Profil uživatele Libor


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Black Sabbath - 13
2013-06-08

Black Sabbath / 13

4 stars

Přibližně před dvěma lety se začalo uvažovat o reálném znovuspojení klasické sestavy, jedné z nejslavnějších tvrdě-rockových kapel posledních 45 let, Black Sabbath.
Pánové Tony Iommi, Geezer Butler, Bill Ward a Ozzy Osbourne hýřili optimizmem a nadějnými vyhlídkami do společné budoucnosti.
Ze zkušeností z předchozích let, jsem byl spíše pesimistou a očekával jsem, kdy se zase něco zvrtne. To „něco“ byl bubeník Bill Ward (myslím, že ne poprvé), který byl nespokojen se smlouvou, která ho (zejména finančně a významově) poněkud upozaďovala.
Proto si sbalil svá fidlátka a odešel. Již v tuto chvíli přestal platit hlavní marketingový tahák na znovusjednocení Black Sabbath, protože už to prostě NEMOHL být návrat jejich klasické sestavy. Reklamní hlášky o novém albu po 35 letech od „Never Say Die“ (1978), se tak staly silně zavádějícími.
Aby toho nebylo málo, již krátce před tím vyvstala mnohem vážnější překážka reunionu a to nemoc kytaristy a poznávací značky souboru, Tonyho Iommiho.
Nemohu popsat atmosféru při nahrávání nového alba, ale pomyslně smekám před všemi účastníky, že to nezabalili a nový materiál skutečně připravili.
Billa Warda nahradil, za bicími, Brad Wilk z Rage Against the Machine a Audioslave.

Na konci první červnové dekády tak mohlo spatřit temnotu světa silně očekávané album „13“.
Znovu zdůrazňuji, nejde o další album klasické sestavy, protože zakládající bicman Ward prostě chybí. Posledními studiovými zářezy původní sestavy tak, i nadále, zůstávají dva závěrečné tracky z dvojalba „Reunion“ (1998), a to „Psycho Man“ a „Selling My Soul“ (mimochodem, z mého pohledu, oba velmi zajímavé).

Standartní CD edice přináší osmičku novinek na celkové ploše 53 minut. Následná Deluxe Edition přidává i druhý, bonusový disk, se třemi přírůstky a aby byl nažhavený posluchač plně uspokojen, k dispozici je i speciální výhodná edice s další (již dvanáctou) skladbou, trochu tajemně nazvanou „Naiveté in Black“.

Black Sabbath nepřinášejí na novince žádnou hudební revoluci (kdy by to také, od těchto pánů v letech, očekával), ale velmi solidní řemeslo, překvapivě často se ohlížející do minulosti, nutící Vás k zamyšlení typu „Kde jsem tohleto už slyšel?“. Silné Déjá Vu je opravdu hlavním rysem této kolekce.

Z původní osmičky skladeb bych určitě vypíchl hned úvodní „End of the Beginning“, pomalu se rozjíždějící a v celkovém soundu zvláštně těžce naříkavou (a to nejenom Ozzyho zpěvem), dále singlovou „God is Dead?“, disponující solidními riffy, zajímavou melodií i několikerou změnou tempa. Pochvalu zaslouží i čtvrtá „Zeitgeist“, jediná pomalejší věc, silně upomínající na pradávnou „Planet Caravan“ z Paranoidu (a to nejenom použitým efektem zpěvu, ale i celkovou atmosférou).
Za velmi silnou považuji i „Damaged Soul“, postavenou na silném bluesovém základu a do instrumentáře kapely opět navracející výbornou foukací harmoniku (Ozzy?).
Vtipné a velmi nostalgické je zařazení bouřky, deště a vyzvánění kostelního zvonu v závěru „Dear Father“ (mimochodem velmi melodické písně), čímž kapela přímo vybízí ke vzpomínce na úvod jejich prvotiny „Black Sabbath“ (1970).

Bude to znít jako obehrané klišé, ale zde se, že pomyslný kruh se opravdu uzavřel. Sám osobně nevěřím, že skupina ještě něco společně vyprodukuje (ať už z důvodu Wardova trucování, Iommiho nemoci, nebo Ozzyho opotřebovanosti).
Co se týká samotného zpěvu, myslím, že se studiové mašinky slušně zapotily, aby výsledek byl takový, jaký na desce je, tedy velmi dobrý.
O instrumentálním přínosu Iommiho a Butlera nemůže být nejmenších pochyb, tolik zajímavých, melodických a přitom nekompromisně tvrdých riffů, mohou přinést pouze Black Sabbath.
Přínos nového bubeníka Wilka nejsem schopen objektivně posoudit a můžeme se jenom dohadovat, jak by se deska změnila, nabouchal-li by jí Bill Ward (což bych já osobně velmi uvítal).

Deluxe Edition přináší tři bonusové písně. Ani jedna nijak nesnižuje laťku, nastavenou první osmičkou skladeb, ale také nepřináší nic dechberoucího.
„Methademic“ je velmi solidní vypalovačka s křehkým kytarovým úvodem, „Peace of Mind“ svým střednětempým projevem plně koresponduje s celkovým vyzněním alba a „Pariah“ přináší lehké zrychlení a překvapivě vypjatý ozzyho zpěv.
Na konečných 72 minut nového materiálu, doplňuje novou desku ještě jeden track „Naiveté in Black“, o kterém nevím zhola nic. Snad se mi podaří ho někde zaslechnout a o případné dojmy se podělit (pokud někdo již slyšel, mohl by osvětlit).

U nového počinu Black Sabbath „13“ jsem se setkal s kladným přijetím i se strohým odmítnutím, jako vykrádáním sebe sama. Myslím, že posluchač by měl dát novince čas a rozhodně ji nesrovnávat s klasickými albovými zářezy 1.poloviny 70.let.
Hudba, svět i sami muzikanti jsou zcela jinde a nutit je k neustálé recyklaci minulosti nemůžeme. Vždyť i sami posluchači se posunuli, za těch 40 let, notně dál a nostalgickým návratům do naivního mládí se pouze hořce zasmějí.

„Třináctka“ je velmi solidní nová kolekce Black Sabbath, která si zaslouží objektivní a nezaujaté hodnocení. Každý máme, naštěstí, jiné uši a stejné věci můžeme slyšet různě. Moje uši jsou rozhodně spokojeny a, jak jsem psal již jinde, opravdu si lebedí.

Za první polovinu tohoto roku mne zatím zaujala tři alba z tvrdě-rockového soudku. „Target in Earth“ kanadských Voivod, nedávná novinka Deep Purple „Now What?!“ a tato sabbatí „Třináctka“. Pokud bych je měl seřadit na stupně vítězů, zlato by brali Voivod, bronz by připadl Deep Purple a stříbrný kov by si odnesli Black Sabbath.

Hodně silné 4 hvězdičky.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Voivod - Target Earth
2013-04-15

