelly, jakoby nastiňoval nějakou vážnou situaci ve filmu nebo divadelním představení. Bez patosu, ale přesto vážně a mírně pochmurně. Vidím smutné tváře, kamenné domky a historickou krajinu Irska nebo severního Skotska, nad kterou se válí věčná mlha…

DECISION – z pozadí přichází energický hudební nápor s výraznou baskytarou a zkreslenou elektrickou kytarou. Neurotická rytmika tlačí instrumentaci před sebou v rychlých postupech za podpory smyčců a už zde máme zpěv. Hlas zní melancholicky a akcentované akordické záseky pumpují v přesném tempovém postupu. Vokální stavba je výtečně vystavěna. Klavírní party jsou trochu navoněné jazzem, stejně jako obecná atmosféra ve skladbě. V něčem si hudba připomíná Canterbury scene, ale je zde spousta zvratů, které jsou hodně nezavislé na nějakých pocitech. Výtečně vystavěné kytarové sólo v prudkých erupcích vyrazí do prostoru
ďábelskou dramatičností. Některé okamžiky mírně odkazují na rané King Crimson. Kytarista ovšem hraje jinak, ale nutno poznamenat, že mě hodně zaujal, V jeho hře je hodně dravosti a energie, ale zároveň koncepčního myšlení, které je podle mého gusta…. Parádní skladba!

AS DAY BREAKS WITH DAWN – zvláštní úvod. Cítím trochu vliv klasické hudby, ale zároveň novou hudební progresi hledání. Bicí, baskytara a kytara udržují napětí, ale klavírní téma je nadlehčuje a už se rozbíhá celá téma vpřed. Máme tu varhany a mírně barokní hudební postupy jako ve fugách. Zajímavé dynamické rozdíly přicházejí v dalších postupech. Výtečně preparovaný vokál se nese prostorem jako v chrámové lodi a jemné modulace tónových proměn mohou připomenout místy Emerson Lake And Palmer. Máme tady hoboj a opět jede naplno rocková instrumentace v neuroticky sekaném rytmu se řítí vpřed a kytarista opět řádí ve vysokých polohách a už se výtečně propojuje s vokálem a varhanami a to mě upamatovává na holandské Focus… Zajímavý song.

GRAVEYARD EPISTLE – tenhle úvod bych se nezdráhal nazvat maďarským čardášem, kdyby to neznělo absurdně, anebo sekvencí z Chačaturjanova baletu Gajané. Nastává melancholická baladická poloha s akustickou kytarou a a vypíchnutou baskytarou a tajemnými varhanami. Hlas zpěváka se podobá Gregu Lakeovi a hudbu opět z mezzoforte přechází do forte, aby se zvolna opět proměňovala k posluchačově dalšímu překvapení. Hoboje, klarinety sem přivanou nádech arabské hudby, ale také trochu Balkánu. Nazvat to ale nějakou world music si opravdu netroufám. Pořád jsme na razantní rockové platformě. Výtečně preparované baskytarové party s bubenickými přechody v přesně spočítány dobách a taktech a stupňováni harmonie představuje opravdu zdatné instrumentalisty první kategorie. Přitažlivá je ona proměnlivost. Je cítit, že kapela je plná nápadů a představ, které hodlá nabídnout vnímavému posluchači. Nic se zde dlouho neomílá a je zúročeno do posledního tónu v jedinečném podání…

LORD OF THE INCUBUS – v téhle skladbě cítím už netajený artrockový patos. Potom se ovšem skladba vrátí na sdělnou rockovou plochu s přehlednou melodickou linkou a výrazným rytmickým potenciálem. Tenhle okamžik zní asi „nejkomerčněji“ s ambicí hitu v dimenzích kapely jako jsou Fruup, třebaže kapela neměla hitové ambice a do hitparád se s hudbou, kterou prezentuje na svém debutu dostat nemohla. Výtečné stupňování harmonie a krásné kytarová jízda s podporou klavírních partů a hutné rytmiky a najednou se zde prolíná rock and roll s klasicistními hudebními postupy, kdy se opět Fruup výtečně potýkají s přesnou hrou a vršením tónů. Klavírní party si příliš nezadají s Rachmaninovem nebo Chopinem a nyní zde máme varhanní sound chrámové hudby. Téma ovšem graduje a výrazně zde posiluje dynamická práce – odvolávka na Focus a Emerson Lake And Palmer je dalším závanem, ale nemyslím, že by to byla programový zájem jejich hudbu vykrádat a přetvářet. Jsou to prostě jenom hudební pocity. Rázný závěr ukončuje tuhle grandiózní jízdu harmoniemi.

OLD TYME FUTURE – kytarová melancholie zní ve své subtilnosti mírně jako hra na harfu a pak už se čitelněji vyloupnou klavírní tóny a elektrická kytara a z pozadí přichází mocný varhanní sound s dlouhým tématem a protahovanými rozechvívanými tóny. Z kompozice jde jistá vážnost a majestátnost, ale žádná cesta k depresivním koncům, ale spíš jakási historická okázalost s citlivým muzikantským přínosem…

SONG FOR THE THOUGHT – předposlední skladba zní v úvodu razantněji. Kytarové party v playbacích znějí odvážněji a dravěji, přesto zde zůstává ta výrazná rytmizující až pochodová složka, do které vstupuje i flétna a my máme pocit, že se zde zpracovává nějaké klasické téma až do okamžiku, kdy dojde k uvolnění a můžeme si vychutnat výtečnou práci jemných, ale přesto dravých kytarových tónů. Další fáze je spíše baladická a stojí na opěrných vokálních partech s majestátním závojem hammondek (nebo dokonce chrámových varhan) a rocková platforma si pohrává s jemnými nuancemi čitelné melodické linky. Plouživé hudební téma je opět příležitostí pro výtečně vedený hlas (v duchu dravějšího Grega Lakea!?). Prostor jsem mírně znejstěn, zda se jedná o synthesozer neboi elektronicky preparovaný hoboj, ale zní to velmi příjemně. A opět je tady dravá kytarová jízda s výbojným rytmem s cválavým rytmem jako v Šavlovém tanci a nechybějí housle. Jakoby tady opisovali Collegium Musicum od Fruup nebo Fruup od Collegium Musicum… takhle si to na koncertech vybavuji. V každém případě velmi silné melodické téma se silným dramatickým podtónem a připojenými smyčci, které nadzvedávají tuhle výbušnou směs nahoru a pouštějí jí dolů s dramatickým vyvrcholením. Doufám, že když použiji termín „hudební orgasmus“, že tím nikoho nepopudím… Výtečná věc!

FUTURE LEGENDS – smířlivé úvodní téma se sborovými zpěvy se subtilním doprovodem. Hlasy jsou skvěle zaranžovány a tahle miniatura na závěr tvoří definitivní závěr celého hudebního projektu….. zklidňující a laskavě konejšivé… wonderful!

Albovým debutem Fruup jsem unešen a mohu kapelu vřele doporučit všem kdo poslouchají art rock, ale hledají jiné formy vyjádření než Yes, Genesis, Pink Floyd…. Hudba zní velmi vroucně a kooperaci různých stylových proměn svědčí o širokém záběru a velkých nadějích, že by se tahle hudba mohla v první polovině sedmdesátých let prosadit u náročnějších posluchačů, pokud nebude měnit sestavy, producenty a koncepční směřování. S ohledem na zub času musím konstatovat, že všechno nebylo naplněno a kapelu dnes znají především fajnšmekři a jejich hudba se nikde nehraje a neleží v prodejnách s nosiči. Nespravedlivě se na ni zapomnělo a je třeba si ji připomínat. Velmi zajímavý debut, který mě dostal a neváhám dát plný počet hvězdiček!


» ostatní recenze alba Fruupp - Future Legends
» popis a diskografie skupiny Fruupp


Allman Brothers Band, The - Idlewild South
2013-03-28

Allman Brothers Band, The / Idlewild South

4 stars

Idlewild South, druhé studiové album Allman Brothers Band jsem si objevil až po hardrockové vlně ve druhé polovině sedmdesátých let. Jižanské kapely u nás začínaly zabírat později než napovídala data vydání a tak si člověk některé věci doobjevoval se značným zpožděním, ale s tím větší dychtivostí. Výtečně sehraná kapela se dvěma regulérními sólovými kytaristy a navíc se dvěma bubeníky byla pro mě magnetem a nutno konstatovat, že jejich vzájemná kooperace na albu slaví opravdový úspěch, i když (bohužel) neměl mít dlouhé trvání. Až na jednu coververzi bylo album napsáno z vlastních zdrojů, hudebníci tedy nebyli jenom skvělí instrumentalisté, ale i talentovaní skladatelé, třebaže jejich kariéra se teprve rozvíjela, ale zaznamenali už v příštím roce (1971) přímo raketový nástup díky jejich živému projektu, který patří mezi nejpovedenější koncertní albové záznamy rockové historie v USA… Kromě specialisty na jižanský rock – Hejkala – tady o Allman Brothers Band nikdo moc nezavadí a tak trochu rozčeřím hladinu já…..

REVIVAL – příjemně znějící zvonivé akustické kytary a zvonivý unisonový duet dvou slide-kytar. Elasticky odpíchnutá hudba. Melodická složka zpívá a zvoní. Za mikrofonem je charismatický blonďák výtečně frázujícího hlasu Greg Allman, kterému vypomáhá Berry Oakley. Hudba zní tanečně a dokáže nabudit posluchače k uvolnění emocí. Opakované schéma graduje zapojením akustických kytar, krátkým vstupem hammondek a percussion. Nic převratného, ale přesto samozřejmě příjemného a uvolněného…

DON´T KEEP ME WONDERIN´– Greg Allman se opírá do hlasu a máme zde další skladbu. Ani ta není příliš ryčná, ale plasticky a uvolněně se pohubuje ve středním tempu s přijatelnými dynamickými odstíny. A už je to vynikající Duane Allman se svou klouzající slide-kytarou, ale slyším i foukací harmoniku. Hammondky nijak neomračují, ale drží harmoni širokými a dlouhými akordy, ale rytmika pulsuje v jedinečné důraznosti..

MIDNIGHT RIDER – akustické kytary a naléhavé hlasy nabídnou skladbu, která by mohla být hitem a hitem na albu se také stala. Trochu tady cítím vliv country, ale bez ortodoxního Nashvillu a klouzavé slide-kytary navodí atmosféru amerických dálnic. Tentokrát ale ne se třesoucím se obzorem, protože máme co dělat s nějakým osamělým jezdcem, který putuje hlubokou nocí. Musím konstatovat, že zpěv je zbytečně zasunut do pozadí a není příliš zřetelný a také se mi zdá, že píseň má do jisté míry nepřirozeně useknutý závěr…. Příjemná jednoduchá píseň s vnitřní naléhavostí….

IN MEMORY ELIZABETH REED – melancholické klouzavé kytary by si v lecčems mohly podat ruku s hledačským obdobím Fleetwood Mac po Greenově odchodu a posléze odchodu do USA, ale možná trochu i se Santanou (!). Do hudby vstupují mírně i jazzové nápady, aniž by bylo možné skladbu označit jazzem. Také princip hry na bicí je poněkud odlišnější od toho, co jsme doposud slyšeli. Kytarová jízda je famózní, třebaže postrádá více dravosti a expresí. Technicky je suverénní a už tu máme hammondky. Tohle už ovšem, zní hodně santanovsky (někde kolem eponymního alba). Dobře zaranžovaná instrumentální skladba s podílem Duane Allmana, ale i Dickeyho Bettse, který nezůstává nijak pozadu. Basy jsou trochu zasunuty, ale dva bubeníci podepřeni percussion potřebuje prostor, který dokonale rytmicky vykrývají. Bubenické extempore nás nabudí a pak procházíme dalšími hudebními náladami až k energickému závěrečnému akcentu…

(I´M ) HOOCHIE COOCHIE MAN – renomovaný bluesman Willie Dixon posloužil se svou skladbou k vyrobení originální coververze. Za mikrofonem je baskytarista Berry Oakley. Jeho odlišný hlas je okamžitě odlišitelný od blonďatého Grega. Allman Brothers Band výrazný bluesový riff rozsekali na řadu části a i když hlavní téma zachovali, s tímhle blues si poradili opravdu mistrovsky. Také se tady více přitlačí na decibeláž a kapela hraje výrazně hlasitěji, než tomu bylo předtím. Allmanova a Bettsova kytarová kooperace je parádní. Oba hráči si nijak nepřekážejí, naopak se výtečně doplňují. Černoch Jay Johanny Johanson mezi těmihle jižanskými „plantážníky“ z Georgie na první pohled vypadá možná „nepatřičně“, ale tady odvádí na bicí vedle Butche Truckse skvělou práci…. Výtečný kousek!

PLEASE CALL HOME – naléhavá balada jako stvořená pro Grega Allmana. Je procítěně pomalá a tremolo hammondek s rozechvívaným tónem elektrické kytary s jeho téměř místy soulovým projevem slaví u mě úspěch. Naléhavost v názvu, se krásně zobrazuje do přednesu. Sklaba by mohla být klidně určena i pro takového Leona Russella, anebo Ala Greena. Výtečné vybočení od dramaturgie a spojení soulu a blues ve velmi nosné podobě. Skladba získá mírně prostorový sound a konstatuji, že si skladbu užívám….

LEAVE MY BLUES AT HOME – poslední skladba je dynamicky nadupanějším příspěvkem. Rytmicky se odrážíme od základního motivu. Hlasové dispozice jsou pořád výtečné, žádná únava hlasivek a nuda. Jede se na plný plyn, s drobnými akordickými proměnami a s klasickým allmanovským soundem, který se stále zdařileji odvíjí. Myslím, že skladba do značné míry naznačuje, kam se bude hudba kapely ubírat na dalších albech. Šťavnaté kytarové běhy a přiznávky a rytmické kouzlení. Možná mohl dostat Greg Allman více prostoru na hammondky, které se i zdály na albu nějak „zatajované“ a nedostaly více prostoru a také zde se mi zdá, že skladba (a vlastně celé album) končí jaksi nečekaně….

