Profil uživatele Danny


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Sting - Brand New Day
2019-03-05

Sting / Brand New Day

3 stars

Sting natočil mnohem lepší album než předchozí Mercury Falling. A řadu věcí ve svém hudebním pojetí změnil. To podstatné a slyšitelné je dáno novou postavou producenta; pokud tuto roli do minulého alba plnil hvězdný Hugh Padgham, tady se objevuje Kipper. A proto přibylo mašinek, sekvenceru a programovaných pasáží včetně bicích. Nic nebylo ponecháno náhodě a vznikla ohromující kolekce, trpící ale zřetelným neduhem: je přeprodukovaná. O starších Stingových albech jsme říkali, že jsou pestrá, pro toto mě napadá jiné označení - slepenec. Různé vlivy jsou naplácané na sebe, aniž by se je tvůrci snažili na některých místech smysluplně propojit a prolnout. Nejbizarnější je z tohoto hlediska píseň Fill Her Up, zpočátku další nevýrazný country popěvek ve Stingově repertoáru se steel kytarou a hostujícím Jamesem Taylorem. Nevýrazná melodie a celkově jalová skladba po dvou minutách totálně změní hudební kulisy a do sterilního šera přináší podstatně víc světla - country nejdříve vystřídá výborný gospelový pěvecký sbor, zpočátku zdrženlivý a subtilní, který se později nechá strhnout svižnou instrumentální jízdou, aby nakonec ustoupil ostinátnímu jazzovému finále, velmi soustředěnému a příhodnému. Kéž by v tomto duchu bylo celé album.

Album asi nejvíce proslavila skladba Desert Rose, ve které hostuje zpěvák Cheb Mami, a vůbec to není špatná věc. Její dvoutónová melodie mohla být ale mnohem členitější, pak by šlo o naprostou bombu, ale není tomu tak a Stingův fígl, kdy pod stále stejnou melodií mění harmonickou základnu, už tady moc nefunguje, to už použil u velkých pecek The Police: u So Lonely; Roxanne i u Can't Stand Losing You. Stejným neduhem trpí i úvodní A Thousand Years, její dvoutónová melodie je tady navíc konfrontována s bezmála šestiminutovou plochou a subtilní popěvek tohoto typu tady nemá šanci uspět. Producentský rámec etno ambientu v souvislosti se Stingem nedává dost dobře smysl. Přitom stačilo melodii více rozvinout a najít s instrumentací více styčných ploch, Sting tohle umí.

Stingova tvorba tady navíc naráží na mantinely sebe sama, tedy toho, co už sám Sting použil. Koncept skladby Big Lie Small World už se na minulých albech několikrát objevil, není to ale špatná skladba. A navíc se tu zásadně prosazuje trumpetista Chris Botti, který nahrávku ze šedi zvedá do vyšších pater. A není to zdaleka naposled, jeho přínos je tu zcela zásadní. Stingova rozpolcenost, zda hit, nebo plnokrevnou skladbu, naplno ukazuje After The Rain Has Fallen. Ve slokách je to velmi zajímavá a promyšlená skladba, v refrénech zbytečně vstřícná hudební plocha bez napětí a prvku překvapení.

Divnou jízdou je i Perfect Love... Gone Wrong a ani tady nejde o veskrze špatnou věc. Skvělý je tu opět Chris Botti a na něm hudební konstrukce stojí. Jazz a k němu přilepený francouzský rap je tu opět divným slepencem, tohle Sting ale ustál. Tomorrow We'll See je už ale moc šablonovitá a ve svém neustálém opakování hlavního tématu ztrácí sílu. Těsně před finále se nám zjevuje Ghost Story, melodie ohlodaná až na kost podobně jako Valparaiso, což byla skladba z předchozího alba. A paradoxně nemá její sílu, je ale zpracovaná lépe a úplně během své expozice rozkvete, přestože tady Stingovy hrátky s rytmem a metrem nedávají úplně smysl a píseň rozbíjejí. Na konci nás čeká titulní píseň, Stevie Wonder s harmonikou a vlastně dobrá skladba, plná zajímavých míst, přestože nemá sílu starších věcí.

Je mi jasné, že už je Sting z prvních alb dávnou minulostí, tohle album ale není vůbec špatné.

» ostatní recenze alba Sting - Brand New Day
» popis a diskografie skupiny Sting


Swans - Public Castration Is A Good Idea
2019-03-04

Swans / Public Castration Is A Good Idea

0 stars

Klasická hudba si časem hledání, které nikam nevedlo, prošla v různých obdobích 20. století. Tady se objevily trendy jako aleatorika, sónická hudba, dodekafonie atd. Jednotícím prvkem byla snaha najít nové cesty pro hudbu, a to mnohdy za cenu hudby samotné. Nic kloudného z toho nebylo, ale k tomuto zjištění vedla poměrně dlouhá cesta. Těžko si představit, že by zrovna k tomuto hudebnímu období fanoušci nadšeně směřovali. Naopak, oblast klasické hudby tady utrpěla velké ztráty a trvalo řadu let, než se z ran, které si sama způsobila, alespoň částečně zotavila. V podobném duchu pak pokračovala řada kapel mimo rámec klasické hudby,

Jsem přesvědčený, že hudební experiment má smysl pouze tehdy, pokud přinese zajímavou a překvapivou hudbu. Pokud je ale na jeho konci těžko přístupný a vlastně zcela nehudební tvar, pak nemá smysl. A tak je to i v případě tohoto alba. I po opakovaném poslechu nevidím žádný důvod se k albu vracet, vlastně ho ani nedoporučuju. Já vím, že je těžké najít hranici mezi geniálním, zcela novým přístupem k hudebním strukturám a umanutou prázdnotou, tady jsem si ale docela jistý, že v případě odmítnutí těch podivně pojatých sónických ploch svět vůbec o nic nepřijde. Opravdu jistý.

» ostatní recenze alba Swans - Public Castration Is A Good Idea
» popis a diskografie skupiny Swans


Sting - Mercury Falling
2019-02-21

Sting / Mercury Falling

1 stars

Mercury Falling je kolekce matných a nudných písní. Místo důmyslných kompozic s promyšlenou instrumentací tu najdeme jen plošnou akordickou sazbu v rámci otřepaných struktur. Chybí aranžérská vynalézavost i prvek překvapení. Úvodní The Hounds Of Winter v sobě sice nemá nic převratného a vedle starších věcí působí jak chudý příbuzný, nakopnutý riff a harmonický půdorys tu ale celkem dobře fungují. Při dalším poslechu bohužel zjistíte, že je to jedna z nejlepších písní na albu. Pokud Sting použije nepravidelné metrické členění, působí toporně a strojeně - dělení frází na devět dob ve skladbě I Hung My Head nedává smysl, skladba tím nic nezískala a celek zní krkolomně, figury v proudu hudby o sebe doslova zakopávají. Úplně se nabízí, že prostředek se tady stal cílem. Let Your Soul Be Your Pilot měla ustát roli ústředního singlu alba a je to vlastně výmluvný reprezentant této kolekce: nevýrazná skladba s melodií, které máte za chvíli plné zuby. Řemeslně odvedená skladba, ve které není původního vůbec nic.

Jedinou písní, která snese měřítka se starším repertoárem (jak je to smutné!) je I Was Brought To My Senses. Té sedmidobé členění doslova sluší a vnáší do skladby příjemnou dráždivost; a konečně se v ní dočkáte Stinga, na kterého jste byli zvyklí. Ve skladbě se lehce jazzuje a je to v tomto případě k věci.

You Still Touch Me je tak plochá a mdlá, že je její poslech na hranici sebetrýznění. Situace se ale nelepší a následující country popěvek I'm So Happy I Can't Stop Crying přináší vlastně totéž, jen v jiném provedení, i tady platí, že kdo tu hudební bezradnost doposlouchá do konce, je hrdina. O malinko lepší je All Four Seasons, ale i u ní po chvíli pochopíte, že se žádných zázraků nedočkáte. Je to hra na jistotu, chybí jiskra, chybí nápad. Je až zoufalé, čemu jsou posluchači vystaveni. Další hrátky s nepravidelným frázováním přináší Twenty Five To Midnight, i tady se ale naprosto míjí účinkem a působí uměle. Jsme skoro na konci, v potemnělé La Belle Dame Sans Regrets si Sting zazpíval francouzsky, šedivou kompozici nezachraňuje ani Millerova akustická kytara a jazzové sólo klavíru tady působí jak povinný prvek v krasobruslení. Valparaiso je nápěv s keltskou příchutí, není úplně špatný, chybí mu ale výraznější aranžérský nápad. Závěrečná Lithium Sunset je další odrhovačka bez nápadu.

Mercury Falling je mizerné album.

» ostatní recenze alba Sting - Mercury Falling
» popis a diskografie skupiny Sting


Sting - Ten Summoner's Tales
2019-02-20

Sting / Ten Summoner's Tales

5 stars

Sting otočil kormidlem a vydal se novým směrem. Ubylo jazzových pasáží a ty nahradila směs rozličných ingrediencí a taky cosi, co bychom mohli nazvat Stingův rukopis. U něj je to ale jako u každého velikána těžké, nabízí vám, co ho napadne. Přiznal tehdy, že se hudbou hluboce zabývá, studuje partitury mistrů klasické hudby a chce být ještě lepší. Na mnoha místech tohoto alba je to slyšet, s harmoniemi pracuje nezvykle a nutí posluchače, aby s ním v určitých okamžicích spolupracovali. To mu na masové oblibě jistě nepřidalo, přemýšliví posluchači ale hltali každé jeho hudební gesto. Vyznavači "uměleckého" rocku nad jeho nápaditou hudbou i nadále ohrnovali nos a dál poslouchali své vyvolence a alespoň slovně poměřovali míru prožitku z těchto děl. Je taky škoda, že jde o poslední album, které stojí na tak pevných základech. Mozaika skladeb je velmi pestrá, žádný použitý přístup se už v rámci alba nezopakuje. Těžko najít vrchol alba, přesto je tu skladba, která nad ostatní zřetelně ční: Seven Days. Jde o pětidobý koncept, který nemusí u posluchačů dobře fungovat - tady ale funguje dokonale. Na pět dob se sunou sloky i refrén, každá fráze, je to jedna z nejsilnějších věcí, co Sting kdy udělal.

Hledat na albu různě silné momenty je těžké a vlastně nesmyslné. Pokud předešlá alba stála na jazzovém přístupu, kterému Sting vtisknul vlastní osobitost, pak základním principem tohoto alba je multižánrová pestrost. Sting je nevšedně vynalézavý a v každé chvíli ví, co dělá. Skladba It's Probably Me tu není s Claptonem, toho byste tu hledali marně (tu najdete na CD k filmu Smrtonosná zbraň - Lethal Weapon), stejně jako v ní není bluesový základ. V tomto případě jde o skladbu silně jazzově "rozteklou" a velmi dobrou. Nemá cenu obě verze srovnávat, jsou dobré obě. A pokud mi úplně nesedla videohitovka Fields Of Gold, o to víc mě tu dostala nádherná Shape Of My Heart.

Další, a bohužel poslední, Stingovo výborné album. Skvěle namíchaná kolekce bez očividné slabiny.

» ostatní recenze alba Sting - Ten Summoner's Tales
» popis a diskografie skupiny Sting


Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail
2019-02-18

Thank You Scientist / Stranger Heads Prevail

5 stars

Tato parta klame tělem. Neustále ve vás vzbuzuje pocit něčeho, co nakonec nemá v úmyslu naplnit. Podsouvá vám protichůdné hudební postupy, nutí vás domýšlet nevyřčené a když tomu přijdete na kloub, za chvíli vám servíruje něco úplně jiného. Je to protipól toho, čemu se dnes říká "prog music", ona skutečně progresivní je, protože neskládá dlouhé kompozice z banálních částí, stejně tak neprokládá nudné pasáže složitými mezihrami, aby celek obstál umělecky. Thank You Scientist používají hudbu bez ohledu na cokoli. Takových kapel tu v současnosti moc není.

Poslech to není jednoduchý, musíte potlačit vlastní předsudky a představu, jak má ta vaše hudba vypadat. Pokud hledáte hudbu podle určité šablony, tedy takovou, jaký je současný prog rock (měl bych ale psát "prog" rock, protože scéna kapel, které jsou si podobné jak vejce vejci, moc progresivní není), tady ji nenajdete, tato kreativní kapela vám ji neposkytne. Thank You Scientist se vám pokoušejí nabídnout nové obzory. Je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte, nebo jestli sáhnete po něčem, co máte vyzkoušené a co důvěrně znáte. Tyto kapely jsou vzácné, nekompilují do dlouhých kompozic tisíckrát omleté postupy a emocionálně vylhané sladkobolné plochy, ale snaží se hledat nové cesty. Nečekejte rockové pseudosymfonie, tahle kapela je mnohem dál a její hudební svět se odmítá ohlížet na autority.

Je neuvěřitelné, co se kapele podařilo složit a ještě to nastudovat a prezentovat. Tohle je progresivní hudba.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Stranger Heads Prevail
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist


Sting - The Soul Cages
2019-02-16

Sting / The Soul Cages

5 stars

Ve Stingově diskografii jde o naprosto odlišné a ojedinělé koncepční album. Představuje hudbu ztišenou a plošně potemnělou; něco jako autoterapii prostřednictvím hudby. Sting se na albu vyrovnával se ztrátou otce a do svých písní ukryl silné emocionální proudy, oproštěné od jazzové příchuti i od hitových ambicí. Jde o autobiografické koncepční album, na jehož půdorysu ožívá příběh chlapce Billyho a i z tohoto důvodu skvěle funguje jako celek. Zásadní skladbou, při které si člověk ani nechce představovat, co se Stingovi aktuálně honilo hlavou, patří Why Should I Cry for You. Kromě ústředního tématu "pláče pro někoho" se v ní okolní krajina, pro všechny zbývající dny, mění v prázdné moře ticha, po kterém se bezcílně pohybujeme, v jednobarevný svět, jehož barvy krvácejí do rudé a pokud tady zahlédnete tvář blízkého člověka, pak to jen hvězdy s vámi hrají krutou hru. Moře je tu častým obrazem, prostředím, ve kterém Sting nechal odehrát příběhy z hlubin své duše. Otázky o podstatě citových vazeb mezi lidmi a jejich projekce, které textem prostupují, zůstávají bez odpovědi. Je až mrazivé (a přitom logické), jak snadno se na vlnu tohoto alba naladíte.

Je příznačné, že ve vstupní Island of Souls sní Billy svůj sen o plavbě na místo, kde by kromě něj a jeho otce nebyl už nikdo jiný. Úvodní hudba přináší motiv dálek a klidu, a pocit, že čas se pohybuje mnohem pomaleji. Kathryn Tickell nám vstupní myšlenku hraje na malé skotské dudy a Sting do subtilní písně důmyslně ukryl řadu kompozičních rafinovaností. První je samotná instrumentace, která v třídobém metru pracuje s dvoudobými motivy a citlivě pracuje s party jednotlivých nástrojů, zejména ale rozmlžil hranice mezi dur a moll a vytvořil ideální prostředí pro posmutnělý rámec písně. V těchto kulisách Billy nakonec prozradí, kam by rád s otcem, kterému zbývá už jen malý úsek jeho života, odplul - na ostrov duší.

All This Time nás přesvědčí, že nic kolem nás se neděje náhodou, všechno má svůj důvod a všechny události se vlastně neustále opakují. Motiv řeky tady představuje jistotu, voda v každé z nich doputuje do moře, ale i symbol času, který není možné zastavit (stejně jako řeku), úniku a cesty samotné. Billy chce svému otci poskytnout věčný odpočinek právě na moři a svým způsobem pociťuje úlevu, přestože smutek jeho tělem proudí dál. Hudba tady poprvé a naposled zazní v optimističtějším duchu.

Muzika k Mad About You je krásná sama o sobě, Sting nad sebe poskládal různě motivy a melodické riffy, které jakoby neměly nic společného, když ale zazní společně, vytvářejí působivý celek. Překrásné obrazce tady svým saxofonem kreslí Branford Marsalis, podle potřeby jen v nepatrných tazích (až na krátký okamžik, kdy si prostor svým sólem vezme pro sebe), o to ale účinněji. Billy chápe, že svět není černobílý, a i když to pro něho není snadné, pokouší se myslet i na pozitivní věci. Vzniká v něm pocit, kterému dost dobře nerozumí, mísí se v něm láska se smutkem, volnost s pocitem, že každé prožívání nás vlastně svazuje a jistota, že i ty nejkrásnější okamžiky mají svůj konec.

Jeremiah Blues (Part 1) je hořká toulka po světě. Ve zrychlené hudbě nejsou zjevné části, hudba se mezi jednotlivými motivy a úseky spíš převaluje a pocit tísně umocňuje riff, který funguje jako knoflíček na krku u košile, která je nám malá. Harmonizace je úzká a tady pracuje s jazzovými strukturami, ne v podobě celkové výstavby, ale pro pocit v každém okamžiku, pro to, aby hudba bezcílně bloudila stejně, jako Billy hledá ve světě pro sebe své místo. Nic ale nenachází. Jde o další skvělé místo na albu, Stingova hudba tady zcela slouží svému poselství.

Why Should I Cry for You, o které byla řeč v úvodním odstavci, představuje středobod příběhu a uvědomujeme si, jak je Billy (a nejenom Billy!) velmi zranitelný a jak se naše osudy v určitém okamžiku zjednoduší. Hudba přeskočí do instrumentální Saint Agnes and the Burning Train, ve které si naši titěrnost jen potvrdíme. Skladba, hraná na akustickou kytaru, je až průhledná. Sting v ní přinesl jednoduchý, ale nepravidelný (jako vždy) motiv, který vás přesvědčí, že se přes veškeré úsilí, stejně nedokážeme hnout z místa. A trojici "smutének" uzavírá The Wild Wild Sea, skladba, ze které Sting odstranil zjevnou rytmickou pulzaci a píseň si tak prostorem jen tak pluje. A je to vlastně logické. Plavba po zčernalém pustém moři, kterou vás provází jen temně rudé nebe a stíny, kterým přisuzujete větší význam, než mají, ani jiné prostředí nepředpokládá. Zlomená Billova mysl produkuje zhmotnělé vidiny, plné naděje a vzrušení - hudba v těchto chvílích graduje, nepřináší ale celkové zesílení, jen občasné bušení, které ovšem zase zmizí. Billy si uvědomuje, že cesta k místům, na která věřil, neexistuje. Skladbu uzavírá vstupní motiv celého alba, opět tu zní skotské dudy v příznačné melodii.

