Profil uživatele EasyRocker


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Nine Inch Nails - The Downward Spiral
2018-11-24

Nine Inch Nails / The Downward Spiral

5 stars

Moje záliba v hudbě 90. let je všeobecně známa - byla to doba mého dospívání ve znamení metalu a tehdy všedrtícího alternativního rocku s grungeovou armádou v čele. Kdesi v zadním voji doputovalo nejprve pro mě nesrozumitelné zaoceánské jméno, za kterým stál jakýsi Trent Reznor.

A taky jako by tu válčily dva světy. O tom, že temný Trent nezná žádných kompromisů, už svědčí brutálně chladný úvod, kde se kloubí drtící chlad industriálních kořenů s mnoha druhy zpěvu. To, jak je rytmicky rozčleněna pekelná Heresy, nelze popsat. V The Becoming se mistr nonšalantně za továrního dusotu otočí na našich lebkách na podpatku. I Do Not Want This - beznaděj, děs, prokletí. Kontaktně k brachiální černotě cureovské "pornografie" jest Eraser.

Druhou světlou stránkou hlavního principála je jeho citlivost, ústící tu v úzkostný minimalismus. Z té škatulky můžeme vyjmout zplozence Piggy či ambientní Warm Place. Reptile je cosi, co by se dalo zvát trentovskou baladou. Nenávidíte tanec, techno? I já asi: ale hoďte tam Closer nebo facku Ruiner a budete s kebulí až u stropu za sekundu. A March of the Pigs? Oba póly spojila do jakéhosi předobrazu celého nu-metalu. Netřeba popisovat široce známý závěr v podobě kosmického hitu Hurt s náladovou titulní předehrou. Právě v závěru mr. Reznor ukázal světlou stranu Síly v pozlaceném hávu.

Říká se, že třetí nahrávky jsou TOP. Trent udělal to nejlogičtější. Obklopen skupinou výrazných muzikantů, výtvarníků (parádní Russell Mills!) a alternativních tvůrců v čele s Floodem a Alanem Mouldererm (hlavní mix). Spojil vše, co dosud vyzkoušel, a zasadil jen brutální K.O. všem, kteří tvrdili, že dance, industriál apod. + rock dohromady zkrátka ne-e. No, posuďte sami. Démant jedné éry.

» ostatní recenze alba Nine Inch Nails - The Downward Spiral
» popis a diskografie skupiny Nine Inch Nails


Kaipa - Notes from the past
2018-11-13

Kaipa / Notes from the past

5 stars

Další recenzi jsem se rozhodl napsat "postaru", tedy formou spíše meditace a lehkého vstupu do bohatého světa hudebních emocí. Skvěle už tak učinil mr. Brano.

Už fantastický obal tohoto díla je vedlejším chodem k hlavní hudební hostině - dominují po květinovém vzoru motivy bujné zeleně, kontemplace a vnitřního klidu. Nádherné barvy pastel hrají do duhova. A tak prozařuje i hudba - podstatou křehká, bujná a výživná jako jarní mlází. Klaní se s největší důstojností ikonám žánru už zpěvným úvodem, a ovšem závěrem; na osmdesátiminutové pouti samozřejmě putujeme vývraty, staletými hudebními kmety i rychle zurčícími vodopády.

Obě hlavní postavy se vydaly z nejlepších sil - album je tak působivým duetem mezi Stoltovou silnou kytarou a bujnými klávesovými duchnami páně Lundina. Zcela do jiných sfér odnese Mirrors of Yesterday, vrcholově se vytesal do análů květinový veterán Jonas Reingold v multi-našlehané Leaving the Horizon. Ostřejší kontury má Folke´s Final Decision a neprostupná Morganism, obě protipóly košaté a vážné The Name Belongs to You. Spojuje se láska, duševní propojení a léčivá moc hudby. Vynikajícím způsobem podaly A Road in My Mind dámy Lundinovy - cesta s potoky slz. Mimořádnou, až filmově ubíhající zvukovou masu ukuchtili čarodějové z procesí kolem letitého dua Stolt/Lundin, zdobícího svými zástavami formaci už od počátků v 70. letech. Ostatní ale zapadli do skládanky bez jakékoli chyby - Lundström vyšlehuje do nebes vpravdě po fröbergovsku.

Přijměte i vy pozvání do téhle královské obrazárny - ne, není to pro každého. Jako Louvre nebo Ermitáž.

» ostatní recenze alba Kaipa - Notes from the past
» popis a diskografie skupiny Kaipa


Who, The - Tommy
2018-10-17

Who, The / Tommy

5 stars

Bouřlivě kulturně se valící šedesátky, jejichž druhá polovina vyplavila již některé zcela zásadní hudební drahokamy mezi černé drážky. Do světa ovládaného strohou vědou se vluzují mystéria, metafyzika a východní filozofie, vše staré je najednou zpochybněno. Zkoumá se, proč jednáme tak, jak jednáme, podvědomí, regrese, sny, vina a trest. Také magický vedoucí mr. Pete Townshend se ujal po svém těchto témat.

Čiré klávesy, skvostně lámané akustické kytary a už proslavené Entwistleovy rohy přinášejí jedinečnou Overture. Kam že se to ten zpropadenej Sampson ztratil? Akustická krása míří snad až k mr. Pageovi. It´s a Boy - magické rohy, plačtivý hlas oznamuje Tommyho zrození. Paní Sampsonová, to je přece slávy! Čistá melodická krása kytar přináší 1921. Přichází už ale v plné polní čarostřelec Daltrey - jen si vezměte, koho všeho na desce musel zastat. Úctyhodné. A co teprve naživo. Milenecký páreček si to maluje - voják je ale voják a volí pomstu, Tommy nesmí vidět, slyšet, ni cítit.

Amazing Journey je tak patentně krásná whoovská skladba s posmutnělou, ale tady i extatickou náladou. Jedná instinktivně, mimořádně prociťuje v mysli hudební symfonie, je silný, vnímavý. Psychedelické sny ale pokračují ve Sparks, dokonalé dokumentaci ospalé, otupělé nálady konce šesté dekády. Bohatost v mozku, ale i v rytmicky skvěle podané hudbě. Eyesight to the Blind (The Hawker), znovu Townshendovy filigránské akustiky, zaprodal se tu snad ďáblu. Přichází ale jasně odsekávané rytmy - nějaký pasák slibuje pomoc.

Nebývalé ostré hardrockové inferno rozpoutá zlobný postulát Christmas, Daltrey tlačí na hrdlo od prvních taktů a celý tlak čtyři minuty nepovolí. Ta nebohá existence nezná Ježíše, Vánoce, může nás vůbec slyšet?! Aby toho nebylo málo, svěří rodiče bezmocný objekt panu Kevinovi. Odporná hra na schovávanou, vyhánění do deště, hřebíky do prstů, opalování cigaretami - to je část pekla. Tahle skladba je hudebně čiročirým smutkem a zoufalstvím a opět vládnou Daltrey s Townshendem.

Doslova geniální riff, kde od počátku neskutečně řádí ďábelský Keith Moon. Naléhavá, tíživá nálada, Daltreymu je zase rozumět každá hrdelní vibrace. Ten pasák je tu zas - a nabízí cikánku s acidem. Dobové, není-liž pravda? Báječně rozložené akustiky následuje výrazná Entwistlovo basové dunění a Moonova dělostřelba, rezonující až v kotli pekelném. Tahle desetiminutovka, Underture, fantaskně zhmotňuje chlapcovy živé, fantaskní, pokroucené drogové sny. Do You Think It´s Alright? - pitoreskní úvaha - co dát toho ubožáka k dalšímu dobrákovi Erniemu? Fiddle About - unikátní, šokující útok Moonovy artilerie s temnými střepy kláves, studenými tóny basy. Daltrey v temné kakofonii líčí další ohyzdnosti na bezmocném cíli.

Vířivé, nekompromisní akustiky přinášejí jeden z největších hitů - samotného pinballového čaroděje. Townshendovy sekající a meloucí riffy a vokální harmonie už sepsaly hudební anály. Jak to ten bezmocný kluk dělá, že hraje tak, že jsem mu musel přenechat korunu?! Rázný There´s a Doctor konečně snad ukáže pravou spásu! Rozjíždí se rázná rocková hitovka Go to the Mirror, vedle oceánu Townshendových těžkých kil tu opět řádí stoprocentní rytmika a v neskutečném historickém refrénu i Daltrey. Kluk funguje, jen v sobě musí něco zlomit. Sám už žádá o propuštění z těch pout. Tommy, Can You Hear Me? se existenciálně ptá. Znovu fantastické akustiky, malující barvami a náladami.

Smash the Mirror není tempově nijak rozpálená, využívá ale proslavený zrcadlový efekt - konečně matka vzteky praštila do té zbytečné věci - a co se nestalo? Sensation, senzace, oznamující, že destrukce zrcadla konečně prolomila pravou příčinu - Tommyho psychický, nikoli fyzický blok. Šedesátkově oslavná tiráda - vždyť je důvod. I poslat ty zatracené trable tancovat! Obskurní rádiový vstup, evokující albového předchůdce - zázračná léčba dosáhla novinových výšin.

Rozverný klavír a opět božský příval čistých akustik. Hlavním čarodějem za mikrofonem je tu ale mr. Daltrey. Sally se do už slavného chlapce zamiluje, jejich kontaktu nepřeje ani její rodina, ale realita, kde je oddělí policie na pódiu. I když si pak vezme jiného, vzpomínka zůstane. Razantní hardrockový riff zahajuje jízdu I´m Free, ta později báječně změkne, tvarována štětci klavíru a všudypřítomných akustik. Objevuje se tu poprvé motiv Mesiáše - budete mě následovat? Vlažné tempo, které Moon rozrývá jen občas, přináší až pastorálně vážnou Welcome. Hlavní hrdina nás vtahuje do hájemství svého domu jako novodobý Spasitel. Zájemců by bylo dosti, vznikne i palác, hlavní principál ale vede asketický život a mnoho lidských radostí si neužijeme. Tommy´s Holiday Camp přivane opět ohavnou postavu Ernieho - trhlá až zappovská hra kláves, perkusí. Ten člověk se neštítí na čerstvě slavném vydělat nepodařeným kempem.

Nad závěrečným skvostem, vpravdě hudebním eposem a postulátem We´re Not Gonna Take It, nemá smysl spekulovat. Nádherně rozběhnutý výkon celé jednotky doslova explozívně korunuje refrén. To, co chlapec prožil, nyní obrací proti okolí, ucpávají se oči i uši, tenhle diktát odmítají. Odcházejí. Závěrečná sekce uzamyká chlapce opět do jeho představ a pocitů.

Jak je opakovaně zdůrazňováno, ohromující síla tohoto díla nebyla způsobena jen inovativním, až šokově působivým popkulturním námětem, ale v nemenší míře ohromnou silou písní, které tu magická čtveřice zaznamenala. Proto je Tommy v mém pohledu tak mimořádný; jde o nevídaný průnik ohromujícího konceptu s fantaskní hudbou, oscilující od syrového rocku až po postmoderní symfonie.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The


Hancock, Herbie - Crossings
2018-10-10

Hancock, Herbie / Crossings

4 stars

Další výrazná postava z jazzového a později striktně jazzrockového teritoria, která prošla proslavenou "přípravkou" Milese Davise jako člen jeho těles a jeden z inovátorů jazzu - zde Patrick Gleason ústrojně zapojil své moogy. Kytara naopak znovu absentuje zcela.

Více než dvacetiminutové orgie Sleeping Giant (v délce takové Atom Heart Mother) začínají vpravdě zostra - Hartovo nebeské představení vyvolá menší zemětřesení, je provázeno hypnotikou perkusí a cong. Zlom - je tu mistrovo perlivé piano a zjevují se slapy - vítejte v čistokrevné fusion observatoři, kde všechny částice jedou na plný výkon. Ve třetině uvítáme také dechaře Bernieho Maupina, který najde s piany záhy dokonalou souhru v hypnoticky se opakujícím motivu. Po temné moogové mezihře se opět rozparádí čilý jazzrock, kde Hancock svádí neskutečné souboje s vířící rytmikou. Tlumení a rozjezdy nástrojů vytváří kontrasty nálad a atmosfér známých z artrocku, dechy jsou vandergraafovsky či crimsonovsky chladné jako monstra. Pak se ale nadechnou k finiši se stylovou esencí, kde každý dostal svůj prostor.

Quasar patří k přívětivé tváři fusion, čemuž odpovídá rozsah i provedení. Začíná ledovými, křišťálovými mistrovými tóny, do kterých zlehka zapadají zpočátku bicí, až moogy sem vnesou výraznou melodii. Po střetu dechů s rytmikou nám Mistrův sextet otevře srdce na dlani a exploduje oceán medových dechů, husté rytmiky a nebeského velebna.

Tlumené bicí údery a zvuky znásilňovaných moogů z rukou Gleasona, který poslední skladbu hodně ovládl. Atmosféra neurčitého napětí opět lehce zavane druhou inkarnací karmínového krále. Mučení vodou - zde spíše tóny - zde dostává až přespříliš konkrétní podobu. Volně postavená kompozice, opět spíše náladová než melodická. Právě s touhle částí desky mám největší potíže - průchod tímhle neprůstřelným pralesem vyžaduje železnou vůli a někdy musím kapitulovat, i když se tu dějí věci. Z podobného soudku jsou některé kusy od VDGG, Gentle Giant nebo třeba Eufónia od Collegia.

Ačkoli se pak Hancock často vydal na jiná teritoria, za což byl zhusta kritizován ortodoxními fandy jazzu, mám k několika jeho albům z této éry velký respekt. Je to ale výkon proposlouchat, probojovat se tou hustou a dusnou buší. Čtyři hvězdy, hodně tu záleží na rozpoložení a náladě.

» ostatní recenze alba Hancock, Herbie - Crossings
» popis a diskografie skupiny Hancock, Herbie


Prokop, Michal - Město ER
2018-09-01

Prokop, Michal / Město ER

4 stars

O tuhle legendární rockovou tuzemskou desku jsem svou sbírku rozšířil až relativně nedávno. Jde nepochybně o jedno z předních hudebních děl 70. let z našich luhů a hájů, v titulní kompozici s odvážným pokusem vyrovnat se s tvorbou například takového Colossea.

Skoro dvacetiminutový titulní opus byl na svou dobu ambiciózním počinem. Osudový chrámový nástup varhan a orchestrace, které skvostně vtělil Petr Hannig, vyvolávají náladu dávných trabudúrů. Pak ale parádně nastoupí plnokrevná rocková jednotka, korunovaná vévodským Prokopovým hlasem. Parádní výkon "Káši" Jahna. Andršt už tu vypiloval své umění a dává k dobru ječící sóla. Skvostný opus, jistě ovlivněný třeba takovou Bare Wires nebo soudobou tvorbou Colossea nebo Chicaga.

Mimořádně jsem si oblíbil Tys kámen. Krásně rozjetý houpavý bluesrockový motiv se špetkou jazzu, Prokopova skvostná práce s dechem, Andrštovy ornamenty a ten text! Není co dodat. Trnkův klavír, působivě smutný Prokop a máme tu baladickou krásu s názvem Pláču. To hovoří samo za sebe. Tady se orchestrace i hostující ženské hlasy povedly. A je tu tolik diskutovaná Kapela z Hannigovy a Krečmarovy dílny, zřetelně ovlivněná funkem i popem. Nemůžu říct, že by mi vysloveně vadila, na album ale stylově nezapadá, lépe bych si ji představil jako bonus.

Přichází ovšem skvostný r´n´b odzemek Noc je můj den s nostalgickou a ospalou náladou bezčasí. Prokop tu ovládá pole naprosto suverénně - jako by to v plné polní rozjeli Mayallovi hoši. Palec nahoru. Závěr klasické albové verze patří Andrštově skladbě Perceptua. Tady konečně dostal prostor se vyřádit podle svého gusta kytarového matadora. Bluesový riff, jemné tónomalby, vznášející se krystalicky prostorem. Potlačená rytmika, jemný jazzový přídech a až ambietní nálada. Silná tečka.

Velmi silné album, podpořené sehranou sestavou ostřílených rockových matadorů a básnivými Kainarovými texty. Nepřirostla mi k srdci třeba jako Kuře v hodinkách, Zrnko písku nebo Stromboli - souhlasím s Akanou, že v titulce cítím tu a tam hluchá místa. Ale velmi silné čtyři sázím s jasnou hlavou.

» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Město ER
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal


Alice in Chains - Dirt
2018-08-18

Alice in Chains / Dirt

5 stars

Pokud jsem svou někdejší recenzi "Down on the Upside" od Soundgarden obohatil naposledy recenzí skvostu "Yield" od Pearl Jam, nemohu se vyhnout ani vlastnímu pohledu na další z perel grungeové éry první poloviny 90. let.

Dá se říci, že jak zrod, tak následné hudební působení Alice in Chains je nejvíce spojeno s metale. Lapela v počátcích své existence v 80. letech (vznikla jako glam-metalová kapela Alice´n´Chainz) koncertovala s kdekým - od Van Halen po Megadeth. AIC tedy hudebně i zvukově představují nejtvrdší odnož seattleského zvuku a jistě není od věci zmínit inspiraci například slovutnou Metallicou.

Album Dirt, které je považováno za vrchol kapely, je jejich druhým albem a hned první dvě skladby Them Bones a Dam That River vás v mnohém přesvědčí o shora zmíněném metalovém ovlivnění. Obdobného ražení jsou na desce třeba skladby Sickman, Dirt či Godsmack. Nesmlouvavý, težce přístupný kovový krunýř, ze kterého jen poskrovnu vystupuje klasická emocionální tvář kapely. Někde na předělu je třetí Rain When I Die - skladba zahájená mocnými údery basy a bicích se postupně vyvine v ukázkový epos kapely, z metalových meziher gradující k emocionálně vypjatému refrénu. Koneckonců střídání drsných a lehčích pasáží bylo pro tuto scénu typické a všechny zásadní skladby těchto kapel jsou na tomto modelu vystavěny. Podobný model AIC praktikují v Junkhead, proslulé temné Angry Chair, Hate to Feel a závěrečné Would?, byť ta představuje přece jen oproti zbytku desky jisté odlehčení.

Všechny uvedené skladby patří ke klenotům grunge a Staley se v nich představuje jako jeden z nejvýraznějších zpěváků generace vedle Kurta Cobaina, Chrise Cornella či Marka Lanegana. Pak bych si nechal s dovolením dva absolutní klenoty na závěr - skladby, v nichž je podstatná melancholická složka a maximálně pochmurná nálada, a to megahit Rooster, kde se Cantrell lyricky vyrovnal s účastí svého otce ve vietnamské válce (tomu se věnoval i drsný klip) a slavnou Down in a Hole, beznadějně gradující baladu.

Dirt dostalo ve své době po zásluze ta nejvyšší ocenění. Je pro mě dnes až nepochopitelné, že album s takto bezútěšnou, rozdrásanou náplní se prodalo v několikamilionových číslech jen v USA (u Nirvany a Soundgarden si kladu otázku podobnou, Pearl Jam na prvotině přece jen měli komerčnější vyznění). Ale doba tomu zkrátka přála, takže mohu být z dnešního pohledu za tuto hudební žeň spokojen. Bez váhání plný počet, a rozhodně nejen z nostalgie - tohle je skutečný žánrový pomník.

» ostatní recenze alba Alice in Chains - Dirt
» popis a diskografie skupiny Alice in Chains


Bohemia - Zrnko písku
2018-08-15

Bohemia / Zrnko písku

5 stars

K pozitivistickému a hudebně vytříbenému teritoriu jazzrocku jsem přičichl až před 3-4 roky. Jedním z prvních domácích vzorků je tohle excelentní album. Je určitě škoda, že zůstalo jen u něj.

Údery akustického a elektrického piana přinášejí vynikající jazzrockový riff. Celá sestava se utrhne ze řetězu do ďábelského tempa a samozřejmě je tu Efekty protřelý hlas Leška Semelky. Jan Hála s ARP synťákem vytváří působivá neklidná zákoutí. Skvost domalovává Kubíkův tenorsaxofon. Krásný úvod. Zátiší peronních lístků uvozuje lehkonohý klavírní úvod a Semelkův strhující hlas pak dotváří komornější podobu fúze. V té samozřejmě kytara ustupuje, ale tady si Pavlíček vzal první sólo.

S až crimsonovskou náladou přichází balada Sen o snu. Vedle citlivé Pavlíčkovy akustiky a Semelkova hlasu je tu přesně a dynamicky pulzující Kulhánkova basa. Do nebeských sfér ale skladbu posouvá Kubíkova flétna. To ani nelze popsat slovy. Devítiminutový výbrus Horké letní stmívání nastupuje s dokonalou rytmikou Kulhánek/Trnavský, na kterou se nabalují kytarové a basové, a pak i Kubíkovy flétnové záseky. Dokonalé prolínání sekaných meziher a melodičtějších zákoutí. Ospalá nálada, opentlená i Kocábovým clavinetem.

Milenci před Pollockovým obrazem uzavírají klasickou albovou verzi (na bonusové je ještě šestice kratších věcí semelkovského střihu, nemajícících jinak s albem spojitost). Klavírní tóny vytvářejí s rytmickou sekcí úplné tónové orgie, do kterých se zapojí i Kubík. Přichází až vandergraafovský zlom do temnoty, v obou částech ovšem kraluje Semelka. Nakonec přichází instrumentální atak, který žene skladbu do konce. Pavlíček s Kubíkem se opět dotkli hvězd.

Stačí se kouknout výše na sestavu, která se na Zrnku písku podílela, a další slova jsou asi zbytečná - naše tehdejší úplná extratřída. Výsledkem je vrcholná vize léty hudebně protřelých matadorů, podtržená ještě Vrbovými kvalitními texty. Nemohu než plný počet. Nekopíruje zahraniční vzory, spíše rozvíjí jejich odkaz.

» ostatní recenze alba Bohemia - Zrnko písku
» popis a diskografie skupiny Bohemia


Rolling Stones, The - Beggars Banquet
2018-07-26

Rolling Stones, The / Beggars Banquet

5 stars

Valící se šutry jsou pro mě (namísto pro mě přece jen příliš konformních a uhlazených Brouků) už léta symbolem toho, čemu se říká primární, syrový rock, nejlépe s pořádnou černou příměsí. Trocha folkové polevy, a žhavá jízda může začít.

Jen málo rockuchtivých hlav asi nezná úvodní magický tanec Sympathy for the Devil - za to už v tom pekle musí mít plac rezervován hned pod rohatým. Pomalý šamanský rozjezd, "houkající" vokály, načasování a vrchol. Ve volnějších akustických tvarech nastupuje svůdná No Expectations a je tu skvostná Jonesova slide kytarka a Jaggerův charismatický přednes. Folk a blues ruku v ruce. Dear Doctor začíná hutně sázeným bluesovým odzemkem, o který se tříští opět brilantně procítěné akustické kytary v pařátech Briana Jonese - pod tohle album se podepsal vskutku ďábelsky, výsledkem je řádný dusot kopyt. Přichází drobná Parachute Woman a zůstáváme na zaostřeném blues. Nedbalý, zahulený a syrový zvuk, Jaggerův chuligánský zpěv, luftem létají kulky a pěsti.

Jsou tu opět akustické kytary a důrazná basová prošlápnutí terénu z rukou Wymanových, refrén ale báječně ovládl melodický Jaggerův gejzír. Jigsaw Puzzle. Je to pekelný tanec s ďábelsky jedoucím klavírem! Pouličními demonstracemi inspirovaná Street Fighting Man je nekompromisní odpich, hned úvodní riff vás srazí na zem tak, že by záviděl i hrdinný nebožtík Bud Spencer. A pak už se to sype ze všech stran jak hromada haraburdí. Nemáte šanci! Prodigal Son nás vrací na křivolakou cestičku - je jasné, že i na pomezí country a folku jsou pánové jako doma. Protože duše Stones vždy tkvěla v blues, máme tu k duševnímu potěšení Stray Cat Blues, opentlené báječnými Richardsovými sóly. Všechno hřímá, ječí a kvílí až do konce.

K folku jako by nakukujícímu k Dylanovi nebo i Neilu Youngovi nás odveze krásné dělnické vyznání Factory Girl. Jagger vše posouvá až k nebesům. A je tu závěr. Velebné akustiky, hymnické a teatrální pojetí, zachovávající ale i bluesový smutek a nostalgii, opět tu Jagger hlasově čaruje a Watts bicí věru nešetří. Náladu skladby skvěle dotvořil hostující gospelový chór a piano. Vřelé díky i za Salt of the Earth.

Za pět, tady není o čem. Čtyřicet minut toho, co můj závislácký třas u těchto pánů vyžaduje - černavé jádro, rock, folk. Injekce do zadnice a jsem zase na nohou.

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Beggars Banquet
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The


Fish - Fellini Days
2018-06-30

Fish / Fellini Days

4 stars

Trojice Sunsets on Empire, Raingods with Zippos a právě tahle deska Fishe u mě tvoří spolu s debutem jakýsi pomyslný vrchol. Vybírat ale z jeho stylově pestrobarevné a vždy emocionálně vypjaté tvorby horší a lepší věci je zatraceně těžké. Moderně pojaté album je věnováno proslulému italskému režisérovi a jeho dílu.

Youngovy keyboardy, křehké kytarové tóny a svůdný mistrův proslov přivanou z apeninských dálav první felliniovskou zastávku 3D. Tohle je dokonalý Fish se vším všudy, v pozadí ale kypí duch moderny a refrény jsou naléhavé a temné. Rozpoutá se uragán se skvělým Wesleyho sólem. So Fellini startují urputné, tvrdé kytarové riffy, upomínající nářezové album Sunsets. Fishe tu skvěle doplňují hostující zpěvačky a pak skladba jako záplava expanduje nekontrolovaně všemi směry s duchem moderny.

Lehce hopsající Stewartovy bicí údery, skvostné akustiky a srdečný mistrův hlas přinášejí opět docela jiný, vřelejší a světlejší intimní svět Tiki 4. Harmonie ve slokách i refrénu a závěr by zasluhovaly vřelý aplaus. Our Smile začíná ´I'm so sorry...´, klavír a uměřená rytmická sekce opět ukazují přívětivější mistrovu tvář - bez váhání ji můžeme nazvat baladou. Jsme blízko skvostné Incomplete z Raingods, stačí zavřít oči a podlehnout.

Mluvené intro, moderní, rytmická hudební i zvuková apokalypsa se studeně, zlověstně odsekávanými riffy. Tady se utrhla ze řetězu mistrova Temná strana Síly. Vstup do teritoria Long Cold Day je na vlastní riziko. Dancing in Fog pokračuje v pořádně temné a nepřívětivé náladě. Chladné, odlidštěné keyboardy a samply, osekaná, drsná rytmika a mistrův hlas se nad vším vznáší jako kazatel zmaru, vložené dechy. Opět - byli jste varováni!

Průzračné čisté tóny akustik a Fish tak lidský a civilní, že by mohl sedět a zpívat jen s kytarou u táboráku. Obligatory Ballad je zkrátka moje láska, z toho dusna už nás bylo potřeba konečně osvobodit. Bravissimo, mistře! V krásném hájemství akustik, kde je mistrova kapela jako doma, ještě k mé velké radosti zůstaneme. Jste okamžitě vtaženi, že si Mistrova "Mr. President..." pomalu ani nevšimnete. The Pilgrim´s Address se pak přehoupne do pravověrné rockové šlupky. Hlasově zcela nadpozemské. A je tu Clock Moves Sideways. Chemicky zkreslené kytary v doprovodu keyboardů a krabiček napovídají, že finále bude moderní. Kousavé, ledové riffy ihned přivanou náladu páté a šesté skladby. Světlo vnáší mistrův hlas a působiví latino doprovázeči. Drsné, až osudové zakončení.

Pokud tu Kamila přirovnala jednotlivé skladby alba k barvám na malířské paletě, souhlasím. Každá skladba je jiná, pracuje s odlišnými odstíny nálad a mistr si s námi hraje, jak to umí jen on. Před rokem bych pálil pět, jen ve srovnání s předchozími dvěma alby, které mám o chloupek raději, tedy ohromně silná 4 (4,5).

» ostatní recenze alba Fish - Fellini Days
» popis a diskografie skupiny Fish


Barrett, Syd - Barrett
2018-06-13

Barrett, Syd / Barrett

3 stars

Myslím, že osoba Syda Barretta je dokonalým příkladem vyděděnce, šílenstvím zasaženého génia, ústícím v tragický životní osud. Po slávě v podobě debutu Pink Floyd a předtím, než se definitivně zatáhl do svých nočních můr, vydal se značnými obtížemi dvě studiová alba.

Baby Lemonade - kontrast zvonivých tónů kytar a drsného textu. Jsme na dně ve smutném městě, kde Syd prosí o dětskou limonádu. Čtyři očistné minuty. Love Song - trochu světlejší tříminutovka - Syd tu dokonale prezentuje šedesátky, harmoniem a klávesami sem pěkně vstoupil Rick Wright. Dominoes je už dusnou zpovědí, doteky Sydovy akustiky jsou jen lehké a spíše se prosazují Rickovy klávesy a hammondy. Na obdobnou notu hraje i šedesátkově ospalá It Is Obvious, opět s výrazným hammondovým podílem. Změť Sydových apatií, nočních můr a nevyslovených přání.

Rats je už černou můrou, tři minuty pro otrlé, Syd se tu odhaluje až do naha, a na holou přirozenost útočí i tahle facka, oholená až na dřeň. Maisie hned zaujme sborovými vokály, které se spoustou dalšího obstarali jeho někdejší kolegové. Pro všechny to byl bolestný proces - a i tyhle necelé tři minuty ukazují Sydovu mučenou duši. Proslulá Gigolo Aunt je suverénně nejdelší skladbou této kolekce. Křehké a snad optimistické ladění upomene jasně na Pištcova zákoutí. Přímá rockovka s psycho mezihrami, jejíž vliv byl asi značný. A nenabažili-li jste se šedesátek dosti, dvě minuty Waving My Arms in the Air vaší psychice neuškodí.

I Never Lied To You je další dvouminutovkou, kloubící hudební křehkost s počátky Sydových nočních můr, těkání a katatonií. Wined and Dined bychom mohli s trochou odvahy nazvat baladou. Chvílemi je Syd vřelý a otevřený, chvílemi už ale nepřítomný a za mlžnou clonou. Wolfpack je ostrým rockovým řezivem se skutečně řádícím Gilmourem v úvodu, jako by se tu Syd ještě naposledy vzchopil k pořádnému kalení železa a oceli. Trochu zezadu pokukuje i Rick Wright. Nářez! Effervescing Elephant je závěrečným úletem, dosti starou skladbou, která pak přistála na téhle desce. Akustice sekunduje tuba Vica Saywella.

Podle Davida Gilmoura album vznikalo na rozdíl od chaotického nahrávání jedničky v kratších periodách, kdy se Syd probudil k aktivitě. Jeho rozpadající se psychika je ale nasnadě. Výkřiky, emoce obalené na kost, manické úsměšky, fobie a nesplněná dětská přání. Debut mě zaujal více, cítím ale potřebu Syda připomenout, ač nejsem jeho skalním fanouškem. Pro mě dobré album za tři, někdy mi ovšem sedne o hodně více.

» ostatní recenze alba Barrett, Syd - Barrett
» popis a diskografie skupiny Barrett, Syd


Jadis - Photoplay
2018-06-08

Jadis / Photoplay

4 stars

Tvorba sdružení kolem Garyho Chandlera mi byla v podstatě neznámá - zaslechl jsem proslulé More Than Meets the Eye, ale ve sbírce jsem neměl nic. Až pozitivní recenze na tvorbu Jadis zde mě donutily zapátrat na amazonu, a tak jednoho dne přistála ve schránce dlouho očekávaná zásilka s touto deskou.

Hitovou peckou There´s a Light. Jemná spodní melodická genesisovsko-camelovská síť, z nichž prýští síla jako ze studánky, zesílené skvělým Chandlerovým hrdlem. Úvod za 1+. What Goes Around je neuvěřitelně vířící taneční moderní peckou, která se hodí do progové čítanky, ale i do klubu - tohle střídání jemna a naléhavosti dovede jen Gary. Asleep in My Hands je další ohromnou hitovkou s vynikajícím hrdlem Gary Chandlera. Nechápu, jak to, že tohle nelomcuje arénami. Do sluchátek nevkládejte - v zápalu boje někoho zbušíte!

Co pak napsat k Standing Still? Plasticky vedený rytmus s báječnými slapy Johna Jowitta (IQ, Arena aj.), stop time je zde zapovězen. Skvěle dynamicky vedená skladba s rytmickými hody nejvyšší třídy. Mňam! I Hear Your Voice startují nadýchané Orfordovy klávesy. I sem ale nádherně vystoupí Jowitt - tomu se říká práce ve prospěch celku. Celá skladba hodně dýchá stařičkou patinou Genesis, i Chandler dýchá po collinsovsku. Make Me Move se po odpíchnutém začátku přelije do skvělých, hackettovsky křehkých nálad dávno zapomenutých pohádkových krajin. Akustiky jsou pohádkové, stejně jako přechody do rockových poloh.

Křehké klávesové a kytarové koberce a Chandler v pokorné poloze přinášejí na fantaskně se vznášejících, harmonizujících kobercích Who I Am. Tahle šestiminutovka, i lehounce jazzově dochucena, je magický elixír. Need to Breathe po temně ambientní introdukci, která pak prostupuje celou skladbu, přivane prudký riffový závan - tady se Jadis nejvíce přiblížili metalu a trochu mi evokují fenomén Fates Warning v jejich pozdní éře. Jemné tóny uvozují Please Open Your Eyes, i ta se ale rozjede do pestře vystavěné pecky s klasickou jadisovskou nezastavitelností. Zlom do baladické části s nebesky srdečným Chandlerem je skoro jako z jiné planety.

Jedním z démantů je balada All You´ve Ever Known. Nebesky, ledově křehké akustiky, ledová tónová ozvěna klaviatur. Tady se Chandler emocionálně vybičoval a nechybělo mnoho, aby se ctí padl. Stačí se zaposlouchat - na vlastní nebezpečí. Instrumentální závěr patří titulní Photoplay. Chladně ambientní krása přivolává až wilsonovské fantaskní plochy, vstupuje sem ale gilmourovsky konejšivé Chandlerovo sólo. Finále ve velkém stylu.

Druhá půle alba líbí se mi o něco více. Příval energie, který by hýbal stadiony, kdyby se to Jadis poštěstilo. Možná, že o to nemají zájem, a je to tak lépe. Nesmírně citlivá, našlehaná, křehká, ladná kolekce, ale i rozepjatá křídla nebes. Už dávno jsem nedal 4 s takovým odporem, tuším ale, že 5 na mě u nich ještě kdesi čeká.

» ostatní recenze alba Jadis - Photoplay
» popis a diskografie skupiny Jadis


Porcupine Tree - Signify
2018-05-18

Porcupine Tree / Signify

4 stars

Kouzlu magického sdružení kolem Stevena Wilsona jsem propadl už při prvním kontaktu s jejich hudbou - byly to tvrďácké In Absentia a Deadwing a dvoudiskový skvost z první éry, The Sky Moves Sideways. Už je tomu dávno, a i když Wilson nikterak neskrýval inspirační vzory, vždy opentlil hudbu PT jedinečnou aurou.

Bornlivedie je nezbytným mluveným intrem, které PT hojně užívali ve své psychedelické fázi. Pak se po dikobrazovsku náramně vyloupne titulní melodická pecka, která svou gruntovní rockovou podobou rozstřikuje adrenalin a vyvolává kovovou éru PT.

The Sleep of no Dreaming je rozkošně tvarovanou psychedelickou krasavicí - ospalá, nepřítomná nálada, drobné elektro vzruchy a éterická Wilsonova deklamace.

Po ledově ambientním zklidnění v podobě Pagan přichází jako vlna Waiting Phase one. Rozběhnutí rytmiky v tribálním duchu a fantasticky procítěný Wilsonův zpěv se nenávratně zavrtávají do mého nitra. Žádná divá agrese,je tu procítění, v závěru se přece jen přitopí.

Waiting Phase two pokračuje v duchu zadumaných elektronických mlhavých maleb, známých i z předchozí desky, s podporou živoucí umělé rytmiky a studených úderů klavíru. Po všech stránkách skvost...

Sever je těžkou, nervní deklamací, kde ostré nástrojové výpady zmírňuje Wilsonův odevzdaný hlas. Přichází kouzelná atmosférická zákoutí a opět nájezdy v dikobrazí top formě.

Idiot Prayer je elektronicky, ambietně dokreslenou a líně se sunoucí zvukovou masou, nataženou na plochu přes sedm minut. Typické psychotické a manické sny, známé z první éry PT. Kazatel Wilson a rytmické hody dokonají zkázu.

Pravým opakem je nejlepší wilsonovskou melodikou obdařená Every Home is Wired, jasně jeden z vrcholů desky. Podobné nádhery uměl Steven vždy - The Moon Touches Your Shoulder či The Rest Will Flow. Pětiminutovka rozkoše.

Intermediate Jesus je sedm minut čisté psychedelické improvizace. Elektronický podklad, futuristické ladění, basové a bicí zlomy činí z toho vskutku nevšední zážitek.

Light Mass Prayers jsou čtyři minuty vesmírného, průzračného chladu, bodajícího do duše jako jehly.

Závěr Dark Matter je vpravdě ve velkém stylu, osm a půl minuty uběhne jako vodní příval. Umělý začátek s mrazivými doteky prázdnoty postupně přechází v temnou, dokonale rytmicky vytesanou mantru. Ano, tohle je dokonale známý a zažitý dikobrazí strom, neporazitelný a chladně věčný. Elitní, náladové představení.

Jen velmi těžko tu hledám negativa. Protože za plný počet jsou moje osobní démanty, uvedené v úvodu, a ještě Up the Downstair a Lightbulb Sun, dávám s nejtěžším srdcem čtyřku. Pro skalní Stevenovy fandy ale jasná volba.




» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Signify
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Kamelot - The Black Halo
2018-05-09

Kamelot / The Black Halo

4 stars

Tohle americké sdružení, opatřené skutečně charismatickou osobností se zlatavým sametovým hrdlem Roye Khana si libuje ve velkolepých tématech, rozložených na velkých plochách. Tohle album, zpracovávající legendární téma Mefistovo, mám od Kamelot asi nejraději.

Úvod nemůže být jiný než kamelotovsky orchestrální s ohromnou dávkou monumentality a dějovosti. Pochod Mefistův je pak skutečným metalovým maršem. Užijeme si klidu i výbuchů a hlavně mr. Khana.

Klasicistní nástup When The Lights are Down je opět mistrovskou prací Mira, který na albu obstaral všechny klávesové a orchestrální aranže. Naprosto typická, zběsile natlakovaná palba.

The Haunting (Somewhere in Time) má atmosférický start založený na samplech. Pak se rozjede smyslné kovové předivo a Roy se báječně střídá s hostující Simone Simons coby Marguerite.

V Soul Society na nás nenechavě najíždí orchestrálními vstupy a pomalu vystupuje ekvilibristika rytmiky a neodbytný Roy Khan. Postupně ale zaplujeme do true metalové jízdy s báječným refrénem, otisknutým do nebes.

Po mluveném Interlude I: Dei Gratia přichází Mirův chladivý klavír, který doslova stvořil proslulou baladickou krásu s názvem Abandoned. I zde je vynikající zpěvačka - Mari Youngblood jako Helena. Závěr je jako čistokrevný křišťál.

This Pain zahajuje stratosférické Youngbloodovo sólo, pak ho ale zaplaví nemilosrdné metalové útoky celé skvadry. Pořádný náhul s divě skřípějící kytarou a knockoutovou prací rytmické dvojky.

Moonlight opět startuje jemné perlení klavíru, které ale bez jakéhokoli varování rozdupou pomalu thrashové riffy, za nimž jsou poschovávány samplové a rytmické útržky. Roy Khan vše korunuje.

Po Interlude II: Un Assassinio Molto Silenzioso následuje titulní skladba - apokalyptická riffová temnota, šlehaná orchestrálními biči k extázi. Energetické napětí je hmatatelné.

Nothing Ever Dies, trochu svým nadupaným orchestrálním výrazivem trochu upomíná Rhapsody, i když studený Roy Khan nás přesvědčí o omylu. Tahle věcičku mě nikdy až tolik nezaujala.

To se ale nedá říci o vrcholném dílu Kamelot, Memento Mori. Téma oběti a ztráty, těžce nabytého míru. Pozvolna rostoucí klavírní téma s Royem Khanem, symfonický orchestr je nejdříve na pozadí, aby vzápětí explodoval titánský sabatovský riff. Báječná emocionálně vybroušená devítiminutovka s bicím absolutoriem Casey Grilla.

A po Interlude III: Midnight - Twelve Tolls for a New Day je to konečně závěrečné pojednání Serenade, kovově natlakovaná jízda s tunami vypuštěného adrenalinu. Trocha nostalgie a vynikající zpěv.

musel.Tohle výborné album nabízí opravdu vše, co považujeme za nejvyšší kvalitu. Trochu to pojetím připomíná Gardnerova Leonarda. Typicky ledový zvuk, kde je v kytarách slyšet každý záchvěv, hlas jako břitva, a dokonalé soundtrackové vyznění. 4/5

» ostatní recenze alba Kamelot - The Black Halo
» popis a diskografie skupiny Kamelot


Pain of Salvation - Remedy Lane
2018-05-03

Pain of Salvation / Remedy Lane

5 stars

Budapešť, Eskilstuna, Motala. Obnažené rány, zmučená duše, trudné vzpomínky, šoková terapie, která nakonec ale vede jen k nejistotě, daleko od zářivého happyendu. Bolestné zážitky Daniela Gildenlöwa nejen tragického roku 2001 v Maďarsku, ale vlastně po celý život, jsou otisknuty do této geniální materie pekla i nebes.

Elektronické ruchy a zasmušilý, z vesmírné dálky přicházející hlas, Of Two Beginnings vzpomíná bolestně na dobu váhavého spojení desetiletého s dvanáctiletou. Brutálně chladné běsy atakují nervové vzruchy...

Vzduchem nezastavitelně plující riff je přerušen nervním brnkáním, vzedme se ale galaktický refrén Ending Theme. Závěrečné téma na počátek? Jde to? Maďarské útržky, touha po svobodě, jenže po té, co jsme se políbili, chutnalo mi to jako prázdnota. Deprese, může být polibek únikem? Kdo ví. Snad ponorem do bouřícího sóla?

Hutné brnkání Daniela a Johana Hallgrena a studené údery Fredrika Hermanssona. Je tu Fandango. Nese natlakovanou, běsnou atmosféru. Jekot. Podívejte se jak tančí, on s ostrou myslí, takový osamělý Peter Pan. Život, o kterém možná nalezete odpovědi. Nemůžete je ale znát, než se narodíte. Vidina krásného světa, Tolkien...uf.

Rozpoutané klávesy, startující hyper-spurtem ke hvězdám, zapojují se kytary s basou. A Trace of Blood je od počátku hit, na který jsem si udělal až notorický návyk. Zkroucené melodie a hutná zákoutí. Duben 1997, v Malmö a dusivý potrat Danielovy ženy. Šok, hněv, smutek, obživlá láska, ale nakonec tragická nejistota v krvavé stopě.

This Heart of Mine (I Pledge) - 1999, Eskilstuna. S každým nádechem jsme starší. Slibuju, že tě vzbudím úsměvem, slibuju náruč, když budeš plakat. Pevná láska až do smrti. Působivá, báječně vyvedená poloakustická píseň o ..... Vítaný maják světla v moři běsů s něžným hlasem.

Chcete vědět, co je Undertow? To je takový dotek nebes, že se už nestydím odpovědět, co chci hrát na pohřbu. Magicky pomalu deklamované studené tóny, které jako by signalizovaly konec všeho. Nechte mě najít cestu, nechte mě odejít, nechte mě letět. Ale i krvácet. Každá ambice něco stojí. Pomník - mr. Fredrika od klaviatur.

Začínají se zakusovat bez varování ledově sekané riffy devastační tryzny Rope Ends. Drtící nájezdy basy a bicích a refrén z jiných sfér nás zavádí kamsi do koupelny. V cárech temnoty zahlédneme mladou dívku. Sedí tam sama, těžký řetěz jí láme krk, prázdnota, temnota, šoky, to vše vyvolává sebevražda milované. Zatím se nepodařila...

Sestry Samoty. Milují se, ale také trpí, lámou srdce a i jim je srdce lámána. Nemohou se dostat s prachu. Pokusí se pozdvihnout, aby objaly svět, dobré i zlé, slabé i silné. I ony se pokusily oběsit. Skončí to někdy? Vítejte v hájemství Chain Sling. Eskilstuna 2001. A víte co je největší šok? Dokonale keltsky vytesaný hudební doprovod.

Velebné, až renesančně laděné tóny a připlouvá jemná Dryad of the Woods, postavená na čistých kytarách, subtilních klávesách i bicích úderech Johana Langella. Přichází vodní nymfa - chce-li vejít, musí mi vše odpustit. Srdce je příliš velké na to, abych zmizel. A to po 3.15, hrají to vůbec lidské bytosti?!

Černočerné, asfaltované elektronické ruchy, postupné zklidňování až do závěru. Dvouminutové hledání lásky. Koho vlastně miluju, nebo co? Láska městu, tělu, minulosti i smíchu. To vše je Remedy Lane.

To, co uvádí pánové s Waking Every God, je dokonale jazzová hudební struktura. Ale nečekejte žádnou bezhlavou onanii, každý tón, záchvěv a úder má svůj přesný význam. Atmosféru nelze popsat, nirváně ale daleko není. Budapešť opět - lítost a reflexe vztahu k té dívce, co zase posedává vedle. Volání, pády, nádechy, pokleknutí.

Dávno je tomu, Eskilstuna 1984-1990. Second Love. Jemná, uměřená píseň se skutečně vokálně kouzlícím Danielem. Zdá se vám to velký návrat zpět? Není divu - tento song Daniel sepsal, když mu bylo 12 let. Nejdříve bolest, větší než univerzum, pak jsme ale svoji. Navždy.

Ano, i tohle dílo zcela z jiných sfér a dimenzí, má desetiminutové vyvrcholení v podobě Beyond the Pale. Celé to začíná jednoduchou tónovou linií, na které se pomalu, zvolna nabalují ostatní nástroje. Mocně hryzající riffy připomenou i album předchozí. Jako červená nit opět jeden z hlavních okruhů, lítost a životní reflexe. Téma konce, strach z ublížení jinému, strach ze zranění a ztráty sebe sama. Láska jako zakázaný cit, sex jako živočišná podstata všeho, pot, kůže a tep. Vrací se téma desetiletého Daniela, ztráta kontroly. Budeme vždy o tolik moc lidští, než si přejeme být.

Temná přehlídka Danielových děsů má tři kapitoly. Hudebně album osciluje od metalové hmotnosti minulých časů až po pop, prog, jazz, industriál či elektroniku, vše je propojeno organicky. Přestože tu máme špičkové muzikanty, vše slouží celku. Útržky, básně, obrazy, balady, monumenty. Zatímco předchůdce ukazoval sebeuvědomění, tohle jsou děsivé kapitoly, z nichž je nutno najít východisko. Zhudebněné peklo i nebe. 10/5

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Remedy Lane
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation


Pendragon - Believe
2018-04-20

Pendragon / Believe

5 stars

O největší šok v mé hudbou rozjitřené mysli se postarala v poslední době tahle deska od Pendragon. Od těchto veteránů mám první tři alba, tak jsem, nabuzen horynovou vynikající recenzí, napjatě čekal. Tak jako on byl sražen do kolen výtvory Bad Company, dopadl jsem já stejně po "Believe" a nelze než mu složit poklonu největší.

Believe je jemnou, orientálně laděnou introdukcí. Právě důraz na náladu je ohromnou devizou kapely, zde zřetelně ukazuje mystickou náplň. Už další No Place for the Innocent mě ohromným způsobem nakopává, skvostná pecka, které kdysi v osmdesátkách plodili třeba i stejně božští Camel. Nick Barrett tu kraluje nejen kytarou, ale i velitelským hlasem. The Wisdom of Solomon ukazuje nejen moudrost Šalamounovu, ale přehršel hudebních hodů. Dynamické tempo, nálada komorně se přelévající z předchůdce a postupně gradující s vybroušenými akustikami a báječnými klávesovými střípky Cliva Nolana do vypjatého finále.

Pilotní jednadvacetiminutová suita The Wishing Well začíná opět malebně náladotvornou For Your Journey - temné, až floydovské odstíny, ztišené vokály prozrazují, že začíná cosi ohromného. Sou´by Sou´west je postavena na skvostně zhuštěných, až hackettovských akustikách, už to nemůžu nemilovat. Přichází Nickův procítěný, odevzdaný hlas a pestrobarevné Nolanovy omalovánky rostou zvolna do výše.

We Talked nás přenáší za polovinu suity opět čisťounkým akustickým potokem tónů, postupně se zapojuje vedle Nolana i rázný Fudge Smith, tady se mateřský vztah k Marillion projevuje plnými hrstmi. Závěr suity v podobě Two Roads startuje dramatické drnkání, Nick Barrett sem vstupuje mimořádně citlivým projevem, který si drží celou dobu. Nádherný přerod po první minutě a zlom do progového bezchybného koncertu mě naprosto zbavuje slov, tohle rozehřeje ledovce i v sedmi tisících!

Jenže jízda králů pokračuje v plné polní i v Learning Curve, Clive Nolan atmosféricky kouzlí na svých klapkách a do toho se s božskou erudicí vlamuje basa Petera Gee. Ten pak spolu s bicími popožene tento skvost kupředu a co se děje všude kolem za kouzla a čáry, na to je moje pero krátké. Zakončení v podobě The Edge of the World je klidné a přemýšlivé, odpovídající vážnému námětu. Nolan rozehrává působivou smutnohru, v níž Barrettův hlas nezůstává pozadu. Ale jako mávnutím jsou tu nebeské tóny akustik a plačtivá, do posledního tónu vypjatá sóla. Do konce v čase přes osm minut konečně decentně vplouvá rytmické duo. Dokonalé, nepopsatelné.

Po doznění konce jsem nabuzen svěžím tokem tónů a přemýšlím, jak jsem bez tohoto mohl existovat. Z jednoduchých základů dokáže Pendragon vytesat dokonale vybroušené monolity. Po téhle luxusní progové jízdě jsem schopen tak nanejvýš polknout. Uf, šestku prosím!

» ostatní recenze alba Pendragon - Believe
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Cantrell Jerry - Degradation Trip
2018-04-05

Cantrell Jerry / Degradation Trip

5 stars

Z tichomořského severozápadu vanou prudké vichry. Profukují mi sem cáry temných mraků, za kterými šedivými ulicemi bezejmenných měst procházejí jako duchem tři nepřítomné postavy. Poslední z těch odvážných, kteří přežili doby, kdy tahle hudba válcovala nejen Seattle a okolí. Ten výlet bude dlouhý a dusný, na duších i v tělech zůstalo hodně šrámů.

A že ten výlet s dávnými duchy minulosti začíná pořádně zostra, nenechá ani na sekundu pochybovat Psychotic Break. Plazivé cantrellovské strunné bahno, volající dávno zesnulou, řvoucí duši původní spoutané Alenky, když byl Layne ještě s námi tu, v pozemském pekle.

Bargain Basement Howard Hughes začínají pomalé sabatovské sekané exaltace, dusající po povrchu nelidsky zdevastované a zpustlé krajiny. Úsečný a drtící hrdelní projev jsou poslední pozvánkou za hranice řeky Styx.

Jeden ze singlových hitů Anger Rising dá také v nejlepším vzpomenout na Jerryho domovskou kapelu. Dílo bylo také věnováno paměti toho roku tragicky zesnulého Layneho. Akustický rozezpívaný úvod, ale i následující příval drtivých krátkých riffů má nelidskou dynamiku a tempo.

Lehký odpočinek na léčbu z černoty, valící se všude kolem, přinese určitě i Angel Eyes. I tady je vidět návrat Cantrella k dobře známé tvorbě AIC v riffech, akustice, pedálech nebo vokálních harmoniích, majících až chorálové vyznění.

Solitude je truchlivou baladou, jejíž textový motiv dal albu i název. Krásná ukázka, jak Jerry vyrostl a profiluje se jako dokonale komplexní skladatel. Smutek a snění s duchem šedesátek.

Ale už přicházejí spirálové, drtící riffové kakofonie, je tu obskurní Mother´s Spinning in Her Grave. Začátek v podobě mluveného slova, výrazně melodicky zesílené refrény a rozpadající se a žhnoucí sóla.

Hellbound , to je grungeová bomba od první noty, Cantrell tu jako rozzuřený divoch velí dusivému riffovému přívalu, zpod níž plive jen síra, zkáza a zmar. Taky záhrobní hlas jako by už nebyl z tohoto světa, duní hluboko pod ním...

Tolik žádaným uklidněním je zpola akustická Give it a Name, postavená na svěží rockové melodice. Ty tisíce ran a šrámů na duších a tělech ale asi vyléčit nestihne.

Jízda kolem zamlženého Pacifiku pokračuje. Skoro každá zastávka odhaluje traumata a rány ztracené generace. Ta s názvem Castaway vás věru stáhne až na nejhlubší dno. Jen soustředěný tlak Posledního soudu, Trujillo kuje věci věru nepěkné.

Další svižný rockový příval She Was My Girl je ukázkou Cantrellovy ohromné riffové potence, je to snad novodobý Iommi či Page. Tato skladba se objevila i v soundtracku ke Spidermanovi. Přece jen lehký úhyb k oblouku světla.

Další zastávka, nepřítomné postavy klopýtají z otlučené věkovité fordky. Jdou nepřítomně kolem dálničního podjezdu, kde se na kraji skládky povalují postavy v bezvědomí, krvavé skvrny a injekční jehly. Memento zničené chemické generace, ortel, rozsudek smrti.

Ve stejné době, na ploše přes šest minut, bude pokračovat zatloukání bucharem i při Spiderbite. Tady měl mistr J.C. břitký smysl pro humor, název vystihuje hudbu dokonale. Je možno se té nemilosrdně odsekávané mašinérii ubránit? Cantrell zmateně deklamuje, hučí, syčí a řve, jsou tu akustické mezihry.

Samozřejmě grunge nám plodil i hity, a takovou mistrnou adrenalinovou jízdou je i Locked On. Ano, tohle má mistr pevně v rukou, tohle je tovar, který dobře prodávala i Alenka. Čirá hardrocková míza a skvěle tvarovaný refrén.

I po takovém tanci apokalypsy a zmaru se nad námi Jerry s nepřítomným úsměvem slitoval. Gone je hladivý závěrečný příspěvek, který odhaluje i další oblíbený kořen - jižanský folk a blues. Na Boggy Depot toho bylo mnohem víc, tady jde spíš o první náznak slitování.

Jerry Cantrell je tím, který to všechno přestál, ačkoli i on měl rozhodně na mále, ale naštěstí osud zpěváka AIC mu byl dostatečným varováním. Postavil se na nohy - to je úspěch. Tohle dusné KO v dokonalém provedení AIC z chemického pekla ustojí opravdu jen silní. Světlo prosvítá jen z několika rezavých otvorů. Grunge, ztracená generace, není lepší memento než tenhle výlet. 6/5

» ostatní recenze alba Cantrell Jerry - Degradation Trip
» popis a diskografie skupiny Cantrell Jerry


Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion
2018-03-24

Black Crowes, The / The Southern Harmony And Musical Companion

5 stars

Tuhle báječnou americkou svorku kolem jádra bratrského klanu Robinsonovců jsem si oblíbil pro dokonalé ztělesnění rock´n´rollu z jeho nejslavnější éry v 60. a 70. letech. Vedle Creedence Clearwater Revival jsou pro mě nejdokonalejším ztělesněním duchu USA, jízda začíná už božským obalem.

Sting Me, to je hned na počátku nehorázná jízda ve stoneovském duchu, vokál Chrise Robinsona vyvolává duchy všech rockových titánů, od jemných poloh bleskově přechází k hulákání. Zběsile ječící sóla jsou dokonalá.

Remedy volí volnější tempo, valí se ospalá nálada amerického jihu, vedle řádících záseků Robinsonovy i Fordovy kytary je doslova ďábelsky seřízená rytmika. Prolínající se pánský a dámský zpěv jsou báječně vyvedeny, stejně jako Harschovy silové údery do piana.

V jízdě králů pokračuje Thorn in My Pride. Čarokrásná akustická malba vyvolává dávné Pageovo čarostřelectví v řadách zepelínu, klidně by zapadla na III. Nádherná kalifornská nálada na bluesovém a folkovém jádru pomalu roste... Nedivím se, že to pánům z LZ šmakovalo.

Bad Luck Blue Eyes Goodbye je skvostně citlivou baladou, namočenou až po okraj v nejkvalitnějším bluesovém koření, výsledné aroma je přímo božské, vedle Chrise Robinsona báječně basuje Johnny Colt.

Sometimes Salvation začíná hladově napruženými syrovými akordy, opět s výrazným otiskem památné vzducholodi. Zase jiný model - čistá těžkotonážní rockovina s parádní basou a drsnou bicí jízdou Steve Gormana a skutečně nelidským sólem. Ustupte, nebo budete pykat.

Hotel Illness je rocková jízda s větrem o závod s báječnou hostující harmonikou a opět dokonale sytým, chlapáckým hrdlem Chrise Robsinsona. Nedal se tu ale zahanbit nikdo z pětice, a na výsledku je to znát.

Black Moon Creeping je další harmonikou okořeněnou drsnotou, bluesová nálada je spojena s těžkými lavinami riffů. Všechno se vaří, jiskry odletují daleko od téhle kovadliny. Jen zpěv sem vnáší ve finiši trochu klidu.

Už se ale valí No Speak No Slave. Pokud znáte projekt Coverdale/Page, což je další moje oblíbená deska, pak se tu trochu ocitáme na podobném území. Hladově tažené napružené kytary s hrdlem, to je jako tuny adrenalinu.

My Morning Song je menu skutečně o mnoha parádních chodech. Laviny zasekávaných kytar přinášejí v podobě Chrisova hrdla výrazné melodie - zase se tu vcítil někam mezi Jaggera a Planta. Je tu ale vrchol - báječně gradovaný závěr po sólu v půli, přichází zklidnění a pak tento magický obřad sílí a stoupá k nebesům. Vrchol!

Závěr patří verzi Boba Marleyho Time Will Tell, který náladu po tom skvostném programu uklidňuje a má výrazně léčivé účinky. Pánové ji oděli do akustického hávu s klavírem a báječnými sborovými vokály.

Vedle kapel, které balů zmínil reckou, ke které není vlastně co dodávat, bych zmínil ještě Rolling Stones, jejichž duch mi také výrazně vibruje v nadržené atmosféře tohoto skvělého zářezu. Není divu, že za oceánem už jsou legendou u fandů i kritiky.

» ostatní recenze alba Black Crowes, The - The Southern Harmony And Musical Companion
» popis a diskografie skupiny Black Crowes, The


Weather Report - Heavy Weather
2018-03-17

Weather Report / Heavy Weather

5 stars

Tuhle proslavenou jazzrockovou partu kolem Joe Zawinula a Jaca Pastoriuse jsem objevil až relativně nedávno, až po stylových souputnících Mahavishnu Orchestra nebo Return to Forever. Jejich velmi lehkonohý a vzdušný model fúze mi ale zalahodil mocně.

Birdland začínají mocné rytmické údery, do kterých organicky vplouvají propojenými party Zawinul se Shorterem. Vzniká velebný tónový příboj. Stěny saxů a klavírních běhů vyšperkovává Jaco Pastorius skvostnými linkami svého proslulého nástroje. Impozantní nástup.

Balada A Remark You Made je sedmiminutovým skvostem. Do báječných tvarů ho vytesal zejména citlivý a jemný saxofon, zpívající tisíci hlasy, a Zawinulovy občasné tklivé úhozy. Duchovno, až astrálno, potlačená rytmika.

Teen Town je pro změnu pomníkem basáka Jaco Pastoriuse. Jeho zběsilé běhy a hmaty po krku jeho bezpražce už se zaryly hluboko do dějin. Vysoká škola basová.

Harlequin pokračuje v jemné, nenásilné a kontemplativní náladě. Jacův rachot utichá ve prospěch klidné a mírné nálady, která mě vždy zaplaví pozitivním rozpoložením. Opět báječný vklad dvojky Zawinul a Shorter.

Živě rozparáděná Rumba Mamá je přehlídkou bubeníka Alejandra Acuny, řádí tu bubínky, conga a tleskot. Krásný a žhavý santanovský tanec doplňuje přirozeně Manolo Badrena na perkuse.

Palladium startuje v nejlepším duchu fúze mocně Wayne Shorter, k němuž se svou ekvilibristikou parádně vlamuje Jaco Pastorius. Do řádění na tunách steroidů přistupují i nálety Zawinulových klapek a bohatá a pestrá rytmika. Nikdo v tom divém reji nepřišel zkrátka.

Studené Zawinulovy úhozy do piana a studené syntíky vytvářejí v The Juggler řeku temnoty. Nesměle do toho vplouvá saxofon a bujná rytmika, ta postupně získává vrch a skladba trochu zase nabírá santanovský duch. Střet rytmického tepla s chladnem a prázdnem.

Album musí uzavřít klidná a mírná kapitola, která naše duše i tělo uklidní po nájezdech emocí. To Havona naplňuje začátkem. Ledové syntetické proudy a klavírní úhozy se mísí s doslova geniálním podáním pánů Pastoriuse a Shortera. Pak se skladba mohutně nabudí a nadlidská přehlídka vrcholí.


Heavy Weather je nahrávka, která mě ohromně pozitivně překvapila. Ačkoli jsou WR zcela suverénní jednotkou, je mi jejich lehkost a melodičnost o něco bližší než např. u kapel zmíněných v úvodu. 38 minut hudební telepatie.



» ostatní recenze alba Weather Report - Heavy Weather
» popis a diskografie skupiny Weather Report


Deep Purple - Who Do We Think We Are
2018-03-01

Deep Purple / Who Do We Think We Are

4 stars

Ačkoli jsem vždycky před Ianem Gillanem upřednostňoval v řadách DP duo Mark III Coverdale + Hughes, chovám i alba gillanovská jako zasloužilé rockové pomníky. Právě dnes mi tyhle archiválie zpříjemňují ledový podvečer.

Woman From Tokyo je pořádný rockový nápor, který by se ctí obstál i na dvou předchozích řadovkách, vedle proslulé Highway Star se nemusí stydět. Po klasickém řádění navíc přichází působivé atmosférické zklidnění.

V Mary Long párplové ukazují, že i oni vzešli z řeřavých bluesrockových kořenů, i když je potom celá tahle vlna překryla hammondovým oparem, což už mi až tak sympatické nebylo. Tahle těžká skladba má ale zvláštní kouzlo s výborným Lordem a Blackmorem a dusným závěrem.

Super Trouper je skladbou tak charakteristicky párplovskou, že kované fandy této kapely musí rozhýbat k horečné aktivitě. Sukovitý tuhý hardrock jak z praku.

A to ještě netušíme, že se Smooth Dancer dostaneme výprask ještě pravověrnější. Zběsilé tempo s nezničitelným tandemem Paice/Glover a výborný výkon Iana Gillana. A opět sympaticky načernalý finiš.

Překvapující je jistě Rat Bat Blue a její gruntovní bluesový prakořen je důvodem, proč mi celý tenhle materiál libě zavání. Až stadionově silový refrén může někomu připadat jako pěst na oko, já se ale náramně bavím, i při skvostném Lordově finále.

Na bluesovou notu zahraje ještě mnohem razantněji Place in Line, no už asi tušíte, že to je lék na mou černou duši. Jako by mr. Blackmoreovi sekundovali kdesi za zády Hendrix, Page nebo Billy Gibbons. No šest minut úsměvu od ucha k uchu, co vám mám povídat.

Our Lady zavírá klasickou verzi alba v tradičním duchu purpuru, i tady ale pětice udržela v pozadí klasického kousku nepatrné bluesové přísady. Vedla Lorda podává výborný výkon až baladický Ian Gillan.

Z bonusů si vedle demáčů zaslouží pozornost Painted Horse, syrové, zčernalé bluesové boogie, to je fantastický kousek, opět jako by vypadl z dílny texaských vousáčů z otlučených kabrioletů a nekonečných dálnic jihu... krása.

Poslední gillanovská deska ze 70. let je zajímavým dílem, jednou části fandů ještě přijatým, jinými už kritizovanou jako ústup z bývalého lesku. Já jsem ale spokojen, protože se tu kapela celkem netypicky poohlédla do zákoutí blues a poněkud pootočila kormidlo od svého přímočarého silového hardrocku. Dnes mi sedla na čtyřku.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Who Do We Think We Are
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Pearl Jam - Ten
2018-01-31

Pearl Jam / Ten

4 stars

Debutové album Pearl Jam je sice deska notoricky stejně dobře známá jako Nevermind a společně stály zkraje devadesátek na prahu čehosi nového, co se usídlilo na nehostinném, deštivém americkém severozápadu...

Jemné bicí údery se nenápadně přelijí v kytarové vichřičné poryvy a startuje parádní perlový rockový nápor - lepší start tohoto než Once už si nebylo možno přát. Vedderův hlas přináší ohromující charisma, řádí tu i odjištěná sóla a Krusenovy zemité bubny.

Dokonale do sebe zapadající riffy už tady elitního dua Gossard/McCready a energetický Vedderův přetlak - se seattleským vichrem kvapí výrazný hit Even Flow.

Krásné melodické ornamenty hladících kytar a houpavě snivý Vedderův nápěv tvoří omamnou uspávanku Alive. Přemýšlení a zahloubání nad tím, že jsme ještě tu, má velkou hloubku a spád.

Rozjetou živelnou energii rocku přináší Why Go, kde se autorsky podepsal výrazný basák Jeff Ament, i spoluautor projektu Mad Season. Po Krusenově dělostřelbě vypalují kytary oheň a síru a taky Vedder žene hrdlo až do vzteku.

Smutně odevzdané kytarové tóny a hlavně Vedderovo skvostně vibrující hrdlo rozehrávají mimořádně procítěný skvost Black - nejen název napovídá, že tady smutek poteče celými proudy. Korunovační klenot této pětice.

Studené tóny. Text tázající se, kdo byl onen nenápadný spolužák, kterého si nevšímali ani doma, ani ve škole, a tak dlouho si z něho tropili žerty, až našli jeho tělo s prostřelenou hlavou. Je potřeba dále uvádět jeden z největších hitů éry Jeremy, tak zprofanovaný, že ho kapela dodnes tu a tam odmítá hrát živě? Stejně památný zářez jako Smells Like Teen Spirit.

Všemocným tělesem Led Zeppelin citlivě inspirovaný klenot Oceans - akustické kouzlení a doslova zhudebněné drama. Připomíná Schody do nebe? Bodejť že - schody Vedderovy.

Návratem zemitého rocku se vším všudy je Porch, tentokrát startuje i završuje rozjívený Vedder a pak to celé osazenstvo napálí vpřed s pořádnou vervou. Je tu ale báječná mezihra s procítěnými kytarovými sóly.

Klasické teskné tóny brilantních kytar a uměřený, přesto zcela dokonalý Vedder tesají další věčný památník temných pocitů v podobě Garden. Pět čarovných minut.

Deep je hybným kouskem. Pravověrný hardrockový odvaz v podání kytarového dua, tady mi sedí i výrazná rytmika, bortící vše, co se přiblíží, a rašplující Vedder.

Promenáda nekonečných tónů čistých kytar, malující historickou melodii, jen jemné rytmické tahy. Vedder prosící nejen o propuštění z pekelných pout života. Je tu nadpozemská Release, nabývající podoby mantry za padlé duše. Nepopsatelný závěr, s psycho dohrou z "jiné sféry", protažený na devět minut.


Téhle magické a beznadějně úspěšné kolekci hitů nelze nepodlehnout. Pearl Jam, oproti svým kolegů, zvolili zvukově osekanější, ale i melodičtější grungeovou formuli. Za to je vydatně peskoval třeba i Kurt Cobain jako Aerosmith v košilích. Ano, málo průbojný zvuk kytar je ta položka, za kterou odečítám bodík.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - Ten
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam


Paradise Lost - Believe In Nothing
2018-01-24

Paradise Lost / Believe In Nothing

4 stars

Po vydání alba Host nastala u ostrovních melancholiků zvláštní situace. Fanoušci, kteří vítali experimenty a elektroničtější tvář kapely, album vítali, většina starých fanoušků byla ale nespokojena. Panovalo tedy napětí, kam se holmesovci vydají dál.

Hned úvodní hymna I Am Nothing odpovídá razantním způsobem - výtečné melodické a hymnické cítění a těžkomyslná nálada. Oproti Host se ale výrazně vrátilo metalové aranžmá, hlavně kytary a bicí.

Mouth je energickou hitovkou, kde se kapela vydává spíše do prosvětlenějších zákoutí. Je tu zřetelný vliv alternativy, ale i elektronické moderny.

Fader výborně a vkusně spojuje popovou lehkost, a temný chmurný prazáklad tvorby Ztraceného ráje. Vše svým výkonem korunuje ledově jistý Nick Holmes.

Elektronicky, vyloženě moderním odvazem je Look at Me Now, jasný důkaz, že modernu tehdy kapela považovala za nedílnou část své tváře. Proč ne, má to nezpochybnitelný švih a charisma.

Posmutnělou kráskou je Illumination, s typickými ingrediencemi a kostrou. Hmatatelný ostrovní smutek a mráz a výborně brumlající basa.

V podobně silném duchu pokračuje i Something Real - obraz temný a nezvratný jako poslední soud. Vše dokonale kreslí Mackintoshovy klávesy a kytary.

Beznadějně temný střed alba zkompletuje Divided, houpající se osudové melodie a elektronika soupeří s razantními švihy kytar.

Návratem metalové razance je Sell It To The World. Je tu hezky kovově živá kousavá basa i bicí, Nickovo vedení hlasu je proti tomu jasně moderní.

Never Again představuje směs vybuzených metalových kytar s celými koberci elektronických zvuků, nalétávající na posluchače jako roje a tvořících nervní a neklidnou atmosféru...

Control je metalovým úderem na solar. Bezohledně se ženou dopředu surové a chladné kytary, pracuje se ale s volnějším tempem a Holmes je jako temný posel.

No Reason zčásti navazuje na předchůdce - kovová těžkost a neústupnost, razantně se ale zrychlilo Mackintosh přidává spalující kytarové sólo.

Poslední ranou osudu je World Pretending. Pomalu se táhnoucí riffové poryvy jako by volaly pradávné duchy smrtící minulosti . Nick Holmes je totálně odevzdán osudovému kázání. Mrazivě vtělená bolest a zmar.

Na otázku, kam dál, odpověděli PL chytře - tam i tam. Elektronické ladění úplně nevymizelo, metal se ale zároveň vrátil v plné síle, probraly se mohutně riffující kytary. Za čtyři, kdysi jsem to album žral o mnoho více.

» ostatní recenze alba Paradise Lost - Believe In Nothing
» popis a diskografie skupiny Paradise Lost


Motörhead - 1916
2018-01-19

Motörhead / 1916

4 stars

Tohle album od Lemmyho družiny hodnotím hodně vysoko, je to čistokrevný vysokooktanový rock, jak jsme od Lemmyho zvyklí, zde dovedený díky poslední bubenické účasti Phila Taylora k nejvyšším obrátkám.

The One to Sing the Blues nastupuje po krátké Philově kanonádě s až thrash metalovou razancí. Dvojice kytar, podporovaná Lemmyho buldozerem likviduje vše v dohledu.

I´m so Bad (Baby I Don´t Care) je další pravověrnou motoráckou šlupkou, adrenalinem a steroidy vyhnanou do valící se laviny. Vzbudili jste netvora, budete pykat.

Jednou z top položek v tomhle chutném menu je určitě No Voices in the Sky. Drsné útoky Würzela a Phila Campbella neznají konce, Lemmy je neústupný nejen s basovým rachotem, ale i pravověrným řevem od plic. Baštonáda.

Už legendární motiv letušky, opité členy kapely za letu do Brazílie - Going to Brazil doslova jen profoukne kolem. Víc není třeba.

Nightmare/The Dreamtime je uhrančivá, rozvolněná pecka, kde skvěle úřaduje Lemmyho strunné dunění, ale i jedový hlas. Skličující a dramatický nádech doplňují samply a zvukové efekty. Působivé vybočení z té mely okolo.

Love Me Forever je hezkou ukázkou, že Lemmy a spol. na balady nezapomněli ani zde. Mrazivé klidné střípky se prolínají s metalickými silovými riffy a ostrými sóly.

Angel City je po klidné desetiminutovce klasickým motorovým budíčkem tak, jak ho všichni zbožňují. Hymna s návalem riffů a hulákanými refrény. A k tomu dechy?

Make My Day je další smrtící palbou, kde se Lemmy s kytarovým duem utrhli ze řetězů a pláchli takovým tempem, že je marné je stíhat. Tornádo, co z vás udělá sekanou.

Krátkometrážní pocta R.A.M.O.N.E.S. je minutovou apokalypsou. Lemmy přidal punkovou dřeň a sluší mu to.

Shut You Down pokračuje ve vražedné sérii devastujících vypalováků. Jako by na závěr polil motorovou družinu kdosi shůry syrovou životodárnou mízou.

Závěrečná titulka je působivou poctou padlým v I. světové válce. Má tedy mírnou, intimní náladu. Jako ve strohém vojenském hlášení Lemmy oznamuje krutá fakta o lidské krmi pro kanóny.

Kvalitní čtyřka, i když mám nutkání pálit plný počet. Ten mají ale mé milované záseky - Overkill, Ace of Spades nebo Bastards. Ale je to motorová jízda, to si pište, se vzpomínkou na válečné padlé.

» ostatní recenze alba Motörhead - 1916
» popis a diskografie skupiny Motörhead


Sadist - Crust
2018-01-13

Sadist / Crust

5 stars

Tohle památné album bylo u mě prvním kontaktem se Sadist a je tomu už mnoho let. Byla to čelní srážka, na kterou jsem nebyl úplně připraven, a dlouho nechápal, co se na těchto 37 minutách vlastně odehrává. Tyhle hody vyžadovaly mnoho a mnoho poslechů.

Pořádnou ráno do vazu zasazují pánové hned v nekompromisní řežbě Pervesion Lust Orgasm - drsná disharmonie, skřípějící kovová mašinérie, děsivě drsný vokál a ultratemná klávesová linie hlavního principála Tommase. Parní válec, který nezná překážek.

The Path je u mě erbovním zářezem, ilustrujícím dokonale děsivé, ale i geniální Sadist. Nekompromisní kovový vstup, pak ale přichází industriálně zabarvené představení s neskutečnými návaly nástrojů a refrénem, hučícím z pekel. Zhudebněná genialita, úzkost a strach.

Fools and Dolts je divokou tříminutovou jízdou - čelní srážka s elektronikou, chladným technem a industrálním peklem, ke kterému celé tohle album inklinuje více než málo. Neznám desku, dokonaleji spojující krásu a děs.

V první instrumetálce Holy... máte Sadist jako dospělou, vyzrálou progovou kapelu, vychutnávající si s děsivou jistotou svou dominanci nad našimi dušemi. Chladivá, lahodná, ale i bolestivá nálada, inspirovaná fúzí.

Ovariotomy ztělesňuje pekelné choutky této ďábelské desky už názvem. Rozlámané kytarové riffy a parádní hlomoz Andyho bezpražcové basy a dílo zkázy dokonává Trevorův štěrkově drsný vokál, jemné jazzové vsuvky ve druhé půli.

Instinct začínají živočišné, ovšem i živelné Pesovy bicí, zmutované klávesy. Nastupuje temnota, nesená nervní melodií a industriálními stíny. Přechod do famózního refrénu s drtícími vokály je už vyryt v análech kovu.

Album se valí jakoby bez zastavení, bez prostoru pro odpor a poráží vše živé. Neslituje se nad vámi ani Obsession-Compulsion - to, co vytváří zběsilé duo basy a bicích, je snad nemožné. Melodie, vetknutá v ďábelských nájezdech nástrojů, má vynikající a opět jazzem poučenou strukturu.

Druhá a titulní instrumentálka je u mě jen další z řady neuvěřitelných položek na tomhle albu. Chladné klávesové tóny z bezbřehých vesmírných dálav, prázdnota, úzkost, beznaděj se špetkou nejisté naděje na konci.

I Rape You - razantní metalový návrat, slitina hutných melodií kláves a razantní a drsné kytarové podstaty. Opět mistrně a silově vytesaný refrén, za kterým následuje zlom v duchu jazzu s basovými hody a učebnicovým sólem. Zase - vzpomínáte na Spheres?

Vše nejlepší ze svého výborného umění investovali hoši do závěrečného postulátu Christmas Beat. Jemný Tommasův klávesový koberec s pavučinami famózního bezpražce, vokální i kytarové nájezdy až na doraz. Opět báječný nápad na závěr, úvodní motiv "mizí" za dechberoucího progového představení na pozadí do závěru...


Co vlastně ještě dodávat? Čelní srážka jazzových struktur, industriálního zápachu, drtivé matematické brutality a temných atmosfér, šílenství a chaos, které se rodí jednou za léta. Nejlepší důkaz životaschopnosti metalového spektra. Šest čestných bodíků.

» ostatní recenze alba Sadist - Crust
» popis a diskografie skupiny Sadist


Sadist - Tribe
2018-01-13

Sadist / Tribe

5 stars

Tahle technicko-metalová parta z Itálie mě svým experimentálním kouzlením na kovové základně pokořila už při prvním kontaktu s jejich hudbou prostřednictvím famózní desky Crust. Druhé řadové album patří ke korunovačním klenotům progového žánru.

Exotické rytmické údery a temné Talamancovy klávesové štětce přináší husté metalové entrée v podobě Escogido - názvy i motivy skladeb jsou věnovány kulturám celého světa. Z matematických riffů ale skvěle vyplouvají basové údery a fantastická, fusionově učebnicová sóla.

India, to jsou rytmické hody opět s ovlivněním jazzu, protkané tíživými náladami. Ty jako temný alchymista tvoří Tommaso Talamanca svými klaviaturami. Skloubení extrémního nářezu s orientálním duchovnem.

From Bellatrix to Betelgeuse, jediný vesmírný výlet, patří k mým nej- "sadistickým" skladbám. Temná, chladně mizející instrumentálka, prezentovaná často i na koncertech, má jedinečný melodický a atmosférický tvar.

Překvapivě vikingsky inspirovaná Den Siste Kamp uvozují temné Talamancovy klavírní nájezdy. Tvrdost, ale i osudovost tématu je neodvratná jako příslib Ragnaröku...

Titulní skladba, vzdávající bezděky hold všem kulturám, je opět ukázkou jedinečného Tommasova skladatelského talentu. Propojení temných otisků kláves s parádní prací Chiccovy basy a Pesovy kanonády. Po intimnějším úvodu důkladný, ale ne standardní metalový výplach.

Spiral of Winter Ghosts začíná skutečně hustými riffovými propletenci, pomalu v duchu bratranců z Atheist, Tommasovy klávesy vás ale záhy pozvou do sadistické společnosti. Opět zřetelné vlivy fusion.

The Ninth Wave začíná děsivými nájezdy Tommyho kláves, temnota a neklid se dají krájet, jako blesk přichází Chicco a zběsilý fusionový nájezd. Obdivujete-li šílené atmosféry alba Spheres od Pestilence, jsme tu na
podobné lodi.

Přichází závěr v podobě The Reign of Asmat. Čistě rytmický úvod, temné klávesové krajinomalby a efekty, Zannův drtivý vokál jsou dokonalou technickou esencí této jedinečné kapely. Před půlí melodický zlom s báječnou basou a motiv, který v závěru "zopakují" klávesy a ve fantastickém podání s mořem sól nesou do finále...

Na bonusovém vydání od Beyond Prod. zaujme svébytná verze Wrathchild od Iron Maiden a živý klenot Bellatrix.

Chcete-li okusit zákoutí progresívního metalu a obdivujete-li produkci takových Death, Pestilence, Atheist a Cynic, zkuste objevit tuhle italskou skvadru, poctivě šlapající v jejich stopách. Vynikající skloubení tribální rytmiky, jazzu a metalu prvotřídní kvality. U nás se do podobných končin dostali třeba Pessimist, VUVR nebo Scenery. Plný počet.

» ostatní recenze alba Sadist - Tribe
» popis a diskografie skupiny Sadist


Gilmour, David - On an Island
2018-01-08

Gilmour, David / On an Island

5 stars

Nadšené recenze nejen horynova na toto třetí Gilmourovo sólové dílko mě nakonec přiměla pustit se do dosud neprobádaných zákoutí této skvěle nálodotvorné desky, kde vládnou melodie a harmonie na všechny způsoby.

Castellorizon - neznatelný orchestrální opar a chladivé doteky Davidových tónů nás neodolatelně zvou do tohoto magického hájemství barev a nálad.
Důvěrně známá vůně tónů...

Titulní skladbu vkusně zpestřují svými hlasy mj. pánové Crosby a Nash, druhdy proslulé děti kvítí. Nálada jemně prýštícího potoka kdesi na ostrovních dálavách, David rozehrává svůj skvostný part.

The Blue mě omámila hned na při prvních nesmělých dotecích. Nádherný Davidův přednes, plný smutku, ale i jakéhosi vnitřního odhodlání. Dokonalé spojení hlasů se zvuky, niterná a mocná krása.

Ze zimního spánku, navozeného skutečně intimním úvodem, přichází razantní, potemnělá bruska Take a Breath, kde David spojil své melodické cítění s gruntovním rockovým spodkem a moderní produkcí.

V Red Sky at Night se David chopil vedle kytary i saxofonu a skladba tak získává chladivě komorní tvář s lehounkými jazzovými závany.

This Heaven je sympatické vykročení do rockového dávnověku s neodolatelnými živočišnými hammondy - hostuje Georgie Fame. Gilmour se nebojí vykročit ani na strhující půdu blues.

Then I Close My Eyes nás vrací na jemnou, komorní podobu desky. I zde jsou ale překvapení v podobě tureckého drnkacího nástroje cümbüs a kytary Weissenhorn, které příjemnou baladu posouvají výše...

Přichází Smile a není pochyb, že tohle je dokonalá Davidova intimní parketa se skvostně vyšňořenou akustikou s jemným veplouváním hammondů.

A Pocketful of Stones rovněž dotváří klidný závěr alba - David se tu projevil opět jako multiinstrumentalista, vedle kytary se zhostil mj. i hammondů a perkusí. Pochutina pro floydovské atmosfériky a snílky..

Where We Start je nejpůsobivější možné finále, David tu naprosto dokonale skloubil akustiky s elektrickými kytarami a přidal do toho orchestru opět hammondy, ale hlavně dokonale procítěný hlas.

Velebné, i na Daveovy poměry klidné album. Za fasádou zdánlivě prostých skladeb se skrývají netušená čarokrásná, intimní a velebná zákoutí. Neméně skvostná je i grafická stránka bookletu, s kolážemi a fotografiemi Davidova soukromí. Původně jsem měl v merku čtyřku, ale za tím klidem jsem našel něco, co je dokonalé... 5/5.

» ostatní recenze alba Gilmour, David - On an Island
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David


Pestilence - Testimony Of The Ancients
2017-12-16

Pestilence / Testimony Of The Ancients

5 stars

V extrémně metalové oblasti, mé hudební rodné hroudě, je jen málo alb, ke kterým bych se vracel častěji, se kterým bych se až intimně sblížil, a po jejich dohrání měl nepříjemný pocit stesku, prázdnoty a nutkání stisknout chvatně znovu "play". Nizozemská skvadra tehdy stvořila dílo, které se stalo nesmrtelným démantem žánru.

The Secrecies of Horror - tajemné zvuky linoucí se z prázdna a sekané riffy přinesou nekompromisní záplavu - Mameliho hlas je méně extrémní než hrdelní děs van Drunena, ale dokonale pasuje. A všude kolem dokonalá přehlídka, lehce ochucená klávesovým aroma.

Vesmírně studené údery strun - Bitterness.

Plasticky drtící riff, který doslova napsal death metalovou historii, uvádí zásadní stylový zářez Twisted Truth. Mameliho hlas je neúprosně brutální a dvojice nezemských sól jsou nejlepšími démanty na téhle královské hostině. Hutnost a dynamika za hranou možného.

Další z můstků, Darkening, je studenou klávesovou omalovánkou, deprese, zmar a apokalypsa.

Dokonale ničící riffový dvojboj Mameliho a Uterwijka, doslova pekelně dokonalého tandemu, startuje neúprosnou smršť Lost Souls. Pod brutální slupkou je ale dokonale tvarovaná melodie a úzkostné refrény.

Blood je další zvukově úchylnou hříčkou, šířící teror a děs daleko za obzor.

Stěny riffů jako kaskády spouští další jedinečný skvost z dílny země tulipánů - Land of Tears. Jedinečné je zpomalení v polovině do smrtelně raněného tempa, vokální skřeky a šepoty. Melodicky strukturované sólo ční nade vším jako věže katedrály. Hrdost na tento hudební styl v tomto momentu nezná mezí.

Free Us From Temptation - nelidské hlasy děsu a zmaru.

Prophetic Revelations ukazuje umění Pestilence na poli středního tempa, zvuková kulisa tu dosahuje dokonalosti a Mameli pracuje se svým hlasem dokonale - vedle klasické polohy stíhá i výkřiky a chropoty, všude se plíží tma a děs.

Impure se přelije skoro plasticky, studený vesmírný prach a temný nářek.

Testimony je klasicky vystavěnou smrtící peckou, Mameli děsivě doplňuje kytarové sekané bagry jako anděl smrti, skvěle jsou začleněny klávesy a nádherně tu panstvo ovládlo tempové změny a Foddis je fantastický.

Soulless - akustický dotek hbitých strun.

Dokonalé hradby hutných riffů přinášejí další smrtící hostinu v podobě Presence of the Dead, nádherně se valící mořské vlny s temnou melodickou slupkou a další ze skvostně vytesaných sól. Refrénový Mameliho řev jako by kráčely z jiné planety. Neskutečné, stejně jako báječný atmosférický zlom za půlí.

Mindwarp - další ledová mučící mašinérie syntetických tónů.

Apokalyptické riffové příboje přinášejí stěží uvěřitelnou jízdu Stigmatized, tady ještě cítíme stopu prastaré tvorby kapely, je odhaleno celé to ničící jádro, na kterém tato skvadra spočívá. To, co se odehrává po sólu, nelze slovy popsat, musí se to prožít a zadřít pod kůži do poslední vteřiny až do ničivého finále. Střet starého světa s novým přístupem.

Šrámy na duši ale přichází vyléčit nejdokonalejší možné rozloučení - atmosféricky dokonalá miniatura In Sorrow, opět s progovým hájemstvím více než sblížená. Přišlo to, čeho se panicky bojím celých 43 minut - konec.

Dílo zcela unikátní pojetím, kdy plnokrevné smrtící šlehy okrášlují mysticky znějící intra, využití klávesového zvuku a široce o progresívně rocková nálada a hustý, ale i vyleštěný morrisoundovský zvuk tak, jak v něm Scott Burns vytesal největší deathmetalové skvosty. Korunovační pomník kovu smrti. Tady hoši předběhli dobu o pěkných pár let. Deset z pěti.

» ostatní recenze alba Pestilence - Testimony Of The Ancients
» popis a diskografie skupiny Pestilence


Who, The - The Who Sell Out
2017-12-01

Who, The / The Who Sell Out

5 stars

Tohle moje milované whoovské album je jedním z nejskvělejších děl tolik nabitého roku 1967. Přináší potrhlé téma londýnské imaginární rádiové stanice a dalo by se tedy dlouze diskutovat, zda už tady vlastně nějaký koncept je, či není. Všichni to přičítají až Tommymu, já bych tady ale pojící linii skladeb jasně viděl.


Burácející imaginární Radio London přivane z proslulé mimozemské introdukce valící se buldozer Armenia City in the Sky. The Who ještě neshodili starou hudební kůži, ale něco už je za dveřmi... úvod strany Radio London.

Heinz Baked Beans alias potrhlé Entwistleovy rohy jsou spojeny s poloakustickou křehkou krasavicí Mary-Anne with the Shaky Hand. První z motivů, věnovaný této dámě.

Odorono svou čirou akustickou krásou v provedení barda Petea Townshenda už předznamenává následující megaopus.

Kabaretní vokály, atmosféra dávné berlínské estrády, tíživá a naléhavá Tattoo pokračuje v čarokrásném akustickém tónu.

Spalující jízda pokračuje; Our Love Was se vyloupne z obskurního rádiového vstupu, zvláštně rozjívená nálada se pojí se zamyšleným Daltreyovým projevem.

Mám-li nějaký hudební motiv či riff, který by by okamžitě definoval celé zlaté šedesátky, je to u mě nepochybně skvostná I Can See For Miles. Townshendova spalující jízda po strunách, ale i fenomén jménem Daltrey tady doslova sepsali rockovou historii.

Druhou stranu, Charles Atlas, otevírá v nejvyšších sférách melodická šedesátková whoovka I Can´t Reach You.

Další Entwistleova miniatura Medac přinese drsný příběh s názvem Relax, nabuzený dvouapůlminutový příval adrenalinu. Nemám, co bych dodal.

Klasikou je ovšem i Silas Stingy, uklidňující akustická, šedesátkově volná záležitost. The Who tu kladou důraz na propracované vokály.

Sunrise jsou tři minuty opět čiré akustické krásy. Dokonale vystižená úzkostná a smutná nálada.

Klasickou verzi alba završovala Rael 1, rytmicky úderný válec s vynikajícím Keithem Moonem. Skoro šestiminutový smrtící marš jeho sestav z jiné galaxie.

Vydání z roku 1995 doplňují i bohaté bonusy.

Druhý díl poslední věcičky z normální verze okořenil do komorní podoby na varhany Al Kooper, závěr je gruntovní rock. Jednou z nejtypičtějších hitů je Glittering Girl, svěží a čisťounká jako horská bystřina. Reklama na coca-colu. Skvostné tříminutovce Melancholia už nebylo možno dát přiléhavější název. Výborná, srdcervoucí akustika a přesvědčivý Daltrey. Rohy má na starosti basový mág Entwistle, v Someone´s Coming si určitě ostudu neudělal. Fascinuje mě ta proměnlivost a množství motivů. Jaguar je rockově drsná palba, odhalující prakořeny jejich muziky. Early Morning Cold Taxi pokračuje v melodické skladbě, důkladně otesané v nejlepším duchu šedesátek. A je tu mistrné využití Griegova památného tématu Hall of the Mountain King - kolikrát byl tenhle motiv bezostyšně vypleněn, ani nevím. Zničující útoky Townshenda. Girl´s Eyes jsou další z výčtu energetických hitů, které tento fenomén jako by sypal z rukávu o půlnoci. Alternativní verze Mary-Anne with the Shaky Hand je možná opepřena ještě větší svěžestí a energií než původní albová verze. Klobouček dolů. Bohatý poslední chod této mimořádné degustace, Glow Girl, je v podsaditém rockovém tónu s posmutnělým Rogerem Daltreyem. A to je bohužel vše.


Nedá se nic dělat, tahle geniální skvadra si mě svými opusy zcela podmanila, a to přesto, že jsem se jim až podezřele dlouho vyhýbal. O to byl úder jejich všeobjímajících témat pro mě fatálnější. Zničujících sedmdesát minut kreativní exploze géniů.

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The


Gabriel, Peter - OVO - The Millenium Show
2017-11-13

Gabriel, Peter / OVO - The Millenium Show

5 stars

Ï tenhle ojedinělý, multimediální projekt si mě nakonec ohromně získal. Mistr jej pak předvedl skvěle při londýnské show v Millennium Dome v roce 2000 a jednalo se o více než působivé představení s velkým počtem hostů. Navíc se Peter s odvahou vydal na dosud nepoznaná teritoria.

The Story of OVO je těch novot pádným dokladem. Ústrojné propojení jeho snové hudby s raperem Rascem a Neneh Cherry mě nejdříve strašilo, jenže dnes patří u mě k nejvyhledávanějším kouskům. Peter ji totiž zpracoval s nadhledem a suverenitou.

Low Light je ambientní, atmosférická zastávka. Tyhle soumračné, křišťálové nálady samozřejmě u Petera dobře známe. Neutuchající živoucí pramen s vynikajícími vokály.

The Time of the Turning rozeznívají nádherné struny a přichází další legenda, Richie Havens a jeho pamětihodné propojení s ženským vokálem. Nálada čistého smutku mi trochu připomíná jiného velikána, Rogera Waterse.

The Man Who Loved the Earth/The Man That Sold Shadows je konglomerátem gabrielovské technokracie a hiphopového teritoria a navazuje na úvodní skladbu, vokály obstaral hlavní principál a Omi. A stejně jako v úvodu je tu jako mistrné dokreslení užito didgeridoo.

The Time of the Turning (Reprise)/The Weavers Reel - skvostný kousek opentlil další host James McNally klavírním akordeonem, indickým bodhranem a píšťalou, vše je oživeno africkými perkusemi a klávesovými syntezátory. Génius Peter nás kmitem provede od Skotska po rovník.

Father, Son je subtilní, krásná Peterova balada, vyznání elementárního vztahu otec-syn. Skvostné klavírní předivo a měkká, sotva slyšitelná basa Tonyho Levina.

The Tower That Ate People je pekelný příval elektro-industriální moderny, jsou tu ale všichni známí členové Peterova bandu, jak je známe už za dlouhá léta - Levin, strunný mág Rhodes a Manu Katché. Křehké dozvuky.

Atmosférická vložka Revenge má opět velké množství nástrojů, táhnou ji africké bubínky dhol. Pokračování v Peterově vizionářské jízdě.

Další dvě a půl minuty patří futuro-miniatuře White Ashes, vedle vokálů Petera a Omi nás trýzní výkřiky, ale i drsné basové a klávesové programování.

Doslova fantastickou vokální daň si vybrali Elizabeth Fraser a Paul Buchanan v další perle, Downside-Up. Jemný, subtilní začátek s akustickými doteky se přelije do emocionální tryzny. Skladba jasného gabrielovského rukopisu, až jsem smutnil, že tu něco podobného chybí. Vokální a aranžérská dokonalost.

The Nest that Sailed the Sky je předposledním dílem, opentleným dvojitými houslemi hostujícího Shankara. Byla použita i orchestrace, byť v decentní podobě. Nezapomenutelné nemusí být jen drcení na prach.

Make Tomorrow je duchovním, ale i hudebním vrcholem tohoto, pouhou hudbu přesahujícího díla, roztaženým na desítku minut. Nejprve se zdá, že minimalisticky navazuje na předchůdce, pak ji ale rozpohybuje basa. Ke dvojici z Downside-Up se znovu přidává i Havensův hlas; tahle trojice se tu snad upsala ďáblu. Ústrojné propojení všech nástrojů, naléhavost, šílenství, zmar, ale i naděje, to jsou jen některé z bezprostředních pocitů. Vzedmutí chladné industrie na pozadí s "ustupující" kapelou tvoří finále par excellence.


Skutečně monumentální dílo, které ovšem nelze vnímat jako klasické album, spíše jako sérii magických zastávek, na které Peter pracoval od roku 1997 a má tři akty. Ze show vyšla rovněž DVD Growing Up Live a Still Growing Up: Live & Unwrapped, obsahující i některé OVO-kusy. Vše svědčí o ohromující pracovitosti, vedle přírodního talentu. Potlesk na otevřené scéně.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - OVO - The Millenium Show
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Journey - Frontiers
2017-11-06

Journey / Frontiers

5 stars

A teď hudba z jiného soudku. Sdružení kolem Stevea Perryho a Neala Schona, ač jsem je dlouho vlastně znal jen podle jména a podle toho, že jádro kapely působilo dříve u mistra Santany. Postupně si mě ale tenhle lahodně omamný koktejl vysoce melodického, přesto instrumentálně bohatého rockového parfému získal nevratně.

Úvodem ve všech zásadních konturách střiženým v osmdesátkovém hávu, je zemětřesný hymnus Separate Ways. Mnohovrstevné klávesové stěny Jonathana Caina, energetické nápory kytar a především tuhá, drtící rytmika tu osudově velí shora davu, valícímu se kupředu.

Už dvojka Send Her My Love si vydobyla status jedné z nejpamátnějších skladeb Journey, neboť ji mistři dodali své vrcholové devízy - křehkost i neuvěřitelnou bohatost nápadů. Euforie i dno, vířivka, rotující všemi barvami a pomalu jak božská bytost hladící Perry.

Chain Reaction je návratem k energické, ale i dojemné a vyklidněné struktuře skladby. V rockovém hávu jsou pod drsnou slupkou vypouštěny do prostoru báječné melodické linie a do sebe vpletené vokály, vrcholící v dramaticky vybuchujícím refrénu.

A přichází After the Fall jako průlet strmými skalními srázy a kaňony na křídlech, ušitých z koberců kláves, a trochy bujných odřezků hravé rytmiky. Zde Journey pronikají nenásilně na popové teritorium, neodolatelný je andělský Perry.

Další trefou do mého srdce, které se téhle kráse už dávno podrobilo a odpřisáhlo věrnost, je geniální vyznání Faithfully. Pánem nad osudem je zde klaviaturní mistr Cain, jemuž osudově sekunduje famózní Steve Perry. Právě tahle balada prokazuje, proč byl pro kapelu tak zásadní. A pan Schon si tu u sólových stupnic taky sáhl na dno.

Edge of the Blade potvrzuje opět rockové ambice Journey, bez varování se ocitáme v drsném a přímočarém, rychle upalujícím světě osmdesátek. Ano, pro někoho asi nechutné disko ztělesnění doby. Ano, jsou tu jasné a temné štětce klávesových klapek, ale i pořádný zvukový nápor.

V temné příběhové linii pokračuje i intimní říčka Troubled Child, báječná, těžká zpověď Perryho, ale opět i klávesáka Caina, který se pod album vůbec zapsal báječným stylem. Přijde ovšem i sympatické rockové vlnění.

Tříminutová tutovka Back Talk pracuje se všemi dobovými energetickými dochucovadly - temné klávesové tahy, zběsilé rytmické jízdy a cítíte se, jak když vám záda přejela valcha. Na povrch pronikají i syrové kytary.

Křehce poskládané tóny, proplouvající jako perlivé bubliny čerstvým vzduchem, takové jsou mé pocity už od počátku titulní skladby, která mé nitro zasáhla jako Amorova střela. Spontánní plynutí nálad a atmosfér, nepatrné dozvuky progresivní minulosti a bořící Steve Smith.

Je tu další vzácný démant z téhle nekonečně kvalitní bonboniéry. Už při nástupu vznikají první pochybnosti, jak je možné na ploše necelé hodiny poschovávat tolik pokladů. A nepochybujte, že s vámi Rubicon zacloumá doslova - až mi prudký poryv přivane kolegy z Magnum.

Jsou tu čtyři bonusy z mé skvostně vyvedené třídigipackové verze, ještě spolu s Departure a Escape. Only the Young je vyznání mladého fanouška kapely, který tragicky zesnul na rakovinu, obklopen do poslední chvíle členy své milované kapely. Mrazivé a doslova neuvěřitelné dílo, a Perry jej korunuje až nelidsky. Ask the Lonely je přívalem energie, kde kapela jemně surfuje na všech dobových vlnách. Gradace, adrenalin a melodický sprint finále nás odfoukne až na ten zatracený Mars. Liberty má podobně křehkou výstavbu jako titulní klenotnice, křehce svázané kytarové ornamenty a Perry dávají všemu až folkovou atmosféru. Zpěvák tu zcela ovládá prostor a pocitu uvolnění a svobody je lehké podlehnout. Z hromové kvality neslevuje ani podání poslední Only Solutions - parádní, rychle plynoucí melodické oblouky a spirály se propojují s vícehlasy všech, kdo je u Journey používali. Strop mistrovství svými klávesami mr. Cain snad už bourá. Konec a probuzení do reality je obtížné, zmatené, panuje nejistota. Ale lze do toho ráje vstoupit znovu - stačí důsledný stisk ´play´...


Journey byli sesláni vlastně těm, kterých už dnes mnoho nezbývá - obdivovatelům dokonale vystavěných melodií, spojených se stadionovým laděním a obdařeným hrdlem jednoho z nejlepších pěvců historie rocku. Není vůbec divu, že zatímco v Evropě o nich dodnes moc lidí netuší, za oceánem vyprodávali arény. A teď si vyberte. 6/5

» ostatní recenze alba Journey - Frontiers
» popis a diskografie skupiny Journey


Motörhead - Rock 'n' Roll
2017-10-31

Motörhead / Rock 'n' Roll

5 stars

Recenzí na tohle, fandy a kritikou nepříliš velebené album motorové hlavy bych klidně jakoby symbolicky pokračoval díly zavrženými. V první řadě jsem ještě nevstřebal, že otec všeho roku už na to svoje basisko drnká a huláká tam kdesi nahoře. Dám se ale do díla, ztělesňující hesla a postoje této persony do posledního.

Úsměv od ucha k uchu mám už po úvodním přejezdu rytmiky. To, jak se tenhle klenot postupně hlásí o pozornost a ovládá vaši uši a smysly, je až neskutečné. A závěr s nekončícím sólovým hřměním už mě dávno pohřbil pět stop pod zem.

Fackou do tváře je samozřejmě i Eat the Rich, vysokooktanová zasekávaná motorácká filmová klasika, zasloužilého fandu Lemmyho nemůže zklamat, stejně jako burácení jeho hrdla v refrénech.

Blackheart je skvěle padnoucí melodická jízda s psychedelickým závanem a řezajícími sóly, trochu přivane starou éru dejme tomu Overkill.

Stone Deaf in the U.S.A. diktuje svým nekompromisním tempem v klasických rockových orgiích motorové hlavy. Odbržděné tornádo.

Po mluveném intru Blessing přichází další motorová pila The Wolf, kde se po kanonádě Philty Animala Taylora rozjede další smršť, volně navazující na předchozí album s bestiálně ječící záplavou sól.

Traitor má nezničitelný, smrtelný pochodový bici marš a parádní souhru chladně jedovatých riffů.

S Houpavou tutovkou Dogs se tempo trochu mírní a zaostřuje se na závěrečné skvělé hymny. Refrénový hukot přivolá i závan melodií, jako urvaní z želez tu řádí i kytarové duo.

All For You má až stadionové pojetí, zběsilou jízdu střídají melodické exploze. Tohle Lemmy cítí každým coulem a z výsledku je to taky příjemně cítit.

Na konec řádné verze nás ale přece jen čeká velikonoční nadílka v podobě Boogeyman, až nepochopitelně zapomenutý hymnus o síle a kadenci prastarých motoráckých paleb. Lemmyho basový klenutý úvod a pak před tím kulometem raději pořádně zesilte okopy...

Nutno dodat, že i oba bonusy stojí tedy rozhodně za to - nekonečně šlapavá Cradle to the Grave má velmi inteligentní podstatu, Lemmy tady jde na věc od lesa a nevtrhne k vám hned na povel. Ještě o poznání víc to platí o mrazivém zářezu Just ´Cos You Got the Power, která u mě překonává i mnoho osvědčených motorových hymen. Psychedelicky načichlý, jedovatě se plazící had se zoufalými zbytky odporu vypořádá po motorácku. Amen.

Skvělá, pro mě prvotřídní jízda, a jediný kritický bod bych přiřadil zvuku původní verze, který je zkrátka osmdesátkově rozostřený a limonádový. Ohulí-li se ale volume, jede ten tank naplno. Pusťte si tohle k běhu, a ustřelíte i ty hordy nebeské. Pět - a není to známka školní!

» ostatní recenze alba Motörhead - Rock 'n' Roll
» popis a diskografie skupiny Motörhead


Dream Theater - Falling To Infinity
2017-10-24

Dream Theater / Falling To Infinity

5 stars

Tahle řadová deska je po metallicovském Load dalším krásným příkladem alba vnímaného v době vydání kontroverzně, pro které jsem si ale vypěstoval ohromné sympatie. Myslím, že ta pestrost se desce vyplatila a škoda, že bylo jedinou zastávkou pro klávesáka Dereka Sheriniana.

New Millennium dýchá od počátku Shirleyovým novým, vzdušným zvukem, který také spoustě lidí nesedl. Výrazné melodické linie probíjející se prostorem, skvělá práce rytmiky, oproti Awake vyloženě prosvětlení, nechybí ale ani moderní metalový důraz.

You Not Me má modernististický, alternativnou a metalovou modernou vyleštěnou tvář a explozívní melodický stadionový refrén, kontrastující s temnými Sherinianovými linkami v mezihrách.

Jedním z progresívně založených skvostů je Peruvian Skies s melodickýmis kytarovými střípky, spláchnutými ostrým, metallicovsky poučeným riffem mistra Petrucciho, naléhavou a těžkou atmosférou. Výtečně tu osciluje mezi jazzem a floydovskými náladami Derek Sherinian a vše korunuje zlatý slavík James LaBrie.

Tolik pošlapávaná a kritizovaná Hollow Years patří k mým nejzásadnějším položkám - krásný akustický motiv s exotickými dotyky latina a skvěle harmonické propojení a ohromný hudební prožitek. Nemyslím si, že by podobný typ skladby DT neměli i na dalších deskách - spíš mě připadá, že se Falling... stalo jakýmsi obětním beránkem.

Další četně diskutovaná skladba, Burning My Soul, to schytala jistě hlavně za svou odezvu metalové moderny, která v ní zcela jasně dřímá. Nekompromisní, až brutální palba, opentlená razantní zvukovou modernou a devastující Myung.

Krásně melodicky vystavěná instrumentálka Hell´s Kitchen si mě získala snad už při prvním poslechu. Křehká zákoutí až hackettovského tónu, jemné otisky tónů kláves a kytar, dokonalá hudební říčka.

Studené řeky Sherinianových kláves a moogů startují jeden z nosných opusů alba, Lines in the Sand. Sekané kytary přivolají temnotu Awake, i když vše přece jen krotí přístupnější zvuk. Léty konstruovaná kovová divadelnická formule a nekončící Petrucciho sóla se tu skvěle propojují s odkazy floydovské psychedelie a působivými atmosférickými mezihrami. Nepochybně dvanáct minut na hudebním vrcholku.

Také Away my Pain je další po předchozím vypětí odpočinkovou a melodicky vytříbenou skladbou. Rozumím ale tomu, že ji někdo může označit za podbízivou. LaBrieho výkon je tu pro mě vynikající, až skvostný, pozitivní nálada drhnoucí o paprsky slunce.

Přiznávám, že Just Let Me Breathe byla pro mě vždycky slabší položka. Až numetalový tvar mi nevadí ani tak jako jednotvárně bušící rytmus a nedostatek nějaké podstaty či ducha, i když LaBrie to kladivo v refrénech trochu otupuje hladivostí.

Anna Lee je další tklivou baladou. Nezaujala mě tolik jako Hollow Years, schopnost divadelníků napsat podobný model a propojit ho do funkčního celku je ale bez diskuse - kampak s tím na dnešních albech. Příjemná záležitost se skvělým LaBriem, podobně umí třeba strýček Ozzy.

Na závěr pak klasicky po divadelnickou náleží druhý tématický vrchol, třídílná třináctiminutová suita Trial of Tears. Vyvedena v elitních progmetalových měřítkách a dokonalých konturách. Krásně ohýbané melodie tvoří v prvním dílu čarokrásný hudební příboj korunovaný nepřehlédnutelným LaBriem s jeho halasným pokřikem It´ raining. Nový zvuk opět pomohl krásnému průniku rytmické sekce na povrch. Přes mohutnou bouři Deep in Heaven, opět s fantaskním výkonem zpěváka a Portnoyovou demoliční kanonádou přichází v podobě The Wasteland bleskurychlé, skoro až ambientní doznění...

Kapela byla obviňována ze změkčení zvuku, snad dokonce z nějakého zaprodání se. Po velmi temném Awake, obtížně prostupném, i když geniálním albu, musela přijít nutně cesta určitého prosvětlení. A balady? Nenechte se vysmát, najdete je vlastně na každé řadovce, Another Day počínaje a nějakou Goodnight Kiss či Through My Words konče. Podobně jako Metallica na Load tu máme citelný otisk dobové hudby, který ale považuju spíše za plus.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Falling To Infinity
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Metallica - Load
2017-10-16

Metallica / Load

5 stars

Když bádám nad svými hudebními oblíbenci, už léta se se mnou, jako s nějakým desperátem, táhne jako červená nit jeden fenomén, pro mě však velmi příjemný. Je to srdeční obliba velkou většinou ostatních zatracovaných, či dokonce zavrhovaných či opomíjených desek. Jednou z nich je nepochybně tohle kontroverzní album Metallicy.

I když se mi ušima rozjíždí Ain´t My Bitch po dvousté, stále těžkotonážní rozjezd ve starém střihu, valící se kovová lokomotiva tu nejde zastavit, jiskry, zápalky a tuny adrenalinu.

Pořádný záhlavec vám utrží i 2 x 4, sleví na tempu a pokovená minulost se tu sráží s alternativním rockem, špetkou elektronických ruchů a rozmazaným melodičnem. Skvěle pulzující parostroj Jasona Newsteda.

Hned třetí, pro mě památná a nostalgická hymna The House Jack Built, má pro mě až magický nádech, ani nenapočítám, kolikrát mi vylepšila splíny do širokého úsměvu. Živá voda nového přístupu, skvělé gradace i Hammettova sóla a obří výkon Jamese Hetfielda.

Klipový, silový hit Until It Sleeps netřeba moc představovat, znovu lehké grungeové doteky - vystopujete klidně Pearl Jam a celou alt-rockovou kohortu za zády. Jdu v protisměru toho oceánu odsudků, nadšeně tleskám a křičím!

Synovský vztah mám i k další notorické hitovce King Nothing, proslulé svým sněhovým klipem. Běsná vazba, Newstedovo basové brumlání, a doslova monstrózně vypálený dělobuch na křídlech melodií. Parádně rozostřené skřípající kytary.

I další, opět grungeově políbená Hero of the Day znovu náleží do kategorie hitů. Křehkost, mrazivé doteky, smutek a nostalgie, na konci ale i prapůvodní poctivá energie, nekonečno melodií.

Je-li deska jakýmsi prolnutím kovu a vlivů třeba ze Seattlu, asi jen hluchoněmý by v památné hymně Bleeding Me přeslechl další mé horké favority, Alice in Chains. Klidně můžu říci, že je to jakási pocta této legendě. A s těmi slovy se u mě pojí hrdost a vztyčená hlava - dokonaleji to už nešlo.

To následující Cure určitě bez potíží můžu označit jako slabší položku na albu, chybí ji nějaký nosný motiv, které ozdobily předchozí zářezy. Rytmický rachot, syrový riff, ale relativně málo přidané hodnoty - nej je tažený refrén.

Poor Twisted Me si k hardrocku více než přičichla, až zeppelinovský oděný riff a celá nálada a atmosféra upomíná rockové časy dávno ztracené. Jede si zatvrzele jako buldozer, nedivím se, že s ní spoustu lidí naštvali. Záleží na náladě.

Wasting My Hate spolutvoří drsné, jiskřivě kovové jádro alba. Taky pro mě slabší kousek, tempový kolovrátek za pár poslechů vyšumí do povětří.

Těžko bychom našli kontroverznější a zatracovanější skladbu, než countryově, laděnou Hetfieldovu osobní zpověď Mama Said, jinak krásně, civilně, "irsky" vystřiženou píseň, vytesanou z pár akordů. Přesto byl metalový národ na základě této pětiminutové položky (z 80 minut) ochoten prohlásit album za country!

Nástup Thorn Within značí opět jiskření a kovový skřípot, rozjíždí se s parádním riffem, jako vypůjčeným od Zakka Wyldea. Drsná jízda s ostrými lokty, kterou změkčuje křehký Hetfieldův zpěv. Těchhle šest minut vás zhoupne a pak zničí.

Ani u Ronnie si určitě neodpočinete - další odhalení rockových prakořenů, polito kovovou životodárnou mízou. Můžete zapisovat počet hardrockových velikánů, u kterých si metla vzala inspiraci. Ale stále je to jízda.

