Profil uživatele DeaconJohn


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
2010-04-11

Schelinger, Jiří / Nám se líbí...

4 stars

Jiří Schelinger - skvělé rockové písně a popový odpad poplatný tehdejšímu režimu - jedno bez druhého tehdy asi bohužel nešlo. Co do počtu převažují stupidní popěvky s ještě stupidnějšími texty, ale pánbůh zaplať za těch několik hard rockových kousků. Možná proto je občas Scheligerova role v ČS. hudbě zpochybňována, jakkoliv je v tom vlastně nevinně. Největší slabinou byl rozhodně repertoár a nedostatek regulérních alb, nikoliv zpěv samotný. Pro mě osobně je to český zpěvák č.1 a spousta průměrných písní, či coververzí zní díky jeho originálnímu projevu velmi dobře.
Nám Se Líbí je vlastně poslední deska vydaná za Jiřího života a je stylově jiná, než předchozí Hrrr Na Ně. Místo očekáváného přitvrzení po "první české rockové desce " tu zní převážně akustické kytary, kompozice jsou promyšlenější a i texty jsou dosud nejlepší a nejvyrovnanější. Stejně vyrovnaná je i kvalita skladeb, těžko se vybírá to nejlepší. Snad psychedelická Nestálost, Čas (hudebně skvělé!) a Pohřeb Přítele vynikají. Protikladem těchto zadumaných písní jsou optimistické a zpěvné kousky Jaro, Láska a Zima. Titulní pecka tehdy musela být vrcholem každé diskotéky nebo koncertu a v podobném duchu se nese Nesmím Znát Prý Její Jméno.
Už jako malý jsem nechápal, jak u nás tehdy mohlo něco tak dobrého vzniknout. Nám Se Líbí má pro mě stále neopakovatelné kouzlo a je předznamenáním Schelingerova vrcholu, k němuž směřoval. Dokončení Zemětřesení se Jiří bohužel nedožil, ale podle několika výjimečných skladeb složených ke konci jeho života soudím, že by u nás po takovém materiálu skutečně nezůstal na kameni kámen. Určitě by se nám to líbilo, jen kdyby mu bylo přáno to zrealizovat...

» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Nám se líbí...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří


Queen - Jazz
2010-02-28

Queen / Jazz

5 stars

Hned v úvodu uklidním všechny přítomné tím, že se o této desce Queen nehodlám rozepisovat tak, jako jsem to dělal u prvních šesti alb. První šestka je totiž nepřekonatelná kolekce uměleckých děl, která u žádné kapely nemá obdoby. Jazz je sice přímým následovníkem brilantní desky News Of The World, ale poprvé tu cítím jisté rezervy a "něco", díky čemu neoznačím tuhle kolekci za geniální. Kapela se od dob debutu hodně změnila a dá se říct, že poprvé se nechala trochu unést trendy. I zde si Queen libují v jednodušších a údernějších skladbách. Typické harmonie zůstaly zachovány, ale už na nich skladby nejsou postaveny. Rozmáchlé kompozice - a stejně tak miniatury z prvních alb - bychom tu také marně hledali. Jazz je ale vpravdě queenovským albem díky stylové nejednoznačnosti. Jako kdyby kapela zkoušela, co všecho rockový fanoušek vydrží a je schopen vstřebat. Za zmínku stojí také vynikající rockový zvuk nahrávky, který byl pořízen převážně v Mountain studios v Montreux, které ještě mnohokrát sehraje důležitou úlohu v historii Queen.
Legendární song Mustapha považuji za jeden z nejlepších otvíráků na desce Queen - drtivý nájezd kytary po intru je skvělým úvodem. Mustapha byl mimochodem jedním z nejvíce vytleskávných songů na koncertech. Freddie toto přání - díky náročnosti písně - málokdy splnil. Silnou singlovou dvojku Fat Bottomed Girls/Bicycle Race doplňuje křehká balada Jealousy, kde se objeví známá "sitárová" akustika Briana Maye. If You Can Beat Them je asi nejtvdrší věc, co kdy John Deacon složil a nutno dodat, že vynikající. Následuje koncertní jistota, která dlouhou dobu patřila do repertoáru Queen - Let Me Entertain You. Studiová verze je bohužel slabým odvarem toho, jako zněly live verze. Může za to znatelný pokles hlasitosti, který je pro skladbu takového charakteru "smrtící". Zato Mayova Dead On Time je bouří od začátku do konce - na závěru doslova. Spolu s Ogre Battle a Stone Cold Crazy apod. patří do metalového fondu Královny. Roger zde bubnuje jako život a Freddie předvádí svoji nově nabytou jistotu ve zpěvu. Asi nejlepší píseň na desce. In Only Seven Days je opět z Johnovy dílny a jako jedna z mála věcí se blíží jazzu. Ze spojení Deacon/Mercury vždy vznikaly nádherné písně, tuto nevyjímaje a mám za to, že i to je důvod neůspěchu projektu Queen + Paul Rodgers. Po též lehce najazzlé Dreamers´s Ball, která se zvukově blíží ke Good Company, máme tu čest s dosud nejhorším songem, který byl na desce Queen - Fun It. Právě experimenty s elektronickými bubny a syntíky jsou así tím, co mi vadí. Jedná se sice o jednu skladbu na albu, ale i ta se holt počítá. V té době si vůbec spousta rockových kapel vylámala zuby na zkoušení těchto zázračných mašinek a nějakou dobu trvalo, než se s nimi naučili zacházet a Queen nebyli vyjímkou. Inovátorem v tomto směru byl právě bubeník Roger a tak není divu, že právě on je podepsán pod jedním z prvních elektronických experimentů Queen. Jako balzám na duši působí Brianem zpívaná balada Leaving Home Ain´t Easy. Finále tvoří jeden z největších hitů - Don´t Stop Me Now. Textově se jedná o hodně autobiografickou píseň, která dává najevo Mercuryho životní postoj. Queen byli v té době ve vrcholné formě díky mnoha koncertům a prodejním úspěchům po celém světě a právě tehdy se údajně naplno začal projevovat Freddie smysl pro nezřízenou zábavu a rock´n´rollový styl života. Závěr alba obstaral Roger a název písně je poněkud překvapivý - No More Of That Jazz. Že by se hochům omrzel jazz tak rychle? Hudebně je to typická Taylorova kompozice založena na syrovém kytarovém riffu. Zajímavá je retrospektivní vsuvka v závěru, kde zazní krátké útržky z mnoha skladeb na albu.
Fanoušci (včetně mě) si poselství závěrečné skladby vykládají různě a existuje několik tzv. teorií. Tušili Queen už tehdy, že se pro ně uzavírá jedna hudební kapitola? Plánovali už tehdy odklon od komplikované hudby a zajetého stylu? Ať je to jak chce, tak Jazz je vynikajícím albem, které obsahuje ve zhuštěné podobě snad všechny queenovské znaky. Jak o tom přemýšlím (a zároveň Jazz asi postopadesáté poslouchám), tak jsem se rozhodl ohodnotit album pěti hvězdami. Reálně bych to viděl na čtyři a půl, ale jsou to přece QUEEN, takže zaokrouhlování dolů neexistuje!
P.S.: Tak vidím, že jsem se stejně rozepsal...

» ostatní recenze alba Queen - Jazz
» popis a diskografie skupiny Queen


Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
2010-02-14

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison

4 stars

Asi nikdy nepřestanu děkovat tomuto webu za to, že pro mě objevil tolik zajímavé hudby, která se jinak velice těžko hledá. Našel jsem díky zdejšímu rádiu např. gabrielovské Genesis, díky recenzím a mnoha názorům jsem se hlouběji začal zajímat o Pink Floyd a Yes a mohl bych pokračovat dal a dál.
Bude to možná znít trochu podivně, ale když se tu objevila první recenze této desky, tak už podle obalu jsem si řekl: "To by mohlo být něco pro mě". Vyvolalo to ve mě spoustu příjemných představ a začala pracovat má naivní fantazie. Malované obaly s tématikou přírody se zpravidla objevují na zasněných deskách, které zprostředkovávají toulky krajinou skrze nadpozemskou hudbu. Pochopitelně jsem tak soudil podle alb jako Trespass od Genesis, The Geese and The Ghost od Phillipse, Harissonovy All Things Must Pass apod. Trochu naivní, ale nějak mám zakódované, že (především starší) interpreti spojují vizuální stránku s tou hudební a už podle obalu se dá do jité míry poznat charakter muziky. U Si On Avait Besoin d´Une Cinquiéme Saison jsem se v tomto nemýlil.
Měl bych zmínit, že francouzský jazyk nepovažuji za moc libozvučný, a to i přesto (nebo právě proto?), že jeho základy jakš takš ovládám. Ale i tak si mě tito francouzi svojí melodikou podmanili. Kdybych měl Harmonium přirovnat k nějaké jiné kapele, kterou znám, jmenoval bych pravděpodobně ranné Genesis (vstvy akustických kytar, melotron a flétna). Přitom tyto dvě kapely se hodně liší v přístupu ke kompozicím a jejich zvuk je nezaměnitelný. Holt každý národ je něčím zvláštní a má svá specifika. Harmonium tvoří bezesporu virtuózní hudebníci a i po několikátém poslechu objevíte spoustu hudebních detailů a maličkostí, které je nemožné zaznamenat na první poslech.
Úvodní píseň, pojednávající o zeleni, zaujme propracovanými harmoniemi, což vhledem k názvu celého uskupení není až takové překvapení. Skladba šlape i bez bicích nebo perkusí, které na celém albu nezaslechneme. V dovádivé Dixie na posluchače čeká několik povedených a skvěle zahraných minisól na kytaru či piano. Nejvíce mě zasáhlo podzimní rozjímání Depuis L´Automne, které mám spojeno s chmurným a chladnýcm koncem minulého roku. Skupina tu perfektně pracuje s gradací, dynamikou a opakováním témat. Ne náhodou jsem vstřebával tuto desku na procházkách během listopadových dní v nedalekém lese Kosíři. Jednoznačný vrchol "Pěti ročních období". Rozjímavá En Pleine Face zahraje na optimističtější notu a závěrečná "Historie beze slov" opravdu nepotřebuje dalších slov, protože potřebujete pouze uši a srdce k tomu, aby jste si vychutnali tuto rozlehlou krajinu snů.
Kdybych měl něco vytknout, tak by to byl fakt, že francouzština mi zkrátka bude vždy znít méně příjemně, než můj mateřský jazyk nebo angličtina. Tato právem ceněná deska je pro mě sváteční záležitost, což znamená, že si ji nepouštím kdovíjak často. Každý poslech je ale nezapomenutelným zážitekem.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium


