Profil uživatele Titan


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
2018-04-18

Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus

4 stars

Pokud si chci poslechnout něco originálního, něco, co vybočuje ze standardní italské prog rockové scény, pustím si Jaculu. Jejich hudba je temná až hororová, plná mystiky a zvláštních nálad - určitě to není nic, co bych si pustil na dobrou noc. :-) Varhany zní jako ty klasické píšťalové z kostela. Navíc čiperný varhaník Charles Tiring, kterému bylo skoro 70 let v době tohoto alba, jej dal dohromady s osmnáctiletou slečnou. Cover mluví za vše. Už tam je poznat, že to nebude pohádka na dobrou noc.

U. F. D. E. M. - varhanní orgie. Hutné kostelní varhany s píšťalami se rozjedou ve velkou jízdu. Připadám si, jako kdyby varhaník vstoupil v noci do kostela a rozjel si svou varhanní partii. Kolem hřbitovní zdi a zvuk se rozléhá temným lesem. Zanedlouho se ozve barokní piano, basa a zpěvačka, která zní velmi naléhavě. Střídá se to sem tam, varhany mají své sólo. Pak se zase varhany upozadí a přidá se basa se zpěvem.

Prasenta Domini - tiché varhany plují jako mráčky, zní to jako ukolébavka na hřbitově či smuteční pochod. Varhany po pár minutách na sebe nenechají dlouho čekat a rozjedou se opět v pořádnou partii. Vše se opět vrátí do tichých, jemných varhan. Přidá se zpěv, respektive to zní jako kdyby zpěvačka mluvila v zaklínadlech, jako kdyby to byla čarodějnice, co se snaží vyvolat duchy. To je zatím ještě docela v klidu, ale pak se přidají i mužské hlasy a získává na to na gradaci. Slyšet tohle na hřbitově, asi by to bylo velmi strašidelné. Na konci to završí výrazné varhany.

Jacula Valzer - má oblíbená, jemná, pomalá, ve stylu velmi pomalého valčíku. Zpěvačka si prozpěvuje příjemnou melodii podporovanou sbory. Celkem to vybočuje z alba. Jemná, melodická flétna. Vše podbarvuje klavír, který si pluje jako voda. Basa si jede svůj rytmus. Zní to tak všechno nevinně, ale stejně tam to zlo cítím. Vidím, jak kostlivci vstávají z hrobů a začnou v jemném valčíku tančit za měsíčního svitu.

Long Black Magic Night - vzdálené mužské sbory v pozadí, zní to jako ze starého kostela z roku 1000 po Kristu. Do toho vydrnkává kytara, přidávají se varhany. Vidím tu mši mnichů, kteří se sklání uctívají jakýsi rituál. Pronese se rychlá modlitba a ozve se překvapivě elektrická akustická kytara. Sbory se melodicky přidávají. Po 5 minutách se ozve flétna, jemný barokní klavír v pomalém rytmu. Zpěvačka začne vyprávět v angličtině, nezní to zrovna jako oslava něčeho optimistického. Přidají se housle a podporují jí ve svém pochmurné náladě. Housle jsou tu opravdu příjemným osvěžením. U akcentu zpěvačky je znát, že není rodilou Angličankou.

In Old Castle - tiché vzdálené varhany jemně duní. Pomalu to začíná nabírat na gradaci, až se výrazně rozjedou v podobném duchu jako v úvodní skladbě. Jakoby sám Johann Sebastian Bach zašel do hřbitovního kostela a zahrál svou pekelnou melodii. Poté se opět varhany zklidní a přejdou do jemné pasáže, kterou skladba započala. Pasáže se střídají, od klidné po varhanní. Závěrem promluví mužský hlas.

Dokonalé to asi není, ale 4* bych tomu dal. Originalita je zde cítit na sto honů. Zajímavé je, že se kapela vrátila a vydala i album v roce 2011. Tohle bych klidně doporučil i těm, co italskou scénu moc neposlouchají. Jde zde více o tu hororovou hudbu než o italský zpěv.

» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula


Campo Di Marte - Campo Di Marte
2018-04-06

Campo Di Marte / Campo Di Marte

5 stars

Další z italských kapel, které vyšlo pouze jediné studiové album. První věc, která mě praštila do očí byl zajímavý cover alba. Říkal jsem si, co to je za bandu sadomasochistických bojovníků, kteří mají zbraně propíchnuté přes vlastní kůži.

Albu dominuje kytara, což u Italů není tak časté, většinou jsou to klávesy. Zaujalo mě, že kromě klasických nástrojů jsou tu i nástroje neobvyklé, např. lesní roh a další. V roce 2006 byl vydán remaster, kdy se poskládaly skladby jiným způsobem s novými názvy.

Prologo I - začíná akustickou kytarou a flétnou, melodickým "lala" zpěvem. Po dvou minutách se akustika opět rozjede, přidají se i bicí, klavír a melotron. Melodicky si nástroje pohrávají sem a tam. Melotron lítá ze strany na stranu, zní to jako sbor houslí. Před pátou minutou se vokály rozmnoží a začne jich melodicky "lala" zpívat více najednou, zní to jako kdyby skřítkové oslavovali tancem kolem ohně příchod jara.

Prologo II - hlavní otěže hned přebírá elektrická kytara a varhany. Kytara začne s bicími pouštět riffy jeden za druhým. A náhle se ozve i lesní roh s flétnou. Ta kombinace se mi moc líbí, zní to jako pochod vojáků s doprovodnou kapelou. Po dvou minutách začne tlumeným smutným i mňoukavým tónem elektrická kytara. Poté další změna, tentokrát na jemnou, líbeznou flétnu. Po třetí minutě začne zpěv, zpěvák velmi příjemně a melodicky zpívá, zní to jako refrén k nějaké známé skladbě. Pak je to ale opět přerušeno kytarou s varhany. Tlumená, smutná kytara se opět hlásí o slovo. Je to skok z pasáže do pasáže. Jak už ostatně mají Italové ve zvyku. Závěr patří akustické kytaře s flétnou.

Prologo III - heavy rocková kytara se ozývá a v rytmu pochodu se přidává i kytara. Musím si u toho podupávat, parádní mrazení v zádech. Poté vše ztichne a jen si drnká elektrická kytara s akustikou. Flétna líbezným hláskem navazuje. Po třetí minutě se rozjede kytaro-varhanní bouře a předhání se kdo je lepší. Heavy rocková kytara opět dominuje a navrací se úvodní motiv pochodu s flétnou a kytarou. Jakoby to dávalo dojem, že už bude skladba končit, ale navazuje přitom další krásná pasáž, kdy si opět melodická flétna s kytarou hrají jako pírka ve větru. Závěr zní trošku jako exhibice bicích.

Riflessione I - hutná tvrdá kytara s varhany, zní to jako od Focus. Po minutě je cítit i výrazná basa. Za další půl minutu vše ztichne a varhany jen krouží s klidným zpěvem. Na to vždy zaburácí kytara s basou. Rozjede se kytarové sólo, kde kytara dává vědět kdo je tu pánem. Zpěvák opět zpívá s varhany a basa duní jak hrom. Kytara si v pozadí drnká tajně své sólo a pak se opět rozjede v pořádnou bouři tónů. Po čtyř a půl minutách se ozve akustika s flétnou. Flétna táhlým, smutným tónem podbarvuje atmosféru. Varhany se opět ozývají z pozadí a navazují na úvodní varhanní motiv se zpěvem. Závěr patří úvodní hutné kytaře alá Focus.

Riflessione II - akustická kytara si pohrává jemně s melodií. Přidá se něžná flétna a melodicky doplňuje akustiku. Basa na sebe nenechá dlouho čekat. Pak se ozve něco na způsob syntezátorů, rohu nebo trubky a skvěle doplňuje skladbu. Zní to jako z nějakého westernu, jako kdybych se jako kovboj proháněl po prérii na divokém západě. Krásná melodičnost se line až do konce, kdy zaburácí kytara, že to končí.

Epilogo I - akustika s dravou hard rockovou kytarou, která si hraje jedno sólo za druhým. Po minutě je ticho a začne klavír se smutným zpěvem. Klavír si melodicky hraje svůj riff a kytara do toho duní. Zpěv zesílí a kytarová sóla se rozjedou. Je to paráda. Pak opět klavír začne další melodii s basou a kňourá do toho opět kytara. Po třech a půl minutách si opět hraje klavír svou další melodii a po delší době se nám opět ozve flétna. Nabalí se hutná basa s dalším kytarovým sólem. Kolem páté minuty se opět ozve zpěv. Připomíná mi to zpěváka z Rare Bird.

Epilogo II - rychlé varhany si brázdí, podporované bicími. Zní to jako trochu jako Johan Sebastian Bach. Kytara v pozadí kňourá. Po necelých dvou minutách se ozve klavír a bicí. Objeví se motiv z předchozí skladby podporován kytarou. Má to však jepičí průběh, vše ztichne a začne pouze akustika vydrnkávat až do úplného ticha.

Rozhodoval jsem se, zda tomu dát 4*, ale po více posleších jsem si to oblíbil stále a víc a dávám mu plný počet. Baví mě celé od začátku až do konce. Je škoda, že nikdy neuslyšíme to druhé nevydané album.

» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte


Asia Minor - Between Flesh and Divine
2018-03-21

Asia Minor / Between Flesh and Divine

5 stars

Divím se, že zde na progboardu nemá toto album více recenzí. Dle mého jde o jedno z nejlepších alb 80. let na progresivním poli. Kdo má rád melodičnost, tak si přijde na své. Kdo by to byl řekl, že kapela je z Turecka. Na akcentu zpěváka ta angličtina není vůbec znát (alespoň z mého pohledu). Líbí se mi jeho smutný a zároveň příjemný zpěv. Velký prostor tu má i flétna. Zkrátka ta kombinace kláves, kytary a flétny bývá skvělá. Celkově velmi příjemná, jemná, ale i zároveň velmi svižná hudba. Na albu nevidím slabé místo, přijde mi v podstatě dokonalé, ani na moment mě nenudilo. A to se o každém albu v mém případě rozhodně říci nedá. Bez váhání dávám 5*.

Nightwind - výrazná basa, klávesy a kytara v rychlém tempu rozjíždí svižnou jízdu. Za chvíli se přidá i flétna a melodicky si pohrává se všemi nástroji. Nádhera. Po dvou minutách se pasáž zklidní a začne zpěv doprovázen klavírem a flétnou. Zpěv zní trochu smutně, ale krásně. Přesně zapadá do skladby. Flétna si krásně pohrává sem a tam. Před čtvrtou minutou to se vše zrychlí a flétna má stále hlavní slovo, pomáhá jí v pozadí kytara. Kolem páté minuty je opět klid a kytara jen smutně vydrnkává svůj pochmurný blues, flétna doplňuje atmosféru. To ovšem bicí opět nevydrží a přidá se i sólová kytara.

Northern Lights - cinkavé zvuky, kňouravá vydrnkávající kytara s pomalým nájezdem kláves. Za chvíli se opět o slovo přihlásí flétna, melodicky si prozpěvuje a dává tušit, že se to nezůstane jen u klidné pasáže. Zatím si to stále polehoučku poletuje jako pírko od Forresta Gumpa. Po dvou minutách práskne bubeník do bicí a rozjede se kytarové sólo s doprovodnou kytarou, která je slyšet
jakoby z povzdálí. Po třech minutách se ozve skvělý kytarový efekt a pořádně rozparádí už tak rozjetý song. Před čvrtou minutou je tomu ovšem opět jinak, smutně vydrnkávající kytara a cinkavé zvuky se vrací zpět.
Mám z toho pořádné mrazíky, po půl minutě mrazící nájezd, bicí a hlavně klávesy táhlými delšími tóny se smutným zpěvem vytváří krásnou atmosféru. Kytara opět s tím zajímavým efektem dokresluje celkový dojem. Představuji
si, že jsem někde v norsku na vrcholu hory, kde je zasněžená příroda a čekám až se ukáže polární záře. Z dálky jsou vidět severní světla. Šest a půl minuty a kytara úžasným solem s varhany pokračuje v této nádherné pasáži.

Boundless - kňouravá kytara, velmi smutný zpěv, vše zní jako, že je ztraceno. Zpěvák pochmurným zpěvem pokračuje ve smutné pasáži. Dovedl bych si to představit i jako ploužák někde v hudebním klubu. Kytara začne po dvou minutách brečet své solo, které navazuje na předchozí zpěv. Parádní melodie, až je škoda, že má tento song jen přes tři minuty.

Dedicace - rychlejší tempo s flétnou od samého počátku skladby, varhany se táhnou jako studená fronta a podbarvují atmosféru. Po minutě se přidá kytara rozbouří další své kytarové sólo, přičemž tempo písně ještě zrychlí o další obrátky. Před třetí minutou se klávesy a kytara hádají o slovo, spojují se nakonec v jeden společný riff. Po třech a půl minutách vydrnkává elektrická kytara, tím typickým efektem pro 80.léta, který mám moc rád. Přidá se do rytmu hutná basa, zpěv, kdy opět smutný hlas zpěváka doufá v lepší zítřky.

Lost in a Dream Yell - je slyšet déšť, bouřka. Po chvíli se ozve kytara a zpěv. Pak polehoučku se přidává klavír a klávesy a v jemné melodii. Po minutě je pasáž, která zní v podstatě jako refrén. Po dvou a půl minutách vydrnkává pouze elektrická kytara, kdy se nenápadně z dálky přidávají klávesy a bicí jako při pochodu. Nádhera až z toho mrazí. Flétna začne sólo, dominuje svými melodickými výpady a vše do sebe krásně zapadá. V závěru se vrací původní motiv.

Dreadful Memories - ozve se surf rock kytara, rif zní až skoro povědomě jakoby to bylo pro nějaký soundtrack. Přidají se varhany a kytara si pokračuje ve svém skvělém riffu. Občas se ozvou i chorály. V závěru se ozve zvuk, jakoby přeskočilo LPčko.

» ostatní recenze alba Asia Minor - Between Flesh and Divine
» popis a diskografie skupiny Asia Minor


Ange - Le Cimetière des Arlequins
2018-03-20

Ange / Le Cimetière des Arlequins

5 stars

První album od Ange, které jsem slyšel a okamžitě jsem se do něj zamiloval. Ty varhany, ach ty varhany. Ty mě úplně odrovnaly, jak takový úžasný zvuk můžou mít. Pokud znáte další kapely s tímto soundem, tak rozhodně sem s nimi. Ani nemusím rozumět textům (stejně tak jako u italštiny), zpěv je dá se říct další hudební nástroj, který může udávat vlastní tóny, nálady, melodii atd. Dosud je to mé nejoblíbenější album. Na prog archives ho valně nehodnotí, tím jsem se opět ujistil, že ne vždy se dá spoléhat na jejich hodnocení. Cover alba působí originálním dojmem. Celkově je to dosud mé jejich nejoblíbenější. Přijde mi vyvážené bez slabého místa. K jednotlivým skladbám:

1. Ces Gens-Là - kytara mňouká, varhany duní. Duní i zároveň bicí, tišší zpěv doprovází hluboký avšak tlumený počátek. Teatrální projev Christiana pokračuje. Začíná to postupně gradovat, duní varhany a zesiluje zpěv. A pak se přidá kytara, zesílí varhany. To byla první skladba (i album) co jsem od Ange slyšel. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Ty varhany, ta kytara, ten naléhavý teatrální zpěv. Před čtvrtou minutou se rozjede další motiv, kdy opět duní varhany a kytara do toho pobrukuje. Přidává i zároveň krásné solo. V závěru se vše ztiší, jen jsou slyšet činely.

2. Aujourd'hui C'est La Fête Chez L'Apprenti-Sorcier -
dvojité varhany duní jako jeden zvuk dohromady, přidá se elektrická kytara. Zanedlouho se přidá i zpěv, za doprovodu dunících varhan, duní jako vody rozbouřeného oceánu. Po minutě a půl je naprosté ticho, jen vydrnkává akustická kytara, varhany jemně kvílí. Do toho se přidají klávesy, které zní v podstatě jako flétna. Zpěvák šepotem jen dobarvuje tuto krásnou pasáž. Pak opět zesílí kytara a varhany a navrací se úvodní motiv skladby.

3. Bivouac - 1ère Partie - počáteční vokální pasáže se postupně přesunují do klidné pasáže, kdy opět plují varhany. Zpěvák současně s varhany melodicky spolupracuje. Zpěv přidá na gradaci, občas je slyšet i sborový křik. Po dvou a půl minutách začne temnější pasáž, kdy zlověstně hrají varhany s jemným zpěvem. Následně se přidá kytara, která vydrnkává svou temnou melodii. Tempo se zrychlí, přidají se i bicí. Klávesy pak mají své solo.

4. L'Espionne Lesbienne - akustická kytara, zpěv, taková hravá skladba. Francouzštinou rychle artikulovat bych opravdu nechtěl, jako to tu předvádí zpěvák. Po minutě a půl je příjemná pasáž s flétnou. Poté se opět vrací původní motiv.

5. Bivouac Final - začne hutnými, dunivými varhany podporované bicími. Občas se ozve kytara. Zpěv zde není, je to spíše instrumentální. Tempo se zrychluje až se zase postupně úplně vytratí a vše se utiší. Po dvou minutách si hrají jen varhany a pomalu ukončí skladbu.

6. De Temps En Temps - taková lehce stravitelná a zapamatovatelná skladba. Zní to jako nějaká balada, která je velmi melodická. Opět hutné varhany, táhlý Christianův zpěv. Refrén, který by se dal zpívat i někde u táboráku. Pak to ale překvapí další pasáží, takovou snivou, hravou. Zase ty varhany, to je paráda. Postupně se navrací původní motiv s refrénem, který také skladbu ukončí.

7. La Route Aux Cyprès - asi nejromantičtější skladba na albu. Začne jen akustickou kytarou a zpěvem. Zde mi ani nevadí absence varhan a bicích. Akustika se postará o celou atmosféru. Francouzština se pro tento typ skladeb perfektně hodí. Závěr krásně prokreslí flétna.

8. Le Cimetière Des Arlequins - stejnojmenná jako album. Asi má nejoblíbenější na této desce. Začne basou a hned na to se ozvou dramatické varhany až z toho jde mráz po zádech. Pak se vše utiší, ale varhany se opět ujmou vlády s podporou basovky. Přidá se zpěv, bicí a vše splývá v jednu melodii. Líbí se mi zde hravý zpěv Christiana jak si pohrává se zpěvem do různých forem a přidává si i své vlastní melodie. Na něj se lehce nabalují další nástroje. Jeho dramatičnost dodává skladbě zajímavý dynamický náboj. Po čtyřech minutách utichne zpěv a varhany začínají nabírat na gradaci. Za chvíli se opět přihlásí o slovo zpěvák a naléhavým hlasem křičí (tomu jako z mála slov rozumím) "vstupte !" "vstupte!". Začíná se to čím dál více zrychlovat, nabírat na větší gradaci, až se bicí zblázní a zpěvák už nestíhá ani křičet. Po sedmé minutě začnou burácet opět bicí, varhany hrát sem a tam, přidávají se různé pazvuky, které ani nejsem schopen identifikovat. Různorodé zvuky s varhany dokončují tuto krásnou skladbu.

» ostatní recenze alba Ange - Le Cimetière des Arlequins
» popis a diskografie skupiny Ange


Ange - Caricatures
2018-03-20

Ange / Caricatures

4 stars

Francouzská kapela Ange tu na progboardu chyběla. Respektive ona tu byla, ale někdo jí omylem smazal. Proto jsem se rozhodl ji přidat znovu.

Mám velkou slabost pro ten jejich zvuk varhan v jejich raném období, tj. s původní sestavou. Ta fungovala až do roku 1978, což je 6 alb. Poté bylo mnoho změn v obsazení, přičemž frontman Christian Décamps nikde nechyběl. Od roku 1999 hraje na klávesy jeho syn Tristan. Jejich novější éru musím také prozkoumat. Slyšel jsem nějaké ukázky na youtube a vypadá to dobře. Zní to trochu už jinak, ale líbí se mi to.

Teď tedy k jejich povedenému debutu.

Biafra 80 Intro - začíná mohutné dunění varhan, přes ně se přidávají další. Je to takový instrumentální úvodní otvírák.

Tels Quels - S touhle skladbou jsem měl trochu problémy, opakující se úvodní motiv stále dokola. Asi dle mého názoru nejslabší skladba na albu, ale neříkám, že by byla vyloženě špatná. Pak je ale zase příjemné jak se to zpomalí a zpěvák si jen pohrává s varhany. Vše se pak uklidní. Poté vše začne opět na novo, bláznivě opakující se motiv. Je tam i refrén, kdy to přidává na gradaci. V druhé polovině se i přidá kytarové sólo.

Dignite - začíná to jako při nějakém pochodu, jemné bicí a varhany. Postupně to nabírá na gradaci. Po necelých dvou minutách se vše zpomalí a jen si plují varhany s tím úžasným zvukem. Do toho se přidá zpěv, při pomalejším rytmu se přidávají i bicí. Před čtvrtou minutou se rozjede klávesové sólo, zatímco v pozadí stále duní, burácí varhany. Ten jejich hutný sound mám moc rád. Po pěti a půl minutách se vše zastaví, ozve se pouze klavír. Za chvíli se přidá flétna a v krásné pohádkové melodii s klavírem vytváří mráz po zádech. Postupně se přidají i bicí a v pozadí i varhany. Kolem osmé minuty se i rozjede kytarové sólo, které rozhodně nezkazí celkový dojem. Ovšem v závěru hrají prim opět varhany, duní si ve svém stylu, dovedou skladbu až do konce.

Le Soir du Diable - příjemná oddechovka, vedena akustickou kytarou. Tajemným, smutným zpěvem doprovází zpěvák tuto baladu. Občas se tu a tam ozvou varhany jemnými, nenápadnými tóny. Vše je doprovázeno ručními bubny.

Caricatures - Stejnojmenná skladba jako album. Dle mého vrchol celého alba. V úvodu je zpěvákův proslov, kterému vůbec nerozumím. Občas křičí, občas mluví klidněji, zní to jako Jim Morisson z Doors. Netrpělivě tedy čekám až začne hudba. Po minutě a půl přestane proslov a začínají poletovat kolem varhany, jakoby jemně naznačovaly, že už to začíná. Přidají se bicí, hutný zvuk varhan zesiluje, přidávají se varhany další. V čase tří minut začne opravdová euforie, geniálně a hravě začnou varhany kňourat v příjemných tónech, jako kdybych se vznášel. Mám z toho obrovskou husinu. Poté pokračuje dále instrumentální orgie. Varhany, bicí, klávesy, vše se předhání. Po pěti minutách to zní jako další pochod, kdy se čeká na útok nepřátelské kavalerie. Po sedmé minutě se to rozjede v bláznivý kolotoč, kdy to zní jako Balletto Di Bronzo - Ys. Pak se přidá i kytara a zní to i trochu jazzově. Zakuňkají i varhany, které zní jako ze 60.let z filmu. Po osm a půl minutách začne klavírní motiv, kdy se ozývá akorát basa, postupně se ale začínají nabalovat bicí. Na to se geniálně přidají varhany, zase ten jejich úžasný zvuk. Před desátou minutou se poprvé ozve zpěv, což je vcelku ojedinělé u skoro čtrnácti minuté skladby. Po jedenácté minutě opět plují varhany jak oblaka, navazuje na ně zpěvák, opět svým teatrálním projevem podbarvuje atmosféru skladby.

