Profil uživatele Libor2


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Anderson, Ian - Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
2012-04-09

Anderson, Ian / Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?

4 stars

Když jsem zaslechl, že Ian Anderson vydá letos pokračování fenomenální JT kompozite TAAB, překvapilo mě to. Za prvé to bylo po těch letech nečekané, podivné bylo i to, že deska nevyjde pod hlavičkou JT (když mohla "A", která byla původně plánovaná jako Andersonova sólová věc nakonec vyjít jako JT záležitost, tak proč ne tohle?). Po zjištění, že se na TAAB2 nebude nacházet věrný Andersonův souputník Martin "Lancelot" Barre mi částečně bylo jasno. Nejspíš už ani Anderson neměl chuť bez Barreho použít nálepku JT. Po tomhle zjištění jsem netušil, jestli se těšit nebo děsit...

Ale deska už je venku a teď už víme... jak to dopadlo? Bez mučení přiznávám, že je to pro mě překvapení roku 2012... příjemné. I přesto, že chybí Barré (dobrá, Opahle je fakt dobrý), deska není od JT (to je spíš ale otázka názvu) a je to pokračování klasiky všech klasik, dopadlo to víc než dobře. Snad bych se nemusel bát ani slova výborně.

Deska nijak nekopíruje původní TAAB, což je dobře. Ano, motivy tam slyšet jsou, ale skryté pod povrchem, jen občas vykouknou trochu víc nad hladinu... Ale co je v dnešní době velké plus, po prvním poslechu CD ve Vás něco z toho zůstane a máte chuť si ho zanedlouho pustit znovu... U dnešní tvorby spíše zřídkavý jev... muzika současnosti je studiově na výší (+/-), instrumentálně jsou výkony dnešních muzikantů na hranicích technických možností, ale po poslechu většiny desek toho v hlavě moc nezůstane a dost často, bohužel, ani chuť si novou desku pustit znovu. Koneckonců, Jethro Tull posledních dvaceti pěti let jsou toho typickým příkladem - poslední opravdu dobrou desku vydali v roce 1987 - Crest Of A Knave... od té doby sice ještě pár kusů vyšlo, všechno jistě kvalitní věci, občas to zajiskřilo víc, občas míň, ale všechno to bylo takové šedé, bez nápadu, myšlenky, vzruchu...

To je na TAAB2 pryč... Anderson se nadechl a rozmáchl k nečekaně heroickému výkonu. A tak je tady deska, ve které nenajdete pouze pocit, že slyšíte nějaké pokračování TAAB, ale tu a tam na vás vykoukne průřez vším, co JT udělali za celou existenci skupiny - od Aqualungu, přes Passion Play a War Child k Heavy Horses a k novějším Root To Branches... jakoby Anderson rekapituloval celou svou hudební dráhu. Navíc je Ian kupodivu slušně hlasově disponován (vzhledem k tomu, jak se jeho zpěv zhoršil po hlasové operaci v polovině 80. let).

Nebudu hodnotit jednu věc po druhé, doporučuji všem si novou desku poslechnout, uslyší skladby, které mají nápady, hlavu a patu a po dlouhé době CD, které v nich zanechá nějaký pocit a které se poslech od poslechu zlepšuje... Jen vyzvednu skladby, které mi připadaly zajímavější (což se, samozřejmě, může po delší době změnit): From A Peeble Thrown; Banker Bets, Banker Wins; Old Schools Song; Wooton Bassett Town; A Change Of Horses; Kismet In Suburbia. Krátká Cosy Corner mi svým vyzněním z nějakého důvodu připomněla část A Passion Play - celkem podivnou mluvenou pasáž "The Hare Who Lost His Spectacles" - kterou jsem nikdy plně nepochopil :-) V tomto případě je Cozy Corner přece jen vhodnější a není tak mimo... spíš taková hříčka - ale formu svým způsobem podobná.

Takže ještě hodnocení: je tady něco, co asi nikdo nečekal. Deska, která se směle může přiřadit k té lepší polovině diskografie JT. Anderson v překvapivé formě jak na flétnu (o tom jistě nikdo nikdy nepochyboval), tak i hlasově a skladatelsky. Škoda, že tu není Barre a nevyšlo to pod značkou Jethro Tull, myslím, že by si "Tullové" zasloužili takový přírůstek do diskografie. I z toho důvodu dávám 4*, možná bych se nebál i nějakou desetinu přihodit.

Pro mě příjemné překvapení roku 2012 (i když jsme teprve v první třetině, nemyslím, že letos zažiji překvapení větší). Jděte do toho, já už si objednal CD i DVD a ve středu všechno pořádně osolím na aparátu (zatím poslech v mp3 na sluchátkách nebo kompu).