Nejhybnějším bodem tady je titulní skladba. Billy dojde k přesvědčení, že všichni lidé a všechny události i věci tohoto světa zanechávají po sobě nějaký otisk, že nic jen tak nezmizí a stane se součástí vyššího celku. Všichni se pak ocitneme na jednom místě. Ovšem symbol klece tady má i určitou naléhavost vzhledem k probíhajícím životům a potenciálnímu ostrovu duší - "hledejte světlo", nabádá Sting.

Finále představuje When the Angels Fall, v té Sting opět nepracuje se zřetelnou rytmikou a hudební tok "nahodile" hledá směr. Nejasný pocit i tady umocňuje nerespektování duality dur-moll a melodie, pomocí které Sting spíše vypráví a vzpomíná na otce. A uvědomuje si, že i přes rány na duši a bolest, svět jde dál. Myslí také na své děti a celkově se smiřuje s osudem. Hudba na konci zní konejšivě a klidně, skladba se usadí v dur a i rytmika je nakonec pravidelná. Končí smutné, ale fascinující divadlo.

Nikdy před tímto albem, ani nikdy později, Sting podobný koncept nepřinesl. Ono by asi bylo zničující, opakovaně ze sebe dostávat tak opravdové a bolestné emoce. V tomto případě ale vzniklo album zcela mimořádné. Mimochodem, je to první album, které se Stingem nahrál kytarista Dominic Miller.

» ostatní recenze alba Sting - The Soul Cages
» popis a diskografie skupiny Sting


Sting - The Dream of the Blue Turtles
2019-02-12

Sting / The Dream of the Blue Turtles

5 stars

Stingův sólový debut patří mezi důležitá alba mé sbírky, kombinace rocku, popu, jazzu, reggae a dalších ingrediencí na něm vytváří působivé a velmi originální hudební struktury. Pokud jsem pod nálepkou "progresivní" vždy viděl hudbu původní a svébytnou, ne tu škatuli vzájemně si podobných kapel, pak toto album její podstatu naplňuje zcela bez výhrad. A zásadně k tomu napomohli jazzoví hudebníci, se kterými Sting album nahrál.

Vstupní If You Love Somebody Set Them Free s krásně nakopnutým harmonickým riffem a pulsující jazzrockovou rytmikou měla tu "smůlu", že z ní byl i úspěšný hit, což se v prostředí umělecké hudby vnímá jako něco nepatřičného. Sting je tu velmi impulsivní a nechá svou hudbu ke každému refrénu modulačně vystoupat. Sledovat part jednotlivých nástrojů je velmi inspirativní. Další směs různých přístupů se objeví hned v následující Love Is The Seventh Wave, ve které se kříží svérázně triolové reggae (rozhoupaný triolový rytmus není pro reggae vůbec typický) a africký pop, výrazný zejména v harmonii. Síla skladby, kromě nezvyklé rytmické projekce, spočívá v úsporné, ale dokonale promyšlené aranži. O tom, že se Sting nehodlal omezovat žádnými stylovými ani jinými hudebními hranicemi, svědčí potemnělá skladba Russians, ve které jako hlavní instrumentální motiv objevíme melodickou skicu ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Skladba patří k vrcholům alba i Stingovy tvorby. V jemně přitlumené rovině se hudba pohybuje i v Children's Crusade, kde ve slokách opět zní jen to nezbytné a kapela si větší expresi schovala až do refrénu a posléze do času 2:10, kde se na albu poprvé dočkáme rozsáhlého jazzového sóla, ve kterém exceluje saxofonista Branford Marsalis. V tomto duchu pak muzikanti dotlačí skladbu, ve finále opět zpívanou, až do konce. Impozantní věc. A divoké jazzování pokračuje dál, tentokrát v jazzově pojatém boogie Shadows In The Rain s dalšími sóly, ve kterých se vystřídají klávesista Kenny Kirkland a pak opět Marsalis. Kapele to báječně swinguje, bubeník Omar Hakim hraje těžké předsazované riffy s obdivuhodnou lehkostí a ostatní instrumentalisté nestabilní texturu skvěle doplňují.

Stingovu oblibu v ostinátních, stále opakovaných doprovodných figurách, ze kterých vytváří subtilní doprovodné předivo, najdeme ve We Work The Black Seam. Zpěvová melodie je tady velmi široká a jde proti harmonii, což je vokální praktika, typická pro jazz. Díky propojení zpěvu a spodní akordické sazby vznikají působivé "otevřené" harmonie a když píseň vstoupí do refrénu a hudba nabídne barevnější harmonizaci, prázdnota jakoby pominula. To je síla kontrastu a schopnosti vynalézavého aranžování. Další velmi silná věc. Sting ale nepolevuje a v tepu skladby Consider Me Gone, kde hraje prim lehounká souhra baskytary a bicích, servíruje další skladbu, která staví na jazzovém základu, tentokrát úsporně úzkém s odpovídající neurčitou vokální melodií. Ta, jako by se na konci frází vždy téměř rozplynula. Kratičká titulní The Dream Of The Blue Turtles nabídne porci instrumentálního jazzu s jasným členěním a vnitřním bezmála freejazzovým partem.

Pro poslední dvě položky si Sting schoval opravdové vrcholy své momentální tvorby. Harmonicky kluzkou Moon Over Bourbon Street s příchutí nočního baru a následné noční procházky. Muzika plyne tak lehce, až si posluchač ani neuvědomí, kolik se toho v ní odehraje. Sting nemohl tušit, jestli lidé tuto jeho hudební vizi přijmou a byl z tohoto ohledu velmi odvážný, když před ně předstoupil s takovou hudbou. Finále je impozantní, Fortress Around Your Heart nastupuje ve svých figurách vždy o trochu dřív, než kde jsou zjevné metrické hranice písně. Předsazované "bloky" mají navíc krásný harmonický pohyb, pro který Sting našel fascinující melodické fráze.

Parádní album, plné neotřelé muziky. Jeho postupy Sting dále rozvinul na svém dalším titulu Nothing Like The Sun. Hudba na něm je možná o něco méně přístupná, ale o to barevnější - navíc s pocitem, že je nutné se k němu neustále vracet a objevovat další a další skryté tvary.

» ostatní recenze alba Sting - The Dream of the Blue Turtles
» popis a diskografie skupiny Sting


Prokop, Michal - Holubí dante
2019-02-10

Prokop, Michal / Holubí dante

4 stars

Michal Prokop je mimořádná osobnost tuzemské hudby. I u něj pociťuju lítost nad tím, že v dobách své největší umělecké kvality nenatočil víc alb. Holubí Dante je navíc velmi dobrá deska, která sice obsahuje slabší místo, ale jako celek je velmi přitažlivá.

Po Prologu, zajímavé instrumentální introdukci, se na nás vyvalí hardrockové riffy a Prokopovo vypravěčství ve skladbě Kolik. Je to sice podivná kombinace, ale tady funguje dobře, přestože Oulíkův text je spíš popisný. A navíc je opatřena skvělými aranžemi a důmyslnými instrumentálními mezihrami.

Ve skladbách jako je Noc je dlouhá mám Prokopa nejradši, jeho hlas v nich získává prostor i přesvědčivost; gradovaná skladba s jazzrockovými vyhrávkami má navíc osobité kouzlo sama o sobě. A tady začíná silná linka alba, následuje totiž výborné Blues o víkendu, od kterého jsem si tolik sliboval, svébytně postavené boogie a v rámci alba navíc jedna z obrazotvorných skladeb. V podobně "filmovém" duchu pokračuje titulní Holubí Dante s textem skvělého Pavla Vrby a s imaginací ještě hmotnější, než u předešlé písně. Obrazy nám před očima doslova ožívají.

Následuje dvojice písní, které jsou jako den a noc. Slabší chvilku si Prokop vybral písní Závrať. Jeho hudba tady pracuje jen s jakýmsi obrysem melodie a Oulíkův text je tentokrát vyloženě špatný, nic nám nesděluje a je obsahově prázdný. Následující Tvůj svět - tvé zázemí naopak považuju za vůbec nejlepší Prokopovu píseň ze všech jeho alb. Mrazivé harmonie jsou tu vystavěny z opakujících se harmonických vazeb pevně připoutaných k ústřednímu tonálnímu bodu, které jazzově modulují do vypjatého finále. Je to přitom velmi neotřelá hudební konstrukce s překvapivými prvky.

Při závěrečné Všichni, kteří hráli s námi si můžete vyzkoušet své znalosti a určit, ze kterých skladeb světových hudebních veličin pocházejí uvedené fragmenty. Skladba je spíš poctou vzorům, než samostatným uměleckým dílem, ale i taková koláž může být platnou součástí celku a dokonce jeho završením, jako v tomto případě. Holubí Dante je výborné album zpěváka, jehož význam bude už asi navždy nedoceněný. A také album, které kromě nesporných Prokopových pěveckých kvalit ukázalo, jak je důležité si vybrat kolektiv tvůrců, kteří talent hlavního protagonisty ještě umocní. A není to zdaleka naposled.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Holubí dante
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal


Michnová, Zuzana - Rány
2019-02-09

Michnová, Zuzana / Rány

5 stars

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života. Myslím si, že Pavlíček i Michnová na něm překročili svůj stín a dodnes se mi neoposlouchalo. Pavlíček byl na vrcholu uměleckých sil a nápady doslova sypal z rukávu, současně si dobře uvědomoval, že pokud má mít album svébytnou atmosféru, musí komponovat jinak než pro Stromboli nebo Pražský výběr. A podařilo se. Vklad Michnové byl zejména interpretační, protože některé texty byly trochu schematické a pro Marsyas psala lepší, ale i tak do sebe všechno dobře zapadlo a vzniklo album, které já považuju za dokonalé.

Otvírák alba, skladba Zapomenout, má jiný začátek na vinylu a jiný na CD a není mi moc jasné, proč v reedici došlo k takovému zásahu, je to ale nepodstatné pro struktury dokonalého hudebního díla. Je hrozná škoda, že ti dva v tomto období nevytvořili pokračování projektu, nápady na to určitě měli. Později už by to nemělo cenu, protože se u obou hlavních tvůrců alba z nějakého důvodu vytratilo to těžko postihnutelné kouzlo jejich tvorby. Škoda. Zapomenout je výborně zaranžovaná vypalovačka, vrstvy kytar vytvářejí hutnou základnu pro Michnové zpěv a Pavlíček si tady hraje spíš s náladou než že by vytvářel pro něho tak typické kaskádovité harmonie, přesto se jim úplně nevyhne a v refrénu nechá pod měnící se akordickou strukturou viset stejný basový tón. Je to detail, ale velmi účinný. Text tady je skvělý: "No tak si projdi ten divnej svět..."

Jednou v životě je jednou ze dvou skladeb, které napsala Michnová a kterým život v hudebním prostoru svým aranžmá vdechnul Pavlíček, tou druhou je Anonym, jediná lehce nevýrazná píseň tady. Pavlíček vsadil na kytarovou mozaiku, ve které se různě pojaté kytarové party doplňují, překrývají nebo velmi často rytmicky od sebe odrážejí. Ani tady nepřehnal míru a zůstává pokorným služebníkem písně, přesto je instrumentace silnější než písňový základ a díky Pavlíčkovi píseň doslova rozkvetla.

Další dvě položky jsou pro album zcela zásadní a jde o mimořádné skladby, ve kterých se všechny složky potkaly v ideálním spojení. Éterická Už je pryč (název skladby naprosto vystihuje její podstatu) je vyskládána z droboučkých kytarových vyhrávek, z motivických pavučin, do kterých Michnová zpívá o pomíjivosti každého našeho okamžiku, ve slokách tiše, v refrénech ale pevně s pocitem pochopení. Hudba jde s textem a je stále silnější, současně Pavlíček velmi rafinovaně pod povrchem mění harmonickou složku, kterou rozšiřuje o úzké akordické odbočky. Je to obdivuhodná skládačka.

Titulní Rány pak dovršují extatický pocit z tohoto úseku alba, hudba jde opět za textem a je neobyčejně plastická. Pavlíček neplýtvá motivy a riffy a tím, že se drží na uzdě, kompozici velmi pomáhá. Jeho schopnost plastické jednoduchosti je tady až omračující a když nás vyvede do refrénu, otočí kormidlem a lehce přitápí pod kotlem. Hudba, která tady graduje, je naprosto dokonalá a sám autor se tady na chvilku urve ze řetězů. Velmi cudně a zcela vhodně.

Na půdorysu valivých kytar postavil Pavlíček většinu skladeb druhé strany vinylového alba a hned vstupní Chceš tisíc věcí pěkně kluše za kytarovým předivem. Ale je to Pavlíček a své riffy opatřil řadou sólově pojatých meziher. Tady se vyřádil a posluchači s ním.

Lucrezia Borgia je krásná píseň a velmi chytrá skladba, harmonicky neukotvená, což v posluchačích vzbuzuje pocit lehké nejistoty. Všechny instrumentální části tady nikam nepospíchají a Pavlíček kreslí další a další miniobrazy, ze kterých skládá výsledné dílo. Když už si na nějakou část zvyknete a lehce si ji pamatujete, pak už se neobjeví, to si buďte jistí.

Sen o koních je vystavěn podobně jako Chceš tisíc věcí, i tady jdou kytaru více s rytmem než s plošnou náladou, a tady nejvíc z celého alba ctí harmonickou podstatu písně a aranžmá je tomu přizpůsobené. A je to jedno z mála míst alba (ale není první), kde slyšíme Pavlíčka i zpívat. Následná, už předposlední skladba Obraz v písku tady funguje pomalu jako dvojzpěv s předchozím Snem o koních, je to ale dáno ujasněnou koncepcí alba i jeho dramaturgií. Všechno se neochvějně pohybuje k finále a tím je Čím se liší s nervní basou, která je poskládána z kratičkých, ale zásadních vstupů a s další porcí neukotvených harmonických postupů. V refrénu je to nejvýraznější.

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života.

» ostatní recenze alba Michnová, Zuzana - Rány
» popis a diskografie skupiny Michnová, Zuzana


Henderson, Scott - Dog Party
2013-03-01

Henderson, Scott / Dog Party

4 stars

Scott Henderson je především jazzově nasměrovaný kytarista, který v oblasti cool jazzu patří mezi absolutní špičku. Proto si ho do svých projektů půjčovaly a půjčují veličiny jazzových fúzí Jean-Luc Ponty, Joe Zawinul, Chick Corea a mnozí další. Touhu po šťavnaté jazzrockové hudbě s příměsí funku, blues a řady dalších ingrediencí si už bezmála třicet let Henderson uspokojuje v jím založené kapele Tribal Tech, v daném ranku jedné z nejlepších na současném hudebním světě. V roce 1994 možná trochu překvapivě nahrál a vydal album v zásadě tradičních bluesrockových písní a jde z mého pohledu o velmi zdařilou kolekci, už proto, že i v ní své jazzové cítění nezapře. Kromě chybějícího baskytaristy Willise mu s ní společně s řadou hostů pomohli jeho kumpáni z Tribal Tech: Kirk Covington (bicí) a Scott Kinsey (klávesové nástroje).

Albu dominují stylový a instrumentální nadhled, radost z hudby a zvláštní pohoda - a skvělý Henderson. Je jedno, jestli hraje dlouhé sólově pojaté riffy, nebo dobarvuje bluesové vokální party, nikdy nesklouzává k prošlapaným cestičkám a snaží se vymýšlet nově postavené vyhrávky (hezky rozházené jsou v rychlé instrumentálce "Milk Bone"); vždy ale se zřetelnými odkazy ke klasice: stačí dobře poslouchat třeba titulní "Dog Party" a soustředit se na kytaru. Henderson neničí bluesrockovou tradici experimentální svéhlavostí, ctí formu i náladu a je hudebně zábavný. Je slyšet, že i blues umí a baví ho - "Fence Climbin´ Blues" a vypjatě pomalé "Smelly Ol´ Dog Blues" jsou toho dobrým příkladem. Cestu ke kořenům kříženou Hendersonovou osobitostí pak představuje krásná (a krásně zazpívaná, tady exceluje Erin McGuire), triolově rozhoupaná "Same As You", jedna z mých oblíbených. Chvílemi jsme v lehkém jazzovém závanu a vše zní tak tradičně a samozřejmě, že si toho ani nevšimneme; jinde - v hybné "Hell Bent Pup" - objevíme zajímavé křížení tvrdšího rocku s jazzovou příchutí. To mě baví.
"Hound Dog" je už hodně letitá pecka, napsali ji Jerry Leiber a Mike Stoller a já ji mám spojenou s tím, jak ji zpíval Elvis Presley - tady je ovšem o mnoho tvrdší a stejně zní i sóla, kterými je prošita. Chvílemi jako nadzvukové letadlo.
Mám tohle album rád a obdivuju, jak se Henderson vypořádal s tím, aby v rámci zadaných forem vytvořil hudbu ryze vlastní. Každá píseň je jiná a to v blues rocku není vždy obvyklé. Tuto psí kolekci nasazuju pro zlepšení nálady, navíc tu najdeme i hudební vtípky, vyšinutá kytara v tečkovaně poskakující písni "Dog Walk" to dokládá.

Nadprůměrné album hodnotím nadprůměrně: čtyři hvězdy. V roce 2002 natočil Scott Henderson album, které je ještě odvážnější a pro mě lepší - jmenuje se Well to the Bone.

» ostatní recenze alba Henderson, Scott - Dog Party
» popis a diskografie skupiny Henderson, Scott


Tribal Tech - Dr. Hee
2013-02-25

Tribal Tech / Dr. Hee

4 stars

Po zajímavém debutu Spears přinesli Tribal Tech v roce 1987 do hudebního světa novinku Dr. Hee, ve které na dva roky staré album navázali. Chvílemi to až vypadá, jako kdyby materiál obou alb vznikal současně, což může samozřejmě v některých případech být i pravda.

