Profil uživatele Antony


Pro prohlížení profilu uživatele musíte být přihlášeni/zaregistrováni.

Recenze:

Journey - Dream After Dream  (Soundtrack)
2018-09-10

Journey / Dream After Dream (Soundtrack)

5 stars

Skupina JOURNEY natočila za svoji existenci tři vynikající alba. To je zhruba o tři více, než ostatní jejich souputníci v oblasti rádiového popu, takže docela kool sukces. Shodou okolností (a díky jim) šlo vždy o ten moment jejich kariéry, kdy o nic nešlo. Kdy nebyli zatíženi vnějšími i vnitřními tlaky na úspěch. Takovým obchodním povinnostem se těžko bez újmy odolává, pochopitelně. Jaká je to však umělcova úleva, když může najednou tvořit dle vlastní nepřidušené múzy, je-li v něm ještě jaká.

První album z této trojice je stejnojmenný debut. Uvolněná, artrockově a jazzrockově laděná hudba je svěží, milá, a vhodná pro opakované poslouchání. Žádné násilí, žádná křeč. Druhým z triumvirátu je progrockový úkrok stranou, závan hudby bez umělých sladidel, EP Red 13 (2002). Ačkoli EP, je na něm více chutné hudební matérie, než na předchozích pěti LP dohromady. Na nejvyšší metu stavím Absolutně Obdivuhodně Revoluční LP Dream After Dream. Jde o soundtrack k fantazijnímu filmu Yume, Yume No Ato, který vzniknul v japonsko / francouzské koprodukci, režírovaný módním návrhářem Kenzo Takadou.

JOURNEY se k tomuto filmu dostali jako slepý k houslím. Japonská filmová společnost CBS/Sony oslovila americkou Columbia, že by rádi získali nějakou jakože fakt známou kapelu, co bude ochotná hudební stopu na zakázku vytvořit. Manadžerové prolezli tabulky prodejů a usoudili, že právě JOURNEY potřebují byznys v zemi mandarínů a mandarínek popostrčit k lepším číslům. A bylo. Pro kapelu šlo o výlet, spojili to s japonským turné a jali se natáčet muziku, jakou si doma nemohli dovolit. Doba před internetová, před jůtůbová, bez možnosti musicsharingu, jim dovolila vykašlat se na komerční břečky, aniž by to ohrozilo jejich pozici v US. Vzniknul klenot, o němž spousta posluchačů neměla dlouhá léta ani tušení.

Ještě jedna věc je těm třem albům společná. Jaká? No, nemečí tam Perry. Na dvou z nich jednoduše proto, že se tam nenachází. A na Dreams proto, že na něm prostě zpívá. To, co celou svoji JOURNEY kariéru úspěšně tajil, se zde projevilo v plné kráse. Měl k dispozici jen tři skladby, zbytek jsou instrumentálky, ale dal do nich všechno. Klenuté vokální melodie obepínají celý zvukový obor a představují nadoblačný posluchačský zážitek. Prvotřídní a precizně intonovaný zpěv dává kompozicím hloubku, až lze zapomenout, že se jedná o hudbu k filmu. Skladby obstojí jako samostatná díla, kdy se jejich filmovost projevuje ve štědrém využití smyčcové sekce, což jim dává étericko romanticko tajuplný ráz, opět zcela v kontextu s laděním Perryho zpěvu. Drsnější rockové rytmy se objevují vzácně, přesto však v emocionální dynamice album Dream After Dream předčí vše, co JOURNEY kdy nabídli. Dlouhé pasáže pomalého promyšleného kytarového sólování podkreslují dokonale krajinu snů. Chcete klavír? Saxofon? Foukací harmoniku? Jo, všechno tam máme. A v jak výtečné kombinaci...

Klasický JOURNEY fan by se měl před poslechem alba psychicky poněkud připravit. Ty tam jsou laciné refrény jak z kuchyně janečkovských šlápot. Zapomeňte na předchozí mainstreamová alba, kterými vymetli americké hitparády a vydělali spoustu zlaťáků. Nekoná se komerčně laděná muzika zaměřená na nerušivou rodinnou kulisu pro americké mamky a taťky u rádií. Ano, úspěch středněproudé muziky pro davy je vždy výnosnější, než náročná tvorba, která posluchače hledá obtížněji. JOURNEY v dalších letech opět rádi zalezli do pozlacené klece někam mezi KELLY FAMILY a NEW KIDS ON THE BLOCK, aby si dál mastili svůj heavy pop / Ani Omylem Rock pro masy hitů chtivého nedospělého publika. Ovšem perlu Dream After Dream z jejich hudební mapy už nikdo nevymaže, a to je moc dobře.

» ostatní recenze alba Journey - Dream After Dream (Soundtrack)
» popis a diskografie skupiny Journey


Galahad - Seas of Change
2018-04-02

Galahad / Seas of Change

3 stars

Kapela GALAHAD vznikla roku 1985 a od té doby nasbírala spoustu hudebních zkušeností, vydala 10-12 studiových alb (záleží, jak to chci počítat), sbírky rarit, živá alba, akustické sety, polovýběry i výběry, EP i singly. Celou tuto bohatou žeň spojuje působivý vokál Stuarta Nicholsona, funguje jako poznávací znamení a neokopírovatelná ochranná známka. Mít dobrého, originálního zpěváka, to je výhra. Lepší období skupiny Nicholson povyšoval na dokonalé, v horších zachraňoval alespoň solidní průměr.

Novinka Seas Of Change byla kompletně natočena a dokončena během druhé poloviny roku 2017, oficiálně však vychází v lednu 2018. Obsahuje jednu dvanáctidílnou téměř třičtvrtěhodinovou kompozici, plus dva bonusy z rozšířených verzí vybraných pasáží hlavní kompozice. O produkci, mix a mastering se postaral Karl Groom (THRESHOLD, ARENA, PENDRAGON a spousta dalších), a společně s klávesistou a kytaristou GALAHAD řídil celý nahrávací proces. Tím by se dalo vysvětlit, že zvuk celého alba působí slušně řečeno zahuštěně, což ve výsledku je dost rušivé a nepřirozené, u neo progu preferuji lepší rozlišení, mikrodynamiku, průzračnost a čitelnost. Vůbec zvuk, aranže a volby nástrojových rejstříků mi dost připomínají AYREON v období Into The Electric Castle. Vzhledem k tomu, že hudební postupy Lucassenovu tvorbu připomínají také, čpí Seas Of Change široko daleko plagiátem.

V sestavě skupiny se nově objevuje kytarista Lee Abraham, který již působil v roce 2007 na albu Empires Never Last, tam hrál pro změnu na basu. Totéž, ale v opačném gardu se dá říci o aktuálním basistovi Marku Spencerovi (TWELFTH NIGHT), jenž v letech 2012-2014 hrál ve skupině na kytaru a basu současně, než byl dočasně vystřídán Timem Ashtonem. Na CD je v obsazení skupiny uveden právě baskytarista Ashton, z čehož vyplývá, že Spencer opětovně nastoupil do skupiny až po dokončení nahrávacích sekvencí pro současné album. Bicí nahrál dlouholetý člen GALAHAD Spencer Luckman (účinkoval na všech albech skupiny), na klávesy hraje Dean Baker (ve skupině působí od roku 1996) a zpívá samozřejmě Stuart Nicholson. Dále se na nahrávce objevuje několik hostů v rolích uvaděče a vypravěče, na flétnu, saxofon a klarinet byla angažována Sarah Bolter (na webu kapely ji titulují jako "dlouhodobá čestná členka) z jazzově orientovaného projektu NOT JUST SAX.

Album je konceptuálně laděno, jeho hlavním tématem je současná společenská situace v Británii, s velmi silnými politickými podtexty. Dají se vysledovat narážky na Brexit, na změny sociálně politického klimatu ve společnosti, na ztráty životních jistot, zmatený výhled do budoucnosti, s tím spojené lidské neštěstí a složitost usudu jednotlivce. Pro dokreslení scény skupina používá ve svém výrazu různé zvukové koláže, mluvené slovo, nehudební pasáže, celek působí téměř divadelně.

Hudebně mám pocity smíšené až rozpačité. Muzikální výraz díla velmi utrpěl snahou o přílišnou epičnost, která se ale zvrátila do obtěžující patetičnosti, jež ruší a odvádí pozornost od vlastního hudebního dění. Album je poloprázdné, a díry v něm jsou zaplácnuté jalovými zvuky, bez kompexního přínosu. Vlastní poslech je poměrně obtížný, neboť došlo k určité umělecké schizofrenii. Chceme udělat vážně se tvářící pojednání o krizi současnosti, nebo muziku, která se dobře poslouchá? Tyto dvě protichůdné snahy se střídavě vynořují a nedovolí se pořádně zaposlouchat. Roztříštěnost a těžkopádnost jsou dva hlavní umělecké dojmy z této desky, které jako posluchač mám.

Prvních pět minut se prakticky hudba neobjevuje, jen plky, zvuky, ruchy, letmé náznaky motivů. Během dalších dvaceti minut se objeví pár zajímavých melodií, do kterých se ale nedá zaposlouchat, neboť jsou opakovaně zaříznuty vpadnuvším vypravěčem. To je ta schizofrenie, existuje málo géniů, co si s tak složitou tematikou a koncepcí dokázali poradit. GALAHAD působí zatuhle a schematicky toporně. Ve druhé polovině alba se naštěstí méně mluví a více hraje, a to tak, že velmi dobře. Být více skladeb, jako dramatická a naléhavá část "Mare's Nest" (výrazně nejlepší pasáž alba, má v sobě ducha GALAHAD, ale je v tom sama), nebo zpočátku odlehčená a pak rytmicky řízná, proměnlivá a skvěle vystavěná "Dust", není problém. Tady problém však je, ani bonusy to nezachraňují, působí úplně zbytečně.

GALAHAD mají teoreticky stále co nabídnout. Pokud si to tedy nevhodnou koncepcí nepokazí. Dobré momenty musím přebírat mezi temi otravnými, a to mě fakt neba. Úporné tlačení na pilu, kopírování AYREON, přehuštěné zvukové prostředí, teatrální omáčkovitost, kecy. Tohle si snad příště odpustí, hlavně nechejte Nicholsona víc zpívat, právě místo těch kecálistů. Pokud ne, budete mít smolíka, aspoň tedy u mě.

Dneska je to za 3*, víc ani náhodou.

CD Avalon Records GHCD14
DR7

» ostatní recenze alba Galahad - Seas of Change
» popis a diskografie skupiny Galahad


Threshold - Legends Of The Shires
2018-02-26

Threshold / Legends Of The Shires

4 stars

Kapely zavedených jmen se během své kariéry potýkají s nejedním problémem. Jeden z hlavních je, jak zachovat svoji popularitu. Jak dál, co objevovat, když je vše, co bylo třeba, jest objeveno. Novoty jsou kontraproduktivní, tak co ještě, hledačství je špatně. Setrvávání na jistotách, opatrnost, jasně. Rozvíjení talentu, uf, dřina. Nikdo nemá recept. Ale žít v šoubyznysu chce každý, a je jedno, jestli prog, pop, nebo hip hop. Lze sledovat na kariéře různých skupin, jak se to s nimi motá, opravdových géniů je nemnoho. Většina na svoji Devátou čeká bezvýsledně.

THRESHOLD nastartovali svoji kariéru v době, kdy progresivní odnož metalu ještě patřila mezi průkopnické žánry. Měli štěstí na výrazné vokalisty, komponisty, osobnosti. Vytvořili si svůj nezaměnitelný styl, zaznamenali několik milníků. Stali se pojmem. Ale od jisté doby se jejich tvorba stala jen a jen rozmělňováním sebe sama, hrkání kolovrátku navyklých postupů se nedalo přeslechnout. Každé album od roku 2002 znamenalo sestup o stupínek níže. Každé album bylo víc a víc zaplácnuté rutinní efektní manýrou zpěv/kytara/bombastičnost a v této kaši se vše začalo utápět. Nedostatek nápadů byl nahrazen nacvičenou efektní pózou. Okázalý pomp metal, no brain.. kapelu jsem odpískal, z této jámy se skoro nedá vylézt, je to past. Talent dostal obojek, a než by se cukal na krátkém řetězu, seděl raději v boudě.

Umřel Mac, Wilson dostal vale. Blbý co? Navíc, zpátky nastoupil ten špatný Glynn Morgan. Už se nedalo čekat opravdu nic. Jak je někdo v kómatu, čeká se jen na odpojení od přístrojů. Mno. Jenže místo nekrologu dostala Groomova parta transfuzi živé vody. Dost dobrý a nečekaný.

Legends Of The Shires je naplněno odlehčenou metalovou muzikou, kde vrcholu opět nabývá dávno ztracená progresivita a kompoziční vytříbenost, vytrácí se revmatická zatuhlost přebubřelých efektů. Hudební témata jsou sevřená a soustředěná, všechno spolu souzní a je v nápaditých harmoniích. Morganův přiměřený a civilní projev zapadá do skladeb lépe než exaltované exhibice jeho předchůdců. Ze supícího Golema se stal atletický běžec s ladnými pohyby, kterého je potěcha sledovat.

Novinka THRESHOLD mne překvapila a udělala nečekanou radost. Tato rozsáhlá hudební plocha by obvykle byla nezáživná a ubíjející. Ovšem v tomto případě si album s chutí pouštím dvakrát po sobě. Dobré atributy jejich hudby zůstaly, ty ztracené jsou opět objeveny a vyzdviženy, krásně vynikají všechny finesy, detaily, jednotlivosti, aniž by se album rozpadalo. Je to pohoda, zde se v nebývalé míře ukazuje, že méně je více. V tomto případě daleko více, než se dalo v nejoptimističtějším snu čekat. Od Clone jde o nejepší dílo THRESHOLD.

2CD Nuclear Blast
1h:22m:22s
DR8

» ostatní recenze alba Threshold - Legends Of The Shires
» popis a diskografie skupiny Threshold


Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
2018-02-19

Premiata Forneria Marconi / Emotional Tattoos

4 stars

Jak to jen říct? Z hledání vrcholné umělecké výpovědi se postupem času a věku stává hledání důstojného (art)rockerova stáří. Jedni se s ním snaží bojovat, druzí ho ignorují, a další se s postupujícími léty vyrovnávají sami se sebou. Jiní se toho ani nedožijí a mají o problém méně. Občas si představuji, co by dnes dělali a jak by působili Bonham, Scott, Jones, Bolan, Moon, Lynott... Ale třeba u takového Barretta jsme to viděli. Jak říkám, o problém méně.
Každé nové současné dílo interpretů, co začali v 60./70. letech, vyvolává rozporuplné pocity ještě před tím, než je vydáno, slyšeno. Spekulace, otázky, předpovědi. Očekávání. Proč vůbec, jak a s kým, kudy a kam. Těžko se ubránit předčasným odsudkům, obzvláště, když se tak dlouho čekalo a před tím čekáním to za moc nestálo. Každý posluchač je jen člověk, a bez předpojatosti (byť skrývané a nepřiznané) to asi nejde.
Novinku z Oceněné Marconiho Pekárny provází několik skutečností, které je potřeba znát. V dubnu 2015 opouští PFM po 44 letech kytarista a skladatel Franco Mussida, aby se mohl zcela věnovat práci ve vzdělávacím institutu, jehož je prezidentem. Z původní sestavy tak zde figuruje jen Franz Di Cioccio, bubeník a zpěvák v jedné osobě. Jako druhý stálý člen působí kytarista Patrick Djivas. Ostatní hudebníci slouží jako pomocné síly pro nahrávání a koncertování. Na obalu alba (o jeho grafické kvalitě si můžeme myslet svoje) je pohled z kabiny futuristického plavidla, které pilotují Franz a Patrick, a jsou jím unášeni do nových a nepoznaných krajin, které ve své hudbě představí posluchačům. Nesmazatelně, jako emocionální tetování, rozmanité náladami i způsoby hudebního ztvárnění.
Na CD, LP desce, či Hi-Res formátu, lze slyšet hudbu, co z velké části tuto vizi naplňuje. A tomu jsem popravdě moc nevěřil. Ani po prvním poslechu jsem Emotional Tattoos nepovažoval za kdoví co. Při druhém jsem se přistihnul, jak mne hudba na tomto albu začíná bavit, dostávat mě. Jak se ukazuje, že velký skladatelský talent se nezapře ani ve zdánlivě obyčejné rockové muzice, a dává ji mnohovrstevnatost a proměnlivost nálad, které rafinovaně omotávají každého, kdo si troufne poslechnout. Ne, není to žádný krkolomný progrock. Normální písničky, co mají strukturu a hloubku, nosnou melodii, skvělou harmonii, trochu obroušené hrany, a mimořádnou působivost na otevřené vnímání.
Pro lepší oslovení mezinárodní posluchačské základny jsou nahrány dvě verze alba. Italsky zpívaná, i anglicky zpívaná, přičemž pro oba jazyky jsou vytvořeny rozdílné texty, nejedná se o prostý překlad. Vyplatí se zkusit obojí.
Dnes, po zhruba desátém poslechu, si tuto hudbu už jen vychutnávám. Co na tom, že asi čtvrtina skladeb je velmi povedená, čtvrtina nadprůměrná a polovina tak akorát příjemně poslouchatelná. Přesně takhle mě to jejich tetování trefně oslovuje, a užívám si je. Důstojně vyzrálý artrock, co sám sebe nezradil. Dík za to.

2x 62 minut
Hi-Res 24-48
DR8

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Emotional Tattoos
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Hellhammer - Apocalyptic Raids 1990 A.D.
2017-10-01

Hellhammer / Apocalyptic Raids 1990 A.D.

5 stars

Všechno je v hlavě. Zlo, dobro, bůh, zdraví, nemoc, nálada, síla, slabost, láska, nenávist, a milóny dalších věcí. Člověk má neskutečně mocnou schopnost přetvářet své vědomí a tím ovlivňuje svět kolem sebe. Vnímá jej takový, jaký sám je, a je každého věc, čemu věří. Z fascinující hlubiny lidské duše vyvěrají velkolepé i strašlivé skutečnosti. Ohromující a fantasmagorické příběhy a obrazy, kterým dala vzniknout lidská mysl, jsou neodolatelně přitažlivé. Existovali prokletí básníci, hororové filmy, obrazy pekla, knihy apokalypsy. A existovali HELLHAMMER.

Thomas Gabriel Fisher, známější jako Tom Warrior, má zcela nepochybně ve své hlavě mimořádný a ojedinělý talent tvořit temnou a mystickou hudbu. Co dokázal vizuálně H.G.Giger, to Warrior realizoval v muzice. Jakoby vymetl ta nejpříšernější (od slova příšeří, nikoli příšera), zákoutí svého vědomí a injektoval do takto vzniknuvšího chuchvelce matérie své paranoidní strachy a chiméry. Elementální sound zahustil zpomalenou a podladěnou kytarou, kývavými a hadovitě plazivými rytmy, dodal hrst kvílení, sténání a úpění, a výsledek byl na světě.

Nikdy nezapomenu na první setkání s tvorbou švýcarského génia. Pamatuji se přesně na čas a místo, ale především na tu zimomřivou rezonanci, která nešla z hlavy vyhnat. Dodnes rezonuje a dodnes se tam svíjí jako postřelená divoká šelma, co ne a ne zdechnout.

Z hudebního hlediska byla tvorba pana Fishera vždy těžko podchytitelná pár slovy. Dokázal v každé skladbě nachystat pro posluchače těžko proniknutelné nástrahy. Nikdy nesklouznul k prvoplánové samoúčelné neposlouchatelné avantgardě, základy jeho úlety měly vždy více než pevné. Pulzující hmota hrubých tónů, deformovaných křiků a pokroucených harmonií je toho důkazem. Každý kdo naplno prožije (a přežije) skladbu "Triumph Of Death", může naplno triumfovat spolu se Smrtí.

Na albu Apocalyptic Raids 1990 A.D. jsou zhmotněny nejhorší noční můry v naprosto realisté podobě. Lze zde vysledovat vše, co Warriorovu tvorbu nadále charakterizovalo, co dále ve své úchylné tvorbě chutně rozvíjel. Zde je vše předloženo v neodolatelně syrové a brutálně násilné podobě. Buldozerový hukot kytar se mísí s utloukajícím rytmem těžkopádného sentinelu. Hrdelní Gabrielův hlas vše omotává spalující aurou. Hypnotický hukot, nekonečný mazec, neoposlouchatelná klasika. Těším se vždy na každou notu. Ten zvuk je přímo žrádlo, mana od satana. Díky Tome!

Noise N008-3
DR10

» ostatní recenze alba Hellhammer - Apocalyptic Raids 1990 A.D.
» popis a diskografie skupiny Hellhammer


Soul Cages - Soul Cages
2017-07-30

Soul Cages / Soul Cages

5 stars

SOUL CAGES jsou unikátní kapela. Musím začít právě touto větou, neboť je to zásadní fakt. Rok 1994 bylo skvělé období, muziku jsem si pořizoval po stovkách CD ročně, bez jakéhokoli náslechu, jen na základě doporučení. Co skupina, to nový objev. V progresivní muzice nastalo v devadesátých létech období nového hledání a vyrojilo se (vedle pár mohykánů, kterým se podařilo většinou za cenu uměleckých kompromisů přežít osmdesátky, nebo dokonce v nich vzniknout) obrovské množství nových vydavatelství a souborů. Spousta z nich v té době vyprodukovala jediné album a zmizela v zapomnění. Však kdo si dnes vybaví jména jako GETAWAY, MYRMIDION CREED, CROSS'N'CRAZY nebo třeba FAVOURITE SON? Nebo dvoualbovky ZIFF, The FORMULA, DARIUS, BAKU a další? Přitom, co jméno, to originální přístup k artrockové muzice, nebo, jak se tehdy už označení zavedlo, progresivní. A bylo vcelku jedno, zda jde o prog rock, neoprog, či prog metal. Bylo to především hledání a fúzování všeho možného, s důrazem na kompozici, emocionální působivost, při zachování určité přístupnosti, tedy ne přílišná avantgarda. V podstatě se tenkrát zdálo, že půjde vytvořit něco jako na začátku 70. let, kdy se náročná hudba dostala k širokému spektru posluchačů a do hitparád. Tato snaha ovšem rychle narazila na tvrdou realitu hudebního showbyznysu a naprostá většina vydavatelství i kapel ještě v devadesátých letech zanikla.

Lze vysledovat, že se počátkem 90. let příliš nerozlišovalo mezi prog metalem a prog rockem. Tyto pojmy nebyly nikterak ostře vymezené, většinou tehdejší subjetky posuzujeme těmito výrazy až ex-post. Je to dobře, nikoho nic nesvazovalo, kompoziční rockově metalová muzika se zastřešovala univerzálním pojmem "progresivní", a stačilo to. Neexistovaly mantinely, proto je většina alb z tohoto období hudebně organicky rozprostřená v rockově metalové oblasti s různým stupněm implementování kompozičních struktur různorodé úrovně složitosti. Více se vymýšlelo, a méně kopírovalo, než dnes, zažité postupy a klišé vlastně neexistovaly. To vedlo k dnes již neuskutečnitelnému hudebnímu novátorství při zachování posluchačské přístupnosti.

Vcelku mne baví zkoumat po letech, jak si tyto kapely a jejich bývalí členové vedou dnes. Většina z nich se ale nedá na internetu ani dohledat, kdybych nevlastnil jejich CD, musel bych se domnívat, že jsem si je vymyslel. Paradoxně (anebo logicky, zcela v mezích zákona trhu) do dnešních dnů často s úspěchem přežily ty tuctovější, méně novátorské soubory. A neznalý posluchač si pak může myslet, že to byly právě ony, kdo v devadesátých létech styl vytvářel. Jenže většina nyní glorifikovaných skupin tehdy vyrostla z bohatého a dávno zaniknuvšího podhoubí, které se vyplatí zpětně archeologicky prozkoumávat.