» ostatní recenze alba Anderson, Ian - Thick as a Brick 2: Whatever Happened to Gerald Bostock?
» popis a diskografie skupiny Anderson, Ian


Queen - A Night At The Opera
2012-03-30

Queen / A Night At The Opera

5 stars

Inu, přidám se také se svou troškou do mlýna... vlastně jsem už pamětník :-)

Rockovou muziku jsem začal poslouchat na zlínský průmce (no, tenkrát gottwaldovský, ale to je detail) začátkem osmdesátých let. I s bráchou jsme všechno rockový hltali všemi póry. Měli jsme štěstí - já měl na chemické pár kamarádů s dobrým hudebním vkusem (inu, měli starší bratry...) a můj bratr zas trochu jinou muziku přitáhl z gymplu. Takže já přispěl Queen, Led Zeppelin, Jethro Tull, Rush, Nazareth a Uriah Heep a bratr pak zase Yes, Genesis, ELP, Pink Floyd... docela dobře se to doplňovalo a dneska jsem tomu rád...

Od Queen jsem jako první slyšel ještě rok-dva předtím Mustaphu z Jazzu (což mě dost zaujalo, musím přiznat), ale kámoš z průmky mi na mojí prosbu o něco od Queen půjčil jednu kazetu se slovy: "To je jediný, co se od nich dá poslouchat. Opera. Uvidíš." Moc jsem to tenkrát nepobral, diskografie Queen mi nic neříkala, ale kazeta koneckonců stačila. A tak byla první celá deska shodou okolností i ta nejlepší, kterou Queen vytvořili (i když bych asi měl říct, že spíš nejúspěšnější, osobně mám radši Queen II).
Moc zkušeností s muzikou jsem tenkrát neměl, takže jsem se tím prokousával celkem klopotně. Pamatuju, že se mi šíleně líbilo intro klavíru a pak celá jedovatá Death On Two Legs. A pak Rogerovo I'm In Love With My Car. Naprostou extázi ve mě vyvolala Mayovo '39 při jejíž střední vokálové pasáži jsem byl blahem bez sebe - ta krátká kytarová dohrávka, když dozpívají vysoké vokály v mezihře byla lepší, než orgasmus (o kterém jsem v patnácti ještě houby věděl :-). Pak to plynulo až k další Mayovce - The Prophet's song a byl tady opět kus, který mě totálně dostal. A ta echoplexová pasáž uprostřed... aaaah... to byla síla. Teď už jsem měl jistotu, že slyším něco fantastického. Kupodivu, tenkrát mě nijak zvlášť nezaujala Bohémská rapsodie, to až později. Stejně jako i u jiných desek Queen se mi při každém dalším poslechu odkrylo něco nového...

Inu, z Queen se od té chvíle stala má nejoblíbenější kapela (dodnes je mám rád, ač přiznávám, že převážně sedmdesátý roky do Jazzu). Pak jsem si kazetu překopíroval a opakovaným poslechem zafixoval do naprosté dokonalosti. A už jen na závěr vzpomínku, když jsem si o pár let později (tak kolem roku 1984 - 85) vezl trolejbusem "Operu" koupenou od svého kamaráda Milana Špičky (kdyby to tady četl, doufám, že se nebude zlobit, že ho zmiňuju) jako svátost... I to zdánlivě minimalistické, leč majestátní provedení celého obalu mi padlo do noty. Měl jsem LP v igelitce a jen opatrně jsem dovnitř párkrát jukl, bál jsem se, aby mi ji někdo nezabavil - přece jen, tenkrát byla dobrá jistá opatrnost :-)

Teď už jen hodnocení: jedna z nejlepších věcí od Queen (dotažená až na samou hranici dokonalosti a preciznosti), barevná a působivá, stejně jako film bratří Marxů, z kterého si půjčila název (mimochodem: doporučuji shlédnout, já tam prostě vazbu vidím/slyším).

Pozoruhodné kusy: Death On Two Legs, The Prophet's Song, no ano, i ta Bohemian Rhapsody, ale vlastně pak i Love Of My Life (kterou mám radši v téhle studiové verzi než v španělkové koncertní), '39, Seaside Rendezvous... no nic, dost. Jasná volba pro jednu z nejdůležitějších desek rockové historie: 5 hvězdiček. Howgh!

» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen


Genesis - Selling England By The Pound
2008-12-17

Genesis / Selling England By The Pound

5 stars

Inu, jak začít. Co napsat o jedné z nejvýznamnějších desek progresivního rocku. SEBTP jsem poprvé slyšel před dlouhými 25 lety. Nebyla to první deska od Genesis (tou byl, shodou šťastných okolností, Foxtrot).
Už první tóny, které začíná sám PG zpívat, mě dostaly a od té chvíle už nepustily. Nemá cenu rozebírat jednu skladbu za druhou (to už zde udělali jiní), ale pouze vypíchnu ty, které mám nejraději - Firth Of Fifth a Dancing With The Moonlit Knight. FOF od počátečního nádherného klavírního intra až po konečný tón považuji za jednu z nejlepších věcí, kterou kdy Genesis udělali. Proplétání kláves a sólové kytary ve druhé polovině skladby je fantastické. Stejně tak skvělá je DWTMK. Ale samozřejmě si rád poslechnu i zábavnou TBOEF s textem napsaným, myslím, na základě novinového článku o bitvě pouličních gangů v Londýně, nebo křehkou krátkou ATO. The Cinema Show a Aisle Of Plenty už jenom podtrhují a uzavírají celou geniální desku. Co se týká (i zde) často kritizovaných IKWIL a MFM - přiznám se, že to až tak moc nechápu. Jistě to není sám o sobě progrock jako poleno, ale deska se vždy poslouchá od začátku do konce (tedy aspoň progrocková deska) a v takovém případě jsou ty skladby docela na místě - změní trochu rytmus běhu LP (nebo CD, jak chcete), odlehčí okamžiky poslechu a popřejí oddech před dalším poslechem složitější kompozice. Konečně, podobně tady funguje orchestrálka After The Ordeal, ale ta zřejmě tak nevadí...
Co se týká Collinsova zpěvu v MFM, myslím, že to prostě tak Collins chtěl nazpívat, jeho zpěv má trochu stydlivý nádech, ale k té skladbě mi to vždycky docela sedělo. No, prostě nevím, asi to vidím jinak. S pozdějším popovým obdobím Genesis bych ale rozhodně neporovnával!
A jenom malinko ke srovnání Foxtrotu a Selling. I já se kolikrát těžko rozhoduji, kterou desku mám radši, názor měním podle nálady. Nakonec mi vychází, že obě LP jsou stejné kvality a u toho taky zůstanu.
Hodnocení SEBTP - jednoznačně za 5*

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England By The Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis


Uriah Heep - High And Mighty
2004-09-20

Uriah Heep / High And Mighty

3 stars

V roce 1976 vychází album ?High And Mighty? - poslední album UH se zpěvákem Davidem Byronem. Na basu hraje výborný baskytarista John Wetton. Mimochodem na basovém postu měli UH odjakživa štěstí na výborné muzikanty a tak navíc díky preciznímu bubeníkovi Lee Kerslakeovi jim spodek téměř vždy výborně šlapal. To je klidně možné konstatovat i na této desce.

Předesílám bez mučení, že mám tuto desku rád. Není to, pravda, již takové, jako dříve, ale která skupina by bez problémů byla schopna udržet laťku vždy vysoko. A tato deska není špatná. Rozhodně lepší, než třeba Wonderworld. První strana desky je, řekl bych, o stupeň lepší než strana 2.

Už hutný rockový otvírák ?One Way Or Another? člověka příjemně naladí. Bezvadná věc. A hned druhá věc je ještě lepší, podle mého nejlepší z desky vůbec. Krásná balada ?Weep In Silence? (Pláč v tichu), pod kterou je s Hensleyem podepsán i Wetton je opravdu skvost. Po téměř filmovém začátku nasadí Box na krásně vystavěné sólo (se zvláštním, jakoby ?starým? zvukem kytary) a člověku jde mráz po zádech. Nádhera. I další dvě věci na první straně - ?Misty Eyes? se spoustou melodických a rytmických změn a ?Midnight? uvedená vznosnou kytarovou vyhrávkou nezapřou, že jsou od UH. První strana je jedním slovem prvotřídní.

Druhá strana začíná celkem slibně rychlou věcí ?Can?t Keep A Good Band Down? (Nemohu brzdit dobrou skupinu) při jejímž názvu člověka napadne, jestli to třeba Byron nevzal doslova. Ale - to je spíš takový můj ?bonmot? - Byron zpívá dle mého velmi dobře na celé desce. Další skladba ?Woman Of The World? je celkem netypická (a ne snad špatná), ale opravdu zaujme až ?Footprints In The Snow? (Šlápoty ve sněhu) - křehce začínající pomalá věc. A Byronův zpěv člověka vrací nostalgicky o několik desek zpátky - moc dobré, tohle jsou UH jako vyšití. ?Can?t Stop Singing? je zase celkem průměrná věc (ač v případě UH průměrný rozhodně neznamená špatný). ?Make A Little Love? je šlapavější věc, u které mě vždycky napadne, že je jako z dílny starých dobrých Nazareth (krom těch kláves a samozřejmě zpěvu). No, ale já bych se bez ní v tomto případě klidně obešel. Znáte to - když dva dělají totéž ... Ale poslední kraťoučká ?Confession? napravuje slabší dojem. Pouze s klavírem výborně Byronem přednesená skladba - další z nenápadných perliček tohoto alba. A člověka si říká, jaká je škoda, že to byla Byronova labutí píseň. Aspoň z mého pohledu (a asi nebudu sám) jeho odchodu od UH nikdy nepřestanu litovat. ?Uriáši? v něm ztratili jeden ze svých poznávacích znaků a o devět let později rockový svět přišel o jednoho z fenomenálních zpěváků navždy. Ale takový už je život.