Pink Floyd - The Division Bell
2010-02-13

Pink Floyd / The Division Bell

2 stars

Kdybych se měl rychle rozhodnout, jestli volím Losnu nebo Mažňáka... tedy Gilmoura nebo Waterse, odpověděl bych, že hlasuji pro Gilmoura. Je ale krátkozraké dělit kapelu na dva tábory podle dvou hlavních představitelů a skladatelů. Jak tu již bylo řečeno, tak nejsilnější byli pánové spolu. Jestliže Waters byl duchem a kapely, který tvořil i hudební základy většiny písní Pink Floyd, tak Gilmourův vklad v podobě jeho hlasu a uplakané kytary tvořil nedílnou součást všech "velkých" skladeb kapely. Nejslavnější deska - DSOFM - je toho zářným příkladem. Na první poslech je hlavní postavou Dave, který téměř vše zpívá a jeho "guitar work" zdobí celou plochu alba, ale byl to Roger, kdo vymyslel celý koncept a udal směr. Co z toho plyne? Gilmour byl bezpochyby hudebně nejnadanější muzikant v celé kariéře Floyd, ale jeho vliv na kapelu spočíval především v konečném zvuku skladeb a jeho melodice, která zkrášlovala syrové a neopracované struktury písní jeho kolegy.
Poslední studiová deska Divison Bell je o něčem jiném. Z hudby Pink Floyd se tu víceméně používá pouze jeden motiv, chcete-li postup - Wrightovy klávesové plochy, do kterých lká Gilmourův nereverbovaný stratocaster, to vše je poháněno nevzrušivým rytmickým doprovodem Masona. Skvěle to fungovalo u Echoes, Shine On You Crazy Diamond atd., ale při více než hodinovém poslechu začne celé album splývat dohromady a ztrácíte v něm pojem o čase. Nedílnou součastí mnoha skladeb se staly vokalistky, které se tak osvědčily u Dark Side Of The Moon a dokonce se tu objeví i saxofon, který také nechá vzpomenout na toto období. Je to taková reminescence na typické Pink Floyd, i když každý si pod tím představuje něco trochu jiného. Nepodezírám kapelu z toho, že by bylo Divison Bell nějakým kalkulem nebo "podvodem" na věrné fanoušky. Spíš se obávám, že prostě do jisté míry došla inspirace a tak se chtě nechtě museli muzikanti vracet do minulosti. Výsledek je dobrou relaxační záležitostí do nepohody, ale chybí trocha toho watersovkého sarkasmu a přímočarost, bez kterých jsou některé skladby vyložene přeslazené a tím pádem ne moc dobře stravitelné.
Skladby Cluster One, What Do You Want From Me, Marooned a Wearing The Inside Out se moc hezky poslouchají a ona zmiňovaná gilmourovská esence tu vyniká naplno. Vrcholem je glorifikovaná High Hopes, která je nejvíce propracovaným kouskem alba, navíc ji budu mít do konce života spojenou s jistými vzpomínkami. Příkladem kompozičního úpadku je komerčně vtíravá Take It Back a v podstatě celá druhá část Divison Bell.
Občas mám na Divison Bell náladu, ale většinou si poslechnu pouze High Hopes, takže ve výsledku se u mě jedná o lehce podprůměrnou kolekci skladeb Pink Floyd. Písně jsou k běžnému posluchači vstřícné a nedivím se, že je album tak oblíbené, ale já mám své favority jinde.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Pink Floyd - Meddle
2009-12-30

Pink Floyd / Meddle

4 stars

K Pink Floyd mám trochu zvláštní vztah. Z velkého množství desek, které vydali, tzv. "počítám" jen něco. Období The Piper... až Zabriskie Point je hledáním hudební identity, které je místy skvělé, ale celkově se nedá říct, že bych měl z tohoto období skutečně oblíbenou celou desku. Meddle je první kolekce písní od Pink Floyd, kterou považuji za zásadní. Nadobro se vytratily vlivy šedesátkové psychedelie, ambientní prvky se omezily a poprvé se tu objevují zasněné floydovské plochy a nálady.
Neklidná pecka One of These Days přechází do nejkrásnějších Gilmourových věcí vůbec - A Pillow of Winds. Když se člověk zaposlouchá pořádně, tak zjistí, že jsou nástroje v této skladbě nahrány poměrně nepřesně a muzikanti mají v některých místech problém se sejít. Jenže tento lidský faktor a fakt, že hudba se hraje nejen rukama, ale i srdcem, je tím, co dělá z hudby Pink Floyd nadčasové dílo. Mě osobně toto zjištění nijak nesnížilo požitek z té velebné atmosféry. Fearless je ucházející, nijak mě neoslovila. Následující San Tropez - typická Watersova věc v tom smyslu, že hudebně není nijak zvlášť zajímavá. Rogera uznávám především jako textaře, až potom jako zpěváka a baskytaristu. Seamus je taková výplň konce první strany a tipuji, že málokomu připadá nápad obsadit psa jako zpěváka tak vtipný, jako samotné kapele.
Echoes - najednou docházejí slova. Jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy slyšel, přitom hudebně se jedná opět o poměrně minimalistickou (ne z hlediska stopáže) a jednoduchou věc. Ale vymyslete to! Skupina vytvořila do té doby nejvíce imaginativní kousek, málokterá hudba vyvolává tolik vizuálních představ a pocitů. Melancholie vycházející přímo z hlubin oceánu má uklidňující účinek na každou zlomenou duši. Samozřejmě záleží na povaze člověka - někdo depresi dovede zahnat pouze veselou muzikou. Na mě osobně zabírá tato "léčba šokem". Návykové látky a podobné stimuly pro mě nikdy nebyly, ale hudba... Tento lék používám často a jak to tak bývá, stal jsem se závislým.
Ze šesti skladeb se mi tři velice zamlouvají a tři považuji za vatu. Byla by to remíza na pěkné tři hvězdy, pokud by ovšem jednou z těch oblíbených věcí nebyla zmíněná Echoes, která zabírá polovinu desky, má pro mě zásadní význam a navždy místo v mém srdci.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Meddle
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Casablancas, Julian - Phrazes For Young
2009-12-19

Casablancas, Julian / Phrazes For Young

4 stars

Poslední deska legendárních The Strokes vyšla před čtyřmi lety. V podvečer vydání očekávaného následovníka se hlavní představitel kapely - Julian Casablancas - vytasil se svým sólovým debutem. Od začátku avizoval jiný sound a jiný přístup ke skladbám, než na jaký jsou fandové zvklí u jeho domovské kapely. Asi před půl rokem jsem viděl oficiální upoutávku na youtube.com a vypadala dost podivně: animovaný klip jako ze snu doprovázela stejně zvláštní elektronická muzika. Řeknu vám, že výše zmíněnou osobu bych si pod tímto rozhodně nepředstavil. Pak vystřelil do světa první singl 11th Dimension. Cože?! Proč zrovna tenhle neurvalec, který má jako správný rocker z kůže snad i pyžamo, fušuje do řemesla našemu Michalovi Davidovi? Synťáčky opakující chytlavý motiv, elektronická a chladná rytmika a do toho bezstarostně zpívající Julian. Ne, nelíbilo se mi to... zpočátku. Očekával jsem nejhorší, protože tento typ muziky mě opravdu příliš nebere. Celá deska mě ale velice mile překvapila. Ono totiž i přes radikální změnu aranží je velice dobře poznat, s kým máte tu čest, takže strouksovský rukopis je tu patrný snad v každé písni. Nemluvě o tradičně jednoduchých, ale chytrých melodiích.
Po několika posleších mě naprosto dostalo několik kousků. Asi nejvíce rocková a tradiční balada 4 Chords Od The Apocalypse, kde je již podle názvu patrné, že bude založena na klišovitém, ale 100% funkčním postupu. Casablancas tu až přehání frázování a pouští se do různých melodických kudrlinek, což je poloha, ve které ho opravdu slyšíme málokdy. Nicméně funguje to. Zajímavým experimentem je country Ludlow St., které dýchá neskutečně pohodovou atmosférou a ihned vás tzv. vtáhne do děje. Futuristickou River Of Brakelights následuje zklidněná Glass. Všimchni víme, že Jules neumí kdovíjak zpívat, především živě. Ale jeho hlas má neskutečně magickou a zajímavou barvu hlasu, stejně jako dar tvořit skvělé zpěvové linky. To vše se potvrdí v závěrečné skladbě Tourist, jednoznačně vrcholu celé Phrazes For The Young. Píseň je o procesu globalizace, který má postupně za následek to, že se díky míchání všech světových kultur začíná každý z nás cítit jako turista ve své vlastní zemi, kterou postupně přestává poznávat. Pozor, nejedná se o nějaký protest či nabádání ke změně. Autor pouze konstatuje, jakým směrem se naše rádoby vyspělá civilizace ubírá. Nenechte s ujít nealbové bonusové písně Old Hollywood a 30 Minute Boyfriend, které patří k tomu nejlepšímu, co Julian vytvořil.
V kostce je pro mě tato sólovka dalším hudebním pokladem v tomto roce (poslouchám ji monetálně pořád dokola společně se znovu objevenými Yes, což je přinejmenším podivná kombinace). Pouze úvod alba se mi zdá slabší a ne vždy mám na první dvě písně náladu. Občas mi vrstvy temných syntezátorů a strojových rytmů ve spojení s hlubokým zpěvem připomenou první dvě alba Garbage, která se vyznačují podobnou atmosférou. Dýchá z toho betonová džungle vyzdobená neony. Mrakodrapy a panelové domy obklopeny industriálními komplexy a hypermarkety s výhodnými nabídkami. Človek by skoro zapoměl, že tohle vše je umístěno v krajině, na kterou tak rádi zapomínáme a s klidem ji postupně likvidujeme. Ale dosti melancholie, poslechněte si Fráze pro mladé a určitě vám zpříjemní chvíle strávené v našich milovaných městech...