O to milejší překvapení je, že SOUL CAGES, na rozdíl od ostatních, hrají a tvoří dodnes. Byli, a stále jsou, pro mne jednou z nejskrytějších perel evropské art rockové hudby. Mám-li je opravdu k někomu přirovnat, pak si představte akustické pasáže SHADOW GALLERY včetně vokálů (například začátek The Queen Of The City Of Ice) a jemnou rytmiku debutu ENCHANT (skladba The Thirst), ve zcela jedinečné vzdušné syntéze. Od prvního okamžiku poslechu v roce 1994 mne uchvacují svojí čistou melodikou, v kombinaci s občas tvrdými kytarami, rafinovanými bicími a hlavně fantastickými vokály. Je na nich zajímavé především to, že i při těchto atributech jejich muzika zůstává průzračně čitelná. Každý instrument je v jejich skladbách zřetelný, lehce sledovatelný, krása prolínání všech linek není skrytá v přeranžovanosti. I dlouhé skladby působí jako docela normální písničky. Neokázalost je jeden z hlavních znaků tvorby SOUL CAGES. Díky tomu se mi nikdy neoposlouchali. A zřejmě kvůli tomu také nikdy neprorazili do širšího povědomí.

Nehodlám se pouštět do hlubšího rozboru alba, tato recenze je úmyslně vedena jako dojmologický návrat do časů, kdy se v přístupu k tvorbě muziky děly z dnešního pohledu těžko představitelné věci. Zpětný exkurz formou úvahy nad tím, co a jak bylo. Kouzlo se v případě této kapely dodnes vůbec nevytratilo, a je stále unikátní. I přes tisíce dalších poznaných alb, skoro pětadvacet let dalšího objevování, zůstávají pro mne SOUL CAGES na svém solitérním piedestalu. A to považuji za nejjasnější projev hodnoty jejich muziky.

Recenzované CD - Massacre Records 1994, MASS CD 032 / 4013971100323
Dynamický rozsah - DR11 L-10,8 / P-10,7

» ostatní recenze alba Soul Cages - Soul Cages
» popis a diskografie skupiny Soul Cages


Ulver - The Assassination Of Julius Caesar
2017-06-12

Ulver / The Assassination Of Julius Caesar

0 stars

Miluju pop. Je užitečný. Osvěžující. Jako všude, i v něm se dají najít perly. Jsou zde velikáni, masa následovníků, ještě větší masa vezoucích se na vlně momentálního trendu, i zbytek podprůměrných vlezlounů, co to prostě jen tak zkouší. Pop, to jsou nenáročné davy prahnoucí po instantním požitku. Pop je nenahraditelný jako nenáročný oddech i relax. Musí se umět dobře napsat, produkovat, interpretovat. To dokáže málokdo. V tomhle se pop neliší od ostatních žánrů. Musí se umět.

Je smůlou pop music, že se v ní vyskytuje nejvíc neumětelů všeho druhu. Vyvolává mylný dojem jednoduchosti. Ano, zní často jednoduše. Avšak ta popina, která vykazuje špičkovou kvalitu, musela být tvořena se stejnou mírou ojedinělého talentu, jako kterákoli jiná povedená muzika z jiných stylových oblastí. Ona ta přímočará snaha o hit není žádná sranda.

Je zajímavé sledovat, kam všude pop proniká. Jeho schopnost infiltrovat libovolný styl je obdivuhodná. Je to však téměř vždy na úkor kvality daného stylu, o obohacení se jedná jen výjimečně. Je to spíš kontaminace degradujícím parazitismem. Zápach popu je ve většině hudebních stylů nežádoucí a nesnesitelný. Narušuje integritu hudby, páchá škody. Jak lze s úspěchem provozovat fúze různorodých stylů, pop bývá jen takové nevábné potřísnění a většinou z jiných stylů stéká jako špína po skle. Nehodí se už z vlastní podstaty.

I přesto se různí interpreti se pokoušejí naroubovat pop na své původně odlišné hudební směřování. Často se jedná o předsmrtnou křeč, ztrátu soudnosti, nouzový manévr, či komerční tlak. Tak jako tak, výsledky bývají žalostné. Nevyhnutelně. Stejně nevyhnutelně špatně dopadl pokus skupiny ULVER plout do vod novovlnně laděné pop music.

Druhdy avantgardní hudební těleso ULVER je nyní na mělčině, zmateně mává pádly ve snaze zachovat svoji pozici na hudební mapě Norska. Marně, letošní album je posouvá do rozbředlého bláta. Prapor neotřelé progresivity třímají dávno jiní. ULVER učebnicově předvedli, že když dva dělají totéž, není to totéž. DEPECHE MODE, ORCHESTRAL MANEOUVRES IN THE DARK, VISAGE, ALPHAVILLE a mnoho dalších dělalo (leckdy i stále dělají) elektronický synth pop, který se dá se zábavou a radostí poslouchat dodnes. Stejně tak dodnes vznikají díla, která se snaží znít stejně, ale poslouchat se nedají.

Během začátku prvních několika poslechů se zdálo, že cosi dobrého by na novince mohlo být. Nálada osmdesátek je opravdu pečlivě zkopírovaná. Zkopírované jsou i nástroje, zvukové rejstříky, aranže, zvuky, vokály, rytmy, v podstatě celé kompozice. A přece to nestačí. Nulová přidaná hodnota z téhle zvukové kaše dělá nevábný produkt. Zhruba od druhé až třetí skladby si vždy říkám, proč. Proč zrovna tohle poslouchám, a ne ten pravý originál, který je stokrát zábavnější. Právě ta jedinečnost výše zmíněných vzorů zde zcela chybí. Pryč je elektronická dravost i Gahanovo podmanivé vibrato, tajemný, provokující a okouzlující sound, melodie, které zůstanou v hlavě, radost z poslechu. Zbyla šedá, otravná a zaměnitelná nuda. S mizerným zvukem, nepřekvapivě, i ten patří k trendům. Tam kde například u podobných pokusů DAFT PUNK excelují nápady, ULVER jsou naprosto sterilní. Zbytečné album, nepotřebuji tuto falešnou nostalgii, když si můžu užít opravdu kvalitní pop.

Miluju pop. Je užitečný. Asi jako kvalitní toaletní papír, tedy velmi. “The Assassination Of Julius Caesar’’ je pouze jednovrstvý a přespříliš použitý toaletní papír. Tedy patřící do odpadu, kde po zásluze také skončil.

» ostatní recenze alba Ulver - The Assassination Of Julius Caesar
» popis a diskografie skupiny Ulver


Ayreon - The Source
2017-05-12

Ayreon / The Source

2 stars

Čtyři roky odstupu novinky AYREON od předchozího díla dávaly určitou naději na vyšší kvalitu kompozic. I odchod od Inside Out mohl značit, že dojde k produkčnímu uvolnění a Lucassen přijde třeba s něčím novým. Jiným. Svěžím. Neotřelým. Překvapivým. Chtělo se tomu věřit. No, tak ne, tyto sny se opravdu nevyplnily. UFO nepřiletělo.

Hned během první skladby předvede autor až marnotratně obšírně svůj oblíbený rejstřík nástrojů, barev, tónů. Všechno, co znám z předchozích alb, se tu prostě opakuje, jako kolovrátek. Co se osvědčilo, tady máme mechanicky zpět. Akorát na nápaditost melodií a hloubku kompozic se ve velké míře zapomnělo. Což je podstatný nedostatek. Působivost dělá hudbu hudbou. Skladby musí pozorným a náročným posluchačem zacloumat, jinak je poslech zbytečný. Poznávací znamení AYREON byly vždy velkolepé a pompézní aranže, mnohovrstevnalé a rozsáhlé plochy, střídání nálad i rytmů, široký rozsah výrazu. Přitom se nikdy nezapomínalo na příběh, jeho gradaci, stupňování nálady, leckdy až hazardování s tempy a zvraty. Podpořeno účastí hudebních celebrit všeho druhu. Dlouhý seznam hostí často přiváděl do údivu tím, koho se podařilo přemluvit a v jaké kombinaci se potkávají v jednotlivých skladbách. Ano, okázalost na The Source dominuje, na účinný hudební zážitek to však nestačí.

CD 1 přináší několik zajímavých momentů a prvků, kvůli kterým si je má smysl pustit. LaBrie zde zpívá (pár minut) lépe než na posledních třech albech DREAM THEATER dohromady. To jest vcelku civilně, uvěřitelně a přesvědčivě. Dále jsou tu pěkně udělané lehké a vzdušné pasáže, které vytváří žádoucí odlehčení vůči těm hutným, tato hra dynamiky se mi líbí. Do zvuků vstupují občasné cíleně mířené disonance, irské folkové názvuky, hezké housličky. Všechno to ale už dávno odněkud znám. Souzvuk bublavých kláves (Lucassenův trademark nr.1) a razantních kytar s tím správně efektním zkreslením a echem (Lucassenův trademark nr.2) je fajn, i když ho slyším ve stejné podobě prakticky již celých 22 let. Sbory, občas nudné křoví, ale občas celkem slušně budující atmosféru. A to, co mělo mezi tím vším vytvářet pojivo z výborných melodií a harmonií, chybí, nebo se transformovalo v neutrální vatu, co všechno zbytečně nafukuje. Ještě, že je tu pár záchytných bodů. Za tři.

CD 2 přináší víc vaty, méně dobrých momentů, bezcílně bloumá a nudí. Je vlastně navíc, nic mě na něm nepřitahuje. 44 ztracených minut zbytečné hudby. Nevím, jestli by tím nenaplnil autor svém ambice, kdyby vydal jen jedno CD, rozhodně by dílo bylo poslouchatelnější. Takhle pokazil, co bylo na CD 1 dobré, rozmělnil a rozdrolil zbytky pozitivních pocitů. Tohle utrpení je tak za jednu hvězdu.

Měl jsem po ruce Actual Fantasy, po rychlém náslechu jsem si ověřil, jaká je to změna. Jaký je to obrovský rozdíl kvality, přitom tohle album ani nepovažuji za nejlepší. Ale ve srovnání s The Source je přímo fenomenální. Jo, dělat dobrou muziku není samozřejmost, ani osvědčené postupy a zvučná jména to nezaručí. Poslední album AYREON je nezáživná rutina s pár světlými momenty a ubíjející délkou, kdy se ukázalo, jak je těžké vystoupit za stínu vlastních klišé. Zvuk je taktéž slabší průměr, nikoli průšvih.

» ostatní recenze alba Ayreon - The Source
» popis a diskografie skupiny Ayreon


Barock Project - Detachment
2017-05-01

Barock Project / Detachment

0 stars

Napsal jsem dříve reakci na toto album o rozsahu plnohodnotné recenze, cítím tedy povinnost ji jako recenzi uvést, ale novými slovy. Ne že bych se předtím mýlil, v posluchačském úsudku se nepletu, revidovat není co. Jen chci sám na sobě vyzkoušet vývoj názoru, posun vnímání. Dále cítím povinnost respektovat moderátorské pobídnutí, které mne vždy na Progboardu tak výrazně vítá - "To je grc! - Písať, či nepísať o hudbe bez falošnej dobromyseľnosti?" Jojo, souhlasím, bezobsažná nicneříkající recenze je stejný grc, jako taková hudba. Má-li mít moje psaní smysl, žádná dobromyslnost, ta vede jen ke znejasnění výpovědi.

Hledání dobré hudby je jako hledání drahokamů. I když znám naleziště a mám spoustu zkušeností, musím i tak přeházet tuny hlušiny, bláta a kamení. Je to dřina. Nález toho vzácného kamene však vždy stojí za to, a nemusí to být nutně diamant. Existují i méně drahé nerosty, důležité je, aby na hodnotící škále měly nadprůměrnou cenu. To mne pak dlouhé hodiny pátrání vůbec nemrzí.

Horší je, že se dá občas narazit na odpad, který se jako drahokam tváří. Než se přijde na to, že jde o bezcenný kus skla, pouhou lesklou strusku, může někoho splést. Obchodníků s falešnými kameny je plné tržiště. U byznysu na kvalitě nezáleží. Mně ano, mám vysoké nároky a radikální názory. Pokud je něco kvalitní, napíšu, že to je kvalitní. Pokud je něco odpad, napíšu, že to je odpad. Nic víc, nic míň. Natolik si vlastní objevitelské dřiny cením, než bych si vymýšlel.

Prázdnota Detachment nejlépe vynikne během přímého srovnání. Určitou náhodou mi před nimi hrálo album nevýznamné a zapomenuté progrockové skupiny CRAFT s roku 1984. Přerušil jsem je ve chvíli klavírní pasáže a pustil Detachment, který začíná také nějakým piánem. Tak brutální propad kvality by nikdo lépe nenarežíroval. Nastoupila do uší bující změna k horšímu. Klavírní kompozice lokální kapely CRAFT měla strukturu, živost, hloubku, což se náhle a nečekaně zlomilo do blábolivého mrtvolně prázdného klinkání od BAROCK PROJECT. Skladatelská a aranžérská bezradnost pokračovala dál i v následujících minutách. Klávesy v nástupu svými rozmázlými mňoukavými tóny připomínají Michala Davida, on akorát uměl lépe diskotékovou instrumentaci. Pak začalo hrát rozladěné rádio a chvíli trvalo, než mi došlo, že tohle bude nejspíš zpěv. Vokalista si asi moc nevěří, když musí svůj hlas přepasírovat přes telefonní sluchátko. Nebo jde o styl a trend? Co já vím, nebudu se v tom rýpat. Poslouchat se to ale nedá. Následující skladby dále rozvíjejí hloupou snahu o prvoplánovou atraktivnost až vlezlost. Přesně tak, jak je slyšno od všech možných gay-boy-bandů, co jich jsou mraky. Pocukrovaná líbivost za každou cenu. Melodie z kategorie, kdy ve srovnání s nimi je i Skákal pes učiněná symfonie. Kompoziční prázdnota. Nástroje, které parodují samy sebe. Mizerná produkce s osmdesátkovým zvukem. Skladby se bubblegumově táhnou k nesnesení.

Pop si občas poslechnu s chutí. Letošní ALPHAVILLE jsou bezvadní. Nepřetvařují se a dávají mi to, co žádám. Odlehčení, osvěžení, radost a zábavu. Nepřevlékají se do falešných šatů, aby někoho oslovili.

Ale poslouchat 75 minut falešné a pozérské hudby, to je utrpení. Ne a ne si zvyknout. Ne a ne se stát imunní. Ne a ne se zařadit do davu těch, kterým tento nablýskaný kousek skla přijde jako briliant. Ne a ne být dobromyslný.

Detachment je ultimátně špatné album. Vsjo.

» ostatní recenze alba Barock Project - Detachment
» popis a diskografie skupiny Barock Project


Deep Purple - Infinite
2017-04-30

Deep Purple / Infinite

3 stars

Na Infinite jsem se těšil. Když pominu prostý fakt, že legenda stále hraje, ještě je tu spousta dalších závanů nostalgie. Nejenom hudební, ale i zážitkové, sahající až k samotným začátkům mých poslechových zkušeností. DEEP PURPLE tvořili hudební dějiny jako málokdo a svoji tvář neztratili ani po bezmála padesáti letech. Jakkoli se proměňovali, pořád zachovávali svoje typické atributy. Představují jistotu, a ta jistota je umocněna nadějí na určitou porci tvůrčího překvapení. Což je odlišuje od většiny současné produkce, kde se naděje rovná nule.

Nesnáším srovnávání s ikonickými alby (kdo chce dělat to samé, jako před 40 lety?), nesnáším proklamované návraty ke kořenům. Stejně to všechno prozradí muzika sama, tak nač manipulovat posluchače nějakými slovy. Nebo je toho třeba? Nevím, na mne tohle neplatí. Co nezahraješ, to neokecáš.

Hudebně je Infinite nejzdařilejší album DEEP PURPLE od dob Purpendicular, nadto je plno invence a ducha, který jejich charakter kreslil v sedmdesátkách. Takže vlastně od Perfect Strangers, hmm. Je to nejpárplovatější deska za posledních několik dekád. Slyším zde Lorda i Blackmorea, kecá každý, kdo tvrdí, že tam nejsou. V tomhle je muzika kouzelná a dokáže lámat pouta smrti i času.

Každá skladba zní tak, jak od hardrocku první kategorie čekám. Jiskří, řeže, provokuje, pádí. Je svěží, přirozená, hudba proudí a objímá, není tam nic težkopádného, nuceného. Dává radost, a to je vzácnost. U dobré poloviny skladeb bych klidně uvěřil, že je mají napsané od dob Who Do We Think We Are, které mimochodem miluju stejně jako tři předchozí, a tři ještě předchozí, i jako tři následující...

Nepřestává mne udivovat souhra všech součástí. Kompozice tvoří organický celek, kdy jen mimoděk vnímám tu známou barvu hammond (fakt tam Lord není?), razanci kytar (fakt tam Blackmore neseděl ve studiu?), barvu a výraz hlasu (fakt je mu jednasedumdesát?), které žene kupředu dvojice dědků za basou a bicími. No teda. Infinite jsem slyšel asi tak patnáctkrát, je to nářez. Hudebně jsem dostal daleko víc, než jsem čekal, než jsem doufal, než jsem si vůbec uměl představit.

Zvuk je úplně v háji, a to křivdím hájům, neboť je úplně fuj, fuj, bléé, atakdál. Neřeším teď DR. Znám alba s DR5 a jsou poslouchatelná, znám alba s DR11 a je to utrpení. Dobytek, který seděl v nahrávacím studiu, produkci a mixu, spáchal deformovanou ohavnost. Většina amatérských lokálních kapel na Bandcamp má lepší zvuk. Je to výsměch posluchači, kterému je naservírována skvělá hudba s odporným zvukem. Chceš poslouchat? Tak trp! Nejhorší na tom, že i když si seženu verzi s dobrým DR, a tím nemám na mysli LP rip, všechny zvukové deformace tam jsou stále. Je to už od prvopočátku špatně nahrané, pak špatně mixované i produkované. I největší hlušec musí slyšet, jak na Get Me Outta Here jsou úvodní údery zachrchlaně deformované, protože všechno šlo do limitace, a vůbec celá skladba hraje jako z pomačkaného pásku na staré kazetě. Ostatní na tom nejsou lépe.

No nic, šéfkuchař ve vyhlášené restauraci připravil skvělou delikatesu. Akorát debilní číšník je přinesl na talíři, po kterém lezou masařky a červi. Vidím, že někteří okolosedící spokojeně dlabou, snad z úcty k legendám. Já bleju. Líp než za tři to nebude, škoda, škoda, škoda.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple


Big Big Train - Grimspound
2017-04-29

Big Big Train / Grimspound

1 stars

BIG BIG TRAIN jsou tady docela dlouho, mají za sebou velice symbolickou historii. Symbolická je ve smyslu vývojové hyperboly osudu, trochu tím připomínají Habsburky. Pomalý vzestup do relativního vrcholu a pak rychlý pád do naprostého zmaru. Mám dobře na paměti jejich nenápadné počátky na úrovni druholigového neoprogu, sympatickém tím, že se aspoň snažili, ačkoli slyšitelná absence talentu tuto snaživost stahovala do divizních rovin daného žánru. Nakonec jsem je přestal sledovat, zlomil nad nimi hůl, jako nad beznadějnými nešťastníky. Když vyšlo English Electric (Part One), bylo evidentní, že přece jen našli svoji tvář postavenou na vnějším efektu gabrielovsky zlomeného hlasu (ovšem Gabriel měl výrazovou škálu tisíckrát pestřejší) obklopeného nekonfliktními melodiemi jako z červené knihovny. Druhý díl to už jen rozmělnil, dvojalbum je rozvleklé k nedoposlouchání. Následující titul pak ukázal, že se BIG BIG TRAIN osvědčeného receptu sveřepě drží, vývoj stylu jest pro ně ukončen, už se bude vyždímaný progpopový hadřík jen ještě více lisovat. Letošní album je důvod, proč lámu hůl podruhé, definitivně.

Hudba na ploše 67 minut je nenápaditá, jednotvárná a utahaná. Vše se odehrává v jedné nezajímavé plytké poloze, kterou si zřejmě definovali jako žádoucí. Takový "One Trick Pony", co čeká na aplaus. Všudypřítomné klavírní, housličkové a flétničkové bezcílné preludování bez špetky originality to nezachrání, je to jen laciná přeslazená poleva na nepodařené bábovce. Vrstev zvukového balastu je na nahrávce požehnaně. Možná to někoho ohromí, avšak na mne to působí jen jako vyčpělý efekt, značně vybledlý a neúčinný, v konečném důsledku únavný, nudný a prázdný. Jediný zajímavý moment - první skladba, osmá minuta, tohle udělali před léty např. tuzemští KAZACHSTÁN, akorát daleko lépe a působivěji. Tady je to zvětralá limonáda.

Tuctový kýč mne nikdy nebral, nejinak je tomu i zde. Toto akustické pozérství mi připomíná jeden report ze staré Melodie, kde se žurnalista pozastavoval nad MODERN TALKING, jak zaujal jejich koncert pořadatele z řad důchodců, až konstatovali "však sú to také pekné pjesničky". Jo, tak nějak je to i tady, nakašírované papundeklové písničky bez ducha, nápadu, náladové dynamiky, vývoje, příběhu. Zato univerzální pro posluchače, co chce muzak s přízviskem rock.

Výprodejová lacinost čiší z každé noty bez koulí, z každé hodňoučké melodie, z každého vtíravě slakobolného tónu. Pustíte-li kteroukoli skladbu v libovolném místě, stále stejný děj, zpěv, poloha, tempo, harmonie. Beztvaré blátíčko, ze kterého originální skulpturu nevysocháš. Dramatu a progresivity se tam nachází asi tolik, jako ve venezuelském seriálu. Je to stejně dlouhé i nesnesitelné. A stejně populární, tedy hodně, neboť konzumentů jsou masy. Děkuji nechci.

Za co ta jedna hvězda? Grimspound je "pouze" nudné album, které se otravně vleče, ale není mi z něj špatně. Nejsou na něm všechny možné trendy ošklivosti, jako na 90% současné produkce, je to jen prázdný kýč. Existují ještě horší obludnosti, jejichž poslech skutečně vyvolává nevolnost, DISPERSE, BAROCK PROJECT, H-MARILLION, abych jmenoval konkrétně z poslední doby. Pro takovéto mám vyhrazenou nulu, což neznamená "nehodnoceno, nýbrž "odpad", mám-li použít terminologii hodnotící škály na csfd.cz

Ano, sú to také pekné pjesničky. To je málo, žalostně málo. Univerzální euro-kýčo-pop-rock.

» ostatní recenze alba Big Big Train - Grimspound
» popis a diskografie skupiny Big Big Train


Free Faces - La Belle Epoque
2017-03-07

Free Faces / La Belle Epoque

0 stars

Archivní recenze 05/2007, zveřejněno v Yes klubu na serveru Lopuch

Letošní léto se všude přemnožili slimáci. Úplná pohroma na zahrádku. Skoro není kam šlápnout, aby to pod nohama slizce nečvachtalo. A také všechno sežerou, co nesežerou alespoň oslintají. Před čtyřmi léty to byla invaze černých, letos se urodila vlna hnědých. Ano přesně tak hnědých, jak by si jeden trefně představil, kam se podíváš, jeden hnědý slizký blemt. Katastrofa. Od chvíle, kdy jsem viděl geniální Kusturicův film Underground mám ke slovu "katastrofa" asociaci v podobě mužíka, který v jejich podzemní partyzánské továrně na zbraně většinu dějových zvratů suše komentoval slovem "katastrofa", tak často, až mu to nikdo nevěřil. Takže, když roztřesenou rukou ukazovat a úpěl "katastrofa, opice vlezla do tanku", nikdo mu nevěnoval pozornost. Do chvíle než zmíněný primát spustil pekelný stroj a nastala skutečná katastrofa. A tak pokaždé, když vidím a slyším něco opravdu otřesného, říkám si "katastrofa" a mám chuť dodat "opice vlezla do tanku". Představa výkonné techniky v rukou zvědavého zvířátka bez zábran, mi přijde trefná.