A vězte, že tou je i závěrečný opus magnum The Outlaw Torn, deset minut trvající očistec a nejlepší definice pojmu hymna. Postupně rostoucí, mohutně sekané kytarové asfalty Hammetta a Hetfielda, historický melodický sled tónů mě zbavují slov. Zvukové čáry, zpěv hrající si s basovými tóny, mnoho rozjezdů a skvostných výbuchů refrénu. Zklidnění a postupný růst. V závěru brutální exploze a dokonalá, živelná a nelidská nástrojová přehlídka s Hammettovými mizejícími sóly...


Abych to rozumně shrnul - neříkám, že to nejsou pasáže, které mi nečpí nudností. Všichni by pořád chtěli stylotvornost, být v čele proudu a upírají umělcům právo na to, co si tady vlastně dovolila M - tedy odlít svou verzi tehdy aktuální hudby a pokusit se nalézt v ní novou inspiraci. I za ten arogantní, výtržnický úsměšek v bookletu, garderobu a vlasy vlastně tleskám. A teď do mě!

» ostatní recenze alba Metallica - Load
» popis a diskografie skupiny Metallica


Screaming Trees - Dust
2017-10-10

Screaming Trees / Dust

5 stars

Sestava kolem bratří Connerovců a Marka Lanegana pro mě byla vždycky i v rámci seattleské scény něčím výjimečným. Patří k samotným zakladatelům žánru, temná, rozmazaná psychedelie duněla z jejich zkušeben už v půlce osmdesátek. Dokonalé ztělesnění žánru s mimořádným pěvcem.

Helo of Ashes je dokonale energickým, rytmicky svižným nástupem, se screamingovsky parádně ospalou a rozostřenou melodií, skrz které se probíjí báječně ospalý, nikotinem prosáklý Laneganův hlas. Dokonalý úvod a navození atmosféry bezčasí s výbušným koncertem Barretta Martina.

A zase rytmický výjezd a máme tady jako omalovánku, svižně svištějící za umazanými okny severozápadu USA, hit All I Know. Skutečně byl zamýšlen jako singl, čemuž napomáhá drobná orchestrální příchuť a takřka koňská dávka melodií.

Hitem klidně možno nazvat i další Look at You, jehož neodbytnou melodickou figuru budete těžko dostávat zpod kůry mozkové. Napůl ospalá líná balada s pradávným bluesovým, barovým oparem.

Další parádní pumelicí je Dying Days - sporá, na kost ořezaná akustika jako vystřižená z countryového kabátce, se ale rozparádí v pořádný seattleský odpich. Rocková hmota pod kůží ukrývá jasné zvukové reminiscence na party 60. a 70. let. Nádherná kytarová práce Gary Lee Connera.

Dokonalou favoritkou od pradávných dnů byla pro mě Make My Mind. Nejen geniální rytmické i melodické motivy, ale i perfektní aranžérské hrátky po všech stránkách. Nekonečný tlak a napětí mě pokaždé rovnou vystřelí na orbit, do toho výsměšný, teatrální refrén.

Jedním z vrcholů tohoto skvělého prkna je i Sworn and Broken s intimním úvodem, jako by evokujícím umění dalšího seattleského velikána Jerryho Cantrella. Náběhy z klidu do natlakovaných refrénů jsou doslova stylové a před mellotronovým sólem padám do pokleku.

Witness je přímočarou rockovinou, kterou absolutně bez obtíží zašuplíkujeme mezi hitovky. I v přímosti se ale dají dělat velké věci, což vedle Lanegana ukazuje hlavně výbušné rytmické duo. Odvaz nejhrubšího zrna.

Je už pravidlem, že sousedící skladby jsou protipóly, a tak v podobě Traveler následuje ospalé bílé blues. Atmosféra hudebního pravěku, dokonale ztělesněná rezignovaným a ospalým Laneganovým hrdlem a skvěle harmonickými akustikami. Nechápu, kde se ty poklady berou v takových dávkách.

Že tu mají řvoucí stromky energie na rozdávání, dokazuje další nátěrovka Dime Western. Houby western, ale pořádná adrenalinová jízda s lehkým orchestrálním oparem a drtícím kytarovým sólem.

Další klišé praví, že to nejlepší se nechává na závěr. Ne vždy to platí, myslím, že tady se to mistrům ale povedlo. Temná, rytmicky apokalyptická mantra s mrazivým Laneganovým proslovem přechází v drtící mašinérii s doslova dokonalými grungeovými riffy. Gospel Plow. Skutečný šestiminutový gospel po seattlesku a nepochybně jedna z nej věcí, kterou tam kdo kdy dal na pás. Tečka.

Možná by šlo klidně říct, že se Screaming Trees rozloučili nejrockovějším albem. Album ale bohužel neprorazilo tolik, jako předchůdci, grunge už pomalu uvadal a byla tu i řada osobních problémů, takže Dust, ač dokonale plnokrevné, je žel, jejich studiovou tečkou. Alespoň Laneganovy skvělé sólovky tiší můj zármutek z jejich rozpadu...

» ostatní recenze alba Screaming Trees - Dust
» popis a diskografie skupiny Screaming Trees


Korn - Follow the Leader
2017-09-27

Korn / Follow the Leader

5 stars

Myslím, že surové a apokalyptické hřmění, které tahle kapela spustila v první půli devadesátek, dodnes obtížně hledá srovnání. Tohle album, spolu s následujícím Issues, mě oslovilo z jejich tvorby asi nejvíc - tady co položka, to rána mezi oči.

Stopa CD začíná až 13. položkou, a už nám se samply startuje It´s On! - typická vykloubená kornovská melodie, dochucená elektronikou, a pak totální odbrždění destruktivní metalické mašinérie se zbytkem zoufale se bránících zkroucených melodií.

Freak on a Leash začínají malovat dnes také notoricky známé samplující obrazce, zjeví se Davisův psychotický rapující hlas. Melodie, patentní pro celou tu moderní vlnu, ale i ospalost a pocity nudy, na konci totálně lomcující riffy.

Got the Life je hitovkou, kde korňáci skvěle pracují s vrstvenými melodiemi, věcička, kterou se jimi stvořený nu-metal inspiroval více než jen trochu. A do toho basa a pošuk a běs Davis - uff....

Dead Bodies Everywhere - čekali byste od takového lidumilného názvu snad nějaký smír či slitování? Lehké Silverovy údery, temné strunné záblesky a pak už klasický nástup riffové hradby, ve spolupráci s Fieldyho vražednou basou nemáte šanci kamkoli uniknout. Tož tedy upřímnou soustrast.

A máme tu další kornovský hit, Children of the Korn, jehož motivy taky asi znáte z TV, reklam a řady předělávek. Pokud by se mě někdo zeptal, co že jsou to zatraceně ti Korn, ukážu asi právě sem. Rap, vokální běsy, psychotika zápasící s melodiemi.

B.B.K. je založena tísnivé, pochmurně se zarývající melodii a hustém rachotu, který se spustí poté, aby vás definitivně dorazil. Čarodějný výkon Davise.

Pretty - začátek a chvíle napětí, kdy chudák posluchač netuší, co na něj ti blázni zase přichystali. Potemnělá, až gotická nálada se tu přirozeně mísí s kovovým hřmotem nejvyšší kvality. Apokalypsa se prohlubuje.

All in the Family do vás buší od první vteřinky drtícími Silverovými kladivy. Samply, nervní, dekadentní a naprosto vykloubená atmosféra, děsivý Davis na sebe bere snad sto podob. O klidu si nechte zdát.

Reclaim My Place je přehlídkou úchylné a zcela odbržděné Fieldyho basy, surové, nemelodické riffové údery a tuny elektroniky a na špici toho dortíků pan Davis, zase postpunkové, gotické doteky.

Podobný elektronický a samplový model přináší i Justin. Temné vzpomínky, černí démoni, děsivé údery zaostřených riffů kytar a zabijácká práce rytmiky.

Seed, proplouvající ve skoro šestiminutovém čase, je asi nejzdařilejší spojení kornovské tvorby s gotickými náladami. Vrchol neurotického, apokalyptického běsnění, tady je to nejhlubší dno.

Cameltosis má také industriální, drsný počátek, Davis ale přichází s rapem a nálada se přece jen trochu láme, i když od juchání jsme stále světelná léta. Mistrně je tu využitá členitá rytmika, Silverovo a Fieldyho číslo.

Závěrečný hymnus My Gift To You startují Davisovy profláklé dudy v pevné spolupráci s osudovými bicími ranami. Těžkotonážní riffové masáže, přelévající se přes nebohé posluchače jako lávová pole, opět Korn ukazuje, spolu s Meshuggah nebo Systém of a Down, jako moderní věrozvěsty. Všechny hodinové běsy jsou vypuštěny naráz a s děsivou energií. Sedm minut zmaru.

Tahle smrtící jízda dodnes u mě nemá slabšího místa. Ohromné množství hitů, typický sevřený zvuk, úzkosti, atmosféra absolutního tlaku a adrenalinu, která vás donutí srovnat tu rodnou hroudu se zemí s pokřiveným úsměvem. Ještě drtivější ale byly jejich koncerty, tam to bylo snad až za hranou možného. Za pět.

» ostatní recenze alba Korn - Follow the Leader
» popis a diskografie skupiny Korn


Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
2017-09-16

Wakeman, Rick / Journey to the Centre of the Earth

4 stars

Když jsem objevoval progresivně rocková hájemství, ocitl se klávesista Yes mezi prvními interprety, kterými jsem ještě nesměle obohatil svou sbírku. První trojice desek ze sedmdesátek už u mě tvoří jakýsi klasický trojúhelník, i když každý má jiný námět, zpracování, ale i vyznění.

The Journey/Recollection začíná po živém orchestrálním vstupu klasickým smyčcovým lesem. Přichází velebný hlas Garryho Pickforda-Hopkinse a slyšíme kapelu, oscilující kdesi na pomezí jazzu a klasiky. Otisk filmu a dobrodružného hledačství je ale přítomen od prvních kontaktů. Tlumené drama doprovází dramatické titulky Davida Hemmingse oznamující se zápalem, čeho výprava na cestě dosáhla. Přichází jasnozřivé yesovské otisky, melodie pomalu zaplouvá do hlubiny, přesně jako výprava pod zemskou kůru, a prostor dostane ostrá rocková poloha s nažhavenou kytarou Mike Egana a krásnými otisky londýnského chrámového sboru. Návrat ústředního motivu je překrásný a nečekaný, téma se postupně promění do závěrečné hladivé extáze...

Z ruchu zvuků nám vyplouvá druhá polovina expedice stíhané úspěchy i nehodami - The Battle/The Forest. David Hemmings suše a chraplavě oznamuje další zážitky, bitvu dvou vodních příšer nevyjímaje. Opět nám vyplouvá kompletní kapela, kouzlící kdesi v hudebním zákulisí Rickovy domovské formace, a dokonce se ocitáme v prudkém rockovém vichru. Hlas se propojuje s mistrným laděním sboristek a klávesovými spirálami, chvat a spěch výpravy jako by se odrážel u nástrojů, klávesy těžce zápolí s kytarou a rytmickými přemety. V temné linii je jediným prvkem Hemmingsův přednes, v momentě zmaru se pak objevuje křišťálově čistá melodie s podporou sboru, centrální prvek druhé části alba. O tom, že výprava kope hluboko v nitru, svědčí rytmické vsuvky, vyplouvají nová jména a země, které se objevují před našimi zraky. Po citaci Edvarda Griega, vede nás známý motiv do závěru s chvátající expedicí. Tentokrát ho Rick okořenil pompou, ale i vřelostí a lidskostí. Každý, kdo došel až sem, je vítězem.

Zatímco prvotina šla ve znamení mistrně klavírně ověšených kompozic na téma žen proslulého panovníka Anglie, kde byl ještě jasně zřetelný otisk domovské kapely, už na dvojce se Rick Wakeman vydal na odvážné monumentální pole, spojující kapelu s orchestrem. Tématem není nic menšího než klasika Julese Verna o cestě do středu země, odvážného to lidského snu. Za skvostné čtyři, o něco více mě zaujal následovník, kterého jsem si až dětsky zamiloval.

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - Journey to the Centre of the Earth
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Gabriel, Peter - So
2017-08-31

Gabriel, Peter / So

5 stars

Tento umělec se u mě vznesl už při prvním nesmělém kontaktu (album III) skoro až do nebes, a zůstal na jednom z nejčestnějších míst vlastně až dodnes. Jeho žhavé emoce, dokonalá rytmika a rozvrstvení mě vždy nesmírně omámily a pohnuly tolik žádané emoce. Samozřejmě si prošel i érou osmdesátek, a tohle album má u mě zvláštní nostalgický nádech.

Vstupem z jiné planety je dešťový hi-hat efekt od hostujícího Stewarta Copelanda, startující nesmrtelný úvodní napjatý hymnus Red Rain. Hitovost, ruce směřující vzhůru, ale i křehkost, napětí a do každého mikrometru vybroušené detaily, tak, jak jsme od Petra zvyklí. Ano, zvukové osmdesátky, sestřelilo mě to ihned a nenávratně.

Sledgehammer je gabrielovsky podaná moderna, plně se oddávající dobovému trendu včetně samplovaných dechů, hudebně i zvukově, připojen byl i neotřelý, klasicky v duchu tohoto umělce graficky dokonalý videoklip. Krásný výkon Tonyho Levina.

Ze spolupráce s další dobovou hvězdou, slavicí Kate Bush, vznikl sedmiminutový magický a neskutečný intimní svět, nazvaný Don´t Give Up. Slzy se mísí s rebelií a odhodláním, vytesaným do názvu tohoto skvostu. Více není co dodat - tohle je pastva pro uši, ne pro pero.

Magický počátek s baskytarovým virtuozem Tonym Levinem a melodické osmdesátkové drahokamy sypoucí se do všech prostor, to je That Voice Again. V silném refrénu jsou ale zbytky zármutku a smutku, vzdálený otisk Gabrielovy minulosti.

Pídíte-li se po esenci Peterovy zahloubanosti a citlivé noty, nemůžete od prvních sekund pominout Mercy Street. Intimní, křehká, až ambientní nálada s dokonalou slupkou rytmických doteků a ruchů, je pro něj typickou prací, známou i z dalších alb.

A protože skladby za sebou bývají logickými protipóly, je tu dobově přímočará rytmická funky hitovka Big Time. Myslím, že tady Peter vyšel vstříc času ještě více než na Sledgehammer, považuji ji za nejslabší položku alba.

Veškeré, i když jen drobné pochybnosti rozprašuje atmosférický ledově trýznící skvost We Do What We´re Told s mluvícími bubny Manu Katché, nepředstavitelná novovlnně ambientní variace, mizející do závěru. Nezemské vokály.

This is the Picture (excellent birds) zahajuje neodbytný Tony Levin a Manu Katché, od počátku úřadují elektronické hody z rukou Petera, ale i Davida Rhodese, Simona Clarka či proslulého zvukového alchymisty Daniela Lanoise (David Bowie, U2), který album nesmírně pozitivně obohatil.

Vykoupením z experimentálních nadzemských poloh je zase více než pozemský hit In Your Eyes, dodnes v mnoha obměnách zařazovaná i na koncerty. Poněkud subtilní úvod vystřídá skvostné vokální i rytmické představení ve vrcholovém Peterově slohu. Spalující vášeň se vybíjí ve skvostně vybičovaném konci se sborovými hlasy.

Nepopírám osmdesátkovost, přístupnost, v podobě jistých skladeb i jistou dobovou ochotu vyjít vstříc rádiím a gabrielovským lektvarem nakazit co možná největší počet posluchačů. Je na tom ale nakonec něco zlého? Takový pop si budu pouštět každý večer naplno. Je to jako tři čtvrti hodiny rozkoše, na které se podílel skutečně elitní zástup hostů.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
2017-08-28

Atomic Rooster / In Hearing of Atomic Rooster

4 stars

Předchozí albový zářez Death Walks Behind You, drsnou a strašidelnou tvář hardrocku, jsem si zamiloval, a až po relativně dlouhé době přikoupil do dvojice i nástupce. Změnou bylo angažování nového zpěváka Petera Frenche, který nahradil kytaristu Johna du Canna.

S úvodem Breakthrough mě zalévá široširý úsměv, všechny typické znaky atomového kohouta jedou na plný plyn. Tajuplná, až úzkostná nálada, skvostné Craneovo hlazení i bouře a je tu vynikající valivý následník otvíráku předchůdce.

Break the Ice je pětiminutovou pochmurnou suitou, jejíž tmavé odstíny a tóny určuje skvělá Craneova klapková práce. Když se ale rozjede tahle pečlivě seřízená jednotka, je o adrenalin postaráno.

Decision/Indecision určují další temné linie čistého klavíru a uměřený French. Hlavním pánem nad životem a smrtí je ale klavírní principál, skutečně skladatelsky i hráčsky výjimečná osobnost.

Medicínská legrácka A Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down je legrační jen názvem, jedná se o drsnou živočišnou jízdu, kde opět úřaduje pološílený Crane, a to zcela ve svém zvráceném duchu. ELP na kokainu a skvělý Paul Hammond.

Tajuplný klavírní úvod startuje mou dávnou mystickou favoritku Black Snake, a názvu slouží hudební složka dokonale. Mistrné Craneovo i Frenchovo galapředstavení, krásně jako vlnobití se pohupující rytmus, dekadentní odstíny...

Head in the Sky nás probírá zcela v duchu drsného atomového rokenrolu, sekané metalické klávesové riffy, rozžhavená du Cannova kytara, neúprosné, drtící provedení pro odolné posluchače.

The Rock pokračuje v pořádně drsném duchu, i když se zvolní tempo - přímá a prostá Hammondova linka, na kterou Crane nabaluje gotické, apokalyptické ornamenty, Du Cann hvízdá, kvílí a skřípe...

The Price je další, těžký kov zřetelně předznamenávající jízda. French je náladově jemný i drsný, tempo a děj ale podléhá opět čaroději za klapkami, šílený, řvaný, natlakovaný závěr.

Americkou verzi zdobila singlovka The Devil´s Answer, snad nejproslulejší hitovka kapely, která se objevila už mezi bonusy u předchůdce. Skvělá klouzavá rocková jízda, vskutku odpověď dábla...

Dávám krásné čtyři, o něco výš mě zaujalo předchozí album. Trochu se možná ubralo z plynu, celkový nádech není tak drsně kytarový, i když klávesová tajuplnost a obskurnost zůstala. French vypouští démony o něco syrověji a drsněji. Živelná jízda, a to hammondový rock moc nevyhledávám.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - In Hearing of Atomic Rooster
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster


Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)
2017-08-13

Pražský výběr / Pražský výběr (Straka v hrsti)

4 stars

Narozdíl od andělsky rozkošných Stromboli mi těžší, drsnější a divočejší výběrovská tvorba nikdy tolik nesedla. Ale tohle klasické album má zkrátka nepochybný nápřah, vtip a spoustu tu a tam skrytých hudebních fíglů. Asi ne se vším jsem se ale popasoval.

Už zlidovělý dětský pokřik, studený Kocábův klavír a už jede nepokojná Čokova basa a Hrabě X. Kocáb kreslí za klapkami malby vskutku špinavé, drsné a obskurní. Ano, je tu drsně skřípající Pavlíček, který si ale nebere ani mikrometr více místa, než by se slušelo. Dvojice vokálů jak z davu psychiatrických utečenců. Drsné entrée.

Na václavském Václaváku je jeden z mnoha proslulých hitů, donesených Vilémem Čokem ještě z řad Zikkuratu. Basový kulomet, klávesový rychlopal a Hrubešova dělostřelba jsou bez konkurence. Děsivá adrenalinová facka.

Hrubešovy neskutečné přechody a víření zahajují titulní skladbu, opět s obskurně teatrálním zabarvením - je tu už notorický Pavlíčkův riff a do mariáše se postupně poctivě zapojí celá tahle výjimečná jednotka. Jedno z nejlepších kytarových sól...

Při doslova generační Pražákům je hej nemohu mít jako dřevní obyvatel hlavního města pusu od ucha k uchu. Tohle bude fungovat vždycky, Kocábův motiv, zběsilý basový útok Čoka, zjevná novovlnná inspirace, tady asi silnější než kdekoli jinde. Úderný humor a Kocábova šílená dohra.

Můj koníček startuje opět mistrné rytmické telepatické propojení Hrubeš - Čok. Opět totálně vykolejená nálada běsné taškařice, opět s inspirací dobovými titány, od nové vlny, přes crimsony až po zappovské otisky. A trochu funku do toho guláše, výtečné číslo Pavlíčka.

Svahilským halasením proslulá Bangabasava je dalším zběsilým úletem a hlavně Kocáb se tu za klapkami předvedl ve vší nádheře, ale i temných běsech. Neopakovatelné.

S.O.S. s motivem stížnosti na moc peněz s Čechovým textem, který taky už zlidověl. Skvělá přehlídka Hrubeše se skvostnou hlasovou i klavírní Kocábovou nadstavbou. Když slyším historické Haló Soukup, už mám zase ústa od ucha k uchu. Rocková pumelice nejlepších parametrů.

Zubatá s neveselým motivem nevyhnutelna je dalším temným odlitkem z jedinečné výběrovské kuchyně. Doslova chirurgicky vyvedená strašidelná nálada, Kocábovy hrdelní kejkle jsou z jiné planety. Jednoduchá, ale účelná hra Pavlíčka...

Tango Ropotámo je něco přes minutu trvající ospalou pitvorností, opět by se neztratila u mr. Zappy.

Proč jen já načíná skvělou éterickou tónomalbou mr. Pavlíček, tohle je jeho ochranná známka, později rozvinutá a zvěčněná pod značkou Stromboli. Baladická, dusná nálada, které Kocáb a rytmika dodává lehký napjatý bluesový přídech s rozostřeným koncem.

Závěrečné Nádraží je oproti zbytku nezvykle lehkonohá a prosluněná záležitost. Čok láme basu s velkým melodickým cítěním a kolem Kocába a Pavlíčka se rozpoutá až pozitivní energie a ohromující nadhled muzikantů.


Do jisté míry omamný, teatrálně laděný a v praxi skvělé odvedený hudební nápřah, který byl v pravou chvíli u správných uší, které si samozřejmě nacházely nejrůznější hudební i textové narážky, vtípky a dvojsmysly. Čechovy texty už se taky asi zopakovat nedají.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Pražský výběr (Straka v hrsti)
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr


Edge Of Sanity - Purgatory Afterglow
2017-08-09

Edge Of Sanity / Purgatory Afterglow

5 stars

Bájné švédské sdružení kolem skladatelské, producentské a hráčské legendy Dana Swana, operující v extrémních vodách už od přelomu 80. a 90. let, si nakonec svou výrazně melodickou formou smrtícího běsnění dobylo zasloužené vavříny. Tahle položka je u mě jedním z vrcholů.

Twilight je vlastně učebnicovou ukázkou nově nastoupené cesty, to, co předchozí dvojice albových záseků započala, tohle dílo završuje. Zahalený klávesový úvod, ambientně ledová, až depešácká nálada a andělský hlas, startující extrémně energické melodické závody na všech frontách. Swano odpaluje chropot a všechno dosahuje hned v úvodu stropu možností. Geniální.

Of Darksome Origin začíná i končí temnými melodiemi, vedle At the Gates a jejich školy není divu, že EOS jsou poněkud pozapomenutými pionýry melodického kovu smrti. Tohle je ale o hodně extrémnější a rychlejší nátěr...

Blood-Colored je další peckou na solar, po napjatém úvodu hoši vybalí tuny heavy metalových melodií, prastarý rock a metal si tu podává ruku s extrémem, a pokaždé nasazuju děsivý, ale i rozkošný úsměv.

Strojová sekanice, zahajující strojově chladný postulát Silent a následné závratné vedení melodií, sražených s ocelově chladnou mašinérií, žádalo si dokonalou odvahu. Tady už jsou vsazeny čisté akustické vstupy.

Mezi nejznámější položky edgeovské tvorby patří Black Tears, překopaná i metal-coreovými Heaven Shall Burn (deska Iconoclast, 2006). Je to jasnozřivá melodická pumelice, stvořená s odzbrojující lehkostí. Stovky formací usvědčuje z opisování.

Elegy je temně metalovou vichřicí, kde kapela vykopala své extrémní kořeny a kol dokola rozpoutala pikle věru nepěkné... A ten výbušný závěr!

Dokonalou melodickou učebnicí po edgeovskou je sedmiminutová Velvet Dreams. Rozvolněné, místy až baladické tempo a nádech opuštěnosti a krystalické severské melancholie, hněv je ztělesněn vokály.

Enter Chaos ztělesňuje metalovou modernu a punkovo-hardcoreové kořeny některých členů kapely. Těžká tempa, divé sólo a jen poskrovnu melodií.

The Sinner and the Sadness má melodický základ, krásně rozprostřený na tříminutovou plochu jako plakát. Swanův vzteklý hlas opět přivolává otisky moderny.

A moderní je i závěr v podobě temné, nenávistné šlehy Song of Sirens, kde jako by hoši nasáli až black metalové inspirace s trochou industriálu a hardcoreově sekané těžby. Drtivý závěr.

Skvostná nahrávka, vybraný a zvukově vyleštěný melodický koktejl explozívní síly a vytříbeného provedení. Smrtící kovové jádro s ještě částečně chroptícím hlasem spojené bez špetky zaváhání s heavy metalovou melodikou a hojně využívající i melodické hlasy. Oproti velebenému The Spectral Sorrows se mi líbí mnohem plnější znění. Skvostná nálož i obal od Kristiana Wahlina.

» ostatní recenze alba Edge Of Sanity - Purgatory Afterglow
» popis a diskografie skupiny Edge Of Sanity


Coroner - Mental Vortex
2017-08-03

Coroner / Mental Vortex

5 stars

Za dva roky po skvostném představení No More Color, které se po zásluze dočkalo kladných ohlasů fanoušků i kritiky, přichází deska Mental Vortex. Ano, jsou to zase Coroner, ale zase posunutí o nemálo světelných let dále. Jejich ekvilibristika se tu plete s moderním odkazem.

Divine Step (Conspectu Mortis) je překvapivým, sedmiminutovým masakrem. Valí se na nás plastické stěny Vetterliho riffů a na mysli vytane otázka - jsou tohle Coroner? Ale samozřejmě, skoro absolutně, slyšte i sólo. Novou kostru skladeb ale obohatily nové prvky - hrubost a hardcoreová těžkost, opět trocha industriálu. Jen typický suchý Broderův štěkot zůstal.

Son of Lilith je další skoro sedmiminuovým postulátem. Zneklidňující Edelmannova kanonáda je překryta mamutími stěnami riffů. I tady vnímáme vlivy moderny, určitě i doomu, Coroner jsou ale sami na objevitelské cestě. Refrén je vymyšlen a exekuován neskutečně.

Nic dobrého nevěští ani Semtex Revolution. Vetterliho riffová kaskáda tvoří až neskutečnou, magickou melodickou přehlídku, v kurzu je ale především poctivý thrashový marš. Broderova hlasová lavina je neúprosná, refrén je dalším hledačským vybočením do temných zákoutí. Skvostné provedení v každém ohledu.

Sirens je další možná překvapení, Vetterli kouzlí své klasické ornamenty, ale volné mezihry i refrén vstřebávají až hard- a progrockové vlivy a výsledný koktejl je nesmírně svěží a průzračný, hlavně skvostné sólo. Nechybí ale ani apokalypticky strojové pochody.

Těžko lze popsat další skvost Metamorphosis, opět se vydávající odvážně na stylové zcestí. Jednoduchá, pomalu postpunková rytmická linka přivolává fenomenální riffový stroj absolutní přesnosti a neúprosnosti popravčího komanda. Nová, ničivá a děsivá podoba Švýcarů, se kterou není radno si zahrávat. Když se přidá štěkající Broder, je vymalováno.

Další díl z nekonečné kuchyně Coroner nese název Pale Sister. Hádáte správně, máme tu další skvost. Doslova nálety sekaných, vysoce technických riffů z Vetterliho dílny, vysoká intenzita, vyžadující absolutní soustředění. Riffová figura v závěru je apokalyptická.

About Life má odvážný, rockový start s klouzajícími Edelmannovými bicími. Vetterliho rázný příchod nás uvede rázně do coronerovského světa. Otázka, kolik kapel hrálo v té době takhle inovativně a "s předstihem", se ale nabízí.

Podobně jako na druhé desce, sáhli totiž tihle nebojácní hoši opět na absolutní klasiku. Ani tentokrát jim odvaha nechyběla, překopali totiž skvost mého nejzásadnějšího beatlesovského alba Abbey Road, I Want You (She´s so Heavy). Ten koncentrovaný tlak a energii po dobu 7minutového očistce nelze nějak uchopit. Ano, takhle by možná zněli sami mr. Lennon a McCartney, kdyby se roku 1991 náhodou rozhodli hrát thrash. Amen.

Čtvrté album, protažené i časově, dokonale po coronerovsku vstřebává prvky moderního metalu, hardcoru, industriálu a dokonce si myslím, že pánové jasně předběhli vývoj v 90. letech. Dnes jsem upravil na tuto srdeční záležitost prastaré texty někdy z roku 2002. Úmyslně jsem odložil desku Grin, což je i v rámci Coroner samostatná a odvážná kapitola. 5, čí spíše 6 z 5.

» ostatní recenze alba Coroner - Mental Vortex
» popis a diskografie skupiny Coroner


Coroner - No More Color
2017-08-03

Coroner / No More Color

5 stars

Skvostné třetí album Coroner vydávají pánové v památném roce, roku 1990 absolvovali skvělý koncert u padlé Berlínské zdi. Pro mě jeden z vrcholů jejich tvorby a jedno z nejlepších metalových alb všech časů. 34 minut stačilo.

Die by My Hand se rozjíždí samplovaným intrem industriální mašinérie a přichází apokalypsa všech tváří a podob. Konečně vnímám plný, na kost ohlodaný, studený zvuk, který tomuhle strojovému řádění konečně dodal správné grády. Ano, tohle je konkrétnější, natlakovanější verze Coroner, což je dáno i časem, ale faktem je, že došlo k dalšímu posunu invence. Je tu lehký opar industrie a také řvoucí sólo.

No Need to Be Human nás okamžitě uchopí kostnatým pařátem až doomově laděné riffové mašinérie - ano, jsou to Coroner, dovedeni ad absurdum až na strop dokonalosti. Pomalé, dávivé rytmy a pohřební účinek. Máte to mít.

Read My Scars s motivem svobody jako daru, v roce vydání symbolický, vás svým matematickým odsekáváním na začátku rozetne vedví. Dramatická, temná deka s teatrálními vsuvkami a mimořádně odporným Broderovým hlasem, který v refrénu řádí, a rozkladné Vetterliho sólo.

D.O.A. zahajuje melodický motiv, zase pomalu ve stylu bratranců Destruction, strojově dokonalá i natempovaná smršť, která následuje, už jsou ale patentní Coroner. V parádně vrstvených riffech, mostech i sólech je všude vepsáno, do jakého nebe se tato magická trojice vyzvedla.

V další Mistress of Deception je rovněž dobově aktuální motiv slunečního království a Orientu, kde je voda zlatem. Začíná volnějším tempem, že máte pocit, že nám Edelmann swinguje, Vetterliho dramatické linky a mezihry jsou ale až z orientální kategorie. Tíživý a neodbytný refrén.

Tunnel of Pain následuje neúprosně, natlakovaně, typicky skoro bez jakéhokoli prostoru na oddech. Opět velké představení rozehrává mr. Edelmann a na hroty jeho úderů lepí Vetterli své strunné skvosty. I tady je znát lehký závan industriální mlhy. Pro mě dokonalost.

Chcete-li Coroner jako dokonalou thrashovou úderku, ohlodanou zvukově na kost, určitě zvolte předposlední krupobití Why It Hurts. Neskutečně stylově provedené riffy. Výsledek? K.O., pod kterým se ze mě stává jen beztvará hromada prachu. Nejsem schopen pochopit ten příval nápadů.

A to si opět zvláštní překvapení hoši schovali v podobě závěrečné popravy Last Entertainment, prvního skutečně výrazného industriálního vkročení do jejich tvorby. Nálada děsu a apokalypsy, Coroner jdou ale experimentu a čerstvosti mílovými kroky naproti, jsou v čele tohoto proudu, a tak se koná další skvostná show. Na sekundu čtyři minuty. A dál není třeba nic dodávat.

Časově skromná, podle mě ale ideálně vyvážená nahrávka pro metalové fajnšmekry. Byly nenápadně začleněny prvky progrocku, fusion, industriálu, v mnohém pánové předběhli devadesátkový vývoj. Vyvrcholilo to na dvou albech příštích. I zvuk dosáhl větší plnosti a syrovosti. Nelidský skvost.

» ostatní recenze alba Coroner - No More Color
» popis a diskografie skupiny Coroner


Coroner - Punishment For Decadence
2017-08-03

Coroner / Punishment For Decadence

5 stars

Už rok po debutu mají Coroner nachystané další album, které jen podtrhlo jejich hvězdný statut spolku talentovaných hudebních vizionářů. Jejich alba inspirovala mnohé začínající progresivní metalové úderky.

Tentokrát jen pomíjivé Intro okamžitě vstupujeme do palebné přípravy s názvem Absorbed a je neuvěřitelné, že vše, co Coroner zdobilo už na debutu, je dovedeno do maxima, a možná ještě dál. Poněkud ústup z tempa, ale všeobjímající riffy a skvělé prostorové bicí. Ani sekunda pauzy, jen čistý tlak.

Jak je u Švýcarů zvykem, skladby jsou natlakované na sebe a na oddech není prostor, a už se valí Masked Jackal. Navazuje v nejlepším akademickém kabátu na debut, i tady ale využil Vetterli zvolnění k dalšímu vypracování skvělých melodických motivů. Přezdívka Baron? Dokonalá.

Arc-Lite se smrskla na plochu málo přes tři minuty, ale téhle elitní sestavě to stačilo na vypracování skutečně elitního, opět klasicky inspirovaného tance pro pokročilé.

Skeleton on Your Shoulder je naproti tomu s pěti a půl minutami nejdelší položkou alba, a je jasné, že téhle plochy využila mistrovská trojice k vrcholnému představení. Vynikající akustické entrée a monumentální nástup riffových hradeb nelze zastavit, ani jedem napuštěný Broderův štěkot. Učebnice techno-thrashe.

Sudden Fall je ale nejlepším možným následovníkem, Vetterli řádí od první vteřiny, skvěle zapojí i akustiky, a všechno korunuje památný, metalové šiky burcující refrénový "povel".

Shadow of a Lost Dream tvoří s dvojicí předchůdců technicky dokonalé jádro alba. Hledáte-li typický, stoprocentní koncentrát hudby Coroner, můžete klidně vyvolit tuhle jízdu smrti. Dramatické a temné odstíny se bez mrknutí oka mísí se zběsilými běhy.

The New Breed je nepochybně dalším pomníkem kytaristy. Kakofonické běhy po hmatníku, "štěky" a sípání, strojová, schizofrenní nálada se samplovanými zvuky a chorobným Broderovým hlasem. Jednoznačně už okno do budoucna.

Voyage to Eternity výrazně zrychluje svůj smrtelný tep, pan Edelmann se tu vydává z posledních sil, práce rytmiky je tu vůbec lahůdková. Ale obavy nemějte, Vetterli si svůj prostor určitě nenechal vzít.

Ty nejlepší laskominy se schovávají na závěr. Coroner nesáhli do šuplíku nikoho menšího, než mr. Hendrixe pro Purple Haze. Ten byl podobným vizionářem dvě dekády před nimi. Než jsem vůbec pochopil, co je tahle skladba zač, napadlo mě mnohokrát, že Vetterli je takovým Hendrixem v metalové hudbě. A provedení? To s vámi dokonale zacvičí. I šamanský génius s čelenkou se tam nahoře musí zběsile usmívat...

Pětihvězdičková 39minutová nálož zcela bez váhání. Jediné, co bych snad vytkl (a to už vlastně u debutu), je bohužel koncem osmdesátek velmi načichlá produkce bez patřičné energie, průraznosti a spádu. Pánové si s tím ale poradili výtečně, včetně mistrné Hendrixovy verze.

» ostatní recenze alba Coroner - Punishment For Decadence
» popis a diskografie skupiny Coroner


Coroner - R.I.P.
2017-08-03

Coroner / R.I.P.

4 stars

Švýcarské sdružení kolem bubbeníka Marka Edelmanna, zpěváka Rona Brodera a kytaristy Tommy Vetterliho, dobově zahalenými tajemnou aurou pseudonymů, patří u mě k absolutní elitě na celém kovovém nebi. Láskou k jejich totálně nestandardnímu hudebnímu projevu jsem byl spoután téměř okamžitě poté, co se mé uši potkaly s jejich božskými nahrávkami. Už obal láká exotickým pojetím.

Klasikou čpí už dramatické klavírní Intro. Reborn Through Hate začíná takovými rytmy, že na to v roce výroby musela kovová obec čumět doslova jako puk. Komplikované motivy rozlamuje báječná práce Edelmannovy baterie a další unikát - suchý, praskavý hlas. Vše nečekané a překvapivé - takhle hrála snad jedině personálně částečně propojená Mekong Delta.

When Angels Die pokračuje v sázení klasikou načichlých melodií a rytmických hrátek na nejvyšší úrovni. Do skvěle rytmicky klouzající riff zasazuje Vetterli své báječné strunné ornamenty, a máme tu exotickou příchuť dávna.

Intro (Nosferatu) další klasikou čpící - klasikou opět kypící akustiky a tříštivé Vetterliho sólo ukazuje, jak byli Coroner už velmi záhy o parník před konkurencí.

Nosferatu je elitní přehlídkou techniky - lámané riffy s klasickými otisky tvoří celou dokonalou kaskádu, zběsile vypuštěnou do prostoru. Podobně to zkusili i Destruction, ale Švýcaři zašli technicky mnohem dál. Neskutečné!

Suicide Command hovoří už názvem sama za sebe. Sebevražedná jízda šílenců, která se zcela vymkla rozumnému uvažování, děsivě upalující tempo a génius Vetterli, vypalující v tom marši své strunné a sólové orgie. Ti dva, spolu s Edelmannem, přece jen úplně normální nejsou. Roboticky odsekávaný Broderův chropot.

Spiral Dream uvozují chladné technické záseky, pojetím a rytmikou se už trochu vydávající po časovém proudu jejich diskografie. Dusná, temná a bezvýchodná nálada, korunovaná Broderovým šibeničním hrdlem.

A valí se na nás titulka, tentokrát pomalým, jako konec světa odbíjejícím doomovým tempem. Broder vyplouvá temně zkresleným hlasem, připomínajícím také už alba další, skvěle se tu podepíše i basou. Pak se ale rozjede typický koronerovský thrashový marš.

Ohromnou porci skvělé hudby navyšuje pecka Coma - doslova drtící Vetterliho kakofonie, hvízdající, divě poskakující hmatníky pod prsty zběsilého génia. Spojení s Edelmannovou bicí jízdou už jde na hranu normálu.

Fried Alive ale v krasojízdě pana Vetterliho pokračuje. Smrtelně šlapající bicí dávají i tady skvělý podklad pro jeho spirály a kaskády tónů. Refrénově záhrobní Broder
dokonává od mikrofonu dílo zkázy.

A je tu třetí ztemnělé Intro (Totentanz), volně převzaté námět klasických Tanců smrti, populárních hlavně v německém dávnověku.

Pak už přichází thrashový Tanec smrti sám, pochopitelně opět v režii mistrného kytaristy - je to přece rozlučka, alespoň co se této desky týká. Úporné tempo, strunné úchylnosti, výrazně vysoko štěkající Broder. Buďte tu palbu ty čtyři minuty ustojíte, nebo skončíte ve škarpě.

Po doznění opět klasicky kvapícího Outra myslím, že 99% lidem, kteří s tímhle měli čest, asi zbývalo jen pootevřít ústa z toho, čeho byli těchto 45 minut svědky.

R.I.P.je sice teprve debutem, vydaným v průkopnickém roce památných eposů Scream Bloody Gore, The Legacy, Release from Agony, Scum a mnoha dalších. Posluchač musí ale uznat, že i tomto srovnání byla hudba Švýcarů zcela někde jinde, geniální Vetterliho, ale i Edelmannův talent opentlil hudbu vlivy barokní hudby. Jen s ohledem na další zářící klenoty čtyři.

» ostatní recenze alba Coroner - R.I.P.
» popis a diskografie skupiny Coroner


Wright, Rick - Broken China
2017-07-30

Wright, Rick / Broken China

4 stars

Na doporučení jednoho kolegy z práce, velkého fanouška Pink Floyd i sólových aktivit jejich členů, jsem kdysi zařadil do sbírky tohle podle mě zásadní album jejich poznávacího znamení za klapkami - Ricka Wrighta. Nakonec se mi tento ledově temný monument přece jen přiblížil.

Breaking Water startuje nepokojně za zvuků hromů a přichází tklivá zvuková řeka, doplněná moderním arzenálem zvuků...

Night of a Thousand Furry Toys rozjíždí skvělý pochod na bedrech top dua Palladino/Katché. Mistr zpívá volně, procítěně a civilně, i když hrdelních výšin svého kolegy Davida Gilmoura nedosahuje. Skvělé sólo Tima Renwicka.

Hidden Fear je mrazící, posmutnělou fanfárou - tryznou důvěrně dobře známou ze zákoutí Rickovy domovské kapely.

Runaway napsal pro Ricka Anthony Moore (stejně jako Woman of Custom, na dalších se podílel) - moderní, rytmicky vedená hitovka s temným startem. Rick tu plně vyšel vstříc moderně, elektronice a dal jasně najevo, že ani ostřílený bard nehodlá zamrznout v čase.

Dvouminutový ornament Unfair Ground je opět zcela moderně vystavěn i mrazivě proveden do nejtemnějších závitů Rickovy duše. Dílo zkázy dovršuje samplovaný křik a temné tóny Dominica Millera.

V Satellite vévodí elektronická, až diskorytmika, což ale v případě Ricka nezní jako nějaká laciná stupidita, ale plně slouží hudebnímu záměru. Ledově tříštivá, Temná strana Rickovy Síly se promění v řádný rockový nápor.

Hit Woman of Custom, opět z Mooreovy dílny, uvozují temné klávesové hradby, Rick má vše pod absolutní kontrolou. Jeho hlas má ohromné charisma a doslova fantasticky se tu své role zhostilo rytmické duo - Palladinův bezpražec hladí, ale i láme a boří. Ano, tohle je dezert na tomto bohatém menu.

Drobný zlom v podobě Interlude - Rickovy mrazivé úhozy...

Black Cloud je svému názvu věrná, až z toho přechází zrak. Opět chladivý dotek moderního arzenálu zvuků a výsledkem je temně zabarvená masa. Strašidelná nálada je tu doslova hmatatelná.

Far from the Harbour Wall je jedním z Rickových erbovních znamení. Smutná, sentimentální nálada horských kaňonů, pustin a dávno zašlých časů. Mistrův hlas působí jako padlý kazatel nezvratného. Šest minut, které přežijí jen silní, kteří najdou v té černotě trochu naděje.

Drowning je dalším vítaným Rickovým odpočinkem, nikoli snad vesele tancujícím, ale alespoň ambientně klidným.

Reaching for the Rail je první ze skladeb, jež opentlila svým hlasem hostující Sinead o´Connor. Nádherně rozpoutaná tryzna za všechny padlé duše, Manu Katché předvádí, že i decentní bubnování může mít ohromnou sílu. Melodie a Rickovy tahy se už zapsaly do progresívně rockového slabikáře, stejně jako dokonale procítěný hlas Sinead. Po tomhle ztvrdnete na kámen, a Renwickovo sólo způsobí lehké tání.

Ledově temná řeka klávesových tónů pokračuje v Blue Room in Venice. Trpět je tak slastné.

Sweet July - decentní škola Rickovy temné melancholie a skvostná, dokonale dobře zažitá floydovská krása. Tohle má na mě včetně gilmourovského Millerova sóla až stratosférický dopad...

Along the Shoreline je na poměry a nálady alba až nevídanou rockovou hitovkou, se svou adrenalinovou energií a pozitivními vibracemi jako by si přicestovala z jiné galaxie. I tady to Rickovi a Stevenu Boltonovi za kytarou sluší...

Závěr v podobě Breakthrough nás přece ale musí ze stratosféry uvést zpět do reality přemýšlení, kontemplace a očisty. I název Breakthrough v sobě skrývá jakýsi náznak naděje. Každý má svůj moment průlomu, nového začátku, Rickovi a hlavně pěnici Sinead se povedl na stovky procent. Nejskvostnější možný závěr desky. Tim Renwick tu nechal duši, stejně jako celé osazenstvo. Amen.

Skvělé, temné, tíživé, procítěné omalovánky života se skvělou účastí Sinead O´Connor, která ho, zejména v poslední písni, vynesla až skoro do oblak. Rick předvádí dobře známé floydovské hrátky, ale nebojí se ani moderních zvukových experimentů, album zní svěže a čerstvě. Za mnohé krásné položky vysoká čtyřka.

» ostatní recenze alba Wright, Rick - Broken China
» popis a diskografie skupiny Wright, Rick


Echolyn - As the World
2017-07-24

Echolyn / As the World

5 stars

Dlouho jsem tuhle zaoceánskou partu obcházel, přiznávám. Ale ohromující recenze téhle desky, zejména od Mayaka a alienshora mě nakonec přesvědčily, a před několika lety přistál působivý lebkový obal na mé polici. Echolyn se tu nadechli skutečně k památnému výkonu.

Kratičké houslové intro All Ways the Same nás zavede na cestu žánrových hodů... famózní 13hlavý orchestr řídí mr. Buzby osobně.

A přichází akustická spleť, nesoucí nádherné a křehké předivo titulní skladby. Vokální odkaz Gentle Giant či Yes je vypuštěn na plné obrátky - ano, je tu jejich elitní moderní odkaz. Tuny melodií a parádní Hyattova basa a Ramseyho dělostřelecké cvičení.

Skoro sedmiminutová Uncle je brilantní přehlídkou ďábelsky odsekávaných motivů a Buzbyho parta rozjíždí skutečně pekelnou přehlídku, přelévající se do fantaskní krajiny, tvořené přívaly akustik a piana. Tenhle příběh má drama, napětí, vztek, a na konci euforii...

How Long Have I Waited je drsným, rockovým pokračováním započaté cesty. Jak dlouho jsme všichni čekali, až nás Echolyn pohltí zátopou skvělých vokálů a křehkých střepů a strhující energie?

Možná odpoví další Best Regards. Brett Kull předvádí další z mnoha dílů svého fantaskního akustického vkladu pro album, tady navíc ukáže, že dokáže rozburácet i elektrický zvuk, až duní podlaha i strop. Buzbyho a Hyattovy klapky nejsou pozadu.

The Cheese Stands Alone uzavírá první půli v divém a drsném koktejlu, uvařeném v magickém hrnci z precizní rytmiky, drsných, ale i velebných vokálů, otisků strun a klapek. Pocta progovým mistrům.

Druhou, dopisní část, načíná dvouminutový úvod Prose, křehká klavírní poezie v bezprostředním podání Buzbyho.

Přesně v marillionovském či genesisovském duchu organické propojení s pohádkovou, akusticky nesenou minisuitou A Short Essay. Teatrální a dramatický, strhující běh, lámající všechny mety na cestě vzhůru.

My Dear Wormwood vybíhá z orchestrálního dramatu po křivolaké cestě, skvělou daň si tu vybrali Paul Ramsey za baterií a zvuková, divě malující show hlavního principála a Kullovo sólo. Práce tří hrdel opět míří k nebesům.

Entry 11.19.93 se ladí na orchestrálně klasickou vlnu a Echolyn jako by se tu organicky propojili vedle Buzbyho principů vážné hudby s dalšími personami - Stevem Hackettem či Anthonym Phillipsem, poutníky po podobných zákoutích. Ta melodie nese nádheru staletí.

One for the Show - tíživá a čarokrásná Kullova akustika. Tady se spojilo staré s novým, země s oblaky, jezera a říčky s divukrásnými horskými kaňony. Životodárný hlavně Westonův hlas patří k jeho nejskvělejším představením v této elitní jednotce. Zklidnit se musíme v The Wiblet, klavírním a klávesovém představení, propojené s precizním rytmickým duem.

Audio Verité rozvíjí motiv předchůdce v komorním orchestrálním duchu. Skvělá je opět spolupráce s rytmikou, hlavně Tom Hyatt se tu se čtyřmi dráty utrhl a rozrývá terén mocnými údery do strun.

V jemném duchu pokračuje Settled Land - akustika a Buzbyho piano, pomalu ale míříme do finále a harmonie hlasů, prolínající se s nezemskými vibracemi tónů, vytváří nostalgickou atmosféru deště, mlhy a slunce.

A Habit Worth Coming přináší uklidnění v podobě orchestrální minikompozice, se stejně krásným podílem Buzbyho kláves a tahů dechových nástrojů, Kullových hladících akustik a naléhavých vokálů. Tvoří se tlak, který se musí vypustit...

...v uhrančivém závěru Never the Same, památné věci, do které Buzby a spol. vložili své dokonalé hudební talenty. A je o co stát, není se už na co šetřit. Decentní dechy zpod pultu orchestru a klávesovými štětci v pozadí. Melodii chvátá podpořit svým božským hrdlem Ray Weston, samozřejmě za přičinění dvojice svých kolegů. Části motivu jsme už dnes slyšeli, růst a gradace, už spíše suity než písně, jsou dokonale provedeny, a ždímá se vydatně pot, ale i slzy. Nekonečná stezka k obzoru...


Zatímco Discipline mě z nějakých důvodů nezasáhli nakonec tak, jak jsem asi doufal, Echolyn se mě nakonec zmocnili plnou silou. Neměli cestu jednoduchou, ani krátkou, dlouho mě tam něco neuspokojovalo. Album mě dostalo až po mnoha posleších - neuvěřitelně se tu pojí melodie ve vokálech a maximální náročnost, meditace se strhující teatrálností, vše dokonale vygradováno do mocného finiše. Spása pro fanoušky Genesis, Gentle Giant, Frupp, King Crimson či Yes, pro připravené duše.




» ostatní recenze alba Echolyn - As the World
» popis a diskografie skupiny Echolyn


Bathory - Under The Sign Of The Black Mark
2017-07-16

Bathory / Under The Sign Of The Black Mark

5 stars

Další milník extrémního metalu, kterým ve druhé polovině osmdesátek Quorthon vztyčeným ukazovákem ukázal směr všem oddaným černokněžníkům, kultovní pravzor severské černoty devadesátých let.

Nucturnal Obeisance - klasické, znepokojující černokozelnické intro...

Massacre - hned nástup svém názvu odpovídá se zničující dokonalostí. Pod rozostřeným, plechovým zvukem tiká hromobití, ve kterém se v závratném tempu spojily ocelové žíly motorové hlavy a venomovská nálada a texty.

Woman of Dark Desires se už vydává výrazně jiným směrem. Má sice patentní černý riff a zvuk je apokalypticky pohřben pohřebním dusotem bicích, ale refrén nabere melodickou, parádně řvanou podobu, je to jako rána bičem z ledových severských plání, dochucená klávesovým sirnatým prachem a jedovým sólem...

Call from the Grave je uvozena už proslaveným intrem, přímo organicky vytaženým jak z černé mše. Pak se přivalí mocný ocelový marš, ta riffová hradba by zbořila i stěny jerišské. Quorthonův řev spaluje svým děsivým žárem vše na prach a popel. Tohle je zásah do černých srdcí a to sólo...

Něco málo přes tři minuty zaujímá černý výplach Equimanthorn, sypající se po klidném úvodu s nepředstavitelnou intenzitou a drakonickým obsahem. Quorthonovy refrénové deklamace jsou už historické.

Malebné akustické kytary a rozostřené chladné riffy volají nesmrtelný černý hymnus Enter the Eternal Fire, u mě osobně snad nejposvátnější černou hymnu všech dob. Rozbíhá se nezastavitelný pochod, Gjallarhorn duní na Bifröstu v očekávání konce světa, kde se hrdinové střetnou s obry, zimou a ledem. Takové jsou moje pocity u tohoto skvostu. Nádherná melodie, ledový chlad, akustické mezihry a přiškrcené hrdlo vyšlehly z dalekého severu jako ledový bič...

Chariots of Fire je návratem k apokalyptické, drtivé černé smršti, k pravověrnému severskému extrému. Nesvatý povel tisícům ochotných vykonavatelů.

13 Candles začíná chladivým klávesovým intrem a samplem se šepotem, než se jako parní válec spustí černá lavina, dusající po všem jako buldozer. Spojení rytmické pochodovosti a ničivosti.

Of Doom..., dárek všem věrným příznivcům kapely, je jakýmsi poděkováním za jejich koncertní řádění, a to přesto, že Bathory toho naživo moc neodehráli. Na závěr nikým neřízené rychlopalné orgie s děsivým sólem...

Nezbytné outro na rozdupaných troskách v minutové stopáži.

Ani nelze popsat, kolik formací tohle dílo vkusně, ale i tragicky a směšně vykrádala, někdy v podstatě tón po tónu, skladbu od skladby. 36 minut nekompromisní černé očisty. Legendární je i obal, kde se vyjímá v převleku sám mistr Quorthon během přestávky stockholmské opery!

» ostatní recenze alba Bathory - Under The Sign Of The Black Mark
» popis a diskografie skupiny Bathory


Testament - Low
2017-06-22

Testament / Low

4 stars

Když roku 1994 došly zprávy o výrazné kytarové obměně v řadách těchto thrashových nestorů zpoza oceánu, byla metalová veřejnost pořádně nervózní. Alex Skolnick je totiž stěží nahraditelný génius, na jehož až do jazzu sahajícího talentu stálo celé kytarové pojetí kapely. Ovšem génius byl i ten, kdo ho nahradil - extrémně metalový světoběžník James Murphy.

Titulní skladba zahřmí hned ocelově chladnými, jako hurikán se valícími riffy, podporovanými Tempestovou demoliční jízdou - první nováček v akci. Je tu patentní, natlakovaný Chuck Billy. Úvod v duchu běsů a temných démonů se spalujícími mezihrami, dočkáme se i sólíčka strunného novice.

Legions (In Hiding) je technickou riffovou hitparádou - rozpoutaný boj riffmistra Petersona a čerstvě zavánějících Murphyho ornamentů. Vše skvostně zasazeno do rytmicky orámovaného kovového hukotu.

Hail Mary je melodickým, typicky testamentovsky vedeným příbojem s neodolatelným refrénovým řevem Chucka Billyho. Ten chlapík by probudil i celý stadion, kdyby to šlo. Těžká houpačka, líznutá moderními proudy té doby.

Jednou z nejpůsobivějších balad nejen Testament, ale určitě i celého žánru, je Trail of Tears. Magická atmosféra dávno zapomenutých časů a skvostné představení krystalických tónů obou kytarových es. Chladivá, étericky vzduchem plující sóla se zaryla natrvalo do srdcí, ale i do kánonu žánru.

Shades of War je apokalyptickou řežbou, na pozadí Chuckova hromového řevu ale poznáváme melodické kytarové ornamenty. Thrashový kánon.

P.C. je další nekompromisní thrashovou sekanicí, jako by se v moderním hávu zjevila památná The Legacy, sedmero let předtím...

Dog Faced Gods pokračuje v těžkém thrashovém středu alba. Matematicky přesná intenzívní strojovna, poodhalující tajuplná zákoutí tvorby pozdějších šílenců jako SYL, Meshuggah, ale i Korn. Tlak a děsivá síla.

All I Could Bleed je taky kusem, kde si zrovna nezrelaxujete při večeři v rodinném kruhu. Technicky vedená exhibice s hřmotným Chuckovým hrdlem.

Instrumentálka Urutsukidoji je magickou, bizarní přehlídkou, ne náhodou čerpající názvem japonské inspirace. Dokonale se tu vyřádí za čtyřmi dráty Greg Christian, jsou tu zapojeny obskurní samply a úchylné hlasové ústřižky, ale i industriálně chladivá sóla.

Chasing Fear je moderně skákající metalovým hřmotem, skládajícím poklonu bližším a vzdálenějším sousedům metalovým - Machine Head, Panteře nebo Slayer. Opět skvělá Christianova basová střelba, jeho rytmický kolega Tempesta demoluje vše v dohledu. Nakonec velebné sólo.

Přichází Ride, suchopárné a děsivé riffové bičování, rozostřený, apokalyptický zvukový příboj a děsivá rytmická palba.

Po plnokrevné hostině musí přijít krásně melodicky vyvedená a oběma kytaristy skvostně otesaná, posmutnělá instrumentálka Last Call, mířící do závěru.

Album je Wagenerem posunuto do tenčího, šťavnatějšího zvuku, který popřál prostoru oběma personám za kytarovými monstry. Thrash byl ale vypuštěn řádsky a album vkusně reagovalo i na moderní trendy, které se valily všude kolem. Hrdá a čestná čtyřka.

» ostatní recenze alba Testament - Low
» popis a diskografie skupiny Testament


Ulver - Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden
2017-06-16

Ulver / Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden

5 stars

Když už kontroverze, tak kontroverze. Když už zlovolná zkáza a temnota, tak ad absurdum. Norská scéna se pro mě před řadou let stala jaksi svatou, ale to, co se mnou urobil poslech této nahrávky, rovná se vyhlazení. Bylo to stejné jak před deseti lety, tak i dnes. Tohle je surovost i na blackmetalové poměry. Osmero norských vlčích hymnů jen pro fanatické černé duše. Vše je tu záměrně špatně, včetně umístění recenze na tento web.

První z osmi dílů je věnován strachu. To je ta správná poloha, kterou ve vás tohle monstrum vyvolává - úzkost, děs, zvuk na pokraji apokalypsy. Štípavý, sirnatý, prachmizerný zvuk, přes který se většina lidí ani do hudby nedostane. Co je tu ale největší skvost? Přece vichřičně ledové melodie v kytarových poryvech a skvostné akustické mezihry.

Druhá hymna s motivem ďábla je sevřený drtící černý pařát, i přes pračernou ultra neprostupnost tu ale z kytar srší melodické střepy. Jinak darkthroneovská brutální tma. Třetí nenávistný motiv má klasický norský spirálový riff, jinak dokonalý norský lesní příval zmaru a ledu, v čele s utloukající bicí kanonádou. Čtvrtý motiv člověka - ze studených smrtelných tikotů se pomalu zvedá z mlžné sněhové clony nádherná melodie, velící jako hlásná trouba k poslednímu útoku. Surový, neotesaný bojový hymnus.

Další norský kultovní masakr představuje páté téma o měsíci - norská klasika nejen hudebně, ale i symbolicky. Nástroje v destrukčním tempu sípají, naříkají a kvílejí, vše se podřizuje vichřici. Šesté téma vášně má proslulou, až do extrémního absolutna vyhnanou a neuvěřitelně vyšperkovanou melodii - hudba pracuje s tématem skvěle, přímo organicky. Ač černá řezničina, melodický podíl tvoří bizarní protipól k totálnímu zmaru. Sedmé téma osudu nastupuje pekelným způsobem, je to možné a dovolené u Ulver jen a pouze na této totálně zvrácené a násilné desce.

Vše, čeho se dotkli, má závan vysoké kvality. Jinak nabušená, makabrózní norská jízda, sekající špice lesních velikánů. Poslední motiv noci je zcela ve zničujícím duchu celé desky - do splašené severské noční jízdy jsou ale skvěle vkomponovány citlivé akustické vložky, které tento černočerný manifest jen lehce zlidšťují.

Když těchto 44 minut vyšlo, nechtěla část blackmetalové obce vůbec uvěřit, že je něco takového vůbec myšleno vážně. Objevila se spousta pokřiku a posměšků a na tohle album se nabalila tuna legend a nesmyslů, včetně toho, že byla nahrávána kdesi na lesní mýtině v norském zapadákově. Připravené černé duše, jako byla ta moje, vyslechla tenhle zničující manifest temnoty s respektem. 95% to tu spláchne do popelnice, ale to mi vůbec nevadí. Je to i ukázkou toho, co vše Ulver zpracovali.

» ostatní recenze alba Ulver - Nattens Madrigal - Aatte Hymne Til Ulven I Manden
» popis a diskografie skupiny Ulver


Who, The - A Quick One
2017-06-11

Who, The / A Quick One

5 stars

Musím říct, že alba zázračného sdružení kolem kytaristy Petea Townshenda a zpěváka Rogera Daltreye jsem si tak nějak plánovitě nechával mezi posledními, kterých se mé pomyslné pero nedotklo. Jejich status totiž mezi léty u mě nabyl až vesmírných rozměrů, a prodrali se možná snad až na čelní příčku, do elitní společnosti Santany, Led Zeppelin nebo Jimiho Hendrixe. The Who a energie, to je rovnítko.

Run Run Run je dokonalý adrenalinový útok, jedna z nejdrsnějších paleb vůbec s neskutečně se valícím tempem. Keith Moon tady okamžitě ukazuje, čím vším je obdařen.

Boris the Spider je ujetý, úchylný, rozskočený bigbít se strašidelným zpěvem a vyzněním. Jednoznačně už ukazuje cestu do budoucna. Ztělesňuje šedesátky.

Moonova věcička I Need You je melodická, jíž dodávají strašidelný nádech studené kytarové tóny a mistrné Entwistleovy klávesy.

Z pera basistova je další útok Whiskey Man, Moon to na nás valí hlava nehlava a plechové, drsné riffy mají přesně ospalou náladu, jakou přivolává název,bar a láhev.

Převzatý útok Heat Wave zase dokonale ztelesňuje název - vlna horka, Moonova kosmická nakládačka za bicími, urvaný Daltrey, všechny představitelné šedesátky na tuně steroidů.

Cobwebs and Strange uvozují proslulé lesní rohy, zapracované opět basákem Entwistlem. Poťouchlá, až cirkusová nálada, kde se celá čtverka úplně vymkla kontrole. Celé to má na svědomí mr. Moon.

I Don´t Look Away je dokonalým šedesátkovým ventilátorem - až beatlesovsky vedená melodie a hladící, jemná slupka.

See My Way je dvouminutovou přehlídkou rané whoovské melodie, ta exploduje a životodárně se rozstřikuje všude kolem. Dobový úlet, nadsázka a humor.

So Sad About Us je takový syrový adrenalinový příval, že už první sekunda mě spolehlivě vystřelí z křesla, abych s tou línou zadnicí konečně něco dělal. Na ty tři minuty neberu zajatce!

A Quick One While He´s Away je devítiminutovým završením řádné albové verze a první ambiciózní velkoskladbou, kterou The Who nakročili do světa svých budoucích konceptů. Šlo zatím o nesmělý, ale výrazný pokus. Skladba je plně šedesátková, ale schopnost prokomponovávat a pojit už tady byla suverénní.

Na bonusovce je ještě desítka remasterovaných skladeb, řada převzatá, změny měly skutečně pozitivní dopad, a tak je dlužno se na ně podívat. Je tu poťouchlá verze Batmana, se šedesátkovým odérem a syrovou riffovou jízdou, dobově dokonalou jízdu Bucket T krásně oživují dechové ornamenty, Barbara Ann má skvostné zdvojené vokály, i ona školí, zeptá-li se někdo, co jsou to 60´s.
Disguises je drsnou tříminutovkou, v každém ohledu, stojící na drtícím Moonovi. Doctor, Doctor neskutečně dravou, až sebevražednou jízdou, I´ve Been Away je očistná, akordově zvonivá skladbička na bluesovém fundamentu. In the City má dechový, skoro až estrádně rozmáchlý nádech, který možná někoho bude štvát. Happy Jack je humorná akustická skladbička se skvělou prací basy a bicích. Man With Money má akustický odpich a životodárnou rockovou mízu a na závěr verzi generační hymny z debutu - My Generation/Land od Hope and Glory, tady o fousek klidnější a komornější, osudová ale ano.

Tenhle dynamit symbolicky uzavírá první, r´n´b líznutou fázi kapely, kde šlo o agresi, byť v případě téhle kapely do jisté míry řízenou a koordinovanou. Hudba je ale neskutečný adrenalinový útok, který smetl šedesátky až potupným stylem. Přesto je jejich dokonalým produktem. To, čím jsou The Who pojmem, z nich ale udělala až tvorba následující.

» ostatní recenze alba Who, The - A Quick One
» popis a diskografie skupiny Who, The


King Crimson - Lizard
2017-06-08

King Crimson / Lizard

5 stars

Jako první se kdysi dostala do mé crimsonovské sbírky deska Red ze druhé fáze kapely, ale i to stačilo na hlubokou lásku. Neposedný génius Robert Fripp se snažil jít úplně jinými cestami než zbytek rockového osazenstva, spojoval nelidsky lehce prvky nejrůznějších stylů. Album Lizard muselo zaujmout už fantastickým obalem, jedním z nejpůsobivějších pohádkových tripů v progresívním směru.

Circus (incl. Entry of the Chameleons) už nemůže z hlediska této perly začít stylověji - propojení Frippovy kytary a elektroniky s perlícím Tippetem. Je tu vřelý Haskellův hlas a rozpálí se mašina upomínající okamžitě dvě první alba. Parádně odstřelující akustické jiskry, klapkové šílenosti a nakonec i ohromující flétna Mela Collinse nás posouvají jinam, na cestu experimentu.

Mezi fanoušky progu notoricky známá Indoor Games s parádní McCullochovou bicí jízdou a krasomalbou Collinsových dechových nástrojů. Haskell zpívá vřele, i když ospale a smutně bizarní text o panence na pohovce a záhadných pokojových hrách. Vskutku čarodějné a temné zároveň. Jsou tu ale strojově přesné Frippovy záseky, mellotronové stěny, druhá půle je neprostupný zmar.

Happy Family začíná drsně a syrově tak, jak dvojka skončila, ostré bicí se jako tlusté liány propojují s Frippovými kytarami a elektonikou. Neskutečně tu řádí za piánem Keith Tippet, Fripp pak dodá jako neúprosný velitel skladbě strašidelný přídech, do kterého se zapojuje i dechový mág Mel Collins. Neuvěřitelné.

Tříminutová miniatura Lady of the Dancing Water přináší pak nádherné akustiky a mellotron, tvořící kouzelnou, snad až hackettovskou náladu. Svěže proudící hudební potok čarokrásným světem karmínového krále.

Přichází pilotní, více než dvacetiminutový titulní kolos. Zvonící kytarové tóny Frippa ostře kontrastují s drsnými výstupy elektroniky a hle - je tu nebeský hlas hostujícího Jona Andersona z Yes, pronášející v hitovém hávu s ohlušujícím mellotronem slavný Sinfieldův text o chytání ještěra, kde bizarně zaznívá odkaz ostrovních pověstí. Bolero - The Peacock´s Tale zahajuje ve zcela odlišném, rajsky klidném odstínu Collins s flétnami. Po předchozí monumentální duševní explozi musí nutně přijít kontemplace. Myslím, že dechový mág podal v KC řadu obdivuhodných výkonů, ale tohle je jedno z elitních vystoupení. Nálada se ale pomalu láme do konstantního neklidu. The Battle of the Glass Tears, sám třídílný monument na jedenáctiminutové ploše, a je skutečnou bitvou bitev. Tajemný úvod (hostují tu i Charig na trubku a Evans na trombón) přináší temnou hudební řeku tvořenou Frippovými kytarami a mellotronem, pak přichází černočerný oceán, kde hlavnímu principálovi sekunduje vedle Collinse i neskutečný Andy McCulloch, bořící vše svými drtícími pařáty. King Crimson na vrcholu experimentu, kde se nebere ohled na nic a tahle našlapaná jednotka nekouká napravo ani nalevo. Po úplné stopce se rozjede opět šílený Fripp se svými unikátními postupy, naprostý chaos stupňují i pološílené dechové nájezdy. Závěr je rytmicky temný, syrový a drtící, nářek a pláč po bitevním masakru...

Big Top nás zvedne aspoň trochu nad zem, zničené, rozdupané a nervově zcela vydrancované. Velebný kytarově-mellotronový závěr s akustickým oparem pomalu odeznívá...
jen šrámy zůstaly.

Na závěr je nutno říct, že vedle Frippa je Lizard zejména pomníkem pianisty Keitha Tippeta, jehož divotvorný jazzový klavír se na albu podepsala přímo památným způsobem. Zvláštní, soumračná, ospalá, bizarní a rozostřená nálada je i v intencích progresívního rocku naprostým unikátem. Výjimečné autorské hudební propojení s malebnou, ale i bizarní poezií Petera Sinfielda.

» ostatní recenze alba King Crimson - Lizard
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Metallica - ...and Justice For All
2017-06-02

Metallica / ...and Justice For All

5 stars

Spolu s Master of Puppets dvojice prvních desek kované legendy, které přistály v mých šuplících, aby mě svým totálním hudebním náletem navždy srovnaly se širou zemí. Dlouho jsem se dostal do závislosti na písmenu M a další alba rychle plnila mou hladovou kovovou duši.

Hammettův fenomenální melodický poryv je pro mě jedním z největších nástupů všech dob - drtivý thrashový postulát Blackened. Zvuk ho částečně pohřbil, ale živé verze, např. ze Seattlu 1989, mě naprosto drtí a přivádějí do extáze. Nekončící sekané riffové kaskády, atmosféra je dusná a temná - věrná názvu, Hammett tu vystřihl jedno z nejskvělejších sól.

Skoro desetiminutový titulní opus magnum pojednává o neveselém tématu pochybné spravedlnosti, moci a peněz, ptá se na temné a těžké otázky, a tomu odpovídá i těžká, nepřístupná hudba. Temně laděné akustiky, patentní melodie a la M, dlouhé a drsné nálety kytar. Refrény ale patří k nejlepším v celém kovovém oceánu.

Další těžkou, strojovou palbou je Eye of the Beholder, stojícím na primární ničivé riffové agresi. Neurvalý, surový, zabejčený thrashový monolit, jako by vyhřezlý z nejžhavějšího stylového jádra z počátku osmdesátek. Funus lehce svými melodickými doteky utišuje mistr Hammett.

One s těžkým tématem vojáka, který po válečné apokalypse zůstal sám a jen s malou částí těla, patří po zásluze k nejpamátnějším metalovým kusům. Hromové výbuchy, beznaděj, zoufalství, chlad a zkáza, balada přecházející ve vichr. Fenomenální práce Hammetta, jeho vyhrávky a naříkající sóla už popsaly metalové dějiny. První klip a pronikavý úspěch.

The Shortest Straw je další, skoro čistou stylovou poctou. Melodické kytarové poryvy se ženou kosmickou rychlostí, hnány zběsilým Ulrichem. Naléhavý refrén. Technicky komplikovaná a náročná skladba, taková metalická profesura.

Harvester of Sorrow jako singl neprorazila. Není se co divit - spolu s předchozím výliskem představuje opravdu těžký oříšek. Akustické intro, těžce se převalující sekanice kytar, pohřební marš, vzdávající poctu starým Black Sabbath. Děsivě spalující refrén i sólo.

The Frayed Ends of Sanity je skoro osmiminutovou přehlídkou. Drsné riffy jsou propojeny s Hammettovými ornamenty, jeho hra se tu otiskla a posunula skladbu do lidské podoby. Výrazný, řvaný refrén nezapomenu ani o půlnoci. Pro řadu lidí už byla ale stopáž ubíjející.

Účast tragicky zesnulého basáka Cliffa Burtona na To Live is to Die je jasně patrná - okamžitě se ocitáme na úplně jiném teritoriu, které nástupci jeho génia zvládli se ctí. Křehké a velebně podané akustiky, které jako by připlouvaly z baroka, jsou bez varování zválcovány thrashovým maršem. Burtonových linek se zhostil Hammett, který tu kreslí fantaskní snové obrazy a třištivá sóla. Pocta, která vyjadřuje názvem Cliffovo motto existence.

Dyers Eve je nekompromisní úderkou, přesně ve stylu Damage Inc. z předchůdce. Po volnějším vstupu přichází natlakovaná palba, kosící všechno s kadencí MG42.

Temná, těžká, nevyzpytatelná deska, určitě určená jen pro připravené černé duše. Nedovařený zvuk, Rasmussen už toho moc zachránit nemohl, kde zřejmě záměrně byla potlačena Newstedova basa, řádí se svým asi nejlepším výkonem Lars Ulrich. Agresívní kytarové poryvy ničí všechno v dosahu, Hetfieldův zpěv je úsečný a vzteklý. Pojetí a zvuk se staly předměty kritiky, u mě je ale zakotvena hluboko v srdci.

» ostatní recenze alba Metallica - ...and Justice For All
» popis a diskografie skupiny Metallica


Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
2017-05-31

Creedence Clearwater Revival / Cosmo’s Factory

5 stars

K tvorbě této báječné americké kapely jsem se dostal přes zdejší výborné a do posledního tónu nadšené hejkalovy recenze, za což mu patří velké díky. Tahle 120%ně americká kapela se totiž dokonale trefila do mého vkusu.

Ramble Tamble je dokonale stylové úvodní hromobití, přichází pořádné zrychlení pomalu v duchu boogie, silový a parádně natlakovaný zpěv génia Johna Fogertyho, jehož potenciál střílet od boku jednu pecku za druhou je až neskutečný. Rytmika v mezihře boří hradby.

Before You Accuse Me je skvěle procítěná bluesovka se špetkovou rockového ostří a klavírním pozadím.

Dvouminutový úder Travelin´ Band měl ve své době účinek jako úder těžké váhy na solar. Knokaut...

A Ooby Dooby vám nesleví ani o píď! Další osudový rockový boogie zášleh se zběsilým Fogertyho sólem...

Lookin´ Out My Back Door je drtivá směs country-folkové nálady a živočišné rockové síly. Další a stejně skvělá strana mince v silovém creedenceovském podání a brilantní kytarovou ornamentací.

Jednou z mých nejoslavovanějších pecek je těžká a temnotou politá Run Through the Jungle. Název hovoří sám - dusné, drsné a valivé prokousávání se pralesem s parádní harmonikou.

Up Around the Bend má od začátku nepopsatelný creedenceovský odpich, energii, pot stříká daleko. Vždycky si vzpomenu na valící se kameny...

My Baby Left Me se opět vtěsnala skoro jen na dvě minuty, v případě této skvělé jednotky je to ale fuk. Bluesový otisk a melodické kytarové poryvy, šlachy a maso.

Who´ll Stop the Rain odbíhá volnějším tempem, má nostalgickou, smutnou náladu a je skvěle vymodelována k dokonalosti trochou country a folku.

Pilotním dílem je jedenáctiminutový kus I Heard It Through the Grapevine. Těžký hardrockový riff, drsný zpěv a atmosféra putyky, kde sviští karty a luftem poletují rozbité sklenky a rány pěstí. Spolu s džunglí jeden z nesmrtelných pomníků mistra Fogertyho s drtícími sóly.

Long As I Can See the Light je bluesově očazeným závěrem klasické albové verze. Atmosféra loučení, žalu a dávno zašlých starých časů.

Na bonusech je kromě živáků Travelin´ Band a Up Around the Bend ještě těžkotonážně se valící Born in the Bayou. Rozžhavená bluesrocková směs nenudí ani na zlomek vteřiny a kreslí temné linky...

Tady se báječně potkal primární rock´n roll, hardrock nejvyšší třídy a trocha blues a folku jako báječné aromatické příměsi. Výsledek? Muzika síly tajfunu.


» ostatní recenze alba Creedence Clearwater Revival - Cosmo’s Factory
» popis a diskografie skupiny Creedence Clearwater Revival


Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
2017-05-27

Jethro Tull / Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die

3 stars

Po rockově živém, syrovém a folkem samozřejmě zhusta osahaném albu Minstrel in the Gallery přišli pánové s nápadem na další příběhové album. Odklonili zvuk zajímavým orchestrálním směrem, nepochybně je ovlivnil úspěch queenovské Noci v opeře, jejíž dosah byl znát všude.

Quizz Kid přináší hlavní melodii, na kterém stojí albový příběh, pak nám ale Anderosonova parta přinese svěží rockový vichr. Je to ale technicky hodně náročná a nevyzpytatelná skladba, osciluje mezi teatrálnem a drsností. Mistrova flétna tu má trochu méně prostoru.

Dramatické tóny akustiky přivanou v ospalém tempu Crazed Institution. Hodně dlouho se mi tahle věc líbila, teď se ale možná občas přistihnu u pocitu, že by ji slušelo více energie. Refrén je ale neodbytný a srdečně teplý.

Salamander, to je klasická něžná i divoká přehlídka folkových akustických nálad, jethrovské podání v nejlepší formě. Zapadlo by na předchozí, ale hlavně následující skvělé album.

Ale už je tu syrový Barreho riff Taxi Grab, odpálený s ohnivou intenzitou a spalujícím žárem, jako by se sem snad přikradl mistr Page. Hardrocková hmotnost a Andersonovo skvělé představení nejen v hrdle, ale i s rozfajrovanou harmonikou a flétnou...

From a Dead Beat To an Old Greaser už také lehce předstihuje další desku - komorní, posmutnělá nálada, folkový, skoro až tradicionálový otisk. Mnoho mají na svědomí orchestrální aranže a Evansovy klavírní dotyky. Na konci parádní práce s flétnou a těžké Barlowovy údery.

Bad-Eyed and Loveless vychází ze syrového, černého bluesového prazákladu. Jako kdyby sem zavítal na prvotině Mick Abrahams a vložil sem svůj bluesový odzemek. Krásně procítěné akustiky a stejně žhavě spalující stylový Anderson.

Přichází ostré riffové přejezdy, Andersonův intenzívní, vše vyplňující hlas a skutečně odvázaná Barlowova dělostřelba. Big Dipper dupe po okolí jako stádo slonů, buď uskočíte, nebo si někde vyrazíte zuby. Všechny hudební složky JT tu jedou na maximum...

Titulní skladba je svým motivem a vyzněním natolik profláklá, že ji asi netřeba nějak představovat. Jasný a trefný pokus o hit, Evans se tu neomylně podepsal klavírem, orchestralita to posunula ke queenovské teatralitě, což se mi zrovna nezamlouvá. Problém je, že už na ni po tom milionu poslechu musím mít nějak náladu. Základní motivy jsou ale kanonicky známé.

Pied Piper je akustickou procházkou na pozadí rytmické přehlídky. Už by mě to skoro nudilo, ale Anderson sem vtipně vstoupí s výbornou flétnou a hravým zpěvem... folkový, snad až pradávný hospodský duch...

Studený Evansův klavír začíná The Chequered Flag (Dead or Alive) - závěr je v orchestrálně-teatrálním stylu titulní skladby. Rytmika je ale přece jen výrazně střídmější, takže vyniká posmutnělá, baladická nálada. Tady jsem schizofrenní - někdy mi ty aranže vadí, jindy mi sednou bez obtíží. JT tu směřují někam mezi Queen a Blue Öyster Cult v závěru sedmdesátek.

Na bonusovce je dále teatrální, klavírní A Small Cigar, jak z dílny Davida Bowieho, a uvolněný poloakustický závěr Strip Cartoon s pomlaskávající basou Johna Glascocka.

Dal-li jsem Aqualungu 5, následujícímu albu, jednomu z mých nejzásadnějších, mezi 4 a 5, a Minstrelu 4, musím tady v rámci objektivity střihnout trojku. Snad mi nevadí ani tak příklon k orchestraci, ale mám pocit, že skladby trochu postrádají silnější nosné motivy, snad mám trochu pocit překombinovanosti a těžkosti. Doufám, že jde jen o můj pocit.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Too Old To Rock'N'Roll: Too Young To Die
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


U2 - The Unforgettable Fire
2017-05-24

U2 / The Unforgettable Fire

5 stars

Že mě tvorba tohoto irského hudebního fenoménu pohltila beznadějně už od první nesmělé schůzky, mám už po léta jasno. Jsem rád ve společnosti jejich výjimečné hudby, která dovedla překlenout všechno, od jiskrných melodií po smuteční tůně a jezírka. Čiší z nich čistota a tajemnost irských jezírek, útesů a hradů. Ne nadarmo jsou doma za národní hrdiny.


Slunná melodie úvodní A Sort of Homecoming přichází svěží a čirá jako nekonečný oceán, doprovázená Bonovým laskavým zpěvem, mířícímu ale vypjatě až k výšinám. Příchod této kapely pro mě vždy znamená ohromný příval energie, i když jejich témata byla hlavně v rané éře velmi vážná.

Rytmická preciznost, až pochodovost ruku v ruce přináší Pride (In the Name of Love), památný hit, u mě osobně jednu z nejvyhledávanějších skladeb. Vždycky, když se spojí rytmika, Edgeovy hladivé tóny a Bonovo silácké hrdlo, jdou na mě doslova zimomřivky. I teď jsem podlehl, a vůbec se za to nestydím, slzy jsou na krajíčku.

Wire přináší dramatickou Edgeovu linku, pak Adam Clayton poněkud zamění svůj čtyřstrunný nástroj za kulomet a rozhodne se s námi v záklonu rázně skoncovat. Divoká rytmika i bouřící Bono ještě zřetelně evokují starou éru - bez problému by se vyjímala na třech prvních albech. Je to pop?

Také titulní skladba se nezapomenutelně zapsala do jejich diskografie, nechybí skoro na žádném koncertě, ani na všemožných bestofkách... Perlivé Edgeovy tóny vlní vzduch jako šustící podzimní listí, rytmika pomalu zesiluje napětí a sílu. Irská melancholie s přesnou a citlivou dávkou rockové síly a důrazu. Sfoukne vás to nakonec jako pírko a o výkonu Bona nemá pražádného smyslu mluvit.

Dvouapůlminutová vložka Promenade je skvostnou ukázkou skladby, proudící jako chladný, křišťálově čistý potok prudkými irskými útesy. Dotýká se božskosti a nepředvídatelně brnká o struny našich citů a smyslů...

4th of July, závažné téma amerického svátku, shodou okolností nedlouho po Soundgarden, je další oázou klidu a zapomnění v bouřlivém chvatu života. Citlivá instrumentálka s novovlnným stínem - Eno a Lanois v akci.

Jedním z největších skvostů kapely je jistojistě Bad. Dramatické vedení melodií Edgeovy kytary v až neuvěřitelně dokonalým propojením s živoucím Bonem, který se tu vydal až do posledního dechu. Nálada není nijak veselá, je to temná zpověď, ale přesto mě nabíjí zvláštními pocity odhodlání a síly, skoro k čemukoli.

Indian Summer Sky je rockovým odvazem, kde se zaskvělo rytmické drsné duo Mullen/Clayton. Bono ale dalším mimořádným představením vnáší do vichřice osobní, skvostné melodie a vytříbený prožitek.

Jemné údery bicí baterie a neznatelný otisk Enových a Lanoisových elektronik přináší až keltsky folkovou litanii Elvis Presley and America. Skladba dokonale pracuje s aranžemi a dokonalým propojením rytmů a žalostného zpěvu. Melodie a harmonie jsou nádherné a snad od nikoho jiného je ani nelze slyšet.

MLK, závěr věnovaný Martinu Lutheru Kingovi, je mrazivým, těžko popsatelným završením téhle nadlidské hudební přehlídky. Vždy, když tohle prochází mýma ušima a tělem, sedím přimrazen a ani nedutám. Zase jste se mě bezohledně zmocnili. Není to fér, ale vzdávám se.

Jemná, melodicky průzračná, posmutnělá i jasná deska za jasnozřivých pět hvězd. Už tímhle na sebe U2 pořádně upozornili, i když krůček k titánskému světovému průlomu s další deskou ještě čekal. Vzhledem k tomu, co všechno v kariéře vyzkoušeli a očichali, je jejich vsazení do škatule popu zjednodušující a urážející jejich talent.

» ostatní recenze alba U2 - The Unforgettable Fire
» popis a diskografie skupiny U2


Soundgarden - Superunknown
2017-05-19

Soundgarden / Superunknown

5 stars

Tento opus magnum, pokládaný za jedno z nejvlivnějších a nejhodnotnějších grungeových děl 90. let, nahráli Soundgarden v roce 1994 a sklidili s ním multiplatinový úspěch nejen doma v USA, stali se majiteli řady prestižních cen. Klip Black Hole Sun rotoval světem. Samotné arcidílo je nataženo na 16 skladeb a více než 70 minut. Je řazeno na špici jejich tvorby, i když mám o chloupek více rád poslední album.

A rozjezd je ostrý - Thayil se do nás zakousne pohupujícími se riffy, ale svou absolutní světovou extratřídu, navazující na fenomén jménem Bonham, tu ukazuje bicmen Matt Cameron. Terén je nervózní, neklidný a drsný.

My Wave je skákačkou, kde se pánové chopili s grácií a potemnělým duchem sobě vlastním metalu. Rozjet se na tohle v kotli - životu nebezpečné. Cornell je neúprosný a závěr s drtícím Shepherdem.

Seattlovsky halené chmurné navrstvené kytary zdobí skvost Fell on Black Days - téma a název bohužel důkladně ladí s dnešní hroznou zprávou. Cornell procítí každou vteřinu, Cameron nasazuje nezničitelné, pohřební tempo. Únava, ospalost a noční můry.

Rázně s námi zacloumá Mailman, skutečně roztomilá pošťácká nálož, titánský riff, který vám rozetne hlavu v půl, jako by vytasil mr. Iommi někde z kraje sedmdesátek.

A nastupuje pětiminutový titulní hardrockový sekec mazec s metalovou intenzitou a tahem na bránu, který je bezkonkurenční. Všudypřítomná energie by rozbourala deset hospod. Sípot, řev a jekot mr. Cornella je zničující jako celá tahle mašina. Sabatovský černý duch a ječící sóla.

Zajímavým jemně vedeným hudebním kouskem je Head Down, vytesaná na ploše přes šest minut. Temné, melancholií prosáklé seattleské melodie, perkuse, oscilujeme mezi jasem a smutkem. Ukázka, jak Cornellovo lítostivé hrdlo promlouvá do děje a mění ho.

Black Hole Sun se stala kosmickým hitem už bezprostředně po vydání. Brnkaný kytarový začátek, melancholie a napětí ve strunách i Cornellově napjatém zpěvu. Refrén, se silou zbořit hory, je jednou z vrcholných melodických klenotů kapely, pomník zesnulého génia se zlatem v hrdle.

Spoonman je klasickou grungeovou skladbou, spíše klidnější a komornější. Je zajímavě rytmicky vystavěna a skvěle doplněna cvakajícími lžičkami od hostujícího umělce Artise.

Potemnělé, lámané kytarové tóny odhalují zmučenou duši s dírami a střepy, kterou nám Cornell v Limo Wreck servíruje naplno a bez iluzí. Neústupná čerň a bouře, nejen tady Cornell otiskl svůj nevšední otisk.

The Day i Tried to Live - už neveselý název a téma naznačuje, že ani tady nepůjde o plážové juchání. Thyilova i Cornellova kytary jsou ohromně nátlakové a hrdlo druhého temně deklamuje, ale i ječí a řve.

Přes minutu trvající nálož jménem Kickstand mají pánové na každé desce, rozhoupe vás od stropu po základy baráku.

Fresh Tendrils je další potemnělou mantrou, kde pan zpěvák Cornell přispěl velkým dílem. Pokud se ohlédneme za melodickou slupku kytar, parádně tu pracuje rytmika.

Přichází největší americký svátek v podobě 4. července. V podobě Soundgarden to ale nebude na halasné oslavy a úsměvy od ucha k uchu, ale spíš na skok z mostu. Když si vybavím Cornellův osud při téhle ničivé, drtící a sebedestrukční jízdě, naskakuje mi husí kůže. Nejen z hudby.

Half nabízí dvouminutové uklidnění, je to neobvyklá akustická oslava v moři temných vizí a destrukce. Má folkové otisky, obskurní hlasový doprovod a jasný, zepelinovský duch.

Pomalé, ale nezastavitelné Cameronovy bicí a rozložené akordy kytar, a je tu další pohřební marš, Like Suicide. Tady jsou ty zimomřivky při Chrisově fatálním nástupu dvojnásobné. Byl to především on, který tuhle neodvratnou věc opentlil svým božským talentem. Jediným světlejším bodem je melodický, lehký náběh do refrénu. Je tu i žhavě spalující sólo. Závěr původní verze alba.

Na bonusovém vydání se nachází ještě rozlučka s výjimečnými hudebními hody - She Likes Surprises. Jisté překvapení, snad i vysvobození na konec to je - vítězí spíš melodické, křehčí pojetí. Chrisův jakoby zacloněný zpěv a skvělý výkon Matta Camerona.

Dnešní zpráva o odchodu jednoho z největších hrdel generace, které mě svými Planty, Coverdaly či Gillany provázelo pubertou v podstatě neoddělitelně, mě nemálo zdrtila. Odešel jeden z mála zpěváků, který byl schopen zazpívat úplně cokoli, to během své kariéry dokázal. A narozdíl od přímočaré Nirvany a melodičtějších Pearl Jam nabízeli Soundgarden těžký stylový koktejl, který ale metalovou či hardrockovou škatulku mnohonásobně přesáhl. Nad zeppelinovsko-sabatovským jádrem slili nesmírně pestrý koktejl. Pomníkem je i tahle deska, navěky. Amen.

» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden


Black Sabbath - Never Say Die!
2017-05-16

Black Sabbath / Never Say Die!

3 stars

Vydání poslední desky Black Sabbath s Ozzym u mikrofonu byla dramatem, odpovídající situaci tehdejší, vlastními problémy už potápějící se kapely. Ozzy před vydáním alba odešel, byl chystán nový materiál, ale těsně před vydáním se vrátil a Tony Iommi musel psát materiál vlastně podruhé.

Titulka, vypálená hned z úvodu jako z děla, ale téhle situaci vůbec nesvědčí. Neodolatelně šlape, Ward ve svém zdemolovaném těle našel ještě poslední zbytky sil a žene kapelu vpřed. Je tu sice netypická, pročištěná, ocelová produkce, koketující už s metalem osmé dekády, ale úvod, včetně melodických kudrlinek, mě chytl a nepustil.

Johnny Blade mám vlastně taky velmi rád. Na klávesy tu už hostuje skvěle světoběžník a nestor Don Airey, který obstaral skvělý dramatický nástup pomalu v duchu Alice Coopera. Tony Iommi ale nastartuje svůj kytarový monopost a valí těžké hardrockové riffy. Ozzy přidá melodický, na jeho poměry až civilní projev. Tady je nový zvukový kabát cítit asi nejvíce a záleží, jak se s tím kdo popere.

Junior´s Eyes zahajuje neobvyklou, vzdušnou basovou přehlídkou Geezer Butler, zaplavuje nás moderní pojetí se samplovanými zvuky. Opět, pro staré sabatovce šokující věci, ale refrén je hardrockově hmotný a Iommi za něj zasluhuje klobouček dolů. Tady mi dlouho trvalo se tím prokousat, ale nakonec mi skladba sedla.

Neomylnou hardrockovou hymnou je A Hard Road, ta mě svým valivým, stadionovým pojetím chytla na první kontakt. Seděl by jí ale dvojnásobně valivější a syrovější zvuk. Ozzy tu nechal sympatický dojem a Tony Iommi sem včlenil skvělé melodické sólo.

Shock Wave má dobrý Iommiho hardrockový riff, je to jakási jeho osobní přehlídka. Tady mi ta ocelově studená produkce už nějak vadí. Nic to se mnou nedělá.

Air Dance mi přes svou jazzovou a nesabatovskou náladu kupodivu docela sedla. Studený perlivý Aireyho klavír mi přijde osvěžující, stejně jako Ozzyho éterický hlas. Porozumím ale tomu, že to hodně staromilců bude chtít hodit do koše.

Over to You je slušnou skladbou, trochu oživující svou valivou náladou první stranu alba. Někdy mi sedne více, někdy mám zase špatný pocit z neprůbojného, tenoučkého zvuku Iommyho kytary. Ozzy tu podal velmi slušný výkon a je tu opět Aireyho svěží piano. A teď si z té schizofrenie vyberte...

A jdeme do finále. Breakout mi neříkala nikdy nic a už se na tom asi nic nezmění. Těžké bicí, Iommiho syrová hra a harmonika Johna Elstara. Ani to se mnou nepohne, ale dle gusta.

Swinging the Chain, opět se zpěvem Billa Warda. To mi vadí méně, než absence něčeho, co by mě nějak aspoň minimálně chytilo. Do toho ta neosobní, chladná, tady až syntetická produkce. Nevím, jestli chtěli pánové tím harmonikovým závěrem vykročit vstříc LedZep, ale z mého pohledu se jim to nevyvedlo.


Na albu mi nevadí jeho experimentálnost a neotřelost, tu v hudbě spíš vyhledávám a spousta zatracovaných desek patří k mým zásadním. Ale mám pocit, že mě mnoho skladeb ničím nepřitáhne k sobě, především ve slabší druhé půli, je tu i zvláštní produkční chlad a odstup, to sabatům odebralo ostří. Mezi 2 a 3, z úcty k mr. Iommimu za tři.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Technical Ecstasy
2017-05-16

Black Sabbath / Technical Ecstasy

4 stars

Podobně jako Deep Purple, Aerosmith, Led Zeppelin, Uriah Heep a další známé hardrockové kapely doby, se i sabati ve druhé půli sedmdesátek propadali do vlastních, drogových a alkoholových démonů, stále hlouběji. Hlavně Ozzy už byl v mnoha případech nepoužitelný, hrozně na tom byl Bill Ward. Kapelu držela železná ruka riffmistra Tony Iommiho.

Úvodní rockový útok Back Street Kids šlape podle nejlepšch, samozřejmě hlavně páně Iommiho pravidel. Hustě vrstvené riffy ukrývají podprahové melodie a Ozzy se do toho ještě opírá se vší vervou. Božský Tony si tu nedá vzít prostor na melodické sólo.

S klávesovým oparem přichází baladická You Won´t Change Me, Iommi tu vymyslel posmutnělé strunné ornamenty, ale hodně sem zasáhl právě Gerald Woodruffe, hostující albový klávesák. Ozzy tu podává působivý, sabbatovsky pohřební výkon.

Kdyby nenahráli It´s Alright právě sabati, asi bych ho bezprostředně po poslechu zahodil spíše do queenovského šuplíku. No, při mém vztahu ke královně nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Ale dobrá, je to melodická, uvolněná skladba jako dělaná na večerní párty. Zazpíval si tu Bill Ward, poprvé a naposledy. Opět Woodruffe na klávesy. Pro příznivce staré tvorby ovšem asi stěží stravitelné.

Gypsy je rock´n´rollovým návratem s dalším vydařeným Iommiho riffovým zásahem do černého terčíku. Tady se zase jede podle starých pravidel, Ozzyho hlas se opět oděl černí a celá mašinérie se neodolatelně rozpumpuje.

All Moving Parts (Stand Still) pokračuje v rockových hodech, ale je tu větší melodický podíl a Iommi sem vkládá víc technického umu, hraje si s vyhrávkami a sóly, radost poslouchat. Jinak mě ale tahle věc nějak zásadně neomráčila.

K útoku jménem Rock´n´Roll Doctor velí mistr Iommi melodickými riffy. Ozzy se zapojuje komicko-patetickým projevem a přidává se Woodroffův klavír - ano, tohle je sabatovská verze padesátkového primárního rocku se vším všudy. Je tu nadhled, se kterým ale nevím, jak se kdo z fandů kapely vypořádá... Za půlí parádní Iommiho sólo.

Jednou z nejproslulejších rockových balad je nepochybně She´s Gone, krásná studie Iommiho smutné, komorně podané akustiky a klávesového oparu. Ozzy tu podal výborný výkon. V našich luzích a hájích proslavila Marie Rottrová jako Lásko, voníš deštěm.

Na závěr si připravili rockové, více než sedmiminutové hody pod názvem Dirty Women. Z hlediska tehdejšího stavu a problémů nadstandardní věc, plně v režii strunné geniality Tony Iommiho s drobným klávesovým vkladem. Rocková ostrost se prolíná s melodickým citem. Gradace do závěrečného pekelného sóla je parádní a unikátní...


Zajímavá a odvážná deska, s technokratickým obrazem dvou robotů v metru od legendárních Hipgnosis. Pánové zlehčili produkci, pročistili zvuk a přidali i skladby, u kterého jen Ozzy prozrazuje, že jsou od Black Sabbath. Váhám mezi 3 a 4, mám tu ale několik oblíbených skladeb, takže zaokrouhlím nahoru, protože další deska na tom bude o poznání hůř.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Technical Ecstasy
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Whitesnake - Slip Of The Tongue
2017-05-12

Whitesnake / Slip Of The Tongue

4 stars

Na tento rok Coverdale přichystal skutečně skvělou sestavu, vedle rytmické sekce Sarzo/Aldridge se ke kytarám postavili Adrian Vandenberg a hlavně geniální Steve Vai, který albu skutečně vtiskl charakteristický neokoukaný otisk. První pak s Coverdalem složili celý materiál.

Titulní skladba vyklouzne za fanfár a nadšeně, zakusuje se do nás kytarová dvojice a poznáváme, že tady jsme na půdě Vaiově zcela neomylně. Jeho kytarové střípky a melodický cit je zásadním novým prvkem, který kapelu nakopl. Jeho sólo ve druhé půli je taky skvěle vyvedené, zvuková lavina má zaplavující sílu.

Cheap an´ Nasty je staroškolská skladbička, která by se dobře vyjímala i ve starší tvorbě bílého hada, i když má dobově moderní zvukové ovanutí. Vokály mistra Coverdalea jsou tu skvostně vyvedené a Aldridge se utrhl ze řetězu.

Fool for Your Loving je svěží osmdesátkově klouzavou předělávkou dávné hitovky z desky Ready an´ Willing. Vokální krása hlavního protagonisty se spojuje s ohromným melodickým vkladem. Kytaristé pak skladbu neopakovatelně dozdobili tunami ornamentů. Strhující.

Now You´re Gone je působivá power balada, uvozená Vaiovými tóny, explodujícími ve vzduchu, a hlavně pan principál svým hrdlem vše okolo neskutečně nakopává dopředu. Nasazení, vášeň a spalující energie až do poslední noty.

Pořádné rockové ostří má ´dámská´ Kittens Got Claws, tady sekery obou protagonisty skutečně dusají, kopou a koušou, Vai tesá svá znamení, stejně jako Coverdaleovo nekompromisní hlasové drcení. Ty kočičí drápy tu nabývají opravdu hmatatelné podoby.

Wings of the Storm je melodická hymna v pravém smyslu toho slova. Její nezastavitelný tah a šlapavost mají na mě pokaždé velký účinek. Je to až šamanské magické představení Coverdaleova mimořádného hrdla a jednoduchá, leč geniální melodie a skvělá rocková práce celého osazenstva.

Přichází nádherné melodické strunné záseky, atmosféra vášně a potu se dá krájet, přichází famózní Coverdale, spalující vše svým pohledem, o hlasu už nemluvě. The Deeper the Love je další krásnou baladou, až bezmezně mnou milovanou. Ano, madam, do vás jsem se zamiloval už na prvním rande. A semlela jste mě důkladně.

Dramatické akustické entrée s osudovým Coverdalem přinášejí vážný model v podobě Judgment Day. Pochopitelně, je to dáno už názvem. Osudové kytarové záseky, neveselá nálada, ovšem skvělá píseň. Jedny z nejskvělejších sól, která jsem kdy slyšel...

Slow Poke Music je dokonalou přehlídkou skvělé kytarové dvojice Vandenberg/Vai, která se tu neopakovatelně sešla v ohromné kreativní explozi. I když mě nezaujala tak, jako další skladby, před vrcholnou úrovní obsahu protestovat nemůžu.

Osmdesátkově pozitivní deska přece jen končí ve vážném tónu. Sailing Ships je dokonalou pokračovatelkou soudného dne. Velebné, klasikou jemně zavánějící akustické kytary připravují půdu pro skvostné představení mr. Coverdalea, to napětí a charisma osudu nemohl nikdo jiný stvořit. Ve druhé půli skladba nabude i kýžené rockové hmoty a skvěle se tu představil i Tommy Aldridge. Vše odplouvá v dál...

Deska osmdesátkově vymazlená po všech stránkách, také za pulty dohlíželi mistři této éry, Clink a Olsen. Oproti předchůdci musím objektivně jednu hvězdu ubrat, nestrhlo mě to tolik, ale nesmírně silné a coverdaleovsky charismatické to je. Mám ale namále, nestřelit pět.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slip Of The Tongue
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Annihilator - King of the kill
2017-05-10

Annihilator / King of the kill

5 stars

Partu geniálního thrashového skladatele a kytaristy Jeffa Waterse pod barvami javorového listu jsem si zamiloval už od mládí, kdy jsem tehdy donekonečna sjížděl Set the World on Fire, jedinou desku, kterou jsem dlouho od nich měl. Pak přibyla i tahle mistrná řezničina a konečně první dvě alba. Už název téhle apokalypsy hovoří jasně.

The Box přináší drtící kytarovou mašinérii, podpořenou těžkými rytmickými údery a drsně, ocelově chladně ječícím Watersem. Ten tady v době personální krize obsloužil kromě bicích veškeré strunné nástroje. Klobouček dolů. Moderní thrashový nástup ve stylu králů.

A je tu vichr titulní skladby, kytarové monoposty zápolící s dělostřelbou bicích. Takhle dokonale poskládaná a sedící riffová tornáda se jen tak neslyší, skutečná elitní stylová práce.

Skladba, skládající poctu jménu kapely, je symbolicky vyvedená tak, jak to od kanadské smršti čekám. Drsné riffy ruku v ruce s melodií ve strunách a správně řvané a hulákané vokály všeho druhu, explozívní refrén, melodická sóla, zvonící basa a akustická zákoutí - to vše tu Waters stihl.

Bad Child začíná lehkým, popově stínovaným popěvkem - klasická něžná tvář Kanaďanova. Pak se to vás zakousne skvostná energická kovová pumelice. Zakousne a nepustí.

Dalším dokladem neskutečné Watersovy geniality je 21. Ten neskutečně průbojný riff mě vždycky rozcupuje na mikročástice. S tímhle v zádech rozběháte i partu nebožtíků. Víc nelze dodat.

Second to None přináší annihilatorovskou akustickou vizi jasu a pozitivní nálady v minutové introdukci Bliss, zlomenou opět v melodicky thrashovou jízdu s krásně tesanými strunnými ornamenty a sóly. Ten pán je v žánru skutečná persóna, mistr nad mistry, není divu, že ho kdysi chtěl i Mustaine do Megadeth...

Není ale čas na lítost a nářek - po klidném úvodu se totiž valí pekelná záležitost. Lepší název než Hell Is a War dostat už nemohla - jako by Waters nakoukl do kuchyně sousedům ze Slayer, a chtěl jim složit důstojnou poklonu. Apokalyptický moderní strojový běs, pohroma, třetí světová... v závěru opět klid.

Speed je skvostnou ekvilibristikou strunnou Watersovou přehlídkou, používá tu i drsný hlas, mlaskající basu a zapojení různých samplů. Překvapivé, nevšední pojetí.

Zahojit naše bolístky a rány přichází čarokrásná balada In the Blood, šperk ve tvorbě geniálního Kanaďana v kvalitě jaspisů, mahagonů a achátů. Komorní pojetí, v hlubokém soustředění a klidu jsem si vždycky šeptal - thrashová Stairway to Heaven...

Catch the Wind je ale další skladbou z kategorie výjimečných. Instrumentální prolnutí melodických gejzírů akustické a elektrické kytary do jednoho skvostného opusu za výrazné rytmické spoluúčasti je pro mě dalším vítězstvím toho pána v černých brýlích.

Fiasco (The Slate) začíná opět jemnými akustickými zákoutími. Navazuje Fiasco, hlavní principál už ale cítí potřebu energie a zrychlení - pulzující basa přinese další dynamitové nálože geniálních technických riffů, sól a sprinterské destrukční tempo.

Co dodat k Only Be Lonely? Všechny slečny na pódium, zapalovače v rukou, ale víte co je na tom nejlepší? Že i tímhle mě Jeff dostal. Nečekal jsem to, a i já si zařvu o té samotě pro tebe.

Na bonusovce z roku 2002 najdete mimojiné i kompletní rozhovor s Jeffem Watersem.

Ačkoli uznávám technický přínos prvních dvou alb, nikdy mi k srdci nepřirostl jejich špatný, neprůrazný zvuk. Až lehce do popu hozená trojka, která mě teprve svým plným zněním dokonale pohltila. O King of the Kill to platí dvojnásobně - nekompromisní slitina řezavých kytar a drtící rytmiky, skvěle ale vyšly i melodické kousky. Pět patron z nábojnice, neskutečný Watersův monument...

» ostatní recenze alba Annihilator - King of the kill
» popis a diskografie skupiny Annihilator


ZZ Top - Tejas
2017-05-08

ZZ Top / Tejas

3 stars

Po úspěšném albu Fandango, sestávajícím dílem z koncertních, dílem studiových nahrávek, vyrukovali Gibbonsovi hoši už za rok s novou studiovkou. Nese skoro symbolicky název jejich domoviny, osobní i hudební.

It´s Only Love zahajuje salva bicích a rozjíždí se klasický, střednětempý song, podle kterého gibbonsovce pozná i hluchoněmý. Jsou tu melodie a napětí a řadil-li jej kdosi v letité sparkovské recenzi do příbuzenství Rolling Stones, klidně se dá souhlasit.

Arrested for Driving While Blind je úderné boogie s neodolatelným Gibbonsovým přednesem a mechanickou prací nejen jeho strun, ale i celé rytmiky. Řízná sóla.

El Diablo je slavným hitem, který svým vyzněním jako by tuhle trojku charakterizoval. Blues načichlý dramatický
riff, přitažlivý hlas a duše suché texaské pouště, rychlé pistole v akci. Gibbonsova ruční přehlídka.

Snappy Kakkie rozorávají drtivé Beardovy bicí údery, do kterých vkliňuje Gibbons své lámané melodické akordy. Ostrá rocková formule, kterou ale zdobí nepřehlédnutelné texaské melodické vsuvky, sóla a vyhrávky.

Enjoy and Get It On je lehkonohá skladba. Upozaděná rytmika dává vyniknout melodické Gibbonsově kytaře a svůdnému hlasu. Jeho malebné, křehké vyhrávky a sóla dodávají skladbě životodárné kořeny...

Ten Dollar Man - drsná, skřípající kytarová hra se přelije opět v lehkou melodickou jízdu. Gibbons tu skvěle propojuje ostře rockové výjezdy a klidnější pasáže a celému triu to jde k duhu. A zase tu vystřihl úsečné sólo.

Pan Am Highway Blues se po krátkém těžkém intru přelije do tradičního odpíchnutého pouštního boogie. Název stoprocentní - uvolněná a dlouhá jízda texaskými pláněmi, míjíme nekonečna sloupů a otlučených benzínek...

Také Avalon Hideaway je v podobném duchu - volnost a velebnost prérie. Ano, i tady je rytmika dost stažená nazad a o to více vyniká umění Gibbonsovo za strunami i mikrofonem. Jeho žhavé strunné hrátky jsou neodolatelné...

She´s A Heartbreaker je návrat k rockové hmotě - opět dusající boogie, trochu líznuté Gibbonsovou country kytarou. I tady cítím lehký závan Stounů někde z konce šedesátek... Výrazně hulákaný refrén nás razantně probere.

Asleep in the Desert je závěrečnou instrumentálkou. Nálada opuštěné, kamenité pouště, vyschlých řečišť v Llanu Estacadu a pustých prašných kaňonů. Památník dávno zašlých časů, ale i Gibbonsovy melodické geniality. Výjimečné oživení alba a miniaturní démant v jejich tvorbě.


Sympatické, zvukově i hudebně lehké, vzdušné album, možná trochu opouštějící drsnou platformu předchozích desek. Musím s letitým pohledem hejkala souhlasit, bicí jsou trochu plechové, ale nějak zásadně mi to nevadí. Otázka je, zda to vzhledem k celkovému vyznění desky nebyl záměr. Dilema mezi 3 a 4. Gibbons hrozně zachraňuje svým darem z nebes, ale možná tu chybí více výrazných momentů, někdy mi i songy docela unisono splývají. 3/5

» ostatní recenze alba ZZ Top - Tejas
» popis a diskografie skupiny ZZ Top


ZZ Top - Tres Hombres
2017-05-08

ZZ Top / Tres Hombres

4 stars

Fousatou partu kolem kytarového mistra Billyho Gibbonse jsem si velmi oblíbil. Jejich nekompromisní jižanský rockový vichr, propojený s motorkářskou estetikou a později i ženským elementem, mě vždycky zalije velkým množstvím životodárné mízy.

Waitin´ for the Bus nás bez varování vhodí do nekonečného rockového kolotoče se zřetelným bluesovým prazákladem a neodpáratelným jižanským oparem. Těžké Beardovy údery odbíjejí jako armageddon a Gibbons seká a mele kytarové riffy a do toho sází svůj klasický, žhavým černým uhlím a nikotinem prosáklý nosový hlas.

Jesus Just Left Chicago je těžkotonážní zízítopácký monolit, blues tu dostává podobu těžké asfaltové hmoty - jsme přece v Texasu, nemůže tomu být jinak. Rozvibrované strunné melodie podpořené těžkými údery rytmické sekce a Gibbonsův parádní vokál jsou neodolatelnou rozbuškou. Pokaždé, když to dozní, ozývá se můj nadšený řev...

Beer Drinkers & Hell Raisers je rychlopalnou rockovou hitovkou, spojující ve vítězný oblouk nekompromisnost a melodické poslání... a parádní Gibbonsovo sólo.

Master of Sparks je volnější záležitost, opět ale bezpečně vyrůstající z texaských bažin na bluesovém fundamentu, zvěčnělém v Gibbonsových riffech i zpěvu. Posmutnělá, snad až plačtivá píseň, v závěru přece jen s rockovou silou.

Hot, Blue and Righteous na té slzavé vlně zůstane. Klasická bažinatá, líná balada, v nejlepší tradici navazující na Sure Got Cold... z předchozího alba. I na třech minutách tahle trojka ukázala, že i tady dřímá její moc a síla. Krása v tónech a zvucích.

Move Me On Down the Line je splašený energetický nápor. Kulomet, kosící nepřátelské přední linie něco málo přes dvě minuty. Geniální rockový útok na nejvyšší mety. Dostali jste mě, hulákám a mávám pěstmi...

Precious and Grace má pomalejší, klouzavé kytarové riffy, neodolatelně nesoucí Gibbonsův utrápený hlas. Těžká rocková rytmika drží celou tu strukturu pohromadě, a ozve se i rozostřené, drsné sólo.

La Grange, proslavená ještě v devadesátkách soundtrackem k Bayovu Armageddonu, je nekompromisním boogie s nekonečným sólem, odpáleným s neuvěřitelnou energií a razancí. I pojmenování stylové - po místním bordelu.

Shiek je střednětempou skvostnou písní. Mexiko přímo v textu, ano, líná a ospalá nálada zakouřeného baru, holek do půli těla u tyčí, cigára, nachos, salsa a tequila. A kdo někdy pochyboval o Gibbonsově talentu, zaposlouchejte se.

Have You Heard? je závěrečným hřměním, dunícím v pomalém a těžkém bluesovém tempu. Baladická, posmutnělá a nostalgická nálada. Gibbonsovy strunné trhanice, sólo i zpěv jsou opět skvělé, ale vyřádilo se tu celé trio.

No, vězte, že v této éře ještě pánové fousatí nebyli, ta pověstná sázka přišla až o pár let později. Je to klasické, velkou kvalitou nabitá muzika z první éry, kde ještě naplno vyčníval Gibbonsův talent. Rozmýšlím se mezi 4 a 5, i přes velké nadšení sázím střízlivé 4. Plnou nálož má milované Deguello...

» ostatní recenze alba ZZ Top - Tres Hombres
» popis a diskografie skupiny ZZ Top


Olympic - Želva
2017-05-05

Olympic / Želva

4 stars

O album, které na konci 60. let zásadně ovlivnilo tuzemskou rockovou vlnu, jsem doplnil svou sbírku teprve nedávno. Tvorbu Olympicu znám spíše útržkovitě z jednotlivých slavných skladeb, než že bych je někdy nějak systematicky sledoval. Až Želva to nějak prolomila...

Foukací harmonika a už se valí proslavená titulní skladba. Oslava melodie a otisk dobových vzorů, jako Kinks, Chucka Berryho a dalších. Ale je tu velká energie a tah na bránu a text jen tak z hlavy nedostanete, Vzpomínka plíživá, jediný Kleinův autorský příspěvek (a navíc si tu zazpíval), je volnější, krásně harmonická záležitost, odkazují jasně na liverpoolské luhy a háje a jako vánek klouzající varhany.

