Profil uživatele springfame


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Olympic - Marathón
2011-02-22

Olympic / Marathón

3 stars

Maraton je běh na hodně dlouhou trať, a Olympic v případě svého stejnojmenného LP nebyl rozhodně na jejím konci, ale někde v první polovině.
Odchodem Korna rozhodně ještě neskončilo pro skupinu nejhloupější období. První závan lepších časů nastal tepající singlovou nahrávkou Já tam byl, načež Petr Janda svůj Olympic trochu zaprodal snímkem Mám chuť žít, navíc v úvodu silně připomínajícím A Day In The Life. Přes Hejdukovy písně, z nichž Ďábel Bump představuje těžko omluvitelný exces, Černovláska to trochu nezaslouženě slízla takříkajíc za všechny (ne že by to byl kdovíjaký poklad, ale v kontextu tehdejší tvorby je to slušná píseň pro dobrou náladu) a Máš ráda déšť, to je prostě nádhera sama, přes Broumovu životadárnou Sprchu a přes další vyhazov z Lyry (Ty slzy dávno vpila tráva) se propracoval až na start Marathónu.
Pomiňme onen prapodivný pravopis tohoto slova (pokud je mi známo, tak toto je přesná transkripce názvu řeckého města, v češtině však zřídka používaná), a podívejme se, jak Olympic odstartoval. Možná trochu překvapivě se Janda v úvodní písni Jako kluci začli jsme hrát ohlíží zpět. Přece jen mu ještě nebylo tolik, ale nový start kapely k tomu zřejmě dával logickou příležitost. Olympic získal svůj pro tuto dobu typický sound, ke kterému přispívá svým dílem ona pleskavě bublající Broumova baskytara. Některé textové obraty vzbuzují úsměv (to když je řeč o tričku), vzápětí skoro rozpaky (to když se nežehlí a neždímá). Je to pokus o rozsáhlejší kompozici, trochu mi změnami temp připomíná Band On The Run, a přes všechny výhrady je to pokus přinejmenším sympatický.
Hejdukův albový příspěvek Mráz svého času chválil sám Janda. Přesto, že je píseň dnes asi zapomenutá, jedná se o velmi přitažlivý kousek. Berka si hraje se synťákem, Hejduk zajímavě drobí pravidelné metrum sloky, což sympaticky naznačuje i předehra, píseň si v mezihře razí nekompromisně cestu vpřed.
Bohužel následuje Černá kronika, těžkopádná skladba se stejně těžkopádným, moralizujícím textem. Pod jeho myšlenky by se člověk zdravých morálních zásad mohl podepsat, ale píseň se nepovedla. Vítané oživení přináší rozverná písnička Tak teto, tady je to, dlouhá přesně tak, aby nezačala otravovat a navodila hravý dojem. Janda vytáhl housle a zafidlal, auto, které dělá tú-tú-tú-tú, tentokrát nezní křečovitě. Nevím proč, ale tentokrát to zafungovalo, včetně kočky, která leze dírou.
Naprostý protiklad přináší titulní hardrockový Marathón. Olympic zatím nikdy nenahrál nic delšího, ale oněch skoro 8 minut uteče jako nic, je tam vše, co tam má být. Prosta textových selhání tato nahrávka s přehledem válcuje úvodní skladbu desky. Všichni hráči se tu mají šanci předvést, a šanci využívají stoprocentně.
Hitová série pokračuje písní Taky jsem se narodil bos, dalším sympatickým ohlédnutím. V protikladu ke všemu, co dosud zaznělo, stojí nádherně jednoduchá záležitost Nech to být.
Jako kontrast k ohlédnutím do minulosti bylo zřejmě zvolený i pohled do budoucna, což měla obstarat píseň Tak jedem dál. Další nepovedená věc, trůnící bohužel na samém konci alba. Melodie je nenápaditá a roztříštěná, působí spíš dojmem estrádního kusu s jednotlivými výstupy účinkujících. Navíc jsou tu další textová selhání: rána, která udělá bác, je opravdu šokující, naivita si opět podala ruku s trapností. Ani se nechce věřit, že autorem je renomovaný Zdeněk Borovec. Formulace „nechám teď kapelníka, aby taky si plác“, to je doslova úchylné. Kdo by si neplác, když má do čeho, že? Jen nám tu své touhy nemuseli chlapci sdělovat tak okatě... Ano, při vší bídě to jistě bylo myšleno jinak, ale toto je výrazná asociace, která mě při poslechu napadla. Snad teď nebudu prohlášen za stejného úchyla.
Hodnocení si žádá shrnutí, protože nechci, aby nepovedený závěr pokazil jinak celkem příznivě hodnocené album. Berme ho tedy jako pokus či jako start do něčeho nového. Větší nástrojové plochy ženou skupinu neomylně k tomu, co dnes nazýváme Trilogií. Zároveň jsou tu písně klasické formy, se kterými bude skupina zakrátko též slavit úspěch. Resuscitace se zdařila a Olympic přežil svou klinickou smrt. Marathónem si vytyčil velmi vzdálený cíl, a přes všechny potíže na trati do cíle nakonec doběhl, byť tentokrát ještě neskončil na bedně.

» ostatní recenze alba Olympic - Marathón
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - 4
2011-02-22

Olympic / 4

2 stars

Album s prostým názvem 4 zachycuje skupinu v době, kdy z původní sestavy nezbylo skoro nic - odešli Pacák a Klein, dlouho nevydržel ani nově příchozí Hauser. Jeho nástupce Jiří Korn se ve skupině nezdržel ani tak dlouho, aby dokončil tuto desku. Ta tím pádem přinesla malou raritu, když se na ní Olympic představuje ve dvojím složení. Působení Ladislava Chvalkovského, dalšího basisty, lze těžko nazvat jinak než epizodním.
Ten se shodou okolností představuje hned v úvodní nahrávce Karneval. Na scéně je už Petr Hejduk, člen pozdější „druhé klasické sestavy“. Pokud se měl autorsky uvést, pak se mu tento výlet do oblasti hardrocku rozhodně povedl. Vůbec, mělo-li by se album soudit podle úvodu, nemuselo by ještě dopadnout tak zle: následující Stará láhev ukrývá nejen zprávu, ale též tajemství v podobě jejího neurčitého příběhu. Neurčitost podporuje i šikovné zopakování první sloky.
Konec konců opět představuje Hejduka jako autora. Z jeho dvou písní na desce je to rozhodně ta horší, ale je to typický Hejduk. Rockové zdání udržuje alespoň úvodní rif a docela povedené kytarové sólo. Byť jsou tu jisté popíkující tendence, jako celek píseň ještě beru.
Co vzít nemohu, je následující Blázen. Jasně ukazuje, kam směřuje Korn coby zpěvák, a že ve skupině je vlastně náhodou - nebo omylem. Nejhorší na tom je, že tento nesmysl si spolehlivě zapamatujete - tak moc je vlezlý. Píseň je navíc umístěna tak, aby její hloupost ještě vynikla - příští Únos používá postupů ryze hardrockových. Její text se stal předmětem mnoha diskusí a komentářů, osobně však nechápu, co je na únosu letadla ideologického. Pokud bývá dávána do souvislosti s přitroublým dílem zločinného seriálu o hrdinném Honzíkovi Zemanovi, pak vězte, že je tisíckrát chytřejší. Ona souvislost má snad počátek v jisté časové souvislosti, inkriminovaný díl se vztahuje k roku 1972. Na seriál však reaguje těžko, neboť poslední díly vznikly někdy v roce 1979. Může samozřejmě být reakcí na tehdejší událost.
Únos však po hudební stránce omlouvá předchozí příspěvek, díky sólové pěvecké účasti Korna rehabilituje coby zpěváka Olympicu. Dokonce budí zdání, že album nebude takovým průšvihem.
Ale bude. Harém je prostě blbý. Janda ze sebe sype o překot text, je mu sotva rozumět, refrén jsem rozluštil až poté, co jsem si ho přečetl. Lépe bylo, dokud jsem ho neznal...
Pád pokračuje. Především bezradností a rozpaky oplývá nahrávka Jsem zvláštní. Text se v melodii podivně ztrácí, střední sólová část je pak povedeným pokusem o trapnost. Vše se rozplizne do neuvěřitelných více než pěti minut, u kterých se modlíte, aby už skončily.
A jsem na konci. Vůně benzínu vítězí v kategorii těžkopádnost, přes čtyři minuty je opět děle, než je nezbytně nutné. Kánon se snaží o rozmáchlé finále. Není to špatná píseň, ale místy překračuje Kornovy hlasové možnosti.
Deska jako celek nefunguje, zákonitě trpí nejednotností a nesourodostí. Jinak to vlastně ani dopadnout nemohlo. V této souvislosti je dobré připomenout poznámku na zadní straně obalu: „Vybral a sestavil Michael Prostějovský.“ Nezbývá než nadhodit otázku, jestli se vlastně jedná o album, které by skupina od počátku plánovala.
Když už je řeč o obalu, tak ten patří ke zdařilejším částem alba. Na kresbu Chvalkovského se však skoro logicky dostat nemohlo. Jedná se o typické poslední album skupiny před rozpadem. K tomu nakonec došlo. Že pak byla vzkříšena kapela stejného jména, to už je nová kapitola.
K dokreslení všeho je třeba uvést, že album představuje možná kvalitnější část olympické produkce té doby. Odchozí či odejití členové snad ani neměli v tuto chvíli proč litovat svých odchodů. Singly přinášely pod hlavičkou jejich skupiny zrůdnosti typu Co tě napadá, Tony, Když Lola pila pátý drink, Závody lodí, Gramofon a jim podobné. Zářnými výjimkami jsou například Slzy tvý mámy nebo Slunce, proslavené o desítky let použitím v pivní reklamě.

» ostatní recenze alba Olympic - 4
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Jedeme jedeme
2011-02-22

Olympic / Jedeme jedeme

3 stars

Odchodem jedné osoby vyvstaly skupině Olympic hned dva problémy: ztratil textaře a basistu. Texty budou napříště dodávat lidé stojící mimo skupinu (až o desítky let později se Petr Janda pokusí psát texty sám), a tak Olympic datem Chrastinova odchodu pozbyl to, co jsem v minulých recenzích nazval autorskou soběstačností. S Chrastinou se také ztratila ona hravost, která provázela první dvě desky skupiny. Pro Olympic nadále psali textaři, kteří zásobovali celou tehdejší studnici pokladů domácí popmusic. A jak historie ukáže, ani s náhradou u baskytary to Olympic nebude mít nijak snadné... Protentokrát se jí ujal Jan Hauser, který prý nesnášel Želvu a rozhodl se ji proto nikdy nehrát.
Konečně se dostáváme k třetímu olympickému počinu, albu Jedeme jedeme. Začíná slibně: Pět cestujících odkazuje na francouzskou epizodu, v jejím úvodu nám mezi bednami přejede vlak, píseň sama o sobě je navíc výborná.
Olympic se snaží nezapomenout na své hravé časy, poslední závany najdeme v písních Když jsem bejval tramp a snad i Bláznivej Kiki. Viděno mýma očima, na Chrastinovy obraty to zkrátka ani v jednom případě nemá.
Kvalitu drží nádherná balada Mr. Den a lady Noc. A po ní následuje další lýrovský pokus Brouk, který u mě evokuje dvě představy - vybavím si jednak Penny Lane (však také Brouk!) a jednak Vzdálenosti z Prázdnin na Zemi. Opakovaný konec Danny je však neomaleným vykradením Beatles a jejich Hey Jude. Škoda, shazuje to jinak solidní baladu. Inspirace není jen formální, spatřuji tu i jistou melodickou podobnost. A ty výkřiky...
Druhá polovina alba začíná plechovým intrem písně Elixír. Opět, jako u několika dalších - není to špatné, ale oproti předchozím deskám je to prostě o stupeň níže. Už podruhé se v závěru opakuje jedna fráze pořád dokola, tentokrát naštěstí chybí spřízněnost s nějakou předlohou. Na konci této nahrávky je další problém. Dokud byly výkřiky nesrozumitelné, měly své kouzlo, jakmile je rozumět „základ chybí“, může se to stát nesrozumitelným.
Bláznivej Kiki se snaží, seč může, ale zůstává u snahy. Stává se nejméně výraznou písní na albu. O několik příček výše zvedá laťku Bon soir mademoiselle Paris, zvukomalebná balada s krásně obyčejným Pacákovým vokálem. Zasloužený hit.
Závěr obstarávají Strážce majáku, dobrá píseň s výbornou flétnou, a Tobogán, který navzdory nepříliš objevnému textu funguje jako dobrá finálovka. Hudební stránka naštěstí v této nahrávce převažuje.
Desce nelze upřít spolehlivé muzikantské výkony, ale občas to celé působí trochu sterilně. Kufr, jediná nahrávka, která si mohla směle dělat nároky nahradit po textové stránce Chrastinu, zůstala mimo album. Na albu by se ostatně dobře vyjímal i Anděl, její singlový souputník a pro mě jedna z nejlepších olympických nahrávek. Když už je řeč o singlech - při chytré dramaturgii mohla desku autorsky osvěžit i Hauserova Čarodějka.
Oproti předchozím počinům musím tentokrát ubírat. Album je rozhodně dobré, to ano. Za excelentní ani zásadní ho však označit nemohu. Toto přesně odpovídá definici tří hvězdiček.

» ostatní recenze alba Olympic - Jedeme jedeme
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Pták Rosomák
2011-02-21

Olympic / Pták Rosomák

5 stars

Po Želvě stvořil Pavel Chrastina další zviřátko: Ptáka Rosomáka, nad nímž marně zvedali hrozící prst mravokární biologové (a aby toho nebylo málo, ještě jedno stvořil pro závěr desky, ale o tom až za chvíli).
Hned v úvodu své druhé desky našel Olympic odvahu k narušení typického zvuku a k nahrání Krásné neznámé přizval orchestr Karla Krautgartnera. Skupina si tak řekla o první, ale zdaleka ne poslední neúspěch na Bratislavské lyře, přičemž posluchačstvo bylo vesměs názorů opačných.
I v druhé písni nazvané Ikarus Blues se ozve nástroj do té doby u Olympicu neslyšený - sitár, na který hraje autor textu Zdeněk Rytíř. Zdá se mi, že právě tahle píseň je bohužel trochu nezaslouženě polozapomenutá. Především verše o nemocných vlastní mocí by mohly být aktuální ještě dnes. O to víc možná překvapí jejich schválení v době jejich vzniku.
Dvakrát a pokaždé různým způsobem si pohrála skupina s takty, jejichž počet dob se odvíjí od čísla tři - zatímco Báječné místo s květinovými odkazy je volné a zamyšlené, O půlnoci je píseň ryčná a trochu strašidelná. Mezi nimi je odpovídačka Everybody, v níž bubnový úvod a hlavní zpěvní part náleží Pacákovi. Opět, stejně jako v případě Želvy, svědčí albu střídání zpěváků.
No a pak už následuje titulní záležitost. Napsat píseň o tom, jak smyšlené zviřátko ukradlo klíče, to je výkon hodný mistra. Bez dalšího komentáře.
V písních se občas objeví úryvky hovořené či zpívané jakousi tajemnou řečí, které potvrzují hravou náladu i dodávají na tajemnosti. Těmi je ostatně opředen i obal desky, kde se mohl projevit Pacákův výtvarný talent. Umná koláž s mnoha fotografiemi hlav členů skupiny (kde už jsme to jen viděli?) ukrývá mezi dvěma Berky hlavu Mony Lisy. Zadní strana pak přináší nejen známou bublinu s Pacákovým nepřeložitelným popěvkem, ale také svérázně vypsanou sestavu s nástroji, mezi kterými nechybí například sykot páry, brýle, sex, rýma či dosud neznámý quaquachord.
Druhá polovina alba přináší překvapivě vážnější polohu: Tvé neklidné svědomí je ještě v hudebních intencích první části, ale text už je vážnější. Následují dva Kleinovy pěvecké příspěvky: Čekám na zázrak je jedním z vrcholů desky, vážnější pohled mistrně zakrývá onou skoro všudypřítomnou hravostí. Nijak optimistická není ani píseň Z bílé černou - je vlastně parafrází onoho pořekadla, že optimista nemá dostatek informací. A celkem logicky - totiž právě tou černou barvou - nás zavede až na Pohřeb své vlastní duše. To je asi nejvážnější nahrávky, která se dosud na desce skupiny Olympic objevila.
Deska nemohla končit takto vážně, a tak nastupuje další Chrastinův biologický výtvor, který už má přímo za úkol se smát, neboť k tomu účelu mu autor stvořil pusu. Kamenožrout zelený je už svou podezřelou existencí jakýmsi doplňkem Ptáka Rosomáka, jen tentokrát nekrade klíče, ale s humorem a nadhledem rýpe do orgánů státní moci.
Závěr desky opět evokuje náladu, kterou končila už Želva. Na albu je ale cenný především fakt, že ačkoliv je v mnohém želvím pokračováním, dokáže se neopakovat. A tak Svatojánský happening vystačí tentokrát s dvouapůlminutovou stopáží a skončí několika takty dechovky...
Skupina se představuje naposledy v klasické sestavě a naposledy je též autorsky soběstačná (byť text k Ikarovi napsal Zdeněk Rytíř). Pták Rosomák prostě není neduživým mladším bráškou Želvy, je jejím dvojčetem.
---------
(Pozn. aut.: Autor textu prosí laskavého čtenáře, aby krátké i ve slově zviřátko nepovažoval za chybu, ale za momentální výtvor jinak na nápady líné fantazie.)