Doba přináší dost otřesných zážitků. Některé jsou nevyhnutelné a člověk je jaksi očekává, aspoň se snaží proti nim obrnit. Jiné se dějí kolem něj, ale docela jej míjí, neboť se netrefují citlivých míst. Naopak nejvíc škod působí ty nečekaně se objevivší v oblasti, ve které jsme citliví. Free Faces pro mně představují takový nečekaný úder, až se těžko s něčím srovnává. Že se dnes hudbou nazývá kdeco, jsem už pochopil a přijal. Že se dnes za moderní postup pasují ty nejbídnější ubohosti, jsem už také zaznamenal jako fakt. Ale, že je možné hudbu zbavit jakékoli známky emoce, provést jí důkladnou lobotomii a tuto vykuchanou zdechlinu předhodit posluchači, to mě přece jen šokovalo. Ano, emoce, to je přesně ta věc, kterou od umění očekávám. Emoce různého druhu, v dnešním provedení často pro mně nepřijatelné, ale přece jen nějaké. V éře nivelizace pocitů pomocí techniky a bezmyšlenkových postupů, které bych ani nenazval tvůrčími, spíše mechanicky intuitivními, se opravdovost emocí v muzice ředí do syntetického produktu, bez vůně a chuti. Forma zvítězila, obsah nikoho nezajímá.

Na studiovém CD La Belle Epoque slovenské skupiny Free Faces uslyšíme mnoho různých zvuků. Samply, zase samply, efekty, mlžný elektronický opar, zase samply, echa, další vrstva oparu, neživá rytmika, elektronické syčení a dunění, monotónní opakované fráze, strojový balast pečlivě vypreparovaný od jakékoli příměsi života. Tam, kde se přece jen objevil člověk, třeba zpěv, slyším chabý amatérizmus na úrovni prvního vyřazovacího kola Superstar, ostatní člověkem obstarávané nástroje po prohnání mašinkami ztrácejí vše lidské a je z nich zvukový amaroun. Bezuzdý elektrochemik splácal mnoho sloučenin, kyselin, barevných čmoudíků a dalších příměsí, s pocitem, že když o dostatečně zamíchá, nikdo si nepovšimne tvůrčí impotence, kterou to má zakrýt. Jenže došlo k reakci, v kyblíku se všechno zdrclo, zabublalo a proměnilo v nevábný hnědý sliz, tak umělý, že je bez chuti a zápachu, akorát se všude snaží ulpět. Sliz, který teče patlavě líným tempem po celou plochu CD, spolehlivě zalepí každý kousek sluchové traktu, po poslechu doporučuji propláchnout Savem.

Pustě trendová popina není nic neobvyklého. Akorát s tím hoši přišli o deset let později než měli a ještě to udělali přímo ostudným způsobem. To, co znělo zajímavě a bylo plné psychedelicky vesmírných pocitů u starých Porcupine tree a Ozric Tentacles (obojí čerpající stejně ze staré školy Pink Floyd počínaje a Hawkwind konče), co bylo už únavné u takových Radiohead (kteří to ale uměli prodat) a nepřijatelně rozbředlé u Pinneaple Thief (kteří to už ani prodat neuměli), dovedli Free Faces na samé myslitelné dno možností. Tóny této, zdráhám se říci hudby, se plazí pod nohama jako hnědí slimáci, kam šlápneš, tam to čvachtne. Jediná svižnější, mírně funkující skladba Superman je natolik odlišná, že se jakoby blíží ordinérní popíkové skladbičce, co se na nás instantně linou z jakékoli komerční stanice. Ano, nejlepší okamžiky se skutečně omletému popu přibližují. Zespodu, podotýkám. Dokonalý extrakt nudy, kompoziční bezradnosti, štědře začvachtaný v omáčce nejbídnějších elektronických zvuků, které kdejaký nýmand vyloudí z počítače aniž na to vůbec myslí, totální absence jakéhokoli závanu ducha, to jsou charakteristiky této desky. Zabalené v pěkném přebalu, toť past na spotřebitele. Věřím, že se to může líbit. Pokud si umění definujeme jako vyschlý post trend, slátaný automatem, máme obraz doby. Nemyslet, nerozebírat, neřešit a nepřepínat. Jak symbolické. Líný bublot zatuchlého močálu nám budiž rytmikou v postupném se propadání do slizkého balastu.

Tohle jste opravdu chtěli, stálo to opravdu za námahu vstát a jít do studia? K čemu to? Byla to snad smlouva se Sony očekávajícím, že do venkovského rybníčku může s klidem vypustit oplesnivělého kapra, kterého by venku nevzali ani v kafilérii, že místní to zblajznou protože nemají na víc? Proberte se chlapci, volám. KATASTROFA! Opice vlezla do tanku!

Dodatek 2017:
Jedno ze tří nejhorších alb, která jsem pod označením "prog" slyšel. Dodnes se mi dělá špatně, jen si na ně vzpomenu.

» ostatní recenze alba Free Faces - La Belle Epoque
» popis a diskografie skupiny Free Faces


Gotthard - Silver
2017-02-01

Gotthard / Silver

4 stars

1. poslech - zív, nuda...
2. poslech - pár dobrých songů, jinak vata.
3. poslech - deto deto Imhotep
5. poslech - návyk, jako na cigáro po ránu. Nekouřím, aha..
10. poslech - Sorry jako.. ale to žeru!

Hudební styl, moderní melodický hardrock (nebo si tomu říkejte jak chcete) má obrovský přetlak konkurence. Hraje ho nepřeberné množství kapel z celého světa. V podstatě se nevyvíjí, jak ho definovali na přelomu 70/80 let Whitesnake a další, tak se hraje i teď. Nikdo už nečeká něco převratného, ale těžké je alespoň zaujmout. První poslech bývá vždy - aha, nuda, zív. A další taky, nic se nezmění. Většinou.

U novinky Gotthard prošel můj dojem z muziky svižným vývojem, od povinného seznámení až po nadšení. Švýcarům se podařilo vytvořit kolekci energických písní, přičemž většina z nich má potenciál zaujmout i náročnějšího posluchače. Nejde o standardní refrénovky, skladby jsou bohaté na melodické nápady, srší dynamikou, mají více vrstev, které stojí za to objevovat.

Úvodní Silver River má zajímavou a výraznou melodii, ale jako u jediné na albu z ní mám pocit, ze na mě moc tlačí. Hned dál ovšem začne hudební radost, přirozený pěvecký i hudební projev bez náznaku únavy nebo rutiny. Zdůrazním zejména Everything Inside s výrazným riffem a excelentními sóly, Tequila Symphony No. 5 s rafinovanou citací Beethovena a Only Love Is Real, kde se daří provařené téma zhudebnit znamenitě emotivně působivě. Ostatní skladby nezaostávají, mohl bych jmenovat téměř všechny. Nesnáším těžkopádnou, lacinou a omletou muziku, zavedené kapely k tomu často sklouzávají, tady se jedná o pravý opak. Osvěžující a milé dílo.

Jasně, že je to pořád muzika pro masy, takový metalový popík. Ovšem tohle vkusné provedení kombinované patřičnou invencí a pestrostí, vytvořené mistrně lehkou rukou, mne přitahuje. S každým poslechem objevuji další drobnosti a detaily, pozitivně dokreslující celkový dojem.

Zdroj: CD Deluxe Digibook
Skladeb: 15
Délka: 56:11
Dynamika: DR7
Zvuk: I přes značnou dynamickou kompresi celkem poslouchatelný

» ostatní recenze alba Gotthard - Silver
» popis a diskografie skupiny Gotthard


Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
2017-01-25

Oldfield, Mike / Return To Ommadawn

4 stars

Maestro Michael Gordon "Mike" Oldfield je jedním z pojmů současné hudby, autor-interpret-legenda, známý i mezi lidmi, co se o muziku nezajímají, stejně jako má váhu mezi fajnšmekry hudbou naplno žijícími. Tvůrčí ruka se mu sice občas zachvěla a vyslané dílo netrefilo úplně přesně cíl, leč, jak pravil klasik, tak je to správne, tak to má byť. Neboť právě díky průměru mohou výrazněji vyniknout milníky. Vůbec je zajímavé sledovat vývojovou křivku autorů, kteří tvoří (...kteří věří, měří peří. Že už bych to měl?...) několik desetiletí. Často začnou výrazně až významně (Tubular Bells), pak hrnou stylovou napodobeninu až do vyprázdněnosti inspirace, vracejí se v oklikách a smutně hledají zašlý lesk. Talent jest rozprášen na polích beútěšnosti a marných nadějí. Tohle Mike ale nikdy nedokonal, dokázal se zvednout a, byť i za cenu popíku, zkoušel kudy dál. Někdy jsem měl pocit, že až potměšile střídá alba mizerná se skvělými (89/90/91/92), aby holt posluchač zůstal pěkně ve střehu. Nebo jeho variace/recyklace nejfamóznějšího díla, už dlouho nebylo na talíři nějaké další pokračování, třeba nám nadělí takové "Tubular Bells 45 Years After (2018)" No, nebylo by to od něj milé?

Pro letošek se novinka jmenuje Return To Ommadawn, takže reminiscence na album z pětasedmdesátého. Jde o nahrávku typicky autorskou s nezaměnitelným rukopisem, plně v intencích nejlepších momentů pana skladatele, avšak bez rozmáchlosti, pompéznosti a symfoničnosti jeho klasických děl. Lyrická a romantizující hudba s názvuky ethna a folklóru připomíná impresionistický soundtrack. Zachovává své atributy, zaznívá to, co hrál vždycky, čím se vyprofiloval, co jeho hudbu charakterizuje. Současná oproštěnost od mnoha vrstev dovoluje snáze do nahrávky proniknout. Zachován zůstává systém různobarevných kytar, které se proplétají v předivu hladivých tónů. Leckdy jako bych cítil až new ageovskou lahodnost. Prchavé nálady, jež album zachycuje, se neustále proměňují a rozvíjejí. Ač je zde mnoho výrazových prostředků čistě rockových, myslím, že u tohoto díla dominuje kompoziční přístup známý spíše z vážné hudby. Poslechněte si Debussyho Obrazy či cyklus Moře, nebo shlédněte Monetova přírodní zátiší, je to přesně stejný pocit a zážitek.

Oldfield vyzrává do ztišených chutí a umírněných odstínů. Dává méně hmoty, zato více srdce. A to jsem nad ním po předchozím albu lámal hůl. Aktuální CD je mi příjemným společníkem, jde o nevtíravou hudbu, o níž nevím, jestli sleduji já ji, nebo ona mne. Je živá a nepolapitelná, to mne na ní fascinuje nejvíce.

Abych se vrátil k úvaze na začátku. Oldfield vždy stál jednou nohou na území klasické hudby a druhou někde v rockovém teritoriu. A jak jest známo, vážnohudební mistři tvořili své deváté symfonie jako vrcholná díla až na závěr kariéry. Žádná vyčpělost se jaksi, narozdíl od rockerů, nedostavovala. A tak se těším, až opravdu old Oldfield vytvoří legendární "9. Tubular Bells Symphony (2028)", na kterou budou postmodernisté odkazovat jako na nedostižný vrchol světové hudby po celá následující staletí. Po vyslechnutí Return To Ommadawn se tomu vůbec nebudu divit.

Zdroj: CD Virgin CDV3166
Skladeb: 2
Délka: 42:08
Dynamika: DR12
Zvuk: Nejen kvůli dobré dynamice, ale i z hlediska jiných aspektů - excelentní zvuk

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Return To Ommadawn
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Resistor - Underground
2017-01-23

Resistor / Underground

5 stars

Sledovat vývoj skupiny Resistor od jejích prvopočátků se mi nepoštěstilo, na jejich tvorbu jsem narazil až před cca. 5 lety. Byl to jeden z těch objevů, kdy se z průzkumných náslechů vyloupne fenomén, jehož označuji jako "jeden z tisíce". Opakovaný poslech alba To The Stars (2014) se vryl do paměti jako zásadní hudební zážitek poslední dekády.

V prvním týdnu letošního roku se objevila novinka Underground a nemohu nepřiznat, že jsem na ni byl zvědavější, než na daleko zavednější kapely. Resistor disponují ve své tvorbě velmi osobitou atmosférou, kterou se jim daří udržovat a prohlubovat i právě díky jisté utajenosti svojí existence. Připadá mi, jako by si hráli hravně pro sebe, a až potom pro posluchače. Důležitý je ten tvůrčí proces, jehož výsledkem je produkt, který si své ctitele najde, není důležité kolik, ale že si porozumí. Hrají mi z duše, hrají neokázale, introvertně sevřeně a přitom se rozdávají z posledního.

Skladby jsou průzračně čitelné, hmatatelně cítím promyšlenost, jakou jsou kladeny kytarové akordy, vokální linky, melodie a harmonie. Vše je úsporně a čistě sladěné, až pokorně sloužící hudebnímu záměru, vyznění, poselství. Nahrávka zcela postrádá nectnosti současné produkce, která staví okázalou tsunami nátlakové zdi, až se posluchač topí v marastu hudebním i zvukovém. Přitom jde o místy hodně tvrdou a agresivní hudbu, drásavou a v některých pasážích znepokojujícím způsobem naléhavou. V muzice se vše točí kolem kytar a zpěvu. Ale jakých kytar a jakého zpěvu! Tak rafinované harmonie hned tak neuslyším, způsob, jakým všechny nástroje spolupracují, přináší ryzí posluchačské zlato. A jako by to nebylo dost, správnou dávku koření dodávají flétny a housle způsobem, co ohromí i pohladí.

Najdu u nich vše, po čem v hudbě toužím. Vytříbené melodie, proměnlivou paletu výrazů, strukturované dlouhé skladby, symbioticky otevřené kompozice, razantní sóla, úchvatné eskapády tónů, interpretační preciznost i živelnost. Je to hudba přístupná i tajemná současně. Když už mám pocit, že skladba vydala vše, zatřese mnou nečekaně překvapivá pasáž, vsuvka, a to při kdoví kolikátém poslechu. I přes relativně dlouhou stopáž jeden poslech nestačí, musím je vždy dát aspoň 2x po sobě.

Nechci srovnávat, nebudu zmiňovat žádné vzory (určitě by se našly), ale tahle parádní (art/prog/avant) rocková muzika je skvělá především zásluhou osobitého talentu všech členů Resistor. Každá skladba má svůj kruciální moment, svoji katarzi, marně přemýšlím, jestli roku 2016 vyšlo něco srovnatelně účinného. Ano bylo mnoho dobré hudby, ale ne v této konzistenci. Je moc fajn, že vznikají alba jako Underground.

Zdroj: Bandcamp
Skladeb: 10
Délka: 77:31
Dynamika: DR9

» ostatní recenze alba Resistor - Underground
» popis a diskografie skupiny Resistor


Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
2017-01-06

Metallica / Hardwired... to Self-Destruct

4 stars

Mají své postupy, kterých se drží. Mají svůj zvuk, kterého se drží. Mají své obecenstvo, které se věrně drží jich. Co na tom, že bylo kdysi pár úletů různými směry, značka Metallica má svoji váhu i po těch letech, mašina jede dál, i když její jízdní řád značně prořídnul. Pořád je to prověřená jistota masivní nálože promyšlené muziky (a tu přemýšlivost tam skutečně slyším, nemůžu si pomoct), která dokáže polechtat rurální atavismy, zabrnkat na romantickou strunu i ohromit majestátností. To chceme, to hledáme, a oni, ONI to umí. Ať se nám to líbí nebo ne, výjimečná osobnost je poznat po několika tónech, takových moc není. Muzika je v provedení bez výrazných hitů na první dobrou, stejně tak tam není hudebně nic, co by vadilo. Že slyším postupy, které znám už z Ride The Lightning, že se aranže a nálady v podstatě po desetiletí opakují, to mi nevadí, to je setkání se starým známým, u něhož jsem rád, že se moc nezměnil, aspoň si máme o čem pokecat. Je vyzrálejší, pořád má co říct. My dva si máme co říct, a nemusí to být nutně nově objevné, stačí, že si rozumíme.

Borci tohle album nemuseli dělat, aby někoho ohromili, aby dokázali jak jsou dobří, aby pohnuli hudebním vývojem. Fakt si nemyslím, že by toho měli zapotřebí. Pro mne je to takové: žijeme, hrajeme, baví nás to, nazdar. Tak říkám taky, nazdar. Metallica jsou kus mého hudebního života, a tohle album se mi líbí, i přes ten posraný zvuk. Díkec, všechno dobrý.

» ostatní recenze alba Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
» popis a diskografie skupiny Metallica


Doors, The - Morrison Hotel
2015-01-09

Doors, The / Morrison Hotel

5 stars

Otesáni o všechna pozlátka se The Doors navracejí roku 1970 albem Morrison Hotel k syrovému rockovému zvuku. Místy až hardrockovému, se silnou bluesovou příchutí a náladou. Kytara je kousavá, klávesy drásají a vržou, pokud si Manzarek nevystačí s prostým pianem. Méně psychedelie, více rockové přímosti. Úvodní Roadhouse Blues s drnčivými kytarovými riffy a foukačkou tvoří nezapomenutelný vstup do poslechu této desky. V důrazném rytmu s naléhavým refrénem kapelu představuje v její nejlepší podobě píseň Waiting For The Sun, která zbyla z nahrávání stejnojmenného alba. I ostatní skladby v první polovině CD jdou na věc dost tvrdě, v každé se Morrison a jeho kumpáni řádně rozmachují. Je to nesmírně zábavná jízda, ze skladeb tryská energie a živost, přičemž v pozadí zůstává přiměřený díl zádumčivé zamyšlenosti, jako poznávací znamení.

Je podivuhodné, jak The Doors dovedou vždy udělat i ze zdánlivě obyčejné skladby výraznou a působivou hudební kompozici. Co by u kapel obdařených menším talentem byla nuda, je zde neodolatelná síla. Jejich hrátky s melodií, harmonií a rytmy přinášejí silný zážitek, jsou mimořádně působivé, nekoná se žádná ztráta energie a invence. Je to prostě zase jedna z šesti nejlepších desek The Doors. Morrison, a on je tím hlavním náladotvorným prvkem v souboru, jak se později krutě ukázalo, proplouvá skladbami zdánlivě ledabyle, nenápadně, třeba v The Spy, avšak běhá z něj mráz po zádech. A v následující Queen Of The Highway, jak si hned na začátku nevinně zpívá: „She was a princess“ je prostě okouzlující. Jenže z těch kouzel lítá hodně jisker, tak raději pozor. Slova “American boy, american girl, most beautiful people in the world…“ jsou podány s takovou ledabylou grácií, že mu je musíte věřit.

Na konci CD se setkáme s jemnou skladbou Indian Summer pocházející z roku 1966 a rozloučíme závěrečnou hutnou Maggie M'Gill, která soundem temně předznamenává to, co pak uslyšíme na LP L.A.Woman. Případné bonusy nepočítám, protože tam nepatří, narušují jen dojem z díla, jako dramaturgicky dokonalého celku, který dalšími úpravami lze jen poškodit. Morrison Hotel je za plný počet a má tu vlastnost, že si na jeho konci říkám: Cože, už? A pouštím CD znovu, nemůžu si pomoct.

Poznámka ke zvuku:
Mohu se jen opakovat, copy/paste z přechozího alba, doslova.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – US reedice 2009, HDCD Audio Fidelity, kat.č. AFZ-037, 24k gold, EAN 780014203726
13 skladeb, 45:31
DR12 [L-11,5 / P-12,9]

» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Doors, The - The Soft Parade
2015-01-07

Doors, The / The Soft Parade

5 stars

Čtvrté album, aneb The Doors trochu jinak. Roku 1969 vydává skupina album, na kterém pracovala předchozích 11 měsíců. Poněkud zdevastovanější rozpoložení protagonistů, způsobené zálibou v různých lidský organizmus oblažujících přípravcích, přineslo několik zvláštností, které tu dosud nebyly. Autorství skladeb se rozděluje mezi dva členy skupiny, jen čtyři songy jsou z ruky J. Morrisona, ostatní napsal Krieger, jedna je společná. Morrison má hlas desku od desky sametově zastřenější, zahuštěnější, jde víc do hloubky. Řekl bych, že tento slyšitelný prvek se významně podílí na soundu alba. Daleko víc ale každého zaujme přítomnost orchestru, zvláště žesťů, kdy tyto nástroje můžeme slyšet sice jen v některých skladbách, ale jejich účinek je takový, že zastíní vše ostatní. Přitom na albu jsou i další zajímavosti. Kriegrův sólový zpěv v části Runnin' Blue, housličkové country vyhrávky tamtéž, hostování spousty hudebníků v různých skladbách napříč celým albem, místy ruchy a zvuky ze studia na pozadí. To celé dává desce určitého alternativního vyznění, které se nesetkalo s přílišným pozitivním přijetím.

Popravdě řečeno, album je poněkud složitější k poslechu, pokud posluchač není ochoten, případně schopen, reagovat na hudební vývoj souboru ve všech jeho peripetiích. Čím déle The Soft Parade poslouchám, tím více se mi líbí. Kdyby to byla opravdu slabší věc, tak by tento proces měl opačný průběh. První dvě skladby jsou naprosto špičkové, ryze doorsovské, ten orchestr by mi tam chyběl, chci ho tam, patří tam, navozuje atmosféru, se kterou si The Doors vždycky uměli hrát. V dalších skladbách je většinou potřeba trochu víc hledat, méně pozorný posluchač se při nich může i mírně nudit. Taky jsem s nimi měl trochu problém, ale právě tady je materiál k objevení, uchopení. Díky tomu je to jistým způsobem nejzajímavější Doors album. Je zde pořád jejich kouzlo, nezaměnitelná zvláštní tajemnost, jen je poněkud skrytá. A za to díky. The Soft Parade je jedinečné album, které dává posluchači příležitost. Záleží jen na něm, jak ji přijme, využije. Mám rád taková alba, jsou v diskografiích skupin potřebná. Aby se měl každý k čemu vymezit, zkritizovat, pohrdnout, nebo třeba vyzdvihnout, je to dobrý barometr. Je to test schopnosti slyšet, vnímat, soustředit se. Kiss mají svůj Elder, Helloween mají Chameleon, každý pak může zvednout varovně ukazovák, a říkat, tady se jim to nepovedlo. Jenže, podle mě, povedlo a moc. Ovšem, trochu jinak, což může leckoho zaskočit.

Střídání nálad má na této desce ještě větší výkyvy, než na předchozích dílech, je to až provokace. Stačí jen, co se jich vystřídá v posledních třech skladbách, od rozverné legrace, přes zlostné výkřiky, až po zhulené užívání si vlastního tripu. V poslední skladbě, téměř devítiminutové titulní The Soft Parade, mám místy pocit, že poslouchám Zappu, je znát, že chemický průmysl hochům umožnil povolit uzdu víc, než bylo do té doby možné. Krásně zběsile začíná i graduje. Zase tady máme to doorsovské maso, co se nezkazí, protože se zkažené už servíruje. Guten Appetit.

Poznámka ke zvuku:
Opět bezvadná produkce, s výjimkou prvního alba si The Doors drží v dané době vrcholný zvukový standard. Mně osobně to hodně přispívá k hudebnímu zážitku.
Jak vždy připomínám rozdílnost jistých hudebních mixů, zkusil jsem schválně porovnat s již zmiňovaným provedením z Perception boxu. Ne, ne, je to úplně špatně, nesmyslně překopané skladby. Stereo prostor naruby, zpřeházené pasáže, jiná sóla, přiostřené výšky, důrazně varuji, jen pro hlušce a masochisty. Přínos nula, ztráta veliká. Na recenzované edici jsou dvě takto upravené, spíše popravené, skladby přidány jako bonusy, takže lze vyzkoušet jako odstrašující příklad.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – US reedice 2009, HDCD Audio Fidelity, kat.č. AFZ-038, 24k gold, EAN 780014203825
11 skladeb, 47:30
DR12 [L-11,0 / P-12,3]

» ostatní recenze alba Doors, The - The Soft Parade
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Doors, The - Waiting For The Sun
2015-01-05

Doors, The / Waiting For The Sun

5 stars

Vždycky, když slyším Hello, I Love You, mám pocit, že tuhle skladbu museli napsat a zahrát The Beatles někdy v roce 64. Je tak veselá, bezprostřední, hravá. Ale ne, to si jen The Doors dělají zase tu svoji náladotvornou muziku, jak se jim právě zachtělo.