Nu recenze končí - a jak je mým zvykem - budu se snažit o shrnutí. Nejprve pouze slovně: album HAM je kvalitní deska a nelze mi, než ji doporučit. Ne všichni fanoušci skupiny se mnou budou souhlasit, ale v kontextu tvorby UH je to LP nadprůměrné. Pravda, krom dvou věcí (kde je spolupodepsán Wetton) je tady už výhradním autorem jen Hensley (díky kterému byl vlastně Byron ?vyhozen na dlažbu? - skupina se totiž po problémech při nahrávání a na turné musela rozhodnout buď pro Hensleyho nebo Byrona) a na desce je možná o něco míň slyšet kytara než dříve. Ale i tak - zůstávám u toho, co jsem řekl.

Jen jedno dilema mám. HAM je slabší než třeba Salisbury, ale lepší než Wonderworld. Jak tedy s bodovým ohodnocením této desky. Rozhodnu se šalamounsky. Dávám tři body, ale vy si k tomu přimyslete minimálně 1/2 bodu navíc, možná i 3/4 :-)) Ale snad ještě jedno malé rýpnutí nakonec - pánové (z UH), ten obal teda fakt není nic moc. Tady jste se rozhodně nijak nevytáhli. Za ten zase 1/4 bodu dávám dolů :-)) A tak je hvězdičkový výsledek ode mne 3 1/2.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - High And Mighty
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Wonderworld
2004-09-15

Uriah Heep / Wonderworld

3 stars

V březnu 1974 vydávají UH své sedmé studiové album Wonderworld (Země zázraků). Je to poslední album, na kterém na basu hraje Gary Thain, který začátkem roku 1975 ze skupiny odchází (problémy s alkoholem a drogami) a koncem roku 1975 umírá na předávkování. Další z výtečných muzikantů, kteří neunesli kolotoč koncertů, nahrávání a slávy. Velká škoda.

I přesto, že obsazení se od ?Démonů? nezměnilo, je nutno říci, že Wonderworld je slabá deska (aspoň v porovnání s předchozími). Muzikanti působí unaveným dojmem, nápadů ve skladbách je poskrovnu, občas dokonce skupina vykrádá sama sebe (kytarový vyhrávka ve skladbě We Got We, která nás vrací na The Magician?s Birthday). Deska je prostě ve výsledku nevýrazná. UH sice poznáte ve většině věcí po pár vteřinách, ale co je to platné. Není se nakonec čemu divit - UH v první polovině 70 let chrlili jednu desku za druhou a zákonitě musel nastat čas, kdy se to projeví. A ten nastal právě zde.

Z celého LP na mne nejlépe působí hned první a titulní věc Wonderworld. Moc pěkné. Přitvrzená ?Suicidal Man? ujde a z třetí ?The Shadows And The Wind? v hlavě zůstane aspoň závěrečný popěvek, kde se hlasy proplétají přes sebe. Šlapavá ?So Tired? je další z dobrých věcí, které lze na albu najít. Řekl bych, že potom jde kvalita rapidně dolů a do konce se to již moc nezlepší. Nepříliš zajímavá ?The Easy Road? se sirupovitými smyčci a posléze s orchestrem,o něco je lepší celkem našlapané ?uriášovské boogie? ?Something Or Nothing?. Následná věc je utahaná (a přes 6 minut dlouhá) ?I Won?t Mind?, kde snad na konci v posledních dvou minutách zaujme dlouhé Boxovo kytarové sólo (ale stejně se ke konci nudíte). Přichází další nevýrazná věc ?We Got We?, kde, jak jsem psal výše, si sami hudebníci ?půjčují? své staré nápady (možná je to záměr, ale stejně to nepomáhá). Malinko lepší (aspoň chvilkama) je poslední ?Dreams?, která jako druhá skladba na desce přesahuje 6 minut. A když je v konci této věci přimícháno několikrát kříčené ?Dreamer, dreamer? z předchozí desky, jen si člověk v duchu povzdechne při vzpomínce na ?jinou? kvalitu.

Tak to je vše, přátelé. LP Wonderworld jako by trochu charakterizoval název čtvrté skladby ?So Tired? (Tak unaven[i]). Přesně tak na mě celá deska působí. Bez jiskry, bez invence. Není to sice takový průšvih, jak by se podle toho, co jsem až doteď napsal, mohlo zdát. Ale fakt je, že po poslechu (i vícenásobném) vás nic moc nebude nutit, abyste si desku (CD) znovu pustili. A následující mé bodové hodnocení je tedy nevyhnutelné. Tři body.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - The Magicians Birthday
2004-09-13

