Profil uživatele catcher


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Uriah Heep - Live On The KBFH [1974]
2016-08-15

Uriah Heep / Live On The KBFH [1974]

4 stars

Uriah Heep : They’re Good !
zněl jeden z úvodníků článků z dobového hudebního tisku, reprodukovaných na layoutech 2LP January 1973, což je nejen pro skalní fandy UH pamětihodnost, srovnatelná s Made In Japan a podobnými skvosty, zachycujícími vrcholné vzepětí hardrockových hvězd první poloviny 70’s na pódiu.
Ano. Byli dobří. V té době, v té sestavě. A nejen oné pamětihodné noci z konce ledna 1973 v Birminghamu.
Ve vinylové éře nebylo zvykem vydávat víc živáků v kratších frekvencích a piráti ještě neměli technické možnosti a nakonec ani přístup na trh. Digitalizace přinesla značné změny a možnosti i v této oblasti a tak se po docela dlouhé době (nepočítám Shepperton, o němž bude ještě řeč) objevil na poměrně etablovaném labelu další, nazvěme ho „oficiální“, záznam legendární sestavy, zde z US turné k jejich tehdy čerstvé studiovce Sweet Freedom.
Vydán v r.97, dostal jsem se k němu cca o 5 let později, a s ohledem na dosud žádnou recenzi zde si dovolím k němu něco ze svých subjektivních pocitů napsat. Mám trochu dojem, že spousta fandů kapely ho ještě nezkusila, možná z obavy, že jde o obskurní, zvukově tragický záznam, jako většina tehdejších pirátů, natočených na walkmana v kapse bundy nebo kýho šlaka.
Ovšem chyba lávky - tady jde o poměrně kvalitní zvuk (podrobnosti o zdroji neznám, a Král Sušenka je na ně na obalu CD docela skoupý) ale jde evidentně o soundboard , takže zvuk plně srovnatelný s legendárním, o rok starším živákem. Bonusem je kontinuální záznam bez fadeoutů v přestávkách, které by nás připravily o Byronovo průvodní slovo a občasné žertíky k publiku.
Dalším příjemným překvapením, jakkoli zřejmě náhodným, díky záznamu „naslepo“, je rozvrstvení jednotlivých nástrojů, kdy oproti January ’73 zde slyšíme Kenovy B3 & Leslie poměrně výrazněji, což je u této kapely hodně k dobru. Naopak basa, přestože dobře slyšitelná, má jaksi nevýrazný, méně plný zvuk, než jaký slýcháme od Garyho na studiovkách. Bicí jsou trochu více plechové a kytarové beglajty Micka místy hodně utopené. Ale neděste se, to jsou jen drobné mouchy. Zvuk, přestože to není masivní „koule“ jako v ’73, je poměrně hutný a docela věrně imituje studiovky, takže je to přesně ten hardrock, který se od nich tehdy očekával.
Ovšem zmínil bych se ještě o jednom faktoru (možná jde jen o můj subjektivní pocit) - je zde lehce cítit určitá únava kapely z předchozího hektického období, kdy v rozmezí dvou let vydali čtyři skvělé studiovky a vydavatel je zároveň honil po šňůrách jako nadmuté kozy… To se zákonitě někde projevit musí, zde (možná) jen v náznacích (podle mě nepatrně menší tah na branku než před rokem v Birminghamu), později pak v dosti nevýrazné studiovce Wonderworld.
Ten nápřah na pódiu ovšem mohl souviset i s místem, kdy v lednu ’73 hráli doma, kde je všichni dost dobře znali (je to tam hodně patrné v odezvách publika) a zde, v polohispánské hippies Kalifornii je slyšet publikum mnohem více decentní, jakoby spíš čekající co bude, než spontánně si užívající jízdu svých oblíbenců. A jsme v USA - chybí jim asi blues, to tady fakt není...
Ale pojďme k záznamu samotnému.
Po o poznání méně pompézním úvodu, než na ’73 se rozjíždí známé intro hammondek… ovšem automaticky očekávaný otvírák Sunrise nahradí (tak trochu skokem bokem) osvědčený hit Easy Livin‘. Rytmika ale jede parádně, nakonec skladba je na ní postavená, Byron deklamuje v solidní formě, harmonické vokály ladí o něco lépe než před rokem, a jak už jsem uvedl, Leslie box Kenových Hammondek B3 je perfektně sejmutý s hutným, typicky řežavým zvukem, takže tato verze skladby je (pro mě) lépe zahraná než v Birminghamu.
V pauze je hodně znát už zmíněné poměrně pasivní publikum, ovšem nástup kapely do následující Sweet Lorraine je energický, tak jak má být. Boxova kytara už taky vystrkuje víc růžky, na Garyho basu nejde než pět pouze chválu a s ohledem na čitelnější zvuk a bezchybnou souhru beru tuhle věc taky lépe než z ’73. Snad jen ten hammondkový med tady kvůli Kenovu zaneprázdnění syntíkem s typickým motivem skladby není tak hutný.
Následuje pilotní singl z (tehdy) posledního alba, známá Stealin‘. Fakt hodně dobrá, nesrovnatelně lepší, než ze Sheppertonu.
Mimochodem - Shepperton považuji za dost úlet, nekoncepční sbírku jakoby náhodně nahraných věcí bez ladu a skladu, nadto v poměrně mizerné zvukové kvalitě a zahrané bez šťávy. Tohle je klasický živák se vším všudy!
Lehké intonační zaškobrtnutí Davida a už nastupuje známá (a parádně zahraná) zvuková hradba, jak ji známe ze studiovky. Velmi dobře zde ladí harmonické vokály. Vše pohromadě to drží již zmíněné skvěle sejmuté Kenovy klávesy. Na tohle PortaPro nestačí, ohulte to do velkých beden, je to paráda!
A vracíme se na studiovou trojku k legendární July Morning. Krásná barva B3 v úvodu. Mickův Gibson SG věrně imituje studiovou verzi, tohle je taky lepší, než Birmingham… Byron bez chyb, střídání refrénu a verzí s typickou zvukovou hradbou s vyčnívajícími hammondkami… parádní podání. V závěru chybějící Manfred Mann je nahrazen repeticí zahuštěné verze... hardrock ala UH !
Dalším číslem je málokdy živě hraná (a přitom velmi solidní, na typickém UH valivém rytmu založená) Seven Stars. Snaha držet se věrně studiové verze, okořeněná v závěru Boxovou improvizací vychází. Dost dobrá ukázka zlatého fondu kapely.
Tento koncert se kapela zdá se dost věrně držela původních „studiových“ stopáží , což není na škodu věci, ono poslouchat desítky let dokola stejnou syntezátorovou improvizaci (Gypsy, Birmingham ’73) mi osobně zas až tak neimponuje. Tahle verze Gypsy, prostá jakýchkoli experimentů, je velmi hutná, nástrojově skvěle vyvážená a samozřejmě patřičně podlitá hammondkami. A je z toho parádní vývar !
David nemá intonačně chybu, dokáže se hlasem probojovat na vrchol zvukové hradby. Je mi už trochu žinantní pořád zmiňovat Garyho nenápadnou, ale geniální basovou linku, která je spíše daším sólovým nástrojem, než rytmickým spodkem. A to sejmutí B3 & Leslie se fakt povedlo…
A máme tady jakýsi poločas s kratší „exhibicí“ Kerslakových bicích. Po těch předchozích peckách je to jakási „přestávka“, je to opravdu někde jinde než Bonzovy legendární eskapády, nebo nezapomenutelné sólo Iana Paice v The Mule v Japonsku. Ale nevadí, není to tak dlouhé.
Následuje titulní song z aktuálního alba Sweet Freedom. Zde, podobně jako u Stealin‘, zahraný mnohem lépe než ve Sheppertonu. Mírně stažené hammondy, zato excelující, neuvěřitelná basa! David klasika, odpustím mu i krok přes čáru v odlehčené části, kdy vyzývá k zapojení do zpěvu publikum (nechytají se) s návrhem nahradit původní refrén zpěvem „Sweet Sweet Horshit“. Závěr opět standardní uriášovská zvuková hradba.
Opakování pokusu o zapojení publika (tentokrát poněkud úspěšnější) v úvodu Look at Yourself. Poměrně čitelný Byronův zpěv, lehce neintonující doprovodné vokály (ve studiu se to doladí, tady ne). Nedá mi to zmínit Synkopy 61. Jakkoli je instrumentálně Hrej se mnou fér za originálem hodně v závěsu (rytmika, absence hammondek), hlasově brňáci své předloze nic nedluží, naživo byli v harmonických doprovodech (troufám si tvrdit) i lepší (slovanská melodika!). Trio Pokorný-Polák-Veselý bylo prostě v tomto stylu vokálně bezkonkurenční! Nicméně titulní song třetí studiovky zde šlape bezchybně, absence rytmického gejzíru Osibisy ze závěru studiové verze je na koncertě samozřejmá. Ale dost dobré i tak…
Na závěr rock’n’roll - Love Machine. Má to šťávu!
A jsme u konce show. Tady bych mohl rozvinout polemiku, ale po těch letech už asi zbytečnou. Uvedu jen, že jako r’n’r mi úplně stačil předchozí flák a místo závěrečné směsky bych mnohem víc ocenil nějakou kládu, zde třeba Pilgrim. Ale to jsou jen kdyby… beru to tedy jak to je…
Takže to byl hodně s křížkem po funuse (ale i tak dík za něj) vydaný živák mé kdysi hodně oblíbené kapely v nejlepší sestavě, která se jim kdy přihodila. Zvukově mimořádně vydařený, nástrojově vyvážený, a jak už jsem zmínil, ta chybějící třešnička na dortu je atmosféra v hale, ta byla v Birminghamu výrazně lepší, a slyšitelně se to tehdy odrazilo i na entuziasmu kapely. Někomu tady možná chybí víc improvizace, je to zde zahrané tak trochu jako podle notového záznamu ze studia… ale zase je to tak jak to většina fandů zná a opakované poslechy po letech tolik neunavují stokrát slyšenou variací, která se taky někdy ne tak úplně povede.
Pro mě je zde ještě citelná absence klasického „otvíráku“ koncertů z pozdního ’72 až počátku ’74 - jedné z nejkrásnějších věcí kapely, ve své poměrně krátké stopáži perfektně prokomponované skladby - Sunrise. Ale co už…
A co bodování ? Tak jak to slyším já, dávám bez nějakých pochybností čtyři. Byli tehdy fakt dobří…
A Melissa Mills podle všeho stále žije, navzdory svým někdejším velkohubým proklamacím…

