Profil uživatele mct


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Godley & Creme - Images
2010-10-10

Godley & Creme / Images

3 stars

Tento výběr není špatný, jsou tam docela zajímavě zvolené skladby, přesto si nejsem jistá, jestli si z něj může člověk udělat o kapele obrázek. Osobně výběry nemám moc ráda, vždycky tam něco postrádám a něco bych si naopak odpustila. Pokud bych měla něco od kapely doporučit, byla by to dvě alba: příjemné Goodbye blue sky a experimentální Consequences.

» ostatní recenze alba Godley & Creme - Images
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme


Godley & Creme - The History Mix Volume 1
2010-10-10

Godley & Creme / The History Mix Volume 1

0 stars

HM je skutečným lektvarem z kuchyně G&C, či spíš patokem. Jestliže jsem Konsekvence označila jako ten pověstný dort pejska a kočičky, nevím, jak popsat toto veledílo. Zatímco album Consequences mělo aspoň nějakou jednotící myšlenku, tady je to takový beztvarý mišmaš, že po jeho dokončení si ani G&C pořádně nevzpomněli, co tam splácali. Aspoň podle bookletu soudě. Album totiž obsahuje dva velké remixy: Wet Rubber Soup (12,5 min) a Expanding The Business / The "Dare You" Man/Hum Drum Boys In Paris/Mountain (víc než 17minut), které nezasvěceného nejspíš od poslechu jejich hudby spíše odradí, než by ho navnadily.
Asi nejzajímavější je tady 6,5 minutová verze hitu Cry, kde si s touhle příjemnou melodií duo více vyhrálo než s její původní 4 minutovou singlovou verzí (v roce 1985 k ní natočili klip, kde použili prolínání tváří – podobně jako o pár let ve výrazné nákladnější variantě M. Jackson k písni Black or White, řekla bych ale, že G&C tam mají zajímavější typy lidí).
Nejsem si jistá, jestli bych si troufla toto album někomu doporučit. Přestože už znám hudbu G&C dlouhé roky a na jejich styl jsem zvyklá, tak mě tohle nijak neoslovuje. A to ani Expanding The Business / The "Dare You" Man/Hum Drum Boys In Paris/Mountain, která začíná vzpomínkou na mou oblíbenou Business is Business. Kdyby tohle člověk slyšel na koncertu, tak by to asi bral jinak, tam je to taková připomínka všech písní, které z časových důvodů nelze zahrát celé, ale takhle to nevyzní, je to taková samoúčelná exhibice. Pokud si o tom chcete udělat obrázek, doporučuji si to najít na Youtube, s videoúlety dvojice je ta hudba přece jen trochu snesitelnější.
Tady má smysl si poslechnout jen nové skladby Cry, Golden Boy a Light me up. Snack Attack vyšlo na albu Ismism snad v úplně stejné verzi, takže její zařazení zde jsem dost dobře nepochopila. Sice je tu napsáno REMIX, ale rozdíl oproti původní verzi je tak mikroskopický, že bych to musela brát notu po notě, abych se ho dopátrala a na to nemám čas ani energii.
Vidím to na jeden bod – jen pro sběratele. Zcela zbytečný přívažek k albu Birds of Prey.

» ostatní recenze alba Godley & Creme - The History Mix Volume 1
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme


Godley & Creme - Goodbye Blue Sky
2010-10-10

Godley & Creme / Goodbye Blue Sky

5 stars

Na výběru Image je uvedena skladba Bits of blue sky, nějaký čas jsem pátrala, kde se vzala. Nakonec jsem zjistila, že jde o krátký sestřih skladeb alba GBS. Skladba mi připadala naprosto skvělá a říkala jsem si, že je-li toto nesehnatelné album aspoň z poloviny tak dobré… a ono opravdu dobré je. G&C si pozvali jako hosty dva umělce ovládající pro rockovou hudbu trochu neobvyklé nástroje – foukací harmoniky. A jako sboristy tři členy (bývalé?) skupiny London Beat. Výsledkem je opravdu zajímavé album. Rozepisovat se o jednotlivých skladbách nemá smysl, album je velmi vyrovnané, na rozdíl od všech předchozích nemá hluché místo. Pokud bych měla něco doporučit, tak by to byly tyto dvě skladby: Crime & Punishment a 10,000 Angels.
Je to zřejmě definitivně poslední studiové album, dalo by se považovat za důstojnou tečku v jejich kariéře.

» ostatní recenze alba Godley & Creme - Goodbye Blue Sky
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme


Godley & Creme - Birds of Prey
2010-10-10

Godley & Creme / Birds of Prey

3 stars

My body the car je skladba s prvky beatboxu, ovšem z doby, kdy v tomto oboru nebyla taková esa jako dnes. „Mé tělo je auto, které jsem řídil / asi třicet šest let … Vzpomeň na čas, kdy cigareta / vypálila díru v mé kůži / Tady nebyl nikdo uvnitř / aby uhasil oheň …“ Cats eyes – rytmická píseň, přestože se v textu zpívá o něčem jiném, vyvolává zdání, že člověk jede autem a sleduje na silnici kočičí oči…
Píseň Samson o dostihovém koni je trochu slabší, tuhle skladbu většinou vynechávám.
Madame Guillotine opět potvrzuje, že síla je v jednoduchosti – velmi jednoduchý doprovod a relativně jednoduchá melodie, neustálé opakování hlavního motivu a výsledkem je neobyčejná atmosféra, kdy si lze snadno představit odsouzence v jeho strohé cele. Podle mě je to vrcholná skladba celého alba.
Wooodwork – „…Teď jsi zpátky z prázdné odstrčené dvojpostele/ A já chci vědět, proč / Ach, říkáš, že to bylo nedorozumění / Nikdy jsi nezamýšlela mě zradit / Říkáš, že mě pořád ještě miluješ / ale tvá ruka je v pokladně / Tak proč bych ti teď měl věřit / teď, když jsem bohatý, objevila ses odnikud / dírou v síti / A všechno, co říkáš je, Ahoj, pamatuješ? …“ Tak tohle je asi skladba č.2. , na 3. místo bych dala Out in cold taky nádhernou, s takovou tajuplnou nostalgickou atmosférou – o tom, jaké to je být na druhé koleji.
Jako bonusy jsou na CD 3 skladby: Welcome to Breakfast Television – parodie na ranní TV vysílání, Samson (dance mix), což je trochu lepší varianta skladby č. 4. Posledním je Golden boy – znám ji už docela dlouho, ale před lety se mi nijak zvlášť nelíbila, s odstupem času zjišťuji, že má něco do sebe. Hlavně ten text je zajímavý.

» ostatní recenze alba Godley & Creme - Birds of Prey
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme


Godley & Creme - Ismism / Snack Attack
2010-10-10

Godley & Creme / Ismism / Snack Attack

3 stars

Na úvod alba je Snack attack o mukách člověka držícího dietu – zřejmě s tím KG má zkušenosti. Under your thumb je melodická skladba se zvláštním textem, který je tak trochu v rozporu s tou relativně optimisticky vyznívající hudbou: „…Tak jsem sebral staré noviny, abych si je přečetl/ a všiml si něčeho skutečně velmi zvláštního/ Tak jsem se podíval trochu blíže/ a zamrazilo mě do morku kostí / “Žena skočila pod řítící se vlak / totožnost neznámá“ / Ale poznal jsem obrázek ženy, která zemřela…“
Joey´s Camel – písnička má jednotvárný rytmus evokující jízdu na velbloudu, text popisuje nepříjemnou (nedobrovolnou?) cestu pouští.
The problem – „Když muž A, který váží 11 kamenů (1kámen =11,2 kg) / odjíždí ze svého domu v 8:30 ráno / ve voze se spotřebou 16,25 mpg (= mil na galon) / při průměrné rychlosti 40 mil/hod / do své kanceláře vzdálené 12 mil / a zastavuje na kávu po cestě na 15 minut …“ - nebojte, vytahovat kalkulačku a dolovat z hlubin mozku školní (ne)vědomosti netřeba, otázka na konci s těmito údaji nijak nesouvisí…
Ready for Ralf – vznik této skladby si představuji tak, že pánové vymýšleli závěr pro předchozí píseň The problem. A když se jim to nakonec podařilo, tak ten motiv okamžitě ve studiu rozvinuli a „zazpívali“ na něj slova, která je napadla jako první. A nakonec tohle dílo okamžiku už nijak nepředělávali. To, jak se zpěvák v jednom momentu zakucká, mě o tom utvrzuje. Vynikající kousek!!!, je vidět, že kouzlo skladby nemusí spočívat jen v úžasné a komplikované melodii a že postačí text, který zvládne přeložit každý po pár lekcích angličtiny, přesto to má skvělou atmosféru.
O zbytku jen telegraficky:
Wedding bells – další hitovka, tentokrát s víceméně očekávatelným textem, ale v českých rádiích neuslyšíme. Lonnie – popisuje alternativní průběh události v Dallasu 1963.
Sale of century – „…Když by dražili mé srdce/ v Dražbě století / prosím zkus zajistit / abys tam byla / protože položka č. 59 / je to mé staré srdce…“ co dodat víc, text napovídá, o čem to je.
The party – dialogy o ničem, pseudointelektuální řeči, zkrátka atmosféra večírku, který tak nějak vede odnikud nikam, a končí přáním „…Doufám, že celý svět přijde na oslavu mých narozenin“.

Na CD verzi uvedeny tři bonusy – zpívaná Power behind the throne, instrumentální verze téhož se jmenuje Submarine. A trochu nepochopitelně sem zařadili i Strange apparatus, která je na albu Freeze Frame uvedena pod názvem jako An Englisman in New York.

» ostatní recenze alba Godley & Creme - Ismism / Snack Attack
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme


Godley & Creme - Freeze Frame
2010-10-10

Godley & Creme / Freeze Frame

3 stars

Album pokračuje ve stylu předchozího L, mělo tak trochu smůlu na název. Ve stejném roce vyšlo zcela stejně pojmenované album skupiny J.Geils Band s jejich asi největším hitem Centerfold. Stejný název nebyl nejlepší vklad a navíc na albu není žádná skladba, která by měla šanci prorazit do rádií, o žebříčcích nemluvě.
Na začátku je svižná skladba An Englisman in New York. Na některých výběrech je uvedena pod názvem Strange apparatus. A následují dvě velmi zvláštní písně. První Random Brainwave je ta „normálnější“ z nich. I pity inanimate objects (Lituji neživé objekty) je už opravdový úlet. I když nebudete sledovat tracklist, její začátek nepřeslechnete a jakmile se objeví zpěv, začnete zkoumat, co se vám to děje s mechanikou... I text je velmi zvláštní: „…Je strom jako houpací kůň / naplněn ve své ctižádosti? / a jsou piliny žárlivé? /Dělám si s tím starosti / ....Je zlato ve Fort Knoxu šťastné zlato?/ Zajímám se o ty věci …“
Skladba Freeze Frame je asi „nejhitovější“ z celého alba. Clues je taková tajemnější, a pak přijde další velmi zvláštní kousek – Brazilia – opět jde o jakousi koláž z dílny G&C, na míle vzdálené někdejšímu Barossovu hitu. A na závěr Get well soon (hudebně mi chvílemi silně připomíná hudbu k večerníčkům o Tipu a Ťapovi), kterou nahráli G&C s malou pomocí přítele McCartneyho.

» ostatní recenze alba Godley & Creme - Freeze Frame
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme


Godley & Creme - L
2010-10-10

Godley & Creme / L

4 stars

Část alba L znám od G&C nejdéle, a tak jsem v jeho hodnocení poněkud neobjektivní. Pravda je, že když jsem si kdysi skladby This Sporting Life a Hit Factory/Business is Business nahrála, tak mi připadaly naprosto příšerné, ale časem jsem si na tu zvláštní hudbu zvykla a i dnes si ji poslechnu moc ráda. Album L není tak dlouhé jako Consequences, je tedy mnohem snazší ho naposlouchat. Ale pokud bych tady něco mohla postrádat, tak by to byla instrumentálka Foreign Accents, to je opravdu hudba pro otrlé…, tu jako jedinou zásadně přeskakuji. Zvláštní zvuk tohohle alba je způsoben nejen hodně neobvyklými melodiemi, ale i podivným nástrojem zvaným gizmo, nevím, k čemu jeho zvuk přirovnat, nejlepší je poslechnout si to, ten nástroj určitě nepřeslechnete.
Kromě tří zmíněných skladeb se mi docela líbí i Art School Canteen a Punchbag. Ale nejraději mám ty tři, co znám nejdéle.
This Sporting Life: „…Jsi jeden z těch lidí / Nebo se jen bojíš?/ Jsi jeden z těch podrážděných žadatelů / Byl jsi přizpůsoben /Zábavnému životu? / Žiješ na hraně / Zábavný život se stále mění / … Ale my rozumíme/ Co proděláváš/ Když cestuješ po dálnici života/ S úsměvem naruby/ A teď myslíš, že jsi našel/ Konečné řešení všech tvých problémů …“
V dvojskladbě Hit Factory/Business is Business jsou zvuky jak z opravdové továrny, objevují se zde útržky více či méně známých melodií, úplně si umím představit, jak tam z nich „montují“ písně nové. Myslím, že touto představou „montáží“ hitů předběhli svou dobu, dneska denně slyšíme hromadu všelijakých prefabrikovaných skladeb, které snad ani nelze nazvat písněmi. Útržky, které slyšíme tady, jsou možná zajímavější, než ty „preparáty“, ze kterých se dnes hity vytvářejí.

» ostatní recenze alba Godley & Creme - L
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme


Godley & Creme - Consequences
2010-10-10

Godley & Creme / Consequences

3 stars

Přestože skupina 10cc dosáhla v polovině 70.let velkých úspěchů, dvojice Kevin Godley a Lol Creme se rozhodli ji opustit. Údajně je nebavilo koncertovat, tak se zavřeli do své studiové kuchyně a pustili se do experimentování.
Krmě, kterou nám G&C navařili, je na samé hranici poživatelnosti. Ne, že by se nedala konzumovat, ale je zapotřebí postupně si zvyknout na tu hromadu neznámých chutí, které nám tady dvojice předkládá (milovníci oliv vědí, co mám na mysli).
Původní 3 LP (dnes 2 CD) připomínají poněkud onen pověstný dort pejska a kočičky. Zřejmě proto krátce po vydání tohoto projektu byly vydány výběry Music from Consequences a Excerpts from Consequences, kam byly vypreparovány ty poněkud stravitelnější kousky.
Když se k albu Consequences člověk dostane poprvé a nechce dopadnout jako pes ze zmíněné pohádky, je zapotřebí toto menu konzumovat po částech. Jedině tak lze odhalit ty lahůdky, které rozhodně stojí za to poznat. Nejdřív je třeba odhrnout z pomyslného talíře zcela nepoživatelné Dialogy a pak opatrně po soustech zpracovávat ten zbytek. Je to opravdu experimentální všehochuť – spousta všelijakých zvuků i pazvuků, více či méně libých melodií i jejich útržků a je tam i pár docela příjemných částí. Ale chce to dlouhý čas, aby to člověk přežvýkal a strávil to. Teprve pak vás album odmění.

Nejvíc prostoru na albu dostaly instrumentální plochy, jsou to takové hudební obrazy – např. Mořská scenérie, Vítr, Ohňostroje, Úprk, Pohřební výjev, Spící Země, Povodeň. Zpívaných písní není mnoho, Honolulu Lulu, připomínající havajské písně (ovšem s nepříliš veselým textem), 5 o´clock in the morning, píseň o ranním vstávání, nostalgická Námořník a A lost weekend, úžasný duet Kevina Godleyho a Sarah Vaughan, to mi úplně bere dech vždycky, když to slyším. O tom, co se o Zapomenutém víkendu odehrálo, dvojice diskrétně pomlčí, v textech jsou jen náznaky. „…Jen čas řekne/ Kdy je kniha konečně napsána/ Jen naše štěstí, poslední stránka bude chybět/ Ach, cokoliv se stalo v tom zapomenutím víkendu…“
Samozřejmě k poslouchání je toho na albu víc, ale u toho ostatního to trvá déle, než se to dostane člověku do ucha. Není to hudba pro začátečníky. Pokud jste nikdy hudbu této dvojice neslyšeli, tak tímto albem rozhodně nezačínejte.
Album je sice zajímavé, ale jako celek nevyrovnané, Dialogy opravdu působí rušivě a proto dám album jen 3*, i když hudební složka by byla na 4.

» ostatní recenze alba Godley & Creme - Consequences
» popis a diskografie skupiny Godley & Creme


10cc - Mirror Mirror
2006-10-10

10cc / Mirror Mirror

2 stars

Ach jo. Někteří umělci připravují svým fanouškům těžké zkoušky…
Na úvod si poslechneme „novou“ verzi hitu I'm Not In Love (Rework of Art Mix). Je tak NOVÁ, že pokud neznáte tu původní opravdu důvěrně, ani je od sebe neodlišíte. Proč ji vlastně Stewart nahrál, není mi docela jasné. Když už INIL jinak, tak dám přednost té závěrečné, označené jako I'm Not In Love (Acoustic Session '95). Ta je aspoň něčím zajímavá, ukazuje se tady, že i ve značně „oholené“ verzi má ta píseň úžasný náboj.
O tomto albu lze napsat zhruba to, co o předchozím ...meanwhile: pokud hledáte dobrou zvukovou kulisu, tak tohle album vám bude vyhovovat, ale pokud chcete vědět, v čem byla hudba skupiny 10cc opravdu zajímavá a v čem spočívala její síla, tak tady se to nedozvíte.
Album existuje v několika variantách (s různým počtem a pořadím skladeb) a zřejmě i obaly nejsou stejné. Můj obal je tak stručný, že neuvádí ani hudebníky, kteří se na jeho vzniku podíleli - a že je jejich seznam pěkně dlouhý.