Uriah Heep / The Magicians Birthday

5 stars

V říjnu 1972 vydávají UH další vynikající kousek ve své diskografii - album The Magician?s Birthday (Kouzelníkovy narozeniny). Sestava nezměněná oproti předcházející desce (Box, Byron, Hensley, Kerslake, Thain), kvalita minimálně stejná, ne-li ještě o malý kousek lepší než u Demon?s And Wizards.
Obal od výtvarníka Rogera Deana (Yes, Asia..) i název napovídají, jako by UH vydali nějaké další volné pokračování předchozího LP. A možná to tak i je. Kvalitou jsou určitě tyto dva opusy srovnatelné, já sám je řadím k tomu nejlepšímu, co UH kdy vydali. Právě na předchozí a této desce se dle mého nachází esence toho nejlepšího, co skupina vytvořila, jak co se týká zvuku, tak co se týká kvalitních skladeb. A když se mě zeptáte, kterou desku bych hodnotil výš, tak vám po pravdě odpovím: ?Nevím?. U mě je to ovlivněno náladou. Někdy mám větší chuť si poslechnout jednu z nich a v té chvíli se mi líbí víc. A jindy se nálada změní a přesně to samé si myslím o druhé z nich. Náladou mi připadá kompaktnější Demons and Wizards, o něco vyzrálejší muzikantsky zase The Magician?s Birthday (TMB). Ať tak nebo jinak, TMB je jeden z vrcholů UH.

Deska začíná klasicky - skladbou Sunrise, kdy z tiché pasáže se po krátké chvíli vzepnou uriášovské klávesy a po úvodu se v následném ztišení vyloupne Byronův vokál. A jako vlnobití se to opakuje několikrát v průběhu melodicky i náladou klasické věci od UH. Hned další Spider Woman se rozjede jako vlak a slide kytara Micka Boxe zní vlastně po celou skladbu. Po další věci Blind Eye, kde zaujme chytlavá dvouhlasá vyhrávka kytary přijde temnější nebo možná lépe řečeno - tajemnější - věc Echoes In The Dark, která připomené náladou předchozí desku (DaW) - nádherná věc. Klavírové Rain je křehká, neuvěřitelně krásně zazpívaná věc. Byron opravdu umí a je tady na vrcholu svých sil. Rychlejší Sweet Lorraine nás uvede k další připomínce na předchozí desku (ty vazby v melodiích i v náladě tady prostě jsou) -skladbě Tales. A vše neodvratně spěje k poslední, titulní, věci The Magician?s Birthday, přes deset minut dlouhé kompozici. Snový text nás po kytarovém intru vede až přijde první zlom (a možná trochu šok) - najednou se téměř dětsky ozve popěvek ?Happy Birthday To You, Happy Birthday to Magician...? (veselé narozeniny, kouzelníku) a nálada se rozsvítí - překvapení nejen pro kouzelníka, ale i pro posluchače. Ale jen dozní krátká pasáž a po cinkání najednou nálada zhoustne a ztemní a přichází další zlom, zrychlení, kdy opět cinkání uvede kytaru a bicí ve vzájemném souboji. A jak Lee Kerslake, tak i Mick Box, ukazují to nejlepší, co v nich vězí. Kytara kvílí v kaskádě tónů, často ještě zahuštěných kvákadlem a bicí šlapou v tempu, přerušovanému zběsilými breaky a změnami rytmu. A v dalším zlomu skladby příchází zklidnění a Byronův jedinečný vokál nás tajemnou pohádkou o kouzelníkovi a boji zla a lásky vede až k nádhernému konci. - Vynikající věc, prošpikovaná množstvím nápadů a muzikantské virtuozity. Možná jeden z vrcholů UH, jak skladatelských, tak interpretačních.
A co tedy dál. Shrnuto. Jedno z nejlepších (a možná nejlepší) LP skupiny UH. Samotná deska je relativně krátká - pohých cca 37 minut, všechny skladby krom poslední 10 minutové věci jsou ve stopáži v rozmezí tří až pěti minut. Co určitě při podrobnějším poslechu zaujme je výborná basová kytara Garyho Thaina (bohužel, s UH natočil už jen dvě desky a v roce 1975 zemřel na předávkování drogami). Ale krom toho - ve výsledku je deska nabitá klasickými skladbami UH a výbornými instrumentálními výkony.

Pro každého, kdo má rád UH naprostá nutnost. A ten, kdo je nezná má právě tady jedinečnou příležitost to napravit. Stejně jako u předchozí desky Demons And Wizards dávám s klidným srdcem a svědomím 5 hvězdiček. Cokoli jiného je nesmysl. Tohle prostě MUSÍTE MÍT. Tečka.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Look At Yourself
2004-09-06

Uriah Heep / Look At Yourself

4 stars

Na podzim roku 1971 vychází v pořadí třetí LP UH. Sestava stejná jako u předešlé desky, pouze na postu bicích je další změna - bubeník Ian Clark (kterého můžete slyšet pouze na této desce - na další již jej nahradil Lee Kerslake).