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Live On The KBFH [1974]
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Advent - Cantus Firmus
2015-12-02

Advent / Cantus Firmus

5 stars

Adventní příběh s duchy (The Ghost Story)

Je první adventní neděle nadcházejících zimních svátků, studené bezvětrné odpoledne, už se smráká. Vracím se z tichého, jehličím a tlejícím listím vonícího lesa, s prázdným pytlem od kaštanů, které už jsou vysypány tam, kde je teď ocení. Pod stromy už je pořádná tma, jdu po paměti, ale už jsem venku na setmělé louce spoře ozářené srpkem nastupujícího měsíce. Pode mnou se mezi poli, lemována remízkami uschlých keřů, vine známá pěšina dolů do vesnice. Je už docela chladno a vidina grogu u hořícího krbu pohání moje kroky… Chodím tudy poměrně často, takže tu znám každý kámen. Ale přece… shlukem osaměle stojících modřínů před obvykle prázdnou loukou prostupuje světlo, které nedokážu identifikovat. Vycházím ze zákrutu cesty a otvírá se mi nečekaný pohled na pro mě neznámou, středně velkou stavbu pozdně gotického slohu, která jako by tady stála věky, a přece ji vidím poprvé. Vypadá jako nějaká fara, ale kostel je přece na druhé straně údolí…
Není to ale žádný Dům Usherů, všude se v něm svítí a uvnitř i před velkými, dokořán otevřenými dveřmi, panuje čilý ruch. Přicházím blíž a najednou všechno to štěbetání a hemžení utichne, načež se z nitra domu začnou linout první tóny sborového zpěvu. Gregoriánský chorál ? Tak tam se musím podívat, snad mne nevyženou… Než dojdu ke vchodu, zaznamenávám změnu struktury harmonie, připomíná mi to teď něco jiného, a ještě oblíbenějšího… Postavy ve dveřích se přede mnou rozestupují, jako by mne zvaly dovnitř. Vstupuji do nasvíceného interiéru a lehce oslepen tou změnou mžourám na uprostřed velké místnosti stojící postavy zpěváků v šatech jako z viktoriánské Anglie.

GK Contramundum

Takže něco na způsob scholy gregorianis ? Zpěv á capella zní nádherně, ovšem poměrně záhy končí, vokalisté berou do rukou nástroje, místo očekávaných louten a harf je to „jen“ obyčejná elektronika.

Awaiting the Call

Nicméně už první tóny svižné melodie v progresivním duchu, téměř s nádechem fusion, mě okouzlují a já se nechávám unášet střídáním nálad a struktur, oceňuji patinu zvuku, vracející mne ve vzpomínkách do starých časů artrocku. Vrstvené plochy kláves, výrazný tep basy, ornamenty kytar a decentní rytmika ve středním tempu náhle přechází do jemného dialogu dvou akustických kytar a po chvíli se opět rozjíždí v plném zvuku dvojích kláves a elektrických kytar vyúsťujícím v postupné gradaci do závěru skladby, jejíž jakoby předčasný fadeout naznačuje, že by se takto dalo déle… Zatímco se opájím poslechem, snažím se trochu vnímat i okolí a mezi ostatními přítomnými posluchači jako bych zahlédl Allana Holdswortha a Breta Kulla… nebo se mi to jen zdálo ?

Parenting Parents

Ihned po této svižné jízdě světla v sále sjedou do tlumeného pološera, ve kterém registruji množství hořících svící kolem zdí, navozující komornější atmosféru. Pozoruji mihotavé stíny na klenutém stropě a nechávám se unášet křehkým, hladivým komorním zpěvem s téměř pastorálním nádechem zpět v čase, kdy ještě duch nebyl tak válcován hmotou a technologie byla jen zanedbatelným doplňkem invence. V druhé části skladby se melodie zavlní v krátkém forte kláves a doprovodných vokálů zpět k dojemné kráse subtilního zpěvu, spíše deklamace, v jemném podání spíše vypravěče, než zpěváka. Nádhera…

Utter Once Her Name

Následující kousek má v úvodu až renesanční nádech, přidané klávesy jej nijak zvlášť neodvádějí od tématu, klid a smíření jsou prodchnuty celým snímkem. Stoptime ve střední části umožní krátkou přírodní vsuvku (Night Owl) a opět je tady minstrel se svou loutnou…
Krása a stoičnost, až jakási meditativnost skladby vede mé vnímání nahoru, jakoby mimo prostor a já s překvapením cítím, že jsem unášen jakousi neznámou silou pryč z toho zvláštního domu… vznáším se nad setmělou krajinou jako paraglidista, neslyšně míjím vesnice a města pod sebou, a stále za zvuku skladby sleduji teplé světlo domů, kouřící komíny, plácky a náměstíčka, kde se to v tento adventní den hemží jako na obrazech Pietera Brueghela. Rychlost letu stoupá, už nestačím vnímat okolí, až se najednou země rychle přibližuje, okraj pevniny, lemovaný temným oceánem. Jsem zase zpátky na zemi, někde ve starobylém přístavním městě jakoby střihem přenesený o nějakých 300 let zpátky. Kolem staré měšťanské domy s komíny v bočních zdech, s hrázděnými vstupy.
Dav mě unáší po kamenné dlažbě široké ulice někam ke zvuku rozložených akordů akustické kytary. Na rohu ulice se nad ní sklání postava v černém, dlouhé hladké vlasy jí zahalují tvář a splývají až ke strunám. Vedle ní stojí mladíček sotva odrostlý pubertě, ale hrdě svírající elektrickou kytaru, která začíná do akustického zvuku vplétat svoje ornamenty. Posunujeme se blíž a mne najednou začíná ovládat pocit dejá-vu a tváře kolem mne se začínají rozjasňovat.

Remembering When

Vzpomínám kdy jsem už tuhle hudbu slyšel. Sedící postava zvedne na okamžik hlavu - vždyť je to Pekka Pohjola ! A ten klučina vedle nemůže být nikdo jiný, než Mike Oldfield… Rozhlédnu se kolem sebe a najednou si vybavuji, že je přece všechny znám… a tak mne už nepřekvapuje, že vedle mne stojí Graeme Taylor s Davidem Oberlé, támhle zase vidím Pye Hastingse, jak zrovna připaluje dýmku Andy Latimerovi. Steve Hillage jim zrovna něco zaujatě sděluje. O kousek dál Annie Haslam, Sandy Denny a Maddy Pryor obklopují o dvě hlavy vyššího Chrise Squire a něčím žertovným si ho dobírají. Samí staří známí, kam se podívám… Nechám se s důvěrou vést davem dál, za rohem se ulice prudce svažuje a do tváře mi dýchne studený, slanou vlhkostí prosycený vzduch. Ucítím ruku na svém rameni, někdo mě jemně směřuje ke vchodu do domu s velkým vývěsním štítem, který právě míjíme. Otočím se na něj – ale to je Kerry Minear… a už spolu vstupujeme do rušné, zcela zaplněné hospody, kde ryk přítomných pomalu utichá v očekávání nějaké produkce.