Doprovodnou plochu vstupní skladby "Dr. Hee" tvoří nepravidelné spletence, ústřední téma na nás v různých místech vykukuje a celá stavba slouží jako opora pro sólové party. Celek zní energicky a sóla se v něm pěkně doplňují s pevnými motivy. Výborný kus.
V "Outskirts" se nám autorsky představuje Willis a sází na úspornější prostory s jemnými tóny - ústřední melodie se poklidně a pěkně doširoka nese, jako by nevěděla, kde má meze. Střední pasáž s klavírním sólem je více vypjatá, hudební látka má jen hrubou harmonickou kostru a modálně narůstá. Závěr se vrací k ústřední melodii a jejím tónovým výbojům. Působivé.
"Mango Prom" je Hendersonova motivicky i rytmicky lehce roztříštěná kompozice; rytmus se trilově vlní, melodie jako by nedokázaly najít svůj směr - zní to velmi neklidně a zajímavě. Tmelem jsou tady basové běhy vespod, do nich je ukryta i tonální kotva. Sólově se opět představuje Henderson, jeho melodie jsou rozpínavé, a saxofonista Bob Sheppard. Ke konci, kdy nám kapela servíruje hlavní téma několikrát po sobě bez větší změny, už je skladba až dlouhá.
Will Boulware napsal další položku alba: jemnou a modálně nestabilní "Solemn", která pracuje s akordickou rotací jako podpěrou pro drobné sólové tahy, než se tačíte zaposlouchat, je konec.
"Salsa Lastra" má podstatu svého tepu ukrytou už ve svém názvu a proto je postupně vršena z úsečných motivů a výrazných rytmických ploch - v podkresu zní lehká sóla perkusí. Materiál není špatný, já bych tu ale přivítal méně rozbitých tvarů a čitelnější (byť fragmenovaný) průběh, není snadné tu spršku různých témat pochytat.
"Twilight In Northridge" stojí na jazzové kytaře a typickém hraní na pomezí doprovodu a sóla; skladba má lehký ráz, perkuse a Dutzova marimba tento fakt jen podtrhují. Motivy jsou trochu nevýrazné a spíš než plošně na mě skladba působí v izolovaných bodech.
Podruhé a naposledy je tu skladatelsky Will Boulware, druhý jeho příspěvek se jmenuje "Seek And Find" a je očividně postaven jako klavírní sólo s doprovodem; v něm je zajímavá basová figura s opakujícím se tématem, bicí si citlivě hrají s předsazenými akcenty; ve druhé části se přidává sólující Henderson a hudební tok má relativně jasný směr - nejde o nic převratného, ústřední téma není příliš silné a vše je postaveno tak, aby dobře sloužilo sólistům. Poslech je ale v rámci přehlednosti skladby celkem příjemný.
Než vypukne závěrečná skladba, nabídne nám kapela krátkou náladovku "The Rain" a vy máte pocit, že opravdu stojíte v dešti.
"Ominous" je Willisova skladba a je výborná, už základní hudební masiv má pozoruhodné a soudržné řešení melodií a akordických vazeb, přitom harmonie jako kdyby se chtěla točit ve spirále modulací; zvuk je krásně temný a kytarové sólo tento odstín ještě zvýrazňuje. Nejlepší věc alba.

Dobré album, které má řadu silných míst a taky některé okamžiky, ke kterým se dostávám poněkud obtížněji. Hodnocení mám stejné jako u debutu: tři a půl hvězdy (zaokrouhlím vzhůru).

» ostatní recenze alba Tribal Tech - Dr. Hee
» popis a diskografie skupiny Tribal Tech


Tribal Tech - Spears
2013-02-25

Tribal Tech / Spears

4 stars

Debut kapely Tribal Tech, kterou ze zkušených harcovníků sestavili kytarista Scott Henderson a baskytarista Gary Willis, znamená začátek osobité a vlivné linie v oblasti fúzí rocku a jazzu. V prvním údobí kapely převládá koncept elektrického jazzu s různými přesahy do dalších hudebních stylů; pozdější míchání různorodých vlivů a tvůrčích způsobů na sebe ale ještě nechá chvíli čekat, stejně tak tu zatím není kladen takový důraz na výstavbu svébytných hudebních konstrukcí - samotné provedení má ale v rámci tradičních forem velmi vysokou úroveň.

"Carribean" je povedená skladba, zajímavá svým ústředním motivem, který obstojí i bez členitého sólování. Sólové party vedou Henderson a saxofonista Bob Sheppard; Hendersonova kytara je jako vždy plastická a tématicky velmi barevná, saxofon už mi tak zajímavý nepřipadá - ono je ale obtížné hrát vedle tvárného Hendersona (a hlavně vést sólo po něm).
"Punkin Head" je rychle a vzdušně plynoucí kus, riffové vyhrávky uhýbají před plynulým melodickým tokem a baskytarové sólo bopově pobíhá; stejně se předvádí Coilův klavír. Sólovou kytaru provází mírnější doprovod, ona sama se lenošivě válí a jen si tak pomalu a zdánlivě bez systému hrne harmonii pod sebe; mimovolně na závěr vykouzlí zajímavou melodii.
Nejzajímavějším kouskem je pro mě "Ivy Towers" s nepravidelně se kroutícím rytmickým členěním (doprovodný motiv se nepokojně sune na devět dob); i melodická kresba skladby je v rámci těsných akordických vazeb pěkně nepoddajná, přitom působí nestrojeně.
Plošně vystavěná skladba "Tribal" je zvuková krajina, kompozičně pojatý předěl.
Titulní "Spears" nás houpe v triolovém rytmu, chvílemi prosakuje až na jazzový shuffle a celkově se tváří jako míšenec swingu (v dechových vyhrávkách), cool jazzu a vyšinutého boogie; je tu dokonce krátké sólo na bicí, kterým se předvede Steve Houghton. Skladba postrádá ústřední linku, jsou to takové kousíčky nápadů přilepené k sobě a tady mám problém s udržením pozornosti po celou dobu jejího trvání, což je více než sedm minut.
"Island City Shuttle" je bubenický kus s rytmickými průchody; doprovodná marimba Brada Dutze se posouvá po pěti dobách a její part je ozdobou skladby, střední část se zvuky různých perkusním nástrojů je zvláštní (nepatří k mým oblíbeným) a zbytečně dlouhá. Když se ale v roztančené melodii objeví saxofon, skladba znovu ožije.
"Big Fun" a v úvodu jen perkuse a Hendersonovy akordické šlehy - po nástupu rytmiky skladba až nezvykle zaklapne do pravidelného rámce. Klavírní sólo přes něj ale ledabyle přepadává a vespod zní až bigbandově položené nenásilné dechy. Společná swingující melodie uzavírají poslední položku alba.

Tribal Tech vytyčili směr své budoucí expanze ráznými tahy a Spears je velmi dobré album. Tři a půl hvězdy zaokrouhlím vzhůru.

» ostatní recenze alba Tribal Tech - Spears
» popis a diskografie skupiny Tribal Tech


King's X - Out of the Silent Planet
2013-02-21

King's X / Out of the Silent Planet

5 stars

Debut Out of the Silent Planet americké kapely King's X nebyl prvním albumem, které jsem od této party slyšel. Začal jsem (přilákán dvěma klipy) až "šestkou" Ear Candy a byl jsem rád, že ve své sbírce mám takovou tu kytarovku do auta - příjemně se to poslouchá a není to hloupé. Ze zvědavosti jsem si pak půjčil tento debut a ten mi doslova vyrazil dech. Dnes už ho ve své sbírce mám také a jeho poslech mě pořád baví.

Úvod je impozantní: nádherný sestupný riff jako kdyby nevěděl, kde má skončit a pořád nervózně opisuje stejnou křivku; harmonie je rozviklaná jako zub, jen se tak lehce kymácí na místě, zpěv se noří do spodních vrstev a plave napříč motivy. Báječná pecka s krásným kytarovým sólem.
"Goldilox" tvoří rozloženými akordy, vrstevnatými vokály a zpomaleným rázem s nasládlou náladou jednu z výrazových poloh kapely; přerývané akordické tahy a promyšlený vícehlas udrží píseň v příznivé poloze a kapela tento výstup bez problémů ubalancuje, aniž by si máčela prsty v cukrové vatě. V těchto momentech je mi sympatická.
"Power of Love" se sune zdánlivě klidně, kytary ale rovnou linii skladby nabourávají svými výpady a pod ohyby úzké melodie jako by se lehce setmělo.
Akustická kytara zahajuje další krásný kousek "Wonder", ten ale zdaleka není tak nevinný, jak by se díky úvodu mohlo zdát. Píseň se pne do harmonicky i rytmicky neklidných končin, vyhrávky jsou temné, vokální party na nich hrají nevšední stínové divadlo. To je radost poslouchat.
A kapela nepolevuje - na nepravidelném tečkovaném rytmu baskytary staví "Sometimes", refrén je kousavý, klouže a hned se šplhá zase zpátky, harmonie je velmi neklidná a dává melodii další rozměr.
"King" nám dá trochu vydechnout, skladba se silně odstrkává a neomylně putuje časem; všude je kytarová hmota, baskytara bublá pod ní a bicí - ty jedou, jedou... Skvělé.
"What Is This?" v potemnělých pocitech pokračuje, nabízí čistou a přitom ve své jednoduchosti propracovanou strukturu doprovodných partů, nad tím vším se tyčí zpěv. Vydechnout není kdy.
"Far, Far Away" a čitelnější a taky jednoznačná kytara v akordické vyhrávce nás obestírá bludem, krajina kolem nás není tak přívětivá, jak se zdá, harmonický proud nás zavede do nečekaných zálivů a rytmické články se nám taky vlní pod rukama. Hodně zajímavé.
Jsme pod vrcholem a "Shot of Love" nám umožní se přece jen rozhlédnout, nabízí hmatatelnější body, kapela ovšem opět boduje pestrou aranží a dobrým písňovým nápadem.
"Visions" a další přívalové riffy, ty se chytře střídají s utlumenými částmi, kdy pod zpěvem zní výrazně jen bicí a kytary jen pasivně visí. Kapela si hraje s nepravidelným členěním, ještě se na chvíli urve ze řetězu a krátká coda vše utne.

Debut jako hrom. Nečeká vás pohodlný a bezstarostný poslech, to ale silná alba většinou nenabízejí.

» ostatní recenze alba King's X - Out of the Silent Planet
» popis a diskografie skupiny King's X


King's X - Ear Candy
2013-02-21

King's X / Ear Candy

3 stars

V hudbě King's X najdeme pevné hardrockové riffy, melodické rockové písně a v nich zajímavé vokální party, prvky heavy metalu a ve zjednodušené formě i náznaky progresivního rocku. První píseň, kterou jsem od nich slyšel, byla "It's Love" ve videoklipu. V televizi jsem pak viděl koncertní podobu písně "Dogman" a to byla síla. Tahle parta mě začala zajímat. První album, které jsem si sehnal, bylo Ear Candy. I když se později ukázalo, že King's X natočili i lepší kousky, není to vůbec špatná deska a i přes různé výhrady mé očekávání naplnila.

"The Train" se točí ve střídání čtyřdobých a dvoudobých riffových frází a zní zajímavě i díky bohatým vokálům.
"(Thinking and Wondering) What I'm Gonna Do" je akusticky pojatá skladba s hezkým rytmickým riffem celé kapely.
"Sometime" mi základní figurou připomíná Pearl Jam, baskytara je ale nápaditě, přitom jednoduše položená - o vrchol alba nejde, průšvih to taky není.
"A Box" je nenápadná, zdánlivě zdrženlivá věc, když se ale zaposloucháme do vzrušené nálady a rozevláté aranže, objevíme půvabnou skladbu.
"Looking for Love" otevírá pěkný riff a celá kapela se do něj položí, bicí hrají ostře a nepravidelně, neústupně stojí pod oběma kytarami.
Pak nastává úsek, který bych na albu klidně postrádal: "Mississippi Moon" je pro mě kytarovka bez chuti a bez zápachu; "67" se zase sune odnikud nikam bez výraznějšího vzruchu, i melodie je taková unavená.
"Lies in the Sand (The Ballad Of...)" je pomalá, nasládlá a mně příjemná věc s pro kapelu typickými rozloženými akordy a klidně plující harmonickou linkou.
"Run" nabízí úsporný riff a synkopovaný rytmus s předsunutými akcenty, je to slušná, i když ne úplně osobitá skladba.
"Fathers" a subtilní akordická vazba, v refrénu najdeme zajímavou houštinu různě silných hlasů - skladba by unesla kontrastnější pasáž, ale není špatná.
V písni "American Cheese (Jerry's Pianto)" je vespod pravidelně tepající baskytara, nad ní poutavá melodie a neotřelá aranž.
"Picture" je postavena na kontrastu vzdušných částí s ostřejší rockovou instrumentací, i tady stojí refrény na kompaktních vícehlasech. A Doug Pinnick prostě skvěle zpívá. Píseň nekončí, ale postupně se rozpouští v táhlých kytarových tónech... Tak tohle jo.
"Life Going By" není na konci alba náhodou, je to přesně ta píseň, která vám našeptává: až to dohraje, zmáčkni znovu play.

King's X, to je rocková substance s různými příchutěmi, které mnohdy nejsou výrazné, bez nich by to ale nebylo ono. Ear Candy je hudba do nepohody, která se nikomu nevnucuje a přitom je škoda ji přehlédnout.

» ostatní recenze alba King's X - Ear Candy
» popis a diskografie skupiny King's X


Dunaj - Dunaj & Iva Bittová
2013-02-19

Dunaj / Dunaj & Iva Bittová

5 stars

Ani se mi raději nechce počítat, jak dlouho už mám toto album doma. Samozřejmě na vinylu. Byla doba, kdy jsem ho poslouchal hodně často a dodnes mám k němu mimořádný vztah. Bylo to mé první setkání s polyrytmickou hudbou, s figurami na pět, sedm a já nevím kolik dob a taky s partou mimořádných hudebních tvůrců. A s Ivou Bittovou.

"Overtura" nakrojí nevšední poslech riffem, ze kterého jako kdyby stále někde něco trčelo a přesahovalo; je na pět dob.
"Kaše" má živý rytmus a výraznou melodii v refrénu, je neuvěřitelné, že lehce plynoucí píseň střídá šestidobé figury s těmi na sedm dob. Iva Bittová výborně zpívá a ví dobře, co a jak chce sdělit. Na malém prostoru dokáže být milá i jedovatá.
Mrákotný a nakažlivý rytmus a jeden z vrcholů alba - "Dunaj". Václavek zpívá s Bittovou v podivném dialogu, je to mrazivé a úžasné: Dunaj duní, Dunaj valí - už mě to bere, nohy mi hladí... Divoká skladba tepe v pětidobých smyčkách.
Další lahůdka přichází v zápětí: "V bílém". V první části Bittovou doprovází jen Václavkova baskytara v neokázalém motivu a nenápadné efekty v pozadí, když do skladby vstoupí Fajtův nezvyklý rytmický riff, zasněženou krajinu nejen vidíte, ale jste její součástí. Krásná věc.
"Bumerang" pracuje s výrazným basovým partem, výbojná instrumentace je na sedm dob a Bittová zpívá chladně a neosobně, ve vzduchu visí cosi nevyřčeného, před čím se nelze schovat: bumerang se vrací.
"Sen" je hříčkou na sen ve snu, hudebně ji tvoří hned několik prostorů a úsporné akordické hraní skladbě sluší.
"Divoká svině" přináší relativní odlehčení, legrácka, alespoň tak na ni koukám já, má ale opět poměrně složité aranžmá. A tím také končí první strana alba.

Na úvod druhé strany si Dunaj připravil "Zrcadlový sál" s melodií, kterou podpírá baskytara v jednohlasé vyhrávce; skladba se kolem vás převalí a vy si uvědomujete, že Bittová je opět skvělá.
"Kobylky" jsou příznačným motivem kapely na řadu let, objevují se v různých verzích i na dalších albech. Tísnivý pocit temných kytar ještě násobí zvláštní text.
"Rukama" je křehká skladba s rozloženými akordy akustické kytary a Václavkovým tichým broukáním, Bittová je v refrénu opět přesvědčivá. Nádherné a smutné.
"Roztočená" je výrazná píseň s chytrým textem, kapela nás tentokrát tlačí před sebou ve skákající figuře; Bittová sebevědomě prohlašuje: držíš mě, dusíš, pálíš mě a hladíš - pustit musíš!
Jemná "V černém" ukazuje, že je důležité kromě hudby vnímat i texty (většinou Karel David), i tento vykresluje úžasnou okolní krajinu s osudem své hrdinky, Kytara hraje jen to nezbytné, je ale rafinovaná a její part je ozdobou písně.

Když dozní poslední píseň a s ní celé album, mám v sobě pocit, který vlastně ani neumím popsat.

» ostatní recenze alba Dunaj - Dunaj & Iva Bittová
» popis a diskografie skupiny Dunaj


King Crimson - THRAK
2013-02-18

King Crimson / THRAK

5 stars

Po vydání "barevné trilogie", která vyvrcholila albem Three Of A Perfect Pair (1984) se King Crimson rozhodli pro uměleckou přestávku. Ta se nakonec celkem protáhla a fanoušci museli vydržet nekonečných deset let. Po jejich uplynutí jim skupina nabídla minialbum Vrooom jako předzvěst plnohodnotného alba. To se na trhu objevilo o rok později v roce 1995. A pro mě znamenalo velmi příjemné překvapení.

Eruptivní úvod a odkazy ke starším albům, to je "Vrooom" - kaskádovité harmonické modulace, výbušná instrumentace a náhlá uklidnění pomocí rozložených akordů. Výborný úvod.
Dusání harmonických úlomků, které se k sobě slepují a neustále úzkostně (chromaticky - po půltónech) klesají; dvojka "Coda: Marine 475" navazuje na úvodní skladbu a otevírá prostor pro jeden z vrcholů nahrávky, pro první zpívané číslo "Dinosaur". A v něm skvělý Belew. Kytary rozřezávají píseň na kusy, jejich dvoutónové rány zní jako stále se vracející ozvěny. Text je, jak to u Belewa bývá, významově mnohoznačný (I'm a Dinosaur, Somebody is digging my Bones).
Uklidnění přináší "Walking on Air" s textem, který je plný něhy a porozumění; v líném pohybu skladby je kromě zpěvu výrazný zejména Levinův basový part a fragmentované kytarové melodie.
"B'Boom" je skládačka sónických ploch a pestrých rytmů, ty mají až obřadní podtext. Skvělý mezičlánek v celkové mozaice.
A vracíme se k úvodu alba, "Thrak" je další eruptivní směs ostrých riffů s atonálně pojatými průchody. Rytmus se trhá do vychýlených důrazů - středobod alba.

Rozložené akordy v "Inner Garden I" mají temnější barvu, neklid podporuje i posmutnělý text o konečnosti a samotě.
Hezkým rytmickým riffem se zdůrazněnou synkopou na nás vtrhne "People", nástroje se proplétají, každý má svůj prostor a vzájemně si nepřekáží, je to houština drobných licků a vyhrávek; refrén stojí na zajímavém akordickém sledu a když nám Belew sděluje, že hybnou silou všeho kolem nás je člověk, nezní to zrovna optimisticky.
"Radio I" je hlukový předěl k "One Time" s šestidobou basovou figurou, do které bicí hrají "na dvě". Melancholicky postavený celek umocňují textové obrazy, ve kterých se přece jen všudypřítomné chmury alespoň na chvíli rozplynou - když ne teď, tak jednou...
Aby nebylo veselo zas moc přehnaně, následují další hlukové končiny "Radio II".
Ale abychom nezapomněli, Belew nám ještě musí dovyprávět nedokončený příběh: "Inner Garden II". Jako by se zastavil čas.

