Profil uživatele Cossack


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Monroe, Michael - Horns And Halos
2014-07-13

Monroe, Michael / Horns And Halos

5 stars

Můj oblíbený zpěvák, navzdory věku „věčně mladý”, vitální sympaťák a pozitivista Matti Antero Kristian Fagerholm alias Michael Monroe, frontman už neexistujících HANOI ROCKS, vydal další album pod názvem Horns And Halos.
Již od předminulé nahrávky je jeho pseudonym zároveň jménem celé kapely, kterou tvoří spoluhráč ze sestavy Hanoi Rocks první půlky 80. let (1980–1985), baskytarista Sami Yaffa, dále kytaristé Steve Conte (hrál i na minulé desce) a nová posila Dregen (podle dostupných informací už od března 2014 v kapele není – jeho náhradou je Rich Jones), no a konečně bubeník Karl Rosqvist alias Rockfist.

Album „Rohy a svatozáře” nabízí příjemný a energický mix rock ’n’ rollu, glam rocku s hair metalem, punku, blues i hard rocku, občas až s nádechem popu. Všechno perfektně odměřeno a dokonale stmeleno v jeden parádní celek.
Od úvodní TNT Diet, přes Eighteen Angels a titulní Horns And Halos, až po Soul Surrender i závěrečnou Hands Are Tied, se na posluchače valí pecka za peckou, takže se nenudí ani na vteřinu. Pozitivní energie sálající z každého tónu okamžitě všem dobije baterie a naplní optimismem, který člověka přímo nutí naplno vychutnat všechny radosti života, byť mu jich přináší tak žalostně málo…

Navzdory mé nekritičnosti k tvorbě skupiny Hanoi Rocks, stejně jako všech jejích klonů a pohrobků, jsem přesvědčen, že počin Horns And Halos zaujme a osloví každého příznivce svižného a šlapavého bigbítu, pročež si plný počet bodů právem zaslouží.

» ostatní recenze alba Monroe, Michael - Horns And Halos
» popis a diskografie skupiny Monroe, Michael


Nazareth -  Rock 'n' Roll Telephone
2014-07-13

Nazareth / Rock 'n' Roll Telephone

4 stars

Letos vyšlo další album hardrockové legendy NAZARETH, na které jsem se hodně těšil.
Byl jsem zvědav, s čím pánové po skvělém předchůdci Big Dogz přijdou. Ačkoliv jsem se žádného propadáku neobával, což dosvědčuje asi nejlépe skutečnost, že jsem si album objednal už měsíc před jeho vydáním a až poté si poslechl „ochutnávkovou” skladbu Boom Bang Bang, přesto podle mne kvalit předchůdce nedosahuje.
Anebo přesněji – není sice výrazně horší, ale předešlou nahrávku nepředčí.

Hudebníci jako by pouze zopakovali postupy z roku 2011. Jistě, proč ne, když se osvědčily… Ovšem v důsledku toho novinka nepůsobí nikterak nově a jeden se neubrání pocitu již slyšeného.
Čím se odlišují obě alba, kromě délky, která je na Rock ’n’ Roll Telephone větší, je Dannyho zpěv, jenž zde častěji šplhá do výšek. Možná si to dovolil, protože nehrozilo nebezpečí, že bude muset hnát do vyšších poloh svůj hlas i živě, na koncertě. (Mně se stejně McCaffertyho hlubší zpěv líbil a líbí podstatně víc.)

Z „Rokenrolového telefonu” jsou slyšet rychlé rokecy stejně jako pomalé skladby, je tu i jedna poloakustická záležitost. Vedle výborných písní (např. úvodní Boom Bang Bang, titulní Rock ’n’ Roll Telephone nebo God Of The Mountain) jsou tu ale ke slyšení také ty obyčejnější (třeba Long Long Time a po ní následující The Right One, či Wanna Feel Good?), sahající jen těsně nad horní mez průměrnosti.
Tento počin nepřekvapí; sice ani nemile, bohužel však ani obzvlášť příjemně.

Vzhledem k faktu, že jde o poslední nahrávku, kde je Dan McCafferty za mikrofonem, přivřu obě oči a tři a ždibec hvězdičky dorovnám na čtyři.

P. S.
Ať už bude nástupce Dannyho jakkoli kvalitní zpěvák, pro mě už ti „praví Nazareti” skončili (podobně jako už nikdy nebyli Uriah Heep těmi „správnými Uriáši”, po odchodu Davida Byrona)…

» ostatní recenze alba Nazareth - Rock 'n' Roll Telephone
» popis a diskografie skupiny Nazareth


Moore, Gary - Close as you get
2014-02-20

Moore, Gary / Close as you get

5 stars

Gary Moore, významná a nepřehlédnutelná postava blues rocku s přesahy do spřízněných žánrů, ať už jde o ryzí blues, hard rock, heavy metal či „klasický” rock and roll. Zejména v baladách vyniká jeho umění, protože je Mistrem pomalých, podmanivých sól, jak je ostatně zmíněno výše…

Jeho předposlední album Close As You Get se svými jedenácti písněmi představuje jeden z vrcholů Garyho tvorby, a osobně jej už nějaký čas považuji za vůbec nejlepší, jaké kdy nahrál. Rozhodně mu v poslední době dávám přednost před mnohými poněkud přeceňovaným, byť rovněž vynikajícím, Still Got The Blues z 90. roku. A ačkoliv ani poslední nahrávka Bad For You Baby není špatná nebo snad průměrná, na svého o rok staršího předchůdce nemá…

Vedle pětice Garyho skladeb album nabízí šest předělávek bluesových klasik od takových velikánů, jako Son House, Sonny Boy Williamson II, Chuck Berry či John Mayall.
Gary Moore je všechny obohatil svým osobitým vnímáním a pojetím, a mohu říct, že se mi v jeho podání líbí ještě víc než originály. Určitě je to i díky Garyho nezaměnitelnému hlasu, který se mi hodně zamlouvá.

Řízná kytara rozjede syrovou If The Devil Made Whisky, která zvukem motorové pily pokácí všechny, kdož nejsou pevně a hluboce zakořeněni v bluesrockové půdě.
Následuje zklidnění v podobě pomalé Mooreovy Trouble At Home, kde jeho tklivá kytarová sóla doprovází brumlavá basa, krásně podbarvená decentními klávesami, a vše umocňuje naléhavý Garyho zpěv.
Thirty Days od Chucka Berryho bezpečně zažene případné náznaky nostalgie, či dokonce letargie, stejně tak čtvrtá (a třetí Mooreova) Hard Times pokračuje ve svižném tempu…
A opět trocha melancholie v Have You Heard od Johna Mayalla. V těchto náladách je podle mě Gary nejsilnější a nejpůsobivější.
Zase se trochu zrychlí – Williamsonova Eyesight To The Blind je z počátku 50. let, ovšem zní natolik současně, že se tomu ani nechce věřit…
Přichází další balada, tentokrát z repertoáru Jimmyho Witherspoona; skladba Evenin’ vyšla v roce 1963 na jeho albu Evenin’ Blues a napsal ji Royce Swain.
Tentokrát se nezrychlí… Garyho Nowhere Fast opravdu nikam nepospíchá…
Zato druhá předělávka od Sonnyho Boye Williamsona Checkin’ Up On My Baby je svěží od prvního úderu bicích a fouknutí na harmoniku, takže spolehlivě rozkýve hlavu i tělo.
Po necelých šesti minutách „divočení” je znovu načase zvolnit tempo; poslední z Garyho skladeb tohoto alba (a předposlední skladba celkově) I Had A Dream je další důkaz jeho „pomalého mistrovství”…
Výtečnou kolekci uzavírá „plechová” Sundown od Sona Househo, kde má vedle Garyho zpěvu hlavní roli dobro v jeho rukou (ač je míněn nástroj, i ten druhý význam sem pasuje).

Přestože se na nahrávce nacházejí také svižnější kousky, celková nálada je spíše zádumčivá a pomalé skladby zde převládají. To je další důvod, proč po Close As You Get sahám stále častěji – ideální hudba pro klidné rozjímání před ulehnutím, nejlépe se sklenkou nějakého dobrého moku…
Škoda, že už nás Gary další takovou nádherou neobšťastní.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Close as you get
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary


Legend - Fröm the Fjörds
2014-02-19

Legend / Fröm the Fjörds

5 stars

Na americké trio LEGEND jsem narazil poměrně nedávno při brouzdání na internetu a jejich jediné album Fröm The Fjörds mě okamžitě zaujalo.
Nabízí velmi sympatický a nápaditý mix hard rocku s heavy metalem, i když poměr obou stylů je spíš ve prospěch hard rocku.

Skladbám nechybí výrazné melodie a povedené riffy, stejně jako líbivá sóla. Nepřeslechnutelná je také baskytara Freda Mellila, pražcová i bezpražcová (tu mám obzvlášť rád). Rovněž bicí nikterak nezaostávají (např. v instrumentální The Iron Horse hrají často doslova prim). Vokální projev kytaristy Kevina Nugenta, jemuž v doprovodech sekunduje bubeník Raymond E. Frigon, výborně doplňuje celkové vyznění písní.

Album je velmi vyrovnané, takže bych nedokázal vypíchnout jednu skladbu. Z každé totiž čiší radost z hraní, která umocňuje kvalitní výkony muzikantů. Škoda, že potom už další nahrávky nenásledovaly, věřím, že by stály za poslech.
I proto půl hvězdičky přidám…

» ostatní recenze alba Legend - Fröm the Fjörds
» popis a diskografie skupiny Legend


Led Zeppelin - In Through the Out Door
2014-02-12

Led Zeppelin / In Through the Out Door

5 stars

Poslední studiová nahrávka přeslavného kvartetu, jedné z nejvýznamnějších skupin konce 60. a hlavně celých 70. let, stylotvorných a inspirujících LED ZEPPELIN.

Jako vše, co za něco stojí, rozděluje příznivce kapely na dva tábory – na jedné straně jsou ti, kteří album zatracují, a na straně druhé ti „nekritičtí”, kdož ho velebí.
Vzhledem k tomu, že sice mám LED ZEPPELIN rád, ale mnohem víc se mi líbí DEEP PURPLE (Mk II) a ještě víc BLACK SABBATH, nemyslím, že bych mezi ty „nekritické” patřil. Přesto mohu prohlásit, že s touto nahrávkou nemám nejmenší problém, naopak, že se mi líbí, a to čím dál tím víc.
Skupina se na ní zase o kus posunula – asi nejvýrazněji v aranžmá, i když nejen tam – a upřímně mě překvapuje tolik údivu nad odlišností alba od ostatních, protože tento spolek měl každé album jiné, než bylo to předešlé. Někdy více, jindy méně, ale vždycky!

Od úvodní In The Evening, přes Fool In The Rain a Carouselambra, až po závěrečnou I’m Gonna Crawl, se pořád něco děje, jeden nápad střídá druhý, melodie melodii; pestrá a chytlavá muzika, která je však naprosto netuctová a zajímavá.
K mým velmi oblíbeným od počátku patřila „popová” All My Love, ovšem ani žádná ze zbylé šestice není průměrná, natožpak podprůměrná. Mistrovské dílo… A že je víc do popu? Vůbec nevadí, neboť jde o pop par excellence! A škatulku rock beztak zcela neopouští…

Nejde se také nezmínit o „vymazlenosti” obalu… Šest verzí (označených na hřbetě písmeny A – F) s různými záběry téže barové scenérie, jež ukrývá papírový přebal, aby kupující netušil, kterou z nich kupuje, dále šedivý vnitřní obal s „kouzelným inkoustem”, po jehož navlhčení se obrázek zbarví, to jsou věci dnes již nevídané; o ty jsou „cédéčkáři” ochuzeni.

Jasných pět hvězd navzdory tomu, že bezejmenná „čtyřka” a hned po ní eponymní debut zůstávají nadále mé nejoblíbenější opusy diskografie LED ZEPPELIN.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Dust - Dust
2014-02-01

Dust / Dust

5 stars

Parádní debut… I když nepředčí svého následovníka, lze již na něm zaznamenat jasné známky kvality a prvky příští dokonalosti. Oproti o rok mladšímu albu Hard Attack je eponymní „jednička” trochu tvrdší a celkově drsnější, ale výrazné melodie a výtečné riffy na ní určitě nechybí. Naopak, také zde se jimi doslova plýtvá, takže se jich posluchači dostane měrou vrchovatou.

Zahvízdání na úvod a už se jede… Svižná Stone Woman prosviští kolem i se slide kytarou, a než se jeden naděje, jsou čtyři minuty pryč.
O půl minutky kratší Chasin’ Ladies udrží bez problému do rytmu rozhoupané tělo nadále v pohybu, aby se jeho kymácení zpomalilo bluesovou Goin’ Easy; jde to opravdu snadno a za čtyři a půl minuty uzavře první stranu desky ještě o minutu delší, a opět rychlejší, syrová záležitost Love Me Hard, u níž se zhruba v polovině zvolní tempo, aby se pak zase zrychlilo.

Celkově pátá, první na druhé straně vinylu, je vynikající, téměř desetiminutová, (pra)heavymetalová skladba From A Dry Camel, plná potemnělé atmosféry, střídání temp, také změn rytmu, a nádherně zatěžkaná jak basovými, tak kytarovými riffy. Pro mě představuje pomyslný vrchol nahrávky, byť si vysoko cením rovněž ostatních písní debutu.
Následující Often Shadows Felt je zřejmě nejjemnější a nejvybroušenější na albu, čímž má asi nejblíže k materiálu na druhé desce kapely. Velmi vydařená věc.
Poslední, instrumentální „oddechovka” Loose Goose udělá tečku za výborným dílem, které si pět hvězd rozhodně zaslouží.

» ostatní recenze alba Dust - Dust
» popis a diskografie skupiny Dust


Pretty Maids - Future World
2014-01-06

Pretty Maids / Future World

4 stars

Když jsem si před nedávnem, zase po čase, pustil tohle album dánských PRETTY MAIDS, vzpomněl jsem si, že jsem k němu kdysi psal i recenzi (přesně 24. 5. 2010). Ta ale zmizela spolu s profilem skupiny, který její autor smazal.
A protože se na mém názoru na "Future World" nic nezměnilo a kapela tady opět profil má, tak jsem si řekl, že ho sem zas vrátím…


Toto album mám taky rád, stejně jako jeho předchůdce… Možná je o tři roky starší Red, Hot And Heavy o něco málo lepší; bezpochyby je to tím, že bylo první (z obou jmenovaných a vlastně vůbec ze všech „dlouhohrajících” alb skupiny), taky míň uhlazené a dravější. Na druhou stranu na Future World už byla kapela více sehraná, což se na skladbách rovněž (pozitivně) podepsalo. A výraznější (až vyhrocené) kontrasty mezi tvrdou, hutnou kytarou a melodickými, (skoro) popovými klávesami, vytvářely v písních ten správný náboj i napětí.
Obal (mimochodem od „dvorního” ilustrátora Motörhead Joe Petagna) je taky dost podařený a perfektně k obsahu desky pasuje.

Jasné „hity” jsou titulní Future World, We Came To Rock, („polobalada”) Yellow Rain, Loud’n’Proud, „rádiová” (ovšem ne „tolik rádiová”, jako Love Games) Rodeo, Needles In The Dark a (další „polobalada”) Eye Of The Storm. Kdyby i zbylé kusy byly takto silné, neměl bych s pěti hvězdami nejmenší problém, takhle je to jen za silné čtyři…

(Stejně bych hodnotil i Red, Hot And Heavy, kdybych si však měl vybrat jen jednu z obou desek, byla by to, navzdory mé poznámce v úvodu, Future World, protože je „nadupanější” a „hitovější”, což Dánům tak nějak víc sluší…)

» ostatní recenze alba Pretty Maids - Future World
» popis a diskografie skupiny Pretty Maids


Motörhead - Aftershock
2013-12-28

Motörhead / Aftershock

5 stars

Už za 3 dny skončí rok 2013, který byl, podobně jako ten loňský či předloňský, velice štědrý na nové a kvalitní nahrávky mladších i starších spolků, hrajících nejrůznější hudební styly.
Velmi mě těší, že si v takové silné konkurenci dokázaly své „místo na výsluní” obhájit rovněž „žijící legendy”, kterým přece jen už může snáze docházet dech. Letos se to, podle mého, nejlépe podařilo „klasikům” BLACK SABBATH a MOTÖRHEAD.

Lemmy, jenž na Štědrý den oslavil osmašedesátiny, na sobě asi nechtěl věk dát znát, a proto se svými dvěma kumpány připravil excelentní nálož, která se po explozi v sluchovém aparátu sama vystřelila do nejvyšších míst mého motörového žebříčku, po bok nesmrtelných Overkill s Ace Of Spades, nedoceněné Another Perfect Day a parádní 1916, před brutální Sacrifice, skvělou Overnight Sensation i podařenou Inferno.

Vynikající úvod zařídí úderná a energická Heartbreaker – píseň s takovým názvem si opravdu nikdo nemůže dovolit udělat slabou…
S nezmenšenou silou se jede dál v parádní Coup De Grace.
Přichází první vydechnutí a zároveň s ním jeden z vrcholů alba… Lost Woman Blues je syrové a drsné blues, které se muselo stát mou nejoblíbenější věcí na desce (už jen pro to „blues” v názvu)…
Lemmy kdysi řekl něco v tom smyslu, že Motörhead hrají vlastně blues, jenom o trochu rychleji, než je obvyklé, takže ho tam (kromě nich) nikdo neslyší… V Lost Woman Blues to ale určitě neplatí.
V jeho závěru dojde k mírnému zrychlení, asi aby následující kvapík End Of Time, s neuvěřitelně povedeným basovým riffem, nebyl zas až takovým šokem.
A rychlost neklesá, stejně tak kvalita; typičtější motörárna Do You Believe sice nepřekvapí tolik, jako předchůdce, ale jistě potěší.
V nedávném rozhovoru se Lemmy zmínil, jak je pro něj po těch letech stále obtížnější napsat rychlou skladbu, aby se neopakoval. Naštěstí se mu to zatím vždycky podařilo víceméně úspěšně uhlídat.
Death Machine to dál hrne, možná v nepatrně volnějším tempu, o to však hutněji a se silou buldozeru…
Závěr první strany desky patří pomalé a temné zádumčivosti, nádherné Dust And Glass. I jen díky ní by si album zasloužilo nejvyšší hodnocení, ale jak vyplynulo z předešlých řádek, není tu osamoceným skvostem.

Rovněž sedmero skladeb na straně B je parádní…
Svižná Going To Mexico jasně ukáže, že o nějaké únavě nemůže být řeč.
Následuje valivější Silence When You Speak To Me; mimochodem, moc hezká věta pro všechny příslušnice „něžného pohlaví”…
Ani další „klasický rokec” Crying Shame neklesne k průměru, i když má v přebohaté diskografii skupiny jistě spoustu konkurentů; určitě „hanbou brečet” nemusí…
Opět se malinko zrychlí a Queen Of The Damned rozkývá hlavu a rozhoupe celé tělo.
Zostra pokračuje pěkně nabroušená píseň Knife, jasně potvrzující, že motörové trio zkrátka pod určitou hranici klesnout nemůže; a ta hranice je zatraceně vysoko nad průměrem…
Předposlední Keep Your Powder Dry s riffem à la AC/DC je skvělá, Lemmyho chraplák nemá chybu (ostatně jako v žádné skladbě na albu).
A je tady finiš… Závěrečný sprint, jménem Paralyzed, doslova vžene do cíle, a aby člověk přežil ten šok, musí si znovu pustit Aftershock.

Excelentní nahrávka, nejlepší od „MOTÖRŮ” v tomto miléniu, nic než maximum nelze dát.

» ostatní recenze alba Motörhead - Aftershock
» popis a diskografie skupiny Motörhead


KISS - Hot in the Shade
2013-12-27

KISS / Hot in the Shade

5 stars

Skvělá deska!
Natěšen dvěma novinkami na výběru Smashes, Thrashes & Hits z předcházejícího roku, jsem netrpělivě očekával vydání tohoto řadového alba a byl hodně zvědav, jestli na něm najdu podobně kvalitní skladby, nebo se vše vrátí k šedivé slabotě obou předchůdců.

Zklamání se nekonalo a bezmála hodinová nahrávka s patnácti záseky se mi hned zalíbila. Žádná podprůměrná píseň, většina vynikajících, a i těch několik zbylých je vysoko nad průměrem; co by za ně daly konkurenční „popíkové” bandy konce 80. let…
Není divu, že album na platinu nakonec dosáhlo (ačkoli to chvíli trvalo).

Nechtějte po mně, abych hodnotil všechny skladby… Protože bych beztak pouze chválil, brzy by vás to začalo nudit; vyberu tedy jen věci, které mi připadají obzvlášť vydařené…

Slide kytara v Stanleyových rukou odstartuje jeho úvodní Rise To It, a vzpomínám si, jak jsem při prvním poslechu dostal strach, že na albu už nic lepšího nemůže být… Naštěstí tomu tak nebylo, přestože je to určitě jedna z nejlepších písní nahrávky.
Druhá, Simmonsova Betrayed, ale naváže bez obav a respektu, a ačkoliv není tak výrazná, je to hodně dobrá věc.
Třetí hit, který se „opravdovým hitem” nikdy nestal, je Stanleyova Hide Your Heart, již měla na své stejnojmenné desce, vydané o rok dřív, Bonnie Tyler, a její cover nahráli například také MOLLY HATCHET. Velmi povedená skladba…
A zase Simmons, a zase sice o málo horší než Stanleyova předešlá, pořád ale „vysokolaťková” záležitost – Prisoner Of Love.
Následující rytmickou Read My Body někteří obviňují z plagiátorství o dva roky staršího hitu Pour Some Sugar On Me od DEF LEPPARD. Nic takového tam osobně neslyším (a protože mám zmíněný hit z Hysterie rád, určitě by mi to tolik nevadilo); podle mě je „na vině” podobný rytmus a zvuk bicích – ale to by se pak dalo říct, že obě zmíněné písně kopírují We Will Rock You od QUEEN. Každopádně, opět nepřeslechnutelná…
Přichází na řadu Simmonsova „na, na, na, na” Love’s A Slap In The Face, která propleskne zleva zprava, aby si člověk mohl náležitě vychutnat další parádu alba…
Baladická Forever, kde si Stanley (krom zpěvu) zabrnká na akustickou kytaru (basu, navzdory videoklipu, obstaral Bruce Kulick), patří bezpochyby k vrcholným okamžikům (nejen) nahrávky Hot In The Shade. (Spoluautorem je zpěvák Michael Bolton, jenž začínal v hard and heavy kapele BLACKJACK spolu s Brucem Kulickem, avšak známým se stal až coby úspěšný zpěvák popových balad, hlavně v 2. půli 80. let.)
Výborná je – opět Stanleyova – triem ženských vokalistek obohacená Silver Spoon, pochopitelně ale zůstává trochu ve stínu (In The Shade) předcházejícího klenotu…
Po otočení desky (v případě CD bez tohoto úkonu) následují výtečné Simmonsovy Cadillac Dreams, kde si užijeme taky žestě, do kterých si „zadýchá” i Paul Stanley.
Jeho King Of Heart patří zas k mým velkým oblíbencům, takže to následovník nemá snadné.
Dlouhý název The Street Giveth And The Street Taketh Away však upoutá pozornost, stejně jako Simmonsem odzpívaná píseň.
A znova Stanley a chytlavá „kissárna” You Love Me To Hate You. Vždycky jsem měl o něco radši skladby zpívané Stanleyem, na některých albech mu ale Simmons dost šlapal na paty; např. na Creatures Of The Night, Lick It Up nebo tady, abych zůstal v 80. letech.
Výše uvedená slova naprosto potvrzuje Somewhere Between Heaven And Hell. Brumlavá basa ani Simmonsův vokál nezůstávají nic dlužni kvalitnímu výkonu.
Po dlouhé době se za mikrofonem objeví jiný zpěvák než Paul či Gene, a je jím bubeník Eric Carr. Ve své skladbě Little Caesar (jak Ericovi přezdíval Gene) si kromě sólového zpěvu a bubnování taky zahrál na baskytaru.
Desku uzavírá Simmons a jeho Boomerang, po němž mám zpravidla chuť se vrátit (jako bumerang) – na začátek desky…
No prosím, jak se ukázalo, je pro mě všech 15 skladeb obzvlášť povedených…

I když následovník z roku 1992 byl ještě mnohem lepší, tohle velmi nedoceněné album je mé třetí nejoblíbenější od KISS z 80. let, pročež 4 a kousek hvězdičky zaokrouhlím nahoru…
(Jde rovněž o poslední studiové album nahrané předčasně zemřelým Ericem Carrem.)