Voivod / Target Earth

5 stars

13. studiové album kanadských Voivod vyšlo hned zkraje roku 2013 (22.ledna) a v mé osobní kolonce "Album roku" se tak objevil první nájemník dříve, než nový rok vůbec pořádně začal.
Voivod již od roku 2009 proklamovali návrat ke kořenům, a to nejenom hudebně, tématicky a textově, ale zejména opětovným spojením v (téměř) původní sestavě. Bohužel slůvko "téměř" je zde určující. V roce 2005 odešel hrát pánu Bohu do oken kytarista a poznávací znak Voivod, Denis "Piggy" D´Amour (rakovina). Voivod, po jeho odchodu, ještě vydali dvě alba, když použili jeho demonahrávek (Katorz, 2006) a (Infini, 2009), čímž definitivně vyprázdnili Piggyho kytarové šuplíky.
Bubeník Michael "Away" Langevin (jediný, který působil ve všech sestavách), staronový vokalista Denis "Snake" Bélanger (opět od r. 2002) a čerstvě se navrátivší basák Jean-Yves "Blacky" Thériault (opět od r. 2008) tak stáli před problémem, kým nahradit ztraceného a zdánlivě nenahraditelného parťáka.
Nakonec padla volba na jejich krajana a kytaristu kanadských technických death-metalistů Martyr, Daniela "Chewyho" Mongraina. Myslím, že ruku při výběru náhrady za Piggyho musel svým bývalým spoluhráčům vést samotný Piggy, neboť tak voivodovsky původní a kreativní kytaru aby jeden pohledal. Pokud bych nevěděl o Piggyho skonu, dal bych hlavu na špalek za to, že zde hraje stále on. Pouze v občasných (a krátkých) kytarových sólech je poznat, že se jedná o kytaristu jiného. Skvělá volba.
Deska "Target Earth" se hudebně, tematicky i zvukově vrací do druhé poloviny 80. let, tedy někam mezi alba Killing Technology (1987) a Dimension Hatröss (1988). Nahrávka je stejně drsná, na první poslech méně přístupná a až punkově neučesaná. Také booklet i textová náplň se hemží rozličnými mimozemskými kyber-potvorami.
Album přináší, na téměř hodinové ploše, deset přímých zásahů do pozemského terče.
Vrcholů desky vidím hned několik. Již úvodní a titulní "Target Earth" zaujme krátkým industriálním úvodem a následným drsným, až punkovým nástupem. Skladba se přelévá z jedné nálady do druhé a v polovině překvapí zabijáckým kytarovým rifem a složitější melodií v závěru.
Také následující, pádivá "Kluskap O´Kom", snad nejrovnější a nejpřímější věc z desky, si neodpustí v závěru změnu tempa a melodie.
Čtvrtá "Mechanical Mind" nabízí silný kytarový rif, šťavnatý a drsný zpěv a naprosto dokonalou rytmiku Awaye a Blackyho.
Snad nejsilnějším místem je, pro mne, sedmička "Kaleidos", se silnou složitou melodií, několikerou změnou tempa, melodie i nálady a zajímavými kytarovými vyhrávkami Chewyho v druhé polovině. Voivod jsou, v jedné písni, schopni přijít s tolika náladami, melodiemi a hudebními barvami, které by jiným kapelám bohatě stačily na dobrou polovinu velmi slušné desky. Ale na toto "plýtvání" jsme si už u Voivod zvykli.
Silným momentem je i předposlední "Artefact" s výrazným tempem, prolínáním jednotlivých nástrojů a spolehlivě rifující kytarou. Za zmínku stojí i zpěv Snakea, který je na celé desce velmi silný, přiměřeně drsný a vitální.
Závěrečná "Defiance" pro mne znamenala malý problém. Když jsem si desku pouštěl poprvé, přehlédl jsem v bookletu její krátkou stopáž a velmi mne zarazilo, že po výborném rifovém úvodu a opravdu zajímavé zpěvové lince, přišel neočekávaný a překvapivý fadeout. Nejprve jsem očekával, že se skladba opět vynoří a že jde o obehraný vtípek s tichem uprostřed písně, ale pohled na display přehrávače mne utvrdil v tom, že jde o definitivní konec nejenom této kratičké věci, ale i celé desky.
Zarazila mne nelogičnost useknutí tak dobře se rozvíjející skladby. Po čase jsem se smířil s myšlenkou, že mohlo jít o jakési textové uzavření sci-fi příběhu, prolínajícího se celou deskou, ve formě této kratičké kody.
Později jsem si ale začal pohrávat s jinou kacířskou myšlenkou, že Voivod si tímto kratičkým závěrem připravili cestičku k další studiové desce (bude-li nějaká). Bylo by velmi zajímavé, pokud by začínala právě touto melodií, tentokrát již rozšířenou do normální stopáže nějakých šesti, sedmi minut. Bylo by to chytré, originální, ale hlavně by to potvrdilo moji troufalou představu.
Škoda, že členové Voivod neumí česky a netráví večery brouzdáním po Progboardu a pročítáním zdejších plků.

Vypíchnutí jen některých skladeb však neznamená, že by zbytek desky nějak kvalitativně zaostával. Naopak. Ani jedna z písní nenudí a vždy se dočkáte nějakého hudebního, melodického, nebo zvukového překvapení.
Apropó, zvuk. Po prvním poslechu jsem byl trochu zklamán jeho celkovým vyzněním. Připomínalo mi to spíše velmi kvalitní demo, ale po čase jsem uznal, že je naprosto jedinečný, právě v kontextu proklamovaného návratu ke kořenům.

Je to výborná deska výborné kapely, což je potěšující o to víc, že byla nahrána takřka původní sestavou, do které nová kytarová krev zapasovala jako pověstná prdel na hrnec.
Když si tak zpětně pročítám shora uvedená slova chvály, nezbývá mi nic jiného, než těmto vyjímečným Kanaďanům udělit i vyjímečné hodnocení.
Deset skladeb, deset zásahů do terče, deset hvězdiček.
Cože, ono to nejde ?
Hmm ... tak jen pět, no !

» ostatní recenze alba Voivod - Target Earth
» popis a diskografie skupiny Voivod


Angel - Helluva Band
2013-01-14

Angel / Helluva Band

3 stars

U skupiny Angel jsem si, na dlouhou dobu, vystačil pouze s velmi dobrým debutem. Až po mnoha letech, již v době internetu a lehčímu přístupu k, dříve nedostupné, hudbě jsem se seznámil i s dalšími alby této pompézní pětice. V té době jsem byl již hrdým vlastníkem debutu na CD a rozhodl jsem se prozkoumat i jeho následovníky. A jako první bylo na ráně album "Helluva Band" z roku 1976.

Personální složení nedoznalo žádné změny, deska se však, na první poslech, jeví jako více hard rockově sevřenější, pompa zůstala, ubylo ale glam rockových maličkostí. Album, tak jako předešlé, vydala firma Casablanca a Angel byli v té době již vyhlášenou, až kultovní kapelou, přinášející na svých koncertech výraznou a propracovanou porci "slavnosti vizuálního zážitku", jak pravil jeden nejmenovaný klasik.

Deska "Helluva Band" přináší devítku různorodých skladeb, na celkové ploše potěšitelných 45´.
Úvod desky začíná velmi nadějne. První tři skladby určitě patří k tomu nejlepšímu z obsahu kolekce.
"Feelin´Right" je šlapavá, rytmicky rychlá věc s určitým hitovým potecniálem a příjemnou melodií.
Druhá, téměř devítiminutová "The Fortune", nabízí postupně se rozvíjející kompozici s dramatickou stavbou a klenutou melodií, lámající se v druhé polovině do slušného rockového nářezu, podporovaného naléhavým DiMineho zpěvem.
Také trojka "Anyway You Want It" příliš nevybočí z kvalitně zvoleného materiálu a jde asi o nejhitovější skladbu celé desky, s chytlavým refrénem, šlapající rytmikou, rifující kytarou a vyrazným klávesovým podkresem.
Čtvrtá "Dr.Ice" je střednětempá skladba se zasekávanou kytarovou hrou a nikterak výraznou melodií.
Melodicky nejsložitější, ale také nejtěžkopádnější písní, je temná "Mirrors" se silovým zpěvem a slušně sólující kytarou.
Číslo šest "Feelings" je první výraznější problém v repertoáru Angel. Nasládlá, cukrová melodie ulepila kytaristům struny a jde o první výraznější náhled komerce a vypočítavosti, v plné síle se projevivší na dalších deskách kapely. Nebrat !
Následující "Pressure Point" je protkána až blackmooreovsky znějící kytarou, rychlým tempem, vypjatým, ale místy až nepříjemně zkresleným drsnějším vokálem a příjemně kolorujícími klávesami.
Předposlední "Chicken Soup" se nese v podobném, jen trochu volnějším, duchu. Chybí však nějaký melodický nápad, kterým by skladba vyvrcholila, nebo někam vyústila.
Poslední tečkou je reminiscence na debut a jiná varianta andělského tématu. "Angel Theme" je o něco delší a rytmicky výraznější debutu a jde o příjemné zakončení celé desky.

Říká se, že druhá alba jsou prubířským kamenem mladých kapel, zda překonají své nadějné debuty a budou se dále rozvíjet, nebo zůstanou na poloviční cestě. Angel se to nepodařilo. "Helluva Band" je sice vyhranější a sevřenější, než deska první, ale jaksi melodicky rozmnělněná a na nápady řídší.
Jakoby jste si zalili kafe "druháka", nebo jeden pytlík použili na dva šálky čaje.
Přesto je to stále velmi dobře poslouchatelná kolekce držící si slušnou úroveň.

Na třetí desce "On Earth As It Is In Heaven" (1977), ale zejména na následujících "White Hot" (1978) a "Sinful" (1979) šla kvalita výrazně dolů a zejména pro poslední dvě jmenovaná alba platí, že kde není invence, projeví se komerce.