» ostatní recenze alba Casablancas, Julian - Phrazes For Young
» popis a diskografie skupiny Casablancas, Julian


Strokes, The - First Impressions of Earth
2009-09-14

Strokes, The / First Impressions of Earth

4 stars

"Nejhorší deska The Strokes!" "Další tuctová kapela!" "Retro rock je pryč!"
I kdyby byly tyto názory, které jsou často dávány do souvislosti s touto deskou, pravda, tak bych se zeptal "no a?". Jistěže má na tom určitě podíl to, že nejsem fandou tohoto stylu a hledám v hudbě asi něco jiného, než řekněme běžný spotřebitel této hudby. V každém případě oceňuji odvahu, kterou kapela prokázala. Změny jsou patrné od samého začátku. Julian už neskrývá případné nedostatky svého hlasu za zkreslení. Kromě toho se tu pouští do výšek, o kterých možná netušil ani on sám, že je má. Není to žádný velký zpěvák, ale mě zde o jistých kvalitách přesvědčil. Sound desky je bohužel záměrně nedynamický a přeřvaný, na což jsem si zvykal hodně dlouho. Je zde slyšet, že i kytarové dvojspřeží Valensi/Hammond začalo více přemýšlet.
První tři songy jsou skvělou přehlídkou nových strouksů. Bezstarostný úvod You Live Only Live Once, dunivá basa v písni Juicebox, valivá a temná Heart In a Cage - já opravdu nevím... nejlepší chvilky kapely. Fear Of Sleep je možná až příliš podobná U2, avšak na kráse jí to neubírá. Postupem času si mě podmanily i skladby Evening Sun a skočná Red Light. Faktem je, že The Strokes nemají schopnosti na to, aby zaplnili skoro hodinovou plochu. Ze 14 písní bych bez mrknutí oka vyhodil 4. Což je ale velice dobrá bilance. Jsem zvědav, jaká bude dlouho očekávaná nová deska...

» ostatní recenze alba Strokes, The - First Impressions of Earth
» popis a diskografie skupiny Strokes, The


Strokes, The - Room On Fire
2009-09-14

Strokes, The / Room On Fire

2 stars

Rozhněvaní mladí muži se po nadšených reakcích na debut právem obávali, zda potrvdí své kvality. Zbytečně. Přirozené pokračování Is This It jak hudebně, tak textově a zvukově. Nic moc se tu neřeší, ideální muzika pro indie rockem očarované posluchače. Vše šlape jak má, prodej zajištěn, povedlo se!
Podle mě moc ne. Je to smutné, ale formule se vyčerpala už při druhé desce. Hitovky 12:51 nebo The End Has No End svými hloupoučkými melodiemi doslova otravují. Paradoxně jsou tu ale dva kusy, které řadím mezi to nejlepší od Strokes. Úžasně chytlavé inferno Reptilia (tohle chci zažít živě!) a zklidněná záležitost s teskným zpěvem Under Control. Ty bych mohl poslouchat stále dokola, což se o zbytku nedá říct. Je tu pár lepších momentů, jako Automatic Stop, Between Love And Hate. Ale celkově se tu spíš vaří z vody. Poslech Room On Fire je pro mě zdlouhavý a nepříliš záživný, a to netrvá ani 40 minut. Hvězdiček není moc, i tak je dávám především za ony dvě zmiňované perly.

» ostatní recenze alba Strokes, The - Room On Fire
» popis a diskografie skupiny Strokes, The


Strokes, The - Is This It
2009-09-14

Strokes, The / Is This It

3 stars

The Strokes jsou zvláštní kapela. Především tím, jak jsou obyčejní. Po grungem poznamenanými 90. léty, kdy se kapely předháněly v tom, která bude znít depresivněji, se ve státech zjevila tato pětičlenná banda. Žádné hledačství nebo objevování nových hudebních cest. Bezesporu se ale stali těmi, kteří oprášili zapomenutou "filozofii" rock and rollu, kterou je především radost z hudby. Jinak řečeno krok zpět byl krokem kupředu. Musím se přiznat, že z toho indie rocku, který se na nás valí odevšad, je mi už blivno. Všichni se tváří alternativně a hrají si na underground. Pak ale zjistíte, že v mainstreamu je toto vlastně jediná forma rockové hudby, která se hraje, takže jakýpak underground. Má zaujatost se dotkla i vychvalovaných Strouksů, kteří za to vše byli vlastně zodpovědní. Spousta dětí ve konverskách a setsakramentsky upnutých džínech, bazarové oblečení už dávno nebylo jen "na doma". Zvláštní směr, takový hybrid mezi punkem, grungem a přitom více než předtím byly živé odkazy i z let 60. a 70. Ty, které se hodily samozřejmě, čímž mám na mysli ideály hippies a náklonost k návykovým látkám. Neztrácí se v tom všem to nejdůležitější - hudba? Ale ne. I přes všechny tyto pózy, odmítání trendu a předsudků vůči tomuto stylu se ke mě po letech dostali oni proklínaní Strokes. Překvapení bylo na místě.
Osobně nemám rád kapely, které hrají stylem "neumíme, neřešíme, kašleme na vás". Casablancas zpívá a vystupuje způsobem, že byste mu nejradši jednu natáhli. Jenže když ono se to tak dobře poslouchá. Práce kytar je nápaditá a jednoduchá, žádné pokusy o metalové škrkání či onanie, kterých mám už plné zuby. Basa je řádně slyšet a vzhledem k pěkným linkám (především singlová When It Started) je to moc dobře. Morettiho bubnování není kdovíjak objevné, ale přesně zapadá do duchu debutu.
Titulní otvírák je překvapivě pomalá a procítěná věc. Následující Modern Age vás už nenechá na pochybách, o čem album bude. Svižná New York City Cops, patří mezi mé nejoblíbenější fláky. A kdo z vás nezná Someday? Zvláštní - v rádiích jsem ji vždy přepínal, teď si ji rád poslechnu. To samé platí o Last Nite. Klišé hudebně i textově, avšak podáno takovým způsobem, že těžko nechá někoho chladným. Jak Strokes, tak jejich prvotinu nejlépe vystihuje název posledního songu - Tak It Or Leave It.

» ostatní recenze alba Strokes, The - Is This It
» popis a diskografie skupiny Strokes, The


Mars Volta - Octahedron
2009-08-29

Mars Volta / Octahedron

5 stars

Je fajn zjistit, že i dnes může člověk s napětím očekávat novou desku svých oblíbenců jaksi v reálném čase. Být přímo u toho, když nějaký milník jeho oblíbené skupiny vyjde. Vzhledem k mé zálibě ke starým kapelám, které byly na vrcholu v době, kdy moji rodiče byli náctiletí, se mi to opravdu nestává často. O to víc potěší, že i přes věčnou nespokojenost se současnou hudební scénou se najdou výjimky. Že i přes neskutečná kvanta balastu a odpadu, který se produkuje, se k vám dostane takový skvost. Fakt, že se tato nepřístupná a naprosto šílená kapela stává v poslední době stále oblíbenější mě hřeje u srdce též. Jde vidět, že kvalita si cestu najde, jen to chce vydržet.
Mars Volta po zběsilém a veleúspěšném albu The Bedlam In Goliath (proměněná Grammy za skladbu Wax Simultacra) avizovali klidnější desku. Přiznám se, že předchozí album jsem jako celek málokdy doposlouchal v kuse. Je jednak dlouhé, ale hlavně opravdu "uřvané" a šílené. Obsahuje vynikající kusy, ale charakter drtivé většiny písní způsobuje to, že mi ke konci přestává stíhat mozek. Octahedron je docela jiná káva a dokazuje, že ústřední skladatelské duo Zavala/Lopez se nehodlá nudit a kráčet po stejné cestě, jako předtím. Byl "goliáš" agresivním chaosem? Navažme na něj klidnou a zadumanou deskou... v rámci Mars Volta pochopitelně.
Úvodní píseň Since We´ve Been Wrong si mě okamžitě získala svojí dynamikou a geniálními melodiemi. Akustická kytara (která na Octahedronu dostala velký prostor) je lehce podbarvena singnifikantní kvílivou kytarou Lopeze. Melancholii podtrhuje plačtivý vokál Cedrica, který se na desce nepouští do žádných velkých exhibic a umí skvěle procítit každé slovo či notu. Píseň vygraduje za doprovodu celé kapely. Přiznám se, že když jsem si tohle pustil doma poprvé pořádně nahlas a zaposlouchal jsem se, tak mi málem vytryskly slzy. Částečně z tehdejších okolností v mém životě, částečně slzy štěstí z té nádhery. A tak to má být.
Teflon je jasná tutovka na koncerty či do rádia, takže doufejme, že se tato kvalitní záležitost dostane mezi více lidí. Zasloužila by si to. Nebo si si mainstreamoví posluchači zaloužili takovou píseň? With Twilight As My Guide je má další srdcovka, ktera mě svojí atmosférou doslova pohltí a nenechá chladným. Cotopaxi a Desperate Graves jsou další přístupnější kusy, která vynikají neskutečným množstvím nápadů, které jsou nacpány do "normální" stopáže. Poslední dvě skladby jsou zahaleny do kosmického oparu a nádherně zakončují kolekci písní, která - co se kvality týče - v současnosti moc často nevychází. Díky za ni!
P.S.: Skoro ve stejné době vyšlo album Crack The Skye od Mastodon. Stejně jako u Mars Volta je i tato deska jejich nejpřístupnější a nejvíce v duchu progresivního rocku (vokální harmonie, hudební plochy, tzv. eposy). Vřele doporučuji.