Mám-li být zcela objektivní, tak bych řekl, že sice debut kapely album Idlewith South nepřekonává, ale i tak je album pořád skvělou kolekcí písní, šťavnaté nezakomplexované hudby, která se nezabývá tím, jestli představuje nějakou progresivní hudební linii, a rozhazuje pozitiva širokými hrstmi na všechny strany. Projekt je ale stopáží měřeno dost krátký… Albu dávám čtyři hvězdičky (abych odlišil kvalitu Allman Brothers Band od jejich vrcholných hudebních opusů) a mohu doporučit k poslechu těm, kteří kapelu neznají, anebo těm, kteří se chtějí zorientovat v americkém blues rocku a jižanském rocku. Nečekejte agresivní party Johnnyho Wintera, či dravost Black Oak Arkansas, ale stylově přesvědčivý výhonek hudebního vyznání…

» ostatní recenze alba Allman Brothers Band, The - Idlewild South
» popis a diskografie skupiny Allman Brothers Band, The


Jazz Q - Hvězdoň
2013-03-27

Jazz Q / Hvězdoň

4 stars

Album Jazz Q s poetickým názvem Hvězdoň si dnes pamatuji asi už jenom milovníci kapely a sledovači hudební produkce téhle kapely. O to větší důvod je album připomenout. Patří do osmdesátých let, kdy fusion music už nebyla středem pozornosti progresivně smýšlejících rockerů jako o deset let dříve a tak albu vyšlo v relativně malém nákladu. Co navíc, trestuhodně se na něm promítla okolnost, že Martin Kratochvíl si ho s kapelou natočil už v červnu 1981 ve svém domácím studiu v Budíkově, ale soudruh Supraphon ho vylisoval jako vinyl až v říjnu 1984! Vydavatelská politika za bolševika je kapitola sama pro sebe…..
U nás už tehdy byl rozjetý heavy metal, alternativní scéna a nová vlna a preciznost naší nejstarší jazzrockové skupiny už hodně lidem unikala. Kapela ale měla svoje publikum a tak díky koncertům existovala dál, třebaže prodeje jejich alb, navzdory vysoké laťce kvality nezadržitelně klesaly. Obal alba Josky Skalníka zaujal mou pozornost a protože jsem se zavile držel starých principů, album jsem zakoupil. Dnes ho mám v krabicovém balení kompletní produkce Jazz Q v remasteru a tak nad ním trochu zamudruji…

TRHANEC – bzučení polyfonního synthesizeru je jakousi introdukci první skladbě. Jazz Q opět změnilo sestavu, jak ostatně bylo v téhle kapele zvykem. Za bicí usedl nejlepší slovenský bubeník Palo Kozma a na baskytarový post přišel po odchodu Vladimíra Padrůňka méně známý Vít Musil. František Francl jako jediný zůstal v řadách kapely. Pro Kratochvíla je něčím jako Martin Barre pro Iana Andersona….. Skladba nabízí proaranžovaný jazzrock s řadou zajímavých aranžérských překvapení. Obdivuji hlavně úžasnou unisonovou hru jednotlivých instrumentů, která o sobě dává nápadně slyšet…

ROZEPŘE – Francl hraje kytarové party na dvanáctistrunnou akustickou kytaru a bloudivá tón Moog synthesizeru koloruje jeho plné harmonické tóny, které se nádherně prolínají. Skladba prochází několika kompozičními proměnami. Trochu zde cítím vliv Weather Report, s tím, že Franclova kytara zde supluje saxofon Wayneho Shortera. Barevnost skladba je vynalézavější než v předešlé skladbě. Jsou tu vedle moogu, také elektrické smyčce, elektrické piano Fender-Rhodes a Francl krásně moduluje tóny na elektrické kytaře a znovu nám připomíná svoji bluesovou orientaci. Kozma je na bicí velmi přesvědčivý, Musil se ale drží tak trochu vzadu…Citlivé nasazování tónů a citlivá dynamika jsou tady, stejně jako jinde u Jazz Q samozřejmostí…

PROCITÁNÍ – milovník Milese Davise – trumpetista Michal Gera zde účinkuje jako host a jeho elektrická trubka s dusítkem velkého jazzového reformátora dost připomíná. Přebírá zde hlavní roli sólisty, zatímco přeznívání elektrického piana a důrazné, ale zpomalené rytmiky nabídne jazzovou kontemplaci. Francl zde pauzíruje, ale Musil používá pastoriusovské glosy bezpražcové baskytary, což zní příjemně. Myslím, že náladami a celkovým pojetím navíc skladba výtečně koresponduje s názvem….

SILVESTR NA BAŠTÍRNĚ – elektrické piano a Moog synthesizer ve vzájemné kooperaci otevírá další skladbu. Rázné přechody a polyrytmické obrazce bicích a baskytary přinesou nádech latinskoamerického jazzu, vedle bicích zde spolupracuje i hráč na percussion Jaroslav Raušer a s touhle instrumentářkou přijde větší živelnost a energie. Kratochvíl si neodpustí svůj model mezihry s výtečným jazzorockovým melodickým motivem, strhujícím zejména na koncertech. Bobtnající a perlící hudební obraz výtečné hudební souhry kláves, elektrické kytary a rytmiky. Hodně improvizovaných míst, ale nikoliv v nějakých bezhraničních formátech. Bzučení moogu, basového moogu a už tu máme rumba koule, claves, conga a Latinskou Ameriku, která nám vběhne na pár taktů do pokoje a pak už se vezeme v kratochvílovské fúzi cestou necestou. Zajímavý příklad kreací a šťavnatých okamžiků….

PERUŤ – bzučení synthesizeru a sonizující tony Fender-Rhodes jsou hlavním poznávacím znakem, stejně jako elektrické smyčce. Skladba se pohybuje ve zvláštních hudebních krajinách melancholie, jakoby poprášená sněhem a s převalujícími se mlhami. Jako by se snažil imaginární pták vzlétnout a brání mu v tom nespecifikovatelné okolnosti…. Ze skladby sálá jakýsi vnitřní neklid a to už do tématu vstupuje i kvílivá Franclova kytara, vedle mlýnkových doprovodu v mahavishnovských rozkládaných kytarových doprovodech. Kozma střídá napětí s umírněnými bubenickými nástupy, stejně tak i Musil, který hraje o poznání méně výbojně. Vliv Mahavishnu Orchestra nepolevil ani v první polovině osmdesátých let, kdy byla tahle hudba milovníky nové vlny zatracována a vysmívána. Je tady ale smysl pro řád a kompoziční vrstevnatost a harmonická členitost…. Imaginární pták, jakoby se svými imaginárními pokus odlepit se od země vzdal.

PIVO V PRÁŠKU – jazzrock se tady více blíží rocku a a Francl mám možnost předvést něco ze svého kytarového umění. Jeho kytarové proměny znějí velmi sugestivně, ale navazuje na ně i další instrumentace a pracuje se zde s výrazným riffem. Bicí zde sice nehrají nějaká závartné eskapády, aby nezakryly ta jemná přediva synthesizerového vlákna a kytarových spojnic s elektrickým pianem. Kytarové téma zůstává zachováno jako základní motiv, ale poté se v mezihře Francl pustí do bytelně vystavěného kytarového běsnění v bluesovém ducha s precizními vršenými tóny. Komplexně zde můžeme vnímat jeho mistrovství jinak prezentovaného než od Luboše Andršta. Velmi zajímavý příspěvek na albu!

HVĚZDOŇ – zajímavý duet elektrického piana a baskytary. Kratochvíl a Musil se opravdu dokázali shodnout na výtečném architektonickém hudebním útvaru. Pulsuje, kreslí, barví a sugestivně si nás omotávají kolem prstu. Dalo by se říci subtilnější podíl na albu bez přítomnosti Kozmy a Francla. Tahle vzájemnost zní jako pečlivá hodinářská práce….

BOŽÍ ČLOVĚK – akustické kytary v playbacích krásně zvoní a rozlévají se prostorem, po nich nastoupí triangl a elektrická kytara v melancholických obrazcích. Musil moduluje na fretless bass pastoriusovské tóny a akustická kytara je opět v popředí. Kratochvíl ze synthesizeru dokázal vyloudit zvuky houslí, které se nad skladbou rozestupují jako ponurá mračna. Další výtečně zahraný a zaranžovaný kousek, plný šťavnatých hudebních okamžiků. Umírněné a smířlivé hudební téma…. Řekl bych, že skladba byla věnována nešťastnému Vladimíru Padrůňkovi, i když o tom nemám bližší informaci nebo důkaz….

Po předešlých albech zde chybí více energického podílu. On na albu Hvězdoň je, ale nemá zapotřebí se více zviditelňovat. Řekl bych, že zde mohli být přítomni Jana Koubková a Petr Flyn, ale Kratochvílova představa byla ryze instrumentální a tak album místy působí mírně cize, přesto je tady stále spousta vitální energie a muzikantského nadšení a tak čtyři hvězdičky se mi zdají být přiměřené….

» ostatní recenze alba Jazz Q - Hvězdoň
» popis a diskografie skupiny Jazz Q


Smith, Patti - Horses
2013-03-27

Smith, Patti / Horses

4 stars

O Patti Smith jsem jako člen Jazzové sekce četl v jednom Jazz-Bulletinů, kde mě zaujal titulek – „Jsem polní maršál rock and rollu…“. Tehdy jsem objevil tuhle osobitou písničkářku, rockerku, výtvarnicí, herečku, básnířku a performerku. V době, kdy album Horses vyšlo jsem ale poslouchal tolik jiné hudby, že se pro ni nenašel u mě ve sbírce prostor. Zaujat Pink Floyd, Yes, Van Der Graaf Generator, Mahavishnu Orchestra, Return To Forever nebo Weather Report… jsem tuhle hudbu odložil do suterénu, ale nezapomněl jsem na ni. V Levných knihách jsem ji objevil za pouhých 99 Kč (zapečetěný obal) a tak jsem si řekl, že do toho půjdu a nechám to na sebe působit….
Musím konstatoat, že po výtvarné stránce mě velmi zaujal obal. Pattie Smith je velmi fotogenická a obecně zvláštní provokativní, ale charismatický typ. Po výtvarné stránce je foto opravdu třída!

GLORIA – klavírní melancholie a pak hlas, jako ze záhrobí. Velmi zvláštní, dutý, ponorný, v každém případě když jednou slyšitelný, už asi nezapomenutelný… Skladba pochází z repertoáru skupiny Them a jejich frontmana Vana Morrisona. Tahle skladba mí živelný rockandrollový témbr. Nikdo se zde s ničím nepárá a jde se přímo na věc. Omílání akordů může působit jako hudební nuda, ale je zde velký background a napětí, které předznamenává punkovou revoluci. Píše se ale rok 1975 a v kurzu jsou náročnější styly. Musím konstatovat, že interpretace má velký feeling a tah na branku. Myslím, že se skladba mohla stát velkou inspirací kytarovým kapelám, které startovaly na počátku devadesátých let. Rockový hit, který strhne k zemi a člověk se nechá unášet uhrančivým projevem a lokomotivním tempem….

REDONDO BEACH – začátek vypadá na reggae, nebo nějaký derivát karibské hudby, jehož móda spadá do osmdesátých let. Kytarista Lenny Kaye a baskytarista Ivan Král hrají přesně podle intencí téhle hudby. Ja Dee Daugherty na bicí předjímá styl, který v Black Uhuru představovali Sly Dunbar a Robbie Shakespeare. Zpozadí slyčím velmi krotké varhanní přiznávky Richarda Sohla. Ke skladbě samotné se toho víc říct nedá, ale myslím, že uhrančivá Patti Smith v interpretaci ukazuje, že i v tomhle žánru je doma…

BIRDLAND – krásný baladický podíl. Klavírní téma Richarda Sohla se spojuje s deklamativním interpretačním podílem frontmanky kapely. Z jejího podání cítím hereckou průpravu. Její dikce výraz jsou poučeny blues, ale hovořit o skladbě jako o blues není zcela namístě. Jde spíš o vyjádření pocitů. Myslím že zpívaná i recitovaná poloha Patti Smith velmi sluší. Má smysl pro dramatickou zkratku a dokáže procítit bezmála každé slovo svého textu, který se stává poezií. Kaye si pohrává s tóny elektrické kytary, ale připomíná spíš malíře, který ředí barvy a hledá ten správný odstín pro virtuální obraz. Některé postupy mohou připomínat Doors „v sukních“ – ta morrisonovština je zde přítomna jako zaklínadlo. Dynamické odstínění interpretace a instrumentální podíl jsou v jedinečné kooperaci. Velmi silná skladba.

FREE MONEY – klavírní úvod se opět těsně snoubí s interpretací, ale rocková údernost přichází bez varování a máme zde další model šlapavé, dusavé a pumpující varianty bigbítové platformy. Kulometné přechody se hrnou jako vichřice a Patti Smith s hřmotným doprovodem hrne vpřed jako v divoké záplavě. Ano, tady taky cítím onen předpunkový nástup. Interpretace, kytarová drsnost ostře řezané akordické begleity…

KIMBERLY – kytarová přímočarost trochu vztekle odsekává doprovody a Patti Smith nabídne další skladbu. Přiznám se, že tenhle model hudby už mě tolik neuspokojuje. Všechno jde v reggae postupech s bigbítovými principy automaticky dopředu a nekoná se zde nějaké instrumentální překvapen. Máme zde varhany, akustickou, elektrickou kytaru, důraznou Královu baskytaru…. V něčem se skladba přibližuje modelům písní Velvet Underground o som let zpátky, ale nahrávka nezní tak pochmurně

BREAK IT UP – divadelní ztvárnění nabídne skladbu, který střídá rock se šansonem s kašírovaným patosem v podání i v aranžmá. Dokážu si představit ztvárnění téhle skladby jako divadelní představení, nebo jako jeho součást. Lenny Kaye se tady na sólovou kytaru zatím nijak nepředvedl, třebaže jeho přítomnost tuším a někdy i trochu „slyším“. V závěrečném pojetím se mi hudba mění v chaos bez nějakého vnitřního řádu, ale na druhé straně se zde dějí v obsahu textu nějaké zásadnosti a hudba má s atmosférou vnitřně souznít….

LAND (Horses) (Land Of A Thousand Dances)
(La Mer)de – deklamativní způsob podání zvolna graduje. Tohle je předobraz punku. Klasické stručné kytarově úderné a lehce předvídatelné doprovody. Hudebně se zde vlastně neději nic zázračného nebo rafinovaného. Bytostná potřeba vyzpívat se ze svých trablů, traumat, starostí. Klavírní doprovody na chvíli vytěsní škrabavé kytarové akordy, ale prudká jízda se už zase za chvíli odvíjí jako ojnice parní lokomotivy. Určitě pozdní inspirace alternativních kapel osmdesátých let na československé scéně s různými kostýmy, účesy a maskami.. Ve skladbě hraje pohostily na kytaru představitel newyorského undergroundu Tom Verlaine, s Pattie Smith další spřízněná rozervaná intelektuální duše…

ELEGIE – poslední skladba dokáže zaujmout nejen ortelnými klavírní akordy, ale i kvílivou kytarou. Mému vkusu a založení zatím ze všech interpretovaných skladeb je právě tato nejbližší. Instrumentace vykazuje větší živost a propracovanost a interpretačně tváře Patti Smith nabízejí hodně odstínů, během kterých si člověk uvědomí lidský existencialismus

Bonus:
MY GENERATION – inspirace The Who je zcela jasná. To si uvědomuji když slyším Patti Smith s kapelou v přídavku naživo. Živelná a živočišná rozpoutanost jde ruku v ruce s Pattiinou exhibicí s jejími hlasivkami. Syrově odzbrojující a emocionálně bez zábran až do kakofonického závěru destrukčních zvuků pod bubenickými přechody. Tady ten příměr s Jimem Morrisonem v žádném případě není mimo….

Při poslechu alba, hlasových dispozic uchopení tématu se mi prolínala různá jména: Nico, Laura Nyro, Tanita Tikaram, Joan Armatrading, Tracy Chapman… ale Patti Smith má dost vlastní osobitosti, aby se vzdálila nějakému plagiátství… Hudebně se tady toho pro mě moc neděje, ale přesto má album svou výpovědní sílu, všechno stojí a padá s přítomností Patti Smith. Přiznám se, že na mě album udělalo svůj dojem, ale zároveň nemám potřebu se dále zaobírat její další produkcí. Albu udělím čtyři hvězdičky. Rocková uhrančivost a zejména interpretace mají svou sílu a mohu si myslet, že lepší debut si tahle newyorská rockerka ani přát nemohla.

» ostatní recenze alba Smith, Patti - Horses
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti


Gentle Giant - Interview
2013-03-26

Gentle Giant / Interview

4 stars

Album Interview od britských Gentle Giant jsem asi delší dobu obcházel. K mému překvapení dokonce ani v prodejnách hudebních nosičů o tento opus nebyl větší zájem a nakonec album skončilo ve slevách za podezřele nízkou cenu mezi přiblblými diskotékovými nesmysly. Trochu mě to rozladilo a mírně i pobouřilo a tak nedbaje tehdy různých víceméně vlažných a odmítavých názorů jsem si album pořídil a nedal jsem se odradit. A moje dojmy a pocity?