» ostatní recenze alba Olympic - Pták Rosomák
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Želva
2011-02-21

Olympic / Želva

5 stars

Želva je album, které se řadí ke klasice nejen olympické. Jedná se o první desku české beatové skupiny, proto je nepopiratelný i jeho historický význam. A jelikož jde o debut povedený, pojďme se na něj podívat blíže.
Olympic měl mimo jiné na kontě veleúspěšný singl Dej mi víc své lásky - mimochodem, tuhle píseň prý poprvé zahráli v Hořovicích, na což mohu být náležitě pyšný, protože odtud pocházím a stále tu bydlím. Nějaký rok a čtvrt poté dostal Olympic šanci nahrát celé album. Docela správně odolal pokušení zařadit na desku předchozí úspěšné singly a během dalšího více než půl roku stvořil zbrusu novou Želvu. Takže zpět k ní.
Pohled na playlist alba dává představu, jakou textařskou osobnost měl Olympic ve svém středu v podobě Pavla Chrastiny. I díky jemu byl autorsky soběstačný. Po hudební stránce obstaral téměř vše již tehdy Petr Janda, jednu výjimku představuje Vzpomínka plíživá, která se stala autorským a pěveckým příspěvkem Ladislava Kleina. Tím se ostatně občas stává dodnes, když je Klein přizván k pohostinskému vystoupení na koncertě Olympicu.
Línej skaut a Dám zejtra zas flám tvoří nerozlučnou dvojici písní, které popisují hospodské a opilecké zkušenosti. Zatímco druhá jmenovaná je zprostředkovává mírnějšími hudebními prostředky, první má se svým hravým um-ca-ca tak dokonalou hospodskou náladu, že z ní přímo cítíte smrad popelníků a rozlitého piva.
Hravosti je na albu víc než dost - stačí jmenovat Telefon, Dědečkův duch a především Psychiatrický prášek. Chrastina našel klíč k textům možná jednoduchým, ale přesně padnoucím jak písním volnějším, tak rychlým rokenrolům, které dávají tušit zdroje, ze kterých Olympic ve své tvorbě vyšel - a neztratil při tom svou původnost. V již zmíněném závěrečném Psychiatrickém prášku se pak všichni vyřádili na své nástroje, v zápalu boje zazní i Kaťuša. Opravdu by mě zajímalo, jestli je to produkt momentální a náhodné improvizace, nebo bylo vše do detailu určeno předem. Je to ale vlastně jedno, výsledek je dokonalý.
K těm hravějším písním jde zařadit i Nebezpečná postava, i když autorem jejího textu je tehdy již bývalý člen skupiny F. R. Čech. Ten se ještě s Chrastinou podělil o text k Nikdo neotvírá.
V protikladu k jisté rozvernosti stojí Modravé mámení, kde lze vysledovat tehdy ještě snad oprávněné obavy z muzikantské budoucnosti. Další vážnou polohu představuje píseň Jen bůh ví - na ní je vidět, jak kapele prospívá občasné vystřídání zpěváků, byť Chrastina rozhodně nedosahuje Jandových pěveckých kvalit.
Když už se alespoň zmínky dočkaly všechny písně, nelze vynechat Snad jsem to zavinil já. Ta je (samozřejmě spolu s několika dalšími) dodnes součástí koncertních playlistů. Ve své době pak musela být přímo pokladem mezi beatovými baladami.
Na desce mohla být, ale není píseň Dej mi na klín oči unavený, nahraná v jedné várce, ale uvedená pouze na singlu. Délka alba (cca 35 minut) by ještě drobné nastavení snesla.
Ale to už je podružnost. Z desky je znát neunavenost a radost z hraní. Kapela podává výkon vskutku kolektivní. Po sečtení s historickým významem alba mi vychází plný počet.

» ostatní recenze alba Olympic - Želva
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Když ti svítí zelená
2011-02-21

Olympic / Když ti svítí zelená

4 stars

Kříženec Jandy a Smetany, totiž úvodní a titulní Když ti svítí zelená začíná tam, kde na Bigbítu končí Jako tele na vrata. Rychlé, jasné, krátké, výstižné. Co se k tomu dá dodat...
Přes nespornou tvrdost je to zároveň album navýsost písničkové, se silnými hudebními a koneckonců i textovými nápady. Nic na tom nemění ani módní „juropující“ klávesy, které se staly trochu zbytečným poznávacím znamením doby.
V době, která uběhla od předchozího alba, prošla skupina personální změnou, tentokrát vynucenou zvenčí. Zemřelý Miroslav Berka nebyl nikým nahrazen, a tak se Olympic stal opět kvartetem, kterážto sestava působí dodnes. Je to stěží uvěřitelné, ale děje se tak už čtvrtstoletí. To z kvartetu Janda-Broum-Valenta-Peroutka dělá na jedné straně nejdéle trvající sestavu v historii, ale na druhé straně se v Berkově osobě ztratilo poslední pojítko s počátky skupiny. Olympic se tak definitivně stal doprovodnou skupinou Petra Jandy.
Nemá cenu rozebírat píseň po písni - deska když ti svítí zelená je po většinu času alespoň dobrá, občas nadprůměrná a místy vynikající. Že už dnes pomalu nikdo neví, co je to příslib, není vina textařova, je to prostě svědectví doby.
Desku jsem dosud chválil. Je však také názornou ukázkou toho, jak lze shodit vynikající dílo. Vezměme si to postupně: první strana (i přes poznámku u Proč zrovna ty) bez debat, jako vynikající a neoddělitelnou dvojici jsem vždy bral Lidi a Hej, ty. Ploužák v podobě Naděje dvou je dramaturgicky nutný a správný, je to však poslední skvělá věc na desce. Nulový šance už album nerozjedou tak, jak by se slušelo, následuje ještě snesitelná nuda Každej chvilku tahá pilku a závěrečný nesmysl Ukaž jak umíš rychle hrát (na CD uvedeno i s touto gramatickou chybou). Minuta a čtvrt celé věci nedokáže to, co snad měl proklamovat název, značnou část času pak zabere sborový... je to vůbec zpěv?... titulní fráze, načež se celý ten zmatek řítí k fadeoutu. Je to nepěkná tečka za jinak výbornou deskou. Nebýt jí, byly by odpustitelné i drobné hříchy, které bezprostředně předcházejí. Takhle album v poslední čtvrtině ztrácí dech a na konci je stiženo záduchou. Bod dolů.
P.S.: Trocha ironie zůstává v tom, že pokud album jakoby navazuje na předchozí, i tady je jistá návaznost s příští deskou znát. Olympic se po tomto průšvihu bude sbírat pěkně dlouho.

» ostatní recenze alba Olympic - Když ti svítí zelená
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Bigbít
2011-02-21

Olympic / Bigbít

4 stars

Po předchozím albu došlo k personální obměně - Olympic vyměnil bubeníka a zároveň přišel druhý klávesista. Řízením osudu netrvalo toto období dlouho, neboť velmi záhy umírá (za dosud ne zcela objasněných okolností) Miroslav Berka. Bigbít je tak jediným albem této po delším čase pětičlenné sestavy.
Řeknu hned na úvod, že toto album mám velmi rád. V kapele nastalo určité oživení, které se na zvuku desky chtě nechtě podepsalo - kapela zní najednou docela svěže, mladě a nebála se přitvrdit. Svůj název si tak deska bezpochyby zaslouží.
Roli otvíráku plní beze zbytku Země v každým z nás. Klávesové intro přejde do samotné písně velmi náhle - čekali bychom spíše nějaký postupný úvod. Je to trochu nezvyklé, ale povedené.
Z alba se dochovalo poměrně dost hitovek - kromě úvodní mezi ně jistě patří i Stárnout nebo Můj klid. Opatřeny spolehlivými Vrbovými texty plní jedna roli pomalu bilancující balady, zatímco druhá nepostrádá napětí, které na minulém albu mnohdy chybí. Tentokrát je tu opravdu málo vaty. I typicky albové kousky - které nepatří na singly ani na koncertní playlisty - jsou výborné, ať už je to rozsáhlejší kompozice Dopis nebo oddechovka Festivaly.
Když už bych měl jmenovat slabší kousek, pak jsou to Manekýny. Převážně synkopická hudba je trochu těžkopádná a nezachrání ji ani ryze chlapské téma. Milým zpestřením je naopak sólová pěvecká účast basisty Milana Brouma, jehož hýkavému zpěvu píseň Je to nářez sedla až neuvěřitelně. Ve sborech pak slyšíme i starého dobrého Jandu, prostě je tu konečně skupina Olympic a ne Petr Janda a jeho doprovodná skupina.
Ke svěžímu závanu z alba jistě přispěla i bohatší účast textařů. Větší díl nadále zůstal Pavlu Vrbovi, ale pro úvodní píseň se Olympicu po čase opět ozval Jiří Oulík. Svým dílem přispěl Miroslav Černý - kromě titulní písně napsal i text k závěrečné vypalovačce Jako tele na vrata, která jakoby předznamenává příští díl olympické historie.
Po minulém nemastném neslaném Kanagomu nabral Olympic již třetí nebo kolikátý dech a je to skok nahoru ne o jednu, ale o několik tříd. Bigbít si poslechnu s chutí i dnes a - světe div se - nic nevynechám, ani když spěchám.

» ostatní recenze alba Olympic - Bigbít
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Kanagom
2011-02-21

Olympic / Kanagom

2 stars

Olympic se vrátil zpět k tradiční písničkové formě desky. Když se to vezme kolem a kolem, bylo už na čase. Laboratoř už byla o poznání slabší než předchozí dvě alba, a tak je tento vývoj vlastně zákonitý.
Docela by mě zajímalo, jestli by dnes prošel název alba, totožný s názvem jakéhokoliv výrobku. Faktem je, že v době rozvinutého socialismu toto asi nikdo neřešil. A tak si mohl textař Pavel Vrba vymyslet pro titulní píseň postavičku holky, ke které jméno speciálního vodostálého lepidla Kanagom sedlo. Text je docela podařený a vtipný - včetně onoho známého loupání z prstů, které absolvoval každý z nás, kdo tohoto univerzálního výrobku někdy použil.
Pavel Vrba je autorem všech textů na albu, a tady platí jednoduchá poučka - kvalita jeho textů jde ruku v ruce s kvalitou Jandovy hudby. Některé obraty jsou jména takto renomovaného textaře téměř nedůstojné - vrcholem je v tomto směru Tůdle - nůdle, působící po povedené titulní písni jako nepěkná facka. Dojem nespraví ani zpěvný refrén. Ten by byl kdekoliv jinde slabotou, tady aspoň trochu pozvedá nudný strojový rytmus. Jen o pověstný fous je lepší Mínus a plus, snad že tu chybí ty syntezátorové zvuky.
Výraz „dej“ je zřejmě Vrbovým vynálezem jen pro účely tohoto alba. V životě jsem ho nikde jinde neslyšel. Osobně to vidím spíš jako zápor, píseň sama je jinak stejně hloupá jako předchozí dvě popisované.
Ale pojďme k tomu lepšímu. Tam pochopitelně řadím úvodní a titulní píseň Kanagom, jak už jsem naznačil. Album dalo světu i jeden nesmrtelný kus - Jako za mlada s jistým krédem a povedeným textem se jím stát prostě musela.
Povedené jsou i dvě balady Jen sám... a Žárlíš. Fakt, že je zavál čas, jim na kvalitě neubírá, jen ten obrat „ty s tím chmýřím na své šíji“ mi přijde trochu kostrbatý. Nejsem proti jisté dávce alegorie, ale co si mám představit pod tímhle?
Na albu najdeme i předlouhou pomalou skladbu Co je vůbec v nás, která byla nejvíce ze všeho vyvzdorovaným vítězstvím na Bratislavské lyře. Olympic stvořil rádoby velkolepou baladu s lehce mentorským textem, takže už jen za tu vytrvalou účast jednou vyhrát musel a stalo se to právě tentokrát. Otázkou je, zda píseň může ještě dnes oslovit, i tak se dá počítat k té zdařilejší části alba.
Prakticky všechno dobré (s výjimkou zmiňované pomalé Jen sám...) lze najít na singlech, a tak se logicky nabízí otázka, zda toto album je nutné mít. Vlastně ne. Najde se na něm ještě pár slušných písní - Zloděj a Tak se půlím jsou určitě solidní albové kousky, ale vzato historickým pohledem se bez nich obejdete. Pro fanouška je album povinností, dvě hvězdy pak logicky vyplývajícím hodnocením. Je to tak na dvě a půl, ale vzhledem k možnosti získat to nejlepší jinde zaokrouhluji dolů.
Jednou větou? Není to úplně nejhorší, ale Olympic má na víc.

» ostatní recenze alba Olympic - Kanagom
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - 12 nej
2011-02-21

Olympic / 12 nej

4 stars

K výběru 12 nej, lidově občas přezdívanému Budík, mám velmi osobní vztah. Jedná se totiž o prvních dvanáct písniček skupiny Olympic, které jsem v životě poznal. Snad i proto trochu lituji faktu, že se nedočkal reedice na CD. Přiznávám, že jeho nahrazení výběrem The Best Of Olympic bylo více než plnohodnotné, ale nostalgie je nostalgie.
K sestavě písniček bych měl výhrad opravdu málo. Snad jen tolik, že mohla být dodržena chronologická posloupnost: máme-li věřit datacím uvedeným na zadní straně obalu, pak je umístění písně Otázky trochu nelogické.
Kdo má problém s uvedením Agáty, nechť si uvědomí, že takovým Olympic tehdy byl, a postupně se stával ještě horším, viz třeba závěrečná píseň Nebe nad hlavou. Ta mi nesedla nikdy a dnes je mi celkem lhostejná, ale v dosavadní kariéře Olympicu by se našlo možná deset písní, které by si umístění zasloužily více.
Supraphon si tehdy mohl dát práci a u jednotlivých písniček vypsat sestavy skupiny. Přece jen došlo k výrazným proměnám a neznalý posluchač s nimi měl být seznámený. Formulace „Hrají a zpívají sólisté skupiny Olympic“ budí spíše smích.
Doba zanechala stopu v podobě neuvedení jména Karla Krautgartnera, který v osmašedesátém emigroval, u Krásné neznámé. Ostatně, emigrace se na desce podepsala ještě jednou: poté, co opustil republiku Pavel Chrastina, byl zastaven plánovaný dotisk desky. Což z ní celkem pochopitelně učinilo cennou raritu.
Ve své době se jednalo o výběr celkem zdařilý a až na výše uvedené prohřešky i celkem reprezentativní. Shrnul pár hitů a pro ty pouze singlové znamenal šanci na albové uvedení. Jakýkoliv výběr lze jen těžko označit za přelomové album, ale čtyři hvězdičky mu slušet budou. Drobné hříchy vyváží spousta olympické klasiky - a také osobní vzpomínky, kolegové prominou.

» ostatní recenze alba Olympic - 12 nej
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Ó, jé
2011-02-15

Olympic / Ó, jé

1 stars

Těsně po převratu, Janda totálně autorsky vyčerpaný a Olympic před rozpadem. Deska, kterou klidně oželíte. To nejlepší z ní, to jest píseň Ať a instrumentálku Stejskání, najdete jinde (Singly VII). K lepším věcem - bráno ovšem optikou jednookého mezi slepými - patří možná I vesmír svý zákony dřív změní. I díky téhle písni jsem si myslel, že po titulní O jé a těžkopádné Proč to děláš se album trochu rozjede. Nerozjelo. Dokonce i nejlepší písně se v té nudě jaksi ztrácejí. Albu nepomáhá ani obal, který je snad nejhorší, jaký kdy olympickou desku ukrýval. Ironií osudu jsem kolem roku 1995 O jé koupil v bazaru právě bez obalu. Za dvacku. Za víc to ostatně ani nestojí.

» ostatní recenze alba Olympic - Ó, jé
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Laboratoř
2011-02-09

Olympic / Laboratoř

3 stars

Po dvou monstrprojektech, které následovaly těsně po sobě, jsme si na třetí koncepční album museli nějaký čas počkat. Olympic se totiž chystal oslavit dvacetiletí své existence, což dostalo logicky před novými projekty přednost.
Laboratoř tak přišla po třech letech za Ulicí a završila trilogii tématických desek. Byť ji, pokud si alespoň dobře vzpomínám, neprovázel žádný singl, přesto nejméně tři z nich (Pohlazení skoro jako láska, Roboti už jdou a Hodná holka) si pamatuji z rádia i televize.
Úvod je zkrácený na naprosté minimum. Text přijde záhy a vstoupíme do fiktivní Laboratoře. Vše důležité pro život je chemie, textově rozhodně nápaditý úvod celého alba.
Čeho si posluchač možná ani nevšimne, je drobnost týkající se samotné hudby. Píseň ve střední části popírá tóninové vztahy a jednotlivé fráze tvoří samostatné úseky, které si nezávisle létají po notové osnově. Vše se nakonec způsobně vrátí do základní roviny. V sólové části dostal tentokrát více prostoru Berka, pomocí jeho motivu přechází úvodní píseň do následující. Nebylo použito nic více než postupný pokles po půltónech, dokud se nedostaneme do potřebné tóniny, ale kupodivu to funguje.
Názvy písní tentokrát neobsahují podtitul v závorce, jak tomu bylo u Prázdnin na Zemi i Ulice. Papírový obal LP přinesl texty písní, jejichž názvy byly označeny jako Pokus č. 1 až 10. No, ve své době to snad mohlo vypadat trochu atraktivně...
Chemie a laboratoř se aspoň v náznacích objevují skoro ve všech textech, které jsou opět výhradní prací Zdeňka Rytíře. Jedinou výjimkou, která se tématu vymyká, je Hodná holka. Ta mohla být kdykoliv a kdekoliv jinde, na Laboratoř není nijak vázána. U jiných písní platí, kde není chemie, jsou roboti. Těm se shodně věnují závěrečné písně obou stran - zatímco Roboti už jdou je spíš popisnou hrou (navíc trochu kolovrátkovou), finálovka Neučte roboty je důrazným varováním. Hlasitá kila kytary se do uší přímo zařezávají, stejně jako posměšný Jandův smích v samém závěru. Píseň upoutá i netradičním využitím rytmického automatu, který podložil celou nahrávku. Petr Hejduk se se svými bicími dostal ke slovu jen během kytarového sóla. O něm řeknu jediné - vždycky jsem ho doslova žral, jiné slovo nenalézám.
Nástrojových ploch na desce není mnoho, pokud jsou, nijak výrazně nevybočují ze schématu sloky a refrénu s občas vloženým sólem. Většina písní je posluchačsky náročnějších, i když výjimky se najdou. Již jsem zmínil Roboti už jdou, mezi ty nenáročnější bych zařadil ještě Kartotéku.
Zvukomalba je použita v úvodní nahrávce druhé strany - Kyvadlo času si pohrává s myšlenkou přesunu v čase a je jednou z nejdokonalejších nahrávek celé koncepční trilogie - řadím ji těsně za Strom. Bohužel (aspoň pro mě) je následováno dvěma ne moc povedenými záležitostmi. Co s tím? mi přijde nepříliš melodicky invenční, nalézám pro ni označení snesitelná. Na nerv mi vždycky lezl Podivín. Ne pro svou délku nebo ostinátní doprovod - dodnes nemohu vystát ono protahování slabik, které pomocí písmenek zapíšu jen velmi těžko. Prostě jde o kousek „... na této planetěěěhehehehe...“ a všechny jemu podobné. Pro ně naopak nacházím slovo nevkusné. Dodnes, když nemám náladu podrásat svoje uši, Podivína vynechávám. Což je škoda, protože píseň by i přes veškerou složitost mohla být jinak docela poslouchatelná.
I přes všechny nedokonalostí a zmíněný exces však album patří rozhodně k tomu lepšímu, co Olympic stvořil. Následující návrat k tradiční písňové formě v podobě alba Kanagom nepovažuji za zdařilý. V hodnocení budu tentokrát zlý a skoupý - Laboratoř, jakkoli ji opravdu mám docela rád a místy má na víc, oproti dvěma předchozím půl bodu uberu a zaokrouhlím dolů. Konkrétně za až příliš jednoduchou Roboti už jdou, nenápaditou Co s tím?, otravná místa v Podivínovi a mimo téma ujíždějící Hodnou holku.
Musím připsat ještě jeden odstavec, který naštěstí pro toto album do hodnocení nezahrnu. Neodpustím si poznámku málo související, která se ho však rovněž týká. První vydání olympických alb na CD bylo opatřeno těmi nejhoršími obaly, které jsem kdy viděl. Šlo vlastně jen o více či méně mizerné fotokopie obalů LP (a čirou náhodou šlo v případě Laboratoře o hodně mizernou). Veškerý text tak byl čitelný obtížně nebo vůbec. Seznamy písní se člověk ještě dozvěděl z nosiče samotného, u ostatních údajů měl mnohdy smůlu. Vložený oboustranně potištěný čtverec v přední části ale nebyl tím nejhorším, co bylo spácháno. Pokud krabičku otočíme, zírá na nás 14 miniatur obalů, přičemž každá je opatřená objevným nápisem OLYMPIC NA CD. Proč tato úžasná myšlenka chybí pod spodní řadou a proč je jeden z nápisů větší, mi zůstává záhadou, stejně jako klíč, podle kterého byly miniatury seřazené. Hrůza.