Nárazy akordických riffů zřetelně od sebe oddělených střídá vzrušená a neprostupná instrumentace s podrážděným výrazem - základní veličiny lidského bytí v "Sex Sleep Eat Drink Dream" a Belew o nich zpívá, jako by se ho to netýkalo. V odbočkách k nonsensově pojatým banalitám je naopak cíleně afektovaný. Expresivita naruby, skvělý nápad.
Ozdobou tohoto alba jsou instrumentální skladby, na závěr máme dvě lahůdky, které nám doplní tvary prvních dvou položek, ze kterých vycházejí a jejichž "příběh" dokončují: rozhodnou "Vrooom Vrooom" s dvojakordovými riffy a úžasnými v kruhu se točícími vyhrávkami a "Vrooom Vrooom: Coda" s návratem sesouvající se harmonické hmoty.

King Crimson natočili výborné album, ve kterém je nutné se nejdříve dobře zorientovat a pochopit všechny souvislosti a návaznosti. Jedno z mých oblíbených.

» ostatní recenze alba King Crimson - THRAK
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Ponty, Jean-Luc - The Jean-Luc Ponty Experience with The George Duke Trio
2013-02-15

Ponty, Jean-Luc / The Jean-Luc Ponty Experience with The George Duke Trio

4 stars

Píše se rok 1969. O několik let později stál Jean-Luc Ponty, jako sólista i jako člen Mahavishnu Orchestra, u jedné z cest instrumentálního jazz rocku. Ve zmíněném roce 1969 nahrával s Frankem Zappou - objevil se na jeho albu Hot Rats (a jejich spolupráce tady nekončí) - a vytvořil album s Georgem Dukem (a jeho triem), které sice rockové vlivy v určitých odkazech reflektuje (třeba rovnou rytmikou), hudba na něm ale čerpá hlavně z jazzové palety. Tomu odpovídá zvuk souboru, pojetí sólových partů i práce rytmické sekce.

Úvodní "Foosh" napsal George Duke. Centrální linii skladby postavil na trhaném tečkovaném rytmu a jednotónové figuře - zní to zajímavě. Vymezující oblasti harmonií i motivů se vykreslí až po opakovaném poslechu, což vychází z otevřené rytmiky - bicí hrají nepravidelný off-beat s bohatými přechodovými ornamenty. Kontrabas je i přes kroutící se linky nositelem harmonie, opěrné figury ale vyplňuje průchodnými tóny a dociluje zdání tonální nejistoty. Svými sóly se předvede celý kvartet, největší plochu mají ale Pontyho elektrické housle. Ty jednou divoce (bopově), jindy v poklidu odbíhají od tečkovaného základu a zase se k němu různě vracejí, harmonii příliš nectí a kolem druhé minuty se vzdálí ke svobodné melodii bez závazků, jen na chvíli a na dosah akordům - Ponty předvede šťavnatý modální běh svého sóla.
"Pamukkale", to jsou přimhouřené oči - svět před nimi je nekonkrétní, objekty v něm jsou zaměnitelné... Podobně se vine hudební hmota této kompozice, všechno se děje jakoby nahodile, melodie tu a tam vytvoří pevnější obrys, většinou se ale jen dávají táhnout směrem k harmonii. Ta má i tady, navzdory úlomkovitým akordickým spojům, jasnou stopu. Opět ji prozradí basové figury. Dick Berk bubnuje ovšem skvěle, v houpavém rytmu střílí salvy přechodů a přitom je jeho členění bez problémů zřetelné. Je to zvláštní skladba.
Pontyho "Contact" je pro mě ještě podivnější, melodie i rytmus jsou rozbíjeny na hromádky nejasných témat, rytmiku posouvá v tomto případě hodně vrávoravý jazzový shuffle s kráčející basou Johna Hearda; tady se dotýkáme free jazzu a není to vůbec snadný poslech. George Duke a jeho sólo na elektrický klavír v polovině skladby přinese uklidnění melodických přívalů a má v prvním části pravidelnější průběh.
"Cantaloupe Island" s chytrou ústřední melodií mám moc rád, autorem je Herbie Hancock. Skladba je dnes už jazzovým standardem a slouží kapele k příjemným sólovým plochám - Ponty se i tady pustí do své expresivní sólové střelby, tentokrát se smyslem pro zachování charakteru kompozice. Jeden z vrcholů alba.
"Starlight, Starbright" je závěrečným během přes složité a nezpevněné harmonické vazby, které se toulají v nepřehledných uličkách basových vyhrávek. Tonalita je hodně uvolněná, melodie jsou plné těsných (chromatických) postupů; až na konci je píseň srovnána do několika přehlednějších motivů.

Album nás vybízí k opakovaným poslechům a rozmotávání spletitého hudebního materiálu. Hudba v předpokoji jazz rocku, na který už chvílemi nesměle ukazuje prstem, vychází z jazzových praktik posledních dvou dekád a v podobě modálního (harmonicky i melodicky uvolněného jazzu), post-bopu a funk jazzu odkazuje k hlavním postavám tohoto dění, jakými byli Miles Davis, Johna Coltrane a také třeba Herbie Hancock, jehož skladba tu zní.

» ostatní recenze alba Ponty, Jean-Luc - The Jean-Luc Ponty Experience with The George Duke Trio
» popis a diskografie skupiny Ponty, Jean-Luc


Faith No More - Angel Dust
2013-02-13

Faith No More / Angel Dust

4 stars

Angel Dust je pro mnoho fanoušků vrcholem tvorby kapely Faith No More. Já to nevidím tak zřetelně, je to ale povedené album se spoustou zajímavých momentů.

Úvodní boogie "Land of Sunshine" s výraznou baskytarou Billyho Goulda, která akcentuje oktávovou figuru, přináší zajímavou harmonii. Členitá píseň, ve které je Patton teatrálně křiklavý, nabízí uvolnění ve střední části. Refrén je kaleidoskop zvuků.
"Caffeine" je crazy valčík, ostrá píseň na tři doby se spoustou motivů a odboček. Patton střídá několik výrazových poloh: od pološeptání po burácení do eruptivních částí.
Mike Bordin a pověstný rytmický pattern, to je "Midlife Crisis"; baskytara je neústupná a nemění se ani se změnou harmonie, ani nástupem refrénu, Patton ostře frázuje a rytmus vokálního partu je důležitým prvkem atmosféry. Refrénu dominuje bludiště hlasů pod výraznou melodií. Zajímavý kus.
"RV" a opět valčíkově "na tři", Patton spíš mluví než zpívá a v refrénu vyklene pěknou melodii. Rozmarné, náladotvorné - pěkný dramaturgický kontrast.
"Smaller and Smaller" je temná, pomalu se valící skladba s dalšími odbočkami od hlavní linie, Jim Martin předvede do rozhodných klávesových ploch zajímavé sólo.
Klavírní intro a "Everything's Ruined" s vířící rytmikou, melodie se hezky vymyká akordům a přes úsečné Pattonovo frázování se proklestí k refrénu, který stojí na zpěvu a plyne lehce. Další labyrint průchodů k různým motivům, přitom příjemná skladba.
Sklíčenou "Malpractice" utvářejí rytmicky nepravidelné riffy a úzkostné melodie, skladba neplyne, ale padá a tříští se do temných vyhrávek. Patton v roli vzteklého kapitána. Uprostřed písně slyšíme úryvky z 8. smyčcového kvartetu Dmitrije Šostakoviče, ty jen umocňují pocit neodvratitelného šílenství, sahá na nás grindcore.

Osmičkou "Kindergarten" proudí další temnější motivy, je to ale další silná a uchopitelná věc.
"Be Aggressive" je úderný bigbít s převalujícím se jednoduchým riffem, Mike Bordin bubnuje prudce a s ukvákanou kytarou dobře tlačí Pattonův silový, ale melodický vokál. Sbor v refrénu je dobrý nápad.
Velkým hitem, který se hrál všude, byla pecka "A Small Victory", důmyslný vícehlas zpěvu, kytary a kláves v pravidelné melodii. Pod tou klokotá přesná rytmika - píseň se znovu vylévá ze základních tvarů a tvoří členitou skládačku překrývajících se melodií a hlasů. Další z vrcholů alba, zvlášť když Patton na konci opakuje mrazivé: You Still Won't Hear...
Skladbou "Crack Hitler" nás provádí Bottumovy klávesy; utlumený zpěv má podivnou pachuť a refrén se pravidelně zvrhává do varovných úderů - pozor, už jde!
"Jizzlobber" je nejdelší skladbou alba a další zlověstnou položkou na seznamu, je mravivá a Patton jde ve výrazu nejdál do extrému, do děsivého řvoucího šklebu. Melodika skladby je stejně nesouvislá, jako je sklíčená její nálada.
A co po tom všem zbývá? Budete zaskočeni, album uzavírá hravá instrumentálka "Midnight Cowboy", melodie ze stejnojmenného filmu (autorem je John Barry).

Angel Dust je pestrá a nápaditá kolekce. Chvílemi nabízí tak trochu podobné principy výstavby skladeb, kapela se ale předvedla v jednom ze svých obdivuhodných výkonů.

» ostatní recenze alba Faith No More - Angel Dust
» popis a diskografie skupiny Faith No More


Spyro Gyra - Incognito
2013-02-11

Spyro Gyra / Incognito

2 stars

Spyro Gyra je náladovka, fúze lehounkých jazzových elementů se softrockovou instrumentací a určitým popovým pocitem. Podobné soubory bývají řazeny pod nálepku smooth jazz nebo pop jazz. I album Incognito patří právě sem. Není to úplně snadný obor, muzikanti musí umět hrát (a to nejen technicky), přitom se ale pohybují na nebezpečné hraně mezi měkkou procítěnou hudbou a kýčem.

Už "Last Exit" napoví, jak bude album vypadat, rytmika s funkem v duši, kapela drží doprovodné kopyto, někdy i podstatnou část skladby (tehdy to bývá nejobtížnější na poslech) a nad tím lehké melodie. Tady hraje sólo výborný Hiram Bullock, je jako vždy spíš přemýšlivý, nikam se nežene. Sólový saxofon je zajímavý, melodie se chvílemi příjemně vylévá z břehů, ke konci už je to ale dlouhé, základní figura zní pořád dokola.
Melodii v "Old San Juan" je silně synkopovaná a má spíš tvar ozdobného poryvu. Kapela i tady hraje doprovodnou šablonu pod sóla. Vše zní měkce a příjemně - možná až moc. Klavírní sólo je ale pěkné a představuje nejlepší pasáž.
Jemnou "Harbor Lights" napsal Jay Beckenstein a jeho saxofon tu má velký prostor. Doprovod je tady zdženlivý a i přes houpající se harmonie není moc co poslouchat.
Harmonika v "Stripes" znamená příjemné oživení; hraje ji starý harcovník Toots Thielemans, jehož kvalit využíval jazzový kouzelník Quincy Jones. Nadějná kompozice ale brzy získá oblíbenou cukrovou chuť a nezachrání ji ani další sólisté, i když saxofon hraje chvílemi příjemně "out" (opouští znějící harmonii k občasným melodickým odbočkám).
"Oasis" napsal Jeremy Wall a patří k nejlepším kusům na albu. Pracuje s neukotvenou melodií v hlavních vyhrávkách a je členitá, střední jazzrocková pasáž je výborná. Škoda, že v tomto duchu není větší část alba.
"Incognito" Toma Schumana je pro mě vrcholem alba, hraje si s rytmem, střídá atmosféru a melodie plynou pěkně rozmlženě. Sólové party kytary i saxofonu mají švih a krásně přesahují přes hrany harmonie.
"Sueno" - Beckensteinův saxofon s další měkkou a sladkou melodií, Dave Samuels s marimbou bohužel drží stopu a ani kytara tady moc nesvítí. Slabé.
Zavírací "Soho Mojo" je nadějná, Marcus Miller a Steve Gadd hrají tak, jak jsme u nich zvyklí: spolehlivě. V rámci pevných kompozic ale nemají moc prostoru, což je škoda. Této písni by slušel zpěv, pumpující rytmika si o to přímo říká.

Celkově zní skladby až moc placatě, větší dynamické rozdíly by jim slušely, stejně jako odvaha k členitějšímu řešení kompozic. Pár nápadů ale na albu je a občas si ho poslechnu. Často se tak ale neděje, na to bohužel není čas, ten raději věnuju přece jen zajímavější muzice.

» ostatní recenze alba Spyro Gyra - Incognito
» popis a diskografie skupiny Spyro Gyra


Thank You Scientist - Maps of Non-Existent Places
2013-02-09

Thank You Scientist / Maps of Non-Existent Places

5 stars

Kapela Thank You Scientist se mi zjevila jako blesk z čistého nebe, oslovila mě svou nadupanou směsí všemožných rockových odnoží s jazzem, heavy metalem i postupy progresivního rocku hned napoprvé. Album Maps of Non-Existent Places, které navazuje na rok staré EP The Perils of Time Travel nedá posluchači vydechnout a nutí ho být neustále ve střehu.

Intro "Prelude" v podobě ryze vokálního vícehlasu nás zavádí do jednoho z nejzajímavějších alb, které jsem za poslední dobu slyšel.
K rockové riffové palbě v úvodu skladby "A Salesman's Guide to Nonexistence" se poprvé přidávají dechy (ještě si jich užijeme), skladba pak zjemní a Marranův zpěv je podkreslen drobnými doprovodnými motivy. Refrén se energicky otevře a nasadí údernější tón, i ten je opět střídán jemnějším vokálem. Finále přináší rytmické nepravidelnosti, skáče mezi dur a moll a kapela se poprvé naplno rozjede. Ani nezkouším odhadnout, z kolika motivů a částí je píseň poskládána...
Složitou instrumentální vyhrávkou jsme vtaženi do další pecky "Feed the Horses", vokální part je prostřílen létajícími motivy doprovodných nástrojů a refrén se pěkně nese. Těžší riffy píseň strhávají do dráždivé vznětlivsti, kolem zpěvu neustále krouží drobná sóla a instrumentální melodické vzory. Hodně dobré.
A cestujeme na východ k dotekům world music (zní crazy klezmer) a začíná "Blood on the Radio", zpěv je podepřen tvrdým funkovým rytmem, který se nepravidelně láme a kromě nezdobených partů dechových nástrojů slyšíme pěkně sbory (spodní vícehlasy jsou vůbec silnou stránkou). Skladba se pne k různým vrcholům a doprovodné riffy jsou poskládány z několika na sobě postavených motivů a jsou všude.
"Absentee" je zpočátku zklidněná a zvuku dominují housle a trubka, vespod je jistí rozvážná basová linka - melodie je klenutá a výrazná. Přes lehké harmonické hrátky se skladba pocitově obrací naruby a synkopovaná kytara kontrastuje s teď už mizejícím poklidem, skladbu prokresluje saxofonové sólo, to zní i do zpěvu a mocně skladbu tlačí k obtížným instrumentálním figurám. Další skvělá věc.
Funkující rytmika a jazzové dechové vyhrávky, skladba sebou neklidně třese, to je instrumentálka "Suspicious Waveforms". Dílko plné jazzového sólování - střídají se housle, saxofon, trubka a kytara pod nimi sází ostré akordy, aby pak sama převzala sólovou štafetu. A ještě slapovaná basa, bicí v divokých přechodech a unisono hrané rychlé běhy všech nástrojů.
"Carnival" začíná dalším nespoutaným motivem, doprovod pod zpěvem je sekaný a v refrénu se rockově rozjede, aby podpořil výraznou vokální linku. Píseň postavená na rytmické přesnosti a barevném refrénu.
Nepravidelný puls a potemnělou atmosféru v sobě má osmá položka "Concrete Swan Dive", hladkou melodii zpěvu doprovázejí další rozběhané riffy, jak už bývá obvyklé, kontrastní pasáže vzájemně prostupují a je v nich vyladěný každý detail.
Překvapením je začátek orientálně zakuklené "In the Company of Worms", zní tu šamisen a pěkná melodika, kapela si připravuje půdu pro další jízdu. Do neobvyklých vyhrávek naráží metalově ubzučená kytara, hustá masa nad sebou přenáší záměrně utopený zpěv. Nezvyklé melodické struktury se promítají i do sólových partů.
A je tu závěrečná skladba, Tom Monda pouští ze své kytary divoké klikatice a "My Famed Disappearing Act" je v podstatě melodická věc. Kytary je tady víc, než je obvyklé, pod vzrušeným zpěvem kráčí v podstatě klidná trubka, v závěru zní ostrá metalová palba a je tu konec.

Thank You Scientist, to je pro mě odvaha, šikovnost, tvořivost a svolnost na sobě pracovat.

» ostatní recenze alba Thank You Scientist - Maps of Non-Existent Places
» popis a diskografie skupiny Thank You Scientist


John, Elton - Madman Across The Water
2013-02-08

John, Elton / Madman Across The Water

2 stars

Jste-li hudebním fanouškem a je to o vás známo, nevyhnete se někdy bizarním dárkům. Pár takových jsem, jako určitě každý z vás, už dostal a pár mě jich pravděpodobně ještě čeká.

Elton John a jeho album Madman Across the Water z roku 1972. Je to takové... působivě pomalé, bohužel od začátku do konce. Vleklé tempo, klavír hraje kila, žádného většího a strukturovanějšího partu se tu od něj nedočkáte (a přitom by toho Elton asi byl schopen, ale takto je to pro lidi přístupnější), nasládlé i dramatické smyčce; aranžmá, které se osvědčilo a tak se v průběhu alba výrazně nemění. Písně jsou si podobné a i po čase budete mít problém je od sebe odlišovat. První tři jsou si charakterem a celkovým zpracováním podobné tak, že si to evidentně nebyli ochotni připustit ani samotní tvůrci a dramaturgie alba patří k jeho největším slabinám. Titulní skladba přitom, kdyby byla zasazena do jiných souvislostí a producent Gus Dudgeon odvedl lepší práci, není špatná. Větší změna přichází až s šestou (!) položkou "Holiday Inn", ta je na tři doby (rytmický posun zní až blahodárně) a ve zvuku, kromě neodbytných smyčců, dominuje mandolína a dokonce sitár. Po jejím skončení se ale pomalu a líně na čtyři suneme dál, znovu se kupí stejné postupy... Kontrast a očekávaná změna ale nepřijde, "All the Nasties" se naopak vrací k modelu prvních písní, je jim dokonce harmonicky podobná a na dovršení okázalosti jsou tady smyčce vystřídány "velkolepým" pěveckým sborem. Závěrečná "Goodbye" je jen s klavírem a... se smyčci. Zpěv je kýčovitě dramatický. Naštěstí není dlouhá.