Ramblin‘ Sailor

A taky že jo - přišli jsme akorát. Na pódiu u protější zdi se začínají míhat postavy a rozjíždí se jurodivá keltská melodie do které se po chvíli přidává sólový hlas následovaný doprovody ve známé vokální struktuře … další příchozí mne posunou blíže k pódiu. Ohlížím se kdo mě to strká - bratři Shulmanové, a podle jejich úsměvu se zdá, že se jim kapela líbí taky… Do závěru první části se vpletl řev od stolu v levém rohu : Third Hoorah ! Jsou to nějací rozjaření zarostlí týpci v dlouhých mantlech, ten největší divous se zrovna otáčí k výčepu - nojo, Ian Anderson, ten aby tu chyběl. Hudebníci na pódiu to překlápí do pomalejšího, zato pompéznějšího tempa. Už mě nemůže překvapit, že v téhle středověké hospodě najednou poslouchám elektrické nástroje, vrstvení kláves a kytar pomalu graduje v opakujících se motivech, nechávám se hudbou unášet, oči pomalu bloudí po sále… hned u dveří u dlouhého dubového stolu sedí u přerušené hry v karty Tony Banks, Rick Wakeman, Gary Brooker a Keith Emerson, asi parta varhaníků z místní katedrály, a visí očima na svých druzích na pódiu. Támhle zase stojí v zamyšlení Dave Gilmour s vlasy na ramena, lehkým strništěm a plnými rty, toho už bych dnes skoro nepoznal . Zaujat melodickou linkou vrstvených kytar, ramenem opřen o Steva Howe, něco mu tiše sděluje. Až prudká změna tempa skladby mě vytrhuje od pozorování okolí, nastupuje opět „keltský“ motiv, zakončený slokou, kterou řve s muzikanty celá hospoda. Následuje další část plnokrevného artrocku… v té skladbě je všechno… Podle repeticí tématu, které jsem dnes již zaslechl, usuzuji že se blíží finále. Pompézní vrstvení kláves a kytar (Awaken !) je náhle utnuto žertovnou zkratkou keltských šumařů… Tak to byla síla…
Fousatý vlasáč, brýle se silnými obroučkami, mi naznačuje že je nejvyšší čas, hraje se i jinde. Jdu teda s ním, proč ne. Vycházíme z hospody a až na ulici mi docvakne, že je to Steve Hackett… Po nedlouhé cestě dolů k přístavu, se přidáváme do proudu, směřujícího po širokých schodech k portálu chrámu, odkud se line krásný liturgický nápěv, doprovázený zvuky kláves a melancholickými kytarovými výšivkami.

Your Healing Hand

Klidná, velebná melodie, hladící duši přítomných jako ruka nejvyššího stoupá spolu s dechem do gotického klenutí chrámového stropu. Po fadeoutu, kdy jsou všichni přítomni pohrouženi do vlastních tichých myšlenek, proříznou velebné ticho chrámu fanfáry kláves, uvozujících motiv závěru adventního večera.

Firmus Finale

Do melodie výrazně vstupuje elektrická kytara, rytmus tepe a rychlé změny klávesových rejstříků už nestačím sledovat. Je to jako Tanec na sopce. Steve vedle mě má zamlžené brýle. Vlevo vepředu vidím Howa s Emersonem, ty už jsem dnes potkal… Radostné tóny klávesových fanfár končí tuto nečekaně dynamickou skladbu.
Jsem opět vytažen z tohoto nečekaného přistání a tak nějak cítím, že to je cesta zpátky.

Rear View Window

Za zvuku kratší skladby zhruba v duchu těch předchozích se ocitám zpět ve výchozím bodě, zrovna včas na varhanní intro.

Alison Waits - A Ghost Story

Už se moc nerozhlížím, raději vstřebávám hudbu, dokud hraje. Komornost je vystřídána artrockovým drivem s opravdu plným zvukem. Střední tempo nijak neruší celkové vyznění večera, vícehlasy a vrstvené kytary zahušťují zvuk a dynamika snímku opatrně probouzí zklidněné duše. Zpěv je nicméně stále mírný, konejšivý, žádné exhibice a pózy. Stoptime v závěru se vstupem zvuku kostelních varhan a střídání elektrického a akustického zvuku kytar vede snímek k pohodovému ukončení.
Po chvíli ticha začnu vnímat rozostřující se kontury okolí, hudebníci, publikum, i dům mizí jako v mlze a místo hudby teď slyším jen tiché šumění větru v korunách stromů blízkého lesa. Pohled do údolí mě ujistí, že jsem na správném místě, za pár minut budu doma… Cestou se ještě ohlédnu, siluety domu zmizely s hudbou. Byl to tedy večer s duchy… s těmi dosud žijícími, i těmi z druhého břehu. Všichni dohromady se mi v průběhu poslechu vybavili jako předchůdci a zdroj inspirace této kapely.
Sestupuji polní cestou do vesnice, les je za mnou, míjím už jen osamělé stromy. Před jedním statným bukem se ještě zastavuji a hlavou mi prolétne podobenství tohoto majestátního stromu s hudbou, kterou jsem právě poslouchal. Kořeny sahají hluboko do země, byly tady dřív než já, který teď mohu obdivovat krásu jeho koruny. Stejně jako hudba této kapely s mnohoznačným názvem, vyrostlá z kořenů jejich předchůdců, pevně zachycených v informačním poli minulých věků, bude tvořit oporu pro své následovníky.
Po tak nečekaném zážitku, již doma, vystaven teplu hořícího krbu, ještě jednou vzpomenu na „duchy“, a inspirován dnešním poslechem, přejíždím prstem hřbety starých vinylových relikvií a téměř bez váhání vybírám tři alba, kterými dnešní večer ukončím
Hergest Ridge
Keesojen Lehto
Midnight Mushrumps

» ostatní recenze alba Advent - Cantus Firmus
» popis a diskografie skupiny Advent


Young, Neil - Le Noise
2012-03-11

Young, Neil / Le Noise

4 stars

"Hats Off to (Neil) Young ..."
Tuhle desku jsem zaznamenal s jistým zpožděním až letos (u Neila na nějakém roku nesejde, jeho hudba totiž nestárne). V tisku zachycená informace o producentovi alba (Daniel Lanois, proslavený spoluprací s U2), kterého Neil angažováním do přípravy zrovna téhle desky 'vtáhl' zpět do života po jeho těžké dopravní nehodě (Dan produkoval album na kolečkovém křesle) mě nabudila k opatření disku a jeho zevrubnému 'nasátí'.
Neilových alb mám už poměrně dost, nicméně pořízení Le Noise (slovní hříčka směřující k producentovi) byl dobrý tah, kterého nelituju. Nejedná se o nic převratného, doby Gold Rush nebo Harvest už jsou pryč, ale záměr nahrát celé album southernrockového střihu 'svépomocí' jen s kytarami a bez rytmiky (!) tak, aby nenarušil svůj 'trademark' si může dovolit málokdo. Neil, jak to zde předvádí, to zvládá s přehledem.
Album je postaveno na mixážích několika stop mírně zkreslených kytar zvukových barev někde mezi 'Rust Never Sleeps' a 'Ragged Glory' a autentickém, stále téměř chlapecky křehkém hlasu autora (na rozdíl třeba od vrstevníka Iana Andersona je Neil pořád ve skvělé hlasové formě).
Poměrně krátká stopáž (38min.) nabízí šest čísel s elektrickými kytarami (zejména úvodní Walk With Me je skvělá, stejně jako následující Sign of Love, tak trochu upomínající na Cinnamon Girl) a dva 'španělkové' kousky (Love & War, Peaceful Valley Blvd.).
Velmi příjemné překvapení, čtyři hvězdičky dávám bez váhání. Ten slovy obtížně definovatelný feeling post-hippies let, kdy vydával svá legendární alba jakoby mimoděk cítím i z této skromné, ale o to opravdovější desky.
Moje tipy : 1., 2. 4., 6., 7. ... kruci, dyť to je skoro celé album ... :)
Kdybych nosil klobouk, nezbývalo by mi než tady smeknout ...

» ostatní recenze alba Young, Neil - Le Noise
» popis a diskografie skupiny Young, Neil