Línej skaut startuje známá hospodská předehra a jinak jde o barovou flašinetovku s pěknou foukací harmoniku. Dám zejtra zas flám je tajemná, až strašidelná skladba s krásnými kytarovými střípky, připomínající trochu prastarou tvorbu valících se kamenů před půlí šedesátek. Skladba i zpěv se, mistře Jando, povedl na jedničku.

Modravé mámení pokračuje ve stejném duchu - jasná, melodická, kytarově mistrně provedená věc se syrovým Jandovým sólíčkem. Nikdo neotvírá startuje odvážně syrový, energetický nástup kytar a klopýtající Pacákovy bicí s proslaveným a vychytaným refrénem, kde si Jandu budete pamatovat i o půlnoci.

Přichází další rock´n´rollový nášup Nebezpečná postava, písknutí na úvod a už se jede. Čelní srážka Brouků s Chuckem Berrym nebo Little Richardem? Proč ne... Snad jsem to zavinil já asi zná i opočlověk, jemně vysochané baladické téma a tajemno, vkusný text a parádně udělané harmonie. Takhle se dotýká nebes...

Dědečkův duch - energetická, všemi britskými pravzory a praotci prosáklá s až hororovým textem. Janda tu zvládá vše, až po teatrální deklamace. Jen Bůh ví je poklidná, ospalá skladba s krásně vypracovanými hlasy a lehkým otiskem varhan a drsným sólem. Olympic i svou vážnou tvář zvládl důstojně.

Telefon je splašená, pouze vpřed se valící skladba se silou vodopádu, který vás zalije, než se proberete. Janda pálí slova jako kulomet, foukací harmonika... jaj. Psychiatrický prášek je logickou dobovou reakci na psychedelii všeho druhu. Jemný začátek, ohromná dávka melodií a pak hudební ústřel o 180 stupňů a totálně vykolejený text o tom, co může potkat každého z nás. Šest minut je daleko nejdelším počinem na albu - milujte nebo nenáviďte.

Jen lehce o skladbách na bonusu, vydaných v prvotní éře v letech 1965-67, kdy se s Olympic nerozlučně propojilo divadlo Semafor. Je tu jasná a úderná beatlesovka Mary (I Must Play), volnější, zpěvnější, až nostalgické Smutné ráno, blues načichlá Bloud král, svůdná rocková úderka s tématem něžného pohlaví Záhoď lásku, vokálně překrásná Nejím a nespím s hladivou harmonikou, melodicky strhující hitovka Dej mi na klín oči unavený a proslulá tajemná úderka Dej mi víc své lásky, jeden z nejstarších a nejslavnějších hitů kapely. Nesčetněkrát vykradený. Konec ve velkém stylu.

Střílím sympatické čtyři, protože olympickému debutu se nedá upřít ohromná energie, nadsázka a mladické nadšení. Od prvních zkoušek až po debut uplynula dlouhá doba a hudební nadrženost je patrná z každého tónu. Dotyk vzorů je tu větší, tu menší, ale poznáte je jasně a zřetelně.

» ostatní recenze alba Olympic - Želva
» popis a diskografie skupiny Olympic


R.E.M. - Monster
2017-05-02

R.E.M. / Monster

4 stars

Nával grungeové vlny na počátku 90. let zasáhl kdekoho, ten úder nového drsného zvuku byl ohromně mocný a měl celosvětový dosah. Těžko mohli zůstat stranou Stipe a spol., kteří měli ke grunge blízko osobně, ale byli svou hudbou v 80. letech jedním ze zdrojů inspirace. Navíc se hoši inspirovali i garážovým rockem 60. a 70. let . nahráli i cover I Wanna Be Your Dog od The Stooges.

What´s The Frequency, Kenneth? a hned na úvod nás zavalí rozostřený, drsný zvuk, zahalující jinak jemné melodie kapely. Také Stipeův hlas se musí probojovávat odkudsi ze druhého břehu. Je tu ale pěkně malebné sólo na hammondy, které trochu prosvětlují tu čerň. Crush with Eyeliner je vystavěna podobně, Stipe ale přináší více melodií a ty pak explodují ve vychytaném, málem stadionovém refrénu. Jinak jsou tu ale R.E.M. obnaženi na kost - taková je celá deska. King of Comedy můžeme s trochou nadsázky a odvahy nazvat hitem - upalující, klopotné tempo, skrumáže různých zvukových patvarů, ale přímo na solar bušící refrén. Jinak ale ochutnáváme nekompromisní "nový" zvukový přístup plnými hrstmi, ty melodie zkrátka musíte pod tou slupkou lovit. I Don´t Sleep, I Dream má krásně potemnělou melodickou linku, ano, tady určitě z vřelého smutného Stipeova hrdla identifikujeme kapelu jménem R.E.M. Jemná, prostá, tklivá skladba, zasažená jen málo novým zvukem. Star 69 je naopak rychlopalný rockový kanón, chrlící šrapnely po celou dobu své divoké, nikým neřízené tříminutové jízdy. Vyplivne vás to jako zpráskaného psa. Naproti tomu krásnou baladou je Strange Currencies, zachovávající tradici krásně promyšlených melodií, přístupných i masám. Důstojný pokračovatel Everybody Hurts, ale i dalších podobných z dávnější minulosti. Jsou tu jen lehké samplované zvuky, dotvářející rytmus. Tongue je další klidná, klavírem vkusně dochucená skladba s hladivými vokály, komorního charakteru, přinášející uklidnění v té zvukové bouři. Bang and Blame - zvuková novota s umělou rytmikou se zvrhne v poctivou rockovou jízdu, ve druhé půli se dokonce dostaví jakás-takás melodie. Psychedelická, ospalá nálada. I Took Your Name - příval zahulených na sebe vrstvených riffů kytar s unaveným Stipem zní skoro jako z jiné planety, je to řízený chaos, je tu ale báječná sólová vsuvka, která vás nenechá usnout. Let Me In je dalším přívalem nové energetické zvukové masy, jinak je ale skladba zcela neagresívní, snad až nerocková. Úplně v jiné aranžérské podobě by se snad mohla ocitnout na nějaké folkové desce. Jsou tu Buckovy hladivé varhany. Circus Envy je drsnou jízdou, tady se nový přístup na poli zvuku uplatnil snad nejvíc - rachoty a víření všeho možného druhu vaše nervy a uši doslova zahlcují, až máte pocit, že musíte někam uniknout. Do toho jede melodický a klidný Stipe - ďábelský střet protikladů. Závěrečný industrální výplach You s temně pokroucenou melodií je pak pomyslnou korunou skladatelské a aranžérské odvahy, s jakou pánové museli na téhle placce vyrukovat. Ano, až sem dosáhla inspirace R.E.M. v té době - jako v berlínských industrálních závodech někdy v polovině 80. let. Blixa Bargeld a spol. nasazují uspokojený úsměv při tom děsivě se hroutícím konci...

Alternativní, temné, drsnem a industriálem očazené album. Nahrát tohle vyžadovalo určitě velkou dávku odvahy. Neoslovilo mě tak, jako předchozí alba, za odvahu, zajímavost a navšednost ale 4/5.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Monster
» popis a diskografie skupiny R.E.M.


Porcupine Tree - Lightbulb Sun
2017-04-26

Porcupine Tree / Lightbulb Sun

5 stars

Tuhle tradičně skvělou desku z výjimečné hudební společnosti kolem Stevena Wilsona jsem si pořídil teprve nedávno. Jedná se o završení melancholičtější, klidnější první etapy před razantním kovovým přitvrzením, přivanutým jinak ovšem skvostným dílem In Absentia.

Úvodní a titulní skladba je uvolněně akustická a od prvních taktů nepokrytě hitová skladba, navozující smířlivou a nostalgickou náladu v těch nejtypičtějších esencích PT. Klavírní a strunné tóny působí jako kapky deště a krásně tu basuje Colin Edwin. Dikobrazové se ale i krásně rockově odvážou... How is Your Life Today? je tříminutovou ponurou klavírní miniaturou - Wilsoův smutek za klaviaturami i v hrdle, lehký otisk moderních zvuků. I na krátké ploše se dá vybrousit hudební poklad... Four Chords That Made a Million začíná nekompromisním, drsným tempem, je tu znovu značný moderní nádech v rytmech i celkovém vyznění. Wilsonův hlas přináší melodie a povznáší se někam do oblak. Rocková, pořádně odvázaná "verze" PT. Čisté a velebné akustické tóny s jemnými klávesovými linkami propojuje Shesmovedon, smutná, přesto v refrénu odvázaná, skoro až hitová skladba. Podobné vyznění, i když v drsnějším hávu, už známe z dalšího alba... Wilson si název skladby vokálně skutečně vychutnal v mnoha podobách, vystřihl tu i krásné, chemicky zkreslené sólo... Last Chance to Exit Planet Earth - už název vyvolává úzkostné nálady. Nebo naději? Přehlídka nejlépe provedených, nadýchaných porcupineovských akustik a skvostného Wilsonova hlasového představení. Mistrně využity jsou změny v hlasitosti a střídání mnoha klávesových nástrojů... závěr patří nádhernému klavírnímu klopotu, prýštícímu jako drsná horská bystřina. Co dodat ke kráse The Rest Will Flow? Hit v nejlepším smyslu slova, napjatý ve třech minutách melancholií, avšak i ohromným rezervoárem pozitivní energie a nálady. Přehrada, která se vždy beznadějně protrhne a zaplaví mou hlavou uragánem emocí. Ten okamžik, kdy se u hudby PT neovládám. Hatesong začíná Edwinovou precizní přehlídkou figur na tlustých drátech, nabírá moderní, drsný a chladný odstín, který už ji nepustí. Také Wilsonův hlas už zní jako ze světa za řekou Styx... Bitevní pole temných emocí a černých běsů, kropených demoličními salvami bicích a kovově skřípajícími riffy. Tady si Wilson zašel pro inspiraci až daleko za hranice metalového teritoria - k doomu, nu metalu nebo snad Tool. Osm minut jen pro nejodolnější. Krásně křehká je Where We Would Be, další temný hit začíná ptačím cvrklikotem. Jednoduché, úchvatné, stejně jako akustická kytara a ztemnělé hrdlo hlavního principála. Kde se v něm ty božské nápady berou v takových dávkách, je mi záhadou. Třináctiminutový epos Russia on Ice začíná ledovými bariérami klaviatur, přichází basa a kytara, pohupující se v temném melodickém oparu. Wilsonovu hrdlu už se málem nechce, zní jako v posledním tažení, nakonec se ale rozvine přenádherná hudební řeka se všemi patentními znaky a pečetěmi dikobrazího stromu. Edwinova basa je pak ponechána o samotě, způsob, jakým se celá skladba znovu "navrací", je famózní, a přelije se do metalového a zvukově moderního běsnění. Závěr patří bicím a samplům s chrámovými zvony... Závěr patří dokonalé temné hitovce Feel So Low, jejíž název neponechává žádných pochybností ani nadějí - závěr je osudový. Z ticha se vyloupnou křišťálové struny, které v pevném spojení s hrdlem vytváří dokonalou symfonii smutné, něžné melancholie. Ne neskutečné, že i přes vyznění mě naplňuje vždy zvláštní energií a silou... až do konce.

Skvostně vyvedená deska, které nemohu dát jiný než plný počet. Porcupine Tree, spolu třeba s Pain of Salvation, Spock´s Beard nebo květinovými králi, stojí u mě na samotném čele novodobého progového pelotonu. Zhudebněná křehkost, smutek a melancholie, ale i řada jasných hitů. Pustit si tohle za procházky podzimními sady je přímo nebezpečné.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Lightbulb Sun
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Creed - My Own Prison
2017-04-24

Creed / My Own Prison

5 stars

Tohle album (jediné od Creed v mé sbírce) jsem si zkrátka zamiloval už před léty na první poslech. Dlouho mě plně nasycovaly původní seattleské klenoty, a tak jsem se nějakým post-grungeům a podobně vyhýbal jako čert kříži. Nakonec mě ale na základě nějaké kladné recenze dostihlo tohle, v USA neskutečně úspěšné album.

Torn zahajuje působivé vybrnkávání, smetené poctivou metalovou palbou, a náhle zavane nesmírně napjatý Stappův hlas, který jako by se přesně vmanévroval mezi velikány Veddera a Cornella. Střídání klidu a riffové bouře je grungeově typické, ale neztrácí nic z působivosti...

Ode startuje až metallicovskými riffovými zášlehy, ale Stapp přinese opět vítané seattleské vibrace. Nesmírně silná skladba s tvrdým jádrem, ale srdečným refrénem, v němž pánové naplno odhalí své úžasné melodické cítění. Jinak ale důkaz toho, že Creed se těžkého kovu nebojí.

No a přichází těžce úspěšný titulní singl, startovaný lehkým brnkáním za Stappova civilního doprovodu s ohromným citem a obrovským emocionálním nábojem, vypouštěným přes jeho zlaté hrdlo. Drtící metalický refrén je ukázkou nádherného stupňování emocí a temných běsů, ale má v sobě takovou sílu, že skáču natlučený adrenalinem od podlahy ke stropu.

Pity for a Dime má rovněž působivý klidný začátek a zřetelně temný odstín, opět skvěle vystižený bezchybným Stappem, i tady ale dojde k metalové explozi, která srovná se zemí vše v okruhu sta metrů - Tremonti za šesti strunami řádí jako smyslů zbavený.

In America je Stappovou osobní zpovědí a puritánskou stížností na americké poměry, má tedy opět značně potemnělý akustický nádech, podporovaný jednoduchými přechody Phillipse. I tady se ale čtveřice zhoupne do kovového průplachu, doplněného působivou přehlídkou Stappových deklamací a výkřiků, přičemž i konec je žhavý a drsný.

Illusion začíná drsným spojením Marshallovy basy a rozskřípaným Tremontiho kovovým hlomozem, Stapp se sem snaží vklínit nějaké city a melodie, ale v téhle bezútěšné, drsné věci se to moc nedaří. Políček a facka ospalým s odpáleným Tremontiho sólem.

V podobném duchu pokračuje rychlá a nekompromisní Unforgiven, žádný klid a pokoj, žádný odpočinek pro vaši zmučenou duši - tady bude jen hůř a hůř. Trocha melodií se vměstnala do refrénu, je to jako oáza uprostřed bitevního pole.

Ohromně hitová je Sister, brnkání se přelije do melodické metalové jízdy, refrén ale s parádně napjatým Stappem znovu vybuchne neskutečným množstvím životodárných hormonů. Dráždivá metalová energie funguje až do závěru, ukončeného znovu brnkáním strun.

What´s This Life For si svou baladickou podobou a Stappovou utrápenou otázkou o status hitu říká přímo plnými hrstmi, a také se ho dočkala. Refrén je fantasticky vyvedený v duchu všech seattleských hrdinů, účinek na koncertech byl absolutní.

Stejně skvěle našlápnutá je One, která zakončovala původní verzi alba. Od začátku do konce opět ohromující energetický příval s mistrovsky odpáleným refrénem. Tomu se prostě nedá odolat a vypálí mě to pokaždé bez varování třetí kosmickou. Hrozím, skáču a šklebím se až do poslední sekundy...

Jako bonusovka je zde přichystán skutečně drtící kovový válec Bound & Tied s těžkým rytmickým hlomozem a drtícími kytarovými výjezdy, ke kterým pánové nenakoukli do Seattlu, ale zřejmě někam ke Slayer, Panteře nebo Korn. Černota nejdrsnějšího kalibru, plivanec a žihadlo. Tohle zajatce rozhodně nebere.

Je to apokalyptická srážka všech dávných a nejlepších seattleských ingrediencí s drsnou metalovou řežbou, jedno z mála alb, o kterém se snad dá říci, že každá skladba je hit, po opožděném vydání nakonec hlavně za oceánem enormně úspěšné. První a poslední tři zářezy si u mě získaly status nesmrtelnosti.

» ostatní recenze alba Creed - My Own Prison
» popis a diskografie skupiny Creed


Dream Theater - Images And Words
2017-04-12

Dream Theater / Images And Words

5 stars

Kdysi pro mě představovali Dream Theater téměř posvátné sdružení. Dlouho jsem měl ve sbírce jen kultovní Scenes from a Memory, jehož neuvěřitelná kvalita mi bránila si vůbec něco dalšího od divadelníků pořídit, abych se náhodou nezklamal. Pak se ledy prolomily a já postupně začal jejich starou tvorbu prozkoumávat.

Pull Me Under začíná Petrucciho skvostným vybrnkáváním, postupně se přidává Portnoy a Moore navěšuje své klávesové střípky, zařádí si i v závěru. Objevují se tvrdé riffy a LaBrie ukazuje poprvé v historii na albovém prostoru nový přínos svého hlasu s mamutím rozsahem - není divu, Geddy Lee se přímo nabízí jako pravzor a přirovnání k moderní verzi Rush byla na denním pořádku. Krásně, křišťálově melodicky vystavěná první skladba se možná překvapivě stala hitem.

Another Day byla jako singlový hit zamýšlena a tomu odpovídá její nadýchaný, křehký, baladický obsah. Petrucciho plačtivé tóny jsou dokonale namíchány s Mooreovými temnými plochami a lehce je ovanul LaBrieho působivý zpěv a lahodný hostující saxofon.

Take the Time je pilnou přípravou na divadelnickou profesuru. Moore halí vše v okolí do klávesového temna, přichází Portnoyův bicí pochod, podporovaný metalovými kytarami. Sledovat bubeníka při jeho tempových změnách, na které profesorsky důkladně reaguje LaBrie a parádně vkomponované zvukově samply, mi vždycky rozehřívalo srdce. Je to sice akademismus, ale ještě i pořádný kus hudebního citu a kumštu, skládat a řadit části s mírou a noblesou, což si myslím, dnes pánům trochu proteklo mezi prsty. Už jen refrén vás bezpečně vynese do oblak a budete si ho hulákat až do rána.

Další mou dávnou trefou do srdce je Surrounded, nostalgie a láska, jejíž jas nebledne ani dnes odpoledne. Jemně laděný klavírní začátek v Mooreho režii s parádním LaBriem rozehrávají tohle krásné představení, ano, tohle je jakási postmoderní verze Rush, nabitá ohromným melodickým citem a nábojem. Vrstvící se melodie se odívají až do synthi-popového kabátku, vše ale dokonale graduje a odsýpá, Portnoy ale pořádně zneklidňuje terén. Refrénový výbuch s Mooreovým řáděním za klapkami mě napumpuje adrenalinem lépe, než sólo výstup na ká dvojku, a závěr se velebně přenese do míru.

Metropolis part 1 - The Miracle and the Sleeper začíná těžkotonážní kytarovou smrští, která rázně odpovídá těm, kteří se ptají, kam že se to na I & W vlastně poděl metal, do osudové sekanice vplouvá jako nesmiřitelný kazatel osudu LaBrie. Tohle jsou patentní, stoprocentní DT, za které jsem kdysi bojoval a umíral. Duše a pilíř alba je logicky technicky nejnáročnější, přesto v úžasu nad tou invencí a bohatostí nápadů jen kroutím hlavou, což je věc, která mi u nich v posledních letech více než schází. Devět minut krásy je hlavně přehlídkou kytaristy, všech pět členů je tu ale telepaticky propojeno.

Under a Glass Moon má dramatický, temný, nekompromisní začátek, po klávesách přichází klopotný rytmus bicích a těžké, znovu metalem pořádně poučené Petrucciho krupobití. Tempo se mění mockrát, přesto pánové stále tasí čerstvé, svěží melodie a harmonie, až mě přechází sluch. Krásnou daň si tu vybral i LaBrie a zlom do popové sloky s chemicky načichlou rytmikou je stále stejně živočišný a krásný. Konec je ovšem kovově pravověrný. Wait for Sleep je temným klavírním kouskem hlavně s Mooreovými krasomalbami, je tu vynikající podání LaBrieho a lehký jazzový názvuk.

Závěr patří proslulé Learning to Live, spolu s prvním dílem Metropolisu hudebnímu jádru alba. Začátek opět patří neprostupným Mooreovým stěnám a mimo jakoukoli kontrolu běsnícímu Portnoyovi, s lahodným vystoupením Myungovy basy se tep skladby zklidní, napájen životodárným LaBriem a Petrucciho zpěvnými sóly a vyhrávkami, aby dospěl poprvé k vrcholu. Pak přichází neústupný a neprostupný souboj Petrucciho a Moorea. Jen LaBrie trochu zkrášluje představení v temné taktovce, proložené citlivým drnkáním čisté kytary a poté fantaskně vedeným sólem, kde se bratrsky setkaly opět struny s klapkami. Závěr je vůbec ve velké Mooreově režii a až zpětně si uvědomuju jeho obrovský přínos i na "Awake". LaBrie donese svým zpěvem skladbu až ke druhému vyvrcholení, skladbu ale ještě v úplném finále unáší vichr bicích a kláves až do fadeoutu...

První album s Jamesem LaBriem má pro mě dodnes neotřesitelnou pozici startu jejich zlaté éry, která u mě skončila někdy po Six Degrees... Uvolněná, lehká deska, která byla přirovnávána k Rush, přestože nezapře jasné metalové kořeny. Plný počet už jen za první díl konceptu Metropolis, jehož pokračování je pro mě osudovou deskou. Ten hudební motiv už tam je a stále láká k objevování.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Images And Words
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Paradise Lost - Draconian Times
2017-04-03

Paradise Lost / Draconian Times

4 stars

Tohle album, stejně jako další kousky starých Paradise Lost, byly pro mě za středoškolských let i dlouho potom mocným zdrojem inspirace, zejména právě dvojice, tvořená touhle deskou a předchozím monolitem Icon.

Nástup válce Enchantment je pro mě i po létech jedním z vůbec největších v celém metalovém kolbišti. Studený klavír, předznamenávající majestátní klenutý song s riffovými stěnami a hlasově zkrotlým Holmesem, a hned zpočátku je vedle ohromné skladatelské síly znát i příklon k hitovosti - ona drásavost předchůdce už znatelně ustoupila až stadionové klenutosti. Báječný úvod s mistrnými kytarovými melodiemi a bezchybně silovým, hrdelním zpěvem.

Hallowed Land je hned další hitovkou, od začátku vládnou vichřice melodických kytar a Holmes se opírá vší silou do svých hrdelních deklamací. Až lehce gotickým rockem čpící odér je stále neodolatelný a láká k dalším ochutnávkám. The Last Time se stala hitem už v době vydání alba, prostý, ale ohromně účinný odpalovák, svižné tempo, sekané riffy, příval energie s úsečným sólem na závěr, ale už ne hrubost a drsnost.

Forever Failure se po krátkém mluveném intru zhoupne v majestátní, melodickou smutnohru s táhlými sóly a působivým zpěvem Nicka Holmese. Ponurá, těžká věc, kde částečně ožívá starý duch ztraceného ráje. Další energetickou pumelicí je Once Solemn, Morrisova přímá palba a Nickův hetfieldovský řev, působící přímo na solar. Ruce a nohy v permanenci.

Shadowkings je z magických melodických ingrediencí slitá, krásná píseň, kde se jakoby proplétají a vrství melodické linky, opět bezchybný a suverénní výkon tu podává Holmes, jehož bohatýrský zpěv zvedá ze židlí, stejně jako Mackintoshovo tahané sólo. Těžké a chmurné tři minuty strávíme v podání Elusive Cure, temné linky a akustické otisky se pojí s metalovou modernou.

Yearn for Change má skvělý, postupně uvolňovaný melodický a hitový potenciál, a patří k mým nejoblíbenějším kusům z této bohaté anglické kuchyně. Silový, opět trochu metallicovský rozjezd, dobře známé střípky temných melodií a výbušný refrén, kde je spolupráce Holmese s Mackinthoshovým melodickým sólem z kategorie božských. Tohle mě nadupe endorfiny stejně spolehlivě, jako start F1.

Shades of God - i tady při pohřebních tónech poznáváme staré PL, těžké mračno, kde již název napovídá tíživému tématu hledání sebe sama, hledání víry... Hands of Reason - že se vám zdá basa v pozadí? Tady si Steve Edmondson zařádil jako za starých časů, jinak ale plíživě temná linka opět přináší přemýšlení, váhání, strach a pocity bezvýchodnosti. Holmes je neúprosný jako kazatel osudu.

Skrytým hitem v závěrečném temném kališti je I See Your Face se skladatelským podílem Aarona Aedyho, druhého kytaristy. Pamatuju si dobře, jak jsem si před léty tuhle skladbu zamiloval snad nejvíce na celé desce. Dnes už jsem střízlivější, ale ten osvobozující energetický vzestup tomu upřít nemůžu. Tři minuty až na doraz, kotelníci budou spokojeni. Jaded je logicky neveselým závěrem, podobně temně klenutý model vlastně kapela použila už vícekrát, vždy se ale dokáže vracet s přidanou hodnotou, zde s čistými kytarovými strunnými otisky. Holmesův žalozpěv kane hluboko, až na dno naší duše, do věkovité černé kaluže, s chmurným strunným doprovodem...

Jasně hitové album (oproti předchůdci výrazně zvukově pročištěné), kterým kapela reagovala na úspěch Metallicy (zvuk, forma hlasu, kytarová práce i sóla) a dalších kapel, a dosáhla s ním značného ohlasu i úspěchu. Před léty bych střílel asi plný počet, dnes už s odstupem 4/5.

» ostatní recenze alba Paradise Lost - Draconian Times
» popis a diskografie skupiny Paradise Lost


Slayer - Divine Intervention
2017-04-02

Slayer / Divine Intervention

4 stars

Tahle deska měla reagovat na nástup moderních metalových proudů v první půli devadesátek. Ačkoli album sklidilo i kritické reakce, nakonec jsem si k němu našel cestu. Ukázalo svěží tvář zavedené kapely na prahu nové kovové éry.

Nástup Killing Fields je jedním z nejfamóznějších u těchto kalifornských zabijáků, novic Bostaph za bicími se blýskne úvodní nesmrtelnou salvou a pak už se do nás zakusují nezastavitelně se dopředu prosekávající zemité kytary a naléhavý Arayův řev. Ano, cítíme tu kořeny Slayer, ale i otisk moderny, kterým v době vydání nemohli uniknout. Zrychlení a Arayův děsivý štěkot s drtivým sólem vás zkrátka smete jako vítr pastoušku. A zvedat se není moc kde - Sex, Murder, Art se po pomalejším riffovém rozběhu odpálí do slayerovského sprintu. I tady je lehký otisk moderny, hardcoru a punku, který se měl více uplatnit na albu dalším.

Fictional Reality šlape od první sekundy díky Bostaphově metronomickému bušení jako smrtelný hodinový strojek, od něhož se odlupuje zákeřný a drsný Arayův zpěv a děsivá sóla, z nichž hlavně ta Kingova jsou proslulá nemelodickým děsem. Prostředek dá vyniknout hutnosti a riffu, který vás vystřelí rychleji než raketový motor. Dittohead je nekompromisní splachovák, vyvedený v duchu řady skladeb třeba z Reign in Blood, i tady si ale pánové našli prostor pro citlivé zpomalení a zhutnění a Hannemanovo melodické sólo.

Titulní hymna patří k nejsilnějším položkám v bohaté slayerovské produkci. Houpající se riffy na pozadí Bostaphovy ultrakanonády, gradace do tíživých a těžkých riffů, na které se perfektně napojují akustické mezihry, smetené a spálené na prach Arayovým pekelným řevem. Skladba, ukazují talent čtveřice ve smrtelné výstavbě a vrstvení vražedných motivů, umocněná dalším parádním Hannemanovým sólem.

Circle of Beliefs je kolotočem rychlých, modernou líznutých riffů a Arayova všudypřítomného štěkotu, kosícího ubohé posluchače jako kulomet. Je tu záplava drsných sól, možná tu chybí nějaký zásadnější nápad, takže v porovnání s mocnou titulkou mi vždycky přišla trochu slabší. Zato SS-3 se rozjíždí pomalu, pak si pánové vymysleli neodolatelný tempový motiv, navíc se zajímavým motivem Heydricha a Prahy (název byl číslem jeho auta). Klasická slayerovina s dokonale trefenými rychlostními zlomy.

Serenity in Murder - tady poznáváme Slayer v moderním hávu, Araya používá vedle řevu i cosi vzdáleně podobného melodickému zpěvu, tempo je na zabijácké poměry spíš střední a v závěru se rozprskne paprsek šílených kytarových sól. 213 je krásnou ukázkou nové práce s atmosférou. Slayer v doomovém hávu? Proč ne - nástup mohutných riffových hradeb s duchem dávných sabbatů trochu připomíná památnou Seasons in the Abyss. Disonantní kytary, skvělé bicí, až plasticky včleněné do zbytku nástrojů a pak klasické sešlápnutí plynu v mocné záplavě zuřivě sekajících kytar. Změny nálad a motivů jsou zpracovány do posledního detailu a je tu další vražedný motiv - tentokrát Jeffreye Dahmera. Mind Control je stručnou, až na punkovou dřeň osekanou mlátičkou, zatloukající vás tři minuty nekompromisně pod zem. Ale nemějte obavy, i zde vyplouvají patentní slayerácké motivy... Rána kladivem, amen, konec.

Album je jinak koncipováno a provedeno, skoro nulové pauzy mezi skladbami vytvářejí neurotické napětí, známé třeba i z alb božské svorky Meshuggah. Slayerovský zvuk je sice přítomen, přesto byl posunut více moderně a lehce pročištěn, ale i zhutněn, byly využity atmosférické prvky dosud neslyšené i zvolnění. A novic Bostaph? Mám pocit, že v některých pasážích svého slovutného předchůdce ještě překonal. Je to právě on, kdo žene tohle vynikající dílo do klasického slayerovského času 34 minut.

» ostatní recenze alba Slayer - Divine Intervention
» popis a diskografie skupiny Slayer


Riverside - Rapid Eye Movement
2017-03-30

Riverside / Rapid Eye Movement

5 stars

Tuhle perlu z bohaté polské progové líhně, patřící už léta k její absolutní vývozní špici, jsem si zamiloval hned na první poslech. A je to právě tahle deska, kterou jsem třímal ve spárech jako první, a tak tu mrška nostalgie malinko pracuje. Pánové tu více než jasně poodhalili své vzory a kořeny.

Beyond the Eyelids startuje mohutným hudebním proudem s éterickou, na doraz vypjatou soundtrackově laděnou předehrou. Z kláves se ale rychle uvolní energické kytarové výpady Grudzinského, neskrývajícího nijak zásadně náklonnost k mistru Petruccimu. Přes rozorané, zneklidňující mezihry se ale základní melodie krásně klene celou skladbou a dává jí exotický, prosluněný odér - atmosférická vsuvka v polovině má nádhernou výstavbu, stejně jako Dudovy zpěvy, kde se zkreslené vokály a pazvuky stýkají čelně s odkazy všech žánrových mistrů.

Rainbow Box je drsnou, sekanou metalovou úderkou, netající se sympatiemi k moderním kovovým odnožím, zejména zpoza oceánu z numetalových líhní všeho druhu. Moderně vedená skladba, kde ale pánové nezapomněli na progovou instrumentaci a zlomy nálad.

02 Panic Room - znovu drsná, temně metalová melodická litanie s roštím ruchů a samplů na pozadí. Vyhrál si tu za klávesami Lapaj a Duda vedle svého velebného hlasu i svou basou pořádně rovná zbylé pány do latě - tohle je tvrzení čtyřmi dráty jaksepatří. Pochmurnou, bezvýchodnou náladu příjemně domalovává orchestrální nádech a a Grudzinského citlivé kytarové vyhrávky - v závěrečném bolu jako by se čelně srazila Anathema s Joy Division nebo The Cure v jejich temném období.

Schizophrenic Prayer je krásně rozvibrována dramatickou kytarovou linkou, pod kterou Grudzinski sází své typické vyhrávky. Kozieradzského bicí mají až tribální charakter a vše ovládá Dudův hlas, dokořeněný husí kůži nahánějícími deklamacemi, samply a efekty. Hlas svou citlivou melodií bojuje proti obskurní a odlidštěné atmosféře tohoto drsného kusu.

Za jeden z vrcholů desky se dá označit Parasomnia. Dudův hlas vede s Lapajem krásně temnou melodii, pod kterou ale nevídaný parostroj rozvíří basa a kytara, podpořená opět chemickou příchutí strojové moderny. Skladba, poznamenaná až teatrální dramatičností, se ale před polovinou převlékne do překrásné melodické slupky, přivolávající ducha dikobrazího stromu. Mezihra basy a kytary a étericky deklamující Duda patří k nejlepším momentům, které se mi v progovém žánru zjevily, ta proměna od černoty až k relaxaci a katarzi je úžasná ukázka potenciálu téhle čtveřice - jako by z kluků něco spadlo a ukázali své schopnosti v plné síle.

Through the Other Side je přehlídkou uměřených akustických kytar, mistr Grudzinski se tu ukazuje v jiném, intimním, až na dřeň odhaleném světle. Jako by se mi míhali před očima dva z mých největších kytarových hrdinů - Steve Hackett a Anthony Phillips. Zbytek kapely čarokrásné strunné litanie doplňuje civilně, nenásilně, a to platí i o pastorálně znějící Dudově deklamaci. Čtyři minuty hudebního absolutna.

Embryonic, naskládaná na stejnou plochu, je intimní akustickou pokračovatelkou, s předchozí skladbou jako by byly spoutány pokrevním bratrstvím, jejich smyslem je uvolnění mysli, relaxace a pročištění. Druhá půle je nádherným zosobněním hudebních aranží, emocionálním očistcem s úžasně zapojeným kytarovým sólem, opět s trochu wilsonovským otiskem.

Cybernetic Pillow je konečně od podlahy urvaným kovovým kusem, který nastolený klid a mír pořádně naruší. Je tu lehce orientálně laděná melodie, výborné a výbušné bicí a drtící petrucciovské riffy, plivající jed a síru široko daleko. I zde se najde prostor pro čistou atmosférickou mezihru, závěr je ale nezastavitelný, nervózní a neklidný.

Třináctiminutovou katarzí této prvotřídní hudby je Ultimate Trip a fanoušci kvalitní progresívní hudby tuší, že je pomyslným vyvrcholením těchto lukulských hudebních hodů. Znovu tu máme trochu divadlem snů říznutý začátek s masívními kovovými riffy a hezky vrstvené melodie a vyhrávky. Dramatická klidnější mezihra s poctivými basovými přejezdy a údery a temnými Dudovými deklamacemi ústí do závěrečné kovové vichřice, unášející drtivým příbojem riffů vše do nenávratna. Exotická mezihra, upomínající malinko začátek desky, civilní, až citlivý Dudův mluvozpěv a krásné vrstvení melodických linek a vokálů tvoří závěr opět jako z jiného, paralelního světa, vypilovaný do posledního detailu jako diamantový výbrus. A zase až divadelnicky utnutý závěr...

Samozřejmě, po doznění se intelektuál mučí litaniemi o původnosti a nepůvodnosti, o tom, že Riverside mají asi výraznější a silnější alba, problém ale je, že mi hudba Piotra Grudzinského a spol. zasáhla srdeční chlopně až příliš. Takhle pojatá syntéza dikobrazích stromů a jasného floydovského nosníku, říznutá ale pořádně metalovou drsností, mi stále omamně voní jako vzácné koření z Orientu....

» ostatní recenze alba Riverside - Rapid Eye Movement
» popis a diskografie skupiny Riverside


Colosseum - Daughter Of Time
2017-03-25

Colosseum / Daughter Of Time

5 stars

Když přemýšlím nad dojmy z posledních dnů, kdy jsem se proposlouchával vedle debutu colosseovskou dvojkou a trojkou, nejvíce mému uchu zalahodila právě tahle deska, kde se sestava měnila hned na dvou místech.

Three Score and Ten, Amen hned prozradí pro mě nečekaně příjemné změny ve zvuku i znění. Dramatický, až filmově klenutý vstup, Hisemanova jízda a drsné údery basového novice Marka Clarka připravují půdu pro nejpříjemnější změnu. Farloweho za mikrofonem a jeho sytě vypravěčský, napjatý hlas jsem si totiž zamiloval hned na první kontakt. Jsou tu divoká sóla dalšího mistra za kytarou - Davea Clempsona, a v mezihrách se konečně naplno prosazují dva základní stavební kameny - Heckstall-Smith a Greenslade. Vše je odbržděno až na maximum, vypuštěná dynamitová energie je neskutečná.

Time Lament - dechy soupeří s pevnou rytmikou a rozjíždí se magický rockový kus, kterému ale dodává Farlowe svým elastickým zpěvem správné proporce. Drží se většinou při zemi, dokáže ale i řádně zatlačit. Pak přichází instrumentální pasáž se strojově sekanými riffy a krásně bublající basou a Heckstallovým jemným saxovým chmýřím.... Nápady se střídají s rychlostí blesku a hudební proud tříští se o kameny jako divoký horský potok.

Take Me Back to Doomsday je pro mě jednou z nejlepších perel na tomto královském náhrdelníku. Greensladeovo klavírní představení, krásné a procítěné, postupné zapojování zbytku osazenstva, kvílící Clempsonova kytara - tento pan hráč si tu i zazpíval a je to zase příjemná změna. Rozjetá jazzrocková mašina na pozadí vypouští neuvěřitelné tuny energie a je to Hiseman, který zespoda vše neomylně jistí. Souboj saxofonu, kytary a kláves patří k nejfamóznějším momentům a zbavuje mě jakékoli síly reagovat - už jsem dávno poražen a unášen touhle rozpoutanou nástrojovou lavinou. Uvědomuju si tady, jaký vliv tohle mělo na všechna Flamenga a spol....

Titulní skladba má svižné rockové tempo, Heckstall-Smith se zapojí s divoce poskakujícím saxofonem, refrén je monumentální, objímá celá nebesa a propracovaný do nejmenšího detailu. Zase, jako by se nám před očima odvíjel nějaký imaginární film...

Theme For an Imaginary Western - už název by v posluchači měl vyvolat jisté asociace. Klidně cválající rytmus, hlasem spíše vyprávějící Farlowe, přidávající ale postupně na síle a energii v hrdle, a jemná nostalgická atmosféra čiší z toho kousku každým coulem, přichází představení páně Clempsona, ale i zapojení zbytku tohoto jedinečného ansámblu. Přestože tu klid převážil nad drsností, je tu vše, čím mě životodárná řeka Colosseum tak skvěle staví na nohy.

Clarkeovy basové údery uvozují znovu překvapivým motivem Bring Out Your Dead - tohle je instrumentální vagon, který se utrhl od zbytku soupravy a za pomoci ďábelského saxu a bicích se řítí někam na dno propasti. Ovšem pozor - je tu atmosférický zlom, maličký prostor pro klid a kontemplaci, aby se vše za chvíli opět rozjelo na plné obrátky. Nemám slov, jak bych popsal, jak umí pánové propojovat jednotlivé slitiny motivů, vrstvit je a překládat, aby vznikl takhle kouzelný hudební ingot nejvyšší třídy.

Heckstall-Smith a jeho nádherný saxofonový úvod uvádí předposlední Downhill and Shadows, otlučenou, na zčernalé bluesové řece odkojenou stařenu, kde se Farlowe vydává hlasem k poslednímu tažení. Hisemanovy bicí se sice drží podstaty žánru, a tedy jsou poněkud více vyklidněné, stejně ale cítíte, jak nepokojně rozrývají terén jako buldozer. Blýskl se tu ale i Dave Clempson, jehož spalující sóla vypalují na kůži horká pouštní znamení, a pod ním sází Clarke pevné basové údery. Snad nejdokonalejší pocta blues, jakou si lze představit, krása, těžce se potácející až k neodvratnému finále.

Jako poslední hřebík do naší nebohé tělesné schránky tu máme ještě živou verzi Hisemanova bicího sóla The Time Machine, které vám na osmiminutové ploše, věřte nebo ne, vyčistí obsah lebky do běla. Tento mistr paličkář patřil vskutku se jmény jako Bonham nebo Baker do nejelitnější společnosti a s Heckstallem-Smithem tvořili dva ohromné opěrné sloupy, od kterých se odvíjelo vše ostatní. A je toho tady tolik, že by to některým vystačilo na celou diskografii. Děkuji vám, pánové, s úklonem až k podlaze...

Krásná melodická, uvolněná a vzdušná deska, kterou hlavně Chris Farlowe za mikrofonem vyzvedl k nebeským výšinám. Když se prokousávám obsahem, uvědomuju si, jak velký vliv mělo tohle sdružení i v našich luzích a hájích. Zásadní ingredience Colossea - tedy postupně rostoucí energie a dokonalé propojení a navázání motivů nezmizely, byly jen podány z jiného pohledu a trochu jinými prostředky. Krásné, skvostné album.

» ostatní recenze alba Colosseum - Daughter Of Time
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Colosseum - Valentyne Suite
2017-03-22

Colosseum / Valentyne Suite

5 stars

Mezi alby, o která jsem v poslední době rozšířil svou sbírku, byla i dvojka a trojka tohoto hudebního fenoménu. Dlouho jsem měl jen jejich debut, jehož kvalitami jsem si byl natolik jist, že jsem okolo jeho následníků stále chodil jako kolem pořádně horké kaše. Až nyní ke mně doputovaly úplně čerstvé zážitky z dvojky a trojky....

Ostré hardrockové riffy, colosseovsky pevně provařené s bluesovým gruntem a Litherlandovým vyzývavým hlasem rozjíždějí pořádně žhavý tanec The Kettle. Hiseman dává od prvních tónů najevo, kdo je v pozadí tohoto famózního souboru kovář a kdo kováříček, ale i Litherlandovy sólové eskapády jsou skvostné a rockově výživné. Ne, že by Heckstall-Smith s Greensladem dovolenkovali, každý přidal svůj kousek do colosseovského oceánu. Skvostně drsný a sympatický úvod.

Elegy - přitažlivý rytmus i vokál, od počátku opojná srážka dechů a živočišného rockového tance nejvyšší kvality - Colosseum to zkrátka jinak neumí. Olej do ohnivého kabaretu přidává i krásně gradující vokál a skvostné výjezdy páně Heckstalla-Smitha. Podívejte se ale o pár decimetrů dál za baterii, a čelist vám fakt spadne až na zem. Co se dá všechno natlakovat do času 3:10, je pro mě věc nevídaná!

Blues bylo vždy černým prazákladem otců strůjců tohoto fenoménu, a tak od Butty´s Blues očekávejte poctivě odpochodované dvanáctky, erotickou vášní doslova prýštící medový Litherlandův hlas a zemitou Reevesovu basu, jak se sluší a patří pro černé šamanské představení. Je tu ale neuchopitelná nadstavba páně Heckstalla-Smitha. Poslouchejte pozorně, jak se nejprve vpraví do rytmu, aby posléze zběsilými klapkami na tom svém ďábelském nástroji zcela ovládl prostor. Způsob, jakým spolu pánové komunikují je roven snad telepatii, zapojení i vypojení nástrojů je nelidsky načasováno, neskutečná je všudypřítomná gradace a tlak hydraulického lisu, který vám přešlapuje hrudník sem a tam.

The Machine Demands a Sacrifice - drsný načernalý vokál, Greensladeovy varhanní otisky, experimentální nálada a strhující Hisemanova jízda za baterií už komentáře nepotřebují. Zvlášť, když jde o čtyřminutový nádech před šestnáctiminutovou závěrečnou titulní instrumentální suitou, složenou ze tří hlavních témat.

Psal-li tu před lety Filozof o srovnání s prací ještě na mayallovském Bare Wires, nelze, než souhlasit s jeho tvrzením o hotovosti a jednotnosti stylu. Rozhicovaná a nezastavitelná dvojice Heckstall-Smith a Hiseman od počátku svým ďábelským tempem a spádem ničí vše kolem jako lavina a skvěle jim sekunduje za klávesami i Greenslade. Tohle je hotový model Colosseum a dialog klavíru se saxofonem patří mezi zážitky galaktických parametrů. Témata se proměňují přirozeně, nenuceně a zejména zde má Hiseman roli nezastupitelného tmelitele celé colosseální skvadry. Celá veleskladba stojí hlavně na výše zmíněném triu, všimněte si ale i krásně včleněných basových úderů Reevese. Závěr se po opakování hlavního motivu krásně vyklidní, motivy se překládají, vrství a tvoří skutečně megalomanskou hudební hostinu, do hry se vrací basa i Litherlandova ostrá sóla. Tvrdá slitina basy a bicích přivane potřetí a naposledy božský nosný motiv a Hiseman zahřmí z kanónů naposledy...

Obával jsem se, jak dlouho mi bude trvat, než druhý a třetí počin vstřebám a nějak je popasuju s legendárním debutem. Po pár dnech už jsem dál a mám jasno - obě alba u mě debut ještě o kus překonala. Chybí sice překvapivost a revolučnost, ale pánové si natolik pohráli s detaily a vrstvením, přičemž nepolevila ani jejich pověstná drtivá energie, ani soustavný tlak. Závěrečná suita patří po zásluze na čelní místa zlatého spektáklu přelomu 60. a 70. let. Nemám, co bych dodal. 5/5

» ostatní recenze alba Colosseum - Valentyne Suite
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
2017-03-21

Gabriel, Peter / Peter Gabriel 4

5 stars

Tvorba prvního frontmana Genesis mě obklopila jako širý oceán už záhy poté, co jsem prozkoumal křehká i divoká zákoutí jeho domovské kapely. Můj vztah k jeho vždy vypjaté a emocionálně do posledního tónu vypracované hudbě, prosáklé skrz na skrz sugestivní atmosférou, se stal (z mého pohledu) téměř synovským. Peter Gabriel patří mezi sortu lidí, která mi byla vždy sympatická - tvořil hudbu, kterou sám cítil do morku kostí, a na nějaké reakce se moc neohlížel. Politická agitace už mi byla cizí, to je ale zase jen můj problém.

Už jiskrně žhavý úvod alba, jeden z nejfamóznějších nástupů v rockových dějinách vytesaný coby Rhythm of the Heat, inspirované pohledem na súdánské bubeníky naznačuje, že se Peter zase vydal na vlnu experimentů. Tentokrát se nechal až po pás vymáchat v africké domorodé hudbě, ale rovněž v elektronice. Osmdesátky se vylouply v plném náběhu, Naštěstí Peter nevyráběl ve studiu laciné synthi pazvuky, ale soustředil se plně na to, čím vždy ohromil - na přímý, hmatatelný kontakt s pocity posluchače. Na stupňované dusivé napětí, protiklad studené elektroniky a vřelého, lidského vokálu. Jako nástroj gradace je užita i lyrika, poutající se k rytmu, máme zde rytmy na sto způsobů. Peterova duše je do nich chycena, vládne dusno. Bouře ghanských bubnů, pralesní řevy a bouře písku mi spaluje kůži. Neznám snad skladbu, která by dokonaleji evokovala emoce autora hned zpočátku.

To, jak se ji Peterovi podařilo napojit na dvojku San Jacinto, naprosto zásadní skladbu jeho repertoáru, mi bere dech celých patnáct let až dodnes a já jsem stále a znovu zamražen dva metry pod podlahu. Slyšet to naživo v roce 2004 v Praze byl zážitek na celý život. Decentní elektronická rytmika a Peterův hlas, vyprávějící pouštní příběh o boji s moderním světem. Refrénová hlasová exploze je památná, Peter jako by si vystřelil do nebes jako kazatel, který si vás omotá všemi prsty. Závěr je opět decentní ale i obskurní.

I Have the Touch využívá plně dobových elektronických možností a Peter se tu představuje jako moderní skladatel, reagující svou typicky uzavřenou duší na mezilidské kontakty. Přímo o tom si v závěru i zakřičí a opět je mu věřit každé slovo. Kostrbaté rytmy a jeho typické melodické oblouky ale nechybí...

Přichází znepokujující běs The Family and the Fishing Net - temná elektronika se za pomoci hostujícího zmutovaného saxu prodírá dál a dál, Peter vládne jako temný alchymista nad pulty, rytmy a sekvencery. Bezvýchodná hudba rezonuje s textem o rybářské rodině, dotýká se ale obecně ekologické problematiky a je jasné, že nejde o nic veselého.

Gabriel byl maniak nejen do techniky hudební, ale zajímal se o reakce zvířat, hlavně opů, na různé podněty, např. elektronické, zkoušel jejich hudební vibrace. Text notoricky známého singlového hitu Shock the Monkey (byl opatřen i klipem) se sice může zdát znovu drsný, přirovnání je použito k vylíčení osobních úzkostí. Od začátku do konce jasný hit, využívající moogové syntíky a drtivě rezonující bicí.

Lay Your Hands on Me využívá lehké, decentní elektronické postupy, ve kterých nádherně plave Peterův hlas, zpívající tentokrát o léčení důvěrou. Krásně gradovaný song, odhalující Peterovy emoce až na holou dřeň. Dominuje opět propracovaná rytmika včetně timbalů. Tohle je krásné osobní vyznání, známé i z dalších desek.

Wallflower nese zpěv, bourající stěny, pomyslně zmíněné i textem, zabývajícím se politickými vězni v Latinské Americe. Nádherná píseň, bojující o naději, po gabrielovsku gradovaná až do nebeských sfér, nemůže nepřipomenout slavnou Biko z předchozí desky, mně se ale "květina" líbí o dost více než provařený předchůdce. Klasická ukázka, co lze vyždímat z vlastně prostého motivu.

Kiss of Life je poněkud světským a optimistickým zakončením desky. Spirálovitý rytmus a uvolněný Peter se částečně vrací k hitovosti třeba takové Shock the Monkey a loučí se skutečně v divokém, obskurním tanci. I zde je užito několik druhů bicích včetně surda (Jerry Marotta).

Snad jsem opomenul dva zásadní členy Peterova bandu. Tonyho Levina nepřeslechnete, i když jeho údery zanikají v mimořádně dominantní rytmické bouři, kytary Davida Rhodese jsou ale potlačeny, i když v klidnějších skladbách se mu prostoru dostane.

Geniální dílo, které rozmělnilo rock, world music, art rock, elektroniku a industriální názvuky, aby vzniklo něco zcela svébytného. Jedno z děl, které těžko bodovat...

Tohle album (společně se trojkou) u mě dlouho stálo v jeho tvorbě jako nedostižný maják. Dnes si ale uvědomuju, že to bylo spíš tím, že jsem některá jeho další díla nedocenil, nebo jsem pro sebe objevil jejich krásu až o něco později (I, II, So či dnes pro mě soukromé a nesmírně citlivé Up). Vychutnávám se zatajeným dechem i jeho práci na projektu Ovo, kde si vyzkoušel zase nové postupy od hip hopu až po industriál, zůstal ale gabrielovsky nepolapitelný a geniální. Tahle deska (stejně jako trojka) to měla jednodušší - lapila mě hned, okamžitě, už tím exotickým obalem. Zbytek je historie.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 4
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You
2017-03-19

Colosseum / Those Who Are About To Die Salute You

5 stars

Historie téhle revoluční party je dostatečně dobře známá. Propojení blues a jazzu si Heckstall-Smith a Hiseman zkusili na mayallovském opusu Bare Wires (1968) a po neshodách o dalším fungování kapely založili za pomocí dalších výjimečných hudebníků novou kapelu, kde jejich nadšení a ohromný potenciál vygradovaly do netušených rozměrů, doslova smetly veškerou konkurenci a dočkaly se i nadšených kritik.

Divoký nájezd saxů Heckstalla-Smitha a Litherlandovy kytary, to je zprudka podaná verze klasiky Walking in the Park, známé nám už z Bondovy společnosti 60. let. Colosseum jí ale vtisklo podobu věru nezapomenutelnou. Greenslade řádí za klaviaturami jako děs, Litherland vypouští jedno ostré sólo za druhým a jeho hlas v tom rozpoutaném živlu jen tak tak stíhá. No a ta božská rytmika? Reevesovy údery do basy jsou lahodné a připravují půdu pro nekonečné Hisemanovy nálety. To je jeden z nejlepších úvodů v žánru.

Litherlandova kytara prostupuje dopředu s nezastavitelnou rytmickou sekcí a bluesovou černotou pořádně poučeným hlasem, a už je tu Plenty Hard Luck. Kdyby tohle nahrála "normální" bluesrocková svorka, jakých tehdy běhaly po Anglii mraky, kýval bych si spokojeností a bylo by to fajn. Jsou tu ale Colosseum a tak je tu Heckstallova dechová nadstavba, přesně se trefující do rytmických obrazců, ve druhé půli nám tady tento mistr ale zcela ovládne pole, podkreslován znovu Greensladeovými malbami.

Mandarin - saxofon a kytarové údery tónů. Ano, název přivolává jisté orientální inspirace a Colosseum se vydávají do dosud nepoznaných atmosférických zákoutí. Tony Reeves dostal prostor ukázat své umění na čtyřech drátech. Je tu jazzrocková improvizace, do které vstupuje Litherland a postupně celá nadržená kapela podle známého vzoru se saxy a varhany, konec je dravý a lehce utnutý.

Debut - drsný rytmický motiv, předznamenávající hardrock. Poté, co tito mistři vyladí rytmickou strukturu, obalují ji Heckstall-Smith a Greenslade svými barbarskými nájezdy. Závěrečný souboj na život a na smrt Greenslada a famózního Hisemana taky stojí za povšimnutí, stejně jako nepotlačitelný všudypřítomný tlak, tak typický pro tenhle skvost.

Beware The Ides of March je známa široko daleko, s Bachovým motivem, známým i z Whiter Shade of Pale od Procol Harum, si Colosseum opět pohráli v intenci svých skoro neomezených možností. Úvod je ostřejší, pak dostává ale mimořádný prostor za varhanami Dave Greenslade a emoce stříkají tak, že mám ty slzy skoro na krajíčku. Pak se nám utrhne ze řetězu celá tahle jedinečná parta v až jazzovém útoku, závěr se ale vrací opět v bachovské linii. Vše dokonale vycítěné, trefené, ukončené přesně tak, jak je potřeba. Kapela trvala na tom, že šlo čistě o její dílo, a její provedení má vražednou jistotu.

The Road She Walked Before - melodický motiv poučený blues a prolínání energetického napětí s ospalým vokálem má své ohromné kouzlo. Pohodovka každým coulem a jedna z mých nejoblíbenějších skladeb.

A přichází bluesrocková podoba Colossea v nejčernější podobě Leadbellyho Backwater Blues. Je to jediná skladba, kde ještě účinkoval původní, bluesově orientovaný kytarista Jim Roche. Nádherně, zcela v intencích žánru provedená černá perla, z líné rytmiky povstávají kytarové úlomky a pak vám ukáže dvojice Greenslade a Heckstall-Smith, že zapojit jejich instrumenty i do tohohle typu skladby pro ně není nejmenší problém. V tom tkvěl přínos a unikátnost Colossea - dva žánry tady spolu divoce obcují za ohromného jiskření, jako by se nechumelilo.

Those Who Are About To Die Salute You - poslední skladba řádné verze alba je náporem poněkud ve stylu první skladby, po řádění dechů a bicích přichází uklidnění, závěr je ale neskutečným odpichem do druhé kosmické rychlosti, který zastaví až závěr.

Z bohaté bonusové verze je třeba zmínit varhany skvěle opentlenou rockovici I Can´t Live Without You a skladbu A Whiter Spade Than Mayall - původně narážka na Mayalla a Taylora, ke kterému přidali známé bachovské téma a byla několikrát předvedena i na koncertech.

Neuvěřitelně energický a naprosto unikátní hudební debut, kde Colosseum dokonale trefili terč uprostřed mezi jazzrockem a bluesrockem, tedy do té doby vlastně něco neslýchaného. Uprchlíci od Mayalla tady slili to nejlepší, co se od bluesového nestora naučili, a ještě tomu dodali dvojnásobný energetický přetlak.

» ostatní recenze alba Colosseum - Those Who Are About To Die Salute You
» popis a diskografie skupiny Colosseum


Gentle Giant - Three Friends
2017-03-04

Gentle Giant / Three Friends

4 stars

S touhle šílenou partou z britských ostrovů je to těžké. Když se na jejich hudbu naladíte, dostane se vám mimořádného hudebního doprovodu, neboť tohle uskupení bylo výjimečně ceněno i v rámci artrocku, ačkoli i z jeho mantinelů vždycky tak nějak vybočovalo. Koncept recenzovaného alba vyšel z komunikace mezi členy kapely.

Prologue se rozjíždí jako moderní vážná hudba, dominuje saxofon Phila Shulmana, kapela si hraje s perkusemi, vibrafony, a jsou zde samozřejmě jejich vícehlasy, byť si tady GG hodně sáhli i do jazzu a převažují instrumentální plochy. Naprosto svébytná dramatická kompozice, která, když už si myslíte, že jste to celé nějak uchopili, vám zase vyklouzne z dlaní jako úhoř.

Schooldays začíná křehkou přehlídkou klaviatur, jemně se vsouvají perkusívní tóny a zničehonic se objevují dokonale zpracované hlasy a je tu opět Minnear - vyluzuje slepence a obrazce tónů, jen nevíte, zda si zašel na výlet na prastarý hrad, do cirkusové manéže anebo do blázince - vše je možné. Nevyzpytatelná, do temného odéru ponořená skladba, oscilující mezi přítomností a zašlými staletími, závěr je znovu v moci šílence za klaviaturami.

Working All Day je dokonale prokomponovaným monolitem kláves, dechové sekce - Phil Shulman tu předvádí odvázané jízdy na klapkách pod příkrovem líně se kupředu sunoucí rytmiky. Další těžko popsatelný unikát s výrazně pracujícími vokály v závěru, který má civilnější a rockovější projev.

Peel the Paint je opět podpořena typicky těkající rytmikou a barvitými hlasy, máme tu ale i hostující housle Raye Shulmana, který pasuje skladbu do komorní, možná až pastorální podoby. Dočkáme se jemných úderů, ale i totálně agresívních výjezdů, kde mám pocit, jako by si sem zašel zajamovat Peter Hammill a spol. Také vždy křehké hlasy se tu zdrsní u GG nevídaným způsobem. Sedm a půl minuty boje o holý život.

Mister Class and Quality? má v úvodu až lehce fusionovou náladu, pak ale přichází přímočará skladba s průzračně čistými vokály. Citelně se ubralo na intenzitě, agresi i tempu, je to klidnější poloha GG, spoustu prostoru si tu zjednávají zase Minnear s Philem Shulmanem, klavírní sólo za půlkou poněkud upomene pana Emersona. Závěr je hudebně rozvolněný, hravý, rozverný, je vidět, že i něco takového jde hrát s nadhledem.

Závěrečná titulka svižným tempem upomene na úvodní skladbu, je ale výrazně rocková s Greenovými drsnými sóly, pevnou rytmikou a vše prostupujícími stěnami vícehlasů. Rytmických vsuvek, převratů je tu celá řada, dominuje ale mocně působící vpasovaný a opakující se chrámový chorus. Dotváří až astrální, nebeskou náladu a postupně zaplouvá do závěru...

Nejraději jsem měl vždycky album Acquiring the Taste. Relativně přístupnější debut, Three Friends, Octopus a In a Glass House se mi vyrovnávají kvalitou na čtyři. Nikdy jsem nebyl jejich skalním fanouškem, pojetím je to ale hudba pro úzce profilovanou skupinu, od níž byla vždy vysoce oceňována a mnoho postupů našlo řady vděčných následovníků.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Three Friends
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Yes - The Yes Album
2017-02-28

Yes / The Yes Album

5 stars

Recenze tohoto raného alba Yes mi dlouho nějak unikala mezi prsty. Mrzelo mě to, protože tuhle desku už považuju za naprosto vyvážené, skvostné album, a dokonce se často přistihuji, že jej kvůli jeho možná trochu umírněnější a prostší náplni mám o chloupek raději, než následující vyhlášené skvosty.

Důvodem toho je třeba hned úvodní Yours is No Disgrace. Přesahuje sice už devět minut, ale hned od prvních tónů mě zaplavuje pozitivním přílivem emocí a skvělých, typicky yesovsky křehkých hudebních nápadů. Howe se tu už plně zabydlel, vkládá pod klávesové opary vybrané kudrlinky a Kaye hraje více přízemně a méně technicky erudovaně než jeho nástupce, ale ani trochu mě to netrápí; skladba stojí hlavně na souhře a mistrných plochách této dvojice. Jon Anderson tu ukazuje umělecky barvité hlasové představení a celá skladba je klenutá jako horská dráha. Krásný příklad výstavby, vrstvení, gradace a katarze - vše několikrát opakováno a předznamenává vrcholné opusy z dalších let.

Protože se musel představit nový strunný mág, který mistrně ovládal vedle elektrických výbojů i klasicky laděné strunné krásky všech druhů, je tu tříminutová jiskrná vycházka do jiných sfér - The Clap.

Třídílný klenot Starship Trooper rovněž přesáhne devět minut - zahajuje ho monumentální téma, kde se už odráží záliba kapely ve velkých celcích, kde v tavícím kotli vzniká slitina špičkového artrocku a moderní klasiky. Anderson tady podává jeden z nejpůsobivějších výkonů, zpívá citlivě, konejšivě, tklivě a jeho tenor zaplňuje celé univerzum. Skladba nabírá typicky yesovské obrysy s krásně ohnivě čarujícím Howem s akustickými kytarami, v závěru ale přichází zlom do nádherné temné melodie - jsem sám, komu to připomíná seattleský závan z počátku 90. let v podobě takových Soundgarden? Klávesy bouří a závěr patří drtivým Howeovým orgiím na spodku strun...

Patřila-li předchozí skladba mezi klenoty, o I´ve Seen all Good People to platí dvojnásobně. Mistrně využitý vícehlas, Howeovo magické akustické kouzlení, Brufordovy lehké údery. Melodie prolamuje oblačnou clonu a vynáší duši do stratosféry, zatímco utlumené tělo ani nestíhá vnímat ten koncentrovaný příval hudební nádhery. Jedny z nejkouzelnějších melodií a harmonií celého artrockového spektáklu se přelijí do rockových orgií, kde vedle Andersona řádí i neuvěřitelná dvojka Bruford-Squire. Neuvěřitelné, co tahle pětice předvedla na ploše necelých sedmi minut.

Další miniaturní mistrné představení nese název A Venture a prostor patří tentokrát Kayovým klavírům, varhanům a moogům a emocemi nasáklému Andersonovu hlasu, i tahle skladba postupně nabývá rockových kontur...

A máme tu důkladný, pomalu hardrockový začátek Perpetual Change, závěrečná skladba využívá a rozvíjí některé motivy z úvodu, ale vede je zase jinými cestičkami. Skladba má tuhý, pevný rockový základ, obalený rozevlátými fábory varhan a klavíru i jemnými zákoutími míru a klidu, Howe sází poctivá rocková kila, závěr přebírá postupně nastupující rytmika, po drsné, až vandergraafovské pasáži přichází mistrně klenutý báječný fadeout, kde se celá pětice sráží jako hudební tornádo...

Vzpomínám si, že mi zpočátku chvíli trvalo, než jsem si zvykl na to, že tu ještě není Wakeman a že hudba ještě nedosáhla technické výše nástupců. Po létech se naopak přistihuju, že mi tenhle omamný koktejl dokonale sedí. Mockrát jsem pohlédl vpřed i vzad, nahoru i dolů, slabé místo jsem ale nenašel...

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes


Hackett, Steve - Spectral Mornings
2017-02-19

Hackett, Steve / Spectral Mornings

5 stars

Tvorba mistrného a stylotvorného kytaristy, který v 70. letech dodal Genesis tvář zasněných a romantických zákoutí, kde rock koketoval s folkem a klasikou. Tyhle vlivy si pak Steve logicky vzal i na sólovou dráhu, obklopil se více než schopnými muzikanty včetně bratra Johna na flétny a stvořil první trojici opusů, které pro mě dodnes mají nebeský nádech dokonalého hledačství a jakéhosi nekonkrétního absolutna. K horynově dubnové recenzi vlastně není co dodat, ale nabudila mě včerejší hodinka sledování jeho vystoupení Access all Areas z roku 1990, kde mimochodem zazní i kousky z tohoto alba.

Every Day je křehkým a krásným entrée a ukazuje svým lehounkým hitovým potenciálem, kam se Steve za tři roky na sólové dráze vyvinul - zůstal oběma nohama na progresívní půdě, ale vydal se jemně a důstojně vstříc i posluchači. Za křehkou a krásnou melodii a proaranžované hlasy, stejně jako klávesy a syntezátory (Nick Magnus) by se určitě nestyděli ani tehdejší Genesis či Camel. Základní, hřejivý hlas s názvem skladby prosvětlují okolí mírem, světlem a teplem, i když dusající bicí nezapřou rockový grunt a Steveovo sólo dokonalé. Krásný začátek.

Podobně jako na většině svých alb se druhou věcí, zde The Virgin and the Gypsy, mistr vydá na svou typickou cestu akustických zákoutí, které jako čerstvé studánky svými bujnými prameny osvěžují naše tělo a duši, ale dávají prostor i k hlubokému zamýšlení, někdy až meditaci. Tohle je jedním slovem nádhera - Steve stoprocentní, dojemný, křehký, ale mistrný v podání a spoluhráči, božskou flétnu Johnovu a "vesmírné" klávesy nevyjímaje, vědí, jak mají tento královský koktejl barev a chutí vylepšit do absolutna.

The Red Flower of Tachai Blooms Everywhere - exotický název dalekého Japonska a nástrojové obsazení a podání tomu odpovídají. Tón udává Steveho krásná hra na klasické struny, koto - japonský 13strunný nástroj a jedinečné aranžmá a atmosféra dálek. Přelití do chladné a synťákové studené Clock - The Angel of Mons je pro mnohé až násilný budíček, i já to tak v mnoha chvílích vnímám, ale Steve je prostě hračička a právě na svých sólových albech si tyto obskurní výlety rád dopřává. Tady je dusné a mlhavé teritorium mr. Magnuse a Shearerovy drsné bicí a jak tak nad tím přemýšlím, moc drsnějších kousků asi ve Steveově šuplících nenajdu...

The Ballad of the Decomposing Man je další hrátka, kde můžete nad Steveho kreativitou zaplesat, nebo mu pohrozit jako nazlobený tatík, kterého už tyhle odlehčené vtípky štvou a na deskách svého miláčka by rád slyšel prostě jiné věci. Vyvolte si dle chuti. A pokud jste v rozpoložení dobrém, hoďte si třeba dupáčka. On vám to také hned plně vynahradí, protože Lost Time in Cordoba je čtyřminutová poloakustická kráska a moje nálady opět vystřelují do nebes. Krásně proaranžované struny, harmonie a nezničitelná nostalgická nálada a důstojná, velebná nádhera síní Mezquity či Alhazaru a dávno zapomenutých časů, kdy odtud emírové vládli uměním, moudrostí, ale i zbraněmi.

Tigermoth zahajuje šílená basová jízda Dika Cadburyho, černočerné asfaltové klávesy se beznadějně rozlévají do prostoru a člověk si říká, co se bude dít dál, je tohle konec? Kdepak, pomalu a nenápadně nám mistři přeladí do monumentální bicí jízdou neseného kusu, po polovině se vlamuje Steve s až hospodskou halekačkou a vy si ťukáte na čelo, jestli jsou všichni zcela v pořádku. Ale ano, závěr je hackettovsky hravý a neposedný se zdvojenými hlasy a my vzpomínáme na všechny jeho podobné hříčky ještě v časech Genesis, závěr je až božsky krásný.

Završení přináší Spectral Mornings a pokud jste měli při poslechu nějaké pochybnosti či dohady, kam že to Steve všude vztáhl ruku, vše vynahradí a srovná vaši tvář do slunečného, jasného úsměvu. Monumentálně nesený hudební proud s nezničitelným proudem melodií - vzpomínám si na jeho včerejší božské bezchybné podání i na onom koncertě z roku 1990 (nebo zkuste Montreux Jazz 1980). Šest a půl minuty duševní očisty a oslava dokonalé aranžérské práce, kytary tu dokonale pracují s Magnusem, který tu vůbec odvedl velký kus práce. Celkově ale dokonalé představení práce této elitní hudební společnosti.

Na bonusové verzi je mezi živáky zajímavý památný akustický set s mistrně podanými kousky z doby Genesis (Blood on the Rooftops, Horizons aj.), ale také etuda v A moll. Tady máme Steveho v jeho vážné, klasické podobě. A vždy nadšené a bouřící publikum. Není divu.

Podobně jako Anthony Phillips má Steve Hackett moc mě přenést daleko časoprostorem, do dávno zapomenutých krajin, kde se našel a kde i posluchač má pocit, že ty tóny mají řád a smysl. Moc jeho hudby nade mnou je taková, že mu zkrátka odpustím i těch několik drobných místeček, která mi třeba úplně nesedí. Album u mě nemá takový absolutní status jako debut, ale jeho pětka je masívní a věčná, jako památná řeka těchto čtyřiceti minut...

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Spectral Mornings
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
2017-02-11

Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table

5 stars

Tvorbu klávesového yesovského mága jsem si postupně oblíbil a bájné soundtrackové vyznění tohoto díla, které by se mohlo skvěle vyjímat v kterémkoli filmovém eposu, mě strhlo už od prvního kontaktu. K dokonalému účinku doporučuji nahlédnout třeba do Cotterellovy Encyklopedie mytologie, pak už budete vědět vše.

Arthur - majestátní proslov o králi vší Anglie, klávesová stěna a pak už yesovské hříčky, jemně dochucené a prošpikované jazzovými střípky, je ale jasné, že majestát a drama je to, o co Wakemanovi jde především, a tak se hory jeho hammondů a nadýchaných kláves vrství do nadoblačných výšin. Máme tu sboristy - celé dílo vzniklo za mistrné spolupráce Anglického komorního orchestru, který dirigoval Guy Protheroe, orchestrální aranžmá vytvořil Gil Malone. Skladba končí krásně velebnou soundtrackovou melodií za hladivé asistence hlasů a upomíná nejproslulejší autorovy počiny z pokladnice Yes. Jen dramatickému sborovému podání pak patří patří chrámově podaná miniaturní tryzna Lady of the Lake. Chladivé klavírní tóny navozují uvolnění a relaxaci, v něžném, ale i majestátním duchu přichází Guinevere. Sborové hlasy jsou skvěle propojené, Rick za nimi na svých klaviaturách čaruje opět jazzem líznuté linie, propojené s atmosférickými vokály, přichází i jeho dokonale využitý sólový prostor, kdy nám z těch kláves snad rve vnitřnosti. Skladba má duchovní, až pastorální vyznění, nechybí ale ani odkazy na "mateřskou" formaci. Sir Lancelot and the Black Knight nemůže zahájit nic jiného než ostrý rockový nástup, sboristé se divoce překřikují, aby je vzápětí opět vystřídaly božsky vedené hlasy a ze všech hlubin světa prýštící hladivé klavírní kapičky, osvěžující znavenou mysl jako rosa. Náhle se nám objevuje majestátní chrámové varhanní téma, jako by se nám tu na chvíli zjevil už v nebi jamující mistr Emerson. Závěr je emocionální, hudební i rytmickou bouří. Sborová tryzna chrámového vyznění přináší pomyslný vrchol - Merlin the Magician. Dramatické a temné tóny kláves s klavírními aranžmány vytvářejí syrové monstrum, pak už přichází proslulá melodie, znovu neuvěřitelným způsobem propojena se sbory, pracujícími na hraně slyšitelnosti, aby pak vše zválcoval hlavní principál náletem jazzem líznutých klaviatur. Klidné a jemné se tu prolíná s temným a majestátním a odstíny, schopnosti a skutky mocného mága se nám míhají před očima jako dokonalá skládanka. Pak jako by se celý ansámbl úplně zbláznil, nástroje i sbory jako by sváděly pomyslnou válku a čaroděj se kdesi v pozadí temně usmívá... Další majestátní sbory mi přinášejí časoprostorem s ledovým klidem další z mých osobních letitých perel - Sira Galahada osobně. Téma částečně navazuje na Merlina, vždyť i jejich osudy byly částečně spojeny, přichází ale závody na klaviaturách a sbory a dozvídáme se, kdo byl ten, kdo jediný dosáhl na Grál v závanu božskosti. Zásadní roli tu mají osudně odsekávané hlasy sboristů a přicházejí lahodné atmosférická zákoutí, opisující nám tuto čistou a zásadní postavu příběhu v každém detailu, sbory a aranžmá tu mají neskutečnou bohatost a pestrost. S Guineverou a Merlinem u mě kus, který tvoří jádro notoricky známého příběhu. Ten si ale v podobě The Last Battle zasluhuje jako každý dávný epos velké finále - postupně gradované linie klaviatur, temně laděné sbory přivanou všechny ty Saurony, Sigurdy a Ragnaroky z řádek eposů, které tolik miluji. Nechybí ani jemné sborové linky, vracející se k Yes, a v mistrových sólech je vedle všech těch starých mistrů opět i drobný jazzový podíl. Klávírní tóny nabyly osudovosti, blíží se závěrečná srážka, není se kam vracet ani kam se ohlížet, hlasy sborů jsou stručné a neúprosné jako hlásná trouba. Melodie, které jsou v závěru mistrně vrstveny, gradovány za podporu soundtrackového aranžmá, patří k nezapomenutelným momentům spojení klasiky a rocku. Závěr je několikrát odkládaný, ale neodvratný jako Poslední soud a vybičovaný až k slzám. Za ty poslední tři, čtyři minuty vám, mistrovské osazenstvo, děkuji s kloboukem až na zem.

Už meč, vynořující se z vody na zadní straně obalu, hovoří jasnou řečí. Po doznění posledního tónu je nám všem jasné, že tohle není album běžných parametrů, ale lahůdka pro fajnšmekry, kteří se tělem i myslí ztratili v dávno ztracených časech Artuše, Kamelotu, Svatého Grálu, Beowulfa, eposů z Eddy či Tolkienových klenotů. Hladivá, jemná, ale i strhující, majestátní a bojová nálada, valící se staletími, má na mou mysl, vždy podobným počinům otevřenou, vždy stejný - pětihvězdičkový účinek!

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick


Opeth - Blackwater Park
2017-01-21

Opeth / Blackwater Park

5 stars

Meditativní, ale i násilná hudba Opeth je pro mě už léta srdeční záležitostí, způsob, jakým Akerfeldt propojuje motivy a nástroje a pracuje s náladami, je neopakovatelný, stejně jako pocit jít podzimním Petřínem na zvuků jejich hudby. Jakýmsi pomyslným opus magnum je u mě deska Still Life, už celoživotní láska, tenhle následovník se s ní ale skoro rovná...

The Leper Affinity začíná syrovým metalovým příbojem a typicky opethovsky komplikovaným riffem, temné metalické dunění a melodické motivy, vkládané pod drsné kytarové jízdy, jsou typické právě a jen pro mistra Akerfeldta, stejně jako hladivé klasicizující vsuvky a velebný, melancholický hlas. Skladba odhaluje surový, temný metalový původ Opeth a jen stěží nabíráte dech, nechybí ale studený, osudný klavírní motiv. Už je tu ale drsný riff Bleak a agresívní metalový Akerfeldtův hlas a melodické linie, známé už ze zákoutí geniálního předchůdce. Je tu další, tentokrát devítiminutová melodická kovová jízda a z krunýře parádně plave Mendezova basa. Tentokrát čistá vokální proklamace je už pověstná a Wilsonova účast spojuje dva kolosy - Opeth a Porcupine Tree, do jediného. Přichází další erbovní znak, nádherně vedené akustiky, zaplavované vzápětí drtivým emočním uragánem a už známé procítěné hlasové deklamace, stejně jako úchylný, taky trochu "porcupineovský" závěr. Nádherně harmonicky provedená krása Harvest s neskutečnou záplavou akustik a Lopezovou bicí jízdou je už dnes také žánrovým kánonem - opět je tu Steven Wilson za mikrofonem. Melodicky kouzlící kytary přivolávají vedle PT i pravzory všeho atmosférického, Pink Floyd. Akustiky rozvibrují další skvostný metalový příboj The Drapery Falls, do kterého ale rázem, snad nejpůsobivěji na desce, vplují akustiky a potřetí a naposledy Steven Wilson za mikrofonem. Jeho nejen hlasový podíl, ale i celkový producentský podíl na desce měl jednoznačně pozitivní vliv. Napětí, stavba a gradace (včetně závěrečné neodbytné melodie) téhle skladby je mistrovská a nezapře inspiraci v extrémnějších metalových formách, jde o jeden z vrcholů alba. Dirge for November začíná další jemnou, až cizelérskou akustickou studií s krásnou Mendezovou atmosférickou basou, nebyli by to ale Opeth, kdyby tahle zákoutí hned nerozmetali pořádnou energetickou smrští s jednou z nejpamátnějších temných melodických strunných litanií. Akerfeldtův hlas jako rašple je jen konečným apokalyptickým úderem. Temné, nervní akustiky a pak už vás The Funeral Portrait začne bez lítosti zatloukat do země, svému názvu dostojí s železnou drsností a osudovostí. Opět surová a temná prapodoba Opeth, i když i tady se našel prostor pro melodické kytarové vsuvky a krátký akustický oddech. Dynamika a tempo jsou děsivé, závěr je poněkud smířlivější s užitím čistého hlasu. Vsuvka Patterns in the Ivy je akusticky-klavírně mistrná, necelé dvě minuty trvající hříčka. Vše, co se na albu odehrávalo, završuje a ještě násobí závěrečný titulní dvanáctiminutový opus - všeobjímající riffový cyklon na úvod, pak působivé akustické kouzlení při zemi a znovu drtící riff, kde se hoši čelně srazili s Dream Theater v jejich nejdrsnějších polohách. Ten se jako oceán přelévá a proměňuje, temnota jako prazáklad je hmatatelná, zespodu přicházejí pekelné Mendezovy basové údery jako údery hromu. Jako mávnutím kouzelného proutku, pro Opeth ale typicky, patří úplný závěr zaplouvající akustice...


Niterná, pocitová záležitost a vrcholná přehlídka temných emocí a agresívních náladových výbuchů. Rád se přikloním k nejvyššímu hodnocení, i když mám předchůdce o něco raději. Produkce Stevena Wilsona a jeho klávesový podíl učinil z desky jistě pevný progový monolit. Švédská scéna je zkrátka neskutečná a magická...

» ostatní recenze alba Opeth - Blackwater Park
» popis a diskografie skupiny Opeth


Living Colour - Stain
2016-12-30

Living Colour / Stain

4 stars

Pro mě zvláštní uskupení nesmírně hudebně nadřených hudebníků s jazzovou i jazzrockovou průpravou, kteří dali v 80. letech dohromady velmi vzácný případ čistokrevné černošské rockové kapely, úspěch měl už debut Vivid (1988). Je to jediné album, které mám od nich ve sbírce, ale má unikátní živočišnou drsnost...

Po krátké bicí deklamaci se spouští dokonalý metalický riffostroj Go Away, Corey Glover (v r. 1986 si zahrál Francise ve Stoneově bestselleru Četa - kdo si vzpomene?) ovládne prostor vokály s dokonalým černým cítěním, je ale doma hlavně ve funku a soulu s atmosférickou linkou. Wimbish boří za čtyřmi dráty i baráky. Ignorance is Bliss je přístupný melodický, krásně vystavěný song opět na bytelném funkovém základě, slyšte opět uchu lahodící Gloverovy vokály a výrazné kytarové sólo. Leave it Alone je postavena zase na poctivých, těžkých hardrockových riffech, pánové sem ale nenuceně zapasovali i vzdušné, až popové vokály, přesto to zní výživně a skvěle. Bi je dokonalým příkladem nespoutaného hudebního koktejlu LC - neúprosně vpřed postupující melodie, rockové kytary a syntíky a rytmika se protínají s funky basou Wimbishe, který na albu vůbec řádí jak černá ruka, a popově načichlým hlasem - tady se mr. Glover blýskl. Přichází ale už Mind Your Own Business, ostrá rocková sekačka, kde úvod pomalu ve stylu Faith No More střídá rychlopalný refrén, kde máte pocit, že všichni uprchli z léčebny pro duševně choré. Zábava na druhou, nikdy mě to ale extra nevzalo. Ausländer je divoká drsná jízda, postavená na basových a bicích úderech, opět propojení se sametovými vokály. I tahle věcička mě nějak míjí a asi se to už nezmění... Je tu ale Never Satisfied - pořádně vazbené kytary a ostrý Gloverův hlas přinášejí pořádný vichr, refrén je ale odlehčený, všeobjímající a Glover zase ukazuje, že umí vyzpívat skoro všechno. Ústředního motivu se zkrátka nezbavíte, opravdu vyvedená melodie a podání skoro alternativně rockové. Z popové sféry pak pánové oprášili a vytesali náramně krásnou baladu Nothingness, s orchestrálním úvodem a nádhernými melodickými zákoutími se skvělými výkony hlavně Glovera a Wimbishe - ten se tu snad upsal ďáblu. Postman je čelní srážkou drtivého sabatovsko-zepelinovského riffování s úsečným Gloverovým projevem. Rock, poctivý a otesaný až na samotný prazáklad, ode mě dostává palec hore! Pak na nás pánové vypálí divotvorný experiment WTFF s kytarovými synťáky a děsivou rytmikou. Čelní srážka LC a takového Franka Zappy, to tedy zcela určitě... This Little Pig ovšem začíná stejně šíleně srážkou kytary a Wimbishova hřmění na čtyřech drátech, pak se rozjede rychlopalný kanón jako totálně odbržděný desetitunový náklaďák a nikdo nemá šanci to zastavit. Buď uhnete, nebo skončíte dva metry pod zemí. Zase tam cítím otisk páně Pattonova souboru. Uff. Hemp je zvukomalebnou atmosférickou miniaturou s vloženým hlasovým samplem, pětiminutovka Wall uzavírá normální verzi alba. Totálně destrukční vstup Wimbishe, pak ale krásně vymyšlená pozitivně laděná melodie s rockovou mašinérií na pozadí. Gloverovy vokály jsou uklidňující, až velebné, v kontrastu s valící se rockovou lavinou se samply, efekty a drtícími basovými údery. Bonusovka obsahuje ještě vyklidněnou, až šedesátkově zasněnou T.V. News a živou verzi velebného soul-funkového hitu Love Rears Its Ugly Head. Pestrost, bohatost a nadšení až do závěru.

Skutečně nesmírně zajímavý stylový konglomerát, někdo by možná řekl slepenec nebo mišmaš. Nekoukají napravo a nalevo a sahají po stylech a z každého si podle mě berou to nejkvalitnější, cítím tu i dobový otisk alternativního rocku (Faith No More). Není to nějaká moje srdeční záležitost, ale kvalitu a hudební mistrovství tomu upřít nemůžu...

» ostatní recenze alba Living Colour - Stain
» popis a diskografie skupiny Living Colour


Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
2016-12-21

Dream Theater / Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory

5 stars

Recenzi na tohle DÍLO, které u mě po léta představovalo v progmetalu jakýsi strop dokonalosti, jsem si záměrně dlouho schovával na lepší (či horší?) časy, a myslím, že předvánoční doba je na jeho opětovný, už asi tisící poslech, ideální. Mám k tomuto mimořádnému výtvoru osobní vztah, skutečně mnoho jsem s ním prožil doma i na cestách. Dokonce jsem si dlouho, ohromen jeho kvalitou, tak nějak odmítal koupit další desky DT, což se prolomilo až za pár let.

Už důkladně promyšlené intro Regression s odpočítáváním a sugestivním hlasem a akustickou kytarou, oznamujícím postupnou proměnu stavu mysli do klidové polohy a spatření Victorie - značí, že tu půjde o něco mimořádně, pedantsky, detailně promyšleného. Motiv lásky a vraždy upomíná další žánrové klasiky - Marillion, Genesis, The Who, Pink Floyd, Queensryche aj. Instrumentálka Overture 1928 - z dramaticky temných oblak spustí Petrucciho parádní klouzavý riff, doprovázený strhujícími sóly, přidává se i mistr Rudess a v pozadí nelze neslyšet Portnoyovo víření a narušování rytmu svým hromobitím. Orchestrální názvuk se přelije do notoricky známé sekanice Strange Deja-Vu a hned od počátku máme co do činění s plným, fantastickým zpěvem LaBrieho, oznamujícím poprvé vraždu Victorie - Nicholasova alter ega z minulého života. Petrucci rozehrává své riffové koberce. Je tu ale krásná melodická linka, jakýsi trademark téhle formace, a Rudess tomu dává temný klavírní podtón, Portnoy zase hotové kobercové bombardování. Pak přijde krásná působivá balada Through My Words, jen mimořádný výkon LaBrieho osudového hlasu a chladivého Rudessova piana. Nicholas zjistí, že ho duch Victorie vlastně straší, dokud nezjistí pravdu. Razantní metalový riff odpálí bez varování těžkou řežbu Fatal Tragedy, kde přes temnou auru lehce prosvítá LaBrieho sametový hlas a občasné melodické závany. Jinak je to těžce odbíjející kladivo s totálně ze řetězu utrženým Rudessem a Petruccim... zdá se, že pachatelem vraždy byl zhrzený, žárlivý milenec Julian, bratr Edwarda, stíhaný různými problémy, ale Nicholas zjistí, že se mu to nezdá a vypátrání pravdy se stává i jeho životním osudem. Tvrdou realitu odráží i drsná hudba - Beyond This Life začíná skutečně apokalypticky, všechno nás bičuje a drtí, teprve atmosférické LaBrieho vsuvky nám dávají aspoň trochu naděje, objevuje se jasná a krásná klenutá melodie a velebné akustiky v jinak rozbouřeném temném oceánu. Pokud by se vás někdo zeptal, co je typický hudební výtažek DT, ukažte prstem třeba na tuhle jedenáctiminutovou suitu, dokonale využívajícím až po seattlovsku protiklad klidných a drsných poloh s výrazně instrumentálním závěrem. Through Her Eyes je naopak překrásnou Petrucciho baladou, evokujícím až fenomén U2 - Nicholas se z pohledu do očí oběti poučuje i o vlastním životě. Nesmírně působivá, mrazivá záležitost s krásným zpěvem Jamese s doprovodem Theresy Thomason, a jdu vždy do kolen. Druhou část uvozuje už proslaveným orientálně laděným úvodem s drtícím, skoro death metalovým riffem hromobití Home. Úvod třináctiminutového kolosu, nejdelšího na albu, je jen pro otrlé a není divu - dozvídáme se o Julianových neřestech a jeho rozchodu s Victorií i o tom, že láska byla silnější než výčitky ze zrady bratra. Jamesův hlas tlačí na pilu a jede až nadoraz a donáší jako vždy melodie, pod ním je tu vidět drtivá spolupráce Myung / Portnoy. Dramatický nádech stupňují zakomponované samply s mluvenými hlasy, postindustriální chaos tu vrcholí. Zase nabitý závěr s velkým počtem Rudessových a Petrucciho sól a navracející se úvodní orientální motivy. The Dance of Eternity je instrumentálkou na šestiminutové ploše, po drsném úvodu a řádění dvojice Portnoy + Rudess přichází lehce najazzlý melodický podkres s divokým pianem - tady dostal Jordan na klapkách vůbec velký prostor, v podstatě předváděčka jeho nástrojového parku. Přelije se do klavírní, krásně baladicky laděné One Last Time - Nicholas dochází k závěru, že po výčitkách je pachatelem vraždy obou Julian, pánové se obloukem vrací k pilířové melodii alba z úvodu, jen lehce proměněné. Vtíravý Jamesův hlas přináší nádheru nádher The Spirit Carries On - Julian se domnívá, že záhada je vyřešeno a končí terapii, i přes námitky, které přicházejí z Victoriiny paměti. Nádherné vyznání víry v přenesení duše po smrti se sílícím hlasem, které Petrucci uzavírá jedním z melodicky nejskvělejších sól všech dob... Vyvrcholení pak překvapivě přichází s dvanácti minutami Finally Free, teatrální hlas a konec hypnoterapie, Jordan přináší s Jamesem na chvíli ještě baladické uklidnění, přidává se i Petrucciho akustika. Ale ejhle - ukazuje se, že pachatelem vraždy obou je Edward, který neustál, že se Victoria s Julianem chtěli smířit, před tím, než jí zabije, ji řekne, aby otevřela oči, stejně jako terapeut Nicholasovi. Objevuje se tíživé téma z One Last Time s Petruccim, kreslícím krásné sólové melodie. Zlomem s Nicholasovým prozřením přichází akustika a skladba končí s těžkém, teatrálním duchu, pomalu ustupujíce do pozadí. To, co za bicí soupravou předvádí mr. Portnoy, se asi taky neslyší dnes a denně. Temná strana Síly a apokalypsa
v jedné podobě. Prásknutí dveří, kroky, hodiny, hlasy z rozhlasu... závěr vpravdě ve ´watersovském´ duchu.

Na moje pocity či nálady bezprostředně po dohrátí tohoto opusu se záměrně nesoustředím, nelze to popsat. Prošel jsem vlastní očistnou terapií. Snad použiju dnes už legendární větu Aragornovu ze závěru Návratu krále - přátelé, vy se neklaňte!! Šest z pěti.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Emerson, Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer
2016-12-15

Emerson, Lake & Palmer / Emerson Lake & Palmer

5 stars

Emerson Lake & Palmer měli pro mě mezi progovou smetánkou vždycky zvláštní postavení. Uznával jsem je jako drtivě nadřenou hudební jednotku, na druhou stranu jsem měl pocit, že se nekonečné Emersonovy exhibice až příliš prosadily a v mnoha momentech mě to zkrátka už ubíjí a unavuje. Je tu ale památné debutové album, kde mi ještě jejich koktejl sedl naprosto stoprocentně, možná i proto, že se tady mistr za klávesami neprosadil tak extrémně.

Studená a drsná basa a už monumentální stěna Emersonových varhan a je tady úvodní skladba The Barbarian z dílny Bély Bártóka, které dali prvorození ELP pořádný rockový nádech. Lakeovy čtyři dráty řádí celou dobu a střídají je dělostřelecké Emersonovy klavírní běhy. Ze všeho je cítit naprostá suverenita, profesionalita - zkrátka už debut je představením elitní jednotky. Unikátní úvod, kde se klasické principy střetly s těžkým, až hardrockovým vyzněním (jenže bez kytary!). Chladné tóny piana a lehké Palmerovo šustění činělů uvádí jednu z mých nejzásadnějších progových suit, Take a Pebble. Greg Lake sem vstupuje svým památným, naléhavým a něžným projevem, který si zamilovaly miliony a při představě toho, že už není mezi námi, jsem nemálo otřesen. Chladnou krásku táhnou dlouho studené klavírní údery a bicí. Tady mám z klavíru hřejivý pocit, Emerson tu předvádí krásná hudební zákoutí a ještě tu plně slouží celku. Přichází ale Lakeovy křišťálově vyvedené akustiky a předvádí nám, co jsme obdivovali už u King Crimson a pak i na jeho sólových albech. Do toho Emersonovy studené klapky. Dvanáctiminutový skvost, pro mě vůbec nejsilnější skladba ELP, končí krásným smířlivým návratem úvodního motivu. Knife-Edge nám otevírá razantní riff s janáčkovskou inspirací. Lake tu dostal prostor nejen svým hlasem, ale i basou, kterou pořádně rozrývá prostor, aby sem mohl vstoupit se svou armádou varhan a klavírů Emerson. Samozřejmě už z povahy skladba na pomezí klasiky a rocku, vypůjčuje si ve druhé půli i drobné bachovské motivy - lipského mistra poznáte hned. Smělé propojení těžkého rocku, kde se skutečně odvázal i mr. Palmer, a klasiky. Neuvedením Janáčkova jména vznikl dokonce soudní spor, ve kterém dědici našeho autora uspěli. Three Fates, inspirovaná antickými řeckými sudičkami Klóthó, Lachesis a Atropos přináší těžké, komorní Emersonovy chrámové varhany. Z temného oblaku se postupně snášejí nekonečné dlouhonohé klavírní běhy. Tady je domov klavírního mistra a nikdo nemá právo vstupu. Tady se ještě potutelně usmívám, na dalších albech mi vadí mimojiné to, že tam Keith ovládl podobným způsobem až na pár minut skoro celá alba, takže se z ELP stal spíš Emerson a pak někde ti dva zbylí. To je ale samozřejmě jen můj názor. Přichází další instrumentálka Tank začíná srážkou basy a bicích a bez varování se sem vřítí Emersonovy synťáky, varhanní běhy, klavinety (na albu obsluhuje tento pán devět nástrojů). Tohle jsou klasičtí ELP, tak je znáte celá léta, a hlavně poslouchat děsivé bateriové řádění Carla Palmera je tady skutečně zážitek. I on musel dostat prostor ve stylu Toad či Moby Dick, a věřte, že to stojí za to - z toho se parádně vynoří pochmurné a temné Emersonovy litanie a vy jen bez dechu sledujete, jak celé tohle monstrum, dupajíce po všem, míří do závěru. Je tu ale vskutku velké finále Lucky Man, památná čtyřminutovka, který mi vždycky připomene, proč jsem Lakeovy nápady tolik miloval. V podstatě nenápadná akustická skladba ovšem nabývá magických rozměrů díky fantastickému zpěvu, pestrým aranžím a samozřejmě studenému Emersonovu moogu v jeho závěru, kde se už nezmůžu skoro na nic. Už za tohle skvostné zakončení alba si pánové to absolutorium plně zaslouží.

Debutové album ELP je u mě jediné jejich album, kterému dávám bez váhání plný počet. Je to u mě dokonale namíchaný koktejl s logickým klasickým základem, díky Emersonovu a Palmerovu mistrovství si kapela mohla na tomhle poli dovolit jít do netušených míst. Lakeovy kusy Take a Pebble a Lucky Man jsou u mě ale věčné, nesmrtelné hymny.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Emerson Lake & Palmer
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Deep Purple - Burn
2016-12-12

Deep Purple / Burn

5 stars


Nikdy jsem se netajil tím, že se mi třetí éra Deep Purple s Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem za mikrofonem líbí vůbec nejvíce z jistě legendární vrcholové éry této kapely. Sice jsem vždycky více než klávesový rock vyhledával psychedelický, klidně řekněme americký rock, ale éra, odstartovaná v DP v r. 74, mě zasáhla střelou Amorovou naplno už u prvního opusu.

Úvodní a titulní historický atletický náklep, tažený nekompromisním Ritchieho riffem a Paiceovou nekompromisní střelbou, asi netřeba představovat. Drtící sóla, kytarově klasicistní detailně zpracované vyhrávky a konečně i prostor pro stejně naladěná sólíčka mr. Lorda, to si nechám líbit, z toho čerpaly miliony true metalistů už za dekádu... Ale nejvíc se mi líbí nová svěžest z dvojice vokálů, z nichž oba charismatem a šťávou doslova sálají. Might Just Také Your Life - to je věc, která mě rozhoupala středním tempem už tehdy kdysi poprvé, ten riff se mr. Blackmoreovi prostě povedl a svůdný rock nejlepší kvality se ihned rozlévá všude okolo, Hughes je tu famózní, stejně jako rozpoutaná kytarová i hammondová sóla. Lay Down, Stay Down je především přehlídkou rychloprstých kytarových riffů strunného principála a oba vokalisté tu dostávající znovu šanci rozpoutat svá skvělá hrdla v plné palbě. Tempem a nasazením se nešetří, Paice s Lordem to za svými nástroji rozjedou a pot stříká všude kolem. Sail Away, to je další skladba nové svěží purpleovské éry, krásný až funkem načichlý rytmus a výrazně tažný Ritchieho riff propojený s klouzající Hughesovou basou a poslechněte si ty plnokrevné hlasy, které činí z jinak solidní skladby božskou záležitost. Tahle poloha seděla Davidovi skvěle celou kariéru, což jsme pak mohli sledovat po léta i ve Whitesnake. Pan Lord si tu zařádil s varhanními synťáky a pazvuky. You Fool No One rozpoutá až rock´n´rollové orgie, kytara, ale hlavně pěkně propojené hlasy přinášejí svěží rockovou melodii, opět, poctivý rockový klepec s "neodbytným" kytarovým motivem a nekompromisně odpálenými refrény. What´s Goin´ on Here přinese rockové střední tempo, krásné klavírní úhozy Jona Lorda a opět oba mikrofonoví čarostřelci se vždy postarají o to, že i těchto pět minut se vždy dobře bavím. Ritchieho riff je slyšet, ale jinak se tady drží celkem zpátky. To se určitě nedá říci o historicky spalující baladě Mistreated, kde jeho žhavě spalující kytara na více než sedmiminutové ploše ukázala vynikající emocionální cítění a gradaci. Osudově tažené struny jsou jako odbíjející věčnost a připravují prostor pro další životní výkon, tentokrát Davida Coverdalea za mikrofonem, spolu s Hughesem vytvořili vrstvené dvojité hlasy v závěru. Mistrovský opus pomalu plyne do atmosférického středu, aby dozněl skutečně drtivým návratem úvodního riffu. "A" 200 je zajímavě dramaticky vystavěnou závěrečnou instrumentálkou, postavenou na umělých klávesových a kytarových názvucích. Překvapivý konec jako z temného soundtracku se spalujícím sólem na závěr.

Pro mě jako velkého milovníka obou zpěváků, kteří přivanuli omamný odér soulu, funku a skutečně živočišnou rockovost, prýštící z každé noty, je tohle album velkým zážitkem. Všichni tam vložili své osobnosti ve vrcholné formě. Původní verze, stejně jako následné dva albové záseky, ale snesli remaster více než zásadně.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Burn
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Hendrix, Jimi - Band of Gypsys
2016-12-10

Hendrix, Jimi / Band of Gypsys

4 stars

Po vydání posledního dvojalba s Experience už se nepodařilo jejich obnovení, účastníci se dohadovali o hudbě i dalších věcech, do všeho mluvil manažer Jeffrey, jehož role v kauze JH je asi mnohem temnější, než se zdá. Hendrix, slabý v rozhodování a pod politickými tlaky dal dohromady černou superskupinu s Billym Coxem a Buddym Milesem, a tahle nahrávka je vlastně unikátním živým jamem.

Začátek Who Knows je trochu jak z oddělení psychiatrie - živé uvedení nové hudební jednotky na Fillmore East, a klasické Jimiho propletení kytarových tónů do syrově, jen zčásti melodické podoby. Máme tady od počátku razantní práci rytmiky, hlavně Milesova přímá kanonáda nezná přemožitele a máme tady skvěle "spolupracující" vokály a rozpoutané, drsné sólo a druhou půli, tam to trochu připomíná třeba úchylné freejazzové výlety druhé fáze Crimsonů... Machine Gun je po zásluze jednou z nejoslavovanějších věcí černého kytarového mága, pustil se na tenký led politiky a jak to tak vypadá, přivedlo ho to nakonec do zkázy. Plačtivé, pákami tahané tóny s jasným vážným poselstvím, zdrcující marš Buddy Milese, vše se přelije do nepředvídatelného Jimiho sóla, kde si zkusíte nejen vy a vaše nebohé uši, ale i posluchači. Zběsilé strunné laufy, trhanice a sóla ze řetězu utrženého borce z cvokhauzu, zvuková apokalypsa upomínající padající bomby, ale i kulometnou palbu v bicích a strunných "dávkách". Když tohle vnímáte naplno, uvědomíte si, jak daleko před zbytkem celého pole tento pán vlastně byl. Do podobných končin Jimi mířil už na Electric Ladyland, tady je vše dotaženo do absolutna a nová jednotka tomu dává zemitější a tmavší vyznění. Svůj skladatelský talent si bubeník Buddy Miles otestoval poprvé v Changes se svůdnou dobově subtilní melodií, vloženou do Jimiho strun. Rytmika se pustí do pořádně surové rockové hmoty a poznáváme i Buddyho hlásek, i když nikterak pronikavý zpěvák asi nebyl. Skladbu drží precizní a drsná rocková rytmika, Jimi se na svůj vkus dost šetří, přesto pouští do prostoru sóla a disharmonické, atmosférické vsuvky, které spolu s potleskem publika krásně lámou náladu. Hlučný pódiový jam. Power to Love je křehkou připomínkou dob minulých a zašlé éry Experience... silná melodie kytary se rázem přelije do zběsilého sóla, ždímajícího z vás poslední zbytky emocí, na dně ale pracuje opět parádní rytmický marš. Jimiho hlas přináší potřebnou lehkost a vášnivé emoce, ale i větší melodický podíl, jeho melodické vyznání "with the power of soul..." už je skoro památné. Message of Love má pořádný rockový odér, hned se musíte soustředit na provázané vokály různých poloh, je to ale těžká věc, kde marno hledat nějakou ústřední melodii či harmonii, rock z úvodu postupně vstřebává experimentální nádech a Jimi napřáhne k nekonečnému děsivému představení na svých drátech. Jeho hlas přináší tolik žádanou melodii do jinak velmi zvláštní nálady... We Gotta Live Together je druhým skladatelským podílem Buddyho Milese a závěrem živáku. Billy Cox u čtyř drátů dostává prostor jako nikdy předtím a jeho údery se vám zaryjí i do morku kostí, pod tím je opět primární, divošské Milesovo bubnování. Jen Jimi rozrušuje vše svými strunnými výlety do kosmu. Opět těžké číslo s mnoha zvuky, pazvuky a vazbami, podporované živelně i rukama nadšeného publika. Pro Jimiho totální strunný očistec a vykoupení, v nové sestavě se více držel zpátky, ale tady byl neřízeně vypuštěn do prostoru jako za starých časů a jeho děsivé dílo zanechává jen dílo zkázy. Pokud jste na něco podobného nebyli připraveni, měli jste vlastně asi smůlu.. démon tu je, ale nabral jiných tvarů a podob.

I z nového tělesa a jeho charismatu mám husí kůži, ale oproti předchozí desce a debutu Experience přece jen o hvězdičku ubírám, i když Jimi se tu vydal zase dál, do skládání se zapojili i spoluhráči a "Gypsys" se dotkli freejazzu a dalších dosud neznámých zákoutí. Byli více kapelou a projev je tu i přes experimentálnost sevřený a více při zemi. Strhující, pojetím jedinečný záznam.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Band of Gypsys
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Jethro Tull - Heavy Horses
2016-12-01

Jethro Tull / Heavy Horses

4 stars

Tohle album mám velmi rád a pracuje u mě při každém jeho poslechu i nostalgie, bylo totiž mezi prvním od JT v mé sbírce. Spolu s předchozím skvostem Songs from the Wood je to přesně ta kouzelná poloha JT, kterou jsem si zamiloval.

Už úvodní ...And the Mouse Police Never Sleeps je svižný, podivuhodný nástup z klidu a bezčasí - klidné a velebné akustiky a flétnové "úhozy" hlavního principála, na konci pak ovládne pole rytmika je relativně v pozadí, občas se tahle věc rozburácí, ale spíše jde o v podstatě unikátní, neslyšený model folkrocku s psycho koncem. Acres Wild je krásnou keltsky oděnou prostopášnicí, kterou miluju už léta letoucí. Žádná velká agrese, divý a emocionálně rozpoutaný hlas, do puntíku ta poloha, kterou u JT miluju. No Lullaby je pořádně drsný úvod, kde mr. Barre žhaví své struny, jako kdyby byl u Hendrixe nebo LedZep, přichází sólové palby Barlowa za baterií a velebný, až teatrální folkrockový model a krásně jemně malující, procítěnou flétnou. Zase ohromné překvapení nad tím množstvím poloh a forem, jakou je tahle jednotka schopna zpracovat. Také Glascock s basou nezůstává vůbec pozadu a žehlí a žehlí... Zajímavý, na osm minut natažený model... Moths je další krásnou, jemnou srážkou keltského folku s jen lehkým rockovým oparem, Anderson tu zůstal věrný tradicím písní z lesa, a opět mu to nesmírně sluší. Krásná omalovánka s lehkým varhanním pozadím Johna Evanse a orchestrem (David Palmer). Journeyman je založena na bytelným rockovém rytmu, spíše tu vystupuje Martin Barre s krátkými tříštivými sóly, flétna tu je, ale nedostává tak rozsáhlý prostor. Rytmicky rozhýbaná velmi propracovaná a opět trochu jinak zabarvená věc z rockovějšího těsta JT. Rychlopalné Andersonovy flétnové údery a přejezdy a krásný hladivý nástup akustických kytar a nakonec i plnohodnotné rockové jednotky, to je krásná, až komorně oděná Rover. Potvrzuje, že tohle album není primárně založeno na rockové agresi, ale na vynikající atmosféře, náladě a prokomponování jednotlivých nástrojů a motivů. Pak ovšem přichází jedna z mých nejoblíbenějších jethrovek, další keltsky skočná One Brown Mouse, ty melodie a harmonie, kytary a mandolíny, jsou prostě kouzelné a nadzemské a velmi jemně orchestrálně dobarvené. Jinak není co dodat a do juchání při Samhainu nebo Beltainu se vždy pouštím po hlavě... Devítiminutová nosná titulní věc - pohádkově kouzelný motiv propojených akustik, Barreho elektriky a i zde cítíme, že David Palmer se svým orchestrem otiskl citelně, ale krásně. Jemně, ale noblesně vedené vokální linky vytvářejí s dalšími nástroji čarovnou hudební řeku, pomalu jako bych se ocitl na albech svých milovaných hrdinů Anthonyho Phillipse či Stevea Hacketta. Jsou tu nejen orchestrální, ale i klavírní podkresy a jak Anderson hudebně vybudoval nezničitelný refrén, je hodno obdivu. Tady dostali prostor úplně všichni, jako stroje se rozpoutají i Barlow a Glascock... dovětkem je Weathercock, vyvedená v celé kráse této jedinečné desky. Akustický podkres a nostalgický vypravěčský projev starého barda, pak se vkládají Barlowovy údery, ale jen velmi jemně, opět sem nevstupuje žádná výrazná rocková tíže. Slovo mají tříštivé akustiky, báječná flétna, Glascockovy lehké přejezdy a opět jemný orchestrální podkres. Barre vystupuje až po půli. Čistokrevný šamanský rituál na závěr...


Krásná lehká, subtilní, folkrocková paráda s keltskými doteky. Vlastně nemám té křehké krása co vytknout, vzhledem k trojici mých monolitů Aqualung+Minstrel... a Songs... dám krásně vyvedenou čtyřku. Původní verze by zasluhovala remaster.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
2016-11-25

Hendrix, Jimi / Electric Ladyland

5 stars

Příprava posledního alba v sestavě starých Experience byl skutečně monstrdílem, zabírajícím de facto plochu dvojalba. Přesto patří tohle album, dokonalý pomník doby, ale i schopností hlavního principála, z mého pohledu k nejdokonalejším v rockových dějinách. Hodně lidí přerod k experimentální, vážnější formě nepochopila už tehdy a nad Jimim zlomila hůl. Byly už potíže se sestavou, hraje tu velké množství hostů.

Tunelovitý efekt s mutovanými hlasy a šílenými údery rytmiky, to je vpravdě očistný úvod ...and the Gods Made Love..., pak ale jimi přichází s něžně rozhýbanou melodickou subtilní kráskou Have You Ever Been (In Electric Ladyland) s typickým tématem lásky s mnoha ženami. Klidná, atmosférická Jimiho poloha, prosycená pachem efektů... S hitovkou Crosstown Traffic už je tu ale klasická úderná hendrixovina se syrovým kytarovým přívalem a poctivým rytmickým kobercem. Tady mohli být plně spokojeni a nasyceni i fanoušci jeho staré tvorby.

Nevím ale, jak s historickým čtvrthodinovým monumentem Voodoo Chile, ukazujícím zcela strhujícím způsobem celou škálu jeho revolučních technik. Černočerně bluesově rozhýbaný motiv s nespoutaným zpěvem, na basu tu řádí Jack Casady a procítěnými varhanními ornamenty ji nezapomenutelně vyzdobil Steve Winwood (Traffic, se kterými Jimi i jamoval). Vzniká tak monumentální hymna, kde jsou patrné prakořeny jeho tvorby, ale i absolutní volnost a nespoutanost jeho kytarového pojetí, která se ještě stupňovala naživo. Stojí za to sledovat i monstrózní dělostřelbu Mitche Mitchella, vyplňuje někdy každou milisekundu.

Little Miss Strange napsal Noel Redding a taky si jí s Mitchellem zazpívali. Jde o melodickou rockovou pecku s lehkým závanem psychedelie, tenhle energický styl, připomínající nadopované Rolling Stones, je znám už z jejich předchozích příspěvků na alba Experience - palec nahoru. Long Hot Summer Night zahajují Reddingovy basové údery, pak se promění v melodický rockový mejdan, přiléhavější název už nebyl možný. Způsob, jakým Jimi sází na krku melodie, je opět nenapodobitelný... Come On (Let The Good Times Roll), jinak bluesový standard Earla Kinga. Stylová kostra jsou sice zachovány, ale v čele se šíleným Jimim pořádně nabuzené a zrychlené do strhující syrové rockové podoby, do kterého vstupují bez milosti ječící sóla a záplava ďábelsky sázených riffů.

Bicí pochod Mitchellův a melodická záplava tónů z Jimiho kytary, hardrockově zatěžkanou Gypsy Eyes musíte zachytit od začátku, jinak vás úplně zasype. Ne ploše necelých čtyř minut opět Jimi předvádí stovky obratů, sól, vyhrávek a surových hladových výjezdů...neuvěřitelné, do toho ještě stíhá melodicky strhující zpěv. Burning of the Midnight Lamp je pořádně experimentálním peklem, který unikátně dobarvuje Jimiho elektrický harpsichord, celé to má temnou, dekadentní, apokalypticky těžkou náladu, z níž není úniku. Jen pro odolné.

Rainy Day, Dream Away (s Buddym Milesem za bicími) je eroticky laděná, jazzem načichlá skladba, jsou tu conga Larryho Faucetta a parádní varhany tentokrát obstarává velmi zdařile Mike Finnigan. Ale hlavně tenorsaxofon Freddieho Smitha posunul hudbu opět někam, kam se Jimi zatím skoro nedostal, jen zlehka na předchozím albu. Jimi se tu taky drží značně zpátky, aspoň na své poměry. 1983...A Merman I Should Turn to Be je už klasikou s nádherně dobově melodicky klenutým úvodem, dotýkajícím se pomalu až nějakého soundtracku a klidnými, velebnými mezihrami, vše na ploše přes třináct minut. Prosvítá tu zřetelně kalifornská atmosféra, kterou Jimi samozřejmě důkladně načichl. Jsou tu i klidné experimentální mezihry, Jimi zde uchopil výrazně i basu, cinkají perkuse a je tu i flétna Chrise Wooda. Převažuje tu experimentální poloha Experience, pro připravené radost vstoupit a kochat se.

Moon, Turn the Tides...Gently Gently Away je efektovou "ozvěnou" před nástupem Still Raining, Still Dreaming, volným pokračováním Rainy Day..., tyhle čtyři minuty patří skoro jen Jimimu a jeho úporné, živelné a totálně hudbě odevzdané a drsné hře s odletujícími sóly jak snopy jisker. Zde Buddy Miles to podporuje pralesním bušením. House Burning Down Jimiho ohnivé sólíčko přímo zahajuje, jsou tu klasicky klenuté melodie, ale i spousta efektů a experimentů a Mistr si tu vzal opět na bedra i basu. Je to opět hlavně jeho show.

Co dodat k legendární předělávce Boba Dylana All Along the Watchtower, z níž vlastně zůstala jen melodie a ještě ji proslavil geniální Forrest Gump? Už úvodní sekaný motiv mě totálně vystřelí ze sedačky, aby mě fenomenální Jimiho sólo rovnou odpálilo na oběžnou dráhu. Je tu mnoho zcela nových melodických linek, motivů, triků a Jimi to zcela znovu přearanžoval, takže původní skladbu poznáváme jen nezřetelně. Navíc tématicky a textově snad dokonalé ztělesnění reality konce 60. let. Neskutečný a neuvěřitelný více než cover, tady má to předělávání smysl a význam, pro Jimiho spíš jen inspirace. Řítíme se ale bez brzd k závěru s dodatkem Voodoo Child (Slight Return) - rozžhavená, drsná, síru a jed plivající Jimiho kytara se tu skutečně zhmotnila v důkladné rockové monstrum, a Jimiho přitažlivý, velitelský hlas jen násobí emoce, utržené ze řetězu. Ne, závěr tohoto monstra hudebních dějin nebude klidný a mírný, ale plně pod taktovkou šílence za šesti strunami, který rozpoutal Armageddon...