» ostatní recenze alba Olympic - Laboratoř
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Ulice
2011-02-09

Olympic / Ulice

4 stars

Rok po Prázdninách na Zemi spatřila světlo světa Ulice. Autorský tandem zůstal stejný - hudba je výhradním dílem Petra Jandy, všechny texty napsal Zdeněk Rytíř. Jistě lze najít na obou albech mnoho podobností, přesto existují i rozdíly.
Především se nekoná žádné velké intro - uběhne jen něco málo přes minutu a už tu máme Olympic rozjetý naplno, včetně zpěvu. Titulní píseň navozuje styl celého alba - Ulice bude jakýmsi divadlem, kde budou před posluchačem defilovat jednotlivé příběhy, postavy a povahy.
Janda možná trochu slevil z náročnosti, kterou Prázdniny na Zemi na posluchače kladly, a udělal Ulici více písničkovou. Deska tentokrát obsahuje písně předurčené k tomu, aby z nich byly hity. Především je to Okno mé lásky, které se - opět narozdíl od předchozí desky - objevilo na malé desce spolu s písní Já. Ulice se tak dočkala něčeho, co bychom dnes nazvali pilotním singlem, a navíc si na své přišli i sběratelé kuriozit - jedině na singlu bylo možné slyšet úvod i závěr písní, nepřekrytý se svými sousedy na albu.
Ačkoliv může námět Ulice připadat méně závažný než u jejího předchůdce, také tentokrát se povedlo najít téma víceméně nadčasové. Karikatura kariérismu (Úspěšný mladý muž) mohla být ve své době módní, aktuální ji však můžeme shledat kupodivu i dnes.
Čekali bychom, že deska nás provede jedním obyčejným dnes, ale závěr první strany jasně naznačuje, že je tu večer. Titulní skladba tentokrát tvoří jakousi dohru k písni Tváře slov. Tady se mi jeví jako problematické prolnutí, které LP díky nutnosti obrátit desku pochopitelně neumožňovalo, na CD působí jako nepůvodní prvek. Nový rozbřesk je tak trochu setřený, což je škoda. Basa v úvodu Paní Nostalgie by si zasloužila zazářit naplno - stylový úlet do reggae se tentokrát povedl.
I díky zmíněnému singlu byla píseň Já dost známá. Asi bylo záměrem, aby působila k předchozímu kousku co nejkontrastněji. Text je v dobrém smyslu více upovídaný než v jiných písních, máme před sebou celý příběh popisované postavy. Kontrast se povedl i v podobě další skladby - Černá mše za nukleárního boha je temná, melodii téměř postrádající, text musíme jakoby hledat. Logicky nejdepresivnější dílko na celé desce.
Kromě dokonalému vytěžení hlavního tématu titulní písně obsahuje album ještě jeden formální vtípek - píseň Každý den je jakýmsi shrnutím, v textu najdeme odkazy na již slyšené. Hudební stránka nás má především vytrhnout z předchozí letargie. Píseň šlape až k závěrečnému zlomu: konec přináší úvodní píseň v mírně odlišném aranžmá, ale pořád je to ona, album navíc končí stejným zvukem, který jsme slyšeli v samotném úvodu.
Tématická alba nebyla rozhodně v té době něčím zcela běžným. Olympic si navíc dovolil přijít s dvěma bez prostředně po sobě - a třetí mělo brzy následovat.

» ostatní recenze alba Olympic - Ulice
» popis a diskografie skupiny Olympic


Olympic - Prázdniny na Zemi
2011-02-09

Olympic / Prázdniny na Zemi

4 stars

Prázdniny na Zemi byly prvním koncepčním albem, které jsem ve svém životě slyšel. Musím říct, že mě v mnohém ohromilo či udivilo. Jednak jsem se divil, jak je možné nahrát desku a přitom z ní nehrát nic v rádiu, a také nemít žádnou písničku z ní na singlu. Asi jsem do té doby vůbec netušil, že je možné nahrát album „o něčem“. Mou nevědomost omlouvá snad můj tehdejší věk, totiž celých deset let.
Sevřená forma desky mě tehdy fascinovala, a nevím čím to je, ale fascinuje mě dodnes. Prostě má vše, co má album podobného druhu mít. Najdeme na ní úvodní téma opakující se v závěru, zvukové efekty, nástrojové plochy... Ty působí i po třiceti letech docela svěže, málokteré místo zanudí. Samozřejmě, pohled je trochu zkreslený tím, že za ta léta musím album znát nazpaměť.
Albu ale nechybí melodika, písně většinou nesou jasný Jandův rukopis. Dlužno dodat, že tentokrát je to rozhodně ku prospěchu věci. Nálady písní se střídají a skládají se logicky jedna k druhé. Hned po úvodním Příletu přichází absolutně depresivní Kraj, odkud odletěli ptáci. Po textové stránce docela drsný úvod. Mnohem optimističtěji zapůsobí zpočátku píseň Co všechno se tu může stát s křehkým aranžmá, umocněným kapkami vody. Posluchači však není dopřáno dlouhého odpočinku od chmurných myšlenek - hned ve druhé sloce se nám vše připomene znovu. Následuje odvazové Nechoď dál!, střídající pěkně řádek po řádku verš a kytarové sólo.
Kytarové intro uvede asi nejlepší píseň celé desky - majestátní Strom. Tady už musí být jasné, že texty nic nového nepřinesou - autoři prostě chtěli ukázat, jak na tom naše planeta je a kam spěje. Už proto musí Vzdálenosti najednou působit kontrastně. Ekologické téma je tu vlastně jen naznačeno v samém závěru. Hudební stránka této skladby udržuje svým zrychlováním napětí, které pak náhle opadne.
Zřejmě nutnost odpočinku přiměla Petra Jandu k pozvolnému rozjezdu Rezervace motýlů. Ten je ale tentokrát pozvolný možná až příliš. Pro mě jediné místo, které by zasloužilo větší stručnost. Rytmus reggae se snaží vše zachránit, ale text je možná nejnepovedenější z celé desky. Omluvou snad může být pesimistická vize písně, která má být zatím jen varováním, ovšem akustická konstanta „jdou, jdou, jdou“ hraničí skoro se selháním. Instrumentální plocha předcházející To nic, to jen vzduch je naštěstí mnohem zdařilejší, také píseň sama se pěkně rozjede, úroveň textu se opět zvedne na předešlou úroveň - co víc si lze přát před samotným závěrem?
Ten vlastně ve zkrácené podobě zopakuje úvodní píseň a pak následuje jakási hudební smyčka, náhle přervaná. Jednoduché a mohlo by to být i geniální... Už v roce 1986 tento způsob závěru označila knížka Čtyři hrají rock za neoriginální a již použitý. V této souvislosti snad stojí za zmínku, že v tomtéž dílku je v pasáži, která Prázdniny na Zemi hodnotí, připomenuta Omega a její Gammapolis.
Náš pohled na album může být zkreslený historickou zkušeností východního bloku, a tak se nám může zdát, že ptáci se vrátili a voda se pod nánosem pěn neztrácí tak, jako dřív, padlé stromy už tolik nevyčítají a vánek na nás nedýchá tak nakaženě, byť ten asfalt opravdu asi nepokvete... Bohužel, téma nevyčpělo ani po více než třiceti letech. Pokud se ukázalo být takto nadčasovým, zaslouží si vysoké ocenění. Těch pár zmíněných much mu promíjím - ostatně, bude-li deska pravdivá i za další desítky let, nemusí tu být mouchy už žádné.

» ostatní recenze alba Olympic - Prázdniny na Zemi
» popis a diskografie skupiny Olympic


Oldfield, Mike - Crises
2011-02-04

Oldfield, Mike / Crises

3 stars

Ano, Mike Oldfield má mnoho jiných alb, mnohdy jistě zásadnějších, ale přesto mi to nedá a napíšu alespoň pár slov právě ke Crises. Mám k němu z několika důvodů zvláštní vztah.
Především to bylo první Oldfieldovo album, které se mi kdy dostalo do ruky. A za druhé - věřili byste, že právě tahle deska se může stát předmětem dohadů při rozvodovém dělení majetku? Souboj o ni jsem nakonec prohrál a musel si ji pořídit znovu.
Nezatížený jinými Oldfieldovými obsáhlými kompozicemi jsem hltal úvodní titulní dvacetiminutovku, a popravdě řečeno hltám ji dodnes. Za ta léta ji už umím nazpaměť, slabé nebo nudné místo v ní nenacházím.
Moonlight Shadow může být pro někoho píseň servaná všemi možnými i nemožnými rádii. Mám však to štěstí, že rádio moc neposlouchám. Posledních pár let se tato veličina u mě dokonce limitně blíží nule. Moonlight Shadow si ze svých hodně mladých let samozřejmě pamatuji, bylo mi tenkrát nějakých třináct let. Jméno zpěvačky Maggie Reilly jsem tehdy neznal, píseň jsem stihl úspěšně zapomenout a znovuobjevil jsem ji možná po deseti letech. Nezní mi vůbec špatně, je to prostě pohodová písnička. Zkuste si ji poslechnout nezaujatě.
Crises je deska, která skoro každým taktem říká „Oldfield“. A tak, i když je následující In High Places na poslech trochu náročnější, autorův rukopis je stále dobře patrný. Anderson v této písni a Chapman ve finálovém kousku jsou vůbec dobrými volbami, tvoří kontrast k obyčejně jednoduchému vokálu Maggie Reilly.
Ten se zaskví ještě jednou - a tady slyšte v mém hlase trochu ironie. Foreign Affair je mi svými probublávajícími klávesami trochu protivná. Slabé místo, na které přiznávám nárok každému albu.
Situaci naštěstí zachraňuje kytarová instrumentálka Taurus 3 a chraplavě drsná, v kontextu alba až nečekaně rockující Shadow On The Wall.
Album jistě nenasměrovalo hudbu nějakým převratným směrem. Ale pro toho, kdo si chce poslechnout propracovanější pop s nádechem virtuozity, může být dobrou volbou. Takto definovanému albu nelze dát jiný počet než tři z pěti. Skoro bych se zdráhal řadit ho mezi rock, ale škatulky v hudbě jsou z věcí nejméně podstatných.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Crises
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Beatles, The - Abbey Road
2011-02-01

Beatles, The / Abbey Road

5 stars

Je úplně lhostejné, že více než z poloviny se u alba Abbey Road nejedná o žádnou žhavou novinku - napočítal jsem 10 písní, které byly zkoušeny už při Let It Be. Beatles se konečně - a jak historie ukázala, bylo to na poslední chvíli - vrátili k řádnému nahrávání. Stvořili vlastně jakési hybridní album, jehož první polovinu lze považovat za písničkovou. Čím je tedy ta druhá polovina? Jde ještě dál než Seržant - místy se jedná o rockovou suitu, kde na sebe jednotlivé písně přímo navazují.
Trochu falešně navozuje dojem kolektivního díla. Co do délky se jedná o běžné LP, na kterém jsou autorsky zastoupeni všichni členové skupiny. Tolik první poslech - první pohled na obal prozradí, že playlist se opět hemží autorskou dvojicí Lennon-McCartney. Na Harrisona zbylo mezi 17 položkami místo pro dvě skladby, Starr má na desce jedinou.
Abbey Road patří mezi alba, která poslouchaná vcelku fungují naprosto bezvadně. Budeme-li jej však chtít rozebrat na jednotlivé části, zjistíme, že kvalita některý písní je přinejmenším sporná. Mezi takové řadím především McCartneyho Maxwell´s Silver Hammer. Jeho schopnost prosadit na singl téměř cokoliv naštěstí (již poněkolikáté) narazila. Na jedné straně tu máme McCartneyho dokonale zvládajícího svůj hlas (Oh! Darling) i nástroj (I Want You), na druhé straně je tu ale McCartney plýtvající časem a zřejmě i trpělivostí svých kolegů. Svůj talent využil rozhodně lépe, když dokázal perfektně vygradovat You Never Give Me Your Money a ještě její téma zapracovat do závěru druhé strany. Spolu s She Came In Through The Bathroom Window a již jmenovanou Oh! Darling se jedná o jeho nejvýraznější momenty na albu.
Jakkoli můžeme shledávat popěvek Her Majesty vtipným, bez kontextu alba by byl jen tím, čím jej vlastně McCartney prohlásil - totiž odpadem. Jen souhrou náhod se po vystřižení (původně byl mezi Mean Mr. Mustard a Polythene Pam) ocitl tam, kde jej známe dnes.
Lennonovi se dostalo cti otevírat a uzavírat první stranu desky. Obě jsou naprosto odlišné - zatímco Come Together předkládá ve své rockovosti jistou dávku melodie a textové bohatosti, I Want You (She´s So Heavy) je příkladem do extrému dovedené minimalistiky. O jazykové bohatosti se mluvit nedá - celý text si vystačí v podstatě se dvěma větami. Lennon byl posedlý Yoko Ono a v hlavě zřejmě ve chvíli, kdy píseň skládal, neměl nic jiného. Mimo zpívaná místa však píseň přechází do poutavého riffu, na kterém s Lennonem ochotně spolupracovali Harrison i McCartney.
Lennon se autorsky zajímavě předvedl rovněž v Because, trojhlasé harmonii, která se stala vůbec poslední písní nahranou pro album. Po vokální stránce jde o jednu z nejkomplikovanějších nahrávek Beatles. Další jeho příspěvky jsou životaschopné jen jako součást Long Medley, jak je druhá strana alba též nazývána.
Starr dostal, jak už bylo řečeno, prostor v jediné písni. Octopus´s Garden je inspirovaná rozhovorem s rybářem, který Starrovi vyprávěl, jak si chobotnice staví na mořském dně zahrádky z kamínků. Na autorsky různorodé první straně Abbey Road své místo rozhodně má. Dokonce i Starrův zpěv jako by tu zněl méně zoufale, než je obvyklé.
Zbývá pohovořit o Harrisonových písních. V obou případech se jedná o extratřídu. Na singlu, dokonce poprvé na jeho A-straně, se z obou ocitla jen milostná balada Something. Lennon ji uznával jako nejlepší z celého alba. Píseň střídá tóniny - ze sloky v C-dur přechází do můstku v A-dur a zase zpět. V jednom případě je zpěv ve sloce nahrazený kytarovým sólem. Jakkoli krásným, Harrison s ním prý stejně nebyl spokojený...
Here Comes The Sun se stala druhou Harrisonovou nejpopulárnější písní. Oproti zasněné náladě Something přináší tato skladba zvonivý zvuk akustických kytar - jako bychom se ocitli v té zahradě, v níž ji složil. Její přímočarost jen lehce narušují metrické odchylky v prostřední části.
Když nic jiného, je album chytře odvedenou prací hudebníků i produkce. Vedle silných písní, které na něm nepochybně jsou, dokázalo hudebně pozvednout i písně, které by jinde bylo možné stěží označit jako plnohodnotné. Jejich vznik často nebyl dán potřebou materiálu pro nakonec vzniklou suitu - vznikly dlouho předtím, než mohl kdokoliv z Beatles o podobně koncipovaném albu cokoliv tušit. Tento fakt je sám o sobě pozoruhodný a je jen dokladem mistrovství, s jakým bylo album nakonec poskládáno.
Kvůli kaňce v podobě Maxwell´s Silver Hammer musím přivřít oko, abych dal pět hvězdiček. Budu si možná v duchu myslet o půlku méně, ale album Abbey Road je přesně ten případ, kdy by zaokrouhlení směrem dolů bylo ostudné.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Abbey Road
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Revolver
2011-02-01