» ostatní recenze alba Mars Volta - Octahedron
» popis a diskografie skupiny Mars Volta


Queen - News Of The World
2008-07-27

Queen / News Of The World

5 stars

Královna shodila (až jednu výjimku) hřívu vlasů a stejně tak i lehce změnila a zjednodušila přístup ke komponování. Zkrátka Queen nikdy nestagnovali a vždy se vyvíjeli. Deska News Of The World je do té doby nejradikálnější změnou oproti předchozí. A změny se udály i v tzv. hierarchii kapely, protože co se týká podílu všech autorů na celém albu, tak byli zvýhodněni rytmici John a Roger. Brian si tu navíc troufl sám nazpívat rovnou dvě své skladby. Někomu možná bude chybět někdejší propracovanost, nebo vadit příklon k američtějšímu stylu, ale na druhou stranu si myslím, že je to rozhodně ku prospěchu věci. Pokud úspěšná kapela změní styl, je to vždy risk, ale v tomto případě se s tím Queen poprali velmi dobře a podařilo se jim své přednosti zachovat i v tomto syrovějším stylu. Z alba doslova čiší pohodová atmosféra a nápaditost, což je určitě dáno již zmiňovanými tehdejšími poměry v kapele. V souvislosti s „News…“ je hodně zmiňováno použití syntezátoru. No dobře, Queen možná poprvé nenapsali na obal desky „No Synths“, ale mám dojem, že až na mezihru „Get Down Make Love“ k žádné „chemii“ nedošlo, takže co už? Je to především řízná rocková deska které skvěle šlape a přitom je opět stylově různorodá, jak jsme my queeňáci zvyklí…

We Will Rock You – Možná největší paradox v historii Queen – kapela, která proslula složitými kompozicemi, se proslavila tímto dupákem. Na druhou stranu v jednoduchosti je síla, což začala skupina objevovat právě v tomto období. Ne, není to můj favorit, ale chytlavost a tah na branku tomuto hitu upřít nelze.

We Are The Champions – I když dvě úvodní skladby patří k sobě a skoro se berou jako jeden song, tak z mého pohledu je mezi nimi hodně velký rozdíl. Minimálně v tom, že Champions patří mezi mé oblíbené skladby! Jako závěr koncertu se tato skvělá hymna jeví jako jasná volba, ale na druhou stranu je na skoro každém live záznam slyšet, že zazpívat tuto píseň po celém programu je hlasově skoro nemožné. Proto považuji studiovou verzi za nepřekonanou.

Sheer Heart Attack – Co se dalo čekat od bubeníka, než svižný nářez v tehdy módním punkovém stylu? Je ale pravdou, že jak už název songu napovídá, tak byl tento kousek v šuplíku již od roku 1974. V diskografii Queen ojedinělý jev – píseň bez příkras a kudrlinek a jasná koncertní pecka. I když sám Roger také považoval hraní této věci za fyzicky hodně náročné, zvlášť v přídavkové části, když už sil moc nezbývalo.

All Dead All Dead – Krásná smutná píseň od Briana. Atmosféru dokresluje Mayův tklivý a jemný vokál, který se do této balady skvěle hodí. Nejkrásnějším okamžikem je však táhlé a harmonické kytarové sólo před koncem.

Spread Your´e Wings – Johnnymu se povedl opravdu nádherný kousek, podle mě nejlepší píseň alba a Deaconův vrchol v období 70´s! Překrásné melodie, gradování, dynamika a refrén, který je povznášející přesně tak, jak si to žádají slova písně… Vynikající věc, po právu považována za jeden z nejlepších okamžiků nesmělého basisty ve službách Královny, i když komerčně je stále hodně nedoceněná. Opět se jedná o hlasově hodně náročnou věc, ale své kouzlo si uchovala i na koncertech v lehce pozměněné verzi.

Fight From The Inside – Takhle agresivně štěkajícího Taylora jsme tu ještě neměli. Stejně tak strohý a nekompromisní je i doprovod, kde vyniká přímočará a hutná rytmika. Trošičku monotónní, ale přesto působivá skladba.

Get Down Make Love – Jeden z mnoha Mercuryho výstřelků. Trocha funky, trocha rocku, troška psychodelie – guláš, který ne každému chutná. Já mu ale překvapivě přišel na chuť, hlavně refrén je výtečný. Mezihra mě sice celkem štve, jakési pazvuky a moogové efekty, to zrovna není můj šálek kávy. Ale to je asi přesně to, o co provokatérovi Freddiemu šlo – tam, kde by předtím bylo libozvučné kytarové sólko teď šoupne bizarní zvukovou koláž. I tak je s podivem, jak dlouho se tento kus držel na koncertech, hlavně když si vezmeme, že není obecně mezi fanoušky moc oblíbený.

Sleeping On The Sidewalk – Brian jako toulavý bluesman? Proč ne! Jednoduchá písnička ctící tradice rock´n´rollu a blues. Autor se zde opět skvěle zhostil zpěvu. Tady není co řešit, vezměte, nebo nechte být, it´s only rock and roll!

Who Needs You – Neobvyklá Deaconova skladbička, která zní, jako by ji Queen hráli na pláži někde v Karibiku. Johny zde velmi dobře hraje na španělku a prostřednictvím Freddieho vypráví příběh zhrzeného milovníka. Pěkná věcička, další tvář Queen.

It´s Late – Návrat ke starým časům, chtělo by se napsat. Delší a složitější Brianova kompozice, která se stala velmi oblíbeným kouskem mezi fanoušky. Spousta změn nálad a zvratů. Jedna z nejlepších věcí na „News..“ s krásně jímavým refrénem a hutnou kytarou.

My Melancholy Blues – Konec dobrý, všechno dobré… i když tady je na závěr trocha melancholie. Jedná se o krásnou (spíše jazzovou) věc pro klavír, který podkresluje medová basa a cinkavé bicí. Skvělé, skvělé… Mercury uměl vkládat do zpěvu tolik emocí, že z toho zůstává rozum stát, v tomhle zkrátka neměl konkurenci!

» ostatní recenze alba Queen - News Of The World
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - A Day At The Races
2008-05-26

Queen / A Day At The Races

5 stars

Hoši měli co dělat, aby překonali laťku, kterou položili předchozím počinem neskutečně vysoko. Je ale třeba dodat, že se jim rozhodně povedlo Opeře vyrovnat. Sám vlastně nevím, jestli mám radši Operu nebo Dostihy... Night At The Opera je sice milník rockové hudby se skvělými progresivními songy, ale Day At The Races se mi jeví jako vyrovnanější kolekce písniček. Na desce je patrné, že se Queen pomalu, ale jistě mění. Převládají tu pompézní prvky nad přímočarou syrovostí, což ale není rozhodně na škodu! Co skladba, to vybroušený diamant. Velkou zásluhu má na tom i perfektní zvuk desky, který je dodnes kříšťálově čistý a přitom hutný. Za zmínku možná stojí, že z 10 písniček tu málokterá je v tradičním 4/4taktu.
Mimochodem, kdybych si mohl vybrat, ve které době zajít na koncert Queen, tak bych si vybral roky 1976 - 1977. Races a News Tour mají jednoznačně nejlepší playlist, záznamy Earl´s Court a Houston jen potvrzují, že Queen byli skutečně na vrcholu. Nejvíce se to týká Mercuryho, který se skoro nešetří a přesto dokáže více jak dvě hodiny bezchybně podávat jeden song za druhým. Už Jazz Tour se mi zdá o něco slabší, Freddie trošičku ubírá plyn, ale je to nejspíš dáno delšími turné a programy.
Každopádně Dostihy jsou další jistotou, která rozhodně nezklame... ostatně tvorba Královny ze 70. let mě nezklamala nikdy.

Tie Your Mother Down - Nesmrtelná klasika. Jeden z největších hitů kapely, který se ale oficiálně hitem nestal. Koncert bez "matky" jako by ani nebyl koncertem. Brian tu navíc používá slide techniku při sóle, což zní velmi zajímavě! Holt Queenům není nic cizí...

You Take My Breath Away - Jedna z mých nejmilejších písní vůbec. Ač přívrženec rockové a metalové muziky, tak zjišťuji, že nejvíce pro mě znamenají pomalé a melancholické písně. Ze zpěvu a tichého klavírního doprovodu mi běhá mráz po zádech a smutné sólo na závěr ještě umocní beznaděj a pocit marnosti. Škoda slov...

Long Away - Našlápnutá pohodovka, kterou zkomponoval May, tématicky navazuje na předešlou ´39. Podle mě se jedné o jeho nejlepší píseň, kde si zazpíval sólově. Tato přehlížená skladba také vyniká krásnou basou by John a krásnými vokály.

Millionaire Waltz - Raz dva tři, á dva tři... fantazie! Zde si nemají hoši co vyčítat. Pokud je píseň, která má ukázat, že všichni čtyři byli skvělí muzikanti, tak je to tahle! Skoro učebnicový příklad, jak "zacházet" s harmoniemi, změnami taktů, rytmem. Opravdu nevím, je lepší Johnova excelentní basová linka, Freddieho famózní klavír a zpěv, nebo Rogerovy přesné bicí a Brianovy (nejen) kytarové kudrlinky?

