Profil uživatele Termelinator
Oblíbené skupiny:
Ozzy Osbourne, Black Sabbath, David Bowie, Alice Cooper, Deep Purple, Mötley Crüe, Guns n´ Roses, Aerosmith, Glenn Hughes, Led Zeppelin ( i sólová alba jejich protagonistů), Queen, Rainbow, AC/DC, Kiss, Genesis (Phil Collins), Mike Stern, Chick Corea Band, INXS, aj.
Z českých Pražský Výběr, Vilda Čok a Jirka Schelinger.
Recenze:
Mötley Crüe / Mötley Crüe
Rok 1994, poslední období grunge, Cobain je mrtev, Vince Neil je vyhozen, přichází talentovaný John Corrabi a pro většinu fanoušků, již odepsaní Mötley Crüe vydávají eponymní album. Nadčasová muzika jakoby z jiné planety však není posluchači přijata. Vůbec to nezní jako hair-metalový Mötley. Je to tvrdé, metalové album, říznuté v té době populárním grungem. Zní to skvěle, moderně, tvrdě. Odmyslete si název Mötley Crüe a nezaujatě poslouchejte. Corrabi za mikrofonem exceluje, k tomu v rukou třímá druhou kytaru pro plnější sound. Mick Mars sází jeden tvrdý riff za druhým a Tommy Lee mlátí do škopků tak skvěle jako nikdy dřív. Kapelmajstr Sixx napsal skvělý koktejl muziky. Ovšem tento materiál je možná trochu neucelený, byť je fakt kvalitní.
Hned úvodní skladba Power to the music nám ukáže s jakou skvělou muzikou máme tu čest. Uncle Jack se veze na té samé vlně. Singlovka Hooligans Holiday je díky své progresivnější propracovanosti ještě o stupínek lepší než předchozí dvě skladby. Misunderstood je opravdu tvrdá balada, dá zapomenout na klasické Mötley "Home Sweet Home" Další vrchol alba přijde s grungeovou Poison Apples. Posluchač tento song nezamění s Alice in Chains jen díky typickými tvrdými Tommyho údery a Mickově charakteristickému zvuku kytary.
Nejsou to Mötley Crüe ale kvalitní materiál pánové, kteří si tak říkají napsali. Tato muzika rozhodně předběhla svoji dobu. Otázka je ovšem, co by pánové stvořili s Vincem? Pokračování Dr. Feelgood? Bylo by úspěšnější než tohle album? I když v této době už Hair nebyl tolik populární? ... Pro mě s odstupem času tohle album v diskografii Mötley velice nadprůměrné, i když jako Mötley nezní.
» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Mötley Crüe
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe
Mötley Crüe / Dr. Feelgood
A máme tu vrcholné album desetiletí dekadence. Kalifornští hulváti jsou čistější než kdykoliv před tím, to ale neznamená že jsou opravdu čistí, neboť kdyby byli, nebyli by to ti praví Mötley Crüe tak jak je mám rád. Nikki Sixx přežil svou druhou klinickou smrt a napsal opravdu silný materiál a pod dohledem producenta Boba Rocka vznikla historicky nejúspěšnější deska svého druhu. Muzikantsky a nástrojově je mnohem propracovanější než všechny dosavadní desky, možná se někomu zasteskne po syrové a agresivní Too Fast for Love, ale čas nezastavíte a doba už je jinde.
Po úvodním intru se na nás hned vyvalí skvělý titulní song a hned je nám známo jak si chlapci dali záležet na podukci, dá se říct, že to je hned na úvod jeden s vrcholů alba. Pokračujeme výtečnou skladbou Slice od your Pie a hlavně zajímavou Rattlesnake Shake s vložkou dechových nástrojů. Ovšem potom přijde další vrchol alba, vypalovačka, rock n rollová jízda Kickstart my Heart. Je všeobecně známo, že je inspirována Nikkiho druhou klinickou smrtí. Aby nám tahle jízda nepřivodila infarkt máme tu jednu ze dvou balad, krásnou Without you, po které následuje stadionová vyřvávačka Same ol´Situation a na udržení tlaku hned Sticky Sweet. Na závěr a na uklidnění nám chlapci připravili příjemný "popík" Don´t go Away a závěrečnou baladu Time for Change, kterou nám Mötley ukazují, že dospěli.
Zdá se, že na Albu není slabé místo a to doopravdy podle mě není. je to na dlouhých skoro 20 let plnohodnotné glammetalové album plné hitů.
» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Dr. Feelgood
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe
Genesis / Invisible Touch
Já prostě nemůžu souhlasit s hodnocením, že tahle deska je hrozná. Dobře nejsou to Genesis ze 70. let a proč by taky měli být? Peter Gabriel je pryč, Steve Hackett je pryč, Phill Collins se proslavil sólově se svojí sladčí popovou hudbou. Je druhá půle 80. let, hraje se jinak a většina posluchačů již nechce slyšet 8 minutové progrockové kompozice. Proč jen odmítáme hudební změny zaběhnutých kapel, i když jde o příjemné hudební změny. Přece se nemůžeme řídit jen názvem kapely, hlavně když v ní za ta léta proběhlo tolik změn.