Biafra 80 Final - opět instrumentální jako úvodní, tentokrát uzavírá celé album. Můžeme slyšet všemožné zvuky, experimentálními tóny, jako kdyby kapela ladila. Ke konci se rozjedou bicí a mlátí hlava nehlava.

» ostatní recenze alba Ange - Caricatures
» popis a diskografie skupiny Ange


Celeste - Principe di un Giorno
2018-03-15

Celeste / Principe di un Giorno

5 stars

Další jedno z mých nejoblíbenější italských alb. Jestliže jsem jejich předchozí album velmi chválil, tak tomuto bych nastřelil hvězdiček ještě více. Opět zde není slabého místa. Možná mnozí mohou namítnout, že je album takové příliš klidné, takové na dobrou noc. Nečekejte zde nějaké rockové momenty, vše se odehrává v klidných, příjemných melodií. V podstatě je to spíše folk. Já mám vždy z tohoto alba velkou husinu, až si říkám jací byli géniové, co dokázali vtěsnat do necelých 40 minut. Myslím, že si toto album zaslouží více pozornosti a bylo ve stínu slavnějších kapel. Tahle kapela má u mě v srdci vždy speciální místo.

Principe Di Giorno - melotron otevírá album, pomaloučku, polehoučku. Zní to jako z nějakého příjemného soundtracku. Přidají se housle, klavír, flétna a následuje i zpěv, který příjemně doplňuje skladbu. Vypadá to, že tomu vévodí klidná, výrazná flétna. To ale nepřipustí akustická kytara s bicími. Vše cinká, drnká, zní to jak z pohádky. Po třech a půl minutách vydrnkává akustika a flétna něžně hraje svou melodii. Následně tomu pomůže i klavír, který krásně houpe sem a tam, jako když padá listí na podzim. Trubka tomu dává romantický nádech. Závěr má v rukou opět melotron.

Favole Antiche - ženské chorály jakoby splývaly se zvuky z kláves. Pak nastoupí melotron, a mám opět husinu. Zpěvák hlubokým hlasem začne "Salíí", k tomu se přidá flétna. Melotron si opět pluje po skladbě jak obláček po nebi. Flétna oslavně spolu se zpěvem do rytmu buší hlava nehlava. Pak vše ztichne a slyším jen lehounce kytaru, jakési hlasy z povzdálí. Flétna to pak jen podkresluje. Mužské chorály s varhany na sebe nenechají dlouho čekat. Po pěti minutách jede akustická kytara s jemným zpěvem, nabalí se na to flétna a klavír. Opět krásná melodie, zní to jako z přírody.

Eftus - kytara s hlasovými ozvěny, kde dominuje flétna. Respektive se sejde více fléten najednou, vzájemně se proplétající. Melotron na sebe nenechá dlouho čekat. Přidají se pak i činely a flétny spolupracují a spojují se v jeden celek.

Giochi Nella Notte - kytara, cinkání, ženské chorály a různé prazvlášní zvuky. Přidává se flétna, klavír a melotron. Opět krásně klidná, příjemná melodie. Po dvou minutách se nečekaně ozve saxofon a něco na způsob bicích, nabírá to pomalu na gradaci. Pak to ale opět ztichne a flétna si jen pohrává jak když šimrají paprsky slunce. Vrací se původní motiv skladby, ale jen na chvilku. Naváže na to klavír, který má hlavní slovo kolem čvrté minuty. Následuje pohádková pasáž, kdy to zní jak kdyby se všichni skřítkové radovali, že zlo bylo zažehnáno. Po šesti minutách se to přepne do další pasáže, kdy začne zpěv, na který se nabalí i bicí a flétna a zní to jako radostná oslava s louskáním.

La Grande Isola - asi má nejoblíbenější skladba na albu. Začíná pomalým, jemným zpěvem a krouživým klavírem. Melotron, bicí, občas se zdá, že se to má rozjet, ale pak se to zase uklidní. Asi minutu a deset začne nádherná melotronová pasáž, geniální melodie. Podporována klávesy, přidávají bicí. Připadám si jako kdybych čekal někde na vrcholku hory a čekal na západ slunce. Vše se utiší a následuje jen akustika s flétnou. Zpěv začne ve stejné melodii jako flétna, cinkavé zvuky se přidávají. Jako kdyby se kapela rozehrávala. Tato krásná pasáž se stále rozvíjí, přidávají se klávesy, melotron zesiluje až to dohraje do zdárného konce.

La Danza Del Fato - zní to jako koně s rolničky s různými zvuky, které postupně utichávají. Akustická kytara s flétnou se opět ujmou slova. Do toho vydrnkává kytara, vše taková spokojené, klidné. Přidá se zpěv, který je občas podporován bicími.

Li Imbroglio - flétna s výraznými bicími. Zpěv se přidá, ale brzy je zase utišen výraznými činely. Jednodušší krátka skladba na závěr.

» ostatní recenze alba Celeste - Principe di un Giorno
» popis a diskografie skupiny Celeste


Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
2018-03-15

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison

5 stars

Je vůbec možné, aby toto album měl někdo nerad ? Celkově je to opravdu jedním slovem geniální. Nemá zde slabého místa, vše do sebe zapadá. Cover alba výborně vystihuje atmosféru alba. Všichni na louce, kolem příroda, hudba do toho zapadá. Jen nevím jak by tam přijeli s melotronem :)
Absence bicích mi zde vůbec nevadí, ba naopak, řekl bych, že tomu právě prospělo. Máme to řadit jako prog folk, nebo symfonický prog rock ? Ono je to v podstatě jedno. Když jsem tohle objevil v roce 2005, netušil jsem, že v Kanadě nahráli takhle dokonalé album. Co jsem si pak nasadil laťku hodně vysoko (začal jsem na Genesis), tak bylo pak těžké hledat další dokonalá alba. Škoda, že nejde dát hvězdiček více :)

Vert - několik fléten se proplétá, navazuje na to krásně akustická kytara s basovkou a zpěvem. Hned začátek dává tušit, že je to velmi melodické. Člověk by si mohl představit že je někde s kamarády v přírodě, kolem a nad nimi hvězdy. Francouzština je zajímavý jazyk a velmi do hudby zapadá. Za chvíli se přidá i jemně saxofon a zrychlí se tempo.

Dixie - Rychlejší, akustická skladba, kde se ke kytaře přidá klavír. Zpěvák se odváže a začne si zpívat s hudebními nástroji. Zní to trochu jako hudba někde z westernového salonu, kde všichni tančí. Je to svižné, má to drive, člověk by u toho tancoval. Nestyděl bych si to ani pustit někde na taneční zábavě.

Depuis Le Automne - po jednodušším začátku začíná kapela přidávat na komplikovanosti. A to je jen dobře. Začne to akustickou kytarou, jemným zpěvem, který udává melodičnost. Kytara začíná udávat rytmus, jakoby suplovala bicí. Klavír si pohrává, přidá se melotron a mám z toho mráz po zádech. Po čase se i přidá trubka, která jen jemně kníká do pozadí. Člověk se jen tak zasní,
zavře oči a je to uvolňující relax, nádherná hudba. Akustika se rozjede a drnká s jakousi ozvěnou. Po šesti minutách se přidají chorály, které splývají s melotronem. Poté vezme slovo akustická kytara podporována klavírem. Začne prozpěvovat několik hlasů najednou. Závěr skladby vévodí opakující se motiv zpěváka s kytarou, který s melotronem uzavírá tuto deset minut dlouho skladbu.

En Pleine Face - Velmi příjemná kytara se zpěvem. Minimalistický začátek, kde opět vévodí zpěv a udává melodii. Za chvílí se přidá akordeon a další nástroje. Tady bych si představil se držet s ostatními u táboráku, nad námi hvězdy a vše je dokonalé. Po třech a půl minutách začnou všichni zpívat a vlní se u táboráku. Akordeon se hlásí opět o slovo. Má své solo, které zní jako kdybych byl v Paříži a procházel se po městě.

Histoire Sans Paroles - geniální vrchol geniálního alba. Tuto skladbu rovnou zarámovat. Je absolutně dokonalá. Začíná příjemnou flétnou s kytarou. Postupně se přidá melotron, to je fakt nádhera až z toho oči přecházejí. Kolem 3. minuty začne dominovat melotron, který ale postupně utichá a začne se ujímat slova kytara s klavírem. Do pozadí se přidávají další nástroje. Má to vše takovou pohádkovou atmosféru. Po šesti minutách to zní jako z nějaké opery, klasiky. Melotron, cinkání, flétny až to přecházejí do dramatičtější pózy. Po sedm a půl minutách se rozjede klavír a zpěvák začne nádherně
zpívat až mám z toho úplně mrazíky po těle. Flétna nechce zůstat pozadu a začne ve stejné melodii si pohrávat jako když padá list. Zpěvák se opět přidá a více se do toho opře. Po deseti a půl minutách začíná nová pasáž, kdy slyším zvuky moře, racků. Melotron, klavír, flétna, trubka a hlavně kytara se postupně nabalují. Po třinácti
minutách začne jen tlumeně kytara s klavírem, kdy to začíná nabírat postupně na gradaci. Přidá se flétna a vše se vlní v dokonalém rytmu. Před patnáctou minutou začne nádherné sólo flétny až to postupně dojede do závěrečného konce.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium


Apoteosi - Apoteosi
2018-03-15

Apoteosi / Apoteosi

4 stars

Další z jednorázových kapel, která vydala jediné album. Zajímavé je, že albu vévodí ženský hlas a sound alba je originální. Obohacen o klávesy, syntezátory, který dodávají zvláštní nádech.

Embrio - varhany s klávesy otevírají úvodní krátkou skladbu. Navazuje na to osamělý klavír, na který se postupně nabalí bicí, klávesy a kytara.

Prima Realta - Frammentaria Rivolta - Od pomalejšího klavírního nájezdu se to rozjede v rychlejší tempo, kdy se o vůdčí postavení perou klávesy s klavírem. Po dvou minutách se ozve zpěvačka. Její hlas je příjemný, takový uklidňující. Její zpěv začíná souznět s hudbou. Po třech minutách mi její zpěv i styl hudby zní jako z nějaké asijské pohádky. Po páté minutě začne hrát akustická kytara s flétnou, postupně se přidají klávesy. Kolem šesté minuty se změní pasáž, kde vévodí elektrická kytara. Přidávají se i zvuky z kláves, asi i syntezátorů, kdy vše kňourá, kníká, bublá. Zní to jako ze starých počítačových her, kdy jsme hráli na 8bitech. Před devátou minutou si pohrává vydrnkávající akustika s klavírem. Poté převezme otěže kytarové solo s klávesy. Po dvanácté minutě je sotva slyšet zpěv, doprovází ho akustika. Klávesy podbarvují atmosféru, mají zvláštní originální zvuk, který je ne všude slyšet. Závěr patří kňouravým klávesám, které melodicky spolupracují s akustikou. Kytara nechce být pozadu a udělá pomyslnou tečku.

Il Grande Disumano Oratoria Ottesa - tichý, smutný klavír otevírá počátek skladby. Lehounce se přidávají klávesy a kytara, že je jich sotva slyšet. Jenže po minutě se rozjede tempo, kytara s klávesy začínají soupeřit o prim. Po třech minutách se najednou ozve mužský zpěv s kytarovým solem. Poté se vše zpomalí a zpěvačka nechce být zahanbena a tak opět přebírá otěže. Její zpěv je souběžný s varhany, zní to jako kdybych byl někde v kostele a poslouchal mši. Pak opět naváže kytarové solo a začnou mňoukat klávesy, dává to příjemnou melodii jak z pohádky.

Dimensione Da Sogno - opět začíná klavírem, s kterým poletují klávesy. Moc příjemná skladba, kdy brzy i začne zpěv a kníkat kytara. Vše do sebe krásně zapadá, až bych si to dovedl při krátké délce představit jako nějaký hit. V čase dvě čtyřicet začne parádní kytarové solo, která se vlní ze strany na stranu. Klávesy nenechávají na sebe čekat a kňourají spolu s kytarou v jeden zvuk dohromady.

Apoteosi - stejnojmenná jako album. Dovedl bych si to představit jako nějaký soundtrack, nebo skladbu do filmu. Začíná to pomalým nástupem s dunivou basou a činely. Z velké dálky se pomalu přikrádají klávesy, který tlumeným tónem podbarvují skladbu. Kytara na sebe nenechá dlouho čekat. Vydrnkává si svou melodii, klávesy si stále plují po obláčku. Představuji si, že jsem nekde vysoko v horách a mám křídla. Stačí jen skočit a letět nad krásnou krajinou a zároveň poslouchat tuto hudbu. Dává mi to pocit, že se vznáším. Kytara se pořádně odváže a solo se rozjede na plné obrátky. Pak se mi líbí jak pomalu postupný útlum, kdy se zdá, že vše utichá. Když tu náhle vše opět vystřelí do výšin a skladba pokračuje v původním duchu.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi


Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo
2018-03-14

Raccomandata Ricevuta Ritorno / Per... Un Mondo Di Cristallo

5 stars

Další mé velmi oblíbené album z italské prog rockové scény. V mnohém mi připomíná kvalitou i stylem Biglieto per inferno. Jen je o trochu jemnější. Těším se až si poslechnu jejich následovníka po dlouhé odmlce z roku 2010.

1.) Nulla - Ponurý varhanní úvod začíná gradovat do varhan výraných jakobych seděl někde v kostele.

2.) Su Una Rupe - klidný úvod s kytarou začne bláznit do rychlého přechodu. Poté nastoupí barokní klávesová pasáž s naléhavým zpěvem. Přejde to do pochodu s flétnou, bicími a elektrickou kytarou. Po dvou a půl minutách je tichá, cinkavá pasáž s jemným zpěvem. Pasáž, kdy mě absolutně mrazí po zádech. Podbarveno akustickou kytarou a flétnou. Zpěv se velmi pomalu zesiluje, stejně tak i současně přidávají na gradaci varhany.

3.) Il Mondo Cade - (Su di me) - akustické intro, kdy mi to silně připomíná od Le Orme - Uomo di Pezza. Pak se přidá flétna a bicí. Po minutě a půl začnou housle a zrychlený zpěv, kdy jsem se skoro až lekl jak to přeskočilo z ticha do tvrdší pasáže. Housle, které podbarvují pasáž dávají pocit jakoby burácel vítr. Po 3 minutách duní basa s nastupujícímu bicími, které jdou do pochodu s klavírem a zpětnými ženskými vokály. Možná je to hlas zpěváka, který musel hodně zabrat, aby to nebylo poznat. Po 5 minutách to utichne a vrací se úvodní motiv skladby.

4.) Nel Mio Quartiere - opakující se klavír s činely a trubkou dává dojem jazzové skladby. Poté se přidá i kytara. Tempo se zrychlí několikásobně, je to jakobych byl v jazzovém klubu.

5.) L'Ombra - výrazné varhany s podbarvujícím klavírem. Tempo se zrychlí, začne zpěv. Klavír s varhany se spojí do jednoho celku. Po dvou minutách se přidá flétna a z povzdálí geniálně drnká kytara. Pak to ihned přepne do pomalého pochodu, kdy tempo udává jen akustika a zpěv. Ozve se i ďábelský smích.

6.) Un Palco di Marionette - jemná flétna, klidný úvod s akustickou kytarou. Po minutě a půl začne nádherný motiv, ze kterého mrazí. Klavír se vlní v rytmu s flétnou s klidným zpěvem. Po čtyřech minutách začnou šeptat různé hlasy, až skoro děsivě. Rozjede se akustická kytara s rychlým temptem s klavírem a flétnou. Po šesti a půl minutách se mi moc líbí jak bicí a flétna se předhánějí a flétna upadá do zapomnění, utichá jako umírající květina. Před devátou minutou to sklouzne do jakého jazz rockového momentu, kdy výrazná kytara se saxofonem se spojují do jedné melodie. Závěr s klávírem zakončuje skladbu jako nějakou etapu.

7.) Sogni di Cristallo - má velmi oblíbená, začíná kytarou, flétnou, melodicky v rychlém tempu. Zpěvák naváže zpěvem a do výšek současně s hudebními nástroji natahuje i svůj hlas jako strunu. Zní to jako oslava něčeho výjimečného. Před druhou minutou to přepne do dramatických houslí. Po čtvrté minutě jakoby se zadrhla gramofonová deska. Vše utichne a nastává geniální okamžik alba. Nádherná jemná flétna s klavírem. Přidá se zpěv, který jemně podbarvuje celou atmosféru. Do toho kolem skotačí různé efekty, které mi nepřekáží. Zní to jakoby se zastavil vesmír a člověk jen žasne a poslouchá tu nádheru. V závěru zpěvák zpěv utne, jakoby se s tím nepočítalo, to je pasáž, která mě vždy trochu naštve, že je už konec.

Tímto se omlouvám Antonymu za mé nestravitelné imprese :)

» ostatní recenze alba Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo
» popis a diskografie skupiny Raccomandata Ricevuta Ritorno


Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
2018-03-14

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno

5 stars

Tato deska patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. A to nejen italské progrockové scéně. Líbí se mi více než ty nejlepší od italských progrockových velikánů typu PFM, Banco apod. Líbí se mi na ní ta absolutní nepředvídatelnost. Člověk netuší co přijde za chvíli, protože se neustále vše mění jako chameleon a to i s tím, že ne vždy se pasáže opakují. Zajímavé, že do necelých 40 minut dokázali vtěsnat tolik hudebních nápadů. Myslím si, je tato deska neprávem ve stínu těch slavnějších progrockových kapel. I když chápu, že kapely s krátkou působností mají v tomto trošku nevýhodu.

1.) Ansia - varhany, flétna, akustická kytara. Příjemná úvodní melodie, která se rozjede spolu s klavírem do jakéhosi pohádkového pochodu s tvrdší kytarou. Po dvou minutách začne mňoukavá kytara s další doprovodnou. Po třetí minutě to utichne a teprve nastoupí zpěv. Zajímavé, zpěv až v přeposlední části. Opět nastoupí tvrdší pasáž s kytarou, která zase ztichne do zpěvu s akustickou kytarou. Tyto přechody jsou typické pro italskou progresivní scénu.

2.) Confessione - klidnější úvod se po pár vteřinách přepne do velmi tvrdé pasáže, které dominuje kytara. Zpěvák naléhavě zpívá, přidá se solová kytara. Doprovodná stále pokračuje. Pomalá pasáž z úvodu vrací a opět nastupuje tvrdší refrén, kde i když italsky neumím, je slyšet ve zpěvu stejnojmenný název alba. Pak se přidá klavír po dvou a půl minutách, který je podporován sbory. A opět má slovo hard rocková pasáž s elektrickou kytarou. Za chvíli se ozve flétna, klavír. Je až neuvěřitelné co se do skladby podařilo vtěsnat. Mění se zvuky kytar i pasáž s klavírem. Nevítě co od toho dále očekávat.

3.) Una Strana Regina - smutný klavír, ploužící se varhany. Pomalý, jemný nájezd. Zpěv se nese v podobném duchu. Líbí se mi opět ty přechody, vše se zastaví, zpěvák naříká. Nastoupí varhany, klávesy, kytara. Pak vystřelí flétna jak šíp až má na první poslech člověk pocit, že mu jde utrhnout uši. Kytara opět přivrdí, až si říkám, že se rozjel další hard rock. A ono ne, ono to opět sklouzne do klídku, romantiky. Kolem páté minuty začne broukat kytara ve stylu 60.let s varhany s
psychedelickým nádechem. Ne a ono to opět nepokračuje dál, zase se to přepne na rychle drnkající kytaru. No tohle ? Takové přechody z jedné pasáže do jiné ?

4.) Il Nevare - opět další skoky, z jemného úvodu rovnou do tvrdší pasáže a naopak. Kytara je jakoby zkreslená, kňourá do psychedelických nálad. Pak se opakuje úvod, kdy to skáče z klidné pasáže do tvrdší a naopak. V závěru si zpěvák notuje s kytarou, kdy nám ukazuje, že má nemalý rozsah.

5.) L Amico Suicida - nejdelší skladba na albu, délka přesahuje 13 minut. Drnkající kytara se zkreslenými varhany zase dává tušit, že začíná pomalý nájezd. Tak už jen čekám, kdy nastoupí tvrdší přechod. Hoši si teď dali více na čas. Kolem dvou minut bublají varhany do velmi
příjemné klidné pasáže, která se opět promění v ďábelský tanec. Flétna burácí a rytmus se zrychlí. Netrvá to však dlouho, zpěvák naříká a melodicky s klávesy si pobrukuje. Jakoby zpíval ukolébavku. Klavír začne zrychlovat, a současně zpěv se vynese do výšin až z toho mrazí. Skákavý klavírní rytmus spolupracuje se zpěvem. Po šesté minutě se ozve zvuk připomínající trubku a zpěvák si popěvuje s rychlým tempem. Kytara si opět jede v tvrdém rytmu. Před osmou minutou je další melodická pasáž s klavírem. Pak opět flétna, klid. Tohle se na první poslech nedalo stíhat. Pak začnou pazvuky jako když skřípají dveře s falešnými tóny. A máme tu opět další pasáž s klidnými varhany, tentokrát bez kytar. Na to nabalují klávesy. Opět to utichne a začne zvuk připomínající kuňkavé žáby. Řekl bych, že to je kytara s nějakým efektem. Po jedenácté minutě nastoupí varhany, jakobych byl v kostele současně se zpěvem a kňouravou vydrnkávající kytarou.

6.) Confessione (strumentale) - v podstatě motiv druhé skladby, který začne rovnou od svižnější pasáže. Zpěv zde není.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno


Reale Accademia di Musica - Reale Accademia di Musica
2018-03-14

Reale Accademia di Musica / Reale Accademia di Musica

4 stars

Celkově je toto album velmi vyrovnané, působí příjemně, od klidných pasáží k tvrdším. Zpěvák mění zpěv jako chameleon, jednou má hlas hlubší, poté opět vyjede do výšek. Klavír a varhany dominují na desce s podporu
kytary. Na italské progresivní scéně toto album řadím jako velmi zdařilé. Je takové předvídatelnější, ale zase o to více vyrovnanější než řada jiných.

1.) Favola - jemná, příjemná akustická skladba, která je doprovázena příjemným zpěvem. Postupně se nabalí další nástroje, ale nese to stále v klidném duchu.

2.) Il Mattino - mystická, podporována melodickým klavírem. Zpěvák postupně odhalí svůj rozsah, kdy zpívá i více do výšek v porovnání s úvodem. Skladbě dominuje klavír, který si melodicky pohrává sem a tam v souladu
se zpěvem. Po dvou a půl minutách přidá na důrazu, který postupně graduje až se přidají před pátou minutou bicí. Tempo se zrychlí a částečně to i z ní jako z nějakého westernového baru, kdy se schyluje ke rvačce. Po sedmé minutě se to postupně uklidňuje až je opět slyšet úvodní, mystická melodie s klavírema akustickou kytarou.

3.) Ognuno Sa - tohle bych si dovedl představit někde v radiu, nebo v nějakém populárním filmu. Zní to velmi příjemně, melodicky, romanticky. Představuji si, že se procházím někde po městě s hůlkou a kloboukem. Vše je bezstarostné a pozitivní. Zpěv, varhany, klavír, zpěv jakoby z "konzervy", což dává skladbě zajímavý nádech. Pasáž, refrén, pasáž refrén a závěrečné klavírní solo.