INTERVIEW – na začátku zazní nějaké „interview“ a pak už nastoupí důrazná rytmika a pořádně napumpovaná baskytara. Pronikavý a velmi výrazný hlas se napojí na instrumentaci. Samozřejmě poznávám špičkové muzikantství bratří Shulmanů. Působí mi špás poslouchat jednotlivé vrstvení a vršení tónů a zároveň citlivé nasazování nových barev. Ve skladbě je mírně řečeno překlávesováno. Identifikuji tady klasický klavír, hammondky, elektrické piano, clavinet. Kapela se posunula k jazzrocku, ale k takové té neortodoxní větví mimo americké modely. Zdánlivě to vypadá, že v hudbě zavládl chaos, což je ovšem jenom hrubé nepochopení, protože vzájemné souhra je zpozorovatelná. Místy cítím postupy Yes a mírně i Genesis. Kytara jakoby absentovala, stejně jako dechové nástroje….

GIVE IT BACK – tady už se dají Gentle Giant více identifikovat. Úžasný smysl pro dělený a drobený rytmus. Z hráčských postupů je cítit klasické hudební vzdělání, které se promítá nejen do instrumentální sféry, ale i do postupů. Velmi těžko se dá charakterizovat a zařazovat podobný typ hudby. Máme zde vedle kláves i marimbu a percussion. V každém případě žádný nudný opus. V hudbě se pořád něco děje a vzájemně prolíná. Konstatuji, že je to typická poslechová záležitost pro náročnějšího přijimatele progresivního rocku. Pracuje se zde výtečně s dynamikou a není zde ani náznak nějaké agresivity, který by měla srazit nebo ohromit řinčivými vyjadřovacími prostředky. Zpívaný projev zní uvolněně bez nadbytečných expresí…

DESIGN – mluvené tlumené hlasy úvodem jsou předobrazem výtečně zezpívaných sborových vokálních partů jako z kostelního kůru. I zde je cítit vliv staré anglické tradice sborového zpívání v anglikánských chrámech. Je to polyfonie. Skladba si vystačí pouze s lidskými hlasy. Obdivuji tu vnitřní kázeň a seřízenost a vrstvení… Instrumentace přichází zcela nečekaně a střídání perkusivních zvuků navodí nečekanou atmosféru spíš hudby, kterou bychom dnes nazvali etnickou. Trochu zde cítím náznakem i Franka Zappu. Ale máme zde zase sbory a lidské hlasy v roli instrumentace. Znovu si uvědomuji, jak vyspělí hudebníci s absolutním sluchem museli členové kapely být, když dokázali vytvořit takový hudební útvar. Do hudby vstoupí dunivé a zároveň dusavé bicí, které z té líbezné atmosféry vytvoří divoké probuzení….

ANOTHER SHOW – tak tohle je už příklad skutečné fusion music. Ale zpívaného modelu. Rytmické postupy jsou poměrně komplikované a vstupuje sem i podíl kláves, které místy přebírají místo melodického poslání rytmickou úlohu. Přesto se pohybujeme v jiné rovině než třeba Brand X, Bruford, U.K. nebo i Gong. Hudba ale ale pulsuje a bzučí a hučí jako včelí úl. Gary Grenn se svými kytarami je ale stále nějak nepřítomen, stejně jako Derek Shulman se saxofonem…..

EMPTY CITY – ano, teď se mi ho podařilo přivolat. Výtečná studie pro akustickou kytaru a skladba dostává mírně melancholickou náladu příbuznou prvním album Genesis, i když rytmické postupy jsou jinak členěny a teď sem konečně přichází i elektrická kytara střídající kytarové doprovody a spojovací můstky. Pravděpodobně se dostáváme pozvolna k rockovějším principům, i když v hudbě Gentle Giant se dá jen těžko něco předvídat a tak jsme zase na jiné platformě, kde vévodí sborový zpěv a nástin hudebního doprovodu. Akustické kytary Garyho Greena a konečně i housle Raye Shulmana zde odvádějí kus záslužné práce s crimsonovským nádechem, ale v dalších taktech jsme zase někde úplně jinde.
Těžko zapamatovatelné melodie a poměrně komplikované aranžmá…

TIMING – vysunuté varhany Hammond s připojeným Leslie boxem kráčejí ruku v ruce v další hodně pečlivě proaranžovaných hudební postupech, do kterých vstoupí Ray Shulman svými houslemi. Nejprve se zdá, že budou součástí hudebního koloritu, ale pak máme možnost slyšet zvláštně komplikovanou strukturu a Green sešlápne pedál elektrické kytary a zatemní hudební oblohu pořádně vystavěnou muzikantskou konstrukci. Hammondky se už zdají v r. 1976 jako archaický nástroj, v době kdy nastupují synthesizery, ale lze jenom pochválit a obdivovat, že Kerry Minnear ovládá celá klávesový park s patřičnou bravurou a dokáže měnit rejstříky a barvy do kreativních poloh….

I LOST MY HEAD – úvod poslední skladby zní jako sekvence ze staré anglické renesanční hudby a rovněž i vokální podíl zní hodně stylově se zvýrazňovanými samohláskami ve zpěvu. Kompozice zní jako hrací strojek a získá si vás svou kaleidoskopickou proměnlivostí a hravostí. Kdo hledá nějakou výraznou melodickou píseň bude zklamán. Tohle je hudba pro fajnšmekry a vyžaduje koncentrovaný poslech. Spojení Gryphon, Amazing Blondel… Hlas Dereka Shulmana mi zní místy jako zdravý kompromis mezi Peterem Gabrielem a Johnem Wettonem. Výtečně pojednané hudební téma se stále zvýšenými nároky nejen na kompoziční strukturu, hráčskou virtuozitu, aranžérské nápady, ale i na posluchače.

Musím konstatovat, že album bylo mými kamarády nepochopeno. Pravda, první produkce Gentle Giant měla větší až ohromující sílu prezentace a další alba jako by se snažila hledat cestu k posluchači srozumitelnějšími skladbami, protože jejich popularita a prodeje desek povážlivě vázly. Na Gentle Giant mě bylo vždycky sympatické, že příliš nehleděli na jasný komerční úspěch a zůstali věrni hudbě bez vážnějších kompromisů, což se zdaleka ne o všech skupinách dalo říci. Osobně mě ji bližší Acquiring The Taste, eponymní album nebo Free Hand, ale je to jenom pocit. Některá alba člověku sednou o poznání méně, některá více. V rámci objektivity proti nabídnu čtyři hvězdičky, ale v žádném případě si nemyslím, že by se jednalo o nějakou pokleslou nebo umělecky vyhořelou hudbu…

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Interview
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Animals, The - Animalisms (UK)
2013-03-25

Animals, The / Animalisms (UK)

5 stars

Britská skupina Animals patří ke klasickým pilířům britské hudby, zejména první poloviny šedesátých let. Pro utváření britské hudební scény šesté dekády má (domnívám se) stejně záslužný význam jako Shadows, Beatles, Rolling Stones, Yardbirds, The Who, Cream, Jimi Hendrix Experience, Ten Years After, Bluesbreakers, Fleetwood Mac, Colosseum, Traffic, Moody Blues, Brian Auger And The Trinity nebo Procol Harum (Záměrně vynechávám Pink Floyd, Led Zeppelin, Deep Purple, Jethro Tull… jejichž světový význam se rozvinul v sedmdesátých letech).
Animals jsem znal dlouhá léta především ze singlů a z výběrů, jejich britské pojetí rhythm and blues, které se propojovalo s rockem a místy i se soulem se mi velmi líbilo, ale třebaže o jejich řadových albech jsem věděl, v dobách, kdy jsem začal utvářet svoji sbírku jsem jejich řadová alba nevlastnil. Před nedávnem jsem ovšem získal jejich významné albu Animalisms a protože jsem se chtěl rozdělit se svými dojmy a album nikdo dosud pro Progboard neobjevil, tak se této úlohy rád zmocním…

ONE MONKEY DON´T STOP NO SHOW – klasický model pojetí britského uchopení rhythm and blues ve spojení se soulem. Od samotného nástupu cítím, úžasnou hudební soudržnost. A už je tu emocionální shouter a jeden z nejlepších zpěváků tohoto žánru, kterého nosila britská půda – Eric Burdon. Originál pochází od soulového interpreta Joe Texe, ale Burdon se s jeho pojetím vyrovnává více než zdařile. Animals jsou velmi styloví. Rytmické party jsou důrazné a přesto nekomplikované a velmi přesvědčivé, stejné jako ostatní instrumentace.

MAUDIE – baskytara Chase Chandlera šlape jako hodinky a má i správný zvuk, zatímco kytarové výměny Hiltona Valentine sice nerozhazují tóny plnými hrstmi, přesně velmi dobře frázuje, stejně jako suverénní klavírní party Dave Rowberryho, který nahradil Alana Price. Je tady krásně cítit, jak muzikanti vstřebali klasický jazz a dávají ho do služeb rhythm and blues a rocku bez zábran. Jejich pojetí má švih a tah na branku. Samozřejmě je zde originál od ikony blues Johna Lee Hookera. Burdonovi se v interpretaci podaří zachovat ducha skladby a respekt před Hookerem, ale přesto sem vkládá svůj vlastní názor. Práce s dynamikou a výtečné frázování je zcela bezchybné…

OUTCAST – rockově průraznější skladba překvapí použitím kytarového fuzzu, ale Valentine přesto „neodhazuje“ svůj tradiční rozostřený tón kytary, o čemž přesvědčí v mezihře. Burdon se dokáže do skladby položit a myslím, že hudební pojetí dokáže více zpřehlednit a interpretovat s větším zaujetím než takový Mick Jagger, který do své interpretace vkládá více erotický náboj. Burdon je pravý rhythmandbluesový shouter par excellence. Prostě paráda…

SWEET LITTLE SIXTEEN – dalším coverem je světoznámá skladba Chucka Berryho. Rock and roll v r. 1966 ještě nebyl mrtvým ramenem řeky a tak se Animals zmocní téhle hitové záležitosti a rozpoutají s ní stejný oheň, jak v padesátých let její autor, třebaže tento doprovod má výrazně modernější sound. Rowberry a Valentine nás přesvědčí, že nejsou žádní hudební outsideři a výtečně basující Chandler a dusající bubeník Barry Jenkins (z Nashville Teens) jenž nahradil Johna Steela, jedou stylově jako o život. Velmi zdařilá coververze

YOU´RE ON MY MIND – první autorská skladba Animals na albu. Ano, už tu jsou varhany a procítěný interpretační projev Burdona. Bicí stylově tikají a basy spíš tušíte. Rowberry na rozdíl od Price používá místo farfis hammondky a v soundu skladby je to cítit. Burdon si dokáže pohrávat s náladou a atmosférou a tak se vezeme v první třídě mírně zrychleného vlaku a můžeme si vychutnat milostné vyznání. Formální nijak složitá komplikace, ale přesto jedna z nejvýraznější na albu.

CLAPPING – tleskaní otevírá další skladbu. Dost nezvyklé, teď se tleskání násobí a dotváří zajímavý polyrytmický obraz. Místy to tleskání zní jako stepování a řekl bych, že ve studiu se ještě tleskali o špulená ústa. Velmi originální. No řekněte, koho by tohle v dané době napadlo, aby natočil na album? Vtipné a odlehčené… víc se k tomu ani nedá připojit.

GIN HOUSE BLUES – další skladba je opět z cizí dílny. Je to blues a Burdon je opět ve světle reflektorů a pracuje se svým hlasem s citlivostí hodináře. Pohrávat si tak s tématem chce nenaučitelnou míru talentu, ale samozřejmě i cit pro daný styl hudby. Rowberry má prostor pro procítěné klavírní party, které skladbě vedle zpívané interpretace vévodí. Rytmika a kytara hrají dané schéma, ale i sem proniká zesilující dynamické odstínění a gradace skladby je opravdu příkladem jedinečného vyvrcholení. Blues a alkohol – to spolu vždycky šlo dobře dohromady a závěr je prostě v nejlepším stylu.

SQUEEZE HER – TEASE HER – ale zase je třeba zrychlit. Klasický model rhythm and blues je více zrytmizovaný a zpívajícímu Burdonovi odpovídají ve sborech ostatní hudebníci a posouvají hudební pojetí více k soulu. Dokázal bych se zde představit řízné příznavky dechů a doplněné navíc ještě černošskými sboristkami. Rowberry zde používá opět farfisy (!) a vloži sem menší sólíčku trochu ve stylu Georgie Fame ve stylu. Burdon se odvazuje svými emocemi a důrazné rytmické akcenty skladbu ukončují…..

WHAT AM I LIVING FOR – zpomalíme a máme zde něžnější variantu rhythm and blues. Burdonův hlas zní místy šeplavě a jaksi plaše a doprovod se zbaví výbojnosti. Třebaže akcentace dalšího postupu nabývá na důraznosti, stejně jako Burdon, který jako přetopený kotel vybuchuje a opět je ve svém nažhavení. Varhanní party Rowberryho nemají nějaké překvapivé technické finesy, ale přesto do tématu vkládají tu správnou atmosféru a s okakujícím se schématem elektrické kytary Valentina zde máme další výtečný stylové model reprezentující vrchol první poloviny šedesátých let.

I PUT A SPELL ON YOU – Screaming Joe Hawkins napsal skladbu, která se stala v dané oblasti opravdovým superhitem. Znám ji z podání řady kapel a těžko vybrat tu nejzdařilejší podobu. Myslím, že tahle verze je velmi povedená a skladba patří bezesporu mezi nejsilnější okamžiky na albu. Tohle pojetí blue-eyed-soulu je prostě famózní a konkurencí Burdonovi na britských ostrovech v tom živočišném slova smyslu mohl být tehdy snad jenom Chris Farlowe (The Thunderbirds). Kapela dokáže přitlačit na dynamiku a rozpoutat malé zemětřesení, ale především Burdon je zde famózní!

THAT´S ALL I AM TO YOU – soul a rhythm and blues v dalším příkladu. Sborové party se dobře spojují s Burdonovou interpretací a Valentine sem vloží fuzzem zkreslené kytarové sólo, střídané výtečným klavírním podílem Rowberryho a tak tady máme další polínko do tohohle výtečně udržovaného ohně. Napětí od začátku až do konce a strhující podáním a nasazením….

SHE´LL RETURN IT – závěr patří opět autorskému zázemí Animals. Burdon a Rowberry napsali výtečně seřízený hudební kousek v daném stylu a nijak si nezadají s originály předešlých coververzí a máme tady další emocionální podání v hudební i zpívané složce, kdy Burdon tlačí na hlasivky a při poslechu vám rozvibruje bránici. Výtečné zakončení tohoto malého hudebního dobrodružství „zvířecího“ charakteru.


Album Animalisms je příkladem stylově a interpretačně famózního pojetí hudby, která patřila mezi nejdůležitější hudební směry šedesátých let a když budeme vybírat reprezentativní ukázku rhythm and blues ve spojení se soulem a rockem, tak jednoduše nemůžeme tohle album minout. Tenhle kousek lze nabídnout a doporučit k poslechu všem, kteří mají výše zmíněné žánry v oblibě a dokáží procítit jejich interpretaci do nitra své. Jsou preciznější než Rolling Stones, ale odlišní než třeba Bluesbreakers nebo Yardbirds... Myslím, že hovořit o nich jako o rodinném britském stříbru není velkou nadsázkou.
Pět hvězdiček!

P.S. Omlouvám se Vám i Animals), ale bonusy na CD záměrně nepřipojuji, třebaže i zde jsou velmi zajímavé skladby. Recenze by se tak stala totálně nečitelnou díky nadměrnému rozsahu...
Díky za pochopení!