Synkopy - Xantipa
2012-02-06

Synkopy / Xantipa

4 stars

Tohle byl můj první vinyl téhle kapely, který jsem si pořídil jako „frekventant“ základní školy v roce 1974 v prodejně Supraphonu ve Vsetíně (prodávala tam tehdy Jarmila Šuláková) na popud spolužáka „jsou na něm dvě pecky od Uriášů“. Na muzice jsem už tehdy těžce ujížděl, a tak si pamatuju i kolik deska stála : s ohledem na formát LPM (middle) a menší „průměr“ vinylu byla zařazena do kategorie za 28,-Kčs. Standardní LP stály 36,- (většinou jazz a jazzrock) a 44,- (pop a rock).
Nebudu zde rozebírat, proč zrovna tento formát, to už patří historii, nicméně zrovna vinyly této kapely z let 72-75 jsou přesvědčivým důkazem, že blbost (a možná že i určitá škodolibost) lidí z nahrávací branže (které ovšem muzika samotná prokazatelně vůbec nezajímala) byla opravdu bez hranic. Čo bolo, to bolo ...
Graficky příjemně vyvedený obal, tak trochu ve stylu flower-power sice nekorespondoval s mou představou mániček v džiskách (když už hrajou ty Uriáše), ale důležitější byla přece jen muzika. A ta mě dostala, přestože jinak, než jsem původně očekával. V mezích tehdejších možností (nástrojové vybavení, studiová technika, atmosféra v lokálním studiu nepříliš nakloněna tomuto druhu hudby) vzniklo něco dosti odlišného od „oficiálního bigbítu“, který reprezentovala v tom roce třeba „čtyřka“ Olympiku. Žádný chladný kalkul z Práglu, (Flamengo nepočítám, ale to už bylo tou dobou „out“), ale nic nepředstírající melodický rock s již etablovanými progresivními prvky a inspirací v podobném stylu v zahraničí, vyjádřenou dvěma zdařilými covery. Moje původně ne zcela naplněné očekávání z „nátěru“ ala „Look at Wizards“ se postupem času přetavilo v obdiv ke kapele, která za daných podmínek a možností uměla zahrát originální melodický bigbít s –u nás zcela bezkonkurenčními- vokálními harmoniemi, plně srovnatelnými se zahraničními vzory. A to v tehdejším „bezčasí“ opravdu nebylo málo.
XANTIPA – subtilní varhanní úvod přejde v rytmus tak trochu inspirovaný Easy Livin‘. Slušná jízda, ale vnímám ji toliko jako předzvěst následujících věcí ... Nicméně to Smějovo kvákadlo v pozadí refrénu „klapky si na uši dám“ je stále svěží vychytávka...
ZELENÝ LUČIŠTNÍK – tady už kapela nastupuje s těžkým kalibrem! Pro mě první vrchol alba díky jednoznačně „artrockové“ stavbě skladby Oldy Veselého s promyšlenou instrumentací a opět skvělými vokály, tentokrát už jednoznačně „uriášovského“ stylu. Tato „albová“ verze je o dost lepší té, která se objevila na Best of Vol.1.
BROUK – odlehčení se zvonivými španělkami, nicméně zahuštěné klávesami, Smějovou typickou kytarou a perkusemi ve střední části skladby. Michal Polák ve své typické poloze, charakteristické čisté vícehlasy, radost poslouchat! I když stavbou zcela jiný, působí na mě snímek podobně jako CIRCUS z alba Sweet Freedom.
BÍLÝ VRÁNY někdy se v černý promění ... Pavel Pokorný jako Hensley a Byron v jednom Brňákovi. Podle některých skladba lepší než originál ... no, asi ne, ale když si uvědomíme ten propastný rozdíl v technických možnostech, tak to zahráli moc dobře. A u coverů by se měl hodnotit i interpretační vklad, což tady Pavlovi vyšlo bezezbytku.
BALÓN – druhá strana vinylu. Grandiózní úvod, propletenec kytary s flétnou, stoptime s basou a už se rozjíždí varhany s leslie ... Pavel Pokorný začíná plnit vaky pískem... vícehlasy „uriášovštější“ než jejich inspirace ... tak tohle je artrock jako řemen ... a stoupá výš a výš, i s flétnou ... Pavel přidává svoje výšky i do vícehlasů .. tohle bude asi vrchol alba, vystoupal ještě výš než Lučištník! ... škoda že tak rychle skončil ...
PTAČÍ SONÁTA – další Oldova věc, tentokrát stavbou trochu kantiléna bez rytmických zvratů a bohaté instrumentace předchozího kousku, zato se sláčiky ... No, není to můj šálek čaje, ale díky Oldově vlastní interpretaci a klávesám si ji vždy rád poslechnu. Trocha inspirace u Moody Blues, které mám taky rád ...
HREJ SE MNOU FAIR – závěrečný rytmický nářez v kopii slavné předlohy, klávesy zůstávají hodně dlužny, ale Rybář s Čarvašem jedou jako o život a Pokorný mi svým naléhavým zpěvem místy sedí dokonce víc než Byron! Smějova standardní kytara trochu (dost) v závěsu za Boxovým wah-wah, konec trochu ošizený, ale OSIBISA tenkrát nebyla v Brně k dispozici ... Tady se s originálem srovnávat dost dobře nedá (takoví GRIM SKUNK z Kanady tenhle flák zahráli opravdu s větším drivem, ale taky o dvacet let později ...) Ale Synkopy tady rozhodně ostudu (hlavně díky Pokornému) neudělali ... je to dvojka, DVOJKA, pane Plha.
Ještě druhá poznámka k obalu : zadní strana vinylu, možná díky poslední skladbě, dost inspirovaná zadní stranou obalu alba LOOK AT YOURSELF ve verzi UK/Germany.
Co dodat- prvotní rozpaky z „nedostatečné tvrdosti“, pociťované v době pořízení vinylu dávno překonány postupným objevováním dalších dimenzí a barev ... Oba covery jako původní důvod pořízení vinylu dnes shledávány toliko zajímavými „bonusy“ bez větší návaznosti na ostatní snímky. Zelený lučištník a Balón hudebně zcela srovnatelné s nejlepšími fláky UH, při kvalitnější instrumentaci potenciální zdroj nervozity Mr. Hensleyho.
Dnešní resumé – malá VELKÁ deska, za čtyři, tedy DOSTATEČNÝ důvod mít ji ve sbírce.
Pozn. : kdyby místo těch dvou coverů vytlačili ještě něco ve stylu Lučištníka a Balónu, je to pětka jak vyšitá !

» ostatní recenze alba Synkopy - Xantipa
» popis a diskografie skupiny Synkopy


Uriah Heep - Return To Fantasy
2012-01-27

Uriah Heep / Return To Fantasy

4 stars

Sedmdesátý čtvrtý nebyl pro kapelu moc úspěšný, navíc ztratila opravdu špičkového hráče na basu, takže nejistota fandů byla na místě. Podaří se oživit skomírající sound a nadto rozchodit personální výměnu? Jistý si nebyl nikdo, ale doufali jsme všichni ... A vyšlo to! Říká se-špatný rok, dobrý rok... a ten s označením 1975 nebyl jen dobrý, byl přímo skvělý! Není účelem této recenze blíže ho rozebírat, snad by stačilo jmenovat alba, jako třeba Physical Graffiti, Sabotage, nebo Hair of the Dog ... Prostě úrodná sezóna, a týkalo se to naštěstí i Uriášů.
Na jaře narukovali do nového studia v Londýně k pokusu o vlastní rehabilitaci a v rodícím se létě byla na světě tahle kolekce.

RETURN TO FANTASY – energické intro se známými hammondkami, premiérovým kovově bublavým zvukem nového basisty, Mickovým standardním kytarovým beglajtem a nad tím vším se pozvolně rozjíždějícím syntezátorem se po cvíli rozjede typicky cválavou rytmikouv úvodní song alba, které se pokusí zahnat chmury fandů z loňského nepříliš vydařeného bavorského tripu. A to už nastupuje frontman jako poznávací značka kapely ... (ano, tohle jsou ti praví Uriáši v typickém outfitu, jen ta džiska (syntíky) je nová). Skvělý úvod alba, přehledné harmonie, mírná inovace nahrávacího procesu (občasný hal a echo v Davidově vokálu) na rozdíl od předchozího alba výborný zvuk. Jen to tajemné předivo pavučin z dob démonů a čarodějů odvál nový, poměrně silný vítr změn...
SHADY LADY – album nebude na jedno brdo ... na nic si nehrající rokec pořád umíme, jako by říkala skladba, pstavená na dialogu dvou kytar. Ken nemusí jen sedět u kláves, slide kytaru ovládá stejně brilantně. Pozdější otvírák koncertních playlistů skvěle šlape! Přestože jsem milovníkem hammondek, tady je ani nějak nepostrádám...
DEVIL’S DAUGHTER – Mickův metalický riff, návrat Leslie soundu a odkrytý střed pro výraznější představení stylu Wettonovy hry. Snímek je unášen ve středním tempu k nečekanému vstupu syntezátoru, jehož sólo, kopírované Mickovou kytarou, rozvíjí téměř orientální melodiku. Dost dobré! V další části se předvádí ve vyjímečném světle zejména Mickova kytara.
BEAUTIFUL DREAM – fade in činelů a obligátních hammondek, přidává se syntezátor, rozjíždí se rytmika ... inovovaný sound, předvedený v titulní skladbě, tvoří páteř i tohoto, dle mého názoru druhého vrcholu alba. Davidův hlas osciluje od komorního projevu k expresivnímu, v křičených polohách je prostě skvělý. Nijak vyjímečné kostře skladby dodávají lesk velmi zdařilé aranže jednotlivých nástrojů, ovšem prim v ní hraje především Lord David Byron, zde opravdu „at his best“.
PRIMA DONNA – sympatické odlehčení po progresivnějšímm nářezu z první strany LP. Neberu to ještě jako „popovatění soundu“, vnímám to spíš jako signál kapely „nebereme se zase až tak vážně“. Rock’n’roll jak vyšitý, snímek prvotřídně šlape a ten saxík proplétající se Davidovým expresivním projevem tam „pasuje“ jako prdel na hrnec, jakkoli se zdá použití tohoto nástroje v hudbě Uriah Heep výstřelkem. Bohaté, i když zde „neuriášovské“ vokální harmonie (tipl bych si, že zde režíroval Mr. Wetton).
YOUR TURN TO REMEMBER – ani tahle „odbočka z hlavní trasy“ nebourá vyznění celého alba. Přestože už jde jednoznačně o (jak to decentně nazvat) FM poprock, skladba je rytmicky velmi dobře usazená, kytarové beglajty se nikam netlačí, David to jistí a host na steel kytaru (B.J. Cole) přidává třešničku na dort.
SHOWDOWN – velmi svižná, typická „uriášovská“ jízda, postavená stejně jako Shady Lady na dialogu dvou kytar. Zde ovšem ve svižnějším tempu. Výrazná je především Kenova slide exhibice s bottleneckem (pravý kanál), ale i Mick (vlevo) si přijde na své a střihne si své typické rychlé běhy po hmatníku nahoru dolů. Ty doprovodné „ruchy“ v soundu při šoupání prstů po strunách prostě miluju ...
WHY DID YOU GO – balada s dominujícím Davidem, opět okořeněná v rámci soundu kapely trochu netypicky steel kytarou. Z dnešního pohledu tuctový cajdák, ale Byronův vroucí hlas vše přebíjí a dodává další rozměr. Jen bych trochu ubral orchestrace... Oblíbený ploužák tehdejších mejdanů.
A YEAR OR A DAY – co se nepovedlo na předchozím albu, to tady klaplo dokonale. Závěrečný kousek definitivně potvrzuje kvalitu alba trochu zasněnou, nicméně energickou, šlapající skladbou se sebejistým Davidem, věrohodným i v expresivních, křičených polohách ve druhé polovině snímku. Basa s kytarou se bezezbytku pořizují celku, Ken ubral syntezátorového novátorství a nasadil osvědčený kalibr B3/Leslie na zahuštění soundu. Klasické uriášovské background vokály v průběhu celé skladby a zejména v pohodovém fade-outu jsou zde samozřejmostí, podtrhující jednoznačné zařazení snímku ke klasice stylu. Stejně jako u předchozí desky říkám škoda ... ale tentokrát škoda, že už album končí ...