Už když člověk čte seznam skladeb, většina z nich jsou klasikami, dodnes mnohokrát lépe či hůře předělané nebo rovnou ukradené. Dylanova All Along the Watchtower - neznám moc smysluplnějších předělávek. Za ten příval nápadů a triků, famózní zvukové a stylové propojení dávám krásných šest z pěti. Díky tam nahoru, Jimi, co jsi tu předvedl, jen tak asi překonáno nebude!

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Electric Ladyland
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Hendrix, Jimi - Axis: Bold As Love
2016-11-23

Hendrix, Jimi / Axis: Bold As Love

4 stars

Hudba této bohužel zesnulé legendy patří u mě už po léta na absolutní špici žebříčku. Po famózním a revolučním debutu se rozhodl s Experience zaplnit klasičtější, menší prostor...

Nahrávka "vítejte v rádiu EXP" (vždycky mi to připomene The Who Sell Out, vydané shodou okolností ve stejném roce) a Jimiho klasické šílené efekty, echa a zesilovače... Mitch Mitchell nám spolu s Jimim swingují podle nejlepších pravidel - tak sem se toto trio mágů ještě nevydalo, ale v jejich případě není nic zakázáno. Up from the Skies tak může překvapit jen ty, kdo si neuvědomili rozsah Mistrova talentu. Svůdný rytmus doplňují krásně vystavěná vzdušná sóla. Spanish Castle Magic, to už je Jimi tak, jak ho všichni známe. Žhavá melodická kytara hrne krásné riffové přivaly a Jimiho expresívní projev plně koresponduje s názvem skladby. Pak se ale rozpoutají dialogy kytarových sól, nabalených na hutných kilech, tohle je pořádně nažhavená rockovina, skoro protipól předchozí skladby.

Wait Until Tomorrow - krásná melodická souhra čistých kytarových tónů a zajímavý rytmický podkres. Výrazné Reddingovy basové údery to pomalu posouvají až k funku a hezky se tu prolíná "dvojice" Jimiho hlasů. Ain´t no Telling je odvázaný syrový, ani ne dvouminutový příval rocku nejlepší kvality, kam Jimi vložil pěkně "šroubované" sólo. Už legendárně vedená melodická linka s příchutí lét míru a lásky, zvonkohrové efekty a něžný Jimi - baladu Little Wing, mnohokrát zpracovanou, asi netřeba představovat. If 6 Was 9, to je surový riff, jeden z těch, kterými šílený Afroameričan předznamenal hard rock - s tímhle po roce, dvou operovali všichni zepelíni, sabati apod. - jenže po roce. Do toho se opírá energický, velitelský Jimiho hlas a jsou tu neskutečné výlety mimo zemskou sféru s parádními přejezdy Noela Reddinga. Hosté, tvořící tu šlapající rytmiku, jsou kapitola sama...

You Got me Floatin´ je našlapaný, silně rytmicky podpořený song s neodolatelným refrénem až soulového zabarvení. I na relativně krátké ploše Jimi nedá krku kytary pokoj - co dovede stvořit na fleku, je neskutečné. Uměřené čisté kytarové tóny nás uvádějí do velmi zajímavého hájemství zvaného Castles Made of Sand, je tu hodně experimentu a efektů, musím ale přiznat, že až na melodičtější refrén mě tahle věc nikdy moc nechytla. She´s So Fine z pera Noela Reddinga je pořádnou rockovou sukovicí a pán s basou si tu i zazpíval. Asi nemá Jimiho charisma, ale rockové ostří je bohatě zachováno, Jimi si tu opět zařádil.

One Rainy Wish přináší kouzelné, magické kalifornské hudební koření, tripovou a ospalou náladou. Tyhle výlety mimo zeměkouli mám v Jimiho podání zvlášť rád. Krásný hudební ornament s výraznou strunnou "smyčkou", působící na mé duši vyloženě rozkošné pocity. Little Miss Lover - na Mitchellův drtivý marš se zapojuje šílený Jimi, opět nadopovaný krabičkami a efekty, a je tady hodně experimentální, drsný song, trochu už upomínající další album. Osobně pro mě taky slabší místo, ale proti gustu... A je tu finále a Jimiho jemné melodické kouzlení a dobře známý refrén Bold as Love. Je jako krásné dramatické vyprávění, postupně gradující až do závěru, mistrně provedená záležitost. Jimi si tu vyhrál nejen s hlasem, ale hudbu nám obohatil o další nekonečný zástup sól, výrazně melodicky vedených, s mohutným tunelovým efektem míří vše k cíli...

Druhé Jimiho album jsem si tolik neoblíbil jako jeho legendární prvotinu, opravdu nabitou silnými kusy, a dokonce jsem měl zpočátku problémy se některými experimentálními pasážemi prokousat. Jimi neztratil nic ze své geniality a výlučnosti, naopak se vydal ještě na některá odlišná hudební teritoria. Zvuk je trochu pročištěnější než na opravdu syrovém debutu. Abych byl objektivní, ve srovnání s debutem a následným opusem magnum o jednu hvězdu uberu, u Jimiho je to ale těžké.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Axis: Bold As Love
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Hendrix, Jimi - Are You Experienced
2016-11-22

Hendrix, Jimi / Are You Experienced

5 stars

Dosud se skláním před tvorbou tohoto ryzího UMĚLCE, u kterého byla vždy, ať šlo o cokoli, na prvním místě kytara a hudba. Jsem velmi rád, že jsem si zakoupil jeho životopis, který osvětluje mnoho stránek jeho povahy a vysvětluje celou řadu jeho postupů a technik, které předběhly dobu o desítky let (experimenty se zesilovači, echy aj.). Stal se legendou po právu už za svého života.

Kytarový efekt a vazbený riff, jeden z těch, které už pomalu před půlstoletím psaly rockovou historii. Mistrovy propletence proplouvají kupředu jako parní válec a jsou drceny bakerovským rachotem pana Mitchella. To byla prostě vražedná, revoluční kombinace, která ve spojení s odvázaným Hendrixovým projevem probíjela pancíř. A ta sóla... Dusající bicí a napjaté riffy podporované živou basou Noela Reddinga - Manic Depression je svým pojetím geniální, nepamatuju si zkrátka do té doby na podobný typ skladby. Hendrixovy kytarové plochy, živelně propojené s jeho sóly vzbuzují už památný dojem, že hrálo kytaristů několik, různé melodie a vyhrávky hrál na různých částech kytary. Uff...

Bluesová formule se zakouřenou atmosférou a drtícími basovými údery. Hendrixův projev je tu stylový, přináší ale i vlastní prvky. Jeho kytarové běsnění, kdy se jeho nástroj sice jakž takž drží rytmické struktury, aby vybuchovala do nekonečných ničivých sólových přívalů, mě zbavuje slov. Jen částečné a nesmělé přiblížení k tehdejšímu blues-rocku Anglie. Rychlé riffové přívaly, práskající bicí a vybuchující a jiné hlukové efekty, to vše je stručná a drtivá Can You See Me, přesto si tu Jimi našel sólový prostor. Krásná kytarová melodie, přinášející jako na přilivové vlně už kalifornský otisk, a Jimiho mírný, až něžný zpěv - moje milovaná Love or Confusion. Tady cítíte naplno srážku jedinečných kytarových technik s psychedelickým odkazem doby. Krásná, niterná věc s neuvěřitelným zápalem...

A už na nás útočí Jimiho ohýbaný riff a živelný, až eroticky působící vokál, navrstvené efekty, kdy máte pocit, že se někdo vznáší či přistává. Taky I Don´t Live Today jsem si zamiloval skoro okamžitě a s věkem stále roste. Nutno tu zmínit i neblahé řádění rytmické dvojice v pozadí, je to jako by vás zpředu a zase zezadu přejížděl čtyři minuty buldozer. May This Be Love - tóny pomalu jako z freejazzové improvizace střídají jemně, skoro zase až kalifornsky pojaté kytary a zpěv (krásný závěr!), baladický nádech se drží, je ale přerušován nepředvídatelnými Jimiho improvizacemi a tripovými výlety. Než se stihnete probrat, je tu historické rachocení Fire, kde rytmický úprk jen tak stíhá šíleného kytaristu, do kytarových riffů, vrstvených vyhrávek a sól ještě stíhá pěkně řvát.

Neskutečné, nepochopitelné. Krásně plynoucí tóny kytary s nekonečnou záplavou efektů a fint, kdy máte pocit, že kytara pluje v tunelu nebo snad odlétá do vesmíru - Third Stone from the Sun. Melodie, psycho vložky, ale i disharmonie a totální šílenost na ploše sedmi minut. Pro nepřipravené jistě K.O. Remember stojí na pevném bluesovém základě, ohraničeným přesnou prací Reddinga a Mitchella. Psychedelicky ospalá a těžká nálada, Jimiho tóny proplouvají opět odněkud z luk od San Francisca, záplava efektů vás nenechá vydechnout. Jeden ze zásadních dobových monumentů, Are You Experienced? - na čtyřech minutách přináší Jimi absolutně vše, i zběsilá sóla, mizející v prostoru. Nemožno popsat, nutno prožít. Touto skladbou řadové album končilo.

Hey Joe, skladba napnutá emocionálně a energeticky jako struna s jedním z nejlepších kytarových sól dějin, proslavila autora ještě před vydáním alba a dočkala se nekonečného množství zpracování. Stone Free je rytmický, svižně upalující song, kde Jimi na jednoduchý sekaný základ nabaluje svoje strunné ornamenty. Přidává se na tempu, závěr patří zničujícím sólům. Purple Haze (vzpomínáte famózní cover od Coroner na albu Punishment for Decadence z r. 1988?) - další fantaskní pecka, těžce psychedelický kytarový útok valící se jako stádo bizonů a stejně tak dupající - Mitchell tu předvádí opravdu smrtící jízdu a nepřekvapí, že byl srovnáván s Bakerem či Moonem. Každé Jimiho sólo je historický unikát, zde to platí dvojnásob, vše v palbě efektů míří do finále. 51st Anniversary je další peckou s výrazným šedesátkovým tripovým otiskem, Jimiho ohnivě lámané a přelévané riffy jsou jako nespoutaný mejdan, trvající až do vyčerpání.

The Wind Cries Mary je proslavenou baladou, Jimi samozřejmě uměl i tuhle polohu, v záplavě ohně, kouře a lávy tu působí skoro jako cizák. Krásně stavěný model, civilní, ale vždy originální hlas a výrazný výkon Noela Reddinga se čtyřmi dráty. Přináší to sem závan prvního alba LedZep - to ovšem vzniklo až za rok. Highway Chile - zásadní melodicky ohýbaný riff a pak nástup neskutečného energetického náporu s refrénem, který si zapamatujete i ve stavu klinické smrti. Ukázka naprosto dokonalé spolupráce tohoto magicky sehraného tria, odplouvající do hlubin...

Pro mě dílo nesmírné hodnoty, jedno z těch úplně nejvýše na mém osobním žebříčku obliby, jedno z nejlepších debutových alb, kde Mistr přinesl hotovou hudební formuli, kterou už pak jen rozvíjel a doplňoval, absolutně si nedokážu představit, co by nám ještě předvedl, když si jen uvědomím, s kým vším chtěl spolupracovat. Živelný, ohnivý, primární, nespoutaný a zcela zničující tanec apokalypsy, který dodnes nemá jakoukoli konkurenci. Díky za tu slabou hodinku rozkoše.

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Are You Experienced
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Return To Forever - Where Have I Known You Before
2016-11-15

Return To Forever / Where Have I Known You Before

4 stars

Nejsem zarytým pátračem v jazzrockových a fusionových směrech, ani náhodou bych se neoznačil za odborníka, ale v posledních pár letech jsem sbírku s nadšením obohatil o některá zásadní alba žánru. Je mezi nimi i tohle vrcholné dílo Return to Forever. Jmény doslova nabitá čtveřice slibuje skutečnou hudbu bez hranic...

Vulcan Worlds - elektrické piano Corey prorůstá s fantastickou, živelnou Clarkeovou baskytarou, to byl vedle Pastoriuse a spol. skutečný mistr svého řemesla, řádící jak skutečný vulkán hlavně v závěru. No a máme tu ještě tehdy mladíka Ala DiMeolu, který svými chirurgicky přesnými tónovými sekanicemi působí již dojmem profesora. Za paličkami tu nebývale řádí Lenny White. Neuvěřitelný energetický potenciál na skoro osmiminutové ploše, dokonalé tvarové propojení. Where Have I Loved You Before je drobnou Coreovou jemnou mezihrou od klapek koncertního křídla.... harmonická a křehká krása. Shadow of Lo se rozbíhá a nejlepším fusionovém duchu, DiMeolovy snivé tóny odplouvají do stratosféry za hranice vnímání, je tu uměřený Clark, v závěru funkující, a samozřejmě široké spektrum Coreových klapek a syntezátorů. Tohle mě svou dokonale božskou náladou vždycky pomyslně spláchne, přestože se jedná o uměřený kousek. Where Have I Danced With You Before - divé Coreovy klavírní tance a reje, které určitě potěší i příznivce Keitha Emersona... Beyond the Seventh Galaxy nabývá bytelného jazzrockového tvaru dramatického, teatrálního odstínu, s krásně potemnělými melodiemi, sázenými opět božským Alem DiMeolou. Rytmická dělostřelba dua White/Clarke je tu zvláště vydařená a se silou očistce. Earth Juice začíná opět Whiteovým klapotem, postupně se přidává Clarke a fantaskně kouzlící Chick Corea. Tenhle krásný, potemnělý, žhavý tanec všech barev a tónů na prostém rytmickém nápadu patří k mým favoritům. Čtyři minuty hudební i duševní dokonalosti. Where Have I Known You Before? je další přehlídkou křehkých Coreových klavírních tónů. Nebeská, až astrální duševní očista. A přichází závěrečný monument Song to the Pharoah Kings, skoro čtvrthodinová učebnice fusion pro pokročilé a vyšší. Coreovy dosud neslyšené varhany jsou další čistokrevnou poctou stylu a kreslí hudební obrazce jako temné štětce. Pak přichází syrový rytmický výběh dvojice Clarke a White a jsme přímo v nitru ohnivého karnevalu nepředvídatelných zlomů a nálad. Do jejich souboje vstupuje i DiMeola, ale zde zůstává spíše v pozadí hřmění svých zcela ze řetězu utržených kolegů. Clarke tu nepochybně podal jeden ze svých nejlepších výkonů, jeho nástroj zní celou dobu jako vskutku pekelná dělostřelba. Závěrečná melodie, na kterou se postupně spirálovitě "navěšují" další nástroje, umožňovala i naživo improvizace bez hranic. Mistrovský závěr, jinak jsem to ale v podání těchto pánů nečekal.

Krásná, mistrně provedená fusion ve vrcholném období žánru v polovině 70. let, která inspirovala i nemálo našich interpretů (Jazz Q, Energit, raný Blue Effect...). Vliv na přední hudebníky, Jeffem Beckem počínaje a Santanou konče, ani není třeba zmiňovat... Protože se nepovažuju za skalního, dávám magickou čtyřku. Kdo ale podobná zákoutí vyhledáváte, vrhněte se do RTF po hlavě.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Where Have I Known You Before
» popis a diskografie skupiny Return To Forever


Coverdale, David - Coverdale Page
2016-11-10

Coverdale, David / Coverdale Page

4 stars

Jako skalní fanoušek Led Zeppelin jsem samozřejmě pageovskou tvorbu sledoval velmi pozorně a napjatě, ale bohužel mě nikdy plně neuspokojila, i když obhajuju třeba kritizovaný projekt The Firm s Paulem Rodgersem. Trochu ho kvalitou zastínil bývalý kolega Robert Plant, jehož alba jsem hltal. Tenhle společný projekt s Davidem Coverdalem má u mě na polici čestné místo.

Shake My Tree zahajují nažhavené akustiky (nahrával je Coverdale) a mistrův plnokrevný hlas nás přivádí přímo do centra žhavé rockové jízdy, kde už mr. Page sází své dobře známé těžké riffy. Nesmlouvavé, ostré rockové číslo hned na začátku s hromovými Carmassiho bicími a harmonikou, jsem příjemně roztřesen a nemám námitek! Další dobře vymyšlený nosný riff a totálně živočišný, testosteronem nabuzený David tak, jak ho všichni milujeme přichází s rozvolněnější, ale velmi svůdnou a přitažlivou Waiting on You. Tady se všechny proslulé ingredience LZ a Whitesnake srazily čelem a Jimmy tady vypaluje procítěné sólo, pod nímž skvěle bublá Casasova basa. Hned třetí kousek se stal po zásluze klasikou - Take Me for a Little While a asi každý si vzpomene na některou s jejích nesčetných předělávek. Prosluněné, zasněné a krystalické akustické pavučiny a další velká akvizice mr. Coverdalea - balady. Refrén je monumentální, klávesy Lestera Mendela nesou až symfonický, nezemský, takřka osudový nádech a proplutí do famózního Jimmyho sóla je zážitkem, tahle kouzla a čáry už dobře známe ze zeppelinovských šuplíků. Niterná, očistná záležitost. Pride and Joy - akustické tóny, kde je Jimmyho rukopis skvěle znát, pak přichází totální energetický nápor, titánský riff vás odhodí až na půdu. Prastaří zepelinovští démoni všech podob a jmen jsou oživeni, i ta žhavá harmonika to rozjede - tomu musel mr. Plant odkudsi zpovzdálí tleskat, Coverdale se tu do jeho podoby vžil po všech stránkách. Jako uhel žhnoucí spalující Over Now jsem miloval od prvního poslechu, tady se přesně David utrhl ze řetězu tak, že mě zase rozpumpoval jak stádo slonů. Tempo je sice volnější s hromskými Carmassiho údery, ale totální rocková emocionální jízda to stokrát vynahrazuje. Harmonika, odletující riffy, temná klávesová linka... Mimořádný kousek. Feeling Hot je rychlopalným rock´n´rollovým tancem, kde je cítit Jimmyho otisk, ale podobné palby známe i z tvorby Bílého hada. Kytarový mág tu ale řádí jako černá ruka a dvě dekády zpět. Easy Does It - temné akustické tóny, působící jako šamanský tanec kolem ohně, Davidův napjatý, chmurný zpěv svědčí o tom, že tento kus nebude nijak veselý. Vychází z prastarého leštěného černého kamene, kolem něhož všichni věší nekonečné ornamenty. Druhá půle má surovou rockovou podobu. Neskutečná, neuchopitelná, post-zeppelinovská, obřadná atmosféra. Také a Look at Yourself přináší smířlivé, až folkově nostalgické akustické kytary s báječným Davidovým hlasem. Refrén nabývá opět monumentální, emocionální podoby, kde nás Jimmyho rukopis opět jen lehkým dotykem bere do časů dávno minulých - vpravte se tělem i duší do jeho sóla a budete mít o lecčem jasno. Je tu skoro osmiminutový skvost Don´t Leave Me This Way - pomalé čisté tóny akustik a pomalu vyplouvající Pageova sóla. Přerod do táhlého refrénu, kde se vše bouří a hřmí a David řádí jak čert, je mistrný, stejně jako jedno z nejlepších kytarových sól na albu. Opět návrat daleko v čase a duševní očista. Absolution Blues je důkazem, že název zde nezavazuje - po dramatickém, chladném intru nepřichází poctivé dvanáctkování, ale pořádný rockový nápor, kde se na šesti minutách nešetří nikdo. Zepelinovský duch je opět přítomen, Jimmy, který se ve druhé půli alba vůbec mnohem více prosadil, pálí do prostoru další ničivé sólo a David se zčásti zahaluje do plantovského hávu. Na závěr Whisper a Prayer for the Dying a už název napovídá, že to nebude nějaký rozjuchaný "rokec". Temné navrstvené akustické kytary, přelité do symfonicky laděných pasáží, přecházejí do drsně odsekávaných Jimmyho riffů, kde se David svým křikem pořádně utrhl ze řetězu. Symfonické otisky a znovu vícekrát využité akustiky svým apokalyptickým nádechem přivolávají dávný Kashmir. Strhující, dechberoucí záležitost, sunoucí se k závěru jako vodní proud z protržené hráze, v závěru s klávesovým oparem v pozadí.


Vlastně nemám, co bych vytknul a jen formálním srovnáním se starými deskami LZ neudělím plný počet. Je to ale žhavá, spalující rocková jízda se spoustou kvalitních hostů, kam David Coverdale dokonale zapadl. Svou prvotní plantovskou inspirací, od zpěvu až po pohyby na podiu, se inspirací u velkého vzoru ani nikdy netajil. Škoda, že jste už pánové nepokračovali.
4/5, ale ta čtyřka je hodně plnotučná...

» ostatní recenze alba Coverdale, David - Coverdale Page
» popis a diskografie skupiny Coverdale, David


Beck, Jeff - Wired
2016-11-05

Beck, Jeff / Wired

5 stars

Tvorba tohoto umělce je u mě v bohatém rockovém oceánu hodně, hodně vysoko, ční u mě ve stejných stratosférických výších se Santanou, Jimim Hendrixem, Led Zeppelin nebo The Who. Už jeho legendární debut z roku 1968 mě mimořádně omámil a od té doby jeho předlouhou hudební pouť až na malé výjimky sleduju velmi pozorně. Obrovská hodnota je i v množství stylů a přístupů, které se rozhodl vyzkoušet. Jedním z nich byl v polovině sedmé dekády i instrumentální jazzrock.

Led Boots startuje pořádně žhavým fusion kotrmelcem, kde je ale chaos jen zdánlivě - na mistrovy lehkonové figury se jako jedno tělo napojuje basa jeho druha Wilbura Bascomba, Waldenova bicí smršť (jinak Mahavishnu mark II) a máme tady i Jana Hammera, kterého snad představovat není třeba. Rytmický základ je pevný jako skála a o něj se tříští a přelévají další nástroje. Úsporný klouzavý bicí rytmus, Bascombův parádní basový výjezd a pak totálně rozpoutaný fusionový tanec Come Dancing mě totálně smetl už při prvním kontaktu s tímto mistrovským dílem, a vězte, že dnes tomu není jinak. Pravověrně stylové kytarové figury, plavající bezmračnem, funkově načichlá rytmika, Hammerovy synťáky a Middletonův klavinet tomu dávají zvláštní šansonový přídech a je tu živo minimálně jako u skoro souseda Santany. No, tady se děly věci tehdy a dějí se stále! Ve druhé půli se odvázal i sám pan Mistr na svých strunách a je to adrenalinová jízda, že vám vyklouznou oči z důlků... Díky za to, hluboká poklona. Goodbye Pork Pie Hat - Beckovy astrální tóny pevně dokazují jeho zaujetí pro "nový" žánr, pak se nám ale zapojí na prastaré bluesové figuře postavená rytmická figura, nad kterou se vznášejí tu ospale, tu živě přitažlivé jazzrockové ornamenty. Mistr tu na strunách vede a propojuje krásné melodie, mistrně a milimetrově provázané se zbytkem osazenstva. Krásná, živelná skladba, prosycená omšelou náladou báru, dýmu a whisky. Není co dodat. Head for Backstage Pass - dokonale fusionově drtící souhra Bascombovy basy a bicích (zde Richard Bailey), vplétají se rychlopalné tóny a sóla pana principála a Middletonových klavinetových ústřelů. V závěru vás totálně nažhaví a strhne odvázaná kytarová práce. Hammerovy potemnělé synťáky otevírají další krásku Blue Wind (zde si "Honza" i zabubnoval, a stojí to za to), pod tuto věc se podepsal i skladatelsky a kdo jeho tvorbu znáte, určitě se netrefíte vedle. Poctivá, instrumentálně nesmírně nadřená věcička s pravověrným stylovým odkazem, snad nejčistší ukázka stylu na albu vůbec s drtící baterií, na konci podmanivý návrat k úvodnímu tématu... Sophie - křehké mistrovy tóny s Middletonovými klapkami prozrazují baladu, od prvních sekund s pravověrným jazzrockovým otiskem a atmosférou, které rozpoutají původně klidnou skladbu k dokonalé instrumentální katarzi a infernu, pokud milujete všechny stylové persóny jako Mahavishnu, Weather Report či Return to Forever, budete zde jako u svých. Play With Me - no to je výstavní Bascombův start na čtyřech drátech, s Beckovou kytarou nastupuje další pravověrný fusion melodický koktejl, tohle má tak neskutečnou energii a tlak, že mě to střílí do stratosféry, a to je rytmika spíše v pozadí. Drtící fusion palba s funkovým otiskem, i Hammer si tu naposledy zařádil za synťákovými stolečky. Pro mě jednoznačně jeden z vrcholů alba... Na závěr je tu klidná, konejšivá Love is Green - krásné tříštivé tóny kytary, výrazná, ale neagresívní basa, piano. Beck si tu pěkně vyhrál i s krabičkami, efekty jako mág. Dokonalý závěr, svědčící o naprosté suverenitě téhle našlapané hudební jednotky.

Kvalitou, poselstvím, atmosférou mimořádné dílo pětihvězdičkové hodnoty, vytvořené pevně semknutou jednotkou na jedné stran hudebních veteránů, na druhé věrozvěstů. Většina skládání také zůstala na Beckových spoluhráčích (Walden má pět kusů), což určitě dodává albu živelnost a pestrost.

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Wired
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Manowar - Fighting the World
2016-11-04

Manowar / Fighting the World

4 stars

Co jsem se téhle válečnické desky, spolu s následující, před léty nasjížděl. I po letech, kdy jsem Manowar nějak pustil k ledu, pro mě tahle dvojice představuje asi vrchol tvorby, který určitě svou kvalitu má, a když to člověk několik let neslyšel, je to dokonce velmi příjemné.

Nástup úvodního hymnusu jsem léta miloval jako máloco, a i dnes po letech má sílu, která vás zkrátka ty ruce nad hlavu donutí dát, ať chcete či ne... Je tu vidět účelové změkčení zvuku za účelem vyšších prodejů, šlo i o jednu z prvních digitálně nahrávaných desek v 80. letech. Ano, zvuk to malinko sráží do žiletkově tenkého provedení, ale valící se riffy, rytmika, halekající Eric a drtivé sólo zkrátka neztratily na údernosti. Fight!! Blow Your Speakers je spíš hardrocková skladba, valící se ve stylu dávných pravzorů a praotců - sabatů a zepelínů. Zajímavá věc, nikdy mě ale tak neoslovila jako úvodní hymna. Carry On je celkem zdařilý pokus o stadionovou metalickou hymnu, řada lidí zbaštila, řada lidí to nesnáší. Dle vašeho výběru. Intro z pouliční války a pak neuvěřitelně se valící Violence and Bloodshed s opravdu pěkně gradovanou atmosférou a riffovými hradbami, určitě ale věc, která by potřebovala úplně jiný zvuk. Vrcholem pro mě asi celé tvorby kapely je památná Defender, počet přehrání v létech dávných snad ani nelze spočítat. Skvělé intro Orsona Wellese, dějovost, okamžitě vybuzující bojové scény a fantazie, neskutečný spád a gradace z basového úvodu do skvěle se valící kovové kohorty... tohle jste, pánové, dnes úplně zapomněli. Sólo za půlí je neuvěřitelné, spalující, jedno z nejlepších, které jsem vůbec v tomhle žánru slyšel. Meče, sekyry a pěsti vzhůru! Po válečném bicím pochodu Drums of Doom je po Ericově proslovu nekompromisně odpálena nálož Holy War, její doslova valící se rytmiku i provedení jsem měl vždycky rád, ale ten žiletkový zvuk (hlavně sóla jedoucí bez podkladu kytar) to tu zase otupil...škoda. Master of Revenge nás uvede do notoricky známé halekačky Black Wind, Fire and Steel, nejen pro Manowar dodnes zásadnímu bitevnímu pochodu. Tohle mě vždycky uchopilo pařátem věru mocným a vyplivnulo až úplně na konci zbitého jak psa...

Výsledek? Za čtyři. Dříve by to byla pětka jak z kožených kalhot. Dnes už tady některé hluchá spíš ale místečka než místa vidím a chtělo by to opravdu kopající zvuk. Ale mám tu "srdcovky", takže...

» ostatní recenze alba Manowar - Fighting the World
» popis a diskografie skupiny Manowar


Manowar - Hail to England
2016-11-04

Manowar / Hail to England

3 stars

Musím se přiznat, že tvorbu samozvaných králů metal už nesleduju bratru deset, ale spíš více let. Jejich kvalitativní propad a prodej naprosto podprůměrných produktů oddané skupině fanoušků, která jim zbaští všechno, mě dost nadzvedly a znechutily, a asi nebudu zdaleka sám. V heavymetalovém období někdy 15 let zpět jsem ale samozřejmě jejich alla sjížděl, hlavně ta z 80. let, která podle mě stále svou kvalitu mají. Dnes jsem si pustil tyto veterány snad po pěti letech...

Start je klasika Blood of My Enemies s vyšperkovanou DeMaiovou basou a pak už valící se bojová mašinérie v nejlepším duchu staré dobré manowarovské tvorby (metaloví pamětníci vzpomenou na zajímavý cover od melodicko death metalových Edge of Sanity). Jinak zakusující se sekající kovové jiskry, řičící sóla.... Each Dawn I Die je pomalejší s omamně zasekávanými kousavými kytarami ještě starého struníka Rosse the Bosse a naléhavým podáním Erica Adamse. Klasikou se silou Thorova kladiva je určitě Kill with Power, ocelovo-basová smršť se skutečnými smrtelnými marši bicích a správně vypálený heroický refrén si budete prozpěvovat ještě za století, a Ross the Boss si tady pěkně sólově zabejčil. Hail to England je kovovou poctou tomu ostrovu za kanálem La Manche, nažhavené sekající kytary se krásně potkávají s dalším vyvedeným sborově řvaným refrénem, tady si hrdlo na koncertech neodpočine. Army of Immortals - riff sekaný málem thrashově, a od samého počátku hrdinsky deklamující Eric Adams. Další výtečně vyvedená refrénová melodie, tady byli pánové ještě skladatelsky potentní, věděli, jak udělat smysluplný song za pár minutách, namísto plácání se v půlhodinových zmatcích, intrech, outrech a dalších nesmyslů. Black Arrows je basovým intermezzem, které známe z každé desky, ale tady to právě mělo ještě šmrnc, byť musím uznat, že tahle exhibice Mr. DeMaia mi ze starých desek přijde nejméně povedená, ty boostery a pedál se moc dlouho nedají... Všechno ale hází do smetí a žehlí hymnus Bridge of Death, dlouho jeden z mých nejzásadnějších kovových songů vůbec! Tady má basa šmrnc a smysl, pěkně se vznáší, kreslí.. úvodní nálada ve stylu skvostné Mountains a pak po titánském riffu nezastavitelný kovový příval na ploše devíti minut s množstvím výživných sól. Tady to má ale nějaký význam, smysl, na nové produkci mám pocit, že pánové tím časem neuvěřitelně plýtvají. Palec vzhůru.

Před 15 lety bych určitě vypálil hvězd aspoň deset, dnes s klidným svědomím za tři. Tenhle styl se mi přece jen už o dost vzdálil a negativně na mě určitě zapůsobila i produkce a přístup "králů" v posledních letech. Dobrý solidní zářez, pro fandy tohoto stylu povinnost. Ještě víc mě oslovila následující albová dvojice.

» ostatní recenze alba Manowar - Hail to England
» popis a diskografie skupiny Manowar


Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
2016-11-03

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

4 stars

Album s prapodivným názvem evokujícím nám dobře známou hvězdnou chemickou reakci, bylo v r. 2003 první deskou VdGG v mé sbírce. Tvorba, úplně odlišná od velké většiny jiných progresívních kapel, byla pro mě opravdu velkým soustem pro svou prvotní asfaltovou těžkost a neprostupnost. Vybízela ale k "průzkumu"...

Killer má těžký rockový začátek a téma ryby-zabijáka vnáší do Hamillova projevu typické drásavé napětí a útočnost. Souhra účinné rytmiky s hammonkami a pianem je na poměry kapely prostá, osekaná, jde o rockově útočnou věc, což potvrzuje další drtivý souboj skřípající kytary, dělostřelby zpod klapek piana a zběsilých dechových výjezdů Davida Jacksona. No, na začátek solidní adrenalinový příval. Křehký klavír Hugha Bantona nás ale přivádí do krásy House With no Door, osamělé, skvěle vytesané balady a hlavní principál nám dokazuje, že umí ovládat svým Hlasem i tohle pole. Pokud znáte dobře art počátku 70. let, možná to vzdáleně připomene Lakeovy věci u Krále karmínu či Genesis, ale VdGG je prvně na svém teritoriu, a dokonale sem zapadají Jacksonovy nádherné, uměřené, přitom ohromně emocionální dechy. Krásně plynoucí věc, která si mě získala (asi jako jediná) už prvním poslechem a s "věkem" nestárne. Dvojdílná The Emperor in his War-Room - dechy vznášející se ve stratosféře podobně působící Hammill nás i virtuálně, i reálně přenášejí do kosmu, oblíbené to tématické sféry VdGG, o čemž ubezpečí hned úvodní "standing in the space...". Pak se nám rozběhne solidní rockový song s hammondovými omalovánkami, Hammill tu krásně používá akustické kytarové střípky, ze kterých s nejvyšší erudicí vytváří ornamenty nevšední krásy. Skutečně krásná záležitost, dokonale ilustrující dobu vzniku, do které když se ponoříte, nemáte naději na návrat. Druhá část má útočnou, apokalyptickou formu se skutečně ďábelskou prací Jacksona, vzdáleně podobné "úchylnosti" tehdy samozřejmě vymýšleli třeba i King Crimson. Další dvoudílná suita Lost startuje dobře známým vandergraafovským hammondovským nástupem, těžká sonáta zmaru, upomínající jasně ještě předchozí desku - vedle božské Refugees by se určitě neztratila. Z dravého proudu nás zachraňuje baladicky působící pasáž s výrazným varhanním ozvukem a osudovým bicím pochodem mr. Evanse. Přechod do "mrazivého tance" je božský, napětí i naše tělesná schránka se dají krájet. Touhle věcí jsem se dlouho prokousával a její vynikající propojení a až chrámovou výstavbu docenil až s odstupem, a dnes mocně zvedám palce vzhůru. Ten závěr... Dvanáctiminutové finále Pioneers over C. Táhlé intro jako dlouhý kosmický tunel a nástup už historického riffu, od kterého se pak odpoutává celé tohle monstrózní dílo. Hamill je i hlasem zcela ve vyšších sférách - kolik že hvězd a galaxií že bylo objeveno do roku 1983, si netroufám odhadnout, ale naděje a zápal je cítit z každého tónu. Přesné rockové vyšívání hammondek, basy, bicích a postupné nabývání tvaru, kde nás konejší krásné mezihry (pasáž po 7. minutě je famózní!), aby nás jako prvotní hvězdnou hmotu rozsekaly běsné nástrojové nájezdy. Tyhle několikeré starty a jejich zběsilé rozdupání zvukovou apokalypsou je pro VdGG patentní a mnoha posluchačům znemožňuje si jejich tvorbu vychutnat či do ní vůbec proniknout. Sám mám s pasáží svádím obtížné psychické duely. Konec, kde spolu hammondy, piana, perkuse, bicí a hlas svádějí souboje spíše jako v boxerském ringu než ve zkušebně, už musíte nějak přežít... Projděte tímhle peklem, a na konci třeba vyjdete očištěni.

Výborné album, ale vlastně stejně jako s Pawn Hearts neudělím plný počet, mám ho raději než nástupce, ještě o chlup více jsem si oblíbil dvojku a Godbluff, ale i taková Still Life u mě stojí hodně vysoko. Možná by tu i prospěl průbojnější godbluffovský zvuk nebo remasterovaná verze (mám ještě původní). Varování: pro kávičku a relax ale tvorba "generátoru" určitě není...

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
2016-11-02

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts

4 stars

Van der Graaf Generator pro mě byli od začátku progresívním zjevením. Na doporučení správně nasměrovaného kolegy z práce jsem se kdysi do jejich tvorby pustil. Dnes nelituju, ale jejich tíživá, jako láva se táhnoucí hudba je mnohokrát těžkým oříškem...

Akustické tóny a záplavy poletujících kláves a hammondů a mellotronu (na celé desce famózní Hugh Banton). Hammill nastupuje soustředěn a ve velké formě, jeho nosový vokál je charakteristický jak u VdGG, tak na množství jeho sólovek a je vlastně samostatnou hudební jednotkou. Je tu Lemmings, ústrojně navazující na předchozí album. Temné klávesové štětce, vkusně vkomponované akustiky a drtící Evansovy bicí a tympány vytvářejí klasickou symfonii zmaru. Temná láva se střídá s krásnými akustickými zákoutími, kde Hammill působí velebně, aby nás celý band vzápětí opět zadupal do země. Vykolejená klavírní exhibice (obsluhují jej tři ze čtyř členů!) v polovině s rozvolněnou rytmikou je totální šílenství. Závěr se nese v duchu velebného, hutného vandergraafovského zvukového přivalu, tak, jak ho známe z předchozích děl, s utnutým koncem. Man-Erg má krásný baladický úvod, Bantonovy hammondy, klávesy a mellotron malují tunami barev parádní vrstvy, je tu civilní, ale působivý Hammill, i tenhle model už od VdGG známe, přesto je tu opět vrcholová kvalita. Svou těžkou daň si tu vybral Guy Evans, jehož traktorové salvy a těžké poryvy boří vše, co mu stojí v cestě. Pak je velebnost střídána schizofrenií, s chirurgickou přesností vás rozebírají precizně sekané klávesy a kytary na mikročástice. Neskutečné, jak se atmosféra, nálady a motivy přelévají a proměňují v podstatě ve zlomku vteřiny, velebné mellotronové melodie, nesoucí mě k milovaným Genesis, se geniálně střídají se skřípající disharmonickou agresí závěru, řádí tu i flétny a saxofony mr. Jacksona. Desetidílný kolos A Plague of Lighthouse Keepers, délkou se vyrovnávající klasikám Atom Heart Mother či Supper´s Ready je zcela samostatnou kategorií. Nenápadný začátek, Hammillovy hluboké i vysoké hrdelní eskapády, mellotronové a hammondové (včetně krásných Farfis) pohádkové kouzlení, přivolávající pro změnu až floydovského ducha a přichází Hammill. Tady je umírněná, usedlejší podoba VdGG, jako starodávný malíř tónů hýřící náladami a emocemi, vstupují sem před půlí Jacksonovy kouzelné dechy. Jak nám čas postupuje, přichází tíže, neklid, schizofrenie a vnitřní démoni, kteří postupně zcela ovládnou pole, ten přechod je neuvěřitelně zpracován jako pád z Elysejských polí rovnou do Tartaru. Klávesové stěny nás sekají na cucky, klasická i elektrická piana jsou utržena z jakékoli kontroly, přichází temné oblaky varhan a synťáků, Banton tu vyvádí věci věru nepěkné. Po půli přichází opět komorní, mellotronová melodie jak z dávno zašlých časů, která je v závěru rozbita napadrť proslulou disharmonickou agresí a zvukovou změtí, kdy máte pocit, že někdo vypustil skupinu chovanců psychiatrie, která se venku ale zcela vymkla kontrole. Pamatuju si dobře na své první pocity a myšlenky, kdy jsem se tímhle šíleným oceánem pokoušel proplavat. Dnes už je mi mnohé jasné, mnohé ale taky ne, a možná je to dobře. Závěrem "morové epidemie" jsem se zkrátka nikdy úplně neprokousal. Kdo se ale pohybujete s grácií baletky v teritoriích Zappy či Beefhearta, budete určitě nadšeni. Přichází smířlivý závěr... i když?!

Pawn Hearts je většinou příznivců považováno za vrchol jejich sedmdesátkové tvorby. Já mám přece jen poněkud potíže se závěrem poslední velkoskladby, byť je skutečně pekelnou skládankou. Jinak za tyhle hudební hody ale pánům děkuji, je to mučení, ale i očistec. Osobně ale dávám větší přednost famóznímu Godbluff a dvěma předchozím deskám, hlavně "The Least..." mám opravdu hodně rád. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Threshold - Hypothetical
2016-10-14

Threshold / Hypothetical

4 stars

Spolu s Dream Theater byli Threshold určitě mezi prvními z progové metalové větve, které se ocitly v mé sbírce, a tak k jejich tvorbě určitě cítím vždy jistou dávku nostalgie, hlavně k podle mě dokonalému následovníku Critical Mass, který byl prvním albem, které jsem od nich měl. Myslím, že tahle zvukově ještě ostřejší deska v podstatě nijak nezaostává...

Light and Space je hned na úvod dokonalou ukázkou vrcholné tvorby britské pětice - po dramaticky industriálním intru přichází dokonale vymyšlený rytmický model - drtivé Jamesovy bicí nesou na hřbetu těžce riffující kytary dua Groom/Midson, které stále jasně odhalují kovovou podstatu jejich hudby. Děj je skvěle narušován atmosférickými mezihrami a zcela na vrcholku vládne se svým emocionálním, plačtivým, ale dokonalým hlasem dnes už bývalý zpěvák Andrew MacDermott. Celou tuto parádu završuje zvukově plnokrevné a dokonale provedené sólo. Také Turn on Tune In začíná monumentálními hradbami těžkých sabatovských riffů, zmutovaných a zčásti chemicky obarvených pro 21. století, máme tu pomalejší, ale drtivé tempo a ospalého Maca, který ale v nebesky klenutém refrénu ukazuje všechny démony ve svém hrdle. Ukázka, jakou hudební parádu lze vytesat z prakticky několika jednoduchých motivů. Desetiminutový opus The Ravages of Time je dalším opojným koktejlem z čarovné kuchyně Threshold. Temné intro, předznamenávající i celkovou náladu, dokonale propojené a navrstvené kytarové spirály, bojující v kovovém uragánu s Macem, který tomuto příboji svým hlasem vzdoruje statečně. Jsou zde i krásně vymalované temné Westovy klávesové mezihry, jakýsi chatrný úkryt v tomto oceánu emocí. Refrén je teatrální a strhující. Určitě jeden z tvůrčích vrcholů kapely. Pro mě zcela zásadní je vypjatá Sheltering Sky - temná, až gotická mantra zmaru a beznaděje. Ocelové chladné kytary, drsné údery Jearyho basy, nakonec přece jen metalové vyznání s nesmírně působivým a skvělým Macem. Rytmicky zvláštní a vyčnívající skladbou je určitě Oceanbound, James řádí za bicími a z úvodní kanonády se vynoří zase poctivé kovové riffování, ale bicí jsou více volné a s basou precizně sešitý strojek se tu a tam blíží až jazzovým názvukům, svádějícími boj s kytarovými přívaly, ve střetu se můžeme zachytit o krásné atmosférické zklidnění z dílen páně Westa. Pestrá a více než náročná skladba. Long Way Home je další krásně vyklenutou šestiminutovou chladnou poctou všem ztraceným duším. Řekli bychom thresholdovská klasika, kde Westovy bohaté klávesové aranže a motivy zápasí s metalovým drtícím prazákladem, hodně dělá zvuk, mnohem více metalový než u následujícího alba. Krásně melancholickou vsuvkou je Keep My Head, přirovnal-li ji někdo kdysi k tvorbě Marillion, nebyl určitě daleko od pravdy. Chladivé klávesy Westa a krásně vklíněné akustiky mi přivolávají i další klasiky, třeba Porcupine Tree. A máme tady jedenáctiminutový závěr v podobě Narcissus, který je, jak je u Threshold zvykem, dramatickým a emocionálním vrcholem. Monumentální příval riffů a parádně vpletenými sóly, tříštivé tóny, poletující ve vzduchu, neveselá nálada, opět kosmický zápas kovu s křehkými hudebními ornamenty, kterých je zde navěšeno neuvěřitelné množství, znovu se tu ukazuje, jak zásadní je mr. West, jehož klapky na mnoho způsobů vedou skladbou různými cestičkami a zákoutími. Mac plynule přechází v podstatě od deklamace až po orgastický refrén, který jen tak z hlavy nevyženete. Atmosférický zlom a sóla za polovinou patří k nejlepším, jaká jsem v rocku vůbec slyšel, tady se zhmotňují všichni kytaroví hrdinové minulosti. Závěr je velmi náročný a zvukově tu a tam vyšponovaný snad až za mez, směřuje k závěrečnému očistci, kde se zopakuje úvodní motiv. Strhující a zcela pohlcující jako činný vulkán až do posledních sekund...


Tahle britská kapela je jedna z těch, které obdivuhodně drží laťku hudební kvality. Mimořádný skladatel Richard West za klapkami, který zásadně tvoří hudební směr Threshold, a skvělé, ale nikoli přehnaně akademické pojetí hudby mi byly vždy maximálně sympatické. Nic přehnaně nevyčnívá, vše slouží dokonale hudebně omamnému celku. Jedna z nejzásadnějších evropských progových kapel...

» ostatní recenze alba Threshold - Hypothetical
» popis a diskografie skupiny Threshold


Nightwish - Oceanborn
2016-10-07

Nightwish / Oceanborn

5 stars

Nikdy jsem se neřadil k nekritickým obdivovatelů celé symfometalové větve ani téhle formace a tohle album je jediné, které mám ve sbírce, přece jen jsem se zaměřoval dlouho na extrémnější větve metalu a ty tuny následovníků téhle kapely mi unikaly dvojnásobně, víc mi sedla třeba Angra a celá ta progresívní kovová větev. Přesto i s odstupem času má tahle deska čarovné aroma i chuť.

Stargazers hned od prvních tónů ukazuje, proč se stala pilotním hitem nejen téhle fošny, ale i celého žánru. Holopainenovy mistrně přesné a úderné klapky určují směr už od proslulého dramatického intra, je tu našláplý, rychlostní model, který má ale ještě zásadní nadstavbu - operně školený vokál Tarji Turunen, který na sebe po zásluze strhává všechnu pozornost. Osudový zlom za půlí je fantastický, jako by se vše propadlo do hlubin a zase vylétlo do nebes. Mocný úvod, kde se toho za čtyři minuty odehraje mnoho. Gethsemane si asi zasluhuje přívlastek symfometal bez obalu. Dokonale funkční propojení metalu s vládnoucí Tarjou a klasicizujícími postupy. Ubral se plyn, nikoli ale umělecký ani dramatický dopad na posluchače. Skvostná, strhující a velmi výpravná záležitost soundtrackového ražení. Devil & The Deep Dark Ocean je ostrou metalickou jízdou, Vuorinenovy riffy jsou ostré, což je jinak na desce, ovládané Holopainenovými klávesami, spíše výjimka. I tady ovládne prostor orchestrální aranžmá, monumentalita a příběhovost, skladba ale určitě má temnější a osudovější nádech, jako by se tu čelně srazil metal s Wagnerem. Sacrament of Wilderness se rozjíždí zvolna, Holopainen svými ďábelskými klapkami v desítkách podob a odstínů opět diktuje, je to hlavně jeho přehlídka, pak se přece jen prokouše k prostoru i zřetelně kovová kytara Emppu Vuorinena, vypálí tu i sólíčko. Pěkná věc, kde se Nightwish soustředí víc na výraz než rychlost a taky Tarja se relativně drží na uzdě. Passion and The Opera má bytelný kovový základ, pěkně jsou tu dokonce slyšet i jinak upozaděné Nevalainenovy bicí, vůbec rytmika tu pěkně houpavě pracuje. Holopainen si pak prosadí svou melodickou linku vedenou Tarjou, ale jinak je to metalovější tvář těchto Finů. Zřejmě není nikdo, kdo by nikdy neslyšel Swanheart - doslova mrazivě procítěná nádherná balada, kde odvádí opravdu fantastický výkon Tarja. Ač mi v mnoha případech podobné skladby nesedí, tady odhazuji širák v dál. Tohle se opravdu mé maličkosti ne dotklo, ale rovnou se mě zmocnilo od hlavy k patě. Jen tóny, led a mráz... No a jakoby nás tahle magická skvadra chtěla skokem přenést zcela na opačný hudební i myšlenkový pól, vybalí zostra a bez jakéhokoli varování geniální dusárnu Moondance. Úvod vyhlíží nenápadně, ale pak vám zaručuji, že v poloze vsedě rozhodně nevydržíte. Neskutečný emocionální i hudební nápor, i když bohužel jen na ploše tři a půl minuty. Zbrocen potem jsem ale vždy. Vynikajícím způsobem pak navazuje i The Riddler, byť volnějším tempem, Holopainen tu na pětiminutové ploše ale opět spouští zaklínadla, jako by to byl nějaký Merlin či Gandalf za klapkami. Tarja se do tónů opírá tady nadoraz, své hrdlo nešetří a musíte u toho jen uznale pokyvovat, kde se to v ní bere. Krásná a trochu přehlížená skladba! The Pharaoh Sails to Orion má dramatický, skoro už progmetalový úvod, jako bychom na moment nahlédli někam k Angře nebo Dream Theater. Ale nenechme se mýlit, přichází nebeský kytarový běh a hlavně opět Holopainen, který vyhlásil všem ostatním nástrojům válku a množství motivů, běhů a smyček, které pouští do prostoru, se snad ani nedá spočítat. Hostující hlasy (Wilska) tomu dávají bizarní nádech temné opery. Jinak ale náročně prokomponovaná nejdelší skladba alba s krásně barevnou hostující flétnou s řádící kytarou na závěr. Máme tu ještě Walking in the Air - skladbu, která po prožité smršti přinesla ukonejšit naše tělo i duši. Nebesky krásné propojení čistých tónů a dechů (dvoje housle a viola), pak přece jen Holopainen nasadí svůj dramatický arzenál, přichází i kytarové sólo. Kdo ale skladbě vévodí, je doslova božský hlas Tarji, který prosvětluje a léčí vše v dohledu. Sleeping Sun tento závěrečný trend potvrzuje - dokonale vyklidněný, odzbrojující pět a půl minuty planoucí démant s Tarjou, která se své role zhostila už neuvěřitelně přesvědčivě a z každého otisku jejího hlasu doslova mrazí. Emoce, obnažené až na dřeň. Jsem přimražen tak, že to "díky" ani pořádně nevyslovím, přesto snad...


Tady nemohu jinak. Kapele se pod Holopainenovou taktovkou podařilo namíchat mimořádně autorsky silný koktejl a hlas Tarji dal jejich snažení v zásadě neomezené možnosti ve všech typech skladeb. Velmi rád se k tomu vždy po čase vrátím. Tady byla dáma a pánové na vrcholu sil.

» ostatní recenze alba Nightwish - Oceanborn
» popis a diskografie skupiny Nightwish


U2 - Boy
2016-09-21

U2 / Boy

4 stars

Už albový start mých milovaných U2 byl více než výrazný. Kapela, vyhraná mnoharočním klubovým koncertováním už od konce 70. let, nabídla svěží a energetický průnik rocku, nové vlny a postpunkových zbytků do působivého novotvaru, který na dalších albech ještě rozvíjela.

Symbolicky lze napsat, že svou albovou produkci začala kapela hitem. Novovlnná melodická inspirace včetně Claytonových basových meziher, Mullenovy bicí dusoty, rocková hmotnost a Bono, který už má hlas vytesán dokonale, ale přece jen se oproti dalším deskám ještě drží relativně v pozadí. Twilight je postavena na Edgeově melodické figuře, podporované rytmikou a Bonem, který přesně ví, jak vystupňovat a vybičovat atmosféru skladby a jeho refrénové výkřiky jsou působivé. Opět zde hraje velkou roli Claytonova basa, prorážející kytarové stěny a tvrdící hudbu tak, jak se v rocku sluší. Krásná věc. An Cat Dubh - ledové kytarové tóny mistra Edgeho a obnažený a zachmuřený Bono už nám poněkud přivolávají léta budoucí. Je tu krásná melodie, na jejímž pevném základu se Edge mazlí s tóny a hladí s nimi, ale i bodá jako s ledovými ostny. Ano, je tu tma, zima a chlad, ale i spousta prosté hudební krásy. Na ni plynule navazuje Into the Heart a vytváří parádní dvojblok, to nejlepší, na co se kapela do té doby zmohla. Emoce prostorem doslova prýští, Edgeova kytara je prošívána energickým basovým duněním a gradace této písně je prostě famózní, stejně jako závěrečný Bonův výkon. Tady už jsou okna do budoucna otevřena dokořán a varují nás, na co se máme připravit. Out of Control zahajují Edgeovy husté, poctivé rockové riffy s opět drsně poskakující basou. Hutný, temný, jako stádo se řítící rockový song s nenápadnými Edgeovými melodickými střípky a Mullenovou kanonádou. Stories for Boys - především Edgeova krásná melodická jízda, protkaná basou, dotek všech dobových novovlnných pionýrů je tu zřetelný. Skladba je ale přehlídkou kytaristova talentu ve vedení melodií a patří k mým oblíbeným. Clayton s Edgem nám pak předvedou křehkou minutu a půl trvající subtilní The Ocean. I na takové ploše se ale dají dělat věci. A Day Without Me je další novou vlnou říznutá rocková jízda. Bonův zpěv je civilní, přesto krásný a působivý, Edge chrlí přehršel melodií a rytmika je rozbouřená jako v kotli. Another Time, Another Place je skrovný, prostý rytmický úvod, kdy spolu zápasí o prostor basa s bicími, Edgeovy tóny a nažhavený Bono vstupují do arény až opožděně. Je tu jasný patetický odér. Na každého se ale dostane, to jak Edge sází melodické motivy a ovládá krk, už bylo od počátku vynikající. The Electric Co. je další pekelná jízda, rychlé basové vyšívání, drtící Mullenovy bicí a krásné melancholicky vedené kytarové figury s až monumentálně klenutým refrénem, opět především Edgeova vizitka. Závěr v podobě Shadows and Tall Trees je rovněž velmi silný. Netradiční akustický nástup a Bono dávají této písní folkově komorní nádech, který už byl po tom rockovém dusotu zapotřebí. Rytmika i kapela se zapojí, přesto skladba zůstává smířlivá a klidná. A na závěr jedno z nejpůsobivějších Bonových představení. Jen plné soustředění a emoce.

Albový debut U2 nabídl dosud zčásti neotesanou krásu, ale mám tady taky plno oblíbených písní. Nad čtyřkou určitě nezaváhám. Od popu, kam jsou U2 obvykle řazeni, je to ale beznadějně daleko.

» ostatní recenze alba U2 - Boy
» popis a diskografie skupiny U2


R.E.M. - Automatic for the People
2016-09-14

R.E.M. / Automatic for the People

5 stars

Tvorba R.E.M. mezi poslední "nezávislou" Document a New Adventures in Hi-Fi (1996) u mě dosáhla kvalitou skoro nebeských výšin a po právu se zařadili na alternativně rockovou špici. Navíc v podobě Michaela Stipea měli zcela mimořádného zpěváka a nositele vážných hudebních témat.

Zadumaný akustický úvod s měkkými basovými tóny a tradičně hluboce zamyšlený Stipe, a máme tu úvod v podobě Drive. Melodicky výborně promyšlenou a spletenou linku skvěle doplňují dramaticky laděné smyčce. Try Not to Breathe - vynikající Stipeho svižné a proměnlivé frázování podporují skvěle vystavěné akustiky a způsob, jakým tuhle skladbu rytmicky postavili, je geniální. Sráží se tu rock s folkovými cítěním. Pronikavý dobový hit, dodnes hraný na koncertech. The Sidewinder Sleeps Tonite je další známá pecka, Stipeovo hlasové poskakování je neúprosné, do výborné kytarové melodie jsou zapojeny housle, refrén je pořádně skočný a alternativní rock tu na čtyřech minutách obcuje s keltskou skákačkou a odkazy na kalifornské šedesátky. Nechtěná, uvolněná krása, při které mi noha neustále dupe do tempa. Přicházejí akustické kytary s klávesovými střípky, nádherná Stipeova hlasová studie a jeden z největších hitů - Everybody Hurts. Subtilní, krásná píseň je ještě vkusně dochucena Millsovým piánem a lehkou orchestrální podobou, přestože si myslím, že by obstála i bez ní. Jinak k této osobní zpovědi asi netřeba více, každý ji beztak zná. New Orleans Instrumentál No. 1 - zadumaná instrumentálka s temným klávesovým otiskem, jednoduchou rytmikou a lehkými smyčcovými vstupy. Dvě minuty obskurních a neveselých nálad. Plocha se ale vyčistí a vstupují sem ledově krásné, tříštivé tóny akustik, klávesový opar a neskutečný Stipe v jednom z mých největších osobních favoritů - mrazivé zpovědi Sweetness Follows. Tohle mě už od prvních vteřin zmrazí, a nezměnilo se to za víc než 15 let poslechu. Čtyři minuty prosté hudební krásy i důstojnosti, gradované parádně s kytarovým sólem a orchestrálním pozadím. Akustiky z pozadí nemizí, vykreslují další podmanivou melodii, zapojuje se civilní a nekonfliktní Stipe a máme tu Monty Got a Raw Deal, další srážku úderného rocku a folkového cítění. Unikátní atmosféra, která má skoro až tradicionálové vyznění. Ignoreland jede rytmicky přímo na solar, Berry útočí bicími prostě, a do přehledné, nekomplikované melodie se vkládá Stipe, s jehož vyzněním jakoby "zpoza" si aranžérsky pěkně vyhráli. Refrén je drsný, zčásti teatrální, je tu výrazná basa a vůbec, máme tady R.E.M. v jejich svrchovaně rockové podobě, což album příjemně oživuje. Star Me Kitten je důkazem, že snad každý typ skladby uměli R.E.M. zpracovat v nejvyšší kvalitě. Zde je až komorně znějící skladba s piánovým otiskem Millse, basa jen lehce pošlapává v pozadí a Stipe spíš podmanivě vypráví a deklamuje. Vtáhne vás to ale stejně. Man on the Moon patří po zásluze k nejznámějším skladbám - opět krásný akustický nástup s lehkou orchestrací a nástup fenomenálně frázujícího Stipea, které už vstoupilo do rockových dějin. Skutečně úžasný výkon, který vás připoutá a vcucne, ať chcete nebo ne. Čistokrevná rocková pecka, která mě vynese vzhůru s razancí horské dráhy a do které jsou opět zapracovány šedesátkové střípky a momenty. Nightswimming je dalším klenotem, postavený na prosté, ale neskutečně procítěném a geniálním motivu Millsova piána a opět korunovaným neskutečně do hudby ponořeným zpěvem, chrlícím charisma a emoce jako lávu po tunách. Nádherný příklad démantu, vytesaného ze zcela prostého motivu. Find the River uzavírá desku v komorním, pro album typickém duchu. Zajímavý orchestrální úvod, spíše převažující krásně prokreslené akustické kytary a Stipe, pohybující se ve všech polohách až do lehce teatrálního refrénu. Krásně si tu vyhráli s aranžemi, zapojeno je piáno a smyčce. Smířlivý a nostalgický závěr po těch erupcích emocí.

Tohle album je pro mě spolu s Out of Time úplně na špičce diskografie a bez jakéhokoli zaváhání pálím od boku pětku. Od počátku dokázali spojit alternativní přístup, folkové otisky s jasnými odkazy na 60. a 70. léta, rockovou hmotu a v této době i široce přístupné melodie a harmonie a vytesat jednoduchým přístupem brilianty, a toho si ohromně cením.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Automatic for the People
» popis a diskografie skupiny R.E.M.


Meshuggah - Nothing
2016-09-07

Meshuggah / Nothing

5 stars

Tahle švédská smrtící skvadra patří už dlouhá léta k mým srdečním záležitostem. Album Nothing je opět neúprosně zničující, více industriální záležitostí, i když jeho délka, oproti předchůdci skoro dvojnásobná, mě pěkně dlouho odrazovala od soustředěného poslechu.

Plasticky odsekávané sekané riffy, postavené na pevných Haakeho bicích základech, tvoří nástup úvodní apokalypsy Stengah. Oproti předchozí desce jsou více využívány mrtvolné industriální vsuvky, je tu i ničivě působící sólo. Kidmanův řev je stejně intenzívní a spalující, i když pozorujeme, že se přece jen ubralo na tom demoličním tempu z ´chaosféry´. Rational Gaze je odlidštěnou mašinérií ocelově drtivých riffů z pečlivě a matematicky poskládaných kytar s nenápadným industriálním oparem. Intenzita strunné masáže je tu skoro dovedena ad absurdum, jejich osmistrunné barytonové naladění Ibanezů je už legendární. Závěr je pevně držené, ani o píď neustupující steroidy napěchované monstrum. Brutálně kytarově-basový výplach pokračuje, je tu Perpetual Black Second a z vás toho hned na úvod moc nezbude. Roztrhaná tempa a těkavé Kidmanovo pořvávání vás definitivně rozbije na padrť. Thordendahl, který si tu vzal na bedra basu, vykonal skutečný pohřeb celého auditoria. Dalším geniálním riffem, propojeným s obráceným Haakeovým rytmem, je Closed Eye Visuals. Hyperintenzita HC/metalové mašiny, drsně řvoucí Kidman. Ano, podobné tempové mlýnice už známe z předchozí desky a za 7 a půl minuty mi věřte, že toho budete mít akorát dost, lehké uvolnění si hoši dovolí jen krátce za polovinou, kde přichází i schizoidní, prostorové sólo. Obdobný model, na který si už kapela zvykla, je i další Giants Collide - lehké ubrání na tempu, aby vynikly valivé, ocelově chladné strunné přívaly s úsečným ječením a strojově působícím sólem. V průběhu pak přichází šílené, ale zase typicky meshuggahovské rytmické zvraty a Haakeho obracení a destrukce temp - ten člověk je fakt z jiné planety. Organic Shadows nás přivítá totálně zhoubnou kytarovou masáží s typicky plasticky provázanými motivy, kde pánové roztloukli i poslední chabé pozůstatky melodií. Tohle je jen nekompromisní pětiminutové tlučení kladivem do lebky. Rychlé riffové piruety riffů s Haakeho intenzívním klopotem přivane jednu z nejlepších hymen - Straws Pulled at Random, kde klasický riffostroj střídá na závěr náladová, melodická, až snová pasáž, propojená s až geniálním, do jazzu se vydávajícím sólem, přinášející na jinak apokalyptické vyznění desky vítané oživení. Jako čirá facka do tváře pak působí ocelově drsná a nekompromisní Spasm, kde se opět zabijácky propojily 8strunky s basovým hřměním, do čehož se ještě vyšly atmosférické vsuvky s Kidmanovou zákeřnou deklamací. Ničivé. Nebulous hned vypustí neprostupné riffové hradby, i když její tempo rozhodně nikam nechvátá, spíš se rozhodla svým neskutečným rytmickým pojetím vás rozbít na prvočástice. Rozpoutanému parnímu stroji skvěle sekunduje vztekle hřmící Kidmanův zpěv, asi ve třetině se klasicky "přepne" riff. Celková doba lisování vaší nebohé schránky? 7 minut. No potěš. Dvojitý očistec si ale pánové nechali na závěr v podobě Obsidian. Nenápadné, na poměry alba už nepřístojně působící intro. Po třech minutách jste pohlceni pomalu drtící, hřmící industriálně-metalovou lavinou, leptající nejen vaše sluchovody jako výhřez kyseliny sírové. Neurotický dusot tlupy pralidí, který neustane po dobu skoro devíti minut. Je tu konec a palec nahoru dostávají všichni ti, kdo tohle všechno vůbec ve zdraví přežili. Protože samozřejmé to není...

Drtivá intenzívní síla je už poznávacím znamení těchhle Švédů a způsob jejich práce s rytmikou je zcela unikátní a účinek na nepřipravenou psychiku devastační. Tohle je, jako když vás místo kávy o páté pošle neandrtálec kyjem rovnou pod zem. I tady za plný počet, i když o chlup raději mám asi předchůdce.

» ostatní recenze alba Meshuggah - Nothing
» popis a diskografie skupiny Meshuggah


Progress Organization, The - Barnodaj
2016-09-01

Progress Organization, The / Barnodaj

4 stars

Když mě po metalových letech zasáhla vlna klasického rocku, musím přiznat, že k tuzemským kapelám jsem v záplavě zahraničních legend dlouho nenašel cestu, dokonce mě to přišlo tak nějak nadbytečné. Pak se přece jen v řadě případů ledy prolomily a některé ze zásadních desek bývalé čs. produkce se ocitly v mých poličkách. Mezi nimi i "Barnodaj" od téhle brněnské legendární formace.

Sochorovy varhany s Klukovými výstřely zpoza baterie nás rychle vtáhnou do víru kratičké Introdukce s pořádnou dávkou energie a odpichu. Dobře známá klavírní harmonie a vřelý Váněho zpěv, který by se skutečně jakoby vznášel v oblacích, jak vypráví i text o starořeckém bohu nebes. Krásné propojení rockového základu s jemnými klavírními předivy, z nichž cítíte vliv jejich velkých vzorů, Vanilla Fudge. Kouzelnou skladbou je určitě i Ikaros - Váně procítil každý okamžik a Váněho kytara dokonale souzní s bouřící a malující Sideridisovou basou. Jsou tu slyšet ve fundamentu všechny pravzory - Beatles, Cream i zmínění VF a je tu slunečná nálada. Strom - je tu dramatické varhanní intro i celková nálada. Je to hlavně přehlídka dramatické Sochorovy hry a pánové už tehdy ukázali cit pro bohatá aranžmá, tady dechy (trombóny, trubka) a působivé ženské hlasy. Zvláštní, až strašidelně znějící věc. Argonaut - dynamicky vkomponované sekané dechy přinášejí příjemný energetický příval, Váněho zpěv je civilní, až komorní a náladu krásně dokreslují vložené latinské kytary. Dohra je ve výrazně klenutém, patetickém duchu. Ptáčník je další krásně zpracovanou dramatickou Klukovou skladbou. Nad jeho převalujícími se tempy kraluje hlasový Váněho patos, silné klávesové malby a až soundtrackově-pohádková, magická nálada. Beatlesovskou We Can Work It Out hoši přepracovali tak, že je poznat základní motiv. Snad ještě důkladněji byly zpracovány vícehlasy, Váně dokonale procítil kytarové sólo a už tak zajímavá věc nabrala trochu toho vanillovského ducha. Smysluplná práce, kterou pochválil i sám Paul McCartney. Rychlé klavírní údery a běhy, dramatické, až tribálně znějící Klukovo tempo, to je Time. Jako bychom se ocitli v divokém reji prastarých čarodějek, který se čelně srazil s nažhavenou rockovou jednotkou. Zvláštním stylem strhující záležitost s řádícím Sochorem. Další předělávkou, tentokrát od Cream, je I Feel Free. Tady musím dát klobouček až na podlahu, protože už tak energický originál ještě dokreslili vlastními ingrediencemi, zemité odpichy se prolínají naopak s citlivě proaranžovanými akustickými a klávesovými mezihrami. Za jedna! Prostorem pro vyřádění se je více než šestiminutová A Lovely Day - elektrizující napětí, výrazná, i když ne surová basa, jen lehké Klukovy údery a dramaticky procítěný hlas. Pak celá skladba ve spojení s dechovými orchestry (Klukova práce) nabere až kolosální nádech. Odvážná, ve své době asi nejnáročnější skladba kapely, občas jako by se chtěli srovnat s uriášovskou, podobně laděnou rozsáhlou hymnou Salisbury. Původní album uzavírá dramatická klávesově, místy až cirkusově laděná hrátka Good Bye. Bonusová část zahrnuje Show In My Shoes - lehce teatrálně vedenou skladbou s krásně vyvedenými Váněho kytarovými tóny, ledovými jako ostří diamantu. Fortune Teller s procítěnou, trochu smutnou a trochu nostalgickou atmosférou rovněž výrazně vstřebává vlivy Vanilla Fudge. Skoro osmiminutová experimentální strašidelná suita Klíč k poznání upoutá Váněho sóly, pěkně se přebíjejícími se Sochorovými eskapádami na klapkách. Ptáčník je tu v pořádně našláplé, energické verzi. People Get Ready (původně The Impressions, známá mj. od Vanilla Fudge) je zde v živé verzi z roku 1970 v nepříliš kvalitním zvuku.

Barnodaj je poctivým rockovým monolitem. Sklidil tu řadu pětek, patří dlouhodobě na čela domácích řebříčků. Na pět to nevidím, přece jen otisk jejich inspirátorů je tam tu menší, tu ale značný a pamětníkem a tedy nostalgikem jako v případě 90tek holt nejsem. A tedy za čtyři.

» ostatní recenze alba Progress Organization, The - Barnodaj
» popis a diskografie skupiny Progress Organization, The


Voivod - The Outer Limits
2016-08-11

Voivod / The Outer Limits

5 stars

Že tuhle kanadskou partu, která si s čistotu "stylu" nikdy nedělala žádné těžkosti a jela si po svém, zkrátka miluju, musí už být každému nad slunce jasné. Po dvojici skvostů Nothingface a Angel Rat kanadští mimozemšťani korunovali psychedelickým rockem ovlivněnou trilogii albem The Outer Limits, pro mnohé fandy jejich vrcholným dílem. Poté přišla změna zpěváka a apokalyptický nářez Negatron (1995)...

To, co pak přichází s Fix My Heart, je čisťounká oslava kytarové melodie, je to zkrátka voivod nejvodovatější hned, abychom věděli hned na úvod, s kým máme tu čest. Přehledné kytarové linky, doplněné psycho vyhrávkami a silově vedený Snakeův zpěv, oscilují stále kdesi mezi metalem a punkem. Pět minut ukazují všestranný talent pánů z kanadské provincie Quebec, odkud se na metalovém poli zrodila celá řada geniálních part. Pierre St-Jean jemně vyšívá basové tóny, do toho nám vstupuje další melodická záplava strunného nástroje mistra Piggyho. Je tu Moonbeam Rider a pozorujeme, že strukturou je skladba o poznání náročnější, Awayovy bicí přerývají terén a Snake vypouští svá poselstva pořádně rychle a zostra. Psychedelická mezihra, zahájená krásným brnkáním kytary, je pro mě vždy zcela očistná a ukazuje mistrovství zesnulého kytaristy naplno v melodických poryvech a střepinách. Le Pont Noir - smutné Piggyho tóny se Snakeovým ospalým, až odevzdaným projevem vás nesmí zmást. Je o krásný voivodovský úvod, poté ale nastoupí krásné čisté a vzdušné riffy, kde si připadáte, že se Voivod čelně srazili s Pink Floyd. Krásné střídání dramatických meziher s lavinovými návaly je tu typické a tenhle detailně a s umem permoníka vybroušený diamant patří k mým nejoblíbenějším peckám. Temná, zčernalá plocha, která se rozlije v závěru skladby, je až neskutečná. Rozfajrované kytary v plném běhu, tuna melodií, Awayovy plnotučné bicí střelby a rozeřvaný Snake - no poznali byste v podání těchto věrozvěstů metalu prastarou floydovskou klasiku The Nile Song (soundtrack More, 1969) ? Neskutečná rocková pecka, přebuzení adrenalinem a energií, nejde na ploše čtyř minut rozhodně nijak zastavit, to už dávno vím, a tak se pokaždé se ctí vzdám. The Lost Machine - úvod je tu proto, abyste si všichni uvědomili kovovou podstatu Voivod, a tak vás Piggyho kytara svými hutnými a drtivými riffy přepaluje jak žehličkou, z toho se ale vyloupne melodie, jakou umí jen a právě tato kapela, do toho svým hlasem kloktající i hulákající Snake - opět čelní náraz metalu a psychedelie, ale nikdy toho nemám dost. Nepředvídatelné změny temp a těžký kov jsou tu ale základem, od kterého se vše odvíjí. Pokud si tu rozeberete Piggyho kumšt na těch skoro šesti minutách, musíte uznat, že ten chlap není zcela normální... a to je poklona. Time Warp na nás navalí kovový úvod, pak ale odhodí všechna pravidla a nastupuje rozvolnění rytmiky, riffy a psycho vyhrávky si létají nad rytmikou, jak se jim zachce, do toho deklamuje Snake svá vesmírná poselství. Ano, tady je jakési bezčasí, kdy nevíme, jestli jsme v Kanadě v r. 1993 nebo někde na konci šedesátek ve ´Frisku´. Dále není co dodat... Pokud chtěli Voivod ukázat skutečně progové ambice, pak vězte, že 17 a půl minut dlouhým opusem Jack Luminous se jim to podařilo - bude to už navěky jejich pomník, do něhož proniknou jen zasvěcení voivodologové. Pokud jsem tu před časem rozebíral Thick as a Brick od JT, vězte, že tohle je od Voivod něco podobného. Dramatický psycho-kytarový úvod s melodickými ´kaskádami´, po tichu metalická smršť a krásně kovově znělým Snakeovým hlasem, kterou postupně proměňují a zrychlují Awayovy bicí a basa. Ve třetině těžkotonážní kytarová temnota, zapojené hlasy ze samplů, atmosféra psychiatrie, zrychlení na druhou kosmickou s koňskými dusoty bicích, srážka všech nástrojů do chaosu a černé díry. Sólo Piggyho přinese poslední třetinu - krásné čisté vybrnkávání, Snakeův velebný, něžný vokál, jako by se předchozí apokalyptické hody ani neodehrály a přišli zcela jiní - no, lidé právě ne, když kouknete na obal. Bicí kanonáda pak přivane konečně Piggyho strunné, dramatické finále, za které už má dávno milion diplomů za odvahu. Důkladné rockové probuzení. Wrong-Way Street - basové intro a necelé čtyři minuty poctivého voivodovského rock´n´rollu s psycho vyhrávkami. Co víc byste chtěli? A klobouky si držte až do finále, kde se samozřejmě už musíme dozvědět - že tu určitě nejsme sami - We Are Not Alone. Po krátkém intru je tu čtyřminutový cval jen jedním směrem - k cíli, přímo na solar. Ty melodie jsou ale kouzelné. Jako po každé jejich desce - přišli, viděli, zvítězili.

Cože? Tady je nějaké hodnocení? Za celý voivodovský vesmír. A panu mistru Piggymu, který už si bohužel drnká dekádu jen tam nahoře, posílám další nekonečno hvězd za to vše, co na poli kovovém stihl vytvořit...

» ostatní recenze alba Voivod - The Outer Limits
» popis a diskografie skupiny Voivod


Faith No More - Angel Dust
2016-08-08

Faith No More / Angel Dust

4 stars

Faith No More jsou samozřejmě alternativně rockovou klasikou a jedněmi z určujících kapel už od konce 80. let. Nikdy jsem ale nebyl takovým jejich fanouškem jako dnes zmíněných Jane´s Addiction, kapel ze Seattlu nebo třeba Smashing Pumpkins.

Land of Sunshine - nástup dramatické rockové figury s výraznou souhrou Martinova riffu a výrazné Gouldovy basy. Všemožné zvuky v pozadí, typické pro tvorbu FNM a výbušný refrén, kde poprvé a ne naposledy ukazuje svůj výrazný talent Mike Patton. Caffeine přináší další syrový, přímo kupředu se probíjející riff s Bordinovou baterií a nervní náladu, kde Patton osciluje od melodií v mezihrách po refrénovou explozi. Bottumovy nenápadné klávesy dokreslují temné vyznění této tvrdší polohy kapely. Rytmický úvod, temná Bottumova linka a famózní křičený, ale i velebně Pattonem zazpívaný refrén, to je Midlife Crisis, která v době vydání bořila hitparády. Po atmosférické mezihře dobírá neodolatelným tempovým cvalem až do konce a Patton exceluje. RV začíná temným šansonovým klavírem a Pattonův podmanivý bručák se tu ukazuje opět v nejlepším světle. Další překvapivá píseň z jejich bohatého stylového koktejlu s občasným rockovým burácením, opět výrazná je basa Billyho Goulda. A máme tady hrubý a drsný riffový příval Smaller and Smaller - Pattonův tragický zpěv tomu dává až odér tryzny a Bottum dokonává dílo zkázy. Refrén je pak šílený a až kovovou tíhou smetává všechno v cestě. Černota. Jednou z mých nejoblíbenějších skladeb kapely je ukrytý hit Everything´s Ruined - klavírní nenápadný start, rostoucí šroubovaná melodická linka tvořená výraznou Martinovou kytarou. Přichází temné hřmění s rozbouřenou basou, po které byste ani nečekali parádní, až na nebesa závěr. Patton je tady geniální, když nasládlým zpěvem oznamuje, že vše je zničeno... Na desce není mnoho sól, tady to je mimořádně vyvedené. Naopak nikdy mi moc nesedla Malpractice, drsná jízda, která od prvních tónů nabírá vše na kopyta a rohy. Skloubení metalové drsnosti s rádobylaskavým Pattonovým zpěvem a gotické Bottumovy klávesy. Kindergarten je notoricky známou skladbou - upozaděná kytara, výraznější klávesy s basou a samozřejmě všudypřítomné vokální hody mr. Pattona. Ani tuhle skladbu ale nějak od srdce nevyhledávám... Dalším zajímavým experimentem je Be Aggressive, kde jsou do dravého funkového rytmu zakomponován dětský sbor, obstarávající již známé výkřiky. Určitě další zajímavý moment na albu. A Small Victory je známou hitovkou - teatrálně znějící kytarově-klávesová skladba, opět s lehce funkovým ovlivněním, různými zvukovými efekty a nasládlým Pattonovým zpěvem. Přiznám se, že jsou momenty, kdy si tuhle věc s chutí dám, ale i momenty, že ji jako vlezlou vůbec nemusím. Crack Hitler - "umělý" začátek, lehké Bottumovy klávesy, hlasové deklamace a včleněné zvuky, to je další neveselá skladba s parodujícím názvem a drtivým refrénem. Dramatická, příběhová nálada vyvolává dojem jako by byla součástí nějakého velkého konceptu. Jednou z nejdrsnějších a nejmetaličtějších skladeb je nátěr Jizzlobber, kde se kytara Jim Martin i přes pokračující rozkol se zbytkem kapely vydal z posledních sil. Jako by FNM hráli ponurý doom metal - všedrtící kytara, která plive nejtemnější obludy, totálně zvěrský Pattonův jekot, střídající se s čistým zpěvem naprosto přirozeně, zase důležitý Bottum v pozadí a hlavně s konečným varhanním účtováním a Bordinova bicí apokalypsa. Midnight Cowboy je melodické vyklidnění po tom černém asfaltu, známá i z filmu stejného jména. Jako by se kapela chtěla po nepříliš pozitivních vibracích rozloučit něžně, až teskně a nostalgicky. To podtrhuje i bonusová balada Easy, hit z pera Lionela Ritchieho jr. (vyšla jeho kapele Commodores v r. 1977), asi také znají skoro všichni. Jako by na album ani nepatřila, kouzlo a charisma ale má.

Váhám mezi 3 a 4, mám tam některé oblíbené pecky (Everything´s Ruined, Midlife Crisis, Land of Sunshine), ale i některé, které mě moc neoslovily. Považuju ale album za jedno z vrcholných kapely, takže sázím čtyřku.

» ostatní recenze alba Faith No More - Angel Dust
» popis a diskografie skupiny Faith No More


Jane’s Addiction - Nothing's Shocking
2016-08-08

Jane’s Addiction / Nothing's Shocking

5 stars

Tahle parta, která výrazně na konci osmdesátek pomohla za oceánem rozjet alternativně rockovou vlnu, je zkrátka mou letitou srdeční záležitostí. Kapela, proslulá divokým vystupováním a drogovými excesy, měla za oceánem své pevné publikum a byla oceňována, masovou se ale nikdy nestala. Tohle legendární album je vlastně jejich studiovým debutem.

Averyho snové basové údery, psychedelicky zahulená atmosféra a konečně příchod kytarového génia Davida Navarra a jeho spalujícího sóla. Tenhle tehdy ještě mladík tady předvádí věci vskutku magické a neuvěřitelné, ale tohle je jen začátek v podobě Up the Beach. Jemné akustické kouzlení a nástup devastující sabatovsko-zepelinovské riffáže, drsný a rozpoutaný Perry Farrell a Navarrovy sólové kaskády - to je to, co na Jane´s miluju a Ocean Size vás zavalí, věrná svému názvu. Kytary jsou parádně lámány Averyho basou a Perkinsovými bicími, hlavní motiv se několikrát rozjede a zastaví, rozbíjen zběsilými nálety sól. Had a Dad - ukrutné napětí v sevřených Navarrových sekaných riffech, které působí jako nemilosrdné šlehání biče. Do toho Farrellovo pálení slov a Perkinsovo bicí hromobití a je jasné, že rocková prapodstata se tu zhmotnila do dalšího pomníku hodného jména JA. Opět tu nastupuje basový čaroděj Avery, jehož nástroj tříští, láme a spoluurčuje děj. Neskutečná jízda. Ted, Just Admit It... - nejdelší kus, jen neznatelné údery Perkinsovy baterie a Avery vytvářejí rytmické intro, do něhož pak vstupuje rozjívený Navarro - jeho tóny nepravděpodobně poletují stratosférou a celé to má opravdu výrazně psychedelický nádech, čemuž rozhodně pomáhají i Farrellovy zmatené deklamace, proslovy a výkřiky (Sex is violent!). Pomalé sabatovské tempo. Krása, ztracená v čase na prahu šedesátkové Kalifornie. Standing in the Shower...Thinking nás zaskočí svižným, funkovým tempem, Navarro zápasí s Perkinsem a ospalým a drzým Farrellem a doslova vrhá do prostoru několik drtivých sól, v závěru už pak ovládá pole. Vše se děje v takovém zápalu a tempu, že stěží něco stíháte. A opět je tu čtyřstrunný mág Avery - začátek snový a krásný jako v úvodu alba, sotva probuzený Farrell, slunná a nostalgická nálada a pomalý růst a růst až do nebe - a je tu Summertime Rolls, kde Farell v textu oslavuje i paroduje letní lásku. Nemohu toho moc napsat o skladbě, která patří k mé absolutní špičce všech časů . Zapomeňte na všechny proslavené rockové balady 70. a 80. let, tohle je něco tak niterně krásného a vzrušujícího, že mě to vždycky, zcela vyždímaného, vyplivne až po těch šesti minutách. Přichází další další rocková mantra - pulzující basa a Navarrova sonická kytara přivanou nápor pojmenovaný Mountain Song, a celé tohle má sílu vás přes ty hory přenést. Vliv dávných pravzorů Led Zeppelin je tu jasně čitelný a Navarro jako novodobý Page? - nemám námitek. Skvostný výkon korunuje Farrellův vévodský hlas. Idiots Rule je ale démant ze zcela jiného těsta - a to opět funkového. Rychlostní závody všech nástrojů, teatrální šílenost a zběsilost, dechy, neskutečně zpívající Farrell, tohle mě nakopává zadek pokaždé tak, že si dávám dobrovolně deset koleček kolem baráku. Posuďte sami a řekněte, jak jste dopadli. Hladivé tóny akustik, tříštící jako spršky vody, lehký, barový, líný a psychedelický opar, doslova famózní Farrellův éterický zpěv, to je další genialita Jane Says. Úplný hudební protipól předchozí skladby, neuvěřitelná kvalita ale zůstává zachována. Tohle vás právem musí přenést do jiných sfér - Jane´s verze Kalifornie. Kratičká vsuvka Thank You Boys začíná Perkinsovými bicími a splašeným klavírem, přinášejícím jazzovou náladu. To je to, co na téhle desce miluju - v každé skladbě dokázali něčím překvapit. No a protože Pigs in Zen je položkou závěrečnou, musí samozřejmě patřit nefalšovaným rockovým orgiím. Parádní zeppelinovské riffy, rozbíjené spoustami sól a basovými meihrami - slyšte Averyho opět čitelný nástroj (vězte, že basa tady rozhodně není žádným doplňkem, ale plnohodnotným prvkem hudby), klokotající silový projev páně Farrella, už proslavený zasekávaný závěr a na konci partu vypuštěnou na plné koule. Neskutečný závěr neskutečné desky, ještě lepší ale byly koncerty.

Nemohu jinak, přátelé - tady, kdyby to šlo, vypalovala by se od boku šestka. Jedno z nejsenzačnějších a nejgeniálnějších alternativně rockových, chcete-li, děl. Talent všech zúčastněných ale tuhle škatuli daleko přesahuje. A nevěříte-li doteď, že Navarro mohl být novodobým Pagem, jak se o něm psalo, tak těchto 50 minut zkuste. Očistec.

» ostatní recenze alba Jane’s Addiction - Nothing's Shocking
» popis a diskografie skupiny Jane’s Addiction


Jethro Tull - Thick As A Brick
2016-08-03

Jethro Tull / Thick As A Brick

4 stars

Mimořádné, artrockem ovlivněné album, a to jak provedením na dvě velkoskladby a mimořádnými instrumentálními výkony, tak i celkovým pojetím. Anderson se tu pokusil zareagovat na novinářské dotazy ohledně koncepčních alb, a cosi podobného zpracovat v duchu JT. Unikátní je rovněž obal s koláží novinových článků. Dodnes se pamatuju, že mi hrozně dlouho trvalo, než jsem do tohohle pronikl, dnes už je výsledkem odměna.

Nástup už je klasika sám o sobě - klasicky nabušené akustiky, Andersonův vokál, který jakoby vyplňoval všechny prostory a byl dalším nástrojem JT. Přichází rocková tíže a bicí elitního nováčka Barriemora Barlowa, jehož angažování na tenhle mimořádný počin bylo nutné. Rockově drtící kytarový mág Barre, chaotické nálety dechů (Anderson tady obsluhuje kromě svých tradičních akustik a flétny taky trubku, saxofon a housle). Po pěti minutách jeden ze zásadních rockových momentů vůbec - dokonalý flétnový výstup na Barlowových pevných bicích. Naléhavou náladu dokreslují varhanní názvuky Evanse. Varhany pak zápasí s kytarami a flétnou, která jako by nechtěla ustat. Po polovině klávesy jak od Tonyho Bankse z Genesis (podobných momentů je ve druhé půli více, artové ovlivnění je ale logické), návrat k ústřednímu motivu z úvodu, do kterého se neustále zapojuje flétna. Pak se ústřední motiv pro změnu propojuje s křehkými tóny kláves, tohle zkrátka pánové zpracovali delikatesně. Závěrečný folkově laděný motiv, do kterého se postupně zapojují snad všechny zúčastněné nástroje, je krásně velebný, závěr je rockově drtící (ty "údery" mě ale nikdy nijak nebraly) a pomalu mizí v dál a přechází do druhé části. Úderný rockový start ve vysokém tempu se zastaví o nálety dechových nástrojů, JT tu nasávají až jazzrockovou a experimentální náladu. Nemůže ale chybět další "verze" základního akustického úvodního motivu, kapela už je ale zase jinde, přichází nádherně éterická flétna s divokým rejem akustik, varhan a naléhavým zpěvem Andersona. V půlce přináší varhanní tóny až klasické, symfonické ovlivnění. Pak se pánové kolem patnácté minuty vytasí s rytmicky výrazně sekaným motivem, kde opět neskutečně řádí flétna, ale taky klávesy a poslechněte si rytmické výlevy pana Barlowa, to je neskutečná dělostřelba, řádí tu ale i jeho tympány a perkuse. Celá divoká řeka se pak sklidní do potoka, po nájezdech kláves přichází akustiky a už známý hlas, který nám JT vrací už do polohy z předchozích (ale i budoucích) alb. Po šíleném duelu klapky vs dechy patří konečně ústřední motiv ve finále.

Mimořádná deska, se kterou jsem strávil mnoho pěkných chvilek, mimořádné provedení, které by se dalo nazvat jakousi jethrotullovskou symfonií. Pět dát nemůžu, to je u mě rezervováno Aqualungu, Songs from the Wood (tam bych po letech přidal, tu desku prostě miluju), mezi 4 a 5 je u mě i Minstrel in the Gallery. Takže za tenhle odvážný počin za čtyři. Na bonusové verzi je ještě živá verze.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick As A Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Jethro Tull - Aqualung
2016-08-03

Jethro Tull / Aqualung

5 stars

Tahle legendární kapela patří mezi moje vůbec nejoblíbenější interprety a v šedesátých letech důkladně proměnila princip rockové hudby. Ne všechna jejich alba v sedmdesátkách jsem si úplně oblíbil, ale tohle, Thick..., Minstrel in the Gallery a Songs from the Wood jsou u mě trvale na špici. Dopad ještě zvyšoval závažný námět vztahu člověka k Bohu a náboženství vůbec a jeho zasazení do soudobých poměrů, což si vysloužilo i církevní kritiku.

Bluesovým odérem načichlý úvodní riff, divoce frázující Anderson. Akustické mezihry jsou proslulé a kapela jimi proslula. Zapojují se i temné klavírní mezihry (John Evans). Pak se nažhavená rocková jednotka rozběhne v plném tempu a nasazení, přichází pověstné Barreho sólo. Závěr je naléhavý, tíživý a jeho dopad na mysl jako rána palicí. Máme tu akustický vstup Cross-Eyed Mary, živelnou flétnu, která udělala z této kapely už v šedesátkách legendu. Pak se ale rozpoutá poctivá rocková skladba. Hlavně Barre tu řádí, patřil tehdy k elitním strunným střelmistrům. Cheap Day Return je krásná akustická skladba - tahle keltská folkrocková poloha JT je další z těch, kterou na nich už léta miluju. Takhle zpracovaný tento krásný nástroj měl v té době málokdo. Po závěru už přichází sekaný riff klasiky Mother Goose, kde si krásnou daň vybere opět živelné propojení akustických kytar a flétny. Anderson je divý a živočišný, Clive Bunker tu klopýtá a vytváří tempově zcela geniální záležitost s neskutečnou gradací, v závěru se pěkně přitápí pod kotlem... Wond´ring Aloud je další akustickou miniaturou s všudypřítomným Andersonovým zpěvem, který se tu zhostil své dokonalé role barda, pohádkového vyprávěče dávno ztracených příběhů. Doslova parádní je Evansův mellotron. Dvě minuty, ale hudební hody. Up to Me je další klasikou - výrazně zasekaný riff propojený s rytmikou a flétnou. Vzniká unikátní nálada a atmosféra. Na jednom place je tu dekadence, vztek, naléhavost i vysvobození. Barreho jiskry jsou žhavé a přilévají ještě olej do ohně. My God je mimořádně tíživou skladbou se závažným náboženským tématem. Anderson tu útočí na Boha nevybíravě, ptá se, proč byl lid připoután k jeho víře, zmíní i krvavou historii církve, což se jí moc líbit nemohlo. Nastupuje drtivý riff, propojený s flétnou a Barreho sóly, což dohromady tvoří skvěle zpracovaný komplexní celek. Jako by si tu Anderson a spol. vytvořil svou temnou verzi rockové opery. Hymn43 je drsná rockovice, kde se ústrojně propojuje živelná Barreho kytara s drsnými sóly a lehce dekadentní náladou a výraznými silovými refrény. Slipstream je krátká akustická jemná skladba s "pazvuky" na závěr.... Klavírní úvod Locomotive Breath a jeden z dalších zásadních rockových riffů. Bunkerovo tempo je nezastavitelné, i když ne nějak přehnaně rychlé, a propojení s flétnou prostě skvělé a řádí se až do konce. Wind-Up začíná jemnými klavírními tóny a uměřeným civilním projevem, pak ale Bunker výrazně promění tempo směrem k rychlosti a všechno se rozjede dost podobně v duchu úvodní skladby. Krása, podpořená divokými výstupy mr. Barreho. V závěru se vše vrátí do klidné, klavírní polohy. Lick Your Fingers Clean - umírněný začátek, pak ale znovu živelné rockové zrychlení, kytary, flétna s dokonale tepající rytmika a divé hlasové "vsuvky" v pozadí. Za necelé tři minuty je hotovo. Klasikami se už staly i přídavky na bonusové verzi. Songs for Jeffrey má pevný rockový spodek, ale ještě starou elektrizující bluesovou atmosféru, zvýrazněnou i žhavou harmonikou. Fat Man (původně ze Stand Up) má opět syrový černý prazáklad, přelety flétny a svižně tepající rytmika a hulákající Anderson vytvářejí dohromady úplný unikát. Bourée (z téhož alba) je pak pověstným volným zpracováním Bachova tématu. Kytarový spodek, živelná rytmika a pak všudypřítomná řádící Andersonova flétna utvořily skvostný kousek.

Tyhle hudební hody jsou jednoznačně za pět hvězdiček, kapele se tady podařilo opravdu mimořádné dílo, nabízející snad všechny možné polohy, nálady a dokonale hudebně vystihli a podtrhli závažný hudební námět. Díky za tohle dílo, protože je jedno z těch nesmrtelných.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Aqualung
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Nirvana - Incesticide
2016-08-01

Nirvana / Incesticide

3 stars

Po smršti, které ve světové hudbě vyvolalo vydání alba Nevermind, přišel na řadu tenhle výběr nevydaných věcí z let 1989-91 včetně věcí z prvního dema, takže někdy skutečné rarity.

Basové dunění Krista Novoselica a přichází další skutečně velký Kurtův riff a skladba Dive, kterou můžeme nazvat klasickou nirvánovskou dupárnou. Je tu vše - klid, napětí, agrese a parádně frázující Kurt, který vám jednoduchý motiv refrénu vypálí centimetr pod kůži. Úvod se vší parádou. Sliver je pěkně prostá, melodická skladbička s hravým a rozjíveným Kurtem, který prosí babičku, aby ho vzala domů. Stain je stará skladba (1989) ještě s Chadem Channingem za bicími a pěkným Kurtovým sólem. Je trochu melodičtější verzí drsných věcí, které se ocitly na debutovém albu Bleach. Been a Son - krásná a tehdy vlastně nová píseň o dceři, která by byla raději synem. Je tu melodický a vokální vliv Beatles. Pak jsou tu covery z října 1991 - drsná, silně basová a útočná Turnaround (původně Devo) a dvě melodické punkovky Molly´s Lips a Son of a Gun od Skotů The Vaselines. Energické věci, podle mnohých překonaly i originály. Taky elektrická, rocková verze Polly je určitě překvapivá, pánové ji opravdu drtivě zrychlili a je hotovo dříve, než se vzpamatujete. Pětice skladeb jsou pak rarity z vůbec první demopásky z ledna 1988. Beeswax je skutečně drsnou, disharmonickou mantrou, ještě s původním odérem spřízněných Melvins. Tady byste si na Smells Like... nebo Rape Me asi netipli. Downer je rychlopalnou, kovově inspirovanou skladbou, která pak uzavírala i debut Bleach (1989). Mexican Seafood je další nemelodickou, temnou věcí - tvrdá, podzemní verze Nirvany se zběsile riffujícím Kurtem a hromovými údery bicích Dalea Crovera (jinak Melvins). Hairspray Queen je další překvapení - až funkem načichlá Kurtova kytara, všudypřítomné zvukové hřmění a vazby. Underground se vším všudy. Aero Zeppelin je temnější, až gotická skladba s odkazem na další velké hudební oblíbence celé kapely, LedZep. Ty ale zase tolik nepřipomíná, spíše je inspirována dobovým metalem ve všech podobách. Tahle pětice mě ale nikdy nějak zvlášť neoslovila. Bing Long Now je další starou skladbou z éry před debutem. Má rovněž značně temnou a bezvýchodnou náladu, poněkud upomínající budoucí tvorbu spřízněných Alice in Chains. Pět minut deprese a zmaru. A je tu jedna z nejlepších skladeb Nirvany, hitovka Aneurysm na závěr, tehdy nová skladba (konec 1991). Čisté tóny, kytarové vazbení a jeden z nejlepších Kurtových riffů, zkrátka patent, který ukatuje, že formule užitá ve Smells Like... se jen tak nevyčerpá. Tuhle výraznou věc lze klidně nazvat jakýmsi bratrancem, při ohrání jmenovaného hitu jsem se kdysi dokonce přistihl, že se mi Aneurysm líbila víc!

Výběry se vždy těžko hodnotí. Tenhle má ale velkou hodnotu, protože ve své době obsahoval opravdu mnoho nevydaných věcí a máme se tak možnost seznámit s tvorbou Kurta a spol. opravdu skoro kompletně. To se pak samozřejmě s léty s miliony různých výběrů a boxů změnilo, ale historicky cenný výběr. Dávám za tři, protože první půle s covery (a poslední skladba) jsou vynikající, druhá půle se starým demoblokem se mi ale zamlouvá podstatně méně.

» ostatní recenze alba Nirvana - Incesticide
» popis a diskografie skupiny Nirvana


Nirvana - In Utero
2016-08-01

Nirvana / In Utero

5 stars

Musím říci, že tvorba Nirvany je pro mě dodnes kultovní záležitostí, protože Kurt Cobain svou tvorbou počátkem devadesátek radikálně přepsal hudební pravidla a nasměroval spolu s dalším "souvěrci" kormidlo zpět k více rockové produkci. Za něj hovoří ne médii vytvořené stupidity či nešťastná smrt, ale především skvělá muzika, pod kterou byl podepsán.

Drsné kytarové vazbení a velebná melodie a je tu už známá Serve the Servants se znuděným a ospalým Kurtem. Ano, vše je tu jakoby uměřené, jen snad drtivé Grohlovy palby v pozadí nám připomenou, na čí to půdě že jsme, a abychom si dali bacha. Tady je ten verš o rozvodu rodičů, který už Kurta nudil. Ovšem pozor - přichází drtící kytarové salvy skoro až metalového ražení a drsná palba Scentless Apprentice. Drsný, těžkotonážní model nirvanovského hřmění s děsivě deklamujícím a ječícím Kurtem, totálně úchylným textem, kterých je ale na albu většina a jsou víceméně načichlé medicínou. Kytarové návaly, vazby a sípání jsou neskutečné, stejně jako Grohlova odbržděná mlátička. Je někdo, kdo nezná velebné akordy balady Heart-Shaped Box (podle Kurtovy oblíbené bonboniéry), střídající se s parádně rozervaným refrénem a legendárním textem, který snad mířil na jeho partnerku Courtney Love. Jinak k tomuto hitu z největších asi není potřeba nic dopisovat. Totéž vlastně můžu napsat o Rape Me - trochu "jiná" verze motivu ze Smells Like Teen Spirit a krásně velebná melodie refrénu. Kurt tu demonstruje veškerou rozervanost a smutek, jeho zdrcující řev ve finále už vstoupil do kánonu rocku. Chtěl-li někdo další hit, dostalo se mu ho. Frances Farmer Will Have Her Revenge on Seattle (s odkazem na čerstvě narozenou dceru) je další typickou genialitou z Kurtovy dílny - krásně stavěné melodie v riffu, silový hlas, v refrénu až řvoucí, a v pozadí nezničitelná práce rytmiky - duo Novoselic/Grohl bylo v tomto ohledu nedoceněno, a přitom absolutně první liga. Dumb je prostá, smutná, akustická skladba s odkazem na Beatles, které Kurt velmi obdivoval jako skladatele. Motto asi jsem hloupý - možná jsem jen šťastný je výstižné. Krásně pracuje basa a hostující cello Kery Schaley. Very Ape je krátká, drsně kvílející úderná skladba v duchu dalších Kurtových favoritů, alternativců Pixies. Kytara válcuje vše. Milk It je děsivou apokalypsou, start v podobě bicí salvy, pak se děsivé, temné strunné návaly střídají s disharmonickými tóny kytar a Kurtovým deklamováním, jekotem i děsivým řevem. Šílená věc pro šílené rozpoložení. Úplně opačnou, velebnou a klidnou věcí je Pennyroyal Tea s akustickým entrée, s úžasně klenutou melodií, rytmika se drží v pozadí a i Kurt je spíše odevzdaný a apatický, než drsný a útočný. Radio Friendly Unit Shifter je další silně alternativní záležitostí - neurotické vazby puštěné naplno do prostoru, rychlé Grohlovy bicí a drsně riffující kytara, která se propojuje s nepravděpodobně znějícími disharmoniemi a výpady všeho druhu. Čistě experimentální věc včetně zpěvu, který je spíše temnou nervní deklamací. Klasické Nirvany jsou tu jen útržky. Také tourette´s má podobný charakter, ale je krátká, úderná a vše drtící, hrdelní teror je šílený. A to ji hráli klíďo píďo i na koncertech... Hladivý, něžný závěr - All Apologies, kde Kurt bere všechnu vinu na sebe. Krásná čistá melodie opět s krásně hostujícím cellem. Závěr v podobném duchu jako Something in the Way na předchůdci, i když přece jen ve svižnějším duchu. Bonusovka Gallons of Rubbing Alcohol Flow Through the Strip je dalším děsivým alternativním spalujícím děsem, mučící vaše sluchová ústrojí přes sedm minut. Undergroundová, drsná tvář Nirvany.

Desky Nevermind i In Utero jsou pro mě jednoznačně pětihvězdičkovou záležitostí. I já se stále zejména nad drážkami této desky podivuju, že tímhle způsobem hrála vlastně nejprodávanější kapela té doby. A zatímco Nevermind bylo zvukově mírnější, tady se to podařilo jen zčásti, někde pak vůbec. Pět za zhudebněnou apokalypsu.

» ostatní recenze alba Nirvana - In Utero
» popis a diskografie skupiny Nirvana


Solefald - Pills Against The Ageless Ills
2016-07-29

Solefald / Pills Against The Ageless Ills

4 stars

Samozřejmě, tohle avantgardně metalové uskupení nebylo vždy pro každého - prošli snad vším od výborného symfoblackového debutu, který mám od nich vlastně nejraději, až po nejrůznější avantgardu (Neonism) až třeba po tuhle polohu s vlivy klasického hardrocku 60.-70. let.

Hyperhuman - nečekaně vkomponovaný houslový úvod a už tu máme husté metalové riffy, a bláznivě deklamující duo obou hlavních protagonistů. Jste-li zvyklí na čisté vyznění předchozích dvou alb, tady dostanete hned na počátku úder do hlavy zkresleným, retro kytarovým zněním, ovšem s maximální tíhou. Změna, u které záleží jen na gustu každého, jak se s ní vyrovná. Už tady je čitelný hammondový odér. Těkavé, nervní syntezátorové tóny a vstup těžkotonážních riffů Pornographer Cain s dokonalou zvukovou masáží na pozadí - čistě experimentální poloha téhle kapely, kde můžeme být svědky skutečně cokoli. Nejprostší rock/metalová paleta jako základ, na které se nanášejí různé avantgardní barvy. Nálada tady není pozitivní, šestiminutová pornografova zpověď je v podstatě spíš tryznou. A zase ty synťáky a hammondy, ostré zrychlení... uff. Dokonale zvráceným vrcholem alba je u mě "hit" Charge of Total Affect - melodickou linkou propletené kytary s hammondy, šílený jekot obou hrdel, střídaný naechovanými vokály - hned od počátku totální peklo, nemenší šupu do hlavy ale dostanete ve chvíli, kdy se objeví až diskotékově laděná melodie, pod kterou jsou geniálně vpleteny klávesy, synťáky a skoro taneční rytmus, pak je tu poctivé hammondové sólo jak od Doors. Neskutečné, ale v podání Solefald přesto fungující. Tohle mě dalo ránu na solar už po prvním nesmělém setkání... Hate Yourself je skočná pumelice s neutuchajícím kovovým nábojem a těmi všudypřítomnými šílenými hammondy na pozadí, které dělají jinak z klidné události drama. Melodický a čistý refrén má skoro až operetní podání, bicí tu nepředstavitelně rozrývají tempo. Téměř hudebně navazuje Fuck Talks, máme tu tedy zpověď filozofa, opět to není nijak veselé zjištění - zkreslené, afektované vokály, studené stěny riffů a spíše jen na pozadí nanášené temné klávesové linky tvoří další díl do tohoto pomníku bizarnosti. Výrazná hammondová vyhrávka nás vrací někam do hudebního bezčasí. The Death of Father - pokroucená melodie naroubovaná z kláves a temně laděných kytar, šílené, ještě blackem poučené ječáky střídané až operetními hlasy, na to vše tu musíte být připraveni, a není to jednoduché. Tohle je skutečně dokonale volná poloha, vše povoleno, a pánové si s námi dělají, co se jim zlíbí. Další šílenost The USA Don´t Exist se od počátku netají až hitovým vedením melodie, na pozadí je naznačen taneční rytmus, pak vás ale znovu omámí nezničitelné hammondy prokreslené s kytarami a přímo upalujícími bicími. Prajednoduchý, primitivní, disco refrén si musí zapamatovat i pračlověk. Temné linie hammondů, kde se mísí temná postklasika a všichni nejzarytější hardrockeři, to je úvod Anti-City Strategy. I celá tahle věc má klasicizující, dramatické, patetické vyznění, i když těžký kytarový základ a útočící synti pazvuky zůstaly zachovány. Náladou i provedením ale určitě odbočka od zbytku skladeb. Hierarch je tečkou za tímto panoptikem šílenství. Lehký bicí úvod je opět pohlcen polosyntetickou atmosférou, oscilující na šílené hraně mezi metalem a zdeformovanou temnou operetou. Riffy jsou tu ale ostře sirnatě kovové a tu a tam ještě zlehka upomínají černé prazáklady tvorby Solefald. Normálnost tu ale nehledejte, pro tu se na této desce prostor věru nenašel. Nepopírám, že s některými momenty mám problém.


Tahle poloha Solefald mě nezaujala tak, jako vynikající debutové album. Tradičně zajímavý je i námět alba, jakýsi rozhovor mezi pornografem Cainem a filozofem Fuckem, první nabádá k radostem života, druhý spíš k opatrnosti a zdrženlivosti. Občas se to ale celé vymkne kontrole. Je to v základu metalově tradiční, ale v nadstavbě totálně netradiční. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Solefald - Pills Against The Ageless Ills
» popis a diskografie skupiny Solefald


System of a Down - Toxicity
2016-07-27

System of a Down / Toxicity

5 stars

Ačkoli v roce 2001 už byli SOAD relativně pojem (jako předkapela Slayer v r. 1998 mě ještě nijak neoslovili), dost dlouho mi trvalo, než jsem k tomuto žhavému dynamitu dopracoval. Dnes jsem více než rád, že je součástí mé hudební sbírky, i když jinak nějakým fanatickým fandou této formace nejsem.

Tady nečekejte na úvod žádná slitování, vyjukaný soubor písní a tanců, ale místo toho ránu rovnou do hlavy v podobě Prison Song - hardcorově drtivě sekané kytarové rychlopalby a běhy, ze kterých jsem dodnes mišuge, všudypřítomný hukot, řev a jekot Serje Tankiana (ten chlap taky není úplně normální...) a je to. I v tom všem je to prostor pro melodickou vsuvku, různé mluvené vsuvky a brejky. Děs! Needles - šílený sonický rachot kytar a bicí sešívačky Johna Dolmayana vám rozhodně bolavé rány nezahojí, spíše vás ještě dodělají, tohle je totiž další stylově neohraničené šílené K.O. s ještě šílenějším maniakem Tankianem za mikrofonem. Celé se to přelije se vší energií a agresí do Deer Dance - samply a brejky jak z rapu, podobě frázující hlas, střídající se jen tak samozřejmě s nejtěžší kovovou mašinérií. Přesto to má na vteřinu sečtený řád a Tankianovy šílené hlasové tance tím proplouvají neskutečně suverénně od melodií po burácivý pravěký řev. Jet Pilot je dvouminutová apokalyptická srážka ingrediencí SOAD s grindcorem. Nic dalšího netřeba dodávat, hupsněte si do té míchačky i sami... X má stejnou délku, ale přesto je zaměřena výsostně melodicky, jako by se pro změnu pánové poohlíželi po inspiraci někde u nu-metalu nebo i alternativního rocku. Tankian je ale stejně zběsilý, jako vždy - to snad ani popsat nejde. Chop Suey! - příchod bleskově sekaných kytar a parádní melodické zapojení ostatních nátrojů, a to včetně hlasu mr. Tankiana, který je vskutku samostatným nástrojem se vším všudy. Atmosférické refrény jsou už dnes klasikou. Bounce vás na ani ne dvou minutách nemůže nic jiného, než pořádně naložit na zadek svou sekanou lavinou kytar a bicích. Přesto se sem opět daří začlenit Tankianovy hlasové šílenosti a taky krásný melodický nápad na závěr. Forest - hlasové melodie vs kytarová nekompromisnost a krásně melodicky vyklenutý refrén, dodnes ochotně hulákaný fandy na koncertech. Čtyři minuty už jsou na SOAD vskutku hodně a tam už se dá vybrousit a vyhladit leccos. Krásný kousek. ATWA je krásně na čistých tónech postaveným melodickým démantem - na albu spíš výjimka, vládne cit, melancholie a melodie, i když si aspoň na chvíle Tankian a spol. neodpustí zaburácet, drtí tu sólo Malakiana. Science - drsný sampling, a geniálně zacyklené riffy, přebírající štafetu po drtivých Dolmayanových kanonádách. Opět vše matematicky seřízeno. Je tu krásná orientálně laděná mezihra, kde se původ členů SOAD nezapře. Shimmy - bicí úvod přejde do drsných, opět hardcorem, ale i grindcorem líznutých riffů, refrén je skutečně ďábelským dílem, kde Tankian vše do základů zničí. Toxicity je už po létech klasikou z největších - vybrnkávaný hladivý úvod ve stylu nu-metalu, drsné sabatovské riffy, od počátku geniálně vystavěný průběh a dávkování emocí a napětí, dohromady to má účinek odjištěného ručního granátu. Dokonalé spojení jemnosti a drtících refrénů, Tankian štká, vrčí, řve a ječí a pokud jste zaváhali, za chvíli už budete stát skutečně opodál. Psycho - na počátku neobvykle rozsáhlý prostor pro čtyřstrunné hřmení Shava Odadjiana, pak už všechno kolem zapálí jedovaté kytarové návaly. Z toho nám ale vypluje skvostná, opět orientem nepochybně prodchnutá melodie, kterou jsem nedostal z hlavy ještě další den, znějí akustiky, opět do absolutna propojení všech zásadních hudebních složek SOAD. Krásná věc, kterou bych po úvodu ani nečekal. Závěr v podobě Aerials je také jeden z vrcholných...kouzelné šamanské brnkání kytary a basy, gradace do temných, opět až sabatovských litanií, a pochopitelně s geniálním Tankianovým pěveckým výkonem, který tady procítí doslova každý milimetr. Zcela strhující, monumentální, závěr, pak skvělý folkový dovětek - vůbec melodický závěr desky jako by vytvářel protipól k drtivému úvodu. Ačkoli nejsem fanouškem tohoto stylu, tohle dílo mě mimořádně oslovilo a dodnes se pravidelně točí na čestném místě.

Za kovaných pět. To, co zde skvadra arménského původu předvedla, je zničující i po těch 15 letech. Tady člověk neví, co má vlastně dělat - přiblble se usmívat, hrozit pěstí nebo jít všechno hned srovnat se zemí. Ultrakanonáda.



» ostatní recenze alba System of a Down - Toxicity
» popis a diskografie skupiny System of a Down


Symphony X - The Divine Wings Of Tragedy
2016-07-26

Symphony X / The Divine Wings Of Tragedy

4 stars

Teprve když jsem zařadil do sbírky většinu starých alb Dream Theater, poradil mi kdosi, ať zkusím také tvorbu této zámořské progresívní sebranky. Musím říct, že kromě tohoto alba jejich tvorbu vlastně neznám.... Koupě jsem ale určitě nelitoval.