Beatles, The / Revolver

5 stars

Bude to znít možná trochu svatokrádežně, ale mně osobně se Revolver líbí o kousek více než Seržant. Přinejmenším jej považuji za seržantovskou předzvěst, ne-li za jeho staršího bratříčka. Další důvod je už opravdu hodně subjektivní, ale můj oblíbený Harrison dostal na Revolveru mnohem více prostoru než na jeho následovníkovi. Nejen proto mi připadá, že se jedná o mnohem kolektivnější dílo než v případě Seržanta, který byl hlavně McCartneyho nápadem. Písně, ač byly připsány dvojici Lennon-McCartney nebo Harrisonovi, občas napsali členové skupiny společně. Bylo tomu tak i v případě úvodní úderné rockůvky Taxman, jež zaujme svým satirickým textem namířeným proti daňové politice. Harrisonovi se dostalo ojedinělé cti v celé historii Beatles, totiž otvírat album svou písní. S textem pomáhal Lennon, Harrison své poselství změkčil a napsal ho tak, aby si to u nikoho politicky nerozházel.
Také pesimistický text Eleanor Rigby, obvykle připisované McCartneymu, je rovněž kolektivním dílem. Pravda, McCartney napsal první sloku, ale ke zbytku dodali své nápady všichni ostatní členové Beatles a textová fráze refrénu je prý dílem společným a nerozdílným. Hudebně píseň zaujme použitím smyčců i dórskou tóninou, která může být považována za první experiment, na který posluchač při poslechu narazí.
Mám rád ospalou náladu písně I´m Only Sleeping. Aranžmá krásně koresponduje s textem, dalšího experimentu se dočkáme v případě pozpátku nahraného Harrisonova kytarového sóla. Při opravdu pozorném poslechu seznáme, že těch tónů tam zase není tolik, ale výsledek funguje neuvěřitelně. Lennonova nejlepší píseň na albu.
Počet tří písní, které Harrison dohromady na albu měl, je naprosto výjimečný, jakkoli toto konstatování může dnes vyvolat útrpný úsměv. Ale tak to prostě v Beatles chodilo... Tentokrát zbylo místo na indicky laděnou píseň Love You To. Harrison, který znal indickou hudbu jen z poslechu a nikdy předtím ji doopravdy nestudoval, zvládl tento kus žánrově bezchybně.
McCartneyho skladbu Here, There And Everywhere měl rád Lennon, jakkoli je naprosto odlišná od jeho vlastních skladeb. Tam, kde je Lennon tónově úsporný, skáče McCartney nahoru a dolů v širokých intervalech. Kde by Lennon byl uštěpačný, je McCartney melancholický, možná až příliš sladký. Ale to už je věc názoru nebo vkusu. Odmyslíme-li si Eleanor Rigby, je Here, There And Everywhere nejlepší McCartneyho skladbou v oboru konvenční písně.
Co může být kontrastnější než následující Yellow Submarine, která se o něco později stane titulní písní kresleného filmu. Starrův zpěv zní hlavně v úvodu hodně nepřesvědčivě, později ho milosrdně překryjí svými hlasy ostatní. Nic proti zvukovým efektům, tady se však nabízí otázka, zda toho hračičkování není už trochu příliš. Snesitelné je to snad v kontextu filmu, jenže o něm v době vzniku písně neměl nikdo ještě ani tušení. A tak Beatles stvořili píseň oblíbenou hlavně dětmi, pro mě však zůstává nejrozporuplnější skladbou alba. Přes všechny výhrady má coby kontrastní kousek na albu svoje místo.
Bez diskusí naopak beru Lennonovu She Said, She Said. Její rytmické úlety udržují posluchače v neustálém napětí, umocněném textem pohrávajícím si s tématem smrti. Pokud řadím I´m Only Slepping nejvýše z Lennonových písní na Revolveru, tato je dalším kandidátem umístění na bedně i mezi všemi ostatními. Nelze pominout fakt, že byla nahraná z celého alba jako poslední, a v kronice Beatles jí tudíž patří čestné místo těsně před započetím práce na Strawberry Fields Forever.
O bednu soupeří i následující skladba. McCartneyho Good Day Sunshine je pohodová píseň pro letní odpoledne. I v jednoduchosti je krása. A toto je jednoduché a pěkné. Není co dodat.
Jako parní válec vás svými kytarami přejede And Your Bird Can Sing. Lennon ji později zavrhoval jako odpad, ale neberme ho vážně - velmi často měl ve zvyku svou tvorbu podobným způsobem shazovat. Pravda, melodie je poněkud banální, ale právě ony valivé kytary jsou věc, kterou si spolehlivě zapamatujete.
McCartney ve For No One hovoří o konci vztahu. Píseň s překvapivě jednoduchým doprovodem, formou jinak dokonalá, zůstává náhle neukončená, jako by i konečný verdikt neměl být vyřčený. Závěr tak zůstává na posluchači.
Doctor Robert, i když svoje tempo má, je asi nejméně výraznou skladbou na Revolveru. Jakkoli mám výhrady k Yellow Submarine, nelze si ji nezapamatovat. Což u této písně, alespoň na první poslech, naopak hrozí.
Po řízném otvíráku Taxman a indické Love You To se zdá být I Want To Tell You nejklidnější z trojice Harrisonových skladeb. Melodiku jí rozhodně upřít nelze, napětí však také ne. To vydatně podporuje McCartneyho disonantní piano. Hlavně díky textové složce je píseň nakonec více indická, než by se zdálo na první poslech. Rozhodně další z kandidátů na bednu.
Na písni Got To Get You Into My Life je patrná určitá autorova bezradnost, ostatně v tom smyslu hovoří i dostupná literatura, takže jsem možná trochu ovlivněný. Mimo jiné ji však dokazuje i verze uvedená v Antologii. Mým soukromým faktem zůstává, že mě nikdy nijak zvlášť neuchvátila, a možná jen dechy spolu s basou kráčející v rovných čtvrtkách ji povznášejí nad průměr.
Paradoxně byla poslední píseň na albu nahrána jako první. Je to zosobnění hudebního experimentu. Jeden akord, v rámci kterého se Tomorrow Never Knows stihne pohybovat, v tomto případě bohatě vystačí. Všichni si ve studiu pohráli se zvukovými efekty, Harrison navíc přidal sitár. Tato píseň, vedle Eleanor Rigby, tvoří na albu kategorii samu pro sebe. Teprve pak stojí za to stanovovat nějaká pořadí. Ostatně ani tady to nejde tak jednoznačně určit, kandidátů na stupně vítězů jsem jmenoval více, než by bylo zdrávo. Rozhodnutí o konečném pořadí i o tom, na které písně zbydou ona nepopulární místa, tak zůstává na laskavém čtenáři. V tomto případě to však bude velmi těsné.
Jak už jsem řekl, Revolver skupinu nasměroval do míst, kde nalezla Seržanta. V tom spočívá jeho přelomovost, Seržant byl už „jen“ logickým vyústěním. Přes drobné vady na kráse si jako celek zaslouží plný počet bodů.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Revolver
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Omega - 200 Évvel az utolsó háború után
2011-02-01

Omega / 200 Évvel az utolsó háború után

4 stars

Původně povolená verze tohoto alba - Elő Omega - se k mým uším nikdy nedostala. Přiznávám, že dnes už o tento falešný živák ani nestojím. Důvod je prostý - hudba jistě lépe vynikne bez přimíchaného řevu publika. Kdyby se však jednalo o skutečnou živou nahrávku, měl bych k ní poměr zcela opačný a sháněl bych.
Úplnou verzi alba však znám poměrně krátce. Může dost dobře tvořit chybějící článek mezi Éjszakai országút a Pětkou. Omega se po předchozím rozchodu s dvojicí Presser - Laux musela vypořádat nejen s obsazením uvolněných postů, ale především bylo nutné zaplnit přímo zející díru po autorech. S touto dvojicí se od Omegy navíc celkem pochopitelně poroučela i její dosavadní textařka Anna Adamis. Coby Lauxova manželka následovala oba do nově založených Locomotiv GT.
Z prázdných postů v kapele bylo obsazeno pouze místo bubenické, čímž se Omega stala kvintetem. Odchod jedněch kláves potvrdil hardrockové směřování skupiny. O autorství se podělili větším dílem Mihály a Molnár, menším dílem přispěl Kóbor a do party přibrali básníka a textaře Pétera Sülyiho.
A co stvořili? Našlapané album se spoustou potenciálních hitů. Některé písně se jimi nakonec i staly - Regvárt kedvesem, titulní píseň i Hűtlen barátok jsou součástí koncertních playlistů (tři zmíněné tvoří ještě jednu zajímavou trojici, o které se zmíním o chvilku později).
Úvodní píseň není milostná, jak by se mohlo podle názvu zdát. Onou „dlouho očekávanou drahou“, která konečně přišla, je - světe div se - rocková píseň, která se dostavila po náhlém tichu. Že by tedy reakce na personální zemětřesení, jež Omegu před nedávnem postihlo? K tomu se možná vyslovuje i Hűtlen barátok, tedy Zrádní přátelé („keresnek, és együtt megtalálják, keresnek tovább, tovább“, tedy „hledají, a ať spolu najdou, hledají víc, víc“)
Ostatní věci jako Törékeny lendület, Blues, Eltakart világ či Omegautó nejsou vyslovenými hitovkami, ale v rámci desky fungují spolehlivě a plní své funkce albových písní, přesněji řečeno pecek. Přece jen však musím některé vyzdvihnout. Především to bude Egy nehéz név után s téměř hymnickým úvodem. Když se text rozhovoří o cestě, která se rozdělila do dvou, hádejte, co mi opět vytane na mysli.
Kytarové a klávesové intro dělá z Emlék uchvacující kousek, nálada pokračuje i poté, co píseň nabere na obrátkách. Na velmi klidných obrátkách.
Téměř devítiminutová píseň Varázslatos, fehér kő je v souladu se svým názvem opravdu kouzelným kamenem, který zapadá do nálady alba a tvoří velmi důstojné finále (název hovoří i o bílém, to bych v hodnocení vynechal). O autorství se podělila celá skupina včetně nového dvorního textaře.
Kdo se poznal v Szex-apó, to ponechme historii, případně přísloví o potrefené huse. Faktem je, že píseň byla jednou z dvojice, která na Elő Omega být nesměla. Tou druhou byla 200 évvel az utolsó háború után (200 let po poslední válce). Ta se však přesto k posluchačům dostala. Již o rok dřív vyšla spolu s Régvárt kedvesem na singlu. Pravda, obě písně byly v jiných verzích, pro album byly nově nahrané a obě nahrávky znějí lehce jinak. To samé bez výjimky platí i písni Hűtlen barátok.
Zbytek alba byl zpřeházen, takže z původního záměru nezůstal kámen na kameni. Zákaz jistě restart Omegy po personálních změnách neulehčil. Je škoda, že se album k posluchačům nedostalo ve své době, na druhé straně bych bral jako kladný ten fakt, že skupina přistoupila alespoň na vydání ořezané verze. Mimo jiné proto, aby bylo znát, že existuje dál. My, co už máme to štěstí slyšet album v kompletní verzi, ho pak můžeme ohodnotit. Za sebe hovořím „čtyři“ - označení „excelentní“ mu jistě sluší více než dobře.
Ještě malá, ale nutná poznámka: pod anglicky zpívaným albem s názvem 200 Years After The Last War identického souputníka rozhodně nehledejte. Ze své maďarské předlohy obsahuje pouze titulní píseň. Více materiálu pochází z následující desky 5, v jednom případě pak dokonce musíme pohlédnout ještě dále do budoucnosti.

» ostatní recenze alba Omega - 200 Évvel az utolsó háború után
» popis a diskografie skupiny Omega


Omega - Éj_szakai Országút
2011-01-31

Omega / Éj_szakai Országút

4 stars

Album Éjszakai országút posouvá tvorbu Omegy zase o kousek dále. Objevují se aranže využívající smyčce a flétny, které krásně dotvářejí například Maradj velem.
To bychom ale přeskočili první dva kousky, a ty rozhodně stojí za to. Úvodní Oh, jöjj! nás kamsi zve... snad na tu jízdu po noční dálnici, nebo tam, kde budeme sdílet nějaké štěstí, jak praví název druhé písně. Rytmicky úchvatné, prostě nářez jak má být. Trochu tuctověji působí Oh, Barbarella, ale vše spraví orchestrálka H., az elektromos fürész.
Nevím, jak dobrý je Molnár kytarista. Ani se tím nehodlám dvakrát zabývat. Jeho hra, doplňující se s flétnou, je tu naprosto účelná a tenhle kousek je prostě nádhera a Molnárův velmi pěkný autorský příspěvek. Skupina šlape bezchybně, zvládá všechny sestupy i rytmické nástrahy skladby.
Titulní píseň je prostě nádhera podpořená smyčci, když se rozjede, je z ní velmi přitažlivý kousek, který snad předčí i Tízezer lépés z předchozí desky. Mně mimochodem pobavila hra s názvem písně. Zatímco název desky nám přináší Noční dálnici v prvním pádě, v písni samotné se ocitáme "na ní". Tolik jako vysvětlení, pro některé možná vysvětlení jedné ze záhad maďarštiny, proč že nám ty dva názvy takto odlišují.
Na ulici a na náměstí se ocitneme i v další skladbě, která se po úvodním pianu rozjede v nečekaně nekompromisní píseň, kontrastní k předchozí tak, jak je jen možné. Musím trochu polemizovat - Presser podle mého vůbec nebyl autorsky vyčerpaný, jak se někteří domnívají. Po následujícím singlu Sötét a város se však spolu s bubeníkem Lauxem poroučel. Po jeho odchodu se kapela musela vypořádat s nelehkou otázkou, kdo ho nahradí. Léta příští ukážou, že se to povedlo až nečekaně dobře.
Ale to už je jiná kapitola. Vraťme se ještě na konec desky. Tam Presser přispěl ještě několika dalšími písněmi, mezi nimi ale pěkně působí opět Molnárovo Utazás a szürke folyón, tedy Putování po šedé řece. Rytmicky trochu těžkopádný úvod přejde do rozmáchlého refrénu - dá-li to tedy refrénem formálně označit.
Tak trochu floydovsky, i díky cinkání mincí, na mě působí Malý oddech, tedy Egy kis pihenő. Minuta a něco zvukových efektů, kde pěkně rozhozené do sterea uslyšmíme zívání, škrtnutí sirkou a zapálení cigarety, upadlý pohárek, kroky... je to příchod nebo odchod? Snad tedy odchod nouzovým východem, jak nám praví název poslední skladby. Její úvod je skoro bachovský, po ní následuje ještě jeden vtípek - na klavír a cello zahraná píseň Ha én szél lehetnék, známá už z prvního alba. Uprostřed se rozjíždí do podoby rozmáchlé kompozice, což vtipně sráží úplný konec svým rozladěním.
Kdo čekal pokračování tam, kde skončila minulá deska 10000 lépés, bude překvapený. Album neobsahuje žádný vyložený hit, ostatně jediný singl Olyan szépen mosolygott / Oh, Barbarella je až pozdějšího data - vyšel v době, kdy už bylo nutné hledat náhradu za odchozí členy. Deska především působí jako kompaktní celek, v tom je její největší přednost.

» ostatní recenze alba Omega - Éj_szakai Országút
» popis a diskografie skupiny Omega


Beatles, The - The Beatles At The Hollywood Bowl
2011-01-31

Beatles, The / The Beatles At The Hollywood Bowl

4 stars

The Beatles At The Hollywood Bowl je jediný oficiálně vydaný beatlesácký živák. Přes fakt, že je kombinací nahrávek ze srpnových koncertů v Los Angeles z let 1964 a 1965, objevil se až v roce 1977. Tehdy vyšel na LP, vydání na CD jsme se dosud nedočkali - dá se sehnat pouze padělek, který sice na obalu nese logo Capitolu, ale spíše pouze jako grafický prvek. Jediným na CD oficiálně dostupným materiálem z těchto koncertů je tak nahrávka Baby´s In Black, která se v roce 1995 objevila na CD singlu Real Love. Tu však na původním LP nenajdete...
Capitol se zaobíral myšlenkou vydat live desku Beatles už v polovině šedesátých let, za tím účelem bylo také nahráno několik koncertů během amerických turné skupiny. Materiálu však bylo nakonec méně, než se předpokládalo. Při koncertu 29. srpna 1965 totiž vypověděl v úvodu službu McCartneyho mikrofon, a tak tento záznam, ačkoliv je po technické stránce celkem kvalitní, použitelný nebyl. Také ostatní zaznamenané koncerty se netěšily zvláštní přízni Beatles či Capitolu. Byly označeny za nekvalitní a k vydání nevhodné. Tam je zřejmě nutné hledat důvod onoho dvanácti, respektive třináctiletého zpoždění.
S odstupem času se dá říci, že toto hodnocení nebylo úplně spravedlivé. Však také George Martin časem změnil svůj názor a na vydání nahrávek se podílel. Lennon byl prý po poslechu desky nadšený, zbylí členové už méně, ale svůj souhlas k vydání stejně dali. Výsledné LP obsahuje 13 písniček, z nichž 6 pochází z 23. srpna 1964 a 7 ze 30. srpna 1965. Pro běžného posluchače je však tento fakt nepodstatný, při poslechu se obě data dají odlišit jen za předpokladu, že znáte playlisty koncertů v tom kterém roce.
V takovém případě můžete třeba i litovat nezařazení některých písní, ale vydavatel byl omezen kapacitou dlouhohrající desky, a tak je nakonec dobře, že album přineslo širší úhel pohledu na živé hraní Beatles než jen záznam jednoho koncertu.
Původně třístopý záznam prý neumožňoval dobré vyvážení nahrávky, zůstává tedy otázkou, jak je možné, že se to nakonec povedlo. Nahrávka je mistrovkou vizitkou techniků, kteří dokázali nahrát skupinu vedle šílejícího davu. Někdy se síla jeho řevu přirovnává ke startujícímu letadlu. Absolutorium si zaslouží i Beatles samotní, uvážíme-li, že hráli bez odposlechů a jen stěží slyšeli, co vlastně hrají a zpívají. Je skoro jisté, že hodně z toho mohli slyšet až při poslechu záznamu. To ostatně platí i divácích, kteří tomu tehdy byli osobně přítomní.
Rozebírat playlist desky nemá žádný zvláštní význam. Jistě by se prodal i v případě, že by v obdobné sestavě vyšlo bestofko složené ze studiových nahrávek. Komu se podaří nahrávku na jakémkoliv nosiči sehnat, bude mile překvapený. Jedná se o mnohem cennější materiál než třeba Antologií glorifikovaný koncert na stadiónu Shea, který sice atmosféru mít mohl, ale ve studiu toho bylo dotvořeno tolik, že za koncertní lze tento záznam označit jen s přivřením oka.

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles At The Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - The Beatles
2011-01-31

Beatles, The / The Beatles

3 stars

Hm, Bílé album... Co k němu říct? Není na něm ani jeden singl, je na něm spousta docela pěkných věcí a taky pěkných pár (cenzurováno). Počínající rozpad skupiny je opravdu cítit - každý si prostě jede po svém a ostatní potřebuje v lepším případě jako doprovodnou kapelu, v horším případě vůbec. Každá ze čtyř stran dvojalba je zaneřáděná nějakým tím odpadem, který tam zkrátka být neměl. Celé album má podivně rozjuchanou atmosféru, která má snad navodit dojem živého hraní, ale je to jen důsledek ztráty jasného směru, kterým by se nahrávání mělo ubírat. Tedy jinými slovy důsledek věci, která byla na předešlých deskách nemyslitelná. Na mě to různé rozehrávání, postupné rozjíždění a pochybné brnkání či povídání na koncích písniček působí spíš uměle a postupně čím dál tím víc ruší.
Atmosféra při nahrávání nebyla dobrá, to je historicky známý fakt. Poprvé se stalo, že někdo z kapely bouchl dveřmi. Tentokrát to byl Starr a McCartney ho po nějaký čas na místě bubeníka ochotně zastoupil.
Začátek alba je více než slibný - po zvukovém efektu začne solidní McCartneyho vypalovák Back In The U.S.S.R., který plynule přejde do Lennonovy klidné Dear Prudence. Následující Glass Onion je pokažená utahanými smyčci na konci, skupina měla podle mého dát přednost mixu, který se objevil po mnoha letech na Antologii. Následuje první hrůza: Ob-La-Di, Ob-La-Da, neskutečná odrhovačka, která jen mrhá silami všech zúčastněných. Bohužel se právě tato věc stala možná nejznámější nahrávkou celého dvojalba. Špatný dojem pokračuje i v odpadkovitém popěvku Wild Honey Pie. Dojem nezachraňuje ani Lennonova The Continuing Story Of Bungalow Bill - na jejím začátku i konci se poprvé objevuje onen nešvar, který jsem popsal ve druhém odstavci. Ve zmateném závěru se málem ztratí začátek výtečné Harrisonovy písně While My Guitar Gently Weeps, která zvedá úroveň konečně zase o něco výš. Povedený závěr první strany obstarává Happiness Is A Warm Gun, jedna z mála nahrávek alba, která snese označení kolektivní.
Druhé straně bylo dopřáno kvalitního materiálu ještě méně. Asi nejlepší písní je I´m So Tired. Slušně vyznívají ještě Piggies a Julia, snesitelný je Starrův příspěvek Don´t Pass Me By, jehož účinek posiluje fakt, že se jedná o autorský debut a sráží zmatené fidlání na konci. Blackbird a Martha My Dear jsou McCartneyho sólové záležitosti, první je zajímavá akustická vybrnkávačka, druhá trochu nudí rytmickými nepravidelnostmi. I Will samostatně sotva obstojí, Why Don´t We Do It In The Road je trochu zbytečně moc uřvaná a trochu zbytečná. Rocky Raccoon pak upřímně nesnáším od doby, kdy jsem ji slyšel poprvé - což trvá dodnes. Zbytek první poloviny nemá šanci dojem pozvednout.
Jako nejvyrovnanější se jeví třetí strana, ale i tu několik věcí kazí. Jako první přijde nepěkný střih v Yer Blues (3:16). Jakkoli je provedený v tempu a řemeslně tedy zřejmě správně, zní hrozně. Ty dvě části na sebe prostě nenavazují, je to ošklivé kopnutí do uší. O tom, že byl šťastný Lennonův nápad zpívat mimo mikrofon, též nejsem přesvědčený. Po McCartneyho akustickém okénku následují dvě Lennonovy docela povedené písně, tentokrát kupodivu ničím nepokažené. McCartney předvede trochu hlasitého zmatku v Helter Skelter, který se z fadeoutu zbytečně vrací zpět, následovaný Harrisonovým příspěvkem s názvem Long, Long, Long. Píseň je asi lepší, než jaká se zdá z běžného poslechu být. Je nepochopitelně tichá, takže její melodie nevynikne. Což je příčina toho, že zaujme jen velmi těžko. Bohužel, je to nejméně zdařilá nahrávka Harrisonovy skladby. Tím opravdu neříkám, že i jeho nejslabší píseň.
A jsme u poslední strany. Revolution zní mnohem lépe v rychlé verzi ze singlu, Lennon se zachraňuje v Cry Baby Cry - jedné z jeho nejlepších písní na celém dvojalbu, aby následně přišla Revolution 9. K tomu už nemám opravdu co dodat... Honey Pie není přesně můj šálek čaje, což není vina autora. K tomu lepšímu ze závěru alba patří Savoy Truffle a k tomu ještě snesitelnému Good Night.
Album ztrácí pocit provázanosti, který by přítomen být měl, byť se jedná jen o album písničkové. Ona pestrost navíc není dána nějakým záměrem, je výsledkem postupu "co dům dal". Mnoho z té pestrosti pak tvoří vyslovený odpad, čili to opravdu těžko připočtu k plusům. Beatles tu spáchali tolik ledabylostí, až se jeden nepřestává divit. Harrison se pak stal obětí hudebního zločinu, když byla vyškrtnuta jeho Not Guilty. Budu se asi dost lišit, ale pro mě toto album vážně neznamená víc než pouhý průměr. Tři hvězdičky s jedním lehce ukousnutým cípkem.