Remastery z obou vydání obsahují kromě upravených verzí albových snímků také dvě B-strany singlů. Musím napsat, že v případě Byronovských Uriášů jsem jako Smrt- beru všechno. Takže i tyto skladby se dají ... nicméně původní setlist LP na mě (zřejmě i vlivem x-násobných poslechů, zejména v období „vtiskávání“, tj. v roce vydání alba) působí natolik sevřeně a kompaktně, že bych tyto skladby do původní kolekce necpal. Je to v tomto případě bonus NAVÍC, poslouchám je odděleně, a při vyvolávání duchů starých časů pouštím z CD pouze původní „LP“ sestavu.
SHOUT IT OUT – přitvrzený, jakoby opět „francouzský“ (Sweet Freedom) sound, hammond sólo. Solidní kousek.
THE TIME WILL COME – další věc ve středním tempu, stylově jakoby opět ohlédnutí zpět, nicméně šlape slušně. Ten mírně zatěžkaný sound s Mickovým kvákadlem a mohutnou hradbou hammondek dělá z obou bonusů vděčný sběratelský artikl pro fandy.

Zvuk je oproti Wonderworld podstatně lepší, promítla se zde i pohoda z nahrávání v domácím prostředí, prostě tentokrát to vyšlo bezezbytku. Nebo skoro ...
V roce oném (1975) jsem ještě nebyl tolik v zajetí progresivních kapel, takže přestože jsem Johna Wettona už znal ze Starless a Red, nebyl to pro mě ještě takový machr jako později (zejména jeho angažnmá v U.K. hodnotím jako famózní). Takže lehký stín absence fenomenálního basáka z Nového Zélandu na tomto albu jsem vnímal už tehdy a zůstal v mém srdci dodnes ... God Bless You, Gary ...
Co na závěr ... útlum a určité rozčarování z předchozího alba se podařilo bezezbytku překonat, kapela je opět v sedle. Jak jsem četl v jednom z článků v Melody Makeru z toho roku „Heep Are In Full Flight Again“ a takové články se jako potvrzení vlastních pocitů z muziky sakra dobře čtou ...

Hodnocení: 4,2 – takže jasná čtyřka. Musím přece jen brát ohled na Démony, Kouzelníky a Sladkou svobodu, jejichž fluidum už odvál čas ...

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Return To Fantasy
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Wonderworld
2012-01-25

Uriah Heep / Wonderworld

3 stars

Tohle album vnímá drtivá většina fandů kapely když ne rovnou jako odpad, tedy aspoň jako hodně nepovedené. Já si to nemyslím, i když připouštím, že předchozí alba, a zejména ty z let 72-73 jsou mnohem zdařilejší. Svou roli v tom hraje i určitá míra nostalgie. V dobách, kdy si zanícený posluchač zahraničního rocku musel vystačit s podstatně menší a hůře dostupnou nabídkou, byla každá novinka známé kapely událostí.
U mě tomu tak bylo i v případě téhle desky, kterou jsem slyšel nejprve někdy v létě 74 u kamaráda v mono verzi z magneťáku B4. Následně jsem si někde půjčil LP (mimochodem, obal považuji za poměrně zdařilý, nápad s mramorovými solitéry a na zadní straně skutečnými hudebníky mi přijde neotřelý a určitým způsobem korespondující s obsahem alba). Půjčený vinyl jsem pak obřadně přehrával na svůj tehdy poměrně ceněný B43a Stereo na kotouč Agfa PE46 průměr 15cm (někdo se možná směje, mnozí mladší neví, o čem je řeč, ale moje vzpomínky na ty doby jsou stále živé, a když u někoho naleznu v reprodukční sestavě funkční gramofon a kotoučový„magič“, jsem dojat :)).
Zdálo se mi, že celkový zvuk je jaksi bez výšek a dokonce si vzpomínám, že jsme tehdy s dalším kámošem řešili zapůjčení jeho přenosky na můj gramec jako pokus, zda nedojde ke zlepšení zvuku, ale výsledek byl stejný ... nebylo to vinylem, ani následným magnetickým záznamem. Původní master byl techniky v Musiclandu zprasen, takže album znělo opravdu dosti zahuhlaně a bez výšek. Tak dopadl i první CD výlisek a až u remasterů z let 96 a 03 došlo ke zlepšení.

Wonderworld – na úvod monumentální zvuková hradba kytary, grand piana s podbarvením typických Kenových hammondek B3 a Garyho typické melodické basové linky dá vzpomenout na předchozí album, pak se vše stáhne jen do kláves a rozjíždí se téměř kantilénová melodie s čistým, vroucím Davidovým hlasem. Refrén je zaranžován maličko pompézněji, než by bylo nutné, ale jinak se jedná o velmi zdařilý začátek alba. Hudebně stojí snímek zejména na opravdu skvěle zahraném Garyho basovém partu.
Suicidal Man je soundu předchozí desky ještě blíž, odpalované akordy Mickova Gibsona SG se staccaty Kenových B3 s výrazným Leslie efektem upomínají na tvrdý, až uhlíkově řežavý sound, typický pro snímky ze studia Chateau D’Herouville z léta 1973. Tam vznikla i skladba Sunshine (B-strana singlu Stealin‘, bonus na reedicích CD Sweet Freedom), která je této dosti podobná. Mám (ovšem ničím nepodložený) pocit, že Suicidal Man je ze stejného šuplíku, naplněného ve Francii, ovšem vytažený na světlo až v Bavorsku. Opět solidní, procítěný výkon na pěveckém partu, znovu nadstandardní výkon basy, v závěru typický byronovský ječák. Tohle beru.
The Shadow and the Wind je už ovšem záležitost dosti vybledlá, nejen časem, ale především v kontextu dosavadní tvorby kapely. Ono postavit nosný motiv jen na dvou akordech a vyřešit to jen opentlením aranžemi, je buď přehnaná sebedůvěra, nebo určitá forma zoufalství. Bohaté vícehlasé vokály, pro kapelu typické, zde kapelu odváději z rockových vod někam jinam... Určitým druhem satisfakce pro tvůrce tohoto snímku budiž fakt, že dosti podobné vokální aranžmá zvolili o rok později i mnohem populárnější Queen (The Prophet’s Song, album A Night at the Opera) Že by inspirace Briana Maye u Uriášů ? :)
So Tired nepůsobí Tak unaveně, jde o standardní rock’n’rollové číslo ve stylu Love Machine. Solidní aranže, svižný Davidův zpěv. Je to už jinde, než skladatelský styl předchozích progresivnějších alb, ale poslouchat se dá. Na závěr skladby typická Davidova srandička, trylkování v dialogu s Mickovou kytarou.
The Easy Road je sladkobolná Kenova balada. Kdyby aranžmá omezil jen na své klávesy, dopadla by podstatně lépe. Zbytečnou přeslazenost ji bohužel dodávají najaté smyčce. Kostra skladby je přitom docela hezká, trochu slabší verze úspěšné Rain. Podobně, naštěstí ne tak přeslazeně zpracoval Ken Through the Eyes of a Child na své druhé sólovce v následujícím roce.
Something or Nothing - druhá strana (nemohu si pomoci, u starých titulů se mi automaticky vybavuje řazení skladeb podle stran vinylu) začíná variací na veleúspěšnou Easy Livin‘. Pádivý rytmus bicích podpořený Mickovou kytarou (s nepříliš inspirovaným sólem uprostřed snímku) žene skladbu o poměrně krátké stopáži neúprosně vpřed. Davidův hlas je zde poněkud méně dynamický, basa si tentokrát nic „nevymýšlí“, jede jen do rytmu. Škarohlídi mají důvod k poukazu na vykrádání kapely sebou samotnou, my skalní víme že nic není zadarmo a bereme i tohle. Svižná věc, Lee předvedl, co v něm je.
I Won’t Mind – opět maximální melodická úspornost, standardní rytmická kostra s výraznými basovými ostináty opentlena dvěma rozsáhlými kytarovými sóly s wah-wah (na koncertech si David dal tu práci vždy představit které kdo bude hrát, prvni Mr. Box, druhé Mr. Hensley, ke zrakově postiženým návštěvníkům to bylo skutečně ohleduplné :)), refrén opět David trochu v útlumu, ale ještě v normě. Nezdá se mi, že by studiová verze byla bez šťávy, jen ta energie předchozích alb trochu chybí ...
We Got We spousta recenzentů hodně shazuje, mě se naopak z B strany líbí nejvíc. Ve slokách jsou hezké vícehlasy, refrény sólo David opět trochu v útlumu (Mnichov je město piva). Ve skladbě vystupují víc z pozadí Kenovy hammondky, opět výtečná Garyho basa, táhlé Mickovy kytarové tóny následované „uriášovskými“ vokály ... Jedna z posledních věcí s možností užít si „dřevní“ uriášovský sound s nesmrtelnými Hammond B3. Na následujícím albu už převaha (sice hezkých, ale přece jen) syntíků ...
Dreams na závěr bohužel dosti vyšeptalý pokus o „koncepční“ skladbu, v tématu textu navazující na titulní otvírák alba. Nedostatečně nápadité aranže už nezachrání ani tradičně výtečná Garyho basa a vysvobozením s nekonečně natahovaného závěru je až Davidova citace skladeb Sweet Freedom a Dreamer z předchozího, mnohem úspěšnějšího alba. Škoda ... zasloužilo by si to lepší tečku.