» ostatní recenze alba Animals, The - Animalisms (UK)
» popis a diskografie skupiny Animals, The


U-Totem - U-Totem
2013-03-25

U-Totem / U-Totem

5 stars

Skupina U-Totem se objevila v době, kdy u nás probíhaly politické a společenské změny.V té době se otvíraly brány informací a plynuly jsem nové kapely, interpreti a alba a člověk nestačil najednou všechno sledovat s nějakou metodičností..
Nicméně o americké kapele U-Totem se mluvilo mezi náročnějšími posluchači s úctou a respektem a tak jsem tehdy na ně zaměřil svou pozornost.
Přesto jsem si album v té době nepořídil, protože jsem zhruba ve stejných časech prodělával proměnu své poměrně slušně velké sbírky analogových vinylů za digitální CD a mou prioritou bylo především po odprodeji desek získat stejnou hudbu co možná nejdřív zpět na CD a to tak rychle přece jenom nešlo…. Teď jsou U-Totem tady (díky Zdeňkovi) a znovu si prožiji svoje pocity z poslechu….

Úvodní téma zní hodně dramaticky. Je to snad úryvek ze Stravinského, nebo Messiaena, Bouleze či Stockhausena? Hudba je ovšem těžko pojmenovatelná a zařaditelná a tak budu sledovat jednotlivé linie a hledat a pátrat. Podle dalších postupů lze zcela odpovědně prohlásit, že mám co do činění s artificiální hudbou. Postupy vycházejí z modální hudby, která se snoubí v eklektických kruzích se strukturami historické hudby, s jazzem a hudební avantgardou… Slyším zde řadu velmi odvážných instrumentálních výbojů, se kterými pracuje např. Frank Zappa na 200 Motels, Karlheinz Stockhausen na Birds Of Ceylon, ale také prvky Rock In Opposition… Neváhám zmínit i domácí progresivní hudební sdružení Due Boemi, ale i současný Agon Orchestra.
Hlas zpěvačky a flétnistky Emily Hay mi mírně připomíná svou barvou hlasu Annie Haslam z Renaissance…
Hudební postupy ovšem čerpají z artificiální hudby a domnívám se, že kdo není orientován tímto směrem, bude pro něho poslech alba znamenat poměrně dost lopotnou práci, prokousat se změnami rytmů, nálad a proměnlivých témat, která jsou názorným příkladem impresí, ale i přísných psaných kompozičních témat.
Album bych mohl doporučit takovému typu posluchače, který dokázal vstřebat náročný projekt Johna McLaughlina a nově sestavených Mahavishnu Orchestra – Apocalypse. Není to možná úplně nejlepší příklad…. Na tomto albu nehraje Londýnský symfonický orchestr, ale mám na mysli kompoziční náročnost a tematickou komplexnost.
Na albu vnímám řadu hlavních, ale i vedlejších hudebních témat, která jsou ovšem zajímavých způsobem zaranžována a vytvářejí zajímavý celek. Bicí nástroje Davida Kermana nemají rockový nebo ryze jazzový základ, což platí o baskytaře a kytaře Jamese Grigsbyho. V hudební sestavě v podstatě neexistuje nějaký frontman nebo leader, který by za s ebou táhl hudební doprovod. Všech sedm kompozic je dílem velmi dobře technicky a cítěním vybavených hudebníků, kteří našli společnou krevní skupinu.
Určitě nemáme co do činění s hudbou, kterou bychom si mohli pustit po návratu z manuální práce, kdy za sebou budeme mít skládání vagonu cementu, nebo naopak kdy v duševním zaměstnání cestou domů opustíte svět čísel, údajů, vyhlášek, zákonů, daní a po usednutí do křesla a uvaření kávy po rušném a náročném dni…. V té chvíli asi těžko sáhnete po hudbě, kterou ve svých náročných principech vytvářejí členové avantgardní skupiny U-Totem.
Pokud jste ovšem vstřebali některé prvky hudby britských Gryphon, zjistíte, že tu a tam se objevují jisté příbuznosti, ale zda nabírají charakter ještě náročnějšího uchopení hudebního tématu.
Jsou zde i okamžiky subtilní a křehké, ale mohou být ve vlastních zákonitostech nečekaně přeměněny v nečekané hudební postupy, které každému ne vždy znějí libozvučně. Harmonické postupy jsou náročně členěné, ale přesto je v této hudbě možnost nalézt srozumitelnější témata a občasné hudební sekvence vám mohou připomínat různé soundtracky z filmů, ale také hudební doprovod pro náročnější divadelní představení v duchu odvážné scénické hudby. Zcela nečekaně jsem vstoupí rockové principy, stejně jako jazzová atmosféra a zcela osobité vokální party.
O hudebním komplexu podat informaci ve stylu „zprávy o stavu Unie“ není dost dobře možné a recenzent se potýká s pocitem, že hlubší analýze jednotlivých kompozic vlastně není úplně namístě. Nemáme zde co do činění s klasickým modelem hudby, a vnímání hudebního konceptu debutu U-Totemu je věcí přísně individuální….
Musím konstatovat, že cítím hluboký respekt k hudbě, kterou poslouchám, zároveň se zdráhám mluvit o doporučení. Objevit si podobný hudební model chce (domnívám se) určité intelektuální zázemí a nějakou přípravu.
Podotknul bych, že není ani tak důležité studijním a analytickým způsobem tuhle hudbu vstřebat a pochopit…. Podstatné je, aby posluchač zjistil, jestli pociťuje při jejím poslechu nějaké vibrace. Pokud bude pozitivní a zjistí, že mu poslech neubírá energetický potenciál (že ho nevyčerpává a vydrží v jisté koncentraci až do konce) pak je na správné adrese. Pokud se ho však zmocní pocit zcela opačný, pak je třeba stisknout na CD playeru STOP a CD vložit do obalu….
Nejraději bych se vyhnul nějakému hodnocení. Tady neplatí běžná pravidla. Kdyby žil věhlasný Leonard Bernstein, pravděpodobně by byl jeho názor tou pravou normou. Ze své skromné pozice tedy udělím albu plný počet hvězdiček a občas se budu k albu vracet s tím, že zde budu cítit Mahavishnu Orchestra, Gryphon, King Crimson, Gentle Giant, Van Der Graaf Generator, Pink Floyd, Renaissance, United States Of America, Franka Zappu, Soft Machine, ale i některé skupiny z hnutí Rock In Opposition a hledat a číst mezi řádky……





» ostatní recenze alba U-Totem - U-Totem
» popis a diskografie skupiny U-Totem


Jeronimo - Cosmic blues
2013-03-24

Jeronimo / Cosmic blues

5 stars

Skupina Jeronimo, to jsou pro mě poslední opravdové prázdniny roku 1970, po několika brigádách horké léto, kdy jsme s naší bigbítovou kapelou zkoušeli v brněnském klubu Golden se staršími zkušenějšími bigbíťáky a skladba Heya a Na Na Hey Hey se dostala do našeho pracně, ale s velkým entuziasmem tvořeného repertoáru. O kapele jsme věděli, že to nejsou Britové, ale Němci, kteří zpívají anglicky a nám, patnáctiletým bigbítovým greenhornům jejich hudba velmi konvenovala. Trvalo však dlouhá dlouhá láta, než do mé sbírky dorazilo albu Cosmic Blues a tak teď po 43 letech znovu zažívám ty krásné naivní pocity vyslechnout si originály písní, které nás pronásledovaly i ve snech, ale i něco dalšího, co album přineslo…

NEWS – tak tohle je nástup jako zvon. Rockový nátisk neuvěřitelného kalibru. S odstupem času zde cítím mírně Baker Gurvitz Army a možná trochu Mountain…. Úžasná jízda s plynem až na podlahu a s výtečně seřízenou rytmikou. Samozřejmě klasické postupy, ale přesně v duchu, v jakém tato hudba potřebuje. Kolektivní zpěv je ale vůči instrumentální složce jaksi potlačen nebo zatlumen. Kytarista Rainer Marz nahrál svoje kytarové party v zajímavých playbacích a jeho pronikavé tóny s bicími Ringo Funka určují celkové „klima“. Nástup jako břitva.

THE KEY – ve druhé skladbě jdeme trochu jiným směrem. Máme zde výrazný klavírní podíl Waltera Ortela, který nahrál mírně zatlumené hammondky, ale klavír dominuje. Ten těžkopádný rytmus mi velmi vyhovuje. Valí se ze strany na stranu, ale udržuje směr. Marzovo kytarové kvílení tahá správně za vlasy. Zvuk je komplexnější než v první skladbě a cele si mě získává.

HANDS – výrazné téma v introdukci s říznými kytarami. Další kroky se už nesou v mírně odlehčeném tónu spíš komerčnějším směrem ve snaze vytvořit srozumitelný hit. Ale výborná mezihra s přesnými hráčskými postupy nás vrací do syrových rockových pozic. Vůbec v mezihře je skladba poměrně silná, ale ve zpívané sloce cítím trochu ústup s progresivních pozic. Obecně je ovšem skladba ve velké pohodě a strhne k tanci. Spousta pozitivní energie. Bicí s kravským zvonce odeznívají v závěru…

SO NICE TO KNOW YOU – mocné harmonické téma. Doba byla šťavnatá na řadu podnětných melodií, které zněly velmi suverénně a neotřele. Zůstává zde v písni dravost, syrovost podání, ale přitom se zde ctí smysl pro melodickou linku a přehlednost nabídnutého tématu. Klavírní téma zde dominuje. Místy má charakter koncertního provedení a také mě dostávají výtečné basy Gunnara Schafera..

NA NA HEY HEY – a už je to tady! Velmi dobře vystavěná melodická linka a máme zde píseň jako zvon, která má schopnost uhranout. Něco o tom vědí i hokejoví fanoušci, kteří refrén hřímali v ochozech při hokejových utkáních…. Atmosféra je báječná a myslím, že by pod ní mohl být klidně podepsán i Andrew Lloyd Webber a „vešla“ by se (jako melodie) i na Jessus Christ Superstar. Velmi silnou roli zde hrají percussion. Hraje na ně každý kdo má ruce a nohy. V pozadí drží harmonii hammondky a pak samozřejmě zpívající frontman a velmi silné vokály. Jeronimo sem natáhnou vedle klasického bigbítu i soulovou atmosféru. Pořád to má sílu.

LET THE SUNSHINE IN – a zase jsme v šedesátých letech. Kdo by také nepoznal významnou píseň ze slavného muzikálu Hair, kterou nahrálo a nazpívalo hodně kapel a zpěváků. Zase percussion, bicí, sborové zpěvy a především vynikající baskytara, která zde málem přebírá vůdčí úlohu. Svižná, neklidná, pulsující a neklidně těkající…. Gunnar Schafer je prostě eso!

HIGHJACK – další úderný rock. Dravé téma, ve kterém se nikdo nešetří. Kytara, baskytara a bicí zde hrají opět na plný plyn, přesto zní celek uvolněně a nikoliv křečovitě a zpěvák (popravdě řečeno nevím, kdo v kapele je tím hlavním) ve vypjatých okamžicích mně připomíná démonického Arthura Browna (!) Krátké, ale strhující kytarové sólíčko Marze v mezihře a opět jako o závod v nekompromisních linkách se jede dál a dál…

NUMBER 5 – kulometné přechody Ringo Funka zahájí další skladbu, která se v dalších fázích promění v jakýsi derivát boogie, kde to šlape jako dobře namazaný stroj. Kytara je jaksi pozasunuta a vnímám spíše basy a bicí a také hlas zpěváka je pojednou jaksi zúžený a tenčí. Model hudby je víceméně předvídatelný a tak se těším na změnu. Ta přichází s Marzovým kytarovým sólem v mezihře. Popřeje si prostor a procítěně nasází řadu tónových obměn. Hudba tkví spíše v šedesátých letech a nějaké výboje do příští dekády zde vyloženě nepozoruji. Nevadí mi to. Souhra kapely je jedinečná a udrží mě v napětí.Ke konci přicházejí nečekané změny a proměny, které nás vzdálí nějaké únavě z opakované schematické hudby. I po lech Jeronimu závidím jejich nasazení a snahu prorazit a teď konstatuje že šíleně zrychleným způsobem, jde téma do finále. Tady se mi ale zdá, že zapracovala „studiová chemie“. Dobrá práce.

NO NO NO – syrový, ale pružná hardrockový riff. Dobře seřízené vokální party. Skupina si vystačí sama a dává nám to okázale najevo. Žádní hosté a žádné přimíchávané nástroje a orchestrace. Kytarové sólo má hlavu a patu a vedle klasického rockového tématu nám Marz nabídne promyšlené kytarové téma, které ser harmonicky velmi dobře prolíná. Percussion více rozčeří sound skladby. Myslím, že i tady bylo zaděláno na pořádný hardrockový hit do německých hitparád. Kytarové sólo se vrací a musím konstatovat, že po stránce důkladnosti se mi jeví jako asi nejpropracovanější, které zatím zaznělo…

NEVER GOIN´ BACK – další úderný rock. Ve zpěvu cítím mírnou inspiraci Mickem Jaggerem a možná by mohla být s jistým přivřením očí skladba zařazena mezi stoneovský materiál (ve zpívané části), ovšem to by museli Rolling Stones nechat promluvit v širším pojetí bez hraničních mantinelů Micka Taylora. Nechybějí ani akustické kytary. Hudba bez skrupulí a komplexů (zachovává si i přes můj postřeh dostatek vlastní hudební nezávislosti), hraná s velkým odevzdáním od začátku až do konce….

THE LIGHT LIFE NEEDS – a zase zabloudíme do jiných vod. Klavírní Waltera Ortela ovládne téma a Marzova kytara ji přenechá prostor. Výrazná melodická stavba ale prozrdí rockandrollové kořeny a tak zde máme zajímavý konglomerát hudebního pojetí. Ovšem tady se zase předvede Marz na kytary. Výtečné playbacky a barva zvuku. Klavírní téma je ale nepřirozeně useknuté. Zajímavý příspěvek na albu!

HEYA – no samozřejmě! Heya! Pulsující rytmus bicích a baskytary jede jako parní stroj a hlas zpěváka s jeho mírně přiostřeným hlasem vám leze za nehty. Kytara je zatlumená, seká doprovodný begleit společně s klavírem, který se najednou probudí z letargie a mocnými úhozy vstupuje do tématu- A je zde opět elektrická kytara, která dokresluje téma klouzavými a protahovanými tóny a klavír duní a perlí. Obnažený rock až na kost, který svádí k řadě improvizací a k totálnímu odvazu. Živočišné a bez zábran od začátku až do konce. Myslím, že tohle by mohla být definice ryzího rocku bez připudrovaných příkras!

Jak se vyrovnat s tímto albem, nad kterým jsem odvázán a nadšen i po tolika letech? Je to vynikající debut a kapela ukázala, že má na to, aby si získala publikum a neskončila v zapomnění. Trochu mi vadí, že všechny skladby (alespoň na mém CD) jsou jakoby nepřirozeně v závěru ukončovány. Jakoby studiové pásky někdo necitlivě a rychle stáhnul. Tenhle pocit jsem získal ve všech písních na albu. Možná by bylo objektivní dát albu čtyři hvězdičky, ale jsem mírně „nekriticky“ odvázán a tak dám pět a sám před sebou si to zodpovím…
Co si ale nezodpovím je otázka, proč na obrázku vidím TŘI máničky a ne čtyři, když Jeronimo hrají na své prvotině jako kvartet (?)


» ostatní recenze alba Jeronimo - Cosmic blues
» popis a diskografie skupiny Jeronimo


Chicken Shack - O. K. Ken?
2013-03-23

Chicken Shack / O. K. Ken?