4.) Padre - asi má nejoblíbenější na tomto albu. Začíná pomalým varhanním nájezdem podporovaný kytarou. Nejdřív jako doprovod, poté i jako solo. Asi nejméně předvídatelná skladba. Mám moc rád ty přechody ze svižných pasáží na ty jemnější a naopak. Po dvou a půl minutách se to zklidní a jen plují varhany. S prosebným zpěvem "Padre" (otče). Kytara nenechá na sebe dlouho čekat a nezůstává pozadu. Po páté minutě je varhanní pasáž, která mi silně připomíná ranné Pink Floyd, konkrétně soundtrack More. Postupně k varhanům se přidají i chorály. Závěr se nese v duchu kytarových sól, které postupně upadají do naprostého klidu podbarveného varhany. Závěr je v podstatě totožný jako úvod.

5.) Lavoro in Citta - zpěv jde daleko více do hloubky, hudba přitvrdila. Skladba je přímočařejší jakoby chtěla po posluchači, aby si odpočinul od náročnější Padre. Ale ne, po 2 minutách tvrdší pasáže se to přesune do pasáže jemné s jemným zpěvem. Slyším tam melotron, moc příjemné. Nastoupí refrén, se zdvojenými vokály, zní to jakoby povědomě, že to musel být určitě hit.

6.) Vertigine - naléhavé, svižné, zpěvák se odváže do pořádných výšek. Po čtyřech minutách se to přepne úplně do jiné pasáže, varhany rozjedou sola. Přidá se kytara a nese se to stále v rockovém duchu.

» ostatní recenze alba Reale Accademia di Musica - Reale Accademia di Musica
» popis a diskografie skupiny Reale Accademia di Musica


Soft Machine - Third
2017-08-11

Soft Machine / Third

5 stars

Jedno z nejkomplikovanějších alb, které jsem dosud slyšel. Respektive trvá nějakou dobu se do toho dostat. Potřeboval jsem více poslechů, než jsem to celé vstřebal. Ovšem výsledek stál za to, s každým poslechem se mi to líbilo více. Oproti předchozím albům je to rozděleno pouze na 4 skladby, které trvají podstatně delší dobu. Kapela jakoby upustila od předchozí psychedelicko-písničkové formě a přešly více do progresivního jazz rocku. Navíc saxofon se tu začal výrazně hlásit o slovo.

Facelift - Začíná to vrzavými zvuky, jakoby byl jemný stroj ještě málo namazán, teprve se rozjížděl, kolečka se promazávaly a pomalu rozjížděly. Po 2 minutách začne kňourat saxofon, velmi příjemné varhany se melodicky přidávají a začne melodická pasáž, kdy si nástroje navzájem pohrávají a doplňují jeden druhého. Pak se rozjede typicky soft-machinovská rychlá varhanní show, basa začne být výraznější. Saxofon stále čeká na slovo, přidá se jakmile se hudba zrychlí. Poté se to celé zpomalí, zrychlí, pasáže mění, saxofon hraje prim. Řekl bych, že tato skladba mi dala nejvíce zabrat, je taková asi nejkomplikovanější na vstřebání. Na počátku jsem se bál, že se mi nikdy nebude líbit, pak se naštěstí s dalšími poslechy vyplatilo.

Slightly All The Time - Jazzově melodicky laděný saxofon, podbarvenými varhany se pozvolna rozjíždí. Člověk má pocit, že je někde v undergroundovém klubu, dává si dobré pivko a poslouchá jazzovou kapelu, která nemá ambice stát se kandidátem na best seller roku. A to je jedině dobře. Po 6 minutách se vyrojí flétna a začne si melodicky pohrávat s ostatními nástroji. Po 8.minutě to přepne úplně do jiné polohy a sejde více saxofonů najednou, hluboký, který údává jakoby basu a zároveň vyšší si hraje solo, jakoby se ho to ani netýkalo. Varhany začnou žárlit a musí se také ozvat. Začnou ty typické smyčky a obraty alá Soft Machine. Kolem 13.minuty začne má velmi oblíbená pasáž. Zabublají varhany a saxofon se rozjede v pomalou, příjemnou melodii, smutnou, ale velmi krásnou. Mám z toho absolutní mrazení po zádech. Nejprve naříká, že je vše ztraceno, že nic nemá smysl. Následně se pozvolna dostává do vyšších tónů. Při této pasáži být v jazzovém klubu, asi mi začnou téct slzy. V 16. minutě se tempo rapidně zrychlí a tím pádem i všechny nástroje. Vše se stále drží melodičnosti a při té rychlosti to zní jako opravdový jazz. Ne, ještě je to málo a v 16:55 se to ještě více zrychlí a saxofon velmi naléhá. Rozjede se v další sola, až se unaví a pozvolna se ukolíbá. Převezmou otěže varhany (nevím jak to ti kluci ušatí dělají, ale ten zvuk je strašně příjemný).

Moon In June - Asi nejpřístupnější píseň na albu. Od samého počátku Robert Wyatt začne zpívat. Ale on nezačne jen zpívat sám. S ním totiž zpívají i varhany. Jakoby se spojily v jeden stejný hlas. Zajímavé je, že jeho hlas mám rád, přitom řadu vyšších hlasů tolik nemusím (např. Anderson z Yes). Robert naříká, kňourá, zpívá si s varhany. Do toho ještě bubnuje, klobouk dolů. Do 9. minuty si stále melodicky pohrává s varhany. Pak nastává instrumentálnější pasáž a opět začnou soft mašínovské varhanní kudrlinky a solíčka. V závěru se to postupně uklidní a píseň v poklidu dojede do konce.

Out Bloody Rageous - Za začátku to dává dojem, že není zvuk. Postupně začnou třepotat varhanní zvuky, nabírá to stále na gradaci. Po 5 minutách se přidají ostatní nástroje a tempo se zvýší. Saxofon přidá svůj typický sound. Varhanní kudrlinky opět mohou začít. Vše najednou zní jinak než na počátku skladby. V 10.minutě to opět utichne a opět se ozvou třepotavé varhanní zvuky, ovšem více tlumeně. Překvapivě začne hrát klavír, v opakujícím se melodickém rytmu na který se nabalí i saxofon. A následuje další velké mrazení v 11.minutě. Kňourají a bublají varhany - kolem se toulá saxofon, jakoby je hledal. Vždy to ve mě evokuje představu jak se ty soft-mašínská kolečka točí jako dokonale namazaný stroj. Dovedl bych si představit kdyby to promítaly jako diapozitivy na svých koncertech. Saxofon vypouští solo za druhým, a varhany stále podbarveně bublají. Kolečka se stále točí. Následně saxofon začne naříkat, ozývat se z větší dálky, jakoby volal vzdálené lodě, které by měly k němu připlout. Tempo se zrychlí až postupně úplně zanikne. V Závěru navazuje úvodní třepotající motiv varhanních zvuků.

Myslím, že tato kapela by si zasloužila více pozornosti na poli progresivního rocku. Ale dává to i smysl, je to přece jen méně přístupné než jiné kapely z té doby a žánru. Když to porovnám s Caravanem, tak mi přijde, že tihle chlapíci tíhnou více do jazzu. Je to sice boj se tím propracovat, tak jako s VDGG Pawn Hearts, nebo ještěrka od KC, ale výsledek také stojí za to.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Third
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Magma - Rock Duo »Magma«
2015-04-14

Magma / Rock Duo »Magma«

5 stars

Čeho jsem si nejdříve všiml je název kapely, který se na vlas shoduje se slavnější francouzskou Magmou, kterou mám také moc rád. Dokonce je i další, folková z Argentiny, kterou ani neznám. Co mě dále zaujalo, že kapela má pouze dva členy, takže to je většinou výzva jak se s tím poperou. člověk by nevěřil, že někdy fakt stačí mít varhany a bicí a že se z toho dokáže zrodit kvalitní deska. Co mě zaujalo asi nejvíce je zvuk varhan. To je takový ten typický old school 60's. Takový jako slyším v Doors nebo Československých filmech, na hokeji apod. Na takové varhany mám slabost, protože mají úžasný zvuk. Je velká škoda, že drtivá většina kapel v 70.letech používala Hammondky, které jsou také fajn, ale změna je život. Tohle je zkrátka varhanový trip, že ani absence kytary mi tady nevadí. K jednotlivým skladbám:

1.) Jessica - Začne to zvláštním klávesovým efektem (syntezátor asi), hned se zapojí varhany, ten efekt dává dojem basy. Varhany plují melodicky a začne zpěv. Zpěvák zní tak trochu knedlíkově s nevelkým rozsahem a projevem jako kdyby to lehce odbyl. A zajímavé je, že se mi ten jeho "zpěv" líbí.

2.) Hravé elektronické pianko jak někde na pláži. Do toho reaguje basa a zase knedlíkový naléhavý hlas, my blue jean woman. Rytmus bicích je příjemný, jako kdyby to byl nějaký blues. Celé se to line v takové klidné a příjemné pohodě. Pak se k pianku přidají dlouhé klávesové tony, na které se nabalí old schoolove varhany, z kterých mám vždy husinu. Ty se rozjedou v solo a zase se objeví hravý klavír a naléhavý knedlík zpěváka.

3.) 6 Minutes release rock - varhanní rif, na který se nabaluje syntezátor, který se pak rozjede v rychlou melodii jakoby se zbláznil počítač. A poté zase ty dlouhé syntezátory. Varhany pořád v pozadí si jedou ten svůj rif. Klávesák se opravdu vyřádil, jakoby si řekl, já jsem kapela, já obstarám vše najednou :) Na hodinu zpěvu asi nikdy nechodil, ale to tady vůbec nevadí. Začnou se ozývat space vlny, jako to dělával Hawkwind. Varhany pořád jedou svůj rif. Pak to po 3 minutách rozjede bubeník ve své sólo, v přehlídku bicích. Začne měnit rytmus, styl, jako někde na přehlídce. Přidávají se činely a exhibice jede dál. Za chvíli to už klávesák nemůže vydržet a musí se také předvést. Zrychluje se tempo. Ale až tak, že mi z toho jde opět husina. Zapojí varhany v čase 5:20, které do toho kvílejí, kňourají, spolu s rytmickými bubny v hotový orgasmus. Nádhera. Jedna linka dělá doprovod, druhá soluje.

3.) Marmalade - začne to velmi povědomou varhanní melodií rockn'rollu 60.let. Poté začnou varhany opět solovat a další přes to začnou dunět hlubokými delšími tóny. Zpěvák do jejich rytmu začne zpívat jakoby sám suploval další varhany. Má to takový mystický nádech. V čase 2:30 to přepne do jiného zvuku, asi syntezátor.

4.) Embryo - další příjemná varhanní melodie na styl 60.let. Zpěv se přidá a současně s dlouhými tony spolupracuje. Rozjede se další solo. V čase 3:55 se zrychlí rytmus, knedlíková naléhavost se přidá. Varhany prodlouží své tóny a navíc se přidá parádní rychlá melodie, která skvěle zapadá do celkového rozpoložení.

5.) Turn - basové pedály zaduní a klávesy nenechají na sebe čekat. Tady mě zaujalo jakoby si zpěvák řekl, jdu to zpívat jen hala bala a bez nějakého extra rozsahu. Knedlíkově odzpívá - I am dying velmi krátce. Varhany zpívají s ním.

6.) Floating Smog - nádhera, melancholicky laděná melodie jakoby vše bylo ztraceno, v pozadí podporující varhany. Přidá se zpěv, kde si nelze nevšimnout zpěvákův německý akcent. Ale i tak mu je ta angličtina rozumět. Opravdu si dovedu představit jak do rytmu brouzdá smog, všude je zamračeno, je ošklivé počasí a naléhavý knedlíkový hlas to jen podporuje. V čase 2:55 se zrychlí rytmus a rozjedou se varhany. Zrychlí se sola a graduje to ke konci.

Bonusy:

7.) Heaven and Earth - klávesy se rozjedou, připomíná mi to Minotaurus. Ozývají se zvuky bouřky. Zvuk kláves je jak Museo Rosenbach a Minotaurus dohromady. V pozadí si pobrukuje basa, která je málo slyšet. Po 2 minutách to se přidají syntezátory, změní se rytmus a zesílí bouřka. Varhany podbarvují atmosféru větru a bouřky. Nádhera.

8.) Blind Girl - opět ta bouřka se ozývá. Klávesy udávají melodii, ale ozvou se hned i varhany, které se zase nádherně plují se skladbou, kolíbají jí. Je slyšet i déšť a zpěv s akcentem jako má zpěvák Eloy. Tady bych ho skoro ani nepoznal oproti předchozím skladbám. Zvuk je trochu slabší, je to slyšet méně. V závěru se rozjedou klávesy kde úplně slyším Semiramis.

9.) A day in my life - příjemná rychlá melodie s varhany a syntezátory a opět ta bouřka. Rychlé bicí, že si podupuji. V druhé polovině se rozjede solo kláves, že to zní jako Rick Wakeman z dob působnosti Yes z období Close to the edge.

10.) Hands are on the waves - klávesy kňourají s rychlými bicimí až se to rozjede v rychlé melodická sola. Zpěvák se odváže a zpívá do rytmu s rychlým tempem. Klávesy a varhany nenechají na sebe opět dlouho čekat.

11.) Fur Elise - Beethovenova klasika podaná v rychlém tempu s varhany. Zní to jako z hokejové haly s jednoduchými bicími. Nebo jako v počítačové hře. Taková srandička dá se říct, ale zní to fajn. Ty varhany mají něco do sebe.

Album mě bavilo od začátku až do konce, nenudil jsem se a poslouchal to jedním dechem. Má zvláštní atmosféru, svůj specifický sound, přijde mi to zajímavě originální. Cítím tam krautrock, ale i další různé styly. Navíc mám slabost pro ty staré varhany, takže dávám 5*.

Komu nevadí absence kytar a zajímá ho jak se s tím vypořádalo duo v podstatě zapomenuté krautrockové desce, bude určitě nadšen. Myslím, že tyto "mini" kapely jednoho alba si zaslouží být zviditelněny.

» ostatní recenze alba Magma - Rock Duo »Magma«
» popis a diskografie skupiny Magma


Gandalf - Gandalf
2015-04-10

Gandalf / Gandalf

3 stars

Kapela Gandalf, i přes svou jepičí působnost zanechala nějakou tu stopu. V podstatě neznámá kapela začala být známější až časem, také díky internetu a reedici v roce 2007. Tady nečekejte nějaký progres, tohle je spíš taková odpočinková, melodická, částečně i psychedelická pop/rocková hudba. Co na tom, že skoro polovina alba tvoří covery, které obvykle nevyhledávám. Má to prostě takovou zvláštní atmosféru, zvláštní zvuk. Je tam cítit ještě 60kový feeling, i ten zvuk nástrojů tomu odpovídá. Hravé 60kové varhany, podporující kytara, občas se to rozjede do svižnějších pasáží, ale jinak si to běží v poklidu. Šeptající klidné pasáže gradující do refrénu a naopak. Zpěváci jsou tam dva, jeden mi připomíná hlavně ve skladbě Místami je to jak pop, místami jak psychedelický rock, někdy i takové hippie. Pouštím si to když potřebuji zrelaxovat a pročistit si hlavu od náročnějších hudebních děl. Řada skladeb by se dala skoro nazvat hitem, ale není to typický popík, je to zkrátka jiné. Myslím, že to stojí za poslech.

Je to přece jen trochu jiný žánr, takže hodnocení je těžké udělat objektivní :)

» ostatní recenze alba Gandalf - Gandalf
» popis a diskografie skupiny Gandalf


Van Der Graaf Generator - Still Life
2015-04-02

Van Der Graaf Generator / Still Life

4 stars

Pilgrims - začíná to melodicky s varhany, jemným zpěvem. V čase 2:18 se to parádně rozjede do rytmické pasáže, nástroje i zpěv přitvrdí, má to drive. Basové linky Bantona zní určitě skvěle, ale postrádám tam ten výrazný sound Pottera. Pak to opět ztichne a chystá se to na další zrychlení, kdy se začne víc prosazovat saxofon. It seems such a long time - ta pasáž nemá chybu. Pak skvělé saxofon solo a do toho duní klávesy, nebo basa, těžko identifikovat, ale zní to jako když něco sestupuje melodicky dolů :)

Still Life - pomalejší song, mírný nástup, varhany přiškrceně až vzdáleným dojmem podbarvují atmosféru, Peter vyprávěčským stylem zpívá současně s nimi. V čase 2:45 se to zase velmi zajímavě rozjede, zase ty rytmické bicí, do toho kvíkající a solující saxofon.

La Rossa - varhany si pohrávají. Bicí se přidávají, za chvíli se rozjedou i činely. Připomnělo mi to debut, kde se to taky používalo. Peter zpívá nahoru, dolu, saxofon kňourá. Zpěv se do toho víc opřel, je zase hrubší, agresivnější. Ve 3:50 nastupuje skvělá pasáž, nejdřív jen tiše se zpěvem a varhany a pak se přidají bicí a saxofon, příjemná melodie. V čase 6:10 další skvělá pasáž, flétny, činely, pohádková melodie jak z když se probouzí příroda. Závěr se rozjede v rytmickou smršť a agresivní zpěv, přidá se saxofon a jízda jede až do skoro 10. minuty.

My Room - velmi jemná, začátek jemný saxofon, klavír. Melodie si pohodově pluje. Peter začne zpívat tlumeným hlubokým hlasem. Pohodička, klídek, pustit si třeba v přírodě a usnout na louce. Saxofon jemně kňučí, podbarvuje atmosféru. Při refrénu je zpěv s ním sladěn. Klavír si v klidu putuje, melodicky podporuje. Ne tady velké zvraty nečekejme. Písnička si v pohodě a klidu pluje dál. Dokonce i Peter pak ještě ztenčí hlas. Pohoda dojíždí do finiše a vychutnávám si ten klídek.

Childlike Faith in Childhood's end - začíná to falešnou flétnou se zpěvem. V čase 1:20 tlumené varhany s melodickým zpěvem oznamují další část skladby, která se po 2 minutách rozjede. Saxofon melodicky pokračuje v motivu, Peter zvýší hlas na intenzitě. Opět ten Godbluffovský rytmus. A kde se vzala tu se vzala elektrická kytara. Prišla si také zakňourat. I když u VDGG člověk nikdy neví, jestli to nejsou klávesy, nebo to mohl být saxofon ? Ke konci 4.minuty to zpomalí na smutný zpěv s varhany. Přidají se pomalé bicí. V čase 6:30 to přitvrdí se zpěvem. Peter zpívá jako raněné zvíře, tak jako na solovkách. Po 8. minutách je to zase styl starých VDGG několik melodií přes sebe, melodická pasáž, falešná pasáž, všechno se míchá do sebe. Pak to zase zrychlí a je slyšet úvodní motiv.

Album Still Life je taková vitální, plné života, optimistické. Dá se říct, že v podstatě navazuje na Godbluff. Jsou tam občas i podobné pasáže. Celkově se mi album líbí, ale přeci jen už mě tak neoslnilo jako ty 4 předchozí.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Godbluff
2015-04-02

Van Der Graaf Generator / Godbluff

5 stars

Po delší odmlce od skvělého Pawn Hearts se kapela dala opět dohromady a vydala následující album s názvem Godbluff. Jakoby si kluci řekli, že temná, mystická éra VDGG je u konci. Budeme hrát teď trochu víc svižně, vesele ?

Undercover man - začíná to nevinnou flétnou, pomalým nástupem. Peter jakoby mi zhrubnul hlas oproti starší éře. Po 2 minutách naběhne klavír, bicí, příjemná melodie, zpěv. Zní to tak nějak nezvykle vstřícně na to když to porovnám s předchozí tvorbou. Taková pohodička. Miluju tu pasáž ve 4:28, jak zabroukají efekt klávesy a přidá se saxofon, z toho mi jde vždy mráz po zádech. Vidím Jacksona jak se v tom vyžívá. Pak se to zase vrací do úvodního motivu.

Scorched Earth - asi moje nejoblíbenější na albu. Ten nástup nemá chybu, zase ten efekt kláves, varhany v pozadí, přidává to na gradaci, přidává se saxofon až se skoro zajíká. Peter přitvrdí opět se zpěvem, zpívá současně melodicky se saxofonem. Ve 2:10 se to rozjede v parádní rytmickou pasáž, jen tedy zatím na chvíli, pak Peter zpívá hlasem ducha. Jeho multi vokály se překřikují jako v mozku schizofrenika ze strany na stranu a začne v orgasmu burácet saxofon s varhany, nádhera. Jackson se tu opravdu vyřádil. V čase 6:00 se to rozjede opět v tu rytmickou část, bicí jedou jak mašina, nástroje se přidávají. Saxofon melodicky odpovídá. Ty bicí nemají chybu, musím si u toho vždy podupovat. V čase 8:30 to nemá chybu a dokážu si představit jak u toho křepčím někde na koncertě, má to drive.

Arrow - začíná to exhibicí bicích. Ozve se najednou i basová linka, která je bohužel slyšet méně než na předchozích albech. V čase 1:55 to zpomalí, klávesy opakující efektový rif si hrají do pohody. Peter začne zpívat, tady ještě přitvrdil jak ho ve VDGG neznám. Jeho hlas je tu daleko drsnější, agresivnější. Jakobych ho poznával z jeho solové tvorby. Pustil se tu do toho z plného hrdla. Začíná to nabírat na gradaci, zase ten klávesový efekt, Peter začne křičet "Heaven" až zvířecím způsobem. Melodie pokračuje, bicí se přidávají, příjemný rytmus, saxofon kvíká. V 5:25 se to rozjede a opět ta svižná melodie, bicí jedou, má to drive. Jackson se zase odvázal a pouští si tam své sola. Místama se opět přitvrdí, někdy mám pocit, že by se z toho dal udělat i death metal :)

The Sleepwalkers - začíná to hravou příjemnou melodií. Na první poslech jsem tuhle skladbu pobral nejrychleji. Hráva melodie pokračuje, přidávají se bicí, saxofon připomíná trochu i flétnu, zní to jako z nějaké slavnosti na zámku ze středověku. Něco jako styl klarinetu. V čase 3:03 začne takový lážo plážo, pohodové varhany a saxofon, jakobych se válel na pláži a pozoroval moře a přinesli mi drink. Pak to přitvrdí zajímavě VanDerGraafovsky, ale stále se to drží stejné melodie. V čase 5:00 nastoupí má nejoblíbenější pasáž. Rytmické bicí to rozjedou, varhany podbarvují, saxofon pouští rif dokola, je to svižné a rychlé, krásně agresivní. V čase 6:32 mám vždycky mráz po zádech z toho saxofonového sola. Vidím Jacksona jak si s tím pohrává ve svitu reflektorů. Peter začne agresivně zpívat, svižná pasáž jede dál. Pak v závěru bublají varhany ze strany na stranu, pomalu se to utiší a máme tu závěr, až neuvěřitelně to uteklo.

Godbluff je celkově další velmi velmi povedené album, sice s nezvyklou kratší stopáží, ale není tam slabého místa. Je to pro mě vcelku totální změna když to porovnám s předchozí tvorbou. Album je agresivnější, melodičtější, rychlejší, tvrdší, optimističtější. Jakoby prošli velkou proměnou za ty 4 roky. Kdo se chce dostat VDGG pod kůži a neví s tím začít, tak bych doporučil hlavně toto album. Myslím, že je jedno z nejvstřícnějších v 70kové éře, ani mi to nedalo moc zabrat se do něho dostat. Podobně i jako u debutu. Kupoval jsem si asi v roce 2007 v Bontonlandu DVD živáku Godbluff + bonusy z Pawn Hearts. A musím říct, že velmi povedené, celý koncert se mi líbil, alespoň jsem viděl jak to opravdu vypadalo a že Jackson byl blázen, dva saxofony najednou, to jsem zíral. Jak jsem zmiňoval, že předchozí trojlístek považuji za vrchol, toto je ještě taková třešnička na dortu, kam by se to dalo vtěsnat. Nemůžu jinak než 5.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
2015-04-02

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts

5 stars

Nejkomplikovanější na poslech, nejtemnější. Uzavírá to špičkový trojlístek let 1970-1971. Můžeme i obdivovat odvahu, že nám rovnou naservírovali jen 3 skladby s výrazně delší stopáží. Na diskotékách se to sice asi pouštět nedá, ale pro fanouška art rocku je to výzva. Myslím, že ve své době to byla i inspirace pro řadu kapel. Např. v Genesis to byla inspirace stvořit Suppers ready.