You And I - Johnny zraje jako víno. Svým třetím počinem ještě překonal minulý hit. O baskytaře netřeba mluvit, ale za zmínku stojí i úžasné vokály a klavír, díky kterým tato píseň ještě zkrásněla. Opravdu nechápu, že se neuchytila jako singl, stejně jako Tie Your Mother Down.

Somebody To Love - Pokračování BoRhap? To sice ne, ale opět zajímavý a odvážný výlet do jiných hudebních končin. Hned zmíním, že se nejedná o píseň, kterou bych měl nějak zvlášť rád, ale i tak si ji občas rád poslechnu.

White Man - V tomhle nářezu slyšíme opět ozvěny u předchozího alba, konkrétně z Prophet´s Song. Nicméně hlavní melodie vám bude povědomí i z úplného začátku desky. Parádní rocková, až metalová jízda. Zde se potvrzuje, že "tvrdost" muziky nedělá ani tak riff nebo melodie samotná, jako spíš zvuk a aranžmá. Pokud by White Man zahrál Brian s dnešním "ultarzkreslením" kytary, tak tu máme metal nejhrubšího zrna ještě před nástupem punku...

Good Old Fashioned Lover Boy - Další hravá věcička od šaška Mercuryho. Sólko od Briana je bonbónkem na závěr.

Drowse - Záměrně utahaný 6/8 song o ospalosti. Už jen za přesné hudební vyjádření obsahu si zaslouží Roger pochvalu. May zde opět použil slide kytaru. Není to sice tak docela můj šálek kávy, ale i tak je Drowse velmi zajímavou záležitostí, která vás spolehlivě ukolíbe.

Teo Torriate - Větší poctu fanouškům si neumím představit. Ale nemusím být japonec, abych si tuto skladbu zamiloval! Vynikající věc na závěr. Outro končí stejně, jako začíná intro Tie Your Mother Down, což dává dojem, že Races jsou uceleným dílem, stejně jako např: Queen II. Dostihy skončily, ale pojďme si poslechnout, co se ve světě stalo nového...

» ostatní recenze alba Queen - A Day At The Races
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - A Night At The Opera
2008-05-15

Queen / A Night At The Opera

5 stars

Co napsat nového a zajímavého o desce, která se stala legendární a naprosto zásadní už v době, kdy byla vydána? Je asi zbytečné psát tolikrát omílané superlativy, takže pojmu recenzi trošku jinak a zabrousím opět do vzpomínek...
Krom toho, že jsem od první třídy objevil Queen (viz. recenze na CD „Queen“) jsem byl nucen nastoupit i do hudebky, obor klavír. Stejně jako škola, i klavír se mi znelíbil hlavně díky tomu, že jsem se učil všechno, jen ne to, o co jsem měl zájem. Samozřejmě, že byly pokusy propašovat do hodin nějaké ty noty od Královny a zahrát si na Freddieho (kterého jsem mimochodem cvičil doma aspoň na playback i s náležitou merkuriovskou choreografií). Paní učitelka byla moc hodná paní, ale Queen se díky ní nikdy nestali součástí hudebních osnov, a tak jsem se dál mořil s Bachy, Mozarty a dalšími umělci, kteří nebyli vůbec žádní šoumeni a navíc ani nehráli v harlekýnském trikotu, no prostě nuda… Proto jsem se nemohl dočkat, až ten prokletý klavír skončí. Dočkal jsem se až na konci 8. třídy, kdy jsem rodiče jednoduše ukecal. Tuto éru měly skončit tradiční závěrečné zkoušky na konci roku, což byla taková besídka před ostatními učiteli. Celý „playlist“ zahrnoval určitou stupnici, akordy, dále hlavní skladbu, což byla většinou nějaká etuda a na závěr lidovka z českých luhů a hájů. Pomalu jsem se i těšil, i když jsem měl stres, protože jsem pochopitelně skoro vůbec necvičil. Tím pádem jsem i poslední hodiny před zkouškami neuměl etudu dostatečně nacvičenou a paní učitelka se chytala za hlavu, jakou udělám ostudu.
V den D jsem přišel do ZUŠky dříve a díky zdržení ostatních klavíristů jsem měl asi půl hodiny čas. Co dělat v pěkný červnový den v nějaké zasmrádlé škole, vyšel jsem si do města a nějak mě napadlo, že jsem dlouho nebyl v prodejně CD. Kdysi jsem tam viděl výběry Queen, co jsem měl, ale mohlo by tam být něco nového. Měl jsem navíc asi dva dny po mých narozeninách, takže jsem měl v peněžence něco přes 400 Kč. Hned jsem šel k sekci pod písmenem „Q“ a tam se bělá slavná deska „A Night At The Opera“. Ještě připomenu, že v té době nebyl (alespoň pro mě) internet nějak zvlášť dostupný, takže něco jako stahování písní nebo alb pro mě neexistovalo. Prohlížel jsem si desku a booklet pořád dokola. Znal jsem jen Bohemian Rhapsody, You´re My Best Friend a úryvek z Death On Two Legs, ale zbytek byl pro mě velká neznámá a já si tak v hlavě přehrával, jak by mohly tyto songy podle názvů a textů znít. Asi jsem se díval opravdu dlouho, protože po nějaké době ke mně přistoupil prodavač s dotazem, co si přeji. Neváhal jsem dlouho, Opera byla moje! Na prosluněném náměstí jsem si znovu pročítal booklet a deska ve mně vyvolávala atmosféru velkého divadla a koncertní síně ještě předtím, než jsem ji slyšel, už ten obal a zpracování na mě zapůsobilo. Ale hele, zbývá mi už jen 10 minut, takže rychle do hudebky. Samo sebou jsem se těšil na to, až si svůj úlovek doma pustím, ale ještě zbývala ta prokletá zkouška. Ale jak jsem stoupal do schodů, tak se to ve mně obrátilo a já si řekl, že jelikož je to naposled, tak by stálo za to předvést, že jsem se přece jen něco naučil. Navíc Queen by přece taky nikdy nic neodfušovali a koneckonců, kde by byli bez klasiky? Proč se jejich nejznámější a nejúspěšnější deska jmenuje „…Opera?“ a hrdě se hlásí k odkazu klasické hudby, klavírem a kytarovými harmoniemi začínaje, hlasy a sbory konče? Možná poprvé od doby, kdy jsem poprvé do hodiny přinesl v naivní představě noty „You Take My Breath Away“, jsem cítil nadšení a řekl jsem si, že chci zahrát dobře i pro tyhle čtyři pány, kteří mi změnili život a já jim můžu takto vyjádřit poctu. Co na tom, že mě nikdo z nich neuvidí ani neuslyší, co na tom, že etuda není na žádném jejich albu. A stalo se. Myslím, že jsem nikdy neměl zvlášť talent nebo techniku, ze svého „výkonu“ jsem ale měl radost a byl jsem spokojen. Však jsem také byl pochválen, což se nestávalo vůbec často! Možná je to tím, že jsem nehrál strnule, jako obvykle. Nějak jsem nemyslel na chyby nebo přehmaty, prostě jsem si to užil. Stejně jako první poslech „Opery“.
Považoval jsem za nutné napsat tento postřeh z mé (nepříliš vzdálené) minulosti, ale pokaždé, když toto album slyším, tak se mi tento den vybaví a tak nějak k této muzice patří. Tyto zdánlivě bezvýznamné příběhy totiž dělají z každé desky něco víc, než jen krabičku s hudbou. Jsou to i památné předměty, které mají svou historii a na kterou vždy při jejím poslechu vzpomínáme. Další výhoda CD a LP nad mp3. Nevím jak vy, ale i když mám spoustu „empétrojek“, tak si užiji mnohem více okamžik, kdy si na staré dobré věži pustím nějaké oblíbené CD. Slyším hudbu, prohlížím krásně vyvedený obal, který má i svou specifickou vůni… Kdepak, i-pod je dobrý možná do vlaku, ale zrovna Noc v Opeře si nelze užít lépe, než v klidu a míru a zaposlouchat se…

Death On Two Legs – Úvodní arpeggio na klavír, které se blíží někde z dáli a neustále zesiluje… do něj ještě začne burácet monotónní a syrová linka kytary a basy… Intro, které kdyby bylo delší, tak by jste jistě zešíleli! A ve chvíli, kdy se začne ozývat nelidský řev spolu s kvílivou kytarou, se najednou píseň změní ve šlapavou rockovou písničku s patřičně kousavým textem, který je adresován tehdejšímu chlebodárci Queen, panu Sheffieldovi. Tíživá atmosféra ze začátku ale přetrvá až do samého závěru. Skvělý song, jeden z nejlepších, co kdy Queen vytvořili…

Lazing On The Sunday Afternoon – Následující srandička opět ukazuje, jak mají hoši alba promyšlená a dramaturgicky. Nebo si umíte představit lepší song, který by odlehčil předchozí vyhrožování a nabádání k sebevraždě? Za zmínku stojí nápadité kytarové sólíčko na konci.

I´m In Love With My Car – Rogerova nejslavnější píseň a v dobách světových turné také jediné číslo, kde se předvedl jako sólový zpěvák. Asi těžko bychom hledali výstižnější vyznání svému milovanému autíčku, než je tohle. Osobně preferuji studiovou verzi, hlavně díky vokálům a celkově lepšímu vyznění, než na živo. Holt bubnovat i zpívat zároveň není legrace.

You´re My Best Friend – Nesmělý John roztáhnul křídla sice až na desce „News Of The World“, ale už jeho druhý song stal velkým hitem, který patří do zlatého fondu Královny. Deaconova tvorba vůbec potvrzuje, že kvalita vládne nad kvantitou. Možná nesložil nikdy nějakou rockovou operu, ale jeho předností byly jednoduché a chytlavé písně, které mu šly přímo od srdce. Krásná hitovka „Best Friend…“ je typickým příkladem.