Invisible Touch je opravdu příjemná deska plná příjemných popových písní. Můj názor je takový, že dokud za klávesama bude stát Tony Banks, vždycky se nějaká ta progrese v hudbě Genesis najde.
Krásně se poslouchají hlavně první 4 skladby na albu. Skočná veselá Invisible Touch vždycky potěší, taktéž hitovka s pěkným kytarovým riffem Land of Confusion s mým oblíbeným klipem. Tonight přinese trošku té progrese a In too deep připomene Collinsovi sólovky. Mým posledním favoritem je příjemná Throwing it all away.
Na závěr napíši pár kacířských vět. Já osobně upřednostňuji Genesis bez Petera Gabriela a to navíc a alba od Abacab. Vždycky si raději poslechnu jednodušší pohodovou muziku, která dokáže rozveselit a rozjasnit mysl. To znamená že mým domácím éterem letí nejčastěji hity z Invisible Touch a We can´t Dance.
... Caling all Stations byla má první deska od Genesis.
» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis
Dio / Holy Diver
Nechtěl bych popudit ortodoxní fanoušky Ronnieho, ale někdy jsem se již tady zmiňoval, že Ronnie byl vždycky lepší zpěvák než skladatel a tento názor mi nikdo nevyvrátí. Připadá mi, že své nejlepší sólové desky natočil vždycky po odchodu z Black Sabbath. Tedy Holy Diver a pak až za 10 let Strange Highways.
Co se týče Holy Diver, tady je jasně vidět, co se stane když se skvělí muzikanti sejdou na správném místě ve správnou dobu. Tolik skvělých nápadů, riffů a radostné dravosti se jen tak neslyší, bohužel u Dia se to už nikdy nezopakovalo (Skvělá Strange Highways je z trošku jiného, více temného soudku)
Na albu mi nevadí žádná skladba, úvodní vypalovačku můžu slyšet vždy a všude a vždycky si zakřičím a s imaginární kytarou si zablbnu, u titulní skladby si taktéž rád zanotuju (škoda toho příšerného klipu), Gypsy mě dokáže pokaždé roztančit jako malé cikáně :) Don´t talk to Strangers si rád pustím na večer před spaním, stejně tak jako Shame on the night. A co Rainbow in the dark? Pro mě nejlepší Diova skladba vůbec. Nevím proč, vždycky mě dojme jak ji mistr krásně a radostně zazpívá. A ty nádherné lehce kýčovité klávesy? Škoda mluvit.
Holy Diver je výjimečný počin, mezník v Ronnieho kariéře. Další alba už byli pouze čím dál slabšími odvary "Potápěče", než přišel rok 1993... pak se historie opět opakovala i když rok 2002 nebyl pro Dia tak úplně špatný, když zabil draka.
» ostatní recenze alba Dio - Holy Diver
» popis a diskografie skupiny Dio
Deep Purple / Perfect Strangers
Obnovení Deep Purple... Pánové se 10 let neviděli, každý si prošel svým, každý si dělal muziku podle svého, "naučili se nové věci". Nehleděli na to, že doba rapidně pokročila, kolem nich na pódiích řádí mladí "hair/thrash-metalový" šílenci atakdále. Zkušení pánové od "Párplů" se v klidu sejdou ve studiu a nahrají krásný nový materiál, kterým dokáží, že pořád mají na to být zase nejlepší a dobýt zase svět. A tak vznikla deska Perfect Strangers. Profesorská deska plná skvělých Ritchieho riffů, správných Gillanových vokálů a plná jedinečné atmosféry, kterou dokáží vytvořit jen "oni".
Hned úvodní Knocking at your backdoor je jasný hit. Po úvodním "žhavením" nástrojů uslyšíme jasný rozpoznatelný Ritchieho riff podpořený jednoduchou, ale skvělou rytmikou. Někdo může poznamenat, že Paice už není to co býval. Jasně, doba se změnila, hraje se jinak... Na tuhle úvahu ale člověk hned zapomene, jakmile přijde Ritchieho sólo.
Nejlepší skladba na albu je ale pro mě titulní Perfect Strangers. Přímočará skladba s jedinečnou záhadnou atmosférou, kterou vytváří hlavně Lord s Gillanem, podpořený Ritchieho krásnou hrou na kytaru a opět skvělou rytmikou. Dovolím si odvážně tvrdit, že tato skladba se může směle řadit (ač je to vzhledem k časovému odstupu nesmyslné tvrzení) ke klasickým hitům ze 70. let a v něčem je dokonce i předčí.