» ostatní recenze alba 10cc - Mirror Mirror
» popis a diskografie skupiny 10cc


10cc - ...meanwhile
2006-10-10

10cc / ...meanwhile

2 stars

Jak k tomuhle došlo?!
Zatímco alba 10cc ze 70. let považuji za skvělá, tak tohle se mi tak nejeví. Netuším, co dělali pánové v 80. letech, i když se to tak trochu dá předpokládat, z hlediska hudební historie to byly dost hubené časy.
Přestože na tomto albu se opět sešla stará „čtyřka“, tak rozhodně nelze mluvit o nějakém comebacku, a úspěšném už vůbec ne. Nějak tam nefunguje ta vzájemná inspirace. Hned mě napadá celá řada otázek: Nechtělo se dvojici Godley & Creme na tom albu podílet? Nebo se tam Stewartovi a Gouldmanovi naopak vnutili (a ti je tam nechtěli)? Byli pánové unavení, že tady jejich hudba působí tak krotce? Kam se poděla jejich pověstná ironie a nadsázka? Atd.
Ne, že by se album nedalo poslouchat, tak zlé to není. Ale je to spíš taková oddechová hudba, je to taková trochu lepší zvuková kulisa, která vás nijak nebude dráždit. Ale po třetí skladbě se i po několikátém poslechu ztratíte, protože ty skladby jsou si něčím velice podobné. Prostě tady chybí Something Special, abych to vyjádřila stylově. Trochu snad vybočuje The Stars Didn't Show, je to ale trochu zvukový klam, protože to je jediná skladba, kdy E. Stewart přenechal místo u mikrofonu Kevinu Godleymu.
2 body - a to jen z protekce, mám pro ně slabost...

» ostatní recenze alba 10cc - ...meanwhile
» popis a diskografie skupiny 10cc


10cc - Bloody Tourists
2006-10-10

10cc / Bloody Tourists

5 stars

Dreadlock Holiday v reggae rytmu patří k nejznámějším skladbám 10cc. Lyrická For You and I naopak příliš známá není, ale má nádherný doprovod, tak rozhodně za poslech stojí, hned po ní následuje rychlejší Take this chains. Tyto první 3 skladby znám už dlouhé roky a moc se mi dodnes líbí. Shock on the Tube (Don´t Want Love) o poněkud zvláštní cestě domů je velice povedený kousek. Bluesová The Anonymous Alcoholic nepropaguje stejnojmenný spolek, jak by se mohlo podle názvu znát, v Reds in my Bed se zpívá o nepříliš spokojeném agentovi, v tak trochu romantická Lifeline o příteli na telefonu vzdáleném „deset tisíc mil“ a pomalá píseň Tokio je věnovaná zemi, kde 10cc slavili zřejmě největší úspěchy, na můj vkus je kapku rozvleklejší. V Old Mister Time mě dostali. Když jsem si ji pustila asi potřetí, tak jsem znejistěla, jaké že to CD zrovna poslouchám. Není to náhodou Alan Parsons? Ale je to tím, že jde o podobný hudební styl a taky to souvisí s pozdější Stewartovou spoluprací s AP. Calypso From Rochdale to Ocho Rios je zdánlivě pohodička, ve skutečnosti je o hektickém životě na cestách „…Spím ve slunečních paprscích / Bdím ve snu o půlnoci / Spěchám, abych čekal na jumbo / Ach, kde jsem teď? / Trávíš půlku života na cestě … Sbal košili a nějaké vyprané pyžamo / To je všechno, co potřebuješ...“
Album BT mělo podobně jako předchozí Deceptive Bends značný komerční úspěch, přesto mám mnohem raději alba, kterou natočila původní čtyřka.

» ostatní recenze alba 10cc - Bloody Tourists
» popis a diskografie skupiny 10cc


10cc - Deceptive Bends
2006-10-10

10cc / Deceptive Bends

4 stars

Album nahráli už jen Stewart s Gouldmanem (s hosty). Hudba je trochu melodičtější, ale taky jednodušší, než jak ji hráli v původní čtveřici. Přesto jsou tady moc pěkné kousky – úvodní Good Morning Judge – tu znám už dlouho, i po letech ji považuji za skvělou, Honeymoon with 'B' Troop - i když ulítlejší půlku 10cc tvořili KG&LC, a ES&GG mají tendenci vytvářet spíše jednodušší a melodičtější skladby, tohle je taková výjimka, je to skoro jako z pera té první dvojice. Zajímavá je i You've Got a Cold a především Feel The Benefit, což je asi nejdelší skladba 10cc, po hudební stránce možná maličko lepší než Une Nuit A Paris (textově nikoliv).
Na remastery jsou i tři bonusy, z nichž nejzajímavější je I´m So Back, I´m Laid Out. Skladba Don´t Squeeze Me Like Toothpaste mi značně připomíná hit Take to the limit skupiny The Eagles, rok vzniku uveden není, je možné, že jde o podobnost čistě náhodnou.

» ostatní recenze alba 10cc - Deceptive Bends
» popis a diskografie skupiny 10cc


10cc - How Dare You
2006-10-10

10cc / How Dare You

5 stars

Na remastery těch nejdůležitějších alb 10cc jsme si tak trochu počkali (dodnes nejsou všechna řadová alba 10cc na trhu). Když se mi je podařilo sehnat, tak na mě album How Dare You zapůsobilo nejvlažněji. Po čase jsem ale objevila jeho skryté kvality a dnes ho považuji za jejich nejlepší (z těch, co znám). Hned úvodní stejnojmenná instrumentálka má úžasný náboj a po ní ty úžasné Lazy Days - Lenivé dny… A dál - I Wanna Rule the World: „Chci být bossem/ Chci být velkým bossem/ Chci poroučet světu kolem/ Chci být největším bossem/ Který stále poroučí světu kolem…“ A další - Iceberg, Head Room, či Don´t Hang Up, tak ty patří k mým nejoblíbenějším. Ale ani zbytek není vůbec špatný. Hromada skvělé muziky. Podle mého nejvyrovnanější album 10cc.

» ostatní recenze alba 10cc - How Dare You
» popis a diskografie skupiny 10cc


10cc - The Original Soundtrack
2006-10-10

10cc / The Original Soundtrack

5 stars

Hned zkraje se ocitneme na Jednu noc v Paříži (Une Nuit A Paris). 10cc v plné síle. Tahle skladba se mi zalíbila hned napoprvé ještě na výběru, který vyšel na CD dřív než řadovky. Když uslyšíte poprvé I'm Not In Love, nejspíš si pomyslíte, jaký je to slaďák. No, ani není. V textu se mimo jiné dozvíme: „...Nechávám si tvůj obrázek na zdi/ Schovává ošklivou skvrnu, která tam je/ Tak se mě neptej, jestli ti ho vrátím/ Vím, že víš, že to pro mě mnoho neznamená...“ Je to ale jen trochu póza zhrzeného milence, který se snaží sám sebe přesvědčit: „…Nejsem zamilovaný, ne, ne, to protože…“ – ale proč ne, to se od něj nedozvíme. Blackmail je o pomstě, která se poněkud vymkla. Ve skladbě The Second Sitting For The Last Supper je kratičká citace kytar z 8days a week od Beatles, ke konci si pánové střihli boogie-woogie.
U 10cc není vždy všechno takové, jak to vypadá na první pohled, a tak album není žádným soundtrackem, jak by se podle názvu mohlo zdát. K filmu by se docela hodila závěrečná The Film Of My Love, řekla bych přímo k italskému romantickému filmu. Je to něco jako O, sole mio, ale v poněkud drsnější verzi. To se nedá vysvětlit, to musíte slyšet.
U CD verze jsou ještě dva bonusy, nijak zvlášť tam nevadí. 10cc nedělali taková ta klasická komponovaná alba, oni měli vždy hromadu nápadů, takže jejich alba jsou spíš takovými kolážemi. V tom byli mistři.

Remastery alb skupiny z let 1974-78 byly vydány v roce 1997, a tvůrce jejich obalů se moc nenamáhal, nejsou u nich žádné textové přílohy, chybí obsazení, většinou i stopáže, a u tohoto alba dokonce nejsou uvedeni ani autoři jednotlivých skladeb!

» ostatní recenze alba 10cc - The Original Soundtrack
» popis a diskografie skupiny 10cc


10cc - Sheet Music
2006-10-10

10cc / Sheet Music

4 stars

Od prvních tónů je tu oproti debutu zřetelný posun ve zvuku a celkovém vyznění všech skladeb. The Wall Street Shuffle je dost přímočará a klidně by ji mohli hrát i v rádiu, zatímco další, The Worst Band In The World, dost těžko. Ale pro mě je ta druhá právě tím, co u 10cc mám ráda – nezvyklá melodie, proměnlivý rytmus a skvěle zvládnuté vícehlasy. Hotel začíná motivem, který by mohli použít i ve filmu Osvícení… Ale nakonec je z toho spíš taneční skladba (ovšem ten kanibalský text by zase spíš směřoval k tomu Kingovi). Žebříčková Silly Love je tak trochu pokusem (marným) pozvednout hudbu vysílanou v rádiu. Skladbu jsem slyšela i v živé verzi z r. 1995 a i z odstupem let ji skupina (i když v poněkud jiném personálním obsazení) dokázala předvést naprosto neuvěřitelně. Přestože byla píseň ve své době tak úspěšná, nejde o žádný laciný popěvek s prvoplánovou melodií. V tom byla vždycky síla 10cc – jejich hity měly docela složitou strukturu, i když se tvářily jednoduše. A Somewhere in Hollywood – první delší skladba. „...Světla, akce, zvuk, jedem!...“ o poněkud netradiční filmové hvězdě. Těsně před závěrem najdeme i bláznivinku The Sacro-Iliac, kde nám čtveřice představuje nový tanec. Zřejmě je k tomu inspirovala ta záplava diskotanců, které se v té době vyrojily. Tak tady 10cc přispěli do jejich řady svojí variantou, tancem sakroiliakálním, neboli křížovo-kyčelním. Hm, tenhle jejich „tanec“ bych moc chtěla vidět … Ale i jako samotná píseň je to úžasné, je z toho cítit, jak se při nahrávání bavili. To se nedá popisovat, to se musí slyšet.
Obal tohoto alba vytvořila ve své době velmi známá firma Hipgnosis, 10cc si u ní nechali dělat obaly až do roku 1980.

» ostatní recenze alba 10cc - Sheet Music
» popis a diskografie skupiny 10cc


10cc - 10cc
2006-10-10

10cc / 10cc

3 stars

Debutové albu je vyloženě písničkové, ale i tak se už tady projevuje velká invence čtveřice. Máme tady nejen čtyři hudebníky, ale i čtyři zpěváky, kteří navíc všelijak se svými hlasy kouzlí, a tak je dost obtížné zjistit, který z nich co zpívá.
Po klasicky hitové Rubber Bullets následuje naprosto skvělá parodie písní 50.let Donna. Pokud ale neznáte hudbu té doby, tak ji možná nedoceníte. Trochu nešťastně je hned po Donně zařazena skladba Johnny Don´t Do It. Je to taky parodie, je ještě rozvláčnější a sladkobolnější než originály, ale měla být na jiném místě alba. Takhle nevyzní, jak by mohla. Podle všeho původně na LP bylo jiné řazení písní, tohle se teda autorovi digitální verze nepovedlo.
To skladba Sand in my face, to je jiná – to je přesně ten styl, ve kterém jsou 10cc dobří – výrazná, lehce nezvyklá melodie, sžíravý text. Dynamic tension podobně jako Speed Kills mají zdánlivě jednodušší melodii a ještě nezvyklejší vícehlasy. Děkan a já – to je taková pohodovka. Mně osobně trochu minula, i když ji mají fanové 10cc rádi. Ona je tam spíš zajímavá pointa v textu, ale hudebně je to skladba spíš průměrná, i když už se tady projevuje dost nezaměnitelný rukopis dvojice Godley & Creme. Jako protiváha je tu pak Headline Hustler druhé dvojice Gouldman & Stewart. Ships don´t disappear (do they?) je první opravdu výraznou píseň E. Stewarta, který přece jen byl asi nejlepším zpěvákem z čtveřice. Hospital Song z pera dvojice Godley&Creme nám už tady naznačuje, co pro nás ti dva uchystají v budoucnosti. A Headline Hustler je dobrou tečkou.
Album se poslouchá dobře, ale 10cc tady teprve hledali vlastní cestu.
Remaster byl vydán v roce 1990 a stručnější booklet se jen tak nevidí. Není tu ani stopáž skladeb, ani na jaké nástroje jednotliví členové hrají.

» ostatní recenze alba 10cc - 10cc
» popis a diskografie skupiny 10cc


Alan Parsons Band - A Valid Path
2006-09-09

Alan Parsons Band / A Valid Path

4 stars

Zatím poslední sólové Parsonsovo album sice nedosahuje projektovských vrcholů, ze staré party taky už zbyl pouze D.Pack, přibyli rodinní příslušníci, mnohem méně se tu zpívá, na místo A. Powella řídícího symfoniky přibyla technika a programátoři… Přesto je to ale řemeslně poctivá hudba a na rozdíl od OA a TM je album vyrovnané a nemá hluchá místa. Začíná skoro devítiminutovou instrumentálkou Return to Tunguska s D. Gilmourem jako hostem. Mammagamma 04 je jakási koláž (nebo cover verze?) stejnojmenné skladby z alba Eye in the sky, ale poslouchá se mi to lépe, než to, co dělají se starými peckami DJové. Hlavní rozdíl je v tom, že Parsonsova hudba má víc vrstev, než se na první poslech zdá, což právě DJové nedělají (neumějí? nechtějí? nemají v sobě tolik hravosti jako tihle dinosauři?), jejich hudba je na můj vkus příliš placatá, tohle ne, proto to jsem schopná poslouchat, i když originál je originál i v tomto případě. Není zkrátka nad starou dobrou verzi z roku 1982… We Play the Game - k tomuhle jen krátká poznámka: Parsonsův zpěv tady mi sice nijak zásadně nevadí, ale myslím, že příště by opět měl zpěv přenechat lidem s výraznějším a zajímavějším hlasem, tak jak to dělal vždy před tím. Ale beru to, je to taková nostalgická písnička, tak budiž.
Tijuaniac je trochu tajuplná instrumentálka, klidně by se hodila jako kulisa pro nějaký dokument o přírodě (jeskyně, rokliny...). Totéž lze říci i o L'Arc en Ciel jejíž hudba se klene jako Nebeský oblouk. A Recurring Dream Within a Dream je další předělávka – tentokrát jde o skladby The Raven + Dream Within a Dream z alba Tales of mystery…. Je tam víc elektroniky (to by mi nevadilo) a není tu ten symfonický orchestr, který byl u těch původních verzí (to mně chybí docela dost, připadá mi pak tak nějak „nahé“). Chomolungma mi ale na finále nepřipadá nejšťastnější – zejména ten úplný závěr - co by dělal ten pes na (nebo u) nejvyšší hoře (hory) světa? No, to je teda ptákovina! To má člověk pocit, že to tam zbylo z nějaké dřívější nahrávky, nebo nevypnuli záznamové zařízení než někdo otevřel zvukotěsné dveře studia a pak to při stříhání zapomněli odpreparovat. Nevím jak komu, ale mě to tam připadá strašně rušivé, na jejich místě bych to tam nenechala (nedala).

Malá poznámka na závěr: předehru skladby We Play the Game má Nokia mezi vyzváněcími melodiemi označenou jako „Futuristico“.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - A Valid Path
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band


Alan Parsons Band - The Time Machine
2006-09-09

Alan Parsons Band / The Time Machine

3 stars

The Time Machine (Part 1) - vzhledem k době vzniku alba jsem nic překvapivého neočekávala, spíš jsem se obávala, že to bude nuda, ale naštěstí není. Úvodní instrumentálka se mi líbí, vlastně všechny její tři verze. Tahle první místy připomíná hudbu z Akt X, v té druhé je výraznější orchestr (nenápadná připomínka 1. projektovského alba), a ta „třetí“, i když pojmenovaná jinak, to je takový „dance mix“. Na některých albech se tyto skladby jmenují „H.G. Force“(1,2), myslím, že tam pak ale není ten závěrečný remix.
Na albu se objevili noví zpěváci – např. Ton Hadley, který kdysi dávno zpíval se Spandau Ballet, Out Of The Blue v jeho podání patří k těm nejlepším písním. V No Future In The Past zpívá N. Lockwood, který se objevil na albu OA, tuhle píseň mám z alba asi nejraději. „…je to ten stejný starý příběh / vrací se znovu / co skončilo, skončilo / víš, že nemůžeš zadržet déšť // není budoucnost pro minulost / tak jdi na to pomalu - ničeho nedosáhneš rychle / mohl bys teď zachránit situaci / raději bys měl utíkat jak ďas, dokud ještě víš, jak…“ Moc povedená je i instrumentálka Rubber Universe s Bairnsonovou mandolínou.
A teď ta slabší místa: The Call Of The Wild - skupina Clannad mě kapku minula. Maire Brennan zpívá skoro stejně (nudně) jako její sestra Enya. Na tuhle hudbu musím mít náladu. Normálně to neposlouchám a přeskakuju na další skladbu. Press Rewind - tady mě vyzývají, abych se vrátila zpět, tak s tím souhlasím. Předchozí skladba (No Future In The Past) je opravdu výraznější a zajímavější, než tahle, tak to občas i udělám… A pak The Very Last Time - ach jo. Nudná klavíristka Beverley. Už její hit Promise me jsem nesnášela, a to byl o moc zajímavější než tohle (jak jsem se už zmínila, projekt neměl s písněmi pro zpěvačky moc šťastnou ruku a tohle to jen potvrzuje). Přiznám se, že pokud nejsem někde daleko od ovladače, tak tuhle ukolébavku přeskakuju. Tohle se mělo jmenovat Press Forvard, aby to bylo stylové…
Ještě že jsou ty instrumentálky The Time Machine (Part II) a Dr. Evil Edit tak výrazné. Je to budíček pro ty, které skladby 9-11 uspaly. Hlavně ten závěrečný remix, ten vás zajisté probere.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - The Time Machine
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band


Alan Parsons Band - On Air
2006-09-09

Alan Parsons Band / On Air

3 stars

Toto album mi připadá o něco slabší než předchozí Try anything once. Na rozdíl od něj je monotematické, věnované všemu, co se kdy pohybovalo Ve vzduchu. Zajímavější kousky jsou tady: Cloudbreak, což je opravdu vyvedená instrumentálka, možná nejlepší v sólové Parsonsově tvorbě, I Can’t Look Down, která mi refrénu silně připomíná Police, když spolu začínali (dnes už Sting tak výraznou hudbu bohužel nedělá) a Fall Free - v refrénu si ten Volný pád skoro umím představit…
Dobře se poslouchají obě verze Blue Blue Sky a So Far Away, kde ale kromě asi dvouvteřinového fórku, kdy to připomene refrén Rocket Man od Eltona Johna (ta slova tam v tu chvíli i zazní), tam není nic zázračného. No, upřímně řečeno, kdybych si měla vybrat, jestli tuhle skladbu, nebo RM, tak volím bez vší ironie Eltona, v té době jeho písně nebyly tak komerční jako dneska a konkrétně RM se mi vždycky moc líbil.
Naopak nijak mě nenadchla instrumentálka Apollo - ruší mě tady dvě věci:
1. je to hodně podobné mé oblíbené skladbě Mammagamma,
2. takový ten motiv, co nápadně připomíná Jingle bells mě úplně svádí zazpívat si tam: „Sláva už je sníh, jedem na saních…“, přestože to není úplně stejná melodie. Nějak mi to zkrátka nesedlo.