» ostatní recenze alba KISS - Hot in the Shade
» popis a diskografie skupiny KISS


Wicked Lady - Psychotic Overkill
2013-12-21

Wicked Lady / Psychotic Overkill

5 stars

Ačkoli jsem po poslechu obou nahrávek od WICKED LADY zpočátku preferoval o něco víc tu první, během mé přes rok trvající známosti se „Zkaženou dámou” se situace poněkud změnila, a v tuto chvíli bych nedokázal rozhodnout, kterou z nich mám radši… Obě jsou parádní, ale navzdory stejnému „rukopisu” se od sebe i mírně liší.

Zatímco první mapuje bezmála čtyřleté období od vzniku kapely, druhá je pouze z necelého roku, než se skupina rozpadla, takže je možná nepatrně ucelenější.
Rovněž výměna na postu baskytaristy je rozpoznatelná, protože Del Morley hraje trošku jinak, než jeho předchůdce Bob Jefferies. (To neznamená lépe, ani hůře.)
Mnohem častěji jsou tu také ke slyšení dvě kytary, což lehce nahrává myšlence na plánované vydání tohoto materiálu na hudebním nosiči, i když je to v rozporu se slovy hlavního mozku skupiny Martina Weavera, že o to spolku WICKED LADY nešlo, protože byl koncertní kapelou.

Od úvodní I’m A Freak, přes Tell The Truth a Passion, osobitě pojatý cover Hendrixova hitu Voodoo Chile, následující Why Don’t You Let Me Try, až po vynikající Sin City, či závěrečnou, skoro dvaadavcetiminutovou Ship Of Ghosts se ani na okamžik nedostavuje pocit nudy nebo zklamání, což na ploše téměř hodiny není vždy úplnou samozřejmostí.
Perfektní drsný bigbít, jenž baví od začátku do konce.

Obliba Psychotic Overkill u mě zas o něco vzrostla, takže čtyři a kus hvězdičky dnes zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Wicked Lady - Psychotic Overkill
» popis a diskografie skupiny Wicked Lady


Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
2013-12-19

Rage Against The Machine / Rage Against The Machine

3 stars

Když jsem poprvé slyšel skladbu Killing In The Name, hodně se mi líbila a hned jsem se začal shánět po celém albu. Jeho poslech ovšem nesplnil moje očekávání… Nic lepšího jsem na debutu RAGE AGAINST THE MACHINE nenašel, co hůře, ostatní skladby mi připadaly jako „variace na stejné téma”.
Proto jsem brzy ztratil o tyto „buržoazní revolucionáře” zájem (na jedné kazetě jsem si nechal pouze „hitovou” Killing…, a i ta mě časem omrzela).

Když jsem si po čtyřech letech poslechl tehdejší novinku kapely, jen jsem se utvrdil v přesvědčení, že tohle moje krevní skupina není a nebude. Chápu, že to někomu může připadat jinak, ale pro mě šlo o „jednu píseň v mnoha obměnách”.
(Podotýkám, že levicová orientace muzikantů můj názor na hudbu nijak neovlivnila – dozvěděl jsem se o ní až podstatně později –, ačkoliv mi tak krátce po „sesazení komančů u nás” pochopitelně byla (a je) silně proti srsti.)
Raději měli dělat tu „hudební revoluci”, zmiňovanou v profilu, kterou ovšem v jejich muzice postrádám…

» ostatní recenze alba Rage Against The Machine - Rage Against The Machine
» popis a diskografie skupiny Rage Against The Machine


Dust - Hard Attack
2013-11-05

Dust / Hard Attack

5 stars

Jedna z nejskvělejších hardrockových nahrávek, co jsem kdy slyšel…
Ačkoli rovněž o rok starší eponymní debut amerického tria jménem DUST je velice podařený, teprve tenhle druhý a bohužel taky poslední počin dosáhl tak závratných výšin, že za sebou (anebo přesněji – pod sebou) zanechal mnohé vrcholy skupin zvučnějších jmen.
Opravdu, album bez nejmenší chybičky; dokonalé skloubení drsné dravosti s jemnou (až něžnou) melodičností.

Po nabroušené, střídáním nálad prošpikované, úvodní Pull Away/So Many Times, přichází poklidnější procházka, v podobě Walk In The Soft Rain, po níž následuje pomalá, skoro popíková nádhera, klávesami (včetně těch klavírních) a smyčci podbarvená Thusly Spoken, aby první strana desky skončila ještě drsněji, než začala, výtečnou „hrubostí” Learning To Die.

V podobném duchu se zahájí i na druhé straně, a pátá skladba All In All tvrdě „odrockuje”, aniž by se zapomnělo na melodie a zklidňující pasáže. Pak je tu „country-houslemi” ochucené zpomalení v I Been Thinkin, po němž nás probere instrumentální Ivory, kde si znovu můžeme vychutnat um všech tří muzikantů; od parádních bicích, přes výraznou basu, až po vynikající kytaru – ať už riffující, nebo sólující… Opět se objeví lehký závan country v příjemné How Many Horses – co by se taky ke koním lépe hodilo? Teď už zbývá jen poslední Suicide, která nekompromisně připomene, že máme co do činění s partou tvrdých rockerů, a že tady, i přes občasné zpomalení a sladké melodie, není místo pro měkkoty a padavky.
Závěrečné vybrnkávání s názvem Entrance (na obalu neuvedeným) jako by říkalo, že se stejně vše v PRACH obrátí…

» ostatní recenze alba Dust - Hard Attack
» popis a diskografie skupiny Dust


Špilberk - Spielberg
2013-10-18

Špilberk / Spielberg

4 stars

Sice to hudebně není vyloženě „moje krevní skupina”, ale po několika posleších jsem albu přišel na chuť a nyní mohu říct, že se mi líbí (spíš více, než méně) a docela často po něm sáhnu.

Určitě na tom má zásluhu skladatelský potenciál Emila Kopřivy (ex-Synkopy, ex-Futurum) i jeho bravurní kytarová hra, stejně jako sympaticky „nakřáplý” hlas Darii Hrubé (ex-Nyx, ex-Loretta); také výkony ostatních muzikantů jsou chvályhodné.
A díky velkému časovému úseku, během nějž vznikaly jednotlivé skladby, je nahrávka značně pestrá, ovšem nikoliv roztříštěná.
Blues mám všeobecně rád, takže rovněž tady je „Blues” moje velmi oblíbená skladba. V mnoha písních pak slyším vzdálená, ale nepřeslechnutelná echa kapely Futurum, což mi nijak nepřekáží (ba právě naopak). Jedinou skladbu („Bohužel”), jejímž autorem není Kopřiva, ale Hrubá, znám z eponymního debutu dívčí metalové Loretty, který vyšel v roce 1991, a povedla se už na něm; změny v aranžmá jsou minimální, skoro bych řekl nulové (což opět vnímám spíš jako pozitivum). A ačkoli nejsem žádný znalec ani fanda jazzu, jazzové intermezzo v „Bubnech času” na mě působí hodně sympaticky.

Jediným problémem (obecně ne však zas tak velkým) jsou pro mne texty, které povětšinou za moc nestojí (čest výjimkám, či spíše výjimce); některé působí vskutku nevyzrále, a tento fakt vyniká zejména v kontrastu s propracovanou a nápaditou hudbou.
(To abych jenom nechválil, i když jako „správné patryjot ze štatlu” bych si to mohl dovolit…)

S čtyřhvězdičkovým hodnocením mého předchůdce souhlasím.

» ostatní recenze alba Špilberk - Spielberg
» popis a diskografie skupiny Špilberk


Black Sabbath - 13
2013-08-20

Black Sabbath / 13

5 stars

S hodnocením tohoto alba jsem schválně dlouho otálel, abych ho měl jaksepatří naposlouchané… Co kdyby potěšení několika prvních poslechů postupně odplynulo?

Nebudu lhát, že jsem to snad očekával; opak je pravdou a já byl přesvědčen, že moje obliba „Třináctky” bude jenom narůstat. Přiznám taky, že Black Sabbath (a hlavně jejich „principál” Tony Iommi) vždycky patřili mezi mé oblíbence.

Takže tady bych mohl skončit větou:
Vynikající album, završující téměř půl století existence.
Ještě to však neučiním…

Od úvodních tónů první skladby se na nás vyvalí ryzí a prastaří Black Sabbath, jako z počátku 70. let. Bez zbytečných příkras, nanicovatých ozdůbek, zkrátka – čehokoliv navíc…
Surový mnohasetkarátový diamant, který si vybrousí v hlavě každý sám, podle vlastních představ. A pak taky zasadí do příslušného šperku.
Hutná muzika, riffy z nebes i pekla současně, nádherné melodie… Občasný pocit „déjà vu” zde paradoxně působí patřičně, evokuje vzpomínky a pojí současnost s minulostí.

Ještě o jedné věci se chci zmínit… Jde o Ozzyho zpěv. Osobně si k této nahrávce nedokážu představit lepší. Teď určitě nemám na mysli rozsah, kvalitu apod., ale zabarvení, atmosféru…
Prožitky unavený, místy zdánlivě lhostejný a někdy až monotónní Osbourneův hlas do těch skladeb patří, jako krev do žil; jiná tekutina by prostě nefungovala.
(Ozzy nikdy nebyl vynikající zpěvák, pokud jde o techniku, rozsah a další podobná kritéria, ovšem jeho osobitost, naléhavá naříkavost hlasu, rovněž charisma atd. z něj udělaly jednoho z nejvýznamnějších, a rozhodně nepřehlédnutelného.)

Jedinou vadou na kráse této nahrávky je pro mě absence původního tlučmistra Billa Warda. Nemyslím sice, že by album s jeho účastí znělo nějak výrazně odlišně, natožpak lépe, ovšem mrzí mě, že staří pánové nedokázali najít společnou řeč a nedokončili svoji pouť ve stejné sestavě, v níž ji začali. To by bylo symbolické! Škoda, přeškoda…

I tak dám plný počet, ač za Billa půl hvězdy schází.
Nyní už opravdu končím větou:
Vynikající album, završující téměř půl století existence.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Twisted Sister - Stay Hungry
2013-07-06

Twisted Sister / Stay Hungry

5 stars

Twisted Sister, banda rockerů kolem kytaristy Jay Jay Frenche, která se zformovala už v únoru 1973, prošla ve svých počátcích řadou personálních proměn, z nichž asi tou nejvýznamnější byl příchod zpěváka Dee Snidera v roce 1976; stal se totiž výhradním autorem repertoáru kapely (vyjma několika coververzí) – hudby i textů.
Na svůj větší úspěch, stejně jako na debut, si skupina musela počkat do 80. let, ale pak to stálo za to…

Mám hodně rád první čtyři alba „Zvrhlé sestry”, nejvíce však to třetí, které je zároveň jejich nejúspěšnějším. Právě na něm se povedlo ideálně smíchat rockovou tvrdost s metalovou zatěžkaností, okořenit chytlavými (nikoliv lacinými) melodiemi, takže ze vzniklého drsného „metal-rocku” přímo prýští energie, jejíž příval nemůže nedobít baterie ani tomu nejvyhaslejšímu posluchači…
Tahle muzika se výtečně hodí jak na „pařby”, tak do auta, ovšem rovněž k „normálnímu” poslechu.

Od úvodní a titulní Stay Hungry se jede ve svižném tempu, což se s výjimkou několika málo chvil vlastně nezmění po celý čas nahrávky.

Druhá píseň je megahit We’re Not Gonna Take It, určitě nejznámější věc kapely.

Moje nejoblíbenější skladba se ukrývá pod číslem tři – Burn In Hell. Parádní, hutná, s lehce děsivou atmosférou; a straší i textem… Stručně řečeno: „Budeš-li si zahrávat se zlem, shoříš v pekle!”

V podobném duchu se nese taky čtvrtá, „dvoudílná” Horror-Teria, jež se zabývá otázkou spravedlnosti, odplaty (soudem osvobozený vrah dětí je zlynčován davem)…
Ačkoliv byli Twisted Sister vždycky o zábavě a dokázali si dělat legraci (i sami ze sebe), témata jejich písní byla často velmi závažná.

Pátý zásek, první na druhé straně desky, přináší trochu odlehčení v podobě dalšího známého hitu I Wanna Rock.

Taky šestka je hitová; jediná balada nahrávky, The Price, a zase s textem k zamyšlení. Žádná „srdcebolná banalita”; život stojí za prožití, navzdory nepřízni osudu – nesnáze a smutek jsou cenou za výhry a radosti…

Následuje sedmá paráda Don’t Let Me Down.

Další píseň, taktéž bez chyby; osmá v pořadí je The Beast – těžkotonážní pecka, v jejímž refrénu opět vynikne Sniderův chraplavý vokál.

A je tu závěrečný pozdrav pro fanoušky kapely, devátá S.M.F.
Jde o zkratku fanklubu skupiny – Sick Mother Fuckers.

Něco málo přes 37 minut uteče jako voda a protože se mi většinou nechce „zůstat hlady”, dávám si Stay Hungry znovu.

Twisted Sister je skvělá kapela, kterou vidět živě musí být vážně zážitek – 100% zábava, energie, tvrdost i melodie, nekomplikovanost (ne však primitivnost!); navíc jako bonus texty, zpravidla nutící k zamyšlení… A téhle desce nic z výše uvedeného nechybí, povedla se jim opravdu excelentně!

» ostatní recenze alba Twisted Sister - Stay Hungry
» popis a diskografie skupiny Twisted Sister


Iron Maiden - Somewhere in Time
2013-07-04

Iron Maiden / Somewhere in Time

5 stars

Když jsem se rozhodl sesmolit recenzi na album mých oblíbenců Iron Maiden, přemýšlel jsem, které vybrat. Měl jsem celkem jasno v tom, že půjde o některé ze skvělých 80. let, a určitě s Brucem za mikrofonem…
Nakonec jsem nezvolil „milník moderního heavy metalu” The Number Of The Beast či jeho výborného následovníka Piece Of Mind, ani další zásadní počin Powerslave, jímž kapela upevnila svou pozici „metalových vůdců”, nebo vynikající a tematické album Seventh Son Of A Seventh Son, ale mnohými (neprávem) kritizovanou šestou studiovou nahrávku Somewhere In Time.

Ačkoliv již na předešlém majstrštychu Powerslave byl patrný posun k propracovanějším a složitějším kompozicím, převyšujícím běžnou tří- až pětiminutovou délku (ano, skupina k nim tíhla od prvopočátku, ale zdokonalení zde bylo markantní), na Somewhere In Time byl učiněn další výrazný krok vpřed.
Přestože jsem po prvním poslechu měl pocit, že leckteré pasáže a motivy už znám z předešlých nahrávek, další poslechy odhalovaly nové věci, jaké se na žádném předchůdci nenacházely.
Po instrumentální stránce byli muzikanti zase mnohem lepší, dlouhé turné World Slavery Tour tomu jistě pomohlo; zejména Harrisova baskytara byla opět nepřeslechnutelná a dokonce dominantnější než dřív.
Nenásilné začlenění kláves do aranžmá písní bylo určitě správným krokem a obohatilo celkový zvuk alba.

Od úvodní Caught Somewhere In Time, přes hitovou Wasted Years anebo Stranger In A Strange Land, po závěrečnou „poučnou” Alexander The Great, perla za perlou…
Pokud bych byl nucen vybrat nejslabší skladbu této silné kolekce, volba by padla na čtvrtou píseň Heaven Can Wait, která by klidně snesla zkrácení o nějakou minutku či dvě (pak by ale byla stejně vynikající jako zbytek). Nutno ovšem poznamenat, že zmíněná skladba má jeden z nejlepších textů (ne-li úplně nejlepší) celé nahrávky.
Á propos, texty… Jako již tradičně, žádné stupidní bezduchosti, takže kdo jim rozumí (a pochopitelně je i vnímá), je zas o důležitý vjem obohacen.

Jeden z nejzásadnějších titulů v bohaté diskografii „Železné panny”.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Slayer - South Of Heaven
2013-05-27

Slayer / South Of Heaven

5 stars

Po nadšeně přijatém "Reign In Blood" přišel za dvě léta netrpělivě očekávaný následovník, jménem "South Of Heaven".
Ačkoliv rychlostí určitě na předchůdce nestačil, plně to vynahradil svou nápaditostí. Tou předčil staršího sourozence z 86. roku stejně, jako délkou. (I když šlo jenom o necelých třicet sedm minut muziky, na překonání těch devětadvaceti, bez jedné sekundy, to stačilo.)
Ovšemže zde není žádný diametrální rozdíl, obě nahrávky jsou velice kvalitní a představují to nejlepší, co kdy kapela vytvořila (ještě spolu s následující "Seasons In The Abyss", byť s drobnými výhradami, především však s často opomíjenou "Hell Awaits" z roku 1985). Avšak, přece jen na mě hudba Slayerů z 88. roku působí o poznání promyšleněji a propracovaněji.

Přestože se dost plynu ubralo a neřítí se na nás „vodopády krvavých riffů” o překot, jako dřív, ploužáků se rozhodně není třeba obávat. A navzdory mému mírnému zklamání po prvním poslechu, který zmiňované zvolnění tempa vyvolalo, jsem velmi rychle začal pronikat hlouběji a odhalovat onu rafinovanost, ukrytou ve valivějších a hutnějších skladbách. Instrumentální výkony jsou již standardně na vysoké úrovni, bezduché texty tu rovněž nenajdeme, obal (opět) stylový a vkusný, jako by zrcadlil ducha provokativních děl Hieronyma Bosche, zkrátka – není co vytknout.

Jedno z nejlepších alb (nejen) thrash metalu (a nejen 80. let).

» ostatní recenze alba Slayer - South Of Heaven
» popis a diskografie skupiny Slayer


Jethro Tull - Rock Island
2013-04-27

Jethro Tull / Rock Island

4 stars

S Jethro Tull osmdesátých let jsem se úspěšně míjel, takže jsem se k poslechu „Skalnatého ostrova” dostal až dnes, a to ještě shodou nečekaných okolností.
Určitě to nebylo věci na škodu, ba právě naopak… Roky obrousily hroty žánrové vyhraněnosti a ztupily ostří kritického radikalismu mládí, zatímco vlna zájmu se z prudké bystřiny rozlila do poklidně plynoucí širé hladiny. Jistě i proto mě hudba na "Rock Island" velmi mile překvapila.

Jak už tu bylo zmíněno v předešlých ohlasech, album zní o dost tvrději, než kterékoliv jiné od „Andersonovy bandy”, což je pro mne rozhodně plus, stejně jako zdrsnělý hlas samotného frontmana (o mé zálibě v „havraních hrdlech” jsem psal již několikrát).
Nebudu hodnotit jednotlivé skladby (na to nemám tuhle nahrávku ještě tolik naposlouchanou), ale všech deset mi připadá hodně vyrovnaných a bez slabého místa, takže přes 50 minut příjemného hard rocku uplyne, jako nic.
Taky obal se dost povedl (o kvalitních textech, jak bývá u Andersona zvykem, není myslím třeba se rozepisovat).

Sečteno, podtrženo, velice zdařilá nahrávka, která sice neohrozí neochvějné postavení „vrcholných sedmdesátek” Aqualung, Thick As A Brick, Too Old To Rock’n’Roll: Too Young To Die, či Heavy Horses, ale se ctí se může zařadit hned za ně…

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


AC/DC - Stiff Upper Lip
2013-03-16

AC/DC / Stiff Upper Lip

5 stars

Protože právě poslouchám tuhle nahrávku, řekl jsem si, že sem vrátím svůj názor na ni z 1. 6. 2010…

Tohle album mi přijde výrazně lepší, než předchozí "Ballbreaker"... Z toho mě zaujala a dodnes se mi líbí jen skladba "Boogie Man" (po předlouhé době „bluesovka”, byť kvalit těch z dob Scottových nedosahuje), která, jako jediná, vybočuje ze stereotypu vcelku nudné desky.
"Stiff Upper Lip" mi oproti tomu lehce (a leckde i silněji) evokuje, atmosférou i živelností, Johnsonovy „zlaté časy” u AC/DC, tedy album "Back In Black".
Podle mě je to důstojný počin přelomu tisíciletí, bez výraznější slabiny...