Nobody´s home je klasická "párplovská" svižná pecka. Po úvodním varhanickém sólu se kapela svižně rozjede v přímočarém tempu, kdy Gillan zpívá jako o život a Ritchie si vystřihne pěkné sólo.
Dá se říct, že celé album je krásně ucelené, drží se v duchu mnou popsaných skladeb, všechno se krásně poslouchá a nic nevadí. Snad jen produkce mohla být trošku odvážnější a trošku přidat na hlasitosti. Není to divoké jako dřív, ale možná to už ani nebylo třeba, pánové si nic nemusí dokazovat.
Hodnocení bude za 4 hvězdy, 5 hvězd má In Rock a Burn.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Perfect Strangers
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Mötley Crüe / Saints Of Los Angeles
Hned na začátek poznamenám, že umělci, kteří v současnosti působí už nějakým třicátým rokem, nebo i více, málokdy vydají i nyní skvělé album, které se svou kvalitou a nápady může rovnat svým předchůdcům, třeba z 80. let. Toto je podle mě výsada několika málo umělců, které můžem spočítat na prstech jedné ruky. Mezi ně se (bohudík) řadí právě i Mötley Crüe.
Saints of LA je deska (a toto vyjádření mi prosím odpusťte), která v roce 2008 všem mladším rock/metalovým kapelám "natrhla prdele" a ostatním starším kolegům ukázala směr, jak se to má dnes dělat.
Moderní zvuk, skvělé nápady staré školy, to je to co tuto desku zdobí. Slyšíme zde jednozančný skladatelský rukopis "kapelmajstra" Nikkiho Sixxe (je opět ve formě), humpolácký groove mašiny za bicími Tommy "úder jako kráva" Lee. Skvělé riffy a sóla nesmrtelného Micka Marse (ten mě vždy příjemně překvapí). A Vince Neil? Jeho zpěv to už je o zvyku, já si ho za ten čas i oblíbil.
Třeba titulní skladba Saints of Los Angeles se stala již doslova legendární peckou. Působivý riff a chytlavý refrén zabalený do moderního a hutného zvuku tak jak to má dnes vypadat. To si pak fanoušek jako já může pouštět i 3x denně. Další želízka v ohni jsou Face down in the dirt, Motherfucker of the year, která vynikají právě tím moderním zvukem dneška a rukopisem staré školy Mötley Crüe. Hitový potenciál má i White trash circus. Dá se říct, že fanoušky kvalitní muziky pobaví všechny skladby na desce, ať už je to zatěžkaná The Animal in me, či vtipná Chick = Trouble.
Je nad slunce jasné, že Saints of LA, je po skoro 20 letech konečně kvalitní deska, kterou Mötley Crüe v původním složení vydali.
Pro "rock n´roll staré školy" je tohle zásadní deska současné doby.
» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe
Bowie, David / Reality
Paradox, poslední Bowieho studiové album a nejlepší od dob Let´s dance. Řadím ho výše, než třeba tak dobře hodnocené Outside, jelikož na Reality nacházím tolik skvělých, skočných melodií a tolik rock n´ rollové jízdy jak u Bowieho už dlouho nebylo zvykem. Hned úvodní New Killer Star chytne na první poslech, ještě lepší je pop/rocková Never Get Old (známá z reklamy na vodu Vittel). Ovšem pro mě je nejlepší titulní song Reality, parádní novodobá rocková jízda, tady by se měli všechny rádoby rockový umělci současnosti inspirovat o tom jak dělat vkusný a umělecky hodnotný rockový hit. Skvělé jsou i další skladby, jako je smutná The Loneliest Guy, příjemná přímočará skladba Days a závěrečná Bring Me The Disco King, která navodí atmosféru tanečního klubu v ranních hodinách.
Závěrem bych dodal, že je škoda, že to už David po následují Reality Tour zabalil, protože tímto albem opět dokázal, že i po 35 letech kariéry má pořád co říct a rozhodně by měl i v dalších letech, vždyť na poslední tour působil pořád tak mladě...
» ostatní recenze alba Bowie, David - Reality
» popis a diskografie skupiny Bowie, David
Plant, Robert / & Jimmy Page - No Quarter
Pokaždé když si pustím tuto desku (pouze jako audionahrávku), hned si v hlavě představím záběry z videonahrávky No Quarter. To nadšení všech zúčastněných hudebníků, pro danou věc. Tohle mě vždy zahřeje u srdce. Například bubeník Michael Lee. Jeho technika je příšerná, ale vždy když si představím jeho veselý výraz v obličeji, když sedí na místě, které dříve patřilo Bonzovi, hned zapomenu na to, jak strašně jeho hra vizuálně vypadá. Je opravdu fascinující, jaká krásná hudba vznikla, když většina hudebníků, které zde slyšíme, je možná jen průměrných, ale taky možná ne,... vždyť je to vlastně jedno, nádherně se to poslouchá. Podmět k takovému nesmyslnému uvažování nad kvalitou těchto hudebníků (vyjma Mr. Page a Mt. Planta), mi akorát dali praštění "staromilci" a "naspeedovaní" metalisti.