Remaster z r.1996 obsahuje jako bonus B-stranu singlu - velmi zdařilou What Can I Do, což je sice odlehčený popěvek bez progresivnějších ambicí, ovšm zahraný s chutí, ve středním tempu s hezkými stoptimy plného zvuku B3/Leslie, svižných bicí a „tancující“ Garyho basy.
Na CD remasteru z 2003 se objevila mimo obigátních předělávek a live verzí šuplíková Stone’s Throw, nikterak přehnaně ambiciózní, ale poměrně svěží snímek s akustickými kytarami. Myslím, že v setlistu původního alba by to téhle věcičce, stejně jako předchozímu bonusu docela slušelo, vnímám ji podobně jako Circus na předchozím albu ...
Co k tomu dodat ... přes nesporný propad úrovně se jedná stále o snesitelnou desku nejen pro skalní fandy, pořád je zde nezapomenutelný David, navíc jde stále o „vintage“ sound bez všech těch pozdějších „sračiček“ zejména co se týče kláves. Nelze opomenout, že navázat na takovou kládu, jakým album Sweet Freedom bez debat je, bylo zatraceně těžké. Výsledek je takový, jaký je, nicméně přes moji poměrně obsáhlou sbírku rockových alb nepovažuji tento titul za zbytečný přívažek diskografie kapely a i s ohledem na určitou nostalgii bych se bez této desky cítil v čemsi ochuzen a přestože ji pouštím sporadicky, jsem jejím vlastníkem rád (mám původní vinyl, první vydání na CD a remaster 1996). We Freely Speak of Dreams, Mr. Wonderworld ...

Hodnocení v návaznosti na ostatní alba Uriášů : 2,5 a tentokrát zaokrohlím nahoru.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Pink Floyd - The Wall
2012-01-25

Pink Floyd / The Wall

0 stars

Zvažoval jsem uvést tento text jako reakci do předchozí recenze The Wall od Petra Gratiase (dále v textu PG), ale myslím, že tato forma bude „transparentnější“.
Musím předeslat, že můj postoj k tomuto albu prošel za ta léta určitým posunem, ovlivněným ať už sledováním vývoje hudby v této oblasti, tak (a to s ohledem na poselství tohoto alba především) vnímáním vývoje euroatlantické společnosti a postupným seznamováním se s fakty mimo mainstream, týkající se vývoje světa ve 20. století.
Vzpomínám si na pocity z prvních poslechů alba v zimě 79/80, kdy jsem vinyl sehnal na burze v Brně. Byla to jakási směs překvapení a určitého zklamání z hudební formy. Muzikantsky a aranžérsky vycizelované skladby kratší stopáže s téměř „nehudebními“ vsuvkami (Is There Anybody Out There) a množstvím ruchů a dialogů na pozadí a mezi skladbami mi absolutně nekorespondovaly s očekáváním „nástupce“ grandiózního alba Animals, obsahujícího dlouhé plochy zahuštěného, prvotřídního artrocku. Jako celek bylo album The Wall bomba (i když trochu jiné razance, než jsem předpokládal), a to se bavíme jen o muzice. Texty jsem jako anglofil-začátečník vnímal zcela okrajově, vpodstatě pro mě byly součástí zpěvu jako sólového „nástroje“.
Celkové resumé tehdy bylo „dobré, místy výborné, ale mít možnost do toho mluvit, přál bych si něco jiného“, možná jakýsi hybrid mezi Wish You Were Here a Animals. A prostříhat ty „rušivé části“ alba, přesně jak píše PG. A vyhodit tu diskotékovou Another Brick pt.2, a ještě tu operetní Bring the Boys Back Home, a ještě tu divnou Veru Lynn,a ještě ten pomézně zvrácený The Trial … a co ještě ?
Je to jako s tím fotbalem … při zápase je každý trenérem a po něm kritikem. Jak by to asi dopadlo s muzikou, kdyby měl každý možnost určovat podobu následujícího alba ? Jako v těch TV seriálech s variantami děje na přání diváků  ? Buďme rádi, že tady držel Roger otěže pevně v rukou a vytvořil něco, co dalece přesahuje hranice žánru, a v tomto případě i hudby jako takové. Dnes už vnímám toto album komplexností výpovědi o životě a době jako něco zcela se vymykajícího ustáleným zvyklostem tvorby hudby, jakkoli artificiální. Podstatu věci z mého úhlu pohledu přesně vystihuje PaloM („všetko tvorí jeden kompaktný celok“). Tato deska je jako jeden velký puzzle přes celý stůl … pokud chybí některé části celku (politicko-ekonomické fakta konce 70.let, sociálně-kritický pohled na kapitalistickou společnost a válečnou mašinérii, zcela závislou na vůli mocných tohoto světa, trosky mezilidských vztahů, destruovaných systémem, násilné „vychovávání“, přesněji řečeno vymývání mozků dětí) a z nich vycházející komentáře v textech, a návaznost na hudební („neartrockový“) styl jednotlivých skladeb (geniálně použité „pochodové“ motivy, „disko“ v písni o školní mládeži), ten nemůže obraz vytvořený Mr. Watersem vidět celý, tudíž se doví jen část sdělované informace (jak velkou, to už záleží na míře jeho vnímání). A podle toho sype hvězdičky .
Jak jste si jistě všimli, v záhlaví této recenze není zvýrazněna ani jedna hvězdička. Není to omyl, ani provokativní záměr, podle mého názoru se The Wall natolik liší od „standardních děl“ rockové hudby, že zde „hvězdičkovat“ prostě nelze. Anebo když už, tak „jako v mléčné dráze“. Neberte to z mé strany jako „zbožštění“ tohoto alba, musím říct, že s ohledem na rozsah toho co jsem měl možnost slyšet (nedokážu odhadnout, ale bylo toho od začátku 70’s opravdu hodně) je spousta (čistě hudebně vzato) lepších alb (jen od PF se mi „hudebně“ víc líbí Zvířata). Ovšem podle mého názoru žádné s tak komplexním poselstvím, v tak ucelené podobě, nadto podpořené filmem a pódiovou prezentací.
Ale dobře, kdybych nevěděl „vo co go“, neuměl anglicky, a tudíž hodnotil pouze „zvukovou stopu“, dal bych 3,5 (těch 1,5 dolů z neznalosti, proč je to tak rozkouskované a co mají znamenat ty žánrové „úlety“ artrockových mistrů). Takže jak vidíte, špatně. Hodnotit se takto nedá, alespoň v tomto případě zcela jistě ne.
Určitý subjektivní vliv na hodnocení kapely/interpreta mají jistě i osobní sympatie/antipatie k celé kapele, nebo některému jejímu členu. Cítím to i z řádků PG. Zde musím napsat, že jsem zpočátku sdílel jeho antipatie k Rogeru Watersovi, zdálo se mi tehdy, že s kapelou „zametl“, je panovačný nadutec, který tlačí sound do jakési pesimistické apokalypsy, jen s občasným paprskem slunce z Davidovy kytary. Toho jsem měl v 70’s nejraději, přišel mi i lidsky nejsympatičtější (měl jsem moc rád i Ricka, ale ten byl takový až moc „hodný“, David pro mě měl trochu navíc i náboj jakéhosi umírněného bouřliváka). Z přestávky mezi Animals a The Wall mám ve velké oblibě obě sólová alba zmíněných. Dokonce jsem si metodou postupných změn v pořadí skladeb vytvořil „svoje“ album jako mix David Gilmour 1978 a Wet Dreams. Perfektně to do sebe zapadá. Ale musím konstatovat, že je to styl Pink Floyd mezi Meddle a Obscured by Clouds. Následující alba (nesmrtelný trojlístek) už jsou směřovámy především Rogerem (a tu zásluhu, zejména o atmosféru nahrávek, mu nikdo neupře) ke Zdi. Není náhodou, že předchůdce The Wall je přímo inspirován románem George Orwella. Tenkrát, před vydáním Zdi, se to asi nedalo tušit, ale Roger pokračoval v nastoupené cestě, jsa Orwellem silně inspirován a vytvořil geniální „multisložkový“ obraz doby s reminiscencemi na historii, jaký podle mne nemá na hudebních nosičích obdoby. Jestliže vnímám vizionářství Petera Hammilla a podobných, je třeba zde uvést, že v tomto případě Roger posunul hranice takovým způsobem, že se mu dnes (a kdoví jestli kdy) někdo přiblíží jen stěží.
A to navzdory atmosféře při vzniku desky, kdy si musel svůj názor ještě probojovat uvnitř kapely. Pokud by se tlaky v kapele vyrovnaly, čekala by nás sice hudebně asi skvělá, ale přece jen jiná hudba. Nevím, jestli chtěl vyrazit z kapely i Davida, možná to je jen informační šum (jeho „chyby“ při hraní jsou podle mne tím pravým kořením, Snowy White na mě působí dosti sterilně), ale kapela jako taková přispěla v době vydání k přijetí alba podstatnou měrou. Jako sólovka Rogera Waterse by se asi The Wall na trhu prosazoval mnohem obtížněji. David pro mě zůstává jedním z nejbrilantnějších rockových kytaristů (to co předvádí např. v Hammersmith Odeon 2007 v závěru skladby Fat Old Sun na otřískaném Telecasteru je něco naprosto famózního), nicméně jeho postpinkfloydovská tvorba napovídá, že má rád svůj klid v plovoucím nahrávacím studiu na Temži. Roger se v mých očích od prvotních antipatií vyvolaných prezentací třenic uvnitř kapely a soudů o značku Pink Floyd postupně plně rehabilitoval do (původně nevnímané) podoby geniálního vizionáře (z hráčského hlediska si o něm nedělám žádné zvláštní iluze, je to standardní basák, žádný brilantní technik) a tvůrce nadčasových SDĚLENÍ (nemohu napsat pouze HUDBY, protože ta v celém kontextu představuje tak polovinu). V poslední době se na rozdíl od svých rockových vrstevníků „rentiérů“ angažuje v různých částech světa (zejména v Jižní Americe a nejvíce v Chile) v otázkách , otevřených tak brilantním způsobem právě na albu The Wall.
Velkým paradoxem byl nástup desky do čela hitparád v UK i USA, což musela být pro Rogera ohromná satisfakce, protože hudebník jeho formátu musel vnímat už tehdy, že hudebnímu trhu nejde až tak o obsah alba jako mnohem spíše o jeho originalitu v kontextu tehdejší tvorby a bombastičnost soundu. V průběhu následujících let se zřejmě smířil s tím, že se zhlediska skutečného poselství alba jednalo jen o plivnutí do vody a (téměř) každý posluchač album bere jen jako muziku. Proto se dívám shovívavě na jeho The Wall 1990 Live In Berlin, což jsem zprvu vnímal jako nevkusnou estrádu. Pódiové prezentace Zdi z poslední doby jsou už o něčem jiném, jakoby chtěl vykřiknout do světa své poselství ještě jednou, v době mnohem zjitřenější, než konec 70‘s, takže doufejme, že to ještě nezabalil …