A už uvodní jízda Look At Yourself - to jsou klasičtí UH. Výborná šlapavá věc- Po rockové I Wanna Be Free přichází to nejlepší z desky. July Morning (Červencové ráno) je klasika všech klasik. Od úvodních tónů hammondek ke kterým se přidá kytara - přes zklidnění, které přinese David Byron svým zpěvem - až po frenetický závěr, hudební extázi, kdy vás hradba nástrojů téměř zavalí. Když si téměř po jedenácti minutách oddechnete, nelze říct nic víc než - nádhera. A i tak nadnesené slovo jen nedostatečně vystihuje, to co člověk právě slyšel. - Slide kytara na začátku Tears In My Eyes malinko přivane dech Led Zeppelin, ale skladba sama vás nenechá na pochybách, že se jedná o UH. Nadupaná a složitější Shadows Of Grief, klavírem začínající What Should Be Done s bluesovou náladou a téměř rock?n?rollová (ovšem po uriášovsku) Love Machine - a LP Look At Yousrelsf je za námi.

Co dodat. Tady už je všechno jasné. UH přitvrdili a jejich zvuk a aranže se již ustálily. Dávám 4 body (jinak to nejde), kdybych mohl, tak ovšem přidám navíc 1/2 bodu, když za nic jiného, tak za July Morning.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Look At Yourself
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Salisbury
2004-09-06

Uriah Heep / Salisbury

4 stars

Po své prvotině UH začátkem roku 1971 vydávají v původní sestavě (Box, Byron, Hensley, Newton) doplněné novým bubeníkem Keith Bakerem svou druhou desku Salisbury. A nutno říci, že se skutečně povedla. Jde o první z pětice klasických LP skupiny.

Už úvodní skladba Bird of Prey na nás nemilosrdně zaútočí kytarovým rifem následovaným vícehlasem (jedním z pozdějších poznávacích znaků skupiny) a ječák Davida Byrona nás nenechá na pochybách, že jeden z nejlepších rockových zpěváků je tady. Tady se začíná formovat to, čemu říkám(e) ?uriášovský? zvuk. Vícehlasy, hammondky, kytarové rify a nezaměnitelný zpěv. - A deska pokračuje přenádhernou baladou The Park - opravdový skvost, dle mého jedna z nejkrásnějších pomalých věcí UH. I po letech, kdy ji poslouchám, mne znovu a znovu přepadne nostalgie (a že už je to skoro 25 let, kdy jsem ji slyšel poprvé). Další skladba je hutná Time To Live o muži, který se po 20. letech vrací z vězení - další klasická vypalovačka. A již je tady nesmrtelná Lady In Black (zvláště v Čechách své doby to byla téměř hardrocková hymna se spoustou více či méně povedených českých textů - jestlipak je někdo, kdo neslyšel třeba ?My jsme chlapci z Moravy a vzali jsme si do hlavy ...?). Nu, věc je to pěkná, ale pro mne právě tím, co jsem výše uvedl, trošku propálená. Řekl bych, že nejzajímavější je na ní, že ji celou zpívá Ken Hensley.

--Druhá strana začíná rychlým 3 1/2 minutovým otvírákem High Priestess a pak přichází 16 minutová skladba Salisbury, podle které je deska nazvaná. To je skutečná perla, ve které se rychlé pasáže střídají s pomalými, krásná, propracovaná věc. Mick Box v druhé polovině v kaskádě svých kytarových sól ukazuje poprvé v celé kráse své kytarové mistrovství. A abych nezapomněl - skupině při nahrávání této skladby pomohl celý symfonický orchestr. Na svou dobu docela odvaha - pro hardrockovou skupinu (ne, že by se to již nestalo - viz např. Deep Purple a jejich Concerto For Group And Orchestra o pár let dříve), ale přece jenom, tady je to něco jiného. Poslechněte si ji a dáte mi za pravdu. Já sám za sebe si vzpomínám, že když jsem ji poprvé slyšel (a v té době jsem byl zapřisáhlý rocker), hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě, cože je to za hrůzu. Jak jen si hardrocková skupina může dovolit použít ve své skladbě žesťovou sekci atd. atd. Trvalo mi dlouho, než jsem to skousnul, ale možná tam leží počátek mého pozdějšího nadšení skupinami Genesis a Yes. Dnes už se tomu jenom usmívám a pokaždé, když Salisbury poslouchám, tak si ji náramně vychutnávám. Doporučuji i vám.

Na závěr hodnocení. Jde skutečně o jednu z klasických desek UH a je třeba ji podle toho bodovat. Nicméně, přece jenom tady ještě UH trochu experimentovali se svým zvukem a teprve na následujících deskách vše dotáhli k dokonalosti. Takže dávám 4 body, abych Salisbury odlišil od vrcholu (dle mého, samozřejmě), který teprve měl přijít. To by nikoho z vás ale nemělo odradit od poslechu této klasiky.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Sweet Freedom
2004-09-05

Uriah Heep / Sweet Freedom

4 stars

V září 1973 vychází šesté studiové album UH. Nazvané Sweet Freedom (Sladká svoboda), po dvou předcházejících obalech, na kterých pracoval známý výtvarník Roger Dean je tentokrát na (pro mě trochu kýčovitém) obalu použita fotka skupiny od dvorního fotografa Fina Costella, kde se muzikanti nacházejí v červeném oparu (asi zapadajícího nebo vycházejícího) slunce. No, jak říkám, obal mě nenadchnul.