Of Sins and Shadows je razantním otvírákem, pořádně temným metalickým monolitem, kde se jakoby čelně střetl duch drsoňů Nevermore s nejlepšími progresívními zámořskými tendencemi. Nemůže chybět klasický mohutný chorál, z něhož se se parádně vyhoupne sóla virtuóza Michaela Romea, bezpochyby tahouna téhle party, a v plné parádě se ukáže i slavík Russell Allen. Sea of Lies - krátké předivo Millerovy basy, který si v téhle věci vůbec vzal nemalý prostor, Rullovy kanonády a máme tady další klasikou načichlé strunné jízdy nezastavitelně zasekávaně podávané mistrem Romeem. Jsou tu atmosférické a vybrnkávané ornamenty a mohutné zpěvy, které přivolávají všechny evropské "klasiky" jako Stratovarius, Gamma Ray, Rhapsody apod. Klasicistní krásné strunné ornamenty, prošívané Pinnellovými klávesami, a je tu další kovový postulát Out of the Ashes. Romeovo sólo na pozadí sekané strunné mašinérie je strhující, větší prostor tu mají klávesy. The Accolade je první velkoskladbou o délce skoro deseti minut, jemný poloakustický úvod s klávesovými štětci a až s folkovým nádechem, zlom přichází s klávesami a úžasným sólem Romea, kde jako by se potkal metal s duchem Pink Floyd. I tady cítíme, že drtící těžký kov je jasným tahounem a jádrem, na které pánové nabalují progové ornamenty. Monumentální, soundtrackové, stadionově refrény má ale plně v režii Russell Allen a vůbec celá tahle skladba má vrcholový punc kvality. Pharaoh má krásně tažené melodické riffy, propojené se symfonickými otisky Pinnellových klapek a pěkně vyvedenými atmosférickými akustickými vsuvkami. Tady si pánové s aranžemi a celkovým vyzněním pohráli, vše plynule přechází až do kovových uragánů. The Eyes of Medusa - mohutný orchestrální klávesový úvod s dramatickým podtónem se organicky propojí s těžkým kytarovým kovovým hřměním, na pozadí můžete slyšet opravdu krásnou Millerovu basovou práci. Těžká, válcující skladba jako by vyvolávala ducha starých Black Sabbath, ke konci si slovo bere mr. Pinnella. The Witching Hour je velmi rytmicky svižnou skladbou, kde vedle Romeových běhů dostává znovu mnoho prostoru klávesové, symfonické znění. Russell Allen vypaluje pod kůži jasně zapamatovatelný refrén. Je čas pro dvacetiminutový kolos The Divine Wings of Tragedy, pomyslný "duchovní střed" alba. Chorálový Allenův hlas, Pinnellovy divotvorné kouzlení, a první zlom s výrazným melodickým mostem kytar a kláves. Tohle je skutečně epický příběh, pohádka s krásným Allenovým zpěvem, kde jako by nám před očima míhal jeden barevný obraz za druhým. Ve středu jsou kytarové vozby opět pevně spojeny se symfonickými vyhrávkami, kovová těžkost je ale zřetelná a nepolevuje ani v závěru, kde pod strunami řádí Rullo na bicí, přicházejí duely Romeo vs Pinnella a závěrečný dramaticky-filmový, pohádkový závěr. Candlelight Fantasia je pak krásně romantickou tečkou za albem - čisté kytarové tóny a střípky kláves, romantická, posmutnělá nálada, s překrásně prostorem plujícím sólem Michaela Romea. Tady malinko blízkost a ducha kolegů z divadla snů možná cítíte, ale jen dotekem.
Krásný, působivý závěr, kde každý z muzikantů vložil do díla přesně tolik, kolik bylo potřeba, nádherně ovšem táhne Russell Allen až do finále.


S tvorbou Divadla snů bych tvorbu Symphony X asi přímo nesrovnával. Přece jen tvorba symfoniků je powermetalovější a blíží se více klasickému metalovému podání se symfonickým nádechem, divadelníci do své hudby zahrnují mnohem více stylů, od popu po thrash metal. Rozdíl je i ve zpěvu. Řádná progmetalová jízda za poctivé čtyři to ale je nepochybně.

» ostatní recenze alba Symphony X - The Divine Wings Of Tragedy
» popis a diskografie skupiny Symphony X


Pain of Salvation - Be
2016-07-22

Pain of Salvation / Be

5 stars

Podobně jako The Flower Kings, Gildenlöwova družina mě svou tvorbou omámila už před drahnými léty a každý jejich výlisek se pro mě vlastně zapsal kultovním písmem. Tohle album, ačkoli u mě neatakuje úplný strop tvorby, je zaslouženým monumentem, zatíženým mimořádně závažným tématem stvoření. Všechna alba s výjimkou debutu jsou u mě jasně za plný počet.

Chaotická spleť mluvených hlasů a samplů je introdukcí Animae Partus (I am) - tady mluveným slovem zazní zásadní postulát desky - bytí, nebytí, duševní pohnutí, temnota, smrt. Deus Nova je naléhavý klavírní vstup, kde Gildenlöw s maximálním napětím vypočítává oběti válek v různých dobách - tohle mě vždycky dostalo až na dřeň, na pozadí je typická tříštící se melodika tohoto švédského fenoménu, hlavně Langell tady svou baterií bourá vše živé, závěr patří mrazícímu dialogu hlasů o podstatě, která předurčila podobu tohoto díla. Akustické kytary v propojení s klávesami přinášejí až notoricky stylově vytesanou Imago, s krásným folkovým otiskem a naléhavým zpěvem Daniela Gilenlöwa. Přirovnal-li to tu někdo vzdáleně k Jethro Tull, nemám s tím vlastně žádný problém, pánové ovšem do toho vkládají zcela typické vlastní ingredience, a výsledek je výbušný. Pluvius Aestivus se vyloupne po nasamplovaných zvucích bouře a jde o temnou klavírní litanii v podání Frederika Hermanssona. To je myšleno vážně, takže atmosféra chladného, nelidského zmaru by se dala krájet, zapojují se pak i další vzdušně znějící klávesové nástroje, nálada se ale nemění. Velebné kytarové a basové tóny nám ale přináší už zcela typickou painovskou Lilium Cruentus - po jemném začátku na nás zaútočí nástroje, skladba se ale pak většinou nese v klidném, meditativním duchu a nádherně pluje prostorem za podpory teatrálních Danielových hlasových výstupů. Lahodné akustické kytary, divoce teatrální hlasové tance a máme tady Nauticus s umírněným Danielovým vokálem. Tady si můžeme vychutnat na pěti minutích skutečně parádní práci tříštivých, laskavých tónů akustik (rovněž Daniel), nejen proto tyto Švédy miluju. Hlasy a zvuky v pozadí vytváří až orchestrální dotek. Další závažný samplovaný dialog z ulice, přivolávající všechny mistry od Waterse po Gabriela, a je tu desetiminutová Dea Pecuniae, jeden z vrcholů alba, sestávající ze tří menších úseků. Krásné melodické propojení kytar a kláves je tou nejlepší esencí PoS. Danielův hlas přechází z klidné do nesmírně napjaté polohy, vůbec jeho hlas tu skvěle a velitelsky ovládá prostor, hlavně v závěru skladby, kdy z něj stříká pot, je to konečně ta poloha, na kterou jsme byli na všech předchozích skvostech zvyklí. Jako celý tenhle gigantický koncept není ani téma "peněžního boha" nijak veselé, o to více tady pánové zvládli dokonale propojení všech nástrojů a Johan Hallgren tu kouzlí zpod neprostupné hudební slupky krásná sóla. Je tu další srdceryvný dialog s láskou coby středobodem a klavír předznamená Vocari Dei - tady je další krásný prostor pro Hermanssonovy klapky, dokonale propojené se samplovanými hlasy "z telefonní budky". Ani se nemusí tlačit na pilu, ale emoce se tu při takovém "Pomoz mi létat" ždímou a vstupují sem i krásné akustiky, které spoluurčují atmosféru. Určitě jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na albu. Hlasy z hlubin, temné klávesy a pak lavina surových riffů, bezohledná a drtící vaši kostru na prach, to je Diffidentia, skladba pro ty, kdo už naříkali, že se PoS utopili v těch slzách a melancholii. Melodické linky naroubované pod riffy jsou skvostné a Daniel má co dělat, aby se v tom oceánu temnoty neztratil. Pak ale přichází klavírní zklidnění - "Pomoz mi, začínám mizet" je více než zřetelným varováním. Temná mantra až do závěru alba, metalová verze PoS, určená jen pro připravené, zbytek zadupe pod zem. Nihil Morari je další typickou písní - akustiky, temný a naléhavý Daniel, lehký orchestrální otisk a vstup ledového klavíru, který v mezihrách čaruje v nejlepších intencích tohoto geniálního souboru. Krátkou vsuvkou je Latericius Valete - opět křehká akustika ve spolupráci s klavírem - kluci si tu vyhráli s každým úderem a tónem, stačí se jen zaposlouchat a podlehnout. Omni je dramatická samplovaná hlasová vsuvka na pozadí temné klávesové linky, jsme tu skutečně až v komorním prostředí. Iter Impius - studený klavír a skvělý, procítěný Danielův hlas, pro mě další z jasných vrcholů alba. Jsme tu na pevné skladatelské půdě PoS, udivuje mě, kolik krásných melodických motivů mají tito titáni ještě v rukávu. Nádherná, emocionálně vypjatá perla na ploše šesti minut s mrazivě procítěným Langellovým sólem. Martius/Nauticus II náladou i atmosférou plynule navazuje na předchůdce, naléhavý, teskný Danielův hlas a drtivě rozžhavený klavír ve stylu starých progresívních mistrů. Orientálně zabarvené melodie akustik a samply zvolna ustupují a máme tady nápadnou melodickou hlasovou deklamaci s akustickými a klávesovými vstupy a Langellovou kanonádou. Animae Partus II - vše končí tak, jak začalo. Hlasy, několik minut odevzdaného ticha a na konci znovu hlavní animální proklamace "I am". A pád do vesmírných hlubin.

Tohle obsahově zcela zásadní album překračuje hudebně tolik stylových škatulek, že obdivuju každopádně odvahu, s jakou Daniel a spol. do tohle rozžhaveného kotle vstoupili. Album je u mě pětihvězdičková záležitost už kvůli závažně a výborně podané náplni, musím ale podotknout, že ne všechny momenty a aspekty mě stoprocentně naplňují, jedná se ale o marginality. Pro mě zásadní a vrcholný skvost Remedy Lane ale překonán z mého pohledu nebyl.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Be
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation


Dream Theater - Awake
2016-07-22

Dream Theater / Awake

5 stars

Musím říct, že jsem byl skalním fanouškem této kapely po léta, bohužel tvorba po Six Degrees... mě víceméně dost zklamala a někdy po r. 2005 po Octavariu (tehdy jako skalní jsem ho chválil, dnes bych ale byl mnohem kritičtější) jejich tvorbu vlastně vůbec neznám, nevím, zda je to dobře nebo špatně. Také koncert na Brumlovce v r. 2000 byl pro mě velkým zážitkem a deska Scenes from a Memory dlouhá léta jedním z mých osobních uměleckých vrcholů a jakousi progmetalovou normou.

Hned v úvodu 6:00 se nám ukáže mistr Portnoy a je tu dokonale energeticky vydatný nástup celé kapely, hned po prvních sekundách bezpečně identifikujete, odkud vítr vane. Jsou tu ale samozřejmě matematické rytmické změny temp, do kterých se vkládá LaBrie a mění nálady a atmosféru, v refrénu se dokonale stadionově vyřve a máme tu spalující klávesové sólo Kevina Moora. Úvod pěkně od podlahy, který leccos napoví o celé desce. Chladně drsné odsekávané kytary s temnou Mooreovou linkou přinášejí Caught in a Web, těžkou, neveselou věc, přes jejíž atmosférická a melodická zákoutí se občas musíte prokousávat jako tuhým asfaltem. Nic jednoduchého, protože se toho tady děje opravdu hodně, znovu se tu odváže mr. Moore a v závěru taky rytmická dvojice, jejíž sešívání je drtivé. Temná metalická podoba DT, která tehdy dost lidí odradila. Innocence Faded je už časem prověřená hitovka - nejdřív nám Portnoyovy kotle vytváří s Petrucciho jemnými tóny vzdušnou pavučinu, pak už je všechno podřízeno důkladně promyšlené kytarové melodii a znovu stadionovému vyznění refrénu, kde exceluje pan LaBrie. Je tu atmosférická klávesová vsuvka, pak nás kapela bez zastávky žene až do finále. Pak je na řadě jedna z vrcholných skladeb DT, třídílná suita A Mind Beside Itself. Instrumentální Erotomania začíná temnou Mooreovou linkou a pak se nám vyloupne rytmicky a strukturovaně nesmírně náročná skladba pochmurného odstínu, pro mnohé fanoušky jeden z vrcholů z autorské kuchyně těchto pánů. Mohutné kytarově-klávesové stěny se převalují se sóly, melodie ale velmi sofistikovaně gradují, Mooreovy klávesové ornamenty jsou úžasně vystavěné, objevuje se motiv, později opakovaný akusticky v The Silent Man. Petrucciho sóla v závěru patří po právu k jeho nejlepším a při jejich procítění doslova mrazí v zádech. Voices zaujímá skoro deset minut a je pomyslným vrcholem trilogie. Petrucci si bere slovy chladnými tóny, pak se rozhoupne dokonalá metalová mašinérie, jejíž vyznění má daleko k hollywoodskému happyendu. LaBrie kouzlí na podkresu Mooreových "obrazů", tyhle momenty na mě vždy ohromně působily. Refrén je emocionálně drtivý, ale nezapomenutelný a střídá se s křehkými akustickými mezihrami. Nekonečnými údery otesaná temná, rozervaná socha, jejíž hodnota ale ani po 20 letech neklesá. The Silent Man je logickým pokračováním té jemné a akustické polohy a v křehkém podání se tu zopakuje motiv známý už z Erotomanie. Pánové ukázali v osekané, skromné, komorní podobě, že jim to jde i takhle, krásný závěr trilogie! A je tady The Mirror - tohle známe už z Caught..., surový a chladně odsekávaný kovový marš s temnými klávesami, pak se ocitáme v rychle upalujícím vlaku, který nás bleskově provede těmi temnějšími zákoutími divadla snů. Není tu ani veselo, ani přívětivo, ale hlavně Petrucci a Moore si tu odvedli skutečně své, také LaBrie je tu útočný a drsný. Máme tu motiv užitý pak i v poslední skladbě. Lie navazuje plynule, LaBrie kouzlí temné hlasové divadelní představení, také se obě skladby dají nazvat bratry, jako bych slyšel drsnou DT verzi Rogerovy Zdi v postmoderní náladě s drtivým Petrucciho sólem. V Lifting Shadows Off a Dream, kterou jsem si zamiloval hned při prvním poslechu, jako by se dokonale organicky spojil duch veličin U2 a DT do jedné, nesmírně opojné podoby. Přestože je rytmika upozaděna a celá věc stojí na křehkých Petrucciho tónech a Mooreho podzimně smutných klávesách, je tu ohromné vnitřní pnutí a charisma, také James LaBrie jako by "načichl" fenomenálním Bonem. K tomuto hudebnímu démantu už nemám, co bych řekl... Scarred je drsnou metalickou jedenáctiminutovkou se studeným úvodem Petrucciho kytarových sól, kláves a úderů Myungovy basy. Náladou je blízká třeba Voices nebo propojené dvojce The Mirror/Lie. Drsným kovovým předivem s některými odkazy na Metropolis je opět nutno se probíjet a také Kevin Moore, který se na albu zapsal skutečně zásadní měrou, se ani tady nedal obrat o své temné litanie, hlavně v poslední části. To nejlepší si ale schoval na závěr - ultratěžkou, fatální litanii svých klapek - Space-Dye Vest, která o jeho rozpoložení napovídá více než výmluvně. Sedm a půl minut dlouhý nářek, kde jsou zapojeny s LaBriem i další hlasové samply, nabírá ke konci podobu zběsilé řeky, odnášející všechen zármutek a beznaděj. Pro někoho umělecké vyvrcholení, pro někoho poslední kapka. Ignorovat tento závěr alba ale určitě nelze.

Tohle je dílo z doby, kdy jsem vás ještě, pánové, považoval za neskutečné progresívní věrozvěsty, takže jednoznačně za pět. Tady jste ještě bořili a tvořili nové a dosud nepoznané. Dokonale využitých a omamným koktejlem naplněných 77 minut.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Awake
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


U2 - War
2016-07-21

U2 / War

5 stars

Alba těchto Irů jsou pro mě už léta letoucí až intimní, osobní záležitostí, bez ohledu na škatulkování a nekonečné debaty kolem povahy jejich hudby, jak jsem už naznačil už u desky October. Zkrátka typický příklad hudby, která zasáhla mou duši, a další souvislosti jsou už zcela nepodstatné...

Notoricky známá poskakující bicí figura Larryho Mullena, a vyplouvá čitelná kytarová melodie a juchající a jen rádoby se radující Bono, protože námět tohoto hitu je samozřejmě vážný a pro všechny Iry citlivý a bolestivý, a sice masakr zvaný Krvavá neděle v roce 1972. Je zde pochopitelná naštvanost, když se dozvídáme o rozdělených rodinách a duševních trhlinách. Napětí a bezmoc postupně graduje až do poklidnějšího doznění a jsou tu zapojeny i elektrické housle... Nesmírně silný úvod. Jemné ohýbané basové tóny, lehké údery bicích a přichází krásná křišťálově chladná atmosféra Seconds, v níž jen jemně plují akustické kytary a nadšeně, energicky frázující Bono. Tady je ještě jasný otisk nové vlny a trocha gotických střípků. Moc toho pak nelze říct ani k New Year´s Day - jednoduchá, leč geniální goticky načichlá linka Edgeovy kytary, propojená s pevně držící rytmikou a pak smutně rozezpívané tóny kytary. Tohle jsou U2 tak, jak oslovili miliony, křehkým chladivým, ale zároveň žhnoucím melodickým podáním, korunovaným famózním Bonem. Spolu s úvodní skladbou největší hit kapely. Like a Song... - mohutné, těžké údery bicích a ostrou basou Adama Claytona, který tu odvedl skvělou práci, a je tu další potemnělé melodické vyznání, přesně v duchu staré dobré tvorby U2. Opět to není nic veselého, Bono se opět odváže a nešetří sebe ani vás. Energická rocková věc, která by bez potíží zapadla na předchozí desku. Co se ale odehrává v následujících čtyřech minutách chladivého démantu Drowning Man, je pro mě obtížné popisovat, když jde o jednu z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec. Temná linka s naprosto neskutečně chladnými akustickými doteky a odevzdaný, osudově naléhavý Bono - nejsou to žádné divé hlasové eskapády, je plně soustředěn na výraz. Nádhernou daň si tu vybrala krásně gradující hra elektrických houslí, která s kytarou a hlasem vystavěla hlavně melodiemi ve druhé půli celý tento pomník temnoty a zmaru. The Refugee nás ale pořádně rozpohybuje od prvních tónů - práce bicích i basy je tady důrazná, ale The Edge do toho je schopen zakomponovat své geniální melodické linky, o které se pak opírá jako u sloupy katedrály vždy skvělý Bono - tady se zase hlasově opět odvázal až na nejvyšší možnou míru. Divoce krásná věc, kde budete poskakovat po keltsku, ale i hloubat a přemýšlet. Další ohromné bravo a klobouček dolů... Další parádou je Two Hearts Beat As One, od počátku enegicky, dynamicky, přímočaře vedená rocková skladba s typickými Edgeovými strunnými ornamenty. Pokud byste snad při nějaké činnosti usnuli, tohle musí snad probudit i mrtvolu - taky Adam Clayton se tu s basou rozhodně nešetří. Celé to ale zase svým úžasným melodickým vkladem ovládá mistr Bono. Red Light po obskurním intru s hlasy The Coconuts rozjede nádherně jednoduchý, jemný, hladivý melodický model, kde se propojuje v úžasný koktejl basa s kytarou, a nad vším tím opět čarodějné charisma Bona. Pak ale přichází závěrečný triumf - trumpeta Kenny Fradleyho - nečekaně, krásně rozvíří tenhle divoký rej barev a tónů, aby vše náhle skončilo, k mé velké lítosti. Skočný sekaný motiv kytary a basy, které si na téhle desce tak báječně rozumí a komunikují přímo telepaticky, a je tu Surrender, potemnělá mantra, ovlivněná zřetelně novou vlnou, s procítěným Bonem a závěrečným chorálem, tvořeným hostujícími zpěvy. Stylově nádhernou tečku za albem je "40", křehký Edgeův akustický dovětek s posmutnělým zpěvem, étericky mizející v nekonečné dáli...

Zatímco předchozímu albu October, stejně jako debutu, bych udělil poctivé čtyři, tohle je pro mě niterná, osobní záležitost, první majsrštyk kapely, kde snad není místečka, ke kterému bych neměl vřelý vztah. Souhlasím s letitou recenzí pana kolegy. Chladná, mrazivá nádhera...


» ostatní recenze alba U2 - War
» popis a diskografie skupiny U2


Plant, Robert - Manic Nirvana
2016-07-20

Plant, Robert / Manic Nirvana

4 stars

Tvorbu mého milovaného slavíka Roberta Planta jsem intenzívně sledoval i po éře Led Zeppelin a už před dlouhými lety si nakoupil jeho desky v podstatě najednou od debutu až po famózní Fate of Nations. Mám ale pocit, že Robert nejen svým skvělým hlasem, ale i pracovitostí ve studiu dosáhl vždy nadprůměrného výsledku.

Samply, typické pro Robertovu tvorbu na přelomu 80. a 90. let, nám přivádějí úvodní Hurting Kind (I´ve Got My Eyes on You), pak už nám ale Chris Blackwell a Doug Boyle přivádějí poctivý rockový kytarový nástup, nad nímž se skvěle uplatňuje Robertův elastický, ale i energický a vášnivý hlas tak, jak ho máme rádi. Přesto jsou tu vkusně zapojena dobová dochucovadla v podobě lehké zvukové chemie a nejrůznějších zvukových samplů a meziher. Další nával lámaných riffů a skutečně složité rytmické figury Blackwella (obsluhuje tu kromě kytary i bicí) a je tady Big Love - jsou tu plantovsky vznosné vokály refrénu, který nás žene někam na pláž, jinak je to ale značně náročná rocková skladba, líznutá výrazně směrem k prog-rocku. Album vkusně využívá vedle hlavního principála i dalších šest pěvců, což ho určitě pozitivně ovlivnilo. Syrové riffy s dávným odérem LedZep, a je tu trojka s obskurním názvem S S S & Q. Celá kapela si tu výtečně hraje s rytmikou, vše působí svěže a živě. Plant je tu opravdu showmanem se vším všudy, což možná ne všem bude úplně sedět, ale tak tomu u něj bylo asi vždy. Velmi hravá věc. Akustický skvost I Cried jsem si zamiloval na první poslech - v tomhle je Robert zkrátka mistr nad mistry už od dávných zepelinovských časů. Krásně zvonící struny, folkrockový, tajemný odér a šamansky a celou duší odevzdaně působící zpěv vytvářejí silnou hudební chemii. Krása, mistře, zase jste mě dostal. Orchestrální samply a zkreslené rytmické nástroje a kytary, a máme tu She Said. Rytmicky opět velice zajímavě poskládaná stavba s vše zaplňujícím zpěvem a lehce atmosférickými, temnými vsuvkami. Určitě zajímavá skladba, nepřekousnou ji ale určitě ti, kterým zásadně vadí osmdesátkový zvuk, tím je skladba ještě hodně ovlivněna. Tajemné intro přináší výrazně melodický kytarový nástup, dokreslený lehkým zvukovým zkreslením a důraznými bicími údery Chrise Blackwella, vůbec, tady si dal na své hře velmi záležet a i se tu do soupravy pořádně opírá. To vše je duchovní střed alba - Nirvana. Strhující atmosféra, Robert se hlasem nepouští někam do stratosfér, ale i tak dokáže maximálně pohltit. Zajímavé pojetí instrumentální a zvukové laviny, atakující vaše sluchovody, kytary mají značně ´alternativní´ znění. Tie Dye on the Highway - tajemně potemnělý úvod jako z časů Kashmir, pak ale přicházejí samplovaná rytmika a je tu krásné prokreslení syrové rockové kytary s dobovým zněním. Robertův hlas nám pak láme náladu do přívětivého refrénu, který má naopak velmi civilní a jemnou podobu. Přichází ale harmonika a ocitáme se duchem opět daleko ve starých časech, jen nazvučení nám napovídá, že jsme přece jen v jiné době. Ale to organické propojení starého a nového vnímám u Roberta silně a přináší mi to značné vzrušení. Your Ma Said You Cried in Your Sleep Last Night - důrazný rytmický, až šamansky opakovaný vzorec vytváří až taneční platformu, na kterou pomalu a opatrně vystupují ostatní nástroje v čele s odvázaným Robertem. Niterná záležitost bez špetky útočnosti, využívající dobovou rytmiku a zvuk a lehce gradovaná do závěru. Velmi pěkné. Je tu ale studená a temná Anniversary, postavená na jednoduchém klávesovém motivu Phila Johnstona a lehkých úderech rytmiky a syrovém kytarovém sólu. Opět zcela jinak pojatá skladba, v níž se dá atmosféra krájet a v níž Robert exceluje opět zcela jiným způsobem. Je tu opět prostor pro vkusně akusticky provedenou, až tradicionální Liars Dance, kde mě Robert svým projevem i na necelých třech minutách odzbrojil. Jen akustika, přesto neskutečná dynamika, charisma a emocionální dopad. Watching You je až monumentálně osudově laděným závěrem alba. Opět osmdesátkami líznuté zvukové aranžmá, výrazný rytmický podklad, vkusně zakomponované akustiky a naléhavý, až pochmurný Robertův zpěv. Temný a neveselý konec, opět se slyšitelnými zepelinovskými ozvěnami končí, zapojeny jsou i hostující hlasy. Silná tečka za albem.

Album je vklíněno mezi mé velmi oblíbené a ještě osmdesátkovým zvukem líznuté Now and Zen a můj ohromně oblíbený skvost Fate of Nations, který považuji za jeden z jeho vrcholů. Tady dávám čtyřku, i tady potkávám hodně od Roberta předtím neslyšeného a převládá u mě spokojenost a naplnění.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Manic Nirvana
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert


Blue Öyster Cult - Agents Of Fortune
2016-07-15

Blue Öyster Cult / Agents Of Fortune

4 stars

Když jsem asi před 12-13 lety dodal do sbírky trojici alb Modré ústřice, stal jsem se v podstatě okamžitě jejich velkým fanouškem - hlavně Secret Treaties má u mě dodnes skoro absolutní hodnotu. Také další album Agents of Fortune jsem v té době přehrával až neskutečně často...

This Ain´t the Summer of Love s vtipným textem, vymezujícím se proti již tehdy vybledlému květinovému hnutí, je razantním hardrockovým nástupem, kde od počátku působí všechna pozitiva téhle kapely - tahounské, melodiemi načichlé riffy (zda jsou tři kytary zbytečné, či ne, je otázkou, pospojené jsou ale precizně) a také vícehlasy skladby ústřic vždy pozitivně obohatí. Nemůže chybět ani skromné sólo. True Confessions má až bíle soulový nádech a lehkonohé piáno. Jako by ji pánům dodal ze svého šuplíku David Bowie, snad proto ale nikdy nepatřila k mým horkým favoritům, i když melodická jízda basy v závěru je lahodná. No a máme tu skutečný velehit celé doby, krásně vypichovanými čistými kytarovými běhy zahájený (Don´t Fear) the Reaper. Tady máme vlastně paradox - nejprve vymezení se proti slunné Kalifornii v úvodu a tady nádherný hudební návrat, který jako by z oka vypadl někde od luk z okolí San Franciska. Zpívá tu krásně uvolněně Donald Roeser a do skladby začleňují všichni krásně melodicky šplhající sóla a nechybí ani temně laděná mezihra ve druhé půli. Krásně, průzračně a čistě melodicky vystavěný a dokonale proaranžovaný ornament, který se po zásluze stal hitem. E.T.I. (Extra Terrestrial Intelligence) - nadpozemské a mimozemské záležitosti byly další oblíbenou tématikou kapely a tahle trochu bláznivá a potrhlá věc vás o tom přesvědčí. Tlačí se tu ale poctivě na rockovou pilu a pod kytarovou záplavou krásně pracuje Lanierova basa. Vícehlasy jsou lahodné, jako by chtěly dosáhnout až někam do Liverpoolu... The Revenge of Vera Gemini těží svou tajemnou náladu z nového zvuku - je tu až goticky působící basová linka, pak se teprve rozjede opět výrazně melodický koktejl, okořeněný svůdně působícími hlasy, ale také dramatickým hostujícím hlasem Patti Smith. Ocitli jsme se v temném kabaretu přeludů a emocí, je ale jasné, že tohle je unikátně pojatá skladba, opět si hoši trochu brali inspiraci v glamrocku. Sinful Love na nic nečeká a v doprovodu piána se vyvalí vpřed, krásně tu pracuje vždy výrazně perkusivní rytmika a skutečně ostře vypalovaná kytarová sóla. Také zuřivě se přebíjející refrénové vícehlasy, nabité melodikou, jsou velmi výrazné. Jako hardrockové torpédo se pak řítí rozbrázděnou hladinou Tattoo Vampire, plnohodnotný rockový nářez, ovšem s tradičně charismatickými vícehlasy a temným podtextem. Dokonale zaranžovaná show zvuků, barev a nálad - tady jsme na mistrovské půdě BÖC. Morning Final se po baladicky působícím úvodu vyklene do překvapivé, hammondkami obohacené skladbě s lehkým jazzovým odérem, jako jedinou ji napsal Joe Bouchard a rozdílný přístup je tu hned znát. Klasické vícehlasy a atmosféra ale nechybí ani tady. Tenderloin jsem měl vždycky rád, i tady cítíme jazzové doteky, melodické vedení hlasu je tu neodolatelné, je tu také lehký kalifornský dotek a vše je dopilováno do posledního tónu. Žádný polotovar, ale plnotučné zboží. Debbie Denise uzavírá album v pompézním duchu a podlíela se na ni také Patti Smith, stejně jako na Revenge. Melodické klouzavé kytarové tóny jsou pěkně propojeny s akustikami a refrén získal až orchestrální nádech, podobně se stejný rok trochu asi pokusili pracovat Jethro Tull na Too Old... Ústřicím se ale tohle povedlo, byť to určitě hodně lidí bude považovat za pop. Na bonusovce je ještě poloakustická Fire of Unknown Origin, vyšlá albově až později, rozjuchaná Sally a vedle živého Reapera ještě ospalá Dance the Night Away.

Tehdy bych vypálil jasnou pětku, dnes váhám mezi čtyřmi a pěti. Je to opravdu album s atraktivní náplní, vlastně plné hitů, i s občasnými úkroky do jiných stylů a unikátní dekadentní atmosférou, typickou pro BÖC. Skladbám nemůžu vytknout nic, protože se mi s odstupem času ale o chlup líbí více našlapaný předchůdce, dávám kvalitní čtyři. Kapele tohle album přineslo ovšem zklidnění zvuku a vrcholný komerční úspěch.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Agents Of Fortune
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult


Black Sabbath - Never Say Die!
2016-07-13

Black Sabbath / Never Say Die!

3 stars

Musím říct, že poslední deska legendárních ´sabatů´ z Ozzym ze sedmdesátek byla pro mě vždy takovým rozporuplným momentem. Někdy jsem měl chuť jí sejmout jedničkou jako odpad, někdy mě zase připadalo, že hlavně začátek není vůbec špatný a ještě tam je stará energie.

Úvodní melodická palba se mi líbí - průbojné navrstvené Iommiho kytary a hezky brnkané tóny v mezihrách a nakonec zběsilé sólo. Největším problémem je Ozzyho zpěv - tady má ještě celkem sílu, ale bylo už vidět, jaké rozpoložení a nálada asi už v té době panovaly. Mohutný hammondový úvod Dona Aireyho a melodické kytarové motivy, už upomínající metalické osmdesátky a zvláštní Aireyho klávesový opar vytvářejí u kapely dosud neslyšenou směs. Skladba se pak přelije do těžké hardrockové podoby, hlavně Tony si parádně drsně zasóluje, nabere to až nečekaně progresívní směr. Junior´s Eyes - rozostřené kytarové a basové tóny dávají téhle věci zvláštní atmosféru, přidává se civilní Ozzy - za deset let bychom tohle asi mohli nazvat alternativním rockem. Tony Iommi se ale přece jen nenechá zahanbit a nahodí vůdčí kovový riff, jeho experimenty v mezihrách, předtím v tvorbě sabatů vlastně neslyšené, ale přetrvávají. Nejdelší skladbu táhne refrén, kde ještě Ozzy našel poslední zbytky sil. A Hard Road je překvapivě dobrou, jako lavina se valící jízda, kde se střetává hardrocková a metalická tvář, typická pak pro další dekádu. Iommiho náramný riff mi tu trochu v úvodu připomíná mistra Page, Ozzy vyklenul až stadionově znějící refrén, který si všichni určitě rádi zahulákali na koncertech. Příjemná věc. To Shock Wave je pro mě první průser - má hezký rockový riff Tonyho, ale chybí tady nějaký výrazný refrén nebo nápad, který by téhle věci dovolil postavit se vedle prvních čtyř. Pak je jejích pět minut na mě už moc. Tonyho sólo je tu divoké, ale nevím, co se tu stalo se zvukem, že se mi jeho kytarová ´deka´ za ním ztrácí, závěr skladby mě uspává. Air Dance je absolutně nesabatovská, opět klidně až ´alternativní´ věc, má ale unikátní atmosférické provedení, Ozzy na pozadí ledově chladného klavíru - tak, a teď si vyberte, jestli to hodíte do koše, nebo si to zamilujete. Ta atmosféra se mi líbí, ale zbytek skladby už moc ne. Velmi solidní je ještě stadionová hymna Over to You, kde vévodí svým parádně taženým riffem, klouzajícím krásně prostorem, opět mistr Tony. Hodně tady atmosféru dokreslil Don Airey svým studeným klavírem. Ačkoli kytarám chybí průraznost ze starších desek a celé to už nakukuje do 80´s metalu (to mi nevadí), má to ještě sílu. Breakout - opět riff načichlý LedZep, dechová atmosféra - experimentální duch mi sám o sobě nevadí, ba naopak ho vyhledávám, ale že se tu ten nápad nijak nerozvine, mi vadí. Promarněná šance. Swinging the Chain, to je vlastně podobný případ, zazpíval si tady Bill Ward. Tony drtí stále stejný riff, jsou tu opět dechy, i harmonika, nemá to ale pro mě ani žádný nosný nápad, ani sílu. Ztráta energie na všech frontách, a ty čtyři minuty jsou pak spíš utrpením.

Co dát, dvě nebo tři? Ve srovnání s předešlými alby je hlavně konec pro mě hodně slabý, čajový a bez náboje, neřkuli už proti deskám s Diem či Martinem. Vybočení ze stylu by mě tak neprudilo, jako slabší nápady, způsobené asi i tím chaosem, co se v kapele odehrával. Hodně zachraňuje jako vždy Tony a myslím, že i hostující Don Airey. No, hodně s odřenýma ušima za tři za první čtyři + Over to You.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Never Say Die!
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


AC/DC - Powerage
2016-06-30

AC/DC / Powerage

4 stars

Protože mě předchozí deska Let There be Rock doslova ustřelila hlavu, měl jsem samozřejmě na jakoukoli další kolekci Australanů pořádně vysoké nároky. Musím ale říci, že mám i tohle album rád, i když ne tak jako LTBR.

Rock´n´Roll Damnation je prvotřídní a klasický nástup téhle kapely - syrové, těžce odsekávané pochody, zde ale s příjemným melodickým nádechem a suverénně nastupujícím Bonem Scottem. Tohle úvodní rockové zatracení je naprosto v pořádku, s úlevou zjišťujete, že je vše v nejlepším pořádku. Rytmicky neodolatelný je nástup Down Payment Blues, nejdelší skladby alba, ozdobené velmi ostrými a štěkajícími Angusovými sóly, kterých zde vystřihl skutečně značné množství. AC/DC nadstavba pěkně nastavěná na základní bluesový rytmický fundament, u které si nezadržitelně podupávám. Gimme a Bullet - a jsme zpět v kuchyni všech středních a jiných proudů australského původu. Drtící riffy s jemným melodickým otiskem a nátlakový řev Bona Scotta vytváří svůdnou kombinaci, kterou si tahle svorka získala tolik fandů. Pořádně to tu od podlahy tvrdí Cliff Williams na čtyři dráty a skladbě to jde k duhu. Riff Raff je základní riffovou palbou, která místy zní dodnes na koncertech. Přejíždění krku kytary a pak pětiminutový odvaz po australsku. Tady není opět o čem, jedna z jejich nejlepších věcí. Sin City je ovšem na tom podobně - na poměry kapely až lehce stavěný melodický riff a přechod do parádně načasované sekanice je úžasný, stejně jako Bonův klenutý refrén. Na poměry AC/DC možná až klidná, ale krásná záležitost. What´s Next to The Moon - opět melodicky klenutý nástup kytar a přechod do odsekávané mlýnice - na střídání dvou pólů je založená celá skladba, což jí dává netušené napětí a charisma, a je tu i krásně drsné Angusovo sólo. Typickým boogie modelem AC/DC je Gone Shootin´ s netypickým úvodem čistých tónů kytar a bicí artilerie. Opět je to nabité emocemi a charismatem, dodávaným černě zakouřeným hlasem Bona Scotta. Každý úder do strun si tu můžeme krásně vychutnat. Up to My Neck in You je pořádný energetický odvaz od počátku s pořádně odvázanou deklamací, ale i hulákáním Bona Scotta. V rockové záplavě opět cítíme ten sekaný základ, pravěkou podstatu AC/DC. Výborné je i melodicky skřípající sólo Anguse Younga. Poslední kus Kicked in the Teeth zachovává poctivou rockovou orientaci, i tohle je pořádně odvázaný, Bonovým řevem odstartovaný rock, který se na vás pak vrhne jako vzteklý pes. Podoba s Whole Lotta Rosie je zřetelná, ale tempo není tak vražedné. Pořádně vybuzený závěr.

Vlastně se dá říci, že tohle je velmi solidní pokračování předchozí desky. Možná má malinko čistší produkci a více melodií, která ale zatím atmosféře skladeb nijak neubírá. Protože mě ale více oslovilo předchozí album, dávám čtyři.

» ostatní recenze alba AC/DC - Powerage
» popis a diskografie skupiny AC/DC


AC/DC - Let There Be Rock
2016-06-30

AC/DC / Let There Be Rock

5 stars

Nikdy jsem nebyl žádným oddaným fanouškem ejsíček, takže jsem nebyl ani na posledním koncertě v Praze, ale je pravda, že hlavně jejich první alba mě svou hyperenergetickou produkcí vždycky spolehlivě nakopnou. Odklon ke stadionovému zvuku na Highway to Hell jim podle mě uškodil hudebně, komerčně samozřejmě naopak. Vrcholem jejich tvorby je u mě asi jejich tenhle jejich zásek.

Už úvodní nesmrtelně sekaný flák Go Down vyjadřuje nejen špičkovou kvalitu téhle desky, ale i prapodstatu téhle australské skvadry vůbec. Nevyhledávám vědomě podobnou hudbu, ale obdivuju jejich umění udělat tenhle rockový nářez s minimem prostředků. Salva Ruddových bicích a pak smrtelně odsekávaná kytarová staccata a hulákaný refrén, už tady cítíte ty odletující elektrické jiskry a obrovité množství přebytečné energie, která se plánuje vybít se na nebohém posluchači. Dog Eat Dog - pěkně melodicky vymyšlený motiv, jen zlehka zapojené sekanice a konečně rozjezd tohoto kusu v plné zbroji. Skutečně zběsilé elektrické boogie, kde refrén v podání Bona Scotta musí probudit i mrtvoly zalité asfaltem. Klokani si s námi doslova hrají, přesně ví, kdy zvolnit a kdy vypustit rohaté démony. Co ale dodat k následujícímu titulnímu monstrfláku, to už fakt nevím. Kolotoč superrychlých kytarových paleb, podpořený primitivním, ale účinným vířením Ruddových bicích a krásně žehlící Evansova basa. Když se celé tohle monstrum rozjede a přidá se zběsile vyšívané Angusovo sólo, letím už pod tímhle knokautem definitivně k zemi. Zkrátka kdykoli zaslechnu tento zdrcující rock´n´rollový opus, mám chuť tasit pěsti jako čerstvě tragicky zesnulý hrdina Bud Spencer a jím to někomu pořádně vyložit, kdo by proti téhle bohulibé produkci něco namítal. Uf! Bad Boy Boogie nás přece jen bude o něco více šetřit, je svému názvu věrná, takže tu máme plnotučnou blues samozřejmě načichlou elektricky sršící verzi boogie. Zahulený, manický hlas Bona Scotta je prostě neodolatelný, tady se vrací až k "černé" podstatě, Angus tu vystřihne zajímavé sólo. Nesmrtelné sekané duo syrových kytar a Bonova hlasová deklamace, to je zcela zásadní hymna Problem Child, kterou znáte od Australanů zajisté ve více verzích. Zajímavá, ohromně silná věc, kde se AC/DC už malinko pasují do stadiónových titánů budoucnosti. Syrová osekaná produkce a ječící Angusova sóla ale zajišťují ten energetický tlak, který se mi na jejich rané tvorbě tak líbí. Co pak dodat k následujícímu majstrštychu Overdose? Napjatý úvod s čistými tóny kytar a lehkými údery basy a postupný nástup tohoto rockového kolosu v doprovodu Ruddových dělostřeleb, to je u mě jeden z největších rockových momentů - neskutečně vymyšlená záležitost. Nad tím vším chlapík Bon, halasící o svém předávkování láskou, a bůhví čím ještě. Naprosto zásadní hymnus, a kdo znáte cover na stejně zničujícím albu Fabulous Disaster od legendárních thrashových Exodus (1989), tak tam už vůbec není co řešit... Pokud si snad někdo chce oddechnout, má smůlu - je to velmi svižný magicky sekaný nástup Hell Ain´t a Bad Place to Be, doslova učebnice stylu těchto klokanů. Spojení prajednoduchého, primárního blues/rocku/boogie do takhle účinné a drtící podoby má zkrátka můj respekt. Refrén s vámi bude cloumat ještě ve spánku. Pokud si už chcete skutečně odpočinout, pak vězte, že se tato kapela důsledně řídí Zátopkovým heslem "Už nemůžeš? Tak přidej!" - nejzásadnější zářez nejen tohoto alba, ale pro mě i jeden z nejlepších rock´n´rollových paleb vůbec se totiž skrývá až na závěru pod názvem Whola Lotta Rosie. Jen jemně sekaný nástup, stoptime a to, co se děje v té mlýnici a skrumáži potom v čase 5:22, si musíte zkusit aspoň jednou sami, od orgií to jistě ale daleko nemá. Neskutečné, neuvěřitelné. Ztlučený a odhozený někam do škarpy v sobě sbírám poslední síly, abych pozvedl palec vzhůru. I tak se to dá dělat.


Neskutečná lavina balvanů, kovu a dalších rockových ingrediencí, která mě po dohrání posledních sekund seřeže zadnici vždy stejně spolehlivě. Tohle je pro mě podstata, gró hudby AC/DC, všem Highway... a Back in Black navzdory (i když si je taky rád poslechnu, ale už mě to nijak nekope). Pětihvězdičkový sekec mazec.




» ostatní recenze alba AC/DC - Let There Be Rock
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Slayer - Reign In Blood
2016-06-29

Slayer / Reign In Blood

4 stars

Samozřejmě jsem byl vždy velkým fanouškem této legendy, ale musím říci, že na rozdíl od velké většiny ostatních mě maximálně oslovila až následující alba. Tohle je samozřejmě průlomové thrashové album, kde mě ale ne zcela vše oslovuje.

Úvodní útok Angel of Death patří k nejfamóznějším thrashovým palbám všech dob, jehož kontroverzi ještě zvýšil text o zvěrstvech Anděla smrti Josefa Mengeleho. Kytarové melodické patentní kudrliny nezničitelného dua Hannemann/King jsou nezničitelné, stejně jako vražedně zvolené nátlakové tempo. Araya tu spíše klade důraz na elegantní hlasovou brutalitu. Zrychlený závěr s přestřelujícími se sóly je taky parádní. Sekaný kytarový pochod Piece by Piece zrychlí po slayerovsku nezadržitelně. I přesto jsem se tady schopen v riffech a motivech orientovat, je to nádherně vystavěná, skoro trademarková skladba. Necrophobic, to už je u mě problematická skladba. Šílená rychlost od prvních sekund a i když kytarové nápady vnímám, je to jen děsivý sprint. Klobouček ale před Lombardem, to samozřejmě ano. Altar of Sacrifice je krásná, kytarově ohromně vyvedená věc, spíše v duchu následujících desek, a patří určitě mezi moje favority. Těžkost a ohromná bohatost slayerovských motivů je všude a Arayovo "enter to the realm of Satan"... je neodolatelné. Jesus Saves - klasika, podobně vystavěná jako předchůdce, není co dodat. Parádně navrstvené kytarové kaskády a sóla a kulometně štěkající Araya šíří smrt na všechny strany, stejně jako sírou páchnoucí kytarová sóla. Lombardovy těžké bicí, sekané kytarové marše a Arayův štěkot a je tu další stylová paráda Criminally Insane. Kytarová melodická eskapáda Hannemanna a Kinga je už klasikou, stejně jako děsivě useknutý závěr. Reborn - volnější thrashový nástup a pak vichřičná rubanice. Opět mě tahle věc tolik neoslovuje, i když Arayův řvaný refrén je nezaměnitelný. V podstatě podle stejného mustru jede Epidemic, po úsečném a šíleném Kingově sólu pak přichází propracovaná melodičtější kytarová pasáž, která tu přímočarou palbu přece jen oživuje. To Postmortem je zcela z jiného těsta - krásně vypracovaný riff čerpající ze starých metalových mistrů a parádně sekané tempo, vypouštějící napětí přesně podle mého gusta. Je to slyšet doslova každý tón a ozvěna, parádně propracovaný thrashing se zřetelným technickým potenciálem. Skvostem se začalo a skvostem se také končí - intro v podobě přicházející bouře a Lombardových osudových úderů už asi zdá úplně každý, atmosféra se dá krájet a pak vypluje v ďábelském tempu dokonale drtivá souhra obou kytar, jejichž melodicky šroubovaný motiv je už zapsán v kovových análech. Nezastavitelně sekané sloky, těžce osudově deklamující Araya a nádherná propracovanost tohoto skvostu berou dech i po letech, outro navazující na intro s doznívajícím deštěm... Tady nemůžu dělat nic jiného, než smeknout až na zem.

Hodnocení je pro mě obtížné. Za přínos by muselo dát deset, ale je prostě fakt, že mě ta rychlostní záplava znemožňuje se v některých skladbách zorientovat a než se nějak rozkoukám, jsou pryč. K albu se přiklonili ti, které Metallica na Masteru naštvala příklonem k technice. Raději mám o něco málo volnější, ale podle mě o nic menší brutalitu skvostů South of Heaven, Seasons in the Abyss a mám rád i Divine Intervention. Tady musím za čtyři. Milionové hodnocení si ale zasluhuje produkce Ricka Rubina.

» ostatní recenze alba Slayer - Reign In Blood
» popis a diskografie skupiny Slayer


Metallica - Master Of Puppets
2016-06-28

Metallica / Master Of Puppets

5 stars

Když jsem začínal vstřebávat různé metalové styly, pamatuji se, že legendární Metallica nebyla ani zdaleka mezi prvními kapelami, do kterých jsem se dostal. Až tak 2-3 roky po svých kovových počátcích jsem získal dvě první alba - jako první ...and Justice for All a hned za ním tento opus magnum kovové hudby. K oběma mám od té doby až intimní vztah.

Akustický malebný úvod Battery už je tak charakteristicky zapsán v análech hudby, že to snad ani nemá smysl popisovat. Vzedme se melodická stěna a pak už následuje thrashové tornádo, tohle je nepochybně jeden z postulátů žánru. Zničující duo kytar se prodírá vpřed a Ulrich to žene tím svým nezaměnitelným bum-čvacht stylem. Protože se ale kapela nezadržitelně posunula skladatelsky, je tu prostor pro atmosférickou melodickou vsuvku, ze které startuje Hammettovo drsné sólo. Maniakálně odsekávané kytary se silou parních lokomotiv, to je notorieta v podobě titulní skladby s neodolatelným Hetfieldovým přednesem o mistru a loutkách, které si vodí na provázkách. I tahle pecka se dodnes řeže, láme a křičí na koncertech a všudypřítomná drtivá energie dává jasnou odpověď na to, proč. Tahle skladba s velkým S by vlastně byla jen úderkou, nebýt času 3.30 a zlomu do melodické, progresívním rockem 60. a 70. let načichlé nálady, kde se stavbou a konstrukcí pomohl mistrný basák Cliff Burton. Tak tu máme místo skromného kostelíka skutečnou katedrálu thrashe s progovým cítěním a nádherně stavěnými sóly Kirka Hammetta. Tak jako neradostné téma i skladba sama projde několika změnami nálad až do závěrečného očistce. Goticky temné basové tóny a neskutečný nástup natlakovaných kovových kytarových monster ve středním tempu, to je další můj osobní skvost, The Thing That Should Not Be. V jeho těžkém, apokalyptickém vyznění, spojeným s parádním textem, se jakoby střetával prastarý dehtový válec Black Sabbath s nejlepšími přednostmi téhle skvadry smrti. Skutečně precizně pulzující kladivo, vysloveně si hrající místo zběsilé rychlosti s těžkotonážní brutalitou. Do toho parádně drtivě frázující Hetfield, "chemické" kytary v závěru, a výsledek odhadnete sami. Jemné údery akustik a basy - už geniální začátek Welcome Home (Sanitarium) dává tušit neradostné téma téhle polobalady, člověka izolovaného od okolí v ústavu pro choromyslné. Hetfieldův hlas drží děsivé napětí, než se akustiky převalí v metalickou těžkost. Kirk Hammett tady kouzlí opravdu křehká, melancholická sóla, to na konci patří k jeho vrcholným, atmosféra odevzdanosti, beznaděje neustále hudebně zápasí s agresí a vzdorem. Hudebně vybudovat takovéhle změny nálad do jednoho dramatického celku žádalo odvahu, které ale pánové i producent měli na léta dopředu. Klobouček dolů! Z depresí nás ale rychle vytáhne thrashový rychlopal Disposable Heroes - hned od prvních tónů se na sebe vrství jed a síru plivající strunná monstra a Kirkovo jen tu a tam naznačí nějakou tu melodii. Jinak je nálada těžká, neradostná, drtící rytmika Burtona a Ulricha posílá neustále kupředu kytarové expresy. Drtí to a láme vaz a Hetfield má tu a tam co dělat, aby to svým štěkotem ufrázoval. Poctivý osmiminutový thrashový kulomet. Mocné stěny sekaných kytar s Ulrichovou dělostřelbou uvozují působivě další stylový monument, Leper Messiah, Hetfield vypouští slova do prostoru neodolatelně a přechod do melodicky klenutého, přesto ale thrashově energického refrénu je parádní. Tahle věc zase nepracuje s nějakou ultrarychlostí, ale vypouští běsy o to působivěji. Po rychlostním zlomu nechybí typické Kirkovo melodické sólo, na to už měla "metla" dávno copyright. Elastické basové tóny plující nezadržitelně prostorem, chemicky zkreslený zvuk a Ulrichův přechod do melodického dvojzápřahu, to je nepochybně jeden z největších metalových skvostů všech časů, Orion. Osm a půl minuty trvající instrumentální epos s jasným rukopisem Burtona v dokonale vymyšlených mezihrách a opětovnému přechodu do kytarového laufu ani žádná slova nepotřebuje. Tohle proráží samotný strop toho, co mohl žánr v roce 1986 vůbec nabídnout. Prolnutí progresivně cítícího volnomyšlenkáře Burtona s opatrnickým Ulrichem tady dopadlo k duševní i hudební potěše celé metalové obce, která trvá právem až dodnes. Vše o drtivé kovové podoby s Kirkovým mrazícím sólem až po psychedelická zákoutí. A aby byl konec stylový, nekompromisní, je tu klasika Damage Inc. - není potřeba nic dalšího, název vypovídá sám za sebe. Po krátkém intru jsme zavaleni zběsilými nájezdy všech a všeho, přesto se tu našel v té změti kovového šrotu prostor pro působivou melodickou vsuvku. Pokud ale tohle přežijete, poškozeni budete nenávratně.

Jasná pětihvězdová záležitost, hodinka, která mě dodnes vždycky strhujícím způsobem nařeže zadnici, ale i pohladí na duši. Krystalický zvuk apokalypsy, rozpracovaný kapelou a Flemmingem Rasmussenem už na přechozí desce, je dotažen k extrémní dokonalosti a okamžitě rozpoznatelný. Ničivá kovová dokonalost všech podob a tváří. Jen bych podotkl, že už tady, ne až někdy za dekádu, odsoudili někteří styloví ortodoxáci kapelu za přílišný příklon k melodiím.

» ostatní recenze alba Metallica - Master Of Puppets
» popis a diskografie skupiny Metallica


Bad Company - Rough Diamonds
2016-06-23

Bad Company / Rough Diamonds

5 stars

Zatímco v tvorbě Bad Company považuju ze trochu slabší desku Burnin´ Sky, i když na ní mám pár oblíbených kousků, naopak poslední dvě desky Desolation Angels a Rough Diamonds mi svou uvolněností a lehkostí sedla hned na první poslech. První z nich jsem už kdysi hodnotil, takže pojďme na Démanty...

Nádherně aranžované zvonivé kytarové tóny a lehkonohé melodické klenby Ralphsovy kytary otevírají hned první skvost Electricland. V těchto vzdušných, úžasně klenutých kusech (podobně jako dávnější Runnin´ with the Pack nebo podobné skladby) přesně Paul Rodgers ukazuje, jak ohromným talentem byl obdařen. Jeho elasticky krásný zpěv jen zlehka našlapuje, aby vás potom pořádně přežehlil, ale nikdy z toho nemám pocity nepříjemné. Nekonfliktní nádherný úvod, kde pak Ralphs zapojil i čistá, opojně znějící sóla.
Untie the Knot je od počátku hit, je zde ve stavbě a rytmu funkový vliv a je tomu přizpůsobena i krásně lehká rytmika, hlavně krásně plující bicí. Melodicky nabitou skladbu se silovým refrénem pěkně okořenilo i živelné piano, je tu spousta fint, které člověk odhaluje až po čase. I v Nuthin´ on the TV nám od počátku sympaticky poskakují klavírní tóny, až silný, Rodgersem krásně tažený refrén nám jen zlehka přivádí na scénu kytary. Podíl piana je tady ale zásadní a stejně jako předchozí je to podle mě jasné plus. Na konci se pak Mick Ralphs konečně odváže a pustí do prostoru několik procítěných sól. Je tu atmosféra, kterou tak miluju - uvolnění, žhavá jízda americkým západem, za ten proamerický střih byli BC dost kritizováni, já ho spíš vyhledávám :-) Bum bác, je tu Ralphsova ostře sólující kytara s Burrellovými basovými bublinami a další melodická jízda Painted Face. Paul si tu vyhrává s každým tónem ve slokách i refrénu, opět důrazném a naléhavém, a pro to má nejlepší hlasové předpoklady. Opět tu máme v pozadí i pianko. Ačkoli Kickdown je v podstatě stejně stavěna na hraně uvolnění a rockového důrazu, opět mě pánové dokázali překvapit a potěšit tunou krásných melodických linek. Dvě krásně se proplétající kytary (na albu ji obsluhuje i Paul) a opět lehký klavírní opar. A je tu příjemné oživení rockové oživení v podobě Ballad of the Band - to je prd balada, ale rock´n´roll padesátek ve strhující podobě této čtveřice. Milovat, nebo nenávidět, já ale dávám palec nahoru, protože to prostě musí vzbudit i mrtvolu. Skladba dobové příchuti, za kterou mohli být BC peskováni kritikou a fandy, je určitě Cross Country Boy. Ani tahle věc s funkovým vlivem mě ale nenudí, ani nevadí, je dokonce vkusně a dobře oživena harmonikou. Máme tu opět pianko, ale i výživné kytarové sólo, za mě spokojenost! Old Mexico - atmosférický, příjemný, křehký začátek, pak Paulův ospalý zpěv, který dává skladbě až lehký folkový odér. Tady i budu rozumět tomu, že tohle někomu nesedne, je v tom určitá hudební westernová nadsázka a záleží na vkusu každého z nás. Downhill Ryder má skočně rockový začátek, opět s až lehce funkovým ovlivněním s výraznou basou a vzdušná atmosféra refrénu jako protiklad. Krásné, Rodgersem ještě mnohem více našponované hlasové provedení je kouzelné. Podobně si počíná i Racetrack - bytelný funkrockový úvod a úžasně procítěný refrén s Paulovým neodolatelným protahováním tónů. Tady se ale nálada v půli zlomí a skladba má pak nádherně vyšponovaný melodický atmosférický závěr s tím hlavním pokladem - úžasným Paulem nade vším. Melodická linka se zvonivými kytarami a mrazivě krásnými sóly, směřující do fade-outu, je neskutečná a vždy mě doslova svou silou přiková k podlaze. Mistrovský závěr nejen alba, ale bohužel i hudební dráhy BC...

Tahle podceněná, nebo i zapomenutá deska je u mě mezi čtyři a plným kotlem, protože démantů je na ní požehnaně, úvod a závěr je zkrátka skvostný. Protože je ale tato parta mou srdcovkou, zaokrouhluji na plný počet. Po jejím přehrání se mi totiž na tváři vykouzlí vždy ten stejně spokojený úsměv...

» ostatní recenze alba Bad Company - Rough Diamonds
» popis a diskografie skupiny Bad Company


Bad Company - Straight Shooter
2016-06-23

Bad Company / Straight Shooter

4 stars

Pro chasrismatem a emocemi doslova nabitý hlas /aula Rodgerse jsem měl vždy mimořádnou slabost a nepochybně patří mezi moje nejoblíbenější rockové "shoutery". Takže jsem logicky více než pozorně sledoval všechny štace, kterými prošel, od Free, přes Bad Company, až po projekt Firm s Jimmym Pagem nebo jeho sólovky.

Good Lovin´ Gone Bad je ostrým hardrockovým přívalem - Mick Ralphs se nešetří a sype záplavu syrových riffů a Rodgers skladbu opentluje svým emocionálním hlasem od počátku. Refrén je odvázaný a Paul si tady skutečně zařádí a zařve od podlahy. Nechybí ani Mickovo spalující sólo. Jasný začátek v jejich nejlepším duchu. Feel Like Makin´ Love - Mick parádně ovládá i akustické podání a v šuplíku BC nemůže chybět ani mírnější nástup, protože i tady je Paul jako doma. Refrén je ale důrazně rockový, na konci s parádně vypáleným sólem. Weep No More je orchestrálně zaranžovanou polobaladou s Paulovými klavírními vsuvkami. Paulův hlas je krásný, jinak ale nevím proč mě tahle skladba nikdy moc nechytla. Shooting Star je jasnou hitovkou a také bodovala svého času v rádiích. Odsekávané kytarové nápřahy a monumentální refrén, Paul nám krásně ukazuje, že zvládá různé hlasové polohy levou zadní a také je tahle skladba jeho dílem. Jsou tu i vkusně zapojené akustiky a závěrečná gradace s Mickovým sólem je typická. Deal With the Preacher je hardrockový nášup takový, jak to od téhle kapely mám nejraději - správně natlakovaná syrová kytara, emocemi nabitý hlas, opravdu parádně melodicky vyvedený refrén a tentokrát i pořádně odvázaný Simon Kirke za bicími. Wild Fire Woman je další emocemi skvěle nabitou věcí, volné tempo, napůl baladické vyznění a Paulem krásně vedený hlas, kde rozumíte i přes to vypjetí každé slovo. Paráda. Anna je na základní bluesové figuře pěkně vyvedená Kirkeova balada. Paul je neodolatelný a rytmika je klasicky osekána na minimum, ale je maximálně účinná. Hezká, komorní věc s až orchestrálním závěrem. Závěrečná Call on Me je baladou, kde šestiminutový prostor ovládá Paulovo piano a maximálně podmanivý hlas. Hezká věc, přece jen se ale občas přistihnu, že mě její délka v závěru už při nekonečném opakování nudí. To je ale jen moje osobní drobné hnidopišství...


Tuhle dvojku jsem si neoblíbil tak, jako famózní debut nebo i moje superoblíbené Desolation Angels a Rough Diamonds, chybí mu tu tak výrazná věc jako třeba Bad Company nebo Ready for Love, ale je to parádní hardrocková práce, která dává Rodgers jiskrnost a žhavost. Co mi ještě trošku nesedí, je dost potlačená a tudíž málo slyšitelná basa Boze Burrella. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Bad Company - Straight Shooter
» popis a diskografie skupiny Bad Company


Deep Purple - Stormbringer
2016-06-22

Deep Purple / Stormbringer

4 stars

Nikdy jsem se netajil svým obdivem k sestavě Deep Purple s Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem, protože oba patří k mým vůbec nejoblíbenějším zpěvákům a myslím, že zvuk a znění kapely obohatili v duchu soulu a funku dokonale, i když jsem si vědom, že ne každý to tak cítí.

Syntezátorové lehkonohé intro a klasický Ritchieho riff s nezadržitelným tahem na bránu a parádní dvojzpěvy Coverdala a Hughese, úsečné krátké sólo a větší exhibice ve druhé půli. Už v této zásadní skladbě, cela hardrockové je všechno, co mám na Deep Purple mk. 2 rád - ohromné napětí ve zpěvech, lehkost, vzdušnost... Na Love Don´t Mean a Thing se autorsky podílela celá tehdejší sestava. Nádherně vzduchem plující zpěvy, klouzající melodický motiv Ritchieho kytary a celkové lehké vyznění mi vždycky přinese úžasně pozitivní náladu, i když i tady si Ritchie s kytarou zařádí. Vše je ale v mezích, netlačí se na pilu, cílem není půl auditoria převálcovat. Krásná věc, a to tu ještě máme perlu Holy Man - baladický nástup kytarových tónů a pak nádherná práce Glennovy basy, ale především pěvecký, emocemi doslova praskající, srdečný, něžný projev. Ano, tady je znát Glennův vliv vůbec a mnoho lidí to asi nepřekouslo, pro mě je to ale balzám na duši. Hold On - jemné Hughesovo basové vyšívání, pak se zapojí jeho strhující zpěv a Ritchieho strunné tóny, skladbu od začátku táhne strhující refrén, samozřejmě za využití dvojhlasu. Tohle je perfektní model funkrocku dochucený šťavnatými Ritchieho sóly a Lordovou hammondovou vložkou, neodolatelně šlapající celých pět minut své existence. Opět, nádherná a procítěná práce obou hlasů. Rychloběžná syrová riffová práce Lady Double Dealer v Ritchieho strhujícím podání nás zavede do starých časů, vyjímala se klidně na jakémkoli starém albu a jen hlasy nás upozorní, že se doba změnila, dodávají ale skladbě neodolatelnou spalující vášeň. Hardrocková jízda bez slitování. Dalším funkrockovým modelem je You Can´t Do It Right - od počátku přesná souhra čtyř a šesti strun ruku v ruce, neodolatelné hlasy - hlavně Hughes je tu znovu k sežrání a pěkně si tu zařádil i Jon Lord. Opět se hraje podle nových not a buď to budete milovat, nebo to hodíte do koše. High Ball Shooter nás ale vrací bezpečně a s ohromnou energií zpět do hardrockového teritoria a Ritchie tu zase ovládá prostor, podobně jako v Lady Double Dealer je tu ale výrazně vyvedený dvojhlasně řvaný refrén. Jinak ale především přehlídka pana kytaristy a jeho talentu, i když ani tady si Lord nedal vzít prostor. A máme tu krásnou a svůdnou The Gypsy - krásná melodiemi jiskřící sklouznutí kytarových riffů, vkusně propletené s Hughesovou basou a opět nádherný hlasový výkon především Glenna Hughese. Emocemi a napětím se nešetří, Lord opět obstará krásnou atmosférickou vsuvku. Pro mě jeden ze zásadních favoritů nejen tohoto alba... K závěrečné, nesčetněkrát vykradené a předělané baladě Soldier of Fortune, až s lehounkým folkovým nádechem asi není co dodat. Ritchie se rozloučil s působením v kapele velmi jemně, ale maximálně důstojně, už s jasným odkazem na Rainbow. Krásná aranžérská práce strun i na pouhé tříminutové ploše a neméně působivý Coverdale.

Téhle krásné, uvolněné porci hudby nemám vlastně formálně co vytknout. Jediné, co subjektivně ubírám, je zvuk - mám ještě starou CD verzi bez remastru a ten je u alb z doby 74-75 hodně znát, tady je potřeba dát hodně volume doprava. Hodně plnotučné čtyři!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Soilwork - Natural Born Chaos
2016-06-17

Soilwork / Natural Born Chaos

5 stars

Nikdy jsem nebyl zarytým fanouškem téhle švédské kapely, ale na doporučení jsem kdysi po tomhle albu sáhl v jedné prodejně CD a rozhodně jsem nelitoval, i když jsem tak nějak vždycky před tou deathmetalovou modernou upřednostňoval klasiku.

Samplované intro, která dává tušit skutečné metalové moderny a pak už vše drtící a válcující konglomerát kytar, a jak bylo u dua Wichers/Frenning zvykem, vše sedí do posledního detailu. Björn Strid střídá nátlakový rychlozpěv a melodické refrény, které se staly u tohoto žánru patentní a které importoval z nu-metalu. Už v úvodu je znát ohromný tlak a nezastavitelný tah na bránu, ještě vylepšený atmosférickými pasážemi a vzduchem krásně plujícím sólem. Strhující palba. Mocné, propracované riffy a klávesové stěny Svena Karlssona odpalují další energetickou smršť As We Speak. Strid drtí a mele slova a pálí je s kadencí M16, monumentální moderně stavěný, na který parádně pasují zasekávané kytarové bloky, nemá ve výsledku chybičku. Tady se zrovna krásně projevuje skvělý pozitivní producentský duch génia Devina Townsenda, jehož otisk, známý i z jeho sólovek je tu znát na každém kroku. Vše je organicky spojeno v jeden mocný celek, je tu další skutečně výpravné sólo, kapela dohromady působí jako dobře rozjetý buldozer. The Flameout - drticí kytarové závody, další nátlakový moderní refrén, které tahle parta rozhazuje po tunách. Tady se nikam závratně nechvátá, dává se důraz na propracovanost, klávesová atmo-vložka je působivá. Titulní skladba je moderním válcem, kde jakoby se duch melodického death metalu střetl s Panterou či Machine Head. Valící se stěny sekaných kytar a zase refrén, který z hlavy určitě jen tak nedostanete s jemným klávesovým podkresem. Sólo je krásně vypracované, než ho přejedou kytarové válce. Mindfields je další drsnou riffovou náloží, dochucenou samply, tohle je opravdu moderna se vším všudy, kde Soilwork vládnou. Všechno se valí s ohromnou energií, bubeník Henry Ranta žene tu mašinérii bez slitování a jen refrén má zřetelný melodický podkres, i sólo muselo být "nacpáno" do toho kvaltu. Krátká akustická vsuvka, na albu jinak ojedinělá, zahajuje krásně melodicky klenutou The Bringer, která je úplným protipólem předchozího běsnění, vládnou tady atmosféry meziher, naprosto ústrojně propojené s refrény s nátlakovým Stridovým hlasem. Propojení klávesového a kytarového sóla je parádní, až v duchu progresívního metalu. Black Star Deceiver, no to je běsné soilworkovské nasazení, opět totální tlak, při kterém si zkrátka nevydechnete. Koncertní palba, při které se musí dít věci. Opět je tu ale monumentální melodický refrén, podle kterého tuhle partu zaručeně poznáte. Další moderně vyvedenou věcí je Mercury Shadow - lámané riffy, trochu zacházející až někam k mašině Meshuggah, propojené s melodiemi refrénu. Pamatuji se, jak jsem to už po prvním poslechu nemohl dostat z hlavy. Pokud už jste teď poskakovali, tak No More Angels vás vystřelí ze židle, protože to je opravdu natempovaná moderní skákačka, za čtyři minuty je řečeno vše. V refrénu si tentokrát Strid i pořádně zařval. Je tu i kratičká akustická vložka. Takovou hudební esencí kapely je pak poslední Soilworker´s Song of the Damned - melodická temná klávesová linka, do které jsou parádně zapojeny zasekávané riffy. Na plný plyn jedoucí stroj se Stridovým řevem se přelévá do melodického refrénu naprosto přirozeně, naprosto precizní a matematické propojení všech nástrojů, dokonale vyvedené atmosféry, Devin tu udělal opravdu velký kus práce. V téhle poslední hymně jsou pak jakoby všechny hlavní devízy Soilwork ještě umocněny. Působivý, monumentální, pohlcující závěr. Tento band končí v opravdu dokonalé formě.

Dávám za plný počet, protože tohle album mě opravdu smetlo porcí moderní agrese, tady nemám žádných námitek a pochutnal jsem si až do posledního chodu. Nahrávka síly dynamitové nálože.

» ostatní recenze alba Soilwork - Natural Born Chaos
» popis a diskografie skupiny Soilwork


Testament - Practice What You Preach
2016-06-10

Testament / Practice What You Preach

5 stars

Třetí zářez skvadry z Bay Area pro mě znamená jejich první vrchol a jedno z mých nejoblíbenějších thrashových klenotů vůbec. Kapela tu znovu výrazně maximálně prodala svůj talent a úžasně pomohla i změna produkce.

Úvodní a titulní nástup dává znát nejen zvukový, ale znovu i instrumentální posun. Chuck nás ale svým notoricky známým řevem uvede do testamentovské reality. Musím hned od začátku chválit, parádně provedená dynamika, neskutečně a neodolatelně to šlape, parádní, ale více do ústrojí zbytku kapely zapojená sóla. Nemám ni slova proti zvuku prvních dvou alb, ale svěření tohoto arcidíla pod pařáty Alexe Perialase byl správný tah. Christianův parádní basový rozjezd a Clementeho bicí, pak už ale slyš robotickou kytarovou sekanici jak křen a Perilous Nation je tady v plné parádě. Skoro šest minut parádního thrashe s dokonale vymyšlenými Chuckovými zpěvovými linkami. Envy Life - na začátku nepředvídatelný propletenec precizně propojených kytar, naprosto bezpečně poznatelný refrénový hukot Chucka, pak už patentní thrashová hymna s Clementeho dělostřelbami. Time is Coming - ano, váš čas už přišel. Precizní vyhrávky a další památný zářez s nátlakovým Chuckovým zpěvem, který dělá Bay Area tu nejlepší reklamu. Hlavně ve druhé půli si u sólových soubojů Petersona a Skolnicka uvědomíte ten ohromný hráčský posun, a to uplynul od předchozího alba opět jen rok. Vysoce technická je i další Blessed in Contempt - člověk si říká, kde se ty parádní kytarové nápady a ornamenty stále berou, a pánové nám je rozhazují snad po tunách. Základ je ale bytelná thrashová konstrukce s dokonale zapracovaným Chuckovým zpěvem a rytmickou sekcí - Christian tu se čtyřmi dráty je slyšet krásně. Basa vůbec dostala v nové produkci více prostoru a to se mi rozhodně líbí. Greenhouse Effect - smrtící sekaný kytarový motiv, kytarové sekanice, vozby a přejezdy nás nenechají vydechnout už od první sekundy. To je to, co mám na téhle desce tak rád - ten neutuchající kovový tlak, když se kluci rozjedou, nejde je zastavit. Dusno, skutečný skleníkový efekt. Moment napětí - dokonale precizní vyhrávka a pak probuzení dalšího sekajícího rachotu - Sins of Omission. Další přehršle kytarových nápadů a refrén, kde Chuck dává do klasického řevu i notnou dávku melodie. Taky výkon pana Clementeho tady vůbec není k zahození. Prvním pokusem popasovat se se skutečnou baladou po vzoru kolegů z Metallicy je určitě The Ballad. Je to nejen krásně vystavěná věc, ale hlavně i další přehlídka zejména Skolnickova umu na akustiku. Zlom do zpívané části je působivý a Chuck ukazuje, že umí bezpečně i tuhle klidnou polohu. Jinak šestiminutový skvost s dramatickým průběhem. Nightmare (Coming Back to You) nás musí samozřejmě probudit a je to další instrumentální přehlídka. Rychlé strhující tempo, drtící basová linka a v závěru nekompromisní souboj všech nástrojů. I ty dvě minuty stačí... Závěr pak patří instrumentálnímu dovětku Confusion Fusion. Opět výrazná role basy, ale hlavně parádně propojené kytarové stroje. Strhující exhibice a nejprogresívnější možná tvář kapely. Palec nahoru za odvahu.

Musím říct, že když jsem si svého času koupil těch pět alb Testament, co mám ve sbírce, chvíli mi trvalo, než jsem si k tomuhle albu našel cestu a dlouho se mi první dvě prkna zdála lepší, asi i proto, že jsem tehdy vyhledával rychlost. Tyto priority se ovšem časem posunuly a dneska si tenhle dokonale vyleštěný thrashový klenot vychutnávám se vším všudy. Maximum, co mohl žánr v r. 1989 nabídnout, lahůdka, jedna pecka střídá druhou. Jak by řekl Forrest Gump - a to je asi tak všechno!

» ostatní recenze alba Testament - Practice What You Preach
» popis a diskografie skupiny Testament


Testament - The New Order
2016-06-10

Testament / The New Order

4 stars

Rok po debutu vypálili Testament druhé album, kde vlastně ve všech směrech potvrdili svůj potenciál. Ještě víc se soustředili na instrumentální kvalitu, po téhle stránce je album našlapané až na půdu - poslouchejte hlavně ta lahůdková sóla.

Eerie Inhabitants - už povědomě známé postupy - krásně zvonící akustiky a pak mrazivě působící sólo jak z počátku Alone in the Dark - pak už nás ale zavalí dvojice nekompromisně thrashujících kytarových strojů a Chuckův řev - jsme na notoricky známé půdě a od počátku se pořádně topí pod kotlem, je tu nádherně vystavěné sólo. The New Order - hráčsky nabušený úvod s tlumeným sólem a pak přechod do technického thrashe, kde je vše přesné jak švýcarské hodinky. Vedle kytaristů, kteří tu vysochali sólové hody, se tu blýskne taky bubeník Louie Clemente. Thrashem v nejlepší formě je ovšem i klasika Trial by Fire - akustické entrée, Skolnickovo parádní sólo a pak technická přehlídka nejvyšší úrovně - málo vídaná je basová linka Grega Christiana, na kterou se nabalují kytarová monstra. Paráda! Co do hracího času je tu jakousi obdobou C.O.T.L.O.D. z debutu Into the Pit, ale už se tu projevuje instrumentální progres. I na malém prostoru se kapela vytasí s thrashovou top kvalitou, ani nemám pocit, že to má jen tři minuty. Hypnosis je působivým instrumentálním můstkem, kde pánové opět po svém propojili akustiky, a křišťálově čisté Skolnickovo sólo. Ten chlap je fakt persóna. Akustické pavučiny pokračují s krásným melodickým podkresem a už nás zavaluje thrashový úder Disciples of the Watch. Parádně vystavěná věc, natlakované sloky a nezničitelně sekané kytary v refrénu. Opět tady krásně vyplouvá Christianova basa a sólová práce je tu prostě nadzemská. The Preacher je nabitá strunnými melodiemi a Chuckův památný výkřik odstartuje ovšem hlavně další instrumentální mistrovský kousek. Neskutečně vrstvené kytary, parní válec, thrashový tank. Copak by asi Steven Tyler, Joe Perry a spol. řekli na pořádně pokovenou verzi letitého hitu Nobody´s Fault z prkna Rocks? I tohle se Testamentu povedlo, vůbec ničeho se nezalekli a Chuckův zpěv je tu zkrátka unikátní. Nejsem zarytým fanouškem Aerosmith, takže mírou škod na originálu se nejsem schopen až tak propitvat - pardon. A Day of Reckoning - nekompromisní sekající kytarový nástup od prvních vteřin, Chuckův propracovaný zpěvořev. Další položka, kde je znát znatelný instrumentální a skladatelský posun. Zase hlavně nejlepší vizitka dua Skolnick + Peterson. Na závěr tu pak máme instrumtálku Musical Death (a Dirge) - tóny akustik nás tentokrát provázejí celou skladbu a i tady se musíme přesvědčit o kvalitě těchto pánů. Svoje mrazivé sólo opět dává k službám mr. Skolnick. Nálada je pochmurná, ale závěr je to klidný, krásný a křehký. Nezklamali jste, pánové.

Dá se říct, že The New Order je instrumentálně pokročilejším dvojčetem debutu - desky jsou v podstatě totožné zvukově a kdyby je Testament vydali jako dvojalbum, asi by to mělo logiku. O něco málo jsem si ale oblíbil debut a také následující album, takže pálím čtyři.

» ostatní recenze alba Testament - The New Order
» popis a diskografie skupiny Testament


Testament - The Legacy
2016-06-10

Testament / The Legacy

5 stars

Tohle debutové album, nesoucí ještě původní název celé kapely, odstartovalo razantně jejich kovovou pouť ke hvězdám. Psal se rok 1987 a thrash z Bay Area byl už na vrcholu, a tímhle výborným debutem do toho tahle kapela promluvila rázným stylem.

Z kytarového nástupu úvodního marše Over the Wall už je z prvních tónů kytarových kudrlinek a ornamentů tušit ohromný potenciál, které tahle parta měla. Chuck Billy pálí slova jak motorová pila a není radno se mu stavět do cesty, štěky v refrénu, stejně jako melodické kytarové proměny a sóla v refrénu jsou památná, stejně jako motiv úniku z vězení v textu. The Haunting - syrový nástup dua hladových kytar a Clementeho baterie rozpumpují sekanici ve svižném tempu, i když rychlostních orgií z úvodu se tu nedočkáme. Z Chuckova napjatého řevu v refrénu naskakuje husí kůže. Po thrashovém způsobu pak nastává zlom a oba sekyrmistři zápasí v drtivém sólu na život a na smrt. Promyšlená melodická vyhrávka a je tu těžkotonážní nástup nesmrtelné klasiky Burnt Offerings, pak už nás ala zatlouká do podlahy nekompromisní thrashová sekanice a la Kalifornie. Výrazné melodie, vynořující se ze strun a opět kulometně štěkající a ječící Chuck Billy jsou k nezastavení. Raging Waters - hned instrumentálně nabitý úvod opět prozrazuje netušenou sílu dua Peterson/Skolnick. Tentokrát se nespěchá jen rovnou směr peklo, spíš tu pánové sází na propracovanost a detaily, dvojnásobně to platí o sólu na konci. Hulákaný refrén je ovšem zase neodolatelný. Nekompromisní dvouapůlminutový válec C.O.T.L.O.D. ani nemá čas s vámi pořádně zatočit a už je konec. Hardcorem načichlá rubanice by se neztratila ani na desce takových S.O.D. First Strike is Deadly - to je nádherný, zcela výstižný název dalšího thrashového postulátu. Samplované hlasy, Clementeho artilérie a pak už natlakovaná kytarová smršť, kde není ani milimetr místa na únik. Když se do toho ale zaposloucháte, je to opět značně propracované, žádná bezhlavá práce. Chuckovo dusivé hulákání je smrtící. Do or Die - rychle odsekávané kaskády riffů se valí do památného refrénu, jednoho z nejlepších v celém žánru s dokonale vymyšlenými melodiemi. Nikdo se nešetří, všichni jedou na plný plyn až na doraz. Geniálně mrazivá hymna! Je někdo, kdo nezná mrazivou melodickou sólovou vyhrávku a pak apokalyptický, drtivý nástup thrashové mašinérie Alone in the Dark? Jeden z nejlepších válů žánru, dodnes hraný i živě a většinou na závěr koncertů. Na síle neztratil nic ani po těch skoro 30 letech. Už toho máme plné zuby, ještě je tu ovšem závěrečné peklo Apocalyptic City, a jak už napovídá název, ani tady nebudeme výprasku ušetřeni. Akustický vstup s mrazivým sólem a pak už buldozerující těžké kytary a odpálená zběsilá mašinérie, která nebere zajatce. Zase parádní refrén, kde se Chuck vyřádil jaksepatří. I tady se ale setkala čirá agrese s vybraným hráčským mistrovstvím - sóla jsou tu zkrátka fantastická. 39 minut, a je konec.

Před deseti lety bych tomuhle debutu vypálil bez skrupulí, teď se rozmýšlím mezi 4 a 5. Dám plný počet, protože na debut je to neskutečně instrumentálně natlakované a ta valící se energie je prostě smrtící. Co skladba, to v podstatě thrashový hit. Over the Wall, Burnt Offerings nebo poslední tři vály budou vždy moje milované. A svůj potenciál kapela na dalších albech zúročila.

» ostatní recenze alba Testament - The Legacy
» popis a diskografie skupiny Testament


Strapping Young Lad - City
2016-06-08

Strapping Young Lad / City

4 stars

Do založení téhle zničující úderky byl kanadský fenomén Devin Townsend znám v podstatě jen účastí na Vaiově sólovce Sex & Religion z roku 1993. Pak se vydal vlastní cestou a našel do SYL kytaristu Jeda Simona a basistu Byrona Strouda a nakonec jednoho z nejelitnějších bubeníků, Geneho Hoglana. Hlavně pak jeho sólovky získaly po zásluze kultovní status.

Bušení industriálního parostroje, monumentální stěny brutálních kytar, známé pak i z Devinových sólovek a vražedně přesně odsekávané motivy s napalmovým skřekem v pozadí - to vše je úvodní Velvet Kevorkian. Už je tu lehký klávesový melodický opar a mohutné valivé melodické riffování s řevem, přece jen ale lidštějším a mírnějším - All Hail the New Flesh. A máme tu už geniální patentní monumentální refrén, kde se metalová strojová říznost mísí s patosem a emocemi. Tohle ukázalo cestu všem těm tisícům emo nástupcům, v nichž se už pořádně ani nevyznám. Bleskové kytarové rytmické přejezdy, drtivě přesný, leč melodií nabitý Devinův hlas, industriálně pazvukové pozadí se samplovanými hlasy, to je další klasika Oh My Fucking God, rytmický metalický parní válec s měnícími se tempy, dodnes hraný na jejich koncertech. Refrén si musí zapamatovat i hluchoněmý. Další podobně orientovanou skladbou je Detox - vražedně rytmicky promyšlená riffová mašinérie s ďábelskými Hoglanovými údery, jako z brokovnice odpalovaná slova a opět ten melodicky vystavěný, monumentální refrén, připomínající už věci budoucí, a na něj napojená famózní melodická souhra obou kytar, hlasu a rytmické sekce. Jedna z nejlepších hymen alba, ale i celé tvorby SYL. Home Nucleonics - tahle ultrarychlá tovární mašina, chrlící oheň, páru a prorážející všechny ocele, vás sfoukne za dvě minuty jako svíčku. Smrt! AAA - podle mě nejlepší hymna celé desky. Devinův nervní hlas na pozadí samplovaných zvuků postupně nabírá nezadržitelně na síle, aby explodoval v parádně rozeřvaném refrénu, a pak se tenhle apokalyptický buldozer dal do práce na plný úvazek. Pětiminutová esence toho, co si představuju pod značkou Devinovy party, melodie i řežba v jednom, napětí, drtivá energie. Brutálně rychlé sekanice Geneových bicích a nadupaných strunných orgií, děsivý, psychotický skřek Devina, to je ultrapalba Underneath the Waves, která s vámi zatočí a svému názvu je věrná až hanba. I sem se vešel melodičtější refrén, to je ale vše. Melodické syrové kytary, elektronické klávesy vytvářejí dekadentní, razantní nástup předposlední Room - je tu hezky čitelná melodická linka a hitový refrén, který má smířlivý, překvapivý, možná až popový nádech. Vůbec nijak mě to ale neprudí - naopak, vše je zpracováno s maniakální precizností chirurgů. Zajímavé. A je tady závěr par excellence - Spirituality. Tady se od počátku mísí monumentální válcující pomalé tempo s totálně masakrujícími zvuky továrního pekla, které přebíjejí kytarové vlny a těžké Hoglanovy údery. Rozlévá se tu černočerná žhavá láva, drtí a láme všechno jako třísky. V závěru přidá Devin i svůj děsivý řev se zakovanou melodií. Parádní tečka za 36 minutami kovového pekla.

Tohle album bylo v roce 1997 mazec, který vyžadoval připravené uši a nervovou soustavu. Spolu s deskami např. Fear Factory nebo Meshuggah jedno z určujících děl metalové moderny. Ne všechno mě zaujalo na pět, takže dávám čtyři, ale jsou tu zásadní zářezy Detox, AAA a poslední dva kusy, už v typicky devinovském duchu.

» ostatní recenze alba Strapping Young Lad - City
» popis a diskografie skupiny Strapping Young Lad


Queen - Made In Heaven
2016-06-06

Queen / Made In Heaven

5 stars

Ač jsem svého času dostal jako dar všechna alba této kapely, jsem jeden z lidí, kterým jejich stylový, občas teatrální koktejl nikdy nějak zásadně nesedl. Z jejich tvorby si vybírám a na poslech jejich hudby musím mít rozpoložení. Jsou věci jako Bohemian Rhapsody, The Show Must Go On nebo Tie Your Mother Down, které mám rád, u řady z nich zase krčím rameny. Zcela jiná situace je ale s tímhle albem, kde natáčel Freddie vokály několik měsíců před smrtí. Vůbec, poslední dvě alba mám určitě nejraději.

Už krásný jasný úvod Tt´s a Beautiful Day s úžasně čistým klavírem dává na srozuměnou, že tohle je nadzemsky lehkonohá a pozitivní energií nabitá hudba s jen lehkými otisky strun Kde tohle ve své situaci Freddie v sobě bral, je pro mě dodnes nepochopitelné. A je tu rázně se rozbíhající se Mayův riff a titulní skladba. Je tu queenovská monumentálnost, která mi u nich v řadě případů k srdci nepřirostla, ale tady to nepřesahuje únosné hranice, je to krásné, decentní. Kytara řeže a pálí, May se tu vůbec odvázal a Freddieho zpěv je libozvučný a uvolněný. Napjatý sbor jak v gospelovém provedení a z ní parádně vyplouvající Freddie a další skvělá, zde přímo fantastická melodie Let Me Live. Tuhle píseň miluji od prvního kontaktu před léty a je to stále lepší! Střídání hlasu a doprovodných vokálů a neuvěřitelná pozitivní energie vás vystřelí do středu galaxie. Zase zde pan May střihne odvázané sólo.
Jemné bicí s basou, která skladbu vyšperkovala, a pak parádní, až goticky znějící kytarové tóny, plující majestátně jako stěna křišťálu a ledu s ohromně procítěným, posmutnělým Freddiem. Mother Love. Ano, tahle skladba není veselá, ale na síle jí to nijak neubírá. Mrazivé, úžasné. My Life Has Been Saved má rovněž posmutnělou, jednoduše stavěnou linku, Freddie tomu dá ale neskutečnou refrénovou sílu a celá skladba neodolatelně graduje - ve druhé půli vybalí May opět krásně zpívající sólo. Pecka I Was Born to Love You má od prvních tónů hitovou, pozitivní duši a když to pánové rozbalí na plné obrátky, na zadnici určitě sedět nezůstanete. Na konci ze všech stříká pot, pocity jsou ale dokonalá spokojenost. Heaven for Everyone je úplně odlišným případem, jak se tady pánové úkolu zhostili. Pomalejší, přemýšlivá věc, ovšem s fantasticky zpívajícím Freddiem a výpravnými, strhujícími Mayovými sóly, v závěru máme monumentalitu, ale i gejzír emocí. Too Much Love Will Kill You je nádherná balada (zpíval ji např. i Pavarotti) je zaslouženou perlou desky. Klavírní vstup a pak koncert Freddieho, který jede naplno i přesto, že ví, co ho čeká. Dokonalá extáze, další vynikající sólo. Basová, až funková linka Deacona, žhavé kytarové tóny a Freddie - You Don´t Fool Me má ještě dozvuky v osmdesátkách, zvláštní věc, nástroje tady zápasí a jede se nadoraz, hlavně May. Tahle skladba mě nikdy nechytla tolik, jako zbytek alba. A Winter´s Tale - umírněná balada - jen dokonale křehké propojení naléhavého Freddieho a orchestrálního znění, ze kterého jen velmi umírněně vyplouvají tóny kytary. Zase jiné pojetí, ale opět mě pánové dostali. It´s a Beautiful Day (reprise) - dovětek k první úvodní písni, zase ta krásná, ledová křehkost kláves, klavíru a krásná éterická Deaconova basa, utnutý závěr... Ano, dnes to byl krásný den s krásnou hudbou. Až na poslední pokus ve své diskografii jste mě, pánové, dostali.


Tohle album miluju a dávám jasný plný počet, asi paradoxně i proto, že se dá v diskografii Queen označit za nejméně queenovské - jsou to krásné, uvolněné a i přes vědomí tragické budoucnosti neskutečně pozitivní písně, které mě vždy pohltí od počátku až do konce. Je to také jediná jejich deska, ke které se vracím dokonce velmi často. Krása!

» ostatní recenze alba Queen - Made In Heaven
» popis a diskografie skupiny Queen


Stooges, The - The Stooges
2016-06-03

Stooges, The / The Stooges

4 stars

Nebyl jsem nikdy žádným velkým fanouškem garážového rocku a pozdějšího punku, ale blues odkojená a načichlá hudba této divoké detroitské party z přelomu 60. a 70. let mě značně oslovila. Jejich neskutečný nářez Raw Power je pro mě zcela zásadní, ale i tenhle debut z roku 1969 má pro tento žánr velký význam.

Psychedelicky zkreslené zvuky a je tu vpád drsných a ostrých kytarových riffů 1969, podporovaných klopotnou, pralesní hrou Scotta Ashetona. Všechno je prosté, s maximálním účinkem směrem dopředu, syrové, hrubé a zvukově zahulené s různými distorzemi a dalšími hrátkami. Iggyho mluvozpěv se přelévá do skřehotů a jeků... Nápor syrového riffu a pak drsné odpálení jednoduchých bicích za skřípavě drsného Iggyho hrdla - a je jedna z největších klasik rocku, I Wanna Be Your Dog, která prošla několika podobami a i na koncertech, známých divokou a nevázanou atmosférou a řádícím Iggym, nabývala vždy trochu jiné podoby. Příběh Iggyho, který chce bát vaším pejskem, žádný další komentář nepotřebuje. Jednoduchá, úderná klasika se zahuleným a rozostřeným sólem, okořeněná pianem a zvonkem. Je tu ovšem desetiminutová neskutečná dobová psychicky narušená mantra We Will Fall, chcete-li vědět, o čem tehdejší doba byla, pusťte si právě třeba tohle. Atmosféra drogového doupěte, kam tahle parta skvěle zapadala, ospalá, rezignovaná, tripová nálada s hostující violou Johna Caleho, který album i produkoval. Iggyho pomalé, vyšinuté deklamace. Unikátní kus, který je dokonalou ukázkou doby - dnes už něco podobného prostě vzniknout nemůže. Z letargie nás jako sukovice probudí ocelová, úderná klasika No Fun, jejíž drtivý riff už je dnes taky patentní, a Iggy nám vypráví, že být sám opravdu žádná legrace není. Ashetonovy bicí dupou jako stádo slonů a Alexanderova basa tu tvrdí muziku parádně. Nechybí samozřejmě psychedelické názvuky a dobarvení! V Real Cool Time jsou drsné riffy, bicí hrají snad jeden jediný přechod, je ta atmosféra tripu, dle Iggyho jsou to ale fakt skvělý chvíle! Ann je oázou melodie, je tu bytelná bluesová struktura, na které hudba této party stála bez jakýchkoli pochyb, závěrečný riff s drtícím přitlumeným sólem je jen pro připravené, párat se s vámi nebude. Už nás válcují riffy Not Right, záplava strun a zase strun, jsou tu ostře řezající sóla a na pozadí vyšinutý Iggy. Bytelná, těžkopádná rockovice. A je tu závěr v podobě Little Doll - klopýtající bicí, přece jen volnější tempo, jasný psychedelický závan a blues dokonale načichlý Iggyho hlas. Podmanivý kus, který jsem si velmi oblíbil.

Album je poctivým, drsným, burácivým rock´n´rollem, který sice neměl nějaký přehnaný komerční úspěch, ale přece jen ke kapele přitáhl pozornost, která se stupňovala jejich totálně odvázanými koncerty, plných rvaček, konfrontací a drog. Když se ale do desky zaposlouchám, zase takový strašný prales to není a pánové dobře věděli, co chtěli vytvořit. Čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba Stooges, The - The Stooges
» popis a diskografie skupiny Stooges, The


Voivod - Angel Rat
2016-05-27

Voivod / Angel Rat

5 stars

Recenze na tuto desku bude tématicky tak dokonalým protikladem k tíži Amused to Death Rogera Waterse, že už to ani není možné. Voivod jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel vůbec a všechny jejich desky od Killing Technology po nářezovku Negatron jsou jasně za plný počet. Fenomenální kytarista Piggy, už bohužel jamující na onom světě, byl naprostý unikát, čerpající ze široké škály stylů od 60.po 90. léta.

Melodický kovový příval se Snakeovým hlasovým samopalem, a už se valí Panorama. Jednoduchá, ale ne primitivní Awayova hra (i tady nejdete tempové zlomy) a řezající sóla. Vše v divém tempu, kde nelze stíhat ani reagovat... Clouds in my House - sekané kytarové riffy a nádherně Snakeovým hrdlem se vinoucí melodie a až étericky působící refrén - tahle skladba patří v metalu mezi moje nejzásadnější. Atmosféra na entou, ospalá, až tripová nálada. Poslechnout a skonat! The Prow na nic nečeká a hned to odpálí surovým punk/metalickým tempem kupředu, jiný směr zde není znám. Snake slova pálí, ale přehledně a melodicky, psychedelické mezihry s kouřovým otiskem 60.-70. let jsou fantastické, o nic méně ale ani Piggyho sólo. Best Regards je písní jen zdánlivě jednoduchou, kytarové linky zápasí s nevyzpytatelnou Awayovou kanonádou, bicmen se tu vůbec nebývale odvazuje, Blackyho basa pak všechno zlomí do neurčitého psychedelična. Co se mnou při úplně každém poslechu učiní Twin Dummy za hromádku šrotu, nelze ani popsat. Drtivé, překotné tempo, Snakeovo chrlení a opět jasné melodické linky a pod tím parádně bublající a přebíhající basa - to je mašinérie, která se žene buď vpřed anebo skoro vpřed. Jednoduché, ale nádherně zvonivé basové tóny a ještě krásnější šestistrunné Piggyho předivo s éterickým Snakeovým hlasem a máme tu vpravdě hitovku Angel Rat. Nálada nijak pozitivní, ale nádherná ukázka, co lze vměstnat do necelých čtyř minut.. a ten závěr... Blackyho basové hřmění, nástup drtivé souhry kytary a bicí a v tom opět chytře ukrytá podprahová melodie, to je další poctivý okovaný zářez Golem. Tady se pánové, i přes psycho hlasové úlety, drží melodické metalové podstaty. The Outcast - svižný kovový kytarový příval s melodickým Snakeovým hrdlem, pěkně vyvedený hravý refrén, jízda na horské dráze pokračuje. Nuage Fractal je kosmickou srážkou všemožných odstínů psychedelie s kovovou podstatou Voivod, úletová mezihra v polovině je zkrátka neodolatelná - to je tento kanadský fenomén tak, jak ho miluju. Nádherné, rovněž do vzdálené minulosti ponořené éterické kytarové tóny, mající v sobě snad všechen smutek světa, to je nástup skvostu Freedom. Ano, i tyhle výlety za hranice fantazie pánové ovládají stejně suverénně, jako cokoli dalšího, postupně se tvrdí. Génius Piggy a jen o něco menší Blacky... neskutečné. Nejpravověrnější voivodí odpalovku si ale pánové nechali logicky na závěr - None of the Above, jejíž název odráží obsesi pánů v mimozemských objektech, šlape neskutečně od první do poslední vteřiny do skvělého fade-outu. Je vůbec možno, aby tu fantastickou melodii zplodili lidé? Ale hovoříme o Voivod, takže jsme stále kdesi nad Zemí. Chcete-li ale bezpečně vědět, o čem TO je, pusťte si právě tenhle kus. Amen!


Tohle album je u mě už od konce puberty srdeční záležitostí. Jsem si vědom toho, že ho mnoho lidí nesnáší pro měkotu a rockovost, ale to je zkrátka jejich problém. Nádherná, pozitivní energií nabitá hudba. Voivod jsou Voivod, každá deska byla vlastně trochu jiná. Tuhle recenzi jsem výjimečně vytáhl z domácího archívu a upravil. Za pět!

» ostatní recenze alba Voivod - Angel Rat
» popis a diskografie skupiny Voivod


Waters, Roger - Amused To Death
2016-05-27

Waters, Roger / Amused To Death

5 stars

Pod vlivem článků Jaromíra Tůmy o Pink Floyd, vyšlých kdysi ve Sparku někdy v r. 2001, silně stranících Gilmourovi a Waterse pranýřujících pomalu jak samotného Satana, jsem dlouho tak nějak přejal tohle stanovisko, nemaje k dispozici jiné zdroje. Poté, co jsem pak přečetl o rozpadu kapely řadu materiálů a přečetl několik knih (a jednu zakoupil), musely se moje postoje a názory v téhle věci nutně poopravit. Roger má nyní můj absolutní respekt, protože to byl on, kdo svou aktivitou ještě dlouho držel PF při životě, i když železnou rukou. Ono to jinak ale nešlo, měla-li vyjít Zeď. Právě Amused to Death pokládám se Zdí za jeho vrchol.

Éterické kytarové tóny a atmosféra až navozující někdejšího přítele, kolegu a později rivala Davida Gilmoura. Krásně zpracované tóny, pak ale přichází mluvozpěv, který dobře známe i z dalších Rogerových děl, samplované zvuky a nálada se dramaticky mění - What God Wants, Part 1. Zeď jasně evokující zvuky drsné ulice, fanatických zmanipulovaných davů, máme tady drtící a ostré kytarové sólo (kytaru zde hrál Jeff Beck) a přechod do strojového rockového formátu, hlasy vytvářejí souhru, pak si bere slovo konečně hlavní principál - máme tu těžkou, rockovou formu skladby, držíc dramatické napětí až do konce. Už přichází klavírní tóny Patricka Leonarda s nenápadně zapojenými zvukovými efekty a Rogerův mluvozpěv a Perfect Sense, part 1, pak se tu vybírají krásnou daň Katie Kissoon a Doreen Chanter s doprovodnými zpěvy. Prostá, působivá, krásná píseň... Roger si pak za klavírní asistence pak bere ještě na chvíli slovo ve druhé části písně, která má se zapojením dalších hlasů rockově dramatičtější, patetický nádech, známý už od mistrovské Zdi, a zcela mě vtahuje do děje. The Bravery of Being out of Range - klávesová monumentální stěna a bicí údery, to je dramatický divadelní nástup, do kterého suverénně vplouvá Rogerův zpěv. Je tu krásná melodická linka, dokořeněná ostrými, jako jiskry odletujícími sóly, a působivé doprovodné sbory. Rogerův hlas za asistence akustiky a jemné orchestrace vytváří v Late Home Tonight, part 1 podobný model, jako byly na Zdi třeba Goodbye Blue Sky nebo Mother. Přidávají se další hlasy a zvukové efekty a jak jsme u Rogera zvyklí, celý ten divadelně dramatický útvar graduje do dusavých úderů a výstřelů. Late Home Tonight, part II je pak krásně smutným dodatkem s naléhavým Rogerem a jemným orchestrálním oparem. Samplované zvuky a dramatická orchestrace a krásně zapojená kytara nás pak bez zastávky přenáší do krásné balady Too Much Rope, kde se Roger krásně a charismaticky doplňuje s doprovodnými zpěvačkami. Krásně postavená věc s nádherným sólem Geoffa Whitehorna, která mi zmrazila morek kostí už po prvním poslechu. What God Wants, Part II navazuje na svůj první díl od počátku - patetický, monumentální pochodový model a la Zeď s drsným sólem a výraznou basou Randyho Jacksona, zvukové efekty se ale přelijí do třetí části skladby, je tu studená, nepřívětivá nálada a té odpovídá i Rogerův naléhavý a naštvaný zpěv. Krásně melodicky vystavěná perla s precizním sólem Jeffa Becka, které se skutečně vpaluje pod kůži. Smekám klobouček, a že jich už dnes je... Telefonní sluchátka nám po vzoru Zdi přináší konec a nyní podle mě přicházejí čtyři závěrečné majstrštyky. Akustické kytary, kde slyšíte každý strunový záchvěv, které si tu nahrál Roger a Andy Fairweather Low a spojení s doprovodnými hlasy je opět prosté, účinné a krásné, klidně to můžete nazvat folkrockem. Three Wishes - samplované hlasy a jemné klavírní zvukomalby a krásné zapojení rytmiky s krásným otiskem hammondek. I Roger načíná své party uměřeně, pak ale tahle pecka náramně vygraduje za parádní práce celého ansámblu. Krásná práce zpěvaček, emoce a drama prýštící z každého tónu a další neskutečné sólo Jeffa Becka s hammondy v pozadí a ten mrazící závěr?. Uf! Tiché klavírní údery a orchestrální nástup - je tu It´s a Miracle a ten název už nemůže být přiléhavější - ano, tohle je malý či velký hudební div. A přitom stačí málo - jednoduchý motiv, od kterého se odpíchne Rogerův klidný, až odevzdaný hlas, působivé sbory, až pastorální nálada s fantastickým využitím londýnského chrámového sboru. Beznaděj a zoufalství už snad nemohou mýt lepší převtělení, než tento osmiminutový hudební démant. Mohutné bicí údery, doznívající sbory a mrazivá Beckova kytara tvoří grandiózní závěr. Úplný závěr pak musí nevyhnutelně přijít. Z hlasových samplů vyplouvá basa, kytary a klávesy, koulící čarokrásnou melodii, a samozřejmě přichází i Rogerova teatrální, sžíravá deklamace. Základní melodie má ohromnou sílu, propojuje se tu zase několik hlasů a ani Jeff Beck na závěr se nenechá zahanbit, jeho volba pro tohle album byla neskutečným plus. Za lehké asistence piana pak přichází dramatický přechod do patetického finále, kde se všechno utrhne za řetězu, a Roger posměšně zpívá o ubavení se k smrti a největší světové show. V závěru pak ještě krásně vyšívá mistr Beck, za ledově chladných hlasů tenhle monument pomalu odplouvá v dál... A já koukám s otevřenými ústy za otázek kdo? jak?, proč?...


Tohle album je u mě absolutním klenotem nejen v Rogerově diskografii, ale i nejlepším dílem jakéhokoli ex-člena Pink Floyd. Při jeho poslechu jsem sotva schopen soustředění a to, jakým způsobem graduje do fantastického finále, je neuvěřitelný. Roger si tu ze své minulosti vybral to nejlepší a ústrojně a neskutečně to propojil do fungujícího, jak jinak než kritického konceptu ke konzumní společnosti a davovému myšlení. Několikrát jsem se přistihl, že mě to snad pohltilo více, než samotná Zeď! I výčet hostů (viz shora v profilu) hovoří za vše. Plných a nezničitelných pět.

» ostatní recenze alba Waters, Roger - Amused To Death
» popis a diskografie skupiny Waters, Roger


Santana - III
2016-05-26

Santana / III

5 stars

Tvorba tohoto hudebního titána je pro mě už několik let srdeční záležitosti a patří u mě na čelní místa oblíbenosti rockových umělců. Jeho talent měl, jak ukazují jeho výtvory, nepředstavitelnou šíři a často u mě zastiňuje mnohá známější jména. Výtvory, které mám zatím doma (od III po Borbolettu) jsou kvalitou zcela stratosférické...


Nástup bicích a perkusí klouzající Brownova basa a už tu máme kytarová přediva Mistra a jeho sekundujícího famózního nováčka Neila Schona (později Journey). Celý tenhle latino-rockovo-jazzový konglomerát se nažhaví do spalujícího jižního tempa za asistence skutečně žhnoucího kytarového sóla.. klasické decentní propojení rytmiky a navazuje nám pomalu a zvolna No One to Depend On - plnotučné syrově rockově vazbené kytary s pořádnou razancí a doslova drtícími sólovými nájezdy. Nonšalantní, uvolněný zpěv hlavního principála je tady geniální a to, co předvádějí za jeho zády Chepito Areas a Carabello s timbály a kongy, je jen stěží uvěřitelné. Také Michael Shrieve patřil v té době k absolutní bubenické elitě a jejich dokonalá souhra má na vaší tělesnou schránku podobný účinek jako padající budova. K závěrečnému drcení paliček pak není co dodat.. Víření bicích a latinských perkusí všeho druhu, a pomalu zapojená kytara a jazzem kořeněný zpěv, to je další paráda Taboo - neskutečná zakouřená ospalá nálada mezi jazzrockem a žhavým mexickým jihem. V tomhle stylovém tavícím kotli byl Mistr vždy jako doma a tahle paráda je toho nejlepší ukázkou, ke konci se do toho opře skutečně plnokrevným sólem... Další energetický bicí nápor a rychlých sólových běhů po strunách - Toussaint l´Overture k vašim službám. Svižné fusionové tempo s všudypřítomnou pestrou rytmikou nedá ani na milimetr vydechnout - tady se pojede až do konce a bude z nás pořádně stříkat pot. Je tu zase jiný model, ale o nic méně mistrovsky provedený, kde souhra tria Santana, Schon a Shrieve bere dech, stejně jako čistě latinsky stavěná refrénová deklamace. Když se tomuhle podáte, budete vystřeleni až někam k Měsíci, neskutečné! Everybody´s Everything - rozpoutaný orchestrálně jazzový úvod, v jejímž stínu poctivě drtí Santana se svým rozjařeným ansámblem poctivý rock, opět ale se žhavou rytmikou. Zajímavý a unikátní kus, kde si buď budete říkat, že se všichni zbláznili, anebo že jsou géniové - a u mě je ovšem to druhé! Stržen rytmickou bouří už mám málo sil na další skvost Guajira - tentokrát tu máme rytmicky uvolněnou, jazzovým klavírem a rohy lehce dopepřenou sambu s neskutečně sexy zpěvem, u kterého mnoho osob asi u stolu nevydrží. Ještě že má vše správnou, neagresívní podobu, jinak by se už moje tělesná schránka asi rozpadla. Po doznění koukám jen nevěřícně na to, že se mnou tahle parta opět cvičí, jak se jim zachce. Jungle Strut - lehké pohrávání se bicích a perkusí a rychlé zapojení dua rychlých kytar a žhnoucích sól - rytmika je santanovská, ale tady je bytelná rocková půda, včetně odvázaných a na albu málo slyšitelných hammondů Gregga Rolieho (později také Journey). Evevything´s Coming Our Way - uvolněný zpěv a výrazná melodie dávají této věcičce lehký, odpočinkový charakter. Přece jen tu máme ale syrové sólo a opět výstup pana Rolieho. Para los Rumberos je plnokrevné latinsko-taneční rozloučení s dechovou sekcí, která se utrhla ze řetězu, rychlou a nezadržitelnou rytmikou a propojenými hlasy. Na závěr paráda, která značí, že tato mexická noc ještě ani zdaleka nekončí...

Na bonusovce je pak ještě drsná rockovka Gumbo, opentlená souboji sól na kytary a hammondy, Folsom Street-One, krásně načichlá a napumpována jazzovými melodiemi, desetiminutovou skoro fusionovou krásu Banbeye a singlovku No One to Depend On. Vše značí, že potence a forma této party byla tehdy elitní.

Samozřejmě, sakra, co s hodnocením... Protože následující monolity jsou mě beznadějně za šest, kdyby to šlo, chtěl jsem tady dát původně objektivní čtyři. Ale tady vlastně není co slevovat ani zaokrouhlovat ani dělat podobné šaškárny - takže dávám za pět, i když mám o miništipec raději následující trojici Abraxas + Caravanserai + Welcome. Zničen jsem ale každopádně.

» ostatní recenze alba Santana - III
» popis a diskografie skupiny Santana


Rush - Grace Under Pressure
2016-05-26

Rush / Grace Under Pressure

4 stars

Tvorbu kanadského fenomenálního tria jsem v 80. letech nejen nezavrhl, ale myslím, že svoje umění, osvědčené sérií ohromně nadprůměrných alb, zde ještě vypilovali k dokonalosti, byť s nutným dobovým zvukovým hávem. Je ovšem jasné, že kdo tohle odmítá zásadně, ten musel hodit do koše už desky po r. 79...

Dobové intro vyhoupne kytarové melodie, pevně Lifesonem propojené se syntetickou stránkou - dobový monumentální vstup se vším všudy. Pak už tu máme Rush v nejlepší formě poloviny 80. let - suverénní a elegantní Geddyho zpěv, elektronické jiskření, chemikou načichlá, ale stále famózně precizní Peartova artilerie a dramatická nálada. Melodická umělá stěna s hřmícími synťáky a více dobově přímočará bicí linka, Geddy se nám zapojí do precizního rytmického kolotoče a je tu monumentální refrén mé oblíbené pecky Afterimage, Lifeson tu vyšívá svá sóla bleskurychle tón po tónu. Ano, tohle je klávesový a synti háv kapely, ale oni si tyhle dobové ingredience přisvojili vpravdě po rushovsku a famózně je začlenili do svých skladeb. Hymna se vším všudy. A další umělé kytarové stěny, nepěchované melodiemi, třesoucí se Geddyho basa a neurčitá, napětím napěchovaná nálada a pak parádně smutný zpěv - nástup Red Sector A tedy rozhodně není žádnou veselkou - opět tady máme vědecké Peartovy texty, řešící obtížné civilizační a psychologická témata, zde prosté téma války, vězení a přežití. Jsou tu výrazné stěny syntezátorů, bicí dělostřelby, sevřená, drsná a chladná nálada. Věc je to ale krásně a mistrovsky propracovaná a je až k nevíře, že jen třemi lidmi. The Enemy Within (Part I of Fear) - klopotná rytmika popoháněná tóny zmutovaných strun, málo přívětivý začátek se ale vyhoupne až v zázračně melodický refrén se silným elektronickým odérem a ten kontrast mezi slokou a refrénem je tu vůbec zvlášť výrazný. Přechody Neila Pearta, dobově zvukově výrazně vytažené do popředí, jsou tu jako nezničitelné oblouky katedrály a svým tempem pak razantně žene celý ansámbl až do konce. Zvláštní skladba. Začátek The Body Electric patří rozbouřené rytmické sekci, mající sílu parního válce, zapojují se melodicky ohýbané kytary, až parádní Geddyho zpěv tomu všemu udělí melodický řád. Tohle je opravdu krásně stavěná a postupně gradovaná skladba, nechybí chladná strojovost, ale ani monumentalita a patos, které se vaše ledové srdce snaží rozehřát alespoň trochu... Synteticky kořeněné strunné melodie, drtivá a matematická bicí palba a pak už za podpory Geddyho zpěvu uhánějící hymna Kid Gloves je také mou oblíbenou - s tím hitově znějícím refrénem si tady pánové fakt vyhráli do detailu, všechno je tu dokonale propojeno, promyšleno a více než svižné tempo vám nedá moc času na oddech. Ve druhé půli tu pak máme plnotučný instrumentální souboj, kde můžete načichnout stratosférickým uměleckým levelem této trojice. Božské. Razantní údery basy a mistrovsky spletená melodická kytarová přediva s charismatem prýštícím Geddym - to je další lahůdka Red Lenses. Pohodová, odlehčená záležitost, kde se dostáváme až někam do nálad Petera Gabriela. Geddyho zpěv, ale i basa si tu vybírají famózní daň. Krásné, pomalé odplynutí do ztracena... Že na závěr musí přijít drtivý monument síly kladiva, je pak zcela jasné a Between the Wheels to naplňuje už svým nástupem - kytary s klávesovým umělým oparem, drtivě sólující Lifeson, temná nálada a skličující Geddy to rozhodně nijak nevylepšují. Peartova baterie to pak celé nakopne přece jen do rockového úprku. Refrénové dopady jsou ale stále stejně bezvýchodné a mají až apokalypticky odevzdaný nádech. Oázou v rozbouřeném moři je krásné sólo, pak už nás ale industriální mašina žene až k neodvratnému konci. Nekompromisní závěr mistrovského alba...

Mám tuhle desku hodně rád, již po puštění se mi rozehraje na tváři nelíčený úsměv a vůbec mám pocit, že mi řada osmdesátkových alb Rush sedí o mnoho více než některá raná alba ze 70. let. Mohl bych vlastně klidně dát plný počet, s hodnocením tu mám vážně trable, vzhledem k mým zásadním kusům Permanent Waves, Moving Pictures či Power Windows velmi plnotučné čtyři...