Tomuto albu to však, zatím, nehrozilo. Dobré a zasloužené tři a půl hvězdičky.

» ostatní recenze alba Angel - Helluva Band
» popis a diskografie skupiny Angel


Angel - Angel
2013-01-14

Angel / Angel

4 stars

S debutovým, stejnojmenným albem americké kapely Angel, jsem se poprvé seznámil někdy na přelomu let 1977/78 ve formě nahrávky na magnetofonovém pásku.

O kapele jsem něměl nejmenších informací. Kde je, tehdy, taky brát (Vlček jim ve slovníku věnoval cca čtyři, nepříliš vypovídající, řádky) a tak jsem byl postaven pouze před samotnou hudbu pětice začínajících, mladých muzikantů.

Nad Angel drželi ochrannou ruku Kiss (konkrétně Gene Simmons) a právě oni je doporučili své mateřské firmě Casablanca. Ta pojala Angel jako jakýsi protipól k těmto zamaskovaným "zlým" mužům v černém a stylizovala Angel do přijatelnější a pompéznější polohy, prezentované, jak se na anděly hodí, zásadně v bílé barvě.

Angel stavěli na třech základních pilířích své tvorby : vysokém, výrazně čistém a jistém hlasu Franka DiMineho, pompézních klávesách Gregga Giuffrii a ostré, riffové kytaře Punky Meadowse.

Debutní deska přináší celkem osm skladeb na sympatické ploše třicetisedmi minut. Kromě základního obsazení se často objevují i smyčcové podkresy, piáno, clavinet, mellotron, nebo flétny.

Album začíná asi nejvýraznější skladbou celého alba a kvalitativně nejvýraznějším hitem kapely vůbec, sedmiminutovou kompozicí "Tower", uvozenou klávesovým intrem, ostrou kytarou a jistým DiMineho zpěvem, přecházejícím, ve výrazně pompézním refrénu, do zajímavých výšek. I když podobnou hudbu již mnoho let moc často neposlouchám, patří "Tower" stále do mé soukromé TOP 20 rockových písní všech dob.
Album ale nenabízí pouze jeden hit, ale různorodou
směs zajímavých hard rockových písní s výraznými vlivy pompézního rocku a glam rockovými proprietami.

Je libo pomalejší, melodické věci, s dominantním zpěvem ? Potom sáhněte po "Long Time", nebo "Mariner".
Zachtělo se Vám klasického Rock´n´Rollu a hybného tempa ? Určitě budete spokojeni s "Rock And Rollers" a "On & On".
Dostali jste chuť na dramatičtější skladby s výraznou, tvrdou kytarou a spolehlivě šlapající rytmikou ? Určitě Vás uspokojí "Broken Dreams" a "Sunday Morning".
Závěrečná miniatura "Angel (Theme)" potom všchny emoce zklidní v příjemné, na smyčcích založené, melodii.

V roce 1975 vyšly zásadnější a pro rockovou hudbu důležitější desky, než debut Angel, ale já mám toto album stále hodně rád a i když podobné hudbě už neholduji, zůstane to tak napořád.

Silné a zasloužené 4 hvězdičky, neboť s Angel to půjde, na dalších nahrávkách, výrazně z kopce.

» ostatní recenze alba Angel - Angel
» popis a diskografie skupiny Angel


Avant Garden - Maelstrom
2012-07-19

Avant Garden / Maelstrom

5 stars

Jsou kapely a desky, které zůstávají nezaslouženě v pozadí, polozapomenuty a neprávem opomíjeny.
K jedněm z mnoha patří i kalifornské kvarteto Avant Garden ze Sacramenta. Od r. 1994 se Brian Gould (kytary), Flamp Sorvari (flétna, saxofon), Miles Gilster (basa) a Jason Kenney (bicí) snažili o syntézu rocku, jazu a psychedelie, vzhlížejíc ke svým vzorům King Crimson a Gong. Velmi zruční a šikovní mizikanti brzy dosáhli obdivuhodné virtuozity v ovládání svých nástrojů a excelentní sehranosti celé kapely. V roce 1999 připravili materiál pro své debutové album Maelstrom, které vyšlo celosvětově v roce 2001. K nahrávání si přizvali i několik hostů, jako např. Steva Roache na didgeridoo, nebo J.D. Gardemeyera, Jesse Winna a Chrise Dugana na percuse.

Album obsahuje pět dlouhých skladeb, od 7, až k 18 minutám a na celkové ploše 55 minut přináší nezkrotnou fusion bouři, pohybující se mezi nápaditostí ranných King Crimson a technické dokonalosti Dream Theater.

Deska začíná desetiminutovou Dragon Feed. Skladba má velmi razantní nástup, kde hlavní aktivitu přebírá saxofon. Virtuozita a souhra muzikantů je obdivuhodná. Kytarista si nehoví v nekonečných sólových onaniích, ale velmi účinně riffuje a zhutňuje celkový sound. Famózní jsou unisono hrané pasáže opravdu tvrdých kytar a saxofonu, které připomenou ranné Crimsony, nebo (a nebojím se toho srovnání) naše Flamengo na Kuřeti. Takhle tvrdý a agresivní prog-rock jsem již dlouho neslyšel.

Druhou skladbou je devítiminutová Archemedes Tub. Tvrdé kytarové riffy prostřídává velmi příjemná melodie příčné flétny, aby se posléze všechny nástroje spojily ve velmi hbitém, progresivním nářezu. Ve druhé části si na své přijde i skvěle šlapající basa Milese Gilstera, tentokrát komunikující s velmi expresivním saxofonem. Závěr je opět velmi řízným spojením všech nástrojů ve skutečném hudebním maelstromu. Přichází opakování chytlavé flétnové melodie a razantní konec.

Třetí Oceania má přes 12 minut a začíná jemnou flétnovou improvizací, ke které se přidává kytara a postupně i ostatní nástroje. Skladba je jemnější, než ostatní a je více zaměřena na sólové vyznění příčné flétny, která zde exceluje. Díky jejímu výraznému podílu na celkovém zvuku kapely bývají vzpomínáni i Jethro Tull, ale ty já zde necítím. Hudba Avant Garden je o hodně agresivnější. Ve druhé části se opět objevuje saxofon, který s flétnou střídá Flamp Sorvari a skladba se stává údernější a naléhavější. V této písni se také objevuje hostující didgeridoo a percuse.

Čtvrá Into The Maelstrom má téměř osum minut a přináší, na úvod, dialog basy a bicích, ke kerým se velmi důrazně přidává saxofon v rychlých vyhrávkách.
Celý úvod skladby je hodně improvizační, až po nástup flétny a celkové zklidnění zvuku. To ale trvá jen okamžik a znovu přichází až jazz-rocková bouře za účasti všech nástrojů. V této skladbě si krátké sólo střihne i kytarista Brian Gould. Improvizační fazónu si tato věc drží po celou dobu trvání, až k velmi rychlému a tvrdému konci.

Album uzavírá 18 minutový opus Path Of The Farwinds.
Začíná jemnými tóny flétny a postupným nástupem ostatních. Kromě flétny zde prim hraje velmi razantní a přesný bubeník Jason Kenney. Skladba přináší určité očekávání, které přichází vstupem saxofonu a výrazným přitvrzením celé kapely. Zaujme kvílivý dialog kytary a saxofonu, který se pouští k, až kakofonicky znějícím, výškám. Basa s bicími velmi důrazně, ale citlivě doprovází. Dlouhá kompozice velmi příjemně a rychle kvapí a vy se začínáte ptát, co že se to na téhle desce děje a dostáváte chuť na repete.

Po odeznění alba musí naskočit otázka, proč tato kapela není mezi prog-fusion-rockovými hvězdami. Je to absencí zpěvu ? Nechutí, nebo nemožností celosvětové propagace tvorby ? Zdánlivou komplikovaností hudby ? Teď je to už jedno. Kapela se po tomto debutovém albu rozpadla a další skvělou hudbou nás (prozatím ?) neobdařila. A mě se chce vykřiknout : hanba posluchači progresivního rocku, ketrý toto album ještě neslyšel. Protože to ale není můj styl, mnohem umírněněji dodávám : vyhledejte si a poslechněte. Nemusíte přijmout, ale POSLECHNĚTE ! Myslím, že to stojí za to.