´39 – Brianovo sci-fi country je také dosud nepřesvědčivějším vokálním výkonem na desce Queen. Přesto mám radši živé verze s Freddiem. Musely to být ale krásné okamžiky pro každého fanouška, když na tehdejších koncertech předstoupila celá kapelu do přední části pódia a „bez napětí“ zahrála tuto píseň. Kontakt s publikem hoši nikdy nezanedbávali, to se musí nechat.

Sweet Lady – Obecně podceňovaná skladba, ale já ji mám velmi rád. Podle mě tato přímočará vypalovačka na desku patří a podtrhuje pestrost celého operního koncertu. Hlavně z refrénu mi běhá mráz po zádech. Závěrečné vyhrávky a rafinované změny taktů dělají ze Sladké dámy další koncertní tutovku.

Seaside Rendezvous – Stejně jako McCartney čas od času propašoval do desek Beatles nějakou tu „vykopávku“ ze zlaté éry big bandů, jazzu a dixielandu, tak podobně se to povedlo i Freddiemu. A kam jinam by tato legrácka zapadla lépe, než do škrobeného prostředí opery? Je tu zřejmé, jak si celá kapela vyhrála s aranžmá a detaily.

Prophet´s Song – Brianův song se rozhodně vyrovná Freddieho rapsodii! Podle mě ji ještě překonal. Operní část v BoRhap je sice pěknou taškařicí, ale to, jak tu působí dramatická vokální část, kde se vzájemně proplétají hlasy zpívajícího tria, je něco, co zkrátka nemá obdoby. Píseň je navíc patřičně riffová a díky podladění struny E na D zní song ještě víc zlověstně. Nemám slov, možná nejlepší Mayova věc a vrchol celého alba.

Love Of My Life – Kdo by neznal baladu, která byla mezníkem každého koncertu a více než kde jinde se dostalo ke slovu i věrné publikum. Aranžmá pro 12 strunnou kytaru je působivé, ale přesto je mému srdci i uchu blíž dojemná a křehká skladba pro klavír. Mercury tu zpívá přímo od srdce. Vsadím se, že tento skvost napsal pro Mary Austinovou jako takovou labutí píseň, protože všichni víme, proč se tento neobyčejný vztah začal hroutit…

Good Company – Nejen Freddie měl smysl pro humor. I Brian pro nás připravil jednu legrácku na odlehčení. Nicméně když se zaposloucháme, jak May zvládl jen a pouze svou kytarou zahrát celý orchestr, tak samotné nahrávání rozhodně legrace nebyla! Good Company nepatří mezi moje oblíbené kousky, ale musím uznat, že je to takové malé mistrovské dílo, které by asi nikdo jiný nezvládl takovým způsobem zahrát!

Bohemian Rhapsody – A je to tady. Takže stručně: BoRhap mám rád, je to píseň, která rozhodně nenudí, ale i tak ji neřadím mezi mé úplně nejoblíbenější. Stejně tak bych byl opatrný s tvrzením, že se jedná o nejlepší píseň od Queen nebo dokonce tisíciletí. Nemůžu ale bohemce upřít originalitu, nápad a šmrnc, který posluchače nenechá celou dobu v klidu. Originální a průkopnický byl i klip, který podle mě patří mezi jejich nejlepší videa ze 70. let. Navíc si zaslouží uznání i samotní Queen, kteří skutečně riskovali, když vydali na singl minioperu se stopáží 6 minut v době, kdy opravdu nebyli žádnými boháči. Ale vyšlo to a zbytek je historií…

God Save The Queen – Znáte nějakou jinou kapelu, která končí koncerty lepším a stylovějším kouskem?

» ostatní recenze alba Queen - A Night At The Opera
» popis a diskografie skupiny Queen


Deep Purple - Stormbringer
2008-04-09

Deep Purple / Stormbringer

4 stars

Pokračování dravé sestavy mark III mám moc rád. Není to typický hardrock, funky prvky jsou tu zřejmé více než kdy jindy, ale i tak se Deep Purple podařilo skvělé album. Možná největší chybou je to, že Blackmore během nahrávání materiálu v podstatě rezignoval a tak si se svými party nedělal moc hlavu. Možní díky tomu není Stormbringer taková pecka jako Burn. Je to škoda, myslím že je chyba, že se sestava III tak záhy rozpadla, dělali podle mě nejlepší muziku... Co naplat, dobrého jen pomálu.
Titulní song je jedna z mála opravdu řízných věcí a stojí za to. Mimochodem, zdá se mi to, nebo Stormbringera obšehli Iron Maiden jako Wrathchild? Ale nebudu zase rýpat, to je jiná pohádka. Love Don´t Mean a Thing má svoje kouzlo hlavně díky spolupráci Glenna a Davida. Ostatně na celé desce tihle dva excelují, hlavně u Coverdalea je zřejmé, že se velice zlepšil. Hughesovo sólo Holy Man mám hodně rád, hlavně refén je krásný. You Can´t Do It Right má pěkný funky rytmus, ale nejlepší je závěrečná Soldier Of Fortune. Jedna z nejkrásnějších věcí od DP vůbec. Ještě když si uvědomím, že je to vlastně konec mark III, tak o to více mě ten song dojímá...

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Queen - Queen II
2008-03-24

Queen / Queen II

5 stars

Kdysi mě upoutal už obal. Tento tajemný, až gotický motiv jsem znal z klipu k Bohemian Rhapsody a tak jsem byl zvědav, jak bude tato deska znít. Po prvním poslechu jsem byl opravdu tak odvařený, že jsem si to musel pustit ještě jednou. Bože, ano… TOHLE JSOU QUEEN! Tehdy jsem znal už více jak polovinu jejich diskografie, ale až druhé album definovalo to, proč je poslouchám. Desky „s příběhem“ a atmosférou mi byly vždy blízké a v tom nemá Queen II konkurenci… Úvodní pochod, bílá strana s Bílou královnou, po bitvě netvorů ovládne černou stranu Černá královna a příběh končí v říši Rhye… Zdánlivě nesouvisející témata se tu slévají v jeden celek, který mi připadá jako soundtrack k nikdy nerealizovanému filmu nebo divadelní hře. Zvuk se lehce pročistil, ale přece jen to občas pod náporem mnohastopých vokálů a nástrojů zaskřípe. Pokud jsem zmiňoval, že je debut poměrně nedoceněnou záležitostí, tak o jeho pokračovateli to platí dvojnásob. Těžko říct proč - jak fanoušci, tak kapela, řadí Over The Top (což byl jeden původních názvů alba) k tomu nejlepšímu, co kdy vydali. Částečně se to dá vysvětlit složitostí materiálu… takové živé provedení Fairy Feller´s Masterstroke nebo kompletní March Of The Black Queen by mohl být opravdu problém. O to víc si užívám studiovou podobu tohoto díla. Po tolika letech poslouchání Queen považuji Queen II za jejich nejlepší desku. Je to sice hodně těsné, těžce ji konkuruje Opera a Heaven, ale opus, který Queen přivedli na svět v počátku své kariéry nemá obdoby!

Procession – Dokonalý úvod dokonalé desky. Vrstvené kytary a rytmus, který evokuje tlukot srdce, dělají z Procession působivý kousek, který volně přechází do…

Father To Son – I Brian se tu vytáhl se složitou a výpravnou kompozicí, která se stala jednou z mála písní, které byly hrány živě. Nutno dodat, že i John zde doslova kouzlí, jen si poslechněte pozorně jeho basové linky a postupy.

White Queen – Vpravdě kultovní záležitost. Jemná balada s něžným textem a nádhernou melodií. Mezihra, která přichází po druhé sloce, tvoří úchvatný vrchol písně který je zakončen dramatickým závěrem, kde se opět ozývají „fanfárové“ kytary, které zdobily Procession…Ne, opravdu žádné syntezátory! Za zmínku stojí i živá verze, kde píseň dostává díky Freddieho klavíru jiný rozměr.

Some Day One Day – První queen-skladba s Mayovým vokálem. Po předchozích dramatických skladbách tvoří jakési odlehčení. Brianovi jde i zpěv, ale zde ještě nemá patřičný nadhled a tak někoho může nudit. I zde je baskytara na samé jedničky díky mnoha vyhrávkám mezi slokami.

Loser In The End – Nejsyrovější a nejrockovější píseň na desce má na svědomí opět Roger Taylor. Nejenže je přesvědčivý jeho hlasový projev, ale rozhodně nezanedbává ani svoji bicí soupravu. Zdatně mu sekundují Brian s Johnem, kteří tu opět doslova „plýtvají“ nápady. Mezitím Freddie nabírá síly na druhou stranu desky…

Ogre Battle – Nářez! Jedna z prvních metalových písní vůbec a nestojí za ní žádný namakaný kytarista ale Freddie Mercury, darlings!:) Celá kapela poctivě hází jeden hutný riff za druhým a nad tím vším se vznáší vypravěč Freddie. Apokalyptická mezihra, která představuje bitevní vřavu, melodický epilog a závěrečný nelidský řev přerušený úderem do gongu… zkrátka tato píseň vás nenechá ani na chvíli vydechnout. Mimochodem další koncertní tutovka.

Fairy Feller´s Masterstroke – To tak Freddie jednou v galerii viděl obraz a ten ho zaujal natolik, že o něm napsal song. Hravá, netradiční věcička, která dokonale vystihuje atmosféru, která dýchá z viktoriánského obrazu. Zvláštní půvab má použití středověkého spinetu, který doplňuje John svou virtuózní basou a Brian svými vyhrávkami.

Nevermore – Krátký lovesong, který navazuje na předešlou skladbu. Něžná a milá píseň o zlomeném srdci, která započala sérii Mercuryho klavírních balad, které se objevují na dalších deskách. I přes krátkou stopáž je to jedna z mých oblíbených skladeb.