Tohle album vlastně potvrdilo vysokou kvalitu "starých" nápadů Zeppelínů. Nové aranže jejich klasických pecek, vytvořily, zdá se, úplně nové skladby. Například u některých skladeb zůstal původní jen text a těžko je hned rozpoznáme (a třeba je to dobře). A některé zase naopak hned poznáme. Jedním slovem - Geniální. Myslím, že nemá cenu popisovat skladbu po skladbě, někdo si to zamiluje (ale až na více poslechů), a někomu to bude připadat nudné (tyto lidi já nepochopím)...
Já dám audio nahrávce 4* a videonahrávce 5* (např. kvůli skvělé Yallah)
» ostatní recenze alba Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Plant, Robert / Jimmy Page, Robert Plant: Walking into Clarksdale
Možná to bude ode mě kacířský názor, ale mě "pozeppelínovská" tvorba Plante a Page baví víc než tvorba z doby, když byli ještě všichni čtyři Zeppelíni pohromadě. Samosebou, že legendární pecky jako je Kashmir, Trampled under Foot, či Stairway to Heaven nikdy nepřekonali, asi se snad o to nikdy nesnažili, ale tohle album je nejlepším důkazem toho, že méně je někdy více. Maestro Jimmy Page tady nepředvádí nějaké extra kytarové parády jako třeba na albu s Coverdalem či za času Zeppelínů, ale hraje zde jednoduché, líbivé melodie, kde může naplno vyniknout krásný Plantův hlas. Ano, právě Robert má na tomto albu hlavní slovo a jeho zpěv podpořený Jimmyho kytarou, která zde podle mě zde nemá hlavní úlohu, (nic ve zlém Jimmy) nás přivedou do naprosté pohody.
Písně Shining in The Light, When the World was Young, Blue Train, Most High, Walking into Clarksdale, Sons of Freedom mě možná baví víc, než většina Zeppelínovské tvorby. Promiňte mi to všichni, kdož milujete tuto hudební legendu, ale já mám radši pohodu roku 1998 než například "starou" No Quarter.
Když bych to měl shrnout do jedné věty, zkušení rockeři odvedli kus dobré práce, udělali hudbu, která je baví, možná malinko oživili ducha Led Zeppelin, ale já osobně bych řekl, že toto je ten pravý "Band of Joy".
» ostatní recenze alba Plant, Robert - Jimmy Page, Robert Plant: Walking into Clarksdale
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert
Hughes, Glenn / Feel
Co napsat o tomto opravdu skvělém albu skvělého Glenna Hughese. Podle mě Glenn Hughes ani špatné album nikdy neudělal, ale Feel mám opravdu velice rád.
Je to vyloženě funkové album, nenachází se na něm hluché místo, to ostatně ani na jiných albech. Glennův zpěv to ani nedovolí, pokaždé něčím překvapí, ať už svými neuvěřitelnými výškami, či nějakým "aaah", "uuuh", apod. Rád bych vám tedy napsal co se mě osobně na tomto albu nejvíc líbí, i když mě se tady líbí všechno.
Úvodní pecka Big Time parádně otevře celé album. Je to svižná funková píseň, kde jako všude dominuje Glennův zpěv podpořený jeho výraznou basou a Thrallovým parádním kytarovým riffem.
Čtvrtá skladba, parádní balada Save Me Tonight je opravdu delikátní záležitost. Opět zde úřaduje Glenn a jeho ječák, který svou výškou málem překonává vysoké tóny saxofonu. Prostě skvělý oplodňovák, který ocení nejedna slečna.
Coffee and Vanilla je podle mě nejlepší skladba na albu a rozhodně nejfunkovější. Kromě opět parádního Hughesova zpěvu a jeho basy zde pobaví i skvělý text. Ta píseň se zde ani nedá popsat, to si člověk musí poslechnout.
Vyzvednul bych i skvělé svižné funky Push a Speak Your Mind a volnější funky She Loves Your Money. Tyto sklady nikdy nebudou nudit. To ale platí o celém albu, každá skladba má co nabídnout, minimálně skvělý Glennův zpěv.
Dávám jasných 100%.
» ostatní recenze alba Hughes, Glenn - Feel
» popis a diskografie skupiny Hughes, Glenn
Coverdale, David / Coverdale Page
Dovolím si tvrdit, že tato deska je jedna z nejlepších co jsem v poslední době slyšel.