3 stars

Druhé album britských Chicken Shack znám už dlouho a jsem překvapen, že Blue Horizon tentokrát matou tělem a zvolil jiný obal, který byl na klasickém vinylu. Černošský chlapec sedící na lavičce s lidskou kostrou mi připadal tematicky atraktivnější, než ten, na kterém se album objevuje v CD verzi. Kdo ví, proč to producent Mike Vernon a kapelník Chicken Shack neuhlídali (!?).
A tak se po delší době k O.K., Ken? opět vracím a nabízím svoje postřehy…

BABY´S GOT ME CRYING – úvodem něco hlasů, jako když se hudebníci ve studiu domlouvají co a jak pojednají a pak zde máme klasický model britského rhythm and blues šedesátých let, mnohokrát rozvíjené…. Pro někoho překvapení, pro jiného běžná standard…

THE RIGHT WAY IS MY WAY – opět úvodní hlasy, tentokrát v humorném tónu a hned potom se odvíjí další model rhythm and blues. Tentokrát není rytmus hraný v shuffle rytmu, ale skladba probíhá v energičtějším duchu. Docela zajímavě znějí akcenty rytmu na konci slok. V mezihře se přihlásí Stan Webb kytarovým sólem. Je stylově čisté, přesto nijak nevynalézavé. Takový Clapton, Green nebo Lee ho strčí do kapsy a tak zůstává tak nějak za nimi. Tím nechci říci, že by to byl nějaký kytarový outsider, ale vyloženě mezi ikony elektrického blues ho zařadit nelze.

GET LIKE YOU USED TO BE – další žertovné téma. Tentokrát do popředí vystoupí hlavní hvězda skupiny, zpěvačka a klavíristka „Perfektní Kristýna“ – Christine Perfect. Výtený příklad ženského zpívaného bluesového cítění. Její klavírní akordy jsou úderně přímočaré, přesto ctí styl. Máme tu ale hostující dechovou sekci a tak Steve Gregory nahrazuje kytarové sólo svým stručným, ale velmi příkladným sólem. Zpěvačka má nádherný feeling. Je to samozřejmě jiné uchopení blues než Janis Joplin nebo Maggie Bell, ale přesto popadne za duši…

PONY AND TRAP – přiznám se že žertovné vstupy mě už trochu zneklidňují… nicméně další skladbě opět v bluesovém pojetí má výrazněji strhující polohu než úvodní dvě písně. Alespoň mému naturelu konvenuje. Webb se zde konečně „našel“ a i když nevytváří nějaké převratné kytarové postupy, přesto svým přístupem dokáže vytvořit jakýsi namemorovaný styl podle černošského modelu, který byl koncem šedesátých let v Británii velmi žádaný. Samozřejmě že zde cítím vliv Johna Lee Hookera a Elmore Jamese, ale zřejmě tu o to i šlo.

TELL ME – úderný rhythmandbluesový model vyjadřuje více dravosti. Webb se snaží zpívat s nedbalou ležerností se snahou dostat do interpretace už zmíněnou černošskou mručivost. Kladu si otázku, jestli by raději neměl hrát jenom na kytaru a zpěv přenechat skutečnému zpěvákovi. Úderně stejnostejná rytmika bubeníka Dava Bidwella a baskytarista Andyho Sylvestera je strojově stejná a jen málokdo dojde k nějakému oživení. Mnohem citlivěji vnímám klavírní podíl Christiny Perfect a říkám si, že bych ji rád slyšel hrát i na elektrické piano nebo i na hammondky. Závěrečné kytarové sólo nepostrádá dravost, ale naopak kreativitu a tak se zde prolíná Elmore James s Chuckem Berym druhého nálevu. Přesto se daří udržet napětí a tak skladba vyznívá příznivě…

A WOMAN IS THE BLUES – opět trochu úvodního slova s dámským chichotáním v pozadí a chtěným koktáním…. A je tu opět Christine Perfect za mikrofonem. Vyvažuje zpívaný podíl Stana Webba. Dechová sekce zde vkládá jazzové přiznávky i natahované tóny (někteří hráči jsou známí od Johna Mayalla a od Grahama Bonda). Kladu si otázku, zda skladbě prospívají nebo by se bez nich v tomto případě obešla (!?) Webbovo sólo v mezihře se vymyká jeho zavedeným postupům což mile překvapí, ale neporazí.

I WANNA SEE MY BABY – dialog dvou hudebníků v naivně přiblblém tónu se smíchem už mi skoro vadí…. Shuffle rytmus v kytarovými akordy v legátovém střídání hmatů má houpavý charakter. Christine Perfect je opět perfektní, její klavír je zbytečně potlačen – překrývají ho dechy hostů. V akcentaci jsou přesvědčivé, ale… teď klavír trochu vstoupí do popředí a ano, Christine se pouští do celkem vybroušené hry staccatových akordů a rázných úhozů. Stane Webbe, měl bys z ní udělat skutečnou frontmanku a občas tu dechovou sekci poslat na pivo! Ne vždy se mi jeví zcela namístě, třebaže o jejich profesionálním přístupu nijak nepochybuji.

REMINGTON RIDE – úvodní slova zněla vážně a pak sem vstoupilo dávivé zakašlání…. Skladba téměř swinguje v úderném rytmu a kooperace basů a bicích má správných tah na bránu. Webb se pustí se svou kytarou do rychlých běhů sledován klavírními akordy. Chicken Shack jako instrumentální jednotka jeví značnou sehranost a stylotvornou a tahle instrumentální skladba to jenom potvrzuje. Hraje se zde ale pořád víceméně standardně, do hry nevstupují nějaké progresivnější motivy a odvážnější nápady. Přesto se pojetí nedá nic vytknout…

FISHING IN YOUR RIVER – zase trochu šaškování v úvodu… tentokrát zní skladba v ještě klasičtějším pojetí rhythm and blues, asi tak jako když začínali Bluesbreakers. Webb se hodně stylizuje do černošského bluesového feelingu, ale není to Eric Burdon ani Chris Farlowe a to je jeho nevýhoda, i když frázuje přesně, přesto jeho hlas jaksi dře o jeho možnosti. Hudební doprovod je hodně utahaný a také dechová sekce zní hodně vláčně. Kytarové vstupy jsou krátké, ale rychlé s místy rozechvívané a prudce dobrzďované. Skladba jede zvoonma do vyvrcholení a tak se i tlačí na instrumentaci a zvolna a líně skladba odeznívá….

MEAN OLD WORLD – přemýšlím, zda komentovat tyhle dialogy hlouposti a kašírovaného humoru, na mě působivé už nyní nesnesitelně rušivě…. Ovšem tahle skladba má opět o kategorii výraznější úroveň. Málo platné, Christine Perfect kapele dává tu základní hudební transfúzi. Máme tu také Webbovu foukací harmoniku. Zní velmi přesvědčivě a dotváří do zpívaného blues ten správný feeling a klavírní doprovody standardních postupů i rytmický zvolna valivý doprovod je namístě. Není to nic objevného a ani přínosného, přesto stylově čistého a podmanivého a zpívající Christine její podání věřím až do morku kostí. Je to barva hlasů i samotné podání. Paráda!

SWEET SIXTEEN – naštěstí poslední skladba (co se týče těch zbytečných mluvených entrée). Staccatový klavírní doprovod a umlácené bicí společně s dunivou nijak zvlášť vynalézavou baskytarou nabídnou další mírně zpomalený model blues. Webb za mikrofonem a občasně čeří sound kytarový vstupy. Zrovna tady by se hodily hammondky (ale asi nebyly v inventáři ve studiu, anebo je zde kapelník Webb nechtěl, kdo ví…). V klubu s nízkým stropem, s chatrným osvětlením, zápachem ze zpocených mužských a ženských těl s nezbytným pachem zvětralého piva a modrým dýmem by tahle skladba byla nedílnou součástí podobného interiéru. Docela si dokážu představit, jak při tomhle ploužáku svírám rozechvělou šestnáctku, která neví, jestli mě má brát jako tátu, nebo nabuzeného chlapa… Chicken Shack zvolna vygradují do finále…

Myslím, že druhé album Chicken Shack není špatné album, ale do dokonalosti mu přece jenom chybí řada aspektů. Asi bych Webba nechal být jenom kytaristou a přizval zpívajícího frontmana (to už jsem říkal), anebo ponechal celý zpívaný prostor Christine Perfect. První album kapely se mi ale líbilo víc. S ohledem na počet hvězd proto „musím“ trochu couvnout a tentokrát dávám tři hvězdičky. Není to otázka nějakého hudebního pochybení, ale vadí mi tady výrazně zbytečně šaškování v úvodu. Asi to byl záměr, ale v bluesové hudbě si to odpustím, není to žádný vaudeville nebo glam rock. Na jiných albech jsem prostě více doma…

» ostatní recenze alba Chicken Shack - O. K. Ken?
» popis a diskografie skupiny Chicken Shack


Mountain - Climbing!
2013-03-23

Mountain / Climbing!

5 stars

Skupina Mountain a já se „známe“ už od počátku sedmdesátých let z Divadla hudby. Už tehdy mě fascinoval jejich komplexní syrový, ale vždy zásadně tvrdý zvuk a tak byla nasnadě, že jsem se chtěl poohlédnout po jejich albech. Tehdy to nebylo tak úplně snadné a tak několik let trvalo, než se to povedlo.
Album Climbing jsem získal až po Nantucket Sleighride na vinylu, ale počátkem devadesátých let jsem album prodal a počítal jsem s tím, že si ho opět pořídím na CD. Věci se ale zvrtly jinak a nechtělo se mi dávat poměrně hodně peněz za americký import a tak nakonec až před nedávnem jsem ustrnul, když jsem v Bontonlandu objevil tenhle titul s postpsychedelickým výtvarným obalem dnes za pouhých 145 Kč. Bez nějakého váhaní jsem ho zakoupil a opět se mi zastesklo po kombinaci blues rocku a hard rocku v americkém balení. A jak mi tohle album zní po mnoha letech?

MISSISSIPPI QUEEN – tak tohle je skladba podle mého gusta. Správně nastavený řeřavý sound kytary Leslie Westa, který řeže jako nová Husqvarna, stejně jako jeho drsně podmanivý hlas. Skladbě vévodí jasně dravý riff a komplexnost tohoto hard rocku je dodnes odzbrojující. Kytarové playbacky jsou famózní, stejně jako výtečně odpíchnuté bicí Corkyho Lainga. Úvod strhující jsou přímočarostí od začátku do konce. Opravdový hit kapely!

THEME FROM AN IMAGINARY WESTERN – milé překvapení. Ta tohle je krásná balada Jacka Bruce , kterou znám z jeho vlastní tvorby. Co že zde dělá? Tak moc překvapen nejsem, baskytarista a druhý zpěvák Mountain – Felix Pappalardi, je jeho přítel a tak se v rámci poměrně úzkých vazeb skladba dostala na setlist kapely. Je procítěně Pappalardim nazpívána. Líbí se mě i nasazení hammondek Steve Knighta do tématu. Sice nedominují, ale určují skladbě sound. Mají správně rozostřený takový téměř bažinový sound vytvářený Leslie boxem. West se do skladby přihlásí až v mezihře bluesově procítěným sólem. Krásná skladba výrazné melancholické melodie, která se autorsky, interpretačně, ale i aranžérsky velmi povedla.

NEVER IN MY LIFE – další energický model amerického hardrocku. Corky Laing je precizně úderný bubeník. Hraje přesné bubenické breaky, ale dokáže hrát i stylově čistě a jednodušše, aniž by měl zapotřebí přehlcovat rytmickou strukturu. Výtečné kooperace melodické a rytmické složky. Opět i zde nechybí nosný pilíř, dravý riff, na kterém skladba stojí i padá. Je to přesně ten typ rocku, který je famózní svou sdělností a jedinečností své výpovědi. Z interpretace cítím zdravé rebelantství

SILVER PAPER – mírně zpomalenější tempo, ale dravost se ze skladby neztrácí. Po prvních taktech, ale syrový rock ustoupí do pozadí a dochází ke zklidnění, jako u klasické balady. Skladba se dále rozbíhá. West a Pappalardi jsou oba u mikrofonu a výtečně se doplňují. Oba rockové hlasy jsou čitelné svými rozdíly a přesto do sebe – nebo právě proto – zapadají. Trochu mám pocit, jako kdyby melodický motiv vycházel z tradic americké lidové hudby, která byla výrazně zrockovaná. Hammondky zastřešují sound a kytara dotváří svými plujícími kytarovými eskapádami téma…

FOR YASGUR´S FARM – baladický rock. Krásná melodická linka standardního typu. Ve slokách je citlivě chlapisky něžná a v refrénu se zase pořadně zaostří. Skladba je věnována Yasgursovi – farmáři, který poskytl svoje pozemky pro konání megafestivalu Woodstock v srpnu 1969, jehož účastníky byli i Mountain. Ze skladby cítím netajenou nostalgii po šedesátých let, která odešla a zároveň jakousi vzdorovitost. Krásné propojení majestátních Knightových hammondek s rockovými atributy…

TO MY FRIEND – dvanáctistrunná kytara(!). Identifikuji ji podle prvních tónových obrazců. Leslie West patří k těm hráčům, kteří s ní umějí velmi dobře pracovat. Ostatně i na pozdějším albu Avalanche to dokázal ve skladbě Alisan. Kytara má kovový zvuk a získává si mě nejen svým soundem, ale i akordickými proměnami. Instrumentální intermezzo, které vítaně odděluje syrový hardrockový materiál od blues a přináší sem akustickou pohodu, která se ale zvolna rozvíjí ve svých komplexních expresích. Přeznívání strun a energické attacky doprovodů mě dostávají a můžete tomu říkat country, folk, akustické blues anebo akustické kouzlení… Miluji podobná hudební dostaveníčka (a po poslechu sáhnu po své dvanáctistrunné yamaze, abych si podle tohoto vzoru také trochu „zakouzlil“… třebaže ne tak jako Leslie West).

THE LAIRD – Akustickou kytarou začíná i další skladba. Nejsem si jist, ale přeznívání akustického akordu mi trochu zní jako sitár. Parádní kousek, jako kdyby pocházel z dílny Jacka Bruce (?!), ale nepochází, napsal ji Pappalardi. Myslím, ale že i u Cream by se dobře vyjímala. Tahle skladba ale nestojí výlučně na akustické kytaře, ale velmi citlivě sem vstupují tympány a elektrická kytara. V podobné duchu dokázali kouzlit Fleetwood Mac nebo Humble Pie… Postpsychedelický opar se nad písní vznáší jako modrofialový oblak a odnáší nás do světa jakési snové fantazie, kde to trochu voní po LSD. Velmi uvolněná, ale také svým způsobem tajemná hudební vize. Nikam se nespěchá a kolem vás proudí pohodově uspávající nálady….

SITTIN´ ON A RAINBOW – hned jste ovšem probuzeni ze snivé letargie, protože další skladba je opět dravě rocková s výrazným hardrockovým riffem a zase to zde vře a kypí a pění. Název je ovšem ukotven v poezii, který ostře kontrastuje s hudebním modelem. Není příliš komplikovaný, je čitelný, ale strhující a odzbrojující ve své přímočarosti podání. Fantazie.

BOYS IN THE BAND – Dostáváme se do finále. Skladba ve středním tempu. Rocková syrovost je zachována, ale nepřebíjí atmosféru v melodické struktuře. Tady prostě doznívají modely šedesátých let, které už bylo nutné přiodít do nového oblečení, ale ta základní struktura je stále ještě v minulosti. Steve Knight sem vloží krátkou (škoda!) klavírní vsuvku a West si pohrává se svými rozechvívanými tóny a taky se zde objevuje mellotron vedle hammondek. Příjemný závěr velmi podnětné výletu s řadou jedinečných zážitků…

Album Climbing má jasnou hudební tvář přesně podle mých představ. Vedle silných melodických nápadů, instrumentálních výkonů a aranžérských fines jsou tady i výborné vokální výkony a projekt mě dokonale uspokojuje a Mountain jsou v každém případě vývozní zbožím USA a protipólem britské hardrockové a bluesrockové scéně. Pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Mountain - Climbing!
» popis a diskografie skupiny Mountain


Blue Cheer - Vincebus Eruptum
2013-03-22

Blue Cheer / Vincebus Eruptum

4 stars

Musím konstatovat, že Blue Cheer jsem ve své sbírce neměl. Jednoduše všechno člověk doma mít nemůže, ale neřekl bych, že je to proto, že bych nchtěl. Prostě je „překrývalo“ hodně dalších a dalších kapel… Znám je ale již dlouhá léta, ale musím konstatovat že na poli amerického syrového rocku znám jiné kapely, které mě přirostly k srdci víc. Ale nakonec jsem se rozhodl a jejich debutové album jsem si pořídil. Po desítkách let, tedy začnu „objevovat“ to co už znám a tak se do toho pustím… Už obal samotný mě velmi zaujal a je odrazem výtvarného názoru dané doby (typografie, barva, motiv a portrét)...