» ostatní recenze alba Rush - Grace Under Pressure
» popis a diskografie skupiny Rush


Rush - Hemispheres
2016-05-25

Rush / Hemispheres

4 stars

Když jsem kdysi rozšířil obzory o klasiky 60. a 70. let, byla alba kanadských veteránů mezi prvními v mé sbírce (jako první Moving Pictures) a už tehdy mě jejich sofistikovaný rock velmi oslovil.

Cygnus X-1 Book II - mohutný nástup kytar se syntetickým otiskem nastupující dekády je monumentální, pak ale famózní Peart náladu naruší a nastupující odsekávané melodické motivy s parádně pracující Leeho basou, která si bere úplně samostatný prostor. Konečně pak přichází na řadu s přívalem kytar i jeho hlas, pohybující se v této éře ještě ve značných výškách, teprve s nástupem dalších alb svůj hlas usadil o poznání níže. Hlavní kytarové motivy, ale i vesmírné mezihry navazují volně na poslední skladbu předchozího alba a vzniká nám tak plnohodnotná suita. Jsou tu vkusně zakomponované akustiky, matematicky přesná ostrá Lifesonova sóla a Peartovy neskutečně řazené dělostřelby. Leeeův teatrální hlas mění a láme nálady, převažuje ale dramatický tón, a ty poslední čtyři minuty jsou parádní. Abych byl ale upřímný, ne všechny momenty, hlavně v prostřední části, mě tady stoprocentně oslovily a vždy se přistihnu, že mě jako celek o něco více zaujal skromnější první díl na předchůdci, které mám jako album vůbec o něco raději. Z tohoto monumentálního eposu musí přijít logicky vysvobození a tak tu máme krásné smířlivé akustiky i Geddyho zpěv - baladický vstup Circumstances pak střídá přechod do hardrockové tváře s krásně bublající basou. I na skromné ploše jsou Rush mistři, zlom do instrumentální druhé půle je čarokrásný. The Trees začíná opět akusticky a Geddyho vstup "there´s an unrest in a forest..." je už klasikou. I tady se ale skladba zhoupne do pořádného rockového náporu s pořádně odvázaným Geddym. I tady přichází krásný zlom, syntezátory a kytary budují pohádkové nálady jako vystřižené od "kolegů" Genesis a dramaticky stupňovaný závěr se závěrečnými nástrojovými orgiemi je opět mistrně proveden. Klasicky ozvučené kytary na prahu slyšitelnosti se rozezní do nádherného úvodu, překračujícího staletí někam daleko nazpět a už tu máme synťákové zvuky a Peartovy činely, to parádně budované napětí je úplně hmatatelné, pořádně syrové kytary pak konečně odpíchnou geniální riff La Villa Strangiato. Alex Lifeson kouzlí na krku krkolomnou melodii, v zádech má mohutné syntetické zvukové stěny a Neilovy nezničitelné palebné přechody. Tato více než desetiminutová instrumentálka na závěr je opravdovým skvostem, od jemné mezihry s krásným sólem opět postupně roste za drtivé rytmické podpory a dramatických melodií, které po syntetice "opakuje" Lifeson na strunách, postupně až do ústředního motivu, závěr je opět monumentálně silný. Tohle jsou hudební hody hlavně pro hudebníky samotné, kteří tuhle skladbou řadí opravdu hodně vysoko.

Motivy album Hemispheres přímo navazuje na závěr A Farewell to Kings. Je tu zapojeno více syntezátorů a elektroniky, kapela se hudebně posouvá a Geddy Lee posunul svůj hlas o něco málo níže. Album mě ale neoslovilo ani tak, jako předchůdce (hlavně úvodní suita), ani další dvě nebo tři alba - za čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Rush - Hemispheres
» popis a diskografie skupiny Rush


King Crimson - Discipline
2016-05-20

King Crimson / Discipline

4 stars

I tvorba karmínového krále v osmdesátkách měla sice novou, ale ohromnou a instrumentálně nabušenou kvalitu, kterou Discipline, Beat a Three of a Perfect Pair jasně potvrzují. Ona už hvězdná sestava hovoří sama za sebe...

Nástup Elephant Talk - motanice Frippových elektro-mašin a nástup novovlnně laděných kytar, které okamžitě s Belewovým přispěním přivolávají ducha Talking Heads. Důmyslné a temně melodické kytarové propletence a drsná, spalující sóla, psychedelické názvuky a atmosféra, úsečný, pro milovníky 70kové produkce úsečný a rozhodně nezvyklý Belewův hlas a pod tím ovšem zničující rytmika dua Bruford/Levin - jen kvůli nim se poslech tohoto alba určitě vyplatí. Pevná kytarová stěna držící potemnělou melodii, Brufordovy běsné údery, Levinova ekvilibristika na čtveřici tlustých strun a pak pěkný nástup melodického vzorce - to je krásná dvojka Frame by Frame, tady je ten novovlnný nástin přímo čitelný a je zde ta klasická úletová, až psychedelická atmosféra. Belewův melodický a jemný hlas je ale drcen a bořen rytmickou dvojicí zcela nekompromisně. Tahle věc mě chytla hned a velice jsem si jí oblíbil - unikátní. Syntetická jemná melodie a křehké tóny kytary, nástup tentokrát zkrotlé rytmiky, to je další exoticky znějící nádhera Matte Kudasai. Belewův hlas je tu vřelý, ale má i napětí a jeho výkon je tu výborný. Basové údery Levina spojené s Brufordovou drtící kanonádou a ohnivé jazyky kytar a elektroniky - je tu Indiscipline, skladba s naléhavou a těžkou náladou a drsnými sólovými kytarovými výstřelky v pozadí. Jsou tu nepředvídatelné mezihry s Belewovým mluvozpěvem, aby nás za chvíli zase tenhle buldozer převálcoval. Opravdu věc jen pro otrlé s výkřikem šílence na konci. Rychlá kytarová melodická ekvilibristika splašeného střelce, bleskové zapojení basy a bicí artilerie - a máme tu Thela Hun Ginjeet. Novovlnné strunné ústřely a řádění Frippovy elektroniky, propojený Belewův zpěv a mluvené vložky, vše se odehrává ve vysokém tempu a taky musíte být náležitě připraveni. V závěru drsný instrumentální útok. Melodické elektronické údery a pomalé zapojení Brufordova jemného vyťukávání a zřetelná, spalující novovlnná melodie - přichází The Sheltering Sky. Dramatickou náladu stupňující syntetické tóny, symbolizující zmutované dechy. Zvláštní, dekadentní, někdy až jazzová nálada, kde se může stát úplně všechno, přitom všechno má naprosto nevýbojnou podobu. Naprosto jedinečný kousek se stupňujícími se melodiemi, mající přes osm minut. Z letargického snění nás rázně vytrhne závěrečná Discipline - jakoby organicky navazuje na předchůdce, ale má výrazně vyšší tempo a tónové spletence Frippovy a Belewovy kytary jsou propočítány na mikrometr. Ze zdánlivého nástrojového chaosu vyplouvají zřetelné náladotvorné melodie, teprve se značným zpožděním se zapojí i Brufordovy přesné údery. Velmi zajímavé zakončení alba. Na bonusovce pak je navíc alternativní, o něco rytmičtější verze Matte Kudasai.

Neříkám, že se mi na Discipline líbí vše a bez výhrad, ale tohle je prostě instrumentální mazec a velmi kvalitní čtyři mu dám bez váhání. Hudba ponořená zcela jinam než alba ze 70. let, ale s mimořádnou kvalitou, kde mám několik zásadních oblíbených skladeb.

» ostatní recenze alba King Crimson - Discipline
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Phillips, Anthony - The Geese And The Ghost
2016-05-19

Phillips, Anthony / The Geese And The Ghost

5 stars

Poslech čarokrásných děl tohoto kytarového mistra a někdejšího člena rané sestavy Genesis je pro opravdu speciální, niternou, očistnou záležitostí. Pokud znáte geniální díla Steva Hacketta a milujete díky 12strunným kytarám album Trespass, pusťte se do díla tohoto pana Mistra s nadšením.

Wind-Tales - nádherný pohádkový orchestrální úvod, který navodí tu nádhernou magickou atmosféru dávno zašlých časů a skvěle tak koresponduje i s geniální Crossovou kresbou na obalu. A už tu máme jemné akustiky a Which Way the Wind Blows a Phila Collinse za mikrofonem. Phillips se se strunami jen mazlí a kouzelným melodiím, odnášejícím vás do daleké minulosti, musíte podlehnout. Je zde zvonkohra, varhany a spousta dalších nástrojů, které mistr Phillips suverénně začleňuje. Nádhera, až mě mrazí. A máme tady čtyřdílný kouzelný opus Henry: Portrait from Tudor Times - po úvodní akustické Fanfare následuje pět kratších dílů, opět přebírají roli nejčistší zvonivé akustické struny, ústrojně se zapojuje mellotron, harmonium, klavír, křehce a mistrně propojené a zahrané. Kytarová přediva nabírají na dramatičnosti a smutku, Phillips propojuje více těchto kouzelných nástrojů, oživení přichází v polovině s krásně odsekávaným motivem za doprovodu fléten (mj. John Hackett a další dva hráči), souboj nástrojů je živým vybočením z jinak čistého klidu a krásy tohoto díla, je tu úplné hudební drama, kdy se vypjaté pasáže střídají s klidnými, odváže se pořádně i rytmika s podporu tympánů. V závěru si berou slovo opět krásně propojené 6 a 12strunné akustiky, to, co zde Mistr předvádí, nemá jakékoli obdoby. Sedím přikován v židli zcela odzbrojen a nechávám tu krásu pomalu a jemně doznívat až do chorálového konce, zde i na řadě dalších míst alba jsou zapojeny i další dechové nástroje, anglický roh a hoboj. God If I Saw Her Now je další akustickou skvěle prokomponovanou krasavicí s něžným pohádkovým hlasem hostující Viv McAuliffe, jejíž propojení s Philem Collinsem je přímo organické. Tady je ten až folkový otisk, který příjemně domalovávají flétny. Další komentář není potřeba. Po dramatické orchestrální miniatuře Chinese Mushroom Cloud přichází další záplava akustik, a máme tady pilotní a titulní skladbu ve dvoj dějstvích, představující téměř 16 minut hudebních hodů pro pokročilé. Stupňující se účinek propojených akustik, kde každé zazvonění strun slyšíte jako ozvěnu, mellotron, zklidňování a postupné rozpoutávání tempa, čímž vzniká čarokrásná hudební řeka. Ač instrumentálka, slov není třeba, vyvrcholení až klasického rázu vycítíte, a dostáváme se tu v nádherné souhře kytar a mellotronu do velké blízkosti Trespassu. Celá druhá půle je všestranně propracovaným hudebním dramatem, kde Phillips pracuje v podstatě s klasickými principy a buduje tuhle suitu jako svůj nezničitelný pomník - slyš geniální závěr!. Na konci jsem zcela emocemi vyčerpán a vyždímán... Musí přijít zklidnění a toho se dočkáme v podobě klavírní krásy Collections. Je to skladba v záplavě kytar výjimečná, ale o nic méně působivá, stejně jako křehký doprovod hlasu samotného pana principála a jemné orchestrální vyznění. A nádherná klavírní suita pokračuje v závěrečné Sleepfall: The Geese Fly West a se zapojením dechů, mellotronu navozují závěrečné smíření. Těžko mohl Phillips tomuto svému opusu magnum stvořit působivější, pohádkovější a krásnější závěr.

Tohle je tak křehké, krásné a mistrovsky odehrané dílo, že po jeho doznění nejsem schopen vůbec ničeho a přemýšlím, jak a zda tohle nahráli vůbec normální lidé ve studiu. Ale ano, vypadá to tak. Anthony Phillips je stejný génius jako Steve Hackett, ale Steveho desky mají přece jen rockovější ráz. Tohle je skutečně komorní, klasicky a folkově orientovaná nádhera daleko mimo tento svět a jeho dimenze. Asi za deset...

» ostatní recenze alba Phillips, Anthony - The Geese And The Ghost
» popis a diskografie skupiny Phillips, Anthony


King Crimson - Starless and Bible Black
2016-05-19

King Crimson / Starless and Bible Black

4 stars

King Crimson jsou na poli progu mou srdeční záležitostí a myslím, že každá ze sestav se zapsala na hudební pole vynikajícími počiny, i když jejich nejnovější počiny nemám zmapované úplně. Trilogie alb s Wettonem a Brufordem je ale vzácně vyrovnaná a tyto desky jsem měl od kapely jako první.

Nápor syrové kytary, matematických klávesových stěn a drtivých bicích startuje se vší razancí The Great Deceiver, ale už záhy famózní Wettonova basa mění tempo a náladu a přichází také éterický, ale i neurotický Wettonův hlas. Hned v úvodu se přesvědčíme a úplné světové třídě rytmické sekce. Melodicky vyzpívávaný refrén s varhanním ozvukem jako by chtěl do toho oceánu chaosu a hluku přinést alespoň trochu hřejivosti. Ďábelsky odsekávaná tempa, elektronické ruchy a Frippovy temné štětce strun nás pak provázejí až k závěrečné zkáze. Lament - krásně uměřený kytarový úvod s vřelým Wettonem je klasickým úvodním karmínovým modelem, který známe i z většiny předchozích děl, krásně se zapojí housle, pak sem ale znovu Wetton a Bruford svou rytmickou smrští přivedou strojovou apokalypsu se surovou a nervní Frippovou kytarou. Krásný a jemný začátek, bezútěšný, chaotický, drsný a nakonec rychlý konec. Jemné šumění Brufordových činelů a sotva slyšitelné zvuky kytarových strun a houslí, to je další věcička, We´ll Let You Know. Klid a ticho opět rázně rozčísne Wettonova drtivě porcující basa a odlidštěná, opět chaoticky znějící elektronika, postupně se zapojují i kobercové nálety Brufordových bicích. Jsou tu freejazzové vlivy a skladba svým pojetím dá se říci zcela opouští rocková teritoria. Drsné a nic pro nepřipravené. Krásný melodický úvod The Night Watch s šumícími činely a přichází Wetton a Crossovy jemné housle, pak tu krásně pracuje i mellotron páně Frippa. Tahle na poměry alba subtilní a křehká skladba by se mohla bez obtíží objevit i na prvních albech kapely, vždy tam Fripp a spol. něco podobného zařadili. Krásná, až pohádková nálada. Podprahové kytary, mellotron a housle zahajují téměř neslyšitelně Trio - máme tady neagresívní, až komorní náladu, polohy známé např. i z vynikající desky Islands. Cross s Frippem tu určitě ovládli pole a zařídili v moři syrového hluku krásný klidný střed alba. Pomalé Brufordovy údery na kotle, pak smršť činelů, kytarové tóny a zběsilá Frippova elektronika, drsná a temná nálada, známá už z předchozího alba, je tu zpět v podobě The Mincer. Srážka studeného, drsného rocku s freejazzem s drtivou bicí prací, na konci se zapojí i studený Wettonův hlas. Experiment až do konce. Jemné elektronické šumění a ruchy, občasné basové údery, přichází Bruford a v doprovodu Frippovy strojové apokalypsy to začíná dostávat tvar. Postmoderní, i těžkým jazzem načichlá nálada, spojující do jednoho Frippovu "sekci" a těžkou rytmiku. Nervní, temná nálada, kterou navíc neustále mění běsnící rytmika, se neustále stupňuje a na konci vrcholí a odeznívá. Tohle je sekec mazec, na jehož vstřebáni jsou jistě ne všichni připraveni, a bubenické absolutorium. A je tady grandiózní závěr - kytary, podporované elektronikou a Brufordovými kotly, pak se celá mašina rozjede - aby se člověk nedostal do pohody, jsou tu nelidské elektronické mezihry, pak vás opět válcuje tenhle pekelný stroj se syrovou kytarou. Podobný model použili KC už v titulce na minulém albu nebo i na dalším v takové Starless. Elektronické perkuse, mellotron a housle, skladba se vlastně několikrát znovu zahajuje a vrcholí v neskutečných nástrojových soubojích, náznaky melodií jsou válcovány a drceny e chaotickými elektrickými výpady a nelidskými bicími. Jsou to King Crimson za hranou experimentu s freejazzem, klasickými vlivy a spoustou dalších prvků, chvíli jsme na rockovém poli, chvíli daleko za ním. K závěru to ale dostává konečně tvar a ve zběsilém a valícím se tempu to odplouvá až do závěru... Míhá se na mě "úsměv" - ale spíše chovance psychiatrické léčebny. Uf!

Starless and Bible Black je rozhodně další z vynikajících počinů karmínového krále, však si hlavní principál také hmotu a tvar hudby hlídal až železnou pěstí. Album je hodně experimentální s více freejazzovými prvky, řada skladeb je instrumentálních a je oproti Lark´s Tongues in Aspic a Red určitě méně přístupné. Ve srovnání s nimi dávám čtyři hvězdy.

» ostatní recenze alba King Crimson - Starless and Bible Black
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Gilmour, David - About Face
2016-05-13

Gilmour, David / About Face

4 stars

Se sólovou tvorbou Davida Gilmoura jsem se seznámil bezprostředně po dílech Floydů a dodnes mám ve sbírce právě první jeho dvě alba na čestných místech. Dlouho u mě vedly mezi deskami ex-floydů, a i když se dnes dostaly před ně některé desky Rogera (hlavně skvost Amused to Death), Davidův melodický, naléhavý strunný styl je nenahraditelný a rychle poznatelný.

Until We Sleep - těžké, vytažené osmdesátkové bicí, celkem jednoduchá basová linka a typické Daveovy kytarové melodické ornamenty a klidný hlas, vedoucí do dobově monumentálního refrénu. Nechybí tu ani snadno rozpoznatelný dravý sólový poryv. Dobový začátek, který asi pro zaryté příznivce 70ek a Daveovy prvotiny negativně překvapil (anebo potěšil). Akustická kytara a klidný, soustředěný David uvozují oproti úvodnímu hřmění krásnou klidnou oázu zvanou Murder a opravdu krásnou daň si tu na bezpražec vybral mistr Pino Palladino. Refrén je ale opět rockově gradovaný až do stadionového otisku a druhá půle je soubojem mašin celého ansámblu. Nádherně naléhavý, baladický začátek Love on the Air (opět parádní Pino!) - tohle je nostalgická poloha, která Daveovi sedí, jsou tu pěkné orchestrální aranže (na albu je dělali Michael Kamen a Bob Ezrin, a vůbec výčet hostů - viz shora na stránce PB je skutečně "výživný"). Tahle skladba se mi líbila vždycky moc, v první půli asi nejlepší, včetně klavírem načichlého závěru. Blue Light je osmdesátková bušírna, sekané motivy, zajímavě vkomponované rohy, sólo na hammondy, silný elektronický odér - podobnou věc, One Slip, David vytvořil na Momentary Lapse of Reason. Živá, nabušená, energetická dobová pumelice až do konce. Krásný, teskný klavírní úvod a David v nejlepší hlasové formě - Out of the Blue je krásnou, dramatickou baladou, moc se mi líbila hned na první poslech. Naléhavý, těžký refrén je geniální, stejně jako dokonalé vymyšlené změny tempa a nálad. All Lovers are Deranged je další, na přímočarém rytmu postavená skladba v duchu první či čtvrté skladby, i když sem Dave vecpal své poctivé procítěné sólo. Dokonce i hlasově se tu hlavní protagonista pořádně odvazuje. Máme tady ale mé čtyři nejoblíbenější skladby ze závěru alba. Akustický úvod s opravdu nádherně emocionálně si hrajícím Davem, po zapojení rytmiky s neodolatelnými strunnými vyhrávkami ovládá Dave hlasem skvěle jak sloku, tak i parádní refrén - You Know I´m Right je jedna z mých nejoblíbenějších skladeb nejen z Daveova šuplíku! Pěkně zapojené dechy, drama se pěkným soubojem drsna a křehka až do konce... Krásně zvonivé akustiky a Daveův pronikavý a vřelý hlas, to je hladivá krása Cruise, kde nastává kýžené zklidnění před emocionálně vypjatým závěrem, s akustickými motivy si tu Dave hraje v nejrůznějších detailech - další z jeho mnoha poloh. Temné a naléhavé klavírní tóny, působivá orchestrace, typická pro Kamena a krásně dramaticky stavěné Daveovo sólo - to je začátek prvního ze dvou závěrečných démantů - Let´s Get Metaphysical. Nálada není nijak veselá, celé to určuje v podstatě Daveovo sólové mistrovství a dostáváme se tak do poloh, důvěrně známých z desek Pink Floyd. Nemůžu si pomoct, ale tohle je prostě nádhera, podobně jako pozdější Marooned... Za uvolněného, ale nijak veselého Daveova zpěvu, akustiky jdeme ale pozvolna do finále, na které si Dave nachystal skutečný skvost, zvoucí se Near the End. Temná a osudová kytarově-klávesová stěna se střídají s úvodním motivem. Do refrénové části se postupně zapojí i Daveův beznadějný zpěv, dávající jasně na srozuměnou, že tohle není nic pro silné povahy. Gradace, využití a spojení různých nálad a motivů je znám už z vrcholných desek PF a i tady se Dave vzepjal ke skvostnému finále, kdy temné melodii sekundují jeho akustické i elektrické drtící a odletující jiskry. Dopad je totálně drtivý, pompézní, až apokalyptický. Velkolepé!

Albu dávám poctivě čtyři hvězdy, s tím, že druhá půle je pro mě o mnoho lepší první a mám tam mnoho oblíbených skladeb - dá se říct, že poslední čtveřice patří k tomu nejlepšímu zde. První půle je více úderná, jednoduchá a dobově přímočará, s využitím samplů a synťáků. Ale kytarovými ornamenty, náladou a vedením hry je to stále jasně rozpoznatelný Gilmour. Hezké album!

» ostatní recenze alba Gilmour, David - About Face
» popis a diskografie skupiny Gilmour, David


Fish - Raingods With Zippos
2016-05-12

Fish / Raingods With Zippos

5 stars

K deskám Fishe mám až intimně hřejivý vztah a jeho původní chlebodárce jsem upřímně po jeho odchodu s výjimkou první desky se S. Hogarthem už moc nesledoval. V podstatě každé jeho dílo pro mě bylo osobním prožitkem na druhou, vrcholy ale určitě bude debut Vigil..., právě Raingods... a Fellini Days. Nepochybně patří k mým nejoblíbenějším umělcům vůbec.

Nádherný romantický klavírní úvod, křehký motiv, známý i z dalších Fishových děl, je počátku, ale i v závěru úvodní šestiminutovky Tumbledown - pak se ale rozjede pořádný rockový odvaz odpálené zkreslené kytary, jiskřících kláves a úderných bicích. Fish neomylně diktuje nápadné sekané tempo, přechod do dramatického, ale zde ještě nijak vypjatého refrénu je krásný a chladivý. Už zde řádí samply a elektronické vstupy, které dávají deskám tohoto mistra dějovost a napětí. Mission Statement - intenzívní souboj rockových kytar, v celé skladbě řádících varhan jako na prahu sedmdesátek a drsné elektroniky - teprve Fish sem přináší trochu melodie, pocitů a melancholie, jak je u něj zvykem, vkusně jsou tu zapojeny i akustické kytary. Jinak jde ale znova v první řadě o gruntovní rock! Krásné, uměřené akustiky a umírněný, ale přesto emocionálně strhující Fish, a je u naprostá nádhera Incomplete - v těchhle vypjatých, dramatických písních je Mistr jako doma, a výborně se tu uplatňuje v doprovodech hostující Elisabeth Antwi. Nádherná práce strun, vanoucí až latinským nádechem, absolutní atmosféričnost. Křehké kytarové tóny, jemné bicí a elektronické dotyky - další krásně civilní kousek Tilted Cross. I tady je vidět, že Fish dokáže hýbat emocemi a náladami, aniž svůj hlas nějak výrazně posouvá do stratosfér, nádherně jsou tu zapojeny hostující housle Davey Crichtona. Faith Healer je rázné probuzení po postmoderní civilizace - drsný a temný riff, výrazný elektronický odér, znepokojivá nálada, drsný projev Fishe a různě ústrojně zapojené zvuky, mohutné údery bicích a perkuse, zběsile deformované housle a varhany - ze všeho čiší ohromné napětí. Tohle bych v negativním rozpoložení na poslech rozhodně nedoporučil - apokalypsa až do náhle utnutého závěru. Začátek Rites of Passage je jako z jiné planety - jen velmi jemné doteky kláves, elektroniky a perkusí, příjemný, civilní Fish. Postupně se krásně zapojují jemné tahy klávesových štětců a hlavně housle, které zde opět hrají zásadní roli. Oproti předchůdci otočení nálady o 180 stupňů, jen to ale dokazuje, s jakým ohromným potenciálem a rozsahem Fish pracuje, nemluvě o jeho vřelém a nádherném projevu v téhle věci, vrcholící čistě elektronicky-ambientním závěrem, jako by sem přišel Brian Eno z projektů v 70. letech. 8 minut očistné krásy, nepopsatelné! A máme tady šestidílnou závěrečnou mistrovskou suitu Plague of Ghosts, dohromady zaujímající skoro 25 minut. Old Haunts má klidnou náladu a opět zřetelný atmosféricko-ambientní náladu, navazující na závěr předchozího klenotu. Digging Deep se od ní odpíchne a máme tady tvrdý elektronický kus, je ale vidět, že si tu osazenstvo vyhrálo s každým detailem - zapojené hlasové vstupy, pak melodická stěna kláves a hlavně Fishova hlasu, kteří do toho postmoderního stroje vnáší postupně vřelost a lidskost. Chocolate Frogs - hlasy vokalistů (celkem jsou tu čtyři), elektronika jen lehce na pozadí, pak naléhavý Fish, postupný růst a přechod do Waving at Stars - elektronika ruku v ruce se stále rostoucím Fishem, nádherná melodie, to vše nezadržitelně směřuje k úplnému vrcholu tohoto grandiózního díla - Raingod´s Dancing. Nejdříve to vypadá s klavírem na zpomalení a zklidnění, ale temně dramatická nálada hrozí výbuchem všech emocí v refrénu, jednomu z nejlepších, který jsem v rocku vůbec slyšel. Tohle je Fishův pomník a majstrštyk, kdy emoce vystřelují snad až do oblak, je tu drsné kytarové sólo a Fish přesně tak, jak ho chci slyšet - až do odeznění. Jemný, už smířený klavír a Fish uvozují závěrečnou kapitolu Make It Happen. Opravdu krásná melodie, která už klidně a vřele uzavírá celou suitu po předchozím emočním výbuchu, opět s pěkně zapojenými hlasy dalších vokalistů. Závěr zcela v duchu tohoto mimořádného umělce, při němž už jen ohromeně zírám.

Tahle hudební perla mě doslova pohltila už po prvním poslechu a od té doby při každém dalším poslechu jen vydává svá další zákoutí krásy a melancholie. Solidní rock, elektronika, ale i jemná zákoutí jako oázy míru a klidu, to vše tady na ploše 55 minut najdeme, vše zpracované bezchybně zkušenou sestavou a výborně produkováno. Pro mě nejlepší album roku 1999. Za pět, Mistře!

» ostatní recenze alba Fish - Raingods With Zippos
» popis a diskografie skupiny Fish


Judas Priest - Painkiller
2016-05-09

Judas Priest / Painkiller

5 stars


Co vlastně sáhodlouze psát o albu, které velmi dlouho vedlo můj osobní žebříček oblíbenosti v metalu a bylo vlajkovou lodí Jidášů, kteří se tehdy u mě těšili i tak mimořádné oblibě? Ne, že by předchozímu albu chyběla razance, ale tohle bylo opravdu neskutečné rozkopnutí vrat kovové moderny.


Co dodat k Travisově úvodní dělostřelbě, která se už dávno zapsala do kánonu těžkého kovu, a k té zkáze a apokalypse, která se rozpoutá potom? Dokonalé temné melodie kouzlící zničující dvojice kytar Tiptona a Downinga, Halfordův drtivě přesný ocelově chladný hlas, drsně plivající, ale i ječící ve výškách, a zničující palbě nováčka za artilérií? Zvlášť volba bubeníka byla snad nejlepší možná. Už tahle skladba je dokonalým krokem do metalové moderny, když se do toho zaposloucháte, cítíte tam ve skutečnosti mnohem více z dalších alb či Halfordových projektů, než z klasik 80tek, které sama kapela tady rázně odcinkala. Hell Patrol nám sice poněkud ubralo na tempu, Travis je ale více strojově přesný, vyniká tu zničující dokonalé kytarové propojení a drtivě melodické sólové propletence. Melodie vedená Halfordem je kovově dokonalá. Další zničující palbou je All Guns Blazing - ocelově úderné riffy a nezničitelná žánrová struktura a skutečně parádně vyvedený refrén, který si Halford patřičně vychutnává. Ano, tady všechny kanóny skutečně pálí o sto šest, je tu atmosférická vsuvka... A je tu moje milovaná jízda Leather Rebel - temná melodie vetkaná pod drsně ocelové slupky a hlavně parádní refrén, kde Halford v mžiku přejde z hloubi až do oblak. Tohle je taky jednoznačná kovová moderna, nikoli nějaké 80tky. Temné melodie kytarové dvojice a parádní příchod drsných kytarových hord opět zcela ve stylu nastávající moderny - to je Metal Meltdown. Ten refrén opravdu nejde vyndat z hlavy, na koncertě vždy totální odvaz. Tady není slitování ani špetka prostoru, kapela tady rozjíždí úplné kovové orgie. Podobně je i v Night Crawler - krásná temně melodická linka dvojice strunných barbarů, Halfordovy temné deklamace a další vydařená exploze v refrénu, v pomalém hoblování už jako bych slyšel pozdější moderní nástupce. Další zásadní koncertní šlágr. Between the Hammer & the Anvil - co chcete jiného než se ocitnout na pět minut mezi pořádně rozpáleným kladivem a kovadlinou? Pomalý, konejšivý začátek, pak drtivě přesná souhra všech součástí stroje, i tu kovadlinku tu máme. Halford vede v hlase dokonale chladné a drsné melodie. Nezastavitelná ocelárna. A Touch of Evil - atmosférická nálada zcela vybočující z apokalypsy, výrazný sekaný riff a sóla, celé to má zřetelně "živě" znějící podání a taky to skoro na žádném koncertě nechybí. To se manipuluje s masami! Po kratičké atmosférické vsuvce Battle Hymn je tu závěrečná jízda One Shot at Glory, vyvedená zcela v poctivém kovovém duchu zbytku alba. Krásná temná melodie, strojová jízda bicích a opravdu mnoho hlasových nápadů mr. Halforda. Je tu další stadionový refrén, ale i instrumentální nabušenost. Závěr ve velkém stylu.

Ačkoli můj JP fanatismus už je minulostí, tohle album si stále zaslouží plný počet. Každá z deseti kovových kapitol by mohla být vlastně hitem a velkou většinu z nich kapela stále hraje naživo, což o něčem taky svědčí. Titulka jistě patří mezi nejlepší metalové kusy všech časů. Cesta pro všechny ty Pantery, Machine Head a spol. byla otevřena doširoka.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Painkiller
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Judas Priest - Ram It Down
2016-05-09

Judas Priest / Ram It Down

4 stars

Deska Ram it Down je po vzdušném a melodickém Turbu zase návratem k osmdesátkové metalové klasice. Nesrovnával bych to ani s následujícím Painkillerem, který je přece jen už rázným úkrokem k moderně, ač si to moc lidí neuvědomuje a stále ho řadí ke staré tvorbě tak nějak ze setrvačnosti.

Nemůže snad být říznějšího kovového úvodu než rozfajrovaná titulka. Výkřik, přívaly syrových riffů a ječivá sóla, drsně deklamující Halford. Pro mě určitě velmi sympatický úvod, který po zvukově odlehčeném albu Turbo (které ovšem miluju) znamená zase návrat k hlučnému kovu se vší parádou. Nechybí ani vypjatý stadionový hukot. Heavy Metal má těžce odsekávané riffy a svou hmotností a agresivitou je dokonalým pomníkem stylu - částečně ho kazí jen nápadně chemický zvuk bicích. Halfordovo refrénové "kázání těžkého kovu" je neodolatelné. Trošku slabší je Love Zone, kde mi spíš než zvuková chemie vadí nějaký zásadnější nosný nápad. Jako by hoši trochu chtěli navázat na Turbo, tam ale bylo jednoduchých a úderných nápadů přehršle. Tuhou metalickou riffovačku Come and Get It jsem měl vždycky rád a nezměnilo se na tom nic doteď. Skvostný, neodolatelný nástup a metalicky razantní a působivý Halford mi stále dodává pozitivní husinu... víc než spokojeně podupávám! A je tu další strhující jízda ve stylu titulní skladby - záplava rychlých kovových šrapnelů, škoda jen těch syntetických bicích, které prostě nemají dost razance a odpalu. Ale jinak Halford a jeho dokonale vedený refrén to zachraňuje a je tu i podmanivě melodicky drtící sólo. Chcete-li dramatickou, patetickou baladu a la JP, je tu Blood Red Skies. Synti úvod, pomalé ponuré akustiky a opravdu ledově podmanivý výkon Halforda, který ukazuje, že mu genialita nebyla dána jen v hlasové stratosféře - zcela suverénně mění polohy. Pak se objeví těžce sabatovské, chemicky načichlé riffy, a Halford vládne nad celou touhle apokalypsou, melodické strunné stěny jsou nezničitelné. Je to jediná skladba podobné nálady na albu, takže patřila vždy k mým oblíbeným. I´m a Rocker je dobový metalový stadionový hymnus s patetickou náladou, ale dobře vysázenými kaskádami riffů. Taková moderní verze United či Také on the World s krásně melodickými sóly. Johnny B. Goode je zajímavý metalický cover dávného hitu Chucka Berryho a rock´n rollový nestor by se asi divil, jakou kovovou palbu kdysi stvořil. Kdysi jsem na to zuřivě dupal a skákal, byla to velká láska, dnes už tak ne, ale určitě odvážné stylové pojetí. Love You to Death je věc trochu podobná Love Zone, moderní sekané riffy jako by už trochu přivolávaly Painkillera, je tu jednoduchý umělý rytmus, hoši tu ale zabředli do složitostí, refrén se mi nelíbil už tehdy a tím méně dnes. Závěrečnou temnou, sabatovsky těžkou deklamaci Monsters of Rock jsem kdysi zbožňoval, dnes už jsem tak nějak neutrální - buďto mi to sedne či ne. Ledová, chemická atmosféra trochu upomíná Blood Red Skies, stejně jako palčivé sólo, ale tempo je svižnější. Neveselý, těžký, až industriální závěr alba.


Tohle album mám rád, kdysi jsem ho dokonce miloval. Dnes už jsem ale objektivnější a slabší kousky tu přece jsou - Love Zone, Love You to Death, moc mi nesedí ani zvuk automatických bicích. Pak je tu ale řada skladeb, za kterých jsem nadšen. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Ram It Down
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


U2 - October
2016-05-06

U2 / October

4 stars

Nová vlna - ne-nová vlna, pop - nepop, romantika - neromantika, Bono - neBono, U2 patří zkrátka k mým nejoblíbenějším a nejzásadnějším kapelám a jejich skoro automatické a stádovité vřazení do popové škatulky je podle mě značně nesprávné, ale i nespravedlivé. Minimálně první 3-4 desky měly jasný rockově-novovlnný odér, kapela hrála koncerty v jasně rockovém obsazení. Bono měl ale takový hlasový a výrazový potenciál, že nebylo možná toho nevyužít. Zkusili rockové, popové i elektronické experimenty, šíře jejich talentu je v podstatě nezměrná. Dávat je prostě do škatule s Britney Spears nebo Whitney Houston se mi hrubě nezamlouvá.

Už úvodní Gloria je přesně podána v takové podobě, kterou u Irů miluju - nádherný romantický otisk, připlouvající z dáli s Bonovým hlasem, Mullenovy bicí jsou pořádně dobově nahlas a s Claytonovu basou s námi pořádně houpou - slyšte rozjetý závěr. Hlavní devízou ale už tady jsou Edgeovy nádherné strunné střepy a Bonův emocemi doslova prýštící hlas. Tenhle chlapík opravdu bez problému uzpívá vlastně cokoli, proto má můj absolutní respekt. I Fall Down - klavírní ledově křehký nástup, další pevně držící rocková rytmika, Bono tady krásně ukazuje samozřejmý přechod od komorní a křehké polohy až po drsné refrénové burácení. Má to ale krásnou, temnou, melodickou linku, a dělá to se mnou mnoho. Klopýtající bicí salva se pořádně drtící basou a melodickými kytarovými střípky - to je neveselý a drsný nástup I Threw A Brick Through a Window, jejíž podání a nálada zcela odpovídá jejímu názvu. Tempo není sice nijak zdrcující, ale práce rytmiky je doslova ďábelská, jedinou jakous-takous melodii tu drží Edge a Bono je pořádně temný, někdy až naštvaný. Mno jestli tohle je pop... Rejoice je o něco přívětivější a taky svižnější s obnaženou jízdou basy a hlavně bicích, Edge sází své kytarové diamanty od pořádně temných až po jasné a křehké melodie. Stále je ale zřetelný celkový neveselý, melancholický podtón. Fire - opět drsná jízda oddaná názvu - rytmická palba, temné Edgeovy tóny a Bonovo kloktání s hlasem. Tady musíte být připraveni, jsou tu neustálé změny temp a nálad a od komerčního, veselého popu to opět dělí světelné roky. Bezútěšná a značně progresívní tvář U2... Úvod Tomorrow je naproti tomu jako z jiné planety - temně melodická stěna (určitě v tom měl prsty Lillywhite) s krásně deklamujícím Bonem - obnažená melancholická, křehká nádhera s jasným otiskem jejich domoviny. Ano, tohle už připomíná jejich budoucí tvorbu... Niterná, nádherná věc, v závěru zdrsnělá. Studené úhozy klavíru, které mi zmrazí kosti vždycky až na dřeň a pocitový, krásný Bono - to je další extrémní skvost October. Není třeba dalších slov. With a Shout už to musí zase celé nakopnout dopředu - bicí s basou si na chvíli vezmou slovo, ve skladbě řádí až do konce, a je tady ta melodičtější a romantičtější Edgeova linka, kterou už známe i z dalších desek. Bono je suverénní, silový, jede až na doraz, o geniálním refrénu to platí dvojnásob - ten chlap snad spadl z jiné planety. Je tu další rytmické běsnění, které zastaví až romantické Edgeovo kouzlení a vyšívání a naléhavý Bono - Stranger in a Strange Land, ano, tady se naše duše poněkud tempově i náladově zklidní a zahojí. Bono působí intimně, dojímavě, bezprostředně - jako kazatel. Scarlet má podobný, opravdu nádherně melancholicky vystavěný úvod, tentokrát uměřené bicí, klavír ruku v ruce s čistou kytarou. Podobný model skladby jako předchozí kousek, ale ještě klidnější, dojemnější a čistší podání. Před výkonem Bona snad už poklekám. Na závěr ale musíme dostat na zadnici velikonoční vyplacení, a tak je tu Is That All? s klopotně uhánějícími bicími a basou, rytmus jako na horské dráze zpomaluje a zase zrychluje, Bono ale i do tohoto zdánlivého chaosu vkládá krásné melodie. Razantní, pořádně doprava ohulený závěr. K tomu všemu dokonalý, prostý, minimalistický obal a booklet, ze kterého dýchá láska k rodné zemi. Tečka.

První čtyři alba mají ještě vedle krásného romantického irského otisku jasné pozůstatky původní punkrockové dravosti a trochu těch novovlnných nástinů, čemuž nebylo možno v době jejich začátků uniknout. Tohle album je vlastně dokonale vytesané, v porovnání s mými megaklenoty War, Unforgettable Fire či Joshua Tree ale dávám zasloužené brilantní čtyři! Tohle je jedna z kapel, které ohromný komerční úspěch přeju všemi deseti, protože je zasloužený a byl vydřený od nuly.




» ostatní recenze alba U2 - October
» popis a diskografie skupiny U2


Ten Years After - Cricklewood Green
2016-05-05

Ten Years After / Cricklewood Green

4 stars

Společně s živákem Undead, který víceméně zklamal má očekávání, jsem si pořídil od TYA i tohle album, hodnocené jako jeden z nejlepších počinů. Mám z něj přece jen znatelně lepší pocity než z živáku, který mi uposlouchat dalo v některých fázích už celkem fušku, a to se mi tedy rozhodně často nestává.

A je tady monumentální rozjezd Sugar the Road - Leeho masívní riff krásně podkreslený varhany, podmanivý hlas, byť se prostě u TYA nemůžu zbavit pocitu, že zpěv není právě zásadní záležitostí, která by mě poslala do kolen. Je to ale poctivá hardrocková práce v klasickém valivém tempu. Working on the Road je dá se řící obdobně stavěná - střední, valící se mašina, kde hraje prim Lee a do jeho strun pevně vetkané tóny varhan, dobře se napojují i Leeovy sólové ornamenty. Druhá skladba je živější a celá sestava se přece jen k závěru společně odvazuje, včetně bubeníka Rica Lee. 50.000 Miles Beneath My Brain začíná krásně uklidňující kytarovou ukolébavkou, do které se zapojuje civilní, klidný zpěv a varhanní melodie. Model, který se přece jen u kapely moc nevyskytuje, celé to ale nenápadně roste do hardrockového kolosu, ve druhé půli napětí sílí a Lee rozetne vše v okolí razantním, precizním sólem. Tohle hoši vymysleli a zahráli výborně - určitě jedna z nejlepších věcí na albu. Year 3.000 Blues je krásně akusticky pojednaná, stylově načichlá skladba - velmi příjemný model, který se u této kapely přece jen moc nevyskytuje. Zvonivé strunné aranže je opravdu radost poslouchat, krásná pohoda. Velmi dobře se vydařil i jazz/bluesový konglomerát Me and My Baby, v jehož úvodním houpavém riffu se vždycky pořádně rozhýbu a rozpumpuju. Krása, kde je jakoby se TYA střetli s legendárním Colosseem. Ďábelský kousek! Pak už ale přijde jeden ze zásadních historických riffů Love Like a Man, který si v ničem nezadá se Smoke on the Water, ale jak by mu zase slušela větší razance - jsem to ale notorický stěžovatel! Jinak hymna je to zásadní - pomalu se zapojující varhany a vypjatý refrén. Přes několik meziher to celé pak instrumentálně sílí až do pomalého odeznění... Circles je další křehká akustická kráska s až folkovým otiskem, kde kapela jasně ukazuje, že má i jinou než burácivou podobu - jako bych se ocitl na zeppelinovské trojce, a to se mi více než zamlouvá... As the Sun Still Burns Away je ovšem na závěr poctivým hardrockovým nákladem se vším všudy. Riff Alvina Lee proráží vše jako skalpel, podoba s Love Like a Man není náhodná, tempo je ale těžší a nálada temnější a ponuřejší, Lee vypouští démony a běsy divokými sóly... důstojný závěr alba. Na bonusové verzi máme ještě Warm Sun, temně laděnou drsnou riffovku a umírněnější, rytmicky bohatější To No One.

K této desce, která je v rockové hudbě už považována za klasiku, se na rozdíl od živáku určitě rád vrátím. Na závěr je tu ale zase jedno velké ale - produkce. TYA jsou spojováni s pojmem syrového rocku, já mám ale opačný dojem - prostě téhle parádě by rozhodne neuškodila mnohem syrovější produkce. Ale když sleduju sestavu, zase se mi potvrzuje, že tenhle občasný pocit měkkosti mám u všech těch varhanních kapel, Uriáši počínaje, přes hlavně Párply MKII až třeba po TYA. Nic moc mi neříká třeba ani zde opěvovaný debut Vanilla Fudge, a to z úplně stejných důvodů, a co je platné, že byli první. Hendrix, LedZep a dobové desky Mayalla nebo i Johnny Winter mě melou, tohle je přece jen takové decentní vybuzení smyslů. To vše ale jen můj problém. Tady musím dát čtyři, oproti živáku zcela jiná radost z poslechu...

» ostatní recenze alba Ten Years After - Cricklewood Green
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Ten Years After - Undead
2016-05-05

Ten Years After / Undead

3 stars

Tohle album má živé provedení, vyšlo po řadě peripetií a vlastně na nátlak oddaných fanoušků téhle kapely. Na základě nadšených recenzí jsem od TYA čekal opravdu mnoho, ale jejich produkce mi k mému vlastnímu zklamání asi nesedla, jak jsem čekal...

Rock Your Mama je naživo pořádně odpíchnutá verze, Alvin Lee tady vyšívá své klasické kulometně odsekávané akordy, jeho hlas má patřičnou drsnost a stylovou zahulenost, ale přece jen mi tak nesedí jako Plant, Rodgers, Coverdale - tam cítím relativně slabinu. Klasický šlapající model ostrovního blues-rocku té doby, pěkně tu vyplouvá Lyonsova basa. A máme tady syrový riff Spoonful, standardu, známého také z prvního alba Cream, a když obě verze porovnáte, asi zjistíte, proč se mi nejen verze, ale i hudba prvně jmenovaných líbí o chlup více - kapela tohoto formátu s takovým kytaristou, jako byl Alvin Lee, by potřebovala prostě lepší rytmický park. Basa moc netvrdí, spíš občas vyplouvá a bohužel zase nadlouho zapluje, bicí Rica Lee ne že by proboha byly špatné, ale zrovna tenhle model hudby by asi potřeboval výraznější razanci. Takže - je to trochu ospalejší verze té creamovské, i když oba "struníci" jsou stejné kvality. I May Be Wrong, But I Won´t Be Wrong Always - opět rychlopalná práce pana Lee a opět - bicí tam sice hezky dusají, jenže to vyznívá celé tak s polovinou šťávy, jakou bych si osobně přál. Churchill tady příjemně dokresluje atmosféru varhany, hlavně v závěru, jinak je tempo svižné a pěkně swingující. Co mě ale tady nesedí, je desetiminutová délka, na kterou asi skladba (ovšem pro mě) nesahá. Summertime/Shantung Cabbage začíná bicí eskapádou Rica Lee, na kterou Alvin Lee precizně nabaluje kytarové tóny, pak se rozjede klasická těžká bluesrocková jízda a pak se tu Ric Lee odvazuje asi maximálně, je to taková bicí jízda ve stylu Moby Dicka, v závěru slyšte jeho divé hrátky s činely. Je trochu škoda, že podobná razance zezadu nezaznívá i v dalších skladbách. Spider in my Web je krásný dobový zahulený bluesrock s ornamentální Leeovou kytarou a důsledně drženým stylovým rytmem a pěkným varhanním názvukem, celý tenhle model je důslednou přehlídkou jeho kytarového mistrovství a tvorby nálady - určitě jedna ze skladeb, které mě tady oslovily nejvíc. Woodchopper´s Ball je rychlý model ve stylu úvodní nebo třetí skladby - ale zase, je to hlavně Alvinova dělová strunná přehlídka, jsou tu zase plnotučné varhany, rytmika je ale plochá, nevýrazná, basové bublání sice slyším, ale opravdu jen slyším, aniž by to se mnou nějak hnulo, což u tohoto stylu rocku ovšem čekám a přímo žádám. Tohle pak poslouchat skoro 8 minut je už na mě i moc, abych se přiznal, trochu odvaz je až v závěru. Standing at the Crossroads je rychlejší stylovou verzí téhož, opět, mnou citované "vady zboží" jsou tu zase, ale je tu živější rytmika, nástroje spolu více komunikují, takže nemám sklon k ospalosti jako u předchozí skladby, Alvin vypálí v půli i klasické rychlopalné sólo. I Can´t Keep from Crying, Sometimes je koncertní rozšířenou verzí, který se tu natáhl na úctyhodných sedmnáct minut. Začátek je pozvolný, procítěný model bluesrocku s precizním sázením kytarových tónů a správně laděným ospalým hlasem hlavního principála, pak se skladba změní přesně v to, co mi vadí i na zbytku alba - okatou a okázalou kytarovou přehlídku Leeho se solidním varhanním podílem Churchilla, ale zase nic, co by mě, až na malé úseky, vtáhlo, zaujalo, pohltilo či rozbilo na prach, jako je to u desek jejich dobových souputníků. Prostě - je tady toho určitě dost, ale mohlo by být ještě mnohem více. Píše-li se v souvislosti s TYA o "syrovém rockovém zvuku", jsem asi hluchý, ale já to tady neslyším, jen ve velmi mírné a uhlazené podobě. Za této situace je pak 17 minut v téměř instrumentální, tempově dost vadnoucí podobě čirou monstrozitou - omlouvám se. I´m Going Home dojem napravuje, spolu s prvními dvěma skladbami se mi asi líbí nejvíc, Lee je rychlopalný a přesný, ale je tady odvázaná, energická nálada, která podle mě chybí jinde. Jinak ovšem resumé, které bych u TYA nikdy nemyslel že řeknu: když už tohle NIKDY neuslyším, nic závratného se nestane, i když Alvin je samozřejmě top.

Vím, že kapela tehdy zabírala hlavně naživo a byla opravdu velkou koncertní atrakcí nejen doma, ale i za oceánem (Woodstock), protože obdobné stylové kapely patří mezi moje nejoblíbenější, čekal jsem možná až moc. Abych to nějak rozumně zkrátil do jedné věty - Alvin Lee byl rychlý kytarový fenomén, a zasloužil by si o třídu kvalitnější doprovod. Herně tady vyčnívá až moc, ale zbytek osazenstva mě ne a ne nějak dramaticky vtáhnout do děje. Čekal jsem produkci ve stylu Hendrixe, Cream nebo Mayalla, neřkuli budoucí tornádo LedZep, jejichž desky mě zcela pohlcují. Na základě recenzí hejkala či P. Gratiase jsem prostě čekal větší syrovost a energii. Tři hvězdy s lítostí...

» ostatní recenze alba Ten Years After - Undead
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Bathory - Blood On Ice
2016-05-04

Bathory / Blood On Ice

5 stars

Tvorbě tohoto metalového severského fenoménu jsem beznadějně propadl už někdy na střední škole. Jak tvrdě metalovou, tak pohanskou fázi jeho tvorby považuju pro metal za zcela zásadní, jehož vliv na tisíce dalších souborů je dodnes patrný.


Intro, nádherně ilustrující daleký sever - kozy, ovce, blížící se hřmot bojových vozů a napětí, jehož příchod je zcela zřetelný jako u bouře. Blood on Ice se rozbíhá tak, jak to uměl jen tento předčasně zesnulý génius - zastřená, nádherná kytarová melodie, kovově cinkající, rázné plechové bicí a podmanivý hlavní mistrův hlas, doplněný v pozadí dalšími zpěvy a chóry, dotvářející atmosféru temného napětí. To stupňují ještě klidná zákoutí a na konci podprahově působící sólo. Akustická kytara propracovaná do posledního úhozu prstu a odevzdaný, syrový, smutný zpěv - nic jiného není třeba pro geniální podání a vyznění - to je moje věčná láska Man of Iron - ukázka, co lze udělat s pár akordy. Dech severu! Rychle se střídající motivy syrových kytar a pak až heavy metalové odpálení celé nástrojové hradby směrem jen kupředu za podpory klopotných bicích - melodie, schované pod ledovými krunýři kytar, jsou ale znovu nádherné - je tu One Eyed Old Man. Napětí udržují mezihry s mluveným slovem a akustikou, dotvářející atmosféru vyprávění z dávno zašlých časů severu, aby se znovu rozvířila sněhová bouře se vší silou a nebrala zajatce. Quorthon řve a ječí... Rytmicky těžké kytary a dusající bicí a pak už další temná melodie zakletá do šesti strun - The Sword přichází s temnější a méně rozjuchanou nótou. Riffy jsou hymnické, přesto tvrdé, Quorthonův zpěv umírněný, ale nenapodobitelný, i když v refrénu se odvazuje. The Stallion přichází s příbojem syrových kytar a tradiční plechový bicí přechod přivane zásadní melodický, krásně se pohupující motiv, jako vlny severského moře, kterému odvážně čelí drakkary. Rytmika drží parádně napětí na doraz, jinak zcela nesmrtelný vichřičný hymnus a podmanivým ledovým sólem, končící náhle. Krásně zvonivé akustiky, rychle přecházející v další famózní riff a Quorthonem, vydávajícím se z posledních sil - to je další nádhera The Woodwoman - není název, který by lépe vystihoval to, co zde mistr hudebně vytvořil. Napětí, zmar, nostalgie, zoufalství s kouzlícími podkresy akustik... rozostřený závěr. Atmosférický předěl, další jemné akustické vyšívání a pak už hradby ledově chladných kytar a nástup jedné z mých nejoblíbenějších kovových skladeb všech dob - The Lake. Spolu s předchozí je to opravdu nadpozemsky krásná dvojice, kde ledová atmosféra zmaru, smrti a apokalypsy se silovými chorály dosahuje vrcholu. Schopnost Mistra vykouzlit prakticky z ničeho tohle asi nebude nikým překonána. Gods of Thunder of Wind and of Rain - samply dusajících koní, kytarové tóny, pak se ale přiřítí kovová apokalypsa, která je jakousi severskou odpovědí na Manowar - s tím rozdílem, že u mě o level výše než tvorba již dávno vyčichlé US "legendy" metalu. Svižné melodické kytary, silově vedený hlas, dupající bicí, dokonalá atmosféra samého středu řinčící bitevní vřavy. Není co dodat... The Ravens je skvostnou minutovou akustickou miniaturou, tvořící oázu klidu a míru před závěrečným apokalyptickým Ragnarökem... Ten začíná plynulým navázáním na druhou skladbu - ledově chladné kytary s bicími a výrazným chorálem, střídaným rozervaným, bojovým řevem Quorthona - melodie se v ohni bitvy přelévají, vyplouvají tóny ohnivých sólových doteků. Dokonalé vykreslení zkázonosného závěrečného boje všech proti všem, je tu odhodlání, vztek, energie, ale i zmar a zoufalství, to vše vyčtete z neškoleného hlasu Mistrova, nesmrtelně tepajícího rytmu a přívalu strunné oceli. Po uklidnění se samplovanými zvuky a basovými syrovými přejezdy přichází závěrečný riffový příval, pal plynule unášející všechny Ódiny, Loki, Thory, Freye, valkýry, einherje a ledové obry vstříc konečnému zúčtování...

V rozsáhlém bookletu, který je připojen k verzi z roku 1996, se uvádí, že album vzniklo dokonce ještě před Hammerheart na přelomu let 1988-89. V té době bylo samozřejmě zvykem data vzniku některých alb antedatovat, aby se umocnila jejich kultovnost a význam. I kdyby tomu ale tak nebylo, tento temný severský bojový skvost je u mě zcela na stejné úrovni jako Hammerheart + Twilight..., ba dokonce mohu říci, že ho možná mám ještě o chlup raději. Ta dokonale zastřená, zašlá, nádherná atmosféra sněhu a mrazu, ledové i ohnivé dotyky tónů a melodií nelze ničím vyvážit. Škoda, že tu není šestka...

» ostatní recenze alba Bathory - Blood On Ice
» popis a diskografie skupiny Bathory


ZZ Top - Eliminator
2016-05-02

ZZ Top / Eliminator

3 stars

Dá se říci, že u texaských fousáčů ZZ Top mám rád řadu alb bez ohledu na éru jejich vydání, spíš je to tak, že mě oslovují či neoslovují konkrétní alba. Od Rio Grande Mud až po tohle album mám jejich diskografii úplnou. Eliminator je druhou desku z osmdesátkovým zvukem, a je samozřejmě jasné, že to co bude jeden milovat, bude řada dalších nenávidět.

Gimme All Your Lovin´ se stal hitem už záhy po vydání, k čemuž jistě pomohl i klasický dámský klip. Razantní metalově orientované kytary a přímočaré linie bicích, startujících celý ansámbl, určují prim na celé desce, jsou zde synťákové "klávesové" plochy. Necítím k tomu odpor, i když vyhlazení bluesového syrového zvuku je vzhledem k tomu, jaký je Gibbons kytarový formát, určitě škoda. Doba ale velela jinak. Takže - máme tady kovově polité, i když stále strhující a našlápnuté boogie. Got Me Under Pressure je další odpálený hit. Gibbons udržuje přitažlivé sexy frázování, skvěle skládané riffy tady přece jen více upomínají starší éru, i když rytmika je jasně přímočará a uzpůsobená hitu - líbí se mi to více než úvodní hit. Sharp Dressed Man - parádní houpavé riffy, opět úsporné bicí, text o ostře oděném muži v podání opět přitažlivého Gibbonse, hlasové samplované vsuvky. Pánové si tu vyhráli ve středním tempu a i tahle skladba se mi více než zamlouvá, je tu i palčivé sólo, i když samozřejmě nevystupuje tak jako o 10 let dříve. Máme tady klasickou topovskou baladickou I Need You Tonight - kytarové ornamenty a sólíčka ruku v ruce s dobovými synťáky, uměřené tempo a strhující podání Gibbonse. Monumentální kousek se vším všudy a nejdelší skladba alba. I Got the Six je hodně riffová, natlakovaná záležitost, možná bych ji délkou vyměnil za předchozí a kromě úvodního výrazného motivu něčím rozvinul - takhle to končí moc rychle. Legs - melodický kytarový motiv, dobová syntezátorová nálada a dobarvení - opravdu echt "ejtís", i když Gibbonsův naříkavý zpěv hodně zachraňuje. Nějak dramaticky mě nikdy neoslovovala, snad jen sólo v závěru. Thug - syntetické rytmické údery, svůdné střední tempo. Tahle skladba má také jasný 80kový nádech, ale musím říct, že se mi ze druhé půle desky líbí asi nejvíc. Gibbons perfektně frázuje i pořádně si tady zabejčí i Dusty Hill s basou, což je jinak v ploché produkci hodně raritní. Ale palec nahoru, má to atmosféru a spalující jižní odér. TV Dinners je pohodovka vystavěná ve středním tempu, hodně podobná náladou předchozí. Chybí tu ale výrazná basa, jede se mnohem únavněji unisono tempem až do konce, dojem ale zčásti napravuje pečlivě zabudované kytarové sólo. Dirty Dog - opět podobný model, čistě dobově chemická rytmika udržuje celkem kvapík, čemuž se přizpůsobuje i Gibbonsův zpěvomluv. Ale žádný zázrak to pro mě není a nikdy nebyl. If I Could Only Flag Her Down - o mnoho lepší věc, od počátku svůdný cválající boogie rytmus a všudypřítomný strhující Gibbons, pálí tady sólo pěkně podle starého vzoru. Je tu dobový zvuk, ale myslím, že v zásadě by se tahle věc neztratila ani ve starší tvorbě. Bad Girl je přímočará upalovačka na závěr - nekompromisní, přímý, tah na bránu a výrazný křičený refrén. Energické zakončení trochu v duchu první skladby, i když ne tolik hitově načančané.

Dávám poctivé tři. Před lety jsem album hodně točil a určitě bych hodnotil shovívavěji, ale musím říct, že hlavně v závěru mi už skladby svým tempem a pojetím hodně splývají. Je to dobrá, poctivá práce, v úvodu i strhující, začátek komerčně úspěšné osmdesátkové epochy (dodnes 10x platina v USA). Po prvních čtyřech skladbách osobně cítím ztrátu energie a výraznějších nápadů. Berte, či nechte být. Na vydatnou pařbu či jízdu autem po texaské dálnici ideální.

» ostatní recenze alba ZZ Top - Eliminator
» popis a diskografie skupiny ZZ Top


Angra - Rebirth
2016-04-29

Angra / Rebirth

5 stars

Při pohledu na b.wolfovu letitou recenzi na tento můj srdeční brazilský metalový klenot už nemohu dále odolat. Když jsem tvorbu této kapely poznal, výrazně to nabouralo moje osobní žebříčky oblíbenosti...

Klávesy odkazující k vážné hudbě a dramatické samply a tlumené zoufalé chorály - už tenhle nástup se povedl - klávesy mocní, nabírají hmotu a rychlost a už je tady speedový nástup Nova Era, do kterého se zpěvem zařadil sice tehdy nováček Edu Falaschi, ale svou roli tady zvládl dokonale, jako by v kapele byl odjakživa. Tohle je křišťálově nadýchaný rychlostní model, jsou využité i dramatické samply a parádní kytarové sólo, po volnější mezihře se navrací ke klusu s větrem o závod. Už je tu klavírní úvod, kde jakoby Falaschi byl temným šansoniérem, přichází temné cello a pak se už vyloupne metalová jízda, která je ale zcela jinak stavěná než úvod - důrazná střední tempa a nádherné hlasové přechody a monumentální refrén. Dvojice kytar má hlavní slovo, sekundují klasicky stylizované varhany (klávesové aranže alba dělal Loureiro), ve druhé půli ale přichází parádní progmetalový zlom se zdvojenými sóly. Dokonalá skladba a přesně ta poloha, kterou u Angry miluju nejvíc. Sto bodů! Acid Rain - důrazné, až syrové riffy s klávesovými ornamenty, temně-dramatický nádech, a Falaschiho hlas, který se pohybuje od temnot až po nádherně klenuté refrény suverénně a přirozeně. I když i zde jsou přímočaré bicí linie, i tahle věc si k progresu více než jen čichla - navíc přichází latinsky znějící perkuse, které jsem tak mocně chválil i u Ark a dalších progových uskupení. Závěr je ale metalově klasický s nádherně zpěvným sólem, které proráží ledové kovové krunýře... Heroes of Sand... co dodat k věci, která patří k mému absolutnímu topu všech metalových skladeb? Umírněný hlas v doprovodu čistých kytar a kláves, pak zlom do mocné progmetalové suity s krásně zaranžovanou orchestrální složkou. Falaschiho opakovaný náběh do refrénu je zcela neuvěřitelný a gradace závěru s jedním z nejlepších kytarových sól, které jsem kdy slyšel, mě pokaždé připraví o jakákoli slova... Přece jen se vzpamatovávám, k čemuž dokonale pomůže tribálně pojatý úvod Unholy Wars - tady jsme se ocitli v metalové verzi karnevalu v Riu, který se ale postupně přelije do rychlopalné kovové suity se vším všudy - krásné šroubované proplétané melodie kytar "jistí" Falaschi a rytmika, která dle potřeby zrychlí a zase zvolní - velký výkon Priestera, ani není znát, že to má přes osm minut - konec zase "taneční"... Tklivé, krásně zpracované akustické kytary i mírný Falaschi, tak začíná Rebirth, jsou tu klasicky orientované nálady, než si ale zase bere slovo kovově hřmící mašinérie. Způsob, jakým jsou na tomhle albu propojeny nálady, styly a motivy, mě prostě fascinuje. Tahle skladba je zase jiná - jsou tu temně znějící chorály, hlasy, klávesové zvuky... zase mě to upoutalo, ale zcela jinak - závěr je ale "kovaný". Judgement Day - to je záležitost pro příznivce žánru - rychlé kytary, klávesy, ultramelodické Falaschiho zpěvy... ale jsou tu zase drsnější mezihry a klavírní vsuvky, nic nestojí na místě, kapela si hraje s kontrasty a zase se mi chce mluvit o příběhu, který má mnoho podob a i tady nasává lehké progové inspirace, viz instrumentálně skvělá druhá půle. Jakoby pokračováním téhle suity je Running Alone - monumentální chorály odpálí další speedový kus - Falaschi zápasí s klávesovými ornamenty - příznivci rozumné, leč přesto jasné monumentality si přijdou na své, se zlomem k refrénu se zpěv skutečně překonává a uniká nám nekontrolovaně výše... jsou tu i nekončící kytarová i klávesová sóla. Závěr v podání Visions Prelude je temný a chladný, jako byl úvod, má ale větší prostor. Název věrně odráží klasicky pojaté téma, střídané metalovou polohou, která udržuje vážnou náladu, závěr patří klavírnímu reji. Falaschi se loučí důstojně a krásně, jinak to zde ani není možné.

Na ploše necelé hodiny se tady odehrávají velké, až neskutečné věci. Produkce se skutečně fantasticky trefila do vyznění alba, nedá se tady vytknout ani milimetr. Ačkoli kapela tehdy přišla o několik letitých členů včetně zpěváka Andre Matose, tohle je myslím víc než pádný důkaz její nové síly. Moje srdeční záležitost již mnoho let, tedy za pět.

» ostatní recenze alba Angra - Rebirth
» popis a diskografie skupiny Angra


Stratovarius - Infinite
2016-04-29

Stratovarius / Infinite

4 stars

Před léty mě neminula vlna heavy, power a speed metalu, a došlo také na finské klasiky Stratovarius, od kterých se mi do sbírky kromě Episode dostalo i tohle album (jinak vlastně žádná další neznám).

Úvod Hunting High and Low rozvíří ve vaší mysli i těle hned ten potřebný powermetalový záchvěv, který je potřeba - tuny melodických kytar a kláves, rychlopalné bicí a vládnoucí Timo Kotipelto jsou skutečně začátkem ve velkém stylu. Je tady pomalu se uvolňující energie, samozřejmě stadionově působící refrény a zpěvné sólo ve druhé půli. Určitě kus, na který mohou být pánové hrdí. Svazky ultrarychlých kytar s klávesovým podkresem, dobře čitelnou basou - precizní vyšívající bicí Jörga Michaela, to je druhá, typická speedovka Millennium, je to typický žánrový model známý od všech těch Gamma Ray apod. - kdysi jsem podobné věci vzýval, dnes už na to musím mít rozpoložení a náladu. Mother Gaia je po zásluze jednou z nejpůsobivějších balad, které jsem slyšel. Tlumené, pochmurné tóny kláves a naléhavý Kotipelto od počátku dávají vědět, že půjde o vážnou záležitost. Rytmika se zapojí decentně, skladba má ale krásnou dějovost až soundtrackově osudového vyznění. Hlavně pan zpěvák tady předvádí až do konce opravdu famózní výkon. Po až queenovsky dramatické eskapádě pak doplouvá do konce opět v klidném duchu... nádhera. Phoenix je dalším speedovým modelem - rázné riffy a melodie nesoucí Kotipeltův hlas, zrychlení na povel a energeticky hutný refrén, kde je všechno propočítáno na sekundu. Pak si chlapci pohrávají s propletenými zasekávanými kytarami, klávesy dodávají temné atmosféry, je tu klasické zdvojené speedové sólo. Glory of the World má podobný průběh a výstavbu - rychle upalující kytarový běh Tima Tolkkiho, mělodický a přímočarý riff s klávesovou "vatou", Kotipelto se tu pouští hlasově výš a celé je to přece jen vypjatější a melodičtější. A Million Light Years Away má mocný nástup opět až soundtrackového ražení, který mě smetl hned na první poslech. Klávesové stěny, pak jemně aranžované akustické kytary s basou, rytmika opět celou parádu přitvrdí až do parádního vyvrcholení. Více role tu mají Johanssonovy klávesy, kytary jsou vkusně naskládány pod ně, ale krásně si s tím pohráli a výsledek se mi více než zamlouvá... Freedom je opět houpačkou speedového ražení - kupa navršených melodických kytar a kláves a bicí mašinérie. Kotipeltovy hlasové eskapády a naléhavý refrén - musím říct, že tuhle skladbu jsem nijak nemusel už před léty a dnes se můj názor nezměnil - spíše naopak. Už jsou tu ale osudové kytarově-klávesové stěny s odměřenými údery bicích, je tu skvost Infinity. Umírněné sloky s využitím i akustických kytar se prostřídává s dramatickou metalovou fází a vzniká tak znovu krásně dramatický temný příběh, vrcholící všemocným refrénem, který pánové v průběhu více než devíti minut různě obměňují a stupňují. Palec nahoru! Krásný je ovšem i závěr v podobě akustické Celestial Dream na pozadí jemné klávesové linky. Kotipelto je působivý i v téhle neagresívní poloze. Jiní Stratovarius - křehcí, vážní, umírnění, jasný protipól úvodní skladby. Krásný závěr!

Když jsem si desku tehdy pořídil, točil jsem ji snad denně a patřila k mým nejoblíbenějším. Věci klasického speedového ražení jako Millennium, Phoenix, zčásti Glory of the World a Freedom už u mě dnes nemají takové kouzlo jako před 15 lety. Úvodní šleha, Mother Gaia, A Million Light..., Infinity a závěrečná skladba jsou ale stále bezchybné. Za čtyři.

» ostatní recenze alba Stratovarius - Infinite
» popis a diskografie skupiny Stratovarius


Judas Priest - Sad Wings of Destiny
2016-04-27

Judas Priest / Sad Wings of Destiny

4 stars

Jidáši byli před léty mou kultovní kapelou a jejich alba zněla éterem skoro neustále, Halford byl tehdy mým daleko nejoblíbenějším zpěvákem (až potom přišel rock a Plant, Coverdale či Rodgers). A tahle deska patřila kvůli dvěma úvodním hymnám k té úplně nejvybranější společnosti...

Šroubovaná, kytarová introdukce, která dodnes vyvolává na koncertech halasné reakce publika na dávný hymnus, a je tu nástup tvrdého, sabatovského riffu, nesoucího úvodní metalový opus Victim of Changes. Halford se drží v klasických polohách a zatím se nikam nedere. Několikerý obrat a po sólu přichází neodolatelná sekaná pasáž, kde kytarové přívaly soupeří se štěkajícím Halfordem a drtícími sóly - jako by se pánové inspirovali jedničkou Led Zeppelin... Vyklidněná, až hippie nálada pak sedne skladbě dokonale. Tohle je skvost nejen jménem kapely, ale i pestrostí a rozmanitostí. The Ripper naproti tomu svými 2:50 definovala riffovou drtící podobu kovu všech různých odrůd a typů, počet lepších či horších vykrádaček a verzí je astronomický. Melodický úvod a pak nekonečně vrstvená sekaná masáž s textem o Jacku Rozparovači - nic víc není třeba. Dreamer Deceiver má jemné baladicky lámané akordy, sekunduje plačtivý a dojemný Halford, decentně se zapojuje rytmika. V závěru už Halford vypouští všechny své hlasové démony naplno a bez skrupulí - tohle buď milujete, nebo si zakrýváte uši - jidášovská silová balada se vším všudy. Dovětek Deceiver je už poněkud z jiného soudku - hymnická miniatura s razantním, houpavým riffem a ještě bytelnou hardrockovou strukturou. Prelude je už dle názvu klavírní miniatura hymnického charakteru, jak už tady zaznělo, neztratila by se určitě ani na deskách Queen... Další učebnicí kovových riffů je klasika Tyrant - husté sekané riffy a refrénový zápas s Halfordem je přitažlivý i dnes - dodnes tu a tam zazní na koncertě. Stručné, jasné, úsečné. Genocide je sice delší, ale je ze stejně nezničitelného kovového těsta - už úvod musel zase ovlivnit tisíce okovanců na celém glóbu. Pánové tu spíše využívají střední tempo, o to víc ale vyniká těžkost, ponurost a sežehující sóla, ve druhé půli i samply - smrtící duo Tipton, Downing tady zkrátka řádí jak o život. Dalším přemostěním mezi kovovými kusy je Epitaph, už název napoví - jemná práce klavíru, ale i Halfordova hlasu různých odstínů. Tady je možná škoda, že to má roli jen vsuvky a nerozvine se to dále... posledním kouskem je Island of Domination, další jasný postulát rodící se kovové vlny. Krátké rozvibrování a kytar a pak už se rozjede poctivý, bytelný zářez se sabatovsko-zepelinovským sekaným motivem za půlí, lemovaný opravdu početnými sóly. I Halford už se tady celkem odvazuje - sympatický závěr, při kterém určitě neusnete.

Protože už mě zaryté fandovství těžkého kovu opustilo, pošetřím si přece jen pětku pro jiná díla, i když tehdy bych jí s přehledem pálil od boku. Dávám tedy poctivé, kovové čtyři. První dvě skladby, každá jinak zásadní podáním i rozsahem, mají ale pomyslné absolutorium.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Sad Wings of Destiny
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Anathema - Alternative 4
2016-04-27

Anathema / Alternative 4

5 stars

Z klasických kapel doom metalu 90. let mám pro tyhle Brity mimořádnou slabost od jejich počátků a jejich skvosty z tohoto období stále úzkostlivě držím ve sbírce. Protože Alternative 4 točím až nebezpečně často, je čas na osobní dojmy.

Temné klavírní akordy, napovídající, že v případě téhle desky ani kapely nepůjde o žádnou veselost, uvozují těžká kytarová kila intra Shroud of False, které se nenápadně, ale nezadržitelně přehoupne do hitu Fragile Dreams - skutečně parádní energetický nástup, tak, jak to od Anathemy známe, pak temné kytarové rozlamované tóny a neveselá deklamace Vincenta Cavanagha se střídá s riffovými příboji. Děje se tady mnoho, kapela využívá minimalismu žánrových legend a vzorů (The Cure, Joy Division apod.) a umně je propojuje s metalovou těžkostí a naléhavostí. Tuhle skladbu miluju, je v ní řečeno vlastně vše... Temné dunící samply a šeptající a vemlouvající se Canavangh, pak už přichází gothic-metalově orientovaný riff s parádně potemnělou melodií, přetahující se pak s klavírními tóny. Má to energii, ponurost, naléhavost - vše, co od značky Anathema očekáváte. Není to onanie, ale je znát, že si kapela hraje s každým motivem a tónem, což je pro ně příznačné dodnes. Odlidštěný, studený klavír a apatický hlas - to je bezvýchodný běs Lost Control - tryzna pro skutečně odvážné a statečné. Tady si na šesti minutách skutečně veselí moc neužijeme, a temné kytarové malby, housle a akustické temné miniatury na vyznění a náladě nepřidávají... Re-Connect má rychlejší, více energický vstup, ale i pak přichází potemnění, basa a kytarové tóny i celkové vyznění značně upomínají ranou tvorbu kapely. Další temná perla na tomhle náhrdelníku... Inner Silence je ledově krásná klavírní tryzna, kde beznaděj a krásný smutek téhle desky asi graduje, vkusně a nenápadně se zapojují kytary a naléhavý hlas, kouzelná, typicky britsky temná melodie. Úžasné! Pokud si myslíte, že vás pozvedne titulní skladba, pak detailně pilované temné kytarové údery, spíš provedou definitivní ortel nad zbytky vaší roztřesené duše. Skutečná temná, kalná, ledově popichující, ale zase nádherná skladba, s už zcela rezignovaným hlasem, působícím jako kazatel zmaru. Šest očistných minut. Regret - už podle jemného akustického vstupu musíte Anathemu poznat i se zacpanýma ušima, na tyhle krásně zpracované kytary mají pánové patent. Basa a bicí se probírají s jemným hlasem, hlavně basová linka si vybírá krásnou daň, dlouho se nikam nespěchá, pak ale přichází energetický nápor přesně v duchu úvodu alba. Propojování různých poloh a typů kytar je tady dovedeno k dokonalosti. Feel uvozují hradby zkreslených kytar s temnými brnkanými tóny, skladbu pak táhne temná stěna kláves s bicími s vkusně zapojenými strunnými předivy - opět nic veselého, ale v každé skladbě dokáže kapela překvapit nějakým motivem, leckdy detailem. Destiny uzavírá regulérní část albumu jemnými akustikami a výrazně zpěvně krásným a procítěným hlasem Vincenta Cavanagha, zde už prosvítá duch dalšího velkého vzoru - Rogera Waterse. Právě jemu jsou pak z větší části věnovány i bonusy - Your Possible Pasts a One of the Few jsou řazeny za sebou tak jako na The Final Cut, milovaném i nenáviděném albu Pink Floyd. Tady vidíte, jaký ohromný vliv na ně tvorba jejich krajanů má. Better off Dead je zajímavě zpracovaná verze Bad Religion a na závěr je tu Goodbye Cruel World - miniatura notoricky známá milovníkům jiného opusu magnum - Zdi. Víc netřeba dodávat. Pět hvězd za tento temný diamant.

Když si poslechnete takové The Silent Enigma, už jasně vidíte pokrok směrem k jasnějším melodiím a pročištění celkového temně kovového vyznění. Tahle dvě alba u mě v 90-kách zůstávají asi dvěma nejlepšími, i když u Anathemy je volba dost těžká.

» ostatní recenze alba Anathema - Alternative 4
» popis a diskografie skupiny Anathema


Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
2016-04-27

Osbourne, Ozzy / Ozzmosis

5 stars

Na obsahu této desky jsem ve druhé polovině devadesátek samozřejmě vyrůstal, kdy se na nás její dobře známé hity valily jako lavina, a patří s extrémním metalem, ale i alternativním rockem, zkrátka k mé pubertě. Ale s každým dalším puštěním zjišťuju, že ta deska má zásadní kvality.

Dobře známý orchestrální úvod a umělý vstup, který rychle rozryjí ultratvrdé Wyldeovy kytarové riffy. Ozzy okamžitě na pozadí laviny upoutává pozornost. Kytarový stroj pracuje nekompromisně, zabíhá až někam k extrémním žánrům, refrén je ale nádherně ozzyovsky rozmáchlý a hymnický, na konci přicházi ničivé sólo. Pořádně drtivý energetický vstup a mazec pro nepřipravené, ale výrazně hitový refrén - tyto ambice také skladba splnila. Akustické vybrnkávání, ponurý Ozzyho přednes a parádní využití kontrastu sloky a refrénu - to je jeden z největších Ozzyho hitů, I Just Want You, který tehdy těžce bodoval v hitparádách a nebylo možné mu uniknout - jeho slova jsme si pobrukovali skoro všichni. Vzhledem k tomu, že si nemyslím, že je tady někdo, kdo by tohle neznal, detaily nemají smysl, je tu smutek, ale i ohromná energie. Krátký, křehký poloakustický úvod, razantní bicí přechod a parádně Ozzym vedená naléhavá melodie, to je další z mých srdcovek - Ghost Behind My Eyes. Opět emocionální jízda mezi slokami a napětím refrénu je okouzlující a ukazuje, jakou parádu lze vyrobit s trochou citu z vlastně jednoduchého motivu... drsné kytarové sekanice to dobarvují...paráda! Zcela z jiného soudku je ovšem Thunder Underground - apokalypticky strojový drsný běs, kde už úvodní odsekávané kytary vás musí zavalit tunou kamení. Za tohle by se nemusely stydět všechny Slayeři, Pantery, Sepultury a další obdobné kapely té doby. Jen Ozzyho drtivý projev udržuje nepatrný melodický přídech refrénu. Dokonalé kovové orgie! See You on the Other Side s autorskou spoluúčastí Lemmyho - basa a bicí rozjedou houpavý melodický motiv - rozbíhá se klasický Ozzyho hit, který vás po předchozí rubanici přenese zcela do jiných sfér. Má to ale zase velkou sílu ve vypjatém refrénu a celkově až "gotický" nádech, je to Zakkovo úsečné sólo. Tomorrow má jemný, atmosférický, dosti alternativní úvod, dokreslený Ozzym, který přejde plynule z mírné do drsné, řvané polohy refrénu, už se objevují i typické Zakkovy kytarové nájezdy. Je to opět kovovější a drsnější Ozzyho poloha, dobarvená samply a zvukovými vložkami. Denial je vlastně podobný model - křehčí, subtilní kytarový úvod s až temným Ozzyho projevem, bicí a tvrdší kytary v refrénu. I tady je tísnivá nálada dobarvená různými nasamplovanými zvuky a Zakk tu dostal pořádný prostor k vyřádění. Už jsou tu ale éterické kytarové tóny, prozrazující hned od první sekundy kytarového mistra Stevea Vaie, který měl původně hrát na albu roli kytaristy. Přichází jedna z mých nejoblíbenějších skladeb nejen Ozzyho - My Little Man. Nádherný, pro něj typický úvod pomalu roste a Ozzy skvěle sekunduje, aby se přelil do nádherného rozmáchlého refrénu. I tenhle jediný Vaiův příspěvek na desku je pro mě perlou a hymnou jako hrom - kouzlí jemné i drsné tóny a sólo za polovinou patří mezi nejlepší, jaká jsem kdy v žánru slyšel. Není co dodat... Po té křehké kráse přichází drsný kytarový úvod My Jekyll Doesn´t Hide, drsná kytarová jízda ne nepodobná úvodní skladbě nebo Thunder..., drsný souboj Zakk vs Ozzy, drsná, temná nálada, Ozzy zase zcela jinak, ale vždy se silou a energií. Přesto je to asi právě tahle skladba, která mi na albu vždycky přišla poněkud slabší. Skutečně krásný závěr je Old L.A. Tonight - klavírní křehký úvod, postupně se zapojující Zakk se sólem a křehký Ozzy - tentokrát krásně detailně vypiplaná nostalgická balada, kde autora poznáte okamžitě. A povedlo se, emocionální účinek to má velký. V bonusovém vydání jsou ještě dvě věci - Whole World´s Fallin´ Down je drsná kytarovka, kde řádí Zakk Wylde - temná věc se samply, trochu těch melodií dodává jen Ozzyův zpěv. Naproti tomu Aimee je jakýmsi baladickým bratrancem Old L.A. Tonight - klavír, uměřený, plačtivý Ozzy, nostalgicky smutný závěr. Kvalitou ale skladby za albem moc nepokulhávají, výběr na něj byl asi těžký.

Ačkoli kritiky byly dobré, pro mnoho lidí deska nepřekonala No More Tears - u mě je to naopak. Tohle je moje nejoblíbenější sólové dílko Ozzyho a musím říct, že jeho tvorbu z 80tých let nemám úplně kompletně zmapovanou. Fantastickou a pro mě nejlepší kytarovou práci tady předvádí Zakk, sestava s Geezerem Butlerem, Deenem Castronovem za bicími a hostujícím Rickem Wakemanem prostě nemohla dopadnout zle a produkce Michaela Beinhorna (mj. Soundgarden) to všechno korunuje. Pecka za pět!

» ostatní recenze alba Osbourne, Ozzy - Ozzmosis
» popis a diskografie skupiny Osbourne, Ozzy


Death - Spiritual Healing
2016-04-22

Death / Spiritual Healing

5 stars

I z dalších mých pohledů na tvorbu této legendy extrémního metalu je jasné, že se tvorba principála Chucka Schuldinera (R.I.P.) stala mou srdeční záležitostí, s jeho doslova opusy jsem vyrůstal od puberty sále dále až podnes... Jejich třetí album je naprostým stylotvorným milníkem... předchozí zásek definoval s neskutečnou silou death metal sám. Sestava se měnila výjimečně jen na jednom postu - nestíhajícího Ricka Rozze (šel zpět do Massacre) nahradila více než slibná posila na postu kytarovém - můj velký oblíbenec a strunný fenomén James Murphy.

Album zahajuje hutná smrtící masáž kytar a jemné, ale přesné Andrewsovo vyťukávání a šlápoty ukazují, že tohle ještě stihl, ale na další album už to bude málo. Přichází houpavý kytarový mamutí riff a klasický Chuckův, i když oproti předchůdci neuvěřitelně propracovanější a detailnější hlas, jemná, až orientálně laděná sóla jsou pro Chucka také charakteristická. Všechno je drtivě přesné, Burns ušil učebnicový zvuk Morrisoundu, sóla ve spojení s drtícím riffovým spodkem vytváří symfonii smrti. A hned tu máme jeden z vrcholů desky - monumentální smrtící riff se technickými přechody láme do melodické slupky, všechno precizně o stupeň zrychluje, refrén je vystaven na technických riffech, virtuózním sólu a nepřekonatelné zběsilé souhře sóla a melodické podkladové kytary - tohle je učebnice žánru a jedna z mých nejoblíbenějších "smrtelných" skladeb všech dob -Altering the Future. Rychlá sloučenina uhánějících kytar a nezlomné masáže bicích a basy, to je třetí Defensive Personalities, do refrénu přichází klasické chuckovské zvolnění, aby dokonale vynikla precizní rytmika ve strojové souhře s hodinovou rytmikou a melodicky orientovaná sóla Schuldinera a poté Murphyho. Tahle kytarová dvojice je vůbec pro mě zabijácká od prvního do posledního tónu... Je tu ale bez oddechu další smrtelná symfonie - orientální riff, trochu upomínající dávnou klasiku Zombie Ritual střídá drtivě přesný těžký riff s neodolatelně se měnícím rytmickým spodkem a refrénem, kombinujícím perfektně melodické struktury a spalující sóla obou kytarových mistrů - to vše je Within The Mind. Skladba se přes odsýpající mezihru opět šikovně vrátí k ústřednímu motivu, příval sekajících riffů nebere konce, zpěv i rytmika jsou nakažlivé, ale i nátlakové, sólo technicky strojové a melodicky přesné. Vrcholem nejen alba, ale i jednou z nejzásadnějších skladeb žánru je určitě titulní kus - strojový začátek s temným melodickým otiskem a riffová sekačka, která se skládá snad jednou za dekádu, dává vyniknout běsnícímu zbytku - vokálu i souhře basy a bicí, tempo se nemilosrdně odpíchne do rozžhaveného smrtícího kotle, ze kterého vyplouvají melodické kytarové střípky. Zběsilý náběh sloky na refrénový zásek, to je neskutečný energetický odvaz, typická schuldinerovská šestistrunná melodie rovněž. V obou famózních sólech se opět střídají oba hlavní protagonisté. Nesmrtelný, věčný zásek. Low Life - to je technický veletoč od počátku - svižný melodický propletenec obou seker nabere několika změnami na tempu a mohutný riff vede k refrénu s úchylně zkresleným Chuckovým řevem, využitým i poté - skutečná lahůdka. Další je hned šestice sól, z nichž lichá hraje vždy Murphy, sudá Chuck... zničující smrtelná symfonie. Genetic Reconstruction, to je moje dávná láska dodnes. Parádně rytmicky vychytaný riff na úvod, klasicky zrychlený s drtivým, přiškrceným Chuckovým přednesem, nečekaně tasená strunná melodie a refrén, za který jsem snad ochoten padnout - po sekané apokalypse s Andrewsovým dusotem dokonale ústrojně zapojené sólo, toto (druhé) je od Chucka. Další kytarový orchestr, odměřené bicí a pak už neodolatelný smrtelný dusot - to je závěrečná hitparáda techniky, Killing Spree. Refrén je nápaditě poskládán z přesných riffových záseků, o dvojici sól se tu přesně dělí napůl Murphy a Chuck. Není to záležitost zběsile pádící kupředu, ale plně vychutnávající nově získaný technický potenciál až do konce. A kdo mohl tušit, že na dalším albu se všechny tyhle atributy ještě znásobí. Ale o tom už jinde...

S výjimkou debutu, historického ovšem svým významem na poli extrémního metalu, by u mě všechny Chuckovy eposy dostaly plný počet. Každé album Death, až do smutného konce, bylo milníkem, každé posouvalo death metal jako žánr nejen na, ale daleko za jeho myslitelné hranice. Nelze jinak - kovaných pět.

» ostatní recenze alba Death - Spiritual Healing
» popis a diskografie skupiny Death


Doors, The - L.A. Woman
2016-04-18

Doors, The / L.A. Woman

4 stars

Tahle deska má z diskografii Doors zvláštní, zavírací postavení, přesto nepůsobí unaveně ani nudně. Má zde skoro absolutní hodnocení, přece jen mě oslovila o něco méně než debutové album, ale vlastně jde jen o drobnosti...

The Changeling má ospalou hammondkovou melodii, od úvodu cítíme basu - konečně studiový hostující Jerry Scheff. Morrisonovo hrdlo pořádně zdrsnělo, to je asi jediná výrazná změna oproti minulosti. Je tu opojné sólo, dekadentní atmosféra a značný důraz přesto mě tahle úvodní věc nikdy nějak zásadně neoslovila, zvlášť srovnám-li to s Break on Through... asi moje chyba. Love Her Madly je hitem od počátku - krásně stavěná melodie, kterou táhne v dokonalé souhře Manzarek s Kriegerem, Morrison do toho vstupuje suverénně a jeho melodické zpěvné podání posouvá skladba ještě na další úroveň kvality. Povedená jsou i hravá hammondková a kytarová sóla ve druhé půli. Skladba je samozřejmě známa i ze soundtracku k Forrestu Gumpovi. A máme tu bluesově začernalou temnotu Been Down So Long - propracovaná žhavá Kriegerova kytara, chrlící jiskry sól až do konce, jemná basová linka a tématicky ospalá, zakouřená nálada jsou zcela autentické, sem se hlavně Morrison chtěl v této době ubírat. Cars Hiss By My Window je další dřevní bluesová dvanáctka - klasický pomalý start s temně deklamujícím Morrisonem je dalším pomníkem stylu. Nálada ani tempo se nijak výrazně nemění, výborně věc oživuje proplouvající basa, která tady tvrdí přesně, jak by měla, závěr je drsné sólo. L.A. Woman je jedna z nejvýraznějších hitů - melodický souboj kytar a hammondek, přímočaré bicí, a postupně se uvolňující Morrison, energetický výbuch refrénu má velmi pozitivní účinky, hlavně Krieger se tu velmi odvazuje. V závěru to pak rozbalí celá kapela pěkně od podlahy a boj kytar s hammondy získá pořádné grády - osm minut žhavé jízdy. Pořádně drsný je kytarový úvod k L´America - nálada je těžká, stejně jako Manzerekovy temné "malby" kláves a Morrisonův studený, drsný projev. Atmosféra skladby plně odráží celkový sklon k větší těžkosti a tvrdosti, i když refrén je přece jen trochu lidštější a melodičtější. Ze splínu vyvede krásná šedesátková melodičnost Hyacinth House s opravdu kalifornským úvodem a mnohem civilnějším a melodičtějším Morrisonem. S předchozí věcí je to zkrátka jako noc a den. Krásně vedené ornamenty kytary a kláves. Crawling King Snake nás uvádí zpět do bluesového hájemství, je podaná patřičně zakouřeně, ale s poměrně živě znějícími hammondkami a pálivou kytarovou omáčkou. Skladba od Big Joe Williamse, musím ale říci, že se mi více líbilo podání Johna Lee Hookera - a ani nevím proč. WASP (Texas Radio and the Big Beat), temný podtón, souboj kytar a kláves - přiznám se, tuhle věcičku jsem nemusel nikdy, ne a ne se do toho dostat - druhá půle ale lepší prvé. Všechno ale rozptylují úvodní tóny eposu Riders on the Storm, zásadní skladby nejen Doors, ale celé rockové epochy. Bouřné tóny, pomalu vyplouvající éterická kytara a basa a zcela zásadní historická melodie, vnesená Morrisonovým éterickým, kazatelským hlasem. Paráda, kterým si pánové úplně na závěr kariéry vystavěli pomník. Postupně se navěšující melodické kytarové ornamenty a kapela nám ty božské motivy servíruje s mnoha různých podobách, vždy ale v nejvyšší kvalitě, lehce se dotýká progresu. Zhudebněný apokalyptický sen je mistrovskou tečkou, byl to konec úspěšné éry. Škoda tomu.

Tohle album mám rád, hodnocení je u mě těžké. Změnu k bluesové tvrdosti jsem vítal, přesto v přímém srovnání s debutem cítím, že mě neoslovilo tak intenzívně a je tu pro mě několik slabších míst, ale i závěrečná genialita. Poctivé čtyři hvězdy, abych to nějak rozsekl...

» ostatní recenze alba Doors, The - L.A. Woman
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Ark - Ark
2016-04-15

Ark / Ark

5 stars

Vidím, že se zde kolegové zaměřili hlavně na vysoce kriticky hodnocenou druhou desku "Burn the Sun". Vzpomínám si matně, jak jsem před léty tento skvost našel v jedné pražské prodejně CD, aniž bych vůbec tušil, a co se jedná, prodavač jen tak naznačil. O to větší byl můj následný šok...

Tajemný samplovaný úvod Burning Down nás svým rytmickým pojetím upozorní, že tahle skvělá deska bude výletem do exotiky, alespoň zčásti. Pak už nastoupí famózní riffy Tore Ostbyho, které už určitě znáte i z jeho někdejšího působení v Conception, kam ten chlap na to chodí? Krásná podprahová melodie a konečně PAN zpěvák Lande, jehož coverdaleovská poloha je prostě neodolatelná. Mohutné sekané motivy jsou neuvěřitelně zahuštěné, sólo ve druhé poloze má divoký, schizofrenní průběh a to, co v pozadí předvádí Macaluso, taky není úplně k zahození. Opět konec v duchu začátku s "klasickou" vsuvkou. Už tu máme husté metalové riffy a vévodícího Landeho, který tentokrát ovládl pole hned od prvních vteřin. Macalusův přechod to nakopává ještě na vyšší level - to vše je Where The Wind Blows. Poctivá progmetalová mašina se střídá s jazzově orientovanými vyhrávkami, strojově propojenými s kytarovými sóly a vokály z jiné sféry... neskutečné podání a atmosféra, to by se ovšem dalo říci o celé desce. Konec je v mohutném orchestrálním vyznění a s rytmickými údery. Do toho už bez varování útočí riffová sekačka The Hunchback of Notre Dame - to je prostě nádhera, těžké riffy se tady s úplnou lehkostí proplétají s latinsky orientovanými akustikami, jazzovým klavírem a celé to nabírá pro kapelu oblíbenou "jižní" polohu. Jen tak lehounce pánové propojují několik hudebních stylů, tomuhle jsem propadl hned při prvním poslechu a to žhavé víření latina mě nepustilo dodnes. Jako by se progmetal propojil se Santanou. Hudba, co se snad neposlouchá, ale žije. Neskutečné, famózní!! Singers at The World´s Dawn nastupuje, jak je zvykem, náhle a nečekaně rytmickým těžkým propletencem a plnotučným kytarovým sólem a opravdu výrazný podíl tady má Landeho hlas, který opravdu vypouští ven všechny Coverdaly, Planty a já nevím ještě koho. Jeho démon se pere s opětovně zapojenými latinskými motivy a je tu další hudební lahůdka. Ta refrénová pasáž propojená s přesnými akustikami, to je další krása. Mother Love - kytara propojená s Macalusovými činely a "tunelovým" efektem samplu, stupňování napětí je výborné a celá skladba má velké ovlivnění fusion jak stavbou, tak i vzdušnými sóly. Je cítit, že i tuhle polohu zvládají pánové s přehledem, Lande je znovu skvělý a podmanivý, i když je civilnější a drží se víc při zemi. I tady je drobná latinská vsuvka. Že to má skoro devět minut, si ani nevšimnete... Opět sekaný kytarový nástup a je tady Center Avenue, melodie mají pochmurný charakter a je tady více sevřená a metalová věc, i když Landeho zpěv a krásné sólo ve druhé půli jí dodávají melodie. Rytmika je opravdu ďábelská, nesmíte polevit v soustředění... A je tu závěr - tajemný úvod, Macalusovy pochody, orientální saxofon - host Harry Sagstuen - už úvod Can´t Let Go napovídá, že tady půjde o velké věci. Pozvolna se zapojuje neodolatelný Lande a krásná baladická melodie. Refrén je pak očistcem, kde musím prostě před zúčastněnými virtuálně smeknout klobouček. Tady je drama, emoce doslova prýští. Saxofon a fantastické sólo, které má napětí všech největších rockových mistrů, pochodová rytmika - celý tenhle kus je postaven na úžasném napětí sloka vs refrén. Druhá půle už mě pohltila tak, že jsem stěží schopen něco dalšího vnímat, atmosféra zoufalství a beznaděje pomalu odplouvá se studenými tóny kláves... mistrovský závěr tohoto eposu. Když si vzpomenu, že tady Threshold a Ark hráli někdy v r. 2001 před skoro prázdným Rock Café, je mi smutno...

Tohle je určitě jedna z těch progmetalových formací, která si právem zaslouží přívlastek nedoceněná, protože to "ocenění" se týká opravdu jen menší skupinky nadšenců. Jsem rád, že jsem se mohl zařadit mezi ně. Obě desky Ark hodnotím skoro stejně. Jediné, co hodnotím opravdu špatně je to, že už žádná další nevyšla...

» ostatní recenze alba Ark - Ark
» popis a diskografie skupiny Ark


Judas Priest - Point of Entry
2016-04-14

Judas Priest / Point of Entry

4 stars

Album Point of Entry je mnohými fandy považováno po předchozí definici stylu za slabší. U mě naopak ta experimentálnější část vyhrála na celé čáře, slabší mi přijde vlastně jen závěr alba. JP ale jinak za odvahu bodují...

Heading Out to the Highway je úvodním riffem, tak typickou skladbou JP, že tady nemohl mít nikdo nejmenších námitek. Postupná gradace do parádního refrénu s geniálním sólem ve druhé půli, věc by dokonale zapadla i na předchůdce, aniž by si toho někdo všiml, už proto, že zvuková kulisa zůstala totožná. Don´t Go je nástup těžce odsekávaných kytar, kovová mezihra versus hymnický refrén. Poněkud upomene United nebo i další věci z předchozí desky, je tu kvalitní sólo. Hot Rockin´ - první věc, kde si nelze nevzpomenout na AC/DC, a není to tu určitě poprvé. Riffová sekačka a hymnický refrén, který budí i mrtvoly. Namítat by se dalo, že je to zrychlená verze předchozí skladby a tady samozřejmě záleží na tom, jaký kdo je JP-fanatik. Pak se ale kapela vydává odvážnou cestou - už úvodní riff Turning Circles upomíná volnější dvojici skladeb na předchůdci, přelévání s refrénem s velícím Halfordem je parádní, jsou tu i pestrá zvuková aranžmá, mezihra druhé půli má klidný charakter. Desert Plains v nastoleném trendu pokračuje - tenké, melodické, i když hymnické stěny kytar. Halford se tu ukazuje v mnohem klidnějších polohách a teprve tam si je možné vychutnat jeho napětí. Parádní skladba, s podobnými náladami se pracovalo i na dalším albu. Třetí do experimentální party je Solar Angels - strojové tempo se samply, chladné vyznění, zase zcela jiná nálada než u předchozích věcí. Až Halford svým teatrálním pojetím sem vnese trochu lidskosti. Věc, která hodně předznamenává budoucnost a kterou byste určitě nenazvali typickou pro JP - a drásavé sólo na náladě nepřidá. You Say Yes je příkladem rockového odlehčení. Pro spoustu lidí jistě odrhovačka non plus ultra, objektivně se o nějaký klenot nejedná, to zase ne - opět ozvuky AC/DC, "dialog" hlasu a kytary zase připomene LedZep. Z All The Way se vyklube poctivá kovová sekanice. Hodně mi ale upomíná druhou a třetí skladbu a pokud by si je někdo popletl, vůbec bych se nedivil. Jsou to právě poslední tři věci, které se mi zdají jako slabší článek alba. Troubleshooter jsem před lety jako skalní fanda žral, dnes už to taková sláva není. Klasický AC/DC model, skoro bych řekl, že tady se pánové klokanům přiblížili až kontaktně - patentově strojová kaskáda riffů a stadionový refrén jako by vypadl z Back in Black. On the Run je závěrem alba a nepochybně další sekající a trhající poctou k protinožcům. Je toho ovšem na závěr už asi příliš, i když roli u mě hraje určitě fakt, že dnes už tak zarytě nežeru ani JP, ani AC/DC. Takže závěr - každému dle jeho gusta. Je to mezi 3 a 4, za odvážný střed alba zaokrouhlím nahoru, tam jsem opravdu spokojen.

Jak už jsem naznačil, nevadí mi tady nějak rockové odlehčení (to vůbec ne) či experimentálně pojaté skladby, ale vlastně jen to, že závěr má podobný, ba až stejný neúprosně sekaný ráz a la AC/DC, vůbec, odkaz téhle legendy je na téhle placce cítit vlastně všude. Nechci se ale už opakovat.

» ostatní recenze alba Judas Priest - Point of Entry
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Judas Priest - British Steel
2016-04-14

Judas Priest / British Steel

5 stars

Erbovní deska počátků heavy metalu z kraje 80. let, o níž se dá říci, že co skladba, to metalový hymnus. Zvuk je syrovnější, vše je tvrdší, stručnější, rychlejší, je uzpůsobeno tahu na branku. Žádné balady a jiné hudební "přebytečnosti"...

Žádné zdržování a je tu šroubovitý riff Breaking the Law, u kterého snad asi nemůže vzniknout pochybnost, že by ho nikdo nikdy neslyšel - jen ten počet našich tancovačkových předělávek z 80. let je až neskutečný. Úplná klasika hned na začátek, znásobená ještě patřičně svobodomyslným textem a klipem. Hymna doby, jako deset let před ní Whole Lotta Love nebo za deset let Smells Like Teen Spirit (aniž bych chtěl interprety srovnávat stylově). Rapid Fire je surový útok drsných kytar a splašených Hollandových bicích. Halford deklamuje neúprosně, vše je oholeno na kost zvukově i hudebně. Skladba, která nepochybně inspirovala tisíce dalších kovových sdružení v dalších letech nekompromisním podáním a vyzněním. Nic dalšího kromě metalického hřmění, hukotu a útoku šrapnelů a granátů nečekejte... Metal Gods od počátku tlačí na pilu hymnicky podanými kytarami, vše dokonale exploduje v refrénu s melodickým Halfordovým přednesem, který se skládá jednou za mnoho let - dokonalá gradace a exploze melodií skrytých pod nekompromisní kovovou slupkou. Třetí skladba, třetí zásah na solar, jízda ale nekončí - další útok sekaných "ejsídísíovských" kytar má název Grinder a ani tady se nelze přít, že už jde o klasiku žánru, která tu a tam zazní i na koncertech - u prvních tří je to skoro pravidlo. United je hymnickým pokračováním Take on the World z desky předchozí, no - buď to snesete, nebo ne. Doslova strojový rytmus, patetické podání Halforda, zhudebnění metalové solidarity doby. Skladba, vhodná tehdy asi převážně pro koncerty. Další až notoricky známý riff uvozuje Living After Midnight, kterou dodnes JP řadí do závěru koncertů. Přímý, syrový riff s umně ukrytou melodií a hymnický náboj a jasná deklarace životního popůlnočního stylu... Pro některé hymna, pro některé odrhovačka. You Don´t Have to be Old to Be Wise - už precizně stavěný úvodní riff a střední, těžké tempo naznačuje, že tady JP staví z jiného, propracovanějšího těsta - to stupňování riffové mašiny a zapojení Halforda má úžasnou podobu. Důkaz toho, že dokonalá hymna nemusí mít nutně vražedné tempo a spád. Další The Rage je na tom podobně - ne náhodou jde o dvě nejdelší skladby alba. Až alternativně znějící úvod s tvrdící basou a opět ovládnou prostor kytarové vlny a těžké střední tempo. Halford tady, stejně jako i v předchozí skladbě, exceluje i ve středně vysokých polohách - radost poslouchat, stejně jako sólo, pálící jako pepř. Návrat ke kovové řežbě je závěr Steeler, jakýsi méně zběsilý bratříček úvodní skladby a propracovanými refrénovými kytarovými poryvy. Důstojně hřmící závěrečná hymna téhle kovové jízdy...

I když už JP nevnímám tak ohromně kultovně jako před léty, je faktem, že tady opravdu co skladba, to kovový hit, v 36 minutách vše sladěno a seřízeno jako strojek. Pro odpůrce metalu osmdesátek zakázané zboží, pro zbytek klasika. Pět!


» ostatní recenze alba Judas Priest - British Steel
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Judas Priest - Killing Machine
2016-04-14

Judas Priest / Killing Machine

4 stars

Před 10-15 lety snad nebylo dne, kdy by mi JP nehráli a dodnes mám doma do Demolition kompletní diskografii. Dnes už mě šílenství klasického heavy metalu opustilo, ale k téhle legendě se stále a rád vracím...

Rázný sekaný riff Delivering the Goods už kapelu přenáší z hardrockové polohy 70. let (i tu mám ale rád) do budoucí razantní syrové kovové podoby, nechybí ale úsečné a sžíravé kytarové sólo. Začátek jako zvon, bez varování. Rock Forever je přece jen pomalejší, dominují krásně zdvojené kytarové melodie, které by se ještě neztratily na takovém Sin After Sin či Stained Class, sekaný kytarový základ opět vypovídá o prazákladní inspiraci AC/DC. Do refrénu už Halford vkládá určitou hymničnost a patos. Evening Star má krásný baladický úvod a závěr, Halford nám tady předvede i svůj intimní a křehký hlasový rejstřík, refrén je halasný, řekl bych, až stadionový, a další podoba se už také více přiklání k dobře ulitému kovu. Hell Bent for Leather byl velkým hitem na obou stranách oceánu, dodnes patří mezi zavíráky koncertů. Samplovaný úvod zmutovaného riffu a pak už pekelná jízda s parádně poskládanými záseky kytar a zápalným refrénem, dělá čest názvu. Vše se valí kupředu, jiný směr není povolen. Take on the World je hymnickou, jednoduchou stadionovou dupanicí, kterou buď milujete, nebo nenávidíte. Určitě by se za ni nestyděli ani Queen, už při začátku si nemůžete nevzpomenout na We Will Rock You... Burnin´ Up dělá svému názvu také čest - po krátkém intru rázně odpíchnutá hardrockovka, kytarový stroj nezapře inspiraci klasiky, klávesy přidávají na pompéznosti. I tady ještě poznáte JP z předchozího období. Killing Machine - pomalý, těžký kytarový mlýnek na začátek, návrat opět do rané fáze tvorby. Jestli má pro mě deska slabší chvíli, je to asi tady. Za oceánem se jim název singlu nepozdával a byl tam výborný cover The Green Manalishi od Fleetwood Mac, dodnes vděčný koncertní kus. Running Wild - co k tomuhle nápalu dodat? Sekaný, patentový riff, odpálený s vysokým tempem a razancí. Typ skladby, u které se trhání tělem a dupání nohama nevyhnete. Krátké, stručné, pěst na oko. Before the Dawn naopak patří už mezi baladické klasiky, má dostatečnou naléhavost a křehkost, prostor tady bezpečně ovládá Halford, který na malé ploše předvádí, čím vším byl obdařen, je zde lehká klávesová linie. Evil Fantasies je charismatickou hardrockovou věcí s jedovatým nábojem na závěr. Mě velmi sympatická, drsná skladbička, poněkud evokující náladu famózních Led Zeppelin. Poctivý, plnotučný a neošizený hardrockový závěr, spokojenost!

Dávám poctivé čtyři hvězdy, nepochybuju ale, že před 10 lety bych pálil bez rozmyslu pět. Album mám mnohem raději než předchozí zvukově nedotažené Stained Class, i o chloupek než Sin After Sin a stejně rád jako mohutně chválené Sad Wings of Destiny. Dnes už stará klasika s několika hity, které dodnes zní na koncertech, a to není málo.



» ostatní recenze alba Judas Priest - Killing Machine
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Iron Maiden - Brave New World
2016-04-08

Iron Maiden / Brave New World

5 stars

Před 15 lety jsem klasický heavy metal poslouchal intenzívně a železná panna nebyla samozřejmě výjimkou, její alba se mi protáčela ve značné frekvenci i množství. Dnes už musím mít nějak chuť, ale dvojice Somewhere in Time a Seventh Son.. je u mě jasně vrcholovou dvojicí tvorby. Kromě toho jsem si ale oblíbil i tuhle, tehdy návratovou desku s Brucem Dickinsonem.

The Wicker Man je rázný maidenovský úvod a refrén s krásně sekanými motivy a silnou melodickou dávkou je tím, čím tahle deska vyniká. Na kráse a razanci nic neubírá ani očividná podobnost riffu se starými Judas Priest - "Running Wild". Jako zarytý judasovec jsem s tím své maidenovské kolegy v té době dost prudil, ale dnes mě to nijak neznechucuje a jde jen o detail. Stadionově laděná melodie v závěru rozmetá veškeré pochyby - tohle se povedlo a na koncertě to bude jízda. Ghost of the Navigator patří k nejsilnějším skladbám desky - krásný melodický, melancholicky laděný rozjezd se vzepne do majestátních riffových hradeb, kde už vévodí Dickinson a Harrisovy nepřeslechnutelné basové výpady. I tady je krásný, vyšponovaný refrén, protkávaný typickými kytarovými melodickými ornamenty. Poslouchat tady to kytarové trio je prostě pastva pro uši, stejně jako vedení melodie, opojná melodická sóla a přelévající se riffové bouře. Má to gradaci, vrcholy - všechno jako drobné hudební drama, určitě hudební hody až do posledních vteřin. Titulní věc má nádherně vyšívaný úvod, opět se dá hovořit o melancholii. Způsob přechodu do metalové polohy má úžasnou dynamiku, strhne ohromnou energií a hlavně je od počátku zřejmé, že jde o velký hit, Dickinson je nekompromisní a jede hlasově až nadoraz. Metalová jízda, bořící vše, co se postaví do cesty, na konci se vrací klidný motiv. Blood Brothers - melodické předivo basy a kytar, přidává se Bruce a celé to má až folkový odér (ten se v melodické stavbě vrací vícekrát), pak se ale dostaneme do razantní metalové polohy, kdy refrénové halekání nedostanete z hlavy pěkně dlouho. Pánové tady drží napětí zajímavě sekanými motivy, bezpečně propojenými Harrisovým čtyřstrunným tmelem a dochucenými tunami melodických sólových výletů. Také McBrainova hra je tady mnohem bohatší a pestřejší. Chcete-li až progresívní tvář IM, sáhněte sem. The Mercenary je tady pro ty, pro které byla dosavadní zákoutí moc nepředvídatelná a málo "táhla" - metalový odpalovák s typicky stupňovanou mezihrou, kde prostor ovládají kytarové melodie a Dickinsonův dramatický zpěv. O mnoho přímější a jednodušší, ale kouzlo je zase úplně jinde. Dream of Mirrors - výrazný sekaný začátek, pak převezmou úlohu krásně melodické kytary a basa, nálada se trochu vrací k některým věcem z Fear of the Dark. Pomalu přechází do razantní polohy, refrén má všechny znaky maidenovského majestátu a uvolňuje kolem sebe tuny energetických výbojů. S přechody nálad si tady kapela vyhrála dokonale, takže není divu, že tento monument přesáhl dobu 9 minut, aniž by mu to ale nějak výrazně uškodilo. The Fallen Angel je dramaticky vyšponovaná, Dickinson se od počátku absolutně nešetří, v zádech má poctivou metalovou konstrukci - je tady cítit celkově drsnější a temnější podtón s drásavými sóly, než zatím v hodně "sluníčkově" znějících melodických zákoutích desky. The Nomad - rozjezd strunných nástrojů, melodická struktura je ale věrná názvu a nálada od počátku koketuje s orientálním vyzněním, jako by se nám vracely časy legendární hymny Alexander the Great... Dickinson je absolutně jistý a suverénní, i když se nepohybuje úplně v nejvyšších polohách, jeho refrénový part je zkrátka skvostný. Sóla, vyměřená do posledního tónu, do sebe dokonale zapadají, stejně jako akustické střípky druhé půle a všechno dohromady tvoří nesmírně silný koktejl - mám tuhle skladbu po čertech rád! Out of the Silent Planet - krátké intro a melodicky zpívaný hlavní motiv skladby, pak ale odpálí uragán, ozdobený ale parádně vystavěným refrénem, jedním z nejlepších, který jsem od IM slyšel - to stupňování napětí umí tahle eskadra dokonale, ale tohle je ohromná síla, stejně i detailně zpracovaná sloka, o parádním sóle po půli ani nemluvě - všimněte si, že Dickinson je tu snad úplně všude, vyplňuje každou sekundu. No a je tady fenomenální finiš v podobě The Thin Line Between Love and Hate, což je skvost, který na mě zapůsobil omamným dojmem už po prvním poslechu. Nakažlivě stavěné sekané riffy s dokonale sázeným zpěvem - tohle je prostě Bruceův majstrštyk, emoce doslova prýští na všechny strany a klasicky vypjatý refrén to jen umocní. Vyznění se dost liší od většiny maidenovských skladeb a rozuměl bych tomu, že to řadě lidí přímo nebude sedět, v mém případě to ale je přesně naopak. Když už myslíte, že skladba "odpluje" pryč fadeoutem, přijde po nádherných melodiích melancholické vyvrcholení s nádhernými melodickými ornamenty, které by zasloužily hudební Oscary, stejně jako Bruceovo procítění okamžiku. Nádhera a zase nádhera. Závěr s ustupujícími kytarami a totálně odvázanou sólovou mašinérií ale není o nic horší... zkrátka tohle je mistrovský, neskutečný závěr, kvůli kterému musím pálit pětku bez rozmýšlení! A co pak? Asi stisknout znovu play?