Lemmings - začíná vydrnkávat akustika, rozjezd je v podstatě okamžitě, Peter medovým hlasem nás vítá, ale netrvá to dlouho a přepne do zlověstnější pasáže. Saxofon začne opakovat rif, na který se nabalují varhany. Začne to skákat z bláznivé melodické pasáže do klidné. Jakoby Peter zpíval chvíli, že je anděl a pak zase spadne do ďábelského hávu. Zní to tak zajímavě beznadějně, Peter naříká, hudba utichá, ne nečekejme optimismus. Po 6 minutách se to rozjede do ďábelského rytmu, až vidím kapelu jak skáče přes ohneň uprostřed strašidelného lesa. Drží se to pak zase počátečního motivu a na konci cinkají činely, flétna si piští, varhany se rozladí a na závěr prásknou bubny.

Man Erg - na první poslech asi nejstravitelnější. Začne to pohodovým klavírem, Peter zpívá, že v něm žije zabiják, zpívá to stylem jako miluju Aničku. Jo ale to by musel být jiný text :) Pokračuje to v milé pasáži. Chvíli jsem si musel zvyknout na styl bicích, ty jejich přechody. Pak ale nastane 3.minuta, kdy opět začne ďábelský tanec, how i can be free ? Saxofon s varhany duní jak o život. Peter zpívá jakoby to byla jeho poslední hodinka. Ve 4:35 to krásně přepne do tišší pasáže, kde varhany plují, jemně kňourají, Peter ztiší hlas, she tells me truth... Saxofon jen trochu zasahuje. Závěr je opět v duchu začátku.

A Plague of lighthouse keepers - v ozvěnách přejíždí varhany sem a tam, saxofon jemně pokračuje, Peter s zvláštním hlasem I prophesy disaster, předvídá katastrofu. A má pravdu, zatím je to ještě vcelku klidné. V 2:09 you see the skeletons of sailing ships - tady nevím proč ale vždy si představuji loď, která připlouvá plná kostlivců, všude šero, černé mraky, Jacksonův saxofon, jakoby troubil už jsou tady. Efekt jakoby opravdu připlouvala loď. Pak jen samotné varhany si to lemují stezkou nemrtvých k samotné lodi. A opět začne podobná pasáž té počáteční. Kolem 7.minuty začne trochu větší optimismus, že by kostlivci odplouvali ? 8:30 nádherně depresivní, varhany zní jako, že vše je ztraceno, už nikdy to nebude jako dřív. Alone, alone, ghost all call. Saxofon podbarvuje depresi, jak nás volají duchové. 10:30, brečel bych si kdybych zemřel, tiše oznamuje a pak se to rozjede v saxofonní orgie, v rychle melodickou pasáž, která za chvíli začne přibírat i falešné tony a vše začíná bláznit v čase 12:00. Pak začne bláznivý hluk, čardáš duchů :) Od 14:00 to přepne zase úplně do jiné části. Do takové klidnější, varhanní, zpěvnější, do toho klavír. Ale dlouho to nevydrží, protože v čase 16:35 začne další tanec s hlasem jakoby si Peter napustil bubliny do pusy. Bláznivý tanec pokračuje, Peter jakoby měnil hlasy a nálady, ne dokud toto se neslyší vícekrát není šance to lidským mozkem pobrat na poprvé. V čase 19:13 jakoby se VDGG vysvobodili ze zlého tance a přepne to do příjemného klavíru, jakoby Hammill řekl kapele, dáme tam trochu stylu z mojí solovky. Trochu mi to připomíná Vision z Fools Mate. Frippova kytara se ozývá, melodický klavír pokračuje, nádhera. V závěru jedou chorály v podobném rytmu, do toho Fripp se odváže a pustí tam pár kytarových solíček.

Theme One - myslím, že si tu zaslouží být. Dokázal bych si to představit jako úvodní otvírák, na druhou stranu to úplně nesedí s celým albem, je to příliš optimistické, rytmické, spíš tak do Godbluffu :)

Toto album není pro každého. Trvá nějaký čas se mu dostat pod kůži. Nevěřím tomu, kdo tvrdí, že po prvním poslechu si je jistý, že ví, zda se mu to líbí, nebo nelíbí. Nevěřím, že to lidský mozek dokáže, leda by byl Mozart. Je to plné hudebních nápadů, můžu jen smekat před Hammillem, že on je tím hlavním motorem, bez něj by to těžko někdy vůbec vzniklo. Je velká škoda, že tady se vlastně uzavírá ten geniální trojlístek, že po tomto albu až do roku 1975 pod hlavičkou kapely nic nevzniklo. Jistě, že tu máme solovky Petera Hammilla, ale to mohlo v podstatě vznikat paralelně, nebo ne ? :)

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
2015-04-01

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine

4 stars

Písničkovější debut, kapela se zde ještě hledala. Zní to vcelku jako psychedelie. Líbí se mi jak tu používají hodně akustickou kytaru a flétnu. Saxofon tu ještě není, neboť ani Jackson se zde ještě nevyskytoval. Peter zpívá ještě trochu opatrněji, jemněji, než jak ho známe v pozdější tvorbě.

Afterwards - povedené, vydáno myslím i jako singl co se procpal snad i do top :) Krásně odzpíváno, varhany kňourají, taková příjemná balada. Hezké klavírní melodie. Dává to dojem sixties. Pouštěl jsem si to velmi často.

Orthentian St. - akustika, klavír, výrazná basa

Orthentian st. II - Runing back refrén, do toho rytmicky datlující činely, nebo něco na ten způsob. Flétna příjemně podbarvuje atmosféru. Pak se to zrychlí do tempa, flétna s činely melodicky kooperují s akustickou kytarou, přípomíná to mi to Comus.

Into a Game - svižná akustika, klavír, pak to přejde do zajímavé rytmické pasáže s výraznou basou

Aerosol Grey Machine - takový funny song

Black Smoke Yen - klavír soupeří s basou, instrumentálka

Aquarian - nejlepší na albu. Geniální song. Začne to doprovodnou akustikou, zapojí se basa a varhany. Do toho melodické pianko. Do toho Peter začne zpívat dlouhé výšky a s těmi výškami současně udělají varhany takový zvláštní efekt, že mám z toho husinu až do Austrálie. A ono to není jen tohle, ono to ještě v té husině pokračuje. Now we move...we are riding on rainbows. A ne ještě není konec, Smoking or not, floating a yard - s tím ty varhany a refrén Aquarian ! A varhany s akustikou. Tohle si můžu pouštět neustále dokola. Laughing to say a ten klavír, nádhera. To je prostě song z jiného světa.

Necromancer - rychlé svižné varhany s klavírem, Peter zpívá o tom jak žije v černém lese. Nastoupí refrén "Iam a necromanceeeer", úplně mu věřím jak vstává z hrobky z černého lesa jako nemrtvý. Výrazná, melodická, svižná, povedená. Ty multivokály v refrénu nemají chybu.

Octopus - varhany lítají ze strany na stranu, dominují celé skladbě, přechází to klidnější do bláznivější pasáže a naopak. Má to zajímavý zvuk.

People You Were Going To - takové písničkové, ten refrén nevím proč mi připomíná Šíleně smutnou princeznu. Ale naštěstí ne to ostatní. Hravé pianko, celkem nezvyklé na VDGG styl.

Firebrand - 60kové varhany, za jednoduchého motivu s potlačeným echo zpěvem Hammilla dodávají skladbě zajímavý nádech. Pak najednou začne zpívat silným britským přízvukem ve stylu, který jsem od něj nikdy neslyšel, jako Peter Gabriel v Battle of Eping Forest. Pak se to vrátí opět do té tajemné počáteční pasáže. Zajímavé, jsou tu spojeny dva úplně rozdílné motivy. Nechybí ani chvílemi varhanní sola.

Myslím, že se s tím hoši poprali velmi dobře. Na debut velmi povedené, je to plné nápadů a už tady jsou vidět ty klíčky pozdějšího VDGG soundu.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
2015-04-01

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

5 stars

Třetí album, které je vydáno ve stejný rok jako jeho předchůdce. Ještě tady se i na 3 skladbách podílel i basák již jako host.

Killer - to je Graafovská klasika, začíná to melodickou pasáží, která je zdůrazněna Peterovým zpěvem. Tady se saxofon hodně vyřádil. Nějakou dobu jsem si zvykal na tu pasáž "Death in the sea", ale pak se mi to zalíbilo. To by přece nebyli VDGG aby to nebylo tak přímočaré, musí tam přidat občas nějakou bláznivinu :)

House with no door - moc příjemná skladba, dominuje zde klavír. Jackson si místo saxofonu vzal zase flétnu, jakoby se domluvili, že v případě, že bude jemnější písnička, bude tu flétna. Mám u toho vždy pocit, že jsem opravdu v domě, kde nejsou dveře, skrz okno vidím a slyším bubnovat déšť. Taková pohoda. V závěru miluju tu basu a klavír jak kooperují, paráda.

Emperor in his war room - opět je zde flétna, začíná to mystickým způsobem, podmanivými jemnými varhany a příjemným zpěvem. Tady dominují varhany, občas zazní sbory současně s Hammillem. Skladba se celou dobu v podstatě drží podobného motivu. Je celkově taková tajemná, že vlastně ani nevíte co se vám na ní líbí.

Lost - bláznivou flétnou to začíná, pak se rozjedou varhany. Po minutě se přidají bicí, opět ty dlouhé varhanní tony, vznikne nádherná pasáž, mrazíci opět přicházejí. Pak začne bláznivější pasáž, varhany opakují cyklus dokola a rozjede to saxofon. Ve 3:35 to přepne do tišší, temnější pasáže s výrazným zpěvem, kňouravými varhany. Peter pak naříká, že moc dobře ví, že jí potřebuje. Hodně emotivní, hodně povedené.

Pioneers over C - asi moje nejoblíbenější na tomto albu. Ponurý začátek, potlačené Hammillovské sbory, dunivé varhany a ty bicí jak krásně, klidně bubnují jak při pochodu. Mám rád vesmírná témata, Peter zpívá o budoucnosti o objevování nových galaxií, hvězd apod. Hlásí se tu opět basa. Ve 2:40 to přejde do temné, mystické, klidně pasáže s tiššími varhany. Skočí to do svižné pasáže a vrátí se to na počáteční zpěvy. Geniální pasáž v čase 5:50, vydrnkává jen akustika, jemné cinkání, jakoby padal sníh. Basa to podporuje a Peter nám oznamuje, že zde není strach, jak by něco takového mohlo vůbec exitovat ? V čase 7:50 si Jackson je tak fučí do saxofonu jakoby ho ladil.

Další velmi povedené album od VDGG. Jejich trojlístek Least-H-Pawn považuji za vrchol jejich tvorby, který už nikdy nepřekonali. Je velká škoda, že jako kapela nefungovali v celém tom nejplodnějším art rockovém období a vrátili se až v roce 1975. I když to alespoň vynahrazuje solové období Petera Hammilla.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
2015-04-01

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave To Each Other

5 stars

Po debutu, kde se kapela ještě hledala je toto první opravdové Van Der Graafovské album. Temné, plné mystických a zlověstných textů.

Darkness - Začíná tu fičením vítru a ozve se dunivá podmanivá basa. Peter začne zpívat a saxofon převezme otěže jako hlavní nástroj. Má to drive, je takový hnací motor, že u toho musím podupovat. Velmi povedený otvírák, nikdy mě to neomrzí.

Refugees - taková milá, jemná písnička. Peter zpívá líbezným hláskem. Flétna do toho podbarvuje atmosféru. Přidají se jak bicí a klávesy. Tady i odpůrci Hammillova "krákorání" nemůžou nic namítnout, protože zpívá dost jemně :-) Zakončí se to zpětnými vokály, zní to jako happy end.

White Hammer - nežná písnička skončila a nastupuje větší tvrďák. Peter začne zpívat o čarodějnicích v 15.století. Při pasáži to kill all...dlouhé tony varhan (naskakují mrazíky), latinské výrazy, pak se pasáž zopakuje a přidá se saxík. Trubka je tu taky zajímavá. Saxíkové soličko a začnou varhany zlověstně dunit a je cítit, že se neblíží nic nevinného. V čase 6:27 začnou burácet varhany, zlověstně se přidá saxofon, zvyšuje to na gradaci, že by to za chvíli i utrhlo uši. Parádní extáze na závěr.

Whatever have Robert said - tady se mi líbí jak se zapojí kytara, elektrika soluje, doprovází akustika. Přechází to od mezi jemnými pasážemi po svižnější. Do toho Peter zpívá se "sbory". Po 3 minutách to jakoby ztichne, varhany si jemně pohrávají, rozjede se kytarové solo. Přidají se bicí a navazuje počáteční motiv. Miluju tady ty pasáže s akustikou a Peterův zpěv a pak najednou bum a začne bouře a opět sklouzne do klídku.

Out Of my book - moc přijemná, nežné flétny, jemný zpěv, melodické, podle mě ještě jemnější než Refugees. Doprovodná akustika, varhany, nádhera. Líbí se mi jak Peter zpívá melodicky s flétnou.

After the flood - Hutné varhany začnou zajímavý riff, akustika a Peterův zpěv. V čase 1:40 The Water - zase ty dlouhé varhanní tony - opět jde z toho mráz po zádech. Pak Peter i zvýší hlas, přidává to na atmosféře. This is the ending, skvělá akustická kytara. Opět ty dunivé varhany a saxofon. Do toho flétna rytmicky. Po 5 minutách se to rozjede v pořádnou jízdu a v čase 7:00 se rozjede akustika s výraznou basou. Peter začne zpívat efektem, že mu opravdu věřím, že se topí až po krk. Zakončí se to počátečním motivem s podporou elektrické kytary.

Bonus:

The Boat of million of years - tohle jsem slyšel poprvé až v remasteru před půl rokem. Nezklamalo, moc se mi to líbí, dunivá basa, tichý saxofon, varhany. Zní to dost tajemně, temně, zkrátka VanDerGraafovsky. Divím se, že to nebylo na albu už původně. Na to, že to má necelé 4 minuty tak je zajímavé co do toho vtěsnali.

Celkově shrnuto toto považuji asi za mé úplně nejoblíbenější album od VDGG. Je takové nejvíc ryzí, nejvíc typické. Hodně bych tu vyzdvihnul basu, Potterův styl mi sedí. Velká škoda, že opustil kapelu, protože i přes skvělé další desky tam ta basa chybí. Přeci jen, pedály Hugha Bantona ten výrazny hutný sound zkrátka nenahradí.


» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave To Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


IQ - The Road of Bones
2015-03-27

IQ / The Road of Bones

5 stars

Nastoupil opět nový klávesák, tentokrát Neil Durant. A tady mám dojem, že IQ opravdu vybrali velmi dobře. IQ nejen, že nadělili nové album, oni dokonce udělali ještě bonus disc, což v podstatě beru jako dvojalbum !

From The Outside In - Otvírák, který se s ničím nemaže, rovnou nastartuje drsnější tempo. Kytara běsní, klávesy podporují, chorály jedou. Jakoby se Peterův zpěv zlepšoval s přibývajícím věkem. Klidná pasáž po 4 minutách, efekt přes klávesy co zní jako akustická kytara. Chorály, Peter naříká, bubny gradují. Zajímavé, že tato skladba není tak melodická jak je u IQ zvykem, ale je parádní, mystická, tvrdá, temná.

Road of Bones - ústřední stejnojmenná jako album. Začíná ponurým klavírem, jednotvárnými klávesy, efekty jako by se vznášeli duchové. Peter se skoro nenávidí, ale jen skoro. Začne dunící basa, připojí se xylofon (novinka u IQ). Stále to graduje a začne mráz po zádech ve formě refrénu, "the shadow cross my face" s klávesami a xylofonem. Do 5:50 to jede v pomalém tempu a pak se to rozjede do kytarové extáze s klávesami a chorály, běsnícími bubny. Peter zpívá hodně procítěně. Celé to zase zakončí úvodní motiv.

Without Walls - tak tohle je asi nejlepší dlouhá skladba od IQ. Ten začátek, to je nádhera, klavír si plyne a do toho klávesy, Peter zlehounka zpívá. Klavír odpovídá melodiemi, že z toho jde mráz po zádech. 19 minut uteče velmi rychle. Po 3 minutách nastoupí pomalejší tvrdší pasáž s dominující kytarou. Styl podobný Seventh House. Nastoupí ve 4:30 refrén "Until Now" - Without walls. Chorály postupují, refrén nastupuje po druhé. Nádherný přechod vždy do pasáže "Now". Klávesové solíčko. Zpomalí to při down, down down, dlouhé klávesové tony, zní to jako kdybych byl v domě duchů. Klávesy zní jak z Eloy. Kytara akustická, kňouravá elektrická. Peter zpívá, že nemůže jít ven, že nezná důvod. Ta kytara kňourá stylem 60.let. Nastupují tvrdší pasáže a závěr navazuje na počáteční motiv. Paráda !

Ocean - příjemná balada, cinkání, naléhání Petera, zní to trochu jako Marillion. Dává to opravdu dojem, že si to pluje oceánem v klidu a pohodě, až to budí dojem zamilovaný písničky. Občas to přejde do tvrdší pasáže, aby se neřeklo, že se to bude hrát někde na diskotéce při ploužáku :)

Until The End - temný nástup ponurých kláves, kytara znějící skoro jak banjo. Ponurost pokračuje, ale pak to vygraduje a výrazně přitvrdí. Zní to jako kdyby přišel Martin Orford si zahrát zase s kapelou. A ten závěr, nádhera, osamocený klavír, zpívá jen Peter. Tam úplně slyším solového Petera Gabriela.

Bonus Disc (jakoby disk 2):

Knucklehead - asi nejtvrdší skladba IQ vůbec. Začíná nevinně, akustikou, že Peter nemůže jít ven. Pak začnou mohutně burácet bubny. V čase 4:40 začne pohroma, kytara a bicí burácí, melotron v extázi podporuje burácení a Peter do toho zpívá refrén. Má to drive, a to pořádný. A pak zase po lehounku to přejde do klidu, aby se to pak zase vrátilo do nejtvrdší extáze. Tohle bych od IQ nečekal, ale zvládli to bravurně.

1312 Overture - začíná to jako nástup nějakého představení. Vystřídá to rychle kytara, melotron, a zvláštní klávesový efekt, který zní jakoby se něco valilo rourou. Tohle je bez zpěvu. Pro někoho to může být nudnější, ale mě to se to líbí, jsou tam pěkné pasáže.

Constellations - dle fanoušků i vč. mě, tohle mohlo být na prvním disku. I když, ono je to asi jedno, když to hodnotím jako celek. Chorály nastupují, bubny probublávají, jakoby se čekalo na nástup. Přejde to do klávesového motivu, kde začne opět zpěv. Po 5 minutách začne zajímavě "kuňkat" kytara, nastupuje klávesové solíčko. V 6.minutě začne nádherné kytarové solo. Mike zkrátká umí. 6:50 - zní to jako kdybych se octl někde v ráji, příjemná melodie, ptáci zpívají, Peter jemně prozpěvuje. Jako kdyby nebyly starosti. Pak to zase skočí do tvrdší pasáže a opět skvělá kytara Mika Holmse v čase 9:10. When memory fails.

Fall and Rise - vzestup a pád. Jako vítr duní klávesy, velmi výrazná melodická basa a zapojí se zvuk, co zní jako vydrnkávající banjo (nejspíš efekt z kláves). Peter zpívá do větrných kláves. Basa se nenechala ošidit a stále si bručí melodický motiv. Zní to trochu smutně, ale krásně. Ve 2:12 je to opravdu temná pasáž s akustickou kytarou. Peter zpívá jakoby bylo vše ztraceno, nic už nemůže být jako dříve. Pak se to vrátí zase do úvodních motivů s klávesovým solem.

Ten Millions Demons - opět ten efekt kláves co zní jako duchové z hororu. Dunivá basa, Peterův zpěv má zvláštní zvukový efekt, dávající nám informaci o 10 milionech duchů gradující do refrénu. Where is my dream town now. IQ to asi museli hrát někde na hřbitově :) Zvukový efekt hlasu zní jako moderní song. Kytara burácí, motiv pokračuje až do konce.

Hardcore - poslední skladba. Opět burácivá kytara, echo klávesy, Peter naříká. Klidná pasáž, že je vše v pořádku a najednou opět bouřlivá tvrdší. 3:40 to přepne úplně do jiného stylu, nádherné cinkání, klávesy, opět takový smutný, utěšující motiv. Jakoby to nemělo východisko a vše bylo ztraceno. Přidají se bicí a klávesy v čase 6:45 vysokými tony podporují dramatičnost okamžiku. Kytara a chorály vedou dál tuto smutnou písničku. Basa pobrukává, že tady prostě optimismus nečekejte. Pak kňourá i kytara. Asi nejsmutnější písnička od IQ, ale moc povedená. Kytara tu zní trochu jak od Hacketta. Smutný klavír a akustika zakončí toto album.

Kdo by to byl čekal ? IQ se tomu postavili čelem a i přes personální změny v kapele zůstalo to jádro Nicholls - Holmes. A Neil Durant ? Smekám, jsem váš nový fanoušek. Toto album zní jinak než předchozí alba IQ, je jiné, ale přitom neztrácí na kvalitě, ba naopak. Možná bych si troufal říct, že je to zatím vrchol IQ a to znám celou jejich studiovou diskografii. Chvíli to zabralo než jsem do toho pronikl. Je to podle mě nejsložitější deska jako vydali, potřebuje více poslechů. Začal jsem zjišťovat další a další motivy, a začalo se to dávat dohromady. Na poprvé když jsem si to pouštěl, myslel jsem si, že se IQ zbláznili, že to bude propadák. Líbily se mi akorát ústřední a Ocean. A stačilo si to párkrát poslechnout a rázem to vystřelilo na pomyslný trůn. IQ na rozdíl od většiny jiných kapel zrají jako víno, oni se nezhoršují, oni se snad dokonce zlepšují. To je rarita v dnešní době. Neil Durant možná Martina nejen nahradil, ale třeba i překonal, to se uvidí v dalším albu. Zda IQ dokáží navázat na již tak vysokou laťku, kterou si bezpečně udržují už minimálně od alba Ever !

» ostatní recenze alba IQ - The Road of Bones
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Frequency
2015-03-27

IQ / Frequency

5 stars

Martin Orford opustil kapelu, hlavní skladatelská síla, která hnala IQ dopředu a v podstatě by se dalo říct, že znamenal pro IQ to co pro Genesis Tony Banks. IQ se ale nedali rozhodit a tak nabrali Marka Westwortha.

Frequency - tenhle otvírák je vyloženě pecka. Zní to trochu jako Kashmir od Led Zeppelin, ale naštěstí ho jinak nijak nekopíruje. Jde si svou cestou, myslím, že tohle určitě oslovilo širší část posluchačů. Zajímavé je, že tohle hráli jako živák ještě s Martinem Orfordem v roce 2006. Je to možné k poslechu na youtube, kde se to trochu lišilo od studiové verze. Na koncertní byla ještě jedna skvělá kytarová pasáž v závěru, velká škoda, že jí tam nedali. IQ se tady pořádně rozjeli.