K CD je přiložen druhý disk s nepříliš kvalitním videem, navíc ve velmi podivném formátu. Samotný obsah videa není špatný, ale jde to docela ztuha a funguje jen v miniaturním okénku, jinak se obraz rozpadá. Je vidět, jak rychle se věci mění, dnes by to byl mnohem větší zážitek, na stejném disku by bylo video delší a hlavně po technické stránce kvalitnější.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - On Air
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band


Alan Parsons Band - Try Anything Once
2006-09-09

Alan Parsons Band / Try Anything Once

4 stars

Ať už se v Projektu stalo cokoliv, tímto albem se AP vydal na sólovou dráhu. Na Freudianě mu (bývalý) parťák Woolfson dal prostoru ještě méně než Waters ostatním Pinkům na Zdi, a tak tady se nastřádalo pár dobrých nápadů. Proto je tohle možná Parsonsovo nejvyrovnanější sólové album.
A teď telegraficky k jednotlivým skladbám: The Three Of Me - delší předehra, docela zajímavě členěná píseň. Po stereotypech, do kterých Projekt upadl, příjemná změna. Turn It Up - Chris Thompson krátce před tímhle albem spolupracoval i s Janem Hammerem, jinak dlouhé roky zpívá s Manfredem Mannem. Wine From The Water - se zpěvákem Erikem Stewartem, dlouholetým členem 10cc, je to jediný hlas z té party, který tam vždy bezpečně poznám. Zpívá tu trochu jinak, než s 10cc, řekla bych, že ten jeho unisono zpěv je ve skutečnosti nahraný několikrát a pak smíchaný, proto to zní tak odlišně od toho, jak ho znám z 10cc. Ke konci se k němu přidávají podle bookletu A. Parsons a I. Bairnson, ten vyšší hlas v úplném závěru bych řekla je Stewart sám, ale třeba se pletu. Možná nejzajímavější kousek z celého alba. Breakaway - instrumentálka, docela dobrá, ale AP nahrál lepší. Mr. Time - tak tady měl AP docela šťastnou ruku při výběru zpěvačky, zní to dobře, přestože s ženským sólovým zpěvem se Projektu moc nedařilo, zpěvačky většinou zní neslaně nemastně, tady to naštěstí neplatí. Jigue - trochu mi to připomíná album Gaudí, ten rytmus, španělka a hlavně zvuky připomínající kastaněty (možná to kastaněty jsou, ale v době syntetických zvuků si člověk není nikdy jistý, na bookletu je vyjmenovány nemají). I’m Talkin‘ To You – opět Chris Thompson. Tohle se mi moc líbí, hodně to připomíná starý dobrý projektovský styl. Siren Song - jak jsem u Vína z vody psala, že to je možná nejzajímavější kousek alba, tak to MOŽNÁ je tam proto, že tohle se mi taky moc líbí. Je to ale úplně jiné než WFtW, proto je tak těžké říct (napsat), co je vlastně lepší. Dreamscape - pomalé skladby moc nemusím, zvlášť když jsou dvě za sebou, mám tendenci jednu přeskakovat, ale tohle je taková výjimka a líbí se mi obě, je tam pod povrchem to NĚCO, co tam je jen málokdy. Back Against The Wall - tohle je trochu slabší, ale pořád to je dobré, protože právě v té chvíli, kdy by ta relativně fádní melodie mohla začít nudit, tak se to na chvíli změní. Re-Jigue - připomínka toho pompézního projektovského zvuku. Nakonec, ona tu je prakticky stejná sestava, jaká projektovská alba nahrávala – kromě Woolfsona, pochopitelně – tak proč by to neznělo jako Projekt? Oh Life (There Must Be More) - pompa, patos… ale jen přesně tak nadávkované, aby to nepůsobilo nevěrohodně, či dokonce směšně. Jeden z velmi povedených závěrů.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Band - Try Anything Once
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Band


Alan Parsons Project, The - Freudiana
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Freudiana

3 stars

Dalo-li by se album Tales of Mystery & Imagination E.A.Poe označit jako projektovskou Atom heart mother, dalo by se toto album označit jako projektovská The Wall. Prakticky vše si udělal Eric Woolfson sám a album je do diskografie Projektu zařazováno tak nějak ze zvyku. Na obalu je totiž pouze Freudiana, nic víc. Zní to jako muzikál (ještě víc než The Wall), dokonce se album dočkalo jevištního ztvárnění (prosinec 1990 – Theater an der Wien). Kolik repríz (a jestli vůbec nějaké) mělo, buklet neuvádí.
Co k tomu napsat. Je to vyrovnané album, poslouchá se dobře, ale jak jsem psala, je to spíš muzikál, a tak je k té hudbě třeba přistupovat a nesmíte očekávat zázraky. Objevilo se tady několik nových jmen – Leo Sayer (stylově hodně podobný Lennymu Z.), Eric Stewart (z 10cc), Kiki Dee, Marti Webb atd., jsou tu i staří známí – Graham Dye, John Miles a Chris Rainbow. Ten poslední zmíněný si tady nazpíval a capella „sborově“ Destiny. Přestože má skladba jen 51 vteřin, má to sílu. Škoda, že to není delší, i když ta poslední klidná píseň navozenou atmosféru neruší. Jinak jmenovat další skladby nemá smysl, protože to album funguje jen jako celek – podobně jako již zmíněná The Wall.

Co se mezi pány Woolfsonem a Parsonsem odehrálo, těžko říci. Jestli měl W. pocit, že se P. jen veze, nebo se P. zdálo, že W. zneužívá jeho jméno a nahrává něco, pod co by se nepodepsal, nevím. Tímto albem zkrátka spolupráce této dvojice definitivně skončila, pokud tady lze o spolupráci vůbec mluvit.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Freudiana
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - Gaudi
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Gaudi

3 stars

Po nadúrodě alb z let 1984-5 je Gaudi tak trochu návrat ke stylu z let 70., úrovně tehdejších alb bohužel nedosahuje. Album bylo věnováno katalánskému architektovi Antoniovi Gaudímu. Úvodní La Sagrada familia pojmenovaná po vskutku neobvyklé a bez jakékoholiv přehánění megalomanské stavbě chrámu Svaté rodiny (dodnes nedokončené), je velmi povedená pompézní skladba, pokoušející se vystihnout její velikost. Too Late je poslední skladbou, kterou si L. Zakatek s Projektem nazpíval. Píseň je docela dobrá, ale Lenny tady od autorů (autora?) moc prostoru nedostal, škoda. Docela zajímavá je i Standing on higher ground se zpěváky Geoffem Baradalem a Ch. Rainbowem. Naopak nijak zvlášť na mě nezapůsobila Money talks a už vůbec ne Closer to heaven nebo Inside looking out, to jsou opět typické rutinní „projektovky", že by je ani sebelepší zpěvák nepozvedl. Ale konec dobrý, všechno dobré, závěrečná Paseo de Gracia pojmenovaná po jedné barcelonské třídě znovu rozvíjí motivy úvodní Svaté rodiny, tentokrát ve svižnějším tempu s nezbytnými motivy flamenca a kastanětami (nejspíš ovšem syntetickými), tak se ten neslaný nemastný dojem trochu smaže…

Při prostudování obalu alba lze objevit jistou pozoruhodnost. Alan Parsons je zde uveden pouze jako producent. Sice je na vnitřním obalu napsáno (stejně jak je tomu už od alba I Robot): „All tracks written by Eric Woolfson and Allan Parsons“, ale všichni víme, jak někdy tato kolektivní spolupráce funguje, a jaký tanec se občas po rozchodu odehrává…

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Gaudi
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - Stereotomy
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Stereotomy

1 stars

Ach jo. Někdy hudebníci podrobují své fanoušky těžkým zkouškám…
Tak tohle lze označit jako syndrom z nadvýroby… Tři alba v krátkém sledu, tak už to na kvalitě je znát. Pokud by se vám dostalo do ruky, tak poslouchat se to dá, ale zajímavější jsou tu jen dvě (tři) věci – laškovná Beaujolais (kde zní Project překvapivě jako Police a i zpěvák Ch.Rainbow zejména v refrénu připomíná Stinga) a úvodní a závěrečná Stereotommy s výtečným Johnem Milesem, ta se povedla. Jinak je to jedna velká nuda. Naštěstí jsem to pořídila levně v bazaru…

Poznámka k obalu: LP má výraznější obal než je tenhle (snad z CD?) – je celý černý s modrým obrázkem a písmo je červené – nahoře název alba, dole název skupiny, tady to je naopak.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Stereotomy
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - Vulture Culture
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Vulture Culture

2 stars

Další problematické album, na první poslech cílené pro německý hudební trh, kde se v té době alba Projektu prodávala nejvíc. Na jedné straně celkem zajímavé skladby jako Let´s talk about me, Days are numbers, či Somebody outhere, na druhé rutinní songy Separate lives a The same old sun, aneb nic nového pod stále stejným starým sluncem, aneb The same old Eric Woolfson… Ani discoinstrumentálka Hawkeye mě moc nenadchla. Asi nejzajímavější skladbou je tady stejnojmenná Vulture Culture se skvělým Lennym Zakatekem, který si tady zavzpomínal na svou funkovou minulost.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Vulture Culture
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - Ammonia Avenue
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Ammonia Avenue

2 stars

K tomuto albu mám trochu rozpolcený vztah. Podobně jako Eye in the sky se mi ze začátku moc líbilo, ale nějak se mi většina věcí časem oposlouchala, tak ho dnes už poslouchám, jen když potřebuju nějakou hodně odlehčenou hudbu. Už to směřuje hodně ke komerci, trochu zajímavější mi připadá úvodní Prime time, Let me go home a snad ještě Dancing on the higwire. Vyčnívá tady jediná skladba - You don´t believe, přestože se hrála v rádiu (i československém), tak je o třídu výš než ten zbytek. Jinak je to dobré tak akorát jako hudební kulisa.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Ammonia Avenue
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - Eye In The Sky
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Eye In The Sky

3 stars

Když jsem toto album slyšela poprvé, tak se mi moc líbilo. Časem jsem se ale seznámila i s ostatními projektovskými alby, a tak dnes ho považuji za průměrné. Na tomhle albu se už začíná ukazovat určité vyčerpání formule, podle které Projekt vytvářel předchozí alba. A připadá mi, že tady už Projekt byl spíš továrnou na hity, než nějakým uměleckým souborem.
Sirius je hezký, já tyhle jejich krátké předehry mám ráda. U Eye in the sky mě v začátku upoutala ta kytara, která hodně připomíná styl Pink Floyd (jinak ta občasná podoba zvuku obou je pochopitelná, jejich spolupráce určitě ovlivnila obě strany, a myslím, že obě strany měly hodně podobný hudební vkus i představu o konečném zvuku – aspoň ve své době). To zajímavé v této skladbě je ale jen velmi krátké. Jinak je to taková hitovka, nijak zvláštní. Následující Childern of the moon mi připadá mnohem výraznější. Má to tak nějak plnější a pestřejší doprovod a i zpěvák David Paton má pro mé ucho příjemnější hlas než E. Woolfson. Píseň Eye is the sky je pro mě dnes už příliš šablonovitá, je to spíš řemeslo, v tomhle (CHotM) cítím mnohem víc invence. Text je na Projekt překvapivě angažovaný, ale naštěstí vše zůstalo jen v obecné rovině, tak to tolik nevadí: („…je příliš pozdě na naši záchranu, ale zkuste nám porozumět/ moře byla prázdná, v zemi byl hlad/ nechali jsme slepého muže kráčet v čele Cesty příliš dlouho/ je teď snadné vidět, že jsme došli špatně/ nic pro život/ nic pro smrt…“). Gemini je taková nejen hudební, ale i textová koláž. Zpěv tady je spíš jen jako další nástroj (Chris Rainbow se tady rozhodně nestrhal). Ale tím, jak je to v projektovské éře neobvyklé, je to právě zajímavé. Vím, že skladba Silence and I je mezi fanoušky Projektu ceněna vysoko, ale mě zas tak zázračná nepřijde. Hlavně zpívaná část mi připadá dost nudná. Ta mezihra v půlce je ale dobrá. You´re gonna get your fingers burned je na Projekt trochu nezvyklá, ale budiž (navíc mám pro Lennyho Z. slabost). Psychobabble mi ze začátku připadala naprosto příšerná, ale časem jsem to začala brát jako recesi a dnes se mi to líbí. Zpěvák Elmer Gantry to zpívá s takovou tou správnou dávkou přezíravosti, jak si to text žádá. Ono to má něco do sebe, ale nevyjeví se to hned na první poslech. Mammagamma je další instrumentálka, která se v rádiu hodně hrála, podobně jako Lucifer taky těsně před celou, aby nějak zaplácli mezeru. Slyšela jsem určitě i nějaké velmi okleštěné cover verze. Takže to spoustě lidí připadá známé, ale celé to ve skutečnosti zná jen málokdo. Já mám tuhle instrumentálku moc ráda. Step by step naopak není styl, co se běžně hraje v rádiu, ale trochu to vybočuje z toho, co Projekt obvykle v době vzniku alba hrál, navíc to zpívá Lenny... A Old and wise - tak tohle je to, co mám na mysli tím OBVYKLE. To je dnes pro mě už jen projektovská šablona. Je to hezké, je to melodické, ale to je tak nějak po hudební stránce všechno. Neuráží mě to, ale když mám čas na obsluhu přehrávače, tak to dneska většinou přeskočím. Tak nějak jsem se tohohle stylu za ty roky přejedla a vybírám si výraznější kousky.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eye In The Sky
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - The Turn Of A Friendly Card
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / The Turn Of A Friendly Card

5 stars

Tohle album bývá fanoušky Projektu za vrchol, já bych ho ve svém soukromém žebříčku řadila až za Tales of… , Pyramidu a I Robot. Ale je to tam na vrcholku těsné, všechna tato alba mám moc ráda. Turn of a friendly card je možná nejpompéznější album Projektu, tady asi dostal symfonický orchestr nejvíc prostoru přesto, že jde o rockové album. Album o lidech a jejich hrách je velmi vyrovnané, hudebně i textově, není tu slabé místo.
May Be A Price To Pay a drsňákem Elmerem Gantrym: „…Je to ďábelský lektvar vymykající se kontrole/ A já jsem bezmocný, nemohu to dát do pořádku/ Něčí nepoctivost ovládá mou duši/ A je chladno v žáru noci// Něco je dnes v tomhle domě zlého/ Zatímco Čaroděj spal, Učeň se rozhodl hrát…“ Games People Play - svižná skladba o „hrách, které lidé hrají uprostřed noci“ s Lennym Z. V pomalé skladbě Time jako solový zpěvák debutoval Eric Woolfson. Trochu se ta skladba vymyká, hlavně textem, ale na druhé straně nijak tady neruší: „Čas plyne jako řeka/ Čas mi dává znamení/ Kdo ví, jestli se někdy znovu potkáme/ Jestli vůbec/ Ale čas/ Stále plyne jako řeka/ Do moře…“ – je to opravdu nádherná píseň. I Don't Wanna Go Home – tak tu by si mohli gambleři vybrat za hymnu („…Je příliš pozdě, aby ses vrátil se zpět/ Nikdo tě nezval, abys to zkusil/ Ale oni tě zaslepili diamanty/ A všemi těmi penězi…“). Úvodní instrumentálka The Gold bug inspirovaná Poeovou povídkou o hledání pokladu (u nás překládána jako Zlatý skarabeus) má úžasnou atmosféru, působí na mě ohromnou pohodou. A pak následuje několikadílná eponymní svita. Nejprve Turn of a friendly card (Part I), melancholický povzdech nad občas těžko pochopitelným lidským počínáním. V Snake eyes se pak pokouší Chris Rainbow přesvědčit štěstěnu, aby při něm stála, a poslala mu tu správnou kartu a věří, že vše bude „alright, alright, alright“ (když by se gamblerům nelíbila ta první skladba, kterou jim tady APP nabídl, tak tohle by byla další varianta). Po instrumentálce The Ace of Swords nám zazpívá opět Eric Woolfson – Nothing left to lose: „…Dal jsi to nejlepší, co jsi mohl dát/ Měl jsi jen jeden život/ Bojoval jsi tak těžce, když jsi byl otrokem/ Po tom všem, co jsi obětoval, nezbylo nic, co bys zachraňoval// Nemáš co ztratit…“ A v závěru v Turn of a friendly card (Part II) Chris Rainbow zazpívá: „…A myslí si, že to jejich životy usnadní/ Ale dveře před nimi jsou zatarasené/ A hra nikdy nekončí, když celý tvůj svět závisí/ Na otočení šťastné karty…“
Pokud jste nikdy skupinu Alan Parsons Project neslyšeli, myslím, že tohle by bylo album, kterým by bylo možné začít. Je mnohem přístupnější než Tales of… a přitom je tady všechno to, čím Projekt přispěl do hudební historie. Než uklouzl na šikmé ploše komerce…

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - The Turn Of A Friendly Card
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - Eve
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Eve

4 stars

Začátek je velmi slibný, instrumentální Lucifer s Johnem Leachem a jeho cimbálem patří k vrcholným skladbám Projektu. Pamětníci tuto skladbu zaručeně znají, protože to byla obvyklá výplň před časovým znamením, hlavně v pořadu „Pozor, zákruta!“ si ji oblíbili. You Lie Down With Dogs – L. Zakatek zpívá o ženě, která má vřelejší vztah k psům než k lidem, a tak jí na konci vzkazuje „…Leháváš se psy, vstáváš s blechami…“ I'd Rather Be A Man má doprovod, v něm Projekt použil postupy podobné jako v instrumentálce Hyper-Gamma Spaces, hlavní melodie je ale jiná. You Won't Be There je nádherná pomalá píseň s D. Townsendem. A pak tu máme další objev: v písni Winding Me Up, která začíná natahováním hracího strojku, se poprvé objevuje Chris Rainbow, velmi výrazný „hlas“ Projektu, i když se často objevoval jen jako doprovodný zpěvák (nepřeslechnutelný). Kdyby album pokračovalo stejně i na druhé straně, bylo by to na 5 bodů, ale ono tak nějak ztratí dech. Ne hned, Damned If I Do s L. Zakatekem je vynikající kousek, ale pak dojde ke zlomu. V následující Don't Hold Back se setkáme s dalším známým jménem – s Clare Torry. Ale zatímco její výkon v The great gig in the sky (na albu The Dark side of the moon) patří k nezapomenutelným zážitkům, to, co předvedla tady, patří k odvrácené straně její tvorby… I když to není jen její chyba. Tahle skladba jí nedala moc prostoru, aby předvedla, co v ní je, proto je její projev nevýrazný a i doprovod a sbory zní rutinně, nemá to šmrnc. Secret Garden není špatná instrumentálka, ale na tomhle albu je zcela ve stínu Lucifera. Lesley Duncan píseň If I Could Change Your Mind sedla lépe. Přesto mám dojem, jako by pánové Woolfson a Parsons měli problém napsat píseň pro zpěvačku, jako by měli pocit, že pro ni musí být melodie i doprovod jednodušší…

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Eve
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - Pyramid
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Pyramid

5 stars

U tohohle alba jsem hodně zaujatá, mám k němu silnou citovou vazbu. Bylo to mé první setkání s APP, ale dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, kdo to vlastně nahrál. Moc se mi to líbilo, ale dlouho to pro mě byly jen neznámé skladby neznámého autora. Asi po 7 letech jsem začala mít první podezření, ale dokud jsem to LP nedržela v ruce a poprvé si ho nepustila (to bylo 11-12let od doby, kdy jsem si ho nahrála!), jistá jsem si nebyla. Poláci zrovna tohle album nepouštěli a výběr, který kdysi vyšel a který v polském rádiu hráli, se vzácně NESHODL s výběrem, který provedl autor průřezu albem do Větrníku (a tedy s tím, co jsem měla nahrané).