Jinak je to ale s hudbou samotnou. UH jsou na vysoké vlně popularity a touto výbornou deskou završují pětici svých nejklasičtějších desek. SF se poprvé v historii skupiny natáčela v zahraničí (Francie), nejspíše z důvodů daňových. Samotné natáčení provázely, podle vzpomínek muzikantů, samé technické problémy, ale hudební kvalitu LP to, nakonec, neovlivnilo. Co se týká zvuku samotného, myslím, že není optimální (poslouchána remasterovaná verze z roku 1995), ale tyhle věci jsou občas dost individuální, takže si každý udělejte názor svůj.

Samotní UH jsou ve stejné sestavě jako na dvou předchozích studiovkách a to se v sehranosti jistě projevuje. Deska přináší vynikající díl hudby. Nesmrtelný hit skupiny Stealin? (krásná vokální pasáž na úvodu přechází do klasického, mohutně se valícího zvuku, tak charakteristického pro UH), nebo krásná Sweet Freedom. Docela netypická a přesto pěkná je skladba Circus, téměř akusticky pojatá věc s mírně jazzovým feelingem. Ale i další věci jsou klasikou a nemá proto cenu zde vypisovat celý obsah desky.

Závěr: vynikající deska, nutnost pro každého kdo chce znát UH. Pro některé z fanoušků skupiny vrchol její tvorby, já mám přece jenom radši předchozí dvě LP, takže budu SF dávat čtyři body. V tomto případě mi ovšem chybí možnost hodnotit s polovinou bodu, protože bych zcela jistě dal 4 1/2.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Head First
2004-09-05

Uriah Heep / Head First

2 stars

Po předchozí desce Abominog, která znamenala zrození již všemi pohřbených UH natáčí v roce 1983 skupina další desku nazvanou Head First. Obsazení ve skupině zůstalo stejné jako u předešlého počinu - základ kapely tvoří pevné jádro skupiny Mick Box (g) a Lee Kerslake (ds) - jediní to pamětníci UH ze 70. let (Box je vlastně již jediným členem, který ve skupině byl od prvopočátku). Doplňují je zkušený basový kytarista Bob Daisley (ex Rainbow, Moore, Osbourne), na klávesy hraje John Sinclair a zpěvácký post obsazuje Peter Goalby.

Inu, co říci k této desce. Z ?uriášovského? zvuku, bohužel, nezbylo téměř nic. Sem tam na člověka, pravda, duch UH vykoukne, ale velmi nesměle a je třeba dávat velký pozor. Dle mého se do starých časů můžete vrátit pouze, když slyšíte kytaru zkušeného Micka Boxe (a to ještě jen občas) - jeho styl hry je přece jen nepřehlédnutelný. A dál - dál už nic. Pár vteřin vokálů na začátku skladby Rollin? The Rock nebo mírně známý melodický postup v Love is Blind připomenou, že se jedná o jednu z nejslavnějších skupin minulého desetiletí.

Za zmínku stojí skladby The Other Side of Midnight, špatné není snad ani Weekend Warriors nebo cajdák Lonely Nights. A ani ty ne bez výhrad. Samotná deska vlastně je průměrný hrad rock z osmdesátých let. Přiznám se, že mne nejvíc irituje zvuk kláves, který snad měly všechny hard rockové skupiny v těch letech stejný. Ve skladbách je daleko víc slyšet snahu o využití syntetických efektů (právě klávesových), včetně např. syntetické basové linky na některých místech. Nemohu si prostě pomoci - nevědět, že jsou to UH, snadno se spletu, na některých místech i zpěv a postupy ve studiu silně připomínají v té době známé Foreigner (nic proti nim) a jiné, více či méně známé, skupiny melodického hard rocku. Poslouchat se to dá, ale na skupinu takového jména je to proklatě málo.

Mám jediné dilema. Co s hodnocením. Doporučit se tato deska nedá. Nikdy si ji nekupujte, pokud chcete vědět něco o Uriah Heep. Tady se to nedozvíte a zbytečně byste na vynikající skupinu zanevřeli. Jedině skalní fandové UH, kteří mají většinu repertoáru skupiny již doma na CD a tato deska jim ještě chybí, by si ji asi měli koupit. Já dávám dvě hvězdičky a to jen proto, že to bylo po Salisbury druhé LP, které jsem měl skutečně ve svém vlastnictví (i když vlastně náhodou). Řekl bych - body z nostalgie.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Head First
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Demons And Wizards
2004-08-25

Uriah Heep / Demons And Wizards

5 stars

Klasika. Klasika a nezbytnost pro každého, kdo chce skutečně znát UH. Možná i tady by mohlo moje hodnocení končit, ale přesto se ještě pokusím.