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Harrison, George - Cloud Nine
2011-01-30

Harrison, George / Cloud Nine

4 stars

Chceme-li věci milovat, můžeme si pro to nacházet příčiny různé. Já tento vztah chovám k albu Cloud Nine zřejmě z toho důvodu, že to byla první Harrisonova sólovka, kterou jsem kdy slyšel.
Dostala mě a drží mě dodnes. George Harrison se spojil s kámošem Jeffem Lynnem a stvořili pohodové album, jehož atmosféra se díky malé historické zápletce přenesla i do následně vzniklých Traveling Wilburys. I jména dalších osob podílejících se na této desce jsou více než zajímavá - mezi jinými nelze vynechat Ringa Starra a mě osobně velmi překvapila účast Eltona Johna. Lynnův především producentský rukopis je však nejvýraznější a nepřeslechnutelný.
Album je přímo nahuštěno hudebními nápady, které se však navzájem netlučou, naopak máte čas vychutnat si pěkně každý samostatně. Titulní píseň, trochu zamyšlená, album příjemně otvírá. Následuje That´s What It Takes s mnohem průbojnější hudební složkou. Ten výstup po jednotlivých tónech jako po schůdkách může někomu připadat lacině nebo naivně, ale pro mě je tu naprosto funkční.
Jako i na jiných albech, i tady mám svou oblíbenou maličkost. V tomto případě je jí Fish On The Sand. Kdysi jsem narazil na dva různé překlady jejího textu. Jeden vyzněl jako milostná píseň a ten druhý se obracel ke komusi nad námi. Pátrání po pravém významu písně jsem nakonec ukončil se závěrem, že - kupodivu - jsou vlastně možné výklady oba. A tak nechť si každý vybere, co mu libo jest.
Harrison se na této desce v písni When We Was Fab přihlásil ke své beatlesácké minulosti. Aby těch prvenství nebylo málo, tak klip k této písni byl první, který jsem od Harrisona kdy viděl. Je jen McCartneyho mínus, že účast na jeho natáčení odmítl. Je tak zastoupený maskovaným dublérem, pozorný divák spatří i tvář Johna Lennona.
Až po koupi alba jsem zjistil, že nejméně dvě písně znám, aniž jsem tušil, že jsou od Harrisona. Jednak to byla závěrečná nahrávka Got My Mind Set On You, kterou rádia málem odrbala a zničila, a pak Devil´s Radio, u které se jim to naštěstí nepovedlo.
Album potřebovalo trochu zvolnit tempo, a tak následuje pomalejší Someplace Else, doplněná poslechově náročnější dvojicí písní. Wreck Of The Hesperus obsahuje více rytmu než melodie, ale rozhodně to není na škodu. Jen nechytá hned na první poslech. Z Breath Away From Heaven pak slyšíte zvuky východu... a pak už následuje finále, které vás z rozjímací nálady spolehlivě vytrhne.
Album obsahuje zdánlivě trochu méně duchovna než jiné z nejskvělejších Harrisonových kousků. Když si texty projdete pozorně, zjistíte, že je to pravda jen do určité míry, a s tímto albem získáváte i trochu něco navíc - chytlavé melodie a naprostou pohodu.
Pokud chtěl Harrison ukázat i další svou tvář, povedlo se mu to dokonale. Být deska od kohokoli jiného, dostala by plný počet. Protože je od George Harrisona, který má na svém kontě All Things Must Pass a Living In The Material World, s opravdu těžkým srdcem jednu hvězdičku obětuji. V duchu však přidávám ještě nejméně půlku navíc.

» ostatní recenze alba Harrison, George - Cloud Nine
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Harrison, George - Somewhere in England
2011-01-30

Harrison, George / Somewhere in England

3 stars

Bohužel, toto z valné části není takové album, jaké Harrison původně zamýšlel. Vinu na tom nese vydavatel, kterému se nelíbil jednak obal alba a jednak čtyři písně z něj. Mezi nimi vypadla například Flying Hour, kterou považuju za jeden z vrcholů Harrisona té doby.
Jenže...
Kdyby byla vydaná původní verze alba, zase by mi chyběly ty dodatečně nahrané písně. Takže jak na to? Asi album s bonusy. Původní sestava plus staré bonusy nebo obráceně? To je otázka složitější než ta, kterou řešil jistý princ...
A vydavatel to nakonec vyřešil - a opravdu svérázně. Proč byla Tears Of The World přilepena na 33 & 1/3, to nechápu - tam prostě nemá co dělat.
Celé album působí trochu nevýrazně, rozhodně nechytne na první poslech. Jistá roztříštěnost je dozajista způsobena i problémy při jeho vzniku, které jsem zmínil výše. Z těch dodatečně nahraných se mi dost líbí Blood from a clone s možná nejlepším textem ze všech skladeb na albu. Milými kousky jsou dvě coververze: Baltimore Oriole a Hong Kong Blues.
Na desce jsou také dvě písně ovlivněné dobou svého vzniku. Každá však naprosto odlišně. All Those Years Ago reaguje na Lennonovu smrt; původně ji měl mít na své desce Ringo Starr, nakonec však vznikla tato verze, ve které se poprvé od rozchodu sešli Harrison, Starr i McCartney při společné práci. Zatímco Starr hraje na bubny, na McCartneyho zbyla jen účast ve sboru, takže o nějakém návratu beatlesáckého zvuku nemůže být ani řeči.
Save The World se snaží protestovat proti všemu, co mohlo tehdy pomoci zničit tento svět. Jak moc vyznívá úderně či naivně, nechť každý posoudí sám. Já sám věřím, že to Harrison myslel upřímně, což není zase tak málo.
Zbývá se ještě zmínit o obalu. Je takový... no řekněme obyčejný, ale když ho uvidíte poprvé v životě a srovnáte si ho s názvem desky, můžete si říkat "stojí u zídky, leží snad na chodníku?", no prostě "někde".
Ovšem ten původní nápad se satelitním snímkem Británie je obyčejný rozhodně méně.

» ostatní recenze alba Harrison, George - Somewhere in England
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Harrison, George - Dark Horse
2011-01-30

Harrison, George / Dark Horse

3 stars

Po dvou skvělých počinech muselo nutně přijít oddechové období, ale Harrison se ho zhostil podle mně se ctí. Album rozhodně stojí nad solidním průměrem. Můj skutečný názor stojí o půl hvězdičky výše, než jsem se nakonec rozhodl uvést.
Hari´s On Tour (Express) je skvělá intrumentálka, která už svým názvem vybízí k zahájení koncertu. I ten vtípek v názvu je milý. Jeden čas jsem si dokonce z alba pouštěl jen tuto píseň - prostě jako singl. Simply Shady patří také k mým favoritům z tohoto alba. Náročné osobní téma rozchodu je zvládnuto bez očekávatelných průvodních jevů, mezi kterými bych jmenoval například přehnaný sentiment. Harrison tu sice chraptí, ale nějak se to daří maskovat - jiné slovo mě teď nenapadá. Na So Sad, ačkoliv se vlastně věnuje témuž, jsem si chvilku zvykal. Není špatná, ale možná trochu působí jako mladší bráška předešlé. Ale přechod k "so sad, so bad" je dobrý. Na Bye Bye Love jsem si zvykal ještě déle. Everlyovský originál to naprosto nepřipomíná, na lehce upravený text je napsaná zcela nová hudba. Pro mě je nejdepresivnější ze všech na albu, které se tématu rozchodu věnují. Maya Love mně moc nechytla dodnes. Nepřeskakuju ji, to zase ne, ale na albu jsou rozhodně lepší věci. Jako například Ding Dong, Ding Dong, která pořád pokračuje a jakoby nechce končit. Rytmicky trochu hlavolam, ale když počítáte do čtyř, dopočítáte se. Většinou - části jsou někde spojeny polovičními takty. V podstatě geniální. Harrison chraptí už neskrývaně, ale tady mi to prostě a jednoduše nějak nevadí. V Dark Horse je nemocný hlas znát už opravdu hodně, tuto píseň to trochu sráží. Škoda, ale víc ze svého hlasu Harrison asi dostat nemohl. Po svém americkém turné možná mohl být rád, že o hlas nepřišel úplně. Ve Far East Man je jeho hudební styl opět nezaměnitelný, ale dle mého trochu pokulhává za textovou složkou písně. To vše je korunováno nekonečnou délkou skoro 6 minut. No a závěr It Is He (Jai Sri Krishna)? Předem musím říct, že jsem naprosto ateisticky založen. Nikdy nebudu nikde stát a odříkávat ani otčenáš ani harekrišna ani cokoliv podobného (jinak založení čtenáři mé hrubé zjednodušení snad prominou, nemám rozhodně v úmyslu víru kohokoliv v cokoliv zesměšňovat ani nic podobného). Tudíž podobné písně u mně vždycky budou trochu problematické. Píseň má slibné intro, ale pak hrozí dokonalé vymytí mozku. Nicméně v rámci objektivity musím říct, že hudebně se Harrison s tématem vypořádal slušně. Mantra je mantra, chápu a tady ji beru jako hudební zadání. Vydržím poslouchat až do konce.

» ostatní recenze alba Harrison, George - Dark Horse
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Harrison, George - Living in the material world
2011-01-30

Harrison, George / Living in the material world

5 stars

Tak tohle je opravdu výborná práce! Snad u každého alba čekáte, že autorova invence přece jen místy trochu ochabne a na desce bude nějaká ta vycpávka. Bez které byste se sice obešli, ale v rámci alba ji snesete a nakonec přijmete. Tak toho se v tomto případě nedočkáte, ať čekáte jak chcete, až do konce desky - Harrison připravil 11 naprosto vyrovnaných písní, každá z nich by obstála i na singlu. Vše je o to cennější, že je na vás nechrlí, ale pomalu a důstojně přichází jedna po druhé. Texty jsou napsány tak, že osloví všechny bez rozdílu světonázoru. Jejich duchovní rozměr se doplňuje s úžasnou muzikou, naprosto precizně odvedenou. Připočteme-li k tomu fakt, deska že přichází po All Things Must Pass, musíme smeknout.
Nevím, jestli může po jednom vrcholu následovat hned druhý. Kdyžtak je to ona pověstná výjimka. Jen si nejsem jistý, který z nich je Mt. Everest a který K2. A to je vše.

» ostatní recenze alba Harrison, George - Living in the material world
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Harrison, George - All things must pass
2011-01-30

Harrison, George / All things must pass

5 stars

Toto album opravdu nemá slabší místo. Nejlepší písně se vybrat nedají, protože nelze vybrat žádné nejslabší. To vše píšu s plným vědomím, bez jakéhokoliv nánosu patosu, který popis zásadních děl někdy provází.
Vzato přísně podle práva, je George Harrison usvědčeným plagiátorem (s causou se později vypořádal po svém). Čistě ze vzdělávacích důvodů jsem si na internetu našel a stáhnul mptrojku He´s So Fine - no objektivně musím uznat, že to má dost společného. Nic moc, jen pár tónů, ale jak na potvoru těch, které po hudební stránce tu píseň dělají právě tou písní. Ale Harrisona snad ze záměru neviním - při jeho tehdejší invenci to opravdu neměl zapotřebí.
Dylanových "jeden a půl" příspěvku je velmi milých - If Not For You je věc, která mě chytne kdykoliv a v jakémkoliv provedení - ať už jako demáč nebo živé provedení při Bobfestu. Přes všechnu tu krásu kolem mi právě tahle píseň utkvěla v hlavě jako jedna z prvních.
Titulní All Things Must Pass je doslova perla - nevím, kam zbylí Beatles dali uši, když ji neuznali za dost dobrou pro Let It Be. Harrison na tom ale jen a jen vydělal. I když album by bylo dost silné i bez této písně, to se musí nechat.
Srovnání s dalšími deskami bývalých Beatlů se přímo nabízí, ale není nezbytně nutné. Toto album je jedno z těch, které tvoří svou vlastní kategorii, těžko poměřitelnou něčím jiným. Bylo by zásadní, i kdyby nebylo sólovým debutem (ortodoxní harrisonologové mi prominou, že ta předešlá opomíjím).
Mám dojem, že někteří moc nemusí to, co původně bylo třetím LPčkem. Na tomto albu najdete opravdu leccos. Chcete rock? Máte ho mít. Folk? Je tam. Baladu? Vyberte si. Velký orchestr? Rovněž. Texty milostné i filozofující? No samozřejmě (že se vůbec ptáte). Fórek? I ten tam je. Co tedy zbývá? No přece trochu zajamování si. Ne, rozhodně před Apple Jamem nevypínám. Mně to vždycky uteče, že ani nevím, jak.

» ostatní recenze alba Harrison, George - All things must pass
» popis a diskografie skupiny Harrison, George


Beatles, The - Rubber Soul
2011-01-29

Beatles, The / Rubber Soul

4 stars

Leckdo pokládá Beatles za skupinu, jejíž kariéra má dvě těžko poměřitelné části. Někdo má raději první, někdo zase tu druhou, někdo obě - proti tomu se dá těžko co namítnout. Chcete-li však najít onen střed, který rozděluje dráhu Beatles na dvě půlky, sáhněte právě po tomto albu. Dozvuky "yeah yeah" jsou stále ještě patrné, zároveň však cítíme závan čehosi příštího.
Album vzniklo během podzimu 1965. Vydáno bylo na počátku prosince, v USA samozřejmě oškubané o Drive My Car, Nowhere Man či If I Needed Someone, což se vše jeví více než trestuhodné. Z Help! byla vyjmuta I´ve Just Seen A Face a použita jako úvodní skladba, jako druhá pak následovala Norwegian Wood, což Capitol doprovodil jakýmsi blábolem o prvním folkrockovém albu Beatles...
Co vám ze záplavy skvělého materiálu utkví v hlavě? Možná otvírák Drive My Car, kde všechno sedí tak, jak má. Možná Norwergian Wood, o níž Lennon prohlásil, že je o milostném románku, ale napsal ji tak, aby jeho žena nepoznala, že je o milostném románku. Možná sitárové sólo právě v této písni, které vzniklo v době, kdy Harrison na tento nástroj asi nic jiného neuměl. Možná Harrisonova Think For Yourself s krásně zařezávacím riffem. Možná Girl s prazvláštními sbory, křehce prostou protimelodií akustické kytary a úchyláckým zasyčením. Možná Michelle s náladou šansonu a v souladu s tím s částí textu ve francouzštině. Možná barokní sólo v In My Life. Možná také něco jiného, už proto si desku poslechněte. Stojí za to.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Rubber Soul
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Help!
2011-01-29

Beatles, The / Help!