I přes téměř tříletou dobu, jež uplynula od napsání výše uvedených řádek, se můj názor na tento počin nijak nezměnil, takže čtyři a půl hvězdičky zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba AC/DC - Stiff Upper Lip
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Black Sabbath - Technical Ecstasy
2013-02-10

Black Sabbath / Technical Ecstasy

4 stars

Ačkoliv sdílím snad nejrozšířenější názor na naprosto zásadní význam prvních šesti alb „klasiků” Black Sabbath a jejich postavení v diskografii skupiny, na rozdíl od většiny k nim počítám také sedmý počin, "Technical Ecstasy".
Nakonec – rovněž on je společným dílem původní sestavy Iommi, Osbourne, Butler a Ward, byť vztahy v kapele měly dávno k ideálu zatraceně daleko… (Další nahrávka už představuje jakousi agónii první etapy existence Sabatů, kdy kapela, po odchodu Osbourna z jejích řad, nachystala nový materiál s Davem Walkerem (dříve například Fleetwood Mac a Savoy Brown) u mikrofonu, aby se pak Ozzy vrátil, horkou jehlou ušil se zbytkem členů zcela jiné a prapodivné album, které jen prodloužilo předsmrtné křeče a o chvíli oddálilo nevyhnutelné.)

Ale zpět k Technické extázi
Ano, souhlasím, že daleko větší (technické i netechnické) vytržení skýtá poslech jiných kusů z diskografie „sabatích černokněžníků”, na druhou stranu se zde nachází dost velmi silných skladeb, jež ční vysoko nad průměr; a ty slabší zase níž než k němu neklesají (s jedinou nepatrnou výjimkou)…
Kdybych měl z první sedmičky vyhodit jednu desku, budu hodně dlouho váhat, nejspíš však nakonec zvolím "Vol 4" místo "Technical Ecstasy".

Hned úvod, svižná pecka "Back Street Kids", nemá chybu.
Potom následuje „typická sabaťárna” "You Won’t Change Me", výborná jak hudebně, tak textově.
Velký „přešlap” je (podle mne) Billem Wardem nazpívaná "It’s Alright"; tahle skladba, ač není vůbec špatná, mi na album naprosto nepasuje a působí tu značně rušivě. Vyřadil bych ji i za cenu zkrácení hrací doby z necelých 40 minut na 36.
"Gypsy" už zase šplhá kvalitativně vzhůru, a byť naprostých výšin nedosahuje, přesto vyčnívá nad následující (jen stěží nadprůměrnou) "All Moving Parts (Stand Still)", stejně jako nad "Rock ’N’ Roll Doctor"; tu ještě sráží její děsný zvuk…
Pak ale přichází na řadu vynikající balada "She’s Gone" (jejíž předělávku „Lásko, voníš deštěm”, se skvělým textem Jaromíra Nohavici, našinci znají z repertoáru Marie Rottrové). Mám ji raději než (také povedenou) "Changes" z "Vol 4" a řadím ji po bok "Solitude" z "Master Of Reality" či "Planet Caravan" z "Paranoid".
No a teď je ke slyšení to nejlepší, přesně podle pravidla „to nejlepší nakonec” – "Dirty Women". Přes sedm minut dlouhá píseň, do puntíku splňující všechny požadavky na vrcholný produkt nejvyšší kvality, značky Black Sabbath.

Čtyři excelentní skladby, jedna „pouze” nadprůměrná, jedna podprůměrná a dvě průměrné – dohromady to dává velice zdařilé album, za něž by mnohé spolky byly víc než vděčné (tehdy i dnes); u Iommiho smečky jsme si však zvykli na poněkud silnější nahrávky…

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Cirith Ungol - Servants Of Chaos
2012-12-29

Cirith Ungol / Servants Of Chaos

5 stars

Takhle má vypadat smysluplná kompilace.

Deset let po vydání posledního studiového alba a devět po rozpadu skupiny vyšel na 2CD materiál, představující raritní a povětšinou původní verze skladeb, z nichž některé se v odlišném provedení objevily na regulérních nahrávkách kapely, jiné nikoliv. Mimo to jsou zde také koncertní záznamy, takže si zejména evropští fandové mohou udělat obrázek, oč přišli – Cirith Ungol na starém kontinentě nikdy nekoncertovali a „živé album” rovněž nenahráli.
(Po dalších deseti letech se téhož dočkali i „vinyloví nadšenci” v podobě 3LP, jen s nepatrně pozměněným pořadím některých písní.)

Zvláštní kouzlo mají první záznamy pocházející z konce 70. let, kde se dostávalo mnohem většího prostoru klávesám Grega Lindstroma, čímž se značně liší od pozdějších albových verzí.
Stejně potěší i původní nahrávky skladeb z posledního počinu "Paradise Lost" (včetně předělávky hitu "Fire" od The Crazy World Of Arthur Brown), než se na nich neblaze podepsaly producentské zásahy, pranic nedbajíce nevole muzikantů… (Zlá věc, když smí být autorům trestuhodně zasahováno do díla proti jejich vůli, jen pro vidinu vyšších zisků, kterážto beztak zůstala nenaplněna.)
Také komentáře a postřehy dvou ze zakládajících členů, Roba Garvena a Grega Lindstroma, rozhodně stojí za přečtení.

Na závěr pouze zopakuji, co z předchozího jasně vyplývá… Záslužné a chvályhodné vydání, jež doplňuje sbírku a vyplatí se i tomu, kdo vlastní všechna čtyři alba spolku Cirith Ungol; ne prachsprosté tahání peněz z kapes fanoušků.
Byť bych měl být nařčen z neobjektivnosti, nemohu jinak, než udělit maximum…

» ostatní recenze alba Cirith Ungol - Servants Of Chaos
» popis a diskografie skupiny Cirith Ungol


Savatage - Hall Of The Mountain King
2012-12-26

Savatage / Hall Of The Mountain King

5 stars

Album "Hall Of The Mountain King" bylo mým prvním seznámením se skupinou okolo bratrů Olivových, tedy s powermetalovými Savatage. Psal se rok 1987. (Zároveň s ním jsem v témž roce slyšel i předchůdce "Fight For The Rock", zřejmě nejslabší věc, co kdy tahle banda spáchala.)

Nahrávka se mi ihned zalíbila a postupem času u mne její obliba stále vzrůstala. Dodnes se v mých uších řadí k tomu nejlepšímu, co Savatage nahráli. (Z trůnu ji nakrátko sesadil následovník "Gutter Ballet", ale dnes už je tam „Král hor” zase zpět, jen občas ho „Balet” na chvilku vystřídá.)

Co se mi na tvorbě amerických metalistů líbilo (a líbí) asi nejvíc, je v prvé řadě výborný a velice osobitý hlas Jona Olivy, taky dravost, tvrdé riffy, skvělé melodie i procítěnost (nejen, ač zejména, v pomalých pasážích)…
Zkrátka, jde o celkově velice kvalitní záležitost, a to včetně textů (čemuž já, narozdíl od mnohých, přikládám nemalý význam, jak už jsem tu párkrát psal).
Rovněž aranžmá skladeb je parádní, všechny ty smyčce a klávesy, vždy přesně „odměřené a odvážené”, aby ani nechybělo, ani nepřebývalo…
V neposlední řadě mám na muzice Savatage rád sepětí s „vážnou hudbou”, z které čerpá inspiraci a hodně se jí přibližuje. Na tomto albu si dokonce „olivovci” vypůjčili skladbu "In The Hall Of The Mountain King" od (nejslavnějšího) norského skladatele Edvarda Griega (1843–1907), již perfektně zpracovali a vsadili mezi ostatní, že by člověka ani nenapadlo, že „není jejich”, ovšem pokud by ji neznal (což zrovna u této „notoricky známé” a s oblibou používané kompozice asi ani nehrozí).

Protože počin "Hall Of The Mountain King" nemá slabé místo, je nesnadné vypíchnout některou skladbu. Přesto mám mezi všemi jednu favoritku, která ostatní přece jen malinko převyšuje; je jí hitová "Strange Wings" (uzavírající první stranu desky), kde si s Jonem Olivou v duetu zapěl Ray Gillen (z Badlands).

Moje „numero uno” v diskografii Savatage; kdybych si musel vybrat jen jediné album od nich, bude to tohle (s krátkým zaváháním nad "Gutter Ballet").

» ostatní recenze alba Savatage - Hall Of The Mountain King
» popis a diskografie skupiny Savatage


Sir Lord Baltimore - Kingdom Come
2012-12-16

Sir Lord Baltimore / Kingdom Come

5 stars

Parádní „prehistorická” pecka pro posluchače, neboli 5P…

O existenci téhle „první heavymetalové bandy na světě” ze zámoří jsem se dozvěděl teprve před pár lety, prostřednictvím Progboardu. (Voytusi, díky!)
Když jsem si jejich dvě alba ze 70. let o něco málo později poslechl, nemohl jsem jinak, než dát za pravdu místním recenzentům.
Taky mě „Baltimorova hudba”, zejména první z obou nahrávek, hodně oslovila a chytila. (Podobně, jako u jejich „ostrovních souputníků“ Wicked Lady.)

Co psát k výtečnému syrovému hard rocku, na kterém, přes množství těžce kovových pupenů, kořeny zapuštěné do tvrdé skály nelze přehlédnout (či lépe – přeslechnout), a neopakovat slova předchůdců?
Hutná, výživná a chutná porce bez zbytečných omáček, příloh a obloh… Pořádný kus polosyrového steaku na posilněnou před (možná posledním) bojem. To mám rád!
Sice si nemyslím, že by šlo o nejtvrdší muziku, nahrávku atd., na svou dobu to ale rozhodně síla je; a protože maximální, taky mé hodnocení je takové.

A teď odplouvám na korábu z kostí do divokých, drsných a bouřlivých vod (bez zbytečných grácií)…

» ostatní recenze alba Sir Lord Baltimore - Kingdom Come
» popis a diskografie skupiny Sir Lord Baltimore


Wicked Lady - The Axeman Cometh
2012-10-29

Wicked Lady / The Axeman Cometh

5 stars

Martin Weaver:
"If you can’t play Wicked Lady loud – don’t play it!"


Já se o této kapele dozvěděl taky až letos – bylo to prostřednictvím Progboardu, konkrétně autora předešlé recenze, Hejkala – a po prvních posleších mě hned dostala…
(Díky Gunslingerovi jsem pak nemusel poslouchat jen jednotlivé kusy na YouTube, ale mohl jsem si obě „posmrtně” vydaná alba pouštět kompletně.)

Syrová a surová, nepříliš komplikovaná hardrocková psychedelie v minimalistickém pojetí se mi opravdu velice zamlouvá. Hlučná, drsná a temná muzika i texty. A stejně jako blues, ani metal v ní nechybí – jestli „existoval” nebo ne je naprosto nepodstatné.
Velmi sympatická je rovněž stopáž skladeb, která má v průměru lehce přes sedm a půl minuty (nejkratší "Rebel" má asi tři a půl minuty, nejdelší "Out Of The Dark" přes deset a čtvrt), takže si posluchač hudbu náležitě užije.

Ačkoliv by bylo bláhové očekávat nějakou brilantní produkci a křišťálový zvuk (je to underground!), kvalita nahrávky není nijak hrozná. Zvláště když vezmeme v úvahu, důvod jejího pořízení; skupina si takto „archivovala” svůj repertoár, aby věděla, co a jak hrát. Vydání nosiče nebyl cíl, toto byla „koncertní” kapela. A jsem přesvědčen o tom, že na živo to musel být vynikající „mazec”.

Hříšná dáma byla trojice „konzumentů všeho možného i nemožného”, která si na nic nehrála, jen hrála svůj bigbít, od srdce a od podlahy…
A my si ho teď můžeme naplno vychutnat!

Mám slabost pro „kultovní” spolky (byť by měly jen lokální charakter), takže 4 a půl hvězdy zaokrouhlím na 5.

» ostatní recenze alba Wicked Lady - The Axeman Cometh
» popis a diskografie skupiny Wicked Lady


Annihilator - Never, Neverland
2012-08-24

Annihilator / Never, Neverland

5 stars

Druhé album kanadských thrasherů Annihilator zůstává poněkud ve stínu o rok staršího debutu, ačkoliv se rozhodně nejedná o slabou či špatnou nahrávku.
I zde nám Jeff & spol. nabízí kvalitní a vybroušený klenot; skladby jsou plny energie, která z nich doslova prýští, a díky své síle posluchače okamžitě vzpruží a dobijí mu baterie. Vedle skvělých melodií a chytlavých riffů jsou zase ke slyšení technicky bravurně zvládnuté výkony a krásná kytarová sóla.

Celé album je opět velmi vyrovnané, takže se těžko vypichují nějaké vrcholy; od úvodní "The Fun Palace", přes titulní "Never, Neverland", až po závěrečnou "I Am In Command" se jede první třídou.
Vzhledem k úspěchu předchůdce asi nikoho nepřekvapí, že se Jeff Waters držel „svého kopyta” a nahrávka zní dost podobně. Určitě se však nejedná o nějaké „brakování” vlastních nápadů z minula… Je to spíš autorův rukopis.

Přece jen tu jedna výrazná změna nastala – na postu zpěváka byl nahrazen Randy Rampage Coburnem Pharrem, což od sebe desky odlišuje nejvíc. Frontmani mají poněkud jiný styl zpěvu a taky zabarvení hlasu; rozhodnutí, kdo z nich je lepší, není vůbec snadné, neboť oba dva jsou velmi dobří.

Mám o chloupek radši debut, takže dávám čtyři a půl hvězdičky, pochopitelně ale zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Annihilator - Never, Neverland
» popis a diskografie skupiny Annihilator


Annihilator - Alice in Hell
2012-08-16

Annihilator / Alice in Hell

5 stars

Když v roce 1989 vyšel tento kanadský debut, bylo to velice příjemné osvěžení, tehdy značně přesycené thrashmetalové scény. Kapel byla hromada; ne všem se podařilo prorazit mezi špičku a vejít v širší povědomí, ne všechny za to stály. Mnohé se navzájem podobaly natolik, že bylo téměř nemožné je od sebe rozpoznat.

O „Ničiteli” ze země javorového listu a jeho prvotině „Alenka v pekle” to ale určitě neplatí; povedlo se mu odlišit od zbytku a zapsat se do metalové historie.
Se svým technickým thrashem s krystalicky čistým zvukem, výbornými melodiemi a riffy, energií nabitou hudbou a osobitostí, si to rozhodně zaslouží.
Celé album je parádně nadupané, slabinu nenajdete, stejně jako pomalou skladbu. Ale bez obav, nesviští se pořád nejvyšší rychlostí, prostor dostanou i vybrnkávačky a klidné pasáže; nikdy ale nejde o dlouhou dobu. Výjimkou je pouze málo přes minutu a půl trvající instrumentálka "Crystal Ann" na začátku nahrávky, která je vlastně jakýmsi intrem.

Jak už jsem se zmínil, jde o velice vyrovnaný počin; pokud bych však měl vybrat jen několik favoritů (třeba na kompilaci), určitě by nechyběla „titulní” "Alison Hell", po ní následující "W. T. Y. D.", pátá a šestá "Burns Like A Buzzsaw Blade" a "Word Salad", či závěrečná "Human Insecticide".

I když rovněž další desky anihilátora Jeffa Waterse a jeho (případných) kumpánů nejsou vůbec špatné, debut se překonat nepodařilo. (Nejvíc mu „šlape na paty” následující "Never, Neverland".)

» ostatní recenze alba Annihilator - Alice in Hell
» popis a diskografie skupiny Annihilator


Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
2012-08-11

Osbourne, Ozzy / Ozzmosis

5 stars

Tohle album jsem si koupil na cédéčku v jednom brněnském obchůdku asi čtyři dny před termínem, kdy mělo oficiálně vyjít. O sedm let později jsem ho věnoval sestře a koupil si novější verzi, obohacenou o dva bonusy ("Whole World’s Goin’ Down", původně jen na japonském vydání, a "Aimee", z CD-singlu "I Just Want You"), oba povedené.

"Ozzmosis" považuji za jednu z nejlepších „madmanových” nahrávek a řadím ji hned za debutovou "Blizzard Of Ozz", spolu s "No More Tears" (možná spíš za ni).
Ač často narážím na negativní ohlasy na tento počin, podle mne se čtyřleté čekání na následovníka parády, jménem "No More Tears", vyplatilo. Zvuk tvrdší, možná metalovější, než kdy dřív, nápady výborné, melodie krásné… Instrumentální výkony tradičně špičkové, Ozzyho studiově ošetřený hlas neztratil nic ze své naléhavosti, někde zní naléhavěji, než kdykoli předtím (např. v šesté "Tomorrow", ale nejen tam). Kromě známých hitů "Perry Mason", "I Just Want You" a "See You On The Other Side", které ale nejsou ani trochu špatné, se na nahrávce nachází také další skvosty… Třeba již zmiňovaná "Tomorrow", následující "Denial", ale rovněž "My Little Man" (jež se sem dostala, coby jediný plod spolupráce s kytarovým mágem Stevem Vaiem, se kterým bylo původně plánováno zkomponování a nahrání celého Osbourneova alba). Výtečná je, na původní verzi závěrečná, balada "Old L. A. Tonight"; překvapivě se nestala dalším hitem, navzdory svým hitovým ambicím (nebyl k ní natočen klip, tak se s ní pro tento účel nepočítalo, je přitom z celé nahrávky tou „nejkomerčnější”).
Nemohu nezmínit spoluúčast mého oblíbence Lemmyho Kilmistera, který tu přispěl textem k písni "See You On The Other Side" (podobně, jako na předešlém albu, kde měl ovšem texty čtyři).

Pokud jde o dva bonusy, zmiňované v úvodu, jsou dost dobré na to, aby o ně člověk přišel. Japonský bonus "Whole World’s Goin’ Down" není nijak neobvyklý, povedená Ozzyho heavyrocková klasika; balada "Aimee" je věnovaná nejstarší dceři, a protože mám „Ozzíkovy pomaláče” v oblibě, jsem za ni rád.

Pár let po tomto albu jsem už tvorbu ani dění kolem Ozzyho nesledoval, bylo ho „všude plno” a hudebně mě přestal brát (mnohem raději jsem si vychutnával jeho začátky s Black Sabbath a platí to dodnes); za "Ozzmosis" mu ovšem plný počet hvězdiček udělím určitě.

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Bathory - Twilight Of The Gods
2012-08-09

Bathory / Twilight Of The Gods

5 stars

Něco málo přes rok po přelomovém albu "Hammerheart" vychází další vynikající nahrávka švédského černokněžníka Quorthona a jeho Bathory, nazvaná "Twilight Of The Gods". Je fakt, že dosud z dílny vikinského kovotepce nic špatného nevzešlo, ale jistým přešlapům se v budoucnu pochopitelně nevyhnul ani on.

To ovšem rozhodně není případ „Soumraku bohů”. Tenhle počin navazuje plynule na předchozí mistrovský kousek, pokračuje v jím vytyčené cestě a dál rozvíjí a obohacuje jeho přínos. Posun není sice nijak výrazný a obě nahrávky jsou si v mnohém podobné, v žádném případě však nejde o pouhé zopakování stejného modelu. V daleko větší míře jsou zde slyšitelné vlivy děl klasiků, zejména Richarda Wagnera, Johanna Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena a Gustava Holsta. Od posledně jmenovaného si dokonce Quorthon vypůjčil část skladby "Jupiter, The Bringer Of Jollity" ze suity "The Planets, op. 32", která, pod názvem "Hammerheart" a opatřena textem, album uzavírá.

"Twilight Of The Gods" je druhým počinem nového směřování kapely, proto se rovněž zde nachází čistý vokál, často podpořen sborovými zpěvy, akustické a pomalé pasáže, stejně jako rozmáchlé kompozice, v textech pak témata z vikinské éry, ale i Nietzschem ovlivněné úvahy v úvodní, bezmála čtvrthodinové skladbě, "Twilight Of The Gods".
Ačkoliv se nejedná (a ani nemůže jednat) o takové překvapení, jako u předchůdce, jde bezpochyby o významné a vysoce kvalitní dílo.

» ostatní recenze alba Bathory - Twilight Of The Gods
» popis a diskografie skupiny Bathory


Bathory - Hammerheart
2012-08-09

Bathory / Hammerheart

5 stars

Psal se rok 1990, když se na pultech prodejen objevil pátý počin severské černoty Bathory, páně Quorthona. Tou dobou šlo již o zavedenou značku a proslulý pojem na scéně extrémnější muziky, proto následovník půldruha roku starého alba "Blood Fire Death" byl netrpělivě očekáván.

Materiál, který přinesl, způsobil však tak trochu šok… Změna ve směřování a stylu na nové nahrávce "Hammerheart" by se dala přirovnat k tomu, co předvedla o rok později na svém (též pátém) eponymním „černém albu” Metallica.
Je fakt, že náznaky takového posunu byly patrné už na předchůdci, takže to pro všechny, kdož je postřehli, nemuselo být tak velké překvapení, ovšem pro ostatní byl zřejmě ten obrat hodně výrazný.
Také je pravda, že se zde v daleko větší míře, než předtím, uplatňují sbory, akustické kytary, dominuje čistý zpěv a převládá klidnější tempo, tudíž tu ryze blackmetalové zběsilosti, doprovázené hrdelním krákotem, budete hledat marně.
A stejně jako v hudbě, rovněž v textech je slyšet odklon od dřívějších témat a příklon k folklóru, starým vikinským námětům, mytologii a severské přírodě.

Výše uvedené skutečnosti byly důvodem, proč někteří dřívější fandové toto album nepřijali; na druhou stranu zase právě ony přitáhly ke skupině pozornost řady nových příznivců.

Z hlediska významu a vlivu na hudební vývoj je Hammerheart možná nejvýznamnějším dílem kapely. Ačkoli všechny předešlé nahrávky lze označit za „stylotvorné” (zejména debut a „trojku”), tahle byla inspirací asi pro největší počet následovníků a stála u zrodu kovové odnože zvané pagan metal či viking metal.
I když Quorthon není žádný extra zpěvák ani instrumentalista, je skvělý autor a interpret hudby, která „má atmosféru”… A především na Hammerheart je cítit, že jeho skladby jdou od srdce a mají duši, proto dokážou uchvátit.

» ostatní recenze alba Bathory - Hammerheart
» popis a diskografie skupiny Bathory


UFO - Seven Deadly
2012-08-08

UFO / Seven Deadly

5 stars

Po loňských skvělých počinech, jež stvořili Alice Cooper, Nazareth, Whitesnake aj., se také letos povedlo další bandě, patřící mezi rockové nestory, obohatit hudební trh o jedno parádní dílo.
Jde o více než čtyřicetiletou skupinu UFO a jejich 20. studiové album, s názvem "Seven Deadly".

Na rozdíl od předešlé nahrávky (která sice nebyla špatná, ale ani zdaleka neměla takovou sílu) se zde čtveřici Phil Mogg, Vinnie Moore, Andy Parker a Paul Raymond podařilo připravit vskutku lahůdkovou směs dvanácti písní, mezi nimiž se najdou pěkně rychlé a taky tvrdé kousky, stejně jako hutnější a valivé záležitosti, hrané ve středním tempu, nebo pomalé baladické věci.
„Nakřáplý” Moggův hlas léty ještě trochu zdrsněl, zvuk kapely ztěžkl a ztemněl… A vrásky jejich muzice náramně sluší.