Demons and Wizards (dále DaW) vycházejí v březnu 1972. Jak píše Ken Hensley, album vzniklo v přestávce mezi americkým a evropským turné skupiny. Poprvé se zde na bubenickém postu objevuje Lee Kerslake, který zůstává ve skupině dodnes (krom své, necelý rok trvající, absence při natáčení desky Conquest, kde byl nahrazen Chrisem Sladem). Ten se krom precizní hry na bicí ve skupině okamžitě zapojuje i do skládání a na DaW je jako spoluautor připsán u tří skladeb. Zároveň odchází zakládající člen UH, basový kytarista Paul Newton, který je na krátkou dobu pouhých tří měsíců nahrazen Markem Clarkem (ten se skupinou nenatočil žádnou desku, pouze je jako spoluautor s Kenem Hensleyem připsán u skladby The Wizard z této desky) a po něm je přijat Gary Thain, kterého můžete slyšet právě na DaW.

Zbytek sestavy UH je klasický (Box, Byron, Hensley) a deska je první skutečně obrovský úspěch skupiny i co se týká prodeje. Po jejím vydání se během krátké doby z UH stávají skutečné superhvězdy. A není se čemu divit - věci jako The Wizard, Circle of Hands, Rainbow Demon nebo The Spell jsou skutečně prvotřídní a zvuk a styl UH se teprve tady v plné síle rozvíjí do toho, čemu se dnes říká klasický zvuk Uriah Heep. A to jsem ještě nezmínil velký hit Easy Livin? dodnes hraný na živých vystoupeních.

Mimo samotné kvality desky je vše umocněno ?snovým? obalem známého výtvarníka Rogera Deana (známého více spoluprací na obalech skupiny Yes a později Asia), který pro skupinu vytvořil ještě obal na další vynikající album The Magician?s Birthday. Zajímavé je, že se skupinou poté znovu spolupracoval až v polovině 90. let na obalu desky Sea Of Light, která po chudých letech vrátila UH znovu mezi skupiny, se kterými je nutno ještě počítat. Že by to všechno bylo těmi obaly ? :-))

A je tady závěr a shrnutí toho, co jsem napsal. DaW patří do zlatého období UH, které počíná deskou Salisbury (1971) a končí deskou Sweet Freedom (1973). Období charakteristického obrovským množstvím kvalitních věcí vyprodukovaných během pouhých tří let. A jejich vrcholem je pro mne (a to zdůrazňuji, vkus každého z nás se přece jen může lišit) právě tato a následující deska (The Magician?s Birthday).

Váhal jsem, zda dát plný počet bodů, ale nemohu jinak. Končím tak, jak jsem začal. Demons and Wizards je zásadní album v tvorbě UH. Pro každého nezbytná klasika !!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Uriah Heep - Conquest
2004-08-25

Uriah Heep / Conquest

3 stars

13. studiovou desku Conquest vydává skupina začátkem roku 1980. Jde o počin, který spousta fanoušků skupiny dodnes pokládá za jeden z nejhorších v historii Uriah Heep. Dle mého názoru k tomu ale není důvod.

Před vydáním desky proběhlo ve skupině malé personální zemětřesení, kdy odešel zpěvák John Lawton a s ním i dlouholetý bubeník Lee Kerslake (který se ovšem hned po Conquestu vrátil zpět). Jako bubeník přišel Chris Slade (ex Manfred Mann?s Earthband) a na zpěvácký post John Sloman (ex Lone Star). Zvláště druhá výměna se stala zdrojem problémů. John Sloman byl (a je dodnes) dobrý zpěvák, ale přece jen se značně jiným výrazem, než na který byli fanoušci skupiny zvyklí. Kromě toho přišel do něšťastného období skupiny, která koncem 80. let přešlapovala na místě a k dovršení všeho zlého si velmi nepadl do noty s hlavní skladatelskou osobností, jíž byl klávesák Ken Hensley. Ten byl velmi nespokojen jak s interpretací starých věcí UH na koncertech, tak s tím samým na desce Conquest. Atmosféra ve skupině tedy byla při natáčení této desky slušně řečeno na bodu mrazu.
A přes to všechno na mě Conquest nepůsobí vůbec zle, dokonce ani po letech (spíš naopak). Nemohu si pomoct, ale duch Uriah Heep cítím i při poslechu této desky (což se rozhodně nedá říci o jejich následujících deskách). Pod většinou věcí je opět podepsán Hensley, dvě jsou z pera basového kytaristy Boldera a na dalších dvou se podíleli jak oba výše zmínění, tak i Mick Box. Pravda, Conquest neobsahuje žádný výrazný hit, ale Hensleyho Feelings a Bolderovo Fools jsou vynikající skladby, za zmínku jistě stojí i No Return, Carry On a já osobně mám rád i Bolderovo ?doják? It Ain?t Easy s malinko pompézním závěrem, kterým deska končí.

Co z toho všeho plyne. Nelze mi, než desku Conquest doporučit. Jistě nejde o zásadní dílo UH (pro takové musíte jít do první poloviny 70. let), ale rozhodně nezklame. Jen snad nedoporučuji sehnat si desku jako první od UH. Člověk, který skupinu nezná, by o klasickém soundu UH přece jen mohl získat nepřesnou představu.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Conquest
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000