Úvod Voyager je pojmenován po rok před tím vypuštěných sondách (vzpomínáte? Mj. nesly E.T. civilizacím i disk, jakési LPíčko, s nahrávkami ze Země – dnes by si s ním leckterý pozemšťan neporadil, co teprve chudáci emzáci…) I když je ta instrumentálka krátká, je to spíš jen předehra, přímo tuhle „kosmickou“ část zbožňuju. Je to trochu minimalistické, ale právě to, jak to tak jenom naznačuje, to je na tom to krásné. Plynule navazuje What Goes Up… („…A co vzchází z vaší mysli/ Mění se v kámen/ Jestli všechno musí padnout/ Proč se vůbec budují zázraky/ Jestli všechno musí pominout/ Ani pyramida nechce vytrvat…“). Je to podobné jako ta úvodní instrumentálka, jen to tak něco naznačuje, a následují skladba Eagle Will Rise Again to teprve rozvine a dokončí („…Mnoho slov je vysloveno, když nebylo co říci/ Vrhají se do uší toho, kdo nezná cestu…/…Nech mě spatřit světlo, dovol mi být světlem// A tak, bez varování, bez posledního sbohem/ V rozbřesku ranní oblohy/ Orel znovu vzlétne“). Na CD to tak není znát, ale na LP jsou skladby 1 – 3 v jenom celku a začátky prakticky nelze nalézt, je to taková trojskladba. Následuje One More River, která nás pobízí, abychom se příliš nezabývali minulostí („…ještě jedna míle a ještě jedna cesta/ poslední most a jeden menší náklad/ ještě jedna řeka/ ještě jedna řeka…“). Motiv této skladby se zopakuje i v Can’t Take It With You, která sa stala jakousi šablonou, podle níž pak vyrobili spoustu podobných skladeb, ale tady to je použito poprvé. A v druhé časti alba je pak monumentální In The Lap Of The Gods s atmosférou tajuplnou jako pyramidy… Moc pěkné a ten cimbál (nebo nějaký jemu podobný nástroj)… Myslím, že právě tady se hodně povedlo to propojení rockových nástrojů, symfonického orchestru a sboru. Motivy se opakují a při tom se přidávají postupně další nástroje a hlasy, čímž to celé graduje – je vidět, že A.Powell to uměl udržet po kupě. Píseň Pyramania je nutné brát s rezervou. Album reagovalo na tehdejší módu pyramid, které bylo možné koupi v nejrůznějších provedeních a velikostech. Ta píseň je tak trochu satira na ten tehdejší pyramidový mor. A Hyper-Gamma-Spaces - jedna z nejzneužívanějších instrumentálek - tentokrát v Československé televizi. Téměř u každého dokumentu o vesmíru ji pouštěli do závěrečných titulků… (a já v duchu zuřila, protože jsem pořád nemohla zjistit, kdo to hraje). Shadow Of A Lonely Man - na závěr je to podle mě trochu uspávací, i když to možná byl záměr, abychom se po to všem tady tak nějak zklidnili. Ale zase na druhé straně, to album není takový nářez, aby na konci musela být taková ukolébavka…

U CD verze si nelze nepovzdechnout nad tím, jak se zmenšením formátu utrpěla grafická stránka obalů. U LP byla skvělá koláž uvnitř obalu, tady se ji vůbec neobtěžovali otisknout.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Pyramid
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - I Robot
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / I Robot

5 stars

Po úspěchu Poeových Povídek se Projekt nechal inspirovat jiným spisovatelem, tentokrát I. Asimovem. Toto album je trochu přístupnější než debut, přesto tady pánové udrželi laťku hodně vysoko. Myslím, že je album dost podceňované a jsou mnohem víc vyzdvihována alba, která nic nového v tvorbě Projektu nepřinesla.
Hned úvodní instrumentálka I Robot se sólem cimbálisty Johna Leache patří k tomu nejlepšímu, co Projekt nahrál. Pravdou je, že oni instrumentálky uměli, skoro vždy patřily k vrcholům alba, nikdy nešlo jen o zaplácnutí místa, když se skladba pro žádného zpěváka nehodila. V I wouldn´t want to be like you se nám představuje Lenny Zakatek, který byl podle mě nejvýraznějším zpěvákem Projektu. Tuto skladbu si lze poslechnout i na www.progarchives.com. Some other time – ta se mi líbila hned na první poslech a dodnes se mi neoposlouchala. Naléhavý hlas Petera Strakera, v mezihře cimbál… V Breakdown se setkáváme s Allanem Clarkem – pokud znáte skupinu Hollies, tak právě jeho hlas je jejich poznávacím znamením. Spolehlivým. Baladická Don´t let it show s Davem Townsendem se pomalu rozvíjí z velmi tichého úvodu do mohutného finále. Tam se navíc hudba změní, připravuje se místo pro druhou polovinu alba, která je nahrána bez pauz. Začíná asi nejvíce „robotickou“ písní The Voice, s poněkud hororovou atmosférou: „…vrháš se po stínech, které se objevují zezadu/ vyděšený tmou, která je ve tvé mysli/ jsi vyděšený pohybem, kvůli tomu, co bys mohl najít/ že někdo tě pozoruje // dřív než utečeš a skryješ se/ chystá se, že tě dostane/ nemáš žádnou volbu/ protože před hlasem nemůžeš uniknout…“ V instrumentálce Nucleus se ozývají na začátku zvuky, o nichž jsem slyšela, že by to měly být psací stroje. No, nevím, mohly by to být klidně zvuky z „pravěkého“ výpočetního střediska… U Parsonse jeden nikdy neví. Day after day má trochu fádnější melodii, ale doprovod se povedl, tak se poslouchá dobře. Total eclipse trochu připomíná The fall of the house of Usher, je nemelodická, hlasy a několik málo nástrojů se vrství přes sebe v organizovaném chaosu, postupně přechází v závěrečnou Genesis Ch.1V.32, s velmi výraznou nosnou melodií - povedené finále. Rozhodně je to na 5 bodů.

Poznámka k obalu: Na LP je název alba i jméno skupiny napsaný velmi nečitelným písmem a dá se přečíst jen zblízka.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - I Robot
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
2005-12-12

Alan Parsons Project, The / Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe

5 stars

Toto album je v historii hudby dost ojedinělý počin. Iniciátory byli tři pánové, zvukař a producent Alan Parsons (nahrávali s ním mj. Pink Floyd alba Atom Heart Mother a Dark Side of the Moon), producent Eric Woolfson a aranžér a dirigent Andrew Powell. Společně usoudili, že se propojení rockové a klasické hudby věnuje málo prostoru, a tak se to tady pokoušeli napravit. Natáčení se zúčastnilo téměř 300 hudebníků, se kterými A. Parsons dříve spolupracoval. Někteří hudebníci byli v době vzniku alba vázani smlouvami, tak se jejich jména na původním obalu neobjevila.
LP verze a CD verze alba se trochu liší. Na první poslech lze poznat, že na rozdíl od LP na předělu mezi skladbami (The System Of) Doctor Tarr And Professor Fether a The Fall Of The House Of Usher cituje Orson Welles úryvek z Poeovy povídky. Jsou tam ale další rozdíly, které na první poslech tak zřetelné nejsou. Orson Welles v r. 1987 (kdy vznikala nová varianta alba) už nežil, AP využil původní nahrávku z roku 1975, kterou měl v úmyslu doplnit původní LP, ale tehdy z toho nakonec sešlo.
Album je inspirováno dílem Edgara Alana Poea, jak básněmi - A Dream Within A Dream, The Raven, To One in paradise, tak jeho povídkami, většinou dosti temnými - The Tell-Tale Heart, The Cask Of Amontillado, The Fall Of The House Of Usher, s výjimkou (The System Of) Doctor Tarr And Professor Fether o zázračné Metodě doktora Téra a profesora Péra používané v jednom blázinci.
Strukturou se podobá albu Atom heart mother od Pink Floyd. Také je tu polovina písňová a téměř celou druhou polovinu tvoří svita Zánik domu Usherů, kde také převažuje symfonický orchestr. Kdyby se natáčel Zánik domu Usherů jako film, tak by mohli použít tuto nahrávku jako soundtrack, ani by v ní nemuseli moc stříhat.

Když jsem tohle album slyšela poprvé, tak se mi moc nelíbilo, přímo bych řekla, že mě moc zklamalo. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem mu přišla na chuť, dnes ho považuju za lepší, než je třeba Eye in the Sky, které se mi naopak zalíbilo hned na první poslech. Na rozdíl od EitS mi připadá, že čím déle tohle album (ToM&I...) znám, tak se mi líbí víc. Tohle je totiž nadčasové dílo, ale je zapotřebí ho dost dlouho poslouchat a zvyknout si na ten styl.
Ještě bych dodala jednu věc: pokud ty Poeovy povídky neznáte, tak ty skladby nedoceníte. Rozhodně stojí za to si je přečíst, texty jsou jen náznakové a snaží se spíše postihnout jejich atmosféru, než reprodukovat jejich obsah.

A jen tak na okraj, obal alba je inspirovaný známou povídkou Jáma a kyvadlo, přestože žádná skladba jí věnována není.

» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The


Genesis - Calling All Stations
2005-11-23

Genesis / Calling All Stations

0 stars

Tohle album lze zhodnotit velmi jednoduše obligátním výrokem: co je dobré, není nové, co je nové, není dobré. A nebo vůbec jedním slovem: nuda.

Organismus Genesis se musel během svého života vyrovnat s lecjakými obtížemi a zažil už jednu přetěžkou amputaci. Vylízal se z ní překvapivě dobře. Zdá se ale, že tím své regenerační schopnosti vyčerpal.
Ač by si člověk kdysi při poslechu písně More fool me na Collinse nevsadil, poté co vystoupil z Gabrielova stínu, zhostil se vůdčí role překvapivě dobře. Pánové Rutherford a Banks tedy hledali někoho jemu podobného, ale zdá se, že se zaměřili na vnější znaky a zapomněli na to nejdůležitější – orgánovou kompatibilitu. Phil Collins, ať už si o něm myslíme cokoliv, byl a je OSOBNOST. Ray Wilson bohužel není ani osobnost.
Obávám se, že skupina Genesis tuto transplantaci nepřežila a jakýkoliv pokus o resuscitaci této mrtvoly je marný.

Nezbývá než pánům Rutherfordovi a Banksovi doporučit věnovat se svým sólovým projektům a tomu prvnímu popřát šťastnější ruku při výběru náhrady za zesnulého P. Younga…

» ostatní recenze alba Genesis - Calling All Stations
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - We Can´t Dance
2005-11-23

Genesis / We Can´t Dance

3 stars

Tak tohle album trpí takovým tím neduhem přechodu kapel z LP na CD. Kdyby se z toho sestříhalo klasické LP, určitě by mohlo být mnohem zajímavější. Takhle je tady pár jalových míst jako např. Never a time, Hold on my heart, Way of the world, či Since I lost you, je to jen tak „odehrané“ – mám z toho pocit, jako by to pánové (tentokrát všichni) chtěli mít rychle za sebou.
Nijak mi nevadí hitové No son of mine (neměl Collins nějaké problémy s rodiči? dvě písně věnované matce, tahle zase pro změnu otci…), či I can´t dance, protože mají nápad, a tak se hned neoposlouchají. Asi nejraději mám Driving the last spike („…Prodal jsem jim své srdce/ Prodal jsem jim svou duši/ Dal jsem všechno, co jsem měl/ Ach ale oni nemohli zlomit mého ducha/ má důstojnost vzdorovala…“), Dreaming while you sleep, pak se mi líbí Jesus he know me a Living forever.
Album je podle mě o něco povedenější než předchozí. Myslím, že Collins už s dalším setrváváním u Genesis nepočítal, tak si nenechával nic v rukávu.

» ostatní recenze alba Genesis - We Can´t Dance
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Invisible Touch
2005-11-22

Genesis / Invisible Touch

2 stars

Album Invisible Touch podobně jako předchozí „bezejmenné“ vnímám jako rozporuplné. Bráno jednotlivě, jsou ty skladby docela dobré, ale jako celek to nevyznívá moc zajímavě. Už se tady začíná příliš projevovat Collinsova schizofrenie a je znát, že už mu ty dvě tváře – sólová a „skupinová“ poněkud splývají. Jako by si ke Genesis jen odskočil, když zrovna neměl co dělat.
Trochu zajímavější je Tonight, tonight, tonight, Land to confusion, The Brazilian, i dejme tomu Invisible touch – ta by byla asi vhodná jako první nebo poslední skladba na koncert. Ale jinak mi to připadá poněkud bezbarvé.

» ostatní recenze alba Genesis - Invisible Touch
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Genesis
2005-11-22

Genesis / Genesis

2 stars

Tohle album mi tak nějak k srdci nepřirostlo. Možná je to dané tím singlovým hitem Illegal alien, který se mi nijak zvlášť nelíbil a ani nelíbí (mně prostě ta prvoplánová politická angažovanost ke Genesis nejde), a který byl vždycky tak nějak vypíchnut, ale spíš to bude tak nějak celkovým vyzněním.
„Hororový“ zpěv Phila Collinse v úvodní Mamma je, pravda, zajímavý, bez toho by ta píseň byla dost obyčejná, a ani skladby Home by the sea či Second home by the sea nejsou špatné, ale jako celek to podle mě nedrží pohromadě. Genesis nahráli lepší alba. Jako by už tady Collins začínal mít problém s rozlišováním, hraje-li s Genesis, nebo sám – spíše na jeho sólové album by např. patřily skladby That´s all, Taking it all too hard nebo Just a job to do. Ne že by se nedaly poslouchat, ale je to spíš takový pop-rock a na albech Genesis by to být nemuselo.

Poznámka na okraj. Kdysi, když dávali ukázky z alba ve Větrníku, tak tam říkali, že na obalu alba obsahujícího 9 skladeb je zobrazeno 9 dětských formiček. Po pár letech jsem si LP pořídila a ať počítám, jak počítám, těch formiček tam je 10 (dokonce na obou stranách obalu). Že by existovaly dvě varianty? I když některé informace musí člověk brát s rezervou. Oni ve Větrníku např. překládali Collinsovo album No jacket required jako „Bundy nejsou potřeba“…

» ostatní recenze alba Genesis - Genesis
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Three Sides Live
2005-11-22

Genesis / Three Sides Live

2 stars

Jak jsem už psala u Second out, nijak zvlášť si na live alba nepotrpím. Tohle je teda ještě slabší než SO, protože vychází i ze slabších alb. A Collins tady na rozdíl od SO má občas dost potíže to uzpívat, hlavně v úvodní Turn it on again (snad tréma?) a pak ty směsky skladeb, které původně zpíval Gabriel, tak ty mu taky vůbec nesedly. Jo, a Follow me, follow you se Collins snažil zazpívat trochu jinak, ale málo platné, je to píseň jak ke kolotočům a žádná improvizace to nezachrání.

Drobná technická poznámka – nějak se mi špatně zobrazují skladby na 2. disku. One for wine je „rozdělená“ do dvou částí a Fontána je pak přilepená k finálové směsce It / Watcher Of The Skies. Nevím, jestli je špatná jen má verze, nebo došlo k nějaké chybě při digitalizaci a je to u všech CDéček.

» ostatní recenze alba Genesis - Three Sides Live
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Abacab
2005-11-22

Genesis / Abacab

4 stars

Tohle album je asi poslední, které se mi líbí celé, jak je, od úvodní Abacab až po Another record, a nemám nutkání něco přeskakovat. Líbí se mi o něco víc než Duke. Mám dojem, že to je poslední album Genesis, kde se ještě Collins dokázal soustředit na týmovou práci ve studiu. No reply at all sice jako by vypadla z jeho sólovek (to asi dělají ty dechové nástroje), ale patří k těm jeho povedeným kouskům, protože to má šmrnc. Nemám nic ani proti Who dunnit?, já tyhle ulítlejší věci mám ráda, protože to celé ozvláštňují. No, a pak ty pomalejší jako Me and Sarah Jane nebo Man on the corner, tak ty si taky s chutí poslechnu.

Ještě drobná poznámka na okraj. Kdysi jsem tohle album viděla u jednoho fanouška Genesis a mělo úplně jinak vybarvený obal. Nebyla tam modrá, ale zelená, ty barvy byly poněkud prohozené. Běžně se na stránkách věnovaných Genesis tato „zelená“ varianta neobjevuje. Na oficiálních stránkách Genesis - www.genesis-music.com ji najdete jen u textů, ale barvy se mi zdají poněkud nevýrazné, lépe vybarvený exemplář jsem našla na stránkách www.cduniverse.com, ale není jisté, že se tam za čas neobjeví ta „klasická modrá“, jako jinde.