Několik posledních let už tvorbu Iron Maiden moc nesleduju, tohle album a Dance of Death byly asi poslední desky, které jsem slyšel, druhá jmenovaná už se mi ale zdaleka tolik nelíbila. Tady, jako by ve vědomí velkého očekávání fanoušků pánové vysypali na hromadu opravdu hromadu ohromně silných nápadů a skvěle je prokomponovali a dodali klasický dramaticky-teatrální nádech, takže ani na relativně dlouhé ploše se nebudete nijak nudit. Už po prvních posleších jsem měl pocit, že první a poslední tři skladby jsou nej-, ale to je jen věcí preference...

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Brave New World
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


King Crimson - Larks' Tongues in Aspic
2016-03-19

King Crimson / Larks' Tongues in Aspic

5 stars

Tvorbu King Crimson nejen ze 70., ale i z 80. let jsem si mimořádně oblíbil a deska Lark´s Tongues in Aspic, společně s Red, Lizard a debutovým albem je u mě asi nejvýše. První deska s Wettonem a Brufordem je razantní proměna oproti rovněž famózním, ale komorním a asi dost nedoceněným Islands...


Studené, odlidštěné perkuze startují úvodní část prvního dílu titulní skladby - pocity zmaru a nejistoty, zapojuje se pozvolna Cross s violou, drama hrozí puknout a to se taky stane - totální nástrojová exploze syrových kytar a bicích se dostane ke slovu nadvakrát a jde o něco nepopsatelného - těžké předivo riffů ruku v ruce s Frippovými šílenými sóly, basou, Brufordovou apokalypsou a elektronickou změtí všeho druhu. Tady jsem opravdu měl kdysi co dělat, abych se tímhle prokousal, protože je to opravdu něco destruktivního a děsivého. Jen Crossova violová okénka, ve druhé půli ovládající většinu pole, přinášejí jisté oázy úlevy v téhle chaotické mašinérii, kde je přesně všechno milimetrově seřízeno principálem Frippem. Vše končí návratem k původnímu tématu. Book of Saturdays oproti tomu působí doslova jako oáza z jiné planety - klidné, až kontemplativní kytarové tóny a důvěrný, vřelý Wettonův hlas, který připomene i starší baladické záležitosti zpívané ještě Lakem, jakkoli je "nový" model KC 1973-74 drsnější. Kytara a mellotron se krásně prolíná s violou a křehká miniatura v podstatě funguje bez práce rytmické sekce. Exiles - neklidný, dramatický začátek mellotronu a elektroniky, zapojuje se teprve postupně rytmika a čitelná, violou a kytarovým předivem tvořená melodická linka. Má to sílu, ale není to nějak průbojné a agresívní, Wetton je znovu průzračně čistý a soustředěný. Mezihry mají dramatický nádech s výrazným otiskem violy, perkusí a Brufordových činelů. Vyloupne se krásná melodie, při níž nemůžete nevzpomenout na první alba kapely, i Lake by se tu cítil jako doma. Easy Money má drsný začátek se změtí zkreslených kytar, na první pohled pomateného Wettonova zpěvu a drsných bicích úderů, po uklidnění přichází schizofrenní refrén s elektronickým odérem. Tady je drsný rytmický obraz v rozporu s uvolněným zpěvem, člověk pořádně neví, jaká tady k čertu panuje nálada a kam to směřuje. Na klidu nepřidává ani chaotické sólo ve druhé půli s elektronickým podkladem... bezpochyby jedna z nejnáročnějších skladeb, kterou Frippova družina kdy dostala na pás, v závěru exceluje hlavně Bruford. Tomu z větší části náleží i The Talking Drum, komorně začínající famózní přehlídka jeho technik. Není to nějaké zemětřesení, i když jeho podklad je bohatý a intenzívní. Na něm pracuje dramatická viola, perkuse a neodbytný, opakující se rytmický motiv. Nálada a vyznění je úplný unikát - tohle asi nikde jinde neuslyšíte. Přichází chvíle druhého dílu titulní skladby, který uzavírá album v pořádně temném duchu. Drsné, syrové, kytary, violové vstupy a výrazná rytmika mají vyznění, za která by dala nevím co i spousta extrémně metalových spolků, všechny ty Meshuggahy, Opethy a spol. nevyjímaje. Něco nepopsatelného. Brufordovy bicí to celé odpichují kupředu, vyznění je surové, primární, je to poloha KC odhalená až na kost. Není tu tolik nehudebních a děsivých prvků jako v první části, ale vyznění je stejně pusté a studené. Jste-li v správném rozpoložení, vtáhne vás to a rozdupe. Těžko se dal zvolit temnější a monstróznější závěr, Bruford v závěru snad nepotřebuje komentář.

Pokud si dobře pamatuji, byla alba KC z let 1973-74 první, která jsem zařadil do sbírky (Red určitě první), z toho možná plyne mírná nostalgie k téhle éře. Navíc mi úplně sedla magická spolupráce šéfa Frippa a jeho kytarového orchestru s Wettonem a Brufordem, kteří patří k mým oblíbeným hudebníkům. Za drsnou, elektronikou okořeněnou verzi KC palec nahoru...

» ostatní recenze alba King Crimson - Larks' Tongues in Aspic
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Cynic - Focus
2016-03-15

Cynic / Focus

5 stars

Když jsem před drahnými lety slyšel tuhle fošnu poprvé, hned mi bylo jasné, že slyším něco totálně neobvyklého, co už asi nikdy neuslyším. I s odstupem času bylo jasné, že bude hudba oceněná v první řadě hudebníky. Kupodivu ale s odstupem 10-15 let získala všeobecný kultovní status mezi dnešní náročnější obcí posluchačů a pro mnohé je jakousi laťkou, přes kterou už dál jít nelze...

Už úvod musel být v roce 1993 šokující. Krátký úvodní sampl a navalí se na nás vrstvené kytarové motivy se zkresleným Masvidalovým vokálem, prohnaným vocoderem, který tohle album doslova stvořil. Kytarové sekané stěny tvoří základní motiv skladby, pak ale přichází nečekaný jazzrockový zlom s parádní Maloneho basou. Vrací se nám death metalová razance, řev jde ruku v ruce s vokodéry a sekané kytarové motivy, postupně se rozbíjející ve zběsilém sólu. Závěr začíná ve vyklidněné poloze s basovými hladivými tóny, odnášející nás někam do husté džungle nebo do jiné dimenze... naléhavá metalová a snivá, jazzem vykartáčovaná fáze se pak střídají až do konce. Úvod hodný velmistrů. Celestial Voyage má rozostřený kytarový úvod, kde je znát Burnsem záměrně zvolený tenký zvuk, zapojují se citlivé vokodérové polohy hlasu a hustá metalová mašinérie, kterou ale brutálně narušují jazzově strukturované bicí Seana Reinerta. Středu dominuje opět jazzrocková poloha s nenápadně vestavěnými sóly a zapojujícími se melodickými motivy z úvodu, závěr má jazzově kontemplativní nádech opět s neuvěřitelnou rytmickou bouří... The Eagle Nature je od počátku propracovaná rytmicky na mikrometry, Reinert určuje ďábelsky tempo sekaným kytarám a vokodérový vokál ustupuje spíš do pozadí. Pak přichází opět snová proměna v jazzrockovém duchu, akustický motiv je "zopakován" zkreslenými kytarami, což tvoří zcela unikátní zvukovou kulisu, podbarvenou ještě precizními sóly. Jedna z nejnáročnějších skladeb desky, bez diskuse, s malebným závěrem v duchu jemných tónů a synthi podkresu... Sentiment je genialita od prvních vteřin - tribální nádech bicích rozpumpuje Maloneho basu a zběsilé kytary a zkreslené vokály - tady jsme v metalu, natož death metalu, opravdu jen studiem a původem zúčastněných. Hlavní sólo přebírají snové melodie a vokodérový hlas, mající až vemlouvanou, kazatelskou podobu. Silné melodie probudí jazzové běsnění a famózní rytmickou "stěnu", kde unisono šlapou husté kytary, bicí i hlasy - neuvěřitelné. Závěr je opět v domorodých rytmech promísených s jazzem... I´m But a Wave To... má klidný úvod se silně přítomnou basou, pak se vyloupnou nádherné melodie, které mají silně pozitivní nádech a zřetelně duchovní podstatu, střídá je ale razantně zasekávaný metalový koktejl, kde Masvidal přidává i drsný kovový hlas vedle zkresleného. Silná melodie kytary si tady ale vybrala nádhernou daň a je výrazným prvkem, i když s jinak superpřesnou rytmikou. Závěr má dramatický, lehce pochmurný nádech s divokými sóly a bezuzdným Reinertovým řáděním v metalovém hurikánu. Uroboric Forms má spořádaný melodický úvod, na jehož pozadí ale cítíme ohromující rytmické hody - rozdíl oproti verzi s předfocuvského dema je doslova galaktický. Přesto je ale cítit, že skladba má drsnější a temnější, ještě přece jen více death metalový charakter, dokreslený i temně laděnými vokály, působícími jako modlitby smrti a zmaru. Závěr je pak důkladná sekanice. Textures, to už je legendární kousek, jehož náladě se snažily po letech přiblížit stovky metalových interpretů, tu lépe, tu mizerně. Umělý, jazzový nádech instrumentálky je patrný od počátku, divoce se rozehrají krásné propletené akustiky s basou, Reinert na pozadí ale určuje proměny všech temp a nálad - do hry vstupují křehké tóny, jazzové výpady i husté stěny zkreslených kytar, nádherná basa ve druhé půli v souboji s melodií kytar a odsekáváním. Pokud je tohle album unikát, tak Textures je unikát sám o sobě. How Could I - mechanicky přesně drcené tóny basy, doplněné záhy bicí kanonádou a ornamenty zkreslených kytar. Masvidal tu bohatě využívá protikladu agresívního metalového projevu a vokodéru, sekané kytary s bicími tvoří v pozadí úplné hudební drama o několika dějstvích - je tu agrese, ale i melancholie, rozjímání, odpočinek. Melodie jsou inspirované nejen metalem, ale i jazzem, klasikou, dvojice kytar působí ve vzájemném propojení nezničitelně. Vstup tohoto duetu do závěrečné linky, lemované až do závěru mizejícím sólem Jasona Gobela, patří už k největším momentům progresívní metalové hudby vůbec...

Těchto 36 minut i po 23 letech vlastně ani nelze nijak hodnotit, pětku dávám čistě formálně. V extrémně metalovém ranku, kam je řazeno, znamená dodnes unikát, na něž přísahají hlavně hudebníci, libující si v náročnějším stylu hudby. V roce 1993 pak šlo o neuvěřitelně odvážný počin, který podobně jako v případě spřízněných Pestilence a Atheist nepochopení a rychlý konec. Kult a docenění přišlo až s odstupem řady let...

» ostatní recenze alba Cynic - Focus
» popis a diskografie skupiny Cynic


Fear Factory - Demanufacture
2016-03-11

Fear Factory / Demanufacture

5 stars

Tohle album, jeden z mnoha metalových skvostů roku 1995, mě jednou pustil na jakémsi večírku na střední škole jeden stejně zapálený maniak a od té chvíle jsem této trhavině úplně propadl. Přeorientování thrash- a deathmetalového zvuku z prvního alba do více elektronického a industriálního podtónu bylo v té době revoluční, a stejný pocit mám i po 20 letech... Není to tak technicky zničující jako Meshuggah, ale odrovná vás to úplně stejně.

Nástup titulní skladby je pro mě i po těch letech, kdy jsem tohle album obrátil i naruby, naprosto nekompromisní záležitost. Elektronický skřípot a vražedně odsekávaný motiv přebírají kytary a rozjíždí se metalový válec, kde Burton C. Bell mistrně střídá melodický projev s metalickým řevem, refrén je totálně natlakovaný, ale přesto si tam FF najdou prostor na melodii, která pak určuje i druhou půli - ochranná známka kapely. V závěru se opět dostáváme k úvodním sekaným motivům. Self Bias Resistor je ještě extrémnější - začíná ultrarychlou ocelovou sekačkou, pak ale kapela znovu vyloupne skvělý melodický refrénový motiv, který určuje další ráz skladby, mezihra s parádně rytmicky vyvedenými riffy je parádní. Mocný Burtonův vokál se tady zase roboticky přelévá od řevu k chladné melodii a celé to má zničující účinek - hymna nového věku metalu. Zero Signal je pro mě možná nejzásadnější skladba nejen alba, ale i celé tvorby FF. Dramatický, až teatrální rozjezd se samply se zvolna, drtivým způsobem přelije do intenzívně sekaných kytar a na pozadí zní lehký industriální opar, pak do toho vstoupí Burton, jehož zničující hlas působí jako direkt. Refrény jsou tady prostě famózní a po industriálně sekané mezihře se dostaneme do fantasticky gradovaného závěru s údery do chemické klaviatury, kde se uvolňuje neskutečné množství zničující energie. Replica je okamžitým hitem, ke kterému byl zpracován i drsný klip - sekaný úvodní zásadní motiv a ultramelodický refrén útočí okamžitě a vzniká nekompromisní lavina, která se neohlíží nazpět a nebere zajatce... Chcete-li model skákačky na koncerty, tak jsme tady doma....není co dodat. New Breed je první skladbou, která plně ukazuje tehdejší zaujetí FF pro elektronické výboje všeho druhu. Unisono postavená disko rytmika, nátlakový hlas, elektronicky mutované riffy - říkáte si, že tohle by se v drsnějším obalu mohlo ocitnout na deskách takových Laibach, Rammstein nebo pro mě za mě Nine Inch Nails. Dog Day Sunrise je výtečný cover s krásně melodicky odstartovanou strukturou riffů, oproti předchozím náložím je to úplně příjemná změna nálady do pohody... Elektronické vyznění zůstává, ale celkový tlak se výrazně snížil a kapela si víc vyhrála s melodiemi a rytmikou - Burton tady opět vévodí. Body Hammer je ale drastickým návratem k FF klasice - naprosto zásadní zasekávaný riff, industriálně zabarvené údery, ocitáme se v pekle, ze kterého není úniku, a Burtonova mistrně zaostřená melodická břitva vás kopne úplně někam do suterénu. Totální apokalyptický elektro-thrash metal, při kterém v pokoji v klidové pozici asi nevydržíte. Flashpoint je další krátkou elektronicky laděnou peckou, syntetické je celé pozadí včetně úvodu a celý tento válec je postaven na parádní souhře drtící basy a zběsilých kytar, refrén využívá opět melodickou formu vokálu. H-K (Hunter-Killer), název inspirovaný Terminátorem, a hudba tomu také dělá veškerou čest. Krátký industriální úvod, samplované hlasy odjinud, dramatické údery a rychlý sekaná nástup kytarové smršti s vkusnou melodickou linkou. Burtonův hlas to zase krásně vede do refrénu, kde se skví melodie a kterýžto model pak o pár let později kopírovaly všechny ty tuny nu-metalových a bůhví ještě jakých kapel... Pisschrist - pokud jsme u Terminátora, nevím, zda si tady FF z něj nevypůjčili celé ty počáteční samply... Pak se ale rozjíždí dokonalá riffová sekaná mašinérie s Burtonem, jehož zpěvořev střídá tentokrát mimořádně melodicky vyvedený refrén - jako bychom se z metalického pekla přesunuli někam na vrchol oblak, ale tohle FF prostě umí. Palec nahoru! Závěr patří nejdelší A Therapy for Pain, nádheře, vlastně vybočující z nálady alba nejen svou desetiminutovou délkou. Hned ze začátku se ozve pár dramatických tónů, okolo nichž pak FF vystavěli celou tuhle parádu. Narůstá kolem nich industriální a elektronický opar, pak si bere slovo tentokrát vyklidněný, téměř kazatelsky působící Burton C. Bell, a napětí mezi klidným a drsným protipólem působí až do závěru. V něm se skladba noří do industriálního oparu a zvolna dohasíná... Krásná ukázka, že to v té hodinové palbě jde i jinak. I po 21 letech mě tohle prkno bere stejně, jako kdysi. Ani sekunda zbytečná a jen málo nějakého oddechu. Jen pro připravené...


Asi po hodině tohoto elektro-metalového hřmění jen zírám s otevřenými ústy. Zpracovat a zachytit metalový zvuk touto formou chtělo v té době značnou dávku odvahy, ale FF ji měli a sklidili zasloužený úspěch a ovace. A to už vůbec nepočítám ta stáda lepších nebo horších napodobitelů tohohle zvuku. Hlavně kytarová hra Dina Cazarese je totální unikát...

» ostatní recenze alba Fear Factory - Demanufacture
» popis a diskografie skupiny Fear Factory


Stromboli - Stromboli
2016-03-10

Stromboli / Stromboli

5 stars

Historie legendárního dvojalba je asi každému rockerovi dokonale známá. Vlastně mělo jít i živý záznam, jehož zásadní úspěch vlastně Pavlíčka přinutil zformovat stálou kapelu; první polovina je tak živákem z Lucerny a následného turné (1985-86)druhá polovina s devíti skladbami je pak studiovou nahrávkou (1986). Unikátní tak není jen zrod tohoto materiálu, ale hlavně jeho hudební náplň, která podle mě nemá a neměla u nás obdoby - Pavlíček tu slil veškeré své hudební múzy a inspirace do nezničitelné nové podoby.

Aladin začíná syntezátorovou psychedelickou clonou, a postupně se odkrývají Pavlíčkovy tlumené tóny, už tady můžete nasát tu neopakovatelnou atmosféru hledání, nálad a atmosfér. Kulhánek tu krásně běhá s basou v Kryšpínových doprovodech, závěr je čistě v nervním syntezátorovém podání. Bez názvu znovu uvozují syntezátory, přidávají se nenápadné kytarové tóny a po jakoby "novém" Kulhánkově basovém vstupu nastupuje již pověstná syntezátorová stěna s tajemně kreslící kytarou na pozadí. Tohle je opravdová krása, je to esence Pavlíčkovy hudby této doby a něco neopakovatelného - motivy postupně nabývají na větší melodičnosti a přístupnosti, ale stále je tu pocit psychické tíže a jakési mlžné stěny... Pak se přelijeme opět do experimentálních pasáží, kde s klasickým umělým Pavlíčkovým pozadím kouzlí mistři Kryšpín a Kulhánek v rytmické přehlídce. Rychloběžka se po komornějším startu rozjede v pořádnou a poctivou rockovou skladbu s ostrým a mistrně na syntezátorový spodek naroubované mistrovo sólo, jeho kytara se pak opět mistrně "pere" s bicími liniemi... vše mistrně přesné. Přichází ale už mistrovský zásek, ctící jméno kapely - syntezátory ruku v ruce s melodickou kytarou s dramatickým, chmurným tónem - tohle drásá tělo i duši, principál tu na synťáky doslova řádí. Do děje ale už vstupuje i Paní zpěvačka Bára Basiková, a to klasicky nejprve tajemnými vstupy, pak přichází na vybuzeném rockovém spodku vzývání samotného jména kapely a dokonalé hlasové orgie až do konce. Dokonalé, na naše poměry naprosto unikátní a válcující veškerou konkurenci (ale jakou vlastně...?). Já ti dávám, dávám - od počátku ovládá prostor Basiková na umělém Pavlíčkově koberci, na pozadí mistrně čaruje Kulhánkova basa - jen si to poslechněte, následující melodická zpěvová linka už vstoupila do historie, pak se neskutečně odvazuje celá tahle mistrovská parta a basa zápasí s kytarou a nezadržitelnými Kryšpínovými pochody. Dokonalost, protože takhle se hrálo opravdu na té nejvyšší úrovni. Třesky, blesky je svou umělou linkou temná od počátku, do všeho vstupuje pořádně drsná kytara s čarující Basikovou, ocitáme se zase rozhodně v tom ostřejším rockovém rozpoložení. Zpěv je divoký, nervní, drásavý, ale obratem i něžný a melodický. Tohle je nástrojová lavina, které budete těžko nějak odolávat - buďto ustoupíte, nebo vás to zasype. Druhá půle má pak nepřeslechnutelné psychedelické výboje. Závěr první poloviny v podobě Bezejmenné má lehký, funkový nádech s výraznou basou, pak do toho vstoupí ale opět pořádný rockový odvaz se syrovým riffem, za který by se deset let předtím nestyděli ani kdejací zeppelíni nebo sabati. Surová podoba se střídá s komorní se strašidelným Bářiným pojetím a výraznou basou (na tu zde a v předchozí skladbě hostuje Jiří Veselý). Pak si bere slovo Pavlíček s dlouhým sólem a zpěvovým podkresem a až do úplného závěru se pořádně topí pod kotlem...

Studiovou verzi uvozuje klasika Carmen komorním úvodem, který znovu střídá dravá kytarově-syntezátorová jízda hlavního principála. Bára krásně hlasově kouzlí na podkladě drsných kytar a po jejich zklidnění nám opět Kulhánek předvádí své basové umění. Tvrdá, syrová rocková záležitost, kde to s Bárou za mikrofonem tvrdí i Vilém Čok a Iva Bittová na housle. Villa Ada, to je jemné zklidnění po předchozí bouři s rozjuchaným zpěvem, pak přichází rytmický úprk a celá skladba má silně novovlnný odér, až na zcela unikátní a fenomenální zpěvové vložky Basikové. Není co dodat... Kdo hledá zklidnění a oddech, měl by začít právě třeba tady - mistr tu kouzlí i s akustikou. Veliké Lalulá je první ze tří skladeb s Morgensternovými texty na studiové straně. Akustika, tentokrát hlasový souboj Pavlíčka a Basikové, zcela unikátní povznesená nálada. Dalším určitě vrcholovým počinem je Košilela. Akustická nálada kdesi na pomezí Pink Floyd a nové vlny, ale Bářiny hlasové čarostřelby vás přesvědčují o tom, že tady jde o unikát. Morgensternův už notoricky známý text, postupná gradace za asistence Veselého basy do Pavlíčkova syrového kytarového útoku. Byl zpracován i přiléhavý, oduševnělý videoklip. Pro mě asi vrchol dvojalba. Houpací židle na opuštěné terase se s námi od počátku nemazlí - tvrdý elektronický umělý nášup s potemnělou Basikovou. Oproti předchozím skladbám, výsostně melodickým, tvrdý návrat do reality, je to jako kopanec mezi oči. Opět Morgensternův text a s Yamahou hostující Vendula Kašpárková. Ivanhoe je přímočará, kytarová rockovka od začátku, připomíná už trochu Pražský výběr, a to nejen proto, že za mikrofonem a basovkou je opět Čok a chybí tady nápadně Bářin zpěv. Na koni se opět blíží více předchozím skladbám, elektronický a vůbec osmdesátkový podíl je značný a v hlasových eskapádách se tu střídají Pavlíček, Čok a potom i Basiková, která tomu opět vkládá více té "stromboliovské" duše. Jinak rytmus výrazně určuje i basa, kterou si tu výjimečně nahrál Pavlíček sám. Klasikou klasik je už baladická Kvůli ní s dominujícím zpěvem i vkladem Michaela Kocába a Zuzanou Michnovou jako spoluautorkou. Nostalgická, typická atmosféra je všudypřítomná, stejně jako výběrovský otisk. Nelze ale zpochybnit křehkou krásu téhle věci. Ó hory ó hory je Pavlíčkovým a Čokovým dílem a jednou ze dvou skladeb bez Bářina zpěvu. Začíná typicky pavlíčkovskými rozostřenými kytarami, nabírá však na síle a rockové hmotě až do monumentálně laděného opusu. Opět má blízko (asi nejblíže) k Pražskému výběru. Zařazení výběrovsky laděných skladeb v závěru řada lidí kritizovala. Mě až tak zásadně nevadí, i když mám o něco raději prvních pět skladeb, pro Stromboli typičtějších a barevnějších. Konec. Na 87 minutách se toho událo dost, dodnes je to ale přehlídka Pavlíčkovy autorské geniality.



Určitě jedno z nejzásadnějších tuzemských produktů nejen 80. let, ale v naší rockové historii vůbec. Nacházím tu i určité slabší úseky a místa, to bych nebyl objektivní, kdybych to nezmínil, ale celek mi opravdu pojetím na hraně artrocku, nové vlny a psychedelie s výrazně syntezátorovým pojetím dokonale sedl. V rukou Pavlíčka ale synťáky nejsou dobovou hrůzou, ale naprosto hudebně zásadním nástrojem, který celé tohle dílo naprosto unikátně dobarvuje. Pro všechny přítomné v té době to muselo být něco neskutečného. A samozřejmě nelze zapomenout na dokonalý zpěv Báry Basikové, který už nikdy nikde nezopakovala. Vše dokreslují živé a nadšené reakce publika na první straně. Mrazivá krása...

» ostatní recenze alba Stromboli - Stromboli
» popis a diskografie skupiny Stromboli


King Crimson - In the Court of the Crimson King
2016-03-05

King Crimson / In the Court of the Crimson King

5 stars

Pamatuju si, že od karmínového krále jsem nejprve začal alby s Wettonem a Brufordem z let 1973-4 a chvíli mi trvalo, než jsem se prokousal k jejich počátkům, včetně tohoto hudebního monolitu. Na to, že se psal rok 1969, se jednalo opravdu o zásadní porci progresívní hudby.

Tajemný elektronický vstup, při kterém zmateně tápeme, co se vlastně děje, rychle utne jeden ze zásadních riffů historie - 21st Century Schizoid Man, podepřen saxofonem, mellotronem a důraznými bicími. Po doznění přichází crimsonovské rytmické šílenství - bicí hrají zcela volným stylem, do toho Fripp klopýtá s šílenými vyhrávkami a sóly, obdobně rozvolněné jsou i basové údery. Důraznou hmotu dává nervní sekaná saxofonová rytmická vyhrávka a vrací se monumentální kytarový motiv, který končí chaotickou směsí celého nástrojového parku. Na posluchače tehdejší doby - rok 1969 - muselo něco takového hned na úvod působit doslova jako z jiného světa, a já na tom nejsem o moc lépe - pocit totální nejistoty, vypětí, stresu. I Talk to the Wind je nádherně konejšivá a křehká, za podpory mellotronu a hladivého Lakeova hlasu. Mellotronové vlny povznášejí melodii vzhůru, vytvářejí krásnou melancholii, upomínající třeba na kolegy Genesis nebo Van der Graaf Generator, v tomto duchu vlastně skladba doběhne až ke konci. Oproti první skladbě subtilní, krásný příspěvek. Chmurné akustické kytary uvozují jeden ze zásadních skvostů celé progresívní hudby, dvojdílnou Epitaph. Lakeův hlas svým naléhavým a osudovým zabarvením od počátku dává na srozuměnou, že skladba svému názvu i chmurnému duchu dostojí. Akustiky a bicí postupují dopředu, mezihry osvěžují mellotrony a elektronické ruchy. Lakeův hlas roste v naléhavosti a dramatu, naléhavá pasáž se opět přeleje do úvodního motivu. Atmosféra opuštění, zoufalství, smutku je hmatatelná, skladba nabírá podoby zpola symfonické tryzny, prokládané komornějšími akustickými vstupy a mellotronovými stěnami. V závěru Lake svým hlasem doslova ovládá prostor, sedíte jako přikováni. Po zásluze jeden z vrcholů tvorby a pro mě nejsilnější skladba alba. Moonchild, to je experimentální skladba, s jejímž zaposloucháním jsem měl skutečně hodně dlouho problémy. Začátek vyznívá jako klasická crimsonovská balada, která vám připomene pozdější výtvory podobného charakteru. Křehké kytary podporuje Lakeův čistý hlas, pak se ale Gilesovy bicí a studený mellotron vydávají do experimentálních končin za doprovodu nepředvídatelné Frippovy kytary a velmi decentní basy. Velmi jemná tónová práce vytváří komorní zákoutí, střídaná ovšem nervními a neklidnými pasážemi a nálety mellotronových tónů. KC ve své experimentální podobě, na které musíte být svým způsobem naladěni. In the Court of the Crimson King začíná rázně a bez varování riffem stejně razantním a průbojným jako u úvodní skladby, akustická mezihra za přispění Lakeova rezignovaného projevu ale vrcholí refrénem, který si opět se "schizoidem" v ničem nezadá. Geniální střídání jemných meziher a lavinovitých refrénů - právě zde je možná prazáklad, ze kterého čerpaly všechny ostřeji rockově zaměřené soubory. Nechybí ale ani experimentální zákoutí a pak i melodická mellotronová mezihra, která ale brzy dává opět prostor nosnému motivu. Vypětí mezi protiklady se pak opakují až do konce, který se mnohokrát důrazně opakuje až do několikanásobného zakončení. To je relativně razantní, nečekané, dává stěží prostor vydechnout a vstřebat, co se tady na vás vlastně všechno navalilo. Jedno je ale jisté - že v té době neznělo nic ani podobně.

Přiznám se, že experimentální Moonchild je u mě stále slabším článkem alba, které ale jinak nemá slabého místa. Jeho význam pro vývoj progresívní a experimentální hudby všeho druhu je bez debaty, proto mu dávám plný počet. Mám ale v diskografii KC oblíbenější alba - Lizard, Lark´s Tongues in Aspic nebo Red. Tohle album ale bylo zkrátka první a nejen na britských ostrovech odstartovalo mnohé.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Court of the Crimson King
» popis a diskografie skupiny King Crimson


Pink Floyd - Wish You Were Here
2016-03-04

Pink Floyd / Wish You Were Here

5 stars

Když jsem procházel zdejší recenze na alba Pink Floyd, s hrůzou jsem si uvědomil, že jsem svého času na tento skvost skvostů, úplně zapomněl. Byl jsem naprosto přesvědčen, že jsem recenzi na WYWH zkrátka napsal - ale bohužel už na to asi nedošlo. Jedná se o kardinální omyl, který je nutno napravit. Třeba mě těch 40 minut tónů britské hudební aristokracie vezme na milost...

Úvod Shine on You Crazy Diamond - part 1 - lze to vůbec popsat, když se to musí hluboce prožít vteřinu od vteřiny? Táhlý, neslyšitelný klávesový tón pomalu vystupuje vzhůru a přidává se Gilmourovo kytarové předivo, které je tou nejnádhernější ukázkou křehkého emocionálního dopadu jeho nástroje. Pak ale nastává zásadní zlom - čtyři tóny jeho kytary, jejichž melancholický dopad už napsal historii - celá skladba se od něj v podstatě odvíjí a opírá u tu strukturu. Přidává se Wright s varhanami a Waters sází hutné basové tóny. Gilmour ždíme kytarová sóla a jeho čtyřtónový motiv slyšíme stále v pozadí jako memento... Pak se dostává ke slovu Wright a jeho klávesová vsuvka, kde by se slzy daly ždímat. Dosud nezazněl žádný hlas, ale jako by se na nás valily tisíce slov zármutku a beznaděje. Pak konečně nastupuje Watersův hlas, doplněný záhy Gilmourem, a deklamují notoricky známý text, odkazující na nešťastného prvního frontmana kapely Syda Barretta (který se během natáčení neplánovaně ocitl ve studiu). Celý ten kolos dostává rockovou hmotu a pak přechází další veledílo - famózně vystavěné a vygradované saxofonové sólo Dicka Parryho, což je pro mě niterný a nepřenosný zážitek, nirvána, v pozadí s jemnými kytarovými tóny. Celá skladba tímto momentem končí, klávesová stěna se zatlumuje, utichá... mašinérie plynule přechází do další skladby. Znepokojivé elektronické vstupy odlištěného kabaretu zloby a vzteku, to nemůže být z jiné dílny než génia Rogera Waterse, jeho rukopis je tady skutečně jasný a už upomíná pozdější práce na Animals nebo Zdi... Welcome to the Machine. Slova se pak ujímají rozkymácené klávesy, které Waters přebíjí naléhavým, naštvaným projevem o bezmoci existence v mašinérii, nadiktované nám shora. Krásnou kytarovou vsuvku si střihne David Gilmour, pak se do ní ústrojně zapojí znovu klávesy a syntetické vstupy Ricka Wrighta. Geniální záležitost, kde se cítíte jako uvězněni mezi čtyřmi stěnami a nikdo vám nepomůže ven. Have a Cigar je na poměry Pink Floyd hodně neobvyklá záležitost, kde se naprosto suverénně za mikrofon postavil hippie zpěvák Roy Harper a nezaváhal. Celý tenhle hutný zářez rozjede Watersův basový riff, na který se parádně napojuje drsná a syrová Gilmourova kytara, plivající jedovatá sóla, a hutné Wrightovy klávesové tahy štětcem. Je to plnotučná rocková, ba až hardrocková skladba, která se nijak neztrácí vedle takové Money, ba osobně ji snad mám ještě raději než její profláklou sestřenici z DSOTM... Když vás dokonale vtáhne do děje a vcucne, stejně nečekaně a rychle skončí dohráním na pozadí, aby dala prostor melancholické titulní nádheře. Gilmourova akustika se rozjíždí velmi jemně a decentně, vrstvení krásných kytarových motivů a krásně využito, Waters tady prezentuje text, který je geniálním podáním o pomíjivosti geniálním nostalgickým dílem sám o sobě. Jednoduše řešená melancholická skladba, která zlidověla tak, že ji uslyšíte od diskoték a barů až po plesy a společenské akce. Neuvěřitelné, opravdu křišťálově krásná a čistá Gilmourova práce, celé se to tlumí a nezadržitelně míří do fade-outu... Pole ale už ovládnou studené Wrightovy klávesy a syntezátorové zvuky, které nás rázem z tepla a světla vrhnou do nejhlubší propasti - to je začátek Shine On You Crazy Diamond - part 2. Fantastickým motivem se přidává Watersova basa ruku v ruce s Gilmourovou kytarou a melancholickými snovými Wrightovými výjezdy a přejezdy - dohromady to má neuvěřitelnou sílu a drtivý dopad na nebohého posluchače...nebo spíš oběť? I když slyšíme, že jde o verzi prvního dílu, nálada je víc znepokojivá, chladná, odlidštěná a kapela tomu dává i dravější rockový odpich.
Teprve relativně pozdě přichází návrat k melodickému motivu prvního dílu a přichází i studený Waters, který se tady opět skvěle vokálně doplňuje s Gilmourem. Pak se dostane ke slovu Gilmourova nervní hra, nálada se znovu mění, přichází basové hromobití Waterse a do toho skutečně úchylné klávesy - když to ale pozorně posloucháte, každý milimetr má svůj význam. Závěr pak patří Wrightově klávesové tryzně, pomalu se sunoucí do závěru, která částečně cituje z první části, ale obstarává neveselý závěr k neveselé, rozervané, drsné skladbě, ale i k tomuto hudebnímu veledílu. Snad žádné rockové album jsem neslyšel tolikrát, a stejně bych nikdy nevyřadil ani sekundu.

Pamatuju si dodnes i na okamžik, kdy jsem si tuhle desku (společně Dark Side of the Moon a Animals) v roce 2000 koupil a tvořily tehdy jediné ostrovy v metalovém oceánu okolo. WYWH jsem ale slyšel jako první a ten zážitek nejde snad ani popsat, byl jsem totálně ponořen už od prvních tónů. Nástup úvodní skladby dodnes považuji za největší v dějinách rockové hudby. Pro mě nejlepší deska Pink Floyd, bez debaty.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Megadeth - Rust in Peace
2016-02-27

Megadeth / Rust in Peace

5 stars

Kritika i fanoušci tohle album považují za nejlepší od Megadeth. Produkci páně Mustainea jsem měl vždy mimořádně v oblibě, i tuhle desku, představuje u mě vrchol spolu s druhou deskou Peace Sells...

Začátek předznamená bez okolku úporný thrashový mazec - kytary se probíjí i stěnou, pak Mustaine vyhodí jen tak parádní melodii a sekaný riff. Jeho silový mluvozpěv od počátku napovídá, že tady jde o vážnou záležitost - byla odrazem tehdejšího neklidu na Blízkém východě. Hned tahle paráda - Holy Wars....The Punishment Due má úplně všechno - těžké kytarové záseky v melodické slupce. Rekordní počet sól pana mistra Friedmana (16?) je kapitola sama pro sebe... Hangar 18 je hit od první do poslední sekundy - za ten melodický nápad, vtělený neohroženě do kytarové vozby, ketrá zná jen směr kupředu, měl Mustaine dostat Nobelovu cenu za thrash metal, ale nestalo se... Stejně jako úvodní kus i zde zpestřují skladbu skvělá Friedmanova sóla, mezihry vás změnami temp nenechají ani na chvíli v poklidu. Takové zvláštní nervní pnutí.... Take No Prisoners je další lavinou sekaných kytarových motivů, nosný riff je opravdu famózní a Mustaine ví, jak na tom dál stavět - tady je vražedně sekaný křičený refrén opravdová chuťovka... Pak se ale posouváme úplně jinam - po energickém úvodu přichází nádherná Ellefsonova basová linka s dramatickým nádechem, pak se zapojí plnokrevné kytary a máme tady technický skvost jménem Five Magics... Celé to vrcholí thrashovou sekanicí s řádícím Friedmanem a opět nezaměnitelným rytmickým refrénem, kterého se už po prvním poslechu nezbavíte. Pro mě jedna z nejzásadnějších skladeb Megadeth... Poison Was The Cure opět nese na bedrech zásadní basový riff Ellefsona, do pevné struktury se zapojují kytary, Menzova smršť odesílá skladbu pekelně kupředu, že i Mustaine se svým hlasem málem nestíhá. Krátká, ale technicky brilantní a energická záležitost. Lucretia je další technickou přehlídkou - melodický riff ze začátku se rozvíjí do několika podob, pak nastupuje klasická, na bytelném sekaném kytarovém podkladě vystavěná energetická pecka. Obě kytary se matematicky doplňují s bezchybnou rytmikou Ellefson-Menza, nosný riff a do něho vložené melodie jsou fantastické. Tornado of Souls - ten sekaný nástup kytar musíte vnímat naplno, pokud máte hudbu páně Mustainea opravdu v krvi - tohle je zkrátka jeho ochranná známka. Pevné kytarové stěny s velkým melodickým podílem, rytmické zlomy podpořené Friedmanovými až virtuózními sóly a důrazný zpěv. Dawn on Patrol - skvostná miniatura, kde opět dostal maximální prostor Dave Ellefson, který se tu spolupodílel i jako autor. Provází ji neobvykle v pozadí deklamovaný hlas, takže tato zajímavá skladba působí skoro instrumentálním dojmem. Rust in Peace...Polaris je závěrečným zásadním textovým protiválečným sdělením. Menza obstarává na úvod svou krátkou přehlídku, pak se zapojí sekané kytary za podpory Mustaineova důrazného hrdla. Ten refrén prostě nelze pustit z hlavy ani kladivem, stále se vrací a v různých variacích se opakuje, perfektně propojen organicky se slokami. Friedman tady opět řádí a moc nezaostává za úvodní skladbou. Technická thrash metalová učebnice, která znovu pokračuje, když se už zdá, že to pánové už zabalili. Pro někoho to bude zdlouhavý, pro někoho dokonale stylový závěr, na který by energeticky nestačil ani dynamit.

Karel Balčirák svého času v Klenotech albových archívů ve Sparku napsal, že jediné, co lze albu vyčítat, je příliš měkký zvuk Mikea Clinka. No ono si stačí projít kapely, které produkoval (Whitesnake aj.) a budete mít jasno - jinak samozřejmě souhlasím, mít tohle kytarové znění jako albový následovník, bylo by to úplné absolutorium. Vzhledem k tomu se rozmýšlím mezi 4 a 5, ale úroveň skladeb a souhra hudebníků je na takové úrovni, že to Daveovi a spol. rád přihodím vzhůru. Take no prisoners!

» ostatní recenze alba Megadeth - Rust in Peace
» popis a diskografie skupiny Megadeth


Fates Warning - Parallels
2016-02-26

Fates Warning / Parallels

5 stars

Vzpomínám si na nekonečný čas, strávený kdysi s tímto albem, které se probilo skutečně hluboko do mé duše a naprosto mě pokořilo. Jedna z mých top metalových nahrávek, a další dvě alba jsou mě jen o kousíček níže...

Melancholické vybrnkávané kytary s Alderovým upozaděným naříkáním se přelejí do silné napjaté metalové vichřice Leave the Past Behind. Riffy a údery DiBiaseho basy mají složitou stavbu, postupně se nálada a atmosféra mění a přichází nádherné střední tempo, kde Zonderovým famózním úderům sekunduje Alder s hlavním melodickým motivem. Hned první skladba napovídá o ohromném potenciálu téhle nahrávky - vše korunuje nádherné kytarové sólo hlavního principála Jima Matheose, konec se vrací k melancholii a citu... Strojově přesné kytary rozjíždějí druhý skvost Life in Still Water, pak pole doslova ovládnou Zonderovy kulometné přechody a údery, kapela vkusně sahá i do elektronického arzenálu. Alderův hlas neztrácí naléhavost a přes složité struktury se probíjí až k neskutečně silnému refrénu. Tohle je oproti úvodní skladbě výrazně náročnější, strojovější, techničtější záležitost, ale po proniknutí pod povrch budete královsky odměněni... Eye to Eye je od prvních vteřin výrazný hit s dokonalou melodickou kytarou, kde se parádně provazuje akustické a elektrické šestistrunné kouzlení. Alder si bere slovo v typické klidné pasáži, refrén je vypjatý, monumentální. Za podobné provedení by se nestyděli ani souputníci Queensryche, ale tahle verze je dokonalá, včetně drásavého sóla ve druhé půli. Emoce na plný plyn až do poslední vteřiny... The Eleventh Hour se ale vrací do progresívní škatule, úvod obstarává klasické podmanivé kytarové kouzlení čistých tónů, Zonder si pohrává s činely, do hry vstupují důrazné riffy a zlom, náhlý a netušený, rázně se ocitáme v metalové vichřici, kde precizně pulsuje DiBiaseho basa a Alder se přepíná hlasivkami až na doraz. Tempa a nálady se mění a přelévají, všechno je spočteno na milisekundu. Ani si neuvědomuju, že to má osm minut, protože mě to dokonale pohltí a vyplivne až na konci... Point of View je metalovým nápřahem s ukrutným Zonderovým krupobitím, od prvního okamžiku jste vtaženi do děje, skladba má neskutečný spád a přes progresívnější mezihry se dostaneme k refrénovému vyvrcholení, který patří mezi nejlepší nejen tady, ale i v tvorbě FW vůbec... Alder tady doslova vládne a tohle mě dostalo okamžitě na první poslech. Wy Only Say Goodbye uvozují opět jemné kytarové tóny, ale pak nás pohltí další výrazný hit - stačilo prostě jen vyrobit dokonalou melodii. FW náladu zdramatizují pomalejší pasáží, kde se odehrává souboj rytmiky, pak se ale odpíchne melodická palba, kde až na trůnu sedí pan zpěvák Alder. Nevydechnete až do konce. Don´t Follow Me je ale podobným svižným modelem, založeným na poctivé metalové práci. Pokud kapela v úplné počáteční fázi byla silně inspirována Iron Maiden, i tady najdeme na jakýsi pozůstatek maidenovské melodie, musím ale říct, že to je asi jediný okamžik na albu... Náročnější sloka se tu střídá s nápřahy a na tom je tahle věc pevně vystavěná a dokonale šlapající až do konce. Doslova omračující a dokonalý v každém ohledu je závěr v podobě The Road Goes On Forever. Jak už je zvykem v dílně FW, závěr je pochmurný a neveselý, každý tón je tu vypilován do dokonalosti. Poloakustický úvod, do kterého vstupuje parádní Alder a také Zonder, který tady předvádí svou unikátní prostorovou hru, která vyplňuje úplně všechno. Pak už se vyloupne hlavní depresívní motiv, který se s různými obměnami vrací až do úplného závěru. Emoce se tady doslova ždímají a rozletují na všechny strany a stupňování motivu za polovinou je nádherné. Tady je tahle pětice zkrátka doma, podobně se končilo už na Perfect Symmetry, ale tady je to dotaženo do dokonalosti.

Tohle je jedno z těch nemnoha alb, kde tak nějak po doznění netuším, co bych vlastně měl psát. Pro mě to byla láska na první poslech. Proklatě nedoceněná kapela ve vrcholové formě. A jdu si to pustit ještě....

» ostatní recenze alba Fates Warning - Parallels
» popis a diskografie skupiny Fates Warning


Beatles, The - Magical Mystery Tour
2016-02-11

Beatles, The / Magical Mystery Tour

4 stars

Jsem si vědom faktu, že tohle není úplně normální nahrávka, nýbrž soundtrack k filmu, režírovanému členy kapely jako návdavek po Seržantovi na sklonku roku 1967. Film byl sice totální lapsus, ale hudební část obsahuje několik zásadních, historických skladeb.

Magical Mystery Tour je dokonale pompézním, skutečně výpravě filmovým otevírákem, který mi připomíná pozdější megaopus "Tommy" od The Who. Takže poctivá kytarová práce, v závěru i klavír, ale hlavně tuny a tuny dechů - na můj vkus možná skladbu zahltily až moc a setřely její jinak jemnější předivo. Fool on the Hill je ale jednou z nejkrásnějších skladeb Brouků z McCartneyova pera - pochmurná, jemná balada, nádherně vyšperkovaná flétnami hned trojice hostů a Lennonovou harmonikou. Nemám slov... Flying je zajímavou experimentální skladbou, kdy se nabalují na stručný kytarový motiv psychedelické obrazce a vícehlasy v pozadí - souhlasím ale s hejkalem, že se dala určitě rozvinout do nějakého zásadního motivu, potenciál tady určitě je. Dalším experimentem z Harrisonovy dílny je Blue Jay way - dokonalá esence doby - jemné vzdušné kytarové tóny a mračna psychedelického dýmu zmutovaných klavírních tónů a nepředvídatelných bicích. Opravdu tíže, na jejíž vstřebání musíte mít správnou náladu. Your Mother Should Know, to je přesně typ jednoduché melodické skladby, kterou od Beatles moc nemusím - když ale pozorně poslouchám, je mi jasné, kde o pár let později hledali inspiraci třeba i takoví Queen. I Am the Walrus je hodně sympatické vykročení směrem k rockové poloze kapely, razantní akordy kytary, průrazný Lennonův vokál - vokály jsou tu vůbec tradičně skvěle zpracovány. Nechybí ale ani psychedelické závany v polovině, kdy pak celá věc nabývá strašidelný nádech. Hodně dynamická, našláplá, sympatická záležitost. V Hello Goodbye nastupuje zase zřetelná, čistá melodie a jednoduchá struktura, oblíbil jsem si to ale víc než Your Mother..., jsou tu sympatické violové vsuvky a psychedelické vstupy s užitím zvuků všeho druhu. Strawberry Fields Forever, to je opravdu magický zásek a dobový pomník - vzdušné, až astrální kytarové tóny a úžasnými melodiemi hýřící Lennon. Jsem rád, že jsem si místa spojená s kapelou, včetně tohoto, mohl předloni prohlédnout osobně. Asi mou nejoblíbenější skladbou je ale Penny Lane - sice jasný hit, ale to vedení hlasu a nádherně melodicky klenutý refrén jsou prostě úžasné a to vše ve spojení s nostalgickým textem a klipem (ulice, kde se potkali Lennon a McCartney, dnes je zde beatlesovská hospoda) a vkusně zakomponovanými flétnami, dává úžasný výsledek. Bravo! Baby, You´re a Rich Man je dalším čistým experimentem - do jemných kytar je vklíněn hostující vibrafon, a to takovým způsobem, že si to prostě nespletete. Teď jen záleží, jestli vám tyhle úlety sednou, či ne - hoďte si kostkou. Rozhodně ale unikát. Na závěr pak následuje All You Need is Love a nebude tu asi nikdo, kdo by ten ústřední motiv ani jeho autory neznal - šlo o univerzální mírové poselství. Marseillaisový úvod, uměřené kytary se zakomponovaným klavírem a houslemi a vícehlasy mnoha hostujících lidí včetně rodinných příslušníků. Tady Lennon ukázal, co Beatles uměli - jednoduchým, silným motivem sdělit to, co sdělit chtěli, ta melodie je zkrátka patentní. Závěr s přesahem, který samozřejmě sahá i mimo hudbu. Rozmýšlím se mezi třemi a čtyřmi, ale vzhledem k tomu dobovému poselství a mé osobní oblibě řady skladeb dávám čtyři...


Nahrávka formou a obsahem spadá se Seržantem do stejného období a kdyby tyhle dva materiály vyšly jako dvojalbum, asi by nikdo nespatřoval nějaký propastný rozdíl, snad Magical... má ještě drobně výrazněji psychedelický nádech. Patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám Brouků, je to takový manifest svobodomyslné doby. Slabší místa ale z mého pohledu má.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Magnum - Wings of Heaven
2016-02-05

Magnum / Wings of Heaven

5 stars

Tohle album u mě tvoří s předchozím Vigilante jakýsi vrcholový dvojboj v tvorbě Magnum. Navazuje stylově přesně tam, kde předchozí skvost skončil. Obě patří mezi komerčně nejúspěšnější desky kapely.

No, už nástup v podobě Days of No Trust je nástup hodný králů melodického rocku - krátký úvod, kdy jakoby netušíte, co se bude dít, a pak už to pánové odpálí přímo na solar. Hymna jako zvon, poněkud upomínající mou milovanou Back Street Kid či Vigilante, nic se tady neřeší, nepředstírá a jen se strhávají davy. Už tohle mě nakopne k horečné aktivitě všeho druhu. Wild Swan ukazuje více rockovou, kytarovou polohu Magnum, Clarkin taky opravdu exceluje a nasazuje syrový hardrockový riff, monumentální refrén je typický, pak ale přijde nečekaný, až progresívně vedený zlom do atmosféricky nádherně zasněné části, kde si uvědomuju i instrumentální mistrovství kapely. Klávesový výpravný motiv za doprovodu vypjatého Catleyho je opravdu famózní. Netypická, a přesto geniální věc. Start Talking Love je ovšem další hit, který rozhoupe i hluchého, tohle je silná devíza Magnum a je neskutečné, s jakou lehkostí podobné pumelice sype. One Step Away - klávesové melodické střípky ukazují zase tu progresívnější tvář AOR, kde nesmí chybět typicky monumentální refrén, pak celá věc nabere přece jen rockovější, energičtější podobu s krásným kytarovým sólem. Zase přehršel melodií, ale celé je to inteligentněji vystavěné. It Must Have Been Love je nezaměnitelnou baladou, která po zásluze sklidila hitové ambice. Krásný houpavý klávesový motiv se neodolatelně rozbíhají, kytarové sólo patří už také ke klasickým. Hit jako hrom, ale zase netuctový a neodbytý. Different Worlds - start výrazných zasekávaných kláves se přelije do poctivé rockové skladby, kterou ale z průměru k výšinám vytahuje krásná melodie vpravená v Catleyově hlase. Klasický příklad osmdesátkového monumentálního AOR. Pray for the Day - to je nádherně vyvedená magnumovská melodie, rozvinutá v krásnou skladbu, pohybující se mezi baladickým a dravě rockovým vyzněním. Krásně dynamicky provedená věc, kde si říkám, kam na ty nápady pánové stále chodí. Závěr v podobě Don´t Wake the Lion je na více než desetiminutové ploše asi nejvýraznějším přiblížením k progresívnímu rocku. Nenápadný klávesový úvod s Catleyovou deklamací a postupný růst hlavního motivu - hlavně v první půli si užijete instrumentálních orgií, za které by se nestyděli ani tehdejší Marillion či floydovská Zeď, atmosférických vsuvek s deklamovanými hlasy na pozadí. Ve druhé půli se pak hromaděná energie uvolní, přichází monumentální Catleyův zpěv ve všech podobách a závěr je uvolněním energie a absolutním zrychlením směřuje až do úplného konce. Není to pro každého asi lehký oříšek k rozlousknutí, ale dá se to označit jako mistrovský závěr, i když úplně jiný, než na předchozí desce. Je sympatické, že Magnum se ani na vrcholu osmdesátkové vlny nebáli něčeho podobného. Palec nahoru!

Tohle je tak neuvěřitelný příval adrenalinu, že musím po doposlouchání vždycky na chvíli počkat, než nabudu znovu na cokoli koncentraci. Nejlepší volbou je ale spustit tlačítko play zkrátka znovu. Za pět!!

» ostatní recenze alba Magnum - Wings of Heaven
» popis a diskografie skupiny Magnum


Magnum - Vigilante
2016-02-05

Magnum / Vigilante

5 stars

Ačkoli nejsem skalním fanouškem 80´s, jsou kapely a interpreti, ve kterých vidím kvalitu a dokonce jsou mými srdečními záležitostmi. Jednou z nich je i sdružení kolem Boba Catleyho a Tonyho Clarkina, zvoucí se Magnum... Právě Vigilante a Wings of Heaven mi tolikrát spravily náladu do sluníčkového úsměvu, že se to snad ani nedá spočítat.


Už rozmáchlý úvod dává tušit, že osmdesátkové pompézní umění Magnum tu dosáhlo vrcholu - kytarový riff je jasný, ale jde ruku v ruce s klávesovými stěnami, které vytvářejí až filmově epický rozměr. Bob Catley zpívá od první vteřiny tak, že vás dokonale vtáhne do děje, a vše korunuje monumentální a patřičně klenutý refrén. Need a Lot of Love - různé názvuky klávesových melodií se propojují a vytváří poměrně temnou náladu, do které vstupuje i naléhavý Catleyův zpěv. Refrén je nádherně exponovaný, skladba má ale dramatičtější a pochmurnější vyznění než úvodní, přesto je krásná a vybroušená. Sometime Love je zde asi nejklasičtějším zástupcem osmdesátek - úsporná bicí linka, taneční klávesy, upozaděné kytary a suverénně podaný hitový refrén. Ve druhé polovině se ale dočkáme i řízného kytarového sóla. Magnum ale uměli i krásné akustické balady, důkazem budiž Midnight (You Won´t Be Sleeping), kde se po křehkém úvodu dostávají ke slovu klávesové stěny až k melodicky nádherné explozi, kde se Catley vydává i z posledního. Typická skladba vhodná pro film, kde by dámy všeho druhu promáčely kapesníky od slz... emoce se hrnou všemi směry a hostující Daniel Bourquin krásně okoření skladbu saxofonem. Red on the Highway je opět více přímočará osmdesátková věcička s odsekávanými klávesovými kily a průbojnými kytarami. Tuhle věc osobně vidím jako nejslabší, nikdy mě neoslovila tak, jako ostatní, ale jde o osobní pocit. Holy Rider začíná dobově vytaženými bicími a matematicky přesně odsekávaným kytarovým motivem a Catley nás dramaticky vedeným hlasem vede nezadržitelně k melodickému vyvrcholení v refrénu. Dá se říci, že jde o podobný model skladby, jako předchozí, má ale dramatické, znovu až filmové přemostění ve středu, pak se zase rozjede poctivý sekaný motiv. Tyhle dvě skladby uprostřed jsem vždycky považoval za nejslabší část desky, kde mě pozornost nějak ochabuje, ale závěr je skutečně famózní. When The World Comes Down je balada v nejlepší tradici Magnum, krásná, křehká, nadýchaná záležitost, kde je Catleyův zpěv opravdu ozdobou. Jedna z nejpůsobivějších pomalých skladeb, které znám. Vigilante je krásně gradovaný rockový nářez se vším všudy, který vás svou energií musí odpálit až na oběžnou dráhu. I když jde o nejdelší skladbu alba, chlapci si tu vyhráli s každým detailem a výrazné sekané klávesové motivy a metalické kytarové jízdy jsou k nezastavení. Catley je doslova všude a jeho hlas zde vévodí. Když už se mi zdá, že tohle nejde překonat, vytáhnou hoši na závěr úplný triumf - Back Street Kid. To, se přiznám, je skladba, která je pro mě prostě osobní srdeční záležitostí. Kdyby měl mít pojem ´hymna´ nějaké synonymum, tak asi tuhle skladbu. Krátký dramatický úvod a pak už neuvěřitelný nástup a uvolnění energie, jeden z nejlepších refrénů, které jsem vůbec kdy slyšel. Nakopává i text o cestě od ničeho až k životě rockové hvězdy. Tohle můžu poslouchat dokola pořád, a stejně mě to neomrzí...


Při poslechu mistrovských desek On a Storyteller´s Night, Vigilante a Wings of Heaven si mnohokrát říkám, že pokud osmdesátky, tak právě takhle. Magnum vždy do své hudby dokázali vpravit velkou porci muzikantství, nebáli se ani progresívních prvků a ty nádherně vyvedené melodie prostě není možno ignorovat. Jejich hudba mě nabíjí ohromnou dávkou energie, že bych vyletěl z kůže. Vypaluju pětku!

» ostatní recenze alba Magnum - Vigilante
» popis a diskografie skupiny Magnum


Pearl Jam - No Code
2016-02-04

Pearl Jam / No Code

5 stars

Můžu se označit za fanouška téhle seattleské legendy, ale na rozdíl od komerčně profláklých prvních dvou alb považuju za absolutní vrchol jejich tvorby skvosty No Code a následující Yield. Obě znám od doby střední školy snad už zpaměti...

Sometimes je zasněným vybrnkávaným úvodem, postupně, ale velmi nenápadně roste, až přejde do pořádného úvodu Hail Hail - rockového hřmění, kde si opravdu neodpočinete. Jako by vás drsná poloha kapely chtěla rozdupat hned na začátku a taky Eddie si taky pěkně od plic zaječí. Nádherná poloakustická pohodovka Who You Are s krásně čitelnou basovou linkou a jemnou tribální rytmikou vás přenese někam na konec 60. let do Kalifornie. Také In My Tree je z podobného soudku - naléhavá, rytmicky skvěle promyšlená, kde se melodie střídá s pořádnými rockovými odvazy, závěr obstarává bicí eskapáda Jacka Ironse. Přesně typ skladby, který by se v počátcích jejich tvorby neměl šanci objevit, přesně to, proč mám tuhle desku tolik rád pro její pestrost. Další bombou je Smile - opět návrat někam na pomezí šedesátek a sedmdesátek - razantní riff, harmonika a parádně frázující Vedder - úderné, přesto melodické s fantasticky emocionálně vypjatým refrénem, přesně v nejlepším duchu stylu, jemuž se Pearl Jam upsali. Off He Goes - tohle pánové umí taky dokonale, krásně zpracované a zahrané akustické kytary a naléhavý Vedderův doprovod. Zřejmě nás to má připravit na pořádný mazec v podobě Habit - tady, podobně jako u Hail Hail není co řešit, razantní a punková podoba grunge jede na plný plyn. Red Mosquito je další nádhera a dokonalá pocta všem kytarovým hrdinům od Page po Hendrixe, poloakustické sloky se střídají s hardrockovou bouří v refrénech, Mike McCready tady vystřihuje skutečně precizní melodická sóla. Zase překvapení, nic, co bych od kapely už někdy předtím slyšel. Třetí a poslední nářezovkou je totální punk Lukin - stručná, rychlopalná minutovka. Jedním z úplných vrcholů je určitě Present Tense - nádherné zasněné akustické kouzlení na úvod a pak nádherně vystavěná basová linka a Vedderův projev dělají z téhle věci pořádně drsnou věc, aniž by zazněly kytary. Na těchto dvou protikladech je celá tahle věc vystavěná a ve tvorbě kapely jde, troufám si říct, o unikátní záležitost. Závěr pak v psychedelickém hávu mizí do nenávratna, konečně se k base zapojují kytary. Nepopsatelné pocity. Mankind je poctivým hardrockovým odvazem, i když nedosahuje drtivé síly Habit či Lukin, refrén má až beatlesovský nádech. I´m Open je krásně zasněnou, meditativní záležitostí, kde dostávají prostor jemné kytary a Vedderovy hlasové deklamace. Nádhera, u které člověk jen lituje, že netrvá déle... Around the Bend končí vlastně tam, kde album začalo - ve smířlivém, neagresívním duchu, jako kdybychom se ocitli někde v kuchyni Jefferson Airplane či Neila Younga, kterého Vedder obdivuje, občas se objeví i folkrockový nádech. Krásný závěr, hodný tohoto skvostu, vyplněného mistrovsky snad všemi hudebními polohami. Klobouček až na zem!

Jak už zaznělo, hlavní devízou tohoto skvostu je jeho pestrost. Kapela měla vždy výhodu, že skládali vlastně všichni její členové. Je tu třináct skladeb a v podstatě každá je trochu jiná, každá má nějaký promyšlený detail či nosný motiv, který mě zaujal. Pamatuju si, že na prvních několik poslechů jsem spoustu věcí nevstřebal, ale postupem mě deska úplně pohltila. U mě jeden z alternativně rockových vrcholů 90. let, spolu s "Dirt" od Alice in Chains, "Down on the Upside" od Soundgarden, "Siamese Dream" od Smashing Pumpkins nebo "In Utero" od Nirvany.

» ostatní recenze alba Pearl Jam - No Code
» popis a diskografie skupiny Pearl Jam


Satriani, Joe - The Extremist
2016-01-29

Satriani, Joe / The Extremist

5 stars



Už předchozí Flying in a Blue Dream od Joea Satrianiho je pro mě vysoce návyková záležitost a spolu s tímhle albem pro mě představují vrcholy mistrovy tvorby. Napětí, melodičnost, ale i nátlak a ohromné charisma, které z jeho tvorby doslova srší, mě ohromně pohltily už před léty...

Úvodní Friends - ani se nenadějete a je tu nátlaková, stále se opakující melodie, typická pro autora, hlavní motiv a jeho zpracování se neustále proměňuje, roste a zase klesá. Parádní, jasný, i když neagresivní úvod! The Extremist uvozuje razantní kytarové téma a pak nás unášejí nádherně melodická sóla, celá skladba je našponovaná napětím a slova zde ani nejsou třeba, protože Joeho kytary jako by mluvily desítkami hlasů. War, to je pořádně razantní metalově laděný úvod, vrstvená geniální sóla jsou ale originál a autora podle nich okamžitě poznáte na míle daleko. Riffy uprostřed citují žánrové pramistry jako Led Zeppelin a Black Sabbath za doprovodu sóla, jedoucího až na doraz. Tlak jako hrom, nářezová mistrova poloha. Cryin´, to je nádhera z úplně opačného soudku - typicky, do každého tónu a detailu procítěná a zahraná balada, která rovněž žádný slovní doprovod nepotřebuje. Způsob, jakým Mistr rozpracuje v zásadě jednoduché téma do takovéhoto skvostu, je obdivuhodný. Při poslechu téhle věci snad ani nejsem ve vlastním těle, ale vznáším se někde ve stratosféře. Uff...
Rubina´s Blue Sky Happiness - akustický, skoro až folkový úvod, a další nádherně procítěné melodické sólo, obě polohy se velmi vkusně střídají až do závěru. Ohromně příjemná a nečekaná změna. Summer Song je další sice razantní, ale pozitivní melodickou linkou odlehčená skladba, typická pro Joeho. Název je trefný - vyletněná věc na pláž nebo do klubu, sluníčkový úsměv, takové jsou moje vibrace. Tears in the Rain - klasicky inspirovaná křehká komorní miniatura, radost poslouchat. Why je od počátku funkově inspirovaný hit, jehož základní strukturu Joe klasicky opentluje svými melodickými sólovými ornamenty, ale i pořádně žhavými jiskrami. Věc, která mě chytla hned na první poslech a nepustila dodnes! Motorcycle Driver je pořádně našponovaný a odpíchnutý nářez s rázným metalovým riffem, který přechází až do osvobozujícího vyvrcholení s klasicky provedeným melodickým sólem. Zase jednoduchý základ, ze kterého Mistr postaví katedrálu. New Blues na závěr je pomalá, zasněná, rafinovaně vyvedená atmosférická záležitost, která je svému názvu věrná jen zčásti, v určitých náladách, kytarových názvucích a razantní pasáži před polovinou. Jako celý zbytek alba, ale precizně provedená věc, končící opět, jako v případě většiny Mistrových děl, smířlivě a komorně a postupně v předivu tónů kytary a basy zaplouvající do prázdna...

No co mám, úplně vyždímán, na závěr ještě dodávat? Ani vteřina tady není zbytečná, nic nepřebývá, žádný polotovar. Pět hvězd jako z praku!

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - The Extremist
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe


Bathory - Blood Fire Death
2016-01-15

Bathory / Blood Fire Death

5 stars

Vzpomínám si ještě dobře, jak jsem jako metalový puberťák tuhle desku slyšel poprvé. Už mezi prvními poslechy mě dokonale pohltila a ohromila a na jejím postavení se nezměnilo nic dodnes. Právem patří mezi nejvíce citované vzory black- a paganmetalových souborů z celého univerza.

Odens Ride Over Nordland - ržání koní, táhlé klávesové tóny, bouře, pak konečně akustická kytara, dokonalé stupňování napětí. Už tenhle vstup jsem si zamiloval, o tom, co se bude odehrávat, vypovídá mnoho. A Fine Day to Die - parádně zasekávaný riff přejde v nádherně valivou jízdu s mocným Quorthonovým zpěvořevem a krátkými úsečnými sóly v pozadí. Tohle je dokonalý černý hymnus, jehož kouzlo a atmosféru se (marně!) snaží napodobit tisíce spolků, takový dokonalý požár ale ne a ne zapálit. Dokonalé prolnutí syrových hradeb a akustik. Jeho důstojnou verzi nabídli Emperor na tributním albu této kapely. The Golden Walls of Heaven je surový energetický nápor hned od počátku s divokými sólovými výstřelky, celá jednotka nabírá absolutně zabijácké tempo, do kterého stíhá Quorthon svým řevem stínat hrdla. Protipól skladby předchozí, Bathory ve své surové podobě až do závěru... Pace ´till Death startuje mocný temný riff, ještě páchnoucí prastarým thrash metalem, pak ale startuje další vyhlazovací jízda - neuvěřitelný energetický potenciál nemá kam uniknout, a tak se obětí stanete vy. Holocaust začíná dalšími sekanými riffy, za které by se nestyděla ani stará Metallica, pak ale přichází další poctivá černá jízda, i když ne tak vypjatá, jako dvě předchozí skladby, vyplouvají tu z tvrdého krunýře i melodické sólové ornamenty. For All Those Who Died je jednou z nejzásadnějších skladeb Bathory, hned se rozběhne rytmikou parádně podpořený dynamický riff, který z hlavy jen tak nevyženete, a Quorthon do toho sekunduje zlověstným přednesem a všechna ničivá síla se uvolní v refrénu. Dokonalá záležitost! Opět starothrashový úvod obstarává Dies Irae, jinak je tahle skladba ve znamení zběsilosti, vše je utrženo z řetězu a Quorthon jen tak tak stíhá pálit slova. Druhá půle je důraznější, hymničtější podobou černého kovu a Quorthonův hlas je až chorobně hrubý. Vše se už připravuje k jedné z největších hymen nejen Bathory, ale i celého metalového bojiště - Blood Fire Death. Jen tato tři slova bohatě postačují k popisu. Důkladně procítěný akustický úvod přechází do riffů, vznikajících jednou za věky a všechno se spojuje v dokonalý hymnický monolit s dokonale padnoucí, i když jednoduchou rytmikou, a vše ovládajícím Quorthonově poselství smrti. Když jsem tohle slyšel poprvé, nebyl jsem ze sebe schopen vypravit nic, a ten pocit mám vlastně dodnes. Nezničitelnou jízdu odlehčují akustické vsuvky a výrazně sekané motivy v refrénu. Způsob, jakým je tahle věc pospojovaná a jak plyne až do konce, je pro mě nepochopitelný a geniální. Smekám všechny klobouky... klasické outro a všemu je konec.

Bathory jsou moji srdeční záležitostí a tak je při hodnocení jejich hudebních monolitů obtížné být nějak objektivní. Tahle deska vzhledem k masívnímu vlivu a dokonalému obsahu, spojení síly a hymničnosti, nemůže dostat jiný než plný počet. Snad si je mistr Quorthon ve Valhalle užije...

» ostatní recenze alba Bathory - Blood Fire Death
» popis a diskografie skupiny Bathory


AC/DC - Highway To Hell
2016-01-11

AC/DC / Highway To Hell

4 stars

Nemůžu se považovat za skalního fanouška AC/DC, ale koncentrovaný energetický nápor a následná úleva, který jejich hudba představuje pro mou tělesnou schránku, se jim upřít nedá. Hlavně alba ze 70. let u mě mají status kultu. Highway to Hell byl pak bohužel posledním zastavením pro zpěváka Bona Scotta.

Úvodní titulní flák otevírá už notoricky známý odsekávaný riff a refrén, kde nás za mikrofonem naposledy Bon Scott vezme na skutečnou pekelnou procházku. Stadionová hymna se vším všudy, která pronikla do éteru úplně všude, včetně diskoték. Girls Got Rhythm, to už je patent této hudební svorky. Sešlápnutí plynu, sekané navrstvené riffy a neodolatelné dvojhlasné "štěky" v refrénu. Walk All Over You je hymna s pomalým, majestátním refrénem a pořádně skočnými slokami, kde se odhalují bluesové prakořeny celého toho rockového rachotu. Podobně jako úvodní skladba je i hymnická, houpavá Touch Too Much neodolatelně vystavěna v refrénu, ne nadarmo byla pro kapelu podobně zásadním hitem, nesčetněkrát vykradeným a předělaným nejrůznějšími spolky. Sólo se skutečně krásně vpaluje pod kůži... Beating Around the Bush, to je krásný, pekelně odsekávaný rockový nářez, je to ale přesně typ skladby, které uškodilo změkčení produkce, když to zkrátka srovnám s takovými fláky jako Rocker, Whole Lotta Rosie nebo High Voltage, už to tady energeticky nestačí... Shot Down in Flames je další ostře zasekávaná riffovačka, suverénně skloubená s houpavým refrénem, i když o něco volnější. Není co řešit, jedna z mých nejoblíbenějších kousků od AC/DC... Get It Hot je další stručnou, jasnou rockovou skákanicí. Houpající se, patentový riff a úderný refrén, není co dodat. Scott má snad v tom krku napalm... If You Want Blood (You´ve Got It)" je dalším výrazným hitem kategorie Touch Too Much či Shot Down in Flames... neuvěřitelně držené napětí mezi slokami a monumentálním refrénem je parádní. Love Hungry Man je přece jen klidnější typ skladby, nezapře bluesové kořeny, kapela uvolňuje napětí pomalu a promyšleněji, refrén je ale opět výrazně stadionový. Neodolatelně tady pulzuje basa Cliffa Williamse. Krása! Night Prowler je závěrečnou poctou blues, které bylo kapele alfou a omegou. Promyšlené, pomalé, hymnické, s neskutečným charismatem a sžíravými sóly. Opět - věčná škoda té změny produkce, tenhle skvost by si přímo zasluhoval nahrát "postaru"! Královský závěr...


Formálně nemůžu desce vytknout vůbec nic. Jsem ale jedním asi z mála lidí, kterým vysloveně nesedl odklon od jejich tvrdého bluesového zvuku 70. let. Nedá se nic dělat, "Mutt" Lange udělal svoje a i tady, i na Back in Black prostě posunul zvuk kapely ke stadionům. To je v pořádku u dalších interpetů, které produkoval (Def Leppard, Bryan Adams aj.), u AC/DC mi to ale vadí, protože tím kapela přichází o svou úplnou podstatu - nezkrotnou energii. Prostě stále to jiskří a jede, ale bohužel už ne tak, jako třeba skvost Let There Be Rock. U následující klasiky Back in Black se to projevilo úplně stejně. Škoda...

» ostatní recenze alba AC/DC - Highway To Hell
» popis a diskografie skupiny AC/DC


Doors, The - Strange Days
2016-01-08

Doors, The / Strange Days

4 stars

Debutové album Doors pro mě je jedno z nejlepších alb 60. let. Jak bylo zvykem té plodné době, k vydání druhé desky došlo ještě téhož roku... rok 1967 byl opravdu ohromně silný...


Úvodní a titulní skladba není tak razantním odpichem, jako Break on Through... na debutu, ale nakonec se kapela přece jen uvolní, lehkonohé klávesy vykouzlí silnou, jednoduchou, ústřední, psychedelicky kořeněnou melodii. Morrison je suverénní a uvolněný jako vždy. Jasný, rázný začátek. You´re Lost Little Girl je křehká poloakustická píseň s výraznou basovou linií, pak sem konečně vstupuje v plné parádě i Manzarek se svým klávesovým kouzlením. Nádherná melodie a uvolněné kytarové, pak "napojené" klávesové sólo... krása. Love Me Two Times je pořádně razantní, rytmicky chytře vymyšlená záležitost, opět výrazně vyplouvají basové tóny (které při nepřítomnosti studiového basáka vytvářel Manzarek). Z podobných skladeb určitě musely brát inspiraci rodící se hardrockové spolky. Unhappy Girl - krátký úvodní klávesový melodický ornament, pak přichází sešlápnutí pedálu, ale ne zase nijak razantní - nálada je spíše ospalá, klávesy i kytara tady koulí krásné melodie a v závěru zápasí i sólovými výstupy... Horse Latitudes je vlastně psychedelickým zhudebněním Morrisonovy básně. Na tohle musím asi musím mít speciální rozpoložení - přirovnával-li tu Petr Gratias debut k debutu Pink Floyd, ani tady za tohle by se raní "flojdi" určitě nastyděli... Moonlight Drive má údernický, razantní rytmus, výrazně se tu projevuje Densmore, ale i Krieger. Skladba mě ale nikdy zvlášť nezaujala, i když má na konci krásné kytarové sólo... Šlo o jednu z nejstarších skladeb kapely. People Are Strange se zahajuje tajemným Morrisonovým proslovem, ale refrén ke krystalicky čistý a jasný s dobově uspávajícími, hladivými melodiemi. Manzarek se tu krásně pere s Kriegerovými velebnými kytarovými tóny. My Eyes Have Seen You mě chytla hned při prvním poslechu, pěkný melodický úvod, krásně vedené melodie a neodolatelně odsekávané motivy se snoubí s pořádnou dávkou energie. I Can´t See Your Face in my Mind opět po značně dlouhé době přináší vyklidnění - krásně pospojované střípky kláves a kytary, krásný elixír šedesátkové nálady. Přichází monumentální závěr v podobě When the Music´s Over, která svým rozsahem měla navazovat na The End z debutu, i když jsou skladby trochu odlišné. Opravdu nádherně klenuté monumentální melodie, tvořené poctivou společnou prací kláves a kytary. Morrisonův recitativ už od úvodu naprosto přesně zapadá do hudby a ovládá prostor a spoluurčuje stavbu od odsekávaných až po monumentální melodické úseky - ve třetině rozehraje Manzarek skutečně "psycho" sólo se vším všudy. Napětí mezi intimními mezihrami (v nich se nešetří ani Densmore) a monumentálním závěrem pak odnáší skladbu až do konce. Precizní, krásná záležitost na závěr, která na mě velmi silně působí... Jedenáct minut se určitě nudit nebudete.

Druhé album je výborné, i když mě jako celek neoslovuje tolik, jako debut, asi proto, že jsem nenašel cosi podobného Light my Fire, či i The End. Dá se říci, že kapela přidala plyn a je razantnější, snad i méně psychedelická než o půl roku předtím. Tady je to ale samozřejmě věc gusta. Jinak je to ale výborná deska, poctivá čtyřka...

» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
2016-01-07

Emerson, Lake & Palmer / Trilogy

3 stars

Musím říci, že ač jsem velkým příznivcem prog- či artrockové hudby, tvorba Emerson Lake & Palmer mě nikdy neoslovila tak dramaticky jako jejich souputníci Pink Floyd, Genesis, Yes, King Crimson, ale koneckonců i spousta dalších kapel mimo tento žánr. Jejich instrumentální nadání se někdy až příliš zhlédlo samo v sobě na úkor přijatelnosti sděleného pro posluchače. Ale to je samozřejmě jen můj názor a můj "problém". Stále se mi potvrzuje, že na příjem ELP musím mít náladu.

The Endless Enigma part one startuje až nenápadnou souhrou tónů, postupně se přidávají klavírní běhy a Palmerovy nadzemské eskapády na bicí. Tohle je pro mě typický příklad hudby ELP - klavírní běh tady vyroste opravdu v krásný melodický motiv, kde se rozbíhají všechny nástroje. To, na co vždy v přívalu Emersonových exhibicí vždy čekám jako na spásu, je nádherný Lakeův hlas - tady si vybral opravdu krásnou daň, umí krásně přebíhat z jemných do rázných poloh, jsou zde krásná intimní zákoutí. Fugue je krátká Emersonova klavírní skladba, je ale tentokrát vřele, hravě vystavěna a hlavně neomračuje sáhodlouhou plochou - právě naopak. The Endless Enigma part two je dramatickým navázáním na první skladbu a má naléhavý, místy až fanfárový charakter, samozřejmě znovu cituje melodický základ z úvodu alba s Lakeovou pěveckou linkou. From the Beginning, to je zkrátka typ skladby, kterou musím u ELP ocenit maximem, i na tyto polohy u nich vždy čekám - nikdy jsem se netajil tím, že mě Lakeovy věci zkrátka braly více. Proč? Neomračují maximalismem provedení, jsou jako tahle krásná věc - hravé, zahloubané do sebe, akustika je nádherně procítěna, nic a nikdo se nedere dopředu, snová, snad až psychedelická nálada. The Sheriff zahajuje rázná bicí exhibice, přidávají se klasicky navrstvené klávesové stěny a civilní, uvolněný Lake. Klasický typ jejich skladby, která mě ale nijak a ničím neohromuje a neposazuje na zadní část těla. Hoedown je vlastně stejný případ - přehlídka všech možných běhů a klávesových sirénových zvuků - pojetí z Coplandova rodea je zajímavé, ale platí to, co u předchozí skladby. Trilogy je už jiná kategorie, Lake tu má větší prostor a i když je postavená na klávesách, má křehký a procítěný charakter, kapela se mazlí s každým tónem. Poté přichází klasický nástup Emersonových osudově sekaných a vrstvených klávesových stěn. Je to sice zase jeho přehlídka, ale ústřední melodický motiv se mi zamlouvá, snad jen po polovině se mistr za klávesami odvazuje zase až moc. Ale jinak zásadní a příjemná věc, vlastně tématický základ desky. Living Sin je zajímavě pojatá skladba, opět s dominantními klávesami, změny temp a nálady jsou tu nepředvídatelné, musíte být neustále ve střehu. Vstupuje sem poměrně syrovým projevem i Lake. Celá skladba má poměrně pochmurný a drsný charakter, což mi vadí méně než to, že mě opět pro své pojetí nijak neohromila. To závěrečná Abbadon´s Bolero je krásná alternativa Ravela a pokud by měli ELP více takto pojatých věcí, asi bych se stal jejich velkým obdivovatelem. Krásně gradované bolero. Je to opět plně v Emersonově režii, ale na závěr musím smeknout klobouček, tohle totiž není přehnaná instrumentální smršť, kterou není moje sluchové a myšlenkové ústrojí schopno pojmout. Velmi hezký závěr alba.

Jen debutové album, vynikající, bych ohodnotil u ELP pěti body. Toto album osobně vnímám jako druhé nejlepší, i zde jsou místa, která jsou pro mě hlušší, a rozmýšlím se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, vlastně souhlasím s pohledem třeba hejkala. Ale když vezmu skladby, které mě oslovily a ty, které méně, je spravedlivé dát tři. Tarkus a Pictures... bych ohodnotil třemi, i když se mi líbí o něco méně než Trilogy, problém mám s Brain..., kde je ten chlad u mě absolutní a které bych za výkony dal klidně maximum, ale mou duši to bohužel oslovilo tak na dvě. Karn Evil je pro mě prostě i po tolika posleších jen stěží poslouchatelná...

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


Megadeth - So Far, So Good... So What!
2015-10-16

Megadeth / So Far, So Good... So What!

4 stars

Po předchozím albu Peace Sells..., které osobně řadím k tomu nejlepšímu, co ze sebe Mustaineova parta vydala, se za dva roky kapela schází, tentokrát ve zcela nové sestavě a zmítaná drogami a alkoholem, k nahrávání třetí desky. Na obalu se v duchu obav doznívající studené války značí další politicky závažný, vojenský námět.

Už úvodní vybroušené a melodické intro Inte the Lungs of Hell značí, že ani s novými mouzikanty neztratila kapela nic ze své technické dovednosti, spíše právě naopak - Mustaine tady sype z rukávu velké množství nápadů jakoby nic. Set the World Afire začíná po krátkém intru hlasitým riffovým nástupem - hned na začátku slyšíme asi žánrově nejčistší pasáž na jinak technicky velmi vybroušené desce a když se dá na marš smrti celá kapela, zdá se nezastavitelná, v závěru se jako ortel připojuje i Mustaineův mluvozpěv... Ani mladý Jeff Young se v sólech vedle frontmana neztrácí, jsou propracovaná a tradičně melodicky vrstvená. Sympatická je thrashová verze punkové klasiky Anarchy in the UK od Sex Pistols - Mustaine se tady může pořádně odvázat a odhalit jeden z několika zásadních hudebních kořenů thrash metalu. Jen k tomu přidali více sólové melodie a vytříbenosti. Palec nahoru! To Mary Jane je věc už z úplně opačného soudku - až klasicky inspirovaná kytarová melodická hra a osudově dramaticky laděné celkové vyznění a přitom motivy, ze kterých ihned poznáte, kdo je jejich autorem. Ten přidává až civilní mluvozpěv a rodí se skutečně krásná záležitost, určitě jeden z vrcholů alba. Vypalovačka 502 má jednoduchý thrashový základ, kde se na přímočarý motiv opět vkusně nabalují melodická sóla a ornamenty. Další kousek, který si určitě užijí hlavně technicky náročnější posluchači, ozvou se samply zvuků uličního chaosu, houkaček... skladba má ale řád. Dalším z vrcholů nejen tohoto alba je zadumaná a těžká In My Darkest Hour, osobní pocta zesnulému basákovi Metallicy, Cliffu Burtonovi. Nádherný melodicky stupňovaný úvod s výraznou, neošizenou basou a krásné všudypřítomné melodické ornamenty ukazují, že na téhle osobní záležitosti si dal Mustaine zvlášť záležet, vše ještě stupňuje dramatickým přednesem. Krásná věc a dodnes vděčný kus i na koncertech. Vše graduje až k agónii... Liar je další skladbou z kategorie rychlopalných, neztratila by se ani na debutu, melodický motiv jen tak z hlavy nevyženete, stejně jako zběsile do sebe zapadající záseky kytar. Plivanec do tváře, který končí stejně rychle, jak začal. Velmi důstojným technickým rozloučením s albem je Hook in Mouth - precizní nástup v podobě basy a bicích, přidává se Mustaine se svým ocelově chladným hlasem a pak se rozjede celý tento apokalyptický stroj. Skladba propracovaná skutečně do detailu, neustálé změny temp a atmosféry, tu a tam mi to přípomíná další výjimečné thrashery, švýcarské Coroner. Přes výrazně deklamovaný refrén se skladba dovalí ke stejně překvapivě utnutému závěru - a je konec.

Nedá se říci, že by z hlediska instrumentálního bylo So Far... nějak horší než jeho předchůdce - naopak, technický pokrok byl u Megadeth vždy na prvním místě. Spíše mi tady chybí nějaká výraznější hitovka jako třeba The Conjuring, album má techničtější, poněkud akademičtější vyznění s řadou instrumentálních ploch. Také produkce je méně výrazná hlavně v kytarovém zvuku, kdy riffy tu a tam ztrácejí na ostrosti a síle a potřebují pořádně stočit hlasitost doprava. Proto ubírám přece jen v hodnocení jednu hvězdičku na hodnocení...

» ostatní recenze alba Megadeth - So Far, So Good... So What!
» popis a diskografie skupiny Megadeth


Anathema - The Silent Enigma
2015-09-04

Anathema / The Silent Enigma

5 stars

Pokud mám hodnotit metalová alba z první poloviny 90. let, šlo o skutečnou zlatou éru, zejména pokud se jedná o milníky a skvosty těch temnějších odnoží žánru . K těm samozřejmě patřil i doom metal a zejména produkce britská, mezi níž vynikala právě mimojiné Anathema. Její třetí album patří mezi moje vůbec nejoblíbenější metalové nahrávky a není snad měsíce, kdy by mi při nějaké příležitosti nezaznělo...

Restless Oblivion má jedinečnou atmosférickou předehru, velmi rychle se zapojují čisté kytarové tóny, které ale válcuje do všech stran rozprostřená metalová bouře. Dokonale propracované drsné riffy, valící se jako vodní stěny, pak vyplouvá podprahová melodie a hlas, který postupně od čisté polohy nabírá sílu do klasického chrapláku. Nesmrtelná skladba hned na úvod, představující jeden z nejlepších metalových nástupů, nádhernou práci si tu odvedla i čitelná, nádherně vrnící baskytara, působivé jsou rovněž akustické mezihry, které se marně snaží zadržet tu masu všude kolem... Shroud of Frost - nádherný melodický kytarový motiv střídá až komorní téma s krásně plovoucí basou a zastřeným hlasem, opět nenápadně stupňovaným až do silové polohy, který rozhodně nesděluje žádné veselosti ("Help me to escape from this existence..."), střídání klidných s bouřlivými polohami vytváří neustálé napětí, kde není oddechu ani prostoru k úniku - vše vás prostě zase dožene a pohltí. Střední část skladby je skutečně krásná ukázka práce s atmosférou, zvuky, dialogy, krásné čisté hlasy plující z temných kytarových stěn. Je to další nádhera, i když se tu pracuje jinak než jen tahem na branku jako v úvodu alba. Vše se nenápadně přelévá do akustické ...Alone - citlivá a krásná práce se strunami s jemným klávesovým oparem, v závěru subtilní ženský zpěv. Nic dalšího není třeba, název hovoří sám... Pak ale přichází pro mě asi nepřekonaný vrchol nejen alba, ale i jedna z nejsilnějších metalových vichřic vůbec - Sunset of Age. Titánský riff, který se vyhoupne po úvodní melodii, nemá obdoby a nahromaděný přetlak energie je neskutečný, metalová s akustickou kytarou ruku v ruce, pak ale dostává prostor jen čistá metalová řežba s nádherně vykresleným náladovým sólem. Tohle snad umí jen tito pánové, způsob, jakým je všechno poskládané a prokomponované, je suverénní. Tohle se mnou vždycky zle zalomcuje, protože s málem prostředků se tady udělalo víc než mnoho... Nocturnal Emission je jakýmsi přirozeným poloakustickým atmosférickým předělem, kde pánové experimentují s různými zvukovými polohami a odstíny. Velmi zvláštní, jedinečná nálada schizofrenie... Cerulean Twilight - velmi dramaticky stupňovaný úvod kytar a kláves, čisté i drsné vokály, pokroucené melodie a zvuky. Atmosférické experimenty z předchozí skladby vlastně pokračují, basa s bicími tomu pak konečně dávají metalovou hmotnost a od akustického motivu v půli je to už opět genialita, slitá přitom z několika málo motivů, do bezvýchodné nálady prostupuje basa a střípky kláves... Titulní skladba už je opět poctivá a oproti předchozí šílenosti klasická práce kapely - jemný akustický úvod a až neznatelný přechod do těžké polohy, dominují tady krásně zasněné melodie, které pánové házejí po tunách. A Dying Wish je částečné hudební navázání na úvodní skladbu, dodnes je hrána na závěry koncertů - už zlidovělý akustický úvod, postupně rostoucí až do prudce se vzdouvajícího metalového oceánu, hýřícími náladami a dramatem, pod příbojem riffů opět nádherně pracuje basa. Black Orchid je pak atmosféricky, až orchestrálně laděnou tečkou za albem, udržující dramatický tón alba až do konce.

Album především oplývá skvostnou produkcí, které zmíněné nálady alba ještě skvěle umocňuje dokonalou rovnováhou všech nástrojů. Surová, drsná nálada, přelévající se mezi zlostnými energickými návaly a čistou melancholií, kde ještě metalová složka převážila. Najdete tu snad všechny polohy, nálad i odstínů tvrdosti. Vše dokonale vyladěno, vyváženo. Skvost!

» ostatní recenze alba Anathema - The Silent Enigma
» popis a diskografie skupiny Anathema


Marillion - Fugazi
2015-06-17

Marillion / Fugazi

4 stars

Také prví čtyři alba této neoprogové legendy z 80. letech s Fishem mám u ve sbírce už pěknou řádku let a všiml jsem si, že můj pohled na toto album chybí :-) Takže chci tuto skutečnost napravit, i z účty k Fishovi, který patří k mým nejoblíbenějším zpěvákům a jehož některá sólová alba hodnotím ještě výše, než legendární desky Marillion s ním za mikrofonem...

Assassing se rozjíždí klávesami, připojuje se kytara a vzniká monumentální zvuková stěna, plně ve zvukovém odkazu doby, kterou prokresluje Fish svým nezaměnitelným zpěvem. V refrénu nabývá skladba výrazné rockové hmoty a vynikající je také sólo Stevea Rotheryho. Zvláštní je také až pochodově znějící rytmika a všemožné elektronické vsuvky a ruchy, které jsme na debutu nezaznamenávali. Punch & Judy otevírá čistý klávesový vstup a Fish svým mocným hlasem ovládne prostor ve výrazném, expresívním motivu, a slyšíme, že byl skutečně oddaným Gabrielovým učedníkem. Ústřední zasekávaný motiv se stále vrací a střídá se opět s mohutnými klávesovými stěnami Marka Kellyho. Jigsaw začíná pochmurně, hlavní slovo mají opět klávesy a v neagresívní, i když temné poloze se skladba drží vlastně celou dobu, i když po půli se přece jen přidává i celá kapela a vynikající kytarové sólo. Krásné potemnělé Fishovo vyznání... Emerald Lies - krásný začátek - akustické kytary a basová linka jen s Fishem, to je mistrovský úvod. Rytmické hříčky basy a bicích pak ale nakopnou plnokrevné rockové znění a výrazně temnou, goticky znějící melodii. Právě zde je ten skelný efekt... Krásná procítěná stavba, tato skladba by klidně mohla být i na debutovém albu. She Chameleon má až temný, až varhanní úvod za doprovodu skvělého Fishe, výrazné bicí a klávesy pak přebírají slovo a tady je ta osmdesátková produkce cítit v každém ohledu. O veselou záležitost ale rozhodně nejde - právě naopak, můžeme asi hovořit i o nejtemnější položce na albu s nádherně melodickým klávesovým sólem Marka Kellyho. Začátek Incubus má znovu výrazný 80kově znějící klávesový motiv a od počátku panuje dramatické napětí, určované Fishovou deklamací. Drama a monumentalita se tu setkávají v jednom bodě. Klávesová komorní pasáž uprostřed je krásná a doplňuje ji klidně Fish, a v závěru nás unáší krásná klávesová vlna s výraznou Trewavasovou basou a pěkně zvukomalebnými kytarovými sóly. Kapela si tady vyhrála, Fish svým strašidelným vstupem změní ještě jednou náladu, a výsledek stojí skutečně za to... Nepochybně jedna z nejsilnějších skladeb repertoáru. Závěrečná a titulní skladba začíná potemnělým klavírním úvodem, Fish tu předvádí snad všechna možná hlasová zákoutí a polohy, pak už se rozjede klasický monumentální model skladby s dramatickými klávesovými vyhrávkami; klávesy závěru alba výrazně dominují a patří jim i dramatická střední pasáž. Nikdy mě ale skladba Fugazi tak neoslovila jako předchozí opus magnum... Druhý disk obsahuje stejné skladby v podobě demoverzí, z těch, které na originální verzi nebyly, jsou Cinderella Search a Three Boats Down from the Candy. Obě jsou oproti temné poloze alba výrazným a krásně melodickým odlehčením...


I z poznámek účastníků v bookletu remasteru (1998) vyplývá, že nahrávání rozhodně neprobíhalo v nějaké klidné atmosféře. Byl po dlouhém hledání přibrán nový bubeník Ian Mosley, vtipně je líčeno vytváření efektu rozbitého skla v Emerald Lies. Fish dokonce označuje svoje zážitky z nahrávání jako trauma, a je jasné, že vztahy v kapele se asi neustále zhoršovaly. Producent Nick Tauber byl dokonce ve studiu napaden mačetou, byly problémy s dopsáním skladeb, nestíhal se mix... Přesto patří album, možná právě svým temným vyzněním, mezi perly progresívní hudby 80. let. S ohledem na moje nejoblíbenější alba Misplaced Childhood a zejména Clutching at Straws musím jednu hvězdu ubrat, výrazně ale doporučuji právě remasterovanou edici se skutečně velkým množstvím hodnotných informací o nahrávání.

» ostatní recenze alba Marillion - Fugazi
» popis a diskografie skupiny Marillion


Cream - Disraeli Gears
2015-06-16

Cream / Disraeli Gears

5 stars

Zlatá polovina šedesátých let, doba hudebně propojující rock s blues, za oceánem už pomalu se chystající květinová exploze. Mezi mnohými průlomovými spolky se v Anglii zrodili také Cream, superskupina Erica Claptona, Jacka Bruce a Gingera Bakera, která se záhy díky své mimořádné instrumentální úrovni i odvázané koncertní prezentaci profilovala jako power-trio, podobně jako Jimi Hendrix Experience. Ačkoli mám tvorbu druhých jmenovaných o chlup raději pro syrovost a živočišnost, nelze tvorbu Cream nějak přehlédnout či dokonce ignorovat. A zatímco JHE nahrávali svůj debut v Londýně, kde působili, zajeli si naopak Cream nahrávat své druhé album do New Yorku...

Mocná energie, přiživená neslýchaně vybuzenou kombinací syrového bluesového základu a bytelného rocku, lehce střiženého psychedelií a vydatně kořeněného hudebním mistrovstvím, se na vás vyhrne hned s úvodním šlágrem Stange Brew a lepší už to dnes nebude. Claptonovy syrové akordy se snoubí s precizně vymyšlenými melodiemi, na které jako další "patro" nasedají melodicky vedené vícehlasy. Úvodní, krásně stupňovaný riff Sunshine of Your Love patří k nejznámějším rockovým motivům, refrén má parádní tah a až hardrockovou hutnost a razanci, hutnou kytaru provázejí pekelné Bakerovy bicí pochody. Bruceova basa je tu krásně hustá, jako kdyby již tak hustou atmosféru posilovala ještě jedna kytara. Plačtivé Claptonovo sólo patří také již k evergreenům... Nutno jednoznačně slyšet a procítit! World of Pain začíná až baladicky, houpe nás Bruceův hlas a jeho hladivá basa a psychedelické názvuky, v refrénu se trio ale přece jen odpoutá důrazně od země a vytesá výbušný refrén, střídání těchto poloh je pak pro zbytek skladby typické. Clapton vrší ohromný orchestr riffů, zvukomaleb a roztříštěných sól... famózní především jeho práce. Výrazně melodická je Dance the Night Away, opět je tu lehce psychedelická nálada a vícehlasy gradovaný refrén má jasné napětí, hrozící prasknutím. Jako bychom se tady přesunuli až někam k hájemství The Who... Blue Condition je vtipné, hravé pojetí vycházející z jednoduchého bluesového základu, opakování motivu dává zúčastněným prostor na všemožné fígle, hrátky a improvizace. Zřetelné odlehčení. Tales of Brave Ulysses - krásný baskytarový úvod, nádech 60kové psychedelie a pak těžké Claptonovy akordy a dává se do pohybu pochodová rocková mašinérie, druhá půle je lahůdkou - rozostřená sóla, všudypřítomné Bakerovy činely... téměř nepředstavitelné, co se všechno dá vměstnat do času 2:46! Také následující Swlabr vám určitě nic neodpustí, blues prosáklý syrový rockový nátěr s odvázaným a zcela suverénním Bruceovým zpěvem-zase je to hlavně Ericova přehlídka virtuóza. We´re Going Wrong je pomalu se linoucí, těžká, pochmurná záležitost, kde potemnělou deklamaci Bruceho provází v závěru zcela na kost ohlodaná sóla a Bakerovy osudové pochody... zcela jiný typ skladby než tomu bylo dosud, ale o nic méně působivý. Outside Woman Blues je věrna svému názvu a pojetí, na Bakerovy ze všech stran se valící bicí se napojují krásně navrstvené kytarové ornamenty i syrové akordy. Take it Back také nezapře bluesový základ, ten je ale přece jen výrazně odlehčený, méně syrový a větší tempo a zařazení foukací harmoniky ji dodává optimističtější náladu. Na závěrečný obskurně-estrádní klavírní vtípek Mother´s Lament nutno míti náladu a tak závěr alba také beru. Nic více, nic méně...

Z prvních dvou alb Cream nedovedu vybrat, které mě oslovilo víc, obě jsou na stejné úrovni, díky syrovější produkci má možná o nepatrný chloupek sedla víc jednička, vždycky jsem se nemohl zbavit dojmu, že produkce mohla být ještě průraznější a mocnější (ale hodnotím CD). Ale status pomníku rocku 60. let Disraeli Gears odepřít nelze.



» ostatní recenze alba Cream - Disraeli Gears
» popis a diskografie skupiny Cream


Bad Company - Bad Company
2015-06-12

Bad Company / Bad Company

5 stars

Musím přiznat, že s tvorbou Bad Company jsem se seznámil už velmi záhy, a už někdy před 10 lety zakoupil jejich diskografii až po Rough Diamonds (1982). Kapela, a hlavně famózní Paul Rodgers, patří k mým nejoblíbenějším rockovým vokalistům všech dob a kam se postavil za mikrofon (Free, BC, Firm, sólové desky), tam emoce doslova prýštily. Jejich legendární debutové album mi někdy před těmi deseti lety hrálo snad každý den...

Hned úvodní Can´t Get Enough se stala jakýmsi hardrockovým úvodním trademarkem kapely - bicí zahájí rázný, přímočarý rytmus, následuje silný riff a Rodgers nese svým napjatým hlasem veškeré melodie. V této struktuře je všechno, co dělá Bad Company typickými, a Mick Ralphs prořízne prostor ostrým a zpěvným sólem. Ještě typičtější příklad zemitého hardrocku je Rock Steady, postavená na jednoduchém, syrovém riffu, přímočaré, ale maximálně účelné a úderné rytmice a Rodgersově hlasu, který rychle mění melodie a nálady. Ten člověk opravdu umí udělat nevšední záležitost i ze zdánlivě obyčejné záležitosti a přesvědčuje tady o tom od první do poslední minuty... Ready for Love je Ralphsův baladický majstrštyk, kde poprvé ukazuje Rodgers veškerá netušená hlasová zákoutí, v refrénu se pak vyhoupnou efektně i Ralphsovy hostující klávesy, klavírní sólo v závěru je pak skutečným vysvobozením. Don´t Let Me Down je další krásnou baladickou záležitostí, postavenou na souboji melancholické kytary a klavíru a Rodgersovi, proplouvajícím od působivé deklamace ve slokách až po zcela emocionálně našponované refrény. Z téhle krásy se pak zrodily další podobné skladby - Run with The Pack či Early in the Morning. V mezihře se zde na saxofon blýskne i hostující Mel Collins (King Crimson a řada dalších kapel) a celá nálada se posouvá jinam, závěr je ale přesvědčivě naléhavý a monumentální. Titulní píseň patří právem k nejsilnějším rockovým kusům historie, a to už od dramaticky pojatého Rodgersova klavírního úvodu, pak se přidávají další nástroje a především jeho velitelský hlas s textovým tématem, který je vlastně zpovědí samotné kapely a její duchovní podstatou. Tady je jeden z nejlepších vokálních výkonů, které jsem vůbec kdy slyšel. Přechod a gradace do refrénu mě dodnes působí mrazení v zádech, stejně jako celá tahle perla až do konce... The Way I Choose je vlastně další vyklidněnou baladickou záležitostí, oproti předchozí jízdě objevuje více melancholická zákoutí, rytmika je dřevní a načichlá blues, Rodgers ale svým hlasem rezonuje ve více polohách a dává i téhle zajímavé skladbě více poloh, občas se nálady dotýkají až jazzu, ke konci předvádí své sólové vyhrávky nadaný Ralphs. Protože už je třeba se zase probrat do hardrockové reality, je zde Movin´ On, postavená na úderném a čitelném riffu, podobná skladba jako Rock Steady, rytmika vše žene jistě dopředu, ni krok zpět a kapela si neodpustí v mezihře ani dramaticky laděnou vyhrávku. To, co přichází se závěrečným folkovým klenotem Seagull, se mnou zatřáslo před léty a nic se na tom nezměnilo ani dnes. Rodgers zde obsluhuje všechny nástroje, ale vše ovládá svým hlasem tak jistě, že z téhle vlastně jednoduché skladby vyrobí úplný skvost... Mrazení nejen z hudby, ale i z textu o rackovi, letícím oblohou do chvíle, než ho někdo sestřelí. Jeden z nejpůsobivějších závěrů, které jsem vůbec na rockových albech slyšel, hodný mistrovského díla.

Očekávání, které start nové superkapely, složené ze zpěváka a bubeníka Free, kytaristy Mott the Hoopole a bývalého basáka King Crimson, splnil očekávání, album mocně komerčně prorazilo a kapelu si vzali pod palec Grantovi Swan Song, kteří měli v té době také jinou legendu - Led Zeppelin. Hudba kapely mě oslovila mimořádně a jediným slabším článkem je asi u mě deska Burnin´ Sky (1977), mimořádně rád mám i poslední dvě alba Desolation Angels a Rough Diamonds.

» ostatní recenze alba Bad Company - Bad Company
» popis a diskografie skupiny Bad Company


Iron Maiden - Somewhere in Time
2015-06-02

Iron Maiden / Somewhere in Time

5 stars

Tvorbu Iron Maiden jsem sledoval hodně intenzívně tak před 10-15 lety, kdy jsem některé z jejich alb sjížděl snad denně. I když už teď jejich alba zdaleka tolik intenzívně nesleduji, stále se k nim rád vracím. Pokud bych měl vybrat album, které je v jejich tvorbě mimořádné, bude to právě tahle ve své době pro moderní syntezátorový zvuk pranýřovaná deska...

Mohutný klávesový úvod Caught Somewhere in Time, pak už nás strhnou odpíchnuté kytarové riffy, ponořené v tom lehkém umělém oparu syntezátorů, který prostě buď sedl, anebo právě naopak. Mě to ale nijak nepřekáželo a naopak, neúnavný, smrtelně nakažlivý rytmus, nezastavující se před ničím, mě vždycky strhne hned na počátku. Harrisova basa tu vyplouvá klasickým způsobem, všechno vytváří pověstné technicky zalamované mezihry a precizně vystavěná sóla mají sólu tornáda, nemluvě o nakažlivém refrénu. Wasted Years je dodnes koncertní klasikou, dramaticky stupňovaný úvod a pak notoricky známé dostihy odsekávaných riffů a několikrát vystupňovaný refrén, kde Dickinson napíná hlas k prasknutí a pod ním dotváří rytmus basa. Střídání napjatých meziher a pak vypuštění vší energie v refrénech, sólo v závěru patří k nejlepším od IM vůbec. Sea of Madness je riffově natlakovanou skladbou, kde se na vás šestistrunné vrstvy doslova valí... ten refrén je až vražedně nakažlivý, stejně jako jeho nenucený přechod až do hardrockové melodické atmosférické pasáže... Heaven Can Wait - ačkoli jde o hit, pro mě je to paradoxně asi nejslabší skladba, ale je to asi i díky té zdrcující konkurenci. Technicky a strukturou vše v pořádku, problémem je tady refrén, který je na mě trochu úmorně opakovaný a s tím související délka skladby. Ale proboha - žádný průměr nebo dokonce průšvih, a navíc se mnou určitě mnoho lidí nebude souhlasit... Zato ale The Loneliness of the Long Distance Runner, u toho prostě vždycky jen sedím a zírám s otevřenými ústy, protože stavba a melodické linky tohoto skvostu pocházejí snad z nějaké alchymistické dílny. Nádherná úvodní melodie, postupně se zapojující kytarové vozby, pak start skutečně v duchu osamělého běžce, to je maidenovská klasika, dalo by se říci - zrychlení a intenzívní melodie Ale to, co přijde v čase 2:25, to prostě posouvá na vyšší level - bicí promění rytmus a melodii do nádherně nostalgicky znějící skladby, kterou dovádí do konce suverénní Dickinson a posléze i ostře vypálené kytarové sólo. Skvost !! Následující Stranger in a Strange Land je pro mnoho lidí (i z osobní zkušeností se známými) nejslabší skladbou na albu, no já to mám skoro opačně - spolu s předchozím klenotem je tohle úplná špička. Ta gradace a dynamika je prostě nezaměnitelná, i když riffy mají místy až hardrockovou podobu, Dickinsonův spíše deklamovaný než řvaný hlas mi tady sedl dokonale, stejně jako zjevně neagresívní, spíše atmosférické a monumentální vyznění. Jen v refrénu si Bruce popustí uzdu... Deja Vu - no, velmi příjemné deja-vu! Spěšný maidenovský melodický motiv je krásně vystavěn a důkladně propojen se zpěvem, kapela jen tak sype jednu skvělou melodii za druhou a celá věc má parádní napětí a dravý spád, nezastavuje se pádí až k závěru... Má-li deska monumentální vyznění, pak o závěrečné suitě, věnované Alexandru Velikému, to platí dvojnásobně, IM ale tyhle záležitosti zkrátka umí už od Hallowed be thy Name... Do dávného Orientu nás uvádějící akustické tóny už vzbuzují bohaté fantazie, pak přijde nosný melodický motiv kytar a kláves a postupná gradace až do notoricky známého refrénu, kde se Bruce pohybuje v nejvyšších polohách se vší elegancí. Harrisova krásná basová mezihra v polovině, od které se pak dramaticky posouvá nálada k strašidelně-monumentální mezihře, nemá chybu a skvěle udržuje pozornost, orientálně vystavěná sóla už také vstoupila do kánonu. Klasická dramatická, dějová záležitost, patřící někam na filmové plátno spíše, než na pásy. Závěr mistrovský, a tedy hodný tohoto alba!


Strhující melodická jízda, plná koncentrované energie a strojově dokonalých hráčských výkonů. Moderní vyznění nemůže v mých uších ty tuny nápadů nijak pohřbít. Album má zvláštní až soundtrackovou atmosféru a úžasnou dějovost a nenudím se tady ani vteřinu. A když se nad tím člověk zamyslí, někde po Number of the Beast už byli IM metal jen zčásti, integrovali do toho spoustu dalších ingrediencí. Někde mi to sedělo méně, tady je to ale koktejl dokonalý...

» ostatní recenze alba Iron Maiden - Somewhere in Time
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden


Aerosmith - Draw the Line
2015-05-27

Aerosmith / Draw the Line

3 stars

Pátá deska Draw the Line, vydaná opět s roční přestávkou, po albu Rocks, představuje klasický model kapely, tentokrát se pánové zaměřili více na rock´n´rollový projev, kvalitou a nápady ale už podle mého názoru zaostává za předchozími dvěma záseky. Také díky nevázanému životu kapela čelila ve studiu stále větším problémům.

Úvodní titulka ještě jakž takž drží laťku předchozích, má výrazné splašené tempo a výraznější melodický motiv... I Wanna Know Why je naprosto standardní skladba, kterou z čistokrevného průměru naštěstí vytahuje klavír a úsečné sólo v závěru. Critical Mass má poctivý hardrockový dusot, ale možná už je na mě jejích pět minut mnoho, možná se už pánové opakují, už to na mě zkrátka nemá takový účinek jako kdysi, závěrečné doznívání už přímo nudí... nutno ale říci, že klavír i tady má pozitivní přínos. Get It Up patří na albu k lepšímu průměru, ale ten odsekávaný střed mi nějak nesedl a skladba ztrácí úvodní napětí a tah. Nic výrazného se tu neděje... Bright Light Fright - takový rozjuchaný rockec uplatnili Aerosmith vícekrát, ale tato skladba mě nijak neoslovila a nezachraňuje to u mě ani rozparáděný saxofon. Kings and Queens je nepochybně přesně ten typ hitu, který album vyzdvihuje z průměru. Ano, to je další z mála skladeb, která kvalitativně nijak nezaostává za minulými počiny. Výrazný basový motiv na začátku a dramatické, teatrální, až snad alicecooperovské ladění s akustickým podkresem mají své neodolatelné kouzlo. The Hand that Feeds je poctivou, syrovou kytarovou exhibicí, která na mě ale zabrala také jen tak napůl, délka je na množství nápadů tady spíš přítěží než výhodou. Tyler a kytarové sólo ve druhé půli to malinko hlasově pozdvihují nad průměrnou hranici... Sight for Sore Eyes má jisté napětí díky kytarovým melodiím, sólům a basovým výjezdům, ale že by šlo o nějaký skvost tvorby, to taky nelze říci... Milk Cow Blues zakončuje tohle pro mě rozpačité album a jedná se na desce určitě o skladbu vybočující pozitivně z průměru, připomíná mi trochu jinou legendu, Nazareth, oživuje ji harmonika. Ne, že by kapela nějak stylově odbočila (spíše naopak), ale nápady a švih jsou tady nějaké rozmělněné a nedostává se tolika silných nosných motivů a melodií.

Je to samozřejmě jen můj pohled, ale tahle deska je u mě čistě průměrná, rozmýšlím se tedy mezi 2 a 3 hvězdičkami. S ohledem na neradostnou situaci, která asi už tehdy panovala (neustálé drogové excesy, potíže se studiovou technikou, autohavárie aj.) a skladbu Kings and Queens, která je skvostem i v rámci tvorby kapely, zaokrouhlím vzhůru. Je to ale o prsa východoněmecké sprinterky...

» ostatní recenze alba Aerosmith - Draw the Line
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Aerosmith - Rocks
2015-05-27

Aerosmith / Rocks

4 stars

Rocks je další z řady sedmdesátkových počinů Aerosmith a čtvrtým dlouhohrajícím albem kapely. Volně navazuje na předchozí Toys in the Attic, i když se tady asi nekonají takové rychlostní závody...

Back in the Saddle je dalším razantním, jasným, hardrockovým poselstvím na úvod, ne tak rychlým jako na předchozí desce, ale přesto dost energický a s výrazným napětím. Pod dvojící kytar vyplouvají krásně melodické basové bubliny... Last Child má krásný akustický úvod, pak se ale zaměřuje na poctivý kytarový dvojboj s kvílejícím sólem (je také dílem obou kytaristů), napojený na výrazně melodický Tylerův hlas. Rats in the Cellar je divokým rock´n´rollem, politým životodárnou hardrockovou slupkou a la Aerosmith - vše se valí vpřed, zajatci se neberou. U tohohle rozhodně nevydechnete... Combination sice postrádá takovou rychlost, ale její riff mě vždycky sebere a odfoukne, má parádní odpich, napětí, energii, kterou mě dobije až po vrchol. Silná záležitost... Sick as a Dog je osvědčený model Aerosmith - procítěný akustický vstup a pak poctivý hardrockový dusot, a takto se nálady působivě střídají... Také Nobody´s Fault nezůstává hardrockovému pojetí nic dlužna, syrový, obnažený model s melodicky klenutým refrénem, její thrashmetalovou verzi vystřihli Testament na druhém albu The New Order (1988). Get the Lead Out má výrazný riff a je klasickým hardrockovým číslem. V refrénu je ale zase plíživá podprahová melodie a netušené napětí... Lick and a Promise představuje znovu svižný rock´n´rollový derivát a závěr v podobě Home Tonight opět nostalgické baladické rozloučení...Tenhle model prostě Tylerovci umějí a je tu neodolatelná nostalgie a smutek, i když tahle záležitost možná není tak známá...

Rocks je vyrovnaná kolekce energického hardrocku, u mě na stejné kvalitativní úrovni jako předchozí album, byť nemá takovou razanci a zhuštěnost. To další deska už znamená kvalitativní sešup...

» ostatní recenze alba Aerosmith - Rocks
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Aerosmith - Toys in the Attic
2015-05-27

Aerosmith / Toys in the Attic

4 stars

Třetí album Aerosmith, Toys in the Attic, patří po právu mezi hardrockové klasiky a je považována fanoušky kapely za jedno z nejlepších z rané tvorby. Pánové ještě svou hudbu nakopli, zvukově zhutnili, aniž by to bylo nějak na škodu kvalitě...