Nejlepší položka alba: jednoznačně "Tiny Dancer".
Album si určitě našlo (a možná ještě najde) své posluchače, jako kulisa k intimně laděnému večeru při svíčkách není špatnou volbou - hlasitost musíte nastavit tak, aby vás hudba moc nerušila. Pak funguje.

Při jiné dramaturgii a nápaditějším aranžování by některé písně mohly rozkvést, pokud mám ale album hodnotit tak, jak je, pak za sebe nemůžu dát víc než dvě hvězdy.

» ostatní recenze alba John, Elton - Madman Across The Water
» popis a diskografie skupiny John, Elton


Tribal Tech - Reality Check
2013-02-08

Tribal Tech / Reality Check

5 stars

Tribal Tech hráli v aktuálním složení už třetí sezónu a sehranost byla na kapele znát, stejně jako radost ze společného muzicírování. Do tvůrčího procesu se navíc zapojoval celý soubor, což je u podobných projektů - z hlediska stylové rozmanitosti a kompoziční vyváženosti - důležitá věc.

"Stella by Starlight" a lehounký modální jazz, téměř průsvitný. Všeobecný klid je ale jen předstíraný a bez varování se na vás vyvalí "Stella by Infra-Red High Particle Neutron Beam", strhující skladba s temným nepravidelným riffem a jednoznačným pulsem. Neklidný motiv prostupující napříč celou skladbou se navíc neustále lehce proměňuje, rytmicky se rozpíná i zatahuje, mění tónové složení. Tvůrčí postup, který se v "čistém" rocku zpravidla neděje. Jeden z vrcholů alba a taky jedna z nejlepších věcí kapely vůbec. Její délku přes šest minut vnímat nebudete.
Funk jazz a na dvojce "Nite Club", skladba je zpočátku téměř děravá, nikdo nehraje v ploše, ozývají se jen sekané akordické přiznávky. V sólech se postupně vystřídá celá čtveřice, Covington se představí spíš v podobě dílčích brejků, Willis svůj krátký prostor vyplnil širokým riffováním, Henderson po něm začíná nesměle a zdánlivě z ničeho, jen lehce dokresluje hudbu, která jakoby se chvílemi jen apaticky vypařovala do prostoru. Kytary je ale stále víc a víc, postupně narůstá a melodii nabírá stále více zeširoka. Kinsey volí podobný postup, své melodie ještě podmazává harmonickými kaňkami a společně s kapelou stupňuje tlak až ke stopce a náhlému ztišení. Do finále pak skladbu donese Hendersonova kytara, která hraje tentokrát trhaně a záměrně melodicky nesouvisle. Pokud je předchozí skladba vystavěna na principu velkoplošného komponování, "Nite Club" stojí na nápaditosti improvizací.

"Speak" nabídne spoustu drobných, rychle a přesně zahraných figur a motivů, bicí jsou méně nápadné, o to víc z rytmiky trčí sólující Willis. Opět tu máme přiznávkové škubání doprovodných akordů a také silnou nosnou figuru v roli ústředního motivu, od které se v podobě částeček odrážejí drobné vyhrávky.
Dramatická "Worlds Waiting" pracuje s kontrasty, vyrůstá z nenápadného a neprokresleného tématu, rytmika je maximálně odlehčená a kytarový můstek skladbu dovede k energickému gestu a pěkné harmonické klenbě. Následné ztišení je výrazné a působivé, do ospalého poklidu vstupují jen měkké zvuky syntezátoru a vytvářejí křehké náznaky melodií, kytarový nádech je silnější, ale velice melodický, každý tón má své opodstatnění. Skladba vygraduje repeticí první vystupňované pasáže. Nádherná věc.
"Susie's Dingsbums" a Kirk Covington hraje shuffle, máme tu plnokrevný jazz, baskytara typicky neúnavně běhá po chromatických hadech, kytara i výrazný klavír hrají modálně a nectí žádný harmonický záchytný bod. Tvrdou změnu pak kapela nachystala na poslední úsek skladby, do kterého vpadne s rockovým zvukem, ostrým kytarovým sólem a unisono hrou kytary a kláves. Tady člověku dojde, že se může dočkat úplně všeho...

"Jakarta" je volně plynoucí zvuková hříčka s klouzavou baskytarou a zvláštně tíživou atmosférou, hlavní melodická opora využívá na dotvoření nálady pentatoniku, pětitónovou stupnici, která má své kořeny v asijských škálách. I syntezátorové zvuky simulují barvy nástrojů tohoto koutu světa.
"Hole In The Head" začíná bubenickým sólem, postupně se přidává celá kapela, nad basovými údery zní nervní struktury, hudba se stále dokola ztišuje a zesiluje, rockové figury vstupují do jazzového všetečného bloumání, které je blízko bebopu, Covington hraje off beat (rytmus "bez pravidel"), Hendersonovy melodie kloužou jak po ledě, stejně si vede Kinsey, který navíc volí rejstřík Fender piana, baskytara se může uběhat. Vše dobarvují stálé změny dynamiky (chvíli jsme s baskytarou na hranici ticha), za horizont skladbu nese Willis vzrušeným baskytarovým sólem, do kterého na konci vpluje celá kapela. Uběhlo dvanáct minut života.

Na hranici mezi rockem, funkem a jazzem nás nasměruje skladba "Foreign Affairs" s dalšími dynamickými hrátkami. Melodii si tady nástroje předávají, sólo postupuje bez hranic mezi nástroji. Rytmus je hybný a rázný, kolem něho obíhají silné riffy. Další skvělá věc.
A "Premonition" je opravdovou předtuchou, zlým tušením: akordické rány otevírají úskočnou strukturu, do které co chvíli vstupuje podivný motiv v klávesách, možná výsměch, možná vztyčený prst. Scott Henderson ukáže, že umí hrát opravdu velmi rychle, ale hlavně u něj člověk obdivuje široké melodicko-harmonické myšlení. Klobouk dolů.
Titulní "Reality Check" album uzavírá. Těkavý riff stojí nad vzrušenou, ale nikam nespěchající basou, Covington hraje metličkami a je hodně vzadu, skladba skončí dřív, než se rozkoukáte.

Skvělé album.

» ostatní recenze alba Tribal Tech - Reality Check
» popis a diskografie skupiny Tribal Tech


Blue Cheer - Blue Cheer
2013-02-07

Blue Cheer / Blue Cheer

3 stars

Úvod a skladba "Fool". Je zřejmé, že kapela opustila stopy vedoucí k acid/blues rocku typu "Summertime Blues" (když jsem tuto píseň slyšel poprvé, vůbec mi nedocházelo, že poslouchám Cochranův rokenrolový hit) nebo ukřičené "Just a Little Bit". Vysvětlení poskytují rozsáhlé změny v sestavě souboru: po vydání alba Outsideinside (1968) odešel kytarista Leigh Stephens a o rok později bubeník Paul Whaley; nahradili je Bruce Stephens na kytaru (neuvěřitelná shoda jmen) a bubeník Norman Mayell, nahrávající předtím s Normanem Greenbaumem jeho nejlepší album Spirit In The Sky. Někdejší host Ralph Burns Kellogg (později používal jméno Ethan James) se stal regulérním členem Blue Cheer. Nový repertoár začali vytvářet zejména nováčci (z původního složení kapely zbyl jen Dickie Peterson, ten je spoluautorem tří písní z deseti položek alba) a kapela se logicky musela posunout jinam.

Vstupní skladba představuje nekompromisní, i když nepříliš složitý, stále se valící riff. Zdaleka není tak bořící a ohlušující, jak bývalo zvykem. Je postaven na "nakopávaném" rytmu a lehce posouvá píseň v čase. Autorem je Gary Lee Yoder, který zanedlouho na postu kytaristy nahradí Stephense - rošádám tedy ještě zdaleka nebyl konec. Můžeme jen odhadovat, jak tyto kotrmelce ovlivňovaly třeba i tvůrčí atmosféru uvnitř kapely. "Fool" ale není špatná věc.
"You're Gonna Need Someone" je bluesově pojatý rock s (pro bluesové formáty) netypicky vsunutým refrénem. Sólo, které hraje Bruce Stephens, nepatří k vrcholným okamžikům alba, a i když píseň představuje nekonfliktní podobu současných Blue Cheer, neurazí.
Převzatou věc objevíme na třetí pozici, "Hello LA, Bye Bye Birmingham" zaujme oblíbeným chorálně pojatým refrénem a línou náladou. Skladba, do které Kellogg nacpal zvuk svých varhan a současně i klavíru, je taková mírně jalová.
Stephensova "Saturday Freedom" přináší trochu vzruchu a synkopovaná kila znějí dobře. Melodie refrénu ale jako kdyby nevěděla, kam se vydat a nekonečná mezihra skladbu úplně zabije, Stephens hraje další zbytečné a nevýrazné sólo. Energie je pryč.
"Ain't That the Way (Love's Supposed to Be)" začíná členitějším bubnováním a dává vzpomenout na bývalou "psycho" etapu souboru. Kellogg střídá varhanní zvuky a klavír, skladba má tlak a Stephens se vybičoval k docela slušnému sólovému partu.
"Rock and Roll Queens" je svižné boogie, harmonicky zajímavě rozevláté, ale taky tak trochu "při zdi". Z atmosféry písně se dalo vytřískat víc (je to zbytečně urovnané), i když se kapela snaží, jak to jen jde.
"Better When We Try" je Kelloggova skladba, kterou opatřil dobrým klávesovým partem; patří k tomu lepšímu, co na albu najdeme, i když i tady je vokální part málo výrazný.
"Natural Man" je postavena na prostém riffu baskytary, ale vše funguje jak má a jednoduchost písni sluší. Líbí se mi.
U "Lovin' You's Easy" člověku dojde, že pořád jedeme po stejné koleji a osvěžujících výhybek po cestě moc nebylo. Trochu samoúčelná mezihra na tom nic nezmění. Ve druhé půli skladby už je to nuda.
"The Same Old Story" album zavírá. Nevyhraněné rhythm and blues nezní špatně a je dobrou volbou na uzavření albového kruhu.

Album je chvílemi málo výrazné, určitě mohlo být barevnější, ale taky nejde o vyložený propadák. Kultivovaný projev nenabízí tak ostré hrany, jak tomu bylo dříve, kapela se posunula k "jižansky" znějícím souborům a i přes určitou jednotvárnost je jejich pojetí rocku (i vzhledem k roku vzniku) v pohodě přijatelné. Nejslabším místem jsou tu pro mě kytarové party.

Hodnocení: dvě a půl hvězdy zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Blue Cheer - Blue Cheer
» popis a diskografie skupiny Blue Cheer


Gallagher, Rory - Blueprint
2013-02-05

Gallagher, Rory / Blueprint

5 stars

Rory Gallagher byl originál. Jeho fúze rocku a blues má rozmazanější hranice, než bývá u této hudby obvyklé - oba světy jsou u něj jen volně provázány (bluesové figury hraje pomocí rockových riffů, rocková instrumentace je prostoupena bluesovými prvky) a zachází s nimi velmi svobodně. Důkazem je hned úvodní rytmicky vratká "Walk on Hot Coals", kde je rotující hardrockový riff uplácán do bluesové formy, nebo prudce synkopovaná "Seventh Son of a Seventh Son". Drobné stylové kolísání a výrazová barevnost aranží účinek jeho nahrávek ještě posilují. Zajímavou kapitolu tvoří jeho svébytně rozmáchlé písničkaření ("Daughter of the Everglades") s glosující sólovou kytarou, ve kterém využívá většího prostoru pro výstavbu různě expresivních ploch. Pokud se dostane k mezím autentického blues ("Banker's Blues"), je navíc velmi uvěřitelný. Subtilní doprovod akustické kytary a klavíru má spolu s jeho hlasem zvláštní kouzlo. V tomto byl jedinečný. Zdánlivě tradiční bluesové boogie si pak mazaně nechá přerůst přes hlavu do neobvyklé podoby, jako ve skladbě "Hands Off" - řekl bych, že se Gary Moore touto písní nechal silně inspirovat, když pro album Still Got the Blues aranžoval úpravu Rogersova hitu "Walking By Myself".

Nesmíme zapomenout na to, že Rory byl výtečný a v mnoha směrech původní kytarista, ovládal bluesové vyhrávky, rockovou kytaru, rád používal bottleneck ("Race the Breeze") a dokázal vystavět osobitá sóla. Stejně přesvědčivý byl s akustickou kytarou - kromě jmenovaného "Banker's Blues" na albu najdeme nezpívanou "Unmilitary Two-Step", roztomilý návrat ke staré lidové taneční hudbě. A když už jsme u návratů do starých časů a zakouřených tančíren, na závěr tu máme "bottleneckový" waltz s barovým piánem a upřímně dojemnou melodií "If I Had a Reason". Zbývá jen cigáro do koutku a zatleskat.

Poprvé jsem se s Rory Gallagherem setkal před mnoha lety v televizi, když jsem viděl jeho koncert v rámci série Rockpalast. Chytali jsme tehdy doma německé televizní stanice. Bylo to fascinující, byl jsem z něho i z celé kapely unešen. Jen je škoda, že tuhle partu už naživo nikdy neuvidíme: Rory je v nebeské kapele od roku 1995 a klávesista Lou Martin zemřel loni. Ale zbyla nám tu skvělá alba.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Blueprint
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory


Bon Jovi - Slippery When Wet
2013-02-04

Bon Jovi / Slippery When Wet

1 stars

Tohle album jsem dostal darem a pořád ho na vinylu mám. Nikdy jsem se desek nezbavoval, co kdybych někdy změnil názor...

Bon Jovi a jejich stadiónový rock, John alias Jon pobízí davy, aby s ním zpívali jeho všudypřítomné ó-ó-ó a taky nakažlivé sborové refrény, davy šílí...
Jsou tu velké hity: "You Give Love A Bad Name" a "Livin' On A Prayer" a v nich opět ó-ó-ó a sborové refrény, aby si to stadión užil. Riffy jen tak obtížné, aby to lidi pobrali, rytmika hraje bum-čvacht-bum-čvacht a vše hladce a tak "rebelsky" plyne.
Abychom neměli pocit, že se něco pokazilo, tak následující "Social Disease" má stejné tempo jako předchozí věc, riff má podobný průběh a je dokonce ve stejné tónině.
A pozor, zapalovače do ruky, je tu typický Johnův doják "Wanted Dead Or Alive" - podobných písní napíše ještě kupu, nejpodobnější je asi o něco málo mladší "Blaze of Glory", cajdáky na dalších albech budou ještě brutálnější.
Následuje "Raise Your Hands" a... ano, tušíte dobře: pěkně všichni sborově ó-ó-ó a skandovat "Raise Your Hands", aby se to pěkně neslo a mohli se přidat i ti nesmělí.

Jen v rychlosti: "Without Love" je slaďoučký pseudorock, "I'd Die For You" nás vrací k písním 3 až 5, "Never Say Goodbye" a... kam jsem dal ten zapalovač? Nebreč! Poslední "Wild In The Streets" není tak úplně špatná, kapela to alespoň trochu rozjede, i když je to pořád dokola, aby se to dobře pamatovalo a neměli jsme problémy s textem.

Nějak to pořád neumím uchopit.

» ostatní recenze alba Bon Jovi - Slippery When Wet
» popis a diskografie skupiny Bon Jovi


Henderson, Scott - Well to the Bone
2013-02-02

Henderson, Scott / Well to the Bone

5 stars

Po dvou (z hlediska blues roku a elektrického blues) tradičních albech natočil "sólový" Henderson v roce 2002 své nejdobrodružnější album. Jako by hledal styčné body mezi svou jazzrockovou minulostí a bluesrockově pojatou sólovou dráhou. Ke spolupráci opět přizval zpěvačku Thelmu Houston a nově zpěváka Wade Durhama. Durham byl výborná volba.

"Lady P" je lahůdka na úvod. Bluesový nádech skladbou bezelstně prostupuje, ta se ale obarvuje dalšími stylovými odstíny a společně s nakopávanou rytmikou míří kamsi k psycho/jazz/blues rocku. Wade Durham tu zpívá těžkou melodii, která co chvíli vybíhá z durového rámce; zdánlivě netečný a přerušovaný kytarový riff je skvělý, stejně jako podivně melodicky rozptýlené a uskřípané sólo.
Máte rádi bluegrass? Podobně zní dvojka "Hillbilly In The Band", stará americká "lidovka", která se několikrát zvrhne v psychedelické rockové sólo a na konci v tvrdý rockový riff. Musel jsem si na tuto věc chvíli zvykat.
Jako "běžný" blues rock začíná "Devil Boy", doprovodné těžké riffy ale moc bluesové nejsou a odchylují skladbu spíš do rockového meziprostoru. Ve střední části se skladba pozvolna proměňuje bezmála až v bluesový standard, Hendersonovo sólo ale na úkor melodičnosti upřednostňuje expresivitu a před návratem Durhamova vokálního partu je až rozmazaně nečisté. Výborná věc.
Thelma Houston se poprvé objevuje v písni "Lola Fay". Triolový rytmus předehry píseň rozhoupává a ta se opět stylově neklidně zmítá. Některé riffové doprovody jsou prosyceny netradičními melodickými škálami a ačkoliv není hudební struktura úplně urovnaná (rytmické trioly jsou postupně narovnány a na konci už se zase houpeme), je i díky zpěvu velmi strhující.
"Well To The Bone" je pěkné boogie a v něm opět skvělá Thelma Houston. Je to obvykle vystavěná bluesrocková věc - velmi příjemná. Jen to sólo uprostřed skladby nemuselo být tak dlouhé.

Druhá polovina alba je s jednou výjimkou vystavěna z instrumentálních skladeb. Otevírá ji jazzůvka "Ashes" s kytarou, která hraje něco mezi sólem a doprovodem. Tohle Henderson evidentně umí. Kapela hraje jen to nezbytné, nezahušťuje zbytečně prostor. Ve druhé části rytmika roztahuje více křídla a skladba získá masivnější podklad - navíc se z hudební drti začnou vylupovat náznaky melodií a záchytných licků. Působivá věc, ne na první poslech.
Jak už název "Sultan's Boogie" napovídá, budeme vtaženi do orientálního hudebního světa - výslední tvar je až překvapivě soudržný s rockovou základnou a kytarové sólo je tady podřízeno atmosféře, i tak Henderson vystřelí pár rychlých laufů.
Jedinou zpívanou věcí druhé půlky je "Dat's Da Way It Go" s funkující rytmikou a krásně melodicky vykloubeným refrénem. Kirk Covington je nápaditý a přesný, ostatně jako vždy - patří mezi bubeníky Bonhamova typu: s ránou jako z děla. V této písni se navíc setkávají oba hlavní vokalisté: Wade Durham táhne píseň po všech zákoutích, Thelma Houston mu dobarvuje refrén a pomáhá v závěrečné zklidněné pasáži. Hendersonova kytara je tady všudypřítomná a její melodie proplétají vše, co jim přijde do cesty.
"That Hurts" je hodně zatěžkané blues v soumračném osvětlení. Skladba se nemotorně valí a nabaluje na sebe další a další dynamické vrstvy, harmonie je zdánlivě stálá, jen si tu a tam odskočí kamsi mimo, aby se hned zase srovnala do zákrytu. Kytarové sólo není sólem v běžném významu, spíš jde o chuchvalce tónů, které dopadají na rytmickou hmotu.
Závěrečná "Rituals" je postavená na akustické kytaře a zatlumeném pomalém jazzování. Ani si nevšimnete okamžiku, kdy se místo akustiky objevuje elektrická kytara a prorůstá svými melodiemi do tajemně tvarované spodní vrstvy, i tady Henderson svá sóla melodicky vychyluje a vystavuje je spíše plošně.