4 stars

Help! je jedno z nejpohodovějších alb, jaké skupina za dobu své existence vyrobila. Ke zpopularizování desky jistě přispěl i stejnojmenný film, i když písničky samotné mohly zaznít kdykoliv a kdekoliv. To ale na věci nic nemění. Alespoň tedy ne k horšímu.
První strana obsahuje - stejně jako u A Hard Day´s Night - písničky z filmu, začněme logicky u ní.
Titulní píseň a zároveň otvírák je skladba jako řemen. Lennonovo volání o pomoc je osobní zpovědí silně kontrastující s hravou scénou, při které zazněla ve filmu. Dvouhlasá protimelodie k hlavnímu tématu ve sloce píseň hudebně ozvláštňuje a všechny hlasy spolu tvoří kompaktní celek. Lennonovi se tento postup zřejmě tak zalíbil, že jeho modifikaci použil i v You´re Going To Lose That Girl.
Another Girl a The Night Before nepředstavují typický McCartneyho rukopis, ale to je jen ku prospěchu věci. Člověku neznalému by se skoro mohlo zdát, že jejich autorem je Lennon. Od svých deseti let miluji onen kytarový "ocásek" na konci Another Girl.
Co mi ještě zůstává z té doby v hlavě, je neuvěřitelně komplikovaný a přitom dokonale znějící můstek v I Need You. A na volume pedál se taky zapomenout nedá. Všechny tyhle detaily pořád staví I Need You v mých očích hodně vysoko. Celý dojem mám ještě víc umocněn scénou z filmu, kdy se Beatles zřetelně tetelí zimou. Armáda kolem improvizovaného open air studia je k náladě písně ve víc než ostrém protikladu.
Lennon má na albu další dvě skvělé věci: nejprve You´ve Got To Hide Your Love Away, píseň označovanou snad všemi kritiky za dylanovskou (proč ne), obsahující kouzelný slovní obrat "cítím se dvě stopy malý". Perlou je Ticket To Ride, s Help! soupeřící o titul nejlepší Lennonovy písně z alba. Rozdrobení pravidelného metra sloky povýšilo aranžmá o třídu výše. Všimněte si také, jak dlouho si sloka vystačí s jedním akordem... Jak impozantně Help! celé album otevírá, tak Ticket To Ride i jeho první stranu končí. Celé je to kompaktní celek, který drží pohromadě úplně přirozeně a sám.
Nemůžu nevzpomenout dvoje obrázky, které k tomuto songu existují. Ty první pochopitelně pocházejí z filmu. O lyžařských neschopnostech při písni předváděných už bylo jistě řečeno dost jindy a jinde, ale všimněte si bezpočtu fórků, kterými je v písni film doslova prošpikován. Černobílý televizní záznam sice nepředvádí nic světoborného, jen variaci na téma "Beatles přehrávají písničku", ale doporučuji k pozornosti styl Ringovy hry na bicí a roztomilou drzost, jak Lennon nakládá s těmi různými "yeah"...
Druhá strana, zdaleka už ne tak celistvá, začíná převzatou Act Naturally. Ringovi country styl seděl, a tak se píseň stala dokonce součástí koncertního playlistu. Proč padla volba právě na ni, těžko říct. Je totiž jediným coverem, který Beatles před uvedením na desce v repertoáru neměli, a v podstatě ji nazkoušeli během nahrávání.
No a následuje It´s Only Love - neskutečně diskutabilní píseň, prý ospravedlnitelná pouze slušnou melodií. Ptám se, proč. Banalitu textu nechci popírat, ale je opravdu o tolik horší než jiné láskové texty nejen na tomto albu?
Srovnávat mlůžeme hned s následující Harrisonovou You Like Me Too Much. Ta není zlá, jenže ve srovnání s I Need You působí trochu jako chudá příbuzná. Ospalý a jakoby probouzející se klavírní úvod a hlavně čtyřruční klavírní sólo v podání Martina a McCartneyho posadily píseň aspoň o kousek výš.
Tell Me What You See kdysi nepatřila k mým nejoblíbenějším, ale dá se říct, že už jsem jí trochu na chuť přišel. Raději mám ale I Just Seen Your Face. Chcete návod na to, jak si vyhrát s primou, sekundou a tercií? Prosím, zde je.
No a dostáváme se k Yesterday. Stylově byla tak mimo, že se Beatles neodvážili vydat ji v Británii na singlu. Přesto asi zůstane navždy nejpopulárnější a nejrozebíranější skladbou z celého alba. Nemalou část úspěchu musíme přičíst smyčcovému aranžmá George Martina, které McCartney doplnil několika detaily (například držený vysoký tón prvních houslí v poslední sloce). Píseň se kupodivu dostala na playlist skupiny, ke konci koncertní kariéry dokonce v klasickém obsazení kytara, kytara, basa, bicí. Když jsem toto provedení slyšel poprvé (šlo o nahrávku z Japonska 1966), nemohl jsem uvěřit.
Nic nemohlo být kontrastnější než album uzavírající Dizzy Miss Lizzy. Nic víc než klasická dvanáctka v lehce uřvaném provedení. Kšeft pro americký Capitol, který potřeboval narychlo nový materiál.
Album patří k beatlesácké klasice. Dal bych i o kousek víc, ale půlky nebo čtvrtky hvězdiček tu nejsou povolené.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Help!
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Beatles For Sale
2011-01-29

Beatles, The / Beatles For Sale

3 stars

Pohledy na čtvrtý albový počin Beatles nemohou být jiné než rozporné. Nahrávání začalo v době, kdy se předchozí deska A Hard Day´s Night prodrala na vrcholy albových žebříčků po obou stranách Atlantiku. Nasazená laťka tentokrát zůstala vysoko a Beatles svůj stín nepřekročili. Jedním dechem dodávám, že je to určitě škoda. Album v jistém smyslu pokračuje v náladě svého předchůdce (hlavně jeho druhé strany), kdy se písně začínají obracet více do niterných pocitů autorů. Tento trend tady udávají především Lennonovy I´m A Loser a I Don´t Want To Spoil The Party. Na albu se především projevil časový pres, do kterého skupinu dostala mateřská firma EMI. Chtěla totiž album dostat stůj co stůj na předvánoční trh. A tak tu proti vyloženě vydařeným písním tu stojí neobvykle mnoho vaty, představované především některými převzatými písněmi.
Start desky je více než slibný. Opět byla perfektně zvolena zahajovací píseň - No Reply patří k tomu nejlepšímu, co skupina kdy vytvořila. Naléhavost střední části je umocněna přihraným tleskáním, a je asi dobře, že Beatles nepodlehli pokušení tuto pasáž zopakovat. Zůstala tak jedinečným skvostem nejen na této desce.
I´m A Loser byla už zmíněna. Oznamovala počínající Lennonovo "dylanovské období", text je autobiografický. Pod maskou šaška se skrývají smutek a pochybnosti. Lennon však trochu přecenil své pěvecké možnosti, když se dostává na spodní hranici svého rozsahu, což písni trochu škodí.
Dvanáctiosminová Baby´s In Black naopak nepatří mezi písně, u nichž by byl text rozhodující složkou. Dominantní je dvojhlas Lennona a McCartneyho. Starr s jistotou udává tempo, Harrison se se svým sólem prý trochu lopotil, ale výsledek je docela zdařilý.
Následuje neuvěřitelně spontánní podání Berryho Rock And Roll Music. Určitě jeden z nejlepších coverů nahraných Beatles, a určitě také jeden z vrcholů celého alba. Skupina měla píseň dostatečně nazkoušenou již od roku 1959, kdy se objevila na jejich koncertním playlistu, kde zůstala až do konce jejich živého hraní v roce 1966. Lennon při jejím nahrávání zapomněl i na únavných 8 hodin, které ten den již ve studiu strávil. Verze Beatles je nad Berryho trochu ospalý originál povznesena o více než jen o tu kvartu, o kterou byla transponována.
Původního materiálu bylo zoufale málo, a tak musel McCartney sáhnout až do dob počátků Beatles a vytáhnou píseň I´ll Follow The Sun, napsanou již v létě 1960 v Hamburku. Trochu lkavý akustický popěvek je naštěstí dlouhý přesně tak dlouho, kolik je ještě snesitelné. A tak působí alespoň jako příjemné odlehčení.
Hrůzu mi však nahání následující Mr. Moonlight. Naprostý omyl co do výběru i provedení. Lennon se sice snaží o jakýs takýs pěvecký výkon, ale mocně posílené druhé hlasy na kráse rozhodně nepřidají. Přesvědčivost zpodobněná v jeho předchozím čísle je ta tam. V podobě hammondkového sóla spáchal McCartney asi nejhorších čtrnáct sekund dosavadní beatlesácké diskografie. Celé to trvá nekonečné dvě a půl minuty. Proč nebyla místo toho zařazena (a vlastně nikdy vydána) stejného dne nahraná Leave My Kitten Alone, zůstává pro mě buď záhadou, nebo dokladem momentálního selhání citu Beatles pro dobrý vkus.
Kansas City / Hey, Hey, Hey, Hey není sice bůhvíjaký poklad, ale nelze jí upřít aspoň snaha o nasazení. A byla-li zařazena právě po Mr. Moonlightovi, je to právě ona, kdo opět pozvedává laťku. McCartneyho však v podobné hlasové poloze příliš nemusím, i když jsem si vědom, že mnozí budou mít názor jiný. Jako nesporné klady této verze vidím pianové trioly v podání George Martina, kráčející McCartneyho basu, Harrisonovo sólo a v neposlední řadě ránu, kterou Starr spojil obě části písně.
Obraťme list, totiž desku. Její druhá strana začíná milým fade-inem a příjemnými zvonivými kytarami. Z původních písní má snad jako jediná optimistickou atmosféru. Ač byla napsána McCartneym, hlavní vokál obstarává Lennon. Ten se však úkolu zhostil více než dobře, píseň navíc příjemně ozvláštňuje zvolnění v refrénu. A závěrečné zopakování úvodní pasáže jen dotvoří příjemnou náladu písně.
Ta pak pokračuje i v dalším kousku - Words Of Love, jakémsi opožděném holdu předčasně zesnulému Buddymu Holymu. Nahrávka Beatles opět předčila originál: Harrison je bezchybný stejně jako dvojhlas Lennona a McCartneyho. Ringo tluče do víka od kufru na kytaru sice trochu nepravidelně, takže se nahrávka občas rytmicky trochu rozjede (1:12), ale celkové vyznění je příjemné.
A teď Honey Don´t, dodnes Starrův koncertní kousek. Starr je prostě bubeník, naštěstí nad věcí - dokonce i nad tou, že není zpěvák. Nahrávka je o něco lepší než dřívější I Wanna Be Your Man, a předčí i Mr. Moonlighta. Stejně ale projde skoro nepovšimnuta.
Zastavím se na chvilku před zbytkem desky. Žádná z písní není sama o sobě špatná, ale zkrátka to jaksi nedrží pohromadě. Every Little Thing svou náladou působí snad až příliš kontrastně k rozjuchané Honey Don´t. Skladba je více záhadná faktem, že z autorského dua Lennon-McCartney se k ní nehlásil ani jeden. K těm nejlepším věcem ji asi nezařadíte, ale v paměti vám zřejmě zůstane už kvůli ojediněle použitým kotlům.
Lennonovy osobní zpovědi se mimo jiné poznají podle stylu. Pravidelně opouštěl zavedený zvuk skupiny a utíkal někam do obasti country nebo folku. Nejinak tomu bylo i v I Don´t Want To Spoil The Party. Krátký přechod do moll v každé sloce ("so I will disappear") je dokonalý, dlouhé noty v refrénu ("I still love her") jsou nádherným kontrastem. Starrovo bubnování je přesně takové, jaké si nahrávka podobného stylu žádá. Během Harrisonova sóla se bicí příjemně rozvášní, takže tvoří jeho nedílnou součást. Totéž si pak ještě jednou v malém zopakují na samém konci. V textu pak Lennon vlastní pocity raději obalil nánosem banalit, přesto síla výpovědi zůstala. Slušelo by jí lepší zařazení než na nevyrovnaný konec tohoto alba.
S What You´re Doing naléhavá nálada padá hned po skončení bubnové předehry. Možná by to mohl být snesitelný přechod k finále, jenže to jaksi nenásleduje. Beatles při výběru závěrečné skladby tentokrát prostě sáhli vedle. Má-li platit, že poslední dojem zůstává v paměti nejdéle, pak je to v tomto případě průšvih. Na Harrisona se opět nedostalo autorsky, a tak mu mělo být věnováno (stejně jako Starrovi s Honey Don´t) aspoň jedno pěvecké číslo. Zpěv se téměř ztrácí v přemíře echa, celá nahrávka je tím nepříjemně rozmáznutá. Nejhroznější je samotný úvod: jak Beatles mohlo projít tak do uší bijící rozhození rytmu Lennonovy kytary, to pořád nemůžu pochopit. Závěr měl asi evokovat náladu živého hraní, ale tento pokus už ani nejde vnímat. Kterákoliv živá verze je lepší než tento záznam.
Úroveň alba sráží - jak už řečeno - nezvyklé množství vycpávek. Celkový dojem pak hlavně v závěru lehce upadá. Na A Hard Day´s Night toto album nemá šanci, ale nedosahuje ani úrovně prvních dvou desek. Proto musím, ač nerad, i oproti nim bod ubrat.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - A Hard Day´s Night
2011-01-29

Beatles, The / A Hard Day´s Night

5 stars

Album A Hard Day´s Night lze označit za dokonalé od začátku až do konce. Natočit desku, která by od prvního akordu po poslední slyšitelnou notu neměla slabší místo, to se povede opravdu jen málokdy a málokomu. Je to vrchol prvního období Beatles. Jedná se také o první album, kde se skupina obešla bez převzatých věcí.
Jediná škoda je, že autorsky se nedostalo na Harrisona. Ten se mohl pěvecky projevit v pouhé jediné písni (Lennon pro něj napsal I´m Happy Just To Dance With You). Jeho hráčský podíl je však obrovský: celým albem se jako poznávací znamení táhne zvuk jeho elektrické dvanáctistrunky Rickenbacker 360/12 Deluxe.
Pokud booklet praví, že autorem všech písní je duo Lennon-McCartnery, věcně je to jistě správně. Nicméně informace takto suše podaná je poněkud zavádějící. Až na několik výjimek (And I Love Her, Can´t Buy Me Love a Things We Said Today) se ve skutečnosti jedná o převážně Lennonovo autorské album. Zároveň jím končí období, kdy oba partneři často skládali opravdu společně. Jejich další spolupráce se nadále omezila na občasnou výpomoc druhému nebo spojení dvou celků v jeden. Propříště se každý z nich definoval jako svébytná skladatelská osobnost, jejíž rukopis byl čitelný natolik, že se dá celkem dobře rozlišit, který z nich byl autorem té které písně. Jejich partnerství však zůstalo na papíře zachováno až do konce existence skupiny.
Ale zpět k albu. První strana je tvořena písněmi ze stejnojmenného filmu, černobílého pseudodokumentu o pracovním dni Beatles, a též jejich filmového debutu. Titulní píseň napsal Lennon na objednávku (poprvé v životě) přímo pro film. Úvodní akord, kterým začíná píseň i celé album, je naprosto unikátní a nezaměnitelný.
Album obsahuje harmonicky nejbarevnější písně, jaké skupina do té doby složila a nahrála. Tomu odpovídají i možnosti vícehlasů. V protikladu k tomuto tvrzení je fakt, že v Can´t Buy Me Love zpívá McCartney sám. To je ale pouze výjimka, která jen dokládá pestrost alba.
Trochu mě mrzí, že zrovna You Can´t Do That byla z filmu nakonec vystřižena. Pro scénu útěku se pak víc hodila Can´t Buy Me Love, a tak musela pryč i I´ll Cry Instead. Ta režiséra Lestera zřejmě odradila svým ne příliš optimistickým textem. Následně s ní hanebně naložil Capitol, který se nerozpakoval ji pro americkou verzi alba sestříhat do delší podoby.
Vyjmenovat všechny další chutě alba je v krátkosti skoro nemožné. Abych parafrázoval Zdeňka Svěráka, to se nedá jen tak vyprávět, to se musí slyšet. A tak jen naťuknu: lehce zamaskovaná tónina v I´m Happy Just To Dance With You, akustická křehkost And I Love Her, pohoda "karetní" I Should Have Known Better s krásně prostými kytarovými kily ve střední části, vícehlasy Tell Me Why, valivý rytmus Any Time At All, houpavá When I Get Home...
Pokud má album unikátní začátek, pak i jeho konec je stejně pozoruhodný. I´ll Be Back nejprve potírá všechny známé teorie o písňové struktuře. Zkuste schválně určit, která část je vlastně refrén. Formální originalitu doplňuje i hudební stránka. McCartney zpívá ve druhém hlase Pikardské tercie, čímž mate ucho posluchačovo, snažící se rozlišit durovou a mollovou tóninu. Album pak skončí fadeoutem, v němž se durový a mollový akord střídá. Čímž je efekt zmatení doveden k dokonalosti. A dokonalost si zaslouží plný počet hvězdiček. Je to sice "jen" písničkové album, též ale špičkové dílo svého žánru.

» ostatní recenze alba Beatles, The - A Hard Day´s Night
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Past Masters Volume Two
2011-01-29

Beatles, The / Past Masters Volume Two

4 stars

Úvod tentokrát vynechám, byl by nutně podobný jako u čísla jedna. Takto se omezím pouze na konstatování, že Past Masters Volume Two je druhý díl kolekce beatlesáckých singlů. Specialitka tohoto nosiče spočívá v tom, že singly z roku 1967 jsou tu vynechány - najdeme je na albu Magical Mystery Tour (včetně kompletního EP s písněmi ze stejnojmenného filmu. Opět je tu jedna věc, která nevyšla na singlu. Zdejší verze Across The Universe vyšla na No One´s Gonna Change Our World - charitativním albu pro World Wildlife Fund.
Ale to jsme se dostali na konec, pojďme pěkně od začátku. Singl se dvěma A-stranami Day Tripper / We Can Work It Out celé CD otvírá, a je to začátek jako hrom. I když hned v prvně jmenované písni je opět strašlivé zvukařské selhání (v čase 1:50 pravý kanál na okamžik ztichne).
Nevím, jestli mám dříve jmenovat Hey Jude / Revolution, Let It Be nebo Lady Madonna. Tady by bylo neodpustitelné přehlédnout The Inner Light na druhé straně. Kdo nemusí indickou hudbu, nechť si ji odmyslí a poslouchá jen melodii. Úžasné.
Z druhého singlu mám osobně raději béčko Rain, celý ten pokus o nářez v Paperback Writer mi přijde tak trochu umělý a melodicky nijak invenční. Není to ostatně jediný singl, u kterého bych strany A a B viděl raději prohozené. Dalšími takovými jsou Get Back / Don´t Let Me Down a The Ballad Of John And Yoko / Old Brown Shoe.
Některé dojmy se nejlépe popisují jednou větou, a tak se omezím na toto strohé konstatování: mám radost ze singlové verze Let It Be.
Trochu rozpačitý je samotný závěr CD. You Know My Name (Look Up The Number) možná mohla zůstat v šuplíku a přizdobit Antologii nebo nějaký bootleg s nevydanými záležitostmi. Vedle takové What´s The New Mary Jane by se vyjímala obzvláště dobře. Zpočátku se zdá i zábavná, ale dojem klesá s každou půlminutou, o kterou je nahrávka protažena.
Důvod, proč vlastnit toto CD, je naprosto totožný jako u prvního dílu. Proto bude stejné i ohodnocení. Nelze jinak.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Past Masters Volume Two
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Past Masters Volume One
2011-01-29

Beatles, The / Past Masters Volume One

4 stars

Ono se špatně hodnotí něco, co albem nikdy nebylo a nebýt nosiče CD, asi by se jím nikdy nestalo. Výběr songů byl předem daný, tento kompilát spolu se svým mladším bráškou Volume Two zachovává přísně chronologický sled. Což je velké plus, neboť můžeme pomocí všech vydaných singlů mapovat vývoj skupiny. Vlastně všech úplně ne - z kompilace pochopitelně vypadly singly, které se ve své době objevily na některém z alb. A aby to bylo komplikovanější, na této kompilace se ocitly písně, které sice na albech vyšly, ale na sinlu byly vydány v odlišných verzích. A pak má každý z obou dílů i nějakou tu specialitku: v případě dílu prvního je to za á pár písniček z nekompilačních EP a za bé nahrávka Bad Boy, která zaznamenala premiérové a ve své době jediné britské vydání na oficiálním bestofku A Collection Of Beatles Oldie But Goldies.
Album nutně musí trpět kolísavou kvalitou jednotlivých písní, a tak obsahuje nahrávky zásadní, vycpávkové i nervózní či jinak nevydařené. Z důvodu kompletnosti byly dodány i dvě německy nazpívané verze beatlesáckých hitů Komm, gib mir deine Hand a Sie liebt dich. Mimochodem, originální obal hrdě hlásá, že se jedná o "erste deutsche original Aufnahme". Že se jedná i o "letzte", to tehdy nikdo nevěděl, ale je dobře, že Beatles se už k něčemu podobnému nedali ukecat. Tyto dva kousky tu tedy máme spíše jako jakž takž milou kuriozitku.
Doporučuji k pozornosti béčka singlů, tedy skladby povětšinou opomíjené (Thank You Girl, I´ll Get You).
Mám asi trochu zvrácený vkus, když můžu I Call Your Name a na druhé straně je mi celkem lhostejná I´m Down. Prostě nemusím McCartneyho snahu o drsňáka a zmíněnou píseň mám mnohem raději v živé verzi ze Shea Stadium - ale spíše kvůli Lennonovu blbnutí u kláves.
Long Tall Sally McCartneymu ale sedla a je podtržena skvělým výkonem zbytku kapely.
Zásadní věci snad ani jmenovat netřeba. Vezmeme to hezky od začátku: From Me To You, She Loves You, I Want To Hold Your Hand. I když pozorný poslech She Loves You velmi kazí nedobře srostlé části - střih po slovech "I think it´s only fair" mě docela bije do uší.
Mezi ty nervózní pochopitelně řadím Love Me Do. Verze, která vyšla na LP, byla o hodně zdařilejší.
Vyloženě nepodařenou jako málo co je pak nahrávka Slow Down, byť tentokrát je na vině ne kapela, ale mix. Kolik se toho dokázalo poztrácet, je až neuvěřitelné - především basa a Martinův klavír. Ten se v jednu chvíli ztratí skoro úplně - a tady se mi zdá, že záměrně, protože tam pořád slyším přehmat. Nikde jsem o ničem podobném nečetl ani neslyšel, takže to nemám doloženo a předkládám jen jako svůj dojem, ale zbavit se ho nemůžu. Poslouchejte pozorně v čase 1:15. Ještě jednu chybu na výkonu kapely bych našel - Harrisonovo kytarové sólo je hlavně zpočátku prosto invence, a když se tato dostaví, chybí jistota.
Celkově: album obsahuje krom výše zmíněných nedostatků i klenoty, které nenajdete na žádném albu Beatles. Už proto nesmí chybět. Z logiky věci tedy za čtyři.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Past Masters Volume One
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Yellow Submarine
2011-01-29