Davida Coverdalea a jeho Whitesnake jsem nikdy moc nemusel. V Deep Purplech a hlavně na albu Burn jsem si ho celkem oblíbil, ale na tomto albu jsem ho začal milovat. Spolu s kytarovou legendou Jimmym Pagem stvořili dokonalé dílo. Album je našláplé od začátku dokonce, žádná skladba nenudí, nic se neopakuje, Page sází jeden riff a sólo za druhým. Coverdale střídá hlasové polohy a styly zpěvu jak na běžícím pásu. Zdá se mi, že oba hlavní protagonisté byli v tuto dobu snad v nejlepší muzikantské formě. Nebudu se rozepisovat o každé skladbě zvlášť, pouze vám nastíním co se mi zde líbí nejvíc.
Úvodní Shake My Tree mě dostala. Úžasné Jimmyho kytary a Davidův parádní zpěv dělá z této skladby jasný hit.
Take Me For Little While je jasná singlovka, potěší jak tvrdé rockery tak jemné dívky (rockerky). Je až udivující, jak Jimmy dokázal z jinak normální "Whitesnakeovské" balady udělat tak úžasnou skladbu. Klobouk dolů před Davidem a Jimmym, to se jim opravdu povedlo. Ta píseň je prostě velkolepá.
Pride and Joy opět stojí na skvělých Jimmyho kytarách a charismatického Davidova zpěvu. Prostě další parádička mistrů tónů.
Over Now je asi nejtemnější skladbou celé desky. Dominuje zde hlavně Jimmy se svými kytarovými parádičkami. David je zde možná jen jako Jimmyho doprovod. Ale je to rozhodně jedna z nejlepších skladeb na desce.
Feeling Hot, nejsvižnější skladba na albu. Tady si zas přebírá hlavní slovo David a jeho skvělý hlas. Parádní rocková pecka, která baví i po letech.
O dalších skladbách je myslím zbytečné se rozepisovat. Pravý fanoušek jistě je jistě ocení. I já si je vysoko cením, jako celé album. Sešly se zde dvě legendy rockové muziky a odvedly skvělou práci a nesnažili se rozhodně oživit ducha Led Zeppelin, či něčeho jiného, jak by někdo mohl tvrdit. Dělají prostě muziku, která je baví a mě se to velice líbí. Hodnotím tedy maximálním počtem bodů.
» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David
Osbourne, Ozzy / No More Tears
Asi není na světě rockového fanouška, který by neznal skladby Mama, I´m Coming Home a No More Tears. Toto album se skutečně stalo znamením své doby a Madmana vymrštilo na samotný vrchol hudebního nebe. Nejenže jde o jednoznačně komerčně nejúspěšnější desku, na které se kdy podílel, ale i o desku, já tvrdím SKORO nejlepší. Ozzy, vědom si zbytečně promarněných let svého života, začal konečně sekat dobrotu. Pod dohledem lékařů a osobních trenérů se za dva roky stačil vrátit na scénu v životní formě. Nezvykle mladě vyhlížející, štíhlý, střízlivý a plný chuti do nové práce, byl připravený dobývat s ambiciózní novinkou světová pódia. K nahrávání byla povolána stejná sestava jako u předchozího alba No Rest for The Wicked, tedy Wylde, Castillo,Daisley a samozřejmě klávesák John Sinclair s tím, že Bob Daisley byl pro tentokrát na turné nahrazen Mikem Inezem. Zajímavostí je, že skladatelsky se na albu velkou měrou podílel také Lemmy Kilmister, který uplatnil své nápady hned ve čtyřech písních.
Deska No More Tears je vůbec dokonalou prezentací toho skoro nejlepšího, co do dnešních dnů vzešlo z Ozzyho spolupráce s blonďatým kytarovým hrdinou Zakkem Wyldem. Ten opatřil skladby mnoha nezapomenutelnými momenty. Přestože je deska zvukově různorodější, nástrojově bohatší a více aranžérsky promakaná než kterýkoliv z předchůdců, nejsou skladby přeplácané. Vše má svůj řád, vše drží pohromadě, nic neruší ani nepřebývá. Tak třeba hned úvodní Mr. Tinkertrain, vypovídající o konkrétním případu zneužívání malých dětí, stojí na pozvolném rytmu a Ozzyho soustředěném frázování, do kterého Zakk Wylde vstupuje se svými mistrovskými kousky jen ve chvílích, které to vyžadují. Stadiónový hymnus I Don´t Want To Change The World s nezapomenutelným ústředním riffem a výrazným refrénem se stal velkým šlágrem a dodnes je možné jej slyšet na Ozzyho koncertech. Skvělou baladu Mama, I´m Coming Home hrají celkem často rádiové stanice ještě v těchto dnech. Album však nabízí povedené slaďáky hned tři. A všechny stojí opravdu za to. Kromě již zmíněné písně Mama I´m Coming Home ještě méně známou Time After Time a samozřejmě v závěru umístěný nostalgický skvost Road To Nowhere coby temnou retrospekci Madmanova života. Vrchol přichází v titulní skladbě. Nezapomenutelný baskytarový motiv probublává skrze masivní hradby kláves, do toho hypnotizující šílencovo frázování a notoricky známá Wyldeho kytarová střelba. Skladba plná zadržovaného napětí však exceluje v bombastickém refrénu. Za zmínku stojí i výborné klávesové intermezzo v jejím jádru. Jsou zde však i méně známé skladby, které mají ambice monstr hitů. Tak třeba Desire, kde kytara dokola drhne dusivý riff nebo Kilmisterova Hellraiser, která jakoby vypadla z repertoáru Kiss. Velmi se mi líbí i S.I.N. díky své melodické zpěvové lince, která ve mně vzbuzuje pocit jakési popové povědomosti a také samozřejmě díky Zakkovu nenapodobitelnému kytarovému kouzlení, které jí vynáší daleko nad oblast prvoplánového kýče.