Hodnocení je jednoznačné. Jak jsme ve škole říkávali : koule, šajba, nebo letí-padá-krouží. Prostě Pět.

» ostatní recenze alba Avant Garden - Maelstrom
» popis a diskografie skupiny Avant Garden


Stano - Room (Single)
2012-07-18

Stano / Room (Single)

4 stars

Singl Room/Town představuje úplně první sólové nahrávky Stana, pořízené ve studiu. Měl již za sebou singl s post-punkovou kapelou The Threat, rozčarování z jejího rozpadu, ale i první kontakty s experimentální hudbou, zkoumáním zvukových možností studia i s přispíváním svojí poezií do magazínu Vox.
Editor Voxu, Dave Clifford, sponzoroval také nahrávání této malé desky (singl vyšel u Vox Records v r. 1982).

Stano tehdy spolupracoval se svým přítelem, multiinstrumentalistou a filmovým a hudebním režisérem Vinniem Murphym, který mu ve studiu pomáhal.

Strana A obsahuje skladbu Room, která se objevila následně i na debutovém Stanově albu Content To Write In I Dine Weathercraft (Scoff, 1983). Krátká skladba začíná posmutnělými úhozy do piana a klidným, vypravěčským hlasem Stana, který přednáší svůj text. Vše je doprovázeno střídmými údery bicího automatu a samplovanými rytmickými zvuky. I přesto skladbička vyznívá optimisticky a dobře se poslouchá.

Na straně B se nachází delší skladba Town, která začíná úprkem bicích efektů, který následně přejde do post-punkové rytmiky, za použití nervní kytary, expresivnějšího stanova zpěvu a opět samplovaného rytmického základu. Tato píseň je drsnější, než strana A a více je spjata s hudební minulostí Stana.
Závěr skladby je veden postupným zpomalováním do neveselé klavírní melodie.

Tento první, sedmiminutový singl nepřináší nic převratně výrazného, byl pouze odrazovým můstkem k výbornému debutu a v kontextu hodnocení ranné tvorby Stana, zde má své přirozené místo.

» ostatní recenze alba Stano - Room (Single)
» popis a diskografie skupiny Stano


Stano - Seducing Decadence In Morning Treecrash
2012-07-18

Stano / Seducing Decadence In Morning Treecrash

3 stars

Materiál na druhé Stanovo album byl připravován v období let 1984-85. Album nakonec vyšlo v roce 1986 u německé firmy Dossier, která umožnila Stanovi obsáhnout i hudební trh v Evropě, USA a Kanadě.
Stano si k nahrávání pozval několik hudebních přátel s klasickými rockovými nástroji, např. kytaristu Gurdiho (ex-Microdisney), Donalda Teskeyho, bubeníka Seana Devitta, nebo svého starého známého, multiinstrumentalistu a filmového režiséra, Vinnieho Murphyho. I přes tento, zdánlivě rockový, nástrojový park jde o album silně elektronické s přesahy do industriální hudby a oproti debutu jde o velmi výraznou změnu v celkovém zvuku nahrávky.

Abum načínají důrazné údery bicích a pološeptavý Stanův hlas ve skladbě Hayley (Journey´s Outside My Body). Celá skladba je podložena dramatickými orchestrálními prvky a drsnější elektronikou.
Následující S-Tapes překvapí agresivnějším zvukem kytar a bicích, Stanův hlas je neuhlazený a drsný.
Úvod třetí skladby Ascendency je ozdoben samply, ale nejvýraznější jsou automatické bicí, podpořené zajímavými kytarovými stěnami. Stano opět pouze deklamuje svůj text do hudby a to velmi expresivně. Jeho hlas skřípe, drásá a škrábe.
Čtvrtá Destruction 28 Nein je jako z jiného světa. Hudba, ani zvuk již není tak ostrý. Dominují nahallované bubny, pod kterými kouzlí kytary a různé elektronické ruchy. Tentokrát klidnější hlas vše účinně završuje. Dobře poslouchatelná věc (nevadí-li vám zvuk osumdesátkových bicích).
V Singular In The Dark také vévodí elktronika. Dočkáme se i náznaku jakési melodie, jak ve strojovém doprovodu, tak ve zpěvu. Jde o velmi jednotvárnou a monotónní skladbu.
Tajemnými zvuky začíná i Cry Across The Sea. Posléze je vše opět přehlušeno příliš jendotvárnými
údery bicích. Fanfárová vyhrávka syntezátoru potěší a skladba plyne v neměnném tempu celých pět minut, ale baví přecejenom víc, než její předchůdkyně.
When You´re In Love (Bathroom) začíná unisono znějícími syntezátory a bubny, ale později dojde k roztříštění soundu, plného konkrétních i umělých zvuků. Tato hudební koláž, kupodivu, nenudí a udrží posluchačovu pozornost až do konce.
Závěrečná Chaplin přináší na úvod echované údery bicích a skřípavý zpěvákův hlas. Ten opět nezpívá, pouze odříkává text a jeho hlas je různě modulován a posouván. Závěr je ve znamení lehké hravosti a experimentování se zvukem.

Celá deska působí až příliš elektronicky a uměle. Zejména zvuk bicích je někdy až jednotvárně otravný.
Album působí spíše jako soundtrack k odcizenému, přetechnizovanému světu budoucnosti. Oproti debutu ubylo hravosti, přirozenosti a zejména většího podílu živých nástrojů, které jsou zde v nepoměrné menšině.
Projekt byl opakovaně realizován i živě, jako hudebně-obrazová performace, ve spolupráci s dublinským hercem Donaldem Ruanem a ve své době byl hodnocen jako velmi revoluční. Pro tato pódiová vystoupení používal Stano i svůj další pseudonym The Protagonist 28 Nein.

Pokud někdo holduje většinovému zapojení elektroniky do rockové hudby, mohlo by ho toto album zaujmout (v některých pasážích se připomínají paralely s o 6 let později vydaným albem Briana Ena - Nerve Net), ale v celkovém dojmu působí příliš jednotvárně, chladně a odtažitě.

Víc jak 3 hvězdičky dát nemohu.

» ostatní recenze alba Stano - Seducing Decadence In Morning Treecrash
» popis a diskografie skupiny Stano


Stano - Content To Write In I Dine Weathercraft
2012-07-17

Stano / Content To Write In I Dine Weathercraft

5 stars

Co napsat k albu, které je pro mne jedním ze zásadních v mé sbírce a u kterého se musím smířit pouze s variantou velmi ohrané LP a téměř 30 let staré kazety (album zatím nevyšlo a asi ani nevyjde na CD) ? V době vydání tohoto debutního alba (1983) měl už Stano za sebou singl s dublinskou post punkovou kapelou The Threat i vlastní sólovou singlovou nahrávku "Room/Town" (1982). K nahrávání si pozval několik svých hudebních přátel, např. Rogera Doyleho, Michaela 0´Shea, Daniela Figgise, nebo vokalistku Suzanne Rattigan. Album vydala nezávislá značka Scoff a o import se postarala firma Rough Trade. V roce 1986 bylo album znovuvydáno firmou Magnet pro celou Velkou Británii, s odlišným, více barevným, obalem.
I když se jedná o experimentální práci se zvukem, nástroji i hlasem, má album přísný písňový řád. Nečekejte ale nějaké sloky, či refrény. Jde spíše o zvláštní písňové zvukomalebné obrazy. Stano používá zpěv pouze občas a pokud, tak různě modulovaný a upravovaný. Spíše však deklamuje a přednáší svoji zvláštní poezii. Pokud bych měl volit nějaké přirovnání, napadá mě Anne Clark, Danielle Dax, Snakefinger a okrajově i Laurie Anderson.

Album začíná skladbou White Field (In Isis) postavenou na různě echovaných bicích a modulovaném zpěvu s výbornou basou Jerome Rimsona, pokračuje orientálně znějící Seance Of A Kondalike, která je protkána sitárem Michaela O´Shea, následuje hodně zvukově agresivní a tajemná Blue Glide s deklamovaným textem, dále pomalá a efekty vyzdobená Out Of The Dark, Into The Dawn se zajímavými vyhrávkami na piano (Roger Doyle) a ženským vokálem v pozadí (Suzanne Rattigan), na modulovaném zpěvu a foukací harmonice založená Young Colatik Child, jako z lunaparku znějící Fox, opět s dominujícím zvukem, až kabaretního piána a destruktivními bicími, naprosto úchvatná Melting Grey s echovanými údery bubnů, elektronickými zvuky a ruchy v pozadí a opět modulovaným přednesem hlavního protagonisty, krátká Whale, pojednávající o nesmyslném zabíjení zvířat a opírající se o neotřelou kytarovou melodii, hybná a svěží Emma Wild s výraznou basou, bicími a expresivním zpěvem/křikem, opět sitárová a hodně intimní A Dead Rose, dále na žertovném pianu postavená Vixen, ozdobená navíc sborovým zpěvem a závěrečná, singlová Room s dominujícím pianem a echovanými bubny.