Z mého pohledu jde o nejlepší sólové album Scotta Hendersona. Podařilo se mu přirozeně a bez násilných spojů propojit všechny své oblíbené hudební světy a posluchačům na něm nabídnout - na rozdíl od mnohdy i "velkých" kytaristů - nové cesty.

» ostatní recenze alba Henderson, Scott - Well to the Bone
» popis a diskografie skupiny Henderson, Scott


Faith No More - The Real Thing
2013-01-29

Faith No More / The Real Thing

4 stars

Faith No More si nikdy nelámali hlavu se stylovými škatulkami, brali hrstmi ze všeho, co jim připadalo příhodné a k jejich hudebním představám padnoucí. Hranici mezi riffovým rockem a ostrým heavy metalem kapela úplně rozostřila, svou rytmiku obohatila prvky funku a navíc se vyzbrojila frontmanem, jakých na rockové scéně mnoho nebývá. Mike Patton, který v průběhu natáčení alba nahradil Chucka Mosleyho, výborně zpívá, obdivuhodně řve, ječí, rapuje...

Na úvod je tu "From Out of Nowhere" - pecka s přímočarou kytarou, pulsující, do stran rozběhanou baskytarou a typickými "kreslícími" klávesami. Na samostatné plochy skladbu dělí svým bubnováním Mike Bordin, citlivě si hrající s atmosférou, aby během chvíle nekompromisně všechno hrnul před sebou. V refrénu objevíme další typický prvek kapley: lehké kolísání mezi tóninami, harmonicky pojatou melodii kytarové linky a výrazný vokální nápěv. Patton dokazuje, že jeho angažování byla správná volba.
"Epic" byl velký hit. Sloky podporuje jen strohá rytmika (baskytara a bicí), do které Patton ostře frázuje; v refrénu se aranžmá rozroste so pestré instrumentální šíře a vokální linka nad ní se pne do vysokého melodického oblouku. Mezihra má rozměr malého instrumentálního kousku, Patton vyplňuje "mezery" ostrým deklamačním projevem. Posledním kontrastním prvkem je klávírní závěr, který skladbu odvádí ze scény.
"Falling to Pieces" stojí na lámaném, ale pravidelném rytmickém pulsu s vnořeným klávesovým motivem, který průběžně mizí a zase vyplouvá, aby tvořil oporu vokálnímu projevu v okamžicích, kdy převládá rytmus nad melodií; pokud ale Patton zpívá melodii, Roddy Bottum se svými klávesami hraje proti ní.
Zajímavou rytmickou konstrukci přináší píseň "Surprise! You're Dead!", ve které Mike Bordin servíruje triolový rytmus prokládaný rovnými plochami; kytarový riff je nervní a tomu odpovídá i Pattonova agresivní ukřičená poloha. Výborná věc.
"Zombie Eaters" začíná něžnou akustickou kytarou, Patton je do vybrnkávaného doprovodu citlivý, chvílemi bezmála šeptá, klávesový part jen dobarvuje zamlženou náladu. Po dvou minutách skladba zmohutní, Bordin sází doprovodné laufy na podporu tentokrát už elektrické kytary, která hraje sekané riffy vespod, vokální part je dravější, ale stále melodický.

Nejdelší a současně titulní "The Real Thing" staví na rozsáhlém aranžování, střídají se tiché pasáže s baskytarou a jemnými bicími se zatěžkanými, divoce rytmizovanými vokálními frázemi - Patton je opět skvělý a výrazově velmi členitý, střídá rejstříky i hlasové techniky. Kapela si hraje s prudkými a výraznými kontrasty, přitom je melodicky zajímavá.
"Underwater Love" není špatná, ale nepřináší nic nového a ve společnosti silných písní působí možná až příliš obvykle. Přitom ji mám docela rád.
A jízda pokračuje s "The Morning After", Mike Bordin tluče kila "nasucho" bez hajtky, Bill Gould hraje na svou baskytaru jen to nezbytné, spíš tvoří prodlouženou ruku bicích - výborný úvod doplňuje putující melodie kláves. Kytara harmonii rozhoupává do odboček a akcentuje sudé doby, v refrénech pak Pattonovi vokálně pomáhá celá kapela.
"Woodpecker from Mars" je instrumentálka postavená na modální melodii, kterou do široké plochy roztírají Bottumovy klávesy; ve střední části získá muzika váhavý průběh, kapela si pohrává s aranží dvou harmonických ploch a finále pak přináší prudký triolový kvapík z úvodu, nad kterým visí podivně melodicky zahnutý part kláves.
Předposlední položkou je pocta rockovým klasikům, kapele Black Sabbath, v podobě coveru jejich hitu "War Pigs" (originál je na albu Paranoid z roku 1970, ale teď určitě nesu fůru dřeva do lesa). O několik let později se bubeník Mike Bordin objevil v doprovodné sestavě Ozzy Osbourna.
Na dovršení rozmáchlého stylového gesta se na konci alba objevuje "valčíková" hříčka "Edge of the World", kterou kapela přednáší s kamennou tváří.

Často mám chuť si album po skončení poslední písně pustit znovu. The Real Thing je první album Faith No More s Pattonem, ten v průběhu několika let dozrál v mimořádnou pěveckou i autorskou osobnost a kvalitu následujích alb to v dobrém poznamenalo.

» ostatní recenze alba Faith No More - The Real Thing
» popis a diskografie skupiny Faith No More


Holdsworth, Allan - Metal Fatigue
2013-01-28

Holdsworth, Allan / Metal Fatigue

4 stars

Po velmi dobrém (mini)albu Road Games přišel Allan Holdsworth v roce 1985 s podobně laděným "velkým" albem Metal Fatigue. Představil na něm svůj barevný a neuchopitelně rozpínavý hudební svět. Holdsworthova kapela doznala od posledního nahrávání několika změn, na basu už nehrál skvělý Jeff Berlin, místo něj se hlubokých tónů ujal Jimmy Johnson, který se např. účastnil nahrávání alba "In The Eye Of The Storm" Rogera Hodgsona, ale hlavně ho do svého bandu angažovala další ikona kytarové hry Lee Ritenour. V nejdelší kompozici alba "The Un-Merry-Go-Round" se na basu představil tehdy ještě nepříliš známý Gary Willis, jehož party o něco málo později zdobily skladby jazzové party Tribal Tech a koncertně jeho služeb využíval sám velikán jazzového saxofonu Wayne Shorter. Na bicí hrál, stejně jako na "Road Games", kreativní Chad Wackerman.

Album otevírá jazzrockové boogie "Metal Fatigue", jež dalo název celému dílku. Agresívní riffy se střídají s lyričtějšími pasážemi, skladba je harmonicky i rytmicky neposedná, celek ale působí přirozeně, nerozbitě. Holdsworth se tu blýskne pěkným a melodicky nápaditým sólem, Johnson i Wackerman hrají v těžké aranži velmi přesně a předvedou se několika obtížnými prvky. Podařený úvod alba svým hlasem dotváří Paul Williams, kterého známe už z kapely Tempest, ve které působil právě s Holdsworthem.
Zdánlivě melancholická a zpomalená skladba "Home" nabízí harmonicky působivě "rozmazané" plochy s jakoby tápající a hledající melodií. Není to skladba na první poslech, je potřeba jí dát čas, pak se z šedivého nákresu stane barevný obraz. Zkuste při nějakém poslechu poslouchat skladbu od basové linky, člověku pak dojde, kde jsou hranice použitých hudebních "střepů".
Další (opět instrumentální) skladbu představuje "Devil Take The Hindmost"; to je kytarová jízda se vším všudy. Nenechme se ale mýlit, Holdsworth sice hraje velmi rychle, jeho sólové melodie jsou plastické a nápadité (na rozdíl od mnoha kytaristů, kteří jen sjíždějí stupnici trochu beze smyslu nahoru a dolů).
"Panic Station" a opět u mikrofonu Paul Williams. Skladba střídá trojdobé a čtyřdobé pasáže, i tady se hudební hmota harmonicky neklidně převaluje, tentokrát ale není tak beztvará a nabízí posluchači určité vjemové uklidnění.

Nejdelší kompozicí je téměř čtvrthodinová "The Un-Merry-Go-Round" se zajímavým ústředním motivem a spoustou motivických odboček. Působí téměř jako svazek několika skladeb a nálad, je "prošita" výbornými instrumentálními sóly - na koncertech to určitě bylo parádní číslo souboru. Na bicí exceluje Gary Husband (ten s Holdsworthem vytvářel jeho první sólové nahrávky a později se připojil ke kapele Level 42), na basu hraje výše jmenovaný Gary Willis a klávesovým sólem přispěl další Holdsworthův bývalý kumpán Alan Pasqua, jehož služeb v minulosti využíval Carlos Santana, Bob Dylan a další.
Posledním kusem alba je potemnělá, nenápadně modulující píseň "In The Mystery", kterou otextoval a zpívá Paul Korda, na bicí se představuje mně naznámý Mac Hine.

Allan Holdsworth se nebojí experimentovat a ve své hře se snaží přinášet stále nové postupy; na rozdíl od mnoha mnohdy i slavnějších kolegů. Metal Fatigue patří mezi alba, na kterých je stále co objevovat.

» ostatní recenze alba Holdsworth, Allan - Metal Fatigue
» popis a diskografie skupiny Holdsworth, Allan


Cray, Robert - Shame + a Sin
2013-01-25

Cray, Robert / Shame + a Sin

3 stars

Blues je zrádná disciplína, nejvíc mě baví (co se instrumentace týká), když stojí na hranici dur-moll, kdy durová doprovodná masa zápasí s "paličatými" melodiemi, ve kterých je jakoby omylem mollová tercie a další "nepatřičné" tóny. Pouhé mechanické používání těchto prvků přitom nefunguje a každý bluesman musí přinést i ono "něco navíc". Pro zpestření pak přidávají bluesmani na svá alba i čistě mollová blues, ta ale zpravidla postrádají typický bluesový tlak (harmonicky se v nich nic s ničím nepere) a proto bývá jejich zařazování velmi střídmé.

A teď k albu. "1040 Blues" je příjemný úvod, boogie šlape v chytlavém ostinátním riffu a Cray citlivě zpívá, kytarové sólo není dlouhé a jde o typickou bluesovou sólovou vyhrávku; ortodoxní figury tady slouží dotvoření bluesového "oparu".
Blues rock v "rozbitém" tečkovaném rytmu, to je "Some Pain, Some Shame"; svým pojetím ve mně evokuje B. B. Kinga. Trochu jí škodí, že je tvrdohlavě v moll, klasické bluesové dur-moll kolísání by jí prospělo víc, zejména vůči kytarovému sólu. To je tady rozmáchlejší a spletitější, z konzervativních bluesových cestiček se ale nevymaní, což je škoda.
"I Shiver" je opět čistě v moll a tady už mi to začíná vadit, skladba ("rovný" blues rock) má skladkobolnou příchuť a mollová tónina neumožní melodii ani kytarovému sólu "jiskřit" o bluesové hrany - chybí tu blue notes.
Naštěstí je tu cover Alberta Kinga "You're Gonna Need Me" a typická bluesová nálada, navíc tu na kytaru hostuje Albert Collins (podle zvuku své kytary je snadno k poznání) a píseň se i díky němu pěkně a příjemně "táhne".
A pozor, změna: v "Don't Break This Ring" se nám Cray představuje jako soulový interpret, píseň by klidně mohl zpívat třeba Otis Redding - nejde o nic převratného, ale dramaturgicky je to příjemné zpestření, jen mohla být kratší, téměř pět minut je tady moc.
Hybné boogie "Stay Go" je pro mě vrcholem alba, je dobře vystavěné, má nápaditou strukturu, příjemně bluesově kolísá mezi tónorody (což vytváří "hloubku" blues) a kytarové sólo k písni padne jak ušité - tady mi Crayova neochota k větší odvaze v sólech nevadí, je spíš důležité, že je v tomto případě jeho kytara náladotvorná.
"Leave Well Enough Alone" má zajímavé aranžmá a zpracováním mi připomíná způsob práce dalšího bluesového velikána: Alberta Kinga. Opět škoda, že jde o čisté moll a sólo klouže po mělkém mollovém povrchu a nemá potřebnou sytost blues, přestože z blues vychází.
"Passing By" je zase v moll a nebaví mě, jde o banální řešení bluesové "balady" a nevím kolikáté mollové sólo bez blue tlaku.
Pomalé boogie "I'm Just Lucky That Way" je příjemná věc a tady vše funguje, jak má: Cray není v sóle nějak uhrančivě nápaditý, ale skladba pěkně drží pohromadě.
Závěrečná pomalá "Up and Down" je důstojným zakončením alba a i když jí chybí kontrastnější pasáž, v každém okamžiku nabízí něco k poslechu.

Je to velmi slušné album.

» ostatní recenze alba Cray, Robert - Shame + a Sin
» popis a diskografie skupiny Cray, Robert


Comus - To Keep From Crying
2013-01-06

Comus / To Keep From Crying

4 stars

Debut "First Utterance" kapely Comus z roku 1971 byl pro posluchačskou obec velkým překvapením. Když začal soubor v průběhu roku 1973 nahrávat nový materiál, fanoušci zbystřili pozornost. Kolekce nazvaná "To Keep From Crying" vyšla v roce 1974 a ačkoli na debut v mnohém navazovala, byla odlišná. Hudba tohoto alba je přehlednější a má menší tendenci se výrazově vrstvit a rozpínat. Pořád je ale velmi dobrá.

Cestu změny ukazuje už vstupní "Down (Like a Movie Star)" se synkopovanou doprovodnou kytarou, samozřejmě akustickou, v tom soubor svůj přístup nezměnil. Zní tu klasická bicí souprava! Ta hraje dostatečně rovně na to, aby muzika nikam neuhýbala a držela tvar. Basa tvrdí muziku, má jednoduchý, ale účelný part. Píseň, která se dá bez problémů hrát v kterémkoli dobrém rádiu, má příjemnou "nakopávanou" (vždy o půl doby předsazenou) vokální linku a tomu je uzpůsobena instrumentace, která stejně předsazuje doprovodné riffy. Kontrastní střední pasáž s tleskáním představuje marimbu (nová tvář: Keith Hale) a flétnu (Bobbie Watson). Zajímavý začátek.
"Touch Down" je zklidněná, na lehkých vokálech postavená píseň, přinášející zásadní sdělení: I Love You. Melodie má půvabně zvláštní průběh (jejím základem je dórská stupnice, která kombinuje mollovou tercii a velkou durovou sextu) a uzavřenost a pevnost konstrukce dotvrzuje harmonická stavba, která pracuje s podivně tíživým dvojakordovým tématem - zajímavý kontrast.
Zvukovou mezihru obstarává krátká "Waves and Caves", kde je smícháno kosmické proudění s dozvukem poraněné duše.
Pak na nás vtrhne Bobbie Watson, která zpívá vlastní kompozici "Figure in Your Dreams", skoro tu slyším předobraz rané Kate Bush, vysoký sopránový falzet a expresivní hrátky s hlasem. Píseň je ale hezky vystavěna, vyhýbá se základnímu akordu (tónice) a svůdně krouží kolem ní, buduje tak pocitové vzrušení. Zajímavé barvy nabízí doprovod: najdeme zde opět marimbu, výrazný a přitom jakoby skrytý je part hoboje, který hrála tehdy mladá Lindsay Cooper (o rok později se objevila na Oldfieldově album "Hergest Ridge" atd.) a nechybí akustická kytara s baskytarou a perkuse. Všechno ale jen dobarvuje výkon Bobbie Watson. Rafinovaná skladba.
Změna největší: "Children of the Universe" má hitové ambice a vůbec není špatná. Společné dílko obou hlavních zpěváků přináší v první části křehkou, nikam se neženoucí hudbu, oba hlasy zpívají měkce a citlivě, doprovod je opavdu minimální, zní tu harfa a klávesy. Střední část, něco jako můstek, je výrazně údernější, přidávají se bicí a baskytara a hlasy zesilují. Refrén je opravdovým vrcholem písně, je mazaný a chytlavý současně! Kapela je ale dost chytrá na to, aby nespadla do povrchnosti a celou konstrukci hned shazuje - prudká změna a postupné ztišení. Vokální linka pak směřuje téměř do ticha. Skladba opět postupně roste, hlasy se znovu proplétají a hledají směr - píseň postupně dospěje až k refrénu a graduje ztišující se codou. Skvělá věc, doporučuju si poslech této skladby užít, historie přesně takovýchto okamžiků moc nenabízí.
Teď by posluchač očekával, v rámci zachování kontrastu, nějakou "krkolomnější" věc, ta nepřichází. "So Long Supernova" je pro mě nejslabším místem alba, ke kapele nepadnoucí skladba, ale v tom je ten problém: není to úplně špatná věc, ale kapela si nás rozmazlila. "So Long Supernova" je takové v podstatě příjemné zpívání. Bicí jsou tady tak pravidelné, že píseň je jimi úplně svázaná.
"Perpetual Motion" už si s atmosférou hraje víc (místo bicích jsou tady perkuse), zvláště, když se ve druhé části přidává výraznější baskytara s jemnými klávesovými podkresy a zpěváci si hrají s typickým poletováním hlasů.
"Panophany" je další mezihra (opět v ní má prsty Andy Hellaby), ruchy teď připomínají zvukově zpracované padající předměty. Je kratičká.
I píseň "Get Yourself a Man" napsala Bobbie Watson a i tady je velmi výrazná, tentokrát pevnější a odhodlanější. Doprovodu dominuje klavír a podpůrný Woottonův vokál, refrén zahušťuje baskytara a tentokrát hezky neurotické bicí. Watson opět dokládá své mimořádné vokální kvality v melodii s velkými intervalovými skoky, stejně dokáže být citlivá i popudlivá.
"To Keep from Crying" je postavena na podmanivém harmonickém plánu a opět střídá utlumenější pasáže s těmi výraznějšími. Zajímavá je nápaditost práce s motivy, které do sebe spíš prorůstají než na sebe navazují. Atmosféra písně je až mrazivá, melodické linky jdou chvílemi proti harmonii (ne s ní) a opět tady slyšíme Lindsay Cooper, ale tentokrát nehraje na hoboj, ale na fagot.
A na závěr Andy Hellaby potřetí, jeho zvuková performance je teď nejlépe dešifrovatelná: zefektovaná harfa.