Ačkoliv u žádné z tuctu skladeb nehrozí pocit déjà vu, ani tu není nebezpečí záměny jedné s druhou, všechny mají jakýsi neviditelný punc pospolitosti a sounáležitosti; je zkrátka poznat, že patří k sobě.

Od prvního poslechu jsem nadšen a dosud tento stav trvá, dokonce si stále zachovává vzrůstající tendenci, proto asi nikoho nepřekvapí, když zařadím tohle album k mým nejoblíbenějším od UFO (tj. k UFO2 Flying, Phenomenon, No Heavy Petting a Mechanix) a dám plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba UFO - Seven Deadly
» popis a diskografie skupiny UFO


Accept - Metal Heart
2012-08-07

Accept / Metal Heart

4 stars

Šesté studiové album německých metalistů Accept bývá některými lidmi považováno za jejich nejlepší. Tehdejší frontman Udo Dirkschneider o něm v jednom (dost) pozdějším rozhovoru prohlásil, že jde o zbytečně přeceňované album…

Pamatuji si dodnes, jak jsem v létě 1985 koupil na brněnské burze fungl novou desku, a pamatuji si taky naprosto přesně rozčarování, jež jsem zažil po prvním poslechu…
Natěšen oběma předchůdci "Restless And Wild" (82) a "Balls To The Wall" (83), které považuji za vrcholná díla skupiny a klasického heavy metalu vůbec, jsem rok a půl očekával další klenot, tak zvaně do třetice. Jak už vyplynulo, nedočkal jsem se, naštěstí však mé počáteční zklamání nebylo tak veliké, abych nahrávce neposkytl vícero šancí, tedy poslechů…
Postupně jsem jí začal přicházet na chuť, a i když se nikdy nezařadila po bok mých „acceptovských skvostů”, nepokládám ji za špatnou a čas od času si ji rád pustím.

A symbolicky, jako s celým albem jsem to měl také s úvodní a zároveň titulní skladbou "Metal Heart". Zprvu mi tam „vážnohudební výpůjčky” vyloženě vadily; ať už šlo o intro od Čajkovského, či sólo v podobě notoricky známé Beethovenovy „Pro Elišku”.
Hodně mi neseděl rovněž Udův zpěv, který zde je většinou zbytečně uvřískaný a mnohem méně pestrý, než bývalo na předchůdcích zvykem. Taky zvuk bicích se mi nezamlouval, a vlastně mohu říct – zvuk celkově.

Nebudu rozebírat jednotlivé písně, mimo jiné proto, že jsou celkem vyrovnané kvality. Vzpomenu jen jednu atypičtější, a to "Teach Us To Survive"; velice zvláštní skladba, se zajímavým celkovým vyzněním a až „jazzovým feelingem”… Nejdříve to pro mne byla nejslabší věc na albu, později (i dnes) asi nejsilnější.
I kvůli ní zaokrouhlím své tři a půl hvězdičky nahoru.

» ostatní recenze alba Accept - Metal Heart
» popis a diskografie skupiny Accept


Alice Cooper - Dirty Diamonds
2012-07-28

Alice Cooper / Dirty Diamonds

5 stars

Na tuto recenzi už se chystám hodně dlouho. A spíš, než o recenzi, půjde o mé vyznání…
Musím přiznat, že po prvním poslechu v roce 2005, kdy album vyšlo, jsem nebyl nijak ohromen. Určitě nemohu říct, že bych byl zklamaný, nebo dokonce znechucený, ale vnímal jsem tenhle počin jako standard Alice Coopera, tzn. kvalitní rock.

Pár let se na tom nic moc nezměnilo – tu a tam jsem si „Nečisté démanty” poslechl, pozice nahrávky se však výrazně nelepšila. Výrazně ne; pomalu, ale jistě, ovšem ano. A tak se jednou při nevím kolikátém přehrávání stalo, že jsem se doslova zbláznil do dvojice pomalých skladeb na tomto albu, a dodnes je považuji za jedny z nejpovedenějších v celém repertoáru Mistra Furniera; jsou to "The Saga Of Jesse Jane" a "Six Hours". Následně jsem začal odhalovat, že na desce jsou, kromě zmíněných klenotů, i další ukryté diamanty…

Zkrátka, album zraje v mých uších, jako víno, a tlačí se do čela mého žebříčku Cooperovy tvorby. Mezi vydanými v novém miléniu zaujímá 2. místo za "Welcome 2 My Nightmare" a dost mu šlape na paty; v celkové přebohaté diskografii pod hlavičkou Alice Cooper (skupina i interpret) je určitě v mé TOP 10.

Desku otevírá "Woman Of Mass Distraction", pomalu se rozjíždějící rokec o „osudové ženské”, který parádně rozproudí krev, naladí na další poslech a nutí podupávat si do rytmu.
Následuje "Perfect" – pohodová záležitost, jíž není co vytknout.
Také třetí v pořadí, "You Make Me Wanna", nemá chybu; zase parádně šlapající rocková skladba, ozdobená vtipným jucháním dvou ženštin v refrénu. Jsou jimi Peggi Blu a Edna Wright; jejich „Uh uh uh” je fakt trefa!
A už tu je titulní "Dirty Diamonds"; podmanivé, zádumčivé intro saxofonu a flétny Marka Hollingswortha odstartuje tenhle „typicky furnierovský” nářez, v němž není nouze o zajímavé pasáže a zvuky; ozvou se i žestě, aby závěr obstaral znovu saxofon s flétnou.
Teď nastává jeden z vrcholných okamžiků nahrávky, příběh "The Saga Of Jesse Jane" … Hodně country kořením ochucená balada s perfektním hlasovým projevem – ta píseň je procítěna, ne pouze odezpívána!
A opět se zrychlí a vokalistky Peggi s Ednou z trojky dostanou prostor ve sborech refrénu šesté "Sunset Babies (All Got Rabies)".
Sedmá (na vinylu první na druhé straně) je kouzelná a klidná coververze "Pretty Ballerina" od The Left Banke z roku 1966; tak krásně tklivá a zasněná, až jeden tu baletící krásku úplně vidí před očima…
Ze snu drsně probere hutná "Run Down The Devil"; zatěžkaný riff, střední tempo – jako neúnavně pracující buchar…
A výrazně se zrychluje; těžko by uspěl pomalý zloděj a Alice se v něj zde mění, protože proklamuje, že brzy "Steal That Car".
Další zklidnění v podobě balady "Six Hours", další vrchol nahrávky. Přesvědčivý Cooperův zpěv je v pomalých skladbách obzvláště silný a působivý… Melancholická záležitost s jinotajným textem, který může být zpovědí šílence, jenž zabil svou milenku, ovšem taky nemusí; je to hodně o fantazii a čtení mezi řádky.
Jedenáctka "Your Own Worst Enemy" hezky svižně „odrockuje” k předposlední pomalejší parádě "Zombie Dance", kde si můžeme vychutnat mj. Mistrovo foukání na harmoniku nebo hlasy již dvakrát zmiňovaných zpěvaček Peggi a Edny.
„Nešťastnou” třináctkou je bonusová "Stand" (bonus pro Evropu a USA, Austrálie měla jiný). Zvláštně znějící, rapem obohacená věc, kterou ovšem Vincentův zpěv vždy vrátí do rockových vod, stejně jako výborná kytara, zejména její sólo v závěru.

Když to shrnu, pak jde o výborné a pestré dílo, kde se nenajde žádná vata, jen samé diamanty (co na tom, že špinavé). Mám k této desce velmi silný a pozitivní vztah, který vznikal pozvolna a dlouho, a má stále vzrůstající tendenci. Také vzhledem k přítomnosti mých veleoblíbených "The Saga Of Jesse Jane" a "Six Hours" nemohu jinak, než chválit maximálně…

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Dirty Diamonds
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Dio - The Dio E.P.
2012-07-25

Dio / The Dio E.P.

4 stars

Čtyřskladbové EP, vydané snad jako útěcha pro fanoušky skupiny Dio, kteří se v tomto roce, poprvé od vzniku kapely, nedočkali studiového alba.

Kromě hitu "Hungry For Heaven" z minulé nahrávky "Sacred Heart" jsou tu zastoupena i obě předešlá alba, a to svými závěrečnými skladbami ("Shame On The Night" z debutu "Holy Diver" a "Egypt (The Chains Are On)" z následujícího "The Last In Line“).
Jediná nová věc je druhá "Hide In The Rainbow" a rozhodně se vedle svých starších (a známějších) „sestřiček” nemusí stydět. Velice podařená píseň, jejíž kvality převyšují mnohé ze třetího počinu "Sacred Heart" (který za svými předchůdci, jako celek, přece jen o dost zaostává). Nakonec, zařazení této skladby na kompilaci "Diamonds – The Best Of Dio" v roce 1992 to jen dosvědčuje.

Pro fanouška, vlastnícího kompletní diskografii (nebo alespoň první tři alba), by šlo o zbytečnou nahrávku, nebýt zmiňované novinky "Hide In The Rainbow"; ta však stojí určitě za (nejeden) poslech, a protože také zbylé tři skladby jsou těmi lepšími z předchozích alb, je tohle EP vlastně takové „MINI BEST OF”.
(Čtyři skladby, čtyři hvězdy.)

» ostatní recenze alba Dio - The Dio E.P.
» popis a diskografie skupiny Dio


Oldfield, Mike - Crises
2012-03-14

Oldfield, Mike / Crises

4 stars

Podařená deska!
Určitě netvrdím, že Oldfieldova nejlepší, výš si cením alba "Amarok" či "Tubular Bells" (z těch, co znám); ovšem kdyby takhle vypadala populární hudba 80. let, měl by možná metal o příznivce méně... (No, nejspíš ne, ale tato nadsázka přesně vystihuje můj názor na "Crises".)

Album nabízí pestrý, přesto soudržný materiál. Vedle titulní, bezmála jedenadvacetiminutové kompozice, která zabírá celou první stranu a rozhodně nepatří k nějakým jednoduchým, nenápaditým popovým produktům, otvírá stranu druhou jeden z největších Oldfieldových hitů, "Moonlight Shadow". Ač je tato skladba dnes mnohými zatracována, hlavně kvůli kdysi časté „rotaci éterem”, za sebe mohu říct, že ani po letech pro mě neztratila nic ze svého kouzla a chytlavosti; řadím ji mezi své „neoposlouchatelné”, jichž není mezi písničkami z popmusic moc.
U další skladby, "In High Places", jsem si nejdřív musel zvyknout na (nepříjemně) vysoký hlas Jona Andersona, jinak je v pohodě. "Foreign Affair" je dobrá věc, i když kvalit předchozích nedosahuje, instrumentální "Taurus 3" je rovněž (jen) lepší průměr. O to víc pak ční rocková "Shadow On The Wall", která byla druhým úspěšným hitem tohoto alba; díky výbornému riffu, a taky Chapmanovu „nakřáplému” hlasu, rovněž mou nejoblíbenější písní celé nahrávky.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Crises
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Nazareth - Big Dogz
2011-12-31

Nazareth / Big Dogz

5 stars

Bývá zvykem na konci roku trochu bilancovat, tak se taky podvolím této tradici.
Rok 2011 přinesl, mimo jiné, nové nahrávky starých rockových pardálů a za sebe mohu říct, že velice kvalitní. Se skvělou novinkou přišli např. Whitesnake, Uriah Heep, Alice Cooper a Nazareth. Vedle Mistra Furniera to byli právě posledně jmenovaní, kteří u mne bodovali nejvíce...

Ačkoliv nepatřím ke skalním fandům skotských úderníků a z jejich bohaté diskografie znám pořádně jen šest alb (z nichž tři mám hodně rád), troufnu si říct, že "Big Dogz" patří k tomu lepšímu, co tenhle spolek kdy spáchal.
Sice toto album „nesundalo” z horních příček mého žebříčku "Expect No Mercy" ani "Hair Of The Dog", ale hrdě se usadilo v jejich těsné blízkosti.

Poslech od poslechu se mi nahrávka líbila pořád víc, postupně mi odkrývala svá stinná zákoutí, naplněná štěkajícími riffy i vytím tklivých melodií toulavých psů, se čtyřmi hlavami.
Smečka jedenácti skladeb dokazuje, že vyšší věk není překážkou pro úspěšnost šelmy; pokud zbývá ještě stále dost energie, pak díky získaným zkušenostem a prožitým (a rovněž přežitým) rokům dokáže zvítězit i nad silnějším, mladším soupeřem... A časem jakbysmet.

Pro mě album nemá slabé místo, každá píseň je výborná; od úvodní „pijácké” Big Dog’s Gonna Howl, přes „Ježíšovo opětovné spasení světa”, až k „Motýlkovi” a „Mluviči ze spaní”. Přestože pomalé a střední tempo převládá, je tu také několik rychlejších míst. Kdybych měl počin "Big Dogz" charakterizovat jedním slovem, bylo by to „vyzrálý”.
I zestárlý chraplák Dana McCaffertyho je prvotřídní (nějaké vyšší polohy by tu působily beztak leda rušivě)!

» ostatní recenze alba Nazareth - Big Dogz
» popis a diskografie skupiny Nazareth


Manowar - Kings of Metal
2011-10-28

Manowar / Kings of Metal

5 stars

Tentokrát nás poněkud domýšliví a samochválou načichlí „králové metalu” nenechali na další album čekat moc dlouho, takže zhruba po roce a půl od minulé nahrávky vychází neskromně pojmenovaný počin "Kings Of Metal".
Je ale fakt, že oproti „rádiověji” laděnému předchůdci "Fighting The World" jde o mnohem víc heavy záležitost. Sice rovněž zde najdeme několik „do éteru namířených” skladeb, rozhodně však výrazně tvrdšího ražení.
I když (podle mě) kapela už svého vrcholu dosáhla (oběma deskami z 84. roku), "Kings Of Metal" patří k velmi zdařilým albům a do jisté míry dělá o dost legitimnějším nabubřelé „sebedosazení” skupiny na metalový trůn...

Všechny skladby na této nahrávce jsou nadprůměrné, některé dokonce hodně; jediná věc, již jsem nikdy moc nemusel, bylo „dědečkovo” vyprávění "The Warriors Prayer". Jo, kdyby jej tak namluvil George Orson Welles, to by bylo „jiné kafe” (bohužel však tehdy byl již 3 roky po smrti)... Na hlas, který prarodiči propůjčil Arthur Pendragon Wilshire, jsem si dlouho nemohl zvyknout. Dnes už zmíněnou záležitost celkem snesu (taky díky poslechu z vinylu, kde se nepřeskakuje tak snadno, jako u CD).

Mezi mé nejoblíbenější písně na albu patří úvodní, tvrdá a rychlá vypalovačka "Wheels Of Fire", pomalá, klávesami podbarvená "The Crown And The Ring (Lament Of The Kings)", klasická manowarovka "Hail And Kill" a závěrečná "Blood Of The Kings".
Ani titulní, valivá "Kings Of Metal", klavírem obohacená balada "Heart Of Steel", rádiově chytlavá "Kingdom Come" nebo instrumentální „cover” od Rimského-Korsakova, přejmenovaný na "Sting Of The Bumblebee", nejsou vůbec špatné...

Ačkoliv pro mne tato nahrávka nepředstavuje nejlepší titul v diskografii spolku Manowar (jak jsem už výše uváděl), přesto jí není skoro co vytknout (proto dávám čtyři a půl hvězdičky a zaokrouhlím nahoru).

» ostatní recenze alba Manowar - Kings of Metal
» popis a diskografie skupiny Manowar


Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare
2011-09-18

Alice Cooper / Welcome 2 My Nightmare

5 stars

Tři roky uplynuly od vydání posledního alba a Mistr Cooper je tu s novou dávkou tvrdé drogy, jménem rock. Třicet šest let po skvělém a taky pro další kariéru hodně významném "Welcome To My Nightmare", přichází Alice s pokračováním "Welcome 2 My Nightmare".

Přestože mi je jasné, že drtivá většina fandů a pamětníků bude tvrdošíjně trvat na nedotknutelnosti a vyšší kvalitě „jedničky” z roku 1975, za sebe říkám, že v mých uších „dvojka” momentálně jednoznačně vítězí (a obě můry převálcuje s naprostým přehledem "Billion Dollar Babies", a to kdykoliv, pokud bych musel volit jen jedno album).

Od Alice Coopera a jeho (vždy) skvěle vybraných muzikantů snad ani vyloženě slabou nahrávku čekat nemůžeme, oproti kvalitnímu standardu však nové album představuje naprostou bombu! Čtrnáct skladeb na ploše asi pětapadesáti minut přináší neuvěřitelně pestrý mix hudby a stylů, který ovšem překvapivě nepůsobí ani trochu rozháraně, naopak je naprosto kompaktní, soudržný a dokonale vyvážený. Kromě výborných nápadů a parádních melodií, je typickým znakem tohoto počinu návrat do 70. let (takzvaně ke kořenům) a zároveň moderní až popový zvuk, který dodává punc novosti a originality, zpřístupňuje nahrávku širšímu publiku, ale může být také trnem v oku pravověrným rockerům...

Po prvním poslechu jsem zůstal v němém úžasu a nevěděl, co přesně si o „druhé můře” myslet; další poslechy mi ovšem odhalily, že tahle noční můra je přesně to, o čem jsem dosud jen sníval...

Jednoho překvapí, ne-li přímo vyděsí, syntezátorem modulovaný Cooperův hlas v úvodní "I Am Made Of You", která je ale přesto (nebo právě proto) naprosto skvělá.
Po ní následuje „klasičtější” záležitost "Caffeine", svižná a šlapavá, již střídá málo přes minutu dlouhá "The Nightmare Returns", kde kromě Alicova hlasu hraje hlavní roli klavír.
Další v pořadí je, jako mašina pádící, hitová "A Runaway Train", s hostujícím country zpěvákem, písničkářem a multi-instrumentalistou Vincem Gillem, jenž zde hraje na kytaru.
Pak přichází asi největší překvapení desky, „odrhovačka z kabaretu” a (pro mě) vrchol alba, píseň "Last Man On Earth"; basa, banjo, žestě, housle a vynikající text...
V "The Congregation" se objeví další host – démonický rocker Rob Zombie tu svým záhrobním hlasem pronese pár slov.
A už je tady sedmý song, neskrývající své hitové ambice, "I’ll Bite Your Face Off"; jasný kandidát na „rotaci éterem”...
Nastává další z šoků v podobě "Disco Bloodbath Boogie Fever". Neuvěřitelné disko, vyvolávající z hlubim zapomnění ducha Boney M a nutící k tanci i hluchého starce s jednou nohou.
Aby si ale člověk uvědomil, že není na stroboskopy ozařovaném parketu, přichází rychlý rokec "Ghouls Gone Wild", jenž dělá z pochmurných bytostí, požírajících živé i mrtvé, naprosté sympaťáky... Ta píseň by se neztratila na žádném "Best Of 60’s" či "Best Of 70’s".
Desátá skladba nechá posluchače trochu vydechnout... Pomalá "Something To Remember Me By" je přesně v duchu Mistrových balad, jaké nemohou chybět na žádném jeho albu.
Ani teď ještě nenastává výraznější zrychlení; střednětempá "When Hell Comes Home" je strašidelně ponurá a zlověstná. Basová linka a tepající bicí evokují dusot kopyt pekelníků.
A zase se trochu zrychluje. Opět do hodně moderních a taky tanečních aranží oblečená píseň "What Baby Wants" překvapí (nejspíš nemile) mnohého fanouška hard rocku. Varováním už může být hostující „elektro-popová” hvězda, zpěvačka Ke$ha (o jejíž existenci jsem dosud neměl ani ponětí), která propůjčila svůj hlas ďáblovi, s nímž Alice v písni rozmlouvá. (Ano; ďábel je žena...)
Rozloučení je rovněž hezky svižné... "I Gotta Get Outta Here" opakuje v refrénu Alice, ale myslím tuší, že mu to nedovolíme, a jeho „druhou noční můru” s ním rádi sjedeme celou ještě jednou.
Jen co skončí závěrečné outro, vtipně nazvané "The Underture", zahrnující v sobě směsku melodií a motivů z obou „Nočních můr”.

Moc dobré album, rozhodně nejlepší ze všech, co Alice Cooper dosud v novém tisíciletí vydal.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Dio - Diamonds - The Best Of Dio
2011-08-10

Dio / Diamonds - The Best Of Dio

4 stars

Výborně udělaný výběr z prvních pěti studiových alb (a jednoho EP). Naprosto zbytečný pro každého fanouška Ronnieho a jeho hlasu, zcela dostačující pro ty, kdož chtějí mít reprezentativně zmapovánu počáteční dekádu skupiny Dio (tedy léta 1983 – 1992) na jediném nosiči.

Poněvadž první dvě alba podle mě nemají slabinu, bylo z nich možno vybrat cokoli a nic by se nepokazilo; proto volba trojice reprezentantů z obou je bez problému, a že se v ní vyskytují titulní skladby je myslím v pořádku i pochopitelné.
Ovšem volba z třetí nahrávky je „jediná možná”... Zde jsou vybrány tři nejvýraznější a také opravdu nejlepší písně, jež se na (poněkud „zadýchané a unavené” nahrávce) "Sacred Heart" nacházejí. (Opět včetně titulní.)
Desátou věcí „Diamantů” je vynikající "Hide In The Rainbow", pouze na EP s názvem "The Dio E.P." z roku 1986 vydaná věc, kterou nejspíš Ronnie na výběr umístil poté, co dodatečně zjistil, jak je skvělá, a přišlo mu líto, aby se dostala jen k omezenému počtu posluchačů.
Z „druhý dech” chytnuvšiho alba "Dream Evil", které bylo milým překvapením roku 1987 nejen v rámci počinů skupiny Dio, ale také všeobecně, se na výběr „vměstnal” pouze titulní song, což je trochu škoda (ne, že by tam snad nepatřil, ale protože stejně dobrých, ne-li lepších, je na nahrávce víc, vlastně všechny).
Volba páru zástupců poslední studiovky "Lock Up The Wolves" z roku 1990 (patřící k mým méně oblíbeným výtvorům kapely) ve mně vyvolává podezření, že jsem se musel na sestavování tohoto „bestofka” nevědomky podílet; otvírák "Wild One" a titulní "Lock Up The Wolves" jsou dvě ze tří věcí, jež mám na tomto albu rád.