Z celé kolekce bych určitě vyzdvihl skladby Blue Glide, Out Of The Dark, Into The Dawn, Young Colatik Child a Melting Grey. Za pozornost ale stojí celá deska. Máte-li rádi hudební experiment a občasné výlety do menšinových a okrajových žánrů, mohu toto album plně doporučit.
Osobně doufám, že se dočkám i CD verze a budu si ho moci vychutnat v dokonalejší zvukové podobě.

Zásadní alba si zaslouží i zásadní hodnocení. Zde nemohu jinak, než udělit plný počet.

» ostatní recenze alba Stano - Content To Write In I Dine Weathercraft
» popis a diskografie skupiny Stano


Of Monsters And Men - My Head Is An Animal (bonus version)
2012-07-11

Of Monsters And Men / My Head Is An Animal (bonus version)

5 stars

Po úspěchu čtyřpísňového EP Into The Woods (prosinec 2011) přikročila firma Universal k znovuvydání debutového alba My Head Is An Animal celosvětově (začátkem dubna v USA a Kanadě, v květnu v Evropě).

Kompletní recenze by byla opakováním toho, co jsem zmínil u "Islandského" vydání. Zaměřím se proto pouze na změny a odlišnosti.

Celé album prošlo remasterem a počet skladem se z původních 11 zvýšil na 13. Paradoxně se celková hrací doba alba snížila z 59´ na cca 56´. Je to způsobeno tím, že byla vypuštěna dlouhá "hluchá" pasáž z poslední skladby Yellow Light, což kvituji s velkým povděkem. Přibyly dvě nové skladby : Mountain Sound je kratší, ale výrazně melodická píseň, s pěkným refrénem a duetem ženského a mužského hlasu. Příjemné obohacení. Druhá Slow And Steady je hodně umírněná, a pohříchu, trochu nudící píseň. Časem z ní půjde třeba něco vydolovat. Uvidíme.
Změnilo se mírně i pořadí skladeb a tento nový tracklist je, dle mého názoru, vhodnější. Tříminutová rozverná Numb Bears byla zařazena až na konec, jako bonus. Také dobré řešení.
Album vyšlo i s novým bookletem (motiv muže, moře a stavení).

Díky vypuštění nekolikaminutového ticha z poslední skladby nic nebrání tomu, abych této nové edici debutového alba přiřkl, v minulosti již nakukující, pětku.

» ostatní recenze alba Of Monsters And Men - My Head Is An Animal (bonus version)
» popis a diskografie skupiny Of Monsters And Men


Of Monsters And Men - Into The Woods (EP)
2012-07-11

Of Monsters And Men / Into The Woods (EP)

5 stars

Po výrazném úspěchu debutového alba My Head Is An Animal v nezávislých, alternativních žebříčcích v USA, Kanadě a Evropě, přešla kapela k velké společnosti Universal. Ta jim v prosinci 2011 vydala toto čtyřpísňové EP (jako průzkum trhu).

Na ploše cca 18´ jde o esenci toho nejvýraznějšího z celého prvního alba. Co píseň, to hitový úspěch.
Od úvodního, velmi chytlavého a chytrého Little Talks, přes úderné Six Weeks, křehkou a jemnou Love Love Love s výborným zpěvem Nany Bryndís Hilmarsdóttir, až k závěrečné, složitější a melodicky velmi výrazné From Finner, jde o to nejlepší, co bylo v poslední době, na poli alternativní hudby, k zaslechnutí.

Výrazný úspěch EP dopomohl k rozhodnutí Universalu vydat debutní album My Head Is An Animal celosvětově s novými skladbami, novým remasterem, jiným obalem a bonusem navíc (v dubnu 2012).

Pokud se chcete s touto kapelou seznámit, toto EP je kompletní příručkou.

» ostatní recenze alba Of Monsters And Men - Into The Woods (EP)
» popis a diskografie skupiny Of Monsters And Men


Of Monsters And Men - My Head Is An Animal
2012-07-11

Of Monsters And Men / My Head Is An Animal

4 stars

Debutové album islandské skupiny Of Monsters And Men vyšlo v září 2011 u nezávislé islandské firmy Record Records. Kapela už měla za sebou výrazné úspěchy v islandských soutěžích i náklonost amerických alternativních rádií (za všechny např. KEXP ze Seatlu). Na internetu navíc již nějakou dobu slavil úspěchy klip k písni Little Talks.

Na celkové ploše cca 60´ jde o zajímavou esenci stylového křížení rocku, folku a indie popu. Velmi výrazní jsou oba hlavní vokalisté, tedy Nana Bryndís Hilmarsdóttir a Ragnar "Raggi" Dórhallsson. Dobře jsou použity i hostující trubky a francouzský roh, o akordeonu a pianu nemluvě.

V úvodní Dirty Paws vystřídá křehký začátek razantní nástup celé kapely a dialog obou zpěváků. Výrazná a svěží skladba. King And Lionheart přináší zajímavou prokomponovanost a výrazný refrén. Dominantní je zpěv jediné ženy v kapele, Nany.
Numb Bears je skotačivá drobnůstka, kde se poprvé výrazně zapojí i žesťové nástroje.
Čtvrtá Sloom je zadumanější, ale melodická skladba s opětovným dialogem obou vokalistů.
Little Talks - tohle je hit, jako hrom. Už úvodní, trubkový motiv zve k tanci a výrazný refrén z hlavy jen tak nedostanete. Laťka, kterou bude kapela těžko překonávat. Jde také o první singl z desky a zároveň i výrazný videoklip, bodující na alternativních žebříčcích.
From Finner je dalším vrcholem alba. Nápaditá skladba s velmi výraznou melodií a perfektními vokály. Pozdější zhutnění i podkres akordeonu skladbu posouvají ještě výš. Skandované "Hey, hey" v závěru je úchvatné.
Sedmá Six Weeks je nejúdernější věcí celé desky, kvapí od začátku až do konce a nestihne nudit.
Love Love Love je jemná skladbička, plně v moci zpěvačky Nany. Ta zde velmi upomíná na křehkost Suzanne Vega.
Your Bones je na první poslech méně nápadná, ale další střetnutí vykouzlí výrazné melodické obraty. Dominantní mužský vokál.
Předposlední Lakehouse přejde z úvodního komorního vybrnkávání do zajímavé hutnější polohy, výrazného zpěvu a sborových refrénů.
Závěr alba obstarává 15´ Yellow Light, z nichž hudbu tvoří pouze 8 minut (začátek a konec). Zbytek je (už trochu ohraná) reklama na ticho. Uvodní část Yellow Light je křehkým duetem Nyny a Raggiho za doprovodu akustických kytar, přinášející v závěru výrazné zvukové zhutnění. Tříminutový přívěšek je uklidněním všech emocí v podobě, až průsvitného, unisono zpěvu.

Vrcholy : klipový a výrazně chytrý hit Little Talks, King And Lionheart, From Finner, Six Weeks, Love Love Love a Lakehouse.
Problém vidím v téměř 10´ tichu v závěrečné Yellow Light, které působí, jako vtip, už trochu vyčpěle.

Jeden z nejvýraznějších debutů mladé kapely za poslední rok a zasloužené 4 hvězdičky (a bude ještě lépe).

» ostatní recenze alba Of Monsters And Men - My Head Is An Animal
» popis a diskografie skupiny Of Monsters And Men


Rush - Clockworks Angels
2012-06-11

Rush / Clockworks Angels

4 stars

Dlouhých 5 let nechali kanadští progresivní rockeři čekat tábor svých příznivců na nové, studiové album
(poslední Snakes & Arrows vyšlo v roce 2007).
Před dvěma lety vypustili návnadu v podobě singlové dvojice Caravan a BU2B, letos v květnu nádavkem ještě třetí singl Headlong Flight.
Album dostalo název Clockwork Angels a po menších rošádách s konečnou podobou bookletu, přistálo ve spřízněných přehrávačích v první polovině června.
Námětově zůstali Rush věrni vědecké fantastice a v celkem 12 skladbách připravili průřez sci-fi novelou Kevina J. Andersona, pojednávající o osudech a putování mladého muže futuristickým světem, ovládaným přísným a důsledným Hodinářem. Spisovateli Andersonovi výrazně pomáhal textař, bubeník kapely a velký fanda fantastiky Neil Peart. Knižní podoba Clockwork Angels by měla vyjít do konce roku 2012.
Už tři dříve vypuštěné singly naznačily, jakými cestičkami se bude nové album ubírat. Úvodní Caravan i následující BU2B jsou hutné a řádně přitvrzené songy (zvláště druhá jmenovaná je opravdu slušně našlapaná). Obě písně již téměř 2 roky kolují mezi posluchači a tak jejich příznivému vyznění jistě přispívá i delší naposlouchanost. Více než slibný úvod.
Následující, titulní Clockwork Angels, pokračuje v hutnějším trendu z úvodu, je však navíc rozmanitější a umně střídá tvrdší a rychlejší pasáže s mírně odlehčenějšími. Společně s BU2B, pro mne, jeden ze tří vrcholů alba.
S dalšími písněmi však přichází obávaný problém, který u alb Rush pociťuji již od roku 1996 (album Test For Echo) - částečná jednotvárnost a snadná zaměnitelnost písní. Skladby The Anarchist a Carnies si jsou velmi podobné, bez výraznějšího melodického motivu, navíc ve velmi podobném tempu. Už se mi několikrát stalo, že v domnění poslechu The Anarchist jsem pohlédl na display CD přehrávače a tam již nějakou dobu kralovala Carnies. Ani po opakovaných posleších se mi, z těchto dvou skladeb, nevybavuje nic, co bych si zapamatoval.
Podobný problém mohl nastat i Halo Effect a Seven Cities Of Gold. Naštěstí je Halo Effect tempově odlehčenější, kratší věc, kde se poprvé objevují smyčcové podkresy (nevím, zda skutečné, nebo studiově vytvořené). Díky tomu působí skladba celkem originálně. Seven Cities Of Gold disponuje solidní melodií a zpěvným refrénem a nakukující šeď a nuda tak nedostaly příliš prostoru.
Osmá The Wreckers opět lehce přitvrdí, ale spolu s The Anarchist a Carnies, je to z mého pohledu nejméně povedený přírůstek alba, zejména pro absenci zapamatovatelné melodie, nebo překvepivějších hudebních postupů. Naštěstí přichází třetí vrchol desky a to singlová Headlong Flight. Skladba už úvodním, hravým motivem navozuje situaci, kdy k Vám přijde na kávu Váš velmi dobrý známý, kterého rádi vidíte a s chutí posloucháte.
Časté střídání tempa, výtečné nasazení i řádná hutnost zde přinášejí své ovoce. Za pozornost stojí i vokální výkon Geddyho Lee, šplhající se v závěru do zajímavých výšek (o jeho hlas jsem měl, po poslechu loňských živáků Time Machine 2011 : Live In Cleveland a Moving Pictures Live, velké obavy i pochyby). Naštěstí nejenom v Headlong Flight, ale na celé desce je jeho výkon bezproblémový.
BU2B2 je kraťoučký, odlehčený experiment, výrazně ozdobený zvukem smyčců. Wish Them Well začíná pekným kytarovým riffem a po celou dobu si dopřává slušnou dávku tvrdosti a v refrénu i výrazné melodičnosti a zpěvnosti. Závěrečná The Garden je velmi uklidňující skladba, opět s výraznou podporou orchestrálního zvuku a (zejména v nižších polohách) s velmi kvalitním a procítěným zpěvem.

Album naplnilo mé očekávání více, než minulé Snakes & Arrows a já jsem s jeho konečnou podobou spokojen. Nadšení, provázející starší alba Rush ze 70. a 80. let, se však zatím neprojevilo a výrazný podíl na tom má výše zmíněná trojice skladeb The Anarchist, Carnies a The Wreckers, na nichž jsem nenašel nic zajímavého a originálního.
František Kovářík (alias profesor Hrbolek z Marečku podejte mi pero) by to, svým roztřeseným hlasem, shrnul ve třech lakonických větách : nu, potěšili jste mně. A i já Vás potěším. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Rush - Clockworks Angels
» popis a diskografie skupiny Rush


SBB - SBB
2012-05-04

SBB / SBB

4 stars

Tak trochu utajeně vyšla nová deska polských veteránů SBB. Její název je (opět) pouze "SBB". Nabízí se úvaha,zda tím pánové Skrzek a Anthimos, nechtějí vyjádřit,že kruh se uzavřel a proto novinku pojmenovali stejně,jako debut z roku 1974. Uvidíme. Stejně se jí bude říkat SBB 2012. Každopádně je mi toto pojmenování sympatické, neboť mám rád systematičnost a určitý řád a pořádek.
Nové album přináší dvě významné změny. Bylo nahráno pouze ve dvojici těchto bratrů v hudbě,jak sami sebe Józef Skrzek a Apostolis Anthimos nazývají. Anthimos se postaral o veškeré kytary,perkuse a bicí,Skrzek o klávesy,basu a vokály.
A to je i druhá změna. Nedočkáte se klasického zpívaného textu,ale jen vokálního podbarvení beze slov. Skrzek tak vlastně přidává svůj hlas,jako další hudební nástroj. Trochu mě to mrzí,neboť jeho zpěv v polštině byl u SBB vždy velmi příjemný a přirozený (a pro mne lepší, než v angličtině).
Téměř osumdesátiminutové album přináší 16 skladeb a už jejich názvy avizují,že se oba hudebníci rozhodli k ohlédnutí za svojí pestrou minulostí. Jde tedy o jakousi jejich osobní retrospektivu,kde se vracejí k událostem a osobám,které pomáhaly stvořit fenomén SBB. Názvy,jako Sklep (začátky), Niemen (první velké hudební angažmá), Kluby, 74 (první deska), Lakis (přezdívka Anthimose), Roskilde (vystoupili zde v roce 1978), Rozchod, Amerika, Nová doba, Let nad Chicagem, nebo Seged nepotřebují dalších komentářů. Co se týká samotné hudby,osobně jsem si ji pojmenoval jako klidná síla.
Jen vyjímečně se dočkáme živějšího tempa a tvrdšího výrazu (Niemen,74,Lot nad Chicago). Naprostá většina skladeb se nese v uvolněné a procítěné atmosféře,kde jsou všechny nástroje zcela čitelné a profesionálně nahrané (což u bicích Anthimose docela příjemně překvapí).
Nejlepší věci na albu ? Určitě výše zmíněné rychlovky (v mantinelech SBB) Niemen a 74. Dále Piwnica,Ameryka,Lot nad Chicago,Memento a po několika posleších i závěrečné,jedenáctiminutové Requiem.
Osobně bych uvítal více rychlejších a živějších skladeb,i když nám starším asi nebude vadit až meditativní atmosféra tohoto projektu,neboť jsme si při poslechu zvykli být trpělivější a na zajímavé hudební okamžiky si rádi počkáme a o to více si je vychutnáme. Pro mladší hudební ročníky,zvyklé na dynamičtější a zkratkovitější vnímání podobné hudby,bude asi nejnovější dílo SBB příliš při zdi. Rád bych se mýlil.
4 hvězdičky.

» ostatní recenze alba SBB - SBB
» popis a diskografie skupiny SBB


Cynic - Re-Traced (EP)
2011-12-12

Cynic / Re-Traced (EP)

4 stars

V roce 2010 vypustili Cynic své první EP, kde si pohráli s některými skladbami z minulého alba Traced In Air (2008). Jak už naznačuje název EP, jde o reinterpretaci 4 starších písní a jako návdavek přidali jednu novinku. Zvukově je celé minialbum hodně okořeněno elektronikou a hudebně poznáte předělávky pouze díky zpěvu a textu.
Úvodní "Space" (původně The Space For This) je asi předělána nejvíce. Na úvod hodně elektroniky, klasické nástroje se objeví až po cca první třetině.
Tak jako v dalších skladbách jsou zde zcela potlačeny deathové prvky, včetně growlingu Tymona Kruideniera.
"Evolutionary" (dříve Evolutionary Sleeper) patří k nejzajímavějším na EP. Již její předloha byla, na klasickém albu, nejpodařenější. Velmi melodická vokální linka je zachována i zde a skladba v sobě skrývá zajímavé hudební napětí, včetně tvrdších kytarových ploch v druhé polovině skladby.
Třetí v pořadí je "King" (předělávka King Of Those Who Know). Skladba začíná velmi poklidně, naštěstí se postupně zrychluje a díky svým kontrastním zvukovým polohám patří určitě k těm lepším.
Poslední z reinterpretovaných skladeb je "Integral" (Integral Birth). Asi nejklidnější píseň z celé minikolekce. Ač její předloha patřila k těm lepším na Traced In Air, zde mě trochu nebaví. Cybí určité zvukové i aranžerské překvapení. Celá skladba je příliš poklidná.
Poslední věcí je novinka "Wheels Within Wheels".
Začíná i končí zvukem jakéhosi hodinového strojku a je rozhodně nejrychlejším a nejklasičtějším kusem pro Cynic. Pokud by byla už na minulém albu, nikdo by to nepoznal. Velmi dobrý je Masvidalův vysoký vokál i přitvrzené kytary.
23 minut tohoto EP nepřináší nějakou hudební revoluci. Cynic zde odhalili své další zvukové i hudební záměry, již notně vzdálené klasickému vnímání technického death-metalu. A to i přesto, že klasicky nemohli být vnímáni ani na svém debutu v r. 1993. Nic pro zaryté death-metalisty. Hojné elektronické, až ambientní plochy by jim mohli přivodit nepříjemný cynický škleb v tváři.
já osobně považuji tyto předělávky za čím dál tím víc zajímavější a jediným negativem je pro mne absence občasného growlingu, který starší věci kapely výrazně oživoval.

» ostatní recenze alba Cynic - Re-Traced (EP)
» popis a diskografie skupiny Cynic


Cynic - Carbon-Based Anatomy (EP)
2011-12-01

Cynic / Carbon-Based Anatomy (EP)

4 stars

Rok po remixovém minialbu "Re-Traced" vydávají američtí Cynic další EP. Na rozdíl od předchozího tentokrát s ryze novým materiálem.
Na ploše 24 minut přináší celkem 6 skladeb. Tři z nich jsou krátké, ambientně-etnické miniatury s hlasem hostující zpěvačky Amy Correii (úvodní "Amidst The Coals", "Bija !" a závěrečná "Hieroglyph"). Dýchá z nich klid, pohoda a díky etnickým vokálům a deklamaci i určité odlehčení a oživení. Připomenou-li Vám mezinárodní Deep Forest, nedivte se.
Hlavní význam tohoto EP spočívá ve zbývajících třech delších skladbách. Druhou v pořadí je titulní "Carbon-Based Anatomy". Téměř 7 minutová kompozice je nepoměrně živější, než úvod a přináší i to, co charakterizovalo jejich minulá alba. Tedy tvrdé kytarové pasáže, éterický hlas Paula Masvidala a zejména výborné nájezdy a breaky bicích Seana Reinerta. Výborná věc.
Po již vzpomenuté, zklidněné "Bija !", přichází 5,5 minutová "Box Up My Bones". klidnější úvod přechází v blížící se hlukovou stěnu a skladba tím dostává potřebné napětí. Paul Masvidal zde velmi melodicky zpívá a celá píseň stojí na drsnějších, rozostřených kytarových rifech a opět skvělých bicích. sklaba plynule přechází do následující "Elves Beam Out", která má velmi podobnou strukturu. Střední pasáž je navíc zvýrazněna zatěžkanou kytarou a krátkými, nervními sóly. Závěr obstarává opět velmi pokorná
amazonská miniatura "Hieroglyph".
Oproti minulým albům se nedočkáte drsného deathového vokálu, což mě osobně trochu mrzí. Cynic se zde ještě více vzdálili jakékoliv definici tvrdého rocku a pokud v jejich hudbě chcete něco najít, musíte si dát s hledáním práci.
Jako předkrm před dalším řadovýn albem (snad příští rok ?) však svůj úkol toto EP plní dokonale.

» ostatní recenze alba Cynic - Carbon-Based Anatomy (EP)
» popis a diskografie skupiny Cynic


Bush, Kate - 50 Words For Snow
2011-11-21

Bush, Kate / 50 Words For Snow

4 stars

Po šesti letech od poslední studiové desky "Aerial"
začala Kate Bush letos vyvíjet neočekávanou aktivitu. V květnu vypustila projekt "Director´s Cut", kde si pohrála s aranžemi a remastry svých starších věcí, aby dnes nabídla zcela nový hudební materiál pod názvem "50 Words For Snow". Myslím, že spokojen bude ten, kdo uznává její minulou desku Aerial. Mírnější zklamání může zažít vyznavač spíše expresivnějších alb, jako "The Dreaming", nebo "Hounds Of Love".
Nová deska Kate Bush je na první pohled (snově křehké, zimní téma bookletu) i první poslech velmi intimní kolekcí. Dalo by se, zjednodušeně, říci : v hlavní roli klavír a hlas (hlasy). Zatímco v minulosti si Kate Bush našla občas zajímavého pěveckého partnera (Peter Gabriel), zde se nijak neomezovala a jejími mužskými protějšky jsou hned čtyři pánové (Elton John, Andy Fairweather Low, Stephen Fry a Stefan Roberts).
Album přináší pouze 7 skladeb a při celkové délce 65
minut se nabízí otázka, zda je možné utáhnout pouze hlasem a klavírem skladby čítající deset a více minut. Problémem se to jeví hned u prvních dvou kompozic. "Snowflake" a "Lake Tahoe" (s chorálním zpěvem Stefana Robertse) jsou až moc krotké a bohužel i lehce jednotvárné. S třetí skladbou "Misty" přichází, alespoň v její druhé části, zvukové i rytmické oživení a je to jedině ku prospěchu věci. Singlová "Wild Man" je slušná melodická píseň se zajímavou hudební linkou, ale tak trochu "ukňouraným" refrénem (Andy Fairweather Low ?). Přesto velmi příjemná. V páté skladbě "Snowed In At Wheeler Street" přichází dialog Kate a Sira Eltona Johna. Nejsem obdivovatelem tohoto britského hudebníka a tak nemohu plně docenit jeho přínos. Nicméně je píseň rytmicky živější a vcelku zajímavá. Titulní věc "50 Words For Snow" je vrcholem celé kolekce. Kate zde vede dialog s poetou Stephenem Fry, který zde recituje básnický text a skladba je velmi svižná a vůbec nenudí. Závěrečná "Among Angels" se hudebním tématem vrací k úvodu desky a opět dominuje klavír, hlas a velmi intimní melodie.
Recenzuji v den vydání desky a pouze po 3 posleších. Věřím, že jde o kvalitní kolekci, která však bude vyžadovat delší čas na úplné vstřebání.
Jde o jedno z děl, kde se v dobrém projeví určitý časový odstup.
Album poslouchám v nepříliš vlídném listopadu a doufám, že za pravého, zimního večeru, u rozpáleného krbu, v jedné ruce se sklenkou dobrého svařáku a v druhé s přítulnou manželkou, se jeho kvality projeví naplno. Vyvrcholení jsem, zatím, nedosáhl, ale zima se blíží. Počkejme na ni. Počkejme na sníh.