Třetí desku, která vyšla v červenci 1968, The Doors vytvářeli během předchozího půlroku. Podařilo se jim na ní na jedné straně dosáhnout větší pestrosti ve stylu a náladách, na druhé straně současně album vyznívá kompaktně, jako mozaika, které nesmí z žádných dílků chybět, byť jsou různorodé. Celek je hrubší, surovější, tvrdší, přičemž obsahuje pár jemných klenotů. Ovšem, těch hrubých skladeb, kde se všechny nástroje perou s Morrisonem o to, kdo bude víc v popředí, je na desce víc. I Morrison víc řve, křičí, kvílí, hlas má má posunutý víc do hlavy, rezonuje, úpí. Je do každé písně plně prožitě vložený. Je to místy nádherně drsný zážitek, v tomhle exceluje závěrečná Five To One, kdy místo dlouhé kompozice konec desky obstaral rázný, neurvalý, výhrůžný hardrockový song.

Nezapomeňme ale, že před ním se nachází desítka neméně skvělých písní, které dokážou přivést do varu pokaždé trošku jinou část posluchačovy mysli. Každá skladba je osobitá, výrazná, má náboj, napětí. Deska drží tak pohromadě, že se těžko vybírá něco mimořádného, když jsou takové všechny skladby. Ale jedna tam je přece jakoby trošku odjinud a vždycky dovede okouzlit. Spanish Caravan je jemná, melodicky neobyčejná, náladou poetická. Tím více vyniká, že je zasazená mezi hodně vášnivé písně. S protikladnými polohami si The Doors hrají například v Not To Touch The Earth, kde se mezi dupající rytmus a křičený zpěv vtěsnává melodický krátký popěvek. Nakonec to stejně v gradující kakofonii jedovatých kláves prohrává až do apokalyptického konce skladby. Pak se zklidněně zamýšlejí nad létem, které skoro skončilo, následně ve tříčtvrťovém rytmu houpavě prožívají lásku zimního času. Potom šamanské zaříkávání v My Wild Love, to mně zní jako tajemné zpěvy u indiánského ohně. Nebo je to šílencova zpověď o pošetilé lásce, jak kdo chce. A to není zdaleka všechno, co se podařilo na tuhle desku vtěsnat.

Víc kontrastů a víc soudržnosti, tak takové je to dílo. Jak jsem o předchozím albu chtěl napsat, že je moje nejoblíbenější od The Doors, a nakonec nenapsal, tak to mám chuť napsat právě teď. Ale nenapíšu to, nemám rád různá nej, jsou strašně ošemetná. Navíc, existují prostě skupiny, u kterých je nejlepší právě to, co zrovna hraje. Hlavně, že to hraje, a hotovo.

Poznámka ke zvuku:
Zvuk nahrávky je precizní, dynamický, věrně zprostředkovává všechny detaily nástrojů a zpěvu. Je také zajímavé se zaposlouchat do ruchů v pozadí, při pozorném poslechu je tam co objevovat.
Opět, pozor na různé mixy z různých dob. Více není vždy lépe.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – Kanada/JP reedice 1993 DCC Compact Classics, kat.č. GZS-1045, 24k gold, EAN 010963104523
10 skladeb, 33:22
DR12 [L-11,3 / P-11,8]

» ostatní recenze alba Doors, The - Waiting For The Sun
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Doors, The - Strange Days
2015-01-03

Doors, The / Strange Days

5 stars

Druhá deska The Doors se na trhu objevila v tom samém roce, jako debut. Obsahuje mimo jiné i písně, které byly komponovány v období 1965-66, ale nedostaly se na první desku. Určitě jim to neublížilo, neboť právě LP Strange Days je ve všech ohledech dokonale vybroušený hudební skvost. Precizně zahraný instrumentální doprovod temného a emotivního Morrisonova zpěvu dává každé skladbě poutavě psychedelickou atmosféru. Hned první song, kde v levé reprobedně uhrančivě brblá basa (pasáž od 2:00 do 2:15 mne vždy spolehlivě dostane) a do toho v nekompromisních rytmech bicích deklamuje Jim cosi podivného o divných časech, mne nutí, abych si ho pouštěl dokola třeba třikrát, než dovolím CD běžet dál. A že má ještě co předvést. Schopnost snoubit v jednom prostoru ospalý poklid i bouřlivé drama, lapit posluchače do pavučiny opojných zvuků a slov, je zde předvedena v dokonalosti. A nechce se tomu odolávat, ovšem, že ne. Být vpuštěn dveřmi vnímání do vnitřního světa protagonistů je trip, co se hned tak nepoštěstí.

Vítám všechny prvky obohacující zvukové spektrum desky. Nečekané perkuse, cembalo, marimba, vše dokresluje psychedelickou náladu alba, které je v tomto ohledu mnohem dále, než předchůdce. Skladby jsou často zamyšlené až hloubavé, jde o zvolna tekoucí písně s konzistencí Psycha. Ať už teskní pro kdovíjaké holky v You're Lost Little Girl, Unhappy Girl nebo I Can't See Your Face In My Mind, nebo se hrabe v divnosti, odcizenosti světa, člověka a jeho nitra v Strange Days a People Are Strange, či pronáší své loučení s hudbou v obřadně rozvláčné When the Music's Over, je to působivý materiál pro nejnáročnějšího posluchače. The Doors nebezpečně srozumitelnou formou do lidí hustí svoje nálady, jejich síla je v mocném emocionálním tlaku hraničícím s transem, který graduje v rytmických figurách omotaných rafinovanými hady klávesových a kytarových tónů, úderů a křiků.

Hudba je tvůj zvláštní přítel, tak hlavně nezapomeň zhasnout světla, až skončí. Jo, a tu s těmi koňmi, tak tu pro změnu zase přeskakuji. Nemusím si dělat až takové trauma, přece.

Poznámka ke zvuku:
Zvuk je vzhledem k době vzniku dokonalý, čistý, zřetelný. Takhle udělanou desku z roku 1967 neznám, je zde ukázkové spojení skvělé hudby a skvělého zvuku. Nástroje slyším naprosto holograficky hmatatelně, prezentně. Lahůdkový poslech.
Dále platí, co jsem psal u alba The Doors. Některé pozdější edice mají odlišný mix, a to dovede dost vyděsit, když jste zvyklí na určitou konstrukci a prostorové uspořádání skladby, a ono je to najednou úplně jinak. Jako když vyhlížíte vlak z jedné strany a on se přiřítí z opačné. This is shocking! Lidi jsou fakt divní.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – US/JP reedice 1992 DCC Compact Classics, kat.č. GZS-1026, 24k gold, EAN 010963102628
10 skladeb, 35:17
DR10 [L-10,0 / P-10,6]

» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Doors, The - The Doors
2015-01-02

Doors, The / The Doors

5 stars

Debut The Doors je neobyčejně vyspělé dílo, které v roce 1967 (natočeno ve druhé polovině 1966), kdy bylo vydáno, nemělo mnoho podobných konkurentů. Dnes může znít jakkoli normálně, neprovokativně, avšak tehdy se Jim Morrison & spol. dostali hned do nemilosti (ostatně tenkrát za společensky nevhodné rebely platili i daleko uhlazenější The Beatles) všech strážců mravů americké společnosti. Současně Jim Morrison na své pověsti pracoval docela vehementně během svých vystoupení, kde v opilosti vyváděl, co ho napadlo. V hudbě se to projevovalo převážně v textech, které na tomto albu byly ve dvou skladbách cenzurovány, a v plně rekonstruovaných verzích se dostaly k posluchačům až na pozdějších CD reedicích.

Album na mne působí jako vyrovnaná kolekce rockových skladeb, které jsou rozmanité náladami a sem tam z té vyrovnanosti něco pořádně čouhá, až to vyráží dech. Celé album spojuje, nebo spíše vyvyšuje nad většinu ostatních, hlavně instrumentální suverenita, kompoziční jistota, The Doors postrádají atributy jakéhokoli začátečnického amatérizmu, neumětelství, bezradnosti, hledání. Pokaždé mě to ohromí, často se u "jedniček" později skvělých kapel jen něco naznačuje, člověk si říká, že je to docela dobré, ale... Zde se nic takového neděje. Ano, je tady pár vlastností které jsou poplatny době vzniku, bicí vlevo, klávesy vpravo, trochu zahlušený mix (co by za to jiné tehdejší kapely daly), ale v muzice se žádný kompromis neděje. Morrison zpívá tak, že ani skoro není třeba znát slova. Je zamyšlený poeta, i řvoucí provokatér. Své básně převedené do písňových textů přednáší podle svého cítění, autorsky autenticky, uvěřitelně, prožitě, málokdy vnímám takové souznění interpreta s hudbou. Souzvuk skupiny v dlouhých instrumentálních pasážích je přímo hypnotický, což se nejvíce projevuje v Light My Fire. Tato skladba proplétáním kytarového sóla a mňoukajících kláves za podpory uhrančivé basy a bicích mne vždycky dostane. Pětiminutová instrumentální pasáž, která současně tepe a současně se vlní, rafinovaně se zavinuje a rozvinuje, jako kdyby skrzevá moji mysl proplouvalo hejno chobotnic. Je zajímavé, že právě tato skladba je na desce umístěna mezi jediné dvě převzaté písně, které znějí mnohem běžněji, civilněji. Záměr, aby LMF více vynikla? Netuším, ale je to velmi účinné.

Každá píseň na desce má svůj příběh, svoji chuť, Je s podivem, kolik poloh The Doors našli, a ve všech jsou samozřejmí. Morrison má v hlasu jak ledabylý klid, tak naštvanou náladu, mezi kterými osciluje a často je obdivuhodně zvládá současně. Třeba kontrast mezi zlostným závěrem I Looked At You a konejšivě naléhavou End Of The Night je zcela pohlcující. A hned potom Take It As It Comes je přímo radostná, probleskávají v ní krátká jiskřivá nástrojová sóla, rytmicky úderný refrén, hned navazuje klidnější pasáž jako nadechnutí před těsně napojeným závěrem. Schopnost tvořit silné skladby je znát po celou dobu trvání alba, jen se pokaždé projevuje jinak. Je to taková dávka emocí, rozmanitých, výrazných, že je každý poslech svátkem.

Nelze nezmínit závěrečnou The End, s brutálním textem, meditativní náladou, kde v narativní improvizaci Morrison často vykřikuje to, co si tenkrát leckdo nedovolil ani pomyslet. Zabijákova mysl, chřestýši, osamělost, bolest, to je divadlo jednoho rouhače a tří přisluhovačů. Skvělé divadlo, podotýkám.

Hodnotím za plný počet, samozřejmě. Jedno z výjimečných CD, které mne vždy mrzí, když končí. Protože, něco skončilo, navíc The End je třeba trochu vydýchat. A pak zase klidně Break On Through, na druhou stranu. Nebo na první?

Poznámka ke zvuku:
Typické separování nástrojů do jednotlivých kanálů, což rockové kapely ve svých stereo začátcích převzaly od jazzových kolegů, kteří s tím začali již o 10 let dříve, je nutno přijmout jako fakt. Nikdo tehdy nevěděl, jak je to vlastně správně. Vždy si u takto udělané nahrávky vzpomenu na Jethro Tull - This Was, kde je to úplně extrémní. Ale patří to k době vzniku. Zvukově jsou další alba The Doors povedenější, ale ani tohle není průšvih, pokud získáte původní CD edici (zhruba do r. vydání 1996), netrpící moderními metodami "vylepšování" zvuku dynamickou kompresí a dalšími vynálezy zvukových inženýrů.
Album vyšlo později na CD rozšířeno o bonusy, v některých novějších edicích se nacházejí jiné verze skladeb, které jsou rekonstruovány a doplněny o dříve cenzurované pasáže. Light My fire má opravenou rychlost pásku, tudíž i jinou délku trvání a odlišnou výšku tónu v instrumentální pasáži (poprvé v edici ke 40. výročí vydání alba)
Dále je v edici 6CD/6DVD "Perception Box" použit úplně jiný mix u většiny skladeb. Jde často o změnu umístění nástrojů ve stereu, jiná sóla, přehozené pasáže, atd. Současně s velkou dynamickou kompresí jde o vydání, která jsou od původních LP výrazně odlišná. A pro mne neposlouchatelná, dodávám. Jednoznačně doporučuji původní autentické verze jejich alb. Smutné na tom je, že se na zničení zvuku a stavby skladeb podíleli přeživší pánové z kapely plus původní producent.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD - US Reedice 1992 DCC Compact Classics, kat.č. GZS-1023, 24k gold, EAN 010963102321
11 skladeb, 44:30
DR11 [L-11,6 / P-10,4]

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The


Yes - Going for the One
2007-10-25

Yes / Going for the One

3 stars

První setkání s Going For The One proběhlo, když jsem o něm před přibližně dvaceti léty dostal informaci od jednoho z mála lidí ve svém okolí, co tuto hudbu poslouchali. Dotyčný pán mně tehdy přesvědčoval, velmi sugestivně, že právě tento titul je v Yes diskografii nejlepší, že je to jejich vrcholné a zásadní dílo. Byla to krásná doba, ještě jsem lidem všechno věřil, jiných informací se nedostávalo, o poslechu nemluvě. Proto jsem, hudebními znalostmi příliš neoplývaje a souvislosti neznaje, v sobě následující roky nosil představu o Going For The One jakožto o nedostižné perle, jíž nesahají jiné opusy skupiny Yes ani po kolena. Pro tato velká očekávání jsem k poslechu, který přišel asi o tři roky později, přistupoval s pocitem hudebního svátku. No, nekonalo se nic jiného, než velké zklamání a rozčarování. Tehdy jsem to ještě omlouval nedostatkem proniknutí do hloubky jistě vynikajícího díla a své neschopnosti ocenit na první poslech hodnotu v něm ukrytou. Avšak známý fenomén, kdy se album na první poslech zatracované, postupně rozvine v plné kráse a vystoupá na soukromý Olymp oblíbenosti, se v tomto případě ne a ne dostavit.

Dnes, kdy znám tvorbu Yes kompletně a vlastní Going For The One jsem slyšel snad třicetkrát, navíc během posledního týdne pro účely této recenze opětovně desetkrát velmi soustředěně, se nemění vůbec nic. A pokud, tak spíše k horšímu. V porovnání s čímkoli, co nese hrdý název Yes, soudím, že jde o jedno ze tří jejich nejméně povedených alb. Už dávno nečekám od poslechu něco mimořádného, spíš si vždy jen říkám jestli se konečně vytratí ten pocit nepříjemna a chladu, který při jeho poslechu mám. Či zda objevím něco, co jsem dosud přeslechl, co mi stále uniká. Tyto naděje jsou však marné. Celý výtvor mi přijde, jako by se Yes dali po dlouhé pauze zase dohromady, ale naprosto ztratili kontinuitu hudebního vývoje a úplně zmátli vlastní povědomí o tom, co to vlastně Yes jsou, jakou mají uměleckou tvář. A jakoby se museli znovu učit a hledat sami sebe, přičemž tento první pokus byl střelou mimo cíl. Pravda, v roce 1977 to nikdo z náročnější rockerů neměl lehké a nepochybně svoji roli sehrála i situace na trhu. Jenže, ta situace nebyla nikdy kdovíjaká, ať už si 70. léta (tedy jejich začátek) lakujeme na růžovo jak chceme.

Going postrádá eleganci následujících děl Yes, kde se s tlakem showbusinessu vyrovnali s grácií mistrů. Co mi konkrétně nejvíc vadí? Absence hudebních nápadů, jednotlivé skladby tvoří jeden až dva jednoduché motivy, jejich rozvíjení v průběhu skladby je pak dosti schematická a monotónní. Obtěžující a zdlouhavé opakování stejných figur se na mně vyzývavě šklebí průhledným záměrem o co největší hitovost a chytlavost, ovšem je to služba medvědí. Dalším do uší bijícím nedostatkem je naprostá absence basové linky. Tedy někdo tam na tu baskytaru brnká, ale tohle že je Squire? Jeho part je tak nenápaditý, že je vlastně jen dobře, že celkový mix je postaven na vyšších středech, basy suverénně ignorujíc. Další zrada - neustále kvílení Wakemanových kláves. Jeho vklad zde hodnotím vyloženě negativně, může za většinu otravného dojmu, který z alba mám. Anderson snad v nějaké bláhové naději, že tím něčemu pomůže, nebo že se to tak teď má dělat, má většinu vokálů utopených ve zbytečném echu, nebo (alespoň mám ten pocit) v nasamplované znásobené pěvecké lince. A strašně piští, úplně se vytratila jeho schopnost s hlasem barevně pracovat. Nasadí vysokofrekvenční syntetickou polohu a drží se jí většinu alba. Výjimku tvoří Turn Of The Century, kde je náhle sametově měkký, nelze si nevybavit jeho pop-newageový projekt s Vangelisem, takže opět nic, co by mně fascinovalo.

Vlastní vyznění alba je takové, že se daly dohromady pozůstatky ze šuplíků Wakemanovy a Andersonovy sólové tvorby, ve studiu se to obdařilo haly a dalšími efekty, kolovrátkově se zdůraznila jedna melodická linka - však on to posluchač ocení. Snaha o chytlavé pasáže Yes slyšitelně nesedí, nejde to z nich, je to naroubovaný studiový záměr. Bicí a basa jsou na úrovni bezejmenných studiových námezdných sil, které si odbrnkají a odbouchají jen to své nejnutnější. Howe se na kytaru docela snaží, jenže jej opět zrazuje zvuk a mix - je únavný a nepříjemně pichlavý. Ducha Yes zde nacházím pomálu. Vždycky, když slyším první skladbu, říkám si - nic moc, ale brzy skončí a třeba ty další budou lepší. Nejsou a když se na konci desky ohlédnu, zjišťuji, že ta úvodní a současně titulní skladba je jako jediná živá a má alespoň trochu jiskru. Následující je, jak jsem již zmínil, klon Jon & Vangelis. Paralles zní jako horší průměr z Wakemanových sólo projektů. Wonderous Stories je až příliš slyšitelná snaha o působivě houpavý song, co si má posluchače ochočit. To se ovšem Yes povedlo na předchozích albech mnohokrát o několik tříd lépe, zde je to jen plácnutí do vody. A Awaken? Chlapci chtěli udělat delší skladbu. Co na tom, že hudební nápad je skrovný a vydá tak na tři až čtyři minuty. Ty budeš, Ricku, ťukat prstíkem do stejné klávesy vícekrát, doplníme to studiovou vycpávkou, elektronickou omáčkou a hned tu bude plocha. Ehm, plocha tu tedy je. Plocha zvuků a obtížně stravitelných tónů. Místy nudné, místy únavné, místy nepříjemné. Ano a mám-li hodnotit celé album, místy i zdařilé. Ale s Yes, a jejich poctivě propracovaným a v promyšlené rafinovanosti uhrančivým dosavadním dílem, to má společného jen pramálo. Není tu skladba, kterou bych si s chutí pustil znovu, naopak po konci alba s úlevou CD vracím zpět do poličky mezi ostatní. S tím, že to zase někdy zkusím.

Musím také zmínit obal. Ten ve svém velkém a přitom prázdném formátu nechtěně doplňuje moje slova. Je v něm zřetelná absence něčeho lidského a hřejivého, je to strohý a hrubě stísňující modernistický motiv. Chlad, prázdno, nevlídno - člověk tu nic nezmůže. Stejně jako hudba takto mrazivě a odtažitě provedená.

Ještě poznámka k mému bodovému hodnocení. Tři hvězdičky znamenají pořád dobré album a moje předchozí řádky takto zřejmě nevyznívají. Tedy dodám, že jsem zvážil tři klady. Je to album stále velmi poslechuhodné a ze své sbírky bych se ho nikdy nevzdal. Je to hudba v rámci roku 1977 velmi slušná. A občas se dá ta jeho studenost a upištěnost vydržet. Prostě jsou to Yes.

Hodnocení: 3/5

» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Time and a Word
2007-10-23

Yes / Time and a Word

5 stars

Hammondy! Smyčce! Trumpety! Těžký rockový zvuk úvodní vypalovačky ve svižném tempu, drkotavý běh baskytary, sametově potemnělý zpěv... To jsou věci! Právě začíná nejméně yesovské album skupiny Yes. Disponuje zvukem, který vede do končin běžných aranžmá právě rozvíjející se symfo art rockové generace, zvukem, který představuje Yes v nakrášlené a nazdobené fazóně, od něhož hned na dalších výtvorech výrazně uhýbají směrem k méně okázalému extraktu čisté hudební virtuozity. Nikdy potom neměl plný velebný sound Hammondových kláves tak určující roli v celkovém vyznění jejich desky. nikdy potom nebyli tak "starosvětsky" znějící. Ovšem to není negativní kritika, naopak. Time And A Word je nesmírně osobité dílo. A hlavně - má okouzlující atmosféru! V době přípravy recenze jsem je nebyl schopen vyjmout z přehrávače, musel jsem si udělat kopii do auta, prostě ten úchvatný zvukomalebný výtvor mě hrál pořád dokola po dobu několika týdnů.

Co skladba, to perla. Ve všech opět exceluje Anderson a Squire, co tihle pánové předvádějí nemá obdoby. Squire se se svojí rychloběžnou hrou vynořuje na správných místech aby posluchače nakopnul, když to nejméně čeká, stejně tak si poctivě odpracovává svůj podíl v pozadí každé skladby. Rytmický i sólový nástroj současně, těžko popsatelný geniální způsob pojetí hry na baskytaru. A co Jon Anderson? (alias John Roy Anderson alias Hans Christian alias Jonathan Anderson), to je jednoduše řečeno stavební kámen, který je v každé skladbě přitesaný přesně tak, aby současně dobře zapadal a současně výrazně vyčníval. V první skladbě slyšíme méně obvyklou Adersonovu hlubší notu, hned aby v následující zpíval o oktávu výše. V jiskřivě optimistické Sweet Dreams se jeho úvodním vyvoláváním tyčí do nebes dosahující hlasový obelisk, díky kterému se ze skladby stává skoro refrénový hit.

I Bruford je proti předchozímu albu daleko více slkyšet a je výrazně zvukotvorný, například vytváří napjatý motiv v úvodu Then, z něhož nás pak osvobozuje mistrná kombinace rychlých a krátkých, vzájemně přelévajících se motivů dalších nástrojů. Hammondové orgie v úvodu The Propthet a vestavěné do těla i dalších skladeb, jsou nosnou vlnou celho alba, spolu s rozsáhlými smyčcovými a místy i dechovými party. Snad jen Peter Banks se svojí kytarou ustupuje většinou do pozadí, aby na další desce už přenechal svoje místo ve skupině daleko virtuoznějšímu Stevu Howeovi.

Vlastní skladby jsou každá uzavřenou kapitolou sama pro sebe, svébytné a ucelené příběhy, každý úplně jiný, jinak působící, album vůbec nezní jako souvislý homogenní celek, to mělo teprve přijít. Zde vládnou písničky. Hned úvodní s bombasticko symfo intrem přecházejícím do rockově rytmické části - slyšíte toho Squireho?! - je skladbou s hrdým a nosným motivem, nenechávající nikoho na pochybách, že se bude dít něco velkolepého. Then, moje nejoblíbenější, míchá různé motivy rychle za sebou až to celé graduje v trumpetami vyostřeném zlomu kolem 4. minuty (už vím, kde se inspirovali Uriah Heep pro Salisbury) a pak přechází do fantazijně romantické pasáže s napůl zpívaným a napůl recitovaným textem. Jazzrockově působící Everydays se přelévá v ostrou a velmi dravou hardrockovou pasáž aby posléze vyplula poloakustickya rafinovaně do avantgardního pojetí rockové hry. A tak dále, jako procházka pohádkovým krajem. A závěrečná titulní skladba - to je opravdový farewell song, v němž jasně slyším Andersonovo loučení, a příslib, že zase někdy jednou.... Naštěstí víme, že to příště se zopakovalo mnohokráte a trvá dodnes.