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
2010-02-08

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble

3 stars

Debutové album kapely, která ještě v době nahrávání těchto snímků nevěděla, že ponese jméno později hodně proslavené, se svým stylem a datem vydání přesně trefilo do doby, těhotné změnami, které připravil kvas konce šedesátých let na poli rockové hudby. Pár měsíců před ním vyšlo eponymní album Black Sabbath a první reakce na něj dávaly hudebním producentům tušit, že o tento druh muziky bude velký zájem.
Gerry Bron prosadil kontrakt u zavedené značky Vertigo, kapela Spice sebrala aktuální materiál a šlo se do studia. V průběhu frekvencí se jádru kapely (Box, Byron, Newton) s alternujícími bicmeny (Alex Napier, Nigel “Ollie” Olsson) a novicem u kláves (Ken Hensley, ten je ještě na některých kouscích zastoupen multiinstrumentalistou Colinem Woodem a dle některých informací i Roy Sharlandem) podařilo nasnímat velmi zajímavý materiál.
Vinyl byl zabalen do mimořádně efektního rozkládacího obalu, jehož přední strana poměrně věrně evokuje potemnělou atmosféru většiny skladeb (uvnitř obalu byl zdařilý snímek “On Stage” s logem z přední strany obalu v pozadí za kapelou), celkově s ohledem na ostatní produkci té doby nadstandardní provedení. Volba nového jména kapely se ukázala rovněž jako velmi dobrý tah, neobvyklý a zvukomalebný název zabral, aniž (s vyjímkou čtenářů děl Charlese Dickense - kolik jich ale mezi “máničkami” bylo?) kdo věděl , co znamená.
Co se týče zvukové produkce, výběr skladeb vycházel z možností “začínající” kapely, která chce hrát až na vyjímky svůj repertoár. Jednalo se vesměs o snímky nazkoušené na koncertech Spice plus jeden cover. Stylově je ještě album poměrně nevyrovnané, jakoby kapela zkoušela, co jí nejlépe sedne. Svou roli zřejmě sehrál i nepříliš zaplněný “šuplík” autorských skladeb kapely , ale tak už to u rychlých debutů chodí . Zvukově jde o průměr, některé věci (třeba 2.) mají zvuk docela odfláknutý, jakoby plechový. Ale psal se rok 1970, tedy nic neobvyklého, nadto u dosud neznámé kapely.
Už úvodní kousek Gypsy je mistrným skloubením ostrých kláves, heavyrockového spodku, hypnotických kytarových figur a vemlouvavého projevu mimořádně originálního frontmana, který, jak se později ukáže, se stane na (tehdy relativně dlouhých) šest let poznávacím znamením a ochrannou známkou nové kapely. Full Length verze tého skladby má i po čtyřiceti letech drive, její aranžmá a zejména vokální přednes nezevšedněl ani po tak dlouhé době. 4,3
Ořezaný Single Edit skladby (viz bonus na CD) je slabým odvarem.
Walking In Your Shadow je ve středním tempu se hrnoucí kytarový duet (tentokrát s absencí kláves, druhou kytaru hraje tedy pravděpodobně Mr. Hensley. Ve výškách Byronova hlasu jsou patrné ještě určité rezervy. Strojový rytmus snímku a možná až příliš úsporné aranžmá z něj dělá pouhou vzpomínku na staré časy. 2,8
Come Away Melinda je v rámci alba odbočením do popíkových vod. Když už cover, mohli vybrat citlivěji (viz např. Deep Purple – Hey Joe). Nicméně ve ztišené poloze je zde prezentována krásná barva Davidova hlasu, jen ty “sláčiky” bych zrovna na téhle desce oželel. 2,0
Lucy Blues je dalším repertoárovým zpestřením desky výletem do oblasti později již nenavštívené. Tento styl je kapele (Spice) hodně vzdálený, nicméně jejich nový klávesák s ním určité zkušenosti má a na feelingu skladby je to znát. Nakonec i David se nahrávky zhostil se ctí, i když to není jeho “cup of tea”. 3,6
Dreammare otevírá druhou stranu vinylu opět kytarovkou s poněkud těžkým zadkem, ale zde již s mnohem bohatšími aranžemi, hammondkami v úvodu, vokálními harmoniemi typickými pro pozdější období (viz např. Tears In My Eyes) a Kenovým útokem na druhé frontě – slide kytarou, která zejména v závěru skvěle podbarvuje možná trochu těžkopádné vícehlasy. 3,7
Real Turned On je klonem Walking … z první strany, ovšem s větším drivem a to opět zejména díky slide kytaře Kena. Bylo by docela zajímavé poslechnout si celé album, nahrané tímto stylem heavy + slide guitar, s absencí kláves, má to něco do sebe … Myslím, že Mr. Hensley by se uchytil i s pouhou kytarou … 3,3
Keep On Trying je členitá skladba s využitím všeho, co v dané chvíli kapela měla k dispozici. Propracované aranže, promyšlená stavba snímku a Mickova kytara s občasným kvákadlem podbarvená hammondkami spolu se zárodky typických uriášovských vícehlasů bohatě uplatněných v následujícím období pro mě dělá z této skladby pomyslný vrchol alba. Zdá se mi skoro neuvěřitelné, že alespoň na této skladbě skladatelsky neparticipuje Mr. Hensley, protože některé okamžiky zde přímo odkazují na jeho pozdější legendární pecky. 4,5
Wake Up (Set Your Sights) je na závěr alba zařazená opět trochu “out of range”, najazzlá (viz bicí) rytmicky svižná věc s výbornou basou (Newton se asi ve studiu zapotil), opět s výrazným Davidovým vokálem. Se zbytkem alba korespondující asi jako Melinda, ale hudebně o třídu výš. 3,3
Jak jste si všimli, s ohledem na značnou nesourodost materiálu tohoto alba jsem hodnotil po skladbách a výsledná známka je aritmetckým průměrem : 3,44, - tedy zaokrouhleno na tři hvězdy. Je to málo ?
S ohledem na skutečnost, že z následujících alb mám naposlouchánu po těch letech doslova každou notu a musím na ně brát ohled, se mi hodnocení zdá přiměřené. Tím ovšem netvrdím, že deska není velmi dobrá. Pro mě představuje vstup budoucí skvělé kapely do světa bigbítu v tu správnou dobu za použití materiálu, který měli tehdy k dispozici. Je to takový přerod Spice s doprovodným hemžením na postech kláves a bicích v novou kapelu se jménem později zařazeným mezi skutečné rockové legendy. Jako archiválie a dokument o vývoji kapely je tato deska pro příznivce kapely nepostradatelná.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Conquest
2010-01-30