Beatles, The / Yellow Submarine

2 stars

Yellow Submarine je album ve všech možných hodnoceních dost opomíjené. Důvody jsou nasnadě: jeho původní verze z roku 1969 je z poloviny vyplněna scénickou hudbou George Martina, která je sice precizně napsaná, zaranžovaná a odehraná, na desce však sotva žije samostatným životem. Titulní píseň je staršího data a je jediná, která vyšla na dvou albech. Nepočítáme-li tedy předchozí původně americké albové uvedení rovněž starší All You Need Is Love.
Takže - co nám album vlastně přináší nového? Celé čtyři kousky. Včetně mé oblíbené a na Seržantovi odmítnuté Only A Northern Song. Včetně All Together Now použitelné tak akorát coby znělky kursů angličtiny. Hey Bulldog je stokrát lepší - ze všech čtyř nových kousků ji mám asi nejraději. It´s All Too Much mám rád pro její úvod, rytmus i napětí jednoakordové sloky.
Ještě jednou drobností je tohle album zajímavé. Započítáme-li i dvě "recyklované" písně, mají pánové Lennon, Harrison i McCartney na desce spravedlivě po dvou kouscích. To se nestalo nikdy předtím ani potom. McCartneyho zachraňuje fakt, že jedna z jeho písní je titulní, jinak mu tentokrát ujel vlak. Lennon nad Harrisonem těsně vyhraje jen díky zpopularizované a zde nepůvodní All You Need Is Love.
Kdyby tu bylo beatlesácké hudby po obou stranách, byl bych co se týče hvězdiček štědřejší. Takhle jsem si vědom, že hodnocení je trochu zkreslené. Jenže na opravdové album je toho opravdu trochu málo. Pro kompletisty je ale nezbytné, neboť pár písní nikde jinde nenajde.
Jo, a kdo nechce, druhou stranu poslouchat nemusí. Já sám to dělám jen výjimečně.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Yellow Submarine
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Magical Mystery Tour
2011-01-29

Beatles, The / Magical Mystery Tour

5 stars

Jakkoliv mě jímá vztek, když si vzpomenu, jak svévolně Američani přetvářeli původní alba Beatles, jedna výjimka existuje. Je to právě album Magical Mystery Tour. Hudba ze stejnojmenného filmu vyšla v Británii nejprve jako sada dvou EP desek. Písně z tohoto původního britského vydání tvoří první stranu alba. Capitolu slouží ke cti, že tentokrát nebylo nic vynecháno. Album bylo na druhé straně doplněno singly z roku 1967. Tedy přesně z doby, kdy vznikaly i nahrávky z první strany. Snad jen Penny Lane / Strawberry Fields Forever sem časově zapadají méně. Singl vznikl už na přelomu roků 1966 a 1967 a od ostatního materiálu na tomto albu je oddělen Seržantem. Tato námitka je ale skoro nepodstatná. Obě nahrávky tvoří v diskografii Beatles tak zásadní přelom, jako do té doby málokterá.
Capitol si může připsat husarský kousek, neboť se mu původně kompilaci povedlo přetvořit v naprosto svébytné album. Mateřská firma EMI ho dokonce shledala tak zdařilým, že ho v únoru 1976 beze změn vydala i pro britský, potažmo evropský trh. Je skoro zbytečné se rozepisovat o jednotlivých skladbách, přesto asi neodolám.
Téměř se dá říct, že co kus, to perla. Snad jen orchestrálka Flying zní trochu tuctově a fádně, ale je těžké ji vytrhnout ze společnosti ostatních písní z filmu. McCartney se více než vytáhl s The Fool On The Hill, a You Mother Should Know mám z jeho podobně stylových záležitostí zřejmě nejraději.
Hudebně prostá, nebo neobyčejně vynalézavá? Vyberte si. Taková je Harrisonova Blue Jay Way. Všechny akordy má vystavěné na stejném základním tónu. Nejprve střídá durový se zmenšeným, a v pasáži "please don´t be long" staví na základní akord šestky a velké sedmičky.
Lennonova I Am The Walrus je hudebně i textově tak nádherně šílená, že jí nelze nepodlehnout. Už středověké hudebníky zároveň lákala i děsila zvětšená kvarta, tedy interval, na kterém je tato píseň založena. V textu se vyskytuje slovo "snied", kterému možná rozumí nejvýše tak autor, a ani tím bych si nebyl jist. Spíše je to jen nastražený oříšek pro vykladače textů. Milovníkům klasiky doporučuji úryvek z Krále Leara v závěru nahrávky. Na albu samotném je pak píseň zařazena velmi šikovně, neboť jednak uzavírá sestavu filmových písní, a zároveň otvírá sérii singlových nahrávek.
Z nich v negativním smyslu vyčnívá Hello Goodbye. Hudebně ani textově za moc nestojí, ale dva úspěchy se jí upřít nedají. Nepochopitelně odsunula právě I
Am The Walrus do pozice singlového béčka, a ještě nepochopitelněji zválcovala britskou hitparádu.
Byť k hitovosti All You Need Is Love nesporně pomohly i okolnosti jejího vzniku a uvedení, mám ji rád a coby všeobjímající láskyplné poselství funguje dodnes. A to i přes některé hříchy, které byly v nahrávce velkoryse přehlédnuty (v čase 2:10 těžko přeslechnutelný rozhozený rytmus). Refrén, vystačující si v podstatné části se dvěma půltóny, je jen další lekcí z minimalistiky.
Pamětliv toho, že (skoro) nic na světě není dokonalé, dávám s plným vědomím plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - Let It Be
2011-01-29

Beatles, The / Let It Be

3 stars

Pokusím se nastínit svůj pohled na projekt Get Back uvedený posléze pod názvem Let It Be. Nutné je zmínit album i film - obojí vzešlo z téhož a nelze jednoduše oba projekty od sebe oddělit.

1. Reality show
Chtě nechtě musím McCartneymu a potažmo Beatles přiznat další prvenství - totiž vynález reality show. Jakkoliv byli Beatles dosud novátorští coby skupina, tentokrát se to říci nedá.
Autorem nápadu byl McCartney a ostatní se stali účinkujícími. První problém. Byť se Beatles zrovna v pohodě a soudržnosti nenacházeli, svět jim stále ještě zobal z ruky. Bílé album si nevedlo špatně, přes všechny mínusy, které na něm lze najít. Čtyřka měla za sebou všechny možné úspěchy, které si lze představit. Pro pár chlapů na prahu třicítky, kteří nepotřebovali nic dokazovat sobě ani světu, celá tahle akce tak trochu zaváněla nucenou prací. Trochu ve smyslu Lennonovy poznámky, že v osm ráno nemůžete vymýšlet muziku a nechat se u toho natáčet.

2. Strávený čas
Když už něco dělat nemůžete a přitom musíte, alespoň se snažíte předstírat nějakou činnost. Tady šlo ve výsledku o přehlídku ztraceného času. Kdo je vybaven trpělivostí a prokouše se vším možným materiálem z onoho ledna 1969, může získat několik dojmů. Mně jako první vytanulo na mysli, že drtivou většinu času nejde o nahrávání alba. Možná skupině chybělo živé hraní a nakonec i kontakt jednoho s
druhým, nevím. Je to možné vysvětlení faktu, že skupina místo zkoušení nového materiálu omílá rokenrolovou i jinou klasiku včetně vlastní tvorby. Díky tomu, že vše bylo nahráno a natočeno, můžeme hodnotit. Klenot aby člověk lupou hledal - a nutno dodat, že nenajde. Na těch nahrávkách je nejcennější fakt, že je pořídili Beatles. Jejich oficiální uveřejnění by ve své době mohlo s firmou Beatles krutě otřást.
Beatles tu vůbec nehrají jako skupina, která má v podstatě všechno v kapse. Spíše připomínají partičku známých, která spolu nehrála už hodně dlouho. A tak si není schopna vzpomenout tu na slova, tu na harmonii, ale hlavně na jakéhosi společného ducha. Posluchač by pochopil, že se jedná o zkoušky (čeho vlastně?), které nejsou určené pro ucho posluchače a nemusí vše nutně sedět. Jenže Beatles to často prostě neladí. Nemyslím teď jednotlivé přehmaty či kiksy, prostě jim to nehraje dohromady. V uchu mi zůstává McCartneyho přepjatý hlas. Kdo má v paměti jeho dosud převážně vytříbený vokál, nestačí se divit. Valná část toho, co odzpívá, je rozeřvaná až běda. Jeho filmové podání Besame Mucho kolísá mezi parodií sebe sama a ztrátou vkusu.
Když se hlavního pěveckého partu ujme Lennon, zní znuděně, bez zájmu, chvílemi možná přiopilecky. A možná taky všechno dohromady. McCartneyho druhé hlasy zní často hrozně. Nechci vypadat zaujatě, ale dělá to na mě dojem, jako by chtěl za každou cenu být slyšet. Na hospodskou partu dobré, na nejlepší kapelu na světě uboze málo.
Harrison se upřímně snaží přinést pár skvělých písní. O tom, jaký je výsledek, o chvilku dále. Skutečný zájem o projekt mu však zřejmě chybí.
Nad tím vším ční jako maják pohodář Ringo. O svůj prostor se nerve, protože ví, že autorský ani pěvecký stejně nedostane. A na své bubny hraje poctivě, ze všech čtyř podává nejlepší instrumentální výkon i během bezcílného jamování. A když se zrovna nehraje a čeká se na cokoliv, Ringo sedí a poslušně čeká také. Byť se ostatní alespoň ve chvílích nutnosti probudili ke slušným hráčským výkonům, jediný Ringo snese přísnější měřítka po celou dobu zkoušení a nahrávání. Sám však kapelu spasit nemohl.
Její hraní lze často označit jako prznění písní cizích i vlastních. Vlastních minulých i budoucích. Že si neumíte představit Beatles, kteří nedokážou slušně odehrát třeba Love Me Do, You Really Got A Hold On Me, You Can´t Do That či Lady Madonna? Tak tento projekt vám je přináší. Mezi jamováním se občas zjeví verze některé z písní, které známe z konečné podoby alba. Působí to dost chaotickým dojmem, píseň se prostě objeví a zase skončí, jsa obklopena změtí úryvků skladeb všech možných žánrů. O bezkoncepčnosti celého dění možná svědčí i to, že na singlech byly vydány jiné verze, než se potom objevily na LP. Celá ta akce připomíná nahrávání až ke konci, kdy lze konečně vystopovat určitý systém.
Poctivě a nestříhat - to bylo krédo, které si McCartney vytkl před zahájením celé akce. Zákazem stříhat zaťal celému tomu pochybnému nápadu nůž do zad ještě dříve, než byl realizován. Celé to nepřineslo více než další problém - vršily se i desítky verzí jednotlivých písní, z nichž se měla vybrat ta nejlepší. Perfektní nebyla žádná, při troše práce s nůžkami by bylo možné dobrou nahrávku vytvořit. Jenže tento základní producentský postup nebyl povolen.

3. Kapela
Pokud již předtím nebyla atmosféra ve skupině ideální, tady se chvílemi jedná o skutečný rozklad. McCartney pochopitelně pro svou ideu ostatní příliš nezískal.
Nebyl však odmítnut hned zpočátku. Harrison zpětně hodnotí celý projekt jako nový rok a nový nápad, tak tedy proč ne, jedním dechem ale dodává, že brzo vše bylo zase bolestné. Pro něj asi obzvlášť, když to po pár dnech natáčení zabalil a oznámil, že ze skupiny odchází. I když byl tento konflikt aspoň na čas urovnán, loď jménem Beatles dostala další trhlinu nebezpečně blízko čáry ponoru.
Výsledný film snad ani není o Beatles - v hlavní roli se ocitá McCartney. McCartney vymýšlí, McCartney radí, McCartney poučuje, McCartney organizuje, McCartney buzeruje. Ponorková nemoc se dostavuje velmi záhy. Scéna hádky McCartneyho a
Harrisona je dostatečně známá. V detailu pěkně popisuje bezkoncepčnost celého dění: aby měl po ruce nějaký příklad, vytáhne McCartney z rukávu Hey Jude a poučuje Harrisona, že by v ní měla kytara pauzírovat. Souvislost se vznikajícím albem a filmem opravdu nenacházím. Když pak jindy Lennonovi vysvětluje, že kamery vždy a všude jsou nutné a že všichni jen trpí trémou, tento na něj zůstal nevěřícně zírat.
Aby toho nebylo málo, skupinu opustil i druhý George - tedy producent Martin. Narozdíl od prvního George se během natáčení nevrátil a od projektu dal ruce pryč. Což se ukáže později jako další problém.
Dojem ze špatného měsíce napravoval alespoň částečně střešní koncert z 30. ledna, byť ze všech myslitelných míst pro filmové finále bylo vybráno snad to nejméně vhodné - Londýn, střecha budovy, leden a mráz. Nejlepší výkony tu však podávají jak jednotlivci, tak skupina jako celek. Podíl Billyho Prestona coby hosta je nezanedbatelný.

4. Album
Deska přináší titulní McCartneyho sladbu - píseň par excellance. Byť tu narazíme na prohřešek proti původnímu konceptu alba, totiž dotočené Harrisonovo kytarové sólo. Lennon tak skvělou věc na albu nemá. Dig A Pony není nejhorší, ale kvality titulní věci dosáhnout nemůže - už proto, že hudebně je úplně o něčem jiném. A mimochodem přináší další - celkem nepochopitelný - zásah v podobě vystřižené pasáže v úvodu nahrávky. Proč právě v tomto případě došlo k provinění vůči předem danému zákazu stříhání, opravdu těžko říct.
Další čárku k dobru si Lennon může připsat za účast na písni I´ve Got A Feeling, jenže hlavní téma je McCartneyho a Lennonův příspěvek je pouze využitím hodně nedokončeného nápadu. Jeho Dig It (byť podepsáno kolektivně) nepůsobí tak nevázaně a hravě, jak by asi mělo, navíc se jedná o pouhý fragment dvanáctiminutového jamu. Across The Universe v této podobě na albu vlastně nemá co dělat, protože vznikla jindy. A tak jeho nejlepší kus Down Let Me Down se musel spokojit s pozicí béčka na singlu s McCartneyho kolovrátkovým Get Back a na album se nedostal. Aspoň se však dočkal vydání, Child Of Nature se podobného štěstí nedostalo. Harrison dopadl ještě hůře - z jeho příspěvků se chytily pouze dva: víceméně tuctová, byť mile podaná For You Blue a výborná I Me Mine. Jenže je to s ní podobné jako s Across The Universe - během natáčení Let It Be dokončena nebyla a verze z LP vznikla až na počátku roku 1970, dávno po albu Abbey Road a bez účasti Lennona (mimochodem se stala na 24 let poslední písní nahranou pod hlavičkou Beatles). Fakta o "čistotě" při jejím nahrávání jsou také dostatečně známá. Další Harrisonovy skvělé věci (All Things Must Pass, Something, Let It Down, Isn´t It A Pity) byly odmítnuty. Musím se ptát, kam dali ostatní pánové uši. Několikrát jsem konkrétně vyřazení All Things Must Pass z beatlesáckého repertoáru označil za zločin vůči Harrisonovi, a tady na tomto názoru budu trvat. Something měla to štěstí, že byla v létě oprášena pro LP Abbey Road. Této cti se dostalo i mnoha dalším skladbám dua Lennon-McCartney - Oh! Darling, Maxwell´s Silver Hammer, She Came In Through The Bathroom Window, Mean Mr. Mustard, Carry That Weight, Golden Slumbers a věřte nevěřte i Her Majesty. Stejný osud potkal i jediný Starrův pokus o vlastní příspěvek, Octopus´s Garden.
Byť jsou průpovídky mezi písněmi na desce vytrženy z původních míst, dávají - když nic jiného - dojem jakési živé produkce. Celé album aspoň v první půlce drží jakž takž pohromadě. Two Of Us je snesitelný rozjezd, Dig A Pony syrový náklad tříčtvrtečního blues. Již zmíněné koncepční problémy se zařazením Across The Universe a I Me Mine nás koneckonců coby posluchače nemusí až tak moc zajímat, a tak můžeme vnímat pouze jednu solidní a jednu skvělou píseň. Sneseme-li útržek z Dig It, dostaneme se k nádherné titulní skladbě - a pak následuje první šok: odrhovačka Maggie Mae na album asi zařazena být neměla, a když už být musela, ne snad v takto neúplné a náhle uťaté verzi (podotýkám, že kompletní verze existuje, a byla myslím zahrána jen nedlouho po té na LP použité). Nálada se zklidní s I´ve Got A Feeling. Z utržené rány se sotva vzpamatujeme u One After 909, a dostaneme další. S přeslazeným aranžmá The Long And Winding Road se celá deska sesype jak cukrová homole. Smyčce a sbory, možná snesitelné na Bílém albu, tady působí jako pěst na oko. Album zbývající dva kousky už nezachrání, především proto, že na to hudebně nemají.
S The Long And Winding Road padl na skupinu poslední problém, který se ukázal být zásadním. Byť byl možná použit jen jako záminka, znamenal ve svém důsledku rozpad kapely. Přitom píseň jako taková se dá řadit mezi McCartneyho nejzdařilejší kousky, ovšem v původním provedení znamenala krutou ránu pro jeho pověst perfekcionisty. Spector byl zřejmě veden snahou píseň pro album zachránit, jeho postup byl však v konečném důsledku dost kontraproduktivní. Jak moc se snažil Lennon celý projekt shodit, když předal pásky ke zpracování Philu Spectorovi a jako bonus přidal falzetovou hlášku o přicházejících andělech, o tom můžeme jen spekulovat. Kladem této snahy zůstává jen fakt, že Spector dokázal aspoň částečně snesitelně poskládat k sobě kousky čehosi, s čím si nevěděli rady ani
George Martin ani Glyn Johns.
Co tedy vlastně Beatles za měsíc nahrávání stvořili? Výsledkem je nijak zázračné, ale poslouchatelné album, na které si fanoušci museli počkat celý rok a čtvrt po jeho dokončení a dočkali se ho až v době, kdy byl rozpad Beatles již veřejně oznámen. A navíc bylo v datu vydání předstiženo o půl roku mladším následovníkem.
Nic nového či snad převratného objeveno nebylo a zdaleka (naštěstí) nebyl (a asi ani být nemohl) dodržen původní koncept nahrávání.