Psaní recenze by nemělo začínat tím, že si vnitřně určím úroveň alba a poslechem jen následně tento názor utvrdím. Je to ale těžké, pokud mám zhodnotit titul, který je ve sbírce několik let a byl mnohokráte slyšen. Jenže je slyšet a "slyšet", připadám si, jako bych Time And A Word teprve objevil. Fantastický a nádherný hudební objev a to nejen pro tu symfoničnost, i když hodně díky ní. Takto zvládnuté motivy, v rockové hudbě nové a leckdy (u jiných interpretů) násilně a nepatřičně působících, jsou vzácností k nalezení v celé třicetipěti leté progrockové historii. Kolik takových pokladů se ještě skrývá?

» ostatní recenze alba Yes - Time and a Word
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - The Yes Album
2007-07-11

Yes / The Yes Album

5 stars

Tak tedy, co přinesl necelý rok ve vývoji skupiny Yes, uplynuvší od vydání předchozí desky? Neočekávaně mnoho, nedovedu si představit údiv posluchače znalého prvních dvou alb, který běží na jaře 1971 do obchodu koupit pokračovatele Time And A Word. Asi měl tento člověk během prvních poslechů hodně smíšené pocity, možná je tím také způsobeno dost rozporuplné hodnocení na různých serverech, kde se The Yes Album pohybuje od nejzatracovanějších po nejchválenější. Ta tam je symfonická pompa, závěje smyčců a hradby Hammondů. Yes dokonale vyzráli, definovali sami sebe, svoji tvorbu zvládají suveréně a s jistotou, jsou na začátku svých nejlepších let. Způsob jejich hudebního vyjádření je nyní obdivuhodně osobitý, naprosto originální, umělecká úroveň a nápaditost je pro ostatní (až na výjimky) zcela nedosažitelná. Yes se stávají hudební institucí a etalonem.

Jenže to nemusí každý hned rozpoznat a ocenit, obzvláště v kontextu s tím, co se v té době běžně produkovalo a co Yes také na svém předchozím počinu výrazně zohlednili. Nám se to hodnotí, když už víme, co se dělo v dalších desetiletích. Zde je několik málo zásadních znaků třetí studiové desky skupiny Yes: Za prvé - na tomto albu jsou poprvé ke slyšení všechny zvukové atributy, které u Yes už považujeme za samozřejmost. Za druhé - máme před sebou vyrovnané dílo bez slabých míst. Za třetí - do sestavy přibyl další virtuóz, velmistr svého nástroje, Steve Howe. Za čtvrté - jsou zde obsaženy výhradně autorské kompozice. Zkrátka - dobře sehraní muzikanti zde předvádějí mistrovský tvůrčí i interpretační výkon, svůj majestátní opus, svůj důstojný kánon.

Jeden z těch typický atributů je přítomnost rozsáhlých kompozic v čase kolem deseti minut. Dlouhé skladby se ve tvorbě Yes staly na další roky typickým tvůrčím prvkem a víme, že na některých albech přerostly v takřka bezbřehé hudební plochy. Zde se především můžeme pokochat úvodní Yours Is No Disgrace, která otvírá LP velmi ostrým a razantním rytmickým motivem. Zvláštní na skladbách tohoto typu v podání Yes je, že v okamžiku kdy končí, mám pocit, že měly tak 3 minuty a jen psaný časový údaj mě přesvědčí o realitě. Poslouchají se doslova na jeden nádech a rychle utečou, což je ostatně vlastnost i celého alba. Střídání rytmů, erupcí baskytarových brejků, změn melodií, stříbřitě hladivého vokálu a zádumčivých kláves není však to, co by mě na této desce fascinovalo nejvíce. Jak mám právě takto postavené skladby v oblibě, tak tady je naprostým vrcholem live skladba The Clap. Je to filigránsky vytepaný instrumentální šperk nového kytaristy a je to opravdová ukázka jak tvoří ti, kteří jsou obdařeni skutečným talentem. Kdykoli hraje The Clap, cítím v jediné sekundě setkání renesance, minstrelské hudby, folklóru, rocku, improvizačního umu, tvůrčí jasnozřivosti, citu, otevřenosti, semknutosti... Kdyby Howe zahrál jen The Clap a odešel, nebyl by o nic méně nezapomenutelný, než-li je dnes po více než třiceti létech (přetržitého) působení v Yes. Vždyť třeba co předvádí hned v další skladbě ve třetí minutě, kde se jeho jiskrné brnkání proplétá s Andersonovým hlasem, nás odnáší do krajů hudebního ráje a splněných snů. Pan Howe se podepsal na kvalitě hudby Yes více než významně a je nepostradatelným poznávacím znamením.

Další smysluplný popis hudby na tomto titulu považuji za téměř nemožný a vzhlem k možnostem vlastního poslechu za zbytečný. Pokusím se jen vypíchnout ve mně nejvíce zahákované momentky. Kromě výše zmíněných ještě hlavně: Ohromující závěr třetí skladby, část Würm, to je mohutný oceán všeobjímajícího houpavého rytmu, to je setkání s nekonečnem. Nebo výrazné klávesy a vokál v I've Seen All Good People, Andersonův vemlouvavě konejšivý hlas v první půli této skladby, která se láme do rytmicky úderného showtime, kde se kapela ve vzájemných narážkách a odpovědích stává prorokem, vypravěčem pohádek i kouzelníkem současně. Nebo A Venture, vynikající ukázka Andersonovy autorské dílny, tak jak jej mám rád - prostá, neokázalá melodie, podmanivě podaná, a hlavně v závěru přecházející v instrumentální improvizaci dalších hudebníků - úchvatné a skvělé! Vůbec Andersonovy skladby bývají často takové jakoby srozumitelnější, přičemž nejsou ochuzeny o hloubku sdělení, s níž se setkáváme většinou jen u daleko rozsáhlejších a komplikovanějších kompozic. No, a samozřejmě nezapomenu na závěrečnou nádheru: Perpetual Change. Ostrým úvodním rytmem se rovná první skladbě, je však více uvolněná a promněnlivá. V jeden okamžik se všechny nástroje ukázněně setkávají v dokonalém zákrytu zařezávajícího rytmu aby se vzápětí každý samostatně halasně rozběhl za vlastním motivem z opačného koutu hudební krajiny, naráz vše utichá a Anderson nám cosi naléhavého sděluje, slovům netřeba rozumnět, přižemž sólový instrument podtrhuje význam tónu v jeho hlasu, aby do toho vpadnul sborově opakovaný refrén s odpovědí celé nástrojové sekce v rychlých výměnách a změnách všeho, co snad jen změnit lze, ano - Perpetual Change.

Co z toho vyplývá? Maximální počet bodů a další PLAY pro toto fenomenální dílo.

Hodnocení: 5/5

» ostatní recenze alba Yes - The Yes Album
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Union
2007-07-10

Yes / Union

1 stars

Jednoho krásného letního dne roku 1991 se mi podařilo zahlédnout v dnes již dávno neexistující prodejně CD v Brně album, které svojí grafikou muselo být od Yes. A také ano - že by nějaký výběr? Ne, je to novinka, dnes ji dostali, hurá, život je krásný, Yes vydávají další album, to je tedy něco! Následovala okamžitá koupě a za hodinu první poslech. A nelíbilo. Následovalo dalších mnoho desítek poslechů, přece jen v té době sbírka nebyla tak hojná a poslech konkrétních titulů přicházel v úvahu častěji. Pořád nelíbilo. Začínalo být jasné, že je to nejslabší album Yes, že je nerad poslouchám, že je vysloveně otravné a jejich jediné u nějž se těším na konec, abych to už měl za sebou. Nu což, jednou se to stane každému, nikdo nemá recept na tvoření dokonalého umění. Story kolem vzniku Union je dostatečně známá a tak jen málokoho překvapí, že za účasti kompletní sestavy největších Yes es dochází k roztříštěnost i a nedotaženosti výsledného produktu.

Album jako celek hodnotit nehodlám. Stejně jako mě chaotická hromada kamení nevede k hodnocení té vlastní hromady. Kdyby tak někdo z těch samých kamenů postavil stěnu, schody, bránu, most, hodnotil bych dílo, ale hromada neopracované hlušiny mě k tomu neláká. Naopak záměrně volím posouzení jednotlivých kousků a s chutí to udělám emotivněji než jindy. Myslím, že natolik mám Union naposlouchané a vnitřně vyjasněné.

01. I Would Have Waited Forever
To je právě ono, skvělá první skladba! Spěje kupředu, těží z úžasných Andersonovských vokálů, propracovaných aranží, pěkně se nástroje mezi sebou proplétají, znějí jiskrně a živě. To je právě ono - začátek dobrý, všechno dobré. I dnes po první skladbě si říkám, co to vlastně proti Union mám? Tato radostná kompozice se jakoby vyloupla z Tormato a dává naději ve velké věci.

02. Shock To The System
Další lahůdka. Více kytarová, rytmicky výraznější, šlapavá. Výborným způsobem propracovaná, označil bych ji za ducha post Big Generator v tom nejlepším slova smyslu.

03. Masquerade
Překrásný instrumentální kousek od Steve Howe, jeho typický prstoklad dává vzniknout mimořádně čisté, průzračné a melodické miniatuře, která je balzámem pro posluchačovu mysl.
- - POŘÁD DOBRÉ, TŘEBA JSEM SE MINULE SPLETL, NEBO CO - -

04. Lift Me Up
Hutně produkovaná melodická záležitost. Výrazná, chytlavá, úplně ji slyším na Big Generator. Dobře udělané řemeslo, akorát již podle osvědčené šablony, navíc cítím jak na mně svojí chytlavostí tlačí, jak se snaží být efektní a účinná. Chybí jí lehkost a samozřejmost, je to spíš rutina.

05. Without Hope You Cannot Start The Day
Velmi zajímavé... Zvolna se rozvíjí ... odbíhá různými směry ... zase se vrací ... poklidná i těkavá současně ... nikdy se úplně nerozjede ... současně stále hladově hledá každou novou notu. Je to nepřeslechnutelný dědic projektu ABWH, pro mně nejlepší skladba na albu.

06. Saving My Heart
Děsivě přeprodukovaný násilný pophit. Líbivost, chytlavost, zapamatovatelnost. Kytaroví Modern Talking. Vcelku pěkná skladba na jeden poslech z rádia od nějakých Toto nebo Asia, ovšem u Yes má dopad barbíny ze supermarketu posazené mezi obrazy holandských mistrů.
- - A OD TEĎ NASTÁVÁ INTENZIVNÍ TEŠENÍ SE NA KONEC - -

07. Miracle Of Life
Tak tohle je ze záložního šuplíku, aneb co jsme pro nezpůsobilost nezařadili na 90125. Nedotažená a nepřívětivá skladba, studená, zbytečně natahovaná, celkově nepříjemná. Způsobuje nutkání vypnout CD přehrávač a disk hodně daleko zahodit.

08. Silent Talking
Patnáctý odvar z ABWH, ach jak hluboko jste klesli. Při tomto tichém povídání si připadám jako kdybych polykal chlupatou housenku, bléé. Nedá se to ani pít, ani jíst, ani nic. Poslouchat už vůbec ne.

09. The More We Live - Let Go
Jalová podivnost, odpad z Andersonových sólových projektů. Zbytečné a k ničemu, takovémuto pokusnému preludování ani nechci říkat skladba. Extrémě nepříjemný zpěv, syntetická kopie Andersona, překonává v tomto dosud pro mně nejhorší GFTO.

10. Angkor Wat
Pro tenhle šutr platí desetinásobně, co pro předchozí. Neuvěřitelná zpotvořenina, že by nedostatek soudnosti? Že by anderson poslal místo sebe androida, aby stíhal? Že by ... ?
- - UÁÁÁ, ŽALUDEK PROTESTUJE, STUDENÝ POT, VYSCHLO V ÚSTECH, TOŤ PŘÍZNAKY AKUTNÍHO ŠOKU - -

11. Dangerous (Look In The Light Of What You're Searching For)
90125 říznuté novou vlnou, syntetický blábol, únavný a otravný nesmysl. Máme tady chlapci nějaké zvuky na pásku, dáme to na ten junjon nebo ne? Tak jo...

12. Holding On
Taková obyčejná a průměrná píseň. Ale po přetrpění těch pěti, co byly před ní, působí jako osvěžujícíc vánek v parném dnu. Ne Yes standard pořád docela slabota, ale dá se alespoň snést.

13. Evensong
Vycpávka? Nedopatření? Zapomenutý výstřižek ze studia?!?
- - NAUSEA VRCHOLÍ - -

14. Take The Water To The Mountain
Další typická andersonovská ekoagitka. Zbytečné zaplevelení již tak ubohé desky. Ach jo, velkolepé poselství s absencí čehokoli, co by zasloužilo hrdé označení - hudba.

15. Give & Take
Závěr je veskrze příjemné překvapení. Yes tu hrají s radostí sami sebe, bez přetvářky a pózy. Nádhera - spontánní životabudič - krása.

Tož tak. Albu schází emoce a drama. Nemá gradaci, nemá momenty, kdy dochází k zaujatému prožití něčeho hudebně významného. Je to prefabrikát, je to vybledlý a notně potrhaný plakát zvoucí na kdysi dobrou skupinu. Nesourodá hromada skladeb, poloskladeb, nedodělávek a zmetků. Studené, svízelné a nepřijatelné.

Mohli jste pánové, ve svém tvůrčím spojení udělat vcelku dobré EP, se skladbami 1, 2, 3, 5, 15, v celkovém čase 23:48 bych je s potěšením poslouchal. Mohlo to být standardní průmerné LP o čase 40:25, kde by doplněk tvořily ještě vcelku snesitelné skladby 4, 6, 12. Ale protože jste zplodili mrzáka o zcela nesnesitelné délce 70 minut, kde zazněl každý váš škyt, slint a prd, hodnotím po zásluze.

Hodnocení: 1/5

» ostatní recenze alba Yes - Union
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Talk
2007-07-09

Yes / Talk

5 stars

Hned na začátku si musím pochvalně vydechnout: Nádhera! Album mně dlouho míjelo a dlouho jsem si je pamatoval jen z letmých informativních náslechů, kdy v paměti utkvěli především strojovost instrumentace a syntetické vyznění vokálů. Nedostatečná poslechová zkušenost se novější tvorby Yes týká obecněji, takže v okamžiku, kdy se recenze přehouply přes ABWH a Union, jde v mém případě o objevování a osvěžování hodně zasutých vzpomínek. Po slabém Union se pro mně Yes stali kapelou u jejich každé novinky visí velký otazník. Proto tedy to ulehčené vydechnutí: Nádhera!

Skladby na albu jsou vyzrálé a instrumentálně precizní, kompozice vzbuzují dojem vyleštěné dokonalosti. Je to mix bravurně zvládnutých progresivních výbojů a seniorské usedlosti v jistotě rocku pro dospělé. Že se většina klasických artrockových skupin během ubíhajících desetiletí přetavuje do AOR až poprockově znějících bandů je věc vcelku běžná a u Yes se právě na albu Talk tyto tendence slyšitelně projevují. To ale vůbec nebrání tomu, aby kompozice měly stále špičkovou úroveň. Vlastně tu není slabá skladba, jen jejich ladění osciluje od čistého, refrénového AOR (Walls, I Am Waiting), přes rozkošatělé skladby plné kouzelných nálad s mistrnou spletí vokálů a razantní kytary (Real Love, The Calling), až po vrcholnou artrockovou kompozici Endless Dream, která je esenciální ukázkou toho, čeho jsou v 90. létech Yes skutečně schopni. Samostatnou kapitolku tvoří ethno étericky hladivá Where Will You Be jako vystřižená z Toltec nebo Deseo.

Za zmínku stojí ještě dvě důležité skutečnosti. Za prvé - Trevor Rabin. Zde jeho hudba předčí leckterou Howeho ekvilibristiku právě svojí Rabinovskou schopností strefovat se těmi správnými riffy do nálad v těch nejcitlivějších místech každé skladby. Zdá se mi, že právě na Rabinovi album Talk významně stojí, ať už jde o zvukové stěny nebo melodická sóla. A za druhé - tak optimisticky znějící album Yes nikdy jindy nenatočili. Je to záplava moudré radosti toho, kdo ví a má od přízemních starostí odstup, tento výrazný pocit formuje a vytváří celkový dojem z alba Talk. Jde o tak vzácnou věc, že se stává jedním z hlavních důvodů (vedle špičkové hudební úrovně) proč se stává jedním z mých nejfrekventovanějších z celé Yes diskografie. Pozitivní ladění tvorby Yes byl vždy čitelný rys jejich tvorby, ale udělat tak hluboké, posluchačsky vstřebatelné a přitom tak radostné dílo, to je opravdu něco neobyčejného.

Z váhání, jestli má toto album nárok na absolutní hodnocení, se po několika kolech uhrančivých posluchačských zážitků stala jistota. Díky pořízení japonského originálu vymizel i poslední dojem ze syntetičnosti a strojovosti zvuku, vše je jak má být. Další vrchol Yes, pramen léčivé hudby. Samotného mně to překvapuje.

Hodnocení: 5/5

» ostatní recenze alba Yes - Talk
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - 90125
2007-07-08

Yes / 90125

3 stars

Mám před sebou CD, které už na první pohled postrádá jakýkoli společný znak s obaly předchozích výtvorů Yes. Ve stříbrném poli grafický motiv zhuštěný v geometrické zkratce, doplněný nicneříkajícím číslem. Logo kapely vyvedené v obyčejných kapitálkách - a jinak nic. Tato konstelace podivných okolností nevěstí nic dobrého. Sestava muzikantů na albu je už nadějnější. Anderson zpět, Squire stále na svém místě, a hleďme kdopak se nám tu objevuje na klávesy. Mistr Tony Kaye osobně. Mít tři zakládající členy v sestavě, to se naposledy povedlo na Close To The Edge. Takže jak se projevují pánové hudebně?

Krátce řečeno, Yes hrají jinak než doposud, jinak než jsme zvyklí a asi i jinak, než by nás kdy napadlo. Je znát, že čas opět významně pokročil a vývoj na rockové scéně přinesl několik překotných změn. Všechno je jednodužší, přímočařejší a přístupnější. To není samo o sobě špatně, jen se zdá, že se trend refrénové podbízivosti nyní nevyhýbá ani souborům, u nichž bychom si to dříve nedovedli představit. Významný podíl na tom také má nová tvář v řadách Yes, kytarista Trevor Rabin. Technicky neméně skvělý, než jeho předchůdce, hudebním cítěním však někde úplně jinde. Jeho hra je razantní a působivá svojí výrazností, Rabin jde na posluchače úplně jinak, jasněji, bez oklik, Yes se tak stávají více kytarovou skupinou, než kdykoli předtím. Jenže tento zjednodušující trend je slyšet i u dalších lidí ve skupině. Squire totálně ochudil hru a je krotký až ochočený. Vidět jej poskakovat v klipu v blyštivém oblečku ve stylu popíkových neumětelů je jako vidět zchromlého bývalého dostihového plnokrevníka. Léčit nebo utratit? Totéž White na bicí, podobně sterilně v té době zněly i Kroky Františka Janečka.

Stejně mám na tohle album pozitivní názor. Myslím si, že samotný poprockový styl zde Yes dovedli k samých vrcholům jeho možností. Přese všechny nepravděpodobnosti se jim podařilo vytvořit vcelku poživatelný produkt. Zní to jako rafinovaně zakuklený náročnější rock, tak aby si to běžný posluchač ani neuvědomil a naletěl na popíkovou stránku a jen tak mimochodem vstřebal několikero sofistikovanějších pasáží, k nimž by jinak ani nepřišel. Ony jsou to především takové pěkné písničky, že. Ano, občas se v nich zablýskne na něco víc, ale jinak je to rock prostý skrytých perel. Ve srovnání s poklady předchozích alb se zde jedná o pěknou a nablýskanou bižuterii. Vhodné k dennímu nošení, ale do lepší společnosti si ji nevezmete. Předchozí alba si pouštím s (vždy vyplněným) očekáváním hudebního dobrodružství, vzlétání z hlubin do výšin o tisíci patrech všech nálad a chutí. 90125 si pouštím s jednoduchou tralala jistotou, na níž mně absolutně nic nepřekvapí. Je to album přístupné na první poslech a tak na pátý zcela poznané. Ostatní alba Yes se mi pootvírají k alespoň malému nahlédnutí až tak napotřetí, ale i po padesáté stále skrývají mnohá svá tajemství. O to více dráždí k poslechům dalším a dalším. 90125 už nemá co nového nabídnout, jen ty své dávno prokouknuté triky s vícehlasy, refrény, riffy, harmoniemi, houpavými rytmy, efekty a pozlátky. Zatím neošoupanými, to mu slouží ke cti, kvalitní bižuterie.

Tak, tak, 90125 si celkem rád pouštím, jsou chvíle kdy se hodí a jiné Yes bych si v ten okamžik pustit nedokázal. První skladbu již několik let standardně přeskakuji, to podotýkám. Ale jinak jde o bezproblémový instantní zážitek, pokud nehledám víc - jsem spokojen.

Hodnocení: 3/5

» ostatní recenze alba Yes - 90125
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Tormato
2007-07-06

Yes / Tormato

5 stars

Rok se s rokem sešel a Yes v tom chladném věku vydávají ve stejné sestavě další počin. A hned na úvod se nedá přeslechnout, že je vyjímečně hřejivý. Po velmi nevlídném Going For The One se mi chce zvolat - hurá, já slyším! Basa, nástroj pro tuto kapelu tak zvukotvorný, si opět vesele bublá, pan White za bicími předvádí roztodivně nádherné eskapády, Anderson zase dokazuje v plném rozsahu svoji schopnost obejmout svým hlasem, a ani práce pana kytaristy nezaostává. Jen ten narcis Wakeman se se svým plechovým bzukotem neodbytně nacpe všude a nezná míru. Zůstává otázkou nakolik je to jeho zásluha a z jaké části se na tom podepsal producent a zvukový inženýr, neboť sterilně elektronicky zní většina nahrávek té doby. Právě zvuk alba zaslouží pochvalu, patří mezi to lepší, skoro bych řekl nepoznamenané, ve srovnání s tím, co se tehdy ve studiích vytvářelo. Alespoň tedy moje japonská edice oplývá dostatkem basů, je fakt, že např. Rhino z roku 2004 jich má znatelně méně. O důvod více, proč jít do náročnějších edicí, hudba si sběratelsky poctivý přístup zaslouží.