March Of The Black Queen – Vrchol alba. Mnozí tento skvost považují za „malou Bohemian Rhapsody“, ale podle mě dává Černá královna Rapsodii pořádně na frak a ve všem ji překonává! Když se po melancholickém úvodu na klavír ozve první rána a Freddieho slova „Do you mean it?“, tak věřte, že jen tak z toho nevyjdete… žádná část se neopakuje, změny nálad, tempa a taktů… Freddie si pohrává se svým hlasem, ve vypjatých vokálech mu zdatně pomáhají Roger a Brian. Klavír tvoří pevný základ, který podpírá přesná a melodická Deaconova baskytara. May drtí jedno sólo za druhým a plně využívá prostoru, který mu tato rozmáchlá kompozice nabízí. Do toho bije jako o život Taylor – avšak umí i cinkáním a lehkým doprovodem okořenit pomalejší části. Zkrátka vynikající, dokonalý song, jeden z nejlepších vůbec. Kašlete na výběry, kašlete na mainstream a kašlete na trendy…tohle je HUDBA!

Funny How Love Is – Po Black Queen by to chtělo něco klidnějšího a taky že to dostaneme. Pohodová písnička, která je postavena na jednom gospelovém popěvku a vokálech. Poněkud nešťastné je spojení této písně s předchozí March Of The Black Queen, ale je to věc názoru.

Seven Seas Of Rhye – Asi jediná „hitovka“ této desky. Někomu se může zdát ohraná, ale já ji mám i přesto rád. I když je na Queen II spousta lepších věcí, tak si myslím, že je to dobře zvolený singl, který dobře reprezentuje celou desku. Krásný závěr…

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen


Queen - Queen
2008-03-24

Queen / Queen

5 stars

Kde jinde mám začít s hodnocením královských klenotů mé nejoblíbenější kapely, než u jejího debutu? Dovolil bych si tu napsat i příběh "Kterak Honzík ke Královně přišel"...
Byly poslední prázdniny před mým nástupem na základní školu. Toho roku 1995 jsem byl s mými rodiči poprvé u moře v Bulharsku. Stejně jako dopolední a odpolední cachtání ve vodě jsem měl rád i večerní procházky do města (tuším, že to byl Nesébr nebo Nesebar?:). V těch temných a přitom rušných uličkách mě fascinovaly spousty obchodů a obchůdků s hračkami, videohrami, apod. Naši ale spíše lovili v obchodech s CDčky a taky že si jich koupili opravdu hodně. Tehdy jsem ještě netušil, že se jednalo o originály "pochybného původu", ale hlavně mi nešlo do hlavy, proč si kupují CD, když nemáme doma přehrávač?
Pár dní po příjezdu si naši skutečně koupili hi-fi věž a začali si CD přehrávat. Spíš než hudba se mi líbila ta světýlka a nápisy, které vypadaly, jako ovládací panel nějaké kosmické lodi. Jednou jsem byl doma sám a malá sestra spala v postýlce vedle. Hifina se na mě pořád koukala a i když jsem vůbec nevěděl, jak ji pustit (mám dojem, že mi to i rodiče zakázali), tak jsem ji zapnul. Po náhodném mačkání čudlíků jsem došel k názoru, že bude třeba tam vložit nějaké CD, aby došlo k nějaké akci. Tak jsem začal lovit ve skříňce, kde se nacházela všechna ta CD z dovolené. Všechny si pamatuji, dodnes je máme doma - byly to samé best ofky, třeba Led Zeppelin, Scorpions, Kiss, Accept,... Nevěděl jsem o nich nic a nevěděl jsem, co vybrat. Pak tam ale bylo něco, co mě zaujalo - jedno CD bylo tlustší a bylo ve zlatém obalu - nějací Queen - Greatest Hits I & II... Dodnes nevím, proč zrovna Queen, možná opravdu kvůli zlatému obalu nebo tomu, že se jednalo o dvojcédé, ale vložil jsem do věže CD 1 a pak to začalo... po cca hodině jsem byl ztracen. Zjistil jsem totiž, že nejenže hodně věcí z toho alba znám, ale i ten "zbytek" je zatraceně dobrý! Od té doby nebyl den, abych si CD nepustil a vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, že je možnost přeskakování skladeb, jsem jej poslouchal pěkně od začátku do konce. Vzpomínám si, že právě závěrečná We Are The Champions se mi moc líbila. K dvojce jsem se dostal později a když jsme pak za rok opět jeli do Bulharska k moři, tak jsem se i já vracel s CD The Miracle a Freddie Mercury Album v náručí...
Možná by stálo za to se i zmínit, že v té době jsem měl celkem štěstí ohledně informací o mé oblíbené kapele - blížilo se páté výročí úmrtí Freddieho, bylo vydané Made In Heaven a tak jsem se stal kovaným fanouškem Queen. A vzhledem k tomu, jak dlouhá doba od prvního setkání s Queen uplynula, věřím, že jím budu na věky...God Save The Queen!!!
Děkuji všem, kteří to dočetli do konce a teď k albu...

Debut Queen byl paradoxně jedno z posledních alb, které jsem od Queen slyšel a byl jsem překvapen. Mile obsahem - pořádnej rock, propracovanost, úchvatné vokály a nemile zvukem, který některým písním opravdu škodí. Ani mi nepřišlo, že Queen tu předvádí něco docela jiného, než na nejznámějších písních jako Radio Ga Ga, Show Must Go On, apod. Co se ale týká celkového vyznění, tak zde se poprvé objevují prvky, které zdobí jakékoliv album v jejich budoucí kariéře. Poprvé se zde ukáže božský pěvec Freddie, jehož linky, klavír a naprosto suverénní projev jsou opravdu impozantní. O to víc, že už na debutu všechno toto podává naprosto bezchybně a s přehledem. Brian představí svoji bravurní kytarovou hru, která se mi zdá nejvíc inspirovaná vážnou hudbou. Už zde ukázal, že jeho hra nebude založena na bezobsažných onaniích a nekonečných sólech, ale na harmoniích, nápaditých melodiích a riffech, ve kterých nemá konkurenci. Basista John - tento člověk je prostě třída, nebýt něj, tak bych nejspíš s baskytarou nezačal. Podobný případ jako pan May - nejde tu o nějakou rychlost, jde tu především o nápady a přesnost. Ale jeho čas teprve přijde. Roger se tu ukáže nejen jako razantní a vynikající bicman, ale i jako schopný zpěvák, který se velkou měrou podílel na typickém queenovském soundu. Tak pojďme se podívat, čím chtěli hoši dobýt svět...

Keep Yourself Alive - První singl a první očekávání, která ve své době nebyla příliš naplněna. Ostatně tato skladba má tak nějak celkově smůlu - krom kompilace Queen Rocks se ani neobjevila na nějaké výběrovce. Přitom ji vetšina queeňáků považujé za jednu z nejlepších písní vůbec. Šlapavá věc, kde nám May poprvé předvadí své kytarové kejkle. Pán bubnů, Taylor, si zde také dopřeje menší sólko. Zkrátka skvělý otvírák!

Doin´ All Right - Písnička pocházející ještě z dob kapely Smile. Jedná se o pěknou a dynamickou skladbu, ale dle mého názoru získala na kvalitě hlavně v živém podání na Races Tour.

Great King Rat - Zahájení epických skladeb, které budou pro počátky Queen typické. Pochvalu si zde zaslouží hlavně Roger, který tu bubnuje opravdu skvěle! Opět vynikající práce s několika kytarovými stopami. Škoda, že se Great King Rat nikdy moc nezabydlela v živých programech kapely.

My Fairy King - Pohádkový vypravěč Freddie vám bude poprvé vyprávět svůj příběh... a že v té pohádce bude zvratů a nečekaných událostí! Vynikající věc, nedoceněný klenot progresivního rocku.

Liar - Vrchol desky, ve kterém se ukáží všichni členové. Už od prvních úderů do kravského zvonce, které přecházejí do dunivého rytmu na kotly je jasné, že tady se bude "něco" dít. To "něco" naprosto vygraduje po gospelové části legendárním "basovým sólem" Deacon Johna. Dle mého názoru je to poněkud nadnesený termín, spíš se jedná o vyhrávku, ale právě zde se potvrdí genialita kapely, která spočívá v nápaditosti a ne v překombinovanosti. Tato část má takový náboj a odpich, že mě z ní doteď mrazí! Netřeba dodávat, že na koncertech se z Liar stala naprostá bomba...

The Night Comes Down - Další nedoceněná perla. Zkuste si tuto majestátní skladbu pustit při západu slunce a pochopíte, o čem mluvím...

Modern Times Rock´n´Roll - Zde Roger skládá poctu svému stylu. Což o to, náboj a "drajv" tu díky jeho rockovému hlasu a bubnování je, ale možná více než kde jinde tu vadí opravdu zbabraný zvuk, proto ji řadím k těm slabším kouskům.

Son & Daughter - Queen se ve své době lišili od svých rivalů jako Led Zepp, Black Sabbath, nebo Deep Purple hlavně tím, že nevycházeli ani tak z blues, jako spíš z klasiky, což je patrné hlavně díky dvojici May/Mercury. Son & Daughter je tak v repertoáru Queen spíše vyjímkou - je to klasická "dvanáctka", která se pomalu, ale jistě dere kupředu (Mimochodem, toto byla prý první skladba, kterou zkoušeli Queen na zkoušce s Johnem). Na koncertech ji May doplnil svou originální kytarovou exhibicí, takže rozhodně nenudila a nenudí.