Takže zopakuji úvod... Výborně udělaný výběr!
(Udělím mu ale jen 4 hvězdičky, jsa fanouškem, pro kterého je naprosto zbytečný, protože vlastní originální CD a LP – s výjimkou EP se skladbou "Hide In The Rainbow".)

» ostatní recenze alba Dio - Diamonds - The Best Of Dio
» popis a diskografie skupiny Dio


Bathory - Blood Fire Death
2011-07-13

Bathory / Blood Fire Death

5 stars

Na albu "Blood Fire Death" se vedle sebe objevují dva metalové směry, k jejichž tvůrcům Quorthon patří. Vedle dřevního black metalu (označovaného nejčastěji přízviskem „pure”) je tu poprvé ke slyšení severským folklórem ovlivněný viking metal.
Toto spojení nepůsobí nikterak rušivě. Naopak; obě polohy se navzájem perfektně doplňují a dodávají nahrávce patřičnou pestrost. To je jistě důvod, proč patří tento počin k nejvelebenějším od Bathory. (Faktem ale je, že vrcholů se v tvorbě skupiny nachází více.)

Posluchač sice ani zde není ochuzen o rychle pádící stáda riffů a dusající bicí, stále častěji se však objevují zklidnění v podobě vybrnkávaček akustické kytary, klávesových pasáží, sborů nebo čistého zpěvu. Také zvuk je uhlazenější, ovšem je to nutné chápat v kontextu produkce Bathory... (Osobně Quorthona podezřívám, že už od druhého alba onen garážový zvuk uměle vytvářel, tedy záměrně „kazil” nahrávku, aby zněla „undergroundově”.)

Desku otvírá tříminutové intro "Odens Ride Over Nordland" a je to vskutku jízda hodna nejvyššího boha Vikingů... Musím přiznat, že mě tohle intro náramně baví, narozdíl od všech tří na předešlých počinech. Dokonce jej považuji za jednu z nejsilnějších částí alba, spolu s následující, ve středním tempu plynoucí, přes osm a půl minuty dlouhou skladbou "A Fine Day To Die" a závěrečným, bez třiceti sekund jedenáctiminutovým, titulním opusem "Blood Fire Death". Avšak i rychlejší písně jsou vysoce kvalitní a rovněž v nich lze slyšet posun, oproti starším věcem; je zde větší příklon k thrash metalu, přestože své blackové nitro pochopitelně nezapřou...
Zkrátka, vynikající album, které si dokázalo (a dokáže) získat příznivce také v řadách odpůrců prvních tří počinů Quorthona a jeho Bathory, přitom ale neztratit skalní fanoušky, z nichž někteří o dva roky mladší veledílo "Hammerheart" už nerozdýchali.

Na závěr doplním, že texty, věnující se ve větší míře vikinským tématům, výtečně dokresluje obal, na němž je reprodukce obrazu „Åsgårdsreien”; namaloval ho roku 1872 Peter Nicolai Arbo (1831 – 1892), vystaven je v Národní galerii v Oslu.

» ostatní recenze alba Bathory - Blood Fire Death
» popis a diskografie skupiny Bathory


KISS - Creatures of the Night
2011-07-12

KISS / Creatures of the Night

5 stars

Metalový polibek mlaskl na hardrockovou tvář s diskotékovým make-upem, jako facka. Anebo spíš nakopnutí, ale určitě tím správným směrem...

Poněkud zmatená a tápající smečka, co poslední dobou útočila na všechny možné i nemožné styly a pomalu, ale jistě, začínala ztrácet síly, díky tomuto impulsu soustředila zbytky své energie na jeden cíl, který představoval daleko výživnější kořist, než ty nicotné porce z posledních let.
A tak vzniklo album, které patří k nejlepším v bohaté diskografii fenoménu jménem KISS.

Své sehrála jistě i výměna na postu sólového kytaristy, kde alkoholem poněkud znaveného rockera Frehleyho nahradil metalista Vincent. A přinesl s sebou nový náboj, dávku inspirace, zkrátka vlil skupině do žil, tolik potřebnou, čerstvou krev... Opravdová posila, jak má být.

Na nahrávce není slabší místo, nemá tedy smysl chválit každou z devíti skladeb jednotlivě, když už bylo naznačeno, že si to zaslouží všechny.
Vedle vypalovaček, jako jsou titulní otvírák, "Keep Me Comin’", "Danger" či "Killer", se tu nacházejí i střednětempé "Rock And Roll Hell", "I Love It Loud" nebo vražedná "War Machine"; nechybí ani vynikající balada "I Still Love You".
Také obal je jeden z nejpovedenějších.
Za zmínku pak ještě stojí zajímavé spoluautorství kanadského rockera Bryana Adamse ve dvou písních ("Rock And Roll Hell" a "War Machine").

Vynikající deska, která se mi neomrzela dodnes (a že jsem se ji něco naposlouchal!), takže nejvyšší možné hodnocení je nasnadě...

» ostatní recenze alba KISS - Creatures of the Night
» popis a diskografie skupiny KISS


Bathory - Under The Sign Of The Black Mark
2011-07-09

Bathory / Under The Sign Of The Black Mark

5 stars

Třetí zásek a opět kultovní záležitost!
Produkce a zvuk jsou sice nejhorší z dosud vydaných nahrávek (nejspíš vůbec ze všech od Bathory) a sám Quorthon se později velmi nelichotivě vyjádřil i o svém zpěvu na tomto počinu.
Navzdory tomu bývá (vedle debutu) právě "Under The Sign Of The Black Mark" nejvíce opěvováno přívrženci dřevního black metalu, ať už z řad posluchačů nebo hudebníků. Nepřekvapí proto, že právě tohle album je asi nejvýznamnější inspirací většiny spolků druhé blackmetalové vlny a mnohými bylo až bezostyšně vykrádáno.

Co nahrávku odlišuje od obou předešlých, jsou zejména bicí; znějí tu výrazněji, hutněji a rozmanitěji, což celku určitě prospělo. Rovněž častější střídání temp dodává větší pestrost a posouvá „trojku” Bathory dál. Velmi působivé jsou pomalé pasáže, podbarvené klávesami; ale o pořádně zběsilé sypanice zde také nouze není. V neposlední řadě sehrálo svou roli i zařazení sborových zpěvů a „chytlavějších” refrénů. (A abych nezapomněl, intro "Nocturnal Obeisance" má pouhou minutu a půl...)

Pokud jde o texty, za zmínku stojí přinejmenším tyto:
"Massacre", líčící blíže nespecifikovaný nájezd na nic netušící vesnici (tady si vždycky vzpomenu na Karla Kryla a jeho „Král do boje táh’ a sotva se vzdálil, tak vesnice pálil a dobýval měst...”).
Následující "Woman Of Dark Desires" je o neblaze proslulé Alžbětě Bathoryové, v našich končinách známější jako Čachtická paní.
A do třetice – hrůza zaživa pohřbeného ve skladbě "Call From The Grave"...

Podtrženo, sečteno – i přes příšerný zvuk velice povedená záležitost, která si „uctívání” a status kultu bezpochyby zaslouží.

» ostatní recenze alba Bathory - Under The Sign Of The Black Mark
» popis a diskografie skupiny Bathory


Bathory - The Return....
2011-07-09

Bathory / The Return....

4 stars

Něco málo přes půl roku po vydání debutu se Bathory na scéně objevují s novou náloží.
Ačkoliv je nahrávka střižena podle velmi podobné šablony, přece jen se tu najde pár věcí, které zajistily, že Quorthon neobléká stejný kabát...

Oproti eponymnímu předchůdci je album delší skoro o deset minut, o poznání pomalejší (ovšem balady nečekejte) a méně kořeněné punkem. Nachází se zde i jedna skladba, trvající přes pět minut (na více než desetiminutové opusy si ale ještě budeme muset počkat), a také v textech se začínají objevovat jiná témata, nežli jen ta „pekelná”...
Například v "Total Destruction", následující po obligátním (téměř tři a půl minuty dlouhém) intru "Revelation Of Doom", se v textu zrcadlí tehdejší celosvětový strašák možného posledního (atomového) vojenského konfliktu, který se vznášel nad celým obdobím tzv. studené války.
Hned další "Born For Burning" pojednává o honu na čarodějnice, přičemž vychází ze skutečného příběhu jisté Marrigie Ariens, upálené v Holandsku v roce 1591.
Za povšimnutí stojí i text páté "Bestial Lust", kde Quorthon líčí svůj zážitek s nejmenovanou náruživou slečnou na záchodku jednoho stockholmského rockového klubu.
Jako poslední zmíním šestou "Possessed", o posedlostí trpícím lunatikovi...

Bez zajímavosti není ani fakt, že toto album nebylo, jako jediné z první pětice, nahráno v Heavenshore, nýbrž v dražším studiu Elektra (stejnojmenné nahrávací společnosti), přičemž tzv. Heavenshore studio byla vlastně pronajatá garáž v jakési autodílně na jižním předměstí Stockholmu. Pravdou však zůstává, že typicky kanálnímu zvuku raných Bathory tahle skutečnost nijak nepomohla; nebo neuškodila (jak kdo chce)...

I když se „dvojka” Bathory posunula o kus dál a ještě jasněji vytyčila „černý žánr”, není už takovým šokem, jako byla „jednička”, takže kvůli odlišení půl hvězdy uberu.

P. S.
Velice povedený a sugestivní je rovněž obal s fotkou měsíce na zamračené obloze...

» ostatní recenze alba Bathory - The Return....
» popis a diskografie skupiny Bathory


Solefald - Red for Fire: An Icelandic Odyssey, Part 1
2011-07-07

Solefald / Red for Fire: An Icelandic Odyssey, Part 1

4 stars

Když jsem zjistil, že na Progboardu má profil i toto norské duo a následně, že se zatím dočkal recenze jen jeden z jejich počinů, rozhodl jsem se věc napravit. Protože z tvorby Solefald znám nejlépe obě části jejich "Islandské odyseje" a tu první mám i na vinylu, volba byla jasná…

Tohle album (ale vlastně všechna této skupiny) ukazuje, jak pestrým stylem black metal může být (a opravdu je). Myslím, že žádný jiný „kovový žánr” neprostoupilo a neovlivnilo tolik různých vlivů, jako právě „černý kov”.
Pokud tedy nepatříte k těm, kteří absolutně nesnesou zpěv nezpěv (nejde tu však o žádné „deathmetalové zvracení”, ale o „blackový krákavý chrapot”), směle do toho. Na ploše přibližně padesáti minut naleznete téměř vše – od hutných riffů, blackových kytarových „včeliček”, melodických vyhrávek, klávesových partů, smyčců, také netradičních nástrojů (pokud jde o black metal), jako je saxofon, uslyšíte havraní „zpěv”, čisté vokály, recitaci, rychlé i pomalé pasáže... Kromě punkovo-thrashových ozvěn, kde jsou asi nejsilnější kořeny tohoto stylu, můžete zaslechnout i dávnější echa hard rocku 70. let, „folkové” vlivy Vikingů a mnoho dalšího. Stačí zavřít oči a nechat se unášet hudbou i fantazií...

Pokud bych měl udělat nějaké závěrečné shrnutí, řekl bych, že jde o velice pestré dílko, kde si každý posluchač „s otevřenýma ušima” najde to svoje, a možná objeví ještě něco navíc... Za sebe dodávám, že tomu tak bylo a je, jenom musím mít tu správnou „solefaldovskou” náladu.
Hodnotím čtyřmi a půl hvězdičkami, protože však poslední téměř šestiminutové vyprávění v norštině, "Lokasenna", pro neznalost jazyka neocením, a taky proto, že existují jiné kapely tohoto žánru, na něž mám náladu kdykoliv (nebo alespoň častěji), zaokrouhluji tentokrát dolů.
(Za poslech album určitě stojí, rozhodně doporučuji...)

» ostatní recenze alba Solefald - Red for Fire: An Icelandic Odyssey, Part 1
» popis a diskografie skupiny Solefald


Venom - Cast in Stone
2011-07-07

Venom / Cast in Stone

4 stars

Vpravdě podařený come-back...
Po pěti letech od vydání poslední studiové nahrávky pod hlavičkou Venom a po deseti, kdy spolu „klasická” sestava – trio Cronos, Mantas a Abaddon – hrála naposledy, vychází tohle, bezmála pětapadesátiminutové, album, obohacené ještě o půlhodinu znovu nahraných starých „klasik” z 80. let.

Ponechme stranou spekulace, proč k nahrání materiálu došlo; zda pánové potřebovali poplatit nějaké pohledávky, vydělat víc peněz na kvalitnější alkohol, anebo se jim prostě zastesklo po společném koncertování a tvoření... Ať už bylo důvodem spáchání počinu "Cast In Stone" cokoliv, (podle mě) výsledek musel potěšit každého „správného fanouška” této sebranky...

Čtrnáct nových písní s nezaměnitelnou „příchutí jedu”, ve zvukově modernějším hávu, nabízí velice kvalitní „thrash’n’roll”, kterým Venom vždycky dokázali rozparádit posluchače. Jistě, takové překvapení až šok, jako na počátku 80. let, se tentokrát nekoná, ale svou dávku energie a zábavy rozhodně dostanete.
Žádná vyloženě špatná skladba na albu není, z těch hodně povedených bych vyzdvihl „otvírák” "The Evil One", trojku "All Devil’s Eve", pátou "Destroyed & Damned", jedenáctku a dvanáctku "King Of Evil" a "You’re All Gonna Die", nebo závěrečnou, orientem okořeněnou, "Swarm".
Text předposledně jmenované trefně a lakonicky připomíná, co mají lidé na celém světě společného, bez ohledu na názory, vyznání, rasu atd. („Veličenstvo nebo ne – všichni zemřete/ Katolík nebo ne – všichni zemřete/ Boháč nebo ne – všichni zemřete/ Prezident nebo ne – všichni zemřete/ Vědec nebo ne – všichni zemřete/ Satanista nebo ne...”)

Jak už jsem psal v úvodu, zdařilý návrat, takže zasloužené čtyři hvězdičky...

Pro mě osobně je ale velikánským plusem, již zmíněné, bonusové druhé CD, případně třetí LP, kde jsou znova nahrány některé ze starších „záseků”. A nutno říct, že většině „nový zvukový kabát” převelice sluší (zejména má oblíbená "Lady Lust" z EP "Seven Gates Of Hell" (1984) se tady stala mojí ještě oblíbenější)...

Tracklist bonusů je následující:
01. Intro
02. Bloodlust
03. Die Hard
04. Acid Queen
05. Burstin’ Out
06. Warhead
07. Lady Lust
08. Manitou
09. Rip Ride
10. Venom
Čas: 31:57 minut

Kvůli tomuto bych klidně přidal jednu hvězdu, protože však „regulérní část” nahrávky doslova mistrovským dílem není (ač zásadní album, z hlediska kapely a její existence, to jistě je), zůstanu přece jen u 4 hvězd (abych neplatil za „nekritického obdivovatele” svých favoritů).

» ostatní recenze alba Venom - Cast in Stone
» popis a diskografie skupiny Venom


Bathory - Bathory
2011-07-06

Bathory / Bathory

5 stars

Debut samotáře Quorthona a jeho Bathory. Kult kultů a nekorunovaný král celé undergroundové říše! Ve své době naprosté zjevení...

Toto album, které svou ministopáží (necelých 27 minut) možná ani nesplňuje požadavky na regulérní LP, se nesmazatelně zapsalo do dějin moderní hudby, a svými osmi skladbami (budeme-li počítat intro "Storm Of Damnation" a bezejmenné outro, tak deseti) výrazně pomohlo definovat nový směr extrémní tvrdé muziky.
Jistě, ani tento styl nemohl vzniknout z ničeho, takže pozornějším uším neuniknou vlivy syrového hard rocku raných Black Sabbath, také street-punková agresivita a zlost smeček The Exploited nebo GBH, stejně jako drsný a špinavý rock’n’roll Lemmyho motörové bandy. Přestože lze nalézt i některé styčné body s tvorbou britských rarachů Venom, hudba Bathory je přece jen dost jinde a ozvěny nové vlny britského heavy metalu jsou v ní slyšet jen velmi vzácně a vzdáleně. Quorthon si tenhle tenkrát populární proud moc neoblíbil a není divu, že přirovnávání ke zmíněným Venom novináři nesl velice nelibě.

Co je vlastně na černém albu s bílým příjmením hraběnky Alžběty nad kozlí hlavou tak výjimečného?
Když necháme stranou metafyzično a těžko vysvětlitelnou „magii”, která z nahrávky vyzařuje, pak svou roli jistě sehrálo skvěle vyvážené smíchání výše uvedených hudebních ingrediencí, jež se navzájem dokonale doplnily, umocnily a spojily, čímž vytvořily působivý, neotřelý a soudržný celek. Připočítáme-li garážový zvuk, za nějž by se styděla i nejposlednější bezvýznamná partička rockerů z počátku 70. let, máme tu počin tak zvláštní a osobitý, že nemůže zapadnout bez povšimnutí.
Ať už to budeme brát z hlediska pozitivního, nebo negativního...

Intro "STORM OF DAMNATION", přes tři minuty trvající vichr, liják a hřmění, to vše doprovázeno ponurým odbíjením zvonu; intro tak dlouhé a monotónní, že bych ho zkrátil minimálně o polovinu...
Ale ono by to pak nefungovalo!

Právě v okamžiku, kdy už má jeden té zatracené „Bouře zatracení” tak akorát, objeví se „HÁDÉS”; a na pochmurného boha podsvětí je proklatě rychlý a hlasitý!

Sotva přežijeme nájezd ze záhrobí, je tady další útok; tentokrát musíme čelit samotnému Smrťákovi, který si nejspíš vypůjčil Harleye od někoho z Motörhead, jen z něj vyždímal vyšší rychlost, než pro jakou byl stroj zkonstruován, takže burácející motor hrká celou mašinou, až se zdá, že se rozsype! Takhle jezdí "REAPER"...

A už je tu "NECROMANSY", špatná až do morku kostí, takže nepřekvapí ani (záměrná?) chyba v názvu (v textu figuruje správné "necromancy"). Zde se tempo nepatrně zvolní, asi proto, že k čarování a rozmlouvání s duchy zesnulých se vyšší rychlost nehodí...

Teď nadešel čas oběti – "SACRIFICE". A možná, aby nás to tolik nebolelo a my to měli rychle za sebou, jede se opět na plné obrátky.

I následující spolčení se svrženým andělem je kvapík, jak se patří, takže si snad ani „Taťka” nahoře našeho sotva dvě a půl minuty trvajícího prohřešku nevšimne...
"IN CONSPIRACY WITH SATAN".

"ARMAGEDDON" nezůstává svému názvu nic dlužný. Tyhle dvě minuty a půl však asi přehlédnout nepůjde; vyhlazovací jízda se vším všudy, opravdová řež!

Poté nezbývá, než vzkřísit mrtvé – "RAISE THE DEAD"... Zlověstný začátek – umíráček, tlukot ožívajícího srdce – další chrastivé riffy, jako by měla kytara místo strun kosti... Po krákavém zvolání „Prach prachu!” se naplno rozjíždí střednětempý ceremoniál, na jehož konci zůstanou hroby bezpochyby prázdné...

Ale ne nadlouho! Propuká dvě a čtvrt minuty dlouhá válka, která je určitě tou nejničivější a definitivně poslední. "WAR" – smršť, co smete vše...

Pak už jen kratičké outro, abychom konečně mohli vydechnout (za předpokladu, že jsme přežili).

Kult, kult, kult, kult, kult!

» ostatní recenze alba Bathory - Bathory
» popis a diskografie skupiny Bathory


Hanoi Rocks - Street Poetry
2011-04-27

Hanoi Rocks / Street Poetry

5 stars

Zatím poslední studiová nahrávka legendárních finských street-, glam-, punk- a kdovíco ještě rockerů, která zřejmě zůstane i tou úplně poslední nahrávkou kapely nadobro. Ale „nikdy neříkej nikdy”, takže uvidíme...

Pokud by tomu tak skutečně bylo, rozhodně se skupina rozloučila, jak nejlépe mohla. Neznám sice obě předešlá comebacková alba, přesto si troufám tvrdit, že "Street Poetry" je to nejlepší, co tihle sympaťáci, vedení charismatickým „vyžiloušem” a rtuťovitým frontmanem Michaelem Monroem, kdy spáchali.
Na ploše bezmála tři čtvrtě hodiny předvádí vynikající mix chytlavých melodií, parádních riffů, sól (nejen kytarových, ale jako obvykle i na saxofon), zajímavých sborů a... Takhle bych se tu mohl „rozplývat” ještě hodně dlouho.
Prostě se jim opět podařil neuvěřitelně působivý mix hard rocku, rock’n’rollu, popu, punku a všeličeho jiného, což by nebylo u této smečky zase až tak výjimečné; jenže tady je to podpořeno letitými zkušenostmi, hráčskou i skladatelskou zručností (nezaměňovat se „sterilní virtuozitou”), prožitkem, vyzrálostí, přesto však i dostatečně všudypřítomnou divokostí, vše navíc okořeněné moderním zvukem. Zkrátka to má „koule”... Stejně, jako duši a srdce (alespoň moje to dostalo)...

Všech třináct skladeb je hodno umístění na „The Best Of” skupiny, proto nebudu ztrácet čas opisováním a odkážu každého na výše uvedený tracklist. Přece však mezi všemi těmi oblíbenci mám jednoho kandidáta na „o chlup lepší”... Je jím, přesně uprostřed se nacházející, "Worth Your Weight In Gold". (Ale ten chlup nemá ani centimetr.)

Na závěr pouze poznamenám, že když jsem v roce 2007 slyšel "Street Poetry" poprvé, nebyla to „láska na první pohled”. Říkal jsem si tehdy: „Dobré, ale když si budu chtít pustit Hanoi Rocks, sáhnu raději po některém favoritovi z 80. let, ať už jím bude "Two Steps From The Move" z roku 1984, či o dva roky starší "Self Destruction Blues".”
Teprve časem jsem s dalšími poslechy odhalil nádheru, kterou „Pouliční poezie” nabízí.
(A je to fakt „jedna báseň”...)

» ostatní recenze alba Hanoi Rocks - Street Poetry
» popis a diskografie skupiny Hanoi Rocks


Mötley Crüe - Girls Girls Girls
2011-04-23

Mötley Crüe / Girls Girls Girls

4 stars

Už od prvního poslechu se mi deska líbila víc, než její předchůdkyně. Není ani divu, když hned první tři skladby patří k pětici nejlepších, jež na albu najdeme. Celkový zvuk nahrávky je drsnější, a ačkoliv melodie jsou tu opět výrazné a nepřeslechnutelné, dominují zde hlavně vynikající, tvrdé riffy (podobně jako na prvních dvou albech skupiny), což byla po „popovém střihu” minulé "Theatre Of Pain" velmi příjemná změna „ohozu”... (I z šatníku kapely zmizely krajky a barevné hadříky, aby znova udělaly místo džínám a kůži.)