Jak shrnout do jedné věty album, které je mnohými považováno za nejlepší co kdy Mr. Ozzy stvořil? Ano bylo komerčně nejúspěšnější, obsahuje spoustu hitů, navázalo na něj největší turné Ozzyho kariéry atd. Ano je skvělé, hodnotím ho 5 ti hvězdičkami, ale Předchůdce No Rest for The Wicked (O dokonalosti prvních dvou kousků s Randy Rhoadsem netřeba diskutovat) a následovník Ozzmosis je u mě ještě o stupínek výš. Předchůdce pro svou syrovost a pro "Madmanovský faktor", které v dalších albech již postrádám, nasledovník pro svou jedinečnou temnou atmosféru.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No More Tears
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Osbourne, Ozzy / No Rest For The Wicked
Na prahu čtyřícky Ozzy chytil další, již třetí dech a sehnal si novou zbraň a vyrazil s ní znovu dobýt svět a to se mu doslova podařilo.
Tohle, do té doby zřejmě nejtvrdší, Ozzyho album se stalo odrazovým můstkem pro závratnou kariéru mladého Zakka Wyldea, jehož charakteristický zjev a kytarový um z něho udělal přes noc metalovou ikonu přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ale i samotný Madman se tentokrát zdál v lepší psychické pohodě než kdykoliv předtím, a tak vcelku v tajnosti a daleko od mediálních tlaků a dychtivých očekávání vznikalo nové studiové album, na kterém se Ozzy znovu předvedl ve výtečné formě. Album No Rest For The Wicked bylo jednoznačným krokem směrem od pompézních produkcí z časů The Ultimate Sin k syrovému a o poznání divočejšímu hard ´n´ heavy konce osmdesátých let a stálo zejména, kromě Ozzyho nezaměnitelného projevu, na nespoutanosti a charakteristickém kytarovém rukopisu blonďatého dravce.
Už pilotní singl Miracle Man, jehož video se nahrávalo na britském území v útrobách gotického kostela, do kterého odvážný režisér nechal vpustit kromě rozparáděných muzikantů také desítky růžovoučkých podsvinčat, měl dát všem pánbíčkářům jasně na srozuměnou, že Madman je zpět. Skladba je úderná, rychlá, s typickými Zakkovými vyhrávkami a hvízdanci – tedy sebevědomý vstup na scénu jak se patří, navíc jasný příklon Ozzyho repertoáru směrem k tvrdosti. Druhý singl Crazy Babies s dětskými vampy ve svém obrazovém provedení však nebyl příliš dobrou volbou. Myslím, že album obsahuje mnoho lepších skladeb. Tak například přehlížená avšak plná hitových ambicí se mi jeví hned druhá Devil´s Daughter, která obsahuje vynikající zpěvovou linku gradující v glammetalovém refrénu nebo našláplé inferno Breaking All The Rules s jedním z nejlepších Zakkových riffů. Vrcholem je pro mne jednoznačně Bloodbath In Paradise, která na mnoho let dopředu korunovala Zakka Wyldea na post šílencova dvorního kytaristy. Skvělá je i těžkotonážní balada Fire In The Sky. Retrospekce divokých pokoncertních večírků plných drog a groupies z nedávné Ozzyho minulosti – to je Tatooed Dancer. Téma jeho věčného boje obsahuje jak jinak než Demon Alcohol.
Na závěr si dovolím tvrdit, že No Rest for The Wicked, které nastartovalo další část Madmanovi sólové dráhy, já osobně považuji za mnohem údernější, plnější energie, než všemi velebené No More Tears. Dostvává proto víc než pět hvězdiček, kterým bych ohodnotil jeho následovníka.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - No Rest For The Wicked
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Osbourne, Ozzy / Scream
Nejprve bych rád uvedl, že Scream vůbec nenavazuje na Black Rain, ale dá spíš označit za malou revoluci v Ozzyho tvorbě. Avizovaná obměna celkového výrazu Ozzyho tvorby se sice nekoná, ovšem díky příchodu nového kytaristy Guse G. dostáváme album, které není úplnou kopií těch posledních předchozích. Holt Ozzy už dávno patří mezi interprety, které slyšitelně svazují pravidla "vysoké soutěže" současného zábavního průmyslu. Být to někdo méně známý, do změn se zřejmě pustí s větší vervou. Scream je totiž albem, kterému, stejně jako několika jeho předchůdcům, šlo především o to rázně zatlouct na vrata současného rockového mainstreamu, při využití všech vymožeností té nejmodernější zvukové techniky, než se hračičkovsky mazlit s ekvilibristickými prvky, tak jako tomu bylo u Madmana a jeho kytarových hrdinů kdysi dávno v osmdesátých letech.