» ostatní recenze alba Genesis - Abacab
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Duke
2005-11-22

Genesis / Duke

3 stars

Styl Genesis se ještě víc zjednodušil, ale pořád se dobře poslouchá. Texty jsou hodně věnované mezilidským vztahům. Je tady např. taková svižnější skladba Turn it on again – Zas ji zapni: „Všechno, co potřebuju, je program televize a rádia/ mám to ale štěstí/ mohu vám ukázat několik lidí v mém životě…jsi jen další tvář, kterou znám z televizní obrazovky/ znám tě už delší dobu, tak tě beru za svého přítele…“, no, od té doby se změnilo jedině to, že máme víc možností, jak můžeme prožívat své umělé (či alternativní, chcete-li) životy. Jen aby nám ty naše vlastní mezitím neprotekly mezi prsty…
Jsou tam i další zajímavé skladby – hned první Behind the lines, Man of our times či Missunderstanding.

» ostatní recenze alba Genesis - Duke
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - And Then There Were Three...
2005-11-22

Genesis / And Then There Were Three...

4 stars

S hudbou Genesis gabrielovské a collinsovské éry jsem se seznamovala souběžně, navíc v době, kdy jméno Collins bylo téměř neznámé. Snad proto s tímhle albem nemám problém a mám ho z té druhé fáze Genesis nejraději. Na tomto albu totiž konečně Genesis přestali hrát Gabriela bez Gabriela a našli svůj nový styl. Je samozřejmě trochu jednodušší, ale až na jedinou výjimku tady trojice drží laťku hodně vysoko. Podle mě tohle album popové není. U většiny skladeb si dost těžko umím představit, že by se běžně hrály v rádiu nebo dokonce k tanci.
Mé nejoblíbenější jsou hned úvodní Down And Out, Snowbound, Burning Rope, The Lady Lies a Many Too Many. Ta poslední mi přímo bere dech…

Přestože jsem napsala, že považuji toto album za nejlepší v collinsovské éře, 5 bodů mu nedám. Já tohle album zásadně poslouchám od č. 1 po číslo 10. Po tak skvělé skladbě, jakou je Lady Lies (s poněkud nejednoznačným textem, z něhož není úplně jasné, zda zmíněná dáma leží, či lže), si nechci kazit atmosféru a zážitek z alba a před tou jedinou skutečně popovou písní to vypínám. Tu odrhovačku jako dělanou pro flašinet si pánové mohli odpustit.

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Seconds Out
2005-11-22

Genesis / Seconds Out

3 stars

Přestože se vše docela povedlo, tak dávám přednost studiové verzi všech těch skladeb. Málo platné, live album je vždycky jen konzerva, která nikdy nedokáže přiblížit atmosféru koncertu. Má smysl spíš pro lidi, kteří tam opravdu byli, je to pro ně taková upomínka – něco jako zvuková „fotka“.

» ostatní recenze alba Genesis - Seconds Out
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Wind And Wuthering
2005-11-22

Genesis / Wind And Wuthering

4 stars

Album je jakoby pokračováním A Trick Of The Tail, poslouchá se dobře, ale je znát, že osvědčená formule se tak trochu opotřebovává a pro příště bude nutné zkusit to jinak. Mé nejoblíbenější zde jsou One for the Vine, Blood On The Rooftops a All in the Mouse´s Night, tak trochu vtípek o myších příhodách (k textu této skladby mám i „ilustrace“), docela dobrá je i dvojice Unquiet Slumbers For The Sleepers.../...In That Quiet Earth, naopak za slabší považuji Your Special Way a Afterglow, na můj vkus jsou příliš rozvleklé a postrádám tu to, co je na hudbě Genesis to opravdu zajímavé – pestrost v doprovodu a jakési těžko vysvětlitelné a pojmenovatelné napětí. Tyto skladby odplynou, aniž by ve mně zanechaly jakýkoliv dojem.

» ostatní recenze alba Genesis - Wind And Wuthering
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - A Trick Of The Tail
2005-11-22

Genesis / A Trick Of The Tail

4 stars

Přestože tady není P. Gabriel, podařilo se albu navázat na Foxtrot a Selling England By The Pound. Zní to moc dobře, a pokud se příliš nesoustředíte na zpěv, skoro nepostřehnete, že všechno zde odzpíval Phill Collins.
Dance on a volcano je opravdu výborný začátek, člověka to hned naladí. Pak následuje spíše akustická skladba Entangled, která trochu to připomene Genesis z počátků jejich kariéry. Robbery, assault & battery a tak trochu pohádková píseň A trick of the tail se mi moc líbí. Squonk, Mad man moon a Ripples mi připadají trochu slabší, ale pořád to ještě je docela dobré. A instrumentální Los Endos, to je vskutku důstojná tečka. Je to tak trochu variace na téma Dance on a volcano, a vůbec jakási rekapitulace celkového stylu alba.
Než se člověk naděje, je konec…

» ostatní recenze alba Genesis - A Trick Of The Tail
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
2005-11-11

Genesis / The Lamb Lies Down On Broadway

5 stars

The lamb lies down on Broadway – je to příběh (anti)hrdiny Raela, který se proti své vůli dostává do víru událostí a zažívá dobrodružství, z nichž by si většinu milerád odpustil. A když se konečně dostává na konec své strastiplné cesty, tak si nepřipadá jako vítěz, je vyčerpán a pochybuje o smyslu všeho, co vykonal…
Ve své době bylo album přijato s velkými rozpaky, řekla bych, že zcela neprávem. Je to album dlouhé, a tak je jasné, že má své vrcholy a místa poněkud hlušší. Je ale těžké z něj cokoliv vytrhávat, protože jen jako celek to drží pohromadě, hlavně ty texty těžko pochopíte, když se zaměříte jen na jednu skladbu. Protože texty jsou trochu problematické, jsou plné alegorií a nejednoznačných narážek. Myslím si, že nemá smysl dumat nad tím, co vším tím chtěl PG sdělit a do jaké míry jde o autobiografické prožitky (hrdina, který si nepřipadá jako vítěz).

Opravdu je škoda, že video není k mání. O koncertě Jehněte jsem jen četla a myslím, že to opravdu muselo být úchvatné.
Ale přesto: zapojme vlastní fantazii, oddejme se té nádherné hudbě, protože tady opravdu je co poslouchat, jsou to hotové hudební hody.

» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down On Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Selling England By The Pound
2005-11-11

Genesis / Selling England By The Pound

4 stars

Nahrát album, jakým je Foxtrot, je štěstím i prokletím zároveň. Od té chvíle se vše porovnává s ním…
Album Selling England By The Pound je album vynikající, ale úrovně Foxtrotu, málo platné, nedosahuje. Chybí mu taková ta vyrovnanost a sevřenost. Je zde cítit snaha srovnat se s předchozím dílem, ale ne vždy se to daří. Zatímco na Foxtrotu nebyla slabina, tady jsou hned dvě problematické skladby - I Know What I Like (In Your Wardrobe) a More Fool Me. První je taková až odrhovačka, bohužel velmi často zařazovaná na nejrůznější výběry (a na koncerty), snad právě pro svou jednoduchost a přístupnost širokému posluchačstvu. V té druhé se zas vůbec nevedlo P. Collinsovi. Kuňká a loví pracně tóny, jestli to snad mělo představovat procítěný projev, nevím. Když tady Collinse slyšíte, nevsadili byste na něj pětník, koho by tehdy napadlo, jaká hvězda z něho vyroste…
Jsou tu ale na druhé straně opravdové skvosty – jako třeba Firth of fifth, After the ordeal, The cinema show nebo Aisle of plenty.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Foxtrot
2005-11-11

Genesis / Foxtrot

5 stars

Co o tomhle albu napsat, abych jen neopakovala to, co ti přede mnou?
Foxtrot je zkrátka vrchol tvorby skupiny, ani před tím ani po tom se jim nepodařilo nahrát tak úžasně vyrovnané album. Opravdu tady nenajdete slabé místo. I když je to rozdělené jakoby na písničkovou část a jednu delší svitu, ani mi to nepřijde. Pro mě svým způsobem – aspoň hudebně – jako by na sebe navazovaly i ty skladby z 1. strany.
Tohle album poslouchám zásadně vcelku. Od úvodní Watcher of the skies – („Pozorovatel oblohy, pozorovatel všeho/ On je svět sám, žádný svět není jeho vlastní/ Ten, kterého život nemůže více překvapit/ pozvedá své oči, aby uzřel neznámou planetu…“) až po závěrečnou As sure as eggs is eggs (Aching men´s feet) – („Nemůžeš cítit, jak naše duše žhnou?/ Ztrácejí proměnlivé barvy v temnotě ustupující noci/ Jako řeka se vlévá do oceánu, jako zárodek v semínku sílí/ Nakonec jsme byli osvobozeni, abychom se dostali domů// V slunci stojí anděl a volá silným hlasem/ „Toto je večeře mocného“/ Pán pánů/ Král králů/ Vrátil se, aby zavedl své děti domů/ Aby je dovedl do nového Jeruzaléma“)

» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Nursery Cryme
2005-11-11

Genesis / Nursery Cryme

5 stars

I když se v souvislosti s gabrielovskými Genesis zmiňuje vždy na 1. místě Foxtrot, Nursery Cryme je taky pozoruhodné album. Jeho název je taková slovní hříčka a někdy se překládá jako „Dětský zločin“, mně se ale mnohem více líbí jiný překlad, který jsem kdysi zaslechla: „Dětská naříkanka“ (od Nursery Rhyme = Dětská říkanka).
Hned první skladba The Musical Box je skladba značně dlouhá, ale velmi dobře propracovaná, rozdělena do několika částí, a tak vůbec nenudí. Krátká akustická skladba For Absent Friends je Collinsovo první sólo na albech Genesis a navíc velmi povedené. The Return Of The Giant Hogweed– píseň o velmi životaschopné rostlině – bolševníku velkolepém. Agresivita rostliny v mírném klimatu inspirovala Genesis do té míry, že jim připoměla knihu J. Wyndhama Den Trifidů – na konci písně se zmiňují o slunci, bez kterého rostlina nemá svou sílu. Shodou okolností, když jsem toto album získala, se i u nás s bolševníkem bojovalo – nepříliš úspěšně – i to připomíná Wyndhamovu knihu, ale zatím z nás bolševník ještě neudělal vyhnance… Trochu je škoda, že TROTGH není na konci, bylo by to lepší finále než The Fountain Of Salmacis. Tím netvrdím, že je Fontána špatná, jen není tak výrazná a dramatická. Možná by stálo za to poslouchat nejdříve stranu B a pak stranu A. Ta je podle mě trochu hudebně o něco zajímavější. Ale celkově to je vynikající album.

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Trespass
2005-11-11

Genesis / Trespass

5 stars

Looking For Someone – zpočátku zní podobně komorně jako skladby z 1. alba, ale pak dojde několikrát ke změně rytmu a melodie, což je přesně to, čím je hudba gabrielovské éry Genesis typická, a co se mi na ní líbí.
White Mountain – příběh vlka, který porušil pravidla smečky a byl za to náležitě potrestán. Kdysi se mi podařilo nahrát tu fantastickou předehru + 1. sloku a moc se mi to líbilo. Teprve po letech jsem zjistila, jaký klenot to mám. Nádherná melodie, postupně vše graduje, 3. sloka, kde se odehrává zásadní boj mezi vlkem, který porušil pravidla, a vůdcem smečky, zní jinak než předchozí, úderně, bojovně („…Zákony bratrství říkají toto:/ Jediný král dbá o korunu bohů/ A on, uchvatitel, musí zemřít…“) a po boji se vše zvolna zklidní a vrátí k normálu…
Vision of Angels – „Stojím v lese, zírám do slunce/ dívám se na stromy, ale není tu ani jeden/ Vidím vlnící se proud, který se směje a ubíhá/ běžím, abych cítil jeho osvěžení, ale voda je suchá… Jak se rozpadnou listy, tak se zhroutí má láska/ pro křehkou krásu našich životů musí uvadnout/ I když jakmile vzpomínám na ozvěny svého mládí/ nyní necítím žádnou minulost, žádnou lásku končící láskou…“
Stagnation neznamená stagnaci ve stylu. Je to trochu klidnější skladba s velkou mezihrou a velkým dvojitým finále.
Dusk – komorní křehká skladba, úžasné sbory, je slyšet, že G. nebyli jen instrumentalisté, ale zvládali se ctí i zpěv.
V kontrastu s předchozí je pak The Knife – dvojnásobně dlouhá, v úplně jiném tempu, místy jako hudba k nějakému hororu. Jiné nástroje (elektronika), jiný zvuk (je tu taky flétna jako v předchozích). Flétna tu má ale jinou roli než u Jethro Tull, je tu jako doplněk, dobarvuje zvuk, není vůdčí nástroj.

Album je moc pěkné, mohu doporučit k poslechu.

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - From Genesis To Revelation
2005-11-11

Genesis / From Genesis To Revelation

4 stars

Tohle album mám moc ráda. Je takové komorní, ideální pro chvíli, kdy je člověk sám a chce se příjemně odreagovat. Je pochopitelně jednodušší než alba, která následovala, ale ne jednoduché. Myslím, že hlavní problém, proč ve své době v podstatě propadlo, byla špatná reklama navíc cílená na špatnou skupinu posluchačů. Album je na debut velmi dobré a je i vyrovnané, nemá žádné zásadní slabé místo, není to laciný popík a do žebříčků namířeno nemělo.
Přímo zbožňuju hned tu první skladbu - Where the sour turns to sweet, ta se mi zalíbila hned na první poslech a dodnes patří k mým nejoblíbenějším. A líbí se mi i ty následující od – In the beginning – „Oceán pohybu/ se svíjí do klubíčka, zvedá se a klesá/ Shání/ kolem dokola rozběhlé hory …“ až po závěrečnou A place to call my own „…Jsem jen její dítě, dítě mé strážné bohyně/ Docházím na konec svých cest, do jejího klína/ a myslím, že jsem konečně našel místo, které nohu nazvat svým“ . I když námětově album čerpá z biblických příběhů, zpracovávájí Genesis tuto tématiku velmi volně, jsou to spíše jen takové obrazy.

Poté, co se Genesis prosadili, bylo album vydáno v mnoha reedicích, a tak ho můžete najít v obalech mnoha variant – pro zájemce zde uvádím odkaz na stránky www.genesismuseum.com, kde jich při mé poslední návštěvě uváděli 27 kousků – a to jsou jen obaly vinylů. Moje LP má obal, který je tam na 12. místě. Podobný guláš existuje i v CD verzích tohoto alba, ještě zkomplikovaný různými počty bonusů a dokonce i názvů alba.

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Rush - 2112
2005-10-10

Rush / 2112

3 stars

Struktura alba je podobná, jako např. Atom Heart Mother od Pink Floyd, nebo jako Tales of Mystery and Imagination E.A.Poe od Alan Parsons Project. Tzn. polovina alba jedna dlouhá skladba, polovina kratší skladby. Ta dlouhá skladba - 2112 – je tady ale čistě rocková, není to propojení rocku a klasiky jako u těch dvou zmíněných alb. Text je proložen „deníkovými zápisky“, jde o příběh jedince, který vybočuje z průměru, zasazený do sci-fi kulis. Je to na můj vkus dost dlouhé a je tam pár hluchých míst. Kratší skladby se poslouchají lépe, ale žádná mě nijak zvlášť nezaujala.
Co přesně mi u Rush této doby vadí, jsem psala už jinde. Ale nejvíc negativně na mě působí Leeův zpěv. Přestože Rush tady hrají lépe a zajímavěji než na Fly by Night, o Leeově zpěvu to neplatí. G.Lee má hlasový rozsah, který by mu kdekterý zpěvák mohl závidět, ale ze svého hlasového rejstříku tady vetšinou předvádí jen malou část. Část, která je na hranici (a obávám se, že místy až za hranicí) jeho možností. Jeho zpěv tady mi připadá jako jedna velká křeč a chybí mi tu ta lehkost a samozřejmost, s jakou se ve výškách pohybuje např. Robert Plant, nebo Jon Anderson, a tak je to pro mě místy dřina i poslouchat.

Na albu 2112 mi Rush připomínají princeznu zakletou v hardrockové košili, a je jí (jim) evidentně těsná. A když už se princezna nadechuje, aby tu košili ze sebe strhala, tak – … – nic. Jako by v poslední chvíli princezna ztratila odvahu – nebo že by čekala na prince?

S tímto albem jsem se v časoprostoru nějak minula. Nevím, jestli bych z něj byla nadšenější, kdybych ho slyšela poprvé tak před dvaceti lety, ale dnes, dnes jsme já i Rush už někde úplně jinde…

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Permanent Waves
2005-10-10

Rush / Permanent Waves

3 stars

Album Permanent Waves je jakési pokračováním Hemisfér. Myslím, že chápu, proč se tohle album nijak zvlášť nevyzdvihuje. Ne, že by bylo špatné, poslouchá se docela dobře, ale jako celek je poněkud neslané nemastné. Podle mě tady pánové vyloženě přešlapují na místě. Za srdce mě tady nebere nic (tak jako tomu je na pozdějších albech), trochu tady vybočují tři skladby: Jacob´s Ladder, Entre Nous a Different String. Ty mi připadají velmi zajímavé, je to taková předzvěst příštího dění…

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush


Progres 2 - Mozek
2005-03-03

Progres 2 / Mozek

2 stars

To je zajímavé, nejdřív jsem si napsala pár poznámek k albu, a když jsem si teď přečetla, co napsal můj předchůdce, zjišťuji, že si vypsal skoro stejné skladby. Taky mě zaujaly Co je život I, Pod generátorem + Radost a štěstí. Trochu mám ale výhrady ke skladbě Neznámý génius - strašně mi připomíná jednu písničku, co v té době hráli Van Halen, a jen čekám, kdy se tam ozve: Jump! Ta shoda ve výběru ale bude mít nejspíš velmi jednoduché vysvětlení. Jak mi připadalo, že album Třetí kniha džunglí je jen slabým odvarem Dialogu s vesmírem, tak tady ten sestup bohužel pokračuje. Zdá se mi, že tu už není dost nápadů ani pro klasické LP. Stačilo by to tak na takový ten v dávných dobách oblíbený supraphonský formát, říkalo se tomu tuším "mini LP" a vešla se na to necelá půlhodina záznamu. Jestli by na to vůbec nestačilo EPíčko.
Na předchozích albech, Mauglím počínaje, si skupina nelámala příliš hlavu s nějakou těsnou návazností textů a nijak zvlášť to nevadilo. Zatímco sborovou recitaci ve skladbě Hlasy stínů můžeme brát jako ozvláštnění Dialogu, tak tady to je úplně jiné, přiznám se, že mě že mi ta "užvaněnost" silně vadí. Pokud chtěli dodat nějaký vysvětlující text, tak to měli uvést na obalu a na vlastním albu se soustředit na hudbu. Takhle to teda žádná sláva není. Ale bohužel to není to nejhorší, co nám skupina Progres 2 předvedla...