Jesus - Freddie napsal na debut tři zbožné písně - první je Jesus, druhá po letech vydaná Mad The Swine a nikdy nedokončená píseň Silver Salmon. Tento ponurý valčík má zvláštní atmosféru a náladu, která se ale drasticky změní během zběsilé mezihry, která vyznívá podobně jako mezihra v pozdější Ogre Battle. I přesto, že se údajně nikdy nedočkala live provedení, se dá tato píseň označit jako kultovní.

Seven Seas Of Rhye - Nedodělek, který se v plné kráse ukáže až na druhé desce. Nicméně po temném "Ježíši" je to příjemný závěr desky, která odstartovala královské tažení, které trvalo 20 let, ale živé bude navěky...

» ostatní recenze alba Queen - Queen
» popis a diskografie skupiny Queen


Sweet - Off the Record
2008-03-16

Sweet / Off the Record

3 stars

Nejrockovější fošna od Sweet, takže už předem řikám "ano, tak to má vypadat!"
Fever Of Love - jistota, hlavně refrén je vynikající a melodický jakse patří. Hitová Lost Angels má také melodií na rozdávání a Mayovské kytarové sólo dalo skladbě ještě větší půvab. Zlověstně dupavá je Windy City a svižná She Gimme Lovin tvoří pomyslné vrcholy alba. Laura Lee je krásnou baladou jejíž konec (s perfektní souhrou akustické kytary a basy) je zároveň začátkem další písně Show Me The Way, která ovšem na Off The Record není. Netradiční funkovina Funk It Up je pohodovým závěrem, který si také rád poslechnu. Možná poslední Sweet deska v pravém smyslu, o to víc si jí musíte užít. Vidím to na tři a půl, ale zaokrouhlím to dolů, protože zkrátka nejsem nějaký velký fanoušek, abych tu plýtval *.

» ostatní recenze alba Sweet - Off the Record
» popis a diskografie skupiny Sweet


Sweet - Give Us a Wink
2008-03-16

Sweet / Give Us a Wink

3 stars

Glamu pomalu ale jistě ubývá a Sweet už přestávají být tak sladcí. Ve své době to značilo, že jim (hlavně z komerčního hlediska) začal docházet dech, ale mě tím dělají jen radost.
Vypalovačka Cockroach s hromovými bubny, nabroušenými kytarami a řevem je parádní věcička, hlavně živě to musel být nátěr! 4th July má zajímavý hlavní motiv a Action má prostě nádhernou melodii. Vůbec se nedivím, že byla takovým hitem.
Zbytek desky už není tak zajímavý, ale i tak se mi tato podoba Sweet zamlouvá.

» ostatní recenze alba Sweet - Give Us a Wink
» popis a diskografie skupiny Sweet


Sweet - Sweet Fanny Adams
2008-03-16

Sweet / Sweet Fanny Adams

3 stars

Jízda pokračuje tam, kde Boulevard skončil.
Set Me Free je jasná vypalovačka, která prostě jede! Heartbreak Today je hitovka, která neurazí. Hodně se mi líbí Sweet F. A., která je taky dostatečně tvrdá. Ostatně na celé desce tlačí hoši dost na pilu. Zkrátka vlastní tvorba má něco do sebe...ubylo šminek a přibylo vlastní invence. V Restless se předvede Steve a Into the Night je dalším majstrštykem mého oblíbence Andyho Scotta.
S.F.A. mám rád asi nastejno jako předchozí desku, takže tři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Sweet - Sweet Fanny Adams
» popis a diskografie skupiny Sweet


Sweet - Desolation Boulevard
2008-03-16

Sweet / Desolation Boulevard

3 stars

Podle mnohých nejlepší deska Sweet. Bodejď by ne, obsahuje Fox On The Run, The Six Teens a Teenage Rampage. Desolation Boulevard vlastně definoval glamrock, díky čemuž je tato deska opravdu zásadní. Mě osobně se líbí méně známé kousky, a sice netradiční věc Medussa, I Wanna Be Comitted, až jazzová Solid Gold Brass a nádherná balada Lady Starlight. Cover kapely The Who, My Generation, je také šťastná volba. Navíc svou myšlenkou a sdělením zapadá do této rebelské a neurvalé desky.
Možná by stálo za to říct i to, že se tu muzikanti opravdu vyřádili a vyvracejí pověsti o tom, že zvládnou jen třiakordové písničky. Vokály jsou zde na jedničku, kytara je správně vřeštivá, ale umí i pohladit, baskytara hraje nápadité linky a bicí... zkrátka Mick Tucker je jeden z nejvíce nedoceněných bubeníků rocku.
I tak dávám ***, přece jen to není tak docela MOJE muzika...pro mě je to "dobré, ne však zásadní".

» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard
» popis a diskografie skupiny Sweet


Sweet - Identity Crisis
2008-03-15

Sweet / Identity Crisis

2 stars

Krize identity - přesně takový problém tu mají Sweet. Tak se snažili vzdálit svým kořenům a být "in" až se nadobro zratili. Pro rockery nikdy nebyli dost "heavy" a pro střední proud už nebyli tolik líbiví jak kdysi. Je to smutné, ale je to tak.
Navíc zde za mikrofonem slyšíme téměř výhradně basistu Steva, který je sice dobrý zpěvák se zajímavým projevem, ale Sweet byli zajímaví právě díky práci na vokálech, kterých tu už není tolik, tudíž je to celé jaksi monotónní a nudné. Tak jak hrají Sweet na této desce hrálo hromadu kapel a všechna jejich někdejší originalita byla tatam.
Za zmínku stojí snad jen New Shoes, titulní song, Love is the Cure a I Wish You Would.
Těchto pár dobrých okamžiků je ale na kdysi solidní kapelu dost málo. Sweet skončili, ale bohužel se nedá říct, že na vrcholu.

» ostatní recenze alba Sweet - Identity Crisis
» popis a diskografie skupiny Sweet


Sweet - Water's Edge
2008-03-15

Sweet / Water's Edge

2 stars

Tady začalo osiřelé trio Sweet upadat. Písně znějí velmi podobně a už nemají takový náboj. Zkrátka hoši (no, už vyzrálí chlapi:)si udělali trvalou a nějak zapoměli dělat chytlavé songy. Jestliže Cut Above The Rest poslouchám jako celek, tak na Water´s Edge je spousta hluchých míst, které mě zkrátka nudí.
Za nejlepší považuji svižnou Getting In The Mood For Love, Too Much Talking a Tell The Truth. Own Up je taky dobrá věc (je zvláštní, jak má Mick podobný hlas jako Andy) a Give The Lady Some Respect taky neurazí. Ale zbytek je opravdu bída...

» ostatní recenze alba Sweet - Water's Edge
» popis a diskografie skupiny Sweet


Sweet - Cut Above the Rest
2008-03-15

Sweet / Cut Above the Rest

4 stars

První deska po Brianově odchodu patří i přes negativní reakce a neúspěch mezi mé oblíbené fošny od Sweet. Vítám zde hlavně Steva a Andyho jako hlavní zpěváky. Dokonce i Mick si zde vystřihne pěknou věcičku Eye Game. Fanoušci jistě namítnou, že Cut Above The Rest nemá s původními Sweet skoro nic společného (ostatně stačí se podívat na obal). Na druhou stranu mě jejich "netypická" tvorba byla po chuti vždy víc, než bubblegum singly.
Za nejlepší song považuji Mother Earth - dramatická kompozice, která by se svou stavbou dala řadit do progrocku. Zde více než kde jinde chválím spolupráci Steva a Andyho na vokálech. K Big Apple Waltz mám zvláštní vztah... líbí se mi atmosféra a píseň jako celek, ale proboha, je až nestydatě podobná Queenovské hymně We Are The Chamipons (btw: má nejoblíbenější kapela). Valčíkový takt, stejný akordový postup v refrénu a i zpěvová linka je nebezpečně podobná. Jasně, to se občas stává, že si jsou dvě nebo více skladby podobné, ale když si vezmeme, jaký byl Champions hit, tak se nabízí otázka, do jaké míry ho Sweet zkopírovali nevědomky.
Discophony je zvukem typická pro blížící se 80´s. I přes převahu kláves si zachovala určitou naléhavost a tah na branku, který se mi líbí. Hold Me je dalším plouživým kouskem Andyho Scotta, který mám moc rád.
Podobný případ jako předcházející Level Headed - kolekce písní, která zapadla, ale i přesto doporučuji poslechnout, některé kousky za to určitě stojí.

» ostatní recenze alba Sweet - Cut Above the Rest
» popis a diskografie skupiny Sweet


Sweet - Level Headed
2008-02-05

Sweet / Level Headed

4 stars

Můj druhý kontakt se Sweet, které jsem na základě "Fox On Run" považoval za obyčejnou a vyměklou kapelu. Jenže pak jsem slyšel song, kde se zpívalo "Love Is Like Oxygen" a nestačil jsem se divit, která kapela v tom má prsty. Pořídil jsem si celé album a musím říct, že se v mém žebříčku drží pořád velmi vysoko! Jak jsem později zjistil, jedná se nejspíš o největší odklon skupiny od svého stylu a možná právě proto ji mám nejradši, protože prostě mám slabost pro desky, které jsou pestré a neoposlouchávají se.
Vždycky se mi líbil hlas Andyho Scotta a tady si jej můžeme užít ve dvou písních. "Dream On" je krásná a sladká balada, jen nechápu, proč je zařazena jeko otvírák. "Fountain" je dle mého názoru nejlepší věc od Sweet, i když je hodně beatlesovská (While My Guitar Gently Weeps). Stevova pohodovka "California Nights" je taky parádní a závěrečná "Lettres" s hostující francouzskou zpěvačkou (neznám:) je příjemné rozloučení s Brianem, který po této desce opustil kapelu.
Není to fošna pro paření, není to žádný rockový nátřesk, ale pro mě je to kolekce líbivých a pěkných písní, které pohladí po duši i po uších:)

» ostatní recenze alba Sweet - Level Headed
» popis a diskografie skupiny Sweet


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000