Při prvním poslechu jsem si hned uvědomil, že Ozzy s příchodem kytaristy Guse G hodně přitvrdil, což vůbec není na škodu. Jeho odlišný a více evropský přístup ke kytaře je patrný už od prvních momentů, kdy tento Řek vystřihne v úvodu Let It Die majestátní vyhrávku. Musíme uznat, že Zakk Wylde, ačkoliv jde o extratřídu, se přeci jen na posledních albech opakoval a jeho způsob hry pomalu přestával být v Osbourneových skladbách zajímavý. Změna tedy přišla v pravý čas. Hra Guse G. na mě působí barvitěji a je více žhnoucí. Oproti tomu, co Zakk Wylde předváděl na albech Down To Earth a Black Rain si zde přijdou na své příznivci klasičtějšího pojetí hry ve stylu staré hardrockové školy.
Když jsem poprvé slyšel úvodní skladbu Let it die, připadal jsem si jako bych poslouchal metalovou obdobu některé ze současných popových star, což ještě více umocňovalo prohnání Ozzyho hlasu jakýmsi automatem, a to zejména ve chvílích, kdy nás Ozzy ve slokách zpravuje o tom, kým vším se cítí být. Úvodní skladba se však nakonec vzedme a v refrénu jí to sluší. Takže jde nakonec o perfektně gradující song, který album dobře uvede. Stejně tomu je i u pilotního singlu Let me hear you Scream, který charakterizují rychlejší tempa, strojově přímočará rytmika a jednoduchý sloganovitý refrén. Skladba vyloženě dělaná na koncerty, která Ozzymu umožní tolik potřebnou spolupráci s publikem. Trojku Soul Sucker je možné brát jako pokus o napsání písně natolik hutné a důrazné, že donutí nejednoho fanouška ke vzpomínce na tvorbu Black Sabbath. Přesto i v jejím případě převládá moderní mainstreamová stylizace, ovšem hitovost předchozích dvou songů jí schází. Life won´t wait, Crucify a I want it more jsou volnější songy s opravdu povedenými zpěvovými linkami a vytříbenou akustikou. Sice ne tolik výraznou, jako byla svého času ta ve vypalovačkách I Just want you a See you on the otherside, ale vzpomínku na úžasné album Ozzmosis všechny navodí. První opravdu velký vrchol přichází s Diggin´me down, což je těžkotonážní skladba hodná mistra. Je ostrá v kytarových riffech, svou strukturou rozmanitá. Nemalý podíl na jejím výsledku má právě nový kytarista. Ovšem druhý a pro letošek absolutní vrchol obstará překrásná
Time, z jejíž atmosféry by si měli vzít příklad všechny současné ambiciózní rockové štiky, hrající výhradně podle trendů, které svou uniformitou pouze otravují. Prostě další skvělá píseň, kde se dočkáme nejen mnoha aranžérských vychytávek, ale i upevnění podstaty toho, co všichni od Ozzyho v dobré formě požadují – generační hymny. Zbylé skladby už jsou jen průměrné, spíše jen do počtu. Dnes již Ozzy prostě nenatočí album bez slabin jako to bylo právě u Ozzmosis, ale stále nám ukazuje, že nápady a elán do práce má a je vidět že omlazení kapely mu vždy jen prospěje. A proto má Scream u mě asi 3,5 až 4 hvězdičky.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Scream
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Osbourne, Ozzy / Ozzmosis
Po mém prvním krátkém komentu bych chtěl napsat plnohodnotnou recenzi, nebo chcete-li můj objektivní názor k Ozzmosis.
Nejprve tak všeobecně. V muzikantské žurnalistice je běžnou praxí koukat na Ozzmosis svrchu a tvrdit o něm, že je nedokonalé, vypočítavé, že za ním ani nestojí regulérní kapela, ale jen náhodný sběr velkých muzikantských hvězd. Proto také nenásledovalo po vydání alba velké turné a songy se na Ozzyho koncertech nehrají ani dnes. Posledním bodem ve výčtu neduhů bývá většinou produkce, na kterou plive i samotný Madman.