Kromě, již zmíněných, prvních tří věcí, úvodní "Wild Side", titulní "Girls Girls Girls" a rovněž skvělé "Dancing On Glass", mou pětici nejoblíbenějších doplňuje ještě chytlavá "All In The Name Of...", s poněkud „choulostivým” textem, a vynikající balada "You’re All I Need". Také u ní může text poněkud šokovat... Nejedná se totiž o typické vyznání lásky, ale o zpověď mladíka, zavřeného za vraždu své milované...
Tím ale pro mne, bohužel, výčet výborných písní končí a opakuje se situace, jako na předchozím počinu; zbytek desky jsou slabší až vycpávkové záležitosti...

Protože však tři skladby, ze jmenované pětice povedených, patří k mým největším favoritům v celém repertoáru Mötley Crüe (konkrétně první, devátá a třetí, v tomto pořadí), zaokrouhlím tentokrát tři a půl hvězdičky směrem nahoru.

Pozn.:
Za zmínku také stojí dvojice (z pěti) bonusů, umístěných na CD vydaném v roce 2003, konkrétně sympatická balada "Rodeo", kterou kapela na původní vydání neumístila proto, aby jej dvě pomalé písně příliš „nezměkčovaly”, dále pak živá verze "All In The Name Of..." (přejmenovaná na "All In The Name Of Rock...") z koncertu v Moskvě.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Girls Girls Girls
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe


Mötley Crüe - Theatre Of Pain
2011-04-23

Mötley Crüe / Theatre Of Pain

3 stars

Tohle album jsem si přivezl po jeho vydání z Budapešti (a vyšlo mě asi na „dvě a půl kila”, zatímco na burze se prodávalo za 4!) a celkem se mi líbilo... Je ale fakt, že opravdu „povedených” písní (podle mého gusta) je tam jen polovina, zbytek jsou spíše průměrné až vycpávkové záležitosti. A navíc, abych si tu kritiku odbyl naráz, jedna z těch pěti podařených je coververze od skupiny Brownsville Station z roku 1974 – "Smokin’ In The Boys Room" (doporučuji poslechnout či kouknout i na originál – názor, čí verze je lepší, si udělejte každý sám); mimo jiné jde o jeden ze dvou (jen!) hitů této (jinak celkem komerčně úspěšné) desky. Druhým je velice podařená balada "Home Sweet Home". Moji TOP5 „Divadla bolesti” spolu s výše jmenovanými tvoří ještě úvodní (nedoceněná) "City Boy Blues", „stadiónovka” "Tonight (We Need A Lover)" a svižně šlapající "Use It Or Lose It"...

Když zprůměruji pět čtyř- až pětihvězdičkových skladeb s pěti dvou- až tříhvězdičkovými, vychází mi něco málo pod tři a půl; vzhledem ke „změně šatníku”, kdy kůži, nýty a řetězy nahradily růžové leginy, bílé kraječky, podvazky, puntíkované šátky a blyštivá bižuterie, se zaokrouhlením dolů neváhám ani vteřinu...

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Theatre Of Pain
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe


Mötley Crüe - Shout At The Devil
2011-04-23

Mötley Crüe / Shout At The Devil

4 stars

Tahle banda dosáhla celkem slušných úspěchů jak doma, v Americe, tak i ve zbytku světa... I když už jejich prvotina docela „slušně bodovala”, teprve dvojka "Shout At The Devil" byla, pro mě, tím pravým zásahem „do černého” (což je mimochodem i barva obalu původního vinylového vydání, s taky černým, ale lesklým, obráceným pentagramem, a rudě napsaným jménem skupiny a názvem desky). Oproti, o dva roky starší, "Too Fast For Love" mi „třiaosmdesátka” připadá nápaditější, vyzrálejší, přitom ale pořád ještě dostatečně syrová, divoká a neuhlazená... To se o následující "Theatre Of Pain" z roku 1985 říct nedá, ačkoliv komerční úspěch jí upřít nelze...

Na "Shout At The Devil" se kromě titulní skladby (a vlastně i úvodní, nepočítáme-li intro "In The Beginning") nachází i další „hity”, které jsou součástí koncertních play-listů, stejně jako nejrůznějších kompilací kapely, a to "Looks That Kill" („opatřená” i videoklipem) a "Too Young To Fall In Love" (taky s klipem). Ale tím výčet podařených songů nekončí, naopak by tu měly být jmenovány všechny (svižná "Bastard" či "Red Hot", valivá "Knock 'Em Dead, Kid", závěrečná "Danger" a taky ostatní), včetně baladické instrumentálky "God Bless The Children Of The Beast".

Nemůžu říct, že bych byl nějakým velkým fandou téhle smečky „průserářů” a hodně jejich póz jsem jim nikdy „nežral”, ale přesto čas od času dostanu chuť na trochu jejich chytlavého, přidrzlého rock’n’rollu, a to pak rád sáhnu po některém jejich albu a po "Shout At The Devil" nejraději...
(Pro mě nejlepší od nich, proto čtyři hvězdy.)

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Shout At The Devil
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe


Saxon - Crusader
2011-04-23

Saxon / Crusader

4 stars

Ačkoliv patří album "Crusader" k mým oblíbencům, jenom chválit ho nebudu...
Mám k němu sice nostalgické pouto, spojené s jeho koupí na brněnské burze za Janáčkovým divadlem, hned po vyjití v 84. roce. Šlo navíc o první desku od Saxon, již jsem si pořídil (nikoliv o první, kterou jsem od nich slyšel).

Přesto tuto nahrávku označím za nevyrovnanou a rozporuplnou. Určitě na tom má svůj podíl doba vzniku a sílící popularita hairmetalového importu z USA, i snaha kapely hrát podobně. V mnoha skladbách je slyšet odklon od původní britské nové vlny a naopak příklon k zámořskému „blýskavému” hard and heavy. Jiné si však uchovaly více „staroby” a v tom je asi největší kámen úrazu – jistá roztříštěnost a nesourodost alba. Tak tu vedle sebe koexistují „nezapomenutelné klasické fláky” i slabší kousky, zbytečně srážející celkový dojem z desky. (Toto „tápání” naštěstí skupina překonala a našla si svou „cestu za oceán”, což se plně projevilo na výtečném albu z následujícího roku.)

Co ale rozhodně hodnotu nahrávky zvyšuje, je titulní skladba. I s předehrou, něco přes sedm a půl minuty dlouhý opus, jenž patří k tomu nejlepšímu, v dnes již dost bohatém repertoáru skupiny. Klidně by se dalo říct, že tohle album má smysl, už jen kvůli písni "Crusader".
A protože i mezi ostatními songy se ještě najde pár povedených, není to špatný počin. Nejlepší ovšem také ne.

Zato za favorita na post nejvyšší může být považován díky obalu, který patří k nejpovedenějším, jaké kdy skupina měla.
Taky kvůli tomu své tři a půl hvězdy zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Saxon - Crusader
» popis a diskografie skupiny Saxon


Saxon - Innocence Is No Excuse
2011-04-23

Saxon / Innocence Is No Excuse

5 stars

Od poloviny 80. let vzrůstající obliba „amerického” glam metalu zapříčinila větší či menší změny stylového směřování mnoha evropských spolků a (podle mě) to často bylo spíš „na škodu věci”...

K těm, jimž nový směr ublížil, bych ze známějších přiřadil švýcarské Krokus, německé Accept, z Britů například Tokyo Blade; naopak ti, kdož tu změnu ustáli, nebo jim dokonce (alespoň na chvíli) prospěla, byli Def Leppard, „nestoři” Whitesnake a například také Saxon, zejména se svým albem "Innocence Is No Excuse".

Pro mě byla tato deska na dlouhou dobu nejlepší nahrávkou skupiny vůbec a i dnes, kdy už to neplatí, patří mezi mých „TOP5” od „Sasů”. Pro úplnost musím dodat, že v 90. letech kapela nezůstala v centru mé pozornosti, takže jsem její počiny z té doby nesledoval tak, abych je mohl regulérně posuzovat a hodnotit; znám lépe zas až alba z tohoto tisíciletí...

Ale zpět k „Nevinnosti, která není omluvou”...

První strana nemá chybu. Výborný začátek úvodní "Rockin’ Again" doslova „vtáhne do děje”; a že se toho děje dost! Jedna pecka střídá druhou, melodické a šlapající skladby s hutnými riffy, patřičně tvrdé i chytlavé, technicky výborně zvládnuté; jen už ne tak „neučesané”, jako na albech z počátku 80. let (1980 - 1982), což je pro mne jediný, lehounký stín, na jinak oslňující záři této nahrávky...

Také druhá strana začíná skvěle. "Broken Heroes" je jednoznačný hit a velice kvalitní píseň, navíc s textem „k zamyšlení”... Ani další věci strany B nejsou vyloženě špatné, přeci jen však za „áčky” poněkud zaostávají; řekl bych, že jim chybí nápaditost a pestrost předchůdců, takže se zdají navzájem podobnější anebo přesněji, střiženy podle stejné šablony... Nedokážu to lépe vyjádřit a i když je od sebe lze rozlišit, splývají mi v jeden celek, který začíná dokonce nepatrně nudit...

I přesto ale nebudu s udělením 5 hvězd váhat, protože první strana si jich zaslouží alespoň 6, druhá 4 (a díky "Broken Heroes" 4,5), takže je to jasné...

» ostatní recenze alba Saxon - Innocence Is No Excuse
» popis a diskografie skupiny Saxon


Saxon - Strong Arm Of The Law
2011-04-23

Saxon / Strong Arm Of The Law

5 stars

Saxon byli a zůstanou jednou z těch významnějších kapel NWOBHM a jejich alba z 80. let budou už napořád patřit k tomu nejlepšímu, co v té době vyšlo. Tak to aspoň vidím a slyším já, a nic s tím neudělá ani „velkohubé” prohlášení „mistra” Vlasty Henycha kdysi ve Sparku, že „Saxon jsou a byli naprosto zbytečnou kapelou” (myslím, že spolu s Judas Priest nebo Iron Maiden, to si už nepamatuju přesně)...

Mezi alby z let 1979 až 1985 vévodí „triumvirát” Wheels Of Steel, Strong Arm Of The Law a Denim And Leather. A já osobně mám z nich tří nejraději právě druhou z „osmdesátek”, STRONG ARM OF THE LAW, ač jsem se k ní dostal až hodně později (myslím někdy koncem 90. let).

Celá deska je neuvěřitelně „nadupaná” – dravá, rychlá, tvrdá, přitom melodická a chytlavá.

Nebudu rozebírat všech 8 (výtečných) skladeb, ale nemohu nezmínit první dvě, které bych si vybral, kdybych měl mít z této skvělé desky jen „singl”. (I tak bych z toho asi „nespal”, protože by mi chyběly titulní vál, "Dallas 1 PM", "20 000 Feet", "Sixth Form Girls" a taky obě zbývající písně.)

Hodnocení „pětkou” je, myslím, jasné, neodpustím si však jednu uštěpačnost na závěr:
Jak je na tom teď „naprosto zbytečná” skupina Saxon, a kdepak máš plagiát (mých oblíbených) Venom, svůj Törr, drahý Vlastíku...?

» ostatní recenze alba Saxon - Strong Arm Of The Law
» popis a diskografie skupiny Saxon


Mötley Crüe Old - Girls Girls Girls
2011-04-21

Mötley Crüe Old / Girls Girls Girls

4 stars

Už od prvního poslechu se mi deska líbila víc, než její předchůdkyně. Není ani divu, když hned první tři skladby patří k pětici nejlepších, jež na albu najdeme. Celkový zvuk nahrávky je drsnější, a ačkoliv melodie jsou tu opět výrazné a nepřeslechnutelné, dominují zde hlavně vynikající, tvrdé riffy (podobně jako na prvních dvou albech skupiny), což byla po „popovém střihu” minulé "Theatre Of Pain" velmi příjemná změna „ohozu”... (I z šatníku kapely zmizely krajky a barevné hadříky, aby znova udělaly místo džínám a kůži.)

Kromě, již zmíněných, prvních tří věcí, úvodní "Wild Side", titulní "Girls Girls Girls" a rovněž skvělé "Dancing On Glass", mou pětici nejoblíbenějších doplňuje ještě chytlavá "All In The Name Of...", s poněkud „choulostivým” textem, a vynikající balada "You’re All I Need". Také u ní může text poněkud šokovat... Nejedná se totiž o typické vyznání lásky, ale o zpověď mladíka, zavřeného za vraždu své milované...
Tím ale pro mne, bohužel, výčet výborných písní končí a opakuje se situace, jako na předchozím počinu; zbytek desky jsou slabší až vycpávkové záležitosti...

Protože však tři skladby, ze jmenované pětice povedených, patří k mým největším favoritům v celém repertoáru Mötley Crüe (konkrétně první, devátá a třetí, v tomto pořadí), zaokrouhlím tentokrát tři a půl hvězdičky směrem nahoru.

Pozn.:
Za zmínku také stojí dvojice (z pěti) bonusů, umístěných na CD vydaném v roce 2003, konkrétně sympatická balada "Rodeo", kterou kapela na původní vydání neumístila proto, aby jej dvě pomalé písně příliš „nezměkčovaly”, dále pak živá verze "All In The Name Of..." (přejmenovaná na "All In The Name Of Rock...") z koncertu v Moskvě.

» ostatní recenze alba Mötley Crüe Old - Girls Girls Girls
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe Old


Mötley Crüe Old - Theatre Of Pain
2011-04-21

Mötley Crüe Old / Theatre Of Pain

3 stars

Tohle album jsem si přivezl po jeho vydání z Budapešti (a vyšlo mě asi na „dvě a půl kila”, zatímco na burze se prodávalo za 4!) a celkem se mi líbilo... Je ale fakt, že opravdu „povedených” písní (podle mého gusta) je tam jen polovina, zbytek jsou spíše průměrné až vycpávkové záležitosti. A navíc, abych si tu kritiku odbyl naráz, jedna z těch pěti podařených je coververze od skupiny Brownsville Station z roku 1974 – "Smokin’ In The Boys Room" (doporučuji poslechnout či kouknout i na originál – názor, čí verze je lepší, si udělejte každý sám); mimo jiné jde o jeden ze dvou (jen!) hitů této (jinak celkem komerčně úspěšné) desky. Druhým je velice podařená balada "Home Sweet Home". Moji TOP5 „Divadla bolesti” spolu s výše jmenovanými tvoří ještě úvodní (nedoceněná) "City Boy Blues", „stadiónovka” "Tonight (We Need A Lover)" a svižně šlapající "Use It Or Lose It"...

Když zprůměruji pět čtyř- až pětihvězdičkových skladeb s pěti dvou- až tříhvězdičkovými, vychází mi něco málo pod tři a půl; vzhledem ke „změně šatníku”, kdy kůži, nýty a řetězy nahradily růžové leginy, bílé kraječky, podvazky, puntíkované šátky a blyštivá bižuterie, se zaokrouhlením dolů neváhám ani vteřinu...

» ostatní recenze alba Mötley Crüe Old - Theatre Of Pain
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe Old


Mötley Crüe Old - Shout At The Devil
2011-04-21

Mötley Crüe Old / Shout At The Devil

4 stars

Tahle banda dosáhla celkem slušných úspěchů jak doma, v Americe, tak i ve zbytku světa... I když už jejich prvotina docela „slušně bodovala”, teprve dvojka "Shout At The Devil" byla, pro mě, tím pravým zásahem „do černého” (což je mimochodem i barva obalu původního vinylového vydání, s taky černým, ale lesklým, obráceným pentagramem, a rudě napsaným jménem skupiny a názvem desky). Oproti, o dva roky starší, "Too Fast For Love" mi „třiaosmdesátka” připadá nápaditější, vyzrálejší, přitom ale pořád ještě dostatečně syrová, divoká a neuhlazená... To se o následující "Theatre Of Pain" z roku 1985 říct nedá, ačkoliv komerční úspěch jí upřít nelze...

Na "Shout At The Devil" se kromě titulní skladby (a vlastně i úvodní, nepočítáme-li intro "In The Beginning") nachází i další „hity”, které jsou součástí koncertních play-listů, stejně jako nejrůznějších kompilací kapely, a to "Looks That Kill" („opatřená” i videoklipem) a "Too Young To Fall In Love" (taky s klipem). Ale tím výčet podařených songů nekončí, naopak by tu měly být jmenovány všechny (svižná "Bastard" či "Red Hot", valivá "Knock 'Em Dead, Kid", závěrečná "Danger" a taky ostatní), včetně baladické instrumentálky "God Bless The Children Of The Beast".

Nemůžu říct, že bych byl nějakým velkým fandou téhle smečky „průserářů” a hodně jejich póz jsem jim nikdy „nežral”, ale přesto čas od času dostanu chuť na trochu jejich chytlavého, přidrzlého rock’n’rollu, a to pak rád sáhnu po některém jejich albu a po "Shout At The Devil" nejraději...
(Pro mě nejlepší od nich, proto čtyři hvězdy.)

» ostatní recenze alba Mötley Crüe Old - Shout At The Devil
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe Old


W.A.S.P. - W.A.S.P.
2011-04-20

W.A.S.P. / W.A.S.P.

4 stars

Debut divouse Blackieho a jeho bandy jsem slyšel krátce po vyjití v roce 1984, který byl mimochodem na vynikající alba převelice štědrý...

Album se mi hned zalíbilo, i když nemůžu říct, že bych si okamžitě oblíbil všechny jeho skladby. Své způsobila jistě také sympatická image kapely, ovšem ani ta nebyla, podobně jako hudba, ničím tolik neobvyklým či převratným; osobitý hlas frontmana Lawlesse však bezpečně odlišil skupinu od ostatních, což dělá hodně, a rovněž „punkový závan” působil v muzice dobře.

Mezi původní desítkou písní u mě patřilo (a dodnes patří) první místo polobaladě "Sleeping (In The Fire)", druhé pak hutné "L.O.V.E. Machine" a třetí (tehdy úvodní) "I Wanna Be Somebody". Povedené byly ale i další věci, jako "On Your Knees", "Tormentor", "The Torture Never Stops" nebo "Hellion".
Zařazení tří bonusů na CD vydání v roce 1997 jsem uvítal, ačkoliv umístění skladby "Animal (Fuck Like A Beast)" na samý začátek nahrávky mně trochu vadilo. Přestože tam původně patřila a nebýt zásahu nahrávací společnosti, tak by tam i byla, mám víc zažitou zcenzurovanou LP verzi bez ní. Jinak mě ze zmíněné trojice bonusů nejvíc bere coververze hitu Rolling Stones "Paint It Black"...

I s odstupem času považuji eponymní album skupiny (ať s bonusy, nebo bez nich) za nejzajímavější a mé nejoblíbenější od W.A.S.P., což způsobil také fakt, že se v té „úrodě čtyřiaosmdesátého” neztratilo.

» ostatní recenze alba W.A.S.P. - W.A.S.P.
» popis a diskografie skupiny W.A.S.P.


Bon Jovi - Blaze of Glory (Jon Bon Jovi)
2011-03-19

Bon Jovi / Blaze of Glory (Jon Bon Jovi)

4 stars

Motto:
„Nejlepší album skupiny BON JOVI, protože není od ní.”

Bon Jovi byli a jsou vyloženě „stadiónová” kapela pro široké masy, která hrála a hraje líbivý popík, tvářící se tvrdě, díky metalovějším aranžím a zvuku. To neznamená, že by se mi některé jejich hity taky nelíbily; jako první jsem od nich slyšel v roce 1982 "Runaway" a dodnes ji mám rád. Na druhou stranu bych si ale nikdy nepořídil jejich řadové album (jednou jsem to udělal a hned „šlo”), leda dobrý výběr...

A už se dostáváme k "Blaze Of Glory"...
Sólová nahrávka frontmana skupiny Johna Francise Bongioviho (alias Jona Bon Joviho) se, podobně jako o sedm let mladší "Destination Anywhere", od produkce jeho domovské kapely přeci jen v lecčem liší. Společným jmenovatelem je jistě hlas zpěváka, který mi byl vždycky sympatický (a myslím, že má na úspěchu písní, v nichž zní, velký podíl), taky autorský rukopis Jona je znát. Ale celková westernová nálada, neúčast dalších členů (hlavně Richieho Sambory) a tím absence jejich vlivu na aranže skladeb, stejně jako pestrá směsice hostů, často zvučných jmen, to všechno dost odlišuje toto album od „pravých Bondžováren”.
Právě duch Divokého západu je tím hlavním kořením, které dodává novou chuť celému počinu; ať už jde o indiánské motivy anebo vliv country, inspirace westernem "Young Guns II" (kde si Jon i zahrál) albu sluší...

Ve své sbírce ho mám taky a považuji jej za excelentní přírůstek.

» ostatní recenze alba Bon Jovi - Blaze of Glory (Jon Bon Jovi)
» popis a diskografie skupiny Bon Jovi


Manowar - Fighting the World
2011-03-18

Manowar / Fighting the World

4 stars

Ano, páté album skupiny Manowar je „komerční”; zejména "Carry On" je „rádiovka”, jak vyšitá.

Po tříletém čekání na následovníka dvou vynikajících alb z 84. roku, pro mne bylo "Fighting The World" docela zklamáním. Určitá „podobnost” s KISS (nemyslím obalem, ale hudbou – nejvíc ve druhé "Blow Your Speakers", i v ostatních z A-strany desky) však leccos zachránila. (Pochopitelně mám na mysli KISS z druhého, „metalového” období, kolem alb "Creatures Of The Night" a "Lick It Up".)

Za nejlepší považuji první skladbu na druhé straně, "Defender", kde je opět ke slyšení legendární Orson Welles. (To by býval byl „dědeček” pro vyprávění ve "The Warriors Prayer" na "Kings Of Metal" z 88. roku!) Paradoxně, tato skladba pochází již z doby debutu "Battle Hymns", tj. z roku 1982, což se v bookletu CD nedočtete, ale na vnitřním obalu LP ano.
I zbytek druhé strany se nese víc v „manowarovském” duchu, takže další radio-friendly songy, jako na první, tady nejsou...

Hodnotil bych tuto nedlouhou nahrávku (se svými necelými 35 minutami druhou nejkratší od Manowar) jako dobré, nikoliv zásadní dílo, díky podmanivé "Defender", již považuji za jednu z nejlepších písní kapely vůbec, jde o excelentní přírůstek do každé sbírky.