Uriah Heep / Conquest

2 stars

Po odchodu Lawtona a Kerslaka učinil Ken Hensley svůj druhý (a poslední) pokus pokračovat s kapelou pod původní značkou. Přibral bicmena z Earthbandu a jako hlavní akvizici frontmana z Lone Star. Záměr dobrý, výsledek však z různých důvodů na půli cesty. Nicmémě nevěřte kecům, že tohle je nejhorší deska Uriášů - není. Jsou to ty, které přišly až po ní(bez rozlišení - všechno jsou to neuvěřitelné sračky). Tohle je zajímavý pokus o spolupráci se zpěvákem, který tak úplně nenaplnil Kenova očekávání (asi hlavně při interpretaci starých fláků), ale propadákem tahle deska taky není. Slomanovi je vytýkáno přílišné "funky" frázování, což ostatně na desce opravdu uslyšíte, otázkou je zda je to chyba. Když si odmyslím ty dvě ohavné Bolderovy věci (4. a 8.), album je docela snesitelné a Slomanův zpěv mi přijde docela originální. Jen se prostě nesešli v tu správnou dobu. Nebudu pitvat po skladbách, dávám 2,5 se zaokrouhlením dolů. Sběratelům a fandům ovšem doporučuji, oproti předchozím třem albům je tohle docela originální, i když někde jinde než "Classic Heep".
Touto deskou, po jejímž vydání odešla duše souboru Ken Hensley, pro mě historie kapely končí. Věřte, že kromě nově vydaných rarit a bootlegů z období před 1980 je poslech kterékoli následující desky kapely ztráta času.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Fallen Angel
2010-01-30

Uriah Heep / Fallen Angel

2 stars

Třetí a poslední placka s Luciferem. Pro mě téměř na úrovni Firefly a tedy mnohem lepší než předchozí hrůza Innocent Victim. Nicméně výhrady k soundu zůstávají-zase FM poprock na hony vzdálený legendárním albům s Byronem. Přestože se jakoby "zajeli" v tomto personálním obsazení (tahle třetí společná deska na mě působí nejvyrovnaněji zhlediska produkce, dobře zaranžovaná, prostě "šlape". Od úvodní Woman of the Night jedou ve slušném rytmu (i Pavouka zde beru na milost), v dusavé Falling In Love Ken připomíná své lepší roky,jeho další rock'n'roll moc nemusím, stejně jako Lawtonovu kytarovou Put Your Lovin' On Me. Následující věc je asi nejprovařenější z celého alba (vyšla i na singlu a měla celkem ohlas). Druhá strana alba začíná další krátkou, ale docela svižnou Hensleyho jízdou Whad'Ya Say (jen ta barva kláves... kdo jednou propadl starším deskám UH, ten se s tím nikdy zcela nesmíří). Bolderova Save It je zcela z jiného těsta a je zde jen do počtu, ba co víc, myslím že zavazí. Lehký popěvek s akustickými kytarami Love or Nothing je vcelku příjemný, stejně jako Lawtonova přitvrzená I'm Alive. Závěrečná titulní skladba tentokrát není tak rozmáchlá, jako na Firefly, jde o lehce pompézní poprock, který nikoho neurazí...ale ani neuvede v nadšení, zejména majitele desek z let 7O-76.
Fallen Angel - 2,5 zaokrouhluji ale dolů.
Pokusil bych se teď o souhrnné hodnocení tří společných pokusů UH&Lawton. Já vím, že úroveň, nastavená kapelou (a řekněme objektivně, že hlavně Kenem) zejména v letech 1972-73 se nedá udržovat donekonečna, ale tenhle line-up prostě nevyšel, a přes vcelku solidní úroveň některých skladeb už to nejsou Uriáši v pravém smyslu toho jména. O podobě "Byronových" skladeb, zpívaných na koncertech Lawtonem ani nemluvě. Prostě se ukázalo, jak silná individualita a s jakým vlivem a přínosem pro kapelu David byl. S jeho odchodem něco nenávratně skončilo, protože prostě nešel nahradit. Nicméně alba stojí pro skalní fandy UH, resp. Kena Hensleye za pozornost pro občasné světlé okamžiky. Ovšem pokud bych měl sestavit Top Ten z alb kapely, rozhodně se do něj nic, co vyšlo po odchodu Byrona, prostě nevejde.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Fallen Angel
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Firefly
2010-01-30

Uriah Heep / Firefly

2 stars

Personální zemětřesení v roce '76 se ukázalo pro kapelu osudovější, než se tehdy zdálo. Možná by Ken později rád přehodnotil svůj tehdejší postoj k vyhazovu Davida, možná to fakt jinak nešlo. Se skvělým vokalistou odešel i nedoceněný Wetton, kterého čekala další zajímavá práce (Roxy Music, U.K., Wishbone Ash, Asia, sólové desky) a já jsem nabyl dojmu, že se to musí rozsypat ... Pak začaly probleskovat zprávy o angažmá Lucifera, což jsem vnímal jako bombu.
Ovšem, jak to chodí, občas nějaká taky nevybuchne, což byl zrovna tento případ. Přestože jsem kapelu bral dost nekriticky, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to není to pravé. Nedá se říct, že by šlápli úplně vedle, ale očekávání skalních fandů byla rozhodně větší ...
Davida prostě nikdo nenahradí (zeptejte se fandů Queen, koho by chtěli za Freddieho), ale tohle řešení rozhodně šťastné nebylo, a podle mě vedlo i ke změně soundu (Ken začal nenápadně popíkovatět šitím materiálu na míru Lawtonovi, jehož hudební DNA byla přece jen poznamenána fungováním u Les Humphries). K novému soundu přispěl (dle mého nepříliš šťastně) i Pavouk z Marsu, jehož styl mi nikdy neseděl, přece jen Bowie je trochu jiný šálek čaje.
Prvním produktem této sestavy je tahle deska a přes enormní snahu jsem ji nedokázal zcela přijmout. Kenův rukopis je zde stále výrazný, ale jakoby pustil otěže hodně navolno a neměl nad výsledkem plnou kontrolu (při vší úctě k ostatním, byl to hlavně on, kdo určoval sound kapely již od druhého alba). Dodnes je mi záhadou, proč to nevzal sám, podle jeho dvou sólovek z té doby by na to rozhodně měl (nakonec posuďte sami podle titulní skladby této desky). Asi by toho bylo na něj moc-vedení kapely, skládání, hraní, sólo zpěv, ale rozhodně by to bylo ono ! Muzikanti bývají skvělí zpěváci - viz napříč spektrem Eric Clapton, Glenn Hughes, Geddy Lee, oba vůdčí Floydi atd... U Kena by asi byl trochu problém u rychlejších věcí, ale výsledek by zase byl vyvážený typickým uriášovským feelingem, kterého nacházím na jeho prvních třech sólovkách vrchovatě. Holt, věci se měly tak, že nastoupil Lawton. Teď asi naštvu spoustu jeho příznivců (já se k nim ale taky počítám!)- jeho výkony na těch třech deskách Uriášů na mě působí dost ve stylu EinKesselBuntes - prostě cirkus (včetně těch jeho pódiových stylizací a afro účesu). Bohužel hudebně to bylo taky tím směrem - náhrada Hammond B3 & Leslie tehdy do módy přicházejícími syntíky, velmi slabá basová Pavoukova linka (kde jsi, Gary ?) a ten zpěv ... rozhodně žádná Jízda po obloze, Hořící lodě a podobné skvělé fláky Luciferů, kteří byli tehdy soundu Uriášů blíž než samotná kapela na téhle a dalších deskách s Lawtonem.
Už úvodní syntík v Hangin' Tree napovídá, že od teď budou věci jinak ... třeba ve větším skladatelském podílu ostatních (jestli se Lee tehdy ptal, "Kdo mě potřebuje", tak já jsem to rozhodně nebyl .. naštěstí na téhle desce ještě nejsou Pavoukovy výplody). Je to deska, na které byl Ken skladatelsky v útlumu a přestože jsou některé fláky pořád docela dobré (pro mě je zde skvělá věc Been Away Too Long), holt už to ztrácí ten Uriášovský švuňk (třeba tolik oslavovaná Sympathy je jen rychlejší variace na Midnight). Wise Man je přeslazená (vlastně si uvědomuji, že by ji David nebo Ken ani nemohli zazpívat, je prostě šitá pro toho principála). Rollin' On docela ujde, ale zase - ruší tady ten (tehdy velmi módní, dnes groteskní) syntík (hammondky jsou nesmrtelné, ale na to se přišlo o dost později). Trošku mi desku vylepšuje Do You Know, což je velmi svižná Hensleyovsky valivá variace na legendární Easy Livin' a poslední, Kenem zazpívaná třídílná "minisuita" na způsob Paradise/The Spell. Je velice dobrá, ale zkuste si odmyslet ten zatracený syntík a přimalovat B3 - úvod by dostal silně šmrnc Circle of Hands a pro mě body navíc.
Já vím, jsem staromilec, konzervativec atakdále, ale jsem stále přesvědčen, že Uriáši při hledání směru dalšího vývoje počínaje touto deskou prostě vyšlápli nepříliš šťastným směrem. Řečeno závěrem : pro mě tato deska představuje Konec starých časů UH.
S ohledem na kvalitu dalších produktů kapely dávám 2,7 (musím ale při vzpomínce na desky z let 72-73 přimhouřit obě oči).

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Firefly
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Innocent Victim
2009-03-20

Uriah Heep / Innocent Victim

1 stars

Ta jediná hvězdička je za skladbu Illusion, jinak je to otřesná sbírka popíku, poplatná době, kdy Kena & spol. občas pozvali do západoněmecké TV (vzpomínám si jak tam zpíval Lady In Black v kožené džisce ala Old Shatterhand). Samozejmě v té době vyšly mraky mnohem horších desek jiných kapel, ale zaštítit tuto kolekci ochrannou známkou Uriah Heep je podle mě devalvace značky. Oproti Firefly je to těžký propad.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Innocent Victim
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000