Ozzmosis roli černého Petra v diskografii vyfasovalo neprávem a své sehrál patrně i jednoduchý fakt, že bylo zkrátka tím
albem po No More Tears. Navíc se na něj čekalo nepoměrně déle, než je pro trpělivost fanoušků zdrávo, což zapříčinilo ze strany publika naprosto neadekvátní očekávání. Ozzy je přece jenom Ozzy. A Ozzmosis je zkrátka Ozzmosis. Víc než na energické rockové skladby plné skočných motivů se tentokrát vsadilo na hutně temné, pomalé a plazivé kusy, které své tajemství rozhodně nevydají během jediného poslechu. Rozhodně bych ho nenazýval "více komerčním".Odvážím se tvrdit, že tolik kvalitních hudebních nápadů neměl Ozzy na žádné své sólovce. To všechno by samozřejmě nebylo možné realizovat bez oné proklínané produkce Michaela Beinhorna. Produkce dotažené a krystalicky čisté. Produkce tak nadčasové, že i mnohé současné se s ní nemůžou ani zbla měřit.
A nyní k samotným songům. Kromě všeobecně akceptované pecky Perry Mason, je na albu ke slyšení hutný kousek I Just Want You, těžkotonážní, dá se říct mírně Sabbathovská Thunder Underground (Sabbathovská proto, že za právě za bassous stojí Mr. Geezer butler). Dále pak příjemně atmosférická See You On The Other Side, totální vyhlazovák Tomorrow, nebo skvělá balada Old L.A. Tonight. Naprostým bonbónkem je pak skladba My Little Man za účasti kytarového mistra Vaie. Člověk se může jen dohadovat, kolik dalších takhle skvělých skladeb leží na dně Ozzyho archivu. Jedno je ale jisté. Jejich vydání se jen tak nedočkáme, což je pro rockovou komunitu ohromná škoda. Dokonce i sám Vai tvrdí, že by společné album s Ozzym stálo za to, kdyby si ovšem Mandman nepostavil hlavu a práci na něm dokončil. Ale Ozzy je prostě Ozzy.
Album Ozzmosis je jiné. Je první z plejády alb, které vybočilo z řady zajetých rockových fláků. Postrádá sice onu pro Ozzyho tak typickou rock’n’rollovou dravost a feeling kapely hrající jako jeden muž, na oplátku ale reprezentuje nefalšované rockové umění, možná i lepší než na No more Tears. Jelikož No more Tears má 5 hvězd, dal bych Ozzmosis 6 hvězd.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
Osbourne, Ozzy / Blizzard Of Ozz
Nebudu se tajit tím, že Ozzy Osbourne je můj nejoblíbenější interpret. Poslouchám ho už asi 15 let. Jeho alba znám již nazpamměť, ale přesto se mi poslouchání jeho songů nikdy neomrzelo. Ovšem budu se snažit hodnotit jeho tvorbu objektivně a nezaujatě.
Jeho debutový počin Blizzard of se všeobecně považuje za zásadní album historii Hard and Heavy. Já si to taky myslím, do té doby nic podobného nevyšlo.
Jak se to vlastně stalo? Ozzy se vrátil z prvního protidrogového léčení, našel si nového přítele v podobě kytarového mága z kapely Quite Riot Randyho Rhoadse kapelu doplnil o bassáka Boba Daisleye, který se chopil i částečně skladatelské funkce, v minulosti již dokázala zachránit kariéru několika umělcům, bubeníka Lee Kerslakea a v neposlední řadě i o persónu za klávesama Dona Aireye, který vymyslel geniální klávesový part k songu Mr. Crowley.
A teď tedy k samotným skladbám. Album uvede dnes již koncertní klasika I don´t know. Ukazuje se zde opravdu skvélý talent Randyho Rhoadse a taky to, že Ozzy je zpět ve své top formě jako za starých časů u Black Sabbath. Druhá Craty Train, taktéž notoricky známá skladba, hraná na každém koncertě. Podle mě nejlepší kousek na albu. Nezapomenutelné Ozzyho "zahulákání" na začátku skladby a hlavně Randyho riff a sólo (mj. 10 nejlepší sólo na historie dle. Rolling Stone) dělá z tohoto tracku opravdovou pecku. Mr. Crowley (song na památku zesnulého Ozzyho přítele) je taktéž notoricky známou koncertní peckou. Záhrobní klávesy, skvělý Ozzyho text a zpěv a samozřejmě Randyho kytara se vám perfektně vryje pod kůži. I ostatní svižné skladby mají co nabídnout. Ozzy ukazuje, že je ve své pěvecké top formě jako nikdy před tím a spolu s Randym jim to šlape a tak většina z těchto skladem zaznívá do teď na koncertech. Zbívá nám tu ještě krátké Randyho instrumentální intermezzo (bohužel již ho nestihl studiově dokončit) a pak taky dvě balady. Skvěle gradující Revelation a pak taky Goodbye to Romance, která šíleného a tvrdého rockera ukazuje i z jiné stránky.
Podtrženo sečteno, toto debutové album vystřelilo Ozzyho kariéru do závratných výšin a já bych mu za to udělil 6 hvězd, které tu bohužel nejsou.
» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Blizzard Of Ozz
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy
