Profil uživatele martinB.Mellman


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Wilson, Steven - Insurgentes
2012-06-25

Wilson, Steven / Insurgentes

5 stars

Ještě nikdy jsem žádnou recenzi nepsal, ale když jsem si všiml, že tady na progboardu ještě nikdo ani nehodnotil tuto naprosto úžasnou desku, řekl jsem si, že se vám jí tímto způsobem pokusím představit a získat pro ní alespoň malou část vaší pozornosti, kterou si nepochybně zaslouží.
Když jsem se v polovině roku 2008 dozvěděl, že Steven chystá první sólo desku, už jsem byl velkým fanouškem Porcupine tree a vydání tohoto alba jsem se vážně nemohl dočkat, což ještě umocňoval pěkný trailer doprovázený neobyčejnou písní Harmony Korine(5:08) (Pro ty, kdo o tomto jménu ještě neslyšeli, jedná se o Amerického kontroverzního režiséra proslaveného zvláštními, experimentálními, někdy i drastickými snímky, zaměřené na prapodivně chovající se lidi, lidskou prázdnotu a odcizení ve společnosti. Proč Wilson použil jeho jméno nevím, ale předpokládám, že se v této písni jaksi ztotožnil s jeho pojetím světa, který věřte ani v této písni není nejveselejší. Trailer zde: http://www.youtube.com/watch?v=krtkPF1OpOU) a když jsem si album v listopadu poprvé pustil, první, co jsem uslyšel byly právě její zvonivé tóny. Píseň zní už od počátku opravdu velkolepě a dopředu dává tušit, že nás čeká silný zážitek. Původní třpytivý a poměrně klidný start střídá explodující refrén s vysoko posazeným hlasem, který se doslova rozpíná na všechny strany a společně s údernou melodií dává vzniknou takovým krásným, spásným pocitům. Nedivým se, že byla tato píseň vybrána jako single a byl k ní natočen i klip. Druhá píseň s názvem Abandoner(4:48) v sobě nese velmi potemnělou atmosféru, tvořenou dokonalou syntézou elektroniky a akustické kytary, která mě vždycky dostane. Píseň se v duchu tohoto souznění nese zhruba do poloviny, kdy se v ní pomalu začnou zvedat jaké si ambientní vlny, zakončené bouřlivou gradací. Nápad se mi líbí, líbí se mi experimentování, ale po několikátém poslechu na mě tento závěr působí spíše rušivým dojmem. Salvaging(8:18), píseň v pořadí třetí, začíná nezaměnitelným, takovým varovným troubením, ke kterému se po chvíli přidává jednoduchý, ale zároveň velice chytlavý kytarový riff. Píseň si z počátku vyšlapuje poměrně lehkými kroky neuchopitelných bicí Gavina Harrisona, ale když se k tomu po chvíli přidá kytara s opravdu hřmotným vyzněním, atmosféra začíná houstnout. Pro mě jedna z nejlepších písní alba, ze které podobně, jako v předchozí Abandoner zhruba v polovině vyplyne klidnější pasáž v podobě orchestru smyčců, zakončená také neklidným vazbením. Čtyřku nese pomalá Venemo para las hadas(5:58), velmi jemná, vysokotonážní píseň k probourání se citovým ledem až k absolutní depresi. Jako jednu ze zvláštností alba bych rád zmínil opravdu rozsáhlou kompoziční různotvarost a nápaditost každé písně, kdy i přes rozeznatelný Wilsonův rukopis, uslyšíte pokaždé něco úplně jiného, něco, co v sobě nese tíhu šíleného experimentátora, jako například v následující No twilight within the courts of the sun (8:38), nebo lehkost absolutní duševní vyrovnanosti a smíření v Significant other (4:32), kde pro mě deska v závěrečném duetu vrcholí. Poslední z rázných písní tohoto alba nese pořadové číslo sedm a jmenuje se Only child (4:24), jde o přímočarou píseň, už od začátku se jde rovnou na věc, nejsou zde žádné velké zvraty ani epické vrcholy, ale píseň je opět tak zručně vystavěná a podaná, že i pod pevnou rukou přímočaré produkce cítíte, jak se otřásá v základech a vám to dělá moc dobře. Instrumentální Twilight coda (3:25) je ambientní, experimentální počin, který podle mě také patří k tomu nejlepšímu, co se ne albu vyskytuje. Píseň je z počátku velmi pomalé a klidné rozmlouvání kytary s piánem, které směřuje k bodu, kde se píseň láme a po kterém do popředí vstupuje opět temné hučení, se kterým Wilson na albu nešetřil a kterého je právě tady, víc, než kde jinde škoda, už kvůli nádhernému klavírnímu sólu. Chápu, že to slouží k dokreslení atmosféry, má své kouzlo, slyšet pod tím rambajzem to vyhasínající světlo, ale věřím, že by to šlo udělat i jinak. Nicméně Jordan Rudess z dream theater rulezz. Předposlední píseň get all that you deserve (6:17) je další temně atmosférická skladba stavějící podobně jako Venemo para las hadas (Která proti téhle působí jako veselá písnička Dády Patrasové pro děti;)) na křehkém klavíru a Wilsonovo hlasu a po ní následuje poslední píseň alba Insurgentes(3:56), jejíž jméno nese i album samotné a po které si možná řeknete, že život není až zas tak depresivní, jak se vám Steven po celou dobu poslechu alba snažil sdělit.
Omlouvám se za svou zaujatost, přes kterou nevidím chyby, které bych jako hudební laik asi stejně neviděl.. Sem jeho opravdu velký fanda.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - Insurgentes
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000