SUMMERTIME BLUES – syrový rockový nástup. Na pár okamžiků jsem nabyl dojmu, že je zde silná inspirace (v úvodní fázi) Hendrixovou skladbou Purple Haze (!). Pak už tady máme dravou hudební smršť od Eddie Cochrana, bílého rockandrollového hrdiny. Zpěv se poslouchá velice dobře, je to baskytarista Dick Peterson. Hudba je nekompromisní a agresivní a dokážu si představit, jak musela provokovat neinformovaného posluchače ve své době. Hudba je z dnešního pohledu zrnitě jednoduchá, ale už i tady je vypilováván zásadní jednoduchý riff, který má svou sílu. Kapela dokáže pracovat s dramatickými vyústěními a to je sympatické. Zvuk je ovšem na hranici únosnosti… Vzpomínám si, že tuhle skladbu jako cover dělali i The Who…

ROCK ME BABY – tohle vypadá jako rockové blues. Klasický model bluesové struktury, který je od počátku čitelný a předvídatelný. Hutné basy a zašumlované bicí Paula Whaleyho. Kytarista Leigh Stephens sice není nějaký zázračný talent, ale do powerrockového tria jeho podíl dobře zapadne. Sólo mi sice přijde v mezihře takové chaotické, jakoby se hledaly harmonické souvislosti, ale ten celkový dojem je bluesově zatěžkaný a protože se píše osmašedesátý rok je všechno v intencích doby. Závěr jakoby psychedelicky zvýrazňoval téma, které má zaujmout expresivitou podání.

DOCTOR PLEASE – tak tady je cítit vliv ďábelského Jimiho Hendrixe každým coulem. Ono se to asi jinak nedalo v době, kdy alba Experience válcovala hudební scénu na obou stranách Atlantiku. Nijak závrátně vystavěná kompozice, hraje se tady se základním principem, ale Dick Peterson stíhá sázet dunivé basy, ale být i talentovaným shouterem podle modelu nejexpresivnějších ztvárnění Jima Morrisona. Stephens teď ovšem rozjede kytarový běh a chce ukázat, že není žádné ořezávatko. Z dnešního pohledu už nic zázračného, ale tehdy takhle silově, agresivně a poměrně dlouho hrát na albu nebylo běžné. Bicí se hrnou jako lavina kamení a basy duní jako podzemní výbuch ve sklepích po náletu Stopáž skladby je natažena přes sedm minut, ale po mezihře se zase vracíme do začátečního úderného tématu. Závěrečné kouzlení je opět jako z dílny Jimiho Hendrixe s dlouhým vazbením a kvílením s duněním rytmiky.

OUT OF FOCUS – další hendrixovský derivát, jen co je pravda. Tohle téma zní ale po prvních taktech jaksi komplexněji a čitelněji. Připojily se k tomu tamburíny, parderias a rumba koule (!). Melodická vrstva je čitelnější a i když není nějak rafinovaně vystavěná, přesto má sílu uhranout a o to tu šlo asi nejvíc. Zpěv je jaksi zahlušen hřmotným soundem. Kytarové nálety jsou nahrány v playbacku, což přináší větší pestrost a barevnost, ale hudba nesahá k nějakým zásadně průkopnickým principům. Víceméně jsem toho názoru, že už byly na albu vytyčeny hranice a víme, co můžeme očekávat. A zase vazbení a kvílení, aby dojem zůstal co nejhlubší.

PARCHMENT FARM – tak tuhle tuhle skladbu bych měl znát, mám pocit že je od Mose Allisona a že ji nahráli v Británii i Bluesbreakers. Tady mě ale mate ta transkripce názvu Parchment Farm – znám ji jako Parchman Farm. Taky mám dojem, že ji nahrál Bob Dylan. Možná se ale mylím, tahle coververze je totálně překopaná a tak se obtížněji hledají styčné body. Dynamické odstíny zde pracují a tak se nám najednou hudba dokonce i odmlčí a některé momenty po odmlce mohou připomínat syrovější Cream. Tohle se ale dobře poslouchá. Stephens bloudí svými kvílivými a zkreslenými tóny málem ve stratosférických výškách a Peterson mu v daném okamžiku pomáhá v dobře pojednaném unisonu. Bicí jsou hřmotné a výbojně hlučné s přemírou činelů. Musím konstatovat, že napětí tohle trio dokáže udržet a rozvíjet jednoduché téma do sugestivního obrazu i s omezenými výrazovými prostředky, kdy stojí a padá struktura skladby na kytaře, baskytaře a bicích.. Zvuk je ovšem mizerný, ale má to atmosféru….

SECOND TIME AROUND – závěrečná skladba má výrazný riff (dost obligátní) a tak se pracuje se schematickými postupy, které jsme potom v první polovině sedmdesátých let slýchali například v Británii např. od Budgie a v USA třeba od Cactus. Ryze elektrická záležitost s nekompromisním tahem na branku, který válcuje všechno, co mu přijde do cesty. Whaley nabídne divoké bubenické sólo, víceméně bez ladu a skladu a Stephens zase omračuje svými destruktivními tóny, které se vzájemně překrývají a posouvají tenhle závěrečný kakofonický hudební útvar někam k free jazzu, že by si s nimi zajamoval i takový John Tchicai. Opakované schéma teď uchopí baskytara a hojně mi to doma duní v reproboxech až do nečekaného zastavení…..

Otázka stojí, lze hudbu, kterou slyšíme na albu Vincebus Eruptum nazvat hard rockem? Pokud se pamatuji, tak historické anály hovoří o tom, že termín hard rock se objevil až v r. 1970! Jak tedy pojednat léta, která se zabývají syrovým agresivním rockem před tímto datem?
Ale asi nemá smysl být tak rigidní a trvat na nějakém konkrétním datu od kdy hard rock byl hard rockem a od kdy ještě nebyl. Myslím, že na rok 1968 je to dost odvážné téma. Mladí hudebníci chtěli šokovat a srazit publikum na kolena a to se jim myslím tehdy podařilo. Mám doma knihu uměleckých fotografií Lindy McCartneyové, která portrétovala koncem šedesátých let na obou stranách Atlantiku tehdejší rockové hvězdy. Stephens, Peterson a Whaley byli fešáci s dlouhými háry v hippie kostýmech a chápu, že se holkám líbili. Škoda, že i sem dorazily drogy…
V mnoha ohledech syrově zrnitě agresivní hudba. Na svou dobu určitě šokovala, i když Leslie West měl v té době svoje Vagrants (předobraz Mountain) a také Cactus se chystali nastoupit na scénu, stejně jako s mírným zpožděním Grand Funk Railroad. Myslím, že ti nakonec všechny převálcovali. Váhám nad pěti hvězdičkami, ale je tady poměrně hodně nepůvodnosti
A tak dám „jenom“ čtyři. Album ale mohu milovníkům syrového rocku potažmo hard rocku doporučit. Určitě by ale albu prospěla zvuková úprava, ta se tehdy moc nevyvedla, i když digitalizace byla ještě daleko….

» ostatní recenze alba Blue Cheer - Vincebus Eruptum
» popis a diskografie skupiny Blue Cheer


Electric Prunes - Mass in f minor
2013-03-21

Electric Prunes / Mass in f minor

5 stars

Electric Prunes jsem jako skupinu objevil v Divadle hudby na počátku sedmdesátých let a byl jsem tehdy velmi překvapen celkovým pojetím, kam se až rocková hudba dostává od zrnitých jednoduchých kytarových písniček…. Už samotný název kapely nedal na tyhle Američany zapomenout… Album se mi ale nepodařilo získat a jeden můj kamarád až po letech měl štěstí, že desku Mass in f minor získal nějakým dost komplikovaným způsobem z USA. Hlídal ji jako oko v hlavě a pochopitelně nepůjčoval. Nic ale neměl proti tomu, abych si ho k němu chodil občas připomenout poslechem…. Pak se mi kontakty s kamarádem po vojně nějak přetrhaly a dlouhá léta jsem album neslyšel a nikdo v okolí tuhle zvláštní desku neměl. Až jiný kamarád Zdeněk (velký sběratel a znalec staré hudby) mi opět po letech zprostředkoval kontakt s ní (za což mu velmi děkuji) a já se teď rád se svými pocity s vámi rozdělím…

KYRIE ELEISON – podmanivý sound psychedelické vlny amerických šedesátých let. Nechybějí varhany a elektrické vibráto u kytary a šustivé bicí nástroje a už se nám rozbíhá sound kapely do podobných hudebních obrazců jako raní Pink Floyd na jejich singlech z počátků jejich tvorby. Na rozdíl od Pink Floyd té doby se mi ale zdá (při vší úctě k Pink Floyd), že po instrumentální stránce má tahle skupina o poznání vyšší level. Atmosféra skladby spojuje liturgické pojetí klasické katolické mše s prvky rocku, kde kvílí elektrická kytara a sound se rozlévá prostorem. Hlas zpěváka Jamese Lowea opakuje podle latinského rituálu název skladby a máte skutečně pocit, jako byste se zúčastnili obřadu. Trochu mám pocit, jakoby v instrumentálních pocitech odtud mírně čerpali bratislavští Soulmen svoje postupy…. Při poslechu máte pocit jakési vnitřní vážnosti, která je konfrontována z poměrně progresivními kytarovými party. Práce echocordu a dynamiky je opravdu všeobjímající…

GLORIA – varhanní sound Marka Tulina (hraje zároveň i baskytarové party)otvírá další liturgické téma. Varhany ale znějí přece jenom jaksi odlišněji než u Vanilla Fudge, Iron Butterfly nebo od Pink Floyd. Formálně ale hudba není příliš komplikovaná. Je zde spíš řada nečekaných překvapení, která jsou zajímavě řazena do tématu. V každém případě rocková identita je stále nablízku a hudba se nijak neutápí v nějakých avantgardistických postupech. Kytarové sólo se hezký poslouchá a stylově sem zapadá, ale nemyslím, že by Ken Williams byl Jimi Hendrix. Jeho party znějí elasticky a stejně jako baskytarový sólový postup doprovázený bicími vykazuje kreativitu v podání. Hledačské pokusy jsou zachyceny v používání mírně destruktivních zvuků, ale řekl bych, že záměrem není posluchače šokovat, ale spíš ho přenést do nějaké rockové rapsódie s náboženskými obrazy. Doznívání lidského hlasu je obřadně vážné a mírně tajemné….

CREDO – varhanní prvky jsou doprovázeny orchestrací dechů a smyčců, ale opět uměřeně, žádné velké lesy smyčců ve stylu Davida Bedforda nebo Paula Buckmastera. Rockové akordické proměny jsou hodně čitelné a šedesátá léta se nedají zapřít. Občas mě napadají nějaké analogie s Pretty Things nebo Who, ale to jsou pouze hudební doteky. Tenhle hudební útvar vznikal na základě jasného názoru zkušeného autora Davida Axelroda, který převedly Electric Prunes do tohoto zajímavého útvaru. Nemám pocit nějaké pronikavé progrese, ale přesto jako bych se pohyboval lehce nad zemí v nějakých pitoreskních obrazech občas zahalovaných párou nebo dýmem. Nádherný liturgický projev v přísně harmonickém souladu historické zpívané latiny a tak milovník historie možná ucítí jisté vibrace.

SANCTUS – kytarové kouzlení s tóny a zvuky zní poměrně odvážně. Vokální stavba je dobře vystavěna a tady navíc i instrumentace s rytmikou nacházejí mírně nezvyklé postupy. Trochu nálady jako ze soundtracku nějakého velkofilmu. Kytarové sólo se opět prodere do popředí, ale o prostor se dělí s akcenty dechové sekce orchestrace. Mám před očima český historický film Údolí včel nebo Ďáblova past. Všechno stojí na vnitřních vibracích a zjitřených pocitech. A pokud posluchač dokáže naslouchat, myslím, že si najde pro sebe ten svůj díl hudebního sdělení….

BENEDICTUS – zajímavé instrumentální kombinace kytar, varhan a basů. Bicí kupodivu nevykazují nějaké závratné nebo nečekané postupy, ale na druhé straně drží celý ten útvar pohromadě. Kytarové sólo se z rockových vod mírně přesune k jazzovým náladám. Varhanní přítomnost je najednou střídána elektrickým pianem a bicí a baskytara swinguje a kytara seká přiznávky. Je to snaha vybočit ze schématu, ale hovořit o jazzu není tak úplně namístě. Baskytara opět přejímá úlohu kytary a už je tu orchestrace s ráznými akcenty melodické linky.
Některé postupy jakoby slavný Andrew Lloyd Webber použil v Jesus Christ Superstar o dva roky později (!). V každém případě další zajímavý pokus spojit zdánlivě nespojitelné...

AGNUS DEI – ocitáme se v závěru alba. Kytarové akordy zásadně odespávají melodickou strukturu, zatímco harmonická forma je poměrně pečlivě proaranžovaná a i když zde nefungují žádné rockové riffy, přesto zde opakovaný motiv hraje dost zásadní roli. Hudba se neviditelně rozšiřuje a pokrývá virtuálně více prostoru. Základní téma slyšíte velmi naléhavě, ale jste zároveň konfrontování s experimenty varhan, elektrického piana, echocordu a možná nejcitelněji elektrickou kytarou. Dynamické odstínění je zajímavé a lze ho přijmout jako velmi účinný způsob, jak na sebe nechat působit celý tento nezvyklý hudební opus.

Album Mass in f minor je odvážným hudebním pokusem své doby. Píše se rok 1968 a Amerika nabízí na jedné straně Supersession, na druhé straně Band: Music From Big Pink, šamanské In-A-Gadda-Da-Vida od Iron Butterfly, Vanilla Fudge servírují Renaissance, Doors jsou zde s Waiting For The Sun, Zappa šokuje svými projekty, odstartovali syroví Blue Cheer a velké popularitě se těší Jefferson Airplane…. a Electric Prunes přicházejí s ojedinělým konceptem psychedelické rockové mše s latinským rituálem…. Na svou dobu hodně odvážný hudební počin, který respektují a dekoruji pěti hvězdičkami….

A máme tu ještě bonusy:
HEY, MR. PRESIDENT – tady se dostáváme do rockové sféry zbavené liturgického obrazu mše a máme zde rázný rockový podíl rhythm and blues a soulu. Tady se mi Jesus Christ Superstar opět připomíná. Je zde velké nasazení a dravost, kterou jsme předtím postrádali. Skladba má politický podtón, ostatně jako řada jiných pokusů kolem konce šedesátých let. V Bílém domě seděl Lyndon Baines Johnson a ten se svými militantními plány představoval pro mladou revoltující Ameriku hlavního nepřítele. Výtečný hudební nástup. Do konceptu málem rockové opery se sice tahle skladba moc nehodí, ale máme možnost si poslechnout Electruic Prunes v jejich bytostně expresivní poloze, kterou do značné míry na Mass in f minor potlačili. Úderný a rázně vstřícný bonus, jen co je pravda!