Než se pokusím sdělit, co vlastně na Tormato slyším, předesílám, že nemám ve zvyku popisovat v recenzích alba otrocky podle jednotlivých skladeb. Jenže Tormato si svojí písničkovou osobitostí právě o tohle říká. Byly doby, kdy mi hudba na něm splývala, ale zde se uplatňuje právě poznávací vlastnost velkých děl, další a další poslechy vedou k odkrývání nezměrného bohatství, každý takt je malým zážitkem a člověk by nejradši popsal každou vteřinku. Úchvatná první skladba Future Times/Rejoice svým rytmem chytí a pohltí, ve jejích prvních třech minutách se odehrává větší hudební dobrodružství, než na celém předchozím albu. Tu první skladbu doporučuji jako terapii přehrát opakovaně třikrát po sobě, je tam vše, co od Yes chci. Mikrozměny motivické stavby, dynamické detaily, rozmáchlá vášeň umocněná a hnaná nesmlouvavým vytepávaným rytmem, nic se neztrácí, vše je zřetelné, je to důrazná a hrdá skladba. Pod pořadovým číslem dva, se nachází vlastně první hitovka skupiny, a to na etologicko velrybí (nejen) téma. Pro mně je to velmi svěží a svižná skladba, jejíž decentní a nevtíravá hitovost je naprosto přirozená a vůbec nepřekáží. Madrigal je zkrášlující výšivka, drobný ornament, co se na celé ploše alba tak nádherně vyjímá. Vypalovačka Release, Release - živá voda, čirá energie servírovaná pány mistry hudebních nástrojů. Arriving UFO mně zas vrací zpátky v čase, je plná progresivně odvážných postupů, vyhrávky ve třetí minutě bych klidně bral třeba i na Relayer. Circus Of Heaven je takový art experiment, působí na mně jako malé zastavení, kdy se mohu porozhlédnout, nadechnout, vždy je to místo jako stvořené k zamyšlení, což je při poslechu velmi důležité a přínosné. Onward - další kapitolka, příběh sám pro sebe. Začíná nenápadně, jako jedna z těch jemných a průzračných písniček, kde okouzlí především Andersonův vokál. Ovšem po té, co se ozvou dechy a smyčce a přivedou skladbu ve velmi citlivém aranžmá až k jejímu konci, je posluchač odvanut do úplně jiných sfér. Tedy, od dob Time And Word nám Yes nic takového nepřipravili a obzvlášť okamžik, kdy se z rozechvělé atmosféry vyhoupne temný tón tuby je nepopsatelně mystický. V závěrečné skladbě se necháme pohupovat na tichých křídlech volnosti a je to velkolepé zakončení jaksepatří, v nejlepším duchu Yes. Střípky hudebních motivů se přelévají sem a tam a vzniká z nich jedna z nejpůsobivějších skladeb, jejíž rázné zakončení tvoří nesmlouvavou tečku alba Tormato.

Tormato přináší několik otazníků. Název? Slovní hříčka. Obal? Další produkt z dílny Hipgnosis nám v jinotajné formě cosi předkládá, vysvětlení se mohu jenom domýšlet. Jako by Yes dávali najevo, že to jsou oni, po kom se občas tím rajčetem hodí. Že doba, okolnosti a poměry jsou pro ně utrpením. Avšak skryti za frajerskými černými brýlemi si to hrnou dál! Snad nebude tak zle, album na mně působí velmi radostně a uvolněně, obzvláště v porovnání s předchozím dílem. I další indicie naznačují, že si Yes utíkají do vlastních světů a symbolů, texty, grafické vyjádření a lokalita Yes-Tor (mato?) jsou toho důkazem. Mimochodem, podobnou myšlenku přivedli Manfred Mann Earth Band na albu Good Earth k maximu dokonalosti. V rámci recenze vyvstává další otázka. Kolik, safra, mám dát hvězdiček. Tormato vnímám veskrze pozitivně a vyloženě si vychutnávám jeho dokonalé hudební nápady a finesy. S rostoucím počtem poslechů roste i moje nadšení. Na druhou stranu zas přece jen stojí jinde než Yes klasiky z let 72-74, jenže to je vývoj a posun ke kratším kompozicím Yes zvládli mistrně. Takže jediný nedostatek je skutečnost, že klávesy místy tlačí do uší. Můj vnitřní pocit z alba dlouho osciloval přesně na hranici mezi 4 a 5 hvězdičkami, a to mně vedlo k jeho neustálému poslechu během posledních dvou týdnů a také způsobilo dlouhodobost vytváření této recenze. Ale co je rozhodující - projevuje se tu již zmíněný fenomén mimořádných děl. Po několika desítkách poslechů, v různých denních i nočních dobách a náladových rozpoloženích se nedostaví ani špetka omrzení. Naopak stále dále a více objevuji mnoho skrytých zákoutí, hudebních zátiší, do nichž se vždy rád pohroužím.

Ano podceňovaná deska, dlouho nevydaná na CD, v digitální podobě byla vydána až dlouho po ostatních albech Yes, což se projevilo u hladových fanoušků skoro až kultovní pověstí. Podivný obal, odlišný zvuk, první hit, syntezátory, ale to celé v tak ukrutně Yesovské atmosféře, prostě zase na další léta bylo vymalováno. Řekl bych, že se tu objevují melodické a kompoziční křivky, kterými nás Yes očarovávali naposledy o pět let dříve. Vůbec, poslouchat Tormato je jako přehrabovat se truhlicí plnou drahokamů, které nelze než obdivovat se zatajeným dechem. Je to svébytný hudební svět vytvořený velikány někým pohrdané, někým nepochopené Instituce Hudby Yes. Podívám-li se o čtyři roky zpět, nebo vpřed, ční tento artefakt jako osamocený a majestátní obelisk uprostřed smutné krajiny s trsy povadlé trávy pokryté šedivým prachem.

Proto 4,5 zaokrouhluji jediným možným a správným způsobem. Neboť toto album mi přineslo a stále spolehlivě přináší tolik krásných chvil, a hlavně z hlediska osobní blízkosti a otevřenosti své výpovědi se zcela vymyká působení ostatních Yes alb.

Hodnocení: 5/5

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Drama
2007-07-04

Yes / Drama

4 stars

Po největší personální rošádě ve svých dějinách vydávají Yes na prahu 80. let album Drama. Výměny osobností byly tentokrát zásadní a způsobily mnoho rozruchu. Že se opět odporoučel Rick Wakeman nebylo pro kapelu ztrátou, s níž by se museli nějak obtížně vyrovnávat. Naopak - nová tvář za klávesami mohla přinést jiný, obohacující rozměr do hudebních kompozic, navíc běžný fanoušek považuje za zásadní přece jen jiné persony. Zato Andersonovo nashledanou muselo znít ozvěnou nesmírnou, která zněla v hlavách mnohých posluchačů a nedala jim spát s blížícím se datem vydání desky. Nový zpěvák, nová tvář, v představách většiny absurdní spojení poprockových celebrit s umělecky vyprofilovaným souborem. Domnívám se, že opravdu převládaly obavy, a sám bych to v té době asi také viděl všelijak. Není třeba chodit daleko pro příklady, kdy zavedený soubor výměnou zpěváka zabředne tendenční a komerční muzikou nadlouho do stojatých vod pop průmyslu.

Obal čerstvě zakoupeného LP jednoznačně avizoval návrat ke starému dobrému zvyku, Roger Dean opět předvedl v plné kráse své motivicky a dějově tajuplné krajiny. Také jméno producenta je notoricky známé, Eddie Offord se podílel na tom nejlepším, co pod hlavičkou Yes vzniklo. A jen co začal černý kotouč rotovat a jehla vydolovala z drážek první zvuky, bylo jasné, že žádné disko se nekoná. Naopak, jako by chtěli Yes hned od začátku vyvrátit všechny obavy nad ztrátou identity, zavalí nás hned zkraje těžkým kývavým rytmem z jehož temnot se vynořuje dokonale andersonovský vokál. Než pomine první šok z téměř dokonalé podoby, zaregistruje posluchač další překvapivé skutečnosti. Že hudba zní jako nejyesovější Yes, že jsou tu všechny atributy jejich kompozic, že v rytmické, melodické, náladové a harmonické spleti to hýří nápady, jako v jejich nejlepších dobách, že délka první skladby je přes 10 minut, a další pozoruhodné laskominky. Prostě - hurá, Yes jsou tady, ať žije král!

Další skladby tento pocit jen potvrzují. Yes jsou na celé ploše alba neuvěřitelně hraví a nápadití, jejich hudba tu tepe tím poctivým radostným muzikantstvím snoubeným s genialitou a sehraností, jak jsme byli po předchozí léta zvyklí. Nově příchozí posily, ať jsou rozporuplné jak chtějí, splňují svoji roli dokonale. Klávesové party nejsou ani potlačené, ani zbytečně neexhibují, jsou úplně přesně takové jaké od Yes chci slyšet. Odehrají poctivě svoji doprovodnou roli, která je skrytou sólovou ekvilibristikou na pozadí a ve správný okamžik vyjedou předvést pár výšivek jako dominující nástroj. Přístup věčně sólujícího nástroje ve službách celé konstrukce skladby zde ostatně platí pro všechny instrumenty. Zpěv, ač podobný vokálu Andersonovu, se nesnaží být pouhým plagiátem, má také svoji osobitost, ovšem je to prvek, který přece jen místy přitáhne pozornost svojí neobvyklostí a občas si říkám - hezké, hezké, ale jakpak by to asi znělo s Andersonem..? Chybí mi v tom hlase Andersonova typická andělskost a stříbrná nitka, kteréžto mu propůjčují další rozměr. Ale stejně si myslím, že Drama dopadlo nejlépe, jak za daných okolností mohlo. Yes jsou tu dokonale poctivě sví a je vidět, že i přes nepřízeň osudu neztratili nic ze své energie a vitality.

Skladby jsou opravdu jedna perla vedle druhé. Miluji miniaturu White Car, tato skladba je správně umístěná, protože mně vždycky spolehlivě vytrhne ze zamyšlení po první "jsem-yesovská-víc-jak-yes" kompozici a svojí zvláštně zamlženou atmosférou mně provede jinými světy. Dokonalá kompozice, snad i s hitovým potenciálem je Into The Lens. Konkrétně zde, a v následujícím Run Through The Light, cítím velkou vnitřní sílu, která tyto skladby úplně předurčuje k tomu, aby je nazpíval Anderson. Právě on by jim vtisknul to nepopsatelné aroma kouzelného květu ze skutečné Yes zahrady. Úplně ho tam slyším. Můj celkový dojem by se dal shrnout jako - skvělé, ale s Andersonem by to bylo nebeské.

Na obranu a vyzdvižení kvalit tohoto díla musím zmínit jednu důležitou věc. Skladby z pre-Drama session, které se uskutečnilo v listopadu 1979 v Paříži a je na nich ještě Anderson s Wakemanem, jsou tak zoufale prázdné, diskotékově hopsavé a myšlenkově chudé, prostě jako typická produkce přelomu 79/80, kdy kralovali jiní majstři. A právě tyto čtyři bonusy z CD verze Drama vydané roku 2004, mně vedou k přesvědčení, že toto album je tak kvalitní i díky absenci pana Andersona. Chybí mi tam jen jeho hlas, nikoli tvůrčí přínos. Duo Anderson/Wakeman by zřejmě prosadilo odlišnou hudební tvář Drama. Takže? Drama doporučuji každému, kdo má Yes rád, bez jakýchkoli obav je prohlašuji za vynikající dílo v ničem nepopírající myšlenku a renomé Yes. Naopak v lecčems může otevřít oči, protože nabízí mnohé zajímavé souvislosti.

Hodnocení: 4/5

» ostatní recenze alba Yes - Drama
» popis a diskografie skupiny Yes


Kyrie Eleison - The Blind Windows Suite
2007-07-02

Kyrie Eleison / The Blind Windows Suite

5 stars

Takže The Blind Window Siute. Zatroleně zpropadené, pekelně uhrančivé, závratně ukrutné a nadsmyslně geniální album. Škaredka bez ostychu, co leží ve škarpě a všichni po silnici nadutě pochodující na ni plivou. Pochodují a prd vědí, vedeni hudební zkysaností, pardon zkušeností a školní vědomostí, které jim dovolí chodit jen po rovných cestách. Nikdy by se nesnížili vyhrabat z rigolu mechem obrostlý od sajrajtu zaprasený artefakt, kus zrezlého železa, k němuž musí najít vlastní přístup, postoj oproštěný od zaběhnutých konvencí a očekávaných i očekávatelných uměleckých procesů. Jedou rukou tisknouce vlastní nozdry a druhou ochmatávajíce nánosy bláta a špíny z čehosi, co nelze ani pojmenovat. Do punkových rytmů třeba ve trojce se derou hrubě a syrově tesané zářezy kytar jak z nastupující No Future stoky. To tě dostane, spolehni se na instinkt, spoutané atavismy se zmítají v osvobozující křeči. Masox v kotli valí klíny do napomádovaných hlav, co sebou nervózně cukají. Tohle že je artrock, jděte mi s tím k šípku. Ne, tohle není navoňánkovaná hudbička s kudrlinkami pro snoby a vejtahy s paličkami. Tohle je podhoubí v němž se vlhku a plísni společně hemží červi, kytary rozervané, slimáci, klávesy uhnilé, žížaly, psychoušská atmosféra zhulených rakušáků, kteří kašlou na srozumitelnost, ale zhypnotizováni vlastním géniem kroutí ze svého alter-ega něco jako dlouhatánský rozdrbaný agresivní joint. S vědomím, že nikdo nebude mít odvahu si jej zapálit, mnoho hlav nestrefí, ale pokud někoho náhodou zasáhnou, ten bude doveden v alternativně psychedelicko arto progo punkovém rauši do kýženého nirvánního stavu. Bez záruky, bez naděje, bez nároku na uznání invalidního důchodu. Vírem ve vzteklých rytmikách, které na svých 15 minut slávy dávno rezignovaly. Sprostá kopaná kulhavých amatérů, kteří se často netrefí, o to zarputileji běhají, vzpínají, mlátí, perou a derou ze sebe přehršle přehřátých upocených a pokroucených not.

Chcete popsat hudbu? A co takhle chytat vodu do síťovky? Nemám strach, že by někdo tohle album pochopil, ale jsem rád, že patřím mezi ty pomatené, kteří se v něm cítí jako v pokojíčku svého snu. Jádro vlastního prožitku snad tkví více ve mně , než v té hudbě, ale její katalizační predestinaci ničím nenahradíš. Některé momenty, třeba výšivka kláves v páté skladbě, mě vynesou do stejných výšin jako Trespass. Cholerická změť zvuků nechť zůstane nesrozumitelná, co komu po tom. Mně oslovuje jako čirá a jasnozřivá energie a s opakovaným účinkem mně dává prozřít v maximální muzikální rozkoši.

Recenze nesrozumitelné hudby nemůže být jiná. Nechtějte ji napulírovat, spadla by zpátky do škarpy. To ji tam raději nechte ležet. I s jejím vzlykavým zpěvem, kulhající rytmikou, zašumnělým zvukem, koktavými klávesami a garážovou kytarou.. Neboť nejste hodni.

Hodnocení:
5***** Kdykoli, kdekoli, jakkoli

» ostatní recenze alba Kyrie Eleison - The Blind Windows Suite
» popis a diskografie skupiny Kyrie Eleison


Yes - Anderson, Bruford, Wakeman, Howe
2007-07-01

Yes / Anderson, Bruford, Wakeman, Howe

5 stars

Jóó! Je to tady! Bum - prááásk!!! Naprosto neočekávaná exploze nejvýsostnější hudby od rebelujících odpadlíků, čtyř truc Yesáků (ale kdo to tehdy vlastně trucoval?) na volné noze. Když se rodinná větev vlastnící práva na název Yes nebyla schopna odhodlat k vlastnímu výtvoru, přišla náhrada od čtyř Mistrů. Náhrada? Ó nikoli, kdeže. Od Relayer nejlepší album Yes, nesmrtelné a do nejmenšího detailu dokonalé dílo. Slyšeno mnohosetkrát, nikdy neoposloucháno, nikdy ne zcela doceněno.

I don't believe in Devils
I don't believe in Demons
I only believe in you

Rozvírací LP obálka s dalším graficky zpracovaným snem Rogera Deana předjímá to, co se bude dít i po hudební stránce. Mistr má stále vytříbenější styl, jeho obrazy uvnitř i vně lákají do nových tajemných světů, v nichž se cítíme bezpečni jako v neskutečné zahradě z fantasy legendy. A pak to celé začíná... Anderson se do nás pustí energií napumpovaným hlasem, nikdy se do toho tak neopřel, jako při natáčení pěveckých linek pro tohle album. A už se na nás valí erupce hudebních nápadů, neuvěřitelná síla je v jejich realizaci, přímo ohromující vitalita v nepopsatelné dravosti jednotlivých tónů. Opět máme možnost vnímat skladby stavěné jako několikavěté celky, opět se nám vrcholky vytvořených artefaktů ztrácejí za hranicemi dohledu. Yes (Klid! Jsou to Yes!) dokáží zahrát snad na každou vnitřní strunu v posluchači, daří se jim dotknout každé ukryté myšlenky, dávno zapomenutého zážitku. A ta škála nálad, kterou umí rozehrát - nevýslovné. Schopnost bravurně přebíhat z jednoho rozpoložení do druhého, přímo čarovat s emocemi, to je opravdu dokonalá syntéza všeho nejlepšího, co v je každém hudebníkovi. Je jedno zda skladbu napsal ten či onen, jestli byl ten který nástroj či hlas nosný a vedoucí, vlastní čitelnost a působivost skladby je vždy stoprocentní.

There is special reason
A special reason...

Nikdy nekončící hrátky s rytmy - excelentní přelety, kontrasty změn v dynamice, vzájemně naroubované protiklady a přitom vše v tak čirém a čistém provedení, tak neskutečné a dokonalé. Existuje málo superlativů pro popsání dojmů z eponymického díla čtyř pánů z Yes. Je paradoxem, že nejYesovější album za posledních 30 let se pod jejich hlavičkou dnes nachází jen z pozdní milosti vydavatelů.

This place - this place
This place is theirs

Dup-dup, dup-dup pomalu odpočítavají v Birthright Brufordovy bubny, dinosaur přichází, motiv se láme, vzlétá do výšin, Wakeman vyšívá svojí kmitající jehlou, Anderson do toho vystřeluje stříbrné oslnivě klenuté oblouky co letí až do slunce. Howe pak tuto skladbu ukončí drnknutím do doznívajících exotických tónů domorodého australského nástroje. Ne, opravdu nechci každou skladbu takto popisovat, to by byla zbytečně vynaložená námaha o zprostředkování nesdělitelného zážitku, šlo mi jen o takový malý příklad. Kolektivní skladatelský rukopis je znatelný nejen ve čtyřech dlouhých eposech, které tu vévodí jako vysílače energie na vrcholcích hor, ale je markantní i v těch kratších a intimnějších písních. Žádné místo na albu neleží jen tak bez užitku, každou vteřinku lze vychutnávat nějakou parádičku, kterou nám kvartet předkládá. Tentokrát za pomoci docela vysokého počtu hostujících hudebníků, ale zde platí dvojnásob - kdo tu na něco sáhnul, vše se pod jeho rukama změnilo ve zlato. Jak to jen dělají?

I wanna learn more about you
I wanna learn more about me

Tento oceán nemá břehů. A hned je tu další poťouchlost na nic netušícího posluchače. Nacpat legrační a latinskými rytmy nasáklou Teakbois mezi dva rozmáchle velebné a rozkošatělé velikány, chce kus odvahy a důvěry ve vlastní schopnosti. A funguje to skvěle! La-la-la, we write our song. Další věc, která mně těší - Anderson je na tomto albu opravdu rockový zpěvák s širokým výrazovým rejstříkem. To, jak se rozparádil v Rock Gives Courage nemá obdoby a je to v jeho podání opravdu ultra nářez. Mašina hrčí z kopce dolů, cestou s sebou strhává úplně všechno, nic ji nezastaví. To nejsou kotrmelce, to jsou salta mortale.

You crossed over the river
tu-dum tu-dum ratatata . . 8-))

Zrychlený dech a tep musí být něčím utišeny. Závěrečná Let's Pretend je nezbytná, bez ní by muselo být album označeno varováním před zvýšeným stupněm biologického ohrožení. Adrenalin v krvi pomalu klesá, tenhle bungee-jumping můžu, brzy si jej zase zopakuji.

Co napsat na závěr. Tohle není pouhé pětihvězdičkové album. Anderson Bruford Wakeman Howe je vrcholné dílo Yes a jedno z nejlepších alb vůbec, včetně jazzu a vážné hudby co znám. Dokonale vyzrálé, precizní a geniální. Devátá Yes Symfonie. Vše ostatní je nepodstatné, když hraje - vše ve mně ztichne a naslouchá. Linie Close To The Edge - Relayer - ABWH tvoří dokonalý trojúhelník, s nímž bych si vystačil asi napořád.

Do again...

Hodnocení: 5/5

» ostatní recenze alba Yes - Anderson, Bruford, Wakeman, Howe
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Tales From Topographic Oceans
2007-06-29

Yes / Tales From Topographic Oceans

5 stars

K poslechu a posouzení alba Tales From Topographic Oceans přistupuji velmi obezřetně, asi nejvíce ze všech dosavadních recenzí. Je to dáno především tím, že jsem mu nikdy nevěnoval dost patřičné pozornosti, takže je neznám natolik, abych měl dopředu ujasněný názor. Však on to pokračovatel Close To The Edge to neměl lehké a jeho přijetí posluchačskou obcí bylo dosti rozporuplné. Dodnes se lze setkat s mnohými odsuzujícími názory, ale tomu se mi nechce věřit. Takže jak to tedy je?

Na začátku nás přivítá Andersonovo mystické téměř až zaříkávání, po té se v pozvolném duchu rozvíjejí další nástroje a motivy. Hudba prvních dvou skladeb plyne, objímá a hladí. Kdo hledá vzrušení a lá Close To The Edge se musí (alespoň pro teď) přeladit na jinou vlnu. Vlnu pokojnější a meditativnější polohy, která je u Yes sice ne úplně nová, ale v tomto rozšafném a rozmáchlém pojetí dosud neslyšená. Připadá mi, jakoby na prvních dvou skladbách hrál duchovní, tvůrčí a myšlenkový prim Jon Anderson a to velmi výrazně. Koncepce těchto skladeb je velmi propracovaná, motivy se proplétají, ztrácejí a zase vynořují, mění svoji tvář a puls. Rozvíjení melodií a rytmů je v průběhu skladby rozkolébané do konejšivého houpání, které se nádherně poslouchá a prožívá.

Druhé dvě skladby přinášejí více dramatu a částečný experiment. Tady si bouřechtivý fanoušek přijde na své. V druhé polovině alba dokáží Yes velmi výrazně zaexperimentovat, zde si dovolím říci, že jsou skutečně avantgardní. Pasáže, které předznamenávají ty nejdrásavější scény z následujícího Relayer, zde zabírají významnou plochu na níž se dá slušně uletět. Proč ne, je to místy hodně divoký oceán. Tady vnímám, že je vůdčí individualitou Steve Howe (hlavně třetí skladba je mu úplně šitá na míru), ale opět jen tak nějak podvědomě a rozhodně ne na úkor role a vkladu zbytku skupiny. Změna nálady po polovině celého alba je zřejmá a opět přináší neuvěřitelnou pocitovou gradaci. Asi nejvíce se do paměti zaryje Ritual, ten má místy šílenou razanci. Tohle album a jednotvárné? Jen pro toho kdo neumí poslouchat.

Oba předchozí odstavce myslím jako naprosto jednoznačnou chválu. Dvě tváře hudby Yes uvedené na tomto albu, vzájemně dokonale separované pomocí dvou nosičů, jsou posluchačským zážitkem zasluhujícím absolutorium. Cesta za tímto zážitkem je poměrně dlouhá (v tomto případě obrovské plus!) avšak toho kdo se dobere toho úžasného vrcholu čekají nezměrné zážitky. Skupina vytvořila rozsáhlé a náročné dílo pro náročného a trpělivého posluchače. Dílo, které svojí dokonalostí překvapí, chce to jen svůj čas. Tales From Topographic Oceans je třeba poslouchat a vnímat poměrně odlišně od předchozích Yes děl, svým způsobem se jedná o vrchol tvorby skupiny. Vrchol tvorby ve smyslu přiblížení se absolutnu ve vyjádření obsahu bez respektování zvyklostí formy. Hudba vévodí. Je na posluchači aby se spustil do nedozírných hloubek ducha zakletého v těchto čtyřech pohádkových skladbách.

Jak jsem do této doby Tales From Topographic Oceans moc nemusel (a to především proto, že jsem je neměl naposlouchané, chyba byla ve mně), tak jsem do tohoto alba teď zamilovaný a poslouchám je pořád. To bohatství je snad nevyčerpatelné.