5. Film
Jakkoliv to možná bude v protikladu s prvním odstavcem, film působí od alba dosti odtrženě. Především obsahuje spoustu materiálu, který si fanoušci na albu koupit nemohli. Některé písně byly postaveny do nových souvislostí. Pár příkladů: zatímco Two Of Us album otvírá, ve filmu je prezentována jako výsledek dílčího snažení.
Mimochodem, působí tu o mnoho více křečovitě McCartneyho snahou o prezentaci seriózní za každou cenu. Nahrávka vznikla spolu s Let It Be a The Long And Winding Road až po střešním koncertu, který tedy nebyl úplným vyvrcholením celého projektu, jak nám film předstírá. Ve světle všech okolností se však zdá být vrcholem tvůrčím. Z kapely konečně vyzařuje trocha kolektivu a dobré nálady. Zvukem i obrazem. Včetně drobných a milých detailů, jako když Beatles zopakují nástup k Dig A Pony. To vše jen z toho prozaického důvodu, že se Ringo potřeboval vysmrkat.
Zvláštní figurou je ve filmových záběrech Yoko Ono. Sedí a kouká a moc toho nenamluví. Působí jak zjevení z jiného světa. Když už konečně využije svůj mikrofon, začne kvílet způsobem přijatelným snad jen pro masochisty. Její přítomnost je pochopitelně dána přítomností Lennonovou, ale jaký to mělo smysl i pro ty samotné dva, to opravdu nechápu.


6. Pár vět na závěr
Nakonec vzniknuvší film a album byly výsledkem měsíční lopoty a honby za něčím, čeho nejenže dosaženo nebylo, ale skončilo potupným fiaskem. Možnost další spolupráce se otřásla v základech a kolektivní duch skupiny byl minulostí. Hlavní rána měla ještě přijít: roztržka v obchodních záležitostech (spor Klein versus Eastman) byla již za dveřmi.
Dávám tři hvězdy jako průměr - ne za výkon kapely, ale za těch pár dobrých písniček.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Let It Be
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Beatles, The - With The Beatles
2011-01-29

Beatles, The / With The Beatles

4 stars

Druhé album bývá pro mnohého interpreta takovým prubířským kamenem. Jakkoliv může být debut netrpělivě očekávaný, teprve s druhou deskou se ukáže, jestli je interpret schopný udržet nastavenou laťku. Podívejme se spolu "s Beatles", jak se tohoto úkolu zhostili.
Nevím, jak dalece Beatles uvažovali nad důležitostí otvírací skladby každého alba, nicméně od samého počátku stanovili u úvodních písní vysoký standard. Lennonova It Won´t Be Long je v mnohém prostě dokonalá - žádné intro, okamžitý nástup refrénu, pro větší spád vypuštěný takt (poprvé v 0:20 a pak 1:02 a 1:43), slovní hříčka s "be long" a "belong", náročné vokální aranžmá v klesající frázi středu... Tím, kdo písni uškodil, byli opět zvukoví mistři, kteří spáchali jeden velice nepěkný střih - poslouchejte, jak se v čase 1:08 najednou ztratí kytarová vyhrávka. Naštěstí se jedná o detaily, které posluchačstvu zpravidla uniknou.
Lennon se představuje i ve druhé písni. All I´ve Got To Do je však pravým opakem té předcházející. Píseň přibližuje autora v trochu vážnější poloze, text je ale víceméně prostý a nevyhýbá se ani celkem banálním obratům ("kdykoliv mě chceš, budu tady" a tak podobně). Formálně se jedná o klasické schéma sloka-refrén. Snad jen zadumaný fade-out trochu vybočuje ze všeho běžného, co tato píseň přináší. To však neměl být výčet nedostatků, ale pouze vyjmenování protikladů k It Won´t Be Long.
Lennon podává parádní pěvecký výkon, mocně podporovaný akordickými vícehlasy Harrisona a McCartneyho.
McCartney přichází vzápětí s písní, která se stala nejhranější z celého alba. Ačkoliv nebyla (stejně jako všech 13 ostatních nahrávek) vydána na singlu, našla si cestu do rádií i na živé koncerty Beatles (dokonce otevírala první americké vystoupení v The Ed Sullivan Show). Současníci Beatles mohli jen žasnout nad tím, jak píseň s takovým hitovým potenciálem končí "pouze" na LP a neúčastní se hitparádového zápolení. McCartney napsal nejprve její text. Až později vznikla melodie, která kráčí nahoru a dolů po všech tónech stupnice jako po schodech. Stejně rozhodnými kroky si vyšlapuje i baskytara. Do toho zní Lennonovy doprovodné trioly a v závěru Harrisonův druhý hlas. Formálně i provedením jednoduché a dokonalé.
Trochu rozmrzelý je text Harrisonova skladatelského debutu Don´t Bother Me. Snad ho otravovalo i naléhání, aby napsal vlastní píseň, v každém případě vznikla pozoruhodná prvotina, která se nepodobá žádné z dosavadních písní skupiny. Hned po úvodní frázi následuje první ze série stoptimů, kterými nás jistě provádí Starr za bicími (i když ta jistota dala práci při 19 pokusech). Pokud má být text vyjádřením potřeby soukromí, jedná se o další do té doby nevídaný prvek.
O mnoho bezstarostněji pak vyznívá skladba Little Child, kterou napsali Lennon s McCartneym půl na půl. Ve své jednoduchosti jde tak daleko, že v úvodu dvakrát zopakuje refrén, aby po krátké sloce nastoupil vzápětí potřetí. Naštěstí pak přijde sólo na foukačku a střed, záverečný refrén si však Beatles neodpustili a píseň končí vcelku banálním fade-outem. Ačkoliv si Lennon s McCartneym nedali moc práce se synchronizací svých vokálů (0:39), výsledek zní velice spontánně. Jak na tancovačce. Více se od této písně ani nechtělo.
Oproti prvnímu albu přichází nezvykle pozdě řada na převzaté skladby (ačkoliv ve skutečnosti byly nahrány nejdříve). Tou první je McCartneyho podání Till There Was You. McCartenyho podle zpěvu, protože přinejmenším Harrisonův akustický part nelze opomenout. Píseň musela nutně oslovit nejširší publikum, také proto byla na koncertním repertoáru poměrně dlouhou dobu.
Osobně moc nechápu kritiky beatlesácké verze Please Mr. Postman - mně se ta valící se stěna pořád líbí a považuji ji za jeden z nedoceněných coverů skupiny. Hudebně sice nepřináší nic než variaci na čtyřakordové schéma, ale Beatles perfektně zvládli vícehlas (i když si Lennon vypomohl tím, že zpěv nahrál dvojmo). Když se v záverečném refrénu spojí všechny hlasy v "look and see", mám vždycky chuť si to poslechnout ještě jednou.
Další převzatá píseň - Roll Over Beethoven v podání Harrisona - je kontrastně k předcházející prosta doprovodných vokálů. Opět však nachází způsob, jak předčit původní verzi.
Hold Me tight se Beatles pokoušeli nahrát už na debutové LP. Odložena byla jednak proto, že nedokázali vytvořit něco, co by připomínalo finální nahrávku, a pak také proto, že odpovídačky v závěru refrénu byly možná až příliš podobné titulní Please Please Me. Po sedmi měsících byla píseň oprášena a nahrána znovu pro druhé album. Valivý zvuk nahrávky ženou bicí razantně kupředu a tempo neustane ani v mollovém prostředku, kdy Starr najednou temně tluče jen do tomtomů. Beatles vyrobili nejméně dva fórky. Jednak úvodní pasáží lehce zakryli základní tóninu (což rozhodně neudělali naposledy), a pak McCartney velice originálně překrývá zpěvem přechody z refrénu do středu. Dotočené tleskání dodává nahrávce další dávku naléhavosti na tempu, které náhle končí v nečekaném a unikátním ritardandu. Mimochodem, všimli jste si, jak málo slov postačilo na celou píseň? Ani jedno opakování kterékoliv části nepřináší žádný nový text.
Nezvyklou délku tří minut přináší výborná cover verze You Really Got A Hold On Me. Lennon si musel tóninu oproti originálu posunout o malou tercii níž, aby na píseň stačil svým rozsahem. Úprava byla jen ku prospěchu věci - Lennonův pěvecký výkon nemá chybu, ostatní mu zdatně sekundují v odpovídačkách i odvážných intervalech doprovodných vokálů. Každý píše o Starrově skvělém přechodu při druhém "tighter", ale ono to opravdu nejde vynechat. On ten přechod je opravdu výborný.
Následují dva asi nejslabší kousky z alba. I Wanna Be Your Man by prospělo více přesvědčivosti Starra v roli sólového zpěváka. Výsledek jen o málo předčí zoufalou snahu. Vokály ostatních atmosféru nepozvedly, doprovod je naprosto banální. Píseň ospravedlňuje pouze nutnost zastoupit na desce pěvecky všechny členy.
Byť Devil In Her Heart stojí přece jen o stupínek výše, pro její uvedení chybí odůvodnění zmíněné v předešlé větě. Předešlé Harrisonovy výkony tak skoro zbytečně shazuje. Nejedná se o nic více než o vycpávku. Začne, zašumí, projde, zapomenete.
Naštěstí následuje zdařilý vrchol desky. Lennon se ještě jednou představí autorsky v Not A Second Time. Hudební teoretiky upoutal závěr písně stejně jako její stavba, kdy téma začne a ve chvíli, kdy čekáte konec fráze, pokračuje nečekaně dále. Výsledkem tohoto natahování jsou části tvořené nezvyklými počty čtrnácti a deseti taktů.
Bombastické zakončení LP Please Please Me Beatles velmi zdařile zopakovali v podobě Money (That´s What I Want). Nahrávka zní drsně, rytmus šlape a Lennon zpívá s obrovským nasazením. Téma peněz rozhodně nebylo skupině v té době cizí. Lennon nepokrytě prohlašoval, že jeho vrcholnými profesionálními ambicemi je být slavný a bohatý. Obojího se mělo všem čtyřem dostat měrou vrchovatou. Ačkoliv majetek nikdy nebyl jejich hlavní motivací, v závěrečném výkřiku "I wanna be free" je jasně řečeno, co se od spousty prachů dá očekávat. V tomto kontextu je píseň Money upřímnou zpovědí. Fakt, že nepochází z autorské dílny Beatles, na tom nic nemění.
Beatles nedávali v té době sami sobě více času než nějaké dva tři roky. Fakticky však byli stále na začátku cesty, která měla být tak třikrát čtyřikrát delší. Jejich druhá deska není ničím více ani méně než logickým pokračováním té první, proto ji ohodnotím úplně stejně.

» ostatní recenze alba Beatles, The - With The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Omega - 10 000 lépés
2011-01-29

Omega / 10 000 lépés

5 stars

Jako Olympic má svou Želvu, Omega má Petrolejku. Hudebně u mě písně produkují podobné pocity, snad za to může i foukačka. A text? Ten je naprosto šílený, inspirací mu musel být samotný beatlesácký Walrus. Jen tak na okraj, tu foukačku nahrál László Tolcsvay, kdysi člen Fonográfu a dodnes autor úžasných písní.
Následuje Gyöngyhajú lány, kterou zná snad i ten, kdo o skupině jménem Omega v životě neslyšel. To není jen tak nějaké plácnutí do vody, aby řeč nestála - stal jsem se toho mnohokrát svědkem.
Album střídá nálady jak na běžícím pásu (1958-as boogie-woogie klubban nebo Udvari bolond kenyere), aby se zase vrátilo k zemitému rocku (Tűzvihar, Tékozló fiúk). Nechybí ani nádherná osmiminutová ztřeštěnost dvojice Lauxe a Pressera, která poměrně zakrátko Omegu opustí.
Jediným malinko slabším místem je závěrečná Félbeszakadt koncert. Ta mě nechytla tolik jako ostatní, ale promíjím jí to. Jednak nestíhá zkazit
výborný dojem, a jednak - v souladu se svým názvem - náhle přerušuje koncert, jehož zdařilé pokračování se odehraje někde v noci na státní silnici.
Tohle je ta deska, která pro mě znamená zrození skutečné Omegy s klasickým soundem. Nelze jinak než za pět.

» ostatní recenze alba Omega - 10 000 lépés
» popis a diskografie skupiny Omega


Beatles, The - Please Please Me
2011-01-29

Beatles, The / Please Please Me

4 stars

Nahrát za jediný den 10 písní na desku, to je počin, který rozhodně zaslouží následování. Když se k tomu přidají čtyři nahrávky, které už předtím vyšly na singlech, máme na světě debutové album. A nutno dodat jedním dechem, že skvělé debutové album. Nejsem si i díky zdejším předchozím příspěvkům jistý, zda to byla od začínající skupiny opravdu taková drzost, když dala na debutovou desku tolik původních písní, ale je pravda, že mnohá literatura praví cosi v tomto smyslu. Ať už to bylo zvykem ebo ne, výsledný mix působí až překvapivě jednolitě, všech čtrnáct nahrávek se stalo svým způsobem klasikou. A to bez ohledu na jejich skutečnou hudební kvalitu, v literatuře též různě propíranou.
Tím památným dnem se stal 11. únor roku 1963. Ten den Beatles přišli, nahráli a svět pak slyšel. Vítězství si pak užívali opět Beatles. No a zbytek je již historie.
Takže pojďme poslouchat: Po úvodním odpočítání otevře desku McCartneyho I Saw Her Standing There, skladba dnes řazená mezi rock´n´rollovou klasiku. Lennonův podíl je sice malý, ale už v něm ten typický Lennon měnícího McCartneyho uhlazenost na osobitý sarkasmus. U úvodního verše "bylo jí jen sedmnáct / nebyla zrovna královnou krásy", který Lennon změnil na konečné "bylo jí jen sedmnáct / víte, co tím myslím", si klidně představte, jak u toho mrkne okem...
Misery byla z původních písní nahrána jako poslední, na desku byla však zařazena hned na druhé místo. Písnička je to docela obyčejná, ale mě už od mých raných let fascinuje klavírní part.
Následují tři převzaté věci, Anna (Go To Him), Chains a Boys. Beatles měli tu schopnost, že často nechávali zapomenout na originální verze písní a jako "normu" stanovili tu svou. Myslím, že se jim to povedlo i v těchto případech. A dost možná, že někteří běžní posluchači ani neví, které z písní nejsou původně beatlesácké. Beatles tu v těchto coverech zpěvácky defilují jeden po druhém (na McCartneyho se tentokrát dostane trochu později).
Následují čtyři písně z již vydaných singlů. Přiznám, že všechny z nich mám prostě a jednoduše rád. V případě Love Me Do sáhl vydavatel po odlišné verzi, a udělal dobře. Zatímco singlová Love Me Do zní dost nervózně, tato verze je předvedena s mnohem větší jistotou. Oprava kytarového přehmatu v Ask Me Why by zřejmě byla pro debutující skupinu nadstandardní službou. Nutno připomenout, že podobný luxus nebyl skupině často dopřán ani v letech budoucích... Už při nahrávání singlu prošla nadvakrát zapomenutá slova v Please Please Me. Tento nedostatek zůstal ve stereo mixu, zatímco mono verze byla vyspravena pomocí míst, kde se opakuje stejný text.
Asi trochu překvapivě se na debutu Beatles objevily dvě písně ryze ženské skupiny The Shirelles: po Boys je to Baby It´s You. V ní Lennon posluchače tak trochu připravuje na své vrcholné číslo. Jeho "nobody, nobody" můžu kdykoliv.
Hudební představy Beatles byly přinejmenším ve stavu zrodu. Jak jinak si vysvětlit komentář, ve kterém Lennon zdůvodnil, proč Do You Want To Know A Secret zpíval zrovna Harrison. Píseň má docela jistě více než tři noty, které písni autor přiznal. Opět jsme svědky ledabylé zvukařské práce - poslouchejte pozorně v závěru písně po slovech "do you promise not to tell". Docela mě mrzí, že se zřejmě nedochovalo Lennonovo demo, které údajně nahrál na toaletě. Což mělo být dokázáno spláchnutím na konci nahrávky.
Konečně přichází se svou převzatou písní i McCartney. Když nic jiného, zaujme jistě dvojhlasně nahraným zpěvem, střídáním dvou- a tříčtvrťového taktu a Pickardskou tercií.
Ač album spěje ke svému závěru, přichází píseň, které byla pro album nahrána jako první (nepočítáme-li samozřejmě písně z již vydaných singlů). Na There´s A Place je znát Lennonovo nachlazení. Pastilky proti bolesti v krku a horké mléko, kterýmižto si pomáhal celý den, vyvolávají úsměv na tváři, když si uvědomíme, co všechno Beatles zkonzumovali při nahrávání příštích desek. Lennonova indispozice se však nestala důvodem pro zrušení nahrávání - tolik jim na první desce záleželo. Lennon se protrápil třinácti nahrávacími pokusy, než píseň zněla alespoň přijatelně.
To nejlepší si ale nechal na závěr. Samotné zařazení Twist And Shout je tak trochu záhadou. Píseň tradičně uzavírala vystoupení Beatles, proto se nechce věřit, že by nebyla plánovaná od samotného počátku. Přesto se všichni zúčastnění shodují, že byla nahrána nad plán a v době, kdy už přetáhli vymezený čas. Jediné jistě tedy je, že vznikla jako poslední nahrávka pro album. Lennon si musel být vědom toho, že má maximálně jeden pokus, než mu po celém dni definitivně odejde hlas. Twist And Shout prý nazpíval svlečený do půl těla, a atmosféru ve studiu nemohl zničit ani následný nedokončený druhý pokus.
Dávám čtyři. Jen proto, aby zbylo na ty věci ještě zásadnější.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Please Please Me
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Omega - Trombitás Frédi és a Rettenetes Emberek
2011-01-29

Omega / Trombitás Frédi és a Rettenetes Emberek

2 stars

Slyšel jsem o "trumpeťákovi a podivných lidech" samou chválu, a tak jsem si ho nechal nahrát na kazetu. Poslechl jsem ji a vrátil. Někoho asi zaujalo, ale za sebe musím říct, že se žádný velký šok nekonal. Všechny možné singly Omegy ze šedesátých let jsou lepší než většina písní z tohoto alba, takže bonusy na vydání z roku 2003 tentokrát vysoce převyšují "základní materiál". Z něj vysoko vyčnívá píseň Halott virágok, s přítelkyní jsme se shodli, že nám trochu připomíná Mamas & Papas. Docela ujdou ještě další singlovky: Ha én szél lehetnék, která byla později zajímavě využitá na albu Éjszakai országúton, a snad ještě Szeretnék visszamenni hozzád. Zbytek už klidně oželím. To zásadní od Omegy mělo teprve přijít.

» ostatní recenze alba Omega - Trombitás Frédi és a Rettenetes Emberek
» popis a diskografie skupiny Omega


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000