FLOWING SMOOTHLY – krásné patetické kouzlení s hammondkami. Vokální podíl je psychedelicky rozevlátý a zpívané sbory znějí jako andělské hlasy a sólový zpěv ukazuje opravdu velmi dobrý hlasový fond, ale i velkou výrazovou přesvědčivost. Rocková kytara má více agresivnější barvu, tak trochu ve stylu Mika Pinery. Zajímavé aranžérské postupy nám nabídnou výtečně seřízené vokální party, které se prolínají s tetelivými zvukovými obrazy a mírně snovou atmosférou. I tenhle bonus není žádné Béčko do vycpávky, ale zní hodně přesvědčivě.

» ostatní recenze alba Electric Prunes - Mass in f minor
» popis a diskografie skupiny Electric Prunes


Young, Neil - Ragged Glory
2013-03-18

Young, Neil / Ragged Glory

4 stars

Album Ragged Glory od Neila Younga rovněž patří do období přelomu totality v demokracii a vzpomínám si, že album mezi zahraničními tituly bylo jedním z prvních, které jsem v CD verzi zaregistroval u nás v obchodech. Samozřejmě, že hlas a vyprahlost po zahraniční hudbě byla v té době veliká, a tak se album jako novinka poměrně rychle prodávalo. Jako Youngův milovník jsem neodolal ani já. Měl to však být „elektrický“ Young (s Crazy Horse) a tak jsem musel počítat s úplně jinou hudbou než s příjemnými akustickými baladami… Ale pamatuji si, že na albu bylo napsáno magické DDD – tedy zvuk měl být „inženýrsky“ dokonalejší (!)


COUNTRY HOME – syrový sound elektrických kytar téměř ve stylu seattleovské školy amerického rocku… takhle bych nějak charakterizoval zvuk, který se na mě line. Hudba je syrová, s řadou třísek a hrubého povrchu, ale má jasnou melodii a přímočaré aranžmá. Rock se zde vrací ke svým kořenům, nic nepředstírá a obnažuje se ve své bytostné podobě. Ralph Molina sice hraje na bicí základní postupy, se kterými by si poradil víceméně každý průměrný bubeník, ale v první skladbě to nijak nevadí. Také baskytara Billyho Talbota nepředstírá velké mistrovství a tak tu máme zástupce melodické linky – kytaristu Franka Sampedra, který hraje skvělé nekomplikované doprovody a samozřejmě Neila Younga. Ten hraje sólovou kytaru v melodickém základu a nechává pracovat syrový melodický zvuk za sebe. Třebaže je hráčsky kreativní, nedá se říci, že by zde bořil nějaké bariéry. Spíš si hraje se zvukem a prozkoumává jeho možnosti. Jeho pěvecký podíl je samozřejmý, bezprostřední a okamžitě ho poznáte….. Kytarové vazbení má opravdu dlouhý dozvuk.

WHITE LINE – syrový sound pochopitelně pokračuje. Změnil se rytmus a Crazy Horse hrají opět naplno. Písnička by mohla být v akustické podobě nazvána country-rockem, ale tady se rockové principy vzdalují nějakému Nashvillu a Tennessee. Bicí a baskytara vás odzbrojí svou jednoduchostí a přímočarostí. Poslouchat se to ale dá, a dokázal bych si skladbu představit jako soundtrackový podkres k nějakému modernějšímu westernu. Hudba je čitelná a předvídatelná od začátku do konce.

FUCKING UP – Neil Young se nebojí použít ani drsnější méně etický název a tak Molinovy bicí změní způsob hry (třebaže ta důraznost zůstává přítomna). Kytary jsou stále syrové a dravé a k Youngovu hlasu se přidává i druhý kytarista Sampedro. Kytarové akordy drhnou jako řemen na transmisi a když pořádně vytavíte volume doprava máte domá slušný rockový uragán s opakujícím se riffem. Youngovo kytarové kvílení má sice do Hendrixe daleko, ale myslím, že někde v dálce ta inspirace kytarovým géniem je zpozorovatelná. Dokážu si představit, jak kapela řádí na doraz na otevřených amerických scénách na festivalech s velkou odezvou publika. Má to šťávu a poctivou syrovost. Řada destruktivních zvuků možná Youngovy milovníky subtilních akustických balad vyděsí, ale neměla by – tahle Youngova poloha není nijak neznámá. A opět se nekonečně dlouho vazbí…. Máte pocit, že se blíží kobercový nálet.

OVER AND OVER – pořádně odpíchnutý kytarová úvod s prokreslenějším tématem. Ve skladbě je najednou více tónů, ale její princip zůstává identický s předešlým materiálem. V pozadí slyším zatlumené zvonění akustických kytar, které překrývají Molinovy hřmotné činely, třebaže jeho bicí jsou opět hodně stručné a jednoduché. Young tlačí na hlasivky. Jeho hlas má svou podmanivost, ale místy máte pocit, jakoby některé party zpíval s velkou námahou. Refrén se ovšem společně se Sampedrem u mikrofonu výtečně daří, stejně jako kytarový spojovací můstek. Melodické sólo opisuje základní téma a nijak nevybočuje z daných schémat téhle přímočaré dravé hudby. Vazbení už se stává samozřejmostí….

LOVE TO BURN – ani další skladba nijak nepřekvapí. Vaří se tady ze stejné vody. Ona příbuznost možná začne být pro někoho základem pro nudu, já si to ale nemyslím. Young prostě rozvíjí jedno téma a prozkoumává možnosti, které syrový a přímočará rock nabídne. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let už byl svět přesycen synthipopem a studeným soundem synthesizerové chemie a návrat ke kořenům rocku a „znovuobjevení“ kytarového pojetí bylo celkem logickým počinem. Více se ani o skladbě a stylu říci nedá. Kdo hledá v hudbě její přirozenou rockovou krásu a řízné kytary, tak je tady doma…. Možná by se dalo říci, že skladba má zbytečně dlouho stopáž, ale tato okolnost poskytuje Youngovi prostor ke kytarovým manipulacím se zvukem. Vazbení už nepřekapuje….

FARMER JOHN – úderné vyměňování akordů a dusavé a syrové zvuky tahají Crazy Horse do kategorie pubrockových skupin. V jistém smyslu, je tato skladba jakousi „změnou“ na albu. Dravost ji zůstává, ale sekaný rytmus ji jaksi drolí a porcuje. Farmářsky dravá a drsná bez příkras díky epickému textu vypráví nějaký příběh. Tady se mi ovšem zdá, že Sampedro s druhým hlasem má problémy s intonací (!?) Young opět vybrušuje syrový zvuk do ostrých detailů, ale ten Sampedro s tím pokřikováním na mě působí jaksi rušivě. Tady si nejsem jist, že tahle skladba mě zcela uspokojila (ale je to možná tím, že jsem nebyl nikdy farmářem…)

MANSION ON THE HILL – větší odpich se hlásí s další skladbou. Bicí a baskytara hrají opravdu základní rytmus jehož smyslem je hlavně udržet tempo. Nic víc nepřináší. Máme tady vokální dvojhlas a nad tím se line Youngův hlas a sekané kytarové doprovody. Melodie je čitelně konfrontovatelná. V čemsi se zde vracíme do poloviny šedesátých let, asi v té přímočaré melodice a doprovodech a možná by po změně rytmiky mohla být píseň v repertoáru takových Pretty Things.

DAYS THAT USED TO BE – výrazně pěkná melodická píseň, které Young dokázal nasadit občas na každé album a přesvědčit, že jeho autorská invence v základní melodice není ještě vyčerpaná a že svým příznivcům má co nabídnout a občas i překvapit. I tato skladba by zněla dost přesvědčivě hraná třeba unplugged na akustické kytary a nijak by nezklamala. Nic objevného, ale skladba má v sobě duši a je poctivá tím, že nic nepředstírá a v tom tkví její síla.

MOTHER EARTH – závěr patří skladbě, kterou u nás dobře známe v různých modifikacích od písničkářů. Je to vlastně americká lidová píseň, která je ale zpívána s velkým vlasteneckým zanícením. Young přistoupil k tomuto tématu jako syrový a dravý rocker a nechal syrový a řeřavý tón bažinové zvuku pořádně prorezonovat. V jistém smyslu se k této klasice zachoval jako Jimi Hendrix na Woodstocku k Star Spanner Banner (tedy alespoň já mám při poslechu podobné asociace). Když pomyslím, jak zpracovali v romantické podobě tuhle píseň u nás Plavci (Rákosí) a srovnám s Youngem, je to velmi diametrální rozdíl…..

Plnokrevná a dravá hudba, která je pro klasického rockera tou správnou transfúzí a pro písničkového kytaristu inspirací. Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že došlo ke spojení Neila Younga s Pearl Jam, tady je domnívám se přímo zaděláno na spolupráci. Není to sice vyloženě pionýrská deska a těžko bych mohl říci, že nejzákladnější album jeho rozsáhlé hudební kariéry, ale patří k tomu přesvědčivějšímu co natočil a tak myslím, že slabší čtyři hvězdičky albu budou slušet.

» ostatní recenze alba Young, Neil - Ragged Glory
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Plant, Robert - Manic Nirvana
2013-03-17

Plant, Robert / Manic Nirvana

4 stars

Vzpomínám si, že album Manic Nirvana bylo jedním z prvních, které jsem zaregistroval po politickém převratu u nás, kdy se najednou začaly (po zvednutí závor) k nám hrnout nová alba a Robert Plant se svým sólovým projektem byl v té době nějak hodně čerstvý a tak jsem si mohl vychutnat jeho vlastní ambice. Popravdě řečeno, sledoval jsem jeho sólovou tvorbu po rozpadu Led Zeppelin poměrně pečlivě a musím konstatovat, že ne všechna alba od bývalého zeppelinovského shoutera se mi líbila a zdála vyrovnaná a tak jsem k poslechu přistupoval poněkud opatrně, ale zvědavě zároveň. Tady jsou moje dojmy…

HURTING KIND (I´VE GOT MY EYES ON YOU) – začátek se nese ve zkresleném kvílivým tónů elektrických kytar a pak se rozběhne strojová rytmika. Jsem trochu na rozpacích, nejsem si jistý, jestli Chris Blackwell hraje na klasické bicí nástroje, anebo jestli tady máme co dělat s nějakým programováním, které se přelilo z osmdesátých let… Uvidíme, co se z toho vyklube dál (!) Hudba je energický v zeppelinovském duchu s výrazným riffem a pumpujícími rytmy. Trochu mám pocit, jakoby sem vstoupil hodně přetransformovaný rock and roll oblečen do moderního kabátku. Plant má stále energii a charisma a tak je schopen udržovat ve skladbě napětí a strhávat i k tanci…. Jeho forsírovaný vokál zde nechybí a téma se strojově opakuje až do závěru.

BIG LOVE – bicí jsou opravdu důrazně nazvučeny s důrazem na druhou dobu, ale nechybějí zde breaky a tak to nebude žádné pumpované techno. Nutno podotknout, že ani ani zde se Plant nemůže zbavit toho zeppelinovského odéru, který na něm hodně lidí miluje, ale já se přiznám, že čekám jiné postupy a něco nečekaného (nechci říct přímo diametrálně odlišného). Možná je tady ale také trochu kalkul, že pokud „jsem s Led Zeppelin dosáhl celosvětové slávy, lidé to ode mě v nějaké transformované podobě očekávají dál a tak se nebudu pouštět do neznámé krajiny…“ Kytarista Doug Boyle sem vloží krátké syrové sólo, ale máme tu také sbory a trochu nádechu etnických prvků. Atmosféra zde je, ale stále jsem ve střehu, jestli se dále nebude tak trochu vařit ze stejné vody.

SSS AND Q – kytarové téma jak od Tommyho Bolina, ale další postupy už mají nový bubenický model. Hraje se stručně, nekomplikovaně, ale úderně a přímočaře. Kompozičně se zde neděje nic závratného. Řekl bych tak trochu hardrockový kompromis sedmdesátých let s trendy let osmdesátých. Musím konstatovat, že nahrávka má skvělý zvuk a pumpování basů a kytarové spojovací můstky se dobře doplňuje. Boyle v mezihře sólí svoje kytarové běhy v umírněných rovinách. Není to heavy metal, není to new wavě, je to derivát moderního hardrocku, spoléhající na vyhladovělého zeppelinovského fanouška, který se ani po deseti letech nezvykl na rozpad Led Zeppelin a hledá nějakou náhražku. No nevím…

I CRIED – konečně výraznější změna. Akustické kytary v úvodu rozbrnkávají základní téma a přidává se baskytara Charlieho Jonese. Sborové vokální party znějí skoro andělsky jako duchovní zpověď. Omílají se tady zase základní akordické postupy, ale Plant dokáže vytvořit atmosféru podmanivé balady a tak mu odpustím i méně invence a mohu pochválit aranžmá. Vidím mávače se zapalovači, ale nechci být ironický. Zajímavé prolínání hlasů je trochu coverdaleovsko-osbourneovské. Do akustických partů vstoupí dravá elektrická kytara (možná zbytečně, mohlo zůstat u akustických kytar, aby to pročistilo téma). To poměrně věrně názorně vyjadřuje plačtivé pocity, což deklaruje samotný název. Bloudivé tóny akustických kytar se prolíná s elektronikou až do ztracena…

SHE SAID – elektrické smyčce s kvílivou kytarou a opět ty zestručňující bicí a základní basové party. Ano to je pozdrav z osmdesátých let. Výtečný zvuk, ale všechno je příliš zahuštěné a zestručněné. Zapomeňme na prokreslování pocitů standardně věrohodnými prostředky a využijme elektroniku, když se nám nabízí tolik možností. Přiznám se, že rytmiky už mám tak nějak dost. Elektrické smyčce vytvářejí atmosféru napětí, ale pro mě působí jaksi nevěrohodně. Plant je ovšem pořád interpretačně rozpoznatelný, ale v hudbě tohoto pojetí bych ho jako neinformovaný posluchač asi nehledal. Chabí mi tady blues, klasická balada a procítění bez elektronických berliček. Muzikanti ale samozřejmě hrát umějí a není zde žádný průměr, ale nevím, jestli tak trochu příliš nepodléhají tlaku doby. Některé postupy jakoby pocházely od Briana Ena (?!).

NIRVANA – syrový kytarový nástup s hlučným bubenickým nástupem. Kytarové doprovody jsou v těch známých rychlých kmitech pravé ruky tak trochu ve znamení The Edge z U2. (Čekám, kdy se z toho vyklube In The Name Of Love). Baskytara tady ovšem vykazuje jistou vynalézavost a je protipólem. Zajímavé jsou vokálně namixované party, ale z bicích už jsem opravdu tak nějak otráven. Samozřejmě, že šlapou, ale takhle hraje spousta bubeníků a to činí album do jisté míry hudební anonymní (bez přítomnosti Plantova zpěvu). Ani tady se moc nápadů nesnaží bojovat o posluchače. Čarodějný závěr v závěru je nečekaný.

TIE DYE ON THE HIGHWAY – tak tohle je klasický model stadionového rocku pozdních osmdesátých let. Gary Boyle asi pod vlivem Jimmyho Page vytváří další zeppelinovský derivát. V něčem ale musím přiznat, že se album přihlásilo k hudebnímu modelu alba Coverdale And Page (1993), už v r. 1990. Možná že odtud se tahaly postupy. Ale na druhé straně se zase tady tahají postupy od Led Zeppelin. Myslím, že průměrný znalec zeppelinovského materiálu mi dá za pravdu. Skladba ale drží kompaktně pohromadě a udržuje energii i napětí po celou dobu prezentace. Phil Johnstone ale možná mohl ubrat na těch elektrických smyčcích, obecně ale lze skladbu přivítat…..