» ostatní recenze alba Progres 2 - Mozek
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Progres 2 - Třetí kniha džunglí
2005-03-03

Progres 2 / Třetí kniha džunglí

3 stars

Třetí kniha džunglí - tak tento progresovský projekt se dvojalba dočkal. Ovšem kvalit Dialogu s vesmírem dle mého nedosahuje. Texty jsou mnohem volnější, tématu se některé týkají jen velmi vzdáleně, což by tak nevadilo, album Mauglí taky mělo velmi volné texty. Ale ani hudba se příliš nepovedla, pár zajímavých hudebních nápadů tu je, ale zdaleka ne tolik jako na Dialogu, je tady mnohem více "vaty". Celé je to takové rozvláčné, chybí tomu odpich. A tak zatímco u Dialogu se podivuju, že už je zase konec, tak tady se ho nemohu dočkat. A je tu ještě jedna věc. Progres 2 opustil Pavel Váně a troufám si říci, že Roman Dragoun není jeho rovnocennou náhradou. Na Dialogu i na Mauglím byly skvěle nazpívané dvojhlasy, event. sbory (a Váně s nimi měl konec konců zkušenosti už ze Synkop), Dragounovi vícehlasý zpěv vyloženě nesedí. Ač by se podle písní, kde RD zpívá sólo, zdálo, že má velmi výrazný hlas, ve chvílích, kdy zpívá dvojhlasy se Zdeňkem Klukou, působí Dragounův hlas velice bezbarvě, místy se úplně ztrácí.
Škoda, že to tehdy nebylo obráceně! Dialog měl vyjít jako 2LP, a z tohohle by docela stačil výběr (průřez)...

A ještě poznámka k české cestě, provázející i toto album: Pominu zcela vybledlé barvy velmi nekvalitního měkkého rozlepujícího se obalu (Kde se tady na PGF vzal ten výrazně barevný obrázek? Takový na mém 2LP není!), zmíním se o textové příloze. U Mauglího byly texty jen čtyř skladeb, u Dialogu pro změnu žádné (byl tam jen jakýsi ŠEDObílý "plakát"), tady jsou sice všechny, ale přesto jsou něčím pozoruhodné. Na zadní straně jsou skladby očíslovány jako Strana 1: skladby 1 - 4, Strana 2: skladby 1 - 4, atd. celkem tedy 16 skladeb, uvnitř však najdeme texty očíslované 1 - 12. Inu, posluchači, vyznej se v tom, jak chceš...

» ostatní recenze alba Progres 2 - Třetí kniha džunglí
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
2005-03-03

Progres 2 / Dialog s vesmírem /live/

5 stars

Jak jsem se zmínila u studiové verze Dialogu, škoda, že nevznikla nahrávka z doby, kdy už skupina měla svůj projekt zažitý. Tady jsou zejména pěvecké výkony Zdeňka Kluky, no, jak to napsat?, poněkud nepřesvědčivé. Pavel Váně se po drobných zaváháních v začátku chytil, hudba zní taky na to, že je to AMATÉRSKÁ live nahrávka (a ještě k tomu česká), překvapivě dobře.
Oproti později vzniklé studiové verzi jsou tu odchylky v textech, někdy je jasné, že to byly cenzurní zásahy. Zcela jasná situace je u skladeb Planeta Hieronyma Bosche II, Moře suchou nohou přešel jsem live vs. Tisíce mých očí na studiové verzi. Tady si konečně můžeme poslechnout ty původní texty.
A pak je tu i řada drobných změn, např. "...první slza/ první mříž..." vs. "...Newtonův mozek/ Kristův kříž..." v Muzeu planety Země (hádejte, která varianta je na která verzi?). Ve skladbě Země 2555 došlo ke změně z původního "...sám každý sám/ hvězdu svou ráno do vrší si chytá..." za "...do dlaní si chytá...", tam si ale nejsem jistá, kdo usoudil, že nám, suchozemským červům, jsou dlaně přece jen bližší. Atp.

U této verze si můžeme přečíst i jakési průvodní slovo, krátké komentáře k jednotlivým skladbám. Dovolím si tady kousek ocitovat, myslím, že bude jasné, proč se na albu vydaném v r. 1980 nic z toho neobjevilo, ty paralely jsou příliš zřetelné:
"... 2. Nikdo netuší, že se na Zemi nikdy nevrátím. Jen já to vím. Nechci už žít v podzemních městech, kterým lithiová slunce dávají zdání života, nechci se bavit v Magických zábavních parcích, kde si lidé hrají na vlastní minulost, nechci jíst syntetické řasy, které chutnají jako rajská jablka.
Věřím, že najdu světy inteligentních tvorů, kteří žijí jinak a líp. Zůstanu u nich. ..."

Ještě je tady jedna drobnost - na bookletu je uvedeno 16 skladeb, ale ve skutečnosti je tam ještě jedna - po skladbě Vesmírný kolotoč následuje neuvedený Sen o modré planetě. Zdá se, že na něj nějak pozapomněli. Na oficiálních stránkách Progres 2 je text uveden samostatně (dokonce PŘED skladbou Vesmírný kolotoč), navíc komentář k č. 11 odpovídá spíše textu Snu než Kolotoči. No, asi bylo naspěch, když to dávali dohromady...

Náš hudební průmysl je opravdu dokonale zabetonovaný, není schopný mít stále v nabídce některé skutečné skvosty naší hudební historie, takže opět nelze jako v minulosti sehnat některá alba, a ta se znovu stávají legendami?
Pokud by se stal nějaký zázrak a nějakým nedopatřením by tohle album znovu vydali, tak neváhejte. A i když jsem tady vyjádřila určité výhrady, dávám albu 5 b., protože Progres 2 za to, co mi tady vadí, nemohli.

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem /live/
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Progres 2 - Dialog s vesmírem
2005-03-03

Progres 2 / Dialog s vesmírem

5 stars

"...Vzdálených světů hlas/ z radarů volá nás/ volá nás/ sluncí stín/ Ikarův já jsem syn..." slova Země 2055, která se ozvou po instrumentálce V zajetí počítačů.
Vydání tohoto projektu provázela hromada potíží, z původně naplánovaného dvojalba vzniklo nakonec 1x LP (s poznámkou: "Průřez rockovou operou"), 1x SP a 1x EP, bez jakéhokoliv zmínky, kam která skladba patří, nad to na SP je duplicitně Píseň o jablku (v mírně pozměněné verzi, ale hlavní důvod těch kosmetických úprav je jen to, aby se tam skladba vešla). Proč tam nedali tehdy v Pantonu něco jiného, netuším. Ne, že bych měla něco proti této písničce, ale podle mě zbytečně zabrala místo, které mohla zaujmout jiná nevydaná skladba z projektu. Opět ta naše česká cesta.

Přesto v této kategorii album u nás nemá srovnatelnou konkurenci, i toto torzo původního Dialogu bylo podle mě lepší a propracovanější, textově i hudebně, než např. konkurenční olympické Prázdniny na Zemi. Nad to Dialog měl úspěch i bez všeho toho (pseudo)ekologického humbuku, který provázel Prázdniny.
V polovině 90. let se mi podařilo v jednom výprodeji objevit kazetu s live verzí Dialogu, a tak lze srovnávat a zároveň litovat, že Dialog nevyšel jako 2LP, protože přece jen kvalita té vlastně amatérské nahrávky není bůhvíjaká. Jde hlavně o to, že je to záznam z premiéry, a myslím, že zajímavější by byl záznam z doby, kdy už se vše "usadilo". Tady přece jen je na některých místech znát, že členové skupiny měli určité problémy s předvedením toho, co předvést chtěli. Nemluvě o tom, že studiová nahrávka je vždycky o něčem jiném než koncert, dá se tam pohrát s detaily, které na koncertě nevyniknou.

Na osudu Dialogu lze ilustrovat, jak obtížné bylo vytvořit koncipované album v českých podmínkách. Lidí, kteří do vzniku alba zasahovali, byla celá řada. Nejprve tedy zkrácení, výběr těch "zásadnějších" skladeb, a pak samozřejmě následovaly tahanice o texty, nejzásadněji se dotkly dvou skladeb. Ve skladbě Planeta Hieronyma Bosche II cenzuru textu Progres 2 obešli vynecháním souhlásek v tom původním, tak se dozvíme jen "...áe á á/ á éo eoi..." (= "...vládne nám král/ má jméno Heroin..."), a tak podobně. Podle mě je to svým způsobem geniální a vzniklý song mi připadá ohromně zajímavý. Pravda je, že ještě zajímavější by byl jako bonus k té verzi s původním textem. Moře suchou nohou přešel jsem je nahrané jako Tisíce mých očí (s textem Vl. Čorta, jinak všechny texty Dialogu napsal Oskar Man). Řekněme, že i text TMO se povedl a do kontextu alba celkem zapadne. Ovšem to, že skladba Muzeum planety Země, která patří mezi Planeta Hieronyma Bosche II a Tisíce mých očí, je na singlu, to se teda moc nepovedlo. Asi proto se to na obalu (obalech) nepíše, že by vydavatelství mělo obavy, aby jim to rozlícení fanoušci neomlátili o hlavu...
A vůbec by mě zajímalo, když už se nepodařilo vydat Dialog jako celek, čím vlastně vadily skladby Velká noc, Hlasy stínů, Sen o modré planetě, Vesmírný kolotoč či Jízdní dráhy? Vždyť o jejich textech lze říci slovy klasika že "to není nic proti ničemu", hudebně nejde o žádné výstřelky, je to "jen" součást celku, tak proč nebyly třeba někdy později taky vydány na nějaké EP či SP?!

Panton & spol by za tohle album měli dostat mínus 20 bodů, ale vydavatele tady nehodnotíme (Myšlenkové pochody lidí, kteří z propracovaného konceptu vytvořili takovýto trhanec, by ale stály za psychologickou studii).
5 bodů znamená vlastně "koupit", nad čímž jsem poněkud v rozpacích. Studiová verze na CD, i když poněkud utajeně, v limitované sérii v r. 1993 vyšla (snad i s bonusem Planeta Hieronyma Bosche II s původním textem), ale zkuste si album koupit dnes. Schválně si v nějakém českém internetovém hudebním obchodě zadejte heslo Progres 2, a vypadne vám tak leda Mozek...

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Barnodaj - Mauglí
2005-03-03

Barnodaj / Mauglí

5 stars

Historie skupiny Progress Organization/ Barnodaj je poněkud spletitá. V době vzniku alba Mauglí skupina vlastně už neexistovala a bývalí členové se sešli jen ve studiu. Přesto mělo album úspěch, hudebníci se pak dali znovu dohromady a pod názvem Progres 2 pokračovali v kariéře (v poněkud pozměněné sestavě).
V úvodní instrumentálce Džungle a v závěrečném Osudu hostuje Jiří Burian na sitár a tím nám evokuje krajinu ?hlavního hrdiny?. Album Mauglí ale není tak úplně monotematické, texty na sebe nijak nenavazují a některé s džunglí nemají nic společného, např. Tutový typ o houpacím koni Faun a nebo má oblíbená Kamarád Gramofon: ?Můj kamarád/ Už nechal hraní/ Chce v důchodu být/ Však na každý pád/ Nemá zdání/ Jak prázdný mám byt?? s nádhernými sbory v refrénu.
Tady na PGF si můžete poslechnout titulní skladbu Mauglí, která rozhodně není špatná, mně ale připadají zajímavější skladby: Bezedná tůň, Dopis v láhvi, Štěstí nebo Osud (a Kamarád Gramofon).
K albu patří i textová příloha (vložená), jsou tam ale texty jen čtyř skladeb: Prám z trámů, Bezedná tůň, Strach, Mauglí. Inu, je to taková česká cesta?

Přestože se dá o tomto albu říci, že patří k tomu nejlepšímu a nejvýznamnějšímu, co u nás ve své době vzniklo, tak si ho koupíte jen těžko. Tuším, že někdy začátkem 90. let se mělo pár kousků na CD objevit, ale dnes na něj v obchodě docela určitě nenarazíte. Nám, co vlastníme LP, nezbývá nic jiného, než pečovat o kamaráda Gramofona, aby se mu nezachtělo důchodu?

» ostatní recenze alba Barnodaj - Mauglí
» popis a diskografie skupiny Barnodaj


Rush - Rush In Rio
2004-11-16

Rush / Rush In Rio

2 stars

První, co mě tady nepříjemně překvapilo, je ten obal. Na první pohled to sice vypadá zajímavě, ale když se z něj pokusíte CDéčka vydolovat tak, aby neutrpěla úhonu, to je teda věc! A pak, když už je CD venku, tak přemýšlíte, jestli ho raději zkopírovat a originál pečlivě vrátit, a nebo už ten originál nikam nevracet a najít nějakou prázdnou krabičku? K tomu, jak s tímhle manipulovat, by měli dodávat nějakou instruktážní příručku.
No, a celkový dojem z vlastních disků - taky nic moc. Je jasné, že Rush hrají na živo dobře, ale nějak se to nepovedlo dost dobře nahrát, všechno splývá do takového jednolitého zvuku, či spíše hluku, některé nástroje občas není moc slyšet, Leeův zpěv je místy dočista utopený... Domnívala jsem se, že se současnou technikou lze zaznamenat koncert docela poslouchatelně, ale tohle se podle mě dá poslouchat jedině na etapy.
Naštěstí je to tak bídně jen nahrané, ve skutečnosti Rush na živo znějí nesrovnatelně lépe.
Celkový dojem je tak 2 a ½, vzhledem k tomu obalu tentokrát zaokrouhluju dolů.

» ostatní recenze alba Rush - Rush In Rio
» popis a diskografie skupiny Rush


Pink Floyd - Echoes, The Best of Pink Floyd
2004-11-11

Pink Floyd / Echoes, The Best of Pink Floyd

0 stars

Kompilace tohoto typu považuji pouze za obchodní trik. Tvůrcům docházejí peníze, žádná nová deska na obzoru, tak se vydá něco takového jako tohle. Pro mě je tenhle výběr zcela nepochopitelný slepenec. Nemám tušení, podle jakého klíče to dali dohromady – nejspíš šlo o to, aby se tam dostaly skladby z co největšího množství alb, a tak se vybraly spíš ty nejkratší než nejlepší. Takže by se to mělo spíš jmenovat Echoes, The Shortest of Pink Floyd ...

A o vytrhávání skladeb jako „The Another Brick in the Wall – II“ jsem už psala jinde.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Echoes, The Best of Pink Floyd
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - The Division Bell
2004-11-11

Pink Floyd / The Division Bell

2 stars

DB jako nejlepší album Pink Floyd?!?!?!?! To to teda Floydi dopracovali...
Album DB mně osobně způsobilo velké dilema v r. 1994, když jsem se rozhodovala, jestli na ten Strahov jít, či nejít. Jako dlouholetý fanoušek PF jsem byla pro jít, ale po poslechu alba DB jsem si nebyla jistá, jestli by nebylo lepší zůstat doma.

Názory, že se u alba dobře přemýšlí, nebo usíná, mě utvrzuje v tom, že je to přesně tak, jak si myslím – čili je to výborná zvuková kulisa. Pro mě ale byli Floydi vždycky něčím víc, sahala jsem k nim vždycky, když jsem NECHTĚLA myslet na nic. Sedla jsem si, a soustředila se na všechnu tu nádhernou hudbu, ve které jsem stále objevovala nové. Hlavně na albech z let 1971-79. A než DB, tak to radši ty šílenosti, co nahráli v začátcích. Protože tam je aspoň cítit nějaká invence a hlavně radost z hudby, tady cítím z interpretů spíš únavu. A to, že někdo používá Floydy jako ukolébavku, to snad komentář nepotřebuje.
Takže stručně: Cluster one – to je hybrid Echoes a Shine on you Crazy Diamond, What Do You Want From Me – Have a Cigar + Comfortumbly Numb, Poles apart – to je Hey You předělané z moll do dur, a co tady dělají ty dozvuky slova STONE z Dogs (event. Sheep)?! ?! ?! A ty ladící nástroje – to už tady taky bylo (Jugband Blues, Atom Heart Mother). Marooned – klávesy jako v Sheep, A great day for freedom – Good By Blue Sky v dur, Keep talking – hybrid Us And Them, Run Like Hell a Pigs, Wearing the inside out – asi nejzajímavější a nejoriginálnější, i když i tady jsou odkazy k Shine On You Crazy Diamond a Comfortumbly Numb, Take it back – opět Run Like Hell (předělané z moll do dur), Coming back to life – opět Hey You + Comfortumbly Numb (ten trik s předěláním mollové melodie do dur už vyzkoušel i Smetana, ale tady je to hned několikrát, tak to už není zajímavé). Lost for words – tak tady čekám, že se ozve „Is anybody out there?“ + motivy z Wish You Were Here, no, a High Hopes – hlavní motiv vychází z Wish You Were Here a Shine on You Crazy Diamond a mezihra je z Empty Spaces, to žádné flamenco fígle nezakryjí, to že to zní jako Chris Rea, bych jim odpustila, ale ty krádeže ne.
DB jsou pro mě jen řemeslo. Já chobot tady píše něco o vývoji, ale já si vývoj představuju rozhodně jinak, než že někdo vykrade všechna svá předchozí alba a udělá z nich jedno nové. A nakonec ani to by mi ještě tak nevadilo, ale necítím ani snahu použít staré motivy nějak jinak, prostě je to kopie a zcela nenápaditá. Kdyby s nimi hrál Waters, řekla bych, že jde o vtípek typu – „kdo najde nejvíc hudebních odkazů na předchozí alba, vyhrává“. Ale obávám se, že Gilmour, Mason a Wright to takhle nemysleli.
Pro mě jsou DB jen velká efektní nablýskaná skořápka, ale jak se pokouším kouknout pod povrch – pusto, prázdno... Jako by to nahrál nějaký Pink Floyd Revival Band.