Už titulní a úvodní kus je opravdu razantní, vysokorychlostní, kde se snad už nedostává prostoru, kudy by energie mohla prorazit ven... osvobozuje ji krátký hrací čas. Výmluvný nástup. Druhá Uncle Salty patří mezi moje nejoblíbenější z tvorby kapely - neodolatelný psychedelicky zabarvený zvuk i ospalý Tylerův projev a hmatatelné emoce - plnokrevná rockovina, která potěší příznivce prvních dvou alb. Adam´s Apple je další přímočarou hardrockovou jízdou s vyloženě tahounskými kytarami, za kterou by se snad nestyděli ani AC/DC či Motörhead. Jedním z největších hitů kapely je nepochybně Walk This Way s neodolatelným melodicky vypjatým refrénem a hutnými hardrockovými porcemi, znáte ji asi z řady předělávek. Big Ten Inch Record je prastarý rock´n roll 50. let, který bylo tehdy jakousi módou v různých podobách znovuintegrovat v různých podobách - ale nic proti, piánko, skočná, příjemná záležitost. Sweet Emotion je další skladba s kategorie Uncle Salty, výrazný, psychedelický úvod a táhlý, ospalý Tylerův hlas, pak zásadní kytarový riff, který by zbořil dům... Zase, vícekrát předělaná skladba, kapela sama ji opět předělala na notoricky známý soundtrack k Armageddonu (1998). No More No More je další polobaladou, výrazné akustické vstupy, podobný a stejně kvalitní model jako Seasons of Wither na předchozím albu, i když určitě baladického podílu je tady méně a celá věc je víc odpíchnutá kupředu. Round and Round je na poměry kapely temné a těžké hardrockové sdělení, tomu odpovídá i vypjatý, ponurý Tylerův přednes... Klidně by se dalo říct, že je to jakýsi pradědeček grungeového směru... překvapivá a silná záležitost. Baladou se vším všudy je pak závěrečná You See My Crying, s nostalgickou atmosférou a silným klávesovým vkladem a snad až přepjatým Tylerem...

Společně s následujícím albem "Rocks" pro mě vrchol tvorby kapely, i když přiznávám, že alba hlavně z 80. let moc neznám a ta z 90. taky spíš jen okrajově. Tohle je ale poctivá smršť plná energie a jak hudebně, tak i zvukově zlepšení oproti předchůdci.

» ostatní recenze alba Aerosmith - Toys in the Attic
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Aerosmith - Get Your Wings
2015-05-27

Aerosmith / Get Your Wings

3 stars

Se starou tvorbou Aerosmith jsem se seznámil až relativně dosti pozdě. Na poli hard rocku měli určitě v 70. letech za mořem jednu z elitních pozic, pak se kapela drogami a alkoholem dostala až skoro ke dnu, naštěstí za pět minut dvanáct se zvedla v 80. letech a v 90. letech z nové podobě zažila další úspěchy hlavně mezi mládeží.


Úvodní Same Old Song and Dance otevírá notoricky známý hardrockový riff - patří dnes ke klasickým číslům, hraných často na koncertech. Žádné velké složitosti, přímý tah na branku, příjemně ale oživuje druhou polovinu hostující saxofony, trombón a trubka, proplétající se s Perryovými sóly. Lord of the Thighs je opět plnokrevný hardrockový steak, do kterého vstupuje i lehce psychedelický nádech. Celkově jde ale o drsnou záležitost, která byla určitě i inspirací pro pozdější kovotepce. Spaced je podobný model - propletení v podstatě jednoduchého rock´n´rollového rytmu s psychedelickými odstíny. Uprostřed následuje pořádně syrový kytarový odvaz, kde se ukazuje, že dvojblok Perry/Whitford tehdy ve Státech patřil mezi elitní. Nelze nezmínit Stevena Tylera, který je klasickým teatrálním frontmanem ve vším všudy a i když jeho kňouravě zabarvený hlas nepatří mezi moje úplné favority (jako třeba Plant, Rodgers nebo Coverdale), předvádí předsvědčivý a živelný výkon. Woman of the World má akustický, až polobaladický úvod, ze kterého vás ale razantně probere silný rockový kytarový příboj. Na konci si zařídí také foukací harmonika. S.O.S. (Too Bad) je dalším klasickým modelem Aerosmith - výrazně propletené syrové riffy kytar s praskajícími jiskrami sól, výrazně tady pod nimi vyplouvá Hamiltonova basa. Train Kept a Rollin´ - parádní bluesrockový nástup s jiskřivými sóly a bluesový základ dýchá i v celé stavbě a Tylerově projevu. Seasons of Wither je příjemné oživení až baladického charakteru s procítěnými akustickými kytarami a Tylerovou hlasovou polohou, kterou už dnes zná pomalu každý. Skladba ale výrazně oživuje album, vystupuje z neúprosného hardrockového sevření. Závěrečná Pandora´s Box svým neodolatelným hardrockovým napětím a silným riffem musí uspokojit každého milovníka zeppelinovského modelu HR - opravdu odpíchnutá jízda, posléze s podprahovou melodií, s velmi razantním Tylerovým projevem. Vůbec, když se tak zamyslím, mám pocit, že nejsilnější skladby na albu jsou právě dvě poslední...

Aerosmith nic nijak dramaticky neřešili a vystřihli tady syrový, přímočarý hardrockový monolit s lehkým závanem psychedelie, příjemně zpestřeným tenor- a barytonsaxofonem, trubkou a trombónem v první a poslední skladbě. Neřadil jsem se nikdy k nějakým skalním příznivcům kapely, ale kvalitu jí upřít nelze, i když mi občas jednotlivé skladby z alba motivy splývají. Poctivé tři hvězdy...

» ostatní recenze alba Aerosmith - Get Your Wings
» popis a diskografie skupiny Aerosmith


Death - The Sound Of Perseverance
2015-04-10

Death / The Sound Of Perseverance

5 stars

Zpráva o onemocnění a následně o odchodu hudebníka, který patří mezi moje vůbec nejoblíbenější v metalu, jsem přijal v šoku a rozčarování. Dlouho jsem se srovnával s tím, že už neuslyším žádné Lack of Comprehension, Secret Face, The Philosopher, Zero Tolerance či Story to Tell. Zejména svou tvorbou v letech 1991-8 Chuck ukázal, že i v extrémním směru metalu lze najít cestičky kupředu. Tohle tedy bylo a je navěky poslední.

Úvodní Scavenger of Sorrow hned Chucka připomene virtuózní melodií a pak nastává skutečná jízda, která napovídá, že tentokrát sáhl zesnulý génius po ovlivnění ke klasickému thrashi, ale i k heavy metalu. Melodiemi se nešetří a výrazné je rovněž naprosto parádní rytmika nováčkovského dua Scott Clandenin a Richard Christy - hlavně bubeník dostává hned na úvod ohromný prostor pro demonstraci svého talentu. Tento kolos má všechno, čím techničtí Death prosluli, od těžkosti až po ostrou melodiku s osudově znějícími sóly... Bite the Pain překvapí heavymetalově težkým úvodem s přehlednou melodií a dramatickým, naléhavým dopadem. Pak si ale Chuck vypůjčuje strojově sekané, thrashem nasáklé riffy a přehršle melodických sól, podle kterých ho poznáte ani ne po vteřině...každé je originál. Když ale sleduju kostrbaté riffy a přechody, uvědomuji si, že jde o jednu z technicky nejzralejších skladeb kapely. Spirit Crusher mě ale uchvátila okamžitě, krásný melodický vyklenutý refrén s heavymetalovým ovlivněním versus rychlé a přesné mezihry se spletí sól a rytmických změn. Podobnou heavy stavbu má i následující Story to Tell - klenuté melodie, sekané mezihry - jeden z mých horkých favoritů, který graduje ve druhé půli - skutečné zhudebněné drama. Flesh and The Power it Holds je nejdelší skladbou a do slok Chuck opět nabral poctivý thrashový základ a refrén dostal opět monumentální charakter, spletený s jeho nezaměnitelnými melodickými střepy. Tady musíte dávat pozor, Christy neustále mění nálady i tempa. Je to sekec mazec, ale zase úplně v jiném slova smyslu, než u výše hodnocených Meshuggah. Neodolatelná je vybrnkávaná pasáž na pozadí s éterickými sóly... Pokud si této polohy chcete užít dosyta, je tu Voice of the Soul - instrumentální (poprvé od Cosmic Sea na Human) propojení Chuckovy vynikající akustické studie se sólovou stránkou. Skromné časově, ale určitě ně emocionálním dopadem na posluchače... To Forgive is to Suffer - razantní melodický nástup kytar a ve výrazně melodickém duchu se nese i tato skladba, s Bite the Pain asi vrchol technické invence zúčastněných pánů muzikantů na této desce - ten přechod z mezihry do refrénové melodie má všechno drama, naléhavost, osudovost, Chuckův zpěvořev má velkou sílu. Za pozornost stojí i kytarové sólo ve druhé půli. A Moment of Clarity, melodie z úvodu se přelijí do opět thrashového výraziva, melodická gradace do závěru a nekonečné, "mizející" kytarové sólo ale dělá z této skladby věc neobyčejnou, skvost, při jehož doznívání jedou emoce naplno a doslova mrazí v zádech. Musím dodnes přiznat, že po tomhle na mě působí bonusový cover Painkiller od Judas Priest, ač tu skladbu miluji, snad už rušivě, a poněkud rozpaky mám i z Chuckova hlasu, snažícího se předlože alespoň přiblížit. Technicky je ale vše v nejlepším pořádku. Když slyším vysoký Chuckův hlas, vůbec si říkám, že byl podobně laděn na celém albu - skutečně se místy dostává až k black- či heavymetalovému zabarvení. Nesmrtelný pomník předčasně zesnulého génia.

Už se nedozvíme, kam by se tvorba tohoto fenoménu ubírala, vše si vzal její autor do metalových nebes. Album u mě (ale jen o chlup) nepřekonalo předchozí veledílo, které mi sedlo lépe hlavně zvukově, tady na moje gusto je někdy rytmika povytažená až moc. Lepší rozlučkový pomník si ale Chuck přát nemohl. Doufám, že nebeský jam s Piggym, Jeffem Hannemannem, Dimebagem Darrellem, Quorthonem a dalšími má pořádné grády...

» ostatní recenze alba Death - The Sound Of Perseverance
» popis a diskografie skupiny Death


Meshuggah - Chaosphere
2015-04-10

Meshuggah / Chaosphere

5 stars

Tvorbu této matematicko-metalové švédské formace, která je už dnes po právu legendou, jsem poznal právě někdy v době vydání tohoto alba, kdy se jedna ze skladeb ocitla na sampleru podzemního časopisu Whiplash. Už v té chvíli mě tento válec, ač jen tři minuty, naprosto udeřil do tváře a většinu účastníků na kompilaci úplně převálcoval. Album jsem si potom zakoupil v nevelkém časovém odstupu.

Jak je u Meshuggah zvykem, žádný oddech na úvod, vše je odpíchnuto s první mikrosekundou Concatenation s maximální intenzitou. Totálně destrukční, kybernetická riffová lavina, podporovaná Haakeho famózními rytmy a polyrytmy a do toho intenzívní, nátlakový řev Jense Kidmana. No garantuji vám, že když se tohle na vás navalí a nejste připraveni, dostanete hned na úvod solidní KO. Nepropustnou stěnu trochu zpestřují rychlá psychosóla a občasné industriální vsuvky. Naprostý, strojový výplach, a to ještě nedozněla první skladba... New Millennium Cyanide Christ - znovu vrstvená kytarová vozba, tentokrát se zřetelnějším industriálním podtextem. Vše je opět podáno bezchybně, i když přece jen v pomalejším tempu, které vám pomůže lépe rozkrýt fantastickou práci dvojice kytar Hagströma a Thordendahla. Dokonalá moderně metalová industriální siréna, vražedné odsekávání riffů na konci nemá chybu. Corridor of Chameleons u mě patří k úplně top skladbám Meshuggah, od počátku přísná, odsekávaná formule, která se ale promění ve druhý, totálně vražedný riffový motiv, kde Haake neskutečně přehazuje rytmy. Jen to se mnou cloumá a houpe, ničeho dalšího nejsem schopen. Neurotica má přece jen lidštější thrashovější podobu s jakýmsi nesmělým náznakem melodie, ale pak opět přebírají slovo chirurgicky přesné riffové souboje, včetně výrazného čistého riffu, který vzápětí Haake totálně zbourá. Kidman taky svoje hlasivky nešetří a vy vůbec nevíte, jestli se máte jen křečovitě zmítat, nebo se vrátit ke zdravému rozumu... Na konci parádní a typické, jazzově strukturované sólo. The Mouth Licking What You´ve Bled - psycho sekaný úvod v doprovodu skutečně nezemského sóla, připadá mi, že všechno shora uvedené je tady ještě zintenzívněno a vyplivnuto nebohému posluchači do tváře. Dost možná nejnáročnější kousek na albu. Sane je uvozena těžkým riffem, kde se spojuje klasická tvář kapely s hardcoreovou intenzitou a přes vražedně rychlé sekačky se probíjíme až k řvanému refrénu, který ukončují zvrácená sóla. Ta refrénová část je skutečně chorobně těžká a celé se to plak zlověstně plazí a plive jed na všechny strany... The Exquisite Machinery of Torture - na začátku skutečně matematicky přesně Haakem a oběma riffmistry dávkované záseky, a tato struktura se vlastně přelévá i do refrénu. Naprosto nervní, zničující nálada, při které budete dělat všechno ostatní, jen ne klidně sedět. Hardcoreový řev se rozlévá jako napalm a má taky podobné účinky... Těžký začátek Elastic je drobným vysvobozením, pak ale znovu nastupuje stavba, na kterou si kapela vyrobila ochrannou známku. Kytary drtí, lámou a plivou, přesto je tempo přece jen o chlup volnější a přicházejí i drobné psychedelické vložky včetně refrénu, který má tentokrát temně zlověstný podtón, namísto matematicky rychlé destrukce. A pokud přežijete nekonečně opakovaný riff v závěru alba, jeden z mnohých vtípků v závěrech alb, budete z hydraulického lisu vysvobozeni. Nebo ne...?

Když jsem album doposlouchal poprvé, dostal jsem natlučeno a nakopáno, aniž bych se v tom všem ještě pořádně zorientoval, a pak jsem byl vyplivnut někam na chodník. S každým dalším poslechem ale ta nakládačka dostávala ostřejší a zřetelnější kontury, a dnes, snad po 200. poslechu, si tuhle genialitu vychutnávám vteřinu po vteřině jaksepatří. I s ohledem na různé extrémní odnože metalu, jedno z nejintenzívnějších alb, které jsem slyšel. 34 minut, které s vámi zametou jako se špinavým hadrem...

» ostatní recenze alba Meshuggah - Chaosphere
» popis a diskografie skupiny Meshuggah


Beatles, The - Abbey Road
2015-03-10

Beatles, The / Abbey Road

5 stars

Z pěti alb Beatles, která mám zatím ve sbírce, jsou mými nejoblíbenějšími právě Abbey Road a Revolver. Hlavně první je u mě erupcí kvality jejich progresívnější fáze v závěru 60. let a vyvolává otázky, kam by se pánové asi vydali příště... Členové kapely zde asi naposledy zuby nehty potlačili osobní rozklad a vyšvihli se k parádnímu výkonu.


Notoricky známý úvod v podobě Come Together - sotva slyšitelné napětí a nápaditý basový riff, který postupně graduje až do poctivě vystavěné rockové skladby s psychedelickým napětím, dokreslovaným i rozostřenými sóly... úvod hodný mistrů. Something, to je esence toho, co od této čtveřice čekáme - snová atmosféra s hladivými vokály, která se ale v polovině pořádně probere z letargie a ukáže, že pánové to umí i od podlahy. Konec je opět v klidném a smířlivém duchu... Maxwell´s Silver Hammer je další vokálně stoprocentně propracovaná skladba- Působí na mě sice poněkud estrádně, ale když se přes to přenesete, přináší zajímavé požitky... Oh! Darling patří k nejznámějším zásekům v diskografii a její nostalgická nálada je nezapomenutelná, k čemuž přispívá nemálo výborně silově zpívající McCartney. Octopus´s Garden - no, musím říci, že je to asi moje nejoblíbenější skladba z pera Ringa Starra - uvolněná, hravá záležitost s výborně prokreslenými kytarami a typickými sborovými refrény. Skutečně, palec nahoru, Ringo nebyl nikdy žádný velký skladatel, ale tady se vytáhl... I Want You (She´s So Heavy) je jedním z výtrysků geniality a svým naléhavým, stále se stupňujícím tématem a dějem vás přivede skutečně až do jiných sfér. Pracuje se tady skoro na osmiminutové ploše, ale ty jsou mistrovsky vyplněny neutuchajícím napětím a energií s nemalým vkladem dobové psychedelie. Famózně ji také předělali švýcarští techno-thrasheři Coroner na albu Mental Vortex... Občas přemýšlím, která skladba Beatles je moje nejoblíbenější z těch alb, co mám, a není to jednoduché. Ale to, co předvedl George Harrison v Here Comes the Sun, nemá obdoby. Přitom dokonale prostá, jednoduchá akustická záležitost, která mě ale vždycky nabije tak neskutečně pozitivními vibracemi a nadějí konce 60. let, až mám chuť se rozskočit. Padám na kolena! Because je krásná naléhavá skladba Johna Lennona s dokonalou atmosférou a snovými vokálními doprovody. Během necelých tří minut je řečeno vše - úplný protipól předchozí. You Never Give Me Your Money nás vrací pevně do beatlesovských kolejí - výrazná zpěvová linka, až meditativní vyznění, ke konci výrazné rockové rozvibrování všech nástrojů. Sun King je atmosférická drobnůstka s výrazným basovým podílem Paula McCartneyho a něžnými kytarovými vyhrávkami. Krátký, ale krásný hudební šperk s italsko-španělskou pěveckou vsuvkou... Probuzení přináší Mean Mr. Mustard, čistokrevný rockový příspěvek, vše se valí pořádně zostra a nahlas. Polytheme Pam je rytmicky postavenou vsuvkou s vibrujícími kytarovými sóly a a plynulým přechodem do She Came in Through the Bathroom Window, dokonale vyzpívané a melodicky beatlesovině o neodbytné fanynce. Kratičká Golden Slumbers je rozmáchlou, patetickou rockovkou, za kterou by se nestyděl ani David Bowie, a navazující Carry that Weight na ni vlastně tématicky navazuje s mohutnou orchestrací a výrazným Harrisonovým kytarovým sólem. A přichází závěr - The End je rozskočená rocková skladba s Ringovým sólem na bicí a výrazným kytarovým riffem a opět výraznými sbory v závěru, Her Majesty završí album ve 23 vteřinách ztišeným akustickým příspěvkem s motivem královny. V závěru album plyne skutečně neuvěřitelně mezi jednotlivými skladbami, motivy...

Po dohrání tohoto skvostu nezbývá skutečně než litovat, že jsme nepoznali, kam by se tvorba ubírala v 70. letech, protože na Abbey Road kapela nakročila od svých naivních počátků ohromný kus cesty a rázně pootevřela dveře psychedelie (to ne poprvé), ba i hard rocku. Je to jedna ze skutečně erbovních desek závěru 60. let a jeden z nejlepších pomníků "zlaté éry" rocku. Vynikajících 47 minut!

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Led Zeppelin - In Through the Out Door
2015-02-28

Led Zeppelin / In Through the Out Door

4 stars

Když hodnotím poslední studiovou desku mých milovaných Led Zeppelin, vlastně se zde musím připojit k recenzím kolegů zdola - Cossackovi, Zdeňkovi a dalším. Mám spoustu důvodů tohle velmi speciální album vychválit vlastně do absolutna, a vysvětlím, proč to absolutní hodnocení nakonec nebude...

Úvod je neskrývané napětí, orientální nálada a Plantova jednoznačná deklamace... nastupuje úvodní riff a hned si oproti minulým dílům povšimneme změny, kdy část obvyklé kytarové hmoty zastupují klávesy, které John Paul Jones na desce ovládl ve velkém stylu. Plant nám hned na počátku předvede velmi pestrou škálu hlasových variací a nakonec se ke slovu dostane přece jen i Jimmy Page se syrově působícím kytarovým sólem a atmosférická, klávesami vystlaná pasáž... South Bound Saurez kloubí rock´n´rollovou odvázanost s hardrockovou tíží a opět vnímáme posun, kdy sem Jones vkládá klavír a klávesové tóny nejrůznějšího formátu... I tady ale bojuje Page se svým sólem s jinak příjemně novým zvukovým trendem. Příjemná změna je ovšem latinsky rozjuchaná Fool in the Rain a tady přesně záleží na tom, jestli to zapšklý staromilec ještě skousne, anebo zda to naopak progresívněji naladěný jedinec náležitě ocení. "Píšťala" a hotová jihoamerická smršť... milujte, anebo nenáviďte, Jones, ale i Bonham se tady ale opravdu vyřádili nadoraz. Stejně tak v následujícím barovém rocku non plus ultra, Hot Dog, pokud tohle někdy hráli naživo (ale asi ne), musela to být opravdu jízda... Vlastně to chce stejný neortodoxní přístup jako u předchozí věci... Ovšem absolutním klenotem alba i celé diskografie je u mě Carouselambra, a to nejen pro svou nejdelší stopáž. Parádní klávesové běhy a aranže Jonese zde mají prim, Pageova kytara je spíše v pozadí, a celá skladba nabírá až nezvykle dramatický nádech, který se pořád neurčitě stupňuje. Tohle je zvukový a emocionální útok úplně nové zvukové generace, předznamenávající dekádu příští, ale stále v naprosto originálním a tvořivém rámci LZ, kde se vkusně prolíná atmosférická i "tanečnější" složka hudby. Syntezátorový souboj v závěru je prostě z jiného světa... Z nervózního neklidu vás vytrhne All my Love, baladická skladba až komorního ladění, opět s nezanedbatelným Jonesovým klávesovým vkladem. Tahle poloha dokonale sedí i Plantovi a upomene už jeho sólová alba z 80. let. Nekomplikovaná, ale exponovaná záležitost, která vlastně na albu do tohoto okamžiku chyběla. Tečku pak obstarává I´m Gonna Crawl - líná, plíživá skladba, lehce vibrující bluesovým nádechem, který jinak na albu vlastně chybí a také Plant se tady pořádně odvazuje i v samotném závěru. Pageova kytara vyplouvá jen občas do atmosférických sól, jinak opět dominuje Jones se svou klávesovou stěnou. Velké vypětí na závěr. Jsem rád, že už před léty jsem se ustálil na závěru, že po dohrání je nutno znovu stisknout "play"...

Protože jsem si svého času pořídil diskografii v podstatě najednou v rozmezí nějakého měsíce, stala se pro mě jejich hudba jakýmsi nepřekonatelným monolitem, ze kterého pro mě nic nijak výrazně nevyčnívá, ale ani nezapadá. Ani poslední studiový počin nehodnotím nějak otráveně ani zklamaně, právě naopak, podle mě kapela udělala vlastně to, co vždy předtím, a přistoupila k nahrávání a prezentaci hudby zase jinak. Formálně nemám co vytknout, čtyřku pálím s vědomím mé svaté čtveřice III+IV+Houses of the Holy+Presence.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Megadeth - Peace Sells... but Who's Buying?
2015-02-16

Megadeth / Peace Sells... but Who's Buying?

5 stars

Hned po roce od debutu vystřihla tato velmi kvalitní hudební sestava tento skvost, který je podle mě jednou z nejkvalitnějších thrashových alb 80. let vůbec a nijak nezaostává za oceňovaným albem původní Mustaineovy kapely Master of Puppets, i když má oproti němu téměř poloviční délku.

Wake up Dead se vytasí hned ze zásadním riffem a vynikajícím sólem Chrise Polanda, který získal od debutu jistotu a potvrdil tady už docela status "kytarového hrdiny". Kytary zasekávají podle nejlepších thrashových pravidel a cítím ten ohromný pokrok za pouhý rok. Jen si spočítejte, kolik zazní jen v první skladbě kytarových sól - sborové vokály na závěr, parádní vstup do alba. The Conjuring je pro mě jednou z nejlepších thrashových skladeb všech dob, melodický úvod se dramaticky rozrůstá za podpory precizní rytmiky Ellefson/Samuelson a thrashový riff ve středu skladby je hotovou učebnicí žánru, kde to celé nabírá neskutečné grády až do konce. Peace Sells zahajuje neposedná Ellefsonova basa melodickým riffem, na který se nabalí parádně sekající kytary a přichází Mustaineův silový mluvozpěv - máme tu další učebnici žánru, kde je ve čtyřech minutách řečeno vše, včetně dnes už parádně, sugestivně stupňovaného křičeného refrénu - dodnes vděčný koncertní kus. Opět je tu několik precizních Polandových sólových motivů. Devil´s Island - další vysekávaná deklamace kytar a Polandovo sólo, basa pak zlomí náladu do tradiční thrashové jízdy, vrcholící refrénem. Rytmickou stavbou opravdu technicky hodně náročná záležitost... Good Mourning/Black Friday uvozuje Polandova působivá akustická overtura, následně se zapojí melodické sólo a celá skladba nabírá dramatickou podobu nejdelšího eposu alba. Parádní "spirálovité" sólo, spousty melodických motivů a těžká nálada u mě patří k tomu nejlepšímu, co mohl tenhle žánr nabídnout v roce 1986. Rovněž Bad Omen začíná akusticky, záhy ale ovládne pole masívní riff a skladba působivě střídá náladu od promyšlených nervních sól až k rozbouřeném thrashi. Určitě jedna z nejnáročnějších věcí na albu, ta "spolupráce" obou kytar je fantastická a i Samuelson tu řádí jak utržený ze řetězu. Následuje coververze notoricky známého standardu Willieho Dixona I Ain´t Superstitious (známá z podání mnoha autorů - Jeffa Becka aj.), kterou Mustaine a spol. podali skutečně po svém - pěkná forma melodického thrash´n ´rollu. Dixon by se asi divil... Závěr My Last Words - potřetí a naposledy akustický vstup Chrise Polanda s propracovaným sólem, pak ale nastupuje jednoznačný thrashing s ohromným nápřahem, který táhne Mustaineův silový hlas. Ohromná energie všude kolem, která nakonec exploduje všude kolem. Zničující závěr podle nejlepších pravidel žánru...


Když 36 minut této jízdy končí, zůstávám sedět s otevřenými ústy. Jako by snad ani nešlo o stejnou kapelu, která nahrála před rokem přímočarý, ale přece jen místy chaotický debut. Album pro mě představuje dotek stropu technické dokonalosti thrashe 80. let a řadím ho naprosto na stejnou úroveň jako uznávané eposy Rust in Peace či Countdown to Extinction...

» ostatní recenze alba Megadeth - Peace Sells... but Who's Buying?
» popis a diskografie skupiny Megadeth


Megadeth - Killing Is My Business... and Business Is Good!
2015-02-16

Megadeth / Killing Is My Business... and Business Is Good!

3 stars

Po odchodu z Metallicy zakládá v polovině 80. let kytarista Dave Mustaine Megadeth, dnes již také notoricky známou thrash metalovou kapelu, která byla pro mě vždycky zárukou technicky kvalitní verze tohoto stylu.


Last Rites/Loved to Death začíná útočnými thrashovými riffy a přímočarou palbou bicích - prostě apokalyptický úvod jaksepatří, Mustaineův zpěvořev je ještě hodně syrový a neučesaný. A už je tady titulní skladba s rytmicky zasekávaným úvodem a dnes už základním riffem a neopakovatelně vyřvávaným refrénem a ječícím kytarovým sólem, který nakonec pojmenoval celou nahrávku. Skull Beneath the Skin uvozuje agresívní houpavý riff, který se stává předzvěstí poctivé thrashové sypanice. Sóla jsou ještě nevyzrálá a i trochu chaotická, ale dřímá v nich už značný potenciál a dravost. Rattlehead - naprosto klasický Mustaineův melodický motiv, na který má snad patent, spousta sól a energie, ale nikdy jsem si ji nějak zásadně neoblíbil... Chosen Ones je podobná, zase výrazný kytarový motiv, podle kterého Megadeth okamžitě poznáte, a tady už Mustaine připomíná album následující. Looking Down the Cross uvozují temné vybrnkávané akordy a parádní technicky provedené sólo, aby se postupně rozběhla snad první skutečně epicky podaná skladba - velmi silný příspěvek, kde se Megadeth znovu rázně ohlíží do budoucnosti. Mechanix je parádní jízdou, kterou Mustaine složil pro debutové album Metallicy, kde byla ale nakonec přearanžována a nazvána The Four Horsemen. Určitě jeden z nejlepších Mustaineových riffů a dlouhodobý koncertní trhák.

Debut je solidní thrashovou prací poloviny 80. let, který položil základ budoucím, pro mě zásadním a technicky nesmírně vyspělým nahrávkám Megadeth. Dobrá, syrová, leckdy ještě hodně neučesaná práce. Hodnotím třemi záseky, i s ohledem na další album, které už podle mě dosáhlo mistrovských výšin.

» ostatní recenze alba Megadeth - Killing Is My Business... and Business Is Good!
» popis a diskografie skupiny Megadeth


Flamengo - Kuře v hodinkách
2015-02-02

Flamengo / Kuře v hodinkách

5 stars

Nabuzen neuvěřitelnými recenzemi na toto hudební dílo jsem se konečně někdy před 5-6 lety konečně odhodlal k jeho zakoupení v nové digipackové verzi i se třemi bonusy. Vzhledem k postavení alba na tuzemské scéně jsem samozřejmě čekal mnoho, ale že mě album takto pohltí vlastně už při prvním poslechu, to už ne. Mám řadu oblíbených nahrávek naší scény, ale tohle je elitní záležitost...

Kuře v hodinkách (introdukce) - notoricky známé intro až "hodinkově" přesný nástup všech nástrojů a ohromným tahem na bránu a energií... A už je tady Rám příštích obrazů, jedna z nejlepších skladeb hned v úvodu. Mišík nabírá hlasově velkou sílu a dechové nástroje Kubíkovy pracují v chirurgické souhře s Fořtovou kytarou, která plive do éteru řezavé sólo. Také "Nevadí mi stěny děšťů...", jeden z mnoha famózních textů Josefa Kainara, má v závěru neskutečnou sílu - dojezd skutečně ve velkém stylu. Jenom láska ví kam je uvozena dechovou "hradbou" Jana Kubíka, pak se ale zapojuje celý rockový kolos a v kytarovém sólu se posouváme až někam k teritoriím jazzrocku. Mišík se prezentuje opět suverénním a silným vyzpíváním refrénu... Něžné, éterické akustické kytary (připadám si jak ve společnosti Genesis či Wishbone Ash, hostující Ilja Bartošek) uvádějí naprostou nádheru Já a dým, přichází jazzrocková, psychedelií lehce nasáklá houpavá melodie, která mě úplně pohltila už při prvním poslechu tohoto skvostu. Ačkoli je více poklidu a kontemplace, než agrese, má skladba neskutečnou vnitřní sílu. I kdyby zde nepadlo jediné slovo, je řečeno vše pomocí této nepozemské hudby. Chvíle chvil - opět poklidná, hloubavá záležitost a Mišík nás se svým "šuměly tam krinolíny...." přivádí k další povídce. Do silového refrénu se ale výrazně přitvrzuje na všech frontách a probouzí se celá rocková část této hudební sestavy a přichází souboj silného riffu kytary s dechovou sekcí, závěr skladby ale vrcholí opět skvělým melodickým motivem, doprovázeným Mišíkovým silovým vokálem, z něhož naskakuje husí kůže. Pár století uvozuje znovu jemný akustický úvod, do kterého se postupně zapojují flétny, jemné bicí údery Erna Šedivého a nakonec i varhany. Nádherně jemná záležitost a když si vezme slovo Mišík, padám už pokolikáté do kolen. Vynikající daň ve druhé polovině si znovu vybírají flétny a saxofon a exoticky znějící perkuse. Doky, vlaky, hlad a boty je rytmicky precizní, úderná skladba, kde řádí saxofon (sólo v půli skladby je prostě top!) a skutečně syrová, úderná kytara. Laskomina pro rockově orientované publikum. To jistě platí i o další Stále dál, jedné z nejrazantnějších skladeb se sólovým hlasovým vkladem Ivana Khunta. Už od počátku nastupuje razantní kytarová hra a "ocel a kov" zde vítězí nad dechovou sekcí. Jede se s ohromným nasazením a dá se jistě hovořit o čistokrevném hardrocku. Závěr regulérní části alba samozřejmě obstarává fantastická titulka, která všechny přednosti celého alba jakoby ještě umocňuje. Nájezd celé kapely do refrénu a refrén s možná nejlepším Kainarovým textem sám už vstoupily dávno do rockového panteonu. Naprosto dokonalý, sevřený, silový projev, nikde necítím ani milimetr volného prostoru... Také věc, která se mnou zacloumala hned při prvním setkání s touto hudbou. Co vlastně říkat? Že jde o dokonalý závěr? Digipack (2012) obsahuje ještě tři bonusové skladby, které kvalitativně za albem nijak nezaostávají. Každou chvíli je vynikající rytmicky postavená skladba poněkud santanovského střihu a vynikajícími hostujícími zpěvačkami, které se parádně doplňují se silovým Mišíkem a závěr patří hardrockově drsné kytaře. Týden v elektrickém městě
má silně, rytmicky vystavěný sekaný refrén a vynikající saxofonové sólo ve druhé půli. Závěr pak patří velmi zajímavé, odlehčené, akustické verzi titulní skladby a musím říci, že tato intimnější podoba jí neubírá nic z její síly ani magie...

Ačkoli jsem album protočil opravdu mnohokrát, pořád se nějak zdráhám uvěřit, že tady v dané době mohlo vůbec podobné album vzniknout. Jsou tu samozřejmě jasné vlivy (Jethro Tull, Genesis, Colosseum, Led Zeppelin, Santana aj.), ale to, co z něj tahle elitní sestava slila dohromady, to je skutečně monolit nebývalé síly a lesku. Ani jedna vteřina zbytečná a nazmar, nic nevyčnívá a nepřebývá, všechny nástroje pracují sice technicky dokonale, ale přesto "pro tým", a to je asi kouzlo téhle báječné nahrávky. Dokonalé propojení všech hudebních proudů a inspirací, které přicházely roku 1972 v úvahu, do tohoto novotvaru. Tohle snad ani nelze bodovat...

» ostatní recenze alba Flamengo - Kuře v hodinkách
» popis a diskografie skupiny Flamengo


Jefferson Airplane - Crown of Creation
2015-01-30

Jefferson Airplane / Crown of Creation

5 stars

Také s tvorbou této legendární formace, která v podstatě s Jimim Hendrixem, Janis Joplin, Grateful Dead, Grand Funk Railroad či Doors spoludefinovala americká rocková šedesátá léta, jsem se seznámil relativně nedávno. Recenzí jsem samozřejmě četl velká množství, ale leckdy protichůdných a možná úplně stoprocentně nevěděl, co mám vlastně očekávat. Trojice kytar a pětice vokalistů byla výzvou. Tohle album jsem měl od JA jako první a to větší bylo moje nadšení...

Do děje nás vtahuje neodolatelně až akustický úvod Lather, podmanivý hlas Grace Slick kraluje a ovládá pole od prvních okamžiků... Jen pomalu a nesměle se připojuje basa, atmosféru dolaďují zvukové efekty s výbuchy bomb apod... In Time má podobnou náladu, více se už ale prosazují vícehlasy... nepolapitelná, líná, ospalá atmosféra přelévající se mezi akustickými a klávesovými vlnami... Také Triad je klasikou se slavným textem o "švédské trojce", kterou podává Grace Slick s naprostou suverenitou a noblesou a posouvající celou skladbu do komorní polohy - spolu s Janis Joplin skutečně dvojice mimořádných ženských hlasů té doby. Star Trek je první rockovou odpichovkou, poprvé přináší výraznější energii, ale v rámci možností... náladou se přenášíme někam k soudobým Doors, blýskne se i dravější kytarové sólo. Share a Little Joke je prvním dokonalým ztělesněním pojmu psychedelie, a to jak nazvučením nástrojů a atmosférou, tak i bohatými vokálními harmoniemi, které se staly vývozním zbožím JA. Instrumentální souboje ve druhé polovině jsou neopakovatelné, stejně jako vyzpívávaný refrén. Chushingura je pak o něco více než minutovou zvukomalebnou hříčkou, tvořenou reprodukovanými zvuky nástrojů a rytmickými údery... další úlitba době. If You Feel je dokonale harmonicky vystřiženou oddechovkou, která vás musí dostat do dobré nálady, i kdybyste snad nechtěli. Parádně vedené vokály, vyvrcholené v refrénu, a psychedelické ostny kytar a kláves. Jednoduché - dokonalé! Titulní skladba je ovšem dokonalou ukázkou doby a rockové tvorby téhle epochy - vůdčí vícehlasy, znepokojující a velmi nervní a značné instrumentální napětí včetně bohaté rytmiky přinášejí určitě jeden z tvůrčích vrcholů desky. Tady není čas na odpočinek, děj vás velmi rychle pohltí a cloumá s vámi nemilosrdně až do konce tohoto dramatu... Musí přijít uklidnění - Ice Cream Phoenix je lehkým, opět skvělými vícehlasy osvěženým kusem ve stylu čtyřky Star Trek, i když s důraznějšími elektrickými kytarami. Greasy Heart je zneklidňujícím, ostrým, psychedelicky orientovaným songem, který ovládá znovu bezchybně Grace Slick.
Ještě dramatičtější a drásavější dopad má ale nejdelší The House at Pooneil Corners, nejdelší skladba, která uzavírala regulérní album. Její rozdrásaný refrén a chaotické psychedelické běsnění jsou na závěr alba erupcí - spolu s titulní skladbou či Triad jeden z vrcholů tohoto díla. Bonusové vydání pak obsahuje čtyři experimentální skladby:
Ribump Da Bap Dum Dum je rytmickou hříčkou, Would You Like a Snack? a autorským podílem Franka Zappy je rytmicky vykolejenou klavírní "etudou" s vokálními improvizacemi. Share a Little Joke v mono verzi je jen dokumentem. Saga of Sydney Spacepig je ukázkou tehdejší zvukové nevázanosti - akustický jam se samplovaným chrochtáním a vokály - pokud se v tomhle vyžíváte, je to něco jako floydovská Alanova psychedelická snídaně ;.), Přiznám se, že na tyhle experimenty musím mít náladu, ale to nemění nic na kvalitě studiového alba...

Crown of Creation pro mě představuje špičkovou úroveň melodického, psychedelického zvuku 60. let, který měl za oceánem prostě neopakovatelné kouzlo a souhlasím s řadou názorů zde (hejkal? a další), že to Evropa v té době nezopakovala. Shodou okolností jsem nedávnou dočetl Danielsovu knihu převážně o Robertu Plantovi a vlastně měl na věc stejný názor a inspiroval se vždy skoro 100%ně americkými formacemi, což bylo pro mne příjemné zjištění. Je tu spousta hudebních vlivů, které se dokonale slévají do omamných tvarů a barev. Bude-li někdo sledovat dokument o 60s a Kalifornii a bude chtít nějaký hudební podkres, mezi jinými mu určitě doporučím i tohle album - je esencí doby (včetně obalu).



» ostatní recenze alba Jefferson Airplane - Crown of Creation
» popis a diskografie skupiny Jefferson Airplane


Mad Season - Above
2014-12-25

Mad Season / Above

4 stars

Layne Staley a jeho drcená osobnost pro mě představuje jeden z nejlepších hlasů posledních dvaceti let a spojení s vynikajícím, grungeovému modelu se přece jen poněkud vymykajícím kytaristou MikeMcCreadym (Pearl Jam) a bubeníkem Barrettem Martinem (Screaming Trees) slibovalo v seattleské éře mnohé.

Už první zasněný výstup Staleyova typického naříkání do ospalé atmosféry napovídá, že se zde posuneme z klasických teritorií grunge více do minulosti, ovlivněné více psychedelií 60. a 70. let. Právě první Wake Up by vás, navzdory názvu, moc kvalitně asi neprobudila - je to mátožná psychedelická lázeň. X-Ray Mind přináší první rockové oživení s velmi živým kytarovým riffem a přece jen probuzenou rytmikou. Staley deklamuje své neveselé vize na pozadí razantnějších kytar, které ale neztrácejí psychedelický opar zavanutý z dálek času. River of Deceit je jednou z nejznámějších skladeb tohoto projektu. K dokonalému vyznění potřebuje minimum prostředků - akustické kouzlení McCreadyho a dokonalý zpěv Staleyho, který je opět bojem s jeho vnitřními demóny ("my pain is self-chosen, at least so the Prophet says"). Vynikající expozice temných nálad... I´m Above je jednou ze skladeb nejvíce se přibližujících grungeovému modelu, riff okamžitě přivolá domovskou kapelu McCreadyho nálada pak klasicky v duchu doby osciluje mezi poloakustickou slokou a pořádným odvazem v refrénu. Artificial Red, textově další úplná deprese, se rozjíždí jako nějaká zašlá bluesrocková obluda ze 60.let a také Staleyho hlas se této poloze přibližuje, což pro vás znamená rozsudek smrti. Velmi zvláštní model, měnící razanci i nálady, McCready jej doplňuje svými typickými precizními a barevnými sóly. Parádní věc! Lifeless Dead - i tady se vyřádil hlavně McCready, temná nálada rezonuje všemi grungeovými velikány a odtud, kam nás přivádí Layne Staley, není cesty zpět... Spolu s I´m Above a následující skladbou věc, asi nejvíce splňující "grungeová" kritéria. I Don´t Know Anything je zase poctivou ukázkou kytarového riffu a Staley se tu probíjí příbojem kytar až k neradostnému konci. Jeho deklamace je brutální a přímá. Značně obskurním, ale geniálním výletem časem je pak Long Gone Day - tady není typického snad nic, najazzlá rytmika a saxofonový přínos odnášejí náladu někam do progresivních sfér a Staley tady ukazuje, že je schopen se vydat prakticky kamkoli, nálada ale není o nic méně tíživá. Unikát nejen v rámci alba, ale snad i v rámci tehdejší hudební tvorby... November Hotel je dalším výletem mimo čas - akustické kytary, pak přecházející v psychedelické koberce, a rozpumpovaná rytmika dotváří kulisu této instrumentální skladby. All Alone potvrzuje odchylnou náladu závěru alba - převažuje atmosférická ospalá nálada loučení, do které vstupují Staleyho neveselé deklamace. Připomíná některá alba Pearl Jam, např. No Code. Hlavní roli hrají akustické kytary a jemná práce rytmiky. Poslední tři skladby mají skutečně překvapující vyznění oproti zbytku alba a dokazují, že obsazení umožňovalo vydat se v podstatě kamkoli.

Above nabízí vynikající a interesantní materiál, který se jako velká část podobných projektů té doby vydává hudebně výrazně proti proudu času. Grungeové obludy se budí jen občas, kolekce má spíše psychedelickou, ospalou, občas snad až najazzlou náladu. Spolu s eponymním albem AIC jedna z posledních velkých prací Staleyho, jehož závislost a zdravotní stav se neustále zhoršovaly. Tohle unikátní okno do jeho beznadějného boje je pro mě excelentním přírůstkem každé sbírky...

» ostatní recenze alba Mad Season - Above
» popis a diskografie skupiny Mad Season


Motörhead - Overkill
2014-09-15

Motörhead / Overkill

5 stars

Motörhead, dnes již vpravdě legendární kapela tvrdě rockového světa, má dnes v mé sbírce své neoddiskutovatelné místo. Jejich hudbu jsem poznal relativně brzy v pubertě, ale než jsem se dostal k soustavnému nákupu jejich diskografie, přece jen to nějaký ten rok trvalo. Z desítky alb, které mám ve sbírce, jsou úplně nejvýše právě Overkill, Ace of Spades a většinou fanoušků zatracovaný Rock´n´Roll (1987).

Už úvodní smršť si ve všech ohledech bere to nejlepší z hardrocku, klasického rock´n´rollu a punku a jeho zničující energetický potenciál nijak nevyčpěl ani po více než třiceti letech. Parádní hutný basové Lemmyho přejezdy, dnes vzorová už divoká sóla Eddieho "Fast" Clarka a několikrát natahovaný závěr jsou už klasikou. Šrapnel je odjištěn hned na začátku a ke konci to nebude lepší. Stay Clean je další jednoznačným melodickým riffem vedenou skladbou a nemůžeme přeslechnout ještě lehkou psychedelickou patinu, kterou si Lemmy přinesl ještě z dob Hawkwind a která podle mě alba motorové hlavy závěru 70. let pozitivně poznamenala. Parádní, jednoduchá záležitost, i když přece jen rychlostně více uměřená než titulka. (I Won´t) Pay Your Price - tohle jde ovšem Lemmyho družině dokonale - lehce, elegantně vyvedený, kovovou polevou vylepšený vysokooktanový rock´n´roll, který by probudil i mrtvého. I´ll be Your Sister je dalším stručným zápalným rockovým poselstvím - jednoduchý melodický riff a přímočará rytmika. Capricorn se strukturou i vyzněním více vrací k psychedelickému hardrocku, připomenou jej i "tripově" znějící kytarová sóla, která přebírají vládu v závěru. Jedna z nejsilnějších skladeb na albu... No Class - tohle umí přesně jen Motörhead a nikdo jiný - zemitý heavy riff, který vlastně celou skladbu nese, a vyřvaný refrén má sílu tornáda a celá skladba mě odrovná spolehlivě při každém poslechu. Energie doslova prýští všude kolem a tehdy to skutečně musel být rock nového desetiletí, který předběhl dobu... Damage Case hodně slevuje z rychlosti, ale podle kytarového motivu poznáte MH okamžitě. Noha vám bezděčně začne podupávat do rytmu... opět dotek rock´n´rollu s lehkým psycho-závanem. Tear Ya Down je zběsilé, pokroucené rock´n´rollové boogie, které neslevuje z nasazení a nátlakové hry od začátku do konce... K psychedelii se plně vrací hymna Metropolis, spolu s úvodní skladbou pro mě jasný vrchol alba a jedna z nejsilnějších skladeb kapely vůbec. Dramatický, na poměry kapely neobvyklý rozjezd, nádherně psychedelií načichlá, kytarová hra včetně jedovatých sól a parádně Lemmym vyzpívaná sloka s refrénem a až potemnělá nálada. Pro mě zcela zásadní skladba. Limb from Limb je více než plnotučným zakončením tohoto rockového monolitu - poctivý hardrockový riff, impozantní zrychlení a pak rockové orgie až do finále...

Deset skladeb na ploše necelých 35 minut hovoří jasnou řečí. Ačkoli byla kapela označována všelijak, zejména jako heavy metalový průkopník, hudebně se podle mě trefila dokonale mezi nastupující kovovou zatěžkanost a punkovou primární energii. I Lemmyho chraplák jako by byl někde na půli cesty - je jedinečný. To všechno vytvořilo spolu s lehkými psychedelickými pozůstatky skutečně explozívní směs a propojilo punkové a metalové publikum do jednoho tábora. Kdykoli si tenhle klenot pustím, necítím ani závan nudy...

» ostatní recenze alba Motörhead - Overkill
» popis a diskografie skupiny Motörhead


Moonspell - Wolfheart
2014-09-01

Moonspell / Wolfheart

5 stars

Jedno z legendárních metalových alb poloviny 90. let, které se snažily hledat svým způsobem únik z tehdy uniformního zástupu doom/gothic metalových kapel. Mocně na mě zapůsobilo už při prvním poslechu svou temnou magií a unikátní až mystickou atmosférou.

Wolfshade má na úvod razantní riff a je asi nejvíce ovlivněna temnějším metalovým spektrem až někam k hranici black metalu a vše podporuje i mocný Fernandův řev, vkusně promíchaný s čistým zpěvem. Úderně metalová, ale i hymnická záležitost. Love Crimes je čistějším příkladem gotického metalového stylu, má výrazné kytary, ale na povrch se derou více atmosférické klávesy, parádní výběhy basy a vkusně jsou zapracovány mužské i ženské vokály. Závěr se noří do experimentální atmosférické mlhy s jemnou deklamací Fernanda. Vše přechází do skutečné hitovky ...of Dream and Drama (Midnight Ride), uvozené dramatickými tóny čistých kytar, aby pak převzala úlohu parádní jízda dravě sólujících kytar a klávesových výjezdů. Tohle musí mít na koncertě maximální účinek... Lua D´Inverno je krásnou atmosférickou vložkou, nádherným spletením akustické kytary a píšťaly (nebo jde o využití kláves?). Trebaruna je úderná skladba založená na ostrých kytarových riffech a díky klávesovým vkladům nabírající až folkový charakter, jako byste se ocitli někde uprostřed křepčení okolo ohně na středověké zábavě. Přichází legendární majestátní hymna Vampiria, postavená na parádních Fernandových vokálech a temné, majestátní gotické melodii kláves. Mysteriózní, temné a čarodějné dílo od začátku do konce... Čeká ale další skvost An Erotic Alchemy, zahájený dramatickými klávesovými linkami s vyplouvajícími basovými tóny. Zde je propojení obou druhů hlasů dotaženo asi na nejvyšší úroveň. Skladba má dramatickou náladu s výrazným, až skočně působícím refrénem. Dodnes je vděčnou koncertní atrakcí. Původní vydání alba uzavírá další notoricky známá skladba Alma Mater, spolu s úvodní věcí asi nejrazantnější metalový vál na albu s těžkou, temnou náladou a silovým Fernandovým zpěvořevem. Ani tahle skladba dodnes nevypadla z koncertů (zejména ji Moonspell zařazují na závěr). Na bonusovém vydání se nachází ještě Ataegina, opět s využitím píšťaly, ale tentokrát s razantním metalovým, folkově naladěným doprovodem a atmosférickým závěrem...


Moonspell se hned na prvním album podařilo namíchat skutečně silně omračující lektvar temných nálad a atmosfér, který ve své podstatě nebyl v jejich tvorbě (která se pak posunula více do klasického gothic metalu) překonán, podobné úrovně asi dosáhlo jen druhé hitovější album Irreligious. Wolfheart je ale skutečným metalovým pomníkem 90. let...

» ostatní recenze alba Moonspell - Wolfheart
» popis a diskografie skupiny Moonspell


Camel - Stationary Traveller
2014-08-26

Camel / Stationary Traveller

5 stars

Camel jsou, přiznám se, moje srdeční záležitost a jako u jedné z mála progresívních kapel mě oslovila i jejich tvorba v 80. letech, protože si i přes nezbytný klávesovější zvuk podržela nápaditost, klasickou uvolněnou melancholii a unikátní atmosféru.

Pressure Points jsou typicky osmdesátkovým klávesovým úvodem podpořeným sólovým výjezdem Latimera... Refugee je klasický, přímočarý, okamžitě působící hit, poněkud může upomenout tvorbu tehdejších stylových souputníků, např. Marillion. Vopos začíná dramatickými, smutnými tóny všudypřítomných kláves a následně se z ní vyklube asi nejvíce ´80´s´ skladba na albu - jednoduché propletení klávesové a basové linie má maximální účinek. V podobném duchu pokračuje The Cloak and Dagger Man s drásavými klávesami, divokými kytarovými výjezdy a úsečnými sborovými refrény. Pak už ale následuje jeden z vrcholů alba - instrumentální titulní kus, kde osmdesátky skoro nepoznáváte, komorní souznění křehké akustické kytary a kláves... nádhera, jako bych slyšel dalšího z mých vrcholných oblíbenců Stevea Hacketta. Skutečný poklad z tvorby Camel, kde zpěv ani není zapotřebí... West Berlin se přiklání znovu více ke klávesám, které diktují tempo, Latimer ale diktuje tempo - tak, jako skoro na celém albu, nahrál zde kytary i basu a podává tu jeden z nejlepších hlasových výkonů. Klávesová sóla mají v sobě hmatatelnou melancholii a éteričnost. Pokud bych měl jmenovat svůj absolutní vrchol, byla by spolu to s titulní skladbou Fingertips, která má skutečně geniálně melancholickou, ospalou melodickou linku a naprosto famózní zpěv. Jako kdyby se Camel vydali někam mezi své klasické teritorium a tvorbu takových U2... pro mě nepopsatelná záležitost, jejíž genialita spočívá ale vlastně v jednoduchosti základního motivu... Poté následují dvě instrumentálky - Missing má živou klávesovou linku i tempo a zajímavé klávesové a pak i akustické kudrlinky. Další malebný poklad, založený na několika jednoduchých motivech a Latimerem vybroušený. After Words je subtilní klavírní, hříčka, uvolňující melancholii před závěrečným náporem energie. Zakončení Long Goodbyes je monumentální a nostalgické zároveň, plně odpovídá svému názvu. Klávesové stěny se prostřídávají s akustikami, krásně do děje vplouvá basa a pak skladba plyne jako těžký příboj až do finále s melancholickým sólem hlavního protagonisty... další vynikající album, za které by měli Latimerovi postavit pomník. První část je více přímočará a klávesová a asi bych jí na hvězdě ubral, ale hlavně druhá mě naprosto pohltila a rád zaokrouhlím hodnocení směrem vzhůru.

Camel si na rozdíl od řady kolegů ze 70. let udrželi i přes zvukové proměny uměleckou integritu a stále jejich tvorbu lze označit jako progresívní a objevnou. Jak už bylo zmíněno, v tomto případě se jedná o neveselý koncept ze života tehdejšího Berlína.

» ostatní recenze alba Camel - Stationary Traveller
» popis a diskografie skupiny Camel


Doors, The - The Doors
2014-08-22

Doors, The / The Doors

5 stars

Když jsem rozšířil sbírky mimo metalovou sféru tak= o rockové klasiky, patřilo tohle album vůbec mezi první, které jsem z klasik rocku koupil, a dodnes se mi u jeho poslechu objevují nostalgické záblesky...

Klasický nástup klávesových basů a pak nástup divého rock´n´rollového trháku Break on Through..., notoricky známé skladby, a to nejen díky famóznímu soundtracku k Forrestu Gumpovi. Co k tomu dodat? Morrison se v refrénu až zajíká a předvádí parádní odvaz. Razantnější nástup asi nebylo možné zvolit. Soul Kitchen má parádní rockovou atmosféru a drive (i ona se objeví se vietnamských scénách ve FG), i když nálada je mnohem klidnější - bicí v refrénu jsou ale zemité a v závěru Krieger popouští uzdu propracovanému sólu. The Crystal Ship je ale razantní změna nálady - opilá psychedelická atmosféra zakouřeného baru a fantaskní nostalgická poloha Jima Morrisona, Manzarek kouzlí klavírními tóny i klávesovým surrealismem. Skvost! Twentieth Century Fox je vybuzená rocková záležitost s naprosto suverénním Morrisonem a lehkými hladivými Manzarekovými předivy kláves. Alabama Song (Whisky Bar) je známou barovou halekačkou s přímou inspirací v Brechtově Žebrácké opeře. Zcela vykolejená, dekadentní atmosféra, kde je konání při smyslech tím posledním impulsem... Přesto to z nějakého absurdního důvodu funguje. Light My Fire se pak stala po zásluze úplným monumentem kapely a především Manzareka, jenž zde svým sólem na klávesy vykonal totéž, co Page ve Stairway to Heaven, Blackmore v Child in Time nebo Hendrix ve Fire... Pomník šedesátkového tripu, ze kterého se parádně odpichuje Kriegerovo vlastní sólo... slyšet a zemřít. K nejlepším skladbám alba patří i bluesový standard Willieho Dixona Back Door Man, kterému podání Doors neubralo nic z napětí a razance. Morrison předvádí, že ani v bluesové poloze neztrácí nic ze své démoničnosti. I Looked at You je přímočarý rockový popěvek, razantní změna do rockového entuziasmu a příval energie... Strašidelným dojmem naopak působí End of the Night, kde se o navození "správné" nálady stará Manzarek a jeho hororové vstupy. Energetický náboj si naopak bere zpět Take It As It Comes, stručná, přímá rock´n´rollová palba, kde si v mezihře Manzarek neopomene vzít prostor... Závěrečná The End po právu patří mezi nejsilnější skladby rockové historie a definovala dramaticky a teatrálně rostoucí kus, opřený o Morrisonovu báseň. Od úvodních experimentálních záchvěvů kláves a kytary prochází skladba mnoha dramatickými proměnami a závěrečná recitovaná katarze a melodický motiv patří k nejsilnějším momentům. Třináct minut absolutního očistce.

The Doors jsou obecně řazeni k dobové americké psychedelii, což ale platí jen zčásti. Ve skutečnosti je čistě psychedelických jen několik pasáží a po zbytek hrací doby se vznášíme v jakémsi stylovém bezčasí, kde si vzala kapela trochu z primárního rock´n´rollu, hardrocku, psychedelických experimentů... Už kvůli nezapomenutelným výkonům Manzareka a Morrisona (Krieger ale nezůstává moc pozadu) nemohu ohodnotit jinak než maximem. Rok 1967 byl nesmírně silný, a tohle album byl jeden z vrcholů...


» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Asia - Asia
2014-08-22

Asia / Asia

5 stars

Při své poslední recenzi na album Styx jsem zmiňoval některé přední představitele melodického rocku či AOR, jejichž alba se mi za léta dostala do sbírek. Patří mezi ně i první dvě alba Asie, jejíž tehdy elitní sestava právem budila vysoká očekávání. Už první album jim přineslo mimořádný komerční úspěch hlavně za oceánem.

Už úvodní Heat of the Moment je ve znamení razantního osmdesátkového nástupu kapely - možná se jedná o nejpřímočařejší hit na albu. Jasný hymnický refrén a melodická vazba, teprve v závěru si užijeme trochu více sólových výstupů kláves a Palmerových bicích. Skladba tehdy výrazně hitparádově bodovala. Only Time Will Tell si mě svou melodickou provázaností kláves a kytary, ale i krásným klenutým vedením hlasu Wettona získala hned na první poslech. Oproti úvodu poněkud sofistikovanější, nostalgicky působící záležitost, přesto také nepokrytě hitová. Sole Survivor patří spíše do kategorie úvodní skladby, tedy přímočaré melodické nálože s naléhavým, velmi intenzívně působícím refrénem. Downes tady rafinovaně "staví" klávesovou pyramidu v mezihře, s náběhem na refrén se opět vše zjednodušuje. Geniálně jednoduché a vzorové pro dané období. One Step Closer je postavená dominantně na klávesových bězích a má vzpomínkový, až polobaladický charakter, na konci vytáhne Howe parádní melodická sóla a Downes mu zdatně sekunduje. Time Again má značně dramatický vstup kláves, pak přichází zrychlení, ale dramatický podtón nevymizí. Dominuje odvázaný Wettonův projev a výrazné klávesové malby. Jako bych se ocitl v nějaké akční policejní honičce... Na albu určitě hodně neobvyklá našláplá záležitost.
Až diskotékově teatrálním motivem kláves začíná Wildest Dreams a hymnický refrén kontrastuje s poklidnou slokou. Tady řádí Downes a užijeme si tu jako na jednom z mála míst i basu. Temnějším motivem kláves začíná i Without You, brzy ale nastupuje klasický kontrast vyklidněné mezihry a hymnicky vrstveného refrénu. V mezihrách přece jen probleskne progresívní minulost členů sestavy a jak Downes, tak i Howe a Palmer se slušně odvazují. Celá skladba ale nakonec mizí do nenávratna... Cutting It Fine patří k mým absolutním favoritům v tvorbě kapely, dá se v podstatě rozdělit na dvě části - klasický hymnický úvod a nádhernou atmosférickou instrumentální "dohru", kde se opět všichni představí v nejlepší formě. Krásná nálada vesmírného bezčasí a nostalgie, evokující i titány progu 70. let... Here Comes the Feeling je pak monumentální tečka v nejlepším duchu AOR, o čemž nás Asia přesvědčí od samotného počátku. Klavírní mezihra klasicky graduje do refrénových výšin se všemi osmdesátkovými atributy. Někdo poskakuje, někdo skřípe zuby...

Hudba Asie mě chytla za srdce, je mi ale jasné, že vzhledem k dílům, které měla sestava tehdy na svědomí v 70. letech na art/progovém poli, to je klasická záležitost love it/hate it. Jako sofistikovanou, progem líznutou AOR oddychovku ale nezbývá, než toto dílo vřele doporučit...

» ostatní recenze alba Asia - Asia
» popis a diskografie skupiny Asia


Styx - The Grand Illusion
2014-08-16

Styx / The Grand Illusion

5 stars

Nejsem sice ortodoxním příznivcem melodického rocku či AOR a netroufl bych si označit se za odborníka v téhle oblasti, přesto mi pár alb od předních představitelů žánru přistála v šuplíku. A musím říct, že jsem byl zatím povětšinou více než spokojen (moje No. 1 v žánru Magnum, Def Leppard, Asia aj.). Mezi skvosty, kterými se kdysi progrocková kapela Styx z USA pomalu probouzela ke svému největšímu rozkvětu na přelomu 70. a 80. let, patří i toto album.

Grand Illusion je úvod hodný tehdejší nastupující monumentálnnosti zvuku kapely... Ohromující refrén a melodické vedení hlasu jsou úžasné - v závěru přitom kapela nezapomene připomenout hlasitě i svou progovou minulost... Fooling Yourself (The Angry Young Man) začíná pořádně rockově bytelně, zběsilý zápas kláves a kytar, pak se ale přesuneme do poloakustické roviny a provází nás vynikající melodický vokál, který má zvláštně nostalgicky-vypravěčský charakter a kapela zde potvrzuje svou pověst výborných aranžérů vícehlasů. Akustická kytara zůstává stále ve hře a zapojují se až k závěru klávesy, které jako štětec kreslí obrazy a tóny... zase jako kdybychom se na okamžik ocitli u Yes nebo Genesis. Superstars má okamžitý, razantní hymnický nástup s mocnými vícehlasy a v mezihře, kde si bere slovo i baskytara, opět kreslí nostalgicky působící zpěv a pak nás vynese do nebes jedno z nejlepších kytarových sól na albu. Tohle je skutečně vybroušený diamant, ale také zasloužený hit. Ovšem hitem se vším všudy je balada Come Sail Away, skutečně krásná daň melodickému klavíru i klávesám a až soundtrackově působící orchestrální aranži. Refrén se pak láme do hymnické podoby a melodii přebírají éterické klávesy. Skladba, která ve své době bořila žebříčky. Pokud chcete žánrovou esenci, je to asi právě tahle záležitost. Miss America má tesklivý klavírní úvod, který ale střídá poctivá rocková práce, podpořená i ráznými kytarovými riffy a zřejmě největšími hlasovými "odvazy" na albu. Pořádně skočná a energická věc, kde do rockové petelice vkládají klávesy alespoň střípky melodií. Man in the Wilderness je o poznání komornější záležitost - je tu zásadní melodický kytarový riff a kolem něj postavená v podstatě polobaladická skladba. Opět nostalgická, až filmová nálada, v mezihře se ale s kytarovým sólem nabudí do rockového tvaru, aby se ke konci vrátila k původní náladě. Castle Walls uvozují dramatické klávesy a baskytarové údery a taková je i nálada - skladba se klidně dá označit jako nejtemnější. Připojují se kytarové vlny a dramatické vícehlasy. Také instrumentálně tu kapela nenechala nic náhodě a její výkon tady dosahuje vrcholu - úlohu přebírá mohutná klávesová stěna a pod ní "zápasí" zbytek kapely. Jako jediná skladba má pochmurnou náladu, ale patří k vrcholům alba. Závěr obstarává The Grand Finale, kde se v lehce přearanžované podobě opakuje úvodní monumentální podobě ústřední motiv. Teatrální závěr, téměř ve stylu Alice Coopera...

Styx namíchali vynikající melodický koktejl a Tommy Shaw a spol. se tady ocitli těsně pod vrcholem své komerční úspěšnosti. Posunuli se k hymničnosti a melodiím, i když na řadě skladeb je progrocková minulost kapely jasně zřetelná. Zapůsobilo to na mě ale náramně a tak musím hodnotit maximálně...

» ostatní recenze alba Styx - The Grand Illusion
» popis a diskografie skupiny Styx


Beck, Jeff - Truth
2014-08-09

Beck, Jeff / Truth

5 stars

Debutové album Jeffa Becka patří u mě nejen mezi nejlepší debutová díla vůbec, ale i mezi naprosto zásadní pilíře rockové hudby. Mám rád vlastně velkou většinu Beckovy tvorby, i jeho jazzrockové období nebo současné experimenty, ale debut zůstane navždy na jakési "speciální" pozici. Byla doba, kdy jsem ho točil stále a i dnes se k němu vracím často a rád.


Shapes of Things patří ještě do repertoáru Beckovy rodné kapely... tady dostala ještě uvolněnější a bluesovější nádech... Je tady všechno od jemného kouzlení s tóny až po masité riffy a krupobití bicích... lepší a rockově údernější úvod už bylo těžko možno stvořit...Let Me Love You je klasickým napjatým bluesrockovým modelem, rytmicky se poněkud zvolnilo, takže dostává více prostoru plnokrevná Beckova kytara ve všech polohách, od drsné až po nekonečné sólové eskapády. Ústřední motiv má v sobě neodolatelnou melodii... Morning Dew je stylovým standardem a tady ho máme ve skutečně prvotřídní podobě, blýskl se tu Stewart, který doslova hýří emocemi a nakonec skladba nabývá až hardrockové tíže a intenzity. Paráda... You Shook Me je další klasikou blues, kterou znalci asi spíše znají ze zeppelinovské jedničky, kde má těžší "zadek", v této verzi se přece jen tolik netlačí na pilu, i když jí nechybí naléhavost a kombinace charismatického Stewarta s klavírem je nesmírně podmanivá. Ol´man River - rytmicky i tempově volná, až usedlá záležitost, kladoucí důraz spíše na atmosféru a emocionální prožitek. A daří se to znovu dokonale, velkým dílem znovu díky Stewartovu přínosu. Další notoricky známou skladbou je Greensleeves - parádní ukázka jemného využití akustické kytary a komorní, folkové pojetí je příjemným oživením v rockovém burácení... Rock My Plimsoul je znovu poklidnější záležitost, kde Beck kouzlí s tóny a klade důraz na precizní provedení... rytmicky možná uspávající, ale kytarová náplň je stoprocentní... Beck´s Bolero je rovněž už klasikou... rozjařená kytara kouzlí zásadní melodický motiv a na pozadí to jistí trochu upozaděná, ale stejně důsledná rytmika... netřeba slov... melodie na druhou hovoří za vše a rozjívená nálada vám nedá odpočinout... krátké, ale dokonalé. Blues de Luxe... nevím, jestli existuje na albu položka, která by měla dokonalejší žánrové pojmenování, ale hlavně provedení. Důsledný dvanáctkový rytmus, emocionální práce klavíru a basy a další velké vystoupení Stewarta. Nakonec vstupuje i pan Mistr, aby přidal svou trošku do mlýna. I Ain´t Superstitious je dalším standardem, který zakončoval původní verzi alba a i provedení Beckovy skupiny jej řadí k těm nejlepším. Mistrova řezající, bodající kytara se opět perfektně potkala s odvázaným Stewartem... Remaster z roku 2005 obsahuje ještě osm bonusů, čtyři jsou živé verze skladeb z alba, I´ve Been Drinking je naprosto parádní odvázaná balada, která by se nijak neztratila mezi původním výčtem skladeb. Tallyman, Love is Blue a Hi Ho Silver Lining jsou pak ukázky prvních Beckových singlových hitů ze 60. let, ještě před zformováním jeho kapely. Zvláště poslední jmenovaná je nápadná svými až popovými ambicemi, druhá má zajímavé melodicko-komorní aranžmá i vyznění. Zajímavý náhled do jiného spektra Beckovy autorské kuchyně.

Jiné než maximální hodnocení tohoto skvostu nepřichází v úvahu. Je škoda, že Stewart nepobyl u Becka trochu déle, jeho hlas mi tu maximálně sedl a stejně tak celá tahle důkladně seřízená hudební jednotka si získala mé sympatie. Beck už v útlém věku ukázal příslušnost k absolutní špičce žánru. Není co dodat...

» ostatní recenze alba Beck, Jeff - Truth
» popis a diskografie skupiny Beck, Jeff


Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire
2014-07-19

Mahavishnu Orchestra / Birds of Fire

5 stars

Za posledních pár let se snažím proniknout také do jazzrocku/fusion a ačkoli nejsem zapřísáhlým fandou jazzu, obohatil jsem svou sbírku také o několik zásadních alb v téhle oblasti. Vedle jazzrockem ovlivněné tvorby Santany, tuzemských Energit či Return to Forever se sbírka rozrostla také o toto album, ve své době považované za jakousi "absolutní hudbu"...

Úvod obstarává téměř šestiminutová titulní skladba... dramatický úvod, Cobhamovy činely a pak už nastupuje klasické jazzrockové kytarové téma s parádními McLauglinovými hmatníkovými přejezdy, svádějícími souboj s Goodmanovými houslemi. Cobham je od počátku neuvěřitelný a jeho v podstatě stále vířící rej vás okamžitě strhne do děje. Tady ani není potřeba vokálu, tenhle instrumentální atak hovoří sám za sebe... Dramatičnost je hlavním mottem této famózní věci. Miles Beyond vstupuje na scénu velmi decentně, McLauglin jemně kreslí tóny a prostor dostává i Jan Hammer. Postupně skladba dostává rockovější odér výrazným riffem, ale její zbytek je věrně jazzrockový... dokonalá souhra McLaughlina, Hammera a skvělou techniku přechodů od jemného k brutálnímu bubnování tu předvádí i Cobham. Skladba Milese Davise a klasický jazzrockový model, který MO dovedli k dokonalosti. Celestial Terrestrial Commuters má necelé tři minuty, ale za ty stihne suverénní kapela vystřihnout výtečné jazzrockové číslo, Hammer se tu blýskne s moogy a také Goodman opentlí tento skvost výtečnou melodií na housle. Sapphire Bullets of Pure Love je šílenou mezihrou, která uvozuje Thousand Island Park - nostalgický úvod s Hammerovým pianem a podobnou náladu si zachová celá skladba - komorní, zadumaný, vysoce inteligentní, zapojí se McLaughlin i Laird... Hmatatelné zklidnění nálady. Hope je další krátkou, ani ne dvouminutovou kompozicí, ale pocit nudy nenastává ani na vteřinu. Goodman nasadí dramatickou linii houslemi a postupně se zapojuje grandiózní orchestr všech spoluhráčů i s démonickým Cobhamem v pozadí. Temná a vpravdě ďábelská záležitost, jež jakoby se svému názvu snad vysmívala... Přichází ale kompoziční a dramatický vrchol, desetiminutová One Word, kterou jsem si dokonale vychutnal i na živém záznamu z r. 1972. Hned od počátku instrumentálně zápolí McLauglin s Hammerem a hlavně Cobhamem (asi jeho úplný vrchol na albu, druhá polovina je v podstatě jeho sólovým výstupem), své klavírní téma ale vkládá i Hammer a vzniká mohutná hudební řeka, která se tu a tam změní v drobný potůček a tu a tam v potopu, která bere všechno kolem. Po tomto očistci se decentně s přispěním Hammera a Cobhamových činelů rozjíždí Sanctuary a oproti předchozí skladbě se jedná znovu o komornější, až kontemplativní záležitost přesně v duchu fusion. Někde v naprostém klidu si tuhle záležitost vychutnat a propláchnout mysl... Open Country Joy pokračuje ve vyklidněném duchu, Hammer, McLaughlin a Goodman se svými houslovými tahy ale tentokrát navodí takřka pozitivistickou, zčásti i nostalgickou náladu. V polovině do ní hromobitím nečekaně vstupuje Cobham a jeho souboj s Goodmanovými houslemi je skutečně fantastický. Nestíhám vstřebávat, co se na mě všechno valí... Závěr v podobě Resolution opět přebírá dramatický podtón, určující je McLaughlinova figura, do níž se zapojují Goodmanovy housle a nakonec i celý "orchestr" Mahavishnu... skutečně velké finále a moc by mě zajímaly ty bezprostřední reakce mnoha fanoušků, když tohle album dohrálo. Oproti debutu asi trochu méně přístupné, ale přesto zničující a dokonalé. Znám vlastně jen první dvě alba, znalci by mi možná doporučili něco i z následující tvorby se změněnou sestavou...

Tahle hudba, naprosto zjevně "hudba pro hudebníky", se velmi těžko nějak objektivně a nezaujatě hodnotí. Jak jsem psal, nejsem zarytý fanoušek tohoto hudebního žánru a dokonce ani aktivní muzikant, který by pitval každý tón, rytmus a zapisoval pánům přehmaty. Pokud nejste na daný typ hudby připraveni, asi záhy ztratíte koncentraci, ale soustředěný poslech v klidu umocní všechny přednosti téhle elitní jednotky.

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Birds of Fire
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra


Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
2014-07-17

Black Sabbath / Sabbath Bloody Sabbath

5 stars

I když si první čtyři alba získala mezi fanoušky BS status ohromného kultu, kritika zůstávala až do tohoto okamžiku chladná a vinila kapelu z prvoplánovosti, nemelodičnosti, nedostatku invence. Změnit to mělo páté album, vydané opět s ročním odstupem. Dodnes patří mezi zásadní alba I. poloviny 70. let vůbec.

Riff úvodní a titulní hymny je notoricky známý, ale už celková výstavba skladby napoví, že se BS skladatelsky posunuli směrem k propracovanějším strukturám. Iommi stále sype staleté titánské riffy, ale rytmika je členitější a do refrénu až monumentálního charakteru vkládá Ozzy nemálo melodií a emocí, mezihry oživují akustické kytary. Kapela si vyhrála více s aranžmá a těžký základ je tak přece více odlehčen. A National Acrobat - opět stylově zásadní riff, se kterým v následujícím desetiletí pracovaly všechny Metallicy a nesčetné zástupy dalších tvrdých kapel. Mezi kytarami se nese Ozzyho melodický hlasový most, pak nastává opět výrazný posun k progresi, kdy řádí především Iommi, který si pohrává s ústředním riffem, vkládá nejrůznější mezihry a sóla. BS i tady ukazují značný herní posun, podobný model vlastně do té doby nepředvedli... Iommi vybalí melodický motiv, který opět rozvíjí až do závěru... Fluff je nezbytnou atmosférickou instrumentálkou - krásně zaranžované akustické kytary kreslí parádu podobnou Laguna Sunrise z předchozí desky. Sabbra Cadabra je ovšem úderná a dynamická srážka klasické hardrockové tíže BS a rock´n´rollového oparu s neodolatelným melodickým kolovrátkem. Klávesový vstup si zde pohostinsky střihl Rick Wakeman z Yes a jeho rukopis asi poznáte okamžitě... Skladba, znovu demonstrující skladatelský i aranžérský vzestup kapely. Killing Yourself to Live je podobný model, znovu se zásadním riffem a ovlivněním touhle skladbou se netajil (nejen) Kurt Cobain. Nijak lyricky pozitivní refrén emocionálně ještě Iommi zahušťuje vynikajícím sólem. Určitě jedna z nejsilnějších skladeb z klenotnice "sabatů". Překvapivou záležitostí je rovněž následující Who Are You, kde v podstatě velmi jednoduchý základ je syntezátorovým dokreslením změněn ve zvláštní, chmurný, snad až strašidelně znějící útvar. Na tohle musela být v r. 73 od skalních připravenost, anebo zkrátka nebyla ;-). Ani Looking for Today určitě není klasickým modelem skladby BS, riffy jsou "řídké", mají odlehčenou strukturu, skladbu nesou spíše akustické kytary a výrazně melodický Ozzyho zpěv. Určitě další překvapení pro fanoušky tvrdé a temné tváře BS. A pokud čekají na závěrečné spasení v podobě Spiral Architect, myslím, že se opět nedočkají. Dominantní roli hraje ve slokách opět spíše akustická či poloakustická kytara, skladba má pochmurný refrén a občas až symfonické aranže, což jí dodává netypický, až monumentální charakter. Tak skladba i končí - živým vstupem s potleskem, což je zajímavé odlehčení na závěr. Když nad obsahem alba přemýšlím, nezbývá než smeknout před členy kapely za odvahu. Když vezmu osm skladeb alba, "klasickou" tvář BS zachovávají možná tři, čtyři, zejména v první půli, druhá se nese ve znamení experimentu. Narozdíl od trojice následujících alb, kde se mi ne každý experiment líbil, mám pocit, že tady stříkala invence až ke stropu... Velmi odvázaný výkon.

Album, kde se konečně v pozitivním slova smyslu probrala i odborná kritika, se dá úplně klidně označit jako progresívní tvář Black Sabbath. Do klasických tvrdých riffů Iommiho jsou vloženy citlivé akustiky, klávesy, syntezátory, celá struktura je vzdušnější, což řada skalních fandů rozdýchávala dost obtížně. Rozmýšlím se mezi čtyřmi a pěti, ale zde rád zaokrouhlím na maximum...

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Black Sabbath - Vol.4
2014-07-16

Black Sabbath / Vol.4

4 stars

Po trojici prvních alb, která ze stylotvorného hlediska položila základy vlastně všem dnešním metalovým odnožím a přísahá na ně nespočet fanoušků i interpretů, byla v roce 1972 při avizovaném čtvrtém albu Black Sabbath zvědavost i napětí na místě. Status BS v podstatě dosud drželi jen oddaní fanoušci, kritika nešetřila pohrdáním ani ostrými výrazy...


Úvodní skladba Wheels of Confusion musela ve své době hned v úvodu spoustu skalních zaskočit nejen svou délkou, ale i vyzněním. Už od počátku jsou BS neobvykle melodičtí, vkrádá se možná lehce bluesová nálada, skladba pozvolna graduje kytarovými sólovými běhy přes lehce psychedelickou náladu... dá se říci, že na dosavadní poměry kapely skladba dost experimentální a odvážná. Je to unikátní kus, občas mám ale přece jen pochybnosti, zda těch více než osm minut ustál, hlavně v závěru s nekonečným kytarovým sólem. Tomorrows Dream je naproti tomu zcela jednoznačná sabatovská úderka, která by se vyjímala bez ostychu i na desce předchozí. Nekompromisní mašinu vyvažuje melodičtější refrén, přecházející do lehce psychedelického Iommiho sóla... Changes - balada, kterou snad zná úplně každý. Po těch nevím kolika posleších, které jsem absolvoval, musím přiznat jistý stav oposlouchání - zpočátku jsem to žral i s navijákem, dnes na to zkrátka musím už mít náladu. Prostě ten typ skladby, který se nebezpečně rychle opotřebovává, pokud se vám stále tlačí do uší, takže to s jejím poslechem už nepřeháním. Objektivně jednoduchý, nosný klavírní motiv, symfonické aranžmá... Jako odlehčující mezihra působí psychedelická FX, jaksi syntezátorové vyjádření rytmické zvukové bouře... ve své době běžné, dnes už si to nedovedu na albu představit (ani jako výplň). Veškeré pochybnosti rozčesává Supernaut a pokud se v bookletu remasteru dočítáme, že jde o jeden z nejlepších Iommiho riffů, naprosto souhlasím. Dynamika, tempo a gradace šlapou nekompromisně od první vteřiny až do konce. Naprostá riffová učebnice a mazec! Snowblind - úvodní riffový motiv asi zná taky úplně každý, poklidnější, v podstatě polobaladická poloha, kde Ozzy v textu sugestivně líčí účinky užívání bílého prášku... Jednoznačně jedna z nejznámějších skladeb kapely, kterou v závěru táhne klasické a výstavní Iommiho sólo. Cornucopia je těžký, temný, políček mezi oči, znovu vysoká škola riffu. Hned úvodní motiv je nedostižnou studnicí pro kytaristy nepřehledného stáda různých metalových směrů. V mezihře se zrychluje, ale pocit bezútěšnosti nemizí. Mimořádnou kapitolkou je ovšem instrumentálka Laguna Sunrise, kus, který křehkým budováním atmosféry jako zcela z opačného náladového pólu navazovala na Solitude, Planet Caravan či Fluff. A podobně jako jmenované záležitosti jde o výjimečnou - skutečně vás přenese někam do tropické laguny za východu Slunce. Jako by chtěla kapela rozdat aspoň trochu přívětivosti před závěrečným náporem - St. Vitus Dance je totiž dalším typickým těžkým kusem BS, kde se tentokrát pořádně rozehřeje i rytmika, a tak i zde název skladby odpovídá - svůj taneček sv. Víta si každý může střihnout po svém... Under the Sun je více než důstojným závěrem - pomalejší temný úvod, pak zrychlení a klasický riffový model s výrazným melodickým refrénem a pak závěrečné dramatické vzepětí se stále "rostoucím" Iommiho sólem. Dá se říci, že závěr alba vás vůbec pořádně probere a na koncertech to musel být neskutečný nářez...

Dnes jsem už za léta poslechu vstřebal dosti nesrovnalostí a detailů, které mi na albu kdysi vyčnívaly a snad i překážely. Je to výborné dílo, ale přece jen musím o jednu hvězdu ubrat, a to nejen ve srovnání s Paranoid a Master of Reality, ale i s následující Sabbath Bloody Sabbath, Heaven and Hell s Diem a Headless Cross s Martinem, tedy všemi deskami, které by ode mě dostaly plný počet. Jak je vidět i ze zdejší diskuse, reakce fanoušků na album nebyly jednoznačné ani tehdy, ani dnes. Kritika kapelu strhala znovu, ocenění se BS dostalo až na desce následující...

» ostatní recenze alba Black Sabbath - Vol.4
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath


Metallica - Ride The Lightning
2014-06-27

Metallica / Ride The Lightning

5 stars

Jako dlouholetého zapáleného metalistu mě pochopitelně tvorba Metallicy nemohla minout, i když trvalo celkem dlouho, než jsem se k její tvorbě dostal, možná někdy tak až 2-3 roky PO začátcích. Prvním albem byl Master of Puppets, pak ...and Justice for All a pak už to byla dvojice prvních alb. A právě tento skvost názorně dokumentuje propastný rozdíl od prvotiny, byť bezpochyby legendární...

Už úvodní Fight Fire with Fire, lehce uvozená akustickými kytarami, patří po zásluze k nejdrsnějším skladbám stylu, který tehdy dostal pojmenování thrash metal. Hned na úvod absolutní smršť, která možná už na desce co do intenzity nebyla překonána, přesto je do ní vklíněno typicky melodické sólo... Titulní skladba, sice pomalejší a dynamičtější a akademičtější, je dalším nesmrtelným pomníkem stylu; už úvodní melodická vyhrávka je charakteristická a opět je zde nezapomenutelné Hammettovo sólo, pod nímž proplouvá skvělá Burtonova basa. Jsou-li první dvě skladby thrashovými jistotami, je trojka For Whom the Bell Tolls, uvozená zvony a lyricky inspirovaná stejnojmennou literární klasikou Hemingwaye, do detailu vypilovaným dramatickým hymnusem, jehož melodická výstavba a gradace riffových stěn jsou doslova nesmrtelné... Hetfield vkládá do hlasu melodii i naléhavost a Hammett si tady poprvé sahá až na dno. Dodnes vyhledávaná atrakce koncertů. Fade to Black je opět z jiného soudku - baladická akustická úvodní část již zlidověla a první "náběh" na pozdější podobné modely skladeb je zřetelný. V závěru se ale thrashově rozpohybuje a Hammett znovu vypichuje zdánlivě nekonečné sólo... další zásadní zásek do špalku. Do čistě thrashové formy se snaží navrátit Trapped Under Ice - rychlý precizní nástup, krátké divoké sólo, silově zpívaný refrén s podprahovou melodií. Uprostřed typicky metallicovský melodický motiv... Podobný model předvádí Escape, ale přece jen volnější a v refrénu melodičtější. Creeping Death patří k nejcharakterističtějším skladbám thrash metalu a podobá se poněkud skladbě titulní, jakkoli je rychlejší a více klade důraz na dynamiku a trhavě-riffovou podstatu žánru. Riffy jsou protkány sóly, ve druhé polovině pak přichází notoricky známý melodicky-dramatický motiv s Hetfieldovou deklamací, závěr pak patří čistokrevnému thrashi... The Call of Ktulu s autorským podílem ještě Mustaina je pak monumentální instrumentálkou, v niž se blýskli především Burton a Hammett. Akustický úvod pozvolna dramaticky roste, jímavých kytarových sól, přelévá se až do závěrečné očisty v probuzeném metalovém hávu... Naprosto famózních devět minut, kvalitnější tečku snad ani nebylo možno stvořit. Naprosto komplexní, tehdy šokující zpověď o instrumentální suverenitě tehdy stále ještě benjamínků metalu.

Hned svým druhým albem Metallica zaznamenala všeobecný úspěch, což ji nakoplo ke tvorbě dalších dvou alb, které u mě představují úplné vrcholy (a to jsem je nezatratil ani v 90. letech). S hudební proměnou přišlo i výrazné zkvalitnění textové složky, odrážející řadu literárních a společenských témat až po Lovecrafta (The Call of Ktulu) či Bibli (Creeping Death). Nesmrtelný kus kovu...

» ostatní recenze alba Metallica - Ride The Lightning
» popis a diskografie skupiny Metallica


Santana - Welcome
2014-06-25

Santana / Welcome

5 stars

Jedná se o další skvost Santany, který nedávno rozšířil mou sbírku. Po pro mě naprosto neskutečném Caravanserai se jedná o další posun směrem k tehdy populárnímu jazzrocku či fusion, což stvrzuje i účast Johna McLaughlina (Mahavishnu Orchestra) a rovněž dalších stylově zaměřených hudebníků.


Úvod Going Home je vskutku netradiční, ale potvrzuje i nadčasovost a originálnost formace - meditativní verze Dvořákova Larga, klasicky posílená rytmicky i atmosféricky... Love, Devotion and Surrender je přesně ten model, který u Santany miluju a který mě vždy, i ve chvílích splínu neuvěřitelně pozitivně naladí - perfektně zpracovaný ženský vokál a celkově melodická, vznosná a naprosto uvolněná nálada. Krása! Samba de Sausalito - věrná svému názvu, latino se vším všudy a je tu rovněž cítit větší posun k fusion, než tomu bylo v předchozí tvorbě. When i Look Into Your Eyes - tady v podstatě platí totéž, co pro druhou skladbu. Nonšalantní, suverénní zpěv, vrstvená výrazná rytmika, jednoduchý základní melodický motiv, který ale kapela rozvíjí až do absolutna. Závěr patří výraznému basovému útoku... Znovu kousek, který mě neskutečně nakopává, zároveň ale předvádí instrumentální mistrovství... V Yours is the Light úřaduje Flora Purim se svým éterickým vokálem a skladba je opět rytmicky pročleněná, odér fusion je opět hmatatelný. Ve středu vystřihne Carlos svoje typické zvukomalebné sólo, na konci zápasí dechy a klavír. Následuje ale nájezd mnohovrstevnatých dominujících perkusí, bicích a typická melodie a je tu žhavá Mother Africa - zřejmě na každém albu má Santana podobný model skladby, která nás fyzicky i myšlenkově přenáší napůl do Latinské Ameriky, napůl do nitra Afriky. Light of Life - to je další skutečný skvost, zpívá zde uvolněně Leon Thomas, skladba má dramatické, trochu až soundtrackové vyznění, rytmika ale své "původce" nezapře... Přichází ovšem 11 a půlminutová nálož Flame-Sky, na které se autorsky i samozřejmě i kytarovým vkladem podílí John McLaughlin a jeho sólové kytarové přejezdy poznáte okamžitě. Skladba je přirozeným instrumentálním i kompozičním vrcholem alba - celková gradace, bicí i kytarové souboje jsou úchvatné. To ohromné soustředění, které tady musíte podstoupit, se výrazně rozpouští v závěru - Welcome má výrazně melodický, atmosférický a neagresívní charakter, který jakoby vyplavuje všechny nahromaděné emoce předchozích momentů. Naprosto opačný model skladby, kde kouzlí hlavně mistrova kytara a klavír, ale opět geniální. Bonusová verze obsahuje ještě skladbu Mantra, vystavenou na sepětí rytmického motivu basy, bicích a dramatických kláves.

Těžko uvěřit, že v podstatě každým rokem dokázala sestava kolem Carlose Santany vytvořit album obdobné kvality a vždy se jejich výraz poněkud změnil, ale ne zase tak, abyste Santanu nepoznali po několika taktech. Koupě již čtvrté desky tohoto fenoménu za poslední rok a půl výrazně nabouralo mé soukromé žebříčky obliby. Fantazie!

» ostatní recenze alba Santana - Welcome
» popis a diskografie skupiny Santana


Gentle Giant - Acquiring the Taste
2014-06-19

Gentle Giant / Acquiring the Taste

5 stars

Neortodoxní zjev Gentle Giant je kapelou, na jejíž poslech musí mít člověk náladu. Když se probírám alby, které mám doma, asi nejvíce si považuji právě dvojky, kde podle mě kapela dokonale trefila mezi poslouchatelností a komplikovaností. Ovšem jinak má jejich tehdejší tvorba vzácně vyrovnanou úroveň.

Pantagruel´s Nativity - decentní nástup se přelévá do složité, těžce působící, nervní artrockové kompozice, líznuté jazzem a decentní prací dechových nástrojů. Celé to má neuchopitelnou, tíživou náladu, je nutná absolutně stoprocentní pozornost. Už od první skladby pánové zaujmou fantastickou prací s vokály, dvojitými i vícehlasy, kterými prosluli a inspirovali řady dalších kapel. Je neuvěřitelné, jaké množství proměn motivů i nálad se vejde na plochu sedmi minut... Edge of Twilight má komorní náladu, připomene podobné momenty Yes, Genesis nebo King Crimson, přesto je její nálada nezaměnitelná pro GG a je pravidelně nabourávaná vokálními vstupy a "vbíháním" basy i bicích. V závěru ovládne pole znepokojující rytmika... The House, The Street, The Room - hned od nástupu je možno vnímat rockovou hmotu, ale zároveň i míru bohatosti výstavby vokálů. V pozadí pak pracuje neodolatelné předivo basů, akustických kytar, do děje zasahuje bez varování klavír, perkuse i dechy. V tomhle mišmaši jsme někde na samé hraně art-rocku a zcela volné kompozice, pak se ale skladba postupně vrací do své původní, přízemnější podoby... jedinečná záležitost. Acquiring the Taste je drobná deformovaná hříčka, kdy je tradiční GG-melodie zdeformována rytmicky. Wreck - prokreslení nástrojů vytvoří na počátku charakteristicky výrazný riff a přenášíme se opět do více rockovější polohy skupiny. Na riff se nabaluje výrazný vokální motiv a máme tady i na poměry takové kapely jako GG relativně zapamatovatelnější skladbu. V závěru převezmou roli dechové nástroje, které přenesou skladbu do dramatičtějšího finále... rozhodně jedna z nejlepších skladeb kapely vůbec. The Moon Is Down patří rovněž mezi mé oblíbené... pochmurná, melancholická nálada, i když dosažená vlastně absolutně neagresivně, jen unikátní náladou, vygradovanou znovu i výborným vícehlasem, postupně přece jen nabírá "rockovější" odpich. Skladba mi poněkud připomíná souputníky Van der Graaf Generator, v komornějším závěru pak i Genesis... Zcela jinou náladu má Black Cat, pohybující se na pomezí jazzu a struktur vážné hudby, rock probleskne jen okrajově a náladu dokresluje do detailu vykreslený zpěv. Chcete-li ukázku neuchopitelnosti GG, tady je. Závěr patří nejdelší skladbě Plain Truth ... bytelný rockový základ, který k dokonalosti dokreslují dechové nástroje, výrazný vokální motiv a precizní rytmika. Uprostřed dochází k sólovým přestřelkám mezi kytarou a dechy i klávesovými nástroji. Opět ale nic jednoduchého na poslech, neklidná, nervózní, přelévající se nálada, střídání atmosféry, vkusné využívání střídání komorních meziher, která po půli graduje do dramatického finále. Je jasné, že spolu s Wreck máme co do činění s nejvýraznější skladbou alba. Po konci máte jen problém pochopit, co a v jakém hudebním období jste to vlastně poslouchali. Vynikající album pro nastražené uši a otevřenou mysl...

Jedinečný hudební soubor okolo trojice bratrů Shulmanů a Kerryho Minneara vydal v I. polovině 70. let řadu dodnes neuchopitelných alb, kterými řádně otřásli i progresívními měřítky. K dokonalosti dotáhli prokreslování jednotlivých nástrojů, motivů a hlavně hlasů, a také nenucené promísení rocku s jazzem, vážnou hudbou a dalšími hudebními odnožemi. I když (logicky) zůstali na okraji hudebního zájmu, ovlivnění jejich stylem přiznává i dnes řada progresívních kapel, a to už jim nikdo odpárat nemůže. Jejich alba měla tendenci k odlehčení a na pokraji 80. let se podobně jako řada dalších kolegů odmlčeli.

» ostatní recenze alba Gentle Giant - Acquiring the Taste
» popis a diskografie skupiny Gentle Giant


Nirvana - Nevermind
2014-06-07

Nirvana / Nevermind

5 stars

Co napsat v krátkosti o albu, které bylo mnohými magazíny, kritiky i fanoušky označeno jako nejdůležitější deska 90. let? Když jsem se někdy v roce 1997, 98 na střední k Nirvaně dostal, měl jsem jako první živák "From the Muddy Banks..." a tomuto skvostu se dlouho vyhýbal. Po jeho získání jsem ale dostal zásah na solar, jako miliony přede mnou...

Úvodní skladba Smells Like Teen Spirit vlétla okřídlena do devadesátých let a bez jakéhokoli váhání zlikvidovala všechnu potencionální konkurenci. Wallaceho "kompromisní" zvuk oproti původním nahrávkám zde funguje dokonale, stejně jako již pověstná akordová figura a prostřídání napětí a vyvrcholení - v případě Nirvany by se možná mělo mluvit o explozi. Neuvěřitelně vše sedí dohromady, k tomu posměšný, ironizující text, strefující se do maloměšťácké a mainstreamové kultury. In Bloom je těžká sabbatovská řežba a na své si tu přišel jak basák Novoselic, jehož basové linky krásně rámují sloku, a hlavně všudypřítomný Dave Grohl... Come as You Are - svobodomyslné vyznání (i zde s Kurtovým oblíbeným motivem pistole v textu), postavené ovšem pro kapelu atypicky na ospalém, nervním basovém riffu, v němž ale nemáte přesto žádný problém vyčíst melodii - konec je pak rozleptaný, již elektrický motiv kytary. Breed je oproti tomu Nirvana otlučená až na omítku - jednoduchý, přímočarý riffový motiv, který vás rozhoupe od podlahy ke stropu dříve, než uplyne jedna minuta. Drsná, punková tvář Nirvany, nic víc není třeba dodávat... Lithium je relativně melodickou, přesto však silně nakopávající skladbou a dnes už, dá se říci klasikou. Black Sabbath jsou opět silně cítit pod slupkou... Polly nás znovu vrátí do akustické podoby kapely, uspávanka, která ještě více vynikla na fenomenálním unplugged albu... Territorial Pissings... kytary nahrané z mixpultu rovnou do zesilovače, jak praví (pravdivá) legenda, nejostřejší možný punkrockový nářez... skoro neuvěřitelné, že taky takhle hrála tehdy už nejprodávanější kapela světa... Drain You - kdyby se vás někdo zeptal, co je 100% Nirvana, pusťte mu tuhle skladbu - má všechno, hlavně fantastickou gradaci a "úchylnou" psycho mezihru, nese se zhruba v nejlepším duchu Lithium či In Bloom. Dokonale spojené riffy s výrazným melodicky zaměřeným vokálem Kurta... Lounge Act - melodická, na jednoduché harmonii postavená skladba, kde už promlouvá další velký Kurtův vzor - Beatles. Nic na tom nemění ani přechod jeho melodického hlasu v řev ve druhé polovině. Stay Away - znovu basovou kytarou uvozená melodická palba, jejíž refrén asi jen tak z hlavy nedostanete... neodolatelné a jednoduché až do konce. On A Plain - další beatlesovsky orientovaná skladba, hlavně v harmoniích Kurtova hlasu, ale i ve stavbě riffů vás to zavane kamsi do Liverpoolu 60. let. To ale Nirvana opět slila s poctivým sabbatovským riffem... Pokud Kurt neustále zmiňoval tyto dva inspirační zdroje, tady je máte na jednom písku. Závěrečná Something in the Way je přece jen jinde - zahloubaná, nervní, akustická balada, často na albu přehlížená v té vichřici všude okolo. Zdrcující, maximální působivé, jakoby pohřbívající všechny naděje... překvapivě uměřený závěr tohoto hudebního tornáda...

Když si promítnu nával emocí, které ve mně tohle album pravidelně probouzí, asi nepřipadá v úvahu jiné než maximální hodnocení. Za Kurta mluví ne nějaký stupidní výstřel z pistole, ale geniální hudba, která je mimojiné zakleta v drážkách třeba tohoto alba. Hudba, která musela probudit i mrtvoly...

» ostatní recenze alba Nirvana - Nevermind
» popis a diskografie skupiny Nirvana


Katatonia - Tonight's Decision
2014-06-03

Katatonia / Tonight's Decision

5 stars

Švédská Katatonia je zvláštním zjevem, melodickým a melancholickým, s odkazem 60. a 70. let, přeneseným do dnešní doby. Svými alby si získali po zásluze velké množství příznivců a tohle album, vydané na přelomu milénia, se dá označit za jedno z nejlepších...

For My Demons je klasickou peckou na úvod, zahájenou komorním akustickým vstupem, pak se ale přivane záplava riffů podporovaná výrazným melodickým hlasem. Ve stavbě riffů najdeme poslední zbytky rozpadávajícího se blackmetalové minulosti některých zúčastněných... I Am Nothing je opět postavena na střídání poloakustického úvodu a razantního, melodického metalového refrénu. Melodie a zase melodie jsou hlavní devízou kapely, nešetří se jimi... zvláštní atmosféra bezčasí, kdy nevíte, v jaké periodě hudební historie se vlastně nacházíte. In Death, A Song kvalitu nejen udržuje, ale i zvyšuje - do detailu vypilovaná hymna, představující tu tvrdší tvář kapely a dodnes hraná na koncertech. Had to (Leave) je potemnělou, těžkou tryznou, obsahující asi nejvíce reminiscencí na černý kov - těžká a bezvýchodná nálada všude kolem. This Punishment - psychedelický návrat někam do dávné minulosti za využití nádherných akustických kytar. Dokonalá, i když skromná ukázka aranží. Right into the Bliss je ale už zase přímočarým skokem do metalových vod - učebnicově propracovaná melodie a akustické vložky s využitím "starých" samplů. No Good Can Come of This navazuje na předchozí skladbu a svou metalovou intenzitou a odpichem patří mezi nejsilnější kusy na albu. Při tomhle se těžko udržíte v poloze vsedě... Strained je, dá se říci, dalším hitem, i když přece jen slevuje na tempu. Její melodická struktura a pohrávání si s atmosférou jsou ale dokonalé, stejně jako přechody mezi komornější a agresívnější polohou v refrénu... krása! A Darkness Coming je další mistrnou ukázkou zapracování akustických kytar... když slyšíte "There is a darkness coming", není to v případě Katatonie přihlouplý kýč, ale hmatatelný pocit. Nightmares by the Sea - opět nervózní akustický úvod, přecházející do metalového tvaru a objemu - dá se říci klasika v podání kapely. Nejčernější a nejtěžší kus si nechali pánové na konec - devítiminutová Black Session plně odpovídá obsahem názvu a je srážkou blackmetalové temnoty se sabbatovskou těžkostí, převalují se bezútěšné hradby riffů. Je to jako černočerné mračno, které na závěr zahaluje i tu poslední špetku naděje... Kdo má bonusové vydání alba, nacházejí se zde ještě kousky No Devotion a Fractured, kde se kapela nepouští do žádných hudebních excesů a jsou odlity v tradiční podobě.

Nejen toto album, ale celou tvorbu Katatonie doporučuji příznivcům melodické srážky doom metalového odkazu se zemitým hardrockem Black Sabbath a posledními zbytky odéru černého kovu a silného melodického zpěvu. Odkazy dávné minulosti jsou zcela jasné a kapela se jimi nijak netají. Podobně jako Opeth dokáží fantasticky do metalového organismu zabudovat akustickou složku - je neskutečné, kolik je ve Švédsku kapel mimořádné invence a kvality, a přelom milénia byl v tomhle mimořádný. Plná nálož!

» ostatní recenze alba Katatonia - Tonight's Decision
» popis a diskografie skupiny Katatonia


Solefald - The Linear Scaffold
2014-05-23

Solefald / The Linear Scaffold

5 stars

Většina fanoušků progresívních hudebních žánrů zřejmě zná od této průlomové norské kapely spíše pozdější a šíře známou hudbu po trojce "Pills Against the Ageless Ills". Dnes bych chtěl ale představit tohle debutové album, na kterém už Solefald v roce 1997 rázně rozkopli blackmetalová vrátka a i když je jejich "domovský" styl jasně patrný, je patrná i náročnější, avantgardnější cesta budoucnosti. Pro mě osobně znamená tohle album nejen jejich dosavadní vrchol (byť těsně a záleží, jakou etapu jejich tvorby preferujeteú, ale zároveň jeden z nejlepších debutů vůbec...

Jernlov je ještě úvodním příspěvkem spíše pro staré školy - sestává z rezivějícího blackmetalového kytarového oparu, dávno vyvětralé thrashmetalové těžby a od počátku vyčnívajících čistých vokálů. Závěr už ovšem metalovou platformu opouští zcela...
Philosophical Revolt začíná až doomovým kytarovým motivem a skladba se v tomto duchu nese, přičemž otevřený prostor získávají exaltované, prakticky staroškolsky blackmetalové vokály. Struktura skladby se ale už nese v duchu budoucích skvostů, přerušena je jen lehkým basovým můstkem v půli skladby. Red View - obsesivní demonstrace kláves, prastarých hammondů a různých jejich variací - už důrazně předjímá následující "úchylnou" tvář kapely. Floating Magenta je pak dramatickou klávesovou kompozicí, kde z ornamentů klávesových běhů tu a tam vyhlédne čistý vokální vstup. Vynikající instrumentální výplň... Názornou ukázkou tehdejšího umění Solefald je The Macho Vehicle - čelní srážka zbytků symfo-black metalu s avantgardními kytarovými a klávesovými výstupy. Také extrémní a čisté vokály si tady rozdělují prostor zhruba půl na půl... Countryside Bohemians je dalším instrumentálním dovětkem... má přece jen méně dramatický a vážný charakter než předchozí instrumentálka a důraz je kladen na aranže a propracovanost akustických pasáží... přesto lze vyčíst děj, gradující a přelévající se jako masy vody... v závěru pak nastupuje čistý vokál a dramatické kytarové tahy štětcem a úplný závěr rozbouří i bouře elektrických kytar... vynikající oddechová záležitost. Tequila Sunrise má kytarově-klávesový charakter a vokál jí dodává zneklidňující, dramatický nádech, stupňovaný v závěru klávesovými stěnami. When the Moon Is on The Wave je zhudebněnou básní Lorda Byrona, podkreslenou znovu dramatickou akustickou linií, do níž nervózně vstupující basové a bicí údery... pak se vzedme post-blackmetalová apokylapsa, aby se skladba postupně znovu přenesla do komornější podoby. Skvostný závěr mimořádně silného debutového alba Solefald - kompozičně, aranžérsky, vokálně mimořádně bohaté a pestré album, které uteklo tehdejší konkurenci o parník...

Už struktura alba a názvy skladeb vám napoví, že tady jsme daleko od všech žánrových klišé a svazujících hudebních i textových omezení. Společně s "Anthems..." od Emperor bylo pro mě toto album nepřehlédnutelným pomníkem symfo-BM fúze v této éře. Doporučuji každému neortodoxnímu fanouškovi všemi hrstmi! Za pět...

» ostatní recenze alba Solefald - The Linear Scaffold
» popis a diskografie skupiny Solefald


Bathory - Twilight Of The Gods
2014-05-18

Bathory / Twilight Of The Gods

5 stars

To, co Quorthon načal na překvapivém zářezu Hammerheart, který v zásadě vymodeloval pagan metal (a na desce Blood on Ice, která snad měla být složena ještě před ním), dokončil na dalším zásadním albu Twilight of the Gods (1991). K odkazu této éry se dodnes hlásí až nepředstavitelné množství kapel a interpretů. Mrazí mě při pomyšlení, že jak Quorthon, tak Chuck Schuldiner, dva zásadní zakladatelé dvou větví metalu, nejsou již mezi námi...

Čtrnáctiminutový úvodní a titulní kolos patří skutečně do kategorie hymen, které se píší jednou za mnoho let, ale génius Quorthon neměl evidentně problém stvořit jich požehnané množství... Celá skladba je opět vlastně založena na zcela jednoduchém motivu, který se rozvíjí a plyne... Mocně zasekávané kytary, komorní pasáže akustiky a tradiční naléhavý vokál vytváří unikátní atmosféru. Text skladby, inspirovaný i Friedrichem Nietzschem, který je v závěru bookletu i citován, se vlastně ani netýká severské tématiky, ale světských záležitostí, lidskému pachtění se, falši, prolhanosti... lyrika alba se vůbec více posunula do této roviny, i když severská témata samozřejmě nezmizela. Through Blood by Thunder obsahuje úplně všechno, co mě na tvorbě kapely fascinuje - nádherný akustický úvod s basovými údery a pak vstup zkreslených kytar a parádní hymnus se vším všudy je na světě. Quorthonův hlas je naléhavý a v refrénu má sborovou sílu. Jednoduché, fascinující, maximálně účinné... Blood and Iron si půjčuje akustické téma z předchozí skladby a poté se opět typickým způsobem rozvíjí do hymnické podoby. Emocionální pasáž s akustickými vstupy ve druhé polovině skladby pak po zásluze patří k největším momentům alba. Opět neskutečné, jaká síla může vzejít z úplné jednoduchosti, zapojí-li se fantazie... Under the Runes je založena na výrazném rytmickém motivu, úvod obstarávají mocně zasekávané kytary, ale pak přebírá znovu úlohu hymnické znění. Quorthon si bere slovo s předlouhým kytarovým sólem. Skladba vzbudila nemalé kontroverze textem, popisujícím boje německých divizí SS pod znaky run, který Quorthon bral jako provokaci. To Enter Your Mountain je další klasický bathoryovský formát a asi nejvíce upomíná předchozí album, třeba takovou Baptised in Fire and Ice... V dokonalé souhře od začátku do konce opět pracují akustické a elektrické kytary, základní akustický motiv nevyleze člověku z hlavy ještě dlouho... Bond of Blood se vyzněním podobá Blood and Iron, valící se kytary a přímočaré bicí palby zde obkreslují kytarová sóla. Hlas Quorthona je skutečně maximálně naléhavý a má až trýznivé zabarvení. Závěr patří Hammerheart, volnému zpracování skladby Gustava Holsta, kterému Bathory vdechli emocionální, hymnickou, atmosférickou náladu a do závěru vložili typické melodické sólo... více než důstojný závěr alba.

Twilight of the Gods je instrumentálně kvalitnějším dovršením předchozí desky a má zřejmě trochu více monolitický charakter, v podstatě neobsahuje žádné kratší skladby. Unikátní soubor hymen, kvalitativně zcela na stejné úrovni s Hammerheart, tvořící s ním jakýsi dvojitý žánrový monolit. Jasně 5-hvězdičková záležitost...

» ostatní recenze alba Bathory - Twilight Of The Gods
» popis a diskografie skupiny Bathory


Bathory - Hammerheart
2014-05-18

Bathory / Hammerheart

5 stars

Album Hammerheart, jehož vydání v roce 1989 překvapilo mnoho fanoušků starší a syrovější tváře kapely, je stylotvorným monumentem pagan (Viking) metalu a dodnes se k jeho odkazu hlásí tisíce souborů. Quorthon tehdy přeťal svou předchozí tvorb uskutečně razantně, což určitě chtělo autorskou odvahu a odhodlání.

Už úvodní Shores in Flames má veškeré atributy, kterými dovedl Quorthon očarovat posluchače... počátek patří jemné akustické kytaře, které sekundují samply mořského příboje. Přenáší nás to o staletí do minulosti, kdy se ze severu vydávali Vikingové na své výpravy do Evropy. Tak, jak popisuje obal tohoto skvostu. Akustické kouzlení pak střídá razantní riff a skladba nabírá těžkou hymnickou podobu. Quorthon kouzlí svým neškoleným, ale maximálně emocionálním a autentickým hlasem a sekundují i samply, které skladbu oživují od počátku do konce. Nechybí ani klasické procítěné, kvílející kytarové sólo. Už tento 11minutový monolit shrnuje veškerou genialitu autora na poli skladby, náladotvornosti... Závěr, opět se samplovanými zvuky severských bojových trub, a přenášíme se k dalšímu skvostu, Valhalle, opět s akustickým začátkem... rychle ale znovu přicházejí monumentální riffy jako neúprosné příboje vln, elektrická kytara ruku v ruce s akustikou, jejíž podmanivost dává Bathory tolik typickou tvář. Rodí se zde další famózní severská hymna a zasekávané riffy pak přinesou i o poznání ostřejší Quorthonův hlas. Skutečný bojový hymnus, před kterým smekám klobouk v dál... Baptised in Fire and Ice začíná samplovanými údery a bicím pochodem, do kterého se opět zapojují krásné kytarové zářezy a pak se opět rozvine nádherná hymnická skladba, provázená Quorthonovým ostrým bojovým rykem. Kytarová práce tu v některých momentech ještě upomene starší tvorbu kapely, ale celkově je již nálada skladby ryze pohanská. Father To Son je trýznivý hymnus, opět s velmi syrovou kytarou ještě "staršího" ražení, do které dramaticky vstupují chorálově zabarvené sbory a naléhavý mluvozpěv. Objeví se i naléhavé, plačtivé kytarové sólo. Vokálně netypická a parádní záležitost... Song to Hail up High je ta klasická akustická podoba Quorthonovy tvorby - naléhavá a emocionální... parádní práce akustiky a čistého hlasu se samplovaným ptačím křikem... stačí zavřít oči a každý tu krásu bude vnímat jinak. Pak ovšem přichází naprosto mimořádná hymna Home of Once Brave, jejíž riffová stavba a vokál doslova přetékají emocionálním nábojem a nápřahem. Pro mě jedna z nejlepších skladeb Bathory vůbec a geniální ukázka toho, co lze udělat z jednoduchého motivu a snad ještě jednodušší, přímočaré rytmiky. Parádní nostalgická tryzna za všechny padlé Vikingy... Závěr pak patří One Rode to Asa Bay, znovu přesahujícímu deset minut. Začátek patří samplům, opět se zapojenými koňmi a lehkým šuměním mořských vln. Přes krátkou akustickou vsuvku se rozvine další mimořádný opus, valící se riffy jdou v ruku v ruce se suverénním, hymnicky laděným zpěvem, občas nabírajím až chorálové vyznění. Ano, tato záležitost je především o nazničitelné kytarové práci - riffy běží, sekají, převalují se a krásně určují atmosféru, i když skladba určitě nemá mimořádně agresivní charakter. Ústředním pojítkem celé této Quorthonovy éry je atmosféra a nálada, nikoli hudební složitosti a akademismus. To je nutno pochopit a podle toho hudbu vnímat. Přestože album znám v podstatě zpaměti, dodnes při jeho poslechu necítím ani na vteřinu náznak nudy a přechází mi příjemné mrazení v týle...

S emocemi nabitou hudbou plně koresponduje lyrika, která nese plně severský odkaz a vše umocňuje nádherný Dicseeův obraz Poslední cesta Vikinga na obalu desky. Skutečně neexistuje lepší způsob, jak se přenést o více než tisíciletí zpět, než si pustit tento skvost večer třeba i za úplné tmy a nechat prostor vlastní imaginaci. Jako skoro každé album, zásadní zářez Quorthonovy tvorby!

» ostatní recenze alba Bathory - Hammerheart
» popis a diskografie skupiny Bathory


Energit - Energit
2014-04-28

Energit / Energit

5 stars

Také s tvorbou tohoto čs. jazzrockového sdružení jsem se seznámil teprve nedávno - obě jejich alba jsou stále za slušnou cenu v Bontonlandu a jsou obohacena o řadu raritních skladeb. Na umění Luboše Andršta a spol. jsem byl zvědavý, reference jsou nadprůměrné, ba až absolutní...

Vlastně veškeré mistrovství kapely a žánru fusion tehdejší doby nabídne hned první, více