Life Support - tady zase zpomalili tempo, klavír začíná klidnou melodií, je to temnější, plíživá skladba s kňourající kytarou. Trošku mi připomíná Fading Senses z Ever.

Stronger than friction - kytara doprovázená klávesami, které zní jako z typických 80.let, jakoby to znělo z období Wake. Po asi 3,5 minutách to přejde do vydrnkávání a Peterova jemného zpěvu, jakoby se člověk vznášel. V 8:15 to je nářez, melotron se zapojí do svižné pasáže, rychlé bicí, kytara a varhany v pozadí.

One Fatal Mistake - zní to jako balada, španělka, klavír, zpětné chorály, příjemná, dovedu si to představit i jako ploužák

Ryker Skies - cesta do neznáma, jakobych se ocitl v počítačové hře, vítej hrdino v Ryker skies. Peter nás robotickým hlasem vítá ve světě, kde nejsou pravidla, zodpovědnost. Pak to přejde do chvíle kdy zpívá kytara se zpěvem, může to snad být melodičtější ? Po 5 minutách to skočí do klidné pasáže, kde se ozývají chorály z dávných věků, podobné jako Entangled z Trick of the tail s akustickou kytarou. Svižnější závěr zakončí tu nádheru.

Province - nejdelší na albu. Pomalé, volnější tempo jako začátek začne gradovat do daleko tvrdší pasáže, kde převezme otěže kytara, kde se to střídá zase ke klidnější. Klávesová solíčka, klavír, klidný závěr, asi nejnáročnější písnička na albu.

Closer - akustika vydrnkává, přidávají se klávesy, je to taková příjemná balada, uprostřed přitvrdí a pak se zase vrátí na začátek, příjemná tečka.

Odchod Martina IQ rozhodně nezruinoval, nový klávesák ho vcelku důstojně nahradil, ale stejně se tu moc dlouho neohřál. Nová éra IQ nezklamala.

» ostatní recenze alba IQ - Frequency
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Dark Matter
2015-03-27

IQ / Dark Matter

4 stars

Temné, velmi temné album. Martin si vzal zpátky žezlo a to doslova, tady klávesy dominují, ale naštěstí k i kytarám se dává nějaký ten prostor.

Sacred Sound - nádhera, začne to skoro hned tvrdší pasáží, klávesy tu mají nový sound, který jsem na předchozích albech neslyšel, kytara melodicky kňourá, pasáž přejde do varhan jako z hororu Alfreda Hitchkoka a pak se to rozjede v kytarovou show podporovanou klávesy. Asi moje nejoblíbenější na tomto albu.

Red Dust Shadow - smutná, ponurá, nechoďte skákat z mostu, je to jen hudba. Příjemný melotron, který krásně zapadá do motivu

You never will - trochu slabší než ostatní, není to průšvih, ale na IQ standard to není takové

Born Brilliant - podobný případ jako předchozí, postrádám tam tu melodičnost

Harvest of Souls - příjemná, dlouhá, jsou tam pasáže, které by mohly vytvořit několik písniček dohromady, začátek je jemnější, vydrnkávání mi silně připomíná 12strunku Anthonyho Phillipse z období Trespass, konkrétně Stagnation. Pak pasáž "America" je chytlavý refrém. IQ se s tím dobře poprali.

Celkově je to fajn album, mám ho rád, sice nepatří jako celek do mého TOP od IQ, ale je to pořád na vysoké úrovni. Dávám mu 4*

» ostatní recenze alba IQ - Dark Matter
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - The Seventh House
2015-03-27

IQ / The Seventh House

5 stars

IQ jede dál v nadstandardní porci neo progu. Tady dostal žezlo Mike Holmes, který se tu s kytarou pořádně vyřádil. Jako kdyby mu Martin řekl, tak si to na jednu desku zkus. Asi nejkytarovější album od IQ. A tady IQ i zajímavě přitvrdili až skoro do hard rocku/metalu, nebo tak nějak podobně.

Wrong Side of Weird - náročnější otvírák, nejen, že IQ přitvrdili ve smyslu tvrdší hudby, ale jakoby přitrvdili ještě do art-rockovější neo podoby. Hutné basy a kytary, krásné pasáže, klávesy jakoby více v pozadí. Závěr mi připomíná závěr Supper's ready.

Erosion - klidný start s jemnými klávesy se rozjede v nářek Petera a výrazně hutnou pasáží a kvíkajícími klávesy

Seventh House - nádherná, dlouhá, spousta měnících se pasáží, např. ta s Cathedral that man created...z toho jde mráz po zádech, uteče to jako voda, že ani nevnímám, že to má delší stopáž

Zero Hour - tohle bych nechal zahrát v Radiu Beat - vaříme z vašich konzerv, myslím, že to zní dost zajímavě pro více posluchačů, ale zároveň si to zanechává i kabát neo progu. Melodická skladba, melodický zpěv, že bych to poslouchal dokola a pak ten pomalý nástup bubnů, které začínají přidávat na hlasitosti a rozjede se v to kytarové solo, které na mě působí parádním dojmem.

Shooting Angels - příjemná, kytarově dunící, podporována saxofonem, který jsem dosud v IQ neslyšel, dodává to na atmosféře

Guiding Light - další parádička, zvučná kytara, už se opakuji

Patří do mé top 3 od IQ (Ever, Seventh a Road)

» ostatní recenze alba IQ - The Seventh House
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Seven Stories Into 98
2015-03-27

IQ / Seven Stories Into 98

4 stars

Tomuhle jsem se dlouho vyhýbal, než jsem si teprve před pár měsíci poprvé pustil. Jedná se vlastně o remake materiálu, který byl vydán ještě před debutem. Akorát, že v té době to vyšlo jen na "kazetě" s příšernou kvalitou zvuku. Tady to vlastně kapela v roce 1998 vydala znovu.

Musím říct, že mě to příjemně překvapilo. Neříkám, že se to dá charakterizovat jako neo prog, je to tak trochu na pomezí. Ale už tady je docela hodně zajímavých melodických nápadů. A hlavně co musím zdůraznit je to, že jako celek mě to baví od začátku až do konce. Ani mi nevadí, že je tu daleko méně zpěvu než na běžných řadových albech. On to tam nahradí Martin Orford krásnými pasážemi, stejně tak jako Mike kytarou. Občas jsou zde použity i nástroje, že to zní jak z ranného Egypta, kytarové sola, kde je sice jasné, že to není jejich tvorba, ale zní to zkrátka dobře. Na ProchArchives to popisovali, že je to na poslech náročnější než ostatní desky, mě to tedy přišlo naopak, že jsem se do toho dostal v podstatě hned. Tahle deska má zkrátka drive a melodičnost, vstřícnost k širší mase posluchačů, ale daleko zajímavější než s Menelem.

» ostatní recenze alba IQ - Seven Stories Into 98
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Subterranea
2015-03-27

IQ / Subterranea

5 stars

Málokterá kapela dokáže vyprodukovat koncepční album tak, aby vydrželo celé nenudit, bylo plné nápadů. Zkrátka abych si řekl, jo tak to tohle je paráda, nemusím přeskakovat a dělat si jen omezený výběr z toho co se mi líbí.

Celkově to na mě působí krásně smutným, temným dojmem, melodické pasáže kytar, kláves, příjemný zpěv. Zkrátka se to nedá popsat. Je neuvěřitelné, že IQ to dokázali. Jsem trochu puntičkář, a tak např. i ve vychvalované the Wall od PF, kde sem tam nějakou písničku přeskočím. Tady ne, tady jedu do konce. Až se mi nechce věřit, že to nebylo komerčně úspěšnější. Spousta nápadů, že by z toho dalo udělat alb několik. IQ nepolevuje, ale pokračuje ve svém nadstandardním představení. Kdo má rád melodičnost, zkrátka neo prog ve špičkové podobě, ten si přijde na své.

» ostatní recenze alba IQ - Subterranea
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Ever
2015-03-27

IQ / Ever

5 stars

Kdo by to byl čekal ? Peter Nicholls se vrátil do kapely a jakoby zase díky jemu kapela přepnula zpět na neo prog z popovějšího období Menela. A nejen to, dokonce se kapela ještě zlepšila. Tady v podstatě není slabé místo, jako celek mě to opravdu baví.

Darkest Hour - Svižný rytmus, do kterého se nabalují další nástroje, příjemný otvírák, který dává najevo, že i v nejtemnější hodině to zní docela optimisticky.

Fading Senses - temná, ponurá, zní to jako uklidňující, možná pro někoho i depresivnější, ale rozhodně v pozitivním slova smyslu. Tady nečekejte žádný rozjezd, Martin Orford si tu celkem vyhrál s klávesama, paráda

Out of Nowhere - výrazná kytara, v podstatě to připomíná Now I'm here motiv. Ale naštěstí to nějak nekopíruje, přejde to do úplně jiné pasáže. Mike Holmes tu začíná vystrkovat růžky.

Further Away - nejdelší, pohádková písnička, pomalá, s větším množstvím zvratů, Peter opět krásně naříká, kytara s ním, přechod do tvrdší pasáže je docela novinka, tím mám na mysli tvrdší kytaru, jako kdyby to trochu znělo do hard rocku. Ale je to podbarveno jemnými klávesy a zpěvem. Zajímavá kombinace, která albu velmi svědčí.

Leap of Faith - tady opět vyzdvihnu kytaru, která tu melodicky soluje, klávesy opět nezklamaly, Martin prostě umí.

Came Down - pohádková tečka na závěr

Jedno z nejvyváženějších alb od IQ, které nemá slabé místo. Jádro Nicholls - Orford a Holmes mě prostě nikdy nezklame.

» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Are You Sitting Comfortably?
2015-03-27

IQ / Are You Sitting Comfortably?

2 stars

V podstatě podobný případ jako album předchozí. Popík 80.let na denním pořádku. Neurazí to, ale ani nenadchne. Pár pěkných momentů se tam jistě najde. Nejvíce mě asi zaujala Nothing At All, sice spíš pop song, ale dobře se to poslouchá. Celkově je to ale podle mě asi nejslabší deska co IQ kdy vydali. Nechce se mi věřit, že se k tomu propůjčil i Martin Orford, klávesák. Naštěstí po tomto počinu odchází z kapely Paul Menel, aby uvolnil místo původnímu zpěvákovi, který se vrátí...

» ostatní recenze alba IQ - Are You Sitting Comfortably?
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Nomzamo
2015-03-27

IQ / Nomzamo

2 stars

Když odešel z kapely Peter Nicholls, vypadá to, jakoby neodešel jen on, ale jakoby to byla úplně jiná kapela. Všechno zní jinak a bohužel k horšímu. Je to cílené spíš na širší spektrum poslucháčů, písničková, zkrátka klasický popík 80.let.

Tím neříkám, že by se mi tam něco nelíbilo. Promises je melodická, nezní to špatně. Still life mám rád, takový ideální ploužák se slečnou. Každopádně neo prog se tu dost vytrácí a řekl bych, že základna fanoušků se musela i změnit, byť hlavně následující album bylo komerčně úspěšnější než první dvě alba.

» ostatní recenze alba IQ - Nomzamo
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - The Wake
2015-03-27

IQ / The Wake

4 stars

Druhý IQ počin, kde to má podobný sound jako debut, ale přijde mi to už takový víc rozmanitý. Sice zde už nenajdeme delší skladbu 19 minut, ale přece jen jako celek je toto o něco lepší než debut.

Outer Limits - dunivá basa s podporujícím melotronem, naléhavý hlas Petera, kytara zakníká do pozadí. Tady ještě neměla takové slovo jako na pozdějších albech. Tady ta zvuková kvalita je taky tak trochu ze sudu, což ale zase není úplně na škodu.

Wake - stejnojmenná jako deska, kratší, s chorály, volně plující podporována nářky zpěváka

Magic Roundabout - rozjezd by mohl být kratší, na můj vkus příliš dlouho trvá začátek písničky, ale pak to přejde na příjemnou hudbu s výraznou basou, zní to uklidňujícím dojmem

Corners - může dávat poměrně dojem, že je to tak trochu popová písnička co se chce zalíbit. Rytmicky opakující se motiv bubnů, podporován podobným efektem, co zní jako sytar. Opět je vidět jak IQ kladě důraz na melodičnost, ale i na rozvláčnost. Dobře se u toho brouká.

Widow Peak - nejlepší písnička na albu. Vydrnkávající kytara s mohutnou podporou kláves a chorálů, melodicky hrající, přecházející do pasáže, kde mám vždycky husinu. Kytara začne kvákat v opakujícím se cyklu a klávesy zní jako když hučí vítr a do toho naléhavě Peter křičí I want to feel you, i want to touch you. Nádhera

The Thousand Days - taková pop-progovovka, opakující se motivy a refren, trochu svižnější, že se dá na to v podstatě tancovat

Headlong - další povedená, se skvělou kytarou, která tu melodicky ukončuje celou desku, dunivé bubny, zkrátka IQ

» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ


IQ - Tales from the Lush Attic
2015-03-27

IQ / Tales from the Lush Attic

4 stars

Oficiálně první album IQ. Zajímavé je, že do toho šli rovnou po hlavě a první skladba už má rovnou 19 minut. Zpěv Petera Nichollse připomíná Petera Gabriela. A vůbec celkově je cítit, že inspiraci čerpali u starých Genesis. Pokud si správně vzpomínám tak se kapela v podstatě dala dohromady tím, že se seznámili na koncertě Genesis v roce 1976, na Trick of the Tail tour.

Každopádně celkově deska působí archaickým soundem, zvuková kvalita není úplně ideální, ale zase jí to dodává speciální sound (rozdíl je slyšet pak na remasteru, který vyšel nedavno). Klávesy zní trochu jako ze sudu, ale já si na to zvyknul. Naléhavý hlas zpěváka s klávesy a kňourající kytarou je určitě zajímavý začátek.

Through The Corridors je svižná, melodická písnička, která má drive.

Awake and Nervous - tady se mi líbí jak Peter zpívá současně s chorály a do toho Mikeova kytara to podporuje.

My baby - klávesová exhibice

The Enemy Smacks - tady miluju hlavně tu pasáž jak z tvrdší pasáže to přejde do jemnější, basa začne dunit a kytara kňourá do pochodu, klávesy jakoby napodobovaly vítr, jak cesta někam do červí díry.

Just Changing Hands - melodická, rychlá

Debut IQ je povedený, kapela se teprve rozjížděla, ale narozdíl od takových Marillion si troufla tam šoupnout delší skladby než jen jako B-side Themselves :)

» ostatní recenze alba IQ - Tales from the Lush Attic
» popis a diskografie skupiny IQ


Eela Craig - Eela Craig
2015-03-20

Eela Craig / Eela Craig

4 stars

Rakouská kapela Eela Craig. Pamatuji jak jsem tuto desku sjížděl dokola asi v roce 2008. Je to další poměrně neobvyklá kapela. Míchá několik prvků dohromady, nedá se říct co to je přesně za styl. Ale je tam slyšet klasický prog rock, psychedelie, jazz apod.

1.) New Born Child - psychozní otvírák hlavně na začátku když zpěvák začne ječet, mám z toho pocit, že ho zrovna pustili z blázince a přišel si zahrát s kapelou. Do toho příjemná flétna. Hlas zpěváka je fajn, připomíná mi trochu zpěváka v Coloseum.

2.) Selfmade Trip - začíná to příjemnou akustickou kytarou a pak to přejde do tvrdších pasáží s el. kytarou, do toho zajímavý hlas zpěváka z toho dělá zajímavý efekt. Flétna do toho kvíká a zrychluje s tempo, už vidím jak celá kapela vyběhla do lesa sbírat lysohlávky a tančit při úplňku pod stromem. Pak ti utichne a flétna prská jako kdyby někdo utrhl rákos a předal frontmanovi Jethro Tull :) Zkrátka je to opravdu takový trip, kde se mění pasáže. Ústřední kytarový motiv se pak navrátí a opět se nabalují na to nástroje. Pak to lítá z repráku do repráku jakoby se to přerušovalo, jako to dělá Faust v debutu.

3.) A New Way - opět flétna naříká, zpěvák nám svým podmanivým hlasem oznamuje, že včera našli nový způsob, novou cestu. Akustika drnká, flétna zpívá, zrychluje se rytmus, další akustická kytara jede solo. Pak opět dostane hlavní roli flétna a akustická kytara, která vydrnkává podobně jako ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem. A opět závěr jako na začátku, zpěvák nám opět oznamuje, že našli nový způsob a že pop music turn us crazy, z čehož je jasné, že odmítá popík a má rád prog rock. Musel se s tím samozřejmě pochlubit, no ne ? :)

4.) Indra Elegy - nejdelší skladba na albu, pomalu se rozjíždí s vévodící flétnou až začne gradovat do naléhavější části. Pak to přejde úplně do jiné pasáže, kde převezme otěže solová el. kytara. Pak to opět zpomalí a solo pokračuje. Naváže pak zpěv, působí to jakoby si vzpomínal teskně na dobu, kdy bylo lépe. Připomíná mi to trochu Procol Harum. Závěr opět vrátí motiv z počátku skladby a na konci má hlavní slovo opět flétna.

5.) Irminsul (Bonus) - Bonus skladby znějí jinak než základní část alba. Tohle je instrumentálka bez zpěvu, přehlídka bubnů, bubeník kontroluje, že nezapomněl bubnovat. Do toho fouká vítr, trochu space.

6.) Yggdrasil (bonus) - Příjemně jemné varhany se rychle mihotají jakoby padal první sníh. Do toho kytara se zapnutým efektem, který mám moc rád. Příjemně vydrnkává melodii. Pomůže tomu i basa a opět se vrací mihotající vločky. Příjemná skladba.

7.) Stories (Bonus) - tohle je sice naprosto odlišná skladba od všech ostatních ale je to naprostá lahůdka. Mám jí moc rád. Zní to jako typicky ranní King Crimson s Gregem Lakem. Smutná, melotroní s příjemným (jiným než na většině skladeb). Do toho varhanní chorály v pozadí. Zrovna jsem si ji před chvíli zpíval. Za těch x poslechů už jí mám v hlavě. Pak vydrnkává akustika, pohádková melodie se do toho nabaluje a opět nastoupí melotron a dává to dojem klidu a pohody. Chorály opět podbarvují skladbu a líbí se mi, že to není předvídatelné. Už se zdá, že to skončí a najednou opět naskočí další pasáž a krásně to s melotronem pluje dál.

8.) Cheese (Bonus) - Tohle je svižná písnička, varhanní motiv rozjede solová kytara. Má to drive, zapojuje se do toho klavír. Pak to ztichne do hravých melodických cinkání a ozve se melotron se zpěvem a pochodujícími bubny. Zní to opět jinak než na začátku, na to jsou Eela Craig opravdu experti.

Po Kyrie Eleison - Fountain, další rakouské dobré album, které se mi líbilo.

» ostatní recenze alba Eela Craig - Eela Craig
» popis a diskografie skupiny Eela Craig


Genesis - Archive 1967-75
2012-11-20

Genesis / Archive 1967-75

5 stars

Toto je svatý grál pro fanoušky Gabrielovy éry. Já nevím jak je to možné, ale drtivá většina co vyšlo u Genesis od začátku až do odchodu Petera Gabriela mi přijde geniální. Je to jako kapela z jiné planety, jakoby to stvořili přímo pro mě, krevní skupina a tak všeljak podobně. Moje numero uno. Najdou se i průměrnější songy, např. more fool me, nebo skladba hey apod. Ale žádná mi nepřijde slabá. Tato kompilace je velmi zajímavá. Skládá se ze čtyř CD.

CD 1 a CD 2 je živé kompletní koncertní provedení Lamb lies down on broadway. A je velmi zajímavé to porovnat s originální studiovou nahrávkou. Už jenom proto, že to kapela částečně předělávala včetně zpěvu. Výsledek přinesl své plusy a mínusy. Plusy např. v tom, že zvuk je daleko kvalitnější, nástroje jsou lépe slyšet. Typický příklad je in the cage, kde Hackettova kytara se hlásí o svá práva a dokonale doplňuje klávesy Bankse. Ve studiové nahrávce je slyšet opravdu špatně. Takže člověk si poslechne tuto verzi a najednou zírá, ona je tam i kytara ? Nebo v Riding the scree, Banskovy výraznější klávesy před pasáží here i go ? Collinsovy výraznější bicí, zkrátka i lepší zvuk. Jsou tu ale i věci co mi chybí jako např. v Grand Parade chybí bručící hlas Briana Ena, který je na studiovce. Při supernaturalu tam není ten popěvek "la" "la". Jsou to maličkosti, ale mě tam prostě chybí. No a nakonec zpěv Petera Gabriela. Jeho zpěv se podle mě zlepšil s přibývajícími roky. Např. skladba Cuckoo cocoon je v podání dnešního Gabriela ještě lepší. Ten umělejší zpěv ze studiovky mi nepřišel tak dobrý jako jeho typický chraplák. Jeho barva hlasu, typický chraplák vylepšil některé sekce. Nebo in the rapids úplně získala nový dojem. A na řadě jiných skladeb. Co mi ale zase na studiovce přišlo lepší je zpěv Gabriela v Back in NYC, kde je jeho zpěv nádherně mladicko-agresivně živočišný. Ta skladba má pak větší grády. Starší pan Gabriel už to zpívá více jemně, což není špatné, ale ne podle mě tak dobré. Stejně tak to cítím i ve skladbě Grand Parade. Je to jako by se potkali dva Gabrielové, jeden ten mladý a druhý ten starý. Mladý má agresivní živočišnou energii, ale nemá ještě takový chraplák a barvu hlasu. Starý je jemnější, ale zase má lepší hlas. Jako kdyby jste si poslechli jeho solovou písničku Modern love ze studiového alba, a teď si představte jak by ji zazpíval dnes. Ta agrese by tam tak nebyla, zpíval by ji jemněji a ten drive by to nemělo. Ale celkově mám zpěv staršího Gabriela raději. No dost už o CD 1 a CD2.

Podívejme se na zoubek CD 3 a CD 4.

CD 3: Živáky jsou trochu jiné než na studiových deskách, ale nijak zvlášť zásadně. Za zmínku hlavně stojí Twilight alehouse, což je singl z dob Nursery Cryme. A já nechápu proč to nedali třeba na nějakou studiovku ? Skladbu mám moc rád, je úžasná, od drsnějších pasáží po jemné jen s flétnou. Neprávem zapomenutá skladba ! Happy the man je příjemná oddechovka, průměrná, melodická skladba.