Mám toto album moc rád. Chcete-li začít s poslechem této neotřelé hudební party, pak je možná dobré začít právě tady. Debut je přece jen o něco "jinde".

» ostatní recenze alba Comus - To Keep From Crying
» popis a diskografie skupiny Comus


Comus - First Utterance
2013-01-05

Comus / First Utterance

5 stars

Vzpomínám si, jak jsem před lety u kamaráda (sběratele hudby všeho druhu) poprvé slyšel skladbu "Diana". Zpočátku jsem měl pocit, že se na mě valí něco neurovnaného, za každou cenu jiného. Nedokázal jsem ale přestat poslouchat a než píseň dozněla, jako by se jednotlivé "nahodilé" motivy samy srovnaly do smysluplného tvaru. Začalo mi to dávat smysl. Takto mě kdysi zaskočili třeba Värttinä, dnes mí oblíbenci.

Jak je příhodné v hudbě nikam nespěchat (nastane-li ta správná chvíle) a nechat v ní přítomné emoce vylít se z břehů volně do posluchačova prostoru, dokazuje zahloubaná "The Herald", ve které je vzrušená vokální nálada dobarvována dráždivými doteky akustických nástrojů. Ostinátní, stále se vracející figura kytary je harmonicky a velmi zlehka zahušťována neakordickými, jakoby "vychýlenými" tóny zpěvové linky zpěvačky Bobbie Watson - vzniká tak zajímavé pnutí. V kontrastní pasáži prostor zcela opanuje jediná akustická kytara a je všude a všude je jí plno. Zvolnění a nástup flétny a violy působí velmi náladotvorně, hudební obzor ztratí jasnou konturu a čas běží pomaleji... pak se vrací úvodní sekvence s hlasy tentokrát o něco pevnějšími.
Změna: muzika se dala do silného pohybu, krouží kolem nás, je plná pohansky drsné něhy a mnohem sebevědomější (Roger Wootton je úžasný) - to je "Drip Drip". Opět zní jen akustická kytara a perkuse a je to tvrdé. Když se zvolna přidá baskytara, fragment mizí a přerůstá do útržkovitých, elektrizujících vokálních frází. Jeden z vrcholných okamžiků alba.
Ale nic nekončí, "nekonečně" silné motivy a figury nabízí hned následující "Song To Comus" se synkopovanými údery doprovodné kytary a neklidným basem; když zvukový účinek dosahuje vrcholu a vše graduje, přijde - střih a prudké ztišení. Skladba ale opět vyrůstá sama ze sebe, podmaňuje si prostor a prudce se kymácí, harmonie to jen dotvrzuje nervním střídáním vedlejší akordů (a ke zvýraznění účinku je tu pořádná špetka houslí).
Po nezvyklém úvodu "The Bite" kapela skladbou postupuje rázně dál, tentokrát výrazně opřená o basovou plochu vespod, vokály mají chvílemi kánonickou formu a prostor dostává i flétna, harmonie budí dojem masivního špalku, se kterým se nedá hnout a přitom se vždycky jakoby nedopatřením rozsype do dalších zvlněných motivů.
Nejkratší "Bitten" je hra s kontrasty a domnívám se i s principem náhodných souzvuků; když je nejtižší, neochvějně exploduje.
Závěrčná "The Prisoner" zpočátku přináší relativně klidnou dvouakordovou harmonii s umíněnou basovou linkou, která si "vede svou", a šibalsky uhýbající housle v přiznávkách - zpěv je rozvážný, alespoň po určitý čas, než se objeví další návaly napětí: v ten okamžik je Woottonův projev velmi vzrušený, nervní, sólo se mění ve vícehlas a získává exoticky znějící průběh, tomu odpovídá i "rozklepané" tvoření tónů. Zklidnění ve druhém oddílu písně má tentokrát podivný psychovýraz. Úplné finále obstárává strhující zpěv a pak jen panoramatické echo hlasů a poslední střih. Ticho. Je po všem.

Skvělá nahrávka a důkaz toho, že k dosažení tvrdě (energicky) znějící hudby není potřeba mimořádné zvukové agresivity. Pokud jsou nápady a potřebné instrumentální a vokálně-výrazové schopnosti, i ze zvuku akustické kytary, houslí, flétny, baskytary a lidských hlasivek se vám budou nafukovat nohavice.
Autorem krásné kresby na titulce je sám Roger Wootton.

» ostatní recenze alba Comus - First Utterance
» popis a diskografie skupiny Comus


Yes - Fly From Here
2013-01-02

Yes / Fly From Here

4 stars

Konečně jsem se dostal i k tomuto albu od Yes. Prvotní pocit: současní Yes se pokusili ze všech kořenů, ze kterých v průběhu let kapela čerpala (a že šlo mnohdy o zásadně rozdílnou podstatu), sestavit kaleidoskopickou hudební skládačku se vším dobrým, s čím kapela zacházela. Z mladších alb je tu jistá míra přehlednosti a hudební srozumitelnosti; z doby dávnější pak ochota hrát si s tématy a v aranžích tvůrčím způsobem zacházet s jednotlivostmi.

Vstupní vícedílná "Fly From Here" nabízí nápaditou hudební směsici, její první část "We Can Fly" přináší členění do vracejících se a různě se překrývajících sekcí, postupnou gradaci a je bohatá na kontrastní instrumentální mezihry.
Motivem akustické kytary začíná následující "Sad Night At The Airfield", je sympaticky chladná (určitý chlad prostupuje i texty celého alba, vždycky je v nich ale něco jako snivý pohled za obzor, čekání na zítřek), atmosféru dokresluje majestátní motiv.
Zvláštní dobrodružství nám kapela přichystala v části "Madman At The Screens", kde nám základní motiv servíruje v pětidobém rytmu: Take a table, In the evening... všechno je na pět dob. Když se rytmus "narovná", rovnováhu obstarají temnější zpomalené plochy.
Nepravidelné členění je i v "Bumpy Ride", tady mi ale celá konstrukce přijde těžkopádná a trochu samoúčelná.
Návrat "We Can Fly (reprise)" také nemá sílu prvního uvedení, chybí rafinovanější motivy a vyznívá i zbytečně sladkobolně. Tím končí "Fly From Here, první díl alba.

Následuje "The Man You Always Wanted Me To Be" o hledání identity, pro mě nejslabší článek nahrávky.
Ke ztišené poloze s akustickou kytarou se kapela vrací v působivé a zajímavě členité "Life On A Film Set", která ve druhé části přinese přitažlivé rytmické poryvy a gradující finále.
Vrstvy drobných instrumentálních nápadů najdeme v "Hour Of Need" s neposednou baskytarou; tato skladba na mě působí jako drobná a přitom nezbytná částečka v celkové mozaice alba.
Funkci instrumentálního předělu tvoří před závěrem alba sólo akustické kytary s příhodným názvem "Solitaire"; klidně bych se bez něj obešel, protože žádný omračující nápad nepřináší.
Zvláštně otevřený konec nabízí text poslední položky "Into The Storm"; naléhavost sdělení umocňuje ve střední části nepravidelný sedmidobý rytmus, ten se jako neodvratný apel znovu a znovu vynořuje: Take me away (vezmi mě pryč!). Působivé finále.

Yes natočili pozoruhodné album, což je dobrá zpráva.

» ostatní recenze alba Yes - Fly From Here
» popis a diskografie skupiny Yes


Deep Purple - Who Do We Think We Are
2012-12-29

Deep Purple / Who Do We Think We Are

2 stars

Deep Purple nejsou jen legenda, jsou pro mě především zdrojem skvělé hudby. Po silných albech počátku 70. let (ale i ta starší nejsou vůbec špatná), která nabízela šťavnatou a nápaditou hardrockovou muziku plnou silných riffů, zajímavých rytmicko-harmonických struktur a stylotvorného materiálu vůbec, vyšlo v roce 1973 album Who Do We Think We Are. Namlsaní fanoušci čekali další erupce typického energického rocku a svým způsobem se dočkali: Deep Purple znějí v podstatě jako dřív, nicméně, nějaké odlišnosti by se našly.

Vstupní "Woman From Tokyo" není špatná, pěkně se sune, nedrhne, nazakopává... ústřední riff ale nemá tu sílu starších děl, má jižanskou příchuť a naneštěstí není příliš nápaditý, z něho vyrůstající vokální part trpí stejným neduhem. Skladbu trochu zachraňuje formové členění se střední kontrastní pasáží, kde se Paice se svými činely doslova mazlí a Gillan je v citlivé expozici vemlouvavě poutavý; návrat základního riffu ale přináší ono pověstné opakování až do omrzení.
"Mary Long" bohužel opakuje postupy ze starších skladeb, ukotvená basa a nad ní měnící se harmonie je použita třeba ve "Smoke On The Water", které je podobná z více pohledů - po poslední frázi v každé sloce člověk úplně čeká, že Gillan spustí: "Smoke on the water, fire in the sky...". Refrén ale není špatný a má v sobě hezkou melodii.
"Super Trouper" je zase mladší sestra písně "Bloodsucker" z alba Deep Purple in Rock (1970) a podobnost je tady až zarážející: ve vokální lince, ve frázování i ve vstupním riffu.
"Smooth Dancer" je ve svižnějším tempu a přináší banální bigbít s rokenrolovým nádechem, projekcí frázování do instrumentace trochu připomíná starší singl "Black Night" - kapela očividně "vaří z vody". V tomto okamžiku musím svůj vinyl otočit.

Druhou stranu zahajuje "Rat Bat Blue", pokud byste hledali předobraz základního riffu této skladby, pusťte si album Led Zeppelin II a z něho rytmicko-riffovou hříčku "Moby Dick". Střední díl "Rat Bat Blue" je věnován sólovým partům, nenajdete tam ale nic, co by připomínalo nápaditost starších nahrávek, jen tříšť zvuků a hluků.
V bluesovém rytmu (než se zvrtne do hybného boogie) se sune předposlední položka alba "Place in Line" - není špatná, jen Gillan se mi zdá trochu z formy; kapela opět sází na "záchranu" ze strany svých sólistů a tady se to celkem daří: Blackmore je v boogie přesvědčivý a jeho sólo má tah, Lord svůj part vystavěl spíš "plošně".
Jsme u konce s "Our Lady", chorálně pojatý song opět není špatný a já ho mám docela rád, ale i v tomto případě jde o běžné hudební prostředky, zejména harmonický půdorys není zrovna objevný.

I přes všechny uvedené výhrady není důvod si album čas od času nepustit, pořád jsou na něm momenty, pro které se k němu vracím. Pokud si ale chci od Deep Purple pustit něco pro ukojení sluchové nenasytnosti, sáhne většinou jinam.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Who Do We Think We Are
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Crosby, Stills & Nash - Crosby, Stills & Nash
2012-12-28

Crosby, Stills & Nash / Crosby, Stills & Nash

5 stars

První album, které jsem od této party slyšel, bylo výborné Déjà Vu z roku 1970 (už s Neilem Youngem). Eponymní debut tria jsem si sehnal až později a rozhodně jsem nelitoval.

Úvodní "Suite: Judy Blue Eyes" naplno odhaluje hlavní "zbraně" souboru - barevné a nápadité vícehlasé vokály a civilně decentní aranže, ve kterých zvukově dominují akustické kytary a zdánlivě nenápadná (ale pulsující) rytmika. "Suita" pracuje s několika plochami, má zdánlivě stoickou atmosféru, ale hraje si s drobnými kontrastními motivy a s rozmlženou náladou - stále nás udržuje v pozornosti. Myslím, že skupina Marsyas tuto skladbu - ale určitě nejen tuto - dobře znala.
Změnu přináší hybný "Marrakesh Express", důmyslně vystavěná zdánlivě nekomplikovaná skladba je nositelkou obtížné vokální melodie i zajímavého harmonického řešení.
Crosbyho "Guinnevere" je zasněná balada, křehká a něžná. Celkový dojem navíc umocňuje lyricky nejednoznačný text, dopovodná kytara využívá (poprvé) vybrnkávanou figuru, která stojí mezi akordy a doprovodným riffem, kolísavá harmonie brilantně dotváří vyznění skladby.
"You Don't Have to Cry" přináší zdánlivé uklidnění v dosavadním těkavém hudebním toku, pod povrchem se ale ukrývají další skvělé doprovodné party akustické kytary a baskytary a výborné vokály. Tato skladba patří k těm, které se vyloupnou až po čase a navíc člověk zjistí, že je nemůže dostat z hlavy.
Nashova "Pre-Road Downs" pracuje s pozpátku natočenou kytarou, která se proplétá celou písní. Ta je více rockově laděná a v souladu s tím tady trio nestaví široké vokální linie, ale spíš "tlakově" deklamuje v rámci kratších zpěvových frází. Píseň není dělena na sloky a refrény, ale opět spíše na různě pojaté plochy.

Druhá strana vinylového alba začíná zádumčivou "Wooden Ships", jejíž spoluautorem je, vedle Crosbyho a Stillse, Paul Kantner z Jefferson Airplane. Možná proto má tento folkrockový kousek s bluesovými vyhrávkami mihotavou psychedelickou auru.
Výrazově subtilní vyznání dámě z ostrova ("Lady of the Island") je čistou folkovou konstrukcí s lehounkým dvojhlasem Crosbyho a Nashe, jehož klima naruší zvláštně harmonicky řešená střední pasáž.
V podobném duchu se odvíjí následující "Helplessly Hoping", jejíž text přináší opět mnohoznačnou lyriku.
K bluesově laděnému folk rocku se kapela vrací skladbou "Long Time Gone" - zajímavostí je, že téměř všechny nástroje k ní (s výjimkou bicích) nahrál Stephen Stills. Opět jsme vystaveni pozvolnému působení hudebního proudu, kapela se nikam nežene a jen tak krouží kolem útlých ornamentů. Výsledný tvar je přitom vnitřně dokonale vystavěný.
Codu alba tvoří "49 Bye-Byes" o koncích a začátcích, pocitově směřující ke konci tak samozřejmě, jako je bezděčně prostoupena vícehlasy.

Skvělé a podnětné album.

» ostatní recenze alba Crosby, Stills & Nash - Crosby, Stills & Nash
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills & Nash


Sting - …Nothing Like the Sun
2012-12-27

Sting / …Nothing Like the Sun

4 stars

Sting je zajímavý hudebník, dokáže svůj hudební intelekt rozpínat od jasných popových postupů až po fúze prosycené jazzem a improvizacemi. Do jeho hudebního jazyka se mu vejde vše, co k vytvoření nálady a atmosféry potřebuje, je v tom vlastně pořád ten jazzový přístup v rámci inteligentního popu. Proto Sting tak rád a často spolupracuje s jazzovými hudebníky a ti pak zvuk i celkové zpracování jeho alb výrazně ovlivňují a spoluvytvářejí. Nejvýraznějšími instrumentalisty jsou tu saxofonový kouzelník Branford Marsalis, bubeník Manu Katché a jazzový pianista Kenny Kirkland (jehož služby aktuálně využívala jazzová ikona Dizzy Gillespie). Talentovaný Kirkland zemřel v roce 1998 na infarkt, bylo mu 43 let. Na baskytaru nehraje Darryl Jones (jako na o dva roky starším debutu), ale sám Sting. V Hendrixově coveru "Little Wing" Stinga doprovází Gil Evans se svým orchestrem.

Album je pestré, střídají a míchají se rytmy, styly a různé hudební postupy. Kapela si hraje s barvou zvuku a také s různými dynamickými plochami. I v tižších pasažích jsme neustále atakováni harmonicko-rytmickými riffy, na mnoha místech se jazzuje, přesto nejde o samoúčelné exhibice, ale o drobnokresbu v rámci promyšlených celků. Najdeme tu repetitivní pasáže - třeba hned v úvodu alba se vstupní motiv "The Lazarus Heart" tvrdošíjně valí napříč skladbou, aby narážel na synkopovanou rytmiku i nepravidelnou melodickou linku. Podobné nápady prostupují celým albem, neposedné figury o sebe rafinovaně narážejí a vytvářejí nezvyklé hudební textury. V asi největším hitu alba, v písni "Englishman in New York" se krásným sólem blýskne Branford Marsalis; pod ním zní obligátní rytmický shuffle. "Little Wing" je zajímavá předělávka, Sting frázuje velmi uvolněně, melodii o něco více rozvinuje do odvozených harmonií a hraje si s ní, sólové party jsou rozsáhlejší než u originálu, střídají se tu skvělý Hiram Bullock se svou kytarou (i on už od roku 2008 není mezi námi) a opět Branford Marsalis. Nejprve oba improvizují, nakonec v mohutném finále hrají jednohlasně Hendrixův sólový motiv.

...Nothing Like the Sun je jedno z alb, které mě stále oslovuje a pořád se tak nějak bojím, abych si ho neoposlouchal (ale to je problém všech oblíbených alb).