Hodnocení: 5/5

» ostatní recenze alba Yes - Tales From Topographic Oceans
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Relayer
2007-06-28

Yes / Relayer

5 stars

K Relayer se těžko co dodává, stačí když napíši - moje nejoblíbenější album Yes. Neuvěřitelné a dokonalé dílo. Vždy mi připomínalo tyčící se obelisk, jehož vrcholu nelze dohlédnout. Yes zde navázali na to nejlepší z Close To The Edge, jakoby Tales From Topographic Oceans byl jen umělecký výstřelek do jiných galaxií, z nichž se teď vrací ta samá kapela, co tu byla předtím. No, ta samá, spíše stejně smýšlející, protože personální změny nejsou zanedbatelné. Nejenže je tu na postu za bicími nástroji Alan White, který vystřídal Billa Bruforda už na turné před Tales From Topographic Oceans, na němž již také předvedl své umění, ale je tu především nová tvář na místě hráče na klávesy. I když nebyl Rick Wakeman narozdíl od Bruforda s Yes od samých začátků, tvořil jedno z jejich poznávacích znamení a je navíc velmi významná osobnost mezi klávesisty, ať už si o jeho sólové tvorbě myslíme co chceme. Tak nám tu stojí Yes v úplně nové sestavě, tolik odlišné od zeleného alba, přitom plynule v něm pokračující.

Už úvodní tóny velkolepého The Gates Of Delirium jsou nepřeslechnutelným deja-vu. Co se v následujících více než dvaceti minutách děje lze popsat opravdu snad jen samotným názvem skladby, neboť ten je velmi přiléhavý. Švýcar Moraz se tu vzepne k životnímu výkonu a ukáže nadupaný hráčský potenciál (nezapomenutelné pekelné píšťaly ve dvanácté minutě - takhle si představuji zvukovou podobu obrazů Hieronyma Bosche), který naneštěstí v následujících létech promrhá a rozbředne v marmeládovitých The Moody Blues. Nicméně zde - Wakeman bledne a vzpomínka na něj může klidně ustoupit do pozadí - Moraz na to v pohodě má a suverénně exceluje. Ze skladby The Gates Of Delirium mám pocit jakoby Yes na všechny co haněli dlouhé kompozice předešlého alba, vyplázli jazyk a s naprostým klidem si střihli další dvacetiminutovku, která dostane každého na kolena. Je to, dle mého názoru, nejlepší skladba Yes, nesmrtelná suita, z níž se dá čerpat celý život.
Po té, co se vzpamatujeme z úvodního eposu (zde jedno malé odbočení - majitelé LP verze mají velkou výhodu, mohou si dát přestávku podle svých představ, na CD bych doporučil tak minutovou pauzu. Úplně vidím jak si v roce 1974 tuto desku pod paží donesl fanoušek Yes domů domů a pustil si poprvé "A" stranu. Po jejím dohrátí zůstane nevěřícně oddechujíc sedět, celý přikovaný, a neví jestli si má pustit "B" stranu, na to však nemá odvahu, nebo nasadit jehlu znovu na začátek áčka, už teď má absťák, nebo se raději jít někam hodně daleko projít), začnou nás bez varování drtit tóny Sound Chaser. Tady umím zvolat jedině: HOWE!!! Co ten chlap předvádí, to je totální kytarový nářez do všech hlav, které ještě nepochopily, že on je Pan Kytarista. Divoké rytmy, zdrhající basa, cinkátka, klávesy s ostřím cirkulárky, nepřestávající honba zvuků. Anderson v jediném klidném zlomku skladby vlídně pohladí aby nás vzápětí zasypal vyštěkávanou frází a tak znásobil predátorské účinky tohoto čísla. Trvá devět minut, ale nějak si neuvědomuji ten časový rozdíl oproti předchozí více jak dvakrát delší skladbě, je to stejná rána mezi oči.
A přichází To Be Over. Oj, jak ta je vlídná, přesně jak to právě teď člověk potřebuje. Je z úplně jiné matérie než ty dvě předchozí, dokonale doplňuje a završuje geniální album. Yes vždy uměli dělat závěrečné skladby obdařené určitým patosem, z něhož na nás mával pozdrav na rozloučenou. Důstojná tečka za jedním z nejlepších alb všech dob. Tentokrát v jistém smyslu i symbolicky podle názvu - definitivní.

Považuji Relayer za poslední klasické album Yes. Není to tím, že po něm tři roky ve studiu nic nového nenatočili a téměř v tom období nebyli činní. Není to také tím, že v dalších etapách svého vývoje se již v této sestavě nesetkali. A už vůbec to není tím, že by další alba nebyla dobrá, ačkoli Relayer překonán nebyl a až na jednu výjimku ani vyrovnán. Konec klasického období je způsoben jednoduše a prostě - změnou doby. Rok 1974 byl konec zlatého času pro tvorbu naplňující umělecké touhy jejích tvůrců, která současně byla vydávána velkými společnostmi a na kterou čekaly davy lačných fanoušků. Vydavatelské divize hledačů nových talentů, Dawn, Harvest, Vertigo, Virgin, Trident a další buď úplně skončily, nebo většinu svých dosavadních interpetů jednoduše vykoply. Boj o natočení a vydání gramofonové desky rozhoduje prostý obchodní kalkul, na naivní umělecké ideály není místo, muzika se stává více než kdykoli předtím konzumním a spotřebním zbožím. Navíc vydavatelské firmy rychle objevily, že daleko větší masa zákazníků (o posluchačích se mi v této souvislosti nechce mluvit) zabere na jednoduchou, přímočarou a pozérskou hudbu, co zplodí každá rychlokvaška. Proč se tedy trápit s dinosaury, kteří jen marní studiový čas svými experimenty a zbytečnými složitostmi, když si to pak koupí daleko méně lidí.

Po třech létech, kdy se Yes dostali znovu do studia, byl okolní svět úplně jiný, už nechtěl další Relayer a Yes se museli přizpůsobit, nebylo zbytí. Před stejným problémem tehdy stály všechny progrockové skupiny a pro přežití každá něco obětovala. Období 69-74 se už nikdy nevrátilo, atmosféra té doby je naštěstí začarovaná v tehdy vzniklé hudbě, z níž Yes patří mezi největší poklady. Snad i proto mám Relayer tak rád.

Hodnocení: 5/5

» ostatní recenze alba Yes - Relayer
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Close to the Edge
2007-06-27

Yes / Close to the Edge

5 stars

Co muselo přijít, přišlo. Vývoj věcí dospěl do bodu své kulminace a od vteřiny, kdy se všechno událo, nebylo možno nic z toho vzít zpět. Dějinné zlomy a osudové okamžiky, které si každý musíme prožít, mají dobrou i špatnou vlastnost současně, jsou nevratné. V životě se těžko vyhýbá tragédiím, avšak i vyjímečné chvíle štěstí přicházejí nečekaně. Nechť, v pádech se vždy skrývá naděje na opětovné vstanutí, stoupání vzhůru a na stanutí na vrcholu. Či na samém pokraji útesu.

Dílo je servírováno na podnosu. Barva je temná, neposkvrněná, přechází v sytě zelenou, bez jediného záchvěvu. V čistotě tvarů a odstínů se skrývá tajemno. Láká, zve. Až z toho mrazí v zádech. Neporušená zelená krajina skýtá prostor pro všechny možné představy. Skutečnost je však stejně nade všechna možná očekávání.
Proč popisovat hudbu, kterou popsat nelze. Slyšel jsem tohle album stokrát a znovu desetkrát opakovaně a soustředěně během posledních dnů. Ničemu nerozumím. Naprosto se ztrácím v nezměrné rozprostraněnosti geniálního výtvoru. Balancuji na okraji útesu a nechci porozumnět. Proč taky? Pochopit něco takového není třeba, k nekonečné radosti a nevýslovnému štěstí mi stačí pouze - slyšet. Nehloubám a nebádám, slyším HUDBU a nesnažím se objevovat skryté významy. Stejně jako je nehledám v dílech Beethovena, Čajkovského, Martinů a dalších velikánů, stejně tak stačí, že tu prostě jsou díla Dostojevského, Rembrandta, Březiny. Jsem jen šťastný, že TO existuje, a že patřím mezi ty vyvolené, kteří mohou a jsou schopni tohle všechno vnímat. Pustit otěže vlastní představivosti a pokaždé prožít nový příběh. A na jeho konci zase jen překvapeně vydechnout - už?

Kde se to jen v lidech bere? Zbývají jen samé otázky. Nevím, co to je, neznám nic srovnatelného a nechce se mi to rozebírat. Slova jsou tu zbytečná. Deset hvězdiček.

Hodnocení: 5/5

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Fragile
2007-06-26

Yes / Fragile

4 stars

V rukách natěšených vyznavačů progresivních směrů rockové hudby se začátkem roku 1972 objevilo v pořadí čtvrté studiové album skupiny Yes, což bylo již v době, kdy vlna této hudby byla na vrcholu své síly a očekávání mnohých byla veliká. Nelehká je tak role zakladatelů stylu, jedněch z těch několika, co styl definovali a nenahraditelnou měrou se zasloužili o jeho nepřehlédnutelné místo v hudební historii. Jde-li vývoj hudby a tvůrčích niterních přístupů k ní bouřlivě vpřed, musí to být znát i na výsledném díle. To si nepochybně jednotliví členové uvědomovali, museli onu atmosféru tehdejší doby cítit, nakolik jim byla motivací a nakolik přítěží, musí zhodnotit posluchači tohoto díla více jak 33 let po jeho vzniku, neboť vlastní nahrávací frekvence probíhaly v září 1971.

Deska ve svém rozevíracím obalu skrývá hned několik novinek a překvapení. Premiéra výtvarníka Rogera Deana se nedá přehlédnout, temně modrý podklad s fantaskním vyobrazením planety s čarovnými zákoutími a detaily - toť dokonalé a mistrné zhmotnění toho, co hudba Yes v pocitech přináší. Dean se stávám jedním z poznávacích znaků kapely a jeho grafická díla se linou celou následující existencí Yes, občas se ztrácí, pak zase vynořuje, ale duchovní kontinuita je zachována. Tak nějak k sobě patří. Novinkou je také skutečnost, že Anderson poprvé vypuští ze svého křestního jména "h" a je od této doby uváděn jako Jon (Jonathan). Hlavní a veledůležitou změnu představuje příchod Ricka Wakemana, nahrazující jednoho ze zakládajících členů - Tonyho Kaye. Wakeman opustil řady folkrockových Strawbs a stal se přínosem v tvorbě Yes, v jistém smyslu srovnatelným s Deanem, neboť také k Yes neoddělitelně patří a občas během následujích desetiletí mizí, aby se opět objevoval.

Fragile přináší 9 skladeb, při bližším zkoumání však vyplyne, že plnohodnotné kompozice jsou nejvýš tři nebo čtyři. Poměrně významnou část alba Yes věnovali zajímavému experimentu, který měl svůj prolog ve skladbě The Clap již na The Yes Album. Pět skladbiček pochází ze samostatné autorské dílny každého člena a fungují jako mezihry či části k doplnění delších skladeb. Vlastní jádro Fragile je navýsost kvalitní a mistrovsky dokonalé. Nehledě k mimořádně perfektnímu zvuku, který je vzhledem k datu vzniku až neuvěřitelně krystalicky čistý a dává dostatečně vyniknout každé instrumentální i vokální linii, jsou tyto kompozice opět o krůček dál ve vzájemné sepjatosti zdánlivě těžko skloubitelných individualit. Úvodní Roundabout je dokonalou syntézou rockové ostrosti, ráznosti a dynamiky s rafinovanou architekturou jemného instrumentálního přediva. Všechny atributy Yes soundu jsou zde dotaženy do nadpřirozených výšin, opět Squireho basa bublá, duní i hladí, Anderson vyklene svým hlasem jakýkoli pocit si zamane, Bruford hraje prostě jako Bruford, Wakeman přinesl klasickohudební cítění a znatelný skladatelský vklad, přičemž jeho piano je nenápadné i dominantní současně a Howe si hraje svoje permanentní sóla snad všude. Právě Wakeman je zásadní v náladotvorné, částečně progrockově rozmáchlé a částečně nádherně snivé South Side Of The Sky, kde v pasáži kolem 3. minuty předvádí jeden z nejkrásnějších Yes momentů celé jejich tvorby. V působivosti celkového vyznění tuto skladbu plně dostihuje a snad i překonává závěrečný opus Heart Of The Sunrise. Cokoli hledáte u Yes, najdete v této skladbě. Naléhavost a filozofická moudrost jejího vyznění se slovy velmi těžko popisuje, je to čirá hudba, jeden z tvůrčích vrcholů skupiny vůbec. Andersonovo ...Sharp - distance... nejde vyhnat z hlavy.

Tím by skončila chvála a přichází ke slovu několik "ale". Pokud by Fragile bylo o 10 minut kratší a neobsahovalo sólové hříčky jednotlivých protagonistů, byl by to klenot bez jediné vady. Zde se mi to těžko říká, ale těchto pět skladbiček způsobilo spíše jen rozpaky. Především je věčná škoda velmi nadějné skladby Long Distance Runaround. Ta začíná docela roztomile civilně a písničkově jako příjemné osvěžení, kde je hlavní motiv vyzpívávaný Andersonovým hlasem a zbytek doprovodných instrumentů se decentně zdržuje v pozadí, avšak je to takové významné ťukání na dveře, které se jen jen otevřít aby něco velkolepého přišlo. Místo toho se přesně v bodě očekávaného začátku instrumentálních ploch skladba zlomí v nezajímavou Squireho The Fish a celé to jemně navršené napětí přichází vniveč. Stejně tak Howeho Mood For A Day je hluboko pod jeho výrazovými schopnostmi a ve stínu The Clap je vlastně zbytečná. Skladby zbylých tří členů považuji za vysloveně špatné a v kontextu celého alba za rušivé. Nejsou mi při poslechu ničím jiným, než bolestným pádem z výšin a způsobují nelibost, především ke škodě jinak geniálního alba. Vzhledem k tomu, že tento odvar tvůrčího potenciálu zabírá na albu přibližně 10 minut, nemohu přiznat pět hvězdiček, ale hodnotím je čtyřmi.

Škoda, tentokrát by opravdu méně bylo více. Vrcholy titulu Fragile sahají nejvýše, kam se Yes ve své tvorbě dosud dostali, avšak propastná údolí mezi nimi nedovolí vychutnat stoprocentní hudební prožitek. I feel up - I feel down.

Hodnocení: 4/5

» ostatní recenze alba Yes - Fragile
» popis a diskografie skupiny Yes


Genesis - Foxtrot
2007-06-25

Genesis / Foxtrot

5 stars

Proč vůbec poslouchám hudbu a co mi to přináší? Jak může něco tak nehmotného a pomíjivého přitahovat pozornost a být středobodem nemalých snah? Na hudbu si nesáhnu a nikdy ji svým zrakem neuvidím, každý právě znějící tón se stává v příštím okamžiku minulostí a celek si musím poskládat v hlavě dohromady jaksi sám. V tom není žádné jiné pomoci než se vlastním úsilím a cílenou snahou proplést strukturou hudby a ve spleti zvuků najít vlastní odpověď, načrtnout si rysy základních vlastností skladby a o ně opřít vyjádření pocitů. Je jen na mně, jaký obraz z těch kratičkých zlomků svým přičiněním v mysli vytvořím.

Soustředěné vnímání hudby klade pravděpodobně ty nejvyšší nároky na imaginaci ze všech uměleckých disciplín, co si je člověk vymyslel. V tom je její síla i úskalí současně. Proměnlivost hudebních děl v průběhu času je významným faktorem ve vývoji každé kulturní společnosti. Ta proměnlivost je těžko odhadnutelná a uchopitelná, neboť se tu prolínají tři poměrně nezávislé ingredience - základní notový zápis, či spíše představa autora, dále muzikantská interpretace a konečně posluchačské přijetí a výklad. Totéž dílo může mít v různých dobách zcela odlišné přijetí, různorodé významy a zcela nesrovnatelný dopad. Ze své pozice náruživého posluchače laika bez hudebního vzdělání a muzikantské praxe se mohu plně uplatnit pouze v tom třetím prvku, ale tento mi dává takový dostatek volnosti a hojnosti v zážitcích, že bohatě stačí ke spokojenosti. Ovšem právě tato oblast je pro vlastní vyjádření nejobtížnější, protože si musí vystačit s pouhými slovy. Ne, není u mne možné ani žádoucí abych si pomohl notovým zápisem, nebo zvukovým hudebním projevem, neboť by to byla jednak definice kruhem a jednak to naštěstí ani neumím.

Jenže jak tedy vlastně funguje něco tak nepravděpodobného, jako je poslech hudby? Hudba je v podstatě dokonale metamorfický polotvar, který nám je předkládán autorem (někdy i interpretem v jedné osobě), ale po té, co tento výtvor autora opustí, už nemůže nijak ovlivnit, v co si jej - ten polotovar - vnímavý posluchač přetvoří. Ano, lze vysledovat protichůdné výklady v jakémkoli umění, avšak rozmanitost voleb je v hudbě nekonečná. Namaluje-li malíř obraz, například zelený strom, může se stovka lidí přít o tom, co v zeleném stromu vidí. U hudebního díla nejenže každý může vidět cokoli, ale není zřejmé ani to, zda jde o strom, natož pak zelený.

Mnohovýznamovost výkladů a pochopení hudby tak náhle dává vyrůst nové umělecké, ryze niterní odrůdě, a to posluchačství. Nastavená masa amorfních zvuků, byť podle určitých zásad uspořádaných, je výzvou. Je vlastně vstupní branou do světa, který si každý posluchač musí vytvořit sám, vlastní zvuky jsou pouhým (ale absolutně nezbytným) katalyzátorem celého dění. A jak známo kvalitě a výběru katalizátoru odpovídá i kvalita, hloubka i obsažnost celého procesu odehrávajícího se v posluchačově mysli. Tím chci zdůraznit nutnost a důležitost hledání kvalitního a inspirativního hudebního materiálu.

Stejně tak musí být náročná hudební díla vnímána opravdu pozorným, citlivým a dalo by se říci talentovaným posluchačem. Pozor - bez ohledu na jeho hudební vzdělání a instrumentální zdatnost. Zde panuje, řekněme nezkaženost a neunifikovanost charakterů, neboť posluchačství v ryzí podobě se nikde nevyučuje - takže je v tomto oboru každý samouk. Takový samorost je formovaný pouze svým životním společenstvím, sociokulturním prostředím a především svým vlastním já, jehož velikost odpovídá míře talentu, lidství, schopnosti empatie, imaginace a spousty dalších vlastností. Co posluchač, to originál, to jiný duševní svět, to nový význam hudebního díla.

Co to tedy opravdu poslouchání hudby je? Význam slova "poslouchání" nás zavádí, lépe by bylo říci "vnímání" a myslet tím opravdu soustředěné vhroužení se do toku akustických vibrací. Ale co to je, proč to je? Tak tedy, poslech hudby je - odezva. Je to teleportované echo pocitů z jiného místa a času od někoho neznámého. Ten někdo neznámý měl svůj život, prožitky, radosti i smutky, žádosti, touhy, lidskou hloubku, své nedostatky, sebevědomí, strachy, záměry, potlačené vzpomínky, vize, stresy, zatmění mysli i záblesky čiré jasnozřivosti. A tato bytost napíše hudbu, záznam, zorganizuje zvuky, napíše s určitým záměrem instrumentaci, aranžmá, podílí se na realizaci. A ať chce nebo nechce, otiskne tam své já v celé jeho nezměrnosti. Samozřejmě, čím větší génius to je, tím více se v díle zračí podstata jeho člověčenství.

Tím ale celý proces nekončí, ačkoli standardně uvažující konzument své doby vidí dílo završeno. Ne, zajisté ne. Teď teprve musí dojít k naplnění, k duchovní odezvě. Kým? Pochopitelně - posluchačem. Ten, pokud je toho schopen, zpětně transformuje, teleportuje, extrahuje ze slyšených zvuků nazpět tu kouzelnou spleť neviditelných vláken pocitů, sluchem vyhmatává závany ducha, vnitřním zrakem luští tajemné písmo vzkazů vzdálených mnohdy stovky let a tisíce kilometrů v pozemských mírách. Hloubka tohoto proniknutí je úměrná schopnostem posluchače a omezená jen jeho géniem. Stejně tak jako je nezbytný génius ducha na straně tvůrce, je toto nenahraditelné i na straně posluchače. Jen tak dojde naplnění, jen tak je to dokonalá odezva. Hledání jiné vazby nemá smysl, život je o tvůrčím hledání odezvy, život je o rozvíjení talentu toto dokázat.

Ano - tohle je recenze alba Foxtrot skupiny Genesis. Výsledek? Jistě 100% feedback.

Hodnocení:
5 ***** Mistrovské dílo, zásadní album

» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Nursery Cryme
2007-06-24

Genesis / Nursery Cryme

5 stars

Po výměně kytaristy (Anthony Phillipse střídá Steve Hackett) a bubeníka (John Mayhewa nahrazuje Phil Collins) předkládají Genesis pokračovatele Trespass. A dá se říci, že náročná hudba, kterou skupina pro svoje posluchače připravuje na Nursery Cryme otvírá svou náruč ještě více zeširoka a nabízí ještě vybranější laskominky.

Hned úvodní The Musical Box je jednou z nejvíce působivých skladeb co znám a jako zahájení desky působí přímo hypnoticky. Jsme zataženi do tajemně morbidního děje, který hudebníci dokonale sugestivně líčí v uhrančivém spojení hudby a textu. Během těch deseti minut, co trvá, nás obklopí tolik témat a dramatických událostí, že je v úžasu shlédneme jedním dechem, jakoby proběhly snad během pěti vteřin. Až opakovaně si lze vychutnat všechny ty hrátky a rafinovanosti celého bohatého hudebního děje. Nesmrtelná skladba. Jak jen její skoro nesmělý a zadržený úvod kontrastuje s krátkodobými valivými pasážemi i se zdrcující naléhavostí vnitřního pnutí, kterým jiskří Gabrielovy výkřiky. Ve stínu nezůstávají ani ostatní skladby na albu, ať už to jsou krátké - miniatura For Absent Friends, či dva náladové protiklady Harold The Barrel a Harlequin - nebo rozsáhlejší kompozice, kde se mohou plochy Genesis tvorby hudebně rozmáchle zaplnit veškerou možnou pestrostí tónů, rytmů, barev, nálad a harmonií. V každý okamžik se na mně řine nějaké sdělení, výpověď o něčem, co mně nenechá v klidu, co mně vede k dalším úvahám a poslechům. Jakmile se ponořím pod hladinu hudby, nechci vyplavat, chci už jen vnímat.

Na Nursery Cryme je opravdu co poslouchat. Neubráním se srovnání s mým tolik oblíbeným Trespass, ano Nursery Cryme je opravdu ledasčem dál a jinak. Tam, kde na mně v Trespass působí provedení hudebních nápadů jako instinktivně vytrysklá propracovaná muzika, která v nich vřela přetlakem, tam mám na Nursery Cryme pocit rafinované promyšlenosti a pečlivě propočítané a architektonicky provedené stavby. Jsou to velmi vědomě vykonstruované, zapeklitě spletené příběhy, kniha hořkých, místy děsivých a hlavně velmi fantazii rozjitřujících morytátů. Jednu chvíli zve rozverný rytmus k poskakování, o zlomek sekundy později přiková člověka potměšile výhrůžně vztyčený prst do strnulé polohy, kdy se jen čeká, co odkud přijde.

Sehraností i kompozičně je Nursery Cryme zase o kus dál, ale i tak platí, že Trespass je v jistém smyslu nenahraditelná deska, v jejíž atmosféře se skrývá něco, co bývá vlastní jen vyjímečným dílům. Zde už jde o jiný pocit, základní matérie se nám tu dává poznat v přetvořené podobě pro nejvýsostnější oblažení náročného ducha, lačného nevšedních uměleckých zážitků. Nejsilnější místa? Opět celé album, zase cítím sílu v každé notě. Lze se jen radovat, že parádní jízda pokračuje dál a těšit se z toho, že jim v tomto tempu ještě následující roky i alba takto vydržela.