» ostatní recenze alba Bush, Kate - 50 Words For Snow
» popis a diskografie skupiny Bush, Kate


SBB - The Rock
2010-11-14

SBB / The Rock

4 stars

Již titulní, úvodní věc dává tušit, že v SBB došlo ke změně. Po spíše jazzověji zaměřeném Paulu Werticovi přichází přímočařejší a údernější maďar Gábor Nemeth (dříve např. Skorpió). Skala je na SBB až nečekaně zatěžkaná rocková pecka navozující to správné očekávání. S další skladbou Plonace mysli přichází zklidnění a uvolnění. Jde o melodickou píseň s naléhavým Skrzekovým zpěvem a hutnějším refrénem.
In Heaven And Hell - skvělá progrocková věc s výbornými instrumentálními výkony všech protagonistů. První vrchol alba. Opětovné zklidnění přináší Silence - příjemná, anglicky zpívaná skladbička. Jedna z delších kompozic na albu je Sunny Day - klidná uvolněná, které by možná slušelo nějaké překvapení či vyvrcholení. My Paradise - opět uvolněné instrumentální kouzlení v úvodu přejde do rytmičtější polohy s hutným a nářezovým závěrem. Druhým vrcholem alba je nejdelší, dramatická skladba Pielgrzym navazující na nejlepší progrocková léta trojice.
Okolo 7 minut má i Akri s poklidným úvodem a následnou klenutou, naléhavou melodií. Vokál tentokrát v rodném jazyce. Skrzekovi to stále skvěle zpívá.
Zug a zene mindenhol - úlet a uvolnění na závěr. Možná příliš dlouhá, ale docela šlapající, rocková zasekávačka. Střídavý zpěv v polštině a maďarštině (Tamás Somló z Locomotiv GT).
Suma sumárum jsou mírně slabší věci na albu jen dvě (sunny Day a závěrečná "Made In Hungaria"). Celá deska se velmi dobře poslouchá, včetně funky rockového bonusu Spiewanie o imionach. Další bonus Gazela je nepodstatný a tudíž správně jenom bonus.
SBB nahráli jednu z nejlepších desek od svého opětovného nástupu na scénu a já si vážně pohrávám s 5 hvězdami. Nechávám si však ještě rezervu a dávám 4,5 (ale velmi silných). A to především za In Heaven And Hell a Pielgrzym.

» ostatní recenze alba SBB - The Rock
» popis a diskografie skupiny SBB


SBB - Iron Curtain
2010-11-14

SBB / Iron Curtain

4 stars

Dva roky po výborném albu The Rock přichází trojice SBB s deskou Iron Curtain.Hned v úvodu musím konstatovat,že se opět povedla.Je barevnější a rozmanitější,než její předchůdkyně a téměř ve všech skladbách je to ku prospěchu věci.Album začíná tím nejméně povedeným,pohříchu,titulním kouskem,jehož 5 minut projde,aniž by zanechal v posluchači cokoliv podstatného.S další věcí však přichází první vrchol-Defilada je v 1.polovině dramaticky vystavěná,lomící se v závěru do klidné polohy.Druhým vrcholem je pro mě Aleatoryka,živější skladba s dominujícími bicími a perkusemi (že by příležitostný bubeník-amatér Apostolis ?).Třetím vrcholem je píseň Blagoslawione dni.Šlapající skladba s opět dramatickou stavbou,perkusemi a výborným Skrzekovým zpěvem.
K silným skladbám ještě patří Camelele s decentní kytarou a klávesami, další klidnější věc Rozmowa z mistrzem s dominujícím Skrzekovým vokálem, Opowiesc se střídáním klidných a hlučnějších poloh a Skrzekovým zpěvem-nezpěvem.Dále kratší hybná instrumentálka Sunrise. Nesmiertelnosc nabízí jednodušší rockový tah a Gory tanczace,pro změnu,majestátný střed s klidným úvodem i závěrem.
V poslední skladbě nám SBB zjevují jednu ze základních životních pravd,kterou si ne vždy uvědomujeme.
Po,již zmiňovaném,The Rock jde o udržení vysoce nastavené laťky a minimálně na rok mě SBB přesvědčili,že ještě nepatří do starého železa.
Po letošní novince Blue Trance si tím už nejsem
tak jistý. Silné 4 hvězdy (+ 1/2 za rozmanitost a barevnost).

» ostatní recenze alba SBB - Iron Curtain
» popis a diskografie skupiny SBB


SBB - New Century
2010-11-14

SBB / New Century

3 stars

Album New Century ,rok 2005, složení stejné jako u Nastrojů (Skrzek,Anthimos,Wertico).Předně je třeba konstatovat,že není tak pop-rockově orientované,jako jeho předchůdce,i když o nějaké převratné dílo také nejde.Úvod obstarává skladba Golden Harp,jiná varianta titulní skladby z "českého EP s chybou" The Golden Harp z r.2001.Nenadchne,ani neurazí.Stejně jako následující Music Is My Life,kterou považuji za vůbec nejslabší na albu.Rozjezd SBB je pozvolný a opatrný.Titulní šestiminutová New Century se nese opět v klidném,až uspávacím,tempu s občasným vokálním vstupem Skrzeka.Poklidná,nevzrušivá nálada je mírně narušena v,klavírem uvozené,písni Stary czlowiek... s údernými bicími a basou.Nějaký kvalt ale nečekejte.Zaujme střídání klidných a hlučnějších pasáží.Nic víc,nic míň.O zjevnou změnu se nesnaží ani následující Duch pokolen - klavír,naléhavý Skrzekův zpěv,klid a zase klid.
Wojownicy ataki s deklamací v úvodu a konečně mírné vytržení z nevzrušivé nálady,ve které pokračuje i následující instrumentálka When Is The Last Time.
Pak přichází patnáctiminutový "macek" Carry Me Away s častými změnami tempa a upomínající na zašlou slávu polského tria.Nejlepší věc na albu.Zkreslená hluková pasáž v druhé polovině skladby upomene i jejich prvotinu a skladby Odlot a Wizje.
Jamsession PAJO (PAul JOzef) je dialogem Skrzekovy foukačky a bicích Paula Wertica.Ten pravý nářez přichází se závěrem v rockenrollovém Rock For Mack.
Alespoň ke konci se chlapci utrhli ze řetězu (v rámci mantinelů SBB).Z bonusů zaujme jak hutnější Positive Polarity s tvrdší kytarou,tak bluesové Wiator Blues.Oba bonusy mohly s přehledem nahradit jakoukoliv skladbu z první poloviny a mohla být 1/2 hvězdička navíc.
Album je určitě lepší než,příliš komerční,Nastroje.
Celkově je ale nevyrovnané,s výbornými i zcela hluchými místy. 3,5 hvězdy za druhou,rozmanitější polovinu alba.

» ostatní recenze alba SBB - New Century
» popis a diskografie skupiny SBB


SBB - Blue Trance
2010-11-12

SBB / Blue Trance

3 stars

Ještě horké poslední studiové album SBB ve mě vzbudilo trochu rozpaky. Velmi podobná situace jako u alba Nastroje. Opět jiný bubeník a opět zřejmý příklon k líbivější produkci. Album působí velmi klidným dojmem, je pouze málo okamžiků, kdy se staří pánové pustí do rychlejšího tempa. Výborná je celá volná trilogie "Trance", tedy Etiuda, Blue a Coda. Velmi dobré jsou Szcescie jak na dloni, bonusové Pentatonica a Going Away a Musniecie Kalimby. Ke slabším kouskům patří Pamieci czas. Vyloženě slabé jsou pro mě Los czlowieka a Doliny strumieni. U většiny nahrávek mi chybí to, co od SBB očekávám: překvapení.
Album jsem si zkrátil z původních 60 minut na nějakých 40, přidal stejně zkrácené Nastroje, hodil na jeden disk a mám vystaráno. Jen se bojím, aby SBB neklesli na případném dalším albu ještě níže.
O něco lepší než Nastroje, tedy 3,5 hvězdy a velký vykřičník.

» ostatní recenze alba SBB - Blue Trance
» popis a diskografie skupiny SBB


SBB - Nastroje
2010-11-12

SBB / Nastroje

3 stars

Nastroje jsem poslední dobou často poslouchal a snažil jsem se zjistit, proč jsou tak neoblíbeným albem. Pro SBB to bylo první studiové album po nekonečné řadě, mnohdy nudných, živáků. Došlo k obměně na bubenické stoličce a skupina logicky nemohla a ani asi nechtěla navázat tam, kde před několika lety skončila. Popovější a písničkovější ráz nahrávky je zřejmý na první poslech. Přesto bych toto album úplně nezatracoval. Jsou zde dvě výborné skladby: W ogrodzie snu a Calkiem spokojne zmeczenie. Potom velmi dobré Pisze to zycie scenariusze, ...Or whatever, W oceanie sie zanurza Liverpool a Star Of Hope. Na hraně jsou první dvě věci: Muzyka, ktora jest w nas... a Za nami wieki wojownikow. Za vyložené propadáky považuji Piesh stojacego w bramie, Knowing Where You Belong a Don´t Look Back (zvuky moře mě iritují). Suma sumárum 6 skladeb z 11 jasou přijatelné, dvě na hraně. Moje hodnocení 3 hvězdy.

» ostatní recenze alba SBB - Nastroje
» popis a diskografie skupiny SBB


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000