Oblibu tohoto alba vnímám jako naprosté nepochopení toho, kdo jsou (byli) Pink Floyd, a v čem je (byla) hlavní síla jejich tvorby. To, že jste z toho alba tak nadšení, si dokážu vysvětlit jedině tak, že tohle bylo první album PF, které jste slyšeli, ale k tomu se tady nikdo nepřiznal. Přitom to je argument, kterému bych rozuměla. A co už vůbec nechápu, proč tolik zloby, když si někdo dovolí VAŠE album zkritizovat. Psát sem samou chválu přece nemá smysl, to přece není účelem tohoto fóra. Tady by člověk měl spíš najít inspiraci, co poslouchat příště – ale k tomu byste si museli dát tu práci a zaregistrovat se tady, abyste si zjistili, kdo co poslouchá, a s kým se nejspíš hudebně (ne)shodnete.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
2004-11-11

Pink Floyd / A Momentary Lapse of Reason

3 stars

Toto album mě před lety nijak zvlášť nezaujalo (ale když se to tak vezme, tak se mi od PF napoprvé asi nelíbilo nic). S odstupem času se mi nejeví tak zlé. Pokud si pustíme FINAL CUT, což je album v podstatě Watersovo, a potom tohle, pak je jasné, že A MOMENTARY LAPSE OF REASON je o několik řádů lepší. Trojice tady působí sehraným dojmem, a i když to je bez Waterse pochopitelně o něčem jiném, poslouchá se to dobře. Je tu spousta hudebních nápadů a texty jsou taky dobré. Ale na druhou stranu, žádná skladba mě tady nějak zásadně nezaujala.
Co si budeme namlouvat, Pink Floyd bez Waterse už nejsou Pink Floyd a žádné vyhrané soudní spory o právo užívat tento název na tom nic nezmění.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Momentary Lapse of Reason
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - The Final Cut
2004-11-11

Pink Floyd / The Final Cut

1 stars

The Final Cut ... aneb co při tvorbě Zdi spadlo pod stůl... Nebo něco jako post scriptum Zdi. Nevím, jak přesně tohle album vzniklo, ale když ho poslouchám, tak se mi zdá, jako by ho Waters a zbylí tři nahráli zvlášť a pak to někdo, kdo šel zrovna kolem a měl čas, smíchal... (Mám dojem, že i u The Wall se už podobné problémy vyskytly, ale z alba The Wall to znát není)
Hudba – žádná sláva, pokud si tam Waters nevystačí sám, tak tam slyším zcela jednoznačně motivy z THE WALL. Skladbu Comfortably Numb mám moc ráda, ale proč je tady její doprovod hned u dvou skladeb?!
Co se týče textů, tak na můj vkus je to příliš politicky angažované, xenofobní (podobná slova v THE WALL vyznívají úplně jinak, tady si vážně nejsem jistá, jak to vlastně Waters myslel) a je tady plno narážek a jmen, kvůli kterým aby si k tomu člověk bral nějakou encyklopedii, aby aspoň tušil, o čem je řeč. Tak na to se teda můžu vyklašlat. Na textech Floydů jsem vždycky oceňovala jejich nadčasovost, ale to, co nám Waters předložil na THE FINAL CUT, už dneska spoustě lidí neříká nic.
Zatímco na všech předchozích albech dokázali PF vždycky něčím překvapit, vždycky nějak změnili svůj styl oproti albům předchozím (to jestli to bylo lepší, či horší, je věc druhá), tak tady žádný předěl neslyším. Pokud by mi někdo pouštěl Zeď a do vhodného místa vpašoval jakoukoliv skladbu z FC, tak by mi to chvíli trvalo, než bych si to uvědomila. Zatímco u předchozích alb bych to poznala po pár vteřinách.
Při poslechu desky a pohledu na obal mě napadá, že by se to možná mělo spíš jmenovat „The Dark Side of the Wall“...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Final Cut
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - The Wall
2004-11-11

Pink Floyd / The Wall

5 stars

Pokud budeme hodnotit album z hlediska historie hudby, tak je to rozhodně stěžejní dílo. Zatímco o Odvrácené straně někteří jen slyšeli, aniž by ho někdy poslouchali, tak fenoménu THE WALL bylo těžké uniknout. THE WALL slyšeli i lidé, kteří by si do té doby dobrovolně PF neposlechli. A neměli bychom zapomenout ani na živé provedení The Wall po pádu berlínské zdi. Byl to takový symbol té doby a The Wall zaznamenala další skupina lidí, kteří vzali tímto Pink Floyd na vědomí, přesto, že tam hrál jen Waters (+ hosté, samozřejmě).

Pokud se ale na to podíváme z hlediska historie PF, tak je to už spornější záležitost. Na obalu by totiž mělo být napsáno nikoliv Pink Floyd, ale velkými písmeny „ROGER WATERS“ a pak hodně malinkatými písmenky „s milostivým svolením Mistra jako doprovod hrají Gilmour, Wright a Mason“.
Ale vážně. Album je jiné, než ta předchozí, možná to můžeme brát i jako muzikál, rockovou operu, nakonec proč ne. Přestože z alba vzešlo několik hitů, domnívám se, že nemá smysl poslouchat jen něco, je to pak vytržené z kontextu. A jako zářný příklad skladby vytrhávané z kontextu bych uvedla „Another Brick in the Wall – Part 2“. Ve skladbě před ní „The Hapiest Days of our Lives“ se zpívá „když jsme vyrostli a chodili do školy/ byli v ní učitelé, kteří/ ubližovali dětem jak jen mohli tím, že se posmívali/ všemu, co jsme dělali/ a odhalovali každou slabost/ jakkoliv pečlivě dětmi skrytou...“ Pak text „Nepotřebujeme žádné vzdělání/ Nepotřebujeme žádnou kontrolu myšlení...“ vyzní úplně jinak, než když ho posloucháte samostatně.

The Wall chce čas, klid, k ruce texty a poslouchat. Možná, že některá témata, kterých se Zeď dotýká, vám budou bližší, některá hodně vzdálená, ale když se k tomu vrátíte za nějaký čas, třeba vás osloví něco jiného. Nosné téma zdi je jasné – člověk jako nepopsaný list vystavený nebezpečí a šikaně si staví kolem sebe zeď, aby se chránil. Ale když je zeď hotová a člověk je dokonale izolován od okolí, tak co dál?
A co dál milý Watersi?
Témata rozebíraná Watersem můžeme brát jako jeho veřejnou autopsychoterapii, ale na konci každé úspěšné psychoterapie by se měl člověk oprostit od původního problému. Nevím, jak se Waters vypořádal se svými duchy minulosti, ale je jasné, že se mu podařilo vyvolat duchy nové – přízraky o nepochopených umělcích, a všichni víme, co krátce poté následovalo. Jak člověk začne mít pocit, že on je ten jediný vyvolený (PINK), tak je to průšvih...

THE WALL je dlouhé album, je jasné, že ne vše je dokonalé, ale myslím, že je docela dobře vyvážené z hlediska změn rytmů a stylů hudby, ty občasné kontrasty skladeb tam mají určitě své místo.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Animals
2004-11-11

Pink Floyd / Animals

5 stars

Album Animals je tak trochu jiné než předchozí dvě, zní civilněji, což nepovažuji za vadu. PF vždycky byli mistři v tom, jak dokázali vystavět své skladby - na první poslech měl občas člověk pocit, ža je to celkem jednoduchá melodie, ale čím déle to pak poslouchal, tím víc se přesvědčoval, že je to jen dojem, ta komplikovanost tam je pod povrchem, není to prvoplánové.
Celkem logicky se u nás o albu v době jeho vzniku moc nemluvilo – rok 1977 a Orwell k tomu, tak na to se muselo hodně opatrně. Těžko to v rádiu mohli přirovnávat ke knize, která byla na indexu, tak se tomu dost vyhýbali a člověk se k albu i informacím o něm musel dostat jinými cestami.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Wish You Were Here
2004-11-11

Pink Floyd / Wish You Were Here

5 stars

Už si přesně nepamatuju, jestli jsem slyšela dřív Odvrácenou stranu nebo WISH YOU WERE HERE, k nahrávkám obou jsem se dostala téměř současně, ale tohle se mi zalíbilo dřív a pořád je to pro mě č. 1 od PF.
Možná, že tohle album vzniklo pod tlakem, asi je pravda, že Odvrácená strana je zásadnější dílo PF, co na tom záleží. THE DARK SIDE OF THE MOON je tak trochu všeobjímající a všeshrnující a na WISH YOU WERE HERE se pak PF věnovali trochu víc sami sobě. Vyrovnat se s tím cirkusem kolem předchozího alba muselo být těžké. A možná že Shine on You Crazy Diamond je nejen vzpomínkou na Syda Barretta, možná je to vzpomínka s trochou závisti, že jeho se to už vlastně netýká, utekl si někam do svého světa... a nemusí se o nic starat. Kritika zábavního průmyslu – nevím, jestli byli PF první, kdo nazval věci pravými jmény, ale nejspíš byli první, kdo tomu věnoval tolik prostoru.
Stejně jako u předchozího alba tu platí, bez překladu textů znáte jen polovinu, i když tady to vadí trochu méně.
Moje nejoblíbenější je tady Shine on You Crazy Diamond part I. s tou nejúžasnější předehrou, jaká v rockové historii existuje (aspoň pro mě). Tady je přesně to, co postrádám na DSOTM – to napětí – nástroje nastupují nenápadně, rytmus nabíhá postupně, neustále se vše zesiluje – a zpěv začne přesně v ten okamžik, kdy má. A na konci zase vše pomalu ustupuje, PF ve vás nechají ten zažitek doznít, než na vás vypálí s další skladbou – Welcome to the machine zpívanou v oktávách: „…Vítej, můj synu, vítej v mašinérii. O čem jsi snil? To je v pořádku, my jsme ti řekli o čem máš snít…“ Have a cigar – Roy Harper tady zpívá jako by byl 5. členem skupiny „… A řekli jsme ti jméno té hry, chlapče? Nazýváme ji Jízda Snadného výdělku…“. „…tak ty si myslíš, že můžeš rozeznat Nebe od Pekla, modré nebe od bolesti/ Můžeš rozeznat zelené pole od chladné ocelové kolejnice?/ Úsměv od masky? Myslíš, že to můžeš rozeznat?..“ (Wish you were here). A na závěr „…Nikdo neví, kde jsi, jak blízko nebo jak daleko…“ - Shine on You Crazy Diamond part II.
Jasně, že tato skladba Shine on You Crazy Diamond part I. ostatní trochu zastíní, ale to snad není na závadu, ten zbytek se taky poslouchá skvěle.

Poznámka k obalu – tento obal je poslední, který si nechali PF vyrobit firmou Hipgnosis. To byla svého času vyhlášená značka – vyrobili i některé obaly např. pro skupiny Yes, 10cc nebo Alan Parsons Project.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
2004-11-11

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon

5 stars

Právě u tohoto alba PF je zapotřebí nejen poslouchat tu nádhernou hudbu, ale chce to vzít si k ruce překlad textů (pokud nejste takoví machři, abyste to odposlouchali v angličtině). Já jsem se k nim v dávných dobách dostala zhruba 5 let poté, co jsem album docela často poslouchala a úplně mě odrovnalo, když jsem zjistila, o čem to vlastně je. „..Unavený ležením na slunci zůstáváš doma a pozoruješ déšť/ Jsi mladý a život je dlouhý, je čas zabít dnešek/ A jednoho dne zjistíš, že je za tebou deset let/ Nikdo ti neřekl, kdy máš běžet, startovní výstřel jsi promeškal...“ (Time) a nebo „... Černí a modří/ A kdo ví, který je který a kdo je kdo/ Nahoru a dolů/ Ale nakonec je to jen dokola a dokola...“ (Us and Them) Nikdy před tím mě nenapadlo, že i tomhle se dá zpívat a navíc tak krásně.
Myšlenkově určitě nejzásadnější album PF. Ale já bych ho řadila na druhé místo po Wish You Were Here. Ono je hudebně sice velice vyrovnané a poslouchá se to moc dobře, mě osobně ale chybí tady to napětí, které má Echoes a nebo Shine on You Crazy Diamond, proto ho považuji za svoje číslo 2 od PF.
Nemá smysl řešit, která skladba je lepší, protože tady je to přesně tak, jak zní v poslední skladbě „...A všechno pod Sluncem je v souladu...“ a vůbec nevadí, že „...Slunce je v zatmění Měsíce...“

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Obscured by Clouds
2004-11-11

Pink Floyd / Obscured by Clouds

3 stars

Další floydovská hudba k filmu. Pár melodií je zajímavějších - Burning Bridges (+ instrum. verze téhož Mudmen), When You're In , Free Four, Childhood's End, zbytek méně zajímavých. Celkově je to ale spíš zvuková kulisa, i když velice dobrá. Podobně jako o More se dá říci, že to je spíš cesta k něčemu novému, než skutečné řadové album.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Obscured by Clouds
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Relics
2004-11-11

Pink Floyd / Relics

3 stars

K tomuto albu bych měla jednu výhradu – je samozřejmě dobře, že jsou zde singly, které by se jinak sehnat nedaly, ale je škoda, že polovina jsou skladby z alb THE PIPER AT THE GATES OF DAWN a A SAUCERFUL OF SECRETS. Přitom existovaly další singly, které tady mohly být a nejsou.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Relics
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Meddle
2004-11-11

Pink Floyd / Meddle

5 stars

Pokud se kdy mluvilo o PF, tak se většinou rozebírala jiná alba. Přesto Meddle patří k mým nejoblíbenějším. Když jsem konečně získala jeho nahrávku, byla jsem moc překvapená, jednak, že to je tak dobré, a jednak - One of these days – tak to bylo to druhé překvapení. Tuhle skladbu jsem si nahrála už někdy v letech 77-78 z Vltavy a do dneška je to pro mě záhada. I když je ta nahrávka mizerná, tak je jasné, že to není to, co se nachází na Meddle. Nejspíš je to nějaký singl, možná je to i nějaká live verze, netuším. Má-li někdo představu, co jsem to kdysi ve vodách Vltavy ulovila, dejte mi na adresu mct/zavináč/seznam.cz vědět. Moc by mě to zajímalo. Líbí se mi obě verze, každá má něco do sebe. Instrumentálka je to úžasná, má to skvělý rytmus i melodii.
Seamus – jasně, že jde o legrácku, nejspíš je hudba napsaná tak, aby ladila s tím vytím...
No, a Echoes... To je krása. Tady našli PF přesně ten styl, který pak zúročili na dalších albech. Nádherné instrumentální pasáže, celkem nenápadný, ale ne nevýrazný zpěv – ten je tady skutečně pojatý jen jako jeden z další nástrojů. Podle mě je to záměr, aby zpěv nezastínil vše ostatní. Pro mě má ta skladba úžasné napětí – myslím, že něco podobného se podařilo opět vytvořit až na Shine on You Crazy Diamond.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Atom Heart Mother
2004-11-11

Pink Floyd / Atom Heart Mother

4 stars

If – no, jasně, to je nejkrásnější píseň tady – „...a kdybych byl dobrý člověk/ rozuměl bych prázdnotě mezi přáteli…“
Alan´s Psychedelic Breakfast – jako autoři jsou zde uvedeni PF, do jaké míry se podílel na výsledku A.Parsons, to snad vědí jen PF a AP a ještě kdoví jestli. Je to zajímavé jako experiment, ale trochu zdlouhavé, ta hudba měla být trochu výraznější.
Atom Heart Mother – smyčce, sbory, Pink Floyd. 10 minutový remix bych z toho nedělala. Myslím, že právě v té postupné gradaci skladby je její síla, i když na poprvé to člověk nestráví. Trvalo mi to docela dlouho, než jsem k té skladbě našla klíč, určítě je hůř přístupná než cokoliv, co nahráli PF později. A pak ten fórek „Ticho ve studiu“ v té téměř nejsilněji hrané pasáži, což jsou jediná slova, která během skoro 24 minut zazní... Jsem asi výjimka, ale mně se AHM líbí tak, jak je.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Ummagumma
2004-11-11

Pink Floyd / Ummagumma

3 stars

UG – to je něco jako film,o němž všichni mluví a skoro nikdo ho neviděl. Tak o tomhle albu se taky víc mluví, než se poslouchá.
1. část – koncertní (skladby 1-4) – tak tam není co řešit. V 60. letech mělo hodně skupin problém předvést na živo to, co ve studiu. PF nám tady ukazují, že pro ně to neplatilo. Dokázali své skladby zahrát přinejmenším stejně tak dobře jako ve studiu. A třeba Astronomy Domine, tak ta se mi tady líbí víc než na albu The Piper at the Gates of Dawn. A živá verze A Saucerfull Of Secrets je taky povedená. „Evžen“ mi tady naopak připadá příliš rozvleklý.
2. část – studiová – to už je rozporuplnější záležitost. Mě osobně nijak neoslovuje. Věřím, že se PF při nahrávání bavili, ale moc dobře se to neposlouchá. Srovnání s F.Zappou je tady asi na místě, ale FZ není zrovna moje krevní skupina a jeho skladby nemusím. Trochu melodičtější a poslouchatelnější jsou tady jen dvě věci – Grandchester Meadows a The Narrow way. Ale u Grandchester Meadows mě rozčiluje ta nekonečná smyčka se zpěvem jakéhosi pseudoskřivana, to si mohli odpustit.
Pozoruhodné na UG je hlavně ta odvaha – jak PF, tak producentů – vydat v podstatě začínající skupině album, kde polovina je live a na druhé každý její člen dostane svůj díl, se kterým má možnost si naložit, jak sám uzná za vhodné. Neumím si představit, že by něco podobného vzniklo dnes. Řekla bych, že by k tomu neměli dost odvahy ani interpreti, o těch účetních v čele nahravacích firem nemluvě.
Poslech tohoto alba beru jako průpravu na jiné šílenosti jiných, ke kterým jsem se dostala později, a které jsem pak naposlouchala snáze, než kdybych se s albem UG nikdy nesetkala. Ale přiznávám, že když si chci poslechnout PF, raději sáhnu po jiném albu.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Ummagumma
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - More
2004-11-11

Pink Floyd / More

3 stars

Cirrus Minor – slavík, drozd, kukačka… – zvláštní kombinace, ale budiž. Těžko hodnotit hudbu k filmu bez filmu. Vzhledem k tomu, že se o filmu More mluví pouze v souvislosti s hudbou PF, dá se předpokládat, že film byl natolik experimentální, že se na něj nedalo koukat, a tak jsme možná o nic nepřišli.
Zdá se mi, že většina skladeb z druhé půlky alba vznikla dříve, než z té první. Zejména Main Theme, Quicksilver a Dramatic Theme zní podobně jako skladby z předchozích dvou alb, zatímco Cirrus Minor, Crying Song a Green Is the Colour tam už zaznívá styl, který PF rozvinuli na LP Atom Heart Mother. Nevím, jak moc si PF cenili tohoto alba, já bych ho brala spíš jako hledání cesty do jiných, dosud nevyzkoušených vod.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - More
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
2004-11-11

Pink Floyd / A Saucerful of Secrets

4 stars

Hned úvodní skladba Let There Be More Light mi připadá úžasná – už tady se projevuje to, co v čem jsou PF tak skvělí – zdánlivě jednoduchá melodie, zdánlivě jednoduchý doprovod, ale je to jen dojem, ve skutečnosti je tam přesně vše v tom správném poměru a vše je skvěle načasované. Remember a Day – melodická, chvíli pomalá, chvíli rychlejší. Set the Controls for the Heart of the Sun – to je taková tajuplná hudba, zpěv tam spíš tušíte, než slyšíte, ale nijak to nevadí. A saucerful of secrets – opět kosmický výlet, zakončený krásnou melodií hranou na klávesy, později se přidá i sbor… Jugband Blues – PF + dechovka, poslední Barrettova skladba s PF.
Nemyslím, že by to bylo nejslabší album PF. Je jasné, že problémy s Barrettovou psychózou se musela na náladě ve skupině projevit, ale myslím, že na tomto albu to není nijak zvlášť patrné.