***** Mistrovské dílo, zásadní album

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - Trespass
2007-06-24

Genesis / Trespass

5 stars

V kulturní historii každého evropského národu lze vystopovat různé vlivy, směry a vývojové linie, které se podepsaly na jeho tváři a v celku tvoří významné poznávací znamení. Proto u mnoha uměleckých děl, ale i předmětů velmi profánních, jsme schopni podvědomě vycítit jejich původ a zařadit si je do místa a doby. Aniž bychom si třeba rozumově odůvodnili, proč tomu tak vlastně je. Zpětně se pak promítá pocitový výraz z těchto věcí do našich představ o tom jak vypadají výtvory z konkrétních koutů Evropy a ostatních světadílů. Když uslyším flamenco jsem ve Španělsku, Verdiho árie mne v jediné vteřině přenesou do Itálie, Francie se nezapře ve svých hořkosladkých chansonových melancholiích, Garbarekův saxofon je skandinávský jako máloco, a ... Genesis - to je Anglie. Ne, že bych tuto zemi nějak mimořádně miloval, ale mám-li si na nějaké kultuře vyloupnout to dobré jadérko, je to v zemích spadajících pod královskou korunu Velké Británie schopnost vytvořit pohádkový a tajuplný příběh. Už jen jejich mytologie je svébytná a čímsi čarokrásnější než všechny ostatní pověsti z jiných zemí, naši nevyjímaje. Je to krásně znát v celé anglické literatuře a hlavně v jejich divadelních hrách. Jen v Anglii mohli vzniknout Silmarillion, Harry Potter, Země za zrcadlem, tančící květiny, mluvící králíci, postavy pitoreskní a nepochopitelné, přitom blízké. Z těchto mnohasetletých proudů mohly pak vyrůst takové nádhery jako Pink Floyd, Jethro Tull, Gryphon, Fruupp, z nich a mnoha dalších ten van a dech neuvěřitelných, barevných a rozpravných příběhů slyším. A právě vrcholem i extraktem toho nejlepšího z nich je pro mně právě Trespass.

Všeobjímající atmosféra příběhů na pomezí reality a snu je prostoupena v každé notě, v každém tónu, v každém brnknutí kytary, zaťukání klavíru, zachvění Gabrielova hlasu. I trošku zastřenější zvuk studiové nahrávky přispívá k mírně svíravému pocitu jakoby z potemnělého lesa, jehož kouzelní obyvatelé na mně zpoza každého stromu zamrkají, tu houknou, jinde provedou něco nenadálého. Ve skladbách alba Trespass je pestrá směs nálad, různých dramatických, patetických a mysteriózních momentů, je to kytice z celé ostrovní zahrady, a každý květ má jinou vůni. Nepotřebuji rozumět textům, ta hudba mně oslovuje úplně jiným způsobem, a já se s ní raduji i teskním, je to neustálý tok uhrančivého děje, kde se vnitřní imaginace nedá slovy vyjádřit. Na Trespass není slabá skladba, ani slabé místo, stále a opakovaně mně uchvacuje jako celek i každým svým chvilkovým náladovým zákrutem. Od prosebně naléhavé Looking For Someone, přes silně příběhové White Mountain a Vision Of Angels se přenáším rozlehlou krajinou nadreálna ve Stagnation abych měkce procitnul v Dusk a byl drsně vzkříšen i odstřelen finální The Knife. A stačí nepatrný pohyb - press to play - a ta nádhera se ozývá zase!!!

Pro mně Genesis dosáhli tímto albem na svůj vrchol a hezkých pár let z něj ani nejmenším neustoupili. Tohle album má vůni dávno zasutých vzpomínek, o nichž už ani netušíme, a pak najednou si řekneme - ano, tady to znám ... tady je dobře a útulno. Jedno z nejzásadnějších hudebních děl, které znám.

***** Mistrovské dílo, zásadní album

» ostatní recenze alba Genesis - Trespass
» popis a diskografie skupiny Genesis


Genesis - From Genesis To Revelation
2007-06-23

Genesis / From Genesis To Revelation

3 stars

První dlouhohrající deska Genesis nabízí ve své CD podobě pořádně rozsáhlou hudební přehlídku. Tento titul způsobuje často v hlavách ortodoxních Genesis fanoušků docela zmatek a názory těchto posluchačů jsou pak velmi rozporuplné. Po důkladném seznámení se s FGTR tvrdím, že důležité je jedno - nevztahovat hudbu z debutu jakýmkoli způsobem k následujícím albům. Je třeba oprostit se od všech očekávání a slovní spojení "progresivní rock" vymazat z hlavy. Pak se prvotina Genesis předvede ve svých možnostech. Pak teprve lze posoudit, co je hudebně zač.

Na první poslech nejvíce zaujme výrazný a podmanivý hlas Peter Gabriela. Zpěvák s ním velmi působivě zachází a daří se mu tak poměrně často zachraňovat jinak průměrné skladby. Dalším nepřeslechnutelným prvkem jsou časté smyčcové aranže. Toto křoví zní místy tak trochu naroubovaně a nepřirozeně. Záměr pana producenta na oslazení zvuku naštěstí zůstal někde napůl cesty, tudíž se většinou těmto smyčcům nedaří pokazit rockové vyznění jednotlivých písní. A písní je tu pěkná hromada, každá zní jako typický anglický rock konce 60. let se všemi melodickými kudrlinkami, pohádkovým aroma a dalšími tradičními prvky. V soundu FGTR lze vystopovat mnoho klasicko rockových předchůdců z UK, z alba sálá stará viktoriánská Anglie. A hlavně - je to psychedelická muzika v tom nejlepším slova smyslu. A to považuji opravdu za zásadní. Kdybych neměl naposlouchané soubory jako Kaleidoscope, Fairfield Parlour, Apple, Octopus, Iveys, Askhan a další, asi bych se do FGTR nikdy nedostal. Každý znalec psychedilcké scény Velké Británie musí při poslechu FGTR říct: "To znám, to je dobré". Narozdíl od progrockového fandy.

Takže díky tomu, že mám psychedelii konce 60. let rád a dokáži se oprostit od srovnávání s další Genesis tvorbou, pronikám do krásy FGTR a některé skladby si doslova vychutnávám. Je v nich právě to typické kouzlo pokročilé psychedelie, po anglicku uhlazené, zcela zbavené hippie přízvuku. Takto charakterizovaná hudba se stala v Evropě na krátkou dobu svébytným žánrem a vyplňujícím článkem v post Beatles době, ještě před nástupem velkých jmen, jímž se Genesis časem také stali. Dnes pozapomenutým žánrem, podotýkám. Ovšem právě skladby jako Where The Sour Turns To Sweet, Fireside Song, In The Wilderness, The Silent Sun, a z bonusů hlavně A Winter's Tale a That's Me dokáží zavanout dnes už ztracenou atmosférou té doby, navíc na stále velmi poslouchatelné úrovni. Všechny ty naivně znějící postupy, technické nedokonalosti, šumy, echa, slyšitelné střihy, občasná kompoziční bezradnost i muzikantský amatérismus, to jsou atributy, které mi dokreslují přítulný a zdomácnělý poslechový zážitek.

Trvalo to dlouho, ale nakonec se z From Genesis To Revelation stal dobrý známý, k němuž se pro některé jeho klady s potěšením vracím a jehož vady v dobré náladě přehlížím. Nebo-li: Zapomeňte na Genesis, tohle je jiná hudba. Stále velmi dobrá hudba pro lidi, kteří dokáží nerespektovat svá očekávání a nedržet se zavedených kolejí. Je to docela roztomilé dítko, s nímž si jako s dospělým nepopovídáte, ale svou milostí dovede potěšit.

3 *** dobré, ne však zásadní

» ostatní recenze alba Genesis - From Genesis To Revelation
» popis a diskografie skupiny Genesis


Yes - Big Generator
2007-06-23

Yes / Big Generator

4 stars

Čtyři roky po komerčně veleúspěšném 90125 se Yes představují s pokračováním nově nastoupené linie. Čeká nás stejná sestava, stejně graficky strohý obal, stejný recept, dle kterého jsou jednotlivé songy připravovány, prostě, stejná formička - stejná bábovička. Avšak při bedlivějším ohledání místa činu se tu dají nalézt rozdíly, které při opakovaném poslechu narůstají do zásadních významů.
Obecně musím říci, že Big Generator především obsahuje více hudebních podprahových fajnovostí, které přinášejí jeho nevyčerpatelnou přitažlivost. Pod povrchem stále snadno přístupných písní se dají nacházet spodní proudy, přímo spleť jemného přediva, které každou takovou skladbu obrací v celkovém vyznění na hojivý talisman. Tam, kde se 90125 drolí a škrábe v krku, je Big Generator homogenní a hladivý. V každé skladbě slyším přitemnělé a mocné melodie, co nepatří do kategorie těch laciných, s intarziemi pestrých a dospěle důstojných rytmů, v nichž jiskří vtip, radost, pochopení a samozřejmost profesionálně tvořeného komplexního umění. Jak mi připadlo 90125 poprockové s propašovanými progresivními prvky, hodnotím Big Generator jako celistvě pojatý mistrovský kus prodchnutý náročným kompozičním dějem, na nějž je zlehka přehozený poloprůhledný závoj komerčního pozlátka. Vlk se nažral, koza také. Yes tu vztyčují hlavu a opět si hrají to svoje.

Také se daří na albu Big Generator, narozdíl od jeho předchůdce, vyprodukovat sem tam skutečnou perlu. Především Shoot High Aim Low je pro mne hymnou 80. let, mámivá skladba, co není nijak prvoplánově efektní ani výrazná, ale je ve své tekutosti účinná jako roztavený kov. Máme tu i radostné písně, prosluněné latiskou amerikou i prostým veselým nespoutaným muzikantstvím, tvoří páteř celého alba, jmenoval bych zejména titulní Big Generator a pak hlavně Love Find Away a I'm Running. Ale i v těch průměrnějších kouscích se dá najít spousta pasáží, kdy si s pozdviženým obočím říkám, kde se to v nich vzalo. No, a v závěru se ozvou tóny skladby Holy Lamb. Tu nám Anderson posílá snad z jiné planety. Zprvu jemná, ale až do svého závěru ponenáhlu lehce a nenápadně gradovaná píseň, velkolepé završení se špetkou pompy a patosu, jak to už má být.

Na tomto albu si také cením vyvážené produkce, dobrého zvuku bez většiny nectností 80. let, a především nikde netrčících exhibujících individualit. Ano, Big Generator vlastně nemá výrazné slabé místo a chybí mu jen kousek k pěti hvězdičkám. Jedno z nejlepších alb 80. let, nezbytnost ve sbírce každého moderně smýšlejícího Yesfana.

Hodnocení: 4/5

» ostatní recenze alba Yes - Big Generator
» popis a diskografie skupiny Yes


Yes - Yes
2007-06-23

Yes / Yes

4 stars

První počin dnes zaslouženě legendární skupiny přináší opravdu řádnou porci poctivé, osobité a v mnohém dobu vydání předbíhající hudby. Touto větou bych mohl recenzi ukončit, protože se mi zdá nadbytečné dodávat víc. Pro podrobnější popis svých dojmů z toho alba musím často sahat k mnohdy zbytečně omílaným frázím, že ztrácejí svoji výpovědní hodnotu. Takže s vědomím rizika nedůvěryhodnosti předkládám následující řádky.

Píše se rok 1969, většina novátorských kapel se jednou nohou nachází ještě v psychedeli, či post Beatles melodicko rockové vlně. Originální soubory tímto dědictví nezatížené se ojediněle vynořují jako zvěstovatelé nových hudebních pořádků a způsobů vyjadřování sebe samých. Myšlenkový i vyjadřovací posun je u některých z nich natolik patrný, že přitahuje pozornost hledajících posluchačů, odborného tisku, kritiků, vydavatelských společností. Jedním z nezapomenutelných pozůstatků této doby je skutečnost, že tehdy zcela nepokrytě zdravě experimentující skupiny měly možnost oslovit davy natěšených posluchačů, vydávaná LP byla pouze prostředkem k seberealizaci, nikoli cílem po němž by za každou cenu prahly. Díky tomu se nám dochovaly neuvěřitelné nahrávky kapel, po kterých se vzápětí slehla zem, ale jsou nenahraditelné ve vyjádření koloritu a celkové atmosféry přelomu 60./70. let.

Yes od chvíle vydání první nahrávky doprovází zasloužená aureola mimořádně kvalitní skupiny, nejen z hlediska interpretačního, ale především z tvůrčího úhlu pohledu. Debut, z velké části autorský, přináší vyzrálé kompozice, jež ani po 35 létech neztrácejí nic ze své svěžesti (já to říkal, budou to samé fráze 8-)). Andersonův vokál je naprosto nepřeslechnutelný, jeho výraz a poloha určuje celkové vyznění skladby. Je místy drsný, jinde naléhavý, jinde nadpozemsky zasněný, v jiných místech zase vemlouvavě proplouvá. V té poslední poloze mě fascinuje ve skladbě Yesterday and Today předznamenávající instrumentálně meditační polohu, kterou Anderson rozvinul na svých sólových dílech v následujících desetiletích. Ale tady je znát, že Yes jsou především rocková skupina. Vznešeně klenutý vokál je dokonale podpořen dravou kytarou, filigránskými vyhrávkami kláves (Tony Kaye v ničem nezaostává za svým věhlasným nástupcem), naprosto excelentní hrou na baskytaru, kde Squire předvádí, že byl od samého začátku zásadním výraz vytvářejícím elementem, a samozřejmě nezvykle bigbeatové bicí později výrazně jazzově excentrického Bruforda. V některých skladbách jsou velmi dobře znát velkolepě vyznívající postupy, kdy například v I See You slyšíme nevinné písničkové La-la-la-la přejít ve střední části skladby do rozsáhlé a propracované instrumentální pasáže, vymykající se jakýmkoli tehdejším písničkovým zvyklostem. Skladatelské a interpretační finesy lze s potěšením vychutnávat také v Looking Around a hlavně ve finální kompozici Survival, jež díky své rafinovaně vystavěné gradaci geniálního melodicko-rytmického nápadu se nedá dostat z hlavy a nutí člověka si celé album pouštět znovu a znovu. Samostatnou kapitolou je předělávka Every Little Thing, kde se vtipně prolíná původní melodický motiv s artrockovými pasážemi jakoby z jiného světa. Jedině Harold Land a Sweetness mi přijdou méně výrazné, bez záchytného nápadu tak, aby byly zásadní v celkovém vyznění alba.

Ano, tímto albem se na světové hudební scéně začaly dít věci. Věci, ze kterých další generace hudebníků žily, navazovaly na ně a dál je rozvíjely. Něco podobného lze říci tak nejvýše o pěti albech jiných interpretů. A navíc je to v tomto případě vlastně zárodek velkých uměleckých výtvorů, takže lze první desku Yes přijmout jako vynikající předehru k velkolepé symfonii a doporučit ji k poslechu každému, kdo se o podobnou hudbu byť jen trochu zajímá.

Hodnocení: 4/5

» ostatní recenze alba Yes - Yes
» popis a diskografie skupiny Yes


Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
2007-06-04

Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn

5 stars

Dovolím si začít osobní vzpomínkou. První setkání s Piperem jsem měl tu čest zažít před opravdu mnoha léty, někdy v době mých začátků vážnějšího poznávání hudby. Je to určitě víc jak 20 let. V té době jsem od Pink Floyd znal jen LP Wish You Were Here, kterým jsem byl zcela okouzlen a pátral po něčem dalším. Debut mně vyznavači Flojdů doporučili jako něco sice jiného než Wish You Were Here, ale zároveň nejcennějšího, co lze od nich slyšet. Napadá mě, že šlo tehdy vlastně o moje úplně první setkání s anglickou psychedelií. A nedopadlo zrovna slavně. Album jsem vnímal jako zmatené, zčásti jednoduché, zčásti nelibozvučné, písničky, s nepřeslechnutelnou obstarožní patinou. Ale protože bylo v té době kazet a desek s hudbou málo, přicházel Piper na řadu poměrně často, ovšem vždy s pocitem, že to budu muset prostě nějak vydržet, tu pololegrační desku s pár úlety.

Tolik historie, uplynulo dalších zhruba patnáct let, hudební obzory se za tu dobu rozšířily asi jako po výstupu z údolí na hřebeny hor, a Flojdí debut jsem objevil podruhé. Tentokrát zabral dokonale a zabírá tak dodnes. V jednoduchých písničkách teď slyším nádherné ukázky toho, jak zněla tehdy rodící se britská psychedelie se všemi pohádkovými postavičkami v pitoreskním reji ve světle svíček Barrettovy obrazotvornosti. Opakovaně se nechávám jeho hravou a potrhlou fantazií unášet do tajemných krajů neuchopitelné hudby. Kousky, které mně tehdy připadaly hůře stravitelné, dnes poslouchám nejraději, skrývá se v nich skvělé dobrodružství pro roztoulané myšlenky, kdy si labužnicky pochutnávám na každém tónu. To je případ skladeb jako Pow R. Toc H. nebo Interstellar Overdrive. Co mně přišlo tehdy obskurní a nepochopitelné, to je dnes otevřené a zvoucí.

Proměnlivou náladou mně Piper velmi připomíná můj další vývojový hudební milník - Their Satanic Majesties Request od Rolling Stones, vydaný téhož roku. Je to způsobeno především nakupením různorodých hudebních střípků, všech možných podivných nálad a hračičkovským mícháním zvuků a pazvuků. Z dnešního pohledu snad naivní, přesto velmi působivé. Speciální případ je má nejoblíbenější skladba Bike. Vždy se mně z této desky líbila nejvíc, to se nezměnilo. Z její zvláštně klouzavé melodie mám pocit, že si ze mně tropí blázny, že se nebere vůbec vážně. Závěrečnou sadou zvuků dokáže věčně ohromovat, je to jedno z nejsilnějších zakončení desky, co vůbec znám. A tak si teď zas beru si svůj stetoskop a walkuji tu kouzelnou podivnost znovu pustit. Dnes už počtvrté.

hodnocení:
5***** Mistrovské dílo, zásadní album

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd


Paternoster - Paternoster
2005-09-28

Paternoster / Paternoster

4 stars

Tohle album mě přímo hypnoticky přitahuje k opakovanému poslechu. Dokonalá symbióza hudební sebezahleděnosti a psychedelických nápadů. Jedno z nejvýraznějších alb německé scény, nehraje si na technickou preciznost, ale na maximální sílu muzikantské výpovědi. Kdo chce slyšet psych prog hammond underground, ať neváhá.

» ostatní recenze alba Paternoster - Paternoster
» popis a diskografie skupiny Paternoster


Dream Theater - When Dream And Day Unite
2004-07-27

Dream Theater / When Dream And Day Unite

5 stars

Úžasné a dokonalé album. Ne, že by je DT dodnes nepřekonali, ale v jistém smyslu zůstává "When Dream And Day Unite" jedinečné. Technické instrumentální výkony muzikantů byly už tehdy dostatečně vyzrálé aby se daly označit za virtuozní a současně zde ještě není prostor pro hráčskou rutinu a nutnost přizpůsobení se tlaku firmy na další a další úspěšné album. Je zde znát, jak ta hudba jde zevnitř, je tvrdá i jemná současně. A Charlie Dominicci? DT neměli lepšího zpěváka, díky němu je to pro mě jejich nejmilejší album. Zpívá bez LaBrieho manýrů, zpívá přirozeně a čistě. Tento titul absolutně doporučuji.

» ostatní recenze alba Dream Theater - When Dream And Day Unite
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Tiles - Window Dressing
2004-07-15

Tiles / Window Dressing

4 stars

První zjištění - Tiles přitvrdili. Thresholdovsko / Dreamtheaterovské riffy jsou přítomny ve většině skladeb a hlavně atmosféra se blíží těm zmiňovaným DT z období Six Degrees. Je potřeba si na to zvyknout, protože filigránská jemná melodika a technika, kterou mám u Tiles tak rád, se na povrch prodírá jen místy a obtížně. Hlavně tedy první dlouhá kompozice a pak už jen instrumentálky (jsou zde hned tři) se dají považovat za rozvíjení původního myšlenkového odkazu Tiles I. a II. Zbytek je více poplatnější trendům, avšak velmi dobře zvládnutý. Jen ta osobitost se jaksi vytrácí.

Album je k mání také ve speciální limitované edici s bonusovým live CD z evropského 99 turné. Sice je už mám (přímo od kapely s věnováním a podpisy 8-))), ale i tak to potěší.

» ostatní recenze alba Tiles - Window Dressing
» popis a diskografie skupiny Tiles


Balletto di Bronzo, Il - Ys
2004-07-15

Balletto di Bronzo, Il / Ys

5 stars

Další mega opus italského progrocku 70. let. Představte si to nejlepší z ELP plus King Crimson, doplňte dalšími originálními dramatickými a melodickými postupy a nezapomeňte přidat onen italský nenapodobitelný feeling pro gradaci příběhu v hudbě. Ys není přístupné na první poslech, je to artefakt hodný postupného prozkoumávání a objevování.

» ostatní recenze alba Balletto di Bronzo, Il - Ys
» popis a diskografie skupiny Balletto di Bronzo, Il


Tiles - Fence The Clear
2004-07-14

Tiles / Fence The Clear

5 stars

Začnu konstatováním: Jedno z mých nejoblíbenějších alb 90. let. Ke skladatelským a muzikantským pochodům z prvního alba přibyl ještě vytříbený smysl pro gradaci dlouhých kompozic, které střídáním dynamických ploch z tajemnými motivy, získávají status zásadních opusů. Obrovská síla a úžasná podmanivost v akustických pasážích je podpořena tvrděrockovými riffy, kterým klenutý vokál dodává na rozmáchlosti mimo hranice běžné progrockové hudby 90. let. Od mírně jazzového úvodu, přes velebně mrazivé "The Wading Pool" až po závěrečnou, mistrovskou kompozici, jde o potravu pro ty nejnáročnější fajnšmekry.
CD, které si musím několikrát do měsíce přehrát, jinak se projeví abstinenční příznaky.

» ostatní recenze alba Tiles - Fence The Clear
» popis a diskografie skupiny Tiles


Alphataurus - Alphataurus
2004-07-13

Alphataurus / Alphataurus

5 stars

Z italských končin zaznělo v 70. létech mnoho nedostižně kvalitního rocku. Sice tato díla byla stranou obecného zájmu o progrock a dnes patří mezi taktřka zapomenutá, to však nic neubírá na jejich úrovni a originalitě. Alphataurus tímto albem předkládají jedno z nejlepších děl této éry a to i v celoevropském měřítku. Ostrý, vypjatý a temperamentní progrock s mnoha melodickými nápady a zvraty, doplněný málokdy užívanými nástroji, to celé s italským zpěvem, dává za vznik kaleidoskopu tisíců barev a tónů. Pro seznámení s italskou prog scénou doporučuji jako jedny z prvních adeptů, spolu s velkou trojkou (Premiata Forneria Marconi, Banco del Mutuo Soccorco, Le Orme) a nepochybně se Semiramis.

» ostatní recenze alba Alphataurus - Alphataurus
» popis a diskografie skupiny Alphataurus


Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
2004-05-16

Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico

5 stars

Jedno z nejlepších alb jaké kdy vyšlo. Italský přínos klasické ostrovní škole progresivního rocku je zde nepřeslechnutelný. Plně na úrovni klasických desek Yes, Genesis & spol.

» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi


Přihlášení

uživatelské jméno

heslo

Auto-login
» nový uživatel

Progboard Radio

» Pustit radio
» Progboard TV

Facebook

Reklama


copyright Progboard 2005 | created by www.potentus.com and Poki | hosting sponzoruje Internetplus.cz | RSS kanál RSS kanál

Pravidla pro užívání webu Progboard.com naleznete zde.

Přidej na Seznam optimalizace PageRank.cz ?esk? toplist SuperLink Add to Google

Google Pagerank - www.progboard.comGoogle Pagerank S-Rank - www.progboard.comS-Rank JyxoRank - www.progboard.comJyxoRank

Ikonky

Rock Shock Hudba 2000