CD 4: Tohle jsou celkem žně, v první řadě jsou tu skladby z debutu, které v podání bez smyčců zní také velmi zajímavě, nevím jestli jsou lepší, nebo horší, ale líbí se mi to. Ostatně jako debut sám. Potěší přítomnost dalších skladeb, které se v podstatě nevešly na debut. Např. sea bee je příjemná skladba, klavír s akustickou kytarou. Ve skladbách je spousta nápadů na příjemné, melodické skladby, že by jim mohly některé kapely závidět. Nádherná skladba Dusk ve starší podobě ještě s pasáží navíc, se skvělou flétnou. Je jiná ještě než na Trespassu a stejně je i krásná, zní jen jinak. Nejlepší lahůdky co na CD 4 považuji jsou skladby z období mezi FGTR a Tresspasem. Tehdy ještě hnací motor Phillips, skladby z BBC nightride. Shepherd je podle mě to nejkrásnější co se na CD 4 nachází a vůbec patří mezi mé nejoblíbenější skladby Genesis. To je naprosto geniální skladba, ani bicí mi tam nechybí. Gabrielův naléhavý zpěv a Phillips občas doplňuje, krásná flétna, no nádhera. Vůbec nepochopím proč nevydali ještě druhou desku. Vždyť už jen let us now make love, pacidy a shepherd by dalo základ na druhý Trespass ! Přidejme k tomu Twilight alehouse a třeba ještě něco a máme další album. Phillips byl prostě skvělý, hlavně v Genesis, škoda, že to tolik lidí přehlíží a vnímá spíš jen Hacketta. Kvalita zvuku není sice extra, ale to na kráse skladby tolik nevadí. Ale co, já si to album vytvořím, nasázím do něj ty skladby a dám tam rok 1970 Tresspas II :-)

Nejhorší na tom je, že spousta skladeb nebylo dochováno a to mě jako skalnímu fandovi Genesis asi nedá nikdy spát. Jaké asi ty skladby byly ? Určitě byly úžasné, protože většinu věcí mám opravdu rád. Např. wooden mask (podle Hacketta originální melodie, nápad, jen jako demo a ztraceno), little leaf, barnabys adventure a další. Říká se, že i některé staré nahrávky jsou v domě rodičů Anthonyho Phillipse. To bychom se tam měli zajet podívat :-). Ať je to jak chce, těch úžasných skladeb bude víc a já jsem jak malé dítě co je chce všechny slyšet !

» ostatní recenze alba Genesis - Archive 1967-75
» popis a diskografie skupiny Genesis


Comus - Out of the Coma
2012-05-12

Comus / Out of the Coma

4 stars

Je to zajímavé, kapela, která ve své době byla kritizována a nepochopena, získala po 40 letech velký obdiv, hlavně díky internetu. Je to jako když Mácha vydal svůj Máj a teprve po letech se začali hlásit Májovci. Každá nadčasová hudba dospěje k pochopení až třeba v dalších generacích.

Kapela Comus se nám po letech opět sešla, a to již v roce 2008 za přispění skalního fanouška Comus - Michael Akerfeldt z kapely Opeth. Jemu můžeme děkovat, že kapela se dala opět dohromady. Kapela Opeth si dala podmínku, že bude hrát na Melloboat festivalu jen pod podmínkou, že i Comus. A stal se zázrak. Proč píšu, že zázrak ? Protože kapela sama o sobě nemá dobré vzpomínky na tu dobu, kdy vyšlo First Utterance, roky to vypadalo na nejméně pravděpodobné obnovení. To už bylo pravděpodobnější, že přijede do Prahy Gabriel s Genesis :-)

Dále je zajímavé to, že složení kapely je skoro stejné ! Pouze se přidal John Seagroatt (manžel zpěvačky Bobbie), který hraje na flétnu, bonga a má na starosti i produkci a všechno kolem. Nahradil tak původního Roba Younga. Kapela je tedy dá se říct kompletní.

K albu samotnému, tedy spíš takovému mini-albu bych to nazval. Vyšlo čerstvě 30.4. (CD verze), LP verze vyšla již 16.4., doufám, že tu brzy uvidím i recenzi od Voytuse, který si LP koupil.

Máme tu 3 zbrusu nové skladby, a jeden živák z konceptu Malgaard suite. Musím se přiznat, že úvodní skladbu Out of the coma už znám od roku 2008, kdy ji Comus hráli na živo. Skladba je to skvělá, asi nejpodobnější době stylu First Utterance. Jedinou věc, kterou bych trochu vytknul je to, že Roger Wotton jako starší už nemá tak silný hlas ve stylu Rogera Chapmana z Family. Na First Uterrance (FU) je slyšet jeho mladický, agresivní hlas, plný různých barev, zde má místy problémy. Nebo je to možná jen nezvyk. Co taky by jste chtěli od fandy Comusu. Nicméně je to povedené a líbí se mi to. Další dvě skladby jsou melodické, příjemné, zase trochu jiné než z období FU. S délkama se moc nepárali a skladby jsou delší. Na druhé a třetí skladbě zpívá více Bobbie, Wootton jakoby ji místama jen doplňoval a neměl takový prostor jako na FU. Skladby mi přijdou takové víc pohádkovější, milejší. Ale aby ne, když FU je ďábelská deska, kde Wootton jel na LSD.

Teď k jednotlivým skladbám:

Out of the coma - parádní melodická skladba, vedena Rogerem, který se do ní opírá svým hrubým hlasem, povzbuzováno houslemi, zpětnými vokály Bobbie. Co je překvapení, že se tam objevil saxofon. To už jsem tenkrát zíral když se objevil v krásné skladbě all the colours of darkness poprvé klavír. A teď najednou saxofon v závěru out of the coma. Nicméně to tam dobře sedlo. Paráda.

The Sacrifice - kytara krásně vydrnkává, zní to jak z rytířských klání, do toho se občas ozvou housle, pak se to přepne do typické "comusoviny" housle s kytarou se předhánějí a do toho melodicky odpovídá flétna.

The Return - asi nejjemnější skladba na albu, začíná to jak z pohádky, Bobbie zpívá jak kdyby zpívala o zvířátkách a hodných lidech. Pak se to ale rozjede a ozývá se zase ta známá "comusovina" Zkrátka to se nedá přesně popsat, to musíte poslouchat. Doporučuji více poslechů než budete dělat závěr. Comus je typický příklad kapely, kde dávat na první dojem se nevyplácí.

Poslední skladba je Malgaard suite, což je část nikdy nevydaného koncepčního alba. Je to vysvětleno ve "skladbě" komentář Woottona. Velkou nevýhodou ovšem je, že zvuková kvalita navzdory čištění zvuku je velmi špatná. I když po pár posleších jsem se do toho docela dostával. Musím říct, že je to zvláštní skladba a něco v ní je, škoda, že nedokážu pochytit celou její krásu díky špatnému zvuku. Bobbie a Roger jedou duety jak při opeře a občas se i ozývá jakoby klarinet.

Závěrem bych rád napsal, že "mini-album" mě nezklamalo, líbi se mi a nemůžu se dočkat až vydají další materiál. Dávám 4 hvězdičky, kvůli špatné kvalitě zvuku poslední skladby se to nedá tak vstřebat. Není to tak šílené a temné jako First Uterrance, ale je to zase jiné a povedené. Spokojenost.

» ostatní recenze alba Comus - Out of the Coma
» popis a diskografie skupiny Comus


Quarteto 1111 - Onde, Quando, Como, Porqué, Cantamos Pessoas Vivas
2012-03-21

Quarteto 1111 / Onde, Quando, Como, Porqué, Cantamos Pessoas Vivas

5 stars

Jedno z největších překvapení tohoto roku. Ztracená perla z roku 1974. Skládá se pouze ze dvou delších skladeb, celková délka nepřesahuje půl hodinu. Miluju melotron, melodickou hudbu. Tohle je právě přesně co tato deska nabízí. Co na tom, že zpěv je v portugalštině, zní to příjemně, beru to jako další hudební nástroj, který udává melodii. Nepochybně má na tom největší zásluhu Jose Cid, jeho melotron a zpěv jsou slyšet celou deskou. Místy se rozjede i kytara na plné obrátky. Ono je docela těžké to k něčemu přirovnávat, protože je tam od každého něco. Asi to na progarchives i dobře zaškatulkovali, eclectic prog, čili hudba, kde je spojeno více prvků v jeden celek. Škatulkování ale stejně není důležité, důležitý je dojem. Hudba přechází z jemných pasáží, podbarvených melotronem až do svížnějších částí. Občas kromě melotronu se tam zapojí i klavír, naprosto osamocený bez účasti ostatních nástrojů. Takové přechody mám moc rád, že se to nedrží striktně jednoho stylu. Zpěv a melotron krásně naříkají, moc příjemné a melodické. To už jsem vlastně psal, že ? Pro mě osobně je toto jeden z mých největších objevů poslední doby, nechápu, že tak úžasná deska byla zahrabaná v prachu a nikdo si ji nevšímal, až teprve poslední dobou se začala více poslouchat. Nejlepší jsou alba, která ani na okamžik nenudí, a to se mi právě stalo tady. Kdo jste fanoušky ranných King Crimson, Italů, Genesis, Kyrie Eleison a třeba i Dezo Ursinyho. Ono se to nedá přesně přirovnat. No nic, musím dát za 5*. Paráda !

» ostatní recenze alba Quarteto 1111 - Onde, Quando, Como, Porqué, Cantamos Pessoas Vivas
» popis a diskografie skupiny Quarteto 1111


Spirogyra - Bells, Boots And Shambles
2012-03-09

Spirogyra / Bells, Boots And Shambles

5 stars

Jejich třetí a dle mého názoru nejlepší album co udělali. Přibyla tam i trumpeta a výborně doplňuje atmosféru desky. Hned při úvodní skladbě nenechává na sebe dlouho čekat a dokonale tam zapadá. Navíc se jim povedla koncepční skladba In the western world, která je dlouhá a velmi dobrá, je plná melodií, přechází z pasáže do pasáže, ať už klidnější, nebo svižnější. Místami temnější jako Comus, místami melodické jako pochod vojáků při flétně. Zpěvákův jemně mečivý Woottonovský hlas vypráví jakýsi příběh. Při stopáži 6:40 v poslední skladbě mi jde mráz po zádech, housle nádherně dramatizují zpěvákovu temnou zpověď. Zkrátka Spirogyra je svá, má svůj zvuk a je těžké ho přesně definovat, pro fanoušky Comusu doporučuji začít první deskou :-)

» ostatní recenze alba Spirogyra - Bells, Boots And Shambles
» popis a diskografie skupiny Spirogyra


Spirogyra - St. Radigunds
2012-03-09

Spirogyra / St. Radigunds

4 stars

Kdybych nevěděl, že toto album vyšlo o pár týdnů dříve než First Utterance od Comusu, myslel bych si, že se jimi museli inspirovat. Album bylo ve své době poměrně úspěšné. Celkový sound dává dojem, že jsou podobní debutu Comusu, ale je to přece jen více pozitivní album, není tak temné a strašidelné. Nicméně je příjemné, melodické, housle, flétna, zpěvák se zpěvačkou se výborně doplňujou. Je až neuvěřitelné kolik textu tam museli složit. Kapela přechází od instrumentálních kousků k písničkovějších pasáží. Mohu doporučit, dávám 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Spirogyra - St. Radigunds
» popis a diskografie skupiny Spirogyra


Minotaurus - Fly Away
2012-03-09

Minotaurus / Fly Away

4 stars

Kapela sice vydala jen toto album, ale zase musím říct, že to byl příjemný objev. Zpěvákův naléhavý hlas jakoby se linul z pozadí a naříkal na staré časy. Do toho mellotron nádherně s akustickou kytarou podbarvuje, že to dává dojem, že jste někde ve vesmíru. Přijde mi jakoby se Eloy a Camel dali dohromady a vydali desku. Mám rád kapely, kde jsou i velké změny, nejdřív se to svižně rozjede a pak to spadne do temných varhan a vydrnkávání. Celá deska je hodně melodická, povedla se. Myslím, že si zaslouží být zde na progboardu.

» ostatní recenze alba Minotaurus - Fly Away
» popis a diskografie skupiny Minotaurus


Comus - First Utterance
2012-03-05

Comus / First Utterance

5 stars

Jedno z nejoriginálnějších alb v historii progresivního rocku/folku. Když jsem ho poprvé poslouchal, ještě jsem ho nevstřebal, ale ta originalita tam už byla okamžitě, zaujala mě tak, že jsem to poslouchal dokola až jsem tomu propadl. Mám moc rád flétnu, akustický kytary, k tomu ta temná a agresivní atmosféra. To ani nemluvím o textech, které stojí za překlad. Ty občasný falešný tony mi připomínají Faust. Jak tu bylo řečeno, ve skladbě Prisoner to krásně podbarvuje atmosféru psychický poruchy. Nemůžu jinak než dát 5*.

Navíc je neuvěřitelné, že se kapela v roce 2008 dala zase dohromady po 35 letech. Ještě před tím se to zdálo jako absurdní. Příští měsíc vyjde nové "skoro album" (3 nové skladby a nikdy nevydaný živák The Malgaard Suite z roku 1972). Což byl v podstatě materiál na další studiovku a tenkrát z toho sešlo. Úvodní skladba Out of the coma je skvělá, možnost poslechu na youtube. Už aby to vyšlo !

» ostatní recenze alba Comus - First Utterance
» popis a diskografie skupiny Comus


Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
2007-07-21

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway

5 stars

Kdo by to byl čekal, po vstřícnějším Selling England by the pound, který byl přece jen líbivější masovějšímu publiku, než jeho starší a lepší bratříček Foxtrot. Většina konzumentů progresivní scény považuje za nejlepší album Genesis právě zmíněný Selling. Ale já toho názoru nejsem, dle mého je nejlepší Lamb a Foxtrot. Ted ale k Lamb.

Celé album má nový sound, který se používal i do následujících alb. S nápadem ohledně příběhu přišel Peter Gabriel, jehož návrh předčil Rutherfordův "little prince". Je to podle mě nejsložitější a nejvypracovanější album, pro mnohé nepochopitelné, potřebuje nejvíce poslechů a to že tam jsou kratší skladby nic neznamená. Musí se to poslouchat jako celek od první až do 23. skladby na jeden zátah. Samozřejmě ještě lepší je, poslechnout si pak archivní živák. Co se týče textů, tak z 90% jsou Gabriela, nejvíc se hudebně podílel Banks a poté ostatní. No a teď ke skladbám:


1) The Lamb Lies Down On Broadway - úvodní skladba začíná rychlým piánkem, kde se otevírá i příběh, výborně doplňuje Collins Gabriela svým doprovodným vokálem. (samozřejmě nejen v této). Skladba udává hlavní univerzální melodii, která je pak použita i do některých skladeb poté.

2) Fly On A Windshield - geniální skladba, začíná vesmírným zvukem kláves Tonyho bankse a Steve Hackett vydrnkává na akustiku. Peter zpívá o tom, že je moucha, co čeká na čelní sklo na dálnici. Jen si člověk představuje jak ve tmě při nárazu na čelní sklo spustí bubny Collinse a zesílí klávesy Tonyho bankse. I Hackett více "zakňourá kytarou". Člověk si jen představuje pohled mouchy z čelního skla jak se dívá na temné nebe a vidí obrazy členů Genesis jak každý se zaujetím hraje na svůj nástroj. Tady musím pochválit vynikající výkony všech členů. Hlavně Bankse. Temná skladba, dokonalost sama.

3) Broadway melody of 1974 - milá skladbička, kde jemně vydrnkává kytara a klávesy zvolna malují pozadí...

4) Cuckoo Cucoon - z této skladby jde mráz po zádech. Základ tvoří poměrně jednoduché vydrnkávání Hacketta, akorát mi tady nesedí zkreslený hlas Gabriela, zní spíš jak ufon. To ale všechno DOKONALE vynahrazuje skladba na archívu, kde zpívá nádherným chraplákem. No a nemluvě o flétně, která tam dokonale zapadá. V pozadí bublá Tonyho klavír. No, co vám budu povídat. Nádhera.

5) In The Cage - zacina ponure táhlymi klávesy, pak začne vynikající klávesový rif, který staví na celé skladbě. Ve studiové verzi je potlačena úplně kytara zpočátku (což nechápu), kterou si můžu parádně poslechnout na archivní verzi. Poté skladba graduje ve vynikající Banksovo solíčko a Collins perfektně do toho zrychleně bubnuje. Jedna z mála skladeb, která je delší než ty ostatní.

6) Grand Parade Of Lifeless packaging - legrační skladbička, která mi dřív nic neříkala a teď si ji občas samostatně pustim, chytlavý rif kláves doprovázen Gabrielovým zpěvem. Brian Eno, který se na skladbě podílel (ten medvědí hlas) a Collinsův hlásek :o) Mně se náhodou tahle skladba dost líbí, Gabriel zpívá a notuje si s Collinsem a Enem. Paráda

7) Back In N.Y.C. - skladba s vynikajícím klávesovým riffem, kde Gabriel zpívá znatelně agresivně, perfetkně se to na to hodí, je to skladba prakticky jeho. Tady je ta typická agresivita Gabriela, kterou postrádám v dnešním Gabrielovi (i přestože mám radši jeho hlas spíš teď). Taková pre-punková skladba, jakoby Genesis věděli, že za pár let začne Punk prog potlačovat... zase paráda...

8) Hairless Heart - krásná instrumentálka vytvořena Hackettem, kde hlavní slovo má kytara a tony ho doplňuje v pozadí klávesama.

9) Counting of time - skladba, která se pro mnohé zdá až moc popová, ale já ji mám rád, zkrátka taková správná Gabrielovina, a pak to výborný legrační kytarový solo. V pozadí tony hraje klavírní riff, zkrátka Genesis v popovější verzi s Gabrielem. (inteligentním)

10) Carpet Clawlers - krásná balada, která je převážně Gabriela, která je založena na jednoduché melodii, ale zní to tak krásně, že je to až neuvěřitelné. Také verze Carpet Clawlers z roku 1999, kde to Gabriel s Collinsem přezpívali v modernějším podání zní výborně.

11) The Chamber of 32 doors - po oddechovější části (předchozí 3 skladby) se lamb zase vrací do temnější části. Osamělý klavír doprovázený varhany a Gabrielův temný smutný nářek. Člověk má opravdu pocit, že Peter je v uzavřeném kruhu, kde je 32 dveří a rozhoduje se, kam vstoupí. Říká se, že skladbu složil Gabriel... (i hudebně na klavír ve svém domě)

12) Lilywhite Lilith - skladba měla původně pracovní název Light, kostru složil Collins, skladba zní výborně svižně, kterou táhnou bicí a podbarvují klávesy a Peter zpívá s Philem.

13) The Waiting Room - není to skladba, spíš je to takový Jam plný zvláštních zvuků jakobych tahal kočku za ocas, ale samozřejmě, že to by nebyli Genesis aby to pak nemělo nějakou melodii. Skladba se pak rozjede s bicíma a klávesama a do toho vrčí kytara...

14) Anyway - skladba, která už byla složena za působení Anthonyho Phillipse, kterou můžeme najít (snad už to brzo bude venku) v "Jackson ´s Tapes", kde to má jiný název a slova. Skladbu vede klavír, který je podporován klávesy, na archivní verzi to zní ještě líp, kde Peter zpívá víc emotivně. Hlavně musim pozdvihnout Banksovy vynikající klávesy, pod klavírem ještě rozjiždí klávesy a na ty navazuje Hackett. Vynikající skladba.

15) Here Comes the Supernatural Anaesthetist - skladba, kde začíná kytara a Peter s Philem nám zazpívaj jakej je nadpřirozený anesteziolog skvělý tanečník. Skladbou dominuje kytara, nádherný rify a do toho zpětný vokály "la" "la" "la" a nakonci vrchol skladby v pozadí klávesy a Hackett si hraje s melodiema.

16) Lamia - naprosto geniální skladba, dle mého názoru asi nejlepší na celé desce. Začíná naprosto smutně geniálním klavírním rifem, a potom se postupně nevinně přidaj tiše klávesy. Peter krásně naříká a skladbě dodává hlavně absolutně druhý vynikající nástroj který udává melodii. Pak se přidaj bicí a varhany podbarvují pozadí. Zkrátka dokonalost sama. Skladba se vždy pak absolutně zastaví a člověku se tají dech jen z osamělého klavíru Tony Bankse a opět naříkavý hlas Gabriel. Z toho jde absolutně mráz po zádech. Pak se i nevinně do pozadí přidá vokálem Phil. Pak je druhá tichá část, kde grandiozně vstoupí do finále, varhany začnou sílit a Peter naléhavě zesílí hlas a Hackett rozjede super solo, kde s ním spolupracují klávesy a Collins perfektně řadí přechody na bicích. A nakonec se ještě přidá flétna, to už nemůže bejt dokonalejší. Na archivní verzi sice flétna neni, ale zase je tam slyšet vynikající Rutherfordova basa. Zkrátka si myslím, že tohle je vrchol celé desky, protože všichni všechno melodicky a technicky zvládaj na jedničku s hvězdičkou. A to nemluvím o tom, že Gabriel byl při této skladbě uzavřený v homoli.

17) Silent Sorrow In Empty Boats - oddechová skladba, které dominují klávesy, jakoby se znovu zrodil svět...

18) The Colony of slipperman - skladba, která začíná kňourajícími tony kláves a kytar, tady je Peter tzv. Bačkorový muž s kostýmem s nafouklými genitáliemi, který se při úvodních tonech vylupuje z homole. Pak začne opakující se motiv kláves a Peter začne melodicky zpívat a občas se přidá i Phil. Tohle je hudebně koncert Tonyho Bankse, neskutečná práce s klávesama. Potom se po 4. minutě skladba krásně přepne do zajímavé ho rozpoložení. Hackettova kytara začne táhle hrát jedním tonem a do toho Banks melodicky navazuje. Potom opět tradičně Banks si vystačí jak klávesama tak i varhany. Zkrátka génius. A do toho ještě jeho nejlepší kamarád ze školy zpívá a máme dokonalost na druhou. Phil si tady dokonce zazpíval jeden verš :)

19)Ravine - ponurá skladba jakobych se potácel mlhou na nějaké hoře...

20) The Light dies down on broadway - skladba, která využívá motivu skladby úvodní s jinými texty a s upravenou hudbou, dle mého názoru je tato skladba ještě povedenější než ta úvodní. V této skladbě Peter nenapsal text.

21) Riding The Scree - úžásná skladba, která začíná výstředním tonem kytar a potom banksovým klávesovým solem bublajícím do stran sem a tam. Opět si zde hraje jakoby si vystačil sám. Skladba má sice jen 4 minuty, ale neskutečné, co do ní dokázal vtěsnat, v půlce skladby se přidá Gabriel. Jako vrchol skladby ovažuju její konec. Doporučuju archivní verzi, kde jsou slyšet některé klávesové kousky výrazněji oproti verzi studiové.

22) In The Rapids - skladba, která je velmi podceňovaná, jak fanouškama, tak i členi Genesis z ní nejsou moc nadšení. Ale pro mě je to skladba úžasná. Začíná krásnou kytarou a Peter zpívá smutným tonem, vždycky mi jde mráz po zádech, když zpívá "Taken down, taken down", no a archivní verze má ještě přidané efekty, které to ještě zlepšily. Nádherná balada.

23) It - skoro až taneční skladba s opakujícím se klávesovým a kytarovým motivem. Myslím, že perfektní zakončení Lamb, při týhle skladbě by se člověk na koncertu odvázal a pořádně si zatrsal. A hlavně se musí zase poslouchat, co tam provádí s klávesy Banks.