Ještě malá poznámka: alba THE PIPER AT THE GATES OF DAWN a A SAUCERFUL OF SECRETS vyšla společně v reedici pod názvem A NICE PAIR (jako 2LP).

» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
2004-11-11

Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn

4 stars

Astronomy Domine, Lucifer Sam, skvělá hudba! Interstellar Overdrive – to už je trochu obtížnější naposlouchat, ale když už to člověk dostane od ucha, tak je to taky moc dobré. A na kosmický výlet navazuje Skřítek, krásná pomalá písnička. Chapter 24 – „změna přináší úspěch/ Bezchybně přichází a zase mizí/ Činy nosí štěstí…“ Pow R. Toc H. – tato instrumentálka byla kdysi na Vltavě znělkou seriálu „Proti proudu“, kde zahráli dost podstatnou část alb PF. Samozřejmě dávat celá alba, to se u nás stávalo jen výjimečně. V tomhle jsme se měli učit od našich severních sousedů…
První LP Pink Floyd je obrazem své doby. „Kosmický“ zvuk měla spousta tehdejších skupin, zčásti to byla móda, zčásti to způsobovala použitá technika – a to jak nástrojová, tak i nahrávací. Pro toho, kdo moc nezná hudbu 60. let, to celé může znít dost archaicky. V každém případě hudba PF se trochu vymykala tomu, co se běžně hrálo, jejich melodie byly jiné, hodně si vyhráli s dostupnými nástroji (kytara kdákající jako slepice), měla bych trochu výhrady k stereoefektům v Interstellar Overdrive – hlavně ve sluchátkách mi to připadá docela nepříjemné.
Z alba je znát, že se tím určitě náramně bavili. A posluchač se může bavit s nimi. Na pravá tématická alba ještě nedozrála doba, takže jde spíš o písničky, texty jsou takové slovní hříčky.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Rush - Fly by Night
2004-09-07

Rush / Fly by Night

2 stars

Album, které jsem byla schopná doposlouchat do konce až na několikátý pokus.
Rocková historie, má to smysl poslechnout si jen jako zajímavost, jakými klikatými cestami se Rush dopracovali tam, kde dnes jsou. Když se zamyslím nad tím, co se v té době hrálo, tak je jasné, proč se o nich téměř nevědělo. Tenhle styl hudby měl tehdy jiné hvězdy.
Vadí mi tady dvě věci:
1. Zvuk je docela bída, jako by to nahrávala nějaká česká kapela ve studiích Supraphon? Domnívám se, že v té době byli schopni zvukaři tuto hudbu v zahraničí sejmout líp.
2. Geddy Lee má nádherný hlas, který tady ale používá v poloze, která mu vyloženě nesvědčí. Byla to tehdy taková móda, poněkud se pak ztratilo, že zpěvákův hlas je poněkud nějak fádní. U G.L. to ale nějak funguje přesně naopak, aspoň mně tady jeho hlas připadá strašně nezajímavý. Neměl tuhle manýru zapotřebí, naštěstí na to časem přišel sám (i když mu to teda trvalo...)

» ostatní recenze alba Rush - Fly by Night
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - A Farewell to Kings
2004-09-07

Rush / A Farewell to Kings

3 stars

Tohle album mě nijak zvlášť nezaujalo. Zvuk je dost nevyrovnaný ? na jedné straně Xanadu a Cygnus X-1, to je nahrané docela dobře, a na druhé straně ten zbytek, kde je zvuk příšerně placatý. Kdyby tohle bylo první album Rush, které bych od nich slyšela, tak si nejsem jistá, že bych chtěla slyšet ještě nějaké další. Dá se tady už vypozorovat, že Rush nacházejí cestu, jak a co hrát, ale pořád to nějak není ono. A hlavně ten Leeův zpěv tady?, tak to vážně nemusím. 3 body ? a to jen pro ty skvělé instrumentální pasáže ve 2. a 6.

» ostatní recenze alba Rush - A Farewell to Kings
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Hemispheres
2004-09-07

Rush / Hemispheres

4 stars

Hemispheres znějí podstatně lépe než předchozí A Farewell to Kings. Pořád to pro mě není ještě to ono, ale posun je tady zřetelný. Zpěv pořád nic moc, ale instrumentálně a zvukově to je dobré, nezní to jako muzeální kus.

» ostatní recenze alba Rush - Hemispheres
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Moving Pictures
2004-09-07

Rush / Moving Pictures

4 stars

Nejsem ten správný fan, takže tuhle desku pořád beru jako cestu k Rush, pořád jsou to pro mě jen pre-Rush, ale už těsně před vylíhnutím. Geddy Lee už konečně opouští metalovou fistuli, kterou u něj nesnáším, mnohem zajímavěji jsou tu rozpracované hudební nápady. Zvuk je už docela dobrý, ale pořád ještě nedotažený - vynikne to když si pustíte kousek Witch hunt a hned potom kousek Vital Signs - ty vyznívají dost ploše.
Líbí se mi tady nejvíc Witch hunt (to už je předzvěst budoucích Signals), pak The Camera eye, Tom Sayer a samozřejmě YYZ.

Ještě si neodpustím jednu poznámku - srovnání Rush a Led Zeppelin se samozřejmě nabízí. Kdo z nich hraje (nebo spíš hrál) tvrdší hudbu, by se dalo diskutovat, ale srovnání Rush a AC/DC no, uf! Co jste to Hansi od nich slyšel, že vám Rush připadají tvrdší?!

» ostatní recenze alba Rush - Moving Pictures
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Signals
2004-09-07

Rush / Signals

5 stars

Bylo nebylo... Před dávnými a dávnými časy... v r. 1982 hráli toto album v českém rádiu ... věřte nevěřte - CELÉ! Nezaváhala jsem, nahrála si ho a byla to láska takřka na první poslech. To bylo přesně to, co jsem nikdy od žádné české kapely neslyšela (a nepředpokládám, že bych slyšet mohla). Mělo to ale jednu vadu - nikdo z mého okolí netušil, že někdo takový jako Rush existuje, poprvé naopak o nich slyšeli ode mě. Všichni se ale shodli na tom, že to je naprosto skvělá hudba.
Přestože dnes znám většinu studiových alb Rush, stále je tohle pro mě No.1.
Tady se konečně Rush dokázali to, co se na těch předchozích albech vždycky nějak zadrhlo. Od začátku dokonce plný zvuk, který působí dojmem úžasného prostoru. Spousta zajímavých hudebních nápadů dotažených do konce, Geddy Lee konečně našel svůj styl, jak zpívat. Ale byla to dlouhá a klikatá cesta...
Protože znám Signály tak dlouho a tak důvěrně, těžko označit nějakou skladbu jako nejlepší. Zajímavá je samozřejmě hned první - Subdivision - už ta předehra, ale nejen ta, nezvyklá melodie refrénu v Chemistry, a k zahození není ani The Weapon - tam nejvíc vyniká ten charakteristický zvuk kytary a bicích, podle které lze Rush snadno identifikovat (většinou). Ale nejlepší je poslouchat to celé.

» ostatní recenze alba Rush - Signals
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Grace Under Pressure
2004-09-07

Rush / Grace Under Pressure

5 stars

Na tomto albu zřejmě dovedli Rush k dokonalosti svůj hybrid pomp hard rocku. Proč ho nemají jejich fanoušci rádi, nevím. Možná je to moc soft pro ty, co měli rádi tu hard tvář Rush, a moc hard pro ty, co se jim líbily Signály. Nevím. Možná, že jsou tady pro někoho příliš nezvyklé (ne)melodické postupy a rytmy (Kid Gloves a zejména Red Lenses). Je zapotřebí to dostat do ucha.
Od Rush je pro mě toto album No.3.
Mými nejoblíbenějšími jsou Distant Early Warning, The Body Electric, Between the Wheels.

» ostatní recenze alba Rush - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Power Windows
2004-09-07

Rush / Power Windows

5 stars

Chvíli trvalo, než jsem tomuhle albu přišla na chuť, dnes bych ho označila jako mé No.2 od Rush.
S opusy nemám problém, poslouchávala jsem i delší. Zvuk je tady dokonalý, všechny nástroje i zpěv tak pěkně v rovnováze, nechce se věřit, že to ve 3 lidech dokázali předvést i na živo...
Za vrchol alba považuji Marathon, dál bych řadila asi The Big Money, a těsně v závěsu Territories. To je fantastická záležitost, ale je zapotřebí ji nechat "uležet" déle, protože je tady plno neočekávaných změn rytmu a melodií.

» ostatní recenze alba Rush - Power Windows
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Hold Your Fire
2004-09-07

Rush / Hold Your Fire

4 stars

Album je tak trochu uprostřed mezi Power windows a Presto, tak je možná tak trochu mimo zájem fanoušků.

!!! Předem důrazně varuji před největší kuriozitou tohoto alba, ne-li v celé diskografii Rush - skladba - č. 2 Time and Still je totiž duet!!! Geddy Lee zde přibral jakousi Aimee Mann. Nemám tušení, jakou hudbu tato paní provozuje, a její projev tady mě nepřesvědčil, že bych to měla zjišťovat. Zpívá tady jak Sarah Brightman, brr... když jsem to poprvé slyšela, úplně jsem se lekla a málem jsem se osypala. Ale už jsem si trochu zvykla a nelekám se (Pokud někdo tuší, jak se tady ta s...příšernost vzala, dejte mi vědět. Moc by mě to zajímalo).

Doporučuju, pokud budete s tímto albem začínat, tak č. 2 přeskočte, aby vás nepřešla chuť na ten zbytek, což by byla škoda, nic podobného se tam už neopakuje a hned následující Open Secrets je naopak nádherná skladba, Rush přesně v takové formě, jak je mám ráda. Podobně Second Nature, pokud se vám líbilo předchozí album Power windows, bude se vám to také líbit nejspíš i Lock and Key, možná i Mision. Pokud dáváte přednost albům Presto a Test for Echo, tak doporučuju spíše Prime Mover, Turn the page (i když zrovna tahle je možná tak někde mezi PW a P) a Force Ten.

» ostatní recenze alba Rush - Hold Your Fire
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Presto
2004-09-07

Rush / Presto

4 stars

Prestu jsem přišla na chuť o dost dřív, než předchozímu albu Hold your Fire. (A nebo jsem přišla na chuť HYF proto, že jsem si oblíbila Presto?)
Nádherný zvuk, spousta pěkných melodií, třeba hned první Show Don´t Tell, pak Chain Lightning, War Paint, Superconductor, no, těžko vybírat, poslouchá se to samo... Pokud by někdo neslyšel nikdy předtím Rush, asi bych tohle album klidně doporučila jako první.

» ostatní recenze alba Rush - Presto
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Roll the Bones
2004-09-07

Rush / Roll the Bones

4 stars

Pokud se vám toto album dostane do ruky poprvé, tak doporučuji začít poslouchat od prostředka, to je od č.5 nebo 6. To zajímavější se tady odehrává v druhé půli (tím rozhodně nemyslím, že by se ta první nedala poslouchat).
Moje nejoblíbenější jsou dvě -
1. Ghost of chance - ("...Nějak jsme našli jeden druhého/ Přes všechnu tu přetvářku...") - v málokteré skladbě Rush se se zvukem kytary tolik kouzlí, velmi zajímavá pasáž kytary hned na začátku, v mezihrách to zní zase úplně jinak. Většinou beru hudbu jako celek a moc nedumám nad tím, co, kdo a jak hraje, ale tady je to tak výrazné, že mě to zaujalo.
2. Neurotica ("...zkus neztrácet nervy/ Život je diamant, který měníš v prach/ Čekáš na záchranu, a já vím, že ty to jen/ Nechápeš...") - taky báječná záležitost. Pro změnu jsem si tady všimla zajímavé basové linky.
Dalšími mými oblíbenými tady jsou The Big Wheel, Dreamline a pak bych ještě upozornila na Where's My Thing... - má celkem nezvyklý zvuk, ale řekla bych, že je to nejlepší instrumentálka, jakou jsem od Rush slyšela.
Naopak Bravado je skladba, kterou bych úplně vypustila. Ani Heresy mě nijak nenadchla.

» ostatní recenze alba Rush - Roll the Bones
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Counterparts
2004-09-07

Rush / Counterparts

3 stars

Album, které mě strašně zklamalo. Dostalo se mi do ruky po Signals a Grace under Presure, dlouho jsem ho nemohla vydejchat a na dost dlouhý čas jsem na Rush zanevřela a poslouchala úplně jinou hudbu. Teprve po Test for echo jsem je opět vzala na milost a začala se zajímat i o další alba. Na můj vkus je to příliš jednotvárné. Ale nutno říci, že zvuk je tady podstatně lepší než na Vapor Trails. Jen proto, že jsem tohle album dlouho poslouchala v autě a už jsem si na něj zvykla, dávám 3 a to ještě hlavně za ty 2 skvělé písně (Animate a Between Sun and Moon), což mi ale na album Rush připadá dost málo.

» ostatní recenze alba Rush - Counterparts
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Test for Echo
2004-09-07

Rush / Test for Echo

5 stars

Na rozdíl od předchozího Counterparts se mi tohle album zalíbilo hned na poprvé. Do té chvíle jsem si myslela, že v 90. letech nic, co by mě v hudbě skutečně zaujalo, nenajdu.
Už ten začátek, to je přece nádhera! Takže mé oblíbené: Test for Echo, Half the World, Time and Motion, Virtuality a Carve away the Stone.
Podle mě jedno z nejlepších alb 90. let.

» ostatní recenze alba Rush - Test for Echo
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Vapor Trails
2004-09-07

Rush / Vapor Trails

3 stars

Hm, no jak to vyjádřit? Asi přirovnáním. Když se fanouškovi Queen milujícímu jejich Night at Opera dostalo do ruky album Works, cítil asi spíš rozpaky než radost nad novým přírůstkem... Tohle sice není tak velký úlet a Rush nás na něj albem Counterparts částečně připravili, ale přece jen...
J.Matějů se tady rozplývá, jak je skvělé, že Rush svoji hudbu zjednodušili, ale já se vždycky domnívala, že kouzlo hudby Rush spočívá v tom, že ta hudba JE komplikovaná, ač to tak na první poslech nevypadá.
A protože Rush působí dojmem, jako by to hráli levou zadní, spoustě rockerů tolik leží v žaludku, a proto ve chvíli, kdy chtějí uvést komplikovanost hudby, jmenují Rush prakticky vždy na prvním místě (a pak teprve Yes a případně další).
Nadto některé skladby je podle mě tak těžké přežvýkat i proto, že v první chvíli má člověk pocit, že si tam každý hraje, co ho napadne, a že Geddy Lee zpívá zcela mimo rytmus, zkrátka je těžké občas najít ten vnitřní řád, který tam zaručeně je. Kdybych chtěla poslouchat jednoduchou a přímočarou hudbu, tak bych zkrátka sáhla jinam...
Proč zde Rush opustili klávesy, netuším, vzhledem ke stopáži alba to ale považuji za chybu. Klávesy dokázaly jejich hudbu zpestřit, rozbily některé fádnější hudební plochy a to tady postrádám. Geddy Lee nám už dost dlouho předváděl, že zvládne basu i klávesy, proč na ně tady zanevřel... Jestli hraje Alex Lifeson na kytaru líp, to asi nejsem schopna posoudit, ale zvuk jeho kytary tady zní mnohem hůř, než kdykoliv předtím, a to schopna posoudit jsem. A ty bicí! Co s tím provedli? Kde to nahrávali? Když srovnám zvuk, jaký je na Counterparts (které moc nemusím), tak je tady podstatně horší, celé je to tak nějak zahuhlané. Nemluvě o Test for Echo - pusťte si hned tu úvodní stejnojmennou skladbu a cokoliv z Vapor Trails, to je přece propastný rozdíl!
Na první poslech to je děsná nuda, po několikátém poslechu se něco vyloupne, ale klube se to o poznání obtížněji než obvykle.
Asi nejzajímavější mi připadají Ceiling Unlimited, Ghost Rider, Vapor Trail.
How It Is, Secret Touch, One Little Victory, Nocturne jsou taky docela zajímavé, ale jako by to hrál někdo jiný. Ale budiž, je jasné, že kapela, která hraje tak dlouho, hledá nová cesty, aby tak moc nevykrádala sebe sama.
Hodnocení mi tady připadá obtížné - nemyslím si, že je to zase tak špatné, jak to na první poslech působí a jak tady zaznělo. Je tu mnoho zajímavých hudebních nápadů a postupů, takže co se hudby týče, která se mi už trochu rozležela, zasloužilo by možná i 4b., ale ten zvuk, to jim teda odpustit nemohu, to je tak na jeden bod...

» ostatní recenze alba Rush - Vapor Trails
» popis a diskografie skupiny Rush


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000