» ostatní recenze alba Sting - …Nothing Like the Sun
» popis a diskografie skupiny Sting


Bush, Kate - The Sensual World
2012-12-22

Bush, Kate / The Sensual World

4 stars

Kate Bush měla v době vydání The Sensual World (1989) za sebou pět výborných alb a reputaci přemýšlivé a kreativní umělkyně. Když v roce 1978 vstoupila jako dvacetiletá do světa pop music, působila jako zjevení. Brzy se ukázalo, že kdo chce porozumět principům jejího hudebního světa, musí mu jít naproti. Přitlumené odstíny její tvorby vyžadovaly adekvátní stav posluchačovy mysli. Kdo se naladil k poslechu, zpravidla s ním nedokázal přestat. Na The Sensual World navíc Kate Bush jakoby přestala pochybovat o tom, co a jak chce. Je hloubavá a přitom energická. Nepotřebuje ve skladbách "nekonečné" vrstvy nástrojů pro dosažení správné dynamiky a čerpá (zejména v aranžích, ale i ve vokálních výrazových rejstřících) ze svého ohromujícího smyslu pro detail. Citlivě si hraje s rytmikou i s dynamickými plochami (v rámci skladeb i dramaturgie celého alba), umí - a tím mě vždy okouzlovala - jakoby mimochodem vymodelovat mlžně uhrančivé kontury svých melodií. Nezastupitelně na albu s vokálními party vypomáhá Trio Bulgarka (Stojanka Boneva, Eva Georgieva a Janka Rupkina) s více než esenciálním vkladem. Osobně se k albu často a rád vracím a vlastně ho vnímám jako předěl mezi prvotní více expresivní tvorbou a přemítavějším pokračováním. Je to výborné album a dávám poctivé čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Bush, Kate - The Sensual World
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


Abraxas - Box
2011-02-02

Abraxas / Box

5 stars

Abraxas vznikl v roce 1976. Jeho vůdčí osobnost, kytarista Slávek Janda, byl tehdy současně vedoucím doprovodné skupiny Petra Nováka. Tři roky dokázal vést oba soubory souběžně, až v roce 1979 Petra Nováka opustil a věkerou energii věnoval budování nové podoby své vlastní kapely. Abraxas se postupně vzdával původního artrockového zaměření s delšími "závažnými" kompozicemi a svůj rukopis zjednodušoval a obohacoval o prvky nové vlny. Skupina vytvořila zajímavou podobu rockové hudby se všetečnými basovými figurami, jednoduchými kytarovými přiznávkami a rytmikou, která skladby nezatěžkávala, ale nenásilně posouvala kupředu. Jen na několika místech pak základní hudební struktury velmi střídmě doplňovaly party klávesových nástrojů, případně saxofonu Slávkova bratra Jiřího. Základním prvkem tvorby se stala hravost.
Pro často se měnící obsazení souboru byl rok 1981 obzvlášť důležitý. Nejdříve Abraxas (což bylo trio Janda, Imrich a Pelíšek) posílila ikona domácího bigbítu, baskytarista Vladimír Padrůněk. Ten ale po sobě zanechal nepříliš výraznou stopu v podobě jediného singlu "Muž-stroj/Praha - Bohumín". Pro fanoušky už to byl jasný signál nového směřování, zejména v podobě písně "Praha - Bohumín" s textem Františka Ringo Čecha. Padrůněk nakonec pro skupinu přínosem nebyl a ta si vyhlédla mladou, ale instrumentálně velmi zručnou náhradu: Michala Ditricha. Jeho typická hra zásadně ovlivnila zvukovou podobu alba. Výrazová úspornost přitom funguje současně s celkovou pestrostí hudebních nápadů i jednotlivých řešení. Basové figury jsou pevným základem písní, mají tah a přesto nejsou toporné, nebo nevycházejí krkolomně z harmonie v kytaře. Často ji jen mimoděk doplňují, jindy jdou obě složky jakoby proti sobě, aby vznikala drobná lokální jiskření. Výsostný výkon podal zpěvák Miroslav Imrich, jeho civilní zpívání s osobitým frázováním ovlivnilo řadu domácích pěvců. Box je krásným příkladem krásy v promyšlené a rafinované jednoduchosti. Tam, kde řada jiných kapel skončila u schematických ploch a povrchního vnímání hudebních struktur, dokázal Abraxas z takto postavených koncepčních základů vytěžit maximum. Podobně silné album Abraxas (v rozličných sestavách) už nikdy nenatočil. Box patří k mezníkům domácího bigbítu na počátku 80. let minulého století. Z deseti skladeb jsou dvě nezpívané, mají těkavou konzistenci a dobře zakončují obě strany původního LP. Jedinou písní, která nevznikla novým kompozičním způsobem, byla koncertně oblíbená a posluchači vždy očekávaná skladba "Nekonečný boogie". Díky svému zpracování a nezvyklému harmonickému řešení album krásně doplňuje a tvoří logický přechod k laškovně se tvářícímu číslu "V baru". Zcela nově na nás tehdy působily texty, které většinou napsal do té doby neznámý Pavel Zeman. Některé jeho slovní hříčky dostaly až kultovní podtext, podobně jako celé album. Za všechny - není zřejmé, jestli Imrich zpívá: "do jedu namoč", nebo "dojedu na moč". Pro mě je to jedno z těch "nej" alb.

» ostatní recenze alba Abraxas - Box
» popis a diskografie skupiny Abraxas


King Crimson - Discipline
2011-01-19

King Crimson / Discipline

5 stars

Po vydání alba Red (1974) Fripp vyhlašoval, že King Crimson končí. Kapela už umělecky přinesla vše, co považovala za podstatné a další nastavování a rozmělňování napovažovala za rozumné. Časem ale Fripp změnil názor, našel ve svém okolí inspirativní muzikanty a pro sebe nový směr hudebního směřování. Jako vždy u King Crimson šlo o spojení pudového diletantství s akademickou promyšleností, tentokrát však nově na principech riffového ornamentalismu, polyrytmů a polymetrie a také novovlnných struktur a v náznacích i minimalismu. Za bicími se objevil starý parťák Bill Bruford, který se v sestavě kapely objevil už podruhé (prvním jeho "karmínovým" albem je Larks' Tongues in Aspic z roku 1973). S Levinem se Fripp poprvé setkal v roce 1977 při nahrávání debutového alba Petera Gabriela. O dva roky později ho přizval na natáčení svého alba Exposure. Tady se prý domluvili na další spolupráci. Posledním členem se stal Adrian Belew, bývalý kytarista Franka Zappy, Talking Heads a v poslední době i nepřehlédnutelný u Davida Bowieho, se kterým objížděl svět v rámci Heroes Tour. Údajně se dal ke spolupráci přemlouvat, protože měl v úmyslu odstartoval svou sólovou kariéru.
Album má i po letech ohromující účinek. Kapela vrství rytmy i různě dlouhé takty, hraje na nezvyklý počet dob, pracuje s překvapivými melodiemi, stírá hranice mezi sólovým partem a doprovodnými motivy. A přináší osobité textové kontury. Úvodní "Elephant Talk" přináší napětí mezi plynoucí, ale tvarově nepadnoucí basovou figurou a "pokřikováním" doprovodných kytar. Fripp to jen ledabyle prokládá podivínskými sóly, Bruford je zdánlivě potlačen. Když ale posloucháme pozorně, slyšíme v pozadí zajímavé perkusivní miniatury. Text je nekonkrétní, Belew těkavě vrší slova se vztahem ke konverzaci a vytváří plochu o mnoha bodech bez ambice souvislého pohledu. Je to jeho typický rukopis: žóngluje se slovy a vytváří metafory na hranici surrealismu. "Frame by Frame" se rozpíná do všech stran, je na sedm dob a i harmonicky je nestálá. Rytmika je fragmentovaná a neústupná. Zklidnění přináší "Matte Kudasai", která v názvu ukrývá japonskou prosbu o vyčkání. Belew ji podkládá svými zahuštěnými akordy a skvěle zpívá, Frippova kytara je náladotvorná. Melodie písně je, i přes velké melodické skoky, něžná a silná. "Indiscipline" je postavena na kontrastu mezi vpády úderných, nepravidelných riffů a rozpolcenými představami v textu. Další lahůdku přináší předposlední položka alba, která své jméno získala díky slovní hříčce. Přesmyčkou Heat In The Jungle vznikl slovní nonsens "Thela Hun Ginjeet", píseň rytmicky strhující s textem o drsném a krutém světě. "The Sheltering Sky" jen temperuje kolem pevné osy, v pozadí ale rozkvétají rytmické ozdoby (Brufordovy perkuse jsou vynikající) a každý drobný motiv dotváří do detailu vyvedenou strukturu písně. "Discipline" je epilog se vším všudy, shrnuje poselství a naznačuje, kudy se skupina vydá na své další cestě.

Poznámky
Podivnost hlavní figury "Elephant Talk" (to je ta, která se vyloupne v čase 0.13) je dána tím, že píseň je v moll, ale tato figura je v dur. Krásně se tak melodie pere s harmonií vespod. Bruford bubnuje synkopicky a podporuje kytarové akcenty na lehkých dobách. "Frame by Frame" je na 7/4, ale jedna z kytar hraje na tři doby, kontrastní části jsou rovně na čtyři. Hlavní riff "Indiscipline" je pro změnu na pět dob, Bruford rozbíjí pravidelnost off beatem. Největší rytmický mazec přináší "Thela Hun Ginjeet", kde je zpěvový part postaven na střídání 7/8 a 9/8 fráze, kytara hraje pevně na sedm, bicí jsou pod tím vším 4/4. V bicích není slyšet hajtka, Bruford místo ní předvádí turbulence perkusí, jsou všude.

» ostatní recenze alba King Crimson - Discipline
» popis a diskografie skupiny King Crimson


King Crimson - Beat
2011-01-15

King Crimson / Beat

4 stars

Albem Beat navázali King Crimson na tvůrčí principy alba Discipline z roku 1981. Na obou představili hudbu s konkrétnějšími obrysy a spojení rafinovanosti s přívětivostí. Zvláštní kapitolu tvoří texty, mají dojmovou podstatu a jsou plné rozostřených symbolů. Jejich autorem je (s výjimkou jediné písně) Adrian Belew. Tento bývalý kytarista Franka Zappy přinesl do skupiny své vidění světa a zásadně ovlivnil i hudební podobu písní, kterým navíc poskytl své nenapodobitelné zpívání. Album je ale hlavně plné svébytné hudby. Spletité kytarové struktury, složené z drobných miniatur, jsou podepřeny nepravidelným pulsem Levinovy baskytary. Jeho basové figury mají neobvyklou rytmizaci, jsou nervní a energické, přesto jakoby nezištně slouží celku a nevyčnívají z něj. Levin, jak je pro něj obvyklé, střídá baskytary a Stick, což je fošna velikosti žehlícího prkna, na které bývá nataženo až 12 strun. Kapela hojně využívá polyrytmy, kdy se hudba odvíjí na základě současné projekce dvou a více rytmických rovin (už první sekundy alba nám nabízejí možnost nahlédnout do tohoto principu), přesto se v nich neutápí a nepředvádí, čeho je instrumentálně schopna. Vytváří jen různě protkané plochy, ze kterých skládá neobyčejné písně. Práce s rytmem má však ještě jednu stránku, ta do značné míry formovala jeden z přístupů moderní rockové hudby: kontrast mezi složitě vystavěným kytarovým předivem a "rovnými" bicími. Ty jsou na správných místech nejprostší, jak je to jen možné. Komplikované hudební struktury tak získávají zřetelnější obrysy a písně záchytné body. Pokora, s jakou vynikající bubeník Bill Bruford písničky střídmě dotvářel, je obdivuhodná. A na závěr kapelník. Robert Fripp se v nové sestavě, která se King Crimson původně ani jmenovat neměla (soubor nějaký čas vystupoval pod jménem Discipline), evidentně našel. Jeho kytaru najdeme na mnoha místech alba a mnohdy si jí ani nevšimneme, protože budeme strženi okolní hudbou. Nestává se často, aby byl hudební experiment posluchači tak blízko, jako je tomu na albech King Crimson v tomto období.

Poznámky (nejen) pro muzikanty
Mám tu pár postřehů, kterými jsem nechtěl prokládat text recenze, ale které by mohli místní hudebníky, ale samozřejmě kohokoli, zajímat.
První novinkou, zvukovou, je používání kytarového syntezátoru oběma kytaristy. Jeho stopa je velmi zřetelná.
Hned v úvodu "Neal And Jack And Me" nám Belew a Fripp nabízejí první porci polyrytmů, obě kytary hrají rytmicky proti sobě: první na 5 dob a pod ní je druhá, která hraje na 6 dob (současně!), baskytara k nim později přidává chromatické postupy jako v jazzu a bicí to rovnají se svými 4/4. Fráze každého nástroje je v té rytmicko-melodické mase jinak dlouhá a jednotlivé riffy se v ní jakoby potkávají a zase míjejí... Pokud si nastavíte čas 2.45, objevíte tam další polyrytmickou pasáž, kde první kytara hraje na 7/8 a druhá na 6/8 (bez problémů to upočítá i laik, stačí pozorně poslouchat).
V "Heartbeat" se harmonické plochy prolínají tak přirozeně, že si člověk ani nepovšimne neustálé modulace (pohybu z tóniny do tóniny); na několika místech je Frippova kytara nahraná pozpátku.
"Waiting Man" je postaven na etnických perkusích, Belew do toho relativně pravidelného víření zpívá na sedm dob. Většina písně je vystavěna na současném uvedení sedmidobých figur a 4/4 bicích, celek je opět velmi nervní, ale působí celistvě.
"Neurotika" obsahuje pavučinu motivů a rozbíjení dur-mollové melodiky, k tomu je opět jazzově laděná basa s chromatickými postupy a off beat v bicích.
"The Howler" je na 5/4.
Přeju příjemný poslech.

» ostatní recenze alba King Crimson - Beat
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Guns N’ Roses - Chinese Democracy
2010-12-30

Guns N’ Roses / Chinese Democracy

2 stars

Chinese Democracy mě nezklamalo, ani nenadchlo. Poslech neurazí (rozhodně si nezaslouží nula hvězdiček, tak mizerné není), ale hudebním požitkářům toho taky moc nenabízí. Zvukově se inspirovalo u kapel typu Nine Inch Nails a Marylin Manson, ale zásadní použití smyčcových nástrojů a smyčcových zvuků přináší větší patos a chvílemi balancuje na hraně kýče. Pokud bych měl najít nejslabší stránku alba, je to aranžmá většiny skladeb. Najdeme ale i silnější momenty.
Úvodní "Chinese Demokracy" přináší slušný riff, postavený na nepravidelném dělení taktu, aranžmá ale nese silný vliv Pixies: ztišené sloky doprovázené jen bicími a baskytarou střídá hlučný refrén (stejný vliv přiznala i Nirvana: použila ho třeba ve svém asi největším hitu "Smells Like Teen Spirit").
Dvojka "Shackler's Revenge" se mi líbí, aranžmá je zajímavé a na neotřelé harmonii se vznáší vyhrávky druhé kytary, kéž by v tomto duchu bylo celé album; refrén ale přináší jen nudné harmonické klišé.
Nejvíc je vliv soundu Marylin Manson slyšet v "Better", ta ale v dobrém nezapře hitové ambice a přináší nekomplikovaný poslech.
Pokus o "November Rain 2" se na tomto albu jmenuje "Street of Dreams", stejný je koncept písně, instrumentace i atmosféra, harmonie je pro změnu stejná jako u někdějšího hitu "Don't Cry", stejné akordy, stejné členění. Umělecky těžko obhajitelný krok.
Další zajímavou skladbou je "If the World", kapela si hraje s dynamikou i s motivky, ale zase vším prosakují lesy zbytečných smyčců.
Opravdový zádrhel přináší "There Was a Time", tempově je naprosto stejná jako píseň č. 4, podobná je i instrumentace: opět smyčce, klavír a kytary a tentokrát i zpěv bez nápadu, celkové vyznění je na hranici kýče.
Střední tempo jako předchozí skladba přináší i "Catcher in the Rye", i tady najdeme ověřené harmonie, tentokrát stejné jako ve starším hitu "Civil War", i tady je typické gradované aranžmá a skladba nebere konce.
"Scraped" je zajímavá skladba, bicí jsou sice stylově velmi podobné tomu, co hrával Matt Sorum, ale vzestupně se "sunoucí" harmonie jsou neotřelé, dobrý je riff v refrénu a zajímavá je i rytmika.
Špatná není ani "Riad N' the Bedouins", hlavní riff jako by vypadl z některého staršího alba "Guns" (budiž), ale píseň opět stojí na zajímavých riffech a slušné harmonii. Jen ty smyčce, zase a zas...
Zajímavý dramaturgický kontrast tvoří "Sorry", není to nic převratného, hlavní hudební konstrukci už jsme mnohokrát slyšeli, ale je to slušně zaranžované i zazpívané, a jeden z vrcholů představuje hezké kytarové sólo.
"IRS" ale opět sklouzává ke klišé, hlavní rytmické řešení je navíc stejné jako u titulní písně, refrén je nudný a znovu ve zvuku slyšíme předobraz Marylin Manson.
A ještě hlouběji k fádnosti padá "Madagascar", chybí nápad, harmonická struktura je banální a mnohokrát slyšená (postupný sestup od mollového základu), převládá klišé a aranžmá s "velkým" zvukem se smyčci je opět na hranici kýče.
Pokračuje další sladkobol "This I Love": klavír a sladké smyčce, na dovršení bizarnosti "medového" pocitu do toho vpadne sólová kytara. Opět jsme na hranici kýče.
Záverečná "Prostitute" přináší naději, na úvod je to sice sázka na jistotu s obehraným harmonickým základem, ale pak přicházejí harmonické "kotrmelce" (konečně). Bohužel vše sklouzne do obligátní heavy balady se smyčci a velkým zvukem (jak jinak). Kdyby skladba byla lépe a citlivěji zaranžovaná, byla by mnohem lepší.
Na závěr mám problém, v hodnocení není možné dát půl hvězdičky: dvě jsou málo a tři už moc. Mé hodnocení je dvě a půl.

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Chinese Democracy
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses


Morse, Neal - Lifeline
2010-12-19

Morse, Neal / Lifeline

2 stars

Musím se připojit k názoru, který napsal dynasty21, Morse je umělec, jehož potenciál je podstatně vyšší, než nabízí toto album. Náročnému posluchači nabídne pár invenčně exponovaných pasáží, ale celkově převládá předvídatelná prostoduchost: melodie jsou banální, harmonie už mnohokrát oposlouchané a rytmicky se neděje taky nic. Je těžké se k albu vracet. Morse měl vždycky problém se zpívanými částmi, které u něho bývají méně nápadité, než instrumentální mezihry - na Lifeline tyto snahy vygradovaly v těžko akceptovatelnou podobu. Jen pro ty záblesky instrumentálních nápadů dávám dvě hvězdičky, kdybych hodnotil kvalitu písní, bylo by to horší. Škoda.

» ostatní recenze alba Morse, Neal - Lifeline
» popis a diskografie skupiny Morse, Neal


Zappa, Frank - Them Or Us
2010-12-19

Zappa, Frank / Them Or Us

3 stars

Frank Zappa jak ho známe: parodující vše, co mu přijde pod ruku. V tom spočívá síla alba (i Zappovy hudby obecně) a bohužel i jeho nedostatky. Zappovy karikatury tentokrát nepřinášejí nic převratného, přestože jde pořád o velmi solidní hudbu. Problém je v tom, že se Zappa začíná opakovat. Postupy, které nabízí toto album, už jsme na těch minulých mnohokrát slyšeli a navíc chybějí silné nápady. Místo nich jsou tu na mnoha místech záplaty v podobě nekonečných kytarových sól, kterým chybí dřívější jiskra a chvílemi nudí. Kdyby Zappa upustil od plochy dvojalba a donutil se škrtat, což dělal velmi nerad (viz Dorůžkova kniha Šuplík plný Zappy), určitě by to celku prospělo.

» ostatní recenze alba Zappa, Frank - Them Or Us
» popis a diskografie skupiny Zappa, Frank


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000