Zkrátka a dobře Lamb je pro mě dokonalá deska, není tam jediná skladba, která by se mi nelíbila a to už je ve 23 skladbovém albu co říct, suverénně nejlepší koncepční album a možná album i úplně.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Foxtrot
2007-07-15

Genesis / Foxtrot

5 stars

Po prvním albu v „nejlepší sestavě“ se skupina po úspěšném turné, kde je konečně začal svět brát vážněji se opět sešli ve studiu, aby udělali jedno z nejlepších alb, které jsem v životě slyšel. Peter Gabriel si tehdy poslechl výborné album od Van Der Graaf Generátor „Pawn hearts“, kde dominovala skladba „A Plague of lighthouse keepers“ dlouhá přes 23 minut. Navrhnul ostatním, že by mohli udělat něco podobného. Začalo to willow farm, kterou kompletně Gabriel vytvořil a skupina začala pomalu své výtvory slepovat, až z toho vznikla dle mého názor nejdokonalejší skladba všech dob – Supper´s ready. Řekl bych, že už v tomto albu se kapela více uvolnila, více si věřila a Hackett s Collinsem podali ještě lepší výkon než v Nursery Cryme. V tomto albu prakticky nenajdem jedinou chybu, jako celek je dokonalé do posledního tonu. Když se člověk rozhlédne kolem sebe a pustí si třeba Tarkus (ELP), kde dominuje ústřední skladba, říká si jaká je to nádhera. Ostatní skladby nejsou na takové úrovni a i přes to si člověk říká, jak jsou dobří. U Genesis je to však až do takové míry, že oni se nespokojí s dokonalou 23 minutovou skladbou, ale udělají dokonalý i zbytek. To je to co na nich hodně obdivuji. Každý ton je promyšlený, není tam žádná vata. Peter Gabriel zde podává vynikající výkon, zpěv vlastně beru jako další hudební nástroj, který dává skladbám také melodii. Napsal veškeré texty do Suppers ready. Mike Rutherford se opět na basové kytaře znatelně zlepšil. Tony Banks, hlavní sound skupiny je jako vždy excelentní. Steve Hackett se předvedl ještě více než předtím a Phil Collins také nezaostává. Zkrátka a dobře, tohle už je kapela plně nažhavená a připravená dělat ty nejlepší věci i z technického hlediska. Trochu rozberu jednotlivé skladby:

1) Watcher of the skies: skladba začíná táhlým melotronem, na který zvolna naváže basovka vytvářející opakující rytmus. V této skladbě velmi vnímáte basu, která zde tvoří kostru. Člověk má pocit, že letí někde v noci nad lesem a pozoruje oblohu a do toho Gabrielův zpěv. Vynikající otvírák, nedám na něj dopustit.

2) Time Table: nádherná klavírní skladbička, velmi přehlížená a to neprávem. Začíná to zvláštní klavírní částí, poté se rozjede klavír ve stejném rytmu, ozve se znatelně basa a skladba se dostává do refrému, Gabriel zpívá o středověkých časech, o králích apod. Po zajímavém refrému, kde se Gabriel ptá proč, Banks zahraje neskutečně krásné dětské piánko se zpětnou vazbou Rutherfordovy basy. Opět se zde ukázala genialita Bankse. Skladba je to trošičku jednodušší a krásně pohádková.

3) Get them out by Friday: pro mnohé možná méně stravitelná skladba, kde se vyřádil hlavně Gabriel. Skladba se mění z rázných kláves až po tiché pasáže jen s kytarou, naléhavým zpěvem, zvláštní temná, ale i rázná skladba. První pasáž je spíše živější a ve druhé se skladba táhne zvláštním temným Gabrielovským rytmem, je to jedna z nejobtížnějších skladeb, musí se to víckrát naposlouchat než skladby ostatní.

4) Horizont: krásná skladba od Hacketta na akustickou kytaru, člověk má pocit, že někde vytéká pramen ze země.

5) Suppers Ready: nejlepší skladba co jsem v životě slyšel. Je řada skladeb dosahujících přes 20 minut od různorodých interpretů. Avšak za celou dobu jsem zatím neslyšel skladbu, která by byla takřka dokonalá, která by nebyla bez nějaké té vaty. V této skladbě se člověk celých 23 minut prostě nenudí, obsahuje několik pasáží, všechny nástroje dokonale do sebe zapadají, Gabriel udělal výborné texty. Nedá se to vyjádřit slovy, tohle si prostě musí každý poslechnout sám a pak mu dojde jaká je to geniální skladba.

*****

» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Nursery Cryme
2007-07-13

Genesis / Nursery Cryme

5 stars

Genesis vydali studiovou desku Tresspas poprvé v labelu Charismy, ale už před vydáním se rozhodl odejít Anthony Phillips, hlavní hnací motor skupiny. Díky bohu za to, že Peter a Mike se rozhodli pokračovat. Tony ještě sice váhal, ale nakonec se připojil a tak osiřelá trojice (and then there were three :-)) si našla bubeníka Phila Collinse a kytaristu Steva Hacketta. Netrvalo dlouho a vydali Nursery Cryme s nádherným obalem zdravotní sestry hrající kroket s lidskou hlavou. Deska je jak jinak než vynikající, teprve tady se pořádně projevila fantazie Petera Gabriela v textech. Steve Hackett zde podává vynikající výkon, s tím, že se soustředí na spolupráci s tonyho varhanama-klávesama, aby to ladilo, nebo se protínalo. Phillips se mi zdá, že spíš šel svou cestou a vytvářel tak další sound navíc. Obě metody jsou vynikající a každá má své kouzlo. Phil Collins zde parádně doplňuje doprovodným vokálem Petera Gabriela, jejich hlasy mi občas úplně splývají dohromady. V podstatě to tenkrát i různě smíchali, aby to dávalo ten dojem. Tato deska na mě zapůsobila i v tom, že skupina se víc uvolnila, přidala i humor. Trespass byl v podstatě hodně vážný (což samozřejmě není špatné :). Myslím, že kdyby Phillips zůstal, možná by to byla totální antikomerce, ale asi by to dlouho nevydrželo ve skupině. Nakonec možná to byl osud, že Gabriel četl Hackettův inzerát. Člověk si musí připustit, že se Stevem měli víc možností, jelikož je technicky lepší kytarista. Phillips byl zase možná lepší se španělkou, 12strunkou.Každopádně deska jako celek je vynikající, Musical Box - Return Of Giant Hogweed a Fontain Of Salmacis jsou mistrovské geniální kousky. Skladby delší, propracované, je zde cítit pokročilost v ovládání hudebních nástrojů. Ostatní skladby jsou samozřejmé takéž vynikající, avšak nedosahují takové geniality. Co se týče výkonů jednotlivých členů, tak radikální změnu vidím hlavně v kytaře. Jak už jsem zmínil, Hackett je jiný než Phillips, každý má své kouzlo, a skupině zkušenější kytarista rozhodně prospěl. Bicí samozřejmě se výrazně zlepšily oproti předchozímu kolegovi bubnuje Phil mnohem lépe, důkazem je toho třeba Knife ze živáku. Tady je zajímavé to, že nejvíc tu skládala trojice Peter-Tony-Mike.

Phil a Steve se přece jenom ještě přizpůsobovali, takže dá se to brát autorsky jako And Then There were three, s tím, že je tam Peter místo Phila :). Nutno také zmínit to, že Phillips má na NC trošku podíl. Již brzy vyjdou raritky Jackson tapes kde je třeba ranná verze Musical Box, když byl Phillips ve skupině.

Musical Box: Skladba začíná vydrnkáváním, jakoby se zapnula hrací skříňka a Peter začne ztišeným zpěvem zpívat příběh "nadrženého" Henryho. Collins výborně doprovází Gabriela. První část skladby je založen na akustických kytarách, dokonce i Tony musel hrát na kytaru. Potom skladba se rozjede se svižnýma klávesama, Phil poprvé bubnuje a Steve rozjede solo na elektrickou kytaru. V podstatě jediné solo na el. kytaru udělal Phillips ve skladbě Knife, jinak to byla většinou akustika. Skladba jako celek má několik částí, vždy se rozjede do určitého rytmu a má mezihry kdy nástroje ztichnou a Peter zase ztišeně zpívá, steve přejde na drnkání. Z té první svižné části o které jsem mluvil se utiší nástroje a Peter zpívá "old king cole was a merry old soul and a merry soul was he". Do jeho zpěvu mu drnká Hackett a začnou odbíjet hodiny, the clock "tik tok" Pak Peter přímo zakřičí "the Wall" (zeď) a začne kňourat kytara a soupeří s klávesama. Nakonec jde skladba do vzrušující pasáže, kde peter naříká, proč se ho nedotýká, dotkni se mě teď (now ! now ! now!) a přitom tančí s liščí maskou a na závěr připraví Steve nádherné kytarové sólíčko, s tím, že mě vždycky zaujme ten konec, phil zabubnuje v několika intervalech, současně hraje i Steve a Tony, všichni dohromady hrajou stejný ton a zní to opravdu parádně.

For Absent Friends: na této písničce má hlavní vokál Phil, melodická naříkavá skladbička, kde krásně vydrnkává Steve na kytaru a občas se připojí i Peter doprovodným hlasem. Tuto skladbu mám raději než třeba More Fool Me (selling england by the pound)

The Return Of The Giant Hogweed: další mistrovský kousek, skladba začíná hned střídavými varhany sem a tam, na někoho to možná může působit jako bolest hlavy, ale mně se to líbí. Pak Peter začne zpívat s melodicky se opakujícími klávesy o hermafroditovi. Do toho flétnou spolupracuje s Tonym po několika minutách se skladba totálně změní ještě k lepší části. Tony začne hrát geniální klavírní rif, který mi dává pocit mrazíků a do toho začne výborně Steve kytarou, která navazuje na klavír. Potom zaburácej činely a kytara jakoby drhnula, Tony pořád jede na stejném rifu pak dojde ke změně a Peter přiběhne k mikrofonu a nakonec zařve Giant Howgeed lives !!!!

Seven Stones: nádherná skladbička postavená na mellotronu, kde i naříkají klávesy v pozadí a Steve akusticky vydrnkává do rytmu. Skladba opravdu dává dojem, že jsem někde na opuštěné lodi, které pluje po moři kdo ví kam. Hodně lidí tohle podceňuje, že by neměli rádi mellotron ?

Harrold the barrel: asi nejhumornější skladba na albu, Tony jede rychlým klavírním rifem a do toho brouká Steve kytarou a Peter zpívá hrozně rychle, phil do toho kňourá "ha ha", krásně jim to ladí. No a to by nebyli Genesis kdyby závěr byl úplně jiný, skladba se zastaví do krásné pasáže a Phil zpívá hodně vysoko "heaven" (nebe) a tonyho varhany se drží jednoho tonu podél zpěvu.

Harlequin: V podstatě duo, kde zpívá Peter i Phil zároveň, zpívají tak podobně, že kolikrát nerozeznám kde kdo zpívá. Občas je to zřejmé občas ne.

Části určitě i smíchali, aby si posluchač nebyl jistý. Každopádně je to opět pěkná písnička, kde dominuje Stevova akustika, téměr po celou dobu soutěží se zpěvem a v refrénu vydrnkává přesně podle zpěvu.

Fountain Of Salmacis: geniální skladba (z geniálního trojlístku MB-ROGH-FOS), začínající nádhernými klávesy jakoby tekl pramen vody a do toho Phil zaduní bubnama, že to dává dojem prudce vyvěrajícího pramene ze země. Peter zpívá trochu s ozvěnou jakoby pocházel z antických tehdejších dob. Skladba vždycky ztichne se opakujícím se motivem Tonyho varhan a do toho drnká Steve jako uklidněná voda. Potom se grandiózně rozjedou všechny nástroje a Peter zanaříká, kde se ozvou v pozadí opakující se mnohonásobné vokály.

Závěr: Vynikající deska (všem 5 deskám z let 70-75 dávám maximum bodů, protože je to dokonalost sama), která se mi zdá trošičku méně vyvážená jako Trespass, ale zase má silný trojlístek skladeb, které jsou geniální. *****

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Trespass
2007-07-12

Genesis / Trespass

5 stars

Kdo by to byl čekal, skupina dala kopačky Decce, Jonathan King ztratil zájem o skupinu, což bylo geniální, dopomohlo to k tomu, že skupina podepsala kontrakt s firmou Charisma, kde už řádili vynikající Van Der Graaf Generator. Skupina měla teď prostor dýchat, měla možnost skládat bez jakékoliv omezení. Zároveň se nenechávali inspirovat nikým a všechno šlo přímo z jejich srdcí. Anthony Phillips je zde vůdčí osobností, alespoň z hudebního hlediska. Díky němu se Genesis posunuli a Tony Banks se zdokonalil v klávesách. Trespass dává dojem nádechu starověku, jak správně poznamenal Vaklaf, na rozdíl od Hacketta, který spolupracoval s klávesama Tonyho, Anthony Phillips si drnkal svou cestou. Peter zde zpívá krásně žalostně, skupina to bere nesmírně vážně, humor se zde ještě tak neobjevuje (já osobně tohle považuju jako celek za lepší než Nursery Cryme, kde jsou sice mistrovské kousky jako MB,Hogweed, Fountain, ale to ostatní není už tak dokonalé). Avšak Trespass nemá snad slabinu, možná, že akorát bubeník dává dojem, že bubnuje do prázdných mokrých krabic, ale je to rozhodně lepší než bubeníci na FGTR. Mike pomáhá Anthonymu a zaujmul místo u basy, kde se značně zlepšil oproti debutu. Na této desce se mi líbí, že se vždycky dokáže hudba zastavit a začnou jen zpívat tonyho varhany, na to se jemně nabalí dvanáctistrunka, až se mi z toho tají dech. Člověk si pořád klade otázku, jak by asi tak vypadali Genesis, kdyby Phillips pokračoval, kdyby nikdy nečetli inzerát Imaginativní kytarista skladatel hledá... Nepochopím proč je album tak nedoceněné, a to mám na mysli i teď v téhle době. Alba jako Dark side of the moon, Close to the edge jsou vyzdvihovány do nebe, ale Trespass, které je mnohem propracovanější a dohání mě k slzám se řadí mezi ty slabší alba. Teď bych rád probral jednotlivé skladby.

Looking for someone: Peter nálehavě zazpívá looking for seomeone a začnou ho doprovázet Tonyho klávesy s Anthonyho kytarou, všimněte si, že skladba je dokonale propracovaná, to se nedá jen tak poslechnout jednou. Peterova flétna je zde taková žalostná jakoby z povzdálí a líbí se mi jak anthony odpovídá kytarou na peterovu flétnu a jakoby ingoruje, že Tony vůbec na varhany hraje. Potom skladba vzejde do grandiozního finále, kdy to Mayhew rozjede a Anthony vezme elektriku a zase peter naříká s flétnou, při této skladbě mám pocit, že letím vzduchem přírodou :)

White Mountain: skladba začíná zajímavým intrem, zvláštní zvuk varhan, poté začne drnkat Anthony a skladba dává dojem, že je zima, že opravdu stojím na nějaké zasněžené hoře, texty jsou tu prakticky dokonalé. Potom je zajímavá pasáž kdy se zastaví nástroje a Tonyho klávesy začnou jezdit sem a tam, a peter začne hvízdat, je to jakobych byl v úkrytu v hoře a čekal na záchranáře a upadal do bezvědomí. Začátek a konec skladby má geniální rify, a ke konci ještě vokální zpěvy s drnkáním, o muj bože to je taková krása :)

Vision of Angels: romantická skladba, kterou napsal Anthony, chytne možná spolu s Knife nejrychleji, je to dle mého názoru nejjednodušší skladba (tudiž nejslabší) ale je vynikající ! Texty o andělích, nechte mě tu, navždy sbohem. Bubny zde pak jsou trochu nekvalitní, ale je to skutečně krása.

Stagnation: tak tohle je opravdu genialita, nejpropracovanější skladba, začíná kytarou a Peterovým ztišeným zpěvem. Asi po minutě a půl začínají tonyho klávesy hrát až pohádkovou melodií s cinkáním a pomalejším drnkáním Anthony kytary, tento moment mi dává dojem kapky ztékající po lístku, bezstarostný život v přírodě, hrát si se zvířatama. Pak začíná skladba přitvrzovat a rozjede se v grandiozní souboj Tonyho a Anthonyho. Tonyho klávesy mají vyloženě geniální rif, krásně jim to ladí, člověk si říká jak ta dvanácti strunka má taky něco do sebe, nedokázal bych si představit kdyby to hrál elektriku Steve, určitě by to bylo zajímavé. Pak se zase skladba zastaví a začnou opravdu krásné texty: "Besides Silent Mirror" doslova kromě tichého zrdacla. Zpěvné chorály a drnkání anthonyho dávají dojem, že jsem někde u vody a hazím tam kamínky. Konec skladby se ucelí v jednu skvělou melodii ve zrychleném tempu.

Dusk: podceňovaná nádherná skladba bez bicích. Anthony tohle složil, takže zde dominuje jeho akustika a cinkavé zvuky do toho krásně zapadají. Tony geniálně zareaguje v pozadí jemnými varhany "když padá lístek" a tonyho klávesy krásně zabublaj jemně, že jsou slyšet když dává člověk pozor. Vokály krásně doplňují Peterův zpěv. Poté se rozjede pasáž kdy peterova flétna soutěží s anthonyho 12strunkou a potom skladba spadne jakoby do umlčení a duní klavír do zapomnění. Na archívu je tahle skladba také, sice s metrononem, který může někoho rušit, ale je tam ještě 3.pasáž, která byla původně ve skladbě zahrnuta a ta je taky krásná. Peterova flétna udělá jeden rif, na který pak rychlo-drnkáním zareaguje Anthony.

Knife: poslední skladba na desce má tvrdší ráz hned od počátku s refrémem, který Peter zpívá spolupracují varhany. Tady Anthony odložil 12strunku a vzal do ruky elektriku a značně rozjel. Ale pozor tahle skladba nemá jen tu kostru co člověk slyší na začátku, to by pak nebyli Genesis, že ? Asi po 3 minutách jde skladba do pasáže, ze který mám husí kůži, můžou mi téct slzy, skladba se totálně zastaví, mike začne drnkat pravidelně basovkou, zakňourá elektrika, tonyho varhany hrají táhle, peterova flétna začne krásnou melodii, tonyho klávesy se změní do bublající fáze, ach ta basovka tak krásně ladí s flétnou a varhanama, jakoby z nebe letěl anděl. Pak se skladba dostává do fáze, kdy peter opakuje slova o svobobě a kolem se rozléhají zvuky policie, křik lidí, jakoby to byly zvuky z dnešní doby. Pak se skladba rozjede do krásně tvrdé melodie, Anthony to rozjede se svojí elektrikou a tonyho varhany mu k tomu pomáhají. Tady poprvé ukázal Anthony pořádné elektrické kytarové solo, až z toho běží mráz po zádech. Pak je poslední melodie na kterou se peter točil na koncertech dokola, však to dává ten dojem a skladba vyvrcholí a je konec.

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - From Genesis To Revelation
2007-07-11

Genesis / From Genesis To Revelation

3 stars

Většina debutů nebyla moc hodnocena kladně ať už se jednalo o kteroukoliv kapelu až na vyjímky. Mnoho lidí má na toto album názor takový, že je to popík, moc smyčců apod. Já si však dovolím oponovat a tvrdím, že se tohle album povedlo. Samozřejmě nedosahuje kvalit navazujících alb, ale to v žádném případě neznamená, že musí být slabé. Celé album na mě působí nádechem ještě tehdy končících 60.let a Gabrielův naléhavý zpěv už se v jeho tehdejších 18 letech nedá přeslechnout. Člověk si musí uvědomit, že tehdy kapela nebyla ještě dostatečně rozvinutá a neuměla hudebně přesně vyjádřit to co chtěla. Kapela měla tendence dělat skladby delší, bohužel jim stál v cestně Jonathan King jehož názory se s kapelou neztotožňovaly a přikláněly se spíše k popu. Avšak i přesto překážku kapela dokázala, že má nadání a hudební nápady.V textech se objevuje hodně nábožných, přírodních, pohádkových témat. Je zde cítit silný vliv tehdejšího školního režimu, na který žádný z členů nerad vzpomíná. Celkem mě zaujalo, že i přes to, že duo Phillips/Rutherford tu nemá takový vliv jako duo Banks/Gabriel. Mám také pocit, že pasáže, které byly udělány Arthurem Greensladem mohly být klidně nahrazeny mellotronem. Sice Tony Banks se naučil hrát přes 2 linky najednou až v období Tresspasu, ale alespoň studiově to udělat mohli. Album na mě působí temným melodickým dojmem, mám pocit, že jsem někde na kopci, pryč od města a přede mnou je jasná obloha plná hvězd. Lehnu si do trávy a do uší mi zní peterův zpěv a melodický Tonyho klavír s kytarama od Antonyho a Mika. Také jsem si všiml, že jsou tam pasáže, kdy Tonyho klávesy jsou značně ztlumeny a kdyby se to poslouchalo někde v autě tak to nebude snad ani slyšet.

Co se týče bubnů, bohužel zde není vidět, že by Stewart nebo Silver uměli nějak skvěle bubnovat, to je v podstatě to nejslabší, co na albu chybí. Přes to mám album rád, líbí se mi všechny skladby, už tehdy tam byl smysl pro melodii a pro rytmus a řadím se do menšiny, která tato album obdivuje. Dle mého názoru to překonavá řadu jiných debutů a u některých kapel i jejich nejlepší řadovky !


1) Where The Sour Turns To Sweet - louskání doporovázené Tonyho melodický klavír, poté se krásně přidá kytara a nakonec i smyčce (které mohly být nahrazeny klávesama nebo mellotronem), naléhající skladba, která v refrénu je doprovázená trubkama.


2)In The Beginning: skladba která začíná, že mám pocit ze mi praskají sluchátka, a hlasy se rozeznívají ze strany na stranu. Pak se ale skladba rozjede do nádherné pasáže s tonyho rychlejším klavírem, bohužel je značně ztlumený, jinak by byla skladba ještě lepší.


3) Fireside Song: pomalejší skladba s popěvkem v refrénu o zklamání, lásce...


4) The Serpent: nejlepší skladba na albu, tuhle písničku miluju, původní skladba byla She is beautiful jen s kytarou a klavírem. Tahle verze je však ještě lepší. Temná noc, planety obíhají (tuhle skladbu bych si někdy pustil v létě v autě ve 3 ráno při cestě někam do ciziny). Skladba má nádherný refrén a křik Petera "Beware Future" mě vždycky dostává. Tady je to koncert Gabriela a Bankse, Tony krásně v pozadí hraje na varhany se zámeckým nádechem a Peter zpívá že bůh stvořil muže z prachu atd. U této sklaby mi běhá pokaždé mráz po zádech.


5) Am I Very Wrong: skladba, která mě chytla hned na poprvé, krásné vydrnkávání a Peter zpívá jestli je opravdu tak špatný, pak se rozjede refrén, geniální klavírní rif doprovázený kytarou, poté návážou všichni sborově, zní to jako z počátku 60.let, jako by to všechno bylo tak dávno.


6) In The Wilderness: divím se, že z této skladby se nestal hit. "Music All I hear is Music" se jako refrén nedá přeslechnout a působí to jakoby to byla převzatá coververze interpreta ze 60.let a člověk jen kroutí hlavou jak je možné, že se alba prodalo jen 600 kusů ve své době.


7) The Conqueror: skladba začne svižně s jednotvárným rifem a na to se postupně parádně nabalí tonyho klávesy, na první poslech to člověka hned dostane.


8) In Hiding: skladba na které spolupracovali Gabriel s Phillipsem, je to v podstatě nejstarší písnička Genesis, kytarový rif už si Anthony vydrnkával ve 13 letech, původní verze Patricia je v Archive. V této verzi jsou už i tonyho klávesy které jsou pozadí za kytarovým rifem a peter zde zpívá o tom jak je vzdálený od domova, milion mil od domova, stojí na hoře a má svobodu myšlení, přeje si aby jeho milá byla s ním. Mám zde dojem, že tady v textech hodně míří na Carterhouse.


9) One Day: další skladba, kde se objevují prvky, že bych odletěl pryč do svých snů...


10) Window: nádherně uklidňující skladba, běží mi mráz po zádech jak už tenkrát měli smysl pro melodii, romantická krásná skladba.


11) In Limbo: obdobná skladba o úniku pryč (z Carterhouse) doprovázená sborovými vokály a trubkami.