YOUR MA SAID YOU CRIED IN YOUR SLEEP LAST NIGHT – trochu odlišný bubenický princip. Rytmika se valí klopotavě vpřed jako neomylně pracující stroj. Melodii zde nehledám, Plant si víceméně pohrává z motivem, do kterého se trefují ostatní instrumenty. Máme tady ale také ženské sbory. Rytmický proměna uprostřed skladby na okamžik vybočí, ale hned se zase vrací zpět. Charlie Jones sem implantoval téměř funkově znějící basy. Opakování zpívaného motivu je podmanivé, ale stejně strhující je rytmický proces. Tady se vkrádá do tématu trochu blues a soulu, ale především v pocitové rovině vyjádření. Plant zde také poprvé použije jeho standardní „oh yeah“. Kytarový sjezd je příjemným vybočením a jsme u konce.

ANNIVERSARY – zatěžkané „velké“ téma. Elektrické smyčce a široký prostor pro procítěnou baladu. Plantův hlas zní smutně a vnitřně naléhavě. Bicí jsou preparovány nějakým drum-computerem, což bylo pro dobu příznačné. Hlas se pouští k výškám, ale je nějak zastřený nebo přiškrcený. Boyle dostává příležitost vložit sem kytarové sólo v mezi poloze Carlose Santany a Trevora Rabina. Elektronika vytváří mocný background a bicí vedle akcentace víří pochodovým rytmem, jako kdy vojska pochodují do bitvy ve staré dobré Anglii za zemi a za krále…..

LIARS DANCE – tak tohle zní moc krásně. Ryzí a čistá akustická balada. Vydrží až do konce. Po takové skladbě jsem vnitřně volal od začátku. Je zde samozřejmě „opět“ pageovský odér, jaký záme z Black Country Woman a taky Plant opakují a zvýrazňuje motiv. Trochu je zde i Bron-Yr-Aut Stomp. Prstě se jednoduše nezbavím jistých nátěrů, zeppelinovská minulost je jako skalnatý masiv, který se nedá odstřelit ani semtexem. Moc hezký příspěvek!

WATCHING YOU – tak v závěrečné skladbě se mi ty nové prvky implantované do hudby docela pozdávají. Nevím, čím se to podařilo, ale zná to skvěle a má to napětí. Akustické kouzlení ve spojení s důraznou rytmikou s mírně etnickými prvky se mi zdá zdařilé, stejně jako celé pojetí skladby. Dramaturgie postupovala uváženě, že tenhle typ skladby zařadila na závěr. Píseň je alespoň podle mého názoru schopna zaujmout a tím pádem i zesílit zvědavost, jak asi bude znít příští album. To je z psychologického, ale i obchodního hlediska důležité. Skladba patří mezi to zdařilejší, co se na albu podařilo.

Co se týče alba Manic Nirvana, řekl bych, že Plant natočil i lepší alba, ale také i horší alba. Při dekorování hvězdičkami jsem tedy na rozpacích. Původně jsem chtěl dát tři, ale přesvědčily mě určité skladby a některé drobné nápady a tak přivřu oko, a dá čtyři Objektivní by bylo tři a půl, ale to tady jako známo nejde. Netvrdím ovšem, že mladší posluchač (nezatížen zeppelinovskou tvorbu a znalostí jejich hudebního terénu) nebude albem nadšen.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Manic Nirvana
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Chicago - Chicago
2013-03-14

Chicago / Chicago

4 stars

Chicago II.... Kapela ztratila z názvu slovo "Authority".
Přiznám se, že se mi zde úplně nejvíc líbí skladby
25 OR 6 TO 4, IN THE COUNTRY, WAKE UP SUNSHINE, THE ROAD, FANCY COLOURS.... ale víceméně formát dvojalba zde není naplněn stejně energickými a dravými skladbami jako na prvním dvojalbu.
Orchestrace BALLET FOR A GIRL IN BUCHANNON a zejména
IT BETTER END SOON mi po více jak čtyřiceti letech připadají poněkud rozplizlé.
Hudba zde ztrácí ostří, napětí, emocionalitu projevu a utápí se v akademickém bloudění prearanžovaných pasáží, které sahají do soundtrackového formátu, anebo za každou cenu vytvořeného Umění.
Dvojku jsem léta vlastnil zejména kvůli jmenovaným skladbám, ale když jsem si později uvědomil, že u těch rozvleklých skladeb se nejsem stavu koncentrovat a přivyknout takové nečekané změně, tak jsem skladby zcela automaticky přeskakoval.
Zvažuji se po letech k albu opatrně vrátit a vzít ten citovaný hudební prostor " na milost", ale bezpečně vím, že 25 OR 6 TO 4 pro mě zůstane jejich nedostižný vrchol....
Trochu jsem litoval, že tato skladba se už "nevešla" na fantastickou Jedničku z r. 1969.

Jsem rád, že OHNOTHIMAGEN právě poslouchá jejich VI. album, mám doma jejich VIII. a i tady je pořád co poslouchat....
Jen kvůli jmenovaným skladbám dám čtyři hvězdičky, jinak bych sjel na tři při vší úctě k jejich instrumentálnímu potenciálu.....

» ostatní recenze alba Chicago - Chicago
» popis a diskografie skupiny Chicago


Blodwyn Pig - Getting to this
2013-03-14

Blodwyn Pig / Getting to this

4 stars

Druhé album britských Blodwyn Pig jsem očekával s velkým napětím, protože jejich debut Ahead Rings Out mě dokonale pohltil a myslím, že dodnes patří k tomu nejlepšímu, co bylo v roce 1969 v Británii vydáno na nosičích…
Album Getting To This ale nebylo možné na počátku sedmdesátých let sehnat a tak uplynulo poměrně dost let, než jsem se k tomuhle hudebnímu počinu probojoval. Pochopitelně hned člověk srovnával, v čem se obě alba od sebe liší, v čem jsou identická a jestli druhé album zaujme nějakými novými principy. Pozoruji, že Blodwyn Pig leží stranou zájmu na Progboardu a tak o ně tak trochu zavadím…

DRIVE ME – razantní nástup hutného riffu. Hlas Micka Abrahamse je bluesově zastřený a chraptivý, což tahle hudba potřebuje jako sůl. Zdá se mi, že posílil vliv multiinstrumentalisty Jacka Lancastera. Jeho saxofony jsou stejně výrazné a masivní jako u Dicka Heckstalla-Smithe od Colossea.. I když v mezihře Abrahams vypálí výtečné sólo, přesto ten jazzový odér je nesetřásnutelný. Na prvním album by bylo blues víc v prvním plánu. Ale nijak mi to nevadí. Hudba má drive a pořádná start…

VARIATIONS ON NAINOS – Lancaster používá i flétnu, třebaže jinak jak bývalý Abrahamsův kolega z Jethro Tull. Andy Pyle je vynikající baskytarista a jeho podíl je společně s Ronem Bergem na bicí přímo ukázkový. Ta mezihra flétny se táhne víc k jazzové struktuře někam tam jako to dělají Skin Alley, ale u Blodwyn Pig je více dravosti. Abrahams sem díky slide-kytaře přitáhne názvuky country-blues. Píše se rok 1970 a na Britských ostrovech nemá psychedelie ještě odzvoněno a tak ten lehký pel tady ještě cítím….

SEE MY WAY – tak tohle je skladba, kterou znám z Beat-Clubu, kde Blodwyn Pig excelovali. Nevím, jestli se zde dá hovořit o nějakém „hitu“, ale tahle skladba patří k tomu nejlepšímu co se podařilo na Getting To This natočit. Je zde zpěvná melodická linka, ale výtečný instrumentální podíl v unisonech a famózní vygradované napětí. Bicí šlapou jako čtyřtaktní motor a baskytara je rovnocenným partnerem elektrické kytaře. Abrahams a Pyle tady opravdu řádí ve velkém stylu a dokážu si představit, jak si to užívali na koncertech… Opravdu parádní kousek, do kterého Lancaster v mezihře přidává jako dotek arabské hudby, zatímco opakovaný riff spíš přivolává španělské variace. Pak se ale vrací základní téma a stále jsme přímými účastníky téhle jedinečné hudební podívané….

LONG BOMB BLUES – tak jako měl Abrahams na předešlém albu Dear Jill, tak do jisté míry se „musí“ na playlistu objevit o podobný typ skladby – i když tady jsme spíš v akustické podobě blues. Abrahamsův hlas je jaksi v pozadí, ale o to víc vynikne kouzlení na akustický nástroj a rozkmitané tóny….


THE SQUIRRELING MUST GO ON – Divoká jízda kytary a především fantastická baskytarová práce na šestistrunný nástroj Andyho Pylea, který zde hraje uhrančivým způsobem a v jistém slova smyslu místy Abrahamse předhání… Jakoby ti dva spolu sváděli nějaký souboj nebo závod a k tomu Bergovy bicí jsou jazzově rozvolněné. Výtečný instrumentální podíl. Chvilková zastávka, jakoby Blodwyn Pig popadli dech a jede se dál s pedálem až na doraz. Bezchybná záležitost.


SAN FRANCISCO SKETCHES
a) Beach Scape b) Fisherman´s Wharf c) Telegraph Hill d) Close The Door, I´m Falling Out Of The Room – zadumaná studie pro flétnu a akustickou kytaru, do které zaznívá šumění mořského přílivu… Máme tady minisuitu. Podobná forma byla v dané době módou, a žádná progresivní skupina (ať už to byli King Crimson, Colosseum, Soft Machine, Keef Hartley Band…. ) se tomu nevyhnula. Tady už se ale evidentně posouváme více k jazzu. Pyle hraje jazzové postupy a také Berg vydatně swinguje, kytarové party jsou trochu zamlžené. Sborové hlasy znějí zvláštně. Nejsem si jist, jestli právě tohle od Blodwyn Pig očekávám (?) Podíl sborového zpěvu vnímám v kapele tohoto typu jako něco „navíc“, co by zde nemuselo tak bezodkladně být. Teď si zjednal prostor pro vlastní chorus na saxofon Lancaster a máme tady čistý jazz bez jakýchkoliv příměsí. Intelektualizované hudební myšlení možná rockery, kteří objevují spojení rocku s jazzem moc nenadchne. Forma se mírně tříští a kdyby zde byl prostor pro širší improvizace, kdoví, zda by ro Lancaster nepřivedl na pokraj free-jazzu (!?)

WORRY – rock se ovšem vrací zpět a máme tady pořádně vypilovaný riff, který poskytuje šťavnatý prostor pro unisono. Dravost je velmi čitelná a důrazné akcenty skladbě opravdu svědčí. V něčem se zde promítá motiv Do What You Like od Blind Faith, který mě u „Slepé víry“ simuloval santanovské prvky. Důraznost rockového základu je propilovávána Lancasterovými saxofony a Abrahamsův hlas dokresluje atmosféru….

TOYS – zvláštní skladba. Zamýšlel ji Abrahams jako baladu, nebo bluesový song klasického typu? Slide-kytara příjemně klouzá po pražcích, ale obecně si myslím, že mi zde chybí nějaké zajímavější okamžiky v aranžmá. Téma je příliš čitelné a předvídatelné. Soudě podle instrumentace ji nahrál Abrahams celou sám bez přispění Pylea, Berga a Lancastera….

TO RASSMAN – tohle by mohlo být ska (nebo reggae). Třebaže název je víceméně „vážný“, obecně píseň vyznívá jako parodie. Vlastně mám pocit, že podobný typ hudební legrácky, ale v jiném stylovém uchopení mají i Cream na Disraeli Gears, v žertéřském pojetí Mother´s Lament…

SEND YOUR SON TO DIE – závěr bude v jamovaném blues už zase podle nejlepších pravidel Blodwyn Pig. Lancaster je opět famózní svými instrumentálními výkony a Pyle a Berg jsou jedinečný rytmický tandem. Abrahams nabídne poměrně dlouhé kytarové sólo, který pro změnu zase on ovládne prostor. Myslím, že tahle skladbě kapelu opět představuje v tom nejlepším světle s řádným nasazením.

Zajímavé album. Myslím, že se většinově podařilo udržet kontinuitu, ale mám-li být objektivní, tak si myslím, že vyloženě stejné úrovně jako debut úplně nedosáhlo. Instrumentální výkony jsou zde samozřejmě brilantní a spojení rocku, jazzu a blues je smysluplné, ale možná po skladatelské stránce mi tady chybí tak trochu typ skladby jako byl jejich úspěšný singl Summer Day… Začala zde existovat v jistém smyslu hudební řevnivost mezi Mickem Abrahamsem a Jackem Lancasterem? To si netroufám tvrdit. Nicméně abych jasněji vyjádřil svůj názor, jednu hvězdičku z pěti uberu, abych ten rozdíl zvýraznil. Ale jinak máme co dělat s albem skvělé úrovně.

» ostatní recenze alba Blodwyn Pig - Getting to this
» popis a diskografie skupiny Blodwyn Pig


Sly & the Family Stone - Stand!
2013-03-14

Sly & the Family Stone / Stand!

5 stars

Americkou skupinu Sly And The Family Stone jsem poznal prostřednictvím legendárního Woodstocku. Jestliže jsem byl na jedné straně očarován výkonem Santany, zcela logicky mě strhl i jejich protipól Sly And The Family Stone. Tahle hudba sice nebyla rocková v tom bytostném slova smyslu, ale rytmické členění, fantastické vokální a zajímavé hudební výkony byly opravdu obdivuhodné.
Vznikli v květnatých šedesátých letech v Kalifornii a podobně jako jiná afroamerická hudební tělesa z nich vyzařovalo nejen jejich hutné sebevědomí, aby se prosadili v globálním americkém prostředí, ale pravděpodobně byli i jistým politickým manifestem té doby. Vedle etnických prvků tu byl přítomen rock, jazz, blues, psychedelie… ale hlavně to byl soul, který potom později derivoval do funku. Prostě proti rocku a blues jsem objevil další přitažlivou hudební formu, kterou „mohu“ dodnes.
A protože tahle kapela dosud nebyla na Progboardu objevena, tak nabídnu jejich pravděpodobně nejpodmanivější album k recenzi…

STAND! – vířivý bubenický nástup a hned potom je zde výrazná melodická skladba se sborovými nástupy za sólujícím Slyem Stonem. Je tady cítit ta krásná hudební vzájemnost a pospolitost, tolik typická pro konec šedesátých let a tak se nám soul místy proměňuje v klasický americký zpívaný song s řadou ingrediencí. Až teď – ten výrazný rytmický riff je fantastický. Bicí a baskytara šlapou jako pneumatické kladivo a do toho přiznávky saxofonu a trubky s vokální podílem. Prostě odvazové a parádní.

DON´T CALL ME NIGGER, WHITEY – hlasy jsou deformovány a máme zde aplikovaný wah wah pedál. Píseň vypadá jako vzývání nějakou šamanského obřadu. Výborné akcenty dechové sekce a strhující zpěv. Kytarové postupy, jakoby se skupinou hrál Jimi Hendrix. Vrstvení instrumentace a její gradování musela na koncertech působit přímo nakažlivě a strhávat publikum s nezřízenému tanci. Dechy se zvedají do stratosférických výšek a rytmika duní jako superstroj. Milovník klasické melodie sice pokrčí rameny, ale tady jde zjevně o prokreslování rytmické struktury, což se děje v tom nejlepší slova smyslu. Hudebně se tady odvíjejí tři roviny, které se vzájemně spojují do jednoho celku. Atmosféra výrazně vygradován. Aplikace wah wah je tak sugestivní, že mám pocit, jakoby kvákadlo bylo použito nejen na kytaru, ale i na zpěv a dechy (!) Výtečný příspěvek.

I WANT TO TAKE A HIGHER – napumpovaný funk s výraznými etnickými prvky. Ozývají se nám úsporné hammondky, pulsující basy a šlapající bicí s výtečné zpívané výkony nejen mužského, ale i ženského zastoupení. Objevuje se zde i dobře uchopená