» ostatní recenze alba Manowar - Fighting the World
» popis a diskografie skupiny Manowar


Manowar - Sign of the Hammer
2011-03-17

Manowar / Sign of the Hammer

5 stars

Stejně, jako první z obou alb čtyřiaosmdesátého roku, rovněž následovníka, s poněkud atypickým obalem, řadím v diskografii Manowar nejvýše.
To, která nahrávka se dostane na první místo, dávno neřeším, téměř pravidelně se tam střídají, v závislosti na mé momentální „chuti” a náladě...
(Stejně jsem na tom s dvojicí, pro mě nejzásadnějších alb "Restless And Wild" a "Balls To The Wall", německých Accept.)

Oproti předchůdci je "Sign Of The Hammer" o něco méně prudká a syrová, ovšem po výborném otvíráku o tom, že správní chlapi hrají na maximální hlasitost, přichází „Zvířata”, která ze svého nitra vypustili muzikanti, takže o divokost zase není nouze.
Pak se rozezní jedna z mých velmi oblíbených skladeb, "Thor (The Powerhead)"; jak je patrno z názvu, pojednává o bohu hromu, deště a plodnosti země, druhém nejdůležitějším z Ásů, o Thorovi; takže zase vikinská tématika...
A další je ještě lepší... "Mountains" – skoro osmiminutová, monumentální, zprvu pomalá, ale nádherná píseň, která v sobě opravdu ukrývá mohutnost a majestát horstva; na důkaz své síly, v závěrečné minutě a půl, posluchače zasype lavinou kamení a těžkých balvanů...
Začátek druhé strany LP desky (v případě CD jen) pátá, titulní skladba, znovu trochu rozproudí krev a nabije energií, podobně, jako šestá „Přísaha”, určitě opravdovější (a dost jiná), než kterou jsme kdysi skládali my, na konci přijímače...
Následuje „obligátní”, ale ještě pořád snesitelná, instrumentálka "Thunderpick", na niž plynule naváže další bomba, v podobě závěrečné, sedmiminutové parády "Guyana (Cult Of The Damned)". Opět velice tvrdá a zároveň melodická záležitost, jejíž text pojednává o hromadné sebevraždě, více než devíti set členů sekty Chrám lidu, kterou založil a vedl James Warren „Jim” Jones, a jež se odehrála 18. listopadu 1978 v Jonestownu, v jihoamerické Guyaně... (Lepší závěr mohla být snad jedině "Mountain".)

Obliba obou alb z 84. roku mezi fandy (a nutno podotknout, že zcela zasloužená) je patrna i z hojného zastoupení většiny songů v koncertních playlistech a na různých kompilacích, jejichž počet se začal zvyšovat s klesajícím množstvím kvalitního nového materiálu, kdysi výborné kapely.
Tohle je druhý vrchol, nad nějž se už Manowar nedostali; potom to začalo jít (zprvu) pomalu, ale jistě z kopce...

» ostatní recenze alba Manowar - Sign of the Hammer
» popis a diskografie skupiny Manowar


Manowar - Hail to England
2011-03-16

Manowar / Hail to England

5 stars

Ač stará „Válečná loď” (anglicky man-of-war, stažený tvar man-o’-war) dávno vystřílela své ostré náboje a těžké kanóny vyměnila za kapslovky, dnes možná dokonce i za špuntovky, její někdejší palebná síla je nezpochybnitelná.
Stejně tak už jí nikdo nevezme všechny ty vítězné bitvy na hudebním poli, po nichž zůstaly skvělé nahrávky, jako zářezy na pažbě…
A jedním z nich je bezesporu sice nejkratší, zato však jedno z nejlepších alb skupiny, "Hail To England" z roku 1984.

Pro mě tato nahrávka, spolu s následující, představuje vrchol tvorby Manowar. Ne, že by další desky z 80. let byly nějaké špatné, pár podařených věcí jsem dokázal objevit i na obou počinech z 90. let, ale v čtyřiaosmdesátém měli Manowar (aspoň v mých očích) své nejúspěšnější tažení po metalových bojištích.

Výstižnější překlad názvu alba, než „Sláva Anglii”, by byl „Krupobití na Anglii”, protože lépe vystihuje, co se na třiatřiceti minutách a necelých třiceti sekundách odehrává (ačkoliv skupina měla nejspíš na mysli ten první význam).
Šest skladeb přeměněných v šest nájezdů čtyř berserků, po kterých následuje pomalý, ale majestátní pochod vítězů porobenou zemí, v podobě závěrečné sedmé...
Nebudu ztrácet čas chválením všech písní, slabotu na této silné nahrávce nenajdete (na tak krátké ploše by to bylo neodpustitelné); také instrumentální (především) baskytarová „exhibice” kapelníka a hlavního (téměř výhradního) autora hudby, je tu v pohodě a nenudí (což později přestalo platit). Nejraději mám první tři písně a závěrečnou skoro „devítiminutovku”.

DeMaiovy texty na "Hail To England" čerpají inspiraci z vikinské mytologie (valkýry, berserkové, Ásgard a Odin v "Blood Of My Enemies" a "Kill With Power"), z legendy o králi Artušovi (grál zmíněný v titulní "Hail To England"), případně koketují s okultismem ("Each Dawn I Die", "Bridge Of Death"); k hudbě i samotným muzikantům pasují opět výtečně...

Když jsem toto album v 84. slyšel poprvé, hned mě zaujalo, a katapultovalo pro mne neznámou kapelu na špici, mezi mé největší oblíbence té doby, Accept, Iron Maiden a Mercyful Fate. A líbí se mi dodnes, přestože kapela Manowar je pro mě „mrtvou záležitostí” už víc, než dekádu...

» ostatní recenze alba Manowar - Hail to England
» popis a diskografie skupiny Manowar


Cirith Ungol - King Of The Dead
2011-02-21

Cirith Ungol / King Of The Dead

5 stars

Také druhá deska Američanů Cirith Ungol patří k těm povedenějším a hlavně velice osobitým počinům 80. let.
Docela početný zástup fanoušků, této již neexistující skupiny, a také odborná kritika, ti všichni vyzdvihují z celé diskografie kapely, jednotně, právě tuto nahrávku.

Oproti debutu "Frost And Fire" je album "King Of The Dead" ještě metalovější, přesto si dál zachovává výrazný rukopis Cirith Ungol – výborné rify a působivá sóla Jerryho Foglea, Flintovu nepřeslechnutelnou basu i tepající rytmiku Roba Garvena, především však nezaměnitelný ječivý vokál Tima Bakera…
Ačkoliv skupinu opustil druhý kytarista a klávesista Greg Lindstrom, přispěl na album výbornou, přes osm a půl minuty dlouhou skladbou "Finger Of Scorn" a spolupodílel se také na dalších dvou – úvodní "Atom Smasher" a závěrečné "Cirith Ungol". Jinak se na „Králi mrtvých” autorsky nejvíce činil „debutant z minulé desky”, zpěvák Tim Baker, čemuž je často přisuzován onen větší příklon ke kovovějšímu zvuku.

Na ploše necelých šestačtyřiceti minut se nachází osm kompozic, z nichž pouze jedna má pár sekund pod čtyři minuty. Střídání temp zvyšuje pestrost, už tak dost „barevné” hudby, hodně zajímavě působí rovněž zařazení předposlední instrumentálky, Bachovy „Tokáty D-mol”. Kromě ní, a již zmíněných "Finger Of Scorn" s "Cirith Ungol", jsou velmi vydařené skladby "Master Of The Pit", titulní "King Of The Dead", ale ani další určitě neklesají pod laťku nadprůměrnosti.

Když jsem v roce 1984 překonal počáteční „potíže se zpěvem” a „naladil se” na Tima Bakera a jeho osobitý projev, stal jsem se jedním z řady uctívačů této kultovní smečky, ke které jsem nenašel obdobu, jak starší, tak novější.
Je to (pro mě) prostě unikát…

» ostatní recenze alba Cirith Ungol - King Of The Dead
» popis a diskografie skupiny Cirith Ungol


Synkopy - Sluneční hodiny
2011-02-16

Synkopy / Sluneční hodiny

5 stars

Neodolal jsem tomu, abych taky „nezrecenzoval” mou oblíbenou desku a jednu z nejlepších v historii české a slovenské populární hudby vůbec, „SLUNEČNÍ HODINY”.

Od prvních tónů intra „Introdukce”, až po závěrečnou věc, „Toulka je oblá”, jsou uši i duše krmeny tak vydatnou porcí chutné a výživné potravy, že začíná hrozit přesycení. Ale zkuste se přejíst božskou ambrózií...
Nemá smysl se rozepisovat o jednotlivých skladbách, je potřeba si album poslechnout a jeden hned ví, o čem je řeč... (Samozřejmě, že nahrávka nemusí oslovit každého, kdo ale aspoň trochu může i art rock, neměl by zůstat nezasažen...)
Album funguje jako celek a nemá tedy moc smysl vybírat jednotlivé písně, potenciální hit je ale „Černý racek” (a kdysi byl i vysílán v televizi).
Nesmí se ani zapomenout na vynikající Vrbovy texty (je to holt básník), které výborný dojem z hudby ještě umocňují...

Podtrženo, sečteno: 555 hvězd a planet

P.S. A byl to „mazec” i naživo!

» ostatní recenze alba Synkopy - Sluneční hodiny
» popis a diskografie skupiny Synkopy


Bronz - Zimní království
2011-02-16

Bronz / Zimní království

3 stars

Váněho mám rád hlavně ve „všech podobách Progresů”, ale ani jeho „trucpodnik” Bronz (založený v roce 1981) nebyl špatný... Možná dokonce v lecčem konkurenční Progres 2 a jeho „Třetí knihu džunglí” předčil, ačkoliv ve většině věcí jim jen „šlapal na paty”...

„Zimní království” si pamatuji z koncertů a musím s lítostí říct, že to bylo jiné „Zimní království”, než jaké pak asi po pěti letech vyšlo na desce. Ta z původního obsahuje jen tři skladby („Zimní království”, „Černobílá” a „Hlídač svítání”), které samostatně nevyzní zdaleka tak dobře a silně, jako když byly součástí komponovaného pořadu na motivy pohádky H. Ch. Andersena „Sněhová královna” (hodně za to mohou i novější, pozměněné aranže). Zejména poslední jmenovaná, „Hlídač svítání”, patřila na koncertech k mým velmi oblíbeným, na albu na mě však působí již jako pouhý odvar původní verze... Texty, které „měl na svědomí” MUDr. Ivan Huvar (mj. taky člen brněnského Folk Teamu), byly velice dobré; věci z pera Soni Smetanové takových kvalit nedosahují (ale nic proti nim, ani ty nejsou špatné). Právě textově „Zimní království” určitě převálcovalo „progresáckou Třetí knihu” s Čortovými výtvory (Oskar Mann už byl po smrti, takže kvalita „Dialogu s vesmírem” se neopakovala).

Na koncertech Bronzu se taky plně projevily hráčské kvality klávesisty Karla Horkého (v té době už s pseudonymem Daniel Forró, kvůli shodě jména s jiným hudebníkem, tuším z filharmonie), který byl dříve členem Progres 2 a krom koncertování se podílel i na nahrávání jejich nejlepšího díla („Dialogu...”).

Koncerty Bronzu byly děleny do 2 částí; jednu tvořily „samostatné” skladby skupiny, také ty, jež Váně napsal jako člen Progress Organization či Barnodaj, nebo i Progres 2 (zejména „Planeta Hieronyma Bosche II”, překřtěná fanoušky na „Heroin” a soudruhy zakázaná – přesněji její text), rovněž byly zařazovány coververze; v druhé části pak zaznělo kompletní „Zimní království”.

Ač se skupině vcelku slušně dařilo, hodně koncertovala a stihla vydat 2 singly (1982, 1983), doba rockové hudbě nepřála; po vyjití „prokomunisticky mravokárného” článku „Nová vlna se starým obsahem” v Tribuně (1983), kde mezi jinými zmiňovanými figuroval i Bronz, byla kapela nucena činnost ukončit. (Existenci spolku nezachránil ani změněný název na „Pavel Váně se skupinou”...)

Až se situace „trochu uklidnila”, nahrál P. Váně s pomocí několika kolegů ve svém studiu toto LP, které potom roku 1986 vyšlo.

Jak už jsem zmínil výše, poněkud odlišné aranže původních písní, ale i jistá změna hudebního cítění a směřování autora (P. Váněho) zapříčinily, že nahrávka nesplnila (moje) očekávání... Také prostor, který na ní dostal „virtuóz” Forró, je žalostně malý a skladbám to uškodilo; v jedné či dvou dokonce vůbec nehraje (je pravdou, že v té době měl již jiné priority – po dokončení studií kompozice na JAMU se věnoval skládání vlastní elektronické hudby, doktorandskému studiu a dalším aktivitám - dnes žije už 8. rok v Japonsku, kde koncertuje i skládá).

Osobně si myslím, že tato nahrávka měla vyjít jen „pod hlavičkou” Pavel Váně, zmínka o Bronzu je zavádějící (až nemístná – původní bubeník R. Lašek hraje pouze v jediné skladbě na perkuse, jinak bubnuje P. Váně, a moc bych za to nedal, že někde i automat, o K. Horkém alias D. Forró již byla řeč...).

Není to vyloženě špatné album a líbí se mi, 5 hvězd by si ale zasloužilo „to pravé”, původní „Zimní království” (kdyby bylo vyšlo); tohle je jenom za slabší 3.

» ostatní recenze alba Bronz - Zimní království
» popis a diskografie skupiny Bronz


Osbourne, Ozzy - The Ozzman Cometh
2011-02-13

Osbourne, Ozzy / The Ozzman Cometh

2 stars

Mám Ozzyho rád, ale tohle nemusel... (No, Sharon, jako správná manželka, chtěla asi zvýšit rodinný rozpočet, či co...) Pro mě naprosto zbytečné album (chcete-li výběr)...

Jediná nová věc (Back On Earth), kterou shledávám průměrnou jen pro mé „vlastenectví” – z důvodu, že klip k ní byl natáčen v naší republice, konkrétně v Práglu, a není špatný (jinak bych řekl spíš podprůměrná píseň, kde Ozzy „vykrádá sám sebe”)... Jako výběr nic moc, podle mě nelogicky promíchaný s hity z éry Black Sabbath... (Vím, že je Ozzy na koncertech vždycky hrál, ale na "Best Of Ozzy" mi neseděly ani v 82. roce, na 2LP "Speak Of The Devil").

Paradoxně ale to nejlepší na tomto počinu jsou právě dvě předtím nezveřejněné nahrávky „sabaťáckých pecek” Black Sabbath a War Pigs, ve velice syrovém provedení... Díky nim tomu dávám 2 hvězdy (za každý song jednu), protože tady stačilo vydat „singl”.

P.S. Bonus verzi neznám, takže jen hádám, že by ty dvě dosud nepublikované verze klasických „sabaťáren” hodnocení mohly zvednout, ale Ozzyho povídání zase zrovna tak shodit... (Místo SP tedy EP...?)

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - The Ozzman Cometh
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Osbourne, Ozzy - The Ultimate Sin
2011-02-13

Osbourne, Ozzy / The Ultimate Sin

4 stars

Tato deska je hodně dobrá a hlavně „vypiplaná”, sám Ozzy o ní ale mluvil s despektem... Tak nějak se mu nelíbily ty úpravy ve studiu a dlouhá doba, již zabraly. Já asi tuším na co narážel, trošku tam tu „sterilnost” a technickou preciznost cítím. Samozřejmě, že to nemusí být na závadu, a je na každém posluchači, jak to cítí a bere on.

Za sebe můžu říct, že ji za Ozzyho „nej” nepovažuji, ale mezi mých TOP5 od něj se vleze. Sympatický je titulní „otvírák”, čtverka alias „poděkování Bohu za bombu”, taky osmá „Blázen jako ty” a samozřejmě závěrečný (9.) hit „Výstřel ve tmě”. Skladby 2, 3, 5 a 6 jsou ale jen slušný průměr... Zcela záměrně jsem si na závěr nechal to nejlepší (aspoň pro mě) z tohoto alba, a jeden z mých nejoblíbenějších Ozzyho válů vůbec, sedmou zabijáckou nádheru „Zabiják obrů”... O té nemá cenu psát, ta se musí poslouchat... (Má i výborný text.)

Normálně bych dal desce slušné tři hvězdičky, díky "Killer Of Giants" to jsou tučné čtyři hvězdy!

P.S. Svou roli při mém hodnocení tohoto alba hraje jistě i fakt, že v roce 1986 vyšlo dost výborných desek, takže konkurence byla veliká...

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - The Ultimate Sin
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Saxon - Crusader
2011-02-10

Saxon / Crusader

4 stars

Ačkoliv patří album "Crusader" k mým oblíbencům, jenom chválit ho nebudu...
Mám k němu sice nostalgické pouto, spojené s jeho koupí na brněnské burze za Janáčkovým divadlem, hned po vyjití v 84. roce. Šlo navíc o první desku od Saxon, již jsem si pořídil (nikoliv o první, kterou jsem od nich slyšel).

Přesto tuto nahrávku označím za nevyrovnanou a rozporuplnou. Určitě na tom má svůj podíl doba vzniku a sílící popularita hairmetalového importu z USA, i snaha kapely hrát podobně. V mnoha skladbách je slyšet odklon od původní britské nové vlny a naopak příklon k zámořskému „blýskavému” hard and heavy. Jiné si však uchovaly více „staroby” a v tom je asi největší kámen úrazu – jistá roztříštěnost a nesourodost alba. Tak tu vedle sebe koexistují „nezapomenutelné klasické fláky” i slabší kousky, zbytečně srážející celkový dojem z desky. (Toto „tápání” naštěstí skupina překonala a našla si svou „cestu za oceán”, což se plně projevilo na výtečném albu z následujícího roku.)

Co ale rozhodně hodnotu nahrávky zvyšuje, je titulní skladba. I s předehrou, něco přes sedm a půl minuty dlouhý opus, jenž patří k tomu nejlepšímu, v dnes již dost bohatém repertoáru skupiny. Klidně by se dalo říct, že tohle album má smysl, už jen kvůli písni "Crusader".
A protože i mezi ostatními songy se ještě najde pár povedených, není to špatný počin. Nejlepší ovšem také ne.

Zato za favorita na post nejvyšší může být považován díky obalu, který patří k nejpovedenějším, jaké kdy skupina měla.
Taky kvůli tomu své tři a půl hvězdy zaokrouhlím nahoru.

» ostatní recenze alba Saxon - Crusader
» popis a diskografie skupiny Saxon


Saxon - Innocence Is No Excuse
2011-02-05

Saxon / Innocence Is No Excuse

5 stars

Od poloviny 80. let vzrůstající obliba „amerického” glam metalu zapříčinila větší či menší změny stylového směřování mnoha evropských spolků a (podle mě) to často bylo spíš „na škodu věci”...

K těm, jimž nový směr ublížil, bych ze známějších přiřadil švýcarské Krokus, německé Accept, z Britů například Tokyo Blade; naopak ti, kdož tu změnu ustáli, nebo jim dokonce (alespoň na chvíli) prospěla, byli Def Leppard, „nestoři” Whitesnake a například také Saxon, zejména se svým albem "Innocence Is No Excuse".

Pro mě byla tato deska na dlouhou dobu nejlepší nahrávkou skupiny vůbec a i dnes, kdy už to neplatí, patří mezi mých „TOP5” od „Sasů”. Pro úplnost musím dodat, že v 90. letech kapela nezůstala v centru mé pozornosti, takže jsem její počiny z té doby nesledoval tak, abych je mohl regulérně posuzovat a hodnotit; znám lépe zas až alba z tohoto tisíciletí...

Ale zpět k „Nevinnosti, která není omluvou”...

První strana nemá chybu. Výborný začátek úvodní "Rockin’ Again" doslova „vtáhne do děje”; a že se toho děje dost! Jedna pecka střídá druhou, melodické a šlapající skladby s hutnými riffy, patřičně tvrdé i chytlavé, technicky výborně zvládnuté; jen už ne tak „neučesané”, jako na albech z počátku 80. let (1980 - 1982), což je pro mne jediný, lehounký stín, na jinak oslňující záři této nahrávky...

Také druhá strana začíná skvěle. "Broken Heroes" je jednoznačný hit a velice kvalitní píseň, navíc s textem „k zamyšlení”... Ani další věci strany B nejsou vyloženě špatné, přeci jen však za „áčky” poněkud zaostávají; řekl bych, že jim chybí nápaditost a pestrost předchůdců, takže se zdají navzájem podobnější anebo přesněji, střiženy podle stejné šablony... Nedokážu to lépe vyjádřit a i když je od sebe lze rozlišit, splývají mi v jeden celek, který začíná dokonce nepatrně nudit...

I přesto ale nebudu s udělením 5 hvězd váhat, protože první strana si jich zaslouží alespoň 6, druhá 4 (a díky "Broken Heroes" 4,5), takže je to jasné...

» ostatní recenze alba Saxon - Innocence Is No Excuse
» popis a diskografie skupiny Saxon


Motörhead - Bomber
2011-02-05

Motörhead / Bomber

5 stars

Další „klasická” deska hodně důležité kapely tvrdšího bigbítu...

Oproti předchůdci "Overkill" se mi album "Bomber" zdá malinko slabší, hlavně kvůli menší „vyrovnanosti” kvality jednotlivých songů, přesto stále dost silné. Vedle vyložených bomb, jako jsou úvodní "Dead Men Tell No Tales", "Poison", "Stone Dead Forever" a titulní "Bomber", se na desce nachází i méně výrazné (až „zapomenutelné”) skladby. Ani ty bych však neoznačil za „úplně špatné” (ale za „trochu horší” ano)...

Taky proto, že „ESO je ještě v rukávu”, hodnotím „Bombardéra” čtyřmi a půl hvězdičkami; protože však Motörhead patří k mým velkým favoritům, zaokrouhluji nahoru.

» ostatní recenze alba Motörhead - Bomber
» popis a diskografie skupiny Motörhead


Motörhead - Inferno
2011-02-05

Motörhead / Inferno

5 stars

Hodně povedené album... Určitě nejlepší v novém tisíciletí (pochopitelně mezi ostatními „motoráckými”) a jedno z těch lepších od druhé půlky 80. let...

Hned v úvodní vypalovačce "Terminal Show" si zahostoval se svou Ibanezkou Steve Vai, jedno sólo si vystřihl také v závěru šesté "Down On Me", a ač by obě skladby „fungovaly” stejně dobře i bez něj, jde o příjemný bonus...