12) Silent Sun: první singl, který se částečně inspiroval Bee Gees, složil ho Peter a Tony, i když se od ostatních skladeb značně liší ten klavír a smyčce se mi tu celkem zalíbily.


13) A Place To Call My Own: tuhle skladbu zbožňuju, měla původně 6 minut, ale pan King jí musel useknout, že to má jen něco přes minutu, finální část skladby, nedokážu si představit jak nádherná by byla celá. Začíná to jen Peterovým zpěvem a melancholickým Tonyho klavírem asi po minutě mi vstávají všechny vlasové objekty do maxima, smyčce krásně doplňuje melodicky klavír a všichni začnou zpívat do rytmu s klavírem "Na Na Na", působí to na mě jako pohádkový les kde si prozpěvují skřítkové v hospodě. Nádhera.


14) A Winters Tale: 2. singl Genesis, výborný varhanový refrén, lepší než jejich první singl Silent Sun.


15) Thats me: skladba, která začna přímo grandiozně a struny bijí do zpěvu při refrénu Thats me, potom Peter zvýší hlas "I cant see", trošku nekvalitní zvuk a dělá to pak dojem jako skladba z 30.let z kobky před 2.světovou válkou. Až na zvukové nedostatky, jak jinak než krása.


16) One Eyed Hound: další skladba u které nechápu proč se nestala hitem, nádherně melodická od začátku až do konce, krásná skladba k ohýnku s kytarou. Končí to zvlášním zvukem klavíru.

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Celeste - I Suoni In Una Sfera
2006-09-07

Celeste / I Suoni In Una Sfera

5 stars

velice příjemná hudba, deska působí skoro až jako soundtrack. Ale velmi kvalitní ! Je vidět, že si zde kapela hodně pohrávala se zvuky, deska je kompletně v jemném tažení a pokud zde hledáte nějakou svižnější, rockovější část, tak to zde není :-) Ovšem já bych to viděl spíš jako plus. Deska obsahuje řadu krásných jemných skladeb, často podporované akustickou kytarou a flétnou. Zajímavé je, že zde nenajdem žádný zpěv, max. ve skladbě the embark on a love affair, kde jsou zpětné vokály a tam člověk pozná, že znějí trošku italsky i když nejsou slyšet slova. Kdo má rád Anthonyho Phillipse, bude dle mého názoru touto deskou nadšen. Plno hudebních nápadů, např. skladba 9 musí na každého zapůsobit téměř okamžitě. Velmi na mě také zapůsobila sklaba 10, Eftus, více fleten se propletávajících do sebe, opravdu neobvyklá skladba, bicí zní velice archaicky, avšak nepoznal jsem, zda to bylo myšleno schválně, nebo je na této skladbě slabší kvalita zvuku. Nicméně další 5-hvězdičkové album :-)

» ostatní recenze alba Celeste - I Suoni In Una Sfera
» popis a diskografie skupiny Celeste


Camel - The Snow Goose
2006-09-07

Camel / The Snow Goose

4 stars

Velice dobrá deska, avšak dle mého názoru přeceňovaná. Je zde více kratších skladeb, to bych jako mínus neviděl, ale zkrátka na mě nezapůsobila tak jako 2 předchozí desky, které Camel vydali. Když to srovnám např. s Mirage, která je mnohem propracovanější, obsahující více hudebních nápadů apod. Nicméně i tato deska má své pěkné skladby. Pomalu bych ale řekl, že mi to nezní jako koncepční album, ale spíš jak soundtrack k filmu.

» ostatní recenze alba Camel - The Snow Goose
» popis a diskografie skupiny Camel


Camel - Camel
2006-09-07

Camel / Camel

4 stars

Velmi podceňovaný debut, řekl bych až přehlížený. Přitom zde již nalezneme řadu vynikajících momentů. Např. takové skladba Mystic Queen znějící takřka jako Floydi, sice texty ještě nedosahují takových kvalit jako v pozdější tvorbě, hudba je zde již velice slušná. A to už by nebyli Camel, aby to nebylo založeno na spolupráci kytar a kláves alá Latimer x Bardens. Taková Never let go s krásnou akustickou kytarou se pak rozjede v pořádný nářez a hlas bych tam ani nepoznal, je to skutečně Latimer ? Curiosity na mě také velmi zapůsobilo, ta pasáž melancholických kláves při zpěvu mi způsobuje mrazíky na zádech. Celkově vzato je tato deska vynikající debut a měli byste se jí podívat na zoubek (ovšem kdo ji už zná...)

» ostatní recenze alba Camel - Camel
» popis a diskografie skupiny Camel


Banco del Mutuo Soccorso - Banco del Mutuo Soccorso
2006-09-07

Banco del Mutuo Soccorso / Banco del Mutuo Soccorso

5 stars

Jedna z nejznámějších prog rockových italských kapel 70.let. Počáteční skladba si pohrává s krásnou flétnou a jemnou kytarou, vokál jakoby vypráví příběh z dávných dob a zpětně doplňován dětskými hlasy. Ihned to na mě způsobilo. Další skladba se okamžitě přesune do rockové podoby podporovanou klavírem. Poté okamžitě ztichne a začíná osamělý klavír a melodicky naříkavý hlas zpěváka, skutečná krása. Metamorfosi dává zpočátku dojem jakoby klávesista dostal zrovna nápad na skladbu, se zvuky, že zavře klavír a jde si pak zas svou cestou, ovšem krásná skladba :-). Následující skladba opět v rockovějším duchu, vynikající kytarová linka podbarována klavírem měnící se do tišších pasáží, které se pak rozvíjí v rockové, zkrátka takový kolotoč. Tato deska, se budu opět opakovat patří mezi klenoty italské progresivní scény a už se pomalu klepu na Darwin, který mě teď čeká...

» ostatní recenze alba Banco del Mutuo Soccorso - Banco del Mutuo Soccorso
» popis a diskografie skupiny Banco del Mutuo Soccorso


Änglagård - Hybris
2006-09-07

Änglagård / Hybris

5 stars

V dnešní době nenalezneme příliš mnoho klenotů jako v 70.letetech (je to samozřejmě můj subjektivní názor). Tato deska mě však velice překvapila, je plná nápadů a přechodů, jakoby z jiného světa. Mám slabost pro přechody na akusticko-kytarové pasáže s flétnou a pak zpět do rockovější části apod, což tato deska splňuje vrchovatě. Úvodní skladba Jordrok mi připadá nejpropracovanější, není zde prakticky slabší místo. Varhany mi přípomínají strašidelný hrad. Melotron krásně podbarvuje kytary, zpěv možná někomu přijde příliš Yesovský-neobvyklý, ale je to jen o zvyku. Však milovníci italské scény si také museli zvyknout na italský zpěv, ne jinak tomu bude u švédské progresivní scény. Myslím, že základní charakteristický rys této desky je obliba přechodu z jemných pasážích do tvrdších a zase zpět, k tomu přičtu geniální melodie a vzniká z toho klenot, kterých je stále méně a méně (když mluvím o dnešní době).

» ostatní recenze alba Änglagård - Hybris
» popis a diskografie skupiny Änglagård


Alphataurus - Alphataurus
2006-09-07

Alphataurus / Alphataurus

5 stars

Nádhera, velmi kvalitní album z italské progresivní scény 70.let. Úvod skladba je téměř geniální, ta jejich akustická kytara je vážně vynikající. Pak přechody na svižnější části a závěr opět akustický. Druhá skladba mi přípomíná lepší Led Zeppelin (tady musim souhlasim s Ravilem), a to je ještě k tomu asi ta nejslabší skladba na desce :-). Croma je krásná instrumentálka, krásně melancholicky laděná až mi při jejím refrénu nabíhá husí kůže. Jakoby z geniální soundtracku. La Mente Vola, skladba, která začíná opakujícím se klávesovým motivem nabalující se na další zvuky, při této skladbě vidím let ptáka na obalu, ano mám při skladbách různé představy :-) Jedna z nejlepších skladeb na albu. Poslední skladba je trošičku více instrumentální, ale stále si zachovává sound desky. Toto album je vynikající dílo, dávám 5 hvězdiček.

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus


Kyrie Eleison - Fountain Beyond the Sunrise
2006-09-07

Kyrie Eleison / Fountain Beyond the Sunrise

5 stars

Už nesčetněkrát se asi všichni setkali s tím, "tak tolhe je jsou celí Genesis, určitě si to poslechni". Vždy jsem však byl spíše zklamaný. Tato deska je dle mýho názoru to co jsem hledal, jestli mám hledat bráchu Nursery Cryme soundu, podobného stylu, je to právě tato deska. A nejen to, kapela to samozřejmě převedla do svých nápadů, deska je hudebně na dost vysoké úrovni, osobně jsem se u ní ani vteřinu nenudil, troufám si tvrdit, skrytá perla, jakoby další studiovka od Genesis. Zpěvák zpívá podobně jako Gabriel, melodickým způsobem, klávesista Gerald Krampl má podobné cítění jako Tony Banks, smysl pro melodii. Popisovat pocity z desky je těžné, ale myslím, že většině fanoušků Genesis se tato deska líbit bude, kdo se nechal zastrašit původní neremasterovanou verzí, měl by to rychle napravit verzí remasterovanou. Nejoblíbenější mou skladbou na albu je Lenny. Takže shrnuto, album je plné melotronu, stylu gabrielovštích genesis, nádherných klávesových linek, vřele doporučuju...

» ostatní recenze alba Kyrie Eleison - Fountain Beyond the Sunrise
» popis a diskografie skupiny Kyrie Eleison


Kyrie Eleison - The Blind Windows Suite
2006-09-07

Kyrie Eleison / The Blind Windows Suite

4 stars

Tato deska je sice ještě hledání sama sebe, avšak nalezneme zde zvláštní hudbu. Skladby jsou kratší, nevím ale vůbec k čemu to přirovnat. Např. 2.skladba se zajímavým melancholickým klavírem ve mě zůstala a jen tak na ní nezapomenu, zkrátka tato deska má něco do sebe. Ovšem sound kapely se dost změní, viz následující deska.

» ostatní recenze alba Kyrie Eleison - The Blind Windows Suite
» popis a diskografie skupiny Kyrie Eleison


Genesis - And Then There Were Three...
2005-12-04

Genesis / And Then There Were Three...

1 stars

Rozhodně nejslabší album do roku 80. Skupina spadla po hlavě rovnou k popovým skladbám, už to nejsou Genesis, ale někdo jinej, je zde citit vliv Collinse (ach jo phile co jsi nam to udelal). Ale zase abych to uplne nezkritizoval, tak Burning rope je povedenej kousek od Tonyho. Je zde taky cejtit absence kytar, odešel Steve Hackett...

(původní datum recenze: 26.10.2004)

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis


Yes - Close to the Edge
2005-11-18

Yes / Close to the Edge

3 stars

Tak a přichází k vám jedna černá ovce. Toto album je dle mého názoru nejpřeceňovanější v historii progresivního rocku. Tím rozhodně zase nenaznačuji, že je špatné. Je to rozhodně dobré, album slušný průměr - ale nic víc. Úvodní skladba Close to the edge, melodická, přechází do zajímavých pasáží, ale celkově působí dost opakovaně, oni mohli v podstatě tu skladbu zkrátit takřka o polovinu. Druhá skladba You and I, krásná romantická skladbička, která se drží také příliš pro mě až jednoduchého motivu. Siberian Khatru je pro mě vata. Zkrátka a dobře toto album je průměr. Nutno podoktnout, že rozvláčnost mám rád. Od Yes mám nejraději Realayer, kde na mě Gates of Delirium zapůsobilo několikrát silněji než zde úvodní CTTE. Topographic oceans krásná, pohádková deska. Když bych se podíval zpět do roku 1972, najdu tam řadu MNOHEM lepších alb nez CTTE. Např. Foxtrotu od Genesis nesahá ani po kotníky. Už mi bylo řečeno proč CTTE má tolik opakujících se momentů, ale upřímně, hudební teorie je jedna věc, ale to co vnímá srdce je věc druhá.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Camel - Mirage
2005-01-22

Camel / Mirage

5 stars

Tohle album je urcite nejlepsi co kdy Camel vytvorili, mam ho hodne rad, je tam spousta melodie. Citim tu vliv Genesis ale kapela ma samozrejme svuj sound. Tohle je opravdu klenot plny nadhernych pisnicek.

» ostatní recenze alba Camel - Mirage
» popis a diskografie skupiny Camel


Genesis - And Then There Were Three...
2005-01-22

Genesis / And Then There Were Three...

3 stars

Tohle album je zvlastni. Je tam uz cejtit pop, ale porad jsou zde prog rockove elementy. O neco slabsi nez wind and wuthering ale porad jeste ujde. Je to prvni album bez Steva, takze kytary vzal do rukou Mike, tady se teprve s tim seznamuje, dominujou hlavne klavesy od Tonyho. Mike to roztoci akorat v Burning rope :-).

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Abacab
2004-10-26

Genesis / Abacab

0 stars

Man on the corner a Abacab nejsou špatný skladby ale i ty mě nijak extra neoslnily. Tohle je nejhorší album Genesis a nezaslouží si ani jednu hvězdičku, protože jak hudebně, tak textově stojí za prd a to nemluvím, že je to ještě na progresivním foru :-)))

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Duke
2004-10-26

Genesis / Duke

3 stars

Mnohem lepší album než předchozí "zůstali jsme 3". Album se mi jako celek líbí. Ani mi nevadí popovka Misundestanding od Collinse. Podle mě je to 3. nejlepší album z Collinsovy éry (po trick of the tail a wind and wuthering). Duke je ještě album, který za něco stojí....

» ostatní recenze alba Genesis - Duke
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Wind And Wuthering
2004-10-26

Genesis / Wind And Wuthering

3 stars

Tak tady už mě nadchla jen půlka alba. Tracky 1,2,3,6 a 9 se povedly, jinak ten zbytek už neni takovej. Tady bych řekl, že kapela už se pomalu transformuje do populární hudby a pomalu opouští progresivní rock. Začali hrát pro větší masy lidí....

» ostatní recenze alba Genesis - Wind And Wuthering
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - A Trick Of The Tail
2004-10-26

Genesis / A Trick Of The Tail

4 stars

Poslední výborný album Genesis. Collins tady "zastoupil" Petera Gabriela jako hlavní vokalista. Jako slabší písničku bych tady považoval Robbery-assualt and battery, jinak je album skvělý. Když si představim, že by to zpíval celý Peter Gabriel, tak by to bylo ještě pro mě lepší. Po tomhle albu pro mě skončili Genesis a začala úplně jiná (pro mě horší) skupina.

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Selling England By The Pound
2004-10-26

Genesis / Selling England By The Pound

5 stars

Další mistrovský kousek. Tohle album obsahuje takový mistrovský kousky jako Cinema show, Firth of Fifth, dancing with a moonlight knight. Battle of epping forest je taky pekna skladbicka, taky pekne dlouha a s komickym textem. Vubec cely album je paradni. Nejslabsi skladbou podle me je more fool me, ktera klidne mohla bejt nahrazena treba twilight alehouse, coz je mnohem lepsi pisnicka, ktera vysla jen jako singl. JInak ale i tak davam albu 5 hvezdicek, protoze si to zaslouzi.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Genesis Live
2004-10-26

Genesis / Genesis Live

5 stars

První živák Genesis po komerčním úspěchu Foxtrot. Jen škoda, že do alba nedali více skladeb, aby to vyšlo jako dvojalbum, ale to bych toho asi chtěl už moc. Jinak na netu je spousta bootlegů, protože tohle je vlastně jediný album co vyšlo živě v gabrielovy éře jako samostatně. Pak akorát v archivu vyšla lamb show živě...

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis Live
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Foxtrot
2004-10-26

Genesis / Foxtrot

5 stars

Tak tohle je další mistrovský kousek bezpochyb. Od začátku až do konce je to paráda. Nádherná Watcher of the skies, nedoceněná Time Table s krasnym piánkem v refrému s basou, grandiozní Get them a Coastliners, potom oddechovka v hackettovym horrizons a pak přijde nejlepší písnička na světe - Suppers ready, necelých 23 minut dlouhá bez jakýkoliv chyby, neuvěřitelná geniální skladba. Nejdřív Gabriel udělal willow farm a na to navazovali ostatní až z toho udělali tento skvost. Paráda.

» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Nursery Cryme
2004-10-26

Genesis / Nursery Cryme

5 stars

První album s nejlepší sestavou po odchodu Antonyho Phillipse. Collins skvěle vokálově doplňuje Gabriela, Hackettova suverénní kytara a hlavně 2 mistrovské kousky - Musical Box a podle mě nedoceněná Fountain of salmacis (zajímavý je že na tyhle skladbe se Collins vubec nepodilel.) Je mi taky divný, že tam není i častečné autorství Phillipse, protože v části z toho alba má ještě prsty. Jestli to někoho zajímá, tak jsou raritky z roku 70, Provocation, Manipulation a ještě další 2, což jsou ranný verze Musical boxu ,fountain apod. Ukázky se dají stáhnout na genesis-movement.org. Jinak Collins si zde zkusil pozici hlavního vokalisty ve For Absent Friends (lepší jak more fool me).

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Trespass
2004-10-26

Genesis / Trespass

5 stars

Tak tohle byla jedna vůbec z největších změn u kapely jakou jsem snad viděl. Z popových melodií najednou přešli ve špičkový prog rock. Celé album je prakticky bez chyby, všechny skladby naprosto zbožňuju, jen škoda, že jich tu nebylo víc :-) Téměr všude dominuje Anthonyho 12strunna kytara a Tonyho varhany. Peter zde zpívá krásně žalostně. Teprve tady Genesis ukázali co v nich skutečně je !

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
2004-10-26

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway

5 stars

Tak tohle je podle me spolecne s Foxtrotem nejlepší album Genesis. Vynikajici gabrielovy texty, banksovy klavesy, vsech 23 pisnicek dava dohromady vynikajici pribeh, videt lamb show na DVD bych se asi zblaznil. Bohuzel to nebylo natoceny nikdy. Mozna ze pro nekoho se tohle album zda nedodelany, ale mne se zda ok. Tohle album jsem musel poslouchat ze vsech nejcastejc abych ho uplne pochopil do posledniho detailu. Jinak tohle album je nejoblibenejsi Gabriela a Collinse !!! Jedna o nejslozitejsi album Genesis a asi nejlepsi album vubec.

Jiří Matějů: poslechněte si někdy Lamb živák z archivu genesis co vyšlo v 98. roce. Je to ještě lepší jak studiová verze a hackettova kytara tam značně řádí. (in the cage, lamia atd.). Pak možná změníte názor a dáte hvězdiček 5 :-).

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - From Genesis To Revelation
2004-10-26

Genesis / From Genesis To Revelation

3 stars

Debut Genesis, mám dojem, že tenkrát prodali snad jen něco přes 600 kopií, což je teda hodně málo. Tohle album je sice považovaný za nejhorší co vytvořili, alespoň v éře Gabriela. Možná, že nejslabší z éry Gabriela je, ale z Collinsovy určitě ne podle mě. Jinak album se mi líbí, je to melodický, sice spíš popový, ale i tady se najde pár klenotů, jako třeba Serpent atd. Škoda, že tehdy nahrávácí společnost jim z toho udělala pop na styl Bee-Gees a neudělali to víc prog rockově, taky se nedochovala verze place to call my own v 6 minutový verzi :(

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Gabriel, Peter - Secret World Live
2004-10-26

Gabriel, Peter / Secret World Live

4 stars

Tohle když jsem si poprvý pustil, tak jsem zíral na tu vynikající kvalitu zvuku. Peter si vzal na pomoc spoustu vokalistů a musim uznat, ze i tenhle zivak je vybornej. Obzvlast pisnicky jako Digin in the dirt a Secret world. Nejlepsi jsou ty nekomercni podle me. NO i kdyz DITD vlatne byla :-)

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Secret World Live
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Plays Live
2004-10-26

Gabriel, Peter / Plays Live

5 stars

Tenhle živák sice není zvukově tak kvalitní jako Secret world, ale zase jsou tam podle mě lepší písničky. Je to vlastně Peterovo období složeno z alb PGI, PGII, PGIII a PGIV, což byla jeho nejsilnější tvorba období. Tenhle žívák se fakt povedl.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Plays Live
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Birdy
2004-10-26

Gabriel, Peter / Birdy

3 stars

Tahle hudba mi hlavně utkvěla při filmu, kterej se mi líbil. Peter tonama přesně vystihl dej filmu. Možná, že je tohle slabší než passion, ale i tak si to rád poslechnu, nejradši mám Let Birdyho, ta kytara, no prostě paráda...

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Birdy
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Up
2004-10-26

Gabriel, Peter / Up

5 stars

Tak tohle album řadím do nejlepšího trojlístku alb (PG III, PG IV, Up) co kdy Peter vytvořil. Je to sice z roku 2002, ale u Petera je jedno jakej je rok, jeho hudba je pořád na vysoký úrovni. Nejlepší písnička alba je podle mě I Grieve, to je nedoceněnej klenot a vůbec celý album prakticky nemá chybu !!! Když nepočítam b-stranu Burn you up, burn you down, což stejně do alba nepatří, tak nemá vlastně chybu jako PGIII a PGIV. :-)

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Up
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Us
2004-10-26

Gabriel, Peter / Us

4 stars

Další skvělé album Petera (nemá žádný slabý:-)), řadil bych ho na úroveň Us. Je tam hodně prvků na motiv skotský hudby, v týhle době Peter prožíval rozchod s manželkou, takže je tady hodně motivů o partnerských vztazích apod. Není divu, že bylo komerčně úspěšný...

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Us
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - So
2004-10-26

Gabriel, Peter / So

4 stars

Kvalitní album prakticky plný hitů. Pro mě osobně nepatří mezi mistrovský díla, ale oproti komerčním popovým kapelkám to mistrovský kousek rozhodně je :-) Zdá se mi, že tohle album je taková směsice Popu, rocku a afrických rytmů. Kdo má rád lehčí rock-pop, tak je to mistrovský kousek.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
2004-10-26

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4

5 stars

další mistrovský dílo PG. Peter se inspiroval hudbou asijskou, africkou apod. Tohle rozhodně neni pop jak si někdo myslí, ale úplně novej směr. Podle mě jedno z nejlepších alb spolu s PGIII a Up. San Jacinto je naprosto geniální písnička a živě v Praze mě úplně dostala, nejlepší písnička na koncertě, ne-li možná úplně....

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
2004-10-26

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 3

5 stars

Tak tohle album je podle mě jedno z nejlepších co kdy PG vytvořil za svojí kariéru. Nevidim tady žádnou chybu, je to nadupaný výbornyma pisnickama od zacatku az po konec. Zaslouzenych 5 hvezdicek !
Bejt na turne v dobe PGIII, to musela bejt nadhera !

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
2004-10-26

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 2

4 stars

Peterovo druhý bezejmenný album. Zajímavý je, že se prodralo na 13. místo hitparády jako předchozí i když bylo kritikama hodnocený jako horší než debutující jednička. Pro mě osobně je tohle album další parádní, temnější, složitější, akustičtější ale i tak celkově o malinko horší, dávám 4 hvězdičky, je to album na vysoký úrovni.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 2
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
2004-10-26

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 1

5 stars

Výborný debutový album Petera Gabriela, je zde vidět ještě kousek Genesis a Peter tady hledá teprve svou cestu k tomu co vlastně bude tvořit. Excuse me tady beru spíš jako Peterův smysl pro humor, protože hudebně kdybych to bral tak je to nic moc. Kažodpádně výbornej Peterův start.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 1
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000