Celá „infernální” (tj. „pekelná”) nahrávka je dostatečně tvrdá, zároveň však melodická a taky, což u desek Motorhead nebývá vždy pravidlem, pestrá; a to i přesto, že jde o jednu z nejdelších studiových nahrávek kapely (je to dvojdeska se stopáží ke 49 minutám).

Jak už jsem zmínil v úvodu, považuji tento počin „Lemmyho bandy” za velice zdařilý a současně dost vyrovnaný, přesto zde ale jedna píseň ční nad ostatní, a to závěrečná „bluesovka” "Whorehouse Blues". Lemmy tu vyměnil svého „rickenbackera” za „španělku”, zafoukal na harmoniku a zachraptěl, podpořen druhou akustickou kytarou v rukou Phila Campbella, no a „zabluesoval” jako rodák od Mississippi. Pro mě skvělá tečka za výtečným albem... (Mimochodem k ní existuje i docela povedený klip.)

» ostatní recenze alba Motörhead - Inferno
» popis a diskografie skupiny Motörhead


Alice Cooper - Hey Stoopid
2011-02-05

Alice Cooper / Hey Stoopid

5 stars

„Hej, hlupáku!”, hlásá titul prvního alba Alice Coopera z 90. let, totéž volá v refrénu úvodní písně také sám Mistr. A spousta posluchačů, jako by ho vyslyšela, udělala ze sebe opravdu „hlupáky”, kteří nerozpoznali anebo nedocenili (případně obojí) kvalitu předkládaného materiálu, takže jeho prodejní čísla zůstala daleko za úspěchem předchůdce "Trash", ačkoli ten nebyl o nic lepší.
(Jistým vysvětlením této skutečnosti může být právě „explodující grunge mánie”...)

Stejně jako poslední počin 80. let, komerčně nejúspěšnější Cooperova nahrávka "Trash", i "Hey Stoopid" je doslova přecpáno zvučnými jmény, ať už na postu hostujících muzikantů či spoluautorů skladeb. Ani zde nelze přehlédnout vliv „hit makera” přelomu 80. a 90. let, jímž Desmond Child bezpochyby byl, z hvězdných hostů stojí za zmínku „madman” Ozzy (doprovodný zpěv v titulní skladbě, v níž je vidět i ve videoklipu), kytaristé Joe Satriani, Slash (tehdy Guns N’Roses), Mick Mars (Mötley Crüe), Steve Vai, Vinnie Moore, nebo třeba baskytarista Nikki Sixx (Mötley Crüe)...
I tady najdeme jasné hity, vlastně se dá říct, že jen stěží bychom vybrali skladby, které hitový potenciál nemají... O to víc udivuje fakt, že s výjimkou "Hey Stoopid", "Love’s A Loaded Gun" a "Feed My Frankenstein", k nimž byly natočeny klipy (v případě posledně jmenované, jde o záběry z komedie Waynův svět II), se v éteru žádné další nějak moc neobjevovaly; a to ani balady ”Burning Our Bed” či ”Die For You”...

Na rozdíl od předchozí desky, zde ale, kromě „pop metalu na mejdany” (byť kvalitního), najdeme také „klasičtější záležitosti”, třeba skvělou, závěrečnou "Wind Up Toy", anebo (alespoň pro mě) vrchol alba (a jednu z nejlepších skladeb Alice vůbec), lehce přes sedm minut dlouhou "Might As Well Be On Mars". Zprvu pomalá, procítěná záležitost, pozvolna gradující, s vynikající atmosférou i textem, parádní basovou linkou a sólem, výtečným refrénem, vokálem a... A vůbec, to se musí slyšet...
I kdyby na albu ostatní věci nestály za nic, tenhle song mu zajistí místo na výsluní... Protože tomu tak není (a ostatní písně jsou po čertech dobré), tahle deska si zaslouží víc, než záři jednoho slunce, a to rovnou sluncí pět...

(P. S. Přehlížení této výborné nahrávky je pro mě další jasný důkaz „nelogičnosti” fungování šoubyznysu a úspěšnosti v něm...)

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Hey Stoopid
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Alice Cooper - The Last Temptation
2011-02-05

Alice Cooper / The Last Temptation

5 stars

"The Last Temptation" je trošku Cooperův „návrat ke kořenům“ po „komerčnější” druhé půlce 80. a počátku 90. let.

Sám Alice se v období jeho vzniku vyjádřil asi v tom smyslu, že už bylo načase přestat psát a hrát skladby, které si budou pouštět teenageři při laškování na zadním sedadle auta (myslím byl tvrdší a řekl přímo „souložení”, ale jistě to nevím)...

Z desky, jež moc velký komerční úspěch nezaznamenala, pochází jen (pokud je mi známo) dva klipy – ke skladbám "Lost In America" a "It’s Me", přičemž druhá jmenovaná je jasný hit (kterým se však nestala)...

Za sebe doporučuji především písně "You’re My Temptation", "Stolen Prayer" (s hostujícím Chrisem Cornellem ze Soundgarden u mikrofonu – spolu s „Mistrem”), již jmenovanou „hitůvku” "It’s Me" a závěrečnou "Cleansed By Fire"; ale i úvodní "Sideshow" či následující "Nothing’s Free", čtvrtá "Bad Place Alone", anebo sedmá a osmá, "Unholy War" (opět s Cornellem) a "Lullaby", nejsou špatné... Nejslabší je, paradoxně, už také zmíněná věc "Lost In America", ačkoliv ani ta není žádný propadák.

Podtrženo, sečteno – určitě kvalitní album, čtyři a půl hvězdy zaslouží...

» ostatní recenze alba Alice Cooper - The Last Temptation
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Alice Cooper - Raise Your Fist and Yell
2011-02-05

Alice Cooper / Raise Your Fist and Yell

5 stars

Alice Cooper patří k mým oblíbencům a toto jeho album mám taky hodně rád. Rozhodně by se objevilo v první pětce.

Osobně ho vnímám, jako nejtvrdší zásek Cooperovy diskografie do konce 20. století, kde jej překonala „Brutální planeta” a její „novomilénijní” nástupce.

Po předchůdci, o rok starším come-backovém „Hroznýši” ("Constrictor"), kde se podle mě Alice trochu „hledal a sžíval s dobou” (po „ztraceném” čase, stráveném odvykací kůrou, jistě ne moc příjemnou), svou „Zdviženou pěstí a křikem”, na "Raise Your Fist And Yell", už jasně ukázal všem, a hlavně mladším souputníkům, jak hrát tehdy frčící hair metal, aby „měl koule”.

Na desce není slabé místo, co skladba, to pecka! A pěkně tvrdá (jak již bylo řečeno)... Opravdu těžko se vybírá, ale když už bych musel, vyzdvihl bych nejspíš poslední trojici; ani ne tak proto, že by snad vyčnívala hudebně nad ostatní věci na albu (to bych si protiřečil), jako z důvodu dějové návaznosti, kdy tyto tři texty tvoří jakýsi minipříběh, o sériovém vrahovi ("Chop, chop, chop"), který vzpomíná na svoji první (?) oběť ("Gail"), kterou zabil, když měla mít svatbu s jiným ("Roses On White Lace")... Geniálně morbidní vyšinutost neboli typická „kůprovina”...

Pokud jde o kritiku, ta se bohatě „nasytila” o čtyři roky starším počinem Dada, který zase moc nestrávila většina fanoušků (jsem rád, že patřím k těm, co té zvláštně kořeněné – možná až překořeněné – lahůdce přišli na chuť a labužnicky si na ní smlsli), takže teď mohla klidně hladovět a hodovat mohli „obyčejní” fanoušci. Kupříkladu já „tudle fošnu žeru dodnes”! Jasných 5 (’dyž néni víc)...

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Raise Your Fist and Yell
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


Dio - The Last In Line
2011-02-05

Dio / The Last In Line

5 stars

Podobně, jako Diův, o rok starší, první „sólový” počin "Holy Diver", také dvojka "The Last In Line" patří k tomu nejlepšímu, kde můžeme Ronnieho extra hlas slyšet... Pro mě je, navzdory rozšířenějšímu opačnému názoru, „dvojka” ještě lepší než debut.

Je sice „střižena podle stejné šablony” a nenacházejí se na ní tolik vyčnívající hity (nad zbytek věcí alba), jako "Holy Diver", "Don’t Talk To Strangers", či "Rainbow In The Dark" a "Shame On The Night", ale celá deska mi připadá vypilovanější, vyrovnanější a asi i nápaditější, než „jednička”...

WE ROCK – parádní otvírák-vypalovák...

THE LAST IN LINE – klasika, titulní song, střednětempá záležitost s výborným „intrem” a skvělou melodií...

BREATHLESS – zase trošku zrychlí, ale jen tak nenápadně, takže i když nekvapí nějak moc, skutečně „bere dech”; a opět vynikající melodie...

I SPEED AT NIGHT – tak tady už se vážně pospíchá, jak hlásá i název; jeden ještě nestačil popadnout dech od minulé skladby a už zas jede na kyslíkový dluh... (Klasicky – znovu výtečná melodie.)

ONE NIGHT IN THE CITY – parádní příběh s výbornou melodií a atmosférou, který úplně vtáhne do děje (aniž musíte rozumět textu!)...

EVIL EYES – druhá strana začíná zase pěkně svižně... Hitůvka a jasný koncertní favorit; před „uhrančivým pohledem” se neschováš, dostane tě (tak, jako ta píseň)...

MYSTERY – chytlavá záležitost, ne vyloženě špatná, podle mě ale nejslabší z alba, a to hlavně proto, že se až moc okatě snaží napodobit "Rainbow In The Dark"...

EAT YOUR HEART OUT – pohodová, šlapavá věc, která vede rázným krokem posluchače k vrcholu desky, závěrečné

EGYPT (THE CHAINS ARE ON) – střednětempé, valivé a hutné skladbě, s vynikajícími vyhrávkami a echy „duhových dob” (ale v pozitivním smyslu, ne jako na trojce Sacred Heart, která mi připomíná nenápaditou kopii lepších nahrávek z časů Rainbow)... Velice intenzivní závěr desky; i kdyby to předtím nestálo za nic (což samozřejmě nehrozí), tento „vál” zařídí plný počet...

» ostatní recenze alba Dio - The Last In Line
» popis a diskografie skupiny Dio


Saxon - Strong Arm of the Law
2011-02-04

Saxon / Strong Arm of the Law

5 stars

Saxon byli a zůstanou jednou z těch významnějších kapel NWOBHM a jejich alba z 80. let budou už napořád patřit k tomu nejlepšímu, co v té době vyšlo. Tak to aspoň vidím a slyším já, a nic s tím neudělá ani „velkohubé” prohlášení „mistra” Vlasty Henycha kdysi ve Sparku, že „Saxon jsou a byli naprosto zbytečnou kapelou” (myslím, že spolu s Judas Priest nebo Iron Maiden, to si už nepamatuju přesně)...

Mezi alby z let 1979 až 1985 vévodí „triumvirát” Wheels Of Steel, Strong Arm Of The Law a Denim And Leather. A já osobně mám z nich tří nejraději právě druhou z „osmdesátek”, STRONG ARM OF THE LAW, ač jsem se k ní dostal až hodně později (myslím někdy koncem 90. let).

Celá deska je neuvěřitelně „nadupaná” – dravá, rychlá, tvrdá, přitom melodická a chytlavá.

Nebudu rozebírat všech 8 (výtečných) skladeb, ale nemohu nezmínit první dvě, které bych si vybral, kdybych měl mít z této skvělé desky jen „singl”. (I tak bych z toho asi „nespal”, protože by mi chyběly titulní vál, "Dallas 1 PM", "20 000 Feet", "Sixth Form Girls" a taky obě zbývající písně.) ;-)

Hodnocení „pětkou” je, myslím, jasné, neodpustím si však jednu uštěpačnost na závěr:
Jak je na tom teď „naprosto zbytečná” skupina Saxon, a kdepak máš plagiát (mých oblíbených) Venom, svůj Törr, drahý Vlastíku...?

» ostatní recenze alba Saxon - Strong Arm of the Law
» popis a diskografie skupiny Saxon


Guns N’ Roses - Appetite For Destruction
2011-02-04

Guns N’ Roses / Appetite For Destruction

5 stars

Chuť ničit! Kdo by ji aspoň někdy v životě nepocítil...?

Měl jsem čerstvě dva křížky na krku, když "Appetite..." vyšla, a seznámil jsem se s ní a oblíbil si ji zhruba půl roku předtím, než se stala celosvětově známou a uctívanou, stejně jako kapela. Pamatuji, jak mě dlouhohrající prvotina těchto pouličních výtržníků chytila... A to navzdory tomu, že všichni mí kamarádi a známí nad ní zprvu ohrnovali nos; paradoxem bylo, že „popíkářům” (co preferovali „měkčí” rock a metal – tehdy vyšla skvělá Hysteria od Def Leppard, nebo hitová 1987 od Whitesnake) připadala moc tvrdá, zatímco „metlošům” (sjíždějícím tehdy hlavně thrash a rodící se black a death) zase děsně měkká.

Nedokážu přesně říct, čím mě Guns N’ Roses tak dostali, ale nejspíš je to ta „uvěřitelnost” a opravdovost... Úplně cítím z nahrávky radost z rokenrolu, upřímnost, nevykalkulovanost... A texty jsou přesně o tomtéž – jak zpívali a hráli, tak žili, jak žili, tak zpívali a hráli... (To jsem třeba takovým Mötley Crüe nikdy nežral... Navzdory známé nehodě nadrátovaného Vince Neila, při níž se zabil spolujezdec, taky napitý Nicholas "Razzle" Dingley, bubeník finských Hanoi Rocks, za kterou nakonec Neil vyfásl, díky dobře zaplaceným právníkům, jen pár dní vězení a podmínku.)

Tak proč je "Appetite..." takový kult a svým způsobem i milník, jenž (trochu nadneseně řečeno) vrátil Rock and Roll ze stinných zákoutí ulic na výsluní...? Myslím si, že se tady prostě pěti talentovaným grázlům povedlo namíchat prvotřídní koktejl drzosti, tvrdosti, melodií a riffů tak, aby jím zanedlouho opili „celý svět” (co právě po takovém drinku zrovna žíznil). Těch skoro čtyřiapadesát minut nemá vyloženou slabinu, naopak tu je pořádná dávka sakra silných míst... Protože se album stalo multiplatinovým, není myslím potřeba rozebírat jednotlivé písně... Možná i díky době, kdy vyšlo, se dostávaly jeho songy do éteru poměrně snadno a často.

Bohužel, divoký život (který k Rock’n’Rollu ale patří) si vybral svou daň a streetrockoví „uličníci”, zaskočení nebývalým zájmem, slávou a množstvím peněz, začali ničit hlavně sami sebe, stejně jako budoucnost kapely (možná aniž si to uvědomovali). Asi proto už Gunneři nikdy tak vynikající počin nenahráli, i když obě „Iluze” jsou ještě dost kvalitní...

Přitom IT’S SO EASY (anebo se to aspoň zdálo být)...

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Appetite For Destruction
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses


Alice Cooper - Billion Dollar Babies
2011-02-04

Alice Cooper / Billion Dollar Babies

5 stars

Co jiného psát o albu, které patří ke klenotům rockové historie, stejně jako k perlám bohaté a převážně velmi kvalitní diskografie kapely (interpreta), než chválu...

Vzpomínám, jak mě tato deska přímo uhranula, když jsem se s ní, coby patnáctiletý puberťák, lapený novou vlnou britského heavy metalu, deset let po jejím vydání, setkal... To mrazení v zádech mám při poslechu i teď. Co skladba, to zásah; sám za sebe mluví i fakt, že přes polovinu věcí můžete na koncertech Alice Coopera slyšet dodnes, po téměř čtyřiceti letech. Tato nahrávka mi připadá natolik vyrovnaná a silná, že bych nedokázal vyhodit ani jeden song; k těm „hitovějším” ale určitě patří převzatý otvírák "Hello, Hooray", "Elected" (přezpívané mj. Brucem Dickinsonem z Iron Maiden), titulní "Billion Dollar Babies", nadčasová "No More Mr. Nice Guy" (zajímavý cover spáchali svého času Megadeth) a černým humorem okořeněná „morbiditka” "I Love The Dead" (která zpravidla doprovází Mistrovu popravu, zakončující live show)...

Majitelé vinylu jistě ocení i originální gatefold se zaoblenými rohy (představující peněženku „dolarku”), s deskou, jež se po otevření gatefoldu vysouvá z levé půlky směrem dovnitř, a vloženou „biliondolarovkou”, za niž si nekoupíte nic, kromě více než čtyřiceti minut rockové kvality. A to není zrovna málo...

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Billion Dollar Babies
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper


AC/DC - Let There Be Rock
2011-02-04

AC/DC / Let There Be Rock

5 stars

Všechno podstatné je obsaženo v ostatních recenzích, oproti předcházející, hejkalové, to u mě bude zase za pět hvězd, protože jak první, "Go Down", tak druhou, "Dog Eat Dog", považuji za vynikající, stejně jako zbytek alba.

Také já vidím vyjímečnost této nahrávky především v perfektní soudržnosti a kompaktnosti, přitom ale značné pestrosti jednotlivých skladeb. Kdysi jsem v něčí recenzi četl, že je to nejsvižnější deska AC/DC (nebo něco v tom smyslu) a myslím si to taky.

A na závěr jednu (možná) zajímavost:
Na původní „vinylové“ verzi "Let There Be Rock" se nenachází na 5. místě "Problem Child" (jejíž o něco delší verze je na "Dirty Deeds Done Dirt Cheap"), ale "Overdose", po které je skvělá „bluesovka” "Crabsody In Blue"; 7. a 8. místo a písně na nich jsou opět stejné, jako na CD verzi.

» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC


KISS - Double Platinum
2011-02-04

KISS / Double Platinum

5 stars

První „neživé” "Best Of..." skupiny s trochu neskromným názvem „Dvojnásobně platinové”, kde jsou ke slyšení věci z prvních šesti studiovek (z posledního alba, "Love Gun", pouze titulní pecka). Troufnu si tvrdit, že žádný zásadní hit z let 1974 až 1976 tu nechybí, „ošizení” studiové nahrávky z předchozího roku, jen jedním zástupcem, je celkem pochopitelné.
Tohle dvojalbum bych doporučil každému, kdo nechce investovat do všech šesti desek, a přitom chce mít v diskografii zastoupeno „první období” kapely. Tento počin je také vhodný pro ty, kteří se chtějí s KISS (anebo s jejich hudbou této éry) seznámit.
Podle mě, výborně sestavený výběr (bez nejmenší slabiny), navíc jsou skladby na něm buď znovu nahrány (např. Strutter ’78), anebo alespoň re-mixovány, proto hodnotím maximem.

» ostatní recenze alba KISS - Double Platinum
» popis a diskografie skupiny KISS


Cirith Ungol - Frost And Fire
2011-02-04

Cirith Ungol / Frost And Fire

5 stars

Debut této, neprávem opomíjené, americké smečky je ještě hodně „načichlý” hard rockem 70. let. Přitom nelze přeslechnout také výrazný vliv rozmáhajícího se heavy metalu. Navzdory oběma zmíněným skutečnostem však nahrávka nepůsobí nijak „rozháraně” či nesourodě.

Asi jedenatřicet a půl minuty dlouhé album přináší sedm, spíše ve středním tempu plynoucích kompozic, s výraznou basovou linkou, dobrými riffy, sóly, místy podbarvených i klávesami. Ty měl na starosti kytarista Greg Lindstrom, který byl také autorem hudby na tomto počinu. Vybrat nějaké „vyčnívající” písně nedokážu, celá nahrávka na mě působí velice vyrovnaně. Jen jako zajímavost zmíním nejdelší, přes šest minut trvající, závěrečnou skladbu "Maybe That’s Why", která se na desce nachází v instrumentální podobě, ačkoliv text k ní je spolu s ostatními v příloze uveden a také na koncertech jej Tim Baker zpíval.

I když většina posluchačů cení z nepočetné diskografie kapely nejvýše následující "King Of The Dead", vydané v 84. roce, já mám o malinko radši "Frost And Fire" (ač jsem se k němu dostal mnohem později, než k „dvojce”; možná právě proto?)...

V mých očích tohle album je mistrovské dílo, stejně tak zásadní počin, proto dávám pět...

» ostatní recenze alba Cirith Ungol - Frost And Fire
» popis a diskografie skupiny Cirith Ungol


Cirith Ungol - Frost And Fire
2010-07-20

Cirith Ungol / Frost And Fire

5 stars

Debut této, neprávem, opomíjené americké smečky je ještě hodně „načichlý” hard rockem 70. let. Přitom nelze přeslechnout také výrazný vliv rodícího se heavy metalu. Navzdory oběma zmíněným skutečnostem však nahrávka nepůsobí nijak „rozháraně” či nesourodě.

Asi jedenatřicet a půl minuty dlouhé album přináší sedm, spíše ve středním tempu plynoucích kompozic, s výraznou basovou linkou, dobrými riffy, sóly, místy podbarvených i klávesami. Ty měl na starosti kytarista Greg Lindstrom, který byl také autorem hudby na tomto počinu. Vybrat nějaké „vyčnívající” písně nedokážu, celá nahrávka na mě působí velice vyrovnaně. Jen jako zajímavost zmíním nejdelší, přes šest minut trvající, závěrečnou skladbu "Maybe That’s Why", která se na desce nachází v instrumentální podobě, ačkoliv text k ní je spolu s ostatními v příloze uveden, a také na koncertech jej Tim Baker zpíval.

I když většina posluchačů cení z nepočetné diskografie kapely nejvýše následující "King Of The Dead", vydané v 84. roce, já mám o malinko radši "Frost And Fire" (ač jsem se k němu dostal mnohem později, než k „dvojce”; že by právě proto?)...

V mých očích tohle album je mistrovské dílo, stejně tak zásadní počin, proto dávám pět...

» ostatní recenze alba Cirith Ungol - Frost And Fire
» popis a diskografie skupiny Cirith Ungol


Flamengo - Kuře v hodinkách
2010-04-11

Flamengo / Kuře v hodinkách

5 stars

Výborná deska (tehdy i teď), dnes už klasika. Vše podstatné se lze dočíst v ostatních recenzích, tak píšu jen proto, abych zvedl průměr k pěti (zaslouženým) hvězdičkám... (Nemyslím si sice, že je to úplně to nejlepší, co ČS bigbít kdy přinesl, ale určitě to mezi „horních 10” patří – a po pravdě, vybrat jednu jedinou věc na pomyslný trůn bych mezi nimi ani nedokázal...)
„...do vody jsem plival a potom jsem ji pil!”

» ostatní recenze alba Flamengo - Kuře v hodinkách
» popis a diskografie skupiny Flamengo


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000